FOTO 57
1287 - 2012
FOTO 56
OBSAH
Slovo na úvod
Historie statku a zámku Stádlec
Stádlec od poloviny 19. století do současnosti
Obce ve správním obvodu městyse Stádlec
Dějiny farnosti Stádlecké a sakrální památky
Dějiny židovské komunity ve Stádlci
Stádlec a válečná období
Školství ve Stádlci
Cech a společenstvo živnostníků ve Stádlci
Firmy podnikající ve Stádlci
Řetězový most
Spolková činnost ve Stádlci
Rodáci a významné osobnosti spojené se Stádlcem
Stádlecké oslavy
Seznam použitých pramenů a literatury
Vážení čtenáři,
FOTO 74
držíte v ruce publikaci, ve které jsme vám chtěli nabídnout krátkou exkurzi do
minulosti a pokusili se připomenout bývalou slávu Stádlce a jeho obyvatel.
Dnes žijeme v hektické době a málokdo má čas vracet se do minulosti, aby si
připomněl, jakým způsobem žili naši předci. Přesto jsou tato občasná ohlédnutí
užitečná, neboť nám pomáhají uvědomit si, jak pohodlně se nám nyní žije. Z tohoto
důvodu v publikaci dáváme přednost archivním snímkům, údajům vyhledaných
v kronikách a archívech, abychom vzdali hold úsilí lidí, kteří nezištně vydávali svou
energii pro lepší život stádleckých občanů. Abychom si jejich práci připomněli,
ocenili ji a navázali na ni.
Každé obci, která nyní patří pod správu městyse Stádlec, je věnováno několik
slov. Dočtete se zde o její historii a spolkovém životě tamních obyvatel.
Tato publikace nemá být učebnicí historie nebo chronologickým výčtem dat a
událostí. Publikace by měla být čtivá s jistou dávkou ověřených historických reálií a
klade si za cíl vzbudit ve čtenářích z řad stávajících obyvatel Stádlce, ale i v těch,
kteří již ve Stádlci nebydlí, pocit hrdosti na dílo předků a pocit sounáležitostí
s místem, ze kterého vzešli, kde žijí a kde vyrůstají jejich děti či vnoučata.
Ing. Milan Kelich, starosta městyse Stádlec
HISTORIE STATKU A ZÁMKU STÁDLEC
O původu vzniku názvu obce Stádlec (dříve Stadilce či Stálec) se traduje
několik pověstí:
Kdysi prý lovil bohatý pán v hlubokých lesích kolem řeky Lužnice a zabloudil.
Unaveného zbloudilce našli lidé v místech, kde stojí dnes zámek. Z vděčnosti za své
zachránění dal pán vykácet les a postavit kapli. Kolem pak vznikla osada, které se
říkalo „stál-les“ čili Stálec.
Jiná verze praví, že pastýři ovcí, kteří sháněli svá stáda na vyvýšené místo a
toto místo měli na nějakou dobu „stálé“, říkali „poženeme na stálec“.
Podle další z verzí byl název Stadilce odvozen od stavidel okolních rybníků,
kterých bylo v okolí velké množství.
Jak název skutečně vznikl, asi už nezjistíme. Jako nejpravděpodobnější se jeví
další varianta, neboť dle Příručního slovníku jazyka českého, který vydala Česká
akademie věd v roce 1948 – 51, je slovo „stádlo“ vysvětleno jako obvyklé stanoviště
lesních milířů, ve kterých se vyrábělo dřevěné uhlí. Stádlec tak mohl původně být,
díky své zásobě dřeva, uhlířskou vesnicí.
První dochovaná písemná zmínka o osadě pochází již ze středověku a je
zaznamenána v Kodexu kláštera Pany Marie na Valech ze dne 2. června 1287. Václav
II., král český a markrabě moravský v tomto kodexu souhlasí, aby Záviš z
Falkenštejna směnil vesnice Stadilce (Stádlec) a Křídu s Jindřichem z Rožmberka za
jiné vesnice. Takto ji zapsal protonotář Království českého a kanovník kostela
Pražského, Olomouckého a Vyšehradského mistr Welislav:
„Na vědomí dáváme, že když věrný náš milý Záviš z Falkenštejna směnil
vesnice Stadilce a Křídu, kterés lesy, vodami, loukami, pastvinami, poli vzdělanými i
nevzdělanými a všemi ostatními náležitostmi jsme mu darovali, pro klid duše matky
naší paní Kunhuty zemřelé královny České. Pan Jindřich z Rožmberka žádal nás,
abychom tuto směnu potvrdili, my žádosti řečeného Záviše našeho věrného milého
vyslyšeli a řečenou směnu potvrzujem“.
Stádlec dle tohoto záznamu patřil do majetku pánů „Zelené růže“.
FOTO 58
A tak se s povolením krále ujal roku 1287 Stádlce se 14 lány poplatných pan
Jindřich z Rožmberka, který jej připojil k Příběnicím.
Stádlec tehdy ležel na cestě do Příběnic, tzv. Polužnické obchodní cestě, jež byla
schůdnější, než cesta povodím Lužnice. Tvrz, zde vystavěná, chránila obyvatelstvo i
cestující obchodníky a těmto poskytovala pohostinství.
Stádlec býval patrně vodní tvrzí, chráněnou příkopem, který se napouštěl z rybníka
v prostoru dnešní Stromovky. Rybník byl asi plněn přepadem z rybníka Petrovského.
Rybník Dolíška chránil tvrz od jihu. Tvrz byla ponechána jako dolní trakt nynějšího
zámku.
Dle Urbáře příběnického panství z roku 1433 byla obec Stádlec tvořena 20
usedlostmi. Byli zde tito hospodáři: Jan, Mach, Prokop, Jindra, Kuba Rychtář, Jakeš,
Blažek, Svach, Smrčka, Aleš (Reš), Bernát, Jíra, Sluzek, Slavík, Velík, Linhart,
Řehoř, Ondřej Sturm, Svojata, Jan Novák.
Roku 1459 byl Stádlec připojen k Dobronicím. Toho roku jej prodal Oldřich z
Rožmberka Vítovi ze Rzavého, který je od roku 1533 uváděn jako Vít ze Rzavého na
Stádlci. Vít totiž prodal roku 1528 Dobronice, ale Stádlec si ponechal a vystavěl zde
renesanční tvrz, na které bydlel. Tento Vít zemřel roku 1580.
Stádlecký statek získal jeho syn, Jiří Víta ze Rzavého (+1604), a roku 1616 jej
přebral syn Bohuslav ml. Víta ze Rzavého na tvrzi Stádlci. Ke statku patřil poplužní
(panský) dvůr, ves Stádlec s krčmou, pivovarem a dvěmi ovčíny, vsi Velká Řepeč s
krčmou, Křída, Malá Řepeč, dvůr nový poplužní Kášovice a další majetek.
Další zmínka je roku 1622, kdy je uváděno, že Bohuslav Víta ml. s bratrem
Mikulášem podporovali odbojné stavy a to i po bitvě na Bílé hoře a brzy pak zemřeli.
Ves i statek byly ten rok (1622) vypáleny císařským vojskem. Tři roky nebyla pole
oseta a nebylo řádně hospodařeno. Bohuslav Víta ml. byl po smrti konfiskační komisí
odsouzen k manství (tedy stavovsky snížen).
Na statku nejprve hospodařil Bohuslavův bratr Vilém Víta ze Rzavého jako
poručník za nezletilé Bohuslavovy sirotky, syna Jiříka Šťastného a dceru Marii Annu.
Při takovémto stavu nebylo možno statek pro sirotky dlouho udržet.
Statek Stádlec tak byl roku 1629 skrze císařské komisaře prodán za 20 000 kop
grošů míšeňských Johance Kateřině z Oberneychynku, manželce Bohuslava Nestera
Hozlauera z Hozlau na Dobronicích. Později se stal majitelem její příbuzný Jan
Kryštof Neuchyngár z Oberneychynku, který ke statku přikoupil roku 1635 statek
Oltyni a Slavňovice.
V roce 1654, za majitelky panství Alžběty Poppové, jsou uváděni v Berní rule ve
Stádlci tito osedlí (tj. hospodáři vlastnící půdu): sedláci Petr Mazanec a Ludvík Hýbl,
chalupníci Václav Novotný, Václav Slabej, Jan Brůmek a Jiřík Skočdopole,
zahradníci Václav Blažek, Jiřík Paumkart a Tomáš Koláček, krejčí Vít Kopřiva,
hrnčíř Vít Čermák a dále ještě „pustý stavení Pikhartrovský, Semrádovský a
Brožovský“.
Poslední potomek z rodu Oberneychynků, František Norbert Neuchyngár, zemřel
roku 1685 ve věku pouhých 18ti let a Stádlec se stal majetkem jeho matky Anny
Ludmily z Terešova, provdané za Viléma z Žeberka (+1703). V držení této rodiny byl
Stádlec do roku 1712. V této době byla vystavěna i kaple Bolestné Panny Marie.
Jejich dcera Františka Leopoldina se provdala za Jana Norberta hraběte z Pöttingu.
Po jejich smrti byl stádlecký statek prodán roku 1721 Františku Ferdinandovi hraběti
z Říčan za 86 000 zlatých.
Tehdy (v roce 1721) ke stádleckému statku patřil zámek s kaplí, pivovar, lihovar,
kovárna a vesnice Stádlec, Křída, Řepeč, Oltyně, Řepečky a Slavňovice. Dále
3 mlýny a 1 pustý, 1 mlýn s pilou na Lužnici i s břehem řeky, panské dvory
Stádlecký, Oltyňský, Kášovický a na Odměnách (č. p. 63) se 2 ovčíny, lom
vápenného kamene, 28 rybníků a sádky. Dále bylo na panství 5 krčem: Stádlec,
Oltyně, Křída, Slavňovice a Řepeč. K panství patřilo také právo ve mlýně u vody o
posvícení a svátcích šenkovat. Dále byly u panství ovocné zahrady, chmelnice a
cihelna.
FOTO 73
Rok na to, roku 1722, byl stádlecký statek prodán českobudějovickému měšťanovi
Vavřinci Antonínovi Preinhelterovi z Heltenberka (+1741).
Po něm jej dědila vdova Marie Magdalena rozená Hohensteinová a pak nevlastní
dcera Karolína rozená z Gube, vdaná za Antonína Karla Schönpfluga z Gamsenberka
(1744). Tento Antonín Karel dal přestavět obnovenou tvrz na zámek v barokním
stylu. Synovec Karla Antonína, Kajetán Schönpflug z Gamsenberka, vyměnil roku
1801 na zámku střešní krytinu, prejzy nahradil taškami.
Po Kajetánově vdově, Anně Schönpflugové z Gamsenberka, rozené Mandlíkové,
roku 1848 zdědila stádlecký statek její neteř, svobodná paní (baronka) Barbora
Fellnerová z Feldegu, rozená Winzigová. Po ní následovaly jako majitelé statku její
děti, nejdříve nejstarší syn Adolf Fellner z Feldegu (+1859), poté mladší syn Karel
Fellner z Feldegu (+1891) a nakonec dcera Anna, provdaná Zipserová.
Chytilův Adresář království českého uvádí roku 1913 jako majitele velkostatku
Rudolfa a Julii Rapplovi. Správcem byl Antonín Sekera. Velkostatek vlastnil lihovar a
cihelnu.
FOTO 62
Stádlecký zámek stojí na jihovýchodní straně náměstí. Je to jednopatrová čtyřkřídlá
budova kolem obdélného dvora. V ose pozdně barokního průčelí, členěného
plochými pilastry, předstupuje balkón podepřený sloupky. Nad hlavní římsou je po
celé její délce barokní volutový štít, uprostřed zakončený bání. Pod balkónem je
průchod na dvůr, s přízemními arkádami na úzkých protilehlých stranách.
K zámku náleží i rozlehlý zámecký park, který je v současné době neudržovaný.
Syn známého vynálezce Dr. Ing. Františka Křižíka Jan Křižík vyženil roku
1919 sňatkem s Annou Rapplovou statky Stádlec a Oltyni. V padesátých letech byl
jejich majetek zestátněn. V letech 1948 - 1998 v zámku sídlilo zemědělské učiliště.
V roce 1992 se o objekty a pozemky přihlásil syn bývalého majitele Jan Křižík,
žijící v USA. Roku 1994 mu byl veškerý majetek vrácen.
FOTO 1
STÁDLEC OD POLOVINY 19. STOLETÍ DO SOUČASNOSTI
V polovině 19. století se stavěly silnice k Opařanům (1845), k Sitinám (1855) a
přes řeku k Soběslavi (1857 – 1862). K výrazným změnám došlo i na náměstí. V
letech 1856 – 1857 byla položena dlažba, roku 1858 se zavezl rybník (dnešní
Stromovka) a o dvacet let nato byly vysázeny stromy.
Trhy na zboží a dobytek se konaly ve Stádlci od roku 1852. V roce 1865 dostala
obec Stádlec povolení pro konání tří výročních trhů. Na základě tohoto se potom
stádlečtí domnívali, že jsou městečkem. 1908 se pak obec dotázala správního soudu,
zda správně užívá titul městys. Soud rozhodl, že označení městys je používán
neoprávněně. K oficiálnímu povýšení na městys došlo až usnesením vlády
Československé republiky 6. března 1925.
Městys v názvu Stádlce byl používán až do reformy samosprávných územních
celků Československé republiky v 50. letech 20. století. Touto reformou bylo
označení „městys“ odňato. Teprve v roce 2011, na základě žádosti zastupitelstva
obce, bylo označení „městys“ pro Stádlec opět vyžádáno. Žádosti bylo vyhověno a
téhož roku byly městysi Stádlec přiděleny také symboly – znak a vlajka.
V roce 1874 byla ve Stádlci založena Občanská záložna. Dva roky nato byla
zřízena četnická stanice.
Roku 1905 přibyl samostatný poštovní úřad, umístěný v budově velkostatku.
Předtím patřil Stádlec poštou do Opařan. Pod stádleckou poštu náležely obce a osady
Stádlec, Hajky, Kozín, Křída, hájovna Liška, Podhrázský mlýn, Rataje, Sitiny,
Slavňovice, Staré Sedlo, Šifnerův mlýn a Vodárna. První poštmistrovou byla až do
roku 1925 Agáta Kasalická. V roce 1925 byl na poštovním úřadě zřízen státní telefon.
Roku 1947 získala pošta samostatný domek na náměstí. Roku 1966 byla zřízena
automatická telefonní ústředna. V 90. letech působil na poště vedoucí a čtyři
doručovatelé. K stádlecké poště tehdy náležely obce Stádlec, Dobronice, Hájky,
Kozín, Křída, Ovčín, Papírna, Rataje, Řeka, Sádky, Sitiny, Slavňovice, Staré Sedlo a
Větrov.
Roku 1912 zřídil Antonín Vaněk, rolník ve Stádlci, 2 elektrárny (první na
Papírně a druhou v Dobronicích). Síť vedla do Dobronic, Stádlce, Opařan, Bernartic a
Rataj. Tyto elektrárny byly roku 1923 zrušeny a síť převzal Jihočeský elektrárenský
svaz. Roku 1929 bylo instalováno veřejné osvětlení.
