1
OBSAH
1. Úvod
1.1. Stručný přehled vývoje, historie
1.2. Definice, náplň a cíl
1.2.1. Metody práce
1.2.2.Uplatnění zoohygieny a prevence chorob v chovatelské praxi
2. Hygiena stájového prostředí
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
2.1. Fyzikální faktory stájového ovzduší
2.1.1. Teplota vzduchu
2.1.2. Vlhkost vzduchu
2.1.3. Proudění vzduchu
2.1.4. Sluneční záření a osvětlení stájí
2.1.4.1. Účinky slunečního záření
2.1.4.2. Oslunění a osvětlení stájí
2.1.5. Tlak vzduchu
2.1.6. Hluk
2.2. Chemické vlastnosti stájového ovzduší
2.3. Biologické faktory stájového ovzduší
3. Hygiena vody a napájení
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
3.1. Pitná voda
3.2. Indikace pro vyšetření napájecí vody
3.3. Potřeba vody pro hospodářská zvířata
3.4. Minimální teplota napájecí vody pro zvířata
3.5. Úprava a dezinfekce vody
4. Hygiena výživy
(Prof. MVDr. J. Kursa, DrSc.)
4.1. Poruchy zdraví nutričního původu
4.1.1. Metabolické poruchy
4.1.2. Vitaminy a zdraví hospodářských zvířat
4.1.3. Mikrobiální a toxické vlivy krmiv
4.1.4. Alimentární intoxikace
4.1.5. Prevence aktuálních otrav hospodářských zvířat
5. Hygiena staveb a stájových objektů
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
5.1. Výběr stavebního místa
5.1.1. Veterinární ochranná pásma
5.1.2. Stavební místo
5.1.3. Při navrhování staveb pro živočišnou výrobu je nutno prověřit
5.1.4. Při navrhování staveb pro živočišnou výrobu je nutno vyloučit
5.1.5. Další zásady, které je nutno respektovat
5.2. Hlavní zoohygienické zásady projekce, výstavby a provozu stájí
2
5.2.1. Černobílý systém provozu
5.2.2. Pomocné stájové objekty zdravotního významu
5.2.3. Turnusový provoz
5.3. Výměna vzduchu - větrání
5.3.1. Přirozené větrání
5.3.2. Nucené větrání
5.4. Hygiena obvodového pláště a podlah
6. Asanace prostředí
(Doc. MVDr. J. Vítovec, CSc.)
6.1. Dezinfekce
6.2. Dezinsekce
6.3. Deratizace
6.4. Asanační podniky
7. Základní údaje o patologických procesech a chorobách
(Prof. MVDr. J. Kursa, DrSc.)
7.1. Zdraví
7.2. Nemoc jako celkový projev organizmu
7.3. Patologické procesy
8. Obranné mechanizmy organizmu
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
8.1. Imunitní odpověď
8.2. Vrozená a získaná imunita
8.2.1. Vrozená imunita
8.2.2. Získaná imunita
8.3. Imunogeny a antigeny
8.3.1. Imunogen
8.3.2. Základní charakteristiky imunogenů a imunogenecity
8.4. Systém a fáze získané imunitní odpovědi
8.5. Mechanizmy odstraňování antigenu
8.6. Protilátky - imunoglobuliny
8.7. Vrozená a získaná imunita u hospodářských zvířat
8.7.1. Přirozeně získaná imunita aktivní
8.7.2. Přirozeně získaná imunita pasívní
8.7.3. Uměle získaná imunita aktivní
8.7.4. Uměle získaná imunita pasívní
8.8. Patologie imunity
8.8.1. Imunologická nedostatečnost (insuficience)
8.8.2. Alergie
8.8.3. Anafylaxe
9. Ekonomika zdraví
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
9.1. Způsoby ovlivňování užitkovosti zvířat chorobami
9.2. Měřitelné vlivy chorob na užitkovost zvířat
9.3. Vliv chorob na produktivitu stáda
9.4. Vliv úrovně zdravotní péče na užitkovost zvířat
9.5. Vliv onemocnění zvířat na pohodu (Welfare) lidí a zvířat
9.6. Metody měření ekonomické úspěšnosti prevence a chorob (kontroly chorob)
10. Léčiva v chovatelské praxi
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
3
10.1. Právní normy a léčiva
10.2. Farmakologické minimum
10.2.1. Léčivo - dávka- biologický systém
10.2.2. Opakované podání léčiva
10.2.3. Rezidua léčiv a ochranné lhůty
10.3. Nejčastěji užívané skupiny léčiv
10.3.1. Vitamíny a minerální látky
10.3.2. Stimulátory růstu
10.3.3. Léčiva užívaná proti parazitům
10.3.4. Antibiotika a chemoterapeutika
10.3.5. Léčiva upravující činnost zažívacího traktu
10.3.6. Léčiva pohlavního aparátu
10.3.7. Léčiva užívaná v terapii zánětů
10.4. Veterinární lékárnička 1. Pomoci
11. Právní normy v péči o zdraví zvířat a ochraně zvířat proti týrání
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
11.1. Veterinární péče
11.2. Orgány veterinární péče
11.3. Zdravotní nezávadnost živočišných produktů
11.4. Ochrana zvířat proti týrání
12. Přemísťování a přeprava zvířat
(Prof. MVDr. J. Kursa, DrSc.)
13. Zoonózy
(Prof. MVDr. F. Jílek, CSc.)
4
PŘEDMLUVA
Předkládáme posluchačům skripta pro předmět zoohygiena a prevence chorob
hospodářských zvířat, který je na zemědělských fakultách univerzit a vysokých škol
vyučován od samého začátku jejich vzniku. Obsah a pojetí učebního textu nastiňuje zaměření
discipliny, koncepci výuky a odráží tradici předmětu.
Vzhledem k limitovanému rozsahu mohou být následující kapitoly toliko základní
pomůckou pro individuální studium. Nemohou nahradit aktivní individuální účast na výuce a
systematický kontakt s odbornou literaturou. Pro šíření potřebných informací je zařazen
seznam specializovaných publikací, ze kterých bylo při zpracovávání skript čerpáno.
Od zveřejnění posledního vydání skript značně přibylo nových poznatků ve
veterinární medicíně a v zemědělských vědních oborech, které tvoří společný vědomostní
základ předmětu. Současně došlo k velmi podstatným změnám v našem zemědělství
(transformace ekonomiky, vytvářením rozšiřování a diverzifikaci nové podnikatelské sféry
ect.). Akcelerujícím způsobem narůstá tlak na intenzitu chovu a jakost potravin živočišného
původu.
Není také na druhé straně bez významu, že se projevují některé nedostatky
z hlediska dodržování zásad obecné protinákazové prevence v chovech zvířat, ať již jako
dědictví minulosti (kupř. otevřené obraty stád), anebo jako průvodní jevy nových poměrů
v zemědělství a vzniku nových chovatelských režimů (menší zkušenosti a odborné znalosti
nových chovatelů, chov dvou nebo více druhů hospodářských zvířat v jednom chovatelském
zařízení ect.)
Vlivem působení neustále se měnících složek vnějšího prostředí na organizmus
hospodářských zvířat chovaných často ve velkovýrobních podmínkách (vysoké počty zvířat
na relativně malé ploše, omezený přirozený pohyb, chemizace zemědělské výroby apod.)
vystupuje do popředí řada zcela nových patologických procesů. Zatímco mnohá onemocnění
ztratila na významu, jiné choroby se stávají závažnějšími. Platí to především pro některé
nákazy (kupř. mor prasat, BSE - bovinní spongiozní encephalopatie ect.).
Nelze rovněž přehlédnout, že souběžně s velikostí stád, s industriálním způsobem
chovu a s tendencemi o maximalizaci ekonomického efektu je často věnováno stále méně
pozornosti zvířeti jako jedinci. Změnit tuto situaci předpokládá omezit působení strategie
převážně technické a nastolit strategii v převaze biologickou přikládající odpovídající význam
chovatelské péči, krmení, ustájení a zdravotně veterinárním opatřením. Na štěstí jsme již ale
také svědky toho, že s rozvojem vědeckých poznatků a s narůstajícím zájmem o obory
objasňující principy přirozeného chovu hospodářských zvířat se prohlubují poznatky o
významu dobrého zdravotního stavu produkčních jedinců. Termín p o h o d a (welfare) se
stává klíčovým pojmem v nových zákonech a vyhláškách. Je kladen důraz i na další úkol působit k tomu, aby životní prostředí nebylo poškozováno nepříznivými vlivy, majícími
souvislost s chovem zvířat a zpracováním živočišných produktů.
Všechny výše uvedené skutečnosti a hlediska byly impulsem a motivačním
aspektem pro sepsání těchto skript. Všem našim posluchačům přejeme, aby jim přinesla
kladné podněty pro studium a tak přispěla k jejich dobrým výsledkům v budoucí odborné
činnosti.
Dovolujeme si poděkovat panu prof. MVDr.ing. Pavlovi Jelínkovi, DrSc. za recenzi
rukopisu a cenné připomínky. Rovněž děkujeme všem spolupracovníkům na katedře
5
veterinárních disciplin agronomické fakulty ČZU v Praze a katedry anatomie a fyziologie
hospodářských zvířat JČU v Českých Budějovicích za jejich příkladnou technickou pomoc.
Autoři
2. HYGIENA STÁJOVÉHO PROSTŘEDÍ
Podmínkou pro uplatnění genetického potenciálu hospodářských zvířat je odpovídající
výživa, ošetřování a v neposlední řadě stájové prostředí, ve kterém zvířata chováme. Zde je
nejvýznamnější bezprostřední okolí, které zvířata obklopuje a to je stájové ovzduší mikroklima. Např. teplota stájového vzduchu má přímý vliv na intenzitu metabolizmu a
produkci zvířat a nepřímý vliv na jejich zdraví a welfare (pohodu). Je proto důležité pochopit
termální vztahy mezi zvířaty a stájovým ovzduším a termální vztahy mezi stájovým
mikroklimatem a okolním prostředím. Nevyhovující ustájení a nevhodné mikroklima může
způsobit teplotní stres zvířat, který přímo ovlivňuje ztráty produkce a zhoršuje pohodu zvířat.
Nedostatečná ventilace zvyšuje riziko onemocnění zvířat a zdraví může být přímo poškozeno
vysokými atmosférickými koncentracemi nebezpečných plynů, zejména čpavku.
Kvalitu mikroklimatu ovlivňují:
• fyzikální faktory - teplota a vlhkost vzduchu (teplotně-vlhkostní komplex), proudění
vzduchu, ochlazovací hodnota vzduchu, sluneční ozáření, osvětlení, barometrický tlak a
přiřazuje se sem i hluk
• chemické faktory - chemické složení vzduchu, zejména s ohledem na koncentrace
toxických plynů - čpavku, oxidu uhličitého, sirovodíku
• biologické faktory - prach a mikroorganismy rozptýlené v ovzduší.
2.1. FYZIKÁLNÍ FAKTORY STÁJOVÉHO OVZDUŠÍ
2.1.1. Teplota vzduchu
Teplota vzduchu je nejvýznamnějším faktorem, neboť na její změny musí okamžitě
organismus stálotepelných živočichů reagovat, což může v extrémních případech ovlivnit
užitkovost, nebo dokonce zdraví zvířat.
Homoiotermní, neboli stálotepelní živočichové si udržují relativně stálou teplotu těla a
to proto, aby rychlost biochemických reakcí v těle příliš nekolísala a aby byly neustále k
dispozici všechny fyziologické funkce, které živočich potřebuje k normálnímu životu a
6
obraně. Mají tedy vyvinutou složitou fyziologickou funkci, nazývanou termoregulace, jíž
pomocí organismus udržuje stálou tělesnou teplotu. Té je možno dosáhnout jedině při
vyrovnané tepelné bilanci organismu. Teplota prostředí je téměř vždy nižší, než tělesná
teplota zvířat a proto se z fyzikálního hlediska jedná převážně o přechod tepla z těla zvířete
do prostředí.
7
Vliv teplot prostředí na homoiotermní organismus (upraveno podle Bodi a kol., 1990)
1 ⎯ 1´- zóna termického komfortu - zvíře udržuje tělesnou teplotu s minimální účastí
termoregulačních mechanizmů
2 ⎯ 2´ - zóna termické neutrality - je vymezena dolní a horní kritickou teplotou prostředí v blízkosti těchto kritických teplot se aktivují termoregulační mechanizmy
3 ⎯ 3´ - zóna homoiotermie - pouze v této zóně jsou homoiotermní živočichové schopni
udržet konstantní teplotu těla
4 ⎯ 4´ - zóna přežívání - v rámci tohoto tepelného rozmezí jsou živočichové schopni
přežívání
8
Termoregulace probíhá na třech úrovních a to reflexní, fyzikální a chemické.
Reflexní termoregulace se spouští na základě informací z teplených receptorů, uložených
hluboko v kůži. Informace jsou předávány do termoregulačního centra v hypotalamu. Na
jejich základě termoregulační centrum zajišťuje funkce sloužící buď k redukci tepelných ztrát
a zvýšení tepelné produkce v prostředí chladném, nebo zvyšují výdej tepla a snižují tepelnou
produkci v horkém prostředí.
Do reflexní termoregulace zahrnujeme tři pochody a sice regulaci přítoku krve, změnu
účinné plochy povrchu těla a regulaci izolační vrstvy, styčné se vzduchem.
V chladném prostředí dochází k vazokonstrikci malých cév v kůži, což je řízeno
centrem v hypotalamu a vazomotorickým centrem v prodloužené míše. Dále dochází k
vazodilataci hluboko uložených cév, extrapyramidálním systémem se spouští reflex
svalového třesu, zvyšuje se metabolická činnost jater, produkce ACTH a TSH, aktivizuje se
dřeň nadledvin a podněcuje se tělesný pohyb jedince.
V prostředí vysokých teplot dochází k vazodilataci malých cév v kůži, což umožňuje
zvýšený výdej tepla radiací a kondukcí. Dále dochází k vazokonstrikci hlouběji uložených
cév, zrychluje se srdeční činnost, aktivizuje se reflex pocení, dochází k větší evaporaci,
omezují se metabolické procesy a snižuje se volní (vůlí ovládaná) aktivita.
Při změně účinné plochy povrchu těla za vysokých teplot prostředí se zvířata snaží
vystavit co největší část povrchu těla chladnějším plochám. Zvířata vyhledávají vlhké
betonové podlahy nebo vlhkou zem, stín a pod. V chladném prostředí naopak zmenšují
styčnou účinnou plochu na minimum, zvířata se schoulí, shlukují se a tisknou se k sobě.
K regulaci izolační vrstvy dochází např. zježením srsti, což je důsledek reflexního
stažení pilomotorických svalů. Tím se vytvoří okolo těla zvířat vzduchová izolační vrstva,
chránící organismus před nadměrnými ztrátami tepla. Ztráty tepla se mohou reflexní
termoregulací snížit až o 70 %.
Fyzikální termoregulace zajišťuje výdej tepla z organismu. Teplo z organismu
odchází při evaporaci (odpařování) vody a to jednak z povrchu těla, z plic a z dýchacích
cest. Na povrch těla přichází nepřetržitě difuzí a osmózou (většinou u organismů bez potních
žláz) voda, která se odpařuje. Tento jev se nazývá perspiratio insensibilis - nepozorovatelné
odpařování. Množství odpařené vody z plic a dýchacích cest závisí na frekvenci dechu a
teplotě a relativní vlhkosti vzduchu. U zvířat při odpočinku se takto ztrácí 25 % tepla.
Perspiratio sensibilis je pozorovatelné odpařování vody (potu) u jedinců s potními žlázami.
Nejvíce s potí kůň, málo a obtížně se potí skot, nepotí se prase a drůbež, která je
existenčně vázána na odpar z dýchacích cest.
Dále je teplo z povrchu těla vydáváno radiací (vyzařováním), ke které dochází při
rozdílných teplotách dvou předmětů vzájemně se nedotýkajících. Intenzita radiace je závislá
na velikosti rozdílu teplot mezi povrchem těla a povrchem jiného předmětu a na jejich
vzdálenosti od sebe.
Vedení tepla (kondukce) - podmínkou je rozdílná teplota dvou předmětů, které se
však vzájemně dotýkají. Jde tedy o přímé předávání tepla mezi molekulami.
Proudění (konvekce) - teplo je odváděno nebo přiváděno vzduchem, proudícím okolo
těla. Předávání tepla závisí na rychlosti proudění vzduchu, rozdílu teplot a vlhkosti vzduchu.
U vysokoužitkových zvířat, zejména dojnic jde při procesech termoregulace většinou
o vydávání tepla, neboť vysokoužitková dojnice vyprodukuje třikrát více tepla, než je potřeba
pro udržení její tělesné teploty.
9
Na odpaření 1 g vody se spotřebuje asi 2,5 kJ. Množství vody, které se odpaří, závisí
též na ostatních fyzikálních faktorech prostředí. Suchý vzduch urychluje odpaření, teplý a
vlhký vzduch je pro regulaci tělesné teploty všemi uvedenými způsoby (radiací, kondukcí a
evaporací) velmi nepříznivý.U skotu se odhaduje v průměru výdej tepla v poměru evaporace
20 %, radiace 10 % a konvekce 70 %.
Jestliže v chladném prostředí nestačí reflexní a fyzikální regulace v zabránění poklesu
teploty tělesného jádra, spouští se termoregulace chemická. Její konečný efekt je dán úrovní
oxidačních reakcí v organismu. Při poklesu teploty tělesného jádra pod kritickou teplotu se
uvolňují glykogenové rezervy a zvyšuje se energetický metabolismus za současného zvýšení
spotřeby kyslíku. Naopak při vyšších teplotách se metabolismus snižuje, sníží se i oxidační
pochody a spotřeba kyslíku, což má za následek, mimo jiné, snížení užitkovosti zvířat.
Tepelná bilance organizmu
Tvorbu a výdej tepla organismu souhrnně vyjadřuje rovnice tepelné bilance:
M - EV ± RA ± KD ± KV ± KR = O
M - produkce tepla
EV - evaporace
RA - radiace
KD - kondukce
KV - konvekce
KR - vyrovnání tepla přijatého krmiva a nápoje
Produkce tepla (M) je u daného druhu závislá na metabolické aktivitě, která souvisí s
výživou a užitkovostí. Výdej tepla závisí na vnějším prostředí, klimatické adaptaci,
konstrukci staveb a použitých technologiích.
Hygienický a zdravotní význam teploty vzduchu
Složitost vztahů mezi prostředím a organismem zvířat účelně zjednodušují Para a kol.
(1992) na reakce zvířat v jednotlivých kritických fázích jejich životního cyklu, a to ve fázi
neonatální (novorozenecké), postpubertální (po dosažení pohlavní dospělosti), reprodukční a
produkční a dále je rozvádějí následujícím způsobem:
V průběhu prvních dnů a týdnů prožívají mláďata hospodářských zvířat kritické
období, neboť se dostávají ze stabilního prostředí dělohy do prostředí s proměnlivými
klimatickými parametry. Důležité životní funkce již neprovádí orgány matky, ale orgány
novorozence. Zvyšuje se nebezpečí infekce a poranění. Organizmus mláděte je vystaven
účinku kombinovaného stresu v potenciálně nepříznivém prostředí. Proto je pro bezztrátový a
úspěšný odchov mláďat velmi důležité, aby první adaptační období proběhlo v optimálních
podmínkách vnějšího prostředí.
U narozených prasat a vylíhlých kuřat se ještě v průběhu několika týdnů vyvíjí
fyzikální složka termoregulace. V důsledku toho může být chladový stres přímou příčinou
úhynů mláďat.
V porovnání s dospělými zvířaty mají novorozenci větší poměr povrchu těla, který
odvádí teplo k objemu těla, který teplo produkuje. Je nedostatečně vyvinuté osrstění, chybí
izolační vrstva podkožního tuku. Ztráty mimobuněčné tekutiny odparem z povrchu těla, velmi
důležité při termoregulaci, jsou dvojnásobně vyšší, než u dospělých zvířat. Tyto funkční a
10
morfologické odlišnosti mláďat způsobují za stejných mikroklimatických podmínek rychlejší
výměnu tepla s okolním prostředím, než u dospělých zvířat. Teplotní stres, vyvolaný jak
vysokými, tak nízkými teplotami může ovlivnit rychlost růstu mláďat, avšak hlavní příčinou
ztrát je sekundární onemocnění, hlavně bakteriálního původu.
Tepelný stres vyvolaný vysokými teplotami snižuje hladinu imunoglobulinů v séru
mláďat v souvislosti se zvýšením koncentrace kortizolu, který urychluje „uzavírání“ střevní
sliznice a tím omezuje vznik kolostrální imunity.
Bylo zjištěno, že podchlazení organismu mláďat vede k mnohonásobnému pomnožení
zárodků E. coli, mezi kterými mohou být kmeny podmínečně patogenní, nebo patogenní.
Mikroklima tedy může přímo souviset s průjmovým onemocněním mláďat.
Tepelný stres ovlivňuje reprodukci četnými fyziologickými mechanizmy a projevuje
se poruchami estrálních cyklů, oplození, funkce dělohy, hormonálního stavu, časného vývoje
embrya a růstu plodu.
V produkčním období se u hospodářských zvířat setkáváme s poškozením zdraví
extrémními teplotami poměrně zřídka. Jsou-li však zvířata vystavena teplotám vnějšího
prostředí mimo jejich zóny termoneutrality, dochází u nich ke změnám metabolismu, což má
přímý negativní vliv na produkci. Obecně lze říci, že naše hospodářská zvířata jsou odolnější
vůči chladu a citlivější na vyšší teploty.
Dynamika teploty vzduchu ve stájích
Para a kol. (1992) považují vztahy mezi stavebněkonstrukčním řešením a
provozováním stájí a zdravotním stavem zvířat za velmi složité.
Kolísání vnějších teplot přímo ovlivňuje kolísání teplot ve stájích. Tyto výkyvy
můžeme zmírnit případně eliminovat instalací klimatizačních zařízení s automatickou
regulací, která se uplatňují hlavně v intenzivních chovech drůbeže a prasat. V letním období
nelze výkyvům teplot ve stájích zabránit, neboť je nutno splnit vysoké požadavky na výměnu
vzduchu.
Tepelně izolační a tepelně akumulační vlastnosti stavby rozhodují o fázovém posunu
teplot a horizontálním a vertikálním rozložení teploty ve stájích. Při změnách teplot vnějšího
prostředí dochází u staveb s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi k podstatným změnám
teploty uvnitř asi za 4 - 6 hod. U nedostatečně izolovaných staveb se fázový posun teploty
projevuje již za 30 - 60 min.
Horizontálně se teplota vzduchu snižuje od středu stáje směrem k obvodovým
konstrukcím. Se zvyšujícím se rozdílem teplot mezi středem stáje a zónou u obvodových
konstrukcí se zvyšuje i proudění vzduchu se svojí ochlazovací schopností. Na povrchu
obvodových stěn může dojít až k vzniku rosnému bodu s následnou kondenzací vodních par.
Zvlhnutím obvodových konstrukcí se zvyšuje jejich tepelná vodivost, zvyšují se ztráty tepla,
vytvářejí se plísně a zhoršuje se celkové mikroklima. Vzhledem k horizontálnímu rozložení
teplot je lépe umisťovat kotce s mláďaty do středu staveb a chodby a kaliště situovat k
obvodovým konstrukcím.
Vertikálně stoupá teplota vzduchu od podlahy ke stropu, přičemž by rozdíl v rámci 1
metru výšky neměl překročit 1 oC. Při špatně tepelně izolovaných podlahách se setkáváme ve
stájích s rozdíly mezi teplotami nad podlahou a pod stropem i do 10 oC. Tato skutečnost je
zejména významná při ustájení zvířat ve vícepodlažních klecích. Za takovýchto podmínek
není možno zajistit pro všechna zvířata stejné hodnoty mikroklimatu. Problém může vyřešit
vzduchotechnika s nucenou vertikální cirkulací, je však velmi nákladná.
Dynamiku teploty vzduchu ve stáji významně ovlivňuje větrání. Zejména v letním
období je větrání intenzivní, neboť je nutno odvést přebytek vyprodukovaného tepla. Tím se
vyrovnává dynamika vnitřních teplot s vnějšími.
11
Na zvířata působí v zimním období velmi škodlivě nárazové krátkodobé vyvětrání
stájí, neboť po dlouhodobém setrvání v teplejších podmínkách dojde k náhlému poklesu
teploty, na který se zvířata nestačí adaptovat.
Počet ustájených zvířat musí odpovídat projektovému řešení stavby, jehož součástí je
výpočet tepelné bilance stavby. Nenaplnění, stejně jako přeplnění stájí nepříznivě ovlivňuje
nejen teplotu vzduchu, ale i celkové mikroklima, což vede v konečném důsledku ke ztrátám
na užitkovosti poškozováním zdravotního stavu zvířat.
2.1.2 Vlhkost vzduchu
Vlhkost vzduchu je dána obsahem vodních par, které jsou ve vzduchu sice vždy, ale v
proměnlivém množství. Vyjadřuje se následujícími bioklimatologickými hodnotami:
Měrná (dříve absolutní) vlhkost vzduchu je skutečné množství vodní páry ve vzduchu.
Vyjadřuje se buď v gramech vodní páry v m3 vzduchu (g . m-3) (a), nebo v jednotkách tlaku
vodní páry v pascalech (e).
Maximální vlhkost vzduchu je největší množství vody, které je vzduch za dané teploty a
tlaku schopný pojmout v plynném skupenství. Vyjadřuje se v g . m3 vzduchu (A), nebo v
pascalech (E).
Relativní vlhkost vzduchu (RV) je poměr měrné vlhkosti k maximální za dané teploty,
udávaná v procentech. Je to hodnota vzhledem k organismu zvířat výstižná a proto se ve
stájích vyjadřuje vlhkost vzduchu nejčastěji touto hodnotou.
a
e
RV = ------- . 100
RV = -------- . 100
A
E
Relativní vlhkost ekvivalentní (virtuální) (RV ekv) je vlhkost vzduchu v hraniční vrstvě
tělesa, které má odlišnou teplotu od teploty ovzduší. V bioklimatologii člověka a zvířat se
ekvivalentní relativní vlhkost vzduchu označuje jako fyziologická vlhkost vzduchu.
Je-li povrchová teplota tělesa vyšší než teplota okolního vzduchu, je relativní virtuální vlhkost
ve srovnání s vlhkostí ovzduší nižší a zvyšuje se odpařování vody z povrchu těla. V opačném
případě dochází ke kondenzaci vodních par na povrchu.
Et
RV ekv = ---------- . r (%)
Et´
Et - tlak nasycené páry při dané teplotě vzduchu
Et´- tlak nasycené páry při povrchové teplotě tělesa
r - relativní vlhkost okolního vzduchu
Rosný bod udává teplotu, při které je dosaženo maximální vlhkosti, to je 100 % nasycení.
Měrná vlhkost se rovná maximální vlhkosti. Při poklesu teploty pod rosný bod dochází ke
kondenzaci vodních par a tvoří se mlha. Stejně tak dochází ke kondenzaci vodních par na
povrchu chladnějších předmětů.
12
Sytostní doplněk je množství vodních par, které je vzduch schopen ještě pojmout k úplnému
nasycení. Je to rozdíl mezi maximální a absolutní vlhkostí.
Hygienický význam vodních par ve vzduchu
Vysoká vzdušná vlhkost zvyšuje tepelnou vodivost vzduchu (vzduch nasycený
vodními parami má tepelnou vodivost asi desetkrát vyšší, než suchý vzduch). Vodní pára má
vyšší měrné teplo, než suchý vzduch a proto je k ohřátí vlhkého vzduchu o 1 oC potřeba
většího množství tepla. Vlhký vzduch více pohlcuje tepelné záření. Z toho vyplývá, že čím je
vzduch vlhčí, tím jsou vyšší ztráty tepla z organismu zvířat radiací. Vysoká vzdušná vlhkost
ovlivňuje výdej tepla z organismu. Při vysoké vlhkosti a vysoké teplotě se snižuje tepelný
spád mezi povrchem zvířat a prostředím, omezuje se výdej tepla konvekcí a současně i
evaporací z povrchu těla. Nahromaděné teplo v organismu má za následek vznik hypertermie.
Při vysoké vlhkosti a nízké teplotě se tepelný spád zvětšuje, organismus ztrácí více tepla, než
je schopný vyprodukovat a dochází k podchlazení.
Vlhkost vzduchu je třeba vždy posuzovat společně s teplotou a často se označuje jako
teplotně-vlhkostní komplex.
U mláďat s nedostatečně vyvinutou reflexní složkou termoregulace, jako jsou selata a
drůbež může dojít při vysoké vlhkosti a nízké teplotě vzduchu k chladovému stresu. Vysoká
vlhkost je tak pro zvířata nepříznivá jak při nízkých, tak při vysokých teplotách.
Nepříznivá je i nízká vlhkost pod 50 %. Kombinace nízké vlhkosti a vysoké teploty
(vysoký sytostní doplněk) způsobuje nadměrný odpar vody z dýchacích cest. Porušuje se
ochranná hlenová bariéra sliznic a ty se stává vstupní branou pro vniknutí patogenů. Při nízké
vlhkosti se zvyšuje dehydratace tkání, snižuje se příjem krmiva a zvyšuje se příjem vody.
Snižuje se užitkovost zvířat.
Vlhkost vzduchu ovlivňuje prašnost prostředí. Prachové částice představují
kondenzační jádra pro vodní páru. Ve vlhkém prostředí se zvětšuje měrný povrch částic,
které rychleji sedimentují na podlahu. Za nižší vlhkosti setrvávají prachové částice významně
déle ve vzduchu, což je nepříznivé v objektech s nadměrnými zdroji prašnosti (krmení
suchým krmivem a pod.).
Při nízké vlhkosti dochází k vysychání hluboké podestýlky zejména v chovech
drůbeže a zvyšuje se tak prašnost.
Základní opatření proti vysoké vlhkosti ve stájích:
• upravit technologii ustájení (stelivová, roštová a pod.) a správně jí využívat,
• dodržovat zásady technologie provozu - pravidelné nastýlání a odkliz hnoje zvláště
tekutého, fungující kanalizační zařízení, větrání a vytápění podle technologie,
• zajistit intenzivní větrání, při kterém se odvádí vzduch s vyšší měrnou vlhkostí a přivádí
vzduch s nižší měrnou vlhkostí. I když v zimě může docházet k vyšším ztrátám tepla,
nesmí se větrací systémy nikdy vyřadit z funkce.
Při nízké vlhkosti je nutno vlhčit vzduch.
2.1.3 Proudění vzduchu
Vzduch proudí vždy z míst s nižší teplotou, kde je vyšší tlak vzduchu do míst s
teplotou vyšší, kde je tlak vzduchu nižší. Vzduch ve stáji proudí jak turbulentně (vířivě), tak i
přímočaře. Ovlivňují to konstrukce, systémy větrání, otevírání oken a vrat, výskyt netěsností a
13
pod. a vznikají tak velice složité a nerovnoměrné poměry v proudění vzduchu. Směr
proudění vzduchu lze jen velmi nesnadno odhadnout. Přiváděný chladnější a těžší vzduch
klesá k podlaze a po ohřátí se jako teplejší proud rozptyluje vzhůru ke stropu.
Chceme-li zhodnotit vliv proudění vzduchu na organismus, musíme znát jak směr
proudění vzduchu, tak rychlost proudění. Význam proudění vzduchu spočívá v ochlazování
kůže zvířat a v ovlivňování vydávání tepla z organismu zvířat. Jeho účinek se zvyšuje u zvířat
nedostatečně osrstěných s malou vrstvou podkožního tuku, resp. na těch částech těla, které
jsou nedokonale osrstěné, jako je mléčná žláza.
Vzduch se má v dosahu zvířat při optimálních teplotách pohybovat maximálně do
rychlosti 0,3 m . s-1, při vysokých teplotách může být rychlost vyšší, u dospělých zvířat až
přes 1 m . s-1. Proudění vzduchu těchto rozmezích má příznivý účinek na krevní oběh a
látkovou výměnu. Při vyšších rychlostech a při nízké teplotě prostředí však nastává nadměrné
ochlazení. Zvláště nepříznivé je proudění vzduchu označované jako průvan, což je jemný
pohyb vzduchu v uzavřeném prostoru jedním směrem, který způsobuje ochlazování jen určité
části těla. Na těchto částech těla dochází k vazokonstrikci, nedostatečnému prokrvení a tím k
podchlazení. V orgánech s nedostatečným prokysličením se snižuje fagocytární schopnost a
zvyšují se předpoklady pro vznik zánětů, jako např. mastitidy. Za průvan se považuje stav,
kdy rychlost proudění vzduchu převyšuje 0,3 m . s-1. Ve stájích vzniká průvan při větrání, při
příčném otevírání oken a dveří a nebo při netěsnostech.
Ochlazovací hodnota (ochlazovací konstanta, ochlazovací veličina, katahodnota)
Z uvedeného vyplývá, že na organismus zvířete působí teplota, vlhkost a proudění
vzduchu ve stájových prostorech a to souborně. Dochází tak ke ztrátě tepla z povrchu
organismu. Tuto ztrátu vyjadřuje ochlazovací hodnota. Ochlazovací hodnota je množství
tepla, které je za dané mikroklimatické situace vydáváno z jednotky povrchu těla za určitý
časový úsek. Dříve se vyjadřovala v mcal . cm-2 . s-1, nově se vyjadřuje v W . m-2. ( 1 mcal .
cm-2 . s-1 = 41,86 W . m-2). Pro hodnocení ochlazovací veličiny slouží následující stupnice:
Ochlazovací veličina
všeobecně nízká
(teplo, horko, dusno)
nízká pro dospělá zvířata,
optimální pro mláďata
optimální pro dospělá zvířata,
zvýšená pro mláďata
zvýšená - všem kategoriím
chladno
vysoká - všem kategoriím
zima
W . m-2
126 - 209
mcal . cm-2 . s-1
3-5
209 - 293
5-7
293 - 419
7 - 10
419 - 502
10 - 12
nad 502
nad 12
2.1.4 Sluneční záření a osvětlení stájí
Sluneční záření je zdrojem světla a tepla na naší Zemi. Spektrum tohoto záření se
rozkládá od gama záření s vlnovou délkou 10-4 přes rádiové vlny s kilometrovými vlnovými
délkami až po proud různých částic (tzv. korpuskulární záření), kde převládají hlavně protony
a elektrony. Při prostupu slunečního záření atmosférou se jeho intenzita zeslabuje asi na 40
%.
14
Největší část energie vysílané sluncem se nachází ve spektru od 200 do 3000 nm. V
ultrafialové, viditelné a infračervené oblasti slunečního spektra se vyzařuje až 99 % veškeré
energie.
Vlnová délka, zastoupení a účinek paprsků slunečního spektra
(upraveno podle Rosochy a kol., 1989):
Z
á
ř
e
n
í
u
l
t
r
a
f
i
a
l
o
v
é
vlnová délka
*
UV - C
100 - 280
280 - 320
i
n
f
r
a
č
e
r
v
e
n
é
UV - B
charakteristika účinku
zastoupení
slunečním
spektru
ve podíl
intenzity
zemském
povrchu
silný biologický = chemický prakticky
ne
účinek
(v záření umělých
zdrojů)
-
různé reakce v organizmu,
mohutný profylaktický a
léčebný účinek
ano
1%
slabě biologicky účinné
320 - 400
v
i
d
i
t
e
l
n
é
označení
paprsků
400 - fialové
- modré
- až zelená
- žlutá
760 - červené
760 - 1400
1400 - 3000
3000 - 10 6
UV - A
ano
viditelné
světlo
světelný = optický účinek
IR - A
t
e
p
e
l
n
ý
IR - B
IR - C
ano
ú
č
i
n
e
k
krátkovlnné
tepelné
záření
39 %
silné zastoupení
60 %
dlouhovlnné
tepelné
záření
málo zastoupené
dlouhovlnné
tepelné
záření
hlavně
v tepelném záření
Země
--
* údaje jsou uvedeny v nanometrech (1 nm = 10-9 m)
Odraz a pronikání paprsků do kůže
na
15
(upraveno podle Rosochy a kol., 1989)
a - ultrafialové paprsky
b - viditelné paprsky
c - infračervené paprsky
16
2.1.4.1. Účinky slunečního záření
Sluneční záření je nezbytnou podmínkou pro existenci života na Zemi a má široké
spektrum účinnosti. Receptorem pro celé spektrum je u hospodářských zvířat jakož i u
ostatních živočichů kůže, pro viditelné spektrum pak oko. Účinek slunečního záření je
rozdílný podle vlnové délky.
Ultrafialové záření má obecně účinky fotochemické (fotosyntéza a fotolýza) a fotoelektrické
(fotoionizace). Na organizmus má následující specifické účinky:
• Erytemální účinek způsobuje zčervenání kůže (erytema solare). Vzniká u nepigmentované
neosrstěné kůže, kde část paprsků proniká hlouběji do pokožky. Při delším působení
dochází k zánětu kůže, tvorbě puchýřů s nekrózou a k zvýšení teploty. Na sliznicích mimo
zčervenání vyvolává zánětlivé změny na rohovce a spojivce a může poškodit i čočku.
• Fotochemický účinek na fotosenzibilizátory, které způsobují hypersenzibilitu kůže na
sluneční záření. Známé je onemocnění fagopyrismus, které se projevuje kožními
vyrážkami a záněty kůže zvířat krmených pohankou při dlouhém pobytu na slunci.
• Pigmentační účinek, což je účinek ochranný.
• Účinek na tvorbu vitaminů D2 a D3 .
• Celkový účinek stimulační se projevuje tvorbou látek, aktivujících některé enzymy, které
se uplatňují při tkáňovém dýchání a obranných procesech. Dále stimuluje hypofýzu,
štítnou žlázu a vegetativní nervový systém.
• Stresový účinek způsobují vysoké nebo nízké dávky u zvířat, která náhle změnila
prostředí, v kterém dlouhodobě žila (zvířata trvale žijící ve stájích jsou vypuštěna a trvale
musejí pobývat ve volném nezastíněném prostoru a naopak).
• Baktericidní (germicidní) účinek - za několik minut až hodin usmrtí většinu
choroboplodných zárodků. Tento účinek závisí na odolnosti mikroorganizmů a prašnosti
prostředí, neboť UV záření neproniká do hloubky, ale působí povrchově.
Viditelné světlo
Účinky viditelného záření na organismus se uplatňují rytmickým střídáním světla a
tmy - tzv. fotoperiodismus, dále periodicitou pravidelného prodlužování a zkracování dne a
noci, intenzitou a barvou světla. Změny v délce světelného dne jsou významnější, než jeho
absolutní stejnoměrná délka. Tyto změny ovlivňují metabolické procesy v organizmu,
stimulují spermiogenezi, ovogenezi a embryogenezi.
Světlo působí na pohlavní funkce přes neurohumorální regulační soustavu, uplatňuje
se iritací sítnice přes opticko - hypotalamo - hypofyzární soustavu. Konečný účinek je potom
na pohlavní orgány a na štítnou žlázu.
Fotoperiodismus je podnětem pro zahájení sezónního páření. Některé druhy ovulují za
dlouhých dní (slepice, krůty, husy a kachny) a některé za krátkých dní (ovce a kozy). Někteří
autoři uvádějí, že pozorovali slabý vliv fotoperiodicity na reprodukci skotu, koní a králíků a
dále na přijímání krmiv, růst srsti u skotu, produkci mléka a růst vlny u ovcí. Nicméně
regulace světelného režimu se mimo nosných slepic nevyplatí.
Infračervené záření je tkáněmi pohlcováno nejvíce, proniká nejhlouběji a působí
tepelně. Rozšiřuje krevní kapiláry, způsobuje hyperemii kůže a podkoží, hypertermiii
hlubších vrstev kůže a periferní svaloviny a ovlivňuje látkovou přeměnu v tkáních, čehož se
využívá v terapii chronických svalových zánětlivých procesů. Tepelný erytém chrání
17
organismus před nepříznivými účinky UV záření, neboť urychluje vyplavování histaminu a
předchází se vzniku zánětu. Infračervené paprsky aktivují zárodečné orgány, vyvolávají
zvýšenou aktivitu periferních leukocytů a zvyšují odolnost proti infekcím.
2.1.4.2. Oslunění a osvětlení stájí
Úroveň osvětlení stájí je uvedena v ČSN 36 00 88 „Osvětlování v zemědělských
závodech“. Při projektování staveb je vhodné se zásad této normy držet.
Osvětlení stájí má vedle nezastupitelného biologického významu i důležitý význam
provozní. Pro jednotlivé druhy prací je předepsána intenzita osvětlení pracovního prostoru a
je uvedena v normě. Dobré osvětlení je nutné pro bezpečnost práce, má význam pro
udržování čistoty prostředí, zvířat a stájového zařízení. Pro denní osvětlení se při projektování
staveb udávají požadované poměry mezi průsvitnou okenní plochou a plochou podlahovou.
Požadovaný poměr těchto ploch (okna : podlaha) se uvádí v minimálních požadavcích:
Druh a kategorie zvířat
skot obecně
žír
volné ustájení
drůbež v halách
v klecích
okna : podlaha
1 : 15
1 : 25
1 : 20
1 : 15
1 : 8 - 10
Některé vybrané hodnoty požadavků na denní a umělé osvětlení podle výše zmíněné normy
uvádí tabulka na následující stránce:
2.1.5. Tlak vzduchu
Barometrický tlak má vliv na parciální tlak kyslíku a tím na dynamiku difuze kyslíku
z plicních alveolů do krevních vlásečnic. Je ovlivněn nadmořskou výškou (s výškou se
logaritmicky snižuje) a dále kolísá vlivem změn počasí. Vliv tlaku vzduchu na zdraví zvířat
není plně objasněn, neprokázaly se vztahy mezi takovými chorobami, jako je kolikové
onemocnění koní, zažívacími poruchami prasat, kanibalismem a pod. Při pobytu zvířat ve
vyšších polohách může dojít k „horské nemoci“ jako u lidí. V první fázi dochází ke zvýšení
frekvence tepu a dechu a k vyprázdnění krevních zásob do oběhu, později se aktivuje kostní
dřeň, stoupá počet erytrocytů a navázaného hemoglobinu, frekvence dechu a tepu se vrací k
normálu. Vliv kolísání barometerického tlaku na zdraví a užitkovost zvířat nebyl prokázán.
18
Požadavky na osvětlení prostorů ve stavbách pro živočišnou výrobu podle ČSN 36 0088
Objekt, pracoviště
STAVBY PRO SKOT
telata s mléčnou výživou
telata s rostlinnou výživou
výkrm skotu
ustájení dojnic volné, boxy
ustájení
dojnic
vázané
s dojením na stájích
porodna, porodní boxy
dojírna
STAVBY PRO PRASATA
porodna
chov selat
výkrm - okenní haly
kanci
OVČÍNY
stáj pro ovce
dojení ovcí
STÁJE PRO KONĚ
konírna
porodna
STAVBY PRO DRUBEŽ
odchovna kuřat, krůťat
výkrm kuřat
výkrm kachen a krůt
snáškové haly s okny
snáškové haly bezokenní
líhně
sexování
činitel denního
osvětlení
emin
(%)
fyziologické
osvětlení
(lx)
pracovní
osvětlení
(lx)
místní prac.
osvětlení EH
(lx)
1,5
1,0
0,5
1,0
1,5
40
40
25
60
60
60
60
40
60
160
2,0
2,0
1,5
100
60
160
200
100
1,0
0,5
1,0
40
0
60
60
40
60
0,5
1,5
40
40
160
1,0
2,0
40
100
1001
160
600
0,8
0,5
0,5
0,5
0,0
1,5
60/8 2,3
40/4 2,3
60/4 2,3
25 3
16 3
60
60
40
40
40
160
600
5000
600
250
160
1
e - činitel (kvocient) denního osvětlení = poměr intenzity osvětlení ve stáji k intenzitě
osvětlení venku udaný v %; emin jeho minimální požadovaná hodnota
1
- pokud se ve stáji nepracuje více než 4 hodiny denně
2
- vyšší hodnota na počátku odchovu nebo výkrmu
3
- v halách s více etážovými klecemi nesmí osvětlenost na spodní srovnávací rovině klesnout
pod 25%..
