ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost
„Inovace a modernizace výuky a
zvyšování odborných kompetencí“
Mgr. Magda Hermanová
Sociální patologie I. –
cvičení
Opava 2011
Obecná charakteristika práce
Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování
odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a
státním rozpočtem České republiky.
Registrační číslo projektu:
CZ.1.07/2.2.00/15.0173
Oblast podpory:
7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání
Datum zahájení realizace projektu:
1. 10. 2010
Datum ukončení realizace projektu:
31. 12. 2012
Název:
Sociální patologie I. – cvičení
Autor:
Mgr. Magda Hermanová
Vydání:
první, 2011
Jazyková korekce: autor studijní opory
Počet stran:
107
© Magda Hermanová
© Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
Obsah
1. Teretické vymezení předmětu
2. Poruchy socializace, poruchy chování
3. Příčiny narušení vývoje osobnosti
4. Poruchy osobnosti
5. Agresivní syndrom
6. Suicidální syndrom, autoagrese
7. Syndrom CAN – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte
8. Domácí násilí, šikana, násilí při výkonu profese
9. Stalking
10. Sociálně patologické skupiny (parta, gang, dav, organizovaná kriminalita, vzpoura
vězňů)
11. Prostituce, pornografie
3/107
Úvodem
Cíle a záměry studia:
Cílem předmětu je podat základní přehled některých témat a oblastí sociální patologie,
seznámení s patologickými jevy, které se vyskytují ve společnosti, osvojení základních pojmů
sociální patologie jako vědní disciplíny zabývající se zkoumáním v oblasti sociálních deviací.
Mimo oblast sociálních deviací konkrétně jsou přidány témata poruchy osobnosti, příčiny
narušení vývoje osobnosti a poruchy chování, a to především z důvodu úzké návaznosti
uvedených témat na další studium sociálně patologických jevů. Dalším sociálně patologickým
tématům šířeji se věnuje opora Vybrané kapitoly ze sociální patologie II.
Cílem této opory je také rozpoznání a analýza příčin, též důsledků obecně. Předmět
reflektuje současné aktuální problémy v oblasti sociálně patologických jevů u dětí,
mladistvých i dospělých, v obecně teoretické rovině vymezuje jedince i skupiny
s psychopatologickým chováním. Důraz je při studiu kladen na prevenci sociálně
patologického chování a jednání ve všech jejich formách.
Absolvent předmětu bude schopen:
Orientovat se v široké terminologické oblasti sociální patologie, rozpoznat patologické
jevy ve společnosti, jejich důsledky pro jedince i společnost, nacházet řešení pro prevenci
sociálně patologických jevů a v neposlední řadě získá informovanost o širokém spektru
pomoci jedincům poškozeným důsledky některých patologických jevů.
Seznam použitých zkratek:
ČR – Česká republika
CAN – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte
BWS – syndrom týrané ženy
4/107
Výkladová část textu
Modul 1: Teoretické vymezení předmětu
Cíle kapitoly
Cílem kapitoly je uvést studujícího do problematiky sociální patologie, nastínit základní
teoretické pojmosloví a některé teorie sociálních deviací, seznámit s historií vědy a jejím
vývojem napříč posledním stoletím spolu s kořeny souvisejícími s vývojem jedince i
společnosti. Dále objasnit návaznost na spolupracující vědní i společenské disciplíny,
například medicínu, především psychiatrii, psychologii, sociologii, filosofii, kriminologii,
viktimologii, psychoterapii, právo a jiné. V neposlední řadě je cílem kapitoly uvedení a
pochopení
znaků
sociálních
deviací,
které
jsou
v různých
společnostech
světa
charakterizovány a vykazovány taktéž různě.
Klíčová slova modulu 1
sociální deviace, sociální patologie, sociální jev, abnormální sociální proces, sociální norma,
primární
deviace,
sekundární
deviace,
desocializace,
desocialita,
toleranční
limit,
deformovaný hodnotový systém, kulturní mezera, retardovaný vývoj v oblasti norem a
hodnot, teorie anomie, subkulturní teorie, teorie kulturního přenosu, teorie sociálního učení,
etiketizační teorie
Základní teze přednášky – výkladová část
Termín sociální patologie ve svém původním významu zahrnoval velmi širokou oblast
sociálních jevů, jako jsou kriminalita, sebevražednost, prostituce, alkoholismus, drogové
závislosti, týrání, zneužívání dětí, veksláctví, politický nebo ideologický extremismus,
sebevražednost apod. (Sochůrek, 2001) Také se uvádí, že sociální patologie je zastaralý výraz
pro odvětví sociologie zabývající se průběhem a podmínkami abnormálních sociálních
procesů, jako je kriminalita, toxikomanie, pracovní úrazy, dopravní nehodovost apod. (Hartl,
Hartlová, 2000)
5/107
Sociální patologie je shrnujícím pojmem pro nezdravé, nenormální, obecně
nežádoucí společenské jevy, tzn. společnosti nebezpečné, negativně sankcionované formy
deviantního chování, ale hlavně označení pro studium příčin jejich vzniku a existence.
(Freiová in Sochůrek, 2001)
Termín byl zaveden do sociologie Herbertem Spencerem, který hledal paralelu mezi
patologií (chorobou) sociální a patologií (chorobou) biologickou, mezi biologickým
organismem a společenským organismem, jejich strukturami a funkcemi. Termín sociální
patologie ve svém původním významu zahrnoval velmi širokou oblast sociálních jevů, jako
jsou kriminalita, sebevražednost, prostituce, alkoholismus, drogové závislosti, týrání a
zneužívaní dětí, politický nebo ideologický extremismus, sebevražednost atd. Moderní
sociologie a další disciplíny se někdy přiklánějí spíše k termínu sociální deviace, který lze
definovat jako porušení (nebo podstatnou odchylku) některé sociální normy nebo skupiny
norem, nerespektování požadavků, které jsou na určitou skupinu nebo individuum kladeny
určitou normou nebo souborem norem.
Sociální deviace je v tomto pojetí chápána jako narušení jakékoliv společenské normy, nikoliv
pouze normy právně, morálně nebo nábožensky sankcionované. Narušení (nebo odchylka)
normy nemusí být jen negativní, ale v širším pojetí sociální deviace se její nositel může
odlišovat i směrem pozitivním. Vzhledem k různým klasifikacím a definování sociálně
deviantního chování je základním problémem otázka stanovení normality. Ta je v oblasti
sociální patologie závislá na pohledu historickém, kulturním, geografickém, náboženském
apod. Lze tedy konstatovat, že v současné době nelze chápat sociální patologii jako čistě
samostatnou vědu s vlastním předmětem zkoumání, ale jako „shrnující pojem“ pro zkoumání
obecně nežádoucích, společností sankcionovaných jevů, jejich příčin, nositelů, místa a
působení ve společnosti. Jde tedy o mezioborovou disciplínu, která se zabývá desocializací
(procesem) a desocialitou (jako relativním výsledkem desocializace, stavem), přičemž se
jedná o poznání změn na základě mechanismu jejich vzniku, rozvíjení a zániku se zvláštním
zřetelem k jejich prevenci. Sochůrek na rozdíl od jiných autorů definuje sociální patologii
jako mezioborovou disciplínu čili vědu. Jeho stanovisko ukazuje, že odborná veřejnost není
zdaleka jednotná v názoru, zda skupiny a jevy zařazované dnes do pojmu sociální deviace
nebo sociální patologie má zkoumat samostatná vědní disciplína nebo zda se o studium těchto
jevů mají podělit různé sociální vědy. Nelze však přijmout názor, že touto vědou je jen
kriminologie. Řada patologických jevů, respektive jednotlivců, kteří mohou být pod tento
6/107
termín zařazeni, se nikdy nedopustí kriminálního (protispolečenského) jednání. Do diskuse o
pojmu sociální deviace významně přispěl Lemert, který rozlišil primární a sekundární deviaci.
Vyšel přitom ze symbolického interakcionismu. Za příčiny primární deviace jsou považovány
vlivy sociální, psychologické a biologické (například krádeže z hladu apod.), sekundární
deviace je pak důsledkem reakce sociálního okolí, respektive celé společnosti na jeho
primární deviaci. Jedinec je tak vlastně společností donucen k deviantnímu chování, protože
díky své „nálepce“ je zařazen do určité skupiny. Za primární příčiny lze tedy považovat ty,
které se projevují jako prvočin zraňující určité morální, sociální či dokonce právní normy,
například lhaní, neposlušnost, toulání, svévolné používání cizích věci apod. Na primární
deviaci navazuje deviace sekundární, jedinec pokračuje v porušování norem. Její příčinou je
sociální etiketování. To znamená, že jedinec získá etiketu (nálepku) „kriminálníka“, uličníka
nebo problémového člověka. Tato etiketa jej diskriminuje, protože mu prakticky uzavírá
přístup do řady škol nebo povolání. Takto označený jedinec začíná svou „nálepku“ přijímat a
chovat se tak, aby ji naplnil. I když jde zjevně o přístup, který dělá z pachatele oběť zaviněnou
společností, je nesporným přínosem do diskuse o příčinách kriminálního chování. Nejčastěji
uváděnou námitkou proti zastáncům labellingu je jejich očekávání, že delikvent svého činu
lituje a je přinucen společností svoji roli přijmout, přičemž se jen málo zajímají o to, jak se o
tuto skutečnost zasloužil pachatel sám.
Desocialita a desocializace
Z výše uvedeného je zřejmé, že sociální deviace vyjadřuje řadu změn a odklonů od
sociální normy, tedy v socializaci individua. Do pojmu sociální deviace (sociální patologie)
jsou tedy zaváděny pojmy desocializace a desocialita.
Desocializace
je
chápána
jako
proces
negativního
vřazování
do
společnosti
prostřednictvím netvořivých, únikových, parazitních a destruktivních činností, vztahů,
strategií apod. Desocialita pak vyjadřuje strukturu, systém a jakýkoli důsledek či sociální
skutečnost, to znamená konkrétní činy, projevy nebo způsoby chování jedince, které se
zpravidla více či méně odklání od sociálních norem a hodnot společnosti či skupiny. Sociální
patologii je nutné nově definovat jako specifickou část sociální deviace, přičemž pojem
sociální deviace je užíván v širším a sociální patologie v užším slova smyslu. Rozdíl vyplývá
již v rámci definování obou pojmů.
7/107
Sociální patologii tvoří závažné asociální nebo antisociální jevy, jako jsou organizovaný
zločin, trestná činnost, zneužívání drog, prostituce a činnost sociálně negativních skupin
s antisociálním programem.
Negativní a pozitivní deviace
Širší pojetí pojmu sociální deviace na rozdíl od sociální patologie spočívá i v rozdělení
sociálních deviací na negativní a pozitivní deviace. Cílem tohoto členění je poukázat na
skutečnost, že sociální deviace je každá odchylka od normy, tedy ne jen její porušení, ale i
přehánění, pedantské vyžadování či dohánění ad absurdum. Dobrým příkladem může být
jakýkoli extremismus jako drancování přírody či kriminalita a zločinnost kontra shovívavost,
či naopak požadavky na bezohlednou odplatu společnosti za zločin.
Za sociální deviaci lze tedy v sociologickém slova smyslu považovat jevy, které vykazují
následující znaky:
opakovatelnost,
hromadnost,
sociální závažnost,
podobnost nebo identita příčin, které umožňují predikci výskytu daného
druhu.
Příčin vzniku sociálních deviací je mnoho. Spočívají například v osobnosti konkrétního
devianta, v deformovaném hodnotovém systému apod. Sociální deviace vzniká rovněž
v důsledku zastaralosti normativního systému, kulturní mezery mezi akcelerovaným
technickým a ekonomickým vývojem a retardovaným vývojem v oblasti hodnot a norem.
(Sochůrek, 2001)
Toleranční limit
Sociální deviace a patologie jsou značně relevantní jevy. Je přirozené, že jsme svědky
každodenně porušování různých norem. Je nutné si uvědomit, že žádná sociální norma není a
ani nemůže být dodržována z důvodu jedinečnosti individua přesně a stejným způsobem.
V každém sociálním prostředí existuje proto nepsaný toleranční limit. Ten je proměnlivý
v čase a z hlediska aktuální úrovně sociokulturního poznání konkrétní společnosti. Různé
8/107
skupiny, jednotlivé společenské subkultury a jednotlivci se liší svými vzorci chování, které do
uvedeného limitu tolerance zapadají. Toleranční limit bychom mohli vymezit jako míru
variability snášenlivosti k chování a dodržování norem druhými jednotlivci. (Fischer, Škoda,
2009)
Normalita a abnormalita
Společenská pravidla nebo společenské normy jsou nezbytnou součástí života člověka a
celé společnosti. Určují vzorce a způsoby chování jednotlivců a skupin jako přiměřené a
přijatelné, chtěné a žádoucí. Stanoví také, kdy je chování pro společnost přiměřené, nežádoucí
nebo až nepřijatelné. V případě, že se lidé těmito pravidly neřídili, žili by v prostředí
charakterizovaném jako chaos a zmatek.
Vymezení normy a normality závisí na aktuální úrovni poznání v konkrétní
společnosti. Mnohé vzorce chování mohou být považovány za abnormální (deviantní) jen
z důvodu chybějící zkušenosti a nesrozumitelnosti. V průběhu společenského vývoje dochází
vlivem dynamiky a řady vnitřních a vnějších faktorů ke změnám v oblasti společenských
hodnot a z nich vyplývajících postojů. To má vliv na kritéria pro posuzování toho, co je
normální a co není. Pro hodnocení, co je normální, mají význam také vývojové faktory.
Hodnocení normality chování je také odlišné vzhledem k dosažené úrovni vývoje
hodnotitele. Jiný názor je možné zaznamenat (a předpokládat) u dětí, dospívajících a u
dospělých. Hranice mezi normální a abnormální variantou kterékoliv společenské normy je
pohyblivá. Nemůže být jednoznačně a přesně určena, mění se totiž v čase a dle aktuálního
sociálního kontextu.
Hranice normy je tedy pohyblivá, norma může být posuzována dle mnoha kritérií,
v závislosti na okolnostech, které toto hodnocení vyžadují. K pojetí normality lze totiž
přistupovat z různých teoretických východisek. K nejužívanějším patří následující:
1. Statistické pojetí normality. V případě statistického přístupu k vymezení
normality je toto vymezení závislé na četnosti nebo intenzitě posuzovaných
projevů. Takový způsob je využíván zejména tehdy, jestliže lze hodnocený
společenský jev nějakým způsobem kvantifikovat (změřit, číselně vyjádřit). Se
statistickým pojetím jsou přesto spojeny i různé nevýhody. Zpravidla však platí, že
9/107
to, co je v daném společenství časté, není posuzováno jako abnormální. Jednou
z nevýhod je abnormalita jevů, které mohou být společensky žádoucí a společnosti
prospěšné (například abnormální úroveň rozumových schopností může být pod
průměrem (mentální retardace) nebo nad ním (genialita).
2. Sociokulturní pojetí normality. V případě tohoto přístupu je hodnocení normy
sociokulturně podmíněno, za normální bývá považováno to, co je v dané
společnosti a kultuře obvyklé. Norma je vymezena společenskými kritérii ve
vztahu k tradici. Míra tolerance společnosti k určitým odchylkám od normy může
být různá, může se měnit. V případě sociokulturního pojetí normy a normality
může docházet ke stereotypním postojům a jevům, se kterými nemá daná
společnost dostatek zkušenosti. Sociokulturní pojetí také vyjadřuje vázanost
společnosti na hodnoty a normy střední a vyšší společenské vrstvy. Zbytek
společnosti je nemůže podstatně ovlivnit. Sociokulturní norma se odráží ve
stereotypech postojů k lidem, kteří jsou určitým způsobem odlišní. Jejich chování
bývá častěji posuzováno jako nepřijatelné a abnormální. Sociokulturní pojetí
normality a abnormality je nejčastěji používaným přístupem.
3. Norma skupiny. Různé společenské skupiny se mohou ve svých kritériích
hodnocení normality jevů a chování lišit. Pojetí normy závisí na konkrétním
sociálním kontextu. Své normy a pojetí abnormality mohou mít tyto skupiny
vymezeny generačně, profesně etnicky, náboženskou příslušností, zdravotním
postižením, sdílením určité specifické zkušenosti atd. Z hlediska svých
normativních kritérií se mohou značně lišit například ve vztahu k hodnocení
dosažené sociální pozice, způsobů chování, které mohou být hodnoceny jako
normální a jinou skupinou jako asociální. Je možné tedy hovořit o tzv. dílčí,
skupinové normě, která určuje kritéria specifická pro část populace nebo různé
společenské skupiny.
4. Mediální normy. Při vymezení normality mají v současné době značnou úlohu
média. Bylo by dokonce možné vymezit nějakou mediální normu, která zahrnuje
to, co je opakovaně a často atraktivním způsobem prezentováno jako žádoucí nebo
standardní. Jedná se o idealizovanou realitu, kdy je jako norma prezentován určitý
vzor, symbol, který je proklamován za standard přesto, že se jedná o extremitu.
5. Funkční pojetí. Toto pojetí pokládá za normální to, co umožňuje optimální
fungování jedince nebo skupiny ve společnosti. Již toto vymezení vyvolává
otázku, co to znamená optimální fungování a jak jej lze objektivně vymezit.
10/107
S tímto pojetím souvisí pragmatický přístup, který považuje za optimální
fungování dosažení určitého cíle. Také lze chápat optimální fungování jako
uspokojování individuálních potřeb a zájmů jedince. Pragmatický přístup však
nebere ohled na způsob dosažení cíle a na prostředky, které byly k jeho dosažení
použity (prostředí společnosti a adaptivní mechanismy spočívající v deviantním
chování by mohly být podle tohoto pojetí považovány za normu). Přes
společensky proklamované cíle mohou být prostředky k jejich dosažení nežádoucí.
(Fischer, Škoda, 2009)
Teorie sociálních deviací
Z velkého množství existujících teorií deviace lze vyčlenit tři základní teoretické proudy:
1. bilogický (nacházející příčinu deviace v genetických, anatomických a fyziologických
faktorech),
2. psychologický (kladoucí důraz na osobnost člověka, motivaci, agresi, frustraci či sílu
ega),
3. sociologický (zdůrazňující rozhodující vliv prostředí a sociokulturních či skupinových
faktorů).
Biologické teorie sociální deviace
Biologické teorie jsou nejstaršími teoriemi deviace. Svou pozornost zaměřují především na
studium kriminálního chování a analýzu zločinu, který je podle jejich mínění páchán
biologicky determinovanými jedinci.
Největšího ohlasu dosáhla italská pozitivistická škola kriminologie, která se rozšíříla ve
druhé polovině 19. století. Biologické teorie se snaží dokázat, že existují typy lidí, kteří jsou
deviantně disponibilní. Za zakladatele lze považovat Csare Lombrosa (1835 - 1909).
Základní pozornost věnoval Lombroso identifikaci zločinných typů a objevení sil, které tyto
typy produkují. Východiskem Lombrosovy práce se stala analýza početného vzorku obyvatel
italských věznic, která vyústila v představu existence určitých typů rodilých zločinců.
Zločinci se tak od normálních lidí odlišují typickými stigmaty a fyziologickými anomáliemi.
11/107
Jejich znalost pak pomáhá odhalit potencionálního narušitele zákona. Lombroso jednotlivé
typy identifikoval především na základě rozboru lebek.
V Evropě byla ve 20. a 30. letech 20. století velice populární typologie německého
konstitualisty Ernsta Kretschmera, který dokazoval, že ve stejném poměru, v jakém jsou
zastoupeny v populaci, se určité typy lidí dopouštějí protiprávního jednání.
V USA byla biologickou inspirací znatelně poznamenána typologie antropologa Ernesta
Hootona, který na základě statistického šetření došel k závěru, že existují jisté fyzické znaky
a zvláštnosti, které delikventy odlišují od normálních lidí. Zjistil, že trestanci jsou ve srovnání
s ostatními morálně, intelektuálně, morfologicky i geneticky degenerováni.
Velké pozornosti se dostává také koncepci profesora harvardské univerzity Williama
H. Sheldona, který se inspiroval typologii Kretschmera a vytvořil klasifikaci lidských typů,
(trojdílné třídění) do tří kategorií: endomorfní, mezomorfní a estomorfní, které se od sebe
odlišovaly jak silou temperamentu, tak rozdílným stupněm mentální úrovně.
Nové přístupy, které se po druhé světové válce objevují, se spíše než antropologií inspirují
poznatky z genetiky, která je v té době velmi populární. Velkými propagátory genetické teorie
zločinu se stali britští kriminologové, kteří se domnívali, že nalezli genetickou příčinu
kriminality, a to v abnormalitě chromozómů (Klinefelterův syndrom).
Biogenetická koncepce je sice v poslední době na ústupu, ale její zastánci nerezignovali.
Dnešní biologické přístupy mají nejčastěji podobu biochemických teorií, které vycházejí
z myšlenky, že příčinou deviantního chování může být chemická nevyváženost látek v lidské
krvi.
Psychologické teorie sociální deviace
Podobně jako biologické teorie považují psychologické teorie deviaci za úchylku a
devianty za nositele jisté abnormity. Z hlediska psychopatologie je deviace považována za
nemoc a abnormita za něco, co je třeba léčit a podrobovat kontrole. V každé společnosti
existují chování, která jsou úchylná, deviantní, pohoršující, provokující, nenormální, špatná a
společensky nebezpečná.
12/107
Etiketizační přístup spočívá v tom, že určité chování je nálepkováno jako deviantní,
v jedné společnosti je sankcionalizováno, zatímco ve druhé tolerováno. Týká se to především
různých projevů sexuálního chování. Tlak sociální kontroly může být tak silný, že jakékoliv
chování může být ze strany státu dáno na tzv. index a sankcionalizováno jako deviantní.
Proti zjednodušujícímu nálepkování a chápání deviace jako duševní nemoci vystupují v 60.
letech zástupci tzv. antipsychiatrického hnutí, které představuje radikální opozici vůči
stávajícím, dnes již klasickým psychologickým teoriím.
Psychoanalytické koncepce jsou spojovány se jménem Sigmunda Freuda (1856 - 1939),
který se problematikou deviace a nekonformního chování zabýval zprostředkovaně,
především z pohledu jejich patologických projevů v individuálním životě jednotlivce.
Duševní život jednotlivce je ovládán pudovými silami, které vyvolávají různé způsoby
odreagování.
Psychologická teorie Richarda L. Jankinse navazuje na Fredovu strukturu – id, ego,
superego – a její autor definoval tři základní typy špatně uspořádané struktury psychiky
individua:
Typ I. je charakteristický tím, že jedinec má nadměrně rozvinutý obranný krunýř, jedná se
o uzavřeného, introvertního člověka, který na vlastní vnitřní konflikty není schopen
reagovat jinak než neuroticky – záchvatem úzkostí, strachu a podobně.
Typ II. Je v opozici k prvnímu typu. Sem je řazeno tzv. nesocializované agresivní
individuum, které se ze svého obranného krunýře snaží dostat prostřednictvím útočného a
impulsivního jednání.
Typ III. je představován nesocializovaným delikventem, což je jedinec, který má sice
vytvořený normální obranný krunýř, ale ten je, v důsledku působení rušivých vlivů
prostředí značně oslaben. Produktem tohoto deficitu je deviantní chování na základě
primitivních impulsů.
O interakci psychoanalýzy s dalším psychologickým směrem – behaviorismem se pokusil
John Dollard, který je představitelem tzv. teorie frustrace a agrese. Předpokládá, že člověk
má určité vrozené instinkty, které zásadním způsobem ovlivňují jeho vývoj. Vybití
agresivního jednání vede ke zklidnění jedince a k návratu do normálu.
13/107
Teorie obrany jako specifická koncepce spojující psychoanalýzu se sociologickým
poznáním byla sice akceptována, ale byla rovněž kritizována za přílišný psychologismus. Tato
teorie považuje za deviaci mechanismus obrany. Dle teorie má každý člověk určitá přání,
která mohou být v rozporu buď s danými sociálními normami, nebo se svědomím individua.
Pokud tento rozpor existuje, objevují se stav úzkosti a pocity viny, které mohou ústit
v nekonformní jednání. Deviantní akt pak představuje nástroj obrany, jímž se individuum
brání účinkům stresu.
Behaviorismus se zaměřuje na studium liského chování. Deviaci interpretuje ve schématu
S-R (stimul - reakce). Tuto jednoduchou reakci se snaží odstranit neobehaviorismus, který
nabízí schéma S-O-R (stimul - organismus – reakce).
Koncepce Johna Bowlbyho se nedomnívá, že by deviace byla dědičná, ale spíše se ji snaží
vysvětlit z hlediska analýzy rané dětské socializace, kdy se vytváří první postoje vůči
společenským normám, zákonům a hodnotám.
Sociologické teorie sociální deviace
Sociologické studium deviace se zaměřuje pouze na výklad tří základních sociologických
přístupů:
1. strukturálního funkcionalismu,
2. teorie konfliktu,
3. interpretativní sociologie.
Teorie anomie – produktem nedostatečné sociální regulace je stav bezzákonnosti, kdy ve
společnosti přestávají platit zákony. Durkheim jako představitel anomického pojetí deviace
se domníval, že porušení sociální stability má za následek rozvoj patologických forem dělby
práce a nárůst napětí a konfliktů mezi jednotlivými částmi struktury. Dochází k rozbití
struktury obecných pravidel a výsledkem je anomie. Robert King Merton tvrdí, že deviace
není výsledkem patologické osobnosti, ale produktem struktury společnosti a její kultury.
Subkulturní teorie tvrdí, že deviace je výsledkem konformity s normami a hodnotami
těch skupin, jichž jsou individua členy. Příslušníci určité subkultury se příliš neodlišují od
dalších členů společnosti. Základní odlišnost je však v oblasti norem – subkultura uznává jiná
pravidla a jiné hodnoty, než jsou ty, které uznává konformní většina, a proto přirozeně
produkuje chování, které lze z hlediska společnosti označit za deviantní.
14/107
Teorie kulturního přenosu vychází z představy, že deviace je součástí kulturních vzorců,
jež jsou novým členům skupiny předávány v procesu jejich začleňování do skupiny.
Myšlenka, že deviace je přenášena sociálním učením a socializací, se stala základem koncepcí
dalších teoretiků.
Teorie sociálního učení předpokládá, že deviantní a konformní chování je především
determinováno sankcí, která za ně následuje, a to jak sankcí pozitivní, tak negativní.
Etiketizační teorie říká, že deviantní chování nelze brát jako určitý typ jednání, který na
sebe bere izolované individuum. Spíše je výsledkem lidské interakce, lidského interpretování,
definování a hodnocení jak vlastního jednání. Tak jednání druhých. Deviace je určitou
nálepkou, která slouží falešnému obvinění chudých bohatými, žen muži, mladých lidí starými,
minoritních skupin majoritními apod. Společnost si vždy hledá vhodného obětního beránka,
kterého pak předhazuje společnosti. (Mühlpachr, 2008)
Shrnutí
Sociální patologie ve svém původním významu zahrnuje velmi širokou oblast sociálních
jevů, jako jsou například kriminalita, sebevražednost, prostituce, alkoholismus, drogové
závislosti, týrání a zneužívání, politický nebo ideologický extremismus, sebevražednost apod.
