VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 4 / 2012 / ročník XXII
STÁLÁ EXPOZICE
Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult
- nejnovější archeologické nálezy
- Santiniho stavba barokního objektu
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
(sochy, obrazy)
Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska
Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel
- kaple jako liturgický prostor
- školní třída
- galerie světců
- oratoř a liturgické předměty
- umělecké vybavení prostředí
společenských elit 19. století
Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky
- náves s kaplí a včelařství
- selská jizba a komora
- stodola
- kovárna
- slévárna litiny
Města, spolky a řemesla
severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.– 40. let 20. století
- hostinec
Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
VÝSTAVY
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie - časově
neomezeno)
TEXTILNÍ INSPIRACE
práce Jany Kapsové a Bohemia
Patchwork Klubu Praha
10. 11.–31. 12. 2012
DALŠÍ AKCE
Vánoční písně a koledy z Chodska
chodský folklórní soubor
a dětský soubor Mráček z Mrákova
15. 12. 2012 v 16 hodin
Vánoční bohoslužba
20.12. 2012 v 16 hodin
KONCERTY
57. sezóna 2012–2013
Moravská cimbálová muzika
Ženičky /vánoční koncert/
6. prosince 2012 od 18 hodin
Jan Ostrý, flétna
Luděk Šabaka, klavír
20. února 2013 od 19 hodin
Smyčcové kvarteto
březen 2013 od 19 hodin
ADRESA
Muzeum a galerie severního
Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice
Telefon a fax: 373 396 410
373 397 393
E-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
VÁŽENÍ ČTENÁŘI
Je přirozené, že si přejeme do dalších dnů, měsíců a i do nového roku
všechno nejlepší, dostatek zdraví
i sil, abychom zvládli ne vždy jenoduchá předsevzetí, plány dlouhodobějšího charakteru i docela bežné, každodenní povinnosti. Připadá-li nám
dnešní společnost příliš uspěchaná,
sevřená moderními technologiemi,
které nám poskytují komfort pokud
se nestáváme jejich zajatci, musíme
vzít na vědomí, že v minulých časech
se předchozí generace také potýkali
s obdobnými starostmi. A měli
bychom si stále uvědomovat, že je
jen na nás, jak s tím běžícím časem a
osobní svobodou, ale i odpovědností
naložíme.
Jsou-li mantinely žití sevřené, špatně se v nich dýchá, máme-li jejich
rozpětí ve svých rukách, měli
bychom ctít pravidla svá i svého
okolí. A že bilancujeme - na konci
roku, při životních výročí, při radostných i smutných událostech - je důležité.
Ohlížíme-li se tedy za rokem 2012,
tak by bylo krátkozrakým tvrzením,
že se toho málo stihlo. V Mariánské
Týnici byla dostavěna kaple Oběto-
vání Páně, podařilo se připravit
hodně kulturních akcí, výstav, koncertů. Zájem veřejnosti, i Vás čtenářů Vlastivědného sborníku, nás všechny v muzeu přirozeně těší. Nejen
ten posilvestrovský Nový rok by měl
být šťastný a radostný. Proto Vám
přejeme ať máte spokojený celý rok,
který bude mít třináctku na konci.
Vaše redakce
Muzeum a galerie
severního Plzeňska
Mariánská Týnice
přeje
všem svým
příznivcům
spokojený nový rok
2013
OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je
pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih,
z nichž většina je určena k zapůjčení
domů, zbytek k prezenčnímu studiu
v muzeu. Třetina svazků je regionál2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin.
Pokud chcete mít jistotu, můžete se
předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991.
K dispozici je také veřejně přístupný
internet.
ZAJÍMAVOSTI OBRAZEM
1, 2) Dne 29. 10. 2012 se konalo v Centru Bavaria Bohemia (CeBB) v Schönsee zahájení výstavy Češi a Němci ve 20. století ve stínu dvou totalitních
režimů, o kterou projevila bavorská i česká veřejnost velký zájem.
3), 4) Adventní odpoledne s Mikulášem 1. prosince 2012 potešilo v muzeu
děti i dospělé. Po něm se konal koncert Neobarokní suity, nazvaný Probuzení Barbořiných varhan v podání souboru Musica ad Gaudium. 5), 6) V sobotu 15. 12. 2012 se v muzeu konal koncert pořádaný Nadací Mariánské Týnice, nazvaný Vánoční písně a koledy z Chodska v podání souborů z Mrákova.
3
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
STARÁ PLASKÁ CESTA
n Jiří Fák
Útlou brožuru, s výše uvedeným
názvem vydalo v letošním roce
Občanské sdružení Stará cesta
v Plasích. Na několika málo stránkách se můžete seznámit s historií
jednoho krajinného fenoménu mezi
Plasy a Kralovicemi. Takzvaná „Stará cesta“ vedla z Plas do Mariánské
Týnice a do Kralovic, její trasa se od
středověku nijak výrazně neměnila
a v podstatě sledovala přímku mezi
Plasy a Kralovicemi. Připomeňme
jen, že vedla od klášterního areálu do
poměrně prudkého vrchu až k samotě Sokolka, kde také stávala socha sv.
Bernarda. Od ní pokračovala kolem
hájovny Rouda se sochou sv. Judy
Tadeáše ke svému nejvyššímu bodu
se sochou sv. Jana Nepomuckého.
Dále vedla ke dvoru Sechutice a do
Mariánské Týnice. Na cestu navazovaly další odbočky směřující do klášterních vesnic nebo hájoven a samot.
Část této klášterní cesty od Sokolky
ke sv. Janu Nepomuckému byla v 19.
století využita pro trasu císařské sil-
4
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Titull publikace.
nice, která spojila Kralovice s Plasy a
dále s Plzní. Původní spojnice nevedla přes Plasy, ale přes Nebřeziny.
Jiné části této staré cesty se naopak
staly „jen“ cestami lesními nebo jak
tomu je v úsecích mezi sv. Janem a
Mariánskou Týnici, byly v 70. letech
20. století pohlceny zemědělskou velkovýrobou.
Občanské sdružení Stará cesta
vedle popularizace regionální historie také usiluje o obnovení této plaské cesty. Projekt na její obnovu byl
vypracován již před několika lety,
část její trasy, která je souběžná se
silnicí I. třídy od Sokolky již také byla
upravena, a tak bude na jaře příštího
roku otevřena cyklotrasa „Stará cesta“. Z Plas povede v trase původní
cesty až ke sv. Janu Nepomuckému
nad Hadačkou. Odtud povede první
„objížďka“, jelikož původní cesta
dnes fyzicky neexistuje, kolem
sechutické hájovny ke dvoru Sechutice a dále pak k Zelenému kříži, kde
se napojí druhá „objížďka“ po stávající polní cestě přes železniční trať
k silnici, po níž trasa povede do Mariánské Týnice.
Cílem občanského sdružení je v budoucnu vést cyklotrasu v podobě
cesty lemované alejí i v dnes neexistujících úsecích. Ostatně ovocná alej
mezi sv. Janem a Sechuticemi je
doložena prameny. Bližší informace
k tomuto záměru, inspirovanému
snahou alespoň částečně vrátit krajinu do její historické podoby, mohou
všichni zájemci získat ve zmiňované
brožuře doprovozené řadou historických fotografií a také starými mapami. Brožura je k prodeji také v muzeu v Mariánské Týnici.
MALÍŘ FRANTIŠEK JULIUS LUX V LÍŠŤANECH
n Václav Chmelíř
Pro poznání života a díla rokokového malíře Františka Julia Luxe je
stále možnost přinést nové poznatky,
ač se tento plzeňský umělec stal
předmětem detailního studia Pavla
Preisse, který mu věnoval několik
článků a posléze také samostatnou
monografii.1) A mezi taková zjištění
patří i informace o jeho sňatku, v literatuře dosud neznámá,2) objevená
v matrikách fary Líšťany (okr. Plzeňsever).3) V matrice oddaných se
nachází událost datovaná na den
4. února 1727, při níž vystupuje
ženich Lux jakožto malíř a plzeňský
měšťan. Městské právo tohoto města
nosil v té době již dva roky.4) Nevěstou byla panna Žofie Peimblová,
pocházející právě z Líšťan. K jejímu
původu a zázemí nejsou dosud
k nalezení potřebná data. Stejně tak
k okolnostem, za jakých se Lux ocitnul v této vesnici na severním Plzeňsku. Teoreticky je možné tuto přítomnost spojovat s některou zakázkou, i když přímo v únoru nemohly
5
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
například probíhat práce na fresce.
