ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE
FAKULTA AGROBIOLOGIE, POTRAVINOVÝCH A
PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ
Workshop on
biodiversity, Jevany
Štěpán Kubík and Miroslav Barták (editors)
2012
ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE
FAKULTA AGROBIOLOGIE, POTRAVINOVÝCH A
PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ
Workshop on biodiversity,
Jevany
Štěpán Kubík and Miroslav Barták (editors)
© Štěpán Kubík & Miroslav Barták
Reviewer: Doc. RNDr. Jan Minář, Dr.Sc.
Proceedings of the „Workshop on biodiversity”, Jevany,
3.-4.th July, 2012
ISBN: 978-80-213-2343-8
Andruchovičová L., & Hlava J.: Společenstva žížal (Lumbricidae) v
biotopech zasažených lidskou činností..............................................
Brožová A., Jankovská I., Langrová I., Bejček V. & Matějů Z.: Výskyt
tasemnic Echinococcus multilocularis na území ČR..................................
Bubová T., Břečková K. & Vrabec V.: Migrace motýlů Phengaris
teleius a Phengaris nausithous (Lepidoptera: Lycaenidae) na
Dolním Labi v roce 2011........................................................................
Bulín P. & Jankovská I.: Napadení přežvýkavců v Podkrušnohorském
zooparku střevními a plicními parazity.....................................................
Cudlín O.: Drobní zemní savci na Sokolovsku a Třeboňsku..............
Čadková Z. & Válek P.: Who colonize reclaimed spoil heaps more
successfully: geohelmiths vs. biohelmints............................................
Hlava J., Barták M. & Kubík Š.: Muscidae of Vráž nr. Písek.............
Jankovská I., Langrová I., Vadlejch J., Scháňková Š., Knížková I. &
Kunc P.: Linear distribution of the genus Trichostrongylus in the
gastrointestinal tract of sheep in the Czech Repub.............................
Ježek J., Krupauerová A., Barták M. & Kubík Š.: Tabanidae
(Diptera) of Vráž nr. Písek..................................................................
Kočová P., Kubík Š., Barták M. & Krupauerová A.: Chloropinae
(Diptera, Chloropidae) of Vráž nr. Písek...........................................
Kopecký O. & Šmahel J.: Oplození ani kondice neovlivňují výběr
místa v nádrži u samic čolka horského (Mesotriton alpestris)
chovaných v zajetí..................................................................................
Kopecký O. & Vrabec V.: Malý doplněk faunistiky denních motýlů
(Lepidoptera: Rhopalocera, Hesperiidae) okresů Šumperk a
Jeseník v České republice......................................................................
Krupauerová A., Barták M. & Kubík Š.: Asilidae (Diptera) of Vráž
nr. Písek.................................................................................................
Krupauerová A., Barták M., Kubík Š. & Rozkošný R.: Xylomyidae
and Xylophagidae of Vráž nr. Písek...................................................
Krupauerová A., Barták M., Kubík Š. & Rozkošný R.: Stratiomyidae
(Diptera) of Vráž nr. Písek..................................................................
Krupauerová A., Krídlová K., Kubík Š. & Barták M.: Diverzita
zelenušek (Diptera, Chloropidae) v agroekosystémech s různým
managementem.....................................................................................
Kudrnáčová M., Langrová I., Bartošová A. & Jankovská I.: Dynamics
of gastro-intestinal parasites in sheep..................................................
Patoka J., Petrtýl M. & Kalous L.: Raci v České republice: přehled
komerčně využívaných druhů...............................................................
5
15
21
29
37
49
57
70
74
81
85
94
99
104
108
115
126
133
Petrtýl M., Kalous L. & Patoka J.: Česká a vědecká jména
významných druhů chovaných a lovených ryb v České republice a
analýza současného stavu názvosloví ryb z některých
dokumentů dotčených institucí.............................................................
Rozkošný R., Krupauerová A., Barták M. & Kubík Š.: Sciomyzidae
and Phaeomyiidae (Diptera) of Vráž nr. Písek....................................
Rylková K. & Kalous L.: Nález karase stříbřitého (Carassius gibelio)
v severní Itálii.........................................................................................
Scháňková Š.: Výskyt zástupců podčeledi Cyathostominae v ČR......
Truněčková J.: Sezónní výskyt pancířníků (Acari: Oribatida)
vyskytující se na vybraných pastvinách koní ČR...............................
Vadlejch J. & Slavík P.: Účinnost fenbendazolu a moxidektinu proti
malým strongylidům v podmínkách malochovu koní v České
republice..................................................................................................
Vrabec V. & Farkač J.: Fauna vodních měkkýšů Přírodní památky
Královská obora v Praze v letech 2001 až 2012..................................
143
149
161
165
172
177
186
Společenstva žížal (Lumbricidae) v biotopech zasažených lidskou činností
Lucie Andruchovičová & Jakub Hlava
Česká zemědělská univerzita v Praze,
Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů,
Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 – Suchdol
e-mail: [email protected]
Abstrakt
Práce se zaměřuje na výskyt žížal v oblasti Kladenska. Pro odběr
vzorků byly zvoleny lokality s dlouhodobou antropogenní zátěží, které byly
ovlivněny zejména dopravou, zemědělskou činností a zpracováním oceli. Tři
odběrová místa byla zvolena v areálu Poldi Kladno a tři místa na území obce
Doksy. Z výskytu některých druhů a druhové diverzity na stanovišti můžeme
nepřímo odhadnout kvalitu půdy i některé pedologické charakteristiky.
Z hlediska kvality a prosperity půd je v našem zájmu zachovat co největší
druhovou rozmanitost půdních organismů. Odebrané vzorky zahrnují 173
zástupců žížal, kteří byli zařazeni do 10 druhů.
Na lokalitách v okolí bývalé ocelárny Poldi Kladno nedošlo k žádným
rekultivacím, přesto zde bylo nalezeno 87 jedinců patřících do 10 druhů.
Nejhojněji je zde zastoupena Octolasion lacteum. Lokality v okolí obce Doksy u
Kladna jsou silně ovlivňovány dopravou a zemědělskou činností, Bylo zde
nalezeno 86 jedinců patřících k 6 druhům. Nejhojněji ze všech druhů žížal se
zde vyskytovala Allolobophora chlorotica. Výsledky práce potvrzují, že
druhové a početní složení společenstev žížal je silně ovlivněno podmínkami
prostředí.
Klíčová slova: půdní fauna, Lumbricidae, ekosystém, antropogenní půda,
diverzita
5 1. Úvod
Rozloha půd vážně zasažených lidskou činností neustále roste, zatímco
druhová diverzita veškerého pozemského života klesá. Půda je jednou z hlavních
složek krajiny, je to nejsvrchnější část zemského povrchu. V půdě žije mnoho
organismů vstupujících do různých procesů, a i když mnohé z nich nelze spatřit
pouhým okem, zásadně ovlivňují svět kolem nás (Frouz, 2010). Společenstva
půdních organismů jsou velmi různorodá a jsou tvořena tisíci druhy. Většinou se
jedná o mikroorganismy (Jeffery, 2010). Přeměna organické hmoty v půdě je
závislá na vzájemných vztazích mezi půdními organismy různé velikosti (Frouz,
2010).
Žížaly vstupují do důležitých půdotvorných procesů, jako je
provzdušňování půdy nebo zlepšování její infiltrační schopnosti, apod. (Vašků,
1994). Půdy narušené lidskou činností mohou být v druhové rozmanitosti
chudší. Dostupné vědecké práce se zabývají spíše vazbou půdního edafonu zejména žížal - a různého typu hospodaření na zemědělsky využívaných a
obdělávaných půdách (např. Errouissi et al., 2011; Hurisso et al., 2011; House
and Parmelee, 1985). Setkáme se však i s pracemi, které si kladou za cíl zjistit,
které půdní typy jsou z hlediska společenstev žížal nejbohatší. Tyto práce mají
však pouze popisný charakter a lze je najít spíše v knihách, které se věnují
biologii a ekologii žížal v celé šíři. Výskyt žížal v kontaminovaných půdách je
předmětem studia, protože díky využití výsledků budeme moci přispět
k ekologické obnově poničených biotopů. Významem žížal pro člověka se
zabýval již Charles R. Darwin (Vašků, 1994). Žížaly se využívají jako
bioindikátoři prostředí a jejich nepřítomnost v půdě může znamenat, že došlo ke
zhoršení půdních podmínek pro jejich život (Eisenhauer, 2010). Hlavními
požadavky žížal jsou kvalitní potrava, vlhkost, teplota, pH a pórovitost půdy
(Pižl, 2002).
Mezi hlavní složky potravy žížal patří rozkládající se rostliny i
živočichové. Potrava se liší fyzikálním nebo chemickým složením a výživovou
hodnotou. Žížaly žijí v blízkosti potravinových zdrojů, jelikož mají omezenou
schopnost přemístit se na delší vzdálenost (Lee, 1985).
Žížaly dokážou vybudovat chodbičky do hloubky téměř jednoho metru,
ale byly objeveny i ve hloubce 2 metry pod povrchem půdy. Přítomnost
chodbiček příznivě ovlivňuje podmínky pro kořenový růst a biologické procesy
organismů (Pommeresche et al., 2010).
Žížaly z velké části ovlivňují skladbu půdního profilu. Rostlinné zbytky
jsou některými druhy žížal (např. Lumbricus terrestris) dopravovány
z povrchových do spodních vrstev, jiné druhy žížal provádí opačný postup.
Základními rozkladači organické hmoty v zemědělských půdách jsou
Lumbricus terrestris a Lumbricus rubellus (Pommeresche et al., 2010).
6 Území narušená výrobou oceli, zemědělstvím a dopravou jsou výrazně
chudší na početnost a druhové složení společenstev žížal. Ustupující druhy žížal
však mohou být nahrazeny těmi přizpůsobivějšími. V této situaci ovšem klesá
index diverzity (Kula a Švarc, 2011). V těchto územích se často setkáváme
s výrazným výskytem tzv. „těžkých kovů“. Kula a Švarc (2011) však také
uvádějí, že hlavním faktorem pro množství a pestrost druhů žížal v biotopech
není rozhodující znečištění těžkými kovy. Většina druhů se dokáže přizpůsobit
vyššímu výskytu těžkých kovů, někdy může být schopnost adaptace i dědičná.
2. Materiál a metody
2.1. Popis lokalit v okolí bývalé ocelárny Poldi Kladno
Ocelárna Poldi se nachází v Kladně, v Kladenské tabuli na téměř
rovinatém povrchu. Kladnem neprotéká žádná řeka a je obklopeno ze všech
stran lesy, z nichž je většina poškozena dřívější těžbou a více jak stoletou
průmyslovou činností.
Dnes je v provozu pouze část rozsáhlého areálu, jeho velká část je
opuštěná a zdevastovaná. V areálu lze nalézt pouze zbytky nebo konstrukce
některých budov a rozsáhlé černé skládky odpadu.
2
3
1
Obrázek 1. Mapa Areálu Poldi Kladno (zdroj: www.mapy.cz; upraveno)
7 Na letecké mapě areálu Poldi Kladno (Obr. 1) jsou šipkami znázorněna
3 místa odběru vzorků žížal, jejich přesná poloha je uvedena v následujícím
popisu lokalit.
První lokalita (Lokalita 1) se nachází přímo v areálu Poldi Kladno,
GPS zaměření 50°8'43.791"N, 14°6'51.420"E. Tato lokalita není nijak
udržovaná ani rekultivovaná a samovolně zarůstá vegetací. Jsou zde porosty
keřů a zakrslých bříz. Její půdní podklad je nejednotný, jelikož se v něm nachází
zbytky stavební sutě a kamenů. Místo bylo znečištěno odpadky, na povrchu
půdy byla silná vrstva hrabanky tvořené spadem z listnatých stromů.
Druhá lokalita (Lokalita 2) se nachází v části listnatého lesa, GPS
zaměření 50°9'28.670"N, 14°8'28.742"E. Porost tvoří buky s mechovým
podrostem. Půda byla jemná a sypká, hrabanka tvořila asi 5 cm spadu z buků.
Na tomto místě byly nalezeny žížaly převážně v klidovém stádiu.
Třetí lokalitou byla louka (Lokalita 3), GPS zaměření 50°9'9.792"N,
14°6'24.156"E. Z jedné strany ohraničena frekventovanou silniční komunikací,
z druhé je kryta starou haldou, kam se z oceláren vyvážela struska a suť. Porost
tvořily trsnaté trávy s občasným výskytem břízy nebo jiné zakrslé formy stromu.
Půda byla velmi jílovitá s vysokým obsahem kamenů a sutě.
2.2. Popis lokalit v okolí obce Doksy
Obec Doksy se nachází v jihozápadní části okresu Kladno. Za hlavní
zdroj antropogenního znečištění zde považujeme silnici, která byla v minulosti
hlavním dopravním tahem mezi Prahou a Karlovými Vary a i po vybudování
dálnice, která odklání dopravu z okolních obcí, je stále hodně využívána. Obec
je obklopena z větší části lesy. Za hlavní faktory, které půdní prostředí v lokalitě
obce ovlivňují, považujeme dopravu na dálnici, zemědělskou výrobu a
rozšiřující se zástavbu zemědělské půdy.
8 6
4
5
Obrázek 2. Letecký snímek obce Doksy s vyznačenými místy odběrů (zdroj:
www.obecdoksy.cz/uzemni-plan/; upraveno)
Na leteckém snímku (Obr. 2) jsou šipkami znázorněna místa odběru
vzorků žížal. Místa budou v následujícím textu označována jako lokalita č.4,
lokalita č.5 a lokalita č.6.
První vybraná lokalita (Lokalita 4) byla listnatá část smíšeného lesa
poblíž rybníka a silnice, GPS zaměření 50°7'7.184"N, 14°2'2.464"E. V této části
lesa bylo bohaté mechové patro. Po provedení sběru, hořčičné extrakce a
následném vyrytí půdy jsme na této lokalitě nenašli žádného jedince.
Druhou vybranou lokalitou (Lokalita 5) byla louka, GPS zaměření
50°6'51.526"N, 14°2'15.770"E. Nedaleko této zvolené louky se nachází dálnice,
která je intenzivně využívaná. Z půdního hlediska se jedná o černozem, luční
porost tvoří převážně trávy trsnaté. Tato louka roste samovolně a zásahy na ní
jsou prováděny výjimečně.
Jako třetí lokalita (Lokalita 6) bylo zvoleno pole. GPS zaměření
50°7'0.253"N, 14°2'53.110"E. Zvolené pole se nachází nad cestou, která vede do
soukromé stavební společnosti, nad ním se nachází stavební parcely a na jeho
konci je Karlovarská silnice (silnice č. 6). Toto pole je z jedné části zarostlé
trávou a na jeho druhé části se pěstuje obilí a probíhají zde zemědělské zásahy.
Veškerá GPS data jsou uvedena v souřadnicovém formátu WGS-84.
9 2.3. Metody extrakce žížal
Pro stanovení diverzity žížal byly v každé z lokalit vymezeny
vyšetřovací čtverce v blízkosti odběrových míst pro půdní mesofaunu, a to tak,
že na jednom místě byly vyšetřovány dva čtverce (každý 0,5 m2). Tyto čtverce
jsou od sebe vzdáleny 5 – 10 metrů.
Žížaly byly ze čtverců získány kombinací metod v následujícím sledu:
• očištění povrchu půdy (zastřižení vegetace, odstranění kamenů
apod.)
• odebrání hrabanky, listí či mechu (31,5 × 31,5 cm) do sáčků
k pozdějšímu ručnímu vyšetření (na místě nebo v laboratoři)
• extrakce žížal metodou „extrakce hořčičným semínkem“
• odebrání bloku půdy (31,5 cm2 × 20 cm hloubky) ve čtverci
k ručnímu vyšetření (probíhá na místě za dobrých světelných
podmínek, nebo v laboratoři)
Zástupci žížal byli in situ odebíráni pinzetou do označených kelímků
s alkoholem (70% etanol), později v laboratoři jsou jedinci převedeni do
formalinu (5%) na dobu nejméně dvou týdnů. Později mohou být převedeni opět
do alkoholu.
2.4. Metody hodnocení
Získaní zástupci žížal byli určeni do druhů na základě vnějších
morfologických znaků. K určování byl použit klíč obsažený v práci Sims and
Gerard (1999), doplňkově bylo využito klíče Václava Pižla (2002).
Pro stanovení čerstvé biomasy byly žížaly zváženy se střevním
obsahem. Pro podrobnější hodnocení a pozdější srovnání bylo v práci užito čtyř
vybraných indexů diverzity.
10 3. Výsledky
3.1. Celkové výsledky obou lokalit
Tabulka 1: Početní zastoupení jednotlivých druhů ve všech lokalitách.
Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita
Druh
1
2
3
4
5
6
Aporrectodea
1
7
5
5
caliginosa
Aporrectodea
6
1
4
7
longa
Aporrectodea
1
4
7
rosea
Allolobophora
3
3
23
chlorotica
Dendrobaena
4
1
octaedra
Dendrodrilus
2
rubidus
Lumbricus
3
4
castaneus
Lumbricus
7
2
2
terrestris
Octolasion
5
cyaneum
Octolasion
16
5
8
10
lacteum
Aporrectodea
3
7
1
7
spec.
Lumbricus spec.
8
1
Celkem jedinců
40
18
29
0
27
59
Celkem druhů
7
3
7
0
6
5
Tabulka 1 zachycuje počty jedinců žížal, které byly zaznamenány při
terénním výzkumu. Celkově bylo získáno 173 jedinců, kteří patří k 10 druhům.
Přiřazení některých jedinců k určitým druhům bylo obtížné vzhledem k nízkému
stupni jejich vývoje. Tito jedinci byli zařazeni alespoň do rodu. Nejvyšší výskyt
žížal byl zaznamenán v lokalitě 6 v obci Doksy na poli, kde bylo nalezeno 59
jedinců náležících k 5 druhům. Naopak žádný jedinec nebyl nalezen v lokalitě 4
v lese v okolí obce Doksy.
11 3.2. Výsledky indexů diverzity
Tabulka 2: Vypočtené hodnoty vybraných indexů dle lokalit.
Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita
Index
1
2
3
5
Shannon
2,08
0,43
1,86
1,80
Lokalita
6
1,64
Simpson
3,75
1,59
4,10
3,49
2,26
Margalef
0,14
0,80
0,18
0,19
0,23
Menhinick
1,11
0,71
1,30
1,15
0,65
V tabulce 2 je záměrně vynechána lokalita 4, na které nebyl nalezen ani
jeden zástupce žížal. Indexy diverzity proto nelze určit ani je porovnávat.
4. Diskuse a závěr
Práce se zaměřuje na lokality oblasti Kladenska, které byly ovlivněny
dopravou, zemědělskou činností a zpracováním oceli. V bývalé ocelárně Poldi
Kladno (lokality 1 až 3) byl po ukončení zpracování oceli areál nechán ladem a
nebyla zde provedena žádná rekultivace. V lokalitách 4 až 6 v okolí obce Doksy
má neustálý vliv doprava a zemědělství. V práci jsem bylo porovnáno druhové a
početní zastoupení žížal v šesti lokalitách s různým vlivem lidské činnosti.
Odebrané vzorky zahrnují 87 zástupců žížal z lokalit v okolí Poldi
Kladno a 86 jedinců z lokalit v okolí obce Doksy. Zastoupení žížal
v jednotlivých lokalitách bylo různé. Luční lokality a lesní lokalita prokázaly
vyšší výskyt Octolasion lacteum. Na poli v Doksích byl zaznamenán nejvyšší
výskyt Allolobophora chlorotica. Druhově nejrozmanitější byla lokalita v areálu
Poldi Kladno a louka v okolí Poldi Kladno se shodným výskytem 7 druhů žížal.
Oproti tomu v lese v okolí obce Doksy nebyl nalezen žádný jedinec.
Z dosažených výsledků vyplývá, že druhové složení žížal odpovídá
místům jejich nejčastějšího výskytu a je závislé na podmínkách daného
prostředí. Sledovaná území byla ovlivněna lidskou činností, která jejich původní
stav narušuje. Při zpracování údajů o výskytu druhů žížal bylo dobré porovnat
počet a druhy žížal na jednotlivých lokalitách. Na vybraných lokalitách
postupem času zřejmě došlo k určité adaptaci žížal na nové půdní podmínky
(Kula a Švarc, 2011).
Na lokalitách v okolí bývalé ocelárny Poldi Kladno nedošlo k žádným
rekultivacím, její okolí a areál samovolně zarůstají od roku 1989, kdy došlo
k výraznému omezení zpracování oceli. Přesto zde bylo nalezeno 87 jedinců
12 patřících do 10 druhů. Nejhojněji ze všech druhů žížal je zde zastoupena
Octolasion lacteum. Jedná se o endogeický druh, většinou běžně se vyskytujícím
na loukách nebo v listnatých částech lesa (Pižl, 2002). Preferuje půdy jílovité až
mírně písčité, dává přednost půdám neutrálním. Proto lze usuzovat, že ač se
jedná o lokalitu silně antropogenně znečištěnou, půdní reakce nebude příliš
kyselá.
Lokality v okolí obce Doksy u Kladna jsou pod vlivem dopravy a
zemědělské činnosti, i když v posledních letech došlo k jejímu částečnému
utlumení. Bylo zde nalezeno 86 jedinců patřících k 6 druhům. Nejhojněji ze
všech druhů žížal se zde vyskytovala Allolobophora chlorotica. Žádný jedinec
nebyl nalezen v lokalitě lesa. Tento výsledek byl zřejmě ovlivněn tím, že na této
zvolené lokalitě je silně jílovitá půda, která není příliš vhodná pro život žížal
(Kula a Švarc, 2011). Příčinou mohlo být také to, že přes cestu se nachází
jehličnatá část lesa a tak půda i její okolí může být vlivem opadu kyselejší (Pižl,
2002). Nejčastější druh zde nalezený A. chlorotica obývá většinou všechny
biotopy, včetně agrosystémů. Nalézáme ho především v nížinách v okolí vod,
jedná se o druh spíše hygrofilní, mírně acidotolerantní (Pižl, 2002).
Indexy diverzity jsou nejvyšší pro lokalitu areálu ocelárny Poldi, to
potvrzuje vyšší druhové zastoupení při téměř stejné početnosti. Naopak nebylo
možné hodnotit pomocí indexů lokalitu listnatou část lesa u obce Doksy, neboť
zde nebyl zjištěn výskyt zástupců daných druhů.
V lokalitách bývalé ocelárny, kde nebyla provedena žádná rekultivace,
překvapivě dosahuje vysokých čísel početnost jedinců a druhů i hodnoty
ekologických indexů. Vzhledem k těmto výsledkům je často diskutovaný
problém rozsáhlých rekultivací a revitalizací antropogenně ovlivněných oblastí
tématem k zamyšlení.
13 5. Použitá literatura
Eisenhauer N., 2010: The action of an animal ecosystem engineer: Identification
of the main mechanisms of earthworm impacts on soil microarthropods,
Pedobiologia 53. pp 343 – 352.
Errouissi F., Moussa-Machraoui S.B., Ben-Hammouda M. & Nouira S., 2011:
Soil invertebrates in durum wheat (Triticum durum L.) cropping system
under Mediterranean semi arid conditions: A comparison between
conventional and no-tillage management. Soil and Tillage Research
112: pp 122 – 132.
Frouz J., 2010: Půda – živý systém. Vesmír 89 (7): str 490 – 492.
House G.J. & Parmelee R.W., 1985: Comparison of soil arthropods and
earthworms from conventional and no-tillage agroecosystems. Soil and
Tillage Research 5: pp 351 – 360.
Hurisso T. T., Davis J. G., Brummer J. E., Stromberger M. E., Stonaker F. H.,
Kondratieff B. C., Booher M. R. & Goldhamer D. A., 2011: Earthworm
abundance and species composition in organic forage production
systems of northern Colorado receiving different soil amendments.
Applied Soil Ecology 48: pp 219 – 226.
Jeffery S., Gardi C., Jones A., Montanarella L., Marmo L., Miko L., Ritz K.,
Peres G., Römbke J. & Putten W. H. (eds), 2010: European Atlas of
Soil Biodiversity. European Commission, Publications Office of the
European Union, Luxemburg, 128 pp.
Kula E. & Švarc P., 2011: Žížaly lesních ekosystémů narušených imisemi a
ovlivněných rekompenzačním vápněním v Krušných horách.
Mendelova univerzita v Brně, 99 str.
Lee K. E. 1985: Earthworms: their ecology and relationship with soils and land
use. Academic press. New York, 411 pp.
Pižl V., 2002: Žížaly České republiky (Earthworms of the Czech Republic)Sborník přírodovědného klubu v Uh. Hradišti, Supplementum 9,
Agentura NP v. o. s., Staré Město. 154 str.
Pommeresche R., Sissel H. & Loes A. K., 2010: Žížaly a jejich význam pro
zlepšování kvality půdy. Bioinstitut. Olomouc, 24 str.
Sims R. W. & Gerard B. M., 1999: Earthworms. Field Studies Council,
Shewsbury, 168 pp.
Spellerberg I. F., 1995: Monitorování ekologických změn. Český ústav ochrany
přírody. Výzkumné a monitorovací pracoviště Brno, 187 str.
Vašků Z., 1994: Červi a voda. Vesmír 73 (7): 396 str.
Elektronické zdroje
www.mapy.cz
www.obecdoksy.cz/uzemni-plan/
14 Výskyt tasemnic Echinococcus multilocularis na území ČR
Adéla Brožová1, Ivana Jankovská1, Iva Langrová1, Vladimír Bejček2 &
Zdeněk Matějů3
1
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, přírodních a
potravinových zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Česká republika; e-mail: [email protected]
2
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta životního prostředí, Katedra
ekologie, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika; e-mail: [email protected]
3
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská, Katedra
ochrany lesa a myslivosti, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika; e-mail:
[email protected]
Abstrakt
V této práci byl sledován výskyt tasemnic rodu Echinococcus u lišek
obecných (Vulpes vulpes) v České republice. Celkem bylo vyšetřeno
46 střevních traktů lišek helmintologickou pitvou. Vyšetřované lišky pocházely
z oblastí Šumavy, Krušných hor, Karlovarska, Semilska a okolí hl. města Prahy.
Nejvyšší prevalence měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis)
u lišek byla zjištěna v oblasti Karlovarska (6/16; 37,5 %) a Šumavy (2/11; 18,2
%). V ostatních oblastech byl výskyt měchožila bublinatého (Echinococcus
multilocularis) u lišek obecných (Vulpes vulpes) prozatím negativní.
Klíčová slova: Echinococcus, Echinococcus multilocularis, Vulpes vulpes
1. Úvod
Dospělá tasemnice měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis)
je malá tasemnice, jejíž délka těla se pohybuje mezi 1,2 – 4,5 mm. Měchožil
bublinatý žije převážně v kaudální třetině tenkého střeva definitivního hostitele.
Její tělo je složeno z 2 – 6 článků, poslední článek obsahuje vajíčka, která se
buď uvolňují do lumenu střeva, nebo odcházejí s celými články s výkaly do
vnějšího prostředí. Vajíčko obsahuje larvu (onkosféru), která se uvolňuje
v gastrointestinálním traktu mezihostitele a posléze se penetrací střevní
mukózou dostává do krevního oběhu, kterým migruje primárně do jater, kde se
vyvíjí. Zdrojem růstu jsou tzv. zárodečné buňky, z nichž vznikají jednak
zárodky tasemnic (protoskolexy) a jednak tzv. laminární membrána, která slouží
k ochraně parazita (Lenská & Svobodová, 2003; Deplazes & Eckert, 2001).
15 Životní cyklus měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis)
zahrnuje divoce žijící zvířata a proto se nazývá sylvatický (Deplazes & Eckert
2001). Tato tasemnice k dokončení svého cyklu potřebuje dva různé hostitele,
definitivního hostitele a mezihostitele (Romig 2003). Mezihostitelem měchožila
bublinatého jsou hlodavci, především hraboš polní (Microtus arvalis) a hryzec
vodní (Arvicola terrestris). Definitivním hostitelem jsou šelmy, především lišky
rodu Vulpes a Alopex. V Evropě je hlavním definitivním hostitelem liška obecná
(Vulpes vulpes) ale druhotně se mohou nakazit psi a kočky a díky blízkému
kontaktu s lidmi mohou hrát klíčovou roli v přenosu na člověka (Deplazes
& Eckert 2001; Gottstein et al., 2001; Romig et al., 2006).
Onemocnění u člověka, které je způsobené metacestodním larválním
stádiem měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis), se nazývá
alveolární echinokokóza. Metacestodní larvální stádium měchožila bublinatého
se v lidském hostiteli chová a vypadá jako rostoucí nádor, jehož
charakteristickým rysem je exogenní růst alveolární struktury. Alveolární
echinokokóza má dlouhou inkubační dobu (5 – 15 let). Hlavní symptomy
onemocnění jsou cholestatická žloutenka, bolest v oblasti epigastra, abnormální
zvětšení jater a ztráta tělesné hmotnosti. Míra úmrtnosti se před rokem 1970,
kdy nebyly používány moderní metody léčby, pohybovala kolem 100 %. Léčba
se v dnešní době provádí formou operace a chemoterapie (Deplazes & Eckert
2001; Eckert & Deplazes 2004).
Cílem této práce bylo zjistit prevalenci výskytu tasemnic rodu
Echinococcus na území České republiky.
2. Materiál a metody
Vyšetřované lišky byly zastřeleny v období 2006 – 2012 a pocházely
z oblastí Šumavy, Karlovarska, Semilska a okolí hl. města Prahy. Z obsahu
tenkého střeva pozitivních lišek byly vybírány jednotlivé tasemnice rodu
Echinococcus, které byly dále měřeny a foceny pro přesnou diagnostiku daného
druhu parazitujícího u lišek na území ČR.
Zažívací trakty lišek byly po dobu 1 měsíce uloženy v mrazicím boxu
v – 78 °C. Z těchto zažívacích traktů bylo odebráno tenké střevo, které bylo
následně helmintologicky vyšetřeno. Tenké střevo bylo rozděleno na tři části
a tyto tři části byly podélně rozstřiženy. Vrstva střevní sliznice byla seškrábána
do vody, seškrábaný střevní obsah se hodinu sedimentoval a poté byla odsávána
přebytečná tekutina, a několikrát doplněna. Dokud nebylo možné střevní obsah
prohlížet pod mikroskopem.
Z lišek pozitivních na tasemnice rodu Echinococcus byly jednotlivé
tasemnice vybírány a podrobeny důkladné mikroskopické analýze pro přesné
zařazení do druhu. Pod mikroskopem olympus CX 21 byly jednotlivé tasemnice
16 měřeny a detailně morfologicky prohlíženy. Pod mikroskopem BX21
s fotoaparátem E410 bylo možné nalezené tasemnice přesně změřit a vyfotit
(obr. 1).
Obr. 1. Měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis)
3. Výsledky
Z celkového počtu 46 vyšetřených zažívacích traktů lišek bylo pozitivních
na výskyt měchožila bublinatého (Echinococcus multiloculari) 8 lišek. Nejvyšší
míra prevalence této tasemnice byla zjištěna v oblasti Karlovarska a Šumavy
(Tab. 1).
Tab. 1: Záchyt měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis)
u lišek obecných ve sledovaných oblastech
Oblast
Počet lišek Rok odstřelu
Záchyt měchožila
bublinatého
Krušné hory
16
2006 – 2007
(0/16); 0 %
Šumava
11
2008
(2/11); 18,2 %
Karlovy Vary
16
2010 - 2012
(6/16); 37,5 %
Praha-východ
2
2011
(0/2); 0 %
Semilsko
1
2011
(0/1); 0 %
17 4. Diskuse
V Evropě je výskyt dospělců měchožila bublinatého (Echinococcus
multilocularis) vázán především na lišku obecnou (Vulpes vulpes) jako
definitivního hostitele, v některých oblastech může prevalence těchto tasemnic
přesahovat i 50 % (Schantz et al., 1995).
V této práci jsme doposud vyšetřili 46 kusů trávicích traktů lišek
obecných (Vulpes vulpes) zastřelených v rozmezí let 2006 – 2012. Lišky
pocházely z oblastí Šumavy, Karlovarska, Semilska a okolí hl. města Prahy.
Nejvyšší prevalence měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis)
u lišek byla zjištěna v oblasti Karlovarska 37,5 % (6/16) a Šumavy 18,2 %
(2/11). V ostatních oblastech byl výskyt měchožila bublinatého u lišek obecných
prozatím negativní.
V České republice, v okrese Klatovy byly opakovaně vyšetřovány lišky
obecné (Vulpes vulpes), a to v období od června do září 1997, kdy byla zjištěna
50 % prevalence (5/10) (Martinek et al., 1998), a také v období od června 1997
do dubna 1999, kdy byla u lišek zjištěna prevalence 66,3 % (29/46) (Martinek
et al., 2001).
Svobodová & Lenská (2002) vyšetřovaly vzorky trusu psů žijících
v oblastech s hojným výskytem lišek. Psi byli vybíráni striktně na základě cílené
anamnézy potvrzující predátorské sklony a moţnost volného pohybu spojeného
s lovem hlodavců. Vzorky trusu psů byly vyšetřeny metodou ELISA k detekci
specifických koproantigenů Echinococcus spp. s využitím setu CHEKIT
– Echinotest firmy Bommeli, Švýcarsko. Z celkového počtu 186 vzorků trusu
psů bylo 15 pozitivních (8,1 %).
Ve Státním veterinárním ústavu v Praze v říjnu a listopadu roku 2010
diagnostikovali první dva případy výskytu měchožila bublinatého (Echinococcus
multilocularis) u psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides) na území
České republiky. Tím se rozšiřuje druhové spektrum možných hostitelů této
epidemiologicky velmi závažné parazitózy – původce alveolární echinokokózy
člověka (Pavlásek et al., 2011).
V Polsku vyšetřili Machnicka-Rowinska et al. (2002) 155 lišek obecných
(Vulpes vulpes) a 15 psíků mývalovitých (Nyctereutes procyonoides)
s pozitivním nálezem u devíti lišek (5,8 %) a dvou psíků (8 %).
Yimam et al. (2002) vyšetřili v Japonsku (v jedné oblasti na ostrově
Hokkaidó) během června – září v roce 1999, šedesát sedm lišek obecných
(Vulpes vulpes) a třináct psíků mývalovitých (poddruh Nyctereutes procyonoides
albus). U třiceti osmi lišek (56,7 %) a u tří psíků (23,1 %) zjistili, že zvířata jsou
infikována měchožilem bublinatým (Echinococcus multilocularis).
Námi zjištěná prevalence 17,4 % (rozmezí 0 – 37,5 %) se zdá ve srovnání
s údaji v ostatních oblastech České republiky a v dalších zemích podobná, ale je
18 nutné brát úvahu, že u oblastí Semilska a Prahy-východ jsme zatím vyšetřily jen
malé množství lišek.
S ohledem na současný výskyt měchožila bublinatého u lišek v Evropě je
možno v České republice očekávat nárůst počtu nejen importovaných, ale
zejména i autochtonních připadů alveolární echinokokózy. Importovaná
onemocnění mohou souviset s častým pobytem a turistikou našich občanů
v endemických oblastech. I když v současnosti zaznamenáváme narůstající
počet případů s alveolární echinokokózou, jejich celkový počet v Evropě je
doposud
za posledních 50 let poměrně malý. Celkový počet případů do roku 2002
nepřesáhl 600 (Kern et al., 2003).
5. Poděkování
Tato práce vznikla za podpory celouniverzitní grantové agentury ČZU
(CIGA č. 21260)
6. Použitá literatura
Deplazes P. & Eckert J., 2001: Veterinary aspects of alveolar echinococcosis-a
zoonosis of public health significance. Veterinary parasitology, 98: pp
65-87.
Eckert J. & Deplazes P., 2004: Biological, epidemiological, and clinical aspects
of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical
microbiology reviews, 17: pp 107-135.
Gottstein B. et al., 2001: Is high prevalence of Echinococcus multilocularis in
wild and domestic animals associated with disease incidence in
humans? Emerging infectious diseases, 7: pp 408-412.
Kern P. et al., 2003: European Echinococcosis registry: human alveolar
echinococcosis, Europe, 1982–2000. Emerg Infect Dis, 9: pp 133–139.
Lenská B. & Svobodová V., 2003: Detekce koproantigenů tasemnic rodu
Echinococcus u psů v České republice. Veterinářství, 53: pp 53 – 57.
Machnicka-Rowińska B. et al., 2002: Raccoon dog (Nyctereutes procyonoides)-the new host of Echinococcus multilocularis in Poland. Wiadomości
parazytologiczne, 48: pp 65 – 68.
Martínek K., Kolářová L. & Červený J., 2001: Echinococcus multilocularis in
carnivores from the Klatovy district of the Czech Republic. Journal of
helminthology, 75: pp 61-66.
Martínek K. et al., 1998: Echinococcus multilocularis (Cestoda: Taeniidae) in
the Czech Republic: the first detection of metacestodes in a naturally
infected rodent. Folia parasitologica, 45: pp 332-333.
19 Pavlásek I., Psík mývalovitý – nový hostitel tasemnice měchožila větveného.
<http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2011/Unor--2011/Psik-myvalovity---novy-hostitel-tasemnice-mechozil.aspx>
Romig T., 2003: Epidemiology of echinococcosis. Langenbeck's archives of
surgery / Deutsche Gesellschaft fur Chirurgie, 388: pp 209-217.
Romig T., Dinkel A. & Mackenstedt U., 2006: The present situation of
echinococcosis in Europe. Parasitology international, 55: pp 187-191.
Schantz P. M. et al., 1995: Epidemiology and Control of Hydatid Disease. In:
Thompson R. C. A and Lymbery A. J. Echinococcus and Hydatid
Disease. CAB International, pp 274–291.
Svobodová V. & Lenská B., 2002: Echinococcosis in dogs in the Czech
Republic (vol 71, pg 348, 2002). Acta Vet Brno, 71: pp 568-568.
Yimam A.E. et al., 2002: Prevalence and intensity of Echinococcus
multilocularis in red foxes (Vulpes vulpes schrencki) and raccoon dogs
(Nyctereutes procyonoides albus) in Otaru City, Hokkaido, Japan. The
Japanese journal of veterinary research, 49: pp 287-296.
20 Migrace motýlů Phengaris teleius a Phengaris nausithous (Lepidoptera:
Lycaenidae) na Dolním Labi v roce 2011
Migration of butterflies Phengaris teleius and Phengaris nausithous
(Lepidoptera: Lycaenidae) in the Lower Elbe in 2011
Terezie Bubová, Klára Břečková & Vladimír Vrabec
Česká zemědělská univerzita, Fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových
zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 129, Praha 6 – Suchdol, CZ 165 21, e-mail: [email protected]
Abstract
The migration of species Phengaris nausithous and P. teleius were
demonstrated between different habitats on locality of Lower Elbe in 2011. It
confirm the metapopulation organization of systém, but migrated only 7 % of
the total number of individuals marked butterflies (compare to the literature data
are nearly 25 % of migrants in the population). The average distance that
butterflies overflight (without distinction of sex) is 878 m for P. nausithous and
332 m for P. teleius. The longer distance migrated females (average 1,086 m for
P. nausithous and 410 m for P. teleius). Record flight captured in 2011 was
3,910 m of P. nausithous. Patch with the highest number of emigrants and
immigrants were found to be particularly significant for the whole population
system.
Key words: Lepidoptera, Lycaenidae, Phengaris nausithous, Phengaris teleius,
capture – recapture, migration, overflight distance, Elbe river, Czech Republic
1. Úvod
Modrásek očkovaný - Phengaris teleius (Bergsträsser, 1779) a
modrásek bahenní - Phengaris nausithous (Bergsträsser, 1779) jsou řazeni mezi
zvláště chráněné druhy fauny České republiky, oba figurují i v červeném
seznamu (Farkač et al. 2005). Tyto dva druhy se vyznačují podobnou bionomií
(Körosi et al. 2011). Ke svému životu vyžadují přítomnost stejné živné rostliny
krvavce totenu (Sanguisorba officinalis) a mravenců rodu Myrmica (Śliwińska
et al. 2006). Studium migračních schopností u těchto dvou druhů modrásků je
významné kvůli ochraně jejich populace. Migrace jsou nutnou podmínkou
existence jejich metapopulačních struktur různého typu (Thomas et al. 1998).
Níže popsané populace jsou studovány v souvislosti s posuzováním záměru
výstavby plavebního stupně Děčín na Labi.
21 2. Metodika
Migrační schopnosti modrásků P. teleius a P. nausithous byly
hodnoceny v letové sezóně 2011 na lokalitě Dolní Labe v CHKO Labské
Pískovce (souřadnice zhruba na střed území jsou 50°48'56"N/14°13'14"E,
čtyřúhelník faunistického mapování 5151, obr. 1). V území je pro monitorování
motýlů odlišeno 17 jednotlivých ploch (patch) osídlených motýly. Sběr dat
probíhal od 10. 7 do 16. 8. užitím metody zpětného odchytu značených jedinců
(Beneš et al., 2002). Motýli byli značeni unikátním kódem lihovou fixou na
křídlo (obr. 2) a vypuštěni, zpětnými odchyty byly zaznamenávány přelety mezi
jednotlivými plochami.
Hodnoceny byly počty migrantů od každého druhu a migrační
vzdálenosti, které motýli překonali (vzdálenosti mezi jednotlivými plochami
byly měřeny mezi jejich středy). Dále jsme porovnávali počty emigrantů a
imigrantů pro jednotlivé sledované plochy.
Obr. 1: Pohled na zkoumané údolí Labe. Zatravněné plochy fungují jako
„nášlapné kameny“ pro migrující motýly. Foto: V. Vrabec.
Fig. 1: View of the Elbe Valley researched. Grassy areas act as stepping stones
for migrating butterflies. Photo: V. Vrabec.
22 Obr. 2: Způsob značení individuálním kódem. Na snímku je samice druhu
Phengaris teleius. Foto: V. Vrabec.
Fig. 2: Marking of an individual code. Pictured is the female of species
Phengaris teleius. Photo: V. Vrabec.
3. Výsledky
V roce 2011 bylo na lokalitě Dolní Labe označeno celkem 193 jedinců
Phengaris nausithous a 116 jedinců Phengaris teleius. Celkem bylo
zaznamenáno 20 přeletů (16 migrací P. nausithous a 4 migrace u P. teleius). U
druhu P. nausithous migrovalo 9 samců a 7 samic. U P. teleius bylo zjištěno po
dvou přeletech pro každé pohlaví. Přehledně ukazuje výsledek tabulka 1.
Průměrná délka přeletů, které motýli vykonali bez rozdílu pohlaví je u
P. nausithous 878 m, u P. teleius pouze 332 m. Nejdelší přelet u P. nausithous
byl v roce 2011 zaznamenán na vzdálenost 3 910 m, u P. teleius 640 m. U samic
obou druhů byly průměrně zaznamenány delší přelety než u samců (viz. tabulka
2), přehledně to ukazuje i obrázek 3.
Obrázek 4 ukazuje rozložení příletů a odletů motýlů mezi jednotlivými
sledovanými plochami. Nejvíce odletů a zároveň příletů bylo zaznamenáno pro
plochu č. 4 a dále pak pro plochu č. 6. Na plochách č. 7, 10, 12 a 14 nebyly
zaznamenány žádné odlety, ani přílety.
23 Tab. 1: Porovnání celkového počtu odchycených a migrujících jedinců
Phengaris nausithous a P. teleius na lokalitě Dolní Labe v roce 2011.
Tab. 1: Comparison of the total number of captured individuals and migrant
individuals of Phengaris nausithous and P. teleius on the Lower Elbe area in
2011.
Celkový počet Počet migrujících
jedinců
jedinců
% migrantů
Samci P. nausithous
117
9
8
Samice P. nausithous
76
7
9
Obě pohlaví P. nausithous
193
16
8
Samci P. teleius
66
2
3
Samice P. teleius
50
2
4
Obě pohlaví P. teleius
116
4
4
Tab. 2: Průměrná délka přeletů v roce 2011 na lokalitě Dolní Labe u Phengaris
nausithous a P. teleius.
Tab. 2: Average length of overflights in 2011 on the lokality of Lower Elbe for
Phengaris nausithous and P. teleius.
Průměrná délka přeletů (m)
Samci P. nausithous
742
Samice P. nausithous
1086
Obě pohlaví P. nausithous
878
Samci P. teleius
253
Samice P. teleius
410
Obě pohlaví P. teleius
332
24 Obr. 3: Grafické porovnání délek přeletů motýlů Phengaris v roce 2011 na
lokalitě Dolní Labe.
Fig. 3: Graphical comparison of overflights lengths of Phengaris butterflies in
2011 at the Lower Elbe area.
Obr. 4: Grafické porovnání emigrace a imigrace motýlů P. nausithous a P.
teleius v roce 2011 na lokalitě Dolní Labe (obě pohlaví dohromady).
Fig. 4: Graphical comparison of emigration and immigration of P. nausithous
and P. teleius in 2011 on the Lower Elbe area (both sexes combined).
25 4. Diskuze
V roce 2011 na lokalitě Dolní Labe migrovalo z celkového počtu
označených jedinců Phengaris nausithous a Phengaris teleius 7 %, avšak dle
Nowického et al. (2005) průměrně migruje až 25 % jedinců. Příčinu nízkého
počtu migrací je obtížné odhadnout, může souviset s malým počtem
zaznamenaných motýlů nebo nízkou proloveností stanovišť. Vyšší procento
migrantů bylo zaznamenáno u P. nausithous a to 8 % na rozdíl od P. teleius, kdy
migrovala pouze 4 % jedinců tohoto druhu z celkem označeného množství.
Vzhledem ke statisticky málo průkazným výsledkům studia z roku 2011 (malý
počet zachycených přeletů) nejde s určitostí konstatovat potvrzení větší migrační
schopnosti u P. nausithous, nicméně tato je známa a podložena řadou studií
(např. Vrabec et al. 2008; Nowicki et Vrabec 2011). U P. nausithous na Dolním
Labi migrovali častěji samice. U druhu P. teleius migroval stejný počet samců i
samic, ale zde byl zachycen jen velmi malý statistický vzorek.
Uváděná průměrná délka přeletů u jedinců rodu Phengaris je 500 metrů
(Hovestadt et al. 2005; Nowicki et al. 2005), naším výzkumem v roce 2011 byla
pro oba druhy dohromady zjištěna průměrná vzdálenost přeletu 575 metrů. U
obou druhů na větší vzdálenosti migrovali samice. Settele et al (1996) uvádí
konkrétní doletové hodnoty pro P. telejus 2500 m, pro P. nausithous 3740 m a
dle sdělení Binzenhöfer (rovněž in Settele et al. 1996) dokonce 5100 m.
V našem případě vzdálenost přes 3 000 m v roce 2011 překonali pouze dva
jedinci druhu P. nausithous.
Při migracích mezi jednotlivými plochami záleží na jejich kvalitě,
velikosti a tvaru. Izolované a menší plochy nejsou motýly vyhledávány
(Nowicki et al. 2007). Také záleží na přítomnosti živné rostliny Sanguisorba
officinalis, která je nezbytná pro vývoj modrásků (Figurny et Woyciechowski
1998) a na přítomnosti mravenců rodu Myrmica (Thomas et al. 1998; van Dyck
et al. 2000; Witek et al. 2010). V neposlední řadě záleží na managementu, který
je na ploše uplatňován (Novák et al. 2007) a na přítomnosti různých překážek
při průletu, či propojeném systému letových koridorů, který je důležitý hlavně
pro druh P. teleius (Johst et al. 2008). Vzhledem k tomu, že nejvíce emigrací i
imigrací pozorovaných v roce 2011 bylo zjištěno pro plochu označenou jako 4,
jeví se toto stanoviště být zvláště významným z hlediska metapopulační
dynamiky obou druhů motýlů a je třeba mu věnovat zvláštní pozornost při
plánování managementu stanovišť a ochraně uvedených druhů modrásků.
5. Závěr
Na lokalitě Dolní Labe byly v roce 2011 prokázány migrace druhů
Phengaris nausithous a P. teleius mezi stanovišti. Potvrzujeme metapopulační
26 charakter systému. Oproti literárním údajům (až 25 % migrantů v populaci) však
migrovalo pouze 7 % jedinců z celkového počtu označených motýlů.
Průměrné vzdálenosti, které motýli přeletěli, jsou bez rozdílu pohlaví
878 m pro P. nausithous a 332 m pro P. teleius. Na větší vzdálenost migrovaly
samice (průměrně 1086 m u P. nausithous a 410 m u P. teleius). Rekordní
zachycený přelet v roce 2011 byl 3910 m u druhu P. nausithous. Stanoviště
s nejvyšším počtem příletů a odletů bylo vyhodnoceno jako zvláště významné
pro celý populační systém.
6. Poděkování
Dovolujeme si poděkovat Správě CHKO Labské pískovce za udělení
výjimky z ochranných podmínek, která nám umožňuje uvedené druhy studovat.
Dále velice děkujeme kolegyním (bez titulů) Veronice Černé, Haně Potočkové a
Evě Prokopové za pomoc při práci v terénu.
7. Literatura
Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V.
& Weidenhoffer, Z. (eds), 2002: Motýli České republiky: Rozšíření a
ochrana I., II., SOM. Praha, 857 str.
Dyck van H., Oostermeijer J. G. B., Talloen W., Feenstra V., Hidde van der A.
& Wynhoff I., 2000: Does the presence of ant nests matter for
oviposition to a specialized myrmecophilous Maculinea butterfly?
Proc. R. Soc. Lond. B, 267: pp 861-866.
Farkač J., Král D., Škorpík M., 2005: Červený seznam ohrožených druhů České
republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic.
Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Praha. 760 str.
Figurny E. & Woyciechowski M., 1998: Flowerhead Selection for Oviposition
by Females of the Sympatric Butterfly Species Maculinea teleius and
M. nausithous (Lepidoptera: Lycaenidae). Entomol. Gener., 23(3): pp
215-222.
Hovestadt T., Binzenhöfer B. & Settele J., 2005: Analysis of inter-patch dispersal
data forMaculinea nausithous and M. telejus in a fragmented landscape in
northern Bavaria, Germany. P. 124. In: Settele J., Kühn E. & Thomas J.
A. (Eds.), 2005: Studies on theEcology and Conservation of Butterflies in
Europe. Vol. 2: Species Ecology along aEuropean Gradient: Maculinea
Butterflies as a Model, Pensoft Publishers, Sofia – Moscow, 289 pp.
Johst K., Drechsler M., Thomas J. A., Settele, J., 2006: Influence of mowing on
the persistence of two endangered large blue butterfly species. Journal
of Applied Ecology, 43: pp 333-342.
27 Kőrösi A., Örvössy N., Batáry P., Harnos A. & Peregovitis L., 2011: Different
habitat selection by two sympatric Maculinea butterflies at small spatial
scale. Inscet Conservation and Diversity, doi: 10.1111/j.17524598.2011.00138.
Novák J., Skalický M., Hakl J. & Dvořáková E. 2007: Habitat management for
the protected Maculinea Butterflies: The effect of mowing. Cereral
Research Communications, 35(2): pp 857-860.
Nowicki P., Witek M., Skórka P., Settele J. & Woyciechowski M. 2005:
Population ecology of the endangered butterflies Maculinea teleius and
M. nausithous and its implications for conservation. Popul. Ecol., 47:
pp 193-202.
Nowicki P., Pepkowska A., Kudlek J., Skórka P., Witek M., Settele J. &
Woyciechowski M., 2007: From metapopulation theory to conservation
recommendations: Lessons from spatial occurrence and abundance
patterns of Maculinea butterflies. Biol. Conserv., doi:
10.1016/j.biocon.2007.08.001.
Nowicki P. & Vrabec V. 2011: Evidence for positive density-dependent
emigration in butterfly metapopulations. Oecologia, 167: pp 657–665.
Settele J., Henle K. & Bender C., 1996: Metapopulation und Biotopverbund:
Theorie und Praxis am Beispiel von Tagfaltern und Reptilien. Z.
Ökologie u. Naturschutz, 5: pp 187-206.
Śliwińska E. B., Nowicki P., Nash D. R., Witek M., Settele J. & Woyciechowski
M., 2006: Morphology of caterpillars and pupae of European
Maculinea species (Lepidoptera: Lycaenidae) with an identification
table, Entomologica fennica, 17: pp 351 - 358.
Thomas J. A., Clarke R. T., Elmes G. W. & Hochberg M. E., 1998: Population
dynamics in the genus Maculinea (Lepidoptera: Lycaenidae). p. 261 –
290. In: Dempster J. P. & McLean I. F. G. (eds.) 1998: Insect
Populations In theory and in practice. 19th Symposium of the Royal
Entomological Society 10 - 11 September 1997, Kluwer Academic
Publishers, Dordrecht, Boston, London, 486 pp.
Vrabec V., Nowicki P., Bouberlová J., Rychlíková H., Veselá H., Antošová P.,
Hanousková H., Spalová M. & Lálová H., 2008: Rozdíly v migračních
schopnostech Maculinea telejus a M. nausithous (Lepidoptera:
Lycaenidae) v okolí Přelouče. In: Laštůvka Z. & Šefrová H. (eds): III.
Lepidopterologické kolokvium. Program, sborník referátů a abstraktů.
AF MZLU v Brně, s 27.
Witek M., Nowicki P., Ślivińska E. B., Skórka P., Settele J., Schönrogge K. &
Woyciechowski M., 2010: Local host ant specificity of Phengaris
(Maculinea) teleius butterfly, an obligatory social parasite of Myrmica
ants. Ecological Entomology, 35: pp 557-564.
28 Napadení přežvýkavců v Podkrušnohorském zooparku střevními a plicními
parazity
Pavel Bulín1 & Ivana Jankovská2
1)
Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Ústecký kraj,
Sebuzínská 38, 403 21 Ústí nad labem
2)
Katedra zoologie a rybářství, Fakulta Agrobiologie, přírodních a
potravinových zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, e-mail:
[email protected]
Abstract
The endoparasites of ruminants from the Podkrušnohorský Zoopark
Chomutov were monitored in the year 2011 (from March to December). There
were taken in total 125 faecal samples from 21 ruminants. 97.6% (122/125)
faecal samples were parasitologicaly positive. Among the animals that were
most parasitized, was Bukhara deer (Cervus elaphus bactrianus), European elk
(Alces alces), musk Greenland (Ovibos wardi moschautus), sheep steppe - arkal
(Ovis vignei arkal) and reindeer (Rangifer tarandus). Eggs of parasitic helminths
were not found in Pere David's deer (Elaphurus davidianus), aurochs (Bos
primigenius) and domestic yak (Bos grunniens). Samples were sent for
coprological examination to State Veterinary Institute in Prague at the
Department of Pathology and Parasitological. Based on the results of these tests,
there were found presence and intensity of infection with endoparasites. There
were determined following endoparasite eggs (oocysts): the most prevalent was
coccidian infection with Eimeria, those oocysts were detected in 65.6 %
(82/125) of the monitored animals, followed Ostertagia eggs of 29.6 %
(37/125), 25.6 % (32/125) of Trichocephalus, 18.4 % (23/125) % of
Haemonchus, Capillaria in 15.2 % (19/125), 12 % (15/125) of Trichostrongylus,
10.4 % (13/125) of Muellerius, Nematodirus in 8.8 % (11/125), Chabertia in 5.6
% (7/125), Varestrongylus (syn. Bicaulus) detected in 3.2 % (4/125) as 3.2 %
(4/125) for Oesophagostomum, 2.4% were Giardia cysts (3/125) and only one
faeces sample was positive for Cooperia eggs 0.8 % (1/125) as Dictyocaulus
eggs were in 0.8 % (1/125) and tapeworm Moniezia also in 0.8 % (1/125). Eggs
of others gastrointestinal nematodes (GIN), where the exact differentiation was
difficult, was found in 24,8 % (31/125) of the monitored animals.
