21. 6. 2011
FILIP
VOČKA
REKVIZICE ČESKÝCH ZVONŮ ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ
VÁLKY
Vytvořeno pro HYNKOV.CZ. Další zveřejnění pouze se souhlasem
autora!
Zvláštní poděkování patří Biskupství českobudějovickému (Oddělení
péče o církevní památky)
Píše se březen 1940 a v Německu vychází zákon o čtyřletém
hospodářském plánu na shromáždění neželezných kovů1 – pověřenou
osobou byl ministr letectví, vrchní velitel Lufftwaffe a
říšský maršál Hermann Göring. Podle tohoto zákona měly být
shromážděny všechny měděné a bronzové části budov z celé Říše
pro účely podpory zbrojního průmyslu.
Za zabrání zvonů zodpovídal v Sudetské župě říšský
místodržitel – tehdy to byl Konrad Henlein, vůdce Henleinovy
Sudetoněmecké strany. Každý vlastník zvonů obdržel tzv.
ohlašovací listy, do nichž uvedl všechny zvony a jejich
základní parametry. Ohlašovací listy nejcennějších zvonů
(zařazeny v kategorii D)byly zasílány do Říše přímo Göringovi.
Ten proslul svým výrokem o zachování počtu zvonů: „In
Deutschland sollten zehn bis zwölf Glocken erhalten bleiben.“2
Snímání zvonů zajišťovaly kromě armády řemeslnické svazy
hospodářské komory. Ty také zajišťovaly vytvoření seznamu
odebraných zvonů, které zasílali říšskému místodržiteli.
Klasifikaci zvonů do kategorií A, B, C a D prováděly pod velmi
přísným dohledem příslušné církevní úřady.
Účel dle kategorií:
- D – nejcennější zvony umělecky i historicky, cíl: ZACHOVAT
JE
- C – zvony umělecky a hudebně cenné, cíl: ponechány co
nejdéle na shromaždištích
- B – první rezerva dalšího zpracování, cíl: prozatím
ponechat na shromaždištích
- A – zvony bez větší hodnoty ulité v letech 1800-1900, cíl:
DALŠÍ ZPRACOVÁNÍ
Všechny zabavené zvony byly vystaveny vědeckému zkoumání jak
na okresních shromaždištích (analýza, popis, fotografie,
analýza zvukového obrazu), tak i v říši samotné.
Skupina A dle všeobecných informací tvořila 77 % všech
zabavených zvonů, tato skupina byla v plném počtu odebrána na
1
Anordnung zur Durchführung des Vierjahresplans über die Erfassung von
Nichteisenmetallen. Vom 15. März 1940 (in: Reichsgesetzblatt, Jg. 1940, Teil I, Nr. 48,
ausgegeben zu Berlin, den 18. März 1940, s. 510)
2
“V Německu by mělo být zachováno deset až dvanáct zvonů.”
přelomu let 1940/1941 a zřejmě v roce 1941 putovaly do hutě
Kaiserwerke Lünen - Westfalia AG k okamžitému roztavení.
Druhá fáze rekvizice proběhla v letech 1942-1943.3 Čekalo se
na sesazení všech zvonů kategorie B a C v okresních
shromaždištích v pohraničí4, aby mohly být do hutí zaslány
společně. Göring se rozhoduje o osudu zvonů sk. D.
Zvony z Protektorátu Čechy a Morava
Listopad 1941, v Protektorátu vychází vládní nařízení o
odevzdání zvonů5. Za jejich odevzdání odpovídalo ministerstvo
průmyslu, obchodu a živností ve spolupráci s ministerstvem
školství a národní osvěty. Nařízení se vztahovalo na všechny
zvony z bronzu, a to "zvony kostelní a klášterní, ... zvony na
hřbitovech, v sadech, ve školách a jiných profánních a
církevních budovách". Ušetřeny měly být pouze zvony užívané
k nezbytně signálním účelům. V každé farnosti směl být
ponechán pouze jeden zvon, zpravidla ten nejmenší. Vlastníci
opět vyplňovali ohlašovací listy, které zasílali památkovému
ústavu v Praze či pobočce v Brně.
15. 2. 1942 mělo být dokončeno čtyřpartijní třídění (A, B, C,
D) a ohlašovací listy zaslány ministerstvu průmyslu a obchodu.
To provedlo potřebné formality a zaslalo je zpět okresním
shromaždištím, které dalo pokyn s sejmutí zvonů – to provedli
vlastníci a obce.
Zvony z celého protektorátu byly po železnici dopraveny do
centrální sběrny v Praze (na ploše 5000 metrů čtverečných byly
soustředěny zvony kategorie A, B a C.
Zvony byly nakládány v přístavišti na Maninách na nákladní
lodě a poté putovaly po Vltavě a Labi do Německa – tuto vodní
přepravu řídil Říšský úřad pro železo a kovy, oddělení M se
3
1942 – zabavení zvonů z Hynkovské zvoničky
Srov. strojopisný list z registratury říšského místodržitele, kde jsou některé sběrny
jmenovány (Státní ústřední archiv v Praze, fond Státní památková správa, kartón 670):
Böhmische Leipa/Česká Lípa, Falkenau/Sokolov, Freiwaldau/Frývaldov, Eger/Cheb,
Karlsbad/Karlovy Vary, Mährisch Trübau/Moravská Třebová, Neutitschein/Nový Jičín,
Reichenberg/Liberec, Sternberg/Šternberk, Teplitz-Schönau/Teplice, Tetschen/Děčín,
Trautenau/Trutnov, Troppau/Opava, + další, pobočné sběrny.