Na základě rozhodnutí ministerstva vnitra byl 23. června 1923 dosavadní název
obce Stálec změněn na úředně stanovený název Stádlec.
Od 15. srpna 1925 získal Josef Legát, hostinský v Opařanech, povolení
provozovat autobusovou linku a to třikrát denně ze Stádlce do Tábora. V roce 1928
zavedl elektrotechnik ve Stádlci, Alois Hořejší, osobní autodopravu.
V roce 1926 byl jmenován prvním obvodním lékařem MUDr. Bohumil Bazal.
Koncem roku obecní zastupitelstvo schválilo stavbu obecního domu pro obvodního
lékaře. Dokončen byl v červnu 1928. Od roku 1932 působil ve Stádlci MUDr. Evžen
Kajzermann, který roku 1938 zřídil Poradnu matek a dětí. V roce 1954 přibyla zubní
ordinace.
Roku 1932 byl ustanoven lesní hospodář nad obecními lesy. Stal se jím lesní
správce z Dobronic Jan Šonka.
Ještě na konci války se začalo jednat o zřízení kina ve Stádlci. Bylo rozhodnuto
o jeho umístění do bývalé synagogy a zahájeny svépomocí adaptační práce. 9. února
1946 byl uspořádán na sále ples na oslavu zprovoznění kina. Následně o půlnoci
zahájilo kino provoz promítáním prvních grotesek. Roku 1960 byl dokončen nový sál
s parketovou podlahou, přísálím, šatnou a sociálním zařízením. Vznikl tak
plnohodnotný kulturní dům. Roku 1972 došlo k zastropení jeviště.
Roku 1946 byla v obci ustanovena „Rada žen“. Předsedkyní byla zvolena
Františka Jílková. Na popud této rady byla v č. p. 47 zřízena prádelna a byl zakoupen
elektrický mandl.
Za pomoci všech občanů byl roku 1950 zřízen v obci nový obecní rozhlas s 12
ampliony.
Jednotné zemědělské družstvo bylo založeno ve Stádlci roku 1952. Téhož roku
17. srpna došlo k rozorání mezí. V roce 1960 došlo ke sloučení s JZD v Hájkách,
Křídě, Slavňovicích a Starém Sedle. Prvním předsedou sloučených JZD se stal Matěj
Špindrel z Mokrého Lomu u Trhových Svinů.
Roku 1953 se místní národní výbor přestěhoval do domu po Arnoštu
Kokrháčovi (č. p. 22). V roce 1959 začal MNV vydávat časopis Rarášek. Řídil jej
učitel Jiří Antonín Švec.
Roku 1967 došlo ke stavbě administrativní budovy MNV, kde v té době mělo
kanceláře i JZD. Po třech letech se tak MNV mohl přestěhovat ze staré budovy na
náměstí, která již naprosto nevyhovovala.
FOTO 6
V roce 1953 byl v bývalém hostinci „Panská“ (č. p. 44) otevřen obchodní dům
„Seplo“. Roku 1962 byl předělán na samoobsluhu, kde kromě potravin bylo i
oddělení průmyslového zboží. Do místnosti vedle samoobsluhy byl převeden prodej
mléka a pečiva. V domě u Šebelů byla zřízena roku 1964 prodejna textilu.
Roku 1965 byla ve Stádlci za spolupráce Komunálních služeb Bechyně a
Soběslav zavedena i řada služeb. V místnosti v bývalé kampeličce bylo zřízeno
Kadeřnictví. Začala také fungovat Sdružená sběrna obstarávající opravy bot,
punčoch, rádií, elektrických přístrojů i praček a dále praní prádla a barvení šatstva.
Roku 1974 bylo v prostoru mezi silnicí a rybníkem Petrovský vybudováno
stavební četou důchodců nové nákupní středisko Jednoty.
FOTO 15
FOTO 63
Roku 1955 byla postavena autobusová čekárna.
Roku 1972 byl zavezen rybník Dolíška. Rok na to došlo ke kabelizaci telefonní
sítě po Stádlci a byla zahájena výstavba kanalizace. Roku 1990 se začal v obci
budovat vodovod.
Prvními soukromými podnikateli v obcích se stali Miluše Doubková,
zahradnice ve Slavňovicích, Milan Pinc, jenž provozoval elektroservis a vybudoval
malou vodní elektrárnu na rybníce „Mlýnský“. Dnes převzal žezlo v rodinném
podniku syn Marcel. Josef Koukal zbudoval malou vodní elektrárnu na „Oltyňském“
potoce (u splavu). Autoopravnu provozuje ve Stádlci pan Martin Troška, který
pokračuje v díle svého otce Pavla, který zahájil činnost v roce 1990. V roce 1991
zřídila Miluše Némethová bistro „Na rynku“. Miroslav Hořejší z Hájků provozuje
pilu, vyrábí stavební řezivo a na automatické lince vyrábí brikety z pilin.
V současnosti zde nabízí své služby další živnostníci – např. soukromě
hospodařící rolník ve Slavňovicích Josef Volavka, pokrývačské a klempířské práce
nabízí Jaroslav Ťoupal, Rudolf Andráš, František Andráš a Jan Šindelář. Obkladačské
a drobné zednické práce provádí pan Petr Heřmánek. Ve Starém Sedle provozuje
holičství a kadeřnictví paní Lenka Svobodová.
Od roku 1990 se chovem chladnokrevných koní zabývá Ing. Eva Matyšová.
V současné době má ve svém hospodářství 6 chovných klisen plemene Slezský
norický kůň. Klisny jsou zapsané v plemenné knize a zařazeny do Národního
programu na zachování genových zdrojů.
V roce 1997 zahájila Irena Průšová činnost turistické jízdárny a jezdeckého
oddílu ve Starém Sedle „Pony Cross“. Nabízí nejen rekreační projížďku na koni, ale i
profesionální výcvik.
Na přelomu 20. a 21. století byl Stádlec postižen živelnými pohromami. Dne 6.
července 1999 to bylo krupobití nebývalého rozsahu, které poškodilo většinu střech.
V srpnu roku 2002 byly obce Stádlec a Slavňovice postiženy velkými záplavami.
FOTO 60
FOTO 61
OBCE VE SPRÁVNÍM OBVODU MĚSTYSE STÁDLEC
Staré Sedlo
Nejstarší písemnou zmínku o obci nacházíme přibližně roku 1412 v kšaftu
(závěti) Diviše z Kraselova. Zde zapsal veškeré svoje zboží v Dobronicích, zejména
čtvrtinu tvrze a vesnice svoje Dobronice, Rataje, Staré Sedlo svým vlastním bratrům
Vojtěchovi, Janovi a Lipoltovi z Kraselova. Další zpráva je z 10. prosince 1443.
Tehdy Jan mladší z Malovic prodal „tvrz svou Dobronice s poplužím, podacím,
rybníky, lesy za řekou s lesem slove Borečný, ves celou kromě což bylo záduší, řeku
pod tvrzí, mlýn s rybářem, potok ježto teče mimo tvrz, pacht v Třemešné, lán v
Makově, ves celou Staré Sedlo, louku mezi Stadlcem a Starým Sedlem a lány v
Ratajích“ Rynartovi od Dubu.
V pozdější době bylo Staré Sedlo sídlem samostatného statku. Statek měl Jan
Jiří Hozlauer z Hozlau na Dobronicích. Po Bílé hoře byl mu statek dne 9. listopadu
1622 za účast na stavovském povstání konfiskován. Prodán byl jeho bratru
Bohuslavu Nestorovi Hozlauerovi z Hozlau 26. srpna 1623. Roku 1623 je zde uváděn
Jan Kafka z Říčan, „seděním na Starém Sedlišti“. Ten ale statek neudržel a byl
prodán majitelům Dobronic.
Roku 1654 je uváděno v Berní rule pouze pět gruntů - Jan Nováček, Václav
Slabej, Adam Hluchej, Jan Pekař a Mikuláš Jadrnej. Další tři půlláníci a tři zahradníci
jsou zmínění jako stavení pustá (Vlkovský, Matoušovský, Šmejkalovský, Bílýho,
Brzobohatýho a Nováčkova). Poznámka v Berní rule: „Pole zde většinou pusté leží a
lesem zarostlé. Zahrady mnoho let dokonce pusté a lesem zarostlé.“ Je vidět, jak
těžce dopadla třicetiletá válka na Staré Sedlo.
Roku 1789 žilo v 19 domech 113 obyvatel. Roku 1850 ve Starém Sedle
hospodařilo ve 30 číslech popisných 16 sedláků, 8 domkářů, hajný František Cihlář,
hospodský František Rosenberg a kovář Karel Kratochvíl.
V roce 1912 byl do Starého Sedla zaveden elektrický proud a uprostřed obce
vysázeny lípy.
Do roku 1918 patřilo Staré Sedlo pod politickou obec Dobronice. Prvním
starostou byl zvolen v samostatné obci Josef Hladký z č. 11.
Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 odešli i ze Starého Sedla muži do
války. Domů se již nevrátil Jan Pěchota č. p. 2, Jan Mála č. p. 10, Josef Hladký č. p.
11, Jan Svoboda č. p. 16, Jan Dlouhý č. p. 20, Josef Svoboda č. p. 30 a Jan Franěk č.
p. 36. Roku 1924 byla na jejich památku umístěna pamětní deska na místní kapličce.
FOTO 2
V rámci první pozemkové reformy došlo k oddělení pozemků od Velkostatků
Stádleckého (1919), Bechyňského (1922) a Ratajského (1923). Tyto pozemky byly
pronajaty malým hospodářům v jednotlivých obcích. Část lesů byla prodána
jednotlivým obcím. Vzniklo lesní družstvo, které se staralo o lesy původně patřící
pod panství Bechyňské.
Roku 1925 bylo ustaveno Vodní družstvo, jež v letech 1929-1930 provedlo
meliorace a odvodnění pozemků. V roce 1928 byla vybudována silnice ze Starého
Sedla do Křídy. Roku 1947 došlo k úpravě návsi a cest, při které byl zrušen rybníček.
Obec provozovala také místní veřejnou knihovnu.
Již 18. prosince 1945 bylo ve Starém Sedle založeno Zemědělské strojní
družstvo, které bylo přeměněno v roce 1949 na JZD.
5. prosince 1959 byly sloučeny obce Stádlec, Staré Sedlo, Křída a Slavňovice
pod společný MNV ve Stádlci. Následující rok došlo i ke sloučení JZD.
V roce 1974 byla postavena prodejna ve Starém Sedle. Dnes již svému účelu
neslouží. Nachází se na návsi na místě bývalého obecního domu.
Hájky
Osada Hájky, též Hájek nebo Hájkov, vznikla teprve na počátku 19. století.
Poprvé je uvádí Matriky narozených, oddaných i zemřelých fary Stádlec z let 1793 –
1821 jako „Chalupy na Hajkách“. Nejstarší je zde zápis v matrice zemřelých ze 17.
prosince 1793, že zemřel „Hrusska Ondřej chalupnik z nowych chalup“.
Původní jméno měla Hajko. Což bylo vlastně příjmení vzniklé ze jména Háj.
Sommer ve své práci „Das Königreich Böhmen“ (Království české) uvádí roku 1842
Haiko (Hagko) 13 domů a 119 obyvatel. František Palacký jméno obce uměle upravil
na Hájkov a tento tvar byl roku 1854 prohlášen jako úřední. Ale lidé si původní název
Hajko změnili do množného čísla na Hajky (= ves Hajků tj. rodiny Hajkovy). Toto
pojmenování se následně roku 1904 stalo i úředním.
Roku 1935 byly Hajky připojeny elektrickou sítí na transformátorovou stanici
obce Slavňovice. Po druhé světové válce vzniklo v Hájkách samostatné JZD, které
bylo roku 1960 sloučeno do JZD Stádlec.
FOTO 3
Křída
Patřila Záviši z Falkenštejna, který ji směnil roku 1287 společně se Stádlcem s
Jindřichem z Rožmberka. Od té doby náležela k Příběnicím. Roku 1323 ji vyměnil za
jiné zboží král Jan Lucemburský. V rožmberském urbáři před rokem 1374 je již ale
opět uváděna se 14 lány u Příběnic.
Nejstarší známé obyvatele Křídy nacházíme v dalším rožmberském urbáři z
roku 1433. Zmiňováni jsou: Michal Rychtář, Kokrha, Tomáš, jeho syn, Ondrášek,
Míka, Jakub, Jíra Blažek, Šimek, Král Vácha, Petr Šviha, Hule a Bera.
Roku 1604 byla již Křída držena ke stádleckému statku.
V Berní rule z roku 1654 nalézáme v Křídě následkem třicetileté války pouze 3
sedláky: Václava Sedláčka, Jana Sedláčka a Matouše Nováka. Ostatních 7
jednolánových
stavení: Kučerovský, Zubovský, Nápravovský, Kouřilovský,
Blažkovský, Varlochovský a Porchovský je zmiňováno jako pustých. Za vše
vypovídá poznámka berních komisařů „Všechny grunty jsou přes třicet let úplně
pusté, zkažené a zbořené. Role jsou ze 2/3 zarostlé velkým lesem, zbytek leží ladem.“
První tereziánský katastr uvádí roku 1713 10 hospodářů a Schallerův místopis
z roku 1790 17 čísel popisných.
4. března 1874 vypukl, nejspíš z neopatrnosti, ve stodole Václava Pouchy požár.
Rozšířil se na sousední stavení Josefa Kosa č. p. 5, Josefa Falady č. p. 4, Jana
Pecholta č. p. 3 a Františka Řezáče č. p. 25., až nakonec vyhořela téměř celá strana
vesnice.
Až do roku 1884 náležela Křída k politické obci Stádlec. V Křídě byl pouze
radní. Roku 1884 byla obec Křída od Stádlce oddělena jako samostatná obec
a prvním starostou byl zvolen Jakub Kos č. 33.
I na muže z této obce se vztahovala mobilizační vyhláška s povinností narukovat
do vyhlášeného válečného konfliktu v roce 1914. V této světové válce padli Josef
Vaněk č. p. 4, František Heřmánek č. p. 10, Josef Kolář, Karel Kolář, Josef
Baldýnský č. p. 24, František Marek č. p. 30 a František Hrych č. p. 32.
Roku 1920 začala stavba silnice Stádlec – Křída – Papírna, dokončená byla
v roce 1929. V následujícím roce 1930 bylo zřízeno meliorační družstvo a v roce
1934 došlo k elektrifikaci Křídy.
JZD bylo ve Křídě založeno roku 1949. Družstvo fungovalo samostatně až do
sloučení družstev 29. 5. 1960.
V prosinci 1959 byla Křída sloučena se střediskovou obcí Stádlec.
Roku 1973 byla vyasfaltována silnice z Křídy do Starého Sedla. Ve Křídě byla
v roce 1974 vybudována na návsi nová studna.
FOTO 4
Slavňovice
Původní jméno obce bylo nejspíše Slavoňovice tj. ves lidí Slavoňových.
