Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Záviš Šuman
Podobně jako na základě podrobné analýzy dnes již nemůžeme přijmout
obraz Corneille mravokárce a Racina psychologického portrétisty, v němž se
odráží již dobové snahy postavit do nesmiřitelné opozice rozum a emoce (esprit a coeur), nemůžeme přijmout za náležitý ani pohled, který redukuje francouzský klasicismus při vší očekávané abstrakci na inspiraci čistě rozumovou.
Netvrdím, že si Černý tohoto zjednodušení nebyl vědom, domnívám se spíše,
že vytěsnění problematiky spojené se vznešenem a se je ne sais quoi v době
klasické bylo vědomou součástí jeho argumentace pro včlenění baroka do francouzské literární historie.
Černý’s Reading of French Classicism
The paper assesses the views of the Czech literary critic Václav Černý on French classicism.
Černý’s general assumptions might still be considered valid, though the author of the paper
suggests that some very crucial conceptions are omitted. The analysis emphasizes the
significant position of two baroque rhetorical and esthetical categories throughout French
Seventeenth-century literature: the je ne ne sais quoi (a certain something) and the sublime
(great writing). Both conceptions break up the sovereign status of la raison and invite the
reader to consider the French classicist period as a natural continuation of renaissance/
baroque literary criticism.
Václav Černý mezi textem a obrazem
Pavel Štěpánek
Nejsem první a doufám ani poslední, kdo se zabývá onou pevnou a silnou osobností, jíž byl Václav Černý.1 Protože jsem tu asi jediný, kdo nesplňuje podmínky kolokvia, tj. nejsem romanista, ale historik umění, dovolím si malou osobní
vzpomínku. Nemíním se vydávat ani za žáka, ani za přítele Václava Černého,
jen zrekapitulovat některá setkání.
Začala mou první, ještě studentskou recenzí na jednu z jeho knih, které
se tehdy – v oblevě Pražského předjaří a jara – začaly objevovat se stále větší
frekvencí, a to výběru z evropské poezie, kterou jsem si koupil jako první: Kéž
hoří popel můj.2
V atmosféře blížícího se Pražského jara jsem pak dostal podnět, abych
napsal recenzi na tuto knihu pro časopis Pamplonské univerzity Nuestro tiempo, jehož jsem byl přispěvatelem.3 Kolísal jsem tehdy mezi novinářstvím, jímž
jsem se živil z nedostatku jiných možností, a mezi literaturou a dějinami umění, které pak převážily. Při četbě oné knihy jsem si uvědomil, že Václav Černý,
jinak tehdy pro mne známý spíše jako překladatel Dona Quijota,4 vybral takovou poezii, která sama o sobě měla přímo vizuální charakter; dnes při zpětném
ohlédnutí vidím, že určitě nebylo náhodou, když první překlad ukázky poezie
Juany Inés de la Cruz do češtiny (kterou později přetlumočil J. Forbelský)5 byl
jejím komentářem k vlastnímu portrétu.6 Navíc kniha byla vybavena kresbami
umělců příslušných zemí jako Alonso Cano, Alonso Berruguete a El Greco,
takže se český čtenář mohl seznámit souběžně s výtvarnými díly několika španělských umělců. Sám jsem ukázky přeložené Černým používal při přednáškách o španělském výtvarném umění. Hovořily lépe než jakýkoliv komentář
k celkové atmosféře doby.
Václav Černý. Život a dílo. Materiály z mezioborové konference pořádané Ústavem pro
českou literaturu AV ČR, Filozofickou fakultou UK, Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR.
Praha, 1996. – Sto let od narození Václava Černého: Sborník textů. Ed. Marek Loužek.
Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, č. 46/2006.
2
Kéž hoří popel můj. Z poezie evropského baroka. Praha, 1967.
3
Štěpánek, Pavel. „Un libro de poesía barroca“. Nuestro tiempo, 1968, č. 168, s. 771–773.
4
Cervantes, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Přel. Václav Černý. Praha, 1931. Knihu
ilustroval Q. Mánes–Purkyně; nové vydání z r. 2005.
5
Inés de la Cruz, Juana. Naděje do zlata tkaná. Přel. Josef Forbelský. Praha : Vyšehrad,
1989. Recenze Housková, Anna. „Básnířka mexického baroka (Juana Inés de la Cruz)“.
Literární revue, 1990, č. 3, s. 147–148. – Housková, Anna. „Juana Inés de la Cruz: Naděje
do zlata tkaná“. Revista Iberoamericana, 1990, č. 150, s. 313–316.
