Arnošt Lustig – Noc a naděje
Povídky z prostředí terezínského ghetta o lidech žijících pod neustálou hrozbou smrti.
Soubor uvedený mottem neznámého terezínského básníka "Stokrát padnout/ stokrát povstat/
a neříci - ach!" obsahuje sedm textů nestejné délky - od drobných momentek soustředěných
k zachycení pocitů a nálad postav (Děti, Štěpán a Anna, Naděje) až po prózy o několika
desítkách stran (Návrat, Růžová ulice, Modravé plameny). Hlavními postavami jsou Židé
shromáždění nacistickou mocí v Terezíně. Často jsou to ti nejbezbrannější, dospívající hoši
a dívky, zpola ještě děti (Děti, Morální výchova, Modravé plameny), anebo staří lidé (Růžová
ulice, Naděje). V povídkách Růžová ulice a Modravé plameny jsou nedobrovolní obyvatelé
ghetta konfrontováni s postavami německých důstojníků. K ústředním motivům próz patří
hledání odvahy k činu, třeba i zoufalému (Návrat, Modravé plameny), střetání biologické
přirozenosti nedospělých hrdinů (hlad a nutnost jeho ukojení, potřeba kamarádství a vůbec
citových kontaktů) s morálními zábranami a citlivostí svědomí (Děti, Morální výchova), láska
jako potřeba ducha (Štěpán a Anna) i jako vzájemné erotické obdarování (Modravé plameny),
kolaborace a sebeklam (Modravé plameny), absurdní paradoxy života v nelidském systému
(Růžová ulice), úporné hledání naděje i uprostřed triumfující smrti (závěrečná Naděje). Autor text knihy několikrát upravoval.
Lustigova prvotina má výrazné autobiografické rysy: autor byl v patnácti letech odvlečen do
Terezína, prošel i koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. V Noci a naději teprve
hledal vhodné prostředky pro vyjádření tohoto určujícího životního prožitku. Přesto není
soubor stylově roztříštěný. Všechny povídky jsou v zásadě lyrické, tíhnou spíše k obraznosti
než k názornosti; ačkoliv jsou vyprávěny ve 3. osobě, převažuje v nich personální
vypravěčská situace: vypravěč zachycuje skutečnost tak, jak se jeví jednotlivým jednajícím
postavám, vnější realita vstupuje do textu především jako něco niterně zrcadleného. S tím
souvisí časté užití polopřímé řeči a vnitřního monologu (zvlášť výrazné v povídce Návrat,
lišící se od ostatních soustředěním k jediné postavě). Dialogy i řeč vypravěče jsou plny
náznaků a skrytých významů, text záměrně zamlčuje důležité informace, vtahuje čtenáře bez
přípravy a zdlouhavého popisu přímo do jednotlivých epizod a nutí ho domýšlet si souvislosti.
Pro celý soubor je charakteristické prostupování dvojího času - objektivního a subjektivního.
Čas vlastního epického dění je zpravidla zpomalován v okamžicích předcházejících
rozhodnutím nebo činům postav: vzpomínka, reminiscence, představa o budoucnosti
přispívají k posílení vnitřní motivace jejich jednání. Kompozičně jsou povídky uvolněné, mají
podobu řetězce souřadně připojovaných, vesměs nedějových situací a drobných výjevů.
Komplikovanější zápletka a dramatické vyústění konfliktu se objevuje jen povídkách Růžová
ulice a Modravé plameny, i v nich je však základní dějová osnova vyplněna volně
přiřazovanými scénami. - Lustigovy prózy byly pro vývoj české literatury na konci 50. let
důležité zejména tím, jak opovrhly dosavadními heroizačními a didaktickými konvencemi.
Svět ghetta v nich byl zobrazen ve vší své zevšednělé hrůze a jeho obyvatelé byli zachyceni
v situacích, kdy už ztratili všechny dosavadní opory a stáli osamocení proti hrozbě smrti.