Vzhledem k tomu, že nedávno přestavěný líšťanský zámek nebyl v roce
1727 trvalým sídlem vrchnosti,
rakouských hrabat Hamiltonů,5) dá
se snad přepokládat práce pro zdejší
farní kostel, který však byl o pár
desetiletí později nahrazen novostavbou, a zdá se, že ze staršího
mobiliáře se dochovalo velmi málo.6)
Svědkové při tomto sňatku na velké
konexe se zdejším panstvím neukazují. Jako třetí v pořadí je mezi nimi
jmenován Zikmund Legát jakožto
měšťan a sochař plzeňský. Jedná se
o méně známého člena sochařské
rodiny Legátů, který byl spojen
s touto částí severního Plzeňska
svojí prací v nedalekém Městě Touškově, kde dosud stojí jim signovaný
mariánský sloup z roku 1723, ovšem
v pozdějším období upravovaný.7)
Také u něho můžeme teoreticky uvažovat o účasti na výzdobě líšťanského kostela, ale i tu chybí zachovaná
díla. Zikmund Legát zemřel 18. listo-
Náves v LíšŅanech na dobové fotografii.
padu 1748 v Plzni.8)
Další dva uvedení svědci sňatku
nás přivádějí spíše k pozdější Luxově
tvorbě. Z literatury víme o jeho pracích pro Františka Václava a Jana
Josefa z Vrtby. 9) Františkovi náleželo
panství Křimice západně od Plzně.10)
Syn hejtmana tohoto panství František Václav Goller byl dalším uvedeným svědkem v líšťanské matrice.
Luxovo tehdejší pouto k Vrtbům také
dokazuje další přítomný, a to František Veselý, který byl tehdy komorníkem jednoho ze synů hraběte Františka Václava. Převaha vrtbovských
služebníků a nepřítomnost nikoho
spojeného s líšťanským panství ukazuje spíše na to, že tehdy zde zřejmě
nebyl pověřen Lux žádným umělec-
kým úkolem, ale pro potvrzení či
vyvrácení tohoto máme, jak již bylo
také řečeno, jen velmi málo zpráv.
Informace matrik však alespoň doplňují neznámý fakt ze života významného západočeského barokního
malíře a naznačují jeho konexe
s rodem Vrbů již před vznikem prvních děl pro ně, které dosavadní literatura datuje do doby po roce 1738,
kdy vznikl obraz na bočním oltáři farního kostela v Žinkovech.11) S rokem
Luxova sňatku je spíš spojena práce
pro jiného západočeského šlechtice,
Ferdinanda z Morzinu, uskutečněná
v zámecké kapli v Dolní Lukavici na
jižním Plzeňsku.12)
Poznámky:
1) Pavel PREISS, Západočeský rokokový Freskař František Julius Lux,
Umění 12, 1964, s. 151-176; Pavel PREISS, Obrazy západočeského malíře
Františka Julia Luxe, Minulostí západočeského kraje 19, 1983, s. 75-88;
Pavel PREISS, František Julius Lux. Západočeský rokokový malíř, Praha
2000.
2) Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 21.
3) Státní oblastní archív Plzeň (dále SOA Plzeň), fond Sbírka matrik (dále
6
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
SM), sign. Líšťany 1, fol. 48.
4) Stalo se tak 19. 1. 1725 (Archív města Plzně, fond Rukopisy, i. č. 43. sign.
1b45).
5) Václav CHMELÍŘ, Zámek v Líšťanech, Plzeň 2011, s. 18-19.
6) Jaroslav KAMPER - Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických a
uměleckých v království českém, 30, Politický okres stříbrský, Praha 1908, s.
149, 152.
7) Jaroslav KAMPER - Zdeněk WIRTH, Soupis památek, s. 287.
8) SOA Plzeň, fond SM, sign. Plzeň 33, pag. 983.
9) Např. Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 50, 66, 70.
10) Např. Miloslav BĚLOHLÁVEK a kolektiv, Hrady, zámky a tvrze
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4, Praha 1985, s. 173.
11) Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 133.
12) Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 27.
PENĚŽNÍ ÚSTAVY V MANĚTÍNĚ
n Václav Jirsa
Roku 1857 začal v Praze vydávat
český spisovatel a knihkupec František Šimáček časopis „Posel z Prahy“, ve kterém vybízel Čechy ke spořivosti a podnikavosti. Články opravdu působily a v Čechách a na Moravě
se začaly zakládat peněžní záložny.
Šimáček je tak považován za jejich
prvního zakladatele a organizátora.
Myšlenka založit peněžní záložnu
vznikla také v Manětíně. Stalo se tak
v roce 1867. Utvořil se prozatímní
výbor, jehož předsedou byl František
Stehlík, měšťan a purkmistr manětínský. Dne 22. srpna 1867 požádal
F. Stehlík české místodržitelství
v Praze o schválení stanov a už 19.
září 1867 byly stanovy potvrzeny.
V památné valné hromadě 13. října
1867 v městské radní síni v Manětíně
byli zvoleni, za přítomnosti c. k. aktuára Josefa Hejdy (aktuár = dříve
nižší, středoškolsky vzdělaný správní úředník, např. soudní, berní aj.),
7
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
první členové výboru záložny: P. Jiří
Bier, děkan; P. Jan Brichta, Josef
Karásek, František Stehlík, Karel
Fortner, Josef Fischer, lékař; František Lorenz, Jiří Karásek, Jan Maxa,
Hynek Liška a Gustav Sauer. Za
předsedu byl zvolen Gustav Sauer,
pokladníkem František Stehlík
a zapisovatelem Jan Maxa.
Podle tehdejších stanov se stal členem záložny ten, kdo složil do
rezervního fondu 1 zlatý (zl.) a na
svůj účet uložil nějakou peněžní částku, kterou měl ručit. Při založení
ústavu se přihlásilo 53 členů, ale
během následujících dvou let se přihlásilo jen dalších 16 členů. Z celkového počtu 69 členů však pouze 21
členů uložilo něco peněz, kterými se
zaručilo za tento nový peněžní ústav.
Ostatních 48 neuložilo žádné peníze,
takže lze pokládat pouze oněch 21
členů za zakládající členy. To ukazuje
na těžké začátky a nepochopení
Manětínští občané na dobové fotografii.
místních občanů.
Z jakých nepatrných začátků záložna vzrůstala je vidět z těchto údajů:
Roku 1867 bylo 53 členů, rezervních
fondů 50 zl. a svěřeno jí asi 400 zl., za
10 let, roku 1877 měla již 4.550 zl.
rezervních fondů, závazkových podílů 5.303,75 zl. a vkladů bylo 137.357 zl.
O valné hromadě roku 1896 bylo sděleno: „Uplynulý rok jest považovati
za neblahý, neboť v tomto roce
povstal záložně nepřítel, konkurenční ústav - záložna německá.“ Neblahé třenice národnostní byly zaneseny cizími a některými domácími
nespokojenci i do našeho města a ti
zde založili ústav čistě německý
a „naše“ záložna byla jimi označována za pouze českou.
8
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
V roce 1907 měla záložna již 875
členů a opatrovala přes 600.000 K
jmění cizího a přes 100.000 K vlastního jmění. V tomto roce koupila záložna v Manětíně dům č. p. 108. Dále
věnovala městu 15.000 K na stavbu
chudobince a svému zakladateli
Františku Stehlíkovi, starostovi
manětínskému, zřídila pamětní desku na domě č. 107. Než záložna koupila dům č. p. 108, úřadovalo se v pronajatých místnostech v přízemí č. p.
92, v domě s pozoruhodnou historií.
Na staré fotografii, pořízené před
1. světovou válkou, jsou ještě ve štítu
domu i sošky sv. Kosmy a Damiána,
zmiňované v historii doktorů a magistrů v Manětíně.
Když už kancelář v domě č. 108
Manětínská záložna na kresbě J. Nacházela.
potřebám záložny nevyhovovala,
dům byl prodán a v roce 1935 se staví
budova úplně nová, číslo popisné 110,
která později patřila ministerstvu
financí. Při stavbě nové budovy byl
ve dvoře zbourán malý domek č. p.
111. Manětínská občanská záložna
přečkala protektorát, aby v padesátých letech 20. století, podobně jako
ostatní spořitelny a záložny v Čechách a na Moravě, přešla pod Českou státní spořitelnu a stala se místní pobočkou okresní spořitelny. V roce 2000 byla i tato pobočka v Manětíně zrušena.
Samostatnou kapitolou jsou hospodářské (okresní) záložny, dříve také
nazývané „záložny kontribuční“.
