3 / 2012
Z P R AV O D A J V Ý C H O D O Č E S K Ý C H F I L M A Ř Ů
donašeč 3 2012.indd 1
23.10.2012 15:37:18
obsah
2340 - 2407 = 3/2012 strana 1 - 68
3
4
7
9
10 ÚVODEM
Digitální revoluce - M. Lajdar
UNICA 2012
UNICA - Bulharsko - Ruse
POD HLAVIČKOU VčVSAFV….
Zápis ze zasedání odborné rady pro amatérský film východočeského regionu
Seznam zaplacených členských příspěvků VčVSAFV
Hledáme nové talenty,
Podzimní filmový dramaturgicko-režijní workshop
11
12
13
14
16
19
20
21
22
23
25
26
27
28
32
33
35
36
37
SOUTĚŽE / bylo…
Krajské kolo pro Plzeňský a Karlovarský kraj
- A. Mautnerová, Prožívá neprofesionální film
v západních čechách renesanci? - S. Polauf
Krajská soutěž amatérských filmů Svitavy 2012
- A. Macek
Kdy přijde čas nových filmových amatérů? - M. Sklář
Krajská soutěž Praha - S. Rizado
Krajská soutěž amatérských filmů 2012
pro Královéhradecký kraj - závěrečná zpráva
Protokol poroty KSAFV 2012
KSAF 2012 - O. Krejcar
Regionální soutěž Hradec Králové - H. Peml
Opět na soutěži v Hradci - J. Klenka
Rozevřené nůžky - R. Adler
Všichni ti báječní muži a příjemné slečny - M. Lajdar
Krajská kola a Celostátní soutěž AF ČR 2012
statistika
Poroty krajských kol a CS 2012
Videosalon 2012 nejen matematicky - J. Valušiak
Reflexe z Celostátní soutěže AF - M. Carrington
300 stran života a smrti - R. Vávra,
Směsice dojmů z letošního Videosalonu - V. Císař
Výsledková listina 59. ročníku Český videosalon
Zlaté slunce 2012 Blansko - B. Petr,
Celostátní Zlaté slunce 2012 - P. Taubingerová
Zlaté slunce v Ústí n/O. - H. Pavlíčková
Vydává:
Středisko amatérské kultury
IMPULS Hradec Králové
ve spolupráci s Východočeským
volným sdružením pro amatérský
film a video
za finanční podpory MK ČR
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
55
56
Zlaté slunce 2012 - J. Šlaisová
Výsledková listina Zlaté slunce 2012
NAPSALI NÁM...
(Autoři o svých filmech)
Kmochův Kolín - P. Hejcman
Točíme na Masarykově univerzitě - L. Marešová
Film o filmu - J. Schejbal
O filmu a filmování - F. Vaculík
Příběh slepice - K. Michalčíková,
Jihočeské filmování - D. Řezníček
Animační studio deštenské ZŠ stále tvoří - H. Pavlíčková
Záznam snu č. 737 - M. Kratochvíla
O autorovi - T. Stiltenn
Jak jsme natáčeli svůj první film - L. Moravčíková
(Soutěže, festivaly a jiné)
Náchodská prima sezóna 2012
Náchodská radost - R. Adler,
Přehlídka studentských filmů v rámci NPS - Š. Čmelíková
AMFI 2012 - K. Taubingerová,
Ohlasy účastníků - P. Kříž, D. Koníř
Kterak jsme hledače pokladů učili fotit a filmovat - V. Šimek
Ze života filmových pankáčů - P. Vaněk
Snídaně s Carlosem Saurou - S. Gregar
Berlínský WÖFF 2012 naposled - I. Dašek
58 VZDĚLÁVÁNÍ
Co je to vlastně ta dramaturgie XIII.
- Další nebezpečná slova: VIDEOART, KLIP - R. Adler
60 FILM VE ŠKOLE
Filmová laboratoř - V. Beran
62 Základy natáčení krátkého filmu - I. Štaffová
63
65
67
INFORMACE Z IMPULSU…
Z IMPULSu 2012 - J. Šlaisová
Česko-bavorské filmové setkání - O. Siebert
Soutěže bude - podzim 2012
Fotografie poskytli:
Ondřej Krajcar, Radek Hochman,
Radek Hochman, Wolfgang Becker,
Vladimír Beran, Alexandr Gregar, Martin
Kratochvíla, Ondřej Krejcar, Bořivoj
Krejsa, Milan Lajdar, Adolf Macek, Lucie
Moravčíková, Hana Pavlíčková, Daniel
Řezníček, Oskar Siebert, Václav Šimek,
Šimon Štefanides, Katrin Taubingerová,
Rudolf Vaculík, Petr Vaněk,
www.husitskamesta.net, www.filmdat cz,
www.unica.com, archiv Impuls.
Děkujeme
Texty posílejte ve formátu word a fotografie samostatně v příloze.
Textové příspěvky zaslané ve formátu „jpg“
nelze použít pro zpracování ve zpravodaji!
donašeč 3 2012.indd 2
léto
Redakce:
IMPULS
Pospíšilova 365/9
500 03 Hradec Králové
e-mail: [email protected]
495 545 434
Grafická úprava a kresby:
Mario Alfieri
Neprošlo jazykovou úpravou!
Neprodejné
Náklad: 250 ks
Vyšlo: září 2012
Tisk: Alkapress Hradec Králové
23.10.2012 15:37:18
ÚVODEM
Milan Lajdar
DIGITÁLNÍ REVOLUCE
O
dvolávám, co jsem doteď tvrdil. Je to
svým způsobem prohra. Foťáky „filmují“,
videokamery fotí. Statistiky ukazují, že
počet prodaných videokamer klesá. Každý si
může své video nahrát na mobil nebo do fotoaparátu. Svým způsobem to je blbost, jak víme
my – skalní videoamatéři. Jenže jsem se už
několikrát přesvědčil, že kvalitní fotoaparát umí
natočit technicky kvalitní videozáznam často
mnohem lépe! Ty úchvatné detaily, ta neuvěřitelná hloubka ostrosti!
C
o je příčinou? Zejména velmi kvalitní objektiv, často s možností objektivy
měnit. Průměrná videokamera má objektiv mnohem jednodušší (a to vůbec nepočítám
plastové „čočky“, které jsou součástí „objektivu“
většiny levnějších kamer). Svatbu fotoaparátem
netočte. Ale hraný film, kde se točí po jednotlivých záběrech – to už stojí za hřích…
P
řekvapuje mě, do čeho se už miniaturní
kamery montují. Na helmu, do malého
modelu vrtulníku na dálkové ovládání,
na klíčenku… S filmařinou to příliš společného
nemá, ale radost to udělá. Je to barevné a hýbe
se to! Navíc, když například sledujete nevěrnou
manželku, před odchodem na „důležité školení“ jí můžete věnovat šperk s kamerkou uvnitř…
Pak už „nezatluče“ vůbec nic…
N
ovým zaklínadlem se stal formát Full
HD. Ne ten ošizený, ale plnohodnotný
s padesáti plnými snímky (neprokládaný záznam) za sekundu. Pokud máte rovněž
televizor Full HD a kvalitní propojení, nejlépe
HDMI se zlacenými konektory, jste ready. Tedy
připravení na domácí biásek v suprové kvalitě.
Navíc s tím téměř širokoúhlým formátem 16 : 9,
protože nové kamery ve formátu HD už klasický rozměr 4 : 3 neumí. Navíc širokoúhlý formát
je dobrý; mnohem lépe totiž vyhovuje lidskému
zrakovému vnímání – tedy úhlu pohledu, jakým
se díváme na svět. Ač spíše tvůrce, prokousal
jsem se současnými technickými parametry,
které digitální video umí, a musím přiznat, klobouk dolů.
J
enže to není zas tak jednoduché, jak to
vypadá. Na školách všech typů stále chybí
předmět, který by žáky a studenty zasvětil
do oblasti kinematografie. Do její bohaté historie,
do tvůrčích výrazových prostředků, do filmové
řeči. Trochu mi to připadá, jako když pračlověku
dáte do ruky bez varování digitální videokameru. Maximálně s ní bude honit mamuty. A filmová estetika? Jen slušné vychování mi brání napsat, kde se v současné době nachází (a nejen
ona!).
V
ideotechnika a její možnosti výrazně přesahují všeobecné vzdělání o audiovizuální kultuře. Mnoho s tím zatím nenaděláme,
ale moc se přimlouvám, abychom se nenechali ukolébat tím, že současné videokamery točí
téměř samy v dokonalé kvalitě. Hlavně, prosím,
nezapomínejme, že tohle vůbec není to podstatné a nejdůležitější. Divácky vděčný, inspirativní
a zajímavý snímek dělá především skvělý nosný nápad a človíček za kamerou. Jinak nás stále víc budou válcovat technicky dokonalé filmy o
prdu… Ale to my, amatéři a příznivci nekomerční kinematografie, snad – proboha – v žádném
případě nedopustíme…
Milan Lajdar
3
donašeč 3 2012.indd 3
23.10.2012 15:37:19
UNICA
25. 8. - 2. 9. 2012
BULHARSKO - RUSE
Odborná skupina Českého výboru UNICA - Celostátního svazu neprofesionálního filmu ČR provedla
výběr a stanovila výběr filmů do české kolekce na
světovou soutěž UNICA 2012 v Ruse (Bulharsko)
v srpnu tohoto roku.
CZE - KOLEKCE NA UNICA
2012
POMSTA
Igor Goryunov klip 05:00
2010
Foxymon hraný 16:30
KOSENÍ
Arnošt Lukeš reportáž 13:00
DŮVOD K ÚSMĚVU
Martin Mach hraný 02:00
JÍZDA KRÁLŮ
Miroslav Trudič reportáž 11:20
O LÍNÉ ŽÁROVCE HEDVICE
Jaroslav Nykl animovaný 05:40
MINUTAFILM
POMSTA
Zdeněk Patzenhauer hraný 01:00
Bulharská UNICA
2012 v Ruse
Letošní mezinárodní soutěž UNICA byla uspořádána od 25. srpna do 1. září 2012 ve vnitrozemském
městě Ruse, které leží poblíže rumunských hranic,
80 km od Bukurešti. Protože hlavní město Sofie je od
Ruse vzdáleno 280 km, zahraniční účastníci cestovali letadlem do Bukurešti, odkud byla pro ně organizována doprava autobusy. Město Ruse je čtvrté největší město Bulharska a je důležitým hospodářským,
dopravním a kulturním centrem.
V sobotu před večerní oficiální ceremonií zahájení soutěže a kongresu UNICA organizátoři uspořádali pochod přes „červený koberec“. Účastníci byli
předem na internetu vyzváni, aby se k tomu vystrojili v
4
donašeč 3 2012.indd 4
23.10.2012 15:37:19
tradičních národních oblečeních, což většina akceptovala a do procesí se dostavila náležitě oblečená.
Průvod započal asi 300 m od kongresové budovy,
kde se konaly soutěžní projekce a pořadatelé zajistili
pro každý členský stát dívčinu s transparentem názvu
země. Průvod ke kongresové budově se podobal
slavnostnímu olympijskému zahajovacímu průvodu
a byl srdečně pozdravován četným místním obyvatelstvem. Na červeném koberci před hlavní budovou
promítání byly jednotlivé delegace postupně vyfotografovány.
Do soutěže bylo přihlášeno 136 filmů z 29ti členských států. Pro překročení předepsaného časového
limitu byly z polské a rumunské kolekce vyřazeny příliš dlouhé filmy. Šest členských států soutěž neobeslalo.
Mezinárodní sedmičlenná porota sestávala z předsedy K. Tervoort (Holandsko), J. Obraztsova (Rusko),
A. Hovanessian (Arménie), P. Chapovski (Makedonie),
A. Atkinson (Anglie), D. Cartier (Švýcarsko), S. Trifonow (Bulharsko). Po 3 až 4 soutěžních blocích porota
usedla před obecenstvo a krátce hodnotila předvedené filmy. Pro závěrečnou veřejnou diskuzi a přidělování cen hlasováním byly předvedené filmy rozděleny
do dvou skupin: amatéři a filmové školy.
Ve skupině amatérů byly uděleny 3 zlaté, 8 stříbrných, 19 bronzových medailí a 27 čestných uznání. V kategorii školních filmů byly uděleny 3 zlaté,
6 stříbrných, 3 bronzové medaile a 5 čestných uznání. Cena za nejlepší kolekci členského státu byla udělena Chorvatsku. Cenu za nejlepší „Jeunesse film“
Váza získal M. Kalifa z Tuniska.
Zlatou medaili a též cenu za nejlepší film UNICA 2012 obdržel hraný chorvatský film Oběd. Jde
o příběh starého osamělého muže, který pozve na
oběd svého syna a snachu. Ti začnou otce brutálně
přemlouvat, aby jim přenechal jeho velký byt a přestěhoval se jinam do menšího; předloží mu připravenou smlouvu k odstoupení, kterou pod nátlakem
Clarie Auda, vedoucí skupiny tlumočníků
Delia Vagner a Annick Muenster, asistentky - tlumočnice
otec podepíše. Film má pohnutou rodinnou zápletku,
působivou kameru, přirozené výstupy představitelů a
akcentované dialogy.
Další zlatou medaili získal chorvatský film Vesla.
Autoři z Bašič a M.Šumberac dokonale využili možností moderní počítačové techniky a spojili animované kreslené předlohy s reálnou postavou. Vznikl
tak poetický příběh živé holčičky, která nastoupí do
nakresleného animovaného člunu s převozníkem a
spolu plují a vznesou se do oblak. V šedosvitu pohádkově inscenovaný snímek a dojímavá hudba vzbuzují
silnou emocionální náladu.
Třetí zlatou medailí byl poctěn argentinský satirický, pixilační technikou natočený animovaný film Luminaris. Snímek o pásové výrobě žárovek hýří nevídanými gagy, je výborně sestřihán a efektně ozvučen.
Zlatou medaili v kategorii školních filmů získal
španělský film El Regalo (Dárek). Jde o příběh malé
holčičky a dárek k jejím narozeninám. Film má působivou kameru, střih a zvuk. Nedostatkem bylo, že
španělské dialogy nebyly doplněny cizojazyčnými
titulky, čímž běžnému divákovi unikl podrobný smyl
rozmluv.
Zlatou medailí oceněný polský hraný školní film
Twist & Blood (Zápletky a krev) pojednává o psychických a fyzických problémech nadmíru tlustého
jedenáctiletého školáka, který se v jeho prostředí stal
oblíbeným terčem škodolibých projevů a agresí. Jeho
rodiče chtějí tento stav změnit, ale on zůstane tak jak
je s jeho tlustou přítelkyní.
Zlatou medaili obdržel též rozmarný hraný film
estonské filmové školy Čas pokračuje. Stará maminka své dceři předstírá, že je velmi slabá a na smrt
nemocná. Nečekaná návštěva staršího osamělého
muže způsobí nenadálý zvrat v jejím chování, žena
očividně ožije a začne nový společný aktivní život.
Mezinárodní cenu UNESCA získal francouzský
hraný film Obskurní svod, natočený studenty filmové školy. Mladá ochromená žena na vozíku je fyzicky
5
donašeč 3 2012.indd 5
23.10.2012 15:37:19
UNICA
Odilon Dubost, asistent - tlumočník
a morálně v masochistickém stavu. Domýšlí si, že
je geneticky rasistická, protože její předek byl kdysi známým obchodníkem s černými otroky. Dojde ke
konfliktu s jejím ošetřovatelem, který je černoch.
Česká kolekce se představila šesti filmy: Pomsta
od I. Goryunova, 2010 od FS Foxymon, Kosení od
A. Lukeše, Důvod k úsměvu od M. Macha, Jízda
králů od M. Trudiče a Noční pohotovost od J. Nykla. České příspěvky příliš neuspěly, jen dvě čestná
uznání byla udělena filmům Důvod k úsměvu a Noční
pohotovost.
Slovensko se soutěže zúčastnilo pěti filmy: Palo
Žiak furman z Vrchslatiny od J. Kúsky, Strach od
J. Kolenákové, Pyrrhocoris Apterus od A. Danoczi,
Skúšám si představit nemožné od L. Patsche a Kreslím kolo od M. Vredíka. Animovaný film Kreslím kolo
byl odměněn bronzovou medailí.
Do soutěže Minuta film bylo přihlášeno 29 příspěvků. Soutěž je koncipována jen pro 16 filmů a výběrová porota 13 filmů nižší úrovně vypustila. Snímek
POMSTA do soutěže Minutafilm vybrán nebyl.
Soutěž probíhá vyřazovacím způsobem a hlasováním diváků. Vítězem se stal ukrajinský film Kámen,
historka s havarovaným hochem na vozíku. Druhou
cenu získal chorvatský film Chci mít si se mnou hrajícího bratříčka, satira na sexuální život rodičů. Dvě
třetí místa obsadily filmy: německá Příhoda v posteli – gag s manželkou, která chce spát a makedonský My jsme zvyklí se dotýkat hudby – událost dvou
mladíků poslouchající skladby z hudebních kazet a
smartphonu v parku.
Po předchozích úspěšných letech se na letošní
UNICA nekonal workshop mladých zájemců o amatérský film. Pořadatelé pro to zřejmě neměli dostatek
finančních prostředků a možná i organizačních zkušeností. Škoda.
V pátek se konalo generální shromáždění členských států UNICA. Kromě konvečních bodů jednání
se předsednictvo opět zabývalo doposud stále nevyřešenou otázkou jak definovat co je amatérský film a
dále problémem trvalého zapojení mladých tvůrců do
amatérského filmového hnutí. K těmto tématům bude
vypracován dokument k diskuzi, který má být podrobně projednán a schválen na příštím podzimním zasedání předsednictví UNICA.
Ing. Ivo V. Dašek
UNICA 2013
24. 8 - 1. 9. 2013
Jižní Korea, Incheon
UNICA 2014
Slovensko, Piešťany
UNICA 2015
Rusko, Petrohrad
Pro další termíny se předběžně přihlásily:
2016 – Rumunsko
2017 – Belgie
2018 – Holandsko
6
donašeč 3 2012.indd 6
23.10.2012 15:37:19
Pod hlavičkou
Ondřej Krejcar, předseda VčVSAFV
ZÁPIS
ze zasedání odborné rady
pro amatérský film východočeského regionu,
která se konala v pondělí 19. června 2012
od 16.00 hodin v Klubu IMPULS v Hradci Králové.
Přítomni:
Jarmila Otrubová, Richard Brun, Ondřej Hejna,
Radek Hochman, Ondřej Krejcar, Jaromír
Schejbal, Martin Škrobák, Stanislav Verner
Omluveni:
Tereza Brázdová, Alena Mauerová, Jan Novák
Hosté:
Jarmila Šlaisová, ředitelka Impuls, Jan Vačlena,
prezident ČVU
Jednání rady zahájil a řídil Ondřej Krejcar, předseda
VčVSAFV.
Program:
1. Valná hromada 2012 - termín, místo, doplňkový
program
2. KSAF 2012 - hodnocení akce
3. Memorandum o podpoře neprofesionálního umění
- info ze zasedání
4. Průběžná zpráva o hospodaření a stav členů
k 30. 5. 2012
5. Informace o získaných grantech na rok 2012
6. Cinema Open 2012 - termín a současné problémy
s přípravou festivalu 2012
7. Donašeč - hodnocení posledních čísel a příspěvky
do č. 3/2012
8. Různé - informace z ČVU, Český videosalon 2012,
výběr filmů na UNICA, festivaly, vzdělávání
Ad 1)
Valná hromada VčVSAFV se uskutečnila 17. března 2012 od 12.30 hodin v sále střediska Impuls, aby si
zájemci mohli prohlédnout nové prostory. V „administrativní“ části jednání byli přítomní členové seznámeni
s hodnocením činnosti za rok 2011 i s plánem akcí na
rok 2012. Hodnocení doplňkového programu valné
hromady bylo velmi pozitivní, příjemné odpoledne
připravil a obohatil svým vyprávěním „veselých a
napínavých“ příhod z natáčení a projekcí filmů Jiří
Středa z Úpice, kameraman, který cestuje po světě
se známým rybářem Jakubem Vágnerem. Setkání s
Jiřím Středou se účastnili i posluchači 10. běhu Školy AVT, kteří v podvečer pokračovali projekcí absolventských snímků, a na ni se naopak přišli podívat
filmaři přítomní na valné hromadě. Byl to příjemný a
na zážitky bohatý „filmový půlden“. Připravený doplňkový program pozitivně ohodnotili i členové odborné
rady.
Ad 2)
Krajská soutěž amatérských filmů (KSAF) se
konala ve dnech 12. - 13. května 2012 v Country clubu Lucie v Hradci Králové. Do soutěže bylo zařazeno
64 snímků v šesti žánrových kategoriích celkem od
53 autorů Královéhradeckého kraje, členů VčVSAFV,
studentů škol i několika dalších zájemců. Soutěžní
kolekci hodnotila pětičlenná odborná porota složená
z profesionálů oboru a zástupce pořádajícího občanského sdružení. Udělila celkem 30 cen a čestných
uznání. Do předvýběru postoupilo 28 snímků. Královéhradecký kraj reprezentovalo v celostátní soutěži
Český videosalon 16 snímků z celkového počtu 53 filmů zařazených v předvýběru do celostátní soutěže.
Ve vrcholné soutěži amatérské filmové tvorby získali
autoři pro Královéhradecký kraj celkem 12 ocenění.
Další informace jsou uvedeny v hodnotící zprávě
KSAF 2012.
Ad 3)
Memorandum o podpoře neprofesionálního umění
- text memoranda byl zveřejněn na stránkách Nipos/
Artama i střediska Impuls, rozeslán na dostupné
emailové adresy členům sdružení se žádostí o podporu (podpis). Z iniciativy Nipos/Artama vzešlo upozornění na problematiku financování neprofesionálního umění pro další roky v souvislosti s informacemi,
že bude podpora v rámci úsporných opatření výrazně
snížena. Termín tohoto setkání v sobotu 16. 9. 2012
bohužel kolidoval s termínem Českého videosalonu
v Ústí nad Orlicí, takže se z okruhu filmařů zřejmě
nikdo jednání nezúčastnil. Za Královéhradecký kraj
byla přítomna Bc. Jaroslava Vydarená z odd. KPP
7
donašeč 3 2012.indd 7
23.10.2012 15:37:19
Pod hlavičkou
Královéhradeckého kaje. Memorandum na podporu
této oblasti je možné podepsat na webu www.niposmk.cz.
Ad 5)
Průběžná zpráva o hospodaření a stavu členů
k 30. 5. 2012. Na účet přicházejí průběžně členské
poplatky, letos jich bylo ke stejnému datu méně než
vloni. Členové VčVSAFV dostali žádost o úhradu čl.
příspěvků současně s Donašečem č. 1. Těšíme se,
že do konce roku bude počet platících členů nejméně
stejný jako v loňském roce.
Ad 6)
Informace o získaných grantech na rok 2012
Vzhledem ke zpřísněným podmínkám využití
a vyúčtovávání grantů žádá VčVSAFV finanční příspěvky pouze na krajskou soutěž amatérských filmů.
V letošním roce jsme získali finanční příspěvky na KS
v celkové výši 75 000,- Kč, a to od ministerstva kultury,
Královéhradeckého kraje a statutárního města Hradec
Králové. Ze svého rozpočtu i v letošním roce dotovalo
sdružení finanční ceny i poštovné na jejich odeslání nepřítomným autorům. Zbytek poskytlo středisko
Impuls, které je spolupořadatelem soutěže. Pro letošní rok jsme nezískali žádný příspěvek od fy Veolia
voda – Královéhradecké provozní, a.s. Na odbornou
metodickou činnost žádá od roku 2012 o grant středisko Impuls společně pro obory foto a film a je rovněž příjemcem grantů na uspořádání festivalu Cinema Open.
Ad 6)
CINEMA OPEN 2012 - termín a současné problémy s přípravou festivalu 2012.
Na 16. - 17. listopadu je naplánován 3. ročník festivalu Cinema Open. V současné době je však situace
s budoucností kina Centrál „nepřehledná“ a v souvis-
Zasedání odborné rady pro amatérský film a video
losti s nevyjasněnými majetkovými záležitostmi mezi
původním a novým provozovatelem, ale i MMHK, který je vlastníkem budovy. Nový provozovatel by měl
kino převzít a zahájit provoz k 1. 9. 2012, což je vzhledem k protahujícím se jednáním termín asi nereálný.
Vzhledem k tomu, že Impuls získal na uspořádání
letošního festivalu granty a akce byla zařazena do
seznamu významných kulturních akcí města Calendaria Regina, rozhodli jsme se připravit „krizovou“
variantu a pokud se situace do začátku září nevyjasní, uspořádáme festival v Muzeu východních Čech
v Hradci Králové. VčVSAFV se podílí na zajištění
CinemaOpen jako spolupořadatel.
Ad 7)
Donašeč – hodnocení posledních čísel a příspěvky do č. 3/2012
V roce 2012 vyšla 2 čísla zpravodaje, č. 2 se
zpožděním, ale k obsahu nebyly žádné připomínky,
naopak nás potěšilo několik čtenářů, kteří pochválili.
O zpravodaj je stále zájem, snažíme se „držet“ úroveň,
odbornost i pestrost. Na CS v Ústí n.O. byla všechna
čísla, i ta starší, rychle rozebrána. Donašeč č. 3 bude
převážně věnován informacím o krajských soutěžích
a soutěži celostátní. Získávání kvalitních příspěvků
je stále obtížnější, o to víc děkujeme všem, kteří sami
k nějakému tématu svým názorem přispějí.
I když zpravodaj vychází v té nejlevnější černobílé verzi, otištěné texty až na občasné výjimky nejsou
honorovány a grafickou úpravu si děláme v Impulsu
sami, tak náklady, hlavně na tisk stále rostou. Zatím
se daří získávat finanční podporu, ale poštovné, které stále roste, musíme hradit sami. Dobrovolným
příspěvkem ve výši 200,- Kč podpořil v červnu
časopis pan Cihla. Bylo to pro nás opravdu přátelské gesto. Děkujeme a věříme, že ho budou následovat další, kteří Donašeč rádi čtou a mají na jeho
zachování zájem. Donašeč č. 3 bychom rádi přímo
z tiskárny přivezli na soutěž R8. V současnosti zpravodaj zveřejňujeme i na webových stránkách Impulsu, ale budeme v dohledné době zvažovat jeho zpoplatnění. Pro členy VčVSAFV je Donašeč součástí
členských výhod.
Ad 8)
Různé - názory, připomínky, informace
Připomínky ke krajské soutěži...
• Počet filmů byl zbytečně velký, letošní kolekce,
hlavně v sobotu, dle názoru J. Schejbala nebyla
„k ukoukání“, někteří diváci proto odjeli již
v sobotu.
• Nezdařil se výběr moderátorky KS, studentky
v minulých letech předvedly lepší výkon.
J. Šlaisová za pořadatele KS dodává: pokud
nahlédnete do seznamu filmů a následně do
8
donašeč 3 2012.indd 8
23.10.2012 15:37:19
výsledkové listiny KS a CS, řada snímků mladých
autorů, které zde byly kritizovány, získala v silné
konkurenci na KS ocenění. Několik filmů prošlo
předvýběrem do CS, kde ceny získali tři mladí
autoři dokonce za 4 snímky. Úroveň a skladba
soutěžní kolekce je každý rok „různá“, krajské
kolo je podle propozic otevřenou soutěží, přihlásit
se může každý a soutěž dává přehled o úrovni
filmů a zpracovávaných tématech. Je otázkou,
na kterou zatím nikdo nedal odpověď, z jakých
důvodů by se měli autoři soutěžních snímků
odmítat? Filmy, které se někomu nelíbí, jiné
diváky mohou zaujmout.
Různé:
• V. Šimek požádal o poskytnutí kolekce amatérských filmů k projekci na tradiční „vodnické slavnosti“ na rybníku u Červeného Kostelce, budou
se konat na začátku srpna.
• J. Schejbal informoval:
- o posunutí termínu R8 o týden později než bývá
tradice a to až 14.- 16. 9. 2012, akce proběhne
o stejném víkendu jako Beskydský ještěr, což
může mít vliv na účast autorů.
- o přípravách setkání filmových tvůrců
Rychnovska a blízkého okolí, organizuje
p. Michálek a Bzuk.
- o diskuzi o nové kategorii pro soutěže
amatérského filmu, tzv. slideshow, což jsou
prezentace fotografií doplněné o hudební
složku.
• Tento trend je čím dál více rozšířen a bylo
by zajímavé porovnat ty nejlepší mezi sebou,
doplnil host Vačlena.
• Ten rovněž vznesl dotaz, zda se VčVSAFV bude
zabývat vstupem do ČVU, tato otázka nebyla
od valné hromady 2011 zatím řešena.
-red-
Seznam zaplacených členských příspěvků VčVSAFV ke 31. 8. 2012
Berger Petr
Brázdová Tereza
Buchtele Oldřich
Císař Vladimír
Dvořák Ladislav
Hanousek Bohumil
Kaláb Vladimír
Kratochvíla Martin
Kratochvíl Jiří
Macek Adolf
Müller Klaus
Otrubová Jarmila
Pidima Vladimír
Pospíšil Vladimír
Rubišar Karel
Schejbal Jaromír
Sršeň Zdeněk
Pavel Szturc
Šimek Václav
Škrobák Martin
Štěpánková Vendula
Švenka Karel
Teimer Viktor
Trudič Miroslav
Vačlena Jan
Verner Stanislav
Zábraha Rudolf
Zdeněk Zdeněk
Čestní členové Adler Rudolf
Cita Jaroslav
Hanuš Josef
Doleček Jaroslav
Poledne Václav
Petrovický Zdeněk
***
Členský poplatek 200,- Kč můžete uhradit složenkou nebo převodním příkazem.
Číslo účtu VčVSAFV 182 908 940 / 0300 ČSOB Hradec Králové
Uvítáme i dobrovolný příspěvek na podporu vydávání filmového zpravodaje
Donašeč dobrých filmových zpráv
ABCD… pro všechny
FILM A VIDEO
Skripta jsou určena pro všechny zájemce o získání informací
o základech filmové řeči, o jejím formování a možnosti jejího užití.
Neměla by chybět v knihovničce žádného filmaře. Pokud máte
o skripta zájem, kontaktuje nás na adrese:
[email protected]
9
donašeč 3 2012.indd 9
23.10.2012 15:37:20
Pod hlavičkou
Hledáme filmové talenty
Junior je klub filmové tvorby pro mládež, pravidelná setkání se konají v prostorách Střediska amatérské kultury Impuls Hradec Králové, ve spolupráci s Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video.
Zájemci se seznámí se základními filmovými pravidly a technickými prostředky, které jsou nutné pro vznik
filmu nebo jiného audiovizuálního tvaru. Získají základní teoretické i praktické znalosti podle výukových materiálů pedagogů z FAMU. Zúčastní se i různých workshopů či exkurzí. Klub Junior se stává také prostředníkem
vstupu do světa filmových soutěží a festivalů či dalšího vzdělávání na filmových školách.
Přihlásit se může každý ve věku zhruba 12 – 25 let na základě přihlášky.
Poplatek činí 600,- Kč na pololetí. Setkání probíhají každou středu od 16 hodin v klubu Impuls, Pospíšilova
365, Hradec Králové - Slezské Předměstí. Jedná se o přístavbu za historickou budovou Ústavu hluchoněmých, 2.patro. Vchod do areálu je vedle SPŠ stavební.
Zveme všechny zájemce o filmování na první setkání ve středu 19. září 2012 od 16 hodin!
Přihlášku a další kontakty najdete na webu impulshk.cz/junior
PODZIMNÍ FILMOVÝ
dramaturgicko-režijní WORKSHOP
12. - 14. října 2012
Klub Impuls, Pospíšilova 365/9,
Workshop bude věnovaný vašim filmům a jejich rozborům, můžete přivézt snímky, se kterými jste se již
účastnili soutěží nebo si přivezte materiál filmu ve fázi rozpracovanosti nebo jen náměty a scénáře, podle kterých se nový film chystáte natočit. Budeme promítat a o všem společně diskutovat za účasti profesionálního
filmaře - režiséra, scénáristy, dramaturga... také si natočíme a sestřihneme krátké filmové cvičení....
Pedagogické vedení: prof. Rudolf ADLER, režisér, scénárista, FAMU Praha
Technické zajištění: Ondřej KREJCAR, Videostudio Impuls Hradec Králové
Další informace o programu a přihlášky najdete na www.impulshk.cz
Přihlášky zašlete do 3. 10. 2012
10
donašeč 3 2012.indd 10
23.10.2012 15:37:21
SOUTĚŽE /
bylo...
krajské kolo pro Plzeňský a Karlovarský kraj
Krajská kola Českého videosalonu již tradičně zahájil Tachov.
Soutěž se zde konala v sobotu 17. března 2012 a byla určena pro
autory Karlovarského a Plzeňského kraje. V kině Mže se sešli především soutěžící a pár zájemců o amatérský film. Letos soutěžilo
celkem 22 snímků od 11 autorů. U filmů i u autorů byl proti loňskému roku vzestup. U filmu o 1, u autorů o 5. V soutěži převažovaly
dokumenty – těch bylo 12, reportáží 5, 2 hrané filmy, 2 videoklipy a
1 experiment. Z dokumentů do reportáže byl přeřazen jeden film.
Porota ve složení: Simona Oktábcová, Jan Loučím a Stanislav
Polauf konstatovala, že letošní kolekce soutěžních filmů byla na
výrazně lepší úrovni než v minulých letech a z tohoto důvodu také
vybrala k postupu do předvýběru celostátní soutěže více filmů.
V krajské soutěži bylo celkem oceněno 12 filmů, do předvýběru
postoupilo filmů 10.
V dokumentech uspěl František Soukup z Tachova s filmem
Hapáci - 1. místo, Emil Dlouhý z Plzně s filmem RAB - 3. místo a
jediný zástupce Karlovarského kraje Jiří Flaška z Chebu, který za
svůj film Statek Bernard získal čestné uznání. V reportáži bodoval Jan Novák z Domažlic. S filmy Soptíci a Lomeček získal dvě
2. místa a Antonín Hříbal z Chodové Plané s filmy Kroužkování
luňáků červených a Cyklistické putování dvě 3. místa. V hraných
filmech byla udělena dvě 3. místa - jedno si odnesl Milan Otto
z Horažďovic za film Vincent a to druhé Jiří Kotas z Plzně za film
Biják. Do předvýběru postoupil také videoklip SNAIL - THE NIGHT
(3. místo), jehož autorem je Václav Baron z Horažďovic.