Sociální patologii tedy tvoří závažné asociální nebo antisociální jevy. Zaváděny jsou některé
pojmy vztahující se k sociální deviaci (sociální patologii) jako desocialita, desocializace,
negativní a pozitivní deviace aj. Sociální deviace a její abnormálnost je třeba reálně posuzovat
z pohledu času (historie a dnešek) a také z pohledu místa (posouzení normy z pohledu
geografického (např. možný věk dívky při sňatku v Česku nebo v některých z arabských
zemí). Sociální deviace vykazuje určité znaky, jako je opakovatelnost, hromadnost, sociální
závažnost, podobnost, nebo identita příčin, umožňující predikci výskytu daného druhu.
Existuje velké množství teorií deviací. Jako základní lze vyčlenit tři základní – biologickou,
psychologickou, sociologickou.
15/107
Kontrolní otázky modulu 1
Vysvětlete pojmy sociální deviace a sociální patologie a vztah mezi nimi.
Uveďte příklad desocializace a desociality v běžném životě jedince.
Vyjmenujte znaky, které charakterizují v sociologickém slova smyslu sociální deviace a
uveďte příklady z vašeho profesionálního života či života osobního.
Vysvětlete termín anomie.
Korespondenční úkoly modulu 1
Vzhledem k charakteristice sociální patologie jako mezioborové disciplíny najděte vědní
obory se kterými sociální patologie úzce spolupracuje a proč (cca 20).
Popište vývoj sociální patologie, sociální deviace za posledních sto let.
Srovnejte nahlížení na normu dnes a před padesáti a sty lety v různých oblastech (např.
zaměstnávání žen, sexualita, sport aj., využívání volného času, globalizace, vymahatelnost
práva apod.).
Uveďte charakteristické příklady pozitivní a naopak negativní deviace.
Uveďte tři situace z vašeho profesního života či odborné praxe, kde jste se setkali s tzv.
tolerančním limitem.
Zamyslete se nad tím, jak může mediální norma ovlivňovat toleranci druhých vůči jevům,
které vnímáte negativně s vyšší intenzitou.
Seznam aktuální literatury modulu 1
FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. Analýza příčin a možností ovlivňování
závažných sociálně patologických jevů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2781-3.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178303-X.
MÜHLPACHR, P. Sociopatologie. Brno: Spisy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity,
2008. ISBN 978-80-210-4550-7.
SOCHUREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie I. díl. Sociálně patologické jevy.
Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2001. ISBN 80-7083-494-3.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-414-4.
16/107
Modul 2: Poruchy socializace, poruchy chování
Cíle kapitoly
Cílem kapitoly je pochopení způsobů nežádoucích včleňování jedinců do společnosti,
charakteristika socializačních poruch od méně závažných po ty nejtěžší, jejich znaků a podob.
Dalším cílem je poukázat na škálu poruch chování a posouzení jednotlivých poruch chování
vzhledem k věku jedince, k četnosti a opakovatelnosti jednotlivých poruch, což naznačuje
závažnost, nebo nezávažnost daného chování pro společnost.
Klíčová slova k modulu 2
permanentní socializace, autoregulační systém, deficitní socializace, defektní socializace,
deviantní socializace, sociální (zločinecká) depravace, asociální chování, disociální chování,
antisociální chování, predelikventní chování, citová deprivace, smyšlenky, bájivá lhavost,
pravá lež, záškoláctví přímé, záškoláctví nepřímé, reaktivní útěky, plánované útěky,
opakované útěky, toulky, krádeže, zneužívání drog, vandalismus, týrání, šikana, psychické
ponižování, destruktivní aktivity
Základní teze přednášky – výkladová část
Člověk se rodí jako bytost biologická a člověkem ve smyslu psychologickém se stává
v procesu socializace. Za základní aspekty socializace jsou považovány tyto jevy:
osvojení základních kulturních návyků (hygiena, stolování, sebeobsluha, slušné
chování apod.),
užívání předmětů běžné denní potřeby přiměřeně jejich funkci,
osvojení mateřského jazyka a dalších forem sociální komunikace,
osvojení základních poznatků o přírodě a společnosti a základní časoprostorové
orientace,
osvojení sociálních rolí přiměřených věku a pohlaví,
orientace v základních sociálních normách a hodnotách,
postupný vývoj sebekontroly.
V minulosti i v podmínkách moderní společnosti zůstává proces socializace základním
mechanismem sociální kontroly. Jeho úkolem je zajistit, aby všichni členové dané společnosti
17/107
dodržovali normy a hodnoty, které jsou z různých důvodů považovány za žádoucí. V tomto
ohledu působí jak socializace primární, tak sekundární.
Primární socializace a sekundární socializace
Zatímco v procesu primární socializace si děti osvojují všeobecné kulturní normy
lidského soužití (například pravidla slušného chování, schopnost respektovat druhé, schopnost
spolupracovat s nimi při plnění společných cílů apod.), socializace sekundární připravuje na
vstup do profesního života. V jejím průběhu si lidé různého věku osvojují specializované
profesní vědění, bez něhož by měli potíže s uplatněním na trhu práce. Jak primární, tak
sekundární socializace naráží v podmínkách moderní společnosti na řadu problémů. Na
primární úrovni socializace dochází ke střetávání řady socializačních činitelů, které často
působí na mladého člověka zcela protikladně (například škola versus masová média, rodiče
versus parta vrstevníků apod.). V moderní společnosti přitom poklesla jednoznačná autorita
tradičních činitelů socializace, jakým bylo například náboženství či autorita hlavy rodiny. Na
jedné straně je proces velmi přínosný, protože dává mladým lidem mnohem větší prostor pro
samostatné rozhodování a pro jejich vlastní volbu. Na straně druhé může být ale nebezpečný,
protože u těchto lidí předpokládá mnohem větší smysl pro zodpovědnost a schopnost
dohlédnout možné důsledky svých vlastních voleb. U některých může vést tato situace
dokonce ke ztrátě orientace, k velké nejistotě ohledně závaznosti různých hodnot,
k rozkolísání jejich životních hodnotových orientací, tedy ke stavu hodnotové anomie.
Velkým problém sekundární socializace (tedy osvojení profesních znalostí), je přílišná
specializace vědění, k níž dochází v důsledku prudkého rozvoje vědy a dělby práce. Je velmi
obtížné udržet si při narůstajících kvantech poznatků přehled o jiných oblastech lidského
poznání, než je ta, které se člověk profesionálně věnuje. Přitom je známo, že příliž úzká
specializace nerozvíjí schopnost dávat věci do širších souvislostí a hledat jejich hlubší
významy. ( Keller, Novotný, 2008)
To, že se jedinec bude řídit společenskými normami sám od sebe, bez vnějšího tlaku, je
nazýváno autoregulačním systémem člověka nebo vůlí. Dosud však není vysvětleno, zda
postoje kontrolují chování nebo zda změny chování způsobují změny postojů, jejich adaptaci.
Lze tedy říci, že existuje permanentní socializace, čili neustálé začleňování se do společnosti
od narození po stáří včetně, jelikož zkušenosti nabyté v dětství nestačí na celý život, musí být
neustále rozvíjeny, usměrňovány nebo korigovány. Z hlediska sociálních deviací a sociální
18/107
patologie je nutné připomenout, že jedinec do značné míry přebírá standardy skupin, s nimiž
se identifikuje . Objevuje se také určitá míra rezistence vůči vyhasínání minulých zkušeností,
nicméně traumatické a silné afektogenní zkušenosti se mohou udržovat a ovlivňovat chování
na celý život. Na sociální učení mají vliv sociální zpětné vazby, jako například souhlas
sociálního okolí s jednáním, jeho reakce na jednání apod. Socializace může proběhnout i
způsobem nežádoucím, může být narušován její průběh, a to z mnoha příčin.
Deficitní socializace
Jde o méně závažnou, spíše dílčí poruchu socializace. Projevuje se asociálním chováním,
čili chováním nespolečenským, které neodpovídá mravním normám dané společnosti, ale
nedosahuje ještě úrovně ničení společenských hodnot. Tento druh poruchy socializace
vyžaduje více méně pouze vhodné výchovné vedení a nápravu. (Sochůrek, 2001)
Defektní socializace
V tomto případě je zpravidla u jedince diagnostikována porucha osobnosti, kdy se v rámci
socializace nerozvinulo v plné míře svědomí a autonomní morálka. Tento stav je obvykle
připisován převážně vlivům závadového prostředí, zejména psychické deprivaci. (Hartl,
Hartlová, 2000)
Deviantní socializace
Je závažnou, těžkou poruchou socializace, která zasahuje celou osobnost. Sociální deviant
je vždy antisociálem, čili jedincem, který si uvědomuje své protispolečenské chování,
kriminálního charakteru, nebo disociálem, který na jedné straně jedná protispolečensky, na
straně druhé jsou jeho sociální vztahy v úzké závadové či kriminální skupině neseny v duchu
přísného dodržování jasně stanovených skupinových norem, pravidel a zvyklostí. Tento
sociální deviant nemusí být nutně zločincem, i když většinou trestnou činnost páchá.
Sociální (zločinecká) depravace
Sociální (zločinecká) depravace je nejtěžší socializační poruchou. Uváděny jsou tyto znaky
depravace:
odpor proti společenským normám, jejich neuznávání a odmítání,
19/107
neschopnost vnitřní kontroly, vzniklá tím, že u dopravovaného jedince
nedošlo skoro k žádnému zvnitřnění běžných společenských norem,
destruktivní činnost zaměřená proti společenskému řádu a běžným
společenským zvyklostem,
odpor k systematické práci a vyhýbání se jí,
nedostatek syntonie, to znamená chybění výčitek svědomí, lítosti, ale i
faktická neschopnost prožívat radost aj. s druhými, dále pak nedostatek
empatie, čili vcítění se do druhého. (Mařádek in Sochůrek 2001)
Poruchy chování
Poruchy chování lze považovat za poruchy socializace (Vágnerová, 2008), jelikož je
porušen vztah k určitým společenským normám. Z hlediska sociální patologie se někdy
hovoří v případě projevů následujících poruch chování o predelikventním chování, a to
především z důvodu, že je často nacházíme v anamnézách kriminálních případů. (Sochůrek,
2001)
Výklad poruch chování je převážně poplatný příslušné teorii osobnosti. Zpravidla jsou
zdůrazňovány vnitřní osobnostní faktory včetně biologických, vliv rodiny zejména v dětství
(např. citová deprivace) a nezvládnutá puberta.
Za poruchy chování je označováno chování, které nerespektuje sociální normy platné
v dané společnosti, kdy je jedinec intelektuálně schopen pochopit význam daných norem.
Jedinec tyto normy však neakceptuje, protože má jinou hodnotovou hierarchii a jiné prioritní
motivy, nebo se normami nedokáže řídit, protože není schopen ovládat své chování, například
primárně v rámci porušení centrálního nervového systému nebo následkem abúzu alkoholu či
rozličných drog. Poruchu chování naznačují nápadnosti v oblasti sociálních vztahů,
projevující se nedostatkem empatie, citovou chladností a egoismem, což se projevuje
v nadměrném zacílení na sebe a své potřeby a chybění pocitů viny. Dalším znakem je
agresivita jako rys osobnosti nebo chování. Důsledkem je porušování práv ostatních, přičemž
prožitek takového jednání je neutrální, to je lhostejnost k pocitům oběti či naopak, uspokojení
až k variantě sadistického zaměření. O poruchách chování však lze hovořit až v prepubertě, to
je ve středním školním věku.
20/107
Klasifikace poruch chování v dětství a adolescenci
Poruchy chování řadíme, podobně jako kriminální chování a případy chování, které není
trestné, pod pojem sociální deviace. Nespadají sem tedy pouze trestná činnost, ale i další
formy protispolečenského chování. Čili vedle například krádeží, úplatkářství, vražd apod. do
sociálních deviací patří též například přestupky proti školnímu řádu, záškoláctví apod. Tato
problematika je nejčastěji zahrnuta pod pojmem sociálně patologické jevy. Obecně lze tedy
definovat poruchy chování jako nepřizpůsobení normě nebo souboru norem, které jsou
většinou lidí dané společnosti respektovány.
U běžných poruch chování, kde nejsou normy kodifikovány, je někdy obtížné zjistit jaké
normy skupina a společnost uznává. Pro pochopení sociálně patologických jevů je nutné
prostudovat normativní řád na různých strukturních úrovních společnosti.
Disociální poruchy chování
Někteří jedinci nejsou schopni udržovat přijatelné sociální vztahy, což se projevuje
neadekvátním sociálním chováním. U těchto lidí se často pozoruje nedostatek empatie,
egoismus, nadměrné zaměření na sebe a na uspokojování svých osobních potřeb.
Asociální poruchy chování
Za asociálního je považován člověk, který nemá sociální cítění a pochopení pro potřeby
druhých. V dětském věku a adolescenci mezi asociální chování lze řadit například lhaní,
záškoláctví, útěky, toulání, některé formy toxikomanie.
Antisociální poruchy chování
Jako antisociální poruchy chování jsou označovány činnosti a jevy, při kterých jedinec
poškozuje své okolí a přestupuje zákon. (Švarcová, 2009)
Jde
tedy
o
uvědomované
protispolečenské
chování
kriminálního
charakteru,
protispolečenské chování resp. jednání dané trestním řádem společnosti. (Sochůrek, 2001)
21/107
Poruchy chování lze dělit na neagresivní a agresivní.
Poruchy neagresivní a jejich projevy
Lhaní
Lež se musí posuzovat s ohledem na věk dítěte. Svůj význam z hlediska možné poruchy
chování má až ve školním věku. Lži dělíme na smyšlenky, bájivou lhavost a pravou lež. Při
posuzování lži a její závažnosti a hlavně tehdy, chceme-li lhavost označit již za poruchu
chování, je nutné zvážit:
častost lhaní,
osoby, kterým dítě lže,
situaci (například zátěžová situace, přísný trest, případné zesměšnění),
nejde-li o reakci na nepřiměřený požadavek rodičů či jiných dospělých apod.
Záškoláctví
Jeho příčinou je obvykle strach z neúspěchu a následného trestu, někdy je motivováno
odporem dítěte ke škole, nebo je motivem únik od šikanujících spolužáků, či dokonce
pedagogů. Obecně lze říci, že záškoláctví se dopouštějí jedinci, kteří nemají dostatečnou
schopnost obrany proti zátěži. Některé děti nechodí přímo za školu, ale předstírají nevolnost,
či nemoc. V období středního školního věku dochází k záškoláctví v partě, často v důsledku
obdivu či z donucení.
Útěky z domova a toulky
Jde o únikové chování, které je však závažnější než záškoláctví, jelikož jde o únik
z rodinného prostředí, které by pro dítě mělo být místem jistoty a bezpečí. Útěky lze dělit dle
závažnosti na reaktivní, plánované, opakované a toulání. Do neagresivních poruch chování lze
zařadit také krádeže, o kterých je možné mluvit tehdy, kdy dítě chápe, že mu něco nepatří, že
si věc (popřípadě službu) nemůže vzít bez zaplacení či dovolení. Zneužívání drog je taktéž
zařazováno mezi neagresivní poruchy chování (v tomto případě je zde zařazení možné jen
tehdy, pokud budeme zneužívání drog klasifikovat úzce jako jejich konkrétní zneužívaní, čili
aplikaci, nadužívání apod. - poznámka autora).
22/107
Agresivní poruchy chování
Mezi agresivní poruchy chování se řadí obvykle vandalismus, týrání, přepadaní a šikana.
Vandalismus
Vandalismus je sociálně patologický jev charakterizovaný logicky nezdůvodnitelným
ničením různých věcných hodnot, obvykle jen pro radost z ničení. Vandalismus se vzácně
vyskytuje u dospělých jedinců a dívek, popř. žen. Většinou se na něm podílejí party
adolescentních chlapců, popř. nedospělých mužů. Motivací je radost z ničení, seberealizace,
nejčastěji však koheze se skupinou či získání jejího obdivu. Základní dělení vandalismu je na
vandalismus:
hrabivý, kdy cílem je získat finanční obnos (rozbíjení bankomatů),
taktický, kdy cílem je upoutat pozornost (ničení cel vězni),
ideologický, jde především o ničení symbolů (sochy, vlajky apod.),
mstivý, jako odplata za cokoli,
hravý, například sázka, kdo rozbije více skleněných výplní,
zlostný, jako výraz zloby s ničením a poškozováním čehokoli, např. drahých
aut apod.
Za specifický druh vandalismu lze považovat také sprejerství. Jde o ničení hodnot, zároveň
však chybí znak logické nezdůvodnitelnosti. (Sochůrek, 2009)
Týrání
Týrání má mnoho podob, stejně jako jeho motivace. Může jít o poruchu chování stejně
jako o projev sexuální deviace, poruchy osobnosti či duševní nemoci, týraní dítěte, týrání žen,
nebo seniorů aj. (podrobněji v následujících kapitolách).
Šikana
Šikana je násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který
nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit. Šikana může mít podobu
fyzického násilí a vydírání. Pod pojmem vydírání si lze představit odevzdávání peněz nebo
jídla, provádění ponižujících úsluh či rituálů, nucení k různým, obětí odmítaným sexuálním
praktikám, zesměšňování, ponižování apod. (více v modulu 8). (Sochůrek, 2001)
23/107
Shrnutí
Permanentní socializace probíhá po celý život, protože zkušenosti nabyté v dětství nestačí
po celou jeho délku. Důležitá je skutečnost, že člověk do značné míry přejímá i standardy
skupin, s nimiž se identifikuje. Zároveň však existuje určitá rezistence vůči vyhasínání minulé
zkušenosti. Deficitní socializace je dílčí poruchou socializace, která se projevuje především
asociálním chováním. Její náprava je možná vhodným výchovným působením. Defektní
socializace vypovídá o poruše osobnosti. Deviantní socializace je závažná, těžká porucha
socializace, která zasahuje celou osobnost. Vyznačuje se převážně disociálním nebo
antisociálním chováním. Nejtěžší socializační poruchou je sociální (zločinecká) depravace.
Jejími znaky jsou: odpor k autoritám, destruktivní činnost zaměřená proti společnosti,
neschopnost vnitřní kontroly, odpor k systematické práci a vyhýbání se jí, chybění výčitek
svědomí, lítosti i faktická neschopnost prožívat radost s druhými. Případné poruchy
socializace nejsou jedinými příčinami kriminality. Podobně v psychopatologii nacházíme
zřídka „čistý“ typ psychopatie či deviace. Na možném kriminálním chování se tedy podílejí
jen některé dílčí poruchy socializace, které se však liší svojí závažností a hloubkou postižení.
Častou příčinou kriminálního chování se stává čím dál, tím víc neschopnost jedince adaptovat
se na složité sociální mechanizmy současné společnosti.
Poruchy chování lze rozdělit, jak je výše uvedeno, na agresivní a neagresivní. Mezi
neagresivní se řadí lhaní, smyšlenky, bájivá lhavost a pravá lež. Dále záškoláctví, útěky
z domova a toulky, krádeže a diskutabilní zneužívání drog. Do kategorie agresivních poruch
chování dále vandalismus, týrání ve všech svých podobách a taktéž šikana. Poruchy chování
lze dělit také na asociální, antisociální a disociální.
Sociopatie vzniká především sociálně negativními vlivy, zatímco poruchy osobnosti
(psychopatie) vlivy genetickými, vrozenými nebo biologickými, i když nelze vyloučit některé
vlivy sociální. Zjednodušeně lze říci, že sociopatem je protispolečensky jednající psychopat.
Kontrolní otázky k modulu 2
Přiřaďte k jednotlivým poruchám socializace jednotlivé projevy poruchového chování.
Uveďte zdroje lidských poruch chování.
Vysvětlete termín vražedná triáda.
Vysvětlete, proč je diskutabilním zařazení zneužívání drog do neagresivních poruch chování.
Popište znaky klasického vandalismu a srovnejte s fenoménem sprejerství.
24/107
Korespondenční úkoly k modulu 2
Uveďte některé důsledky poruchy socializace u dospělých klientů dětských domovů
(„skleníkový efekt“).
Srovnejte a vyhodnoťte bájivou lhavost u jedince předškolního věku a v dospělosti.
Doporučená literatura k modulu 2
MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178226-2.
KELLER, J., NOVOTNÝ, P. Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. Nové pohledy
společenských věd. Liberec: Dialog, 2008. ISBN 978-80-86761-81-7.
SOCHŮREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie I. díl. Sociálně patologické jevy.
Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2001. ISBN 80-7083-494-3.
SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009.
ISBN 978-80-7372-448-1.
ŠVARCOVÁ, E. Vybrané kapitoly z etopedie a sociální patologie. Hradec Králové:
Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, 2009. ISBN 978-80-7041-959-5.
TRAIN, A. Nejčastější poruchy chování dětí. Jak je rozpoznat a kdy se obrátit na odborníka.
Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-503-2.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-414-4.
Modul 3: Příčiny narušení vývoje osobnosti
Cíle kapitoly
Kapitola Příčiny narušení vývoje osobnosti shrnuje pro porovnání nástin normálního
vývoje osobnosti, dále pak příčiny narušení, které lze rozdělit na vnitřní, vnější a smíšené.
Cílem je rozpoznání jednotlivých příčin ale i důsledků tohoto narušení pro jednotlivce i
společnost, z kterých lze odvodit také charakteristiku pomoci takto
znevýhodněným
jedincům.
Klíčová slova modulu 3
problémová situace, tělesné znevýhodnění, smyslové znevýhodnění, duševní (mentální)
znevýhodnění, odlišný etnický původ, zvláštní sociální původ, biologická méněcennost,
25/107
psychologická zvláštnost, biologická zvláštnost, rasismus, primární rasismus, celospolečenské
krize, demografické faktory, rozvrácená rodina, neúplná rodina, narušená rodina, poruchy
chování, delikvence, drogové závislosti, závislosti na procesech, sebepoškozování,
sebevražednost
Základní teze přednášky – výkladová část
Harmonický, normální vývoj osobnosti je v podstatě zárukou toho, že člověk je přiměřeně
svému věku, a to zejména v dospělosti schopen adekvátně řešit své životně situace sám. Je-li
však vývoj člověka jakkoli dlouhodoběji nebo masivně narušen, nastávají problémy menšího
či většího rozsahu – vznikají problémové situace.
Příčiny vzniku problémové situace lze dělit na vnitřní, vnější a smíšené.
Příčiny vnitřní
Na prvním místě zde patří různá tělesná, smyslová a duševní postižení. V případě jejich
závažnějších forem je postižený jedinec výrazně handicapován (znevýhodněn) vůči svým
vrstevníkům nebo je zcela vyřazen. Do této kategorie lze zařadit znevýhodnění jak dědičného
a vrozeného charakteru, tak znevýhodnění, která vyplývají z různých onemocnění v průběhu
života apod. V oblasti sociální patologie se mohou projevit zejména některé poruchy v oblasti
psychiky, např. sexuální deviace. Z hlediska sociální patologie je důležitá další příčina, a to je
odlišný etnický či zvláštní sociální původ. Některé příčiny problémů spočívají v sociálním
postavení určité etnické skupiny či příslušnosti k ní. Nejde o biologickou méněcennost, ale o
celou řadu problémů souvisejících s mnoha biologickými a psychologickými zvláštnostmi,
dále s adaptací a stylem života. Zejména rozdíly ve způsobu života jsou příčinami mnoha
konfliktů s majoritní populací.
Příčiny vnější
K příčinám vnějším lze zařadit takové problémy, jako jsou celospolečenské krize a
strádání nebo faktory demografické, zejména vznik velkých městských aglomerací s vysokou
hustotou obyvatelstva. Dále zde figurují neexistující, neúplné, narušené nebo rozvrácené
rodiny a v neposlední řadě také negativní vlivy určitých společenských skupin – part, gangů
apod., včetně případného šikanovaní, týrání, zneužívání apod.
26/107
Příčiny smíšené
Příčiny smíšené jsou zpravidla kombinací příčin vnitřních a vnějších. Lze k nim přiřadit
například poruchy chování, delikvence a delikventní chování, drogové závislosti a závislosti
obecně (např. návykové a impulsivní poruchy), sebepoškozování, sebevražednost a podobné
fenomény.
Schéma příčin vedoucích ke vzniku problémové situace:
Příčiny vnitřní (zděděný, vrozený či získaný nedostatek):
tělesné, duševní a smyslové znevýhodnění,
chronická onemocnění a degenerativní změny (např. stárnutí),
problémy odlišného etnického či zvláštního sociálního původu.
Příčiny vnější (negativní vliv prostředí):
z prostředí fyzikálně chemického a biologického,
z prostředí společenského (nedostatky ve funkcích celé společnosti,
nedostatky ve funkcích základních a společenských skupin, především
rodiny, a negativní vlivy mimorodinných společenských skupin.
Příčiny smíšené (poruchy chování, delikvence, sebevražednost):
Dispozice k poruchovému chování je multifaktoriální:
osobnostní faktory (genetické dispozice k disharmonickému vývoji a
agresivnímu způsobu reagování, dále oslabení nebo porucha centrální
nervové soustavy a taktéž úroveň inteligence),
vliv sociálního prostředí, zejména život v nevhodném rodinném prostředí,
tolerance poruchového jednání ze strany některých sociálních skupin či
subkultur (negativní party, dětské gangy apod.). (Sochůrek, 2001)
27/107
Shrnutí
Normální vývoj osobnosti je většinou zárukou, že je člověk v dospělosti schopen
adekvátně řešit své životní situace. Je-li vývoj narušen, nastávají problémy různého rozsahu –
vznikají problémové situace. Příčiny vzniku problémové situace lze dělit na vnitřní, vnější a
smíšené. Mezi vnitřní lze přiřadit různá tělesná, smyslová a duševní znevýhodnění, ať už
vrozená či získaná. Z hlediska sociální patologie je důležitá další příčina, což může být
odlišný etnický či zvláštní sociální původ. K příčinám vnějším, čili k negativním vlivům
pocházejícím z prostředí, patří příčiny z prostředí fyzikálně chemického a biologického,
z prostředí společenského. Příčiny smíšené například poruchy chování, delikvence,
sebevražednost a jiné jsou zpravidla kombinací příčin vnějších i vnitřních.
Kontrolní otázky k modulu 3
Vysvětlete termín „normální vývoj osobnosti.
Vysvětlete nebezpečnost tolerance poruchového chování.
Popište problémové situace vyplývající z příčin vnitřních, konkrétně z degenerativních změn,
a to směrem k jedinci i směrem k sociálnímu okolí jedince.
Jakými negativními mechanismy působí tolerance poruchového jednání na jedince v jeho
různých etapách vývoje?
Popište z praxe problémové situace, které vznikly u jedince – klienta (pacienta) z důvodu
smíšených příčin.
Korespondenční úkoly modulu 3
Vyjmenujte příčiny vzniku problémové situace a konkrétně je přiřaďte k různým mediálně
známým konfliktům nebo jedincům páchajícím delikventní (trestnou) činnost.
Vyjmenujte způsoby nápravy a instituce, které se zaobírají znevýhodněnými osobami, které se
dopustily problémové situace díky příčinám vnitřním, vnějším a smíšeným.
Doporučená literatura k modulu 3
PRAŠKO, J. ed al. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-737-X.
SOCHŮREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie. I. díl. Úvod do sociální patologie,
sociálně patologické skupiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2001. ISBN80-7083494-3.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-7367-414-4.
28/107
Modul 4: Poruchy osobnosti
Cíle kapitoly
Cílem kapitoly je seznámení s charakteristikou poruch osobnosti ve srovnání s normální
osobností čili
integrovaného stabilního celku. Dále s klasifikací jednotlivých poruch
osobnosti dle MKN-10 a konkrétními zvýrazněnými osobnostními rysy jedinců zatížených
poruchou.