19
2.1.6. Hluk
Hluk ve stájích způsobují zvuky, které pocházejí z technologického zařízení (stájové
mechanizační prostředky, vzduchotechnická zařízení), dále zvuky vydávané zvířaty a zvuky z
provozu v okolí stájí. Hluk z technologického zařízení se odhaduje na 100 - 120 decibelů
(dB), fyziologické projevy mají sílu 50 - 60 dB. Hlučnost okolí je variabilní. Hluk může
způsobit stresovou zátěž podobně jako jiné stresory, až když intenzita stresu přesáhne určitou
hranici. Navíc jsou různé druhy zvířat různě vnímavé k určitému kmitočtu zvuků. Rozsah
slyšení je u jednotlivých druhů v různé frekvenci (Zeman, 1990): člověk 16 - 20 kHz, pes
10 - 40 kHz, koně a skot 0,2 - 20 kHz, drůbež 0,9 - 9 kHz.
Zeman (1990) dále uvádí, že hospodářská zvířata reagují nepříznivě na vyšší hlučnost
prostředí, zejména skot, zatímco drůbež, prasata, králíci a další jsou vůči hluku poměrně
rezistentní, což vyplývá i z následující tabulky:
Druh a kategorie zvířat
hladina akustického tlaku
neškodící
(po adaptaci 7 -14 dní)
mladý skot, telata
dojnice
chovná prasata
výkrm prasat
do 75 dB
do 65 dB
do 70 dB
do 80 dB
drůbež
do 80 dB
působící stresově
(pokles užitkovosti, příp.
poškození zdraví)
nad 85 dB
nad 80 dB
nad 80 dB
nad 100 dB (při
déletrvajícím působení)
-
Opatření proti hlučnosti ve stájích:
Ochrana zvířat proti hluku ve stájích může být pouze kolektivní (u lidí obecně též
individuální - zvukotěsné kabiny, individuální ochranné pomůcky). Je potřeba:
• omezovat hlučnost stájové mechanizace volbou vhodných prostředků, antivibrační nátěry a
pod.,
• účelně rozčlenit vnitřní stájový prostor (plné přepážky z materiálů pohlcujících zvuk)
včetně budování stájových sekcí o menší kapacitě míst,
• instalovat zvukové izolace a krytí hlučících a chvějících se strojů, především ventilátorů a
vzduchovodů,
• vyloučit zdroje hluku zejména o vysokém kmitočtu ze stájí a jejich blízkosti.
Při řešení ochrany před hlukem je třeba brát v úvahu i šíření hluku ze stájí a farem do
obytných sídelních zón (hluková emise).
2.2. CHEMICKÉ VLASTNOSTI STÁJOVÉHO OVZDUŠÍ
Stájový vzduch je směsí atmosférického vzduchu a plynů, vznikajících ve stáji. Jsou to CO2
vydechovaný zvířaty, bachorové a střevní plyny, plyny vznikající rozkladem organických
20
hmot a odparem z moče a výkalů. Složení stájového vzduchu je velmi proměnlivé, závisí na
počtu zvířat, prostoru připadajícího na 1 kus, úrovni hygieny a intenzitě větrání.
Průměrné složení atmosférického, vydechovaného a stájového vzduchu je uvedeno v
následující tabulce.
Plyn
dusík
kyslík
oxid uhličitý
atmosférický
%
78,09
20,95
0,035
vzduch
vydechovaný
%
78,09
16,40
4,24
stájový
%
78,09
19,6 - 20,7
0,2 - 0,4
Uvádí se, že mimo těchto hlavních obsahuje stájový vzduch ještě více než 80 dalších
plynných složek, které jsou však v nepatrných koncentracích. Významné z nich jsou ale NH3
a H2S, které mohou i při nízkých koncentracích působit toxicky.
Význam jednotlivých složek pro organismus
Dusík je plyn bez barvy, chuti a zápachu, lehčí než vzduch, ve vodě je méně rozpustný než
kyslík, chová se inertně, zvířata atmosférický dusík nevyužívají.
Kyslík je nejdůležitější složkou vzduchu, je nezbytný pro život živočichů. Za normálních
podmínek problémy s nedostatkem kyslíku nenastávají. Nedostatek kyslíku se klinicky
projeví až když jeho obsah klesne pod 15%. Dochází pak ke zrychlené frekvenci tepu a
dechu. Při poklesu pod 11% se objeví příznaky hypoxie s vážným poškozením organismu.
Snížení obsahu pod 7% je již smrtelně nebezpečné.
Oxid uhličitý (CO2) je bezbarvý plyn, bez zápachu, těžší než vzduch, ve vodě je dobře
rozpustný. Ve stájovém prostředí je ho zpravidla desetkrát více, než v atmosférickém
vzduchu. I při dosažení maximální přípustné koncentrace, uvedené ve výše zmíněné oborové
normě není CO2 pro zvířata toxický. Je to však významný indikátor větrání. Oborová norma
ON 73 45 02, která sice není pro chovatele z právního hlediska závazná, ale její dodržování
lze plně doporučit, uvádí následující maximální přípustné koncentrace:
Druh
skot
koně, ovce
prasata
králíci
drůbež
obj %
0,25
0,35
0,30
0,25
0,25
koncentrace CO2
hmotn. %
0,38
0,53
0,46
0,38
0,38
mg . m-3
4500
6400
5500
4500
4500
Čpavek (amoniak, azan - NH3) je bezbarvý, štiplavě páchnoucí plyn, lehčí než vzduch,
dobře rozpustný ve vodě a je velmi reaktivní. Vzniká při rozkladných procesech organických
dusíkatých látek, močůvky, výkalů a vůbec všech forem hnoje a proto je ve stájovém
21
prostředí přítomen vždy. Jeho produkce ve stáji závisí na tom, jak dlouho tam zůstává
močůvka a hnůj, tedy na technologii odklizu hnoje. Obsah NH3 ve stájovém ovzduší kolísá
od 0,0001 do 0,003 obj. %. Vyšší koncentrace se vyskytují ve stájích pro prasata, drůbež a
koně a dosahují zde hodnot až 0,005 - 0,02 obj. %. Nejvyšší přípustná koncentrace ve všech
stájích je 0,0026 obj. % = 18,3 mg . m-3.
Vysoké koncentrace čpavku 0,1 - 0,15 obj.% vyvolávají krvácení na sliznicích
dýchacích cest, emfyzém plic, poškození CNS s rozvojem křečí, dyspnoí a komatózními
stavy. Nejzávažnější je chronické zatížení organismu při překračování maximální přípustné
koncentrace, kdy vedle dráždivého účinku na sliznice dochází až k poleptání epitelu sliznic
čpavkem rozpuštěným v hlenu nebo tekutině na jejich povrchu. Tím se poruší lokální
nespecifická obrana a je uvolněn prostor pro nejrůznější infekce. Při obraně organismu proti
čpavku dochází k edematóznímu prosáknutí stěny alveolů a vytváří se lipoproteinová
ochranná vrstva, která ztěžuje výměnu plynů při dýchání.
Pro snížení obsahu čpavku v ovzduší je nutné dodržovat technologii odklízení výkalů
a zajištění rychlého odtoku močůvky.
Sirovodík (sulfan - H2S) je bezbarvý, i v malých koncentracích intenzivně po zkažených
vejcích páchnoucí plyn. Je silně toxický. Ve vodě je méně rozpustný a je těžší než vzduch.
Vzniká ve stájích anaerobním rozkladem organických látek, zejména bílkovin se sirnými
aminokyselinami. Nebezpečné jsou zejména technologie s podroštovým skladováním
tekutého hnoje, kdy v pevné frakci hnoje na dně jímek vzniká H2S. Při odklizu tekutého hnoje
může dojít k náhlému uvolnění H2S do ovzduší.
H2S vniká do organismu dýchacími cestami. Při vysokých koncentracích mají otravy
perakutní průběh, dochází k ochrnutí dýchacího centra a kardiovaskulárního systému. H2S má
podobně jako NH3 metatoxický účinek (dlouhodobý účinek zvýšené, netoxické koncentrace
jedů), který se projevuje tím, že připravuje podmínky pro jiná infekční onemocnění. Přímý
účinek H2S na sliznice není tak výrazný, jako u čpavku. Účinek H2S potencují i jiné stájové
plyny a vysoká vzdušná vlhkost. Nebezpečný je jeho kumulativní charakter, kdy se při
vdechování nízkých koncentrací H2S v organismu zadržuje a dochází k chronickým otravám,
které se projevují celkovou slabostí, poklesem živé hmotnosti, pocením, konjunktivitidami a
katarem horních cest dýchacích. Nejvyšší přípustná koncentrace ve všech stájích je 0,001
objem. % = 14,1 mg . m-3. Letální koncentrace se v závislosti na stáří a hmotnosti zvířete
pohybují v rozmezí 0,05 - 0,1 obj. %.
Další plyny jako metan a vodík, které vznikají zejména u přežvýkavců nemají ze
zoohygienického hlediska větší význam.
2.3. BIOLOGICKÉ FAKTORY STÁJOVÉHO OVZDUŠÍ
Stájové ovzduší obsahuje vždy určité množství pevných částic, které jsou označovány
jako prach a dále určité množství mikroorganismů. Tato směs pevných látek se vzduchem se
označuje jako aerosol.
Prach v ovzduší
Pohyb prachových částic ve vzduchu závisí na jejich velikosti. Velmi drobné prachové
částice vykonávají tzv. Brownův pohyb a nesedimentují. Ostatní částice sedimentují. Rychlost
sedimentace uvádí následující tabulka:
22
Částice
hrubá prachová částice
střední prachová částice
jemná prachová částice
velmi jemná prachová částice
průměr v µm
500 - 50
50 - 10
10 - 0,5
0,5 - 0,1
sedimentace cm . s-1
300 - 15
15 - 0,6
0,6 - 2 . 10-2
2 . 10-2 - 2 . 10-4
Hygienický význam prachu je dán jeho vlastnostmi a to zejména velikostí prachových částic,
jejich složením, tvarem, specifičností povrchu, elektrickým nábojem, absorpční schopností
povrchu části, případně chemickou agresivitou.
Pokud se týká velikosti částic, tak částice větší, než 10 µm jsou považovány za málo
nebezpečné, protože jsou zachycovány již v dutině nosní. Částice od 5 do 10 µm jsou
zachyceny v horní části dýchacího ústrojí, zatímco částice o velikosti 1 µm pronikají až do
plicních alveolů. Částice kolem 0,3 µm jsou vydechovány zpět. Je to dáno rychlostí proudění
vzduchu v jednotlivých částech dýchacího ústrojí a specifickou hmotností částic.
Prach působí na zvířata nepřímo i přímo. Nepřímé působení se projevuje ve snižování
vlhkosti vzduch, zmenšování intenzity slunečního záření a osvětlení stáje. Prach slouží jako
nosič a živné médium pro mikroorganismy.
Přímo působí na povrch těla. Chemicky inertní prach znečisťuje kůži, kterou dráždí,
vytváří se zánět, ucpávají se kožní póry. Chemicky aktivní prach (vápno, dezinfekční
preparáty) může způsobit popálení nebo poleptání kůže. Dále působí na sliznice - dráždí je a
způsobuje záněty, zejména očních spojivek. Významné je i působení na dýchací soustavu - při
vdechování prachu dochází k zánětům nosní sliznice a průdušek.
Průnikem prachu do alveolů a lymfatických cest vznikají pneumokoniózy, tzv.
„zaprášení plic“. U zvířat je na rozdíl od lidí toto onemocnění velmi vzácné.
Prevence šíření prachu ve stájích:
• nepoužívat a nemíchat ve stájích suchá prašná krmiva,
• nepoužívat silně prašné stelivo,
• nevířit prach usazený na stavebních konstrukcích,
• pravidelně odstraňovat prach ze stěn, stropů a pod.,
• včas odstraňovat výkaly a stelivo ze stáje,
• čistit zvířata nejlépe venku,
• optimalizovat větrací zařízení stáje.
Zdroje prašnosti ve stájích:
• prašná podestýlka,
• suché krmivo rozprašované do ovzduší,
• peří a zlomky srsti.
Zviřování prachových částic je dáno charakterem technologie a provozu stáje,
pohybem zvířat a intenzitou proudění vzduchu.
Za maximálně přípustný obsah prachu ve stájovém ovzduší je považována hranice 6 10 mg . m-3.
Mikrobiální kontaminace ovzduší
23
Mikroorganismy jsou stálou součástí vzduchu ve volné atmosféře i v uzavřených
prostorách. Pro jejich dlouhodobé přežití a množení je však vzduch nevhodným prostředím,
protože buněčné tělo na vzduchu vysychá a působí na něj sterilizační účinek sluneční záření.
Proto přežívají patogenní mikroorganismy ve vzduchu poměrně krátce. Množství
mikroorganismů a jejich přežívání ve stájovém ovzduší závisí na vlhkosti vzduchu, slunečním
záření (UV), zdravotním stavu zvířat, zatížení stájového prostoru zvířaty, technologii provozu
a krmení a prašnosti prostředí. Stájové mikroklima se odlišuje od venkovního vyšší vlhkostí a
téměř nepřítomností UV složky světelného spektra a tak dává mikroorganismům větší šanci
na přežití. Prašnost a obsah mikroorganismů v ovzduší působí na zvířata ve vzájemné
souvislosti. Při zvýšené prašnosti se setkáváme i se zvýšeným bakteriálním nálezem.
Prachové částice jsou pro mikroorganismus nosičem, chrání jej před nepříznivými vlivy a
poskytuje mu živné prostředí. V bezstelivovém ustájení mohou být mikroorganismy ve
vzduchu vázány na kapénky tekutin. Kapénková infekce má prioritní postavení v šíření
nakažlivých onemocnění dýchací soustavy. Dochází k ní při vydechování, kašli nebo kýchání.
Mikroorganismy se však mohou v ovzduší pohybovat i samostatně.
Mikrobiální kontaminace ovzduší značně kolísá od 1 . 103 až 1 . 108 . m-3. Obecně se
považuje za hranici, kterou by neměl počet mikroorganismů přesáhnout 250 . 103 . m-3.
Nejvyšší je ve stájích pro drůbež, průměrná ve stájích pro prasata a nejnižší ve stájích pro
skot. Druhové zastoupení může být velmi pestré od streptokoků přes stafylokoky, enterokoky,
pasteurely, sporulující bacily až po nepravé houby a viry.
Kontaminace je jednak primární, způsobená zvířaty, lidmi a materiály jako hlavními
zdroji mikroorganismů. Vzniká při normálním nebo zesíleném vylučování zárodků ve
vydechovaném vzduchu. Má prvořadý význam pro šíření nakažlivých onemocnění aerogenní
cestou. Sekundární kontaminace je podmíněna technologickými podmínkami, které ovlivňují
množství částic v ovzduší a dobu jejich vznášení.
Prevence mikrobiální kontaminace:
• turnusový systém,
• dezinfekce (preventivní a ohnisková).
3. HYGIENA VODY A NAPÁJENÍ
24
Druhy vod podle použití
Z hygienického hlediska a způsobu využití klasifikujeme vodu jako pitnou, užitkovou,
provozní, minerální a odpadní.
Pitná voda je voda zdravotně nezávadná, která ani při dlouhodobém používání není
příčinou zdravotních poruch a onemocnění způsobených mikroorganismy nebo toxickými
látkami a odpovídá hodnotám normy.
Užitková voda je voda z jakéhokoliv přírodního zdroje, která vyhovuje zdravotním a
technickým požadavkům. Používá se hlavně na koupání a umývání lidí a zvířat, dále
k výrobním účelům, ale nepoužívá se jako voda pitná.
Provozní voda je voda pro nejrůznější výrobní procesy, jako např. voda chladící,
promývací a podobně. Speciální požadavky na ní kladené jsou dané technologií. Neodpovídá
zpravidla zdravotně hygienickým požadavkům na vodu pitnou a užitkovou.
Minerální voda nemusí vyhovovat všem požadavkům kladeným na vodu pitnou a
užitkovou, ale musí být zdravotně zabezpečena.
Odpadní voda je taková voda, která byla použita v zemědělství, průmyslu,
domácnostech, která ztratila charakter původní vody změnou fyzikální, chemické, biologické
nebo estetické povahy. Nesmí se použít k žádnému výše uvedenému účelu.
3.1. PITNÁ VODA
Zvířata musí mít neustále k dispozici dostatek pitné vody. Vyhláška č. 117/87 Sb., která
se zabývá péčí o zdraví zvířat říká, že k napájení hospodářských zvířat se musí přednostně
používat pitná voda, popř. jiná zdravotně nezávadná voda. Není-li k napájení hospodářských
zvířat odebírána voda z veřejného vodovodu, je nutno zajistit její laboratorní vyšetření před
zahájením jejího odběru a dále jednou v každém kalendářním roce. Laboratorní vyšetření se
vyžaduje při vzniku jakéhokoliv podezření z hlediska narušení její zdravotní nezávadnosti.
OBECNÉ UKAZATELE JAKOSTI PITNÉ VODY
Fyzikální vyšetření vody
1. Teplota - měří se přímo na místě odběru a nelze jí zahrnout mezi ukazatele zdravotní
nezávadnosti vody. Za nejvhodnější teplotu pitné vody lze považovat 8 - 12 oC. Napájení
zvířat příliš studenou vodou způsobuje podchlazení, trávící potíže a u březích plemenic může
vyvolávat potraty. Naopak napájení příliš teplou vodou také není správné, protože zvířata
teplou vodu píjí neochotně a tato není osvěžující.
2. Barva - pitná voda musí být bezbarvá. Barva závisí na přítomnosti organických nebo
anorganických látek ve vodě. Nejčastěji vodu zbarvují huminové látky a trojmocné železo.
Částice hlíny zbarvují vodu do žluta, kysličník železitý zbarvuje až do hněda. Nazelenalou
barvu způsobují řasy. Barva se zjišťuje porovnáním se standardními roztoky chlorplatičitanu
draselného a chloridu kobaltnatého - takzvanou platinokobaltnatou stupnicí. Aby mohla být
voda uznána jako pitná, může obsahovat porovnávací standard maximálně 20 ml Pt v litru
vody.
25
3. Pach - pitná voda musí být prostá jakéhokoliv rušivého pachu. Příčinou zápachu
často bývají organické látky, které se ve vodě začaly rozkládat. Intenzita zápachu pitné vody
se určuje smyslovou zkouškou a označuje se slovně ( např. pach zemitý, fekální, hnilobný,
plísňový, zatuchlý, ........). Pro hodnocení se používá pětimístná stupnice. Aby voda mohla
být uznána za pitnou, nesmí překročit druhý stupeň.
4. Chuť - pitná voda má mít příjemnou, osvěžující chuť bez jakýchkoliv rušivých
příchutí. Chuť je ovlivněna rozpuštěnými anorganickými látkami ( železo, mangan, hořčík,
uhličitany, chloridy, ......). Posuzování chuti se provádí podobně jako u pachu, ale pouze u
vzorků bakteriologicky a toxikologicky nezávadných.
5. Zákal - je způsoben přítomností nerozpustných koloidních látek anorganického i
organického původu ( hlavně jíly, hydroxid železitý a hlinitý, kyselina křemičitá,
mikroorganismy). Zakalenou vodu nelze použít k napájení, protože může způsobit
onemocnění trávicího ústrojí - koliky, atonie předžaludků a podobně. Zákal se vyjadřuje ve
Formazinových jednotkách - ZF ( 1 ZF = 10 ml SiO2 / l vody). Pitná voda smí mít maximálně
5 ZF.
MIKROBIOLOGICKÉ, BIOLOGICKÉ, FYZIKÁLNÍ A CHEMICKÉ VLASTNOSTI
PITNÉ VODY
Vlastnosti pitné vody určuje norma ČSN 75 7111, která platí pro posuzování jakosti
vody, určené k zásobování obyvatelstva pitnou vodou a pro další účely využití, které jakost
vody ve smyslu této normy vyžadují. Norma uvádí výklad jednotlivých pojmů:
P i t n á v o d a - voda zdravotně nezávadná, která ani při trvalém požívání nevyvolá
onemocnění nebo poruchy zdraví přítomností mikroorganismů nebo látek ovlivňujících
akutním, chronickým nebo pozdním působením zdraví spotřebitele a jeho potomstva a její
smyslově postižitelné vlastnosti nebrání jejímu používání.
H r o m a d n é z á s o b o v á n í (HZ) p i t n o u v o d o u - zásobování vodou z
veřejného vodovodu nebo veřejné studny.
I n d i v i d u á l n í z á s o b o v á n í (IZ) p i t n o u v o d o u - zásobování vodou z
jednoho zdroje pro uzavřený okruh spotřebitelů, např. z domovní studny.
M e z n á h o d n o t a (MH) - hodnota ukazatele jakosti pitné vody, většinou horní
hranice rozmezí přípustných hodnot, jejímž překročením ztrácí voda vyhovující jakost v
ukazateli, jehož hodnota byla překročena. Překročení MH posoudí a případně povolí příslušný
orgán.
N e j v y š š í m e z n á h o d n o t a (NMH) - hodnota ukazatele jakosti vody, jejíž
překročení mimo podmínky stanovené příslušným orgánem vylučuje užití vody jako pitné.
M e z n á h o d n o t a p ř i j a t e l n é h o r i z i k a (MHPR) - hodnota ukazatele
jakosti pitné vody, zpravidla pozdních toxických účinků (karcinogen, mutagen), odvozená
na principu bezprahového působení, která vyvolá u populace 1O5 průměrných spotřebitelů při
celoživotní konzumaci jeden případ úmrtí navíc. Překročení MHPR mimo podmínky
stanovené příslušným orgánem vylučuje užití vody jako pitné.
26
I n d i k a č n í h o d n o t a (IH) - hodnota ukazatele jakosti vody nespecifického
(skupinového) charakteru , nebo výběrového ukazatele jakosti vody ( jednotlivých
specificky definovaných součástí složení), užívaná k rozhodování o potřebě podrobnějšího
vyšetření jakosti vody.
V ý b ě r o v ý u k a z a t e l - charakteristický zástupce skupiny ukazatelů podobných
vlastností ( např. chloroform ze skupiny trihalomethanů, benzo(a)pyren ze skupiny
polycyklických aromatických uhlovodíků, benzen ze skupiny organických aromatických
rozpouštědel).
I n d i k á t o r b i o l o g i c k é h o o ž i v e n í - organismy, které indikují stav vody,
a tím i účinnost úpravy a hlavně hygienického zabezpečení, nebo ochrany zdroje před
znečištěním.
P r ů m ě r n ý s p o t ř e b i t e l - člen lidské populace současného průměrného věku
20 až 30 let, dožívající se průměrně 70 let , tělesné hmotnosti 70 kg, tělesného povrchu 1,8
m2, s denní konzumací 2 litrů pitné vody.
S m ě r n á h o d n o t a p r o p r o j e k t o v á n í - hodnota ukazatele jakosti vody,
určená a užívaná pro navrhování úpraven pitné vody.
Epidemiologická
n e z á v a d n o s t pitné vody se prokazuje nepřímo
mikrobiologickým stanovením indikátorů fekálního znečištění. V odůvodněných případech
v závislosti na místních epidemiologických podmínkách se vyšetření doplní o speciální
stanovení dalších indikátorů biologického oživení nebo přímo patogenních mikroorganismů.
T o x i k o l o g i c k á n e z á v a d n o s t a přijatelnost smyslově postižitelných
vlastností pitné vody se prokazuje stanovením hodnot příslušných ukazatelů jakosti a
porovnáním s hodnotami NMH, MHPR nebo MH.
R a d i o l o g i c k á n e z á v a d n o s t pitné vody se zjišťuje stanovením hodnot
ukazatelů uvedených v následující tabulce a porovnáním s uvedenými IH. Při překročení IH
stanovenými hodnotami se postupuje podle požadavků uvedených pro jednotlivé ukazatele.
Stanovením ukazatelů, u kterých jsou uvedeny IH, se vylučuje nebo potvrzuje potřeba
stanovit další obecné nebo speciální ukazatele.
Jestliže není možné zajistit pro napájení zvířat vodu pitnou, může se používat voda
napájecí. Její vlastnosti resp. výjimky stanoví oborová norma ON 73 6661 „Stájový
vodovod“.
Napájecí voda při výrobě výběrového mléka musí mít kvalitu vody pitné a při výrobě
mléka pro kojeneckou výživu musí být obsah dusičnanů pod 15 mg . l-1 . Pro napájení mláďat
(sajících) musí být používána voda pitná.
K mytí, sprchování a splachování hygienických zařízení lze použít ve stájových
objektech vodu užitkovou, ovšem zdravotně nezávadnou. Vodu provozní, která není
zdravotně zajištěna, lze používat jen k hydromechanickému odklizu tekutého hnoje. Rozvody
je nutno barevně odlišit.
A. Mikrobiologické a biologické ukazatele
č
ukazatel
typ zásobování
jednotka
nejvyšší
mezná
27
1 fekální koliformní bakterie
2 koliformní bakterie
3 enterokoky
4 mezofilní bakterie
5 psychrofilní bakterie
6 živé organismy - mikroskopický
obraz
7 mrtvé organismy - mikroskopický
obraz
8 bezbarví bičíkovci
HZ*
IZ*
HZ
IZ
HZ
IZ
HZ
IZ
HZ
IZ
KTJ* / 100ml
KTJ/ 10ml
KTJ/ 100ml
KTJ/ 10 ml
KTJ / 100ml
KTJ/ 10ml
KTJ/ ml
KTJ/ ml
KTJ/ ml
KTJ/ml
HZ
jedinci/ ml
HZ
HZ
IZ
jedinci/ml
jedinci/ ml
jedinci/ ml
mezná
hodnota
0
0
0
0
0
0
hodnota
20
100
200
500
0
50
20
100
9 abioseston - tripton - pokryvnost
%
pole mikroskopu
*KTJ - kolonii tvořící jednotka; HZ - hromadné zásobování; IZ - individuální
zásobování
10
B. Fyzikální a chemické ukazatele
č.
10
11
12
13
14
15
ukazatel
a - toxikologické
amoniak volný
arsen
dusičnany
fenoly - těkající s vodní
parou
- stanovení
bez destilace
fluoranten - specifické
stanovení
- stanovení
polycyklických
aromatických uhlovodíků
(PAU)
fluoridy
symbol
jednotka nejvyšší
mezná
hodnota
mezná
hodnota
indikační
hodnota
NH3
As
NO3FN 1
mg /1
mg /1
mg /1
mg /1
FN
mg /1
0,001
FLU
ng /1
40
FLU
mg /1
0,04
F-
mg /1
1,5
doporučená
hodnota
0,01
0,05
0,05
50
0,001
pod 15
28
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
chloroform - specifické
stanovení
- stanovení
trihalomethanů
kadmium
kyanidy
látky
extrahovatelné nepolární
olovo
rtuť
b - smyslově postižitelné
absorbance (254 nm, 1 cm)
barva
hliník
huminové látky
chloridy
chuť
kyslík rozpuštěný
látky rozpuštěné(celková
mineralizace)
mangan
měď
pach
reakce vody
sírany
sulfan volný
teplota
tenzidy aniontové
vápník a hořčík
zákal
zinek
železo
c - ostatní
amonné ionty
dusitany
CHCl3
mg /1
0,03
THM
mg /1
Cd
CNNEL
mg /1
mg /1
mg /1
0,005
0,01
0,05
Pb
Hg
mg /1
mg /1
0,05
0,001
0,1
0,1
254
A
1
Al
HL
Cl O2
RL
Mn
Cu
mg /1
mg /1
mg /1
mg /1
stupeň
% nas.
mg /1
20
0,2
2,5
100
2
mg /1
mg /1
stupeň
0,1
0,1
2
6 až 8
250
0,01
pH
mg /1
H2S
mg /1
o
t
C
PAL - A mg /1
Ca + Mg mmol /1
Z
ZF
Zn
mg /1
Fe
mg /1
SO
2−
4
NH
NO
+
4
−
2
chlór organicky vázaný
kyselinová neutralizační
kapacita - do pH = 4,5
vápník
OCl
KNK 4,5
Ca
mg /1
mmol /1
mg /1
2
0,9 až 5
5
5
0,3
mg /1
mg /1
2
8 až 12
125
3
mg /1
mg /1
2,5
1000
0,5
0,1
Mg
ChSK Mn
ChSK Cr
Cl2
pod 0,05
nad 50
mg /1
mg /1
hořčík
chemická spotřeba
kyslíku manganistanem
chemická spotřeba kyslíku
dichromanem
chlór aktivní
0,08
20
2
3
8
nad 0,05
pod 10
0,05 až
0,3
0,005
nad 0,8
nad 20
29
51
χ
vodivost
mS /m
100
C Radiologické ukazatele
č.
52
53
54
ukazatel
celková objemová
aktivita alfa
celková objemová
aktivita beta
objemová aktivita
radonu 222
symbol
av,cα
jednotka
Bq /1
NMH
MH
IH
0,1
av,cβ
Bq /1
1,0
av,Rn222
Bq /1
20
Podrobnější údaje k některým ukazatelům
1 Fekální koliformní bakterie. Pozitivní nález indikuje čerstvé fekální znečištění ze
zažívacího traktu teplokrevných živočichů včetně člověka.
2 Koliformní bakterie. Viz 1, výjimečně lze tolerovat 3 KTJ ve 100 ml pro HZ nebo 1
KTJ v 10 ml pro IZ, není-li pozitivní nález ověřen následnými rozbory.
3 Enterokoky. Pozitivní nález indikuje fekální znečištění.
4 Mezofilní bakterie. Pozitivní nález indikuje organické znečištění.
5 Psychrofilní bakterie. Pozitivní nález indikuje organické znečištění.
6 Živé organismy. Pozitivní nález živých organismů včetně bičíkovců, viz. 8, při
stanovení mikroskopického obrazu v pitné vodě po hygienickém zabezpečení indikuje závadu
ve funkci hygienického zabezpečení pitné vody. Přítomnost železitých a manganových
bakterií v pitné vodě bez hygienického zabezpečení neznamená hygienickou závadnost,
pokud nejsou překročeny hodnoty ostatních ukazatelů (9,23,30,39,41).
7 Mrtvé organismy. Pozitivní nález mrtvých organismů při stanovení mikroskopického
obrazu v pitné vodě po hygienickém zabezpečení indikuje závadu ve funkci technologického
procesu úpravy v závislosti na jakosti surové vody, možnostech technologického procesu a
specifických vlastnostech druhů nebo taxonomických skupin organismů. Přítomnost mrtvých
železitých a manganových bakterií v pitné vodě neznamená hygienickou závadnost, pokud
nejsou překročeny hodnoty ostatních ukazatelů (9,23,30,39,41). Jedincem pro účely
hodnocení podle této normy se rozumí i vlákno, kolonie nebo cenobium. Kolonie a cenobia
menší než okrouhlý tvar průměru 60 µm, vlákna a trichomy kratší než 100 µm se považují za
jedince, bez ohledu na počet buněk, větší tvary se při rozboru vyjadřují ve výsledku jako
násobky uvedené jednotky.
8 Bezbarví bičíkovci. MH pro IZ a HZ platí pro pitnou vodu bez hygienického
zabezpečení.
9 Abioseston (tripton). Pozitivní nález, případně až v hodnotě MH indikuje závadu ve
funkci technologie úpravy vody nebo ochrany zdroje před znečištěním v závislosti na
konkrétních podmínkách, obdobně jako 7.
10 Amoniak volný. Výskyt volné formy, toxické i pro vodní organismy, závisí na
hodnotě pH; v systému NH
volného NH3.
+
4
/ NH 3 se při pH 8,0 vyskytují asi 4 % , při pH 8,5 asi 10 %
30
11 Arsen. NMH je odvozena na podkladě přímých toxických účinků; nervový jed
kumulativního charakteru, podezřelý karcinogen; hlavní zdroj příjmu je pitná voda; žádoucí
hodnota - nepřítomnost.
12 Dusičnany. Nepřímé toxické účinky (kojenci citlivější); přijatelný denní režim - ADI
je 4 - 5 mg/kg tělesné hmotnosti, podíl příjmu pitnou vodou průměrně 30% ADI.
36 Teplota. Za nejvýhodnější teplotu pitné vody se považuje 8 až 12 o C.
39 Zákal. Lze připustit překročení do 10 ZF za předpokladu denní kontroly v četnosti do
2% ročního výskytu a za předpokladu neprokázané korelace s mikrobiálním znečištěním a
nepřekročení průměrné hodnoty ve výši stanovené MH; při průkazu pozitivní korelace
s kontaminací (hodnotou kteréhokoliv mikrobiologického ukazatele) na úrovni 95%
zabezpečení (n>10) je dán důvod ke zpřísnění MH zákalu pod 2 ZF; překročení IH je
důvodem k rozhodnutí zjišťovat korelační vztah mezi zákalem a kontaminací.
43 Dusitany. Nálezy se hodnotí s přihlédnutím k obsahu dalších redukujících složek
chemického složení.
49 Kyselinová neutralizační kapacita do pH 4,5. Odchylky od MH u vod přirozeného
původu bez znečištění lze tolerovat za předpokladu dodržení MH pH a chuti.
50 Vápník. Žádoucí obsah Ca v pitné vodě je nejméně 20 mg/1.
51 Vodivost. Přibližně ekvivalentní a orientační hodnoty vodivosti vzhledem k MH
rozpuštěných látek jsou 100 mS/m , žádoucí 30 mS/m až 60 mS/m (± 10 %), měřeno bez
ředění vzorku a se zanedbáním obsahu neiontových složek; při překročení IH se doporučuje
podrobnější rozbor na obsah nejvýznamnějších makrosložek (Na, K., Mg, Ca,
Cl − , NO3− , HCO3− , SO 42 − ) popř.dalších součástí složení vody.
52 Celková objemová aktivita alfa. Týká se pitné vody z povrchových a podzemních
zdrojů; veličina je definována ČSN 75 7600; při překročení se stanovuje aktivita radia 226 a
případně další radionuklidy podle pokynu orgánu hygienické služby.
53 Celková objemová aktivita beta. Týká se pitné vody z povrchových zdrojů; veličina
je definována ČSN 75 7600, při překročení se stanovuje hmotnostní koncentrace draslíku a jí
odpovídající objemová aktivita K 40 se odečte od av,cβ, rozdíl se porovná s IH a při překročení
se stanovují další radionuklidy podle pokynu orgánu hygienické služby.
54 Objemová aktivita Rn 222. Týká se pitné vody z podzemních zdrojů. Při překročení
se zhodnotí av,cβ, a případně se stanovuje objemová aktivita radia 226 a dalších radionuklidů
podle pokynu orgánu hygienické služby.
3.2. INDIKACE PRO VYŠETŘENÍ NAPÁJECÍ VODY (podle Zemana, 1990)
1. Indikace k vyšetření vody pro napájení zvířat vyplývající ze zmíněné vyhlášky
FMZVž č. 117/87 Sb. Není-li k napájení zvířat odebírána voda z veřejného vodovodu, musí
chovatel v součinnosti s příslušnými orgány veterinární a hygienické služby zabezpečit její
laboratorní vyšetření nejméně:
a) před zahájením jejího odběru (zajišťuje zpravidla vodohospodářský orgán provádějící
výstavbu vodního zdroje),
b) jednou v každém kalendářním roce (opakovaně)
c) při vzniku jakéhokoliv podezření z hlediska narušení její zdravotní nezávadnosti
(okamžitě).
2. Odběr vzorku vody pro laboratorní vyšetření se provádí zvlášť vzorek pro
fyzikálněchemické a zvlášť pro bakteriologické a biologické vyšetření způsobem, který
podrobně uvádějí ČSN 830520 „Fyzikálněchemický rozbor pitné vody“, část 2, odst. 1-9.
31
Dodržení zásad při odběru vody je nezbytným předpokladem správnosti a využitelnosti
výsledků rozboru vody.
Vodu proto odebírá pracovník s odborným vzděláním nebo k tomu účelu zaškolený odběrem nesmí být narušena kvalita vody.
Již při odběru se změří teplota vody ve vodním zdroji nebo na místě odběru (vytékající
z kohoutku, v napáječkách aj.) a současně také teplota vzduchu.
Vzorek pro fyzikálněchemické vyšetření se odebírá v množství minimálně 1 až 1,5 litru
vody do chemicky čistých vzorkovnic, které se před odběrem propláchnou (3x) odebíranou
vodou - před odběrem se nechá voda dostatečně odtéci.
Pro mikrobiologické a biologické vyšetření se odebírá 200 až 500 ml vody do sterilní
zábrusové lahve - láhev se sterilizuje v alobalu a odebíranou vodou se neproplachuje.
Vzorky se dopravují do laboratoře (SVÚ, KHS nebo OHS, ÚKZÚZ aj.) v co nejkratší
době po odběru - zpracování vzorků se doporučuje do 2 hodin, nejpozději do 24 hodin (bakt.
a biologické vyšetření) - vzorky pro fyz. - chem. vyšetření i později, avšak za předpokladu
uskladnění v chladničce při teplotě + 4 - 6 oC.
Pro dopravu vzorků z místa odběru do vyšetřovacího ústavu se doporučuje přenosná
chladící brašna.
3. Nezbytnou náležitostí celého vyšetření vody (příp. i pro hodnocení nálezu) je
záznam = protokol (vyplnění průvodky) o odběru vzorku vody ve kterém musí být uvedeno:
přesné označení místa odběru včetně označení vzorkovnice, důvod odběru (viz Indikace),
druh vzorku, den a hodina odběru včetně teploty vzduchu a odebírané vody (měří se přímo na
místě). Záznam se doplní údaji o vodním zdroji, tj. popis vodního zdroje a jeho okolí (tzv.
lokální vyšetření vodního zdroje) a okolnostmi, které mohou ovlivnit např. mikrobiologickou
kvalitu vody (způsob odběru a konzervace vzorku). Musí být uvedeno jméno a podpis
pracovníka, který vzorek (-y) odebral, příp. i dalších osob odběru přítomných (zástupce
zemědělského závodu, MNV a j. - v soudních a j. sporných případech).
Lokální (místní) vyšetření vodního zdroje zahrnuje:
a) popis vodního zdroje
- druh studny (kopaná, vrtaná, ražená nebo artézská), pramen zachycený nebo
nezachycený, veřejný vodovod;
- hloubka a průměr studny, výška vodní hladiny (kubatura vody), vydatnost pramene (1
t. za sec - vteřinové litry);
- plášť studny (betonové skruže, kamenná nebo cihlová vyzdívka) a jeho
vodotěsné obložení (jílem)
- kryt (roubení) nad povrchem - jeho těsnosti a převýšení nad ostatním terénem,
- úprava okolního terénu (zpevnění) a jeho spád (od studny).
b) Okolí vodního zdroje - vzhledem k možnému znečistění vody ve zdroji z povrchu,
prosakováním a j.:
- možné zdroje znečištění, jako jsou hnojiště, močůvkové jímky, skladovací nádrže na
tekutý hnůj, žumpy WC, kanály, dílny a j., zdroje ropných látek a olejů, vodní toky a pod., a
jejich vzdálenosti od vodního zdroje,
- ochranná opatření studen, zejména ve volném terénu (mimo areál farmy) jako pásma
hygienické ochrany vodních zdrojů, jejich využívání a oplocení podle směrnic ministerstva
zdravotnictví.
32
3.3. POTŘEBA VODY PRO HOSPODÁŘSKÁ ZVÍŘATA
Kromě kvality vody musí být zajištěno i potřebné množství vody. Doporučené hodnoty podle
ON 73 6661 jsou:
Druh zvířat
typ krmení
1. skot
dojnice
- dojení na stání
- dojení v dojírně
- z toho dojírna s mléčnicí
telata
mladý skot
skot ve výkrmu
2. prasata
kojící prasnice
kojící prasnice
zapouštěné prasnice
březí prasnice
zapuštěné a březí prasnice ve
společné stáji
odchov selat
výkrm prasat
3. drůbež
slepice
- průtokové napáječky
- kapátkové napáječky
kuřice
- kapátkové nebo miskové
napáječky
potřeba vody
(l . ks-1 . d-1)
průměrná
maximální
75
100
40
15
30
40
110
140
65
20
50
60
suché
mokré
suché
suché
mokré
40,7
47,5
35,1
17,2
20,3
57,1
82,3
43,8
24,3
35,1
suché
mokré *
8,6
11,4
14,7
18,0
0,75
0,25
1,50
0,45
0,20
0,35
3.4. MINIMÁLNÍ TEPLOTA NAPÁJECÍ VODY PRO ZVÍŘATA
Druh
telata do 6 týdnů
telata 6 týdnů - 6 měsíců
selata sající a dochov
ostatní zvířata
teplota
25 oC
10 oC
14 oC
6 oC
3.5. ÚPRAVA A DEZINFEKCE VODY
33
Pro napájení zvířat se nejčastěji používá spodní voda, která je zpravidla zdravotně
nezávadná. Jestliže nemá voda určená k napájení dostatečnou kvalitu, je nutno ji upravit,
případně dezinfikovat.
Úprava spodní vody spočívá hlavně v odstraňování železa, manganu, korozívních látek,
případně pachů, dále v dezinfekci.
Pokud se k napájení používá povrchová voda, upravuje se nejdříve mechanickým
předčištěním, dále odstraněním zbarvení, pachu, korozívních látek a dezinfekcí.
Po mechanickém předčištění se čistí chemicky. Využívá se zejména koagulace, při
které jsou koloidní a suspendované částice převedeny do vločkové formy přidáním
koagulantů. Z nich se nejčastěji požívá síran hlinitý - Al2(SO4)3 a železnatý - FeSO4 .
Vyvločkovaná voda se dále filtruje v různých filtračních technologiích.
Dezinfekce vody se provádí nejčastěji chlorovými preparáty. Pro dezinfekci vodovodní
vody se nejčastěji používá plynný chlór z kovových bomb. Je možné používat i ultrafialové
záření, ultrazvuk a nebo ozonizace vody, případně dezinfekci oligodynamickými kovy. Zde
se využívá k dezinfekci kovového stříbra. Z přípravků se používá Sagen, což je komplexní
chlorid sodno-stříbrný. Jednorázově je možno s jím dezinfikovat studny v dávce 10 g na m3
vody.
Protože je čistění a dezinfekce vody velice specializovaná činnost, musíme ji svěřit
odborným firmám, které garantují výsledek.
Odpadní vody jsou ty, které již byly použity v různých oborech lidské činnosti a které
byly znečištěny různými látkami anorganického a organického původu. Podle vzniku dělíme
odpadní vody na splaškové, které odtékají převážně z hygienických zařízení domácností, dále
na odpadní vody ze zemědělství a odpadní vody z průmyslu. Znečistěné odpadní vody není
možno vypouštět do veřejných toků přímo bez řádného vyčistění v čistírnách odpadních vod.
Projekci čistíren a technologii čistění vod musí navrhnout specializované pracoviště.
34
5. HYGIENA STAVEB A STÁJOVÝCH OBJEKTŮ
Výstavba stájí pro zvířata musí v celém realizačním procesu, od vypracování
investičního záměru přes přípravu projektové dokumentace až po vlastní realizaci, splňovat
všechny podmínky platných právních předpisů („stavebního zákona“).
Při projektování je nezbytné vycházet z vyjasněné technologie chovu a řídit se
zásadami celkové efektivnosti. Nedílným hlediskem projektování jsou zásady veterinární
péče a hygieny hospodářských zvířat, jakož i zásady dokonalé hygieny prvovýroby potravin,
bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci, požární bezpečnosti a tvorby ostatních
podmínek pro kulturní úroveň práce i životního prostředí.
5.1. VÝBĚR STAVEBNÍHO MÍSTA
5.1.1. Veterinární ochranná pásma
Při umísťování nových staveb a objektů pro živočišnou výrobu se uplatňují hlediska
veterinárních ochranných pásem, stanovených metodickým pokynem státní veterinární správy
(viz dále). Pásma hygienické ochrany je nutno v průběhu zpracování přípravné a projektové
dokumentace v konkrétních podmínkách předem konzultovat s příslušným orgánem
hygienické a veterinární služby a vyžádat si závazný posudek (viz dále).
M e t o d i c k ý p o k y n č. 8
SVS ČR, č. j.: Ře 1373/ 93
Stanovení veterinárních ochranných pásem (VOP)
Při projektování závodů a objektů pro chov hospodářských zvířat je nutno dodržovat
minimální šíře veterinárních ochranných pásem (VOP), které se určují individuálně se
zřetelem ke konfiguraci terénu, místní epizootologické situaci a specifickým podmínkám,
které mohou ovlivnit zdravotní stav zvířat.
Vzdálenosti VOP se určují u stájových objektů od vnějšího líce objektu, popř. od
hrazení výběhu nebo solária, je-li součástí objektu a od objektů, které mohou mít přímý vliv
na hygienickou situaci (hnojiště, kafilerní box, jímky...).
Je nutné určit takovou vzdálenost, aby nebylo narušeno větrání stájí a aby nedocházelo
k nasávání odváděného vzduchu.