Celou soutěž finančně podpořilo ministerstvo kultury a Karlovarský kraj. Je bohužel škoda, že z tohoto kraje (i přes značnou
propagaci) soutěžil pouze jeden zástupce a ostatní soutěžící byli
z Plzeňského kraje. Zda letošní úroveň filmů na naší krajské soutěži byla skutečně vyšší ukáže předvýběr a případně i samotná
celostátní soutěž.
Alena Mautnerová, MKS Tachov
Prožívá neprofesionální film
v západních Čechách renesanci?
Při pohledu na počet filmů, které autoři přihlásili letos do krajského kola neprofesionální filmové tvorby „ČESKÝ VIDEOSALON“,
by se na otázku v titulku dalo odpovědět kladně.
Celou sobotu 17. března se v tachovském kině Mže promítalo.
Celkový počet 22 filmů a filmečků překonal počtem minulé ročníky. Ten nejpodstatnější důvod k optimizmu byl navíc v tom, že se
podstatně zvýšila úroveň tvorby. To se projevilo jak v počtu udělených cen, tak i v závěrečném hodnocení poroty, které opět „velela“
režisérka Simona Oktábcová.
Jakoby mávnutím kouzelného proutku se prudce zlepšili autoři, kteří se soutěží pravidelně zúčastňují - ať již jmenujeme třeba
dokumentaristy místního dění Františka Soukupa z Tachova, Jiřího
Flašku z Chebu či Antonína Hříbala z Chodové Plané, případně
filmaře poznávajícího zahraniční krásy Emila Dlouhého z Plzně. Po
Porota: Stanislav Polauf, Simona Oktábcová, Jan Loučím
několika letech se ke slovu přihlásil i filmový „kronikář“ z Domažlic
Jan Novák a jeho hlas zazněl mnohem úderněji nežli dříve. To
v plné míře platí i o plzeňském Jiřím Kotasovi, před lety velmi
úspěšném autorovi filmových klipů. Ten se nyní s vervou a zdařile
pustil do většího rozsahu a závažnějšího obsahu. A filmové mládí? Nadějní autoři Václav Baron a Milan Otto z Horažďovic se sice
ještě mnohde potýkají s úderností vyprávění a zacílením svých
filmů na diváky, ale prozrazují nesporné talenty, které by neměly
zplanět.
Podívejme se stručně alespoň na několik filmů v Tachově
uvedených. Z „krajových“ filmů zavedl diváky Jiří Flaška do citlivě
renovovaného statku BERNARD v Královském Poříčí na Sokolovsku, František Soukup zase do VESNICKÉHO MUZEA V HALŽI a
Petr Karban z Trnové na pouť do Pernolce (PERNOLEC - LÉTO
2011), poblíž tratě z Domažlic do Plané u Mariánských Lázní. Do
potápěči oblíbeného zatopeného LOMEČKU ve Starém Klíčově
u Mrákova se s kamerou vydal Jiří Novák v době, kdy tam byla
spouštěna pod hladinu speciální kabina pro podvodní pozorování.
V CYKLISTICKÉM PUTOVÁNÍ, jak nazval svůj film Antonín Hříbal,
se projedeme českými kraji se skupinou „Nežeňte se“ (což není
výzva pro svobodné mládence, ale vyzvání ke zpomalení pohybu).
Do města RAB na stejnojmenný chorvatský ostrov zamířil s kamerou Emil Dlouhý a ZA ALPSKÝMI MINERÁLY se vydal Václav
Baron. Diváky potěšil filmeček o dětských hasičích a záchranářích
HAPÁCI Jana Nováka a na cenu v reportážích se dostal i Antonín
Hříbal, který sledoval s kamerou KROUŽKOVÁNÍ LUŇÁKŮ ČERVENÝCH.
Dva videoklipy v soutěži byly jako noc a den. Zatímco Jindřich
Růžek pozoroval svět z ultralehkého letadla a nazval svůj film NAD
BÍLOU PEŘINOU, Václav Baron si vzal nelehký úkol - evokovat
hudbou i obrazem atmosféru Osvětimi ve snímku SNAIL- THE
NIGHT. Škoda, že v kategorii hraných filmů, která kdysi Plzeňany
tak proslavila, letos soutěžily jen dva filmy. Oba však dosáhly na
ceny. VINCENT Milana Otty je citlivým zpodobením krize umělecké osobnosti a BIJÁK Jiřího Kotase evokuje atmosféru dospívání
v druhé polovině šedesátých let.
Filmy, které porota v Tachově ocenila, postupují do předvýběru
celostátního kola soutěže Český videosalon 15. - 16. června v Ústí
nad Orlicí. Přejme jim i tam úspěch jak u diváků, tak i u odborné
poroty.
Stanislav Polauf, Plzeň
Psáno pro www.webmagazin.cz
11
donašeč 3 2012.indd 11
23.10.2012 15:37:21
SOUTĚŽE /
bylo...
Krajská soutěž amatérských filmů
Svitavy 2012
Rok utekl jako voda a zase je tu jaro a krajské soutěže. Po
dlouhé době jsem se také účastnil soutěže ve Svitavách nejen
osobně, ale i se svým filmem. Naštěstí jsem ještě před odjezdem
zaregistroval, že soutěž se nekoná ve „Fabrice“- kulturním středisku Svitavy, ale v kině Vesmír. Tato změna se ukázala jako velmi
pozitivní právě pro projekci soutěžních filmů. Kino v minulém roce
rozšířilo své možnosti o digitální 3D projekci. Tato nová technologie
byla použita pro projekci soutěžních filmů a to se kladně projevilo na kvalitě projekce, která byla naprosto excelentní. Kino je na
počet přítomných autorů příliš velké, ale ve „Fabrice“ by to bylo
stejné a projekce z mobilního projektoru minulý rok nebyla úplně
bez chyb. Zde se však promítalo bez problémů. Organizace proběhla v pořádku, a tak se mohu zmínit o některých promítaných
filmech a dojmech, které ve mně zanechaly. Zmíním se o filmech
z kategorií, kde byly uděleny aspoň dvě ceny. Jsou to kategorie
dokumentů, reportáží, hraných filmů a videoklipů.
Dokumenty byly obsazeny nejvíce a mne zaujal dokument
„Babička“ Libora Ludvíčka. Je to výpověď devadesátidevítileté
babičky, kterou před kamerou zpovídá její vnuk. Mám rád historii, a
tak jsem si rád poslechl, jak se žilo v dobách před mým narozením
za dob německé okupace, první republiky a dokonce i Rakousko-Uherska. Na svůj věk si pamatovala tyto doby velmi dobře a
nepletla si je. Také potvrdila moje přesvědčení, že dlouhého věku
se člověk dožije díky intenzivní práci do pozdního věku. Otázky
typu „Co jíte?“ patří do oblasti, která zdaleka není tak rozhodující
pro dlouhý věk. Proto jeden stoletý jí tučné a jiný zeleninu, kupodivu oba se dožijí sta let. Za to se od obou dozvíte, že celý život
tvrdě pracovali. Výše uvedené bylo pro mne přínosem. Vadilo mi
však, že babička byla snímána často z jednoho úhlu, přesněji, že
její obraz byl málo prokládám dobovými fotografiemi. Tím by se
dokument stal pestřejší a zajímavější. Pochybuji, že rodina neměla
k dispozici řadu fotografií z jejího dětství, dospívání, svatby, narození dětí nebo dobových událostí.
Reportáže byly obsazeny skromněji, takže se zmíním o dvou
oceněných. Krátce jenom o „Jedeme na Pyrocar“ Ladislava Dvořáka. Jízda hasičských sborů do Přibyslavi, která začíná téměř deset
dní předem. Skupina jezdí od jednoho města ke druhému a sbírá
zástavy hasičských sborů na Pyrocar. Škoda, že tady udělal autor
chybu, protože v úvodu neseznámil diváka s tím, o co v této akci
jde. A tak nejen já jsem z filmu pochopil jenom to, že se sjela do
Přibyslavi spousta hasičů, často i s historickou výzbrojí. Proč, to mi
zůstalo utajeno.
„Krásné trápení se sklem“ Karla Kubišty byl film, kde účel byl
zřejmý a jasný. Jednou za rok se roztopí stará sklářská pec, kterou
si sami skláři před lety postavili, a několik jich zde před zraky diváků vyrábí všemožné umělecké sklářské výrobky. Průvodce filmem
popisuje historii akce, způsob roztopení pece i samotnou práci
sklářů. Na závěr se vyrobené poháry, zvířátka a umělecké výtvory
nabídnou divákům k dražbě. Dobře vyprávěný příběh, který občas
zadrhnul příliš dlouhým záběrem.
Hrané filmy jsou zase dva z těch, co mě zaujaly. Film „Nahoře“
Jaroslava Šilara byl dobře natočený film s chybami herců. Chy-
Ocenění za soutěžní snímek přebírá Ladislav Dvořák
by však nevybočovaly z úrovně chyb amatérského hraného filmu.
Technicky dobře natočený, hlavně záběry paraglidingu byly velmi
dobré. A tak vytknu jednu chybu v dramaturgii. Některé naznačené
příběhy nebyly dovyprávěny. Hlavně ten se starším turistou majícím srdeční problémy na lanovce. Sice tam na závěr byla scéna,
jak jej sanitka odváží, ale záběr se věnuje tomuto turistovi po
dlouhé době a v řadě jiných se téměř ztratil. Byla to nádherná příležitost, jak příběh pořádně zdramatizovat, a bez rvačky, které se
běžně nadužívají v profesionálních akčních filmech.
Další je film „Poklad knížete Auersperga“ Josefa Drahoše
Baránka. Slušně natočený příběh, až na… . Příběh o hledání pokladu, o kterém vypráví místní pověst. Dva kamarádi z party cestují
v čase do minulosti, v níž chtějí zjistit, kde byl poklad ukryt. Hledají,
pátrají, až najdou chodbu, kde by poklad mohl být ukryt. Jenomže
se vynoří čert a jednoho z hrdinů odnese do pekla. Tato scéna byla
zbytečně dlouhá, ale hlavně se mi při ní na mysl vkrádala následující situace. Zbylý hrdina se vrátí zpět v čase do přítomnosti a
kamarádi, kteří na něj čekají, se ho ptají, jestli našel poklad. On
odpoví: „Našel“. Kamarádi: „A kde je?“ On: „V pekle.“ Byla by to
hezká pointa na konec příběhu, která by vyjadřovala, že honit se
za poklady je nesmysl. Místo toho bílá paní na cimbuří začarovala
a zbylý hrdina s knížetem Auerspergem vzápětí vynesli z chodby
truhlu s pokladem a film končí. Výklady mohou být různé, ale žádný
vzkaz současné přítomnosti, ta najednou přestala existovat. A pro
mne také příběh skončil.
Videoklip „Velká cena juda“ od Jaroslava Prossy je velmi dobrá
reportáž o Velké ceně juda v kategorii děti a junioři. Také původně
jako reportáž byla přihlášena do soutěže. Jenomže provedení
a doprovodná hudba měla takovou úroveň, že porota tento film
zařadila mezi videoklipy. Nemám rád videoklipy, protože jsou
většinou pouhou reklamou na hudební skupinu bez nápadu a
dle mustru z televize. Tak na tento videoklip jsem se podíval
s gustem. Nápaditá kamera si všímala zaujetí zápasníků, emocí,
a nejenom rodičů, ale i dětí. Doprovodná hudba se přizpůsobovala
zobrazovanému tématu, a tak byly tyto dvě složky ve vyváženém
poměru. Hudba i obraz měly „hlavu a patu“.
Co napsat na závěr. Filmy byly často velmi zajímavé. Jako
například „Sopotnická Traktoriáda“ od Josefa Hradeckého, která
pojednává o soutěži traktorů, které si vyrobili doma kutilové. A bylo
toho k vidění dost. Nebo „Kolo mlýnský“ od Karla Kubišty, který
12
donašeč 3 2012.indd 12
23.10.2012 15:37:21
navštívil s kamerou starého vysloužilého mlynáře ve mlýně, co je
doslova technickým unikátem a muzeem současně. Není však
možné opomenou i pokrok techniky, kdy digitální kino umožnilo
projekci na profesionální úrovni, takže i DVD obraz měl kvalitu
bývalého (už mohu směle hovořit o „bývalém“) 35mm filmu téměř
k nerozeznání. Tak zase za rok.
P.S. Jo, tem můj film byl hraný a získal druhou cenu. Možná, že
se bude promítat v červnu na celostátní soutěži „Videosalon 2012“
v Ústí nad Orlicí.
Adolf Macek, Česká Třebová
Kdy přijde čas
nových filmových amatérů?
Krajské kolo celostátní soutěže Český videosalon 2012
Pardubický kraj, Kino Vesmír, Svitavy, 14. dubna 2012
Zatímco technická kvalita filmů se i u amatérských tvůrců
každým rokem díky stále více dostupnějším, dokonalejším kamerám zlepšuje, u obsahu snímků tomu tak není. Stále platí: každý
má tužku, ale každý není spisovatelem.
V letošním 59. ročníku Českého videosalonu ve Svitavách
porota hodnotila 11 snímků (3 dokumenty, 3 reportáže, 3 hrané
filmy a dva videoklipy).
Zatímco u hraných filmů se oproti minulému ročníku jejich úroveň mírně zvedla, a to díky větší dávce vtipu, nadsázky i technické
zručnosti filmařů v trikových sekvencích, u dokumentů tomu tak
nebylo. Proto se také porota rozhodla neudělit první cenu. Chtěla
tím dát najevo, že tuto kategorii považuje za podstatnou a chce jí
přikládat i do budoucna velkou váhu. Vyzvala tímto počinem ostatní filmaře, aby se v příštím ročníku nebáli zapojit.
„Porota se tentokrát nedočkala snímků od mladých autorů,
postrádali jsme ve filmech větší osobní tvůrčí přístup, proto nebyla
udělena 1. cena,“ uvedl Marián Polák, člen poroty, k hodnocení
krajského kola celostátní soutěže neprofesionální filmové tvorby.
Filmovat dnes může téměř každý a mnoho lidí tak i činí. Je
škoda, že při zapnutí kamery nedochází také k zapnutí šedé
kůry mozkové, jež by zplodila myšlenku či tvůrčí záměr. Záběry mnohých amatérských filmařů pak možná zbytečně končí
jen jako jakési výkřiky pro pobavení kamarádů na sociálních
sítích nebo jako soubory v pamětích počítačů.
Člověku se vybaví známý snímek polského režiséra Krzysztofa
Kieslowského Amatér, kde hlavní postava Filip Mosze, ztvárněná
Jerzym Stuhrem, propadá kouzlu amatérské kamery a postupně
od rodinných snímků přechází ke kriticky laděným dokumentům,
z nichž dobře nevychází ani jeho fabrika, ani straničtí aparátčíci.
„Kdy se dočkáme prvního filmu natočeného například mobilním telefonem, z něhož bychom se dověděli něco o tom, o čem
přemýšlí dnešní školáci, učni, studenti?“, oslovil po skončení projekcí filmů předseda poroty Marek Sklář účastníky následného filmového semináře. Někteří bývalí amatéři, kteří ještě natáčeli na
filmovou surovinu, jsou dnes v důchodovém věku, proč nepřijdou
se svou vlastní výpovědí, jak se jim žije v důchodu?
Za jakési předznamenání v tomto smyslu se dá považovat
dvouminutová hříčka Adolfa Macka z České Třebové Nehynoucí
telenovela, ve které si autor originální koláží vět „miluju tě“ udělal
po svém legraci z nekonečných seriálů. „Ty seriály mi lezou na
nervy, tak jsem o tom natočil film,“ zdůvodnil v debatě po projekci
svůj počin Macek. To porota ocenila a Adolf Macek získal druhou
cenou v kategorii hraných snímků. Jeho „telenovela“ tak předstihla
mnohem ambicióznější a produkčně nákladnější půlhodinový snímek Jaroslava Šilara Nahoře, který přibližuje prostředí paraglidistů
i jejich záchranářů.
Jako nejlepší dokument porota ocenila snímek Libora Ludvíčka Babička, když se porota letos rozhodla první cenu v kategorii
dokumentárních filmů neudělit. Bylo to z důvodu slabšího zastoupení filmů v této kategorii, a to nejen co do množství, ale i obsahu.
Porota vůbec postrádala u režisérů jasnější uchopení a vymezení
tématu. Dokumenty mají v naší zemi silnou tradici, a proto neudělením první ceny dala porota najevo ostatním filmařům, že bere tuto
kategorii velmi vážně a žádá po režisérech silnější osobní angažovanost ve zpracování látky i výběru tématu tak, aby bylo zřejmější,
co vlastně současné amatérské dokumentaristy v životě vzrušuje a
nutí je vyjadřovat se k problematice filmově.
Porota tak udělila až druhou cenu a tu získal patnáctiminutový
dokument Babička.
Jeho tvůrce Libor Ludvíček z Benátek u Litomyšle zde měl
štěstí, které režiséra potká jen jednou za čas. Portrétovaná osoba
je postavou filmařsky nosnou a nápaditou, nepředvídatelnou, vtipnou, originální, osobou, která se nebere příliš vážně, umí si udělat
legraci i ze sebe, je dobrým vypravěčem, vzbuzuje u diváka touhu
po bližším poznávání a vyvolává u něj soucit i radost. Touto postavou byla právě devětadevadesátiletá babička.
Babiččin život byl nosným tématem filmu. A pokud máte téma,
máte 60 procent filmu hotovo, říkával přední český dokumentarista
Jan Špáta.
„Když máte před kamerou tak silnou osobnost, můžete to už
i po formální stránce špatně natočit, a stejně ten film nezabijete,“
zaslechl na festivalu také přítomný režisér od porotců.
Dramaturgické pojetí filmu
Režisér Ludvíček pojal dokument jako návštěvu vnuka u
babičky s tím, že tento již dospělý muž pokládá stařence pro účely
natáčení otázky, jež se týkají jejího života. Většinou jsou chronologicky řazené. Babiččiny odpovědi jsou pak několikrát ilustrovány
hranými pasážemi. V nich mladá dívka představuje babičku v dvanácti letech. A když babička mluví o tom, jak se učila vyšívat, aby
si vydělala na své první zástěry, dívka-herečka na rozkvetlé louce
skutečně vyšívá květinové ornamenty do bílé látky. To se opakuje
v podobném duchu i při ilustraci babiččina vyprávění o tom, jak
kdysi chodily děti bosé do školy.
Všechny hrané vsuvky se režisérovi povedly vkusně natočit,
prokázal zde jistý režisérský cit pro akci. Mladí herci – dva kluci a
holka – se do kamery neusmívají, věrně představují své role.
Jak se vyvarovat chyb
Větší potíž nastala, když měl Ludvíček režírovat babičku, tedy
zpovídaného člověka, u kterého divák předpokládá, že se v rámci
realistického, nepřekrucovaného pojetí dokumentárního natáčení
vlastně nerežíruje. To je ale omyl. Dokumentární film neznamená, že film zachycuje věci tak, jak se dějí, když tam kamera není.
13
donašeč 3 2012.indd 13
23.10.2012 15:37:21
SOUTĚŽE /
bylo...
Dokumentární film je v jedné ze svých četných definic chápán
jako „tvůrčí zachycení reality“.
I režisér filmu Babička to měl mít více na paměti. Ne příliš šťastné je totiž zvolení místa natáčení. Když babička vypráví o svém
životě, sedí se svým vnukem na lavičce před vchodem k domu, a
to u zdi. Takže za ní divák nevidí nic než šedou břízolitovou zeď,
což nepůsobí příliš výtvarně.
Není dobré přemísťovat lavičku, na níž je zvyklý hlavní hrdina sedět, na jiné místo, například do zahrady jen proto, aby to
bylo kameramansky hezčí prostředí, s větší hloubkou pozadí. To
bychom docílili jen toho, že hlavní protagonistka by znervózněla,
protože ještě nikdy neseděla a nevyprávěla na lavičce na tomto
místě, takže by ji i tato nezvyklost mohla při natáčení vzpomínek
rozptylovat. To je ale třeba vždy posoudit a odhadnout na místě a
je to těžká úloha každého režiséra, do jaké míry může experimentovat se zpovídaným člověkem.
Klasik českého dokumentárního filmu i jeho teoretik Rudolf
Adler ve svých skriptech tvrdí, že neherec často není schopen
předvést ani běžný rutinní úkon, který provádí každý den, pokud
jej má pro účel kamery ukázat či zopakovat na jiném místě a v jiný
čas, než je na něj uvyklý. To by měli mít dokumentaristé při přípravě natáčení na paměti.
Prostředí hrdiny prozradí i jeho osobnost
Neherci se tedy mají natáčet na místech, na kterých se běžně
pohybují. U babičky to kromě lavičky ale mohl být třeba i její pokoj.
Natáčení v jejím intimním prostředí by divákovi prozradilo bez
nutnosti dalšího komentáře další informace o hlavní protagonistce. Podle obrázků na zdech, fotografií, předmětů a knih v policích
můžeme jako diváci přemýšlet o charakteru a minulosti člověka.
„Bylo tam málo světla a nechtěl jsem babičku stresovat tím,
že na ni budu mířit světlo,“ namítl na předchozí poznámku režisér
Ludvíček v kritické debatě. Tato obhajoba je správná, ale jen zčásti.
Jistě se dalo nějak na nepříznivé podmínky vyzrát: člověk se může
posadit blížeji k oknu, více se odhrne záclona, rozsvítí se stolní
lampa, do které se dá silnější žárovka.
Práce se světlem
Někdy ale může i méně světla znamenat více: potemnělá
atmosféra může být kontrastem k „světlým“, tedy veselým histor-
Kino Vesmír Svitavy
kám vyprávěným na prosluněné lavičce venku. Nemusíme také
celý film vidět plně hlavnímu protagonistovi do tváře. Jestliže už
víme, jak vypadá, můžeme si dovolit snímat jej také z profilu nebo
nechat část jeho tváře pokrytou stínem. Světlo z okna je směrový
zdroj a má tu výhodu, že plasticky vykreslí tvář (vrásky) portrétované osoby.
Režisér si také může pomoci rodinným albem, nechá tak bez
jakýchkoli otázek hlavního protagonistu mluvit a komentovat
postavy a děje ukryté na fotografiích. Podle toho, kterým dá hlavní
postava prostor a jaký rozsah vyprávění, takový jim také ve svém
životě přikládá význam. Fotografie se pak také dají naskenovat a
vkládat do obrazu jako ilustrace vyprávění.
K většímu prožívání babiččina vyprávění, v němž líčí své krušné
dětství, kdy se se sourozenci a maminkou modlila, aby se tatínek
vrátil z války, by také přispělo, kdyby autor některé vnukovy otázky
vystřihl. Mnohé odpovědi by totiž fungovaly jako výpovědi i samostatně.
Etika dokumentaristy
Babička čtyři měsíce po natáčení zemřela, což prozrazuje i
závěrečný titulek ve filmu. Zde se dokumentarista setkává i s etickými otázkami spojenými s natáčením lidí, kteří jsou již ve vysokém
věku a mnohdy je pro ně vzpomínání na kameru únavné.
„Museli jsme činit pauzy na vydýchání, a pak jsme teprve mohli
pokračovat v natáčení,“ uvedl režisér Ludvíček k natáčení s devětadevadesátiletým člověkem.
V následné debatě se pak diskutující filmaři podělili o podobné
zkušenosti, kdy zažili, že natáčená osoba vysokého věku krátce po
dokončení filmu zemřela.
Nemyslím, že filmaři „pomáhají takto lidem do hrobu“, věřím
v to, že mnozí lidé, než uzavřou svou životní pouť, mají v sobě
vnitřní potřebu dokonat některé předsevzaté úkoly. Může k nim
patřit právě i potřeba podělit se s širším publikem o svou životní
zkušenost, poznané pravdy a myšlenky. Formu takové prezentace
nabízí právě filmařské řemeslo.
Marek Sklář
Krajská soutěž Praha
Pražská soutěž se uskutečnila v tradičním prostředí kina MAT
na Karlově náměstí. Jelikož kapacita sálku je asi 34 míst a přišlo
dobrých pětadvacet diváků, bylo téměř ,,vyprodáno“. Velmi silně
byla zastoupena kategorie dokumentů a hraných filmů, naopak
téměř úplně absentovaly snímky animované a publicistika.
Nejvyšší ocenění v kategorii dokumentů získal film ,,Trochu o
vejcích, mostě, sochách a rokenrolu“ (Bohumil Kheil). Autor si
zvolil tisíckrát omleté téma Karlova mostu v Praze a svým originálním kheilovským způsobem dokázal odvyprávět zajímavý a vtipný
příběh. Za zmínku určitě stojí perfektní a účelné používání počítačových triků. Ocenění si odnesl také snímek téhož autora ,,Dílo
jménem Pansofia“. Bohumil Kheil se tentokrát pokusil divákům
zprostředkovat závažné a dodnes platné myšlenky Jana Amose
Komenského. Tento nesmírně obtížný úkol byl poněkud pokažen
inscenovanou scénkou píšícího Komenského, který je maskován parukou a vousy, jako z dětské pohádky. Přitom se nabízela
14
donašeč 3 2012.indd 14
23.10.2012 15:37:21
Porota krajské soutěže v Praze, zleva Miloslav Kučera,
František Nejedlý a Hana Kožová
možnost využít tohoto ,,cimrmanovského“ záběru k humornému
komentáři, který by trochu odlehčil celé vážné téma. ,,Příběh
sekcionáře, člověka našeho století“ (Jiří Hnilica) je založen na
vzpomínkách bývalých českých studentů francouzských internátních škol Bohatství a pestrost obrazového materiálu, který autoři
shromáždili si zaslouží obdiv a úctu. Mohli se tak vyhnout obvyklé
metodě povídajících hlav a dokument postavit hlavně na obraze.
Francouzská lycea přitom nejsou hodnocena jen pozitivně. Jejich
frekventanti uvádějí i některá překvapující fakta o nedostatečném
soukromí a kasárenském režimu. I proto dokument vyznívá přesvědčivě a věrohodně. To se v žádném případě nedá říci o filmu
,,Přítel cvok“ (Václav Fořt). Snímek působí jako objednaná propagace kameramana Jiřího Středy. Zažili jste v dětství situaci, kdy
vám rodiče dávali někoho za příklad, a vám se pak dokonale zprotivil? Tuto medvědí službu vykonal autor hlavnímu hrdinovi filmu.
Jiří Středa je jistě výborný kameraman, skvělý člověk i film je řemeslně velmi dobře zpracován, ale ona nepřetržitá chvála, která se
na nebohého diváka hrne z plátna po dobu dvaceti minut, je přece
jenom trochu moc. Naproti tomu druhý film Václava Fořta ,,Šarbilach. Střípky štěstí“ je po formální stránce mistrovskou ukázkou
svého žánru. Tématem snímku je ethno - symfonetický orchestr
Šarbilach. Rámec filmu tvoří koncert k dvacátému výročí tohoto
hudebního tělesa. Záběry z koncertní síně se střídají s reportážními momentkami a výpověďmi jednotlivých protagonistů. Kdo někdy
točil vážnou hudbu, ví, jak je to těžké a jak složité je do ní stříhat.
Tady se na malé časové ploše v téměř klipovém stylu podařilo
vytvořit portrét orchestru, který nenudí a je zajímavý i pro diváky,
kteří na vážnou hudbu jinak nechodí.
Přistupme k také bohatě zastoupené kategorii hraných filmů. První cenu obdržel „Týden v životě člověka“ (Jiří Mach).
Týden v životě vozíčkáře má úplně jinou a přece stejnou podobu, jako život tzv. normálního člověka. Film je zdařilým pokusem
evokovat pocity a tužby mladého kluka připoutaného na invalidní vozík. Snímek se obejde bez dialogů. Myšlenkový svět svého
hrdiny vyjadřuje pouze filmovými prostředky. ,,Fakebook“ (David
Březina) upozorňuje na nebezpečí sociálních sítí. Kdo nemá profil
na facebooku, jakoby ani nebyl! Film si pohrává s tímto sloganem
a ukazuje jaká je odvrácená strana přátel na síti. V tomto smyslu má i osvětově poučný charakter. Zvládnutí filmového řemesla
hodnotím na jedničku. Herecké výkony, střih, kamera jsou téměř
na profesionálním standardu. Filmu škodí snadná předvídatelnost
budoucího děje. Když napíše zaměstnankyně firmy na sociální síť,
že její šéf je idiot, tak co se jí asi stane? ,,Trampoty pana Vokurky“ (Jaroslava Šťastná) staví na osobitém herectví Jana Krafnetra.
Anekdota o opilci , který nemůže trefit do svého bytu, je vyprávěna
jednoduchými prostředky, ale má své neodolatelné kouzlo. ,,Dobré
ráno“ (Martin Doležal) strčí hereckými výkony, střihem a rychlým
tempem do kapsy kdejakou telenovelu. Jednoduchý vtipný příběh
o nevěře má svůj přesah. Dá se chápat i jako pohled do sféry současných partnerských vztahů a zamyšlení nad nimi. Kdyby bylo
zvykem udělovat na postupové soutěži cenu za kameru, či výtvarnou stránku filmu, musel by ji obdržet ,,Důvod k úsměvu“ (Martin
Mach). Jediným hrdinou je tu opět vozíčkář, tentokrát muž, který při
autohavárii zabil svou ženu a dítě a sám sebe zmrzačil. Najde se
ještě důvod k úsměvu?
V kategorii videoklipů kraloval film ,,Pomsta“ (Igor Goryunov).
Děj je umístěn do dětské plastikové stavebnice středověkého hradu. V tomto prostředí si své vztahy řeší dvojice král a královna.
Snímek vyniká excelentním propojením herecké akce s digitálními
trikovými postupy. Ještě před desetiletím by takovýto klip byl dost
drahou záležitostí. ,,Pomsta“ je dokladem, že dnešní postprodukční software poskytuje velké možnosti, které většina tvůrců nedovede využít. Igor Goryunov je jedním z mála těch, kteří to umí.
Co říci závěrem? Jak už jsem předznamenal, nebyly oceněny
žádné animované ani publicistické snímky. Nicméně, jak osobitá
dílka Bohumila Kheila a Igora Goryunova mají s poetikou animace
mnoho společného. Je také zvláštní, že chybí kvalitní publicistika.
Jakoby autoři neměli potřeby ukazovat problémy dnešní doby.
I když zvláštnosti pražské filmové kolekce bylo, že publicistický
rozměr se promítal do hrané tvorby. Ve filmech Týden v životě
člověka, Fakebook i Dobré ráno se autoři vyjadřovali k otázkám
současného světa právě formou hraného filmu. Toto byl asi jeden
z charakteristických rysů pražské krajské soutěže.
Slavomír Rizado, Praha
Krajská soutěž Praha, účastníci
15
donašeč 3 2012.indd 15
23.10.2012 15:37:21
SOUTĚŽE /
bylo...
KRAJSKÁ SOUTĚŽ
AMATÉRSKÝCH FILMŮ 2012
PRO KRÁLOVÉHRADECKÝ
KRAJ
Závěrečná zpráva
Krajská soutěž amatérských filmů (KSAF) se konala ve dnech
12. - 13. května 2012 v Country clubu Lucie v Hradci Králové.
Hlavním pořadatelem bylo Východočeské volné sdružení pro amatérský film ve spolupráci se Střediskem amatérské kultury Impuls
Hradec Králové. Krajská soutěž amatérských filmů v Hradci Králové byla jedním z osmi postupových kol celostátní soutěže Český videosalon 2012, vyhlašované z pověření Ministerstva kultury
Nipos - Artama Praha.
přihlášeny filmy studentů Střední školy aplikované kybernetiky Hradec Králové, které převážně vznikaly jako ročníkové práce, dále
vybrané filmy ze školní filmové soutěže Náchodské prima sezony
autorů z několika středních škol z různých míst České republiky
nebo prvotina tvůrčí skupiny žáků vyšších ročníků ZŠ v Deštném
v Orlických horách. Podmínky účasti v soutěži byly stanoveny
v propozicích pro krajské kolo v Hradci Králové, které vycházely z propozic celostátní soutěže.
Poslání a průběh soutěže
Krajská soutěž v Hradci Králové vzhledem k celostátní působnosti pořádajícího VčVSAFV, které pro ni získává finanční dotace
od několika přispěvatelů zůstává otevřena i pro autory z jiných regionů. Cílem pořadatelů bylo soustředit nově vzniklé filmy a filmy
dosud na krajské soutěži nepromítané, prezentovat je ve veřejné
soutěžní projekci, posoudit jejich úroveň a vybrat kolekci pro předvýběr do celostátního kola. Zaměřili jsme se také na získání co
největšího počtu mladých filmařů a jejich snímků do soutěže.
Autoři a filmy
Do krajské soutěže bylo přihlášeno celkem 66 snímků.
Z technických důvodů nebylo možné dva snímky přijmout, takže
do letošní soutěžní kolekce bylo zařazeno 64 soutěžních snímků
ve všech šesti vyhlášených soutěžních kategoriích a to v počtech:
dokumenty 16, reportáže 8, hrané snímky 21, animované 7, experimenty 8 snímků a 4 videoklipy.
Snímky do soutěže přihlásilo 53 autorů, při započítání uvedených spoluautorů a členů filmového kolektivu by jich bylo ještě asi
o 12 více. Z celkového počtu 53 autorů bylo 20 autorek a 33 autorů.
Věkový rozdíl mezi nejmladším (13) a nejstarším (79) autorem byl
66 let.
Propozice
Pro krajské kolo vydáváme propozice, které vycházejí z propozic celostátního kola. Letos první verze propozic CS 2012 měla
(opakovaně) chybu ve formulaci jednoho z bodů podmínek pro
účast autorů v soutěži. Pořadatelé krajských kol měli striktní zákaz
si cokoli v propozicích pro postupové kolo upravovat – mimo termínu a místa konání. Upozornili jsme na tuto nesprávnou formulaci
vyhlašovatele ARTAMA Praha. Znění příslušného bodu bylo opraveno a obdrželi jsme „zkrácenou verzi“ propozic CS NFT 2012.