Obec je poprvé zmiňována v rožmberském urbáři (Registrum bonorum
rosenbergicorum) vzniklém dle posledních studií před rokem 1374. Zde se píše:
„Bona in Przibieniczek …... 381. villa Slawnowicz continet XIII laneos, quorum
quilibet annuatim censuat per LXXVI gr.“ (Statek Příběničky …... 381. obec
Slavňovice s 13 lány, z kterých platí ročně 76 gr.).
V dalším rožmberském urbáři z roku 1433 nacházíme 9 usedlostí. Poprvé jsou
zde konkrétně jmenováni jejich majitelé: Kuba, Kadolt Kuba, Voršila vdova, Mareš,
Pešek syn Václavův, Martin, Pech, Petr Hošek a Vdova Dušková.
Až do 16. století náležely Slavňovice k Příběnicím. Roku 1530 se nacházely při
panství Bechyňském, kam se dostaly nejspíše se zbožím Sepekovským. Zdeněk
mladší ze Švamberka odprodal roku 1551 ves Oltyni s jinými osadami (mj.
Slavňovice) Jindřichovi Hozlaurovi z Hozlau. Ten je připojil k Dobronicím. Po jeho
smrti, v rámci dělení majetku získal jeho syn Kryštof Hozlaur z Hozlau po roce 1560
vsi Slapy a Oltyně včetně Slavňovic. Pod samostatným statkem Oltyně zůstaly
Slavňovice až do 3. března 1635. Tehdy prodal Bohuslav Nester Hozlaur z Hozlau
statek svůj slove Voltyni, totiž tvrz a ves, ves Slavňovice s dvorem poplužním …...
Janovi Kryštofovi Neychingerovi z Oberneychyngu a ten je připojil ke Stádlci. Další
osudy již Slavňovice nadále spojily se statkem Stádleckým.
V Berní rule roku 1654 je uváděno ve Slavňovicích pouze 5 sedláků: Matouš
Novák, Matěj Musil, Matěj Beránek, Václav Hlávka a Martin Hůrek. Zbylých 7
jednolánových stavení - Šimůnkovský, Mrázkovský, Valský, Kovářovský,
Novosadovský, Vítkovský a Mikšovský je vedeno jako pustých. I zde k nim museli
berní komisaři učinit poznámku „Všechny mnoho let pustý, zkažený a zbořený, role
větším dílem zarostlý, zbytek leží ladem.“ První tereziánský katastr roku 1713 uvádí
již 11 hospodářů.
Roku 1750 zde nalézáme 12 sedláků. Ke vsi náležel též mlýn Suchomelův, jež
vrchnost prodala roku 1785 s právem zákupním a s povinností, že mlynář sám musí
opravovat jez. A Jaroslav Schaller ve své „Topographie des Königreiches Böhmen“
(Topografii Království Českého) uvádí k roku 1790 19 čísel popisných.
Taktéž slavňovičtí muži byli povinní bojovat v letech 1914 až 1918 v první
světové válce. Ze Slavňovic položili život za císaře pána Josef Kozojed č. p. 4, Josef
Veselý č. p. 5 a Antonín Popelka č. p. 19. Roku 1925 jim věnoval místní Sbor
dobrovolných hasičů s korporací obce Pamětní desku na kapličce Panny Marie
umístěné na návsi.
Roku 1929 došlo k připojení Slavňovic k elektrickému rozvodu z Jihočeského
elektrárenského svazu.
FOTO 5
U řeky Lužnice tábořilo v letech 1938 a 1939 11. junácké středisko z Prahy.
Pobýval zde také vůdce tohoto střediska pplk. Bedřich Valla, zakladatel branného
skautingu. Za protektorátu byl členem několika odbojových skupin. V roce 1944 byl
v Itálii zatčen gestapem a následně vězněn v Malé pevnosti Terezín. Dožil se sice
osvobození, ale na útrapy věznění zemřel 20. 5. 1945. Na jeho památku nechal po
válce na místě skautského tábora postavit na vlastní náklady pan Šebele, obchodník
ze Stádlce, pomník. Jelikož byl tento pomník zanesen jako bod v kartografických
mapách, nedošlo po roce 1948 k jeho likvidaci.
FOTO 54
V 50. letech i ve Slavňovicích existovalo samostatné JZD, sloučené v roce 1960
se Stádleckým. Také obec Slavňovice byla připojena v prosinci 1959 ke střediskové
obci Stádlec.
DĚJINY FARNOSTI A SAKRÁLNÍ PAMÁTKY
Před rokem 1784 byly Stádlec a Křída přifařeny k Bechyni, Slavňovice do roku
1786 k Jistebnici. Roku 1786, kdy kaple byla filiální, patřila celá nynější osada
stádlecká k farnosti Opařanské.
Dvorským listem ze dne 10. dubna 1787 kooperator opařanský byl přeložen do
Stádlce a erekční listinou ze 4. prosince 1797 a vládou 3. června 1793 zřízena lokalie.
K stádlecké lokalii byly přiděleny vsi Stádlec, Křída a Slavňovice, osada Hájky a
jednoty Sitiny, mlýny Podhrázský a Šifnerů, dvory Odměny, Hartman a Vaněk na
Lužnici, myslivna Liška, Rybák a Rybárna na Lužnici. Dne 12. ledna 1857 byla
lokalie povýšena na faru.
Před založením stádleckého hřbitova byli zdejší katoličtí obyvatelé nuceni
pohřbívat své zemřelé až na hodušínském hřbitově. Původní hřbitov, pro který dala
vrchnost místo, byl menší. Roku 1797 zde byla při tehdejší zdi postavena
vrchnostenská hrobka. Později byl hřbitov o polovinu rozšířen a tak se hrobka ocitla
uprostřed. K dalšímu rozšíření hřbitova došlo roku 1953.
FOTO 65
Roku 1960 byl pak zřízen na hřbitově urnový háj a v roce 1990 postavena smuteční
síň. Před hřbitovem stojí kaple Svaté Anny, kterou zde nechali zbudovat roku 1809
Kajetán Schönpflug, rytíř z Gamsenberka, s manželkou Annou, rozenou
Mandlíkovou z Třeboně. Tento majitel panství nechal ještě postavit začátkem 19.
století směrem k Odměnám zděný sloup s obrazem svého jmenovce, Svatého
Kajetána.
FOTO 8
Stádlec
Stádlec nikdy neměl vlastní samostatný farní kostel. Jako takový se používá Kaple
Bolestné matky Boží. Nechal jí vystavět Jan Norbert hrabě z Pötingu roku 1712,
uvnitř zámku v byzantském slohu. Původně byla zakončena kopulí, jež se pnula až do
druhého patra a byla vyzdobená freskami. Obě dvě chrámové lodě měly nižší klenutí.
Kapli posvětil 25. září 1713 Václav Straka, děkan v Týně nad Vltavou a
arcibiskupský vikář. Jelikož měla kaple jen jeden vchod, neměli věřící snadný přístup
do sakristie ve vedlejší lodi. Roku 1857 tak byla z bývalé prádelny zbudována nová
sakristie s vlastním vchodem vpravo od hlavních dveří. Vchod na kůr ze zámku byl
zazděn a vlevo od hlavního vchodu byly roku 1867 prolomeny nové dveře na
kruchtu. Když se v roce 1876 objevily velké trhliny ve zdech zámku i kaple, byly
kopule i klenby sneseny.
Na hlavním oltáři je obraz Bolestné matky Boží z roku 1857, od akademického
malíře Jana Herzoga z Plzně. Jsou zde také ostatky sv. Viktora a sv. Aurelie. Boční
oltáře jsou sv. Anděla strážného a sv. růžence. Až do Josefínských reforem a znovu od
roku 1858 se o kapli staralo Bratrstvo sv. růžence.
Na náměstí býval rybníček a vedle něho byly pískovcové sochy sv. Jana
Nepomuckého a sv. Floriána. Socha svatého Jana Nepomuckého byla vystavěná roku
1780 nákladem Vojtěcha Schönpfluga z Gamsenberka, což připomínal znak tohoto
rodu, jenž ale pozdější majitel panství Adolf Fellner z Feldegu dal odsekat. Roku
1858 byl rybníček zavezen a socha byla přenesena před zámecký dvůr.
FOTO 68
FOTO 69
Pod rybníkem Dolíškou (naproti č. p. 120) původně stával dřevěný kříž, jenž zde
nechala postavit roku 1847 Anna Schönpflugová z Gamsenberka rozená Mandlíková.
Roku 1871 jej nahradil železný kříž na kamenném podstavci, na náklad 45 zlatých od
sládka Matěje Wolfa a jeho manželky.
Při silnici k Slavňovicím (naproti č. p. 113) také původně stával dřevěný kříž.
Místo něho dala Barbora Fellnerová z Feldegu postavit v 50. letech 19. století železný
kříž na kamenném podstavci.
I při silnici k Opařanům (před budovou JZD) býval dřevěný kříž. Místo něho dal
roku 1845 postavit Živnostenský cech ve Stádlci kříž kamenný.
Na stráni při staré silnici k Slavňovicím stávaly kdysi tři dřevěné kříže a říkalo se
zde „U třech křížů“. Roku 1820 zde Kajetán Schönpflug z Gamsenberka dal zbudovat
kapli, od níž vedla krásná cesta až k zámku. Roku 1856, při zakládání nového
zámeckého parku však byla zrušena. Kaple vydržela až do roku 1876, kdy byla z
iniciativy Jana a Karla Fellnerů z Feldegu zbořena a v následujícím roce 1877
nahrazena novou v původní podobě.
Při silnici k obci Hájky stojí votivní sloup s obrazem svatého Donáta. Původní
obraz byl malovaný od faráře Viktora Michky. Pozdější, vypalovaný na dřevě,
zhotovil Josef Patera v klášteře ve Lnářích. Sloup byl postaven roku 1820 z popudu
Kajetána Schönpfluga z Gamsenberka.
Při polní cestě ke Starému Sedlu stojí kaplička svatého Vojtěcha. Nechal ji zde
vystavět pravděpodobně Vojtěch Schönpflug z Gamsenberka roku 1801.
Při silnici ke Křídě stojí sochy sv. Jana a Pavla.
V lese nad Lužnicí stojí velký železný kříž. Postaven byl za Karla a Josefa
Fellnerových z Feldegu na památku jejich staršího bratra Adolfa, majoritního pána na
Stádlci, jenž se utopil při koupání v Lužnici 3. července 1859.
Při silnici k Sitinám původně stával dřevěný kříž, postavený r. 1822 Václavem
Svobodou ze Starého Sedla. Roku 1919 byl zrušen a spálen. Mezitím zde nechali
roku 1915 postavit sousedé Josef Šnejd, Josef Flígr, Václav Studnička, Jan Urban,
Tomáš Veselý a František Zvonař na paměť světové války křížek železný na
kamenném podkladě.
Hájky
Dříve byl v Hájkách umístěn zvon na dubu Josefa Bohatého č. p. 3. Později byla
vystavěna osadou Hájky kaple svatého Josefa. Materiál na stavbu darovali Karel a
Josef Fellnerové z Feldegu. Obraz svatého Josefa daroval farář Jan Podlaha.
Staré Sedlo
Kaplička na návsi je z poloviny 19. století. Na průčelí nese desku se jmény vojáků
padlých v 1. světové válce. Ve zvonici byl původně zvon svatý Václav, zrekvírovaný
roku 1943 pro válečné účely. Jan Křižík zakoupil nový zvon, nynější svatou Voršilu.
Na křižovatce hlavní komunikace s bývalou cestou vedoucí kolem rybníků ke
Stádlci stojí velký kamenný kříž. Po větrné smršti roku 1931 byl opraven.
Slavňovice
Na návsi stojí kaple Panny Marie postavená roku 1820 obcí Slavňovice.
Na rozcestí k Hájkům se nachází železný kříž na kamenném podstavci. Nechala jej
zde postavit Anna Hořejšová, manželka Matěje Hořejšího ze Slavňovic č. 1.
U řeky Lužnice stojí kříž na památku Josefa Fuky, který se zde roku 1927 utopil.
Křída
Na návsi stojí kaple Panny Marie, postavená roku 1822 obcí Křída.
U silnice na Papírnu býval dřevěný kříž. Postavil jej zde František Heřmánek, sedlák
ve Křídě roku 1826. Roku 1864 ho nahradil syn František Heřmánek křížem
kamenným.
Na vršku zvaném „Věžička“, u silnice na hranici katastru Křídy a Starého
Sedla, se nalézá zděný votivní sloup. Jsou na něm umístěny obrazy na zinkovém
podkladu Panny Marie Lurdské a svaté Markéty. Sloup postavil Jakub Kos z č. 33.
Při silnici směrem ke Stádlci v místech, kde se říká „na Struhách“, vystavěl roku
1858 Josef Kouba z č. p. 10 křížek na kamenném podstavci.
Další železný křížek na kamenném podkladě je pod hrází rybníka „Pustý“.
Postavil jej roku 1905 František Soldát na památku syna Jana Soldáta, který se zde
nešťastnou náhodou na čekané zastřelil.
FOTO 9
DĚJINY ŽIDOVSKÉ KOMUNITY VE STÁDLCI
Židovské osídlení ve Stádlci je doloženo od 2. poloviny 17. století. Roku 1702
tvořili židé asi 3 % obyvatel. Náboženská obec byla založena pravděpodobně v
polovině 18. století. Počet židovských obyvatel se postupně měnil. V roce 1723 žily
ve Stádlci 3 židovské rodiny, v roce 1747 6 rodin, v roce 1783 10 rodin, v roce 1793
13 rodin (70 osob) a v roce 1840 již 18 rodin. Roku 1880 je zde evidováno 77 osob
židovské víry a od té doby počet židovských obyvatel postupně klesal – v roce 1890
zde žilo 63 osob, roku 1900 26 osob a v roce 1930 již pouhých 6 osob. Z přehledu je
patrné, že k největšímu úbytku židovských obyvatel došlo v důsledku stěhování do
měst mezi léty 1890-1900. Roku 1925 byla židovská náboženská obec připojena k
táborské.
Během 18. století došlo i ve Stádlci k separaci židovského obyvatelstva. Tzv.
„židovská ulička“ vznikla na začátku staré cesty vedoucí do Starého Sedla. Roku
1727 to byl pouze 1 domek, 1793 5 domků a před rokem 1849 již 9 domků. Další
skupina židovských domů se vytvořila za jihozápadním rohem náměstí. Roku 1793 se
zde nacházely 3 domky a před rokem 1849 již 6 domků. Oba okrsky odděloval
Petrovský rybník. Před rokem 1847 k nim přibyl ještě třetí okrsek tří domů na
východním okraji obce u silnice, vedoucí dnes k řetězovému mostu přes Lužnici.
Synagoga, dnes č. p. 109, byla postavena v „židovské uličce“ mezi léty 1730 –
1740. Jedná se o jednoduchou stavbu s uličním průčelím členěným pilastry. Stavebně
s ní souvisí sousední patrový obecní dům, sloužící dříve jako židovská škola a
služební byty židovské obce. Postavený byl zřejmě v 1. polovině 19. století. Po roce
1945 byly obě budovy využity ke kulturním účelům jako kino, divadlo a knihovna.