Key words: ruminant, parasite, helminths, coccidia, Podkrušnohorský Zoopark
29 1. Úvod
Střevní a plicní paraziti, zejména hlístice řádu Strongylida patří
k nejrozšířenějším cizopasníkům obratlovců vůbec. Zvláště druhy lokalizované
v trávicím traktu a dýchacím ústrojí jsou velmi běžné, a to nejen u volně žijícíh
hostitelů, ale i u řady hospodářských zvířat, kde každoročně způsobují velké
hospodářské ztráty. Dodnes, a to přes existenci vysoce účinných
širokospektrálních anthelmintik, je většina chovů přežvýkavců nakažena
hlísticemi z řádu Strongylida. Ti představují nebezpečí klinického onemocnění
mladých a slabších jedinců, a dále výrazně snižují užitkovost prostřednictvím
sublinických infekcí. Zavádění účinných preventivních opatření znemožňují
neúplné znalosti biologie a epidemiologie těchto hlístic. Jedním
z epidemiologických faktorů, který významně ovlivňuje masivní rozšíření hlístic
nadčeleedi Trichostrongyloidea v chovech přežvýkavců je hypobióza („arrested
development“). Jedná se o fenomén, kdy hlístice v larválním stádiu může
podstopupit fázi zadržení svého vývoje v hostiteli a vyhne se tak dosažení
dospělosti v době, kdy podmínky vnějšího prostředí jsou nepříznivé
pro následný vývoj exogenních stádií nové generace. Pro prevenci všech
parazitárních onemocnění je nutné dodžovat především základní zoohygienická
pravidla, zvláště při vyšší koncentraci zvířat. Zvířata nestresovaná, dobře a
kvalitně krmená mají podstatně vyšší šanci odolat jakýmkoliv nákazám, nejen
parazitům.
Cílem této práce bylo zjistit druhové spektrum a prevalenci
jednotlivých střevních a plicních parazitů u přežvýkavců chovaných v
Podkrušnohorském Zooparku, díky čemuž by bylo možné navrhnout účinná
preventivní opatření vedoucí k částečné eliminaci zjištěných parazitů.
2. Materiál a metodika
2.1. Podkrušnohorský zoopark Chomutov
Rozsáhlý přírodní areál Podkrušnohorského zooparku se nachází v
severočeském městě Chomutov v těsné blízkosti Kamencového jezera. Zoopark
byl založen v roce 1975 a je specializován na chov zvířat pocházejících z oblasti
palearktu, zahrnující území Eurasie, ze které pochází převážná část chovaných
zvířat, a území severní Afriky. Pozorovat zde lze více než 160 druhů zvířat o
1.000 jedincích, mezi kterými je 14 ohrožených druhů zařazených do
Evropských záchranných programů. Rozlohou 112 ha je zoopark Chomutov
největší z 25 zooparků, akvarii a zoologických zahrad v České republice.
2.2. Koprologické vyšetření vzorků
Ve sledovaném období od března 2011 do prosince 2011 bylo odebráno
od 21 přežvýkavců 125 vzorků trusu a zasláno ke koprologickému vyšetření do
30 Státního veterinárního ústavu Praha na oddělení patologie a parazitologie.
Vzorky tam byly vyšetřeny standardní koncentrační, flotačně-centrifugační
metodou podle Brezy (1957).
3. Výsledky
U každého sledovaného zvířete bylo zjištěno, jakým parazitem bylo
napadeno a následně prevalenci tohoto parazita u daného zvířete (Tab. I-III).
Celkovou prevalenci jednotlivých parazitů u všech sledovaných zvířat
znázorňuje tab. IV.
Tab. I: Prevalence napadení jednotlivými parazity u sledovaných zvířat (%)
Parazit
Los
evr.
Kozorožec Takin
alpský
zlatý
Jelen
milu
Bicaulus Ovce
ouessant.
100
50
16,6
3,7
Dictyocaulus Giardia Ovce
vřes.
100
Capillaria Cooperia Jelen
evrop.
50
11,11
Eimeria 25
Haemonchus 7,4
Chabertia 3,7
83,3
100
16,6
Muellerius Moniezia Nematodirus 33,33
Oesophagostomum Ostertagia 50
33
Trichocephalus 62
Trichostrongylus 3,7
Trichuris 3,7
Vajíčka GIN 33
33
66,6
31 50
100
Tab. II: Prevalence napadení jednotlivými parazity u sledovaných zvířat (%)
Parazit
Koza
kamerun.
Arkal
Skotský
Muflon
Jak náhorní Sob
dom.
skot
polární
Pižmoň
grónský
Bicaulus
Capillaria
29,4
33,33
15,33
Cooperia
Dictyocaulus
Giardia
Eimeria
50
17,64
25
100
Haemonchus
Chabertia
35,29
100
Muellerius
23,07
11,11
Moniezia
11,11
Nematodirus
11,11
7,69
Oesophagostomum
58,82
22,22
Ostertagia
35,29
33,33
7,1
Trichocephalus
47,05
22,22
7,69
23,52
33,33
53,84
50
15,34
Trichostrongylus
Trichuris
Vajíčka GIN
32 Tab. III: Prevalence napadení jednotlivými parazity u sledovaných zvířat (%)
Parazit
Velbloud
Jelen
Koza
dvouhrb. bucharský wallis
Bicaulus
Zubr
evrop.
Pratur
Ovce
cápová
Ovce
jákobova
14,28
Capillaria
100
28,57
29,4
Cooperia
Dictyocaulus
Giardia
Eimeria
64,28
Haemonchus
35,71
Chabertia
33,33
50
66,66
50
Muellerius
Moniezia
50
Nematodirus
7,14
Oesophagostomum
Ostertagia
14,28
50
Trichocephalus
33,33
14,28
33,33
16,66
21,42
Trichostrongylus
Trichuris
50
21,42
33,33
16,66
100
100
Vajíčka GIN
Tab. IV: Prevalence(%) jednotlivých
vyšetřených vzorků trusu (125 ks)
Eimeria
Ostertagia
Trichocephalus
Haemonchus
Capillaria
Trichostrongylus
Muellerius
Nematodirus
Trichuris
Chabertia
Oesophagostomum
Vareostrongylus (syn. Bicaulus)
Giardia
Moniezia
Cooperia
Dictyocaulus
Vajíčka GIN
v celkovém
65,6%
29,6%
25,6%
18,4%
15,2%
12,0%
10,4%
8,8%
5,6%
5,6%
3,2%
3,2%
2,4%
0,8%
0,8%
0,8%
24,8%
33 parazitů
82/125
37/125
32/125
23/125
19/125
15/125
13/125
11/125
7/125
7/125
4/125
4/125
3/125
1/125
1/125
1/125
31/125
počtu
4. Závěry a diskuse
Gastrointestinální a plicní hlístice jsou běžní paraziti volně žijících
přežvýkavců a jejich diverzita byla sledována v mnoha zemích Evropy (Hovorka
et al., 1988; Drozdz et al., 1994; Santin-Durán et al., 2004; Burlinski et al. 2011;
Craeye et al., 2011). V našem sledování jsme zjišťovali parazitární zatížení
přežvýkavců chovaných v Podkrušnohorském zooparku v Chomutově, kde
97,6% (122/125) vzorků trusu přežvýkavců obsahovalo vývojová stádia
parazitů. Nejvíce zvířat (65,6%; 82/125) bylo napadeno kokcidiemi rodu
Eimeria, následovaly hlístice rodu Ostertagia 29,6% (37/125), Trichocephalus
25,6% (32/125), Haemonchus 18.4 % (23/125) %, Capillaria 15.2 % (19/125),
Trichostrongylus 12 % (15/125), Muellerius 10,4 % (13/125), Nematodirus 8,8
% (11/125), Chabertia 5,6 % (7/125), Varestrongylus (syn. Bicaulus) 3,2 %
(4/125) stejně jako Oesophagostomum 3,2 % (4/125); 2,4% (3/125) vzorků trusu
bylo pozitivní na cysty prvoků rodu Giardia a pouze jeden vzorek trusu (losa
evropského-Alces alces) obsahoval vajíčka hlístic rodu Cooperia (0,8 %, 1/125);
vajíčka plicnivek rodu Dictyocaulus (0,8 %, 1/125) byla zjištěna pouze u jelena
evropského (Cervus elaphus). Vajíčka tasemnice rodu Moniezia byla také
přítomna pouze v jednom vzorku 0,8 % (1/125) u ovce stepní-arkala (Ovis
vignei arkal). Vajíčka ostatních gastrointestinálních nematod (GIN), jejichž
přesná diagnostika byla obtížná, byla zjištěna v 24,8 % (31/125) vzorcích trusu
sledovaných přežvýkavců. Vajíčka motolic nebyla zjištěna v žádném vzorku.
Burlinski et al. (2011) sledovali od ledna 2008 do ledna 2009 druhy a prevalenci
GI parazitů u srnce obecného (Capreolus capreolus), jelena evropského (Cervus
elaphus) a daňka skvrnitého (Dama dama) v severním Polsku. Vajíčka a oocysty
parazitů byly zjištěny ve 42,09% vzorků trusu. Nejčastěji se vyskytující parazit
byly hlístice rodu Chabertia sp., Ostertagia sp. a Trichostrongylus sp. Pozitivní
na hlístice rodu Chabertia bylo 13,79% vzorků od srnců; 12,07% jelenů a
11,36% daňků. V naší práci byla vajíčka hlístic rodu Chabertia zjištěna (tab. IIII) u losa evropského (Alces alces), u kozorožce alpského (Capra ibex) a hlavně
u jelena bucharského (Cervus elaphus bactrianus). Burlinski et al. (2011)
v trusu sledovaných zvířat také nalezly vysoké počty vajíček hlístic Ostertagia
sp.; 11,55% srnců, 6,03% jelenů a 13,18% daňků bylo napadeno touto hlísticí.
V naší práci byla vajíčka hlístic rodu Ostertagia zjištěna v trusu losa evropského
(Alces alces), ovce ouessantské (Ovis aries), ovce stepní - arkala (Ovis vignei
arkal), soba polárního (Rangifer tarandus), pižmoně grónského (Ovibos
moschautus wardi), jelena bucharského (Cervus elaphus bactrianus), kozy
domácí walliské (Capra hircus) a zubra evropského (Bison bonasus). Hlísticemi
rodu Trichostrongylus bylo v práci Burlinski et al. (2011) napadeno 10,69%
srnců, téměř stejně (10,68%) daňků a pouze 2,93% jelenů. Vajíčka hlístic rodu
Trichostrongylus jsme zjistili opět v trusu losa evropského (Alces alces), ovce
34 stepní - arkala (Ovis vignei arkal), soba polárního (Rangifer tarandus), pižmoně
grónského (Ovibos moschautus wardi) a jelena bucharského (Cervus elaphus
bactrianus). U jelena evropského (Cervus elaphus) v Podkrušnohorském
zooparku nebyla zjištěna vajíčka hlístic rodu Chabertia sp., Ostertagia sp. a
Trichostrongylus sp., jak uvádí Burlinski et al. (2011), ale pouze slabá infekce
plicnivkami rodu Bicaulus a Dictyocaulus a z gastrointestinálních hlístic to byl
pouze ojedinělý nález vajíček hlístic rodu Oesophagostomum. Santin-Durán et
al. (2004) publikovali výsledky průzkumu žaludečních hlístic u volně žijících
jelenovitých přežvýkavců: jelena evropského (Cervus elaphus) a daňka
skvrnitého (Dama dama) na území středního a západního Španělska ve vztahu
hustoty hostitele a vedení parku. Autoři zjistili napadení běžně se vykytujícími
helminty jelenovitých z čeledi Ostertagiinae: Spiculopteragia asymmetrica, S.
quadrispiculata, Ostertagia leptospicularis, O. kolchida, O. drozdzi, O. ryjikovi.
Trichostrongylus axei byl nalezen ve velmi málo případech. Druhy hlístic
charakterických pro přežvýkavce nebyli zjištěny. Prevalence infekce zažívacího
traktu parazity u jelenovitých byla ve sledovaných oblastech vysoká a
pohybovala se od 97,5 do 100%. Intezita napadení a množství nalezených
parazitů jsou přímo úměrné populační hustotě jelení zvěře. Parazitární zatížení
bylo větší u daňků než u jelenů, což může odrážet společenské sociální struktury
a různé pastevní vzory u daňků. Craeye et al. (2011) sledovali zatížení
kokcidiemi Toxoplasma gondi a Neosporum caninum u lišek a jelenovitých
(Cervidae) v Belgii. Autoři zjistili tyto hodnoty: seroprevalence Toxoplasma
gondi byla 52 % u srnce obecného (Capreolus capreolus), 0 % u daňka
skvrnitého (Dama dama) a 0 % u jelena lesního (Cervus elaphus). Také v naší
práci uvedené kokcidie nebyly zjištěny. Pouze kokcidie rodu Eimeria byly
zjištěny u kozorožce alpského (Capra ibex), u takina zlatého (Budorcas
taxicolor taxicolor), skotského náhorního skotu (Bos taurus), kozy domácí
walliské (Capra hircus), muflona (Ovis musimos), ovce stepní - arkala (Ovis
vignei arkal), u ovce domácí cápové (Ovis ammon f. aries), u ovce domácí
jákobové (Ovis orientalis aries) a u ovce vřesovištní (Ovis aries) byly eimerie
zjištěny ve všech vyšetřených vzorcích, u jelena bucharského (Cervus elaphus
bactrianus) ve 78,57 %, u pižmoně grónského (Ovibos moschautus wardi) 69,23
%, u velblouda dvouhrbého (Camelus bactrianus), u zubra evropského (Bison
bonasus, ovce ouessantské (Ovis aries) a kozy domácí kamerunské (Capra
aegagrus f. hilus) v 50 % vzorků, u soba polárního (Rangifer tarandus) v 33,33
% vzorků; u losa evropského (Alces alces) v 25 % vzorků trusu. U jelena
evropského (Cervus elaphus) v Podkrušnohorském zooparku oocysty kokcidií
nebyly zjištěny vůbec. Höglund et al. (2003) studovali plicnivky rodu
Dictyocaulus
(Trichostrongyloidea).
Plicnivky
zjistili
u
skotu
V naší práci byli plicnivky rodu Dictyocaulus zjištěny pouze u jelena
35 evropského (Cervus elaphus), plicnivky rodu Mullerius však byly zjištěny
u muflona, ovce jákobovy, ovce arkal, pižmoně a kozy domácí-walliské.
Z uvedených výsledků vyplývá, že nejvíce náchylnými k parazitární
infekci jsou v Podkrušnohorském zooparku jelen bucharský (Cervus elaphus
bactrianus), los evropský (Alces alces), pižmoň grónský (Ovibos moschautus
wardi), ovce stepní - arkal (Ovis vignei arkal) a sob polární (Rangifer tarandus).
Naopak jelen milu (Elaphurus davidianus), pratur (Bos primigenius) a jak
domácí (Bos grunniens) neměli v trusu vývojová stádia žádných parazitů.
5. Seznam literatury
Breza
M., 1957: Niekoľko praktických poznatkov a námetov
k helmintokoprologickej diagnostike. Helmintológia, 1: pp 57-63.
Burlinski P., Janiszewski P., Kroll A., Gonkowski S., 2011: Parasitofauna in the
gastrointestinal tract of the cervids (cervidae) in Northern Poland. Acta
Veterinaria (Boeograd) 61, 2-3: pp 269-282
Craeye S., Speybroeck N., Ajzenberg D., Dardé M.L., Collinet F., Tavernier P.,
Van Gucht S., Dorny P., Dierick K.D., 2011: Toxoplasma gondii and
Neospora caninum in wildlife: common parasites in Belgian foxes and
Cervidae? Veterinary Parasitology 178, pp 64-69
Drozdz J., Demiaszkiewicz A.W., Lachowicz J., 1994: The effect of curling red
deer (Cervus elaphus) on their helminth fauna in the Slowinski
National Park (Poland). Acta Parasitologica 39:pp 92-94
Hoglund J., Morrison D.A., Divina B.P., 2003: Phylogeny of Dictyocaulus
(lungworms) from eight species of ruminants based on analyses of
ribosomal RNA data. Parasitology 127: pp 179-187
Hovorka I., Maklakova L.P., Metukh I., Pelgunov A. N. et al., 1988: Gelminty
dikuh kopytnyh vostochnoi evropy. Akademia nauk SSSR, Moskva,
Russia, 280 pp.
Santin-Durán M., Alunda J. M., Hoberg E. P., 2004: Abomasal parasites in wild
sympatric cervix, red deer, Cervus elaphus and fallow deer, Dama
dama, from free localities Gross central and western Spain: relationship
to host density and park management. J. Parasitol. 90(6): pp 1378-1386.
36 Drobní zemní savci na Sokolovsku a Třeboňsku
Ondřej Cudlín
Česká Zemědělská Univerzita v Praze, Fakulta Životního prostředí, Katedra
aplikované ekologie, 165 21 Praha 6 - Suchdol, e-mail: [email protected]
Abstrakt
V letech 2009-2011 byly provedeny odchyty drobných zemních savců
do živochytných pastí na čtyřech lučních plochách na Třeboňsku a pěti odlišně
rekultivovaných plochách (louka, mokřad, les) na Velké podkrušnohorské
výsypce na Sokolovsku. Cílem výzkumu bylo porovnat diverzitu drobných
zemních savců ve dvou rozdílných typech krajiny s odlišným typem
managementu a vodním režimem.
Diverzita drobných zemních savců v relativně stabilních biotopech na
Třeboňsku a v nově vznikajících biotopech starých 10 – 20 let na Velké
podkrušnohorské výsypce na Sokolovsku byla téměř shodná. Byl zjištěn stejný
počet druhů drobných zemních savců v lučních a mokřadních biotopech v obou
sledovaných území. Vyšší početnost byla zjištěna na Třeboňsku, kde
pravděpodobně na většině sledovaných ploch proběhl v roce 2011 gradační
cyklus hrabošovitých. Průměr zpětně odchycených jedinců na všech plochách za
všechny tři roky byl 15 % na Třeboňsku a 31 % na Sokolovsku. Dvojnásobně
vyšší procento zpětně odchycených jedinců bylo pravděpodobně způsobeno
výrazně menšími rekultivovanými plochami jednotlivých biotopů na
Sokolovsku na rozdíl od relativně rozsáhlých lučních porostů na Třeboňsku.
Pro podrobnější popis a pochopení příčin změn ve společenstvech
drobných zemních savců v obou území by bylo zapotřebí založit více ploch od
stejného typu biotopu, což bylo vzhledem k náročnosti metody odchytů do
živochytných pastí nemožné a provádět odchyty pod delší období.
Klíčová slova: drobní zemní savci, výsypky po těžbě hnědého uhlí, Mokré
louky u Třeboně
1. Úvod
Pro výzkum drobných zemních savců byla zvolena dvě území,
Třeboňsko a Sokolovsko. Třeboňsko bylo vybráno jako relativně stabilní
kulturní krajina, ve kterém je vodní režim narušen jen částečně. Na Třeboňsku
byly vybrány čtyři plochy s odlišným vodním režimem, přirozeností stanoviště a
typem managementu. Ve sledování drobných savců na Mokrých loukách
37 Třeboně jsem navázal na studie, které byly provedeny dříve (např. Hanák a kol.,
1983).
Druhým územím byla Velká podkrušnohorská výsypka v Sokolovské
hnědouhelné pánvi (3 km severovýchodně od města Sokolov). Na této výsypce
bylo vybráno několik odlišně rekultivovaných ploch (louka, mokřad, les).
Biodiverzita drobných savců na sukcesně vznikajících biotopech po těžbě není
ještě zcela prostudována vzhledem k velké odlišnosti jednotlivých výsypek po
těžbě odlišných nerostů.
Na obou vybraných územích, na Třeboňsku i na výsypkách v
Sokolovské hnědouhelné pánvi, byla již biodiverzita drobných savců v minulosti
sledována. Společenstvy drobných zemních savců na Mokrých loukách u
Třeboně se zabývali Hanák a kol. (1983), Bejček a Šťastný (2002), Cudlín a kol.
(2010) a Komendová (2012). Jednotliví autoři odchytávali drobné zemní savce
na plochách s odlišným typem vegetace a managementu. Vybrané plochy
postihovaly kulturní sečené louky a nesečené porosty vysokostébelných travin a
vegetaci roztroušených vrb. Ve všech studiích bylo zjištěno nejpestřejší
společenstvo drobných savců na plochách s nesekaným porostem ostřic a
roztroušenými vrbami. Ke stejným závěrům dospěli také Bejček a Šťastný
(2003) při sledování společenstva drobných zemních savců v odlišných
biotopech nivy řeky Lužnice u Halámek. Sledováním drobných zemní savců na
hrázích rybníků na Třeboňsku se zabýval Šťastný (1985) a zopakování odchytů
po 38 letech na podobných hrázích provedla Fiedlerová (2010), která zjistila
drobnou změnu v druhovém složení drobných zemních savců.
Odchyty drobných zemních savců v Mostecké pánvi, tedy v území po
povrchové těžbě hnědého uhlí, provedl jako první Bejček (1982). Odchyty
prováděl na nasypaných výsypkách ponechaných sukcesi s odlišným stářím od 2
do 20 let a na lesnicky rekultivovaných výsypkách starých 10-20 let. Prvním
invazním druhem byla myšice křovinná (Apodemus sylvaticus), ve třetím roce
přibyl hraboš polní (Microtus arvalis) a ve čtvrtém rejsek obecný (Sorex
araneus). Početnost hraboše polního se v pozdějších stádiích sukcese díky
většímu zastoupení bylinných společenstev zvětšovala až do stáří výsypky 19 –
21 let.
V oblasti Sokolovské hnědouhelné pánve, na Velké podrušnohorské
výsypce, sledovali Pecharová a Hanák (1997), Slábová a kol. (2008) Miklas
(2010), Cudlín a kol. (2010) a Charvátová (2011) rozdíly mezi jednotlivými
typy rekultivací pomocí odchytu drobných zemních savců do sklapovacích pastí
a živochytných pastí. Nejvyšší diverzita byla zjištěna na rekultivacích
hydrických (mokřady), nižší na lesnických a nejnižší na zemědělských.
38 2. Materiál a Metody
2. 1 Popis výzkumných ploch na Třeboňsku
1. Mokrá louka nekosená (ML nekosená); nachází se zde přeplavovaný
porost vysokostébelných travin, nekosený, tvořený mozaikou s převládajícími
druhy ostřicí štíhlou (Carex gracilis) a ostřicí měchýřkatou (Carex vesicaria),
třtinou šedavou (Calamagrostis canescens), zblochanem vodním (Glyceria
maxima), rdesnem menším (Persicaria minor); GPS:
49°1'28.015"N,
14°46'13.701"E.
2. Mokrá louka nepravidelně kosená a hnojená a méně často
přeplavovaná (ML kosená); v porostu převládají ostřice štíhlá (Carex gracilis),
zblochan vodní (Glyceria maxima), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), rdesno
menší (Persicaria minor); GPS: 49°1'24.743"N, 14°46'12.829"E.
3. Intenzivně obhospodařovaná louka (Louka Cirkvičný); intenzivně
kosená a hnojená louka s převahou lipnice luční (Poa pratensis), bojínku
lučního (Phleum pratense), srhy laločnaté (Dactylis glomerata), jetele lučního
(Trifolium pratense); ve prostřed výzkumné plochy se vyskytuje terénní deprese,
ve které převládají zblochan vodní (Glyceria maxima), psárka plavá (Alopecurus
aequalis), bahnička bahenní (Eleocharis paustris), ); GPS: 48°58'50.377"N
14°44'59.789"E.
4. Pastvina se střídáním pastvy a kosením v letech 2009-2010, v roce
2011 sečená louka, v roce 2012 opět větší část pastvina (Pastvina); porost tvoří
psárka luční (Alopecurus pratensis), kostřava luční (Festuca pratense), lipnice
obecná (Poa trivialis), jetel luční (Trifolium pratense), smetanka lékařská
(Taraxacum sect. Ruderaria); GPS: 48°58'23.638"N 14°45'8.642"E.
2. 2 Popis výzkumných ploch na Sokolovsku
1. Zemědělská rekultivace na Panském povodí (Panské louka);
kulturní louka s převažujícím jetelem lučním (Trifolium pratense), jetelem
zvrhlým (T. hybridum), smetánkou lékařskou (Taraxacum sect. Ruderaria) a
jílkem vytrvalým (Lolium perenne), stáří 10 let; GPS: 50°14'21.551"N
12°41'25.798"E.
2. Lesnická rekultivace, vysazený porost olše lepkavé (Alnus glutinosa)
(Olšina); z dalších dřevin se zde vyskytují dub letní (Quercus robur), javor klen
(Acer pseudoplatanus), bříza bílá (Betula pendula), vegetační patro zastupuje
ostružiník ježiník (Rubus caesius), maliník obecný (Rubus ideus), třtina
křovištní (Calamagrostis arundinacea), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), stáří
20 let; GPS: 50°14'21.480"N 12°42'3.780"E.
39 3. Borový porost (Bor); skládá se z dominující borovice lesní (Pinus
sylvestris), vegetační patro je řídce zastoupeno, převládá třtina křovištní
(Calamagrostis epigejos), pcháč oset (Cirsium arvensis), jahodník obecný
(Fragaria vesca) a významnou část tvoří opad, stáří 20 let; GPS:
50°14'20.040"N 12°41'56.159"E.
4. Řízená lesní sukcese (Sukcesní les); porost vzniklý řízenou sukcesí
je tvořen břízou bílou (Betula pendula), krušinou olšovou (Frangula alnus),
topolem osikou (Populus tremula) a smrkem ztepilým (Picea abies), bylinné
patro je reprezentováno jetelem lučním (Trifolium pratense), komonicí bílou
(Melilotus albus), komonicí lékařskou (M. officinale) a vlčím bobem
mnoholistým (Lupinus polyphyllus). Proces řízené sukcese proběhl úpravou
terénu, stáří 20 let; GPS: 50°13'26.159"N 12°39'25.082"E.
5. Hydrická rekultivace, umělý mokřad (Mokřad); převládají
společenstva ostřic (Carex sp.), orobince (Typna sp.) a rákosu obecného
(Phragmites australis); na mokřad z jedné strany navazuje porost třtiny šedé
(Calamagrostis canescens) a třtiny křovištní (C. epigejos) a z druhé strany lesní
porost, který je tvořen topolem osikou (Populus tremula), břízou bílou (Betula
pendula) a smrkem ztepilým (Picea abies); stáří je 10; GPS: 50°13'20.640"N
12°38'45.718"E.
2.3 Data odchytů drobných zemních savců na Třeboňsku
Odchyty drobných savců byly provedeny na čtyřech plochách po dobu dvou až
tří nocí v letech 2009 - 2011 v následujících termínech:
rok 2009 (11.- 13. 6., 17.- 20. 8., 22.- 25. 10.)
rok 2010 (8.- 11. 6., 6.- 9. 8., 24.- 27. 9.)
rok 2011 (27.- 30. 6., 1.- 4. 8., 30. 9.- 4. 10.)
2.4 Data odchytů drobných zemních savců na Sokolovsku
V letech 2009-2011 byly provedeny na pěti lokalitách tři terénní odchyty
drobných savců po dobu tří
nocí, a to v následujících termínech:
rok 2009 (1.- 5.6., 10.- 14.8., 12.- 15.10.)
rok 2010 (28.6.- 1.7., 2.- 5.8., 12.- 15.10.)
rok 2011 (20.- 23.6., 8.- 11.8., 18.- 21.9.)
40 2.5 Způsob odchytů a vyhodnocení drobných zemních savců na Třeboňsku
a Sokolovsku
Na každé výzkumné ploše (čtyři na Třeboňsku, pět na Sokolovsku) byl
umístěn kvadrát 7 x 7 živochytných pastí po 5 m. Na Třeboňsku byl v roce 2012
zvětšen spon mezi pastmi z 5 na 10 m z důvodu vychytání větší plochy a
objektivnějšího přepočtu odchycených savců na standardní plochu 1 ha., protože
vzhledem k běžnému pohybu drobných savců 5 až 10 m lze využívat spon mez
pastmi 5 i 10 m (Pelikán, 1971). Byly použity živochytné pasti typu Chmela a
jako návnada sloužily rybičky z konzervy a ovesné vločky (Anděra a Horáček,
2005). Během jednoho odchytu bylo provedeno 5 až 7 kontrol. Z důvodů použití
různého množství pastí během odchytů bylo nutné přepočítat odchycené jedince
pro srovnání na 100 „pasťokontrol“ (počet pastí x počet kontrol v rámci jedné
série odchytů x počet jednotlivých sérií odchytů za rok) na každé ploše. Na
Sokolovsku bylo provedeno na každé ploše 2205 pasťokontrol. Na Třeboňsku
bylo provedeno na plochách Mokrá louka kosená, Mokrá louka nekosená a
Pastvina 2401 pasťokontrol, na ploše Louka Cirkvičný 1960 pasťokontrol. Na
louce Cirkvičný bylo provedeno méně pasťokontrol, protože zde v roce 2009
proběhly až podzimní odchyty. V roce 2009 byl zkrácen odchyt drobných
zemních savců na Třeboňsku v červnu pouze na dva odchyty z důvodů malého
množství drobných savců a poruchy některých pastí, v roce 2010 bylo také
provedeno méně kontrol při letních odchytech z důvodů záplav většiny ploch.
Diverzita drobných savců byla vyhodnocena pomocí Simpsonova
indexu diverzity (Simpson, 1949). Odchycení jedinci byli určeni do druhu a byla
u nich zaznamenaná váha, věk a pohlaví. Poté byli jedinci označeni ušními
značkami a opět puštěni. Jednalo se o standardně používanou metodiku zpětných
odchytů „capture-mark-release method (CMR)“ (Wilson a kol., 1996). U pastí,
kde byl odchycen alespoň jeden jedinec, bylo popsáno mikrostanoviště pasti do
0,5 m pomocí dominantních rostlinných druhů. Na všech lokalitách byly během
vegetační sezóny provedeny fytocenologické snímky.
3. Výsledky
3.1. Odchyty drobných zemních savců na Třeboňsku
V letech 2009-2011 bylo do živochytných pastí odchyceno celkem 544
jedinců drobných zemních savců 9 druhů a z tohoto počtu bylo zpětně
odchyceno 90 jedinců. Z celkového počtu poprvé odchycených jedinců byly 4
druhy hlodavců a 5 druhů hmyzožravců (Tab. 1).
Průměr zpětně odchycených jedinců na všech plochách za všechny tři
roky byl 15 %. Nejvyšší procento zpětně odchycených jedinců (24 %) bylo
41 zjištěno na ploše Mokrá louka kosená v roce 2009 a 2011. Na ploše Mokrá louka
nekosená bylo zjištěno nejvyšší procento zpětně odchycených jedinců (19 %)
v roce 2011, v ostatních letech se procento zpětných odchytů pohybovalo na této
ploše i na plochách ostatních do 12 %.
Nejvyšší diverzita a početnost drobných savců byly během let střídavě
zjištěny na plochách Mokrá louka nekosená a Mokrá louka kosená. Na ploše
Mokrá louka nekosená byl v roce 2012 zjištěn nejvyšší počet druhů (7), ale
přesto o něco vyšší diverzita byla zjištěna na ploše Mokrá louka kosená. Na
plochách Louka Cirkvičný a Pastvina významně převažoval hraboš polní
(Microtus arvalis). Nejnižší početnost byla zjištěna právě na ploše Pastvina.
3.2. Odchyty drobných savců na Sokolovsku
Celkem bylo do živochytných pastí odchyceno 524 jedinců drobných
zemních savců 9 druhů a z tohoto počtu bylo zpětně odchyceno 178 jedinců.
Z celkového počtu poprvé odchycených jedinců bylo 6 druhů hlodavců a 3
druhy hmyzožravců (Tab. 2).
Průměr zpětně odchycených jedinců na všech plochách za všechny tři
roky byl 31 %. Nejvyšší procento zpětně odchycených jedinců (30 - 40 %) bylo
zjištěno na ploše Olšina v průběhu všech tří let. Na plochách Mokřad a Sukcesní
les se procento zpětně odchycených jedinců pohybovalo v průběhu všech tří let
okolo 25 %. Na zbylých plochách, Bor a Panské louka, se procenta úspěšnosti
zpětných odchytů pohybovaly v průběhu všech tří let mezi 5 - 8 %.
Nejvyšší diverzita drobných zemních savců (7 druhů) byla zjištěna na
hydricky rekultivované ploše Mokřad. Vysoká diverzita na této ploše byla
způsobena především výskytem několika typů biotopů (mokřadní společenstva,
lesní společenstvo, travinná a bylinná společenstva). Nejvyšší početnost, ale
relativně nízká diverzita, byla zjištěna na ploše Olšina. Větší počet druhů (4
druhy) byl odchycen na ploše Sukcesní les, vzniklý řízenou sukcesí. Na této
ploše ještě nebyl lesní porost plně zapojen a vyskytovaly se zde i sukcesní
travinná a bylinná společenstva. Na ploše Panské louka, založené zemědělskou
rekultivací, byla diverzita nejnižší a vyskytoval se zde pouze hraboš polní
(Microtus arvalis). Na ploše Bor, založené lesnickou výsadbou borovice lesní,
bylo odchyceno pouze 5 jedinců 2 druhů.
4. Diskuse
Výsledky vyplývající z odchytů drobných savců na Třeboňsku a
Sokolovsku odpovídají předpokladu, že nejvyšší biodiverzita drobných savců je
v mokřadních biotopech, protože drobní zemní savci vyhledávají v rámci svého
42 biotopu vlhčí stanoviště (Anděra a Horáček, 2005) a nejnižší na plochách
lesních monokultur (plocha Bor) a na plochách intenzivně zemědělsky
využívaných (louky a pastviny). Na vybraných mokřadních plochách se navíc
vyskytovalo několik typů biotopů. Zjištěné výsledky se shodují i s výsledky
předchozích studií, a to jak na Třeboňsku, tak i na Sokolovsku.
Na ploše Mokrá louka nekosená bylo v roce 2011 zjištěno 7 druhů
drobných zemních savců, avšak významně byly zastoupeny pouze tři druhy. Na
sousední ploše Mokrá louka kosená byly zjištěny pouze tři druhy avšak ve
větším počtu. Proto byla vyšší hodnota Simpsonova indexu diverzity zjištěna na
ploše Mokrá louka kosená, kde se vyskytovaly pouze tři druhy. Důvodem
výskytu menšího počtu drobných savců na ploše Mokrá louka nekosená byla
pravděpodobně vyšší hladina spodní vody a záplavy v předchozím roce 2010,
které se na této ploše projevily silněji než na ploše Mokrá louka kosená. To
odpovídá i výsledkům Wijnhovena a kol. (2006) a Pachingera a Haferkorna
(1998), kteří zjistili velmi pomalý návrat drobných savců do území po jeho
zaplavení, podobně jako Jacob (2003). Velmi nízká diverzita s převahou druhu
hraboše polního (Microtus arvalis) byla pravděpodobně způsobena na ploše
Louka Cirkvičný intenzivním managementem a na ploše Pastvina především
pastvou hovězího dobytka.
Počet odchycených drobných savců na Třeboňsku (454) byl vyšší ve
srovnání s počtem odchycených drobných savců na Sokolovsku na Velké
podkuršnohorské výsypce (346), přestože se na Třeboňsku uskutečnilo méně,
pouze 9 163 pasťokontrol, zatímco na Sokolovsku 11 025 pasťokontrol.
Hlavním důvodem byl pravděpodobně gradační rok hraboše mokřadního
(Microtus arestis) na obou plochách Mokré louky, kde bylo na těchto plochách
takto vysoké množství jedinců převážně tohoto druhu (234 jedinců) odchyceno
pouze v roce 2011 . Náznak gradačního roku se projevil i u druhu hraboš polní
(M. arvalis), protože v roce 2011 bylo na ploše louka Cirkvičný odchyceno
dvojnásobné množství jedinců (64) než v předchozím roce.
Průměr zpětně odchycených jedinců vyjádřených v procentech na všech
plochách za všechny tři roky byl na Třeboňsku 15 % a na Sokolovsku 31 %.
Důvodem dvojnásobně vyššího procenta zpětných odchytů na Sokolovsku byly
pravděpodobně relativně malé biotopy, na kterých byly pasti umístěny. Tyto
biotopy byly navíc výrazně ohraničeny jinými typy biotopů, vzniklých při
častém střídání různých typů rekultivací. Na Třeboňsku byly jednotlivé plochy
zastoupeny relativně velkými lučními porosty.
Co se týče druhové diverzity, na Třeboňsku i na Sokolovsku byl zjištěn
stejný počet druhů (9). To bylo pravděpodobně způsobeno relativně stabilním
společenstvem drobných zemních savců na Třeboňsku na plochách Mokrá louka
kosená a Mokrá louka nekosená a přítomností lesních společenstev na
Sokolovsku. Druhy rejsek malý (Sorex minutus) a rejsec černý (Neomys
43 anomalus) se vyskytovaly pouze na Třeboňsku na ploše Mokrá louka nekosená.
Na Sokolovsku se oproti Třeboňsku vyskytovaly lesní druhy na lesních plochách
a plochách s blízkostí lesa. Jednalo se o druhy myšice lesní (Apodemus
flavicollis) a norník rudý (Myodes glareolus).
Počet odchycených druhů drobných savců při porovnání obdobných
lučních biotopů na Třeboňsku s nelesními biotopy na Sokolovsku byl velmi
podobný. Na ploše Cirkvičný louka a Pastvina na Třeboňsku a na ploše Panské
louka převažoval pouze 1 druh, a to hraboš polní (M. arvalis). Na Třeboňsku
bylo sice, výpočtem průměru početností z obou ploch, zjištěno zhruba dvakrát
více odchycených hrabošů polních (Tab. 1), ale to bylo zřejmě způsobeno
gradačním rokem v roce 2011 na Třeboňsku a také dvěmi plochami luk ve
srovnání s jednou plochou na Sokolovsku.
Na dvou mokřadních plochách na Mokrých loukách na Třeboňsku a na
ploše Mokřad na Sokolovsku byl zjištěn stejný počet druhů drobných zemních
savců (7). Na Třeboňsku bylo zjištěno více druhů hmyzožravců (5), na
Sokolovsku se vyskytovaly i lesní druhy hlodavců. Zastoupení většího počtu
hmyzožravců naznačuje větší stabilitu a více vyvinutou strukturu společenstva
drobných zemních savců na Třeboňsku na rozdíl od Sokolovska. Na Třeboňsku
byla také zjištěna téměř dvojnásobná početnost drobných zemních savců oproti
plochám na Sokolovsku, způsobená gradačním rokem hraboše mokřadního (M.
agrestis).
5. Závěr
Sledování diverzity drobných zemních savců v relativně stabilních
biotopech na Třeboňsku a v nově vznikajících biotopech starých 10 – 20 let na
Velké podkrušnohorské výsypce na Sokolovsku, bylo provedeno v letech 2009 –
2011. Z výsledků lze usoudit, že diverzita společenstev drobných zemních savců
byla v lučních a mokřadních biotopech velmi podobná. Rozdílná byla početnost
drobných zemních savců, která se odvíjí od gradačních cyklu a závisí na mnoho
faktorech (Vlasák, 1985). Pro podrobnější popis změn ve společenstvech v obou
území by bylo zapotřebí založit více ploch od stejného typu biotopu, což nebylo
vzhledem k náročnosti metody odchytů do živochytných pastí možné. Také by
bylo potřeba pokračovat v odchytech další roky.
6. Poděkování
Práce byla podpořena projektem NPV2 - 2B08006 „Nové přístupy umožňující
výzkum efektivních postupů pro rekultivaci a asanaci devastovaných oblastí“ a
NAZV - QH-82106 „Rekultivace jako nástroj obnovy funkce vodního režimu
krajiny po povrchové těžbě hnědého uhlí“ a Celouniverzitní Grantovou
44 agenturou ČZU – CIGA č. 20112034. Rád bych poděkoval všem, kteří se
podíleli na odchytech drobných zemních savců, především pak Markétě
Slábové, Barboře Komendová, Bořkovi Miklasovi a Pavle Charvátové.
7. Literatura
Anděra M. & Horáček I., 2005: Poznáváme naše savce, Praha, 327 str.
Bejček V., 1982: Společenstva drobných zemních savců na nerekultivovaných a
lesnicky rekultivovaných výsypkách v Mostecké pánvi. Kandidátská
disertační práce, Ústav krajinné ekologie Československé akademie
věd, 163 str.
Bejček, V. & Šťastný, K., 2002: Communities of small mammals. In: Květ, J.,
Jeník, J. & Soukupová L. (eds), Freshwater Wetlands and Their
Sustainable Future, A case study of Třeboň Basin Biosphere Reserve,
Czech Republic. Man and the Biosphere Series, Vol. 28. UNESCO
Paris and The Parthenon Publishing Group, Boca Raton, pp. 323-333.
Bejček, V. & Šťastný, K., 2003: Význam říčních niv z hlediska suchozemských
obratlovců. In: Prach, K., Pithart, D. & Francírková, T., (eds),
Ekologické funkce a hospodaření v říčních nivách. Botanický ústav AV
ČR, str 30-36.
Cudlín, O., Haisová, M., Miklas, B. & Pecharová, E., 2010: Comparison of
different types of spoil dump reclamation from the small mammal
biodiversity perspective – preliminary results. In: Sklenička, P.,
Singhal, R. & Kašparová, I., (eds), 12th International Symposium on
Environmental Issues and Waste Management in Energy and Mineral
Production SWEMP 2010. Proceedings of conference during 24-26.5.
2010, Czech University of Life Sciences Prague, Czech Republic,
pp.57-68.
Fiedlerová, M., 2010: Společenstva drobných zemních savců na rybničních
hrázích v CHKO Třeboňsko. Diplomová práce, Česká zemědělská
univerzita v Praze, fakulta životního prostředí, 55 str.
Hanák, P., Vošta, J., Rebanová, V., 1983: Drobní zemní savci a jejich parazitace
na mokrých loukách, pp. 78-87. In: Jeník, J., Květ, J. (eds.): Studie
zaplavovaných ekosystémů u Třeboně. Academia, Praha, 147 pp.
Charvátová, P., 2011: Biodiverzita a populační dynamika drobných zemních
savců na několika typech rekultivací na Velké Podkrušnohorské
výsypce. Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých
Budějovicích, zemědělská fakulta, 59 str.
Jacob, J., 2003: The response of small mammal populations to flooding.
Mammalian Biology, 68: pp 102-111.
45 Komendová, B., 2012: Biodiverzita drobných zemních savců na loukách
s odlišným typem managementu a vodního režimu na Třeboňsku.
Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,
Zemědělská fakulta, 75 str.
Miklas., B., 2011: Vliv způsobu a stáří rekultivace ploch po povrchové těžbě na
biodiverzitu drobných zemních savců. Diplomová práce, Jihočeská
univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, 55 str.
Pachinger, K. & Haferkorn, J., 1998: Comparisons of the small mammal
communities in floodplain forests at the Danube and Elbe Rivers.
Ekologia, 17: pp 11-19.
Pelikán, J., 1971: Quadrat size and density estimates of small mammals.
Zoologické listy 20: pp 139-152.
Pecharová E. & Hanák P., 1997: Obnova funkce krajiny v oblastech narušených
povrchovou těžbou. In: Sborník referátů z mezinárodní vědecké
konference Agroregion 97 - Problematika současného zemědělství a
případové studie. České Budějovice 3. - 4. 9. 1997, pp. 103-110.
Simpson, E.H., 1949: Measurements of species diversity. Nature 163: 688.
Slábová, M., Broumová H. & Pecharová E., 2008: Communities of small
mammals as indicators of biodiversity changes in reclaimed areas after
coal mining. 10th International Mine Water Association Congress,
Karlovy Vary, Czech Republic. June 2-5. 2008. pp 179-182.
Šťastný, K., 1985: Ptáci a savci rybničních hrází Třeboňska: využití z hlediska
krajinné ekologie. Jihočeské muzeum, České Budějovice, 64 str.
Tsukada H., Imura T., Sutoh, M., Kosako T. & Fukasawa M., 2004: Small
mammal fauna of public pastures in northern Tochigi, Japan. Grassland
Science 50: pp 329-335.
Vlasák, P., 1985: Ekologie savců. Academia, Praha, 291 str.
Wilson, D. E., Cole, F. R., Nichols, J. D., Rudran, R. & Foster, M. S., 1996:
Measuring and monitoring biological diversity. Standard methods for
mammals. Smithsonian institution press, Washington and London, 409
pp.
46 Tab.1. Počet odchycených drobných zemních savců na Třeboňsku v letech 2009 - 2011. druhy/plochy
ML_nekosená
ML_kosená
Louka Cirkvičný
rok odchytů
2009
2010
2011
2009
2010
2011
A. sylvaticus
4
7
1
4
4
10
M. agrestis
12
12
100
20
5
81
3
M. minutus
1
15
7
3
1
6
2010
2011
Pastvina
2009
2010
Celkem
2011
1
31
1
17
M. arvalis
S. araneus
2009
231
34
64
8
6
129
13
21
44
C.suaveolens
1
1
N.anomalus
3
3
N.fodiens
1
1
S. minutus
1
1
počet druhů
3
3
7
4
4
3
2
2
1
1
0
1
9
počet jedinců
17
22
122
32
18
112
18
35
64
8
0
6
454
počet jedinců na 100
pasťokontrol
2,5
3,2
11,9
4,7
2,6
10,9
7,3
5,1
6,2
1,2
0,0
0,6
5,0
Simpsonův index
1,79
2,4
1,45
2,19
3,78
1,76
1,11
1,05
1
1
0
1
1,5
Tab.2. Počet odchycených drobných zemních savců na Sokolovsku v letech 2009 - 2011.
druhy/plochy
Olšina
Bor
rok odchytů
2009
2010
2011
A. flavicollis
17
57
14
Sukcesní les
2009 2010 2011
1
3
2011
2010
10
23
Mokřad
2011 2009 2010
3
11
A. sylvaticus
M.glareolus
3
3
25
2
8
12
6
M.agrestis
2
M.arvalis
5
M.minutus
1
S.araneus
1
2
2011
2009
Celkem
2010 2011
21
3
163
7
11
18
2
4
59
8
1
15
11
31
1
26
76
1
1
6
10
1
C.suaveolens
Panské louka
N.fodiens
1
2
2
2
počet druhů
2
2
2
1
2
0
2
4
4
3
7
7
1
0
1
9
počet jedinců
20
60
39
1
4
0
12
34
21
19
56
53
1
0
26
346
počet jedinců na
100 pasťokontrol
2,7
8,2
5,3
0,2
0,6
0
1,6
4,6
2,9
2,6
7,6
7,2
0,14
0
3,5
3,1
Simpsonův index
1,3
1,1
1,9
1
1,6
0
1,4
2
2,5
2,2
4,4
2,4
1
0
1
1,6
Who colonize reclaimed spoil heaps more successfully: geohelmiths vs.
biohelmints
Zuzana Čadková & Petr Válek
Katedra zoologie a rybářství, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních
zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 957,16521, Praha 6 –
Suchdol; e-mail:[email protected], [email protected]
Abstract
In June 2012, two outwardly same localities were inspected for the
presence of small terrestrial mammals (Rodents, Insectivores) and their
gastrointestinal helminths. Both sites have similar vegetation characteristics
(meadows) but different way of development and level of anthropogenic
disturbance. A total of 90 specimens were captured. Forty three individuals
originated from the reclaimed locality (A): Sokolov-spoil heap (10 years after
reclamation, well-developed meadow), and forty seven from the control locality
(B): former pasture near the city of Třeboň. Higher host diversity was detected
on the reclaimed plots. The total gastrointestinal helminths prevalence in
Sokolov and Třeboň was 79% and 65%, respectively. Using chi-squared test the
dependence of total prevalence on the locality was found to be significant. In
Třeboň, 74% of examined animals were positive for Nematoda and 28% for
Cestoda. Level of mixed infection reached 23%. In Sokolov, Cestoda and
Nematoda prevalence was 37% and 47%, respectively. Mixed infection was
detected in 19% of all hosts examined. Significant (chi-squared test) relationship
between Nematoda prevalence and locality was detected; whereas Cestoda or
mixed infection levels were independent on the site type. Our results indicate,
reclaimed spoil heap with well-developed grassland biotopes provide suitable
condition for gastrointestinal helmints invasion (especially for biohelmints).
Key words: Gastrointestinal helminths, reclaimed area, spoil heap, prevalence,
1. Introduction
Parasites, including gastrointestinal helminths (GIH), represent
common members of the natural zoocenosis. Parasite distribution is determined
primarily by the occurrence of suitable hosts, who form entire part of parasite
life cycles. In some GIH (biohelminths), the presence of intermediated host is
required for successful parasite habitation. Various orders of arthropods (e.g.
mites, insect etc.) are most frequent intermediate host of biohelminths.
Therefore, the biohelminths occurrence can be expected only at localities, where
49 final hosts co-exist along with the intermediate hosts. This situation would be
probably more frequent in well-developed biotopes managing adequate animal
diversity and stabile feeding chain. Environmental disturbances (by either
anthropogenic or natural origin) of those natural structures in parasites live
cycles, perhaps even the extinction of particular host species, necessitate to the
loss of GI fauna representatives. Next development of GIH cenoses by succeeds
after regeneration or even after genesis of new biotopes (e.g. reclamation of
post-mining areas).
Therefore, the GIH can be used for evaluation of anthropogenic
influences upon the environment (Tenora & Staněk 1995; Vidal-Martínez et al.
2009). There are two basic approaches in this topic: a) two areas of interest with
different characteristics (control vs. affected) are compared with one another; b)
the same locality is repeatedly evaluated before and after particular impact
(Lafferty 1997). GIH of small terrestrial mammals (e.g. rodents and
insectivores) represents favorable model, as these host species are able to spread
out very quickly and to colonize new areas, are quite abundant, easily trapped
and their helmintho-fauna is well described. Several studies have been carried
out focused on the differences in small mammals GIH cenoses from various type
of natural and anthropogenic affected localities e.g. areas before and after
intensive agricultural amelioration (Tenora & Staněk 1995), post-mining areas
(Jirouš 1981; Shimalov 2001, 2002), burned areas (Fuentes et al. 2007) or areas
affected by man-made pollution (Wisser at al. 2001; Jankovská et al. 2005).
Post-mining localities and spoil heaps are unique environments, where
the original host-parasite structures were completely destroyed. These sites are
in successive steps re-colonized by various host species, therefore, we are able
to watch the GIH fauna succession from the very beginning till the biotopes
reach its ecological stability. The aim of this study was to determine the
prevalence of GIH on two localities with similar vegetation characteristics but
with different way of development and the level of anthropogenic impact.
Different GIH groups prevalence were evaluated on both types of areas to check
hypothesis stating differences in colonization success between geohelminths
(Nematoda) and biohelminths (Cestoda).
2. Materials and methods
In June 2012, GIH prevalence was compared between 2 grassland
biotopes with different way of development and succession status (Figure 1).
Using common snap traps all the hosts (small terrestrial mammals) were
captured during 3 day/night period. Subsequently, host species, sex and age
group were determined. In the course of parasitological dissection helminths
were obtained from the host gastrointestinal tract. All biological material was
fixed by 70% ethyl alcohol and stored for further processing. Helminths were
50 identified according to standard guide for determination and classified into 2
basic groups: Cestoda, Nematoda. Total GIH prevalence, particular group bio(Cestoda), geo- (Nematoda) helminths prevalence and prevalence of mixed
infection (Cestoda + Nematoda) were calculated.
The basic statistics were carried out for host species diversity, sex and
age group evaluation in both localities (see Table 1). The relationship among
GIH prevalence and type of locality was checked using standard chi-squared test
(χ2). Statistical significance was established at p 0.05. Statistical analyses were
performed by statistical software STATISTICA CZ version 9.
2.1. Description of studied localities
A
B
Sokolov: Reclaimed locality. Post-mining area near the city of Sokolov,
West Bohemia. Velká podkrušnohorská spoil heap, 10 and more years
after agricultural reclamation. Today well-developed meadows biotopes
with dominance of Fabaceae and Poaceae.
Třeboň: Control locality. Grassland area near the city of Třeboň, South
Bohemia. Former pasture with grazing/mowing rotations, biotope with
dominance of Alopecurus pratensis, Dactylis glomerata, Taraxacum
sect. Ruderaria) in vegetation cover (Cudlín 2010).
Figure 1: Location of monitored sites
3. Results
In total, 90 specimens of small terrestrial mammals were inspected for
the presence of gastrointestinal helminths. Forty three and forty seven from
reclaimed and control area, respectively. Higher host diversity was detected on
the reclaimed plots, where Microtus arvalis, Sorex araneus and Arvicola
51 terrestris were captured. In Treboň, host spectrum was strictly uniform,
consisting of Microtus arvalis only. Moreover, females and young animals
dominated on this locality. In Sokolov, M/F and J/A ratios were more equable
(Tab 1).
Tab. 1: Host details
Locality
No.
Host species
Microtus
arvalis
Sorex
araneu
s
4
A: Sokolov spoilheap
43
37
B: Třeboň –
pasture
47
47
Sex
Arvicol
a
terrestr
is
2
Age group
Female
Male
Juvenil
e
Adul
t
19
(44%)
24
(56%)
22
(51%)
31
(66%)
16
(34%)
31
(66%)
21
(49
%)
16
(34
%)
Higher total GIH prevalence were detected in control (Třeboň) area
(79%), whereas only 65% of captured host were GIH positive on reclaimed spoil
heap. Total GIH prevalence significantly depends on the locality (χ2 = 4.86, df =
1, p = 0.0275). In Třeboň, Nematoda (geohelminths) form the majority of GIH
(74%), with lower Cestoda (biohelminths) prevalence (28%). Almost all (11/13)
Cestoda positive hosts were co-infected with Nematoda, as the level of mixed
infection reached 23%. Different prevalence of particular GIH group was
detected in reclaimed spoil heap. Compared to control area Cestoda prevalence
was higher (37%) and closer to Nematoda prevalence (47%). Mixed infection
was detected in 19% of all hosts examined. Significant relationship between
Nematoda prevalence and locality was detected (χ2 = 15.25, df = 1, p = 0.001)
whereas Cestoda or mixed infection levels were found to be independent on the
site type.
52 Pravalence %
90
80
70
60
50
40
30
20
10
0
Total GIH
Cestoda
Nematoda
Mixed Infection
Třeboň ‐ pasture
Sokolov ‐ spoil heap
Locality
Figure 2: GIH prevalence in both areas of interest
4. Discussion
According to our expectations, higher total GIH prevalence was
detected in South Bohemia grassland (Třeboň) biotope with natural origin, way
of development and relative stable environmental conditions. The total GIH
prevalence of 79% in Microtus arvalis was higher when compared with other
part of Czech Republic with heavy anthropogenic impact: e.g. 40% in south
Moravia (Tenora 1980) or 67% in North-West Bohemia (Jirouš 1981).
Nematoda (geohelmints) represented the majority of GIH cenoses in this former
pasture. It could be explained by compact vegetation cover and higher humidity
in this area serving suitable condition for survival of Nematoda exogenous
development stages. Also the uniformity of examined hosts probably affected
the geohelmints/biohelmints ratios, as the Microtus arvalis is herbivore species
and its contact with biohelminths intermediate host is just incidental. With
increasing age this rodent eats more small insects, mites and annelids (5–8% of
feed intake), and therefore, the chance for biohelminths transmission rises. In
presented study, young individuals were the most often trapped voles and that is
probably why the established biohelminths prevalence stayed at a low level.
