Exkurze Inženýrská geologie
1
2
3
4
5
6
Vodárenská štola Bedřichov
Vodní nádrž Josefův Důl – hráz + injekční štola
Protržená přehrada na Bílé Desné
Násypy a zakládání areálu firmy A. Raymond Jablonec
Násyp a založení haly IMP Kokonín
Průmyslová zóna Liberec Jih
5. 9. 2014
Program IG Exkurze
8:00
Odjezd od Technické univerzity v Liberci (budova IC –
vedle místa konání kongresu)
8:30-9:30
Vodárenská štola Bedřichov (vrtaný tunel v žule
s obnaženým povrchem, měření a přenos dat v podzemí,
hydrogeologie, teploty, pohyby puklin, geofyzika)
10:00-11.00
VN Josefův Důl – hráz a injekční štola
11:30-12:00
Protržená přehrada na Bílé Desné (kolaps sypané hráze
v roce 1916 - lokalita, stavba, historie, dochovaná
šoupátková věž)
13:00-14:00
areály firem A. Raymond Jablonec - 8 m násyp a haly
+ IMP Kokonín u Jablonce - 15 m násyp + plošné
zakládání průmyslových hal i s jeřábovou dráhou
citlivých na stejnoměrné sedání, a to na nově
vybudovaných vysokých násypech
14:30-15:00
Průmyslová zóna Liberec-Jih – Problematika odvodnění
stavenišť, hrubé terénní úpravy včetně úpravy základové
půdy při zachování principu vyrovnané bilance zemních
hmot před zakládáním průmyslových hal v průmyslové
zóně JIH Liberec na svazích Ještědského hřebene
do 15:30
návrat na Technickou univerzitu v Liberci
Změna programu vyhrazena.
Vodárenská štola Bedřichov
Prohlídka prvních 300 m tunelu celkové délky 2600 m raženého v žule. Tunel slouží jako přivaděč vody
z nádrže Josefův důl do úpravny vody v Bedřichově (příjezd v rámci exkurze, zde vstup do tunelu). Vedle
toho probíhá v tunelu výzkum a monitoring jevů v horninovém prostředí (Česká geologická služba,
Technická univerzita v Liberci. Materiály v exkurzním průvodci jsou použity z posteru prezentovaného na
kongresu. V navštíveném úseku 0-300 m je převážná část použitých typů měřicích přístrojů.
Vodní nádrž Josefův Důl
Úvod
Vodní nádrž Josefův Důl je nejmladší přehradou Jizerských hor. Byla postavena na řece Kamenici v letech
1976 – 1982. Jejím hlavním účelem je akumulace pitné vody především pro oblast Liberecka a Jablonecka.
Samozřejmě, že také chrání obce pod hrází před povodněmi. V neposlední řadě se jedná i o zdroj
elektrické energie.
Rozkládá se na ploše 138 hektarů. Přehradu tvoří dvě sypané hráze o výšce 43-44 m a délce kolem
720 m. Hloubka dosahuje až 44 m. Objem vody v nádrži se pohybuje kolem 22-23 miliónů m3.
Popis vodního díla (zdroj Povodí Labe – přehrada Josefův Důl)
Uzávěr přehradního profilu je tvořen dvěma hrázemi – hlavní a boční. Obě hráze jsou zemní, sypané,
přímé. Jako stabilizační prvek bylo použito žulové eluvium z místních zdrojů. Těsnění hrází je provedeno
na návodní straně asfaltobetonovým pláštěm. Po koruně obou hrází vede komunikace.
U hlavní hráze je v návodní patě vybudována injekční štola, ze které je možné provádět kontrolu a dotěsňování podloží. Trysková injektáž zde byla poprvé v České republice pro snížení propustnosti podloží hráze.
Průsaky do injekční štoly jsou odváděny odvodňovací štolou do odpadního koryta. Podloží boční hráze je
utěsněno betonovou ostruhou u návodní paty hráze. Boční hráz není vybavena odvodňovací a injekční
štolou a pro odvádění prosáklé vody slouží soustava drenážních trubek uložených v podloží hráze.
Vzdušná strana obou hrází je zpevněna travním porostem.
Technologické zařízení pro převádění vody a vodárenský odběr je umístěno ve sdruženém objektu v
nejnižším místě nádrže. Sdružený objekt je železobetonová věž půdorysu 19,2 x 21,1 m a výšky 59,35 m.
Pro vypouštění nádrže jsou zde umístěny dvě spodní výpusti o průměru 1200 mm ukončené regulačními
rozstřikovacími uzávěry o celkové kapacitě 42,2 m3.s-1. Základové výpusti jsou opatřeny třemi uzávěry –
provizorní, revizní rychlouzávěry a provozní regulační rozstřiky. Revizní a regulační uzávěry lze ovládat z
velínu v kanceláři obsluhy. Na odbočce z levé základové výpusti je nainstalována vodní elektrárna se
dvěma turbínami typu BANKI o výkonu 2 x 55 kWh.
Odběr vody pro vodárenské využití je zabezpečen z mokré šachty sdruženého objektu z pěti vtokových
otvorů v různých výškových úrovních v max. množství 860 l.s-1. Odtud je surová voda vedena ocelovým
potrubím o průměru 800 mm uloženým ve štole délky 2569 m do úpravny vody v Bedřichově.
Pro zajištění ochrany vody v nádrži před znečištěním bylo zde vymezeno 1. a 2. pásmo hygienické
ochrany. U paty věže a na jejím vrcholu jsou strojovny, kde jsou osazena potřebná technologická zařízení.
Přístup do horní strojovny sdruženého objektu je po ocelové lávce dlouhé 150 m.
Na sdružený objekt navazuje 418 m dlouhý odpadní tunel vnitřního podkovovitého tvaru o výšce 4,0 m,
který je veden do pod hrází. Slouží k odvádění vody od výpustí a v polovině délky je do něho též zaústěn
šachtový bezpečnostní přeliv s kótou přelivné hrany 732,2 m n.m. Šachtový přeliv s kapacitou základových
výpustí bezpečně převede tisíciletou povodeň 212 m3.s-1.
Mezi oběma hrázemi je umístěno provozní středisko, které se skládá z provozního objektu a tří rodinných
domků pro obsluhu přehrady. Vytápění celého provozního střediska je zabezpečeno tepelným čerpadlem,
které využívá průsakovou vodu z boční hráze a je doplněno el. energií vyrobenou ve vlastní MVE.
Výstavba přehrady
V šedesátých letech se začal projevovat nedostatek pitné vody v aglomeraci Liberecka a Jablonecka, proto
byla v roce 1970 vypracována koncepce zásobování této oblasti vodou. Ta navrhla vybudování vodárenské
nádrže na Kamenici v Jizerských horách. Profil přehrady byl vybrán nad Josefovým Dolem v r. km 30,200.
Hlavní přítoky do nádrže jsou Kamenice, Blatný potok a Červený potok. Ústředním investorem bylo
Ministerstvo lesního a vodního hospodářství ČSR a investorem Vodohospodářský rozvoj a výstavba Praha.
Projekt vodního díla zpracoval Hydroprojekt Praha. Dodavatelem se staly firmy Vodní stavby, oborový
podnik Praha, závod Teplice (stavební část) a Sigma Hranice (technologická část). Tunelářské práce
prováděl podnik Výstavba dolu uranového průmyslu, závod Horní Žďár. Stavební práce byly zahájeny v
roce 1976 a 1. 8. 1982 byl zahájen ověřovací provoz. Vodohospodářská kolaudace proběhla 27. 5. 1987.