Židovský hřbitov se nachází 1 km jižně od obce, v polích u rybníčka. Založen
byl v letech 1812 – 1814. Na ploše 539 m2 je dochováno téměř 100 náhrobků.
Nejstarší z nich je z roku 1821. Pochovávali se zde až do 2. světové války židé nejen
ze Stádlce, ale i z Opařan a z Ratají. Z ohradní zdi a márnice zbyly jen malé zbytky
zdiva. V nedávné době byl židovský hřbitov vyčištěn a náhrobky postaveny.
FOTO 10
Nejvýznamnějšími osobnostmi, jež pocházely z židovské komunity ve Stádlci,
byli sourozenci Šalomon a Josef Žaludovi.
Mladší Josef Žalud se narodil roku 1850. Byl právníkem a významným
činitelem česko - židovského hnutí, v letech 1883 – 1901 působil jako poslanec
zemského sněmu, v 90. letech 19. století též jako obecní starší města Prahy. Zabýval
se pojišťovacím, stavebním a vodním právem. Je autorem odborně právnických prací:
„Zákon o řízení exekučním a zajišťovacím“ (1898), „Přehled nejnovější judikatury a
literatury k exekučnímu řádu“ (1900), „Stavební řád pro království české“ (1902),
„Stavební řád pro královské hlavní město Prahu a předměstí a města Plzeň a České
Budějovice“ (1902), „Obecní zřízení a řád volení v obcích království Českého“
(1907), „Lovecký zákon pro království České“ (1908), „O spodních vodách a jejich
zákonné úpravě“ (1911), „Volení do zastupitelstva obecního ve světle nálezů
správního soudu“ (1912) a „Nový zákon o přímých daních osobních“ (1914). Sepsal
také jednu knihu historickou „Z přítomnosti a minulosti Židů v Čechách“ (1892) a
kriminální příběh „Výstřel v mlze“. Věnoval se též překládání z maďarštiny a
němčiny. Přeložil např. „Učebnici dějin israelských a israelského náboženství“ (1902)
a „Učebnici mosaického náboženství a biblické dějepravy“ (1902) od Nathana Grüna
nebo povídku Ludvíka Augusta Frankla „Primátor“ (1893). Zemřel roku 1923 v
Praze.
16. listopadu 1942 bylo v rámci 2. táborského transportu odvezeno do Terezína
13 židovských obyvatel Stádlce a to Adolf Gerber s manželkou Reginou a synem
Arnoštem z č. 55, Karel Hájek (č. p. neznámé) Arnošt Kokrháč, bývalý majitel
koloniálního obchodu s manželkou Žofií a syny Rudolfem, Josefem a dcerou Annou z
č. 22, Bedřich Kummermann s manželkou Růženou a dcerou Věrou z č. 126 a
Hedvika Reinová s matkou Emou z č. 93. Všichni pak byli později přepraveni do
koncentračního tábora v Osvětimi, odkud se téměř nikdo nevrátil. Přežila pouze Anna
Kokrháčová, ale ta po válce odešla do Švédska.
FOTO 11
FOTO 72
STÁDLEC A VÁLEČNÁ OBDOBÍ
Když v roce 1914 vypukla I. světová válka, Itálie se nepřidala na stranu svých
tehdejších spojenců Rakouska-Uherska a Německa, ale vyhlásila neutralitu. Roku
1915 se za příslib získání do té doby rakouských území, Tridentska a Jižních Tyrol,
přidala do války po boku Velké Británie, Francie a Ruska.
Rakousko-Uhersko mělo obavu, že území Tridentska, jež sousedí přímo s Itálií,
se stane válečnou zónou. Rozhodlo proto, že ženy, děti a starci z jižní části Tridentska
budou dočasně přemístěni do vnitřních zemí – Tyrolska, Horních a Dolních Rakous,
ale i do Čech a na Moravu.
A tak se část těchto válečných uprchlíků dostala i do Stádlce. Konkrétně 6.
června 1915 sem přijelo 54 osob ze špitálu z lázní Levico. A dále 36 dalších osob z
obcí v okolí Levica (Calcenarica al Lago, Caldonazzo, Borgo Valsugana a Castello
Tesino), ze správního střediska Trento i od jezera Lago di Garda (Drena, Arco, Riva
del Garda, Mezzolago a Mori). Doprovázel je farář z Levica P. Matheus Holzhauer.
Ve Stádlci je dostal na starost zdejší farář P. Viktor Michka. Práce schopní
pomáhali obyvatelům Stádlce v zemědělství. Ostatní dostávali od státu válečné
vyživovací příspěvky. I zde v Čechách, vzdálení od domova, udržovali italští
uprchlíci mezi sebou vzájemné styky. Jelikož jsou velmi zbožní a řada z nich,
zejména z údolí Valle di Ledro, se dostala na Příbramsko, stalo se místem jejich
setkávání poutní místo Svatá Hora. 60 osob ze Stádlce tak vykonalo 14. července
1918 pouť na Svatou Horu.
Domů do Tridentska se vraceli 20. prosince 1918, vlakem ze stanice JistebniceBožejovice.
FOTO 12
O II. světové válce poskytují kroniky pouze okrajové informace. Dozvídáme se
z nich, že na sklonku války se v trojúhelníku Opařany - Stádlec - Sítiny utábořila
početná skupina vojáků SS. V dnešní opařanské léčebně byl německý polní lazaret.
Na druhé straně řeky bylo vidět okopy sovětských jednotek. Obyvatelé samoty Hájky
se raději přestěhovali jen s nejnutnějším majetkem k příbuzným do Stádlce. Nejistota
trvala více než týden. Německá kolona se vzdala 11. května 1945, čímž tímto dnem
skončila válka pro stádlecké občany, kteří sovětským vojákům připravili slavnostní
přivítání. O této události svědčí pamětní deska umístěná na budově stádleckého
zámku.
Dále nalézáme zmínku o tom, že za II. světové války se několik mužů ze
Stádlce, např. pánové Tebich a Tomeš, podílelo na šíření protiněmeckých tiskovin.
Ve Stádlci byl v roce 1933 postaven ve Stromovce památník padlým vojínům
v I. světové válce. Vznikl z podnětu spolku Čtenářsko-ochotnického „Jablonský“.
Mohylu z kamene zhotovil místní zedník František Dlouhý. Slavnostní odhalení
pomníku bylo 28. října 1933, k 15. výročí vzniku republiky. Z pamětní desky
umístěné na památníku se dozvíme jména obětí této války. Čteme zde tato jména:
Antonín Bohuslav, František Flígr, Jaroslav Hartman, Josef Hejlík, Antonín Hořejší,
Vincenc Hrdlička, Josef Jedlička, Rudolf a Otto Kokrháčovi, Rudolf Kupeček, Josef
Levý, Jan Mareš, Josef Masojídek, Josef Náprava, Václav Pánovec, Josef Studnička,
František Šifner, Josef Špindler, Josef Švadlena a František Trepka.
Po II. světové válce byl památník doplněn o mramorovou desku se jmény
stádleckých občanů, kteří zahynuli v průběhu nebo na následky útrap II. světové
války. Zvěčněna jsou jména Rudolfa Uhlíře, Věry Zenknerové, Václava Pelíška a
Antonína Kofroně.
Na pomníku však chybí jména židovských obětí, které se po válce již nevrátily
do Stádlce z nacistických koncentračních táborů. Toto je dluh stádleckých občanů
z minulosti vůči svým židovským spoluobčanům.
FOTO 7
ŠKOLSTVÍ VE STÁDLCI
ZÁKLADNÍ ŠKOLA
Škola byla ve Stádlci zřízena 1. prosince 1765. Tehdy svolila českobudějovická
konzistoř, aby úroky z nadace Alžběty Pilsové mohly směřovat k vydržování
schopného mistra školního, jenž by mládež učil náboženství a jiné potřebné věci.
Roku 1770 učil děti náboženství, hudbu, čtení a počítání. Původně kantora platilo
Bratrstvo svatého růžence a to 40 zl. ročně. Od vrchnosti dostával roční deputát 3
sudy piva, 1 strych a 2 věrtele pšenice, 7 strychů žita, 1 strych a 2 věrtele ječmene, 1
strych hrachu, 44 liber soli, 30 liber másla, 20 liber sýra a 9 sáhů dříví. Po zrušení
bratrstva za Josefa II. začala kantora vydržovat kompletně vrchnost. Jako poslední
dostával deputát od vrchnosti Vojtěch Hájek, jenž působil jako kantor do roku 1874.
Původní budova školy byla dříve sídlo panen, majetek stádleckého statku.
Podle ústního podání se mělo učit kdysi též v dřevěné chaloupce č. p. 48 a později v
budově farní č. p. 16. Do roku 1855 byla škola pouze jednotřídní.
V lednu 1855 školní komise požádala o zřízení druhé třídy a ustavení platu pro
podučitele. Žádosti bylo vyhověno a peníze, jež by se na druhý plat nedostaly, měly
být vzaty z přímých daní. Prvním známým podučitelem, se stal roku 1855 stádlecký
rodák Antonín Kratochvíl. Pro druhou třídu ale nebyla místnost. Proto se pronajala
místnost v č. p. 90, pro tuto potřebu za 60 zl. ročně. Nájem trval až do roku 1868, kdy
byla ke školní budově přistavěna druhá třída, nákladem 1.200 zl. Druhá třída byla
postavena v místě, kde se dříve nalézaly sklepy pro chalupu a ovčárnu. Sklepy bývaly
společné pro učitele i panskou čeleď, která bydlela v ovčárně. Stavbu provedl starosta
obce Jan Hořejší.
V srpnu 1881 rozhodla okresní školní rada pro velký počet žáků (268 pro 2
třídy) o rozšíření školy na trojtřídní. Než se postaví nová třída, měla se zatím najmout
nová místnost. Třetí třída se začala stavět 20. července 1882 a vyučovat se v ní začalo
2. ledna 1883. Časem byl zřízen kabinet a majitel panství pan Křižík zdarma
propůjčil místnost pro školní kuchyni.
Na začátku 20. století však již stará budova nevyhovovala. A to jak po stránce
technické: malé třídy s nízkými stropy, úzké chodby a kabinet malý, tmavý a vlhký,
tak po stránce hygienické: dřevěné záchody na školním dvoře a okna bez ventilací.
Od roku 1905 tak byla místní školní rada opakovaně vyzývána, aby konala přípravné
práce pro stavbu nové školní budovy. Tato to však pravidelně zamítala.
Teprve v roce 1928 předložila místní školní rada obecnímu zastupitelstvu plány
a rozpočty na zřízení nové školní budovy. Pro velké náklady (887.000 Kč) však ze
stavby čtyřtřídní školy sešlo. Roku 1934 bylo zamýšleno provést nástavbu staré
školní budovy, ale pro mělké základy, nedostačující pro velké zatížení nástavbou,
nebylo realizováno. Roku 1936 se počítalo s přestavbou staré školní budovy s
přístavbou. Plány a rozpočty byly schváleny, ale k celé stavbě opět nedošlo. Vyskytl
se návrh na stavbu nové školní budovy na horní části školní zahrady, tzv. „Štěpnici“.
Po schválení nových plánů a rozpočtů se začala stavět 29. listopadu 1937 nová
trojtřídní škola. Byly vykáceny stromy, vyklizeny ozdobné keře kolem plotů a začalo
se s odkopávkou ornice a úpravou terénu pro stavbu.
Po 9 dnech však byly práce zastaveny a přiškolené obce podaly návrh, aby byl
pro novostavbu školy zakoupen pozemek, který nabízel Čtenářsko-ochotnický spolek
„Jablonský“. Měřil 76 arů, byl celý oplocený a zčásti byl vysázen 230 ovocnými
stromy. Pozemek, který Spolku „Jablonský“ původně sloužil jako sad a cvičiště, byl
schválen a uznán za velmi vhodný. Plány a rozpočty se již neměnily. Se stavbou na
novém staveništi se začalo 17. prosince 1937 a k slavnostnímu otevření došlo 28. září
1938. Stavbu projektoval Josef Vrchota, stavitel v Opařanech a provedl architekt
Antonín Smrž, stavitel v Malšicích. Budova obsahovala 3 třídy, 3 kabinety, školní
kuchyni s umývárnou, školní šatnu, byt pro učitele a v suterénu 2 prostorné sklepy a
prádelnu. Celkové stavební náklady činily 320.000 Kč.
FOTO 13
Po roce 1989 měla škola dvě třídy s asi 30 žáky. Na přelomu tisíciletí klesl
počet žáků na 15. V roce 2012, právě z důvodu nízkého počtu žáků, došlo ke sloučení
Základní školy s Mateřskou a vznikl nový subjekt Základní škola a mateřská škola
Stádlec.
MATEŘSKÁ ŠKOLA
Mateřská škola byla zřízená ve Stádlci 27. září 1946. Nejprve sídlila v budově
národní školy. V letech 1961 – 1963 byla postavena nová budova, s vlastní jídelnou,
kuchyní a přilehlými prostory. Roku 1974 došlo v důsledku nedostatku vody k
prohloubení studny. V roce 1989 navštěvovalo 29 dětí mateřskou školu a 8 dětí jesle.
Pro nedostatek dětí byly jesle roku 1991 zrušeny. V roce 2000 byla mateřská škola
plynofikována.
FOTO 14
ŽIVNOSTENSKÁ ŠKOLA POKRAČOVACÍ
V roce 1891 byla zřízena při zdejší škole Obecná pokračovací škola řemeslnická. Do
školy docházeli učňové ze Stádlce, Slavňovic, Křídy, Opařan, Řepče, Oltyně, Starého
Sedla, Srlína, Podboří, Skrýchova a Nových Dvorů. Správci školy byly postupně
Josef Papač, Jan Mareš a František Brožek.
LIDOVÁ ŠKOLA HOSPODÁŘSKÁ
Byla založena výnosem Ministerstva zemědělství 8. dubna 1924. Vyučovat se na ní
ale začalo již 25. listopadu 1923. Školu navštěvovali žáci ve věku 14 – 16 let ze
Stádlce, Křídy, Slavňovic a Řepče. Správci školy byly Jan Mareš, V. Vízner a
Augustin Hašek.
MISTROVSKÁ ŠKOLA ZEMĚDĚLSKÁ
Jako pokračovatel Lidové školy hospodářské byla zřízena v budově školního statku
Mistrovská škola zemědělská. Vyučování bylo zahájeno 1. listopadu 1959. Tato škola
byla postupně přeměněna na SOU zahradnické. V roce 1988 postavilo učiliště nové
internáty. V roce 1989 mělo 192 učňů. Roku 1991 byl pod SOU přičleněn obor
konzervář a biochemik. Odborná praxe učňů probíhala v sousedním podniku Sempra,
který poskytl potřebné pozemky se záhony a skleníky.
FOTO 71
Byla též zahájena výuka na Rodinné škole. Následně ještě přibyl obor mlékař. Po
navrácení zámku panu Janu Křižíkovi zde působilo učiliště i Rodinná škola od roku
1994 v podnájmu. V rámci optimalizace školství bylo stádlecké Střední odborné
učiliště zemědělské v červenci 1998 zrušeno. Posledním ředitelem učiliště byl Ing.
Václav Královec.
