1/2013
STATĚ
Veřejná prospěšnost
Výživné ve sporném řízení a NOZ
Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik
Právo na náhradu nemajetkové újmy
jako součást pozůstalosti
OTÁZKY & ODPOVĚDI
VZORY
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 1
Ú v o d / OSbt sa at hû
REKODIFIKACE & PRAXE
roãník I
ãíslo 1/2013
Vydává Wolters Kluwer âR, a. s.
U Nákladového nádraÏí 6
130 00 Praha 3
Iâ 63077639
Redakãní rada:
Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
JUDr. Jifií âáp
JUDr. Petr Lavick˘, Ph.D.
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
Mgr. Kamil Doãkal
·éfredaktorka:
JUDr. Hana R˘dlová, tel. 737 273 714,
[email protected]
Redaktor:
PhDr. Bedfiich Taláb
Inzerce:
Iva Suchnová, tel. 246 040 439,
[email protected]
Adresa redakce:
Wolters Kluwer âR, a. s.,
U Nákladového nádraÏí 6,
130 00 Praha 3
Tel. 246 040 417, 246 040 444
Fax 246 040 401
www.wkcr.cz
Registrováno:
Ministerstvem kultury âR pod ãíslem
MK âR E 20941
ISSN 1805-6822
Sazba:
Monika Svobodová
Tisk:
SERIFA, s. r. o.,
Jinonická 80, Praha 5
Vychází jednou mûsíãnû v Praze.
Cena pfiedplatného pro rok 2013
(12 ãísel) je 790 Kã bez DPH (909 Kã
vãetnû 15 % DPH).
Cena jednoho ãísla je 99 Kã.
Vážení čtenáři,
velice se těšíme z vašeho zájmu o náš časopis. Nová
právní úprava soukromého práva nebude moci za rok touto dobou zůstat stranou zájmu nikoho z nás. Rádi bychom
tento zbývající čas využili k tomu, abychom se na „nové
právo“ připravili a nebyli jím zaskočeni. I proto jsme pro
vás zřídili speciální emailovou adresu rekodifikace-dotazy@
wkcr.cz, kam můžete zasílat své dotazy týkající se rekodifikačních předpisů. Náš autorský tým složený z předních
odborníků na soukromé právo vaše otázky na stránkách
dalších čísel rád zodpoví a vynasnaží se poskytnout jasné
informace ve formě srozumitelné nejen právníkům, ale
i všem ostatním zájemcům o nové civilní právo.
Redakce
■ AKTUÁLNù
Recenze: Odpovědnost statutárních orgánů
obchodních společností
Karel Marek
2
Připravujeme
2
Svěřenské fondy
3
■ STATù
Veřejná prospěšnost
Kateřina Smolíková
4
Výživné ve sporném řízení a NOZ
Tomáš Pavlíček
9
14
Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik
Petr Sedlák
Právo na náhradu nemajetkové újmy
jako součást pozůstalosti
Martina Šuláková
15
■ OTÁZKY & ODPOVùDI
18
■ VZORY
30
Darovací smlouva
Michal Večeřa
Zákaznická linka: 246 040 400
Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne
21. ledna 2013.
Vyti‰tûno na recyklovaném
papíru ocenûném
znaãkou EU Ecolabel.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
1
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 2
Aktuálnû
Recenze: Odpovědnost
statutárních orgánů
obchodních společností
Prof. JUDr. KAREL MAREK, CSc.
rozhodce a ãlen pfiedsednictva Rozhodãího soudu pfii HK âR a AK âR,
AKADEMIE STING vysoká ‰kola, Brno, ãlen redakãní rady
Rekodifikace & praxe
Autor: Jindřich Vítek
Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha,
2012, 388 s., ISBN 978–80–7357–862–6
Otázka odpovědnosti statutárních orgánů je stále
v popředí pozornosti a je možno říci, že se čím dál více autorů tímto tématem zabývá a vrací se k němu.
Dnes již totiž nejde o úvodní dobu po zásadních společenských změnách, kdy se dávala přednost řešení
ekonomickému před řešením právním, ale dnes by
mělo jít především o to, aby se podnikalo v rámci dané právní úpravy, aby také šlo o zajištěnou ochranu
majetku. Přitom věnování se danému tématu umožňuje vždy se věnovat jen zvoleným a vybraným otázkám (vzhledem k šíři problematiky). Autor přitom
otázky svého zájmu volil vhodně.
Přitom využil předpokladů, které jsou dány jeho
dosavadním profesním vývojem. JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D. absolvoval právnickou fakultu v roce 1998
a od ukončení tohoto studia působí jako odborný asistent katedry obchodního práva ZČU v Plzni. Rigorózní práci v oboru obchodního práva obhájil v roce
2008. Dizertační práci v oboru teoretické právní vědy obhájil a získal hodnost Ph.D. v roce 2012.
Od roku 2002 do roku 2004 externě přednášel na
fakultě humanitních studií UK v Praze. Kromě teoretických znalostí rozvíjí i svoje praktické dovednosti,
a to jako advokát a společník advokátní kanceláře
„ERHARTOVÁ VÍTEK“ se sídlem v Praze.
Působí též jako rozhodce RS při HK ČR a AK ČR,
člen Rozkladové komise ÚOHS a člen Rozkladové
komise ministra pro životní prostředí (výčet těchto je-
ho činností pak není zdaleka úplný). Bohatá je též jeho publikační činnost.
V recenzované publikaci se postupně věnuje vymezení pojmu právní odpovědnost a dále pojmu statutárního orgánu obchodní společnosti. Pojednává
pak i o statutárním orgánu ve Spojeném království.
Těžiště práce pak tvoří pojednání o právní úpravě
odpovědnosti statutárního orgánu. Zkoumá přitom
odpovědnost soukromoprávní i trestněprávní.
Dílo pak (kromě závěrů a návrhů de lege ferenda)
uzavírají kapitoly pojednávající o povinnosti statutárního orgánu k náhradě škody a o procesních otázkách. Zabývá se i novou platnou právní úpravou zákona o obchodních korporacích. Upozorňuje, že se
přejímá pravidlo jednání s péčí řádného hospodáře.
Za pozitivní přitom považuje zahrnutí dvou základních složek (povinnosti řádné péče a povinností loajality), i když jednání s péčí řádného hospodáře zůstává neuzavřeným právním pojmem.
Autor sděluje, že nyní bude zajímavé sledovat,
jak se se zvolenými termíny nové úpravy „potřebné
znalosti“ a „potřebné pečlivosti“ vyrovná judikatura.
Za přínos pak autor považuje, že se přímo do zákona
dostává pravidlo podnikatelského úsudku, kterým
právo chrání statutární orgán. Autor také připomíná,
že vzhledem k nové úpravě odpovědnosti je zajímavou a hodně diskutovanou otázkou rozdělení odpovědnosti na závazkovou a mimozávazkovou.
Publikaci lze uvítat, i když život liteře zákona
vdechne až interpretace nové právní úpravy.
P¤IPRAVUJEME DO P¤Í·TÍHO âÍSLA
Závdavek aneb institut zvyšující jistotu při uzavírání smlouvy?
K odškodňování imateriální újmy na zdraví podle starého a podle NOZ
Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem bez přivolení soudu
2
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 3
A k t uS át al nt û
Svěřenské fondy
Institut pro uchování
a převody rodinného majetku
Autorka: Barbora Bednaříková
Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha
2012, 196 s. cena 353 Kč, vazba brožovaná,
publikaci lze objednat na:
http://obchod.wkcr.cz/obchod/pravo/sverenskefondy.-institut-pro- uchovani-a-prevody-rodinneho-majetku.html.
Nový občanský zákoník zavádí mimo jiné (staro)nový institut svěřenského fondu, který je moderním
ekvivalentem různých historických forem svěřenství.
Autorka sleduje historii tohoto institutu od původního římského – deikomisu (resp. trustu v anglosaském
právním systému) přes tradici jednotlivých rodinných
fideikomisů v raně novověkém Českém království
BARBORA BEDNA¤ÍKOVÁ
ukonãila Západoãeskou univerzitu v Plzni
v roce 2010, doktorem práv se stala v roce 2011. Pfied praxí v advokátní kanceláfii
v Praze absolvovala zahraniãní stáÏe
u advokátní spoleãnosti Pillsbury Winthrop Shaw Pittman LLP ve Washingtonu
D.C., USA a u ‰panûlské advokátní kanceláfie specializující se na oblast nemovitostí a jejich správu.
Zab˘vá se historií a fungováním anglo-americk˘ch trustÛ
a nyní se zamûfiuje na svûfienské fondy a jejich moÏné vyuÏití v na‰ich podmínkách.
Paní doktorko, mnohým z nás je neznámý
samotný pojem svěřenský fond, co si pod ním
můžeme představit?
Svěřenský fond v našem novém občanském zákoníku dává
zakladateli významný instrument, kterým lze upravit správu, uchování a převody jeho majetku a zároveň naplnit jeho zájem, aby vyčleněný majetek byl udržen vcelku a nerozdělený při přechodu na následující generace rodiny.
Svěřenský fond, stejně jako dřívější podoby svěřenství, navazuje na institut fideikomis římského práva a navazuje
rovněž na ve světě velmi rozšířené anglo-americké trusty.
Jak svěřenské fondy, tak i trusty lze rovněž zřizovat a používat nejen pro soukromé účely ve prospěch určitých
osob, ale i pro naplnění jiného soukromého účelu stanoveného zakladatelem, jako např. pro finanční podporu nějakého dlouhodobého projektu či záměru. Vedle toho mohou
být svěřenské fondy zřizovány i k veřejně prospěšnému
účelu, např. pro podporu dětského domova nebo podobně.
Institut svěřenského fondu spadá do úpravy správy cizího majetku. Rozhodne-li se zakladatel založit svěřenský
fond, vyčlení část svého majetku, který přejde do správy
svěřenského správce, určeného zakladatelským dokumentem fondu. Tento majetek přestává být ve vlastnictví zakladatele a obvykle již nemá na něho žádnou vazbu, nestává
se však ani vlastnictvím svěřenského správce.
a
úpravu
svěřenství
v obecném občanském zákoníku z roku 1811 až po
jeho zrušení občanským zákoníkem z roku 1964.
Těžiště knihy spočívá v analýze právní úpravy svěřenství v angloamerických zemích, kde je tento institut běžnou a často používanou formou zajištění mezigeneračního přenosu majetku či uchování jeho celistvosti.
Autorka si všímá zejména trustu v Civil Code of Quebec z roku 1994, který je přímou předlohou pro úpravu
správy cizího majetku a svěřenských fondů v NOZ. Po
téměř padesátiletém přerušení historické povědomosti
o institutu svěřenství u nás tato kniha přispívá k obnovení znalostí o jeho vzniku a vývoji, a tím i k jeho lepšímu
pochopení a využití v dnešních podmínkách.
Zakladatel ve statutu svěřenského fondu, jehož sepsání
musí být formou veřejné listiny (např. notářem), dá pokyny,
jak má být majetek ve svěřenském fondu v budoucnu spravován. Musí zde být zejména konkrétně určeno, k jakému
účelu je spravovaný fond založen, nebo kterým osobám bude majetek do něj vložený sloužit. Ve statutu je dán přesný
postup pro jmenování těchto osob, neboli obmyšlených,
a rovněž náhradních svěřenských správců. Tento majetek
bude poté spravován ve prospěch finančně podporovaných
obmyšlených, kteří mají např. nárok na pravidelně rozdělovanou část jeho výnosů.
Kde jej lze prakticky využít a kdo jej bude podle
Vás nejvíce využívat?
Oblasti využití svěřenských fondů jsou prakticky neomezené a v zahraničí jsou běžně využívány zejména příslušníky
středních tříd pro úpravu jejich majetkových zájmů jak za
života, tak i pro případ smrti.
Zakladatel při založení svěřenského fondu určuje, jakému účelu nebo zájmu má jím vyčleněný majetek v budoucnu sloužit. Musí přemýšlet i na několik desetiletí dopředu,
což jistě není lehká záležitost, jelikož časové působení
svěřenského fondu, obdobně jako trustu v anglo-americkém
právu, dosahuje a v některých případech může i přesáhnout
období sto let.
Vezměme si příklad svěřenského fondu, do kterého zakladatel vloží dům, ve kterém se svou rodinou bydlí, s tím,
že užívání této nemovitosti bude přecházet z generace na
generaci po určité vymezené období. Nebo jiný běžný případ, kdy prarodiče zřídí ve prospěch svého malého vnuka
nebo vnučky svěřenský fond, do kterého vloží určitý peněžitý obnos, který má být spravován svěřenským správcem
a předán vnoučeti do jeho vlastnictví v den jeho 18. narozenin. Prarodiče mohou ve statutu určit i pravidelné kapesné, které má být vnoučeti od určitého věku vypláceno nebo
i stanovit podmínku, že tyto peníze mají být použity pouze
na finanční podporu jeho vzdělání nebo zdravotní péče.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
3
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 4
Statû
Veřejná prospěšnost
Mgr. KATE¤INA SMOLÍKOVÁ
doktorandka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Veřejně prospěšná činnost je v různých zemích pojímána různě, v zásadě lze ale způsob jejího vymezení rozdělit do tří typů – taxativní výčet veřejně prospěšných činností,
demonstrativní výčet veřejně prospěšných činností nebo jiná metoda.1 Mezi tyto jiné
metody lze zařadit např. současnou praxi v České republice, která při určování, zda je
či není právnická osoba veřejně prospěšná, vychází v zásadě z právní formy této právnické osoby, nikoli z jejího skutečného chování. V českém právním řádu je sousloví „veřejně prospěšný“ spojováno nejčastěji se slovem „účel“. V každém zákoně je pojem „veřejně prospěšný“ definován speciálně právě pro daný zákon.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„NOZ“), pracuje pouze s pojmem „veřejná prospěšnost“, kterému věnuje § 146 až § 150. O potřebnosti
definice tohoto institutu v právním řádu se zejména
v tzv. neziskovém sektoru hovoří již delší dobu, avšak
dosavadní pokusy o jeho komplexní uchopení ztroskotávaly. První věcný záměr zákona o veřejné prospěšnosti byl zpracován Radou vlády pro nestátní neziskové organizace v roce 20102, a o rok později bylo
připraveno paragrafové znění, které však bylo částí
odborné veřejnosti odmítnuto. Následně byla poměrně podrobná ustanovení o veřejné prospěšnosti začleněna do NOZ, v průběhu připomínkového řízení pak
v zákoně zůstalo pět obecných ustanovení odkazujících v podrobnostech na zvláštní zákon. Tento zvláštní zákon v současné době připravuje ministerstvo
spravedlnosti.
Veřejná prospěšnost v NOZ
Cílem institutu veřejné prospěšnosti je zvýšení důvěryhodnosti veřejně prospěšných právnických osob ve
společnosti. Primárním cílem tedy není lustrace zejména tzv. neziskových organizací státem, ale snaha
vytvořit příznak právnických osob, který by byl prestižním. Příznak, který bude pro ostatní známkou důvěryhodnosti. Také proto NOZ neomezuje okruh
právnických osob, jež mohou být veřejně prospěšné –
mohou jimi tedy být všechny právnické osoby bez
ohledu na jejich formu (tedy odlišně, než je to vnímáno platným právem). NOZ v § 146 popisuje, jaká
1
2
4
RONOVSKÁ, K. K pojetí veřejné prospěšnosti v Evropě. Právní fórum, 2010, č. 9, roč., s. 428.
http://www.vlada.cz/cz/ppov/zmocnenec-vlady-pro-lidska-prava/aktu ality/vecny-zamer-zakona-o-statusu-verejne-prospesnosti-dnes-schv alila-vlada-72399/, http://www.avpo.cz/sdata/vecny_zamer_pro_web_58.pdf .
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
osoba je z jeho pohledu veřejně prospěšnou. Vedle toho pak v § 147 dává možnost nechat si status veřejné
prospěšnosti zapsat do rejstříku a moci informaci
o tom, že je veřejně prospěšná, uvádět ve svém názvu
(viz § 150 NOZ).
Ustanovení § 146 je velmi obecné, vztahující se
na široký okruh právnických osob. Zvláštností veřejné prospěšnosti dle NOZ je, že je s ní počítáno pouze pro právnické osoby, není tedy možné, aby si zápis statusu veřejné prospěšnosti žádaly osoby
fyzické. Pro právnické osoby však žádné omezení nedává. Veřejně prospěšnou pak může být jakákoli
právnická osoba soukromého práva, ale i každá právnická osoba veřejného práva splňující požadavky
§ 146 NOZ (tedy např. obce, veřejné vysoké školy,
veřejné výzkumné instituce, muzea, divadla a další),
bez ohledu na jejich právní formu.
V § 146 a § 147 rozlišuje NOZ dva okruhy veřejně prospěšných právnických osob, z nichž jeden je
podmnožinou druhého. Dle NOZ je veřejně prospěšnou každá právnická osoba, která se tak chová, nejen
ta, která požádala o zapsání tohoto statutu. Zvláštní
zákon (na který odkazuje § 147 NOZ) pak vyčleňuje
ze skupiny všech veřejně prospěšných právnických
osob ty, které chtějí mít zapsaný příznak veřejné prospěšnosti. Takové právnické osoby pak musí splnit
požadavky stanovené ve zvláštním zákoně – uzavírají vztah se státem. Tím, že splní jeho požadavky, mohou od státu oprávněně očekávat poskytnutí určitých
výhod. To ovšem neznamená, že právnická osoba,
která nezažádala o zápis příznaku veřejné prospěšnosti, a tedy nevstoupila ohledně tohoto institutu do
vztahu se státem, nemůže být veřejně prospěšná. Znamená to pouze, že nemůže očekávat výhody od státu.
Přesto může deklarovat svoji veřejnou prospěšnost ve
vztahu k třetím osobám, zejména pak donátorům, a je
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 5
Statû
pouze na těchto třetích osobách, jak si takovou osobu
vyhodnotí.
Úprava v NOZ
Základní vymezení institutu veřejné prospěšnosti je
v § 146 NOZ. Zde je uvedeno, že veřejně prospěšnou
je každá právnická osoba, která se již v zakladatelském právním jednání zaváže k tomu, že bude přispívat k obecnému blahu a také tak svým jednáním prokazatelně činí, jejíž majetek je z poctivých zdrojů, na
jejímž rozhodování se podílejí pouze bezúhonné osoby a která své jmění využívá hospodárně k veřejně
prospěšnému účelu.
Ustanovení § 147 pak umožňuje právnickým osobám, které se cítí být veřejně prospěšné, že si mohou
(ale nemusí) zažádat o zápis statusu veřejné prospěšnosti. Pro získání tohoto statusu pak musí splnit podmínky stanovené zvláštním zákonem.
Další ustanovení NOZ pak řeší způsoby zániku
statusu veřejné prospěšnosti. Tyto jsou dva – buď
o výmaz statusu požádá sama právnická osoba, nebo
o jeho odnětí rozhodne soud.
Podrobnosti způsobu odebrání statusu soudem
jsou uvedeny v § 149 – návrh na odnětí statusu může
podat osoba, která na tom má právní zájem, nebo může řízení zahájit soud i bez návrhu v případě, že právnická osoba přestala splňovat podmínky pro nabytí
statusu a toto nenapravila ani po výzvě soudu.
Poslední ustanovení NOZ věnující se veřejné prospěšnosti pak dává oprávnění uvádět ve svém názvu,
že je veřejně prospěšná pouze té právnické osobě,
která má status veřejné prospěšnosti. To pak vyžaduje od ostatních právnických osob, tedy těch, které
o status veřejné prospěšnosti nepožádaly, aby naplňovaly požadavky na svůj název plynoucí z § 132
NOZ – tedy zejména jejich název, aby nebyl klamavý v tom smyslu. V názvu právnické osoby, která nemá zapsaný status veřejné prospěšnosti ve veřejném
rejstříku, tedy nesmí být uvedeno sousloví „veřejná
prospěšnost“ ani žádné jiné tvary těchto slov, které by
mohly evokovat, že se jedná o právnickou osobu se
statutem.
Pojmy spojené s veřejnou prospěšností
Ohledně veřejné prospěšnosti se pracuje s několika zásadními pojmy, kterými je v NOZ tento institut vymezen – právnická osoba, obecné blaho, podstatný vliv,
bezúhonná osoba, poctivé zdroje, hospodárné využívání jmění, veřejně prospěšný účel, veřejný rejstřík.