I v postavách zbavených takřka všech atributů lidství, nacházel nicméně autor schopnost
odporu, vůli k činu a vzájemné pomoci nebo alespoň naději, paradoxní víru v budoucnost. V přepracované verzi knihy z r. 1992 se autorova znásobená literární zkušenost projevuje
v hlubší psychologické introspekci, plastičtějších charakteristikách postav a v promyšlenějším
motivickém provázání celého cyklu (příznačné je zejména zvýraznění symbolického motivu
krys). Dodatečně připsané pasáže však zároveň poněkud oslabují prvotní autenticitu
a zážitkovou syrovost povídek.
Dílo ARNOŠTA LUSTIGA (nar. 21. 12. 1926 v Praze) je téměř cele věnováno tematice
koncentračních táborů a ghett, válečného údělu Židů a osudových psychických zranění, jež si
jeho hrdinové odnášejí i do mírového života. Nejbezprostředněji jsou povídky knihy Noc
a naděje spjaty s následujícím prozaickým cyklem Démanty noci (1958), který dovádí
k důslednosti a systematičnosti jak tematické, tak i tvarové charakteristiky prvotiny (výběr
hrdinů z okrajů věkové škály a lidských situací mezní povahy; subjektivizace vypravěčské
optiky; maximální oproštění postav od všeho, co určovalo jejich dřívější život, projevující se
i v nahrazení jmen zástupnými pojmenováními nebo zájmeny; zvýznamnění detailů
a jednotlivin; prostupování časových rovin apod.). Na motivy Noci a naděje natočil Z.
BRYNYCH film Transport z ráje (1962).
Kontext: Židovskou tematikou a volbou hrdinů nedostatečně vybavených pro střetnutí
s nacistickou mocí se Lustigovy povídky začlenily do prozaické linie vedoucí od Života
s hvězdou J. WEILA k Panu Theodoru Mundstockovi L. FUKSE. V kontextu děl s válečnou
tematikou byly chápány jako výrazný příklad tzv. druhé vlny válečné prózy (mj. Krabice
živých N. FRÝDA, Ročník jedenadvacet K. PTÁČNÍKA nebo Romeo, Julie a tma J.
OTČENÁŠKA), která na rozdíl od vlny první, reprezentované především Životem proti smrti
(1952) M. PUJMANOVÉ, směřovala k civilnímu, komornímu a k výrazově i zážitkově
intenzivnějšímu pojetí tématu.
Postavy :Hynek Taustig
Povídka: Návrat
Povídka Návrat je první povídkou v knize Noc a naděje Arnošta Lustiga. V této povídce je
detailně vykreslena psychologie hlavní postavy – Žida Hynka Taustiga, který dostal
povolávací rozkaz. Nejdříve muž zůstává doma a snaží se tak uniknout transportu do
terezínského ghetta. Obstará si falešný průkaz totožnosti na jméno Janota a doufá, že nebude
odhalen, že nikdo nepozná jeho židovský původ, protože má rovný nos (na něj je velice hrdý).
Jednoho dne však už nedokázal zůstat doma. Potřeboval se projít a nadýchat se čerstvého
vzduchu. Vydává se napříč Prahou se zoufalým pocitem strachu z odhalení. (Židé v té době už
nesměli v dopoledních hodinách vycházet ani se pohybovat na veřejných místech a navíc bez
hvězdy). Prochází se a přemýšlí o sobě a svém životě, přičemž je retrospektivně vykreslen
jeho život. Domů se už vrátit nemůže – nemá kam. Kontroluje se. Dává pozor na každý svůj
pohyb, pohled a gesto. Několik dní se takto potuluje, spí v parcích a přemýšlí. Chce jít např.