FOTO 16
STÁDLECKÝ CECH A SPOLEČENSTVO ŽIVNOSTNÍKŮ
Na podzim roku 1750 se dohodli mistři všech poctivých řemesel ve Stádlci a v
sousedních obcích, že založí vlastní bratrstvo neboli cech. Předtím byli různě
roztroušeni u blízkých i vzdálených cechů v Hradišti Hory Tábor (dnešní Tábor),
Bernarticích, Bechyni, Milevsku a Sedlčanech. Žádost podaná Antonínu Karlu
Schönpflugovi z Gamsenberka, majiteli stádleckého panství, byla kladně vyřízena a
tak byl cech 6. prosince 1750 zřízen. Ještě téhož dne se přihlásilo 11 mistrů.
Inspektorem cechu byl jmenován urozený pan Heinrich Franz Faulhaber, obroční
stádleckého statku. Prvním starším cechmistrem byl ustanoven Jan Jiří Vilfert,
svobodný mistr zednický. Druhým starším cechmistrem byl zvolen Pavel Kratochvíl,
poddaný mistr kovářský. Přísedícím se stal Jan Veselý, poddaný mistr řeznický.
Dále patřili mezi zakládající členy: Jan Pelíšek, poddaný mlynář, Jiří Vurm,
svobodný kolář, Jiří Vyhnal, poddaný mlynář, Jiří Hořejší, poddaný tkadlec, Jakub
Frídl, poddaný tkadlec, Jan Jindra, poddaný tesař, Jan Veselý, poddaný řezník a
František Hartl, poddaný švec.
Do konce prosince 1750 přistoupilo k cechu dalších 6 mistrů: pekař Václav
Bakalář, truhlář Ondřej Patera, bednář Jakub Pokorný, krejčí Antonín Kursa, krejčí
Václav Fišer a kovář Jakub Menger. V průběhu následujících 9 let postupně přibyli:
mlynář Jan Svoboda, krejčí Matěj Kozibradka, punčochář Václav Kaun, Vojtěch
hrnčíř Mengler, krejčí Vojtěch Šimák, pekař Vavřinec Prül, mlynář Matěj Vodrážka,
krejčí Jan Pelíšek, tkadlec Vojtěch Vrchota, řezník Matěj Kuna, kolář Jakub Hroník,
cihlář František Kaun, švec Karel Last, kovář Václav Kratochvíl a mlynář František
Pelíšek. Během let 1760 – 1800 bylo připsáno mezi mistry dalších 28 řemeslníků.
Na začátku 19. století tak působilo v stádleckém cechu 61 kvalifikovaných
mistrů, z toho 9 krejčích, 8 mlynářů, 7 řezníků, 5 pekařů, 5 kovářů, 5 ševců, 4 tkalci,
3 zedníci, 2 koláři, 2 tesaři, 2 truhláři, 2 bednáři, 2 hrnčíři, 2 cihláři, 1 zámečník, 1
sklenář a 1 punčochář. Existovalo však v cechu i mnoho řemeslníků, kteří nedosáhli
hodnosti mistra.
Záznamy o cechu jsou vedeny v knihách Quartalbuch (kniha účetní),
Meisterbuch (kniha mistrů) a Zunftbuch (kniha cechovní). Nejmladší kniha cechovní
zaznamenává v letech 1825 – 1859 134 řemeslníků. Za 109 let trvání se vyskytovalo
ve stádleckém cechu na 400 řemeslníků. Za stejnou dobu prošlo cechem zhruba 1200
učedníků i tovaryšů. Každý rok tak odešlo do světa „na vandr“ nejméně 10 tovaryšů.
V době trvání cechu působil Stádlec jako hospodářský střed pro své okolí a tak zde
tehdy žilo až 1300 obyvatel.
Přísné cechovní řády byly sice uvolněny již za Marie Terezie, ale teprve 19.
století s sebou přineslo svobodu výroby i trhu. V celé Evropě byla vyhlášena
živnostenská svoboda. Po revolučním roce 1848 tyto trendy zvítězily i v Rakousku a
tak byly roku 1859 naše cechy zrušeny.
Po zrušení stádleckého cechu nahradil jeho činnost Živnostenský spolek ve
Stádlci. Ten s povolením pražského místodržitelstva převzal roku 1863 i cechovní
knihu. Prvními vedoucími tohoto spolku byli 10. září 1863 ve Stádlci zvoleni
František Hořejší za předsedu, František Dobeš za náměstka a Alois Kosobud,
František Lhota, David Samec a Antonín Sadil za členy výboru.
FIRMY PODNIKAJÍCÍ VE STÁDLCI
ZEMĚDĚLSKÉ DRUŽSTVO OPAŘANY SE SÍDLEM VE STÁDLCI
Zemědělské družstvo Opařany vzniklo 1. ledna 1976 sloučením čtyř družstev:
•
•
•
•
JZD Opařany
JZD „5. květen“ se sídlem v Řepči
JZD „9. květen“ se sídlem ve Skrýchově
JZD „XII. sjezdu KSČ“ se sídlem ve Stádlci
29. 4. 1976 bylo zapsáno do Obchodního rejstříku pod názvem Jednotné
zemědělské družstvo „9. květen“ nositel Řádu práce Opařany se sídlem ve Stádlci.
Složitý název vyjadřoval jakýsi kompromis vyplývající z názvů slučovaných
družstev.
FOTO 17
1. ledna 1978 převzalo družstvo Společný zemědělský podnik Opařany, který
vlastnil výkrmnu jatečního skotu na 1000 kusů.
V roce 1985 začala být postupně rozvíjena přidružená výroba – softwarová činnost
systémů Agrosoft a výroba stájových technologií.
28. prosince 1990 založilo družstvo jako jediný zakladatel družstevní podnik
Agrosoft. Tímto krokem oddělilo přidruženou výrobu.
V roce 1991 a v následujícím roce vrátilo družstvo cca 270 ha zemědělské půdy
vlastníkům půdy k soukromému hospodaření. V závislosti na vrácenou půdu se
průběžně vydával majetek v hodnotě cca 13,5 mil. Kč. Zároveň dochází k výraznému
poklesu v počtu pracovních sil.
22. května 1991 změnilo družstvo svůj název a začíná podnikat pod současným
názvem Zemědělské družstvo Opařany.
V roce 1992 prochází družstvo transformací. Do transformace se přihlásilo celkem
1022 oprávněných osob. Družstvo v té době hospodaří s majetkem v účetní hodnotě
cca 215 mil. Kč.
V současnosti družstvo obhospodařuje 4732 ha zemědělské půdy v 33 katastrálních
územích. Má cca 500 členů, 100 zaměstnanců a zabývá se výhradně zemědělskou
výrobou.
FOTO 18
BAUER TECHNICS, s.r.o.
BAUER TECHNICS je zaměřen převážně na velké projekty, resp. projekty „na klíč“
a velké, převážně exportní komplexní dodávky technologií, technologických celků
i celých staveb. Hlavní aktivity jsou v oblasti investičních celků - farem pro
zemědělství, ale i podniků pro potravinářství (zpracování masa, mléka,…),
uskladnění a zpracování zemědělských produktů (obiloviny,…), ale i ekologie uskladnění a zpracování exkrementů z farem včetně bioplynových reaktorů. Novou
aktivitou jsou technologie na výrobu biodieselu a etanolu.
FOTO 22
BAUER TECHNICS sídlí v Táboře (vedení firmy) a Stádlci (výroba, servis, montáže,
logistika) a nabízí základní aktivity, jejichž cílem je realizovat komplexní dodávku a
služby v co nejvyšší kvalitě a příznivé ceně.
Firma působí v bývalém areálu Sempry, který v roce 1998 zakoupila
DIVIZE KOVO VÝROBNÍHO DRUŽSTVA INVALIDŮ TÁBOR
Tato provozovna vznikla ve Stádlci roku 1947. Stalo se tak přemístěním výroby
upomínkových předmětů firmy Schneidler Broumov z Plané nad Lužnicí. Zasloužil
se o to zejména pan František Šebele. Provozovna byla umístěna v budově bývalé
obecné školy. V roce 1956 byla začleněna do nově vzniklého Výrobního družstva
invalidů DITA Tábor.
FOTO 20
V roce 1978 byla vybudována nová provozovna na kraji obce. Největší podíl
na postavení nové provozovny, její zprovoznění, nákup nových strojů i modernizaci
celého provozu měl pan František Šebele ml.
FOTO 21
Provozovna dlouhodobě vyráběla dětské nářadí, dále také ušní značky pro skot,
omezovače do dveří aut, pilové listy a různé rámy pro nábytkářský průmysl.
V současnosti je jejím hlavním programem výroba přesných výrobků z plechu a
profilů z oceli, nerezu a hliníku, zámečnická výroba a povrchová úprava v práškové
lakovně.
PILA STARÉ SEDLO, s.r.o.
Areál pily ve Starém Sedle patřil původně k majetku JZD Opařany se sídlem ve
Stádlci. V roce 1997 byl prodán panu Jiřímu Míkovi z Opařan. Firma vyrábí řezivo,
palety, bedny a jiný obalový materiál.
STÁDLECKÝ PERNÍK
Rodinná firma s dlouholetou tradicí, ve které pokračuje pan Martin Roth,
(navazuje na firmu založenou v roce 1913) nabízí hlavně perníková zdobená srdce a
další perníkové zboží, které vidíme na tradičních poutích, vánočních trzích nebo
posvíceních.
Kromě toho vyrábí i na zakázku ve větších sériích například perníková loga a
další upomínkové a reklamní perníčky.
SEMPRA
Působila ve Stádlci do roku 1993. Zabývala se pěstováním obilovin (pšenice,
ječmen), zeleniny (karotka, zelí, brambory, okurky, salát, paprika, kapusta, hrách,
cibule), ovoce (jablka, hrušky, jahody), školkařského zboží (meruzalka, bobulovité
ovoce, okrasné dřeviny), řezaných květin a zeleninové sadby. Vyráběla květinové
vazby.
FOTO 19
ŘETĚZOVÝ MOST
Řetězový most byl původně postaven v letech 1847-1848 na silnici z Písku do
Tábora přes řeku Vltavu, mezi obcemi Jamný a Temešvár na levém břehu a
Podolskem na pravém břehu. Projekt vypracovali inženýři Gassner a Bohuslav
Schnirch a stavbu provedla firma Lanna. Základní kámen k výstavbě řetězového
mostu u Podolska byl položen 26. května 1847. Byl postaven ze žulových kvádrů v
empírovém slohu. V hlubokém údolí Vltavy překlenul tento most řeku širokou téměř
80 m mostovkou zavěšenou na dvou řetězových pásech, podepřených na každém
břehu mostními branami (pylony), vysokými více jak 10 m. Konce řetězových pásů
byly zakotveny za branami do mohutných vyzděných bloků. Celková délka mostu
včetně kotevních bloků činila 157 m.
Na přelomu 18. a 19. století a v první polovině 19. století se u nás i v Evropě
stavělo velké množství řetězových mostů. U nás např. ve Strážnici, v Praze, Děčíně,
Chebu, Lokti, Žatci a jinde. Tento je však jediný, který se dochoval až do dnešních
dnů. U Podolska sloužil plných 113 let.
Ve třicátých letech však již řetězový most nepostačoval vzrůstajícímu provozu a
tak byl vedle něj postaven roku 1942 nový, železobetonový, 510 m dlouhý most.
Spolu tedy vedle sebe stály 18 let.
FOTO 78
V roce 1960 bylo rozhodnuto o snesení řetězového mostu, aby nedošlo k jeho
zaplavení právě napouštěnou Orlickou přehradou. Rok před tím, v roce 1959, byl
prohlášen Národní technickou památkou. Proto byla v 60. letech zamítnuta nabídka
na odkoupení mostu ze zahraničí. Roku 1961 byl most rozebrán na 2 000
jednotlivých kvádrů a 1 100 ocelových částí. Demontáž ocelové části provedla firma
VŽKG Hutní montáže Ostrava n.p., zděných pylonů (mostních bran) a kotevních
bloků firma Vodní stavby n.p. závod Orlík, podle předem vypracovaného projektu od
Státního ústavu dopravního projektování, pobočka Praha – pracoviště Liberec.
Jednotlivé prvky konstrukcí byly před rozebráním očíslovány. U jednoho pylonu byly
jednotlivé kamenné bloky označeny bílou barvou a arabskými číslicemi a u druhého
pylonu červenou barvou a římskými číslicemi. Průběh demontáže mostu byl
fotografován a filmován pracovníkem Střediska pro rozvoj silnic a dálnic v Praze.
Rozebraný most byl prozatímně uskladněn v Podolsku, v místě bývalého staveniště a
betonárky železobetonového mostu. Veškeré památné doklady ze stavby mostu byly
uloženy do tehdy Městského, dnes Prácheňského muzea v Písku.
Celkem bylo navrženo 13 lokalit, kde by mohl být řetězový most znovu
vybudován. A to v Klokotech u Tábora přes Tismenický potok, mezi Stádlcem a
Čenkovem přes řeku Lužnici, mezi Karlštejnem a Budňany přes Berounku, v Srbsku
přes Berounku, v Opatovicích u Hluboké přes Vltavu, ve Zlaté Koruně přes Vltavu, v
Lednici u zámku přes parkový vodní příkop, v Písku u Jitexu nebo u koupaliště přes
Otavu a v Českých Budějovicích u letiště, u loděnice nebo u Sokolského ostrova přes
Vltavu.
Jednání o umístění mostu, které koordinovalo z pověření Ministerstva dopravy
Středisko pro rozvoj silnic a dálnic, se táhlo celých 11 let. Obtížně se totiž hledalo
místo, které by konfigurací krajiny odpovídalo původnímu místu v Podolsku a aby
řeka, jež má být přemostěna, nebyla v plánu pro výstavbu přehrady. Respektováno
muselo být i hledisko opětovného využití mostu-technické památky pro dopravní
ruch, i když omezený. Dbalo se také na to, přesto že to je památka evropského
významu, tak aby zůstala v Jihočeském kraji. Okres Písek si začal přivlastňovat
nárok, aby se v něm nacházely všechny „nej“ mosty. Mimo nejstaršího kamenného
mostu (1270) v Písku, největšího železobetonového obloukového mostu v Podolsku,
největšího ocelového mostu na Žďákově a dvou betonových mostů stavěných tehdy
nejprogresivnější metodou – letmou montáží u Zvíkova i nejstarší a jediný dochovaný
řetězový most, původně z Podolska.
Poprvé se přemostění plánovalo již roku 1934. K 20. výročí vzniku republiky
měla vyrůst na Lužnici přehrada od Hutí až po Tábor. Předpokládalo se i splavnění
Lužnice až do Sezimova Ústí, aby mohl tehdejší prezident Beneš jezdit parníkem do
lázní Bechyně. V polovině délky měla být přehrada přemostěna železobetonovým
mostem, vedoucím za dvorem Odměny do Dobřejic. Snahu o vybudování tohoto
mostu si vzala na starost mostní komise s Josefem Jindrou, starostou Stádlce a dále
Františkem Šebelem a Jaroslavem Kosobudem. V roce 1937 přibyl ještě zájem Jana
Antonína Bati na odkup dvora Odměny. Na pozemcích hodlal vybudovat
ozdravovnu a velké zahradnické a květinářské skleníky. Přehrady hodlal využít tak,
že by parníčky vozily po řece rekreanty ze Sezimova Ústí ke Stádlci a zpět pro MAS
dovážely zeleninu a květiny. Tyto plány bohužel zhatila 2. světová válka. V 50.
letech pak zůstala ve hře pouze přehrada, ale ze stavby mostu sešlo.