Klíčová slova modulu 4
integrovaný celek, osobnostní rys, vzorec osobnostních rysů, osobnost, charakter, sociální
adaptace, osobní pohoda, osobní uspokojení, psychosociální faktor, deformovaný způsob
uvažování a hodnocení, narušené sebehodnocení, narušení učení, emoční prožívání
akcentované, emoční prožívání utlumené, chování generalizovaně maladaptivní, narušená
autoregulace, nadměrná přecitlivělost, nápadná introvertovanost, oploštělost citového
prožívání, vztahovačné myšlení, psychická nestabilita, emoční prázdnota, dichotomické
uvažování, sugestibilní osobnost, bájivá lhavost, rigidita v uvažování, omezení adaptability na
změnu, emoce, empatie, syntonie, hyperlabilní typ, hyperstabilní typ, porucha pozornosti
Základní teze přednášky – výkladová část
Osobnost člověka funguje jako integrovaný celek, který je individuálně typický a ve svých
charakteristických rysech i relativně stabilní.
Osobnost představuje individuální soubor duševních a tělesných vlastností člověka, které
se utvářejí v průběhu vývoje a projevují se v sociálních vztazích. (Praško,2003)
Právě osobnost určuje, jak se určitý jedinec bude v různých situacích projevovat, jak bude
reagovat na jednotlivé podněty. Uvedené platí i tehdy, když se některé rysy osobnosti více či
méně liší od normy. Jsou nápadné a akcentované, nebo naopak velmi málo vyjádřené či téměř
nerozvinuté. Výsledkem je i v tomto případě individuálně typický a relativně stabilní celek.
Ale způsob prožívání, uvažování a chování takového člověka, resp. jeho sklon k vytváření
určitých vztahů k okolí se liší od standardu dané společnosti. Takto disponovaní lidé mají
sklon reagovat neobvyklým způsobem na běžné podněty. V případě osobnostní poruchy
bývají tyto projevy rigidně maladaptivní – vedou k různým objektivním i subjektivním
potížím. Může dojít k disharmonii na úrovni osobnostních vlastností, jejich trsů či vrstev
29/107
osobnosti. Jednotlivé psychické vlastnosti, resp. vrstvy, ať už jsou jakékoli, jsou integrovány
v celek, neprojevují se samostatně, ale v daném osobnostním kontextu. (Vágnerová, 2008)
Poruchy osobnosti lze chápat jako extrémně vyjádřené varianty běžných osobnostních
typů. Hranice mezi akceptovanou osobností a již potvrzenou poruchou je v některých
případech velice těžké stanovit. Z tohoto důvodu neexistuje ani shoda v údajích o četnosti
jejich výskytu v populaci. Ani výskyt jednotlivých typů poruch osobnosti není stejný, některé
jsou četnější, resp. vzhledem k míře problémů, které jejich projevy vyvolávají, bývají
nápadnější, a proto se zdá, že je těchto lidí nejvíc.
Obecná kritéria pro hodnocení poruch osobnosti:
Obecná kritéria pro hodnocení poruch osobnosti lze shrnout do následujících bodů:
1. jde o trvalý stav, který s určitými výkyvy trvá celý život,
2. projevuje se podivným, maladaptivním, eventuálně až hrubě rušivým
chováním, jehož důsledky v nestejné míře trpí sám jedinec i jeho okolí a které
zvyšuje riziko nejrůznějších konfliktů,
3. tolerance k zátěži je snížená, což se projevuje snadným navozením
neadekvátních reakcí,
4. náhled na nepřiměřenost vlastního chování, názorů a postojů je nedostatečný,
5. rezistence ke změnám, neschopnost poučit se ze skušenosti. (Vágnerová, 2008)
Poruchy osobnosti reprezentují soubor značně různorodých variant, i když mnohé z těchto
poruch mají společné znaky. Proto bývají různým způsobem členěny do několika kategorií.
Podle MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí – 10. revize) lze diferencovat základní typy
poruch osobnosti:
Paranoidní porucha osobnosti (F 60.0)
Typickým znakem je nadměrná přecitlivělost na veškeré reakce okolí vůči vlastní osobě a
stejně nepřiměřená obecná nedůvěra k jiným lidem. Postižený předpokládá negativní postoj
okolí ke své osobě, na hodnocení je velmi citlivý, nemá schopnost odpouštět, zdůrazňuje
vlastní osobu, klade nadměrný důraz na dodržování pravidel, je podezíravý, vztahovačný,
nepřátelský.
30/107
Schizoidní porucha osobnosti (F 60.1)
Typickým znakem schizoidní poruchy osobnosti je nápadná introvertovanost, zploštělost
citového prožívání a nezájem o okolní svět. Typické je celkové omezení schopnosti citově
prožívat, snížená emoční citlivost až chladnost, neschopnost projevit jakékoli city, zejména
lásku a něhu. Tento jedinec se uzavírá do svého vlastního světa, používá vlastní logiku, je
lhostejný k názorům jiných, jeho typickým znakem je generalizovaný nezájem o ostatní lidi,
má potřebu minimalizovat sociální kontakty, což je často interpretováno jako obranný
mechanismus.
Disociální (asociální) porucha osobnosti (F 60.2)
Typickým znakem disociální poruchy osobnosti je egocentrismus, chybění ohledu
k ostatním a neschopnost ovládat své jednání podle platných sociálních norem. Jedinci trpící
touto poruchou bývají emočně nezralí, labilní a vzrušiví, s tendencí reagovat afektivním
výbuchem. Často mají mrzutou náladu provázenou podrážděností. Mají silnou potřebu
vzrušení, těžce snášejí nečinnost a nudu. Utrpení člověka v nich nevyvolává soucit. Často
neuznávají obecně platné normy, mají omezenou schopnost sociálního učení a nejsou schopni
adekvátního hodnocení. Nejsou schopni přiměřené sociální adaptace, těžce zvládají zátěž,
vztahy k ostatním bývají konfliktní a problematické. Selhávají ve většině rolí, nejsou schopni
plnit požadavky profesní, partnerské ani rodičovské. U jedinců s disociální poruchou
osobnosti je zvýšené riziko kriminálního chování.
Emočně nestabilní porucha osobnosti (F 60.3)
Hlavním a typickým znakem je psychická nestabilita a neschopnost ovládat své chování,
tendence jednat impulsivně, bez uvážení možných následků. Porucha je dále diferencována
podle převažujících znaků, rozlišuje typ impulzivní a hraniční. Nejdůležitějším znakem
impulzivního typu je výbušnost, emoční nestálost a impulzivita. Emoce lidí trpících touto
poruchou jsou nápadně proměnlivé a nevypočitatelné, snadno se mění i vlivem nepatrného
podnětu. Nejsou schopni plánovat, myslet na budoucnost, koncentrují se na přítomnost,
hodnocení ostatních mají velmi zkreslené, jsou nedůvěřiví, podezíraví, mají sklon vymýšlet si,
slibovat, co nikdy nesplní. Své chování nejsou schopni ovládat a nelze je korigovat ani jiným
způsobem. Vztahy k lidem udržují jen povrchní, nediferencované a snadno zaměnitelné.
Selhávají v mnoha sociálních rolích, zejména pokud by byly spojeny se sebemenší frustrací a
vyžadovaly by sebeovládání. Nedovedou systematicky pracovat, bývají promiskuitní a nestálí
31/107
v partnerských vztazích, Postupně ztrácejí veškeré sociální zázemí. Hlavním znakem
hraničního typu emočně nestabilní osobnosti je nevyhraněnost a nestabilita v oblasti
sebepojetí, narušení emočního prožívání i uvažovaní. Mají často pocit prázdnoty, narušené a
nejasné představy o sobě. Jsou impulzivní a vztahy s lidmi bývají nestálé a neuspokojivé.
Histrionská porucha osobnosti (F 60.4)
Egocentrismus a specifické narušení emočního prožívání spojené s nápadností v sebepojetí
i ve vztazích jsou typické pro histriónskou poruchu osobnosti. Nápadné jsou akcentované
vnější projevy, jejich teatrálnost a dramatičnost je v protikladu k povrchnosti v citovém
prožívání. City těchto lidí jsou většinou nestálé, jsou emočně labilní. Typické jsou také
přetrvávající pocity neuspokojení, které souvisejí s jejich nadměrnou potřebou vzrušení.
Bývají značně sugestibilní a snadno ovlivnitelní, mají sklon ke konfabulacím, přehánění,
jejich myšlení je velmi ovládáno emocemi, mají sklon k bájivé lhavosti. Vztahy s lidmi bývají
problematické a plné napětí, konfliktní a nestabilní. Nebývají přijatelnými a uspokojivými
partnery. Často se chovají sexuálně provokujícím způsobem, promiskuitně, ačkoli jsou často
frigidní. Pocity druhých jsou jim lhostejné, jsou pro ně zajímavé jen v rámci vlastního
uspokojení.
Narcistická porucha osobnosti (F 60.62.8 – jiné poruchy osobnosti)
Diagnosticky
nejsložitějším
znakem
narcistické
poruchy
osobnosti
je
porucha
sebehodnocení, přecitlivělý egocentrismus spojený s necitlivostí k ostatním. Jedinci
s narcistickou poruchou osobnosti jsou tedy přecitlivělí a zranitelní, mají sníženou odolnost
vůči frustraci, především ve vztahu k jejich hodnocení jinými lidmi. Charakteristickým
znakem je porucha sebehodnocení, mívají sklon k přeceňování vlastního významu, jsou
přesvědčeni o své jedinečnosti či privilegovanosti. Typické bývají fantazijní představy o
vlastních výjimečných předpokladech, kráse, intelektuálních či jiných kompetencích. Obvyklá
bývá určitá rigidita uvažování, neschopnost přijmout názor někoho jiného. Silná potřeba
neustále pozornosti a obdivu se projevuje v jejich chování a narušeném vztahu k lidem.
Narcistické projevy mohou být spojeny s histriónskými či asociálními rysy.
Anankastická (obsedantně-kompulzivní) porucha osobnosti (F 60.5)
Typickým znakem anankastické poruchy osobnosti je potřeba nadměrné kontroly,
nerozhodnost a rigidita spojená s narušením emočního prožívání. Stabilní je mrzutá nálada,
32/107
tito lidé nejsou schopni prožívat pohodu a dosáhnou příjemných pocitů, mít z čehokoli radost.
Jsou rigidní v uvažování i v chování, preferují stereotyp. Mají tendence zabývat se
nepodstatnými detaily. Bývají zvýšeně závislí na názorech jiných lidí, ale v tomto směru mají
pesimistické očekávání, že budou hodnoceni negativně. Mají sklon k nadměrné kritičnosti a
sebekritičnosti. Typickým rysem této osobnosti je omezení adaptability na změnu, takže
například na nové požadavky reagují velice negativně, většinou je zcela odmítají. Vztahy
k lidem pro ně nejsou příliš důležité a ani nebývají uspokojivé. Bývají tvrdohlaví,
nepřizpůsobiví, neflexibilní. Chybí jim smysl pro humor i pro lidské slabosti. Vzhledem
k tomu, že jejich chování je ve značné míře v souladu se společenskými normami, nemusí se
jevit jako příliš nápadné.
Pasivně-agresivní (negativistická porucha) osobnosti (F 62.8 – jiné poruchy osobnosti)
Typickým znakem pasivně-agresivní poruchy osobnosti je neschopnost vyrovnat se
adekvátním způsobem s požadavky okolí a přiměřeně vyjádřit své emoce. Pro pasivněagresivní jedince je typická nespokojená, mrzutá a podrážděná nálada, sklon k depresím,
snadné navození pocitů zlosti a hostility, bez zvláštních důvodů, často nepřiměřeně
vyvolávajícím podnětům. Mají nižší toleranci vůči zátěži, na ni reagují nezralými obrannými
mechanizmy. Odlišnost uvažování se projevuje sklonem k nesprávnému a nepřesnému
hodnocení situace, k primárně negativistickému náhledu na různé životní situace. Formálně
akceptují požadavky okolí, ale pak reagují latentním negováním a blokováním. Rušivě působí
i jejich tendence reagovat na cokoli naštvanou a mrzutou náladou.
Úzkostná (vyhýbavá, anxiózní) porucha osobnosti (F 60.6)
Typickým znakem úzkostné poruchy osobnosti je sklon k úzkostnému prožívání,
negativnímu sebehodnocení a s tím související tendencí vyhýbat se jakémukoli potenciálnímu
ohrožení. Tito lidé mají zvýšený sklon k úzkostnému prožívání, k pocitům napětí, obav a
ohrožení, jsou přecitlivělí na všechny podněty, které by mohly být interpretovány jako
ohrožující. Žijí v neustálém napětí a strachu z problémů. Nejsou schopni dosáhnou pocitu
klidu a spokojenosti. Mívají zhoršené sebehodnocení a nedostatek sebeúcty, často trpí
obvykle neoprávněnými pocity osobní nedostačivosti a méněcennosti. Jejich úzkostnost a
nejistota se projevují nadměrnými obavami z kritiky či odmítnutí. Názorům ostatních
přikládají velký význam. Bojí se nového a neznámého, protože vše nové lze považovat za
možný zdroj ohrožení. Mají problémy s udržením přijatelné úrovně vztahů s lidmi,
s vymezením určité hranice blízkosti. Touží po hlubším vztahu, ale mají velké obavy ze
33/107
zklamání. Na rozdíl od jiných poruch osobnosti se úzkostní lidé svými problémy v sociální
interakci trápí.
Závislá porucha osobnosti (F 60.7)
Typickým znakem závislé poruchy osobnosti je neschopnost osamostatnění, nadměrná
závislost na jiném člověku a strach z opuštění. Tito lidé bývají také často úzkostní a
pesimističtí, trpí nadměrnými obavami, které se snaží zmírnit závislostí na jiném člověku.
Mají omezenou schopnost prožívat radost a potěšení. Typickým znakem závislé poruchy
osobnosti je nízké sebehodnocení, pocity neschopnosti a nedostačivosti až bezmocnosti. Jsou
značně ovlivnitelní prostředím, bývají submisivní, naprosto podřízeni a přizpůsobeni osobě na
níž jsou závislí. Svých vlastních potřeb se raději vzdávají, neustále žádají záruky za to, že
nebudou opuštěni. Mohou se snadno dostat do role týraného nebo zneužívaného člověka.
Tomuto chování se nedovedou bránit, jejich potřeba závislosti je tak velká, že připouští i
špatné jednání partnera, ale nedokázali by se smířit s rozpadem vztahu.
Získané změny osobnosti
Od poruch osobnosti jsou odlišovány změny osobnosti získané v průběhu života jako
důsledek onemocnění nebo působení nadměrně silných vnějších faktorů. Jde o nově vzniklé
odchylky u lidí, kteří do té doby žádnou takovou poruchou netrpěli. Obvykle se projeví
nápadnější extremizací určité vlastnosti, ať už její akcentací nebo úbytkem. Výsledkem je
narušení osobnostní rovnováhy, změna dynamogenie, tj. osobnostního tempa, afektivního
prožívání, kognitivních funkcí a s tím souvisejícím chování. Jde o organicky podmíněné
změny osobnosti (organické poškození mozku nebo jeho onemocnění aj.), dále o změny
osobnosti jako důsledek závažného psychiatrického onemocnění a posttraumatické změny
osobnosti. (Vágnerová, 2008)
Léčba poruch osobnosti
Lidé postižení poruchou osobnosti zřídkakdy přicházejí k léčbě kvůli tomu, že jsou
nespokojeni se svými osobnostnímu rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy,
vesměs jsou přesvědčeni o své „normalitě“. Na psychiatrii se dostávají však poměrně často,
protože potřebují pomoc z důvodu:
34/107
o náhlé krize,
o depresivních stavů,
o úzkostných poruch,
o poruch přizpůsobení,
o poruch přijmu potravy aj.
Vzhledem k tomu, že jejich obtíže jsou opakované a bez změny rysů osobnosti je obtížné
situaci změnit, má léčba na změnu osobnostních rysů zásadní význam. Na základě současných
poznatků se poruchy osobnosti léčí dlouhodobě prostřednictvím farmakologie a
psychoterapie.
Biologická, resp. farmakologická léčba
Je používaná pouze k ovlivnění některých specifických symptomů, jako je například
úzkost, deprese apod.
Psychoterapie
Je zaměřena na dosažení náhledu na své problémy, porozumění příčině svých obtíží, jejich
souvislosti s vlastním uvažováním a jednáním na hledání přijatelného způsobu života, který
by neprohluboval tyto potíže, na změnu postojů a názorů, to je kognitivního stylu, a s tím
souvisejícího chování. K tomuto účelu jsou používány metody kognitivně-behaviorální
psychoterapie. Dlouhodobá, hlubině založena psychoterapie usiluje o restrukturaci osobnosti
jedince. Trvalejších změn osobnosti je v tomto případě ovšem velmi těžké dosáhnout.
Na odstranění problémů v mezilidských vztazích, zvládání různých rolí, na osvojení
účelnějších způsobů komunikace a jednání s lidmi je zaměřena resocializace. K tomuto účelu
je využívána rodinná terapie, respektive skupinová psychoterapie. (Vágnerová, 2008)
V průběhu terapie musí terapeut rozhodnout, které metody se zvolí, aby to co nejlépe
odpovídalo konkrétním potřebám temperamentu a charakteru pacienta. Rozhodování se týká
těchto oblastí:
1. prostředí terapie – ambulantní, během hospitalizace, denní stacionář aj.,
2. formát terapie – individuální, skupinová, rodinná, párová, kombinovaná aj.,
35/107
3. čas terapie – jak často se konají sezení, jak dlouho trvají, jak dlouho trvá celá
terapie,
4. orientace
terapie
–
terapeutický
přístup
a
metody,
například
psychoanalytická, systemická aj.,
5. somatická terapie – farmakoterapie, elektrokonvulzivní léčba, cvičení,
rehabilitace, výživa aj. ( Praško, 2003)
Na základě existujících poznatků byly zformulovány čtyři předpoklady účinné terapie
poruch osobnosti:
ochota pacienta ke změně,
čím hůře je určitá porucha osobnosti léčitelná, tím častěji je nutný kombinovaný,
integrovaný, tzv. na míru šitý přístup,
účinná léčba poruch osobnosti se zaměřuje jak na obecné, tak na konkrétní léčebné
cíle,
pokud má pacient více než jednu poruchu osobnosti, zpočátku se léčí každá
porucha odděleně. (Sperry in Praško, 2003)
Proměny poruch osobnosti v průběhu života a jejich prognóza
Porucha je trvalého charakteru, je zakotvena ve struktuře osobnosti. První náznaky se
objevují již v dětství. Poruchu však lze spolehlivěji diagnostikovat až v adolescenci.
V průběhu života může dojít ke kolísání těchto projevů, obvykle vyvolanému nějakými
vnějšími či vnitřními zátěžovými faktory, ale zásadní změnu zpravidla očekávat nelze.
Postupně s přibývajícím věkem se některé nápadnosti zmírní, dochází k jejich útlumu.
Prognóza není příliš optimistická, v některých případech může dojít k určité nápravě a
omezení problémů, které člověka s poruchou osobnosti vyvolává, respektive ke zmírnění jeho
subjektivních potíží. K tomuto zlepšení může přispět léčba, často působí pozitivně i faktor
vývoje, resp. změn spojených s procesem stárnutí. (Vágnerová, 2008)
Shrnutí
Poruchy osobnosti lze chápat jako extrémně vyjádřené varianty běžných osobnostních
typů. Hranice mezi akceptovanou osobností a již potvrzenou poruchou je v některých
36/107
případech těžké stanovit. Výskyt poruch osobnosti není stejný. Poruchy osobnosti reprezentují
soubor značně různorodých variant, i když mnohé z těchto poruch mají společné znaky.
Paranoidní porucha osobnosti je charakteristická nedůvěrou k ostatním, vztahovačností a
negativním postojem k lidem obecně. Schizoidní je typická zaměřeností na sebe, chladností a
neschopností projevit city. Typickým znakem disociální poruchy osobnosti je egocentrismus a
neschopnost podřídit se jakýmkoli sociálním normám. Hlavním a typickým znakem u emočně
nestabilní poruchy osobnosti je psychická nestabilita a neschopnost ovládat své chování.
Rozlišuje se typ hraniční a impulsivní. Jako téměř výlučně ženská je charakterizována
porucha osobnosti histriónská, která je známá u osob s výraznou teatrálností a dramatičností
v protikladu k povrchnosti v citovém prožívání. Narcistická porucha osobnosti je diagnosticky
nejsložitější. Charakteristickým znakem je porucha sebehodnocení typu přeceňování se,
přesvědčení o vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Jedinci trpící anankastickou poruchou
osobnosti nejsou schopni prožívat pohodu a pozitivní pocity, preferují stereotyp, mají sklon
k nadměrné sebekritičnosti, chybí jim zcela smysl pro humor. Pro pasivně-agresivního jedince
je typická nespokojená, mrzutá, podrážděná nálada. Odlišnost uvažování se projevuje
sklonem k nesprávnému a nepřesnému hodnocení situace. Úzkostná neboli vyhýbavá porucha
osobnosti je známá sklonem k úzkostnému prožívání, negativistickému sebehodnocení a
tendencí vyhýbat se jakémukoli hodnocení. Velmi podobná této poruše osobnosti a často
v sounáležitosti s ní se vyskytuje porucha osobnosti závislá, taktéž často připisovaná ženské
části populace. Osobnost zatížená tomuto poruchou je neschopna osamostatnění, je závislá na
určitém člověku, není schopna prožívat radost a potěšení.
Od poruch osobnosti jsou odlišovány změny osobnosti získané v průběhu života jako
důsledek onemocnění nebo působení nadměrných vnějších faktorů.
Léčba lidí s poruchou osobnosti je velice obtížná a její efekt nebývá takový, aby jej bylo
možné považovat za uspokojivý. Cílem léčby je dosažení přijatelné úrovně subjektivní
pohody a alespoň minimální sociální adaptace. Velmi důležitá je ochota spolupracovat.
Impulz přichází často od rodiny a známých. V některých případech je nutná hospitalizace.
Léčba je možná farmakologická nebo psychoterapie. Léčba a resocializace nemocných je
obtížná, stejně jako prognóza jedinců trpící poruchou osobnosti.
Kontrolní otázky modulu 4
Porovnejte rozdílnost poruch osobnosti a získaných změn osobnosti.
Jaká je hlavní obecná charakteristika většiny poruch chování?
Za jakých předpokladů je možné diagnostikovat poruchu osobnosti?
37/107
Kdy lze diagnostikovat poruchu osobnosti z pohledu ontologického?
Které poruchy osobnosti jsou charakteristické spíše pro ženskou část lidské populace?
Jakými způsoby se léčí poruchy osobnosti?
Korespondenční úkoly
Které z poruch osobnosti mohou být společensky nebezpečné z pohledu delikvence?
S jakými poruchami osobnosti jste se setkal(a) v profesním životě a nebo při výkonu odborné
praxe?
Najděte způsoby nápravy poruch osobnosti využitelné v poradenství.
Doporučená literatura modulu 4
GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. ed al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie.
Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1293-3.
PRAŠKO, J. ed al. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-737-X.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-414-4.
KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001.
ISBN 80-7262-088-6.
38/107
Modul 5: Agresivní syndrom
Cíle kapitoly
Po nastudování kapitoly popisující agresivní syndrom si student ujasní význam definice
agresivního syndromu, dále také termínů agrese, agresivita. Cílem kapitoly je také rozpoznat
agresi a agresivitu jako normální jev a naopak fenomén patologický, dále se také seznámit
s prevencí a různorodou terapií agrese.
Klíčová slova k modulu 5
agrese, agresivita, příčiny vzniku, spouštěč agrese, agresivní pud, benigní a maligní agrese,
afektivní agrese, hostilita, instrumentální agrese, skupinová agrese, anonymizace, identifikace
s vůdcem, identifikace se skupinou, postoj společnosti k násilí, prevece agrese, terapie agrese,
asertivita
Základní teze přednášky – výkladová část
Agresivní chování lze definovat jako porušení sociálních norem omezující práva a
poškozující živé bytosti či neživé objekty.
Může jít o reálný či symbolický útok, o různý způsob ubližování, např. bitím, nadávkami,
omezováním, ničením. Termín agresivita označuje tendenci, pohotovost k násilnému
způsobu reagování. Pojem agrese charakterizuje reálný projev takového chování, které
mívá charakter násilí. Agresivní jednání je jednou z běžně se vyskytujících alternativ
lidského chování. Problémem se stává tehdy, pokud intenzita agrese překročí hranice
stanovené právními, resp. sociálními normami, event. pokud je nepřiměřená situaci a
vyvolávajícím podnětům. Takové jednání bývá obvykle prostředkem, jak dosáhnout
žádoucího uspokojení, které je z nějakého důvodu hůře dostupné. Lze jej chápat jako reakci,
jež řeší problém útokem na překážku, resp. zdroj ohrožení, případně na cíl, který se danému
člověku takto jeví. Studiem agrese a agresivity se zabývá speciální obor – agresologie, který
zkoumá různé formy násilí z hlediska sociálního, psychologického, právního aj.
Pojem agrese lze užívat také pro normální (fyziologický) druh chování, jeho smyslem je ve
volné přírodě přežít, zatímco násilné chování je patologická agrese, jejímž smyslem je něco
39/107
poškodit, někomu ublížit nebo jej zabít. Pojmu agrese užívá spoustu autorů méně určitě, často
ji tímto „biologickým“ způsobem od násilného chování neodlišují. (Koukolík, Drtilová, 2001)
Agrese tedy bývá definována jako záměrná aktivita, jejímž cílem je ublížit. Tento úmysl
bývá sice častý, ale v případě impulzivního násilného chování není jednoznačný, event. může
zcela chybět, a přesto dojde k násilí. Dispozici k bojovnému jednání nelze hodnotit jen
negativně.
Z pohledu sociální patologie se jeví vhodnou tato klasifikace. Lze v ní odlišit způsoby
agresivního chování, které jsou společensky nežádoucí až nepřijatelné. Agresivní chování ale
může mít znaky typické pro více druhů uvedené klasifikace:
1. Zlostná agresivita. Jedná se formu agresivního chování. Může se jednat o
vyjádření nevole. V takovém případě jde o málo zaměřené jednání z hlediska
cíle. Jde spíše o impulsivní výraz afektu s minimální nebezpečností. Pokud se
však jená o odplatu, jež je také raktivní, jde již o jednání, které je společensky
nebezpečné. Patří sem projevy zášti a nenávisti, cílené způsobování bolesti. To
přináší vnitřní uspokojení.
2. Instrumentální agresivita. V tomto případě se jedná vždy o prostředek
k dosažení cíle. Pokud je agresivní chování reaktivní, nemusí být hodnoceno
jako sociálně patologický jev. Jedná se o případy odvrácení škod a nebezpečí.
Cílem tedy může být vlastní ochrana nebo ochrana blízkých. V případě, že se
jedná o aktivní jednání zaměřené na uspokojování potřeb, může být takové
jednání hodnoceno pochopitelně negativně. Může růst na škále od prosazení
pozornosti až k chladnému dosažení spokojenosti.
3. Spontánní agresivita. Míra reaktivity a aktivity při tomto typu jednání není
spolehlivě prozkoumána. Patologií je bezpochyby agresivní chování, kdy
způsobení bolesti přináší emocionální uspokojení a uspokojení potřeb, někdy
potřeb, které jsou abnormální a patologické (příkladem může být sadizmus).