do lázní, ale pořád se rozhoduje, potom si v poslední chvíli uvědomí, že nemůže jít, že “...mu
rodiče obřízkou zkazili možnost jít se vykoupat...” Jde do automatu na polívku, zadívá se na
dívku s pomněnkovýma očima a zapomene zaplatit. Dívka se na něj dívá, jako kdyby ji chtěl
ošulit. Nakonec je unaven neustálým schováváním se a dospěje k názoru, že by bylo lepší,
kdyby nastoupil do transportu. Ve večerních hodinách se přidružuje k houfu, který čeká na
transport. Transport jede do terezínského ghetta, které je detailně vykresleno /především jeho
atmosféra/. Popisuje, jak je s lidmi krutě zacházeno, režim uvnitř ghetta, těžká práce kterou
musí denně vykonávat a mizerná strava. Jednoho dne dostane polovina lidí „lístek“do
transportu smrti. Je vykreslený myšlenkový pochod H. T., kdy se vrací do tábora s obavou, že
bude mezi povolanými. Téže noci se H.T. rozhodne, že uteče. Tím povídka končí.
V povídce je velmi detailně a působivě vykreslena psychologie H.T.
UKÁZKA - strana 18 – doplnit slovo
- strana 36 – 37 – poslední odstavec ne, ten dát jako úkol – jak Tausig utekl
Kniha zpracovává prostředí židovských ghett za druhé světové války. V šesti příbězích je
život židů vylíčen z různých úhlů pohledu lidí v různých situacích. Lidé přesunutí do ghett
jsou nuceni přivyknout novým zákonům, pravidlům a zákonitostem, podle kterých se musí
řídit. Každodenní život je prostoupen strachem, který se stává jakousi samozřejmostí, lidé si
na něj zvyknou. Avšak i v takových těžkých podmínkách si lidé dokážou zachovat lidskost,
sebeoběť pro druhé, lásku, ochotu pomoci, ačkoliv přesně tyto hodnoty se snaží bezcitní
komandanti a němečtí důstojníci v táborech vymýtit.
Návrat: Hynek Tausig byl povolán do transportu, do kterého však nenastoupil. Od té doby se
ukrývá v bytě jistých lidí, schován v malém výklenku za kuchyňskou kredencí. Dlouhodobý
pobyt zde jej však dusí, nedá se vydržet a tak musí Hynek Tausig ven. Na ulici, jejímuž ruchu
však už odvykl, se cítí také velmi stísněně. Stále má hrůzu z toho, že je příliš nápadný,
neustále posuzuje svůj vzhled, způsob chůze i směr chůze, zda by nemohly někoho
provokovat či upoutat něčí pozornost. Připadá si osamoceně, že nikam nepatří – ani k židům v
koncentračním táboře, kam měl odjet, ani k lidem, kteří zůstali v Praze. K nim se totiž hlásit
nemůže, aby je neuvedl do nebezpečí. Brzy mu vytane myšlenka, zda by mu nebylo lépe,
kdyby do transportu přece jen nastoupil a byl tak mezi lidmi, ke kterým patří, byť by musel
zakoušet násilí, bití a jiné útrapy. Nakonec se skutečně rozhodne, počká si u vlakového
nádraží a vetře se do davu lidí nahnaných Němci do vagónu, který jede do ghetta.
V ghettu poznává, že lidé zde nejsou ještě zcela zbaveni své důstojnosti, že se nestali zvířaty,
ale že jsou i schopni si navzájem pomáhat. Nakonec se ale zase rozhodne pro útěk, neboť se
nemůže vyrovnat s neustále hrozícím nebezpečí povolání do vyhlazovacího tábora.
Růžová ulice: je příběhem staré paní Alžběty Feinerové, která prodává staré, poškozené a
vesměs zbytečné věci v obchůdku v terezínském ghettu na bývalé Růžové ulici a komandanta
Mořice Herze. Herz si dělal zálusk za velitele celého ghetta, avšak jednoho dne mu bylo hrubě
vyčiněno novým velitelem Ritschem, že prý v gettu někdo kouřil a Herz že si to zodpoví.