Veterinární ochranná pásma dle provozu a druhu chovaných zvířat
a) Šíře veterinárních ochranných pásem se vztahují na chovy s vyšší koncentrací
hospodářských zvířat a specializované chovy (šlechtitelské, plemenné). Tato vzdálenost
mezi chovy různých druhů se zpravidla stanovuje na 1000 m.
Chovem s vyšší koncentrací zvířat se rozumí stavby a zařízení s touto kapacitou pro:
35
dojnice
telata
mladý chovný skot
výkrm skotu
prasnice s odchovem selat
výkrm prasat
nosnice
brojleři
kuřice
od 200 stájových míst
od 400 stájových míst
od 300 stájových míst
od 300 stájových míst
od 200 stájových míst
od 2 000 stájových míst
od 20 000 stájových míst
od 50 000 stájových míst
od 50 000 stájových míst
Vzdálenost objektů s různými kategoriemi téhož druhu zvířat mezi sebou ....... 50 m.
Při modernizacích a rekonstrukcích (včetně dostaveb) závodů a objektů pro chov
hospodářských zvířat se posuzují VOP a stanoví podmínky pro jejich dodržení individuálně s
přihlédnutím k epizootické situaci, umístění staveb v intravilánu nebo extravilánu obcí a dále
se zřetelem na pásma hygienické ochrany (PHO).
b) V chovech mimo kategorie uvedené v bodě a) lze chovat různé druhy
hospodářských zvířat. V těchto smíšených chovech se doporučuje chovat zvířata v provozně
a prostorově oddělených objektech nebo prostorách a s obsluhou osobami vyčleněnými pouze
pro tyto oddělené prostory.
Vzdálenost mezi stájemi určí dle daných podmínek místně příslušná veterinární
správa.
c) Líhňařské závody
Vzdálenosti VOP se stanovují podle místní epizootologické situace, velikosti závodu a
místních specifických podmínek.
- od objektů pro drůbež .......... 1000 m
- od objektů pro ostatní hospodářská zvířata .......... 500 m
d) Karanténní stáje chovu s vyšší koncentrací podle písmene a) se zřizují zásadně
mimo areál vlastního chovu.
- minimální vzdálenost ........... 150 m
e) Vzdálenost veterinárních ochranných pásem objektů živočišné výroby a provozů
potravinářské výroby:
- porážka, kde se porážejí zvířata nebo mlékárna, kde se zpracovává mléko, vejce a to pouze
z vlastního zemědělského provozu.
Doporučený rozsah vzdálenosti 0 až 50 m.
- porážka, kde se porážejí zvířata nebo mlékárna, kde se zpracovává mléko, vejce - bez
územního omezení (i z jiných podniků)
Doporučený rozsah vzdálenosti 200 až 1000 m.
36
Shodné VOP platí i při zřizování dalších navazujících potravinářských provozů.
Při stanovení VOP je nutno postupovat individuálně s přihlédnutím ke kapacitě stájí, druhu
zvířat, druhu a kapacitě potravinářské výroby, převládajícímu směru větru, ke vzdálenosti od
vodotečí, dopravních cest, průmyslových podniků apod.
Závazný posudek orgánu veterinární péče
( dle zákona č. 87/ 1987 Sb., o veterinární péči ve znění pozdějších změn a doplňků, úplné
znění publikováno pod č. 215 / 1992 Sb.)
I. Závazný posudek orgánu veterinární péče musí být vyžádán:
a) v územním, stavebním a kolaudačním řízení, jestliže se týkají staveb a zařízení,
které jsou určeny
- pro zvířata nebo k výrobě, zpracování, ošetřování a skladování živočišných
produktů a krmiv
- k výrobě a skladování veterinárních léčiv a přípravků
- k ukládání, dalšímu zpracování a neškodnému odstraňování konfiskátů
živočišného původu
b) k návrhům
1. typizačních prací a opakovaných projektů staveb uvedených pod písmenem a)
2. na zavedení nových strojů, technologických zařízení, obalů, technolog. a
pracovních postupů používaných k chovu a přepravě zvířat, při výrobě, zpracování,
ošetřování, skladování a přepravě živočišných produktů a krmiv, při výrobě a skladování
veterinárních léčiv a přípravků a při neškodném odstraňování a dalším zpracování konfiskátů
živočišného původu
3. technických norem, jestliže se týkají zvířat, živočišných produktů, krmiv,
veterinárních léčiv, přípravků a potřeb
II. V případech uvedených v odst. I. písm. a) a písm. b) č. 1 a 3 je závazný posudek
stanoviskem pro orgány, kterým podle zvláštních předpisů přísluší rozhodování. Tyto orgány
nemohou rozhodnout v rozporu se závazným posudkem. V ostatních případech je závazný
posudek samostatným správním rozhodnutím.
5.1.2. Stavební místo:
• nemá být v inundačním, svážném nebo poddolovaném území;
• má být vybráno tak, aby byla zajištěna možnost dobrého proslunění objektů, aby neleželo
v mrazovém území či v hluboké kotlině nebo nebylo vystaveno nadměrným účinkům větru;
současně je nutno dbát toho, aby nebyl narušen ráz krajiny;
• má mít maximální hladinu podzemní vody nejvýše 50 cm pod základovou spárou;
37
• nesmí být vystaveno účinkům zdraví škodlivých koncentrací průmyslových zplodin ani
zamořeno zárodky nebezpečných nákaz zvířat nebo hospodářsky významnými parazity.
5.1.3. Při navrhování staveb pro živočišnou výrobu je nutno prověřit:
• zabezpečení objektů pitnou, resp. užitkovou zdravotně nezávadnou vodou;
• zabezpečit splachovací a ředicí vody pro následné využití tekutého hnoje, hnoje, močůvky
atd. při hnojivové závlaze;
• vhodnost, rozsah a sorpční schopnost závlahových ploch vzhledem k možnému ovlivnění
čistoty vod provozem závlah; přitom je nutno dbát na dopravní nároky;
• možnost ovlivnění horizontů a zdrojů podzemní vody i povrchových vod v širším okolí
únikem výkalů a odpadu vlivem možné povrchové nebo podpovrchové komunikace;
• zabezpečení objektů pro případ havárie čistícího zařízení a opatření zamezující zvýšení
zbytkového znečištění recipientů.
5.1.4. Při navrhování staveb pro živočišnou výrobu je nutno vyloučit:
• přímá odvádění nečistých odpadních produktů a výkalů do vodních toků a nádrží;
• závlahu surovými a předčištěnými fekáliemi v prostorách ochranných pásem I. a II. stupně u
podzemních a povrchových zdrojů.
5.1.5. Další zásady, které je nutno respektovat:
Závlahu surovými i předčištěnými fekáliemi v prostoru ochranných pásem III. stupně
u povrchových a podzemních zdrojů lze provádět jen podle podmínek projednaných
s vodohospodářským orgánem a s orgánem hygienické služby.
Pro případ havarijního stavu, např. při výpadku elektrické energie, požáru, poruše
technologických linek apod., je nutné při projektovém řešení zpracovat zásady provozu při
havárii.
Při lokalizaci staveb pro živočišnou výrobu je nutno dbát na jejich dopravní nároky a
zamezit zbytečnému zatěžování silniční sítě přepravou zemědělských substrátů, hlavně těch,
které znečišťují komunikace.
5.2. HLAVNÍ ZOOHYGIENICKÉ ZÁSADY PROJEKCE, VÝSTAVBY A
PROVOZU STÁJÍ
Hlavní veterinárně hygienická zásada, kterou je nutno při projekci a výstavbě stájí
respektovat, je zamezit zavlečení nákazy do chovu zvenčí a omezovat mikroflóru (uvnitř
chovu již existující), tzv. prevence mikrobiální únavy stáje. V rámci zamezení nákazy do
chovu zvenčí se vychází z toho, že nákaza se může zavléct zvířaty, lidmi, dopravními
prostředky, krmivem a volně žijícími ptáky a zvěří. Proto jsou doporučovány následující
hlavní zásady:
• uzavřený obrat stáda - alespoň uzavřený obvod v rámci hybridizačního programu,
• turnusový provoz ve všech výrobních fázích reprodukce i výkrmu,
• černobílý systém provozu,
38
• karanténa nakoupených zvířat,
• izolace nemocných zvířat,
• DDD
5.2.1. Černobílý systém provozu
- spočívá v rozdělení farmy na dvě části a to bílou - „čistou“ a černou - „nečistou“.
Tento systém vyžaduje přísné prostorové oddělení výrobní zóny, v níž jsou umístěny stáje se
zvířaty, od blízkého a širšího okolí a přesné vymezení styčných bodů, které musí odpovídat
veterinárním a hygienickým požadavkům. Jednotlivé stupně černobílého systému určuje
veterinární služba. Frais (in Kursa, 1986) charakterizuje jednotlivé zóny tohoto systému
následujícím způsobem:
Výrobní zóna zahrnuje hlavní výrobní a příslušné pomocné objekty, stáje, spojovací
chodby, tvrdé výběhy,dojírnu a mléčnici, přípravnu krmiv.
Zóna skladu krmiv zahrnuje silážní a senážní plochy, věže, zásobníky krmných
směsí, sklady steliva.
Zóna skladů odpadních produktů zahrnuje centrální sklad tekutých výkalů, čerpací
stanici, centrální hnojiště, močůvkové jímky, nádrže na silážní šťávy.
Zóna pomocných provozů - garáže, přístřešky pro stroje, dílny, administrativní
budovy a kanceláře, které nemají přímou návaznost na výrobní zónu, náhradní zdroj
elektrické energie, čerpací stanice pitné vody, kotelna, sklady aj.
Každá zóna má příslušný podíl komunikací a inženýrských sítí, jeden nebo několik
vstupů pro osoby, zvířata, suroviny, produkty a odpady. Všechny vstupy musí být
kontrolovatelné a omezeny na minimum.
Hygienický filtr je jediný možný vstup do výrobní zóny. Vytváří ochranný systém
před zavlečením infekčních chorob lidmi. Součástí tohoto filtru je nečistá šatna, hygienické
zařízení s příslušenstvím a čistá šatna, odděleně pro pracovníky a pracovnice závodu a služeb.
Vstupující lidé odloží svůj občanský oděv v nečisté šatně, projdou hygienickým
zařízením (sprchy, dezinfekce), oblečou se do pracovního oděvu a vstupují do výrobní zóny.
Při odchodu se asanace osob opakuje opačným směrem.
Veterinární filtr zabraňuje přenosu infekčních chorob do výrobní zóny při
naskladňování zvířat. Zvířata jsou přejímána na rampě a převáděna do prostoru (místnosti),
kde je kontrolován jejich zdravotní stav. Podle potřeby jsou zde omyta, dezinfikována,
případně vakcinována. Pracovníci výrobní zóny nepřicházejí do kontaktu s pracovníky
vnějšího okruhu. Veterinární filtr lze využít i při expedici zvířat ze závodu.
Dezinfekční vjezd je ochranné zařízení proti zavlečení infekčních chorob do výrobní
zóny vozidly. Jednou z možností je projíždění vozidla průjezdní vanou, v níž je dezinfekční
roztok měněn několikrát denně (vysoké náklady). Daleko účinnější dezinfekci vozidel je
možné provádět na zastřešeném betonovém prostoru ve vjezdu, kde jsou vozidla
dezinfikována postřikovacím zařízením (WAP) v případě nutnosti vjíždět do výrobní zóny a
v době zvýšeného nákazového nebezpečí. Betonové plato má zvýšené okraje (10 cm) a je
odvodněno do zvláštní jímky. Tímto zařízením lze dezinfikovat celé vozidlo a ne jen
symbolicky pneumatiky.
Veterinárně hygienická ochrana závodu má tři stupně (úplný, částečný a základní), jež
podle charakteru závodu pro chov zvířat určuje veterinární služba (obr. 11, 12).
39
I. stupeň - bílá a černá část je naprosto oddělená, provozuje se uzavřený obrat stáda,
veterinární filtr, hygienická smyčka, zákaz vjezdu všech vozidel, oddělená vnitřní a vnější
doprava, vybudování dezinfekčních van a vjezdů.
II. stupeň - zajišťuje jenom částečnou ochranu, je povolován vjezd vozidel,
přivážejících krmivo do závodu.
III. stupeň - je minimální ochrana, pouze evidence vstupujících osob a vjíždějících
vozidel.
O zařazení chovů do jednotlivých stupňů VHO rozhoduje příslušný orgán na základě:
a) koncentrace zvířat základního stáda,
b) nákazové situace,
c) úrovně imunity zvířat.
5.2.2. Pomocné stájové objekty zdravotního významu
Z hygienického hlediska mají tyto objekty mimořádný význam.
Karanténní stáj je stavebně, prostorově a provozně oddělený objekt s kapacitou,
která je dána množstvím a frekvencí přisunovaných zvířat. Pro speciální chovy zvířat
(plemenní kanci a býci, importovaná zvířata ze zahraničí) může být karanténní objekt
společný pro více farem nebo závodů. Zvířata musí být ošetřována vyčleněnými pracovníky.
Karanténní stáje jsou nezbytné i pro velkochovy s otevřeným obratem stáda, kam jsou
soustřeďována zvířata různé provenience. Délku karanténování zvířat stanoví veterinární
lékař podle nákazové situace v místě původu zvířat, podle inkubační doby sledovaných
infekčních chorob a podle času potřebného k provedení předepsaných diagnostických a
profylaktických úkonů. Karanténování zvířat je možné ukončit jen se souhlasem veterinární
služby, která potvrdí, že všechny diagnostické zkoušky byly negativní a zvířata jsou zdravá.
I po ukončení karantény je však nutné věnovat zvířatům zvýšenou pozornost, protože
se u nich může vyskytnout chronická forma onemocnění nebo onemocnění s dlouhou
inkubační dobou, které by se mohlo projevit u zvířat, s nimiž nová zvířata přišla do styku.
Základní délka karantény je 28 dní.
Izolační stáj musí být rovněž stavebně a provozně oddělený ustájovací objekt, který
slouží k izolaci nemocných a z onemocnění podezřelých zvířat.
Kapacita izolační stáje je dána technologií chovu, druhem a kategorií zvířat, frekvencí
onemocnění a pohybuje se kolem 3 - 5 % celkového počtu zvířat, chovaných v závodě.
V blízkosti této stáje je vhodné vybudovat veterinární ošetřovnu, kde by bylo možné provádět
individuální veterinární zákroky, např. komplikovanější ošetření mléčné žlázy, ošetření
pohybového ústrojí a méně náročné chirurgické zákroky.
V izolační a karanténní stáji je nutné provádět cílenou dezinfekci a dodržovat přísnou
veterinárně hygienickou ochranu.
Kafilerní box - sběrna uhynulých zvířat je samostatný objekt, který slouží
k přechodnému uskladnění uhynulých zvířat, konfiskátů a ostatního biologického materiálu
(placenty) před odvozem do veterinárního asanačního ústavu (VAÚ). Bezprostřední izolací
uhynulých zvířat a jiných materiálů živočišného původu do těchto zařízení se zlepšuje
pracovní prostředí, snižuje se možnost přenosu nákaz (mouchami, hlodavci, vzduchem),
usnadní se manipulace s uhynulými zvířaty a zpomalí se rozkladné pochody, čímž se zvýší
kvalita masokostní moučky a kafilerního tuku vyráběných v asanačních ústavech.
40
Kapacita kafilerního boxu je závislá na velikosti závodu, druhu a kategorii zvířat,
zdravotní situaci v závodě, případně na vzdálenosti farmy od VAÚ.
Budování kafilerního boxu je zahrnuto do projektu a při jeho konstrukci platí tyto
zásady:
- umístění na hranici výrobní zóny
- přístup vozidel VAÚ bez vjezdu do výrobní zóny a dobrá komunikace s výrobními
objekty
- volba stavebního materiálu a izolace stropu a stěn na takovém stupni, aby interiér
boxu byl chladný (zastíněný), stěny a podlaha omyvatelné a nepropustné
Veterinárně hygienické požadavky na kafilerní box:
- uhynulá zvířata ihned přesunout do kafilerního boxu,
- pravidelný odvoz kadáverů (materiálu) z kafilerního boxu pracovníky VAÚ do 24
hodin po nahlášení,
- zamezení přístupu a manipulace s kadávery nepovolaným osobám,
- speciální dopravní prostředek v závodě pro převoz kadáverů ze stáje do boxu,
- používání nevratných obalů v závodě pro transport plodových obalů, zmetků a
drobných zvířat,
- dispozice teplé a studené vody
- umožnění čištění a dezinfekce boxu,
- samostatná jímka, kterou je nutné vyvážet bez vstupu do závodu.
Budování pitevny u kafilerního boxu není z obecně hygienických důvodů
žádoucí.
5.2.3. Turnusový provoz
Vychází z principu skupinového chovu zvířat a uplatňují se u něho následující zásady:
1) Jednorázový nebo časově omezený příjem vybraných skupin zdravých zvířat,
odpovídajícím chovatelským a technologickým záměrům, a jejich ustájení do samostatného
objektu nebo do jeho prostorové a provozně vymezené části.
2) Jednorázové nebo časově omezené vyskladnění celých skupin zvířat z objektu nebo
jeho vymezené části s výjimkou zvířat, která jsou ze skupiny (turnusu) vyskladněna jednotlivě
a předčasně z chovatelských, technologických nebo zdravotních důvodů.
3) Dodržení zásady, že objekt (nebo jeho vymezená část) musí být vyskladněn úplně
(depopulace), po vyskladnění musí být důkladně mechanicky očistěn, dezinfikován, případně
deratizován a dezinsektován. Musí být dodržen nejméně sedmidenní interval mezi
vyskladněním a naskladněním nových zvířat.
5.3. VÝMĚNA VZDUCHU - VĚTRÁNÍ
Vzduch ve stájích musí být neustále vyměňován. Intenzita výměny vzduchu se řídí
dvěma požadavky:
Maximální výměna je množství vzduchu nutné k zabránění přehřátí stáje teplem
vznikajícím při metabolizmu zvířat. To určuje kapacitu ventilačního systému.
Minimální výměna vzduchu je množství vzduchu, které je potřebné k zajištění přívodu
kyslíku a odvodu oxidu uhličitého, čpavku, prachu a dalších exkrementů a mikrobiálních
vedlejších produktů. Typickým standardem je oxid uhličitý, jehož koncentrace by neměla
41
přesáhnout 0,25 až 0,35 % podle jednotlivých druhů zvířat (viz kapitolu 2). Amoniak by
neměl přesáhnout 0,0026 objemových %.
Následující tabulka uvádí požadavky na výměnu vzduchu u hlavních hospodářských
zvířat (Wathes a Charles, 1994)
Zvíře
drůbež
prasata
přežvýkavci
koně
minimum
1,6 . 10 . m . s-1 . kg0,75
2,1 . 10-4 . m3 . s-1 . kg0,67
0,35 . m3 . h-1 . kg-1
0,4 - 0,7. m3 . h-1 . kg-1
-4
3
maximum
1,5 . 10 . m . s-1 . kg0,75
2,1 . 10-3 . m3 . s-1 . kg0,67
nejméně 10 . minimum
nejméně 10 . minimum
-3
3
Z uvedeného vyplývá, že minimální výměna vzduchu musí probíhat neustále, větrání
nelze nikdy zcela uzavřít!
Proto, aby nedošlo k přehřátí vzduchu ve stáji, je nutno spočítat tepelnou bilanci stáje.
Metodika výpočtu je uvedena v nezávazné normě ON 73 4502.
Větrání stájí je velice citlivou záležitostí a v každém případě by měl technologii
větrání navrhnout odborník na vzduchotechniku. Obecné požadavky na větrání stájí jsou:
1) větrací zařízení musí mít požadovanou kapacitu,
2) větráním musí být rovnoměrně provětrán celý stájový prostor, aby nevznikly tzv.
mrtvé kouty,
3) větrání nesmí způsobit průvan,
4) větrací zařízení je nutné správně a průběžně obsluhovat a udržovat.
Větrání může být buď přirozené, které využívá samovolného proudění vzduchu na
základě rozdílu teplot a tím i tlaku venkovního a stájového vzduchu (podílí se zde i účinek
větru), nebo nucené, kdy se využívá různých ventilátorů.
5.3.1. Přirozené větrání:
Infiltrace, což je pronikání vzduchu porézností zdiva, netěsnostmi kolem oken, vrat,
dveří apod. Nelze jí zcela zabránit, ale je nežádoucí, protože je nekontrolovatelná. Za
chladného počasí a větru může vést ke zbytečnému prochlazování stájí.
Aerace neboli výměna vzduchu otevíráním oken, dveří nebo vrat, která se uplatňuje
především jako doplňkové větrání při vyšších venkovních teplotách, nebo jako větrání
havarijní.
Samotížné větrání (gravitační, výparníkové) - vzduch se přivádí do stáje přívodními
otvory v obvodových stěnách a stájový vzduch se odvádí (ve stájích s přebytkem tepla)
výparníky různého typu (větrací šachty ve štítových zdech nebo ve stropu) a nebo
hřebenovými štěrbinami, které jsou zejména u stájí pro skot bez půdního prostoru
nejvýhodnější.
Samotížné větrání lze doporučit u stájových objektů s okny, které mají menší rozpon
(12 - 15m), jsou dostatečně vysoké, nebo mají půdní prostor, čímž se docílí dostatečné účinné
výšky větrání. Je možno v těchto objektech umístit kolem 100 ks dospělého skotu, 40 - 60 ks
prasnic a nejvíce 400 ks prasat ve výkrmu.
42
Přirozené větrání je schopno zajistit přijatelné vnitřní podmínky stájového
mikroklimatu až do rozdílu vnějších a vnitřních teplot 3 - 5 0C.
O funkčnosti samotížného větrání rozhoduje:
• dostatečná účinná výška větrání - zajištění tzv. komínového efektu;
• celková plocha výparníků;
• dostatečné průřezy výparníků (u malých průřezů jsou vysoké ztráty rychlosti proudění
vzduchu jeho třením a ochlazováním o stěny;
• vzdálenost výparníků od sebe (ne větší, než je jejich vzdálenost od přívodních otvorů);
• horní vyústění výparníků - nejméně 60 cm nad úrovní hřebenu střechy;
• dokonalá tepelná izolace stěn výparníků po celé výšce;
• regulovatelnost větracích otvorů podle okamžité potřeby větrání.
Výpočet konstrukce a kapacity větrání je uveden v ON 73 4502 „Projektování
větracích a vytápěcích zařízení ve stájových objektech.
V objektech s podroštovými jímkami, s jímkovými nebo přeronovými kanály na
tekutý hnůj se samostatné přirozené větrání nepřipouští. Při manipulaci s tekutým hnojem
musí být v provozu přetlakové ventilátory.
Zařízení pro přívod vzduchu jsou:
• přívodné otvory ve stěnách pod stropem,
• systém podstropních truhlíků,
přívodné otvory v parapetech s otvory v podokenních deskách.
Systém hřebenového větrání
Hřebenová štěrbina je umístěna průběžně ve hřebenu střechy. Používá se s výhodou u
lehkých staveb pro skot, u ovčínů a lehkých staveb pro prasata. Jde o gravitační větrání,
využívající rovněž principu komínového efektu. O velikosti hřebenové štěrbiny rozhoduje
rozdíl výšky hřebene střechy a okapů což tvoří účinnou výšku větrání, která má být kolem 5
m, dále pak sklon střechy nebo střešního podhledu.
U lehkých staveb s hřebenovým větráním lze použít boční větrací panely, což jsou
souvislé volné průchody pod okapem nebo sklápěcí okenní panely. Volné průchody mohou
být vyplněny roštem z latí, případě hustou síťovinou z PVC. Účinná plocha panelů má být
minimálně dvojnásobná, než účinná plocha hřebenové štěrbiny a panely mají být umístěny
minimálně 2 m nad podlahou.
5.3.2. Nucené větrání
U nízkých stájí bez půdního prostoru a stájí bezokenních, s vysokou kapacitou a u
většiny stájí pro drůbež a prasata je potřeba řešit větrání jako nucené, u kterého se výměna
vzduchu děje pomocí mechanické síly ventilátorů, případně komplexu vzduchotechnických
zařízení. Je možné použít větrání kombinované - nucené s přirozeným.
Podle funkce rozlišujeme větrání podtlakové, přetlakové a rovnotlaké.
Předpoklady pro dobrou funkci nuceného větrání:
• větrací zařízení (počet a celkový výkon ventilátorů) musí být dimenzován na
maximální (letní) výměnu vzduchu,
43
• plocha přívodních otvorů musí být dimenzována u stájí bez oken vždy na
maximální výměnu vzduchu, u stájí s okny může být dimenzována na polovinu
maximální výměny vzduchu,
• výkon větracího zařízení musí být regulovatelný,
• musí být správné rozmístění odvodních a přívodních otvorů od sebe,
• kvalifikovaná údržba a obsluha větracího zařízení,
• každý objekt s nuceným větráním musí mít náhradní zdroj elektrické energie, který
je u bezokenních hal nutno uvést do provozu nejdéle do 15 min. po přerušení
dodávky proudu ze sítě a musí být vyřešeno nouzové havarijní větrání; ve stájích s
okny postačí jejich otevření naplno, u bezokenních stájí musí být zřízeny havarijní
větrací otvory - panely otevíratelné zvenčí.
Podtlakové nucené větrání
Ventilátory odsávají vzduch ze stájového prostoru, kde vzniká podtlak a dovnitř
přichází venkovní vzduch.
Umístění sacích podtlakových ventilátorů může být:
• ve stájích s menším rozponem (do 12 m) buď v podélné stěně, nebo ve stropních
výparnících v jedné řadě, nebo ve světlíkových oknech,
• ve stájích s větším rozponem (24 - 30 m) se doporučují ventilátory ve stropních
výparnících ve dvou řadách, nebo v podélných stěnách; přívodné otvory pak musí být
rozmístěny rovnoměrně po celé délce stáje.
Nucené větrání podtlakové se doporučuje zejména ve stájích, kde není nutné nebo
žádoucí větší proudění vzduchu a horní hranice požadovaných optimálních teplot je blízká
letní výpočtové venkovní teplotě. Používá se ve stájích, kde je umožněno dostatečné
přirozené větrání stáje aerací a kde zvířata mají v létě přístup do výběhu. Je výhodné, protože
při něm nehrozí nebezpečí průvanu a zviřování prachu. Jsou-li ventilátory ve stropních
šachtách, mohou tyto šachty sloužit při výpadku proudu jako samotížné větrání.
Nucené přetlakové větrání
Ventilátory vhánějí vzduch do stájového prostoru, kde vzniká relativní přetlak, který
vytlačuje teplejší a vlhký stájový vzduch ven.
Podle konstrukce může být jako jednostranné (příčné) u objektů do 15 m, nebo
oboustranné u objektů do 30 m.
Přívod vzduchu je od výkonných ventilátorů rozvodným potrubím zpravidla po celé
délce stáje. Vzduchovody s výdechovými otvory jsou vedeny zpravidla pod stropem. Mohou
však být umístěny i v zóně zvířat u podlahy.
Vzduch se při přetlakovém větrání odvádí otvory pod stropem nebo ve stropě,
případně přetlakovými klapkami ve stěnách.
Přetlakové větrání je vhodné ve stájích, kde je potřeba velmi intenzivní proudění resp.
výměna vzduchu, zejména při stájových teplotách, překračujících optimum (v letním období a
při vysokém obsazení stáje). Používá se při teplovzdušném vytápění v zimě a v případě, že
chceme čistit a filtrovat přiváděný vzduch od prachu, mikroorganismů a pod.
Doporučuje se ve stájích pro skot ve stáří nad 2 - 3 měsíce a pro prasata nad 50 kg v
letním období a vždy, kdy je potřeba ochladit zvířata zvýšeným prouděním vzduchu. Je však
investičně a provozně velmi náročné.
44
Nucené větrání rovnotlaké
Přívod i odvod vzduchu je řešen ventilátory o přibližně stejném výkonu. Doporučuje
se hlavně u objektů s velkým rozponem nad 30 m, při čemž je uvažováno samostatné
odvětrávání pásů max. 15 m širokých a dále v těch stájích, kde je potřeba docílit většího
proudění vzduchu a kde se chce využít stájového tepla ke zlepšení teplotního režimu ve stáji
recirkulací, nebo rtekuperací.
Recirkulace vzduchu je směšování odváděného vzduchu se vzduchem přiváděným,
resp. se současným jeho ohříváním nebo čištěním od prachu. Je vhodná v málo prašném
prostředí, ve stájích s menší hustotou osazení a tam kde je nutno vyrovnávat negativní
tepelnou bilanci.
Rekuperace vzduchu je ohřívání přiváděného studeného vzduchu zvenčí teplem
odváděného stájového vzduchu ve speciálních větracích jednotkách, tzv. rekuperačních
výměnících. Vyžaduje odborné technické řešení a instalaci.
5.4. HYGIENA OBVODOVÉHO PLÁŠTĚ A PODLAH
Stavební konstrukce musí svojí skladbou stavebních hmot odpovídat nejenom
technický požadavkům, jako je pevnost, nosnost, odolnost vůči agresivitě prostředí apod., ale
i požadavkům hygienickým, zejména tepelně izolačním. Obvodové konstrukce musí být
snadno čistitelné a dezinfikovatelné.
Základní kritériem pro posouzení tepelněizolačních vlastností stavebních konstrukcí je
koeficient průchodu tepla. Ten vyjadřuje množství tepla ve wattech (W), které projde za 1
hod. plochou 1 m2 stěny při rozdílu povrchových teplot 1 0K (W . m-2 . K-1).
Koeficient průchodu tepla „k“ by neměl přesahovat 1,4 W . m-2 . K-1 u obvodových
zdí, u stropu 0,7 W . m-2 . K-1.
Podlahy
Podlahy manipulačních ploch musí být především pevné, podlahy výběhových ploch a
kališť nesmí mít predispozici k poruchám pohybového aparátu, podlaha loží musí odpovídat
zejména tepelněizolačními vlastnostmi ve vztahu k zamýšlenému výrobnímu zaměření.
Povrch zvířaty využívané plochy musí být rovný, bez ostrých hran, vyvýšenin a
prohlubní, které zadržují tekutiny. K rychlému odtoku tekutin slouží spád 2 - 3 %.
Základní podmínkou správného chování zvířat je jistota pohybu. Musíme mít na
paměti, že velká zvířata snáze uklouznou než malá, skupinový chov zvířat s hierarchickým
sociálním chováním je predispozicí k úrazům uklouznutí, roštová podlaha se správnou
perforací poskytuje zvířatům větší jistotu pohybu, než kompaktní s hladkým povrchem.
V průmyslových podmínkách chovu se uplatňují roštové podlahy zejména z důvodů
úspory práce. Z hlediska čistoty podlahy je požadavek na větší podíl mezer, avšak z hlediska
zvířat je lepší větší zastoupení nášlapové plochy. Obecně by měla nášlapová plocha tvořit 70 80 %, mezery 30 - 20 %.
Obecné požadavky na vlastnosti podlah:
• nízká tepelná jímavost,
• nízká tepelná prostupnost,
45
•
•
•
•
•
•
odolnost proti vodě, stájovým kyselinám, agresivnímu prostředí,
rovné a neklouzavé,
spád podle druhu zvířat 1 - 5 %,
dlouhá životnost,
lehká údržba, čistitelnost, dezinfikovatelnost,
jednoduchá výroba a dosažitelnost.
46
8. OBRANNÉ MECHANISMY ORGANISMU
Všechno živé je neustále ohrožováno svým okolím. Proto si živočichové během svého
fylogenetického vývoje vytvořili dokonalý obranný mechanismus, který čelí patogenním
podnětům a odstraňuje cizorodé látky, pronikající do jejich vnitřního prostředí. Imunitní
odpověď vznikla v organismech s jadernými buňkami (eukariontech) pravděpodobně jako
odpověď na potřebu rozlišování vlastního a cizího. Protozoa prošla vývojovými změnami,
které jim umožnily rozlišovat potravu a patogenní mikroorganismy od vlastních buněčných
složek. Metazoa pak vyvinula vysoce komplexní a funkčně integrované buňky a tkáně,
vykazující různé stupně imunologické kompetence. Vyvinuly se specializované buňky
imunocyty, které brání celé tělo před mikrobiálními invazemi, před průnikem cizích tkání a
před chorobami, způsobenými změněnými nebo neoplastickými buňkami. Tento jev bývá
nazýván imunitní dohled (surveillance).
Z evolučního hlediska předcházela u zvířat buněčná imunita, hlavně fagocytóza,
rozvoji tvorby protilátek. Všechny druhy obratlovců syntetizují protilátky,odvrhují štěpy a
disponují imunologickou pamětí, což u bezobratlých není. Ty vykazují pouze primitivní
formy odvrhování štěpů a fagocytózy.
Plně vyvinutá imunitní odpověď je charakterizována specifitou a anamnestičností pamětí minulých dějů (alespoň některých). Tím se liší pravá imunita od jevů primitivnějších a
paraimunologických.
8.1. IMUNITNÍ ODPOVĚĎ
Imunitní odpověď tvoří komplex na sebe navazujících dějů. Spouští ji podnět,
zavlečený do organismu (imunogen neboli antigen) a jejím vyvrcholením je odstranění
činitele, který reakci vyvolal.
Základní funkcí imunitní reakce je rozlišovat vlastní od cizího a cizí vylučovat. Ať již
jde o patogenní mikroorganismy, o štěp cizí tkáně nebo o neškodnou částici prostředí, jako
jsou proteiny pylu trav nebo potravy.
Imunitní odpověď je závislá zejména na třech hlavních typech buněk - na
makrofázích, na lymfocytech pocházejících z brzlíku - thymu (na T buňkách) a na
lymfocytech pocházejících z kostní dřeně (na buňkách B). Tyto buňky navzájem spolupracují
a ovlivňují se a to buď přímo, nebo prostřednictvím interleukinů. Imunitní systém navíc tvoří
nedílný celek se systémy komplementu, kininů, krevní srážlivosti a fibrinolýzy, které se
všechny zúčastňují zánětlivé fáze imunitní odpovědi.
8.2. VROZENÁ A ZÍSKANÁ IMUNITA
Proti invazi vnějších činitelů existují dvě rovnocenné obrany. Vrozená imunita a
získaná imunita. Srovnání vrozené a získané imunity podle Goodmana (1991) je v následující
tabulce:
47
Vlastnost
fyzické bariéry
rozpustné faktory
buňky
rozeznávání svého a cizího
specifičnost
paměť
vrozená imunita
kůže a mukózní membrány
enzymy (např. lyzozym a
komplement), proteiny akutní
fáze, interferony alfa a beta
makrofágy, PMN, eozinofily,
buňky NK
ano
ne
ne
získaná imunita
žádné
protilátky
lymfokiny
lymfocyty T a B
ano
ano
ano
8.2.1. Vrozená imunita
Vrozená (přirozená) imunita je přítomna od narození a zahrnuje v sobě četné
nespecifické složky. První obrannou linií proti vniknutí mikroorganismů tvoří povrchy těla,
zvláště pak kůže a sliznice. Je-li tato obranná linie prolomena, utkají se invazní organismy s
dalšími složkami vrozeného imunitního systému. V sekretech je hojně rozšířen enzym
lyzozym, který může ničit buněčné stěny mnohých bakterií. V krevní plazmě je obsažen
komplement, umožňující přímou lýzu bakterií, nebo usnadňující jejich fagocytózu makrofágy
a polymorfonukleárními neutrofily (PMN). Během infekce se v séru zvyšuje množství
některých proteinů, které nazýváme proteiny akutní fáze. Jedním z nich je C-reaktivní protein
(CRP) pojmenovaný tak proto, že se váže na protein C pneumokoků. I tato interakce aktivuje
komplement a vede k odstranění bakterií.
Nástroje vrozené imunity proti virům jsou na rozdíl od obrany proti bakteriím
přirozené zabíječské buňky NK (natural killer) a interferony. Buňky NK jsou lymfocyty, které
mají schopnost se vázat na buňky infikované virem a na nádorové buňky a zabíjet je. Způsob,
kterým se to děje ještě neznáme. NK buňky nemají imunologickou paměť. NK buňky se
aktivují interferony, které jsou také součástí vrozeného imunitního systému. Interferony
kromě toho, že působí na buňky NK zvyšují rezistenci normálních buněk na virovou infekci a
představují tak mocný časný obranný mechanismus proti mnohým virům.
8.2.2. Získaná imunita
Neodvrátí-li obrana poskytovaná vrozeným imunitním systémem plně infekci nebo
zcela nezastaví rozšiřování neživých imunogenů, vstupuje do hry získaná imunitní odpověď.
Získaná imunita je v evolučním vývoji pokročilejší než imunita vrozená a od vrozené imunity
se liší pozoruhodnou specifičností pro útočný imunogen a imunologickou pamětí (zesílenými
odpověďmi na nové setkání s týmiž nebo s úzce příbuznými imunogeny). V získané imunitní
odpovědi cizí agens neboli imunogen spouští řetěz událostí, které vedou k aktivaci lymfocytů,
k tvorbě protilátek a k tvorbě výkonných efektorových lymfocytů, které jsou pro daný
imunogen vysoce specifické.
Hlavními hráči získané imunity jsou buňky nabízející antigen, označované APC
(antigen presenting cells), lymfocyty pocházející z thymu (buňky T) a lymfocyty pocházejíc z
kostní dřeně (buňky B). Buňky T uvolňují rozpustné molekuly s mnoha účinky. Konečným
výsledkem činnosti buněk B je tvorba protilátek.
8.3. IMUNOGENY A ANTIGENY
48
8.3.1. Imunogen
je molekula, která může u vybraného hostitele navodit imunitní odpověď. Termín
„antigen“, který se často užívá v záměně za imunogen ve skutečnosti vyjadřuje schopnost
molekuly reagovat s produkty získané imunity, zejména s protilátkami a nepoukazuje na
schopnost navozovat jejich tvorbu. Název antigen tedy není přesný, přestože všechny
imunogeny jsou současně i antigeny. Obecně vzato - čím je cizí agens složitější, tím více
imunogenů obsahuje. Jedna cizí molekula představuje jeden imunogen, ale cizí buňky, jako
např. bakterie jsou složeny z mnoha imunogenů, z nichž každý může vyvolat jedinečnou
imunitní reakci.
Imunogenicita je vlastnost, která umožní látce vpravené do organismu vyvolat
imunitní odpověď (humorální nebo buněčnou, nejčastěji obě). Látky, které tuto vlastnost mají
jsou nazývány imunogeny. Starší termín „antigen“ je dnes užíván pro sloučeniny, reagující s
protilátkami, i když samy o sobě imunogenní nejsou. Znamená to tedy, že jsou všechny
imunogeny také antigeny, obráceně však tato definice neplatí. Nízkomolekulární sloučeniny,
včetně řady léků a antibiotik, imunogenní nejsou. Jestliže jsou však tyto sloučeniny navázány
na imunogenní proteiny, vytvořené konjugáty indukují po vpravení do organismu tvorbu
protilátek také proti nízkomolekulární sloučenině, která může s protilátkami reagovat. Je tedy
antigenní, ne však imunogenní. Termínem epitop je označována ta část molekuly antigenu,
která se váže na protilátku nebo buněčný receptor buněk T.
8.3.2. Základní charakteristiky imunogenů a imunogenicity
Cizorodost: Imunitní systém rozlišuje vlastní a cizí, imunogenní jsou tedy pouze
molekuly, které jsou imunizovanému zvířeti cizí.
Molekulární velikost: Extrémně malé molekuly, jako jsou aminokyseliny nebo
monosacharidy nejsou imunogenní. Všeobecně platná prahová hodnota velikosti molekul pro
imunogenicitu není dána. Je však známa a experimentálně doložena souvislost imunogenicity
s velikostí molekuly. V některých případech byla nalezena imunogenicita i u sloučenin o
molekulární hmotnosti menší než 1000. Všeobecně je přijímána zkušenost, že látky o menší
molekulární hmotnosti než 10 000 jsou buď slabými imunogeny, nebo nejsou imunogenní
vůbec.
Chemická složitost: Aby byla daná sloučenina imunogenní, musí vykazovat určitý
stupeň chemické rozmanitosti, složitosti struktury molekuly, nebo komplexnosti. Všeobecně
platí, že imunogenicita vzrůstá s komplexností chemické struktury imunogenu. Např.
aromatické aminokyseliny zvyšují imunogenicitu více než alifatické aminokyselin.
Genetická konstituce imunizovaného jedince: Schopnost jedince reagovat na
podaný imunogen je pod genetickou kontrolou imunitní odpovědi. Je např. známo, že jsou
určité izolované polysacharaidy imunogenní pro lidi a myši, ne však pro morčata.
Způsob podání imunogenu: Imunitní odpověď na podaný antigen závisí na dávce a
způsobu podání. Množství antigenu, které je neúčinné při intravenózním podání může vyvolat
vydatnou odpověď, je-li podáno subkutánně v adjuvans. Vzrůstající dávky vedou k vyšší
imunitní odpovědi, nejsou však přímo úměrné zvýšení dávky imunogenu. Vzrůstající dávky
imunogenu nemusí jen snížit stimulaci tvorby protilátek, ale mohou vyvolat specifickou
neodpovídavost, resp. navodit toleranci imunizovaného jedince vůči danému imunogenu.
8.4. SYSTÉM A FÁZE ZÍSKANÉ IMUNITNÍ ODPOVĚDI
49
Získanou imunitní odpověď spouští přítomnost cizího činitele, který unikl časnému
odstranění vrozeným imunitním systémem. Přehled hlavních událostí získané imunitní
odpovědi je na následujícím obrázku.
Zpracování a nabízení antigenu
Odpovědi na většinu imunogenů, snad s výjimkou antigenů nezávislých na buňkách T,
vyžadují, aby byl imunogen zpracován. Po zpracování imunogenu následuje jeho nabízení.
Tuto činnost zajišťují buňky, které dostaly i patřičný název „antigeny prezentující buňky“ APC. Ty zpracovaný antigen nabízejí podskupině lymfocytů T, tzv. pomocným buňkám T.
Označují se TH od slova „helper - pomocník“. Všechny APC fagocytují nebo pinocytují
imunogen a přetvářejí ho v endocytických vkuolách v cytoplazmě. Přesný postup zpracování
antigenu dosud nebyl s konečnou platností popsán a může se pohybovat mezi denaturací,
rozkladem a proteolýzou. Je-li imunogenní činitel podroben proteolýze, zlomky původního
imunogenu se nekovalentně spojí s molekulami druhé třídy. Vzniklý komplex se přenáší na
buněčnou membránu, kde je přístupný buňkám T. Tyto peptidy nazýváme imunogenními
epitopy. Obdobnou funkci mohou hrát i buňky B, což jsou prekurzory buněk, tvořících
protilátky.
Aktivace pomocných buněk T
Pomocné buňky T (TH) jsou hlavními rozehrávači imunitní odpovědi. Jsou nezbytné
pro aktivaci nejdůležitějších výkonných buněk - cytotoxických buněk T (TC) a buněk
tvořících protilátky. K aktivaci buněk TH dochází v časných stádiích imunitní odpovědi a je k
ní třeba nejméně dvou signálů. První z nich poskytuje spojení receptorů pro antigen na buňce
T s komplexem antigenů a bílkovin MHC (hlavního histokompatibilitního komplexu) druhé
třídy na APC. Druhý signál vysílá rozpustný protein uvolňovaný APC - interleukin 1 (IL - 1).
Aktivace cytotoxických buněk T
Aktivovaná buňka TH je klíčem k dalším krokům po imunologické cestě, zejména ke
spuštění buněk TC a buněk B. Hlavní úlohou buněk TC je zabíjet buňky, které vyjadřují
cizorodé antigeny. Buňky B se pak diferencují v plazmatické buňky, tvořící protilátky.
Aktivace buněk B
K tomu, aby se tvořily protilátky, je nezbytná nejen aktivace lymfocytů B, ale i jejich
diferenciace v plazmatické buňky, tvořící protilátky. Řadu po sobě jdoucích kroků si můžeme
představit takto: Zatímco se aktivují buňky TH tak, jak již bylo uvedeno, také buňky B
zapojené do reakce poutají imunogen a to prostřednictvím svých receptorů pro antigen.
Receptory pro antigen jsou zde protilátky, vázané na buněčnou membránu, přesně takové,
jaké budou buňky B později tvořit a vylučovat. Komplex vzniklý vazbou antigenu s
receptorem podléhá endocytóze, která se zdá působit jako aktivační signál. Ten však není pro
dokonalou aktivaci buněk B dostatečně silný a musí být podpořen dalšími signály, vysílanými
buňkami TH. Takovými podporujícími signály jsou lymfokiny, které uvolňují aktivované
buňky TH, a které působí jen na velmi krátkou vzdálenost. Mají-li se odpovídající buňky T a
B podílet na imunitní odpovědi, musejí být proto spolu v těsné blízkosti.