(Fischer, Škoda,2009)
V literatuře se lze setkat s dalšími různými druhy agresivního chování pozorovatelného u
lidí. Z hlediska sociální patologie je nutné zmínit:
40/107
1. Agresivitu predátorní, kdy typickými nositeli jsou profesionální vrazi a
lupiči, kterým slouží agrese k obživě nebo odchylnému uspokojování
delikventních potřeb. Dále sem mohou patřit psychiatričtí pacienti, kteří
agresivitu a násilí produkují pro uspokojování materiálních potřeb. Hmotný
zisk bývá primární motivací. Je determinován sociálními podmínkami. Při
zhoršení (nedostatku) dochází k zvýšení četnosti tohoto agresivního chování.
Z hlediska výše popsané klasifikace je nejvíce přiléhavý typ instrumentální.
Může se jednat i o typ agresivity zlostné.
2. Agresivita ideologická. K takové formě chování patří například etnické čistky
a vraždění, řádění fotbalových fanoušků apod. Tento typ chování je nutné
z důvodu motivace odlišit od predátorní. V případě tohoto chování je motivace
spíše ovlivňována společensky negativním uspokojováním potřeb bezpečí nebo
potřeb alternativní (nežádoucí) seberealizace. (Fischer, Škoda, 2009)
Při studiu sociální patologie se dále můžeme setkat s agresivitou pod vlivem
psychotropních látek a impulsivní agresí, bez plánování a zisku. Ta je často patrná u
delikventní subkultury. (Fischer, Škoda in Fischer, Škoda, 2009)
Dle Moyerovy klasifikace, založené na studiu chování zvířat, lze agresi dělit též na:
predátorskou (jde o přirozené chování útočícího zvířete vůči kořisti),
agresi mezi samci (jejímž cílem je nastolení hierarchie ve stádu nebo smečce),
agresi vyvolanou strachem (většinou jí předchází pokus o útěk, proto se vyskytuje
spíše v situaci, kdy útěk není možný),
agresi dráždivou (vyvolána je živými i neživými objekty a vzniká zpravidla při
neuspokojení některé z potřeb),
agresi mateřskou (vyvolána je strachem o mláďata, která samice brání),
agresi za účelem obrany teritoria (vetřelec narušuje území zvířete).
41/107
V extrémní podobě se sice agrese projevuje porušováním norem a omezováním či
poškozováním jiných lidí, ale existují i přijatelné a užitečné formy. Socializovaná varianta,
která respektuje daná společenská pravidla, je označována jako asertivita. Je to schopnost
prosazovat a realizovat vlastní cíle, které mohou být i z objektivního hlediska přijatelné nebo
dokonce žádoucí.
Příčiny vzniku agresivity
Příčiny vedoucí k agresivnímu jednání můžeme rozdělit na vrozené (biologické) a získané
(sociální). Každý člověk má k agresivnímu jednání vrozené dispozice. Stejně jako je tomu u
jiných vrozených předpokladů, tyto dispozice jsou individuální. Nejvíce osob má
k agresivnímu chování předpoklady průměrné, extrémní varianty (abnormality) mají četnost
nízkou. Tyto vrozené dispozice jsou potřebné a užitečné k obraně a uchování vlastního
teritoria. Také jsou potřebné k vytvoření společenské hierarchie.
Biologické dispozice
Jedním z biologických faktorů, které souvisejí s vyšší mírou sklonů k agresivnímu jednání
u mužů, je hladina testosteronu. Řada výzkumů prokázala, že vysoká hladina testosteronu
souvisí s protispolečenským chováním. Nesouvisí však se sociální úspěšností, s dosažením
úspěchu. Tyto výsledky poukazují na pudovou podstatu.
Biologické předpoklady k agresivitě mohou souviset se změnou ve struktuře nebo funkci
CNS. Nemusí se jednat o genetickou podmíněnost. Vyšší tendence k agresivnímu jednání
může souviset s úrazem nebo onemocněním.
Vrozené předpoklady se liší v závislosti na sociokulturní tradici společnosti. V té byli
dlouhodobě zvýhodňováni jedinci s určitými dispozicemi. Snáze přežili a měli více potomků.
Sociokulturní dispozice
Tendence k agresivnímu chování nejsou podmíněny pouze biologicky. Rozvíjejí se také
vlivem sociálních faktorů, zejména sociálním učením. K získávání a rozvíjení vzorců
agresivního chování může dojít v rámci působení rodiny a dalších sociálních skupin, jako jsou
například spoluvrstevnické party, sportovní kluby, armáda apod.
Agresivnímu chování se lze naučit pozorováním a nápodobou. Čím častěji dojde k jeho
posilování, tím častěji se bude také vyskytovat.
42/107
Tendence k agresivnímu jednání a násilí tedy zvyšuje a také snižuje celá řada různých
proměnných, biologických, psychologických i sociálních. (Fišer, Škoda, 2009)
Sklon k agresivitě bývá obvykle podmíněn multifaktoriálně, to znamená, že závisí na
kumulaci různých vlivů: vrozených dispozicích, získaných zkušenostech i aktuálních
podnětech. Všechny uvedené faktory lze vesměs hodnotit pouze jako dílčí, zvyšující riziko
agresivního způsobu reagování. K příčinám vzniku agresivity lze přiřadit dědičnost,
biologické předpoklady, duševní chorobu nebo užívání psychoaktivních látek, vlivy prostředí
a v neposlední řadě aktuální situaci. K nárůstu agresivity může přispět, jak je výše uvedeno,
sociální skupina, resp. celkové společenské klima. Existují několikeré teorie agrese, které
vznik násilného chování a jednání rozdílným způsobem interpretují. Agresivní jednání je
obvykle spojeno s určitým prožitkem, určitou motivací a způsobem rozumového hodnocení.
Postoje společnosti k násilí a jeho tolerance se mohou měnit. Prevence a terapie agrese
zahrnuje sociální působení, farmakologickou léčbu, psychoterapeutické a socioterapeutické
působení.
Prevence a možnosti eliminace agresivity
Otázka prevence a eliminace agresivního chování a tendence k násilí je značně složitá.
Účinnost je různá. Určité vyhlídky jsou spojovány s prevencí než s působením na důsledky.
Jedná se o preventivní programy působící na ovlivňování postojů veřejnosti v širším rozsahu.
Ovlivňování veřejnosti
Míra tolerance k agresivním a násilným jevům je určována postoji společnosti. Míra
snášenlivosti (toleranční limit) vůči agresivitě je ovlivňována řadou faktorů. Značnou úlohu
zde mohou sehrát média, ale také různé instituce, a to jak formální (školy, trestněprávní
instituce, úřady) tak neformální (zájmové a kulturní instituce a sdružení). Na postoj veřejnosti
mají vliv také ti, kteří jsou pokládani a přijímáni širší veřejnosti jako autorita. Důležitý je
v tomto případě vzor, který se snaží druzí napodobovat. Nemělo by dojít k naplnění výroku:
„Káže vodu a pije víno.“
Psychoterapie
Psychoterapie bývá poměrně častě využívanou metodou pro eliminaci agresivity. V praxi
se jedná o širokou škálu různých tréninkových a terapeutických aktivit. Využíván bývá
43/107
režimový přístup a úprava prostředí, ve kterém u jedince nejčastěji dochází k agresivnímu
chování. Využíván bývá:
o sociální výcvik,
o individuální poradenství,
o intervence v krizových situacích.
Metodou, která se jeví jako účinná, je trénink zvládání vlastní agresivity. Bývá realizován
formou kognitivně behaviorální terapie (KBT), v individuální nebo skupinové formě
(Kognitivně behaviorální terapie vychází z teorie, že příčinou psychických potíží, a tedy i
agresivních reakcí, jsou chybné způsoby chování a myšlení. Ty jsou naučené a udržované
vnějšími a vnitřními faktory, které lze rozpoznat).
V rámci výše uvedeného terapeutického přístupu může jedinec chybné způsoby myšlení a
chování racionálně pochopit, odnaučit se jim, přeučit se nebo naučit nové způsoby řešení pro
něho hůře zvládaných situací. Hlavním cílem je společně s dalšími typy aktivit korekce a
změna agresivních způsobů reagování a jednání do sociálně přijatelné formy.
Farmakologická léčba jako redukce tendence k agresivnímu chování
Bývá součástí psychiatrické péče. Může se jednat o součást léčby určité poruchy, například
u různých psychiatrických poruch a poruch osobnosti, kdy vyšší míra agresivity patří mezi
typické příznaky. (Smolík in Fischer, Škoda, 2009)
Souvisí se sníženou schopností ovládat impulzy a způsoby uspokojování potřeb. (Fischer,
Škoda, 2009)
Možnosti prevence a terapie nadměrné agresivity dle Vágnerové:
Terapie nadměrného sklonu k agresivnímu chování je relativně velmi obtížná a bývá málo
efektivní. Prevence se zdá být účinnější, zejména pokud je zaměřena na modifikaci postojů
široké veřejnosti.
Sociální působení
Postoj společnosti určuje míru obecné tolerance k agresivním projevům. Posun této
normy je alespoň částečně ovlivnitelný mediálním působením na danou společnost.
Různé instituce i společenské skupiny mohou touto formou, zejména pokud mají
44/107
určitou autoritu, postoje k agresi ovlivňovat. Jejich vliv závisí na tom, jak se jejich
představitelé budou sami chovat a projevovat. Proklamace určitého způsobu chování
není nikdy tak účinná jako konkrétní reálný vzor. Velice diskutovaný je význam trestu
nebo jeho anticipace jako prevence agresivního jednání.
Farmakologická léčba
Medikamentózní terapie zaměřená na redukci pohotovosti k agresivním projevům se
obvykle používá jako součást celkové psychiatrické léčby. Mnohdy je dostačující
léčení základního onemocnění a zmírní se i tyto potíže. U jiných typů agresivity se
farmakologická léčba zpravidla nepoužívá.
Psychoterapie
Psychoterapie agresivity je jednou z možností ovlivnění tohoto nežádoucího způsobu
reagování, i když její efektivita nebývá taková, jak by bylo zapotřebí.
Psychoterapeutické působení je zaměřeno jak na porozumění vlastnímu chování, tak
na osvojení účelných způsobů zvládání agresivních impulzů. Získání náhledu na své
chování, jež vyvolává určité reakce okolí, a pochopení jeho příčin pomůže eliminovat
mnohé problémy.
Socioterapie
Socioterapie slouží k resocializaci jedinců, jejichž zafixované způsoby chování,
v tomto případě agresivního, nejsou obecně přijatelné a brání jejich zařazení do
společnosti. Je třeba naučit je, jakým způsobem se mají v určitých situacích chovat,
jak řešit své problémy, na koho se obrátit o pomoc apod. Socioterapie je zaměřena i na
úpravu sociálního prostředí, v němž jedinec žije, nebo do kterého se má vrátit. Značná
pozornost je věnována např. resocializaci propuštěných vězňů.
Úprava prostředí
Za určitých okolností, např. v prostředí různých institucí, je riziko agresivních projevů
zvýšené také proto, že toto prostředí přináší různé zatěžující podněty. Jde o omezení
soukromí, rušivé působení většího množství lidí v malém prostoru v dlouhotrvajícím
časovém úseku, bez možnosti toto prostředí opustit, o omezení pohybu, nudu a
nečinnost, hluk apod. Bez významu není ani skutečnost, že agresivní lidé nebývají
45/107
standardními osobnostmi a jejich adaptační kompetence jsou často sníženy.
(Vágnerová, 2008)
Shrnutí
Agresivní jednání je jednou z běžně se vyskytujících alternativ lidského chování.
Problémem se stává tehdy, pokud intenzita agrese překročí hranice stanovené právními nebo
sociálními normami. Agrese bývá definována jako záměrná aktivita, jejímž cílem je ublížit.
Agresivitu lze definovat jako relativně stálou dispozici chovat se agresivně.. Sklon
k agresivitě bývá obvykle podmíněn multifaktoriálně. K příčinám vzniku agresivity lze
přiřadit
dědičnost,
biologické
předpoklady,
duševní
chorobu
nebo
také
užívání
psychoaktivních látek, též vlivy prostředí a v neposlední řadě konkrétní aktuální situaci.
Terapie nadměrného sklonu k agresivnímu chování je relativně velmi obtížná a bývá málo
efektivní. Prevence se zdá být účinnější, zejména pokud je zaměřena na modifikaci postojů
široké veřejnosti.
Kontrolní otázky modulu 5
Co je to agrese a co agresivita?
Jakým způsobem působí asertivní chování?
Vysvětlete rozdílnost instrumentální agrese a agrese afektivní.
Vyjmenujte příčiny vzniku agresivity a u každé z nich se pokuste nastínit preventivní
opatření.
Rozdělte agresivní chování dle těchto hledisek: směr agrese, funkce agrese, způsob útoku.
Korespondenční úkoly
Najděte účinné prostředky působící na eliminování nadměrné agresivity u jedince.
Vysvětlete, proč dochází ke zvýšení agresivity u jedince závislého na drogách či na
procesech.
Nastudujte Moyerovu klasifikaci agrese a jednotlivé typy agrese přiřaďte k lidským projevům
agresivního chování – uveďte příklady.
Najděte prostředky působící na eliminovaní agresivity ve společnosti.
46/107
Doporučená literatura k modulu 5
ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-475-3.
FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. Analýza příčin a možností ovlivňování
závažných sociálně patologických jevů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2781-3.
GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. ed al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie.
Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1293-3.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178303-X.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-414-4.
Modul 6: Suicidální syndrom, autoagrese
Cíle kapitoly
Po nastudování kapitoly student získá informace o druzích suicidálních jednání a také o
motivech, které vedou jedince k tomuto fenoménu. Objasněna bude typologie sebevražd a
vývoj tendencí k sebevražednému jednání. Dále možnosti prevence suicidálního chování a
možnosti pomoci jedincům, kteří jsou zatíženi sebevražednými myšlenkami nebo mají ve své
historii sebevražedný pokus.
Klíčová slova modulu 6
suicidální jednání, sebezabití, sebeobětování, parasuicidium, rizikové faktory, Wertherův
efekt, ztráta smyslu života, presuicidální syndrom, sociální význam sebevražedného jednání,
prevence
Základní teze přednášky – výkladová část
Sebevražedné chování se v lidské společnosti vyskytovalo vždy, dokonce i tehdy, když
bylo společensky zcela odmítáno a sankcionováno. Mnohé kultury považují tento způsob
smrti za zcela normální, a proto sociálně přijatelný, u jiných je tomu naopak. Bez ohledu na
společenské normy jsou lidé schopni v případě, že mají subjektivně dostatečně silný motiv,
potlačit pud sebezáchovy a zničit vlastní život, který pro ně přestal být hodnotou. Ukončení
vlastní biologické existence může být chápáno jako únik od něčeho nežádoucího nebo naopak
jako získání něčeho žádoucího. Motivy k sebevraždě mohou být velmi rozmanité.
47/107
Sebevražda a sebezabití
Sebevraždu lze definovat jako násilné jednání charakteristické úmyslem dobrovolně zničit
vlastní život, jako autoagresivní projev. Důraz je kladen na vlastní rozhodnutí takto konat.
V rámci suicidálního jednání je člověk jednajícím subjektem i objektem, na něhož je tato
aktivita zaměřena. Sebevražedné jednání lze hodnotit jako poruchu pudu sebezáchovy.
Sebezabití je zničení vlastního života, kterému chyběl vědomý úmysl zemřít. V některých
případech toto jednání vyplývá z chorobných psychických projevů, např. bludů a halucinací
při psychózách, z porušeného vědomí při intoxikacích apod. Sebezabití může být vynuceno
násilím. Člověk jedná proti své vůli, nechce zemřít.
Sebeobětování
Sebeobětování je další specifickou kategorií. Jako sebeobětování je hodnoceno jednání,
které vyplývá z dobrovolného a svobodného rozhodnutí obětovat život v zájmu hodnot, které
mají aktuálně větší cenu než vlastní život. Člověk obětuje život, aby potvrdil význam této
hodnoty, aby na ni upoutal pozornost, změnil společenské postoje apod. V tomto případě není
primární cíl zemřít, ale dosáhnout něčeho jiného. Obě varianty sebevražda i sebeobětování
mají určité společné znaky.
Suicidiální myšlenky
Tyto myšlenky jsou intenzivní, člověk se jimi prakticky permanentně zabývá a jen obtížně
je i na krátký časový úsek opouští.
Suicidiální tendence
Jsou činěny konkrétní přípravy, nejedná se již o pouhé úvahy.
Suicidiální pokus
Suicidiální pokus lze definovat jako každý život ohrožující akt s úmyslem zemřít, avšak
nikoli s letálním koncem. Je tedy zřejmě více než dokonaná sebevražda obrácen do lidského
prostředí a má apelativní funkci (volání o pomoc). Tento apel však nachází uplatnění pouze
tehdy, jestliže má okolí k pachateli přiměřeně kladné vztahy. (Kotík in Sochůrek, 2009)
48/107
Bilanční sebevražda
Člověk dospěje k názoru, že jeho další život není možný nebo svoji situaci považuje za
neřešitelnou a neúnosnou.
Patologická sebevražda
Tyto sebevraždy páchají jedinci s výraznými poruchami především depresivními a
schizofrenními.
Kolektivní (rozšířená) sebevražda
Již z názvu vyplývá, že se jedná o sebevražedné jednání více osob. Obyčejně je používáno
toto členění:
-
dvojitá sebevražda – společné suicidiální jednání dvou či více osob,
-
skupinová sebevražda – suicidiální jednání více osob (rodinná sebevražda,
klub sebevrahů),
-
masová (epidemická) sebevražda – sebevražedné jednání zasahující početnější
skupiny osob (např. sekty). (Sochůrek, 2009)
Z hlediska závažnosti motivace a úmyslu skutečně zemřít, který se projeví i ve volbě
použitých prostředků, lze rozlišit dvě varianty: sebevražda jako cíl a sebevražedné jednání
jako prostředek. Na základě motivace k sebevražednému jednání, cíle, jehož má být dosaženo,
a způsobu provedení lze rozlišit tři základní alternativy: bilanční sebevraždy, impulzivní
sebevražedné jednání a skupinové sebevraždy.
Příčiny sebevražedného jednání
Příčiny sebevražedného jednání, resp. zvýšení rizika, mohou být velmi rozmanité.
Suicidální jednání je obvykle podmíněno multifaktoriálně, to znamená, že závisí na kumulaci
různých zátěží, vrozených a získaných, i na nezvládnutých aktuálních podnětech. Veškeré
rizikové faktory lze hodnotit pouze jako nespecifické, zvyšující pohotovost k sebevražednému
způsobu reagování. Rizikovým faktorem je dědičnost, deprese, psychiatrická onemocnění,
např. schizofrenií, porucha osobnosti, abúzus psychoaktivních látek, z biologických příčin lze
uvést těžké somatické onemocnění, trvalou invalidizaci, chronickou bolest, AIDS apod.
Vykonání sebevraždy mohou ovlivnit také sezónní a klimatické vlivy. Je známé, že suicidální
49/107
jednání je nejčastější na jaře, na podzim a v zimě. Velice významné mohou být z hlediska
míry rizika sebevražedného jednání také sociálně psychologické vlivy.
Motivace k sebevraždě
Motivy, které vedou k sebevraždě, mohou být velmi různé, individuálně i sociokulturně
specifické. Z obecného hlediska může zvyšovat riziko sebevražedného jednání jakákoli
subjektivně významná zátěž, související s neuspokojením různých potřeb. Tyto potřeby jsou
vesměs psychosociálního charakteru – potřeba seberealizace a přijatelná sociální akceptace,
citového vztahu, otevřené budoucnosti atd. Varovným signálem rizika suicidálního jednání je
úbytek dříve důležitých zájmů a potřeb, resp. jejich úplné vyhasnutí. V naprosté většině je
základem motivace k sebevraždě ztráta smyslu života.
Ondrejkovič uvádí tři nejvýznamnější složky zátěžových faktorů, které mohou vést ke
zvýšené pravděpodobnosti sebevraždy:
-
Kritické životní události – smrt blízkého člověka, rozchod s milovanou
osobou, vynucené rozdělení rodiny apod. Obecně tyto události vyžadující
přizpůsobení a změnu, mění rovnováhu mezi jednotlivcem a prostředím,
vytváří se řetězec miniepizod. Přitom zůstává stále otevřená otázka, proč stejné
kritické životní události vyvolávají u různých osob různé následky.
-
Denní mrzutosti jsou soustavně se opakující a vracející stresující a nepříjemné
příhody, jakými jsou drobné prohry a neúspěchy, utržené urážky a ponížení,
zklamání, nepříjemná překvapení, názorové neshody, spory a konflikty. Tyto
mrzutosti sice samy o sobě nedokáží narušit celkovou pohodu člověka, avšak
v případě jejich řetězení a kumulace mohou způsobit duševní nerovnováhu a
působit jako výrazný zátěžový faktor. Za určité situace pak člověk není
schopen svoji situaci zvládnout.
-
Krize je narušením psychické rovnováhy, vyznačuje se pochybami o sobě,
obavami, strachem, pocity sklíčenosti a pesimismu. Proto představuje nejvyšší
stupeň psychické zátěže. Zvláštní problematiku představují úzkostné stavy,
50/107
které souvisejí se sebevražedností tehdy, jsou-li nepřiměřeně intenzivní nebo
trvají nepřiměřeně dlouho. (Ondrejkovič in Sochůrek, 2009)
Vývoj tendence k sebevražednému jednání
Tendence k sebevražednému jednání se obvykle po určitou dobu rozvíjí, nevznikne
zpravidla náhle a nečekaně. Tento proces má několik fází:
fáze počátečních úvah o sebevraždě,
fáze konkretizace způsobu sebevraždy,
fáze realizace sebevražedného úmyslu.
Celý proces může trvat různě dlouhou dobu a všechny fáze se vždy nemusí uskutečnit.
Velmi často bývá impulzem k sebevraždě poslední problém, který lze chápat jako spouštěč,
než jako hlavní příčinu. Různé zátěže, tj. motivy, se mohou sumovat v průběhu delšího
období, event. celé osobní historie. Jindy je jedinec zasažen náhlým a subjektivně velice
závažným traumatem, které není schopen zvládnout. Situace se mu jeví neřešitelná, a proto
reaguje sebevraždou.
Hodnocení sebevražedného jednání laickou veřejností osciluje mezi názorem, že jde o
projev zbabělosti, a obdivem k odvaze akceptovat tak zásadní řešení. Důležitá je prevence,
pomoc poskytují linky důvěry a centra krizové intervence.
Prevence suicidálního chování
V případě suicidálního chování je cílem prevence snaha snížit výskyt suicidálního chování
v populaci. Pokud se u jednotlivce suicidální chování objeví, pak jde o snahu oslabit negativní
dopad suicidálního chování a snahu, aby se toto chování neopakovalo. Preventivní postupy
jsou obvykle rozdělovány do tří oblastí:
Primární prevence se zaměřuje na snížení výskytu poruchy v populaci. Je
zaměřena na eliminaci příčinných a rizikových faktorů, které spolupodmiňují
vznik poruchy. Primární prevence je orientovaná na osoby, u kterých dosud
nemusí být patrné znaky klinické poruchy. Důležitou součástí primární
51/107
prevence je podpora duševního zdraví a posílení projektivních faktorů, které
oslabují riziko rozvoje klinické poruchy (Současný model primární prevence
rozlišuje tři následující okruhy:
1. univerzální preventivní intervence, která je zaměřena na celkovou populaci,
bez ohledu na specifická rizika,
2. selektivní preventivní intervence, která je zaměřena na jedince nebo skupiny
populace, u nichž je riziko poruchových projevů významně větší. Rizikové
skupiny mohou být identifikovány na základě biologických, psychologických
nebo sociálních rizikových faktorů, o kterých se ví, že souvisejí s vznikem
duševní poruchy,
3. indikovaná preventivní intervence, která je zaměřena na vysoce rizikové
jedince, u nichž se identifikují subklinické znaky a symptomy, které ale dosud
nesplňují znaky pro plnou klasifikaci poruchy).
Sekundární prevence je orientována na včasné zachycení a léčbu klinických
projevů. Za součást sekundární prevence bývá považována krizová intervence.
Sekundární prevence může být orientována na pečlivé zhodnocení a krizovou
intervenci např. u dětí se suicidiálními projevy nebo na ty, které můžeme
považovat z hlediska suicidia za zvýšeně rizikové (např. depresivní děti, děti
ohrožené prostředím, adolescenti závislí na návykových látkách).
Terciární prevence se snaží zmírnit následky klinické poruchy a zabránit
jejímu opakování.
Preventivní programy a intervence
Preventivní přístupy orientované na děti bývají většinou zaměřeny nespecificky na
zvýšení psychické odolnosti dětí a zlepšení jejich schopnosti řešit problémy a těžkosti.
Preventivní programy specificky zaměřené na téma sebevražedného chování představují
určité riziko, jakým může být například identifikace s dosud neuvědomovanou možností řešit
tíživou situaci tímto způsobem. Pokud jsou takové programy uskutečňovány, vyžadují
pečlivou přípravu a znalost dětí, na které je takový preventivní program orientován.
Preventivní programy orientované na dospělé osoby, které pracují s dětmi, jako jsou
např. učitelé, sociální pracovníci apod., jsou zaměřeny na získání znalostí ze suicidologie.
52/107
Dále jde rovněž o programy pro rodiče, jejichž dítě projevuje suicidální chování, respektive
pro rodiče, kteří ztratili dítě v důsledku suicidia.
Preventivní intervence v krizových situacích může zamezit či zmírnit suicidální chování
dítěte či dospívajícího. Krizovou intervenci pro rodiče a děti v krizových situacích poskytují
psychiatrická a psychologická pracoviště a specializovaná krizová centra, která mají
ambulantní nebo lůžkový charakter.
Specifickou variantu představují linky důvěry. V těchto zařízeních pracují psychiatři a
psychologové,
sociální
pracovníci,
pedagogové,
ale
i
laičtí
odborně
připravení
spolupracovníci. Cílem těchto služeb je zejména poskytnutí okamžité odborné pomoci
v krizové situaci. Širším cílem je prevence suicidálního jednání, ale i dalšího neadaptivního
chování v krizové situaci.
Shrnutí
Sebevražedné chování ve všech svých formách se ve společnosti vyskytovalo vždy.
Ukončení vlastní biologické existence může být chápáno jako únik od něčeho nežádoucího
nebo naopak jako získání něčeho žádoucího. Tento fenomén má mnoho podob a jedinec, který
se k takovému činu odhodlá, může mít nepřeberné množství motivů k tomuto sociálně
patologickému jednání. Základními jsou sebevražda a sebezabití charakteristické vlastním
rozhodnutím spáchat sebevraždu, při sebezabití jde o zničení vlastního života, kdy jedinci
chyběl vědomý úmysl zemřít. Sebeobětování lze naopak charakterizovat jako jednání, které
vyplývá z dobrovolného a svobodného rozhodnutí obětovat život v zájmu hodnot, které mají
aktuálně větší cenu než vlastní život. Příčiny sebevražedného jednání jsou různé, velice
významné mohou být z hlediska míry rizika sebevražedného jednání také sociálně
psychologické vlivy. Taktéž motivy jsou charakteristické svou různorodostí od významné
zátěže až po například vyhasnutí. Co se týče vývoje tendence k sebevražednému jednání lze
jej rozdělit na fázi počátečních úvah, fázi konkretizace způsobu sebevraždy a fázi realizace.