Účast v soutěži
Krajská soutěž byla vyhlášena pro autory Královéhradeckého
kraje a členy VčVSAFV, ale účastnit se jí mohli studenti škol se sídlem v Královéhradeckém kraji a další filmaři, kteří nestihli obeslat
soutěž ve spádovém regionu. Jako v minulých letech, tak i letos
jsme nabídli možnost účasti v krajském kole i autorům vybraných
snímků z filmové části celostátní přehlídky studentské umělecké
tvorby Náchodské prima sezony, aby se mladí autoři měli možnost
se svými filmy prezentovat i v postupové soutěži. Do soutěže byly
Věkové složení autorů
do 15 let - 1 autor
16 - 20 let - 24 autoři
21 - 25 let - 7 autorů
26 - 30 let - 3 autoři
31 - 35 let - 1 autor
36 - 40 let - 0
41 - 45 let - 2 autoři
46 - 50 let - 3 autoři
51 - 56 let - 4 autoři
56 - 60 let - 2 autoři
61 - 65 let - 5 autorů
66 - 70 let - 1 autor
71 - 75 let - 0
76 - 80 let - 1 autor
Průměrný věk autorů v letošním roce klesl na necelých 25 let
(24,8), v roce 2011 necelých 32 let (31,8), v roce 2010 necelých 34
let, v roce 2009 necelých 33 let a roce 2008 to bylo 34,5 roku. Za
posledních pět let krajská soutěž „omládla o deset roků“.
V roce 2012 k tomuto poměrně nízkému věkovému průměru
přispěla opět velká účast mladých autorů. V letošním roce to bylo
16
donašeč 3 2012.indd 16
23.10.2012 15:37:21
Porota KSAF zleva:
Ondřej Krejcar, Rudolf Adler, Jan Peml, Jiří Klenka, Eduard Hrubeš, za pořadatele Jarmila Šlaisová
32 autorů do 25 let, což je téměř polovina zúčastněných. Ve statistice není započítaný průměrný věk dalších cca 6 mladých autorů
z filmové skupiny ZŠ v Deštném, kteří by ještě celkový průměrný
věk ještě výrazně snížili.
Celková délka čistého projekčního času soutěžních snímků
v roce 2012 byla 460 minut, průměrná délka na jeden film 7 minut
12 vteřin.
V roce 2011 to bylo 518 minut a průměrná délka na jeden film
byla necelých 10 minut (9:41), v roce 2010 byla délka soutěžní
projekce 468 minut s průměrem cca 8 minut na jeden film, v roce
2009 délka projekce činila 516 minut s průměrem na jeden film
cca 7 minut a v roce 2008 byla délka soutěžní projekce 481 minut
a průměrná délka na jeden film necelých 9,5 minuty. Z uvedené
statistiky vyplývá, že počty autorů, počty soutěžních filmů, délka
soutěžní projekce a průměrné délky filmů jsou po více než pět let
srovnatelné, a proto je i pro další roky nutné plánovat krajskou soutěž jako dvoudenní akci.
Ze stejných důvodů také doporučujeme sestavit pětičlennou
odbornou porotou, kterou považujeme za nezbytnou pro zachování kvality hodnocení soutěžní kolekce a kvality a odbornosti rozborových seminářů. Hodnocení soutěže
Porota jako každoročně byla sestavena z profesionálů oboru
a zástupce filmových amatérů. Pracovala ve složení: předseda
poroty prof. Rudolf Adler, FAMU Praha a členové poroty: Eduard
Hrubeš, moderátor, režisér, kameraman, Praha, MgA. Jiří Klenka,
mistr zvuku, Praha, Ondřej Krejcar, předseda VčVSAFV Hradec
Králové, MgA. Jan Peml, mistr střihu, Praha.
V závěrečném hodnocení odborná porota ocenila především
snahu mladých autorů vyprávět příběhy formou hraných filmových
pokusů, ale současně upozornila na nebezpečí plynoucí z častého
tematického a námětového omezení a útěku z reality do oblasti
ireálna a nadreálna v ovlivnění komerčními filmovými žánry a dalšími produkty mediálního trhu. Právě v hraných pokusech shledala porota také nejvíce rezerv a nedostatků týkajících se stylizace
a věrohodného provedení dialogů ve vazbě na herecké výkony
obecně. Porota dále konstatovala, že hrané filmy také většinou
postrádaly pevnější dramaturgickou konstrukci příběhu a doporučila autorům větší pozornost rozhodně věnovat dramaturgii a zvukové dramaturgii a to zejména hudební složce filmů a to ve všech
žánrech a soutěžních kategoriích.
O názoru poroty na kvalitu letošní soutěžní kolekce svědčí i
to, že mimo jednoho všechny oceněné snímky v počtu 28 filmů
postoupily do předvýběru, kterým však letos prošlo „jen“ 16 snímků
do celostátní soutěže. Byla to více než polovina oceněných snímků, které tvořily téměř jednu třetinu z celkového počtu 53 snímků
vybraných do celostátní soutěžní kolekce.
Ocenění soutěžních filmů
Porota na základě zhlédnutí a posouzení všech snímků zařazených do soutěžní kolekce udělila v jednotlivých kategoriích ceny
a čestná uznání (viz výsledková listina).
Dále porota navrhla udělení nestatutárních cen následovně:
Cena hejtmana Královéhradeckého kraje za významný a společensky aktuální projekt snímku Terezy Brázdové KLUCI, kterou
osobně předal hejtman Bc. Lubomír Franc, Cena Sony Center
Hradec Králové filmové skupině žáků ZŠ Deštné v OH za snímek
Exemlář a Cena střediska Impuls za nejlepší kameru autorovi
snímků Fakultní nemocnice a Deep, studentu Střední školy aplikované kybernetiky v Hradci Králové Jakubu Macháčkovi ze Všestar,
Cenu diváků získal snímek Terezy Brázdové Kluci.
Do předvýběru postoupilo 28 snímků, ale řada z nich byly krátké animované filmy, které byly v letošním ročníku hojně zastoupené. Doporučenou soutěžní délku 20 minut přesáhl výrazněji jen
snímek Kluci, Terezy Brázdové, který porota soutěže, vzhledem
k jeho nesporným kvalitám do předvýběru z prvního místa v dokumentech poslala. V celostátní soutěži získal snímek rovněž nejvyšší ocenění.
Finanční zajištění
Krajská soutěž amatérských filmů byla finančně zajištěna
z grantů, o které žádalo VčVSAFV a to následovně: 30 000,- Kč
Královéhradecký kraj, 25 000,- Kč ministerstvo kultury, 20 000,- Kč
17
donašeč 3 2012.indd 17
23.10.2012 15:37:21
SOUTĚŽE /
bylo...
Hosté soutěže
Bc. Lubomír Franc, hejtman Královéhradeckého kraje, Bc. Jaroslava Vydarená, odd. KPP Královéhradeckého kraje, Bc. Zuzana
Ulmanová, vedoucí sekretariátu hejtmana, Mgr. Miroslav Tuščák,
Artama Praha a Jaroslav Bouše, JBS studio Praha.
Tereza Brázdová přebírá z rukou hejtmana
Královéhradeckého kraje Bc. Lubomíra France
cenu za snímek Kluci
statutární město Hradec Králové. Na úhradě zbývajících nákladů
se podílelo středisko Impuls, které je spolupořadatelem soutěže.
V letošním roce jsme nezískali na uspořádání soutěže žádný příspěvek od firmy Veolia voda - Královéhradecká provozní a.s.
Oproti loňskému roku byla celková částka získaná z grantů
vyšší. Z vlastního rozpočtu ještě dotovalo VčVSAFV finanční ceny
ve výši 12 800,- Kč a poštovné ve výši 630,- Kč. Hejtman Královéhradeckého kraje podpořil finanční částkou 15 000,- Kč zajištění
„Ceny hejtmana“ (digitální fotoaparát SONY). Firma Sony Center
Hradec Králové poskytla věcnou cenu ve výši cca 5 000,- Kč (mini
videokamera). Středisko Impuls věnovalo DVD v hodnotě 500,- Kč
a VčVSAFV pak ještě láhev šampaňského za 100,- Kč k Ceně
diváka. Celkové náklady vynaložené na letošní ročník krajské soutěže byly ve výši 100 267,- Kč bez započítaných režijních nákladů
střediska Impuls.
Organizační zajištění
Za přípravu a organizaci soutěže odpovídali Mgr. Jarmila Šlaisová, ředitelka Impuls HK a ing. Martin Škrobák, místopředseda
VčVSAFV. Předseda sdružení byl pro letošní rok delegován do
poroty soutěže.
Na organizačním zajištění soutěže se podíleli pracovníci střediska Impuls a členové VčVSAFV. Ekonomické zajištění, ubytování, proplácení cestovného autorům soutěžních snímků a přípravu
a předávání finančních cen zajišťovala Ilona Chytráčková, výtvarnou stránku soutěže realizoval Mario Alfieri (propozice soutěže,
pozvánky, zpravodaj, účastnické listy, diplomy a ČU, propagace
soutěže) a rovněž se podílel na organizačním zajištění soutěže.
Soutěž uváděla Jiřina Mužíková z ČRo Hradec Králové,
bohužel v tomto případě musíme konstatovat, že její výkon postrádal přípravu a profesionalitu a nebyl pro soutěž žádným přínosem.
Výkon studentek v předchozích ročnících byl diváky hodnocen
lépe.Technickou přípravu soutěže zajistili v pátek ing. Radek Hochman a Ondřej Krejcar, projekci měl na starost Ing. Radek Hochman za spolupráce Martina Škrobáka.
Pořadatele v letošním roce nemile překvapila menší účast autorů i diváků při sobotní soutěžní projekci, zřejmě značně ovlivněná
velmi nepříznivým počasím. V neděli byla účast autorů i diváků
dobrá, sál byl při projekcích téměř zaplněný a většina autorů byla
přítomna rovněž odpoledním pohovorům s porotu i závěrečnému
předávání cen.
Závěrem...
Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video
sdružuje filmové amatéry od roku 1993. Spolupracuje trvale se
Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec Králové. V současné
době sdružuje filmaře z několika krajů vzniklé na území východních Čech. Podle stanov sdružení je s celostátní působností, má
proto ve svých řadách i filmaře z různých míst České republiky.
Sdružení ve spolupráci se střediskem Impuls pořádá soutěže, festivaly a nabízí vzdělávání v řadě seminářů, workshopů a dlouhodobých kurzů.
Díky dlouhodobé a systematické práci v oboru, kterou v našem
regionu mají tvůrci k dispozici, patří snímky promítané na krajské
soutěži mezi špičku amatérské filmové tvorby v České republice.
Svědčí o tom každoročně počty filmů přihlašovaných do krajského
kola, počty a úroveň oceněných snímků, počty snímků vybraných
do celostátní soutěže, které jsou důkazem péče, kterou Královéhradecký kraj věnuje podpoře a rozvoji neprofesionálního umění,
v neposlední řadě pak i počty ocenění, která za svoje snímky získávají autoři pro Královéhradecký kraj.
Krajská soutěž amatérských filmů v Hradci Králové byla i
v letošním roce nejvíce obsazenou soutěží z osmi krajských postupových kol celostátní soutěže Český videosalon 2012, vyhlašované z pověření Ministerstva kultury Nipos - Artama Praha.
Porota udělila celkem 28 cen a čestných uznání a do předvýběru vyslala 27 snímků. Královéhradecký kraj reprezentovalo
v celostátní soutěži Český videosalon 16 snímků, což byla téměř
jedna třetina snímků z celkového počtu 53 snímků zařazených
do celostátní soutěžní kolekce, ze kterých 12 snímků získalo ve
vrcholné soutěži amatérské filmové tvorby pro Královéhradecký
kraj ocenění.
Celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby Český videosalon se konala ve dnech 15. – 16. června 2012 v nových prostorách Malé scény v Ústí nad Orlicí.
Eduard Hrubeš a Ondřej Krejcar
18
donašeč 3 2012.indd 18
23.10.2012 15:37:22
Krajská soutěž amatérských filmů Hradec Králové
Výsledky a ocenění
Odborná porota doporučila pořadatelům udělit ceny následovně:
CENA HEJTMANA KRÁLOVÉHRADECKÉHO KRAJE
za významný a společensky aktuální audiovizuální projekt filmu
KLUCI - Tereza Brázdová, Chrudim
CENA SONY CENTER
za zajímavý tvůrčí počin mladých autorů
EXEMPLÁŘ - KDOI?MY! - Kolektiv žáků ZŠ Deštné v OH.
CENA PETRA PRIMY za kameru
FAKULTNÍ NEMOCNICE a DEEP - Jakub Macháček, Všestary
CENA DIVÁKŮ
KLUCI - Tereza Brázdová, Chrudim, členka Rady VčVSAFV
1. DOKUMENTÁRNÍ SNÍMKY
1. cena - KLUCI - Tereza Brázdová, Chrudim
2. cena - WHO IS AFTRAID OT THE BIG BAD CRIESES?
- Dominik Dušek, Hradec Králové
2. cena - A CO PŘÍSTAV - Jan Vačlena, Hradec Králové
3. cena - DOMOVAR KOMÁR
- Lenka Marešová, Hradec Králové, Jakub Ščurkevič, Brno
3. cena - FRANTIŠEK HRUBÍN A CHLUM U TŘEBONĚ
- Daniel Řezníček, Třeboň
Čestné uznání:
VITÁLNÍ RUDOLF - Jaromír Schejbal, Rychnov n/K.
2. REPORTÁŽE A PUBLICITIKA
1. cena - KAŽDÉ JEDENÁCTÉ - Miroslav Trudič, Náchod
2. cena - DEMOLICE - Vladimír Císař, Kutná Hora
3. cena - OHŇOSTROJ a GEOSUBTERRA
- Václav Šimek, Červený Kostelec
3. HRANÉ SNÍMKY
1. cena - nebyla udělena
2. cena - KAMARÁDI - Petr Vaněk, Praha
3. cena - VŠECHNO JE JINAK - Jiří Česák, Pardubice
3. cena - TETA IRMA
- Lucie Moravčíková, Johana Vančurová,
Irma Horáková, Valašské Meziříčí
Čestné uznání
HOM(I)E - Daniel Kováč, Josef Lavický,
Vítězslav Kučera, Valašské MeziříčÍ
ZKRAT(KY) - Daniel Řezníček, Třeboň
KDYBY NĚCO, TAK NIC - Anna Kadečková,
UA při ZŠ Pouchov Hradec Králové
4. ANIMOVANÉ SNÍMKY
1. cena - EXEMPLÁŘ - KDOI?MY!
- Kolektiv žáků ZŠ Deštné v OH.
2. cena - TÉMĚŘ TI SAMÍ- David Ledvinka, Pardubice
3. cena - SKLIZEŇ MISTRA Q - Martin Bohadlo, Náchod
Čestné uznání
- A CO KDYŽ JE VŠECHNO JINAK
- Kristýna Tauchmanová, Ústí n.L.
- ADORE - Petra Míková, Praha
- NUDA NA CHATĚ - Robert Indrák, Valašské Meziříčí
- INDIÁNI Z OKLAHOMY - Vojtěch Řehák, Nová Paka
5. EXPERIMENTÁLNÍ SNÍMKY
1. cena - nebyla udělena
2. cena - ZÁZNAM SNU Č.737 - Martin Kratochvíla,
Iveta Kratochvílová, Strmilov
2. cena - INNOCENCE - Tomáš Ferbas, Hradec Králové
3. cena - VÝLET - Šimon Levitner, Hradec Králové
Čestné uznání
- DEEP - Jakub Macháček, Všestary
- CLAREDON - Filip Hepnar, Náchod
6. VIDEOKLIPY
1. cena - nebyla udělena
2. cena - THE BLOODY BEETROOTS
- Šimon Levitner, Hradec Králové
3. cena - PALÍRNA - Milan Machát, Moravské Budějovice
Do předvýběru celostátní soutěže Český videosalon 2012
postoupily v žánrových kategoriích snímky oceněné na 1. - 3.
místě a snímky oceněné čestným uznáním doporučené
porotou a to: Vitální Rudolf, Zkrat(ky), Hom(i)e, Kdyby něco tak
nic, A co když je všechno jinak, Adore a Nuda na chatě.
HRADEC KRç LOVÉ
19
donašeč 3 2012.indd 19
23.10.2012 15:37:25
SOUTĚŽE /
bylo...
KSAF 2012
Letos poprvé jsem měl tu čest poznat Krajskou filmovou soutěž v Hradci Králové jako porotce vyslaný za Východočeské volné
sdružení. Znám už tedy všechny tři možné úhly pohledu na místní
filmovou soutěž. Zažil jsem atmosféru jako soutěžící a také je mi
důvěrně známo organizační zákulisí, ponejvíce technické zabezpečení.
Musím uznat, že moje první zkušenost od stolu porotce vrhá
na dění v soutěži nové světlo. Díky nejlepšímu místu v sále, obsluze i při promítání a možnosti dělat si zápisky do připravených dokumentů bylo sledování filmů o mnoho příjemnější. Žádné starosti o
technickou stránku věci, organizační záležitosti, ani obavy z toho,
jak bude přijato vlastní dílo. Ze všech ohledů nejpříjemnější funkce
na soutěži. Ovšem jen do doby, než je nutno rozhodnout o výsledcích. Tam už nashromážděná únava a rozličné názory vytvoří
poněkud hutnější atmosféru. Od toho je tam však předseda poroty,
který musí leckdy i striktnějším rozhodnutím rozseknout některé
nejasnosti. I letos se toho ujal tradičně patron východočeských filmařů Rudolf Adler. Doplňoval ho zvukový mistr Jiří Klenka, střihač
Jan Peml a moderátor Eduard Hrubeš. Filmů bylo na soutěži velké
množství, celkem 64. Zde jsou postřehy k některým z nich.
Kluci - nejkvalitnější film, který jsme mohli na soutěži vidět.
Ve všech ohledech může být řemeslně srovnán s profesionálními
filmy, které vidíme v TV. A v tom je na jednu stranu i trochu problém.
Podle mne autorka už nezapadá do kategorie amatérských filmařů
a není ideální, aby její dílo bylo srovnáváno s pokusy ostatních. Na
druhou stranu alespoň poslouží jako vzor, jaké téma a osobnosti
kolem sebe hledat a jak film zodpovědně uchopit.
A co přístav - pro mě druhý nejlepší dokument na soutěži.
Velice atraktivní téma a důsledně zpracované. Pro mě jako hradeckého rodáka příjemný zážitek. U autora mě mile překvapilo i o
krok lepší technické zpracování jak ve zvukové složce, tak v kvalitě
obrazového materiálu.
Vitální Rudolf - silné téma s hlavním hrdinou v jeho přirozeném prostředí téměř zaručí to, že si autor nemusel tolik lámat hlavu
s tím, jak film zpracuje. Doporučuji se však pro příště vzdát amatérského a navíc technicky nekvalitního komentáře, více přemýšlet
Filmová skupina KDO?MY!, ZŠ Deštné v O.h.
Členka filmové skupiny KDO?MY!
ze ZŠ Deštné v O.h. přebírá 1. cenu za snímek Exemplář
nad kamerou i jejím vedením a při střihu používat pouze ostrý střih,
bez jakýchkoliv dalších triků.
Ohňostroj - nejlepší reportáž na krajské soutěži. Zodpovědně
natočená, logicky uspořádaná a nabízející atraktivní téma.
Demolice - snímek účel splnil. Opuštěnou fabriku, která je
v demolici, autor pro historii zaznamenal a za to zaslouží pochvalu.
Ale je škoda, že nic navíc nepřidal, protože pro kreativnější filmaře
by bylo toto prostředí a jeho téma bezedným dolem nápadů.
Každé jedenácté - opět autor dokázal cit pro výběr látky, ale
takto silné téma zpracovat jako jednotvárnou reportáž beru jako
zahozenou šanci i s přihlédnutím na vynaložené prostředky, které byly na cestu do této oblasti k zapotřebí.
Sklizeň Mr.Q - zajímavé poslání, na které byl však našroubován chabý děj a ledabylé zpracování. Ve všech ohledech to mělo
větší potenciál, který nebyl naplněn.
Exemplář - dobře natočeno a fáze animace kvalitně odvedena. Na první počin mladého seskupení dobrý výsledek, který kazil
jen poněkud nepřesvědčivý a technicky nekvalitní komentář.
Téměř ti samí - forma přerostla obsah a to je věčná škoda,
jelikož nástup byl nad očekávání. Poctivě vybudovaná scéna a
animace. Vržený styl mi pokazila kombinace tradiční loutky s umělohmotnými figurkami. Nejzávažnější mínus filmu však je, že se
vytratila hlavní myšlenka.
Kamarádi - pro mě perla soutěže. Snímek má námět v podobě
krátké anekdoty, avšak je rozvinut do pestrého tvaru. Autor opět
dokazuje, že je z něho osobitý tvůrce, který dokáže diváky rozesmát.
Zkratky - slabší řemeslnou stránku nahrazuje důvtipný námět
s pointou. Ideální hraný krátký útvar. O to cennější, že se jedná o
jeden z prvních autorových filmů .
Ondřej Krejcar, Hradec Králové
20
donašeč 3 2012.indd 20
23.10.2012 15:37:25
Regionální soutěž
Hradec Králové
12. 5. 2012
Letošní ročník regionálky mi připadal asi nejpohodovější z těch,
kterých jsem se kdy účastnil. 64 filmů bylo velmi dobře dramaturgicky seřazeno do sedmi promítacích bloků tak, že jsem oproti
jiným ročníkům neměl ani na chvíli pocit, že to neusedím.
Velmi mě potěšil posun u animovaných snímků, kdy převážná většina loňských filmů byla spíše technickými a technologickými testy, kdežto letos se jednalo o plnohodnotná dílka s pointou, kde u mnohých případná technická nedokonalost navozovala
svébytnou atmosféru a jednotný výtvarný styl. Všechny oceněné
snímky nás potěšily výtvarnou stylizací a hravostí, která filmům
z minulého ročníku mnohokrát chyběla.
V hrané tvorbě se ve mně mísí rozporuplné pocity, kdy na
jedné straně jsem velmi rád za množství filmů v této kategorii, na
druhé mě však trochu udivují témata, kterými se autoři zabývají.
Zejména kolekce filmů ze Střední školy aplikované kybernetiky ve
mně vzbuzovala pocit, že studenti dostali jednotné zadání (duševní nemoci), a s tím se byli nuceni vypořádat bez osobního vztahu
k tématu, navíc za notného přispění špatných postsynchronů a ne
zrovna kvalitního dramaturgického vedení. Výsledkem pak je kolekce filmů bez autorského rukopisu, kde chybí jasný názor či hravé
experimentování. O to lépe pak ve své kategorii vynikly snímky
jako Kamarádi či Teta Irma, které svým nadhledem a vtipem hravě
přebily nedostatky v technickém a dramaturgickém provedení.
Dramaturgii u amatérského filmu považuji za jednu z největších slabin. Autoři již zvládají bez větších problémů technická
úskalí výroby filmu, digitální technika v posledních letech hodně
pokročila a k tvorbě se dostávají mladí autoři, kteří s ní vyrůstají
již od malička, ale poněkud se zapomíná, že by film měl mít začátek, prostředek a konec a že by všechny části měly být stylově a
výrazově jednotné. Mnohokrát tak nastává situace, že se první tři
minuty díváme na začátek filmu, který s koncem v podstatě nemá
nic společného.
Co se týká hudební dramaturgie, připadá mi, že se situace
také moc nezměnila. Nadužívání a zneužívání hudby je stále značné. Autoři jakoby se vysílili na obrazové složce a zvuk berou stále
jako nutné zlo, které se nejjednodušeji vyřeší hudebním podkresem. Atmosféra se často nebuduje způsobem snímání a střihem, ale hudbou. To není problém jen v amatérském filmu, ale
i v komerční produkci.
V kategorii experimentů se tradičně projevily zmatky se zařazováním snímků. Autoři často za experimentální přihlašují filmy,
které jen použijí nějakou nestandardní techniku či nemají jasnou
pointu, ale jinak se jedná o čisté videoklipy či hrané snímky. Po
přesunu filmů mezi kategoriemi se však vyloupla k mé radosti trojice oceněných, protože experimentování s formou považuji za
jeden z nejčistších projevů zájmu o filmovou tvorbu.
Videoklipy patří standardně mezi nejméně zastoupenou kategorii a já osobně na ně mívám podobné nároky jako na experimentální filmy. Proto mě velmi potěšilo The bloody beetroots, které se
nebojí experimentálnějšího provedení a srší nápady. U druhé oce-
něné Palírny mě po slibném začátku zamrzel přechod do výtvarně
nestylizované pasáže v palírně.
Reportáže a dokumenty považuji za hradecké královské disciplíny a ani letos se nebylo za co stydět. Již se těším na připravovaný film Václava Šimka, ze kterého jsme měli možnost vidět kousky v kategorii reportáží, protože flashmoby i geocaching patří mezi
aktivity, které mě zajímají a kterým se občas věnuji. Demolice velmi
sugestivně referuje o zániku fabriky na úkor obchodního domu a
je cenným svědectvím, které jednoduchými výrazovými prostředky
přenáší atmosféru chátrající, bourané továrny na diváka. S vítězným snímkem kategorie mám podobný problém jako s vítězným
dokumentem. Musím si totiž klást otázku, zda ještě takovéto filmy
patří do soutěžních sekcí amatérských soutěží. Jejich autoři se již
filmařinou živí, nebo mají ukončené nějaké filmové vzdělání a jejich
úroveň tak o kategorii převyšuje zbylé přihlášené filmy. Pakliže
jsem hořekoval nad zvukovou dramaturgií, tak právě Každé jedenácté je ukázkou, jak by se ve filmu mělo se zvukem zacházet.
Skvělá kamera podpořená kontaktním zvukem, který podporuje atmosféru a je využíván nejen jako kontaktní podkres, ale též
k vertikální montáži jako rovnocenný partner obrazu a střihu.
Mezi dokumentárními snímky bylo letos na stupních vítězů
pěně těsno. O vítězi nemohlo být pochyb, protože tak kvalitních,
řemeslně dokonalých a informačně cenných filmů jako jsou Kluci
Terezy Brázdové jsem za poslední léta nezhlédl mnoho. Snímek
daleko převyšující veškerou televizní produkci je skvěle natočen a
je na něm znát, že mu mohl být věnován dostatek času na pořízení
materiálu a následnou postprodukci. Pro mě osobně je v něm moc
muziky, ale mezi ostatními porotci jsem byl s výhradami osamocen.
Stěží bychom hledali mezi oceněným filmy dva rozdílnější, než je
A co přístav a Who is afraid of the bid bad crises?, které končily
společně na druhém místě. Je na nich dobře vidět, jak rozdílně, a
přitom stejně kvalitně lze zpracovávat vybrané téma a jak rozdílnými vyjadřovacími prostředky lze dojít k podobně kvalitnímu sdělení. Jan Vačlena velmi dobře zpracoval veškerý archivní materiál a
informace o léta zamýšleném přístavu v Hradci Králové, zatímco
Dominik Dušek velmi dobře natočil a následně pečlivě zpracoval
atmosféru protestů proti finanční krizi. Podobně jako Každé jedenácté jen montáží obrazu a zvuku dává věci do souvislostí a za
využití kontrapunktu s nadhledem navozuje atmosféru krizí zmítané oblasti. Autoři filmů Domovar Komár a František Hrubín …
Porotci Eduard Hrubeš a Jan Peml
při rozborovém semináři
21
donašeč 3 2012.indd 21
23.10.2012 15:37:25
SOUTĚŽE /
bylo...
zvolili zajímavá a atraktivní témata, zpracováním však bohužel
nedosáhli kvalit snímků na vyšších příčkách.
Vzhledem k tomu, že paní Šlaisová již prý nebude příští ročníky organizovat, rád bych jí tímto velmi poděkoval za vše, co pro
amatérský film u nás udělala a popřál jí hodně štěstí v dalším počínání. I já jsem ostatně na hradecké regionálce kdysi začínal a stále
ji považuji za jednu z nejlepších soutěží u nás.
Děkuji také za pozvání do letošní obměněné poroty a budu
velmi zvědav, jak budou probíhat následující ročníky.
Honza Peml, Praha
opět na soutěži v Hradci
V letošním roce mi byla opět nabídnuta účast v porotě „Krajské
soutěže amatérských filmů“ v Hradci Králové ve dnech 12. a 13.
května. Tuto nabídku jsem po předchozí, asi pět let staré zkušenosti, přijal s radostí a zároveň velkým očekáváním. Díky obětavé
snaze pořadatelů a organizátorů přehlídky jsme zažili krásné dva
dny, naplněné množstvím filmových zážitků. Přihlášených filmů
bylo více, než šedesát, a to různých žánrů, od minutových studentských experimentů a spíše „výtvarných“ počinů, až po vyzrálé
hrané a především dokumentární filmy.
Od mojí poslední účasti přece jen doba pokročila. A s ní i
technologické možnosti natáčení a zpracování filmu, což s sebou
nese řadu velmi pozitivních, ale zároveň někdy i negativních jevů,
patrných samozřejmě nejen v oblasti amatérského filmu. Trochu
jsem se proto obával podobných věcí, jako pan Milan Lajdar ve
Zpravodaji východočeských filmařů „Donašeč“ číslo 2/2012. Cituji:
„Několik posledních let je ve znamení dokonalé technické kvality.
Digitální videokamery točí téměř samy a uhlídají si všechny potřebné parametry. Jenže v tom je současně zakleta určitá zrada, kterou
mnoho autorů přehlédne. Videozáznam je obrazově zcela dokonalý a autor je jím tak okouzlen, že velice snadno podcení obsah:
o čem film vlastně je a co chce stále náročnějším divákům ukázat
a sdělit“.
Ano, také já měl určité obavy, jak se mladí i zkušenější filmaři
poperou s tímto fenoménem. Ale musím s radostí konstatovat, že
zde cítím právě od minulé účasti v porotě velký posun. Tvůrci se
snaží ve většině případů opravdu sdělovat především obsah, pracovat s motivy a myšlenkovými souvislostmi díla, nabízejí divákovi
nutnost přemýšlet o smyslu a dosahu filmu. Někdy formou lehčí a
veselejší, jindy dramatičtější.
Tady přikládám velký podíl mnohaletému působení a soustavné činnosti „Střediska amatérské kultury IMPULS Hradec Králové“,
jehož běh má na starosti paní Jarmila Šlaisová, a také „Školy audiovizuální tvorby“ tohoto střediska, jejímž vedoucím pedagogem je
již mnoho let pan profesor Rudolf Adler. Jejich vliv na vzrůstající
kvalitu celé východočeské větve amatérských filmařů (a patrně
nejen na ni) je podle mého soudu značný. Je to zřejmé především
u tvůrců, kteří jsou s IMPULSem v užším kontaktu a docházejí na
přednášky či konzultace. Jejich díla jsou opravdu „vlajkovou lodí“
amatérských filmařů tohoto kraje. Ale cítím zde i určitý vliv nepřímý.
Tím, že výsledky jejich práce vidí díky filmařským úspěchům i širší
divácká obec, ať už na přehlídkách, festivalech, soutěžích nebo
později třeba v televizi, inspirují tak další budoucí filmaře z řad studentů filmových škol i „čisté“ filmové amatéry.
Za svůj obor - tedy zvukovou tvorbu - musím s politováním říct,
že k velkému posunu u mnoha žánrů bohužel nedošlo. Opět budu
citovat pana Lajdara z Donašeče 2/2012: „A ještě jeden zádrhel
vidím dnes a denně: videokamery sice točí překrásné obrázky, ale
kvalitně nasnímaný zvuk lehce opomíjí. Slyšíme všechno, co se
děje před kamerou, ale ve zvukové „míchanici“.... A je velká škoda,
že skvělé příběhy a vizuální výpovědi často díky podcenění zvukové složky hodně utrpí“.
Ano, v tomto případě stále se zdokonalující technologie obrazová nese s sebou mnohá úskalí z hlediska zvuku. Pokud by to
bylo v mých silách, kladl bych na srdce všem tvůrcům, aby neopomíjeli zvukovou složku filmu. A to v mnoha ohledech: u hraných
snímků se často vyskytl problém srozumitelnosti, související se
špatně nasnímanými dialogy případně pak i jejich mixáží s ostatními komponenty zvuku, jako jsou hudba a ruchy.
U snímků dokumentárních zase zpravidla jde o dramaturgickou
podstatu věci: například obsahově zásadní výpovědi není nutné
točit vždy s obrazem, často ve zvukově nevyhovujícím prostředí.
Naopak, někdy bývá výhodnější natočit je samostatně ve zvukově
neutrálním a tichém prostředí, a tím být při střihu filmu svobodnější
v jejich užití a rozložení pod obrazovými záběry. Z hlediska zvuku
tak paradoxně vychází nejlépe filmy animované a experimentální,
kde jsou tvůrci nuceni už z podstaty věci pracovat se zvukem natočeným zvlášť a používaným paralelně s obrazem.
Stejně tak je potřeba se soustředit na obsahovou stránku dialogů (zvláště u hraných filmů, kde bych apeloval především na pedagogy filmých škol), a na dramaturgickou práci s hudbou!!
Pokud bych měl letošní Krajskou soutěž amatérských filmů
zhodnotit celkově, vnímám velmi pozitivně nárůst nových talentů,
zvláště z řad studentů. Dále bych vyzdvihl zcela patrný posun tvorby některých starších, již osvědčených filmařů.
Troufám si říct, že pokud budou i nadále podmínky pro tvorbu
alespoň takové jako doposud, pokud bude prostor pro správnou
pedagogickou a konzultační činnost a v neposlední řadě samozřejmě dostatek finančních prostředků, bude příští přehlídka filmů
zase o něco bohatší a zajímavější!!
MgA. Jiří Klenka, mistr zvuku
Rozevřené nůžky
Tváří v tvář početné kolekci filmů na letošní krajské
soutěži v Hradci jsem s překvapením zjistil, že jsem
s naším amatérským filmem v jistém kontaktu tak či
onak již půl století. To už je, myslím, doba dosti dlouhá
na to, aby se člověk mohl ohlédnout a položit si pár
otázek. Jak a v čem se tento fenomén proměnil? V čem
zůstal stejný? Co je mu ku prospěchu a co ne?
Změny jsou na první pohled velké a nápadné. Celá
tahle historie by jistě stála za hlubší odbornou studii, jež
by ji fundovaně zmapovala. Snad na to někdy dojde, nebo
se tohoto tématu chopí některý ze studentů oborových
škol. První vlaštovky zájmu o amatérský film jako téma
studentských teoretických prací se již naštěstí objevují.
22
donašeč 3 2012.indd 22
23.10.2012 15:37:25
Je evidentní, že amatérský film, dnes také nazývaný
neprofesionální nebo v jisté části i nezávislý, vyšel u nás
od začátku ze společného základu s filmem profesionálním, sledujícím kromě jiného i komerční zájmy. Tedy
soutěžícím především o zájem publika. Právě v onom
zájmu se rýsuje první podstatný rozdíl.