Technická data (výškový systém Balt p.v.)
- kóta koruny hráze
- délka hráze v koruně
- šířka hráze v koruně
- výška hráze nad základem
- kóta bezpečnostního přelivu
- průtočná kapacita přelivu
- celkový objem nádrže
- zásobní prostor
kóta
objem
- ovladatelný prostor
kóta
objem
- neovladatelný prostor
kóta
objem
- max. zatopená plocha
735,00 m n.m.
2 x 360 m
4,5 m
44,0 m
732,20 m n.m.
110 m3.s-1
22,114 mil. m3
732,00 m n.m.
20,028 mil. m3
732,20 m n.m.
20,763 mil. m3
733,20 m n.m.
1,352 mil. m3
138,10 ha
Hydrologické údaje
- plocha povodí
- prům. dlouhodobá roční výška srážek
- prům. dlouhodobý roční průtok
- průtok Q100
20,02 km2
1524 mm
0,762 m3.s-1
107,3 m3.s-1
Kontakt
Přehrada Josefův Důl, 468 44 Josefův Důl 353, Tel: 483 380 104
Protržená přehrada na Bílé Desné
(zdroj pro mapy: Mapy.cz)
Geologické poměry
Geologická mapa a vysvětlivky (zdroj (ČGS)
aplitický granit [ID: 1495]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit aplitický, Typ hornin:
magmatit hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: drobnozrnná, Soustava: Český masiv krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity
lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit [ID: 1496]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit
hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum
a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické
oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit [ID: 1497]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit
hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: hrubozrnná, Soustava: Český masiv - krystalinikum a
prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti,
Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit až granodiorit [ID: 1498]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, granodiorit, Typ
hornin: magmatit hlubinný, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a
prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti,
Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
Situace a technická data
Technická data - Řez přehradou
1. Těleso hráze vyplněné hutněnou zeminou.
2. Šoupátková věž (technicky: manipulační vež základnové výpusti). Z tohoto místa se ovládalo první šoupě
výpustního potrubí. V okamžiku katastrofy bylo naplno otevřeno.
3. Šoupátková komora. Toto šoupě bylo před katastrofou zčásti otevřeno a zajišťovalo regulérní výtok z přehrady.
Po zpozorování průsaku se ho již naplno otevřít nepodařilo.
4. Výpustní štola s uloženým ocelovým potrubím.
Pozn.: Schéma pochází z knihy "Přehrady povodí Labe". Ústí ocelového potrubí se ve skutečnosti nachází za vodotěsnou
přepážkou, která je na schématu ve výpustní štole pouze slabě naznačena.
Charakteristiky přehrady
zahájení stavby 17.10.1912
datum kolaudace 18.11.1915
datum protržení 18.9.1916
délka hráze v koruně
172,8 m
šířka hráze v koruně
5,2 m
šířka hráze v základu
54 m
objem nádrže 400 000 m3
objem vody při protržení 290 000 m3
kóta koruny hráze 820,50 m n. m.
kóta dna nádrže 806,34 m n. m.
kóta maximální hladiny 818,90 m n. m.
kóta hrany přelivu u štoly 818,20 m n. m.
kóta hrany bočního přelivu 818,60 m n. m.
náklady na stavbu 484 000 korun
Obecný popis
Přehrada na Bílé Desné byla projektována jako sypaná zemní hráz, neboť rostlá skála, na které by se dala
postavit gravitační hráz (tzv. typ Intze) byla příliš hluboko. Při budování byla zemina v tělese hráze vždy po
navršení 40 cm zhutňována válcováním. Výpustní štola s šoupátkovou věží byla opatřena proti sedání
uložením na betonový rošt. Výpustní potrubí ve štole má průměr 80 cm a bylo na jednom konci
uzavíratelné ze šoupátkové věže a na druhém konci ze šoupátkové komory na vzdušné straně hráze.
Příčiny protržení
Příčinou protržení hráze na Bílé Desné bylo nerovnoměrné sedání tělesa hráze a výpustní štoly s
šoupátkovou věží. Štola byla chybně uložena na pilotovém roštu, a tak vlastně vůbec nesedala, na rozdíl
od masy zeminy v tělese hráze. Došlo tak k postupnému "rozlomení" hráze právě nad výpustní štolou.
Pravděpodobně kolem šoupátkové věže začala voda rozrušovat těleso hráze. Chybný byl tedy již samotný
projekt a také technologie výstavby: zemina tělesa hráze měla být hutněna dokonaleji, po menších
vrstvách. Ukázalo se též, že sklon hráze byl příliš strmý a těsnění pláště nedostatečné. Výpočty též
prokázaly, že projektovaná kapacita přepadů byla nedostatečná a už padesátiletá voda by se přelila přes
korunu hráze! Katastrofa na Bílé Desné nadlouho ovlivnila vývoj sypaných zemních hrází v celé Evropě.
(zdroj Internet)
Informace o protržené přehradě převzaté z informačního panelu stojícího přímo u přehrady:
„Rozsáhlé opakované povodně v oblasti Jizerských hor iniciovaly vznik společenství k regulaci vodních
toků. Následně byla v Jizerských horách vybudována soustava přehrad, které měly zabránit neřízeným
průtokům vody a chránit tak obyvatelstvo před ztrátou majetků. Přehrada na Bílé Desné byla vybudována
jako poslední ze soustavy vodních děl stavěných v oblasti Jizerských hor v povodí Kamenice, Jizery a
Lužické Nisy. Měla sloužit k ochraně obcí Desná, Tanvald, Velké Hamry a dalšími před velkými vodami a
v menší míře jako vodní zdroj nalepšení průtoků pro zásobení níže ležící sklářské továrničky průmyslovou
vodou. Výstavbě přehrady na Bílé Desné (1912 – 1915) předcházela výstavba vodních děl Harcov v Liberci
(1902 – 1904), Bedřichov na Černé Nise (1902 – 1906), Fojtka na potoce Fojtka, Mlýnice na Albrechtickém
potoce (1904-1906), Mšeno v Jablonci nad Nisou (1906-1909) a Souš na Černé Desné (1911-1915).
O vybudování soustavy dvou nádrží (na Bílé a Černé Desné) rozhodlo v roce 1908 Vodní družstvo
založené v roce 1902 v dolním Polubném. K vodoprávnímu schválení projektu došlo 30. prosince 1903.
Stavba přehrady na Bílé Desné byla zahájena až v roce 1912. Stavební práce byly ukončeny kolaudací
v týž den jako u nedaleké přehrady Souš na Černé Desné, a to 18. listopadu 1915.
Později byla vybudována štola k převedení vody z Bílé Desné do nádrže přehrady Souš jakožto zařízení
umožňující vzájemné spolupůsobení obou vodních děl. Přehrada na Bílé Desné byla vybudována jako hráz
sypaná, zemní, přímá z hlinitopísčitého materiálu s drobným štěrkem. 13,9 m vysoká, s vnitřní jílovitou,
návodní těsnící vrstvou o mocnosti 1 m. Délka hráze v koruně byla 172,8 m, šířka koruny 5,2 m. Opevnění
návodních svahů bylo provedeno dlažbou 30 cm silnou, kladenou na cementovou maltu a 40 cm silným
podkladním betonem. Vzdušný líc byl zpevněn pouze zatravněním. K převedení velkých vod byl vybudován
boční přeliv s kaskádovitým odpadním korytem a vývarem. Jeho přelivná hrana je o 40 cm výše než u
přelivu na levém úbočí, jehož spadiště stí do spojovací štoly směrem k Černé Desné. Spojovací štola
vyražená ve zdejší biotitické žule je dlouhá 1105 m a jen v krátkých secích je opatřena obezdívkou. Jako
funkční blok sloužila šoupátková věž se zatápěnou šachtou, v níž byl umístěn jeden šoupátkový uzávěr
základové výpusti. Druhý šoupátkový uzávěr základové výpusti byl umístěn před jejím vyústěním do toku.