Herz dostal vztek, a proto si ho chtěl vybít na stařeně, která ho svou ošklivostí ještě
popuzovala. Přišel k paní Feinerové do obchodu a surově ji zbil. Jeho řidič a pomocník
Verner Binde nebyl nikdy tímto násilím vůči židům nadšen. Vlastně proti nim nic neměl a
připadalo mu, že se Herz tímto bitím sám ponižuje. Musel mu však přihlížet a dělat jakože s
tím souhlasí. Později chtěl pro paní Feinerovou udělat něco pěkného a donesl jí plechovku
sardinek. Paní Feinerová musí obchod opustit. Následky bití ji hodně poznamenaly a ona
ulehla s nemocí. Herzova žena Rosemarie Ilse se přihlásila do rekvirační komise, která
prohlíží ženám osobní věci a zabavuje, co by se jim mohlo hodit. U paní Feinerové našli takto
darovanou plechovku s rybami. Herzova žena poslala na paní Feinerovou psa, ale Binde,
který byl při tom, ho zastřelil a ženám z rekvirační komise se vymluvil, že pes měl vzeklinu.
Zajímavě je líčen Herzův osobní život s rodinou. Malý syn Adolfek je vychováván k
fašismu a otce zdraví pozdravem „Heil Hitler“. Herz nesnáší hloupost své ženy, která
dostatečně nechápe „poslání“ války a občas má nemístné poznámky, jakože jsou teď filmy
samá válka, že dříve se v nich tančilo a zpívalo. „Ach, jak jsme bývali veselí, Mořici.“ Herz
cítil, jak mu nabíhá tvář krví. Koza. Nejraději by ji zfackoval.
Děti: Jak vnímaly život v ghettu děti? Byly nuceny předčasně dospět, samy se starat o své
přežití, potřeby, aby sehnaly dost jídla, aby obstály mezi ostatními dětmi, aby vydržely práci.
Viki a Jakub jsou kamarádi. Znají už všechny uličky ghetta nazpaměť. Umějí se ulít z práce a
celý den tajně slídit po městě, aby vyzkoumali, kde se dá sehnat něco k jídlu. Jednou uvidí
plochý vůz s chlebem, jak ho kamsi vezou. Přemýšlejí, jak by se nějkého bochníku zmocnili.
Vůz však vyloží chleba u domu pro přestárlé a z něj vyvezou mrtvou ženu. Chlapce přejde
všechna chuť chleba krást, neboť na tento dům mají nemlou vzpomínku. Jednou vylezli k
jednomu oknu a hodili po jedné staré ženě kus tvrdého chleba. Pohled té ženy je vyděsil a oni
teď měli strach, že tou mrtvou by mohla být ona. Že možná její smrt zvinili.
Viki se chce vytáhnout před nemocnou Helenkou, která se mu líbí, a proto vyleze na vysokou
větev stromu. Ztratí však rovnováhu a spadne. Naštěstí se mu nic nestalo.
Morální výchova: Karlíček je nový v ghettu mezi chlapci, kteří chodí každý den pracovat.
Snaží se proniknout do jejich společenství, získat si u nich svoje místo. Jsou tu chlapci silní,
zvyklí starat se sami o sebe a nedat se, ale i slabí (např. nemocný Bledulka, který nakonec
zemře). Chlapci vynalézají důmyslné taktiky, jak se ulít z práce, co nalhat svým
„vychovatelům“, jak si dobře schovat nějaké jídlo nebo osobní věci. Karlíček se to postupně
učí taky.
Štěpán a Anna: Náhodou se potkají v noci v ghettu, mají vedle sebe lůžka. Neznají se, ale po
pár slovech se domluví, že se spolu sejdou...Šěpán je totiž hned další den zařazen do jiné
ubikace. Dají si jednu schůzku, na které spolu hovoří, zamilují se do sebe a políbí se. Slíbí si,
že se sejdou v noci, neboť nemají mnoho času – Anna může být každým dnem odvezena
transportem do koncentráku. Štěpán se tedy v noci připlíží k její ubytovně, ale je zamčeno –
transport odjel už v noci. Štěpána se zmocnila lítost a bezmocnost.
Download

Arnošt Lustig – Noc a naděje