Lymfokiny stimulující buňky B
50
Buňky B potřebují ke svému růstu a ke své diferenciaci nejméně dvou lymfokinů,
tvořených buňkami TH. První z nich stimuluje spolu s antigenem proliferaci buněk B a
popisuje se jako růstový faktor pro buňky B. Druhý lymfokin, zvaný „diferenciační faktor pro
buňky B“ navozuje diferenciaci aktivovaných buněk B v plazmatické buňky tvořící
protilátky. K dokonalé aktivaci buněk B je tedy třeba nejméně 3 signálů. Jeden poskytuje
imunogen a nejméně dva další přidávají buňky TH.
8.5. MECHANISMY ODSTRAŇOVÁNÍ ANTIGENU
Základní funkcí imunitního systému je vyhledávat v těle cizí látky a odstraňovat je.
Děje se to několika způsoby. Jeden z nich je přímé zabíjení cílových buněk, vyjadřujících cizí
antigeny aktivovanými buňkami TC prostřednictvím cytokinů, které aktivované cytotoxické
lymfocyty T tvoří. Protilátky plní tento úkol následujícími rozmanitými způsoby:
Neutralizace toxinů
Specifické protilátky proti bakteriálním toxinům nebo proti hmyzím a hadím jedům
tyto antigenní toxiny vážou, tím je inaktivují a současně zahajují vylučování vzniklých
komplexů antigenů a protilátky retikuloendoteliálním systémem. Protilátky proti toxinům a
jedům se pro svou účinnost využívají k pasivní ochraně ohrožených neimunních jedinců.
Neutralizace virů
Protilátky specifické pro epitopy virového povrchu mohou zabraňovat připoutání viru
na cílové buňky. Zábrana je zvlášť účinná, jestliže se protilátka váže na virus v místě spojení
viru s buňkou, nebo v jeho těsné blízkosti. Tento způsob ochrany proti virovým infekcím se
však zdá být méně účinný, než je zabíjení cílových buněk infikovaných virem cytotoxickými
buňkami T.
Opsonizace bakterií
Protilátky mohou povlékat bakterie a podporovat tím jejich odstraňování makrofágy,
které mají receptory pro některé třídy protilátek. Prostřednictvím těchto receptorů makrofágy
vážou bakterie povlečené protilátkou a fagocytóza obaleného antigenu se usnadňuje.
Protilátku v tomto případě nazýváme opsoninem.
Aktivace komplementu
Komplexy antigenu s některými třídami protilátek mohou aktivovat komplementovou
kaskádu. Nachází-li se epitop na povrchu buňky např. na bakterii, aktivovaný komplement
může díky své enzymatické aktivitě buňku lyzovat. Některé složky komplementu mají též
opsonizační schopnost. Vážou se na komplexy antigenu s protilátkou a poté na receptory
makrofágů, čímž dále usnadňují fagocytózu obaleného antigenu. Jiné složky aktivovaného
komplementu jsou chemotaktické pro fagocytující neutrofily a ještě další složky vyvolávají
uvolňování histaminu žírnými buňkami a bazofily. Odpovědi zprostředkované
komplementovým systémem jsou komplexní a uplatňují se při podnícení zánětu, který sám je
velmi důležitým obranným mechanismem.
51
S imunitním systémem se v zánětu vzájemně ovlivňují a spolupracují ještě jiné
enzymové systémy včetně systému kininů, srážlivosti a fibrinolýzy.
Buněčná cytotoxicita závislá na protilátkách.
Hlavní třída protilátek, třída IgG se váže na podskupinu buněk NK, které vyjadřují
receptory pro IgG. Buňky NK, vyzbrojené protilátkou se vážou na cílovou buňku, ať již to je
bakterie nebo nádorová buňka a zabíjejí ji svými cytotoxiny.
8.6. PROTILÁTKY - IMUNOGLOBULINY
Imunoglobuliny jsou proteiny s protilátkovou aktivitou, vážou se s látkou, která
vyvolala jejich tvorbu (imunogeny). Představují humorální složku imunitní odpovědi. S
výjimkou přirozených protilátek vznikají jako odpověď organismu na cizorodou látku. Jsou
tedy produkty indukované odpovědi.
Imunoglobuliny nacházené v tělních tekutinách jsou heterogenní skupinou proteinů,
tvořících přibližně 20 % celkových proteinů séra. Imunoglobuliny jsou charakterizovány
dvěma základními vlastnostmi a to specifitou pro danou antigenní strukturu a rozmanitostí
specifit (diverzitou). Ty umožňují jejich reakce se širokou škálou antigenních struktur,
nacházených v zevním prostředí. Vedle vazby antigenů vykazují imunoglobuliny další
biologické aktivity, významné pro obranu organismu proti onemocnění, např. fixací
komplementu podporují fagocytózu, u některých druhů procházejí placentou.
8.7. VROZENÁ A
ZVÍŘAT
ZÍSKANÁ
IMUNITA
U
HOSPODÁŘSKÝCH
8.7.1. Přirozeně získaná imunita aktivní
Přirozeně získaná aktivní imunita vzniká u zvířat, která se přirozeně nakazila infekční
chorobou a přestála onemocnění. Nutno zdůraznit, že pro tvorbu specifických protilátek není
podmínkou prodělání zjevného onemocnění. Velký význam pro vytváření přirozeně získané
imunity mají bezpříznakové formy onemocnění (inaperentní formy, bez zřejmých projevů),
vyvolané buď podprahovými infekčními dávkami nebo mikroorganismy s malou virulencí. Je
pro ně příznačné, že končí uzdravením a zanechávají odolnost.
Tohoto fenoménu je využíváno v chovatelské praxi k přirozenému ozdravování chovů
při některých infekčních chorobách, zejména stájových nákazách (např. respiratorní infekce u
prasat). Stejně důležitou roli má tento druh imunity při řešení turnusových zástavů, zejména
ve velkochovech mláďat (imunologická homogenita).
8.7.2. Přirozeně získaná imunita pasivní
Je založena na přirozeném obohacení organismu hotovými protilátkami bez jeho
aktivní účasti.
Pasivně získaná imunita chrání novorozená mláďata před antigenními ataky zevního
prostředí v prvních týdnech života, kdy nejsou schopna imunitní reakce a produkce protilátek
(viz následující obrázek). Někteří savci podle druhu placenty (člověk, králík) dostávají
mateřské protilátky již během nitroděložního života (hemochoriální placenta).
Většina mláďat ostatních druhů hospodářských zvířat (telata, jehňata, hříbata, selata)
získávají protilátky teprve až po narození sáním prvního mleziva (kolostrální imunita).
52
Syndesmochoriální a epiteliochoriální
placenta u těchto druhů zabraňuje přestupu
imunoglobulinů z matky do plodu. Bezprostředně po narození je jejich organismus téměř
bezbranný proti mikrobům, se kterými přichází ve stájovém prostředí do styku. Není-li jim
umožněno požití mleziva, které se v tomto případě v prvních hodinách po porodu vyznačuje
extrémně vysokým obsahem imunoglobulinů, zůstávají bez pasivně předaných mateřských
protilátek a hynou během 20 - 48 hodin na následky septikemie vyvolané různými typy
zárodků - nejčastěji E. coli.
Ukazuje se, že protilátkový obsah mateřského mleziva má silný ochranný účinek i
v zažívacím traktu, kde znemožňuje mikrobům pronikat střevní stěnou (lokální imunita).
Z uvedeného rovněž vyplývá, jak je závažné, aby mikroorganismy, které osídlí
novorozená mláďata, byly téhož typu, s nimiž se setkala již matka a naopak, jak jsou
nebezpečné infekce mláďat zcela typově odlišnými mikroby v nákazově exponovaných
stájových objektech (stáje prvotelek, porodnice při VKK, kontinuální zástavy v produkčních
stájích prasnic).
Při složitosti zdravotní problematiky mláďat ve velkochovech v prvních dnech života
má cílevědomé využití kolostrální imunity pro nejmladší kategorie zvířat existenční význam.
Popsané vlastnosti kolostra s předchozím procesem tvorby protilátek mohou rovněž
sloužit k cílenému předcházení nakažlivých onemocnění mláďat. Jestliže aktivně
imunizujeme březí krávy, prasnice, klisny, bahnice oslabenými antigeny, které vyvolávají
onemocnění mladých jedinců, dochází v těle matky k tvorbě specifických protilátek (stájová
autovakcína), které prostřednictvím mleziva rovněž přecházejí do organismu novorozeného
mláděte a jsou schopny jej ochránit před infekcí.
8.7.3. Uměle získaná imunita aktivní
Umělého získání aktivní imunity se dosahuje záměrným vpravením živých,
oslabených nebo mrtvých antigenů (vakcín) do organismu (vakcinace). Nevyvolávají
onemocnění, ale podněcují tvorbu specifických protilátek. Zeslabení virulence
choroboplodných mikroorganismů je dosahováno fyzikálními, chemickými i biologickými
metodami (např. pěstováním na umělých živných půdách nebo pasážováním přes málo
vnímavé druhy zvířat - lapinizovaná vakcína proti moru vepřů obsahuje živý virus
s oslabenou virulencí, získanou jeho přizpůsobením nevnímavému organismu králíka
metodou mnohačetných pasáží).
Protilátky se objevují obvykle 4 - 5 dní po podání vakcín. Stav specifické chráněnosti
dosahuje maxima po třech týdnech, trvá různě dlouhou dobu (měsíce,roky). Může být posílen,
případně prodloužen opakovanou vakcinací (revakcinací).
Vakcinace (“očkování“) je důležitou a velmi často používanou metodou boje
s nakažlivými chorobami člověka, hospodářských, drobných a v poslední době i některých
volně žijících druhů zvířat. Zákroky tohoto druhu jsou nazývány aktivní imunizací. Ve
velkochovech hospodářských zvířat se uskutečňuje za použití vhodných očkovacích látek
v plánovitých programech, řízených veterinární službou. S přihlédnutím ke konkrétním
nákazovým poměrům přichází je možná v našich podmínkách vakcinace proti trichofytóze
skotu, salmonelózám, myxomatóze králíků, kolistreptokokovým infekcím, infekčnímu zánětu
jater, Aujeszkého chorobě, července a moru prasat, diftérii drůbeže, vzteklině, pseudomoru
drůbeže, infekční bovinní rhinotracheitidě, psince a infekční hepatitidě psů, leptospirozám,
slintavce a kulhavce a dalším. Ve shodě se státy Evropské unie se však u nás vakcinace proti
moru prasat, infekční bovinní rhinotracheitidě a slintavce a kulhavce v současné době
neprovádí.
8.7.4. Uměle získaná imunita pasivní
53
Uměle získané imunity pasivní nabývá jedinec umělým vpravením protilátek, které jej
vybavují na určitou dobu schopností specificky se chránit (pasivní imunizace). U ohrožených
jedinců se tohoto efektu dosahuje podáváním rekonvalescentních sér (séra od zvířat, která
přestála nemoc po přirozené infekci), nebo hyperimunních sér (séra od zvířat po déle trvající
aktivní imunizaci), v poslední době též aplikací separovaného gamaglobulinu.
Při pasivní imunizaci vzniká specifická chráněnost již za několik hodin po podání
séra, kdy se protilátky dostanou krevním oběhem do všech orgánů. Její trvání však dosahuje
pouze 1 -2 -3 týdny.
Pasivní imunizace nachází uplatnění při ohrožení zdravých zvířat, nacházejících se
v ohnisku nákazy nebo v jeho bezprostřední blízkosti, kde hrozí nebezpečí z prodlení, při
situacích, kdy je důvodné riziko infekce. U některých infekčních onemocnění se
hyperimunních sér používá také léčebně (např. sérum proti koliinfekcím, salmonelózám,
tetanu, ochromě hříbat, kolistreptokokovým infekcím selat, telat apod.).
8.8. PATOLOGIE IMUNITY
Specifické imunitní mechanismy mohou být patologicky změněné. Nejdůležitější
z patologických forem imunity jsou imunologická nedostatečnost a stavy neúměrně vysoké
imunitní reaktivity (alergie, anafylaxe).
8.8.1. Imunologická nedostatečnost (insuficience)
Imunologická insuficience je zděděné nebo získané, trvalé nebo přechodné snížení
tvorby protilátek nebo buněčné reakce. Nedostatečnost humorálních a celulárních
mechanismů se projevuje jako hypogamaglobulinémie, což vede ke zvýšené náchylnosti
vůči některým onemocněním, k jejich recidivám, ke zvýšené vnímavosti vůči málo
patogenním mikroorganismům, ke snížení počtu leukocytů (neutrofilů a lymfocytů).
K imunologické insuficienci bychom mohli zařadit i nízkou koncentraci imunoglobulinů
v plazmě novorozených mláďat hospodářských zvířat. Zde jde o nemožnost prostupu
gamaglobulinů z matky do plodu vzhledem k typu placenty. Jde o insuficienci fyziologickou,
kterou je nutno kompenzovat podáním dostatečného množství kvalitního kolostra v pravý čas.
Imunologická insuficience může být způsobena faktory fyzikální, chemické, či
biologické povahy. Z fyzikálních faktorů je to ionizující záření v dostatečné dávce, malé
dávky stimulují tvorbu protilátek. Z chemických látek jsou to tzv. chemická imunodepresiva
(kortikoidy, antimetabolity kyseliny listové, alkylační činidla, analogy purinů).
Z biologických mechanismů může být imunosuprese navozena antigenem, tj. potlačení
imunitní reakce na příslušný antigen po podání téhož nebo jiného antigenu v malých
dávkách.
Dalším významným faktorem biologické povahy ve vzniku imunologické insuficience
jsou poruchy výživy: nevyváženost krmné dávky v jednotlivých komponentech, kvalitativní
a kvantitativní nedostatek krmiva, porucha asimilace a utilizace živin apod. Na prvním místě
sem patří delší dobu trvající snížený přívod bílkovin, přičemž přívod energie ve formě
sacharidů může být dostatečný. U hospodářských zvířat přichází tento případ v úvahu u
nosnic a u dojnic a v některých zemích u dětí. Důsledkem je nedostatečná syntéza bílkovin,
snížená proliferace lymfoidních tkání a lymfocytů, nedostatek aminokyselin atd. Je postižena
jak humorální, tak celulární imunita. Počet lymfocytů T a B je snížený, aktivita fagocytů je
defektní. Hladina glukokortikoidů je zvýšená a vzhledem k jejich lymfolytickému a
54
imunodepresivnímu účinku ještě prohlubují imunologickou insuficienci. Nedostatek
některých aminokyselin má za následek snížení syntézy imunoglobulinů. Deficience
lipotropních látek (cholinu, metioninu, vitamínu B12 a kyseliny listové) vede k poruše
vývoje lymfatického systému následkem nedostatečné syntézy DNA. U deficitních mláďat
nebo u mláďat z deficitních matek se thymus, slezina a mízní uzliny nevyvinou do normální
velikosti pro nedostatečnou celulární proliferaci, mláďata jsou vnímavější vůči infekci, např.
k salmonelóze. Kromě vitamínu B12 a kyseliny listové mají význam i další vitamíny. Při
nedostatku vitamínu A se snižuje počet lymfocytů T a může dojít i ke snížení syntézy
protilátek. Z mikroelementů mají význam pro imunitní reakce zinek a železo. Některé enzymy
pro syntézu DNA jsou závislé na zinku. Při jeho nedostatku může dojít k atrofii thymu,
lymfatických uzlin, sleziny, ke snížení počtu lymfocytů a ke snížení koncentrace
gamaglobulinů. Železo má význam pro udržování normální struktury lymfoidní tkáně. Při
jeho sníženém přívodu krmivem již o 10% se snižuje tvorba protilátek.
Stav, kdy organismus nereaguje tvorbou specifických protilátek proti příslušnému
antigenu se nazývá imunologická tolerance. Organismus není schopen rozeznat antigen jako
cizorodou látku, je organismem tolerován a nevytváří se proti němu žádné protilátky. Je to
specifické potlačení všech složek imunitní reakce jako důsledek nezralosti lymfatického
systému, útlumu aktivity imunologicky kompetentních buněk.
8.8.2. Alergie
Alergie (allergia, přecitlivělost, hypersensitivita) je zprostředkována výhradně
imunologickými reakcemi, avšak tyto reakce mají pro organismus nepříznivé následky.
Vzniká opakovaným stykem s antigenem či alergenem.
U alergie nazýváme antigen alergenem. Atopie je geneticky determinovaný stav, ale
podstata tohoto zděděného defektu není dosud jasná. Kromě tohoto endogenního
hereditárního faktoru, který určuje „dispozici“ k alergické reakci, podílí se na vzniku a
rozvoji alergického onemocnění styk organismu s alergenem. Samotná dispozice bez styku
s alergenem nestačí ke vzniku senzibilizace. Velmi důležitou podmínkou senzibilizace je
masívní expozice různě ofenzivních alergenů. Alergeny jsou běžně přítomné v prostředí a u
atopických jedinců vyvolávají alergické reakce.
Podle původu rozlišujeme alergeny exogenní a endogenní. Exogenní alergeny se
dostávají do organismu různými cestami a endogenní vznikají v organismu. Cesty vstupu
exogenních alergenů jsou inhalační, perorální, parenterální a kontaktní. Z inhalačních
alergenů se uplatňují rostlinné pyly, prach různého původu (pokojový, z peří, srsti, kožešin
apod.), alergeny roztočové a plísňové, z perorálních alergenů jsou to některé součásti potravy,
chemické látky a z parenterálních některé léky, bodnutí včely, vosy apod.
Alergie má dvě fáze. První fáze je imunologicky specifická, klinicky se
neprojevující reakce mezi antigenem (alergenem) a specifickou humorální protilátkou, nebo
reakce mezi antigenem (alergenem) a specificky přecitlivělými lymfocyty. Tato fáze vede
k uvolnění biologicky aktivních mediátorů: histaminu, SRS-A (slow reacting substanceanafylaxis), sérotoninu, kininů (zejména bradykininu), heparinu, eozinofilového
chemotaktického faktoru anafylaxe a prostaglandinů. Největší význam má histamin uvolněný
degranulací žírných buněk. Mediátory způsobují kontrakci hladkého svalstva, vazodilataci a
zvýšenou permeabilitu kapilár. Druhá fáze alergické reakce je klinicky manifestní jako
alergická nemoc (alergóza). Tato druhá, neimunologická fáze je patologickou reakcí
organismu na podráždění vyvolané uvolněním mediátorů.
Rozlišujeme čtyři základní typy přecitlivělosti: I. - přecitlivělost anafylaktického typu,
II. - přecitlivělost cytotoxického typu, III. - přecitlivělost z imunokomplexů, IV. -
55
přecitlivělost zprostředkovaná buňkami. První tři typy patří k tzv. časnému typu, čtvrtý typ je
tzv. oddálený, pozdní typ přecitlivělosti.
I. Přecitlivělost anafylaktického typu.
Senzibilizace alergenem u tohoto typu alergie vede k tvorbě protilátek ze skupiny IgE,
zvaných reaginy. Základními buňkami produkujícími protilátky jsou plazmatické buňky a Blymfocyty. K reakci s antigenem není nutný komplement. Ve druhé, neimunologické fázi této
alergické reakce se uvolňují mediátory tzv. časné reakce, které během několika sekund či
minut vyvolávají klinickou manifestaci alergózy. K alergiím tohoto typu patří např. alergické
astma, alergická rýma, alergické reakce na některé potraviny a léky. Pokud protilátky
zcitlivují kůži, projevují se klinicky vznikem ekzému (atopický ekzém) nebo některého z typů
kopřivky. Reakce prvního typu je velmi citlivá, může být vyvolána nepatrnou koncentrací
alergenu (1 pg.ml-1).
II. Přecitlivělost cytotoxického typu.
Alergická reakce je způsobena stykem s antigenem, nejčastěji lékem (např. penicilin,
sulfonamidy, chinin), který je navázán na povrchu buňky (obvykle erytrocytu a trombocytu).
Proti antigenu se vytvoří protilátka typu IgG. Antigen je buď navázán přímo na membránu
erytrocytů, reakcí se aktivuje komplement, který pak způsobí hemolýzu (léková hemolytická
anémie), nebo antigen reaguje přímo se vzniklou protilátkou IgG,, vytvořený komplex
antigenu s protilátkou se váže na povrch trombocytů a působením komplementu dojde
k trombocytolýze (trombocytopenická purpura). Při prvním styku s antigenem (podáním léku)
se reakce projeví klinicky asi za týden, po opakovaném styku s antigenem se může reakce
projevit okamžitě.
III. Přecitlivělost z imunokomplexů.
Imunokomplexy, bílkovinné agregáty, vznikají na podkladě reakce rozpustného
antigenu s precipitující protilátkou typu IgG. Tyto imunokomplexy aktivují komplement.
V humánní patologii je časté onemocnění nazývané alergickou alveolitidou (neatopické
průduškové astma), způsobené vdechováním spor některých termofilních plísní parazitujících
na zapařeném krmivu (tzv. farmářská plíce), nebo z přecitlivělosti na bílkoviny ptačího
původu (u chovatelů ptáků a drůbeže). Klinicky se reakce projeví až za několik hodin. Tyto
uvedené příklady třetího typu přecitlivělosti vznikají při nadbytku precipitujících protilátek
vzhledem k antigenu, kdy se vytvoří nerozpustné imunokomplexy. Při nadbytku antigenu
vznikají imunokomplexy rozpustné a v tomto případě dochází k projevům jiných alergických
onemocnění, např. glomerulonefritidy (po infekci beta-hemolytickým streptokokem),
artritidy, kapilaritidy, sérové nemoci.
IV. Přecitlivělost zprostředkovaná buňkami.
Tato forma přecitlivělosti, zprostředkovaná T-lymfocyty, je typem pozdní, oddálené
reakce. Neuplatňuje se tedy reakce antigenu s protilátkou, ale převládají projevy celulární
imunity. Výsledkem je alergická, zánětlivá reakce, popř. s nekrotickým ložiskem v centru.
Klasickým příkladem je kožní reakce v místě intradermální injekce tuberkulínu
(tuberkulínová alergie). Projevy alergie jsou pouze lokální, bez celkových akutních
symptomů. Obecně známá je úloha pozdní přecitlivělosti u kontaktního ekzému (kontaktní
dermatitidy).
56
V posledních letech je v literatuře uváděn ještě V. typ přecitlivělosti (stimulační), u
něhož nedochází k destrukci, ale ke stimulaci cílových buněk. Příkladem může být
hypertyreoidismus při Basedowově nemoci, vyvolaný protilátkami (autoprotilátky namířené
proti membránovým antigenům buněk štítné žlázy) stimulujícími buňky štítné žlázy. Jde o
přecitlivost časného typu.
8.8.3. Anafylaxe
Je to alergická reakce, potenciálně smrtelná, vyvolaná umělým vpravením antigenu,
anafylaktogenu do organismu. Anafylaktogeny jsou cizorodé bílkoviny nebo heterologní
buňky. Anafylaktická reakce patří do prvního okamžitého typu přecitlivělosti. V anafylaxi
rozlišujeme první dávku antigenu senzibilizující a druhou vyvolávající (výbavnou).
Anafylaxe se projevuje buď jako generalizovaný syndrom (systémová anafylaxe,
anafylaktický šok) nebo jako místně ohraničený jev (lokální anafylaxe). Po intravenózní
aplikaci dostatečně velké vyvolávající dávky anafylaktogenu vzniká téměř okamžitě
generalizovaná forma, tj. anafylaktický šok, zatímco intradermální či subkutánní aplikace se
projevuje lokální reakcí. Hlavní příznaky anafylaktického šoku jsou způsobeny spasmem
hladké svaloviny, zvýšenou propustností kapilár a poruchami v distribuci cirkulující krve.
9. EKONOMIKA ZDRAVÍ
57
Ekonomika zdraví hospodářských zvířat jako nástroj pro rozhodování při řízení farem s
živočišnou produkcí je u nás na začátku rozvoje. Proto se musíme ohlédnout do vyspělých
chovatelských zemí a převzít z této oblasti zkušenosti. Následující kapitola vyjadřuje základní
pohledy na ekonomiku zdraví v těchto zemích.
Protože ekonomické vztahy mezi zdravím zvířat a produkcí byly v minulosti velmi
neprůhledné, nastoupily trendy, které odhlížejí od jednotlivých ekonomicky závažných
ukazatelů, přiklánějí se k simultánnímu hodnocení nejrůznějších ukazatelů a používají se k
optimalizaci systému živočišné produkce. Stále větší důraz je kladen na jemné vyladění
systému managementu modifikací různých úrovní jeho strategie, jako odpověď na
monitorovaná data, získaná z farmy.
Z ekonomického hlediska se v současnosti více zdůrazňují důsledky chorob se
subklinickými příznaky než chorob infekčních, které dříve způsobovaly epidemie. Je to z
pochopitelného důvodu, neboť epidemii bylo a je nutné zastavit, ať to stojí, co to stojí a
ekonomické důsledky, i když často veliké, nelze využít v běžném řízení chovu.
K tomu, abychom mohli do rozhodování zahrnout údaje ekonomiky zdraví a tak
zlepšovat ekonomiku chovu je nutno definovat cesty, kterými jednotlivé choroby snižují
efektivnost chovu.
Mnohé studie ukazují, že sledování ekonomiky zdraví přináší chovatelům značné zisky.
Neplatí to však vždy. Na první pohled není zřejmé, proč může přinášet péče o zdraví více
zisku, než jiné investice do chovu, a proč to nemá univerzální platnost. K vysvětlení
neobvyklé povahy ekonomických efektů chorob zvířat a jejich ekonomického dopadu je
předně nutné definovat mechanismy, kterými choroby mohou ovlivňovat produktivitu.
9.1. ZPŮSOBY
CHOROBAMI
OVLIVŇOVÁNÍ
UŽITKOVOSTI
ZVÍŘAT
Následující obrázek naznačuje cesty, kterými mohou choroby nepříznivě ovlivňovat
produktivitu chovu. V případě infekcí a parazitóz neustále soutěží původci chorob s
hostitelem o živiny. Patogeny získají pro sebe a pro svoji reprodukci živiny, které by jinak
využilo zvíře pro produkci. Patogeny působí proti zvířeti přímo.
Neinfekční choroby musíme chápat odlišným způsobem. Často způsobují změny v
ekologické rovnováze, ve které tok živin a toxinů (např. nedostatek mědi, fotodermatózy
apod.) nebo kontrolní signály (hypokalcemie, ketózy apod.) jsou v zemědělském ekosystému
změněny zásahem člověka nebo prostředím. Účelem uvedeného obrázku je sumarizovat
všechny možné přímé a nepřímé mechanismy, kterými mohou choroby ovlivňovat efektivnost
živočišné produkce. Ne všechny choroby mají všechny efekty. Pro studium dané choroby se
musí vybrat pouze efekty relevantní.
Vlivy na trávení
Mnoho chorob ovlivňuje u zvířat příjem krmiva. V naprosté většině je příjem krmiva
redukován, zřídka může být i zvýšen. Choroby způsobující bolest při příjmu potravy (příměť
pysková u ovcí) nebo činící mechanické obtíže (aktinomykóza jazyka u skotu) redukují
příjem dočasně. U chorob, kde je snížená pohyblivost nebo chuť ke žrádlu pro horečku nebo
podobné záležitosti, je rovněž snížený příjem krmiva. Mnoho chorob však snižuje příjem
krmiva subtilními způsoby, které nemusejí být na první pohled rozpoznatelné, dokud nejsou
použity přesné detekční metody. Tyto účinky jsou nejlépe prostudovány u parazitických
chorob.
58
Je zajímavé, že příjem krmiva může být obecně potlačen i těmi chorobami, které
zároveň zvyšují požadavky na výživu. Užitkovost zvířat klesá. Například při invazi hlístic
Trichostongylus colubriformis (způsobují červivost slezu a střev), které spotřebovávají
živiny, zároveň dochází ke snížené chuti ke žrádlu a po ukončení invaze dehelmintací se chuť
navrací k normálu. Je nutno rozlišovat mezi chorobami, které pouze snižují příjem krmiva
(nechutenství, anorexie) a těmi, co snižují konverzi krmiv. Vliv na konverzi krmiv je vážnější
efekt, neboť je dosahováno nižší produkce za stejného příjmu krmiva a účinnost produkčních
procesů je nepříznivě ovlivněna. To má největší ekonomický vliv u zvířat konzumujících
nakoupená krmiva, jako prasata a drůbež. U pasoucích se přežvýkavců není ekonomický
důsledek tak značný, neboť produkce krmiv se často započítává do fixních nákladů.
Vliv chorob na využitelnost krmiv
Nezdá se, že patogenní agens normálně ovlivňuje využitelnost krmiv a to ani v případě,
kdy patogen mění morfologii a fyziologické funkce zažívacího ústrojí. Např. u jehňat bylo
pozorováno, že abnormální mukóza nemusí mít nezbytně za následek slabý růst. Zdá se, že
samotné změny povrchu sliznice nejsou zodpovědny za změny v konverzi krmiva, které jsou
důsledkem parazitóz a dalších chorob. Spíše jsou za to zodpovědny fyziologické procesy po
resorpci. Podobné nálezy byly pozorovány při napadení takovými parazity, jako je Fasciola
hepatica (motolice jaterní), které nezapříčiňují změny mukózy. Situace je však jiná u
monogastrů. U prasat bylo prokázáno, že parazité zapříčiňují snížení konverze krmiv.
Nicméně se zdá (alespoň u přežvýkavců), že nepříznivé vlivy chorob na užitkovost,
které nemohou být vysvětleny snížením příjmu potravy, jsou způsobeny snížením konverze
krmiva. Testy stravitelnosti jsou pouze hrubou metodou k odhadu změn zažívacích funkcí a
jsou nákladné. Chceme-li určit, zda jsou chorobné změny hlavním faktorem při snížení
konverze krmiv, je snazší provést ekonomické analýzy. Z různých studií vyplývá, že z
podstaty a rozsahu patologických změn v těle nemůžeme přímo usuzovat na změny v
užitkovosti zvířat.
Vliv chorob na fyziologické procesy
Choroby mohou modifikovat mnoho fyziologických procesů, např. metabolismus živin,
dýchání a vyměšování. Většina dostupných dat se vztahuje k parazitárním chorobám, které
mají základní vliv je na metabolismus proteinů. U invaze gastrointestinálními nematody se
ztrácí krevní plazma do lumen zažívacího ústrojí v místech napadených parazity, parazité
sající krev zase ochuzují zvířata o hemoglobin. Mnoho z těchto proteinů je zpětně
resorbováno v dalších částech zažívacího ústrojí, ale hostitel musí vynaložit energii a proteiny
k reparaci poškozených míst sliznice a náhradě ztracených proteinů. To zvyšuje požadavky na
činnost jater a utilizaci živin. Dochází ke zvýšené exkreci dusíku (více močoviny v moči), což
značí, že i když k recyklaci živin dochází, neudrží se vyrovnaná dusíková bilance a navíc je
nutno vynaložit další energii na zvýšenou proteosyntézu.
Zvířata za těchto okolností snižují zásobu plazmatických proteinů, protože produkce v
játrech nemůže vynahradit jejich ztrátu, i když je rychlost syntézy neobvykle vysoká. Tak se
nedostává proteinů pro tvorbu vlny, svaloviny apod. U ovcí při napadení hlísticí
Trichostrongylus colubriformis dochází ke ztrátám sirných aminokyselin a tím se významně
snižuje produkce vlny.
Při sníženém příjmu krmiva, ať již z důvodů parazitóz či jiných, může nižší příjem
proteinů snížit jejich plazmatickou zásobu. Při exaktních pokusech, kdy ovce dostávaly denně
přesnou dávku larev Trichostrongylus colubriformis a zároveň jim byl postruminálně
aplikován kasein, bylo zjištěno, že se u nich pětkrát zvyšuje retence dusíku. To podporuje
59
tvrzení, že při normální invazi dochází ke značným ztrátám proteinů, způsobeným parazity. I
studia dalších chorob potvrzují pilotní význam poruch metabolismu dusíkatých látek při
nejrůznějších chorobách.
Samozřejmě, že dochází i k poruchám energetického metabolizmu, ale zdá se, že svým
významem jsou tyto poruchy druhotné. Jsou to zejména ztráty energie při tkáňových
regeneracích.
Parazitárními chorobami se rovněž mění minerální metabolismus. U ovcí je prokázána
snížená resorpce vápníku a fosforu, což ohrožuje růst kostí a vývoj kostry. Dochází k
zakrňování zvířat. Rovněž je ovlivněna zásoba Co, Cu a různých vitaminů.
Některé choroby mohou významně ovlivnit respirační funkce, což má přímý důsledek
na funkce produkční. Další ztráty jsou způsobeny spotřebou živin a energie na reparaci plic.
9.2. MĚŘITELNÉ VLIVY CHOROB NA UŽITKOVOST ZVÍŘAT
Množství způsobů a cest, jak mohou četné měřitelné faktory ovlivňovat užitkovost
zvířat jsou znázorněny na obrázku.
Ztráty úhynem
Tento efekt je nejsnáze měřitelný, a proto se jeho význam často přeceňuje ve srovnání s
dalšími efekty. U ekonomických studií se ztráty úhynem vyjadřují tak, že se od potenciální
hodnoty zvířete při prodeji odečte hodnota kadáveru (má-li nějakou) a dále se odečtou
náklady, které by byly vynaloženy na dosažení tržní hodnoty.
Snížení hodnoty zvířat a produktů u jatečných zvířat
Nemocná zvířata mohou mít menší tržní hodnotu, způsobenou viditelnými změnami na
povrchu těla nebo změnami utváření těla, což zmenšuje jejich atraktivitu v očích nákupčích.
Další ztráty jsou potom způsobeny konfiskáty na jatkách. Značné ztráty může např. způsobit
střečkovitost, která snižuje užitnou a tržní hodnotu kůže.
Snížení přírůstků
Obecně je známo, že nemocná zvířata mají menší přírůstky než zvířata zdravá.
Zajímavá je studie, zabývající se vztahem mezi zavšivením skotu a jeho přírůstky. Bylo
zjištěno, že ke snížení přírůstků nedochází a nebo je tak malé, že se ekonomicky nevyplatí
zvířata odvšivit. Etika chovu však takovýto přístup nepřipouští.
Snížená užitkovost a kvalita produktů živých zvířat
U nemocných zvířat je obecně snížená kvantitativní užitkovost (mléko, vlna, vejce).
Může být však změněna i kvalita produktů, jako složení mléka při mastitidách, což vede k
jeho vyřazení z prodeje. Choroby mohou rovněž ovlivnit chuť masa.
Ve světě se ke ztrátám způsobeným chorobami počítá též snížení výkonnosti tažných
zvířat (důsledky např. při pěstování rýže) a snížená produkce hnoje, což je v určitých
oblastech životně důležitá surovina jako palivo při přípravě potravin, nebo jediný zdroj
hnojení polí.
60
Ovlivnění účinnosti konverze krmiva
Jak již bylo uvedeno, choroby prvotně ovlivňují užitkovost zvířat změnou
metabolických procesů dusíkatých látek a dalších živin, což má za následek snížení konverze
živin. Příjem potravy může být rovněž snížen, ale to většinou není primární efekt.
Konverze krmiv je základní měřítko vlivu chorob na produkční procesy, nicméně její
stanovení je možné pouze za experimentálních podmínek. Proto se např. v pastevních
systémech jako indikátory změny konverze krmiv berou rozdíly v užitkovosti mezi zdravými
a nemocnými zvířaty za stejných podmínek.
Na první pohled by se zdálo, že ztráty způsobené chorobami budou přímo úměrné
intenzitě onemocnění. Při studiích parazitárních chorob se však ukázalo, že již při
subklinickém průběhu jsou ztráty v užitkovosti značné a další invaze parazitů již užitkovost
příliš nesnižuje. To zdůrazňuje a preferuje význam prevence a aktivní tvorby zdraví v
managementu chovu hospodářských zvířat před léčbou zvířat klinicky nemocných.
9.3. VLIV CHOROB NA PRODUKTIVITU STÁDA
Choroby ovlivňují jednak jedince a dále se jejich působení rozšiřuje na celé stádo, a to z
hlediska náhrady za brakaci a zlepšování chovu.
Zkrácená životní produkce zvířat
Odhlédneme-li od uhynulých zvířat, je důvodem brakace nižší užitkovost ve srovnání se
zvířaty, která jsou potencionální náhradou. Ze studií na toto téma vyplývá, že důraz na
zvyšující se průměrnou délkou života krav a prasnic přináší zvýšení zisku, pokud se toho
dosáhne snížením brakace ze zdravotních důvodů.
Ovlivnění genetické selekce
Jestliže choroba ovlivní jakýkoliv faktor užitkovosti, který je předmětem selekčního
tlaku ve stádě (jako je produkce mléka nebo vlny), ovlivní to účinnost šlechtitelského
programu. Mezi náchylností k chorobám a užitkovostí zvířat nebyla jednoznačně prokázána
korelace. Například bylo zjištěno, že invaze parazitů u ovcí zcela narušila objektivitu
genetické selekce.
Vlivy působící na počet zvířat v chovu a zlepšování stáda
Narodí-li se méně zvířat, jsou omezené možnosti pro náhradu zvířat za brakaci, nebo se
jich nedostává na prodej. Tím se sníží nejen tržby, ale i možnosti managementu ve zvyšování
úrovně chovu. Choroby pohlavního ústrojí samců i samic průkazně snižují úroveň
reprodukčních ukazatelů a tím množství narozených mláďat. Méně zjevný je vliv
metabolických poruch, které reprodukční funkce ovlivňují nepřímo. Jestliže jsou nízké
výsledky reprodukce, není možný uzavřený obrat stáda. Je nutno zvířata nakoupit se všemi
souvisejícími riziky.
9.4. VLIV ÚROVNĚ ZDRAVOTNÍ PÉČE NA UŽITKOVOST ZVÍŘAT
Při hodnocení ekonomické účinnosti různých metod péče o zdraví zvířat je nutné brát v
úvahu nejen rozdíly v užitkovosti mezi nemocnými a zdravými zvířaty, ale též změny v
61
užitkovosti, které se projeví po vyléčení zvířat. Například u správně léčené mastitidy krav
dochází při stání na sucho ke kompletní regeneraci žlázového parenchymu vemene u většiny
zvířat, užitkovost je však v této kritické laktaci snížena. Naproti tomu při napadení rostoucích
ovcí motolicí jaterní již nikdy nedojde k vyrovnání úrovně užitkovosti, nebo účinnosti
využitelnosti živin. Proto se musí každá choroba hodnotit samostatně.
9.5. VLIV ONEMOCNĚNÍ ZVÍŘAT NA POHODU (WELFARE) LIDÍ A
ZVÍŘAT
Vliv na výživu lidí
Přímý vliv onemocnění zvířat na člověka je možno spatřovat v omezené produkci
živočišných potravin. Další důsledek se projeví ve snížené kvalitě produktů.
Vliv na vývoj společnosti
Stejně jako onemocnění zvířat může ovlivňovat výživu lidí, mohou být ovlivněny i další
aspekty welfare společnosti, zvláště v rozvojových zemích. Jak již bylo zmíněno,
nejdůležitější v těchto podmínkách je poskytovaná tažná síla a produkce hnoje. Choroby
mohou redukovat poskytování obou těchto produktů. Zvířata poskytují ještě další významné
suroviny jako vlna, chlupy, kůže, peří, kožešiny. Přímý vliv na člověka má potom přenos
zoonóz ze zvířat na lidi.
Vliv na pohodu zvířat
Uvažuje-li se o welfare zvířat, málo se hovoří o významu prevence chorob a zdravotním
stavu zvířat. Je překvapivě málo výsledků, které dokladují vliv chorob na welfare. I když
některé pokusy o kvantifikaci byly provedeny, máme k odhadu působení chorob na welfare
zvířat málo základních biologických informací.
9.6. METODY MĚŘENÍ EKONOMICKÉ ÚSPĚŠNOSTI PREVENCE
CHOROB (KONTROLY CHOROB)
Minulé způsoby odhadu zvýšených nákladů, způsobených nemocností zvířat, nebyly
dostatečně přesné, a proto byly vypracovány nové, které byly publikovány v posledních
letech. Nejjednodušší přístup je srovnat alternativní kontrolní program mezi farmami, kde
jsou zvířata zdravá, a chovy s probíhající zkoumanou chorobou. Ideální je situace, kdy
můžeme srovnat více farem, protože variace nekontrolovaných faktorů mezi farmami je
značná.
Existují standardní ekonomické metody, které je pro popis a sumarizaci výsledků
ekonomických studií možno použít. Jsou založeny na evidenci úkonů, vyjádření jejich
nákladů a ekonomických efektů. Dále se provádí kalkulace nákladů a jejich analýza a vše se
využívá v rozhodovací činnosti (partial budgeting, cost-benefit analysis a decision analysis).
Ekonomické studie se musí zaměřovat na odhad zisku, vyplývající z prevence před
chorobami, než na ekonomiku tlumení a likvidace chorob. Ačkoliv není možné získat veškeré
ekonomické údaje, které jsou požadovány pro jakoukoliv chorobu, experimentální studie
mohou být doplněny a rozšířeny analytickými přístupy, kam patří počítačové modelování.
62
ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY
Pochopení procesů chorob a jejich popsaných vlivů by mělo vést k formování činnosti
základní veterinární služby. Je nutné, se zaměřila více na tvorbu (management) zdraví, než na
základní léčbu. Optimální přístup k požadavkům na zdravotní péči vyžaduje zdůraznit spíš
produkční a welfareový význam, než se soustředit na patologické zátěže chorob. To by mělo
být hlavním hlediskem pro živočišnou produkci. Tímto způsobem vystupují společně zdraví a
užitkovost zvířat ve prospěch producentů i konzumentů potravin živočišného původu.
63
10. LÉČIVA V CHOVATELSKÉ PRAXI
Zákon č. 87/1987 Sb. o veterinární péči ve znění pozdějších změn a vyhláška
č. 117/1987 Sb. o péči o zdraví zvířat ukládají chovatelům mimo jiné povinnost poskytnout
zvířatům dle potřeby první pomoc a dbát pokynů orgánu veterinární péče, pokud jde o
podávání léčiv a přípravků zvířatům. Chovatelé tak disponují v příručních lékárnách řadou
preparátů, které jsou buď určeny k eventuálnímu poskytnutí první pomoci, nebo byly
veterinárním lékařem vydány k aplikaci samotným chovatelem. Je proto žádoucí, aby měli
chovatelé alespoň základní představu o možném působení léčiv a o zásadách zacházení
s nimi.
10.1. PRÁVNÍ NORMY A LÉČIVA
Podmínky pro základní činnosti související s léčivy od jejich výzkumu, přes výrobu,
distribuci, předepisování a výdej až po jejich zneškodňování stanoví zákon č. 79/1997 Sb.
o léčivech. Dle tohoto zákona se „léčivy rozumějí léčivé látky nebo jejich směsi anebo léčivé
přípravky, které jsou určeny k podání lidem nebo zvířatům, nejde-li o doplňkové látky a
premixy“. Za léčivé látky se považují látky, „které slouží k prevenci, léčení a mírnění chorob,
určení diagnózy a k ovlivňování fyziologických funkcí“. Léčivé přípravky pak jsou léčivé
látky nebo rostliny technologicky zpracované spolu s látkami pomocnými do určité lékové
formy, vhodně balené a náležitě označené, určené k podání lidem nebo zvířatům. Za léčiva se
nepovažují potraviny a krmiva, kosmetické přípravky, přípravky na ochranu rostlin,
laboratorní diagnostika a dezinfekční a dezinsekční (DD) přípravky, vyjma DD přípravky
určené k přímému styku s organizmem. Takový přípravek nesmí být označen léčebnou
indikací.
Z uvedených formulací vyplývá, že řada výrobků se bude pohybovat na hranici tohoto
vymezení - např. vitaminózně minerální preparáty lze za podmínek preventivního podávání
v krmivu považovat za doplněk, při již existujících zdravotních potížích zvířete jde o léčivo.
Přesný výčet schválených doplňkových látek, charakteristiku premixů obsahujících tyto látky
a podmínky pro jejich užívání obsahuje vyhláška Ministerstva zemědělství č. 194/1996 Sb.,
kterou se provádí zákon o krmivech.
Protože zejména u kosmetických přípravků je někdy zdůrazňován jejich příznivý dopad
na zdraví apod., je třeba vědět, že zkouškami na neškodnost, ale zejména na účinnost,
vyžadovanými pro léčiva, procházejí pouze preparáty jako léčivo deklarované a také jako
léčivo v naší republice registrované. Výjimku zákon připouští pouze u homeopatik, která pak
musí být označena informací „U přípravku nebyla posuzována účinnost“. Registraci léčiv
provádí u humánních léčiv Státní ústav pro kontrolu léčiv, u veterinárních léčivých přípravků
Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv. Tyto instituce také ve sporných
případech rozhodují, zda daný přípravek patří mezi léčiva či nikoli, a shromažďují a
zveřejňují údaje o nežádoucích účincích léčivých přípravků.
64
Zákon o léčivech stanoví základní povinnosti osob zacházejících s léčivy:
- omezit na nejnižší možnou míru nepříznivé důsledky působení léčiv na člověka,
zvířata a životní prostředí;
- dodržovat pokyny k zacházení s léčivým přípravkem;
- používat pouze registrované léčivé látky a přípravky nebo přípravky připravené
v lékárně nebo zvláštním seznamem povolené rostliny používané pro farmaceutické a
terapeutické účely (možné výjimky jsou pro chovatelskou praxi nepodstatné).
Pro chovatele vyplývají úkoly zejména z prvních dvou ustanovení:
1) skladovat léčiva tak, aby nedocházelo k jejich znehodnocení ani zneužití - lékárna
by měla být uzamykatelná, v suché místnosti bez přímého slunečního osvitu, s celoroční
teplotou v rozmezí 15 - 25 °C, označená léčiva je nutné skladovat v chladničce, k léčivům
by neměly mít přístup osoby nepovolané a zejména ne děti;
2) léčiva předepsaná veterinárním lékařem užívat výhradně v souladu s jeho pokyny,
léčiva zakoupená bez předpisu pak dle příbalového letáku;
3) vyřazovat a neškodně znehodnocovat nebo odevzdávat k neškodnému
znehodnocení lékárně léčiva smyslově změněná, s prošlou dobou použitelnosti nebo
z jiných důvodů nepoužitelná či podezřelá. (Podle zákona o léčivech je lékárna povinna
převzít odevzdaná nepoužitelná léčiva a předat je k řádnému zneškodnění autorizované
firmě na náklady okresního úřadu.)
Léčivé přípravky pro zvířata se vydávají na předpis veterinárního lékaře, pokud není
rozhodnutím o registraci nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak. Léčivé přípravky jsou
oprávněni vydávat veterinární lékaři, lékárny (laborant smí vydávat jen přípravky nevázané
na lékařský předpis, předpisová léčiva vydává lékárník) a prodejci vyhrazených léčiv. Léčivý
přípravek nesmí být vydán osobě mladší 15 let. v lékárně ani u prodejců vyhrazených léčiv
nesmí být narušena celistvost balení hromadně vyráběných přípravků. Osoby vydávající
léčivý přípravek jsou povinny poskytovat informace o správném používání a uchovávání
přípravku.
O možnosti prodeje léčiva mimo lékárny jako tzv. vyhrazené léčivo rozhoduje
Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo zemědělství. Může jít o nepříliš silné léčivé čaje,
multivitamínové přípravky s limitovaným obsahem vitamínů A a D, přípravky na bázi
aktivního uhlí (schopnost resorbce zplodin při narušeném zažívání a též některých požitých
jedů), přípravky s obsahem paracetamolu (proti horečce a částečně proti bolesti, hlavně
zánětlivého původu), přípravky proti zvracení typu Kinedryl a přípravky k dezinfekci
drobných poranění kůže.
65
Doba použitelnosti léčiva patří mezi údaje povinně uváděné. U hromadně vyráběných
přípravků bývá nejčastěji uváděna v rámci čísla šarže (např. 3 020895):
•
první číslice udává dobu použitelnosti v letech (zde 3 roky),
•
další dvoj- až trojčíslí představuje vnitřní značení výrobního závodu,
•
poslední dvě dvojčíslí udávají měsíc a rok výroby (zde srpen 1995),
• preparát označený 3 020895 by tedy neměl být použit po posledním dni měsíce
srpna roku 1998.
Další možností vymezení doby použitelnosti je vyznačení exspirace. Buď se uvádí jako
lhůta od uvedeného data výroby, nebo častěji jako pevné datum, po kterém přípravek nelze
použít. Vyznačení data exspirace se užívá zejména u méně stabilních přípravků.
10.2. FARMAKOLOGICKÉ MINIMUM
Působení každé biologicky aktivní látky na organizmus je od okamžiku podání
(aplikace) ovlivňováno na třech základních úrovních:
1) fáze uvolnění účinné látky z lékové formy, aby mohla být vstřebána,
2) farmakokinetické vlastnosti látky - vstřebatelnost, transport, distribuce
v organizmu, metabolismus a vylučování, tzn. faktory rozhodující o tom, kde, jak brzy a po
jakou dobu bude látka schopna působit,
3) mechanismus účinku, tzv. farmakodynamika. Mechanismus účinku určuje, jakým
způsobem bude ovlivněn cílový orgán, na druhé straně obdobný efekt látek s různým
mechanismem účinku umožňuje lépe diferencovat indikační stavy, tj. za jakých podmínek
použít ten či onen preparát, a také může být důvodem rozdílné bezpečnosti přípravků se
zdánlivě stejným účinkem.
10.2.1. Léčivo - dávka - biologický systém
Při eventuálním podávání léčiv zvířatům je třeba mít vždy na zřeteli, že výsledný účinek
je vlastně důsledek vzájemného působení konkrétního léčiva, jeho množství (dávky) a
biologického systému, na který látka působí.
Konkrétním léčivem rozumějme účinnou látku a látky pomocné v určité aplikační
formě. Že se rozdílné účinné látky mohou chovat vůči organizmu zcela odlišně, je zřejmé.
Některé látky jsou účinné již v nepatrných kvantech (např. selen, jakkoli jde o esenciální
stopový prvek dotovaný v minerálních doplňcích, patří mezi jedy), jiné působí až ve vyšších
dávkách (např. sloučeniny vápníku). Jsou účinné látky, které již svým charakterem předurčují
způsob aplikace, lze je aplikovat např. pouze na kůži, neboť při jiném způsobu aplikace by
mohly organizmus poškodit (např. různá leptadla, některé preparáty proti zevním parazitům),
nebo naopak podávání jiným než předepsaným způsobem by bylo bez efektu (např. živočišné
uhlí se podává výhradně per os, tj. ústy). Jiné účinné látky existují ve formách jak pro zevní,
tak pro vnitřní aplikaci, avšak i když se jedná o tutéž účinnou látku, nelze tyto aplikační
66
formy zaměnit (např. mast - sirup, mast - oční mast, tetracyklínový prášek v kapslích nelze
podávat vysypaný z kapslí apod.). Aplikační forma je tedy v úzkém vztahu k místu aplikace a
obojí významně ovlivňuje výsledný účinek podaného léčiva. Významná je také rychlost
uvolňování účinné látky danou aplikační formou léčiva - některé uvolňují účinnou látku
rychleji, jiné naopak pomalu a postupně (tzv. depotní nebo L.A. - long acting formy).
Rychlost uvolňování účinné látky, její stabilitu, zchutnění, zředění do vhodnějších objemů
apod. zajišťují látky pomocné. I tyto látky mohou vykazovat určitou biologickou aktivitu vůči
ošetřenému organizmu. Mnohdy však mohou být nositely nežádoucích efektů, pro které je
nutné omezit použitelnost daného léčiva, ačkoli u jiných přípravků se stejnou účinnou látkou
takové omezení neplatí.
Potřebná léčebná dávka závisí jak na léčivu, tak na biologickém systému, tedy na
působení léčiva na konkrétního pacienta. Při ověřování léčiva se stanovují jednak dávky
léčebné, jednak toxické a při posuzování bezpečnosti léčiva se bere v potaz zejména velikost
rozdílu mezi dávkami léčebnými a toxickými. Ze zjištěné minimální, maximální a střední
(účinek - efekt se projevil u 50% ošetřených jedinců, značení ED50) léčebné dávky je
odvozeno doporučené dávkování léčiva, které je zpravidla vztaženo na jednotku hmotnosti
pro konkrétní druhy zvířat s upřesněním pro některé konkrétní stavy biologického systému
(viz dále). Toxicita léčiva je pak charakterizována zejména tzv. minimální a střední (uhynulo
50 % pokusných zvířat, značení LD50) letální dávkou, případně se zjišťují dávky toxické pro
embrya.
Pojem biologický systém zahrnuje jak vlastnosti léčeného makroorganizmu (zvířete),
tak vlastnosti dalších léčbou ovlivněných organizmů (symbiotické a patogenní mikroflory,
parazitů), eventuelně další faktory ovlivňující farmakokinetiku a farmakodynamiku podaného
léčiva. Při léčbě se zohledňuje v prvé řadě druhová citlivost organizmu, podmíněná rozdílnou
metabolizací léčiva. Tato rozdílnost je přitom dána nejen různou metabolickou aktivitou
tkání, ale např. při aplikaci per os se do značné míry uplatňuje také různá metabolická aktivita
mikroflory zažívacího traktu. A naopak citlivost této mikroflory může být rozhodující pro
použitelnost např. některých antibiotik u konkrétních druhů zvířat. Kromě druhové citlivosti
je však třeba počítat i s individuálními rozdíly v rámci jednoho druhu. Tato individuální
citlivost může být podmíněna
•
geneticky (variabilita genotypu individuální nebo meziplemenná),
• věkem (velice často je u nedospělých jedinců nutné užití vyšších dávek léčiva nežli
u jedinců dospělých, avšak na druhé straně u řady látek jsou mladé organizmy citlivější
k jejich toxickému působení),
• pohlavím (nejčastěji jde o rychlost metabolizace, méně o rozdíly v produktech
metabolismu),
• tělesnou hmotností, resp. povrchem těla, a podílem tukové tkáně (se stoupající
tělesnou hmotností, tedy i zvětšujícím se povrchem těla, se zvyšuje metabolická kapacita
organizmu, změnu této kapacity lépe vystihuje změna velikosti povrchu těla. Tuková tkáň
není metabolicky aktivní, takže u tučných jedinců dávkování dle hmotnosti může vést
k předávkování. Naopak při podávání léčiv rozpustných v tucích může průnik léčiva do
tukové tkáně snížit hladinu účinné látky v krevním oběhu),
67
• výživou (při podávání léčiva per os může přijímané krmivo významně ovlivnit
zejména vstřebávání účinné látky. v některých případech může dojít i k ovlivnění
metabolismu),
• zdravotním stavem (onemocnění organizmu, resp. obecně jakýkoli stres významně
ovlivňuje metabolismus organizmu. Kromě toho velkou roli může sehrát poškození
jednotlivých orgánů, nejčastěji jater a ledvin, při per orálním podávání léčiv pak onemocnění
zažívacího traktu),
• březostí a laktací (zejména březost ovlivňuje metabolismus organizmu, za laktace
je v důsledku prokrvení mléčná žláza lépe dostupná celkově podaným léčivům. Při obou
stavech je třeba brát v potaz i účinek na plod či mláďata),
• současným působením jiných léčiv, doplňkových látek v krmivech a reziduí
chemických látek v prostředí (některá léčiva mohou navzájem zesilovat své účinky nebo se
v nich navzájem doplňovat - např. různé kombinace antibiotik, avšak může dojít i k zeslabení
až vyblokování účinku nebo toxickým efektům. Zejména možnost vzniku nežádoucích
interakcí je třeba mít na mysli i při „vylepšování“ stanovené léčby zdánlivě banálními
neškodnými prostředky jako je např. vitamín C: tento vitamín zlepšuje celkovou odolnost
organizmu a je podáván standardně při onemocněních dýchacího aparátu. Zároveň však
způsobuje okyselení moči. Při potřebě nasazení antimikrobiálních látek mohou být použita
jednak antibiotika, ale také sulfonamidy. Sulfonamidy však jsou v kyselém prostředí hůře
rozpustné. Současné podávání sulfonamidů a vitamínu C proto může vést až ke srážení solí
sulfonamidů v ledvinných kanálcích a následnému poškození ledvin.),
• způsobem chovu a zejména mikroklimatem stáje (např. vysoká prašnost či
koncentrace zplodin během léčby stále poškozují sliznice zvláště respiratorního traktu, nízká
úroveň hygieny dojení působí kontraproduktivně při léčbě mastitid, odezva na hormonální
stimuly při řešení reprodukčních potíží je lepší při menší zátěži organizmu nevhodným
prostředím apod.).
Při výběru a dávkování léčiva je třeba brát v potaz i další faktory. Rychlost vstřebání a
eliminace možného ovlivnění účinnosti léčiva momentálním stavem zažívacího ústrojí
zvýhodňuje při celkovém podávání léčiva injekční formu aplikace. Významná je také
schopnost léčiva proniknout do cílové tkáně či orgánu (např. při léčbě hlubokých zánětů kůže
celkově podávanými antibiotiky je zpravidla třeba užívat dávky při horní hranici
doporučeného rozpětí a po delší dobu).
Chronické procesy vyžadují zpravidla prodlouženou dobu léčby, neboť změněná tkáň
bývá pro účinnou látku hůře dostupná a reparační procesy bývají zdlouhavé. v důsledku
dosavadní terapie se může projevit i snížená citlivost k léčivu. Zanedbání či nedoléčení
akutního onemocnění tak má jednoznačně přímý následek ve zvýšených nákladech na léčbu a
dlouhodobých ztrátách produkce, nehledě často na pochybnou prognózu.
10.2.2. Opakované podání léčiva
Opakované podání léčiva v sobě může skrývat určitá rizika. z hlediska účinné léčby je
zpravidla třeba udržovat v organizmu pacienta po celou dobu léčení účinnou hladinu
68
příslušné účinné látky. Udržení potřebné hladiny je významné zejména u antibiotik a
chemoterapeutik, či některých preparátů ovlivňujících základní životní funkce, kdy je zvláště
důležité dodržovat stanovené intervaly podávání léčiva. Přípravky s rychlejším uvolňováním
účinné látky a rychlejší farmakokinetikou navozují potřebnou účinnou hladinu rychleji, avšak
k jejímu udržení je nutná častější aplikace léčiva. Léčiva s prodlouženou účinností udržují
účinnou hladinu déle, její navození je ale pomalejší. Navíc mohou komplikovat situaci při
eventuální potřebě reagovat na vývoj onemocnění změnou terapie. Zpravidla se proto
zpočátku léčby volí preparáty s větší dynamikou a častější aplikací a přípravky dlouhodobě
účinné se aplikují až po stabilizaci průběhu onemocnění. Snaha ušetřit na veterinárních
zákrocích podáváním dlouhodobě účinných přípravků by měla být těmto skutečnostem
podřízena.
Při opakované aplikaci léčiv může také dojít ke změně účinnosti léčiva. Při zesílení
účinku hovoříme o tzv. kumulaci. Může jít jednak o hromadění účinné látky v organizmu
v důsledku nerovnováhy mezi jejím přísunem a eliminací, jednak může dosud přetrvávat
účinek dříve podaného léčiva, ačkoli toto léčivo samo již bylo eliminováno. Typickým
příkladem látek s tímto rizikem mohou být vitamíny rozpustné v tucích, zejména vitamín D.
Opačnou situaci představuje návyk na léčivo a s ním spojená potřeba zvyšování dávek.
U řady preparátů je z tohoto důvodu možné opakovat aplikaci či aplikační kůru až po určité
době nebo je nutné aplikaci po určité době přerušit. v důsledku návyku na dlouhodobé
podávání některých léčiv je také někdy třeba postupovat velmi opatrně při ukončování jejich
aplikace a dávky snižovat postupně.Pokud jde o preparáty proti živým původcům
onemocnění, napomáhá vzniku jejich rezistence k danému léčivu především neudržení účinné
hladiny přípravku po dostatečnou dobu, kdy některé odolnější organizmy nestačí být
usmrceny a jejich vlohy pro větší odolnost k léčivu jsou po takovéto „selekci“ přenášeny na
další populace. v praxi se jedná zejména o svévolné předčasné ukončení léčby po odeznění
hlavních příznaků onemocnění, nedodržení stanovených intervalů aplikace, poddávkování
léčiva např. nerovnoměrným rozmícháním v krmivu nebo v důsledku sníženého příjmu
krmiva během onemocnění, dlouhodobé preventivní podávání daného preparátu jako
doplňkové látky v krmivu apod.
Opakovaným podáváním některých léčiv lze také navodit alergickou reakci. Zejména
při aplikaci vakcín či sér je třeba s touto možností počítat. Požadavek na aplikaci těchto látek
a injekčních přípravků vůbec výhradně veterinárními lékaři či veterinárním lékařem
pověřenými veterinárními techniky je zcela na místě. Při hromadném očkování většího počtu
zvířat v chovu je z důvodu možných alergických komplikací vhodné nejprve látku aplikovat
menší skupině zvířat a v aplikaci pokračovat až po určité době, během které by se mohly
eventuální reakce projevit.
10.2.3. Rezidua léčiv a ochranné lhůty
U hospodářských zvířat chovaných za účelem produkce potravin či krmných surovin
má podávání léčiv ještě jednu specifitu - problematiku reziduí použitých látek v produktech
těchto zvířat. Po vstřebání je podané léčivo distribuováno s větší či menší afinitou
k jednotlivým orgánům po organizmu, více či méně metabolizováno a dříve či později
vyloučeno z organizmu ven. Po určitou dobu se tedy v jednotlivých tkáních a orgánech,
69
sekretech a exkretech nacházejí buď jednotlivé látky původně v léčivu obsažené, nebo jejich
metabolity. Samotná metabolizace léčiv přitom zpravidla neznamená úplnou eliminaci jejich
biologické aktivity (u řady látek se metabolizací tato aktivita dokonce zvyšuje). Konzumace
takto kontaminovaných produktů (masa, mléka, vajec, trusu, aj.) by tedy nutně představovala
riziko ovlivňování organizmu konzumenta. Proto každé léčivo určené k podání hospodářským
zvířatům musí být opatřeno údajem o ochranných lhůtách. Ochranná lhůta určuje, jak dlouho
od poslední aplikace léčiva nelze jednotlivé produkty používat k potravinářským účelům.
Délka ochranné lhůty závisí na farmakokinetice daného léčiva a je tedy ovlivňována i
aplikační formou dané účinné látky a místem aplikace. Zpravidla se liší u daného léčiva
ochranná lhůta pro maso a orgány a ochranná lhůta pro mléko a vejce. Při použití více
přípravků s různě dlouhými ochrannými lhůtami platí pro produkty ošetřeného zvířete
nejdelší z uvedených lhůt.
Častým způsobem zhodnocení produktů vyloučených pro přítomnost reziduí
z potravinářského využití bývá jejich zkrmování zvířatům. Takové řešení však má svá úskalí,
která je třeba vždy uvážit:
• u takto krmených zvířat je třeba počítat od ukončení zkrmování kontaminovaných
produktů se stejnou ochrannou lhůtou na jejich produkty, jaká byla uvedena u původně
aplikovaných léčiv. Pokud se tedy zkrmuje např. kontaminované mléko prasatům či
telatům, lze tyto jatečně odporazit až po uplynutí ochranných lhůt. Vhodnější je proto
z tohoto hlediska zkrmování zvířatům nechovaným pro potravinářskou produkci;
• přítomnost reziduí ve zkrmovaných produktech nesmí ohrozit zdravotní stav krmených
zvířat. Velký obsah reziduí může vést k účinkům analogickým s aplikací příslušné léčivé
látky, dlouhodobý přívod nízkých dávek naopak zvyšuje riziko účinků kancerogenních
(rakovinotvorných), teratogenních (deformace plodů) a mutagenních (poškození genetické
informace). Rizikovými skupinami takto krmených zvířat jsou zvířata dlouhověká, březí,
plemenná a mláďata. Je proto nutné konzultovat tuto otázku s veterinárním lékařem. Např.
právě přítomnost reziduí zejména antikokcidik v trusu drůbeže byla jedním z důvodů
vydání zákazu zkrmování tohoto trusu přežvýkavcům;
• zkrmování produktů kontaminovaných léčivy proti živým původcům onemocnění může
působit obdobně jako podávání podprahových dávek těchto léčiv - může dojít k navození
určitého stupně rezistence.
10.3. NEJČASTĚJI UŽÍVANÉ SKUPINY LÉČIV
10.3.1. Vitamíny a minerální látky
Vitamíny a minerální látky představují snad nejužívanější doplňkové látky v krmivech
vůbec. Jejich potřeba na úrovni preventivního podávání spadá spíše do oblasti optimalizace
krmných dávek a tedy oblasti výživy. Obecně stojí za připomenutí několik skutečností:
• potřeba dotace těchto látek závisí na druhu a kategorii zvířat, mění se s užitkovostí a
stadiem reprodukčního cyklu a závisí na přirozeném obsahu těchto látek v krmné dávce,
70
• využitelnost zejména minerálních látek z krmné dávky se mění se složením krmné dávky,
zvláště zastoupením jiných minerálií,
• pro účinek především jednotlivých minerálních látek není často rozhodující jejich
absolutní dávka, ale vyrovnanost jejich vzájemného poměru,
• riziko předávkování je spojeno zejména s dotací mikroelementů a vitamínů rozpustných
v tucích,
• dotace minerálních látek (obzvláště při podávání ad libitum - např. formou lizů) by měla
být vždy podmíněna dostatečným napájením zvířat.
Léčebné podávání vitamínů připadá v úvahu zejména jako forma nespecifické podpůrné
terapie, zvláště u mláďat, neboť při onemocnění obecně stoupá potřeba vitamínů. Léčba
hypovitaminozních stavů by při adekvátní výživě měla být spíše výjimkou. Naproti tomu
výskyt onemocnění v důsledku dysbalancí minerálního metabolismu je zejména se
stoupajícím genetickým produkčním potenciálem hospodářských zvířat značný. Léčba
postižených zvířat samozřejmě spadá do výlučné pravomoci veterinárního lékaře, avšak
současně by měla být vždy fundovaně zvážena eventuální korekce preventivní dotace
minerálních látek v krmné dávce.
10.3.2. Stimulátory růstu
Stimulátory růstu jsou používány jako doplňkové látky v krmivech. Jejich podávání
však zdaleka není tak bezrizikové, jak by se mohlo zdát z míry jejich užívání.
Používání hormonálních stimulátorů růstu, ať již steroidních, nebo na bázi
somatotropního hormonu, je v naší republice zakázáno. Látky, které povoluje vyhláška
č. 194 / 1996 Sb. užívat ke stimulaci růstu, patří všechny do skupiny antibiotik a
chemoterapeutik a jejich účinek je založen na ovlivňování mikroflóry zažívacího traktu.
Jejich podávání je tudíž spojeno s možností příliš silného účinku na tuto mikroflóru při
předávkování látky, s možností vzniku rezistence mikroorganizmů a také s otázkou reziduí
v živočišných produktech.
Proto vyhláška přesně vymezuje, které látky lze takto podávat - vyjma zinc-bacitracinu,
který je součástí lokálně užívaného antibiotika Framykoin a tylosinu, užívaného k terapii
zvířat, zejména prasat, není dovoleno ke stimulaci růstu podávat žadná antibiotika užívaná
k terapii, zejména v humánní medicině. Dále jsou stanoveny druhy a kategorie zvířat, u nichž
je možno danou látku zkrmovat. Např. u skotu se smí podávat zinc-bacitracin pouze telatům
do 6 měsíců stáří. Tak je minimalizováno riziko, že by se na endometritidách krav, pro jejichž
lokální léčbu se užívají Framykoinové preparáty, mohly podílet zárodky rezistentní
k bacitracinu v důsledku jeho užívání jako stimulátoru růstu.
Taktéž jsou určeny jak minimální, tak maximální hodnoty obsahu těchto látek v krmivu
a v krmivu smí být obsažen nejvýše jeden stimulátor růstu. Látka schválená současně jako
stimulátor růstu a antikokcidikum smí být použita v krmivu pouze k jednomu z obou účelů.
Nezbytnou podmínkou je rovnoměrné rozptýlení látky v krmivu. Přes tato opatření je třeba
v chovu počítat s postupným vznikem populací mikroorganizmů rezistentních k užívané látce.
Proto je vhodné v pravidelných intervalech střídat jednotlivé povolené preparáty a zajímat se
o informace stran vývoje rezistence u mikroorganizmů.
71
Pokud jde o rezidua použitých látek v produktech premedikovaných zvířat, je třeba
samozřejmě respektovat stanovené ochranné lhůty. Kromě toho je snaha minimalizovat riziko
vzniku reziduí také výběrem povolovaných látek - upřednostňují se látky s minimální resorbcí
z trávicího traktu.
10.3.3. Léčiva užívaná proti parazitům
Preparáty užívané proti parazitům, tzv. antiparazitika, se dělí dle skupin parazitů, na
které působí:
• antikokcidika - k prevenci a léčbě kokcidiózy,
• anthelmintika - k prevenci a léčbě invazí cizopasných červů,
• zevní antiparazitika, též ektoparazitika - proti vnějším parazitům,
přitom však léčivo nemusí svým účinkem zdaleka pokrývat všechny parazity příslušné
skupiny. Pro větší hospodárnost boje s parazity je proto vhodné vědět, kteří parazité
představují v daném chovu zdravotní riziko a i preventivní medikaci zaměřit proti nim.
Jako tzv. látky doplňkové lze plošně zkrmovat antikokcidika určená vyhláškou
č. 194 / 1996 Sb. Protože se v podstatě jedná o obdobné látky (v některých případech zcela
totožné) jako v případě stimulátorů růstu, platí zde v podstatě stejná omezení a pravidla.
Při užívání antiparazitik je třeba respektovat vývojový cyklus parazitů:
• ošetření provádět hromadně u všech zvířat, aby nemohlo docházet k vzájemnému
nakažení,
• ošetření opakovat v době, kdy lze předpokládat dosažení dospělosti vývojových stadií
neovlivněných prvním ošetřením, neboť preparáty zpravidla nepostihují všechna vývojová
stadia,
• v prevenci parazitóz se zaměřit na přerušení cest šíření a vývoje parazitů,
• ošetřovat zvířata před přesunem na pastviny nebo do sanovaných ustajovacích prostor.
Taktéž u antiparazitik je nutné brát v potaz riziko vzniku rezistentních původců
onemocnění. Kromě správného dávkování a střídání účinných látek se zde proto ve zvýšené
míře uplatňují postupy individuálního ošetření zvířat. Výhodné je také ověřovat občas
účinnost zejména hromadných zákroků.
10.3.4. Antibiotika a chemoterapeutika
Antibiotika a chemoterapeutika jsou preparáty působící proti mikroorganizmům.
Antibiotika produkují převážně některé plísně, chemoterapeutika jsou látky připravené
synteticky. Jedná se o velmi účinné látky, které působí přímo proti původcům onemocnění.
Proto patří k nejčastěji používaným léčivům vůbec. Na druhé straně si ale chovatel musí být
vždy vědom, že pravou příčinou infekčních onemocnění zvířat v našich podmínkách nebývají
obligátně patogenní mikroorganizmy, ale oslabení imunitního systému zvířat v důsledku
špatné zoohygieny, nedostatečné výživy, selekce na užitkovost s malými ohledy na dědičnost
zdraví atd. Kromě toho tyto látky nepůsobí proti virovým původcům onemocnění a často jsou
72
podávány pouze jako prevence vzniku sekundárních bakteriálních infekcí. Podávání antibiotik
může mít též nežádoucí účinky - potlačení nejen patogenní, ale i té žádoucí mikroflory
(zejména zažívacího traktu), zpomalení hojivých procesů, nadměrné zatížení jater a ledvin
apod. O problematice rezistence mikroorganizmů a reziduí v potravinách již bylo pojednáno
výše. Proto přes masovost jejich použití patří antibiotika a chemoterapeutika výlučně do
rukou veterinárního lékaře. Platí to m.j. i o sprejových aplikačních formách, které občas
chovatelská veřejnost používá jako „výbornou dezinfekci“.
10.3.5. Léčiva upravující činnost zažívacího traktu
Ze široké škály léčiv užívaných k ovlivnění stavu zažívacího traktu stojí za zmínku
několik skupin látek:
• stomachika - podporují trávení, sekreční i motorickou činnost žaludku. Solná stomachika
působí dráždivě na sliznici zažívacího traktu a reflexně stimulují sekreci žláz. Nezbytností
je při jejich podávání dostatečné napájení. Hořčiny působí obdobně přes smyslová čidla
v dutině ústní. Aromatická stomachika, mezi které patří např. kmín, anýz nebo fenykl,
působí nejen přes smyslová čidla na sekreci žláz, ale uvolňují též křečové stavy střev a
podporují odchod plynů. Jsou proto vhodná např. při zažívacích potížích novorozených
mláďat;
• ruminatoria - podporují činnost předžaludků u přežvýkavců. Kromě některých stomachik
se užívají zejména soli kyseliny propionové a nálevy zdravé bachorové tekutiny. Na trhu
v současnosti jsou dostupné preparáty Prodigestan, Aciprogentin (při sníženém pH
bachorového obsahu), Biprogentin (při vychýlení pH na alkalickou stranu) a obohacený
bachorový extrakt ve specialitě Stimulex;
• antitympanika - jako prostředek první pomoci při nadmutí bachoru lze k zastavení
metabolické činnosti bachorových mikroorganizmů použít nálev vápenné vody. Při pěnové
tympanii je třeba k odstranění pěny snížit povrchové napětí bachorové tekutiny. k dispozici
je přípravek Pretympan, improvizovaně lze použít mléko, vápennou vodu, stolní olej,
v krajním případě jar;
• jako prostředky první pomoci při bachorové acidóze lze podat cca 150 g sody v 5 l vody
na úpravu pH, sliz na ochranu sliznic a 0,5 kg kvasnic k neškodnému zmetabolizování
sacharidů. Při bachorové alkalóze je doporučitelný nálev 5 - 10 litrů 1 % kyseliny octové
(1 litr octa v 7 - 8 litrech vody) k úpravě pH a podání rychle zkvasitelných sacharidů
(melasa, škrob). v obou případech by měly předcházet opakované výplachy bachoru a
následovat aplikace ruminatorií;
• laxantia, čili projímadla, se užívají jednak při zácpách, jednak při potřebě odstranění
nežádoucího obsahu ze zažívadel (např. při některých otravách). Pro účely první pomoci
lze použít projímadla solná, olejová nebo parafin. Jako solná projímadla lze použít
minerální projímavé vody nebo tzv. projímavé sírany v dávce cca 1 g / kg ž.hm. Aplikace
solí však může být spojena s nežádoucím drážděním sliznic. Mírněji působí projímadla
olejová, kdy oleje jsou ve střevě rozkládány na mýdla, která opět dráždí sliznici. v úvahu
připadá jednak ricinový olej, jednak přípravek Detoxan-Neo. U koní však může podávání
těchto prostředků vést k zánětům zažívadel až schvácení kopyt. Tekutý parafín působí
nejmírněji - změkčuje obsah střevní a zvyšuje jeho kluzkost, povléká sliznici střev, mírně
73
stimuluje peristaltiku. Příznivě působí též slizovité prostředky, jako odvar lněného semene
nebo specialita Mucogel. U přežvýkavců je třeba počítat s pozdějším nástupem účinku
podaných projímadel - za 1 až 2 dny;
• obstipantia - působí proti průjmu. Použití těchto látek bude vždy spíše podpůrnou léčbou.
Základem léčby průjmu totiž musí být odstranění vyvolávající příčiny (dietní chyba,
infekce) a zabezpečení rehydratace organizmu. Při použití obstipačních prostředků je třeba
zvážit eventuální nevýhody v důsledku zpomaleného odstraňování zplodin ze střeva a
nepodcenit potřebu přísunu živin, zejména energie. Nejvhodnější jsou tzv. adsorbční
obstipantia, která jsou schopna na svůj povrch vázat nejrůznější látky všech skupenství,
dokonce do určité míry i mikroorganizmy. v terapii průjmu se uplatňují zahuštěním
střevního obsahu, a zejména vyvázáním zplodin narušeného zažívání. Významné je použití
těchto látek při otravách. Tradičním zástupcem je adsorpční uhlí prodávané ve specialitách
Carbosorb, Carbocit a Carbotox, účinější jsou pak různé deriváty některých jílů, dodávané
též jako krmné doplňky k prevenci mykotoxikóz. Adstringenční obstipantia svrašťují
sliznici zažívadel, omezují resorpci zplodin i nežádoucí únik tekutin do lumen střeva, do
určité míry mohou působit i proti přítomným mikroorganizmům, resp. jejich metabolické
aktivitě. Na trhu je např. preparát Farmatan nebo Tannofil, lze použít i odvar z dubové
kůry nebo černý čaj. v terapii průjmů se uplatňují též slizovité prostředky - chrání sliznici a
vytvářejí určitou mechanickou překážku v rychlém posunu obsahu střevního, kromě
odvaru z lněného semene či Mucogelu lze použít odvar rýžový nebo rozvařenou rýži.
10.3.6. Léčiva pohlavního aparátu
Problematika reprodukce je natolik závažná, že léčiva užívaná k léčbě a ovlivňování
funkce pohlavního ústrojí patří k nejužívanějším. Pokud jde o prostředky užívané
k léčebnému nebo biotechnickému ovlivňování funkce pohlavního ústrojí, představují celou
škálu přípravků s obsahem hormonů a jejich analogů zapojených do regulace reprodukčních
funkcí, případně o látky sice nehormonální povahy, avšak zasahující v organizmu na
některém stupni hormonálních regulací. Při léčbě infekčních onemocnění se pak užívají
především antibiotické preparáty, v menší míře prostředky s účinkem dezinfekčním nebo
imunostimulačním.
10.3.7. Léčiva užívaná v terapii zánětů
Zánět je přirozený obranný mechanismus organizmu. Často však je zánětlivá reakce
příčinou zpomaleného hojení či dokonce dalších komplikací. Proto je mnohdy výhodné tuto
zánětlivou reakci cíleně potlačit. Existuje široká škála antiflogistik s různým stupněm
účinnosti i rozdílným mechanismem účinku.
Nejmírnější jsou výluhy léčivých rostlin jako je heřmánek, šalvěj aj., kde se navíc
protizánětlivý účinek prolíná s účinkem dezinfekčním.
Akutní zánětlivou reakci tlumí adstringenční prostředky, které omezují krvení
postižené tkáně, částečně denaturují bílkoviny a tím napomáhají svrašťování tkáně, zejména
pojiva. Patří sem deriváty taninu zmíněné u obstipantií, známé je použití některých solí při
pohmoždění kloubů, při výhřezu dělohy se užívá 3 % roztok kamence. Na druhé straně u
spíše chronických zánětlivých stavů je třeba prokrvení zintenzivňovat pomocí tzv.
74
rubefaciencií a resorbencií (např. lihové, kafrové nebo mentolové přípravky), aby došlo
k urychlení a reparaci celého procesu.
Kromě těchto nespecifických prostředků se při léčbě zánětlivých stavů užívá řada
cíleně působících antiflogistik steroidní i nesteroidní povahy (k těm druhým patří např.
kyselina salicylová ve specialitách Acylpyrin, Aspirin, Aspro C aj. nebo prostředky
s obsahem paracetamolu jako je Paralen). Do rukou chovatele se někdy dostávají velmi
účinné prostředky k lokální aplikaci. Je proto třeba vědět, že tyto látky nepůsobí proti plísním
ani mikrobům. Naopak zejména steroidní antiflogistika oslabují imunitu organizmu. Při
infekční podstatě onemocnění je proto nezbytné současně podávat léčiva působící proti
přítomným bakteriím či plísním.
Z uvedeného vyplývá, že terapie zánětlivých stavů musí vždy vycházet z konkrétní
situace a nelze jednou předepsanou léčbu mechanicky opakovat v jiných situacích. v rámci
první pomoci či laického ošetření lze doporučit pouze prostředky nevázané na lékařský
předpis a i zde by měla následovat konzultace veterinárního lékaře.
10.4. VETERINÁRNÍ LÉKÁRNIČKA 1. POMOCI
Obsah veterinární lékárničky nespecifikuje žádný předpis. Lze však doporučit
následující vybavení v množství odpovídajícím druhu, kategorii a počtu zvířat:
• adsorpční prostředek k řešení průjmových stavů a intoxikací,
• dubová kůra nebo jiné adstringens na průjem + kamenec,
• léčiva pro 1. pomoc při tympanii, zejména pěnové, acidóze a alkalóze, jícnová sonda,
irigátor a trokar,
• rehydratační prostředek k aplikaci per os,
• Mucogel nebo parafinový olej jako projímadlo i náhrada plodových vod,
• sterilní gáza, sterilní obinadla střední a velké šíře, popř. hotový obvaz pro první pomoc +
nesterilní obinadla, obvazová vata,
• náplast hladká široká,
• škrtidlo,
• přežehlená plachetka na krytí větších ran nebo k podložení vyhřezlé dělohy,
• dezinfekční prostředky - Ajatin, Septonex, Jodisol, lihový roztok jódu, genciánová violeť,
popř. + tuhý kysličník nebo hypermangan jako rezerva,
• k výplachům očí borová voda nebo Ophtal,
• alespoň 20 ccm stříkačka k výplachům,
• porodnické pomůcky - sterilní porodnické provázky, tkaloun na podvázání pupku, nůžky
nebo malý emaskulátor na krácení pupečního pahýlu, sterilní utěrka k uvolnění dýchacích
cest, popř. Respirot na stimulaci dýchání, zamražené kolostrum,
• teploměr,
• nůžky, pinzeta, zavírací špendlíky,
75
• poznámkový bloček a tužka.
11. PRÁVNÍ NORMY V PÉČI O ZDRAVÍ ZVÍŘAT A
OCHRANĚ ZVÍŘAT PROTI TÝRÁNÍ
Zajišťování veterinární péče se řídí následujícími předpisy:
l. zákon č. 87/1987 Sb., o veterinární péči, ve znění zákona č.239/1991 Sb. Plné znění
je uvedeno pod číslem 215/1992 Sb.;
2. zákon ČNR č. 108/1987 Sb., o působnosti orgánu veterinární péče ve znění zákona
č. 437/1991 Sb. - plné znění je uvedeno pod č. 475/1991 Sb.;
3. vyhláška FMZVž 117/1987 Sb., o péči o zdraví zvířat;
4. vyhláška FMZVž č. 118/1987 Sb., o veterinární ochraně státního území;
5. vyhláška FMZVž č. 121/1987 Sb., o zabezpečení zdravotní nezávadnosti
živočišných produktů;
6. vyhláška č. 414/1992 Sb., o poskytování podpor a náhrad při zdolávání nákaz a
jiných hromadných onemocnění zvířat;
7. směrnice vydané Státní veterinární správou ČR, kterými se upravují postupy a
rozhodování pracovníků Okresních veterinárních správ (např. Směrnice č.1/89, kterými se
upravuje prohlídka jatečných zvířat a masa, směrnice č.2/92 o veterinární péči o mléko a
mléčné výrobky a další).
Ochrana zvířat proti týrání se řídí zákonem č. 246/1992 Sb. ve znění zákona č.
162/1993 Sb.
11.1. VETERINÁRNÍ PÉČE
ve smyslu plného znění zákona č. 87/1987 Sb. (dále jen "zákon") a vyhlášky č.
117/1987 Sb. (dále jen "vyhláška").
V úvodním ustanovení v § 1 zákon o veterinární péči říká, že jeho účelem je vytvořit
předpoklady pro výkon a rozvoj veterinární péče. Právnické a fyzické osoby jsou povinny
jednat tak, aby byly soustavně a cílevědomě vytvářeny potřebné podmínky pro ochranu a
upevňování zdraví zvířat, pro ochranu životního prostředí před škodlivými vlivy živočišné
výroby a pro zabezpečení zdravotní nezávadnosti a biologické hodnoty živočišných produktů.
Veterinární péče podle § 2 zákona zahrnuje:
a) péči o zdraví zvířat včetně hygieny jejich prostředí, ošetřování, výživy, plemenitby
a přepravy, předcházení nákazám, jiným hromadným onemocněním zvířat a jejich zdolávání
včetně celostátních ozdravovacích programů,
b) péči o zdravotní a hygienickou nezávadnost a biologickou hodnotu živočišných
produktů,
c) péči o zdravotní a dietetickou nezávadnost krmiv,
76
d) ochranu území České republiky před zavlečením původců nákaz, jiných
hromadných onemocnění zvířat a zdravotně závadných živočišných produktů a krmiv ze
zahraničí (dále jen "veterinární ochrana státního území"),
e) ochranu životního prostředí před škodlivými vlivy pocházejícími ze zvířat a
ochranu zvířat před škodlivými vlivy zevního prostředí,
f) zabezpečování léčiv, přípravků a potřeb,
g) veterinární asanaci.
Součástí veterinární péče je chránit zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat
na člověka a naopak a před poškozením nebo ohrožením živočišnými produkty.
Odbornou veterinární činností se rozumějí odborné veterinární úkony, které vyžadují
zvláštní způsobilost pracovníků podle § 25 tohoto zákona.
Povinnosti chovatelů zvířat
V § 5 zákon specifikuje povinnosti chovatelů hospodářských zvířat, které dále
rozvádí vyhláška o péči o zdraví zvířat, dále jsou specifikovány povinnosti chovatelů
ostatních zvířat, které jsou v podstatě shodné s tím, že platí v rozsahu odpovídajícím druhu
zvířat, způsobu a účelu jejich chovu a uvádí, že všichni chovatelé zvířat jsou povinni dbát na
to, aby chovem zvířat nebylo ohrožováno životní prostředí.
Ve smyslu vyhlášky jsou povinnosti chovatelů v oblasti veterinární prevence a výživy
hospodářských zvířat stanoveny následujícím způsobem (stručný výtah).
Povinností chovatelů je:
- vytvářet příznivé podmínky pro životní prostředí, ošetřování, výživu, plemenitbu,
hospodářské nebo jiné využívání zvířat,
- umisťovat ve stájích a jiných budovách sloužících k chovu hospodářských zvířat jen
zvířata toho druhu, pro která je stavba určena a v počtu odpovídajícím její kapacitě podle
schválené projektové dokumentace, jiná zvířata jen se souhlasem orgánů veterinární péče,
- pečovat o vytváření a udržování vhodných hygienických podmínek,
- zabránit nepovolaným osobám ve vstupu do prostorů,
- dodržovat stanovené technologické postupy a uplatňovat zásady turnusového
provozu,
- udržovat dezinfekční a jiná protinákazová zařízení v řádném stavu a zabezpečit
pravidelné čištění, dezinfekci, dezinsekci a deratizaci,
- zajistit umístění kafilerního boxu, popř. kafilerního trezoru odděleně od ostatních
provozních prostorů a to tak, aby byl přístupný z vnější komunikace, nepropustný, dobře
čistitelný a dezinfikovatelný, jakož i uzamykatelný,
- postarat se o bezpečné ukládání kadáverů,
- provádět při turnusovém provozu čištění a dezinfekci (nezajistí-li chovatelská
organizace provedení DDD, popř. i dezodorizace, zabezpečí orgán veterinární péče jejich
provedení na náklad chovatelské organizace),
- zařazovat hospodářská zvířata do chovu teprve po předchozím veterinárním
vyšetření,
- udržovat hospodářská zvířata v čistotě, dbát o jejich správné ošetřování,
77
- používat medikované krmné přípravky a jiné přípravky podle stanovených
veterinárních zásad, popřípadě podle pokynů orgánů veterinární péče,
- zajistit neprodleně veterinární vyšetření hospodářského zvířete, které poranilo
člověka za okolností vyvolávajících podezření z onemocnění vzteklinou,
- využívat k úkonům spojeným s porodem jen k tomu způsobilé a odborně připravené
pracovníky,
- používat jako ošetřovatele, popř. jiné pracovníky přicházející do přímého styku s
hospodářskými zvířaty, pouze osoby, které nevylučují choroboplodné zárodky přenosné na
zvířata daného druhu a které se podrobily:
a) vstupní lékařské prohlídce a dalším periodickým preventivním lékařským
prohlídkám,
b) mimořádným lékařským prohlídkám v souvislosti s onemocněním nemocí
přenosnou na zvířata,
- používat jako ošetřovatele dojnic a dojiče jen osoby se zdravotním průkazem a
posudkem o zdravotní způsobilosti k práci,
- zamezit, aby osoby, které ošetřují zvířata v ohnisku nákazy nebo zvířata umístěná v
karanténě, mohly přicházet do styku se zdravými zvířaty vnímavými na nákazu toho druhu.
Pokud se týká manipulace s hnojem a močůvkou, vyhláška ukládá dodržovat předpisy
o veterinární péči, o péči o zdraví lidu, o vodním hospodářství, o státní ochraně přírody a
podobně.
Výživa hospodářských zvířat
K napájení hospodářských zvířat se musí přednostně používat pitná voda, popř. jiná
zdravotně nezávadná voda. Není-li k napájení hospodářských zvířat odebírána voda z
veřejného vodovodu, je nutno zajistit její laboratorní vyšetření před zahájením jejího odběru a
dále jednou v každém kalendářním roce. Laboratorní vyšetření se vyžaduje při vzniku
jakéhokoliv podezření z hlediska narušení její zdravotní nezávadnosti.
Krmiva musí být zdravotně nezávadná a musí odpovídat fyziologickým potřebám
hospodářských zvířat daného druhu a kategorie, cizorodé látky mohou být obsaženy v krmivu
jen v množství, v němž nevyvolávají poruchy zdraví a nenarušují zdravotní nezávadnost
živočišných produktů. Nejvyšší přípustná množství cizorodých látek jsou stanovena v příloze
dané vyhlášky.
Chovatelé jsou dále povinni dodržovat při používání průmyslových, kuchyňských a
jiných odpadů jako krmiv veterinární podmínky jejich zkrmování, požádat při vzniku
podezření z hlediska zdravotní, hygienické a dietetické nezávadnosti krmiv orgán veterinární
péče o odběr vzorků a jejich vyšetření a posouzení, dále projednat s orgánem veterinární péče
každou podstatnou změnu ve způsobu výživy hospodářských zvířat a zabránit přístupu
hospodářských zvířat k jedům, hnojivům a jiným škodlivým látkám.
Dále jsou ve vyhlášce stanoveny povinnosti pro chovatelské organizace a
organizace vyrábějící krmiva a povinnosti chovatelů při zajišťování reprodukce
hospodářských zvířat.
Veterinární léčebná péče
Chovatel je povinen:
78
- ohlásit onemocnění, popř. podezření z onemocnění zvířete orgánu veterinární péče a
sledovat stav zvířete, podle potřeby mu poskytnout první pomoc a jde-li o podezření z nákazy
nebo jiného hromadného onemocnění zvířat infekčního původu, zajistit oddělené umístění
zvířete a dezinfekci místa,
- dbát pokynů orgánu veterinární péče, pokud jde o ošetřování, napájení a krmení
zvířete, jakož i podávání léčiv a přípravků,
- porazit a vykolit zvíře na místě v případě nebezpečí z prodlení zejména nebezpečí
úhynu, pokud nejde o podezření z takové nákazy, popř. jiného onemocnění zvířat, při nichž
by bylo poražení a vykolení zvířete na místě spojeno s ohrožením zdraví lidí nebo se
zamořením prostředí choroboplodnými zárodky,
- o nutné porážce na místě je chovatel povinen neprodleně uvědomit orgán veterinární
péče.
Přemísťování, přeprava a svody zvířat
Zákon řeší tuto problematiku pouze rámcově. Vyhláška však tyto zásady konkretizuje
následujícím způsobem:
Přemísťování zvířat
Veterinární osvědčení je třeba k přemístění:
- zvířat na výstavy, trhy, přehlídky, soutěže a svody pro jiné účely (dále jen "svod
zvířat"),
- skotu, prasat, ovcí a koz, lichokopytníků, kožešinových zvířat, včel a ryb mimo
území obce z jiného důvodu neuvedeného v předchozím bodě,
- psů a koček starších 6 měsíců, zvěře, zvířat zoologických zahrad a cirkusů mimo
území okresu,
- zvířat v dalších případech stanovených orgánem veterinární péče, zejména se
zřetelem na nákazovou situaci nebo v zájmu zabezpečení zdravotní nezávadnosti živočišných
produktů.
Veterinární osvědčení se nevyžaduje k přemístění:
- selat, která nejsou určena pro zařízení do společných chovů,
- jehňat a kůzlat mladších 3 měsíců,
- akvarijních ryb,
- zvířat se souhlasem veterinárního lékaře mezi provozy téže chovatelské organizace v
rámci okresu,
- zvířat k léčení a na nutnou porážku, hrozí-li nebezpečí z prodlení,
- konzervovaného spermatu určeného k inseminování.
Jde-li o psa staršího 6 měsíců a nejde-li o přemístění z důvodu svodu, může být
veterinární osvědčení nahrazeno písemným dokladem o jeho očkování proti vzteklině.
Chovatel je povinen požádat o vydání veterinárního osvědčení před předpokládaným
přemístění zvířete ve lhůtě:
- 10 týdnů jde-li o plemenný skot,
- 6 týdnů jde-li o ostatní plemenná zvířata a užitkový skot,
79
- 4 týdnů jde-li o ostatní hospodářská zvířata,
- 1 týdne jde-li o jatečná zvířata a zvířata přemísťovaná k svodu zvířat.
Dodržení lhůt se nevyžaduje, jde-li o přemístění zvířete na nutnou porážku.
Veterinární osvědčení se vydává na určitou dobu, která v něm musí být vyznačena.
Při přemístění zvířete mimo území okresu, k němuž je třeba veterinární osvědčení, je
chovatel povinen o jeho přemístění neprodleně uvědomit orgán veterinární péče podle místa
určení zvířete a na požádání předložit veterinární osvědčení, a jde-li o koně také zdravotní
průkaz koně. To neplatí, jde-li o přemístění zvířete k jatečným účelům.
Přeprava zvířat
Nakládání a vykládání hospodářských zvířat, zvěře a zvířat zoologických zahrad a
cirkusů se provádí za dozoru chovatele. V průběhu přepravy nesmí být vozidlo ponecháno
bez dozoru.
Organizace a osoby zúčastněné na přepravě (nakládání, vlastní přeprava a vykládání)
zvířat musí dbát o šetrné zacházení s nimi. Přípravky s uklidňujícím účinkem lze zvířatům
podávat jen se souhlasem veterinárního lékaře. Před nakládáním musí být zvířata napojena a
nejde-li o zvířata přepravovaná k jatečným účelům, také nakrmena.
Dopravní prostředky musí být před přepravou řádně vyčištěny, účinně dezinfikovány,
nesmí z nich vypadávat nebo vytékat krmiva, steliva, výkaly a pod. a musí být zabezpečeny
před nepříznivými povětrnostními vlivy. Po skončení přepravy musí být řádně vyčištěny a
dezinfikovány. Dopravce je povinen vést o čištění, dezinfekci, dezinsekci a deratizaci
dopravních prostředků evidenci. Provozovatel jatek je povinen vytvořit podmínky k tomu,
aby dopravce mohl po skončení přepravy zvířat k jatečným účelům provést v jeho zařízení a
na jeho náklad čištění a dezinfekci použitých dopravních prostředků.
Při ochranných a zdolávacích opatřeních je nutno se řídit pokyny orgánu veterinární
péče.
Svody zvířat
Pořadatel svodu zvířat je povinen:
- požádat orgán veterinární péče o stanovení veterinárních podmínek pro konání svodu
zvířat v dané lhůtě a dodržovat tyto podmínky,
- zabezpečit řádnou péči o zvířata a řádné čistění a účinnou dezinfekci míst a zařízení,
v nichž se zvířata zdržovala nebo byla předváděna.
Karanténa
Při přemístění hospodářských zvířat za účelem jejich umístění v chovu je chovatel
povinen je držet v karanténě a požádat orgán veterinární péče o jejich vyšetření, podle
potřeby též o provedení ochranného očkování nebo veterinárního léčebného zákroku.
Podmínky karantény určí orgán veterinární péče.
Karanténa trvá po dobu 4 týdnů, může být však prodloužena nebo zkrácena podle
rozhodnutí orgánu veterinární péče. Provádí se v prostorech místně a provozně oddělených od
prostorů, v nichž jsou chována jiná zvířata. Budovy musí být v bezpečné vzdálenosti, zvířata
nemocná nákazou zvířat a zvířata z nich podezřelá nesmějí být přemísťována do stájí nebo
jiných budov, v nichž jsou chována zdravá zvířata.
Opatření při nákazách a jiných hromadných onemocněních zvířat
80
Chovatel je povinen neprodleně ohlásit podezření z nákazy nebo jiného hromadného
onemocnění zvířat a do příchodu veterinárního lékaře orgánu veterinární péče zajistit, aby:
a) podezřelá zvířata neopustila svá stanoviště, pokud není účelné jejich okamžité
oddělené umístění v rámci stáda,
b) osoby, které přišly do styku s podezřelými zvířaty nevycházely z prostorů, které
slouží chovu těchto zvířat, a aby do nich jiné osoby nevstupovaly,
c) živočišné produkty, které pocházejí od podezřelých zvířat nebyly požívány,
jakkoliv zpracovávány nebo uváděny do oběhu a aby byly ukládány odděleně,
d) předměty, které mohou být nositeli původců nákaz, t.j. zbytky krmiva, stelivo,
výkaly, nářadí a pod., nebyly vynášeny nebo vyváženy a používány jinde.
V rámci zdolávání velmi nebezpečné nákazy se vykonává soustavný veterinární dozor
v ohnisku nákazy.
Se zřetelem na příznivý průběh zdolávání nákazy lze zmírnit nebo zrušit některá
opatření ještě před prohlášením nákazy za zdolanou.
Nákaza zvířat může být prohlášena za zdolanou, jestliže:
a) všechna nemocná zvířata v ohnisku nákazy zvířat se uzdravila nebo byla z něho
přemístěna a ve stanovené pozorovací době nedošlo k dalšímu onemocnění touto nákazou
nebo nevzniklo podezření z ní, případně jestliže v ohnisku nákazy zvířat nejsou již žádná
zvířata, která jsou na tuto nákazu vnímavá,
b) byla provedena závěrečná ohnisková dezinfekce, v odůvodněných případech též
dezinsekce a deratizace.
Veterinární asanace
Veterinární asanace zahrnuje:
a) sběr, svoz a zpracování, případně neškodné odstraňování těl uhynulých,
nedonošených, mrtvě narozených nebo utracených zvířat a nepoživatelných živočišných
produktů, případně živočišných produktů, vyloučených z použití k obvyklému účelu,
b) dezinfekci, dezinsekci, deratizaci a dezodorizaci,
c) odchyt toulavých zvířat ve veřejném zájmu a jejich utracení, popřípadě umístění v
karanténě,
d) veterinární prosekturu.
Kdo chová zvířata, vyrábí, zpracovává, ošetřuje, skladuje nebo přepravuje živočišné
produkty, je povinen těla zvířat a živočišné produkty, uvedené pod písm. a) se zřetelem na
jejich druh a okolnosti vzniku třídit, ošetřovat a do jejich odvozu nebo zpracování bezpečně
ukládat ve vhodných prostorech a je povinen neprodleně hlásit výskyt odpadů živočišného
původu asanačnímu podniku.
Organizace pověřená prováděním veterinárních asanačních úkonů:
a) je povinna do 24 hodin poté, kdy byla o potřebě odvozu konfiskátů živočišného
původu uvědoměna, zajistit jejich odvoz,
b) zpracovává pro další průmyslové využití konfiskáty živočišného původu, které musí
být zbaveny choroboplodných zárodků sterilizací nebo jiným vhodným způsobem,
81
c) neškodně odstraňuje konfiskáty živočišného původu, není-li možné jejich
zpracování. Neškodné odstranění se provádí spálením nebo zakopáním na místě k tomu
příslušným obecním úřadem určeném (zahraboviště), které musí být oploceno, uzavřeno,
náležitě označeno a udržováno,
d) provádí závěrečnou ohniskovou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci.
Organizace pověřená prováděním veterinárních asanačních úkonů zabezpečuje:
a) odchyt a utracení toulavých psů a koček, popřípadě i jiných masožravých zvířat v
době, na kterou byl v rámci ochranných a zdolávacích opatření nařízen zákaz volného
pobíhání zvířat,
b) na žádost obecního úřadu a v součinnosti s policií zabezpečuje organizovaný
hromadný odchyt toulavých psů a koček a jejich utracení, popř. umístění v karanténě, jakož i
jejich předávání k jinému využití např. pro výzkumné účely, je-li jejich odchyt v zájmu
ochrany zdraví lidí a zvířat, nebo veřejného pořádku, popř. v jiném veřejném zájmu.
(Poznámka: Zákon 246/1992 Sb. ve znění zákona 162/1993 Sb., o ochraně zvířat proti týrání
však výslovně uvádí, že "toulavá a zaběhlá domácí zvířata nesmějí být k pokusům
používána.")
Odchycené zvíře, které poranilo člověka, musí být po stanovenou dobu drženo v
karanténě a vyšetřeno.
Zvíře odchycené může být se souhlasem orgánu veterinární péče vydáno na požádání
jeho majiteli, který je povinen uhradit náklady za něho vynaložené za odchyt a nezbytnou
péči o zvíře.
Zdravotní nezávadnost živočišných produktů
Kdo vyrábí, zpracovává, ošetřuje, skladuje a přepravuje živočišné produkty, je
povinen :
- dbát na to, aby do oběhu k obvyklému účelu přicházely jen živočišné produkty,
odpovídající podmínkám stanoveným tímto zákonem, prováděcími předpisy a zvláštními
předpisy zejména, aby bylo vyloučeno jejich ovlivnění takovými činiteli, kteří působí
nepříznivě na jejich zdravotní nezávadnost,
- požádat před zahájením provozu příslušný orgán veterinární péče o vydání osvědčení
o způsobilosti podmínek pro výrobu, zpracování, ošetřování, skladování a přepravu
živočišných produktů.
Jatečná zvířata, jejichž maso a orgány jsou určeny pro vnitřní trh nebo zahraniční
obchod, podléhají povinnému veterinárnímu vyšetření před poražením a při porážení,jejich
maso a orgány po poražení (prohlídka jatečných zvířat a masa). Mléko podléhá povinnému
veterinárnímu vyšetření při výrobě i zpracování.
Jatečná zvířata se porážejí na jatkách, popř. na porážecích místech k tomu určených.
Nemocná nebo z nemoci podezřelá jatečná zvířata se porážejí na sanitních jatkách,
popř. v sanitním oddělení jatek nebo na jiných místech určených k tomuto účelu.
Přeprava živočišných produktů se provádí jen k tomu vhodnými dopravními
prostředky, zpravidla na základě veterinárního osvědčení.
Zdravotní nezávadnost krmiv
Kdo vyrábí, zpracovává, ošetřuje, skladuje, přepravuje, uvádí do oběhu nebo používá
krmiva, je povinen dbát na to, aby:
82
- bylo vyloučeno jejich ovlivnění činiteli, kteří působí nepříznivě na jejich zdravotní
nezávadnost,
- odpovídala potřebám zvířat příslušného druhu a kategorie.
Krmiva, jež byla ošetřena látkami škodlivými zdraví zvířat nebo lidí nebo jinak
nepříznivě ovlivňujícími živočišné produkty, mohou být použita ke krmení jen po uplynutí
ochranné lhůty, popř. za podmínek stanovených orgánem veterinární péče.
K ověřování, výrobě, dovozu a uvádění do oběhu dosud nepoužívaných krmiv musí
být vyžádán souhlas orgánu veterinární péče z hlediska jejich zdravotní nezávadnosti.
Dovoz, průvoz a vývoz zvířat, živočišných produktů a krmiv
Dovoz, průvoz a vývoz zvířat, živočišných produktů a krmiv, jakož i předmětů, které
mohou být nositeli původců nákaz, je přípustný zpravidla jen na základě veterinárního
povolení a veterinárního osvědčení a podléhají veterinární kontrole při vstupu na území České
republiky.
Dopravci, pošta, ostatní organizace i občané jsou povinni umožnit provádění
pohraniční veterinární kontroly v dopravních prostředcích, provozních skladech i na jiných
místech, v nichž se nacházejí dovážená, provážená nebo vyvážená zvířata, živočišné produkty
a krmiva, jakož i předměty, které mohou být nositeli původců nákaz.
Orgán veterinární péče neodpovídá za škodu, ke které došlo nezbytným zdržením
dopravních prostředků v důsledku pohraniční veterinární kontroly.
Veterinární léčiva a přípravky
Ověřovat, vyrábět, dovážet a uvádět do oběhu lze jen veterinární léčiva a přípravky
schválené podle zvláštních předpisů.
Kdo vyrábí, dováží a uvádí do oběhu veterinární léčiva a přípravky, je povinen zajistit
kontrolu jejich jakosti, označení, složení, dávkování, úpravy a uchovávání, jakož i vyznačení
lhůty, po kterou použití těchto léčiv a přípravků nepříznivě ovlivňuje zdravotní nezávadnost
živočišných produktů.
Veterinární dozor
Veterinární dozor se provádí:
a) nad chovem a přemisťováním zvířat,
b) nad výrobou, zpracováním, ošetřováním, skladováním a přepravou živočišných
produktů a krmiv, nad výrobou veterinárních léčiv,
d) nad sběrem, svozem, zpracováním a neškodným odstraňováním konfiskátů
živočišného původu a plněním ostatních úkolů veterinární asanace,
e) při prodeji živočišných produktů na tržištích a v tržnicích a při prodeji potravin
živočišného původu,
f) při dovozu, průvozu a vývozu zvířat, živočišných produktů a krmiv, jakož i
předmětů, které mohou být nositeli původců nákaz,
g) nad používáním veterinárních léčiv a přípravků a dodržováním ochranných lhůt,
h) nad dodržováním zákazu týrání zvířat,
83
i) nad výkonem odborných veterinárních činností,
j) nad tvorbou a ochranou životního prostředí před negativními vlivy pocházejícími ze
zvířat.
Závazný posudek
Závazný posudek orgánu veterinární péče musí být mimo jiné vyžádán v územním,
stavebním a kolaudačním řízení, jestliže se týkají stavby a zařízení, které jsou určeny:
- pro zvířata nebo k výrobě, zpracování, ošetřování a skladování živočišných produktů
a krmiv,
- k výrobě a skladování veterinárních léčiv a přípravků,
- k ukládání, dalšímu zpracování a neškodnému odstraňování konfiskátů živočišného
původu.
Veterinární pracovníci
Odborné činnosti při plnění úkolů veterinární péče mohou vykonávat jen veterinární
pracovníci, jimiž jsou:
a) absolventi vysokých škol veterinárních (veterinární lékaři),
b) absolventi středních odborných škol veterinárního oboru, popřípadě absolventi
pomaturitního studia veterinárního oboru,
c) jiné osoby, které získaly způsobilost k výkonu některých odborných činností
potřebných k plnění úkolů veterinární péče ukončením odpovídajícího studia.
Pracovníci orgánu veterinární péče jsou při plnění svých úkolů oprávněni:
a) vstupovat do provozních prostorů, provozních částí budov a zařízení chovatelů,
právnických a fyzických osob zacházejících s živočišnými produkty a právnických a
fyzických osob, které vyrábějí, zpracovávají, ošetřují, skladují, přepravují a uvádějí do oběhu
krmiva a veterinární léčiva a přípravky, případně i, jde-li o pracovníky provádějící pohraniční
veterinární kontrolu, do vyhrazených míst celnic a celních prostorů a provádět v nich
potřebné úkony a šetření,
b) vyžadovat od chovatelů a osob uvedených pod písm. a) potřebné doklady,
informace a vysvětlení, jakož i bezplatnou věcnou, osobní a jinou potřebnou pomoc,
c) odebírat v potřebném množství a rozsahu vzorky k vyšetření a posouzení, za
odebrané vzorky se neposkytuje náhrada.
Pokuty
Organizaci nebo občanu, který poruší povinnost stanovenou tímto zákonem a
předpisy vydanými na jejich základě nebo jinými obecně závaznými právními předpisy,
upravujícími povinnost na úseku veterinární péče k ochraně zdraví zvířat, předcházení
nákazám a jiným hromadným onemocněním zvířat a jejich zdolávání, zabezpečení zdravotní
nezávadnosti živočišných produktů, krmiv, dovozu, průvozu a vývozu zvířat, živočišných
produktů a krmiv, jakož i předmětů, které mohou být nositeli původců nákaz, nebo ztěžuje
nebo maří výkon veterinárního dozoru nebo provádění odborných veterinárních úkonů a nebo
neprovede v určené lhůtě závazný pokyn příslušného orgánu veterinární péče k odstranění
zjištěných nedostatků se uloží pokuta a to u organizací až do výše 400.000,- Kč a u občana
5.000,- Kč.
Výklad pojmů
84
(Pro účely vyhlášky č. 117/1987 o péči o zdraví zvířat)
l) Velmi nebezpečné nákazy zvířat jsou slintavka a kulhavka, mor skotu, plicní nákaza
skotu, africký mor prasat, mor prasat, vezikulární choroba prasat, neštovice ovcí a koz,
influenza drůbeže, pseudomor drůbeže (newcastleská choroba), mor koní a vozhřivka.
2) Nebezpečné nákazy zvířat jsou brucelóza, tuberkulóza, paratuberkulóza, sněť
slezinná, sněť šelestivá, vzteklina, Aujeszkyho choroba, salmonelóza, chlamydióza, Q
horečka, prašivina skotu, ovcí a koní, opar lysivý (trichofytóza), puchýřovitý zánět dutiny
ústní, kampylobakterióza, trichomoniáza skotu, infekční rinotracheitida skotu, leukóza skotu,
slizniční choroba skotu, červenka prasat, nakažlivá obrna prasat, virový zánět žaludku a střev
prasat, puchýřovitá vyrážka prasat, dyzenterie prasat, sípavka prasat, nakažlivá agalakcie ovcí
a koz, cholera drůbeže, infekční laringotracheitida drůbeže, ornitóza, neštovice drůbeže,
nakažlivý zánět jater kachen, infekční rinopneumonie koni, hřebčí nákaza, nakažlivá
chudokrevnost koní, nakažlivá metritida koní, tularemie, myxomatóza, ektromelie norků,
Aleutská choroba norků, parvoviróza norků, mor včelího plodu, hniloba včelího plodu,
varroáza, infekční nekrotická pankreatitida a virová hemoragická septikémie lososovitých
ryb.
3) Jiná hromadná onemocnění zvířat jsou nákazy, které nepatří mezi velmi nebezpečné
a nebezpečné nákazy zvířat, i onemocnění neinfekčního původu, jež postihují více zvířat za
týchž nebo obdobných příznaků a způsobují jejich hynutí nebo jiné hospodářsky významné
ztráty.
4) Nákaza zvířat neuvedená v odstavcích l a 2 může být považována za velmi
nebezpečnou nebo nebezpečnou, jen pokud tak stanovilo ministerstvo zemědělství v dohodě s
orgány veterinární péče se zřetelem k tomu, že se tato nákaza projevuje obdobně
nebezpečným způsobem.
Další pojmy
l) Pro účely této vyhlášky se rozumí pod pojmem
a) hospodářská zvířata: zvířata využívaná k hospodářským účelům, zejména skot,
prasata, ovce, kozy, hrabavá a vodní drůbež, lichokopytníci, králíci, kožešinová zvířata, ryby
a včely,
b) jatečná zvířata: zvířata určená k jatečným účelům, zejména skot, prasata, ovce,
kozy, hrabavá a vodní drůbež, lichokopytníci a králíci,
c) chovatel: každý, t.j. organizace i občan, kdo k jakémukoli účelu - třeba jen
přechodně - chová zvíře nebo zvířata,
d) krmiva: krmiva, krmné směsi, krmné doplňky a přísady určené ke krmení zvířat,
popřípadě suroviny k jejich výrobě,
e) nákaza zvířat: nemoc zvířat, která má přenosný charakter,
f) potvrzení nákazy zvířat: konečné stanovení diagnózy předepsanými metodami,
g) zvířata podezřelá z nákazy zvířat: zvířata, u nichž se projevují příznaky
vyvolávající podezření, že jde o určitou nákazu zvířat, anebo zvířata, o nichž je podle
výsledku vyšetření nutno mít za to, že jsou podezřelá z určité nákazy zvířat,
h) zvířata podezřelá z nakažení: zvířata, u nichž se neprojevují příznaky vyvolávající
podezření, že jde o určitou nákazu zvířat, o nichž však lze mít za to, že přišla přímo nebo
nepřímo do styku s jejím zdrojem,
85
i) zvířata podezřelá: zvířata podezřelá z nákazy zvířat a zvířata podezřelá z nakažení
j) ohnisko nákazy zvířat: místo, v němž jsou zvířata nemocná nákazou zvířat a
podezřelá, nebo předměty kontaminované původci nákazy zvířat,
k) ochranné pásmo: území vymezené okolo ohniska nákazy zvířat, v němž se
předpokládá přítomnost jejich původců,
l) konfiskát živočišného původu: celá těla uhynulých, nedonošených, mrtvě
narozených nebo utracených zvířat (kadávery) a nepoživatelné živočišné produkty, popřípadě
živočišné produkty vyloučené z použití k obvyklému účelu podle platných předpisů nebo
podle rozhodnutí orgánu státní veterinární správy,
m) kafilerní box (trezor): účelové zařízení pro krátkodobé ukládání kadáverů před
jejich odvozem organizací pověřenou prováděním veterinárních asanačních úkonů,
2) Kde se v této vyhlášce mluví o zvířatech, rozumí se tím podle okolností též
násadová vejce, sperma, oplodněné zárodečné buňky (zygoty) a oplodněné jikry.
3) Za nepovolanou osobu se pro účely této vyhlášky považuje ten, kdo v určitém
zařízení nebo prostoru vyhrazeném chovu hospodářských zvířat není určen k výkonu práce
nebo neplní úkoly bezprostředně související s vlastní živočišnou výrobou na tomto pracovišti.
11.2. ORGÁNY VETERINÁRNÍ PÉČE
(podle zákona ČNR č. 475/91 Sb.)
Zákon v části první § 1 určuje orgány veterinární péče.
§1
Orgány veterinární péče
(1) Orgány veterinární péče České republiky jsou:
a) ministerstvo zemědělství České republiky (dále jen "ministerstvo"),
b) obce a okresní úřady,
c) nákazové komise,
d) orgány veterinární správy.
(2) Orgány veterinární péče České republiky vykonávají státní správu na úseku
veterinární péče podle tohoto zákona, podle zákona o veterinární péči a předpisů vydaných na
jeho základě, popřípadě podle jiných obecně závazných právních předpisů upravujících
povinnosti na úseku veterinární péče.
(3) Orgány veterinární péče dbají při plnění svých úkolů na vytváření podmínek pro
ochranu a upevňování zdraví zvířat a pro zabezpečování zdravotní nezávadnosti a biologické
hodnoty potravin živočišného původu.
V paragrafech 2 až 11 zákon definuje jednotlivé orgány, jejich působnost, podřízenost,
pravomoci a náplň činnosti. V části druhé pak definuje "přestupky."
Část druhá
Přestupky
§ 11a
86
(1) Přestupku na úseku veterinární péče se dopustí ten, kdo
a) ztěžuje nebo maří výkon veterinárního dozoru nebo neprovede v určené lhůtě
závazný pokyn orgánů veterinární správy k odstranění zjištěných nedostatků,
b) poruší povinnost stanovenou zákonem o veterinární péči a předpisy vydanými na
jeho základě nebo jinými obecně závaznými právními předpisy upravujícími povinnosti na
úseku veterinární péče k ochraně zdraví zvířat, předcházení nákazám a jiným hromadným
onemocněním zvířat a jejich zdolávání, k zabezpečení zdravotní nezávadnosti živočišných
produktů, krmiv anebo k dovozu, průvozu a vývozu zvířat, živočišných produktů a krmiv,
jakož i předmětů, které mohou být nositeli původců nákaz,
c) poruší povinnost vyplývající pro něj z mimořádných veterinárních opatření.
(2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) a b) lze uložit pokutu do 5 000 Kč a za
přestupek podle odstavce 1 písm. c) a za opětovné spáchání přestupku v odstavci 1 písm. a)
nebo b) pokutu do 10 000 Kč.
(3) Přestupek podle odstavce 1 písm. a) nebo b) byl spáchán opětovně, dopustí-li se
ho občan, kterému byla v posledním roce za jednání podle odstavce 1 písm. a) nebo b)
uložena pokuta pravomocným rozhodnutím o přestupku.
§ 11b
Pracovníci orgánu veterinární správy pověření výkonem dozoru mohou za přestupky
na úseku veterinární péče, které zjistili při plnění svých úkolů, ukládat a vybírat pokuty v
blokovém řízení.
§ 11c
Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí o přestupcích a jejich projednání obecné
předpisy.
Třetí část jsou společná a závěrečná ustanovení.
11.3. ZDRAVOTNÍ NEZÁVADNOST ŽIVOČIŠNÝCH PRODUKTŮ
Ve smyslu vyhlášky č. 121/1987 O zabezpečování zdravotní nezávadnosti
živočišných produktů.
Vyhláška v části první oddílu 1 definuje základní ustanovení následujícím způsobem.
§1
(1) Potraviny a suroviny živočišného původu (dále jen "živočišné produkty") musí v
souladu se zákonem o veterinární péči, touto vyhláškou a zvláštními předpisy odpovídat
veterinárním hygienickým požadavkům, zejména
a) nesmějí nepříznivě ovlivňovat zdraví lidí nebo zvířat (zdravotní nezávadnost),
b) musí mít složení a vlastnosti, které zajišťují uchování a rozvíjení všech
fyziologických funkcí organismu (požadovaná biologická hodnota).
(2) Při výrobě, zpracování, ošetřování a skladování (dále jen "výroba") potravin
živočišného původu určených k zvláštním účelům (kojenecká a dětská výživa, dietetické
potraviny, potraviny určené k dlouhodobému skladování apod.) musí být dodržovány zvýšené
veterinární hygienické požadavky.
§2
87
Potraviny živočišného původu jsou
a) poživatelné, odpovídají-li předpokladům uvedeným v § 1,
b) podmíněně poživatelné,
1. nesplňují-li z nákazových důvodů, v důsledku některých smyslových změn nebo
výsledků laboratorního vyšetření veterinární hygienické požadavky na zdravotní nezávadnost
potravin živočišného původu, avšak za stanovených podmínek, zejména po zvláštní úpravě,
jsou způsobilé k využití pro účely výživy lidí,
2. mají-li sníženou biologickou hodnotu,
c) nepoživatelné,
1. obsahují-li patogenní nebo podmíněně patogenní mikroorganismy, toxiny, látky s
nežádoucími biologickými účinky, radioaktivní nebo cizorodé látky v nepřípustném množství,
popřípadě v množství škodlivém zdraví,
2. jsou-li změněné, vzbuzují-li odpor nebo jsou-li jinak znehodnocené natolik, že je
vyloučeno jejich využití pro účely výživy lidí,
3. není-li možné nebo účelné je pozastavit, popřípadě provést jejich zvláštní úpravu,
nebo nebyly-li splněny podmínky stanovené orgánem veterinární péče, zejména nebyla-li
provedena zvláštní úprava,
4. vyžadují-li to nákazové nebo epidemiologické důvody,
5. jsou-li neznámého nebo podezřelého původu.
§3
(1) Kdo vyrábí, zpracovává, ošetřuje, skladuje a přepravuje živočišné produkty (dále
jen "kdo zachází s živočišnými produkty") musí
a) dodržovat stanovené technologické postupy,
b) činit k ochraně živočišných produktů před znečištěním (kontaminací) chemickými
látkami, fyzikálními, mikrobiálními nebo jinými nepříznivými vlivy a škůdci,
c) zacházet s hotovými výrobky a s výrobními surovinami, pomocnými látkami,
přísadami apod. tak, aby bylo vyloučeno jejich znečištění, popřípadě znehodnocení,
d) kontrolovat zdravotní nezávadnost výrobních surovin a hotových výrobků,
e) provádět pravidelný úklid, čištění, dezinfekci, dezinsekci a deratizaci prostorů, v
nichž se vyskytují živočišné produkty,
f) zajistit vhodné ukládání a včasný odvoz konfiskátů živočišného původu a ostatních
částí.
(2) Potraviny živočišného původu uvedené v § 1 odst. 2 se mohou vyrábět jen v
organizacích, které pro tento druh výroby splňují zvláštní podmínky stanovené touto
vyhláškou a kterým k této výrobě byl dán souhlas orgánem veterinární péče v dohodě s
orgánem hygienické služby.
§ 4 až § 16 definují povinnosti osob, které zacházejí s živočišnými produkty při
výrobě a přepravě těchto produktů.
Oddíl 3 stanoví veterinární podmínky prodeje živočišných produktů v tržnicích a na
tržištích.
88
§ 17
(1) V tržnicích a na tržištích lze prodávat jen zdravá jehňata a kůzlata mladší tří
měsíců, drůbež, holuby a králíky (dále jen "drobná zvířata") a zdravotně nezávadné živočišné
produkty uvedené v tržním řádu.
(2) Právnickým osobám může být za podmínek stanovených orgánem veterinární
péče povolen v tržnicích také prodej masa jatečných zvířat neuvedených v odstavci l.
masných výrobků, zvěřiny a ryb, souvisí-li předmět prodeje s hospodářskou činností, k jejíž
provozování jsou oprávněny.
§ 18
(1) Živá drobná zvířata a maso drobných zvířat mohou být v tržnicích a na tržištích
prodávány jen po veterinárním vyšetření provedeném v místě prodeje.
(2) K prodeji drobných zvířat a zvěřiny pocházejících z jiného okresu je třeba
veterinární osvědčení, jež obsahuje označení místa konání trhu a má časově omezenou
platnost (zpravidla dva dny ode dne vystavení), k prodeji živých ryb postačí doklad o tom,
kde byly posledně chovány (sádkovány).
§ 19
(1) Zabíjení, stahování, kuchání a porcování drobných zvířat a ryb se v tržnici a na
tržišti dovoluje jen je-li pro tento účel vyhrazen zvláštní prostor vyhovující veterinárním
hygienickým požadavkům. Králíkům nesmí být oddělována hlava.
(2) Dělení masa lze povolit v tržnici, která je pro tento účel vhodně vybavena.
§ 20
(1) V tržnicích a na tržištích musí být vedle nádob na odpadky také nádoby opatřené
uzávěry, popřípadě jiná vhodná zařízení určená pro odkládání konfiskátů živočišného původu.
(2) Provozovatel tržnice a pořadatel trhu jsou povinni zajistit včasné odstranění
konfiskátů živočišného původu a čištění a dezinfekci nádob, popřípadě zařízení uvedených v
odstavci 1.
§ 21
Prodej živočišných produktů nebo některých jejich druhů v tržnici nebo na tržišti
může být se zřetelem k nákazové nebo epidemiologické situaci nebo k nevyhovujícím
podmínkám prodeje (vybavení tržiště, způsob prodeje apod.) omezen nebo zakázán.
Oddíl 4 definuje veterinární dozor.
§ 23
(1) Veterinární dozor se provádí zejména
a) v místech a prostorech, v nichž se zachází s živočišnými produkty,
b) v tržnicích a tržištích, kde se prodávají drobná zvířata, ryby a živočišné produkty,
c) v prodejnách vyhrazených pro prodej podmíněně poživatelných potravin
živočišného původu.
(2) Organizace, v nichž se provádí veterinární dozor, jsou povinny - se zřetelem k
povaze a rozsahu výroby a úkolům dozoru - poskytnout pracovníkům provádějícím dozor
bezplatně věcnou, osobní a jinou pomoc k náležitému plnění úkolů, zejména
89
a) vhodné místnosti (kanceláře, laboratoře, hygienická zařízení, místnost pro
trichineloskopii, pomocné prostory apod.) s tekoucí pitnou studenou a teplou vodou,
dostatečným osvětlením a možností vytápění,
b) pracovní místa na výrobních linkách.
Část druhá oddíl první vyhlášky se zabývá veterinárním vyšetřením jatečných zvířat a
rozhodováním o mase jatečných zvířat. § 24 až 29 se přiměřeně vztahují i na chovatele.
§ 24
Základní ustanovení
(1) Do oběhu může být uváděno pouze maso jatečných zvířat, u nichž byla provedena
veterinární prohlídka jatečných zvířat a masa a bylo rozhodnuto o jeho použitelnosti.
(2) Při podezření, že v důsledku nemoci, podávání léčiv nebo chemických látek,
popřípadě se zřetelem k jiným vlivům by maso jatečného zvířete nebylo vhodné k výživě lidí,
určí orgán veterinární péče lhůtu, před jejímž uplynutím nelze zvíře, kterého se to týká, dodat
na jatky, popřípadě nařídí jeho utracení.
(3) Jatečná zvířata musí být dodávána na jatky v čistém stavu a vylačněna, popřípadě
- jde-li o dojnice - vydojeny, nesmějí být krmena nejméně 12 hodin před poražením.
(4) K jatečným účelům nemohou být používána telata do stáří osmi dnů, jehňata a
kůzlata do stáří 14 dnů a prasata o živé hmotnosti do 10 kg.
Prohlídka jatečných zvířat a masa
§ 25
(1) Provozovatel jatek hlásí každou dodávku jatečných zvířat orgánu veterinární péče
alespoň 24 hodin před jejím uskutečněním, o nutné porážce ji uvědomí neprodleně.
(2) Jatečná zvířata dodávaná na jatky musí být stanoveným způsobem označena
(identifikována) a doprovázena veterinárním osvědčením a ostatními průvodními listinami, do
nichž provozovatel jatek zaznamená každé další označení jatečných zvířat po jejich příjmu na
jatky. Veterinární osvědčení i ostatní průvodní listiny předá provozovatel jatek neprodleně
orgánu veterinární péče.
(3) Doba platnosti veterinárního osvědčení činí 72 hodin, v případě zvířat určených k
nutné porážce 24 hodin.
§ 26
(1) Jatečná zvířata musí být při příjmu v jatkách označena a ustájena tak, aby bylo
možno kdykoli zjistit místo jejich původu a den jejich příjmu. Po dodání na jatky již nesmějí
opustit svůj prostor, aby od nakládky do porážky nedošlo k mísení jatečných zvířat
pocházejících z různých stájí a kotců.
(2) Provozovatel jatek
a) dbá o to, aby ustájená jatečná zvířata byla řádně ošetřována a podle potřeby
napájena, v případě ustájení trvajícího déle než 24 hodin také krmena a dojnice byly
vydojeny,
b) je povinen neprodleně hlásit orgánu veterinární péče každé onemocnění nebo
podezření z onemocnění, jakož i každé poranění nebo uhynutí jatečného zvířete.
§ 27
90
(1) Odpočinek jatečných zvířat (s výjimkou telat, jehňat, kůzlat, drůbeže a králíků)
před porážkou trvá 12 hodin, nestanoví-li orgán veterinární péče jinak.
(2) Jatečná zvířata dovezená ze zahraničí se porážejí do 48 hodin po příjmu v jatkách.
§ 28
(1) Vyšetření jatečných zvířat před poražením se provádí při jejich příjmu v jatkách.
Trvá-li ustájení jatečného zvířete v jatkách déle než 24 hodin, opakuje se vyšetření v den
porážky.
(2) Jatečná zvířata, která jsou nemocná nebo podezřelá z nemoci, provozovatel jatek
podle pokynů orgánu veterinární péče označuje a přejímá odděleně od ostatních zvířat,
umisťuje je ve vyhrazených a uzamykatelných izolačních prostorech (stájích).
(3) Jatečná zvířata uvedená v odstavci 2 mohou být ve zvlášť odůvodněných
případech podle rozhodnutí orgánu veterinární péče porážena v prostorech určených k
porážení zdravých zvířat, avšak časově odděleně. Tak tomu může být zejména v případech
hromadného porážení jatečných zvířat při zdolávání velmi nebezpečné nebo nebezpečné
nákazy, popřípadě jiného hromadného onemocnění zvířat.)
(4) Jatečná zvířata nutně poražená se zpracovávají v sanitních jatkách, popřípadě v
sanitním oddělení jatek.
§ 29
(1) Zakazuje se porážení
a) jatečných zvířat, která jsou nemocná morem skotu, africkým morem prasat, morem
koní, snětí šelestivou, snětí slezinnou, vzteklinou, brucelózou ovcí a koz, vozhřivkou,
nakažlivou chudokrevností koní a maligním edémem,
b) nemocných jatečných zvířat v agónii,
c) zdravých, březích plemenic, nestanoví-li jinak orgán veterinární péče v souvislosti s
opatřením k dalšímu rozvoji a zkvalitnění chovů,
d) jatečné drůbeže nemocné influenzou drůbeže nebo podezřelé z této nebezpečné
nákazy zvířat nebo z nakažení touto nákazou zvířat,
e) jatečných králíků
1. nemocných tularemií nebo myxomatózou nebo podezřelých z této nákazy,
2. s pokročilým onemocněním prašivinou nebo oparem lysivým (trichofytózou) nebo
s abscedující pyémií.
(2) Jatečná zvířata, která jsou podezřelá z velmi nebezpečné nebo nebezpečné nákazy
uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo z nakažení touto nákazou, se umísťují ve vyhrazených a
uzamykatelných izolačních prostorech (stájích).
§ 44 až 48 definují označování masa, nejvýznamnější z nich je § 44, který se vztahuje
na skot, prasata, ovce a lichokopytníky.
§ 44
Maso a orgány jatečného skotu, prasat, ovcí, koz a lichokopytníků, které bylo
posouzeno jako
a) poživatelné, se označuje otiskem razítka kruhového tvaru o průměru 3 cm,
b) podmíněně poživatelné
91
1. výrobní, se označuje dvěma zčásti se překrývajícími otisky razítka kruhového tvaru
o průměru 3 cm,
2. bez úpravy, se označuje otiskem razítka čtvercového tvaru o délce strany 4 cm a s
těsně vepsanou kružnicí,
3. s úpravou, se označuje otiskem razítka čtvercového tvaru o délce strany 4 cm,
4. určené k prodeji ve vyhrazených prodejnách se označuje dvěma zčásti se
překrývajícími otisky razítka čtvercového tvaru o délce strany 4 cm a těsně vepsanou
kružnicí.
c) nepoživatelné, se označuje otiskem razítka trojúhelníkového tvaru o délce strany 5
cm.
Domácí porážky
§ 54
(1) Mimo jatky mohou být porážena
a) drobná zvířata,
b) jatečná prasata, ovce a kozy pro spotřebu ve vlastním závodním stravování
chovatele nebo pro spotřebu, popřípadě pohoštění ve vlastní domácnosti chovatele (dále jen
"domácí porážka").
(2) Chovatel, jemuž bylo uděleno povolení místním úřadem k prodeji zboží nebo
poskytování jiných služeb, může k uvedenému účelu porážet zvířata uvedená v odstavci 1 a
prodávat z nich vyrobené zdravotně nezávadné živočišné produkty.
(3) Právnické osoby mohou porážet pro spotřebu ve vlastním závodním stravování
také jatečný skot, včetně telat, ale jen na jatkách nebo jiných k tomu určených porážecích
místech, kde se provede prohlídka jatečných zvířat a masa.
(4) Jatečná zvířata nemocná nebo podezřelá z nákazy zvířat mohou být porážena nejde-li o nebezpečí z prodlení - jen v sanitních jatkách, popřípadě v sanitním oddělení jatek,
kde se provede prohlídka jatečných zvířat a masa.
§ 55
(1) Maso a orgány jatečných prasat, ovcí a koz z domácích porážek podléhají
veterinárnímu vyšetření,
a) jsou-li určeny pro spotřebu ve vlastním závodním stravování organizace nebo k
prodeji zboží, popřípadě poskytování jiných služeb občany na základě povolení místního
úřadu,
b) požádá-li o toto vyšetření chovatel,
c) jde-li o nutnou porážku,
d) stanoví-li tak orgán veterinární péče se zřetelem k nákazové, popřípadě
epidemiologické situaci.
(2) V případě nutné porážky musí být veterinární vyšetření masa a orgánů provedeno
do 24 hodin po jejím ohlášení.
§ 56
92
(1) Má-li být provedeno veterinární vyšetření masa a orgánů jatečného zvířete z
domácí porážky, je chovatel povinen požádat orgán veterinární péče o toto vyšetření,
popřípadě ohlásit mu domácí porážku aspoň 7 dnů před předpokládaným dnem jejího konání.
(2) Nutná porážka musí být ohlášena orgánu veterinární péče neprodleně.
(3) S masem a orgány jatečných prasat, ovcí a koz z domácích porážek, jež podléhají
veterinárnímu vyšetření, se naloží tak, jak určí orgán veterinární péče.
Oddíl 2 definuje veterinární vyšetření a rozhodování o mase u zvěře a zvěřiny,
korýšů, měkkýšů a žab.
Oddíl 3 pojednává o veterinárním vyšetření jiných živočišných produktů a
rozhodování o nich. Nejprve se zabývá mlékem a mléčnými výrobky.
§ 70
(1) K mlékárenskému ošetření a dalšímu zpracování lze podávat pouze kravské mléko
(dále jen "mléko")
a) dojnic, jejichž zdravotní stav a způsob výživy neovlivňují nepříznivě jeho
zdravotní nezávadnost a možnosti jeho dalšího zpracování,
b) hygienicky získané a stanoveným způsobem ošetřené.