Mezníkem byl zákon č. 26 z 22. března roku 1882 o zřízení okresních hospodářských záložen. Do těchto záložen byly sloučeny, tehdy ještě existu9
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
jící kontribuční sýpky obilní a peněžní fondy obilní v obvodu každého
okresního zastupitelstva. V kronice
se dovídáme, že na manětínském
panství byla kontribuční záložna
v Manětíně už před rokem 1858,
o čemž svědčí dopis okresního úřadu
o nedoplatcích za uvedený rok. Co
znamená „kontribuce“ vysvětluje
Ottův slovník naučný: „Kontribuce
(z lat. contributio) byl v Rakousku
obvyklý termín pro daň pozemkovou
(nebo, jak lid v českých zemích říká,
daň gruntovní). Byl to tedy nucený
příspěvek nebo dávky peněžní i naturální vymáhané na obyvatelstvu,
v 17.–19. století i k válečným úče
lům.“
Po třicetileté válce byla Česká
země devastovaná. Živnosti a řemesla upadly, zemědělství bylo ubito
a trpělo nedostatkem lidí, dobytka
Kresba J. Nacházela zobrazuje
místo kontribuční sýpky (1),
obydlí ovčáka (2) a ovčín (3).
a všeho zařízení, jež mu pobrala
nebo zničila ve válečných letech vojska ať nepřátelská nebo přátelská.
Skoro polovina gruntů byly pustiny
bez hospodářů. To platilo také o manětínském panství. Nové cizí vrchnosti, které přišly, neměly k místnímu lidu žádný vztah a chtěly z lidu
vydřít, co nejvíce se dalo.
Prakticky po celé období absolutismu velikost kontribuce rostla - za půl
století, od konce třicetileté války do
počátku 18. století, se zvýšila asi
desetkrát. Kontribuci odváděli jen
poddaní, šlechta, až na výjimky,
žádné daně neplatila. Vrchnost rozpočítávala na poddané i ty daně,
které měla platit sama. Výjimkou
byly vrchnosti, které na svých panstvích vytvářely určité daňové rezervy, a to zřejmě bylo prvním krokem
k vytvoření kontribučních fondů obilních i peněžních. Manětínská šlechta
měla kontribučenskou sýpku u panského ovčína na hranicích katastrů
Manětína a Vladměřic. Cesta, vedou10
cí napříč dvorem, je zároveň katastrální hranicí. Sýpka bývala na území
obce Vladměřice, ovčín s bytem
ovčáka patřil do Manětína. Podle
ocenění majetku na panství Lažanských v Manětíně byly ovčín i obydlí
ovčáka zahrnuty do soupisu už
v roce 1830.
V roce 1864 byla funkce kontribučních sýpek zrušena; budovy někdejších kontribučních sýpek sloužily
pak k uskladnění obilí z polností panských dvorů, později sloužily JZD či
státním statkům. Dokonce v Bolešinech na Klatovsku se v r. 1892 kontribuční sýpka rekonstruovala na
školu; škola zde sídlila až do r. 2000.
Sýpka na ovčíně slouží k bydlení.
Dne 24. června 1884 zahájila svoji
činnost Okresní záložna hospodářská v Manětíně, když sedm kontribučních záložen v okrese Manětínském jí odevzdalo své jmění. Byly to
záložny v Bělé, Krašovicích, Chrašťovicích, Manětíně, Preitenšteině,
Brložci a Rabštejně. Počáteční provozní kapitál byl 93.111,98 K a na
tomto jmění bylo 1.195 podílníků.
Okresní záložna hospodářská se tak
stala druhým peněžním ústavem
v Manětíně. První schůze ředitelství
se konala 30. září 1884, a prvním starostou záložny byl zvolen Josef
Heinc, tehdejší předseda okresního
výboru. Po něm se v této funkci ještě
vystřídali Václav Molcar, Josef Plitz,
Matěj Klečka, Matěj Halema a Blažej
Halema.
Až do roku 1901 se omezovala činnost záložny na půjčování vlastního
kmenového jmění, ačkoliv valná hromada 22. listopadu 1894 důrazně uložila ředitelství záložny vklady přijí-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
mat. Ředitelství stále s přijímáním
vkladů váhalo a vymlouvalo se na
nedostatek účetních. Tehdejší pokladník, Jan Maxa, jenž byl současně
tajemníkem Manětínského okresu,
byl současně i pokladníkem městské
občanské záložny. Teprve od roku
1901 se tedy začaly přijímat vklady.
V letech 1901 až 1927 vedli agendu
dva úředníci okresního výboru jako
vedlejší zaměstnání. Okresní záložna
hospodářská do té doby neměla
vlastní místnost - úřadovalo se
v místnostech okresního výboru;
proto se také její činnost rozvíjela jen
pomalu. V roce 1927 záložna zakoupila pro svou potřebu dům č. p. 96 na
náměstí v Manětíně od rodiny Chourů z Prahy, a do domu hned přesídlila.
V roce 1932, kdy byl vydán k padesátiletému výročí okresních záložen
hospodářských v Čechách velký
slavnostní Almanach, byli v něm uve-
deni členové ředitelství záložny
v Manětíně: Blažej Halema z České
Doubravice, jako starosta; Václav
Soukup z Korýtek, jako náměstek;
Josef Jindra, z Horní Bělé, jako kontrolor; dále to byli František Koza
z Dražně, Václav Kronďák ze Štichovic, Václav Liška z Manětína, Václav
Eret z Hubenova, Václav Vopat
z Rybnice, Jan Guba z Lešovic, Leopold Witmann z Hrádku, Václav
Teichner ze Zhořce, Adolf Stingl
z Březína. V revidujícím výboru byli
Josef Fousek z Dražně, Jan Kroupa
z Radějova, Jan Jindra z Rabštejna.
Delegátem okresního výboru byl
Josef Plic z obce Lité. Úřednictvo
tvořili: Josef Bílek, účetní; Ludvík
Procházka, pokladník; Josef Kraus,
praktikant, vesměs z Manětína.
Při reorganizaci peněžnictví po
roce 1948 byla okresní hospodářská
záložna zrušena a přešla pod Českou
spořitelnu.
ZAJÍMAVOSTI Z NEJSTARŠÍ PLÁŇSKÉ MATRIKY
n Petr Rožmberský
Úvodem se krátce zmíníme o kostele a faře v Plané (obec Hromnice).
Kostel Nanebevzetí Panny Marie je
od roku 1958 vedený v ústředním
seznamu kulturních památek pod č.
45415/4-1472.1) Stojí v jižní části vsi,
téměř v jejím nejvyšším místě, usazen na terénní zlom těsně nad silnicí.
Jde o orientovanou gotickou stavbu,
k níž byla v baroku (1752–1753) přistavěna rozšířená část lodi s vížkou
s cibulovitou bání, opatřenou znakem plaského opata Silvestra Hetzera. Na jižní straně původní lodi je
11
zazděný profilovaný gotický portál
a drobné zazděné gotické okénko,
v presbytáři jsou gotická okna, gotická klenba a gotické malby. V jižní zdi
přístavby je obdélný portál s uchy a
datem 1752. Stav kostela je po stavební stránce špatný a nutně potřebuje opravu.2) Majitelem je Římskokatolická farnost Dýšina.3)
Také plánská fara, situovaná
západně od kostela, je od roku 1958
vedena v ústředním seznamu kulturních památek, a to pod č. 34331/41473.4) Je to zhruba čtvercová, patro-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
vá, zčásti podsklepená barokní stavba z 2. poloviny 18. století, krytá
vysokou střechou opatřenou šindelem. Přiléhá k ní mladší přístavba,
patří k ní chlévy, stodola a roubené
kolny (bývalý farní hospodářský
dvůr) a jižně od fary se rozkládající
rozsáhlá zahrada. Objekt fary byl
taktéž ve špatném stavu.5) Fara 28.
března 2007 vyhořela, ale její majitel
Ing. Jaroslav Mašek z Plzně6) ji
obnovil.
Matrika
Ještě starší památkou než je barokní přístavba kostela a objekt fary je
nejstarší plánská matrika. Byla založena roku 1644, tedy ještě za třicetileté války, zdejším farářem Matějem
Valecem. Šlo zatím pouze o matriku
narozených, i když do ní byly občas
zapsány i svatby. Končí zápisem
z 6. 11.1685. Matrika oddaných začíná
až zápisem z 12. 11. 1657, končí však
již rokem 1662. Následuje opět matrika narozených od 29. 3. 1683, která je
do 6. 11. 1685 opisem předešlé matriky narozených a teprve poté přináší
nové záznamy. Od roku 1685 je vedetaké matrika zemřelých. Ta je foliována, zatímco matriky narozených
a oddaných jsou stránkovány modrou tužkou. Všechny jmenované
matriky byly svázány do jedné knihy
(má celkem 546 stran) a je možné, že
některé části zápisů se nedochovaly.
První kniha plánských matrik je
psána česky (občas se vyskytne
zápis latinský), až cca od přelomu 17.
a 18 století německy, a to až do
konce, do roku 1708.7) Německá část
nebyla excerpována.