Nádrž přehrady Bílá Desná o celkovém objemu 400.000 m3 vody ani neměla čas se zcela naplnit. Poprvé,
v červenci 1915, ještě před kolaudací objektu se jí podařilo svoji opodstatněnost obhájit, když zadržela
vodu z letních přívalových dešťů. Za deset měsíců, v pondělí 18. září 1916 se při nadržení 290.000 m3
vody v odpoledních hodinách hráz protrhla. Následky byly katastrofální.“
Během několika minut zahynulo 62 osob a vznikly rozsáhlé škody na majetku. Přehrada nebyla nikdy
obnovena.
fotografie na této a dalších stránkách (R. Vybíral)
Nedávný stav – před odlesněním lokality (zdroj internet)
(Žlutá čára na obrázku přibližně ohraničuje původní profil hráze)
V roce 1996 byla Protržená přehrada na Bílé Desné prohlášena za kulturní památku. Stalo se tak k 80. výročí protržení
přehrady. Nyní je na místě bývalé přehrady vyznačena krátká naučná stezka s několika zastávkami. Pár metrů severně
od ústí spojovací štoly jsou patrné základy bývalé turistické Krömerovy boudy (postavena 1917), která byla po roce 1945
vypálena.
Mostkem přes říčku nás naučná stezka přivede k ústí základnové výpusti, které je zachyceno na
obrázku. Bílá Desná teď teče vlevo podél celé základnové výpusti, ačkoliv původní koryto bylo více
vpravo. Co skrývá tmavý otvor?
Po několika metrech (pozor na hlavu!) narazíme na stěnu a díváme se do ústí ocelového potrubí
(průměr 80 cm), kterým kdysi regulovaně odtékala voda z přehrady. Podle naplaveného dříví se sem
voda dostane i dnes. Pohled do potrubí napovídá, že první šoupě (to ovládané z šoupátkové věže) je
stále otevřeno, stejně jako v pondělí 18. září roku 1916...
Na druhé straně základnové výpusti je šoupátková komora skrývající druhý uzávěr výpustního
potrubí. Levé křídlo šoupátkové komory chybí - můžeme ho nalézt o kus dál v lese, kam jej odvalil
proud vody tryskající z průrvy hráze.
Na obrázku vlevo je druhé šoupě. Právě tento uzávěr se ještě snažili dělníci naplno otevřít, ale museli
utéct dříve než se jim to podařilo. Vřetenová hřídel s klikou už dnes chybí a zbytek ventilu působí v
chladné šoupátkové komoře ponurým dojmem.
Za druhým šoupětem se můžeme podívat na uložení potrubí v základnové výpusti. Ocelová roura je
usazena na několika betonových pilotech. Na konci je opět zeď za níž se nachází, utajené našim
zrakům, první šoupě, které se ovládalo z šoupátkové věže v úrovni koruny hráze. Základnová výpust
je částečně podemleta okolo proudící vodou Bílé Desné.
U západního konce hráze nalezneme přepadovou kaskádu, která měla odvádět velkou vodu. Stupně
kaskády jsou daleko menší než např. u Soušské přehrady, a tak lze celým korytem pohodlně projít.
Stromy rostoucí na stupních dávají tušit, že příroda je zde již dlouho pánem.
Východní hrana přepadu je o necelý půlmetr níže než západní. Spojovací štola měla odvádět
přebytečné vody do přítoku Soušské přehrady. I dnes tudy proudí voda, která se přivádí potrubím od
jezu, vybudovaného několik stovek metrů proti proudu Bílé Desné.
Tento obrázek ukazuje výtokový portál štoly Protržené přehrady ze strany Soušské přehrady. Snímek
byl pořízen někdy v lednu 1996. Samotná štola je významným zimovištěm netopýrů, a proto jejich
vyrušení z líbezných snů by bylo projevem vandalství a mdlého rozumu.
Chronologický přehled událostí (zdroj internet)
datum
1845-1899
1897 17.7.
1897 29.7.
1899 září
1899 25.9.
1901 13.1.
1902 15.12
1904 30.9.
1904 1.10.
1904 27.12.
1906 30.3.
1908 30.12.
1911 6.7.
1912 17.10.
popis události
V tomto období, konkrétně v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890,1897 a 1899, docházelo v
podhorských oblastech Jizerských hor a západních Krkonoš k opakovaným povodním, když ta v roce
1897 byla nejhorší.
Ve vyšších polohách Jizerských hor začíná vydatně pršet.
Meteorologická stanice na Nové Louce zaznamenala rekordní 24-hodinový úhrn srážek čítající 345
litrů/m2. Říčky jsou stále dravější a vystupují z břehů. Část Liberce se ocitá pod vodou, v povodí Jizery a
Nisy dochází k obrovským škodám, které v Čechách dosáhly výše přes 9,5 mil. rakouských korun a v
sousedním Sasku 10 mil. marek (1,2 mil rak. korun). Prameny uvádějí, že jen na české straně Nisy tehdy
zahynulo 120 osob.
Liberecký výbor podnikatelů uspořádal přednášku profesora dr. ing. Otto Intze z Cách na téma výstavby
údolních přehrad a jejich národohospodářském významu.
V Liberci se koná ustanovující schůze k založení Vodního družstva pro regulaci toků a výstavbu
údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy pro město Liberec a zemské okresy Jablonec nad
Nisou, Chrastavu a Frýdlant. Členy se stávají jak zástupci průmyslu, tak i zástupci obcí a okresů.
Profesor Otto Intze předkládá generální projekty šesti přehrad z nichž je později pět postaveno. Jsou to
údolní přehrady Harcov (651 tis. m3) , Bedřichov (2,131 mil. m3), Fojtka (323 tis. m3), Mlýnice (241 tis.
m3) a Mšeno (3,058 mil. m3).
V hotelu Sklář v Dolním Polubném se ustanovuje Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé
Desné. Předsedou byl zvolen velkoprůmyslník Wilhelm Riedel. Družstvo mělo k dispozici již
rozpracovaný projekt přehrady, jenž byl zpracován projekční kanceláří firmy, která předtím stavěla
železniční trať Tanvald-Kořenov. Po dokončení projektu však vodní družstvo čelilo podmínce Zemské
komise pro regulaci vodních toků, která požadovala celý projekt vypracovat nebo alespoň posoudit
profesorem Intzem z Cách. Ten byl však v té době zaneprázdněn.
Během inspekční cesty navštívil prof. Intze Dolní Polubný, seznámil se se stavem projekčních prací a
prohlédl si zamýšlenou lokalitu na Souši i povodí Bílé Desné. Večer uspořádal ve Skláři přednášku a
ještě týž den bylo vodní družstvo rozšířeno o stavbu přehrad na Bílé Desné a Kamenici.
Při prohlídce povodí Kamenice stihla profesora Intze náhlá nevolnost a je převezen do tanvaldské
nemocnice.