Specifickým znakem neprofesionálního filmu u nás,
na rozdíl od mnoha jiných evropských zemí, je fakt, že
se stal ve všech vývojových etapách integrální a nikoli
nevýznamnou součástí domácí kinematografie. Svědčí o tom mimo jiné i pozornost, jíž mu věnovali někteří
významní profesionálové ve snaze inspirovat se jeho
specifiky, ale také v touze ono prostředí kultivovat.
Byly samozřejmě doby lepší i horší. Před druhou
světovou válkou zde bylo několik osobností, které
zdařile a poučeně experimentovaly s výrazovými možnostmi nového média, inspirovány snahami tvůrců
evropských uměleckých avantgard v třicátých a čtyřicátých letech. Současně tu pak působila nenápadná
množina filmařů, kteří skromně zaznamenávali mimořádné události i běh všedního života. Význam jejich
svědectví teprve dnes doceňujeme, pokud ovšem
zůstala zachována.
K zásadním proměnám a změnám podmínek
pak došlo s nástupem nového poválečného režimu.
Můžeme je konstatovat v několika oblastech.
Především v sociální a politické, dále v technické,
ekonomické, organizační a mentální.
Dekret o znárodnění kinematografie na amatérský
film „zapomněl“. A jak už to na světě chodí, bylo mu
to částečně ku prospěchu. Zatímco se v profesionální
kinematografii stále více prosazovaly politické zájmy
a tendenční prorežimní propaganda i patřičný dohled,
amatérský filmař byl onoho tlaku ušetřen. I když jenom
zčásti. A tak se stalo, že na této půdě vznikaly v určitých obdobích a vlnách filmy, které by v podmínkách
profesionálních studií prostě vzniknout nemohly. Platí
to pro všechny druhy a žánry, ale i tvary experimentální a mezižánrové.
Martin Škrobák a Radek Hochman
Změny technické a ekonomické, jež nastaly, jsou evidentní. Člověk, který nepracoval v oboru profesionálně,
se k potřebným, ne-li špičkovým přístrojům, zařízením a
materiálu prostě nedostal. Byl tu státní monopol a o nutných ekonomických nákladech netřeba podrobně hovořit. V tomto směru se tehdy nůžky možností významně
rozevřely.
A tak se amatérští filmaři se svými kamerami na
osmimilimetrový film a několika šestnáctkami ocitli spolu se zájemci o jiné obory v pytli nazývaném zájmová
umělecká činnost. Tu bylo nutno řádně zorganizovat.
Vznikla řada klubů a kroužků. Původním záměrem této
organizace a metodických pracovišť byl sice přiměřený dohled, avšak tu a tam se někdo vymkl a některé
kluby a kroužky se staly pro mnohé zájemce dobrým
a fungujícím zázemím, místy k získávání zkušeností i
společenské komunikaci.
Problém spočíval v tom, kde ukázat filmy, které tu
vznikaly, když v normálním kině neměly šanci. No přece na soutěžích! Byla to doba, kdy soutěžili všichni.
Soutěžili horníci, dojičky, chovatelé králíků – proč tedy
ne filmoví amatéři? Na jedné straně je pravda, že některé z oněch soutěží měly skutečně hvězdná období.
Rychnovská osmička, Vysokovský kohout, Hrubá skála
nebo hradecké celostátní. A nebylo to jenom kvůli těm
filmům. Pamětníci vědí, o čem mluvím. Scházeli se tu
lidé naladění na stejné vlnové délky napříč profesemi
a sociálními skupinami. Byla legrace a navazovala se
zde přátelství na celý život. Jenomže právě tady asi
začínalo být také zaděláno na základní problém, který zatěžuje náš amatérský film dodnes. Mnozí filmoví
amatéři si skutečně na daný stav zvykli a zapomněli, že filmy se nedělají kvůli soutěžím, ale především
proto, aby komunikovaly s diváky. Tak se stalo, že
amatérský film se jako celek ocitl v jakési zapouzdřené izolaci. Dnešní stav, kdy stále stejná, nijak početná
skupina objíždí každý rok ty samé soutěže, jichž je až
až a všichni se pak dívají pořád dokola na své vlastní
filmy v očekávání toho, že odněkud přivezou nějaký ten
diplom, pár stovek nebo sošku za umístění, se v dnešních proměněných podmínkách začíná jevit jako anachronismus. Vzpomínám na svého dobrého známého,
cikánského primáše Jožku Kubíka z Horňácka, s nímž
jsem natočil film Majstr. Ten říkával: „Co s diplómama,
hodit to do šporhélta a uvarit pri tem černého kafého“.
Svatá pravda. Festivalové ocenění bývá v profesi sice
vítanou třešničkou na dortu, ale film bez diváků je mrtvý
film. A to platí obecně. Mnozí filmaři, tvořící dnes mimo
profesi, to začínají nejen cítit, ale i chápat a snaží se
své filmy prezentovat jinak. Hledají cestu k divákům. Je
to totiž opět možné a hlavně přirozené.
Vraťme se však ještě na chvíli do nedaleké minulosti. Nelze tvrdit, že by dříve mezi amatéry nebyli lidé,
kteří by tato omezení necítili. Díky vrozeným schopnostem, empatii a intelektu, prostě souboru vlastností, jimž
se říká talent, se snažili točit filmy s naléhavými tématy
a reflektivně komunikovat s okolím jejich atraktivním a
23
donašeč 3 2012.indd 23
23.10.2012 15:37:25
SOUTĚŽE /
bylo...
filmařsky poučeným zpracováním. Jenomže díky společenským podmínkám a technickým okolnostem naráželi
na těžko překonatelné překážky.
Z těch nejvýraznějších osobností vzpomínám na
sociálně kritické dokumenty Rudolfa Mihleho a Vladimíra Kunce, symbolické a metaforické příběhy Pavla
Dražana, poetické experimenty dvojice Bárta - Hrabětová, portréty lidí oddaných svému povolání a dokumenty
o technických stavbách minulosti, jejich tvůrcích a obdivovatelích Jiřího Beneše. Sugestivní, kontemplativní
etické apely s reminiscencemi na biblická evangelia
Jiřího Horáka, abych jmenoval alespoň některé. Skvělý
animátor Jaroslav Nykl to měl díky povaze své tvorby a
námětům, jež zpracovával, přece jen o něco snazší.
Jediný člověk, o němž vím, že dokázal uniknout této
izolaci zcela, byl v minulosti Jaroslav Doleček. Dotlačil
ho k tomu nejen jeho talent, ale především žánr, jemuž
se věnoval. Nedovedu si představit absurdnější, ba
smutnější situaci, než promítání filmové grotesky před
prázdným sálem. On prostě diváky potřeboval proto,
aby jeho filmy mohly vůbec existovat. Bez nich by ztratily smysl. A tak šel za nimi třeba i do hospod. A lidé
ho pochopili a ocenili. A konec konců i ty třešničky na
dortu přišly. Ocenil ho nakonec i ten širý svět.
Avšak mnozí amatérští filmaři ukolébaní stereotypem tradičního soutěžení si skutečně neuvědomili,
jaké možnosti v současnosti poskytuje technologický
vývoj oboru a nastalé společenské změny.
Pokud jde o techniku, tedy způsob obrazového a zvukového záznamu i jeho zpracování, nůžky mezi profesionály a amatéry se prakticky opět zavřely. Všichni mají ke
kvalitní technice stejný přístup. Stále je sice ještě obtížné uplatnit častěji výsledky ve velkých médiích. Někteří
z nás sice už léta buší na jejich dveře, avšak nikoli
zcela úspěšně. Dodnes vzpomínám na programovou
ředitelku České televize, která se na mě podívala shovívavě jako na pomatence: „Prosím vás, vy si vážně myslíte, že by nějaké amatérské filmy mohly někoho zajímat?“
Nevěděla o nich zhola nic. A také si neuvědomila dosah
změn, jež nastaly. Naštěstí již ředitelkou není. Neznamená to ovšem, že se situace zlepšila. Věřím však, že je jen
otázkou času, kdy se konečně najde někdo na správné
židli a objeví pro programovou práci velké televize ve
špičkovém amatérském a nezávislém filmu zlatý důl a
především kulturní hodnotu, již nemůže velký mediální
moloch zajetý v programových schématech a stereotypech vyrobit.
Dostáváme se tak konečně velkým obloukem k dnešku a letošní krajské soutěži v Lucii. Aby bylo jasno.
Respektuji všechny amatérské filmaře. Ovšem na letošní
krajské soutěži, a hlavně po ní jsem si řekl, že je na čase,
abych se na amatérské filmaře a výsledky jejich práce
začal dívat jinou optikou pod zorným úhlem změn, k nimž
došlo v posledních dvou desetiletích. A také je jinak hodnotit. A skutečně, když z onoho zorného úhlu letošní hradeckou kolekci posoudíte, poměrně zřetelně se vám rozdělí na dvě skupiny. Jsou zde filmy vzniklé v rámci onoho
Miroslav Šolc a Milan Machát
tradičního chápání amatérského soutěžení, jejichž autoři
zjevně nemají jiné ambice než očekávat za svou hru na
filmování a její výsledek, vzniklý v rámci kulturní záliby a
koníčka, nějaký ten diplom a pak stále početnější množina filmů vzniklých ve zjevné snaze komunikovat, oslovit diváky mimo úzce vymezený prostor, jež byl dosud
těmto filmům vymezen. Nejmenší problém s tím mají
ti nejmladší účastníci. I přes to, že se někdy snaží jen
napodobovat některé komerční žánry, právě oni již zcela
přirozeně ovládají možnosti nové mediální komunikace.
Jejich snímky jsou vytvářeny s jasným záměrem komunikovat přinejmenším generačně. V nejbližším kolektivu, ve třídě, ve škole nebo v partě. Oni také považují za
samozřejmé, že je možno šířit filmy na různých sítích, a
očekávat reakce těch, kteří je zhlédli.
Ovšem i mezi staršími ročníky jsou lidé, jejichž
filmy jsou na první pohled vystavěny jinak, ve snaze
sdělit a komunikovat osobně nebo společensky naléhavé téma a sdílet ho s diváky. Bez ohledu na to, jak
obratně jsou filmařsky zpracovány. Například snímky
Milana Macháta nebo reportáž Vladimíra Císaře, patří
sem i svým tradičním zaujetím pro spravedlnost, upozorňováním na křivdy a obdivem k osobnostem, jež se
postavily zvůli, pan Pokorný, samozřejmě Václav Šimek a pozoruhodná reportáž Who is Afraid Ot The Big
Bad Crieses Dominika Duška. O mladých jsem se již
zmínil. Tam je to téměř masová záležitost. Ale přesto
za všechny připomínám třeba film František Hrubín a
Chlum u Třeboně, Maturitu z Rychnova nad Kněžnou,
Hom(I)e studentů z Valašského Meziříčí a ze stejného místa Tetu Irmu tří mladých autorek, také Zkrat(ky)
Daniela Řezníčka z Třeboně sem jistě patří. O pražské
skupině okolo Petra Vaňka není třeba se podrobně
šířit, jejich zájem ukazovat filmy divákům mimo soutěžní terén je notoricky známý. A na filmu Kamarádi je
to na první pohled poznat.
A právě v oné skupině občas zazáří počiny zcela
mimořádné. Letos to byl film Kluci Terezy Brázdové,
intimní dvojportrét bratrů Daniela a Jiřího, synů básní-
24
donašeč 3 2012.indd 24
23.10.2012 15:37:25
Nicméně nedávno jsem se bavil s přítelkyní z Brna o
jednom z těch autorů, jehož výsledky také často přesahují rámec tradičně pojímaného amatérského filmování.
A trochu jsem se podivoval nad tím, že nemá ambice
poměřovat své filmy a jejich kvalitu na jiné úrovni. „Když
ony se ty ceny mezi amatéry sbírají snadněji“, zněla
odpověď.
Rudolf Adler
Porota při rozborovém semináři
ka a grafika Bohuslava Reynka a jistě i reportáž Každé jedenácté Miroslava Trudiče z domova pro sirotky
z éry Pol Potova režimu v Kambodži. Oba tyto tituly jsou
nejen filmařsky, řemeslně dokonalé, jsou navíc významnými kulturními činy a ve svém žánru zdaleka přesahují
prostor tradičního amatérského filmu. A právě tady se
nůžky mezi nimi a těmi ostatními rozevírají stále více.
Jenomže autoři těchto filmů(a nejen oni), přistupují k filmování úplně jinak než většina ostatních v tomto
prostředí. Pracují tvrdě sami na sobě. Do filmu investují
mnoho energie, prostředků a invence. Nespokojí se s
chybami. Prostě tvrdě pracují. A výsledky se dostavují. Potěšitelné je, že se jejich řady rozšiřují. Z poslední
doby vzpomínám na film Andělé na kolejích autorského kolektivu okolo Ondřeje Hejny, samozřejmě na film
Nepřítelem osudu Ondřeje Krejcara. Někteří z nich přirozeně cítí, že jim začíná být v prostředí amatérského
soutěžení již těsno, a uvolňují s ním vazby, jiní ještě
váhají. Obdivuji Hugo Habrmana. Před časem otevřeným dopisem poděkoval za vše, co mu amatérský film
dal, a chlapsky oznámil, že jeho kritéria jsou již jiná a
jeho místo jinde.
Ovšem jednou jsem napsal, že amatérem je ten, kdo
se za takového prohlásí. Na tom není třeba nic měnit.
Irma Horáková a Lucie Moravčíková,
účastnice soutěže z Valašského Meziříčí
Všichni ti báječní
mladí muži
a příjemné slečny…
Na letošní krajské soutěži v Hradci Králové jsme viděli mnoho
mladých i velmi mladých nových lidí. Fandím jim. Nesmíme na ně
koukat jako na nekalou konkurenci, ale jako na naše následovníky
a pokračovatele. Myslím, že jim osobně hodně dlužím. Rád bych
totiž vrátil to, co do mě investovali bývalí kolegové, kteří už vesměs
nejsou mezi námi. Například pan Ing. Jindřich Rath. Když jsem
kupoval svoji první kameru, velmi ochotně šel se mnou a pomohl
mi s výběrem. Na to se nezapomíná!
No, pomohl s výběrem… Ve foto-kinu na dnešním Masarykově náměstí (kdysi snad Hitlera, později Stalina nebo kýho čerta)
dostali dva kusy ruské kamery na 8mm film; žádný další výběr
nebyl. Ale pan inženýr mi pomohl po náležitém oťukání přístrojů
vybrat ten, který z nich si mám odnést domů. Tuhle kameru mám
kdesi v gauči schovanou dodnes…
Rád jsem chodil i do filmového klubu. Ještě na Střeláku v „myší
díře“, později na Pospíšilce nedaleko autobusové zastávky a pak
konečně i v bývalých prostorách (v klubovně) Impulsu pod nadjezdem. Moji starší kolegové mě vždy vřele přivítali, pomohli i poradili.
Samozřejmě se mi kdysi jejich rady zdály zbytečně dlouhé a rozvláčné, ale dnes už to vidím z trochu jiného úhlu pohledu.
Pokud mladá generace bude mít o naše rady a zkušenosti
zájem, pomáhejme jí. Oni si sice myslí, že už dávno snědli všechnu
moudrost světa a osvojili si všechny filmařské dovednosti, ale my
víme, že to jsou zatím nezkušená „telátka“, která se teprve hledají.
Pokud si jako další činnost i zábavu vybrali právě film a video, je
to dobře. Všichni asi u tohoto náročného koníčku nezůstanou, ale
těm, kteří vydrží, držím palce. A vím, že je dobré je opečovávat a
být k nim milý a vlídný. Často se sice na nás dívají jako na dinosaury z dávných dob, kteří jen nějakým nepochopitelným omylem evoluce dosud nevyhynuli, ale budiž. Také jsem se tak kdysi na „staré
pány po čtyřicítce“ díval. Přesto rád na ně dodnes vzpomínám. Na
pana Zlatníka, Polívku, Gembala…
A ještě jednou věcí mě kdysi pan inženýr Rath velmi udivil. Jednou v prehistorických dobách na Hrubé Skále velmi pohotově složil
do místního zpravodaje báseň v hodně složitém starobylém rýmu.
Do té doby jsem vůbec netušil, že i v ryze technickém člověku dřímá skvělý básník. Někteří lidé nejsou jen tím, čím se zdají na první
pohled být! Galerie mladých mužů a příjemných slečen se opět
rozrostla. Aspoň trochu naděje a dobrých zpráv do budoucnosti…
Milan Lajdar , Hradec Králové
25
donašeč 3 2012.indd 25
23.10.2012 15:37:25
SOUTĚŽE /
bylo...
26
donašeč 3 2012.indd 26
23.10.2012 15:37:27
27
donašeč 3 2012.indd 27
23.10.2012 15:37:28
SOUTĚŽE /
bylo...
Videosalon 2012
nejen
matematicky
Bouřka zuří, liják mlátí do oken. Někde došlo k poruše vedení,
elektrárna vypnula proud.
Nastala doba temna...
Jako každý rok mi s rozkvétající přírodou přinesl květen i rozpačitou žeň krajských kol Českého videosalonu 2012. Přesto, že
beru v potaz rapidně postupující chátrání své paměti, nemohl jsem
se zbavit pocitu, že letošní úroveň je oproti loňsku opět slabší.
V definitivním souhrnu se posléze objevila řada zajímavých prací,
ale zároveň jsem si uvědomil příčinu své nespokojenosti. Pokusím
se tento pocit vystihnout podrobněji – a kupodivu vyjdu z principů
statistiky.
2. Ligová tabulka
1. Červencové rozjímání
Letní dusno, dva větroně krouží pod černými mraky, ticho před
bouří. Šedivý stařík se dívá z okna na tisíckrát pozorovaný horizont
Kotle a Žalého. Tentokrát nevzpomíná na dětství, ale vybavuje si
dávná osmdesátá léta minulého století...
Mládí....
Tehdejší Mladou kameru považuji v jejích vrcholných dílech
za nejbližší naplnění mých představ o úloze a tváři amatérského
filmu. Dovolte mi delší citát z dobového dokumentu: Přibývají filmy
o myšlení a cítění mladých lidí... Poetická témata či abstraktní úvahy vyžadují hledání nové formy, náročnější filmovou řeč, složitější metafory a symboliku... Rozsahu obsahů je ekvivalentní i šíře
výrazových prostředků, především pak jejich filmovost: výtvarná
kvalita obrazu, časté použití symbolu, metafora v kompozici i střihové skladbě, fantazie snů, pocitů a představ, poetické sdělení,
vícevrstevnost a mnohoznačnost významů...Amatérský film se má
svou bohatou formou a subjektivizmem autorů výrazně lišit od profesionálů, kteří tyto možnosti nemají...A tak dále.
V dálce zahřmělo, od západu se valí „bubáci“. Stromy se rozkymácely. Jako každé odpoledne teď přijde pravidelná bouřka a
liják.
Přišla sametová revoluce. Přišla technická revoluce. Změnily
se generace, lidé i filmové technologie. Od snímací techniky až po
zpracování zvuku se možnosti autorů neobyčejně rozrostly. A tím
ovšem i možnosti řemeslného i tvůrčího zpracování. Na soutěžích
posledních let se to výrazně projevuje. Kdo by si představil, že kdysi se promítal zvuk odděleně od obrazu a autoři se snažili dohánět synchron přibržďováním magnetofonu? Ale současně se bortí
i mé představy: amatérské filmy se neubírají svou vlastní cestou
- cestou tvůrčího experimentu – ale snaží se napodobit, dostihnout
(a občas i předstihují) filmy profesionální.
Začnu vysvětlením současného systému oceňování filmů pro
Český videosalon, který možná někteří autoři neznají: několik dnů
před soutěží se porota sejde, aby z DVD záznamů postupujících
krajských filmů (letos 101 o délce cca 1000 minut) vybrala ty, které postoupí do závěrečného finále. Základem je tabulka, ve které
porotci ohodnotili každý film 1 – 10 body. Několikahodinové zasedání se pak vyvine k vášnivým debatám, každoročně vrcholícím
až osobními invektivami a urážkami, a po drobných úpravách
bodování a s respektováním poskytnuté promítací doby dojde
i k závěrečnému výběru postupujících filmů. Definitivní rozdělení
cen se pak ještě koriguje přímo na soutěži s přihlédnutím k výslednému dojmu z kvalitní projekce v kině. Ze zmíněné tabulky porotců
tedy budu vycházet i k dalším úvahám.
Jednoznačně zvítězil – a navíc i prestižní Cenu starosty získal
skvělý film Terezy Brázdové KLUCI, rozhodně nadprůměrný i v celé
profesionální produkci TV dokumentů. (Škoda, že se už neuděluje
Hlavní cena soutěže!) Z citlivě nasnímaných fotek, ilustrací, dokumentů z Petrkova dříve i nyní a především ze vzpomínek obou
bratří na mrtvého otce se noří nejen vynikající portrét tří Rejnků, ale
nadto i příkladná, záviděníhodná pohoda starobylého, vyrovnaného a moudrého života. Dnes už asi - bohužel – nedosažitelná.
Film dosáhl 48 bodů z 50 možných! Se značným odstupem se
42 body jej následují další dva dokumenty: DENÍK OTY WOLFA
A OSUDY JEHO RODINY (mladí a nadějní autoři L. Štipl a J. Dubský) je podobně jako světoznámý Deník Anny Frankové inspirován
skutečnými zápisy židovského chlapce, který se s celou rodinou
skoro dva roky skrýval u obětavých a statečných sousedů, později
pak už jen v lese. Na rozdíl od Frankových Wolfovi přežili. Až právě
na „Otouška“, kterého Vlasovci dopadli a předali SS manům. Aniž
kohokoliv z rodiny či obětavých ochránců prozradil, byl 24. 4. 1945
umučen. Autorům filmu se podařilo shromáždit množství materiálů
a informací, které se střídavým úspěchem zpracovali záznamem,
rekonstrukcí či podobenstvím.
Stejným počtem bodů, ale „jen“ pomyslnou stříbrnou medailí byl oceněn film známé a úspěšné portrétistky lidských osudů
A. Krejčové 300 STRAN ŽIVOTA A SMRTI. I tady se jedná o deník,
tentokrát autorčina dědečka z 1. světové války. V porotě jsem byl
(na rozdíl od mých kolegů – úspěšných dokumentaristů) jen jako
laik, a asi proto se mi film líbil víc než „Wolfovi“. Ocenil jsem nejen
výbornou práci s obrazem a zvukem, ale i celou dramaturgickou
skladbu. Je skoro o polovinu kratší než film předchozí, ale je promyšleně vybudován: od zdánlivě popisného „výletu do hor“ postu-
28
donašeč 3 2012.indd 28
23.10.2012 15:37:28
Porota CSAF - Michael Carrington, Roman Vávra, Simona Oktábcová, František Nejedlý a Josef Valušiak
puje až k emotivnímu, subjektivnímu pohledu na válku. Od krutých
zážitků boje přes útrapy prostředí a stesku po dětech až ke katarzi
víry a smíření. Od dokumentace k introspekci...
A do třetice se na úroveň 42 bodů vyšplhala i reportáž z Kambodži M. Trudiče KAŽDÉ JEDENÁCTÉ. Nejsem latinář, ale napadlo
mne klasické Caesarovo hlášení do Říma: „veni, vidi, vici“ - přišel
jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. (Ostatně myslím, že tato slůvka by
obecně mohla být snad nejstručnějším popisem filmové reportáže,
kdyby místo „vici“ existoval latinský pojem „nafilmoval jsem“.) Pro
pana Trudiče se ale i ono „vici“ často hodí, vítězných ocenění svých
filmů má doma už slušnou sbírku. Pro mne je úspěch této reportáže dán především jakýmsi emocionálním šokem: na jedné straně
atraktivita, krása a snad i relativní dokonalost, s jakou děti předvádějí tradiční historické tance, na druhé straně jakási studená, až
nedětská strohost, disciplína, vnitřní smutek jejich všedního života.
Síla filmu vězí v pointě komentáře: „Každé jedenácté kambodžské
dítě je sirotkem“.
Na rovných 40 bodů dosáhli také tři autoři. Z nich skončil nejlépe B. Kheil se svými historickými dokumenty TROCHU O VEJCÍCH, MOSTĚ, SOCHÁCH A ROKENROLU a DÍLO JMÉNEM
PANSOFIA. Jako vždy dominoval svým osobním „kameropisem“
fotek, kreseb, unikátního využití animace, triků a vtipu, který sám
trefně nazývá „fotografická skrumáž“. (Viz skvělé závěrečné roztančení barokních soch!) První jmenovaný film přináší několik známých i zapomenutých faktů z historie Karlova mostu, druhý, méně
atraktivní, ale daleko závažnější, nám vtipnou, nepomníkovou
zkratkou připomíná dodnes aktuální (a stále potřebnější) filozofii i
angažovanost „největšího z Čechů“ J. A. Komenského. Společná
„bronzová medaile“ za oba filmy je ve správných rukou.
Dlouholetý sběratel cen P. Baran předvedl dokument MOJE
HORA. Je to krásný dvojportrét: až mystizujícího obrazu Lysé hory
– a jejího věrného pravidelného návštěvníka a filmaře pan Cihly.
Bohužel se film po soustředěné první polovině trochu rozpadá,
přesunuje do města, objevuje se další filmař, geologický titulek
– a emoce se proměňuje v informaci. Autor byl tentokrát oceněn
„jen“ čestným uznáním. Naopak dosud neznámému M. Konečnému zřejmě prospělo absolvování hradecké Školy audiovizuální
tvorby ke stejné poctě – čestnému uznání za film MOHELANKA.
Je složen převážně z krátkých osobních výpovědí hráčů mohelnické dechovky o jejich radostech a starostech v kapele i v rodině. /Do třetice bylo čestné uznání kategorie dokumentů uděleno
i manželům Boudovým, kteří se již po dlouhá léta občas objevují
se svými laskavými filmy o zahrádkách a květinách, pečlivě provedenými zejména po kameramanské stránce. Tentokrát natočili
zajímavý film o putování balvanů ze Skandinávie až do Lužice JE
KÁMEN A PÝR ZDE OD VĚKŮ. Oproti těm výše jmenovaným byl
bodově hodnocen podstatně méně, ale jeho kvalitu pociťuji v jakési alegorii, úvaze o trvání a pomíjivosti v geografickém prostoru i
čase./
3. Dělící čára
V desítkové soustavě od sebe čísla 39 a 40 dělí jen jediný
bod. V naší tabulce však je dělící čára hlubokým příkopem kvality.
Shodou okolností (?) získaly 39 bodů další čtyři filmy – a všechny hrané. Jenomže zatímco vítězné dokumenty jsou s konkurencí minulých ročníků srovnatelné, hrané filmy citelně zaostávají.
Vítězem této kategorie se stal M. Mach s filmy TÝDEN V ŽIVOTĚ
ČLOVĚKA a DŮVOD K ÚSMĚVU – 2012. Jsou to krátké etudy
ze života invalidů. Ten první připomíná sedm úskalí pro vozíčkáře
(výborný představitel, slušné snímání), druhý je zajímavou dvouminutovou emotivní studií invalidy, který si zabil rodinu. Druhé místo
obsadil známý a řemeslně velice zkušený režisér P. Vaněk s filmem
KAMARÁDI. Skvělé dialogy, záběrování, vedení kamery a herců
– vše je na vysoce profesionální úrovni. Problém však vidím v celkové skladbě jednotlivý obrazů: 1.Expozice – několik vzájemně
nezávislých monologů o autech. 2.Zachraňování přejetého cyklisty (nejakčnější a nejkomičtější). 3. „Záchranci“ se kamarádí u
piva - „sedací“ monology z 1. části se jen proměnily v dialogy.
4. Epilog - „Záchranci“ se podle předpokladu sejdou s věncem u
29
donašeč 3 2012.indd 29
23.10.2012 15:37:29
SOUTĚŽE /
bylo...
Tereza Brázdová, autorka vítězného snímku KLUCI
hrobu „zachraňovaného“. Každá část, a tedy i celá skladba, je uvnitř statická, upovídaná, nevyvíjí se, negraduje, překvapením není
ani závěrečná pointa.
Na třetím místě kategorie hraných filmů skončil psychologický
film RUKA F. Vaculíka. Rozpačitá žena tu psychiatrovi odhaluje své
trauma z mládí: otec ji donutil rozejít se se svým chlapcem. Téma
mi připadá trochu staromódní ve stylu i žánru, pointa (oním milovaným je sám psychiatr) je předvídatelná, o to pomalejší se zdá být
i tempo vyprávění. Film je přijatelný především díky citlivé režii a
hercům.
Mezi 38 a 35 body se už jednotlivé žánry prolínají. Víme, že
mezi vítěznou sérií dokumentů se se svou reportáží prodral jedině
M. Trudič. Další úspěšnou reportáží je film V. Císaře DEMOLICE
(2.cena), zachycující likvidaci podniku Avie v Kutné Hoře, místo kterého má stát Tesco. Zaujaly mne smutné široké záběry ne
zcela vyklizených, jakoby náhle opuštěných, zmrtvělých prostor.
Zakonzervovaný čas... Je to snad i symbol současné ekonomiky:
místo výroby kšeft! „Bronzový“ film P. Berana 26. TROFEJNÍ PLES
MYSLIVCŮ V ROHOZCI vyniká jako vždy autorovou pohotovou
kamerou, dobře jsou nastříhány i kontaktní zvuky. Svižné a vtipné
je především zachycení atmosféry příprav. Zejména v reportážích
se letos „utrhla“ štědrá ruka porotců v udělování Čestných uznání (pokud dobře počítám celkem 13!). Po zásluze je obdržel třeba
A. Lukeš za skvělou reportáž ze závodů v KOSENÍ, P. Hejcman za
zvládnutí rozsáhlé akce KMOCHŮV KOLÍN a dále i J. Novák za
roztomilé děti v hasičském cvičení SOPTÍCI a J. Prossa za PODZIMNÍ DOTEKY (spíš klip než reportáž), kde opět můžeme obdivovat děti, tentokrát tančící různé tance na stále stejné disco.
Pokud se nemýlím, bylo to v r. 2008, kdy byl Videosalon „obohacen“ o kategorii Videoklipů. V Donašeči 3/2010 jsem pak napsal,
že ...by se zdálo, že tento supermoderní žánr...bude zejména mládeži osobně blízký. Ale mám pocit, že sladit ducha předváděné
hudby (snad tam nějaký je?) s duchem autora se mladým filmařům nějak nedaří. Můj pocit se po dvou letech nezměnil, a co hůř,
autoři se často potýkají i s něčím tak samozřejmým jako je rytmus!
V letošním roce se to projevilo tak, že do finále se probojovaly čtyři
filmy, ale žádný z nich porota neuznala za hodný 1. ceny. M. Machát
( PALÍRNA – 2.cena) by si ji možná zasloužil za stylovou čistotu,
vtipnou vazbu mezi obrazem a slovy „alkoholické“ písničky a pře-
devším za zmíněnou citlivou vazbu mezi hudbou, rytmem střihu
a vnitřním tempem obrazu. Bohatá studnice nápadů a technik I.
Goryunova vydala další poklad – trikový film POMSTA. Možná, že
vyjmutí jedné sloky v poslední třetině by film ještě vylepšilo, ale
pohádkově výtvarné pojetí, svižný rytmus animace i „herectví“ a
stále nové režijní nápady doprovázející píseň o královské manželské zradě a pomstě si rozhodně tu 3. cenu zasluhují. „Povinné“ ČU
dostal Š. Levitner za film THE BLEEDY BEETROOTS. Přiznávám,
že na Český videosalon je má angličtina nedostačující, a navíc ještě režisérův rukopis pro mne dost nečitelný. Po několika zhlédnutích
filmu jsem se zachytil jen nezřetelného pocitu: totální životní kolaps,
spějící jaksi do ztracena (nebo ke katarzi?). Vzhledem k jeho hudbě
bych ovšem tento film řadil spíš do kategorie experimentu, podobně
jako druhý film téhož autora VÝLET. Po delším přemýšlení jsem
si o něm poznamenal jen: „běs hudby a setkání dívky s klukem“.
Ostatní porotci ovšem byli chápavější či štědřejší: autorův rafinovaný tah s rozdělením obou filmů do dvou žánrů mu tak přinesl hned
dvě(!) čestná uznání. Jenže přesné rozlišení žánrů do vypsaných
šesti kategorií by nebylo vždycky snadné ani pro filmové teoretiky.
Jedním z nepopíratelných klasiků experimentu je brněnská
FS (filmová skupina) FOXYMON, která již asi dvě desítky let čas
od času předvádí s menšími či (většinou) většími úspěchy na
soutěžích amatérského filmu své experimentování s obsahem
i formou. Letos představili formálně vytříbený film 20 10. Hlavní
postavou je bezejmenná žena (dodaná v krabici!), zázračně přemísťovaná různými prostory a podivným příkazy manipulovaná
k záchraně a péči o různé mužské oběti a posléze opět končící
v anonymitě a zapomnění ve skladu (scénář a režie M. Láník).
Skvělá černobílá kamera s přesnou kompozicí, rozmístěním detailů a občas s nenápadným zpětným chodem (M. Pandula) podporuje fantaskno příběhu podložené souhrou ruchů (P. Čech) a
sugestivně monotonní hudby (J. Pejchal). Film se umístil na 2. místě
(1. cena bohužel nebyla udělena), stejně jako SÓLO PRO ISLAND
A. Krejčové. V tomto snímku však nejde o nějaký podivný příběh, ale
vyloženě o filmovou meditaci. Základem jsou variace na motivy knihy
V. Vokolka „Očarované kameny“ . Hlavní téma: „voda – kámen – slovo“. O vyvěrání bytí, o zrození bytí z kamene, o balvanu lidského
osudu. O zrození člověka, poznání a slova... Citlivě funguje souhra
obrazu a hudby (decentní klarinet), naopak ruší trochu patetický
přednes komentáře. A ještě do třetice: k obdivuhodné pestrosti
tří medailových filmů této kategorie přibyl i film M. a I. Kratochvílových. Z archivu snů z 5. 8. 1980 předkládají ZÁZNAM SNU č.
737. Formálně je postaven na principu pixilace a „bártovsky“
se věnuje hrátkám s věcmi z půdy: pronásledování bot, agresivní
sáňky, busta krásné ženy, osvobození baterky a s úderem hodin
probuzení. Čtyřminutový snímek má styl a krásnou hravost
surrealismu (3. místo). Čestné uznání si zaslouženě odváží P.