K faře Planá s kostelem Nanebe12
vzetí Panny Marie náležely v té době
ještě filiální kostely v Kostelci a Čívicích; k plánské farní osadě tedy příslušeli obyvatelé Březska, České
Břízy, Čívic, Dobříče, Hromnic, Chotinné, Jarova. Kaceřova, Koryt, Kostelce, Liblína, Nadryb, Nynic, Olešné, Plané, Robčic, Žichlic a Žíkova.
Jen Liblín, Olešná, Darová a Žíkov
ležely na opačné straně řeky Mže
(nesprávně Berounky), tedy na
území okresu Rokycany, s čímž býval
někdy problém - 16. února 1692, patrně při oblevě a tání, byl křest z Liblína s dovolením plánského faráře
„pro velikou vodu“ uskutečněn v kostele v Radnicích. 8)
Faráři a kantoři
V období, zaznamenaném knihou
č. 1 plánských matrik, tedy v podstatě ve druhé polovině 17. století, byli
zdejšími faráři již jmenovaný profes
velehradský (tj. řeholník, který složil
řádový slib u cisterciáků na moravském Velehradě) jménem Matěj
Valec, v roce 1661 zde jako farář
působil „velebný kněz a převor“ Jan
Tillingár (převor - zástupce opata),
který měl za kaplana Jiřího Krtinského, jenž tu 4. 12 1661 vykonal
první křest a roku 1664 sám sebe
nazývá starým kaplanem.9) Roku
1665 křtil páter Benedikt, farář plánský,10) roku 1680 páter Gregor (tj.
Řehoř) s nečitelným příjmím, farář
plánský, čívický a kostelecký,11) roku
1683 zakládá novou matriku (viz
výše) Albert Hubacius, roku 1685
označený jako „dvojctihodný pán,
pan páter Albert Hubacius, toho
času farář plánský, profes velebného
konventu kláštera plaského“. Někdy
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Fara v Plané před požárem.
byl nazýván Alberik Hubacius a roku
1691 jsou zaznamenáni "páteři Alberik a Carol" (Karel byl patrně kaplanem). Od 1. 1. 1696 křtí dvojctihodný
pan páter Kryštof Tengler, profes
kláštera plaského, toho času farář
Plané, Kostelce a Čívic. 12)
Plánští faráři byli docela významné
osoby, nebo alespoň pocházeli z vyšších kruhů. Jan Tillingár pocházel
z erbovního rodu Tillingárů ze Strádáně, byl v letech 1643–1654 farářem
v Oboře a částečně zároveň i v Plané
(1647–1658 a 1661–1665). Později byl
farářem v Kralovicích.13)Albert Hubacius byl nejspíše příslušníkem erbovní rodiny Hubaciusů z Kotnova14)
a Kryštof Tengler byl jmenovcem
plaského opata Kryštofa Tenglera
(1652–1666).15)
Nedostatek katolických kněží po
Bílé hoře způsobil, že se faráři (alespoň na klášterních panstvích) stávali příslušníci cisterciáckého konventu v Plasích, i když první zaznamenaný farář byl cisterciákem až z Velehradu. Zdejší faráři měli služebný
personál, z nějž matrika zachytila
k roku 1656 kuchařku Anežku, roku
1664 kuchařku pana pátera převora
jménem Bětu, roku 1668 je zazname13
nán pacholek pana pátera. Roku
1691 byla ve službě u faráře Dorota,
dcera Zelenky v Kaceřova.16)
Na území plánské farnosti se
nacházely mimo filiálních kostelů sv.
Jiří v Kostelci a Nejsvětější Trojice
v Čívicích (u nichž se především
pohřbívalo, ale byly tu vykonávány
i jiné církevní úkony) také kaceřovská zámecká kaple sv. Máří Magdalény, 17) též v Liblíně existovala při
tamním šlechtickém sídle kaple
neznámého zasvěcení a kaple sv.
Kateřiny byla i v Nynicích. V těchto
kaplích se někdy odehrávaly svatby,
ojediněle i křty. Křtilo se také v Žíkově, i když existence případné kaple
při tamním sídle šlechty není
známá.18) V roce 1694 křtil v Liblíně
dvojctihodný pan páter František,
„zůstávající na Liblíně“.19)
Ve farních vesnicích bývaly při
farách školy. Situace v Plané byla
komplikována skutečností, že sem
bylo přifařeno městečko20) Kaceřov,
středisko kaceřovského panství,
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Opatský znak na kostele.
a také vzdálený Liblín s panským
sídlem, situovaný ještě k tomu na
opačném břehu řeky Mže (nesprávně Berounky). Od roku 1657 je mnohokrát jako otec, kmotr nebo svědek
matrikou zachycen Jan Fremr, kaceřovský kantor, bydlící v městečku
Kaceřově. Roku 1689 zemřela v 55
letech jeho manželka Eva a v roce
1696 je Jan Fremr nazván starým
kaceřovským kantorem.21) Vyučoval
evidentně v Kaceřově. O liblínském
kantorovi slyšíme poprvé roku 1689.
Pan Andres, „toho času kantor liblínský“, zastupoval v kmotrovství nepřítomného pána liblínského panství.
Podruhé (a naposledy) je zaznamenán jako liblínský kantor roku 1697
Martin Zaoprimský (? - špatně čitelné).22) Nezdá se, že by do té doby existovala škola také v Plané. Až právě
v roce 1697 je zde kmotrem pan Fridrich Kotinský, „tehdejší kantor plánský“.23)
Majetek fary a kostela
V pojednávané matrice najdeme
i zmínky o majetku fary a kostela.
Není jich sice mnoho, ale jsou zajímavé. V roce 1684 zemřeli Tomáš
Fryc, rychtář vsi Chotinné a kostelník plánský (kostelníci byli tehdy
volené osoby, rozhodující o zádušním
jmění), i jeho manželka, kteří před
smrtí darovali k záduší plánského
kostela 31 zlatých a 30 krejcarů. Za
tento jejich odkaz dal farář Hubacius
udělat ciborium, tj. pěkný stříbrný
a pozlacený kalich, v němž se uchovává velebná svátost (hostie).24) Roku
1690 zemřel plánský rychtář a nejstarší kostelník Matěj Šiška, když
předtím odkázal kostelu na obnovení
14
oltáře plánského kostela 27 zl. a 55
kr. a jeho manželka přidala 1 zl. a 30
kr. Farář „Alberik“ při kázání vyzval
k finanční pomoci další věřící: plaský
hejtman urozený pan Matyáš Tillingár dal 24 zl., Šimon Pech z Chotinné
10 zl., Vít Hřeb neb Šafář 9 zl., kaceřovský mistr (tj. ovčák) a jeho matka
7 zl., kaceřovský písař pan Gotfrýd
Hortiš 5 zl. Po dvou zlatých dali kaceřovský mlynář Jan Kafka, nejmenovaný nynický kovář se starou Manclovou, Šimice se synem. Ostatních
vyjmenovaných 53 osadníků a institucí (jednotlivé obce) přispělo nižšími sumami. Celkem bylo na oltář
vybráno 119 zlatých 14 krejcarů. Do
matriky bylo poznamenáno: „Pán
Bůh všemohoucí, Blahoslavená Panna Marie a svatí apoštolové těm
všem dobrodincům, kteří jsou výš
poznamenaní, živým svou svatou
milost a umrlým lehké odpočívání
a Království nebeské dáti ráčil.
Amen“. Poznamenány jsou i další
odkazy, jako např. z počátku 18. století vdovy Kateřiny Šiškové, za nějž
byl koupen nový misál.25)
V 90. letech 17. století vznikl následující zápis: „Pod Planou jest brod
přes tu řeku od očtený vsi Planý. Od
brodu jde od samé řeky vrch, k Radnici běžící ta cesta „weduge“(?)
poněkud vrch až k jedné staré travné
cestě, kteráž napravo od nadepsané
cesty jde, a již opustíc první cestu ta
rovná cesta napravo mezuje předce
vejše na vrch nahoru až k jednomu
místu, kdež tři chvůje stály, a ty před
léty za dřeva mezní držány byly, než
nyní podťaty jsou. V těch místech
nalevo jsou grunty volešenský a po
pravé lesy Planej náležející. Potom
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
zase v týmž místě uhnouce se okolo
toho cípu a třích chvojí sťatých zase
spátkem z toho vrchu dolů jde jiná
travná cesta nebo stezka, slove Boží
stezka, a jde a mezuje přes jiné dvě
stezky téhož lesa jsouce napříč, až
na samej vrch, kdež dub na tři rozdělený stojí, a ten za znamení mezní
lidé pokládají. Od toho dubu táž stezka předce jednostejně mezuje a přes
ten vrch zase dolů až k tomu místu,
kdež potůček neveliký, kterýž tu v
rokli dolů po pravé straně jde a nad
samým brodem plánským do řeky
Myzy vpadá. Tu tolikéž od nadepsaných tří chvojí zase z toho vrchu až
dolů k řece jsou po levé straně grunty volešenský, po pravé k Planej náležící. Jest v tom místě ten kus stráně
a lesu drahný, kterýž kostelu plánskému náležející jest.26)
Dnes tvoří řeka hranici katastrů
jednotlivých vesnic ležících při ní
a zároveň hranici okresů Plzeňsever a Rokycany. Ale ještě na mapě
stabilního katastru Plané z roku 1839
plánský katastr překračoval řeku
a k Plané náležely lesy v okolí ústí
potoka Velké Radné. Hranice plánského katastru zde byla velmi klikatá27) a zřejmě odpovídala výše uvedenému, pro nás již málo srozumitelnému popisu.