Právnická osoba
Právnická osoba je definována v § 20 NOZ jako organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má
právní osobnost nebo jehož právní osobnost zákon
uzná. Právnická osoba může mít práva a povinnosti,
které se slučují s její právní povahou, bez zřetele na
předmět své činnosti. Jedná se o právní konstrukt,
pomocí nějž shromáždění majetku nebo osob mohou
vytvořit zvláštní vůli odlišnou od vůle jednotlivých
osob a zároveň dochází k oddělení určitého majetku
jednotlivých fyzických osob na společnou činnost. Tento konstrukt je spjat zejména s potřebou specifického
nositele subjektivních majetkových práv a povinností.3
Obecné blaho
Aby mohla být právnická osoba považována za veřejně prospěšnou podle NOZ, musí v souladu se svým
zakladatelským právním jednáním vlastní činností
přispívat k dosahování obecného blaha. Zákonodárce
záměrně použil takto široký pojem, jehož obsah bude
naplňován vždy znovu a znovu podle aktuálního stavu společnosti, jejích potřeb a jejích hodnot, obdobně jako je tomu např. u pojmu „dobré mravy“.
K pojmu obecné blaho říká revidovaná důvodová zpráva: „Důraz na rousseauovský pojem obecného
blaha má smysl v tom, že se vyhýbá bipartici soukromého a veřejného a poukazuje na to, že obecné blaho
není věcí monopolu veřejné moci, jakkoli je zejména
stát v tomto směru významným činitelem.“4 Pojem
obecné blaho se prolíná dějinami již od dob starověku. Pracoval s ním již Aristoteles, následně katoličtí
myslitelé, zákonodárce v důvodové zprávě odkazuje
na myšlenky Jeana Jacquesa Rousseaua. Rousseau
používá pojem obecného blaha či obecného zájmu
k rozlišení obecné vůle od pouhého sečtení vůlí všech
jedinců. „Obecná vůle přihlíží jen k zájmu společnému. Vůle všech přihlíží k zájmu soukromému a je
souhrnem jednotlivých vůlí.5“
Vůle naplňovat obecné blaho musí být vyjádřena
již v zakladatelském právním jednání právnické osoby. Nelze pod tím však spatřovat pouze proklamaci,
že se zakladatelé shodli na tom, že jejich společnost
bude naplňovat obecné blaho. Aby byla tato podmínka NOZ naplněna, musí být v zakladatelském právním jednání uveden takový statutární účel, který k naplňování obecného blaha přispívá.
Bezúhonná osoba
Na činnost veřejně prospěšné právnické osoby mohou mít podstatný vliv pouze osoby, které jsou bezúhonné. Pojem bezúhonná osoba se používá v různých zákonech (např. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, zák. č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu či zák. č. 358/1992 Sb., notářský řád)
jako podmínka pro výkon určité funkce nebo zaměstnání. Jednotlivé zákony se s tímto pojmem vypořádávají různě, některé definují, kdo spadá pod pojem
3
4
5
MADAR, Z. Slovník českého práva, II. Díl. Praha : Linde,
2002, s. 1115.
ELIÁŠ, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou
důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s. 125.
ROUSSEAU, J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Praha : Svoboda, 1989, s. 238.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
5
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 6
Statû
„bezúhonná osoba“, některé nikoli. Vymezení bezúhonné osoby je pak zpravidla negativní – zákon říká, kdo bezúhonným není. Definice se v jednotlivých
zákonech v podrobnostech liší, v zásadě je však bezúhonnost vždy vázána na to, že dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za (úmyslný) trestný čin,
který nebyl zahlazen, případně se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen. Druhou
podmínkou bezúhonnosti pak bývá skutečnost, že dotčené osobě nebylo uděleno kárné opatření či jí nebylo jinak vytýkáno její chování v souvislosti s činností, kterou má vykonávat (tak pro potřeby zákona
o soudech a soudcích není bezúhonný ten, komu bylo uděleno pravomocné kárné opatření a nebylo zahlazeno, pro potřeby služebního zákona pak ten, kdo
mařil úkol přední osoby z nedbalosti). Pravidla o zahlazení platí obdobně.
Stejným způsobem je třeba vykládat bezúhonnost
osoby i v případě veřejné prospěšnosti. Ani osoba
mající podstatný vliv na veřejně prospěšnou právnickou osobu nemá být odsouzena pro úmyslný trestný
čin (s výjimkou případů, kdy se na ni hledí, jako by
nebyla odsouzena). Specifikem veřejné prospěšnosti
pak je důraz na průhlednost takové právnické osoby,
na její čitelnost. S ohledem na současný stav společnosti je hlavním bodem, ve kterém by společnost měla být rozkryta, tok peněz a jejich využití. Zpráv
o tom, jak jsou různé právnické osoby využívány
k přerozdělování peněz či jejich tzv. „odklon“, je nyní mnoho. Aktuálním cílem veřejné prospěšnosti jako
naplňování obecného blaha ve společnosti v zájmu
zvyšování důvěryhodnosti právnických osob tak je
doložení, že právnická osoba má majetek z poctivých
zdrojů, a s tímto majetkem nakládá hospodárně a využívá jej k veřejně prospěšné činnosti. Z tohoto úhlu
pohledu pak má smysl, aby osoba mající podstatný
vliv na veřejně prospěšnou právnickou osobu byla
kromě výše uvedeného bezúhonná zejména v oblasti
majetkové – tedy neměla by být odsouzena pro spáchání hospodářského trestného činu ani trestného činu proti majetku. V případě těchto trestných činů pak
není rozhodné, byl-li spáchán úmyslně či neúmyslně.
Podstatný vliv
Dalším pojmem, který NOZ ve vztahu k veřejné prospěšnosti používá, je „podstatný vliv“. Důvodová
zpráva však již pracuje s pojmem „rozhodující vliv“.
S pojmem rozhodující vliv se setkáme také v dalším
zákoně rekodifikujícím soukromé právo, a to v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech
a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále
jen „ZOK“), který tento pojem používá v § 74 odst. 1.
Toto ustanovení je součástí dílu 9 ZOK – Podnikatelská seskupení. Dle ZOK osoba, jež na jiné osobě přímo či nepřímo uplatňuje rozhodující vliv, je osobou
ovládající. Takovou osobou je zásadně vždy řídící
osoba dle § 79 a většinový společník dle § 73. ZOK
upravuje i jemnější formy ovládání právnické osoby
– v § 71 definuje jako vlivnou osobu každého, kdo
6
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
rozhodným způsobem ovlivní chování obchodní korporace. Důležitým je, že se musí jednat o ovlivnění
rozhodným způsobem, tedy nikoli o jakékoli. V důvodové zprávě se pak uvádí, že ovládání je jen kvalifikovanějším modelem ovlivnění.6
Také např. zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, používá pojem rozhodující vliv s odkazem na zák.
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který bude od
1. 1. 2014 nahrazen ZOK. Zákon o účetnictví pak
používá také pojmu „podstatný vliv“, který v § 22
odst. 5 definuje jako takový významný vliv na řízení
nebo provozování podniku, jenž není rozhodující ani
společný s tím, že není-li prokázán opak, považuje se
za podstatný vliv dispozice nejméně s 20 % hlasovacích práv. Vzhledem k pojmové nejednotnosti NOZ
vůči jeho důvodové zprávě je otázkou, který pojem měl
zákonodárce na mysli. Oba pojmy, jak rozhodný vliv,
tak podstatný vliv, jsou však ve svých definicích vázány pouze na společníky, nikoli na jiné osoby, který fakticky mohou vliv vykonávat (např. členové jednotlivých orgánů, tichý společník, či majoritní donátor).
Je tedy ke zvážení, jakou definici ve vztahu k podstatnému vlivu na veřejně prospěšnou společnost využít. Nabízejí se tři možnosti:
1. využít v souladu se zněním § 146 NOZ definici
podstatného vlivu stanovenou pro účely zákona
o účetnictví v tomto zákoně,
2. v souladu s důvodovou zprávou k NOZ vycházet
z rozhodného vlivu dle § 74 a násl. ZOK, nebo
3. s ohledem na záměr zprůhlednit pomocí veřejné
prospěšnosti jednotlivé právnické osoby a tím
zvýšit jejich důvěryhodnost ve společnosti vyžít
pojetí ovlivnění v § 71 ZOK. S ohledem na záměr
zákonodárce se domnívám, že by měl být použit
nejširší možný výklad, tedy varianta 3 – ovlivnění podle § 71 ZOK.
Majetek a jeho hospodárné využívání
Majetek získaný z poctivých zdrojů je takový majetek, který nepochází z nelegální ani pololegální činnosti. Toto jmění musí být využíváno hospodárně. Za
hospodárné nakládání s majetkem lze považovat zejména nákup a prodej zboží a služeb za ceny obvyklé
v místě a čase, obdobně pak odměňování zaměstnanců i členů jednotlivých orgánů.
Jmění tedy má být obhospodařováno s péčí řádného hospodáře v souladu s § 159 NOZ – s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.
Důvodová zpráva k tomuto říká: „Právnická osoba
musí k naplňování veřejně prospěšného účelu používat celé své jmění hospodárně; formulace dává rozumnou míru volnosti v tom smyslu, že někdy může
mít smysl jistou část zisku použít k zachování nebo
6
HAVEL, B. a kolektiv. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit,
2012, s. 63.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 7
Statû
zlepšení materiální podstaty, o niž právnická osoba
s veřejně prospěšným účelem opírá svou existenci,
jindy může mít smysl, že nejen zisk, ale i část této
materiální podstaty vynaloží na naplnění svého účelu.“7 Rozumná míra volnosti v rozvážení, co je hospodárné nakládání s majetkem, je podstatnou složkou
veřejné prospěšnosti a je nezbytné mít tuto premisu
na mysli vždy, když je o veřejné prospěšnosti uvažováno. Hospodárné využívání jmění k veřejně prospěšnému účelu jednak odděluje složku jmění od
složky zisků, především však nepojímá veřejnou prospěšnost jako institut zavazující právnickou osobu
k tomu, aby veškeré své zdroje investovala pouze na
veřejně prospěšnou činnost, ale aby s nimi nakládala
tak, aby její zdroje zůstaly alespoň zachovány či se
zvětšovaly. V praxi to pak může znamenat např. obnovu výrobních zařízení v případě, že výnosy z vedlejší podnikatelské činnosti právnická osoba investuje do veřejně prospěšné činnosti.
Veřejně prospěšný účel
Zákonná úprava veřejné prospěšnosti právnické osoby nepočítá tak, jako dosud, se zvýhodňováním určitých právních forem, ale výslovně odkazuje na účel
osoby zapsaný v zakladatelském právním jednání
a na jeho faktické naplňování. Výše u pojednání
o obecném blahu, se kterým veřejně prospěšný účel
tedy velmi úzce souvisí, bude se také veřejně prospěšný účel proměňovat v souvislosti se změnami ve
společnosti a s jejími požadavky.8
Za veřejně prospěšnou lze považovat každou
právnickou osobu, která svých chováním podporuje
nebo vykonává jednání, které je společnosti prospěšné – nejtypičtěji sociální služby, ochrana kulturního
dědictví apod. Jedná se zpravidla o činnosti, které by
měl vykonávat v zájmu občanů stát, nebo alespoň
jsou v zájmu zdravého fungování státu. Kromě toho,
zda je účel veřejně prospěšný, je stejně důležité, zda
je tento účel naplňován ve prospěch společnosti nebo
pouze ve prospěch soukromých zájmů. Toto posouzení je však velmi problematické.9
S určitým vymezením veřejně prospěšných účelů
se lze setkat již v současné legislativě, a to v § 15
odst. 1 a 20 odst. 8 zák. č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů. Obě ustanovení jsou vázána pouze na poskytování darů.10 Vedle činností popsaných v těchto
ustanoveních jsou však veřejně prospěšnými jistě
7
8
9
ELIÁŠ, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou
důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s. 125.
Obdobně RONOVSKÁ, K. K pojetí veřejné prospěšnosti v Evropě. Právní fórum, 2010, č. 9, s. 429.
RONOVSKÁ, K. Veřejná prospěšnost v evropském srovnání, s. 4;
https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:X7WfNCzze1MJ:is.cuni.c z/studium/predmety/index.php%3Fdo%3Ddo
wn%26did%3D24798+&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=
ADGEEShW_IYtfSqd4m_la-GBwcebKyOz1O0BkcNcyEvc9
xVxc 58iUqaraLBr3MSX11fqTg4gx1CuW24PQ8lPXqQu
2y219caNx7wnzGguxLk8lpwe4J tiLxv7xTBMtk8b0YHnGZy
DCWpm&sig=AHIEtbQzd2a81JfpXAjOgRvyoeAU3hoHMA.
i činnosti, např. komunitní rozvoj, odstraňování diskriminace, ochrana spotřebitele či zdraví, charita, pomoc při přírodních katastrofách, pomoc uprchlíkům
a další. Podstatně komplexnější výčet veřejně prospěšných činností lze nalézt např. v Německu, kterým
se zákonodárce v navazujícím předpise inspiroval.
Veřejný rejstřík
NOZ důsledně odděluje rejstříky (osob) a seznamy
(práv a věcí). Veřejný rejstřík je vymezen v § 120 an
NOZ. V odstavci prvním jsou stanoveny nezbytné náležitosti, které musí být možné z veřejného rejstříku
zjistit, odstavec druhý pak stanoví okruh rejstříků,
které jsou veřejné a musí tedy splňovat požadavky
dle odstavce prvního. Každá právnická osoba by měla být transparentní, čemuž by měly napomoci právě
minimální náležitosti, které NOZ požaduje zveřejňovat. Jedná se o naprosté minimum, a to název právnické osoby, adresa jejího sídla a předmět její činnosti, den jejího vzniku, zrušení a zániku, právní
důvod zrušení této osoby, dále pak jméno a adresa
bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu
spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje a údaje o vzniku nebo zániku
jejich funkce. Tyto skutečnosti pouze sdělují třetím
osobám základní údaje o této osobě a informace, kdo
je oprávněn ji zastupovat a jakým způsobem. Odstavec druhý tohoto zákona pak říká, že veřejným rejstříkem je každý rejstřík, o němž to stanoví jiný právní
předpis. V tomto smyslu by tedy měl být upraven
každý právní předpis, který upravuje vznik právnických osob nebo jejich rejstřík.
NOZ přepokládá, že status veřejné prospěšnosti je
možné zapsat do rejstříku. Není stanoveno, že by měl
být zřízen zvláštní rejstřík, pro přehlednost tak bude
status veřejné prospěšnosti pouze příznakem zaznamenaným u právnické osoby v rejstříku, do kterého je
zapsána. Takový rejstřík však musí být dle požadavků zákona veřejný.
Kdo může dosáhnout na status
aneb navrhovaná úprava v zákoně
o veřejné prospěšnosti a statusu veřejné
prospěšnosti
Ministerstvo spravedlnosti připravuje zvláštní zákon,
v němž budou specifikovány požadavky na právnickou osobu, která bude chtít zapsat status veřejné prospěšnosti. Tento zvláštní zákon vychází z požadavků
kladených NOZ a pouze specifikuje, jak má být jejich
splnění doloženo pro zápis statusu.
10
Za veřejně prospěšný účel právnických osob, které nejsou obcí, krajem nebo organizačními složkami státu, lze dle těchto
ustanovení považovat vědu, vzdělání, výzkum a vývoj, kulturu,
školství, policii, požární ochranu, podporu a ochranu mládeže,
ochranu zvířat a jejich zdraví, účely sociální, zdravotnické, ekologické, humanitární, charitativní, tělovýchovné a sportovní,
pro registrované církve a náboženské společnosti, dále pak
podporu činnosti politických stran a hnutí.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
7
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 8
Statû
Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je stanovení
okruhu osob, jež mohou o status požádat. Ustanovení NOZ upravující veřejnou prospěšnost lze číst dvěma způsoby, a to vždy ve vztahu k § 20 odst. 2 NOZ,
který říká, že právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny s tím, že
ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. Je nesporné,
že veřejně prospěšné jsou nejen osoby soukromého
práva, ale také osoby práva veřejného (typicky např.
obec, veřejná vysoká škola, příspěvkové organizace –
muzeum, divadlo apod.). Tyto osoby jsou zřizovány
buď přímo státem, nebo státními organizacemi za
účelem naplňování veřejně prospěšných služeb. Tyto
organizace mají zvláštní způsob financování, zvláštní benefity již z podstaty svého vzniku (tedy založení státem či státními organizacemi). Některé z nich
nejsou uváděny ve veřejném rejstříku (např. veřejné
vysoké školy) a nemohou tedy naplňovat podmínky
pro získání statusu. S ohledem na to, že tyto právnické osoby veřejného práva mají jiné podmínky ošetřeny jiným způsobem, není s nimi počítáno pro možnost získání statusu veřejné prospěšnosti.
Návrh zákona o veřejné prospěšnosti počítá s tím,
že na status veřejné prospěšnosti (tedy zejména zápis
informace, že jsou veřejně prospěšné do rejstříku)
mohou dosáhnout pouze právnické osoby soukromého práva s tím, že NOZ jako zákoník upravující soukromé právo, se vztahuje pouze na soukromé osoby.
V tomto smyslu není ustanovení zákona o veřejné
prospěšnosti upravující okruh osob, jež mohou status
získat, pouze zpřesněním požadavků, ale zúžení
11
Ustanovení § 758 a násl. zák. č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech.
okruhu osob. Co se týče soukromých právnických
osob, zde se zákon vztahuje na všechny, bez ohledu
na jejich právní formu. Statusu veřejné prospěšnosti
tedy mohou dosáhnout jak organizace, považované
dnes za typicky „neziskové“, jako nadace, občanská
sdružení či obecně prospěšné společnosti, tak například obchodní korporace, typicky třeba sociální družstvo,11 ale i každá další, která svým chováním naplní
požadavky zákona.
V dalších otázkách se pak už jedná jen o konkretizaci obecných požadavků kladených NOZ na právnické osoby, jež chtějí mít zapsán status veřejné prospěšnosti. Je zde uveden příkladmý výčet veřejně
prospěšných účelů (inspirovaný německou úpravou),
požadavky na obsah výroční zprávy či specifikace
důsledků odnětí či vzdání se statusu veřejné prospěšnosti.
Procesní otázka je pak řešena v procesních předpisech upravovaných v souvislosti s přijetím NOZ.
Závěr
Vymezení pojmu veřejné prospěšnosti doposud v českém právním řádu chybělo, a je pozitivní, že se jím
NOZ zabývá. Je samozřejmé, že tento institut bude
v každé době naplňovat trochu jiný účel v návaznosti na sociokulturní stav společnosti. V této chvíli je jeho základním posláním posílit důvěru mezi právnickými osobami a společností, měl by pomoci třetím
osobám v orientaci mezi jednotlivými právnickými
osobami ve vztahu k výkonu jejich činnosti, a to zejména tím, že status veřejné prospěšnosti zejména
znamená, že taková osoba se nesnaží své fungování
zastírat, ale naopak je dává k nahlédnutí všem.
Publikace nakladatelství Wolters Kluwer âR, a. s.
www.wkcr.cz
Přehled judikatury ve věcech zásad soukromého
práva. Svazek I. Zásada autonomie vůle
Petr Lavický
Čtenáři se dostává do rukou první svazek přehledu pětisvazkového judikatury
věnovaného zásadám soukromého práva, jež se stále častěji stávají běžnou
součástí každodenní aplikační praxe.
Zásady mnohdy slouží jako interpretační vodítko ustanovení platného práva,
resp. jako jeho určitý korektiv. Tato povaha zásad znamená, že rekodifikace
soukromého práva by se použitelnosti judikatury zařazené do tohoto přehledu
měla dotknout pouze v minimální míře.
První svazek shrnuje a třídí rozhodnutí vyslovující se k zásadě autonomie vůle,
a to jak jejím procesněprávním, tak hmotněprávním aspektům. Zbývající čtyři svazky vyjdou v průběhu
roku 2013 a budou se věnovat dalším důležitým zásadám soukromého práva.
Každé rozhodnutí je v knize upraveno do podoby standardního judikátu. Vyhledávání potřebné judikatury
usnadní věcný rejstřík a rejstřík právních předpisů.