Baran za pohybově a estetický vytříbený TANEC OHNĚ - prolínání
plamenů ohně a pohybů tanečnice. Asociace jsou pravděpodobně
ponechány na osobnosti a náladě diváka. Možná asociace krematoria? Možná Metamorphoses ve stylu Ovidia? Možná také cesta
ze smrti ke světlu...?
Videosalon byl letos již podruhé a doufám, že nikoliv definitivně, postižen absencí výsostného tvůrce kreslených filmů pana
Nykla. Chyběla i další známá jména z minulých ročníků, a tak
zcela oprávněně v této kategorii nenalezla porota film hodný „zlaté
medaile“. Na druhém místě skončil film TÉMĚŘ TI SAMÍ. D. Led-
30
donašeč 3 2012.indd 30
23.10.2012 15:37:29
vinka si tu zvolil nemalé téma – vesmír, ale z hlediska dramaturgie
mi film připadá velice neuspořádaný, změť současných informací
je zobrazena koláží figur, stylů, dialogů, písní. Ocenění si však rozhodně zaslouží skvělé výtvarné pojetí a animace. U mladého autora mne však překvapila zřejmá skepse: na klasickou filozofickou
otázku „odkud – kam?“ odpovídá: „na hřbitov předchozích osudů“.
Daleko víc se mi líbil 3. cenou oceněný film K. Tauchmanové A CO
KDYŽ JE VŠECHNO JINAK? S roztomilou naivitou dětské kresby
vykresluje putování světem ptáčků, maminek a dětí. Ale za mnoha
zákruty a křižovatkami docházíme k běžícímu pásu, kde automat
prostřednictvím maminek a tatínků balí novorozeňátka do krabic
a expeduje. Roztomilou pointu vytváří závěrečný titulek. Film je
věnován projektu „Média pro rozvojové cíle tisíciletí“ !!! Geniální
satira. Ostatně pověstná hradecká péče o filmaře všech kategorií
tvůrčích i věkových je vidět na počtu i kvalitě postoupivších filmů.
Nepochybuji však, že mnozí by ještě lépe a početněji uspěli v soutěži Zlaté slunce.
Tam už však nemůže soutěžit zkušený a častý účastník Videosalonu, stále se zlepšující B. Novák. Mezi nejlepší minutové snímky
posledních dvou ročníků řadím jeho HŘEBÍK A KLADIVO a letošní
AIRBAG – stručný návod, jak se jednoduše vypořádat s krobiánem
řidičem. V soutěžní kategorii animace opět potvrdil svůj status neúnavného experimentátora. Po loňských plechovkách letos oživil
KNIHY (rovněž 3. cena). Film má tři samostatné kapitoly, nejvydařenější je ta první - groteska o zběsilé honičce knih a la Chaplin
versus Scotland Yard. Kromě zajímavého projektu je tu však málo
nápadů a gagů, tempo je pomalé a monotónní. Dílko trvá 6 minut a
zkrácení na polovinu by mu nepochybně prospělo.
V celkovém pohledu na letošní výslednou tabulku je zajímavé
rozvrstvení žánrových kategorií: 40, 42 a vítězných 48 bodů získaly
filmy dokumentární (a výjimečná, i když trochu přeceněná, reportáž
M. Trudiče). 39 body byly shodně oceněny filmy hrané, a mezi 31
– 38 bodů se přidaly postupující filmy všech dalších čtyř kategorií.
Filmy mezi 18 – 30 body už neměly šanci. Bodově i medailově byly
nejúspěšnější dokumenty (do finále jich postoupilo 18), pak filmy
hrané (11) a reportáže (10). Tyto tři klasické kategorie také obsadily
skoro 80%(!) titulů soutěžících v letošním Videosalonu. A naopak
ve zbývajících třech kategoriích nebyla udělena žádná první cena.
Jako by šlo o návrat ke starým osvědčeným pořádkům?
4. Epilog
Že prý „... poetická témata či abstraktní úvahy vyžadují hledání
nové formy, náročnější filmovou řeč, složitější metafory a symboliku... Amatérský film se má svou bohatou formou a subjektivizmem
autorů výrazně lišit od profesionálů....“ citoval jsem v úvodu svůj
esej z ročenky Mladé kamery 1984. Ale kvalita letošních vítězných dokumentů a reportáží tkví především v tom, jak se blíží ke
kvalitě profíků, někdy jde i nad ni. Asi jsem se tenkrát moc zasnil.
Nebo se mýlil a mýlím. Některé z tehdy oceňovaných experimentátorů najdeme dnes jako více či méně významné spolupracovníky
v titulcích profesionálních filmů. Většina se jich beze stop ztratila ve
zvratech tragigroteskní reality. Vypadá to, že v současné době je
snahou většiny amatérských autorů (a asi i jejich poradců a porotců), aby se jejich filmy profíkům podobaly. Nejen snahou o řemeslnou a technickou kvalitu, ale především snahou pochopitelně, a
proto povrchně konstatovat fakta, ukázat realitu (či „realitu“), diváka
zaujmout, ale nenutit ho k aktivitě, ke spoluúčasti. V lepším případě
z něj vymáčknout nějaký sentiment nebo zábavu, ale jen ho proboha nenutit k zamyšlení či dokonce k emotivnímu sebeuvědomění.
Kdo chce opravdový mocný prožitek, ať jde na fotbal!
(Venku je už zase pochmurno!)
Letošní ročník mi připadal slabší než ten loňský (kruci, nepíši
to každý rok?), i když především oceněné dokumenty nebyly špatné. I ten kýžený subjektivní akord občas zazněl. Ovšem chtít, aby
se jako celek „amatérský film svou bohatou formou a subjektivizmem autorů výrazně lišil od profesionálů“, je asi skutečně bláznovstvím...
Ale co naplat, stejně mám nejraději teprve nedávno „vybudovanou“ kategorii experimentů. Kratochvílovi a Krejčová letos dokázali, co jde udělat s animací nebo s reportáží. Svými experimenty
nás již dlouho oslovuje známý dokumentarista P. Baran. Vlastních
absurdních fantazií se už dlouhá léta drží skupina Foxymon. Miluji
duchovní meditace J. Horáka, hrátky B. Kheila, absurdity V. Franče.
V bohaté historii amatérského filmu, kdy experiment nejen neměl
svou kategorii, ale dokonce byl na indexu, nacházíme i jména současných profesionálů: Dražan, Čihák, Janek, Kačer, již zesnulý
Hvižď … a promiňte všichni, na které si už nemohu vzpomenout!
Za oknem, na jedné ze zmrzlých jabloní, se červená pár jablíček. Těším se na ně, i když ostatním budou určitě připadat kyselá.
Díky Bohu aspoň za tu krásu a radost!
Ostatně – třeba se ještě dočkám i úrody příštího roku...
prof. Josef Valušiak, Jilemnice
Reflexe z celostátní soutěže
amatérských filmů
Český videosalon v Ústí nad Orlicí 2012
K amatérským filmům jsem se dostal poprvé minulý rok
v Kroměříži při soutěži filmů o umění ARS film, filmů animovaných,
experimentálních apod.
Kolega a dobrý kamarád Milan Šebesta, se kterým jsem měl
tu čest spolupracovat za mého působení v roli pedagoga na filmové škole ve Zlíně (škoda, že jí je konec), mi vždycky vyprávěl
s nadšením o těchto amatérských soutěžích a jak rád na ně jezdí.
Troufám si říci, že jsme sdíleli podobnou radost z filmů nejenom
animovaných, také z práce se studenty.
Když jsem začal pracovat na filmové škole ve Zlíně, jezdili jsme
s panem Šebestou dost často na různé filmové, ale i jiné festivaly
– např. na Jičín město pohádky. Zde jsme pro účastníky pořádali
animační workshopy. V Jičíně jsme z filmů vzniklých na workshopu udělali mini soutěž a na závěr tří společných dnů se promítly
všechny natočené snímky. Byly animované, tak projekce netrvaly
dlouho. S malou porotou jsme vybrali nejlepší snímky nebo filmečky. Tato činnost mě velice nadchla, protože si zájemci, kteří neměli
žádné zkušeností s animací mohli natočit krátkou etudu maximálně během pár hodin a hned vidět výsledek. Snažili jsme se, aby
vymysleli jakýkoli nápad a námět, a my jsme jim pomohli vymys-
31
donašeč 3 2012.indd 31
23.10.2012 15:37:30
SOUTĚŽE /
bylo...
let, jak nápad zrealizovat v daných podmínkách. Asi jsem trošku
odbočil, ale tyto malé zkoušky nebo experimenty, které v sobě
měly někdy i zakomponovaný mini příběh, by se daly brát také jako
amatérské filmy.
No, vrátím se k soutěži v Kroměříži. Byl jsem tam pozván jako
porotce, zhlédli jsme spoustu zajímavých prací. Bylo tam mnoho
dokumentů o umění a umělcích, ale také docela rozmanité experimenty, animované filmy, videoklipy atd. Co mě asi zaujalo jako
první, bylo to, jak se zde divák dozví o tolika věcech - od širších
kulturních námětů až po osobitější portréty neznámých umělců.
Zážitek z filmů a atmosféry celé akce mě velice potěšil, poznal
jsem samé dobré lidi.
Když mě pořadatelé oslovili, abych se zúčastnil celostátní soutěže, byl jsem nadšen a těšil jsem se na to. Bylo mi oznámeno, že
se nejdřív dělá předvýběr, z kolekce porota vybere nejlepší díla pro
projekci filmů na plátně v Ústí. To mně přišlo jako dobrý nápad, že
se může člověk aspoň seznámit s každou prací předem. No... to
bylo než začaly přicházet DVD poštou. Nejdřív přišla první zásilka,
tak jsem si říkal super, na to se někdy v klidu podívám. Taky že jo,
jeden večer jsem si to pustil, některé snímky mě potěšily, některé
byly slabší, ale zase jsem získal pocit, jak důležité tyto filmy jsou.
Jednak že se já dozvím mnoho informací o českém národu, a jednak také proto, že někdo natáčí audiovizuálním způsobem o lidech,
místech a událostech. To je, myslím, důležitá dokumentace naší
historie. Potom začaly chodit další DVD. Jeden balík za druhým,
vždy po nějakém čase, a jenom se mi tam kupily a já na to jenom
koukal, „že to nějak dám“, ale termín se blížil a já stále jsem zatím
viděl jenom tu první kolekci. Přišel filmový maratón a musel jsem
zhlédnout všechny zbylé filmy z ostatních soutěží během nějakých
tří dnů. Bylo to náročné a bylo toho hodně. Na druhou stranu byly
někdy filmy zábavné, i když to třeba nebylo původním záměrem
autora. Byly naučné, informativní, někdy emoční, někdy jsem si
říkal, proč se na to musím vůbec dívat (to bylo jen v několika případech), ale celkově mě to naplnilo nadějí a pozitivním pocitem.
Potom jsme se v Praze setkali s ostatními porotci a finalizovali
předvýběr. To bylo dobré, diskutovat o filmech, seznámit se s názory kolegů atd. A i když jsem věděl termín téměř rok dopředu, vlastní
práci někdy člověk dopředu neodhadne, a byl to pres, abych vše
stihnul.
Přišel čas na soutěž v Ústí a frčeli jsme z Prahy. Svítilo slunko,
bylo krásně. Ústí bylo pěkné, ale my jsme museli hned na první
projekci, sotva jsme si odložili věci.
No nic, od toho jsme tam byli, tak jsme viděli ten užší výběr na
plátně a mezi diváky a mohli jsme si užít filmy, jak se patří. Musím
říct, že to též byl maratón. Zhlédnout filmy, potom hned diskuze,
bylo to docela vysilující, ale zase bylo dobré diskutovat o filmech
s jejich autory. Rád jsem zase potkal nové dobré lidi, ale jak jsem
už naznačil, byla to taková smršť, že člověk neměl dostatek času
se v klidu s lidmi setkat a povídat si s nimi o filmech.
O filmech samotných: byly různorodé jak ve zpracování, tak
v tématech. Byly tam dobré nápady, některé technicky propracované, jiné nabité silnou atmosférou. Zase tu nejvíc převládly
dokumenty, a vím, že to Emil Pražan vždycky říká, že by rád viděl
víc animovaných filmů, a já také. Nejenom to, ale byly také experimenty a hrané věci. Sám si říkám, kdy jindy si může člověk tak
volně vymyslet a vytvořit nějakou věc, natočit film bez zábran
s neomezenou imaginací? Je to jen tehdy, když to dělá pro
Michael Carrington
vlastní (a divákovu) radost. Když se na tyto takzvané amatérské
filmy (někdy mám problém rozlišovat, co to je amatérský film, ale
určitě někde existuje nějaké oficiální lejstro), tak si říkám, že bych
rád viděl, jak se lidé ve své filmové práci dál vyvíjejí a případně
to s nimi probrat. Vím, že je po projekci diskuze, ale napadlo mě,
proč by nemohly být nějaké workshopy, kde se proberou konkrétnější problémy v užší skupině lidí, anebo se lidé něco naučí
při práci a tvoření konkrétního díla. Vždyť mladí lidé v Ústí mají své
realizační workshopy, tak proč by nemohlo být něco podobného
pro dospělé? Já se sám neustále snažím učit a myslím, že by se
mohli lidé podrobněji zabývat některými aspekty filmové tvorby.
Jsou další věci, které bych rád probral, ale myslím, že jsem
toho namlel dost, tak bych jenom ještě rozvedl některé své pocity
spojené se závěrem soutěže. Jako porotci jsme si sedli na finální
ohodnocení děl, což bylo někdy těžší kvůli našim rozdílným názorům, ale tím to bylo férovější, a nakonec jsme se jakž takž dohodli.
Zase jsem tady ale narazil na nedostatek času, protože jsem někdy
měl pocit, že je to uspěchané. Jsem totiž typ člověka, který si rád
takové věci nechá pořádně uležet a třeba se k nim i vrací.
Potom bylo rozdáváni cen, což je takové radostné, ale musel
jsem v průběhu večera odjet. Jak jsem čekal na vlak, tak jsem byl
velmi pozitivně naladěn vzpomínkami na celou soutěž a hlavně
lidmi, se který jsem se potkal znovu po Kroměříži. Byl to pro mě
krásný zážitek, zkrátka na závěr takové pohlazení na duši.
Michael Carrintgon
300 stran života a smrti
Alenu Krejčovou již několik let potkávám na různých amatérských přehlídkách a soutěžích a obdivuji, s jakou pravidelností a
zápalem přichází s novými filmy, novými tématy, novými pohledy
na svět. Vždy k jejím snímkům patří kultivovaná kamera, dobrá
práce se zvukem (má také k ruce velmi obratné spolupracovníky jako například hudebního skladatele Jana Beneše), a pokud si
vzpomínám, nablízku je jí vždy tichý partner a patrně velká opora,
manžel Zdeněk Krejčí.
Na celostátní finále soutěže amatérského filmu do Ústí nad
32
donašeč 3 2012.indd 32
23.10.2012 15:37:30
Orlicí tentokrát Alena Krejčová přijela se snímkem „300 stran života a smrti“, vítězem dokumentární sekce krajské soutěže z Ústí
nad Labem.
Film začíná krásnými záběry Dolomit podbarvenými až staromilskou kompozicí a nebýt poněkud záhadného názvu, očekávali
bychom cestovatelský či přírodně laděný film.
Že půjde o ryze osobní příběh, však vzápětí napoví komentář. Autorka se střihem dostává k pozůstalosti po své mamince,
potažmo k rodinným archiváliím, a hlavně k deníku svého dědečka. Poznámky se týkají období první světové války a byly psány
v místech, kudy právě s kamerou putuje autorka – v oblasti jižních
Tyrol. Velmi efektní vstup do příběhu i celkem rozmáchlá, lehce
sentimentální historizující hudba má najednou své opodstatnění. Obrazová složka však tentokrát bohužel nemá sílu autorčina
zřejmého záměru. Vidíme ji zadýchanou v několikrát se opakujícím podobném záběru, který má spíše informativní než emotivní
a metaforický charakter. Navíc je prolínán s jejím předstíraným
nálezem deníku kdesi u stolu v jakési zahradě, což alespoň na
mě působí poněkud škrobeně. Myslím, že zde byla podceněna síla
detailu jako metafory a možností „vstupu“ do autorčiny mysli. Kdyby zajímavé rodinné relikvie a fotografie snímala v blízkých záběrech, nestačil bych asi přemýšlet o hranosti a nutné rekonstrukci
celé scény a snáze se ponořil do zajímavého vyprávění. Zdá se
mi, že i komentář by snesl více civilnosti. V tomto případě bych
uvítal přímo autorčin hlas, ale je mi jasné, že v zájmu co nejlepšího
výsledku se režisérka pravděpodobně neodvážila k tak osobnímu
tvůrčímu přístupu. Ovšem vzápětí se noříme do stránek deníku,
slyšíme „dědečkův“ hlas za mlada, putujeme po jeho stopách a
jsme lapeni. Kombinace jízdy vlakem s fotografiemi a nad tím
citace z deníku je velmi působivá a vyznívá autenticky. Snad jen
některé zbytečné prolínačky napovídají, že obratná kameramanka
by mohla už během natáčení více myslet na střihovou skladbu a
vyvarovat se pak švů v podobě takovéto interpunkce. Prospělo by
to filmové řeči a určitě i větší plynulosti střiženého obrazu.
Co se technické stránky snímku týče, trochu mi celkově vadí
přemíra zmiňovaných prolínaček, mrtvolky obraz opravdu zmrtví.
Rušivě může působit i automatická clona. Je s ní nutno nakládat
velmi citlivě, raději obraz záběrovat s fixovanou clonou a „přecloňovat“ střihem.
Roman Vávra
Prolínání autorčiny reflexe s deníkovým záznamem dělící od
sebe téměř jedno století však vytváří zajímavý kontrast a zároveň
nám zpřítomňuje období, které sahá za paměť jednoho života.
K pocitové identifikaci diváka dochází i díky tomu, že režisérka dědečka stačila poznat osobně, má na něj živé vzpomínky,
a my tak skrze její zkušenost cítíme dotyk dějin. Dosahuje toho
velmi jednoduchými, ale o to působivějšími prostředky. Proto se
její snaha umocňovat peklo bojů v horách třesoucí se kamerou a
kolorováním obrazu v tomto kontextu jeví jako zbytečně popisná.
Méně je mnohdy více. Autenticita deníku je tak odzbrojující, že jasný obrazový kontrapunkt lhostejné a bolest zahlazující přírody by
byl dle mého působivější. Koneckonců i těchto prostředků autorka
využívá a v oněch chvílích je nejsilnější. Například výborná je ilustrace nehostinnosti a zimy natočená pravděpodobně v Čechách,
kdy záběry mají kromě obrazové doslovnosti i metaforický charakter a díky protisvětlu i silný estetický účin.
Naopak velmi zbytečné jsou některé komentáře, například
když přes záběr kanonu zní: „Tento svědek historie donekonečna rentgenuje svoje okolí“. Hlas sděluje viděné a navíc bychom
se mohli dohadovat, zda dělo může své okolí rentgenovat... Naopak slova z deníku týkající se lafety působí s obrazem děla silně.
Cítíme jak plynoucí čas, tak ono zpřítomnění, a není v tom žádná
zbytečná křeč.
Emotivně působí připomínka z deníku o stesku po dcerách,
ilustrovaná sépiově zbarveným obrazem současných dívek. (Drobnou výtku bych měl snad jen k tomu, že je to tak výrazný stylotvorný prvek, že by se měl ve filmu několikrát zopakovat.) Fotografie
autentických dětí asi v pozůstalosti nebyla. Ta by s připomínkou, že
jedna z dívek je autorčina maminka, díky které se deník zachoval,
ještě dojem celého vyprávění umocnila. Vázala by se navíc k úvodu filmu, čímž by předznamenala i jeho závěr.
Působivě nakonec vyznívají nad horami vlající národní vlajky
bojujících stran, mezi nimiž se třepotá prapor Evropské unie dávající naději, že na evropském kontinentě k hrůzám, o kterých psal
dědeček Aleny Krejčové, snad už nikdy nedojde.
Mírně kritický tón upozorňující na drobné chyby, ale i nesporné
klady snímku, snad může být inspirací i poučením dalším autorům.
Dokumentárního filmu Aleny Krejčové si nicméně velmi cením a ne
náhodou sbírá ceny i na celostátní úrovni.
Roman Vávra, psáno pro VIDEOHOBBY
Směsice dojmů
z letošního Videosalonu
Paní Šlaisová mne požádala, abych napsal pár dojmů z letošního krajského i celostátního kola Českého videosalonu. Což o to,
dojmů bylo hodně, ale pořád se mi nechtělo je nějak písemně zpracovávat a odesílat, poněvadž mě ovládala nejistota, že je nevyjádřím přesně. Ale čas nakvapil, a tak je nutné konat. Tedy:
znovu se mi potvrdil můj osobní poznatek - nad touhou prezentovat
svůj film má stále více navrch touha vidět filmy těch ostatních. A že
bylo co vidět!
Už v samotném Hradci Králové je to přehlídka zcela srovnatelná s tou celostátní. Kvantitou i kvalitou. Filmů bylo hodně, ale
33
donašeč 3 2012.indd 33
23.10.2012 15:37:30
SOUTĚŽE /
bylo...
soutěž zdlouhavá nebyla, a to díky skvělé organizaci i mnoha zajímavým titulům. Nesluší se ode mě tady hodnotit jednotlivé filmy
kolegů, od toho je porota. Ale za všechny, které mě v Hradci nějak
obohatily, bych přece jenom jmenoval jeden – jsou to samozřejmě
„Kluci“ Terezy Brázdové. A protože jsem si ho vychutnal i v Ústí nad
Orlicí, chtěl bych mu věnovat závěrečný odstavec tohoto ohlédnutí.
V mých dojmech z hradecké přehlídky jednoznačně převažovala pozitiva. Ale musím zmínit i určité zklamání, či lépe řečeno
zklamávání. Přiznám se, že mne už nudí i trochu zlobí mnohé
filmy mladých autorů z odborných škol. Ale ne proto, že jsou mladí. Vadí mi ta úporná snaha kopírovat americké hororové či akční filmy nejen v obsahu (skoro v každém takovém někdo někoho
zastřelí, podřeže, oloupí nebo alespoň někdo spáchá sebevraždu
– někdy i tohle všechno dohromady), ale i ve formě (zběsilý střih,
nervní zvuky atd.). Jeden nebo dva takové filmy by člověk strávil,
ba možná i ocenil snahu být „světový“, ale v případě, že takových
filmů je přehršel, jeden jako druhý, ve výsledku je to nuda a snad i
směšnost. Je mi to líto, protože je evidentní, že tihle mladí ovládají
techniku lépe než mnozí z nás starších, mají chuť i energii, možná
i více času. Ale všechno tohle se proplýtvá v marné snaze přiblížit
se komerčním filmovým vzorům. Jak cenné by bylo hledání vlastní cesty, vlastního způsobu vyjádření, byť hledání méně technicky
dokonalé. V duchu se ptám, jakou úlohu v tom všem hrají pedagogičtí vedoucí těch mlaďochů, kteří jsou v titulcích často uvedeni?
Ale napsal jsem, že v Hradci pozitiva naprosto převažovala.
K těm výrazným patřily i pohovory s porotou. Díky otevřenému přístupu poroty, a snad i díky nám, filmařům v plénu, se podařilo často rozvinout velmi zajímavou, a myslím i oboustranně prospěšnou
diskusi. To nebylo nic formálního, to bylo opravdové popovídání si
lidí, kteří sice mají momentálně odlišný status (porotce-filmař), ale
zjevně jim jde o totéž, totiž o to, aby se kvalita amatérských filmů
zvyšovala.
V Ústí nad Orlicí jsem si znovu rád prožil řadu výborných filmů
z Hradce Králové. A samozřejmě přibyly i další dobré odjinud. I v Ústí
nad Orlicí se mi moc líbilo, a protože jsem tam ještě nezažil projekce
na Malé scéně, můžu se letos připojit k těm mnoha hlasům, které si
přenesení soutěže z divadla sem jen a jen pochvalují. Ten prostor
sbližuje i stmeluje, atmosféra pro takovouto soutěž je tam rozhodně lepší. Líbilo se mi mnohé – např. i výkon milých moderátorek.
Ale snad bude prospěšné uvést i pár drobných výtek jednoho amatérského účastníka. Nevím, jestli bylo nutné, aby během
projekce (téměř u každého filmu) se vždy otevřely dveře nahoře
u promítací kabiny, kdosi jimi prošel a s ním vnikla do temného a
soustředěného sálu oslepující dávka denního světla.
Dalším zklamáním byly filmařské pokusy teenagerů v rámci
filmových dílen Zlatého slunce, které probíhaly během soutěže.
Asi jsem nebyl sám, kdo nad těmi, s prominutím, slátaninami, zvedl obočí. Ale pozor, tyhle věty nemíří proti těm dětem. Myslím, že
chyba byla jinde: v koncepci těch akcí, v pedagogickém vedení.
Viděli jsme filmařský potěr pobíhat s drahou filmařskou technikou
po náměstí, natáčet rozhovory a la TV Nova, ale obávám se, že
těm mladým adeptům nikdo jasně nesdělil, že filmařina, a to i ta
amatérská, by měla být především trpělivá, úporná a především
přemýšlivá práce. A často otravná dřina. A že to pozlátko (pobíhání
s kamerou) dobrý film neudělá.Vím, že během tak krátké doby nejde dělat filmařské zázraky. Ale jsem přesvědčen, že i velmi skrom-
Vladimír Císař získal 2. cenu za snímek DEMOLICE
ný, ale poctivý kousek filmařiny s těmi mladými bylo možné udělat.
Nepochybuji o tom, že i v některých z těchto lidí může dřímat talent.
Ten se však neprobudí, když se těmto mladým lidem budeme podbízet, když je necháme v přesvědčení, že k filmování stačí drahá
kamera a televizní vzory. Věk, jak známo, není žádná přednost a
ani handicap.
A jestliže jistý filmový činovník cosi při slavnostním projevu
k těm filmům žvatlá o tom, že mladí mají více nápadů, talentu, atd.
než ti staří filmaři, pak se ve mně cosi pění. Připomíná mi to bezduché šišlání nad kočárkem. A především faul na amatérském filmu.
Ale abych nekončil tak chmurně, mám v zásobě, jak jsem slíbil,
„Kluky“. Tenhle film Terezy Brázdové je pro mě asi tím největším
přínosem letošních soutěží. Nejsem imunní proti závisti, a proto
bych měl spíš nepřejícně mručet, že někdo dokáže natočit to, co
bych já nesvedl. Ale ono se ve mně děje něco opačného – mám
velkou radost z toho, že takový film vznikl. Svoje dojmy bych mohl
vyjadřovat v mnoha a mnoha větách, ale pokusím se být stručný.
Ta radost nad existencí filmu „Kluci“ se odehrává ve dvou oblastech.
Pro mě jako filmového amatéra znamená jednak mnohá filmařská poučení. Zrovna teď, když jsem dělal jakousi reportáž, jsem na
něj často vzpomenul v rámci obvyklého vnitřního dialogu. A ten film
pro mě v oblasti amatérského filmu také znamená velkou naději.
Občas slýcháme, že amatérští filmaři mohou dosáhnout výsledky
lepší profesionálů. Beru to trochu jako klišé, nadsázku, jako milá
konejšivá slova. Ale tenhle film taková slova proměnil v realitu. Čili
pro mě obrovsky rozšířil možnosti amatérského filmu.
Ale tenhle film mi možná ještě víc dává jaksi lidsky. Ta porce
krásy a moudrosti může být pro diváka, bude-li chtít, nesmírně obohacující. Od zhlédnutí se mi často při různých životních situacích,
často zašmodrchaných, zjevují moudré tváře těch bratrů Reynkových a já zjišťuju, že se mi daří na tu situaci nahlížet lépe i díky
tomu, že nahlížím „skrze“ film „Kluci“.
Vladimír Císař, Kutná Hora
34
donašeč 3 2012.indd 34
23.10.2012 15:37:30
VÝSLEDKOVÁ LISTINA
59. ROČNÍKU CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽE NEPROFESONÁLNÍ FILMOVÉ TVORBY
ČESKÝ VIDEOSALON 2012 15. - 16. června 2012
KATEGORIE DOKUMENTY:
1. cena – Kluci, Dr. Tereza Brázdová, Chrudim
1. cena – Deník Oty Wolfa a osudy jeho rodiny,
Luděk Štipl, J. Dubský, Mohelnice, Loštice
2. cena – 300 stran života a smrti,
Mgr. Alena Krejčová, Ústí nad Labem
3. cena – Trochu o vejcích, mostě, sochách a rokenrolu,
Bohumil Kheil, Praha
ČU - Mohelanka, Milan Konečný, Mohelnice
- Moje hora, Petr Baran, Brno
- Je kámen a pýr od věků, Jaroslav a Eva Boudovi, Jablonec nad Nisou
KATEGORIE HRANÉ:
1. cena - Týden v životě člověka a Důvod k úsměvu - 2012, Martin Mach, Praha
2. cena - Kamarádi, Petr Vaněk, Praha
3. cena - Ruka, František Vaculík, Dobřichovice
ČU - Dobré ráno, Martin Doležal, Praha
- Zebra, Patrick Brouwers, Ctirad Štipl, Mohelnice
- Všechno je jinak, Jiří Česák, Pardubice
KATEGORIE ANIMOVANÉ:
1. cena - Neudělena
2. cena - Téměř ti samí, David Ledvinka, Pardubice
3. cena - A co když je všechno jinak, Kateřina Tauchmanová, Prackovice nad Labem
3. cena - Knihy, MUDr. Bohumír Novák,
Nové Město na Moravě
KATEGORIE VIDEOKLIPY:
1. cena - Neudělena
2. cena - Palírna, Milan Machát, Moravské Budějovice
3. cena - Pomsta, Igor Goryunov, Praha
ČU - The Bleedy Beetroots, Šimon Levitner,
Hradec Králové
Cena starosty Města Ústí nad Orlicí:
Kluci, Tereza Brázdová, Chrudim
KATEGORIE REPORTÁŽE:
1. cena - Každé jedenácté, Miroslav Trudič, Náchod
2. cena - Demolice, Mgr. Vladimír Císař, Kutná Hora
3. cena - 36. trofejní ples myslivců na Rohozci, Viktor Teimer, Rychnov nad Kněžnou
ČU - Kosení, ing. Arnošt Lukeš, Otrokovice
- Soptíci, Jan Novák, Domažlice
- Podzimní doteky, Jaroslav Prossa, Česká Třebová
- Kmochův Kolín, Petr Hejcman, Kolín
KATEGORIE EXPERIMENTY:
1. cena - Neudělena
2. cena - 2010, FOXYMON, Brno
2. cena - Sólo pro Island, Mgr. Alena Krejčová,
Ústí nad Labem
3. cena - Záznam snu č. 737, Martin a Iveta Kratochvílovi, Strmilov
ČU - Tanec ohně, Petr Baran, Brno
- Výlet, Šimon Levitner, Hradec Králové
Keramická cena 2012
35
donašeč 3 2012.indd 35
23.10.2012 15:37:31
SOUTĚŽE /
bylo...
Záměrně jsem nejmenoval konkrétní filmy a autory, protože bych určitě na někoho zapomněl. Filmy
jsme rozebrali s autory hned po projekci a všichni
vědí, co se koho týká.
Dost ale kritiky. Tito mladí začínající filmaři zaslouží
pochvalu především za to, že se do „toho“ vůbec pustili, protože filmařina je nejnáročnějším oborem co do
počtu řemesel. Věřím, že s každým dalším filmem o
něco povyrostou. Pochválit musím také organizátory
soutěže. Z mého pohledu běželo vše, jak má a celou
soutěž provázela příjemná atmosféra.
Soutěž mladých filmových amatérů
Zlaté slunce 2012
ZEMSKÉ KOLO BLANSKO
Letos jsem byl osloven, abych spolu se dvěma již
stálými porotci zasedl a hodnotil filmy mladých autorů.
Velmi mě zajímalo, jak je na tom amatérský film dnes.
I já jsem totiž před více než třiceti lety chytil poprvé
do ruky kameru a za pár let jezdil se svými dílky po
soutěžích amatérského filmu. V současné době se již
filmařině věnuji patnáctým rokem profesionálně.
Co se nezměnilo, je stavba příběhu, dramaturgie
apod. Některé filmy měly pěkný příběh i závěrečnou
pointu. Velký posun je v technických možnostech
snímání, a to především zvuku. Tenkrát bylo skoro
nemožné v amatérských podmínkách snímat synchronní zvuk. Proto mě nejvíce mrzelo, že někteří
autoři neprojevili žádnou snahu o zachycení zvuku,
a myslím si, že obecně v tomto směru si začínající
filmaři neuvědomují, že netvoří jen obrazem, ale stejným dílem i zvukem. Během natáčení je tedy potřeba
myslet nejen na to, kam postavit kameru a z jakého
úhlu snímat obraz, ale i kam umístit mikrofony a sluchátky kontrolovat, co snímají. Vím, ono se to možná
lehce mluví, ale dovedu si představit, že mnozí začínající filmaři jsou rádi, když seženou nebo vypůjčí
kameru, a o nějakých mikrofonech už pak ani nepřemýšlí.
Dalším problémem je používání obecně známé
hudby nebo písniček. Toto si ale pamatuji i z dob
mých začátků. Filmař si vymyslí dílko, věnuje mu hodně úsilí při přípravě, natáčení a nakonec při míchání
zvukové složky použije písničky, které se mu líbí a
má je po ruce. Přitom internet je plný vhodné hudby.
Představte si, že se jako divák ponoříte do příběhu,
ale ve chvíli, kdy uslyšíte z filmu známou písničku,
vzpomenete si například, jak jste na ni tancoval se
svojí Maruškou a bylo vám krásně. No a od toho okamžiku už nevnímáte film, ale vzpomínáte na Marušku. Vy ale přece chcete divákovi vyprávět svůj příběh,
který vůbec není o Marušce.
Břetislav Petr, Blansko
Celostátní ZLATÉ SLUNCE 2012
Letos již 59. ročník! Celostátní soutěž v Ústí nad
Orlicí je postupová soutěž krajů z celé ČR. Zlaté slunce mělo letos stejně jako každým rokem velice bohatý program. Začátek byl ve čtvrtek 14. června. Téměř
ze 100 filmů jich prošlo do závěrečného kola 23 filmů. Promítly se školní filmy. Po té proběhla diskuse
s odbornou porotou, která zde byla ve složení PhDr.
Lenka Poláková z ČT Ostrava, Mgr. Milan Šebesta
z filmové školy ve Zlíně, Ing. Emil Pražan, odborník
pro neprofesionální film z Prahy. Večerní program
proběhl v Kulturním domě, a to formou workshopů pod
vedením Víta Šarouna. Promítly se i filmy ze Slovenska
z Vyhně, a pak jsme se namíchali do skupin. Tématem
bylo: Nápady? ANO!
Nebyl to však jediný workshop, Zlaté slunce nabízí více. Další workshopy se zabývaly jak natáčením,
tak i střihem, zvukem, videotechnikou, animací, počítačovou grafikou, pixelací. Lektoři byli ing. R. Sed-
Účastníci workshopu pro mládež „v akci“
na náměstí v Ústí nad Orlicí
36
donašeč 3 2012.indd 36
23.10.2012 15:37:31
Za kamerou Kateřina Taubingerová z Brna
lecký, Jaroslav Nykl, dr. Bohumír Novák, Mgr. Milan
Šebesta, Karel Tvrdík. Byly možné i osobní rozbory
dle přání mladých autorů.
Pátek 15. 6. Stále ještě probíhaly workshopy a
zároveň byl započat 59. ročník Českého videosalonu,
který odstartoval smršť filmů dospělých. Večer byly
vyhlášeny výsledky A - B kategorie školních filmů Zlaté slunce 2012.
Sobota 16. 6. Pokračovala ještě projekce Českého videosalonu, která měla celkem osm bloků. I zde
probíhaly diskuse. Dokončovaly se filmy natočené
na workshopu i Festivalová pohlednice, která se promítla v 17:15 na Malé scéně. Po té se promítly filmy
natočené při workshopu, tedy i náš film s názvem
„Vražedný smích“. A jako každý rok proběhla i soutěž
Minuta film 2012. Následné vyhlášení Minuta filmu
i Českého videosalonu proběhlo v kulturním domě
v rámci závěrečného společenského večera. Tímto
byl zakončen program v Ústí nad Orlicí. Účastníci
měli ještě možnost přespání do neděle na internátě.
Celkové zhodnocení tohoto festivalu je velice
kladné. Program byl krásný a bohatý. Poznala jsem
spoustu zajímavých a skvělých lidí. Vyzkoušela jsem
si nové věci a navázala nové kontakty pro spolupráci.
Pavlína Taubingerová,
studentka 2. ročníku SŠUM, Brno
Zlaté slunce v Ústí nad Orlicí
V půlce června letošního roku jsme se vydali do
Ústí nad Orlicí. Pořádal se tam 59. ročník Celostátní
soutěže neprofesionální filmové tvorby - Zlaté slunce
- Český videosalon 2012. Dva členové školního ani-
mačního studia KDO?MY!, které funguje při Základní
škole a Mateřské škole Deštné v Orlických horách,
vyrazili „do světa na zkušenou“.
Náš snímek do celostátního kola nepostoupil, jeli
jsme tedy na akci především kvůli filmařským dílnám,
které byly nabízeny. Svým názvem Nápady? ANO!
slibovaly zajímavý program, během něhož se děti
naučí mnohým dovednostem, vyzkouší si nové věci,
zdokonalí se v oblastech, které si už dříve „oťukaly“,
pokusí se zrealizovat své nápady v kooperaci se stejně starými nadšenci, a to vše pod vedením zkušených pedagogů, tvůrců a odborných pracovníků.
Žáky naší školy nadchla možnost zkusit vytvořit
hraný film. Nebylo divu. Snímky, které v naší škole
zatím vznikly, jsou animované. Využili tedy příležitost
poznat něco nového. Byli připojeni k dalším třem tvůrcům, studentům střední školy. Ti měli o problematice
obsáhlejší představu. Ale přesto se mi zdálo, že by
potřebovali odbornější vedení.
Námět vymýšlela skupina poměrně ztuha. Bylo
zajímavé pozorovat, jak se žáci vzájemně oťukávají, jak s ostychem představují své nápady, jak nedočkavě čekají na reakce svých „spoluhráčů“. Poté přistoupili ke psaní scénáře, tedy spíše bodové osnovy
svého budoucího filmu. V této chvíli se ukázalo, že
postavit nosný, byť krátký příběh není tak jednoduché, jak se může zpovzdálí zdát. Nebo se možná
projevila pubertální pohodlnost. Skupina natáčela
v ulicích města. Na výsledné práci je vidět, že vznikala ve spěchu, že aktéři buď nemají žádnou, nebo
velmi malou průpravu v oblasti hraní. Ale také to, že
jim nevadí odevzdat práci v jiné než nejlepší kvalitě.
Možná se žáci naší školy ocitli ve skupině ne tak nadšených lidí. Akce jsme se účastnili poprvé. Nevěděli
jsme tedy, jak bude probíhat. Předpokládala jsem, že
každé skupině bude pomáhat člověk, který věci rozumí. Provede je celým procesem. Z mého pohledu to
vypadalo tak, že děti dostaly do rukou kameru a bez
hlubší znalosti problematiky točily.
Následující den jsme se účastnili workshopu
„Základní znalosti natáčení a tvorby - natáčení, střih,
zvuk, videotechnika“. To bylo skvělé, přístup lektora
byl velmi profesionální – trpělivost, názornost, praktičnost. Dětem bylo vše vysvětleno, ukázáno. Mohly
si vše vyzkoušet. Tento den je naučil mnohem více
než předchozí den natáčení.
Nicméně musím přiznat, že žáci si celý projekt užili a odjížděli nadmíru nadšeni. Z jejich pohledu bylo
nejúžasnější na celé akci to, že hráli ve svém prvním
filmu. Jejich vyprávění okouzlilo spolužáky a už se
těší, až příští rok znovu vyrazí.
Děkujeme organizátorům, že pro děti akce s touto
tematikou pořádají.
Hana Pavlíčková, ředitelka školy
37
donašeč 3 2012.indd 37
23.10.2012 15:37:31
SOUTĚŽE /
bylo...
ZLATÉ SLUNCE 2012
Tak nám zase letos zasvítilo... ve dvou zemských
kolech nejdříve ve Dvoře Králové nad Labem (9.3.), o
měsíc a půl později v Blansku (24.-26. 4.) a v polovině
června (15.-16.6.) i v Ústí nad Orlicí v kole celostátním.
Slunce ve Dvoře bylo asi ještě trochu zubaté a
autory zřejmě zmrazil termín uzávěrky nejprve stanovený na 31.1., následně posunutý na 15. 2. I tak se
sešlo filmů jen 14 a v Blansku, i když sluníčko už bylo
jarní, bylo v soutěži 16 snímků. Pokud celkový počet
30 snímků dělíme v jednoduché početní úloze počtem
krajů, tedy 14, vyjde nám, že z každého kraje soutěžily
dva celé a jedna desetina filmu (přesněji 2,14). Pokud
bychom si dali práci a přepočítali délky filmů na minuty
či sekundy, bylo by číslo jistě impozantnější.
Podíváme-li se do minulých ročníků, celkový počet
snímků v obou zemských kolech (nejprve v Děčíně,
vloni pak v Praze a letos ve Dvoře pro Čechy a v Blansku pro Moravu) nedosáhl počet 50, a i kdyby ano, to
by na jeden kraj vycházelo přece jen o něco více, a to
3,6 filmu.
Otázkou také je, z kolika krajů vůbec filmy do zemských kol soutěže Zlaté slunce přišly?
Ale konec se zbytečnou statistikou. Samozřejmě
se od účastníků a zainteresovaných pořadatelů dočteme pochvalné komentáře. Přesto jsem přesvědčena,
že by se o přínosu samostatných zemských kol pro
mládež a jejich přínosu a efektivnosti pro rozvoj oboru amatérského filmu vůbec mělo diskutovat. A to jak
s přihlédnutím k úrovni převážné většiny těchto filmů,
tak k vynaloženým finančním prostředkům na zemská
kola a celostátní Zlaté slunce. Právě teď, kdy ze všech
stran slyšíme, že kulturu, zvláště tu amatérskou, čekají
hubené roky, by to bylo aktuální téma.
Čas od času se objeví poznámka nebo dotaz proč
„bojkotují“ hradečtí mladí filmaři soutěž Zlaté slunce a
přihlašují svoje snímky do krajské soutěže. A otázky
doplňuje otázka, zda by jejich filmy nebyly úspěšnější mezi snímky na soutěži Zlaté slunce. A tak jsme
zvažovali, jaké k tomu mladí autoři mohou mít důvody?
Důvod první: v době, kdy jsou uzávěrky přihlášek
do soutěže Zlaté slunce pro Čechy, kam náš kraj patří,
převážná většina filmů je ve stavu zrodu. Letos to byl
31. leden, později posunuto na 15. únor, mnozí autoři
s natáčením začínají a mají co dělat, aby stihli filmy
přihlásit do krajského kola. A čekat s filmem rok se jim
z pochopitelných důvodů nechce.
Důvod druhý: mnozí mladí soutěž Zlaté slunce neznají a konstatovali, že podle názvu netuší, že se jedná o filmovou soutěž. To jsou názory některých autorů, kteří se
účastnili filmové soutěže při NPS v Náchodě. Ne všichni
sledují webové stránky a na školy se informace dostávají
málo a získat ze škol filmy dá docela dost práce.
Důvod třetí: dnes je soutěží pro mladé autory tolik,
že obeslat všechny prostě nestihnou a také si začínají podle úrovně ze soutěží vybírat. Například jen
v březnu a dubnu se konají Juniorfilm, Náchodská
prima sezóna, Dětská filmová zahrada, Mladá kamera, PAF ...a najde se i řada dalších, kde filmy mladých
autorů rádi přijmou. A pokud by do všech film přihlásili,
jak by to asi stihli se soutěží osobně zúčastnit!
Důvod čtvrtý: a to možná hlavní. Mladí autoři dávají
vedle termínu přednost domácímu prostředí nebo soutěži s kvalitním zázemím a kvalifikovanou porotou, od
které se mohou o filmech dozvědět to podstatné. A navíc
v krajském kole, kde je velká konkurence, poměřováno
s dospělými autory, berou postup do předvýběru často
jako hodnotnější „ocenění“ než úspěch na Zlatém slunci, kde je úroveň velmi kolísavá. A výsledky posledních
roků ukazují, že mladí autoři získávají ceny nejen mezi
dospělými v krajské soutěži, ale i v celostátním Českém
videosalonu.
Důvod pátý: studenti na středních školách, většinou třetí a čtvrté ročníky, točí svoje filmy jako závěrečné maturitní nebo ročníkové práce a stíhají je dokončit
na přelomu dubna a května.
Soutěž v Hradci se koná kolem poloviny května, a
tak mají u nás se svými filmy šanci a také ji hojně využívají. Při nejlepší vůli zemské kolo nestihnou. Přemlouvat je, aby s filmem počkali na další rok a přihlásili se
do zemského kola, je zbytečné. Chtějí se prezentovat
a slyšet ohlasy na svoje filmy co nejdřív. Po maturitě se
studenti rozejdou každý jinam a za rok film do soutěže
už nikdo nepřihlásí. Většina z nich se filmování věnuje
pouze ve škole a k filmu se téměř niko z nich už nevrátí. Snad kromě těch, kteří směřují na umělecké školy.
A pokud film dokončí, dají přednost domácí soutěži a
věří, že uspějí i mezi zkušenými filmaři, což se každý rok několika z nich podaří. A možnost vidět ostatní
dobré filmy je pro ně „praktická škola“. A navíc mají
jistotu, pokud natočí další film a už se napřesrok nevejdou do „kategorie mladých“, že se mají kam vrátit.
A při racionálním uvažování je na zváženou, zda
by nepřišlo podstatně levněji těch 30 filmů „rozpustit“
do krajských kol, ušetřily by se náklady a ty nejlepší
filmy by mohly postoupit do kola celostátního, kde se
mohou promítat společně s „dospělými“, ve své kategorii. Aspoň by i jejich filmy měly v Ústí nad Orlicí diváky. Pokud nejde jen „o čárku“, že děláme něco dalšího
pro mladé autory, pak v tom jen těžko hledat jiný smysl.
Každý rok tedy slyšíme, proč mladé autory neposíláme soutěžit na zemské kolo...a to se obloukem opět
vracíme na začátek.... a tak je to s tím amatérským
filmem v posledních letech stále... nikam se prostě
neposouvá....
(šla)
38
donašeč 3 2012.indd 38
23.10.2012 15:37:31
VÝSLEDKOVÁ LISTINA
59. ROČNÍKU CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽE NEPROFESONÁLNÍ FILMOVÉ TVORBY
ČESKÝ VIDEOSALON 2012
Z L A T É S L U N C E
Porota:
PhDr. Lenka POLÁKOVÁ, Ing. Emil PRAŽAN, Mgr. Milan ŠEBESTA
Kategorie A – do 15 let
Soutěžní kategorie:
DOKUMENTY, REPORTÁŽ A PUBLICISTIKA
1. cena - neudělena
2. cena - Zvládli jsme to, Kamila Chlupová, Blansko
3. cena - neudělena
Soutěžní kategorie: HRANÉ SNÍMKY
1. cena - Povedený snoubenec, Martina Svobodová, Blansko
2. cena - Poslední partie, Jan Bergl, Ondřej Černý, Plzeň
3. cena - V náručí svých představ, Lukáš Hanák, Kunovice
Soutěžní kategorie: ANIMOVANÉ SNÍMKY
1. cena - Jogurtíci, Martin Petruň, Plzeň
2. cena - Khaki Kočka, Luděk Suchánek a spol., Police n/Metují
3. cena - Panda, Jan Bergl, Plzeň
Čestné uznání:Domeček, Martin Žůrek, Prusinovice
Soutěžní kategorie:
EXPERIMENTÁLNÍ SNÍMKY A VIDEOKLIPY
1. cena - neudělena
2. cena - neudělena
3. cena - neudělena
Čestné uznání: Vánoční etuda, Kolektiv Animánie, Plzeň
Kategorie B – od 16 do 19 let
Soutěžní kategorie:
DOKUMENTY, REPORTÁŽ A PUBLICISTIKA
1. cena - neudělena
2. cena - Úsměv nic nestojí, Adam Kolář, Blansko
3. cena - neudělena
Soutěžní kategorie: HRANÉ SNÍMKY
1. cena - Rozhodnutí, Pavlína Taubingerová, Brno
2. cena - Život je jen hra, Pavlína Taubingerová, Brno
3. cena - Psycholog, Franziska Nagelová, Brno
3. cena - Nemůžeš nic, Ladislav Novotný, Hradec Králové
Čestné uznání: Zápisník 58, Vilém Musil, Brno
Špork, jezuité a jeho lázně, Nikola Glosová, Dvůr Králové nad Labem
Soutěžní kategorie: ANIMOVANÉ SNÍMKY
1. cena - neudělena
2. cena - neudělena
3. cena - neudělena
Soutěžní kategorie:
EXPERIMENTÁLNÍ SNÍMKY A VIDEOKLIPY
1. cena - Na tři blesky, Ladislav Novotný, Hradec Králové
2. cena - Jefrey – Nakoukni, Kateřina Taubingerová, Brno
3. cena - neudělena
Čestné uznání: FLY!, Šimon Macek, Náchod
Ing. Rudolf Sedlecký
při workshopu se věnoval mladým autorům
39
donašeč 3 2012.indd 39
23.10.2012 15:37:32
NAPSALI NÁM...
AU TO Ř I O S V Ý C H F I L M E C H
KMOCHŮV KOLÍN
Absolvent Školy audiovizuální tvorby v Hradci
Králové, známý fotograf a kameraman z Kolína Petr
Hejcman popisuje natáčení, spojitost s festivalem
a přidává pár zajímavých informací. Jeho snímek
Kmochův Kolín, film o mezinárodním dechovém
festivalu, letos získal Čestné uznání na soutěži
Český videosalon.
Jako rodáka z Kolínska mě Kmochova hudba provází již od dětství. Festival navštěvuji pravidelně. Je
to tradiční událost, která Kolín proslavuje a neodmyslitelně k němu patří. Každý správný patriot by měl na
tuto významnou akci zavítat. Festival jsem začal nejdříve fotografovat a později i natáčet. I když to byly
zprvu záběry spíše jen do „šuplíku“. Zaměřoval jsem
se především na reakce, chování a pozadí účastníků
více než na průběh festivalu samotného. Mé fotografie
se staly známé a v roce 2010 mě oslovila organizační
vedoucí Městské hudby Františka Kmocha, abych jim
tento ročník natočil.
Při přípravě filmu bylo velkou výhodou, že jsem
po předešlém fotografování několika ročníků prostředí dobře znal, znal jsem celou chronologii festivalu,
zajímavá místa i netradiční úhly pohledu. Naopak
určitým omezením se ukázala domluva s majiteli vytipovaných prostor. Nebylo jednoduché získat od nich
povolení k přístupům do výškových budov, na balkony,
okna apod. Nicméně pro natočení unikátních záběrů
byla tato komplikace nezbytná. Pro svůj film jsem zvolil dokumentárně reportážní formu ve třech rovinách.
Velmi důležitou roli hraje příběh, který v první rovině
představuje osobnost kapelníka Františka Kmocha,
jeho životní i pracovní dráhu. Ve druhé je zachycena
kompletní historie festivalu a poslední, třetí, je věnována samotnému festivalu roku 2010. Přizval jsem další
kameramany a vybral pro ně vhodná stanoviště a úhly
pohledu. Režii jsem v přípravné fázi věnoval značnou
část práce. Tři kamery byly na stativu a jedna v pohybu. Rozložení všech kamer se v průběhu několikrát
měnilo vždy tak, aby byla jedna kamera na široký úhel
záběru, jedna v pohybu a dvě na stativu přímo v dění
vystupujících. Aby nebyly záběry jen reportážní, velký důraz jsem kladl na hudební skladbu ve střihu a
hudební festival tak umocnil.
Kromě známých historických informací jsem se
snažil získat zajímavé archiválie a spojitosti, které by
snímek obsahově zpestřily a ukázaly divákům zajímavý kontext. To se podařilo osobností Jana Vostrčila, významného dirigenta Kmochova Kolína, kterého
režisér Miloš Forman obsadil jako ochotnického herce
do svých filmů Černý Petr a Hoří, má panenko. Historických pramenů o Františku Kmochovi bylo pomálu, a
nebylo tedy lehké dát celý příběh dohromady. Naneštěstí půl roku po dokončení filmu se mi podařilo objevit na půdě zámeckého tanečního sálu jeho hudební
partitury a také partitury kapelníka a dirigenta, který
dvaačtyřicet let vedl Městskou hudbu Františka Kmocha, Aloise Vlasáka.
Domnívám se, že snímek je velkým přínosem a
odkazem pro budoucí generace nejen „Kmocháků“ a
má nevyčíslitelnou historickou hodnotu. Město Kolín
však film ke své propagaci a zvýšení povědomí mezi
turisty nevyužilo.
Petr Hejcman, Kolín
40
donašeč 3 2012.indd 40
23.10.2012 15:37:32
A U TO Ř I O S V Ý C H F I L M E C H
Točíme
na Masarykově
univerzitě
aneb Sonda
do vzniku studentského filmu
Domovar Komár
Dokument Domovar Komár vznikl na půdě Fakulty
sociálních studií Masarykovy univerzity (MU). Přesněji řečeno díky vybavení a pedagogické podpoře,
které škola svým studentům poskytuje. Od prvního
ročníku studia mediální komunikace a žurnalistiky na
této fakultě si může každý student vybrat množství
prakticky zaměřených kurzů. Novinářských, rozhlasových a konečně filmařských. V rámci nich se probírá
jak teorie, tak především praxe vzniku audiovizuálního díla od fáze psaní námětu a technického scénáře
přes zacházení s kamerou, samotného natáčení až po
postprodukci a užití speciálních efektů.
Náš film vznikl v rámci magisterského kurzu zaměřeného na natáčení dokumentárních filmů, který vedl
pedagog a filmař Mgr. Rodrigo Morales. V prvních
hodinách kladl důraz na obhajobu našich námětů a
nápadů. Důležitou součástí kurzů byla diskuse mezi
námi studenty, kdy jsme si vzájemně pomáhali odhalovat slabá místa svých projektů, a především se
inspirovali k jejich vylepšení. Ukázalo se, že je těžké
přesvědčivě argumentovat, proč si právě tento člověk,
skupina nebo fenomén zaslouží naši pozornost, proč
právě tomu věnovat čas a úsilí. Často jsme také zjistili,
že realizace některých projektů není ve studentských
možnostech, ať už jde o čas či techniku. Mnozí tak
své původní náměty značně překopali nebo postupně
navrhli jiné. Ačkoliv byl kurz zaměřený především na
fázi literární přípravy, několik z nás se své náměty rozhodlo do konce semestru realizovat.
Převést náš nápad ve skutečnost nebylo nijak složité
– stačilo domluvit natáčení s našimi aktéry a opatřit si
natáčecí techniku ze školní půjčovny. Na první natáčecí
den větší „sonku“ na kazety, k ní směrový mikrofon a stativ. Vyrazili jsme s ní na oslavu narozenin naší kamarádky-domovarnice, kde své kamarády hostila jejich domácím pivem. Zde jsme potřebovali natočit několik záběrů
z průběhu samotné párty, které vystihnou atmosféru a
ukáží osazenstvo popíjející „komáří“ pivo, a především
udělat několik rozhovorů, v nichž hosté zhodnotí spokojenost s domácím pivem a sdělí svůj názor na neobvyklý koníček své kamarádky. Nečekaným problémem
na místě se ukázala neochota více jak poloviny hostů
mluvit na kameru, ačkoliv jsme jim zdůraznili, že se jedná pouze o studentský projekt. Později ve střižně jsme
narazili na problém druhý, a to sníženou kvalitu zvukového záznamu v důsledku zvýšené hlučnosti v místě
natáčení a zřejmě špatného držení či míření mikrofonu.
Podruhé na nás zbyla pouze malá digitální kamera značky Canon, což se v závěru naštěstí neprojevilo
jako zásadnější omezení. K ní jsme brali opět stativ a na
natáčení zvuku tentokrát mikroport. S mladým párem
Evou a Ivem, jejichž společným koníčkem je domácí
vaření piva, jsme měli domluveno, že se během naší
návštěvy pustí do vaření jedné várky piva a vysvětlí
nám technologický postup. Ve volných chvílích, kdy se
čekalo, až se něco dostatečně uvaří či vyluhuje, jsme
každého zvlášť vyzpovídali. Zajímalo nás, jak se ke
svému koníčku dostali, jak je těžké něco takového provozovat, jaké byly reakce okolí i další plány a sny.
Po zábavném natáčení přišla piplačka ve střižně.
Nekonečné obrušování délky záběrů, ladění barev,
ladění zvuku, hledání a vkládání podkladové hudby.
Střih nám zabral přibližně 4 dny. Naši aktéři nám po
zhlédnutí finálního dílka odepsali, že je to sranda, tedy
hodnocení, které filmaře může trochu znejistit. Od
našeho pedagoga se nám dostala pochvaly s drobnou
výtkou k přílišné „ukecanosti“ (chtělo to víc obrázků,
kterými bychom pokryli mluvící hlavy). Film ovšem
vzbudil nadšení v okruhu mé rodiny, kde brzy začal
kolovat i mezi rodinnými známými, kteří ho posílali
zase dál. Když jsme se setkali s našimi spolužáky z kurzu, shodli jsme se na tom, že všechny z nás
nejvíce potrápila kvalita zvuku. Dva z nich kvůli tomu
v závěru svůj film vůbec nedokončili.
Po zkušenostech s Domovarem Komár jsme se já
i spolutvůrce Jakub rozhodli, že budeme v natáčení
dokumentů pokračovat a pokusíme se tímto praktickým výstupem ukončit naše studium. Zatímco já jsem
si vybrala tematiku občanské angažovanosti, Jakub se
rozhodl dále věnovat se fenoménu vaření nejen domácího piva, s cílem ho rozvést. Doufáme přitom, že naše
vznikající dokumenty budou dostatečně srozumitelné,
a to jak v audio, tak i obsahové rovině.
Lenka Marešová, Hradec Králové
41
donašeč 3 2012.indd 41
23.10.2012 15:37:32
NAPSALI NÁM...
film o filmu
O FILMU A FILMOVÁNÍ...
Posílám zprávu z natáčení nového celovečerního filmu JEDLÍCI ANEB STO KILO LÁSKY režiséra Tomáše
Magnuska. Asi z devadesáti procent se natáčelo v letovisku Studánka u Rychnova n.K. Má to být veselohra o
tlouštících na odtučňovací kúře, kteří posléze zjistí, že
život spočívá v něčem jiném než hubnutí za každou
cenu. Vzájemně se poznají a zamilují se i do štíhlých
žen a různé techtle-mechtle jsou na světě. Od pana
režiséra Magnuska jsem jako jediný dostal exkluzivní
právo na natočení filmu o filmu. Já sám hodlám udělat
svou amatérskou verzi filmu a pan režisér si z mého
natočeného materiálu udělá verzi pro svou vlastní
potřebu a údajně i pro televizní stanici CSfilm.Ve filmu
hrají mimo jiné: sám režisér Tomáš Magnusek, Milan
Chára (s osobní váhou cca 200kg),Veronika Žilková,
Martin Stropnický, Xaver Veselý, rozhlasový moderátor, Petr Janda, frontman skupiny Olympic, Ivana Adrlová, Roman Skamene, pan Županič, Dáda Patrasová,
Kamila Nývltová, finalistka soutěže SuperStar a další. Já osobně jsem si „zahrál“ ve filmu také malou
roli skandujícího fanouška při vystoupení Petra
Jandy v amfiteátru, jenž je součástí hotelu Studánka.
Je pozoruhodné, že hlavním kameramanem filmu je
šikovný osmnáctiletý kluk Matěj Brotánek. Pamatovat
si ho můžete z amatérských soutěží jako autora oceňovaného amatérského filmu „František“.
Ale protože se R8 blíží příliš rychle, není možné
film tak narychlo dokončil. Na soutěž R8 proto přihlásím svůj jiný film.
Jsem rád, že jsem mohl být u natáčení profi filmu.
Byly to pro mne zajímavé zážitky navíc. Hned v srpnu
začínají natáčet v Pardubicích další veselohru nazvanou OBCHODNÍCI, ovšem s jiným režisérem. Prý se
v tomto připravovaném filmu každý z nás „najde“.
To bylo několik postřehů z mého prvního natáčení
Filmu o filmu.
Jaromír Schejbal, Rychnov n.K.
Jak jste se dostal k filmování?
Prostředí filmu mne vždy lákalo a s představou
zkusit si něco vlastního natočit jsem si pohrával již od
základky. Teprve na střední jsem se dostal mezi kreativně zaměřené lidi, kteří se nechali nadchnout pro
věc, někteří z nich měli i nějaké zkušenosti s amatérským filmem.
První film se jmenoval Pokušení a byla to taková
alegorie o boji člověka se zlem. Rád jsem tehdy koukal
na horory, němá díla z doby německého expresionismu
a mysteriózní filmy Davida Lynche, takže je film tímto
dosti ovlivněn. Také ale může připomínat vrcholnou
tvorbu Ed Wooda. Možná je to pořád k vidění někde
na Youtube. Když jsem po tomto „snímku“ viděl, že to
jde, snažil jsem se pokračovat dál, vyvíjet se. Začal
jsem si přivydělávat jako střihač, díky čemuž jsem se
dostal i k lepší technice a poznal spoustu zkušenějších
lidí, kteří byli ochotní se mnou spolupracovat.
Horory jsem natočil už jen dva, vrcholem byla dvacetiminutová „upířina“ Proměna, na které jsem kvůli
smůle, která by se dala přirovnat k té, co provází TerryhoGilliama, pracoval skoro rok a zmeškal přijímačky
na FAMU. Dál jsem se od makabrozních témat odpoutával a věnoval se spíše lidské psychice a mezilidským
vztahům. Následovala poněkud kritičtěji přijatá „alegorie“ Soud a nakonec „freudovská lovestory“ Ruka, která byla natočená trochu účelověji, aby se zalíbila širší
veřejnosti. Zároveň je to můj nejneosobnější film.
Jaromír Schejbal za kamerou
Jaký byl impuls k natočení filmu Ruka a čím byl
inspirovaný?
Nápad jsem dostal na loňské LFŠ v Uherském Hradišti (velmi podnětná akce), kde jsem si vzpomněl na
základy psychologie ze střední školy a pravdivý případ
popsaný Sigmundem Freudem o ženě, jež má zasuté
trauma z dětství a náhle přestane hýbat rukou. Uviděl jsem v tom zajímavou látku pro krátký film. Zasadil
jsem případ do dnešní doby, trochu poupravil okolnosti
vzniku ochrnutí a orámoval milostným příběhem. Proto Freudovská love story. Při psaní scénáře jsem se
radil s odborníky (psychology, psychiatry, naším profesorem psychologie ze střední), aby byl příběh věrohodný. Tento případ, jak jsem jej popsal ve filmu, se
skutečně reálně může stát, přestože v dnešní době
už se neděje, že by člověk naprosto vytěsnil z paměti nepříjemnou vzpomínku. Vlastně se ani neví proč.
Možná je to dnešní přetechnizovanou dobou, kdy je
vše zaznamenáváno, možná si Freud vymýšlel.
Jak probíhala samotná realizace filmu?
Natáčení trvalo jeden celý víkend na začátku října minulého roku. Skoro všechny moje filmy vznikají
kolem podzimu, za což mě štáb při natáčení v exteriérech často proklíná.
Začal jsem obsazováním herců. Kláře Sedláčkové
42
donašeč 3 2012.indd 42
23.10.2012 15:37:32
A U TO Ř I O S V Ý C H F I L M E C H
jsem postavu psal na tělo, proto jsem byl velmi rád,
když na nabídku (nebo spíše prosbu) kývla a byla
ochotná roli ztvárnit i přes velmi nabité účinkování
v Divadle v Dlouhé. Termín natáčení jsem přizpůsobil
jejím časovým dispozicím.
Samotné natáčení probíhalo více méně hladce. Dal
se zde dohromady skvělý tým, se kterým spolupracuji i nadále. Hlavně vděčím produkční Lucii Jánové,
kameramanovi Ondřeji Havlíkovi a zvukaři Ladislavu
Baštovi. Trošku je mi líto, že nebylo vynaloženo více
energie na hledání hlavní lokace – interiéru psychologické ordinace, který, jak je asi poznat, ordinací ve
skutečnosti není. Dále mě trochu mrzí klíčová scéna
hádky otce s dcerou, která by se dala natočit i napsat
lépe.
Co vás přivedlo k natáčení hraných filmů?
Od malička jsem mě rád příběhy a rád jsem si příběhy vymýšlel. Jednu dobu jsem dokonce psal povídky.
Chtěl jsem své příběhy a představy vyprávět. Literatura je skvělá věc pro lidi, kteří si chtějí věci představit
po svém. Můžete v knížce sebelépe a sebedetailněji
danou skutečnost vykreslit, ale to, jak si ji každý čtenář představí, je vždy individuální. Chtěl jsem dávat
představám reálnou podobu a moci se na ně podívat z
pohledu třetí osoby a ukázat je lidem.
Inklinujete i k jiným žánrům? Dokument, animace,
reportáž…
Osobně se vidím primárně v hraném filmu, ale určitě chci navštívit i jiné sféry kinematografie. V současné
době dokončuji videoklip. To byla zajímavá zkušenost,
jak převádět subjektivní pocity z hudby živými obrazy.
Byl jsem trochu svazován tím, co si přál interpret a producent, naštěstí mi ale nechali dost volnou ruku.
Natočil jsem jeden díl hudebního pořadu Živák
pro Public TV. To byla čistě „řemeslná“ scénáristická
a režijní práce, neboť dramaturgie pořadu byla pevně
daná.
V budoucnu mě chtějí kamarádi zasvětit do plánovaných dokumentů, tak uvidíme, co z toho vzejde.
Letos jste si odvezl třetí cenu v kategorii hraný
film na celostátní soutěži Český videosalon v Ústí
nad Orlicí. Jak jste nahlížel na promítané filmy
zde, popřípadě na krajském kole ve Zruči nad
Sázavou?
Bohužel jsem viděl pouze jeden filmový blok,
neboť jsme s přítelkyní vzhledem k pěknému počasí dali přednost výletu po okolí před sezením v kině.
Z programu je však jasně znát, že jde o festival hlavně
dokumentárních filmů, zatímco hraných je poskrovnu.
Třeba na PAFu je tomu přesně naopak. Bavil jsem se
s některými kolegy filmaři, kteří své hrané snímky na
videosalon neposílají, neboť je festival a jeho porota
příliš konzervativní, a nemá to pro ně smysl. Já se rád
nechám konfrontovat s jakkoliv kritikou.
Autor filmu RUKA František Vaculík (uprostřed)
Ve Zruči jsem byl osobně loni a působila na mě
dojmem, že na jeden dobrý film je jich pět špatných.
Hlásí se sem příliš málo filmů, proto organizátoři promítnou všechny bez ohledu na kvalitu či délku. Zůstává mi rozum stát nad tím, že se z tří krajů vybere tak
málo filmů. Možná by pomohl nějaký svěží vítr do plachet, nevím…
Je to vaše první zkušenost se soutěží podobného typu?
S Rukou jsem se zúčastnil více soutěží (Klapka,
PAF, Juniorfilm), ale videosalon je první, kde jsem se
umístil a byl jsem osobně přítomen. Na předchozích
soutěžích se mi štěstí vyhýbalo. Buď jsem se neumístil, nebo jsem tam nebyl. Momentálně film posílám,
kam to jen jde a plánuji i soutěže v zahraničí.
Jak hodnotíte úroveň amatérských snímků,
které v současné době vznikají?
Paradoxně mám pocit, že amatérský film trpí
podobným nešvarem jako současná kinematografie,
tj. vítězstvím formy nad obsahem. U každého z těchto
odvětví je ale jiná příčina. U oficiální kinematografie je
problém, že film musí vydělat, přilákat co nejvíce lidí do
kin, než se objeví na internetu, proto musí být hlavně
na co se dívat. U amatérů je příčina v tom, že filmová
technika je stále dostupnější, programy na tvorbu efektů stále jednodušší, filmaři proto kladou důraz víc na
vizuální stránku filmu, ale už ne na to, aby jako celek
fungoval a stál na kvalitním scénáři. Filmaři se snaží
spíše přiblížit svým hollywoodským vzorům, než aby
byli průkopníky. A právě to mi přijde na amatérském
filmu nejkrásnější: člověk tvoří, jak sám chce, a žádný producent mu do toho nekecá. Člověk točí sám ze
sebe.
Jak se hodláte filmu nadále věnovat?