Urozenci
Podle nejstarší plánské matriky
bychom mohli sestavit kompletní
řadu úředníků a zaměstnanců nejen
kaceřovského, ale i liblínského panství. Omezíme se však jen na ty
osoby, kterým autor matričního zápisu (jímž mohl být farář, kaplan nebo
kantor) připsal před jejich jméno
15
šlechtickou titulaturu, i když někdy
u jasně šlechtických rodů chybí
označení „urozený“ a naopak erbovní měšťané nebo důstojníci jsou
nazýváni urozenými, i když některým z nich takové titulování v podstatě nenáleželo.
Od roku 1644 jsou častokrát připomínáni příslušníci rodu Tillingárů ze
Strádáně, kteří bývali ve službách
plaského kláštera jako hejtmané,
správci, písaři apod. Nebudeme je
zde podrobně vyčítat, neboť to již
bylo na stránkách tohoto periodika
učiněno.28) Snad se jen zmíníme, že v
letech 1689, 1691 a 1692 byly pohřbeny uvnitř v plánském kostele dcery
(nemluvňata) hejtmana plaského
kláštera Matyáše Ferdinanda Tillingára.29)
Roku 1653 byl v Plané kmotrem
urozený pan Jan Brandlínský.30) Jde
o Jana Alexia Brandlínského, před
Bílou horou úředníka Gryspeků,
který byl potom hejtmanem na Křimicích (také na Horní Bělé)31) a v Kaceřově po třicetileté válce koupil
bývalou panskou krčmu.32) Jeho příbuznou byla roku 1656 připomenutá
panna Kačenka Brandlínská.33)
Roku 1654 je kmotrou při křtu
z Robčic křestním jménem neoznačená urozená paní Lenaiska, v roce
1660 již jméno má - byla to paní Alžběta Lenaiska.34) Alžběta Lenajská,
rozená Fruweinová, byla majitelkou
statku Robčice. Ovdověla a znovu se
provdala za Jana Jaroslava Beřkovského z Šebířova.35) Už v roce 1662 je
jako kmotra při křtu z Robčic uvedena jako urozená paní Alžběta Beřkovská (roku 1663 zřejmě omylem
ještě jako Alžběta Lenajská). Uroze-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
ný a statečný rytíř, pan Jan Jaroslav
Beřkovský a jeho manželka pak
často kmotrují, naposledy roku 1673.
Roku 1670 kmotruje Alžběta Beřkovská rozená z Kolkreitu - zde došlo
evidentně k omylu v určení rodného
přídomku.36) Anna Alžběta z Kolkreitu byla poprvé provdána Fruweinová, podruhé Renová (viz dále).
V roce 1660 je dvakrát kmotrou
paní Kateřina Sobětická z Kaceřova.37) Ačkoli jí nebyl připsán titul,
zřejmě se jedná o příslušnici rytířského rodu Sobětických ze Sobětic.38)
Urozenému a statečnému rytíři,
panu Karlu Fruweinovi [z Podolí]
a jeho manželce urozené paní Kateřině byl v prosinci 1665 pokřtěn syn
Jan Antonín, v květnu 1667 druhý
syn František Adalbert a v dubnu
1669 třetí syn Václav Vojtěch; všechny tři křty se uskutečnily na Žíkově.
Možná tu také hrála roli rozvodněná
řeka. Jejich čtvrtý syn pokřtěný
jmény "Udakrylus" Benjamin Ernfrýd byl roku 1670 pokřtěna na Liblíně, pátý syn Karel Antonín byl
pokřtěn v prosinci 1672 bez uvedení
místa křtu a šestý syn Jan Jaroslav
Antonín v listopadu 1673 opět na
Žíkově.39)
Roku 1665 byl kmotrem urozený
a statečný rytíř, pan Adam Protiva
Běšín z Hřešihlav a jeho křestním
jménem neoznačená manželka, v roce 1672 spolu s Adamem Protivou
(otcem?) byl kmotrem také Jan Benjamin "mladý Běšín". V roce 1675
s Adamem Protivou "starým Běšínem" z Hřešihlav svědčil na svatbě
Tobiáš „mladý Běšín“ (syn?) a roku
1690 byl na křtu urozený pan Běšín z
Běšin a urozená paní Běšínka, aniž
16
bychom znali jejich křestní jména.40)
Dalším matrikou zaznamenaným
urozencem byl roku 1665 kmotr urozený a statečný rytíř, pan Jan Filip
Ren41) Vzal si vdovu po Benjaminovi
Fruweinovi z Podolí Annu Alžbětu
z Kolkreitu, majitelku statku Liblín.42)
V roce 1667 byla kmotrou panna
Evička (roku 1673 Evička Efrozina
Antonie), dcera Jeho milosti pana
Rena a roku 1668 jeho další dcera,
urozená panna Kačenka z Liblína.
Snad jde o jednu a tu samou osobu
i v roce 1670, kdy je dcera pana Rena
zapsána jako urozená panna Kateřina Magdaléna, ovšem toho roku
a roku 1673 kmotruje jeho další
dcera - Ludmila Kateřina. Měl snad
také syna, neboť roku 1669 je kmotrem urozený a statečný rytíř, pan
Jan Rudolf z Liblína - roku 1672 je
pak Jan Rudolf z Liblína označen příjmím Ren a roku 1673 jako Jan
Rudolf „mladý Ren“. V roce 1675,
když se vdávala jeho dcera Eva Efrozina za urozeného a statečného rytíře pana Karla Renšperka ze Skřivan,
nebyl již rytíř Jan Filip Ren mezi
živými.43) Ženich se správně jmenoval Jan Karel Renšpergár z Renšperka a z Držkovic a statek Skřivaň
později prodal.44)
Šlechtických křtů a svateb se
účastnili jako kmotři a svědci urozenci z širokého okolí. Tak je roku
1665 kmotrem rozený pan Pauler,
aniž by o něm matrika vypověděla
něco dalšího. Roku 1667 kmotrují
urozený a statečný rytíř N.N. (autorovi zápisu nebylo známo jeho křestní jméno) pan Pauler a také urozený
pan František „mladý Pauler“ (otec
se synem?) Roku 1670 pak kmotruje
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
urozený rytíř Franc ze Svinné, roku
1675 urozený pan Franc Bauler ze
Svinné. Urozená paní Kateřina Paulerová, rozená z Renšperku (viz
výše), kmotrovala roku 1694 a s ní
také urozené panny Ludmily slečny
Paulerové z Hohenburku.45) Proč je
poslední údaj psán v množném čísle
nám uniká.
Zatím šlo o erbovníky nebo rytíře,
v letech 1672 a 1673 byla kmotrou
urozená paní Maxmiliána Říčanka,
paní darovská.46) Nositelé predikátu
„z Říčan“ náleželi do panského stavu
a proto jim (svobodným pánům, tj.
baronům, a hrabatům) náležela titulatura „vysoce urozený pán, pan“ (či
paní), což v matrice nebylo respektováno. Roku 1682 je připomenuta
děvečka Jeho Milosti pana Říčana
z Darové, bez uvedení křestního
jména.47) Jednalo se o Maxmiliánu
Kateřinu Říčanovou rozenou Neslingarku z Šelengrabu a o Jana Jiřího
z Říčan.48)
Roku 1675 se účastnil šlechtické
svatby také pan Karel Boryně z města Radnic.49) Byl příslušníkem rytířského rodu Boryňů ze Lhoty (náležela mu tedy opět nepřiznaná titulatura „urozený a statečný rytíř, pan“),
žil zřejmě v měšťanském domě
v Radnicích a základní literatura
o tomto rodu jej nezná.50)
Liblínské panství koupil roku 1675
Jan Kryštof Štampach ze Štampachu, jehož otec byl roku 1676 povýšen
do hraběcího stavu jako hrabě Kager
ze Štampachu. Základní literatura
zná dvě manželky Jana Kryštofa
(1. †1701, 2. †1721), ale uvádí, že zemřel roku 1718 "bezdětek" a dědila po
něm druhá manželka.51) Vysoce uro17
zený pán, pan Jan Kryštof, Svaté říše
římské hrabě Kager ze Štampachu
a jeho druhá manželka Maxmiliána
Ludmila, rozená z Kokořova, byli
často kmotry či svědky zapsanými
v plánské matrice, ale matrika
zachytila i jejich dceru: od roku 1679
bývala často kmotrou hraběcí dcera,
panna slečna Sybila Konstancie
Eusebie, naposledy roku 1694; toho
roku se provdala za Jana Jiřího, hraběte z Clary-Aldringen. Novomanžel
pak byl za kmotra ještě roku 1695.