Objednávejte na http://obchod.wkcr.cz
312 stran, cena 380 Kč
8
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 9
Statû
Výživné ve sporném řízení
a NOZ
Mgr. TOMÁ· PAVLÍâEK
doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Určení rozsahu vyživovací povinnosti se v podmínkách českého civilního procesu realizuje v závislosti na osobě oprávněného ve dvou různých typech řízení, a to v řízení nesporném a v řízení sporném. Každé z uvedených má svá specifika, přičemž hlavní odlišnosti lze shrnout do několika základních znaků. Obě řízení se primárně odlišují
okruhem účastníků, kdy ve sporném řízení vystupuje žalobce a žalovaný (dříve navrhovatel a odpůrce), zatímco v řízení nesporném je okruh účastníků dán zákonem a v závislosti na druhu řízení bývá dosti rozmanitý. Dalším znakem je úloha soudu. V případě sporného řízení má soud za úkol „pouze rozhodnout spor“, zatímco v řízení
nesporném je vyžadována aktivní úloha soudu za účelem naplnění veřejného zájmu.
S tímto pak souvisí nástroje, které soud v řízení má. V případě nesporného řízení soud
jedná z úřední povinnosti (zásady oficiality) a může tedy sám řízení zahájit, dozví-li se,
že jsou dány podmínky oproti řízení spornému, kde je soud vázán návrhem a dispozice s předmětem sporu je plně v rukou účastníků řízení (zásada dispozitivní). Nejpodstatnějším znakem však z mého pohledu je rozsah důkazů, které může soud v řízení
provést, tj. zda je vázán návrhy účastníků (tedy dochází k realizaci projednací zásady),
jak je tomu v řízení sporném či může provádět důkazy, jež uzná za vhodné (realizace
zásady inkviziční či vyhledávací), jak tomu je v řízení nesporném.1 Proto také tento
příspěvek zaměřuje pozornost právě na posledně zmíněný znak.
Výživné dle NOZ
Nový občanský zákoník (dále většinou jen „NOZ“)
rozlišuje několik druhů vyživovací povinnosti, kterými jsou:
výživné nezletilého dítěte (potomka) – § 915 a násl.,
výživné zletilého dítěte (potomka) – § 915 a násl.,
výživné rodiče – § 915 a násl.,
výživné předka – § 915 a násl.,
výživné manžela – § 697,
výživné bývalého manžela – § 760 a
výživné neprovdané matky – § 920.
Kategorii výživného „sui generis“ pak představují náklady rodinné domácnosti dle § 691 odst. 2
NOZ. V současné právní úpravě českého civilního
procesu se projednává v nesporném řízení pouze výživného nezletilého dítěte či potomka. Ostatní řízení
o výživném probíhá v režimu řízení sporného, s výjimkou řízení o výživném zletilého dítěte (potomka),
které bylo zahájeno dříve, než dítě dosáhlo zletilosti,
jež má charakter řízení nesporného. Vzhledem k tomu, že stávající občanský soudní řád není „sladěn“
s NOZ, byla zvolena cesta vytvoření samostatného
procesního přepisu, který by upravoval nesporné řízení a řízení ve věcech rodinných. Tento zákon doposud neexistuje, a to ani v pracovní verzi, avšak dle
prezentovaného záměru má být do režimu nesporného řízení vtaženo také výživné neprovdané matky.
Jak samotný název příspěvku napovídá, záměrem
příspěvku je hodnotit pouze řízení sporná, proto problematiku výživného nezletilého dítěte (potomka)
ponechám zcela stranou. Výživnému neprovdané
matky pak s ohledem na legislativní záměry věnuji
pouze několik následujících poznámek. S povděkem
je nutné kvitovat osvícenost zákonodárce (resp. autora NOZ) který v § 922 umožnil neprovdané matce žádat (a soudu přiznat) výživné zpětně, což představuje
výrazný krok vpřed.1 V praxi totiž neprovdaná matka
zpravidla podá žalobu o výživné v lepším případě
šest měsíců, obvykle však dvanáct měsíců, po narození dítěte. Je vcelku pochopitelné, že matka v období po porodu, v době kdy je zajištěna peněžitou
1
Srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 491 s. a násl.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
9
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 10
Statû
pomocí v mateřství, výživné s ohledem na starosti
spojené s péčí o narozené dítě prostě neřeší. Výživné
se ve většině případů pro neprovdanou matku stává
aktuálním ve chvíli, kdy si vyřizuje dávky pomoci
v hmotné nouzi, u nichž se krom majetkové situace
zohledňuje potenciál žadatele opatřit si prostředky
pro svou obživu, a kdy je o výživném poučena příslušným úřadem (dnes Úřad práce ČR). Neprovdané
matky se pak situaci snaží, v duchu § 4 občanského
zákoníku, řešit dohodou s otcem nezletilého dítěte
a žalobu volí jako poslední možnost. Navíc projednatelnost žalob podávaných neprovdanými matkami
z hlediska jejich náležitostí je katastrofální a k přiznání výživného dochází jen díky benevolenci obecných soudů, které namísto odmítnutí i neprojednatelné žaloby projednávají. V tomto směru pak zařazení
tohoto druhu řízení mezi řízení nesporná je správným
řešením, když majetková situace matky se odrazí také ve sféře nezletilého dítěte. Jako bod k zamyšlení
lze pak navrhnout, aby výživné neprovdané matky
mohlo být projednáno ve společném řízení s výchovou a výživou nezletilého dítěte.
Dokazování ve sporném řízení obecně
Obecnou úpravu dokazování nalezneme v § 120 občanského soudního řádu. Pro potřeby dokazování ve
sporném řízení jsou pak rozhodující odstavec 1 a 3
uvedeného ustanovení, dle kterých: „Účastníci jsou
povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Nejde-li o řízení uvedené v odstavci 2 (nesporná
řízení) může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění
skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání
svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.“ Z uvedené
dikce tak vyplývá, že v případě sporného řízení soud
v první řadě vychází z důkazů, které účastníci označí
či jinak uvedou. Bohužel jistým charakteristickým
rysem společným pro všechna sporná řízení o výživné je právě neschopnost účastníků navrhnout důkazy
k prokázání svých tvrzení.
Soud tak může provést také důkazy, které nebyly
účastníky navrženy, a to v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a zároveň vyplývají-li z obsahu spisu. Ačkoli první podmínka působí
nadbytečně, neboť je namístě otázka, proč by soud
prováděl důkazy, které nejsou potřebné ke zjištění
skutkového stavu, lze s jistotou říci, že uvedené ustanovení má své opodstatnění. Mnoho soudců stále
provádí i důkazy, jež potřebné ke zjištění skutkového
stavu skutečně nejsou. Nejčastějším důvodem je nedostatečná příprava k jednání, neboť základním předpokladem pro úspěšné rozhodnutí je určení těch skutečností, které mají relevanci pro rozhodnutí, a těch,
které nikoli a následně zaměření se na dokazování
pouze relevantních skutečností příslušnými důkazy.
10
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Druhá podmínka stanoví výrazné mantinely pro
provádění účastníky nenavržených důkazů. Ačkoli se
lze v praxi setkat s názorem, že každý provedený důkaz vyplývá ze spisu, je nutné toto ustanovení vnímat
jako omezení soudu při vyhledávání důkazů, neboť
opačný postup by mohl znamenat, a v praxi by zcela
jistě znamenal, narušení rovného postavení účastníků
ve sporném řízení.2 Ve sporném řízení není skutečně
úlohou soudu vyhledávat a zjišťovat důkazy, když tato povinnost tíží samotné strany. Jak už ale bylo zmíněno výše, je jistým charakteristickým rysem společným pro všechna sporná řízení o výživné právě to, že
účastníci nejsou schopni navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. V tomto směru tak uvedené ustanovení nepomůže a § 120 odst. 3 o. s. ř. tak nelze ve
sporném řízení o výživném více či snad dokonce
plošně aplikovat.
Dokazování ve sporném řízení
o výživném
Uvedené mantinely dokazování ve sporném řízení
o výživném korigují některá ustanovení NOZ, stejně
jako tak činí některá ustanovení v současné době platných zákonů (např. § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění). Zásadním ustanovením
v tomto směru je § 913 NOZ, dle kterého: „Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož
i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se
povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout
k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje,
a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.“
Citované ustanovení obsahuje dvě různé roviny.
První rovina uvádí, jaké skutečnosti jsou rozhodné
pro určení rozsahu výživného (potřeby oprávněného
a jeho majetkové poměry, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, osobní péče, míra této péče a péče o rodinnou domácnost), avšak neposkytuje
oprávnění soudu tyto skutečnosti dokazovat z vlastní
iniciativy, ale pouze při rozhodnutí tyto skutečnosti
hodnotit, a to i když jejich zhodnocení není účastníky navrhováno. Druhá rovina pak poskytuje ve sporném řízení o výživném (citované ustanovení platí pro
2
Ačkoli komentář k zákonu o rodině (HRUŠÁKOVÁ, Milana
a kol. Zákon o rodině, 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 450 s.)
výslovně uvádí, že na výživné neprovdané matky ustanovení
§ 98 odst. 1 věta druhá nedoléhá, tento závěr nemá v dikci ustanovení § 98 žádnou oporu a konstrukce závěru, že lze přiznat
výživné zpětně i za dobu před podáním žaloby je argumentačně nedostačující. Na druhou stranu musím uznat, že uvedený
závěr o „neaplikaci“ ustanovení § 98 odst. 1 věta druhá na výživné neprovdané matky je výkladem spravedlivým a v praxi
obecnými soudy akceptovaným.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 11
Statû
všechna ustanovení o výživném) soudu možnost,
resp. povinnost provádět i ty důkazy, které účastníci
neoznačili. Tento závěr jednoznačně vyplývá ze spojení „je třeba také zkoumat“ (zda se povinný nevzdal
bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či
výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika), neboť ukládá-li zákon soudu povinnost nějaké
skutečnosti zkoumat, musí k těmto soud provést potřebné důkazy, neboť jinak než na základě provedených důkazů stanovené skutečnosti zkoumat nelze.
nosti, možnosti a majetkové poměry druhého rodiče,
který není účastníkem řízení. V tomto směru je nutné
přiklonit se k závěru, že ano, neboť § 913 NOZ, stejně jako stávající úprava v § 96 zák. o rodině, hovoří
o povinném, sice v jednotném čísle, ale pořád o povinném a nikoli o účastníku řízení o výživném. Tento závěr potvrzuje i dosavadní soudní praxe, když
obecné soudy zkoumají i schopnosti, možnosti a majetkové poměry druhého rodiče, který není účastníkem řízení, a to bez ohledu na tvrzení účastníků a jimi označené důkazy.
I toto ustanovení však přináší několik výkladových problémů. První je slovo „také“ ve formulaci „je
třeba také zkoumat“. Zde vyvstává otázka, co přesně
měl touto formulací zákonodárce na mysli. Možný
výklad je dvojí – uvedené ustanovení de facto umožňuje provést jakýkoli důkaz, neboť umožňuje soudu
zkoumat jakékoli rozhodné skutečnosti a pak mu logicky dává oprávnění provést důkazy dle uvážení, nebo tím má být vyzdviženo, že „pánem“ sporu jsou ve
věcech výživného účastníci, a toto ustanovení pouze
doplňuje okruh rozhodných skutečností, které byly
tvrzeny účastníky, a k jejichž prokázání tito označili
potřebné důkazy. Správným výkladem je výklad uvedený na druhém místě, neboť výklad první by naprosto popíral hlavní zásady sporného řízení a narušoval rovnost stran. Navíc je třeba mít na mysli, že
zmíněné ustanovení je společné výživnému nejen ve
sporném řízení, ale i pro výživné v řízení nesporném.
V tomto kontextu pak slovo „také“ nemůže zakládat
oprávnění soudu ve sporném řízení zkoumat skutečnosti, které uzná sám za vhodné a provádět k tomu
potřebné důkazy.
Závěrem této části tak lze konstatovat, že § 913
NOZ rozšiřuje oprávnění soudu ve vztahu k provádění důkazů ve sporném řízení o výživném nad rámec
úpravy obsažené v § 120 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, stejnou mírou jako stávající § 96 zák. o rodině. Nejedná se však o „neomezené zmocnění“,
nýbrž o specifikovanou skupinu skutečností týkající
se výživou povinných osob.
Problematickou je také skutečnost, že zmocnění
směřuje ke zkoumání skutečností na straně povinného, a tedy opravňuje soud pouze k provádění důkazů
týkajících se poměrů na jeho straně (častěji se jedná
o žalovaného, nikoli však výhradně). Přitom na straně oprávněného je celá řada skutečností (nejen důvodné potřeby a majetkové poměry), které si mnohdy bližší zkoumání zaslouží. Příkladem může být
např. to, jakým způsobem zletilé dítě (potomek) přistupuje k soustavné přípravě na budoucí povolání, tedy jaké jsou jeho studijní výsledky, zda školu vůbec
řádně navštěvuje, kolikátou školu studuje a proč
apod. Bohužel v tomto směru § 913 NOZ, zákonný
podklad pro provádění dalších důkazů neposkytuje.
V některých typech řízení ve věcech výživného
pak vzniká další výkladový problém, který souvisí
s mnohostí povinných osob. U výživného manžela či
rozvedeného manžela je výživou povinna toliko, jedna osoba, zatímco u výživného zletilého dítěte (potomka), což je mimochodem nejčastější typ sporného
řízení o výživném vůbec, který svou četností překoná
všechny ostatní typy sporných řízení o výživném dohromady, jsou ve valné většině případů výživou povinny osoby dvě (v případě potomka může být osob
více). Otázka pak zní, má-li soud zkoumat i schop-
Zvláštnosti dokazování ve věcech
výživného rozvedeného manžela
Ustanovení § 760 NOZ stanoví zvláštní podmínky
pro řízení o výživném rozvedeného manžela. Uvedené ustanovení stanoví, že „při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho
rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i:
zda si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná
překážka,
zda rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem,
zda se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost,
zda se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy
trestného činu, nebo
zda je dán jiný obdobně závažný důvod“.
Toto ustanovení rozšiřuje okruh významných skutečností v oblasti výživného rozvedeného manžela
o rozhodné skutečnosti na straně oprávněného, což
§ 913 NOZ nezmiňuje. Na druhou stranu je nutné
uvést, že z hlediska zaměření tohoto příspěvku citované ustanovení přináší minimálně dva výkladové
problémy. Na prvním místě musím nutně zmínit slovní spojení „vezme soud zřetel“. V porovnání s § 913
NOZ, který používá termíny „je rozhodné“ a je „třeba také zkoumat“, přičemž oba mají různé dopady do
dokazování, se jedná o novotvar. Pomineme-li fakt,
že zákonodárce pro výživné, sice různých osob, ale
stále výživné, užívá různé termíny, je zásadní otázkou, zda se výraz „zřetel“ blíží spíše termínu „je rozhodné“ a tudíž soud při rozhodování sporu k těmto
otázkám pouze přihlíží, nebo se výraz „zřetel“ blíží
spíše termínu „zkoumat“ a pak soud nejen přihlíží,
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
11
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 12
Statû
ale také dokazuje, a to bez ohledu na to, co navrhnou
účastníci. Pojem „zřetel“ znamená soustředění myšlení, pozornosti, zájmu na něco či ohled,3 a má tak
tento pojem blíže k oněm „rozhodným skutečnostem“
a neposkytuje tak prostor pro provádění důkazu ze
strany soudu z vlastní iniciativy. Podíváme-li se však
do důvodové zprávy k NOZ, zjistíme, že úmyslem zákonodárce bylo stanovit okruh skutečností, které:
„musí být uváženy“. Význam spojení „musí být (soudem) uváženy“ a „soud vezme zřetel“ rozhodně není
totožný, avšak z důvodové zprávy je úmysl zákonodárce zřejmý a spojením „vezme soud zřetel“ tedy zákonodárce jednoznačně chtěl, aby soud zkoumal,
a má-li soud zkoumat, musí pak logicky také provádět
důkazy, neboť jinak soud zkoumat ani nemůže (shodná tvrzení účastníků nelze považovat za zkoumání).
Také je potřeba zmínit legitimní očekávání účastníků, kteří by jistě nepochopili a ani se neztotožnili
s argumentací soudu, že soud sice měl podle zákona
vzít na zřetel výše uvedené skutečnosti, ale protože je
nikdo netvrdil a poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoléhá na skutečnosti,
jež může potencionálně účastník tvrdit, tak k nim
soud prostě nepřihlédl. Oprávněně by se pak účastníci tázali, kde je spravedlnost, o níž hovoří ustanovení
§ 1 občanského soudního řádu. V tomto kontextu je
tak nutné (a hlavně i praktické) přijmout závěr, že
skutečnosti vymezené v § 760 NOZ má soud nejen
mít na zřeteli, ale zároveň je v tomto směru povinován tyto skutečnosti zkoumat a provádět k těmto důkazy i přesto, že nebyly účastníky navrženy. Ovšem
přijmeme-li tento výklad, je pak nutné si položit otázku, zda nemá jiný význam výše zmiňované spojení
uvedené v § 913 NOZ, tedy spojení „je rozhodné“
a zdali by i toto spojení nemělo být vykládáno jako
„oprávnění“ soudu provádět důkazy nad rámec návrhů účastníků.
Druhý problém pak z mého pohledu představuje
poslední skutečnost, k níž má být přihlédnuto a to „jiný obdobně závažný důvod“. Není jednoznačné, zda
se obdobně závažný důvod váže pouze k „dopuštění
se vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu“ nebo je dosah této skutečnosti širší a váže se ke všem zmíněným skutečnostem, tedy např. i k tomu, že „si rozvedený manžel
mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním
majetkem“. Dosah tohoto dilematu je široký, stejně
jako rozptyl závažnosti jednotlivých skutečností,
když závažnost činu, který nese povahu trestného činu, je mnohem vyšší, nežli to, zda oprávněný svůj
majetek prohrál v ruletě. Jednoznačnou odpověď na
tuto otázku přinese až rozhodovací praxe, avšak
z konstrukce a dikce ustanovení [tato skutečnost je
označena písm. e) a nikoli jako dovětek písm. d)] lze
vyvodit, že „jiný obdobně závažný důvod“ se váže –
3
12
Srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 863.
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
z hlediska závažnosti – ke všem v ustanovení § 760
NOZ zmíněným skutečnostem.
Náklady rodinné domácnosti
Zcela nové ustanovení § 691 odst. 2 NOZ vytváří nárok manžela, který žije se společným dítětem manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě s nezletilým dítětem, které nenabylo plné
svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, vůči druhému manželu, který
opustil společnou domácnost bez důvodu zvláštního
zřetele hodného a odmítá se vrátit, na příspěvek na
náklady rodinné domácnosti. Jsem si plně vědom toho, že v tomto případě se nejedná o výživné, avšak
nelze ponechat bez povšimnutí fakt, že náklady domácnosti (rodinné domácnosti) jsou v současné právní úpravě součástí odůvodněných potřeb oprávněného a jeho majetkových poměrů, a to jak manžela, tak
i nezletilého dítěte. V kontextu tohoto ustanovení, se
však účinností NOZ z nákladů rodinné domácnosti
stává samostatný nárok, jehož uplatnění přísluší toliko manželu a nikoli dítěti, který by ve výživném, ať
již pro dítě či manžela, neměl být zohledněn, resp. by
se neměly zohledňovat náklady společné rodinné domácnosti. Je otázkou, zdali touto konstrukcí zákonodárce oprávněným spíše neuškodil, neboť fakticky to
bude znamenat, že manžel (při splnění výše uvedených podmínek) bude nucen podat další návrh (krom
výživného pro nezletilé dítě a sebe) za účelem úhrady nákladů společné domácnosti, což ale oprávněný
manžel pravděpodobně zjistí v lepším případě v průběhu soudního řízení a v horším případě až z odůvodnění příslušných rozhodnutí. Lze tak jen doufat,
že i spory o tento typ nároků budou přesunuty do připravovaného samostatného procesního předpisu a bude možné toto řízení, s ohledem na hospodárnost
soudního řízení, spojit s řízením o výživné manžela či
s řízením o výživné pro nezletilé dítě.