U fenoménu sebevražedného jednání je velmi důležitá prevence, pomoc poskytují aktuálně
různé většinově nestátní organizace (linky důvěry, centra krizové intervence a podobně).
53/107
Kontrolní otázky modulu 6
Porovnejte názory a přístupy k sebevražednému jednání v průběhu historie a také dnes
z pohledu geografického.
Najděte a porovnejte rozdílnost termínů sebevražda a sebezabití.
Vyhledejte v dostupné literatuře známé aktéry sebeobětování.
Specifikujte varovný signál rizika suicidálního jednání a pokuste se doporučit nápravu.
Korespondenční úkoly
Vytvořte materiál k přednášce na téma: „Prevence sebevražedného jednání“ pro studenty
středních škol, její obsah využijte při odborné praxi.
Najděte způsob řešení snížení sebevražedného jednání ze sociálně psychologických příčin.
Doporučená literatura modulu 6
KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a
její specifika u dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-732-9.
KRIEGELOVÁ, M. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada, 2008.
ISBN 978-80-247-2333-4.
SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009.
ISBN 978-80-7372-448-1.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-414-4.
54/107
Modul 7: Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného
dítěte
Cíle kapitoly
Cílem
kapitoly
je
seznámení
studujícího
s problematikou
syndromu
týraného,
zneužívaného a zanedbávaného dítěte, druhy týrání, jinými specifiky týrání jako jsou sexuální
zneužívání, týrání fyzické, psychické, taktéž s důsledky tohoto jednání. Studující bude
informován o specifikách syndromu deprivovaného dítěte, syndromu týraného dítěte a také o
možnostech pomoci v rámci státních i nestátních institucí.
Klíčová slova k modulu 7
dysfunkční rodina, syndrom CAN, rizikový rodič, rizikové dítě, citová deprivace, psychická
deprivace, subdeprivace, sociální a kognitivní deprivace, syndrom týraného dítěte,
identifikace s agresorem, syndrom sexuálně zneužívaného dítěte, zneužívání intrafamiliární,
syndrom přizpůsobení sexuálnímu zneužívání, sexuální dysfunkce, krizová intervence,
psychoterapie, domácí násilí, syndrom adaptace na týrání, postoj společnosti, sociální pomoc
Základní teze přednášky – výkladová část
Syndrom zneužívaného a týraného dítěte je v současné odborné literatuře definován na
základě doporučení zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 a je uváděn pod zkratkou
CAN. (Mühlpachr, 2009)
Syndrom týraného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN) je definován jako
poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne
v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je
v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o soubor negativních důsledků
špatného zacházení s dítětem. Tyto příznaky mohou vzniknout následkem aktivního
ubližování nebo nedostatečné péče, kdy dítě trpí zanedbáváním jeho důležitých životních
potřeb. Jde o poškození vzniklé týráním, zneužíváním a zanedbáváním dítěte. Různé způsoby
mohou vést k rozdílným důsledkům, a proto odlišujeme problémy vzniklé deprivací (tj.
nedostatečným uspokojováním různých potřeb), týráním a zneužíváním. Dítě nejčastěji
poškozují jeho rodiče nebo další členové rodiny, pokud jsou k němu necitliví a bezohlední,
pokud je podřizují nebo využívají k uspokojení vlastních potřeb. Toto chování lze chápat jako
55/107
zneužití fyzické či psychické nadřazenosti a moci nad komplementárně podřízeným a
závislým dítětem.
Týrání je tedy takový projev chování rodičů či jiných osob, které dítě tělesně či
duševně poškozuje, a ohrožuje tak i jeho další vývoj. Tělesné týrání může mít charakter
nadměrného tělesného trestání, bití nebo odpírání jídla, odpočinku atd. Jakákoli forma týrání
představuje závažnou, komplexní zátěžovou situaci, která zahrnuje jek deprivační zkušenost,
tak silný stres. Fyzické týrání může v krajním případě ohrožovat i jeho život. K dalšímu
poškození může dojít v důsledku tzv. sekundární viktimizace, která vzniká na základě
souhrnného působení všech negativních vlivů vyplývajících z necitlivého řešení této situace.
Obecně platí, že riziko poškození dalšího vývoje, psychického i somatického je tím větší,
čím je týrané dítě mladší. I aktuální nápadnosti v chování týraného dítěte závisejí na jeho
vývojové úrovni, mohou se tudíž lišit u dětí různého věku. Dalším důležitým aspektem je
délka trvání, míra této zátěže a závislost dítěte na týrajícím rodiči. Bez významu není ani
skutečnost, že týrané děti bývají zároveň často výchovně zanedbávány, citově strádají apod.
Týrání fyzické či psychické
Riziko týrání dítěte je zvýšené v rodinách, kde jsou vztahy mezi jejími členy narušené.
Členové těchto rodin nejsou schopni kooperovat při řešení problémů, chybí vzájemná
podpora, převažuje napětí a nespokojenost, vše se řeší násilným způsobem. Agrese vůči dítěti
je jedním z projevů nakumulovaného napětí, které vyplývá z neschopnosti rodiny zvládnout
své problémy. Dítě jako nejslabší článek se stává obětí této dysfunkce. Dochází k přenosu
násilí a náhradnímu odreagování od stávajícího konfliktu. V případě týrání a zneužívání nejde
o nedostatečnou aktivitu rodiče, tj. o kvantitativní odchylku, ale o její patologickou změnu, tj.
kvalitativní odlišnost od normy. Tímto způsobem jsou více ohroženy děti, které dospělé
nějakým způsobem provokují a nadměrně vyčerpávají. Tyto děti mohou působit dojmem, že
se tak chovají úmyslně. Stejně tak se budou s větší pravděpodobností dopouštět násilí určití
dospělí, jimž je společné, že nezvládli svou moc nad dítětem. Důležitý je také význam
situačních faktorů, které mohou působit jako spouštěč násilného chování.
56/107
Týrající rodiče
Jde o jedince, kteří mají zvýšený sklon reagovat násilím, soustředí se spíše na své
problémy nebo zájmy, nebo o děti obecně nestojí, mají zvýšenou potřebu moci nad dítětem,
popřípadě mají negativní zkušenosti z dětství. Týrajícím bývá obvykle muž.
Týrající rodiče lze rozdělit dle Vágnerové do šesti základních kategorií:
-
lidé, kteří se nedovedou dostatečně ovládat a mají obecně
zvýšený sklon reagovat násilím, charakteristická je jim
nezdrženlivost, dráždivost, výbušnost a neodpovědnost, lidé
citově chladní a bezohlední. Často jde o příslušníky
dysfunkčních rodin, kde jsou běžné konflikty mezipartnery,
někdy i násilného charakteru,
-
lidé soustředění na své problémy nebo zájmy, které dítě
nadměrně zatěžuje. Toto riziko se zvyšuje v situaci, kdy jsou
sami nadměrně stresováni a nedostává se jim potřebné emoční
podpory, ani reálné pomoci. Dítě jim poslouží jako jako
dosažitelný objekt k vybití negativních emocí,
-
lidé, kteří o děti obecně nestojí, jsou jim na obtíž, mají jiný
hodnotový systém,
-
lidé se zvýšenou potřebou moci nad dítětem, která slouží jako
kompenzace pocitů méněcennosti a nejistoty,
-
lidé s negativní zkušeností z dětství, kteří byli sami zanedbáváni
či týráni,
-
týrajícím rodičem bývá častěji muž, vlastní nebo nevlastní otec
dítěte. Ženy - matky jsou spíše pasivními účastnicemi, násilný
způsob zacházení s dítětem akceptují, resp. tolerují, i když
důvody jejich chování mohou být různé. (Vágnerová, 2008)
Děti, které bývají týrány
Jde o děti, jejichž chování je nesrozumitelné, a jejich výchova je proto náročnější. Může jít
například o úzkostné děti, které provokují svojí ustrašeností, děti neslyšící nebo mentálně
postižené apod. Dále jsou to děti, které rodiče nadměrně zatěžují, dráždí a vyčerpávají,
vyvolávají nechuť či odpor. Jsou to především děti s tzv. obtížným temperamentem apod., u
nichž převažuje negativní emoční ladění, sklon k afektivním projevům, zvýšená aktivita
57/107
spojená se sníženou adaptabilitou. (Krejčířová in Vágnerová, 2008) Zařazují se zde i děti,
které nesplňují očekávání, nějakým způsobem zklamaly. Jsou to například děti postižené,
nehezké, neprospívající, sociálně neobratné, nešikovné nebo též vymáhají uspokojování svých
potřeb provokujícím chováním. Činí tak proto, že jejich rodiče jim běžně nevěnují
dostatečnou pozornost. Tímto způsobem reagují například děti deprivované. (Vágnerová,
2008)
Sexuální zneužívání a jeho formy
Sexuální zneužívání je definováno jako využití dítěte pro sexuální uspokojení dospělého. I
v tomto případě lze vymezit osoby, u nichž je zvýšená pravděpodobnost, že by se podobného
jednání mohly dopustit, a ani všechny děti nejsou stejně ohroženy.
Syndrom sexuálně zneužívaného dítěte
Sexuální zneužívání je projev zneužití moci dospělého nad slabším a závislým dítětem,
jeho využití k aktivitám, které jim nejsou plně pochopeny a akceptovány a jejichž cílem je
vlastní sexuální uspokojení. Toto chování narušuje nejen obecně akceptovaná pravidla, ale je
v rozporu s právní normou. Zneužívaní dětí může nabývat podob všech známých sexuálních
praktik. Dítě většinou tyto praktiky nekoná dobrovolně, je k ním donuceno např. násilím,
podvodem, uplácením apod. Důležitým aspektem tohoto konání je také zátěž vyplývající
z problémů při řešení této situace a z nepříjemných reakcí společnosti – sekundární
viktimizace, která může být větší než u dětí týraných.
Formy sexuálního zneužívání
Základními formami sexuálního zneužívání jsou nekontaktní sexuální praktiky, např.
verbální komentář se sexuálním obsahem, exhibicionismus, voyeurismus. Do této kategorie
patří například obscénní telefonáty, obnažování dospělých mužů apod.
Kontaktní sexuální aktivity zahrnují všechny praktiky vyžadující kontakt agresora se
zneužívaným dítětem. Sexuální využívání dětí je třetí formou sexuálního zneužívání. Jde o
výrobu pornografického materiálu nebo o prostituci. Sexuální využívání může mít komerční
charakter, ale bývá rovněž spojeno s potřebou dosáhnout tímto způsobem sexuálního
uspokojení.
K základním formám sexuálního zneužívání patří:
-
Zneužívání bezkontaktní – obnažování se před dítětem,
masturbace, pozorování nahého dítěte za účelem vlastního
58/107
sexuálního vzrušení a uspokojení, vystavení dítěte sledování
pornografických časopisů a filmů, přinucení dítěte sledovat
soulož.
-
Zneužívání s kontaktem – osahávání a líbání dítěte na
intimních místech, laskání prsou, genitálií, nucení dítěte, aby
manipulovalo pohlavními orgány svými či zneuživatele, orální a
anální sex, sexuální styk (včetně znásilnění).
-
Komerční zneužívání – zneužití a donucení k pornografii nebo
k prostituci. (Fischer, Škoda, 2009)
Charakteristika zneužívaných a zneužívajících
Dospělí kteří obvykle děti zneužívají:
-
především muži, o ženy jako aktéry sexuálního násilí jde
vzácně,
-
muži s odlišným sexuálním zaměřením,
-
pachatelé morálně narušení a sexuálně nevyzrálí, často trpící
poruchou osobnosti. Nejsou pedofilně zaměřeni, ale využívají
dětské bezbrannosti a příležitosti, nebo experimentují s různými
sexuálními objekty, popř. nejsou schopni získat žádný
přijatelnější sexuální kontakt a dítě je tedy řešením z nouze,
-
muži, kteří ztrácejí schopnost kontroly pudového jednání
z důvodu onemocnění (například schizofrenie, demence), nebo
v důsledku abúzu alkoholu nebo drog,
-
rizika mohou být dána i rodinnou konstelací. Ohrožení dítěte je
větší v rodině dysfunkční nebo doplněné, kde žije cizí člověk
(obvykle partner matky), který k dítěti nemá typický rodičovský
vztah, a u něhož se proto nevytvořilo tak silné sexuální tabu.
Děti, které bývají zneužívány:
-
jsou to především dívky, zejména ty, které jsou typicky ženské,
koketní a mazlivé,
-
jsou to rovněž děti postižené nebo znevýhodněné, a proto
závislejší a bezbrannější. Nižší vývojová úroveň snižuje riziko
prozrazení, resp. pochopení významu sexuální aktivity (proto
59/107
bývají častěji zneužity např. mentálně postižené děti).
Vágnerová, 2008)
Zanedbávání dítěte a jeho formy
Zanedbávání
dítěte
vede
k poškozování
vzniklému
v důsledku
nedostatečného
uspokojování jeho potřeb, jehož příčinou je omezení standardní interakce mezi rodičem a
dítětem. Pro tuto variantu je typický nedostatek něčeho, lze ji charakterizovat jako strádání, to
je deprivaci.
Jde o takový nedostatek péče, který zapříčiňuje vážnou újmu na vývoji dítěte, a to v oblasti
tělesné i duševní.
K hlavním formám patří:
-
tělesné: neuspokojování fyzických potřeb, nedostatek jídla,
přístřeší, oblečení, zanedbávání lékařské prevence a péče,
-
bezpečí: ponechávání bez dozoru,
-
citové: neuspokojování emocionálních potřeb,
-
seberealizace: zanedbávání výchovy a vzdělávání, bránění ve
školní docházce z různých důvodů. (Fischer, Škoda, 2009)
Deprivace
neboli
strádání
v důsledku
nedostatečného
uspokojování
objektivně
významných potřeb může zásadním způsobem poškodit další vývoj dětské osobnosti.
Z psychologického hlediska má závažné důsledky především citová deprivace –
nedostatečné uspokojování citových potřeb dítěte, a sociokulturní deprivace – nedostatek
podnětů, které podporují rozvoj schopností a dovedností dítěte. (Vágnerová, 2008)
Citová deprivace vzniká tehdy, když potřeba citové jistoty a bezpečí není uspokojována
v dostatečné míře a po dostatečně dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček in Vágnerová 2008)
Je způsobena nedostatkem specifických emočních podnětů, absencí stabilního a spolehlivého
vztahu s mateřskou osobou a z toho vyplývajícím narušením jistoty a bezpečí. Vzniká
v situaci, kdy matka (nebo jiná osoba) nemá o dítě zájem, zanedbává je a zaujímá k němu
ambivalentní nebo dokonce hostilní postoj. Obrana dítěte proti zanedbávání je obtížná. Jde o
60/107
dlouhodobý negativní proces, který zpravidla ovlivňuje vývoj dítěte již od jeho narození, dítě
jinou zkušenost nemá, považuje tento stav za normu. Kromě toho bývají případné pokusy o
získání rodičovské přízně odmítány nebo trestány.
Subdeprivace je mírnější variantou deprivační zkušenosti, která je v našich současných
sociokulturních podmínkách častější. Její riziko je v tom, že je obtížněji identifikovatelná a
takto potřebnému dítěti se tudíž nedostane potřebné pomoci. Částečně dysfunkční rodiny, jež
plní některé ze svých povinností velmi dobře, nebývají navenek nápadné. Děti mohou mít
dobré materiální zabezpečení, zajištěné dobré vzdělání, ale strádají v citové oblasti. V chování
rodičů, kteří nejsou schopni nebo ochotni dítě dostatečným způsobem citově saturovat, jsou
zřejmé určité postoje, jež toto riziko signalizují:
-
Snížená akceptace dítěte. Rodiče mluví o svém dítěti příliš
kriticky, hodnotí je negativně, nenalézají v něm nic dobrého.
V jejich projevu je zřejmá minimální citová angažovanost.
-
Snížená empatie k dítěti. Rodiče nerozumějí potřebám a
pocitům svého dítěte, interpretují je nepřiměřeně, až je to
nápadné i zcela cizím lidem.
-
Snížená frekvence interakcí mezi rodičem a dítětem. Rodiče
se dítětem příliš nezaobírají, málo s ním komunikují, netráví
s ním volný čas. Dítě je často samo doma, a když jsou rodiče
přítomni, stejně si dítěte nikdo nevšímá. (Vágnerová, 2008)
Shrnutí
Syndrom týraného zneužívaného a zanedbávaného dítěte je definován jako poškození
tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku
jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby. Zanedbávání vede
k poškozování vzniklému v důsledku nedostatečného uspokojování potřeb dítěte. Dopad
týrání psychického i fyzického rázu je větší, čím je dítě mladší. Sexuální zneužívání je projev
zneužití moci dospělého nad slabším a závislým dítětem. Zneužívání dětí může nabývat
podob všech známých sexuálních praktik. Základními formami sexuálního zneužívání mohou
být nekontaktní i kontaktní sexuální praktiky, může jít i o komerční charakter v různých svých
podobách.
61/107
Kontrolní otázky modulu 7
Popište první základní rozpoznatelné známky týrání a zneužívání dítěte patrné ve školním
prostředí.
Popište rizikové faktory a situace, které vedou ke komerčnímu zneužívání dětí.
Vysvětlete termín syndrom přizpůsobení sexuálnímu zneužití a vysvětlete jeho nebezpečnost
a dopady pro život v dospělosti dítěte.
Korespondenční úkoly
Vyhledejte organizace zabývající se pomocí týraným a zneužívaným dětem ve vašem regionu
a informace využijte při odborné praxi.
Doporučená literatura modulu 7
FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. Analýza příčin a možnosti ovlivňování
závažných sociálně patologických jevů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2781-3.
GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. ed al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie.
Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1293-3.
CHMELÍK, J. ed al. Mravnost, pornografie, a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003.
ISBN 80-7178-739-6.
MILFAIT, R. Komerční sexualizované násilí na dětech.Praha: Portál, 2008. ISBN 978-807367-320-8.
MÜHLPACHR, P. Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita, Spisy Pedagogické fakulty
Masarykovy univerzity svazek číslo 112, 2008. ISBN 978-80-210-4550-7.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-414-4.
62/107
Modul 8: Domácí násilí, šikana, násilí při výkonu profese
Cíle kapitoly
Cílem kapitoly je pochopit nebezpečnost, mnohotvárnost a specifika jevů domácího násilí,
šikany obecně a šikany na pracovišti. Tyto fenomény je nutné pochopit jako nebezpečné svým
rozsahem, neviditelností a neposlední řadě nezájmem ze strany společnosti. Cílen není jen
seznámení se s teorií ubližování druhému, ale také následné umění rozpoznat problematiku
v běžném životě a umění navrhnout základní pomoc při řešení nesnadných situací tohoto
typu.
Klíčová slova k modulu 8
domácí násilí, zneužití postavení a moci, psychické týraní, ekonomické omezování, sexuální
násilí, osobnost agresora, psychická porucha, zkušenost pachatele z vlastního dětství,, situační
zvýšení závislosti ženy na partnerovi, izolace týraného, spouštěč domácího násilí, inhibice
citového prožívání, stupňování intenzity a četnosti útoků, syndrom adaptace na týrání,
skupinová psychoterapie, párová terapie, psychoterapeutická pomoc, sociální pomoc, postoj
společnosti
Základní teze přednášky – výkladová část
Problematika domácího násilí existovala odjakživa, ale byla velmi dlouhou dobu
přehlížena jako něco nepodstatného, co je v zásadě normální.
Domácí násilí je definováno jako fyzické, psychické anebo sexuální týrání mezi
blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v soukromí, a tím skrytě mimo
kontrolu veřejnosti. (Čírtková, Vitoušová, 2007)
Domácí násilí se odehrává, jak je výše uvedeno, v soukromém teritoriu, které je mimo
dosah veřejné kontroly a kde mohou platit jiná pravidla, než je běžné. Rodina jako uzavřená
sociální skupina si může vytvořit vlastní sociální normy. Obětí se může stát jakýkoli člen
rodiny, obvykle je to ten, který se z nějakého důvodu nedokáže bránit (platí i pro seniorské
oběti). Specifičnost násilí mezi partnery je skutečnost, že vzniká v intimním vztahu dvou lidí,
které spojují různé vazby.
63/107
Výskyt a příčiny vzniku
Četnost týraných a zneužívaných lidí nelze přesně vymezit, protože většina těchto případů
se odehrává v prostředí domácnosti, a tudíž zůstane skryta. Potrestáni nejsou dokonce ani
všichni zjištění agresoři, protože oběť své oznámení velice často odvolá. Agresivita pachatele
bývá také často generalizována, týrané ženy často uvádějí, že se jejich partneři - agresoři
podobným způsobem chovali k dětem a svým rodičům. K domácímu násilí dochází nejčastěji
o víkendu a ve večerních hodinách, kdy je rodina pohromadě.
Příčiny domácího násilí lze shrnout následovně:
Důvody tradiční a celospolečenské – domácí násilí má ve společnosti poměrně široký
toleranční limit a tradičně vychází z dominance muže v rodině jako „hlavy rodiny“. Fyzické
násilí vůči ženám je však tolerováno jen výjimečně, a to většinou v rámci falešné solidarity
nebo ve skupinách stejně smýšlejících jedinců. Větší tolerance se naopak dostává násilí při
nucení ženy k sexu (tzv. „manželské povinnosti“). Poznatky o sexuálním chování uvnitř
rodiny, které má často charakter znásilnění, vykazuje vysokou latenci.
Důvody sociální – nezaměstnanost, nízké příjmy, nízká vzdělanost, nízký sociální status
komplikující dané osobě přístup k síti sociálních institucí, zneužívání alkoholu, drog,
patologické hráčství, kriminální chování atd.
Důvody rodinné – pachateli domácího násilí jsou často lidé, kteří sami pocházejí
z dysfunkčního nebo funkčního prostředí. Příčinami dále jsou:
-
nedotknutelnost
obydlí
a
soukromí
rodiny znesnadňuje
uplatnění mechanismů sociální kontroly,
-
přesvědčení pachatele, že to je on, kdo má jako jediný právo
ovlivňovat život ve své rodině, a ostatní to musí respektovat,
-
předepsané role členů rodiny, podřízenost atd.
Důvody osobnostní – vycházejí z charakteristik osobnosti pachatele a oběti i jejich vzájemné
interakce. Pachatelé se pravděpodobně naučili díky mechanismům sociálního učení řešit
stresující a omezující situace agresivním chováním, což často souvisí právě s jejich zkušeností
z orientační rodiny.
64/107
Za rizikové faktory u pachatele – muže se obvykle považují:
-
agresivita jako rys osobnosti (chová se agresivně obecně),
-
přítomnost poruchy osobnosti s agresivními projevy, například i
pedanti,
-
požívání alkoholu a drog,
-
negativní zkušenosti z dětství (například agresivní pojetí
mužské autority ze strany otce atd.),
-
násilí je „ventilem“ pocitu ztroskotance nebo neúspěšného
člověka. (Sochůrek, 2009)
Oběti domácího násilí
Z hlediska viktimologického lze násilí v širším slova smyslu rozčlenit na násilí páchané:
a) na dětech – děti jsou nejčastější obětí, ale i svědky domácího násilí. To může
nepříznivě působit na emoční regulaci, přilnutí, pocit jáství, vztahy s vrstevníky. Také
jde o riziko velké pravděpodobnosti přenosu násilného vzorce chování do dalšího
života dítěte, především ve vlastní budoucí rodině,
b) na ženách – ve většině případů dochází k násilí na ženách, a to opakovaně a záměrně.
Objevuje se nejen násilí psychické, ale i fyzické a sexuální,
c) na seniorech – o tomto násilí se příliš nehovoří, jelikož senioři se většinou nemají
možnost zmínit o zacházení s jejich osobou. Násilí má nejčastěji podobu bití,
nešetrného zacházení při každodenní péči, izolace od okolí, nucení k odevzdávání
financí (důchodu) apod. Pachateli jsou často vlastní děti či vnoučata, ti jsou však
seniory idealizováni a o hrubém zacházení často mlčí,
d) na zdravotně postižených (znevýhodněných) – lidé s různým smyslovým, tělesným,
mentálním znevýhodněním jsou snadnou obětí především pro svou komunikační
bariéru. Nejrizikovější skupinou bývají zdravotně postižené ženy a dívky, jelikož mají
minimální šanci ubránit se. Násilí páchané na zdravotně znevýhodněných se velmi
podobá násilí páchaném na seniorech.
65/107
Znaky domácího násilí
Mezi klasické znaky domácího násilí lze zahrnout:

blízký vztah mezi obětí a agresorem,

opakující se útoky (domácí násilí není omezeno pouze na ojedinělé
činy, mívá různé cyklicky se opakující fáze),

stupňující se agresivita útoků (začátek bývá velmi mírný a často nebývá
obětí rozpoznán),

nerovnost postavení oběti a agresora (agresor má nad bezbranou obětí
moc, oběť je udržována v závislosti na násilníkovi),

skrytost (domácí násilí se většinou odehrává v soukromí bytu, či domu,
kde násilí není vystaveno zrakům veřejnosti),

obtížná postižitelnost a kontrolovatelnost (vzhledem k tomu, že násilí
se odehrává v soukromí, je jakýkoliv zásah zvenčí velmi ztížen).
Základní formy domácího násilí:
fyzické násilí (zanechává zpravidla viditelné stopy ve formě
tělesných poranění),
psychické neboli emocionální násilí (označované též jako
neviditelné násilí)
sexuální násilí (projevuje se omezováním osobní svobody až
po znásilňování v partnerském vztahu),
sociální násilí (tj. kontrola a omezování sociálních kontaktů,
sociální izolování oběti),
ekonomické násilí (excesivní, tedy z normy vybočující
kontrola nebo odnímání finančních prostředků oběti, jejich
přinucování k tomu, aby násilníka finančně zajišťovala).
Výzkumy, které pracují s kritériem četnosti a intenzity jednotlivých incidentů, poukazují
na tři základní typy (vzorce) domácího násilí, které se projevují:
ojedinělými incidenty s malou intenzitou,
66/107
incidenty se střední četností a intenzitou,
incidenty s vysokou četností i intenzitou.
Domácí násilí lze tedy definovat jako zneužití postavení a moci, kterou pachatel v rodině
má. Projevuje se nepřiměřenými požadavky, vynucováním podřízenosti oběti a kontroly nad
jejím životem. Toho je dosahováno násilím, event. vyhrožováním a využíváním strachu
z další újmy. Může jít o:
fyzické ubližování (bití a jiné fyzické ohrožování),
fyzické ubližování spojené se sexuálním násilím,
psychické týrání,
ekonomické omezování,
sociální izolaci.
Cykly domácího násilí
Domácí násilí probíhá v cyklech:
1. Období vystupňování napětí – například kritika, vyhrožování, zesměšňování.
2. Samotný akt násilí – fyzické, psychické, sexuální atd.
3. Omluvy, odprošování, svalování viny na ostatní – dárky, sliby, že se to více
nestane, pláč, obviňování šikanovaného, že za to může on (ona). (Sochůrek,
2009)
Příčiny domácího násilí
Páchání násilí na ženách/osobách není výsadou nižších sociálních vrstev či minoritních
skupin, ale lze se s ním setkat kdekoli, bez ohledu na úroveň vzdělání, profesní či konfesní
příslušnost. Rozdíly různých socioekonomických, resp. etnických skupin spočívají
v odlišnosti mechanismu vzniku a udržování násilných vzorců chování, vyplývajících
z problémů konkrétních partnerství. Závisí na odlišnosti postavení, rozdílu možností a
kompetencí, především z hlediska schopnosti bránit se.