Možná, že měl hrabě Kager ze Štampachu i syna, neboť v letech 1680
a 1683 byl kmotrem hrabě František
Karel Kager z Liblína.52) Mohl to však
být také nějaký blíže neznámý vzdálenější příbuzný. Každopádně potomci hraběte Jana Kryštofa v okamžiku
jeho smrti již nebyli mezi živými.
Roku 1684 je kmotrou panna Kateřina, sirotek Její Milosti paní, paní
hraběnky Štampachové.53) Snad šlo
o osiřelou příslušnici hraběnčina
fraucimoru, nebo je možná totožná
s následující osobou. Tou je urozená
panna Kateřina, preceptorkyně (tj.
vychovatelka, zřejmě hraběcích
potomků na Liblíně), kmotrující roku
1686. Liblínská preceptorkyně panna
Kateřina Uršula/Voršila se v následujícím roce provdala za urozeného
pana Václava Sumra z Lukavy (obřad proběhl v čívickém kostele).
Roku 1689 se jim narodila dcera,
pokřtěná jmény Konstancie Maxmiliána Jana (Joanna) Antonie; dozvídáme se, že matka byla rozená z Manau. V roce 1690 následoval syn
Kryštof Vilém Ferdinand Jan
(Johan) Oktaviánus, který však již ve
věku 21 neděl a 4 dny zemřel a byl
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Kamenné ostění dveří kostela
s datací 1752.
pohřben při čívickém kostele.54)
Urozená paní Kateřina Uršula
Sumrová rozená z Manau potom
ještě několikrát kmotrovala Liblínským, naposledy roku 1694.55) O jejím
rodu se v základní literatuře nepodařilo nic zjistit. Její manžel, Adam
Václav Sumr, byl příslušníkem rytířského rodu Zumrů z Herstošic,
jejichž příjmí bylo často psáno Sumr,
Summer apod. Bylo konstatováno, že
označení „z Lukavy“ (viz výše) není
predikátem, ale místem, odkud
pocházel - tedy z Lukové u Manětína,
kde Zumrové vlastnili určitý majetek.56)
Právě dceři uvedených manželů
byly roku 1689 za kmotry (mimo rodiny hraběte Štampacha) také následující urozenci, kteří se jinak v plán18
ské matrice nevyskytují: urozená
paní Efrozína Maxmiliána Bohušová
z Otěšic rozená z Moseru, urozená
paní Rebeka Steinbachová z Kranichštejnu rozená Uhrová z Rittersburku, a pánové Václav Samuel
Bohuš z Otěšic, Vilém Franc Údřický
z Údrče a Benedikt Franc Steinbach
z Kranichštejna.57) V té době bývalo
běžně (nejen u urozenců) značné
množství kmotrů a svědků. Při křtu
jejich syna roku 1690 byl mimo
mnoha již pojednaných urozenců
kmotrem také vysoce urozený pán,
pan Inocenc Ferdinand, Svaté říše
římské hrabě z Bubna,58) majitel panství Radnice. Ačkoli bylo uvedeno, že
prameny zachycený italský polír Jan
Pianrosa stavěl či přestavoval dům
paní Sumrové v Liblíně,59) nebylo
tomu tak - dalším bádáním se zjistilo,
že šlo o dům právě v Radnicích.60)
V roce 1694 byl v v kapli kaceřovského zámku pokřtěn potomek urozeného pána Mikuláše Lochmana
Dobrušského, správce panství, kmotry byli urozený a vysoce učený pán,
pan Hendrych Josef Helfer, doktor
filozofie a medicíny a plzeňský měšťan, urozený pan Jan Češ, hejtman
panství Bělá a žatecký měšťan,
a ctná a šlechetná paní Anna Terezie
Zoufalka, apatykářka města Plzně.
Roku 1696 při křtu dalšího potomka
uvedeného otce byli mimi jiné kmotry urozená paní Krescencie Helferová doktorka (tj. manželka doktora)
z Plzně, urozená paní Anna Terezie
Zoufalá, apatykářka (tj. manželka
lékárníka) z Plzně, urozený, též vzácný, slovutný a opatrný pan Franc Stehlík z Čenkova, měšťan a spoluradní
města Plzně, a vzácně slovutný pan
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
Václav Vít Zoufalý, měšťan a apatykář města Plzně.61) V kaceřovské
kapli byli v roce 1674 oddáni také
urozený pan Jan Rozin z Rozinu, syn
Samuela Rozina z Rozinu, spoluradní z města Rakovníku a Alžběta,
dcera urozeného pana Mikuláše
Lakardy, lajtnanta od Šnajdovského
regimentu.62) Nejde o příslušníky
panského nebo rytířského stavu, ale
o měšťany, z nichž jen někteří byli
erbovníky.
V letech 1673 a 1675 je kmotrem
urozený pan Šimon Petr Nemin, doktor plaského kláštera, pocházející
z města Dobřan, a jeho sestra Anna
Justýna, roku 1680 pak urozený pan
Tobiáš František Nemin, sekretář
Jeho Milosti pána, pana preláta kláštera plaského. Při svatbě rakovnického měšťana roku 1674 byl svědkem
také urozený pan Daniel, Jeho Milosti císařské rychtář (s největší pravděpodobností šlo o rychtáře královského města Rakovníka) a roku 1676
kmotroval urozený pan Jan Kryštof,
pan doktor z Prahy. 63) V těchto případech asi nešlo ani o erbovníky a titulatura jim byla připsána z neznalosti
či z úcty.
Na závěr ještě několik zajímavostí
Od roku 1647 se objevují v plánské
matrice také osoby „z Hor“, jednou
i „z Hutě“, naposledy roku 1675.64)
Vzhledem k místům odkud byly
vedeny křty, je možné soudit, že se
jedná o zaměstnance při dolech na
kyzové břidlice a jejich zpracování
na kamenec, vitriol a síru pod Čívicemi, kde byla tato činnost provozována již v 16. století.65)
Roku 1662 probíhala ve farní osadě
19
nějaká stavební aktivita - potomek
Jana Jiřího, pokrývače zůstávajícího
v kaceřovském zámku, byl pokřtěn
v zámecké kapli; za kmotry mu byli
plaský sekretář, purkrabí, kantor
Fremr, kaceřovská písařka (manželka písaře) a také paní Veronika paumistrová,66) tedy manželka stavitele
(z něm. Baumeister).
V roce 1675 byl pokřtěn potomek
matky paní Judity rozené Malinové,
kaceřovské hofmistryně, a otce pana
Kryštofa Lilie (var. Lilik, Lillich),
„vzácného kunstu malířského“. Tento kaceřovský malíř měl s hofmistryní další děti v letech 1676 a 1680 a on
i Anna Judita Liliová, malířka, také
kmotrovali.67) Malíř Lilie je možná
autorem dodnes dochovaných cca 70
obrázků v nice krbu hlavního sálu
kaceřovského zámku, který patrně
sloužil jako škola.68)
Od roku 1683 několikrát kmotroval
pan František Antonín, polír liblínský,, jednou označený titulaturou
„vysoce urozený“, která mu evidentně nepříslušela. Naposledy je matrikou zachycen roku 1694;69) zřejmě
řídil stavební aktivity hraběte Štampacha v Liblíně.70)
V roce 1692 bylo pokřtěno dítě
Kateřině, „která se svým otčímem
dopustila s Dubem“.71) Nešlo sice
o krvesmilstvo, přesto měla zřejmě
ostudu po celé farnosti a otčím byl
patrně potrestán. Na křtu dítěte
dozorce nad pacholky císařské artilerie (tj. dělostřelectva) byl kmotrem
pan Štěpán Kratzer, důstojník císařské artilerie a jeho manželka, paní
Eva Kraczerová z Budyně (tj nejpíše
z Budína, tedy z Budapešti), rozená
Turkyně.72) Tureckých žen, které vět-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
šinou přivezli z válek s Turky císařští důstojníci jako zajatkyně a byly zde
potom pokřtěny, bylo v té době
v Čechách nemálo.