Specifické problémy výživného
v soudním řízení
Doposud se celý příspěvek věnoval výživnému z pohledu NOZ. Avšak již v současné době lze nalézt některé specifické problémy výživného spojené se
soudním řízením, na něž hmotněprávní úprava dopad
nemá a ani mít nemůže, neboť jsou ryze procesního
charakteru. Prvním takovým problémem je určitost žalobního návrhu, tedy petitu. Společným znakem prakticky všech sporů o výživné je to, že oprávněný nemá jasnou představu o majetkových
poměrech povinného. Nemá-li oprávněný, a fakticky
mnohdy ani nemůže mít, představu o majetkových
poměrech povinného, pak logicky ani nemůže vědět,
jaká je výše výživného, jež majetkovým poměrům
povinného odpovídá.4 Přesto však musí oprávněný
4
Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Příruční slovník jazyka českého (1935 – 1957), http://bara.ujc.cas.cz/psjc/.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 13
Statû
jako navrhovatel do žalobního návrhu uvést částku výživného, kterou po povinném požaduje, přičemž jeho
volba má pak následně dopad do nákladů řízení, neboť
od požadované částky se odvíjí případná odměna zástupce účastníka (advokáta) a od této se odvíjí také úspěch účastníka ve věci. V tomto směru pak nelze než
doporučit, aby nový procesní předpis týkající se mimo
jiné i rodinných věcí korigoval určitost žalobního návrhu a stanovil možnost požadovat zvýšení výživného
o částku, jež bude záviset na úvaze soudu či o částku
přiměřenou.
Další náležitostí žaloby je mimo jiné označení
důkazů, přičemž i tato náležitost činí oprávněným
(a mnohdy také povinným) nemalé problémy,
když nejsou schopni označit důkazy k prokázání
svých tvrzení, týkajících se jejich oprávněných potřeb a majetkových poměrů, jakož i schopností, možností a majetkových poměrů povinného. V tomto
směru pak leží břemeno na soudu, který musí účastníky poučit o povinnosti označit důkazy k prokázání
tvrzení. Tento problém by se zcela vyřešil prolomením
§ 120 odst. 1 v řízeních o výživném, případně alespoň
jeho modifikací, která by soudu umožnila provádět
důkazy k tvrzením účastníků bez ohledu na to, zda
označí důkazy k jejich prokázání či nikoli. S problémem
důkazů pak souvisí problematika koncentrace řízení
ve smyslu § 118b o. s. ř., která se promítá i do sporů
o výživném (samozřejmě toliko ve sporném řízení),
a omezuje možnost označit důkazy do skončení přípravného jednání, do konce prvního jednání, nebyla-li
provedena příprava jednání, či do uplynutí lhůty určené k tomu soudem. Ani tento procesní nástroj
v problematice výživného nelze označit za „šťastný“,
zejména s ohledem na povahu nároku na výživné.
Ačkoli v praxi existuje několik možností, jak se
koncentraci vyhnout (soudce se řádně připraví na jednání a z účastníků „vytěží“ vše potřebné při prvním
jednání, soudce nepoučí účastníky o koncentraci, případně účastník označí po koncentraci navržený důkaz
jako důkaz, jež má sloužit ke zpochybnění věrohodnosti již provedeného důkazu, což může soud mnohdy posoudit až po provedení takového důkazu) nelze
než doporučit, aby se do budoucna koncentrace řízení ve věcech výživného neuplatňovala.
Odměna zástupce účastníka pak představuje
poslední specifický problém řízení o výživném.
Odměna zástupce účastníka, kterým je advokát, se
odvíjí od § 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., dle které se základ pro výpočet od5
Výjimku v tomto směru představuje pozice manžela, kterému
NOZ v ustanovení § 688 stanoví právo na informaci ohledně
příjmu druhého manžela a stavu jeho jmění. Nicméně ani toto
ustanovení není nikterak zázračné, neboť toto právo zákon stanoví vůči druhému manželu nikoli třetím subjektům. Takže
v případě neochoty manžela sdělit druhému manželovi výši příjmů, se oprávněný bude muset obrátit na soud, který mu právo
na informaci přizná, resp. uloží povinnému manželu informace
sdělit, přičemž by bylo mnohem snazší, pokud by manžel mohl
učinit např. dotaz na zaměstnavatele povinného manžela přímo.
měny stanoví většinou jako ekvivalent pětinásobku
ročního plněním výživného (neboť výživné je opětujícím se plnění většinou bez časového omezení5). Domáhá-li se tak zletilé dítě zvýšení výživného o 1 000 Kč
měsíčně, činí základ pro výpočet odměny zástupce
z řad advokátů částka 60 000 Kč a pouze odměna zástupce pak představuje částku 16 000 Kč. Tento způsob výpočtu odměny zástupce účastníka v rodinných
věcech lze pokládat za zcela nevhodný a vyhláška
č. 484/2000 Sb. by si v tomto směru novelizaci více
než zasloužila, a to tak, aby základ pro výpočet odměny zástupce z řad advokátů byl stanoven pevnou
částkou, jak je tomu např. ve věcech rozvodu manželství. Procesní úprava také postrádá úpravu nákladů
řízení v případě, že výživné není zvýšeno a oprávněný
je ve sporu zcela neúspěšný, avšak podání žaloby zcela zavinil povinný svým chováním, kdy např. odmítal
sdělit jakékoli údaje o svých majetkových poměrech
oprávněnému či byl zcela nekontaktní. Jedinou možností je pak aplikace § 150 o. s. ř., avšak zde vyvstává
otázka, zda-li výše popsaná situace zakládá ony důvody hodné zvláštního zřetele, když povinnost sdělit své
majetkové poměry či jednat o výši výživného povinný
dle zákona nemá (jeho povinností je toliko vyživovací
povinnost plnit). Druhým problémem ustanovení § 150
o. s. ř. je, že na jeho základě lze náhradu nákladů nepřiznat straně ve sporu úspěšné, avšak již nelze jeho
aplikací přiznat náhradu nákladů straně neúspěšné.
Závěr
Shrneme-li uvedené, musíme nutně dospět k závěru,
že NOZ příliš velké dopady do sporného řízení o výživné nemá. Výjimku v tomto směru představují výživné rozvedeného manžela, za předpokladu akceptace závěru ohledně výkladu spojení „vezme soud
zřetel“ uvedeného výše a náklady rodinné domácnosti. Největší problémy výživného, které soudy projednávají ve sporném řízení, NOZ neodstranil. Rozhodně není cílem, aby tento příspěvek vyzněl v duchu
„přesunu“ veškerých řízení o výživném do řízení nesporného. Naopak, vyjma výživného neprovdané
matky, mají všechna ostatní řízení o výživném (myšleno zletilých osob) zůstat v režimu řízení sporných,
neboť většina znaků a institutů nesporného řízení nemá v řízení o výživném opodstatnění (např. okruh
účastníků je jasně dán oprávněným a povinným, je
zde absence veřejného zájmu apod.) Nelze však opomenout, že problematika výživného má svá specifika,
a proto je nutné ubírat se cestou menších či větších
odchylek od klasického sporného řízení. Samotné návrhy jsou uvedeny v předchozích kapitolách, a tak
zde zbývá pouze zdůraznění toho nejdůležitějšího,
a to prolomení zásady projednací v řízeních o výživném tak, aby soud mohl provádět důkazy bez ohledu
na návrhy účastníků nejen ke skutečnostem, které má
zkoumat, ale i ke skutečnostem, k nimž má přihlížet
(viz dikce § 913 NOZ).
6
Nejčastější výjimkou je v tomto směru výživné neprovdané matky.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
13
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 14
Statû
Osvojení v NOZ
a některé zápisy do matrik
Mgr. PETR SEDLÁK
doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Z pohledu praktického fungování nové právní úpravy osvojení je jednou z podstatných
otázek úprava skutečností, které jsou předmětem zápisu do matričních knih. Vysloveně novou právní úpravu přináší § 800 NOZ a dále úprava osvojení zletilého. Základem
úpravy matričních záznamů ve vztahu k osvojení je § 797 NOZ, dle kterého na základě rozhodnutí soudu o osvojení se osvojitel, popřípadě osvojitelé, zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte.
Osvojení jediným osvojitelem
Osvojení zletilého
Úprava § 800 NOZ se týká rozdělení osvojení ve vztahu k „mnohosti“ osvojitelů. Na jedné straně jsou jako
společní osvojitelé uvedeni manželé a na druhé straně
jako samostatní osvojitelé jeden z manželů a výjimečně „jiná osoba“. V případě osvojitelů – jednotlivců je
režim matričních záznamů rozdílný pro případ, kdy je
jediným osvojitelem manžel rodiče a pro případ, kdy
je jediným osvojitelem „jiná osoba“.
Druhou zcela novou úpravou ve vztahu k matričním
předpisům bude úprava osvojení zletilého. V případě
osvojení zletilého připadají do úvahy dvě možnosti,
a to jednak osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého, a jednak osvojení, které není obdobou
osvojení nezletilého. Osvojení, které je obdobou
osvojení nezletilého, je úplným osvojením se všemi
důsledky, které z tohoto charakteru osvojení vyplývají, tedy zejména mezi osvojencem a osvojiteli vzniká vztah jako mezi rodiči a dětmi, a tedy příbuzenský
poměr mezi nimi (§ 847 odst. 3 NOZ).
Základním rozdílem, a to výslovným i oproti
úpravě zákona o rodině, je v případě osvojení jediným osvojitelem – „jinou osobou“ – vypuštění zápisu o druhém rodiči. O vypuštění záznamu rozhodne
soud v rámci rozhodnutí o osvojení. Ustanovení
§ 800 odst. 1 věta druhá za středníkem NOZ nepřipouští volnou úvahu soudu, zda v případě osvojení jediným osvojitelem – „jinou osobou“ – vypustí záznam
o druhém rodiči. Tato povinnost je soudu dána, a pokud nastanou zákonem předvídané okolnosti, je soud
povinen tento záznam vypustit. Oproti tomu v případě osvojení manželem rodiče takovou povinnost soud
nemá a naopak takový postup by byl v rozporu s účelem osvojení manželem rodiče, neboť v případě osvojení jediným osvojitelem – „jinou osobou“ – se jedná
o typický případ úplného osvojení, kdy formálně
vznikají osvojením právní vztahy k jedinému osvojiteli jako jedinému budoucímu nositeli rodičovské odpovědnosti. Naproti tomu v případě osvojení manželem rodiče je cílem osvojení vytvoření fungujícího
vztahu mezi oběma rodiči, z nichž jeden je osvojitel,
a dítětem (dětmi), přičemž jak rodič dítěte, tak jeho
manžel-osvojitel budou nadále nositeli rodičovské
odpovědnosti.
14
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Skutečnost, že osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého, je osvojením neúplným, vyplývá z § 849 odst. 1 NOZ, dle kterého osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský
poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových práv. Osvojitel nenabývá osvojením žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům; a taktéž z druhého odstavce
téhož ustanovení, dle kterého osvojenec a jeho potomci nepozbývají osvojením práv ve vlastní rodině.
Z uvedeného vyplývá, že v případě osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, dochází k zápisu osvojitelů do matriky jako rodičů osvojence a původní zápis je nahrazen novým.
Změny příjmení v souvislosti s osvojením
Skutečnost, která odlišuje osvojení nezletilého
a osvojení zletilého bez ohledu na formu, je úprava
změny příjmení. Zatímco podle § 835 NOZ má osvojenec příjmení osvojitele; společný osvojenec manželů má příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 15
Statû
uzavření manželství. Nesouhlasí-li osvojenec, který
má právo vyslovit se ke svému příjmení, se změnou
svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke
svému příjmení připojovat příjmení osvojitele.
jení zletilého není změna příjmení předpokládána
a jedinou možností je připojované příjmení.
Důsledky zrušení osvojení
Oproti tomu § 851 odst. 1 NOZ pro případ osvojení zletilého výslovně konstatuje, že osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení. Pouze v případě souhlasu osvojitele (a za trvání manželství se souhlasem
manžela osvojitele) může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení ke svému (odst. 2). Trvá-li manželství
osvojence a mají-li manželé společné příjmení, může
osvojenec připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se souhlasem svého manžela (odst. 3).
Poslední poznámka k matričním záznamům je v souvislosti se zrušením osvojení, neboť podle § 841
a § 842 NOZ při zrušení osvojení dochází k zániku
poměru vzniklého osvojením a tedy i k obnově vztahu mezi osvojencem a jeho původními rodiči (vč.
matričních záznamů) a zároveň dochází i ke zpětné
změně příjmení, ledaže prohlásí, že si osvojenec stávající příjmení ponechá.
Jinými slovy, v případě osvojení nezletilého je základem změna příjmení osvojence na příjmení osvojitele a pouze v případě nesouhlasu osvojence bude
rozhodnuto o připojovaném příjmení, tedy příjmení
s pomlčkou. Oproti tomu v případě jakéhokoli osvo-
V této souvislosti je třeba nad rámec matričních
záznamů poukázat na § 840 odst. 2 NOZ, dle kterého
osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se
zákonem.
Právo na náhradu nemajetkové
újmy jako součást pozůstalosti
Mgr. MARTINA ·ULÁKOVÁ
doktorandka na katedfie obãanského práva právnické fakulty
Masarykovy Univerzity v Brnû
Nemajetková újma představuje zásah do psychické sféry jednotlivce – fyzické osoby –
byť není vyloučeno, aby v určitých případech pociťovala nemajetkovou újmu v její specifické podobě i osoba právnická. Újma jako taková spočívá v narušení obvyklého poklidného psychického stavu, jež je takové intenzity, že ho jednotlivec začíná vnímat jako osobní újmu. Z tohoto do jisté míry vágního a obecného vymezení je zřejmé, že nikdo
jiný než osoba poškozená určitým neoprávněným zásahem nebo jednáním nemůže objektivně rozsah nemajetkové újmy jiné osoby zjistit, a proto i právo na její odškodnění bude vždy záviset na okolnostech každého individuálního případu. Pod pojem nemajetkové újmy tak lze zahrnout prakticky cokoli, co není majetkovou škodou.
Nároky na přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu jsou charakteristické tím, že jsou
osobně spjaty s osobou, která tuto újmu utrpěla. Jedná se typicky o právo na ochranu osobnosti, právo na
bolestné, právo na náhradu za ztížení společenského
uplatnění, jednorázové odškodnění pozůstalých, ale
i další nároky upravené speciálními zákony, jako
např. nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., nárok na odškodnění oběti trestného činu v adhezním řízení, odškodnění újmy v režimu antidiskriminačního zákona nebo
v režimu autorského zákona a další.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
15
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 16
Statû
Jelikož je právo na náhradu nemajetkové újmy vázáno výlučně na osobu poškozeného, dochází k zániku tohoto práva smrtí fyzické osoby, jak stanoví
v § 579 odst. 2 obč. zák., a obdobnou formulaci přejímá i § 2009 odst. 2 NOZ. („Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.“)
Podle současné právní nauky i ustálené judikatury
soudů přitom platí, že smrtí fyzické osoby zanikají
práva bez ohledu na to, zda byla uplatněna u soudu,
a zanikají i taková práva, která již byla pravomocně
přiznána.1 Pokud byl nařízen výkon rozhodnutí, je
zánik práva důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.2 Pokud však
bylo právo ještě za života oprávněného úspěšně vymoženo, zaniká splněním, tudíž plnění patří do majetku oprávněného a je předmětem dědění.3
Smyslem zániku práv vázaných na osobu věřitele
jeho smrtí je skutečnost, že odškodnění, ať už morální či peněžité, má sloužit převážně ke zmírnění následků a vyvážení újmy poškozené osoby, a plnění
osobě odlišné tak ztrácí věcné opodstatnění.
Nový občanský zákoník
NOZ podstatným způsobem rozšiřuje možnosti náhrady nemajetkové újmy již rozšířením okruhu osob,
které se mohou po smrti člověka domáhat ochrany
osobnosti zemřelého (§ 82 odst. 2 NOZ), obsahuje samostatná ustanovení o náhradě újmy na přirozených
právech člověka (§ 2956 a násl. NOZ), i zvláštní ustanovení o náhradě nemajetkové újmy, odůvodňují-li to
zvláštní okolnosti (§ 2971 NOZ). V kontextu tohoto
příspěvku se však zaměříme na § 1475 odst. 2 NOZ,
který stanoví, že „pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na
jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci“.
Znění § 1475 odst. 2 NOZ se tak formálně dostává do rozporu s § 2009 odst. 2 NOZ, neboť jestliže by
právo věřitele vázané výlučně na jeho osobu jeho
smrtí zaniklo, nemohlo by tvořit součást pozůstalosti. Znění § 1475 odst. 2 NOZ je proto podle mého názoru třeba vykládat tak, že součást pozůstalosti tvoří
i právo na odškodnění či zadostiučinění za porušení
práva vázaného výlučně na osobu zůstavitele, neboli
právo na plnění z porušeného práva zůstavitele vzniklé, nikoli právo samotné, které je jako takové nepřenositelné.
Nový občanský zákoník se v zásadě vrací k úpravě obsažené v občanském zákoníku z roku 1950 (zá1
2
3
16
Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn.
III. ÚS 1551/07.
Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
27. 5. 1965, sp. zn. 7 Co 208/65, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/1966, nebo rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 1. 1971, sp. zn. 1 Cz 11/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. R 31/1973.
Srov. komentář k § 579 obč. zák. v informačním systému ASPI.
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
kon č. 141/1950 Sb.), jehož § 335 zněl: „Závazek zaniká smrtí dlužníka, mělo-li být splnění provedeno
osobně dlužníkem, nebo smrtí věřitele, bylo-li splnění omezeno pouze na jeho osobu. Závazek k náhradě
bolestného a k náhradě za zohyzdění nezaniká smrtí
oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn.“
Znění zákoníku z roku 1950 je formulačně přesnější
(nezanikne povinnost škůdce odškodnit nemajetkovou újmu, nikoli právo zemřelého), a správně byla tato výjimka systematicky zařazena do ustanovení o zániku závazků smrtí. NOZ však znění § 2009 odst. 2
v tomto smyslu nedoplnil, a proto se o skutečnosti, že
takto uplatněná práva věřitele nezanikají, dozvídáme
až v rámci dědického práva.
V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že úprava § 1475 odst. 2 NOZ se nedotýká pouze práva na
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění,
ale všech práv a povinností vázaných výlučně na osobu zemřelého. Je přitom zřejmé, že ne všechna práva,
která se váží výlučně na osobu zemřelého, mají stejný charakter. Kromě již zmíněných náhrad nemajetkových újem, se může jednat o právo na důchod, na
výživné, či předkupní právo, tedy práva výlučně majetkové povahy. Změna nastane nejen u nároků upravených občanským zákoníkem, ale i u nároků upravených speciálními zákony, pokud v nich není použití
občanského zákoníku vyloučeno. V úvahu proto bude přicházet například i dědění nároků na odškodnění újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení
a ostatních nároků podle zákona č. 82/1998 Sb.
Podle Důvodové zprávy k NOZ si moderní doba
žádá důslednější přiklonění k zásadě zachování hodnot jako výraz solidarity lidí a sledování cílů sahajících přes více generací, zejména co se týká předmětů
duševního vlastnictví a jiných předmětů bez hmotné
podstaty. Zahrnutí svým charakterem čistě majetkových práv do pozůstalosti je proto zcela pochopitelné. Důvodem však může být i neustále rostoucí zadluženost či platební neschopnost fyzických osob.
Změna hmotněprávní úpravy dědického práva,
respektive zániku závazků vázaných na osobu věřitele, se nutně odrazí i v právu procesním. Nadále nebude možné řízení zastavit podle § 107 odst. 5 o. s. ř.
s pouhým odkazem na to, že se jedná o právo vázané
výlučně na osobu zemřelého, které na dědice nepřechází, neboť přestože právo samotné nepřechází, nárok uplatněný u soudu zůstavitelem za jeho života bude spadat do pozůstalosti, a tudíž bude třeba vyřešit
procesní nástupnictví a možnost dědiců v řízení
pokračovat.
Praxe Evropského soudu
pro lidská práva
Na okraj lze zmínit praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“), právě z toho důvodu, že
osobnostní či osobní práva na odškodnění nemajetkové újmy mají často ústavní rozměr. Soud přiznává
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 17
Statû
v určitých případech blízkým příbuzným nebo dědicům zemřelého stěžovatele možnost pokračovat v řízení a uplatňovat nárok zemřelého, neboli smrt poškozené osoby automaticky neznamená zastavení
řízení.4 Obecné pravidlo říká, že členové rodiny zemřelého stěžovatele mohou pokračovat v řízení před
Evropským soudem pro lidská práva za podmínky, že
na pokračování v řízení mají dostatečný zájem, a původní stěžovatel zemřel po podání stížnosti k Soudu.