67/107
Syndrom týrané ženy
Týrané ženy netrpí jen fyzickým nebo psychickým násilím, ponižováním a bitím. Bývají
partnerem manipulovány a izolovány, aby neměly možnost získat korektivní zkušenost či
pomoc jiné osoby. Proto jsou omezovány v kontaktu s kýmkoli jiným, často i se členy vlastní
rodiny, a finančně jsou zcela závislé. Takto zpracovaná oběť snadněji u věří ve svou, mužem
neustále zdůrazňovanou méněcennost a nesamostatnost, a ani se nepokusí bránit.
Vyčlenění syndromu týrané ženy naznačuje, že důsledky domácího násilí na oběť jsou
specifické. Viktimizace v podobě domácího násilí produkuje totiž příznačný soubor
následných mentálních a behaviorálních reakcí obětí. Setkáváme se u nich s jevy, které u
obětí jiných kriminálních činů nenalézáme. Markantní je například:
-
přetrvávající vazba k agresorovi,
-
setrvávání ve vztahu s ním,
-
zatajování závažnosti a příčin zranění,
-
popírání viktimizace.
Syndrom týrané ženy (angl. the Battered Woman Syndrom, zkratka BWS), byl popsán
v letech 1979 - 1984. Jeho autorkou je L. Walker, která v roce 1979 publikovala knihu Týraná
žena (The Battered Woman), v níž poprvé popsala psychologický profil oběti domácího
násilí. O pět let později autorka vydala publikaci s názvem Syndrom týrané ženy. Tato druhá
kniha znamenala zrod syndromu a přinesla také novou teorii. Podle ní jsou pro BWS klíčové
dva znaky:
-
naučená bezmoc,
-
cyklus (kruh) domácího násilí. (Čírtková, 2008)
Asymetrie vzájemného vztahu mužské a ženské role v rodině má sociokulturní i
biologické příčiny. Tradiční představa muže jako ochránce a živitele rodiny komplementárně
vymezuje pozici ženy, jež se o muže a děti stará. Submisivní postavení ženy je potvrzováno i
biologickými faktory. (Vágnerová, 2008)
Obětí domácího násilí se může stát každá žena. Jde spíš o to, jak na tuto situaci bude
reagovat a jak tuto zátěž již na počátku jejího rozvoje zvládne. Vznik syndromu týrané ženy je
projevem selhání obranných mechanismů, které mohlo mít různé příčiny. Jednou z nich je
obecná tendence žen zpracovávat své traumatické zážitky internalizujícím způsobem,
68/107
přijímat, často zcela zbytečně a bezdůvodně odpovědnost za vznik takovéto situace, obviňovat
se za to a trestat se přijetím role oběti. Syndrom týrané ženy se projevuje poměrně bohatou
mozaikou různých příznaků:
Minimalizace následků, kdy týraná žena minimalizuje skutečné následky,
například bagatelizuje svá zranění, zlehčuje intenzitu i nebezpečnost útoků,
nevnímá vážnost situace.
Sebeobviňování – týraná žena věří, že za domácí násilí může sama, omlouvá
násilníka, věří jeho falešným příslibům. Pro svá zranění udává nepravé
důvody.
Snížená „agency“ neboli akceschopnost – projevuje se popíráním možností
záchrany a neefektivními pokusy o ukončení domácího násilí. Týraná
žena/osoba má z násilníka vystupňovaný strach, který ochromuje její
spolupráci s krizovými centry i policií. Vůči násilníkovi se chová vstřícně a
ustupuje mu, aby předešla explozím. Není schopna situaci racionálně
vyhodnotit a pochopit, že násilí svým chováním sama nevyprovokovala. Má
také sklon iracionálně věřit, že násilník je všemocný, že může například
ovlivnit ve svůj prospěch jednání policie a soudů. V minulosti se v souvislosti
s těmito projevy syndromu objevoval pojem naučená bezmoc.
Příznaky psychotraumatu – u obětí domácího násilí se objevuje plejáda
různých následků opakovaného, kumulovaného stresu. Jde o příznaky a
disfunkce psychického i somatického rázu. Za příznaky lze považovat: intruze,
poruchy spánku a pozornosti, hypervigilance, deprese, suicidální myšlenky,
substanční zneužívání (zneužívání léků, alkoholu apod.), různé somatické
potíže nebo ztráta smyslu pro bezpečí. V poslední době jsou v souvislosti
s viktimizací obecně a s domácím násilím konkrétně zvýrazňovány různé
disociativní poruchy, například peritraumatická disociace (dezintegrace
psychických procesů v době kolem násilného incidentu, díky níž například
dojde ke změně prahu na vnímání bolesti), disociativní amnézie (časově
69/107
ohraničená ztráta vzpomínek) či disociativní porucha identity osobnosti.
(Čírtková, 2008)
Výskyt a příčiny vzniku
Četnost týraných a zneužívaných lidí nelze přesně vymezit, protože většina těchto případů
se odehrává v prostředí domácnosti, a tudíž zůstane skryta. Potrestáni nejsou dokonce ani
všichni zjištění agresoři, protože oběť své oznámení velice často odvolá. Agresivita pachatele
bývá také často generalizována, týrané ženy často uvádějí, že se jejich partneři - agresoři
podobným způsobem chovali k dětem a svým rodičům. K domácímu násilí dochází nejčastěji
o víkendu a ve večerních hodinách, kdy je rodina pohromadě.
Páchání násilí na ženách není výsadou nižších sociálních vrstev či minoritních skupin, ale
lze se s ním setkat kdekoli, bez ohledu na úroveň vzdělání, profesní či konfesní příslušnost.
Rozdíly různých socioekonomických, resp. etnických skupin spočívají v odlišnosti
mechanismu vzniku a udržování násilných vzorců chování, vyplývajících z problémů
konkrétních partnerství. Závisí na odlišnosti postavení žen, rozdílu jejich možností a
kompetencí, především z hlediska schopnosti bránit se.
Domácí násilí se odehrává v soukromém teritoriu, které je mimo dosah veřejné kontroly a
kde mohou platit jiná pravidla, než je běžné. Rodina jako uzavřená sociální skupina si může
vytvořit vlastní sociální normy. Obětí se může stát jakýkoli člen rodiny, obvykle je to ten,
který se z nějakého důvodu nedokáže bránit (platí i pro seniorské oběti). Specifičnost násilí
mezi partnery je skutečnost, že vzniká v intimním vztahu dvou lidí, které spojují různé vazby.
Šikana
Šikana je charakterizována obrovskou rozmanitostí forem násilného jednání. Původně
vojenský termín postupně zdomácněl mezi dětmi a mládeží ve školách a na učilištích jako
bullaing, mezi dospělými na pracovištích jako mobbing, bossing a sexual harassment. Vždy
však jde o projev patologických interpersonálních vztahů, které vyvolávají u oběti obvykle
dlouhodobé, stupňující se psychické zatížení a snahu uniknout ze situace jakýmkoli
způsobem. Výjimky nejsou ani pokusy o únik trvalý, jednou provždy jakým je sebevražda,
nebo sebevražedné pokusy. Příčiny existence tohoto typu násilného jednání hledají odborníci i
70/107
v osobnosti pachatele, v osobnosti oběti, v prostředí a v podmínkách, ve kterých k šikaně
dochází. Pocit osamocení a bezmoci je typickým průvodním projevem v prožívání oběti
šikanování. Naopak s podporou a minimálně loajalitou nejbližšího okolí počítají ti, kteří si
šikanování ostatních pomocí slovní agrese, psychického či fyzického násilí zvyšují své
sebevědomí, uspokojují potřebu zviditelnění své osoby či pozice ve skupině. Rafinovaní
aktéři šikany také často svou oběť šikanují s vyloučením veřejnosti. Proces šikanování
probíhá obvykle ve čtyřech na sebe navazujících fázích:
prvotní kontakt, konflikt, při kterém aktér zjišťuje, eventuálně ověřuje
vhodnost partnera interakcí stát se obětí šikany. Potvrzením vstupní
„diagnózy“ oběť prokáže strach, stáhne se, reaguje pasivně (proces vstupuje
do druhé fáze),
fáze psychického teroru, kdy útoky vůči oběti nabývají na intenzitě a
adresnosti, sebedůvěra oběti rapidně klesá, postižená osoba se dostává stále
více do defenzívy,
případ se stává známým v nejbližším sociálním okolí. V závislosti na
reakci okolí – neutrální či dokonce podporující projevy šikany – se
prohlubují pocity deprese oběti, zvyšuje se její neschopnost útokům se
aktivně bránit,
izolace
únik
(nebo
vyloučení),
psychické
selhání
oběti
s často
přetrvávajícími následky emocionální újmy. (Svobodová, 2008)
Motivem jednání útočníka bývá nejčastěji nevyřešený vnitřní konflikt, vlastní
traumatizující zkušenost získaná v roli oběti šikanování. Bezprostředním podnětem pro
nastartování agresivního jednání s prvky šikanování je zpravidla jednání, chování, výraz
potenciální oběti „nabízející“ prostor pro ventilování intrapsychického konfliktu agresora.
Mezi obranné strategie proti různým projevům šikany lze zařadit:
nebýt čekatelem (proaktivní přístup),
být sám sebou (sebevědomí, sebejistota, akceptování sebe sama),
nebýt sám (aktivita, kooperace s ostatními, mít představu o tom, kdo a kdy
můžeme být nápomocen),
nebýt lhostejný (k lidem v okolí, neizolovat druhé od své osoby).
71/107
Šikana je jedním z příkladů viktimizace, čili chování, které z někoho vytvoří oběť.
Psychiatrický a sociální zásah je nutný jak u šikanujících, tak u jejich obětí.
Násilí při výkonu profese – mobbing
Mobbing zahrnuje systematické cílevědomé a především opakované útoky jednotlivce či
skupiny na určitou osobu. Nepřátelská a neetická komunikace má za cíl dotlačit vybraného
jedince do defenzivní pozice, vyloučit ho z kolektivu, ponížit, znevážit, a donutit tak
k odchodu z pracoviště. Útoky často bývají bez náležité příčiny a většinou se nevztahují ke
konkrétní činnosti oběti. Soustavný tlak je vyvíjen bez ohledu na to, jakou činnost
zaměstnanec vykonává či jaké je jeho chování na pracovišti. Výrazně mu však ztěžuje či
znemožňuje plnění pracovních povinností. Jde o diskriminační projev, nežádoucí agresivitu,
patologický fenomén a může dosahovat epidemických rozměrů. Ve Velké Británii nebo
Austrálii je vžitý termín bullying, u nás stejně jako ve zbytku Evropy se používá spíše výrazu
mobbing. Zatímco mobbing je proces, při kterém je kolega napadán svým kolegou, lze se
setkat i s termínem bossing, kdy nadřízený útočí na své zaměstnance. Opačný případ, kdy
podřízení napadají svého vedoucího, se nazývá staffing. Kromě výše uvedeného se lze setkat
s termíny emotional abuse, whistleblowing, defaming, chairing, stalking a mnoha jinými.
Možné oběti mobbingu:
-
Osamocená. Výzkumy ukazují, že jediná žena v mužském
kolektivu má těžké postavení a snáze se stává terčem
soustředěného útoku. Tyto ženy většinou pracují v odvětvích,
na které dlouho pohlíželo jako na výhraně mužskou doménu, a
proto ženy často musely bojovat s předsudky a nepřátelstvím.
Podobně je tomu i opačně.
-
Nápadná: Přestože je to neslučitelné s obrazem moderní
společnosti, lidem, kteří se od ostatních nějakým znakem
odlišují, obzvláště hrozí, že budou označeni za outsidery.
Například lidé s tělesnou vadou či jiným dialektem nebo cizinci
či svobodné matky. Většinou tedy platí, že ten, kdo patří
k menšině, bývá také
z kolektivu.
72/107
nejčastěji
šikanován a vyčleněn
-
Úspěšná. I když byla před tím oblíbená, její povýšení se něky
setkává s mrazivým přijetím.
-
Nová. Závist a výhrady se objevují především tehdy, když se
nová síla může prezentovat něčím, co ji odlišuje od zbytku týmu
apod. (Huberová, 1995)
Znaky mobbingu
Mobinng je přesně vymezená forma teroru. Jedná se o opakované, nesmyslné chování vůči
zaměstnanci, které znehodnocuje pracovní atmosféru a ohrožuje jeho zdraví a bezpečnost.
Útoky jsou vedeny jedním směrem a opakují se delší dobu, nezřídka až do „zničení“
konkrétní osoby či alespoň do jejího odstranění z pracoviště. Mobbing může zahrnovat
verbální či fyzické napadání, projevovat se v jednání, slovech, gestech či textech. Využívá
drobné či větší útoky, ale především degradující přístup, pracovní i lidské ponižování a
zesměšňování. Tento druh násilí může být chápán přímo či nepřímo. Nezřídka mobber volí
prostředníky, kteří jeho nápady, ať už vědomě či nevědomě, uskuteční. Mimo uvedené má
mobbing ještě několik dalších znaků:
dlouhodobé a nepřetržité útoky zaměřené na konkrétního jedince,
pravidelnost a opakovatelnost,
útoky jsou systematické a cílené, nepřátelská a neetická forma komunikace,
hrozby jsou nepřímé a skryté, je tedy těžké rozpoznat, že se něco děje,
rafinovanost a zákeřnost,
aktivní a trvalý tlak, nelítostnost, bezcitnost, nelidskost,
trvale jsou přítomny známky nepřátelství a agrese.
Důsledky mobbingu
Mobbing má na zdraví obětí velký negativní vliv. Zranitelnost jedince závisí na jeho
odolnosti zvládat náročnou situaci. Mobbovaný člověk má tendenci k úniku, proto často
mobbing vede také ke zvýšené konzumaci psychotropních látek. Mezi psychické potíže lze
zařadit neklid, nervozitu, úzkosti, poruchy koncentrace, poruchy sebehodnocení a narušené
sebevědomí. Dlouhodobé potíže přinášejí depresi, bezvýchodná situace může vést
k myšlenkám na sebevraždu. Psychické následky však nebývají bez odezvy a brzy se
přidružují i potíže psychosomatické. Dochází ke zhoršení zdravotního stavu. Stálý pocit
73/107
napětí způsobuje svíravé pocity při dýchání, bolesti hlavy, šíje, zad a rovněž i chronické
trávicí problémy.
Shrnutí
S násilím se lze setkat všude kolem nás. Některé jeho formy jsou před našimi zraky více či
méně skryty. Mezi ty, které obvykle nevidíme, a nevidí je ani naše společnost, patří domácí
násilí ve všech svých formách. Může jít o fyzické ubližování, fyzické ubližování spojené se
sexuálním násilím, psychické týrání různého druhu, ekonomické omezování i sociální izolaci.
Pokud se o domácím násilí mluví, většinou jde o týrání žen nebo o ubližování dětem, zcela se
však zapomíná na týrání seniorů, ať už jsou v péči svých rodin či institucí, stejně jako
ubližování osobám jakkoli znevýhodněným. Jedním z fenoménů dnešní doby je také šikana ve
svých méně známých podobách. Šikana se rodí zřejmě již v mateřských školách a velmi dobře
se jí daří na všech stupních vzdělávání, je taktéž ukotvena ve státních podnicích i firmách
s vysokými finančními obraty. Silně je zakořeněna v prostorách vězeňských, vojenských,
prostě všude tam, kde je možnost vidět jakoukoli autoritu získanou uniformou.
Pomoc všem obětem domácího násilí, ale také šikany a třeba i mobbingu, je velmi těžká,
ale možná za podpory státních i nestátních zařízení, která se problematice věnují.
Kontrolní otázky modulu 8
Za pomoci studia literatury k tématu domácího násilí zjistěte, které skupině týraných osob
v rámci domácího násilí je věnováno v ČR nejméně pozornosti.
Najděte rozdílnost v termínech partnerský terorismus a intimní terorismus.
Popište fáze procesu šikanování a určete, ve které fázi je obrana proti tomuto fenoménu
nejúčinnější.
Určete znaky šikany na pracovišti a u každého z nich navrhněte způsoby účinné obrany.
Korespondenční úkoly
Vyhledejte organizace v ČR, které se věnují pomoci obětem domácího násilí a využijte je při
besedě s klienty na vaší odborné praxi.
Vysvětlete řešení práva (násilných) otců na styk s dětmi.
74/107
Literatura modulu 8
ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-2472207-8.
HUBEROVÁ, B. Psychický teror na rasovišti. Mobbing. Martin: Geografie, 1995. ISBN 8085186-62-4.
KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Cesta k zastavení epidemie šikanování ve školách. Praha:
Portál, 2001. ISBN 80-7178-513-X.
ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi. Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha:
Portál, 1995. ISBN 80-7178-049-9.
ŘÍČAN, P., JANOŠOVÁ, P. Jak na šikanu. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2991-6.
SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009.
ISBN 978-80-7372-448-1.
SVOBODOVÁ, L. Nenechte se šikanovat kolegou. Mobbing – skrytá hrozba. Praha: Grada,
2008. ISBN 978-80-247-2.474-4.
ŠPATENKOVÁ. N. et. al. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada, 2004. ISBN80-2470586-9.
Modul 9: Stalking
Cíle kapitoly
Cílem kapitoly je seznámit studující s problematikou nebezpečného pronásledování neboli
stalkingu,
se kterým souvisí spousta tragických případů, s druhy stalkingu, osobností
pachatelů stalkingu, osobností obětí stalkingu. Nastíněny budou možnosti účinné obrany proti
systematickému, opakovanému a excesivnímu vniku do soukromí v podobě pronásledování.
Klíčová slova k modulu 9
nevyžádaná a nechtěná pozornost, soukromí, osobní svoboda, lidská důstojnost, duševní a
tělesné zdraví, soustavný agresivní program, viktimologický výzkum, závažné psychické
následky, erotická posedlost, slídění, devalvace, nátlak a psychické deptání, cyberstalking,
obtěžování, nebezpečné pronásledování, pronásledování celebrit, pronásledování politiků,
pronásledování z vášně, distální stalking, proximální stalking, hypervigilance, efektivní
policejní intervence
75/107
Základní teze přednášky – výkladová část
Pojmenování tohoto činu pochází z anglického výrazu „to stalk“, který je možné přeložit
jako „nepozorovaně sledovat, přikrást se, přiblížit se“ a který bývá používán v jazyce lovců
jako výraz pro stopování zvěře a slídění za zvěří. (Gillernová, Koukalová, 2006)
Stalking je obecně považován za specifickou variantu násilí. Jejím hlavním znakem je
obsesivní upnutí se známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak
obtěžuje systematicky a úporně projevy nevyžádané a nechtěné pozornosti. Pachatel
pronásleduje vyhlédnutou oběť dopisy, telefonicky, SMS či vtíráním se do jeho blízkosti.
Pronásledování může bát motivováno různě. Pronásledovatelé často uvádějí pro své jednání
povrchní, nepravé, zkreslené motivy. Za skutečné motivy pronásledování jsou pokládány :
1. vyhledávání blízkosti (kontaktu) s vyhlédnutou obětí,
2. získání totální kontroly,
3. rozhodnutí zničit blaho, tedy psychické i tělesné zdraví oběti.
Přímým následkem stalkingu je závažné narušování soukromí, osobní svobody a lidské
důstojnosti oběti. V závažných případech poškozuje stalking duševní i tělesné zdraví oběti, či
dokonce ohrožuje její život. Stalking je považován za moderní fenomén. Jako o otevřeném
problému se o něm hovoří především z pohledu kriminologie, kriminální psychologie a také
trestního práva. K tomu je však nutné dodat, že na půdě psychiatrie je podobný jev znám
velmi dlouho. Už v 18. století se psychiatr Pinel a pak jeho žák Esquirol zabývali popisem a
objasněním tzv. erotomanie (tj. patologické vazby na jinou osobu projevující se alespoň
zpočátku jako umanutý obdiv či erotická náklonnost) a dávali ji do volné souvislosti s jinými
monomaniemi.
Druhy stalkingu
Chování stalkerů je po jevové stránce značně rozmanité. Pronásledovatel může používat
ilegální prostředky, ale také legální a obecně neškodné postupy. Jednotlivá aktivita sama o
sobě nezakládá stalking a také o něm nic nevypovídá. Důležitá je celková skladba a řetězení
těchto aktivit. Teprve celkové informace podávají reálný obraz o dění a umožňují určit, zda
jde o stalking, to znamená jsou naplněny jeho určující znaky:
76/107
pokusy o kontakt pomocí komunikačních prostředků,
vyhledávání fyzické blízkosti oběti – slídění,
osočování, devalvace, nátlak a psychické deptání,
pokusy o kontakt přes třetí osoby,
fyzické násilí.
Typický vývoj pronásledování popsal De Clérambault v třífázovém modelu:
1. stádium pýchy, kdy erotoman je pln nadějných očekávání a vykazuje
chování typu namlouvání a dvoření,
2. stádium zklamání, ve kterém se objevují obavy, erotoman se cítí
zhrzen, oběť pronásleduje výčitkami a falešným obviňováním,
3. stadium hněvu, kdy erotoman formuluje majetnické požadavky,
signalizuje jejich prosazení formou agrese, může vydírat, či
vyhrožovat pomstou. (Čírtková, Vitoušová, 2007)
Cyberstalking
Cyberstalking představuje zvláštní podobu stalkingu. Pojem použil poprvé v roce 1999
Deirmenjian
a
charakterizoval
ho
jako
stalking
v kybernetickém
prostoru,
tedy
pronásledování pomocí internetu. K cyberstalkingu patří zejména:
zasílání obtěžujících e-mailu,
negativní zprávy o oběti v různých chat-roomech,
nevyžádané, zlovolné prezentace oběti na různých místech v internetovém
prostoru,
vyhrožování prostřednictvím internetu, elektronická sabotáž (zavirování
počítače, slídění v počítači oběti, apod.)
Pachatelé stalkingu
Díky výzkumům a detailním analýzám případů stalkingu se přihlíží ke skutečnosti, že
někteří stalkeři akceptují policejní opatření, zatímco jiní nikoli, a že někteří jsou více či méně
nebezpečí. Typologie stalkerů:
77/107
typ 1 – pronásledování ex-partnerem,
typ 2 – pronásledování umanutým obdivovatelem,
typ 3 – fixovaný pronásledovatel s psychickými poruchami,
typ 4 – sadistický pronásledovatel.
Oběti stalkingu
Obětí stalkingu se může stát kdokoli nezávisle na věku, pohlaví, sociálním statutu,
kulturním zázemí, vzhledu či sexuální orientaci. Ze statistického hlediska je typickou obětí
spíše svobodný člověk žijící bez partneta (singl) nebo osoba krátce po partnerském rozchodu.
U obětí se často vyskytuje sklon k submisi a pasivnímu podrobování se ve vztazích, takže je
pro ně obtížnější jednoznačně a přesvědčivě sdělit stalkerovi (např. ex-manželovi nebo
nápadníkovi), že o kontakt nemají zájem.
Přístupy k řešení stalkingu
Stalking představuje komplexní psychologický a sociální děj, za kterým se skrývají různé
motivy, emoce, jednání, interakce a také různé varianty psychopatologie. Případ od případu
vykazuje rovněž různou dynamiku. Při zvážení všech těchto aspektů je zřejmé, že nemůže
existovat jedna strategie, kterou by bylo možné použít univerzálně u všech případů
pronásledování. Pro zastavení stalkingu existují různé možnosti intervence. Na jedné straně
výčtu možných opatření jsou vhodné reakce obětí, které zahrnují především přerušení
jakéhokoli osobního kontaktu (strategie nulové reakce) s cílem nechat stalkera vystřílet jeho
aktivity do prázdna. Na opačném konci tohoto výčtu stojí oficiální intervence policie a trestní
justice. Někde uprostřed leží možnosti civilního práva.
K hlavním strategiím oběti, kterým lze podpořit ukončení stalkingu, patří:
důsledně ignorovat pokusy o kontakt,
vyhnout se setkání, jít stalkerovi z cesty,
stalking dokumentovat,
stalking zveřejnit, informovat o něm okolí,
hledat pomoc a podporu aj.
78/107
Existuje řada detailních studií pro posuzování vážnosti jednotlivých rizik pronásledování.
Například při posuzování nebezpečnosti výhrůžek v rámci stalkingu se rozlišuje
instrumentální a afektivní hrozba. Afektivní hrozba sice vážně traumatizuje oběť, ale nebývá
navázána na fyzický útok. U VIP obětí je méně pravděpodobné, že je napadne pronásledující
osoba, která jim přímo vyhrožuje. U „obyčejných“ privátních obětí je tomu právě naopak.
(Čírtková, 2008)
Podpora v případech pronásledování by měla obsahovat následující kroky:
-
informování o podstatě stalkingu a jeho pachatelích,
-
podporu porozumění oběti vlastním reakcím a příznakům,
-
normalizaci příznaků a potíží (oběti mají strach, že se
„zblázní“),
-
odbourávání pocitů viny (hlavně u ex-partnerů stalkingu),
-
práci s častým pocitem obětí, že je nikdo nebere vážně,
-
rehabilitaci pocitu identity, sebecitu,
-
obnovení iluze kontroly (jasné poselství: svět je do určité míry
nejisté místo).
Dále se nabízejí základní doporučení, která mohou přispět ke zlepšení situace:
-
přerušení kontaktů,
-
vyhledávání informací,
-
posouzení zranitelnosti oběti,
-
rozhovor s pronásledovatelem (třetí osoba),
-
shromáždění
dokumentace
a
uchovávání
důkazů
o
pronásledování. (Gillernová, Koukalová, 2006)
Shrnutí
Stalking je považován za specifickou variantu násilí s hlavním znakem obsesivního upnutí
se na známého nebo neznámého jedince. Stalking je charakterizován určitými znaky, jako je
pokus o kontakt pomocí komunikačních prostředků, vyhledávání fyzické blízkosti oběti –
79/107
slídění, osočování, devalvace, nátlak a psychické deptání, pokusy o kontakt přes třetí osoby a
fyzické násilí. Stejně, jako existují různé motivy k tomuto jednání, existuje také různorodá
typologie stalkerů. K hlavním strategiím oběti, kterými může podpořit oběť sama ukončení
stalkingu, patří důsledné ignorování pokusů o kontakt, vyhýbání se setkání, dokumentace
stalkingu, zveřejnění stalkingu, hledání pomoci a podpory.
Kontrolní otázky modulu 9
Uveďte příznaky falešné viktimizace u stalkingu.
Porovnejte znaky stalkingu a uveďte, ve které jeho fázi je nutné vyhledat profesionální
pomoc.
Uveďte konkrétně, jaký vliv má mediální prezentace na vznik fenoménu falešných obětí.
Korespondenční úkoly
Navrhněte druhy pomoci obětem stalkingu.
Vyhledejte, jakým způsobem nahlíží na stalking český právní řád a porovnejte se zahraničím.
Vysvětlete termín syndrom falešné viktimizace u stalkingu a porovnejte rozdílnost osobnosti a
jednání nositele výše uvedeného syndromu a pravé oběti stalkingu.
Doporučená literatura modulu 9
ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-2472207-8.
ČÍRTKOVÁ, L. VITOUŠOVÁ, P. ed al. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha:
Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2014-2.
GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. ed al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie.
Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1293-3.