Profesor Otto Intze umírá a situace vodního družstva v Dolním Polubném se komplikuje.
Vodní družstvo zadává projektové práce na stavbu přehrad na Černé Desné, Bílé Desné a Kamenici
stavebnímu radovi ing. Wilhelmu Plenknerovi z Prahy.
Pražské místodržitelství schválilo projekty na stavbu všech tří přehrad.
Ministerstvo veřejných praci konečně schválilo udělení dotací vodnímu družstvu pro stavbu přehrad na
Černé a Bílé Desné.
Je započata výstavba přehrady na Bílé Desné. Stavba byla zadána pražské stavební firmě Schön a
synové. Stavbu řídil E. Gebauer, dozorem byli pověřeni A. Klammt a K. Podhajský.
Po intezivních deštích došlo k velkému poškození rozestavěného díla.
Vypukla první světová válka. Inflace ve válečných letech přinutila investora (vodní družstvo) k
úsporným opatřením, které se patrně promítly do výsledné kvality přehrady.
1915 září
Přehrada na Bílé Desné je dokončena.
1915 18.11.
Za nepříznivého počasí proběhla kolaudace přehrady, kterou vedl ing. K. Podhajský, a uznala ji za
provozuschopnou.
1916 18.9. 15.00 Je pondělí. Hrázný sedí na hrázi u šoupátkové věže a nic zvláštního nepozoruje. V nádrži je právě 260
000 m3 vody (max. objem nádrže je 400 000 m3).
1916 18.9. 15.30 Kolem jdoucí dřevaři upozorňují hrázného na asi 2cm pramínek vody, který prýští z tělesa hráze.
Hrázný ihned volá do kanceláře vodního družstva. Zde přítomný správce stavby ing. Gebauer nařizuje
otevřít naplno oba uzávěry a vydává se k přehradě. Až sem později dorazí, spatří již prázdnou nádrž...
Mezitím jde hrázný spolu s dělníky do šoupátkové komory otevřít provozní uzávěr.
1916 18.9. 15.55 Voda tryská z hráze již tak silně, že dělníci musejí utéct a zanechávají uzávěr pouze ze tří čtvrtin
otevřený.
1916 18.9. 16.00 Na obecní poštovní úřad přišla zpráva, že se mají majitelé jezů a náhonů upozornit, že korytem teď
poteče více vody.
1916 18.9. 16.15 Propadává se dlažba na návodní straně hráze. Do obce pod přehradou přišlo hlášení "alarmujte hasiče,
hráz se protrhla!".
1916 18.9. 16.40 Dlažba se propadla až ke dnu a vzniknuvší most z koruny hráze se řítí do vody deroucí se průrvou ven.
1916 18.9. 16.?? Z lesa se ozývá temné dunění a hrozivý praskot. Vrcholky stromů se chvějí a vznáší se nad nimi oblaka
prachu. Jako první padá běsnícímu živlu za oběť panská pila a je smetena i se zásobou dřeva. Korytem
říčky se teď valí balvany, kmeny stromů i dřevo z pily. Tato vlna se jako hrozné beranidlo žene s
ohlušujícím rachotem a ničí vše co jí stojí v cestě. Lidé prchají na okolní stráně a zcela ohromeni sledují
tuto apokalypsu, která mění v trosky jejich dlouholetou práci. Někteří se na poslední chvíli snaží
zachránit své blízké či majetek a mnozí za to zaplatí životem. Domy a továrničky se pod nárazem
přívalové vlny bortí i s lidmi, nebo jsou podemlety běsnícím proudem. Železniční mosty zachycují část
pevného obsahu a v Tanvaldu voda "jen" zaplavuje sklepy, odnáší kůlny a ničí vybavení továren. Až do
Železného Brodu voda zaplavuje přilehlé pozemky. V Mladé Boleslavi stoupá Jizera jen o 20cm. Během
půlhodiny je dílo zkázy dokonáno!
1916 18.9. večer Trosky budov, nánosy písku a kamení, oběti, to vše teď lemuje kdysi poklidné koryto říčky. Všude
pobíhají zmatení lidé a zoufale se vyptávají na osud svých blízkých a známých. Následující noc je
hrozivá. Mezi troskami se jako přízraky pohybují světélka, jak lidé hledají své bližní.
1916 19.9.
Zdravotní oddíl vyhledává a odklízí oběti do márnice. Na místo neštěstí je povolen přístup jen na základě
povolenky. Je ustaven Výbor pro pomoc postiženým, který pak organizoval pomoc a podával prosebné
petice.
1916 20.9.
Do Desné je povolán oddíl ženistů. 200 mužů z maďarského pěšího regimentu pracuje na odklízení
trosek, stavbě mostů.
1916 21.9. 14.00 Na místo neštěstí příjíždí hrabě Coudenhove a vyjadřuje soucit s postiženými a slibuje finanční pomoc.
1916 23.9. 15.30 V krásném podzimním odpoledni se na desenském hřbitově koná pohřeb obětí katastrofy.
1916 24.9.
Do Desné se sjíždějí tisíce lidí, konají se smuteční mše.
1923 28.3.
Po předchozím soudním řízení jsou rozsudkem krajského soudu v Liberci obžalovaní W. Riedel, A.
Klammt a E.Gebauer (K. Podhajský se po zprávě o protržení přehrady zastřelil) zproštěni viny. Státní
zastupitelství se odvolává.
1925 24.1.
Novým rozsudkem jsou A. Klammt a E. Gebauer uznáni vinnými. Odsouzení i W. Riedel podávají
odvolání které je však zamítnuto.
1929 10.11.
Wilhelm Riedel, který vedl odpor, zemřel.
1931 26.5.
Nejvyšší soud v Brně nařizuje zrušení rozsudků a obnovu řízení.
1932 29.9.
Okresní soud v Tanvaldě zrušil obžalobu proti A. Klammtovi a E. Gebauerovi. Zamítnutím odvolání
veřejného žalobce končí definitivně celý spor trvající 15 let.
1937 10.10.
Za hojné účasti občanů je v Desné odhalen památník katastrofy.
1996
Areál Protržené přehrady je prohlášen za kulturní památku.
1913 18.-20.8.
1914 26.7.
Areál firmy A. Raymond Jablonec
granit [ID: 1497]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný,
Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: hrubozrnná, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské
paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka:
krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit až granodiorit [ID: 1498]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, granodiorit, Typ hornin:
magmatit hlubinný, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum,
Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský
masiv, Poznámka: lugikum
granit [ID: 1500]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný,
Mineralogické složení: muskovit biotit, Zrnitost: středně zrnitá, Poznámka: tanvaldský, Soustava: Český masiv krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické
oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
I. etapa výstavby (1996 – 1997)
Na první pohled by se zdálo, že v prostředí žuly není se založením čehokoli žádný problém. V daném
případě se však jednalo o údolí protékané Rýnovickým potokem, jenž zde zanechal vcelku mocné jílovité a
organické náplavy. Pod jemnozrnnými fluviálními vrstvami byl přítomen zvodnělý písčitý štěrk s příměsí
jemnozrnné frakce.
Svahy údolí byly pokryty deluviálními polohami charakteru jílovito písčitých hlín, hlinitých písků, které
přecházely do žulového eluvia a následně do zcela zvětralé až navětralé žuly.
S ohledem na volbu úrovně HTÚ došlo v první etapě v letech 1996 – 1997 k zaříznutí terénu do severního
křídla údolí, do prostředí biotitické a rozpukané žuly, k odhalení zvodnělých puklin se značnými přítoky a
k nutnosti řešit odvodnění staveniště prostřednictvím drenážního systému směřujícího do potoka a
samozřejmě posoudit vhodnost těženého materiálu do násypů. V té době nebyla stabilizace s pomocí
směsných pojiv ještě v takové fázi jako nyní, takže jemnozrnné zeminy byly nahrazeny drceným
kamenivem, jež se ukládalo ve vrstevnatém násypu spolu s vytěženým žulovým eluviem charakteru
štěrkovitého písku, přičemž první vrstva budovaného násypu byla provedena z frakce 63-125 mm a měla
resp. dosud má mimo jiné i funkci celoplošné drenáže.
Po provedení HTÚ se jak administrativní budova, tak i první výrobní hala zakládaly plošně, na patkách
spočívajících v násypové partii na odvodněných polštářích z drceného kameniva a v odřezové části na
rozrušené skalní hornině, tedy v podstatě také na polštáři pro vyrovnání nestejnoměrného sedání.
Fotografie ze zahájení zemních prací v roce 1996, z tvorby násypového tělesa a ze zakládání v roce 1997
a poslední obrázek na této stránce je letecká fotografie po dokončení 1. etapy výstavby:
II. etapa výstavby (2003 – 2004)
V rámci druhé etapy se řešily obdobné problémy jako v první etapě, ale objevily se nové, neboť jižní partie
se nořila do jemnozrnných a organických náplavů Rýnovického potoka. Navíc s ohledem na morfologii
terénu bylo zřejmé, že vyrovnaná bilance zemních hmot zde nebude možná a pokud možno vhodný
materiál bude nutné dovážet ve větší míře, než v první etapě. Ke stabilizaci jemnozrnných svahovin se díky
jejich přistoupilo jen v omezené míře. Zásadním momentem při provádění násypu bylo dodržení původní
receptury, takže bazální partie násypu byla z hrubozrnného materiálu – kamenů i balvanů včetně drceného
kameniva pro odvedení puklinové vody celoplošně do potoka. Na ni byly rozprostírány další vrstvy, přičemž
i zde se přistoupilo k vrstevnatému násypu. Použito bylo jak vytěžené žulové eluvium (štěrkovitý písek třídy
S3 a písčitý štěrk třídy G3) s úlomky žuly, drcené kamenivo různých frakcí, ale i směsný recyklát z různých
jabloneckých staveb. Vrstvení probíhalo ve vhodných klimatických poměrech po max. 0,25 m před
zhutněním a ke zhutnění byly použity těžké vibrační válce o hmotnosti nad 20 tun.
Na podzim roku 2003 byla pro urychlení konsolidace na větší část hotového násypu (resp. především na
jeho čelo) navezena vysoká a těžká deponie, která zde díky dostatku času působila více než půl roku. Až
na konci jara se stavba v další fázi zemních prací znovu rozběhla.
Také zde se zakládalo plošně, na patkách v kombinaci s pasy.
IIa. etapa výstavby (2009)
V rámci této etapy se přistavovaly tří sekce ke skladové hale. V době provádění předchozí etapy se
předpokládalo, že na novou etapu bude dostatek času. V první řadě bylo nutné rozšířit násyp blíže
k potoku, odstranit organické náplavy a vrstvit nový násyp. Díky tomu, že na nedaleké liberecké
průmyslové zóně zhotovitel stavby měl přebytek jemnozrnného materiálu charakteru jílů se střední
plasticitou, jenž tam byl promísen nehašeným vápnem a dovážen na stavbu A. Raymond. Nový násyp byl
na původní napojen lavicovitě, prostřednictvím zámků. Po skončení vrstveni stabilizovaného násypu a
rozprostření klasické ochranné vrstvy se s ohledem na různé zatížení zakládalo kombinovaně – plošně
(patky) i hlubinně.
Schéma s vyznačením jednotlivých etap výstavby
III. etapa výstavby (2012 – 2014) = Expanze III
Třetí etapa výstavby - viz sborník Kongresu.
Původní lokalita byla zarostlým erozně akumulačním údolím protékaným Rýnovickým potokem. Pravé křídlo údolí,
kde se větší část poslední etapy výstavby areálu odehrála, bylo zavezeno nehomogenními navážkami o mocnosti až
2-3 m a na nich spočívala deponie přemístěného žulového eluvia s kameny a balvany žuly. Rozsáhlá deponie
zasahovala i do údolí potoka. Tak jako v přechozích etapách zde proběhl nejprve klasický IGP.
Pohled z deponie na severovýchodní zarostlou
část budoucí výstavby
Pohled z deponie jihovýchodní zarostlou část
budoucí výstavby
Pohled z údolí na západ s 10 m vysokou deponií
ze žulového eluvia a úlomků žuly z areálu TUL
Pohled z deponie do údolí a na předchozí
etapy výstavby
Podél osy údolí resp. v údolní nivě se nacházely organické, v podstatě lakustrinní jemnozrnné zeminy o mocnosti až
0,5-1 m a pod nimi fluviální vysoce a středně plastické jíly i písčité jíly tuhé a místy i měkké konzistence. Další vrstvy
představovaly pevné písčité jíly, které přecházely do zvodnělých žulových písků, štěrků, nejprve fluviálních a posléze
eluviálních. Přechod do zcela zvětralé, silně rozpukané biotitické žuly, která je součástí rozsáhlého variského
krkonošsko-jizerského žulového masivu, se odehrával hloubkách kolem 5 m. S ohledem na nestejno-měrné
zvětrávání zdejší žuly byly přechody do odolnějších partií žuly zaznamenány v různých hloubkových úrovních.
Na pravém, tedy jihozápadním, křídle údolí zcela zvětralou žulu překrývaly relikty žulového eluvia charakteru
žulového štěrkovitého písku s příměsí jemnozrnné frakce o mocnosti do 1 m. Nad ním se nacházely deluviální
jílovito-písčité a jílovité hlíny tuhé až pevné konzistence. Nejvyšší partie vrstevního sledu na svahu pravého křídla
tvořily vrstvy prokořenělé humózní hlíny přesypané materiálem z navážky a z deponie.
Důležitým momentem při řešení dané problematiky je existence dosud otevřeného koryta Rýnovického potoka, který
protéká v ose údolí areálem ze severozápadu k jihovýchodu, přičemž ekologická loby zařídila, aby alespoň jeho část
areálem protékala bez zatrubnění v tzv. biokoridoru, což se v první fázi, kdy do potoka vtékaly nečištěné a silně
páchnoucí splaškové vody z městské části zastavěné rodinnými domky zvané Stará Osada zdálo nemyslitelné. Až
po prosazení existence lokální ČOV resp. po odkanalizování Staré Osady nad vtokem do areálu se mohl stát
biokoridor v centru průmyslového areálu skutečností. Biokoridor byl podmínkou prodeje městského pozemku, na
kterém se měla odehrát výstavba poslední etapy, stavebníkovi resp. firmě A. Raymond.
Teoreticky, kdy základové poměry jsou složité a objekt má náročnou konstrukci, by se při výpočtu základových
konstrukcí mělo postupovat dle zásad 3. geotechnické kategorie. K tomu by bylo třeba jak dle původní ČSN 73 1001,
tak samozřejmě i dle eurokódů resp. ČSN EC 1997-1 a ČSN EC 1997-2 využít průkazné hodnoty získané při IGP.
Pokud jsem správně četl nové předpisy, tak mezi řádky se nich připouští, že pokud se směrné normové
charakteristiky, se kterými se dosud pracovalo v rámci 2. geotechnické kateogorie, v obdobných podmínkách
osvědčily, lze s nimi pracovat.
Navíc jsem již v době zpracování IGP věděl o uvažované úrovni HTÚ resp. ±0, takže uvedení směrných normových
charakteristik do IGP byla v daných podmínkách spíše pouze formalita.
Aby bylo jasno, údolí se mělo zavézt až k výškové úrovni přechozí etapy na jihu areálu A. Raymond, což znamenalo
zvýšení terénu o cca 7 m podél osy údolí a naopak snížení terénu na západě, kde se nacházely navážky a deponie o
cca 5 -12 m. Navíc bylo nutné zatrubnění potoka do betonoých trub o světlosti 1,5 m, které bylo nutné vyrobit namíru
pro daný úsek i s ohledem na předpokládané zatížení násypovým tělesem, novým objektem a provozem v areálu.
Z IG průzkumu bylo zřejmé, že část nehomogenních navážek je do násypu nepoužitelná, stejně tak nepoužitelnými
byly označeny organické zeminy v údolní nivě a humozní prokořenělé horizonty na svazích pravého křídla, ale také
tuhé, místy i měkké vysoce i středně plastické jíly nacházející se pod organickými zeminami. Tyto zeminy byly
samozřejmě označeny jako nevhodné do podloží násypu.
Spolupráce inženýrského geologa a projektantů
Původní statik byl přesvědčen o tom, že po provedení násypu se vytvoří pilotážní plato a jím navržené desítky pilot
vetknutých do navětralé žuly budou tvořit základové konstrukce nového železobetonového skeletu. S ohledem na
uvedené základové poměry by délka pilot byla velmi proměnlivá – od cca 2 m na západě staveniště, kde by skalní
hornina po odtěžení deponie, navážek a původního kvartérního pokryvu vystupovala mělce pod úrovní ±0, až k cca
10-15 m ve značné části nové haly. Velkým problémem s ohledem na umístění pilot byla existence Rýnovického
potoka, který vedl diagonálně přes staveniště nové etapy.
Nezaznamenal jsem, že by statik řešil parametry násypu ve vztahu k založení ŽB podlah nové haly resp. v dané
etapě přípravých prací ani on ani projektanti stavební části, ale ani projektanti dopravných staveb neměli i přes
seznámení se s IGP a vysvětlení dané problematiky geologem představu, jak v daných podmínkách navrhnout
násypové těleso resp. provedení HTÚ.
Ne, že by nechápali, že když se provádí násypové těleso v objemech tisíců metrů krychlových, lze postupovat cíleně
tak, aby vytvořila umělá základová půda pro plošné zakládání, ale spíše nechtěli podstupovat riziko, že se to
nepodaří. Pro některé překvapivě, pro mě nikoli, danou problematiku rychle vzali za svou zástupci investora, kteří
bylo přítomni výstavbě předchozích etap a vybrali nového statika.
V souvislosti s předpokládanými HTÚ je zcela nepochybné, že přistoupí-li se k variantě plošného založení, lze již od
samotného počátku cílit výrobu násypu tak, aby splnila požadavky pro plošné založení přímo v tělese násypu.
V podstatě proběhne obrácený postup než obvykle: statik nebude při výpočtu plošných základových konstrukcí
(patek) reagovat na parametry stávající základové půdy, ale naopak předepíše, jak má vypadat deformační zóna a
dodavatel zemních prací ve spolupráci s inženýrským geologem je zajistí. Tento proces úspěšně proběhl i na
předchozích etapách výstavby areálu A. Raymond. V rámci zajištění stejnoměrného sedání je samozřejmě nutné
provést cílené úpravy tam, kde násyp není přítomen, a kde základovou půdu tvoří různě zvětralá biotitická žula.
Spolupráce s osvíceným, chápajícím a menšího rizika se neobávajícím projektantem je při řešení obdobné
problematiky základním momentem, přičemž práce inženýrského geologa se v této fázi přípravných prací, pokud se
jí zúčastní, nutně prolíná s činností geotechnika a projektanta zemních prací.
V této fázi jsme se neobešli bez spolupráce s potencionálním dodavatelem zemních prací, což v daném případě, kdy
zakázku vedli zkušení zástupci firmy A. Raymond a nikoli státní úředníci rozhodující o dotacích, bylo základem
úspěšného řešení. Jinými slovy – byl vybrán včas a ne pouze na základě ceny.
Společně se řešilo řešilo:
- úpravu resp. výměnu nevhodného a silně stlačitelného podloží násypu a vyspádování terénu
- odvodnění údolí i jeho pravého křídla (zachycení bočních přítoků mělké podzemní vody z náplavů, z eluvia, ale i
z puklin žuly tak, aby násypové těleso a jeho podloží v čase nedegradovalo)
- volbu materiálu do stabilizačního podloží násypu s funkcí celoplošné drenáže (lomový kámen s vysokou
mezerovitosti)
- zatrubnění potoka včetně volby směru, založení betonových trub, bet. lože + obbetonování + obsyp
- vhodnost různých materiálů resp. zemin vytěžených z prostoru staveniště do násypového tělesa v rámci principu
vyrovnané bilance zemních hmot, přičemž základním předpokladem pro jejich využití byla jejich úprava resp.
zlepšení parametrů například formou stabilizace vhodnými médii (nehašené vápno v případě jílovitých hlin, dorosol –
směsné pojivo v případě písčito-jílovito a jílovito-písčitých zemin, tedy i v případě dlouhodobě deponovaného
žulového eluvia, které se z původních štěrkovitých písků s příměsí jemnozrnné frakce S3(S-F) rozpadlo díky
rozloženým živcům na jílovitý písek S5(SC))
- vrstevnatý násyp – kde se střídaly vrstvy stabilizované jemnozrnné zeminy a použitelná část navážek, rozložené
žulové eluvium z deponie, ale i nově vytěžené eluvium z pravého křídla údolí, dovezený lomový kámen, drcené
kamenivo a štěrkodrť vhodně volených frakcí,
- sklony svahu na čele vrstevnatého násypu
- návrh testování vrstev násypu ...
Inženýrskogeologický dozor při zemních pracích (zakládání a provádění násypu)
Dle výše uvedených zásad probíhaly jak přípravné práce včetně výměny podloží a odvodnění, tak i samotné
provádění násypového tělesa – viz fotodokumentace (11/2011 – 05/2012:
Inženýrskogeologický dozor při zakládání nového průmyslového objektu
Po půlroční konsolidaci násypového tělesa proběhly finální zkoušky v úrovni HTÚ, na kterou byla rozprostřena
ochranná vrstva štěrkodrti frakce 0-63 mm. Z této úrovně byly po dohodě se statikem hloubeny výkopy pro základové
patky. Díky předchozím úpravám měly výkopy svislé stěny, takže jejich rozměry odpovídaly přesně rozměrům
projektovaných základových patek. Bednění odpadlo. Těžbou nakypřená základová spára byla přehutněna vibračním
pěchem nebo deskou a ihned potom byla položena vrstva podkladního betonu.
Násyp a založení haly v areálu firmy IMP Kokonín
Geologická mapa lokality (zdroj ČGS)
fylit + svor [ID: 866]
Eratém: proterozoikum, Útvar: neoproterozoikum, Poznámka: prekambrium (svrchní proterozoikum?),
Skupina: velkoúpská skupina, Horniny: fylit, svor, Typ hornin: metamorfit, Mineralogické složení: chlorit
muskovit\ albit, místy s biotit či granát, Barva: zelenošedá, (0),, Soustava: Český masiv - krystalinikum a
prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské krystalinikum,
Poznámka: lugikum
fylit + svor [ID: 867]
Eratém: proterozoikum, Útvar: neoproterozoikum, Poznámka: prekambrium (svrchní proterozoikum?),
Skupina: velkoúpská skupina, Horniny: fylit, svor, Typ hornin: metamorfit, Mineralogické složení: chlorit
muskovit\ albit, místy s biotitem ci granátem, Barva: šedá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské
paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské krystalinikum, Poznámka:
lugikum
Areál IMP se nachází v prostředí proterozoických fylitů a jejich zvětralinového pláště. Kvartérní pokryvy
tvoří deluviální štěrkovito-kamenité sutě a jílovito-písčité hlíny. Nejvyšší partie staveniště nové haly však
tvořily různě mocné, nehomogenní a nekonsolidované polohy navážek, kterými bylo zaváženo erozně
akumulační údolí již od doby bývalého zemědělského provozu od 70. let minulého století. Nadmořská
výška staveniště se pohybovala mezi 510 – 525 m n.m.. Údolím protéká malá vodoteč, jejíž povodí sahá až
k vrcholu Vyhlídky (630 m n.m.). Díky zdejším klimatickým podmínkám je údolí nikoli pouze při jarním tání
vodou nasycené.
Složitá morfologie terénu a nemožnost rozšiřování areálu IMP jinam než vzhůru znamenala, že výstavba se
bude odehrávat právě podél osy zavezeného údolí, těsně nad stávajícími objekty areálu.
Prvním krokem po provedení IGP bylo navázání spolupráce mezi geologem, projektantem, objednatelem a
včas vybraným zhotovitelem zemích prací. S ohledem na logistiku v areálu byla schválena úroveň HTÚ.
Pak již následovaly jednotlivé kroky v rámci přípravy pro založení násypu, jehož výška měla v jeho
nejvyšších polohách, tedy na jihu staveniště, činit cca 15 m a na něm měla být postavena hala s jeřábovou
dráhou. Naopak na severu, směrem do svahu byla nejmenší a v půdorysu haly se pohybovala kolem 3 m.
Mezi první kroky za účasti trvalého geologického dozoru (10/2006 – 05/2007) patřilo odtěžování
nehomogenních partií navážek, separace vhodného materiálu a odvodňování podloží budoucího násypu
několika větvemi drenáží charakteru jímacích zářezů s vazbou na stávající kanalizační systém areálu, což
byl zásadní problém, neboť jeho kapacita pro větší soustředěné průtoky nestačila. Po vyřešení tohoto
problému byl postupně prováděn vysoký násyp.
Mimo jiné i vzhledem k měnícím se klimatickým podmínkám v době zemních prací bylo nutno při budování
násypového tělesa využívat sendvičové vrstvení, kdy základní konstrukční vrstvou byly dovážené fylitickosvorové sutě z cca 10 km vzdáleného zemníku (Jeřmanice u Liberce) charakteru kamenitého štěrku až
kamenů a s písčito-prachovitou i s písčito-jílovitou výplní i příměsí, které lze klasifikovat jako G3 – G4 – G5
+ Cb + B, s tím, že balvany byly separovány, případně nadrceny.
Vrstvy sutí o mocnosti do 0,3 m byly hutněny těžkým vibračním válcem křížnými pojezdy dostatečným
počtem pojezdů stanoveným na základě zatěžovacích zkoušek statickou deskou a byly střídány jak se
stavební sutí (G3+Cb+B), tak i se žulovým eluviem (G3-S3-S4). V nevhodných klimatických podmínkách
byly práce zastavovány resp. přerušovány.
Součástí výroby násypového tělesa byla s ohledem na rozhodnutí zakládat plošně i příprava nové
deformační zóny pod budoucími plošnými základovými konstrukcemi ocelové haly, kdy projektant díky
svému konstrukčnímu řešení očekával v úrovni základové spáry pouze Rdt = 50 kPa.
V době, kdy násypové těleso bylo takřka hotové, došlo v rámci provádění realizačního projektu
v návaznosti na vybraného dodavatele horní stavby k razantní změně, která se týkala výměny ocelové haly
za železobetonovou, takže projektant je v uvedené souvislosti nucen požadovat i zvýšení únosnosti
základové půdy na Rdt = 200 kPa.
Díky použitému materiálu a jeho hutnění (viz výše) byla tato nová hodnota v rozhodující partii deformační
zóny sice zajištěna, ovšem vzhledem ke složitosti problematiky, kdy se v půdorysu haly mění mocnost
násypu a i přes kvalitní hutnění, hrozilo při výšce násypu více než 10 m v jihovýchodní partii haly
nebezpečí nestejnoměrného sedání. Bylo nezbytné – když už bylo i přes má několikerá doporučení
zakládat hlubinně rozhodnuto o plošném založení – snažit se tomuto fenoménu čelit, například tím, že
celkové sedání násypu bude urychleno dočasnou přitěžovací depónií, stavba výrobní haly bude pozdržena
o min. půl roku a základové patky budou propojeny armovanými prahy.
Stabilita jižního čela násypu byla zajištěna armováním geomřížemi Armatex doplněnými na čele netkanou
geotextílií s tím, že spodní partii násypu navíc podporuje dostatečně dimenzovaná gabionová stěna, jejíž
výška se pohybuje mezi 4 – 5 m. Geomřížemi byly zabaleny vrstvy o mocnosti 0,6 m, šířka geomřížových
koberců byla 4 m, překryv koberců se pohyboval kolem 1 m a délka plošné kotvy do tělesa násypu se od
báze násypu k jeho povrchu pohybovala od 6 do 2 m. Při samotném provádění bylo čelo každé vrstvy
zabalené do geomříže zajištěno pažením mim jiné i s ohledem na nutnost hutnění válcem až k okraji
násypu. Sklon svahu násypu se pohybuje kolem 38°, přičemž jednotlivé vrstvy byly prováděny jako lavice
tak, aby bylo možné osazovat pažící prvky.
Mimo trvalou spolupráci s projektanty, generálním dodavatelem a dodavatelem zemních prací geologický
dozor spočíval:
a)
v návrhu a kontrole provádění odvodnění té části údolí, ve které se následně prováděl násyp
b)
v návrhu mocnosti odstraňovaných nevhodných zemin pod tělesem násypu
c)
v kontrole parametrů pláně před pokládáním první vrstvy násypového tělesa s pomocí kombinace
zatěžovacích zkoušek statickou a dynamickou deskou – výsledky viz příloha č. 1
d)
ve výběru vhodného materiálu do násypového tělesa i v kontextu s požadavkem na snížení
radonového rizika – sendvičové vrstvení, v posuzování vhodnosti materiálu stávajícího násypu,
který byl do části údolí navážen v několika etapách, přičemž nevhodné partie byly přemístěny
mimo konstrukci nového násypu a staly se součástí přitěžovaní lavice na východě staveniště, kde
došlo k významnému rozšíření násypu nad rámec projektovaného. Zároveň byly na východ
přemísťovány a také hutněny ty vytěžené vrstvy z nově budovaného násypu, které díky
klimatickým podmínkám degradovaly, nebo zeminy, které byly po dovezení na staveniště
ohodnoceny jako nevhodné do konstrukční části násypového tělesa.
e)
v kontrole míry zhutnění násypového tělesa s pomocí terénních zkoušek deskami od druhé vrstvy
násypu po finální, jak v půdorysu násypu, tak i pod základovými konstrukcemi
f)
ve spolupráci týkající se návrhu a kontroly zajištění stability svahu násypu (geosyntetika –
geotextílie a plošné kotvy z geomříží + bednění …
Hutnění jednotlivých vrstev zajišťoval vibrační válec s hmotností nad 10 tun. Z násypu byly odstraňovány
balvany a nehomogenity, které by bránily kontinuálnímu hutnění a dosažení potřebných parametrů.
Zkoušky míry zhutnění byly po přepracování těch partií, kde míra zhutnění byla nedostatečná, opakovány.
Teprve tehdy, kdy bylo dosaženo vyhovujících parametrů, byla rozprostírána další vrstva. Principem při
provádění hutněného násypu bylo zajistit, aby směrem k základové spáře základových konstrukcí a podlah
parametry resp. hodnoty modulů deformace postupně rostly. Již na druhé vrstvě dosahoval modul
deformace z druhé zatěžovací větve (statická zatěžovací deska) Edef2 hodnot více než 60 MPa. Poměr
modulů deformace díky zrnitosti kamenitých fylitických a svorových štěrků dosahoval vyšších hodnot než
standardně požadovaných 2,0-2,3, které však stále odpovídaly předpokladům i normě ČSN 72 1006
(Kontrola zhutnění zemin a sypanin).
V části rostlého terénu (západ staveniště) byly výkopy pro základové konstrukce prohloubeny tak, aby bylo
zajištěno již zmíněné stejnoměrné sedání. V úrovni původně navržené základové spáry patek a pasů
dosahoval modul deformace Edef2 hodnot mezi než 90-95MPa. Poměr modulů nepřekročil hodnotu 2,5.
V úrovni cca 0,5 m pod podlahami činily hodnoty Edef2 cca 80-90 MPa. Ani zde poměr modulů nepřekročil
hodnotu 2,5. Finální vrstvy násypového tělesa pod podlahami nové haly byly provedeny z drceného
kameniva resp. štěrkodrti frakce 0-63, 0-32 mm a těsně pod betonovou podlahou pak z frakce 0-4 (0-8)
mm. Vzhledem k charakteru stavby a zemního tělesa jsme se statikem doporučili změnu koncepce
provádění podlah – výhodnější než rozptýlená výztuž tzv. drátkobetonu se jevila klasická železobetonová
podlaha vyztužená vhodně dimenzovanou kari sítí.
11/2007
Průmyslová zóna Liberec JIH
fylit [ID: 811]
Eratém: paleozoikum, Útvar: silur, devon, Oddělení: devon střední, Poznámka: paleozoikum svrchní
- paleozoikum spodní, strední devon ? - silur, Skupina: ponikelská skupina, Horniny: fylit, Typ
hornin: metamorfit, Mineralogické složení: chlorit sericit, Soustava: Český masiv - krystalinikum a
prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské
krystalinikum, Poznámka: lugikum
krystalický vápenec až dolomit [ID: 812]
Eratém: paleozoikum, Útvar: silur, devon, Oddělení: devon střední, Poznámka: paleozoikum svrchní
- paleozoikum spodní, strední devon ? - silur, Skupina: ponikelská skupina, Horniny: vápenec
krystalický, dolomit krystalický, Typ hornin: metamorfit, Soustava: Český masiv - krystalinikum a
prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské
krystalinikum, Poznámka: lugikum
fylit [ID: 816]
Eratém: paleozoikum, Útvar: silur, devon, Oddělení: devon střední, Poznámka: paleozoikum svrchní
- paleozoikum spodní, strední devon ? - silur, Skupina: ponikelská skupina, Horniny: fylit, Typ
hornin: metamorfit, Mineralogické složení: grafit sericit, Soustava: Český masiv - krystalinikum a
prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské
krystalinikum, Poznámka: lugikum
granit [ID: 1497]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin:
magmatit hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: hrubozrnná, Soustava: Český masiv krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region:
magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit až granodiorit [ID: 1498]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, granodiorit, Typ
hornin: magmatit hlubinný, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a
prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické
oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit [ID: 1500]
Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin:
magmatit hlubinný, Mineralogické složení: muskovit biotit, Zrnitost: středně zrnitá, Poznámka:
tanvaldský, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická
(západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv,
Poznámka: lugikum
[Zobrazit tuto jednotku samostatně]
Lokalita, kde se nyní rozprostírá průmyslová zóna Liberec JIH, bývala rozsáhlou zemědělskou plochou
s několika osamělými usedlostmi. V 90. letech došlo k vykoupení restituovaných pozemků, likvidaci
usedlostí a vytvoření infrastruktury včetně odvodnění celé oblasti, která byla protékána mnoha potoky a na
které se nacházela celá řada bezodtokých a trvale zamokřených ploch.
Celé území se nachází na mírném svahu ještědského hřebene s východním a vsv. spádem. Geologický
profil zde po odstranění ornice představovaly sprašové a svahové jílovité hlíny charakteru jílů s nízkou a
střední plasticitou, pod kterými se střídaly deluviální polohy písčitých a štěrkovitých, jílů, štěrkovitokamenitých sutí s jemnozrnnou výplní i příměsí. Výjimkou však na některých staveništích nebyly šedé,
vysoce plastické jíly, které se objevovaly podél pohřbených vodních toků jakožto produkty zvětrávacího
procesu transportovaných úlomků fylitů.
Skalní podloží se ve formě fylitických hornin (západ) a dvojslídné i biotitické žuly (východ) nachází ve
větších hloubkách než 20 m.
Mělká podzemní voda proudila obvykle ve fluviálních polohách podél likvidovaných vodotečí a objevovala
se jak ve spojitých, tak i uzavřených polohách hrubozrnných, průlinově propustných sutí.
Území bylo postupně zastavováno novými průmyslovými areály a s ohledem na morfologii terénu zde byl
využit princip vyrovnané bilance zemních hmot. Rozhodující byla vždy volba ±0 resp. HTÚ. Na západě byl
vždy proveden odřez a směrem k východu se provádělo ve vrstvách násypové těleso, vždy s pomocí
stabilizace vápnem nebo směsným pojivem, neboť jemnozrnné zeminy nejsou bez úprav do násypů
použitelné. Mocnost násypů dosahovaly až 8 m. Stabilizaci komplikovaly jak vysoce plastické jíly, tak i větší
úlomky hornin ještědského krystalinika (především fylity, vápence a kvarcity).
V odřezové partii každého staveniště se vždy prováděly odvodňovací příkopy s vazbou na budovaný
odvodňovací systém. Nebylo výjimkou, že bylo nutné s ohledem na přítoky vody řešit střety zájmů, neboť
systémy odvodnění sousedících areálů nebyly vždy v ideálních vazbách.
Zakládání průmyslových hal bylo z větší části hlubinné, na pilotách. V menší míře se prosadilo plošné
založení v kombinaci patky a pasy, a to i v tělesech stabilizovaných násypů.
Odvodnění srážkové vody se nikdy neřešilo vsakováním. Horninové prostředí s dominujícími jemnozrnnými
sedimenty není pro tuto variantu vhodné.
Download

Průvodce IG exkurze 5.9. 2014 - Technická univerzita v Liberci