„ESLP shrnul, že používá v zásadě dvě kritéria: prvním je blízkost příbuzenského vztahu mezi zesnulým
stěžovatelem a osobou, která chce v řízení pokračovat na jeho místě, a druhým přenositelná či naopak
nepřenositelná povaha práv, o která se v daném případě jedná. I pokud by tato kritéria nebyla splněna,
má možnost pokračovat v řízení, pokud daný případ
nastoluje závažnou otázku obecného zájmu přesahující osobnost a zájmy stěžovatele. Jindy zase uvedl,
že pokud stěžovatel zemře v průběhu řízení, mají jeho dědici v zásadě právo v něm pokračovat, pokud
prokážou existenci legitimního morálního zájmu takové povahy, který by ospravedlňoval projednání
stížnosti i po smrti původního stěžovatele.“5 Zdá se
však, že vždy bude záležet na tom, které konkrétní
právo původního stěžovatele bylo porušeno, a zda porušení tohoto práva může mít přímý dopad i na práva
dědiců.
4
5
Podmínky přípustnosti stížnosti jsou podrobně vysvětleny
v Praktickém průvodci o přípustnosti, dostupném v různých jazycích na stránkách Evropského soudu pro lidská práva.
http://www.echr.coe.int/ECHR/FR/Header/Case-Law/Caselaw+analysis /Admissibility+guide/ [cit. 3. 9. 2012].
KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha :
C. H. Beck, 2012, s. 33.
Závěr
Pakliže pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, včetně práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, které byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, jsou tato práva převoditelná na
dědice, a bude záležet na vůli dědiců, zda budou mít
zájem na pokračování ve sporných zahájených řízeních či nikoli. Jelikož ustanovení § 1475 odst. 2 NOZ
nerozlišuje mezi jednotlivými druhy práv vázaných
na osobu zůstavitele, bude rovněž záviset na rozhodovací praxi soudů, jak se vypořádají s otázkou procesního nástupnictví. Zřejmě tak bude pokračováno
v řízeních, které teoreticky povedou k vymožení peněžitého nároku zůstavitele, a tudíž k rozmnožení
jmění v pozůstalosti. Nelze však vyloučit, že dědicové budou trvat i na pokračování v řízení, jež povede
k čistě morální kompenzaci újmy zemřelého, například formou omluvy. Lze proto teoreticky zobecnit,
že pokračování v řízení bude zpravidla přicházet do
úvahy tam, kde se porušení práv zesnulého mohlo dotknout i práv pozůstalých, ať už majetkové či osobní
povahy.
Rozšiřování možnosti dědiců pokračovat v řízeních zahájených za života zůstavitele i na nároky vázané výlučně na jeho osobu směřuje dle mého názoru nejen k „zachování hodnot přes více generací“, ale
i ke zdůraznění preventivně-sankční funkce náhrady
nemajetkové újmy,6 neboť po smrti poškozené osoby
zjevně zaniká ve vztahu k zemřelému její satisfakční
funkce.
6
O tom svědčí nejen nálezy Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, ale i některé názory právní teorie, jako např. K. Eliáš a kol.: Občanský
zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008.
1. sv. Praha : Linde, 2008. s. 157.
Publikace nakladatelství Wolters Kluwer âR, a. s.
www.wkcr.cz
Nové české nadační právo v evropském srovnání
Kateřina Ronovská
Monografie Kateřiny Ronovské je příspěvkem do odborné diskuse o nadacích
a jejich funkci ve společnosti, která byla opětovně započata v souvislosti
s rekodifikací českého soukromého práva.
Čtenář v knize nalezne srovnávací analýzu soukromoprávních aspektů českého
nadačního práva, obsaženého v novém občanském zákoníku, a německé,
švýcarské, rakouské, nizozemské a dnes platné české právní úpravy (zákon
č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech). Kniha je uceleným
přehledem historického vývoje i současného stavu nadačního práva v těchto
zemích, včetně shrnutí možných budoucích vývojových tendencí.
Nadace jsou v Evropě běžně chápány jako osamostatněný majetek, věnovaný zakladatelem určenému
účelu, tradičně obecně prospěšnému. Často však slouží i k účelům soukromým – jako prostředek
předcházení rodinným sporům, alternativa k dědické sukcesi, jako forma správy majetku apod.
Postupem času se i v České republice vytváří prostor pro emancipaci nadačního institutu a překonání zažitého
stereotypního chápání nadace jako „pouhého" subjektu nevýdělečné sféry. Spolu s rozšířením využitelnosti
právní formy nadace však vzniká i celá řada otázek, na které bude nutno v budoucnu hledat odpověď.
Objednávejte na http://obchod.wkcr.cz
348 stran, cena 535 Kč
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
17
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 18
Otázky & odpovûdi
Otázky & odpovědi
NOZ – ãást první
?
Je soud povinen pfii rozhodování vÏdy vycházet
z názorÛ soudÛ vyjádfien˘ch v dfiívûj‰ích rozhodnutích v obdobn˘ch vûcech? Je to nûjak upraveno v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jana Křiváčková
Soudy jako orgány státu jsou povinny respektovat
tzv. princip právního státu, do nějž lze zahrnout
i princip právní jistoty, legitimního očekávání, zásadu rovnosti. Z nich potom plyne i tzv. princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Tento princip znamená, že soudy jsou povinny při své činnosti v rámci
řízení postupovat tak, aby jejich kroky v řízení účastníky nepřekvapily. Tohoto dosahují především dodržováním procesních předpisů upravujících postup
v řízení před soudem, včetně řádného poučení účastníků o jejich procesních právech a povinnostech.
Předvídatelnost soudního rozhodnutí však není
absolutní hodnotou a dřívější rozhodnutí soudu
(i včetně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu) nelze
chápat jako precedenty, které jsou za všech okolností závazné. Soud rozhodující ve věci může tedy nakonec případ posoudit i zcela odlišně od stávající judikatury. V takovém případě ovšem je, jak se uvádí
i v citovaném § 13 NOZ, povinen toto své odchýlení
se od dřívějších rozhodnutí v jiných obdobných věcech vysvětlit. Pro soud to tedy znamená, že se může
od stávající judikatury odchýlit jen tehdy, pokud je
zároveň schopen řádně tento svůj krok odůvodnit.
Předchází se tím situacím, kdy by účastníci řízení
pro neznalost procesních předpisů či neuvědomění si
nesplnění některé své procesní povinnosti (např. povinnosti tvrdit skutečnosti či navrhovat důkazy k prokázání těchto skutečností) byli následně zaskočeni
soudním rozhodnutím, jímž by soud rozhodl z tohoto
důvodu v jejich neprospěch. Předvídatelnost soudního rozhodování je dále založeno na ochraně již výše
zmíněného legitimního očekávání účastníků řízení,
že o jejich věci bude rozhodnuto stejně jako v obdobném případě, v němž již bylo dříve vydáno rozhodnutí. Tato zásada pramení z principu právního státu a soudy ji musejí respektovat i bez toho, že by byla
někde výslovně vyjádřena.
Důvodem pak může být shledání dílčích odlišností případů, pro něž nelze právní názor v dřívějších
rozhodnutích aplikovat nebo i to, že soud zastává odlišný náhled na to, jaká právní norma, popř. jak by se
měla ve věci správně aplikovat. Účastníci mají právo
na to, aby jim byl postup soudu při rozhodování věci
vysvětlen dostatečně v odůvodnění soudního rozhodnutí. Řádné odůvodnění vede nejen k pochopení myšlenkového procesu soudců při rozhodování věci, ale
je také zdrojem pro úvahu účastníků při formulaci argumentů v případě, kdy se rozhodnou proti takovému
rozhodnutí soudu bránit opravnými prostředky.
Několikrát se k tomuto shodně vyjádřil i Ústavní
soud ČR. Nový občanský zákoník však ve svém § 13
výslovně tuto zásadu zmiňuje. Důvodem je zřejmá
snaha o větší seznatelnost této zásady a ustanovení §
13 je tedy jakousi výpovědí o existenci této zásady
v našem právním řádu. Ustanovení § 13 NOZ zní:
„Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje
v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut
jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“
Soudy tedy primárně musejí při rozhodování v řízení vždy vycházet z judikatury soudů v obdobné věci. Obdobnou věcí je taková věc, která se v podstatných znacích shoduje s projednávaným případem.
Těmito podstatnými znaky je třeba rozumět podobnost okolností případů, tj. shoda či podobnost skutečností pro případy rozhodných. Dospěje-li soud k zá-
18
věru, že projednávanou věc lze shledat obdobnou jako věci již dříve rozhodnuté, měl by v zájmu zachování předvídatelnosti rozhodování ve věci rozhodnout obdobně. Touto shodou v rozhodnutí se rozumí,
že soud na zjištěný skutkový stav aplikuje právo
shodným způsobem, tj. stejně věc po právní stránce
posoudí.
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
NOZ – ãást první
?
MÛj advokát mi fiíkal, Ïe abych v soudním fiízení
dostal náhradu jeho nákladÛ pfii vymáhání pohledávky, musím od roku 2013 posílat dluÏníkÛm upomínky. Je to pravda a bude to stejné i v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
V NOZ obecně nenajdeme povinnost dlužníky upomínat ke splnění jejich dluhu. Povinnost upomínat
dlužníky pro přiznání nákladů stanoví procesní předpis – občanský soudní řád, a to nově od 1. 1. 2013.1
Je tedy nutné se s touto novinkou v o. s. ř. vypořádat
i v roce 2014, až bude účinný NOZ. V této souvislosti
doporučuji mít na paměti, že NOZ nově stanoví vy1
§ 142a o. s. ř. od 1. 1. 2013 stanoví, že žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle § 80 písm. b), má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve
lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 19
Otázky & odpovûdi
vratitelnou domněnku dojití zásilky. Ustanovení
§ 573 NOZ říká, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní
den po odeslání. To tedy znamená, že již nebude třeba složitě dokazovat např. dojití zásilky s upomínkou.
Jde ovšem o domněnku vyvratitelnou. Lze u ní tedy
prokázat, že presumovaná skutečnost nastala, popř.
nenastala, a pak právní domněnka prokázané skutečnosti ustoupí.
V praxi to bude ovšem velké ulehčení pro práci soudů, které musely „fikci“ dojití zásilky dovozovat přes
§ 45 současného občanského zákoníku. Vydávání rozsudků pro zmeškání bude tedy jednodušší.
NOZ – ãást první
?
V NOZ nikde nevidím odporovatelnost dle § 42a
souãasného obãanského zákoníku? To bude moÏné pfievádût majetek na rodinu a zkracovat jednodu‰e vûfiitele?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
Nikoli. Odpůrčí žaloba zůstane zachována a nově je
pojmenována jako „relativní neúčinnost“ v § 589 –
§ 599 NOZ. Bude platit, že zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že
právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně
účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Potud je podobnost se současným obč. zák. zřetelná, ovšem v NOZ najdeme několik zásadních
novinek.
Zatímco v současném občanském zákoníku je
lhůta pro odpůrčí žalobu tři roky zpětně, v NOZ je
možné odporovat právním úkonům (jednáním) jeden
rok až pět let nazpět před učiněním takového jednání.
Navíc se mění i to, že nelze odporovat obvyklým
příležitostným darům – § 591 písm. b). To tedy v praxi znamená, že se hojně rozmůže „uklízení“ majetku
na rodinné příslušníky s tím, že jde o obvyklý dar.
Rovněž se sluší doplnit, že společně s podáním odpůrčí žaloby můžeme požádat katastr o zápis poznámky na příslušné LV o této žalobě (k tomu § 599).
Důrazně ovšem doporučuji užívat ve smlouvách výhradu dle § 593 NOZ. Vyhradí-li si věřitel dříve než
se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu
prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání
může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.
Obávám se totiž, že dojde k odklonu od současného přístupu, kdy k tomu, aby žalující věřitel byl
věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za
dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě.2
Po účinnosti NOZ totiž může dojít k nesprávnému
odklonu od tohoto přístupu, kdy žalobu odpůrčí bude
možné podat až tehdy, co bude pohledávka vykonatelná. Věřitelům tedy doporučuji, aby veškeré své investice konzultovali s právníky, protože v této oblasti dojde k výrazným změnám a snížení možnosti
odporovat zkracujícím úkonům (jednáním).
OZ – ãást první
?
V souvislosti s nov˘m obãansk˘m zákoníkem jsem
zaznamenala pojem ústav. Upravuje jej NOZ
a mÛÏete uvést základní informace?
Na dotaz odpovídá: Martin Purkyt
Jeden rok zpětně máme na uplatnění odpůrčí žaloby, pokud dlužník mrhá majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován (§ 590 odst. 2).
Ústavy jsou dalším podtypem právnických osob, a to
vedle hlavních podtypů, korporací a fundací. Ústavy
jsou v NOZ upraveny v § 402 až § 418 a jde vlastně
o kombinaci fundací a korporací, neboť je v nich obsažen jak věcný, tak osobní substrát. Osobní substrát
přitom není nutně vázán na členství v ústavu.
Dva roky zpětně máme na odpůrčí žalobu vůči
bezúplatným převodům majetku (§ 591) a vůči převodům majetku mezi osobami blízkými, kde máme
ulehčeno důkazní břemeno – § 590 odst. 1 písm. c).
Tuto dobu máme rovněž v situaci, kdy zákon stanoví
domněnku, že druhé osobě byl zkracovací úmysl znám
– § 590 odst. 1 písm. c).
Účelem ústavů je poskytování služeb. Jde o činnosti společensky či hospodářsky užitečné, přičemž
výsledky této činnosti jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených. Znakem
ústavů je i jejich hierarchické uspořádání, kdy v čele
ústavu je monokratický statutární orgán, ředitel, který je odpovědný správní radě.
Pětiletou lhůtu máme v případě zkracujícího jednání, které dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám – § 590
odst. 1 písm. a). Je důležité upozornit, že dochází ke
zkrácení lhůty k podání odpůrčí žaloby v klasických
situacích převodů rodinného majetku na osoby blízké
na pouhé dva roky ze současných tří let.
2
Shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/98
ze dne 18. 5. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2737/2000 ze dne 24. 7. 2001, usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 30 Cdo 1662/2004 ze dne 2. května 2005, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1214/2006, ze dne 15. 11. 2006.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
19
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 20
Otázky & odpovûdi
Typickými ústavy jsou např. školy, nemocnice,
muzea, ale i ústavy vědecké či výzkumné.
NOZ – ãást druhá
?
Jsme s manÏelkou jiÏ pût let rozvedeni. Na‰e dûti (8 a 9 let) jsou v mé péãi a b˘valá manÏelka platí v˘Ïivné, které jí soud stanovil pfied rozvodem (na
mlad‰í z dûtí 3 000 Kã a na star‰í 3 300 Kã).
Chtûl bych se zeptat, zda v okamÏiku, kdy nabude NOZ úãinnosti, bude nutné obrátit se na soud,
aby znovu rozhodl nebo zda manÏelãina povinnost
platit na‰im dûtem v˘Ïivné bude nadále trvat v takové v˘‰i, jakou soud pfied pûti lety stanovil. Také
by mû zajímalo, zda je moÏné docílit nûjakou cestou zv˘‰ení v˘Ïivného pro dûti.
Na dotaz odpovídá: Ondřej Šmíd
S nabytím účinnosti NOZ není spojena – ve vztahu
k úpravě vyživovací povinnosti – žádná povinnost žádat po soudu nové rozhodnutí o výši vyživovací povinnosti. Vaše bývalá manželka bude mít i nadále povinnost respektovat soudní rozhodnutí, v němž jí byla
uložena povinnost hradit výživné ve výši 3 000 Kč
a 3 300 Kč pro Vaše nezletilé děti.
Pokud jde o změnu rozhodnutí, jímž matce Vašich
nezletilých dětí bylo před pěti lety stanoveno výživné, tato je možná v případě, kdy se podstatně změní
okolnosti (poměry), za nichž bylo rozhodováno o rozsahu vyživovací povinnosti v minulosti (viz § 99
odst. 1 zákona o rodině ve spojení s § 163 odst. 1
o. s. ř.). Obdobnou úpravu obsahuje i NOZ ve svém
§ 923 odst. 1. Změnu poměrů lze definovat jako stav
odlišný od stavu, který byl rozhodující v době původního (předchozího) rozhodování. Změna rozhodnutí může spočívat jak ve zvýšení dávek výživného,
tak v jejich snížení. V případě nezletilých dětí může
soud zahájit řízení o změně původního rozhodnutí
i bez návrhu, tzn., soud řízení zahájí sám poté, co se
dozví relevantní skutečnosti.
Při posuzování změněných poměrů je nutné přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly odůvodnit změnu výživného. Důvodem ke změně vyživovací povinnosti je jen taková změna okolností, za nichž
bylo dosud výživné určeno a jež se výraznějším způsobem projeví v poměrech účastníků. Aby soud
mohl původní rozhodnutí změnit, musí jít o podstatnou změnu poměrů, musí tedy být natolik závažná,
aby bylo možné konstatovat, že původní rozhodnutí
při takto změněných poměrech neobstojí. Půjde o takovou změnu, která způsobí, že původní rozhodnutí
nebude odpovídat zákonným požadavkům, od kterých se určení výše dávek výživného odvíjí. Může jít
jak o změnu na straně z vyživovacího vztahu povinného subjektu – ve Vašem případě matky dětí (např.
ztráta zaměstnání, vážný úraz s trvalými následky, zá-
važná choroba, zvýšení příjmů atd.), tak i na straně
z vyživovacího vztahu oprávněného subjektu – tzn.
Vašich nezletilých dětí (nástup do školy, věk, nástup
do zaměstnání, vážná nemoc apod.).
Změna rozhodnutí je v případě dětí přípustná od
doby, kdy ke změně poměrů dojde, nejdéle však tři
roky zpětně ode dne, kdy bylo řízení zahájeno (§ 98
odst. 1 zákona o rodině). Soud tak může zvýšit, snížit, popř. zrušit výživné i zpětně. Stejná úprava je obsažena i v § 922 odst. 1 NOZ.
Pokud tedy chcete docílit změny původního rozhodnutí, jímž byla matce Vašich dětí uložena povinnost hradit výživné tak, že budete požadovat zvýšení
výživného, je třeba, abyste podal návrh k soudu, který naposledy rozhodoval o výživném. V návrhu musíte uvést takové údaje, aby z něj bylo patrné, kterému soudu je určeno (návrh adresujte soudu, který ve
věci rozhodoval naposledy), kdo jej činí (uvedete
kromě Vašeho jména i Vaše bydliště a datum narození), které věci se týká (uvedete spisovou značku uvedenou v pravém horním roku rozsudku, kterým bylo
naposledy o výživném rozhodováno a identifikační
údaje matky a Vašich dětí) a co sleduje (zvýšení výživného na Vaše nezletilé děti). Návrh musí být Vámi
podepsán a datován.
V návrhu dále uvedete, v čem spatřujete změnu
poměrů – např. děti v mezidobí začaly navštěvovat
základní školu, jsou starší a zvýšily se jejich potřeby
apod. Návrh zašlete na příslušný soud ve dvojím vyhotovení a přiložte k němu jako přílohu všechny relevantní dokumenty, např. doklad o Vašem příjmu za
posledních dvanáct měsíců, rodné listy dětí apod.
Soud však výší výživného, kterou do návrhu uvedete, není vázán a v případě, že dle názoru soudu budou
dány podmínky nikoli pro zvýšení, ale pro snížení výživného, může dávky výživného snížit.
NOZ – ãást druhá
?
V dûdick˘ch skupinách dle ustanovení § 1635 –
§ 1640 NOZ postrádám registrované partnery.
Nov˘ obãansk˘ zákoník je z dûdûní ze zákona vylouãil?
Na dotaz odpovídá: Jana Dvořáková Závodská
Je třeba nahlédnout do společných ustanovení NOZ.
Podle § 3020 ustanovení části první, třetí a čtvrté
o manželství a o právech a povinnostech manželů
platí obdobně pro registrované partnerství a práva
a povinnosti partnerů.
Jedná se o část první – obecnou část třetí o absolutních majetkových právech (včetně práva dědického) a čtvrtá část se týká relativních majetkových práv.
Na registrované partnery se nevztahuje část druhá
NOZ o právu rodinném.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
20
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 21
Otázky & odpovûdi
NOZ – ãást druhá
?
Mûní se nûjak˘m zpÛsobem v pomûrech nového
obãanského zákoníku vypofiádání spoleãného jmûní manÏelÛ dohodou?
Na dotaz odpovídá: Michal Králík
Ano, úprava vypořádání společného jmění manželů
doznává určitých změn jednak v rovině odklonu od
dosavadní právní úpravy a jednak z hlediska jejího
zpřesnění. Dohodu o vypořádání i NOZ považuje za
primární způsob likvidace SJM po jeho zániku, zrušení nebo zúžení. Potud jde o závěr logický, shodný
s dosavadní úpravou.
Do textu zákona (§ 738 odst. 2) se přejímá dlouhodobě ustálená judikaturní zásada, podle které platnost dohody není na překážku, jde-li pouze o dohodu
dílčí, tj. týká-li se dohoda jen části společných majetkových práv a povinností. Zde se tedy jedná pouze
o normativní zakotvení dosud existující soudní praxe.
Otázka řešená dosud výkladem bude mít od 1. ledna
2014 výslovnou normativní oporu. Naproti tomu se
v NOZ objevuje ve vztahu k dohodě o vypořádání
okolnost, která je zásadní změnou oproti dosavadnímu stavu.
Judikatura dlouhodobě a setrvale vycházela z toho, že dohodu o vypořádání bylo možné uzavřít až po
zániku společného jmění manželů (R 70/65,
R 42/72), nešlo-li o případy rozvodů podle § 24a zákona o rodině (např. NS sp. zn. 22 Cdo 1295/2007 nebo 22 Cdo 3088/2010). Nová právní úprava v § 738
odst. 1 výslovně předpokládá, že k uzavření dohody
může dojít ještě před zánikem společného jmění manželů, čímž se naplnil požadavek dlouhodobě praxí vyžadovaný. Výslovně však NOZ stanoví generální pravidlo, podle kterého dohoda o vypořádání má vždy
účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění manželů. Současně je zakotveno
pravidlo, podle kterého, je-li předmětem vypořádání
věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá
dohoda právních účinků v části týkající se této věci
zápisem do veřejného seznamu.
Důvodová zpráva v této souvislosti výslovně uvádí, že dohoda o vypořádání uzavřená poté, co bylo
SJM negativně dotčeno, bude mít vždy jednotně zpětné účinky k rozhodnému dni. Na tato ustanovení dopadají i ustanovení o formě dohody o vypořádání
SJM v § 739 NOZ, kde důvodová zpráva nesprávně
uvádí, že se jedná o přepis dosavadní právní úpravy.
Opouští se totiž dosavadní pojetí obligatorně písemné formy dohody o vypořádání SJM, ať je jejím
předmětem cokoli (§ 150 odst. 1) a jsou zakotvena
nová pravidla. Zde se jedná o druhou zásadní změnu
oproti dosavadní úpravě, a to směrem k menší formálnosti dohod o vypořádání společného jmění manželů. Dohoda o vypořádání společného jmění manže-
lů bude nadále vyžadovat obligatorně písemnou formu ve dvou případech:
a) pokud byla uzavřena za trvání manželství – i z tohoto ustanovení je přímo zřejmé, že NOZ počítá
s tím, že dohodu o vypořádání bude možné uzavřít i za trvání manželství, byť se její účinky budou vázat až na okamžik likvidace společného
jmění manželů,
b) tehdy, pokud předmětem vypořádání bude věc,
u které bude vyžadovat písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva – (§ 560 NOZ –
písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým
se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité
věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší).
Vedle toho se samozřejmě bývalí manželé mohou
dohodnout na tom, že uzavřou písemnou dohodu
o vypořádání SJM i tam, kde její obligatorně písemnou formu NOZ nevyžaduje; takovému ujednání nic
nebrání a v řadě případů ji také lze z praktických důvodů doporučit. Pokud ale dohoda o vypořádání nebude vyžadovat písemnou formu (ať již na základě
zákona nebo dohody manželů), bude tedy platně uzavřena v jiné než písemné formě, požádá-li o to jeden
z manželů, je druhý manžel povinen mu doručit potvrzení o tom, jak se vypořádali. Zde se jedná o převzetí stávající právní úpravy z institutu podílového
spoluvlastnictví, které také při vypořádání dohodou
nevyžaduje obligatorně písemnou formu. Přestože si
lze představit praktické situace, ve kterých se potřeba
takového potvrzení může jevit jako vhodná, soudní
praxe na úrovni dovolacího soudu spor s touto záležitostí spojený zřejmě nikdy výslovně neřešila a podle
mých lektorských zkušeností se s těmito typy sporů nesetkávají ani soudy nižších stupňů.
Čas ukáže, jestli v poměrech společného jmění
manželů bude mít „vypořádací potvrzení“ větší praktický význam než tomu je u vypořádávaného podílového spoluvlastnictví.
NOZ – ãást tfietí
?
Nov˘ obãansk˘ zákoník pfiiná‰í od 1. 1. 2014 do
soukromého práva v˘znamnou zmûnu v oblasti
vlastnického práva, a to moÏnost nabytí vlastnictví
od osoby, která v dobû pfievodu vlastnického práva
není vlastníkem. MÛÏete uvést bliωí podrobnosti?
Na dotaz odpovídá: Irena Adámková
V současné právní úpravě obecně platí zásada, že „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám
má“. (Nemo ad alienum plus iuris transferre potest,
quam ipse habet.) Ten, na koho převede osoba své
domnělé vlastnické právo, se vlastníkem nestane. Taková osoba je pouze držitelem a při uplynutí vydržecí doby, je-li oprávněným držitelem, tedy se zřetelem
ke všem okolnostem je v dobré víře, že jí vlastnické
právo náleží, se stane vlastníkem. Jedná se pak v daREKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
21
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 22
Otázky & odpovûdi
ném případě o originární způsob nabytí vlastnického
práva.
Z uvedené zásady zákon připouští dvě základní
výjimky, a to v § 161 odst. 1 občanského zákoníku,
podle kterého, dá-li někdo do zástavy cizí movitou
věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem,
vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli, a ten ji přijme v dobré víře, že
zástavce je oprávněn věc zastavit, a dále v § 486 obč.
zák., podle kterého kdo v dobré víře něco nabyl od
nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je
chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.
Kromě těchto dvou základních výjimek uvedených v občanském zákoníku, se v soukromém právu
setkáme s nabytím vlastnictví od nevlastníka v § 446
obchodního zákoníku, dle kterého kupující nabývá
vlastnické právo i tehdy, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl
a mohl, že prodávající není vlastníkem, a že není ani
oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Pro úplnost je třeba dodat, že tato výjimka uvedená v obchodním zákoníku se vždy a pouze vztahuje
k nabytí vlastnického práva k movité věci, neboť jeli v obchodních závazkových vztazích předmětem
prodeje nemovitost, řídí se kupní smlouva a vztahy
z ní vyplývající vždy právní úpravou uvedenou v občanském zákoníku.3 NOZ přináší prolomení zásady
nemožnosti nabytí vlastnictví od vlastníka, a to
v § 1109 až § 1113, které se týkají věcí nezapsaných
ve veřejném seznamu. Dle § 1109 NOZ je vlastníkem
věci nezapsané ve veřejném seznamu ten, kdo je
v dobré víře, že mu věc náleží, a k nabytí vlastnického práva došlo:
a) ve veřejné dražbě,
b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti
v rámci běžného obchodního styku,
c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
Dle § 489 NOZ se věcí rozumí vše, co je rozdílné
od osoby a slouží potřebě lidí. Jedná se o věci movité, nemovitosti, předměty spadající do kategorie průmyslového a jiného duševního vlastnictví, zaknihované cenné papíry, investiční nástroje, apod.4
Z těchto věcí se výše uvedené uplatní jen u těch, které nejsou zapsány do veřejného seznamu. Veřejným
seznamem je katastr nemovitostí, patentový rejstřík,
rejstřík průmyslových vzorů, apod.
Jedná se o veřejný seznam věcí, do kterého může
nahlížet kdokoli, aniž by bylo třeba prokazovat právní zájem na nahlédnutí do seznamu. Veřejným seznamem proto není např. rejstřík zástav nebo evidence
zaknihovaných cenných papírů.5 Dle § 1110 NOZ se
vlastníkem věci nestane ten, kdo nabyl použitou movitou věc v dobré víře a za úplatu od nevlastníka podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci
běžného obchodního styku s takovou věcí obchoduje,
pokud vlastník takové věci prokáže, že věc pozbyl
ztrátou nebo mu byla odňata svémocně a neuplyne-li
od takového pozbytí věci lhůta tří let.
Dle § 1111 NOZ se vlastníkem věci stane i ten,
kdo v dobré víře nabude movitou věc od nevlastníka,
nejde-li o výše uvedené případy, ledaže vlastník věci
prokáže, že pozbyl věc ztrátou nebo činem povahy
úmyslného trestného činu.
Pokud jde o věci zapisované do veřejných seznamů, pak dle § 984 odst. 1 NOZ platí, že v případě nesouladu stavu skutečného se stavem zápisu ve veřejném seznamu se nabyvatel stane vlastníkem věci
tehdy, pokud nabyl věcné právo v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Zdůrazňuji však, že toto pravidlo se uplatní jen u úplatných
převodů věcných práv. Závěrem lze shrnout, že ačkoli dle NOZ má stále v popředí stát zásada, že nikdo
nemůže na nikoho převést více práv, než sám má,
a jen výjimečně lze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, domnívám se, že NOZ přináší široké možnosti zejména u movitých věcí, jak legálně nabýt
vlastnické právo od nevlastníka.
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele,
f) při obchodu na komoditní burze.
Dané ustanovení upravuje nabytí vlastnictví k věcem nezapsaným ve veřejném seznamu, u nichž je
nabyvatel v dobré víře, že prodávající je jejich vlastníkem, a za předpokladu splnění alespoň jednoho
předpokladu uvedeného pod písm. a) až f). Stěžejní
otázkou je, co všechno jsou ony věci, které nejsou zapsány ve veřejném seznamu.
3
22
V právním řádu se setkáme s mnoha dalšími případy, kdy je za
stanovených podmínek možné získat vlastnické právo k věci od
nevlastníka, např. koupí zhotovené věci, kterou si její vlastník
ve lhůtě nevyzvedl (§ 656 občanského zákoníku).
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
NOZ – ãást tfietí
?
Jak se zmûní úprava pfiedkupního práva u spoluvlastnictví? Budou mít spoluvlastníci nadále ze zákona pfiedkupní právo?
Na dotaz odpovídá: Martin Soukup
V této oblasti dochází k velmi zásadní a pro praxi převratné změně. Při převodu spoluvlastnického podílu
spoluvlastník zásadně nebude povinen nabídnout převáděný spoluvlastnický podíl ke koupi ostatním spoluvlastníkům tak, jak je tomu dle současné právní
úpravy. Podle § 1123 NOZ platí, že „spoluvlastník
může se svým podílem nakládat podle své vůle. Takové nakládání však nesmí být na újmu právům ostat4
5
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb.
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 23
Otázky & odpovûdi
ních spoluvlastníků bez zřetele k tomu, z čeho vyplývají“. Dojde tak k podstatnému posílení volných dispozičních práv spoluvlastníka.
NOZ současně upravuje několik zákonných výjimek z této nové zásady. Ostatní spoluvlastníci budou
mít k převáděnému podílu předkupní právo v případech, kdy bylo spoluvlastnictví založeno pořízením
pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že
spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit (§ 1124 NOZ).
Toto zákonné předkupní právo mají ostatní spoluvlastníci však pouze po dobu šesti měsíců ode dne
vzniku spoluvlastnictví a předkupní právo nevzniká
(obdobně jako dle současné právní úpravy – převody
na osobu blízkou) tehdy, pokud spoluvlastník převádí svůj podíl jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé.
Předkupní právo budou mít spoluvlastníci také
v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl
bezúplatně. U bezúplatných převodů (darování) tak
zákonodárce přijal zcela opačný přístup oproti dosavadnímu stavu, kdy se dle ustálené judikatury právě
na bezúplatné převody spoluvlastnického podílu předkupní právo ostatních spoluvlastníků nevztahovalo.
U převodů, kdy existuje zákonné předkupní právo, budou mít ostatní spoluvlastníci právo vykoupit
převáděný podíl za obvyklou cenu. Pokud si spoluvlastníci neujednají, jak předkupní právo vykonají,
mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti
podílů.
NOZ – ãást tfietí
?
V souvislosti se zmûnami, které nás ãekají od pfií‰tího roku, jsem zaznamenala i nûco málo o svûfienském fondu. VÛbec ale netu‰ím, co si pod tímto pojmem pfiedstavit a jak mÛÏe ovlivnit mÛj Ïivot.
MÛÏete vysvûtlit, co je to svûfiensk˘ fond?
Na dotaz odpovídá: Barbora Bednaříková
Institut svěřenského fondu, který se do českého právního řádu vrátí k 1. lednu 2014 s novým občanským
zákoníkem, zák. č. 89/2012 Sb., je moderním ekvivalentem různých historických forem svěřenství a anglo-amerických trustů.
NOZ po téměř padesátileté přestávce opět zavádí
do českého právního řádu tento institut, který je v západních zemích již tradičně nejběžnějším nástrojem
používaným zejména pro správu, uchování a mezigenerační převody rodinného majetku nebo pro jeho vyčlenění k určitým soukromým či veřejně prospěšným
účelům.
Uzákoněná podoba svěřenského fondu a správy
cizího majetku je sice v našich současných podmínkách nová, z hlediska vývoje se však jedná spíše
o staronový instrument. Různé podoby svěřenství byly totiž součástí právního uspořádání vztahů na území současné České republiky od středověku až do
úplného zrušení svěřenského náhradnictví, tedy
fideikomisární substituce, současně platným občanským zákoníkem v roce 1964 a po celé dlouhé období byly hojně využívány zejména v oblasti rodinného
majetku.
Do osnovy NOZ jsou zařazeny ustanovení o správě cizího majetku (§ 1400 až § 1447) a o svěřenských
fondech (§ 1448 až § 1474) na základě obsahového
převzetí analogických pasáží o správě cizího majetku
a o trustech v Civil Code of Québec, čl. 1260 až 1370.
NOZ se nejdříve věnuje definici a podrobnější úpravě obecné správy cizího majetku, přičemž tato ustanovení jsou subsidiárně použitelná pro všechny případy, kdy někdo spravuje cizí majetek pro někoho
jiného, pokud zákon nestanoví jinak, a následně se
věnuje úpravě svěřenských fondů.
Svěřenský fond se vytvoří tak, že jeho zakladatel
vyčlení ze svého majetku určitou část a tu svěří do
správy svěřenskému správci k určitému účelu (např.
ve prospěch osoby, která je obmyšleným nebo také
beneficientem v terminologii obecnější správy cizího
majetku). Tím vzniká oddělené vlastnictví, k němuž
původní vlastník žádná vlastnická práva již nemá. Tato práva vykonává svěřenský správce, ale vlastníkem
svěřenského fondu není ani on ani obmyšlený. Tento
obecný svěřenský vztah se v nejrůznějších podobách
vyskytuje v kontinentálním právu už od doby původního římského institutu fideikomis (latinsky fideicommissum neboli „svěřenství“ od fidei committo, tedy „důvěře svěřuji“) a v anglo-americkém právním
systému je obdobně používán institut trustu (anglicky trust, tedy „důvěra“, „svěřit“, „svěřenství“).
Zakladatel dle NOZ vytvoří svěřenský fond buď
smlouvou inter vivos či pořízením pro případ smrti.
Zakladatel jmenuje svěřenského správce, který se zaváže tento majetek držet a spravovat a vykonává pak
vlastnická práva k tomuto majetku vlastním jménem
na účet svěřenského fondu.
Do veřejného seznamu nebo do jiné evidence se
svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku svěřenského fondu s poznámkou „svěřenský správce“.
Svěřenský fond vzniká dnem, kdy svěřenský správce
přijme pověření k jeho správě. Je-li těchto správců více, ujme se jeho správy aspoň jeden z nich. Svěřenský fond zřízený pořízením pro případ smrti, vzniká
smrtí zůstavitele.
Úmyslem zákonodárců bylo znovuzavedení institutu typu svěřenství do našeho soukromého práva, jak
již sám zvolený název svěřenského fondu přímo ukazuje. V současné době je ve světě pro úpravu svěřenských vztahů nejčastěji používán institut trust, který
je v různých úpravách velmi rozšířeným institutem
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
23
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 24
Otázky & odpovûdi
zejména v jurisdikcích na bázi common law. Jelikož
však náš občanský zákoník vychází z kontinentální
právní tradice, byla použita úprava dle Civil Code of
Quebec kanadské provincie Québec z roku 1994, který již do kontinentálního práva unikátním způsobem
integroval institut trust z práva anglosaského. Dosavadní zkušenosti s tímto institutem v Québecu mohou
sloužit jako vodítko pro praktické použití svěřenského fondu i pro správu cizího majetku v České republice. Různé podoby svěřenství a trustů jsou už po více
než dva tisíce let oblíbeným a užitečným nástrojem
správy majetku k dosažení určitých cílů a záměrů zakladatele ať už za života nebo po jeho smrti.
Stejně tak byly ve většině západních zemí často
využívány pro udržení celistvosti a nezcizitelnosti zejména rodinného majetku při jeho předávání následujícím generacím a jejich návrat do českého právního
řádu v podobě svěřenského fondu není ničím náhodným nebo překvapivým, ale je logickým důsledkem
návratu naší země do civilizačního okruhu, ke kterému po staletí patřila.
NOZ – ãást tfietí
?
K ãemu lze vyuÏít svûfienské fondy?
Na dotaz odpovídá: Barbora Bednaříková
NOZ v § 1449 rozlišuje dva účely svěřenských fondů, a to veřejně prospěšný anebo soukromý. Dle
§ 1449 odst. 2 NOZ svěřenský fond zřízený k soukromému účelu slouží ku prospěchu určité osoby nebo na její památku. Může být zřízen i za účelem investování, kdy dosažený zisk bude rozdělen mezi
zakladatele, zaměstnance, společníky či jiné osoby.
Veřejně prospěšný svěřenský fond může být zřízen např. k naplňování účelů kulturních, vzdělávacích, vědeckých, náboženských nebo podobných, ale
jeho hlavním účelem nemůže být dosahování zisku
nebo provozování závodu.
Účel svěřenského fondu musí být dle § 1452 NOZ
vymezen v jeho statutu, který zde může být specifikován velice podrobně či naopak velice stručně. Vše
záleží na osobě zakladatele, jeho představivosti a jeho úmyslech, je mu zde dána svoboda při určení účelu, je svázán jen rozsahem své fantazie a morálními
kodexy současné společnosti a zájmem státu na veřejném pořádku. Avšak poté, co zakladatel ve statutu
vymezí účel svěřenského fondu, je vázán určitými zásadami, které se k takovému účelu vztahují. Svěřenský fond zřízený k soukromému účelu ve prospěch
určité osoby (tedy obmyšleného) může sloužit např.
pro finanční podporu určité fyzické osoby nebo osob.
Zakladatel se např. rozhodne inter vivos nebo závětí vložit určitý majetek do svěřenského fondu, aby
jeho svěřenský správce v budoucnu vyplácel výnosy
z tohoto majetku ženě zůstavitele po celý zbytek jejího života a poté aby tento majetek předal do vlastnictví jeho dětem. Prostřednictvím statutu svěřenského fondu může zakladatel určit pravidla pro správu
tohoto majetku, způsob přerozdělování jeho výnosů,
může zde určit, jak majetek investovat a rozhodnout
se využít další možnosti, které úprava svěřenského
fondu zůstaviteli nabízí. Pro tyto možnosti a velkou
pružnost jsou instituty na bázi svěřenství a trustu velmi často ve světě využívány a dá se očekávat, že tomu bude obdobně i v našich podmínkách.
Svěřenský fond zřízený na památku určité osoby
může být založen pro uchování jistého soukromého
zájmu zakladatele, může ve svém výsledku prospívat
určitému projektu, majetku nebo konkrétní komunitě.
Soukromý svěřenský fond na památku určité osoby
může být založen např. na podporu místní divadelního kroužku, pro uchování rodinné hrobky, soukromého chovu papoušků (kteří se dožívají vysokého věku),
pro uchování mlýna, pro udržování památníku vojáků padlých při osvobozování naší vlasti a podobně.
Soukromý svěřenský fond zřízený za účelem investování pro dosažení zisku k rozdělení mezi zakladatele, zaměstnance, společníky či jiné osoby je analogický a umožňuje obdobné použití jako onerous
private trust (§1269 Civil Code of Quebec), který
často slouží mnohým obchodním projektům v Québecu. Například takto mohou být zřízeny svěřenské
fondy v rámci komplexnějšího podnikání, jehož účelem jsou např. investice do nemovitostí nebo jiných
aktiv.
Svěřenské fondy zřízené k veřejně prospěšným
účelům mají za cíl sloužit obecnějším zájmům společnosti, jako je například vzdělávání, kultura, dobročinnost, náboženství, vědecké účely a obdobně. Takový svěřenský fond si dává za cíl působit ve své
činnosti na mnohem širší okruh veřejnosti, kdy nepodporuje jen osobu konkrétního určeného obmyšleného a je směřován neosobně. V § 1449 odst. 3 NOZ
je stanoveno, že hlavním účelem veřejně prospěšného svěřenského fondu nemůže být dosahování zisku
nebo provozování závodu. U veřejně prospěšného
svěřenského fondu se bude počítat s tím, že správce
svěřenského fondu ve smyslu statutem stanoveného
účelu a případně dalších kritérií posléze určí konkrétní osoby, kterým bude majetek svědčit, např. příspěvky vybraným válečným veteránům.
Dle dosavadních zkušeností s využitím trustů ve
světě, které je různorodé a velmi rozmanité, tento institut nabízí možnosti, které jiné právní instituty neumožňují. Postupem doby tento institut díky své velké
flexibilitě nahradil v mnohých západních zemích tradiční instituty, jako je např. darování nebo dědictví
a lze právem očekávat, že k podobnému vývoji bude
postupně docházet i u nás.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
24
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 25
Otázky & odpovûdi
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Ve svém podnikání poskytuji ãasto pÛjãky fyzick˘m osobám. Zmûní se pro mû nûco s úãinností
NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
Ano i ne. Předpokládá se, že stále bude platit zákon
o spotřebitelském úvěru. Ten v sobě zakotvuje určitá
omezení týkající se povinných informací, či formy
smlouvy o spotřebitelském úvěru. Od letošního roku
to bude ale i např. zákaz směnek v půjčkách pro spotřebitele. Stejně tak nebude možné využívat při poskytování nebo zprostředkování těchto úvěrů volání
na předražené telefonní linky.
Pokud pominu drobné terminologické změny
(půjčka bude nově nazývána zápůjčkou), které NOZ
přináší, zřejmě nejdůležitější v této oblasti bude znovuzavedení lichvy. Dle § 1796 NOZ bude neplatnou
smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně,
nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je
k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
To tedy v praxi znamená, že ačkoli není v ČR
omezeno RPSN (tedy kolik se má za půjčku „zaplatit“) je možné, že soudy budou „zneplatňovat“ některé predátorské úvěry ve prospěch dlužníků, co do výše úroků. § 574 NOZ říká, že na právní jednání je
třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. § 576 NOZ hovoří zase o oddělitelnosti části neplatného jednání. Proto v případě, že bude stanoven
příliš vysoký úrok, budou zřejmě soudy přiznávat úroky ve výši obvyklé, nikoli smluvně dohodnuté.
Dle § 1802 NOZ totiž platí, že mají-li být plněny
úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li
úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky
požadované za úvěry, které poskytují banky v místě
bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
UvaÏuji o tom, Ïe bych svému jedinému vnukovi
daroval v budoucnu rodinn˘ domek, ve kterém
bydlím. Mám v‰ak ponûkud obavy, zda se ke mnû
bude i nadále dobfie chovat a také zda bude schopen se o mne postarat ve stáfií, pokud bych to potfieboval. Bude moÏné v extrémních pfiípadech Ïádat i navrácení daru zpût?
Na dotaz odpovídá: Martin Soukup
Na extrémní situace pamatuje i stávající právní úprava, kdy je dárci umožněno domáhat se vrácení daru,
jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
NOZ možnosti dárce žádat vrácení daru od obdaro-
vaného ještě dále rozšiřuje. Zavádí v této souvislosti
nový zákonný termín, a to „odvolání daru“.
Dárce bude moci dle NOZ dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo aby
zaplatil jeho obvyklou cenu nově v případech, kdy
dárce upadne po darování do takové nouze, že nemá
ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen. V těchto
případech bude moci dárce žádat vrácení daru nebo
úhradu jeho obvyklé ceny pouze v rozsahu, v jakém
se mu nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se bude moci této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba. Obdarovaný nebude mít uvedené povinnosti tehdy, je-li sám
v obdobné nouzi jako dárce. Pokud bylo dárcem obdarováno více osob, je ta, která byla obdarována dříve, povinna plnit jen v tom rozsahu, v jakém k výživě nestačí příspěvek později obdarovaného.
Další situací, kdy bude moci dárce svůj dar odvolat, bude tzv. nevděk obdarovaného. V zásadě obdobně jako u stávající úpravy bude moci dárce odstoupit
od darovací smlouvy, ublíží-li mu obdarovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně poruší
dobré mravy. Pokud to budou odůvodňovat okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému
blízké. Právo odvolat dar přechází na dárcova dědice,
pokud obdarovaný zabránil dárci v odvolání daru nebo pokud v tom dárci zabránila vyšší moc. Odvolat
dar pro nevděk bude moci dárce pouze do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil; pokud se
o tom dárce dozví později, pak do jednoho roku ode
dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru. Dědic dárce bude moci dar odvolat nejpozději do
jednoho roku od jednoho roku od smrti dárce.
Práva odvolat dar pro nouzi nebo pro nevděk se
nebude moci dárce platně vzdát (§ 2076 NOZ). Pokud již obdarovaný nebude mít po odvolání daru dar
nebo jeho plnou hodnotu ve vlastnictví, zavazuje ho
odvolání daru k vydání toho, co mu z obohacení ještě zbývá. To neplatí, jestliže se daru zbavil, aby vydání zmařil, anebo odvolal-li dar pro nevděk samotný dárce.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Pracuji v právním oddûlení spoleãnosti, která se
zab˘vá dlouhodob˘mi nájmy pozemkÛ. âasto se
objevuje poÏadavek, aby bylo ve smlouvû zaneseno, Ïe pfii zmûnû majitele souãasn˘ nájemní
vztah trvá dál. Dojde k nûjaké zmûnû v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
Dá se říci, že ne. Dle § 2221 odst. 1 NOZ, platí, že
změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti
z nájmu na nového vlastníka. Zde ovšem dochází
k první odlišnosti v tom smyslu, že nájemní vztah sice trvá dál, ale související povinnosti pronajímatele
(např. udržování účelové komunikace, mytí reklamREKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
25
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 26
Otázky & odpovûdi
ních poutačů) trvají pouze za určitých podmínek. Pokud převede pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníka závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví.6
To neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáních
věděl. Doporučuji na tuto eventualitu pamatovat
vhodným smluvním zakotvením. Např. uvést do
smlouvy klauzuli, že „při změně majitele pronajímaného pozemku se pronajímatel zavazuje sdělit své povinnosti z této smlouvy novému majiteli pozemku.
V případě, že tak neučiní, je nájemce oprávněn předložit tuto smlouvu novému majiteli s notifikačními
účinky § 2221 odst. 2 NOZ“.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Mám dlouhodobû pronajatu strategickou ãást pozemku tak, aby o tom vûdûlo co nejménû lidí. âekají mne s NOZ nûjaká rizika?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
Ano, pokud pominu již současná rizika plynoucí z neevidence pro daňové účely, lze zmínit § 2222 NOZ.
Pokud bude totiž tento pozemek prodán, čekají Vás
problémy. Strana obecně nemá právo vypovědět nájem jen proto, že se změnil vlastník věci.
Nebude-li mít ovšem nový vlastník rozumný důvod pochybovat, že kupuje věc, která není pronajata,
má právo vypovědět nájem do tří měsíců poté, co se
dozvěděl nebo musel dozvědět, že je věc pronajata
a kdo je nájemcem. Jedná-li se o nemovitou věc, je
výpovědní doba tříměsíční. Jedná-li se o movitou
věc, je výpovědní doba jednoměsíční. V podstatě to
tedy znamená, že se bude silně zdůrazňovat notifikační povinnost smluvních stran.
Jak je vymezena smlouva o tichém spoleãenství
v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek
Základní ustanovení určuje, že smlouvou o tichém
společenství se tichý společník zavazuje ke vkladu,
kterým se bude podílet po celou dobu trvání společnosti na výsledcích podnikání podnikatele, a podnikatel se zavazuje platit tichému společníkovi podíl na
zisku.
Dále je zde určeno, že tichá společnost může být
ujednána i k účasti tichého společníka jen na provozu některého ze závodů podnikatele. Je zřejmě vhodné uvést, že NOZ používá pojem „závod“ na místo
pojmu „podnik“ podle obchodního zákoníku. Vychází tak z terminologie prvorepublikové. Z ustanovení
je pak zřejmé, že zakládá na koncepci, že podnikatel bude mít více závodů (v dnešním pojetí podniků).
6
26
REKODIFIKACE
Jak jsou vymezeny vklady tichého spoleãníka
v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek
V NOZ je stanoveno, že tichý společník předá podnikateli předmět vkladu bez zbytečného odkladu po
vzniku tiché společnosti nebo mu umožní s ním nakládat. Vkládá-li se nemovitá věc, nabývá k ní podnikatel na dobu trvání tiché společnosti užívací a požívací právo. Je-li předmětem vkladu něco jiného, má
se za to, že podnikatel nabyl k předmětu vznikem tiché společnosti vlastnické právo. Vložení výkonu
práva NOZ nezmiňuje. Umožnění výkonu práva je
přitom možné provádět na základě licenční smlouvy.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Jak si mÛÏe tich˘ spoleãník ovûfiit, jak˘ je prÛbûh
podnikání?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek
NOZ obsahuje ustanovení o právu tichého společníka
nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů
podnikatele.
Pokud by snad v tomto směru bylo ujednáno omezení nebo vyloučení tohoto práva k nahlížení, nebude
se k tomu přihlížet, osvědčí-li tichý společník rozumný důvod domnívat se, že obchodní doklady a účetní
záznamy nejsou vedeny správně a poctivě.
NOZ – ãást ãtvrtá
Je moÏné ujednat, Ïe se tich˘ spoleãník nepodílí na
zisku nebo na ztrátû a jak se urãí podíl na zisku?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek
Pokud by bylo ujednáno, že tichý společník se nepodílí na zisku nebo na ztrátě, k těmto ujednáním se nepřihlíží. Tichý společník se podle NOZ podílí na zisku
a ztrátě v ujednané výši, jinak ve výši jeho vkladu a zavedené praxe stran, popř. vzhledem ke zvyklostem.
Obdobné dosavadní úpravě v obchodním zákoníku je pak ustanovení o tom, že výše podílu tichého
společníka se určí z čistého zisku. Vytváří-li podnikatel fond, se kterým nesmí libovolně nakládat, odečte
se z čistého zisku zákonný příděl do takového fondu.
Rovněž obdobné znění dosavadnímu textu obchodního zákoníku je ustanovení o tom, že podíl na
zisku vyplatí podnikatel do třiceti dnů po vyhotovení
účetní závěrky a jejím případném schválení, je-li vyžadováno. Vklad tichého společníka se nezvyšuje
o jeho podíl na zisku, který nevybere.
Kompatibilní s obchodněprávní úpravou je úprava určující, že na ztrátě se podílí tichý společník stejně jako na zisku; k jinému ujednání se nepřihlíží.
§ 2221 odst. 2 NOZ.
1/2013
?
?
NOZ – ãást ãtvrtá
?
NOZ – ãást ãtvrtá
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 27
Otázky & odpovûdi
Z pohledu obchodního zákoníku je též standardní
text určující, že o podíl na ztrátě se vklad snižuje a tichý společník není pak povinen vklad o podíl na ztrátě doplnit. Také nedošlo ke změně právní úpravy řešící, že byl-li tichému společníkovi vyplacen zisk,
není povinen ho při pozdější ztrátě vracet.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Zmûní se od 1. 1. 2014 úprava promlãecí lhÛty
u práv na pojistné plnûní? Jak?
Na dotaz odpovídá: Karel Svoboda
I po účinnosti NOZ se uplatní dosavadní základní
pravidlo, podle něhož promlčecí lhůta k uplatnění
práva na pojistné plnění začne běžet za jeden rok od
pojistné události (§ 626 věta prvá NOZ). Zmíněná
norma navazuje na dřívější § 8 zákona č. 37/2004 Sb.,
o pojistné smlouvě, a § 104 obč. zák. Dopadá nejen
na zákonné, ale i na smluvní pojištění. Počátek promlčecí lhůty je však třeba zasadit do kontextu dalších,
do jisté míry inovativních ustanovení. Specifický počátek běhu lhůty vyplývá ze skutečnosti, že pojišťovna po vzniku pojistné události provádí šetření (§ 2796
NOZ). Teprve po jeho ukončení se pojistné plnění
stává zřejmým a splatným (§ 2798 odst. 1 obč. zák.).
Pokud pojistné šetření dle § 2796 a násl. NOZ není završeno do jednoho roku od pojistné události,
mám za to, že tříletá promlčecí lhůta začne běžet nejdříve ukončením tohoto šetření. K posunu promlčecí
lhůty dle § 626 NOZ totiž v konečném výsledku dochází ve prospěch pojištěného, proto zmíněné ustanovení nemůže vést k faktickému neprospěchu pojištěného a k dobru pojišťovny. Lze tedy zastávat
postoj, že § 626 NOZ upravuje počátek promlčecí lhůty práva na pojistné plnění tak, že tato lhůta začne běžet za rok od pojistné události, pokud pojišťovna v této
době ukončí své šetření a sdělí výsledek pojištěnému
(§ 2797 NOZ). Jestliže šetření není včas ukončeno,
promlčecí lhůta plyne až od dodatečného ukončení
šetření. Tento závěr se uplatní i v případě, že se později ukáže, že pojišťovna dospěla k nesprávným závěrům (např. že k pojistné události nedošlo a že pojištěný nemá právo na pojistné plnění). Za takových
okolností je věcí pojištěného, který tvrdí opak, aby
v promlčecí lhůtě, jež plyne od doby, kdy mu pojišťovna oznámila výsledek šetření, učinil vlastní skutková zjištění a podal u soudu žalobu o doplacení rozdílu.
Může nastat situace, kdy pojišťovna se o pojistné
události bez své viny dozvěděla později a následkem
této skutečnosti nemohla provést včasné prošetření
pojistné události do jednoho roku. Toto zpoždění je
třeba klást k tíži oprávněného, pokud nevědomost
(a z něho vyplývající zpoždění s prošetřením pojistné
události) pojišťovny zavinil. Tento náhled je možné
podpořit analogickým výkladem § 2800 NOZ, podle
něhož pojistník v obecné rovině má nést odpovědnost
za neplnění svých povinností z pojistného vztahu.
Mezi tyto povinnosti jistě patří i povinnost informo-
vat pojišťovnu o vzniku pojistné události a poskytnout součinnost k provedení šetření (§ 2796 – § 2797
NOZ).
Za těchto okolností je na místě uzavřít, že tříletá
promlčecí lhůta započala dnem, kdy pojišťovna
s ohledem na okolnosti případu (vzhledem k pozdní
součinnosti pojištěného nebo pojistníka) měla a mohla šetření ukončit. § 626 NOZ posunuje počátek běhu obecné tříleté promlčecí lhůty dle § 629 odst. 1, nikoli však bezpodmínečně i desetileté „objektivní“
promlčecí lhůty podle § 629 odst. 2 NOZ. „Objektivní“ desetiletá promlčecí lhůta ze zákona běží od splatnosti (dospělosti) pojistného plnění, tedy šestnáctým
dnem od ukončení šetření, strany ovšem mohou splatnost sjednat i jinak (§ 2798 odst. 1 NOZ). Z § 626
NOZ vyplývá, že tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění práva na pojistné plnění neuběhne dříve než tři roky plus jeden rok od pojistné události (§ 626, § 629
odst. 1 NOZ), přestože pojišťovna zpravidla oznámí
výsledek šetření pojistné události oprávněnému ještě
před uplynutím doby jednoho roku od pojistné události (§ 626 NOZ).
Ke specifické úpravě „objektivní“ promlčecí lhůty týkající se životního pojištění je třeba podotknout,
že právo na životní pojištění se zřejmě promlčuje
v jediné, desetileté promlčecí lhůtě, jež počíná běžet
za rok od pojistné události (§ 626 NOZ). § 635 odst. 1
NOZ totiž neobsahuje slovo „nejpozději“, které v jiných ustanoveních (např. v § 636 odst. 1 NOZ) signalizuje, že kombinace tříleté a desetileté promlčecí
lhůty zůstává zachována. Neodůvodněnému obohacení pojištěného v případě pojištění odpovědnosti za
škodu a újmu zákonodárce předchází tím, že právo na
pojistné plnění se v těchto případech promlčuje nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy,
na kterou se pojištění vztahuje (§ 635 odst. 2 NOZ).
Zákon neposkytuje průzračnou odpověď na otázku, zda § 2771 NOZ, podle něhož k ujednání o zkrácení nebo prodloužení promlčecí lhůty ve smyslu
§ 630 NOZ se nepřihlíží, dopadá pouze na samotné
právo na pojistné plnění nebo zda se tato zápověď
ohledně smluvního ujednání promlčecí lhůty vztahuje i na další případné finanční nároky, které v souvislosti s uzavřením pojistné smlouvy mohou vzniknout
(např. právo na placení pojistného podle § 2782
NOZ, nebo právo na výplatu tzv. odkupného podle
§ 2842 NOZ). Vzhledem ke skutečnosti, že § 2771
NOZ je systematicky zařazen do tzv. základních ustanovení upravujících pojištění (§ 2758 – § 2810 NOZ),
domnívám se, že dohoda účastníků ohledně jiné promlčecí lhůty týkající se jakéhokoli majetkového práva vzniklého z pojistného vztahu není možná. Opačný závěr, podle něhož se zápověď smluvního sjednání
promlčecí lhůty týká pouze práva na pojistné plnění,
lze opřít o fakt, že zákonodárce v obecných ustanoveních upravujících běh promlčecí lhůty věnuje pozornost pouze právu na pojistné plnění (§ 626 NOZ),
ostatní majetková práva vyplývající z pojistné smlouREKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
27
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 28
Otázky & odpovûdi
vy ponechává stranou. Takový přístup nasvědčuje tomu, že i specifická úprava promlčení obsažená
v § 2771 NOZ dopadá pouze na pojistné plnění a na
žádné jiné majetkové právo vznikající z pojistného
vztahu.
Důvodová zpráva k § 2771 NOZ však sděluje, že
„navrhuje se vyloučit pro pojištění použitelnost § 575
odst. 1, podle něhož si strany mohou ujednat kratší
nebo delší promlčecí lhůtu“. Z této formulace je zjevné, že § 2771 NOZ se podle tvůrců zákona má vztahovat nejen na právo na pojistné plnění, ale i na ostatní majetková práva vyplývající z pojistného vztahu
(z „pojištění“). Proto je třeba při aplikaci § 2771 NOZ
vycházet z jeho systematického zařazení, nikoli z nedostatečně doloženého předpokladu, že zákonodárce
měl v úmyslu vztáhnout zápověď ujednání o kratší
nebo delší promlčecí lhůtě jen na právo na pojistné
plnění.
NOZ – ãást ãtvrtá
nejsou. Jsou pak přípustná smluvní ujednání vedoucí
k zániku nároku (tedy specificky zániku oprávnění
domoci se s úspěchem svého subjektivního práva
uplatněním donucení u státního orgánu)?
Hledání odpovědi zahájíme u úpravy smlouvy
kupní, typického zdroje analogie pro úpravu smlouvy
o dílo. Podle § 2112 NOZ je stanoveno, že:
„(1) Neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného
odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného plnění
nepřizná. Jedná-li se o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li vada oznámena bez zbytečného odkladu poté,
co ji kupující mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci.
(2) K účinkům podle odstavce 1 soud přihlédne
jen k námitce prodávajícího, že vada nebyla včas
oznámena. Prodávající však nemá právo na námitku,
je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající
v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět.“
Smlouvy o dílo často obsahují ustanovení, které stanovuje lhůty pro oznámení nároků na navýšení ceny
díla pod sankcí zániku takového nároku při jeho pozdním oznámení. Např. ve vzorových smluvních podmínkách pro smlouvy o dílo výstavbových projektů
FIDIC (Mezinárodní federace konzultačních inženýrů) je stanoveno, že: „Jestliže se zhotovitel domnívá,
že má nárok na prodloužení lhůty pro dokončení anebo dodatečnou platbu podle některého článku těchto
podmínek nebo jinak v souvislosti se smlouvou o dílo, oznámí to zhotovitel správci stavby s popisem
skutečností nebo okolností pro vznik nároku. Oznámení bude dáno, jak nejdříve je to možné, ale ne později než 28 dnů poté, co se zhotovitel dozvěděl (nebo mohl dozvědět) o vzniku události nebo okolnosti.