5
Vládní nařízení ze dne 26. listopadu 1941 o odevzdání zvonů (č. 414/1941; in: Sbírka
zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. Vydána dne 9. prosince 1941. Roč.
1941, částka 152, s. 1974–1976).
4
sídlem v Belíně.6 Nejprve byly převáženy zvony kategorie A, B a
C tvořily jakousi rezervu.
Od července 1942 do srpna 1942 odplulo z přístaviště PrahaManiny 5 lodí, které na své palubě měly celkem 9801 zvonů.
Celková hmotnost: 1562,926 tuny.7
Na základě archivních dokladů a řídké české i německé
tematické literatury lze tedy konstatovat, že v průběhu
poměrně krátké doby necelého roku doby proběhla na příkaz
říšských úřadů rekvizice, shromáždění a transport téměř 10 000
zvonů z protektorátu do Německa. Dva průmyslové podniky tento
materiál o celkové hmotnosti 1563 tun okamžitě zpracovaly, a
zlikvidovaly tak podstatnou část zvonového inventáře Čech a
Moravy.
V roce 1942 byla tedy tzv. „zvonová akce“ skončena.
V ústřední sběrně zvonů a kovů v Praze na Maninách zůstalo
ještě cca 277 tun zvonů kategorie B a C — historik Zdeněk
Wirth uvádí číslo 2184 zvonů a hodinových cimbálů. Tyto zvony
do Německa nikdy odeslány nebyly a po skončení války se
vrátily do vlastnictví původních majitelů.
Pokud budeme brát v potaz kvantitativní ztráty, dozvíme se, že
z bývalého říšského území včetně okupovaného pohraničí ČSR
bylo odebráno a roztaveno 45 583 zvonů církevních a 1193 zvonů
radničních, věžních a školních. Jarosla Dobrodinský
(kampanolog) tvrdí, že v Čechách zůstalo 13 % předválečného
stavu zvonů, na Moravě pouhých 6 % z předválečného počtu.8
6
Reichstelle für Metalle, respektive Reichsstelle für Eisen und Metalle
Vyplývá to z údajů uvedených v tzv. náložných listech (Ladescheine), které musely být
vyhotoveny ke každé zásilce zvonů.. Listy jsou z 2. 7. 1942 (odesláno 2605 zvonů), 14.
7. 1942 (2577 zvonů), 10. 8. 1942 (2618 zvonů), 20. 8. 1942 (1880 zvonů) a 28. 8.
1942 (121 zvonů). Náložné listy dochovány v SÚA Praha, fond MHP-dod. II, kartón 4.
8
Jaroslav Dobrodinský, Památková ochrana zvonů, in: Zprávy památkové péče 15, 1955,
č. 3, s. 103.
7
Prameny
•
•
•
Státní ústřední archiv v Praze, fond Ministerstvo hospodářství
a práce - dodatky II, zvláště kartóny č. 1-37.
Státní ústřední archiv v Praze, fond Státní památková správa,
zvláště kartóny č. 30, 638, 666-676, 688-689, 733.
Deutsches Glockenarchiv, (integrován v Archiv für bildende
Kunst v norimberském Germanisches Nationalmuseum), Verzeichniss
Nr. I/14 - tzv. Kreishandwerkerliste pro říšské župy Bayern č. 19, Sudetenland - č. 20, Oberdonau - č. 22, Niederdonau - č.
23.
Literatura
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Heinz Glade: Erdentiefe - Turmeshöhe. Von Glocken und
Glockengiessern, Berlin 1965, s. 153-162, 172-201.
Pražský kalendář 1946. Kulturní ztráty Prahy 1939-1945, úvod a
text Zdeněk Wirth, Praha 1945.
Christhard Mahrenholz: Das Schicksal der deutschen
Kirchenglocken. Denkschrift über den Glockenverlust im Kriege
und die Heimkehr der geretteten Kirchenglocken, Hannover 1952.
Claus Pese: Das Deutsche Glockenarchiv, in: Claus Pese: Mehr
als nur Kunst. Das Archiv für bildende Kunst im Germanischen
Nationalmuseum, Ostfildern-Ruit 1998, s. 136-145 (=
Kulturgeschichtliche Spaziergänge im Germanischen
Nationalmuseum, Band 2).
Percival Price: Campanology. Europe, 1945-1947. A report on the
condition of carillons on the continent of Europe as a result
of the recent war, on the sequestration and melting down of
bells by the central powers, and on research into the tonal
qualities of bells made accessible by war-time dislodgment, Ann
Arbor 1948.
Ernst Sauermann. Die deutsche Glocke und ihr Schicksal im
Krieg, in: Deutsche Kunst und Denkmalpflege, Jg. 1952, s. 1432.
Sigrid Thurm: Die ersten vier Bände des Deutschen Glockenatlas,
in: Jahrbuch für Glockenkunde, Band 1-2, 1989/1990, s. 111-122.
Sigrid Thurm: Die Glocken im Krieg und in der ersten
Nachkriegszeit, Das Münster. Zeitschrift für christliche Kunst
und Kunstwissenschaft, Jg. 43, 1990, Heft 1, s. 37-42.
Ludwig Veit: Das Deutsche Glockenarchiv im Germanischen
Nationalmuseum 1965-1985, in: Lusus campanularum. Beiträge zur
Glockenkunde (= Arbeitsheft 30 des Bayerischen Landesamtes für
Denkmalpflege), München 1986, s. 91-98.
Download

REKVIZICE ČESKÝCH ZVONŮ ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