Interestingly, 2 years earlier, Cudlín (2010) reported only Microtus arvalis in
both monitored localities, whereas in the course of our study higher host
diversity was detected in reclaimed area (3 species).
Different GIH fauna composition was detected on reclaimed spoil heap
in Sokolov brown coal mining region. Total GIH, Nematoda and mixed
53 infection prevalence were lower than those of control sites. Contrary, Jirouš
(1981) referred higher GIH prevalence on reclaimed spoil heaps in North-West
Bohema, with GIH invasion intensity pattern: older reclamation > control areas
> newly reclaimed sites. However, Cestoda positive animals were more frequent
in Sokolov “new-born” area. This finding agrees with results of Jirouš (1984)
who described increasing Cestoda prevalence and species diversity after hosts
(Microtus sp. and Myodes sp.) migration on spoil heap plots near Most, Czech
Republic when compared to surrounding control areas.
High number of animals infected with Cestoda may indicate sufficient
development of feeding structure in successive ecosystem (more than 10 years
after agricultural reclamation) with adequate amount of potential intermediate
hosts (arthropods etc.). This presumption is confirmed by Frouz et al. (2001),
who noted that density and species richness of soil biota increased with
increasing succession age and peaked in 20–30 years old reclaimed plots in the
Sokolov area. Moreover, Smrž (2000) identified more than 30 Oribatida (mites)
species on grassland spoil heaps in North-West Bohemia, with dominance of
Scheloribatel laevigatus. This fluctuant mite, common intermediate host of
Anoplocephalidae tapeworms, migrates very quickly and is able to colonize new
biotope in a short period. Therefore, Cestoda infective larvae can probably
spread out along with such soil fauna and mites.
Three-fold host diversity in spoil heap can serve other explanation of
higher Cestoda prevalence in the Sokolov area. Contrary to strictly herbivorous
hosts in Třeboň pasture, several insectivorous hosts (Sorex araneus) were
trapped on grassland spoil heap. Due to other feeding preferences, this species
has better chance to swallow the prey infected by Cestoda larvae. Similarly,
Shimalov (2001, 2002) found much higher tapeworm prevalence (71%) in
insectivores - Sorex sp. than that of herbivores - Apodemus sp. (10%) from
reclaimed area. Also the total GIH prevalence was higher in insectivores (95%)
compared to that of herbivores (67%) in Shimalovs´ studies.
Concerning the anthropogenic impact upon the environment Jankovská
et al. (2005) noted significantly higher GIH, Cestoda and Nematoda prevalence
and GIH diversity in insectivores (Sorex sp.) from industrial imission affected
areas, when compared to non-affected control plots. Contrarily, Tenora &
Staněk (1995) described reduction of biohelminths, increase of euconstant
helminth species and decreas of total GIH prevalence (from 56 to 39%) in
ecosystem affected by intensive agrotechnical, agrochemical modification and
amelioration. As the herbivorous host (Microtus sp.) dominated in our study, our
results are similar to those of Tenora & Staněk (1995) indicating lower level of
GIH parasitation in area with massive anthropogenic distribution of original
host-parasite structures. On the other hand, great succession of biohelminths in
man-degraded ecosystem is partially in compliance with Jankovská et al. (2005).
54 Reclaimed post-mining spoil heaps represents unique biotopes, where
original ecological structures (including host/parasite relationship) were
completely destroyed. New creation of those relationships is conditioned by recolonization and succession of stabile habitats. This situation may be similar to
regeneration of burned regions as described by Fuentes et al. (2007, 2010). They
observed the ability of the GI parasites of Apodemus sylvaticus to tolerate
environmental stressors and the effects on their transmission strategies after an
environmental disaster (wildfire). Five years post-fire those authors observed
higher GIH prevalence (90%) and diversity (15 species) on burned area, with
dominance of helminth species transmitted directly host-to –host (84%). This
pattern differs partially from result of our study. However, it should be
mentioned, that condition of host/GIH parasite cenoses are affected by
numerous instrinsic and extrinsic factors (not only) in newly formed areas (for
details see Fuentes et al. 2007). Therefore, precise and repeated research on this
topic should be done, to observe and determine re-establishing of GIH cenoses
on newly reclaimed localities.
5. Conclusions
In comparison with the control locality (Třeboň) the reclaimed area
(Sokolov) had higher host diversity and biohelminths prevalence. Therefore, we
suggest that sites ten or more years after reclamation with well-developed
grassland biotopes provide more suitable condition for biohelminths invasion.
Furthermore, the anthropogenic disturbances of different origin have different
effects on the GIH fauna structure; the biohelminths/geohelminth ratio can be
increased as well decreased.
6. Akcnowledgements
This study was financially supported by CIGA 20112034.
7. References
Cudlín O., 2010: Biodiverzita drobných savců a rostlinných druhů pro plnění
ekosystéových funkcí na Sokolovsku a Třeboňsku. In: Maršálek M. &
Pecharová E. (eds), Krajina mladýma očima. Lesnická práce, Kostelec
nad Černými Lesy, str 205-216.
Frouz J., Keplin B., Pižl V., Tajovský K., Starý J., Lukešová A., Nováková A.,
Balík V., Háněl L., Materna J., Düker Ch., Chalupský J., Rusek J. &
Heinkele T., 2001: Soil biota and upper soil layer development in two
55 contrasting post-mining chronosequences. Ecological Engeneering, 17:
pp 275-284.
Fuentes M. V., Sainz-Elipe S. & Galán-Puchades, 2007: Ecological study of the wood
mouse helminth community in burned Mediterranean ecosystem in
regeneration five years after a wildfire. Acta Parasitologica, 52: pp 403-413.
Jankovská I., Langrová I., Bejček V., Vadlejch J. & Borovský M., 2005:
Comparsion of helminth fauna of shrew (Sorex araneus and Sorex
minutes) in ecosystems affected and non-affected by industrial
immissions. Helmintologia, 42: pp 77-81.
Jirouš J., 1981: Střevní hlísti drobných hlodavců mosteckých výsypek a jejich
okolí. Sborník Okresního muzea v Mostě, Řada přírodovědná, Most, 3:
str 21-38.
Jirouš J., 1984: Sledování vlivu průmyslových imisí a intenzivního
zemědělského hospodaření na parazitární invaze u drobných hlodavců a
zajíce polního. Mostecko, str 23-32.
Lafferty K. D., 1997:Environmental Parasitology: What can parasites tell us about
human impact on the environment. Parasitology Today, 13: pp 251-255.
Shimalov V. V., 2001: Helminth fauna of the common shrew (Sorex araneus
Linnaeus, 1758) in ecosystem of Belorussian Polesie transformed by
reclamation. Parasitology Research, 87: pp 792-793.
Shimalov V. V., 2002: Helminth fauna of the striped field mouse (Apodemus
agrarius Pallas, 1778) in ecosystem of Belorussian Polesie transformed
by reclamation. Parasitology Research, 88: pp 1009 – 1010.
Smrž J., 2000: Půdní fauna. In: Bejček V. & Šťastný K. (eds), Fauna Bílinska.
Grada Publishing, Praha, str 23-33.
Tenora F., 1980: Změny helmintofauny drobných hlodavců působené
vodohospodářskými úpravami jižní Moravy. Závěrečná zpráva etapy
úkolu VI-1-8/6-2, AF VŠZ Brno.
Tenora F. & Staněk M., 1995: Changes of the helminthofauna in several
Muridae and Arvicolidae at Lednice in Moravia. II. Ecology. Acta
Universitatis Agriculturae et Silviculturae Mendelianae Brunensis, 43:
pp 57-65.
Vidal-Martínez V. M., Pech D., Sures B., Purcker S. T. & Poulin R., 2009: Can
parasites really reveal environmental impact? Trends in Parasitology,
26: pp 44-51.
Wisser V. J., Christoph B., Tataruch F., Steinbach F., Streich J., Achazi R. & Frolich
K., 2001: Characterisatin of health status parameters in roe deer (Capreolus
capreolus) from highly polluted areas (cadmium, lead and PCBs) compared
with areas of low pollution. II. Parasitation and histopathological findings.
Zeitschrift fur Jagdwissenschaft, 47: pp 211-225.
56 Muscidae of Vráž nr. Písek
Jakub Hlava, Miroslav Barták & Štěpán Kubík
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 – Suchdol,
Czech Republic, e – mail: [email protected]
Abstract
Altogether 115 species of the family Muscidae are reported here from
Vráž nr. Písek, representing 41.1 % of all muscids known from the Bohemia
(including two species firstly reported here; 38.2 % of the fauna of the Czech
Republic). Two species found represent first records from Bohemia: Mydaea
lateritia and Helina pubescens. Two species found are listed in national Red list:
Hydrotaea ringdahli (EN) and Phaonia exoleta (CR). Other nationally scarce
species document high biological quality of the environment of Landa pond nr.
Vráž, viz Phaonia gracilis, P. czernyi, Mydaea nubila, Helina maculipennis, H.
pertusa, Lispocephala spuria, Pseudocoenosia solitaria.
Key words: Diptera, Muscidae, Vráž nr. Písek, faunistics
1. Introduction
The family Muscidae comprises slender to robust (1.8 – 18.0 mm)
calyptrate flies. The larvae develop in decaying organic matter; some are
aquatic, often showing facultative or even obligatory carnivorous behaviour in at
least the third larval instar. Adults feed on nectar or on decaying liquids, whilst
some species are predaceous. Some species are hemisynanthropic or even
eusynanthropic. Certain species are blood-suckers and, like several
secretophagous species, may transfer various pathogens to animals or to man.
Altogether 562 species (572 with subspecies) in 44 genera are known to occur in
Europe (Pont 2007) and 301 in the Czech Republic (278 in Bohemia, 260 in
Moravia) (Gregor & Rozkošný, 2009). Two species new to Bohemia are added
here (Mydaea lateritia, Helina pubescens). The identification of the Central
European species is possible using the monograph by Gregor et al. (2002),
which also summarises the adult morphology, development and biology,
diagnostic characters and distribution of all the Central European species. The
classical monograph by Hennig (1955 – 1964) should also be consulted.
57 2. Material and Methods
2. 1. Description of locality
The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has
a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and
southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland
vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and
damp meadows containing many species of plants and grass.
Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood,
4-damp meadow)
2. 2. Collecting methods
Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek
for zoology field training. During the course of their field training, students take
samples using various collecting methods:
a) Sweeping vegetation
b) Yellow pan water traps
c) Malaise trap
d) Emergence trap
e) Pyramidal trap
Nomenclature and distributional data are chiefly from Gregor et al. (2002).
58 3. Results
Achanthiptera roehrelliformis (Robineau – Desvoidy, 1830). Palaearctic, from
Ireland, Great Britain, Fennoscandia to southern France and Italy. Rare
and local species. Dates: 18. – 22. 6. 2007.
Azelia aterrima (Meigen, 1826). Euroasian, in Europe from northern
Scandinavia to France and Romania, also in Slovakia, eastwards to
Mongolia. Dates: 1. – 4. 6. 2001, 20. – 26. 6. 2009, 21. 6. – 19. 7. 2010
(Pyr.Tr), 2. 4. – 10. 5. 2011, 30.4. – 6. 6. 2012.
Azelia cilipes (Haliday, 1838). Holarctic, in Europe from Lapland to southern
France and the former Yugoslavia. Dates: 1. – 4. 6. 2001, 22. 8. – 7. 10.
2009, 30. 4. – 6. 6. 2012.
Azelia gibbera (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from Lapland to France,
Italy and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6. 2007.
Azelia nebulosa Robineau-Desvoidy, 1830. Through Europe from Corsica and
the former Yugoslavia to Scandinavia. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011.
Azelia triquetra (Wiedemann, 1817). Holarctic, in Europe frequent from
Scandinavia to Spain, Italy and Bulgaria. Dates: 2. 6. 1994, 18. 7. – 22.
8. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 24. 6. – 19. 7. 2010 (Pyr.Tr).
Azelia zetterstedtii Rondani, 1866. Holarctic, common from nothern and Central
Europe to Middle Asia, China and Alaska. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011.
Coenosia agromyzina (Fallén, 1825). Distributed throughout Europe and
Turkey. Very common species. Dates: 1. 6. 1992, 3. 6. 1993, 30. 5.
1994, 2. 6. 1994, 22. – 25. 5. 1995, 27. – 2. 6. 1996 (YP), 3. – 4. 6.
1997, 1. – 4. 6. 2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 20. – 26. 6. 2009, 24. 6. – 19.
7. 2010.
Coenosia albicornis Meigen, 1826. Probably throughout the greater part of
Europe. Dates: 6/2001, 22. 8. – 7. 10. 2009, 7. 10 – 2. 12. 2009, 10. 8.
14. 9. 2010.
Coenosia intermedia (Fallén, 1825). Eurosiberian, throughout Europe. Dates:
18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009.
Coenosia means Meigen, 1826. Probably throughout Europe but mainly in
mountains. Dates: 21. – 24. 6. 2010.
Coenosia pudorosa Collin, 1953. Great Britain, Germany, Switzerland, Norway,
NW Russia, Belorus and in the Czech Republic. Dates: 22. 8. – 7. 10.
2009, 24. 5. – 24. 6. 2010, 21. – 24. 6. 2010 (Pyr.Tr), 19 – 25. 6. 2010,
10. 8. – 14. 9. 2010.
Coenosia pumila (Fallén, 1825). Holartic, widely distributed and very common
throughout Europe. Dates: 1. 6. 1992, 2. 6. 1992, 31. 5. 1993, 1. 6.
1993, 30. 5. 1994, 1. 6. 1994, 22. 5. 1995, 25. – 26. 5. 1995, 27. 5. – 2.
6. 1996, 5. 6. 1997, 2. – 4. 6. 1999, 4. – 6. 6. 1999, 30. 5. – 3. 6. 2005,
29. 5 – 2. 6. 2006, 18. – 22. 6. 2007, 25. 6 – 19. 7. 2010.
59 Coenosia rufipalpis Meigen, 1826. Euroasian, throughout Europe. Dates:
6/2001, 21. – 24. 6. 2010.
Coenosia tigrina (Fabricius, 1775). Holarctic, throughout Europe. Dates: 22. 5.
1995, 6/2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 16. – 20. 6. 2008.
Coenosia verralli Collin, 1953. Holarctic, probably throughout Europe. Dates:
25. 5. 1995.
Eudasyphora cyanella (Meigen, 1826). West Palaeartic, from Spain, Sicily and
Crete to Norway. Dates: 16. – 20. 6. 2008.
Eudasyphora cyanicolor (Zetterstedt, 1845). Holarctic (with a separate
subspecies in North America), in Europe very common from Norway to
Sicily and Crete. Dates: 3. – 7. 6. 2002, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6.
2007, 14. 9. – 19. 10. 2010 (Pyr.Tr), 2. 4. – 10. 5. 2011 (Pyr.Tr).
Eudasyphora zimini (Hennig, 1963). European, recorded from France and
Bulgaria to Fennoscandia, in the Czech Republic recorded only by
Gregor et al. (2002), also in the Transcaucasus. Dates: 22. 8. – 7. 10.
2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011.
Graphomyia maculata (Scopoli, 1763). Palaearctic, Oriental and Australasian,
in Europe from Scotland and Fennoscandia to Spain, Corsica and Crete.
Dates: 19. 7. – 10. 8. 2010 (Pyr.Tr).
Haematobosca stimulans (Meigen, 1824). Euroasian and Oriental, throughout
Europe from Spain, Corsica and Sicily to Fennoscandia. Dates: 22. 5. –
18. 6. 2009.
Hebecnema nigra (Robineau – Desvoidy, 1830). Holarctic, in Europe from
Fennoscandia to southernmost parts. Dates: 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6.
2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 2. 12. 2009, 24. 3.
– 28. 4. 2010, 24. 5. – 25. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011.
Hebecnema umbratica (Meigen, 1826). Holarctic and Oriental, in Europe
Faeroes and Lapland to Spain and Italy. Dates: 21. 6. – 22. 5. 2009.
Hebecnema vespertina (Fallén, 1823). Holarctic, in Europe from Lapland to
Spain, Corsica and Greece. Dates: 12. 5. 1992, 27. 5. – 2. 6. 1996, 2. –
4. 6. 1999, 6/2001, 18. – 22. 6. 2007, 18. 8. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 5.
2009, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011.
Helina cothurnata (Rondani, 1866). European (Great Britain, Ireland, central
and northern parts). Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 20. – 26. 6. 2009, 24. 3.
– 28. 4. 2010, 4 – 24. 6. 2011.
Helina deleta (Stein, 1914). Euroasian, in Europe from Spain, Italy and the
former Yugoslavia to Germany, Czech Republic and Slovakia, also in
Japan. Dates: 18. – 22. 6. 2007.
Helina depuncta (Fallén, 1825). Euroasian, in Europe from Spain and Bulgaria
to Fennoscandia, in Asia to the Far East of Russia. Dates: 18. 6. – 18. 7.
2009, 19. – 25. 6. 2010.
60 Helina evecta (Harris, 1780). Holarctic but extending to Africa, north India and
northern South America, in Europe from southernmost parts to
Lapland. Dates: 30. 5. 1994, 18. – 22. 6. 2007.
Helina impucta (Fallén, 1825). Euroasian, in Europe from Spain, Bulgaria and
Caucasus to Fennoscandia and northern Russia. Dates: 30. 5. 1994,
6/2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 19. – 25. 6. 2010.
Helina lasiophthalma (Macquart, 1835). Euroasian, in Europe from Spain and
Greece to Sweden. Dates: 30. 5. 1994.
Helina latitarsis Ringdahl, 1924. European though extending to Turkey, from
Spain and Bulgaria to Fennoscandia. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20.
6. 2008, 19. – 25. 6. 2010, 18. – 23. 6. 2011.
Helina maculipennis (Zetterstedt, 1845). Holarctic, in Europe from Spain and
the former Yugoslavia to Fennoscandia. Dates:2. 4. – 10. 5. 2011.
Helina obscurata (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from Spain and Bulgaria
to Fennoscandia and Kola Peninsula, in Asia to Kamchatka and Japan.
Dates: 6/2001.
Helina pertusa (Meigen, 1826). Euroasian, in Europe from Spain and Romania
to northern Russia, also in Japan. Dates: 16. – 20. 6. 2008.
Helina pubescens (Stein, 1893). European, from Spain and Turkey to Sweden
and northern Russia. From the Czech Republic recorded only recently
from Moravia (Gregor et al., 2005). First record from Bohemia. Vráž
nr. Písek, alder wood, 49°24´06´´N, 14°07´08´´E, 10. 8. – 14. 9. 2010, 1
♀.
Helina quadrum (Fabricius, 1805). Holartic, from North Africa to
Fennoscandia, eastwards to Japan. Dates: 18. – 23. 6. 2011.
Helina reversio (Harris, 1780). Holarctic, in Europe very common, from Spain,
Sicily and Crete to Faroes and Kola Peninsula, eastwards to Japan.
Dates: 15. 5. 1992, 30. 5. 1994, 22. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 29. 5. –
2. 6. 2006, 18. – 22. 6. 2007, 21. 4. 2009.
Helina trivittata (Zetterstedt, 1860). Eurosiberian, in Europe from France and
Bulgaria to Fennoscandia. Dates: 20. – 28. 6. 2009.
Hydrotaea armipes (Fallén, 1825). Generally distributed in the Holarctic and
northern Oriental Regions, common throughout Europe. Dates: 2. 6.
1994, 22. 5. – 18.6. 2009, 24. 4. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011.
Hydrotaea borrusica Stein, 1899. In Europe and Iran. Dates: 2. – 6. 6. 2003, 18.
– 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 4. – 24. 6. 2011.
Hydrotaea cyrtoneurina (Zetterstedt, 1845). Frequent throughout Europe, also
in Palaearctic Asia and India. Dates: 27. – 31. 5. 1996, 16. – 20. 6.
2008, 22. 8. – 7. 9. 2009, 24. 6. – 19. 7. 2010.
Hydrotaea dentipes (Fabricius, 1805). Common in Europe, Palaearctic Asia to
Kamchatka and Japan, northern India, Nepal and North America.
Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 24. 5. – 24. 6. 2010.
61 Hydrotaea diabolus (Harris, 1780). Holartic, in Europe from Spain and the
former Yugoslavia to Lapland. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 27.5. – 2. 6.
1996, 2. – 4. 6. 1997, 2. – 6. 6. 2003, 19. – 25. 6. 2010, 24. 6. – 2. 8.
2011.
Hydrotaea ignava (Harris, 1780). Holarctic and Oriental, in Central Europe
common, more synathropic at higher latitudes. Dates: 2. 4. – 10. 5.
2011.
Hydrotaea meridionalis Porchinskiy, 1882. Eurosiberian, in Central Europe
chiefly in the zone of light beech forests. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009.
Hydrotaea meteorica (Linnaeus, 1758). Holarctic, also in Pakistan, in Central
Europe common up to and above tree-line in mountains. Dates: 2. 6.
1994, 22. 5. 1995, 25. 5. 1995, 31. 5. – 4. 6. 2004, 24. 5. – 24. 6. 2010.
Hydrotaea palaestrica (Meigen, 1826). Eurosiberian, in Europe from
Scandinavia to Corsica. Dates: 3. 6. 1998.
Hydrotaea pandellei Stein, 1899. Euroasian, in Europe from Spain and Turkey
to Scandinavia. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 3. – 7. 6. 2002, 18. – 22. 6. 2007,
22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010.
Hydrotaea pellucens Portschinsky, 1879. Palaearctic, rather common
throughout Europe. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 31. 5. – 2. 6. 1994, 3. 6.
1998, 6/2001, 2. – 7. 6. 2002, 31. 5. – 2. 6. 2004, 18. – 22. 6. 2007, 22.
5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 4. – 24. 6. 2011.
Hydrotaea pilipes Stein, 1903. Holarctic, in Europe from France and Bulgaria to
Scandinavia. Dates: 24. 6. – 19. 7. 2010.
Hydrotaea ringdahli Stein, 1916. Holarctic, in Europe found in the Czech
Republic (Gregor & Barták, 2001), Denmark and Fennoscandia. Listed
as endangered species in recent Red list (Gregor et al., 2005a). Dates:
30. 4. – 6. 6. 2012.
Hydrotaea similis Meade, 1887. Eurasian, throughout Europe from
Fennoscandia to Corsica and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6. 2007.
Hydrotaea velutina Robineau – Desvoidy, 1830. Palaearctic, from Great
Britain, Fennoscandia and NW Russia to North Africa, in Asia through
the Near East to Mongolia and eastern Siberia. Dates: 2. – 6. 6. 2003,
18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 5. – 18. 6. 2009.
Limnophora riparia (Fallén, 1824). Palaearctic, from Iceland and Lapland to
Canary Is. and North Africa. Dates: 12. 5. 1992, 31. 5. 1993, 2. – 4. 6.
1997, 22. 8. – 7. 10. 2009.
Limnophora tigrina (Am Stein, 1860). Palaearctic, from Great Britain and
Fennoscandia to North Africa, eastwards to China. Dates: 18. – 22. 6.
2007.
Limnophora triangula (Fallén, 1825). Eurasian, in Europe from Scotland and
Lapland to Spain, Corsica and Sicily. Dates: 6/2001, 31. 5. – 4. 6. 2004.
62 Lispe melaleuca Loew, 1847. Palaearctic, in Europe northwards to Germany,
Poland and southern Finland. Dates: 18. – 22. 6. 2007.
Lispe pygmaea Fallén, 1825. Palaearctic, Afrotropical and Oriental, throughout
Europe. Very common near water bodies. Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008,
18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010 (Pyr.Tr.), 25. 6. – 10. 8. 2010.
Lispe tentaculata (De Geer, 1776). Holarctic, northern Oriental and
Neotropical, widely distributed throughout Europe, common species.
Dates: 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22.
8. 2008, 20. – 26. 6. 2009.
Lispocephala alma (Meigen, 1826). Holarctic, especially in southern Europe but
little known owing to possible confusion with related species (Ackland
& Pont, 1966). Dates: 1. 6. 1994, 30. 5. – 3. 6. 2005, 24. 3. – 28. 4.
2010.
Lispocephala brachialis (Rondani, 1877). Great Britain, Central and southern
Europe, apparently absent in Fennoscandia, also in Morocco. Dates: 24.
5. 1995, 6/2001, 24. 3. – 28. 4. 2010, 4. – 24. 6. 2011.
Lispocephala erythrocera (Robineau – Desvoidy, 1830). Holarctic and perhaps
also Oriental, in Europe from Fennoscandia to France, Italy and
Bulgaria. Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7.
2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 25. 6. – 19. 7. 2010, 18. 6. – 2. 7. 2011.
Lispocephala pallipalpis (Zetterstedt, 1845). With limited distribution area from
Scandinavia to western and Central Europe, in Switzerland recorded by
Merz & Pont (2001), in Slovakia by Gregor et al. (2003). Dates: 22. 5.
1995.
Lispocephala spuria (Zetterstedt, 1838). Eurasian, in Europe from
Fennoscandia to France and Italy. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 18. 6. – 18.
7. 2009.
Macrorchis meditata (Fallén, 1825). Eurosiberian, in Europe from Scandinavia
to France, Italy and Bulgaria, eastwards to Siberia. Dates: 4. 6. 1992,
30. 5. 1994, 22. 5. 1995, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011.
Morellia hortorum (Fallén, 1817). Palearctic and Northern Oriental, in Europe
from Fennoscandia to Spain and Bulgaria. Dates: 3. – 7. 6. 2002, 2. – 6.
6. 2003.
Morellia simplex (Loew, 1857). Palaearctic species. Dates: 18.vi. – 18.vii.2009
(Pyr. tr.), 4. –24.vi.2011 (Pyr. Tr.).
Muscina levida (Harris, 1780). Holarctic, ranging from Europe to Kamchatka
and Japan. Very common species. Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 30. 5. – 3.
6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 4. – 24. 6. 2011.
Muscina stabulans (Fallén, 1817). Cosmopolitan, in Central Europe up to 1500
m. Dates: 24. 6. – 19. 7. 2010 (Pyr.Tr.).
Mydaea corni (Scopoli, 1763). Eurasian, in Europe from Fennoscandia to
France and Bulgaria. Common species. Dates: 24. 5. 1995.
63 Mydaea electa (Zetterstedt, 1860). Holarctic, in Europe from northern Scotland
and Lapland to Spain and Greece. Dates: 2. – 6. 6. 2009, 10. 8. – 14. 9.
2010, 18. – 23. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011.
Mydaea humeralis Robineau-Desvoidy, 1830. Eurasian, in Europe from
Fennoscandia to Spain and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 18 – 20.
6. 2008, 22. 8. – 7. 10. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 6. 6. – 25. 8. 2012.
Mydaea lateritia (Rondani, 1866). Submediterranean in Europe, recorded from
Germany, Hungary, France, Spain, Italy, Slovenia, Bulgaria and
Greece, also in the Near East and Iraq. From Moravia recorded by
Gregor et al. (2005). First record for Bohemia. Vráž nr. Písek, damp
meadow, 49°24´12´´N, 14°07´13´´E, 16. – 20. 6. 2008, 1♂, 5♀; Vráž
nr. Písek, meadow + wood, 49°24´01´´N, 14°07´02´´E, 20. – 26. 6.
2009, 1♂, 3♀.
Mydaea nebulosa (Stein, 1893). Eurasian, in Europe from Sweden to France
and Bulgaria. Dates: 31. 5. 1993, 22. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 18. 6.
– 18. 7. 2009, 4. – 24. 6. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011, 6. 6. – 25. 8. 2012.
Mydaea nubila Stein, 1916. Holarctic, only in continental Europe from
Scandinavia to Switzerland, Austria, Hungary and Bulgaria. Dates: 27.
5. – 2. 6. 1996.
Mydaea setifemur Ringdahl, 1924. Eurasian, in Europe from Fennoscandia to
France and Italy. Dates: 18. – 22. 6. 2007.
Mydaea urbana (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from northern Scotland
and Lapland to Corsica. Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 3. 6. 1998, 2. – 6. 6.
2003, 30. 5. – 3. 6. 2005, 16. – 20. 6. 2008, 19. – 25. 6. 2010, 4. – 24. 6.
2011, 24. 6. – 2. 8. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011.
Phaonia aeneiventris (Zetterstedt, 1845). Eurasian, probably a subboreal
species, well known in Fennoscandia and found at Berlin, in France,
Poland, Czech Republic, Austria and Switzerland. Dates: 18. 6. – 18. 7.
2009.
Phaonia angelicae (Scopoli, 1763). Eurasian, common from lowlands to
mountains from Scotland and Lapland to Spain and Bulgaria, eastwards
to Mongolia and Korea. Very common species. Dates: 6/2001, 2. – 6. 6.
2003, 22. 5. – 18. 6. 2009.
Phaonia atriceps (Loew, 1858). European, from France, Italy and Romania to
southern Sweden. Dates: 21. 4. – 22. 5. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 7.
10. – 2. 12. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010.
Phaonia canescens Stein, 1916. Eurasian, from Great Britain and Sweden
through Central Europe to France and the Far East of Russia. Dates: 19.
7. – 10. 8. 2010 (Pyr.Tr), 10. 8. – 14. 9. 2010.
Phaonia czernyi Hennig, 1963. Central and northern Europe. Dates: 2. 4. – 10.
5. 2011 (Pyr.Tr.).
64 Phaonia errans (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from Iceland and Lapland
to Spain, eastwards to Kamchatka and Japan. Dates: 24. 5. 1995, 27. 5.
– 2. 6. 1996, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 21.
4. – 22. 5. 2009, 28. 4. – 24. 5. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011, 4 – 24. 6.
2011, 4. 2. – 30. 4. 2012, 30. 4. – 6. 6. 2012.
Phaonia exoleta (Meigen, 1826). Europe and Tadjikistan, from Ireland, Great
Britain and southern Sweden to France and Greece. In the Czech
Republic previously known only from Carlsbad (= Karlovy Vary), 11.
7. 1915, 1 ♂, L. Oldenberg leg., Deutsches Entomologisches Institut
(Gruhl 1959) and from Podyjí NP 2. 7. – 9. 7. 2003 (Gregor et al.,
2005b). Listed as critically endangered species in recent Red list
(Gregor et al., 2005a). The third record from the Czech Republic.
Dates: 16. – 20. 6. 2008, 1♀.
Phaonia fuscata (Fallén, 1825). Eurasian, in Europe from northern Scotland and
Lapland to southern France and Cyprus, eastwards to China. Dates: 1. –
5. 6. 1992, 22. 5. 1995, 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26.
6. 2009, 2. 4. – 10. 5. 2011, 18. – 23. 6. 2011.
Phaonia gracilis Stein, 1916. Rare species but widely distributed in West
Palaearctis. Dates: 21. – 24. 6. 2010 (PyrTr.)
Phaonia gobertii (Mik, 1881). Eurasian, in Europe from southern France and
Cyprus to nothern Scotland and Lapland, eastwards to China, Korea
and Japan. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011.
Phaonia halterata (Stein, 1893). Eurasian, in Europe from Scotland and
southern Sweden to southern France and Romania. Dates: 31. 5. 1993,
16. – 20. 6. 2005, 19. – 25. 6. 2010.
Phaonia incana (Wiedemann, 1817). Eurasian, in Europe from the Faeroes to
southern France, Italy and Bulgaria, eastwards to the Kurils. Dates: 18.
– 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 8. – 7. 10.
2009.
Phaonia latipalpis Schnabl, 1911. Eurasian, in Europe from Great Britain
through Switzerland, Austria, Norway and Belorus to Russia, eastwards
to Japan. Dates: 24. 6. – 2. 8. 2011.
Phaonia magnicornis (Zetterstedt, 1845). Holarctic, widely disturbed in Europe
though apparently absent in southern parts. Dates: 28. 4. – 24. 6. 2010,
2. 8. – 27. 10. 2011.
Phaonia mystica (Meigen, 1826). European, from Scotland, Fennoscandia and
vicinity of St. Petersburg to Italy and Romania. Dates: 28. 4. – 24. 5.
2010, 24. 6. – 19. 7. 2010 (PyrTr.), 2. 4. – 10. 5. 2011, 4. – 24. 6. 2011,
24. 6. – 2. 8. 2011.
Phaonia nymphaearum (Robineau-Desvoidy, 1830). Northern and Central
Europe, from Great Britain and France to the Urals. Dates: 18. – 22. 6.
65 2007, 10. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 18. 6. –
18. 7. 2009.
Phaonia pallida (Fabricius, 1787). Palaearctic, from Fennoscandia to Azores,
Israel and Iran, also in western Siberia, very common species. Dates:
18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 2. 8. – 27. 10. 2011.
Phaonia palpata (Stein, 1897). European, from Fennoscandia to France and
Greece, reported also in Taiwan. Dates: 10. 5. – 3. 6. 2005, 16. – 20. 6.
2008, 20. – 26. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010 (PyrTr), 10. 8. – 14. 9. 2010,
24. 6. – 2. 8. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011, 6. 6. – 25. 8. 2012.
Phaonia perdita (Meigen, 1830). Eurosiberian, in Europe chiefly in central and
northern parts. Dates: 22. 5. 1995.
Phaonia rufiventris (Scopoli, 1763). Eurasian, in Europe from Scotland and
Fennoscandia to Spain and Bulgaria, eastwards to western Siberia. Very
common species. Dates: 22. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 3. – 4. 6. 1997,
18.8. – 22. 8. 2008, 14. 9. – 19. 10. 2010 (Pyr.tr), 4 – 24. 6. 2011, 2. 8.
– 27. 10. 2011.
Phaonia scutellata (Zetterstedt, 1845). Palaearctic, in Europe from Great
Britain, Norway and Sweden to Spain and Bulgaria. Dates: 24. 6. – 2. 8.
2011, 2. 8. – 27. 10. 2011.
Phaonia serva (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from northern Scotland and
Lapland to Spain and Bulgaria, in Asia to Kamchatka and Japan. Very
common species. Dates: 3. 6. 1992, 30. 5. 1994, 1. 6. 1994, 22. 5. – 2.
6. 1996, 3. – 4. 6. 1997, 3. 6. 1998, 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 18. – 22. 6.
2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009, 19. – 25. 6. 2010.
Phaonia siebecki Schnabl, 1911. European, from France and Bulgaria to
northern Europe. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996.
Phaonia subventa (Harris, 1780). European, from Fennoscandia to Azores,
Spain, Sicily and Crete. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 24.
6. – 2. 8. 2011.
Phaonia tiefii (Schnabl, 1888). European, from France and Bulgaria to
Fennoscandia. Dates: 24. 6. – 2. 8. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011.
Phaonia trimaculata (Bouché, 1834). West Palaearctic, from Fennoscandia to
North Africa, eastwards to Israel. Very common species and variable in
appearance. Dates: 27. – 31. 5. 1992, 28. 6. – 24. 5. 2010, 2. 8. – 27. 10.
2011.
Phaonia tuguriorum (Scopoli, 1763). Palaearctic, in Europe from Scotland and
Fennoscandia to Portugal and Corsica. Dates: 6/2001, 1. – 3. 6. 2002,
16. – 20. 6. 2006, 19. – 25. 6. 2010, 2. 8. – 27. 10. 2011.
Phaonia valida (Harris, 1780). Palaearctic, from central Scotland and
Fennoscandia to North Africa, eastwards to Middle Asia. Dates: 22. 8.
– 7. 10. 2009, 10. 8. – 14. 9. 2010.
66 Phaonia villana Robineau-Desvoidy, 1830. European, from France and
Bulgaria to Fennoscandia. In the Czech Republic it was found only
recently (Barták et al., in press). Dates: 4. – 24. 6. 2011, 2. 8. – 27. 10.
2011 (Pyr.tr).
Phaonia zugmayeriae (Schnabl, 1888). European, from France and Romania to
Great Britain and Fennoscandia. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 2. –4. 6.1999,
6/2001.
Polietes lardarius (Fabricius, 1781). Eurosiberian, common in Europe from
Scandinavia to Spain and Greece. Dates: 7. 10. – 2. 12. 2009, 14. 9. –
19. 10. 2010.
Potamia littoralis Robineau-Desvoidy, 1830. Holarctic, also in Myanmar,
throughout Europe. Dates: 30. 4. – 6. 6. 2012.
Pseudocoenosia solitaria (Zetterstedt, 1838). Holarctic, in Europe chiefly in
northern, western and central parts. Dates: 2. 6. 1992.
Spilogona carbonella (Zetterstedt, 1845). European (though absent in Great
Britain), from Spain, Corsica and Turkey to Fennoscandia, mainly in
mountains, adults resting on streamside vegetation. Dates: 24. 5. 1995.
Spilogona denigrata (Meigen, 1826). European, from Pyrenees and Bulgaria to
Fennoscandia. Dates: 3. 6. 1993, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007,
16. – 20. 6. 2008.
Thricops diaphanus (Wiedemann, 1817). Holarcic, in the Palaearctic from
Europe to Japan. Dates: 7. 10. – 2. 12. 2009, 30. 4. – 6. 6. 2012.
Thricops nigrifrons (Robineau – Desvoidy, 1830). Eurosiberian, in Europe from
Lapland to Spain and Bulgaria. Dates: 6/2001, 18. – 22. 6. 2007, 3. 6.
1998.
Thricops semicinereus (Wiedemann, 1817). Eurosiberian, throughout Europe in
Asia to Mongolia. Very common species. Dates: 5. 6. 1997, 1. – 4. 6.
2001, 29. 5. – 2. 6. 2006, 21. – 29. 6. 2010.
4. Conclusions and discussion
Altogether 115 species of the family Muscidae are reported from Vráž
nr. Písek, representing 41.1 % of all muscids known from the Bohemia
(including two species firstly reported here; 38.2 % of the fauna of the Czech
Republic). Comparing this number of species with preceding complex
researches of flies organized by similar team of specialists (Pálava Biosphere
Reserve: 127 species, industrially affected landscape in NW Bohemia: 159
species, Podyjí NP: 149 species; Polana: 47 species; Kohoutová, 1999, Gregor
& Barták 2001, Gregor et al., 2005b, Barták & Roháček, 2009, respectivelly),
this is small number of species.
67 Comparing relative representation of Muscidae in the vicinity of Landa
pond (41.1 % of Bohemian species) with 70 % found in the same environment
in Sciomyzidae, we see some support to the “taxon competition” theory.
Whereas Sciomyzidae are snails killers (and in vicinity of Landa pond there are
rich populations of snails), Muscidae have much broader feeding strategies and
require more diverse habitat portfolio. From this reason, in such a small area as
vicinity of Landa pond, the number of species should be much smaller than in
larger and more diverse areas of Pálava NP, Podyjí NP and Bílina and Duchcov
env.
In spite of relatively small number of species found, some records are
worth mentioning: two species found represent first records from Bohemia:
Mydaea lateritia and Helina pubescens. Two species found are listed in national
Red list: Hydrotaea ringdahli (EN) and Phaonia exoleta (CR). Another
nationally scarce species document high biological quality of the environment of
Landa pond nr. Vráž, viz Phaonia gracilis, P. czernyi, Mydaea nubila, Helina
maculipennis, H. pertusa, Lispocephala spuria, Pseudocoenosia solitaria.
5. Acknowledgements
This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education,
Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research)
project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture).
6. References
Ackland, D. M., Pont, A. C. 1966. Lispocephala ungulata, species distinct from
L. alma. Stuttgarter Beitrage zur Naturkunde, 161: 1 – 5.
Barták, M., Roháček, J. 2009. Muscidae. p. 295 – 298. In: Roháček, J., Ševčík,
J. (eds): Diptera of the Poľana Protected Landscape Area – Biosphere
Reserve (Central Slovakia). SNC SR, Administration of the PLA – BR
Poľana, Zvolen, 340 pp.
Barták, M., Vaněk, J., Krupauerová, A., Hlava, J. In press. Mouchovití (Diptera,
Muscidae) Krkonoš. Opera concortica. In press.
Gregor, F., Barták, M. 2001. Muscidae. In: Barták, M., Vaňhara, J. (eds),
Diptera in an industrially affected region (north-western Bohemia,
Bílina and Duchcov environs) II. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk.
Brun., Biol. 105: 469 – 478.
Gregor, F., Rozkošný, R. 2009. Muscidae Latreille, 1802. In: Jedlička, L.,
Stloukalová, V., Kúdela, M. (eds), Checklist of Diptera of the Czech
Republic and Slovakia. Electronic version 2. Comenius university
68 Bratislava. http://zoology.fns.uniba.sk/diptera + CD-ROM (ISBN 80969629-0-6).
Gregor, F., Barták, M., Rozkošný, R. 2003. New records of interesting
Fanniidae and Muscidae (Diptera) from the Czech Republic and some
other European countries. Studia dipterologica, 10: 331 – 337.
Gregor F., Rozkošný R. & Barták M., 2005a: Diptera (dvoukřídlí) – Muscidae
(mouchovití), pp. 361-362.- In: Farkač J., Král, D.& Škorpík M., [eds.],
Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Red
list of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. –
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 pp. ISBN: 8086064-96-4.
Gregor, F., Rozkošný, R., Barták, M., Kubík, Š. 2005b. Muscidae, pp 378 – 389.
In: Barták, M., Kubík, Š. (eds): Diptera of Podyjí National Park and its
Environs. ČZU v Praze, 432 pp.
Gregor, F., Rozkošný, R., Barták, M., Vaňhara, J. 2002. The Muscidae (Diptera)
of Central Europe. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol.,
107: 1 – 280.
Gruhl, K. 1959. 8. Dipterenstudien im Sibengebirge. In: Pax, F. (ed.),
Siebengebirge und Rodderberg. Beiträge zur Biologie eines rheinischen
Naturschutzgebietes. Decheniana, Beihefte 7: 103 – 118.
Hennig, W. 1955 – 1964. Muscidae. In: Lindner, E. (ed.), Die Fliegen der
palaearktischen Region. Vol. 7 (2). Schweizerbart, Stuttgart, 1110 pp.
Kohoutová, M. 1999. Muscidae. In: Rozkošný, R., Vaňhara, J. (eds), Diptera of
the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO II. Folia Fac. Sci. Nat.
Univ. Masaryk. Brun., Biol., 100: 393 – 401.
Merz, B., Pont, A. C. 2001. Weitere Muscidae (Diptera) neu für die Fauna der
Schweiz. Mitt. Schweiz. Ent. Ges., 51: 25 – 32.
Pont A.C. 2007: Fauna Europaea: Muscidae. In Pape T. (ed.): Fauna Europaea:
Diptera,
Brachycera.
Fauna
Europaea
version
1.3.
<http://www.faunaeur.org>. Retrieved 07.08.2009.
69 Linear distribution of the genus Trichostrongylus in the
gastrointestinal tract of sheep in the Czech Republic
Ivana Jankovská1, Iva Langrová1, Jaroslav Vadlejch1, Štěpánka Scháňková1,
Ivana Knížková2 & Petr Kunc2.
1
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; e-mail: [email protected]
2
Institute of Animal Science, Prague, Uhrineves 104 00, Czech Republic
Abstract
The aim of the present study was to identify and reported the
prevalence, mean intensity and distribution of the Trichostrongylus species of
sheep using morphological techniques. Between 2004 – 2007 samples of these
endoprasites were collected from sheep. Three different species of
trichostrongylus including Trichostrongylus colubriformis, Trichostrongylus
vitrinus and Trichostrongylus axei were isolated and identified. T. axei was the
most common species occuring in the abomasum (98,7 % of specimens). The
highest proportion of T. colubriformes as well as T. vitrinus occured in small
intestine (46 % and 76,1 % of specimens, respectively).
1. Introduction
Trichostrongylid nematodes (Nematoda: Trichostrongylidae) are
parasites that occur in the gastrointestinal tract of many animals. They pose one
of the most significant problems in small ruminants (sheep and goats) by
causing disease, mortality and production losses. Ruminant gastrointestinal
infections with parasitic nematodes are closely associated with rapid weight loss
in livestock, inappetence, diarrhoea and even death during heavy infections; at
lower levels of infection, poor growth rates, at times accompanied by soft
faeces, are the common signs (Abott et al., 2009; Eslami et al., 1979; Steel et al.,
1972; Steel et al., 1974).
The most common specimens of Trichostrongylus live in the small
intestine of small ruminants, and the genus includes species such as
Trichostrongylus colubriformis (Giles, 1892), Trichostrongylus rugatus
(Monnig, 1952), Trichostrongylus vitrinus (Loos, 1905), Trichostrongylus
capricola (Ransom, 1907) and Trichostrongylus probolurus (Railliet, 1896),
while Trichostrongylus axel (Cobbold, 1879) is the most common species
70 occurring in abomasum (Andrews, 1969; Boch and Superrer, 1994; Wooster,
1997).
The aim of this study was to detrmine the precise location of the
Trichostrongylus species occurring in the gastrointestinal tract of sheep.
2. Materials and methods
This study was performed between 2004 and 2007 at an ecological farm
in Western Bohemia. A total of 36 sheep were used in the study. The
abomasum, duodeum, small intestine (jejunum, ileum), colon and caecum of all
sheep were collected during autopsies.From each animal, the entire contents of
the digestive system were examined and washed. In general, 10 – 100 % of the
abomasal and intestinal contents were examined by microscope (magnification
100 – 450x).
3. Result
The target of this study was to determine the linear distribution of
the genus Trichostrongylus occurring in the gastrointestinal tract of sheep.
A total of 192,992 Trichostrongylus species were collected from sheep in this
study Three different species were identified: Trichostrongylus colubriformis,
Trichostrongylus vitrinus and Trichostrongylus axel.
The prevalence of these gastrointestinal endoparasites found in sheep is
presented in Table 1. T. axei was the most prevalent and abundant worm species
(83,3 %;77,157), followed by T. colubriformis (72,2; 53,292) and T. vitrinus
(58,3; 61,464).
The distribution of the Trichostrongylus species recovered from
different parts of the gastrointestinal tract of tracer sheep is shown in Table 2.
T. axei was mostl commonly found in the abomasum (98,7 %). The highest
proportion of T. colubriformes as well as T. vitrinus occurred in the small
intestine (46 % and 76,1 %, respectively).
Table 1: Results of occurence of the genus Trichostrongylus in sheep
Intensity of infection
Prevalence
Species
%
Min
Max
Mean
T. colubriformis
T. vitrinus
T. axei
72,2
58,3
83,3
4
12
23
71 22 575
30 400
20 610
1480
1707
2143
Table 2 Distribution of nematode species incidence in the gastrointestinal
tract of sheep.
Species
Abomasum Duodenum
Small
Cecum Colon
(%)
(%)
intestine
(%)
(%)
(%)
Trichostrongylus
axei
98,7
0
1,2
0
0,1
Trichostrongylus
colubriformis
0
46
53,7
0
0,2
Trichostrongylus
vitrinus
0,7
22,6
76,1
0,3
0,3
4. Discussion
The nematode Trichostrongylus is one of the most common parasites in
domestic and wild ruminants, namely in small ruminants from all over the
world.
In the present study, three different species of Trichostrongylus
including Trichostrongylus colubriformis, Trichostrongylus vitrinus and
Trichostrongylus axei were isolated from slaughtered sheep in the Czech
Republic. The most common species was found T. axei (83.3 % prevalence),
followed T. colubriformis (72.2 %) and T. vitrinus (58.3 %).
Königová et al., (2006) reported that Trichostrongylus colubriformis
followed by Trichostrongylus vitrinus are the most numerous Trichostrongylus
species in Slovakia. This species, i. e. Trichostrongylus colubriformis, is the
most widely species in Southwest Iran (Ghasemikhah et al., 2011). In Armenia,
Trichostrongylus probolorus, Trichostrongylus vitrinus and Trichostrongylus
colubriformis were reported to be the three most common species (Cengiz et al.,
2009). Beveridge et al. (1982) stated that most infections in sheep reported from
different areas of South Australia were caused by Trichostrongylus axei and
Trichostrongylus coůubriformis.
5. Aknowledgements
This work was supported by project QI 111A199 from National
Agency for Agricultural Research.
72 6. References
Abott K. A.; Taylor M. & Stubbings L. A. 2009: Substainable worm control
strategies for sheep. 3rd edition. A Technical Manual for Veterinary
Surgeons and Advisers April 2009. Scops. 54 pp.
Andrews J.R.H., 1969: A Guide to the Identification of Helminth Parasites Recorded
from Wild Ruminants in New Zealand. Tuatara, 17 (2): pp 74 –76.
Beveridge I. & Ford G.E., 1982: The trichostongyloid parasites of sheep in
South Australia and their region distribution. Australian Veterinary
Journal, 59: pp 177-179.
Boch J. & Supperer, R., 1994: Veterinärmedizinische Parasitologie. Zweite
Auflage, Verlag Paul Parey. Berlin und Hamburg, 517 pp.
Cengiz Z. T. & Değer M.S., 2009: Sheep trichostrongylidosis in Van Province.
Türkiye Parazitoloji Dergisi, 33(3): pp 222-226.
Ghasemikhah R., Mirhend H., Kia E. B., Mowlavi G., Sarmadian H., Meshgi B.,
Golestan B. & Mobedi I., 2011: Morphological and Morphometrical
Description of Trichostrongylus species isolated from domestic
ruminants in Khuzestan Province, Southwest Iran. Iranian J Parasitol:
Vol. 6, No. 3, pp 82-88.
Hansen J. & Brian P., 1994: The epidemiology, diagnosis and control of
helminth parasites of ruminants. Animal Production and Health
Division Food and Agriculture Organization Rome, Italy. ILRAD.
Königová A., Várady M. & Čorba, J., 2008: Prieskum výskytu rezistencie v
chovoch oviec na celom území Slovenska. In Sborník abstraktů, VIII.
české a slovenské parazitologické dny. Sezimovo Ústí. 47 s.
Steel J. W., 1972: Effects of the intestinal nematode Trichostrongylus
colobriformis on ruminal acetate metabolism in young sheep.
Proceedings of the Australian Society of Animal Production, 9: pp 402407.
Steel J. W., 1974: Pathophysiology of gastrointestinal nematode infections in the
ruminant. Australian Society of Animal Production, 10:pp 139 -147.
Wooster M. J., 1997: Interactions Between Trichostrongylus colubriformis and
Trichostrongylus vitrinus. University of New England, 272 p.
73 Tabanidae (Diptera) of Vráž nr. Písek
Jan Ježek2, Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1& Štěpán Kubík1
1
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; e-mail: [email protected]
2
Department of Entomology, National Museum, Kunratice 1, CZ-148 00 Praha
4, Czech Republic; e-mail: [email protected]
Abstract
An account of the family Tabanidae in southern Bohemia (Vráž in a
vicinity of Písek, Landa pond) is given with altogether 5 genera and 21 species
(incl. two subspecies) of horse flies. Most important records include Hybomitra
arpadi (Szilády, 1923) and H. nitidifrons confiformis Chvála & Moucha, 1971,
nationally scarce, considered as candidate species not assessed in the red list
(Ježek & Barták 2005).
Key words: Diptera, Tabanidae, Vráž nr. Písek, faunistics
1. Introduction
The family Tabanidae is a well-known group of haematophagous
insects of great hygienic and economic importance. Females of all the Central
European species are blood-sucking flies, males are nectar feeders. Altogether
some 3500 species are known throughout the world. Altogether 166 species are
known from Europe (Chvála, 1980; Chvála et al., 1972), in the Czech Republic
– 57 (50 in Bohemia and 50 in Moravia) (Chvála, 2009; Ježek & Barták, 2005;
Ježek & Omelková, 2011).
2. Material and Methods
2. 1. Description of locality
The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has
a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and
southwest areas of the pond are home to Carex spp. and other types of wetland
vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and
damp meadows containing many species of plants and grass.
74 Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood,
4-damp meadow)
2. 2. Collecting methods
Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek
for zoology field training. During the course of their field training, students take
samples using various collecting methods:
a) Sweeping vegetation
b) Yellow pan water traps
c) Malaise trap
d) Emergence trap
e) Pyramidal trap
Materials collected were identified by means of keys by by Leclercq (1960,
1967), Chvála et al. (1972) and Olsufjev (1977).
3. Results
Chrysops caecutiens (Linnaeus, 1758). Very common Eurosiberian species,
widely distributed; Far East, Mongolia, China, Iran (Ježek, 1988); from
lowlands to mountains. Larvae live usually in mud of rapid flows.
Dates: 1. – 5. 6. 1992, 1. 6. 1993, 30. 5. – 3. 6.2005, 18. – 22. 6. 2007,
75 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 24. 5. – 24. 6.
2010.
Chrysops viduatus (Fabricius, 1794). Very common Euro-Westsiberian species,
widely distributed, also Turkey; from lowlands to mountains. Larvae
live usually in mud of stagnant water. Dates: 24. 5. – 24. 6. 2010.
Haematopota crassicornis Wahlberg, 1848. Euro-Westsiberian forest species,
from lowlands to small hills, larvae live in mud of banks of water
reservoirs. Dates: 31. 5. 1993, 1. 6. 1994, 22. 5. – 18. 6. 2009.
Haematopota pluvialis (Linnaeus, 1758). Eurosiberian species, widely
distributed (all parts of Europe), especially in Central Europe usually
the most common species of the family ranging from lowlands to
mountains; East Siberia, Kazakhstan, Middle Asia, Turkey, China.
Edaphic larvae live mostly in turfs of pastures, dry steppe localities,
more or less damp meadows and foggy biotopes, banks of ponds,
brooks, water reservoirs. Dates: 2. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20.
6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 19. 7. – 10. 8. 2010,
10. 8. – 14. 9. 2010, 24. 6. – 2. 8. 2011.
Haematopota subcylindrica Pandellé, 1883. Eurosiberian species, as well
Caucasus, Kazakhstan, Turkey and Iran, locally common, habitats as
foregoing species. Dates: 1. – 5. 6. 1992.
Heptatoma pellucens pellucens (Fabricius, 1776). Euro-Westsiberian
subspecies, distributed up to the boreal forest zone near the Arctic
Circle in Russia, only locally common, in high altitudes quite absent.
Dates: 1. – 5. 6. 1992, 22. 5. – 18. 6. 2009, 24. 5. – 25. 6. 2010.
Hybomitra arpadi (Szilády, 1923). A Holarctic species of tree line and taiga,
present over much of the north-eastern regions of Eurasia (from
Scandinavia to Far East, China and Japan) with thw southern limit of
the distribution passing through Belgium, Netherlands, , Germany,
Czech Republic (peat bogs of the Šumava NP, Bohemian Forest and the
Třeboňsko PLA), Poland and Central European Russia (Moscow
Region). The Nearctic range is transcontinental and extends into New
England States and Minesota (Teskey 1999). Larvae in shaded swamps
and peat bogs, and in littoral of small forest water reservoirs (Ježek
1977). Nationally scarce, see as well Dvořák (2011 a,b). Dates: 22. 5. –
18. 6. 2009.
Hybomitra auripila (Meigen, 1820). European forest species of hills and
mountains (from Iberian Peninsula to Ukraine and from Scandinavia to
Apennines and Balkan). Larvae are collected in peatbogs and swampy
areas (wet meadows and small shaded water reservoirs). Dates: 1. – 5.
6. 1992, 30. 5. – 3. 6.2005, 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. –
26. 6. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 4. – 24. 2011.
76 Hybomitra bimaculata (Macquart, 1826). Very common Palaearctic species,
widely distributed; Mongolia, China, Japan; both in lowlands and
mountainous regions. Larvae live usually in littoral zones of ponds,
lakes, water reservoirs, in mud of forest swamps and damp meadows.
Dates: 1. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009.
Hybomitra ciureai (Séguy, 1937). One of the most common Hybomitra species
in all parts of Europe, Siberia; Turkey, Northern Iran, Northern China
and Mongolia; from low to high altitudes. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 22.
5. – 18. 6. 2009.