6
Sor Juana Inés de la Cruz. „Na svůj portrét“. In Kéž hoří popel můj. Cit. vyd., s. 53.
1
138
139
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Pavel Štěpánek
Když jsem recenzi přinesl prof. Černému, dokázal mne povzbudit k další
práci, přestože předložená recenze byla, jak jsem později viděl, dosti povrchní.
Zasvětil mne také do svého střetu s komunistickou mocí. Černého bojovnost
a nekompromisnost se stala přitažlivým vzorem.
Tehdy jsem se začal seznamovat i s Černého vědeckou prací: jako první
přišel na řadu článek o rukopisu, který zanechal pro klášter sv. Tomáše španělský vyslanec při dvoře Rudolfa II., Guillermo San Clemente.7 Povšiml jsem si
tehdy, že prof. Černý měl potíže s četbou gotické kaligrafie a nepřečetl do důsledku správně písařův podpis: vedl jej jako Rodrigo de Oujedo, což četl doslovně. Ve skutečnosti šlo o podpis doprovázený komentářem (na poslední
straně), který zní: „El escribano Rodrigo de Oviedo lo escrebio et acabo con la
mano izquierda y lo ilumino.“
Vcelku byl ovšem jeho článek nesmírně přínosný, protože poprvé poukázal na existenci zatím jediného španělského rukopisu v našich sbírkách, navíc signovaného.8 Provedl jsem tedy rozbor, který mne – po konzultaci ve
Španělsku – dovedl k upřesnění tohoto zatím stále u nás nepříliš využitého
textu, výsledky jsem mohl uveřejnit nejprve ve Španělsku9 a o deset let později také česky s tím, že jsem mohl tento objemný svazek předložit na výstavě
španělského umění z československých sbírek.10 Je to svazek provedený kaligrafickým písmem do dvou sloupců, tituly a citace jsou napsány červenou barvou, iniciály jsou iluminované, ač jen červení.
Současně se podařilo identifikovat text, do té doby považovaný Černým
za Zákoník Alfonse Moudrého. Ve skutečnosti se jedná o Doctrinal de Caballeros čili Instrukce o umění kavalírů a hidalgů sepsaný prelátem Alonsem de Cartagena (1384–1456), biskupem židovského původu, od něhož existují tři kopie
v Národní knihovně v Madridu a dvě inkunábule (mss. 10, 107; 12743 a 18061).
Rodrigo de Oviedo, jehož známe pouze z pražského rukopisu, je pouze
kopista a přinejlepším autor mudéjarsky ornamentálních iluminovaných iniciál. Spis byl pak vydán tiskem r. 1487 a 1492. Přestože se některé texty nadále
opisovaly i po vynalezení knihtisku, můžeme předpokládat, že náš opis pochází z doby před vytištěním.
Černý se ovšem neomezil jen na rukopisy, ale zabýval se také tištěnými
emblémy vyslance Juana de Borjy – Španělská kniha emblémů, v Praze roku
Černý, Václav. „Vyslanec San Clemente a některé otázky rukopisné“. In Studie o rukopisech, 1966, s. 145–169.
8
Státní ústřední archiv, fond augustiniáni, Praha, č. 444, IC 7, pergamen, XIV, 99ff, 24
x 34, hnědá kožená vazba, zdobená arabeskovými kresbami se zbytky kovových agraf.
9
Štěpánek, Pavel – Novák, Jiří T. „Rodrigo de Oviedo, iluminador ignorado“. Archivo
Español de Arte, 1973, roč. 46, s. 192–194.
10
Španělské umění 14.–16. století z československých sbírek. Praha : Středočeská galerie, 1985.
7
140
Václav Černý mezi textem a obrazem
1581 vytištěná, a to u nás jako vůbec první pochopil význam výtvarně-literárního útvaru, který byl později kvalifikován jako žánr Mezi textem a obrazem.11
I když Černého studie nesměla tehdy vyjít kvůli jménu autora, patří k prvním,
jejichž autor si uvědomuje význam přechodného útvaru mezi obrazem
a textem.12 Definoval jej odvážně tak, že vášeň pro emblémy byla soupodstatná s inspirací baroka, když naplnila novým duchem a zvnitřku proměnila středověkou a renesanční tradici, přičítajícími emblémům význam jako zpodobeniny božských Idejí věcí (s. 15).