V současnosti připravuji další krátký film s pracovním názvem Et cetera, kde chci využít i pro mě poněkud netypický způsob vyprávění. Takže budu v podstatě experimentovat (opět na podzim). Od září nastupuji
na fakultu umění a designu v Ústí nad Labem, do ateli-
43
donašeč 3 2012.indd 43
23.10.2012 15:37:32
NAPSALI NÁM...
éru Timebased media. Jde o videotvorbu, kde se klade
důraz na výtvarnou stránku, takže nejde o díla do kin,
ale spíše do galerií. Samozřejmě budu nadále neprofesionálně tvořit, ale rád se nechám studiem na FUD
ovlivnit.
František Vaculík, Dobřichovice
Příběh Slepice
Amatérský snímek Slepice má za sebou, přestože
se jedná pouze o krátký desetiminutový film, dlouhé
období příprav, jež vyvrcholily samotným natáčením
4. a 5. května tohoto roku.
Jednalo se zhruba o dva měsíce práce, která začala hledáním originálního námětu, jenž měl mít spíše
humorný charakter. To byla také jediná podmínka, na
které jsme se Šimon Štefanides (režisér, kameraman
a střihač celého filmu) a já hned na začátku dohodli.
Zpočátku jsme měli v plánu natočit parodii na takzvané
umělecké filmy, které se na přehlídkách amatérských
filmů velmi často objevují, ale které také zajímají snad
jen samotné autory. Nakonec se však objevil námět
zcela odlišný, originální, částečně humorný a navíc
založený na skutečné události, kdy moje babička
nechala zabít svou nejlepší nosnici v domnění, že se
jedná a starou a nemocnou slepici. Z tohoto krutého
omylu byl pak nejvíce obviňován právě její manžel,
který vlastně vůbec za nic nemohl.
Byla to pro nás obrovská výzva, protože celé to
téma není pouze příběhem o omylem zabité slepici,
ale především o manželském soužití, které s přibývajícími roky manželů rozhodně není vždy tak ideální, jak
je mnohdy v některých filmech zobrazováno.
Věděli jsme, že pokud chceme tento příběh natočit, musíme vyřešit řadu problémů. Především najít
vhodné představitele manželského páru, venkovské
exteriéry a staromódně vybavený pokoj, který bude ve
finále zdemolován. Asi nejtěžší bylo najít protagonisty.
Po počátečním neúspěšném hledání mezi mými příbuznými jsme oslovili členku rychnovského ochotnického souboru paní Annu Hejčlovou, která potom, co ji
Šimon seznámil s její rolí, k mému překvapení souhlasila a navíc zajistila i mužského protagonistu – svého
bratra, který je také ochotnickým hercem. Ten však
musel svou roli nakonec odmítnout kvůli dlouhodobě
plánované dovolené v zahraničí. Nezbývalo nám, než
hledat představitele manžela někde jinde. Tento problém jsme však vyřešili poměrně rychle. Naší nabídku
přijal pan Josef Michalička, můj vzdálený příbuzný, a
především také ochotnický herec.
Najít vhodné prostory pro natáčení bylo nakonec
snadnější, než jsem očekávala. Rozhodli jsme se
natáčet přímo v místě, kde se celá ta nehoda skutečně
odehrála, tedy v domě mojí babičky. Ta nám navíc pro
Šimon Štefanides při natáčení snímku SLEPICE
natáčení poskytla starou nepoužívanou místnost, kterou jsme si následně sami vybavili, a co je důležitější,
také slepici.
Samotné natáčení probíhalo celkem hladce. Až na
první den, kdy se pracovalo hlavně se zvířaty a natáčela se reklama, se postupovalo chronologicky, což se
také vyplatilo.
Při natáčení klíčových scén se Šimon chtěl zaměřit hlavně na autenticitu, která je pro celkové vyznění
příběhu velmi důležitá. Přesvědčili jsme se o tom po
několika záběrech, které nebyly nepovedené, ale něco
jim chybělo. To něco byla správná volba slov. Proto ve
filmu zazní řada vulgarismů, které však byly pro věrohodnost příběhu nezbytné. Šimon byl občas trochu
tvrdý a záběry mnohokrát opakoval, pokaždé s malou
změnou v textu. Všechny repliky tedy nebyly nakonec
pevně dané, takže herci museli improvizovat, což na
jednu stranu ztížilo práci Šimonovi, který musel při stříhání strávit více času u počítače, ale příběh nakonec
vyzní mnohem realističtěji.
V průběhu natáčení, které trvalo jeden a půl dne,
se nám nakonec podařilo dosáhnout všeho, co jsme si
na začátku předsevzali. Ať už se jedná o natočení tragického omylu v podobě zabití slepice nebo o demolici
místnosti. Nezbývá než doufat v příznivé hodnocení
výsledku naší práce.
Kristýna Michaličková, producentka filmu
Jihočeské filmování
Nápad na vytvoření studentského dokumentárního filmu se zrodil v hlavách našich učitelů na počátku
roku 2011. Byl to záměr poměrně ambiciózní, nicméně
se podařilo získat určité finanční prostředky z projektu
EU, a pořídit tak nejen potřebné technické vybavení
44
donašeč 3 2012.indd 44
23.10.2012 15:37:33
A U TO Ř I O S V Ý C H F I L M E C H
(notebooky, software), ale hradit jimi i další výdaje.
Věnovat se právě Františku Hrubínovi byla poměrně
jasná volba, neboť pravidelně trávil letní dovolenou
v nedalekém Chlumu u Třeboně a mezi místními se
stal nadmíru oblíbenou osobností.
Samotné natáčení začalo na konci srpna roku
2011, celý filmový štáb čítající cca 13 studentů gymnázia, kteří měli zájem o film, se na několik dní přesunul
do Chlumu u Třeboně a začal pracovat. Došlo k rozdělení jednotlivých funkcí (režie, kamera, zvuk…), vytvoření základní koncepce připravovaného díla a poté se
přešlo k samotnému natáčení. Mimo přátele Františka
Hrubína bylo domluveno natáčení i se spisovatelovou
dcerou Jitkou Minaříkovou, která ovšem natáčení na
poslední chvíli odmítla z rodinných důvodů. Rozhodli
jsme se tedy postavit připravovaný dokument výhradně na výpovědích spisovatelových přátel a pokusit se
vykreslit osobnost Františka Hrubína pouze pomocí
všedních vzpomínek a příběhů, které se odehrávaly
na ploše tohoto malého jihočeského městečka.
Příprava filmu byla také proložena přednáškami
režiséra dokumentárních filmů Zdeňka Gawlika (dějiny
kinematografie) a kameramana Miroslava Hurta (práce s kamerou, exponometrie), kteří nás upozornili na
umělecká a technická úskalí natáčení filmového dokumentu. Po skončení natáčení se filmový štáb přesunul
do Prahy, kde podnikl další doplňkovou aktivitu, a to
prohlídku Filmových studií Barrandov.
Pravděpodobně největší kus práce byl odveden
až po skončení natáčení. Filmový štáb se přesunul
do prostor školy a začal zpracovávat natočený materiál. Střih v celé původní sestavě třinácti lidí se ukázal
poměrně neefektivním, a proto se přistoupilo ke stříhání filmu v omezenější sestavě cca pěti lidí. Samotný střih byl velice časově náročný a probíhal takřka
tři měsíce. Navíc jsme se potýkali s řadou technický
problémů (PC), které práci znatelně prodlužovaly. Na
druhou stranu jsme byli příjemně překvapeni ochotou
jiných lidí při poskytování archivních materiálů, kterých
je ve filmu celá řada. Vyzdvihnout musím například
spolupráci s Národním divadlem nebo s majiteli archivních dokumentů z řad obyvatel Chlumu u Třeboně.
Filmové klipy vznikají v poslední době na Gymnáziu
Třeboň celkem pravidelně (hlavně díky projektu EU),
žádnému se však zatím nedostalo tak štědré podpory
(ať už mluvíme o technické stránce, nebo časové dotaci), jako filmu „František Hrubín a Chlum u Třeboně“.
Nicméně mohu říci, že Gymnázium Třeboň poskytuje
svým studentům vynikající podmínky pro tvorbu amatérských filmů a v současné době se snaží připravit
podmínky pro tvorbu dalšího dokumentu, tentokrát o
Jaroslavu Seifertovi a jeho vztahu k městu Třeboň.
I přesto, že se natáčení filmů věnuji již řadu let, režírování tohoto snímku pro mě bylo nadmíru přínosné
z několika důvodů. Šlo především o získání zkušenosti
s novým žánrem - filmovým dokumentem (do té doby
jsem se pohyboval především v oblasti hrané a animované tvorby), a také o možnost pracovat s mnohem
početnějším filmovým štábem, než je u amatérských
filmů běžné.
Daniel Řezníček, Třeboň
Animační studio
deštenské základní
školy stále tvoří
Je to více než rok, kdy v Základní škole a Mateřské
škole Deštné v Orlických horách začal vznikat první
animovaný film. Škole se podařilo získat pro spolupráci na tomto projektu animátora a režiséra Cyrila Podolského. Je znám např. jako tvůrce televizního večerníčku Krysáci. Tento odborník dětem ukázal, jak vytvořit
loutku, aby byla pro animaci použitelná, vysvětlil jim,
jakým způsobem se snímá pohyb loutek, jak se pracuje s kamerou, tedy vlastně s fotoaparátem.
Pro film Exemplář vymysleli žáci příběh, přepsali jej
do scénáře, vyrobili kulisy i loutky. A začalo se natáčet.
Exemplář je pohádkový příběh, v němž jde samozřejmě o vítězství dobra nad zlem. Práce na tomto projektu nakonec vedla ke vzniku školního animačního
studia Kdo?My! Každý ze zapojených žáků si pro sebe
zvolil tu nejvhodnější roli – animátora, kameramana,
výtvarníka, produkčního atd.
Během roku se škola účastnila různých soutěží.
Jednou z nich byla i Krajská soutěž amatérských filmů
v Hradci Králové. Žáci, kteří tam film představili, zhlédli celou nedělní produkci. Měli tak možnost porovnat
svou práci s jinými autory. Hodnotila je odborná porota.
Pro naše žáky bylo velmi přínosné, že členové poroty
byli ochotni říci jim nejen svůj názor, ale také ukázat
cesty, které by mohly vést ke zlepšení, finty, které jsou
sice jednoduché, nicméně velmi dobře fungují.
Vítězství naší školy žákům ukázalo, že pilnou pra-
45
donašeč 3 2012.indd 45
23.10.2012 15:37:33
NAPSALI NÁM...
Foto z natáčení filmu EXEMPLÁŘ
cí mohou dosáhnout výborných výsledků. Zjistili, že i
ve svém věku se dokáží prosadit, a tak si tímto úspěchem nabrousili drápky, které jim pomohou šplhat výš.
Úspěch je velmi motivoval k další práci. S vervou pro
pubescenty vlastní se pustili do natáčení nového filmu.
Škola získala na tento projekt finanční podporu i díky
grantu Královéhradeckého kraje. Natáčelo se během
měsíce června. Na práci žáků bylo vidět, jaký kus
cesty během roku urazili. A to i díky účasti v takových
soutěžích, jako je právě ona zmíněná krajská soutěž.
Jejich práce byla přesnější, účelnější, proti loňsku
samozřejmě rychlejší. Aby se posunuli dál, rozhodli
se zkusit jiný typ animace. Vloni natáčeli film loutkový,
letos zvolili pro vyprávění příběhu animaci papírkovou.
Příběh Odpaďák je opět dílem žáků. Taktéž loutky,
scény. Je nádherné vidět, s jakým nadšením, s jakou
radostí děti pracují, když se mohou podílet na něčem,
co je zaujalo, v čem vidí smysl, kde vidí výsledek.
S novým snímkem jsme se přihlásili do tradiční
soutěže amatérských filmů Rychnovská osmička. Držte nám, prosím, palce, ať se naši žáci v této soutěži ani
v žádné další neztratí.
skladu. Vůně celuloidových odstřižků, které jsem mnohokrát dostal od promítačů, plakátů a prachu kinosálu
jsou ve mně pevně zaneseny už asi navždy.
Mimo malování mne svět filmu silně táhnul, ale
v oné době a z důvodu „kádrových“ posudků rodičů o
škole nemohla být ani řeč.
Nicméně koho jednou film zachvátí, není mu pomoci, a tak po delším čase vznikl první z mých experimentálních filmíků. Jelikož abstrakce, imaginatismus a
hlavně surrealismus je tzv. má parketa, byla vize jasná.
Jedním z mých vzorů je bezesporu p. Švankmajer a
nebojím se přiznat, že mě velmi ovlivnil. Já totiž možná
navzdory mnohým tvrdím, že pokud to někomu niterně zapadá, není nic špatného na tom mít vzor, i když
je na díle vidět vliv. Pokud to není plagiát a bezduché
kopírování bez špetky „toho svého“, není na tom nic
odsouzeníhodného. Člověk má být sám sebou a existuje cosi, čemu říkám určitá krystalizace. Důležité je
to, co člověk cítí při tvorbě a ne to, co na to kdo řekne. Nejsem zrovna člověk uznávající ohraničení a už
vůbec ne dogmatismus a jakousi módnost nebo „trendovost“.
Dobré přitáhne dobré a naopak. Upřímně - mě současné umění, filmové nevyjímaje, trochu děsí a spíš
zklamává. Ale snažím se tím, co se mi nezdá, se nezabývat, nesoudit a jen tak nezaujatě pozorovat. Každý
má právo na své a to je třeba respektovat. Na druhou
stránku se ale mnohdy přímo vnucují „díla“, ať už jde
o film, reklamu nebo jiný druh umění, která postrádají
respekt ke svému okolí a asi i záměrně.
Ale abych se vrátil k prvnímu „filmíku“. Nemaje prostředků, techniky ani zkušeností jsem se do toho prostě a jednoduše vrhnul. Mou vizí byl pixelovaný snový
příběh jakéhosi školníka. Vypůjčeným digitálním foťáčkem bez jakékoliv manuální funkce, bez stativu (stará
Záběr z filmu ZÁZNAM SNU...
Hana Pavlíčková, ředitelka školy
ZÁZNAM SNU Č. 737
Můj vztah k filmu, ale i k umění vůbec, je velice
niternou záležitostí.
Vyrůstal jsem v kině jednoho malého města. Rodiče měli kino ve správě – od úklidu, topení až po uvádění. Tento „kinosvět“ jsem miloval pro určitou tajemnost.
Nešlo jen o to, že jsem mohl téměř na jakýkoliv film,
ale i o to, že jelikož jsme přímo v kině bydleli, mohl
jsem se hodiny probírat v uskladněných plakátech,
doprovodných fotkách, brožurách a knihách vzadu ve
46
donašeč 3 2012.indd 46
23.10.2012 15:37:33
A U TO Ř I O S V Ý C H F I L M E C H
židle, cihla a knihy – zkrátka co půda dala…) a světel
jsem začal tvořit. Na půdě u kamaráda v šíleném horku
a prachu. Dále v jedné vesnické škole. Scénář? Žádný nebyl, tvořil jsem tak, jak mi to vše přišlo, intuitivně a podle toho, jak se „příběh“ vyvíjel, jsem se snažil
navazovat. V hlavní roli kamarád stejně postižený jako
já. Spolu s mou ženou obaleni potem, pavučinami a
vrstvou prachu jsme TVOŘILI. Výsledkem bylo obrovské množství mnohdy nezaostřených fotek v počítači
a další a ještě větší chuť do díla. Tak vznikl můj první
film a spíše bych měl říci náš…Následoval čas, kdy
snímek ležel v šupleti. Po impulsu od pí. Šlaisové a
opět mé ženy, která mne doslova dokopala k zaslání na krajskou soutěž do Hradce Králové, ho uviděli
první diváci a také získal první ocenění. Díky nezměrné trpělivosti mé skvělé manželky, která je mimo jiné i
elementem, který mne coby bytost mající hlavu většinou velice vysoko v oblacích a plovoucí v bezbřehých
oceánech fantazie drží alespoň chvilkami na zemi. To
ona ve snímku usíná spánkem blaženým. Ano, i toto
je pro tvůrce ať už filmů, soch či obrazů, zkrátka pro
ony nepraktické bytosti žijící v jiných světech, kterým
se říká umělci, požehnáním.
Osobně neuznávám dělení na „profíky“ a „amatéry“.
Znám řadu profesionálů majících školy a kurzy a kdovíco ještě. Tam to začíná, a bohužel mnohdy i končí.
Naopak znám pár lidiček, co točí na mobily nebo
staré VHSky, ale mají to v duši a to je na výsledku
vždycky znát.
Tím se nechci samozřejmě dotknout řady lidí, kteří
se tvorbou živí ne proto, že to je práce, ale protože
je to baví a jsou v tom dobří. Ti většinou tuto hranici
neuznávají také. Ale jen chci říci, že mám pocit jakési „zažitosti“ různých postojů a názorů, z nichž koření
předsudky. Podle mě kdo umí, má to dělat. Naplno, se
vším všudy. Myslím si, že v této úrovni může a měl by
být šťastný. A je to jen na rozhodnutí každého z nás.
Prošel jsem řadu profesí, ač mne to nebavilo, a to jen
pro to, že jsem od dětství dosti ovlivňován, neboť jsem
byl ovlivnitelný. Dlouho trvalo, než jsem reálně pochopil, že můžu dělat to, co chci já a ne to, co říkají ostatní
nebo to, co je zvykem. Svobodu a obzvlášť v tvorbě by
si měl uvědomit každý z nás. Když jsem to pochopil,
a to opět díky mé ženě, říkal jsem si „no, kde já mohl
být…co jsem mohl dokázat….“ Teď jsem pochopil, že
už to nezměním a že to byla jakási zkušenost. I kdyby
to bylo kvůli tomu, abych poznal to, co nemám dělat a
tu energii využil na to, co mám niterně rád, na tvorbu,
tak to stálo za to.
Jedeme dále… Takže teď pracujeme na přípravě
dalšího snímku nejen s lepší technikou, ale s lepším
vědomím… Bude to opět experimentální film na motivy…. víc zatím neprozradím, protože „o nevylíhnutých
kuřatech se nemá mluvit“. Takže tímto děkujeme i
skvělé p. Šlaisové a těšíme se na dlouho slibované
setkání a samozřejmě i na všechny tam u vás….
Martin Kratochvíla, Strmilov
Martin a Iveta Kratochvílovi
Text z našich stránek:
Narozen roku 1974 v Moravské Třebové. Po
přestěhování do Žirovnice vyrůstá asi do šesti let na
hřbitově, kde jeho otec pracuje jako hrobník. I to možná ovlivnilo jeho budoucí tvorbu a vztah k hraničním
stránkám života, pomíjivosti, světě snů a jeho vlastnímu vnitřnímu mimoprostoru. Dále vyrůstá v kině, kde
jeho rodiče získávají byt a správu kina. Svět filmu ho
také ovlivní i v pozdější tvorbě filmové. V časopise
objeví článek o surrealismu a obrazy Salvadora Dalího, Maxe Ernsta a Yvese Tanguye. Směr jeho dalšího
vývoje je tím určen. Omšelé a neútěšné prostředí
starého dvora, zadní vchod do hospody a špinavý
průjezd se odrazí v dalším vývoji.
Celkem brzy se naučí číst. Místní knihovna
a knihy se tak stanou jeho dalším světem, kam rád
utíká od pro něj nepochopitelného a často nechápajícího vnějšího světa.
Neustále kreslí, jeho potřeba tvořit se stupňuje.
Ovlivní ho i zhlédnutí krátkých filmů Jana Švankmajera. Poté, co se vyučí knoflíkářem a perleťářem, projde
mnoha profesemi, topí v kotelně, pozná pražské
podzemí a kanalizaci jako technik, přivydělává si jako
vyhazovač v nočním klubu, rozváží zboží, pracuje
jako ošetřovatel skotu, dělník na pile a v mnoha
dalších profesích. Až po delší době se začne věnovat
umění naplno, přichází první výstavy, publikování v
časopisech, vydává Tarotové karty. Poznává Bohumi-
47
donašeč 3 2012.indd 47
23.10.2012 15:37:34
NAPSALI NÁM...
la Vurma a díky němu se začne hlouběji zajímat
o dílo Hieronyma Bosche. Hledá svůj styl a začíná
v umění využívat svůj obor a tvořit první šperky
v surrealistickém stylu. Je jedním z posledních vyučených u mistrů tohoto již zaniklého řemesla, jež mělo
v Žirovnici dlouholetou a klíčovou tradici. Zároveň
objevuje i kouzlo filmové kamery, a tak vzniká jeho
první krátký film točený formou pixilace – Noční škola.
Rovněž se začíná věnovat psaní-rodí se tak Odpolední planeta, Noční zvony, Dům na konci světa, Nocturno a další. Jak jinak než v surrealistickém stylu…
O autorovi napsal Theodor van Stiltenn
malíř, grafik a dlouholetý přítel
Zdravíme Hradec!
JAK JSME NATÁČELI
SVŮJ PRVNÍ FILM
Vše začalo ještě v prváku. To už jsme moc dobře
věděly, že se na naší škole rozjíždí něco nového. Tentokrát to bylo natáčení filmů v hodinách IVT. Účelem
bylo naučit se základy natáčení a stříhání filmu. Týkalo
se to ale jen žáků druhého ročníku. Tak kdo by vymýšlel film, když ho ještě nemusí točit?
Jenže rok uplynul jako voda, my jsme se ani nenadály, a už byl nejvyšší čas začít natáčet. Hned na
začátku tu bylo pár zádrhelů. Jednak jsme neměly
kameru, ale hlavně jsme nevěděly CO točit. Problém
s kamerou se rychle vyřešil, ale pořád tu zbývalo ještě
to hlavní. Když jsme po několika hodinách strávených
na internetu hledáním inspirace narazily na film „Strýček Jack“, všem třem se nám okamžitě zalíbil. Bylo
nám ale jasné, že střílet po sobě jako v tomto filmu
nemůžeme, a tak jsme si vymyslely vlastní zápletku a
prostředí, přidaly pár věcí, jiné zase vynechaly...a Teta
Irma byla na světě. Vlastně ne celá Teta Irma, jen její
scénář. Ale času nezbývalo mnoho, a tak jsme se daly
rychle do natáčení.
(Štěstí bylo, že Irma už je doopravdy tetou, a tak si
Amálku zahrála její vlastní neteř. Irma je vlastně teta
všech dětí ve filmu.)
Když už bylo vše natočeno, přišel čas na stříhání. Protože jsme na dokončení filmu měly jeden jediný
víkend, sešly jsme se všechny tři holky u Irmy. Stříhaly
jsme celou noc. Takhle vznikl název našeho studia NONSTOP :D.
V ten den, kdy se měly filmy promítat ve škole před
spolužáky a naší paní profesorkou, jsme byly trošičku
nervozní. Nevěděly jsme, jestli se bude alespoň někomu líbit. K našemu překvapení se líbil. Co jsme ale
Z natáčení snímku TETA IRMA
netušili bylo to, že se p. profesorka chystá naše díla
poslat na NPS. (Netušili píšu s „i“, protože do Náchoda jsme nejely jen my holky, ale i kluci z naší třídy
s filmem Homie a další lidi z jiných tříd.)
Můžeme myslím mluvit za všechny tyto lidi, když
řekneme, že v Náchodě to bylo super. Hned od samého začátku o nás bylo postaráno. Program byl také
bohatý, bylo stále co dělat, což bylo super. Viděly jsme
spoustu ostatních filmů, z nichž některé se nám líbily více, jiné méně. Všechny ale byly něčím zajímavé.
Určitě jsme nečekaly, že bychom mohly něco vyhrát.
Už jen proto, že film měla původně vidět jen hrstka lidí
u nás na škole. Ani kvalita obrazu a zvuku nestála za
moc. Taky proto jsme se hodně bály kritiky kamery,
zvuku, holky taky hereckých výkonů atd. Kritika sice
byla, ale ne taková, jakou jsme čekaly. A když jsme
pak v rukou držely čestné uznání od odborné poroty
a diplom za 3. místo od studentské poroty, nějak jsme
tomu nemohly uvěřit.
Když jsme se z toho šoku vzpamatovaly, všemu
uvěřily, tak už jsme se najednou musely rozhodnout,
zda jet na další soutěž, tentokrát do Hradce. Z nedostatku času jsme se na cestu vydaly jen Lucka s Irmou.
Johanka nám držela palce z domova.
Po příchodu do CC Lucie, kde se soutěž konala,
jsme zůstaly velmi překvapené. Zjistily jsme, že téměř
nikdo další z naší věkové kategorie nepřijel. To nechápeme dodnes, protože v Hradci o nás bylo postaráno
stejně dobře, jako v Náchodě, filmů bylo mnoho, cen
taky, a konečně zážitky nám zůstanou do konce života. Je pravda, že po dvoudenním filmovém promítacím
maratonu nás trochu bolely oči, ale stálo to za to! Hodně filmů jsme znaly už z NPS, ale vůbec nám nevadilo
se na ně podívat znova, právě naopak.
Když jsme se vracely domů, v batohu pečlivě
založený diplom za 3. místo v kategorii hraných filmů, přemýšlely jsme už nad námětem dalšího filmu.
Ovšem jestli se nám podařilo něco vykoumat nebo ne,
to se dozvíte až časem...
Lucie Moravčíková,
Johana Vančurová, Irma Horáková,
Gymnázium Fr. Palackého, Valašské Meziříčí
48
donašeč 3 2012.indd 48
23.10.2012 15:37:34
S O U T Ě Ž E , F E S T I VA LY A J I N É
Obě poroty doporučily pořadatelům udělit ocenění
následovně:
Odborná porota navrhla pořadatelům udělit 4 hlavní ceny bez udání pořadí a 8 čestných uznání. Studentská porota navrhla udělit ocenění pro 3 filmy:
NÁCHODSKÁ PRIMA
SEZÓNA 2012
SOUTĚŽ STUDENTSKÝCH FILMŮ
6. ROČNÍK
2. KVĚTNA 2012, NÁCHOD, kino Vesmír
Do soutěže bylo přihlášeno 31 snímků studentů ze
7 středních škol a umělecké agentury při ZŠ Pouchov
v Hradci Králové. Porota na základě předvýběrové
projekce zařadila do soutěže všechny snímky. Několik
DVD bylo třeba technicky upravit, aby bylo možné filmy
promítnout. Soutěžní kolekci hodnotila odborná porota
ve složení prof. Rudolf Adler, FAMU Praha, Mgr. Jarmila Šlaisová, ředitelka střediska Impuls Hradec Králové
a Ondřej Krejcar, odborný pracovník střediska Impuls
Hradec Králové a předseda VčVSAFV a současně i
studentská porota ve složení Šárka Čmelíková, Eliška
Richtrová, Barbora Valtrová, Ondřej Gelbič a Robert
Souček, která navrhla k ocenění snímky na 1. – 3. místě.
Daniel Řezníček získal od studentské poroty první cenu
Hlavní ceny:
ŽIVOT NA KOLEČKÁCH
Martin Gažar, Dětská televize, Liberec
FRANTIŠEK HRUBÍN A CHLUM U TŘEBONĚ
Daniel Řezníček, Gymnázium Třeboň
DEEP
Jakub Macháček, SŠAK Hradec Králové
A CO KDYŽ JE VŠECHNO JINAK
Kristýna Tauchmanová, Gymnázium
a S0Š dr. V. Šmejkala Ústí n.L.
Čestná uznání:
TETA IRMA
Lucie Moravčíková, Johana Vančurová,
Irma Horáková, Gymnázium Fr. Palackého,
Valašské Meziříčí
INNOCENCE
Tomáš Ferbas, SŠAK Hradec Králové
ADORE
Petra Míková, VOŠONSPŠO Praha
MATURITA
Martin Dufek, Gymnázium F.M. Pelcla, Rychnov n.Kn.
CLARENDON
Filip Hepnar, SŠAK Hradec Králové
FAKULTNÍ NEMOCNICE
Jakub Macháček, Tomáš Ferbas,
SŠAK Hradec Králové
ČESTNÉ UZNÁNÍ ZA KAMERU:
KDYBY NĚCO, TAK NIC
Anna Kadlečková, UA při ZŠ Pouchov
Hradec Králové
ZKRAT(KY)
Daniel Řezníček, Gymnázium Třeboň
CENY STUDENTSKÉ POROTY:
1. ZKRAT(KY)
Daniel Řezníček, Gymnázium Třeboň
2. JAK TO VIDÍ DĚTI
Alžběta Fridrichová, Patricie Ferková.
Kateřina Novotná, Gymnázium
a S0Š dr. V. Šmejkala Ústí n.L.
3. TETA IRMA
Lucie Moravčíková, Johana Vančurová,
Irma Horáková, Gymnázium Fr. Palackého,
Valašské Meziříčí
49
donašeč 3 2012.indd 49
23.10.2012 15:37:34
NAPSALI NÁM...
Náchodská radost
Do Náchoda na Prima sezónu se těším každým
rokem vždy o něco víc.
Je to vlastně jediná soutěž amatérských filmařů, jíž
jsem v posledních letech zažil, která má úplně jinou
atmosféru než ty ostatní.
Především je o ni stále vzrůstající a spontánní
zájem mladého, generačně sourodého publika. Letos
snad nezůstala v domě jediná volná židle a pořád jich
byl nedostatek. Sedělo se i na zemi.
Balzámem na duši je naprostá neformálnost a přirozenost diváckých reakcí a reflexí po zhlédnutí filmů.
Povídáme si po každém programovém bloku, kdy jsou
zážitky ještě živé. To se velice osvědčuje. Bez zábran
a ostychu či respektu k porotním „autoritám“ bývá diskuze velice otevřená a tím samozřejmě cenná. V tom
velice pomáhá Ondra Krejcar. Jako talentovaný filmař
již sám sice překročil amatérský Rubikon, ale je divákům generačně bližší a vyrůstá z něho citlivý a vnímavý porotce, navíc technicky mimořádně erudovaný
a informovaný. Dovede se středoškoláky mluvit jejich
řečí, pojmenovává i rezervy a chyby přesně a oni ho
proto berou.
No a to soutěžení? Je to sice soutěž, ale o soutěžení
naštěstí nikomu nejde v první řadě. Je to opět ve věku
publika, jež tvoří především středoškoláci. Neberou se
totiž ve všem všudy tak velice vážně jako mnozí amatéři starší a umí naslouchat, protože jsou na to prostě
zvyklí ze školních lavic. Z ocenění mají radost, ale jsou
přející k ostatním a bez nějakého diplomu se jim svět
nehroutí.
A tak se tu vlastně postupně rodí něco nového, co
by možná mohlo být nakročením k inovaci podobných
akcí v celém oboru. Filmy se prostě nedají měřit jako
sportovní výkony, ani vážit jako kusy masa od řezníka. Mnozí si to již uvědomují. V Náchodě, díky výše
popsané atmosféře, přirozeně a logicky odpadla ona
nesmyslná hra na pořadí, ale udělujeme několik rov...sedělo se i na zemi...
Na NPS nás bylo tolik...
nocenných cen a pak čestná uznání. Není to možná
samospasitelné, ale rozhodně lepší než ony stupínky
na pomyslné bedně po závodech v atletice. Dokonce
se ukazuje, že ocenění pokryjí vždy zcela přirozeně
celé žánrové a druhové spektrum promítané kolekce.
A ještě něco mi dělá radost. A to velikou. Na Prima sezóně funguje také studentská porota. Jedná
a vynáší vlastní verdikt naprosto nezávisle, ale nejméně v posledních třech ročnících jsme se na ocenění všichni prakticky shodli. To jen dokládá, že nad
mládeží není třeba jen lomit rukama. Když se zamyslí
dokážou velice přesně rozpoznat kvalitu, závažnost
sdělení a komunikace, talent a přirozený cit a oddělit
je od povrchního pitvoření, planých hříček a prázdné
recese. Jak se říká pánbůh zaplať.
Rudolf Adler
PŘEHLÍDKA STUDENSTKÝCH
FILMŮ V RÁMCI NPS
Náchodská prima sezona neboli NPS je přehlídka studentských prací, děl, mezi kterými samozřejmě
nesmí chybět i tvorba filmová. Proto k nám do Náchoda přijeli mladí filmoví tvůrci z různých koutů republiky.
Ať už třeba z Hradce Králové či Valašského Meziříčí.
Bylo úžasné vidět, co všechno dokážou s nápady,
kamerou a počítačem. Ovšem za pětičlennou studentskou porotu jsme jich mohli ohodnotit jen několik.
To ale neznamená, že nás každého nezaujalo něco
jiného. Vybírali jsme pro nás ty nejzajímavější filmy
mezi dokumenty, animacemi, experimenty a nakonec
i krátkými hranými filmy. Některé měly často i zajímavou pointu, nad kterou by se člověk zamýšlel nejraději
ještě další týden po zhlédnutí. Naopak některé prostě jen proběhly, a nezanechaly žádnou stopu. Někde
excelovalo technické zpracování, někde zase příběh.
Proto jsme se nakonec rozhodovali mezi šesti filmy.
50
donašeč 3 2012.indd 50
23.10.2012 15:37:35
S O U T Ě Ž E , F E S T I VA LY A J I N É
Bylo těžké vyřadit z tohoto výběru tři. Po dlouhém
rozhodování a dohadování jsme vybrali a ocenili tyto:
Jak to vidí děti, Zkratky a Teta Irma. Jak to vidí děti byl
netradiční dokument, který neunavil, a naopak se svým
rychlým střihem snažil poukázat na to, že dětské přemyšlení je stejné napříč etniky, a to i u cikánů. Zkratky
naopak vtipně poukazovaly na to, jak jsme nakaženi
sociálními sítěmi a zkracováním slov. Teta Irma byl
naopak příjemný hraný film, se skvělým nápadem a
svižným, nenudným příběhem.
Jako porota jsme měli respekt z názorů pana režiséra, profesora Rudolfa Adlera, očekávali jsme, že může
nastat neshoda mezi porotcem amatérem a porotcem
profíkem. Ovšem veškeré obavy při závěrečném hodnocení padly, protože obě poroty, jak studentská, tak i
odborná, jsme se v hodnocení docela shodly.
Doufejme, že se tedy opět setkáme se studenty,
možná budoucími filmaři, v dalším ročníku festivalu
studentské tvořivosti, Náchodské prima sezoně 2013.
Za studentskou porotu
Šárka Čmelíková a Ondřej Gelbič,
Gymnázium Náchod
Účastníci setkání mladých amatérských filmařů
ledne se účastníci pomalu začali rozjíždět do různých
částí republiky. Počasí nám přálo a filmový víkend se
vydařil ke vší spokojenosti.