Jestliže zhotovitel nepředloží oznámení nároku během 28 dnů, lhůta pro dokončení stavby nebude prodloužena, zhotovitel nebude mít nárok na dodatečnou
platbu a objednatel bude zbaven veškeré odpovědnosti v souvislosti s nárokem.“
Zaniklý nárok zůstává v podobě naturální obligace – má status promlčeného dluhu. Při zaplacení zaniklého nároku nejde o bezdůvodné obohacení. Tuto
notifikační povinnost (při tzv. reklamaci) podle
§ 2112 NOZ při oznamování vad zboží u kupní
smlouvy jistě použijeme v některých případech analogicky i pro smlouvu o dílo. Argumentem pro připuštění smluvních ujednání vedoucích k popisovanému zániku nároku je i § 2622 odst. 2 NOZ, který
předvídá zánik nároku na zvýšení ceny, když zhotovitel neoznámí nutnost překročení rozpočtované částky bez zbytečného odkladu poté, co se ukázalo, že je
překročení ceny, jež byla určena na základě rozpočtu,
nevyhnutelné. Je zřejmé, že smysl následků pozdního
oznámení v tomto ustanovení je stejný jako smysl popisované smluvně stanovené lhůty. Protože toto ustanovení je dispozitivní, mohou smluvní strany měnit
jeho obsah či jeho použití zcela vyloučit. Zákonem
pouze obecně stanovený časový rámec pro oznámení
je konkretizován smluvním určením lhůty. Při použití
smlouvy s položkovým rozpočtem, kdy se celková cena díla určuje na základě skutečně provedených prací
v rámci jednotlivých položkových a jednotkových cen
můžeme dále z hlediska nároku na dodatečnou platbu
potřebu činností do rozpočtu nezahrnutých a obvyklý
položkový rozpočet podřadit pod rozpočet bez zaručené úplnosti vše ve smyslu § 2622 odst. 1 NOZ.
Je možné posoudit takové ustanovení z hlediska
NOZ za platné? V první řadě si musíme položit otázku, jestli v takovém případě pozdní oznámení vede
k prekluzi práva nebo zániku nároku. Podle § 654
NOZ platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně výslovně stanovených. V tomto smyslu smluvní ujednání vedoucí k prekluzi práva tedy přípustná
Nový občanský zákoník pak v § 2612 odst. 1 též
stanovuje, že zjistí-li zhotovitel po uzavření smlouvy,
že cenu určenou odhadem bude třeba podstatně překročit, oznámí to objednateli bez zbytečného odkladu
s odůvodněným určením nové ceny; neučiní-li to bez
zbytečného odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny
zjistil, anebo zjistit měl a mohl, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně. Smluvní ujednání vedoucí
?
Jsou podle pfiíslu‰n˘ch ustanovení úpravy smlouvy o dílo v NOZ pfiípustná smluvní ujednání vedoucí k prekluzi práva nebo zániku nároku v dÛsledku pozdního oznámení nároku?
Na dotaz odpovídá: Lukáš Klee
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
28
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 29
Otázky & odpovûdi
k zániku nároku tedy přípustná jsou. Zdůrazňuji
ovšem, že zánik nároku je nutné vždy vyhodnotit ad
hoc. Je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti a vyhodnocovat jednotlivé případy samostatně hlavně
v kontextu mravnosti a obecných principů a zákonné
úpravy náhrady škody a bezdůvodného obohacení.
Ani precedenty týkající se připuštění zániku claimu
v kontextu rozlišných jurisdikcí nejsou vždy jednoznačné. V některých případech soudy došly k názoru,
že zánik možný je, v jiných případech zánik nároku
odmítly. Jednoznačně převažujícím názorem ovšem
je, že smyslem takových ustanovení je včasné a transparentní řešení problémů. Nedodržení formálních postupů obecně povede k tomu, že jedna ze stran odmítne nároky řešit a odkáže druhou stranu právě pro
nedodržení postupů na soud nebo rozhodčí soud. Nárok lze tedy ve většině případů uplatnit u obecného
nebo rozhodčího soudu. Ovšem ten, kdo nevyužije
smluvních procedur nárokování, vystavuje se minimálně nebezpečí, že neunese důkazní břemeno při
dokládání svých nároků u soudu.
NOZ – ãást pátá
?
V roce 2013 se mÛj klient chystá uzavfiít smlouvu
na pût let. MÛÏeme ve smlouvû vylouãit pfiechodná ustanovení NOZ tak, aby se po celou dobu
smlouvy v‰e fiídilo stávajícím obãansk˘m zákoníkem a souvisejícími pfiedpisy?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
Domnívám se, že ano, ovšem nedoporučuji to. Soudy
se zřejmě budou držet svého „kogentního přístupu“
ještě dlouhou dobu, a proto lze očekávat ještě několik let podobný postup, který se objevil po přechodu
z hospodářského na obchodní zákoník. Soudy se tehdy přiklonily k tomu, že § 763 obch. zák. je kogentní
a podobně tomu zřejmě bude i v roce 2014, ačkoli dochází k silné akcentaci autonomie vůle v oblasti závazků; relativních majetkových práv.
Přechodná ustanovení NOZ budou s největší
pravděpodobností považována za kogentní. Doporučuji již nyní do smluv zapracovávat příslušné partie
z NOZ z důvodu právní opatrnosti. Stávajících smluv
se NOZ příliš nedotkne, protože § 3028 normuje, že
novým občanským zákoníkem se řídí práva a povinnosti vzniklé až ode dne nabytí jeho účinnosti. Přechodná ustanovení, která upravují smlouvy (§ 3073
a násl.) o zásadních výjimkách v oblasti smluvního
práva nehovoří.7 V dosavadních smlouvách se tedy
§ 3030 z NOZ užijí nově pouze ustanovení části první hlavy I., tedy zásady a obecná ustanovení a dále
ustanovení týkající se věcných práv a korporátních
záležitostí.
7
Snad až na výjimku dle § 3073 NOZ, která umožňuje kontrahentům, aby se dohodli, že práva ze zajištění závazků vzniklá
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena
i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle nového občanského zákoníku.
Odpovědi na dotazy tohoto čísla zpracovali:
Mgr. Irena Adámková, advokátní koncipientka v Ostravě
JUDr. Barbora Bednaříková, právnička, Praha
JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., advokát, www.jakubdohnal.cz
JUDr. Jana Dvořáková Závodská, advokátka v Praze
JUDr. Lukáš Klee, L.L. M., MBA, právník společnosti Metrostav, a. s.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, Brno, Zlín, člen redakční rady
Rekodifikace & praxe
JUDr. Jana Křiváčková, odborná asistentka na katedře občanského práva a pracovního práva
Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc., rozhodce a člen předsednictva Rozhodčího soudu při HK ČR
a AK ČR, Akademie Sting vysoká škola Brno, člen redakční rady Rekodifikace & praxe
JUDr. Martin Purkyt, advokát Purkyt & Co. v Praze, http://www.purkyt.cz/
JUDr. Martin Soukup, advokát v Praze
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Krajský soud v Plzni, odborný asistent FPR ZČU v Plzni
JUDr. Ondřej Šmíd, Ph.D., AK Mgr. Čestmíra Sekaniny se sídlem v Boskovicích, katedra
občanského práva a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Dotazy můžete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
29
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 30
Vzory
Darovací smlouva
Mgr. MICHAL VEâE¤A
advokát a insolvenãní správce, Brno
Dotčená ustanovení
Vztah bezdůvodného obohacení
§ 489 a násl., § 545 až 564, § 574 až 599, § 708 a násl.,
§ 898, § 979 až 986, § 1011 a 1012, § 1099 až 1104,
§ 1106 a násl., § 1115 až 1125, § 1660, § 2079 a násl.,
§ 2132 a násl.
Povaha darovací smlouvy
Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc
bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Ačkoli je částí laické veřejnosti
darování mylně vnímáno jako jednostranné jednání
dárce, představuje darovací smlouva dvoustranné
právní jednání. Není přitom třeba zdůrazňovat, že toto rozlišení nemá pouze akademický rozměr, ale též
zcela zásadní význam v praxi (např. pokud jde
o otázku svéprávnosti obdarovaného).
Pojmové znaky darovací smlouvy
Právní teorie i praxe u darovací smlouvy rozlišují tyto tři pojmové znaky – předmět darování, bezplatnost
a dobrovolnost.
Předmětem darování může být jakákoli věc, jak ji
definuje NOZ ve svém § 498 (pozitivní vymezení)
a § 493 a § 494 (negativní vymezení). Zákon výslovně umožňuje darovat nejen jednotlivé věci, ale např.
též veškerý majetek. Za splnění podmínek dle § 2058
NOZ je možné darovat též majetek budoucí.
Bezplatnost je pojmovým znakem darovací
smlouvy, jímž se tato smlouva odlišuje např. od
smlouvy kupní nebo směnné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 30 Cdo
1162/2002). Je ovšem třeba rozlišovat mezi darovací
smlouvou, kdy je úmyslem stran převést vlastnické
právo bezplatně a kupní smlouvou uzavřenou z vůle
stran bez určení kupní ceny nebo kupní smlouvou,
v níž strany pouze opomněly kupní cenu uvést.
Třetím pojmovým znakem darovací smlouvy je
pak dobrovolnost plnění. Darováním tak nejsou právní jednání představující plnění povinností uložených
zákonem (např. vyživovací povinnost), stejně jako
darováním není plnění naturální obligace.
30
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
a darování
Darování ve svém důsledku tedy představuje obohacení obdarovaného bez toho, že by on sám poskytoval dárci jakékoli protiplnění (dochází-li mezi stranami k obdarování navzájem, jde o darování jen ve
vztahu k rozdílu mezi plněním stran – viz § 2061
NOZ). Z logiky věci plyne, že je-li toto obohacení důsledkem právního jednání stran (darování), nemůže
jít o obohacení bezdůvodné. Explicitně pak tuto skutečnost vyjadřuje § 2992 NOZ, podle něhož nevzniká
povinnost vydat obohacení, obohatí-li jedna osoba
druhou s úmyslem ji obdarovat.
Závaznost slibu
Vedle bezplatného převodu vlastnického práva může
darovací smlouva spočívat též v pouhém slibu dárce
věc na obdarovaného bezplatně převést. Nejde přitom
o slib závazný, čímž je akcentován význam jednoho
z pojmových znaků darování – dobrovolnosti. Nicméně slibující by měl mít na mysli také to, že ten, kdo
slib obdržel, má vůči němu právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v očekávání daru.
Odstoupení od smlouvy
Dárce může od uzavřené smlouvy odstoupit v několika skupinách vzájemně velmi odlišných případů.
První skupinu případů představují situace, kdy se dárce zavázal odevzdat dar teprve po uzavření smlouvy
a okolnosti se po uzavření smlouvy změní natolik, že
by její plnění vážně ohrozilo dárcovu výživu nebo plnění jeho vyživovací povinnosti. Dárce je v takovém
případě po odstoupení od smlouvy oprávněn odepřít
odevzdání daru.
Druhou skupinu případů představují situace, kdy
dárce způsobí obdarovanému škodu tím, že mu daruje vědomě cizí věc a tuto skutečnost obdarovanému
zatají nebo tím, že mu daruje věc, o jejíž vadě věděl
a obdarovaného na ni neupozornil. V těchto případech
má obdarovaný, vedle práva na náhradu škody takto
vzniklé, možnost odstoupit od smlouvy a dar vrátit.
Další dvě skupiny případů pak představují situace, kdy dárce může dar odvolat, a to buď pro nevděk,
nebo pro nouzi. Podle § 2072 a násl. NOZ může (stej-
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 31
Vzory
ně jako dle stávající úpravy) dárce odvolat dar pro nevděk, tj. tehdy, ublíží-li obdarovaný dárci úmyslně
nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré
mravy. Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů
vůči osobě obdarovanému blízké.
Nově (resp. staronově – viz § 947 zákona
č. 946/1811, Obecného zákoníku občanského, dále
též jen „OZO“) může dárce za podmínek stanovených v § 2068 a násl. NOZ dar odvolat též pro nouzi,
upadne-li po darování do takové nouze, že nemá ani
na nutnou výživu vlastní nebo osob, k jejichž výživě
je podle zákona povinen. Jedná se tedy o stejné podmínky, za nichž může dárce odstoupit od smlouvy
a odepřít odevzdání slíbeného daru, k jehož předání
mělo dojít až po uzavření smlouvy.
Pro odvolání daru pro nouzi nebo nevděk přitom
platí, že vzdal-li se dárce při darování mezi živými
předem svého práva odvolat dar z těchto důvodů, nepřihlíží se k tomu.
Darování podpory
Stejně jako v případě možnosti odvolání daru pro
nouzi představuje institut darování podpory návrat
k právní úpravě obsažené již v OZO (srovnej jeho
§ 955). Ve stávající právní úpravě je mu pak obsahově nejblíže smlouva o důchodu upravená v § 842 –
§ 844 obč. zák. Smluvním stranám je dokonce přiznána možnost zajistit přechod práv (povinností na
dědice obdarovaného) dárce, ovšem pouze bylo-li to
ve smlouvě výslovně ujednáno.
Darování pro případ smrti
Oproti stávající úpravě (§ 628 odst. 3 obč. zák.), která darovací smlouvu, podle níž má být plněno až po
dárcově smrti, sankcionuje neplatností, je v NOZ výslovně připuštěna možnost darování pro případ smrti
(donatio mortis causa). Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se zpravidla posuzuje jako odkaz (jednání, jímž zůstavitel v pořízení pro
případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu). Úprava darování se použije
tehdy, pokud obdarovaný dar přijme a dárce se výslovně vzdá práva dar odvolat a o této skutečnosti vydá obdarovanému listinu (tato listina přitom nenahrazuje písemnou formu smlouvy v případech, pro něž
zákon tuto formu vyžaduje).
Darování s příkazem
Darovat lze i s příkazem. Příkaz však nepředstavuje
podmínku darování v pravém slova smyslu, neboť
dárce může požadovat splnění příkazu, až poté, co již
sám plnil. Zákon dále stanoví, že je-li splnění takové
příkazu ve veřejném zájmu, mohou se jeho splnění po
dárcově smrti domáhat také příslušný orgán veřejné
moci nebo právnická osoba oprávněná takový zájem
hájit.
Zvláštní ustanovení o platnosti darování
Zatímco § 2066 NOZ příhodně reaguje na realitu každodenního života tím, že i osobám s omezenou svéprávností umožňuje bez dalších omezení darovat nebo přijímat dary malé hodnoty nebo dary vzhledem
k okolnostem obvyklé, je smyslem § 2067 NOZ
ochrana dobrovolnosti darování v některých specifických situacích. Tato ochrana spočívá v možnosti
dárce dovolávat se relativní neplatnosti takového
darování.
Forma smlouvy
Zákon vyžaduje pro darovací smlouvu písemnou formu ve dvou případech. Jednak jde o darovací smlouvy, jejichž předmětem je věc zapsaná do veřejného
seznamu (vedle nemovitostí se tak povinná písemná
forma vztahuje též např. na darování vozidel, letadel
a plavidel zapsaných v příslušných rejstřících či registrech, darování obchodních podílů nebo ochranných známek). Dále musí být darovací smlouva vždy
písemná také tehdy, nedojde-li k odevzdání věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar.
Poznámka
Ačkoli by samotný text úpravy darování podpory mohl
působit dojmem, že oproti smlouvě o důchodu se
v tomto případě písemná smlouva nevyžaduje, spadá
nepochybně darování podpory mezi situace, kdy
k darování věci nedochází zároveň s projevem vůle
darovat a přijmout dar, pro nějž povinnost písemné
formy zakládá § 2058 odst. 2 NOZ.
Judikatura
Závěrem připojuji odkaz na vybranou judikaturu
vztahující se k problematice darovacích smluv (opět
s dovětkem, že u rozhodnutí vydávaných na základě
nové právní úpravy nelze pochopitelně vyloučit odklon od předchozí praxe; záměrně jsem ale volil ta
rozhodnutí, jež se neváží k úpravě, jež by doznala
zásadnějších změn).
– Dojde-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co
předmět daru zcizil, je obdarovaný, pokud jsou
splněny podmínky § 630 obč. zák., povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu podle zásad
o bezdůvodném obohacení – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo
563/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 83/2006.
– Je-li smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu bezúplatná, může se převodce
domáhat vrácení daru analogicky podle ustanovení§ 630 obč. zák. – rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/2008.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
31
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 32
Vzory
Zavázal-li se obdarovaný za poskytnutí finančního příspěvku (daru) k určitému konání a poskytnutý
dar byl účelově vázán právě na realizaci tohoto závazku, nejde o smlouvu darovací, nýbrž inominátní –
rozsudek Nevyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008,
sp. zn. 33 Odo 1209/2006.
K uzavření darovací smlouvy může dojít i bez fyzického předání a převzetí daru (finanční částky), jestliže tímto darem (finanční částkou) byla dárcem se
souhlasem obdarovaného uhrazena pohledávka přímo
věřiteli obdarovaného – rozsudek Nevyššího soudu
ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004.
VZOR
Darovací smlouva o darování vûci nemovité
dle § 2055 a násl. obãanského zákoníku ã. 89/2012 v platném znûní
Marie Stará, nar. 17. 5. 1982
bytem v Praze, Zlatnická 12, PSâ 110 00
dále téÏ jen „dárkynû“
a
Pavla Nová, nar. 8. 7. 1986
bytem ve Znojmû, Zelenáfiská 3, PSâ 669 02
dále téÏ jen „obdarovaná“
uzavfiely níÏe uvedeného dne, mûsíce a roku darovací smlouvu následujícího znûní:
âl. I
Dárkynû prohla‰uje, Ïe je v˘luãnou vlastnicí pozemku p. ã. 254 a budovy ã. p. 216, stojící na
pozemku p. ã. 254, to v‰e zapsáno u Katastrálního úfiadu pro Jihomoravsk˘ kraj, Katastrální
pracovi‰tû Znojmo, pro katastrální území Znojmo – mûsto (dále téÏ jen „nemovitosti“).
âl. II
Dárkynû touto smlouvou bezplatnû pfievádí své vlastnické právo ke shora uveden˘m
nemovitostem vãetnû v‰ech jejich souãástí a pfiíslu‰enství na obdarovanou, a tato je do svého
v˘luãného vlastnictví pfiijímá.
âl. III
Dárkynû v˘slovnû prohla‰uje, Ïe je oprávnûna nemovitostmi disponovat, Ïe na nich neváznou
dluhy, zástavní práva, vûcná bfiemena ani jiné právní povinnosti a Ïe jsou prosty jak˘chkoli
vad. UkáÏe-li se shora uvedené prohlá‰ení dárkynû jako nepravdivé, je obdarovaná
oprávnûna ve smyslu § 2065 zákona ã. 89/2012 Sb., obãanského zákoníku, od smlouvy
odstoupit a dar vrátit.
âl. IV
Práva a povinnosti stran touto smlouvou v˘slovnû neupravená se fiídí pfiíslu‰n˘mi
ustanoveními obãanského zákoníku. Obdarovaná nabude vlastnictví nemovitostí dnem zápisu
do katastru nemovitostí.
âl. V
Tato smlouva byla sepsána v ‰esti vyhotoveních, z nichÏ kaÏdá ze stran obdrÏí po jednom
a ãtyfii vyhotovení jsou urãena pro fiízení pfied pfiíslu‰n˘m katastrálním úfiadem. Mûnit ãi
doplÀovat tuto smlouvu lze pouze písemn˘mi, ãíslovan˘mi dodatky, podepsan˘mi obûma
smluvními stranami.
Smluvní strany prohla‰ují, Ïe si tuto smlouvu pfied jejím podpisem pfieãetly, Ïe pfiedstavuje
projev jejich pravé, svobodné a omylu prosté vÛle, na dÛkaz ãehoÏ pfiipojují své podpisy.
V ................. dne ................
32
V ................. dne ....................
..........................................
………………………..
Marie Stará
Pavla Nová
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Download

STATĚ Veřejná prospěšnost Výživné ve sporném řízení a NOZ