80/107
Modul 10: Sociálně patologické skupiny
Cíle kapitoly
Cílem kapitoly je seznámení se s širokou škálou specifik sociálně patologických skupin,
které jsou zaměřeny proti obvyklým normám společnosti a které se taktéž dopouštějí trestné
činnosti, kterou lze často klasifikovat jako velmi závažnou a ohrožující nejen jednotlivce nebo
společnost, ale ohrožující bezpečnost a stabilitu i několika státních celků najednou.
Klíčová slova modulu 10
parta poloorganizovaná, parta organizovaná, parta volná, závadová (negativní parta), defektní
vztahy, antisociální prvky, asociální prvky, gangy, amorální a kriminální cíle, asociální
chování, antisociální chování, klasický gang, účelový gang, organizovaná kriminalita,
terorismus, mafie, kriminalita bílých límečků, dav, primitivní a silné pudy, spontánnost,
sugesce, sugestibilita, shluky, publika, vzpoura vězňů
Základní teze přednášky – výkladová část
Parta
Partu lze definovat jako časově stálejší skupinu lidí, kteří se sdružují na základě určitých
společenských potřeb, názorů a zájmů a mají obvykle vytvořenu hierarchickou strukturu. Ty
mohou být plně v souladu se zájmy společnosti a ta je může podporovat. Jsou to zejména
party, které se zabývají svojí, společensky žádoucí či prospěšnou, zájmovou činností.
Negativní party lze zahrnout mezi skupinovou trestnou činnost. Závažnost páchané trestné
činnosti je závislá zejména na organizovanosti party a velmi často i na jejím vůdci. Na rozdíl
od organizovaného zločinu je úroveň plánování trestné činnosti u part zpravidla nízká. Stopy
po spáchaných trestných činech buď nejsou zahlazovány vůbec, nebo jen velmi neuměle.
V partách se soustřeďují nejvíce mladí lidé. Svým sklonem ke zevšeobecňování pak mladý
člověk zatracuje i cenné hodnoty. Tím nastává naprostá deziluze, cynický poměr k životu a ke
světu, ztráta vědomí o smyslu jakéhokoliv jednání a života vůbec. Samostatná parta
neznamená pro naprostou většinu mládeže riziko a naopak může mladému člověku přinést
mnoho kladného. Problém nastává u part sociálně deviantních. K asociálnímu nebo
antisociálnímu chování může dojít jak v negativní, tak v pozitivní partě. Lze uvést tři faktory,
které k tomuto jevu mohou vést:
81/107
defektní vztahy v rámci normální sociální skupiny,
v rámci defektních vztahů se objeví prvky antisociální či asociální, objeví se
amorální či kriminální cíle,
třetí skupina je zcela záporná, staví se přímo proti normálním sociálním
skupinám (gangy, recidivisté, zločinecké tlupy apod.).
Party je nutné dělit především podle stupně jejich organizovanosti:
Organizovaná parta – má stálého vedoucího, pevný řád, pravidelně se
setkává, její členové mají zpravidla svoji symboliku (například tetování). Stát
se členem takové party není snadné, protože si své členy vybírá. Noví
členové se musí podřídit přijímacím rituálům, často velmi ponižujícím nebo
surovým. Zvláště nebezpečné je nucení požít v rámci přijímacího řízení
drogu. (Na rozdíl od gangu však organizovaná parta převážně nemá
vyhraněný charakter své trestné činnosti).
poloorganizovaná parta – od organizované se liší absencí přijímacího řízení
nových členů, neprovádí výběr a zpravidla nemá pevně daný řád.
volná parta - nemá stálého vůdce, ani další skupiny organizované či
polorganizované. Charakteristická je tím, že se pravidelně schází, zpravidla
ve stejný čas na stejném místě. (Sochůrek, 2001)
Dále je možné party charakterizovat na pozitivní, indiferentní a negativní. Členství
v negativní partě je výrazným kriminogenním faktorem u mladistvých pachatelů. V této
souvislosti je nutné připomenout, že se asociálního nebo antisociálního chování dopouštějí i
skupiny (party), které nemají zjevně protispolečenskou povahu. Jejich členové však nesou
negativní osobnostní charakteristiky, a tím má tato skupina nevyhraněný, nedokonalý a
zejména vnitřně rozporný charakter. Vliv sociální skupiny na jednotlivce je významným,
nikoliv náhodným faktorem. Jeho významnou součástí je konformismus.
Gang
Jako gang byly původně označovány specializované, dobře organizované zločinecké
skupiny. Jejich členové se nazývali gangstery. Jejich aktivity ve 20. a 30. letech minulého
82/107
století v USA přerostly až po války gangů, s mnoha desítkami mrtvých na všech znesvářených
stranách. Tyto gangy ostře střežily svá teritoria. Nejen konkurenční gang, ale i zločinec samotář, který vnikl
a začal páchat trestnou činnost na území gangu, byl bez milosti
likvidován.
Gangy rozdělujeme na klasické, účelové a pouliční.
Klasický gang
Je charakterizován především:
určitým počtem členů,
členové jsou vybíráni a nemohou se přidružit náhodně,
úlohy členů gangu vykazují určitou míru specializace,
gang je hierarchicky uspořádán, má svého vůdce nebo úzkou vedoucí
skupinu, gang má své specifické hodnoty, normy, cíle a vyžaduje od svých
členů, aby je respektovali,
sankce gangu bývají velice tvrdé, nezřídka je nekonformní jedinec
likvidován fyzicky,
gang zpravidla provádí typicky zločineckou činnost.
Gangy se také staly předlohou a námětem mnoha velmi kvalitních knih a filmů. Mezi
nejhodnotnější díla patří asi nejznámější muzikál West Side Story, film U konce s dechem, o
mafii pak bestseller Maria Puza Kmotr a jeho neméně slavné filmové zpracování, a další díla.
Organizovaná kriminalita
Organizovanou kriminalitu lze podrobněji dělit na organizovanou kriminalitu mafiánského
typu, organizovanou kriminalitu s politickou nebo náboženskou motivací - terorismus,
organizovanou kriminalitu bílých límečků, gangy.
Aby bylo možné určité zločinné jednání zařadit pod pojmem organizovaný zločin, musí
splňovat některé znaky:
spolupůsobení s dělbou úkolů, vědomé spolupůsobení, chtěné spolupůsobení,
spolupůsobení založené natrvalo,
83/107
trestná činnost páchaná více osobami, páchání trestné činnosti za využití
moderní infrastruktury,
rychlé dosahování vysokých finančních zisků.
Dalšími znaky jsou :
snaha neustále dosahovat zisk,
snaha po moci,
plánovité páchání trestných činů, trestné činy, které jednotlivě nebo v jejich
souhrnu jsou významné, delší dobu trvající,
nebo na určitou dobu založené,
spolupůsobení,
spolupůsobení s dělbou úkolů,
páchání trestných činů s použitím násilí nebo jiných prostředků vhodných
k zastrašení,
vliv na politiku,
vliv na média,
vliv na veřejnou správu,
vliv na justici,
vliv na hospodářství.
K definování organizované kriminality je potřeba zkoumat i její jednotlivé formy. Jedna ze
základních je organizovaná kriminalita mafiánského typu. Mezi její hlavní znaky se řadí:
tradiční sjednocení,
ochrana proti trestnímu stíhání spočívající v odpovídající struktuře nebo
pohrůžce fyzickým násilím nebo v jeho použití,
dosahování vysokých zisků, připravenost k použití fyzického násilí či
k pohrůžce jím,
zajištění vládnoucích pozic, poslušnost členů skupiny, vliv na politiku a
hospodářství.
Mafie je bezesporu považována za klasický fenomén organizované kriminality.
84/107
Mezi další znaky organizované kriminality (typ RAF), které jsou charakteristické a typické
pro teroristické a vojensky organizované skupiny patří:
rozhodnutí členů zříci se své osobní identity,
existence legálního okruhu osob podporujících RAF,
připravenost k použití fyzického násilí nebo pohrůžce jím,
dosahování zisků jako prostředku k politicky motivovaným účelům,
poslušnost členů skupiny,
neexistence ohledu na vlastní život.
RAF byla typickým příkladem politicky motivované organizované kriminality. V některých
případech mohou teroristické útoky páchat i lidé duševně nemocní nebo motivovaní osobní
nenávistí vůči skupině obyvatel nebo jednotlivci.
Kriminalita bílých límečků
Kriminalita bílých límečků je uváděna jako třetí typ organizované kriminality a definuje se
těmito znaky:
pachatelé pocházejí z vyšších ekonomických vrstev,
její transpirace (viditelnost) je nepatrná,
oběti (poškození) se jakoby vytrácejí a často jsou anonymní,
kriminální chování je prováděno zpravidla při výkonu nebo v souvislosti
s výkonem povolání,
jako významný znak trestného činu je zneužití důvěry.
Pojem kriminalita bílých límečků zavedl do kriminologie v roce 1941 E. H. Sutherland.
Definoval ji jako trestnou činnost páchanou váženými osobami (respectibility persona)
s vysokým sociálním statusem v oblasti jejich legitimního povolání. Za typické formy
kriminality bílých límečků považoval např. rozšiřování klamavé nebo zavádějící reklamy,
zaměstnávání ilegálních pracovníků, padělání ochranných známek, porušování předpisů o
mírách a váhách, daňové úniky, podplácení justice, právníků, ilegální potraty prováděné lékaři
atd.
85/107
Kriminalita bílých límečků existuje i na území naší země velmi dlouho, tento druh
organizované kriminality dobře „prosperuje“ i v dnešních dnech, což dokládá každodenní tisk,
i jiná média. (Sochůrek, 2001)
Dav
Dav sice nepatří přímo mezi sociálně patologické skupiny, ale některé davy nesou
výrazné znaky sociálně patologického chování. Počátky vědeckého zkoumání davu spadají do
konce předminulého století. Dav byl zkoumán z pozic filozofických (Hegel, Nietzsche a
další), z pozic sociologických (Sorokin) i sociálně psychologických. Klasickou práci o
davech, jejíž mnohé poznatky platí až do dnešní doby, vydal v roce 1895 Gustave Le Bon
(Psychologie davu).
Dle Gustava Le Bona v běžném smyslu znamená slovo dav shromáždění jakýchkoli
jedinců bez ohledu na náhodu, která je svedla dohromady. Z psychologického hlediska
nabývá však slovo dav zcela jiného významu. Za jistých – daných okolností – ale jenom
v nich – má shromáždění nové vlastnosti, které se značně liší od vlastností jedinců, kteří je
skládají. Vědomá osobnost tu mizí a city i myšlenky všech jednotek jsou zaměřeny týž
směrem. Tvoří se kolektivní duše beze vší pochybnosti přechodná, která však má velmi určité
vlastnosti. Z pouhého seskupení se stalo to, čemu z nedostatku dokonalejšího pojmenování
říkám dav organizovaný, neboli psychologický. Ten pak tvoří jednotnou bytost a je podroben
zákonu duševní jednoty davů. (Gustav Le Bon, 1994)
Dav je zpravidla definován jako seskupení lidí, kteří se nacházejí v určitém čase na
určitém místě a mají stejný předmět pozornosti. Účast v davu má zároveň svérázný odraz
v jejich psychice, chování a jednání. Dále je možné dav definovat jinou sociologickou
definicí: „Dav je přechodným shromážděním většího množství lidí v prostoru dovolujícím
bezprostřední kontakt, reagující na stejné podněty podobným nebo identickým způsobem.
Lidé v davu jsou spojeni psychickou vazbou, skládají se z podobných nebo identických emocí
a pudů, vyvolaných týmiž podněty. Dav nemá žádné ustálené organizační normy ani žádný
soubor norem morálních. Jeho vliv na členy vyplývá z emocionálně pudové vazby. V davu se
uplatňují primitivní, ale silné pudy a emoce, nebrzděné žádnými etickými nebo organizačními
normami“. ( Sczepanski in Sochůrek, 2009)
86/107
Podmínky vzniku davu
K tomu, aby dav vznikl, musí být splněny některé podmínky:
stejný předmět pozornosti,
shromáždění lidí na stejném místě ve stejnou dobu,
vzájemný přenos některých psychických jevů, citová nákaza (přejímání např.
zlosti, strachu apod.),
nápodoba,
sugesce a sugestibilita, homogenita,
spontánnost, časové hledisko.
Máme li rozlišit dav a sociální skupiny, pak je dav krátkodobý, náhodný, neexistuje v něm
rozdělení rolí, práce, nejsou v něm přítomny trvalé vztahy.
Psychické procesy v davu
Pudový faktor
Samotný název již ukazuje, že vzniká tehdy, chová-li se člověk pudově. Nejčastěji
v případě, že je ohrožen jeho život (například při panice) nebo jsou ohroženy jeho základní
potřeby. Například panika vzniká při ohrožení života (požár apod.), ničící, agresivní a
rebelující davy vznikají tehdy, když situace společnosti je nesnesitelná (bída, hlad apod.)
Davový faktor
Je způsoben především vzájemným podněcováním lidí v davu, pocity anonymity,
sounáležitosti a solidarity i počtem účastníků v davu, jeho velikostí.
Síla reakce
Je závislá na intenzitě chování davu, například frenetický pokřik, útok, či bezhlavý útěk.
Člověk v davu
Člověk sehrává v davu zpravidla jednu z těchto rolí:
1. Startéři nevedou dav v pravém slova smyslu, ale podněcují jej. Někdy se
hovoří o spouštěčích či svůdcích. Psychologicky jsou startéři většinou lidé
87/107
impulsivní, často s narušenou morální odpovědností, hysterické osoby,
agresoři.
2. Aktivní účastníci se ochotně účastní činnosti davu, shlukují se kolem startérů,
vystupují nekriticky a setrvačně, dávají startérům najevo obdiv a podporu. Dá
se říci, že jim je v podstatě jedno, co v davu nebo s davem konají.
3. Pasivní (pomáhající) účastníci se nedávají strhnout k aktivitě davu, například
se přímo nepodílejí na ničení objektu nebo napadání druhých lidí. Avšak svojí
přítomností, povzbudivým či souhlasným vykřikováním spoluvytvářejí klima
davu a zároveň jeho sílu, mohutnost a četnost. Právě na těchto skutečnostech je
chování davu velice závislé.
4. Odporující účastníci si většinou zachovávají racionální kontrolu chování a
nenechají se strhnout. Mohou s davem i hlasitě nesouhlasit, což je však v davu
značné riziko, jelikož se z těchto důvodů mohou stát jeho obětí. Výjimečně se
jim může podařit situaci zvrátit, dav zastavit. (Sochůrek, 2009)
Rozdělení davů
Základní rozdělení davů je možné na shluky a publika, kdy shluky se dále dělí na agresivní,
únikové, aktivizační a výrazové – jsou aktivní. Publika lze dále rozdělit na publika nahodilá a
záměrná.
Aktivní davy
Agresivní dav
Jeho nejčastějším projevem jsou výtržnosti, ničení, pronásledování lidí nebo skupin.
-
Lynčující – je zpravidla zaměřen na jednu nebo několik málo
osob a chce je likvidovat (bourbonský lynč – cílem je potrestat
specifický zločin a tento dav bývá veden i tzv. „ctihodnými“
občany, proletářský lynč – je tvořen příslušníky nižších vrstev,
nezajímají se o vinu oběti ani o to, zda je jejich počínání
spravedlivé).
-
Terorizující – davová zuření především s náboženským,
rasovým či jiným zaměřením.
-
Rebelující davy (vzpoury) – většinou jsou soustředěny na
jednu myšlenku, jeden cíl. Jejich podmínkou je zpravidla špatná
88/107
situace společnosti, revoluční situace nebo vzpoura proti
určitému řádu.
Útěkové (panické) davy (někdy též nazývány jako únikové)
Panika je náhlým a velmi intenzivním projevem strachu a je ovlivněna zejména afekty
(hrůzou, zděšením apod.) Pro vznik paniky je nutný bezprostřední impulz, lidé se v panice
často chovají na úkor druhých (ušlapání panickým davem apod.) Naopak jsou známy případy,
kdy byli lidé v panickém strachu schopni neuvěřitelných výkonů a činů.
Paniku lze rozlišovat na paniku v neorganizovaných davech a v organizovaných davech násilnosti členů fan klubů na fotbalových stadionech.
Aktivizační (získávací) davy
Jde o nákupní horečky, rabování obchodů. Hromadné vybírání peněz. Podmínkou vzniku
těchto davů je nedostatek, obava z dalšího vývoje, hospodářská či politická nestabilita, hrozba
války nebo nedostatku některého zboží apod.
Expresivní (výrazový) dav
Jde například o manifestace, karnevaly a jiné.
Publika
Publika jako davy pasivní lze rozdělit na nahodilé publikum, což je například dav, který
se seběhne k dopravní nehodě a záměrné publikum, které je dále publikem, které hledá
informace (účast na přehlídce, přednášce apod.), nebo rekreační, kdy jde především o zábavu,
koncerty, sportovní utkání apod.
Demonstrace, agresivní skupiny a hloučky
Demonstrace lze zařadit mezi davy výrazové, které mohou proběhnout zcela pokojně a
sledovat přitom i vyjádření větší či menší části veřejnosti k více či méně problémovým
otázkám života státu. Mají povahu symbolického aktu. Vždy však jde o výjimečné a
mimořádné situace, typické krajní labilitou, protože i nepatrný podnět může vyvolat velké
následky a atmosféra demonstrace se může i prudce změnit. (Vágnerová in Sochůrek, 2009)
Je třeba předeslat, že výbuchy násilí mohou být následně
spontánní, náhodné a
neplánované nebo záměrné, připravované a organizované. Dále to mohou být následující
faktory:
89/107
-
v davu se objeví skupina agresivních jedinců, tzv. rozvracečů,
kteří formou citové nákazy dav strhnou,
-
dav zareaguje na vnější nepřátelský podnět,
-
dav reaguje na přítomnost pořádkových sil,
-
dav reaguje jako projev nesouhlasu,
-
dav zareaguje na nepatrný podnět.
Agresivní skupiny a hloučky se obvykle skládají z frustrovaných jedinců, kteří přišli
demonstrovat proto, aby vyjádřili svůj názor právě jako projev své frustrace. Všechny, kteří
tento názor nesdílejí, nebo se jej snaží usměrnit, považují automaticky za nepřátele. Střet,
který obvykle vyvolají s policií, je akceptován. Cílem ať plánovaným nebo bezděčným, je
solidarizační efekt veřejnosti s oběťmi „policejní brutality“, často rozdmýchávaný
sdělovacími prostředky a projevovanými sympatiemi různých „nezávislých“ iniciativ a hnutí.
(Sochůrek, 2009)
Vzpoura vězňů
Zvláštní chování a charakteristiky má dav při vzpouře vězňů. Vzpoury vězňů jsou
specifické omezeným prostorem, ve kterém vznikají a mohou být omezené, např. na jednu
ubytovnu nebo část vězení. V některých případech však mohou zachvátit celou věznici,
popřípadě i několik věznic najednou. Trestní zákon definuje vzpouru jako „vzepření
vězněných dozorčímu orgánu, jeho rozkazu nebo vězeňskému řádu“. Z hlediska sociální
patologie mají vzpoury většinu společných znaků s davem. Zvlášť důležitý je aspekt citové
nákazy. Vzpoury bývají spojeny s vandalismem, a to často bez ohledu na to, zda vězni ohrozí
své životy např. při podpalovaní cel a zařízení věznic. Rovněž věznění (odsouzení i obvinění),
kteří jsou pasivní nebo se odmítají vzpoury účastnit, jsou často fyzicky napadáni, terorizováni
nebo i zabiti. Přitom těchto činů se dopouští většinou jen omezená skupina vězněných,
zpravidla s cílem získat autoritu a zastrašit váhající vězněné.
Příčiny vzniku vzpoury
Pro vznik vzpoury ve věznicích jsou důležité tři aspekty:
vnitřní situace ve věznici,
vnější situace ve společnosti,
90/107
„příklad“ jiných věznic.
Na vnitřní situaci ve věznici působí mnoho aspektů. Důležitou roli hraje zejména kapacitní
přetížení vazebních věznic i věznic. To způsobuje nejen malý životní prostor pro vězněné, ale
i pochopitelné narůstání konfliktů mezi nimi. Vězeňský personál nemá možnost důsledně
diferencovat vězně a často spolu musejí žít lidé, kteří svými vlastnostmi, charakterem a
dalšími aspekty osobnosti spolu zpravidla nesnesou. Významnou roli zde hraje vnitřní napětí
mezi vězněnými a personálem věznic, kdy konkrétně jde o dodržování zásad bezpečnosti,
kontrola a dodržování zákonnosti. Přehnaný důraz na bezpečnost, spojený s příkrostí jednání
personálů věznic, může vést k růstu napětí ve věznici. (Sochůrek, 2001)
Shrnutí
K termínu sociálně patologické skupiny lze přiřadit spoustu definicí různorodé činnosti,
která může být charakteristická například množstvím jedinců v této skupině obsažené, jejich
objektem zájmu, jejich místním nebo naopak globálním působením, nebezpečností aktivit a
dopady trestné činnosti, ve kterou jejich ať už záměrné či nezáměrné aktivity vyústily. Mezi
klasické sociálně patologické skupiny lze přiřadit negativní partu. Rozdělení part je možné
především podle stupně jejich organizovanosti. Nejzávažnějšími sociálně patologickými
skupinami jsou
ty, které jsou účastny na organizovaném zločinu. Jde o zločinecké
organizace, organizovanou kriminalitu, kriminalitu tzv. bílých límečků aj. Nebezpečné pro
společnost jsou taktéž gangy, které mají s organizovanou kriminalitou nebo alespoň
s pácháním trestné činnosti mnoho společného. Dav sice přímo nepatří mezi sociálně
patologické skupiny, ale některé davy nesou významné znaky sociálně patologického
chování. Zvláštní chování a charakteristiky má dav při vzpouře vězňů.
Kontrolní otázky modulu 10
Nastudujte v literatuře a uveďte nejznámějšího představitele mafie z dob americké prohibice.
Srovnejte typy part a vysvětlete nejnebezpečnější z nich pro jednotlivce i společnost.
Určete, která z rolí v davu je nejnebezpečnější z viktimologického hlediska.
Uveďte základní příčiny vzniku možné vzpoury ve věznicích a vazebních věznicích.
91/107
Korespondenční úkoly
Popište dnešní kriminalitu bílých límečků dle typických znaků tohoto fenoménu (dle
aktuálního stavu společenského, politického aj. života,
prezentovaného některým
z oficiálních médií).
Po prostudování modulu 10 a literatury k němu náležící vypracujte podklady pro přednášku,
pro cílovou skupinu dle vašeho výběru, na téma: „Jak bezpečně uniknout z davu“. Tyto
podklady využijte při řízené činnosti při výkonu odborné praxe II. nebo odborné praxe III.
Literatura modulu 10
GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. ed al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie.
Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1293-3.
KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001.
ISBN 80-7262-088-6.
KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Základy stupidologie. Život s deprivanty II. Praha: Galén,
2002. ISBN 80-7262-078-9.
NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. Kriminologie. 2. vydání. Praha: Aspi, 2004. ISBN 80-7357026-2.
SOCHŮREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie. I. díl. Úvod do sociální patologie,
sociálně patologické skupiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2001. ISBN80-7083494-3.
SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009.
ISBN 978-80-7372-448-1.
Modul 11. Prostituce, pornografie
Cíle kapitoly
Nahlédnutí do historie prostituce ve světe i našich zemích. Charakteristika forem prostituce a
vymezení dle prostředí kde je prostituce vykonávána s vymezením jejích zločinných forem.
Získání informací o hlavních sociálních aspektech nebezpečnosti prostituce. Seznámení
s fenoménem pornografie. Informace o historii pornografie a jejím definování, také o různých
pohledech na pornografii a její definici z pohledu různých zemí světa. Vymezení rozdílnosti
pojmů pornografie a erotika. Získání základních informací o dětské pornografii.
92/107
Klíčová slova
monogamní svazek, promiskuita, kuplířství, dikteriada, auletrida, hetéra, epidemie syfilis,
AIDS, hepatitidy, privátní prostituce, hotelová prostituce, bytová prostituce, barová
prostituce, pouliční a silniční prostituce, homosexuální prostituce, heterosexuální prostituce,
Call girls, Glamour girls, kurtizána, uspávačka, zločinná forma prostituce, organizovaný
zločin,, depravace prostituujících, viktimizace prostituujících, obscénní chování, obscenita,
pornografické dílo, provokující sexualita, měkká pornografie, tvrdá pornografie, neakceptovatelné
násilí, lidská důstojnost, eotika, perverzita, anomálie pohlavního aktu, dětská pornografie, komerční
pohlavní vykořisťování, citová závislost
Základní teze přednášky – výkladová část
Prostituce bývá často označována jako nejstarší řemeslo světa. K tomuto přívlastku nepřišla
neprávem.
Člověk má eticky zakódován monogamní svazek, ale na druhé straně tíhne k promiskuitě a
k vyhledávání možnosti neosobního pohlavního styku. Tradiční morálka stále předpokládá
vyšší sexuální aktivitu mužů a pasivní povolnost žen. To se také stalo předmětem nabídky a
poptávky, obchodním artiklem. Tímto sexuálním trhem je prostituce.Prostituce je jev, který
patří k životu společnosti už od starověku, a je jisté, že ji nelze trvale vymýtit.
Na světě neexistuje jediná společnost, která by se uplynulých 2 500 let dokázala zbavit
prostituce. Názory, že prostituci zvyšují takové faktory, jako je bída a nezaměstnanost,
neobstojí před statistickými ukazateli. V některých státech hospodářská prosperita a blahobyt
naopak vedou k většímu rozšíření prostituce. Ve snaze nalézt sociální příčiny prostituce byly
prováděny různé výzkumy. Jisté je, že se toto řemeslo neprovozuje za účelem sexuálního
ukojení, nýbrž z důvodů zištných:
Přináší rychlý a snadný výdělek,
nízká kvalifikace,
opožděný duševní vývoj, s kterým by se v jiném zaměstnání neuplatnily,
útěk z domova už v dětství,
závislost na drogách.
Prostituce u nás není trestným činem. Trestána nemůže být prostitutka ani její zákazník.
Prostituci je možno postihovat pouze nepřímo.
93/107
Prostituce zatím vždy vyhrála nad společností, která se prozatím bez ní nikdy neobešla,
rozhodně si však nemůže dovolit její nekontrolovatelné bujení. Někteří autoři se domnívají, že
prostituce je v podstatě pozůstatkem po původním stavu, v němž člověk žil v prvobytně
pospolné společnosti, v níž bujela volná láska, bez pevných rodinných vazeb. (Sochůrek.
2009)
Historie prostituce
V mnoha původních společnostech byla volná láska považována za posvátnou a přirozenou
jako třeba jídlo a pití. Dívka, která holdovala volné lásce, nebyla v opovržení, nýbrž byla
pokládána za zasvěcenou bohům. Neomezené ukájení pohlavního pudu bylo často výsadou
nejvyšších vrstev.
V Indii údajně panoval zvyk, že se dívka musela v určitém věku rozhodnout buď pro
manželství, nebo pro volnou lásku.
Starověk
V žádné době a v žádném městě světa nehrály lehké ženy a prostitutky větší roli než
v Aténách a Korintu ve zlatém věku řecké kultury. Ve starém řecku ovládala Venušina služba
(prostituce) ve svých nejrůzněnších podobách všechny oblasti života. Ale hlavně ji používali
v boji proti homosexualitě. Už filosof a zákonodárce Solon předepsal mužům nevěstince jako
lék proti homosexualitě.