Černý podal také definici emblému jakožto znázornění představy nebo
myšlenky obrázkem, jenž ji konkrétně ilustruje; anebo naopak, obrázek doprovázený sentencí, která jeho obsah a smysl povyšuje do roviny obecné pravdy
(s. 16). Připomněl také, že „kořeny emblematismu jsou v nejhlubší podstatě
filosofické, a ještě přesněji nábožensko-noetické: leží v nich jistota o sourodosti a jednotě vesmíru, jenž vznikl jediným a týmž tvůrčím aktem Stvořitele
a téhož Rozumu“;13 a naznačil i jeho souvislost prodloužením až do díla Jana
Ámose Komenského.14
V tom všem se projevoval Černého rozhled vskutku evropský, podobně
jako Kalistův. Oba, na rozdíl od našich četných historiků a historiků umění,
hledali v souladu se skutečností prameny baroka ve Španělsku. S Kalistou jej
spojuje také hledání jeho duchovní podstaty, zejména mystiky.15
Pokud jde o výtvarné umění, zajímá Černého nejen pasivně, ale i aktivně, zejména v úvaze Útěk obrazu z obrazu,16 a to ještě dříve, než byly psány
knihy typu Obraz v obraze.17 Je více než příznačné, že Černý konstatuje: „cíl
této úvahy, zároveň skrovný i neskrovný, je nicméně prostý: vidět jasněji.“18
S úspěchem tam popsal otázku krize umění v kontextu krize společnosti. Ne
nadarmo Černý přeložil už záhy Ortegovu studii Vzpoura davů.19 Dále podrobil rozboru krizi umění a dokázal se postavit proti často nekriticky přijímanému pojmu underground.20 Kritizuje zejména „direalizační bludný kruh jeho
Konečný, Luboš. Mezi textem a obrazem. Miscellanea z historie emblematiky, Praha, 2002.
Stich, Alexandr. „Ediční poznámky“. In Černý, Václav. Až do předsíně nebes. Praha, 1996,
s. 411.
13
Černý, Václav. Až do předsíně nebes. Cit. vyd., s. 20.
14
Tamtéž, s. 24.
15
Černý, Václav. Baroko a klasicismus: Soustavný přehled obecných dějin literatury naší
vzdělanosti. Univerzitní přednášky. Jinočany : H+H, 2005. Třetí díl autorových univerzitních přednášek umožňuje poznání souvislosti a podstaty literatury a umění v Evropě 17.
a 18. století, s. 49 a d.
16
Černý, Václav. Tvorba a osobnost II. Praha, 1993, s. 517–533.
17
Gállego, Julián. El cuadro dentro del cuadro. Madrid : Cátedra, 1984.
18
Černý, Václav, 1993, cit. vyd., s. 517.
19
Ortega y Gasset, José. Vzpoura davů. Praha, 1930. Kromě toho musel Černý znát i jeho
další práci, La deshumanización del arte y otros ensayos estéticos. Madrid, 1964.
11
12
141
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Pavel Štěpánek
filosofie života; říkají, že hledat štěstí jako smysl života musí nepochybně
zůstat dovoleno, i když je to možná marné, ale ani hledat marně štěstí nelze
jinak než s otevřenýma očima“.21
A otevřené oči jsou vždy znamením vizuálního vnímání.
Václav Černý between Text and Image
Václav Černý was not only an excellent historian and critic of literature, but also a universal
mind who considered literature in a broad context, and within a frameweork which also
included the plastic arts. His fragmentary statements about Spanish Art (or indeed about Art
in general) are always to be noted and to be analyzed in the context of its global thinking. At
first glance these statements may seem insignificant, but in fact they indicate Černý’s ability
to perceive also the visual aspect of the literary and theatrical imagination. This is particularly evident when reading his study “Španělská kniha emblémů, v Praze roku 1581 vytištěná”
(A Spanish Book of Emblems, printed in Prague in 1581): he presents a deeply profound
interpretation of a book which would be re-edited and richly commented upon half a century after.
Překlad jako kulturní fakt
Štěpánek, Pavel. „Underground jinak: Malá poznámka ke knize Václav Černý, O povaze
naší kultury“. Ateliér, 1991, č. 19, s. 2.
21
Černý, Václav, 1993, cit. vyd., s. 532–534. Další spisy: Černý, Václav – Preisner, Rio.
O povaze naší kultury – Kultura bez konce. Brno, 1991; Černý, Václav. Staročeská milostná
lyrika a další studie ze staré české literatury. Praha, 1999; Černý, Václav. Paměti I. 1921–
1938. Brno : Atlantis, 1994 (zde se Václav Černý zabývá mj. i španělskou občanskou
válkou).
20
142
143
Download

Pavel Štěpánek: Vácav Černý mezi textem a obrazem