(2) Způsob a podmínky použití mléka, které nevyhovuje požadavkům uvedeným v
odstavci 1, určí orgán veterinární péče.
Prvovýroba mléka
§ 71
(1) Kdo vyrábí mléko je povinen
a) řádně ošetřovat dojnice a udržovat je v čistotě,
b) bezprostředně před dojením omýt a osušit vemeno a po skončení dojení
dezinfikovat struky,
c) sledovat
l. zdravotní stav dojnic, zejména jejich mléčných žláz,
2. vlastnosti nadojeného mléka při každém dojení podle prvních střiků a oddělit
smyslově změněné mléko od ostatního mléka.
d) uvědomit orgán veterinární péče o každé změně zdravotního stavu dojnic nebo
stavu mléka.
(2) Při krmení dojnic
a) lze používat jen krmivo, které neovlivňuje nepříznivě složení a vlastnosti mléka,
b) dodržovat předpisy a pokyny o používání medikovaných a některých jiných
přípravků, které byly pro tento účel schváleny.
(3) Pravidelný úklid, krmení dojnic a dojení je třeba organizovat tak, aby nebyly
nepříznivě ovlivněny spouštění mléka, vlastní dojení nebo vlastnosti mléka.
§ 72
93
Z dodávky do organizace, provozující mlékárenské ošetření a další zpracování mléka
(dále jen "mlékárna") je vyloučeno
a) mléko dojnic v případě ochranných a zdolávacích opatření při výskytu nákazy nebo
jiného hromadného onemocnění zvířat nebo dojnic, jejichž zdravotní stav nezaručuje
nezávadnost mléka z hlediska jeho použití k výživě lidí nebo z hlediska jeho mlékárenského
ošetření a dalšího zpracování, popřípadě v období nejméně 14 dnů před otelením a pět dnů po
otelení
b) mléko nepříznivě ovlivněné ve svém složení a vlastnostech z jiného důvodu.
§ 73
(1) Mléko z prvních střiků se po smyslovém posouzení neškodně odstraní, popřípadě
použije ke krmným účelům za podmínek stanovených orgánem veterinární péče.
(2) Je-li mléko podle smyslového posouzení změněné, vyřadí se dojnice ze strojního
dojení a vydojí se zvláštní dojící soupravou nebo ručně do zvláštní nádoby.
§ 74
(1) Mléko se čistí bezprostředně po nadojení. Samostatně nemusí být čištěno v
případě, že technologie dojení a úroveň hygieny provozu zaručují jeho požadovanou čistotu,
čištění nesmí být žádným způsobem urychlováno.
(2) Nadojené mléko musí být v nejkratší době vychlazeno.
(3) Dojící a chladící zařízení musí být trvale udržováno v řádném hygienickém a
funkčním stavu a kontrolováno před každým dojením. Po každém dojení se provádí čištění a
dezinfekce dojícího zařízení, po každém vyprázdnění čištění a dezinfekce chladícího zařízení.
§ 75
Mlékárenské ošetření a mléka a jeho zpracování
(1) Mléko při mlékárenském ošetření musí být vytříděno, vyčištěno, pasterováno a
vychlazeno, pokud nebyl povolen zejména namísto pasterace jiný způsob ošetření mléka nebo
smetany.
(2) Nádrže a nádoby používané při svozu mléka musí být po každém vyprázdnění
vyčištěny a po skončení denního provozu dezinfikovány, současně s cisternami se čistí jejich
příslušenství pro nasávání a vypouštění mléka.
(3) Odstředivkové kaly se neškodně odstraňují, jejich využití k jakýmkoli účelům
povoluje orgán veterinární péče v dohodě s hlavním hygienikem České republiky a hlavním
hygienikem Slovenské republiky.
§ 79
Ovčí a kozí mléko a výrobky z něho
(1) Pro ovčí a kozí mléko a výrobky z něho platí přiměřeně ustanovení o veterinárních
hygienických požadavcích na zabezpečení zdravotní nezávadnosti mléka a mléčných
výrobků.
(2) Ovčí a kozí mléko a ovčí hrudkový sýr lze používat jen jako surovinu k dalšímu
zpracovávání, vyrobený ovčí hrudkový sýr lze podle stupně vyzrání expedovat k dalšímu
zpracování za tři až sedm dní.
Pokud jde o vejce a vaječné výrobky, podmínky upravuje § 80 až 84.
94
§ 8O
(1) K výživě lidí jsou použivatelná pouze slepičí vejce (dále jen "vejce") ze zdravých
chovů.
(2) O způsobu a podmínkách použití vajec, která pocházejí z ohniska velmi
nebezpečné nebo nebezpečné nákazy zvířat nebo jsou jinak podezřelá, rozhodne orgán
veterinární péče.
§ 81
(1) Vejce určená k dalšímu zpracovávání se prosvěcují, popřípadě třídí, a po vytlučení
ihned ošetřují. Byla-li strojně vytloukána a uchovávána ve vhodných teplotních podmínkách,
musí být zpracována nejpozději do 72 hodin po prosvícení. Nevytlučená vejce, která nebyla
zpracována do 72 hodin po prosvícení, se opětovně prosvěcují.
(2) Omývání vajec je možné, je-li součástí schváleného technologického postupu.
§ 82
Jiná vejce a výrobky z nich
Pro použití jiných vajec než slepičích a výrobků z nich platí přiměřeně ustanovení o
veterinárních hygienických požadavcích na zabezpečení zdravotní nezávadnosti vajec a
vaječných výrobků.
§ 83
(1) Vaječné výrobky se přepravují tak, aby se jejich teplota nezvýšila více než o 2oC
ve srovnání s teplotou požadovanou pro jejich skladování.
(2) Cisterny a obaly určené pro přepravu vaječné hmoty musí být bezprostředně po
vyprázdnění vyčištěny a dezinfikovány.
(3) Čisté a nepoškozené proložky z lisované kartonáže mohou být opětovně
používány k balení vajec bez dezinfekce, nesmějí však být zasílány do organizací, které
chovají hospodářská zvířata.
§ 84
Podle výsledků vyšetření se posoudí mléko a mléčné výrobky, vejce a vaječné
výrobky jako poživatelné, podmíněně poživatelné nebo nepoživatelné.
Část třetí se zabývá konfiskáty živočišného původu, které vznikají při výrobě a
přepravě živočišných produktů.
Část čtvrtá obsahuje společná a závěrečná ustanovení a výklad pojmů.
11.4. OCHRANA ZVÍŘAT PROTI TÝRÁNÍ
Zákon České národní rady na ochranu zvířat proti týrání
ze dne 15.dubna 1992 č. 246 Sb., ve smyslu změn a doplňků, provedených zákony č.
162 / 1993 Sb. a 193 / 1994 Sb.
(Výběr nejdůležitějších částí)
95
Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat
bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka.
ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ USTANOVENÍ
§1
Účel zákona
Účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a
utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud by
byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem.
§2
(l) Zakazuje se týrání zvířat jak volně žijících, tak i chovaných v lidské péči.
(2) Zakazují se všechny formy propagace týrání zvířat.
§3
Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) chovatelem každá právnická nebo fyzická osoba, která za účelem získávání trvalého
zdroje peněžních příjmů chová zvíře nebo zvířata, přepravuje, obchoduje se zvířaty,
provozuje jatky, provádí pokusy na zvířatech nebo provozuje zoologické zahrady,
b) zvířetem obratlovec kromě člověka, nikoliv však plody (féty) nebo embrya,
c) pokusným zvířetem zvíře, které je použito k pokusným účelům, je s ním
manipulováno a jsou vytvářeny a navozovány procesy, které v přirozených podmínkách
neexistují,
d) volně žijícím zvířetem zvíře, které se vyskytuje v přírodě a není v přímé péči
člověka,
e) zvířetem v zájmovém chovu zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním
účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených nebo v domácnosti, jehož
chov slouží především zájmové činnosti nebo osobní spotřebě,
f) zvířetem v lidské péči zvíře, jež je přímo závislé na bezprostřední péči člověka,
g) nebezpečným zvířetem zvíře, které v dané situaci bezprostředně ohrožuje člověka,
h) nebezpečným druhem zvířete takový druh, který vzhledem ke svým biologickým
vlastnostem má zvláštní nároky, může ohrozit zdraví a život člověka, který se pak může
dopustit týrání jedince tohoto druhu, nebezpečné druhy zvířat stanoví Ministerstvo
zemědělství České republiky (dále jen "ministerstvo") vyhláškou.
i) utrpením stav zvířete, který je způsobován nepřirozenými podněty vyvolávajícími
strach, zranění, bolest, zdravotní poruchy nebo až smrt,
j) nepřiměřenou bolestí bolest neodpovídající povaze potřebného zákroku,
k) hospodářským zvířetem zvíře využívané k hospodářským účelům, zejména skot,
prasata, ovce, kozy, hrabavá a vodní drůbež, lichokopytníci, králíci, kožešinová zvířata a
ryby,
96
l) porážkou usmrcení hospodářského zvířete za účelem jeho produktů,
m) utracením bezbolestné usmrcení zvířete,
n) chovným zařízením zařízení, v němž jsou chována zvířata pro pokusné účely,
o) dodavatelským zařízením zařízení, které dodává za úplatu zvířata určená k
pokusným účelům,
p) uživatelským zařízením zařízení, v němž jsou zvířata používána k pokusným
účelům,
r) projektem základního výzkumu soubor pokusů na zvířatech zaměřený na získávání
nových poznatků,
s) testací přesně popsané standardní techniky, které se periodicky neměnně opakují,
t) vyhledávacím výzkumem pokusy na zvířatech sloužící k ověření vědecké
domněnky,
u) bezpečnostními zárukami pokusné ověření vlivu
l. prostředků určených ke klinickým zkouškám v humánní a veterinární medicíně,
2. prostředků určených pro spotřebu lidí a zvířat,
3. prostředků a přírodních sil, které mohou přímo nebo nepřímo ovlivňovat životní
prostředí.
§4
Za týrání se považuje
a) nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým
schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly,
b) podrobit zvíře výcviku nebo je použít k veřejnému vystoupení či podobným
účelům, pokud je pro ně spojeno s bolestí, utrpením nebo poškozením,
c) z jiných než zdravotních nebo pokusných důvodů
l. omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení, nestanoví-li zvláštní předpis jinak,
2. podávat zvířeti potravu obsahující příměsi nebo předměty, které mu způsobují
bolest, utrpení nebo jej jinak poškozují,
3. omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by
omezování způsobilo utrpení zvířete,
d) vydat slabé, nevyléčitelně nemocné, vyčerpané nebo staré zvíře, pro které je další
přežívání spojeno s trvalou bolestí nebo utrpením, k jinému účelu než neodkladnému a
bezbolestnému usmrcení,
e) podávat zvířeti dopingové látky a jiné látky poškozující organismus s cílem změnit
jeho výkon nebo vzhled,
f) cvičit nebo zkoušet zvíře na jiném živém zvířeti, používat jiných živých zvířat jako
lákadel, štvát zvířata proti sobě, aniž by to vyžadoval lov anebo příprava zvířete k jeho
vypuštění do volné přírody,
g) provádět chirurgické zákroky za účelem vzhledu zvířete, zejména kupírovat uši,
ničit hlasivky nebo používat jiných prostředků k omezení hlasitých projevů zvířat anebo z
97
jiných než zdravotních důvodů amputovat drápy a zuby, nejde-li o případy uvedené v § 7
odst. 3,
h) používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí
klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelně negativní změny v
činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat,
i) podávat zvířeti bez souhlasu odborně způsobilého veterinárního pracovníka
veterinární léčiva a přípravky (dále je "přípravky") s výjimkou přípravků, které jsou volně v
prodeji, provádět krvavé zákroky a injekční aplikace, pokud nejsou prováděny osobou
odborně způsobilou, nejde-li o pokusy na zvířatech,
j) vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální
nebo chemické povahy.
k) chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně
způsobovala utrpení,
l) zasahovat do průběhu porodu způsobem, který neodpovídá obtížnosti porodu,
zvyšuje bolest anebo poškozuje zdraví matky i mláděte,
m) zacházet se zvířetem, přepravovat je nebo pohánět způsobem, který vyvolává
nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškozuje zdraví anebo vede k jeho neúměrnému
fyzickému vyčerpání,
n) používat k vázání zvířete prostředky, které způsobují utrpení,
o) usmrtit zvíře způsobem působícím nepřiměřenou bolest nebo utrpení,
p) překrmovat zvířata, zejména drůbež, ve velkochovech násilným způsobem,
r) používat živá zvířata ke krmení těch druhů zvířat, u nichž z biologických důvodů
není takový způsob výživy nutný.
§5
(l) Nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře.
(2) Důvodem k usmrcení je:
a) využití produktů hospodářského zvířete,
b) slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové
vyčerpání nebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením
c) bezprostřední ohrožení člověka zvířetem,
d) výkon práva myslivosti a rybářství podle zvláštních předpisů
e) nařízené ochranné a zdolávací opatření při výskytu nákazy nebo jiného hromadného
onemocnění zvířat,
f) ukončení pokusu na pokusném zvířeti,
g) regulování populace hospodářských zvířat, pokusných zvířat, zvířat v zájmových
chovech, zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat,
h) opatření v boji proti škůdcům.
(3) Porážení hospodářských zvířat vykrvením může být prováděno pouze po jejich
omráčení zaručujícím ztrátu citlivosti a vnímavosti po celou dobu vykrvování. Jatečné
98
zpracování zvířete před jeho vykrvením je zakázáno. Porážet velká hospodářská zvířata může
jen osoba k tomu odborně způsobilá. Podrobnosti stanoví ministerstvo vyhláškou.
(4) Výjimky z ustanovení odstavce 3 může povolit ministerstvo pro potřeby církví a
náboženských společností, jejichž předpisy stanoví jiný způsob porážky zvířat. Porážku musí
provádět osoba odborně způsobilá, která je povinna dbát o minimální utrpení poráženého
zvířete.
(5) Utracení smí provádět jen veterinární lékař nebo odborně způsobilá osoba podle §
17 tohoto zákona.
(6) Osoby provádějící usmrcení zvířete jsou povinny přesvědčit se, že zvíře je podle
prokazatelných příznaků mrtvé.
(7) Nestanoví-li tento zákon jinak, zakazují se následující metody usmrcování zvířat.
a) utopení a jiné metody udušení včetně použití farmak typu myorelaxantů,
b) použití takových jedů a drog, jejichž dávkování neuvede zvíře do hlubokého
celkového znecitlivění a bezpečně nezpůsobí následnou smrt,
c) ubití, ubodání nebo jiné metody, které zvířeti způsobí nepřiměřenou bolest nebo
utrpení,
d) použití elektrického proudu, pokud nenastane okamžitá ztráta vědomí.
§6
Nikdo nesmí zvíře opustit s úmyslem se ho zbavit nebo je vyhnat. Za opuštění zvířete
se nepovažuje vypuštění zvířete do jeho přirozeného prostředí, pokud je to vhodné z hlediska
stavu zvířete a podmínek prostředí.
§7
(l) S výjimkou pokusů na zvířatech (část třetí) se mohou vykonávat zásahy, které
způsobují bolest, jedině po celkovém nebo místním znecitlivění zvířete osobou odborně
způsobilou.
(2) Znecitlivění se nepožaduje
a) jestliže se při srovnatelných zákrocích na lidech znecitlivění neprovádí,
b) pokud podle úsudku veterinárního lékaře není znecitlivění proveditelné nebo nutné
anebo by způsobilo bolest větší než zákrok sám.
(3) Znecitlivění se rovněž nepožaduje při
a) kastraci telat, selat, kůzlat, jehňat a králíků samčího pohlaví mladších 8 týdnů, kteří
netrpí nějakou anatomickou vadou,
b) odrohování nebo tlumení růstu rohů u telat ve stáří do 8 týdnů, pokud se neprovádí
kauterizací případně chirurgickou exstirpací,
c) krácení ocasu u selat, jehňat a štěňat mladších 8 dnů,
d) odstraňování ostruhy kohoutů během prvního dne života,
e) kauterizaci zobáků a hřebenů hrabavé drůbeže,
f) exstirpaci zubů savých selat,
g) označování zvířat, zejména jejich tetováním a vrubováním uší a jestliže je zákrok
prováděn osobami odborně způsobilými.
99
§8
Chovatel je povinen umožnit pracovníkům orgánů ochrany zvířat, provádějícím dozor
nad dodržováním ustanovení tohoto zákona a obecně závazných právních předpisů vydaných
na jeho základě vstup do objektu chovu, do objektů, v nichž je provozována obchodní činnost
se zvířaty, přepravují se zvířata, porážena hospodářská zvířata anebo prováděny pokusy na
zvířatech.
ČÁST DRUHÁ
OCHRANA HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT, ZVÍŘAT V
ZÁJMOVÝCH CHOVECH A VOLNĚ ŽIJÍCÍCH ZVÍŘAT
Ochrana hospodářských zvířat
§9
Při chovu hospodářských zvířat je zakázáno
a) chovat zvíře v izolaci, působí-li mu to utrpení, pokud to nevyžadují zvláštní
předpisy,
b) chovat zvířata v tak velkých nebo v tak uspořádaných skupinách anebo v takových
prostorách,
l. ve kterých jim míra nebo četnost vzájemných útoků působí utrpení,
2. které neumožňují přirozený odpočinek či řádnou péči,
3. ve kterých nemohou uspokojit své potřeby v příjmu potravy a vody anebo jiné
potřeby nezbytné pro jejich život a zdraví.
§ 10
Dojde-li k poškozování zvířat prokazatelně v důsledku nevhodné technologie, je
chovatel povinen tuto technologii upravit nebo změnit, jde-li o technologické zařízení a
stavby, stanoví lhůty a způsob jejich úpravy nebo změny ministerstvo.
§ 11
(1) Chovatel je povinen zabezpečit nejméně jedenkrát denně pečlivou prohlídku
technologických zařízení a odstranit v nejkratší možné době každou zjištěnou závadu tak, aby
nebylo ohroženo zdraví a život zvířat.
(2) Chovatel je povinen mít pohotově k dispozici nástroje a pomůcky k okamžitému
poskytnutí první pomoci, pomoci při porodu či náhlém onemocnění a vlastní vyprošťovací
nářadí odpovídající druhu chovaných zvířat a používané technologii, zařízení k nakládce a
vykládce zvířat, jakož i nástroje k okamžitému omráčení a vykrvení zvířete nacházejícího se v
nevyléčitelných bolestech či nevyléčitelném stavu.
§ 12 zrušen
§ 13
Ochrana zvířat v zájmových chovech
(1) Každý je povinen zabezpečit zvířeti v zájmovém chovu přiměřené podmínky pro
zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby
100
nedocházelo k bolesti, utrpení nebo poškození zdraví zvířete a učinit opatření proti úniku
zvířat.
(2) Je zakázáno chovat zvířata v zájmových chovech, jestliže chovatel nebo občan
vytvořil takové podmínky chovu, že v dalších generacích zvířat na základě dědičnosti budou
zvířatům chybět části těla nebo orgány nebo budou-li orgány zvířat funkčně nezpůsobilé
anebo znetvořené.
(3) Chování nebezpečných druhů zvířat, a to jedinců i skupin, mimo zařízení
zoologických zahrad registrovaných státem podléhá schválení okresní nebo městské
veterinární správy příslušné podle místa chovu zvířete.
(4) Žádost o povolení chovu musí obsahovat
a) jméno a příjmení odpovědné osoby a její kvalifikaci,
b) druh a počet chovaných jedinců,
c) stručný popis chovu a jeho vybavení.
(5) Příslušná okresní nebo městská veterinární správa neudělí povolení podle
odstavce 3, nejsou-li dodrženy podmínky podle odstavce l. Příslušná okresní nebo městská
veterinární správa může rozhodnutím povolení změnit nebo odejmout jestliže se změnily nebo
zanikly podmínky, za jakých bylo uděleno. Povolení k chovu nebezpečných druhů zvířat se
vydává na 3 roky a může být na písemnou žádost prodlouženo. Příslušná okresní nebo
městská veterinární správa, která povolení vydala, je povinna alespoň jednou za rok provádět
dozor nad dodržováním podmínek chovu. Záznamy o provedené kontrole uchová po dobu
pěti let.
§ 13a
Zvláštní podmínky pro obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy
(1) Právnická nebo fyzická osoba, která na základě živnostenského oprávnění
a) chová zvířata určená pro zájmové chovy pro účely obchodu s nimi nebo s těmito
zvířaty obchoduje,
b) provozuje jezdecký nebo jízdní podnik je povinna do jednoho měsíce od zahájení
podnikání oznámit výkon živnosti příslušné okresní nebo městské veterinární správě.
(2) Zjistí-li příslušná okresní nebo městská veterinární správa závažné nebo opětovné
porušení povinností právnické nebo fyzické osoby uvedené v odstavci l stanovených tímto
zákonem, může podat návrh příslušnému živnostenskému úřadu, aby podle § 58 odst. 2
písm.a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),
živnostenské oprávnění zrušil nebo provozování pozastavil.
(3) Právnická nebo fyzická osoba, která obchoduje se zvířaty pro zájmové chovy, je
povinna vést evidenci o nakoupených a prodaných zvířatech včetně dokladů o původu zvířete
a uchovávat ji po dobu 3 let.
§ 14
Ochrana volně žijících zvířat
(1) Je zakázáno lovit zvířata
a) pomocí želez, ok, tluček a sítí,
101
b) pomocí jedovatých návnad a jedů v jakýchkoliv formách, včetně plynování,
c) do jestřábích košů a pomocí lepu,
d) pomocí výbušnin,
e) luků a samostřílů,
f) pomocí elektrického proudu, nejde-li o výkon práva upravený zvláštními předpisy.
(2) Odchyt a usmrcování volně žijících zvířat, patřících do skupin karanténních
škůdců, se řídí zvláštními předpisy.
(3) Provozovatel odchytových zařízení je musí provozovat tak, aby odchycená zvířata
nebyla týrána.
(4) Zákaz odchytu do sítí se nevztahuje na odchyt savců za účelem zazvěřování
honebních revírů a ptáků za účelem zazvěřování a ornitologického výzkumu.
ČÁST TŘETÍ
OCHRANA POKUSNÝCH ZVÍŘAT
§ 15
(1) Za pokusy na zvířatech (dále jen "pokusy") se považují zákroky na živých
zvířatech nebo manipulace s nimi za účelem
a) ověření vědecké domněnky a získání nových poznatků,
b) stanovení diagnózy,
c) vývoje a ověřování biologického produktu včetně zjištění jeho účinku a získání
výrobku tohoto charakteru,
d) testace,
e) použití zvířete v rámci pokusného zkoumání jeho reakcí,
f) výuky.
(2) Pokusy se smějí provádět jen v uživatelských zařízeních, kterým bylo Ústřední
komisí pro ochranu zvířat (dále jen "ústřední komise") uděleno oprávnění (dále jen
"akreditace"), mají potřebné odborně způsobilé pracovníky a zařízení vyhovující pro
příslušný druh a množství pokusných zvířat.
(3) Pokusy mohou být povoleny pouze po ověření, že při současném stavu nelze
zajistit poznatky nebo jejich využití jinými metodami nebo postupem, a to je-li předpokládaná
bolest, utrpení nebo poškození pokusných zvířat s ohledem na cíl pokusů eticky opodstatněna
a jsou nezbytné z důvodů
a) předcházení, poznání nebo léčení nemocí, utrpení, poškození zdraví, tělesných
nesnází nebo k poznání ovlivnění fyziologických stavů a funkcí člověka nebo zvířete,
b) poznání poškození životního prostředí,
c) základního výzkumu a vyhledávacího výzkumu,
d) ověřování nezávadnosti látek nebo výrobků pro zdraví člověka nebo zvířete anebo
jejich účinnosti proti škůdcům,
e) výroba sér, očkovacích látek, diagnostik, jiných biologických materiálů a léků,
102
f) zachování nebo rozmnožování živého materiálu pro vědecké účely,
g) výuky na středních a vysokých školách, v postgraduálním studiu nebo celoživotním
vzdělávání občanů, především v oblasti medicíny a přírodních věd, pokud účelu nelze
dosáhnout jinak.
(4) Pokusy musí být prováděny přednostně na zvířatech k těmto účelům chovaným,
odpovídajících kvalitou, definovaných a standardizovaných z hlediska genetického,
zdravotního stavu a podmínek jejich životního prostředí. Toulavá a zaběhlá domácí zvířata
nesmějí být k pokusům používána.
(5) Provádět na zvířatech pokusy za účelem vývoje zkoušení zbraní, munice a k nim
příslušných zařízení je zakázáno.
§ 16
Právnické a fyzické osoby provádějící pokusy na zvířatech jsou povinny
a) zabezpečit, aby zvířeti nebyla působena bolest, utrpení nebo poškození nad rozsah
nevyhnutelných vzhledem k účelu, který se pokusem sleduje.
b) provádět pokusy, které způsobí větší než nepatrné bolesti jen za místního nebo
celkového znecitlivění, ledaže by účel pokusu znecitlivění vyloučil,
c) používat k pokusům působícím bolest nebo utrpení zvířata pouze jedenkrát, pokud
opakování není součástí pokusů,
d) zajistit přiměřenou péči o pokusná zvířata, zejména jejich vhodný chov, výživu,
napájení, přiměřený prostor a mikroklima a veterinární péči pro ně,
e) připravovat a plánovat pokusy předem, používat pouze přiměřených metod a
vhodných zvířecích modelů a tak snižovat množství používaných zvířat,
f) při používání jiných než pro pokusné účely chovaných zvířat dodržovat zásady
ochrany ohrožených druhů,
g) provádět usmrcování pokusných zvířat a zvířat vyřazených z pokusů bez utrpení a
bolesti.
§ 17
Řídit a kontrolovat pokusy na zvířatech jsou oprávněni lékaři, veterinární lékaři a
osoby s jiným vysokoškolským vzděláním biologického směru, pokud se během studia,
postgraduálního studia nebo dalšího celoživotního vzdělávání občanů prokazatelně seznámili
s metodami chovu a práce na pokusných zvířatech a kterým bylo uděleno osvědčení
příslušným orgánem ochrany zvířat.
§ 18
(1) Chovná a dodavatelská zařízení jsou povinna vést a uchovávat po dobu tří let
záznamy
a) o počtu a druhu prodaných zvířat a datu jejich prodeje s uvedením jména, příjmení a
adresy příjemce,
b) o počtu a druhu uhynulých zvířat.
(2) uživatelská zařízení jsou povinna
a) ustavit v rámci zařízení osobu odpovědnou za péči o pokusná zvířata,
b) zajistit veterinární péči o pokusná zvířata a jejich ošetření,
103
c) vést záznamy o všech používaných pokusných zvířatech, zejména o počtu a druhu
pokusných zvířat, jejich původu a datu přijetí. Tyto záznamy musí být uchovány nejméně po
dobu tří let.
(3) Uživatelská zařízení zřizují odborné komise, které
a) kontrolují plnění povinností stanovených v odstavci 2,
b) vyjadřují se k navrhovaným projektům základního výzkumu, vyhledávacího
výzkumu, testacím a bezpečnostním zárukám a předkládají je příslušnému státnímu orgánu (§
23),
c) povolují pracovníkům uživatelského zařízení provádění pokusů,
d) ověřují odbornou způsobilost pracovníků se středoškolským vzděláním a
ošetřovatelů pokusných zvířat a vydávají o tom osvědčení,
e) podávají souhrnné zprávy o činnosti podle písmen a) až d) příslušnému státnímu
orgánu (§ 23).
(4) V každém chovném, dodavatelském nebo uživatelském zařízení musí být psi,
kočky a subhumánní primáti označeni trvale identifikační značkou, dříve než jsou odstaveni
od matky, s výjimkou případů, kdy tato zvířata jsou před odstavením převedena z jednoho
zařízení uvedeného v odstavci 1 do jiného a není z praktických důvodů možno zvíře předem
označit, v tomto případě je přijímací zařízení povinno uchovat všechny údaje zejména o
matce až do označení zvířete.
(5) Ze záznamu každého zařízení musí vyplývat podrobnosti o identitě a původu
každého psa, kočky a subhumánního primáta.
ČÁST ČTVRTÁ
ORGÁNY OCHRANY ZVÍŘAT
§ 19
(1) Orgány ochrany zvířat jsou
a) ministerstvo,
b) ústřední komise,
c) orgány veterinární správy,
d) ústřední orgány státní správy, pokud do jejich působnosti spadá řízení právnických
osob, jejichž předmětem činnosti je provádění pokusů na zvířatech, a Akademie věd České
republiky (dále jen "příslušné státní orgány").
(2) Na úseku ochrany zvířat vykonávají též ve vymezeném rozsahu působnost obce.
V § 20, 21, 22, 23 a 24 zákon určuje funkci výše uvedených orgánů ochrany zvířat ve
smyslu plnění tohoto zákona.
§ 25
Pracovníci orgánů ochrany zvířat pověření výkonem dozoru nad dodržováním
povinností stanovených tímto zákonem a obecně závaznými právními předpisy vydanými na
jeho základě jsou oprávněni
104
a) vstupovat do chovných, dodavatelských a uživatelských zařízení, do objektů, v
nichž je prováděna obchodní činnost se zvířaty, do objektů chovatelů, v nichž jsou chována
zvířata a do objektů, v nichž jsou zvířata porážena,
b) vyžadovat od chovatelů potřebné doklady, informace, věcnou osobní a jinou pomoc
nezbytnou k výkonu své činnosti, tato pomoc je bezplatná.
§ 26
Pověřen výkonem dozoru může být pouze odborný pracovník, který dosáhl věku 18
let, získal osvědčení o způsobilosti po úspěšném složení zkoušek podle zkušebního řádu a
prokázal v rámci zkoušky znalost právních předpisů vztahujících se k činnosti jím
vykonávané. Zkušební řády schvaluje na návrh Ústřední komise ministerstvo a zkoušky
provádí Ústřední komise.
ČÁST PÁTÁ
SPRÁVNÍ DELIKTY CHOVATELŮ A PŘESTUPKY
§ 27
Správní delikty chovatelů
(1) Správního deliktu na úseku ochrany zvířat proti týrání se dopustí chovatel, který
a) ztěžuje nebo maří výkon dozoru prováděného příslušným orgánem ochrany zvířat,
b) poruší jinou povinnost stanovenou chovateli tímto zákonem a obecně závaznými
právními předpisy vydanými na jeho základě.
(2) Za porušení povinnosti podle odstavce l se uloží pokuta do výše 50 000 Kč a za
opětovné porušení povinnosti uvedené v odstavci l pokuta do výše 200 000 Kč.
(3) Opětovným porušením povinnosti se rozumí porušení povinnosti, jehož se
chovatel dopustil v době do jednoho roku od předchozího porušení povinnosti uvedené v
odstavci l, za něž mu byla uložena pokuta.
(4) Při stanovení výše pokuty se přihlédne zejména k závažnosti, způsobu, době
trvání a následkům protiprávního jednání.
(5) Pokutu lze chovateli uložit do jednoho roku ode dne, kdy příslušný orgán ochrany
zvířat zjistil porušení povinnosti, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti
došlo.
(6) Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne, kdy rozhodnutí o jejím uložení nabylo právní
moci.
(7) Výnos pokut je příjmem obcí.
§ 28
Přestupky
(1) Přestupku na úseku ochrany zvířat proti týrání se dopustí občan, který
a) provádí bez povolení pokusy na zvířatech,
b) chová jedince nebezpečného druhu zvířat bez schválení podle § 13 odst. 3 tohoto
zákona,
105
c) poruší jinou povinnost stanovenou tímto zákonem a obecně závaznými právními
předpisy vydanými na jeho základě,
d) trpí týrání zvířat nezletilými nebo nesvéprávnými osobami, za které odpovídá.
(2) Za přestupek podle odstavce l písm. c) lze uložit pokutu do 10 000 Kč a za
přestupek podle odstavce l písm. a) a b) a za opětovné spáchání přestupku podle odstavce l
písm. c) pokutu do výše 15 000 Kč.
(3) Přestupek podle odstavce l písm. c) byl spáchán opětovně, dopustil-li se ho občan,
kterému byla v posledním roce za jednání podle odstavce l písm. c) uložena pokuta
pravomocným rozhodnutím o přestupku.
(4) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí o přestupcích a jejich
projednáváních obecné předpisy.
§ 28 a
Zvláštní opatření
(l) Na návrh okresní nebo městské veterinární správy může obec správním
rozhodnutím nařídit odebrání týraného zvířete, vyžaduje-li to jeho zdravotní stav. Odvolání
proti rozhodnutí o odebrání zvířete nemá odkladný účinek.
(2) Náklady spojené s odebráním zvířete a následnou péčí o něj hradí osoba, jíž bylo
zvíře odebráno.
(3) Náklady na léčení zvířete, které bylo týráno a poškozeno tak na jeho zdraví
ponese osoba, jež tento stav způsobila, i když přesahují hodnotu zvířete.
(4) O nákladech podle odst. 2 a 3 rozhoduje obec ve správním řízení.
ČÁST ŠESTÁ
ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
§ 29
Ministerstvo na návrh Ústřední komise upraví vyhláškou bližší podmínky chovu a
využití pokusných zvířat, jejich označování a způsob vedení jejich evidence, složení a
činnosti odborných komisí (podle § 18 odstavce 3) a rozsah odborných znalostí nezbytných
pro osvědčení způsobilosti pracovníka včetně způsobu provádění zkoušek a vydávání
osvědčení.
13. ZOONÓZY
V průběhu vývoje obratlovců se začaly formovat vztahy mezi mikroby a jejich
animálními hostiteli. Většina těchto mikroorganismů žije v symbióze s vyššími organismy,
některé jsou však schopny vyvolávat u hostitele různé typy chorob a způsobovat infekci. Je
106
pravděpodobné, že mimo malých virů jsou to descendentní (vývojově vyšší) formy volně
žijících mikrobů, které se cestou adaptací na různé hostitele stávaly ve stále větší míře
dependentní na novém prostředí. Potvrzuje to genetická a antigenní příbuznost, zjišťovaná
mezi parazitickými druhy mikroorganismů a mnohými volně žijícími druhy. V další
fylogenezi vývoj poznamenal jak hostitele, tak parazity v tom směru, že nastalo jakési
konstituování specifických hostitelsko-parazitických vztahů. Část mikrobů přestala být
škodlivou pro svého hostitele, zatímco jiná vykazovala a vykazuje různý stupeň
nebezpečnosti pro něho i příbuzné druhy. Adaptace parazitů na hostitele je selektivní proces,
při kterém se na bázi mutací vytřídily takové populace, které byly schopny odolávat
příslušným škodlivým substancím vnějšího nebo vnitřního prostředí. Fenomén mutace
sledovaný procesem selekce se právem označuje jako základní báze evoluce.
Hostitelsko-parazitické vztahy začaly být studovány v poměrně nedávné době, kdy se
získalo více poznatků o původcích infekčních chorob. Nicméně existují údaje o tom, že už
2000 resp. 1500 let př.n.l. se vyskytovala na území Starého Egypta onemocnění odpovídající
tuberkulóze, antraxu, neštovicím, apod. Nebezpečí nakažení člověka od zvířat a prvá opatření,
jak jim předcházet již popisují staré zákoníky židů obsažené v Mojžíšových knihách.
Zkušenosti starých orientálních kultur pronikly i do Římské říše a o nebezpečí nemocných
zvířat pro člověka se zmiňují mnozí tehdejší spisovatelé a vědci, jako např. Marcus Terentius
Varro Reatinus (116 - 27 př.n.l.) v dochovaných spisech Rerum rusticarum libri III (Tři knihy
o zemědělství).
Z původních několika nakažlivých onemocnění stoupl jejich počet v posledních
desetiletích díky zdokonalené diagnostice na více jak 300, nepočítaje v to ohromné množství
sérotypů. Z nich více než 1/3 je přenosná na člověka. Charakter nakažlivých chorob
přenosných ze zvířat na člověka se velmi významně mění v závislosti na urbanizaci a stupni
kontaktu člověka se zvířetem. Intenzifikace chovu zvířat a pokračující urbanizace vytváří
předpoklady pro expozici stále menšího počtu lidí vůči pramenům některých nakažlivých
chorob, jako je např. bovinní tuberkulóza, brucelóza, dermatofytózy postihující skot apod. Na
druhé straně intenzifikace spojená s velkým soustředěním zvířat a intervencí do genetiky
vytváří předpoklady pro uplatnění se jiných skupin onemocnění, např. masové rozšíření
zápalů respiračního a zažívacího ústrojí, leukóz apod. Je málo pravděpodobné, že v
souvislosti s výše uvedenými činiteli "vznikly" nové druhy patogenních bakterií, virů a nebo
jiných mikroorganismů. Spíše je pravděpodobné, že původci onemocnění, kteří se v klinické
podobě nemanifestovali, existovali v takové formě, která pro organismus nebyla škodlivá.
V infektologické literatuře při popisu chorob společných člověku a zvířatům se
setkáváme s různými pojmy a s různými názvy. Nejužívanější je termín zoonózy, který
označuje skupinu nakažlivých chorob, která je společná pro více druhů živočichů. Pro lepší
rozlišení vztahu mezi patogenními zárodky postihujícími člověka a zvířata, se doporučuje
rozlišovat dvě skupiny onemocnění:
1) Antropozoonózy, což jsou nakažlivé choroby, které postihují především lidi, z
kterých se příležitostně přenášejí mezi nižší obratlovce,
2) Zooantroponózy, což je takové onemocnění zvířat přenosné na lidi, jehož
přirozeným rezervoárem jsou nižší obratlovci.
Antropozoonózy
Přenos infekčních chorob člověka na zvířata za přirozených podmínek je málo
prostudován. Je tomu tak proto, že případné nakažení zvířat je málo nápadné, probíhá
107
většinou benigně (nezhoubně), subklinicky a nemá až na některé výjimky hromadný
charakter.
Nejvíce poznatků a zkušeností v tomto směru je s tuberkulózou. Mycobacterium
tuberculosis, typický původce tuberkulózy lidí, se izoloval z různých druhů hospodářských
zvířat, zvířat chovaných v bytech a dokonce i z okrasných ptáků a volně žijících zvířat
chovaných v zajetí. Průběh infekce těchto zvířat má určité zvláštnosti a zdá se, že volně žijící
zvířata, která se s tímto typem zárodků po čas života ve volné přírodě nesetkala, jsou k němu
v zajetí vnímavá a infekci často podlehnou. Důkazem toho jsou časté infekce zvířat v
zoologických zahradách a okrasného ptactva drženého v domácnosti člověka, který je
postižený tuberkulózou. U hospodářských zvířat, hlavně u skotu a prasat, má průběh odlišný
charakter, zvířata onemocnění obvykle lehce překonávají a za poměrně krátkou dobu je úplně
zvládnou. Při pitvě takových zvířat se nenajdou stopy po překonání specifického procesu
(primární plicní ložisko), ale při intravitálním testování savčím tuberkulínem se ukazuje různý
stupeň přecitlivělosti. Tato zvířata mohou být však zdrojem infekce pro člověka.
Další primární lidské choroby, které se šíří zvířaty:
Amébová dyzenterie (Endamoeba histolytica) - přirozený parazit opic příležitostně
se vyskytuje u psů a hlodavců.
Záškrt - diftérie (Corynebacterium diphteriae) byl izolovaný ze psů, koček, drůbeže i
krav. Ve Spojených státech bylo v minulosti zjištěno 11 epidemií diftérie, které byly v relaci s
pitím kontaminovaného mléka.
Spála (Streptococcus pyogenes (scarlatinae)) - za experimentálních podmínek jsou
vůči původci vnímavé druhy domácích zvířat jako skot, kozy, psi apod. Zejména však dojnice
mohou přenášet tuto chorobu nakaženým mlékem. Zjistilo se, že mikroby spály i v malém
počtu vyvolávají infekci struků, vemena a vylučují se mlékem.
Stafylokokové infekce v podobě zánětu žaludku a střev (gastroenteritid) při
konzumování kontaminovaného mléka a nebo jiných surovin živočišného původu jsou známy
po dlouhou dobu. Zejména dojnice a domácí zvířata se mohou infikovat od člověka. Např.
Staphylococcus aureus a nebo jiné druhy stafylokoků, včetně kmenů rezistentních na
antibiotika, může sloužit jako lidský rezervoár infekce pro zvířata.
Člověk se může uplatnit též při infekci zvířat některými vnitřními parazity, jako je
Taenia saginata a Taenia solium. Takové případy byly pozorovány u prasat a skotu, když se
jejich krmivo anebo voda kontaminovalo lidskými výkaly. Infekce ve směru člověk - zvíře člověk se vyskytují i u virů. Nejznámější příklad je při profylaxi pravých neštovic, kdy se
tento virus občas zavleče pracovníky, u kterých se tato vakcinace uskutečnila, mezi skot a
vyvolává afekce na kůži struků a vemeni. Zpětné infekce nejsou známy. Na příušnice
(mumps) jsou vnímaví psi a kočky.
O původcích psinky a spalniček je známo, že oba viry jsou antigenně příbuzné.
Zjistilo se, že psi experimentálně infikovaní virem spalniček onemocní subklinicky a vylučují
virus do vnějšího prostředí. O případech spontánní infekce psů tímto virem však údaje chybí.
Složitá je momentální situace u virů sdružených s respiratorními infekcemi lidí a
zvířat. Mnohé z nich se podařilo přenést na zvířata a vyvolat onemocnění doprovázené
tvorbou protilátek. Takové případy jsou známy u lidského chřipkového viru A, kterým se dala
vyvolat infekce u ovcí a skotu.
ZOOANTROPONÓZY
108
jsou v rámci zoonóz pro člověka daleko významnější. Proto jsou v dalším textu
uvedeny nejzávažnější z nich. U každé choroby je uveden český nebo v našem jazyce užívaný
cizí název choroby, v závorce synonymum a pod názvem latinské nebo mezinárodní označení.
Uvádíme stručnou základní charakteristiku choroby, původce, projevy u člověka a zásady
prevence člověka před nakažením. Projevy, vývoj choroby a prevence (symptomy,
patogeneze a prevence) u zvířat je uvedena ve skriptech Kursa, J. a kol.: Zoohygiena a
prevence II, VŠZ Praha, 1987.
VZTEKLINA
Lyssa, Rabies
Vzteklina je akutní, virové, smrtelné onemocnění zvířat přenosné na člověka.
Postihuje především centrální nervový systém, v důsledku čehož jsou u zvířat pozorovány v
počátečním období změny chování jako neposlušnost, plachost, zvýšená dráždivost, u
divokých zvířat naopak ztráta plachosti apod. V druhém stadiu dochází postupně až k
celkovému ochrnutí a smrti. Původcem onemocnění je virus. Člověk může být infikován jak
domácími, tak volně žijícími masožravci a to pokousáním anebo porušenou pokožkou při
styku s infekčním materiálem. Příznaky choroby u člověka známe naštěstí již jen z odborné
literatury, ale pro zákeřnost a drastický průběh choroby stojí za to si je připomenout.
Inkubační doba je u člověka obyčejně 15 - 80 dnů. Vzteklina začíná prodromálním stádiem
(bez typických příznaků), které trvá 2 - 4 dny. V tomto období vystoupí horečka, dostaví se
bolesti v záhlaví, celková nevolnost, někdy zvracení. Je vysoká místní a celková přecitlivělost
na běžné podráždění zraku, sluchu, na lehký dotyk a někdy už i na závan vzduchu na šíji, tzv.
aerofobie. V dalším excitačním období je pacient neklidný, neúčelně se pohybuje z místa na
místo, velmi rychle a nesouvisle hovoří, později "pluje" rozhazuje všechno okolo sebe, těžko
se dá udržet v posteli. Později už i pohled na vodu, resp. zvuk tekoucí vody, vyvolává záchvat
mučivých křečí svalstva hrtanu s následným dušením, tzv. hydrofobie. Smrt se dostaví
většinou při záchvatu křečí nejčastěji na 3. den excitačního stádia a nebo v následujícím
paralytickém stádiu.
Podle nákazové situace je třeba nejvyšší opatrnosti při poranění člověka zvířetem. V
každém případě při poranění neznámým domácích nebo divokým zvířetem je nutno obrátit se
na lékaře, který rozhodne o očkování, případně o veterinárním vyšetřením a sledování
domácího zvířete, které člověka zranilo. Očkují se lidé poranění vzteklým zvířetem, dále
divokým zvířetem, kde je pravděpodobnost, že je vzteklé a proto napadlo člověka, a
neznámým zvířetem domácím, které po poranění uteklo. Prevence tlumení vztekliny zahrnuje
komplex opatření zaměřených na likvidaci pramene nákazy, jak u volně žijících, tak
domácích zvířat. Všichni psi starší 3 měsíců se musí trvale udržovat v imunitě. Revakcinace
se vykonává každoročně. Vakcinace koček není dořešená, neexistuje jejich evidence. Zvířata
nemocná vzteklinou je zakázáno léčit a porážet. Hlavním zdrojem nákazy jsou u nás lišky. V
prevenci tlumení liščí vztekliny se uplatňuje jednak snižování liščí populace a dále v současné
době velmi účinné podávání vakcíny ve vhodné návnadě.
Další zoonózy, jejichž původcem je virus, jsou již pro člověka méně nebezpečné.
Patří sem slintavka a kulhavka, pseudomor drůbeže a kravské neštovice.
SLINTAVKA A KULHAVKA
Aphthae epizooticae
Slintavka a kulhavka (SLAK) je akutní horečnaté, mimořádně nakažlivé (kontagiózní)
onemocnění domácích i divokých sudokopytníků, které se vyznačuje tvorbou puchýřů (aft) na
109
sliznicích hlavy a na některých neosrstěných částech kůže. Pro svou závažnost u zvířat je
choroba klasifikována jako velmi nebezpečná nákaza.
Původcem je virus, který má 7 základních typů a celou řadu více či méně odlišných
subtypů.
Přenos viru SLAK na člověka je vzácný i když v literatuře byla popsána řada případů
onemocnění člověka, které bylo sérologicky i izolačně potvrzeno. Nejvyšší citlivost je
uváděna u kojenců po požití kontaminovaného mléka, dále dochází k infekci člověka při
bezprostředním kontaktu při ošetřování akutně nemocných zvířat a byly zaznamenány i
laboratorní infekce. Příznaky, které byly v literatuře popsány, jsou puchýře na rtech, dásních a
na okrajích jazyku. Někdy jsou puchýře na rukou kolem nehtů. Průběh je zpravidla lehký.
Prevence člověka před nakažením spočívá v důsledném používání ochranných
prostředků, dodržování všech zásad hygieny při práci s nakaženými zvířaty a používání pouze
pasterizovaného mléka, zejména pro kojence.
NEWCASTELSKÁ CHOROBA
(Pseudomor drůbeže, atypický mor drůbeže, asijský mor drůbeže)
Morbus Newcastle
Je to virové velmi infekční a hospodářsky stálé velmi významné onemocnění ptáků,
především hrabavé drůbeže. Vyznačuje se pestrým klinickým obrazem od mírně probíhajících
respiračních onemocnění až po nervové poruchy. Chorobu způsobuje paramyxovirus. Člověk
onemocní po kontaktu s infekčním materiálem, zvláště nebezpečná je expozice člověka na
aerosol, který se používá v imunoprofylaxi drůbeže.
Onemocnění se u člověka obvykle projevuje jednostranným nebo oboustranným
zánětem spojivek, někdy provázeným otokem víček a hnisavým výtokem. Příležitostně se
může pozorovat horečnatá reakce, malátnost a bolesti hlavy.
Hlavním preventivním opatřením je dbát všech hygienických zásad a zejména
opatrnost při používání aerosolové imunoprofylaxe. Pracovníci se chrání respirátory.
KRAVSKÉ NEŠTOVICE
Variola vaccina
Původcem tohoto kožního onemocnění je virus kravských neštovic. U krav postihuje
onemocnění hlavně kůži mléčné žlázy a odtud se přenáší na ruce dojičů a krmičů krav.
Změny u nakaženého člověka vznikají na prstech, ale i na obličeji a sliznicích. Mají
nejdříve charakter zčervenání, později se vytvoří pupeny s krustou. Krusty se po 3 týdnech
odloučí a zanechají zřetelnou jizvu.
V rámci prevence a profylaxe lze v zamořených chovech zvířata imunizovat virem
vakcíny. Je nutno zamezit přístupu zdrojů infekce do stáje a dodržovat hygienu zejména u
ošetřovatelů a dojičů, zaměřenou na dezinfekci rukou a vemene po každém dojení.
ANTRAX (uhlák, sněť slezinná)
Anthrax
110
Antrax je infekční bakteriální onemocnění teplokrevných živočichů přenosné na
člověka. U zvířat má obyčejně rychlý průběh a končí septikemií, to znamená, že se rozšíří
cévním systémem a způsobí celkovou otravou organismu. V poslední době se u nás
nevyskytuje. Jde o profesionální nákazu.
Původcem je mikrob Bacillus anthracis, jehož spory přežívají až několik let v půdě.
Zdrojem nákazy mohou být téměř všechna domácí i divoce žijící zvířata včetně ptáků. Člověk
se nakazí kontaktem s nemocnými zvířaty nebo jejich mrtvými těly. Přenos může být i
hmyzem a kontaminovanou potravou, často kůží v kožedělných podnicích i kožešinou.
Podle vstupní brány se rozeznávají u člověka tři formy nemoci, a to forma kožní,
plicní a střevní. V poslední době se vyskytuje jen forma kožní, ostatní jsou již ve světě velmi
vzácné. Inkubační doba je 1 - 5 dnů, ale může se zkrátit na několik hodin. Kožní forma se v
místě nakažení projevuje červenou skvrnou, která se přemění v puchýř naplněný čirou,
později krvavou tekutinou a vzniká "modrá neštovice". Puchýř praskne a vystoupí spodina
pokrytá odumírající masou hnědošedé barvy tzv. "uhlák". Pokud se choroba neléčí, rozšiřuje
se infekce lymfatickou cestou a vzniká tzv. antraxová sepse - bakterie kolují v krvi a
napadnou celý organismus. Plicní a střevní formy probíhají většinou velmi rychle, tzv.
perakutně a často končí smrtí. Pro léčbu se používají antibiotika, v minulosti se používalo i
antiantraxové sérum.
Hlavním preventivním opatřením je důsledná veterinární kontrola před zavlečením
nákazy ze zahraničí. Provádí se jak kontrola dovážených zvířat, tak dezinfekce dovážených
kůží a kožešin. Zvířata nemocná antraxem je zakázáno porážet.
Choroba u lidí u nás v poslední době hlášena nebyla. O její zákeřnosti však svědčí
zpráva, zveřejněná v britském The Independent v listopadu 1994. V době studené války před
15 lety zemřelo z jednoho vojenského objektu ve Sverdlovsku během dvou dnů ze záhadných
okolností 66 lidí. Bylo prokázáno, že zemřeli na antrax. Sovětská vláda uvedla, že byli
infikováni nakaženým masem. Vzhledem k rychlosti průběhu šlo však s určitostí o plicní
formu choroby a lidé se zřejmě nakazili vdechnutím spor. Nakažení infikovaným masem je
velice nepravděpodobné. Dodnes není tento případ objasněn a neví se, zda spory unikly při
výrobě biologické zbraně, či při produkci protilátek, jako obrany.
TETANUS
Tetanus
Tetanus je infekční onemocnění nepřenosné kontaktem, které způsobuje toxin bacilu
Clostridium tetani, který se nachází v půdě a na předmětech znečištěných výkaly. Toxemie otrava krve toxiny bacilu se projevuje zvýšenou dráždivostí motorických nervových center a
tonickými křečemi svalstva (křeče trvající delší dobu s velkým napětím).
Clostridium tetani žije v organických zbytcích, tlejících za nepřístupu vzduchu, tedy i
ve střevě různých zvířat i člověka. Bacily jsou málo odolné, avšak sporulované formy mají
značnou rezistenci vůči vnějšímu prostředí i dezinfekčním prostředkům. Spory mohou
přežívat v zemi více než 10 let, teplota 100 oC je ničí za 15 - 90 min.
Pro člověka jsou nebezpečná poranění s velkým zhmožděním tkání a taková, při nichž
se do rány dostanou cizí tělesa, hlína nebo částečky oděvu. Může jít i o malé poranění, při
němž v ráně cizí těleso zůstane jako např. tříska, trn, rez z hřebíků apod. Rány zhnisají,
aerobní bakterie spotřebují kyslík a vytvoří tak prostředí pro přeměnu spor klostridií v
mikroby a jejich pomnožování. Vegetativní forma produkuje jed - tetanotoxin. Tetanotoxin
111
účinkuje podobně jako strychnin, což je prudký křečový jed. Je termolabilní a kyselina solná
v žaludeční šťávě ho lehce rozruší.
Při klasickém průběhu choroby u člověka je většinou prvním příznakem napětí
žvýkacího svalstva, nemocný nemůže otevřít ústa a obtížně polyká. Dalším projevem u
některých případů je křeč obličejového svalstva. Křeč postihuje dále svalstvo šíjové, zádové,
stěny břišní. Plně rozvinutý tetanus se projevuje záchvaty silných, delší dobu trvajících a
velmi bolestivých křečí zádového svalstva, při nichž se tělo prohne dozadu (opistotonus). V
záchvatu se nemocný zvrátí na bok a může se poranit pádem z lůžka, prokousnout si jazyk,
modrá a ztrácí na okamžik vědomí. Záchvat trvá několik vteřin, po něm je nemocný ustrašený
a bojí se dalších záchvatů. Ty vznikají stále častěji na sebemenší zjevný podnět, hluk, světlo,
vyšetření a ošetření. Vznikají i samovolně.
Při poranění je nutno ránu ošetřit povrchovými dezinfekčními prostředky a vyhledat
lékaře. Populace lidí se u nás udržuje v trvalé imunitě, a to očkováním třemi dávkami toxoidů
v intervalech 6 týdnů a 6 měsíců s přeočkováním za dobu kratší než 10 let. Prognóza při
onemocnění je stále vážná, zejména u malých dětí a starších lidí, u kterých úmrtnost dosahuje
50% i více.
Přesto, že jsou lidé očkováním chráněni, vybírá si tato choroba neustále svou daň. V
roce 1991 byl hlášen jeden případ tetanu. Žena z Frýdku se zranila na zahradě, rána nebyla
ošetřena a po týdnu došlo k onemocnění, které skončilo úmrtím. Žena byla očkována proti
tetanu pouze jednou v roce 1984. Přes deset pozvání se již k dalšímu očkování nedostavila.
Podobný osud stihl ženu z okresu Uherské Hradiště v roce 1994. Tato byla naposledy
očkována proti tetanu v roce 1976. Dne 13. 9. 1994 se řízla na zahradě do bérce o sklo a přes
lékařské ošetření 27.9.94 zemřela.
Rok
počet hlášených infekcí
1993
2
1994
3
1995
2
1996
0
ČERVENKA PRASAT
Rhusiopatia suis
Červenka je infekční bakteriální onemocnění, které se při akutním průběhu u prasat
vyznačuje septikemií (rozšířením choroboplodných zárodků krví po celém organismu) a
vyrážkou na kůži, při chronickém průběhu zánětem srdeční nitroblány a záněty kloubů.
Zárodky byly zjištěny u mnoha druhů domácích, hospodářských i divokých zvířat včetně
ptáků, ryb a měkkýšů, u kterých však onemocnění nezpůsobují.
Červenku způsobuje bakterie Erysipelothrix rhusiopatiae, která má celou řadu
sérologicky odlišných skupin. V kadáverech uhynulých zvířat, v půdě bohaté na organické
látky, ve fekáliích a v močůvce a dále ve vodě přežívají původci červenky několik měsíců.
Rovněž dlouho přežívají v nasoleném nebo málo uzeném mase. Pod přímými slunečními
112
paprsky hynou do 10 až 12 dnů, při přímé teplotě 70oC do 5 minut. Ničí je běžné dezinfekční
prostředky.
Nejčastěji onemocní lidé, kteří přicházejí do denního styku se syrovými masnými
výrobky, nebo s těly nakažených zvířat např. v kafilériích. K nakažení dochází nejčastěji
poraněnou kůží, zejména na rukou. Kožní formy se omezují na tvorbu kožního erytému
(jednoduchá forma kožního zánětu se zarudnutím) s jasně zbarvenými okraji a bledošedým
středem. Kožně kloubní forma je charakterizovaná otokem a bolestivostí v místech prstních
kloubů. Při generalizované (septikemické) formě se dostavují horečky, bolesti hlavy,
nespavost, tvorba zarudlých skvrn a někdy i endokarditidy.
Nejdůležitějším preventivním opatřením je udržet chovy prasat bez této nákazy.
Profylakticky se zde používá vakcína, dále je nutno zachovávat všechna hygienická opatření
při manipulaci s materiálem infekčním nebo potencionálně infekčním. Zvláště se musí dbát na
ošetření poranění kůže a její ochranu. Oděrky ošetřujeme peroxidem nebo septonexem či
ajatinem.
Choroba je u nás stále aktuální.
Rok
počet hlášených infekcí
1991
39
1993
16
1994
23
1995
30
1996
24
LISTERIÓZA
Listeriosis
Listerióza je akutní nebo skrytě probíhající onemocnění savců a ptáků, které se
projevuje příznaky zápalu centrální nervové soustavy, způsobuje potraty gravidních samic a
septikemii mladých zvířat (stav, kdy baktérie kolují v krvi). Je to velmi rozšířená zoonóza.
Chorobu způsobuje Listeria monocytogenes, u které se dále rozlišuje několik
základních sérotypů. Listerie hynou při teplotě 100oC za 3 - 5 minut, při 80oC za 20 minut. V
přírodě jsou velmi odolné, dlouho přežívají v mozkové tkáni a ve střevním obsahu uhynulých
zvířat (kadáverů), jakož i v půdě. Při teplotě + 5oC se udržuje životaschopnost 1 - 5 roků. Ve
špatně vyzrálé siláži se může rozmnožit a přežívat 12 - 16 měsíců. Běžné dezinfekční
prostředky ji ničí za 10 - 20 minut.
Na člověka se přenáší přímo při styku s nemocnými zvířaty, hlavně při jejich
ošetřování a při porodech, dále nepřímo syrovým kravským mlékem. Vstupní branou je
poraněná kůže a sliznice trávicí nebo dýchací soustavy. Nakažení je možné i vzdušnou cestou
kontaminovaných prachem. Po proniknutí do těla vznikne bakteriemie, při které se listerie
rozmnoží, mohou způsobit toxemii (otravu krve svými jedy - toxiny) a usidlují se v děloze. U
těhotné ženy v době bakteriemie projdou listerie placentou do plodové vody a plod je polyká
a infikuje se.
113
Při vrozené formě je postižen plod v kterémkoliv období vývoje, může dojít k
přerušení těhotenství a k potratu, k porodu mrtvého dítěte nebo k porodu živého, těžce
postiženého dítěte. Postižení je velice závažné a většina dětí krátce po narození umírá. Dítě se
však může nakazit i při porodu v porodních cestách nebo až po narození mateřským mlékem.
Pak jde o získanou formu, kterou při včasné diagnostice je možno léčit. Získané formy se
mohou projevit různým klinickým obrazem podle vstupní brány, vnímavosti organismu a
virulence kmenu listerií. Klinicky se projeví jako horečnaté onemocnění s celkovými
příznaky, místně jako nekrotická angína (zánět patra a mandlí s rozpadem tkáně) s velkou
reakcí na podčelistních uzlinách. Při přenosu nákazy alimentární cestou nebo
kontaminovaným mlékem či vodou vzniká nejasné, horečnaté, tyfu podobné onemocnění s
horečkou trvající u neléčených jedinců 1 až 2 týdny. Nejtěžším projevem získané listeriózy je
listeriový zánět mozkových blan nebo společný zánět mozku a mozkových blan (meningitida
nebo meningoencefalitida). Lidská onemocnění se u nás vyskytují sporadicky, pravděpodobně
budou častější než se diagnostikují. Protože jsou listerie velmi citlivé na antibiotika, mnoho
nemocných se asi vyléčí, aniž by byla stanovena diagnóza.
Vzhledem k možnosti nákazy při manipulaci s patologickým (nakažlivým)
materiálem je třeba úzkostlivě zachovávat zásady osobní hygieny. Těhotné ženy nesmějí být
zaměstnané v provozech, kde jsou vystaveny silné expozici listerií, a nemají asistovat při
porodech domácích zvířat. Výskyt zárodků v mléce při mastitidách a po potratech zdůrazňuje
nevyhnutelnost pasterizace mléka, a to i mléka zkrmovaného zvířatům. Pro asanaci prostředí
je nutné věnovat pozornost okamžité likvidaci zmetků a plodových obalů a jejich zasypání
chlorovým vápnem nebo zalití 3% formaldehydem. Hlášené údaje o listerióze jsou méně
dostupné, neboť novorozenecká forma se eviduje zvlášť a není zcela zřejmé, zda je do
běžných statistik zahrnuta.
Rok
počet hlášených infekcí
1991
11
1993
9
1994
8
1995
11
1996
9
TULAREMIE
Tularemia
Tularemie je akutně nebo chronicky probíhající nakažlivé onemocnění, které
postihuje především hlodavce a zajíce a je přenosné na další druhy volně žijících
domestikovaných savců a ptáků. Při akutní formě se u zvířat projevuje jako hemoragická
septikemie, což značí, že patogenní mikrobi kolují v krvi a dochází k četným vnitřním
krváceninám. Při chronické formě je nápadné hubnutí a tvorba abscesů (dutin vyplněných
hnisem). Onemocnění je přenosné na člověka. Je to nákaza s přírodní ohniskovostí rozšířená v
mírném pásmu po celém světě.
Původcem je mikrob Francisella tularensis, přenašečem je klíště Ixodes ricinus a jiná
klíšťata, která mohou být i rezervoárem. Příležitostnými vektory mohou být i komáři a
mouchy. Francisella je velmi odolná na zevní vlivy, týdny vydrží plně virulentní v prachu, na
114
obilí, ve vodě a podobně. U nás je velké přírodní ohnisko na jižní Moravě a v přilehlé oblasti
Slovenska. Člověk se může nakazit různým způsobem - dotykem při chycení nemocného
zvířete, stahováním kůže, při přípravě zvěřiny. Vstupní branou jsou drobná poranění na kůži
rukou, znečištěnými prsty se může zanést původce nákazy do spojivek. Nepřímo se může
nakazit vdechnutím kontaminovaného prachu ze slámy, sena, obilí, při řepné kampani z řepy
apod.
Tularemie se u člověka vyskytuje v několika formách v závislosti na cestách
proniknutí původcem onemocnění. Proniká-li původce choroby poraněnou kůží, projevuje se
zduřením mízních uzlin, po infekci spojivkou vznikají vřídky na spojivce a zvětšení mízních
uzlin hlavy. Alimentární infekce se projevuje nekrotickou angínou. Generalizované formy
jsou charakteristické vysokou teplotou, schváceností a zvětšením sleziny. Po aspiraci
kontaminovaného prachu vzniká plicní forma, projevující se jako atypická pneumonie. Léčí
se antibiotiky a v ohrožených lokalitách se osoby vystavené riziku infekce mohou vakcinovat.
Z preventivních opatření je nejdůležitější dodržování všech hygienických zásad při
manipulaci se zvířaty a při zpracovávání jejich produktů, zejména u divokých zvířat, zajíců a
králíků. Poranění, vzniklá při styku s materiálem podezřelým z možnosti infekce tularemie
asepticky ošetříme.
Zdá se, že výskyt choroby u lidí měl do roku 1996 stoupající tendenci.
Rok
počet hlášených infekcí
1991
12
1993
25
1994
40
1995
85
1996
29
BRUCELÓZY
Brucellosis
Brucelóza je nakažlivé onemocnění, které u zvířat probíhá většinou chronicky,
postihuje především pohlavní orgány a způsobuje zmetání a orchitidy - záněty varlat.
Původcem jsou brucely, gramnegativní nesporotvorné nepohyblivé kokobakterie.
Bylo popsáno 6 druhů brucel, z nichž pro člověka jsou nejvýznamnější Brucella abortus, která
způsobuje Bangovu chorobu, dále B. melitensis (pro člověka nejpatogennější) - způsobuje
maltánskou horečku a B. suis, která zapříčiňuje septikemii. Brucely jsou ve vnějším prostředí
poměrně rezistentní a přežívají v půdě až 100 dní, ve vlhkých výkalech 75 dní, dále např. v
másle 120 dní, ve vysušených plodových obalech rovněž asi 120 dní. Běžné dezinfekční
prostředky brucely ničí již v nízkých koncentracích. Přenos se uskutečňuje přímým stykem
člověka s nemocnými zvířaty, dále nepřímo hlavně mlékem a mléčnými výrobky od
nemocných zvířat, vzácněji kontaminovanou vodou a prachem při zpracování vlny.
115
Obvyklými hostiteli podle různých druhů brucelóz mohou být prakticky všechna domácí i
divoká zvířata, včetně ptáků.
Příznaky u člověka :
Bangova nemoc - inkubační doba je několik dnů až měsíců. V počátečním stádiu se
projevuje bolestmi hlavy, bolestmi ve svalech a kloubech, nechutenstvím, únavností a
pozvolným stoupáním teploty. Typická pro tuto chorobu je kolísavá teplota, kdy ráno a
dopoledne je teplota normální, odpoledne stoupá a dosahuje maxima večer. Horečnaté období
s obtížemi trvá 1 - 3 týdny, kdy nemoc skončí. Protože jsou brucely intracelulárním
(nitrobuněčným) parazitem, mohou v organismu přežívat a opět vyvolat chorobu po 1 až 2
týdnech.
Maltánská horečka má průběh těžší, celkové příznaky jsou výraznější a teploty
vyšší. Vedle postižení pohybového a nervového aparátu, jak bylo uvedeno u Bangovy
nemoci, jsou častější záněty jater s přechodem do cirhózy (ztvrdnutí jater zmnožením vaziva),
zánět mozku a mozkových blan, u mužů a žen postižení genitálu, zánět endokardu a
osrdečníku. Často je současně postiženo více orgánů.
Septikemie po nakažení Brucellou suis probíhá těžce až smrtelně, pod obrazem
septikemie nebo septikopyemie s tvorbou hnisavých abscesů v játrech, ve slezině a jiných
orgánech. Úmrtnost u této choroby byla 30 - 50%.
Při včasné diagnóze brucelóz a léčbě antibiotiky a sulfonamidy je prognóza příznivá.
Nebezpečná je možnost nového propuknutí choroby při nedoléčení nebo při pozdní
diagnostice a léčbě.
Brucelóza byla u nás u hospodářských zvířat vymýcena, nejlepší ochranou je zabránit
zavlečení choroby ze zahraničí a provádět sérologické a mikrobiologické vyšetření při
potratech a při jiných epizootologicky indikovaných případech. Je nutno zachovávat
preventivně všechna asanační opatření, zvláště dezinfekční s použitím oxidativních preparátů
(Persteril 0,2 - 0,3 %, Chloramin 3%). Zvířata nemocná brucelózou ovcí a koz je zakázáno
porážet.
Díky ozdravení chovů od brucelózy nebylo za poslední 4 roky hlášeno žádné
onemocnění.
TUBERKULÓZA
Tuberculosis
Tuberkulóza je většinou chronicky probíhající nakažlivé onemocnění domácích i
volně žijících savců a ptáků, vyvolávané některými druhy mykobakterií. Onemocnění
postihuje i člověka. V průběhu tuberkulózy vznikají zánětlivé změny tvořené specifickou
granulační tkání. Nejvýznamnější z mykobakterií jsou Mycobacterium tuberculocis, což je
zejména původce klasické tuberkulózy u člověka, dále Mycobacterium bovis a
Mycobacterium avium, které bývají označovány jako podmíněně patogenní mykobaktérie pro
člověka. Zdrojem infekce pro člověka je zpravidla jiný nemocný, který trpí plicní
tuberkulózou. Onemocnění se přenáší nejčastěji kapénkovou infekcí, zřídka prachem
obsahujícím bakterie a výjimečně přímým kontaktem. Zdrojem infekce pro člověka může být
výjimečně i zvíře, zejména skot, přičemž nejčastější způsob nakažení je alimentární cesta
(mlékem tuberkulózních krav a mléčnými výrobky). Méně častá je infekce inhalací prachu
116
obsahujícího mykobakterie bovinního typu u krmičů, dojičů, ošetřovatelů, veterinářů apod.,
kteří pracují v zamořeném prostředí. U nás po eliminaci tuberkulózy u skotu v r. 1968 se
vyskytuje tuberkulóza vyvolaná tímto typem jen ojediněle a infekce vyvolaná mykobakterií
aviárního typu velice zřídka.
Tuberkulóza může postihnout téměř všechny orgány v těle člověka a podle toho,
který orgán je postižen, se projevují klinické příznaky onemocnění.
Komplikace mohou nastat u oslabených nemocných. Například u nemocných AIDS
bylo v letech 1986 až 93 zaznamenáno 10 komplikujících infekcí, z toho 5 M. avium, na
ostatních se podílely jiné 4 druhy. Relativně častější výskyt netuberkulózních mykobakterióz
u AIDS u nás lze vysvětlit přenosem podmíněně patogenních mykobaktérií z reservoárů v
prostředí.
Vzhledem k významnosti je výskyt TBC sledován speciálním informačním systémem.
Z informací vyplývá, že v roce 1993 byla tuberkulóza vyvolaná M. tuberculosis zaznamenána
u 1216 osob, v dalších 6 případech se jednalo o onemocnění vyvolané M. bovis a M. avium
bylo nakaženo 37 lidí.
Prevence tuberkulózy jako zoonózy spočívá v eradikaci (likvidaci) nemocných zvířat
a neustálé kontrole jejich zdravotního stavu tuberkulinací.
VOZHŘIVKA
Malleus
Vozhřivka je velmi nebezpečné nakažlivé onemocnění lichokopytníků, které je
přenosné na masožravce, hlodavce a na člověka. Probíhá obyčejně chronicky a vyznačuje se
vznikem uzlíků s tendencí k rozpadu, vředy, resp. jizvami na kůži, sliznicích a na vnějších
orgánech.
Původcem vozhřivky je Pseudomonas mallei. Bakterie je málo rezistentní v
podmínkách vnějšího prostředí, slunečnímu svitu odolá max. 24 hodin, teplota 55oC ji zničí
za 10 minut, 80oC za 5 minut. V hnijících látkách vydrží 2 až 3 týdny, běžné dezinfekční
prostředky ji ničí rychle.
Člověk se nakazí buď přímým stykem, ale je i možno se nakazit nepřímo při
zpracování kůže nebo kopyt nemocných zvířat. Nemocný člověk je pramenem nákazy. U
člověka může mít vozhřivka dvě formy, a to akutní a chronickou. Akutní se projevuje malou
skvrnou v místě vstupu, která se mění na pupenec a vřed a je doprovázena zduřením
regionálních lymfatických uzlin s celkovými těžkými příznaky, jako je nevolnost, bolest
hlavy, zvracení, vysoká horečka. Dále se objeví vyrážka, později vředy po celém těle.
Chronická forma se projevuje opětovným vzplanutím a onemocněním se slizničními a
kožními změnami v podobě skvrn, pupenců, vředů, abscesů a fistul, z kterých vytéká hnis s
velkým množstvím zárodků. Onemocnění může probíhat měsíce až léta, a pokud se neléčí,
končí letálně - smrtí. Léčí se antibiotiky, prognóza u akutní formy je zpravidla nepříznivá,
takže chronická forma vznikala jenom ojediněle a obyčejně způsobila invaliditu.
Nemocná zvířata je zakázáno porážet, při podezření z nakažení zvířat vozhřivkou je
nutno neprodleně zavolat veterináře a při pozitivní diagnóze nechat zvíře odstranit pracovníky
asanačního ústavu. Nutno dbát nejvyšší hygieny.
Choroba je klasifikována jako velmi nebezpečná nákaza - u nás se nevyskytuje. Je
nutno zabránit zavlečení choroby ze zahraničí.
117
SALMONELÓZY
Salmonellosis
U člověka jde zpravidla o infekci, jejíž příznaky jsou vyvolány přítomností velkého
množství živých mikrobů. Salmonelózy jsou zoonózy, které postihují primárně savce, ptáky,
ale i studenokrevné živočichy. Salmonelózy patří mezi toxikoinfekce, pro něž je
charakteristické, že se na vyvolání obrazu choroby zúčastňuje jednak mikrob a jednak jeho
jed - toxin.
Mezi původce salmonelóz nezařazujeme primárně homopatogenní salmonely
(specifické pro člověka), které působí tzv. tyfoidní onemocnění člověka (tyfus), to je
Salmonella typhi, Salmonella paratyphi A a C a Salmonella sendai. Salmonella paratyphi B je
na rozhraní mezi oběma skupinami.
V současné době je uváděno více než 2000 sérotypů salmonel, které mohou způsobit
salmonelózy. Salmonely jsou ničeny teplotou nad 56oC během 20 minut. Naproti tomu dobře
snášejí chlad, proto je nebezpečí přenosu nákazy i mraženými potravinami, zmrzlinou a
podobně. Pro člověka jsou (mimo homopatogenních) nejvýznamnější Salmonella
typhimurium a Salmonella enteritidis. Rezervoárem salmonel jsou zvířata a ptáci. Cesty
nákazy jsou výlučně alimentární prostřednictvím potravin, které se nezpracovávají za vyšší
teploty a nebo se nechávají "uzrát", neboť jejich kvalita stoupá uležením. Jsou to zvláště
masné výrobky typu mazlavých (métských) specialit, trvanlivé uzeniny připravované za
studena, objemné uzenářské výrobky nedostatečné prouzené nebo provařené, jako je uzené
maso, sekaná, jitrnice, jelita a podobně. Dále jsou zdrojem nákazy výrobky z vajec, zejména
majonézy, vaječné krémy a pomazánky, zmrzliny a mražené krémy a další výrobky. Zvláště
rozsáhlé epidemie vznikají z potravin, jestliže k jejich výrobě bylo použito tak zvaných
křapek nebo vaječné melanže a nebyly dodrženy stanovené hygienické a technologické
postupy.
Pro salmonelózu jsou charakteristické explozivní epidemie, při nichž v rozmezí
několika hodin onemocní většina lidí, kteří snědli kontaminovanou potravinu. K nakažení
pouhým stykem s nemocným dochází zřídka. Inkubační čas je krátký - 6 až 36 hodin.
Onemocnění začíná náhle nevolností, nutkáním na zvracení, bolestí hlavy, pocitem zimy
vystřídaným horečkou 40 o C i více. Často přijde zvracení, bolesti v břichu a silný průjem, při
kterém odchází nejdříve kašovitá stolice a rychle se měnící na vodnatou zeleně zbarvenou.
Nemocný ztrácí velké množství tekutin a solí.
V prevenci salmonelózy jako zoonózy je důležitá nepřetržitá kontrola salmonel u
zvířat, zejména drůbeže a živočišných produktů, dále zamezení kontaminace, a
bakteriologická kontrola zaměstnanců v potravinářském průmyslu. Nejlepší ochranou je
patřičné tepelné zpracování potravin. V případě přechovávání potravin v lednici, zvláště kde
bylo použito syrových nebo nedokonale tepelně opracovaných surovin, si musíme být
vědomi, že to je velmi vhodné prostředí pro pomnožení salmonel a možný pramen vzniku
epidemií. Tyto jsou stále velice hojné.
Rok
počet hlášených infekcí
1991
36 085
1993
41 686
118
1994
49 358
1995
52 588
1996
45 699
LEPTOSPIRÓZA
Leptospirosis
Leptospiróza je infekční, horečnaté, septikemické onemocnění lidí, domácích i divoce
žijících zvířat.
Je vyvolané spirochétami rodu Leptospira. Do tohoto rodu patří několik druhů a typů
leptospir, které se vyznačují značnou pohyblivostí. Obecně jsou tyto mikroorganismy málo
odolné vůči vyšší teplotě a přímému slunečnímu svitu. Jsou však velmi odolné proti nízkým
teplotám. Ve vodě a ve vlhké zemi vydrží virulentní po několik týdnů. Dobře přežívají v
neutrální nebo zásadité moči býložravců a všežravců, v kyselé moči masožravců rychle
hynou. Rovněž žaludeční šťávy a běžné desinfekční prostředky je ničí. Přirozeným
rezervoárem jsou divoká i domácí zvířata (skot, prase, pes, kočka, divocí hlodavci a
hmyzožravci a další). Člověk se nakazí většinou poraněnou kůží nebo i přes neporaněné
sliznice. Zdrojem infekce pro člověka je buď přímý kontakt s nemocným zvířetem, může to
však být i maso a vnitřnosti zabitých zvířat, výkaly, moč, infikovaná voda, potraviny a různé
předměty. Byly popsány i epidemie, kdy k nakažení došlo při koupání infikovanou vodou z
bazénu.
Po vniknutí do organizmu vylučují leptospiry hematoxin (krevní jed), který rozrušuje
erytrocyty a vzniká anemie, hemoglobinurie a ikterus (chudokrevnost, vylučování krevního
barviva močí a žloutenka). Příznaky choroby u člověka se liší podle typu leptospir, který
infekci způsobil a podle způsobu nakažení. Pro téměř všechny patogenní typy je společné, že
v septikemickém stádiu bývají postižena především játra, ledviny a centrální nervový systém.
Všeobecnými klinickými příznaky pro většinu typů leptospir u člověka jsou bolest hlavy,
horečka, zánět spojivek, bolesti svalstva, příp. i příznaky zánětu mozku a mozkových plen.
Někdy se objeví žloutenka, což je však znak velmi těžkého průběhu choroby se značnou
úmrtností.
V rámci prevence je třeba mít na zřeteli, že se člověk může nakazit nejenom
kontaktem, ale i kontaminovanou vodou, a to pitím nebo při koupání a při práci ve vlhké
hlíně. Je nutno dodržovat všechny zásady hygieny při práci a pobytu v inkriminovaném
prostředí. Za poslední léta je u nás zaznamenáváno okolo 30 případů ročně. Při pátrání po
zdroji nákazy se stále častěji zjišťuje koupání v přírodních nádržích, rybaření, pití ze
studánky, práce v bahně apod.
Rok
počet hlášených infekcí
1993
34
119
1994
29
1995
53
1996
12
TOXOPLAZMÓZA
Toxoplasmosis
Toxoplazmóza je nakažlivé onemocnění, postihující domácí i volně žijící savce a
ptáky a je přenosné rovněž na člověka.
Chorobu způsobuje přísně intracelulární (nitrobuněčný) parazit Toxoplasma gondii,
který je nejnověji zařazen ke kokcidiím. Má zvláštní a komplikovaný vývojový cyklus,
definitivním hostitelem pohlavních stádií je kočka, člověk a zvířata jsou vedlejšími hostiteli
nepohlavních stádií. Vývojová stádia (oocysty), vyskytující se mimo organismus kočky, ve
vhodném substrátu např. ve vlhké půdě, jsou infekční řadu měsíců. Všechna stádia prvoka
jsou však citlivá na vyšší příp. nízké teploty a běžné dezinfekční prostředky.
Výskyt onemocnění je na celém světě u všech druhů domácích i mnoha druhů divoce
žijících zvířat. Lidská dospělá populace je promořena na 10 až 80%. Infekce u člověka
probíhá v naprosté většině latentně, zjišťuje se až průkazem specifických protilátek. Velkým
nebezpečím však může být pro jedince, kteří mají z nejrůznějších důvodů oslabenou imunitu,
jako např. při AIDS, záměrném potlačení imunity apod. Zdrojem infekce člověka je
nedostatečně tepelně zpracované maso samovolně infikovaných zvířat, dále půda znečištěná
výkaly obsahujícími parazity, přímý styk se zvířaty, hlavně kočkami. Je známa i laboratorní
infekce. Přenos nákazy je možný potravou, dále infekce prostupuje placentou nemocné
matky, a jsou i jiné způsoby přenosu, jako pokousáním zvířaty, kapénkovou infekcí a
podobně.
Toxoplazmóza u člověka se rozlišuje podle doby, kdy došlo k nakažení, na
toxoplazmózu vrozenou a toxoplazmózu získanou. Vrozená, nebo-li kongenitální
toxoplazmóza vzniká během těhotenství v těle matky. Může probíhat nebo skončit několika
způsoby, a to potratem, předčasným porodem postiženého dítěte, porodem mrtvě narozeného
dítěte, porodem dítěte s těžkými anomáliemi nebo porodem dítěte zdánlivě zdravého, u
kterého dojde k projevům vrozeného onemocnění teprve později.
Toxoplazmóza získaná po narození má několik forem podle lokalizace, a to formu
oční (zánět sítnice), uzlinovou (zvětšení mízních uzlin a střídavá teplota), gynekologickou
(potraty, patologické průběhy těhotenství, porody malformovaných dětí), nervovou (ložiskový
zánět mozku a míchy), viscerální (postižení srdce, plic, jater, sleziny) a jiná zvláštní orgánová
postižení.
Prevence před onemocněním lidí spočívá v ochranných opatřeních, především v
zákazu požívání syrových nebo nedostatečně tepelně opracovaných pokrmů z masa a
vnitřností zvířat, v osobní hygieně při manipulaci s materiálem a uhynulými zvířaty.
Doporučuje se omezení chovu zvířat zejména koček v domácnostech a zákaz bližšího styku s
těmito zvířaty především těhotným ženám a dětem. Rychlá a důkladná dezinfekce poranění
při styku se zvířaty musí být samozřejmostí.
Rok
počet hlášených infekcí
120
1991
706
1993
848
1994
2041
1995
1514
1996
1126
Vysoký nárůst výskytu onemocnění na konci roku 1993 a v roce 1994 je velmi
zajímavý. Brněnští lékaři se pokusili cílenými dotazy přispět k objasnění příčin tak výrazného
počtu onemocnění a uvádějí následující údaje (Černý, Z. a kol., Veterinářství, 12/94, 586587):
Předpokládaný zdroj
počet
%
onemocnění
nemocných
kočka
55
25,9
kočka + syrové maso
6
2,8
kočka + hamburgery
8
3,8
syrové maso
10
4,7
syrové maso + hamburgery
4
1,9
hamburgery
10
4,7
kočka + syrové maso + hamburgery
1
0,5
Celkem předpokládaných zdrojů
94
44,3
Celkem nemocných
212
100,0
V komentáři autoři uvádějí, že přibližně třetina nemocných udávala častý styk s
domácí kočkou, 10% ochutnávalo syrové maso a 10% udávalo konzumaci hamburgerů.
Úlohu koček jako zdroje infekce ani v této epidemii nešlo vyloučit. Vysoké procento zcela
neobjasněných případů a častý rodinný výskyt s maximem u velkoměstského obyvatelstva
však vedl autory k velkému podezření na konzumaci kontaminované stravy v období
vánočních svátků. Jaké to byly potraviny a jaký zdroj infekce se však epidemiologům
nepodařilo objasnit.
Q - HOREČKA
Febris Q (lat.), Q - fever (angl.)
Q - horečka je kosmopolitní zoonóza, postihující hospodářská i volně žijící zvířata a
člověka. Původcem onemocnění je Coxiella burneti. Vyskytuje se v přírodních ohniscích, kde
se její původce udržuje v klíšťatech jako přenašečích a hostitelských zvířatech - hlodavcích,
ale i jiných obratlovcích. Pro člověka je podstatné, že se nákaza může šířit přímo bez
121
intervence klíšťat mezi domácími a hospodářskými zvířaty. Nejvnímavější je skot, ovce a
kozy. Nemocná zvířata vylučují koxiely mlékem, močí a sekrety dýchacích cest. Velmi
infekční je jejich placenta. U zvířat probíhá choroba většinou bez zjevných příznaků, mohou
se vyskytovat potraty. Člověk se nakazí přímým stykem s nemocnými zvířaty, nebo nepřímo
při zpracovávání jejich těl, kůže, vlny apod. Přenos mlékem a mléčnými výrobky je vzácný,
časté jsou však infekce kontaminovným prachem.
Inkubační doba je u člověka 2 - 3 týdny, onemocnění začíná silnou horečkou, zimnicí,
prudkou bolestí hlavy a malátností. U plicní formy, která je nejčastější, nastupuje dále suchý
kašel a bolest hrudníku. Léčí se antibiotiky.
V rámci prevence je při propuknutí choroby nutno striktně dodržovat pokyny
veterináře, který nařídí izolaci nemocných kusů (u ovcí a koz celých stád), v porodnách je
nutno denně vykonávat přísnou dezinfekci, zneškodňovat plodové obaly, potracené plody,
hnůj apod. Srst, vlna a kůže z ovcí a koz se na zpracování posílá ve dvojitých obalech se
zřetelným označení Q - horečka. Mléko z nakažených chovů je nutno bezpodmínečně
převářet. Všichni pracovníci musejí být při výskytu choroby poučeni a dbát všech
hygienických zásad. U lidí i zvířat je možno vakcinovat.
Mimořádně důležitá jsou opatření na úseku dezinfekce a asanace prostředí, která se
provádějí podle pokynů veterinární služby. V posledních letech choroba hlášena nebyla.
ORNITÓZA - PSITAKÓZA
Ornithosis - Psittacosis
Psitakóza a ornitóza jsou dvě podobné zoonózy. Ornitóza má vztah k drůbeži,
holubům a volně žijícím tuzemským ptákům. Má mírnější průběh a to i u lidí. U ptáků
probíhá často skrytě. Psitakóza má vztah především k papouškům, ale i k ostatním exotickým
ptákům, má vážnější průběh zejména u lidí.
Obě onemocnění vyvolávají blízko příbuzné betsonie. K nakažení dochází nejčastěji
přímo při styku s nemocnými zvířaty nebo s jejich těly při zpracování, nebo s kadávery. Další
způsob nakažení je aerogenní cestou, vdechováním prachu infikovaného výkaly nositelů
infekce. U člověka se choroba projevuje buď chřipkovou formou s nevysokou horečkou, nebo
se vyskytuje plicní forma ornitózy, kdy choroba začíná náhle malátností, bolestmi hlavy,
mrazením, stoupáním horečky, případně bolestmi v kříži a končetinách. Choroba se u lidí léčí
antibiotiky, zpravidla tetracyklinem.
Protože onemocnění lidí vzniká hlavně v drůbežářských zpracovatelských závodech,
dělají se ve spolupráci s veterinární službou opatření pro zvýšení bezpečnosti práce, jako jsou
kryté linky, bezprašný provoz, dezinfekce, zvýšený lékařský dozor u zaměstnanců, kontrolní
sérologická vyšetření před vstupem do zaměstnání a během zaměstnání. Vyšší vlhkost
vzduchu a průběžné dezinfekce (aerosolovou formou Persterilu, org. kyselin) snižuje
incidenci chorob v chovech a zpracovatelských provozech drůbeže.
Rok
počet hlášených infekcí
1994
14
122
1995
7
1996
3
TRICHOFYCIE (Opar lysivý)
Trichophytia, Dermatitis mycotica
Trichofycie je rozšířené přenosné houbové onemocnění, které má speciální
náchylnost k vlasu a k rohové vrstvě pokožky. Patogenní dermatofyté se zařazují mezi
nepravé houby (Fungi imperfecti). Tvoří je 4 rody a to Microsporum, Trichophyton,
Epidermophfyton a Keratomyces. Z epizootologického hlediska se dermatofyty třídí na
geofilní druhy, které si zachovaly schopnost rozmnožovat se v půdě, dále zoofilní druhy
postihující skot, ovce, kozy a antropofilní druhy postihující člověka. U člověka způsobují
chorobu jednak zoofilní a jednak antropofilní trichofyty.
Nemoc u člověka charakterizují jedno a nebo více ostře ohraničených zánětlivých
okrouhlých ložisek, která se poměrně rychle a rovnoměrně šíří do periférie a dosahují v
průměru 5 cm i více. Při slabším zánětlivém procesu zánět v centrální části ustupuje, dostává
žlutavý nádech a kůže se v těchto místech pokrývá šupinami. Na okrajích aktivní zóny ložiska
je kůže mírně vyvýšená, živé červené barvy. Jiné formy trichofycie vyvolané zoofilními
trichofyty se projevují polokulovitými nebo zploštěnými, přesně ohraničenými silně
zánětlivými infiltráty. Jejich drsný povrch je převážně pokryt zaschlým hnisem s příměsí
šupin a vlasů. Mezi strupy a pod nimi z vyústění vlasových folikulů vytéká hnis samovolně,
nebo při mírném tlaku z boku. Barva ložisek je intenzivně červená s nádechem do modra.
Jejich konzistence je měkká, vlasy se z ložiska lehce uvolňují. U člověka se léčí trichofycie
antimykotickými a dezinfekčními preparáty.
V rámci prevence je nutno dodržovat osobní hygienu a provádět imunoprofylaxi vakcinaci u skotu a eliminovat nakažená zvířata.
Rok
počet hlášených infekcí
1994
445
1995
855
1996
677
Download

1. Úvod 2. Hygiena stájového prostředí 3. Hygiena vody a napájení