Stávala se i neštěstí. Kromě výše
popsaného úmrtí farské služky
můžeme uvést, že roku 1686 se utopil
žebrák Bortrmon u Hřebů v louži
„jsouc opitej“, ve věku okolo 80 let,
pohřben byl při chrámu plánském.73)
Vzhledem k jeho sociálním poměrům a zřejmě pokročilému alkoholismu se v podstatě dožil požehnaného
věku. Čtyř a půl letá Johanka, dcera
souseda z Nynic, zemřela roku 1695
„nešťastnou příhodou, na kteroužto
veliký kus zdi mnoho vozů padlo“. Na
jejím pohřbu v Plané bylo mnoho
lidí.74) Také máme záznam o průběhu
vztekliny: Roku 1691 čtyřicetiletého
kaceřovského pastýře Vavřince Velblouda 24. června v noci „steklá pes
pokousal a nic mu neškodilo, až
v 6 nedělích se na něm proneslo tak“,
že jej 5. srpna "na řetěz dáti museli";
skonal 8. srpna.75) Téhož roku 1691 šla
služka z fary Dorota s košem na trávu. Páteři Alberik a Karel ji pak
nalezli za farou v jámě mrtvou. Bylo
to klasifikováno jako „nešťastná příhoda“. Na pohřeb, který se konal v
Čívicích, ji doprovázelo na 200 lidí.76)
Vzácně byla zaznamenána i lokace
pohřbu: když 30. listopadu 1693 mezi
8. a 9. hodinou zemřel již ve svých 26
letech kaceřovský písař, pan Gotfrýd
Hortiš, byl při svém pohřbu 2. prosince na poslední cestě vyprovázen
farářem z Obory, plaským hejtmanem, liblínským písařem a žíkovským purkrabím. Byl pohřben
v plánském kostele pod kazatelnou.
77)
Na úplný závěr, abychom nekončili
smutnými zprávami, něco pro pobavení: Roku 1662 byl za kmotra Filip
Andělský prkno, krejčíř z Německé
Břízy (dnes Česká Bříza). Poznámka
modrou tužkou: Z Engelbrecht udělali Engelbrett a z toho překlad
Andělské prkno.78)
Poznámky:
1) http://monumnet.npu.cz - 11. 10. 2012.
2) Poche, E. a kolektiv: Umělecké památky Čech 3. Praha 1980, s. 61;
http://www.plzensky-kraj.cz/cs/relics.asp?lngPamatka=955850 - 11. 10. 2012.
3) http://nahlizenidokn.cuzk.cz - 15. 10. 2012.
4) Citace v pozn. 1.
5) Citace v pozn. 2; http://www.plzensky-kraj.cz/cs/relics.asp?lngPamatka=962066 - 11. 10. 2012.
6) Citace v pozn. 3.
7) Státní oblastní archiv Plzeň, fond Sbírka matrik, fara Planá, kniha 1.
8) Citace v pozn. 7, s. 305.
9) Citace v pozn. 7, s. 62, 73.
10) Citace v pozn. 7, s. 78.
11) Citace v pozn. 7, s. 172.
12) Citace v pozn. 7, s. 205, 221, 322, fol. 317v.
13) Rožmberský, P.:Tillingár ze Strádáně, Vlastivědný sborník - čtvrtletník
20
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
pro regionální dějiny severního Plzeňska XIII/2007, č. 2, s. 23-24.
14) Sedláček, A.: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 446.
15) Rožmberský, P.: Dvory plaských cisterciáků. 2. vydání, Plzeň 2008, s. 8.
16) Citace v pozn. 7, s. 44, 71, 91, fol. 317v.
17) Rožmberský, P. - Novobilský, M.: Gotická tvrz a zámecká pevnost Kaceřov. Plzeň 2007, s. 53-56.
18) Rožmberský, P.: Existovalo panské sídlo Žíkov?, Hláska XVII/2006, č. 3,
s. 38-41.
19) Citace v pozn. 7, s. 303.
20) Citace v pozn. 17, s. 42-45.
21) Citace v pozn. 7, např. s. 48, 87, 102, 327, fol. 317–317v.
22) Citace v pozn. 7, s. 266, 340.
23) Citace v pozn. 7, s. 340.
24) Citace v pozn. 7, s. 478.
25) Citace v pozn. 7, s. 478-479.
26) Citace v pozn. 7, s. 480.
27) http://archivnimapy.cuzk.cz, katastr Planá.
28) Rožmberský, P.:Tillingár ze Strádáně, Vlastivědný sborník - čtvrtletník
pro regionální dějiny severního Plzeňska XIII/2007, č. 1, s. 20 - 24; citace v
pozn.13, s. 19-24.
29) Citace v pozn. 7, fol. 314, 317, 319v.
30) Citace v pozn. 7, s. 36.
31) Rožmberský, P.: Obyvatelé zámku Bělá a Neustadtelu Českého v 17. století I. díl, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního
Plzeňska XXII/2012, č. 1, s. 16.
32) Citace v pozn. 17, s. 42, 43.
33) Citace v pozn. 7, s. 44.
34) Citace v pozn. 7, s. 38, 56.
35) Rožmberský, P.: O panském sídle v Robčicích, Hláska, zpravodaj Klubu
Augusta Sedláčka XVII/2006, č. 1, s. 12–13.
36) Citace v pozn. 7, např. s. 67, 70, 75, 116, 127–128.
37) Citace v pozn. 7, s. 56.
38) Citace v pozn. 14, s. 225.
39) Citace v pozn. 7, s. 78, 87, 99, 110, 122, 127–128.
40) Citace v pozn. 7, např. s. 78, 122, 139, 274.
41) Citace v pozn. 7, s. 78.
42) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1905,
s. 94.
43) Citace v pozn. 7, např. s. 87, 94, 99, 108, 109, 122, 126, 139.
44) Sedláček, A.: Renšpergár z Renšperka a z Držkovic. In: Ottův slovník
naučný XXI. Praha 1904, s. 561.
45) Citace v pozn. 7, např. s. 78, 110, 139, 311.
46) Citace v pozn. 7, s. 122, 127–128,
21
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
47) Citace v pozn. 7, s. 187.
48) Rožmberský, P. - Chmelíř, V.: Zámek v Darové, Hláska VIII/2007,
č. 1, s. 8.
49) Citace v pozn. 7, s. 139.
50) Sedláček, A.: Boryně (Boreň) ze Lhoty. In: Ottův slovník naučný IV.
Praha 1891, s. 420-421.
51) Citace v pozn. 42, s. 84, 214; Sedláček, A.: Štampach ze Štampachu. In:
Ottův slovník naučný XXIV. Praha 1906, s. 762.
52) Citace v pozn. 7, např. s. 171, 199, 227, 263, 290, 303, 502, 321, 178, 227.
53) Citace v pozn. 7, s. 204.
54) Citace v pozn. 7, s. 245, 489, 263, 274, fol. 316v.
55) Citace v pozn. 7, např. s. 303.
56) Rožmberský, P.: Zumrové z Herstošic na Novákovicích, Horní Lhotě
a Neznašovech, Hláska XX/2009, č. 3, s. 33.
57) Citace v pozn. 7, s. 263.
58) Citace v pozn. 7, s. 274.
59) Rožmberský, P.: Zámky Radnice a Liblín s dodatky k zámkům v Úlicích
a Oseku, Hláska XIX/2008, č. 4, s. 57.
60) Státní okresní archiv Rokycany, fond Archiv města Radnice, trhová
kniha 1681-1734, fol. 74-76 (za poskytnutí informace děkuji Mgr. V. Chmelířovi).
61) Citace v pozn. 7, s. 304, 323. K bělskému hejtmanu Janu Čečovi/Češovi
více v díle cit. v pozn. 31, s. 17-18.
62) Citace v pozn. 7, s. 133.
63) Citace v pozn. 7, s. 124, 135, 176, 133, 245.
64) Citace v pozn. 7, např. s. 11, 39, 140.
65) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I. Vlastivědný
sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 1,
s. 18.
66) Citace v pozn. 7, s. 66.
67) Citace v pozn. 7, např. s. 135, 144, 176.
68) Citace v pozn. 17, s. 47, 49.
69) Citace v pozn. 7, např. s. 199, 229, 303.
70) Citace v pozn. 60.
71) Citace v pozn. 7, s. 291.
72) Citace v pozn. 7, s. 324.
73) Citace v pozn. 7, fol. 309v.
74) Citace v pozn. 7, fol. 322.
75) Citace v pozn. 7, fol. 318.
76) Citace v pozn. 7, fol. 317v.
77) Citace v pozn. 7, fol. 321v.