Hybomitra distinguenda (Verrall, 1909). Very common Palaearctic species,
widely distributed; Mongolia, China, Japan, penetrates into North
Africa (Morocco) - see Ježek (1995); from lowlands to hills and
mountains. Larvae live usually in mud of banks of ponds and lakes,
water bodies, in forest marshes and shaded wet meadows. Dates: 22. 5.
– 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009.
Hybomitra lundbecki Lyneborg, 1959. Eurosiberian species, Mongolia, China.
Larvae are known from the same biotopes as foregoing species. Dates:
31. 5. 1993, 1. 6. 1994, 22. 5. – 18. 6. 2009.
Hybomitra micans (Meigen, 1804). Common European species ranging from
lowlands to mountains. In Scandinavia, European part of Russia and
southern Balkan missing. Immature stages are known from forest
swamps and peatbogs. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 22. 5. – 18. 6. 2009, 24. 5.
– 24. 6. 2010.
Hybomitra muehfeldi (Brauer, 1880). Palaearctic species, however, not
continually registerred in this region; as well Caucasus Mts. and Altaj
Mts. Immature stages are collected in areas with numerous ponds
(Chvála & Ježek 1969). Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009.
Hybomitra nitidifrons confiformis Chvála & Moucha, 1971. Subboreal
European subspecies, very rare taxon of the cold taiga zone. The
southern margin of its distribution area passes through the extended
Pálava BR (Lednice) to southern Bohemia (Třeboň, Kladská and
Jezerní slať peatbogs). Published as endangered taxon by Ježek (1998)
in his a very preliminary view, not mentioned by Ježek & Barták
(2005). However, nationally scarce, see as well Dvořák (2011b). Dates:
18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010.
Hybomitra tropica (Linnaeus, 1758). Very common species, known from many
parts of Europe in different altitudes. Some quoted literary data must be
verified, the species is often mixed with Hybomitra montana (Meigen,
1820). Larvae and pupae need shaded banks of water reservoirs and
swamps. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 22. 5. – 18. 6. 2009.
Tabanus autumnalis Linnaeus, 1761. A large Palaearctic species, not rare,
ranging from lowlands to hills, absent from northernmost areas; North
77 Africa, Caucasus, Central Asia, China and Mongolia. Larvae are known
from muddy littoral mainly of ponds. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009, 24. 5.
– 24. 6. 2010.
Tabanus bovinus Linnaeus, 1758. Eurosiberian species, Caucasus, Central Asia,
North Africa: Algeria, Morocco. Well known large reddish-brown
species, ranging from lowlands to hilly areas. Larvae are collected in
littoral of water reservoirs. Eclosion often far from water after three
years. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009.
Tabanus bromius Linnaeus, 1758. Euro-Westsiberian species, one of the most
common species of the family; Kazakhstan, Iran, Afghanistan, North
Africa - see as well the map of Ježek (1980), ranging from lowlands to
mountains. Edaphic larvae live mostly in turfs of pastures, steppe
localities and more or less damp meadows. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009,
20. – 26. 6. 2009, 19. 7. – 10. 8. 2010, 4. – 24. 6. 2011.
Tabanus maculicornis Zetterstedt, 1842. A very common Euro-Westsiberian
species, at various altitudes; peat-bogs and forest swamps are suitable
for development of larvae and pupae. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 30. 5. – 3.
6.2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 19. –
25. 6. 2010.
Tabanus sudeticus Zeller, 1842. Euro-Westsiberian, very variable sized forest
species. Rare in lowlands, typical boophilous representative of hills and
mountains. Development of larvae from one to three years. Dates: 22.
5. – 18. 6. 2009.
4. Discussion
Altogether 21 species of the family Tabanidae are reported from Vráž
nr. Písek, representing 36.8 % of all tabanids known from the Czech Republic
(42.0 % of the total fauna of Bohemia).
Comparing species spectrum of the family Tabanidae from Vráž with
this from previous complex researches of Diptera (BR Pálava – 29 species,
Bílina and Duchcov environs – 17 species, NP Podyjí – 33 species: Ježek, 1998;
Ježek & Barták, 2000; Ježek et al., 2005, respectively), it is the small number of
species but higher than in industrially affected region of Bílina and Duchcov.
Notable findings are those of Hybomitra arpadi (Szilády, 1923) and H.
nitidifrons confiformis Chvála &Moucha, 1971, both being rare species in
Central Europe, nationally scarce, and they indicate high quality of environment
in the studied locality.
78 5. Acknowledgements
This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education,
Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research)
project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture).
6. References
Chvála M., 1980: Tabanidae. In Chvála, M. (ed.): Krevsající mouchy a střečci –
Diptera. Fauna ČSSR sv. 22. Academia, Praha, pp 282-390.
Chvála M., 2009: Tabanidae Latreille, 1802. In: Jedlička L., Stloukalová V. &
Kúdela M. (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and
Slovakia. Electronic version 2. Comenius university Bratislava.
http://zoology.fns.uniba.sk/diptera.
Chvála M. & Ježek J., 1969. Immature stages of five European Hybomitra
species of the bimaculata- and montana- groups (Diptera, Tabanidae).
Folia Parasitol., Praha, 16: pp 329-347.
Chvála M., Lyneborg L. & Moucha, J., 1972: The Horse Flies of Europe
(Diptera, Tabanidae). Entomological Society of Copenhagen,
Copenhagen, 499 pp. + 8 Plates.
Dvořák L., 2011a: Some data to horsefly fauna (Diptera: Tabanidae) in south-eastern
part of Bohemian Forest, Czech Republic, with notes to Hybomitra arpadi
(Szilády, 1923). Silva Gabreta, Vimperk, 17(2-3): pp 73-81.
Dvořák L., 2011b: Ovádi (Diptera: Tabanidae) v okolí Kladské (CHKO
Slavkovský les). Západočeské ent. listy, 2: pp 44-50 (in Czech, English
Abstract).
Ježek J., 1977: Larvae and pupae of three European Hybomitra species (Diptera,
Tabanidae). Acta Ent. Mus. Nat. Pragae, 39: pp 191-207.
Ježek J., 1980: Zoogeography of some Iranian species of horse-flies (Diptera:
Tabanidae). Acta Univ. Carolinae - Biologica (1977): pp 317 - 323.
Ježek J., 1988: Notes on results of Czechoslovak - Iranian entomological
expeditions to Iran - Tabanidae (Diptera). In: Olejníček J. (ed), Medical
and Veterinary Dipterology. Proc. Int. Confer., Nov. 30 - Dec. 4, 1987,
Inst. of Parasitol. ČSAV, House of Technics ČSVTS, České
Budějovice, pp 198 - 201.
Ježek J., 1995: Revision of collections of horse flies (Diptera, Tabanidae) –
faunistics, additions, grid-mapping, new records (part II). Čas. Nár.
Mus., Ř. přírod., 164: pp 124 - 126.
Ježek J., 1998: Tabanidae. In: Rozkošný R. V Vaňhara J. (eds), Diptera of the
Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Nat. Univ.
Masaryk. Brun., 99: pp 131 - 138.
79 Ježek J. V Barták M., 2000: Tabanidae. In: Barták M. & Vaňhara J. (eds),
Diptera in an industrially affected region (north-western Bohemia,
Bílina and Duchcov environs) I. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk.
Brun., Biol., 104: pp 133 – 137.
Ježek J. & Barták M., 2005: Čeleď: Tabanidae (ovádovití). In: Farkač J., Král D.
& Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České
republiky. Bezobratlí. Red list of threatened species in the Czech
Republic, Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha,
pp. 276-277. (in Czech and English).
Ježek J., Barták M., Gregor T. & Kubík Š., 2005: Tabanidae. In: Barták M. &
Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU
v Praze, pp 123 - 127.
Ježek J. & Omelková M., 2011: Horse flies (Diptera: Tabanidae). In:
Malenovský I., Kment P. & Konvička O. (eds), Species inventories of
selected arthropod groups in the Bílé Karpaty Protected Landscape
Area and Biosphere Reserve. Acta Musei Moraviae, Scientiae
biologicae (Brno) 96 (Supplement), submitted.
Leclercq M., 1960: Révision systématique et biogéographique des Tabanidae
(Diptera) paléarctiques. Vol. 1: Pangoniinae et Chrysopsinae. Mémoirs
Institut Royal des Sciences Naturelles de Belgique 63: pp 1–77.
Leclercq M., 1967: Révision systématique et biogéographique des Tabanidae
(Diptera) paléarctiques. Vol. 2: Tabaninae. Mémoirs Institut Royal des
Sciences Naturelles de Belgique 80 (1966): pp 1–237.
Olsufjev N. G, 1977: Tabanidae. Fauna USSR. No. 7(2), Leningrad, 434 pp. (in
Russian).
Teskey H. J., 1990: The Horse Flies and Deer Flies of Canada and Alaska. Diptera:
Tabanidae. The Insects and Arachnids of Canada, 16: pp 1-381.
80 Chloropinae (Diptera, Chloropidae) of Vráž nr. Písek
Pavlína Kočová, Štěpán Kubík, Miroslav Barták & Anna Krupauerová
1
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; e-mail: [email protected]
Abstract
An account of the subfamily Chloropinae in southern Bohemia (Vráž in
a vicinity of Písek, Landa pond) is given with altogether 10 genera and 26
species of frit flies. Most important records include Meromyza mosquensis
Fedoseeva, 1960 and Lasiosina cinctipes (Meigen, 1830).
Key words: Diptera, Chloropidae, Chloropinae, Vráž nr. Písek, faunistics
1. Introduction
Adults are small flies, with body lengths from 1.5-5.0 mm, rarely
larger, with reduced bristling. Body colour very variable. The adults occur in
various marshy habitats, in deciduous woods, in damp meadows and in fields.
The larvae of chloropids have varied feeding habits. Many are phytophagous,
with some damaging cereals and other grasses. Others are saprophagous, whilst
a few species have been bred from fungi and some are predaceous. The
nomeclature and distribution follows Nartshuk (2012) and Kubík (2009).
2. Material and Methods
2. 1. Description of locality
The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has
a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and
southwest areas of the pond are home to Carex spp. and other types of wetland
vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and
damp meadows containing many species of plants and grass.
81 Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood,
4-damp meadow)
2. 2. Collecting methods
Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek
for zoology field training. During the course of their field training, students take
samples using various collecting methods:
a) Sweeping vegetation
b) Yellow pan water traps
c) Malaise trap
d) Emergence trap
e) Pyramidal trap
Materials collected were identified by means of keys by by Leclercq (1960,
1967), Chvála et al. (1972) and Olsufjev (1977).
3. Results
Camarota curvipennis (Latreille, 1805): Westpalaearctic species, common in
Europe, sampling dates: v-vi.
Cetema cereris (Fallén, 1820): Palaearctic species. A common species in
Europe. Larvae in Agrostis stolonifera, Alopecurus pratensis, Avena
82 sativa, Festuca ovina, Poa nemoralis, Poa pratensis and Secala
cereale. Sampling date: v.
Cetema elongatum (Meigen, 1830): Westpalaearctic species. Westpalaearctic
species. Larvae in Agrostis stolonifera, Avena sativa, Dactylis
glomerata, Holcus lanatus, Hordeum sativum, Lolium perenne, Phleum
pratense, Poa annua, Poa nemoralis and Poa pratensis. Sampling
dates: v-vi.
Cetema neglectum Tonnoir, 1921: Westpalaearctic species. Sampling dates: v-vi.
Chlorops calceatus Meigen, 1830: Westpalaearctic species. Sampling dates: vvi.
Chlorops geminatus Meigen, 1830: Palaearctic species. Sampling date vi.
Chlorops gracilis Meigen, 1830: Palaearctic species. Sampling date v.
Chlorops hypostigma Meigen, 1830: European species. Larvae in Dactylis
glomerata, Festuca rubra and Poa pratensis. Sampling dates: v.-vi.
Chlorops meigenii Loew, 1866: Palaearctic species. Sampling date vi.
Chlorops pumilionis (Bjerkander, 1778): Palaearctic species. A very common
and ubiquitous species in Central Europe. Larvae in Hordeum sativum
and Triticum aestivum. Sampling dates v.-ix.
Chlorops scalaris Meigen, 1830: Common palaearctic species. Sampling date: vi.
Chlorops serenus Loew, 1866: Palaearctic species. Sampling date v.
Cryptonevra flavitarsis (Meigen, 1830): Palaearctic species. Sampling date v.
Diplotoxa messoria (Fallén, 1820): Westpalaearctic species. Sampling dates: vvi.
Lasiosina cinctipes (Meigen, 1830): Palaearctic species, was recorded from
Vráž nr. Písek first from Bohemia (Kubík, 2006).
L. herpini (Guerin-Meneville, 1843): Common palaearctic species. Sampling
date: vi.
Meromyza curvinervis (Zetterstedt, 1848): Palaearctic species. Sampling date vi.
Meromyza femorata Macquart, 1835: European species. Larvae in Dactylis
glomerata. Sampling date: vi.
Meromyza laeta Meigen, 1838: Palaearctic species. Sampling date v.
Meromyza mosquensis Fedoseeva, 1960: Palaearctic species, was recorded from
Vráž nr. Písek first from Bohemia (Kubík, 2006).
Meromyza nigriventris Macquart, 1835: Common palaearctic species. Sampling
date: vi.
Meromyza ornata (Wiedemann 1817): Common palaearctic species. Sampling
dates: v.-vi.
Meromyza variegata Meigen, 1830: Common palaearctic species. Sampling
date: v.
Platycephala planifrons (Fabricius, 1798): Common palaearctic species.
Sampling dates: iv.-v
83 Thaumatomyia glabra (Meigen, 1830): Holarctic species. Larvae are
predaceous. Sampling dates: iv.-vi.
Thaumatomyia notata (Meigen, 1830): Cosmopolitan species. Larvae are
predaceous. Samplinf dates v.-vi., ix.-x.
4. Discussion
Altogether 26 species of the subfamily Chloropinae are reported from
Vráž nr. Písek, representing 30.23 % of all known from the Czech Republic.
Two species (Meromyza mosquensis Fedoseeva, 1960 and Lasiosina
cinctipes (Meigen, 1830)) were recorded from Vráž nr. Písek first from
Bohemia (Kubík, 2006)
5. Acknowledgements
This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education,
Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research)
project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture).
6. References
Kubík Š. 2006: New records of Chloropidae (Diptera) from the Czech and
Slovak republics. Entomofauna carpathica 18: pp 31-32.
Kubík Š., 2009: Chloropidae Rondani, 1856. In: Jedlička, L., Kúdela, M. &
Stloukalová, V., (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and
Slovakia. Electronic version 2. http://zoology.fns. uniba.sk/diptera and
on CD.
Nartshuk E.P. 2012: Fauna Europaea: Chloropidae. In Pape T. (ed), Fauna
Europaea: Diptera, Brachycera. Fauna Europaea version 1.5,
http://www.faunaeur.org.
84 Oplození ani kondice neovlivňují výběr místa v nádrži u samic čolka
horského (Mesotriton alpestris) chovaných v zajetí
Oldřich Kopecký & Jiří Šmahel
Katedra zoologie a rybářství, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních
zdrojů, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129,Praha 6 - Suchdol 165 21
e-mail: [email protected]
Abstrakt
Sledovali jsme preference samic čolka horského (Mesotriton alpestris)
pro určitá konkrétní místa (vodní sloupec, úkryt, plovoucí polystyrénový
ostrůvek) v adaptovaných faunariích. Ve faunariích byly samice drženy v době
mezi pokusy, které byly zaměřeny na otázky spojené s pohlavním výběrem. U
každé samice jsme zaznamenali její kondici a stav (oplozená/neoplozená).
Procento času stráveného ve vodě ani pobyt v úkrytu nebyly ve vztahu ke stavu
ani kondici samice. Část samic, které trávily mimo vodu nejvíce času, pak
v následujících experimentech nejevila zájem o páření a většinou pouze plavaly
na hladině. Pokud není u chovaných čolků možné zjistit objektivně jejich
zdravotní stav, doporučujeme jedince, kteří budou nápadně často využívat
terestrickou část chovného zařízení, z následných pokusů vyřadit.
Klíčová slova: pohlavní výběr, chov, faunarium, Caudata, Amphibia
1. Úvod
Chování zvířat v zajetí je dnes studováno zejména v souvislosti se
záchrannými chovy v zoologických zahradách (Balmford et al. 1996) nebo
v akvakultuře (Faleiro et al. 2008). Výsledky většinou slouží pro zkvalitnění
prostoru, kde se zvířata pohybují tak, aby byl minimalizován jejich stres (Ross
& Lukas 2006). Na druhou stranu samo chování zvířat může indikovat
přítomnost stresoru, který je jinými prostředky těžko zjistitelný (Schreck 1990).
V roce 2012 jsme v batrachologické laboratoři katedry zoologie a
rybářství (FAPPZ, ČZU) prováděli sérii etologických experimentů cílících na
otázky spojené s pohlavním výběrem čolka horského (Mesotriton alpestris).
Čolek horský je diekním, promiskuitním ocasatým obojživelníkem (Urodela)
s výrazným sezónním pohlavním dimorfismem (Roček 1992). Sezónní aktivita
našich populací začíná v březnu nebo v dubnu příchodem na rozmnožovací
stanoviště, po asi 5 měsíců trvající hibernaci, do níž čolci upadají většinou
v říjnu (Roček 1992). Čolek horský neklade zvláštní nároky na reprodukční
stanoviště (Kopecký & Vojar 2007), typické pro něj je rozmnožování
85 v zatopených lomech, horských tůních i kalužích trvalejšího charakteru
(Mikátová & Vlašín 1998). Má soumračnou aktivitu (Martin et al. 1989). Čolek
horský není tak citlivý na podmínky zajetí jako jiné druhy evropských čolků
(Denoël, Gvoždík ústní sdělení), kteří v něm poměrně rychle ztrácí jak druhotné
sexuální znaky, tak i zájem o páření (Malmgren & Enghag 2008).
Vzhledem k omezenému prostoru batrachologické laboratoře jsme
mohli pro etologický experiment použít jen určitý počet pokusných jedinců (30
samic, 60 samců), a proto jsme chtěli vyloučit možnost, že do výsledků pokusů
zasáhnou i jiné vlivy. Ty by mohly být patrné z chování pokusných jedinců
mimo dobu prováděných experimentů. Rozhodli jsme se tedy sledovat
preference samic pro určitá konkrétní místa v nádrži a určit zda-li jejich
využívání není spojeno s kondicí nebo stavem samice (oplozená/neoplozená).
V případě pozitivních výsledků pak upravit design pokusu, příp. vyloučit data,
která by mohla být ovlivněna z výsledného souboru.
2. Metodika
2. 1 Lokalita a sběr dat
Čolci horští byli nachytáni na lokalitě Čachnov (Krouna, Pardubický
kraj). Zde jsme dne 18.3. 2012 instalovali zábranu s padacími pastmi po obvodu
historického rezervoáru (8 x 6 m) vytvořeného na místním potoce. Zábrana
s pastmi odchytávala čolky v době jejich jarního tahu, tj. před zahájením
rozmnožování. Pasti byly vybírány každodenně. Takto získaní jedinci byli
následně převezeni do batrachologické laboratoře KZR. Zde byli rozděleni dle
pohlaví. Samice (celkem 30 jedinců) byly umístěny samostatně do faunarií PT2255 o rozměrech 230 x 155 x 170 mm. Každé faunarium bylo vybaveno
polystyrenem (cca 60 x 60 mm) plovoucím na hladině, na nějž mohl čolek
vylézt a odpočívat; plastovou trubkou (průměr 30 mm, délka 100 mm)
připevněnou ke dnu faunaria pomocí silikonu, ta tvořila potenciální ukrýt;
dvěma delšími stvoly doušky hustolisté (Egeria densa), do jejichž listů mohly
samice balit kladená vajíčka a kamenem, pro usnadnění svlékání staré kůže.
Velikost úkrytu vycházela z pozorování ve volné přírodě, kde čolci stejně velké
úkryty často využívali (Kopecký 2004). Faunaria byla naplněna odstátou vodou
z vodovodního řadu cca 2 cm pod okraj. Výměna vody a čištění faunarií
probíhalo jednou týdně. Samice byly krmeny mraženými larvami pakomárů
dvakrát týdně (20 larev / 1 samice / 1 týden). Teplota vzduchu v laboratoři byla
udržována na úrovni 19°C pomocí klimatizační jednotky. Teplota vody ve
faunáriích se v průběhu celého období sledování pohybovala mezi 17.1°C –
20.8°C.
Skupina 22 samic byla přivezena a umístěna v nádržích 2.4. 2012,
následně bylo 6.4. 2012 umístěno 8 samic do zbývajících nádrží. Všechny
86 samice byly sledovány do 2.5. Před umístěním do nádrže byla každá ze samic
změřena (SVL, od špičky čenichu, po zadní okraj kloaky) posuvným měřidlem s
přesností na 0.1 mm a zvážena na digitální váze Kern PFB s přesností na 0.01g.
Při návštěvách batrachologické laboratoře souvisejících se zde
probíhajícími etologickými pokusy byla vždy zaznamenána pozice každé ze
samic ve faunariu. Sledovali jsme zda-li je samice na polystyrenu (tedy mimo
vodu), v úkrytu (plastové trubce) nebo volně ve vodním sloupci (Obr. 1).
Záznam pozice probíhal většinou mezi 9,00 – 11,00 h. Zároveň jsme
kontrolovali vodní rostliny, pro zjištění zda-li na ně samice nekladou vejce. V
době odchytu čolků totiž díky silnému tání sněhu a srážkám došlo k zaplavení
některých pastí a čolci se zde mohli pářit.
U každé ze samic přivezených dne 2.4. byla jejich pozice v nádži
zaznamenána 15krát, u samic umístěných 6.4. pak byla jejich pozice
zaznamenána 11krát.
170
155
230
Obr. 1: Schéma znázorňující rozměry (v mm) a vybavení faunárií PT-2255,
včetně polystyrenu a plastové trubky, která sloužila jako potenciální úkryt zde
umístěným samicím čolka horského.
2. 2 Statistické vyhodnocení
Z celkového počtu samic bylo u 4 zjištěno kladení vajíček. Pro ověření,
zda-li samice, které kladou vejce budou spíše zaznamenávány v úkrytu, bylo
použito čtyřpolní tabulky s Yatesovou korekcí.
Proměnná procent času ve vodě byla získána jako poměr záznamů
samice ve vodě (ve vodním sloupci + v úkrytu) proti všem záznamům. Následně
87 bylo procento času ve vodě použito jako vysvětlující proměnná proti binárním
proměnným kladení vajec a přítomnost úkrytu. Počet záznamů byl u obou těchto
proměnných nevyrovnaný, a tak bylo pro jejich vyhodnocení použito
neparametrického Mann-Whitney U-testu. Z údajů o procentu času tráveného ve
vodě byl vytvořen histogram, z něhož vyplynulo, že pět hodnot v rozsahu 0 % –
87 % stojí mimo ostatní. Kondice samic, které vykazovaly pobyt ve vodě rovný
a menší 87 %, byla Mann-Whitney U-testem porovnána s kondicí samic
ostatních.
Za kondici jedince byla dosazena hodnota reziduálu z linerání regrese
vztahu hmotnost vs. SVL. Vzhledem k nízkému počtu sledovaných samic nešlo
použít generalizovaný lineární model a tak kondice jako vysvětlující proměná
byla použita ve třech samostatných testech (Mann-Whitney U-test, lineární
regrese). Data o kondici samic měla normální distribuci (χ² = 0.61, P = 0.43).
Veškeré výpočty byly prováděny v programu STATISTICA ver. 9.1 na
hladině významnoti α = 0.05.
3. Výsledky
Celkem bylo učiněno 418 záznamů o pozici samic ve faunariích.
Nejčastěji byly samice ve vodním sloupci (86.8 %), poté na polystyrénu (11.7
%) a nejméně často v úkrytu (1.5 %). Samice, které kladly vejce byly v úkrytu
zaznamenány stejně jako samice, které vejce nekladly (Yates corrected χ² =
0.06, P = 0.81). Samice, které kladly vejce, také netrávily více času ve vodě
(Mann-Whitney U-test: U = 37.5, Z = - 0.85, P = 0.39) (Obr. 2). Přítomnost
samic v úkrytu nebyla ovlivněna procentem času, které trávily ve vodě (MannWhitney U-test: U = 50, Z = 1.11, P = 0.26) (Obr. 3), ani jejich kondicí (MannWhitney U-test: U = 64, Z = - 0.39, P = 0.70) (Obr. 4).
Kondice také neovlivňovala procento času tráveného ve vodě (lineární
regrese, F = 1.72, P = 0.20), i když graficky je zde patrný určitý trend (Obr. 5).
Při zařazení většího souboru jedinců do sledování by tento vztah vyšel zřejmě
průkazně.
Vysvětlivky k box-plot grafům (Obr. 2 – 4): čtverec = medián, box =
horní a dolní kvartil všech hodnot, plot = soubor všech přilehlých hodnot,
kolečko = odlehlá hodnota, hvězda = extrémní hodnota.
88 100
procenta casu ve vode
80
60
40
20
0
NE
ANO
kladla
Obr. 2: Porovnání času tráveného ve vodě u dvou skupin samic
(oplozená/neoplozená).
100
procenta casu ve vode
80
60
40
20
0
ANO
NE
pritomnost v ukrytu
Obr. 3: Porovnání času tráveného ve vodě u samic, které alespoň jednou využily
úkryt ve faunarium a samic, které úkryt nevyužily.
89 0.20
0.15
0.10
kondice
0.05
0.00
-0.05
-0.10
-0.15
-0.20
ANO
NE
pritomnost v ukrytu
Obr. 4: Porovnání kondice samic, které alespoň jednou využily úkryt ve
faunarium a samic, které úkryt nevyužily.
100
procenta casu ve vode
80
60
40
20
0
-0.20
-0.15
-0.10
-0.05
0.00
0.05
0.10
0.15
0.20
kondice
Obr. 5: Vliv kondice na procento času tráveného ve vodě u všech samic
zařazených v našem sledování.
90 Samice, které ve vodě trávily méně než 87 % času (což byla hodnota,
kterou vynesení do histogramu označilo jako hraniční), se svou kondicí od samic
ostatních nelišily (Mann-Whitney U-test: U = 47, Z = - 0.83, P = 0.40).
4. Diskuse
Rozdíly ve využívání mikrohabitatů v nádrži byla potvrzena pro
syntopicky žijící pedomorfní/metamorfované jedince studovaného druhu
(Denoël & Joly 2001; Denoël & Andreone 2003). Pohybová aktivita pohlaví se
významně v době rozmnožování neliší (Martin et al. 1989). Vliv pohlaví na
výběr mikrohabitatu u čolka horského ve volné přírodě zatím studován nebyl, i
když výsledky analýzy potravního spektra naznačují možnost rozdílného
využívání mikrohabitatů, během tohoto, pro čolky energeticky náročného,
období (Kopecký et al. 2012).
Kondice neovlivňovala přítomnost samic v úkrytu. Je možné, že její
vliv se projevuje na chování čolků v jiných situacích, např. při migraci
(Kopecký & Šusta 2006) nebo při lovu potravy (Aragon 2009). Nemůže ovšem
vyloučit ani vliv umělých podmínek, kdy samice měly pravidelný přísun
potravy. Také sluneční záření, které inhibuje pohybovou aktivitu čolků (Hearty
et al. 2007,) bylo díky zastínění faunárií v laboratoři nižší proti přirozeným
podmínkám a mohlo tak redukovat anitpredační chování všech samic. Trojice
z pěti samic (6, 18, 20, 21, 22), které trávily ve vodě nejméně času (0 % – 87
%), v následných experimentech nejevila o samce zájem a většinou v době
pokusu pouze pasivně plavaly na hladině. Toto chování je u čolků zřejmě
spojeno se suboptimálním zdravotním stavem, který nedovoluje čolkům
vyplouvat opakovaně ke hladině za účelem nádechu. Ve volné přírodě vede
k rychlé predaci (Kopecký vlastní pozorování). V našem případě nebyl tento
stav manifestován zhoršením kondice. Samice, které byly nejčastěji
zaznamenávány na polystyrénu, se svou kondicí od ostatních nelišily. Příčinou
častějšího využívání polystyrenu ovšem může být také fyziologická
nepřipravenost organismu na vlastní reprodukční fázi. Což se v přírodě
projevuje opakovanými migracemi ven z reprodukční nádrže (Weddeling et al.
2004).
Stav (oplozená/neoplozená) neměl vliv na využívání úkrytu samicemi
čolka horského, přitom obecně u obratlovců ovlivňuje habitatové preference
samic, když upřednostňovány jsou místa s vyšším množstvím úkrytů a pro
predátory méně přehledná (Ciuti et al. 2006; Shannon et al. 2006). U ocasatých
obojživelníků má stav samice vliv na rychlost jejího metabolismu (Finkler &
Cullum 2002), stejně jako na teplotní preference (Gvoždík 2005). Ovšem stavem
samice nebyl ovlivněn ani čas, který trávily ve vodě. Samice, které kladly vejce,
ale trávily ve vodě 93 % a více času. Zde tak zřejmě narážíme na limity dat
91 sbíraných pro tuto práci. Preferenci samic zastupuje totiž pouze údaj získaný
v jediném momentu dne (bezprostředně po příchodu jednoho z autorů do
laboratoře, kde byli čolci chováni). Ideálním přístupem by bylo zaznamenávat
chování samic nepřetržitě, k čemuž jsme ovšem neměli potřebné vybavení.
Zároveň oplozených samic bylo výrazně méně (pouze 13 %) než samic
neoplozených a tento nepoměr snižuje vypovídací hodnotu dat.
Pokud budou čolci chováni v zajetí za účelem dalších pokusů a není
možné zjistit objektivně jejich zdravotní stav, doporučujeme jedince, kteří
budou v chovném zařízení využívat nápadně často jeho terestrickou část,
z následných pokusů vyřadit.
5. Poděkování
Za jazykovou korekturu děkujeme Ing. Magdaléně Kopecké.
6. Použitá literatura
Aragon P., 2009: Sex-dependent use of information on conspecific feeding activities
in an amphibian urodelian. Functional Ecology 23: pp 380-388.
Balmford A., Mace G.M. & Leaderwilliams N.,1996: Designing the ark: Setting
priorities for captive breeding. Conservation Biology 10: pp 719-727.
Ciuti S., Bongi P., Vassale S. & Apollonio M., 2006: Influence of fawning on
the spatial behaviour and habitat selection of female fallow deer (Dama
dama) during late pregnancy and early lactation. Journal of Zoology
268: pp 97-107.
Denoël M. & Joly P., 2001: Adaptive significance of facultative
paedomorphosis in Triturus alpestris (Amphibia, Caudata): resource
partitioning in an alpine lake. Freshwater Biology 46: pp 1387-1396.
Denoël M. & Andreone M., 2003: Trophic habits and aquatic microhabitat use
in gilled immature, paedomorphic and metamorphic Alpine newts
(Triturus alpestris apuanus) in a pond in central Italy. Belgian Journal
of Zoology 133: pp 95-102.
Faleiro F., Narciso L. & Vicente L., 2008: Seahorse behaviour and aquaculture:
How to improve Hippocampus guttulatus husbandry and reproduction?
Aquaculture 282: pp 33-40.
Finkler M.S. & Cullum K.A., 2002: Sex-related differences in metabolic rates
and energy reserves in spring-breeding small-mouthed salamanders
(Ambystoma texanum). Copeia 2002: pp 824 – 829.
Gvoždík L., 2005: Does reproduction influence temperature preferences in
newts? Canadian Journal of Zoology 83: pp 1038-1044.
92 Hearty W., Gentilhomme E. & Secondi J., 2007: Female preference for a male
sexual trait uncorrelated with male body size in the Palmate newt
(Triturus helveticus). Behaviour 144: pp 797-814.
Kopecký O., 2004: Migrace čolka horského ve vodní fázi, věrnost
rozmnožovacímu stanovišti a základní morfometrie druhu. Bakalářská
práce, Přír. fak., UP Olomouc: pp 45.
Kopecký O. & Šusta F., 2006: Vliv kondice na vstup do vodní fáze u čolka
horského (Triturus alpestris, Laurenti 1768). Vč. Sb.Přír. – Práce a
studie 13: str 211-217.
Kopecký O. & Vojar J., 2007: Které vlastnosti vodních biotopů ovlivňují početnost
čolků horských (Mesotriton alpestris) za nestálých podmínek prostředí?
Sborník severočeského muzea, Přírodní vědy, Liberec 25: str 131-139.
Kopecký O., Vojar J., Šusta F. & Rehák I., 2012: Composition and scaling of
male and female Alpine newt (Mesotriton alpestris) prey, with related
site and seasonal effects. Annales Zoologici Fennici 49: pp 231-239.
Malmgren J. C. & Enghag M., 2008: Female preference for male dorsal crests in
great crested newts (Triturus cristatus), Ethology Ecology and
Evolution 20: pp 71-80.
Martin E., Joly P. & Bovet P., 1989: Diel patern of activity in the alpine newt
(Triturus alpestris, Amphibia Urodela) during the aquatic phase.
Biological Behviour 14: pp 116-131.
Mikátová B. & Vlašín M., 1998: Ochrana obojživelníků. Ekocentrum Brno: pp
94.
Roček Z., 1992: Triturus alpestris (Laurenti, 1768) - Čolek horský. In Baruš V.
& Oliva O.: Obojživelníci – Amphibia. Fauna ČSFR, sv. 25. Academia,
Praha, str 127- 132.
Ross S.R. & Lukas K.E., 2006: Use of space in a non-naturalistic environment
by chimpanzees (Pan troglodytes) and lowland gorillas (Gorilla gorilla
gorilla). Applied Animal Behaviour Science 96: pp 143-152.
Schreck C.B., 1990: Physiological, behavioral, and performance indicators of
stress. Am. Fish. Soc. Symp. 8: pp 29-37.
Shannon G., Page B.R. & Duffy K.J., 2006: The role of foraging behaviour in the
sexual segregation of the African elephant. Oecologia 150: pp 344-354.
Weddeling K., Hachtel M., Sander U. & Tarkhnishvili D., 2004: Bias estimation
of newt population size: Afield study at five ponds using drift fence,
pitfalls and funnel traps. Herpetological Journal 14: pp 1-7.
93 Malý doplněk faunistiky denních motýlů (Lepidoptera: Rhopalocera,
Hesperiidae) okresů Šumperk a Jeseník v České republice
Small add of butterfly faunistics (Lepidoptera: Rhopalocera, Hesperiidae)
from districts Šumperk and Jeseník in the Czech Republic
Oldřich Kopecký & Vladimír Vrabec
Katedra zoologie a rybářství FAPPZ, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká
129, Praha 6 – Suchdol, CZ – 165 21, e-mail: [email protected]
Abstract
Data on the occurrence of 20 species of butterflies (Lepidoptera:
Rhopalocera, Hesperiidae) from little explored field of network maps (Šumperk
and Jeseník districts) are listed. For mapping quadrangle 5967 profess 10
species, for 5867 a total of 12 species, for 5768 a total of 6 species and for 5668
7 species. The observed species are abundant and common. Only one protected
species were recorded: Apatura iris.
Key words: Lepidoptera, Rhopalocera, Hesperiidae, faunistics, Šumperk and
Jeseník districts, Czech Republic
1. Úvod
V České republice probíhá intenzivní mapování rozšíření denních
motýlů, které organizuje Společnost pro ochranu motýlů, Agentura ochrany
přírody a krajiny a Entomologický ústav v Českých Budějovicích. Zatím
poslední publikovaný atlas (Beneš et al. 2002), jakož i Nálezová databáze
ochrany přírody (NDOP) však stale vykazují některá pole síťového mapování s
velmi malým pokrytím. Mezi poměrně málo prozkoumané patří okresy Šumperk
a Jeseník, odkud není k dispozici mnoho faunistických údajů, ani soubornějších
zpracování jednotlivých lokalit (nicméně existují starší studie z regionu např.
Gregor et Povolný 1947 nebo Komárek 1949). Kvůli kompletaci map rozšíření
zveřejňujeme v tomto příspěvku naše náhodná i záměrná pozorování běžných
druhů motýlů z několika málo lokalit uvedených okresů.
94 2. Metodika
2.1 Přehled lokalit
Je uveden název locality, velmi stručná charakteristika, zeměpisné
souřadnice zhruba na střed lokality a kód čtyřúhelníku faunistického mapování
dle Pruner et Míka (1996).
Okres Šumperk:
1. Malá Morava, okolí rekreační chaty, 50°5'20.094"N, 16°50'15.641"E (5967)
2. Sklené, okolí lesní cesty, 50°7'47.815"N, 16°51'10.689"E (5867)
Okres Jeseník:
3. Vápenná, vápencový lom, 50°16'57.804"N, 17°5'25.266"E (5768)
4. Horní Lipová, vápencový lom, 50°14'17.416"N, 17°7'28.659"E (5768)
5. Žulová, žulový lom fa Petrov, 50°18'37.143"N, 17°7'26.983"E (5668)
6. Černá Voda, žulový lom (Nový), 50°17'54.342"N, 17°7'51.363"E (5668)
7. Žulová, žulový lom (Boží hora), 50°18'30.631"N, 17°6'53.423"E (5668)
Obr. 1: Opuštěný vápencový lom u Vápenné by zasloužil mnohem podrobnější
průzkum, zejména nočních motýlů. Foto: V. Vrabec.
Fig. 1: An abandoned limestone quarry at Vápenná would merit more detailed
research, especially moths. Photo: V. Vrabec.
95 Obr. 2: Aktivní lomy v okolí Žulové jsou na motýlí faunu chudé. Foto: V.
Vrabec.
Fig. 2: Active granite quarries around Žulová are poor for the butterfly fauna.
Photo: V. Vrabec.
2.2. Způsob získání faunistických dat
Faunistické údaje o motýlech byly získány a zaznamenány náhodně při
pochůzkách na uvedených lokalitách v průběhu celého roku 2011 a části 2012
(lokality 1, 2; O. Kopecký observ. a det.) nebo cíleně při terénním šetření
pozorováním či zachycením do žlutých misek na lokalitách vzniklých činností
člověka v roce 2010 a 2011 (lokality 3 – 7; V. Vrabec observ., J. Straka lgt., vše
V. Vrabec det.). Nomenklatura motýlů užívaná v této zprávě je dle Beneš et al.
(2002).
96 3. Výsledky
Naše pozorování shrnujeme do tabulky 1.
Tab. 1: Seznam druhů motýlů zaznamenaných na jednotlivých lokalitách. Čísla
sloupců odpovídají číslům lokalit v přehledu výše v textu.
Tab. 1: List of butterfly species recorded at each site. Column numbers
correspond to those sites in the list above in the text.
Lokalita
Druh
1
2
Apatura iris (batolec duhový)
X
X
Aglais urticae (babočka kopřivová)
X
X
Aphantopus hyperantus (okáč prosíčkový)
Araschnia levana (babočka síťkovaná)
3 4 5 6 7
X
X X
X
Argynnis aglaja (perleťovec velký)
X
X
X
Argynnis paphia (perleťovec stříbropásek)
X
Gonepteryx rhamni (žluťásek řešetlákový)
X
Inachis io (babočka paví oko)
X
X
Lassiomata maera (okáč ječmínkový)
X
X
X
Lasiommata megera (okáč zední)
X
Lycaena virgaureae (ohniváček celíkový)
X
Maniola jurtina (okáč luční)
X X
Nymphalis antiopa (babočka osiková)
X
Ochlodes sylvanus (soumračník rezavý)
X
X
X
Pieris napi (bělásek řepkový)
X
Pieris rapae (bělásek řepový)
X
Polygonia c-album (babočka bílé c)
X
Polyommatus icarus (modrásek jehlicový)
X
X
X
X X
Vanessa atalanta (babočka admirál)
X
Vanessa cardui (babočka bodláková)
X
Celkový počet druhů pro jednotlivé lokality
10 12 4 3 3 3 2
97 X
4. Závěr a diskuse
Celkem uvádíme údaje o výskytu 20 druhů denních motýlů. Pro
mapovací čtyřúhelník 5967 hlásíme 10 druhů, pro 5867 celkem 12 druhů, pro
5768 celkem 6 druhů a pro 5668 7 druhů. Pozorované druhy patří vesměs mezi
hojné a obecné. Za zmínku stojí pouze záznam zvláště chráněného druhu
Apatura iris.
5. Poděkování
Údaje z okresu Jeseník byly získány v rámci řešení projektu VaV
SP/2d1/141/07 „Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České
republice“.
6. Literatura
Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V.
& Weidenhoffer Z. (eds), 2002: Motýli České republiky: Rozšíření a
ochrana I., II. SOM, Praha, 857 str.
Gregor F. & Povolný D., 1947: Příspěvky k poznání Lepidopter Jeseníků.
Entomologické listy 10: str 87 – 93.
Komárek O., 1949: Několik zajímavějších denních motýlů v okolí Králického
Sněžníku. Časopis Československé Společnosti entomologické, 46: str 77.
Pruner L. & Míka P., 1996: Seznam obcí a jejich částí v České republice
s čísly mapových polí pro síťové mapování fauny. Klapalekiana,
32(Suppl.): str 1-175.
98 Asilidae (Diptera) of Vráž nr. Písek
Anna Krupauerová, Miroslav Barták & Štěpán Kubík
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; e-mail: [email protected]
Abstract
Altogether 17 species of the family Asilidae was found in the
environment of Landa pond in Vráž near Písek in South Bohemia. This
represents only 26.2 % of all known Bohemian species (20 % of all species
known from the Czech Republic).
Key words: Diptera, Asilidae, Vráž nr. Písek, faunistics
1. Introduction
Asilidae are small to very large (3.0-50.0 mm) flies. All species are
very good fliers with long legs which are used for catching prey. Altogether
6500 species are known, out of 524 European species (Geller-Grimm 2007), 85
species have beeen recorded from the Czech Republic (Bohemia 65, Moravia
81) (Bosák, 2009).
2. Material and Methods
2. 1. Description of locality
The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has
a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and
southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland
vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and
damp meadows containing many species of plants and grass.
99 Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood,
4-damp meadow)
2. 2. Collecting methods
Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek
for zoology field training. During the course of their field training, students take
samples using various collecting methods:
a) Sweeping vegetation
b) Yellow pan water traps
c) Malaise trap
d) Emergence trap
e) Pyramidal trap
3. Results
Cyrtopogon lateralis (Fallén, 1814). The species is distributed almost within the
entire Palaearctic. The species is common within the Czech Republic,
mainly at the edges and woodland clearings of spruce monocultures
from mountain areas to lowlands. Dates: 1. 6. 1994, 16. – 20. 6. 2008.
Cyrtopogon maculipennis (Macquart, 1834). Holarctic species, in Europe
distributed in southern and temperate parts. Dates: 1. 6. 1992.
100 Didysmachus picipes (Meigen, 1820). The species is distributed almost within
the entire Palaearctic. The occurrence is connected to grass growths.
Dates: 1. 6. 1992, 6/2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007.
Dioctria atricapilla Meigen, 1804. The species is documented from several
European countries and reaches the Near East. Represents one of the
most common robber fly species. The species can be observed on wet
meadows and at forest margins. Dates: 1. 6. 1992, 30. 5. 1994, 2. 6.
1994, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008.
Dioctria hyalipennis (Fabricius, 1794). European, widely distributed species,
documented also from northern Africa. It is one of the most common
representatives of the family. Dates: 1. 6. 1994, 6/2001, 18. – 22. 6.
2007.
Dioctria linearis (Fabricius, 1787). The species occurs in many European
countries. In the Czech Republic it can be observed especially at the
margins of deciduous forests. Dates: 6/2001.
Dioctria oelandica (Linnaeus, 1758). European species, remarkable for its size
and the dark colouring of wings. Occurs locally within the Czech
Republic. Dates: 2. 6. 1993, 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 18. – 22. 6. 2007,
16. – 20. 6. 2008.
Dioctria rufipes (De Geer, 1776). The species is distributed within the majority
of the Palaearctic Region. It is one of the most common species of
Dioctria. Dates: 1. 6. 1993.
Dioctria sudetica Duda, 1940. The species is known from Central Europe. The
occurrence within the Czech Republic was documented from higher
altitudes, especially mountain regions. Dates: 16. – 20. 6. 2008
Choerades marginata (Linnaeus, 1758). The species is distributed almost within
the entire Palaearctic. The occurrence is connected to spruce stands.
The species is common within the Czech Republic, mainly at the edges
and woodland clearings of spruce monocultures from mountain areas to
lowlands. Dates: 31. 5. 1994, 3. 6. 1998, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6.
2008, 18. 7. – 22. 8. 2008.
Laphria flava (Linnaeus, 1761). The species occurs in forests of the entire
Palaearctic. Its distribution reaches Oriental Arwas (India) (Joseph &
Parui 1998). Within the Czech Republic it is very common in spruce
monocultures from lowlands to mountain areas. Dates: 1. 6. 1994, 16. –
20. 6. 2008.
Leptarthrus brevirostris (Meigen, 1804). A Palaeartic, altitude-tolerant species
but general infrequent in Central Europe. Dates: 2. 6. 1994.
Leptogaster cylindrica (De Geer, 1776). The species occurs as several
subspecies in large areas of the Palaearctic. Its environment is typical
by grass growths. It is a widely distributed species within the entire
Czech Republic. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008.
101 Neoitamus cyanurus (loew, 1849). Palaearctic species. Dates: 3. – 7. 6. 2002,
18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008.
Neoitamus socius (Loew, 1871). Widely distributed species documented from
lowlands to mountain regions, especially along forest edges. Dates: 1.
6. 1994, 16. – 20. 6. 2008.
Neomochtherus geniculatus (Meigen, 1820). Species is extending from Europe
to the Near East. Widely distributed species documented from lowlands
to mountain regions, especially along forest edges. Dates: 18. – 22. 8.
2008.
Tolmerus atricapillus (Fallén, 1814). Entire Palaearctic. It is the most common
representative of the entire family. The species is distributed from
lowlands to mountain areas. A species with a very wide ecological
tolerance. Dates: 18. – 22. 8. 2008.
4. Conclusions and discussion
Altogether 17 species of the family Asilidae was found in the
environment of Landa pond in Vráž near Písek in South Bohemia. This
represents only 26.2 % of all known Bohemian species (20 % of all species
known from the Czech Republic). This is low number comparing it with other
large-scale studies (40 species in Podyjí NP; 32 species in Pálava BR; Bosák et
al., 2005, Bosák, 1998, respectively), but slightly more than in Bílina and
Duchcov environs (15 species, Bosák & Barták, 2000). However, the large
number of species documented from Podyjí resulted from not just the
methodology used, but also from almost 49 years of continuous research.
In spite of the small number of species found, some are notable because
of nationally scarce, e.g. Dioctria sudetica or Leptarthrus brevirostris.
5. Acknowledgements
This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports
and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project
QH72151 MZe (Ministry of Agriculture).
6. References
Bosák J., 1998: Asilidae. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Diptera of the
Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I Folia Fac. Sci. Nat. Univ.
Masaryk. Brun., Biol., 99: pp 155-159.
Bosák J., 2009: Asilidae Samouele, 1819. In: Jedlička L., Stloukalová V. &
Kúdela M. (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and
102 Slovakia. Electronic version 2. Comenius university Bratislava.
http://zoology.fns.uniba.sk/diptera.
Bosák J. & Barták M., 2000: Asilidae. In: Barták M. & Vaňhara J. (eds), Diptera
in an Industrially Affected Region (North – Western Bohemia, Bílina
and Duchcov Environs), I. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun.,
Biol., 104: pp 167-173.
Bosák J., Gregor T., Barták M. & Kubík Š., 2005: Asilidae. In: Barták M. &
Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU
v Praze, pp 144-150.
Geller-Grimm F., 2007: Asilidae. In Pape T. (ed), Fauna Europaea: Diptera,
Brachycera. Fauna Europaea version 1.3. <http://www. faunaeur.org>.
Retrieved 29.09.2009.
Joseph A. N. T. & Parui P., 1998: The Fauna of India and the Adjacent
Countries. Diptera (Asilidae), Part I, General introduction and Tribes
Leptogasterini, Laphriini, Atomosini, Stichopogonini and Ommatini.
Calcutta, 278 pp.
103 Xylomyidae and Xylophagidae of Vráž nr. Písek
Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1 Štěpán Kubík1 & Rudolf Rozkošný2,
1
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; e-mail: [email protected]
2
Department of Botany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University,
Kotlářská 2, 611 37 Brno 2, Czech Republic; e-mail: rozk.sc.muni.cz
Abstract
Results of a long-term investigation of Xylomyidae and Xylophagidae
on the locality of Vráž near Písek are presented. Each family is represented by
one fairly common species, Xylomyidae by Solva marginata (Meigen, 1820)
and Xylophagidae by Xylophagus ater Meigen, 1803.
Key words: Diptera, Xylophagidae, Xylomyidae, Vráž nr. Písek, faunistics
1. Introduction
Xylomyidae
This family of orthorrhaphous Brachycera is closely related to the
Stratiomyidae. The body of the adults is slender and mostly medium-sized to
long (5.0 – 20.0 mm). The larvae are apparently saproxylic and
micropantophagous, and have been reared from beneath loose bark and the
rotten wood of deciduous trees. The European fauna includes eight species in
two genera (Rozkošný, 2012), and only three of them are known from the Czech
Republic (Rozkošný, 2009). The Central European species were keyed by Dušek
& Rozkošný (1963). Earlier data from the Czech Republic were summarised by
Rozkošný & Barták (2000) and the world catalog of the family was published
recently by Woodley (2011a).
Xylophagidae
The Xylophagidae are slender flies reaching lengths of 6.6 – 19.0 mm,
with short hairs and without bristles. The larvae live as saproxylic predators of
other insect larvae under bark and in decaying wood. The adults are therefore
not too rare in deciduous forests and along their margins. Five species are
known from Europe (Rozkošný, 2012), four of them occur in the Czech
Republic. Identification keys to the adults of Central European species are
104 included in studies by Trojan (1956) and Krivosheina and Mamaev (1972). The
recent synonymy is discussed by Rozkošný (2005, 2009) and Woodley (2011b).
2. Material and Methods
2. 1. Description of locality
The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has
a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and
southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland
vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and
damp meadows containing many species of plants and grass.
Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood,
4-damp meadow)
2. 2. Collecting methods
Since 1992, first year students of Faculty of Agrobiology, Food and
Natural Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž
nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training,
students take samples using various collecting methods:
a) Sweeping vegetation
b) Yellow pan water traps
c) Malaise trap
d) Emergence trap
e) Pyramidal trap
105 3. Results
Xylophagidae:
Xylophagus ater Meigen, 1804. Eurasian, in Europe from Ireland, Great Britain,
Fennoscandia and NW Russia to France, Switzerland and Hungary, also
in Asia (to eastern Siberia). Dates: 1. – 5. 6. 1992, 31. 5. – 2. 6. 1993,
22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 2. – 16. 6. 1999, 1. – 3. 6. 2002,
21. 4. – 22. 5. 2009, 28. 4. – 24. 5. 2010, 24. 5. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10.
5. 2011, 4. – 24. 6. 2011, 4.2. – 30.4. 2012, 30.4. – 8.VI.2012.
Xylomyiidae:
Solva marginata (Meigen, 1820). Euroasian, in Europe from Great Britain and
Sweden to Spain, Corsica, Italy and Bulgaria, also in the Near East and
through western Siberia to Mongolia and China. Dates: 18. – 22. 6.
2007, 25. 6. – 19. 7. 2010.
4. Conclusions and discussion
Xylophagus ater is apparently the most common taxon from our four
species being distributed througout the Czech Republic. In the European
literature it is known mainly as X. compeditus Wiedemann in Meigen, 1820.
Chandler (1998) designated lectotype of X. ater and proved that this species was
misinterpreted by the most of European authors. According to our data this
species occurs regularly in May and June.
Also Solva marginata is generally known from Bohemia and all the
Czech Republic, and likewise confined to decaying wood during its
development. The rest two species of Xylomyidae are included in the regional
red list as critically endangered species in the Czech Republic (Rozkošný,
2005). Xylomya maculata (Meigen, 1804) of them was known only from two
localities in Moravia and only recently was reared from larvae found in the open
cavity of a dead beech at Rožmitál near Broumov as the first record in Bohemia
(Mocek, 2010).
106 5. Acknowledgements
This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education,
Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research)
project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture).
6. References
Dušek J. & Rozkošný R., 1963: Revision mitteleuropäischer Arten der Familie
Stratiomyidae (Diptera) mit besonderer Berücksichtigung der Fauna der
ČSSR I. Časopis České společnosti entomologické 60: pp 202-231.
Krivosheina N. M. & Mamaev B. M., 1972: A review of the Palaearctic species
of the genus Xylophagus Meig. (Diptera, Xylophagidae).
Entomologicheskoye Obozrenie 51: pp 430-444. (In Russian).
Mocek B., 2010: Faunistic records from the Czech Republic – 295. Diptera:
Xylomyidae. Klapalekiana 46: p 141.
Rozkošný R., 2009: Xylomyidae and Xylophagidae. In: Jedlička L., Kúdela M.
& Stloukalová V. (eds), Checklist of Diptera of Czech Republic and
Slovakia. Electronic version 2. http//zoology.fns.uniba.sk/diptera.
Rozkošný R., 2012: Fauna Europaea: Xylomyidae, Xylophagidae. In: Beuk P. &
Pape T. (eds), Fauna Europaea: Diptera. Fauna Europaea version 1.3.
<http://www.faunaeur.org>.
Rozkošný R. & Barták M., 2000: Xylomyidae. In: Barták M. & Vaňhara M.
(eds), Diptera in an industrially affected region (north-western
Bohemia, Bílina and Duchcov environs). Vol. 1. Folia Facultatis
Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis.
Biologia 104: pp 139-140.
Trojan P., 1956: Erinnidae. In: Klucze do oznaczania owadów Polski. Vol. 28.
PAN, Warszawa, 21 pp.
Woodley N. E., 2011a: A catalog of the world Xylomyidae (Insecta: Diptera).
Myia, 12: 455-500. Myia 12: pp 417-453.
Woodley N. E., 2011b: A catalog of the world Xylophagidae (Insecta: Diptera).
Myia 12: pp 455-500.
107 Stratiomyidae (Diptera) of Vráž nr. Písek
Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1 Štěpán Kubík1 & Rudolf Rozkošný2
1
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; e-mail: [email protected]
2
Department of Bortany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University,
Kotlářská 2, 611 37 Brno 2, Czech Republic; e-mail: rozk.sc.muni.,cz
Abstract
Altogether 26 species of the family Stratiomyidae are reported from
Vráž nr. Písek, representing 44.6 % of all stratiomyids known from Bohemia.
Four species found are listed in recent Red List (Rozkošný, 2005), viz
Berkshiria hungarica (critically endangered), Odontomyia argentata
(endangered), Stratiomys potamida (vulnerable), and Stratiomys singularior
(vulnerable). Berkshiria hungarica is a new species to Bohemia and further
notable findings are also Clitellaria ephippium and Neopachygaster meromelas,
all being rare species in Central Europe and indicating high quality of
environment in the studied locality.
Key words: Diptera, Stratiomyidae, Vráž nr. Písek, faunistics
1. Introduction
The Stratiomyidae are a basal brachyceran family belonging to the
Orthorrhapha and Tabanomorpha. European members of this family are diverse,
ranging from 2.0 to 20.0 mm in length. Their colour is often striking, dark with a
yellow, white or greenish pattern, with metallic reflections known in some
species. Some species are quite slender, whilst others are stout or conspicuously
flattened. The integument of the larvae is rough and strongly sclerotised, having
a honeycomb or mosaic appearance. Two morphological types of larvae reflect
the two main larval habitats, terrestrial and aquatic. All larvae are saprophages,
living as micropantophagous scavengers. Adults, as typical nectar feeders, are
found on a wide range of flowering plants, especially umbels alongside water
margins but also in open sunny places.
In Europe the family includes 141 species in 27 genera (Rozkošný,
2012), 66 of them are known from the Czech Republic, (56 from Bohemia and
62 from Moravia) (Rozkošný, 2009a). An additional species to Bohemia
(Berkshiria hungarica) is recorded here.
108 The monograph of the European species by Rozkošný (1982 – 1983)
summarises all known data on adult and larval morphology, biology,
distribution, systematics, and economic and hygienic importance, including keys
to the species. A key to the Palaearctic genera (both larvae and adults) was
compiled by Rozkošný (1997a); the same author also published a monograph of
the aquatic species of Central Europe (Rozkošný, 2000). The nomenclature and
classification used here follow the world catalogue by Woodley (2001, 2011).
Stratiomyidae represent a relict family of the basal Brachycera and
include relatively highly specialised and therefore rare species. In the last
decades a decreasing occurrence of many species has been noticed, especially
those confined with their development to small natural water reservoirs, springs,
marshes and salinas. The second group of the endangered species develop in
decaying wood under the bark of trees and their breeding places are still more
and more confined to the Natural Reserves of the primeval forest type.
2. Material and Methods
2. 1. Description of locality
The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has
a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and
southwest areas of the pond are home to Carex spp. and other types of wetland
vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and
damp meadows containing many species of plants and grass.
Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood,
4-damp meadow)
109 2. 2. Collecting methods
Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek
for zoology field training. During the course of their field training, students take
samples using various collecting methods:
a) Sweeping vegetation
b) Yellow pan water traps
c) Malaise trap
d) Emergence trap
e) Pyramidal trap
3. Results
List of species
Actina chalybea Meigen, 1804. This species is known to occur in a limited area
of central and southern Europe and in the Transcaucasus. It is
apparently absent in Fennoscandia, Ireland, Great Britain, Denmark,
Belgium and the Netherlands. Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005.
Beris chalybata (Forster, 1771). A European species ranging from northern
Scandinavia to Spain, France, Italy and Bulgaria, eastwards to the
vicinity of Kharkov in Ukraine. Dates: 6. 6. 1997, 30. 5. – 3. 6. 2005,
29. 5. – 2. 6. 2006, 22. 5. – 18. 6. 2009, 4. – 24. 6. 2011, 30.4. –
8.6.2012.
Beris clavipes (Linnaeus, 1767). A typical European species ranging from
northern Scandinavia to Spain, Italy, Bulgaria and Georgia. Dates: 1. 6.
1992, 31. 5. 1993, 4. – 24. 6. 2011.
Beris fuscipes Meigen, 1820. A Holarctic species, known from western Europe
through Central Asia and China to Kamchatka, Sakhalin, Kuril Islands
and Japan, in North America from Alaska to Newfoundland, southward
to Arizona and Tennessee. Dates: 20.-26. 6. 2009.
Beris hauseri Stuke, 2004. Recently described from the Netherlands, Germany,
Czech Republic and Sweden, also recorded from Slovakia. Dates: 30. 5.
– 3. 6. 2005.
Beris morrisii Dale, 1841. A European species known from England and
southern Sweden to Spain, Balearic Is. and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6.
2007.
Beris strobli Dušek & Rozkošný, 1968. A Holarctic species, in Europe
distributed in temperate and northern parts. Dates: 22. 5. 1995, 2. – 4. 6.
1999.
Beris vallata (Forster, 1771). Found in most of Europe but apparently absent in
eastern Fennoscandia. Dates: 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011.
110 Berkshiria hungarica (Kertész, 1921). This mostly local species is known in
continental Europe from Fennoscandia, central Europe (Poland, Czech
Republic, Slovakia, Hungary) through Serbia, Romania and Ukraine to
the vast area of the European part of Russia. From the Czech Republic
recorded only recently from Moravia (Rozkošný, 1997b). Listed as
critically endangered species in the national Red List (Rozkošný, 2005)
and as a new species to Bohemia it is recorded here. Vráž nr. Písek,
damp meadow, 400 m, 49°24´13´´N, 14°07´15´´E, 30.v.-3.vi.2005, 1♀;
Vráž nr. Písek, 49°24´12´´N, 14°06´57´´E, pyramidal trap with wood,
10.v.-4.vi.2011, 1♀.
Chloromyia formosa (Scopoli, 1763). A Palaearctic species extending from
central Scandinavia to North Africa and eastwards to eastern Siberia;
introduced to North America. Dates: 6/2001, 18. – 22. 6. 2007.
Chloromyia speciosa (Macquart, 1834). In Europe restricted to central and
southern areas, in Asia extending as far east as the Pacific coast. Dates:
6/2001.
Clitellaria ephippium (Fabricius, 1775). Throughout Europe but only rare in the
north and apparently extinct in Great Britain (Chandler, 1998). Larvae
were found in nests of the ant Lasius fuliginosus, earlier data were
summed up by Rozkošný (1982-83). Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005, 19. –
25. 6. 2010.
Microchrysa cyaneiventris (Zetterstedt, 1842). A European species ranging
from central Scandinavia to Spain and Bulgaria; in the east reaching the
vicinity of Moscow in Russia. Dates: 1. 6. 1992, 31. 5. – 2. 6. 1994, 18.
6. -18. 7. 2009, 24. 6. – 19. 7. 2010.
Microchrysa polita (Linnaeus, 1758). The most common species of the genus
which is known to occur throughout Europe and Palaearctic Asia, and
introduced into North America. Dates: 2. 6. 1994.
Nemotelus nigrinus Fallén, 1817. A Holarctic species, in Europe from Lapland
to the Caucasus. Dates: 1. 6. 1994, 5. 6. 1997, 2. – 6. 6. 2003, 30. 5. – 3.
6. 2005, 29. 5. – 2. 6. 2006, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 20.- 26.
6. 2009.
Nemotelus pantherinus (Linnaeus, 1758). A Palaearctic species ranging as east
as Central Asia and southern Siberia; in Europe from Swedish Uppland
to the southernmost islands of the Mediterranean Sea, also in North
Africa. Dates: 1. 6. 1994, 5. 6. 1997, 4. – 8. 6. 2001, 2. – 3. 6. 2003, 30.
5. – 3. 6. 2005, 29. 5. – 2. 6. 2006, 16. – 20. 6. 2008, 18. – 25. 6. 2010.
Neopachygaster meromelas (Dufour, 1841). A European species, known to
occur from Fennoscandia to Spain, North Caucasus and Near East.
Larvae develop in rotten wood beneath the bark of deciduous trees
(Rozkošný, 1983). Dates: 24. 6. – 19. 7. 2010.
111 Odontomyia argentata (Fabricius, 1794). A Euroasian species, in Europe known
from southern Sweden and Finland to France, Italy and Croatia,
eastwards to the Russian Far East. Listed as endangered species in Red
List (Rozkošný, 2005). Aquatic larvae develop in marshes with
deciduous trees and the occurrence of this species is apparently
decreasing thanks a lost of suitable breeding places. Dates: 12. 5. 1992,
21. 4. 2009, 2. 4. - 10. 5. – 2011.
Odontomyia tigrina (Fabricius, 1775). A Euroasian species known from
Scotland to southern Sweden to the Pyrenees, Italy and Bulgaria,
eastwards through Central Asia to the Russian Far East. Dates: 22. – 25.
5. 1995, 24. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 5. – 7. 6. 1997, 18. – 22. 6.
2007.
Oplodontha viridula (Fabricius, 1775). A widely distributed and locally
common Eurasian species. Dates: 2. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 16. –
20. 6. 2008.
Pachygaster atra (Panzer, 1798). The commonest species of the subfamily
Pachygastrinae in Europe but absent in Norway, Finland and Denmark.
Dates: 6.6. –25.8.2012.
Sargus cuprarius (Linnaeus, 1758). A Holarctic species, known from the whole
of Europe and extending eastwards to Mongolia; probably introduced to
North America. Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007.
Sargus iridatus (Scopoli 1763). A Palaearctic species, in Europe distributed in
temperate and southern parts up to extreme South (Sicily). Dates: 22. –
25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 1998, 1. –
3. 6. 2002, 30. 5. – 3. 6. 2005.
Stratiomys potamida Meigen, 1822. A chiefly European species which is absent
in Fennoscandia except for the extreme south of Sweden. From Spain
recorded only recently (Carles-Tolrá, 2002). Listed as a vulnerable
species in the Red List (Rozkošný, 2005). The larvae live in the littoral
zone of standing waters and in the marshes near springs and streams
(Rozkošný, 1982) and the species is vulnerable as the other large
species of Stratiomys by the loss of small water reservoirs and springs
in the nature. Dates: 6/2001, 18. – 22. 6. 2007.
Stratiomys singularior (Harris, 1776). A Eurasian species occurring from
northern Scandinavia to Spain, Sicily and Bulgaria, in Asia from the
Transcaucasus through Central Asia and Siberia to the Russian Far
East. Listed as vulnerable species in Red List (Rozkošný, 2005). The
larvae develop in standing waters and often occur in rest of inland
salinas (Rozkošný, 1982). Dates: 16. – 20. 6. 2008.
Zabrachia minutissima (Zetterstedt, 1838). Known to occur throughout Europe
though rare in southern parts (Spain, Greece), also in Palaearctic Asia
to Near East and eastwards to Japan. Dates: 18. – 22. 6. 2007.
112 4. Conclusions and discussion
Altogether 26 species of the family Stratiomyidae are reported from
Vráž nr. Písek, representing 44.6 % of stratiomyids known from Bohemia now
and 39.4 % of the fauna of the Czech Republic (cf. Rozkošný, 2009a).
Comparing species spectrum of the family Stratiomyidae from Vráž
with this from previous complex researches of Diptera organized by similar
team of specialists (BR Pálava – 40 species, Bílina and Duchcov environs – 37
species, NP Podyjí – 37 species, Polana – 17 species: Rozkošný, 1998;
Rozkošný & Barták, 2000; Rozkošný et al., 2005; Rozkošný, 2009b;
respectively), it is small number of species.
Four species found are listed in recent “Red list” (Rozkošný, 2005), viz
Berkshiria hungarica (critically endangered), Odontomyia argentata
(endangered), Stratiomys potamida (vulnerable), and Stratiomys singularior
(vulnerable). The finding of Berkshiria hungarica represents first record of this
species in Bohemia. Notable findings are also those of Clitellaria ephippium and
Neopachygaster meromelas, both being rare species in Central Europe and they
indicate high quality of the environment of the studied locality.
5. Acknowledgements
This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education,
Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research)
project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture).
6. References
Chandler P., 1998: Stratiomyidae. In: Chandler P. (ed): Checklist of Insects of
the British Isles (New Series). Part 1. Diptera (Incorporating a List of
Irish Diptera). Handbooks for the Identification of British Insects, Vol.
12. Royal Entomological Society, London, pp 74 – 76.
Rozkošný R., 1982 – 1983. A biosystematic study of the European
Stratiomyidae (Diptera).Vols 1-2. W. Junk, The Hague-Boston-London,
pp 401 – 431.
Rozkošný R., 1997ª: Family Stratiomyidae. In: Papp, L., Darvas, B. (eds):
Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special reference
to flies of economic importance). Vol. 2. Nematocera and Lower
Brachycera. Science Herald, Budapest, pp 388 – 411.
Rozkošný R., 1997b: Faunistic records from the Czech and Slovak Republics:
Diptera, Stratiomyidae, Sciomyzidae. Folia Facultatis Scientiarum
113 Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis, Biologia, 95
(Dipterologica bohemoslovaca, Vol. 8): p 215.
Rozkošný R: 1998: Xylomyidae, Stratiomyidae. In: Rozkošný R. & Vaňhara J.
(eds), Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO I. Folia
Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae
Brunensis, Biologia, 99: pp 139-144.
Rozkošný R., 2000: Insecta: Diptera: Stratiomyidae. In Schwoerbel J. & Zwick,
P. (eds), Süβwasserfauna von Mitteleuropa. Vol. 21/18. Spektrum,
Heidelberg-Berlin, 110 pp.
Rozkošný R., 2005: Stratiomyidae. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M., (eds),
Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Red
List of Threatened Species in the Czech Republic. Evertebrates. Příroda
(AOPK ČR), Praha, pp 279 – 280.
Rozkošný R., 2009a: Phaeomyidae and Sciomyzidae. In: Jedlička L., Kúdela M.
& Stloukalová V., (eds), Checklist of Diptera of Czech Republic and
Slovakia. Electronic version 2. http//zoology.fns.uniba.sk/diptera.
Rozkošný R., 2009b: Stratiomyidae. In: Roháček J. & Ševčík J. (eds), Diptera of
the Poľana Protected Landscape Area – Biosphere Reserve (Central
Slovakia). SNC SR, Administration of the PLA – BR Poľana, Zvolen,
pp 114 – 116.
Rozkošný R., 2012: Phaeomyiidae, Stratiomyidae. In: Beuk P. & Pape T. (eds),
Fauna
Europaea:
Diptera
Brachycera.
Version
2.5,
http//www.faunaeur.org
Rozkošný R. & Barták M., 2000: Stratiomyidae. In: Barták M. & Vaňhara M.
(eds), Diptera in an industrially affected region (north-western
Bohemia, Bílina and Duchcov environs). Vol. 1. Folia Facultatis
Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis,
Biologia, 104: pp 141 – 146.
Rozkošný R., Kubík Š. & Barták M., 2005: Stratiomyidae. In: Barták M. &
Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU
v Praze, pp 129 – 135.
Stuke J. H., 2004: Eine neue Art der Gattung Beris Latreille, 1802 aus
Mitteleuropa. Beiträge zur Entomologie, 54: pp 333 – 342.
Woodley N. E., 2001: A World Catalog of the Stratiomyidae (Insecta. Diptera).
Backhuys Publishers, Leiden, 473 pp.
Woodley N. E., 2011: A World Catalog of the Stratiomyidae (Insecta. Diptera). A
Supplement with Revisionary Notes and Errata. Myia, 12: pp 379 – 415.
114 Diverzita zelenušek (Diptera, Chloropidae) v agroekosystémech s různým
managementem
Anna Krupauerová, Kateřina Krídlová, Štěpán Kubík & Miroslav Barták
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a
přírodních zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 - Suchdol
Abstrakt
Po dobu tří let (2008 – 2010) byla sledována diverzita zelenušek na pěti
lokalitách obhospodařovaných různými zemědělskými systémy (konvenční
zemědělství, minimální orba, klasická orba, mulčovaná louka a spontánní úhor).
Celkem bylo sebráno a určeno 2 502 jedinců čeledi zelenuškovitých (Diptera,
Chloropidae).
Odchyt hmyzu byl prováděn pomocí emergentních lapáků
instalovaných na stanovištích vždy od dubna do září.
Cílem práce bylo zjistit, zda se diverzita zelenušek výrazně mění
s uplatňováním různých způsobů obhospodařování porostů v agroekosystémech.
Podle použité ordinační analýzy (PCA) vysvětluje metoda zpracování půdy
téměř 23 % variability výskytu jednotlivých druhů zelenušek.
Klíčová slova: Chloropidae, diverzita, biomonitoring, managament
hospodaření, ordinační analýza
1. Úvod
Diverzita je základní vlastnost systémů, vyjadřující rozrůzněnost jejich
elementů. Zároveň je často vnímána jako míra stability systému, protože
uniformní systém v případě krize většinou kolabuje celý, kdežto v systému
diverzním prochází krizí jednotlivé jeho části, ale celek zůstává funkční
(Secretariat of the Convention on Biological Diversity, 2005). V nezasažených
ekosystémech lidskou činností tvoří druhová rozmanitost prostředí přirozenou
bariéru proti erozi půdy, obohacuje podzemní vodu, reguluje záplavy zvýšeným
vsakováním a snížením odtoku vody. Zprostředkovává recyklaci živin, kontrolu
místního mikroklimatu i regulaci lokálních hydrologických procesů (Alison,
2010). Přirozeně se vyskytující a rozvíjející ekosystémy jsou však v současné
době vzácností, většina původních ekosystémů byla přeměněna lidskou činností
na agroekosystémy. Tyto přeměněné systémy vykazují nestabilitu, postrádají
schopnost autoregulace a jsou závislé na vnějších vstupech, což vede k vyšší
náchylnosti agroekosystémů k chorobám, k napadení hmyzími škůdci a obvykle
zde dochází k výraznému snižování biologické rozmanitosti.
115 Biologické a ekologické monitorování druhů hraje významnou roli v
ochraně druhů, společenstev i krajiny. Biomonitoring hmyzu poskytuje
informace o vyrovnanosti ekosystému, často je využíván v agroekosystémech
k zjištění přítomnosti škůdců zemědělských plodin (Spellerberg, 1995).
Konvenční (intenzivní) zemědělství využívá velké množství
nepřirozených regulací v podobě používání pesticidů a herbicidů, což
neumožňuje přirozené kontrolování populace plevelů, patogenů a hmyzu.
Ovlivňováno je i obohacování půdy o živiny, rostliny jsou sklízeny celé, tím
pádem nemají možnost přirozeného rozkladu a živiny nemají možnost přecházet
do půdy přirozenou cestou. Tento fakt vede k častější aplikaci průmyslově
vyrobených hnojiv (Altieri and Nicholls, 2005). Podle Shennana (2008) je
hlavním rysem intenzivního zemědělství pěstování velmi omezeného počtu
plodin. Pěstování monokultur snižuje výrobní náklady. Obrovské polní plochy,
na kterých je pěstovaná jen jedna plodina, mají samozřejmě vliv na faunistické
složení. Ve velké míře jsou zde přítomni škůdci a pro jejich vyhubení je
zapotřebí velkých dávek biocidů. V důsledku pěstování stejné plodiny každý rok
je půda vyčerpaná, což zvyšuje potřebu používání průmyslových hnojiv.
Orba je základním opatřením tradičního zpracování půdy, které půdu
drobí, kypří, obrací a mísí. To ovlivňuje fyzikální, chemické a biologické
vlastnosti půdy. Hloubka orby je obvykle 18–22 cm (Pulkrábek a kol., 2003).
Intenzita zpracování půdy má velký vliv na její úrodnost a zralost. Jako
úrodnost půdy je chápána její dlouhodobá schopnost plodit, zatímco zralost
půdy je měřítkem struktury půdy podporující právě úrodnost. Rozhodujícími
ukazateli úrodnosti půdy jsou agregace půdních částic, pórovitost a obsah vody a
živin v půdě. Tyto faktory podporuje snižování intenzity obdělávání půdy,
půdoochranný systém a přímé setí znamenají podstatný přínos pro úrodnost
půdy (Köller and Linke, 2006).
Mulčování je agrotechnická metoda, která se používá nejvíce
v ovocnářství a v zelinářství. Tato metoda je založena na nastýlání půdy
organickým materiálem do výšky 3 – 5 cm (Tachibana et al., 2009). Hlavním
úkolem mulčování je ochrana půdy před věrnostními podmínkami, které mohou
způsobovat erozi. Mulč také chrání půdu před vysycháním a tvorbou půdního
škraloupu, udržuje správnou drobtovitou strukturu půdy a vyrovnanou teplotu.
Mulč zajišťuje neustálý přísun živin a zároveň zabraňuje jejich nadměrnému
vyplavování. V neposlední řadě má významný vliv na potlačení výskytu plevelů
a rozvoj organismů žijících v půdě. Nevýhoda tohoto agrotechnického opatření
je vysoká potřeba ruční práce a poskytování úkrytu pro hlodavce a slimáky
(Hobbs, 2008). Barták et al. (2010) zjistili pod mulčovanými systémy větší počet
členovců než pod nemulčovanými.
Spontánní úhory jsou v podstatě opuštěná pole, která již nejsou vhodná
k pěstování dalších plodin. Tato opuštěná pole představují důležitý stabilizační
prvek v krajině. Velký ekologický význam mají především pole starší, která
116 mají již vyvinuté keřové a stromové patro, nebo mají souvislý porost
z vytrvalých bylin.
Nejčastěji sledovanou skupinou živočichů při porovnávání vlivu
jednotlivých zemědělských systémů na biodiverzitu jsou jednoznačně brouci
(Kromp, 1989; 1990; Carcamo et al., 1995; Reddersen, 1997; O’Sullivan and
Gormally, 2002; Irmler, 2003; Weibull et al. 2003) spolu s žížalami či pavouky.
Miñarro et al. (2009) zkoumal vliv různých způsobů řízení jabloňových
sadů na společenstvo členovců. V mulčovaném sadu zjistil nižší množství
predátorů. Soustředil se především na brouky a konstatoval, že mulčování
snížilo hojnost výskytu střevlíků, ale svědčilo drabčíkům.
Čeleď zelenuškovití (Choropidae) nebývá k biomonitoringu standardně
užívána z důvodu obtížnější klasifikace do druhů a ne zcela známým
ekologickým nárokům jednotlivých druhů. Je to však skupina s velikým
potenciálem využití pro hodnocení dopadu antropogenních zásahů do krajiny.
Zelenuškovití (Diptera, Chloropidae) jsou totiž poměrně velkou čeledí, která je
součástí akalyptárních dvoukřídlých s celosvětovým výskytem, nacházejí se
prakticky na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a téměř ve všech
suchozemských biotopech. Popsáno bylo na 2000 druhů ve více než 160 rodech.
Pro faunu Evropy je známo celkem 394 druhů v 64 rodech (Ismay and Nartshuk,
2000). V České republice bylo doposud nalezeno celkem 205 druhů (Kubík,
2009). Zelenuškovití mají zástupce z řad fytofágů, saprofágů, opylovačů rostlin
i bioregulátorů. Nezanedbatelný je jejich hospodářský význam vzhledem
k tomu, že velká část druhů patří mezi škůdce kulturních plodin (Kubík, 2006).
Mezi nejvýznamnější škůdce kulturních plodin z čeledi zelenuškovitých patří
rod Oscinella, který škodí obilovinám. V agroekosystémech se špatně řízeným
hospodařením (nevhodné osevní postupy, zaplevelení porostu atd.) dochází
k přemnožení jedinců z rodů Chlorops, Camarota a Meromyza. Tato čeleď má
ovšem i významné a užitečné zástupce ze skupiny bioregulátorů (zejména mšic),
patří sem druhy rodu Thaumatomyia.
2. Materiál a metodika
2. 1 Charakteristika lokalit
1. Hustopeče - konvenční zemědělství
Přesná poloha lokality je: 48°5 7´39“ s. z. š., 16°41´49“ v. z. d., nachází se
v nadmořské výšce 240 m n. m v mírném svahu. Klimatické podmínky:
dlouhodobá průměrná roční teplota: 9,2 °C, průměrná teplota za vegetační
období: 17,9 °C, dlouhodobý roční úhrn srážek: 545 mm, úhrn srážek za
vegetační období: 346 mm. Jedná se o oblast suchou kukuřičnou s typickým
vnitrozemským klimatem, půdní druh: hlinitý, půdní typ: černozem, pH: 7,52.
117 Podíl humusu: 2,2 %, hloubka ornice je 45 cm, obsah základních živin Ca 63,35
mg/kg, K 305 mg/kg, P 64 mg/kg, Mg 453 mg/kg.
Jedná se o monokulturu vojtěšky zasetou v roce 2007, jde o velmi dobře
zapojený porost s minimálním zaplevelením, v klasickém zemědělství za použití
insekticidů. Jako předplodina byla na pozemku pěstována kukuřice s podsevem
vojtěšky. V roce 2005 se zde pěstovala kukuřice a slunečnice, 2004 cukrovka,
2003 jarní ječmen a v roce 2002 kukuřice. Porost bývá ošetřován přípravky:
Pulsar (úč. 1. Imazamox), Calypso 240 OD v dávce 0,25 l/ha, Vaztak 10 SC v
dávce 0,2 l/ha.
2. Žabčice – zpracování půdy minimalizací (minimální orba)
Pozemek pokusné stanice se nachází na rovině ve výšce 179 m n. m.
upřesněná poloha pomocí souřadnic: 49°01´ s. z. š. a 16°16´ v. z. d. Klimatické
podmínky: dlouhodobá průměrná roční teplota: 9,2 °C, průměrná teplota za
vegetační období: 15,2 °C, dlouhodobý roční úhrn srážek: 480 mm, úhrn srážek
za vegetační období: 322 mm.
Jedná se suchou kukuřičnou oblast, podoblast K2 s typickým
vnitrozemským klimatem. Suchost klimatu zvyšují větry, které způsobují velký
výpar půdní vláhy. Na pozemku se nachází monokultura vojtěšky. Porost byl
velmi řídký s relativně vysokým stupněm zaplevelení. Z plevelných druhů
převažovaly: pcháč oset (Cirsium arvense), laskavec (Amaranthus spp.), ježatka
kuří noha (Echinochloa crus-galli) a merlíky (Chenopodium spp.) s pokryvností
do 5 %. Porost byl mírně poškozen hrabošem polním.
Půdní druh stanoviště je jílovitohlinitý, půdní typ je glejová fluvizem. Podíl
humusu na stanovišti je 2,5 %, pH bylo naměreno 6,7. Ornice je hluboká 25 cm.
Obsah základních živin je hodnocen jako dobrý.
Na sledované části pozemku je založen porost vojtěšky seté, rozteč řádků je
12,5 cm. Využíván je sedmihonný osevní postup. Je zde využívána
minimalizace zpracování půdy, což představuje přímé setí secí kombinací
seřízenou na hloubku setí. Před zásevem vojtěšky bylo použito 20 kg LAV na 1
ha, předplodiny byly hnojeny standardními dávkami hnojiv.
3. Stanoviště klasického zpracování půdy (orba) – lokalita
Žabčice
Topografické, klimatické i půdní podmínky jsou stejné jako u
předchozí lokality.
Na pozemku se nachází monokultura vojtěšky. Porost byl velmi dobře
zapojený s minimálním zaplevelením. Z plevelů se vyskytují pouze sporadicky
ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli), starček (Sonchus spp.) a laskavce
(Amaranthus spp.). Porost byl mírně poškozen hrabošem polním.
Na sledované části pozemku je založen porost vojtěšky seté (Medicago
sativa), rozteč řádků je 12,5 cm. Využíván je sedmihonný osevní postup. Jsou
zde aplikována klasická agrotechnická opatření, podmítka se provádí dlátovým
podmítačem, orba je středně hluboká (20 – 24 cm), setí je prováděno secí
118 kombinací. Před zásevem vojtěšky bylo použito 20 kg LAV na 1 ha,
předplodiny byly hnojeny standardními dávkami hnojiv.
4. Střítež nad Bečvou – mulčovaná louka
Tato lokalita se nachází ve Stříteži nad Bečvou. Topografické
souřadnice lokality: 49°27´14,7“ s.z.š a 18°02´43,5“ v.z.d, nadmořská výška:
407 m n. m, severní svah. Klimatické podmínky: dlouhodobá průměrná roční
teplota: 7,6 °C, průměrná teplota za vegetační období: 12,1 °C, dlouhodobý
roční úhrn srážek: 903 mm, úhrn srážek za vegetační období: 303 mm. Půdní
podmínky jsou charakterizovány těmito údaji: typ lokality podle vlhkostních
podmínek: vysušená, pH: 5,3. Hloubka ornice je 15 cm, obsah základních živin:
P 14 mg/kg, K 75 mg/kg, Mg 180 mg/kg, Ca 2,030 mg/kg.
Trvalý travní porost je na okraji lesa, pozemek je značně svahovitý (nad
10°). Lokalita je ve svahu zamokřená a vyznačuje se terénními nerovnostmi.
Z toho to důvodu nelze louku sklízet klasickým způsobem na senáž běžnou
mechanizací. Nepoužívají se pesticidy ani hnojiva. Na pozemku se provádí
mulčování dvakrát ročně, v červnu a v srpnu. Travní hmota se ponechává na
stanovišti. Tento systém hospodaření převládá na lokalitě více jak tři roky.
5. Zubří – spontánní úhor
Lokalita Nad Kuřínem má souřadnice 49°28´43,3“ s.z.š a 18°04´54,7“
v.z.d, vybraná lokalita leží v nadmořské výšce 403 m n. m. na jižním svahu (viz
obr.). Klimatické podmínky udávají dlouhodobou průměrnou roční teplotu: 7.6
°C, průměrnou teplotu za vegetační období: 12,1 °C. Úhrny srážek jsou
následující: dlouhodobý roční úhrn: 903 mm, úhrn srážek za vegetační období:
303 mm. Podle vlhkostních podmínek je lokalita vysušená, další údaje k půdní
charakteristice nejsou k dispozici.
V současnosti se jedná o spontánní úhor na dřívější využívané louce pro
sklizeň sena. Louka se rozkládá na okraji lesa se svahovitostí nad 12°. Z důvodu
nedostupnosti terénu pro mechanizaci byla louka vyřazena z užívání. Na tomto
spontánním úhoru se neprovádí žádné ošetřování, tento systém zde převládá více
jak pět let.
2.2 Odběrová metoda
K odběru členovců, ze kterých byli následně vybráni příslušníci
zkoumané čeledi (Diptera, Chloropidae), byly využívány emergentní lapáky.
Pyramidový tvar pasti se základnou 1 m2 vyrobený z jemné polyamidové
tkaniny (oka menší než 0,1 mm) vede členovce do hlavy lapáku = plastová láhev
(2 l) naplněna 70% etylalkoholem. Spodní část pasti je zahrabána do země, což
zabraňuje přístupu allochtonním druhům. Odchytová metoda je zaměřena na
fotofilní druhy (vývojová stadia) členovců edafických a hemiedafických skupin.
Lapáky se umístí na stanovišti tak, aby hlava vždy směřovala k jihozápadu a aby
stanoviště reprezentoval náhodně vybraný čtverec pod nimi. Dbáme přitom na
dostatečnou vzdálenost od okraje pozemku. Pasti byly na pozemku umístěny
119 v jednotlivých letech od konce dubna do konce září. Odběry materiálu byly
prováděny pravidelně v měsíčních intervalech.
Obr. 1: Emergentní lapák
2.3 Zpracování výsledků
Ze získaných členovců byli vybráni jedinci z čeledi zelenuškovití
(Diptera, Chloropidae) a určeni do druhů pomocí klíče (Zuska, 1977)
Jako nejvhodnější statistické zpracování byla zvolena ordinační analýza
programu Canoco for Windows 4.5. Byla provedena nepřímá lineární analýza.
Zvolena byla analýza hlavních komponent (PCA), která odhaluje hlavní trendy v
celkové variabilitě dat. Projekce vzorků do nových os je prováděna tak, že je
maximalizována vysvětlená variabilita podél první osy. Metoda promítání je
založena na vzájemných korelacích výskytu druhů jednotlivých vzorků. Rok byl
považován za kovariátu, data byla logaritmicky transformována (mají totiž
poissonovo rozdělení – jedná se o počty jedinců) a byla použita standardizace
přes druhy. Hlavním výstupem provedené analýzy je grafické vyjádření
ordinační analýzy.
3. Výsledky
Celkem bylo během tří let (2008 – 2010) experimentu nalezeno 2 502
jedinců náležících k čeledi zelenuškovitých (Diptera, chloropidae). Nejvíce
jedinců této čeledi bylo odchyceno v průběhu tří let na lokalitě v Žabčicích (787
jedinců), kde je půda zpracovávána minimální orbou a na lokalitě v Hustopečích
(701 jedinců) v konvenčním zemědělství na monokultuře vojtěšky. Naopak
nejméně jedinců bylo zjištěno na lokalitě Střítež nad Bečvou (139 jedinců),
jedná se o lokalitu, kde se užívá mulčovací systém údržby svažité louky.
V Žabčicích na oraném stanovišti bylo sebráno celkem 617 jedinců a na lokalitě
Zubří - Spontánní úhor 258 zástupců čeledi zelenuškovití.
120 Počet druhů vyskytujících se na jednotlivých lokalitách během tří let
pozorování byl velmi vyrovnaný. Nejméně druhů (14) bylo nalezeno na lokalitě
s druhým nejvyšším počtem jedinců (Hustopeče, konvenční zemědělství).
Nejvíce druhů zelenušek (18) bylo odebráno pod minimální orbou v Žabčicích,
tedy na lokalitě s nejvyšším zaznamenaným počtem jedinců. Na ostatních
pokusných parcelách bylo nalezeno shodně 17 druhů příslušných k dané čeledi.
Počet jedinců v jednotlivých letech značně kolísal (tab. 1).
Tab. 1: Počet jedinců zelenuškovitých v jednotlivých letech.
Chloropidae - počty jedinců
systém hospodaření
2008
2009
2010
konvenční s.
591
66
44
spontánní úhor
117
125
16
83
40
28
klasická orba
227
47
328
min. orba
451
26
310
mulč. louka
Podle provedené ordinační analýzy (PCA) se podařilo prokázat na
hladině významnosti α < 0,05, že 22,9 % variability výskytu jednotlivých druhů
zelenušek (Diptera, Chloropidae) lze vysvětlit použitou metodou zpracování
půdy, první osa vysvětluje 18,7 % variability druhového složení. V grafické
projekci analýzy PCA (graf č. 1) je znázorněn každý druh pomocí šipky, která je
orientována ve směru nejstrmějšího nárůstu početnosti. Úhly mezi šipkami
jednotlivých druhů pak ukazují korelace mezi druhy, tedy čím je úhel mezi
druhy ostřejší, tím podobnější ekologické nároky tyto druhy pravděpodobně
mají.
Vzdálenost mezi symboly znázorňujícími systém obdělávání půdy se
blíží průměrné odlišnosti druhových složení systémů. Jako vzájemně
nejpodobnější si systémy vyšly klasická orba a minimalizační technologie.
121 0.6
Las_her
Tha_gla
min.orba
Aph_fas
Tri_lin Ela_tub Cet_cer
Tha_hal
klas.orb
Inc_alb
konven.
Tha_not
Osc_fri
Sip_osc
Chlo_pum
Osc_min
Chlo_hyp
Osc_mau
Ela_cor
Mer_var
Cet_elo
mulc
Osc_vin
Tri_alb
Tri_cin
Aph_nig
Con_sor uhor
Cam_cur
Con_zet
Tra_scu
Las_cox
-1.0
Aph_tril
-1.0
1.0
Graf č. 1: Ordinační analýza PCA Canoco for Windows 4.5. Preference
jednotlivých druhů zelenušek (Diptera, Chloropidae) ke zkoumaným systémům
zpracování půdy.
4. Závěr a diskuse
Celkem bylo během tří let (2008 – 2010) experimentu nalezeno 2 502
jedinců zelenuškovitých (Diptera, chloropidae). Nejvíce jedinců této čeledi bylo
odchyceno za dobu tří let na lokalitě v Žabčicích (787 jedinců), kde je půda
zpracovávána minimální orbou a na lokalitě v Hustopečích (701 jedinců)
v konvenčním zemědělství na monokultuře vojtěšky. Naopak nejméně jedinců
bylo zjištěno na lokalitě Střítež nad Bečvou (139 jedinců), jedná se o lokalitu,
kde se užívá mulčovací systém údržby svažité louky. V Žabčicích na oraném
stanovišti bylo sebráno celkem 617 jedinců a na lokalitě Zubří - Spontánní úhor
258 zástupců čeledi zelenuškovití.
Počet druhů vyskytujících se na jednotlivých lokalitách během tří let
pozorování byl velmi vyrovnaný. Nejméně druhů (14) bylo nalezeno na lokalitě
s druhým nejvyšším počtem jedinců (Hustopeče, konvenční zemědělství), což
značí nižší druhovou pestrost. Nejvíce druhů zelenušek (18) bylo objeveno pod
minimální orbou v Žabčicích, tedy na lokalitě s nejvyšším zaznamenaným
počtem jedinců. Na ostatních pokusných parcelách bylo nalezeno shodně 17
druhů příslušných k dané čeledi. Na mulčovaném pozemku byla zjištěna
122 nejvyšší druhová pestrost (17 druhů zastoupeno 139 jedinci). Rozdílné složení
společenstva hmyzu pod mulčovanými systémy potvrzují i předchozí práce
orientované spíše na skupinu brouků (Miñarro et al., 2009; Barták et al., 2010).
Srovnávat výsledky tohoto experimentu s dřívějšími pracemi je obtížné,
v této studii byla totiž využita nová metodika. Dřívější výzkumy využívaly jiné
indikátory změn prostředí, z půdní fauny pro snadnější identifikaci nejčastěji
brouky (Reddersen, 1997; O’Sullivan and Gormally, 2002; Irmler, 2003;
Weibull et al. 2003). Kromě toho byly v předchozích studiích pro sběr
používány klasické zemní pasti, které mohou zachytit i migranty a také mají
menší úspěšnost při odchytu malých druhů, jež jsou na polích časté.
Počet jedinců v jednotlivých letech značně kolísal (tab. 1), což bylo
zřejmě způsobeno rozdílnými klimatickými podmínkami, proto bylo nutné
zvolit vhodnou statistickou metodu. V ordinační analýze byl rok označen za
kovariátu, čímž byl vyloučen vliv této proměnné na konečný výsledek
statistického hodnocení. Provedená ordinační analýza vysvětlila pomocí první
osy 18,7 % variability druhového složení, podle analýzy hlavních komponent
(PCA) použitá metoda zpracování půdy vysvětluje 22,9 % variability výskytu
zelenušek.
V grafické projekci analýzy PCA (graf č. 1) je znázorněn každý druh
pomocí šipky, která je orientována ve směru nejstrmějšího nárůstu početnosti.
Úhly mezi šipkami jednotlivých druhů pak ukazují korelace mezi druhy, tedy
čím je úhel mezi druhy ostřejší, tím podobnější ekologické nároky tyto druhy
pravděpodobně mají. Poměrně velký úhel (ekologickou vzdálenost) ukázala
analýza mezi druhy Oscinella frit (škůdce) a Thaumatomyia halandica
(bioregulátor). Vzdálenost mezi symboly znázorňujícími systém obdělávání
půdy se blíží průměrné odlišnosti druhových složení systémů. Jako vzájemně
nejpodobnější si systémy vyšly klasická orba a minimalizační technologie.
Tento fakt naznačuje, že orba nemá na diverzitu zelenušek významný vliv.
Zatímco mulčované pozemky a spontánní úhor vykázaly oproti konvenčnímu
zemědělství značně jiné druhové složení.
Variabilita výskytu jednotlivých druhů zelenušek na zkoumaných
plochách může být z části ovlivňována také mírně rozdílnými půdněklimatickými podmínkami. Tento aspekt je však při provádění polních pokusů
jen velmi obtížně odbouratelný.
5. Poděkování
Tento výzkum byl podpořen projekty IRP MSM 6046070901 a NAZV
QH72151 (MZe).
123 6. Seznam literatury
Alison G., 2010: Ecosystem services and agriculture: tradeoffs and synergies,
Philos Trans R Soc Lond B Biol Sci. 27; pp 2959–2971.
Altieri M. & A. Nicholls I., 2005: Biodiversity and Pest Managementin
Agroecosystems, Food Products Press®An Imprint of The Haworth
Press, Inc.New York, London, Oxford, 253 pp.
Barták M., Krupauerová A., Frydrych J., Cagaš B., Rotrekl J. & Kolařík P.,
2010: Comparison of arthropod diversity in mulched and
conventionally managed grassland agroecosystems. Workshop on
animal biodiversity, Jevany. ČZU Praha Power Print, pp 14–24.
Carcamo H. A., Niemala J. K. & Spence J. R., 1995: Farming and ground
beatles – effects of agronomic practice on populations and commuity
structure. Canadian Entomologist, 127: pp 123–140.
Hobbs P., Sayre K. & Gupta R. 2008: The role of conservation agriculture in
sustainable agriculture, Philos Trans R Soc Lond B Biol Sci. 12: pp
543–555.
Irmler U., 2003: The spatial and temporal pattern of carabid beetles on arable
fields in northern Germany and their value as ecological indicators.
Agriculture, Ecosystems & Environment, 98: pp 141–151.
Ismay J. W. & Nartshuk E. P. 2000: Family Chloropidae. In: Papp L. & Darvas
B. (eds). Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special
reference to fllies of economic importance). Appendix. Science Herald,
Budapest. pp 387-429.
Köller K. & Linke Ch. 2006: Úspěch bez pluhu, Vydavatelství ZT, Praha, 192
str.
Kromp B. 1989: Carabid beetle communities (Carabidae, Coleoptera) in
biologically and conventinally farmed agroecosystems. Agriculture,
Ecosystems & Environment, 27: pp 241–251.
Kromp B., 1990: Carabid beetles (Carabidae, Coleoptera) as bioindicators in
biological and conventional farming in Austrian potatoes fields.
Biology and Fertility of Soils, 9: pp 182–187.
Kubík Š., 2006: Zelenuškovití (Diptera, Chloropidae) jako bioindikátoři
antropogenní zátěže prostředí. Disertační práce. Masarykova
Univerzita. Brno. 145 str.
Kubík Š., 2009: Chloropidae Rondani, 1856. In: Jedlička, L., Kúdela, M. &
Stloukalová, V., (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and
Slovakia. Electronic version 2. http://zoology.fns. uniba.sk/diptera and
on CD.
Miñarro M., Espadaler X. & Melero V. X., 2009: Organic versus conventional
management in an apple orchard: effects of fertilization and tree-row
124 management on ground-dwelling predaceous arthropods. Agricultural
and Forest Entomology, Vol. 11(2): pp. 133–142.
O’Sullivan C. M. & Gormally M. J., 2002: A comparison of ground beetle
(Carabidae: Coleoptera) communities in an organic and conventional
potato crop. Biological Argiculture & Horticulture, 20: pp 99–110.
Pulkrábek J., Capouchová I. & Hamouz K., 2003: Speciální fytotechnika, ČZU
v Praze, 190 str.
Reddersen J., 1997: The arthropod fauna of organic versus conventional cereal
fields in Denmark. Biological Argiculture & Horticulture, 15: pp 61–
71.
Secretariat of the Convention on Biological Diversity. 2005. Biologická
rozmanitost na Zemi: stav a perspektivy. Scientia. Praha. 261 str.
Shennan C., 2008: Biotic interactions, ecological knowledge and agriculture,
Philos Trans R Soc Lond B Biol Sci., 27: 717–739.
Spellerberg I. F., 1995: Monitorování ekologických změn. Český ústav ochrany
přírody. Brno. 187 str.
Tachibana Y., Maeda T., Ito O., Maeda Y. & Kunioka M., 2009: Utilization of a
Biodegradable
Mulch
Sheet
Produced
from
Poly(Lactic
Acid)/Ecoflex®/Modified Starch in Mandarin Orange Groves.
International Journal of Molecular Sciences, 10: pp 3599-3615.
Weibull A. C., Ostman O. & Granqvist A., 2003: Species richness in
agroecosystems: the effect of landscape, habitat and farm management.
Biodiversity and Conservation, 12: pp 1335–1355.
Zuska J., 1977: Chloropidae. In: Doskočil J. (ed), Klíč zvířeny ČSSR, Díl V.
Dvoukřídlí, Academia. str 276–281.
125 Dynamics of gastro-intestinal parasites in sheep
Marie Kudrnáčová, Iva Langrová, Alžběta Bartošová & Ivana Jankovská
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; email: [email protected]
Abstract
The aim of this study was to detect a dynamics of gastro-intestinal
parasites in sheep and efficacy of anthelmintic treatment on these parasites. In
two years (2010, 2011) were examined three groups of Romanov sheep in the
north of Czech Republic. Groups were treated with anthelmintic treatment by
Ivomec (Biomectin / ivermectin) in 2010 and by anthelmintic substance
moxidectin or Aldifal (albendazol) in 2011. The samples of feces were
examined by McMaster egg counting technique according to Permin and
Hansen, 1998. The highest prevalence of strongylida was in the spring and
Eimeria spp. had evenly distribution all year long. Treatments by ivermectin and
albendazol were effective on reduction of Strongylida only one month after
application. Subsequently, counts of these nematodes were again high in
following month. Moxidectin was slightly more effective, reduction of
Strongylida was recorded two months after application. There were any
influence of these treatments on Eimeria spp..
Key words: Strongylida, Romanov sheep, anthelmintic treatment, Czech
Republic
1. Introduction
Gastrointestinal parasite (GIP) infections are a worldwide problem for
small ruminants. The most common and important GIP in small ruminants are
nematodes and coccidian (Richard and Zimmerman, 1992). Economic losses are
caused by GIP in a variety of ways: they cause losses through lowered fertility,
reduced work capacity, involuntary culling, a reduction in food intake, and
lower weight gains, lower milk production, treatment costs, and mortality in
heavily parasitized animals (Lebbie et al., 1994). Aim of our study was to detect
a fluctuation of gastro-intestinal parasites in sheep and influence of anthelmintic
treatment on occurrence of these parasites.
126 2. Materials and methods
In two years (2010, 2011) were examined three groups of Romanov
sheep in the north of Czech Republic. Examples were collected every month
from March to November.
Groups were made up of sheep with anthelmintic treatment by Ivomec
(Biomectin / ivermectin) in February 2010 (group A), sheep with anthelmintic
treatment by same active substance in May 2010 (group B) and rams (group C),
which were treated by same substance and at the same time as group B.
In 2011 group A was treated by anthelmintic substance moxidectin in
February. In this year group B and C were given anthelmintic treatment Aldifal
(albendazol) in April.
Anticoccidial treat didn´t use in all groups.
The samples of feces were examined by McMaster egg counting
technique according to Permin and Hansen, 1998 with using flotation medium
(saturated NaCl + 500 g of glucose per 1 liter of NaCl). Results were processed
in program Microsoft Excel. We counted prevalence of Eimeria spp. and
prevalence of nematodes (Strongylida) for every group of sheep.
3. Results
group
EIMERIA SPP. 2010
min
%
max
%
A
March
20
April
73,3
B
May
13,3
March
86,7
ivermectin in
February
ivermectin in May
C
April, August
53,3
March
100
ivermectin in May
de-worming
de-worming
2011
min
%
max
%
A
July
6,7
April, November
73,3
B
C
July
September
6,7
33,3
October
April
93,3
66,7
127 moxidectin in
February
albendazol in April
albendazol in April
group
STRONGYLIDA 2010
min
%
max
%
de-worming
A
B
May
June, September
6,7
6,7
July, August
July
80
93,3
ivermectin in February
ivermectin in May
C
June, September
6,7
March
100
ivermectin in May
2011
min
%
max
%
A
March, April
0
October
80
B
C
May
April
33,3
0
March
October
100
86,7
de-worming
moxidectin in
February
albendazol in April
albendazol in April
4. Conclusions and discussion
Dynamics of parasites
In our study the highest prevalence of strongylids was in spring,
summer and in autumn. Similar results we can find in Slovakia (Cernanska et
al., 2005), Canada (Mederosa et al., 2010) and in Sweden. Infections of
trichostrongylid nematodes progressively increased during summer in lambs in
Sweden (Lindqvist et al., 2001) and in Canada rams had the highest prevalence
of genus Trichostrongylus in spring (Mederosa et al., 2010). Outside mild
climate were recorded similar results, too. The highest mean values for sheep
were recorded during March in South Africa (Bakunzi et al., 2010); in Pakistan
a higher trend of pasture contamination was found in February to April (Iqbal et
al., 2005) and the highest prevalence of Trichostrongylid nematodes was
recorded in summer and trend of higher prevalence was recorded in young
animals and in females (Lateef et al., 2005); in Chile lambs showed the greatest
egg output of gastrointestinal worms during the summer. Ewes, the greatest
output of Ostertagia spp. and Trichostrongylus spp. were produced in spring
(November) (Sievers et al., 2002).
In our research Eimeria spp. had evenly distribution all year long.
Reason of this reality can be that rams were young animals. This finding builds
on the already established results, for example: during spring, most of the
animals were positive to Eimeria spp., but the lambs were the ones with more
oocyst output in Chile (Sievers et al., 2002); in Iran were found more Eimeria
128 outbreaks in young sheep, than in older animals, too (Yakhchali et Zarei, 2008);
the most count of genus Eimeria had young animals in spring and autumn in
Canada (Mederosa et al., 2010) and universally gastro-intestinal infection in
male lambs were more susceptible to infection than females in Germany (Idris et
al., 2012).
Influence of anthelmintic treatment on prevalence of GI parasites
in sheep
Treatments by ivermectin and albendazol were effective on reduction of
Strongylida only one month after application. Subsequently, counts of these
nematodes were again high in following month. Moxidectin was slightly more
effective, reduction of Strongylida was recorded two months after application.
There were any influence of these treatments on Eimeria spp..
For treatment of genus Eimeria were found the good efficacy of
toltrazuril in lambs (Sueur et al., 2009) and amprolium can be an effective
treatment for pathogenic Eimeria species in goat kids, however higher doses
should be used (Young et al., 2011).
From other efficient substances monenpantel has proven to treat major
nematode species (Kaminsky et al., 2009) as safe and effective anthelmintic in
lambs from six weeks of age (Stein et al., 2012).
There are finding that moxidectin was 100% effective against the
gastrointestinal nematodes (Ragbetli et al., 2009), but in other research were
found 96.6% of flocks resistant to moxidectin (Veríssimo et al., 2012).
The high prevalence of anthelmintic-resistant gastrointestinal
nematodes (GINs) throughout the world has led to the need for alternative worm
control strategies (Saddigi et al., 2012). One of the options is combination of
active substances (Buzzulini et al., 2007; Martínez-Valladares et al., 2010;
Miller et al., 2012). Next way can be de-worming efficacy of different plants or
fungus, for example: Cocos nucifera fruit (Oliviera et al., 2009); Duddingtonia
flagrans (Sagues et al., 2011); tannins (Oliviera et al., 2011) or Eucalyptus
citriodora essential oil (Macedo et al., 2011).
In conclusion the seasonal fluctuation of parasitic infections (Eimeria
spp., intestinal nematodes) is correlated with climatic changes, forage
availability, dry matter intake and body weight. The environmental factors,
when associated with poor management of the flocks, reduce the tolerance of
sheep to the different parasitoses (Nahel-Toral et al., 2003). In addition to this
fact, it is necessary to select anthelmintic for use without parasitic resistance to
the product and carry out preventive examinations of feces. Only healthy and
contented animals can achieve high production and thereby positively affect the
economy of our farms.
129 5. Aknowledgements
This work was supported by project QI111A199 from National Agency
for Agricultural Research (Národní agentura pro zemědělský výzkum).
6. References
Bakunzi F. R., Thwane S. N., Motsei L. E. & Dzoma B. M., 2010: Diversity and
seasonal occurrence of Eimeria species in a mixed flock of communally
reared sheep and goats in Mafikeng in the North West Province, South
Africa. Journal of the South African veterinary association, 81 (3): pp
148-150.
Buzzulini C., Sobrinho A. G. D., da Costa A. J., dos Santos T. R., Borges F. D.
& Soares V. E., 2007: Comparative anthelmintic efficacy of the
association albendazol, levamisol and ivermectin to moxidectin in
sheep. Pesquisa agropecuaria brasileira, 42 (6): pp 891-895.
Cernanska D., Varady M. & Corba J., 2005: The occurrence of sheep
gastrointestinal parasites in the Slovak Republic. Helmintologia, 42 (4):
pp 205-209.
Idris A., Moors E., Sohnrey B. & Gauly M., 2012: Gastrointestinal nematode
infections in German sheep. Parasitoogyl Research, 110: pp 1453–
1459.
Iqbal Z., Lateef M., Khan M. N., Muhammad G. & Jabbar A., 2005: Temporal
density of trichostrongylid larvae on a communal pasture in a subtropical region of Pakistan. Pakistan Veterinary Journal, 25 (2): pp 8791.
Kaminsky R., Bapst B., Stein P. A., Strehlau G. A., Allan B. A., Hosking B. C.,
Rolfe P. F. & Sager H., 2011: Differences in efficacy of monepantel,
derquantel and abamectin against multi-resistant nematodes of sheep.
Parasitology Research, 109: pp 19–23.
Lateef M., Iqbal Z., Jabbar A., Khan M. N. & Akhtar M. S., 2005:
Epidemiology of Trichostrongylid Nematode Infections in Sheep under
Traditional Husbandry System in Pakistan. International Journal of
Agriculture and Biology, 7 (4): pp 596-600.
Lebbie S. H. B., Rey B. & Irungu E. K., 1994: Small ruminant research and
development in Africa. In: Proceedings of the Second Biennial
Conference of the African Small Ruminant Research Network, ILCA,
pp 1-5.
Lindqvist A., Ljungström B. L., Nilsson O. & Waller P. J., 2001: The Dynamics,
Prevalence and Impact of Nematode Infections in Organically Raised
Sheep in Sweden. Acta Veterinaria Scandinavica, 42: pp 377-389.
130 Richard L. G. & Zimmerman G. L., 1992: The epidemiology of gastrointestinal
nematodes of cattle in selected areas of Oregon. Veterinary
Parasitology, 43: pp 271 –291.
Mederosa A., Fernández S., Vanleeuwen J., Peregrine A. S., Kelton D., Menzies
P., Leboeuf A. & Martin R., 2010: Prevalence and distribution of
gastrointestinal nematodes on 32 organic and conventional commercial
sheep farms in Ontario and Quebec, Canada (2006 –2008). Veterinary
Parasitology, 170 (3 – 4): pp 244 – 252.
Macedo I. T. F., Bevilaqua C. M. L., de Oliveira L. M. B., CamurcaVasconcelos A. L. F., Vieira L. D. & Amora S. D. A., 2011: Evaluation
of Eucalyptus citriodora essential oil on goat gastrointestinal
nematodes. Revista brasileira de parasitologia veterinaria, 20 (3): pp
223-227.
Martínez-Valladares M., Cordero-Pérez C., Castanón-Ordónez L., Famularo M.
R., Fernández-Pato N. & Rojo-Vázquez F. A., 2010: Efficacy of a
moxidectin/triclabendazole oral formulation against mixed infections of
Fasciola hepatica and gastrointestinal nematodes in sheep. Veterinary
Parasitology, 174: pp 166 –169.
Miller C. M., Waghorn T. S., Leathwick D. M., Candy P. M., Oliver A. M. B. &
Watson T. G., 2012: The production cost of anthelmintic resistance in
lambs. Veterinary Parasitology, 186: pp 376 – 381.
Nahed-Toral J., López-Tirado Q., Mendoza-Martýnez G., Aluja-Schunemann A.
& Trigo-Tavera F. J., 2003: Epidemiology of parasitosis in the Tzotzil
sheep production system. Small Ruminant Research, 49: pp 199–206.
Oliveira L. M. B., Bevilaqua C. M. L., Costa C. T. C., Macedo I. T. F., Barros
R. S., Rodrigues A. C. M., Camurc-Vasconcelos A. L. F, Morais S. M.,
Lima Y. C., Vieira L. S. & Navarro A. M., C. 2009 : Anthelmintic
activity of Cocos nucifera L.against sheep gastrointestinal nematodes.
Veterinary Parasitology, 159: pp 55–59.
Oliveira L. M. B, Bevilaqua C. M. L., de Morais S. M., Camurca-Vasconcelos
A. L. F. & Macedo I. T. F., 2011: Tanniferous plants and control of
gastrointestinal nematodes of small ruminants. Ciencia rural, 41 (11):
pp 1967-1974.
Ragbetli C., Ceylan E. & Tanritanir P., 2009: The Efficacy of moxidectin
against gastrointestinal nematode infections in goats. Asian journal of
animal and veterinary advances, 4 (3): pp 134-138.
Saddiqi H. A., Sarwar M., Iqbal Z., Nisa M. & Shahzad M. A., 2012:
Markers/parameters for the evaluation of natural resistance status of
small ruminants against gastrointestinal nematodes. Animal, 6 (6): pp
994-1004.
Sagüés M. F., Fusé L. A., Fernández A. S., Iglesias L. E., Moreno F. C. &
Saumell C. A., 2011: Efficacy of an energy block containing
131 Duddingtonia flagrans in the control of gastrointestinal nematodes of
sheep. Parasitology Research, 109: pp 707–713.
Sievers G., Jara M., Cardenas C. & Nunez J., 2002: Annual study of the of egg
and oocyst outputs of gastrointestinal parasites and lungworm larvae in
a sheep station of Magallanes, Chile. Archivos de medicina veterinaria,
34 (1): pp 37-47.
Stein P. A., George S. D., Rolfe P. F. & Hosking B. C., 2012: Safety and efficacy
against fourth-stage gastrointestinal nematode larvae of monepantel in 6week old lambs. Veterinary Parasitology, 185: pp 339 – 342.
Sueur C., Mage C. & Mundt H. C., 2009: Efficacy of toltrazuril (Baycox® 5%
suspension) in natural infections with pathogenic Eimeria spp. in
housed lambs. Parasitology Research, 104: pp 1157–1162.
Veríssimo C. J., Niciura S. C. M., Alberti A. L. L., Rodrigues C. F. C., Barbosa
C. M. P.,Chiebao D. P., Cardoso D., Silva G. S., Pereira J. S., Margatho
L. F. F., Dias da Costa R. L., Nardon R. F., Ueno T. E. H., Curci V. C.
L. M. & Molento M. B., 2012: Multidrug and multispecies resistance in
sheep flocks from São Paulo state, Brazil. Veterinary Parasitology, 187:
pp 209 – 216.
Yakhchali M. & Zarei M. R., 2008: Prevalence of Eimeria infection in sheep of Tabriz
suburb, Iran. Iranian Journal of Veterinary Research, 9 (3): pp 277-280.
Young G., Alley M. L., Foster D. M. & Smith G. W., 2011: Efficacy of
amprolium for the treatment of pathogenic Eimeria species in Boer goat
kids. Veterinary Parasitology, 178: pp 346 –349.
132 Raci v České republice: přehled komerčně využívaných druhů
Jiří Patoka, Miloslav Petrtýl & Lukáš Kalous
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, přírodních a
potravinových zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 129, 165 21
Praha 6 – Suchdol, Česká republika, e-mail: [email protected]
Abstrakt
Česká republika se řadí mezi přední světové producenty, vývozce
a dovozce akvarijních organizmů, mezi které patří i desetinozí korýši včetně
raků. Nepůvodní druhy raků se ve volné přírodě často projevují invazně
a závažně poškozují populace druhů původních a v současné době nad nimi
v Evropě dominují v poměru přibližně 2:1. Největším nebezpečím je přenos
račího moru, vůči kterému jsou oproti evropským rakům severoameričtí zástupci
čeledí Astacidae a Cambaridae imunní. Podrobná analýza trhu a přehled druhů
raků prodávaných v ČR nebyla doposud vypracovaná, a proto nebylo ani možné
zhodnotit riziko spojené s chovem nepůvodních druhů raků. Cílem této studie je
sestavit seznam druhů, se kterými se v ČR obchoduje a díky lidskému faktoru
hrozí jejich únik do volné přírody. Dotazníkovou metodou a vyhodnocením dat
z velkoobchodů s akvarijními zvířaty bylo zjištěno, že v ČR je v současné době
nabízeno 24 druhů raků ze všech tří čeledí a 10 z nich je vektorem račího moru.
Klíčová slova: raci, import, račí mor, nepůvodní druhy, akvaristika
1. Úvod
Česká republika je významnou pramennou oblastí evropského
kontinentu. Nachází se na hlavním evropském rozvodí - patří do úmoří
Severního (povodí Labe), Baltského (povodí Odry) a Černého moře (povodí
Dunaje) (Dvorak et al., 1997). Díky tomu se zavlečené vodní organizmy mohou
šířit velice rychle do mnoha povodí, jako je tomu například u karase stříbřitého
(Carassius gibelio Bloch, 1782) (Lusk et al., 1977). Celosvětově patří Česká
republika k největším producentům, importérům a exportérům akvarijních
organizmů (Livengood & Chapman, 2007; Miller-Morgan, 2009). Jako zástupci
velkých vodních bezobratlých makrofágů jsou raci atraktivními živočichy
a mnoho druhů je drženo a odchováváno v akvaristických chovech a minoritně
i v astacikultuře (Crandall & Buhay, 2008).
Raci patří do druhově velmi bohaté skupiny desetinohých korýšů.
V současnosti je vědecky popsáno více než 650 druhů řazených do tří čeledí:
133 Astacidae, Cambaridae a Parastacidae (Holdich, 2002; Crandall & Buhay,
2008).
Čeleď Astacidae zahrnuje celkem 6 rodů a 39 druhů (Hobbs, 1989)
a patří do ní všech 5 původních evropských druhů raků - rak říční (Astacus
astacus L., 1758), rak bahenní (Astacus leptodactylus Eschcholtz, 1823), rak
Astacus pachypus (Rathke, 1837), rak bělonohý (Austropotamobius pallipes
Lereboullet, 1858) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium Schrank, 1803)
(Holdich & Reeve, 1991; Gutierrez-Yurrita et al., 1999; Holdich, 2002). Čeleď
je zastoupena i na západě Severní Ameriky rodem Pacifastacus (Bott, 1950). Do
tohoto rodu patří druhy endemické a ohrožené (např. Pacifastacus fortis Faxon,
1914) (Eng & Daniels, 1982) i druhy invazní a rozšířené mimo původní areál
výskytu - především rak signální (Pacifastacus leniusculus Dana, 1852) (Bubb
et al., 2004). Evropští raci čeledi Astacidae jsou velice vnímaví k plísňovému
onemocnění zvanému račí mor, jehož původcem je oomyceta afanomyces račí
neboli hnileček račí (Aphanomyces astaci Schikora, 1906). Račí mor v minulosti
zdecimoval populace původních evropských raků a je pro ně nadále trvalou
hrozbou (Kozubíková at al., 2009). Severoameričtí zástupci čeledi jsou vůči
račímu moru imunní a jsou jeho přenašeči (Diéguez-Uribeondo & Söderhäll,
2008; Kozubíková et al., 2009).
Čeleď Cambaridae je druhově nejbohatší, zahrnuje celkem 12 rodů
a 445 druhů, a je rozšířená na východě Severní Ameriky až po Mexiko a jeden
endemický rod (Cambaroides Faxon, 1884) se vyskytuje ve východní Asii
včetně Japonska (Hobbs, 1989; Crandall & Buhay, 2008). Všichni
severoameričtí raci patřící do této čeledi jsou imunní vůči račímu moru a díky
introdukci mimo areál původního výskytu jsou jeho nejvýznamnějšími přenašeči
(Vogt, 1999; Kozubíková et al., 2009; Chucholl & Pfeiffer, 2010). Do této
čeledi patří i rak červený (Procambarus clarkii Girard, 1852), který je nejčatěji
využívaným druhem jak v astacikulturních tak i v akvarijních chovech a díky
tomu je světově nejrozšířenějším račím druhem (Huner, 2002).
Čeleď Parastacidae zahrnuje 15 rodů a více než 175 druhů. Je rozšířená
na jižní polokouli. Nejvíce druhů je zastoupeno v Austrálii a okolních ostrovech,
několik endemitů obývá Jižní Ameriku a Madagaskar (Crandall & Buhay,
2008). Druhy patřící do této čeledi tvoří dobře definovatelnou monofyletickou
skupinu (Shull et al., 2005). Všichni zástupci čeledi Parastacidae jsou podobně
jako evropští raci čeledi Astacidae vnímaví k račímu moru (Unestam, 1975).
Ačkoliv do této čeledi jsou řazené i málo agresivní druhy náležející k rodům
Engaeus (Erichson, 1846) a Engaewa (Horwitz, 1995) (Horwitz & Adams,
2000), většina druhů je velmi agresivní a silně teritoriální. Patří mezi ně hlavně
raci rodu Cherax (Erichson, 1846), kteří jsou chováni i v produkční astacikultuře
- především Cherax destructor (Clark, 1936), C. quadricarinatus (von Martens,
1868), a C. cainii (Austin & Ryan, 2002) (Staniford & Kuznecovs, 2008;
Patullo et al., 2009).
134 V České republice se v současné době ve volné přírodě vyskytuje 5
druhů raků. Rak říční (Astacus astacus) a rak kamenáč (Austropotamobius
torrentium) jsou druhy původní. Rak bahenní (Astacus leptodactylus), rak
signální (Pacifastacus leniusculus) a rak pruhovaný (Orconectes limosus
Rafinesque, 1817) jsou druhy nepůvodní, přesto je rak bahenní jako evropský
druh chráněn zákonem stejně jako oba druhy v ČR původní (Kozák et al., 2002;
Svobodová, 2002; Kozubíková et al., 2009). Díky importérům a chovatelům
akvarijních živočichů se na trhu objevuje i celá řada dalších druhů raků převážně
z čeledí Cambaridae a Parastacidae. Kvůli nezodpovědnému chování akvaristů,
kteří někdy úmyslně nebo z nedbalosti zaviní únik nepůvodních druhů do volné
přírody, je i přes legislativní opatření s dovozem a prodejem raků spojeno riziko,
které může vyústit v poškození populací původních druhů (Taugbøl & Skurdal,
1999; Svobodová et al., 2010).
Druhové spektrum raků prodávaných nebo nabízených v ČR nebylo
dosud zdokumentováno a je cílem této studie. Jelikož některé z těchto
nepůvodních druhů představují potenciální nebo reálné nebezpečí pro druhy
původní, je tato analýza důležitá pro nastavení správného managementu ochrany
přírody a případně i pro úpravu stávající legislativy.
2. Materiál a metody
Formou dotazníku byla v září 2012 získána data od osmi předních
českých velkoobchodů zabývajících se importem a exportem vodních organizmů
včetně desetinohých korýšů. Dotazník byl zaslán emailem, odpovědi byly
vypracovány písemně a doplňující informace byly upřesněny telefonicky.
Bohužel ne všichni prodejci jsou schopní správně určit prodávaný druh a to
samé platí o vývozcích z třetích zemí. Díky tomu se stává, že do České
republiky doputují i raci patřící ke zcela odlišnému druhu, než průvodní
dokumentace uvádí. Proto bylo nutné zajistit kvalitní fotografie či určit raky
přímo v daném velkoobchodu. U prodávaných druhů byly zaznamenány
komerční názvy, pod kterými je druh prodáván, věková kategorie nabízených
raků a případně i barevná forma.
3. Výsledky
Ze získaných dat vyplývá, že v České republice je v současné době
nabízeno k prodeji nebo výměně 24 druhů raků. V jednom případě se dokonce
jednalo o druh chráněný zákonem, což řešila Česká inspekce životního prostředí.
Raci jsou dováženi především ze Singapuru, Indonésie a Thajska. Jednotlivé
taxony a jejich nabízené věkové kategorie jsou uvedené v Tabulce 1. Z raků
vyskytujících se na našem území se neobchoduje pouze s rakem kamenáčem
(Austropotamobius torrentium) a rakem bahenním (Astacus leptodactylus).
135 Většinu druhů nabízejí velko- a maloobchody se zvířaty nebo chovatelé na
burzách a přes inzerci. Živí raci se také prodávají v obchodních řetězcích (např.
Makro, Carefour, Tesco). Nejpočetněji jsou v nabídkách velkoobchodů
zastoupeni raci Procambarus clarkii, P. fallax f. virginalis (Martin et al., 2010),
Cherax peknyi (Lukhaup & Herbert, 2008) a C. quadricarinatus. Zcela
výjiomečně se nabízejí druhy Cherax monticola (Obr. 1), C. lorentzi, C. preissi
a Pacifastacus leniusculus. Orconectes limosus a Orconectes nana se vyskytují
jen v soukromých chovech.
Obr. 1: Z Indonésie dovezení jedinci druhu Cherax monticola
Foto Jiří Patoka
136 Tab. 1: Prodávané druhy raků v České republice, zařazení do čeledi a jejich
věkové kategorie (juv – juvenilní, sub – subadultní, ad – adultní). Prodávaná
kategorie je označena křížkem
věková
kategorie
Druh
čeleď
juv
sub
ad
Astacus astacus
Cambarellus patzcuarensis
Cambarellus schufeldtii
Cherax albertisii
Cherax boesemani
Cherax cainii
Cherax destructor
Cherax holthuisi
Cherax lorentzi
Cherax monticola
Cherax peknyi
Cherax preissii
Cherax quadricarinatus
Cherax sp. Blue Moon
Cherax sp. Hoa Creek
Cherax sp. Red Tip
Orconectes limosus
Orconectes nana
Pacifastacus leniusculus
Procambarus alleni
Procambarus clarkii
Procambarus fallax f. virginalis
Procambarus milleri
Procambarus troglodytes
Astacidae
Cambaridae
Cambaridae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Parastacidae
Cambaridae
Cambaridae
Astacidae
Cambaridae
Cambaridae
Cambaridae
Cambaridae
Cambaridae
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
Komerční názvy raků často tvoří angličtina nebo domorodé názvy
a raci jsou takto nabízeni v zahraničí (hlavně v USA, Indonésii, Singapuru, Číně
a Thajsku). Díky prodejcům, kteří někdy nedokáží jednotlivé druhy správně
137 určit nebo se o to ani nesnaží, se tyto názvy objevují i při prodeji v ČR.
V Tabulce 2 jsou komerční názvy přiřazené k názvům vědeckým.
Tab. 2: Seznam vědeckých názvů druhů raků prodávaných v ČR a jejich
komerční názvy
vědecký název
komerční název
Astacus astacus (L., 1758)
Cambarellus patzcuarensis (Villalobos, 1943)
Cambarellus schufeldtii (Fitzpatrick, 1983)
Cherax albertisii (Nobili, 1889)
Cherax boesemani (Lukhaup & Pekny, 2008)
Cherax cainii (Austin & Ryan, 2002)
(dříve C. tenuimanus)
Cherax destructor (Clark, 1936)
Cherax holthuisi (Lukhaup & Pekny, 2006)
Cherax lorentzi (Roux, 1911)
Cherax monticola (Holthuis, 1950)
Cherax peknyi (Lukhaup & Herbert, 2008)
Cherax preissii (Erichson, 1846)
Cherax quadricarinatus (von Martens, 1868)
Cherax sp. Blue Moon
Cherax sp. Hoa Creek
Cherax sp. Red Tip
Orconectes limosus (Rafinesque, 1817)
Orconectes nana (Williams, 1952)
Pacifastacus leniusculus (Dana, 1852)
Procambarus alleni (Faxon, 1884)
Procambarus clarkii (Girard, 1852)
Procambarus fallax f. virginalis (Martin et al.,
2010)
Procambarus milleri (Hobbs, 1971)
Procambarus troglodytes (Le Conte, 1856)
noble crayfish
mexican dwarf crayfish
dwarf blue crayfish
red brick (chilli) crayfish
marron
yabby
apricot crayfish
brown coral crayfish
zebra crayfish
koonac
red claw crayfish
blue pearl crayfish
spiny-cheek crayfish
midget crayfish
signal crayfish
electric blue crayfish
red swamp crayfish
marble crayfish
Miami cave crayfish
eastern red swamp crayfish
Některé druhy jsou cíleně šlechtěné na barvu. U druhů Cherax cainii,
C. destructor, C. quadricarinatus, Procambarus alleni (Faxon, 1884), P. clarkii
138 a P. troglodytes (Le Conte, 1856) preferují chovatelé modré zbarvení. P. clarkii
se dále prodávají i jako celoplošně oranžově, jasně červeně a bíle zbarvení a pod
názvem „ghost“ se objevuje skvrnitá červeno-modro-bílá varianta. Pro
oranžovou variantu druhu Cambarellus patzcuarensis (Villalobos, 1943) se vžila
zkratka CPO.
4. Diskuse a závěr
Během devatenáctého a dvacátého století bylo do Evropy zavlečeno
několik nepůvodních druhů raků, které hlavně díky přenosu račího moru značně
zdecimovaly populace původních raků (Kozubíková et al., 2009). V současné
době převyšují nepůvodní druhy početností druhy původní přibližně v poměru
2:1 a je pravděpodobné, že za několik desetiletí budou nepůvodní druhy zcela
dominovat (Holdich et al., 2009). Většina evropských států, včetně České
republiky, zavedla ve snaze zamezit šíření již etablovaných druhů a introdukcím
druhů nových přísná legislativní opatření (Svobodová et al., 2002). Přesto se
nedaří obchod s raky v ČR účinně regulovat, jelikož jednotlivé taxony jsou
v mnoha případech špatně určené a prodávají se pod nesprávným názvem.
V některých případech dochází dokonce k porušení zákona, jako tomu bylo
u řetězce Makro, který v roce 2007 nelegálně prodával raky říční, což odhalila
Česká televize a případ následně řešila Česká inspekce životního prostředí [online] Čt24. 29. srpna 2007 [cit. 29. srpna 2007]. Dostupné
z <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/30275-ct-makro-prodavaloohrozene-raky-ricni/>. Někteří zákazníci si raky říční nekupovali na jídlo, ale
vypouštěli je do volné přírody. Takový zásah ale může mít za následek likvidaci
geneticky unikátních divokých populací a je samozřejmě nežádoucí (Svobodová
et al., 2002). Další velkou a trvalou hrozbou je nezodpovědné chování laické
veřejnosti, kdy lidé přemísťují a vypouštějí do volné přírody nepůvodní raky,
případně jim umožní uniknout např. ze zahradních jezírek (Taugbøl & Skurdal,
1999). Ačkoliv klimatické podmínky v ČR znemožňují trvalou adaptaci a přežití
zimy tropickým rakům, jsou v nabídce i druhy, které se v sousedních zemích již
etablovaly a jejich uchycení se ve vodách ČR je proto pravděpodobně možné.
Mezi takové druhy patří především Procambarus fallax f. virginalis, který se
v současnosti vyskytuje v Německu, Itálii a Nizozemí (Holdich et al., 2009;
Chucholl & Pfeiffer, 2010) a rak červený (Procambarus clarkii), který se
rozšířil po celé jižní Evropě a jeho výskyt je potvrzený i v Německu (Troschel &
Dehus, 1993). Oba zmíněné druhy jsou velice adaptabilní a přenáší račí mor
(Kozubíková et al., 2009). Procambarus fallax f. virginalis se rozmnožuje
partenogeneticky, což z něj činí velice nebezpečný druh z hlediska invazního
chování (Scholtz et al., 2003). Příležitostně se může partenogeneticky
rozmnožovat další přenašeč račího moru, rak pruhovaný (Orconectes limosus)
(Buřič et al., 2011), který se v nabídkách objevuje jen u soukromých chovatelů,
139 zatímco P. fallax f. virginalis je zřejmě nejrozšířenějším druhem chovaným
v akváriích v ČR. Dalšími druhy, které přenáší račí mor a prodávají se v ČR,
jsou Procambarus alleni, P. milleri (Hobbs, 1971) P. troglodytes, Orconectes
nana (Williams, 1952), Pacifastacus leniusculus, Cambarellus patzcuarensis
a C. schufeldtii (Fitzpatrick, 1983) (Kozubíková et al., 2009). Z těchto šesti
druhů jsou nejběžnějšími C. patzcuarensis a P. alleni. Prodej a chov všech
severoamerických zástupců čeledí Astacidae a Cambaridae provází zvýšená
míra rizika zavlečení račího moru do volné přírody v ČR. Oproti tomu druhy
náležející k čeledi Parastacidae, zastoupené na trhu především rodem Cherax, se
v Evropě etablují jen zcela výjimečně, protože jsou vnímavé na račí mor
a nejsou schopné přežít v našich klimatických podmínkách zimní období
(Holdich, 2002). Svobodová et al. (2010) navrhuje legislativní opatření
zakazující dovoz všech živých raků podobně jako je tomu v Irsku, Norsku,
Švédsku, Španělsku, Francii a Polsku. Zákaz obchodování se všemi druhy raků
se ovšem nejeví jako zcela nutný, jelikož zástupci čeledi Parastacidae, kteří se
v ČR prodávají, nepředstavují pro naše původní druhy raků vážné nebezpečí.
5. Poděkování
Tato práce vznikla jako součást řešení projektu TAČR TD010045
financovaného Technologickou agenturou České republiky. Rádi bychom
poděkovali pracovníkům jednotlivých velkoobchodů za vstřícné jednání.
6. Použitá literatura
Bubb D. H., Thom T. J.& Lucas, M., C. 2004: Movement and dispersal of the
invasive signal crayfish Pacifastacus leniusculus in upland rivers.
Freshwater Biology. 49 (3). pp 357-368.
Buřič M., Hulák M., Kouba A., Petrusek A., & Kozák, P., 2011: A successful
crayfish invader is capable of facultative parthenogenesis: a novel
reproductive mode in Decapod crustaceans. PLoS ONE. 6 (5). e20281.
Chucholl C. & Pfeiffer M., 2010: First evidence for an established Marmorkrebs
(Decapoda, Astacida, Cambaridae) population in Southwestern
Germany, in syntopic occurence with Orconectes limosus (Rafinesque,
1817). Aquatic Invasions. 5 (4): pp 405-412.
Crandall K. A. & Buhay J. E., 2008: Global diversity of crayfish (Astacidae,
Cambaridae, Paeastacidae – Decapoda) in freshwater. Hydrobiologia.
595:pp 295-301.
Diéguez-Uribeondo J. & Söderhäll K., 2008: Procambarus clarkii Girard as a
vector for the crayfish plague fungus, Aphanomyces astaci Schikora.
Aquaculture Research, 24 (6), pp 761-765.
140 Dvorak V., Hladny J. & Kasparek L., 1997: Climate change hydrology and
water resources impact and adaptation for selected river basins in the
Czech Republic. Climatic Change, 36: pp 93-106.
Eng L. L. & Daniels R. A., 1982: Life history, distribution, and status of
Pacifastacus fortis (Decapoda: Astacidae). California Fish and Game,
68 (4): pp 197-212.
Gutierrez-Yurrita P., Martinez J. M., Bravo-Utrera M. A. & Montes C., 1999: The
status of crayfish populations in Spain and Portugal. In: Gherardi F. &
Holdich D. M., (eds), Crayfish in Europe as alien species — how to make
the best of a bad situation? CRC Press. Brookfield, pp 161– 192.
Hobbs H. H. Jr., 1989: An illustrated checklist of the American Crayfishes
(Decapoda: Astacidae, Cambaridae, and Parastidae). Smithsonian
Contributions to Zoology, 480: pp 1-236.
Holdich D. M., 2002: Distribution of freshwater crayfish in Europe and some
adjoining countries. Bulletin Français de la Pêche et de la
Pisciculture, 367: pp 611-650. Holdich D. M. & Reeve I. D., 1991: Alien crayfish in British waters. Final
report on GR3/6842 for Natural Environment Research Council, 38 pp.
Holdich D. M., Reynolds J. D., Souty-Grosset C. & Sibley P. J., 2009: A review
of the ever increasing threat to European crayfish from non-indigenous
crayfish species. Knowledge and Management of Aquatic Ecosystems,
11: pp 394-395.
Horwitz P. & Adams M., 2000: The systematics, biogeography and conservation
status of species in the freshwater crayfish genus Engaewa Riek
(Decapoda: Parastacidae) from south-western Australia. Invertebrate
Taxonomy, 14 (5): pp 655-680.
Huner J. V., 2002: Procambarus. In: Holdich D. M., (ed), Biology of freshwater
crayfish. Blackwell Science, Oxford, pp 541-584.
Kozák P., Ďuriš Z. & Policar T., 2002: The stone crayfish Austropotamobius
torrentium (Schrank) in the Czech Republic. Bulletin Français de la
Pêche et de la Pisciculture, 367: pp 707-713.
Kozubíková E., Filipová L., Kozák P., Ďuriš Z., Martín M. P., Diéguez-Uribeondo
J., Oidtmann B. & Petrusek A., 2009: Prevalence of the Crayfish Plague
Pathogen Aphanomyces astaci in Invasive American Crayfishes in the
Czech Republic. Conservation Biology, 23 (5): pp 1204-1213.
Livengood E. J. & Chapman F. A., 2007: The ornamental fish trade: An
introduction with perspectives for responsible aquarium fish ownership.
University of Florida IFAS Extension, pp 1-8.
Lusk S., Baruš V. & Veselý V., 1977: On the occurrence of Carassius auratus
in the Morava River drainage area. Folia Zoologica, 26: pp 377-381.
141 Miller-Morgan T., 2010: A Brief Overview of Ornamental Fish Industry and
Hobby. In: Roberts H. E., (ed), Fundamentals of Ornamental Fish
Health. Blackwell Publishing, Indianapolis, pp 25-32.
Patullo B. W., Baird H. P. & Macmillan, D. L., 2009: Altered aggression in
different sized groups of crayfish supports a dynamic social behaviour
model. Applied Animal Behaviour Science, 120: pp 231-237.
Scholtz G., Braband A., Tolley L., Reimann A., Mittmann B., Lukhaup C.,
Steuerwald F. & Vogt G., 2003: Parthenogenesis in an outsider
crayfish. Nature, 421: p 806.
Shull H. C., Pérez-Losada M., Blair D., Sewell K., Sinclair E. A., Lawler S.,
Ponniah M. & Crandall K. A., 2005: Phylogeny and biogeography of
the freshwater crayfish Euastacus (Decapoda: Parastacidae) based on
nuclear and mitochondrial DNA. Molecular Phylogenetics and
Evolution, 37 (1): pp 249-263.
Staniford A. J. & Kuznecovs J., 2008: Aquaculture of the yabbie, Cherax
destructor, Clark (Decapoda: Parastacidae): an economic evaluation.
Aquaculture Research, 19: pp 325-340.
Svobodová J., Vlach P. & Fischer D., 2010: Legislativní ochrana raků v České
republice a ostatních státech Evropy. Vodohospodářské technickoekonomické informace, 52 (4): str 1-5.
Troschel H. J. & Dehus P., 1993: Distribution of crayfish species in the Federal
Republic of Germany, with special reference to Austropotamobius pallipes.
University of Southwestern Louisiana. Lafayette. USA, pp 390-398.
Taugbøl T. & Skurdal J., 1999: The future of crayfish in Europe: How to make
the best of a bad situation? In: Gherardi F. & Holdich D.M., (eds),
Crayfish in Europe as alien species – how to make the best of a bad
situation? A. A. Balkema, Rotterdam, pp 271–279.
Unestam T., 1975: Defence reactions in and susceptibility of Australian and
New Guinean freshwater crayfish to European–crayfish–plague
fungus. Australian Journal of Experimental Biology and Medical
Science, 53: pp 349-359.
Vogt G., 1999: Diseases of European freshwater crayfish, with particular emphasis
on interspecific transmission of pathogens. In: Gherardi F. & Holdich D.
M., (eds), Crayfish in Europe as alien species – how to make the best of a
bad situation? A. A. Balkema, Rotterdam, pp 87-103.
142 Česká a vědecká jména významných druhů chovaných a lovených ryb v
České republice a analýza současného stavu názvosloví ryb z některých
dokumentů dotčených institucí
Miloslav Petrtýl, Lukáš Kalous, & Jiří Patoka
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a
přírodních zdrojů, katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 – Suchdol
e-mail: [email protected]
Abstrakt
Důležitým předpokladem pro zavádění a dodržování legislativních
rámců spojených s managementem, produkcí, obchodem či ochranou
konkrétního druhu organizmu, stejně jako srovnávání výsledků vědeckých
studií, je používání jednoznačného a platného druhového označení. Cílem tohoto
příspěvku je sestavit seznam významných druhů ryb, které jsou v rámci ČR
důležité z hlediska akvakultury či sportovního rybolovu a revidovat druhové
označení, které používají vybrané instituce (MZe, ČRS, MRS, RS). Pomocí
metodiky „desk research“ bylo zjištěno, že z 23 běžně zmiňovaných druhů se u
9 (39%) vyskytuje nekonzistentní označení, kdy jsou používány neplatné
vědecké názvy či dokonce dochází k záměně s jiným druhem (rod Carassius).
Pro výše zmíněné účely doporučujeme striktní použivání platných vědeckých
názvů vycházejících ze současného názvosloví.
Klíčová slova: Ministerstvo zemědělství ČR, Český rybářský svaz, Moravský
rybářský svaz
1. Úvod
Správná identifikace ryb, tedy rozpoznání druhové příslušnosti a
přiřazení příslušného jména, je zásadní úkol, na kterém závisí správná
interpretace získaných poznatků nebo implementace legislativních opatření.
Druhová jména jsou chápána jako konzistentní kotva, ke které jsou všechna
taxonomická, ekologická, molekulární, ochranářská a ostatní biologicky
relevantní data připojena (Pyle & Michel, 2008). Na základě uvedeného je
potřeba zmínit, že jakákoliv diskuze výsledků studia nějakého druhu vždy
vychází z triviálního předpokladu, že se jednotlivé porovnávané práce zabývaly
opravdu stejným druhem. To samé platí při provnávání statistik rybářských
úlovků či akvakulturní produkce.
V neposlední řadě veškerá národní a nadnárodní legislativa týkající se
ryb je také přímo spojena se jmény jednotlivých taxonů. Konzistentní používání
aktuálních vědeckých jmen a jejich českých ekvivalentů na všech úrovních
143 veřejné správy je neméně důležité a potřebné jako v badatelských kruzích. Je
tomu tak i při zavádění veterinárních opatření vztahujíci se k produkci ryb či
k obchodu s rybami a výrobky z ryb, kdy je vyžadována jednoznačná
identifikaci příslušné taxonomické jednotky, které se případná opatření týkají.
Ačkoliv platí předpoklad, že druhová jména jsou stálá v čase a
prostorově nezávislá, dochází občas k jejich změnám, které jsou založené na
nových vědeckých poznatcích a jsou v souladu s mezinárodním kódem
zoologické nomeklatury (ICZN, 1999).
V tomto příspěvku prezentujeme seznam platných názvů hospodářsky
významných druhů ryb ČR, a konfrontujeme jej s názvy, které uvádí
Ministerstvo zemědělství ČR (MZe), Rybářské sdružení ČR (RS), Český
rybářský svaz (ČRS) a Moravský rybářský svaz (MRS).
2. Materiál a metodika
Druhy zahrnuté do vlastní analýzy byly vybrány podle dostupných
materiálů MZe, RS, ČRS, MRS a přihlédnuto bylo k pracem Flajšhans et al.,
1999 a Musil et al. 2010.
Platná vědecká jména ryb byla získána především z knih Handbook of
European Freshwater Fishes (Kottelat & Freyhof, 2007), Fishes of the World
(Nelson 2006). Dále pak z databází FishBase (fishbase, 2012) a z Eschmeyerova
katalogu (Eschmeyer, 2012). Použita byla i další odborná literatura. České
názvy ryb vychází z prací Fauna ČR a SR / Mihulovci a ryby 1 a 2 (Baruš &
Oliva, 1995) a České názvy živočichů V/1-V/3 (Hanel L. & Novák J.,
2000;2001; 2002). Použita byla i další odborná česky psaná literatura.
Případné rozpory v českém názvosloví byly řešeny heuristickou metodou a byl
navržen jednoznačný český název.
Zhodnocení současného stavu názvosloví ryb bylo provedeno na
základě metody „desk research“ z některých disponibilních dokumentů MZe,
RS, ČRS a MRS dostupných k 17. 9. 2012. Seznam použitých zdrojů a příslušné
webové odkazy jsou uvedeny na konci příspěvku.
3. Výsledky
Doporučená česká a platná vědecká jména významných chovaných a
lovených ryb v České republice jsou uvedená v tabulce 1. V této tabulce jsou
také prezentovány výsledky analýzy současného stavu názvosloví ryb
v materiálech dostupných z dotčených institucí (MZe, RS, ČRS a MRS).
Označena je neschoda s platnými vědeckými jmény.
144 Tabulka 1. Názvosloví vybraných druhů ryb a jeho hodnocení v rámci
dotčených institucí, Mze – Ministerstvo zemědělství ČR, ČRS – Český rybářský
svaz, MRS – Moravský rybářský svaz
Doporučené české
jméno
amur bílý
bolen dravý
candát obecný
cejn velký
jelec jesen
jelec tloušť
kapr obecný
karas stříbřitý
lín obecný
lipan podhorní
okoun říční
parma obecná
plotice obecná
pstruh duhový
pstruh obecný
síh peleď
síh maréna
siven americký
sumec velký
štika obecná
tolstolobik pestrý
tolstolobik bílý
úhoř říční
Platné vědecké jméno
Ctenopharyngodon idella
Aspius aspius
Sander lucioperca
Abramis brama
Leuciscus idus
Squalius cephalus
Cyprinus carpio
Carassius gibelio
Tinca tinca
Thymallus thymallus
Perca fluviatilis
Barbus barbus
Rutilus rutilus
Oncorhynchus mykiss
Salmo trutta
Coregonus peled
Coregonus maraena
Salvelinus fontinalis
Silurus glanis
Esox lucius
Hypophthalmichthys nobilis
Hypophthalmichthys molitrix
Anguilla anguilla
Chybně uvedené v
materiálech
MZe; ČRS; MRS
MZe; ČRS; MRS
MZe; ČRS; MRS
MZe
MRS
MZe
MZe; MRS
MZe
MRS
4. Závěr a diskuse
Z provedné analýzy vyplývá, že institucionální materiály, které uvádí
vědecká jména ryb, nejsou průběžně aktualizovány. Jména, která nebyla
v posledních přibližně 30 letech změněna, jsou obvykle správně. Novější změny
v názvosloví ryb však nejsou reflektovány. Je potřeba zmínit, že všechny
dotčené instituce neuvádí veškerá jména ryb, které jsou v tabulce 1. To je situace
u Rybářského sdružení, které prezentuje pouze 9 ryb u všech je však vědecké
jméno uvedené správně. Nejtristnější situace je u Miniterstva zemědělství, které
má z hodnocených 23 názvů 7 špatně. Je zarážející, že MZe má opakovně ve
svých výročních zprávách uvedené chyby i u tak stabilních vědeckých jmen jako
okoun říční (Perca fluviatilis), toto jméno se od svého zavedení Linném 1758
nezměnilo (Eschmeyer, 2012).
145 Rybářské svazy (ČRS a MRS) mají chybně uvedená ta vědecká jména,
která došla změn poměrně nedávno, resp. nebyla již zahrnuta do česky psané
práce práce Mihulovci a Ryby ČR 1 a 2 (Baruš & Oliva, 1995). Z názvosloví
uvedené v této knize pak často nekriticky vychází novější práce odborného i
populárního charakteru.
U samotných českých jmen byla doporučena pouze jedna změna a to
používat jméno tolstolobik pestrý, namísto tolstolobec pestrý a to vzhledem
k tomu, že oba druhy náleží do jednoho rodu (Hypophthalmichthys) (Nelson,
1994). Problematické však může být přiřazování druhového jména hybridům H.
molitrix/ nobilis, kteří jsou v ČR běžní (Musil et al., 2010). Situace u síhů je
s ohledem na jejich podobnost ještě komplikovanější, mnoho autorů nesprávně
zahrnuje více síhovitých druhů pod taxon Coregonus lavaretus s tím, že je velmi
variabilní (Kottelat & Freyhof, 2007). Podle dosupných informací se na území
ČR nevyskytují čisté populace síha marény ani síha peledě (Šlechta, 2011 ústní
sdělení). Celá taxonomie a nomenklatura síhovitých ryb doznala značných změn
(Kottelat & Freyhof, 2007) a vyjasnění druhové příslušnosti produkovaných
síhovitých ryb na území ČR by měla být v gesci MZe.
Jednoznačně překonané se jeví používání poddruhů ať již u pstruha
obecného, nebo karasa stříbřitého (Eschmeyer, 2012). Poddruhy, tak jak jsou
uváděné například v materiálech MZe, nereflektují skutečnost.
Jako nejproblemovější se jeví druhové jméno karasa stříbřitého. Tento
druh je morfologicky velmi podobný ostatním zástupcům rodu karas a jeho
identifikace patří k těm obtížnějším (Vasileva, 1990; Vasileva a Vasilev 2000).
Pochybnosti o názvosloví tohoto druhu byly diskutovány v nedávné minulosti
poměrně často (Szczerbowski, 2002; Kalous et al., 2007; Lusková et al. 2004;
Apalikova et al., 2008). V současnosti je nomenklatura tohoto druhu
stabilizovaná designovaným neotypem (Kalous et al. 2012) a jeho vědecké
jméno je tak Carassius gibelio. Nutno dodat, že materiály zvěřejněné
rybářskými svazy čerpají z legislativních norem. Chybné názvosloví tak vychází
ze zákona o rybářství č. 99/2004 Sb., respektive z prováděcí vyhlášky č.
197/2004 Sb.
5. Poděkování
Tento článek vznikl za podpory grantu TAČR TD010045 „Numerická a
funkční analýza sektoru akvakultury, včetně rekreačního rybářství, zaměřená na
zvýšení konkurenceschopnosti České republiky a zlepšení stavu vodních
ekosystémů“ poskytnutého Technologickou agenturou České republiky.
146 6. Literatura
Apalikova O. V., Eliseikina M. G., Kovalev M. Y. & Brykov V. A., 2008:
Collation of data on the ploidy levels and mitochondrial DNA
phylogenetic lineages in the silver crucian carp Carassius auratus
gibelio from Far Eastern and Central Asian populations. Russian
Journal of Genetics, 44: pp 873-880.
Baruš V., Oliva O., 1995: Mihulovci a ryby (1 a 2). Fauna ČR a SR. Academia,
Praha.
Flajšhans M., Linhart O., Šlechtová V., Šlechta V., 1999: Genetic resources of
commercially important fish species in the Czech Republic: present
state and future strategy Aquaculture, 173: pp 471-483.
Hanel L., Novák J., 2000: České názvy živočichů V/1. – Ryby a rybovití obratlovci I.
(sliznatky, mihule a paryby). Národní muzeum, Praha, 54 pp.
Hanel L., Novák J., 2001: České názvy živočichů V/2. – Ryby a rybovití
obratlovci II. (nozdratí, paprskoploutví, chrupavčití, kostnatí, bezostní).
Národní muzeum, Praha, 64 pp.
Hanel L., Novák J., 2002: České názvy živočichů V/3. – Ryby a rybovití
obratlovci III. (máloústí, máloostní). Národní muzeum, Praha, 64 pp.
ICZN [International Commission on Zoological Nomenclature], 1999:
International code of zoological nomenclature, 4th edn. International
Trust for Zoological Nomenclature, London, 306 pp.
Kottelat M., Freyhof J., 2007: Handbook of European freshwater fishes.
Kottelat, Cornol and Freyhof, Berlin, 646 pp.
Kalous L., Šlechtová, V., Bohlen J., Petrtýl M., Švátora M., 2007: First
European record of Carassius langsdorfii from the Elbe basin. Journal
of Fish Biology, 70 (Supplement A): pp 132-138.
Linnaeus, C., 1758: Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes,
ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis,
locis. Tomus I. Editio decima, reformata. Salvius, Holmiae, pp 824. [in
Latin].
Lusková V., Halačka K., Vetešník L., Lusk S., 2004: Changes of ploidy and
sexuality status of "Carassius auratus" populations in the drainage area
of the River Dyje (Czech Republic). Ecohydrology and Hydrobiology,
4: pp 165-171.
Musil J., Jurajda P., Adámek Z., Horký P., Slavík O., 2010: Non-native fish
introductions in the Czech Republic – species inventory, facts and future
perspectives. Journal of Applied Ichthyology, 26 (Suppl. 2): pp 38-45.
Nelson J. S., 1994: Fishes of the world. John Wiley and Sons, Inc. New York.
3rd edition, 600 pp.
Pyle R., Michel E., 2008: Zoobank: Developing a nomenclatural tool for
unifying 250 years of biological informatik Zootaxa, 1950: pp 39–50.
147 Szczerbowski J. A., 2002: Cyprinidae 2, Part III: Carassius to Cyprinus, p 305.
In: Bǎnǎrescu, P. M., Paepke, H., J. (eds), The freshwater fishes of
Europe. Aula, Wiesbaden.
Vasileva E. D., 1990: On morphological divergence of gynogenetical and
bisexual forms of Carassius auratus (Cyprinidae, Pisces).
Zoologicheskii Zhurnal, 69: pp 97-110. [in Russian].
Vasileva E. D., Vasilev V. P., 2000: The origin and taxonomic status of the
triploid form of the goldfish, Carassius auratus (Cyprinidae). Journal of
Ichthyology, 40: pp 553-563. [in Russian].
Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži,
ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů
(zákon o rybářství). In: Sbírka zákonů 5. 3. 2004.
Vyhláška č. 197/2004 Sb., k provedení zákona č. 99/2004 Sb. (zákon o
rybářství). In: Sbírka zákonů 23. 4. 2004.
Online zdroje:
Český rybářský svaz – rybářský řád
http://www.rybsvaz.cz/?page=rybarsky_rad&lang=cz&fromIDS=
Eschmeyer W. N., (ed). Catalog of Fishes. California Academy of Sciences
http://research.calacademy.org/research/ichthyology/catalog/fishcatmai
n.asp
Froese R. and Pauly D. Editors., 2012: FishBase. World Wide Web electronic
publication.
Moravský rybářský svaz: http://www.mrsbrno.cz/statistiky.php
Ministerstvo zemědělství (Mze) – situační a výhledové zprávy:
http://eagri.cz/public/web/mze/zemedelstvi/publikace-adokumenty/situacni-a-vyhledove-zpravy/zivocisne-komodityhospodarska-zvirata/ryby/
Rybářské združení ČR: http://cz-ryby.cz/fish/
148 Sciomyzidae and Phaeomyiidae (Diptera) of Vráž nr. Písek
Rudolf Rozkošný2, Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1 & Štěpán Kubík1
1
Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Czech Republic; e-mail: [email protected]
2
Department of Botany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University,
Kotlářská 2, 611 37 Brno 2, Czech Republic; e-mail: [email protected]
Abstract
Altogether 49 species of Sciomyzidae were found in the environment of
Vráž nr. Písek representing 70 % of all species known from Bohemia. Four
species found are listed in Red list, viz Anticheta atriseta and Pteromicra
oldenbergi (both critically endangered), and Anticheta brevipennis and
Tetanocera robusta (endangered). High environmental quality of the vicinity of
Landa pond may be documented also by other generally rare species: Anticheta
analis, A. brevipennis, Colobaea bifasciella, C. distincta, Pherbellia scutellaris,
Ph. sordida, Pteromicra leucopeza, Pt. pectorosa, Renocera striata and
Tetanura pallidiventris. Two of three Bohemian species of Phaeomyiidae were
found in the target area.
Key words: Diptera, Sciomyzidae, Phaeomyiidae, Vráž nr. Písek, faunistics
1. Introduction
Sciomyzidae
The European Sciomyzidae are small to medium-sized (2.0 – 14.0 mm)
acalyptrate flies in the superfamily Sciomyzoidea. They are usually yellowish to
brown, rarely black or even metallic blue. Most adult Sciomyzidae occur near
the breeding sites of their larvae and are thus not rare along watersides, in
marshes, peat bogs and sheltered mesic forests; only some species penetrate to
xerothermic habitats. Sciomyzid larvae feed as aquatic predators or terrestrial
parasitoids (and/or predators) of pulmonate snails and pea mussels, and a few
attack slugs or consume snail eggs.
The European fauna comprises 136 species in 24 genera (Rozkošný &
Knutson, 2012) and 79 species have been found in the Czech Republic (70 in
Bohemia and 75 in Moravia (Rozkošný, 2009). General characteristics of the
149 family was given by Rozkošný (1998a) and the Central European species may
be identified using the keys published by the same author (1966, 1987, 1991)
completed by descriptions of the three new species – Pherbellia dentata Merz &
Rozkošný, 1995 from Switzerland, Sciomyza pulchra Roller, 1996 from
Slovakia and Sepedon hecate Elberg et al., 2009 from Germany.
Phaeomyiidae
The Phaeomyiidae were treated within the Sciomyzidae as a mere
subfamily for a long time. When Vala et al. (1990) proved that the larvae of
Pelidnoptera nigripennis (Fabricius, 1794) live as parasitoids of millipedes and
differ in several important characters from all known larvae of Sciomyzidae, the
separate family rank of Phaeomyiidae appears to be confirmed. General
characteristics of the family are given by Rozkošný (1998b) and the species may
be identified using the keys published by Rozkošný(1966, 1987). Only three
species of this family are known. They are distributed on the greater part of
Europe including the Czech Republic. All species of this family appear to be
particularly characteristic of mesic woods, with only P. nigripennis penetrating
more xerothermic ecosystems.
2. Material and Methods
2. 1. Description of locality
The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has
a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and
southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland
vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and
damp meadows containing many species of plants and grass.
150 Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood,
4-damp meadow)
2. 2. Collecting methods
Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural
Resources have been regularly attending the children’s summer camp near Vráž
nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training,
students take samples using various collecting methods:
a) Sweeping vegetation
b) Yellow pan water trapsc) Malaise trapd) Emergence trap
e) Pyramidal trap
3. Results
Sciomyzidae
Anticheta analis (Meigen, 1830). West Palaeartic species, in Europe from
Lapland and Central Europe to the Transcaucasus In addition to Vráž
nr. Písek this species was recorded in Bohemia at Praha-Holešovice
(Rozkošný, 1989), Bílina and Duchcov environs (Rozkošný & Barták,
2001b) and Jizerské Mts (Rozkošný et al., 2009). Dates: 22. – 25. 5.
1995, 27. 5. – 2. 6. 1996.
Anticheta atriseta (Loew, 1849). Palaearctic species. In Europe from
Scandinavia to France and Bulgaria. In the Czech Republic known only
from 3 localities now (Duchcov environs, Rozkošný & Barták, 2001b;
151 Rozkošný et al., 2009). From Vráž nr. Písek reported as a new species
for Bohemia (Rozkošný, 1997). Listed as critically endangered in Red
list (Rozkošný, 2005). Dates: 25. – 26. 5. 1995. 18. 6. – 28. 6. 2009, 2.
4. – 10. 5. 2011.
Anticheta brevipennis (Zetterstedt, 1846). Palaearctic species, in Europe from
Scandinavia to Central Europe. The second record from Bohemia
(Duchcov environs, Barták & Rozkošný, 1999; Rozkošný & Barták,
2001b). Listed as endangered species in Red list (Rozkošný, 2005).
Dates: 1. – 3. 6. 2002, 6.6. –25.8.2012.
Colobaea bifasciella (Fallén, 1820). Palaearctic species, in Europe from
Scandinavia to Spain. Two records from Bohemia (Duchcov env.,
Rozkošný & Barták, 2001b). From Vráž nr. Písek published already in
1997 as the first record from Bohemia (Rozkošný, 1997). Dates: 2. 6.
1992, 2. 6. 1994, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6.
2009, 19. – 25. 6. 2010.
Colobaea distincta (Meigen, 1830). European species, from Scandinavia to
Spain, France and Romania. Known only from Vráž nr. Písek (cf.
Rozkošný, 1997). Dates: 1. 6. 1993, 31. 5. 1994, 16. – 20. 6. 2008, 18.
7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009.
Coremacera marginata (Fabricius, 1775). From central Scandinavia to Spain,
Greece and Turkey (the pale form pontica Elberg in southern Ukraine,
southern Russia, Georgia, Armenia and Azerbaijan). Dates: 18. – 22. 6.
2007, 20. – 26. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 2. 8. –
27. 10. 2011.
Elgiva cucularia (Linnaeus, 1767). Palaearctic, from Norway to North Africa
including Morocco, eastwards to Siberia. Dates: 12. 5. 1992, 1. 6. 1992,
31. 5. 1994, 22. 5. 1995, 6. 6. 1997, 21. 4. – 22. 5. 1999, 4. – 16. 6.
1999, 6. 6. 2001, 18. – 22. 6. 2007, 18. 6. – 18. 7. 2009, 7. 10. – 2. 12.
2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011.
Elgiva solicita (Harris, 1780). Holarctic, in Europe from Lapland, Spain and
Greece eastward to eastern Siberia, also in Algeria. Dates: 18. – 22. 6.
2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009.
Euthycera chaerophylli (Fabricius, 1798). Throughout Europe from central
Fennoscandia to Spain, Italy, Greece, Ukraine and Turkey. Dates: 18. –
22. 6. 2007, 2. 8. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 9/2008, 7. 7. – 4. 8. 2009.
Hydromya dorsalis (Fabricius, 1775). A widely distributed Palaearctic species
living along pond shores, in marshes and in moist forests. Dates: 12. 5.
1992, 3. 6. 1998, 18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 28. 4. – 24.
5. 2010, 19. – 25. 6. 2010.
Ilione albiseta (Scopoli, 1763). Palaearctic species, also in North Africa. Dates:
2. 6. 1992, 18. – 22. 6. 2007, 22. 8. – 7. 10. 2009.
152 Limnia paludicola Elberg, 1965. Eurasian, from Ireland and central
Fennoscandia to France and Italy, through Turkey and Baykal and
Yakutia in Russia. Dates: 3. 6. 1992, 1. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 22.
5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 6. – 2. 8.
2011.
Limnia unguicornis (Scopoli, 1763). Eurosiberian, from Lapland to Spain, Italy
and Turkey, eastwards to eastern Siberia. Dates: 31. 5. 1993, 30. 5.
1994, 1. 6. 1994, 6. 6. 1997, 6/2001, 18. – 22. 6. 2007.
Pherbellia albocostata (Fallén, 1820). Holarctic, in the Palaearctic from Ireland,
Scotland and Lapland to France, Greece and Crimea, eastward to the
Russian Far East. Dates: 1. – 3. 1992, 31. 5. 1993, 1. 6. 1993, 2. 6.
1994, 6/2001, 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 25.
6. – 19. 7. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 24. 6. – 2. 8. 2011, 6.6 –
25.8.2012.
Pherbellia annulipes (Zetterstedt, 1846). From England and southern
Scandinavia to Spain, Corsica, Italy and Bosnia and Hercegovina. In
Bohemia recorded only at Františkovy Lázně and Svádov (Rozkošný,
1966) and Chábory (Martinek, 1973). From Moravia recorded
relatively late (Rozkošný, 1985). Dates: 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 30. 5. –
3. 6. 2005, 16. – 20. 6. 2008, 18. 6 – 18. 7. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 4.
– 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011, 6.6 – 5.8.2012.
Pherbellia cinerella (Fallén, 1820). A common Palaearctic species penetrating
even to some neighbouring parts of the Oriental region. Dates: 22. 5.
1995, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 19. – 25. 6. 2010.
Pherbellia dubia (Fallén, 1820). From Lapland to France, Italy and southern
Romania, in Asia through Kazakhstan and Siberia to Kamchatka, the
Kurils and Japan. Dates: 3. 6. 1992, 31. 5. 1993, 1. 6. 1993, 31. 5. 1994,
3. 6. 1998, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 4. – 24. 6. 2011, 30.4.
– 6.6.2012, 6.6. – 25.8.2012.
Pherbellia griseola (Fallén, 1820). Holarctic, in the Palaearctic from Lapland to
Morocco and Tunisia, eastward to the Russian Far East. Dates: 31. 5.
1993, 1. 6. 1994, 22. 5. – 24 5. 1995, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6.
2008, 21. 4. 2009, 22. 5. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009,
24. 3. – 28. 4. 2010, 19. – 25. 6. 2010.
Pherbellia dorsata (Zetterstedt, 1846). Eurasian. From central Sweden to Spain
and Turkey, eastwards to western Siberia. Dates: 22. 5. – 28. 6. 2009.
Pherbellia nana (Fallén, 1820). Holarctic species, also in the Oriental region
and North Africa. In Bohemia recorded only from a few localities: Aš,
Františkovy Lázně, Soos peatbog (Rozkošný, 1965), Giant Mts
(Doskočil, 1973), Chábory (Martinek, 1973). Dates: 16. – 20. 6. 2008.
Pherbellia pallidiventris (Fallén, 1820). From Ireland, Scotland and Lapland to
Spain, Sicily and Crimea. Dates: 27. – 31. 5. 1968, 3. 6. 1992.
153 Pherbellia schoenherri (Fallén, 1826). Holarctic, the Palaearctic nominate
subspecies occurs from Scotland and northern Fennoscandia to Spain
and Ukraine, eastwards to the Russian Far East. Dates: 12. 5. 1992,1 –
2. 6. 1992, 31. 5. 1993, 31. 5. 1994, 25. 5. 1995, 3. 6. 1998, 6/2001, 18.
– 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 22. 5. – 18. 6.
2009, 20. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 7. 10. – 2. 12. 2009, 2. 4. –
10. 5. 2011, 6.6. – 25.8.2012.
Pherbellia scutellaris (von Roser, 1840). Eurasian, from Ireland, northern
Scotland and southern Scandinavia to Andorra, Italy and Albania,
eastward to Mongolia. In Bohemia recorded only from Chábory
(Martinek, 1973) and the Duchcov environs (Rozkošný & Barták,
2001b). Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008.
Pherbellia sordida (Hendel, 1902). Temperate and South European species. The
second record in Bohemia (cf. Rozkošný et al., 2009). Dates: 6/2001.
Pherbellia ventralis (Fallén, 1820). European, from Iceland and central
Scandinavia to Spain, Greece and Turkey. Dates: 2. 6. 1992, 31. 5.
1993, 22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. 7. –
22. 8. 2008, 22.5. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 3. – 28. 4.
2010, 28. 4. – 24. 5. 2010, 24. 5. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011.
Pherbina coryleti (Scopoli, 1763) A common Palaearctic species. Dates: 18. –
22. 6. 2007, 18. 6. – 18. 7. 2009, 14. 9. – 19. 10. 2010.
Pherbina intermedia Verbeke, 1948. Eurasian, from southern Scandinavia to
Spain and Sicily, eastward to Mongolia, China and Japan. Dates: 31. 5.
1993, 1. 6. 1994, 2. – 6. 6. 2003, 22. 8. – 7. 10. 2009, 19. – 25. 6. 2010.
Psacadina verbekei Rozkošný, 1975. West Palaearctic, from central Sweden
and Baltic Republics to Morocco and Tunisia, eastwards to Iran. Dates:
12. 5. 1992, 31. 5. 1994, 2. 6. 1994, 22. – 25. 5. 1995, 6/2001, 18. 7. –
22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7.
2009, 28. 4. – 24. 5. 2010.
Psacadina zernyi (Mayer, 1953). West Palaearctic species. In Bohemia recorded
from Blatná (Rozkošný, 1966).Dates: 31. 5. 1996.
Pteromicra angustipennis (Staeger, 1845). Holarctic, in the Palaearctic from
Ireland, Scotland and Lapland to France and Hungary, eastwards to
Kamchatka and the Kurils. Dates: 2. 6. 1992, 1. – 2. 6. 1994, 1. – 8. 6.
2001, 2. – 6. 6. 2003, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6.
2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. 6. – 18. 7. 2009, 28.
4. – 24. 5. 2010, 25. 6. – 19. 7. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 6.6. – 25.8.2012.
Pteromicra glabricula (Fallén, 1820). Palaearctic species, in Europe from
Iceland to France, eastward to eastern Siberia. Dates: 3. 6. 1993, 18. 7.
– 22. 8. 2008.
Pteromicra leucopeza (Meigen, 1838). An uncommon Holarctic species of
temperate belt living in vegetation along brooks and rivers. In Europe
154 from southern Fannoscandia to France and Hungary. Known from
Bohemia only from a historical record (Františkovy Lázně, cf.
Rozkošný, 1965). Dates: 1. 6. 1993, 18. 6. – 18. 7. 2009.
Pteromicra oldenbergi (Hendel, 1902). Very rare species known only from
several European countries (Czech Republic, Germany, Slovakia,
European Russia and Poland). Listed as critically endangered species in
Red list (Rozkošný, 2005). Vráž nr. Písek represents the only known
locality in the Czech Republic (cf. Barták & Rozkošný, 1999). Dates: 1.
6. 1992, 2. 6. 1994, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010.
Pteromicra pectorosa (Hendel, 1902). A rare Holarctic species, in Europe
ranging from Great Britain and southern Sweden to Austria and
Hungary. The first record from Bohemia. Vráž nr. Písek is only the
second locality in the Czech Republic (cf. record at Bzenec in Moravia
by Martinek, 1984). Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 8. – 7. 10. 2009.
Renocera pallida (Fallén, 1820). Eurasian, from Ireland Scotland and Lapland
to Spain, France, Italy and Romania, in Asia to eastern Siberia. Dates:
1. 6. 1992, 31. 5. 1993, 30. 5. 1994, 22. – 24. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6.
1996, 6. 6. 1997, 26. – 30. 4. 1998, 24. 6. – 28. 7. 2000, 6/2001, 1. – 3.
6. 2002, 31. 5. – 4. 6. 2004, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. –
20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 18. 6. – 18. 7.
2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 5. – 25. 6. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 10.
8. – 14. 9. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 6.6. –25.8.2012.
Renocera striata (Meigen, 1830) A rare Holarctic species in the Palaearctic
Region ranging from Lapland to France and from Scotland to the
Russian Far East. In Bohemia recorded only from Aš and Františkovy
Lázně (Rozkošný, 1965, 1966) and Jizerské Mts (Rozkošný et al.,
2009). Dates: 31. 5. – 4. 6. 2004.
Sciomyza dryomyzina Zetterstedt, 1846. Holarctic, in the Palaearctic from
Ireland, Great Britain and Lapland to France, Czech Republic and
Slovakia, eastward to western Siberia. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 1. 6. 1993,
6/2001, 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 5. 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 5. – 24. 6.
2010, 10. 8. – 14. 9. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011.
Sciomyza simplex Fallén, 1820. Holarctic species raging from Lapland to the
Balkan Peninsula, eastward to Siberia. Dates: 18. 6. – 18. 7. 2009, 22.
8. – 7. 10. 2009.
Sepedon sphegea (Fabricius, 1775). Palaearctic, from central Fennoscandia to
North Africa. Eastward to Mongolia, the Russian Far East and Japan.
Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008.
Sepedon spinipes (Scopoli, 1763). A well defined Palaearctic species occurring
from Ireland and northern Scandinavia to North Africa, Crete and
Turkey, eastwards to the Russian Far East. A presumed American
155 subspecies was recently explained as a valid species (Elberg et al.,
2009). Dates: 12. 5. 1992, 22. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 5. – 7. 6.
1997, 6/2001, 21. 5. – 19. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 21. 4. – 22. 5.
2009, 18, 6 – 18. 7. 2009, 7. 10. – 2. 12. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 24.
5. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011.
Tetanocera arrogans Meigen, 1830. Eurasian, from Ireland and Lapland to
Spain, Greece and Turkey, eastward to the Russian Far East, the Kurils
and Japan. Dates: 27. 5. 1986, 1. 6. 1992, 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6.
2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 22. 5.
– 18. 6. 2009, 4. – 24. 6. 2011, 2. 8. 27. 10. 2011.
Tetanocera elata (Fabricius, 1781). Eurasian, from the Orkneys and Lapland to
Spain, Italy, Yugoslavia and Turkey, eastwards to Japan. Dates: 2. 6.
1994, 5. 6. 1997, 3. 6. 1998, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 20. –
26. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010, 18. – 23.6.2011.
Tetanocera ferruginea Fallén, 1820. Holarctic, in the Palaearctic from Ireland
and Lapland to Spain, Sardinia, Greece and Turkey, eastward to Japan.
Dates: 22. – 25. 5. 1995, 6. 6. 1997, 4. – 16. 6. 1999, 6/2001, 18. – 22.
6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 24. 5. – 24. 6. 2010.
Tetanocera hyalipennis von Roser, 1840. Eurasian, from the Faeroes, Shetlands
and Lapland to Spain, Italy and the Transcaucasus, eastward to eastern
Siberia. Dates: 3. – 4. 6. 1997, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008,
22. 8. – 7. 10. 2009, 10. 8. – 14. 9. 2010, 14. 9. – 19. 10. 2010, 24. 6. –
2. 8. 2011.
Tetanocera phyllophora Melander, 1920. Holarctic, in the Palaearctic from
Ireland, Scotland and Lapland to Central Europe, eastward to
Kamchatka and Japan. Dates: 1. – 3. 6. 1992, 3. – 4. 6. 1997, 6/2001,
25. 6. – 19. 7. 2010, 6.6. –25.8.2012.
Tetanocera robusta Loew, 1847. Holarctic species, from Iceland and Lapland to
Central Europe, eastward to Kamchatka. Listed as endangered species
in Red list (Rozkošný, 2005). In addition to a revised historical record
at Hradec Králové, lgt. J. Uzel (Rozkošný, 1965, 1966) found only at
Vráž nr. Písek. Dates: 1. 6. 1993.
Tetanocera sivatica Meigen, 1830. Holarctic, from Scotland and Lapland to
Spain, Italy and Romania, in Asia to Kamchatka and the Kuril Islands.
Dates: 12. 5. 1992, 1. – 3. 6. 1992, 3. 6. 1998, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. –
22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 2. 4. – 10. 5.
2011, 4. – 24. 6. 2011.
Tetanura pallidiventris Fallén, 1820 A relatively rare Eurasian species, Lapland
to the Alps, eastward to the Russian Far East. From Vráž nr. Písek
recorded as a new species to Bohemia (Rozkošný, 1997) and later
reported only by Rozkošný & Barták (2001b) from the Duchcov
environs. Dates: 2. – 4. 6. 1992, 31. 5. – 3. 6. 1993.
156 Trypetoptera punctulata (Scopoli, 1763). Palaearctic, from Ireland, Scotland
and Lapland to North Africa and Turkey, eastward across Siberia to
Sakhalin. Dates: 1. 6. 1994, 3.6.2001.
Phaeomyiidae
Pelidnoptera fuscipennis (Meigen, 1830). European, from southern
Fennoscandia and NW Russia to Spain, Italy, Bosnia and Hercegovina,
and Ukraine. Dates: 25. 5. 1995, 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 30. 5. – 3. 6.
2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 19. 6. – 19.
7. 2010, 4. – 24. 6. 2011.
Pelidnoptera leptiformis (Schiner, 1864). Western and central continental
Europe, from the Netherlands and Belgium to northern Italy and
Slovakia. Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 6/2001, 21. 4. – 22. 5. 2009, 28. 4.
– 24. 5. 2010.
4. Conclusions and discussion
Altogether 49 species of Sciomyzidae were found in the
environment of Vráž nr. Písek representing 70 % of all species known from
Bohemia. It is surprisingly high number proving superior conditions of the
locality for survival of the members of family. This outnumbers all
previously intensively studied areas, viz Pálava Biosphere Reserve (47
species, Rozkošný, 1999) industrial area of NW Bohemia (43 species,
Rozkošný & Barták, 2001b), Podyjí NP (34 species, Rozkošný et al., 2005)
and Jizerské Mts. (44 species, Rozkošný et al., 2009). Four species found are
listed in the national Red list, viz Anticheta atriseta and Pteromicra
oldenbergi (both critically endangered), and Anticheta brevipennis and
Tetanocera robusta (endangered).
High environmental quality of the vicinity of Landa pond may be
documented also by other generally rare species: Anticheta analis, Colobaea
bifasciella, C. distincta, Pherbellia scutellaris, Ph. sordida, Pteromicra
leucopeza, Pt. pectorosa, Renocera striata and Tetanura pallidiventris (see
comments in the list of species). Pteromicra oldenbergi was recently
recorded from this locality as a new record from the Czech Republic, C.
distincta and Pt. pectorosa were recorded as new records for Bohemia, the
latter of them for the first time here. From the other rare species A.
brevipennis, C. bifasciella, Ph. sordida, Pt. leucopeza, Tetanocera robusta
and Tetanura pallidiventris are known in Bohemia only from two localities
(including Vráž nr. Písek), A. atriseta and Ph. scutellaris from three
localities, and A. analis and R. striata from four localities.
Two of three Bohemian species of Phaeomyiidae were found in the
target area. This represents mean of both extensively studied localities (in
157 the Pálava Biosphere Reserve (Rozkošný, 1999), only P. fuscipennis was
recorded and in the industrially affected region of north-western Bohemia,
P. fuscipennis and P. nigripennis were collected (Rozkošný & Barták,
2001a).
5. Acknowledgements
This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of
Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural
Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture).
6. References
Barták M. & Rozkošný R., 1999: Faunistic records: Sciomyzidae. In:
Jedlička L. (ed), Dipterologica bohemoslovaca. Vol. 9. Entomol.
Soc., Bratislava, p. 200.
Doskočil J., 1973: Die Zweiflügler (Diptera, Acalyptrata der Pančice-Wiese
im Krkonoše Gebirge. Opera Corcontica, 10: pp 211 – 224.
Elberg K., Rozkošný R. & Knutson L., 2009: A review of the Holarctic
Sepedon fuscipennis and S. spinipes groups with description of a
new species (Diptera: Sciomyzidae). Zootaxa, 2288: pp 51 – 60.
Martinek V., 1973: Nálezy zajímavějších druhů dvoukřídlých (Diptera) v
okolí Dobrušky a v pásmu Orlických hor. Orlické hory –
Podorlicko, 5: pp 32 – 58.
Martinek V., 1984: A contribution to the knowledge of the DipteraAcalyptrata spring assemblage on the Morava river banks, southern
Moravia. Čas. Nár. Mus., ř. Přírod, 153: pp 49 – 54.
Rozkošný R., 1965: Die Revision der Sciomyziden (Diptera) aus den
Sammlungen des National Museums in Praha. Acta Ent. Mus. Nat.
Prague, 38: pp 633 – 649.
Rozkošný R., 1966: Československé druhy malakofágní čeledi Sciomyzidae
(Diptera). Die tschechoslowakischen Arten der malacophagen
Familie Sciomyzidae (Diptera). Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Purk.
Brun., Biol. 15: pp 1 – 112.
Rozkošný R., 1985: Faunistic records from Czechoslovakia. Diptera,
Xylophagidae, Sciomyzidae, Fanniidae. Acta Ent. Bohemoslov. 82:
pp 63 – 64.
Rozkošný R., 1987: A review of the Palaearctic Sciomyzidae (Diptera).
Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Purk. Brun., Biol. 86: pp 1-100.
Rozkošný R., 1989: Faunistic records from Czechoslovakia. Acta Ent.
Bohemoslov. 86: p 314.
158 Rozkošný R., 1991: A key to the Palaearctic species of Pherbellia RobineauDesvoidy, with description of three new species (Diptera,
Sciomyzidae). Acta Ent. Bohemoslov, 88: pp 391 – 406.
Rozkošný R., 1997: Faunistic records from the Czech and Slovak Republics:
Diptera, Stratiomyidae, Sciomyzidae.. Folia Fac. Sci. Nat. Univ.
Masaryk. Brun., Biologia, 95 (Dipterologica bohemoslovaca, Vol.
8): p 215.
Rozkošný R., 1998a: Sciomyzidae. In: Papp L. & Darvas B. (eds),
Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special
reference to flies of economic importance). Vol. 3. Higher
Brachycera. Science Herald, Budapest, pp. 358-376.
Rozkošný R., 1998b: Phaeomyiidae. In: Papp L. & Darvas B. (eds),
Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special
reference to flies of economic importance). Vol. 3. Higher
Brachycera. Science Herald, Budapest, pp. 377-382.
Rozkošný R., 1999: Phaeomyiidae, Sciomyzidae. In: Rozkošný R. &
Vaňhara J., (eds), Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of
UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol. 100:
pp 281 – 286.
Rozkošný R., 2002: Insecta: Diptera: Sciomyzidae. In: Süßwasserfauna von
Mitteleuropa, Vol. 21/23. Spektrum. Heidelberg-Berlin, pp 17 –
122.
Rozkošný R., 2005: Diptera: Sciomyzidae. In: Farkač J., Král D. & Škorpík,
M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky.
Bezobratlí. Red List of Threatened Species in the Czech Republic.
Evertebrates. Příroda, AOPK ČR, Praha, pp 323-324.
Rozkošný R., 2009: Phaeomyidae and Sciomyzidae. In: Jedlička L., Kúdela
M. & Stloukalová V. (eds), Checklist of Diptera of Czech Republic
and
Slovakia.
Electronic
version
2.
http//zoology.fns.uniba.sk/diptera
Rozkošný R. & Barták M., 2001a. Sciomyzidae. In: Barták M. & Vaňhara J.
(eds), Diptera in industrially affected region (north-western
Bohemia, Bílina and Duchcov environs) II. Folia Fac. Sci. Nat.
Univ. Masaryk. Brun., Biol. 105: pp 323 – 329.
Rozkošný R. & Barták M., 2001b: Phaeomyiidae. In: Barták M. & Vaňhara
J. (eds), Diptera in industrially affected region (north-western
Bohemia, Bílina and Duchcov environs) II. Folia Fac. Sci. Nat.
Univ. Masaryk. Brun., Biol. 105: pp 319 – 321.
Rozkošný R., Horsáková J., Kubík Š. & Barták M., 2005: Sciomyzidae.. In:
Barták M. & Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its
Environs. ČZU v Praze, pp 272 – 276.
159 Rozkošný R. & Knutson L., 2012: Sciomyzidae. In: Beuk P. & Pape T.
(eds). Fauna Europaea: Diptera Brachycera. Version 2.5,
http//www.faunaeur.org
Rozkošný R., Preisler J. & Vonička P., 2009: Vláhomilkovití (Diptera:
Phaeomyiidae, Sciomyzidae) Jizerských hor a Frýdlandska.
Phaeomyiidae and Sciomyzidae (Diptera) of the Jizerské hory Mts
and Frýdlant region (northern Bohemia, Czech Republic). Sborník
Severočeského Muzea – Přírodní Vědy, Liberec, 27: pp 85 – 96.
Vala J. C., Bailey P.T. & Gasc C., 1990: Immature stages of the fly
Pelidnoptera nigripennis (Fabricius) (Diptera: Phaeomyiidae), a
parasitoid of millipedes, Syst. Ent. 15: pp 391 – 399.
160 Nález karase stříbřitého (Carassius gibelio) v severní Itálii
Kateřina Rylková & Lukáš Kalous
Katedra zoologie a rybářství, Fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových
zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 –
Suchdol, Česká republika, e-mail: [email protected]
Abstrakt
Polyploidní gynogenetický karas stříbřitý je invazním biotypem druhu Carassius
gibelio, který se v současné době vyskytuje na většině území Evropy.
Problémem může být jeho negativní vliv na původní ichtyofaunu v nově
osídlených oblastech. Na základě molekulární analýzy mitochondriálního genu
pro cytochrom b jsme identifikovali ryby nalovené v oblasti Carmagnola,
v severní Itálii. Jedná se o první zaznamenaný nález karase stříbřitého na území
Itálie. Nález mimo jiné dokládá, že karas stříbřitý je kvůli morfologickým
podobnostem stále zaměňován a směšován s karasem zlatým.
Klíčová slova: karas, carassius, introdukce, řeka Pád, severní Itálie
1. Úvod
Introdukované druhy ryb představují vážný problém z hlediska ochrany
sladkovodní fauny, vzhledem k tomu že ovlivňují původní společenstva ryb,
obojživelníků i bezobratlých (Polhemus, 1993; Elvira, 2001; Gillespie, 2001).
Tento vliv je zvláště silný v malých povodích nebo v oblastech s vysokou mírou
výskytu endemických taxonů (Elvira, 2001).
Polyploidní gynogenetické biotypy karase stříbřitého (Carassius
gibelio, Bloch 1782) patří mezi ryby, které mohou být pro původní rybí
společenstva riziková (Lusk a kol., 2010). Ve stojatých a mírně tekoucích
vodách se rychle stává dominantním druhem a může významným způsobem
ovlivnit koloběh živin celým vodním ekosystémem (Paulovitz a kol., 1998).
2. Materiál a metodika
Obdrželi jsme několik jedinců karasů odchycených v malé říčce
Meletta (povodí řeky Pád) poblíž města Carmagnola v severní Itálii (region
Piedmont). S ohledem na problematické rozlišování jednotlivých druhů karasů
161 na základě morfologických znaků, jsme jako doplňkovou metodu determinace,
zvolili analýzu molekulárních znaků.
Celkovou DNA jsme izolovali ze vzorku tkáně fixované v ethanolu.
Izolaci jsme provedli pomocí izolačního kompletu DNeasy Blood and Tissue Kit
(Qiagen) přesně podle návodu výrobce. DNA jsme amplifikovali
polymerázovou řetězcovou reakcí (PCR) za použití páru primerů Kai_F: GAA
GAA CCA CCG TTG TTA TTC a Kai_R: ACC TCC RAY CTY CGG ATT
ACA (Šlechtová a kol., 2006). Složení reakční směsi a profil PCR je podrobně
popsán v Rylková a kol. (2010). Purifikace a sekvenace PCR produktů byla
provedena firmou Macrogen Inc., Amsterodam.
Chromatogramy jsme manuálně zkontrolovali proti výskytu případných
chyb a následně alignovali v programu BioEdit (Hall, 1999).
3. Výsledky
Morfologicky (Kottelat a Freyhof, 2007) byly ryby determinovány jako
zástupci rodu karas, nicméně se nepodařilo určit jednoznačný druhový původ.
Délka výsledných sekvencí byla 1034 bp. Porovnáním s veřejnou online databází GenBank (NCBI) jsme pomocí programu BLASTn 2.2.27 (Zhang
a kol., 2000) identifikovali ryby na úroveň druhu. V případě jedince HM008686
se jednalo o karase stříbřitého.
HM008686
referenční
sekvence
překryv
úseků
identita
úseků
EU663596
EU663595
EU663592
JF496198
GU138989
100%
100%
100%
100%
100%
99%
99%
99%
99%
99%
Reference
Rylková a Kalous (2008)
Rylková a Kalous (2008)
Rylková a Kalous (2008)
Wang a Gui (2011)
Liang a kol. (2009)
4. Diskuse a závěr
Přesto že, podle Kottelata a Freyhofa (2007) zahrnuje arál rozšíření karase
stříbřitého i území Itálie, na seznamu původních ani introdukovaných
sladkovodních druhů ryb Itálie ho nenajdeme (Gherardi, 2008; Lorenzoni a kol.,
2010). Naše potvrzení výskytu tedy podporuje názor Kottelata a Freyhofa
(2007), že karas stříbřitý se v Italských vodách vyskytuje, ale je zřejmě chybně
považován za karase zlatého (Carassius auratus), který byl v podobě okrasných
zlatých rybek introdukován již v průběhu 17. století (Nocita a Zerunian, 2007).
162 Karas zlatý se v současnosti vyskytuje prakticky na celém území Itálie i
přilehlých ostrovech, zmapovat přesné rozšíření karase stříbřitého bude však
poměrně složité s ohledem na jejich blízkou morfologickou podobnost. Použití
molekulárních dat se jeví jako velmi spolehlivý způsob jednoznačné
determinace.
5. Poděkování
Rádi bychom touto cestou poděkovali Giovannimu B. Delmastrovi za sběr a
věnování vzorkovaného materiálu.
6. Použitá literatura
Bloch M.E., 1782: Oeconomische Naturgeschichte der Fische Deutschlands.
Erster Theil. Berlin: pp 1-37.
Elvira B., 2001: Identification of non-native freshwater fishes established in
Europe and assessment of their potential threats to the biological
diversity. Convention on the conservation of European wildlife and
natural habitats, 21st meeting of the standing committee. Strasbourg:
European Council. 35 pp.
Gherardi F., Bertolino S., Bodon M., Casellato S., Cianfanelli S., Ferraguti M.,
Lori E., Mura G., Nocita A., Riccardi N., Rossetti G., Rota E., Scalera
R., Zerunian S., Tricarico E., 2008: Animal xenodiversity in Italian
inland waters: distribution, modes of arrival, and pathways. Biological
Invasions 10 (4): pp 435-454.
Gillespie G.R., 2001: The role of introduced trout in the decline of the spotted
tree frog (Litoria spenceri) in southeastern Australia. Biol. Conserv.
100: pp 187-198.
Hall T.A., 1999: BioEdit: a user-friendly biological sequence alignment editor
and analysis program for Windows 95/98/NT. Nucleic Acids Symp.
Ser. 41: pp 95-98.
Kottelat M. & Freyhof J., 2007: Handbook of European freshwater fishes.
Publications Kottelat, Cornol, Switzerland, 646 pp.
Liang L., Han Q., Chang Y. & Wang S., 2009: publikováno pouze v on-line
databázi GenBank
Lorenzoni M., Dolciami R., Ghetti L., Pedicillo G. & Carosi A., 2010: Fishery
biology of the goldfish Carassius auratus (Linnaeus, 1758) in Lake
Trasimeno (Umbria, Italy). Knowledge and Management of Aquatic
Ecosystems 396: pp 1-13
Lusk S., Lusková V. & Hanel L., 2010: Alien fish species in the Czech Republic and
their impact on the native fish fauna. Folia Zoologica 59(1): pp 57 – 72.
163 Nocita A. & Zerunian S., 2007: L´ittiofauna aliena nei fiumi e nei laghi d´Italia
(Nepůvodní ichtyofauna řek a jezer Itálie). Biologia Ambientale 21 (2):
pp 93-96 (v italštině).
Paulovitz G., Tatrai I., Matyas K., Korponai J. & Kovats N., 1998: Role of the
Prussian carp (Carassius auratus gibelio Bloch) in the nutrient cycle of
the Kis-Balaton Reservoir. Int. Rev. Hydrobiol. 83 Suppl.: pp 467-470.
Polhemus D.A., 1993: Damsels in distress – A review of the conservation status of
Hawaiian Megalogrion damselflies (Odonata, Coenagrionidae). Aquat.
Conserv. 3: pp 343-349.
Šlechtová V., Bohlen J., Freyhof J. & Ráb P., 2006: Molecular phylogeny of the
Southeast Asian freshwater fish family Botiidae (Teleostei: Cobitoidea)
and the origin of polyploidy in their evolution. Mol. Phylogenet. Evol.
39: pp 529-541.
Rylková K. & Kalous L., 2008: publikováno pouze v on-line databázi GenBank
Rylková K., Kalous L., Šlechtová V. & Bohlen J., 2010: Many branches, one
root: First evidence for a monophyly of the morphologically highly
diverse goldfish (Carassius auratus). Aquaculture 302 (1-2): pp 36-41.
Wang Z. & Gui J., 2011: publikováno pouze v on-line databázi GenBank.
Zhang Z., Schwartz S., Wagner L. & Miller W., 2000: A greedy algorithm for
aligning DNA sequences. Journal Comput Biol 7 (1-2): pp 203-214.
164 Výskyt zástupců podčeledi Cyathostominae v ČR
Štěpánka Scháňková
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, přírodních a
potravinových zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 - Suchdol,
Česká republika; e-mail:[email protected]
Abstrakt
V období od října 2011 do září 2012 byly průběžně shromážďovány a
identifikovány vzorky zástupců podčeledi Cyathostominae z obsahu zažívacího
traktu poníka. Na základě mikroskopické analýzy vzorků zástupců podčeledi
Cyathostomiane byl v hostiteli potvrzen výskyt následujících druhů:
Cyathostomum alveatum, C. catinatum, C. pateratum, Cylicocyclus insignie,C.
leptosomum, C. nassatus, Cylicostephanus calicatus, C.longibursatus,C.
minutus, Coronocyclus coronatus, C. labratus a Gyalocephalus capitatus.
Key words: Cyathostominae, Cyathostomum, Cylicocyclus, Cylicostephanus,
Coronocyclus, Gyalocephalus
1. Ůvod
Hlístice podčeledi Cyathostominae jsou nejčastěji se vyskytujícími
endoparazity koní. Vyskytují se takřka u každého koně. Infekce hlísticemi
podčeledi Cyathostominae bývá obvykle asymptomatická, avšak může být
provázena kolikami, průjmy, ztrátou hmotnosti až po život ohrožujícím
onemocněním označovaným jako tzv. syndrom larvální cyathostomózy (Love et
al. 1999; Mair et al., 2000). Do podčeledi Cyathostominae (tribus Cyathostomini
+ Gyalocephalus capitatus) je v současné době řazeno již celkem 13 rodů
zahrnujících na 51 druhů (Lichtenfels et al., 1998; Lichtenfels et al., 2008).
Nutno ovšem podotknout, že 10 z těchto druhů bylo popsáno pouze u zeber a
oslů a několik dalších se vyskytuje pouze výjimečně a zcela vzácně (Lichtenfels
et al., 2002). Na základě již mnoha uskutečněných předchozích studií
zaměřujících se na rozšíření malých strongylidů v oblasti Evropy, se za nejvíce
prevalentní druhy považují: Cyathostomum coronatum, Cylicocyclus nassatus,
Cylicocyclus insigne, Cyathostomum catinatum, Cylicostephanus goldi,
Poteriostomum imparidentatum, Cyathostomum labiatum, Cylicocyclus
ultrajectinus, Cylicostephanus calicatus a Cylicostephanus minutus (Baruš,
1962; Gawor, 1995; Hinney et al., 2011; Lichtenfels et al., 2001; Ogbourne et
al., 1976; Ramsey et al., 2004; Traversa et al., 2010). Na území České republiky
výzkum v této oblasti uskutečnil prof. Baruš v průběhu 50. a 60. let minulého
165 století (Baruš, 1958; 1962; 1963). Cílem této práce je identifikovat hlístice
podčeledi Cyathistiminae nalezené ve střevech poníka pocházejícího z České
republiky.
2. Materiál a metody
V období od října 2011 do září 2012 byly průběžně shromážďovány
a dentifikovány vzorky zástupců podčeledi Cyathostominae z obsahu zažívacího
traktu poníka. Vzorky získávány post – morte z oblastí tlustého střeva – caecum
a colon, byly fixovány pomocí solutio Barbagall za účelem pozdější identifikace
rodové a druhové příslušnosti pod mikroskopem s využitím předem vytvořených
identifikačních klíčů.
3. Výsledky
Na základě mikroskopické analýzy vzorků zástupců podčeledi
Cyathostomiane byl v hostiteli potvrzen výskyt následujících druhů:
Cyathostomum alveatum, C. catinatum, C. pateratum, Cylicocyclus insignie,
C. leptosomum, C. nassatus, Cylicostephanus calicatus, C.longibursatus,
C. minutus, Coronocyclus coronatus, C. labratus a Gyalocephalus capitatus.
Z těchto celkem 12 druhů bylo 7 druhů (Cyathostomum catinatum,
C. pateratum, Cylicocyclus leptosomum, C. nassatus,
Cylicostephanus
calicatus, C. minutus a Gyalocephalus capitatus) zastoupeno v obou
sledovaných oblastech tlustého střeva, tj. colon a caecum. Zástupci rodu
Coronocyclus (C. coronatus a C. labratus) byli přítomni pouze v oblasti tlustého
střeva (colon), zatímco zbývající druhy Cyathostomum alveatum, Cylicocyclus
insignie a Cylicostephanus longibursatus se vyskytovali výhradně ve střevě
slepém (caecum).
166 Tab. 1. Počet identifikovaných druhů nalezených v tlustém a slepém střevě
Tlusté střevo
Slepé střevo
(colon)
(caecum)
Cyathostomum alveatum
Cyathostomum catinatum
Cyathostomum pateratum
Cylicocyclus insigne
Cylicocyclus leptosomum
Cylicocyclus nassatus
Cylicostephanus calicatus
Cylicostephanus longibursatus
Cylicostephanus minutus
Coronocyclus coronatus
Coronocyclus labratus
Gyalocephalus capitatus
450
230
50
280
260
20
110
10
40
20
340
80
70
60
130
130
30
220
120
Total
1450
1200
Nejpočetnějšími přítomnými druhy jak v tlustém tak slepém střevě byly
následující: Cyathostomum catinatum, Cylicocyclus nassatus a Cylicostephanus
calicatus. V problematice týkající se poměru pohlaví endoparasitů převládali
v obou sledovaných oblastech zažívacího traktu samci. Z celkového počtu
1450 cyatostom přítomných v tlustém střevě (colon) bylo pouze 410 samic,
což představuje 28 %, zatímco ve slepém střevě (caecum) tomu
bylo již necelých 43 % díky přítomnosti 360 samic připadajících na celkové
množství 840 cyathostom.
167 Tab. 2. Poměr pohlaví identifikovaných druhů v tlustém a slepém střevě
Tlusté střevo Slepé střevo
(colon)
(caecum)
F/M
F/M
Cyathostomum alveatum
Cyathostomum catinatum
Cyathostomum pateratum
Cylicocyclus insigne
Cylicocyclus leptosomum
Cylicocyclus nassatus
Cylicostephanus calicatus
Cylicostephanus longibursatus
Cylicostephanus minutus
Coronocyclus coronatus
Coronocyclus labratus
Gyalocephalus capitatus
0/0
120/330
70/160
0/0
20/30
80/200
60/200
0/0
0/20
60/50
0/10
0/40
10/10
60/280
30/50
20/50
50/10
10/120
50/80
0/30
90/130
0/0
0/0
40/80
Total
410/1040
360/840
4. Diskuse
Vzhledem ke skutečnosti, že zástupci podčeledi Cyathostominae se v
současné době celosvětově považují za největší patogenní hrozbu u koní, byla
již uskutečněna celá řada studií zabývající se identifikací rodového a druhového
složení smíšených infekcí těchto těchto gastrointestinálních parasitů. Do
dnešních dnů bylo v rámci systematiky ustáleno dělení této podčeledi na 13 rodů
a 51 druhů. Celá řada těchto druhů je výhradní záležitostí tropických či
subtropických regionů a tudíž se složení početných infekcí mnohdy liší, v
závoslosti na oblasti, kde se daná studie provadí. V Jihoafrické republice
koncem 90. let jak uvedl Krecek et al. (1989) převládaly druhy C. longíbursatus,
C. goldi a C. calicatus, což je obdobné složení jako v jihoamerických státech
ovšem s tím rozdílem, že ty postrádají mezi nejvíce rozšířenými druhy C.
calicatus. Tento druh je v oblasti Brazílie nahrazen, co se týče prevalence široce
rozšířeným C. minutus či pro tento region typickým P. euproctus (Barbosa et al.,
2001; Silva et al., 1999). I v dalších mimo evropských zemích jako Austrálie, U.
S. A. či Čína jsou nejvíce prevalentními druhy ty, jež se běžně vyskytují i v
našich podmínkách pouze s rozdílným pořadím v četnosti. V tropické Austrálii
to jsou v sestupném pořadí C. catinatum, C. coronatum a C. pateratum, jež se u
168 nás vyskytuje spíše výjimečně (Mfitilodze and Hutchinson, 1985; 1990). Ve
Spojených státech Amerických převažují C. catinatum, C. nassatus a C.
longibursatus (Reinmeyer et al., 1984) a v samotné Číně dle Bu et al. (2004) C.
nassatus, C. labratus a C. labiatus. Ve většině evropských zemí, kde byly
prováděné obdobné studie, tj. Ukrajina, Polsko, Velká Británie, Německo a
Itálie, byly třemi nejčastějšími druhy shodně uváděny C. nassatus, C.
longibursatus a C. catinatum (Gawor, 1995; Hinney et al., 2011; Kuzmina et al.,
2005; 2007; Ogbourne et al., 1976). Zajímavých výsledků bylo dosaženo např.
ve Skotsku, kde nejvíce rozšířeným druhem jak uvedl Lichtenfels et al., (2001)
byl C. ashworthi, jež byl zaznamenán ve vyšších počtech rovněž na Ukrajině
společně s dalším méně běžným zástupcem podčeledi Cyathostominae
Cylicostephanus (Cylicotetrapedon) asymetricus (Kuzmina et al., 2005; 2007).
V neposlední řadě zajímavá data zveřejnil Collobert-Laugier et al. (2002) ve
Francii, jelikož běžně rozšířenými druhy byly označeny P.imparidentatum a C.
ultrajectinu. Přímo v našich podmínkách, tj. v České republice, popř.
v Československu, se složením smíšených infekcí Cyathostom v chovech koní
zabýval jako jediný v průběhu 50. a 60. let minulého století prof. Baruš, kdy
nejvíce prevalentními druhy v sestupném pořadí byly: Cyathostomum catinatum,
Cylicocyclus nassatum, Coronocyclus coronatus, Cylicostephanus calicatus a C.
minutus (Baruš, 1958; 1962; 1963), což se víceméně v zásadě shoduje s našimi
dosavadními výsledky. Co je ovšem pozoruhodné v rámci této studie je jednak
vyšší prevalence druhu Gyalocephalus capitatus, jehož přítomnost byla
potvrzena jak v tlustém tak slepém střevě v celkovém počtu 160 jedinců, tak i
převažující zastoupení samců nad samicemi v obou sledovaných oblastech. Na
rozdíl například od studie da Silva Anjos and Rodrigues (2006) realizované
v Brazílii, kde samice tvořily 61 %, zatímco samci pouhých 39 % z celkové
populace nacházející se v tlustém střevě, v našem výzkumu tyto hodnoty byly
opačné. V tlustém střevě bylo zaznamenáno 72 % samců a ve slepém střevě
jejich zastoupení odpovídalo 70 %.
5. Použitá literatura
Barbosa O. F., Rocha U. F., da Silva G. F., Soares V. E., Veronez A. V., de
Oliveira G. P., Landim V. J. C. & da Costa A. J., 2001: A survey on
Cyathostominae nematodes (Strongylidea, Strongylidae) in pasture bred
horses from São Paulo State, Brazil. Ci. Agrárias, Londrina, v. 22, n.1,
pp 21-26.
Baruš V., 1958: Vývojové cykly některých cizopasných hlístic našich koní.
Sborník Vysoké školy zemědělské a lesnické v Brně. 1: 41–52.
Baruš V., 1962: Helmintofauna koní v Československu. Československá
parazitologie IX., str. 15-93.
169 Baruš V., 1963: Vývojové cykly některých hlístic z čeledi Trichonematidae
Witenberg 1925 v laboratorních a terénních podmínkách.
Československá parazitologie X., pp. 23–42.
Bu Y., Niu H., Gasser R. B., Beveridge I., Zhang L., 2009: Strongyloid
nematodes in the caeca of donkeys in Henan Province, China. Acta
Parasitologica, 54(3): pp 263–268.
Collobert - Laugier C., Hoste H. Sevin C., Dorchies, P., 2002: Prevalence,
abundance and site distribution of equine small strongyles in
Normandy, France. Veterinary Parasitology 110: pp 77–83.
Da Silva Anjos D. H., Rodrigues M. D. L. A., 2006: Diversity of the
infracommunities of strongylid nematodes in the ventral colon of Equus
cabalus from Rio de Janeiro state, Brazil. Veterinary parasitology, 136:
pp 251–257.
Gawor J. J., 1995. The prevalence and abundance of internal parasites in working
horses autopsied in Poland. Veterinary parasitology. 58: pp 99-108.
Hinney B., Wirtherle N. C., Kyule M., Miethe N., Zessin K. H., Clausen P. H.,
2011: Prevalence of helminths in horses in the state of Brandenburg,
Germany. Parasitol Res. 108: pp 1083–1091.
Krecek R. C., Reinecke R. A., Horak I. G., 1989: Internal Parasites of Horses on
Mixed Grassveld and Bushveld in Transvaal, Republic of South Africa.
Veterinary Parasitology, 34: pp 135-143.
Kuzmina T. A., Kharchenko V. A., Starovir A. I., Dvojnos G. M., 2005:
Analysis of the strongylid nematodes (Nematoda: Strongylidae)
community after deworming of brood horses in Ukraine. Veterinary
Parasitology 131: pp 283–290.
Kuzmina T. A., Kharchenko V. A., Zvegintsova N. S., 2007: Comparative study
of the intestinal strongylid communities of equidae in the Askania Nova
biosphere reserve, Ukraine. Helminthologia, 44 (2): pp 62–69.
Lichtenfels J. R., Gibbons L. M., Krecek R. C., 2002: Recommended terminology
and advances in the systematics of the Cyathostominea (Nematoda:
Strongyloidea) of horses. Veterinary parasitology.107: pp 337–342.
Lichtenfels J. R., Kharchenko V. A., Dvojnos G. M., 2008: Illustrated identification
keys to strongylid parasites (strongylidae: Nematoda) of horses, zebras and
asses (Equidae). Veterinary parasitology.
156: pp 4-161.
Lichtenfels J. R., Kharchenko V. A., Krecek R. C., Gibbons L. M., 1998: An
annotated by genus and species of 93 species level names for 51
recognized species of small strongyles (Nematoda: Stromgyloidea:
Cyathostominea) of horses, asses and zebras sof the Word. Veterinary
Parasitology. 79: pp 65–79.
Lichtenfels J. R., McDonell A., Love S., Matthews J. B., 2001: Nematodes of
the Tribe from Horses in Scotland Cyathostominea (Strongylidae)
Collected. Comp. Parasitol. 68 (2): pp 265-269.
170 Love S., Murphy D., Mellor D., 1999: Pathogenicity of cyathostome infection.
Veterinary Parasitoogy. 85: pp 113-121.
Mair T. S., Sutton D. G., Love S., 2000: Caecocaecal and caecocolic
intussuseptions associated with larval cyathostomosis in for young
horses. Equine Veterinary Journal Suppl. 32: pp 77–80.
Mfitilodze M. W., Hutchinson G. W. 1985: The site distribution of adult
strongyle parasite in the large intestines of horses in tropical Australia.
Intenational Journal for Parasitology15 (3): pp 313–319.
Mfitilodze M. W., Hutchinson G. W. 1990. Prevalence and abundance of equine
strongyles (Nematoda: Strongyloidea) in tropical Australia.
IJ.
Parasitol. 76 (4): pp 481-494.
Ogbourne C. P., 1976: The prevalence, relative abuntlance and site distribution
of nematodes of the subfamily Cyathostominae in horses killed in
Britain. Journal of helminthology. 50: pp 203-214.
Ramsey Y. H., Christley R. M., Matthews R. B., Hodgkinson J. H., McGoldrick
J., Love S. 2004: Seasonal development of Cyathostominae larvae on
pasture in a northern temperate region of the United Kingdom.
Veterinary Parasitology. 119: pp 307–318.
Reinemeyer C. R., Smith S. A., Gabel A. A., Herd R, R. 1984: The prevalency
and intensity of internal parasite sof horses in the U. S. A. Veterinary
Parasitology, 15: pp 75-83.
Silva A. V. M., Costa H. M. A., Santos H. A., Carvalho R. O. 1999:
Cyathostominae (Nematoda) parasites of Equus caballus in some
Brazilian states. Veterinary Parasitology 86: pp 15–21.
Traversa D., Milillo P., Barnes H., Samson - Himmelstjerna G., Schurmann S.,
Demeler J., Otranto D., Lia R., Perrucci S., Regalbono F., Beraldo P.,
Amodie D., Rohn K., Cobb R., Boeckh A. 2010: Distribution and
species-specific occurrence of cyathostomins (Nematoda, Strongylida)
in naturally infected horses from Italy, United Kingdom and Germany.
Veterinary Parasitology. 168: pp 84–92.
171 Sezónní výskyt pancířníků (Acari: Oribatida) vyskytující se na
vybraných pastvinách koní ČR
Jana Truněčková
Česká zemědělská univerzita v Praze, fakulata agrobiologie potravinových a
přírodních zdrojů, katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 – Suchdol,
e-mail: [email protected]
Abstract
Sezónní dynamika pancířníků byla sledována na několika pastvinách
koní nacházejících se v Humpolci, Ptýrově, Noutonicích, Broumově a v okrese
Náchod (Starkoč a Provodov – Šonov). Celkem bylo nalezeno 194 druhů
pancířníků (Oribatida) z 11 sběrů uskutečněných říjen – listopad 2011 a květen –
srpen 2012. Nejvyššího vrcholu výskytu pancířníci dosahovali v listopadu 2011,
kdy se teplota pohybovala v průměru okolo 3 °C a průměrný úhrn srážek byl
minimální. Naopak v červenci 2012 bylo zaznamenáno průměrného úhrnu
srážek okolo 157 mm a teploty 18,1 °C a výskyt pancířníků byl díky zvýšené
vlhkosti půdy nulový.
Klíčová slova: Oribatida, Acari, Anoplocephala perfoliata, pancířníci,
1. Úvod
V poslední době jsou stále významnějšími parazity u koní tasemnice
čeledi Anoplocephalidae (Anoplocephala magna, Anoplocephala perfoliata a
Paranoplocephala mamillana). Největší význam z těchto tasemnic je přikládán
Anoplocephala perfoliata, která je v současnosti považována za jednoho
z nejvýznamnějších původců kolikových onemocnění koní (Denegri et al.,
1998). O epidemiologii těchto tasemnic je známo velice málo a proto je velmi
nesnadné přizpůsobit management chovu tak, aby se zabránilo pozření
mezihostitelů, kterými jsou půdní roztoči skupiny Oribatida, tzv. pancířníci, jež
představují nejvýznamnější epidemiologický faktor (Denegri et al., 1998).
Tito půdní roztoči se vyskytují na pastvinách ve vysokých počtech (až
106 na m2) a jsou významnou složkou detritového potravního řetězce. Podílejí
se přímo nebo nepřímo na všech hlavních procesech, probíhajících v půdě. Jsou
podstatnými stimulátory a vektory kolonizace půdy půdní mikroflórou a rovněž
jsou významnými v koloběhu živin a stimulaci sukcese půdních hub (Luxton,
1981d). Podstatnou roli hrají v koloběhu fosforu v půdní části ekosystému. Byl
172 dokázán rovněž velký význam pancířníků především v cyklech dusíku a vápníku
(Mc. Brayer and Reichle, 1971).
Podmínkou jejich výskytu v půdě je minimální obsah organické hmoty.
Byli nalezeni i v podmínkách pouští, v lišejnících ve vnitrozemí Antarktidy, v
extrémně kyselých iniciálních půdách na výsypkách z hnědouhelných dolů, v
ruderálních biotopech, v městském prostředí i podél komunikací (Luxton, 1981
a, b, c, d). Jsou velice vnímaví na změny vlhkosti půdy a půdního vzduchu a
mohou přežít i vysychání, ale pouze jen po určitou dobu a pak musí zeminu
opustit (Tullgreen,1917).
2. Materiál a metody
2.1. Popis lokalit v rámci studie pancířníků
1. Ptýrov: nachází se v okrese Mladá Boleslav, Středočeský kraj. Rozkládá se
asi 12 km severně od Mladé Boleslavi a 3 km jihozápadně od města Mnichovo
Hradiště, (50°30'40.1''N 14°56'26.98''E), 590,8 metrů nad mořem.
2. Noutonice: vesnice v okrese Praha-západ, jedna ze dvou částí
obce Lichoceves. Nachází se asi 13 km severozápadně od centra hlavního
města Prahy a 1½ km na sever od Lichocevsi (50°9'55.54''N 14°16'48.57''E),
590,8 metrů nad mořem.
3. Starkoč: vesnice, část obce Studnice v okrese Náchod. Nachází se asi 1,5 km
na jihovýchod od Studnice, při Rovenském potoce (50°24'39.11''N
16°6'2.33''E), 349 m nad mořem.
4. Provodov - Šonov: obě obce se nachází v okrese Náchod, Královéhradecký
kraj, v blízkosti vodní nádrže Rozkoš (50°23'15.25''N 16°6'30.1''E), 298 metrů
nad mořem.
5. Humpolec: město v okrese Pelhřimov v kraji Vysočina, 23 km severozápadně
od Jihlavy (49°32'29.48''N 15°21'33.46''E), 523 metrů nad mořem.
2.2. Odběry vzorků
2011: 28. Říjen, 3. Listopad, 4. Listopad, 10. Listopad
2012: 3. Květen, 17. Květen, 9. Červen, 25. Červen, 7. Červenec, 28. Červenec,
26. Srpen,
Z pastvin z různých chovů koní byly odebírány vzorky zeminy
v blízkosti výkalu nebo nejlépe přímo pod ním. Jednotlivé vzorky o velikosti 10
173 x 10 x 10 cm včetně drnů a kořenových částí byly v uzavíratelných igelitových
sáčcích dopraveny do 24 hodin do laboratoře.
K získání půdních roztočů ze získaných vzorků bylo použito tzv.
Tullgrenových extraktorů. Extrakce byla prováděna po dobu 10 dní. Přičemž
první 3 dny se vzorkům nesvítilo a zbylých 7 dní se svítilo zhruba při teplotě 30
°C. Třídění a počítání pancířníků bylo prováděno v laboratoři pod binolupou.
Vyextrahovaní zástupci mesoedafonu jsou uchováváni v 75 % alkoholu.
3. Výsledky a diskuse
Sezónní výskyt pancířníků (Oribatida) v této studii dosáhl maxima na
podzim v listopadu 2011, kdy bylo sesbíráno celkem 111 pancířníků (graf č. 1).
Dalšího maxima bylo dosaženo během roku 2012 v měsících květen - červen
(graf č. 1). Dle Lebruna (1965), pancířníci dosahují v mírném pásu Evropy
nejvyššího počtu na jaře a na podzim (květen a říjen) a toto tvrzení potvrdila
rovněž i tato studie.
Podstatnými faktory pro vývoj pancířníků je zejména teplota a vlhkost
prostředí a půdy především. Jak bylo zjištěno, studií sezónního výskytu
pancířníku na pastvinách koní, nejvíce se vyskytlo právě v období, kdy byl
nejmenší měsíční úhrn srážek a také nejnižší průměrná teplota (graf č. 1).
Tyto faktory významně ovlivňuji zejména metabolismus pancířníků
(Kunst, 1968). Pancířníci jsou schopni přežít i vysychání, ale pouze jen po
určitou dobu a pak musí zeminu opustit (Tullgreen,1917). Toto dokazuje i graf
č. 1, kdy během sběru v letním období byl výskyt nízký nebo nulový.
Výskyt těchto roztočů, jak je i nadále možno vidět v grafu č. 1, klesá i
s relativní vlhkostí vzduchu a se stoupajícím množstvím srážek. Tyto dva
faktory jsou dle Butcher et al. (1971) určujícím limitem délky života. Snižuje-li
se tedy vlhkost prostředí, snižuje se i průměrná délka života pancířníků. Vcelku
snesou spíše vyšší vlhkost, než suché prostředí (Riha, 1951).
Madge (1965) uvádí, že pancířníci jsou rovněž odolnější právě k nižším
teplotám než k vyšším. To je způsobeno tím, že při vysoké teplotě dochází
k větší spotřebě kyslíku
než při nižší a tím také dochází k větší spotřebě
energie. Kdežto u nižších teplot se metabolismus zpomaluje a pancířníci tak
upadají do stavu strnulosti a energie je pomalu a postupně uvolňována a
spotřebována.
Výskyt na pastvinách závisí především také na způsobu pastvy a počtu
zvířat na hektar. Během pastvy mění zvířata různými způsoby vlastnosti půdy
jako jsou například pórovitost, objemová hustota a infiltrace. Poškozují i povrch
pastvy, ale ne v takové míře jako je tomu u ovcí a koz v důsledku úzkých kopyt
(Gitford and Dadkhah, 1980, Di et al. 2001).
174 Sezónní výskyt oribatid dle průměrné teploty vzduchu, srážek a průměrné vlhkosti
200
150
100
50
0
říjen listopa květen červen 2011 d 2011 2012 2012
červen
srpen ec 2012
2012
ø teplota vzduchu (°C)
8,5
3
14,5
16,6
18,1
17,7
ø úhrn srážek (mm)
42
1
64
78
157
88
ø relativní vlhkost (%)
85
88,5
65,7
66,9
68,5
62
počet oribatid
20
111
25
30
0
8
Graf. 1: Sezónní výskyt pancířníků (Oribatida)
4. Použitá literatura
Butcher J. W., Snider R. & Snider R. J., 1971: Bioecology of edaphic
Collembola and Acarina. - Ann. Rev. Ent.16: pp 249-288.
Denegri G., Bernadina W., Serrano J. P. & Caabeiro F. R., 1998:
Anoplocephalid cestodes of veterinary and medical signifikance a
review. Folia parasitologica 45: pp 1-8.
Di H. J., Cameron K. C., Milne J., Drewry J. J., Smith N. P., Hendry T.,
Moore S. & Reinen B., 2001: A mechanical hoof for simulating
animal treading under controlled conditions. New Zeal. J. Agr. Res.
44: pp 111.116.
Gitford G. R. & Dadkhah M., 1980: Trampling effects on rangeland. Utah Sci.
41: pp 71.73.
Kunst M., 1968: Mites of the superorder Oribatei of Czechoslovakia. Second
doctorate thesis,Charles University. Prague. Volume 1 – 6, 1548 pp.
Lebrun P., 1965: Contribution a ĺ étude éoclůogique des Oribates de la litiere
dans une foret de Moyenne-Begique. Mem. Inst. Roy. Sci.Nat. Belg.
153: pp 1-96.
175 Luxton M., 1981a: Studies on the oribatid fauna of a Danish beech wood soils
III. Introduction to field populations. - Pedobiologia, 21: pp 301-311.
Luxton, M., 1981b: Studies on the oribatid mites of a Danish beech wood soils
IV. Development biology. - Pedobiologia, 21: pp 312-340.
Luxton M., 1981c: Studies on the oribatid mites of a Danish beech wodd soils
V., Vertical distribution. - Pedobiologia, 21: pp 365-386.
Luxton M., 1981d: Studies on the oribatid mites of a Danish beech wood soils
VI., Seasonal population changes. - Pedobiologia, 21: pp 387-409.
Madge D. S., 1965: Leaf fall and litter disappearence in a tropical forest.
Pedobiologia. 5: pp 273-288
Mc. Brayer J. F. & Reichle D., 1971: Trophic structure and feeding rates of
forest soil invertebrates populations. - Oikos, 22: pp 381-388.
Riha G., 1951: Zur Ökologie der Oribatiden in Kalksteinböden. - Zool. Jb.
(Syst.), 80. Pp 407-450.
Tullgreen A., 1917: En enkel apparat för automatks vittjaide av sallgads. - Ent.
Tijdschr., 45. pp 97-100.
176 Účinnost fenbendazolu a moxidektinu proti malým strongylidům v
podmínkách malochovu koní v České republice
Jaroslav Vadlejch1 & Petr Slavík2
1
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a
přírodních zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 957, 165 21 Praha 6
- Suchdol, e-mail: [email protected]
2
Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a
přírodních zdrojů, Katedra veterinárních disciplín, Kamýcká 957, 165 21 Praha
6 - Suchdol, e-mail: [email protected]
Abstrakt
Na farmě chovatelky ze Středních Čech, jejíž koně měli několikaleté
zdravotní problémy, byla provedena studie zaměřená na účinnost anthelmintické
léčby. Koprologickým vyšetřením koní a následnou koprokulturou byla zjištěna
přítomnost cyathostomin (tzv. malých strongylidů) a škrkavky Parascaris
equorum. Pro nízký počet vajíček ve faeces (EPG) byly škrkavky z pokusu
vyřazeny. Do studie bylo zařazeno celkem deset koní, vždy pět koní bylo
testováno na konkrétní anthelmintikum. Léčiva zahrnovala dvě nejčastěji
aplikované třídy anthelmintik – benzimidazoly (BZ), respektive fenbendazol
(FBZ) a makrocyklické laktony (ML), respektive moxidektin (MOX. K detekci
anthelmintické rezistence byl použit in vivo test FECRT (Faecal Egg Count
Reduction Test). Rezistence cyathostomin vůči anthelmintikům BZ skupiny byla
zaznamenána u všech pěti testovaných koní, a to v rozpětí 52,6 – 86,3 %.
Účinnost ML byla u všech testovaných koní 100%. Výsledky studie podporují
celosvětový trend rezistence gastrointestinálních hlístic koní vůči předkládaným
anthelmintikům. Chovatelce bylo doporučeno vyřazení BZ anthelmintik a byly jí
navrženy udržitelné kontrolní systémy zpomalující selekci na ML rezistenci.
Klíčová slova: anthelmintika, rezistence, kůň, FECRT, fenbendazol, moxidektin
1. Úvod
K potlačení výskytu gastrointestinálních (GI) hlístic koní jsou na trhu v
současnosti k dispozici tři hlavní skupiny širokospektrálních anthelmintik. V
České republice se nejčastěji setkáváme s řadou benzimidazolových (BZ)
preparátů a makrocyklickými laktony (ML) – ivermektinem (IVM) a
moxidektinem (MOX). Poslední skupinu představují tetrahydropyrimidiny
(THP), tyto však nejsou v ČR aktuálně registrovány. Nedodržování zásad
aplikace (nadměrné používání, poddávkování, apod.) těchto látek spolu s
177 absencí ucelených antiparazitárních programů vedlo u GI hlístic k vytvoření
anthelmintické rezistence (AR), která se stala celosvětově závažným
veterinárním problémem. AR je v chovu přítomna tehdy, když větší množství
jedinců v populaci parazita je schopné tolerovat dávky léčiva, které jsou účinné
proti běžné populaci stejného druhu. AR je dědičná (Prichard et al., 1980).
Nejvýznamnější je tato problematika u malých přežvýkavců. Z důvodu AR na
všechna komerčně dostupná anthelmintika již nadále není možný chov ovcí a
koz v některých oblastech světa (Sutherland a Scott, 2010; van Wyk et al.,
1989). V chovu koní není situace tak závažná, nicméně, AR výrazně ovlivnila
výskyt a význam hlavních parazitárních patogenů těchto hostitelů. Kontrolní
systémy založené zejména na strategické aplikaci léčiva sice extrémně snížily
morbiditu a mortalitu GI hlístic rodu Strongylus (tzv. velcí strongylidi), ale
zároveň vyselektovaly rezistetní cyathostominy. Tyto se v současnosti stávají
hlavními parazitárními patogeny, které mohou vyvolat larvální cyathostominózu
končící ve vážných případech i úhynem koně (Kaplan, 2002).
Z výsledků evropské srovnávací studie (Traversa et al., 2009) byl
zaznamenán výskyt AR cyathostomin na BZ ve více než 80 % chovů koní ve
Velké Británii a v Německu, v Itálii byla AR zjištěna ve 38 % chovů. Populace
cyathostomin rezistentních na některé léčivo ze skupiny BZ byly zaznamenány
také ze Švýcarska (Meier a Hertzber, 2005), Švédska (Nilsson et al., 1989),
Dánska (Bjorn et al., 1991) a Slovenska (Várady et al., 2000). V ČR se danou
problemtikou zabývali Chroust (Chroust, 1998; 2000) a Langrová (Langrová et
al., 1998; 2002). Tito autoři detekovali AR cyathostomin v různých chovech
koní na mebendazol (až 79,4 %) a fenbendazol (až 93,9 %).
Cílem této studie bylo zjistit úroveň AR GI hlístic koní na dvě
nejčastěji používané třídy anthelmintik (BZ a ML) v podmínkách malochovu.
2. Materiál a metody
Studie byla provedena na farmě ve Středních Čechách, v letních
měsísích, v roce 2011. Před započetím studie byli všichni koně na farmě
individuálně vyšetřeni. Vzorky faeces byly odebírány do plastových vzorkovnic,
popsány a převezeny do laboratoře Katedry zoologie a rybářství, FAPPZ, ČZU v
Praze, kde byly co nejdříve vyšetřeny Koncentrační McMasterovou metodou
(Roepstorff a Nansen, 1998). Pro bližší determinaci vajíček strongylidního typu
byla u všech vzorků, na začátku i po ukončení pokusu, provedena koprokultura.
Faeces bylo kultivováno v termostatu 5 dní při 28 oC. Infekční larvy (L3) získané
Baermanovou metodu byly následně determinovány na základě počtu střevních
buněk dle Rommela et al. (2006).
Do experimentu byli zařazeni pouze koně s EPG minimálně 100.
Zároveň se muselo jednat o jedince, kterým nebylo podáno žádné
anthelmintikum minimálně deset týdnů před experimentem. Do vlastní studie
178 bylo nakonec zařazeno celkem deset koní, stejného plemene, pohlaví a přibližně
stejného věku. V celém průběhu pokusu (14 dní) byli koně jednotlivě ustájeni,
dostávali stejné krmivo a vodu ad libitum.
Ihned po odběru vzorků byla koním podána anthelmintika. Jedincům
první skupiny (koně A – E) byl do krmiva přimíchán fenbendazol (Helmigal®
2,5% plv.) v doporučené jednorázové dávce 7,5 mg/kg ž. h. Druhé skupině koní
(F – J) byl kalibrovaným aplikátorem perorálně podán moxidektin (Equest
Pramox® gel) v doporučené jednorázové dávce 400 µg moxidektinu/kg ž. h. Aby
se předešlo nesprávnému dávkování léčiva, byla u každého koně před aplikací
anthelmintika odhadnuta váha dle vzorce: (obvod hrudníku2 x délka těla
koně)/11 877,4. Od každého koně byl odebrán vzorek faeces před aplikací
daného anthelmintika (den 0) a potom 14. den po aplikaci. Vzorky byly ještě
sbírány každý den, po dobu jednoho týdne. Celkově tak od každého jedince bylo
získáno devět vzorků.
Pro stanovení AR byl použit in vivo test FECRT (Faecal Egg Count
Reduction Test). Výsledky byly vyhodnoceny podle následujícího vzorce:
FECRT = 100 x (1 – EPG po aplikaci anthelmintika/EPG před aplikací
anthelmintika). Podle doporučení WAAVP (World Association for the
Advancement of Veterinary Parasitology) (Coles et al., 2006), byly hlístice
považovány za rezistentní vůči anthelmintiku tehdy, když hodnota FECRT byla
<90 %.
3. Výsledky
Výsledky koprologického vyšetření všech koní na farmě odhalily
přítomnost vajíček strongylidního typu v rozsahu EPG 20 – 1 560 a dále pak
vajíčka škrkavek P. equorum (EPG 0 – 80). Do studie nebyli z důvodu nízkého
EPG škrkavky zařazeny. L3 získané z koprokultury byly podle morfologie
determinovány jako zástupci tribu Cyathostominea, tyto měly 100% prevalenci.
Výsledky účinnosti anthelmintik fenbendazolu (FBZ) a moxidektinu (MOX) na
výskyt cyathostomin jsou znázorněny v tabulce 1. Z výsledků redukce počtu
vajíček před a po aplikaci léčiva je zřejmé, že jednorázová dávka BZ preperátu
(fenbendazol) v doporučené dávce měla účinnost pouze 13,7 – 47,4 %. Pokud se
použije jako kritérium pro výskyt rezistence FERCT <90 %, je zřejmé, že
rezistence na BZ se vyskytla u všech testovaných koní/cyathostomin. Naopak
MOX byl 100% účinný u všech sledovaných jedinců.
Součástí studie bylo také zjistit dynamiku vylučování vajíček hlístic po
aplikaci testovaného anthelminitka. Výsledky EPG cyathostomin v grafu 1
ukazují, že do 3. dne po aplikaci FBZ dochází k určitému poklesu EPG, ale
následně počet vylučovaných vajíček narůstá na hodnoty blízké počátečnímu
stavu. Ani 14. den po aplikaci se nedá hovořit o výrazném supresivním vlivu
léčiva. Zcela oslišná je pak situace u moxidektinu (graf 2), kdy již 2. den po
179 aplikaci léčiva je zřejmý pokles EPG na téměř nulové hodnoty (EPG 20) a tento
trend pokačuje i následující dny. Od 5. dne byly zaznamenány nulové hodnoty
počtu vajíček ve faeces všech sledovaných koní a 14. den bylo EPG nulové.
Tab. 1: Účinnost dvou skupin léčiv – fenbendazolu (FBZ) a moxidektinu
(MOX) na základě hodnot EPG před a po aplikaci daného léčiva, FERCT
(Faecal Egg Count Reduction Test)
kůň
anthelmintikum
01.
02.
03.
04.
05.
06.
07.
08.
09.
10.
Helmigal (FBZ)
Helmigal (FBZ)
Helmigal (FBZ)
Helmigal (FBZ)
Helmigal (FBZ)
Equest Pramox (MOX)
Equest Pramox (MOX)
Equest Pramox (MOX)
Equest Pramox (MOX)
Equest Pramox (MOX)
EPG
den 0 den 14
1000
720
1020
880
380
200
500
300
1560
1160
840
0
600
0
700
0
920
0
520
0
180 FECRT (%)
28
13,7
47,4
40
25,6
100
100
100
100
100
EPG
2000
1500
A
1000
B
C
500
D
0
0
1
2
3
4
5
6
7
14
E
dny
Graf 1: Dynamika vylučování vajíček cyathostomin po aplikaci fenbendazolu,
sloupce A – E představují jednotlivé koně v testované skupině
EPG
2000
1500
F
G
1000
H
500
I
J
0
0
1
2
3
4
5
6
7
14
dny
Graf 2: Dynamika vylučování vajíček cyathostomin po aplikaci moxidektinu,
sloupce F – J představují jednotlivé koně v testované skupině
181 4. Diskuse
Test redukce počtu vylučovaných vajíček (FECRT), přes své
nedostatky, stále zůstává zlatým standardem při klinické diagnostice AR
(Kaplan, 2002; von Samson-Himmelstjerna, 2012). Pomocí tohoto in vivo testu
byla na studované farmě detekována populace rezistentních cyathostomin vůči
BZ anthelmintikům, a to v rozpětí 52,6 – 86,3 %. Rezistenci na FBZ u koní v
ČR popisuje i Chroust (2000), který udává FERCT pro malé strongylidy koní v
rozpětí 76 – 84 %. Podobné hodnoty zjistili i Langrová et al. (2002), kteří u pěti
farem v ČR stanovili účinnost FBZ v rozpětí 6,1 – 78, 8 %. Různá míra
rezistence cyathostomin na BZ preparáty byla dosud popsána z mnoha zemí
světa (Kaplan et al., 2004; Kuzmina a Kharchenko, 2008; Traversa et al., 2009;
2012).
Důvodů vzniku rezistence cyathostomin na BZ preparáty je hned
několik. Protože jsou relativně levná, preferují se pro terapii právě léčiva s touto
účinnou látkou. Jejich nadměrné používání (někdy i řadu let) pak vytváří silný
selekční tlak na populaci hlístic vedoucí poměrně brzy k vytvoření rezistence.
Chroust (2000) píše, že mebendazol (BZ) se u koní v ČR používal jako jediné
anthelmintikum déle, než 10 let. Mnoho autorů (Coles et al., 1992; Kaplan,
2002; Uhlinger et al., 1992; von Samson-Himmelstjerna, 2012) doporučuje
střídat léčiva s odlišnou účinnou látkou. Jako ideální se jeví pomalá rotace, tedy
používání jedné účinné látky jeden rok a druhý rok aplikace anthelmintika jiné
třídy. Nejlepších výsledků však bylo dosaženo při léčbě dvěma preparáty
současně. V současnosti se již u koní nedoporučuje strategická dehelmintizace.
Používání anthelmintika několikrát ročně, pro celou skupinu zvířat a snaha
docílit nulových hodnot EPG u všech zvířat vedla pouze ke zvýšení selekčního
tlaku na populaci parazita (Kaplan, 2002). Alternativou je tzv. kurativní léčba,
při které je podáváno léčivo pouze jedincům, kteří mají EPG >200 (Coles et al.,
2003; Kaplan et al., 2004) nebo jedincům s klinickými příznaky onemocnění.
Jedinci s nižším EPG nemají velký vliv na kontaminaci pastviny vajíčky hlístic a
navíc přispívají do refugií (část populace parazita, která není vystavena
anthelmintiku) a pomáhají tak snížit selekční tlak na rezistenci (Traversa et al.,
2009).
V chovu koní, který byl předmětem této studie, bylo splněno hned
několik výše jmenovaných předpokladů pro vytvoření AR dané populace
cyathostomin na anthelmintika BZ řady. Koně byly koprologicky vyšetřováni
pouze výjimečně a byl jim všem několikrát ročně podán FBZ. Toto léčivo je
přimícháváno jako prášek do krmiva a není tedy možné kontrolovat, zda se do
organismu jedince dostala doporučená dávka. Na tuto problematiku upozorňuje i
Várady et al. (2000), který píše, že prášková formulace léčiva vede z důvodu
odlišného příjmu krmiva zvířaty k suboptimálnímu dávkování. U koní nebyla
správně odhadnuta hmotnost, takže opět docházelo k podání nižší dávky léčiva,
182 než je dávka terapeutická. Všechny tyto chyby opakované mnoho let pomohly
na dané farmě vyselektovat rezistentní populaci cyathostomin.
Vysokou účinnost makrocyklických laktonů (ML) při léčbě
cyathostominóz, která byla zjištěna v této studii, podporuje řada autorů. Klei et
al. (2001) udávají účinnost ivermektinu (IVM) vůči hlísticím koní 99 – 100 %.
Stejně tak Traversa et al. (2009) a von Samson-Himmelstjerna (2012) popisují,
že ML jsou nejvíce účinnou látkou proti malým strongylidům, příčemž
moxidektin (MOX) je pro léčbu nejefektivnější. Přestože na ML dosud nebyla
zjištěna klinická rezistence, byly již zaznamenány případy snížené účinnosti
IVM proti malým strongylidům (Langrová et al., 1998; Lyons et al., 2008;
Molento et al., 2008).
Z výše uvedených důvodů se v současnosti upřednostňují tzv.
epizootologické principy kontroly GI hlístic koní (pravidelná koprologická
diagnostika, selektivní kurativní terapie, odstraňování výkalů z pastviny, spásání
pastviny i jinými druhy zvířat apod.) (Kaplan, 2002; von SamsonHimmelstjerna, 2012). Pokud nebudou dodržovány tyto principy, může za
poměrně krátkou dobu dojít ke vzniku AR i na poslední skupinu
širokospektrálních anthelmintik (ML), která jsou proti malým strongylidům koní
dosud dostatečně účiná a hledání udržitelné kontroly GI hlístic koní bude
mnohem těžší.
5. Poděkování
Tato práce vznikla na základě výsledků diplomové práce Lucie
Hruškové.
6. Použitá literatura
Bjorn H., Sommer C., Schougard H., Henriksen S.A. & Nansen, P., 1991:
Resistance to benzimidazole anthelmintics in small strongyles
(Cyathostominae) of horses in Denmark. Acta Veterinaria
Scandinavica, 32: pp 253 – 260.
Chroust K., 1998: The first occurence of anthelmintic resistance in strongylid
nematodes of sheep and horses in Czech Republic. Parasitology
International, 47: 242 p.
Chroust K., 2000: Occurence of anthelmintic resistance in strongylid nematodes
of sheep and horses in the Czech Republic. Veterinární medicína, 45,
pp 233 – 239.
Coles G.C., Eysker M., Hodgkinson J., Matthews J.B., Kaplan R.M., Klei T.R.
& Sangster N.C., 2003: Anthelmintic resistance and use of
anthelmintics in horses. Veterinary Record, 153, p 636.
183 Coles G.C., Jackson F., Pomroy W.E., Prichard R.K., von SamsonHimmelstjerna G., Silvestre A., Taylor M.A. & Vercruysse J., 2006:
The detection of anthelmintic resistance in nematodes of veterinary
importance. Veterinary Parasitology, 136, pp 167 – 185.
Coles G.C. & Roush R.T., 1992: Slowing the spread of anthelmintic resistant
nematodes of sheep and goats in the United Kingdom, Veterinary
Record, 130, pp 505 – 510.
Kaplan R.M., 2002: Anthelmintic resistance in nematodes of horses. Veterinary
Research, 33, pp 491 – 507.
Kaplan, R.M., Klei T.R., Lyons E.T., Lester G., Courtney C.H., French D.D.,
Tolliver S.C., Vidyashankar A.N. & Zhao Y. 2004. Prevalence of
anthelmintic resistant cyathostomes on horse farms. Journal of the
American Veterinary Medical Association, 225, pp 903 – 910.
Klei T.R., Rehbein S., Visser M., Langholff W.K., Chapman M.R., French D.D. &
Hanson, P., 2001: Re-evaluation of ivermectin efficacy against equine
gastrointestinal parasites. Veterinary Parasitology, 98, pp 315 – 320.
Kuzmina T.A. & Kharchenko V.O., 2008: Anthelmintic resistance in
cyathostomins of brood horses in Ukraine and influence of anthelmintic
treatments on strongylid community structure. Veterinary Parasitology,
154, pp 277 – 288.
Langrová I., Borovský M., Jankovská I., Navrátil J. & Slavík V., 2002: The
benzimidazole resistance of cyathostomes on five horse farms in the
Czech Republic. Helminthologia, 39, pp 211 – 216.
Langrová I., Jankovská I. & Fejt, R., 1998: The occurence of anthelmintic
resistance in nematodes of Cyathostomiane in the studfarm Xaverov.
Helminthologia, 35, pp 159 – 171.
Lyons E.T., Tolliver S.C., Ionita M., Lewellen A. & Collins, S.S., 2008: Field
studies indicating reduced activity of ivermectin on small strongyles in
horses on a farm in Central Kentucky. Parasitology Research, 103, pp
209 – 215.
Meier A. & Hertzberg H., 2005: Equine strongyles. II. Occurrence of
anthelmintic resistance in Switzerland. Schweizerisches Archiv für
Thierheilkunde und Thierheilkunde, 147, pp 389 – 396.
Molento M.B., Antunes J., Bentes R.N. & Coles G.C., 2008: Anthelmintic
resistance in nematodes in Brazilian horses. Veterinary Record, 168, pp
384 – 385.
Nilsson O., Lindholm A. & Christensson D., 1989: A field evaluation of
anthelmintics in horses in Sweden. Veterinary Parasitology, 32, pp
163 – 171.
Prichard R.K., Hall C.A., Kelly J.D., Martin I.C.A. & Donald A.D., 1980: The
problem of anthelmintic resistance in nematodes. Australian Veterinary
Journal, 56, pp 239 – 251.
184 Roepstorff A. & Nansen P., 1998: Epidemiology, diagnosis and control of helminth
parasites of swine. FAO Animal Health Manual, Rome, 161 pp.
Rommel M., Eckert J., Kutzer E., Boch J. & Supperer R., 2006:
Veterinärmedizinische Parasitologie. Parey; Auflage: 5., Berlin, 915 pp.
Sutherland I. & Scott I., 2010: Gastrointestinal Nematodes of Sheep and Cattle.
Biology and Control. Wiley-BlackWell, West Sussex, 242 pp.
Traversa D., Castagna G., von Samson-Himmelstjerna G., Meloni S., Bartolini
R., Geurden T., Pearce M.C., Woringer E., Besognet B., Milillo P. &
D’Espois M., 2012: Efficacy of major anthelmintics against horse
cyathostomins in France. Veterinary Parasitology, 188, pp 294 – 300.
Traversa D., von Samson-Himmelstjerna G., Demeler J., Milillo P., Schürmann
S., Barnes H.,Otranto D., Perrucci S., di Regalbono A.F., Beraldo P.,
Boeckh A. & Cobb R., 2009: Anthelmintic resistance in cyathostomin
populations from horse yards in Italy, United Kingdom and Germany.
Parasites & Vectors, 2 (Suppl 2):S2.
Uhlinger C.A. & Kristula M., 1992: Effects of alternation of drug classes on the
development of oxibendazole resistance in a herd of horses. Journal of
the American Veterinary Medical Association, 201, pp 51 – 55.
van Wyk J.A., Malan F.S., Gerber H.M. & Alves R.M.R., 1989: The problem of
escalating resistance of Haemonchus contortus to the modern
anthelmintics in South Africa. Onderstepoort Journal of Veterinary
Research, 56, pp 41 – 49.
Várady M., Königová A. & Čorba J., 2000: Benzimidazole resistance in equine
cyathostomes in Slovakia. Veterinary Parasitology, 94, pp 67 – 74.
von Samson-Himmelstjerna G., 2012: Anthelmintic resistance in equine
parasites – detection, potential clinical relevance and implications for
control. Veterinary Parasitology, 185, pp 2 – 8.
185 Fauna vodních měkkýšů Přírodní památky Královská obora v Praze
v letech 2001 až 2012
Freshwater Molluscs fauna of Královská obora natural monument in
Prague between 2001 - 2012
Vladimír Vrabec1 & Jan Farkač2
1)
Katedra zoologie a rybářství FAPPZ, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká
129, Praha 6 – Suchdol, CZ – 165 21, e-mail: [email protected]
2)
Katedra ochrany lesa a myslivosti FLD, Česká zemědělská univerzita,
Kamýcká 129, Praha 6 – Suchdol, CZ – 165 21, e-mail: [email protected]
Abstract
22 species of freshwater Mollusca and 6 species of landsnails were
recorded by research during the years 2001 – 2012 on some sites of the game
preserve – natural monument Královská Obora (= Stromovka) in Prague
(Central Bohemia, 50°06´20´´N/14°24´58´´E). Total 35 species of molluscs are
reported from Stromovka including historical data. The influence of the flood of
August 2002 was greater in the case of snails that were living on freshwater
macrophytes. The bentic fauna (mainly Bivalvia) survived without large
changes. All freshwater fauna is similar to the front of the flood ten years after
it. The presence of several species known from Stromovka from the first half of
the 20th century has been confirmed. Probably for the first time from Prague was
recorded species Valvata cristata.
Key words: Mollusca, freshwater, changes in the time, flood impact, Central
Bohemia, Prague, Natural Monument Královská obora
1. Úvod
V souvislosti s výstavbou tunelu Blanka pod Stromovkou byl první
autor tohoto textu v roce 2001 požádán o hodnocení stavu měkkýší fauny
Stromovky. Vzhledem k tomu, že suchozemští měkkýši se ve Stromovce příliš
nevyskytují, především z důvodů údržby parku, která vede k odstraňování jejich
stanovišť (např. tlejícího dřeva a listí, rostlinné biomasy), soustředil se průzkum
především na hodnocení vodní malakofauny. Ta byla ve spolupráci s druhým
autorem intenzivněji studována před a po povodni v letech 2001 a 2002 (Vrabec
et Farkač 2002, 2003), dále byla monitorována v letech 2003, 2010 a 2012.
Suchozemští měkkýši byli zachyceni jen okrajově. Souhrnné výsledky uvádíme
v této zprávě.
186 2. Historie výzkumu měkkýšů Stromovky
Rozlehlý pražský park Stromovka představuje se svými 89 ha
bezesporu významnou lokalitu pro řadu živočichů. Díky specifickému
historickému využití území (od 13. století královská obora a od 19. století park s
kosenými lukami) se zde udržely staré stromy, kterých jinde v Praze zbylo
poskrovnu. Jejich kmeny a dutiny hostí řadu vzácných xylofágních brouků,
jejich koruny a přízemní křovinné porosty představují hnízdiště pro množství
ptáků. Rybníčky, bazénky a vodoteče v parku jsou využívány obojživelníky jako
biotopy k rozmnožování, občas bohužel i k jejich škodě v důsledku
antropogenního znečištění (srov. Velenský et al. 2002). Skutečností je, že
přírodovědnému výzkumu tohoto poměrně hodnotného území je dlouhodobě
věnována stále nedostatečná pozornost a naše znalosti o složení fauny
jednotlivých skupin živočichů jsou kusé.
Poměrně dobře prozkoumanou skupinou na území celé takzvané velké
Prahy jsou měkkýši (viz. Juřičková 1995), neplatí to však o Stromovce. Sama
Juřičková (1995) podotýká, že „celé území by si zasloužilo podrobného
průzkumu“. Měkkýše ve Stromovce sbíralo několik malakozoologů, žádný se
ale jejímu průzkumu nevěnoval systematicky. Z různých indicií lze usuzovat, že
ve Stromovce působili Svoboda (ten ještě v 19. století) a Petrbok (počátkem 20.
stol.), samozřejmě zde sbíral zakladatel moderní české malakozoologie Ložek
(zhruba v letech 1936 – 1944) a prakticky v současnosti zde provedla více-méně
náhodný sběr i Juřičková (v roce 1991 a 1992). Publikovaných pramenů je
k dispozici žalostně málo. Kromě již citované Juřičkové (1995), která excerpuje
i nevydané (především Ložkovy) deníky, výzkumné zprávy a jiné manuscripty,
existují ještě tři staré a jednotlivé literární zmínky a to: Petrbok (1936, 1938) a
Uličný (1895). Celkem veškeré tyto prameny do zahájení zde prezentovaného
průzkumu ze Stromovky uvádějí 16 druhů, jejich seznam předkládáme dále.
Bylo-li z citovaných pramenů možno dohledat i přesnější údaj o výskytu,
uvádím jej též: např. Malá říčka – tj. slepé rameno Vltavy (používáme číslo 1),
dále samotná Stromovka obecně, většinou sběr v její západní části (používáme
číslo 2), některý z rybníčků a stojatých vodních ploch, většinou rybníček ve
východní části (číslo 3), vodní strouha (číslo 4). Juřičková et al. (2001) uvádí ze
Stromovky tyto do té doby zjištěné druhy (za každým druhem je naznačeno, ve
kterém období byl ve Stromovce zjištěn; používáme vžité členění na < 1950,
1950 – 2000):
Gastropoda
Čeleď: Viviparidae
1. Viviparus viviparus (Linnaeus, 1758): 1, < 1950;
2. Viviparus contectus (Millet, 1813): 1, < 1950;
Čeleď: Bithyniidae
187 3. Bithynia tentaculata (Linnaeus, 1758): 2, < 1950;
Čeleď: Valvatidae
4. Valvata piscinalis (O. F. Müller, 1774): 3, 1950 – 2000;
Čeleď: Lymnaeidae
5. Galba truncatula (O. F. Müller, 1774): 3, 1950 – 2000;
6. Stagnicola palustris sensu lato (O. F. Müller, 1774): 1, < 1950;
Čeleď: Planorbidae
7. Planorbis carinatus O. F. Müller, 1774: 1, < 1950;
8. Anisus vortex (Linnaeus, 1758): 1, < 1950;
9. Bathyomphalus contortus (Linnaeus, 1758): 4, 1950 – 2000;
10. Planorbarius corneus (Linnaeus, 1758): 1, < 1950;
Čeleď: Clausiliidae
11. Alinda biplicata (Montagu, 1803): 2, 1950 – 2000;
Čeleď: Succineidae
12. Succinella oblonga (Draparnaud, 1801): 3, 1950 – 2000;
Čeleď: Discidae
13. Discus rotundatus (O. F. Müller, 1774): 2, 1950 – 2000;
Čeleď: Zonitidae
14. Oxychilus glaber (Rossmässler, 1835): 2, < 1950;
Čeleď: Arionidae
15. Arion distinctus Mabille, 1868: 2, 1950 – 2000;
Bivalvia
Čeleď: Unionidae
16. Unio pictorum (Linnaeus, 1758): 1, 1950 – 2000.
3. Metodika průzkumu a hodnocení výsledků
Vlastní průzkum v PP Královská obora byl prováděn ve dnech 3. 10.
2001, 28. 9. 2002, 16. 10. 2003, 23. 9. 2010 a 2. 11. 2012 za použití běžných
metod výzkumu mokřadních biotopů (tj. odběr bentosu cedníkem). Koordináty
lokality jsou cca: 50°06´20´´ s. š. a 14°24´58´´ v. d., faunistický čtyřúhelník
(Pruner et Míka 1996) je to 5852c,d. K určování byly využity běžné klíče a
příručky (Beran 2002, Ložek 1956, Vrabec 2003, Vrabec et al. 1998, 1999,
2000). Platí V. Vrabec lgt. a det. není-li výslovně uvedeno jinak; dokladový
materiál je in coll. V. Vrabec (depon. in Praha, ČZU). Byl sebrán a dokladován
veškerý nalezený materiál měkkýšů, tak aby bylo možno alespoň zhruba
posoudit i kvantitativní zastoupení jednotlivých druhů.
Dominance druhů je hodnocena v 5 členné stupnici (Losos et al. 1985):
eudominantní druh (E) = více než 10 % jedinců ve vzorku, dominantní druh (D)
= 5 – 10 % jedinců ve vzorku, subdominantní druh (S) = 2 – 5 % jedinců ve
188 vzorku, recedentní druh (R) = 1 – 2 % jedinců ve vzorku, subrecedentní druh
(SR) = méně než 1 % jedinců ve vzorku.
Pro posouzení základních charakteristik společenstva je užit index
soustředěné dominance dle Simpsona ve vztahu zapsaném jako:
c = ∑Si=1 (Ni/N)2
kde N = počet jedinců i – tého druhu ve vzorku, N = součet všech
jedinců ve vzorku, S je počet druhů ve vzorku. Tento index lze doporučit
především pro vzorky o velkém množství nasbíraných jedinců, především
suchozemských měkkýšů. Není zcela jasné, zda je vhodný i pro hodnocení
vzorků vodní malakofauny (zvláště kvůli nestandardní metodice odběrů vzorků
měkkýšů ve vodním prostředí), avšak je v ČR pro hodnocení společenstev
měkkýšů poměrně často používán (např. Pfleger 1992, 1996; Vrabec 1999a,b).
Nomenklatura užitá v této studii je podle Juřičková et al. (2001).
4. Výsledky
Seznam zjištěných druhů s komentáři:
Gastropoda
Viviparidae
Viviparus viviparus (Linnaeus, 1758): 16. 10. 2003 [druh ověřen pouze z
plavebního kanálu Vltavy pod Stromovkou]; druh byl v minulosti ze
Stromovky udáván z tzv. Malé říčky, jde však o údaje starší padesáti let
(srovn. Juřičková 1995).
Bithyniidae
Bithynia tentaculata (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.),
28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010, 2.
11. 2012 [nalezena nejen ve sledované vodoteči ve Stromovce, ale i
v plavebním kanálu Vltavy pod Stromovkou]. Potvrzení údajů ze 40. let
20. století. Jde o hojný a znečištění vody odolný druh, v Praze 23
lokalit (Juřičková 1995).
Valvatidae
Valvata piscinalis (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač
lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010,
2. 11. 2012. Druh je v Praze nehojný, Juřičková (1995) uvádí pouze 9
lokalit. Někdy bývá považován za vzácnější (srov. Beran et Vrabec
1994). Potvrzení nálezu tohoto druhu v 90. letech.
Valvata cristata (O. F. Müller, 1774): 16. 10. 2003 (V. Vrabec lgt. et det.); druh
nebyl dosud v Praze zjištěn – nový druh pro území tzv. velké Prahy
(Juřičková, pers comm.). Nález však nebyl při dalších kontrolách
zopakován.
189 Acroloxidae
Acroloxus lacustris (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.);
Známo 7 lokalit druhu v Praze, ze Stromovky dosud není člunice
uvedena (Juřičková 1995) z Královské obory (Stromovky) uveden díky
provedenému průzkumu poprvé (srov. Juřičková 1995, Vrabec et
Farkač 2002, 2003).
Lymnaeidae
Galba truncatula (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.),
28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010 [v
prvém roce sledování pouze na louce ve strouze, v dalších letech i ve
sledované vodoteči]. V Praze je velmi hojná - 38 lokalit (Juřičková
1995) je parazitologicky významná jako nejznámější mezihostitel
motolice Fasciola hepatica. Potvrzení údajů o výskytu ve Stromovce.
Radix auricularia (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.),
28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010, 2.
11. 2012; v Praze známo 22 lokalit, ze Stromovky ale tento druh dosud
uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003).
Radix peregra (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.); z
Královské obory (Stromovky) uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002,
2003). [pouze na louce ve strouze].
Physidae
Physella cf. acuta (Draparnaud, 1805): 16. 10. 2003; z Královské obory druh
dosud nepublikovaný nález, pro Prahu je známo 9 lokalit (Juřičková
1995).
Planorbidae
Planorbis planorbis (Linnaeus, 1758): 2. 11. 2012, zachyceny 2 ex. ve vzorku
ze struhy pod Šlechtovou restaurací. Z Prahy jej Juřičková (1995) uvádí
z 5 stanovišť. Ze Stromovky je druh uveden poprvé.
Bathyomphalus contortus (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač
lgt.), 16. 10. 2003, 2. 11. 2012. V Praze vzácný druh - pouze 3 lokality
včetně Stromovky, potvrzení výskytu (Juřičková 1995).
Gyraulus albus (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.),
28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 23. 9. 2010, 2. 11. 2012.
V Praze poměrně rozšířený, známo je 20 lokalit v Praze z Královské
obory (Stromovky) byl uveden díky zde prezentovanému průzkumu
uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003).
Gyraulus [= Armiger] crista (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J.
Farkač lgt.), 2. 11. 2012; z Prahy je tento druh znám 9 lokalit,
z Královské obory byl díky průzkumu uveden poprvé (Vrabec et Farkač
2002, 2003).
Hippeutis complanatus (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač
lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 23. 9. 2010. V Praze
190 známo 8 lokalit, ze Stromovky byl druh uveden poprvé (Vrabec et
Farkač 2002, 2003).
Planorbarius corneus (Linnaeus, 1758): 23. 9. 2010, 2. 11. 2012, zjištěn ve
vodoteči pod chátrající budovou restaurace ve značném množství. Jde o
opětovné doložení výskytu ve Stromovce, odkud nebyl hlášen nejméně
60 let (srov. Juřičková 1995).
Clausiliidae
Alinda biplicata (Montagu, 1803): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.) [na
mrtvém ležícím kmeni]. Velmi hojný druh se 150 lokalitami v Praze
(Juřičková 1995). Potvrzení výskytu ve Stromovce.
Succineidae
Succinella oblonga (Draparnaud, 1801): 23. 9. 2010, 2. 11. 2012 [v okolí struhy
pod zchátralou restaurací].
Cochlicopidae
Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač
lgt.), 23. 9. 2010. Hojný druh se 126 lokalitami v Praze, z Královské
obory (Stromovky) byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002,
2003). [na mrtvém ležícím kmeni].
Valloniidae
Vallonia excentrica Sterki, 1893: 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., M.
Horsák teste det.); v Praze 6 lokalit, z Královské obory (Stromovky) byl
druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003).
Endodontidae
Discus rotundatus (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.)
[na mrtvém ležícím kmeni]. Hojný druh se 132 lokalitami v Praze
(Juřičková 1995). Potvrzení výskytu ve Stromovce.
Gastrodontidae
Zonitoides nitidus (O. F. Müller, 1774): 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.)
[po povodni byl zachycen ve vzorku vodních měkkýšů z vodoteče]. Pro
Stromovku hlášen jako nový druh, celkem v Praze 65 lokalit (Juřičková
1995, Vrabec et Farkač 2003).
Bivalvia
Unionidae
Anodonta anatina (Linnaeus, 1758): 16. 10. 2003 [pouze plavební kanál Vltavy
pod Stromovkou]. Z Vltavy je druh znám.
Sphaeriidae
Sphaerium corneum (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.),
28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010, 2.
11. 2012 [kromě sledované vodoteče ve Stromovce též plavební kanál
Vltavy pod Stromovkou]. Z Prahy jej Juřičková (1995) udává z 22
lokalit. Ze Stromovky byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002,
2003).
191 Sphaerium rivicola (Lamarck, 1818): 16. 10. 2003 [pouze plavební kanál
Vltavy pod Stromovkou]. Téměř ohrožený druh (NT) v červeném
seznamu (Farkač et al. 2005)
Musculium lacustre (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač
lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010.
V Praze vzácnější druh, je uváděn z území Prahy pod rodovým názvem
Sphaerium ze 7 lokalit (srov. Juřičková 1995). Pro Stromovku uveden
poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003).
Pisidium casertanum Poli, 1791: 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., M.
Horsák det.); 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., J. Hlaváč et V.
Vrabec det.), 23. 9. 2010, 2. 11. 2012; [na louce ve strouze]. Ačkoliv
jde o nejhojnějšího zástupce rodu Pisidium, je podle Juřičkové (1995)
z Prahy známo 16 lokalit, to svědčí o malé pozornosti, která je vodním
měkkýšům věnována. Ze Stromovky uveden poprvé (Vrabec et Farkač
2002, 2003).
Pisidium nitidum (Jenyns, 1832): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., M.
Horsák det.); 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., J. Hlaváč et V.
Vrabec det.), 2. 11. 2012; druhá lokalita v Praze (srovnej Juřičková
1995, Vrabec et Farkač 2002, 2003).
Pisidium subtruncatum (Malm, 1855): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.,
M. Horsák det.); 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., V. Vrabec et.
J. Hlaváč det.); 16. 10. 2003, 2. 11. 2012; z Královské obory
(Stromovky) byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003).
5. Diskuse
5.1. Srovnání současné a dřívější fauny Stromovky
Cíleným průzkumem v období 2001 až 2012 bylo ve Stromovce
zjištěno 22 druhů vodních měkkýšů (z toho 18 v kvantitativních vzorcích) a
náhodně zachyceno 6 druhů suchozemských. Druhy Acroloxus lacustris, Radix
auricularia, Radix peregra, Gyraulus albus, Gyraulus [= Armiger] crista,
Hippeutis complanatus, Cochlicopa lubrica, Vallonia excentrica, Sphaerium
corneum, Musculium lacustre, Pisidium casertanum, Pisidium subtruncatum a
Pisidium nitidum byly díky průzkumu pro Stromovku uvedeny nově (srov.
Vrabec et Farkač 2002, 2003). Po zveřejnění citovaných prací byly dále zjištěny
ještě vodní druhy Valvata cristata, Physella cf. acuta, Planorbis planorbis a
Sphaerium rivicola. Sečteme-li tedy zjištěné druhy s literárními údaji z
minulosti je nyní ze Stromovky znám výskyt 35 druhů, ovšem pouze 28 z nich
je doloženo v posledním desetiletí (≥ 2001). Žádný z nalezených druhů není
vyloženě vzácným druhem. Některé druhy jsou však poměrně vzácné na území
192 Prahy např. Vallonia excentrica nebo Pisidium nitidum. Valvata cristata byla
tímto průzkumem dokonce pro Prahu nalezena poprvé. Druh Sphaerium rivicola
je v červeném seznamu a vyskytuje se v přilehlém toku Vltavy. Na druhé straně
jsme nezaznamenali některé druhy ze Stromovky dříve v minulosti známé:
Viviparus contectus, Stagnicola palustris, Planorbis carinatus, Anisus vortex,
Oxychilus glaber, Arion distinctus, Unio pictorum; dlužno ovšem poznamenat,
že jsme po nich systematicky nepátrali, takže za druhy, které s největší
pravděpodobností ve Stromovce vymřely, doporučujeme považovat pouze ty,
které dnes vykazují citelný ústup z řady lokalit ČR, příkladem budiž druh
Planorbis carinatus – dnes veden jako ohrožený (EN) (Farkač et al. 2005).
V hlavním monitorovaném stanovišti – vodoteči před Šlechtovou
restaurací bylo jako vzorek sebráno poměrně značné množství měkkýšů (v roce
2001 celkem 203 ex., v roce 2002 celkem 193 ex., v roce 2003 celkem 106
exemplářů, v roce 2010 celkem 164 ex., v roce 2012 celkem 226 ex.), a to
opakovatelnou metodikou. Toto společenstvo bylo hodnoceno i kvantitativně a
byl srovnán stav před a po povodních (srov. Vrabec et Farkač 2002, 2003).
Můžeme konstatovat, že složení tohoto studovaného společenstva vodních
měkkýšů ve Stromovce na podzim roku 2001 zhruba odpovídalo obdobným
zkoumaným společenstvům vodních biotopů ČR, kde proti znečištění odolné
druhy Bithynia tentaculata, Valvata piscinalis, Bathyomphalus contortus a
Sphaerium corneum vystupovaly jako eudominantní co do počtu jedinců a
biomasy (i frekvence výskytu v případě hodnocení více stanovišť). Obdobné
očekávání splnily i druhy Gyraulus crista a Hippeutis complanatus na druhém
konci stupnice, jako přídatné subrecedentní až subdominantní druhy.
Složitější je postup při hodnocení společenstev mlžů rodu Pisidium –
zde většinou chybí srovnávací literární data o kvantitě jednotlivých druhů ve
vzorcích, neboť determinace tohoto rodu je poměrně obtížná, navíc pokud se
druhy rodu Pisidium vyskytují, bývají často přítomny masově ve směsi více
druhů. Ve vodoteči ve Stromovce byly na stejném stanovišti nalezeny tři hojné
druhy, přičemž z nich nejhojnější a v ČR patrně nejrozšířenější druh P.
casertanum zde netvořil většinovou populaci (dominantním druhem byl P.
subtruncatum). Za pozornost stojí i počty lokalit všech tří druhů rodu Pisidium
uváděných z území Prahy, které jsou vzhledem k hojnosti všech tří druhů na
ostatním území ČR nízké (Juřičková 1995). Svědčí to velmi pravděpodobně o
špatné prozkoumanosti Prahy z hlediska výskytu těchto drobných mlžů.
Po srpnových povodních roku 2002, bylo možno očekávat významné
změny ve složení suchozemské i vodní malakofauny tohoto rozsáhlého území.
Alespoň některé jsme zachytili naším průzkumem. Ve vodním biotopu, který
jsme hodnotili na základě odebraných kvantitativních vzorků, byla povodní
postižena především měkkýší fauna žijící na vegetaci; bentická fauna (hlavně
Bivalvia) byla zasažena podstatně méně. Tak byla po povodni v roce 2002
zjištěna téměř úplná absence okružáků. Oproti roku 2001 chyběly druhy
193 Bathyomphalus contortus, Gyraulus albus a Gyraulus crista. Stejně postižena
jako okružáci byla i člunice Acroloxus lacustris. Jde vesměs o druhy vázané na
vodní makrofyta, která byla povodní prakticky beze zbytku odplavena. Tomuto
vysvětlení odpovídá i částečný ústup druhu Radix auricularia. Tato plovatka
žije na vodních rostlinách jen zčásti, je schopna přežívat i na povrchu holého
dna. Obdobnou strategii předpokládáme i u druhu Valvata piscinalis, který si
udržel eudominanci.
Fauna dna zůstala kupodivu povodní téměř netknuta – druhy Sphaerium
corneum i Musculium lacustre byly nalezeny v hojném počtu – v horní polovině
stupnice dominance (S. corneum dokonce ve výrazně vyšším počtu než za
normálního stavu), nezměnilo se rovněž druhové spektrum Pisidií, pouze se
neprůkazně změnila jejich abundance. Mlži rodů Sphaerium a Musculium toto
krátkodobé zaplavení přežili prakticky bez ovlivnění, pro rod Pisidium je
pravděpodobně vzestup hladiny kritický, pokud trvá déle, řádově několik dnů až
týdnů (pozorovánu u druhu P. casertanum – viz. Vrabec 1997). Krátkodobý
vzestup hladiny (v řádu dní) během povodní se však projevil pouze výše
popsanou málo průkaznou změnou abundance. Lze říci, že díky nízké poloze
Stromovky vzhledem k normální hladině vody a šíři, do které se v těchto
místech Vltava mohla při povodni rozlít, zde voda spíše pomaleji vystoupala a
zase klesla bez výraznějšího rychlého proudění (na rozdíl od jiných území
Prahy). Proud stačil k odplavení makrovegetace, ale ne už k úplnému zanesení
lokality náplavem nebo naopak k jejímu vypláchnutí.
V roce 2003 (16. 9.) stále trval stav, kdy zkoumané společenstvo
postrádalo větší zastoupení okružáků – nadále chyběly druhy Gyraulus albus, G.
crista; druh Bathyomphalus contortus se oproti stavu těsně po povodni již
objevil, ale v minimálním množství, naopak úplně chybí druh po povodni
zaznamenaný v minimu Hippeutis complanatus. Nalezeni také nebyli drobní
mlži Pisidium casertanum a P. nitidum, to ale mohlo být způsobeno malým
objemem odebraného vzorku. Zcela nově byly zaznamenány druhy Valvata
cristata a Physella cf. acuta, které se sem zřejmě v souvislosti s povodní
rozšířily.
Následný kvantitativní odběr po 7 leté pauze v roce 2010 zachytil nově
dosti početný výskyt druhu Planorbarius corneus, který ve Stromovce nebyl po
dlouhou dobu pozorován, Tři nejhojnější druhy si nadále udržely dominanci
(Valvata piscinalis, Radix auricularia a Sphaerium corneum). Velmi citelně se
snížilo množství mlžů rodu Pisidium a zmizela Valvata cristata. Je možné, že
těmto druhům nevyhovovalo dané stadium sukcese. Vzhledem k tomu, že v roce
2010 probíhaly úpravy vodotečí a vodních ploch ve Stromovce včetně
bagrování, bylo možno očekávat další změny ve složení malakofauny.
Vzorek odebraný v roce 2012 potvrdil návrat fauny okružáků, stav
osídlení vodoteče je téměř stejný jako v roce 2001, ovšem pouze v té části, která
nebyla opravena v rámci revitalizace po povodni, kde je zachováno původní dno
194 a porosty vodních a mokřadních makrofyt při březích. Nově byl ve vzorku
z nenarušené části zjištěn druh Planorbis planorbis, potvrzen byl poměrně
početný výskyt druhu Gyraulus albus, jednotlivci byli zachyceni od druhů
Gyraulus crista a Bathyomphalus contortus. V horní polovině stupnice
dominance jsou opět druhy Sphaerium corneum (naprosto dominantní druh),
Pisidium subtruncatum, Valvata piscinalis a Radix auricularia. Nebyly však
nalezeny očekávané druhy Musculium lacustre, Galba truncatula a Hippeutis
complanatus. V místech opravených břehů se záhozem velkými kameny je
vodoteč prakticky sterilní (jen Radix auricularia). Tyto opravy proběhly v roce
2010. Srovnání změn dominance pro pět kvantitativně odebraných vzorků
ukazuje tabulka 1, nepublikované výsledky odběrů z let 2010 a 2012 tabulka 2.
5.2. Stabilita společenstva a jeho dlouhodobá perspektiva
Lze konstatovat, že vodní a mokřadní biotopy Stromovky jsou na
měkkýše poměrně bohaté a zdá se, že i v dlouhodobém měřítku z hlediska
vyváženosti společenstev poměrně stabilní (index soustředěné dominance pro
vzorek vodních měkkýšů dlouhodobě studovaného stanoviště vodoteče pod
zchátralou Šlechtovou restaurací v roce 2001 je 0,13; pro rok 2002 po povodni
je 0,28, pro rok 2003 je 0,20, pro 2010 je 0,29 a pro 2012 0,32). V případě
zpracování prosevů by to bezpochyby svědčilo o druhové bohatosti a
vyrovnanosti = stabilitě společenstva (srov. Pfleger 1992), v případě hodnocení
početně nepříliš bohatých vzorků o n okolo 200 jedinců lze opatrně konstatovat,
že nižší hodnota indexu odpovídá většímu množství druhů, které se dělí o
dominanci (Odum 1977, Begon et al. 1997). Může to znamenat, že výpočet je
zkreslený, protože vzorek je příliš málo početný, čímž se zvýraznil vliv
metodických chyb při jeho odběru, nebo také to, že společenstvo je stabilní a
dlouhodobě funkční (tj. s existující přírodě blízkou strukturou), protože vodní
biotopy Stromovky hostí i významnější druhy. Jednoznačněji je možno
komentovat výsledek z roku 2012, kdy je dominance výrazně vychýlena ve
prospěch druhu Sphaerium corneum.
195 Tab. 1: Výsledky zpracování kvantitativních vzorků vodní malakofauny
odebíraných ze stejného stanoviště ve Stromovce (vodoteč pod Šlechtovou
restaurací). Stupnice dominance viz. metodika, c = hodnota indexu soustředěné
dominance. Tab. 1: Quantitative results of water malacofauna samples collected from the
same habitat in Stromovka (watercourse under Šlechtas restaurant). Scale of
dominance: E = eudominant species, D = dominant species, S = subdominant
species, R = recessive species, SR = subrecessive species; c = index
concentraced dominance according to Simpson.
číslo
druh
2001
2002
2003
2010
2012
1
Bithynia tentaculata
E
D
R
R
S
2
Valvata piscinalis
E
E
D
D
D
3
Valvata cristata
4
Acroloxus lacustris
5
Galba truncatula
6
Radix auricularia
7
Physella cf. acuta
8
Planorbis planorbis
9
Bathyomphalus contortus
E
10
Gyraulus albus
D
11
Gyraulus crista
S
12
Hippeutis complanatus
R
13
Planorbarius corneus
14
Sphaerium corneum
E
E
15
Musculium lacustre
S
D
16
Pisidium casertanum
S
SR
17
Pisidium nitidum
R
R
18
Pisidium subtruncatum
D
E
R
R
S
D
R
R
R
D
E
D
R
SR
SR
SR
R
D
SR
SR
SR
D
R
E
E
E
SR
SR
SR
SR
S
R
E
Total ex.
203
193
106
164
226
c
0,13
0,28
0,2
0,29
0,32
196 SR
Tab. 2: Výsledky kvantitativních odběrů 23. 9. 2010 a 2. 11. 2012.
Tab. 2. The results of quantitative sampling 23rd September 2010 and the 2nd
November 2012. The columns after the names of species are the numbers of
individuals, and the conversion to percentages.
počet
počet
číslo
druh
jedinců 2010 % jedinců 2012 %
1
Bithynia tentaculata
2
1,2
10
4,4
2
Valvata piscinalis
17
10,4
19
8,4
3
Valvata cristata
0
0
0
0
4
Acroloxus lacustris
0
0
0
0
5
Galba truncatula
3
1,8
0
0
6
Radix auricularia
53
32,3
15
6,6
7
Physella cf. acuta
0
0
0
0
8
Planorbis planorbis
0
0
2
0,8
9
Bathyomphalus contortus
0
0
1
0,4
10
Gyraulus albus
3
1,8
15
6,6
11
Gyraulus crista
0
0
1
0,4
12
Hippeutis complanatus
1
0,6
0
0
13
Planorbarius corneus
13
7,9
4
1,8
14
Sphaerium corneum
68
41,5
121
53,5
15
Musculium lacustre
1
0,6
0
0
16
Pisidium casertanum
1
0,6
2
0,8
17
Pisidium nitidum
0
0
9
4,0
18
Pisidium subtruncatum
2
1,2
27
11,9
164
100
226
100
Total ex.
197 Obr. 1: V roce 2010 probíhala úprava a čištění vodotečí ve Stromovce. Veškeré
foto: V. Vrabec
Fig. 1: In 2010 proceeded repair and clean streams in Stromovka. All photo: V.
Vrabec
Obr. 2: Odběrové místo kvantitativních vzorků 2001 - 2012 (vodoteč pod
zchátralou Šlechtovou restaurací). Pohled 2010.
Fig. 2: Sampling location of quantitative samples from 2001 to 2012 (water
course under former Šlechta restaurant). View the 2010.
198 Obr. 3: Obdobný pohled na odběrové místo v roce 2012. Úpravy vodotečí a
nádrží se místa nedotkly.
Fig. 3: A similar look at the sampling location in 2012. Repairs of streams and
reservoirs not touched to the place.
Obr. 4: Provedené úpravy nejsou vhodné pro vodní měkkýší faunu, protože
vedly k narušení litorálu a destrukci břehových porostů vodních makrofyt.
Fig. 4: Repairs are not suitable for aquatic mollusc fauna, because it led to the
disruption of littoral and aquatic macrophytes destruction.
199 Obr. 5: Stromovka neposkytuje vhodné prostředí pro rozvoj společenstav
suchozemských měkkýšů, protože veškerá organická hmota je z parku
odklízena. Louky jsou koseny a listový opad (na snímku) bude shrabán a
odvezen.
Fig. 5: Stromovka does not provide a suitable environment for the development
of communities of terrestrial molluscs, because all organic matter is out of the
park eliminated. Meadows are mown and leaf litter (pictured) will be raked and
removed.
Obr. 6: Výsledkem zahradnické údržby Stromovky jsou pečlivě uklizené pláně.
Fig. 6: The result of gardening maintenance of Stromovka is carefully cleaned
plain.
200 6. Závěr
Průzkumem zaměřeným převážně na vodní měkkýše bylo v letech 2001
až 2012 ve Stromovce zjištěno 22 druhů vodních a 6 druhů suchozemských
měkkýšů. Celkem včetně historických dat je ze Stromovky nyní známo 35
druhů. Lze konstatovat, že alespoň vodní a mokřadní biotopy Stromovky jsou na
měkkýše poměrně bohaté, zdá se, že před letní velkou povodní v roce 2002 zde
existovalo poměrně vyrovnané a stabilní společenstvo vodních měkkýšů.
Povodeň vyvolala ústup druhů vázaných na vodní vegetaci, která byla
spláchnuta. To postihlo především okružáky. Několik let po povodni došlo
k opětovné stabilizaci společenstva a druhy vázané na vodní vegetaci se
navrátily. Po roce 2010 se projevil vliv oprav vodotečí, kdy bohatěji osídleny
zůstaly pouze úseky s nenarušeným břehem a dnem. Celkově lze konstatovat, že
na změnách stávající druhové diverzity Stromovky se více projevila povodeň
než antropogenní vlivy.
7. Poděkování
Děkujeme kolegům J. Hlaváčovi a M. Horsákovi za determinaci části
materiálu druhů Pisidium nitidum, P. subtruncatum a Vallonia excentrica.
8. Literatura
Begon M., Harper J. L. & Townsend C. R., 1997: Ekologie. Jedinci, populace,
společenstva. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc, 949 str.
Beran L., 2002: Vodní měkkýši České republiky – rozšíření a jeho změny,
stanoviště, šíření, ohrožení a ochrana, červený seznam. Sborník
přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, Supplementum, 10, 258
str.
Beran L. & Vrabec V., 1995: Vodní měkkýši řeky Cidliny. (Water molluscs of
Cidlina river.). Práce muzea v Kolíně – řada přírodovědná, Kolín,
1(1994): str 33-58.
Farkač J., Král D., Škorpík M., 2005: Červený seznam ohrožených druhů České
republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic.
Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Praha. 760 str.
Juřičková L., 1995: Měkkýší fauna velké Prahy a její vývoj pod vlivem
urbanizace. Natura Pragensis, Praha, 12: str 1-212.
Juřičková L., Horsák M. & Beran L., 2001: Check-list of the molluscs (Mollusca) of
the Czech Republic. Acta Societatis Zoologicae Bohemicae, 65: pp 25-40.
Losos B., Gulička J., Lellák J. & Pelikán J., 1985: Ekologie živočichů. SPN,
Praha, 316 str.
201 Ložek V., 1956: Klíč československých měkkýšů. Nakl. SAV, Bratislava, 436
str.
Odum E., 1977: Základy ekologie. Academia, Praha, 736 str.
Petrbok J., 1936: Bahenka živorodá ve Vltavě u Prahy. Časopis Národního
Muzea, 110: str 60.
Petrbok J., 1938: Měkkýši náplavu Vltavy na Smíchovské louce. Časopis
Národního Muzea, 112: str 112.
Pfleger V., 1992: Měkkýši (Mollusca) v údolí Zhůřského a Pěnivého potoka u
Horské Kvildy (Šumava). Časopis Národního Muzea, Řada
přírodovědná, 159(1-4): str 13-25.
Pfleger V., 1996: Malakologický výzkum šumavských pralesů. Silva Gabreta, 1:
str 175-177.
Pruner L. & Míka P., 1996: Seznam obcí a jejich částí v České republice s čísly
mapových polí pro síťové mapování fauny. Klapalekiana, 32(Suppl.):
str 1-175.
Uličný J., 1895: Měkkýši čeští. Klub Přírodovědecký, Praha, 208 str.
Velenský P., Velenský M. & Velenský M., 2002: Vývojové postižení skokanů
skřehotavých ve Stromovce. Živa, Praha, 50(1): str 32-33.
Vrabec V., 1997: Vodní měkkýši (Mollusca) povodí Sobočického potoka u
Zásmuk. (Water Molluscs in the Sobočický Brook Area by Zásmuky.).
Studie a Zprávy Okresního muzea Praha - východ, Brandýs nad Labem
- Stará Boleslav, 12(1996): str 161-175.
Vrabec V., 1999a: Příspěvek k poznání fauny měkkýšů (Mollusca) CHKO Bílé
Karpaty. (Contribution to the knowledge of the mollusc fauna
(Mollusca) of the Protected Landscape Area Bílé Karpaty.). Sborník
Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 3: str 12-22.
Vrabec V., 1999b: Rozbor měkkýšího společenstva Semické hůry a jeho
srovnání s obdobnými společenstvy ve středním Polabí. (An Analysis
of the Molluscs Community at Semická hůra Hill and its Comparision
with similar Communities in the Middle Elbe River Region.). Studie a
Zprávy Okresního muzea Praha - východ, Brandýs nad Labem - Stará
Boleslav, 13(1998): str 155-173.
Vrabec V., 2003: Nově ohlášené druhy vodních měkkýšů pro ČR – doplňky
našich klíčů. str 155-160. In: 19. seminář Aktuální otázky vodárenské
biologie, 5.–6. února 2003, Praha, Česká republika, Ambrožová Jana
(Edit.), VŠCHT Praha, MZe, ČLS, Vodní zdroje Ekomonitor, s. r. o.,
262 str + CD.
Vrabec V. & Farkač J., 2002: Poznámky k fauně měkkýšů (Molusca)
chráněného území – přírodní památky Kálovská obora v Praze.
(Preliminary observations about fauna of Mollusca in the game
preserve – Nature Monument Královská obora in Prague). Muzeum a
současnost, Ser. Natur., Roztoky, 17: str 3-14.
202 Vrabec V. & Farkač J., 2003: Influence of the flood of August 2002 on the
freshwater mollusc fauna of the game preserve – Natural Monument
Královská obora in Prague. Acta Facultatis Ecologiae, 10, Suppl. 1
(Proc. 13th Conference of Slovak Limnol. Soc. & Czech Limnol. Soc.,
Banska Štiavnica, June 2003): pp 207-211.
Vrabec V., Velecká I. & Sládeček V., 1998: Plži (Gastropoda) ve vodárenských
tocích a nádržích České republiky a jejich individuální saprobní index.
Sborník ze 14. semináře Aktuální otázky vodárenské biologie, 4.–5. 2.
1998, Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost, Nár.
komitéty IWSA ČR a SR, Ústav technologie vody a prostředí VŠCHT,
Česká limnologická společnost, Praha, str 108-118.
Vrabec V., Velecká I. & Sládeček V., 1999: Plži (Gastropoda) ve vodárenských
tocích a nádržích II - klíč k určování. Sborník z 15. semináře Aktuální
otázky vodárenské biologie, 3.–4. 2. 1999, Česká vědeckotechechnická
vodohospodářská společnost, Praha, str 83-93.
Vrabec V., Velecká I. & Sládeček V., 2000: Klíč k určování mlžů (Bivalvia) z
vodárenských toků ČR a jejich individuální saprobní index. Sborník z
16. semináře Aktuální otázky vodárenské biologie, 2.–3. 2. 2000, Česká
vědeckotechnická vodohospodářská společnost, Praha, str 143-159.
203 Název: Workshop on biodiversity, Jevany
Vydavatel: Česká zemědělská univerzita v Praze
Povoleno: děkanátem FAPPZ
Tisk: Power Print, Praha- Suchdol
Náklad: 50 výtisků
Počet stran: 207
Vydání: první
Rok vydání: 2012
ISBN: 978-80-213-2343-8
Download

Workshop on biodiversity, Jevany - Česká zemědělská univerzita v