O přenesení řetězového mostu do údolí řeky Lužnice, v místě bývalého přívozu
u Markova mlýna se uvažovalo již v roce 1959. Ačkoliv toto místo splňovalo všechny
podmínky jak památkové, tak dopravní, nebylo tehdy použito k realizaci přemostění.
Ve vodohospodářském plánu totiž tenkrát ještě byla pořád uvažována v tomto údolí
přibližně na rok 1985 výstavba přehrady u Bechyně. Začátkem 70. let se už jevila
výstavba přehrady nereálná. Bylo totiž žádáno, aby byla řeka Lužnice prohlášena za
intaktní. Přenesení řetězového mostu na toto místo se tak po 11 letech roku 1970 stalo
opět aktuální. Nejvíce o to po celou dobu bojovali Ing. Zdeněk Budinka ze Střediska
pro rozvoj silnic a dálnic v Praze a stádlecký rodák žijící v Praze, syn bývalého
starosty, Jindřich Jindra.
Jedním z rozhodujících faktorů se stalo, že poprvé v historii došlo v této oblasti
k silničnímu spojení pravého břehu Lužnice s levým. Obcím Oltyně, Kášovice,
Řepeč, Podboří, Opařany, Slavňovice, Hájky, Stádlec, Křída a Staré Sedlo tak přibylo
krátké spojení k železnici i na levý břeh Lužnice do Čenkova nebo Malšic, na trať
Tábor – Bechyně. Vzdálenost těchto míst se tak zkrátila o nejméně 25 km.
Během deseti let dočasného uskladnění se však na některých dílech mostu
číslice smyly, některé železné části řetězů byly poškozeny nebo dokonce chyběly.
To výrazně ztížilo obnovu mostu. Z celkových 102 tun železných konstrukcí muselo
být 14 tun vyrobeno nově a také některé kamenné kvádry musely být dodány nové.
Kvůli těmto okolnostem se dokonce uvažovalo o zkrácení mostu z 90 na 60 metrů.
FOTO 24
Křtění základních kamenů řetězového mostu proběhlo 1. května 1971 a most byl
slavnostně uveden do provozu, včetně uložení schránky s dokumenty, tiskovinami a
dalšími artefakty týkajících se stavby mostu a tehdejší doby dne 25. května 1975.
FOTO 23
Základní nosnou konstrukci mostu představují čtyři řetězy, uspořádané do dvou
dvojic. Řetězy jsou uloženy na dvou kamenných pylonech – branách. Řetězy jsou
uloženy v pylonech na kluzných ložiscích. Konce řetězů jsou uloženy do osmi
železných kotevních desek, z nichž každá váží 2,3 tuny.
Šířka mostu je 8 metrů a hmotnost projíždějících vozidel je omezena na 2,5 tuny.
Na spodní straně mostovky je instalována pojízdná inspekční lávka, jež může sloužit
k údržbě a drobnějším opravám. Skupina lidí jdoucích přes most jej dokáže značně
rozkmitat.
Roku 1976 natáčel režisér František Vláčil na řetězovém mostě a v lokalitě na
Odměnách scény do filmu „Dým bramborové natě“. Film vznikl podle románu
Bohumila Říhy „Doktor Meluzín“ a hlavní roli v něm vytvořil Rudolf Hrušínský.
FOTO 25
FOTO 26
SPOLKOVÁ ČINNOST VE STÁDLCI
SBORY DOBROVOLNÝCH HASIČŮ
Stádlec
Sbor dobrovolných hasičů ve Stádlci byl založen v listopadu 1877.
Představenstvo obce Stádlec vydalo provolání k občanům, aby se přihlásili za členy
dobrovolných hasičů. Přihlásilo se 30 osob. V květnu 1878 byla zakoupena výzbroj a
roku 1886 čtyřkolová jednoproudní stříkačka.
FOTO 27
V roce 1925 rozhodnul výbor hasičského sboru, spolu s výborem Čtenářsko-
ochotnického spolku „Jablonský“, vystavět spolkový dům. Měl obsahovat hasičské
skladiště a místnosti pro knihovnu a šatnu. V témž roce byl na náměstí naproti kašně
na obecní náklady firmou Krch z Tábora postaven hydrant.
Roku 1936 byla zakoupena motorová stříkačka. Roku 1951 přibylo u hasičů družstvo
žen a rok na to nové požární auto a siréna. V roce 1960 došlo na konci obce u
hřbitova ke stavbě požárnického domu. Roku 1970 čítal počet hasičů ve Stádlci 41
členů. Existovaly zde čtyři samostatné jednotky - ve Stádlci, Slavňovicích, Křídě a
Starém Sedle a měly jako sloučená jednotka předsedu Rudolfa Kratochvíla a velitele
Josefa Tebicha.
FOTO 30
Současné družstvo mladých hasičů funguje od roku 2008.
Od roku 1996 pořádal sbor, společně se Sokolem Stádlec, průvod masek. Tato
tradice byla na několik let přerušena, ale od roku 2011 se opět na přelomu února a
března prochází Stádlcem masopustní průvod. Z dalších kulturních akcí pořádá sbor
pravidelně hasičský bál, pouťovou zábavu, mikulášskou nadílku pro děti a dětský
maškarní karneval.
FOTO 29
Staré Sedlo
K založení hasičského sboru ve Starém Sedle došlo roku 1911. Prvním starostou
sboru se stal František Čeněk a velitelem Jan Mareš. Zakoupena byla čtyřkolová
ruční stříkačka Rudolf Smékal Praha. 21. června 1936 proběhly oslavy 25 let SDH
Staré Sedlo. Následující rok si zdejší hasiči pořídili motorovou stříkačku od firmy
Zikmund Olomouc.
Křída
Dobrovolní hasiči vznikli ve Křídě roku 1922. Další rok si pořídili první
stříkačku. Druhou, opět ruční, získali v roce 1927. Roku 1939 jim přibyla motorová
stříkačka od firmy Mára Poděbrady. Místní hasiči založili pod vedením Josefa Klasny
dramatický soubor SDH. S tímto souborem sehráli několik divadelních představení.
FOTO 66
FOTO 77
Slavňovice
I ve Slavňovicích byl založen Sbor dobrovolných hasičů. Sbor se připomíná již
v roce 1925 při ohni, který vznikl ve stodole Františka Fuky č.p. 13.
FOTO 28
TJ SOKOL STÁDLEC
Sokol byl ve Stádlci založen v roce 1932. Dne 18. srpna 1934 vznikl v jeho rámci
fotbalový klub SK Stádlec. V roce 1954 byl název spolku změněn na Tělovýchovnou
jednotu Sokol Stádlec.
FOTO 33
Roku 1964 bylo vybudováno sportovní zázemí na hřišti pod Hájky. V roce 1989
byly postaveny nové šatny a sauna, kterou mohla za poplatek využívat i veřejnost.
Sauna díky nevyhovujícím hygienickým podmínkám není již provozována. V 90.
letech přibyly terasy před šatnami.
Od roku 2003 pořádá Sokol Stádlec Memoriál Josefa Slunečka a účastní se také
Memoriálu J. Vakoče v Opařanech.
FOTO 31
FOTO 32
FOTO 34
TJ Sokol Stádlec pravidelně pořádá na svém hřišti oslavy Dne dětí. Každoročně
jsou připraveny zajímavé soutěže, atrakce a program po celé odpoledne.
FOTO 67
ŠIPKAŘSKÝ KLUB DC LOKOMOTIVA STÁDLEC
Klub byl založen sedmi nadšenci roku 2000. Od roku 2006 pořádají 2x ročně
šipkové turnaje. V současnosti má 8 členů. Klub má i svůj osmičlenný „fanklub“.
K obohacení společenského života ve Stádlci přispívá od roku 2010 i šipkařský ples,
který tato organizace pořádá.
FOTO 35
FOTO 36
ČESKÝ SVAZ VČELAŘŮ, ZÁKLADNÍ ORGANIZACE STÁDLEC
Včelařský spolek pro Stádlec a okolí byl založen 23. února 1930. V roce 1939
bylo ve Stádlci a na Hájkách 18 organizovaných včelařů. Roku 1972 měl 35 členů,
nejen ze sloučených obcí, ale i z Dobronic u Bechyně. V roce 1997 to bylo 37 členů,
kteří zazimovávali celkem 311 včelstev. Za posledních 15 let však stavy neustále
klesají. A tak v roce 2011 již měl spolek pouze 21 členů, kteří obhospodařovali 208
včelstev. Pro své členy zajišťuje zejména ochranu včelstev proti různým nákazám a
nemocem.
ČESKÝ ZAHRÁDKÁŘSKÝ SVAZ, ZÁKLADNÍ ORGANIZACE STÁDLEC
Zahrádkáři fungují ve Stádlci od roku 1960. Ve své činnosti zajišťovali svým
členům nákup ovocných stromků. Pořádali přednášky nebo zájezdy do zahrad.
Postupně se jejich významnou činností stal provoz moštárny, která je v provozu od
roku 1974. O její vznik a provoz se zasloužil první předseda organizace, pan Jan
Náprava. Moštovací linku vyrobili členové organizace pan Antonín Fuka a Jan
Štěpka.
FOTO 37
FOTO 38
MYSLIVECKÉ SDRUŽENÍ VLASTNÍKŮ STÁDLEC
Myslivecké sdružení má v poslední době celkem 25 členů. Působí na honitbě o
rozloze 1665 ha, z čehož je 1073 ha zemědělské půdy, 520 ha lesních porostů a 7
rybníků s celkovou výměrou 72 ha. V honitbě je nejvíce zastoupena srnčí a černá
zvěř.
FOTO 40
Myslivci se věnují chovu kachen, bažantů a zajíců. Provádějí kynologické akce.
Každoročně pořádají výstavy trofejí. Provádí opravy krmných zařízení pro zvěř,
zimní zásypy a školení nových adeptů myslivosti.
FOTO 39
ČESKOSLOVENSKÝ ČERVENÝ KŘÍŽ
Spolek Československého Červeného kříže byl založen ve Stádlci 5. listopadu
1933. Prvním předsedou byl zvolen obvodní lékař ve Stádlci MUDr. Evžen
Kajzermann.
Roku 1948 zakoupil ČČK Stádlec sanitní vůz pro Stádlec a široké okolí. Prvním
šoférem se stal Leopold Tomeš.
Začátkem 70. let měl 80 členů a získal 48 dobrovolných dárců krve. Dnes již
spolek nefunguje.
KLUB DŮCHODCŮ
Dne 1.listopadu 1972 byl zřízen při MNV klub důchodců. Od roku 2006 pod názvem
Senior klub Stádlec existuje dodnes a organizuje společenská setkání nejen seniorů.
Pravidelnou akcí je adventní setkání u vánočního stromu, kde se zpívají koledy a je
připravena ochutnávka vánočního cukroví.
FOTO 42
Úřad městyse Stádlec pravidelně pořádá vánoční setkání seniorů. Tato akce se
stala příležitostí k sousedskému setkání seniorů ze všech obcí ve správním obvodu
městyse Stádlec se zástupci samosprávy a za dobu svého trvání neodmyslitelně patří
ke společenskému a kulturnímu životu městyse.
FOTO 41
RODÁCI A VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI SPOJENÉ SE STÁDLCEM
Dr. Ing. FRANTIŠEK KŘIŽÍK
český vynálezce
Narodil se v Plánici 8. července 1847. Zde chodil do obecné školy. Pak
navštěvoval měšťanku v Klatovech. V Praze studoval na malostranské reálce. I přes
nedostatek peněz se dostal na techniku.
V Kaufmannově firmě opravil železniční signalizační přístroje. Následně
pracoval na železnici u Uherské východní dráhy, Moravsko-slezské dráhy a nakonec
jako přednosta telegrafů Plzeňsko-březenské dráhy.
V roce 1878 navštívil Světovou výstavu v Paříži, kde uviděl i vynález Rusa
Jabločkova „svíčku“, což byla zjednodušená oblouková lampa. Inspirovalo jej to k
vynálezu zdokonalené obloukové lampy, oceněné hlavní cenou na další Světové
výstavě v Paříži 1881. Tuto si nechal patentovat. Jako první rozsvítil papírnu L.
Pieteho v Plzni a v tomto městě, v domě U zvonu, začal vyrábět obloukové lampy.
Roku 1883 se přestěhoval do Prahy - Karlína. První zakázky na osvětlení měst mu
přišly z Písku a z Jindřichova Hradce.
FOTO 55
Největšího úspěchu však dosáhl na Zemské jubilejní výstavě 1891 se světelnou
fontánou, reflektorem osvětlujícím celé výstaviště a tramvají vozící návštěvníky z
Letné, od lanovky na výstaviště. Další tramvajové tratě postavil 1896 z Karlína do
Libně a později do Vysočan a 1897 z Flory na Vinohradech k Německému divadlu
(dnes Státní opeře).
Roku 1903 zprovoznil první elektrifikovanou železniční trať ve Střední Evropě,
z Tábora do Bechyně. Dva roky na to vyhrál konkurs na elektrickou lokomotivu pro
vídeňskou městskou dráhu.
Protože lidem nechtěl otravovat vzduch, postavil také tři elektromobily.
Přestože byl majitelem elektrotechnické firmy vyrábějící dynama,
elektromotory, elektrické mlátičky ba dokonce elektrárny, tak nebyl dobrým
obchodníkem. Roku 1917 proto ustavila Pražská úvěrní banka akciovou společnost,
jež převzala jeho zadluženou firmu a podnikala dále pod Křižíkovým jménem.
František Křižík odešel do ústraní ke svému synovi do Stádlce. Těsně před 2.
světovou válkou se ještě vrátil do veřejného života se svým poselstvím Albertu
Einsteinovi, upozorňujícím na nebezpečí fašismu.
Zemřel ve Stádlci 22. ledna 1941.
BOLESLAV JABLONSKÝ
SPOLEK ČTENÁŘSKO-OCHOTNICKÝ „JABLONSKÝ“
český obrozenecký básník, katolický kněz a národní buditel
Boleslav Jablonský, vlastním jménem Karel Eugen Tupý, se narodil 14. ledna 1813
v Kardašově Řečici. Zdejší kaplan Matěj Paták doporučil rodičům, aby dali syna na
školy. Když potom přešel Matěj Paták z Řečice do Stádlce, Karel Eugen za ním
dojížděl, aby jej připravil pro hlavní školu v Písku. Následně navštěvoval gymnázium
v Jindřichově Hradci. Zde jeho vlastenecké cítění ovlivnili suplent K. Hrubý a
profesor K. Dubský.
Po maturitě odešel studovat filosofii na univerzitu do Prahy.
Zde se seznámil s
Josefem Kajetánem Tylem a pod jeho vedením hrál v Tylově divadle. Během studia
také psal do Tylových Květů i časopisu „Jindy a nyní“ a hrál i v českých
představeních ve Stavovském divadle. O prázdninách hrával divadlo s řečickými
ochotníky.
Na přání rodičů vstoupil do premonstrátského kláštera na Strahově, ale před
ukončením noviciátu z něho vystoupil a začal studovat práva. Jaroslavu Pospíšilovi
pomáhal řídit beletristický časopis a redigoval tři ročníky almanachu Vesna. Studium
práv nedokončil a pod vlivem tíživé ekonomické situace a poslušnosti k přísnému
otci vstoupil 9. dubna 1837 opět do řádu. V klášteře přijal literární pseudonym
Boleslav Jablonský.
Po vysvěcení na kněze působil v letech 1843 – 1847 jako kaplan v
Radonicích nad Ohří. V roce 1847 byl jmenován správcem premonstrátského kláštera
ve Zvěřinci u Krakova. Později se zde stal proboštem. V 60. letech 19. století
navštěvoval Kardašovu Řečici, Soběslav i Jindřichův Hradec. Zemřel 27. února 1881
ve Zvěřinci u Krakova. Nejprve byl pohřben v Polsku. Později byly jeho ostatky
převezeny do Prahy a uloženy na vyšehradském Slavíně. Hned v roce jeho smrti 1881
se rozhodli jindřichohradečtí ochotníci pojmenovat nově založený spolek jeho
jménem jako Ochotnický spolek Jablonský. Později byl přejmenován na Ochotnicko
– divadelní jednotu Jablonský a dnes působí jako „Divadelní společnost Jablonský
Jindřichův Hradec“. Roku 1886 mu postavili studenti v Kardašově Řečici na náměstí
pomník.
Své první básně psal již za gymnaziálních studií pod pseudonymem K. T. Řečický.
Je autorem básnických sbírek „Písně milosti“ (1837), „Moudrosti otcovské“ a „Básně
smíšené“. Sepsal také modlitební knížky pro paní a dívky „Růže sionská“ (1867) a
pro katolické křesťany „Bože, nade všecko tě miluji!“ (vyšla 1928). Ještě v 19. století
složil František Picka na slova Boleslava Jablonského „Českou mši pro lid“. Také
některé jeho básně byly zhudebněny.
První divadlo bylo zřízeno ve Stádlci v letech 1827 – 1828 za pomoci majitelky
panství, Anny z Gamsenberka. Většinou hrávalo hry biblické. Při svých pobytech ve
Stádlci u kaplana Matěje Patáka v něm účinkoval i Karel Eugen Tupý, později pod
jménem Boleslav Jablonský. S výjimkou let 1848 – 1861 stádlečtí ochotníci ve své
divadelní činnosti neustali.
FOTO 43
Poprvé se ochotníci sdružili již v 80. letech 19. století jako odbor Národní Jednoty
Pošumavské. Jednota však neodpovídala potřebám ochotníků a po dvou letech se
rozpadla. Proto přišla roku 1888 snaha učitele Jana Menšíka o založení samostatného
divadelního spolku.
Organizovaný ochotnický spolek ve Stádlci byl nakonec založen 2. května 1897.
Také zde se rozhodli nazvat jej Jablonského jménem, na „Spolek čtenářsko –
ochotnický Jablonský“. Členy spolku se stalo celkem 31 osob a do prvního výboru si
zvolili jako předsedu Josefa Maňáka, místopředsedu Václava Dobeše, jednatele
Václava Hálka, režiséra Václava Mikotu a pokladníka Josefa Papače. Dalšími
předsedy byli 1898-1907 Václav Dobeš, 1907-1908 Jan Mareš, 1908-1924 MUDr.
František Shánělec, 1925-1926 Jan Hřebík, 1926-1934 František Brožek, 1934František Červený.
Mimo hraní divadla byl nejvýznamnější činností spolku provoz knihovny. První
knihy byly získány většinou darem od zakládajících členů spolku. V prvním roce
1897 tak knihovna již obsahovala 143 knih.
V 60. a první polovině 70. let navázaly na činnost spolku Jablonský divadelní
aktivity vedené zdejším učitelem Jiřím Antonínem Švecem.
Ani v 80. letech však Stádlec nezůstal bez divadla. Z iniciativy Stanislava
Cihláře z Křídy byl založen roku 1987 ochotnický divadelní soubor „Divadlo ve
Stínu“. Většina jeho členů působila dříve v ochotnickém souboru v Bechyni.
FOTO 44
FRANTIŠEK LADISLAV ŠVÁB
divadelní režisér
Narodil se roku 1889 na Sitinách. Působil jako režisér Národního divadla
Moravskoslezského v Ostravě. Představoval významnou posilu pro místní spolek
Čtenářsko-ochotnický „jablonský“, který od roku 1940 vedl jako režisér. Zemřel
v roce 1962.
FOTO 45
Ukázka z díla Boleslava Jablonského:
Rádce
Boleslav Jablonský (1813 – 1881)
Báseň z čítanky pro 3. třídu nižšího gymnázia z roku 1857, str. 49
Dvé dal vůdcův tvorce světu,
Slunce dni a měsíc noci.
Tobě pak dal zdravý rozum
A hlas srdce ku pomoci.
Slunce-li nás opustilo
Měsíc nám je ponahradí
A kde mlčí moudrý rozum,
Tam ti dobré srdce radí
Když se však ni měsíc neskví,
Posvítí nám jasné hvězdy
A když i tvé srdce mlčí
Ptej se moudrých přátel vezdy.
***
Svůj stesk po domově vyjádřil ve svých verších:
Ó leťte, oblaky,
Na západ k horám těm,
Pozdravte národ můj, pozdravte rodnou zem!
Zaneste city mé
Ku klidné Řečici,
Zaneste duši mou
k mé drahé Lužnici…
Ó teskno, teskno mi,
mé srdce svírá strast,
já v cizích svatyních
modlím se za svou vlast.
JOSEF ÜBERHUBER
Jeho otec měl ve Stádlci domek. Protože byl však lihovarníkem, rodina se vždy
stěhovala za ním, podle toho, kde byl zaměstnán. Josef se tak narodil v Tučapech 19.
února 1886. První tři třídy obecné školy vychodil ve Stádlci, ale roku 1897 se rodina
odstěhovala na Moravu do Police u Jemnice. Zde dokončil čtvrtou a pátou třídu. Poté
navštěvoval dvě třídy měšťanky v Jemnici.
Roku 1901 složil přijímací zkoušky do Strojní školy válečného námořnictva v
Pule (dnes v Chorvatsku). Školu absolvoval v roce 1904 a nastoupil na fregatu
„Šajda“. Na této lodi se plavil Jaderským a Jónským mořem, kolem Řecka až do
turecké Smyrny v Malé Asii. Následně byla loď postavena mimo službu.
Společně s dalšími se tedy Josef Überhuber nejprve nalodil na křižník „Císařovna
Marie Terezie“, zařazený do letní eskadrony. Dne 5. září 1905 byl přeložen na křižník
„Císař František Josef I.“ Ještě téhož dne křižník vyplul z Puly na dálný východ do
Číny a Japonska. Během této plavby působil na lodi jako strojník v lodní elektrárně u
parních strojů a dynam. Křižník přistál v přístavech Port Said, Aden, Colombo,
Singapur, Hong Kong, Shanghaj, Pusan, Vladivostok, Nagasaki, Jokohama i na řadě
dalších míst v Číně a v Japonsku. V Číně také pluli s lodí po řece Jang c' Tiang ze
Schanghaje více než 1 000 km až do Hang Kou. Do Puly se vrátili 8. 12. 1908,
čímž byli na cestě přesně 3 roky 3 měsíce a 3 dny.
Od prosince 1908 do února 1911 byl strojníkem na torpédoborcích v Zadaru v
Dalmácii. Poté se nalodil na bitevní loď „Arcivévoda František Ferdinand“, jež byla
velitelskou lodí velitele eskadry. V zimní eskadře pluli do tehdy turecké, dnes řecké
Kavaly a cestou se zastavili na Korfu, kde je na lodi navštívil německý císař Vilém II.
S letní eskadrou se pak na křižníku zúčastnil kombinovaných manévrů loďstva a
pozemního vojska v Severní Dalmácii. Na lodi nesoucí jeho jméno přihlížel
manévrům též následník trůnu arcivévoda František Ferdinand.
Pak byl Josef Überhuber strojním přednostou na cvičné školní lodi plachetní pro
plavčíky ze školy v Šibeniku „Nautilus“. S touto plachetnicí navštívili všechny malé
přístavy podél celého Jaderského pobřeží až po nejjižnější cíp Dalmácie.
V září 1912 nastoupil osmitýdenní dovolenou, při které pobyl u rodičů ve Stráži
nad Nežárkou. Také navštívil Stádlec, kde bydlel u Maňáků.
Po skončení dovolené se Josef Überhuber nalodil v Gruži u Dubrovníku na
bitevní loď „Arcivévoda Ferdinand Max“. Potom prodělal školení na Vyšší státní
průmyslové škole strojní. A následně byl poslán do Rjeky do loděnice Dambius, kde
byl přidělen ke stavebnímu dozoru na novostavbě křižníku „Helgoland“. Po vyhlášení
mobilizace byla loď koncem července odvlečena do Puly a urychleně dodělána. 29.
srpna 1914 byl křižník „Helgoland“ zařazen jako vedoucí loď prvního torpédového
loďstva sestávajícího z 2 křižníků a 26 torpédoborců a torpédovek. 23. května 1915
vypověděla Itálie Rakousko-Uhersku válku. V rámci tohoto konfliktu celá flotila v
čele s „Helgolandem“ podnikala cesty k italskému pobřeží a do Albánie, při kterých
byly ostřelovány a ničeny různé přístavy, železniční mosty, továrny a lodě.
20. prosince 1915 se celá flotila přesunula ze Šibeniku do Boky Kotorské. V bitvě
jež za 9 dnů následovala, byl křižník zásahem čtyř granátů poškozen. V mužstvu byli
4 mrtví a 35 raněných. Po opravě v Pule se 2. února 1916 vrátil křižník zpět do Boky
Kotorské.
FOTO 51
V Boce Kotorské vypukla 1. února 1918 vzpoura námořníků. Organizátorem
vzpoury byl vyšší poddůstojník a velitel protiletecké baterie nad Ojenovičem
František Rasch. Vzpoura vznikla na lodi „Svatý Jiří“. Postupně se přidaly další lodě
„Gay“ a „Korunní princ Rudolf“. František Rasch byl zvolen za předsedu Ústřední
rady námořníků, jež vypracovala požadavky žádající všeobecný mír, uznání práv
národů na sebeurčení, úplnou demobilizaci ozbrojených sil monarchie, zřízení lidové
milice, čestnou odpověď na notu amerického presidenta Wilsona, stejné stravování
námořníků a důstojníků, dovolenou, zlepšení zásobování výstroje atd. Vzpoura byla
nakonec po dvou dnech, vzdáním se Františka Rasche, potlačena. Z rozhodnutí
následného stanného soudu byli František Rasch a další tři námořníci zastřeleni.
Po válce na výzvu českých poslanců Staňka a Franty, aby čeští námořníci ještě
vypomohli Jugoslávcům, zůstal Josef Überhuber dále na lodi „Helgoland“. Během
mírové konference roku 1919, byl Josef Überhuber na rozkaz jugoslávského velitele
přístavu Tivat dočasně přidělen Francouzům, aby se mohl na lodi „Helgoland“ nadále
udržovat přístavní strojní provoz. 29. července 1919 se v Tivatu oženil. V září 1919
se i s manželkou Marií a ještě jinými Čechy vracel transportem domů.
V Praze byl pak dílovedoucím vojenských strojních a elektrotechnických dílen.
27. července 1922 se nalodil v Hamburku na první československou námořní loď
„Legie“. Tuto loď, původně pojmenovanou „Takai Mara“, zakoupila pražská
Legiobanka v roce 1920 v Kobe v Japonsku za 46 000 000 Kč. Na této lodi byl Josef
Überhuber strojním přednostou, prvním strojním důstojníkem neb prvním strojníkem.
S Legií se dvakrát plavil z Evropy do Jižní Ameriky a 16 krát do USA. Při těchto
cestách navštívil většinu západoevropských přístavů, ale také např. marocký Tanger
a Casablancu, Las Palmas na Kanárských ostrovech, Sant Antonio na Kapverdách,
argentinské Buenos-Aires, uruguayské Montevideo, brazilské Rio de Janeiro či New
York a Philadelphii v USA a další. Loď Legie přepravovala uhlí z Anglie do
Argentiny a USA, obilí z USA a Argentiny do Evropy, jižní ovoce, ořechy, olivový
olej, víno a cibuli z Itálie a Španělska do USA, bavlnu, kůže, mramor a živé mezky z
USA do Belgie, živé býky z Argentiny do Německa, fosfát z Alžírska a Floridy do
Hamburku pro ČSR, harcké kanáry a papoušky do USA, tuky, naftu, stroje, kolejnice,
železo, cement a výrobky z rákosí a proutí z ČSR do USA a mnoho dalšího.
Když Josef Überhuber byl v březnu 1926 v Praze na dovolené, zjistil z inzerátu v
novinách, že Pražská paroplavební společnost shání strojního inženýra. Podal si
okamžitě žádost a byl přijat. Přešel tak z námořní plavby na plavbu říční. Na říčních
lodích jezdil z Prahy do Štěchovic a na Slapy, z Prahy do Hřenska a z Mělníku do
Kolína. V prosinci 1936 převzala Pražskou paroplavební společnost Československá
plavba labská. Po druhé světové válce byla ještě připojena Československá plavba
oderská a vznikl národní podnik Československá plavba labsko-oderská. Ten
zajišťoval dopravu nákladů z Prahy do Hamburku a z Kozlí do Štětína. A jeho složka
Pražská paroplavební společnost přepravu osob. 5. ledna 1951 odešel Josef
Überhuber do důchodu a přestěhovali se s manželkou do Stádlce. Celkem tak strávil
22 let na moři a 25 let na řece. Zemřel 8. února 1980.
FOTO 52
FOTO 64
EMANUEL KRATOCHWILLE Z KRONBACHU
malíř, krajinář a topograf
Narodil se na zámku ve Stádlci 22. srpna 1778. Studoval na gymnáziu v Písku.
Poté vystudoval v Praze a ve Vídni filosofii a Práva. Kromě toho navštěvoval i
vídeňskou Akademii. Postupně působil jako státní úředník ve Vídni, v Krakově a v
Západní Haliči. Nakonec do roku 1841 ve vídeňské Dvorní kanceláři. Zemřel v roce
1861.
V mládí vytvořil obrazový doprovod pro starý písecký Štambuch Josefa
de Vischera. Přispíval také do Hormayerova archivu. Ve sbírkách Národního muzea v
Praze je uložena jeho kolorovaná kresba s pohledem na východní část Pražského
hradu. Vydal místopisné a statistické dílo o Karpatech. Polovinu své knihovny
odkázal Českému (dnes Národnímu) muzeu v Praze a zbytek Gymnáziu v Písku.
JOSEF PENÍŽEK
žurnalista
Narodil se ve Stádlci 23. března 1858. Studoval slavistiku, němčinu a filosofii na
Vídeňské univerzitě. Roku 1883 vstoupil do redakce Národních listů. Překládal ze
slovinštiny, např. díla Josipa Jurčiče a France Prešerena a přeložil také Dostojevského
„Zločin a trest“ a Turgeněvovy básně v próze. Je autorem vlastních třídílných pamětí
pod názvem „Z mých pamětí 1878 – 1918“ (1922 – 1928) a další třídílné knihy
„Česká aktivita v letech 1878 – 1918“ (1929 – 1932). Při svobodné škole politických
nauk se stal Josef Penížek jedním z prvních učitelů novinářského dorostu. Zemřel 4.
srpna 1932.
FRANTIŠEK BERNARD VANĚK
český kněz, spisovatel a kulturní organizátor
Narodil se ve Stádlci 15. července 1872. Studoval nižší gymnázium v Táboře a
vyšší v Českých Budějovicích, po maturitě kněžský seminář v Českých Budějovicích.
Po vysvěcení byl roku 1897 nejprve jmenován pomocným kaplanem v Brložci
na Karlovarsku, poté kaplanem v Sudoměřicích u Bechyně a nakonec kaplanem v
Pelhřimově. Zde pobyl 5 let až do roku 1902. Dalších 5 let (1902 – 1907) působil na
Křemešníku. V roce 1907 se vrátil do Pelhřimova, kde vykonával funkci děkana. V
té setrval až do zatčení v roce 1942. Roku 1930 získal titul Monsignore (papežský
komoří) a 1937 byl jmenován čestným papežským prelátem.
Již za 1. světové války byl vyšetřován vojenským soudem, protože odmítl zvonit
na počest rakouského dobytí Bělehradu. Roku 1918 sloužil slavnou mši za
samostatnost Československého státu.
Zasazoval se o výzdobu chrámů jak na Křemešníku, tak v Pelhřimově.
Spolupracoval při tom s Viktorem Förstrem a Františkem Bílkem, významným
českým sochařem, představitelem symbolismu a secese, kterého pro umělecký svět
objevil.
Podporoval také sport. V Pelhřimově nechal postavit kluziště s umělým
povrchem a finančně podporoval místní hokejové družstvo.
Zřídil poštovnu na Křemešníku a Lidovou záložnu v Pelhřimově. Založil
časopisy „Kazatelna“, časopis katolického hnutí v zemědělství „Venkovan“ a
„Pražský večerník“. Inicioval také vznik Chrámového družstva pro Republiku
Československou a Informačního věstníku Chrámového družstva.
Je autorem básnické sbírky „Sacerdotium“ (1897), básně v próze „Loučení“
(1917), kroniky „Pelhřimov za války 1914 – 1918“ (1938), románů „Na krásné
samotě“ (1938) o křemešnickém učiteli Josefu Zahálkovi a „Na srdci“ (1942) z doby
českého národního obrození. Dále napsal knihu vzpomínek „Vlaštovky se vracejí“,
jenž vyšla až po jeho smrti v roce 1946.
Za druhé světové války otevřeně vystupoval v kázáních proti nacistům. Byl
zatčen a přes Terezín dopraven do koncentračního tábora Dachau. Zde 1. dubna 1943
zahynul.
FOTO 53
PhDr. JAN MENŠÍK
literární historik
Narodil se ve Stádlci 26. ledna 1885. Profesor střední školy, úředník
ministerstva školství, lektor slovenštiny na FF UK a historik. Sestavil čítanky pro
různé třídy českých i slovenských škol i literární rukověti k čítankám např. „Rukověť
dějin literatury české“ (1913), „Črty zo slovenskej literatury“ (1920), „Slovenskou
poetiku“ (1921) a „Úvod do poetiky“ (1945). Je autorem vyprávění starého dudáka
Jana Racochy „Pověsti Dobršské“ i „Dědinských povestí“ (1920) a biografické knihy
o pobytu Martina Kukučína v Praze „Kukučín v Praze“ (1918 – 1919). V roce 1946
připravil k vydání nedokončené vzpomínky Františka Bernarda Vaňka „Vlaštovky se
vracejí“. Zemřel 18. dubna 1949.
JIŘÍ ANTONÍN ŠVEC
učitel, muzikant a písmák
Narodil se 10. července 1924 v Sudoměřicích u Bechyně. Pocházel z rodiny
vesnického učitele a otec jej od mládí vedl k hudbě a zpěvu, k amatérskému divadlu i
tělovýchově v Sokole. Vychodil Obecnou školu v Sudoměřicích u Bechyně a
gymnázium v Táboře. Po maturitě byl totálně nasazen na nucené práce do muniční
továrny ve Stuttgartu.
Po válce absolvoval učitelský ústav v Českých Budějovicích a nastoupil jako
učitel do Klučenic u Milevska. Následně absolvoval základní vojenskou službu,
kterou strávil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze. Po vojně
ještě vystudoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obor hudební
výchova a český jazyk. Působil na školách v Ratiboři u Chyšek, Sezimově Ústí a
potom téměř 18 let ve Stádlci.
Všude kde učil, pracoval ve prospěch obce. Hrál a režíroval desítky divadel a
operet, zakládal pěvecké soubory, s nimiž míval velké množství veřejných vystoupení
a koncertů. Při působení na Táborsku obcházel po vesnicích pamětníky a do notového
sešitu zaznamenával již polozapomenuté písně. Ty pak vydal tiskem v několika
sbírkách. Byl častým dopisovatelem do novin a časopisů, kde vycházely jeho zprávy,
aktuality, fejetony a povídky.
V roce 1976 odešel s rodinou do Písku, kde působil nejdříve jako ředitel základní
školy Maxima Gorkého (dnes Edvarda Beneše) a potom na školské správě na ONV
v Písku. Zde působil až do důchodu. I v důchodu ale pomáhal učit. V Písku založil
sedmdesátičlenný Písecký pěvecký sbor. Základem repertoáru sboru se stala
jihočeská lidová píseň. Po hospodách a bálech hrával s kapelami „Červená sedma“ a
„Zelená devítka“.
Je autorem celkem dvanácti knih, mj. novely „Ukradené mládí“, o lidech
nasazených za 2. světové války na nucené práce do Německa, intimní rodinné novely
„Kamenný řád“, lyrické prózy „Jen jeden je Písek“, kroniky života Rudy Vandase
„Moji synové“, „Muzikantských humoresek“ z Písecka, Milevska a Táborska,
„Kantorských pamětí“ z Písecka, Milevska a Táborska, historické novely „Daleká
cesta“ o odysee Čs. legionářů z Písecka a Milevska v letech 1914 – 1920, kroniky
„Chrást dříve a dnes“ a románové kroniky z Táborska, Milevska a Písecka „Poslední
zvonění“. Zemřel v Písku 5. prosince 2010.
STÁDLECKÉ OSLAVY
Stádlečtí hasiči oslavili své dvacetileté trvání již v roce 1897 při X. řádném
sjezdu Hasičské župní jednoty, který se konal ve Stádlci 18. července 1897.
FOTO 75
FOTO 76
Roku 1902 se opět uskutečnily oslavy, a to 25 let existence hasičského sboru.
První sjezd rodáků a příznivců Stádlce uspořádali členové Čtenářskoochotnického spolku „Jablonský“ již 7. - 8. června 1908. Zúčastnilo se jej celkem 115
osob. K této příležitosti odehrál spolek Jablonský hru „Život za přítele“.
Dne 6. června 1927 se konaly spojené oslavy 30 let Čtenářsko-ochotnického
spolku „Jablonský“ a 50 let Sboru dobrovolných hasičů.
Na 15. - 16. června 1932 svolal opět Čtenářsko-ochotnický spolek „Jablonský“
do Stádlce sjezd rodáků a přátel stádleckých. Sjelo se opět více než 100 rodáků z
celých Čech i z Vídně. Pro účastníky sjezdu byla připravena na neděli prohlídka
školy, zámeckého parku, koncert na náměstí, divadelní představení spolku Jablonský
„Pro peníze“ v zámeckém parku a večerní přátelská veselice v hostinci „U Šifnerů“.
Na pondělí přednáška Dějiny Stádlce a výlet s hudbou k řece Lužnici.
FOTO 46
Potřetí se rodáci a příznivci Stádlce sešli na svém sjezdu 7. - 8. července 1962.
FOTO 47
1. května 1971 zorganizovali Jindřich Jindra a Ing. Zdeněk Budinka zájezd
rodáků a přátel obce Stádlce. Do Stádlce přijelo 52 rodáků, většinou žijících v Praze.
16. - 17. července 1977 proběhly oslavy 100. výročí založení Sboru
dobrovolných hasičů.
Roku 1987 byly uspořádány třídenní oslavy 110 let SDH Stádlec.
Ve dnech 15. - 17. srpna 1997 se uskutečnily společné oslavy tří významných
výročí. A to 710 let od první písemné zmínky o obci Stádlec, 120. výročí založení
Sboru dobrovolných hasičů a 65. výročí založení Tělovýchovné jednoty Sokol
Stádlec.
Pro oslavy v roce 1997 složila stádlecká rodačka paní Ludmila Muřínová roz.
Pelíšková oslavnou píseň.
FOTO 70
FOTO 49
Oslavy v obdobném rozsahu se uskutečnily i v roce 2007. Tyto oslavy navštívilo
v průběhu víkendu téměř tisíc lidí.
FOTO 50
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY
PRAMENY
Státní oblastní archiv Třeboň
Fond Sbírka matrik Jihočeského kraje
Římskokatolický farní úřad Stádlec. Kniha č. 4, Matrika O Stádlec 1793-1821, str.113
Římskokatolický farní úřad Stádlec. Kniha č. 7, Matrika Z Stádlec 1793-1821, str.
185 Římskokatolický farní úřad Bechyně. Kniha č. 5, Matrika NZ Bechyně 17521784, str. 125.
Státní okresní archiv Tábor
Fond Archiv farního úřadu Stádlec
Seznam soch, kaplí, votivních sloupů a křížů při farní osadě Stádlecké znovu upraven
a doplněn r. 1913. Sign. II/29, str. 5, 6, 10-14, 16, 22, 23, 32, 34-37, 42, 52, 53
Váleční uprchlíci z jihu. Inv.č. 50 v kartonu č. 2.
Fond Archiv školy Stádlec
Kronika obecné školy v Stálci, založená 15. září 1880 (1880-1931). Kniha č. 210.,
str. 4, 21, 22.
Fond Rajcech Stádlec
Cechovní kniha (Kniha tovaryšů a učedníků 1825-1863) Kniha č. 3 v kartonu č. 1.
Státní okresní archiv Tábor – knihovna
Dějiny staré a nové školy ve Stádlci. In: noviny Český jih, ročník šedesátý šestý, číslo
36, v Táboře 17. 9. 1938, str. 1.
Ostatní prameny
Kronika obecní Staré Sedlo 1912-1936.
Obecní kronika obce Stádlec III. svazek od roku 1988.
Obecní kronika Staré Sedlo 1937.
Pamětní kniha obce Křídy 1929-1964.
Pamětní kniha obce Sedlo Staré 1923-1959.
Pamětní kniha obce Slavňovice (1914) 1927-1945.
Pamětní kniha obce Stádlecké 1924-1964.
Pamětní kniha pro Čtenářsko-ochotnický spolek „Jablonský“ v Stálci založená dne
27. května 1899.
Stádlec Kronika obecní 1965-1987.
Sassmann, Alois. O Stádlci a okolí. (rukopis).
Prameny z internetu
Webové stránky firem a spolků:
Bauer Technics spol. s r. o – www.bauer-technics.com
Stádlecký perník – www.stadleckypernik.cz
VDI DITA Tábor – www.dita.cz
ZD Opařany – www.zdoparany.cz
Šipkařský klub DC Lokomotiva Stádlec – http://lokomotiva.vilim.eu
Pony Cross - http://www.ponycross.cz
LITERATURA
Božek, Hugo: Jihočeské medailóny. Okresní pedagogické středisko Tábor 1989,
str. 72-73.
Cikhart, Roman: Popis Táborska. Soupis archeologických, historických, lidových
a přírodních památek politického okresu táborského s přehledem příslušné
literatury. Okresní rada osvětová Tábor 1947, str. 95, 139, 147 a 148.
Hejna, Josef: Paměti statků Opařanského, Podbořského, Dobronického a Stádleckého
Josef Hejna nákladem vlastním v Táboře 1885, str. 216-222, 232, 234-243.
Historicko-dokumentační komise při OV ČSPB v Táboře: Sborník Táborsko v odboji
2. část 1939 – 1945. OV ČSPB Tábor 1973, str. 72, 76, 82, 83, 97 a 100.
Josef, Dušan: Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Nakladatelství Libri Praha 1999, str. 342-344.
Kvítek, Martin: Průkopníci vědy a techniky v Českých zemích. Edice Odkaz.
Fragment Praha 1994, str. 30-31.
Lev, Vojtěch: Práce vítězí. Vypravování o životě, práci a vítězství slavného českého
vynálezce dr. Ing. Františka Křižíka. Dědictví Komenského, literární sdružení
učitelské v Praze 1939, str. 153
Pokorný, Ladislav: Cech řemeslníků ve Stádlci. Z cechovních artikulů a zápisů.
Nákladem sdružení pro záchranu historických památek ve Stádlci 1940, str. 7-10,
28-30.
Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny.
Díl I. A-H. Česká akademie věd a umění v Praze 1947, str. 512-513.
Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny.
Díl II. Ch-L. Česká akademie věd a umění v Praze 1949, str. 398.
Profous, Antonín-Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní
význam a změny. Díl IV. S-Ž. Nakladatelství Československé akademie věd Praha
1957, str. 31, 101 a 156.
Rozkošná, Blanka-Jakubec, Pavel: Židovské památky Čech. Historie a památky
židovského osídlení Čech. Nakladatelství Era Brno 2004, str. 363, 364 a 479.
Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl sedmý. Písecko.
Nakladatelství Šolc a Šimáček, společnost s r. o. v Praze 1934, str. 39-41, 43, 51,
58, 59, 68, 76.
Toman, Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců. Díl I. A-K.
Nakladatel Rudolf Ryšavý v Praze 1947, str. 558.
Tříska, Karel a kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Díl V. Jižní Čechy. Nakladatelství Svoboda Praha 1986, str. 176.
Vydal Městys Stádlec k 725. výročí první písemné zmínky o obci
Autor: Jiří Hlinovský
Fotografie: Bohunka Fuková, Ida Faltýsková, archiv úřadu městyse Stádlec
Fotografie poskytli: Marie Michaela Šechtlová, Jaroslava Štrobová, Dita Jírovcová,
za TJ Sokol Stádlec Jiří Samec, za SDH Stádlec Stanislav Kosobud, za SDH Křída
Jana Nová
Autor zvláště děkuje Bohunce Fukové za pomoc při vyhledání podkladů z kronik a
spolupráci s autorem.
ISBN 978-80-260-1927-5
Download

Stádlec 1287-2012