78) Citace v pozn. 7, s. 63; Rožmberský, P.: Příspěvek ke vzniku a motivaci
některých příjmí a příjmení. In: Acta onomastica XLVIII. Praha 2007, s. 154.
22
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
MÍSTNÍ KOŽLANSKÁ LOKALITA "POD OLEJNOU"
n
Bohumil Vondrášek
Každý katastr pozemků má spousty místních názvů od nepaměti užívaných. Některé vyplývají ze své
polohy, dřívějšího užívání nebo podle
události, která se v tom místě stala.
Ne všechny jsou ale dostatečně
objasněné a některé jsou stále záhadou. Jednou z nich je i lokalita luk od
hradeckého železničního mostu
směrem dolů k cestě do hájovny, zvanou „Pod Olejnou“. Název nikoliv
proto, že se tam snad lisoval někdy
olej, což si stále mnozí myslí, ale protože se tam těžila vitriolová břidlice
a z ní se pak vyráběla dýmová kyselina sírová, nazývaná oleum. Těžba
vitriolových břidlic je známá již od
15. století, z doby předhusitské, kdy
se těžily všude v okolí, ale hlavně
v povodí Berounky (Mže) a jejich přítocích od Plzně až ke Křivoklátu,
tedy obce Kočín, Dolní Hradiště,
Břízko, Robčice, Liblin, Kozojedy,
Rakousky, Hlince, Lhota u Chříče
a další. Tyto provozovny na výrobu
olea se nazývaly olejny nebo olejové
hutě.
V dřívějších dobách, kdy se ještě
v Evropě netěžily a nezpracovávaly
vitriolové břidlice, se tyto produkty
dovážely až z Orientu. Obchod
s touto surovinou měl podobně jako
dnes s ropou strategický význam.
Kyselina sírová - oleum byla vzácnou
a nepostradatelnou surovinou v tkalcovství k bělení plátna a mušelímů,
k barvení na modro, ale i k výrobě
různých leštidel i střelné bavlny.
K bělení se používaly i další náhraž23
ky - kyselé břečky ze syrovátky nebo
z podmáslí, dřevěný popel i jeho
výluhy.
Těžba vitriolových břidlic se prováděla podle naleziště. Buď způsobem
lomovým nebo podzemním dolováním ve štolách. Vytěžená surovina se
pak dovážela na příhodná místa
k vyluhování. Pozůstatky takových
míst se dodnes nachází i v katastru
města Kožlan, v hořejší části luk
"Pod Olejnou", za potokem na jižní
stráni lesa. Dnes je to již zarostlá
stráň, kdysi lidskou činností upravená, nesoucí dosud pozůstatky
po louhování břidlice.
Rozdrcený břidličný materiál, mající velikost 10–15 cm se navážel na
svah s upraveným dnem z upěchovaného jílu, to aby louh neprosakoval
do země, ale aby naopak stékal po
stráni dolů, do nádrže. Po navezení
na haldy se břidlice nechala ještě
samovolně tři roky zvětrávat a teprve pak se začalo s vyluhováním.
Působením vzduchu a vody vznikal
síran železnatý a kyselina sírová.
Směs se nazývala vitriolový louh.
Louh stékal do dřevěných žlabů
a z těch pak do velkého, sběrného
štoku - necek. Dále se přepouštěl do
varny, kde se v pánvích zahušťoval.
Z pánví putoval do čistící nádrže
a čirý louh se pak vypouštěl do železných kotlů, kde se ještě odpařoval na
hustotu sirupu. Zhuštěná tekutina
tuhla v surový vitriolový kámen,
který se potom pálil v olejových
hutích v hliněných nádobách a roz-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
kládal se na kysličník železitý a kysličník sírový. Unikající kysličník sírový byl pohlcován ve vodě a dal vzniknout české, dýmavé kyselině sírové.
Obdobně se vyráběl kamenec
z kamenných břidlic již v roce 1543
v okolí Robčic a Čivic. Zvětralá břidlice se vysypala do nádrže a zalévala
se lidskou močí, která obsahovala
amoniak a uhličitan amonný. Této
praxe se používalo až do poloviny 18.
století. Výluh se svařoval a zahušťoval v olověných pánvích a pak se
pouštěl do zakopaných kádí v zemi,
kde chladl a krystalizoval. Užíval se
hlavně v jirchářství ke zpracování
kůže, dále k barvení, v chemické prů
myslu i v lékařství.
Olejnu na průmyslové bázi založil
Johan David Starck v roce 1792,
která dala postupně základ soustředěnějšímu chemickému průmyslu
v západních Čechách v Kaznějově
a jeho okolí. V polovině 19. století
jeho podniky vyráběly dvě třetiny
chemické produkce v českých zemích. Ruční manufakturní výroba
pláten v Čechách dosáhla svého
vrcholu. V Kožlanech byla toho času
dokonce dvě bělidla. Horní pod Šibenicí a dolní pod Angerbachem. Veliká
poptávka po surovinách dala popud
k obnově a rozvoji zpracování vitriolových břidlic a k zakládání nových
provozů. Kožlanská olejna byla jednou z nich. Další bylo možné najít na
potoku Javorníci ve Lhotě v lokalitě
„U Marka“, další u Modřejovic v lese
Polonec.
Pro existenci olejny na lukách „Pod
Olejnou“ svědčí stále zachované
jméno této lokality a pozůstatek břidlice po vyluhování na jmenované
24
stráni. Mimo pozůstatků „záhadných
jam“ v okolním lese a na stráních
u hradeckého mostu, kde byly identifikovány i zasypané štoly a pozůstatky po těžících chodbách, je možné
připojit i nález asi dvaceti kameninových lahví, zapomenutých v jedné
kožlanské usedlosti. Lahve o obsahu
asi 5 litrů se čtvercovým dnem
a úzkým hrdlem, opatřené kónickou
šamotovou zátkou, se používaly
k přepravě kyseliny sírové.
Kdo kožlanskou olejnu založil nebo
kdo ji provozoval není známo. Je
otázkou, zda ve jmenované lokalitě
docházelo k výluhu vitriolové břidlice
nebo i k výrobě dýmavé kyseliny
sírové. Jeví se to ovšem nepravděpodobné pro absenci chybějících pozůstatků staveb. Jmenovaná lokalita
luk „Pod Olejnou“ končila „Benešojc
studánkou“, která byla přibližně
v místech, kde jsou jímány prameny
pro kožlanský vodovod. Nacházela se
vpravo pod dnes již zrušenou cestou,
vedoucí do luk směrem k hradeckému mostu, do sousedských lesíků
a původně i do Hradecka. Benešojc
proto, že se nacházela na jejich louce, kterou později vlastnila rodina
Mutinských. Pro vodu tam chodily
všichni, kteří pracovali v okolí na
polích, lukách i v obecním lomu.
Voda byla i v parném létu studená,
čistě průzračná a osvěžující. Nebylo
v širém kraji lepší vody.
(K těžbě vitriolové břidlice se vztahuje i práce Jakuba Chaloupky,
nazvaná Zaniklý minerální podnik
pod obcí Kočín na severním Plzeňsku. Je možné ji vyhledat na
http://www.starahut.com/AT/at19/AT
19-08.pdf).
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII
OBSAH
Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2
Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2
Zajímavosti obrazem ................................................................................................. 3
Stará plaská cesta ..................................................................................................... 4
/Jiří Fák
Malíř František Lulius Lux v Líšťanech .............................................................. 5
/Václav Chmělíř
Peněžní ůstavy v Manětíně ...................................................................................... 7
/Václav Jirsa
Zajímavosti z nejstarší Pláňské matriky ........................................................... 11
/Petr Rožmberský
Místní kožlanská lokalita „Pod Olejnou“
/Bohumil Vondrášek
........................................................ 23
Ilustrace na obálce: Socha ctihodné Vojslavy z Luhova
(dnes v Chrástově).
Publikace k prodeji
PAMĚŤ KRAJINY I - VII
Již sedmisvazkové dílo (nejnověji
Touškovsko a Úněšovsko) je věnováno drobným památkám vybraných
regionů severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Cena za každý díl 250 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice
v roce 2010. Formát 145x209 mm
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
MARIÁNSKÁ TÝNICE
Text: Irena Bukačová a Jiří Fák
Nově vydaný průvodce popisuje
barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části
přináší informace o nové expozici,
které byla udělena cena Gloria
musealis za rok 2011.
Cena 30 Kč
KAPLE S HVĚZDOU
KAPLE JMÉNA PANNY MARIE
V MLADOTICÍCH
Text: Irena Bukačová
Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení
kaple Jména Panny Marie v Mladoticích.
Formát 145x209 mm
ISBN: 978-80-87185-12-4
Cena 50 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.
Download

číslo 4 / 2012 - Muzeum Mariánská Týnice