V Řecku a později i v ostatních starověkých městech musely tzv. dikteriady nosit zvláštní
oblečení určené barvy nebo jasné znamení, aby se odlišily od počestných žen, Také
nevěstince musely být označeny, např. nezaměnitelným obrazem či reliéfem nad vchodem.
Pro hráčky na flétnu a tanečnice neplatila tak přísná pravidla, protože nebyly nuceny
vydělávat si jen prodejem vlastního těla.
V Římě určovalo právo nevěstkám výjimečné postavení a prostitutky často byly u zrodu
důležitých státních ustanovení. Veřejná prostituce se objevovala hlavně při zvláštních
příležitostech, jako byly slavnosti. Jinak byla existence prostituce v Římě nenápadná. Cenzura
dozírající nad mravy byla v Římě zavedena v 5. století před naším letopočtem. Prostitutky pak
např. nesměly zanechávat závěti, nesměly svědčit u soudu a uzavírat manželství. V Římě byla
spíše než ženská prostituce oblíbenější mužská. Byli dováženi mladí otroci, jejichž cena byla
vysoká a byli v té době považováni za velký luxus.
94/107
Středověk
Křesťanství vyzývalo k cudnosti, odříkání a pohlavní zdrženlivosti. Asketové hlásali dokonce
zatracení žen a nazývali je nádobami hříchu. Ale i církev se prostitucí musela nakonec smířit.
Dokonce jí z toho plynuly určité výhody. Papežská komora pobírala příjem z domů, které
pronajímala majitelům nevěstinců. Nad prostitucí bděla stálá církevní i světská kontrola.
Ve vrcholném středověku se rozhodli městští hodnostáři zřídit pro vojáky, cestující a zámožné
občany tzv. zábavní domy. Ženy v tomto domě měly mnoho výhod, město nad nimi drželo
ochrannou ruku, nesmělo se jim ubližovat a okrádat je o mzdu..
Lehké ženy sloužily hlavně dvěma skupinám mužů – vojákům a duchovním. Kněží nesměli
uzavírat manželství, takže byli odkázáni na služby konkubín nebo prostitutek.
Novověk
Na počátku 15. století se konal církevní koncil v Kostnici. Tam se ve velmi vysokém počtu
shromažďovaly prostitutky, protože tam nacházely svou nejvěrnější klientelu – duchovní,
vojáky, učence a hodnostáře všeho druhu. Došlo také k mravnímu úpadku papežství. Do Říma
přesídlovalo hodně lidí a mezi nimi i kurtizány. Byly to vzdělané, emancipované ženy, které
uměly psát, číst, či zpívat. Objevovaly se na nejznámějších obrazech a bylo o nich mnoho
napsáno. Kurtizány se orientovaly na nejlepší klientelu, najímaly si krásné byty a žily
v přepychu.
Prostitutky v této době platily daň a také musely být označeny zpravidla červenou stužkou
nebo odznakem na rameni. I nyní se snažila města vytěsnit prostituci do určité lokality,
poskytovat prostitutkám lékaře, a to především s důvodu snahy zabránit epidemii syfilis.
Syfilis mařila veškeré potěšení z kurtizán a byla mnohem účinnější než všechna nařízení
zakazující prostituci.
V 18. století se prosadila prostituce jako nejoblíbenější oblast zábavního průmyslu. Na
provozu veřejných domů se v té či oné formě podílela celá desetina londýnského
obyvatelstva. V Benátkách nechala vláda vyhnat všechny prostitutky z města, ale brzy je
musela opět zvát zpátky, a dokonce obdržely náhradu ušlých zisků a nové byty. Byly totiž
nedílnou součástí státní politiky a nejlepšími informátorkami.
Další velkou odpůrkyní byla Marie Terezie. Vydávala nařízení, mravnostní zákony, a
dokonce vytvořila celý aparát strážců mravnosti. V Rusku toto řemeslo vykonávaly hlavně
cikánky a Estonky, a to především aby unikly doživotní nevolnické dřině na panských polích.
Nejhezčí z těchto nevolnic pak utíkaly do měst a živily se prostitucí.
95/107
V 18. století byla Paříž nejznámějším a nejvyhledávanějším městem lásky, a proto byla
nazývána hříšný Babylon. Nejznámějším místem, kde se shromažďovaly prostitutky byl
Calais Royal. V roce 1836 byly všechny kurtizány odsud vyhnány.
V 19. století došlo k vytvoření silné kapitalistické vrstvy. Reprezentanti této zbohatlé vrstvy
dávali přednost podnikům, kde si mohli vybrat z velkého počtu dívek, které byly vystavené
nahé a měly pevnou cenu. V roce 1840 bylo v Paříži napočítáno 200 takových nevěstinců.
Prostituce v Čechách
Prostituce se rozvíjela ve středověku především ve městech, protože vesnická společenství
prostituci prakticky neznala. Prostitutkami se ženy většinou stávaly z touhy po snadnějším
výdělku a životě. Chtěly žít v lepším prostředí, než do jakého se narodily. Mnohé dívky a
ženy byly ovšem k prostituci donuceny jako zástava nebo úhrada dluhů svých otců nebo
manželů. Existovala zde institucionalizovaná prostituce, která byla světskou mocí
kontrolovaná a spravovaná. Vedle ní ovšem existovaly také nelegální nevěstince vedené
kuplířkami. Prostituci se ale dařilo dobře i mimo hlavní centra. Prostitutky bydlely blízko
městského kata, který byl městskou radou ustanoven na jejich dozor. Počet prostitutek se ještě
zvýšil, když se Praha stala významným evropským univerzitním městem.
Dalším velkým impulzem pro pražskou prostituci bylo přesídlení císařského dvora z Vídně do
Prahy. Šestnácté století ale přineslo novou hrozbu nevěstek – syfilis, ale ani ta nedokázala
rozvoj prostituce zastavit. Prostituce přežila i třicetiletou válku i hrozné morové epidemie
v 17. a 18. století. V této době byla prostituce tolerována bez výraznějších zásahů veřejné
moci spolupracovat. Ženy k této práci většinou donutila chudoba. Většina z nich přicházela
z chudých zemědělských oblastí. Od počátku 20. století začaly veřejné domy pomalu
vycházet z módy. Těžiště prostituce se začalo přesouvat na ulici. Tam neměla policie už
takové možnosti kontroly.
Současná prostituce
Současná sexuální promiskuita je jevem, který zasahuje lidskou společnost ve všech jejich
sférách. Nahlížení na prostituci souvisí s liberálním přístupem k této problematice,
s přístupem k řešení mezilidských vztahů, s výchovou v rodině, v partnerských vztazích apod.
Prostituce se v posledních letech v naší republice rychle rozrostla. Mnoho dívek provozujících
toto řemeslo postává na vyhlášených mezinárodních silničních tazích prakticky celý rok.
96/107
Formy prostituce
Prostituci lze charakterizovat a dělit dle různých kritérií :
Dle subjektu poskytování sexuálních služeb:
o Ženská prostituce,
o mužská prostituce,
o dětská prostituce.
Dle prostředí, kde je prostituce vykonávána (základní formy)
o Privátní prostituce,
o hotelová prostituce,
o bytová prostituce,
o barová prostituce,
o pouliční a silniční prostituce,
o další typy prostitutek využívajících různá prostředí.
Dle typu vztahu mezi pohlavími:
o Homosexuální, která je převážně mužská,
o heterosexuální, která je převážně ženská.
Zločinné formy prostituce:
o Dětská prostituce,
o vynucená prostituce.
Dle hlediska sociální manifestace a častosti:
o Profesionální a otevřená,
o poloprofesionální a polootevřená,
o prostituce epizodická a skrytá.
Vymezení prostituce dle prostředí kde je vykonávána (a dle úrovně nabízené služby):
1. Privátní prostituce. Jde o prostitutky s vlastní malou a relativně stálou klientelou.
Tato prostituce je vykonávána ženami nebo muži „na úrovni“, kteří jsou schopni
klienta i reprezentovat při jeho společenských povinnostech, na veřejnosti apod.
Prostituci poskytují v soukromých, luxusně zařízených bytech zpravidla vysoce
solventních klientů.
2. Hotelová prostituce. Jde o obdobnou kategorii prostitutek jako v první skupině s tím
rozdílem, že jejich klientela není stabilní, společenská úroveň prostitutek se odvíjí od
97/107
kategorie hotelů a klientů. V převážné míře však jde o prostituující osoby s poměrně
vysokým vzděláním, dobrým vystupováním, ovládají zpravidla alespoň jeden světový
jazyk.
3. Bytová prostituce. Jde o poměrně širokou škálu prostituujících osob, provozujících
prostituci ve vlastních bytech. Sem lze řadit i dětskou prostituci. Prostituce je velmi
často prováděna za účasti třetích osob, nezřídka manželů, kteří vystupují v pozici
kuplířů vlastních žen a dětí.
4. Barová prostituce. Tento druh prostituce je provozován v různých sex barech,
„masážních“ salonech a erotických podnicích. Prostitutky jsou obvykle cizinky, které
vykonávají prostituci velmi často z donucení.
5. Pouliční a silniční prostituce. Jde o nejproblémovější formu prostituce. Věková
kategorie prostituujících osob je zpravidla nízká, nízká je také jejich intelektuální
úroveň a stupeň vzdělání. Velmi často jde o osoby mentálně zaostalé, sociálně
nevyspělé, které poskytují pohlavní styk a jiné formy sexuálních služeb kdekoli a
kdykoli. Prostitutky této kategorie ( jedná se téměř výhradně o ženy) jsou také často
závislé na drogách. U této formy prostituce je velmi vysoké riziko pohlavních chorob
a různé trestné činnosti.
Další typy prostitutek využívajících různá prostředí k prostituci:
1. Call girls jsou zvláštní skupinou, mají většinou exkluzivní byt, jsou vzdělané
a atraktivní. Figurují na seznamech taxikářů, recepčních hotelů nebo
vrchních a na přání zákazníka jsou buď zavolány do podniku nebo je
zákazník doručen k nim.
2. Glamour girls je zvláštní kasta tzv. okouzlujících dívek. Jsou velmi krásné,
inteligentní, mají vybrané chování a reprezentují jako společnice zákazníka
na párty, do společnosti nebo na víkendové pobyty či dovolené ( ne všechny
končí happyendem jako ve sladkém americkém kasovním trháku „Pretty
Woman“).
3. Kurtizány jsou „extratřídou“ mezi prostitutkami. Mají co do počtu velmi
malou klientelu a často se po určitou dobu nechávají vydržovat pouze jedním
mužem. Znají i několik jazyků, jsou taktéž kultivované, s vybraným
chováním a způsoby. Zákazníka reprezentují. Výjimkou není ani to, že mají
osobního lékaře, vydávají značné prostředky za kosmetiku a služby pro
98/107
krásu. Jejich měsíční příjmy jsou až statisícové a předpokládá se, že některé
jsou používány i pro „vyšší zájmy“.
4. Uspávačky se nevyskytují pouze mezi silničními a pouličními prostitutkami,
jak se mylně traduje. Často pracují v hotelích, čekárnách nebo restauracích.
Slib sexu je pouhou záminkou k vylákání zákazníka, kterého uspí zpravidla
za použití silných hypnotik a okradou.
Charakteristika dle hlediska sociální manifestace a častosti
Prostituci z hlediska její sociální manifestace a častosti lze dělit na:
Profesionální a otevřenou. Kdy se prostitutka živí výlučně prostitucí, je to její
zaměstnání na tzv. plný úvazek a „dobu neurčitou“. ocitá se na úplném okraji
společnosti.
Poloprofesionální a otevřenou. Příjem z prostituce je v tomto případě
vedlejším příjmem. K prostituci dochází většinou mimo bydliště, zpravidla
v barech a nočních podnicích.
Prostituce epizodická a skrytá. Jedná se o ekonomické přilepšení a velice
často je prováděna v rámci manželství.
Zločinné formy prostituce
Dětská prostituce
Dětská prostituce má dvojí základ. Jednak se v ní objevují děti z narušených a rozvrácených
rodin, chovanci výchovných ústavů na útěku. Lze říci, že prostituují ze svého rozhodnutí, i
když někdy např. z nouze a velmi často z nutnosti (např. se na útěku schovávají a obstarávají
si prostředky na živobytí). Zločinu se spíše dopouštějí zákazníci těchto nezletilců, kteří se
převážně rekrutují z řad deviantů či jinak psychicky abnormálních jedinců. Druhým, velmi
nebezpečným aspektem dětské prostituce je vydírání a zneužívání dětí pasáckými gangy.
(Vaníčková, 2007)
Vynucená prostituce
Prostituce vynucená je charakterizována tím, že prostitutka je k prostituci nucena násilím.
Může jít o unesené oběti, lidi závislé na drogách či jinak vydírané. Tomuto odvětví
99/107
organizovaného zločinu, nazývaného někdy „obchod s bílým masem“ se věnují profesionální
gangy zločinců.
Organizovaná prostituce
S prostitucí je spojeno široké spektrum trestné činnosti, páchané jednak samotnými
prostituujícími osobami, jednak na těchto osobách. Typickými trestnými činy jsou:
Kuplířství,
vydírání,
znásilnění,
pohlavní zneužívání,
omezování osobní svobody,
ohrožování mravní výchovy
Na základě dlouholeté praxe a činnosti policie je možné konstatovat, že organizovaná
prostituce, a sní spojené kuplířství, je prováděna skupinou dobře organizovaných pachatelů,
s přesně vymezenými úkoly. Práce skupiny se vyznačuje vysokou mírou plánovitosti. Pokud
je organizovaná skupina sestavena tzv. ad hoc, po realizaci úkolu se rozpadne. Jako typická
forma organizovaného zločinu se organizování prostituce vyskytuje s jinou závažnou trestnou
činností, např. s obchodováním se ženami. (Sochůrek, 2009)
Sociální aspekty prostituce
Prostituce existuje zřejmě několik tisíciletí. Stejnou dobu přináší všem svým zúčastněným
blaho, ať už finanční, či jiného hmotného i nehmotného prospěchu, nebo zábavu či rychlou
lásku a to i v jejích temných podobách. Stejně tak bezpochyby přináší i paletu ne tak
příjemných záležitostí jako jsou epidemie rozličných onemocnění, ztráta svobody, život na
okraji společnosti a mnohé jiné, zjednodušeně řečeno pro každé století
platí něco
charakteristického. K zamyšlení je však fakt, že s problematikou prostituce a jejími důsledky
si nevíme rady v dnešní vyspělé společnosti naprosto stejně, jako tomu bylo například před
třeba příkladem třemi sty lety.
100/107
Co je tedy nebezpečím dnešní doby vyplývající z prostituce :
Šíření AIDS a dalších pohlavních chorob – je regulativem, který míří mimo svoji
příčinu. I když čím dál více zasahuje i nevinné, ti kteří se hrozbě vystavují
promiskuitním životem či prostitucí, nebo styky s prostitutkami (prostituty), se
prakticky nezaleknou, to jen do okamžiku zjištění onemocnění ať už jde o AIDS,
hepatitidy různého druhu – obdobně smrtelné jako AIDS, syfilis, kapavku aj.
Depravace a viktimizace prostituujících – Depravací rozumíme postupné psychické
i fyzické opotřebování osobnosti až po rozpad psychiky. Sebevraždy prostitutek
nejsou výjimkou. Unesené dívky, nucené k prostituci přes svůj odpor, nesou sebou
tragickou zkušenost celý život s často zřejmými, zejména (ale nejen) psychickými
následky. Viktimizací se rozumí obrovská ohroženost různými druhy zločinců, mezi
kterými jako první figurují pasáci a majitelé domů, kteří je vykořisťují až po sexuální
devianty typu sexuálních sadistů.
Organizovaný zločin a jeho etablování do společnosti – Prostituce se postupně
stává doménou organizovaného zločinu a vedle drog a obchodování s nimi, též spolu
s vydíráním tvoří v naší zemi základ jeho pohádkových příjmů. Etablovány jsou
v tomto podnikání zejména cizí zločinecké gangy. Zarážející je neschopnost státu
zamezit této činnosti, nebo ji alespoň zmírnit, naopak organizovaný zločin je vždy o
několik kroků dál než stát se svými dostupnými nástroji (viz. příklad známé E 55 kde
se gangsteři a pasáci policii vysmívají).
Nebezpečí pronikání stále vzdělanějších žen do řad prostitutek – Moderní žena se
plně vyrovná v profesní oblasti mužům a proniká do povolání dříve vyhrazených jen
mužům. Odklon některých z nich může jistě souviset s jejich psychosexuálními
zvláštnostmi (např. nymfomanie), někdy má důvody ekonomické, či je výsledkem
nudy. (Sochůrek, 2009)
Pornografie
Slovo pornografie je odvozováno z řeckého porné – prostitutka, a grafein – psát. Volně tedy
přeloženo jako popis života prostitutek. Vývojem společnosti smysl tohoto slova však na sebe
vzal jiný význam, totiž popis pohlavního aktu.
Například v USA je „pornografie“ termín označující jakýkoliv psaný nebo obrazový materiál
se sexuálním motivem a jako takový je přímo chráněn ústavou. Jako legálně definovaná
101/107
podskupina pornografie je uváděna obscenita, která však ochrany ústavy již nepožívá.
Pornografie je v USA považována za obscénní tehdy když:
-
Primárně apeluje na „chlípnost“, tedy prezentuje nezdravé nebo morbidní
sklony k sexu,
-
je zjevně nepřijatelná pro veřejnost, za kterou je považován soubor názorů
průměrných občanů co do společenského postavení (určující je střední vrstva),
-
dílu schází seriózní literární, umělecká, politická či vědecká hodnota.
Velká Británie přistupuje k pornografii velmi liberálně. Za pornografii je považováno
především ztvárnění sexuálního styku s dítětem a se zvířetem, na perverzní sexuální kontakty
je nahlíženo velmi rozdílně, spíše však liberálně.
Pornografie v České republice
V České republice je jako pornografie obecně označováno dílo bez umělecké hodnoty.
Problém je ovšem v tom, že lze stěží přesně rozlišit hranici mezi uměním a pornografií.
Moralisté s tímto ovšem nesouhlasí, neboť pokud cokoli ukájí chlípnost, ukájí ji tím lépe, čím
lépe je to provedeno. Šíření pornografie je u nás trestné. Některými autory je pornografie
dělena na měkkou (popisující normální erotikou sycený sex), která je sociálně neškodná, a
tvrdou (popisující sexuální úchylky, zejména sadismus), která by měla být zákonem zakázána.
I tento názor má své oponenty.
V čem se shodují všichni odborníci, právníci, lékaři, moralisté, liberálové, konzervatisti aj. je
jednoznačný zákaz prezentace sexu s dětmi, a to v jakékoli podobě, rovněž tak sex s výkaly a
se zvířaty, také sex s neakceptovatelným násilím. Tyto sexuální praktiky jsou jednoznačně
označovány za závažné a v pornografické produkci nemají co dělat, je potřebné je potírat,
protože ponižují lidskou důstojnost.
Pro účely trestního práva lze pornografii vymezit jako jakýkoliv předmět, zobrazení nebo
prezentaci pohlavních orgánů, pohlavního nebo jiného styku, které veřejně, ponižujícím
lidskou důstojnost a hrubě zasahujícím do dobrých mravů obvykle vyvolává pocit studu a
ošklivosti, zvýrazňuje agresi a zvláště intenzivním a vtíravým způsobem patologicky
podněcuje sexuální pud.
Pornografie o uvedené atributy nestojí a naopak zdůrazňuje emoce, násilí, agresi, ponížení
osobnosti, deformuje vztah muže a ženy. Se ženou je v pornografických materiálech
102/107
zacházeno vesměs nelidsky a je brána jako bezcenná věc, sloužící muži k uspokojení jeho
pohlavních zvráceností. (Uzel, 2004)
Dětská pornografie
Od poloviny osmdesátých let dvacátého století se v diskuzích mezi odborníky objevuje téma
pohlavního zneužívání dětí a s tím spojená výroba a šíření dětské pornografie. O závažnosti
tohoto problému svědčí fakt, že dětská pornografie byla zařazena i na pořad světového fóra
zástupců států ve Stockholmu, kde v srpnu 1989 proběhla první světová konference proti
komerčnímu pohlavnímu vykořisťování nezletilých.
Komerční sexuální zneužívání dětí lze blíže charakterizovat třemi základními způsoby:
1. Obchodování s dětmi. Na tuto činnost lze aplikovat definici obchodu s lidmi,
kterou v roce 1994 přijala OSN, a to: „……obchodování je nelegální a utajované
převážení osob přes státní hranice se záměrem jejich přinucení k sexuálně a
ekonomicky vykořisťujícím činnostem, které přinášejí zisky zprostředkovatelům,
obchodníkům, zločineckým syndikátům. S tím jsou těsně spojeny aktivity jako
nucené domácí práce, falešné sňatky a vynucené adopce.“
2. Dětská prostituce, kterou lze definovat jako zjednání nebo nabízení služeb
dítěte k provádění pohlavních nebo jiných sexuálních aktů za peníze nebo
jakoukoli jinou odměnu.
3. Dětská pornografie, kterou lze definovat jako jakýkoli obrazový, textový nebo
zvukový materiál, který používá děti v sexuálním kontextu. U obrazové
pornografie jde o zobrazování dítěte při skutečné či simulované sexuální činnosti
nebo vystavování pohlavních orgánů pro sexuální ukájení uživatelů, přičemž
taková činnost zahrnuje výrobu, rozšiřování nebo používání takového materiálu.
Zvuková pornografie využívá dětský hlas, ať už skutečný, nebo simulovaný, za
účelem sexuálního uspokojení uživatele a opět zahrnuje výrobu, distribuci i
používání takového materiálu. (Chmelík, 2003)
Dětská prostituce je provozována v ilegalitě, tajně. Děti takto sexuálně zneužívané jsou
vystavovány patologickému narušení jejich osobnosti. Pro dětské oběti je typický pocit
hlubokého zmatku, dezorientace, odcizení. Nebezpečí spočívá i v tom, že oběť si spojuje se
sexualitou zpravidla násilí, citovou závislost. Sexuálně zneužívané děti jsou v dospělosti
103/107
velmi náchylné k obdobnému deviantnímu jednání a jsou potenciálními pachateli
mravnostních trestných činů.
Shrnutí
Prostituce existuje tak dlouho, jako existuje samo lidstvo. V dnešní době je téměř
nepostižitelná, není sama o sobě trestným činem. Prostituci lze charakterizovat a dělit dle
různých kritérií například dle subjekty poskytovaných služeb, dle prostředí, dle místa
poskytování služeb, podle toho, kde je prostituce vykonávána, dle manifestace a častosti aj.
Za zřejmě nejhorší lze považovat zločinné formy prostituce. Díky prostituci můžeme
zaznamenat zvýšený počet onemocnění pohlavními chorobami, především také hepatitidami,
AIDS, též dochází k depravaci a viktimizaci prostituujících. S problematikou prostituce je
spjata také pornografie.
Kontrolní otázky
Nastudujte a srovnejte přístupy v posuzování závažnosti pornografie v USA, Velké Británii,
České republice, popřípadě jinde na světě.
Uveďte rozdílnost pornografie a erotiky ( uveďte příklady).
Kde a kdy proběhla první světová konference proti komerčnímu pohlavnímu vykořisťování
nezletilých? Uveďte místo, čas a hlavní cíle konferencí (setkání).
Co vše lze zařadit do komerčního vykořisťování nezletilých?
Jakým způsobem se děti a mladiství dostanou ke své spoluúčasti na pornografii?
Korespondenční úkoly
Popište závažnost důsledků pro společnost měkké a tvrdé pornografie.
Jaké jsou důsledky v dalším ( třeba i dospělém) životě zneužívaného dítěte pro dětskou
prostituci a pornografii (nastudujte psychologickou odbornou literaturu k tématu)?
Seznam aktuální literatury
CHMELÍK, J. et al. Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003.
ISBN 80-7178-739-6.
MILFAIT, R. Komerční sexualizované násilí na dětech. Prostituce, pornografie, obchod.
Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-320-8.
104/107
KOVÁŘ, P. et al. Sexuální agrese. Znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: Maxdorf,
2008. ISBN 978-80-7345-161-5.
SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009.
ISBN 978-80-7372-448-1.
UZEL, R. Pornografie aneb Provokující nahota. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-0351-2.
VANÍČKOVÁ, E. Dětská prostituce. 2. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2218-4.
Konec výkladové části
105/107
Seznam základní studijní literatury
FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. Analýza příčin a možností ovlivňování
závažných sociálně patologických jevů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2781-3.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178303-X.
ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-2472207-8.
ČÍRTKOVÁ, L. VITOUŠOVÁ, P. ed al. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha:
Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2014-2.
GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. ed al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie.
Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1293-3.
CHMELÍK, J. ed al. Mravnost, pornografie, a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003.
ISBN 80-7178-739-6.
KELLER, J., NOVOTNÝ, P. Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. Nové pohledy
společenských věd. Librec: Dialog, 2008. ISBN 978-80-86761-81-7.
KOVÁŘ, P. et al. Sexuální agrese. Znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: Maxdorf,
2008. ISBN 978-80-7345-161-5.
KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Cesta k zastavení epidemie šikanování ve školách. Praha:
Portál, 2001. ISBN 80-7178-513-X.
KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-732-9.
KRIEGELOVÁ, M. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada, 2008.
ISBN 978-80-247-2333-4.
MILFAIT, R. Komerční sexualizované násilí na dětech. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-807367-320-8.
MÜHLPACHR, P. Sociopatologie. Brno: Spisy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity,
2008. ISBN 978-80-210-4550-7.
NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. Kriminologie. 2. vydání. Praha: Aspi, 2004. ISBN 80-7357026-2.
PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-737-X.
RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. et al. Psychiatrie. Praha: Galén, 2001. ISBN 80-7262-140-8.
ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi. Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha:
Portál, 1995. ISBN 80-7178-049-9.
106/107
ŘÍČAN, P., JANOŠOVÁ, P. Jak na šikanu. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2991-6.
SOCHŮREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie. I. díl. Úvod do sociální patologie,
sociálně patologické skupiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2001. ISBN80-7083494-3.
SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009.
ISBN 978-80-7372-448-1.
SVOBODOVÁ, L. Nenechte se šikanovat kolegou. Mobbing – skrytá hrozba. Praha: Grada,
2008. ISBN 978-80-247-2474-4.
ŠPATENKOVÁ. N. et. al. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada, 2004. ISBN80-2470586-9.
UZEL, R. Pornografie aneb Provokující nahota. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-0351-2.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 2. vydání. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-414-4.
VANÍČKOVÁ, E. Dětská prostituce. 2. vydání. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-22184.
Seznam doplňující studijní literatury
HUBEROVÁ, B. Psychický teror na pracovišti. Mobbing. Martin: Geografie, 1995. ISBN 8085186-62-4.
KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001.
ISBN 80-7262-088-6.
KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Základy stupidologie. Život s deprivanty II. Praha: Galén,
2002. ISBN 80-7262-078-9.
KŘESADLO, J. Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie.
Praha: Periplum, 2001. ISBN80-902836-1-6.
POTHE, P. Dítě v ohrožení. Praha: G plus G, 1999. ISBN80-86103-21-8.
SMOLÍK, P. Duševní a behaviorální poruchy. 2. vydání. Praha: Maxdorf s.r.o., 2001. ISBN
80-85912-18-X.
SPURNÝ, J. Psychologie násilí. Praha: Eurounion, 1996. ISBN 80-85858-30-4.
1
107/107
Download

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost