Demokratický
středt
.
l
l
Nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
n
4. číslo, září 2013, cena: 25 kč
Na válečných troskách povstalo nové Německo. Přispěli k tomu i tři kancléři - Adenauer, Kohl a Merkelová.
Fotomontáž: Pavel Lukáš
Uvnitř najdete:
+
+
+
DS.3/2013.indd 1
Téma: Německo ve střední Evropě
Přemysl Pitter: Člověk, jehož příběh vrací lidem víru
České úvahy o střední Evropě za 1. světové války
9/19/13 9:08:56 PM
OBSAH
l Úvodník
Zamiřte na střed (Tomáš Fošum)
str. 3
l Česko:
Český sen: Cesta tam, a ne zpátky! (Tomáš Fošum) str. 4
l Téma: Německo ve střední Evropě:
Současné polsko-německé vztahy: mosty přes minulost? (Vít Dostál)
Státnický krok Petra Nečase (Tereza Vávrová)
Iluze spokojené země (Jan Prášil)
Samostatné Rakousko? Po dlouhou dobu ne, děkuji,
raději připojení k Německu (Miroslav Šepták)
150 let německé SPD (Jaroslav Šonka)
Ekonomika V4 visí na Německu. Česká nejsilněji (Marie Bydžovská)
Uvidíme, kolik států si ještě koupíme (Tomáš Orlík)
Zlaté časy střední Evropy (Filip Tuček)
str. 6
str. 8
str. 10
str.
str.
str.
str.
str.
11
13
15
17
18
l Politika a společnost:
Politiku je lepšie vnímať hrubo ako naivne (Martin Gonda)
Dálnice a rychlostní silnice pro posílení středoevropské identity (Igor Blahušiak)
l Historie a současnost:
České a slovenské úvahy o střední Evropě za 1. světové války (Petr Zenkner)
Česko-německé vztahy a českoslovenští obránci
v kontextu Mnichovské krize (Ladislav Havelka)
Přátelme se s žehem aneb kremace jako kostnické ddictví i pokrok (Kateřina Hamplová)
str. 20
str. 22
str. 23
str. 27
str. 30
l Kultura:
Člověk, který mi vrátil víru (Marie Jüptner Medková)
Německy mluvící divadlo opět v Praze (Magda Juránková)
str. 31
str. 33
l Zraněná města:
Berlínský T‘Berg: mainstreamová alternativa (Jana Růžičková)
str. 34
l Přečtete si v příštím čísle:
str. 36
Křesťanství ve středoevropské politice
Seriál zraněná města: Vrchlabí
l
Demokratický střed
l
4/2013, vydáno v září 2013, ročník II.
adresa: Petr Zenkner, Koněvova 240, Praha 3, 130 00
e-mail: [email protected], web: www.demokratickystred.cz
šéfredaktor: Tomáš Fošum
zástupce šéfredaktora: Petr Zenkner
redakční rada: Tomáš Chlum, Magda Juránková, Kateřina Hamplová, Tomáš Orlík
grafická úprava: LUSEL, kresby, fotomontáže: Pavel Lukáš
vydavatel: občanské sdružení Demokratický střed
registrační číslo MK ČR E 20906, ISSN 1805-6202, vychází 4x ročně
2
DS.3/2013.indd 2
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
9/19/13 9:08:56 PM
ÚVODNÍK
Než vysvětlím výzvu z titulku, rád
bych Vás pozval k četbě již čtvrtého
čísla Demokratického středu. Jeho
hlavním tématem se stalo Německo.
I když někteří hledači definice střední Evropy Německo vynechávají, podle nás do tohoto regionu rozhodně patří. Už jen kvůli ekonomické stránce věci, jak dokládá analýza
Marie Bydžovské. Příznačné je též,
jak vztah k Německu dodnes ovlivňuje vnitřní politiku některých středoevropských států. Naši autoři to
ukazují na případu Polska, Rakouska
a samozřejmě i Česka. Z jednotlivých spolkových zemí za „nezpochybnitelně“ středoevropskou platí Bavorsko, proto mu věnujeme
hned dva články. Jeden nás vrátí o pár měsíců nazpět, kdy bavorský zemský sněm aplaudoval nečekaně vstřícnému projevu tehdejšího českého premiéra. Druhý článek
nás zavede do horké současnosti,
a sice do předvolební kampaně před
bavorskými zemskými i celostátními německými volbami, jejichž
výsledek nebyl před uzávěrkou
tohoto čísla znám. Nejen nad aktuální formou německé SPD se zamyslel Jaroslav Šonka, jenž též bilancuje poválečnou historii této strany.
Zamiřte na střed!
Naše ekonomika sice na Německu
víceméně závisí, to však neplatí pro
aktuální číslo Demokratického středu.
Přinášíme příspěvky i na „neněmecká“
témata. Jedná se například o zamyšlení
nad stavem tuzemské politické scény
po červnovém zemětřesení, jež smetlo nejen vládu, ale i zavedené ústavní zvyklosti. Marie J. Medková představuje osobnost Přemysla Pittera,
jehož příběh dodnes vlévá lidem víru
do žil. Martin Gonda přináší recept,
jak se v mediálním pralese proklestit k důležitým informacím. V kulturní rubrice na Vás čeká ochutnávka
z repertoáru německy mluvících divadel, jež budou za nedlouho k vidění v Praze. Ano, ono se to Německo
jako mocný stát probojovalo i do rubrik mimo hlavní téma… Hojností
oplývá rubrika Historie a současnost,
kde se můžete seznámit s česko-slovenskými úvahami o střední Evropě
v časech 1. světové války, hrdiny bránícími československé pohraničí před
nacistickým nebezpečím a s průnikem krematorií do české každodennosti…Rychle pryč od věcí posledních! Demokratický střed totiž slaví
zrození nové, již nějaký čas slibova-
né rubriky. Seriál Zraněná města, který
chce vyprávět příběhy měst, s nimiž ve
20. století notně zamávaly dějiny zahajuje článek Jany Růžičkové. Zavede
Vás na jeden tajemný berlínský kopec.
A teď už k tomu nadpisu.
Ve spolupráci se společností
Doporučím.cz jsme se rozhodli
otestovat, jak o nás, milí čtenáři,
smýšlíte. Můžete nás ohodnotit jako
ve škole, tedy od 1 do 5. Stačí zaslat
SMS na číslo 720 002 002 ve tvaru DES1 (DES2 atd.). Pokud nám
budete chtít i něco sdělit, napište
svůj komentář za udělenou známku.
Jsme na svoje vysvědčení sami zvědavi. Dobré známky nás povzbudí,
špatné hodnocení nás zdravě naštve.
Jedno je jisté – naší ambicí je kvalitu tohoto časopisu neustále zvyšovat.
Vaše reakce a Vaše přízeň budiž nám
k tomu nápomocny. Příjemné čtení!
Tomáš Fošum
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
DS.3/2013.indd 3
3
9/19/13 9:08:57 PM
ČESKO
Český sen: cesta tam, a ne zpátky!
Česká politická scéna se vzpamatovává z červnového výbuchu. Nečekaný
pád Nečasovy vlády umožnil vstoupit do hry mocichtivému prezidentu
Zemanovi. Ten překonal i ta nejhorší
očekávání svých odpůrců a v rozporu
s ústavní tradicí najmenoval proti vůli
parlamentu svou vládu. Ta sice nedostala důvěru, ale mezitím se ve sněmovně rozpadla křehká většina bývalých koaličních stran, jež se ucházely
o pověření k sestavení nové vlády, které jim prezident odpíral. Zemanovi se
navíc podařilo do značné míry ovládnout sociální demokracii, která si dlouhá léta svého bývalého předsedu držela
od těla. Tolik stručný přehled známých
událostí, jež přivedly Česko k předčasným volbám. Ty mohou potvrdit oslabení parlamentní demokracie na jedné
straně a posílení postavení prezidenta na straně druhé. Pokud člověk při
pomyšlení na tyto možné změny neskáče radostí tři metry do výšky, neubrání
se otázce: Jak se to mohlo stát?
Šlo to bohužel i bez spiknutí
Přehráváme-li si v hlavě poslední tři měsíce, lehce nabydeme dojmu,
že česká společnost je zralá na pořádný budíček. Vždyť všechny důležité
složky během posledních týdnů svým
způsobem selhaly. Státní zástupci vyzbrojení policií a nově získanou odvahou přepískli svou snahu dát
zdánlivě všemocným politikům za
vyučenou. S každým dalším týdnem
se okázalé zatýkání na Úřadu vlády a
odvádění exposlanců a vysokých státních úředníků v poutech jeví jako přepjaté. Z celého zamotaného korupčního příběhu zbyla jen milenka pana premiéra úkolující vojenskou rozvědku,
aby sledovala její sokyni v lásce.
Nevytáhl se ani Nejvyšší soud,
který ve snaze umírnit státní zástupce
nesmyslně široce vymezil poslaneckou
imunitu. Poslancům tak v očích veřejnosti jednoznačně uškodil. Pak jsou tu
hříchy samotných politiků. Prezident
nezvládl své autoritářské choutky
a zprznil naši 23letou parlamentní demokracii. Politické strany místo toho, aby povstaly na její obranu
4
DS.3/2013.indd 4
a daly prostopášníkovi za vyučenou,
stále vedly v tu chvíli nedůležitou válku mezi tábory levice a pravice. Navíc
se při hlasování o důvěře Rusnokově
vládě ukázalo, že dvě dlouhodobě nejsilnější strany – ČSSD a ODS – jsou na
tom hůře, než se myslelo. Šéf sociálních demokratů Bohuslav Sobotka nejprve dlouhé týdny přesvědčivě argumentoval, proč v zájmu parlamentní demokracie není možné podpořit
prezidentský kabinet Jiřího Rusnoka,
aby nakonec k jeho podpoře zavelel. Podraz dvou poslanců ODS, který
ukončil existenci koaliční většiny, ukázal personální bídu této strany. A tak
dále, a tak dále. Zkrátka nejednalo se
o žádné spiknutí. Náš politický systém
stojící na nepevných základech se prostě zhroutil. Jeho oprava bude obtížná,
ne však nemožná.
Postkomunisté
vs. občanský tábor
Abychom učinili spravedlnosti za
dost, je třeba konstatovat, že za nastalou situaci kromě „pánů nahoře“ nese
plnou odpovědnost i česká veřejnost.
Jak se zdá, většina občanů kouká na
Zemanovu svévoli buď s lhostejností, nebo se sympatiemi. K tomu nemusíme znát průzkumy veřejného mínění, stačí pracovat s výsledky nedávných prezidentských voleb. Těch se
zúčastnilo cca 60 % voličů, tedy zhruba tolik, kolik chodí i ke sněmov-
ním volbám. To znamená, že zhruba
40 % lidí u nás důležité volby ignoruje a nějaká parlamentní demokracie
je jim víceméně lhostejná. Vraťme se
však k lednovému výběru prezidenta.
Ve druhém kole se ocitli Miloš Zeman
a Karel Schwarzenberg. Liberální
tisk do omrzení opakoval všechny
Zemanovy autoritářské kousky nejen
z doby tzv. Opoziční smlouvy. Kdo
chtěl, mohl si také připomenout, kolikrát jen byl Zeman přichycen při lži.
Ostatně v kampani před druhým kolem
to současný prezident zase jednou roztočil naplno. Když ho bude chtít někdo
nazvat sprosťákem a lhářem, bez problémů zde nalezne pro své tvrzení
důkazy. Ke Karlu Schwarzenbergovi
lze mít spoustu výhrad, ale co se týče
elementární slušnosti a respektování pravidel hry, neměl by s Milošem
Zemanem prohrát. Chyba lávky.
Zemanovu voličskou základnu
bezpochyby tvořili příznivci ČSSD
a KSČM. V případě komunistů se
nelze divit, prezident je jim sympatický nejen pro své autoritářské tendence a deklarovanou levicovost, ale
i pro napojení na předlistopadové členy
KSČ, jako jsou pánové Šlouf, Zbytek
a Čuba, a na ruský kapitál. U sociálních
demokratů je situace složitější. Zeman
stranu před lety zhrzeně opustil, nicméně jednalo se o spor pohříchu osobní, nikoli ideový. Před druhým kolem
prezidentské volby vůdcům sociální
demokracie nezbylo než nemilovaného expředsedu podpořit, neboť jejich
n „Tak platí Miloši. Já Ti tu teď budu pár měsíců dělat kašpara a ty mě za to pak posadíš do té
centrální banky. Do důchodu vystaráno.“ Zdroj: vláda.cz
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
9/19/13 9:08:57 PM
ČESKO
voliči berou Miloše Zemana stále za svého. Pro tyto voliče není parlamentní demokracie posvátnou krávou. Jak trefně poznamenali někteří komentátoři, když se láme chleba,
dávají tito lidé přednost „sociálnu“ před „demokracií“.
Hry na moderní levici nemají v ČSSD za současné situace šanci na úspěch. Voliče kladoucí důraz na „sociálno“
podobná intelektuální cvičení nezajímají. Pokud se ČSSD
vzdálí jejich představám, budou bez větších problémů
volit komunisty, SPOZ (čti Zemanův fanklub) nebo nějaký
populistický projekt typu Věcí veřejných. Levicových voličů, kteří dají přednost „demokracii“ před „sociálnem“, je
poskrovnu. To samozřejmě sociální demokraty neomlouvá,
dobrý politik se svému voliči ve všem nepodřizuje, nýbrž
jej i částečně vychovává. Ovšem voliče hledající alternativu k postkomunistické levici nemá v ČSSD téměř kdo
oslovit. Například tolik obdivovaný Jiří Dienstbier se neštítí nereformované KSČM. Za moderního levicového politika je zřejmě považován pouze proto, že nemá rád Zemana
a pražské „kmotry“. To, že komunisté nepředstavují pro
sociální demokraty a zemanovce nepřijatelného partnera,
by bylo ještě v polovině 90. let nepředstavitelné. Čím dále
od listopadu 1989, tím víc slábne lidská paměť. Po uzavřených hranicích a nedostatku kvalitního zboží se určitě stýská málokomu, ale všechno přece nebylo tak špatné… Bylo.
Bez ochrany sovětských tanků neměl ten systém dlouhodobou šanci na přežití.
Pak jsou tu strany tvořící občanský tábor. Patří sem
hlavně ODS, TOP 09 a také KDU-ČSL, která však
v posledních volbách vypadla z poslanecké sněmovny.
Jejich voliči na rozdíl od levicového tria ČSSD – KSČM
– SPOZ berou polistopadový režim plně za svůj. Sečtemeli notorické nevoliče a sympatizanty zmíněných levicových stran, ocitají se zastánci vývoje po roku 1989 v jasné
menšině. Navíc síly pravicového dua ODS a TOP 09 jsou
oslabeny nejen společným vládnutím, ale i požíráním se
navzájem. K tomu ještě ODS platí daň za skutečnost, že
po dvacet let byla vlivnou stranou, která běžně vládla na
celostátní úrovni, v krajích a velkých městech. Logicky
se tak na ni přilepili i nejrůznější „političtí podnikatelé“.
Nejen pro občanský tábor, ale i pro vyváženost tuzemského politického systému je přes všechny výhrady žádoucí, aby TOP 09 a hlavně ODS nezůstaly po volbách zcela
marginalizovány. Nebezpečí dominance postkomunismu
by bezpochyby umenšil i návrat KDU-ČSL do sněmovny.
Jak z toho ven?
Výsledek předčasných voleb je neodhadnutelný. V podstatě žádná ze stran si volby nepřála, neboť žádná není na
ně připravena. Kolik stran se dostane do sněmovny? Uspěje
některé z nových populistických hnutí? Babo raď. Ať už
ale volby dopadnou jakkoli, nebude se jednat o konec světa. Pokud by postkomunistický blok (ve složení ČSSD –
KSČM, případně ČSSD – KSČM – SPOZ) získal ústavní
většinu, bude to nepříjemné. O to nepříjemnější, že alespoň zpočátku bude zřejmě případná levicová vláda uhranu-
n Volební taktika TOP09 v Praze se zdá býti jasná: všechno na Karla!
Foto:Tomáš Fošum
ta sirénou z Pražského hradu, vůči jejímuž hlasu nemusí být
imunní ani prezidentem navržení ústavní soudci. Ani pak
ovšem nenastane konec demokracie, a to nejen kvůli tomu,
že jsme členy EU a NATO, kde se jakési minimální zásady
slušného chování požadují. Další volby si totiž nedovolí zrušit ani Zeman a spol. Už příští rok se obmění třetina Senátu,
konají se i komunální a evropské volby. Předpokládaná středopravicová opozice v nich může začít obnovovat svou sílu
a sebevědomí. Může rovněž burcovat veřejnost, aby se případným dalším útokům na ústavní tradice postavila. Ač se
to možná nezdá, Miloš Zeman síle rozumí – viz (ne)jmenování Martina Putny profesorem. Jelikož však veřejnost
přešla jmenování nelegitimní prezidentské vlády víceméně
mlčením, prezident zůstal v klidu.
Cesta z politické krize totiž bezpochyby vede přes větší
aktivitu občanské společnosti. Ta si musí uvědomit, že obhajoba politiky se pro ni stává tím nejdůležitějším úkolem.
Politiky ve smyslu liberální demokracie coby nejlepšího známého systému spravování veřejných záležitostí. Nejde jen
o vstupování do politických stran, i když to je samozřejmě
kvůli personální vyprahlosti partají velice žádoucí. Velkou
cenu mají i jakékoli občanské iniciativy, které se snaží na strany působit, případně s nimi spolupracovat. To se netýká jen
občanského tábora, ale i levicově zaměřených lidí, jimž se
orientace ČSSD na (post)komunisty a po dominanci toužícího prezidenta zajídá. Soupeření levice a pravice, které se odehrává ve všeobecně respektovaných mantinelech parlamentní
demokracie, musí být hlavním cílem snažení české politiky.
I cesta může být cíl. Po té cestě putujeme už 23 let. Doufejme,
že vede pouze „tam“, a ne „zpátky“.
Tomáš Fošum
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
DS.3/2013.indd 5
5
9/19/13 9:08:57 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
Současné polsko-německé vztahy: mosty přes minulost?
Málokteré dvě země si prošly ve dvacátém století tak
bolestivými vztahy jako Polsko a Německo. Málokde
bylo vyvinuto takové úsilí pro odstranění historických
křivd a málokteré bilaterální vztahy zaznamenávají v posledních letech takovou dynamiku. I nadále jsou
však relace mezi Berlínem a Varšavou zatíženy minulostí a do médií pronikají stále nové kontroverze. Přes členství obou zemí v EU i NATO je Německo v Polsku pro
řadu osob citlivým tématem. Jakým vývojem prošlo polské přemýšlení o Německu a jak vypadá dnes?
S trochou nadsázky lze říci, že moderní polský stát
dostal nedůvěru k Německu do vínku. Roman Dmowski
a jeho národně-demokratická koncepce znovuvzkříšení
Polska hleděla na Němce a Německo jako na nebezpečí, kterému je třeba se bránit i za cenu spojení s ruským
impériem. Zatímco slovanské menšiny na polském území
mohly být podle jeho názorů popolštěny, Němce (a Židy)
měla čekat řízená emigrace. Oproti tomu konkurenční
Piłsudského koncepce viděla v Německu (a Rakousku
– Uhersku) možnou oporu proti Rusku. V Piłsudského
představách mnohonárodnostního státu navíc bylo místo
i pro další etnika včetně Němců.
Meziválečný polský stát představoval špatný kompromis mezi oběma koncepcemi. Druhá polská republika byla mnohonárodnostním státem bez federativního
uspořádání. S výjimkou Rumunska navíc Polsku chyběli
mezi sousedy spojenci. Německo, které postoupilo novému polskému státu nemalá území, se netajilo touhou po
revanši.Na druhou stranu versailleský mezinárodní systém dával Polsku poměrně komfortní postavení. Oba
nebezpeční sousedé – Německo i Sovětský svaz – byli
v druhořadém postavení. Locarnská smlouva a mezinárodní emancipace Německa však donutila Piłsudského
Polsko k přehodnocení sousedské politiky. Úsilí o normalizaci vztahů vyvrcholilo Polsko-německou smlouvou
o neútočení z roku 1934.
n Památník připomíná slavnou scénu z roku 1970, kdy na místě
bývalého varšavského ghetta spontánně poklekl německý kancléř
Willy Brandt. Foto: Tomáš Fošum
6
DS.3/2013.indd 6
Víme, jakou měla tato ujednání pro Německo váhu
a co přišlo po 1. září 1939. Právě 2. světová válka představovala zásadní předěl v polsko-německých vztazích.
Násilí páchané na polském civilním obyvatelstvu a odbojovém hnutí, zničení Varšavy, stejně jako posuny hranic
a vysídlení německého obyvatelstva zpoza Odry a Nisy
se náhle staly ústředními mementy tisíciletého polskoněmeckého sousedství i tématem vzájemných relací na
dalších bezmála sedmdesát let.
Sedm dekád usmiřování
Poválečné komunistické Polsko fakticky přijalo
Dmowského zahraničněpolitickou koncepci. Spojenectví
se Sovětským svazem bylo obhajováno nebezpečím německého revanšismu a především vyzbrojením Německé spolkové republiky po jejím vstupu do
Severoatlantické aliance. Na druhou stranu pro Německo
byla ztráta území za Odrou a Nisou nepřijatelná.
První poválečná polsko-německá usmiřovací iniciativa přišla z tehdy již polské Vratislavy a zasloužil se
o ni především arcibiskup Bolesław Kominek. Na konci Druhého vatikánského koncilu formulovali polští biskupové svým německým kolegům dopis, který zdůrazňoval dobrá i špatná období tisíce let vzájemných vztahů (včetně bolestného poválečného vysídlení) a zahrnoval i slavnou větu „odpouštíme a prosíme za odpuštění“.
Dopisu předcházely i aktivity německých evangelických
biskupů, kteří od své vlády požadovali uznání hranic na
Odře a Nise. Jakkoli lze vidět za touto iniciativou i další
motivy, a to především vrcholící konflikt mezi vládnoucím establishmentem lidového Polska a katolickou církví, jednalo se jednoznačně o průlomový okamžik poválečných polsko-německých vztahů.
Dalším významné pokroky přišly s Ostpolitik Willyho
Brandta. V prosinci 1970 přijel spolkový kancléř do
Varšavy podepsat polsko-německou smlouvu potvrzující
hranici na Odře a Nise. Při návštěvě u památníku varšavského ghetta překvapivě poklekl. Hloubku tohoto gesta
i jeho význam pro vztahy mezi Poláky a Němci snad
nejlépe vyjádřil jeden z přeživších povstalců z ghetta,
Marek Edelmann: „Pochopil jsem, že v Německu se něco
změnilo. Němcům bylo znovu možné důvěřovat.“
Zdaleka ne celé Německo však s Brandtovým gestem
souhlasilo. Proti jeho kroku se vyslovily jak vyhnanecké organizace, tak křesťanští sociálové a demokraté. Ani
v Polsku se rétorika propagandy nezměnila a držela se studenoválečnického scénáře ukazujícího západní Němce jako
válečnické štváče. Přemýšlení o polsko-německých vztazích se kupodivu příliš nerozvíjelo ani v kruzích disentu
nebo emigrace. Zatímco se v emigraci objevovaly revoluční myšlenky o polské východní politice, přemýšlení
o Německu dlouho nedokázalo překročit stín válečného
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
9/19/13 9:08:58 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
utrpení. Až ve druhé polovině 70. let se
začal mezi disidenty prosazovat názor,
že jedině dobré vztahy se sjednoceným
Německem, které uzná novou hranici
a bude vázané evropskou integrací,
přiblíží Polsko západní Evropě.
Po změně režimu patřili proponenti tohoto názoru k architektům polské
zahraniční politiky a začali také nový
směr polsko-německé politiky realizovat. Vážným zádrhelem se však
ukázalo být váhavé stanovisko kancléře Helmutha Khola vůči uznání hranice znovusjednoceného Německa.
Smlouva podepsaná v roce 1970
Brandtem se na sjednocené Německo
nevztahovala a kancléř Sjednotitel se
snažil otázku bývalých německých
území využít k maximalizaci svého
volebního úspěchu. Proměňující se
polské diplomacii se však podařilo
proniknout do vyjednávání vítězných
mocností a prosadit přijetí Polskoněmecké hraniční smlouvy jakožto podmínky pro znovusjednocení.
Navazující Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci přinesla další iniciativy podporující prohlubování vztahů – např. programy
pro mládež nebo školskou spolupráci. Potvrdila také práva pro německou
národnostní menšinu v Polsku, díky
nimž mj. v polském Sejmu zasedá
zástupce německé menšiny.
V devadesátých letech směřovaly
polsko-německé vztahy především do
budoucnosti. Řešilo se sice odškodnění nuceně nasazených, přesto nejvýše
na agendě byla vždy budoucnost: polské členství v NATO a EU. Německo
se postavilo do role hlavního obhájce
východního rozšíření, a zdálo se, že
stíny minulosti byly překonány.
Hysterický návrat historie
Zlom nastal v roce 2005. Zaprvé
Lech Kaczyński z národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost
porazil ve druhém kole prezidentských voleb Donalda Tuska díky
mediálně rozmáznutému nedobrovolného působení jeho děda v uniformně Wehrmachtu. Zadruhé dohoda mezi Německem a Ruskem
o výstavbě plynovodu pod Baltským
n V době, kdy Polsku vládli bratři Kaczyńští, si Německo užilo s Polskem spoustu legrace.
Nasvědčují tomu i přátelské úsměvy prezidenta Lecha Kaczyńského a kancléřky Angely
Merkelové. Zdroj: Wikmedia Commons
mořem oživila vzpomínky na Pakt
Molotov-Ribbentrop. Do současnosti polsko-německých vztahů vkráčela znovu historie.
Vztahy mezi Berlínem a Varšavou
prošly v letech 2005-2007 vážnými
turbulencemi. Národně-konzervativní
vládnoucí koalice odmítala další prohlubování evropské integrace vehementně prosazované Německem.
Nelíbil se jim projekt nadace Centrum
proti vyhánění a stupňující tlak některých radikálních organizací sdružující rodiny vysídlených Němců.
Nedůtklivě také nahlíželi na sbližování Německa a Ruska nebo na německé stanovisko vůči válce v Iráku.
Německá média na druhou stranu
posměšně karikovala polského prezidenta Kaczyńského, což vedlo k řadě
přehnaných vyjádření z jeho strany.
Polsko-německé vztahy dnes
Po vítězství liberálně-konzervativní Občanské platformy ve volbách
v roce 2007 došlo k normalizaci vztahů. Polsko představované vládou a
mainstreamovými médii dnes usiluje
o co nejbližší spolupráci s Německem.
Uznává německé vedení při řešení krize eurozóny, ba po něm dokonce ústy ministra zahraničních věcí
Radosława Sikorského volá. Na druhou stranu se nebojí připomínat historickou německou vinu, kvůli které se Polsko dostalo na padesát let do
civilizační pasti. Tato vědomá i podvědomá politika není samoúčelná.
Polsko je hlavním beneficientem prostředků z evropského rozpočtu a právě historická zodpovědnost Německa
za slabou hospodářskou pozici Polska
je jednou z argumentačních linií, která má Berlín přesvědčit o velkorysém
přispívání do evropské peněženky;
ergo na modernizaci Polska.
Na druhou stranu zaznívají z Polska
i jiné hlasy než ty volající po úzké spolupráci obou zemí. Pro některé polské
politiky a národně orientovaná média
je Evropská unie prostředkem pro
germanizaci Polska. Berlín spolupracuje s Moskvou proti Varšavě a díky
poraženecké politice vlády Donalda
Tuska je dnešní Polsko spíš „ruskoněmeckým kondomininiem“ (slova
lídra národně-konzervativní opozice,
pokračování na straně 8
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
DS.3/2013.indd 7
7
9/19/13 9:08:58 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
dokončení ze strany 7
Jarosława Kaczyńského). Podle této
mytologie pomohli Angele Merkelové
ke kancléřskému úřadu bývalí důstojníci Stasi, Němci skupují polskou
zem a využívají polské gastarbeitery k ponižujícím povoláním. „Kdyby
varšavským povstalcům někdo řekl,
že za několik desítek let budou jejich
rodáci podávat bažanty německým stařečkům, jistě by tomu nevěřili“, naříká
Olga Doleśniak-Harczuk v červnovém
vydání měsíčníku Nowe Państwo.
Dalším příkladem sensitivity
polsko-německých vztahů se stal
německý historický seriál Naše matky, naši otcové. Zatímco hlavní hrdinové jsou zobrazeni jako citliví lidé
pochybující o vítězství Tisícileté
říše, vojáci polské Zemské armády připomínají barbarské antisemity. I tento špatný film vedl ke svolání tiskové konference špiček Práva
a spravedlnosti, které varovaly před
přepisováním historie a německou
snahou o předávání části své viny za
Holocaust Polákům.
Státnický krok Petra Nečase
Nedávný pád vlády s sebou přinesl mnohá ohlédnutí za
jejími činy a inspiroval k pokusům zhodnotit výsledky práce pravicové koaliční vlády. Jedním z nesmazatelných kroků bývalého premiéra byla jeho dlouhodobá snaha znormalizovat vztahy s naším bavorským sousedem. A všichni se
shodují, že Petru Nečasovi se skutečně podařilo posunout
zamrzlé česko-bavorské vztahy na úroveň funkčního vztahu dvou spolupracujících partnerských zemí. O této snaze jsme podrobněji psali v říjnovém čísle Demokratického
střed(t)u, nyní uzrála doba na reflexi Nečasova posledního
vstřícného kroku směrem k Bavorům, a to jeho únorový
projev v bavorském zemském sněmu.
Do Mnichova zavítal český premiér na oficiální návštěvu naposledy před dvaceti lety. Od té doby panovaly mezi
oběma zeměmi spíše chladné vztahy, na čemž se shodli
politici, kulturní osobnosti i obyvatelé česko-bavorského
příhraničí. Citelné oteplení přišlo až s Petrem Nečasem
a bavorským zemským předsedou Horstem Seehoferem.
Oba premiéři ovšem alespoň zpočátku minulost neřešili,
ale snažili se společná setkání orientovat do budoucnosti,
jak zmínili během dvou návštěv Seehofera v Praze. Změna
nastala až krátce po českých prezidentských volbách, když
21. února 2013 jako vůbec první český premiér promluvil
Petr Nečas k bavorským poslancům.
S napětím očekávaný projev byl nečekaně vstřícný
k sudetským Němcům. Nečas doslova řekl: „Litujeme, že
poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství, bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní
charakter přisuzování viny. Jsme si přitom vědomi zásadního přínosu německy mluvících obyvatel českých zemí pro
hospodářský a kulturní rozvoj tohoto prostoru v celé jeho
historii.“ Vzápětí ale odmítl jakékoliv majetkoprávní změny. „Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit
do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách sta-
8
DS.3/2013.indd 8
Na druhou stranu podle průzkumů veřejného mínění sympatie Poláků
k Němcům v posledních letech rostou,
takže se zdá, že trpká historická zkušenost přestane být ve vzájemných relacích překážkou. Náznaky už tu jsou.
Když během loňského fotbalového
mistrovství Evropy prohlásili němečtí
hráči, že se cítí v Gdaňsku jako doma,
žádné kontroverze to nevyvolalo.
Vít Dostál
Autor je analytikem Asociace pro
mezinárodní otázky
lo. Hledání společné interpretace dějin poskytne morální
satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit,“ zdůraznil český expremiér. V projevu dále
hovořil o přátelství a spolupráci mezi Českou republikou
a Bavorskem a vzájemném kulturním přínosu.
Přestože svým způsobem neřekl Nečas nic nového,
pouze citoval pasáž Česko-německé deklarace z ledna 1997, byla jeho řeč bavorskými politiky přijeta velmi pozitivně, aplaudovalo se dokonce ve stoje. „To vyjádření lítosti týkající se sudetských Němců, jejich ztráty
domova, majetku, příbuzných, bylo velmi hodné úcty.
To jsme neočekávali. Musíte brát v potaz i vnitropolitickou situaci v Česku, která není jednoduchá po nedávné
prezidentské kampani. Moje očekávání jsou dalece překonána,“ pochválil Nečase Seehofer. Podobně reagoval
mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt
(CSU). „Z malého kroku se stal krok obrovský,“ řekl.
Ze strany politiků všech pěti poslaneckých frakcí bavorského sněmu se hovořilo o historickém momentu a dobré základně pro budoucnost. Přesto se objevila i kritika
německého nepřispění k tomuto kroku, když si předsedkyně poslaneckého klubu Zelených Margarete Bause posteskla, že předsedkyně sněmu Barbara Stamm (CSU) mohla při
své zahajovací řeči nejen krátce zmínit kruté činy Němců za
druhé světové války, ale mohla se za ně rovněž omluvit.
Bavorská média nešetřila chválou. Podle deníku
Merkur Nečasův projev ohromil poslanecké publikum
a bude se na něj ještě dlouho vzpomínat. I Passauer Neue
Presse avizoval začátek nové éry česko-bavorských vztahů a vyzdvihoval Nečasova chytře volená slova, jež „zdůrazňovala to, co nás spojuje, aniž by vynechávala to, co
nás rozděluje. Vyzdvihovala vůli po usmíření místo dalšího zaklínání se revanšismem minulosti.“
Konečně předseda jednoho ze sudetoněmeckých spolků Ackermann Gemeinde Martin Kastler označil tehdejšího
předsedu české vlády za stavitele mostů mezi Čechy, Bavory
a sudetskými Němci. Ovšem z reakcí českých politiků jednoznačně pozitivní hodnocení Nečasova projevu rozhodně
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
9/19/13 9:08:58 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
nevyplývá. V Mnichově média ocenila
Seehoferův diplomatický úspěch, ale
jak zhodnotila Nečasovy kroky česká
média a politici?
Nečas jako stavitel mostů,
nebo hrobník českých zájmů?
Nečasův, v Německu tak oceňovaný projev, vzbudil v českých médiích
poměrně různorodé reakce. Největší
celorepublikové deníky MF Dnes,
Lidové noviny, Hospodářské noviny
a Právo přinesly neutrální zprávy s konkrétní citací expremiérova projevu
a snahou zasadit ho do kontextu českoněmeckých vztahů. Podobně zpravodajství České televize se neslo v neutrálním duchu a připomínalo význam
Bavorska jako nejdůležitějšího ekonomického partnera, u kterého skončí třetina českého exportu do Německa.
Vzápětí se ovšem k projevu vyjádřili pro server Parlamentní listy i jednotliví čeští poslanci a senátoři. Reakce
byly ve srovnání s Německem nečekaně negativní, od nařčení z kolaborantství formátu Emanuela Moravce až po
označení anální horolezec. Předseda
KSČM Vojtěch Filip vyzval tehdejšího
premiéra k demisi, protože „ponižuje vlastní lid a zrazuje svou zemi“.
Ještě tvrdší byl senátor Severočechů.
cz Jaroslav Doubrava, jenž označil Nečase za gaunera, který přehlíží
bezpráví páchané Němci na Češích
a nemá právo se omlouvat. Poslanci
ČSSD Jaroslavu Foldynovi a senátoru Miloši Malému chyběla zmínka, že
odsunu předcházelo vyhnání a zabíjení Čechů v pohraničí. V následující
nedělní Partii (24.2.) na Primě ho takřka jedním dechem zkritizovali první místopředseda ČSSD Hašek a první místopředseda ODS Kuba. Podobně
vicekancléř prezidenta Klause Hájek
Nečasův projev označil za „šokující
a tragický“, přestože v podstatě jen
citoval Klausovu deklaraci.
Kdo naopak Nečase podpořil, byli
poslanci TOP 09. Helena Langšádlová
a Pavol Lukša uvedli, že s Petrem
Nečasem souhlasí, ale zdůraznili nutnost
vnímání těchto činů v kontextu poválečného období.“ Jiří Pospíšil (ODS)
považoval za dobré, že „se vede debata
n Petr Nečas odchází, Jiří Rusnok přichází, ale česko-bavorské vztahy tu zůstávají.
mezi námi a Němci, a to jak na odborné úrovni mezi historiky, ale i mezi politiky. Je správné, když přiznáme určitou
chybu a vysloví se nějaká omluva.“ Za
„velký průlom“ označil projev i Karel
Schwarzenberg (TOP 09).
Kdo je teď na řadě
Z této analýzy vyplývá, že projev Petra Nečase v bavorském sněmu
byl v médiích viděn vesměs pozitivně, na politické scéně se setkal s podstatně negativnějším přijetím. Jak je
to možné? V Evropě by mělo být
naprosto normální, že se téměř 70 let
od skončení druhé světové války navštěvují nejvyšší představitelé sousedních zemí a pronášejí projevy o společné budoucnosti a vzájemné spolupráci. Vztahy Prahy s největší a nejbohatší německou spolkovou zemí
od revoluce zatěžuje fakt, že právě
sem přišla po druhé světové válce
většina odsunutých českých Němců.
A přestože se na spolkové úrovni daří
toto téma neotvírat, v česko-bavorské relaci se mu prostě nevyhnete.
Po dvou Seehoferových návštěvách
Prahy (a Gauckově návštěvě Lidic)
bylo na čase vstřícný krok udělat.
A přestože čeští politici s oblibou
využívají ve svých kampaních otázky majetku a děsí české občany hrozbou jeho navrácení do sudetoněmeckých rukou, Nečas tuto problematiku
nijak neotvíral. Jak v rámci českého
právního řádu, tak na úrovni bilaterálních vztahů s Německem je majet-
Zdroj: Vláda.cz
ková otázka vyřešena a uzavřena.
Vstřícný krok byl na místě a podle
bavorských reakcí se velmi vydařil.
Teď je na bavorské straně zamyslet se, jak se sudetoněmeckou problematikou zacházet dál a zda se s ohledem na reakce, jaké stále ještě vyvolává v Čechách, rovněž neomluvit.
Slovy Luboše Palaty, třeba v podobě omluvy za kolaboraci s nacisty
a za podíl na rozbití demokratického
Československa.
Ještě to mezi námi není normální
Nečas jel do Bavorska navázat přátelské vztahy s naším nejdůležitějším
partnerem. S partnerem, jehož jméno
se během prezidentské kampaně objevovalo v ústech politiků nepříjemně
často a s nepříjemnou pachutí. Bavoři
si to samozřejmě pamatují, ale stejně
tak si budou pamatovat Nečasův projev. Expremiér tak pomohl budoucí
vládě zejména tím, že nastavil normálnější vztahy s naším klíčovým partnerem, jež se mohou a pravděpodobně
budou nadále rozvíjet. Podle premiéra Seehofera „ještě nemůžeme mluvit
o naprosto normálních vztazích“, ale
načrtnutá cesta je rozhodně lepší než
desetiletí mlčení. Nečasův projev prolamující toto mlčení, rozvázal českým
politikům ruce a zbavil je břímě očekávání české omluvy. Z této perspektivy
šlo o státnický krok.
Tereza Vávrová
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
DS.3/2013.indd 9
9
9/19/13 9:08:59 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
Iluze spokojené země
Bavorsko žije kampaní. 15. září se volí ve státních
volbách, o týden později ve spolkových. „Matka všech
bitev“ vyšle signál voličům pro spolkové volby a rozhodne, zda CSU získá zpět absolutní většinu v bavorském zemském sněmu.Demokracie není samozřejmost,
není demokracie bez demokratů, apelují z televizních
obrazovek známé tváře – baviči, moderátoři, sportovci
a politický důchodce Edmund Stoiber. Chtějí, aby lidé
k urnám vůbec dorazili.
Novinka letošní kampaně, „town-hall-meetings“
s názvem „Seehofer přímo“ přitahuje babičky i dědečky.
Premiér Seehofer sjíždí pole, louky, lesy a přináší dobrou zprávu – Bavorsko se má dobře, dosažené je třeba
stabilizovat a ještě zlepšit, zajeté koleje se nesmí měnit,
v politice nic nepřesvědčí víc než praxe. Jeho Křesťanskosociální unie (CSU) je u kormidla nepřetržitě od roku
1957 a je-li Bavor Bavorem, volí jako minule, tak i dnes
CSU, protože tak velí tradice. V září 2008 získala CSU
43,4 % hlasů a obsadila většinu ministrů v koaliční vládě se Stranou svobodných demokratů (FDP). Tak jako
minule i dnes jde o to ukázat, že vše špatné do domoviny
přichází z Berlína a Bruselu. Seehofer zemi spravuje bez
větších problémů a s FDP by rád pokračoval. Její preference ale klesají nejen v Německu, ale i v Bavorsku.
Já jsem tu premiér
Jak v Bavorsku, tak na spolkové úrovni bude důležitá volební účast, a to pro všechny strany. Bývalý premiér Stoiber přijel ze své „Vysočiny“ a v převleku za vousatého nespokojeného Bavora vybízí v televizním klipu k
účasti. Asistuje mu jezevčík Maxl a kickboxerská legenda,
mistryně světa a lékařka Christine Theissová. To, co CSU
v letošní kampani chybí, je charismatický tahoun, celý
prostor zabral pouze Seehofer. Na plakátu se svým portrétem, bez saka, usmívající se v lese, vedle sebe silný kmen,
pod sebou pouze nápis “náš premiér”, podobně bystré heslo, jaké měl v 80. letech Johannes Rau, “My v Severním
Porýní-Vestfálsku”. Uvádět jméno Seehofer nemusí.
Hezounek Karl-Theodor zu Guttenberg odpadl před
dvěma lety po aféře se zfalšovanou disertační prací a adekvátní náhrada chybí. „Seehofer přímo“ demonstruje, že
má svou zemi pevně v otěžích. Při setkání ve Würzburgu
se novináři WDR z Kolína nad Rýnem chtěli dotázat
předsedkyně Zemského sněmu Barbary Stammové na
aféru se zaměstnáváním příbuzných. Seehofer má jasno, pro takové otázky není v kampani, ani v zemi místo. „To tak nejde, musejí pryč z Bavorska,“ komentoval
zvídavost cizáků. Ve volebním videu, natočeném ruční
kamerou, nediktuje, nehrozí, nepřesvědčuje. V prosté
jídelně obložené dřevem klidným hlasem mluví o tom,
jak Bavorsko prosperuje a chce být inspirací pro Berlín.
U stolu s umělohmotným ubrusem, na stole jablko, chléb
a sůl. Pocit bezpečí a blízkosti.
10
n Tak schválně. Co vás napadne jako první, když uslyšíte slovo
„Bavorsko“? Zdroj: Wikimedia Commons
Sociální demokraté jsou podle Seehofera neschopni vládnout. „Bavorsko nebude červené, je bílo-modré
a zůstane bílo-modré“. Srozumitelné poselství. Pohled
na kampaň SPD mu dává za pravdu. Lídr Christian
Ude, primátor Mnichova, na plakátech drží v rukách
slovo “slovo” a má tak poukázat na Seehoferovo časté nedodržování slova. Stejný motiv použil už v roce
2005 kabaretiér Christoph Sonntag v reklamě na svou
knihu. PR stratégové SPD ale opisování nepřiznali,
a co vše premiér nedodržel, také nesdělují. V televizním
klipu Ude představuje své jméno, aby věděli i Bavoři
za Mnichovem, na koho se koukají. Lidé z lidu říkají,
proč Udeho mají rádi – mladík v kožených kalhotách,
myslivec v kamizolce, stejně jako Turkyně, Asiatka, Ind
a Udeho manželka. Shodují se, že Ude bohužel musí
vyměnit správu Mnichova za vedení Bavorska.Ude přitom ofenzívně požaduje změnu vlády a stylu.
SPD si přeje koalici se Zelenými a Svobodnými voliči. Zelení čekají na svou šanci, pokud se FDP nedostane
do Zemského sněmu. V kampani si vystačí se zelenou
energií. Svobodní voliči čekají, ať už na CSU nebo koalici se Zelenými a SPD. Jejich lákání voličů míří hlavně
na Seehoferův absolutismus. Přejí si obnovit demokratickou kulturu a změnit struktury, např. zavedením kulatého stolu zemských poslanců s vládou a konáním plebiscitů. Svobodní voliči, kteří jsou třetí nejsilnější stra-
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 10
9/19/13 9:08:59 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
na v Zemském sněmu, nemají ambice obsadit křeslo premiéra, ale být
jazýčkem na vahách.
A co obsah? Řeší vůbec obsah?
Seehofer slibuje ministerstvo pro
domovinu, zpoplatněné dálnice pro
cizince, změnu zákona o podporovaných zdrojích energie a od roku
2019 změnu financování zemí. Nové
ministerstvo pro domovinu a samosprávu má přenést veřejné úkoly
ze shora dolů a zapojit do hry více
lokální politiky. Domovinou mys-
lí CSU venkov, který má získat větší pravomoci, ostatně ministerstvo
má mít sídlo ve Frankách. Seehofer
chce zároveň větší odpor Bavorska,
resp. Německa v Evropské unii, která reguluje nepotřebné a v očích CSU
se má stát Evropou regionů.
Do idylky kampaně zasáhla v polovině srpna i Evropská komise, která
prostřednictvím své mluvčí varovala,
že zpoplatnění dálnic pro cizince by
znamenalo porušení zásady nediskriminace. Největšími tématy kampaně je
vedení školství, oddlužení Bavorska do
roku 2030, tarify pro minimální mzdu,
financování dopravní infrastruktury a
zelená energetika.
V kampani vše špatné přichází
zvenčí, Bavorsko tradičně brojí proto zbytku světa.Horst Seehofer se
usmívá, cizinci zaplatí zničené dálnice a ještě zbyde pro školáky na
preclíky. Se ztrátou absolutní většiny v roce 2008 ale poprvé CSU okusila, že voliči mohou myslet i jinak.
Patriotismus je sázka na jistotu.
Jan Prášil
Samostatné Rakousko?
Po dlouhou dobu ne, děkuji, raději připojení k Německu.
Většina obyvatel Rakouska upřednostňovala v meziválečném období připojení k Německu před samostatnou
existencí republiky. Vše vyvrcholilo v březnu 1938. Davy
lidí na jih od československých hranic nadšeně aplaudovaly příchozím německým vojákům a zmizení alpské
země z mapy Evropy. Kořeny tohoto zdánlivě paradoxního jevu je nutné hledat v druhé polovině 19. století.
Tehdy politická elita habsburské monarchie prosazovala, ve snaze zabránit revolučním změnám, nadnárodní ideu
s jednoduchým až mýtickým obsahem s cílem maximální
přijatelnosti pro většinu národů. Byl akcentován požadavek identifikace každého občana s nadnárodními symboly
a institucemi (například panovníkem, dynastií a územním
vymezením) bez ohledu na to, k jakému národu či národnosti se hlásí. Klíčovou roli přitom hrála habsbursko-lotrinská dynastie. V rámci národotvorného procesu vznikla
v jedné z částí Rakousko-Uherska, v Předlitavsku, národnostní skupina, která sama sebe definovala jako „rakouští
Němci“, při vědomí jak etnické a jazykové sounáležitosti
s říšskými Němci, tak určité odlišnosti vůči nim.
Stát, který nikdo nechtěl
Rozpad habsburského soustátí na podzim 1918 znamenal pro rakouské Němce obrovský šok. Slavné časy
Vídně, císařské metropole spoluurčující tep evropské
politiky, odvála prohraná válka. Pocity velikosti a nadřazenosti vystřídala úzkost z bezvýznamnosti. Na troskách padlé říše vznikla řada nástupnických států, mezi
nimi malé Německé Rakousko. Zdejší obyvatelstvo jej
považovalo za umělý a neživotaschopný útvar. Namísto
toho upřednostňovalo připojení rakouského území
k Německu (anšlus). Rakušané se chtěli spojit se západním sousedem už jenom proto, že Němci, byť po ztracené válce rovněž na kolenou, opět jednou vstoupí na jeviště evropské politiky jako důležitý hráč, zatímco z nich se
n Nablýskaná Vídeň, kdysi císařská metropole spoluurčující tep
evropské politiky, se po roce 1918 stala hlavním městem
malého státu. Foto: Tomáš Fošum
najednou stali pouze „nýmandi“ a „žebráci“. Kromě toho
mnoho soudobých problémů vyžadovalo širší platformu,
zjednodušeně řečeno „ve dvou se to lépe táhne“.
Jeden z vlivných vítězů války však zastával zcela jiný
názor. Francie obávající se odvety ze strany Německa chtěla spojení převážně etnicky, jazykově a kulturně německých
států stůj co stůj zabránit. S úspěchem. Název „Německé
Rakousko“ byl stejně jako anšlus zakázán. Rakousko muselo s nechutí začít budovat samostatnou existenci.
Anšlus? Ano, ale postupně
Vídeň se naoko držela mezinárodněprávních závazků a připojení k Německu označovala za téma v danou
chvíli zcela neaktuální. Ve skutečnosti existovaly jak
pokračování na straně 12
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 11
DS.3/2013.indd 11
9/19/13 9:08:59 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
dokončení ze strany 11
v Rakousku, tak v Německu různé organizace a spolky
soukromého a polosoukromého charakteru, jejichž činnost myšlenku anšlusu neustále více či méně otevřenou
formou připomínala a popularizovala.
Na rakouské politické scéně po připojení horlivě volali sociální demokraté a liberální nacionalisté, poněkud vlažnější postoj zastávali z vlivných stran vlastně jen křesťanští
socialisté. Silnější anšlusové tendence panovaly jednoznačně
v Rakousku než v Německu. Ačkoli Berlín neztratil připojení
ze zřetele, nepřikládal mu prvořadý význam a jeho otevřené
provedení odmítal. Proslulý šéf německé diplomacie Gustav
Stresemann k tomu poznamenal: „Anšlusové hnutí je třeba
považovat za něco samozřejmého, nemělo by se však pro něj
hlasitě agitovat.“ Připojení Rakouska k Německu by narazilo na odpor některých velmocí a zkomplikovalo by vyjednávací pozici Berlína pro něj v důležitějších otázkách. Přednost
dostala taktika známá jako Angleichung, tj. harmonizace nejrůznějších norem a ustanovení obou států, která byla především z rakouské strany chápána jako první krok k anšlusu.
Marná snaha o prosazení rakušanství
Zásadní změnu do německo-rakouských vztahů přinesl až
nástup německých nacistů k moci v lednu 1933. Nový říšský kancléř Adolf Hitler chtěl provést anšlus co nejrychleji,
za jakoukoli cenu a všemi prostředky, bez respektu k rakouským historickým a kulturním odlišnostem. Nepočítal však
s tím, že Rakousko odmítne degradaci v pouhou německou
župu. Vídeňská vláda podporovala vznik nové státní ideologie – rakušanství, založené na zdůrazňování patriotismu
a zachování nezávislosti země. Rakušanství plnilo defenzivní roli vůči německému nacismu a současně představovalo
odpověď na myšlenku anšlusu. Na rozdíl od některých historiků se nedomnívám, že šlo tehdy o pokus vytvořit svébytnou
rakouskou státní a národní identitu, neboť docházelo ke zdůrazňování německé kulturní a historické podstaty Rakouska.
Rakušanství i navzdory značné státní propagandě nedokázalo v kolektivním vědomí Rakušanů „zakořenit“. Marná snaha mnoha z nich hmotně zabezpečit alespoň základní životní potřeby aktualizovala a velmi popularizovala v rakouské
společnosti trvale přítomnou myšlenku anšlusu. V Německu
totiž utužení represe, rozsáhlé investice do veřejných staveb
a přechod na válečnou ekonomiku takřka odstranily nezaměstnanost. Situace v Říši ostře kontrastovala s nuznými poměry
v alpské republice. Mnozí Rakušané přímo hltali fantastické
zprávy o úspěších německé zaměstnanecké politiky. Vysoký
podíl lidí bez práce v Rakousku proto sloužil Němcům jako
jeden z hlavních argumentů k provedení anšlusu.
Postupné upevňování
rakouského národního vědomí
S porážkou Německa v druhé světové válce odešla i myšlenka anšlusu. Směrodatné politické síly zača-
12
n Kancléř Engelbert Dollfuss zahynul 25. července 1934. Postřelila ho
skupina rakouských nacistů, jejichž stranu nechal zakázat.
Po jeho smrti převzal moc Kurt Schuschnigg. Ani on anšlusu nakonec
nezabránil. Na rozdíl od svého předchůdce ho ale nacisté „jen“
zavřeli do koncentračního tábora.
Zdroj: Wikimedia Commons
ly opatrně zdůrazňovat rakouský nacionalismus a vlastenectví v kombinaci s apelem na znovuzískání samostatnosti (alpský stát okupovaly po roce 1945 stejně jako
Německo vítězné mocnosti). V atmosféře rostoucí studenoválečné konfrontace pomohl Západ Rakousku k hospodářské a sociální stabilizaci. Uzavření Státní smlouvy
v květnu 1955 mu opětovně udělovalo suverenitu, zároveň ruku v ruce s ekonomickou prosperitou došlo k upevňování samostatného rakouského vědomí. Dokazují to
i čísla sociologických šetření. V roce 1956 považovalo
49 % dotázaných Rakušany za samostatný národ, 46 %
naopak za součást německého národa. O osm let později
se poměr změnil na 70:15, v roce 1993 dokonce na 92:6.
V rakouských parlamentních volbách po roce 1945
nehrála německá karta nikdy stěžejní roli. V padesátých
letech ji naposled vytáhl Spolek nezávislých, z něhož později vzešla dnes známější Svobodná strana Rakouska, ve
snaze oslovit bývalé nacionálně-liberální voliče a nedávné příznivce nacistů. Faktem ovšem je, že dodnes v řadách Svobodných lze najít několik snílků, jimž nejsou
velkoněmecké apely cizí. Jejich vliv na rakouskou politiku bude i po podzimních parlamentních volbách zanedbatelný. Do září spíše většina stran neopomene zdůraznit, jak důležité je neochvějně obhajovat rakouské národní zájmy v Evropské unii.
Miroslav Šepták
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 12
9/19/13 9:09:00 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
Sto padesát let německé sociální demokracie.
Tradiční strana před prohranými volbami
Ve dnešní české situaci při pohledu
na politickou scénu, na sociální demokracii jako takovou (potažmo na českou) je nutné k německé SPD podat řadu
vysvětlivek. Při oslavě u Braniborské
brány v srpnu předseda strany Sigmar
Gabriel podtrhl fakt, že stopadesátiletá
strana se již sto dvacet let jmenuje stejně. Žertovně podotkl, že to je asi tím, že
za tuto dobu neudělala žádnou ostudu,
která by ji donutila změnit jméno. Tento
historický poukaz na nejistotu ostatních stran, zda třeba (počátkem třicátých let) spolupracovat s ranými nacisty či ne, má své opodstatnění. Takzvané
„Zentrum“ tehdy nejednalo jednoznačně. Po válce však integrovalo vnitřní
opozici i značný počet kolaborujících
elit. Proto vznikla dnešní CDU (tedy
nové jméno pro staré kořeny), která sice
pokračuje v křesťansko-demokratické, spíše konzervativní tradici, ale přejmenováním se od části své minulosti
odsekla. Je (při pohledu k nám domů)
nutné také připomenout, že kolaborace
sociálních demokratů s komunisty měla
v Německu jen malé šance. Komunisté
vyvinuli terminologii, podle které SPD
byla stranou sociálfašistů. A mlčení
komunistů vůči Hitlerovi po paktu se
Stalinem také k jednotě takzvané „levice“ nepřispělo. Je nutné připomenout,
že v této době své problémy diskutovali někteří politici, jak sociální demokrati, tak katolíci a hlavně komunisté, již
v koncentračních táborech.
V konečné fázi války pak došlo
k jakémusi dorozumívání těch, kteří tehdy již byli všichni oběťmi nacistů. Po válce rozdělený svět stimuloval
i rozdělení politických snah. Pojmy
„levice“ a „pravice“, dnes tak poklesle užívané v české politické diskusi,
se tehdy začaly překrývat s rozdělením světa. To, že Sovětský svaz potřeboval stále znovu „užitečné idioty“, se
však v Německu, vlastně již západním,
pomalu stalo všeobecně známým faktem (a to už i v době, kdy v sousedním
Československu došlo k masové mobilizaci právě takových „užitečných idiotů“). V německé SPD tehdy působili mladí politici Willy Brandt a Herbert
Wehner, první se zkušeností ze západního exilu, druhý šokovaný bývalý
komunista, který zažil v Moskvě stalinské represe. Strana se tehdy dohodla na tzv. Godesbergském programu
(1959, pojmenovaný podle romantického městečka Bad Godesbergu, dnes
součásti Bonnu), který obsahuje zásad-
n Willy Brandt – velká postava v dějinách SPD.
Zdroj: Wikimedia Commons
ní příklon k parlamentní demokracii,
tržnímu hospodářství a západnímu spojenectví. Jednalo se i o odmítavou pozici vůči komunistům, kteří ve východním Německu SPD donutili ke sjednocení, zatímco v západním Německu
došlo k jejich zákazu (1952). Skončila
tak perioda, ve které poukaz na možnost
sjednocení Německa brzdil zapojení do
západního typu společnosti.
Posun do centra dění
V šedesátých letech pak Brandt
a Wehner obratně posouvali SPD do
centra politického dění. Brandt se 1966
stal ministrem zahraničí velké koalice s
Kiesingerovou CDU/CSU a v roce 1969
kancléřem koaliční vlády SPD s liberální FDP. Ve straně se v této době profilovali hospodářští odborníci Karl Schiller
a Helmut Schmidt. Poslední zmíněný
se posléze stal v roce 1974 Brandtovým
následovníkem. Jeho reformovaná verze tzv. Sociálního tržního hospodářství (pojem, který užívali především
křesťanští demokraté) určovala hospodářskou politiku sedmdesátých a osmdesátých let, kdy převzal funkci kancléře křesťanský demokrat Helmut Kohl.
Ten (podobně jako dnes sociální demokrat Peer Steinbrück v konfrontaci
a Angelou Merkelovou) musel bojovat proti populárnímu Schmidtovi,
jehož hospodářská politika byla úspěšná. Kohl se stal kancléřem až po dvou
prohraných volbách. Takto se historie
opakuje dnes s opačnou konstelací politických stran, aniž by bylo nutné používat pokleslé dělení na „levici“ a „pravici“. Také v dnešní situaci stabilizované kancléřky Merkelové, pro kterou
hrají jak současný hospodářský úspěch
a stabilita země, tak během dvou legislativních period nashromážděná popularita, je kandidát opoziční SPD Peer
Steinbrück na ztracené vartě.
Je ovšem nutné si uvědomit, že
německý politický systém má (v podstatě západními okupačními mocnostmi spoluvytvořený) systém rovnováh,
v anglosaském světě zvaných „checks
and ballances“. Existuje ústavní rozdělení politických kompetencí mezi spolkovou vládu a vlády jednotlivých spolkových zemí. Tak například vnitro,
školství a regionální rozvoj se odehrávají na úrovni spolkových zemí (z nichž
některé mají větší populaci než Česká
republika). Reprezentanti vlád spolkových zemí tvoří druhou spolkovou parlamentní komoru, tzv. Spolkovou radu.
V celé poválečné historii je zřejmé, že
zemské volby, které nejsou celostátně
koordinované, vytvářejí kompenzující
poměry, ve kterých opozice celostátního Bundestagu hraje podstatnou roli –
často i s většinou v Bundesratu, jakési horní komoře parlamentu, která se
skládá z reprezentací spolkových zemí.
Například Severní Porýní-Vestfálsko
(s 17 milióny obyvatel populačně nejsilnější spolková země) je dnes vedená
koaliční vládou v čele se sociální demokratkou Hannelore Kraftovou. Podobně
má ministerskou předsedkyni z této
strany i Porýní - Falc. Braniborsko je
pokračování na 14. straně
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 13
DS.3/2013.indd 13
9/19/13 9:09:00 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
dokončení z 13. strany
také tradičně vedeno sociálně-demokratickými politiky, buď samotnými, nebo v různých koalicích. SPD je
ovšem v Durynsku menším partnerem
křesťanských demokratů a v BádenskuVirtembersku strany Zelených. Vzniká
tak politická síť, kde nemůže dojít k tak
jednoznačné polarizaci, jako u nás, kde
hejtmanství nemají tu sílu jako spolkové země a Senát není považován za
důležitý kompenzační mechanizmus.
V této situaci je SPD „vládnoucí stranou“ v podstatných částech Německa.
Uznání na mezinárodním poli
Samozřejmě patří k ctižádosti protagonistů politického boje ovlivnit
i zahraniční politiku země, která je
v rukou spolkové vlády. SPD má tradici
podstatných politických kroků na mezinárodní scéně. Willy Brandt prolomil
takzvanou Hallsteinovu doktrínu, která zakazovala diplomatické vztahy se
zeměmi, které udržovaly oficiální vztahy s východním Německem. Tím, že
navázal vztahy se zeměmi východního
bloku, začal vlastně s postupnou erozí
tohoto uskupení. Z jeho okolí také vyšla
podpora tzv. „třetího koše“ Helsinské
konference v roce 1975 (u nás spojená s vývojem vedoucím k Chartě 77).
Helmut Schmidt prosadil vazbu možného odzbrojování na kompromisy, ke kterým by mohl přistoupit Sovětský svaz,
a inicioval rozmístění nových raket
typu Pershing v západním Německu,
když východní partneři odmítali vstřícnou odzbrojovací politiku. Gerhard
Schröder se stal mezinárodně uznávaným politikem svým odmítnutím války s Irákem a také reformou sociálního
systému. Jeho reforma podle řady analytiků vlastně podmínila dodnes úspěšné vládnutí Angely Merkelové, která
ho v roce 2005 ve spolkových volbách
porazila. Peer Steinbrück má za sebou
úspěšná léta jako ministerský předseda
Severního Porýní-Vestfálska, spolkové země, která pod jeho vedením realizovala podstatnou část transformace regionů s dědictvím dobývání uhlí
a těžkého průmyslu.
Peer Steibrück je jako hospodářský odborník i oblíbencem kapitánů
14
německého hospodářství. Z jejich perspektivy je na tomto kandidátovi nejhorší to, že by musel vládnout s koaličními partnery – a především Zelení
a Die Linke se průmyslovým špičkám
příliš nezamlouvají. Steinbrückovou
pákou mělo být sdělení, že do koalice
s Angelou Merkelovou nepůjde. Bylo
by to jistě možné jen v pozici menšího partnera. SPD tedy musí vyvíjet
i koncepce povolební politiky bez dnešního kandidáta. Je zajímavé podívat se
také na historii tzv. sociálně-demokratických triumvirátů. Po trojici BrandtSchmidt-Wehner se podobná spolupráce rozvinula mezi Scharpingem,
Lafontainem a Schröderem. Dnes jsou
to Steinbrück, Gabriel a Steinmeier.
Často jsou to skupiny nesourodé
a ovládané konkurenčním bojem.
SPD je dnes stabilní stranou, jejíž
historii se vyplatí sledovat. Kromě
Oskara Lafontaina, který stranu opustil a stal se špičkovým reprezentantem
strany „Die Linke“, spojují politici svůj
osud se svou stranou tak, že ve vnitrostranické soutěži akceptují vlastní prohru. Mají ovšem mnohem větší možnosti rozvoje než jejich čeští kolegové.
Německo je prostě větší a ve zmíněném systému spolkových zemí umožňuje více variant seberealizace a vytváření politických partnerství.
Peer Steibrück spolkové volby nevyhraje a kancléřem se nestane. Zůstane ovšem významným politikem a bude hledat jinou pozici. Brzy
následují i volby do Evropského par-
lamentu, jehož předsedovi, Martinu
Schulzovi, také členu SPD, se připisují choutky na pozici ve spolkové vládě,
pokud by SPD vstoupila do velké koalice. Steinbrück by se tedy mohl uplatnit
jak na úrovni EU (nově se budou obsazovat i komisařské pozice, a německé
nominace se odehrávají po strategických, nikoli po stranických úvahách),
tak ve svazku evropských sociálních
demokratů. V jediné předvolební diskusi mezi ním a kancléřkou Merkelovou si
oba protivníci sice vyměnili názory, ale
osobně nechali řadu možností otevřenou. Kancléřka dobře ví, jaký zájem má
Německo na tom, aby bylo významně
přítomno v debatách na evropské úrovni, a to i při debatách uvnitř sociálnědemokratického společenství.
Ješitnůsky jako přechod členů
ODS v EP z křesťansko-demokratické frakce do méně vlivné frakce s britskými konzervativci nebo
zakládání nových stran, například Zemanovců po tom, co Miloš
Zeman opustil ČSSD, a to vše jen
proto, že ta která strana neslouží
partikulárním zájmům jednotlivce
či malé skupiny, takové ješitnůstky
ve vývoji SPD roli nehrají. Členové
SPD totiž vědí, že politická strana
je prostředkem hledání východisek
a nikoli pákou k prosazování zájmů
jednotlivců. Stranické pozice jsou
výsledkem dlouhého historického
vývoje a jednotlivec se může prosadit jen v důkladné diskusi se svými
spolustraníky.
Jaroslav Šonka
n Vše nasvědčuje tomu, že Peer Steinbrück se po volbách německým kancléřem nestane.
Na nějaké pravidelné vysedávání v Bílém domě s Barackem Obamou tak může zapomenout.
Zdroj: Facebok/ Peer Steinbrück
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 14
9/19/13 9:09:00 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
Ekonomika V4 visí na Německu. Česká nejsilněji
Tvrzení, že země Visegrádské
čtyřky (Polsko, ČR, Maďarsko
a Slovensko) jsou na Německu ekonomicky závislé, není vzhledem
k danostem regionu žádným překvapením a již vůbec ne něčím objevným. Podívejme se ale na vazby čtyř
středoevropských států na regionálního hegemona blíže: Kdo závisí na
Německu nejsilněji a jsou si čtyři středoevropské země ve vztahu k ekonomické velmoci partnery, nebo protivníky? Zaměříme se především na dvě
oblasti – obchodní vztahy a investice.
Česká republika
Není příliš velkou nadsázkou, když
mluvíme o Česku jako o 17. spolkové zemi Německa. Z celé visegrádské
skupiny (V4) směřuje do Německa
největší díl vývozů (32 procent) právě z ČR, což je dáno i tím, že oproti Slovensku a Maďarsku s největší
evropskou ekonomikou přímo sousedí. Podíváme-li se na celkovou hodnotu českého exportu do Německa,
dosahuje téměř stejné výše jako
vývoz do Německa z čtyřnásobně většího Polska (v roce 2012 to bylo 33,4
ku 33 miliardám eur). Kromě většího
podílu exportu do Německa na celkovém exportu je to dáno i větším podílem exportu na českém hospodářství
a vyšší produkcí na obyvatele.
Německo je pro ČR důležité
i jako druhý nejdůležitější investor
po Nizozemí.ČR je z vybrané čtyřky, co se týče zahraničních investic,
nejotevřenější zemí. Podle analýzy
poradenské společnosti Bisnode je
zde pouze 77 procent firem výhradně v domácích rukách. Na Slovensku
je to 81, v Polsku 84 a v Maďarsku
dokonce 91 procent.
Podíl vvývozů do Německa
na celkovém exportu 2011
ČR
Polsko
Maďarsko
Slovensko
Zdroj: Businessinfo.cz
32,1 %
25,1 %
25 %
20,8 %
Dlouhou dobu bylo Česko miláčkem zahraničních, tedy i německých,
investorů. Po sedm let kralovalo žebříčku nejatraktivnějších míst pro
investice vycházejícímu z průzkumu
německých hospodářských komor ve
střední a východní Evropě.
vývozu je nižší než v případě Polska,
závisí na něm větší díl hospodářství,
jelikož maďarská ekonomika je nejotevřenější z celého Visegrádu.
Stejně tak jsou pro Maďarsko
německé firmy důležitými investo-
Přímé zahraniční investice v zemích V4
Podíl německých investic
na celkových zahraničních
investicích
Slovensko
Maďarsko
ČR
Polsko
29,7 % (2011)
26,8 % (2011)
24 % (2011)
21,6 % (2010)
Stav německých
přímých investic (2011)
8,8 mld. Eur
17,4 mld. Eur
24,1 mld Eur
21,6 mld. Eur
Zdroje: Businessinfo.cz, Bundesbank
Možná se ale pro nás příznivá
situace začíná měnit. Letos vystřídalo Česko na špici sousední Polsko.
Rozdíl byl sice malý, přesto má zajisté naše země důvod k zamyšlení.
„I nadále platí, že Česká republika je
pro investory atraktivní. Zatímco ale
Česko v mnohých oblastech, které jsou
důležité pro investory, stojí na místě,
jiné země v regionu ho začínají dohánět. To se týká především Polska a částečně i pobaltských států,“ okomentoval výsledky výkonný člen představenstva Česko-německé obchodní
a průmyslové komory Bernard Bauer.
Českou vazbu na Německo
umocňuje i další oblast hospodářství
– energetika. Platí to jak pro vývoj
cen, tak pro českou přenosovou soustavu. Známý bonmot, že když začne
na Baltu foukat vítr, Česko se může
připravovat na blackout, není totiž
vůbec od věci. Tato vazba je poměrně citlivou otázkou, kterou řeší diplomacie obou států při komplikovaných
dlouhodobých jednáních. Jedná se
o bolestivý bod i vzhledem k tomu, že
energetické koncepce ČR a Německa
jdou téměř protichůdným směrem.
Maďarsko
Na vývoz do Německa je silně
zaměřené i Maďarsko. I když podíl
exportu do Německa na celkovém
ry, a to zvláště proto, že Maďarsko
je v situaci, kdy se do něj investoři příliš nehrnou. Jeho ekonomická pozice je v řadě aspektů mnohem horší než u ostatních zemí
regionu. Silně jej postihla krize
už v samém počátku, v roce 2008
muselo požádat o záchranný úvěr
Mezinárodní měnový fond.Ačkoliv
Podíl exportu na HDP (2011)
OECD
Maďarsko
Slovensko
ČR
Polsko
92,5 %
89,1 %
74,9 %
44,8 %
Budapešť především z politických
důvodů půjčku předčasně splatila, země stále není z ekonomických problémů venku. Státní dluh
dosahuje 82 procent ročního HDP,
zahraniční zadlužení země pak 132
procent ročního HDP.
Hospodářská situace Maďarska
se odráží i na vnímání země mezi
potencionálními zahraničními hospodářskými partnery, tedy i těmi
německými. Svědčí o tom mimo
jiné již zmiňovaný průzkum provedený 16 německými hospodářskými komorami ve střední Evropě
zveřejněný letos v červnu.
pokračování na straně 16
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 15
DS.3/2013.indd 15
9/19/13 9:09:00 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
dokončení z 15. strany
Maďarsko dopadlo v dotazníku
zkoumajícím atraktivnost středoevropských a východoevropských zemí
pro investory z V4 nejhůře, obsadilo
Počet vyrobených aut na
1000 obyvatel (rok 2012)
Slovensko
ČR
Maďarsko
Polsko
171
111
22
14
Zdroj: International Organization
of Motor Vehicle Manufacturers
(OICA)
až desátou z dvaceti příček a předstihly jej například i Rusko nebo pobaltské státy, které byly taktéž postiženy
finanční krizí.
Slovensko
Slovensko je na Německo nejvíce
vázané, co se týče přímých zahraničních investic – ze všech států V4 tvoří v této zemi finance z Německa nejvyšší podíl na celkových investicích
(29,7 %). Naopak v exportu je podíl
Německa nejnižší z daných zemí. Do
značné míry je to dáno tím, že nejvíce produkce směřuje i více než dvacet let od rozdělení Československa
do západní části bývalé federace.
I v dalších ohledech Slovensko
nezapře svou minulost. Struktura jeho
hospodářství je velmi podobná té české, například v automobilovém průmyslu se obě země navzájem předhánějí. Z linek tří automobilek na
Slovensku sjelo v roce 2012 téměř 927
tisíc vozů, což proti roku 2011 představovalo růst o více než dvě pětiny. Loni
se tak náš východní soused stal světovým rekordmanem v počtu vyrobených automobilů na obyvatele a překonal tak dosavadního lídra v této kategorii, Českou republiku.
Za vysokým nárůstem slovenské
produkce stojí především rozšíření závodu německého Volkswagenu
v Bratislavě, který v druhé polovině roku 2011 začal vyrábět minivo-
16
zy pro celý koncern. Při rozhodování soutěžila se slovenským závodem i česká pobočka Volkswagenu
ve Vrchlabí.
Při výběru mezi Bratislavou
a Vrchlabím rozhodovalo více faktorů, jako jeden z nich uváděli zástupci Volkswagenu i měnovou nejistotu v ČR, která neplatí na rozdíl
od Slovenska a Německa eurem.
Slovensko je jedinou zemí V4, která
platí stejnou měnou jako Německo.
To má své výhody i nevýhody. Na jednu stranu investoři vítají, že odpadá kurzové riziko, na druhou stranu ale Slovensko ztratilo
nástroj, jak pomáhat svým exportérům. Vlastní měna totiž funguje jako
automatický stabilizátor – výprodej
měny vede k oslabení kurzu, což
zlevňuje export a činí jej v zahraničí
konkurenceschopnějším.
Polsko
Nejasnější ukázku této výhody
ukázalo po nástupu krize Polsko.
Oslabení zlotého zvýhodnilo polské
exportéry v zahraniční konkurenci,
a to i v Německu, a rostoucí vývoz
byl jedním z faktorů, který pomohl
našemu severnímu sousedu udržet se
při krizi v černých číslech.
Cenovou konkurenci ovlivňuje více než změna měnového kurzu
cena práce. Ta je ve všech zemích
V4 ve srovnání s Německem výrazně
nižší. Jednotkové náklady práce ukazují cenu práce zahrnující jak mzdu,
tak daně a sociální pojištění, nabízejí
tak jasné srovnání čtyř sledovaných
zemí. Zatímco Slovensko, Maďarsko
a Polsko se pohybují okolo 8 eur za
hodinu, ČR je oproti nim poměrně
drahá – náklady na práci jsou v průměru o čtvrtinu vyšší. To patrně hrálo
Počet obyvatel
Polsko
ČR
Maďarsko
Slovensko
roli i při výše zmíněném rozhodování Volkswagenu, zda zainvestuje na
Slovensku, nebo v Česku.
Polsko, které je v současnosti favoritem investorů, má oproti zbylé trojici
jasnou výhodu, a to kromě nejlevnější
pracovní síly i svou velikost. Počtem
obyvatel převyšuje s pohodlnou 12milionovou rezervou součet lidí žijících
v ostatních zemích Visegrádu. Český
ekonom Miroslav Zámečník dokonce s nadsázkou Visegrádskou skupinu
označil ne jako V4, ale V3+1.
Ve vztazích s Německem má
Polsko i tu výhodu, že jeho hospodářství nestojí tak silně na výkonnosti exportu. Jeho trh je mnohem
méně otevřený, než mají ostatní středoevropské státy. Podíl exportu na
HDP je proto oproti ostatním zemím
Visegradu poloviční.
Liší se i struktura jeho vývozů.
Český, slovenský i maďarský export
se opírá o strojírenství a průmysl,
především ten automobilový. Pro
Maďarsko jsou důležité také telekomunikace a elektronika. Pro Polsko
je oproti zbylým třem zemím důležité
vedle strojírenství také potravinářství
a zemědělství (asi 10 procent), jejichž
podíl v posledních letech narůstá.
Nicméně ve vztahu k většímu
sousedovi jej trápí stejná oblast jako
ČR – energetika a přetoky elektřiny z německého území. Polsko se
obdobně jako ČR rozhodlo dále podporovat jadernou energetiku.
Závěr
Ačkoliv hospodářství všech států
V4 ovlivňuje dění v největší evropské
ekonomice, přeci jenom jsou mezi
nimi rozdíly. Na jedné straně stojí
Česká republika, která z celé čtyřky
HDP na osobu v paritě
kupní síly v US dolarech
38 milionů
10,5 milionu
10 milionů
5,5 milionu
21 000
27 200
19 800
24 300
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 16
9/19/13 9:09:00 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
má největší podíl vývozů směřujících
do Německa, západní soused pro ni
představuje zásadně důležitého investora a vývoj na německých trzích se
odráží i v oblasti energetiky.
Na druhé straně škály stojí Polsko,
pro které je sice Německo důležité,
oproti zbylým středoevropským státům má ale výhodu, že jeho hospodářství je více postavené i na domácí
spotřebě než pouze na exportu.
nejzranitelnější a Německo je pro ni
zásadní exportní destinací. Berlín je pro
Budapešť důležitý i z politického hlediska. Pravicová Orbánova vláda musela v Evropě čelit silné kritice a postoj
její sesterské strany CDU, která patrně
bude i nadále v Německu vládnout, ji
pomáhal proplouvat pro ni nepříznivými vodami evropské politiky.
Prostředek pomyslné škály závislosti na vývoji v Německu obsadily dva menší státy – Slovensko
a Maďarsko, které oba musí dění
v Německu obezřetně sledovat, každý však z trochu jiného důvodu.
Pro Slovensko je Německo
zásadní investor a země má zájem,
aby německé projekty na jejím území dále prosperovaly a případně přibývaly i další. Navíc ji s evropským
gigantem spojuje stejná měna, přičemž se v posledních letech ukázalo,
že hlavní slovo, co se týče budoucnosti eura, přichází z Berlína.
Maďarská ekonomika je ze středoevropské čtyřky nejotevřenější a také
Angela Merkelová s největší
pravděpodobností kancléřský post
Jednotkové náklady práce
(2012) na hodinu
Německo
ČR
Slovensko
Maďarsko
Polsko
30,4 Eur
10,6 Eur
8,3 Eur
7,5 Eur
7,4 Eur
Zdroj: Eurostat
obhájí, nelze tedy očekávat příliš
velké změny ani v německém hospodářství či energetice. Pořád ale
panují otazníky nad složením příští
vládní koalice. A celá V4 má zájem
na tom, aby byla co nejstabilnější
a nejvstřícnější k ekonomice a především těm, kdo pumpují do hospodářství životadárnou energii.
Marie Bydžovská
Uvidíme, kolik států si ještě koupíme
Začátkem května 2013, na německé straně Šumavy,
poblíž Viechtachu.
„Tak, jak se máte, němečtí středoevropané,“ povídám
svým přátelům Sandře, Adalbertovi a Jensovi, jehož chatu jsme na tento příjemný večer u krbu a vína obsadili.
„Mně se vždycky líbí Tomášova definice střední Evropy
jakožto prostoru České republiky a jejích sousedů,“ glosuje se smíchem Jens.
„Co vaše nadcházející volby, budete volit Alternativu?“
říkám. Jens, vrcholový manažer v mezinárodní společnosti,
na jaře dokonce chtěl do Alternativy pro Německo profesora
Bernda Luckeho vstoupit. Teď říká, že dá hlas tradičně CDU/
CSU, neboť věří v korekci EURO záchranné politiky paní
kancléřky Merkelové. „Bude SPD silná?“ ptám se. Jens říká,
že reformy Gerharda Schrödera, na které Angela Merkelová
plynule navázala, přispěly k současné solidní hospodářské
pozici Německa. „Ale jakmile se z něj stal ze dne na den
‚Gerhard Gazprom Schröder‘, tak u části voličstva SPD na
dlouhou dobu skončila,“ komentuje Jens. „Musí to být skvělý
pocit mít kancléřku s důvěrou 80% veřejnosti, což,“ obdivuji
sílu současné nejvlivnější ženy světa.
„Zářijové volby budou o tom, zda nás ještě baví kupovat si
ostrov za ostrovem, stát za státem. Některým se to stále líbí,
část Němců říká, že vlastnit a ovládat třetinu Evropy by už
mohlo stačit!“ šokuje Adalbert svým ostrým nástupem do
diskuse. Bude volit buď Alternativu, nebo přece jen FDP,
ale to má ve vesnici tak příšerně populistickou starostku, že
Adalbert bude váhat do poslední chvíle. „Děláte to chytře.
Nejdříve obrovský nájezd bank a levných úvěrů do jižních
zemí, jakmile to nezvládají, tak přichází pomoc. Na slovní
spojení mezinárodní nebo dokonce internacionální pomoc
jsme u nás od roku 1968 trošku citliví. A ještě si například
Řecko v roce 2010 muselo ihned objednat několik ponorek a válečných lodí, že ano,“ brousím dále hrany diskuse. Adalbert kupodivu souhlasí s mým pohledem a doplňuje typová označení ponorek včetně výrobce motoru. Je to
místní počítačový technik a trochu „geek“ , orientuje se nad
očekávání dobře. „Takže EURO je něco jako pokus ekonomicko-politicky ovládnout část Evropy? Něco jako druhý
pokus?“ ptám se, raději se smíchem. „Na to Ti odpovíme po
22. hodině, to už je přípustná politická nekorektnost“, usmívá se Sandra přes skleničku vína. Tato milá slečna pracuje na Klatovsku v účetní firmě, protože jí česká firma dává
o 20% vyšší plat, než by měla na stejné pozici na německé
straně. Před 15 lety to bylo úplně naopak.
„A co u vás? Vy jste měli v lednu také volby, ne? A v Německu
se říká, že je vyhrál někdo z hodně dávných dob minulého století, když to řeknu diplomaticky!“ otáčí list Jens. Vysvětluji,
že šlo o volby prezidentské, a bohužel jsem nucen souhlasit
s diplomatickým hodnocením našeho prezidenta. Proč jsme
si změnili Ústavu na přímou volbu, vysvětluji populismem
politické reprezentace, která se řídila průzkumy nálad voličů. Němečtí přátelé u stolu jen kroutí hlavami a varují, že to
může vést k řadě problémů jako u nich v 60. a 70. letech.
„Premiéra a vládu však máme nadále dobré, a když prezident
bude respektovat Ústavu, tak se snad tolik neděje“, slyším se
říkat. V hlase však mám závan nejistoty.
Tomáš Orlík
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 17
DS.3/2013.indd 17
9/19/13 9:09:01 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
Zlaté časy střední Evropy
Střední Evropa nebyla nikdy propojenější, bezpečnější a stabilnější, než je dnes. Tento stav není samozřejmý
a netrvá dlouho. Před 200 lety u dnešních polských hranic
pochodoval Napoleon, před 70 lety němečtí vojáci a před
25 lety vojáci sovětští. Nebudou-li středoevropští lídři prosazovat dlouhodobou, cílevědomou a prozíravou zahraniční politiku, může jednou poslední čtvrtstoletí být jen historickou vzpomínkou na zlaté časy střední Evropy.
V dobách, kdy se mezinárodní vztahy neúprosně řídily právem silnějšího, moderní teorií označovaném za sociální darwinismus, bylo Německo největší hrozbou pro národy a později státy střední Evropy.
Geopolitická fakta, ač rigidní, ovšem podléhají zákonitostem existujícího mezinárodního systému. Po
skončení druhé světové války (a další dramatické proměně po pádu Sovětského svazu) tento systém doznal
značného posunu směrem k posílení ochrany a formální nezávislosti malých států.
Střední Evropa postupně přestala být předmětem výbojného německého expanzionismu a stala se oblastí spolupráce. Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko a samozřejmě Rakousko, mají dnes v Německu nejbližšího partnera. Západočeské výrobky čile putují přes nedaleké hranice
k německým spotřebitelům, Slováci obchodují s Němci
více než s bývalými spoluobčany a Polsko dokonce vytvořilo s odvěkým rivalem (pokořitelem) společnou vojenskou
skupinu. Časy se zkrátka mění a dobyvačné války ve střední
Evropě musely ustoupit nové politické realitě.
Pruský postrach
Prusko, jako nejsilnější z německých států, vstoupilo
výrazněji na politickou scénu na samém počátku 18. století, kdy připojováním východních území k Braniborsku
vzniklo pruské království pod vládou Fridricha I. a později Fridricha Viléma I. V době, kdy zbytku střední Evropy
dominovali Habsburkové, se nově zformovaná mocnost
rychle zapojila do bojů o zisk území a moci v regionu.
Polsko, ve víru mocenských zápasů mezi Švédskem
a Ruskem a zmítáno vnitřními rozpory, tlak nové pruské
síly nevydrželo. V lednu 1795 si Prusko spolu s Ruskem
a Rakouskem tehdejší třetí největší stát v Evropě rozdělily a Polsko tak přestalo až do první světové války jako
suverénní stát existovat.
Impulsem pro naplnění teritoriálních ambicí směrem
ke zbytku stření Evropy byla Prusku smrt habsburského císaře Karla VI. Řada německých států (podpořených
Francií) v čele s tehdejším pruským králem Fridrichem
II. odmítla uznat tzv. pragmatickou sankci, jíž mělo být
zajištěno nástupnictví Marie Terezie na český trůn v dynastické linii. V roce 1740 se tak Prusko vydalo na cestu za dobytím Slezska (jehož úplné připojení k Německé
18
n Německý císař Vilém II. usiloval o místo na slunci. Na fotce z roku
1915 měl ještě naději, že bude zářit. Nakonec přišel o trůn a zemřel
v roce 1941 ve stínu v exilu v Holandsku. Bylo mu 82 let.
říši se povede až Hitlerovi v roce 1939). Bylo třeba
celých osm let, dočasné dobytí Prahy bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem a mnoho trvalejších územních
ztrát, než tyto Slezské války skončily. Rakousko (a s ním
české země a další středoevropské národy) se se ztrátou
ovšem nechtělo smířit, a tak Války o rakouské dědictví
vypukly v roce 1756 nanovo. Rakousku se ovšem tentokráte podařilo získat spojenectví Ruska, jehož jednotky se tři roky po zahájení války ocitly – poprvé v dějinách – až u Berlína. Změny v domácích ruských poměrech ovšem zabránily úplné porážce Pruska a to nakonec vyšlo z válek mocensky i územně posíleno. Stalo se
dominantní silou ve střední Evropě.
Dočasný úpadek pruského vlivu ve střední Evropě
(nikoliv však větší bezpečí středoevropským národům)
přinesly napoleonské války. Rozdrobené německé státy
v podobě volně (konfederačně) uspořádaného Rýnského
spolku se postupně znovu sílícímu Prusku pod vedením kancléře Otto von Bismarcka podařilo sjednotit až
v roce 1870. Jednotné Německo nemělo v kontinentální Evropě konkurenci a stalo se jasně dominantní silou.
Porevoluční Francie byla jen stínem své dřívější slávy,
Habsburská monarchie podléhala dezintegračním snahám menších národů, zejména Uhrů a Čechů, a centrum
jejího politického zájmu se posunulo na Balkán, kde
docházelo ke střetům s Ruskem a upadající Tureckou
říší. Velká Británie navíc odmítala do běžného dění
na kontinentě zasahovat v souladu se svou politikou
„báječné izolace“, a Německo, bez zámořských kolonií,
se tak mohlo plně soustředit jen na dění na kontinentě,
respektive ve střední Evropě.
První světová válka znamenala přirozené (i když
ne nevyhnutelné) vyvrcholení mocenské nerovnováhy v Evropě. Její skončení středoevropským národům konečně přineslo právo na sebeurčení. Nově
vzniknuvší Rakousko, Československo, Maďarsko,
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 18
9/19/13 9:09:01 PM
TÉMA - Německo ve střední Evropě
ani restaurované Polsko však neměly bezpečnou budoucnost jistou. Doba sociálního darwinismu
v mezinárodních vztazích ještě
neskončila.
Státnost nabytá, státnost
pozbytá
Přísné podmínky Versaillského
míru, jímž pro Německo definitivně skončila první světová válka,
jsou dobře známé. Země se o revizi
potupných reparačních, vojenských
i územních podmínek nenáviděného mírového ujednání snažila již od
jeho podpisu, dlouho před tím, než
se Hitler v lednu 1933 stal Říšským
kancléřem. Ačkoliv bylo Německo
oslabené, díky své silné průmyslové základně, lidskému kapitálu
a Bismarckem zaseté jednotnosti,
zůstalo dominantní a stabilní silou
ve střední Evropě. To samé ovšem
neplatilo o nově vzniklých státech
s minimální nebo žádnou zkušeností se správou země, zpravidla slabými a nepočetnými armádami a často s nehomogenním obyvatelstvem
(například v Československu tvořili Češi a Slováci v roce 1930 – na
vrcholu První republiky – pouze
68% obyvatelstva, přitom ani tyto
dvě skupiny nebyly zdaleka jednotné).[1] Neschopny sami zajistit svou
bezpečnost, byly tyto nové středoevropské státy závislé na vnější pomoci. Té se jim ovšem nedostalo.
Vize kolektivní obrany pod hlavičkou Spojených národů byla od
začátku oslabena neúčastí Spojených
států (a SSSR jako další budoucí velmoci). Další oslabování ideje
kolektivní obrany přineslo formování externích obranných dohod, které podkopávalo důvěru v serióznost
organizace. Posledním pomyslným
hřebíčkem do rakve byla neschopnost Ligy spojených národů zabránit japonské invazi do Mandžuska,
území většího než celé tehdejší
Japonsko, v roce 1931. Alternativou
„pactu grande“ pro slabé státy střední Evropy byla klasická bilaterální
a multilaterální diplomacie. Garance
hranic s Německem se ovšem nikdy
dosáhnout nepodařilo.[2]
Zatímco Velká Británie byla ochotna garantovat neporušitelnost hranic
Německa s Francií a Belgií s těsnou
historickou vazbou na ostrovní království, podobný závazek v případě
německých východních hranic odmítla. Británie, otřesená válkou, nebyla
ochotna riskovat smrt dalších svých
vojáků kvůli nepřehlednému a nestabilnímu prostředí tehdejší střední Evropy.
Potenciální agresi Německa navíc –
zejména v průběhu 20. let – nevnímala jako pravděpodobnou. Rostoucí
vojenský potenciál a mocenské ambice po nástupu NSDAP k moci, vystoupení Německa z Konference o odzbrojování i z Ligy spojených národů přinutily středoevropské diplomaty k zintenzivnění snah o zajištění vlastní bezpečnosti. Jedinými možnostmi byla
Francie a stále asertivnější Sovětský
svaz. Ani tudy ovšem cesta k bezpečnosti nevedla.
potenciál pro udržení vnější bezpečnosti a územní integrity svých středoevropských partnerů. Ze spojenců se
ovšem rychle staly satelity, a tak střední Evropa, ač beze strachu z německé
expanze, žila v opět v područí velké
říše. Po Habsburcích a Turecku (střídavě v části Maďarska) přišlo Rusko
– situace pro Polsko až příliš dobře
známá. Právě do doby studené války
se váže obnovení skutečné, jakkoliv
vynucené, vojenské spolupráce všech
tří klíčových států střední Evropy,
Československa, Maďarska a Polska,
v rámci Varšavského paktu.
Společná historická zkušenost
vedla, po pádu komunismu, k pochopení nutnosti vzájemné spolupráce.
Normami řízený mezinárodní systém totiž přinesl do vztahů mezi nimi
relativní stabilitu, ovšem nikoliv bezkonfliktnost či harmonii.
Sovětský svaz pomoc ČSR podmínil účastí Francie, ta přitom nejen
že nebyla ochotna postavit se radikalizujícím se německým územním
požadavkům, ale dokonce prostřednictvím předsedy vlády Daladiera
stála u zrodu Mnichovské dohody.
O osud Polska se pak SSSR přičinil
přímo. Pakt Ribbentrop - Molotov,
dohoda mezi ministry zahraničí Německa a SSSR ze srpna 1939,
předznamenala další dělení Polska.
Právě anšlus Rakouska, okupace
Československa a napadení Polska
stály u zrodu druhé světové války.
Střední Evropa opět podlehla německým velmocenským ambicím.
Vytoužený ochránce, nenaplněné tužby a cesta vpřed
n Poloostrov Westerplatte bránili Poláci před
nacistickými vojsky do posledního dechu.
Proti obrovské přesile to vydrželi sedm dní. Foto: Tomáš Fošum
Konec druhé světové války ovšem
znamenal zrod kvalitativně nového, pro střední Evropu zcela odlišEkonomicky zaostalé země
ného, světového politického systé- po dekádách hospodářské neefekmu. Německo bylo rozděleno na dva tivity rychle rozpoznaly obchodsamostatné státy, na jejichž území ní příležitosti plynoucí ze vzájemnavíc pobývala spojenecká vojska. S né spolupráce. Středoevropská iniformováním bipolárního uspořádá- ciativa, založená Itálií, Maďarskem,
ní postupně získávaly středoevropské Jugoslávií a Rakouskem (s Česstáty (vyjma Rakouska a – paradoxně koslovenskem, přidavším se v roce
– části Německa) kýženého ochrán- 1990 a Polskem o rok později) měla
ce, světovou supervelmoc, jež byla
ochotna nasadit veškerý svůj vojenský pokračování na straně 20
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 19
DS.3/2013.indd 19
9/19/13 9:09:01 PM
TÉMA / POLITIKA A SPOLEČNOST
dokončení z 19. strany
za cíl rychlý ekonomický progres.
Podobně nově založená Visegrádská
skupina, navazující na odkaz „summitu“ králů tehdejších českých, polských a uherských zemí z poloviny
14. století.
Hned bylo pochopitelně jasné, že
přechod k prosperujícímu tržnímu
hospodářství bude vyžadovat zejména
těsnou spolupráci se zeměmi bývalého
západního bloku. Znovusjednocené
Německo, nedaleko od hranic, hladové po surovinách i výrobcích ze
střední Evropy, rázem představovalo
atraktivní příležitost. Na Brandtovu
Ostpolitik navázaly postupně další
smlouvy o spolupráci a spojenectví
dlouhověkých rivalů ztvrdilo partnerství v rámci NATO a později v EU.
Normativně pojaté evropské mezistátní uspořádání tak umožnilo dříve nepředstavitelné; střední Evropa
je členem obranné aliance po boku
Německa, garantem teritoriální integrity a bezpečnosti je i Francie, Velká
Británie, a dokonce Spojené státy.
Studená válka ukázala něco, co mělo
být jasné už před první světovou válkou. Na střední Evropě záleží. Stabilní,
bezpečná a fungující střední Evropa je
klíčem k evropské rovnováze.
participuje také ve Výmarské bojové skupině, centrálního projektu tzv.
Výmarského trojúhelníku, tedy platformě spolupráce mezi Německem,
Francií a Polskem.
V tomto duchu se také vývoj
samotné střední Evropy v oblasti bezpečnostní spolupráce ubírá. Polsko
se stalo dominantním hráčem tohoto subregionu. Ačkoliv ekonomicky
musí mnohé dohánět, díky svému lidskému kapitálu a cílevědomé dlouhodobé zahraniční politice se postupně
stává jedním z pilířů starého kontinentu. Země se rozhodla budovat silnou armádu (ústavní klauzule vládu
zavazuje investovat minimálně 1,95
% domácího HDP do obrany) a vytvořit komplexní obranný pakt jdoucí za
rámec NATO. Polsko rovněž dalo stimul k prohloubení vojenské spolupráce v rámci Visegrádské skupiny. Pod
její hlavičkou se odehrávají společná
vojenská cvičení, jejichž vrcholem
má být sestavení rychlé akce schopné bojové skupiny o síle 1500 mužů
pod polským velením již v roce 2014.
Jak historie ukázala, střední Evropa
potřebuje k zajištění své bezpečnosti
i další spojence. Polsko proto aktivně
Zásadní symbolický obrat v posilování výmarské spolupráce (nejen)
v oblasti obrany přinesl berlínský
projev polského ministra zahraničí
Sikorského v listopadu 2011. Radosław
Sikorski označil Německo za nepostradatelný evropský stát a doplnil, že „se
více obává německé nečinnosti, než
německé agrese.“ To samé přitom platí i pro Českou republiku, Slovensko
a Maďarsko. Právě německá kancléřka byla spolu s francouzským prezidentem jedinými pozvanými zahraničními
státníky na klíčový summit Visegrádské
skupiny na jaře 2013.
Obavy z pruských vojáků a roztříštěnost střední Evropy jsou minulostí.
Ačkoliv nových bezpečnostních výzev
je před regionem mnoho, od energetické bezpečnosti, přes boj s nízkými
výdaji na obranu, až po omezení pronikání ruského vlivu.
Filip Tuček
www.filiptucek.com
[1] Zdroj dat: CVVM
[2] Zejména na počátku 20. let panovala obava z maďarského revizionismu
(důvod vzniku Malé dohody), která překonávala obavu
z potenciální německé agrese. Střední Evropa tak byla tvořena nejen slabými
a nehomogenními státy, ale ani navenek nebyla soudržným celkem.
Politiku je lepšie vnímať hrubo ako naivne
Každý, kto sa oboznamuje s politikou prostredníctvom tlačených novín, je na tom s informáciami ďaleko lepšie ako ten, kto výber správ necháva na komerčné televízie. Aj tí, ktorí preferujú len jeden zdroj,
robia chybu. Obľúbené noviny sa čítajú pohodlnejšie,
poznáme ich rubriky, názory komentátorov ... Sme síce
výborne informovaní, ale len z jedného uhla pohľadu.
Dostane sa k nám výber len jedného šéfredaktora. A to
je príliš skreslený pohľad na svet.
Ak uctievame len jeden zdroj, vystavujeme sa ešte
horšiemu riziku. Niektoré informácie sa k nám nemusia dostať vôbec. Verte, že lepšie je mať zlé informácie,
ako o nich ani netušiť. Niektoré periodiká systematicky ignorujú konkrétne témy či subjekty. Komunikačné
kanály majú svoju obmedzenú kapacitu, triedenie
20
informácií je preto logické. Manipulačný výber je ten,
ktorý selektuje informácie podľa vhodnej ideológie
alebo ten, ktorý slúži politickému boju.
Z času na čas čítať protivníkov
V čase internetu, je hrozba jednostranných informácií rovnaká ako pred 50-timi rokmi. Prístup k zdrojom sa rozšíril, no nemáme na všetky čas a tak stúpla sila odporúčaní, čo čítať a čo nie. Preto, z času na
čas, nedajme na odporúčania nášho politického tábora
a čítajme médiá protivníka. Dajme si pozor, aby výroky o tom, že tieto noviny sú zaujaté, tamten novinár je
hyena, vychádzali z nášho úsudku, nie zo slepej dôvery k nejakej strane. Čím ľahšie vás politici presvedčia,
ktoré médiá čítať a ktoré nie, tým ľahšie vás budú mani-
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 20
9/19/13 9:09:01 PM
POLITIKA A SPOLEČNOST
pulovať. Takouto selekciou im dávate podstatnú informáciu – vedia čo dennodenne čítate. Svoju komunikáciu potom nemusia nastaviť na fakty, ktoré priniesli iné médiá, ale nastavia ju hlavne na svoje publikum.
Na tlačovej konferencii, ktorá sa vám bude zdať ako
z inej planéty, presne trafia svojich voličov. Spravia to
tak profesionálne, že ponúkané argumenty budú cieľovej skupine logicky zapadať do ich komunikačnej pravdy. Len vy sa budete, našťastie, cítiť ako primitív. No
neplašte sa. Veľa tlačových konferencií je primitívnych.
Nie každá tlačová konferencia je určená práve vám.
Nenamýšľajte si to. Nie všetky správy v televíznych
novinách sú pre vás. Sú tam namiešané posolstvá, ktoré vedia na koho a ako majú zacieliť. Váš možno rozčúlia, ale na druhej strane vo vás zarezonujú. Pre strany sú
preto televízne noviny výbornou pridanou hodnotou. Aj
medializácia povrchných vecí patrí k politike. Strany si
robia len svoju prácu. Každý deň pracujú na tom, aby aj
zajtra boli pre vás relevantné.
Veriť v politike len tým svojím, je najväčším profesionálnym zlyhaním. Treba fandiť, rozlišovať medzi zlými
a horšími, dobrými a priemernými, ale netreba zabúdať,
že každá strana spraví všetko preto, aby ste verili práve
jej. Pri čítaní politického spravodajstva si preto udržujte racionálny odstup od všetkých. Ak neviete uznať silu
argumentov a nevidieť, že váš tábor len „politikárči“, tak
vás politici ovládajú totálne a dokonale. Práve takých
„zapálených“ voličov potrebujú.
Cynický pohľad politikov
Občania chcú od politikov slušnosť, pravdu, argumenty. Ale, prečo by sa s týmto pohľadom na správu veci
verejných mali stotožniť politici? Cynicky môžu vyžadovať, aby sme si to presadili my. Oni sú na druhej strane
brehu. Majú na politiku iný pohľad. Chcú nás ovládať, je
to remeslo, ktoré sa musia naučiť.
My chceme argumenty, ale oni nám chcú dávkovať
emócie. My chceme riešenia, oni nás chcú sprevádzať
problémami. Určitý stupeň závislostí je na mieste, pretože
vtedy ich vnímame tak, že to, čo hovoria oni, je dôležité.
Pre nás je horúca politická kauza otázkou hľadania pravdy. Pre nich nie je každé šokujúce odhalenie vopred prehranou partiou. Prečo priznať chybu alebo škandál dnes?
Veď sme ešte neskúsili silu našej demagógie, hovoria si.
Využijú krivé argumenty a hlavne schopnosť rečníkov,
ktorým ľudia dôverujú. Politici nechcú ustupovať len
tak. Vždy sa môžu so zápalom pobiť o to, aby straty na
ich mediálnom obraze neboli fatálne. Zaujme to médiá
a aj to sa v politike ráta. Ustúpiť tlaku dnes? To je slabosť! Veď zajtra môžu noviny priniesť inú tému a všetko
sa prekryje, vyčkávajú politici. Nakoniec si môžu povedať: Čo sa dá vyhrať, to vyhrajme! Nemusíme mediálne
vyhrať každú kauzu, ale musíme protivníkom ukázať, že
do každej kauzy sa vieme masívne nasadiť. Takto môžu
legitímne rozmýšľať politici.
n Člověk by se neměl omezovat pouze na jeden zdroj informací.
Jako tito dva čtenáři tisku, kteří si po přečtení své oblíbené
noviny prohodí. Foto: Tomáš Fošum
Politické diskusie sú bojiskom
Komunikácia prostredníctvom elektronických masmédií sa považuje za nepriamu. Za posledných 40 rokov
sa však médiá stali najdôležitejším politickým bojiskom
a je namieste, označiť komunikáciu prostredníctvom
televízie za priamu.
Tak treba vnímať každú zapnutú kameru. Špeciálnou
kategóriou sú televízne politické diskusie. Politik tu dostáva možnosť „priamo“ hovoriť s občanmi. Ak je dostatočne motivovaný, tak moderátora bude natoľko ignorovať,
nakoľko mu to bude umožnené. Slušné je rešpektovať
pravidlá diskusie a popri tom infikovať divákov frázami, heslami a politickou agendou strany. Radšej skákať
do reči, odbiehať, rozprávať dlho, ako venovať bezplatný priestor konkurentovi, takto kalkuluje správny politik. Preto je potrebné vnímať diskusie ako politickú rutinu. Osviežiť ju môže iba nadanie moderátora. Ten odvážny však potrebuje krytie vedenia redakcie alebo samotnej televízie, aby si bol istý, že za dobre odvedenú prácu
dostane pochvalu, nie upozornenie.
Snaživých novinárov oceňme
Práca novinára je z veľkej časti rutinná. Určitú reportáž by sme „zle“ pripravili aj my. Tak by nás to naučili,
pretože tak sa to robí. Každý novinár, ktorý si uvedo
pokračování na straně 22
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 21
DS.3/2013.indd 21
9/19/13 9:09:02 PM
POLITIKA A SPOLEČNOST
dokončení ze strany 21
muje ako môže výsledok ovplyvniť
rutina jeho práce, si zaslúži pochvalu. Dve pochvaly si zaslúžia tí novinári, ktorí si uvedomujú, že s rutinou
ich práce rátajú aj šikovní politici.
Naučiť sa, ako rozmýšľajú médiá sa
dá. Preto nie je ťažké predpokladať,
čo sa budú novinári pýtať.
Najviac stereotypne fungujú televízni reportéri. Vo svojej práci potrebujú hlavne zábery, obraz. Dobrý
obraz. Potrebujú politikov pred
kamerou. Takúto možnosť im každý
deň politici zinscenujú. Zvolajú tlačovú konferenciu. Pre reportérov je
táto pseudoudalosť takmer istou príležitosťou, že natočia dobré zábery.
Pre politikov je tlačová konferencia
istotou, že väčšina novinárov na ňu
príde a tak sa dostanú do najsledovanejších televíznych novín.
Aj vám sa zdajú niektoré reportáže
nelogické? Sú spravené tak, ako keby
existovali dve pravdy alebo dve klamstvá. Niekedy takýto chaos v hlavách
voličov politikom vyhovuje. Pravda
je jasná, málo koho zaujme, kameru takmer nikdy. No s kauzou sa dá
mediálne pracovať. Kauza zaujme
médiá, jadro sporu nech si hľadá každý sám. Ani reportér v 90 sekundovej správe nedokáže odhaliť viac. 90
sekúnd na pravdu nikdy stačiť nebude. Toto si pamätajte. Novinár, ktorý
si tieto riziká ani neuvedomuje, je len
chodiacim mikrofónom, ktorý chce
každý politik využiť.
Ak teda pochopíme ako musia
pracovať politici, zistíme, že profesionálne zdatní musia byť aj novinári. Tých šikovných si ceňme. Snažia
sa hľadať pravdu. Robia tak prácu za
nás. Tú prácu, na ktorú už my niekedy nemáme čas.
Len nie frustrácia
Pohľad na politiku z druhej strany nemusí byť príjemný. Môj pohľad
nemusí byť ani presný. Možno sme
na tom lepšie, možno horšie. Nikdy
však nezaškodí uvažovať o veciach politických aj takto. Nič nie je
stratené. Presadzovať ideály je stále potrebné. Žiadať slušnosť, argu-
menty a pravidlá je trvácny a neutíchajúci proces. No, presadia to
idealisti, ktorí takto hrubo o politike neuvažujú? Frustrácia nie je na
mieste. Ak niekoho politická realita
ovalí natoľko, že je slabý ísť ďalej,
tak sa vzdáva pred bránou, ktorá sa
mu práve otvára.
Médiá vnímajme ako partnera
šírenia informácií i ako účinnú bariéru prístupu k iným informáciám.
Politickú komunikáciu vnímajme
aj pozitívne. Môže byť bezpečným
značkovaným turistickým chodníkom. No, je demokracia národný park? Nie, nie je. Snažme sa po
nej chodiť samostatne a s odvahou.
Nepriama forma demokracie je dnes
v kríze. Asi aj preto, že pohľad občanov a politikov, je dnes pohľadom
z dvoch brehov. Nemusí byť v rozpore, ale dnes sa tak javí. No, ktorý
režim dokáže tieto brehy spojiť?
Publikované na portáli vrtietpsom.blog.sme.sk, text mierne upravený pre Demokratický stred.
Martin Gonda
Dálnice a rychlostní silnice pro posílení
středoevropské identity
Ačkoliv příští rok uplyne již desetiletí od vstupu zemí
Visegrádské čtyřky do Evropské unie, stále jsou oblasti,
kde je rozdíl oproti „starým“ členským státům viditelný na
první pohled. Jednou z nich je doprava a zejména chybějící dálniční propojení ve střední Evropě. Hlavně v čase letního cestování (nejenom) k moři si motoristé uvědomí rozdíl oproti sice drahým, ale pohodlným dálnicím ve Francii,
Španělsku a Chorvatsku nebo dálničnímu ráji v Německu.
pro ně neznámé části střední Evropy. Dostavění chybějících
úseků mezi státy by mohlo výrazně napomoci ekonomice.
Pro příklady není nutné chodit daleko. Silnice R49, vedoucí
ze Zlína do slovenského Púchova, kde se napojuje na slovenskou D1, by poskytla rychlé spojení mezi průmyslovým
Považím na slovenské straně a trochu stranou položeným
Zlínem. Ostatně, uvědomili se to i v Bruselu, když právě
tuto silnici zahrnuli do revidované sítě koridorů TEN-T.
Při cestě na západ od našich hranic to má motorista jednoduché. Může počítat s hustou sítí dálnic, které na sebe bez
problémů navazují, a poměrně dobrou úrovní služeb. Střední
Evropa kontruje hustější sítí čerpacích stanic s nižšími cenami a levnějšími kupony (když pomineme slovinské „výpalné“ požadované po turistech směřujících k Jadranu). Také
však chybí nejenom vnitrostátní, ale především mezistátní
dálniční propojení velkých měst. V situaci, kdy se v Unii
přepravuje 8 z 10 pasažérů po silnicích, ať už autokarem
nebo vlastním vozidlem, je takovýto nedostatek citelný.
Podobně, o pár kilometrů více na sever, spojnice Žiliny
a Ostravy po trase dnešní silnice č. 11 by propojila nejenom dva závody koncernu Hyundai-Kia a mohla by vést
ke vzniku jakéhosi nadnárodního evropského Detroitu.
Ocelárny v Ostravě, Žilinská univerzita, v minulosti Vysoká
škola dopravy a spojov, společně s ostravskými univerzitami by mohly dále doplnit synergii. A poměrně chudý region
Kysúc, Oravy a o něco bohatší Turiec, kde má o pár kilometrů dál svůj závod Volkswagen, jsou dobrou zásobárnou
pracovní síly a prostorem pro další rozvoj.
A nejde přitom jenom o nepříjemnost pro turisty přepravující se do svých dovolenkových destinací nebo objevující
Česko-slovenská synergie v tomto regionu však nabírá
i další rozměr, když si uvědomíme, že v Ostravě se napájí
22
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 22
9/19/13 9:09:02 PM
POLITIKA A SPOLEČNOST / HISTORIE A SOUČASNOST
nejenom česká D1 na polskou dálnici
A1, ale u česko-slovenských hranic se
ve Skalitém napájí na silnici č. 11 i plánována rychlostní silnice S69 do slezské Bielsko-Białe. Propojením obou
stran Slezska s tradičně průmyslovým
horním Považím by vznikl silný region s několika miliony obyvatel. Silnice
S69, společně s již budovaným úsekem
slovenské dálnice D3, je opět zařazena
do celoevropské sítě koridorů TEN-T.
Plány z české strany na dostavění pár
desítek kilometrů úseku Český Těšín Jablůnkov však chybí.
Ostatně, pozornost na české straně
se soustředí téměř výhradně na modernizaci D1 a nejenom propojení R49, n Bez spojení není vedení. Ve střední Evropě je ještě řada míst, která je vhodné propojit.
„upgrade“ silnice č. 11, ale kupříkladu
Ideálně, pokud to nebude stát více než v Německu. Zdroj: Wikimedia Commons
i dostavba R52 z Brna přes Mikulov do
Vídně (mimochodem taky součást sítě V4, uvažuje (sice jenom na papíře, ale na Miškolec, by zajisté pomohla rozTEN-T), nebo propojky Praha-České přece jenom) o něco otevřeněji – mezi voji ekonomiky podél východní hraniBudějovice-Linz jaksi stojí. A ještě priority patří dostavba rychlostní sil- ce Unie. Turismu by zase mohlo napomíň se mluví o prodloužení D11 přes nice z Košic do Miškolce. Zajímavé moci propojení Krakova s Budapeští
Náchod na Vratislav a další napojení na tomto kousku silnice kromě jiného kolem Tater, přes Oravu a Turiec.
se na dálnici Berlín-Krakov. Můžeme je to, že by se dobudovalo alternativza tím hledat poněkud euroskeptič- ní (národní) spojení Bratislavy a Košic
Pokud se tedy chce stát středoevroptější postoj Čechů a jejich rezervova- přes Budapešť, což představuje zají- ský prostor kompaktnější a více soudržný názor na Visegrádskou spolupráci? mavý aspekt budování celoevropské- nější, nepůjde to bez propojení kvalitníNebo postačuje propojit českou kotli- sítě TEN-T, jelikož silnice Košice – mi silnicemi. Transevropské koridory
nu s každým sousedním státem jedi- Miškolec je její součástí.
TEN-T a nástroje pro jejich výstavbu,
nou kompletní dálnicí? Pro objektivijsou jednou z příležitostí, jak tohoto cíle
tu dodejme, že takové Slovensko je na
Příkladů, jak chybějící dálniční dosáhnout. Záleží jenom na jednotlivých
tom ještě hůř, do Polska se z něj prostě propojení můžou posílit region střed- státech, jak se k této příležitosti postaví
po dálnici nedostanete.
ní Evropy, je samozřejmě víc. Silnice a jak rychle pochopí, že „národní zájem“
z Białegostoku přes Lublin a sloven- se může velice jednoduše krýt s cíli
Slovensko, které je jaksi tradič- ský Svidník a Prešov do Košic, kde by někde nepříliš vroucně vnímané EU.
ně poněkud otevřenější spolupráci ve se napojila na slovenskou D1 a dále
Igor Blahušiak
středoevropském regionu na platformě pak pokračovala, jak již bylo zmíněno,
České a slovenské úvahy o střední Evropě za 1. světové války
Odjezd 64letého politika do exilu s cílem rozbít
Rakousko-Uhersko vypadal v roce 1914 jako fantasmagorie.
Přesto o čtyři roky později vzniklo Československo, které
bylo dovršením českých snah o obnovu státnosti a také prostředím, kde se v následujícím dvacetiletí dotvořil moderní slovenský národ. „Česká a slovenská otázka se nedaly řešit jinak než v rámci reorganizované střední Evropy,“
napsal slovenský historik Dušan Kováč. Upozornil tak na
důležitý fakt – mělo-li vzniknout Československo, muselo
Rakousko-Uhersko zaniknout.
Masaryk a monarchie: od kritika k bořiteli
Tomáš G. Masaryk dlouho souzněl s hlavním proudem
české politiky, který žádal pouze reformu monarchie smě-
rem k federalizaci a větší autonomii národů. Bral jako fakt,
že je Rakousko-Uhersko nezbytností, protože český národ
není dostatečně velký, aby si mohl dovolit úplnou politickou nezávislost. Jeho loajalita však byla podmíněná. Ve studii o Františku Palackém (1898) konstatoval zásadní rozpor
mezi idejí českou a rakousko-uherskou a uvedl, že je možné jít cestou samostatnosti, zesílí-li v Evropě demokracie
a snahy sociální.
Kdy se Masaryk s monarchií myšlenkově úplně rozešel? Na oslavě svých šedesátých narozenin v roce 1910
měl prohlásit, že Rakousko si nezasluhuje nic jiného než
dynamit, který by je rozmetal na kousíčky. Je možné, že
zlom nastal v letech 1908-1909 v důsledku anexe Bosny
pokračování na straně 24
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 23
DS.3/2013.indd 23
9/19/13 9:09:18 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
dokončení ze strany 23
a Hercegoviny a vykonstruovaného tzv. záhřebského procesu s představiteli Srbů a Chorvatů, založeného na falešných dokumentech, připravených přímo na pokyn ministra zahraničí Aehrentala. Masaryk nikdy příliš neodděloval
vnitřní a zahraniční politiku monarchie. Kritizoval závislost Rakousko-Uherska na Německu v rámci Trojspolku
a chtěl změnit jeho cíle na Balkáně, kde nesouhlasil s tvrdým postojem vůči Srbům. V jednom ze svých posledních
vystoupení na Říšské radě v květnu 1913 uvedl, že „ubohá zahraniční pozice Rakouska spočívá na nemožné vnitřní politice, ne naopak. Rakousko… neustále vede válku ne
navenek, nýbrž uvnitř, proti svým vlastním, proti svým dobrým národům,“ řekl jako poslanec.
Mesianista i pragmatik
Masaryk měl osobnostní předpoklady pro úspěšnou
roli revolucionáře, kterým v jádru zřejmě byl, byť ve svém
myšlení neustále zdůrazňoval význam evoluce před revolucí a zápasil s otázkou války a násilí. Co jiného než revoluční čin však byl jeho aktivní podíl na likvidaci státu, který většina tehdejších evropských politiků považovala za
nutný předpoklad stability ve střední Evropě?
Masaryk nakonec v exilu uspěl, počítal ale i s tím, že se
již do vlasti nevrátí a bude následovat příkladu Komenského,
kterého obdivoval. Bibli kralickou a Kšaft umírající matky Jednoty bratrské měl podle svých slov při sobě po celou
válku. Jen pro připomenutí: Komenský vyjadřuje víru, že
se český a moravský lid ujme odkazu Jednoty a využije
ho v příštích generacích. Masaryk nakonec svoji závěť ve
vyhnanství psát nemusel, v knize Světová revoluce však
přiznává, že se konečného rozhodnutí odejít obával, protože
„krk je také politikům velmi milou částí těla…“ Však ho
také v Rakousku odsoudili v nepřítomnosti k trestu smrti.
V Masarykových činech byl vždycky přítomen náboženský prvek, možná až mesianismus, který ho hnal dopředu.
Byl-li přesvědčen, že jedná správně, dovedl jít proti davu
i dějinám. Dokázal jednat realisticky a pragmaticky, jít k cíli
postupně a klikatými cestičkami, zároveň se však mnoho-
krát dostal v české společnosti do naprosté izolace. Asi nejhorší pád zažil během hilsneriády, kdy uvažoval o emigraci do Spojených států. Nikdy ale neustoupil. „Masarykova
pozice byla založena na zvláštní směsi hluboké znalosti
a často dogmatického a karatelského přístupu; spojoval se
v ní realismus s ideologií,“ píše britský historik H. Gordon
Skilling. K Masarykovi spíše kritický exilový historik Josef
Kalvoda tvrdí, že zatímco Karel Kramář a většina českých
politiků byli aristotelští pragmatici, kteří akceptovali pluralistickou povahu české společnosti a chápali politiku jako
umění možného, byl Masaryk platónský monistický ideolog, který chtěl společnost měnit. Není ale toto důležitý
předpoklad pro podobné aktivity, jako je zboření jedné
z velmocí v Evropě?
Rakousko ztratilo právo existovat
Programy a memoranda, které za války v československém exilu vznikaly, měly propagandistický a pragmatický charakter. Byly určené vládám a veřejnosti válčících států a odrážely realitu na bojištích. Proto v nich hrálo důležitou roli i carské Rusko, přestože Masaryk měl po vydání
své knihy Rusko a Evropa (1913) vstup do země zakázán.
Základní argumentace se ovšem nikdy neměnila – likvidace
Rakousko-Uherska je pro Francii a Velkou Británii možná
a užitečná, protože se stalo vazalem Německa a neplní svoji
historickou funkci stabilizačního faktoru ve střední Evropě;
nově vzniklý stát Čechů a Slováků bude spolu s dalšími slovanskými národy hradbou proti pangermanismu.
„Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska
– a byl to jednu dobu sám Palacký –, chtěli federativní
soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak RakouskoUhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých
a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě
a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na
východ, bez vlastního pozitivního cíle…,“ vyhlásil 14. listopadu 1915 Český komitét zahraniční, který předcházel
Československé národní radě.
Memorandum z dubna 1916 vzniklé za cesty Milana
Rastislava Štefánika do Itálie dále rozvíjí představy o uspořádání střední Evropy, kterou chápe jako zónu malých národů. Hlavně románské a slovanské národy žijí v podmínkách
národnostního útlaku, což tento prostor činí nebezpečným.
Podle Štefánika bojují Jihoslované, Čechoslováci a Poláci
o samostatnost. Pokud ji získají, napětí v regionu se oslabí.
V úvahách z roku 1916 tvoří jádro protigermánské bariéry
Československo a Polsko, opírající se o Rusko a spolupracující s Itálií a Jihoslovany. Proto se objevovala i myšlenka tzv. koridoru, který by slovanské státy propojil. Masaryk
sám považoval tento plán za nerealistický.
Nová Evropa: demokracie proti teokracii
n Skupina amerických gentlemanů si zvědavě prohlíží novou mapu
Evropy. 24
Zdroj: Wikimedia Commons
Důležitá byla nejen memoranda, ale i Masarykova kniha
Nová Evropa. Stanovisko slovanské, kterou napsal v letech
1917-1918. Reagoval mimo jiné na německého politika
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 24
9/19/13 9:09:18 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
Friedricha Naumanna a jeho knihu
Mitteleuropa z října 1915. Naumann
nebyl pangermánský nacionalista, ale
i tak fakticky navrhoval pohlcení habsburské monarchie v rámci německého „moře“. Chtěl vytvořit středoevropský „organizační stát” a „hospodářský národ”. České státní právo
Naumann nebral v úvahu kvůli silné německé menšině, i když uznával
českou královskou tradici. Námitky
Staroprusů, Starorakušanů, Čechů,
Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, a zčásti
i Maďarů chtěl Naumann během jedné generace překonat dlouhodobou,
vstřícnou a citlivou politikou. Němci
měli také projevit dostatečnou ústupnost a vstřícnost vůči zúčastněným
sousedním jazykům. Taková politika
„bílého muže“ v Africe... V polovině
války, kdy vítězství Spojenců nebylo vůbec jisté a řada českých politiků
čekala ve vězení na popravu (Kramář,
Rašín, Klofáč aj.), sice Naumannova
koncepce dávala naději na existenci českého národa, ale jinak byla tato
„umírněná“ představa samozřejmě
zcela nepřijatelná.
Masaryk ve svých vzpomínkách na exilové působení píše, že
k jeho vystoupení proti Rakousku
přispěla i setkání s některými
německými politiky ve Vídni krátce před jeho odchodem, například
s bývalým ministerským předsedou Předlitavska Ernestem von
Koerberem, s nímž podle svých slov
„častěji mluvíval hodně odkrytě“.
Koerber mu potvrdil, že podle něho
nebude Vídeň schopna nutných
reforem, pokud vyhraje: „Po válce
vítězné budou rozhodovat vojáci.
A ti budou centralizovat a germanizovat, bude absolutism s parlamentní okrasou.“ Masarykova politická
pozice založená na rovnoprávnosti
národů, všeobecném volebním právu a obdivu k anglosaské demokracii s tím byla v úplném rozporu.
Masaryk psal Novou Evropu již
v době, kdy do války vstoupily Spojené státy a v Rusku padl režim cara
Mikuláše II. Díky tomu mohl oživit
svoje pojetí války jako střetu demokracií (Velká Británie, Francie, Spojené
státy) a autoritářských teokracií, kam
n Mapa Evropy v roce 1914 byla přehlednější... kromě Rakousko-Uherska, Německa
a Turecka řadil také carské Rusko. Pro
Masaryka se tak Světová válka změnila ve Světovou revoluci. Její součástí
byl i vznik Československa a reorganizace prostoru střední Evropy.
„Jestliže by československý národ
zůstal v područí Němců a spojených
s Němci Asiatů (Maďarů, Turků) anebo dokonce padl, pangermánská centrální Evropa a její další politické
následky budou uskutečněny,“ strašil i
argumentoval. „Československá otázka je otázkou světovou a je otázkou
právě této války; svobodné Čechy,
anebo reakční Rakousko… – to je
pro Evropu a Ameriku, pro myslící
Evropu a Ameriku volba.“
Masaryk také velice tvrdě dehonestoval celé Rakousko a všechno
co ho představovalo. Tvrdil, že je to
umělý stát, který udržuje v područí dynastie a německá a maďarská
minorita. „Jestli je zásada práva národů na sebeurčení míněna doopravdy, Rakousko-Uhersko je politicky a
mravně souzeno… Rakousko je celou
svou podstatou, svou historií, zeměpisem a etnografií negací moderního
státu a moderní národnosti… je pouhým přívěskem Německa /a/ svým
středověkým dynastickým teokratismem je negací národnosti… Evropa
a Amerika mají volbu mezi degene-
Zdroj. Wikimedia Commons
rovanou dynastií a svobodou devíti národů… Rozčlenění Rakouska je
přirozeným a nutným historickým
procesem,“ napsal Masaryk v této
propagandistické brožuře.
Benešova sázka na velmoci
Při úvahách exilu nelze pominout jeden důležitý aspekt středoevropské otázky – závislost na velmocích. Bez vítězství států Dohody ve
válce se těžko mohly uskutečnit její
válečné cíle. Vznik Československa
také nepodporoval každý, zvláště
na britský „Foreign Office“ neměli
vliv pouze jeho zastánci jako Robert
W. Seton-Watson či Wickham Steed.
Mnozí angličtí a francouzští politici a vojáci ještě na jaře roku 1918
nevzdávali poměrně logickou možnost odpadnutí Rakousko-Uherska
od německého císařství Viléma II.
Zvláště když nový císař Karel I.
o možnosti separátního míru uvažoval a udělal v tomto směru i některé
sondáže. Ani ve „14 bodech“ amerického prezidenta Wilsona z ledna 1918, které dávaly najevo válečné cíle Spojených států, se nepočítalo s rozbitím Rakousko-Uherska.
Wilson zmiňoval pouze vytvoření
předpokladů pro autonomní vývoj
jeho národů.
pokračování na straně 26
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 25
DS.3/2013.indd 25
9/19/13 9:09:18 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
dokončení ze strany 25
Ze sídla na ulici Rue Bonaparte
v Paříži měl velmoci „na starosti“
Edvard Beneš, který se cílevědomě snažil o uznání Československé
národní rady. Méně pozornosti již
věnoval budoucím sousedům. „Jeho
středoevropská politika byla tedy
postavená na arbitráži velmocí,
zárukách velmocí a nikoli na vnitřní reorganizaci prostoru samotnými národy,“ upozorňuje historik
Dušan Kováč. Během války to rozhodně nebyl problém, protože předpoklad, že o všem podstatném rozhodne mírová konference, byl správný. Potenciálně v něm ale existovala
skrytá rizika.
Středoevropské úvahy
po roce 1918
Masaryk tvrdil, že po dezintegraci a individualizaci střední
Evropy nastane její nová integrace.
„Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí,“ říkal, když předvídal vznik federací menších států, na základě nichž se zorganizuje
celý kontinent. Krátkodechým pokusem o podobný projekt ve střední Evropě byla Demokratická středoevropská unie existující od 3. říj-
na 1918. Existovala měsíc, než ji
pohřbily národní spory mezi Poláky
a Ukrajinci. Sám Masaryk byl vůči ní
skeptický. Unie zřejmě vznikla spíše jako úlitba prezidentu Wilsonovi.
Její duší byl hlavně americký sociolog Herbert A. Miller, který se stal jejím výkonným ředitelem.
Československé snahy se po vzniku republiky zaměřily na budování
státu. Nebylo to úplně jednoduché,
protože státní moc musela prosadit
svoji autoritu v německých oblastech, vedla ozbrojený střet s Polskem
o hranici na Těšínsku a dobývala východní a jižní Slovensko, kde
se ustavila bolševická Slovenská
republika rad. Myšlenka reorganizace střední Evropy byla odložena na neurčito. Nové hranice utvořila Versailleská mírová konference
a plebiscity. Myšlenku politické
integrace nahradily spíše ekonomické snahy o zachování alespoň něčeho z „jednotného trhu“ monarchie.
Ani ty však nakonec nebyly příliš úspěšné a vzájemný obchod po
celé meziválečné období postupně
klesal. Myšlenku hospodářské spolupráce udržoval při životě maďarský profesor ekonomie Elemér
Hantos, který našel spřízněné duše
i v Československu, například velvyslance v Maďarsku a Rakousku
Hugo Vavrečku nebo zlínského
obuvního magnáta Tomáše Baťu.
Asi nejvýznamnějším propagátorem životní důležitosti středoevropské spolupráce byl v Československu
agrární politik Milan Hodža. Již
před 1. světovou válkou patřil
k tzv. Belvedérskému kruhu kolem
Františka Ferdinanda d´Este, který plánoval přetvořit dualistickou
monarchii do „Velkého Rakouska“,
kde by jednotlivé národy měly vlastní autonomii. Hodža chápal střední Evropu jako organický celek mezi
Německem a Ruskem. Nevylučoval
z něho Rakousko ani Maďarsko a jako
velvyslanec v Budapešti se dostal do
sporu s Benešem, protože nesouhlasil, aby československá hranice vedla
územím s převahou maďarského obyvatelstva. V poválečné realitě usiloval o sblížení mezi státy Malé dohody
(ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) a státy
Římského protokolu (Itálie, Rakousko,
Maďarsko). Jeho představy se ale neuskutečnily, protože kromě oficiální československé zahraničně-politické linie,
která spoléhala na Francii, narážely
i na zájmy domácího průmyslu. Agrární
demokracie, na níž měla spolupráce ve
střední Evropě podle Hodžy existovat, obsahovala v sobě řadu problémů.
To ale i orientace na Francii a Velkou
Británii, která od počátku naznačovala,
že pro ni střední Evropa není prioritou.
„Nelze… přehlédnout, že zakladatelé Československé republiky přecenili mocenskopolitický a hospodářský
zájem Francie a Velké Británie o střední Evropu a podcenili regenerační sílu
Německa,“ napsal historik Jiří Kořalka
v revue Dějiny a současnost. Částečně
se dá říci, že se západní politici mohli
cítit podvedeni, protože žádná stabilita
ve střední Evropě po pádu RakouskoUherska nenastala. Kritizovat Beneše
a oficiální zahraniční politiku je dnes
snadné a laciné, protože si samozřejmě složité geopolitické postavení regionu uvědomovala. Československo
se snažilo i o pragmatickou spolupráci, ale marná snaha, základem všeho
byly roky 1918-1920, kdy nad integrací převážila dezintegrace.
n ... na mapě z roku 1920 už je to horší. Ale zase je tam Československo.
26
Zdroj: Wikimedia Commons
Petr Zenkner
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 26
9/19/13 9:09:19 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
Česko-německé vztahy a českoslovenští obránci
v kontextu Mnichovské krize
V těchto dnech si připomínáme 75. výročí událostí, které výrazně poznamenaly naši zemi. Podzim roku 1938 se
zapsal černým písmem do historie českého národa a navždy změnil život milionům lidí. Události ze září a měsíců
následujících postupně vedly k rozkladu a zániku demokratického Československa.
Celý problém odvíjející se od národnostní nesnášenlivosti Němců s Čechy ale nebyl záležitostí těch několika málo měsíců, jeho zárodky lze vysledovat ještě před
vznikem Československé republiky. Již od středověku panovala určitá míra napětí mezi oběma skupinami.
To bylo způsobováno jazykovými, sociálními a později
i politickými odlišnostmi.
Konec první světové války a vznik československého
státu začal psát novou kapitolu v česko-německých vztazích.
Jednu z prvních otázek, kterou musela nově vzniklá republika řešit, byly hranice. Československá republika začala
systematicky obsazovat všechna území, která považovala za nezbytná pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Zamýšlená hranice obnovovaná v historických zemských hranicích ovšem nerespektovala národnostní poměry. Československo si nárokovalo
i území s národnostní většinou Němců, Maďarů či Poláků.
Zejména Němci a Maďaři, obávajíce se ztráty svého dřívějšího výsadního postavení z dob monarchie, odmítali setrvání v novém státě Čechů a Slováků. Němečtí obyvatelé
v příhraničních oblastech se rozhodli vytvořit německé provincie a na základě principu sebeurčení národů požadovali
jejich připojení k Německému Rakousku. Tyto snahy však
byly vzápětí zmařeny obsazením území československými
vojsky. Vyvolalo to vlnu nepokojů, při které došlo k usmrcení několika desítek občanů německé národnosti, nicméně
to již nic nezměnilo na stavu věci a Československá republika byla ve svých hranicích definitivně uznána pařížskou
mírovou konferencí. Musela se ovšem zavázat k ochraně
a nediskriminaci národnostních menšin.
Po těchto událostech nastalo zklidnění. Významnou
roli v tom sehrál i fakt, že život v Československu byl lepší než v Rakousku nebo Německu, kde vládl značný politický chaos a ekonomické problémy. Pocit křivdy v československých Němcích ovšem zůstal a bylo otázkou času,
kdy bude plamen nesnášenlivosti opět rozdmýchán.
Hospodářská krize jako rozbuška
Novou eskalaci napětí s sebou ve třicátých letech přinesla světová hospodářská krize, která citelně dopadla
na Československo a zejména na pohraniční oblasti sousedící s Německem. Zatímco v pohraničních oblastech
Československa byla vysoká nezaměstnanost a málo peněz,
sousední nacistické Německo pod vedením Adolfa Hitlera
n Henleinovci před příchodem německé armády s nadšením likvidují
čs. hraniční orientační sloup, symbol nenáviděného Československa.
Zdroj: Wikipedia
zažívalo díky masivnímu zbrojení a odpouštění válečných reparací hospodářský vzestup. To u českých Němců
vyvolávalo iluzi, že nacisté mají lék na krizi. Této situace
dokázala bravurně využít separatistická Sudetendeutsche
Partei (SdP) pod vedením Konrada Henleina, jež byla de
facto Hitlerovým nástrojem pro rozbití demokratického
Československa.
SdP díky svému ostrému vystupování vůči československému vedení získávala masivní podporu německého obyvatelstva, což se projevilo na výsledku parlamentních voleb v roce 1935. Tehdy SdP získala největší počet
hlasů ze všech kandidujících stran, ovšem díky přepočtovým koeficientům se nestala vítězem voleb.Nad budoucností svobodné Československé republiky se tak začala
stahovat pomyslná mračna.
Českoslovenští představitelé i armáda si byli vědomi
možného nebezpečí od nacistického Německa a zfanatizovaných Němců a začali proto přijímat relevantní opatření. Byly schvalovány zákony a předpisy na obranu státu,
probíhaly masivní investice do průmyslu (zejména zbrojního), docházelo ke zvyšování počtu příslušníků ozbrojených
sborů a jejich celkové modernizaci, byla započata výstavba
pohraničního opevnění. Republika se postupně připravovala na ozbrojený konflikt. Události nadcházejících let ovšem
veškerá přijímaná opatření znehodnotily.
Rozhodujícím se stal již v úvodu zmíněný rok 1938.
Situace v německém pohraničí se stávala pro české obyvatele nesnesitelnou. Mnohde čelili častým posměškům a urážkám, později i fyzickým útokům. Býval problém i s běžnými nákupy, když němečtí obchodníci odmítali svým českým spoluobčanům cokoli prodávat. Složitou situaci zažívali především státní zaměstnanci, kteří vykonávali v oblastech službu a neměli vybudované vlastní zázemí. Ti bývali
pokračování na straně 28
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 27
DS.3/2013.indd 27
9/19/13 9:09:19 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
dokončení ze strany 27
německými majiteli domů vyhazováni nebo museli za vysoké ceny bydlet v nevyhovujících podmínkách. Rozbitá okna
služeben a bytů byla skoro na denním pořádku.
Jaro roku 1938 bylo ve znamení neustále se zhoršující bezpečnostní i politické situace. Když v březnu napochodovala
německá vojska bez odporu do Rakouska, byl to pro mnohé
nečekaný šok, protože se naše republika ocitla ještě ve větším
nepřátelském sevření. I přes ujišťování německé diplomacie
bylo téměř jisté, že dalším cílem Hitlerovy expanzivní politiky bude Československo. 24. dubna se v Karlových Varech
konal sjezd SdP, kde byly vyhlášeny vůči československé
vládě požadavky, které fakticky vyžadovaly autonomii pro
německé oblasti. Vláda je razantně odmítla. V té době již
v pohraničí naplno probíhala nepřátelská zpravodajská činnost mapující budování opevnění a dalších obranných prvků,
docházelo k častému narušování vzdušného prostoru německými průzkumnými letouny, rostl objem pašovaných zbraní.
Republika volá SOS
V květnu naše zpravodajské orgány přišly se znepokojující zprávou, že se u našich hranic soustřeďuje německá
armáda. Vzhledem k právě probíhajícím volbám a hrozícímu ozbrojenému povstání rozhodla vláda o přijetí mimořád-
ných opatření a zvýšení okamžité obranyschopnosti země.
Byly aktivovány jednotky Stráže obrany státu (SOS), které zaujaly svá polní stanoviště, kde vydržely několik týdnů.
Jednotky SOS se skládaly z příslušníků četnictva, finanční
stráže, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti, vojenských posil a jiných osob majících postavení veřejné
stráže či dalších zaměstnanců státu. Mezi úkoly SOS patřilo např. chránit zabezpečovací zařízení na hranicích, uzavírat
hranice, zamezit nepříteli průzkum na čs. území, pozorovat
nepřátelské území, provádět výzvědnou a obrannou službu,
spolupomáhat při ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti.
V případě silného náporu nepřítele měly tyto jednotky ustoupit po určených trasách a při ústupu zdržovat postup nepřátel
na takticky výhodných místech. SOS byla z právního hlediska v době ohrožení postavena na stejnou úroveň s armádou
K ostraze hranic nastoupilo téměř 28 000 „sosáků“, kteří byli odhodláni bránit svou zemi a sloužit za nelehkých
podmínek. Řada z nich byla ubytována pod širým nebem,
mezi posledními zbytky sněhu a za sychravého počasí.
Byli odkázáni na nepravidelný přísun stravy, nevyhovující
výstroj i zázemí. Služba byla po fyzické i psychické stránce
velmi vyčerpávající - příslušníci SOS byli ze strany německých spoluobčanů prohlašováni za nepřátele, společně se
svými rodinami byli předmětem výhrůžek a útoků. Řada
příslušníků z vojenských posil byla kvůli své službě v SOS
propuštěna z práce. Ostudně se ke svým zaměstnancům
sloužícím v SOS zachovaly některé státní úřady (zejména
ministerstvo železnic), neboť nebyly ochotny uznat rovnocennost služby v SOS se službou vojenskou a odmítaly jim
proplatit plat za dobu strávenou při obraně země.
Květnová mimořádná opatření byla i přes drobné nedostatky provedena s důkladností a disciplínou, čímž překvapila doslova celý svět. Zároveň byla studenou sprchou pro
Němce.Jejich provokativní a povýšenecké chování nahradily bezradnost a nejistota, řada z nich se rozhodla pro odchod
ze země.Léto pak proběhlo v relativním klidu,ovšem s jeho
koncem se začaly množit incidenty a nové útoky.
Dne 12. září 1938 Adolf Hitler na sjezdu NSDAP
v Norimberku přednesl štvavý projev zamířený proti Československé republice. Zfanatizovaní Němci žijící
v pohraničí poté začali hromadně demonstrovat a otevřeně
vystupovat proti československé vládě. Pohraničními oblastmi se začala šířit vlna násilí. Pod taktovkou SdP začali Němci
napadat služebny státní moci, docházelo k útokům na Čechy,
Židy, německé antifašisty, jejich obchody a byty. Násilnosti
byly tak brutální, že při nich bylo zavražděno několik desítek osob. Nad některými oblastmi tak muselo být vyhlášeno
stanné právo. Velmi krvavé útoky se udály např. v Habartově,
Krajkové, Bublavě, Liptani, Varnsdorfu a Chebu.
n „Vlast nedáme“, píše jeden z vojáků během mobilizace. Co si asi
myslel tento voják o měsíc později? 28
Zdroj: Wikimedia Commons
V reakci na Hitlerův projev byly okamžitě uvedeny do pohotovosti prapory SOS i armáda, jež aktivovala také opevnění a leteckou hlásnou službu v očekávání
možného útoku německé armády. Do potlačení povstání
byly především v severních a západních Čechách zapoje-
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 28
9/19/13 9:09:19 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
ny i obrněné automobily a tanky. Československé vládě
se na chvíli podařilo dostat situaci pod kontrolu, v té souvislosti 16. září zakázala činnost SdP.
níci se se situací vyrovnávali konzumací alkoholu a výtržnostmi. Zaznamenány jsou dvě desítky případů, kdy se čs.
vojáci nedokázali smířit s kapitulací a spáchali sebevraždu.
Adolf Hitler proto dal rozkaz k zformování teroristických jednotek Sudetoněmeckého freikorpsu (SFK), které
měly podnikat teroristické akce proti československé moci.
Němečtí obyvatelé opět začali opouštět Československo,
SFK započal s novými a agresivnějšími útoky na československé obránce a opět začala téct krev.
Nicméně přes všechny tyto excesy jednotky dokázaly uposlechnout rozkaz a ustoupit na nové hranice. Ani to
ale nebylo bez problémů.Ustupující obránci museli snášet
posměšky, nadávky nebo útoky vítězně naladěného německého obyvatelstva, navíc poslední „sosáci“ mnohdy odcházeli současně s příchodem německých vojsk. Z pohraničí do
vnitrozemí kromě toho odešlo více než 250 000 obyvatel.
Ti často museli opustit zaměstnání a téměř všechen majetek
a začínat znovu od začátku. Dalších téměř 400 000 v pohraničí zůstalo a muselo snášet německou šikanu.
Německým útokům museli opět čelit i občané s antifašistickým smýšlením či obyčejní státní úředníci. Rozhořel
se tak ve velkém měřítku nový německý puč.Ten byl v některých oblastech tak vyhrocený, že tam Československo
ztratilo jakoukoliv kontrolu a znovu ji obnovilo až po válce v roce 1945. Řada obránců, úředníků či antifašistů, ale
také jejich rodinných příslušníků bylo zajato a odvlečeno
k uvěznění do Německa.
Dne 23. září 1938 vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci pro všechny muže do 40 let věku a přijala nezbytná
opatření pro možný válečný konflikt.Mobilizace byla československým obyvatelstvem přijata s nadšením. Do služby ke skoro 30 000 příslušníků SOS nastoupilo 1 128 000
vojáků.Po vyhlášení mobilizace došlo v příhraničních
oblastech k hromadnému úprku německého obyvatelstva do Německa, řada vesnic zůstala téměř prázdných.
Zmizelo mnoho německých mužů, kteří odmítli nastoupit do čs. armády a přihlašovali se do řad SFK či podobně zaměřených uskupení. Obyvatelstvo české národnosti
či loajální Němci se z obav před možnými útoky naopak
uchylovali do vnitrozemí.
Vyhrocených československo-německých vztahů využilo také Polsko, které se rozhodlo získat Těšínsko. Za
tím účelem byly vytvořeny speciální oddíly k podnikání
diverzních akcí na československém území.
Vojsko po Mnichovu: smutek, alkohol i sebevraždy
V době plné bojové pohotovosti a očekávání otevřeného
válečného konfliktu s nepřítelem, v době, kdy byli českoslovenští obránci odhodláni bojovat do posledního náboje a obětovat i svůj život, byla 30. září 1938 Československu vražena
dýka do zad v podobě Mnichovské dohody. Československá
republika byla donucena odstoupit pohraničí Německu, vzápětí s územními požadavky přispěchaly Polsko a Maďarsko.
Od 1. října pak začalo obsazování československého pohraničí. Kapitulace citelně otřásla morálkou i smýšlením obyvatel. Mnichovský syndrom malosti a beznaděje zasáhl všechny
společenské vrstvy napříč celou republikou.
Těžko si lze představit, jak se v těch smutných dnech
museli cítit naši vojáci a příslušníci SOS, kteří najednou
místo budování obrany ji měli rozebrat a bez boje odejít.
V těžké situaci se ocitli velitelé, kteří ač nesouhlasili s kapitulací, museli přinutit své mužstvo k ústupu. Někteří přísluš-
„Sosáci“ a vojáci postupně zahájili službu na nových,
ale vnucených hranicích. Situace se postupně zklidňovala,
i když až do listopadu 1938 proběhlo z německé strany ještě několik ozbrojených útoků (např. Český Krumlov nebo
Moravská Chrastová). Začalo období tzv. druhé republiky,
která však kvůli vnuceným hranicím a Hitlerově hamižnosti
byla odsouzena k záhubě.
Někteří to nevzdali!
Když se připomínají události osmatřicátého roku
v Československu, často se zmiňují politické a bezpečnostní souvislosti, opomíjí se ale osudy těch, kteří se zbraní
v ruce bránili svou vlast před teroristickými výpady a byli
pro svou milovanou zemi ochotni položit i své životy. Na
tomto místě je důležité připomenout i řadu československých občanů německé národnosti, kteří odmítali nacistickou ideologii i separatistické tendence ostatních Němců
a byli po celou dobu loajální k Československé republice.
Tvrzení, že československé pohraničí bylo vydáno hitlerovskému Německu a dalším nepřátelům „bez jediného
výstřelu“, není v žádném případě pravda! Bez výstřelu se
možná vzdali prezident, vláda nebo politici, ale v pohraničí sváděli příslušníci československých ozbrojených složek
krvavé boje. První výstřely zazněly již v noci 20. května 1938 v západních Čechách, poslední byly vypáleny
17. března 1939 na Podkarpatské Rusi. Po celou tu dobu byl
československý stát bráněn před vnější i vnitřní agresí.
Přestože byla Československá republika oficiálně v mírovém stavu se všemi svými sousedy, v bojích s Německem,
Polskem a Maďarskem padlo při pokusech ovládnout československé pohraničí v období od května 1938 do března 1939
více jak 450 našich občanů, několik dalších stovek jich bylo
raněno (často s doživotními následky), přes dva tisíce padlo
do zajetí. Počty obětí bohužel nejsou úplné, soupis se stále ještě rozšiřuje o další a další jména.Odhodlání, s jakým českoslovenští občané a příslušníci finanční stráže, četnictva, policie nebo armády byli ochotni bránit svou milovanou vlast, si
zaslouží náš respekt a úctu. ČEST JEJICH PAMÁTCE!
Ladislav Havelka
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 29
DS.3/2013.indd 29
9/19/13 9:09:20 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
Přátelme se s žehem
aneb kremace jako kostnické dědictví i pokrok
„Za pětasedmdesát minut se slečna Čárská promění
v popel a naplní urnu...Ale duše ne, ta do urny nejde, ta
se převtělí, osvobodí, jak říkají Tibeťané... Vzlétne do éteru.“ Kdo by neznal páně Hrušínského komentář nad rakví
z kultovního filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol.Příběh
Ladislava Fuchse na pozadí nastupující nacistické okupace o přeměně psychicky narušeného Karla Kopfrkingla,
trpícího obsesí vysvobozovat bytosti z utrpení jejich zpopelněním, zároveň ovlivnil do určité míry i představy mnohých z nás o instituci kremace jako takové.
Česká společnost patří v současné době k největším
příznivcům kremačních pohřbů na světě. Pomineme-li
samozřejmě země s majoritou takového nábožensko-kulturního ritu, který přímo takovýto způsob pohřbu v sobě
zahrnuje. V našem židovsko-křesťanském kulturním
okruhu Evropy tomu tak však není, takže co je vlastně
hlavním důvodem takové popularity?Hned se nám nabízí odpověď, že se jedná o masivní vliv materialistického
ateismu, avšak nahlédneme-li k našim sousedům, historicky zatíženým taktéž komunistickou totalitou, paralelu
k této zálibě tam v takové míře nenalezneme. Nicméně
bývalému režimu nelze upřít také značné zásluhy na
propagaci a zejména realizaci pohřbů žehem. Tematiku
holocaustu vynechme úplně, nicméně je nutné dodat, že
právě na základě těchto událostí po druhé světové válce
zavládla nechuť ke spalování lidí, zejména u německé
populace, která se v našem regionu o cineraci zasazovala nejintenzivněji už od konce 19. století.Ale vraťme se
na samotný počátek iniciativy za možnost zpopelňování
mrtvých.V Českých zemích bylo aktivních hned několik
skupin, které s různou motivací mířily ke stejnému cíli –
legalizaci nekrokaustie. Počátky těchto snah sahají ještě do doby rakousko-uherského katolického impéria, kde
zákonná kremace byla pouze utopickou představou.
Iniciativa ze Sudet
Bezesporu nejvíce kladných ohlasů pro „pokrokový“
způsob pohřbívání byl ze strany českých Němců. V Liberci
působila jedna z největších skupin hlásících se k vídeňskému spolku Die Flamme, založenému v roce 1885. Zpočátku
však tehdejší legislativa Rakouska-Uherska příznivcům žehu
neumožňovala krematorium zbudovat, natož zprovoznit,
a tak zájemci o kremaci museli využívat zařízení v nedalekém Zittau. V Německu byla totiž tato forma pohřbu oficiálně povolena už od konce 19. století (v Itálii dokonce od roku
1874). Spolku se nakonec podařilo stavbu krematoria, prvního na našem území a vůbec prvního i v celém RakouskuUhersku, prosadit. Projekt byl započat už v roce 1913
a výstavba tzv. Feuerburgu architekta Rudolfa Bitzana trvala
až do roku 1917, v té době ještě se zákazem využití. Zkušebně
v něm byla spálena jen dvě zvířecí těla. Návrh na „fakultativní
spalování mrtvol“ byl sice přijat už v roce 1910, ale fakticky
nevstoupil v platnost po zbytek trvání habsburské říše. Onen
návrh poprvé přednesli německy mluvící poslanci, reprezentovaní moravsko-ostravským starostou Gustavem Fiedlerem,
na půdě Moravského zemského sněmu v Brně. Téma trochu
narušilo pro hlasování standardní zájmovou polaritu německo-českou, tentokráte šlo i o pozici prokatolickou versus
pokrokovou a protestantskou. Aktivní Ostrava pak uvedla do
provozu své krematorium v roce 1925, Brno o pět let později.
Opět s největší podporou ze strany českých Němců, jak v prosazování obou projektů, tak i v objednávkách spalování jako
takového.Českoslovenští spiritisté ve dvacátých letech začali
také jevit zájem o zpopelnění. Původně se snažili o pohřeb do
země bez symbolů a projevů prezentujících církev a také bez
přítomnosti kněze. Později se přiklonili i k variantě pohřbu
žehem. Opět se jednalo převážně o německé obyvatelstvo.
Aktivní střed
Praha však nezůstávala pozadu. Společnost pro spalování
mrtvol založil MUDr. Jindřich Záhoř, zastávající také funkci
pražského městského hygienika. Hlavní agendou spolku byla
zejména širší osvěta formou přednášek a tiskovin vysvětlujících pozitiva zpopelňování těl. Nebyli však jedinými na
pražské scéně: částečně i politická protihabsburská aktivita
byla náplní od roku 1907 samostatné frakce Volné myšlenky, sdružení Krematorium – spolek pro spalování mrtvých
s předsedou Jaroslavem Kvapilem, původně divadelním
režisérem, po roce 1918 členem Ústavodárného shromáždění. Tzv. „Lex Kvapil“, neboli uzákonění pohřbu žehem, byl
schválen v roce 1919. Budování krematorií už stát nebránil.
Následuj Mistra
Argumentů do diskuze o kladech výstavby chrámů ohně
bylo
hned několik. Můžeme začít praktickými důvody, jako
Žádné krematorium, melancholická romantika, prolínající se svět
je
omezené
a již téměř vyčerpané volné místo na městských
živých a mrtvých. Foto: Tomáš Fošum
n Pohraniční klasika v Josefově Dole v Jizerských horách.
30
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 30
9/19/13 9:09:20 PM
KULTURA
hřbitovech. Bylo poukazováno i na
ekonomický potenciál kremace stát se
při větším rozšíření levnější variantou
oproti inhumaci. Z hygienického hlediska lze brát zpopelnění jako jedinou
bezpečnou formou naložení s mrtvým
tělem. Vyzdvihována byla i celá estetika věci a určitá posvátnost a důstojnost
ohně. Někteří svéráznější propagátoři sáhli i k odkazu kultury popelnicových polí starší doby bronzové, 1200
-700 př. n. l. A v neposlední řadě v české společnosti často rezonoval odkaz
Mistra Jana Husa a jeho „kremace“.
Církev českobratrská přispěla především výstavbou prvních kolumbárií
v areálech svých modliteben.
Instituce občanského pohřbu
Zdeněk R. Nešpor ve své studií mapující fenomén pohřbu žehem
a kremačních hnutí jako takových
uvádí, že po roce 48 téměř okamžitě započala razantní propagace tzv.
občanských pohřbů a to včetně zpopelňování. Byla to součást agendy,
která měla systematicky oslabovat
vliv katolické církve. Za tímto účelem
se začaly budovat sekulární obřadní
síně. Z ekonomického důvodu se převážně v Sudetech přistupovalo k přestavbě kostelů po odsunutém německém obyvatelstvu. Tak tomu bylo třeba
v Králikách, kde byl takto transformován luterský kostel, nebo v Břidličné,
kde byl k tomuto účelu využit tamní kostel starokatolíků. Zejména od
60. let pak probíhala výstavba nových
n Krematorium v Mostě patřilo k mnoha krásným budovám, které plnily uvnitř jinou funkci.
Dnes už se zde nepohřbívá žehem, je tu Památník obětem 2. světové války.
Zdroj: Wikimedia Commos
staveb ve větších městech - Jihlava,
Zlín, Klatovy. V některých případech,
v Kladně, Mělníce aj., se pohřební
ceremonie konala a stále koná v obřadních síních a tělo je pak následně převezeno do vzdálené a již jen technicistní spalovny na mrtvá těla.
Po roce 89 předpokládaný pokles
zájmu o spalování nenastal. A řada
funerálních staveb, převážně jde o ty
prvorepublikové, patří k opečovávaným chloubám naší architektury. Jedná
se o již zmíněné Bitzanovo liberecké
krematorium vystavěné v souladu s tzv.
geometrizující modernou, dále mostecký klasicistní chrám ohně, či zničené
krematorium v Ostravě. Pozadu nezůstali s výstavbou ani v Ústí nad Labem.
Coby určitá protiváha německým kre-
matoriím, vznikly další architektonické
skvosty, jakými jsou rondokubistické
krematorium v Pardubicích, konstruktivistické krematorium pražské a funkcionalistiké krematorium v Olomouci.
Za zmínku stojí ale i nová rovina zájmu
o institucionalizované zpopelňování.
V Brně vzniklo před nedávnou dobou,
zde už bez uměleckého přínosu stavby, první české krematorium pro uhynulé domácí mazlíčky. Jeho kapacita je
vytížena na maximum, proto se zvažuje výstavba dalšího podobného zařízení.
O počtu kremovaných zvířátek nemáme údaje, ale co se lidí týká, tak v současné době je v Česku odhadem až tři
čtvrtiny lidí obráceno v popel v kremačních pecích.
Kateřina Hamplová
Člověk, který mi vrátil víru
Letos na jaře vyšlo DVD. Příběh, který vypráví,
vypadá v kontextu česko-německých vztahů jako zjevení. Jde o dokument Milujte své nepřátelé, který formou vyprávění a rozhovoru s pamětníky mapuje život
kazatele Přemysla Pittera a švýcarské učitelky Olgy
Fierzové v pohnutých letech 1945-51.
Vytušit slabost
Navzdory mezinárodnímu renomé je Přemysl Pitter
(1895-1976) v našem prostředí téměř neznámý, proto
si dovolím letmé představení. V paměti lidí, kteří ho
znali, zůstal jako strýček Přemysl, povoláním sociální
pracovník. Není divu. Postavil a provozoval snad první „nízkoprahový“ klub u nás - Milíčův dům na děl-
nickém Žižkově (1933-50). Zde mohly děti ulice trávit čas v pěkném prostředí, napsat úkoly, něco se naučit (vázání knih, dřevořezba, ruční práce, vaření,…),
nebo třeba i využít místní sprchy. P. Pitter samozřejmě nepracoval sám. V Milíčově domě i na dalších místech měl celý tým vychovatelů. Jmenovitě nutno zmínit
jeho celoživotní partnerku Olgu Fierzovou a pedagoga
Ferdinanda Krcha, autora vašich prvních knížek - leporel Rýmovačky naší Kačky či Běží liška k táboru.
Vedle praktických pedagogických aktivit vedl Pitter
bohatý veřejný život. Přednášel, kázal, vydával časopisy, publikoval, propagoval pacifistické myšlenky.
pokračování na straně 32
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 31
DS.3/2013.indd 31
9/19/13 9:09:20 PM
HISTORIE A SOUČASNOST
dokončení z 29. strany
Za charakteristický znak jeho myšlení (a činů) pokládám schopnost dobrat se nejslabšího místa společnosti
a najít účinný lék. Ostatně dělení mezi „praktický“
a „intelektuální“ je u Pittera scestné. Vše, co zažívá
v každodenním životě, poctivě promýšlí (a modlí se)
a ze závěrů vyvozuje opět důsledky pro svůj život. Na
většině mu nezáleží. Poslouchá svůj vnitřní kompas
živé víry.
Válka a dítě
Silné téma jeho života byla péče o bezprizorní děti:
za 1. republiky dělnická žižkovská mládež a děti, za
války židovské děti a rodiny (skrýval je v mýtské ozdravovně, zásoboval je potravinami), po válce pak sirotci
na všech stranách. DVD Milujte své nepřátele se věnuje
hlavně této třetí skupině.
Ačkoliv sám za války riskoval život a přišel
o mnoho přátel, nebyl schopen paušální nenávisti vůči
Němcům. Možná proto, že se v míru i za války setkával
s dobrými i špatnými lidmi ve všech skupinách obyvatelstva. Do svého deníku si v květnu 1945 poznamenal: „To, co jsem prožil v těchto dnech, bylo tak otřásající, že se mi nechtělo žít. Nedaleko Milíčova domu
týral zástup po dvě hodiny dvě německé ženy, nakonec je polil benzínem a zaživa upálil. A co nejvíce se
mě dotýkalo, že těch hrůz byly svědky děti. Naše mládež také, naše děti z Milíčova domu. … (po návštěvě internačního tábora) Otevřelo se před námi peklo,
o němž kolemjdoucí občané neměli tušení.“ Ke konci
války plánoval, jak bude hledat „své“ židovské děti,
ale šílenství poválečných měsíců ho přiměla, aby se
začal zajímat o opuštěné děti obecně. Stal se členem
sociální komise České národní rady a dal se do akce,
kterou nazval „Zámky.“ Postupně zařídil na zámcích
Olešovice, Kamenice, Lojovice a Štiřín a v penzionu
Ládví ozdravovny pro děti ve věku 2-16 let. Nejprve
přijímal židovské a české děti z Terezína. O ně se tu
snažili pečovat po stránce tělesné i duševní. Učili je
znovu žít - jíst chleba, máslo a vejce, denně se mýt,
chodit na procházky, těšit se. Pozdější izraelský malíř
Jehuda Bacon říká: „…byli jsme jako pes, který byl
bit. Takový pes má pořád strach a nedůvěřuje. Důvěra
nám scházela. … Rodiče jsme neměli, ale jsou také
lidé, kteří jsou jako rodiče. Myslí jen na dobro a chtějí
nám jen pomáhat. On (Pitter) se snažil v jistém smyslu
očistit našeho ducha, připravovat nás na budoucnost.
Vždycky podtrhnul dobro.“
I německé děti jsou děti
K československým dětem z německých koncentračních táborů přibyly německé děti z těch československých. Přemysl Pitter se totiž stal kontrolorem internačních táborů pro Němce a kolaboranty. V Praze bylo
30 internačních táborů, životní podmínky tam lze charakterizovat slovy „princip odvety“. Po dvou měsících
pobytu v nich vypadaly zdejší děti stejně jako předtím
děti z německých koncentračních táborů. Úmrtí byla
častá, hlavně úmrtí kojenců a dětí.
Pamětnice vzpomíná na Pitterův projev, než přivezl na zámky první německé děti: „Děti, chci vám říct
něco důležitého. Děti jsou vždycky nevinné a já chci
dětem pomáhat a chci pomáhat všem dětem. Kdo to
teď má velice těžké a kdo velice trpí, jsou německé
děti a já je sem přivezu.“
Byl to střet světů. Židovské děti si v sobě nesly
stařeckou vážnost, německé právě prožívaly trauma.
Jedni nenáviděli druhé za smrt svých blízkých a týrání,
druzí prvními pohrdali (byli tu i členové Hitlerjugend).
Jedni se báli, že je tu budou pokřesťanšťovat, druzí se
báli počešťování. Všichni ale potřebovali lásku a krajíc
chleba. Přemysl Pitter si s předsudky a rasovou nenávistí mezi „svými“ dětmi poradit dokázal. Jeho metoda
byla jednoduchá – měl děti rád. Nenapomínal, ale vtipným způsobem přivedl na správnou cestu. Uměl pohladit a obejmout. Díval se na každé dítě jako na dobrého
člověka. „Ze zámeckých vychovatelů zářila vyrovnanost a harmonie, a to bylo nakažlivé,“ říká pamětnice.
Láska k strýčkovi Přemyslovi a tetě Olze spojila děti
znepřátelených stran.
Hitler žije dál
Podobné aktivity byly ovšem trnem v oku nejednomu člověku. U Rudého práva pomluvy nepřekvapí, ale např. sociálně-demokratické Právo lidu označilo Pittera jako „nevlastence“ a funkce kontrolora
internačních táborů mu byla odebrána. Ohroženo bylo
i správcovství Zámků. To bylo pikantní, protože právě němečtí sociální demokraté pracovali už při vzestupu Hitlera v odboji proti Třetí říši. Tato strana by tedy
mohla mít schopnost a důvody nepaušalizovat a způsob odsunu kritizovat. Naštěstí na ministerstvu sociální péče zasáhl dobrý člověk a péči o matky a děti
z internačních táborů dostal Přemysl Pitter dokonce
nařízenu a jako správce zámků byl potvrzen.
Na zámcích se zas museli potýkat s místními horlivci. Jedněm se při zaslechnutí veselých německy mluvících hlásků otvíraly kudly v kapse. Několikrát se stalo,
32
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 32
9/19/13 9:09:20 PM
KULTURA
Červený kříž hledal jen lidické děti,
proto spolupracovali zámečtí vychovatelé se zahraničím.
Ozdravovny se postupně měnily na dětské domovy. Mnoho židovských dětí bez rodin postupně odešlo do Palestiny, ostatním se vychovatelé snažili najít náhradní rodiny.
A to se poměrně dobře dařilo.
Přetni řetěz nenávisti
že se vychovatelky s dětmi musely v zámku zabarikádovat ze strachu před rabováním. Druzí zas posílali udání, ledaskdy nesmyslná, ale
v té době vždy nebezpečná. Slovy
Přemysla Pittera: „Hitler bohužel
dosud nezemřel, mnoho nacismu
přešlo do nás.“ Přesto byly zámky
oproti světu venku rájem.
Pro děti organizoval Pitter zahraniční pomoc – dobrovolníky, šatstvo,
finance atd., a také se pustil do pátrání po rodinách dětí a po dětech zmizelých (jako jeden z mála). Český
Akcí Zámky prošlo 810 dětí
– židovské děti české a německé
národnosti, děti z internačních táborů pro Němce a kolaboranty, repatriované československé děti.
Ve válce zahynul nespočet
židovských dětí a z ČSR byly odsunuty tři miliony Němců. Počet dětí,
o které se postarali v zámcích, byl
proti tomu zanedbatelný. Některé
německé děti v Zámcích stejně
zemřely, nešlo o žádnou JIP. Pitter,
Fierzová & col. přesto zasluhují respekt. Byla to doba, kdy většina mlčí a nenávist zabíjí a bere
svobodu. Oni dokázali žít láskou,
zářit harmonií a klidem do mladých
životů. To je obdivuhodné.
Přemysl Pitter v jednom kázání říká: „Mít nepřátelství v srdci, to
je hrůza, to je bolest, to je nemoc.“
(1970) Z této nemoci se léčilo nejméně 810 dětských srdcí. Zatímco
pomstychtivci zasívali do nechápajících dětských životů jen nenávist
a zmar, Pitter řetěz nenávisti přeťal.
Do světa propouštěl ze zámků děti,
které poznaly lásku, komunitu
a umění žít spolu navzdory rozdílům.
I nenávist a předsudky lze léčit. „Ten
člověk mi vrátil víru,“ říká izraelský
malíř Jehuda Bacon. Mně také.
Marie Jüptner Medková
DVD Milujte své nepřátele/
LiebeteureFeinde/Love YourEnemies.
Farní sbor ČCE-Dejvice,
Film&Sociologie, 2013. Lze objednat
na [email protected] nebo zakoupit osobně na adrese ČCE Dejvice,
Dr.Z.Wintra 746/15, Praha 6.
DVD stojí 100 Kč.
K tématu doporučuji též stať
P. Pittera Jde o dítě a Sám proti
zlu Pavla Kosatíka.
Německy mluvící divadlo opět v Praze
18. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka se bude konat od 28.10. do 10.11.2013.
V průběhu září pořadatelé zveřejní kompletní program
věhlasného festivalu, zhlédnout budete moci nebývalé inscenace Deutsches Theater Berlin, Münchner
Kammerspiele či Schauspielhaus Wien.
Projděme se teď po trase Berlín-Mnichov-Vídeň. Při
návštěvě Berlína můžete v Deutsches Theater navštívit
inscenace projektu Kaminski On Air Stefana Kaminskiho,
jehož inscenace stylizované do podoby živého rozhlasového vysílání se objevily také na posledních dvou ročnících pražského festivalu. Mezi premiéry loňské sezóny
Deutsches Theater patřilo i drama „Demokracie“ anglického dramatika Michaela Frayna. Na osudu spolkového kancléřeWillyho Brandta, Frayn vyobrazuje komediálnost či tragikomičnost světa politiky. Willy Brandt se vzdal své funkce
v souvislosti s odhalením špióna NDR Güntera Guillauma,
referenta v úřadu spolkového kancléře. Politik inicioval
vyjednání smluv o uznání hranic, které vedly k normalizaci
vztahů s NDR, SSSR, Polskem a Československem. Ač tato
„Ostpolitika“ v Západním Německu působila kontroverzně,
Brandt za ni získal Nobelovu cenu míru (1971).
Nadčasové ironické Fraynovo drama s dvěma tragickými postavami poukazuje na kult osobnosti, fascinaci dvojím životem politiků (triáda: deprese, alkohol,
milostné avantýry) či tvorbu mediálního obrazu politika.
Připomíná paradox popularity/obdivu a zrady - obdivovaný a charismatický státník zrazený blízkým přítelem.
To vše je v berlínské inscenaci zastřešeno podmanivými
písněmi RollingStones či Simona & Garfunkela, přičemž
tvůrci (Tom Kühnel a Jürgen Kuttner) využili i varietní
prvky. Divák se může nechat unést světem politických
intrik a špiónů, aniž by musel znát historický kontext.
Ve světové premiéře byla v Deutsches Theater uvedena dramatizace románu Eugena Ruga „In Zeiten
des abnehmenden Lichts“(V čase ubývajícího světla). Rodinná sága zachycující období 1952-2001 ve
Východním Německu, vystihující prolínání „velké“
a „malé“ historie, byla oceněna Německou knižní cenou.
Každodenní život v socialistickém Německu je nahlížen
optikou čtyř generací. Kompozičně román tvoří tři časové roviny (minulost, přítomnost, budoucnost), přičemž
pokračování na straně 34
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 33
DS.3/2013.indd 33
9/19/13 9:09:21 PM
HISTORIE A SOUČASNOST / ZRANĚNÁ MĚSTA
dokončení ze strany 33
každá má svoje tempo vyprávění. Inscenaci Stephana Kimmiga je
vlastní ironie, cynismus a vynikající
herecké výkony.
Uvedené atributy jsou připisovány i Kimmigově dramatizaci „Platformy“ provokativního Michela Houellebecqa inscenované v Münchner
Kammerspiele. Tvorba Stephana Kimmiga Vám může být známá z předchozích ročníků pražského festivalu.
V Mnichově je možné vidět také mrazivou komedii „Satansbraten“(Sousto
pro satana) pobuřujícího Rainera
Wernera Fassbindera, která je poctou
Artaudově konceptu divadla krutosti. V českém prostředí byly uvedeny
Fassbinderovy„Hořké slzy Petry von
Kantové“, a to jak v pražské Komedii
(režie David Jařab), tak brněnské Redutě (režie Rastislav Ballek).
Loňský ročník festivalu představil
toto dílo inscenované mnichovským
Residenztheater, které má „Hořké
slzy“ stále na repertoáru. Další
Fassbinderův text Odpad, město, smrt
upravil a uvedl Dušan D. Pařízek
v Komedii. Úspěšná inscenace se stala předlohou filmu Jana Hřebejka.
Fassbinderovy filmy čas od času
můžete nalézt v nabídce festivalů jako
Febiofest či Mezipatra.
Poslední zastávkou je Vídeň. Ve
Schauspielhaus si odbylo světovou
premiéru drama Anne Habermehlové
„Luft aus Stein“(Vzduch jako kámen)
zabývající se životními úděly tří žen
odlišných generací – matka, dcera, vnučka. Ironií osudu se kolektivní mlčenlivost způsobená válečnými hrůzami proměnila v neschopnost
jedince mluvit o situaci tady a teď.
Anne Habermehlová je vycházející
hvězda autorského divadla.
Zmíněné divadelní domy se vyznačují ucelenou dramaturgií a neotřelými inscenacemi. V listopadu budete moci vyrazit na některé
z jejich představení také v Praze.
Magda Juránková
n Snímek zachycuje scénu z dramatu Demokracie, které můžete vidět v berlínském
Deutsches Theater. Foto: Arno Declair
Programy divadel naleznete
na jejich stránkách:
www.deutschestheater.de
www.schauspielhaus.at
www.muenchner-kammerspiele.de
Berlínský T’Berg: mainstreamová alternativa
Každoročně Berlín navštíví několik milionů turistů –
podle údajů Statistického úřadu Berlín Brandenburg jejich
počet v roce 2012 dokonce přesáhnul deset milionů, což je
v poměru ke třem milionům stálých obyvatel města relativně mnoho. Sama do této zvyšující se statistiky návštěvnosti pravidelně a nadšeně přispívám. Co pro mě jako pro
turistu Berlín odlišuje od valné většiny ostatních (středo-)
evropských metropolí, je míra, do jaké je zde hmatatelná
a fyzicky přítomná moderní historie. I v Praze, Varšavě,
Budapešti, Vídni nebo Bratislavě jsou k vidění historické
budovy a památky, muzea a galerie, v nichž jsou návštěvníkům představovány artefakty dávné historie. Obvykle
ale v uzavřených, klimatizovaných, podle původních návrhů zrestaurovaných budovách a s všudypřítomnými nápisy „nesahat“. Chcete-li si ale beztrestně osahat nedávnou
středoevropskou minulost, je Berlín tou nejlepší volbou.
Berlínská zeď, vila ve Wannsee, památník holocaustu,
zbytky Hitlerova bunkru, Checkpoint Charlie a tak dále. To
34
jsou dobře známé příklady míst spojených s moderní středoevropskou a vůbec euro-americkou historií. Berlín je ale
městem alternativ a má-li jeho návštěvník zájem o trochu té
alternativní historie, měl by se jeho cílem stát Teufelsberg.
Kdo by ve 40. letech 20. století hledal tento v současnosti nejvyšší bod města, hledal by marně. Teufelsberg
(v češtině Čertův kopec) totiž vzniknul až mezi léty
1950 a 1972 navezením válečných sutin ze spojeneckých sektorů města. Celkem zde byla shromážděna přibližně třetina všech berlínských trosek o objemu asi 25
milionů metrů krychlových, které vytvořily téměř 120
metrů vysoký kopec. Svůj název získal podle nedalekého Čertova jezera a původně byl využíván k rekreačním účelům (ostatně dodnes toto místo láká obyvatele jinak plochého Berlína k zimním radovánkám).
Vzhledem ke své strategické poloze uprostřed NDR
(kopec se nalézá v bývalém britském sektoru Berlína,
v dnešní západoberlínské čtvrti Gruenewald), jej ale
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 34
9/19/13 9:09:21 PM
ZRANĚNÁ MĚSTA
záhy začali využívat Spojenci k odposlouchávání
a monitorování dění za želenou oponou.
Postupně zde tak vznikla přísně střežená americká odposlouchávací stanice údajně spadající do širšího systému ECHELON, již využívali společně Britové
a Američané. Spojenci byli pomocí radarů umístěných
na pěti odposlouchávacích věžích schopni monitorovat
dění do hloubky až 600 km za oponou. Aby nebylo možné zjistit, jakým směrem byly radary namířeny, kopule
všech věží byly potaženy plátnem. Právě zde na T’Bergu,
jak se kopci přezdívá, se tak Spojenci údajně poprvé
dozvěděli o plánované invazi vojsk Varšavské smlouvy
do Československa v roce 1968.
Po roce 1989 stanice poněkud pozbyla svůj smysl.
Objevily se návrhy na její využití pro potřeby civilního řízení leteckého provozu či na výstavbu kongresového hotelu a luxusních bytů. Vzhledem k odporu obyvatel, výši nákladů na přestavbu i kvůli majetkovým sporům však všechny tyto projekty ztroskotaly. Stanice byla
tudíž po roce 1991 uzavřena, vybavení vystěhováno a na
dalších 20 let byl vstup do jejích prostor zakázán.
Nebyl by to ale Berlín, kdyby tento opuštěný komplex
nezačal přitahovat pozornost dobrodruhů, umělců, sprejerů, ale i relativně „mainstreamových“ turistů. V plotě, kterým byla bývalá stanice obehnána, se tak postupně začaly objevovat díry, které i přes přítomnost bezpečnostní služby zvědavcům umožňovaly s trochou štěstí
a obratnosti objevovat tajemství studené války na vlastní
kůži (zároveň, ale právě v tomto období došlo ke značné
devastaci areálu). Zásadní proměna potom nastala v únoru 2011, kdy se T’Berg otevřel veřejnosti a množství
návštěvníků směřujících lesíkem na jeho vrchol začalo
výrazně narůstat.
Vybavená těmito informacemi jsem se na Čertovu horu
vydala i já. První překvapení na návštěvníka čekalo již cestou od S-Bahnu na Heerstraße nahoru po Drachenfliegerweg. Asi po deseti minutách chůze se totiž ocitnul uprostřed lesa, který spíš než technicistní Berlín evokoval zele-
n Výhledy z bývalých odposlouchávacích věží budí dojem,
že návštěvník nestojí uprostřed velkoměsta, ale spíše uprostřed
národního parku. Foto: Jana Růžičková
n „Žádné násilí, žádný vandalismus“. Většina zdí v areálu je pokryta
graffity, některá z nich jsou ryze praktického rázu.
Foto: Jana Růžičková
né rakouské Alpy. U vstupu do areálu stanice bylo již zcela patrné, že Teufelsberg zdaleka není tím undergroundovým doupětem, kterým býval, než se jej ujala iniciativa
BerlinSightOut. Návštěvy jsou totiž v současnosti z bezpečnostních důvodů organizované a podmíněné zaplacením
vstupného. K dispozici jsou nyní také prohlídky s odborným
komentářem průvodců. Ty tam jsou tedy doby, kdy návštěva Čertovy hory představovala adrenalinový zážitek spojený s nezpevněnými cestami, nezabezpečenými výtahovými šachtami a tajemným dusnem zcela opuštěné základny.
V rámci areálu jsou navíc v současnosti uplatňována bezpečnostní pravidla a panuje zde obecná snaha o omezení
vandalismu, což ale jistě není na škodu.
I přesto, že pro vstup do areálu již není nutné prolézat
ploty a každodenně sem zamíří několik desítek turistů,
zachovala si dodnes stanice neopakovatelný charakter.
Nadále chybějící zábradlí, díry v podlahách, všudypřítomné grafity a specifická atmosféra totiž i dnes představují víc než neobvyklou kombinaci.
Nejpůsobivější z celé prohlídky je potom jednoznačně výstup do kopule nejvyšší odposlouchávací věže.
Z plachet, které dříve zabraňovaly nevítanému pozorování radarů, už zbyly jen vlající cáry a s každým vystoupaným patrem se tak návštěvníkovy naskýtají netradiční
výhledy na celý Berlín. Na vrcholu samotné věže si vedle pozorování města mohou ti hlasově obdařenější užívat
taktéž dokonalé akustiky.
Podrobnosti o chodu celé odposlouchávací stanice sice budou ještě několik dalších let podléhat utajení
a většina vybavení z komplexu již byla odstraněna, nicméně i přesto je možné si s troškou fantazie představit, jak
mohlo jeho fungování za studené války vypadat. Právě na
T’Bergu tak více než kde jinde v Berlíně platí, že představuje místo, kde se historie zhmotňuje a kde je možné si ji
osobně prožít bez umělých pozlátek a zákazů.
Jana Růžičková
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 35
DS.3/2013.indd 35
9/19/13 9:09:22 PM
OSLAVA 3. ČÍSLA / V PŘÍŠTÍM ČÍSLE
Za červnového parna jsme oslavili vznik třetího
čísla Demokratického střed(t)u.
Útočiště nám poskytla pražská Krkonošská
hospůdka“.
Foto: Tomáš Fošum
.
Přečtete si v příštím čísle:
l
l
36
Křesťanství ve středoevropské politice
Seriál zraněná města: Vrchlabí
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
DS.3/2013.indd 36
9/19/13 9:09:23 PM
Download

Uvnitř najdete: - Demokratický střed