Přijměte i vy pozvání na další ročník AMFI! Pokud
máte rádi legraci, chcete poznat správnou partu a něco
si u toho i natočit, je tato akce určena právě vám.
Katrin Taubingerová, Brno
Ohlasy účastníků....
AMFI 2012
Ve dnech 1. - 3. června se uskutečnilo tradiční
setkání amatérských filmařů a jejich příznivců v malebném prostředí u Drahonína na Šafránkově mlýně.
Pátek byl věnovaný příjezdům, uvítacím procedurám a
samozřejmě večernímu promítání z minulých ročníků a
tanci. Důležité bylo vyhlášení tématu na sobotní natáčení. Letos: „Zlatá šedesátá“! Následovalo rozdělení
účastníků do čtyř skupin a noční práce na scénáři…
V sobotu ihned po snídaní, která byla řádně vydatná formou švédského stolu a trvala tedy patřičně dlouho, se týmy domluvily na strategii filmu. Potom odchod
na samotné natáčení, kde krásné prostředí, plné
romantických zákoutí umožnilo každému týmu natáčet a nebýt „rušen“. Po obědě se technická část týmů
pustila do stříhání a zvučení. A během této doby se
ještě skupina mladých filmařů složená z chlapců z Ústí
nad Labem a brňačky Kateřiny Taubingerové, vedená Ondrou Štětkou, rozhodla natočit pátý samostatný
film, který se jmenoval: „Růžový partner“. Při večerní
projekci nás všechny moc pobavil. Trošku jsme museli
posunout zahájení samotného večera, neboť technika
„stávkovala“, a mladí chtěli dílko promítnout. Nakonec
vše dobře dopadlo díky připravené náhradní projekci.
Porota, která zhlédla všech pět soutěžních snímků,
vyhlásila film: „Johny“ v režii Pavlíny Taubingerové
vítězem a minulý vítěz Bronislav Kusý předal vítěznému
družstvu putovního AMFIOSKARA, kterého mají v držení
do dalšího ročníku AMFI, který bude v roce 2013 pětadvacátý!!! Po společném fotografování v neděli dopo-
... každoročně už několik let pořádané setkání příznivců krátkého filmu, dobré zábavy, príma kolektivu
a samozřejmě spousty pohody a legrace. Třídenní
akce probíhá cca 40 km od Brna v rekreačním areálu, kde je vždy zajištěno ubytování se stravou a co je
nejdůležitější, i společenskou místností. Zde se hned
první den promítají filmy z loňských ročníků a probíhá
vzájemné seznamování. Následuje rozdělení do 4-5
natáčecích skupin po 5-7 účastnících a začíná volná
zábava, tanec, DVD projekce a občerstvení. Další den
je natáčecí a to ve skupinách dle společně sestaveného scénáře na téma, které se každý rok vyhlašuje
s předstihem, aby bylo možno včas připravit rekvizity
a kostýmy. Do natáčení se každý zapojuje dle svého zvážení a schopností. Ještě ten stejný den finišuje finální sestříhání materiálu a večerní promítání
s vyhlašováním výsledků. Čas ubíhá velmi rychle a
než se člověk stačí vzpamatovat, je tu poslední den a
čas návratu zase do běžného stereotypního života.
Petr Kříž
Na AMFI jsem byl letos poprvé. Nic jsem od něj
prakticky nečekal. Přijel jsem se záměrem natočit
nějaký film a trochu se pobavit.
Ale opravdu mě to překvapilo. Atmosféra byla perfektní a velmi přátelská, vůbec mi nepřišlo, že jsem byl
na druhé straně republiky. Zkrátka cítil jsem se jako
doma. Naučil se pár nových věcí ohledně filmování,
poznal skvělé lidi a hlavně získal nové zkušenosti.
Těším se na další ročník.
David Koníř
51
donašeč 3 2012.indd 51
23.10.2012 15:37:35
NAPSALI NÁM...
KTERAK JSME
12. 5. 2012
HLEDAČE POKLADŮ
UČILI FOTIT A FILMOVAT
Poslední statistiky uvádějí, že je u nás přes 60tisic
geokačerů. Kačer je člověk stejný jako ostatní, jen s tím
rozdílem, že třímá v ruce podezřele tlustý „mobil“. Maskuje tak turistickou GPS navigaci. Pomoci GPSky pak
hledá všude kolem plastové krabičky - poklady. Tenhle
geočlověk, je schopen pro nalezení svého pokladu a
získání bodu udělat všechno na světě a mnohdy ani
sám netuší, čeho všeho schopen je. Mnozí to všechno
čeho jsou schopni fotí a filmují a potom předvádějí stejně postiženým kamarádům. Protože kačeři hlavně hledají krabičky a o focení a filmování nemají povětšinou
páru, rozhodl jsem se udělat menší osvětu, aby se na
jejich díla dalo koukat, ale hlavně zjistit, jestli bychom
dohromady nedali menší přehlídku foto a video záznamů z těchto nezapomenutelných hledacích akcí.
Tak vznikl GeoBrodwey event - FTF song.
FTF song, protože praktickou součástí eventu
bylo natáčení hospodských scén pro videoklip a GeoBrodwey, protože se event konal v autocampu Brodský. Zúčastnilo se 42 kačerů.
Kamarád - taky kačer, chodil jako kluk do kroužku
fotografování a tak se ujal názorného školení, kterak
jednoduše na tu kompozici, expozici a statečnost se
závěrečnou selekcí použitelných fotek. Nezapomenutelně se vepsal posluchačům do paměti svým výrokem
„Taky vymazat“. Já, jakožto absolvent vyhlášené Lidové konzervatoře Impulsu, jsem se vrhnul do praktických ukázek pohybu kameramana kolem snímaných
objektů, využití zoomu a úhlu pohledu kamery, trohu
toho filmového stříhání, křížení, ozvučování, začínání
a ukončování a pod…
Vše probíhalo formou přímých ukázek a vzájemné
Zaplněné hlediště při projekci
Václav Šimek s organizátory akce
diskuse, co dělám, co vidím, jak to působí.... Našlo se
i několik jedinců, kteří dali svou fotografickou nebo filmovou kůži na trh. Okamžitě po promítnutí fotky nebo
videa jsme se kolektivně bavili o tom, co jsme kdo
vlastně viděli a autoři zůstávali v úžasu. Jako owner
eventu mám výhodu před pořadateli jiných akcí, neboť
všichni účastníci se tzv. logují a popisují při tom své
zážitky. Je to okamžitá zpětná vazba. Ty logy mluví
samy za sebe. Např:
Dozvěděla jsem se, že vše co nafotím, či natočím
je samozřejmé špatně.
Fotoalbum v PC rozděluji na snímky před eventem
a po eventu. Před eventové nechám z nostalgie beze
změny dožít.
No ne, když něco fotím, tak to chci mit prostě uprostřed, aby bylo vidět taky to okolo.
Tak já to teda vyfotím a večer všechno smažu, protože to nemám v řezu.
Ano, tak to má být. Není nic špatného, když ze 400
fotek zbude 10 pěkných.
Mám strašně rád zoomování, tak to prej taky ne.
No, zkrátka poučný event zábavnou formou.
Tak se těším na další ročník. Možná už bude i víc
videí pro menší soutěž.
SVĚTOVÁ PREMIERA FTF SONGU
NA MEGAEVENTU MORÁVIA 1. 9. 2012
Když se sejde víc jak 500 kačerů, říká se tomu
setkání - Mega event. Je to spousta známých tváří
pohromadě, plno nových nápadů, zábavy, her, legrace
a nových kamarádů. Našemu Brute Filmu, složenému s kačerů s nicky [email protected] text a režie písně, Agi +
Bojánci - hudba, Wetu - kamera, střih, zvuk a propagace, se podařilo vřadit amatérský film - FTF song do
programu právě takového velkého setkání. K mému
potěšení taky spoustu dalších filmů z prostředí geocachingu, které jsem natočil během loňského roku.
52
donašeč 3 2012.indd 52
23.10.2012 15:37:35
S O U T Ě Ž E , F E S T I VA LY A J I N É
Byl to krásný večer. Trochu špatná projekce, za to
však publikum, které přeju všem filmovým amatérům.
Skvělé reakce na fóry, kterým kačeři rozumí, protože
je to jejich život. Smích, potlesk pískání, osobní poděkování prostě filmařovo srdce jen poskakovalo radostí.
Ještě jsem nezažil tak velké a vděčné publikum, které
očekávalo, co se bude promítat dál. Ten pohled z jeviště do hlediště nikdy nezapomenu.
FTF song je o české specialitě hry hledání pokladů
v přírodě a ve městech. Jde o to, kdo bude prvním
nálezcem nově založeného pokladu. Film je určený
především těm, pro něž FTF je jakýmsi smyslem života a tak nejspíš na filmařské soutěže ani nepůjde. Pro
zájemce uvádím odkaz na YouTube http://www.youtube.com/watch?v=E6Apl5MA0n4
Vašek Wetu Šimek, Červený Kostelec
ZE ŽIVOTA
FILMOVÝCH PANKÁČŮ
Tvůrce se musí zviditelnit
Ledva jsem zalepil obálku s Babičkou aneb… a
odeslal černobílé veledílo do Bagdádu na festival filmů pro děti a mládež, přišla pozvánka na Masarykovy
debaty do Uherského hradiště. (Na letenky do Iránu
čekám dodnes, i tak oněch 40,- Kč nelituji.)
Teze debaty pořádané brněnskou univerzitou zněla: Nelegální sdílení filmů ničí filmový průmysl a já jsem
se, především díky umístění Báby na internetu gratis,
ocitl na straně odpůrců.
Společně se mnou nastoupil do ringu Jakub Michálek (expert České pirátské strany na problematiku
autorského práva, vedoucí stranické komise pro kopírování a internet, kde se věnuje novelám autorského zákona a mezinárodní smlouvě ACTA), abychom
společně oponovali Stanislavu Polčákovi (1. místopředseda Starostů a nezávislých, poslanec TOP 09,
absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy, advokát specializující se mimo jiné na problematiku autorského práva, externí přednášející autorského práva na
Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně) a proti Marku Dobešovi (zástupce Asociace režiséru a scénáristů - ARAS,
režisér, producent, scénárista filmu Kajínek, absolvent
žurnalistky na Karlově Univerzitě). Jak vidno, jednalo se o utkání na nejvyšší úrovni, proto jsem záměrně
pominul své elektrotechnické vzdělání, které v daném
prostředí nemělo žádnou sílu, a nasadil umělecké CV:
Petr Vaněk, režisér, scénárista, herec, kameraman,
hudebník a skladatel. Autor celovečerních snímků
Babička aneb Jak to bylo doopravdy (2010) a No smoking (2006), které jsou dostupné volně na internetu.
Držitel řady ocenění v oblasti krátkých hraných filmů a
jednoho dokumentárního. Programový ředitel portálu
Film1.
Souboj probíhal v rámci parnem soužené Letní filmové školy, v dusném stanu, kam se dostavilo úctyhodných 90 posluchačů.
Začátek utkání byl stanoven na patnáctou hodinu,
tedy na čas, kdy moje IQ žalostně klesá hluboko pod
únosnou mez. Věnoval jsem vlastní přípravě mnoho
času a z pořízených rešerší nabyl dojmu, že filmovému průmyslu (zejména zahraničnímu), se nedaří až
tak špatně, jak by se mohlo podle občasných panických výkřiků zdát.
Mojí výhodou v debatě byla naprostá myšlenková
svoboda, neboť jsem oproti ostatním mohl skutečně
říkat to, co si opravdu myslím, aniž bych se bál, že
ohrozím zájmy vlastní strany nebo budu popotahován v asociaci. Naopak dlouhé prostoje, nežli jsem se
dostal ke slovu, způsobovaly ztrátu některých zásadních myšlenek, které se rozutekly pod návalem rychle
se množících nových. Vlastní průběh lze poslechnout
na internetu a jeho rozklad by samostatně vydal na
několikastránkový samostatný článek, o jehož smyslu
lze ovšem pochybovat. Celá záležitost sdílení je natolik zapeklitá, že teprve překotná budoucnost napoví,
kudy se budou cesty ubírat. Mohl bych sice nyní argumentovat pro své subjektivní pravdy do bezvědomí,
ale jelikož diskuse dávno skončila, není to fér.
Oprostím-li se od tématu samého, odnesl jsem
si bezesporu cenné poznání, srovnávaje verbální
vystoupení protřelých diskutérů na obou stranách a
nás, mediálním tréninkem nedotčených, a hledal klady
a zápory obou pojetí.
I když jsme v hlasování diváků my piráti nakonec
zvítězili, nepřikládám tomuto rozhřešení nijak zásadní
význam, stejně jako bagatelizuji údajně zaručené předvolební průzkumy a více zadostiučinění si tak odnáším
z uvolněné atmosféry festivalu samotného.
Také pozdější neformální hovory s Markem DobeHlavní postava filmu MICHAL
53
donašeč 3 2012.indd 53
23.10.2012 15:37:36
NAPSALI NÁM...
Záběry z filmu MICHAL
šem, mimo jiné autorem jednoho z prvních nezávislých filmů, zoombie hororu - Chocking hazard, přinesly
mnohá poznání.
Tečku za pěkným víkendem učinila zpáteční cesta,
kdy jsme nedaleko Slavkova navštívili Čeňka Sudka,
ředitele policejní historické společnosti, dvorního dodavatele cajtů do připravovaného Sametového letu 89,
jenž nám předvedl několik nejnovějších exponátů své
sbírky - přenosový TV vůz Latvija a unikátní pohřební
pick-up Favorit.
Jinak scénář naší připravované revoluce - na ruby
a všechny náležitosti jsme poslali na Kafky, abychom
se přesvědčili, zda nové liberální vedení svá tvrzení o
otevřenosti a jasnozřivém přístupu myslí vážně nebo
je to zase jen bohapustý propagační trik.
Ovšem od té případné spolupráce si nelze nic
napřed slibovat, neboť poslední ze škály úředních
papírů, kterou bylo třeba zdolat, zcela nepokrytě klade
otázku, kdo že to celé zaplatí? Inu to kdybychom věděli, nebylo by nám potřeba se těmi stohy brodit…
Jak ztratit svého fanouška
Díky své občasné herecké práci jsem získal po
letech i jednoho vlastního příznivce. Stalo se tak po
roli pana Kovandy ve filmu Kandidáti. Nutno říci, že
pan Kovanda patří mezi ty darebáky, co zištně financují politické strany a vytvářejí z demokracie úplně
něco jiného, než jsme si v polistopadovém křepčení
představovali. Nicméně po čase se ozval režisérovi
Sašovi Vojtovi nadšený obdivovatel pana Kovandy,
který tvrdil, že Kovanda je skvělý člověk a že se s ním
chce mermomocí seznámit. Marně mu Vojta vysvětloval, že Kovanda není Kovanda, nýbrž prostý herec,
tedy že je to moje maličkost. Na tomto případu je tak
možné dokumentovat, jak přílišné vybočení hereckého
řemesla směrem k realismu nejhlubšího kalibru může
způsobit pozdější problémy.
Právě z těchto důvodů jsem tedy přijal opět roli drsného otce ve čtvrtém pokračování Slepé koleje, které
se rozhodl natočit Andy Fehu jako ročníkovou práci na
FAMU. Přijal jsem jí, abych dokázal, že nejsem Kovanda, ale skutečný herec, který jednoho dne vystřihne
stranického sponzora, druhý den romantického milovníka, aby následně ztvárnil bezdomovce. Šel jsem do
toho se záměrem, že čím bude chátrající otec odpudivější, tím snáze mě nechá můj jediný žijící fanoušek na
pokoji.
Svůj oblek stárnoucího rockera jsem doplnil černým
voskovým maskováním zubů, a když mi při východu z
metra na Strašnické byly místními potřebnými nabízeny olejovky, věděl jsem, že kráčím správným směrem.
Vlastní děj nastavil několik úskalí, která bylo třeba překonat. Jedna část se odehrává v tramvaji, kde hlavní
představitelé provádějí přepravní kontrolu. Andy se
snažil tuto věc legalizovat na dopravním podniku a
Záběry z filmu MICHAL
obstarat si skutečný revizorský odznak. Po pochopitelném zamítnutí své neobvyklé žádosti se tedy mladý
revizor představovaný Pietrem Zatliánim musel spokojit s přezkou jakési kabely, která skutečně při nastavení do zorného úhlu cestujících evokovala opravdickou
kontrolní placku. Točilo se za provozu, bez varování a
Andy se přiznal, že kvůli tomu několik nocí nespal. Po
prvních nesmělých pokusech se nakonec všichni do
svých rolí bez problému vžili. Lidé ukazovali doklady,
vymlouvali se, když žádné neměli, a prchali stejně překotně, jako by šlo o skutečné revizory.
Já osobně jsem doplatil na své realistické herectví
plnou měrou. Při rázné honičce v ulicích jsem si natáhl
oba stehenní svaly tak, že jsem několik dní nebyl schopen chůze.
Plány smělé
Jelikož kromě filmu Kamarádi, který jsme uklohnili
za jeden den, jenom vysedáváme po kavárnách a plácáme se po ramenou, rozhodli jsme se konečně zase
něco dělat.
Inspirován několika událostmi a návštěvou věznice
54
donašeč 3 2012.indd 54
23.10.2012 15:37:36
S O U T Ě Ž E , F E S T I VA LY A J I N É
v Ruzyni jsem na dovolené napsal scénář filmu Pavel
a pak jsme jeli na Ukrajinu. U dramaticky dekadentního Pavla jsem přistřihl křídla fantazie a držel stropu našich finančních možností, přesto doufáme, že
se podaří angažovat víc celebrit, díky nimž tento pidi
nákladový epos získá diváckou přízeň, ačkoliv každý
řekne ledva jednu větu.
V té souvislosti mě jen zneklidňuje jakási kádrovací
kampaň nenápadně prosakující médii, aby se amatérské či nízkorozpočtové filmy nedávaly do běžné
distribuce, že prý odrazují publikum. Podobné tlachy
jsou pouze podceňováním inteligence diváctva, které
vždy ví, na co si lístek, ne právě laciný, do kina koupí. Podobné nesmysly vycházejí z doby dávno minulé,
kdy se prostě šlo do biografu „na něco“, která ovšem
v dnešní přemíře nabídky je dávno ta tam. O tlacích
ekonomických se snad ani nemá cenu zmiňovat. Tím
nechci obhajovat, že ta dílka jsou skvělá a představují
ozdobu kinematografie, ale myslím, že vytvářejí jakési
předpolí k budoucnosti, kdy jednou nízkorozpočtový
film dobude met nejvyšších.
Na Zakarpatí jsme vyrazili, abychom nasáli místní atmosféru při psaní scénáře ve stylu, kterak chudý
Vasja v Čechách ke štěstí přišel, jak se oženil, rozvedl
a vrátil do hor chovat ovce.
I tak nám bylo líto, jen tak se flákat po horách, a tak
jsem vláčel s sebou kameru, abychom spáchali punkový film, kde jeden herec (Martin Procházka) vytvořil tři
rozdílné postavy. Jednak Josefa Vránu - občana znechuceného životem, jenž vyrazil hledat vnitřní klid, dále
Ivana Bondarenka z cirkusu Praga, který shání medvěda, aby ho naučil žonglovat a ještě Ondřeje Hejmu,
jenž si jede odpočinout od svých fanoušků. Více se
neodvážím prozradit, surrealistický snímek Medvěd se
právě stříhá v laboratořích Blues filmu.
Nezbývá tedy, než konstatovat, že „Vsjo hrajet…“
Petr Vaněk, Praha
Snídaně
s Carlosem Saurou
novinek LFŠ. Přibyl klimatizovaný nafukovací kinosál
v univerzitním areálu, kde navzdory okolnímu vedru
byla ukrutná zima a sedadla pro sebevrahy lidských
pozadí.
Jinak je Uherské Hradiště stále krásnější město.
A Filmovka je v dobrých rukou, i po Králíkově odchodu
má osobitou, výraznou tvář. Navíc přehlednější dramaturgii, výborný marketing. A diváky, kteří si zvykli na
disciplínu masového festivalu. Stovky jich courají stále mezi parkem a náměstím, sem a tam, pořád, ráno,
odpoledne, v noci...
Legendární režiséři István Szabó a Carlos Saura
v Hradišti letos převzali nějaká ocenění. Saura k tomu
poznamenal, že moravské přijetí ho dojalo víc než
podobné v Hollywoodu, tam že měl pořád za zadkem
nějaké paparazzi, což mu v Hradišti nehrozilo. Já si ho
proto taky užil osobně. Hned po příjezdu do města, a
bylo to o první neděli, jsme snídali v malé kavárně. Já
se zády dotýkal jakéhosi brýlatého mužíka s foťákem
kolem krku, který právě usrkával svou kávu, moje žena
právě četla ve Zpravodaji LFŠ cosi o Saurovi, že prý je
milovník fotoaparátů a mladých žen. Najednou zvedla
hlavu a říká, hele, ten co se mu opíráš o rameno, není
to Saura? Tady píšou, že je na foťáky a na mladý ženský... A byl to Saura! Proti němu krasavice španělská,
jak se pak ukázalo, jeho půvabná dcera.
Režisér Carlos Saura u snídaně
Sice nikoliv každoročně, ale s určitými přestávkami jezdíme už nějaký rok do Uherského Hradiště na
Filmovku. Na stará kolena jsem si tu připomněl, jak se
bydlí na matraci v autě, naštěstí máme velké, ale od
jisté doby dáváme přednost levnějšímu hotelu. Pokud
se pro cestu do Hradiště rozhodneme včas, na poslední chvíli jsou pouze drahé postele, pokud vůbec jsou.
Letos jsme bydleli v penzionu v Kunovicích, ale do
kina Mír se to dalo stihnout za čtyřicet minut ostré chůze. Jenže v Míru se kino letos nehrálo, svůj stan tam
rozbily hudební produkce. Což byla jedna z letošních
55
donašeč 3 2012.indd 55
23.10.2012 15:37:36
NAPSALI NÁM...
Režisér István Szabo před projekcí filmu MEFISTO
Novináři nebyli v dohledu. A my, stydlíni, jsme jen
kvikli něco jako Buenos dias, maestro nebo možná i
Buenos aires, sir, už nevím, byl jsem zmaten a překvapen - prostě jsem se dotknul hvězdy! Viděli jsme pak
jeho surrealistický film Doupě z roku 1969 s Geraldinou Chaplinovou, ale nestihli El Dorado a Peppermint
frappé. A Mistr se mám podepsal na obálku bulletinu
s obrázkem nakousnutého jablka – „Saura, mia firma“!
Letos se prý na filmovce odpromítalo přes dvě stě
sedmdesát snímků, byla spousta koncertů, besed.
Viděl jsem snad čtrnáct filmů. A to za tři + jednodenní
akreditaci. Jen to mě štve, že akreditace jsou k mání
jen na tři nebo šest dnů. Co když chci být na Filmovce
čtyři nebo pět dnů? Na to nemají formát!.
Viděl jsem skvělý ruský film, ale nebyl to Atomový
Ivan, který tu měl rozpačitě přijatou světovou premiéru.
I v něm hrál vynikající mladý herec Grigorij Dobrygin,
držitel letošního berlínského Stříbrného medvěda za
roli ve filmu Jak jsem dopadl tohle léto, který jsme pak
v Hradišti také viděli, a je to film vynikající! Viděli jsme
také pár skvělých starých filmů Davida Leana, autora
dnes už dost nudného Lawrence z Arabie, němé filmy
s Haroldem Loydem s živým doprovodem kapely Petra Váši, pár filmů z retrospektivy Agniezky Hollandové,
např. skvělé Provinční herce a Pumu, něco z maďarské sekce a něco z nové skromné - nikoliv umělecky
- slovenské produkce.
Především jsem si nemohl nechat ujít setkání s dalším
pomníkem světové kinematografie, s Istvánem Szabó,
režisérem legendárního Mefista s Karlem Mariem
Brandauerem. Netušil jsem, že mi letošní Filmovka
přivede na dotek dokonce dva takové mistry, o nichž
jsem se domníval, že už jsou někde ve filmařském
nebi, protože byli slavní, když já byl mladej kluk. Ale
oni tenkrát zřejmě taky, přestože se znali s Buňuelem
či s Godardem. A Szabó krásně mluvil o české vlně
z 60. let. Taky říkal, že tenkrát točili pro publikum, které
mělo stejná témata jako tvůrci – svobodu, emancipaci,
naději. Že i dnes se točí tematicky skvělé filmy, které ovšem nemají diváky. A pak jsou filmy, které diváky
mají, ale jsou o ničem.
S dalšími hosty jsme se už neviděli. Neviděli jsme
ani další skvělé projekce, např. kritiky i diváky oceňovanou sekci Oberhausenský manifest, blaxploitation filmy, ani nic moc z viszegradského horizontu...
Ani z doprovodného programu, v němž mj. vystoupili
MidiLidi, Traband, Kratochvílových DVA, Iva Bittová či
Monika Načeva. Jen jsme si popovídali s pivem v ruce
s kluky z Vosto5ky a zdrbli při tom letošní hradecký
Open Air. Ale do Uherského Hradiště se, pokud možno, budu stále rád vracet, dokud mi bude zrak a zdraví
sloužit a najde-li se nějaká postel v okolí. Taky proto, že Filmovku začínáme na horňáckém folklorním
festivalu v blízké Velké nad Veličkou, kde mají skvělé
víno a zpívají tam a tančí pořádní chlapi, jak tvrdí moje
žena.
Saša Gregar, Hradec Králové
Berlínský WÖFF
2012
naposled
V posledním březnovém víkendu se konal již 18.
WÖFF (Festival autorů ze Západu a Východu). Do soutěže bylo zasláno z 19 zemí 159 příspěvků s celkovou
projekční dobou 21 hodin. Nejvíce filmů bylo přihlášeno z Německa - 51, z České republiky - 26, z Ruské
federace - 18, z Chorvatska - 16, z Estonska - 11. Do
soutěžního promítání bylo vybráno 49 filmů s projekcí
6:09 hod. Čtyřčlennou porotu tvořili tři profesionálové:
režisér G. Scholz, filmová kritička M. Voss, docentka a
dramaturgyně R. Epperlein a známý přední německý
amatér H. Ludwig.
Hlavní cenou soutěže byl oceněn bulharský dokumentární film Píseň. Snímek podrobně historicky popisuje složení a interpretování písně „Lilly Marlen“, která
byla během druhé světové války velice oblíbena
u německých vojsk. Píseň byla rovněž velmi populární v Anglii, Francii a dalších zemích světa; její text byl
adekvátně přeložen a interpretován předními zpěváky
a orchestry. Dokument obsahuje řadu retrospektivních
záběrů, fotografií a dokladů, je obratně smontován,
doplněn jak věcným komentářem, tak i reprodukci písně v různých jazycích.
Druhou Hlavní cenu obdržel snímek slovenského
56
donašeč 3 2012.indd 56
23.10.2012 15:37:37
S O U T Ě Ž E , F E S T I VA LY A J I N É
studenta filmové školy E. Bistika Čekání na Boha.
Obsahem filmu je zamyšlení nad způsobem života a
jeho závěru ve stáří.
Medailí UNICA byl oceněn film J. Kusky Bača Milan
versus směrnice Evropské unie. Paralelním střihem
a charakterní hudbou autor výrazně vystihl frapantní
rozdíl mezi ručním a strojovým dojením ovcí, jakož i
manuální výrobou sýra na salaši a v moderním industrializovaném provozu.
Cenu za nejhumornější film z východu dostal
animovaný loutkový film Brutální romance natočený arménským kolektivem. Film legračně líčí mnoho
marných pokusů nabalit si atraktivní ženu, až nakonec
aktér dosáhne vytouženého cíle.
Kreslený, roztomilý a perfektně ozvučený snímek
J. Nykla O sobecké žárovce Hedvice získal nejen
obrovský potlesk, ale i Hlavní cenu publika.
Za zmínku stojí hraný, věcnou cenou oceněný hraný film iOma, natočený studentem německé filmové
akademie. Jde o komediální příběh staré dámy, která
chce pro vnuka levně opatřit iPhone, a muže, který se
chce pro neshody a rozcházení s manželkou oběsit.
České příspěvky Týden v lidském životě (M. Mach),
Deadline (F. Javora), Pohádka na noc (I. Goryunov),
Mamon (M. Lyčka), Výstava kraslic (Z. Patzenhauer),
Dvě pověsti (P. Baran) nebyly oceněny.
Pořadatelé jak v programu, tak i v úvodních a závěrečných projevech prohlásili, že se filmový festival
tentokrát opravdu koná naposled. Moderátor slavnostního sobotního večera uváděl historii festivalu, jeho
počátky a stále větší růst. Jeho projevy byly doplněny
dějepisnými dokumenty a retrospektivní filmy. Diváky
značně potěšil a rozesmál satirický film Labutí jezero,
natočený členy pořádajícího klubu na známou hudbu
P. I. Čajkovského. Černobílý film, který byl nafilmován
před 30 lety za pomoci playbacku reprodukovaného
z kazetového magnetofonu, je znamenitou parodií na
baletní výstupy.Velký potlesk sklidil jak tehdejší hlavní
představitel a nynější ředitel festivalu R. Hässelbarth,
tak i přítomné baletky.
R. Hässelbarth a W. Becker při setkání v Ústí n/O.
V programovém sešitě a rovněž v závěrečném projevu dlouholetý organizátor a ředitel festivalu R. Hässelbarth prohlásil: „ Ano, je to konečné rozhodnutí. Je
to poslední námi organizovaný festival.“ Jeho účelem
bylo především poskytnout neprofesionálním filmařům
ze středních a východoevropských zemí platformu pro
mezinárodního srovnání, místo setkání a možnosti
poučení pro tvorbu. Vtipem, šarmem a autentičností
předvedené filmy v zemích autorů dosáhly četná uznání. Během 18 let bylo do soutěže přihlášeno přes 2200
filmů, z toho se promítlo 820. Festivaly navštívilo téměř
4500 autorů a dalších účastníků.
Festival byl od začátku koncipován jako fórum dialogů mezi Východem a Západem; vzájemného poznání; těžištěm byly rozhovory a reflexe. Důležitá a hodně
diskutovaná byla témata věnovaná razantním politickým a ekonomickým proměnám ve střední a východní
Evropě, jakož i evropské identitě. Vysoká kvalita filmových programů, obzvláštní přátelská atmosféra, diskuze porotců a publika byly a jsou též mezinárodně oceňovány. To vedlo v každém ročníku ke zvyšování počtu
přihlášených filmů. Jedinečným prvkem soutěže byly
jeho odborné poroty, většinou zcela složené z profesionálů. V diskuzích a rozborech předvedených snímků
se probíraly jak jejich řemeslné a estetické přednosti, tak i nedostatky. Tyto pracovní rozhovory měly pro
účastníky významný poučující charakter.
Festival by se neuskutečnil bez vydatné podpory
sponzorů. Mezi hlavní patřila nadace DEFA, jejímž
hlavním úkolem je pečovat o národní kulturní filmové
dědictví a zároveň ho archivovat. Česko-německý fond
má za úkol rozmanitou cestou podporovat porozumění
mezi Čechy a Němci. Nadace pro německo-polskou
spolupráci umožňuje setkávání a pěstování kontaktů
s novými nezávislými státy v oblasti dřívějšího Sovětského svazu a baltických států. Velký dík patří vydatné
podpoře hotelu ABACUS, který umožnil přenocování
účastníků za velmi snížené ceny.
Po rozdělení cen nastala závěrečná diskuze, v níž
řada předních autorů a stálých účastníků pořadatele
horlivě vybízela, aby se festival nadále pořádal. Ředitel festivalu R. Hässelbarth nic nepřislíbil. Co k tomu
nakonec zbývá dodat? Jestli se už festival opravdu
dále nebude konat, bude to pro amatéry, především
z východních zemí, velká kulturní a společenská ztráta.
Ing. Ivo V. Dašek
Předcházející text otiskujeme se zpožděním, omlouváme se za to autorovi Ivo Daškovi. Zapadl nám do
jiného „šuplíku“ a tam zůstal. Smutnou zprávu o konci
jednoho festivalu zveřejňujeme proto až nyní.
Při letošním Českém videosalonu v Ústí nad Orlicí, kde byl RH hostem, mu poděkovali přítomní filmaři za jeho dlouholetou a obětavou práci při organizování festivalu v Berlíně, kterého se čeští autoři po mnoho let
účastnili. -red-
57
donašeč 3 2012.indd 57
23.10.2012 15:37:37
VZDĚLÁVÁNÍ...
CO JE TO VLASTNĚ
TA DRAMATURGIE?
XIII.
Nebezpečná slova naposled
VIDEOART, KLIP
Četl jsem nedávno naprosto vážně míněnou studii
o zavádění výuky audiovize do učebních programů
Základních uměleckých škol. Celý obor, bez ohledu
na existující druhy a žánry, ať již vzniklé historicky,
nebo díky novým technickým možnostem v současnosti, zde byl soustavně nazýván videoartem pouze
proto, že pracuje s videotechnikou. Jde o omyl o to
častější, oč je nebezpečnější. Tento neinformovaný
zkrat vede nejenom ke zmatení pojmů, ale především
k schematickému zjednodušení pohledu na celý obor
a jednu jeho významnou, legitimní část.
Současná kinematografie, a v širším pohledu celá
audiovize, se často jeví v celé šíři a bohatosti forem
mnohým až nepřehledně. Často připomínám, že je
občas dobré vrátit se zpátky „k pramenům“. V historicky uspořádaném pohledu se najednou věci nepřehledné vyjeví logicky, v kontinuitě a kauzalitě.
Tak tedy videoart. Již od samého objevu kinematografie si někteří filmaři všimli zcela specifických
vizuálních efektů, jež nespočívaly pouze v sugestivním a v čase probíhajícím zachycení reálné skutečnosti, jež buď spontánně probíhala nebo byla organizována před objektivem kamery.
Kinematografický efekt totiž umožnil pracovat s různými strukturami a znaky podobným způsobem, jak
s nimi pracovali malíři. Především ti, kteří v prvních
desetiletích minulého století rezignovali na realistickou malbu a hledali cesty nového výtvarné výrazu.
Podle způsobů, uměleckých programů a cílů, jež sledovali, se sdružovali do skupin a proudů a nazývali se
kupříkladu kubisti, expresionisti, surrealisti, symbolis-
ti, nebo prostě malíři abstraktní. U zrodu abstraktní
malby stál například dnes slavný český rodák František Kupka, tvořící ve Francii.
Filmový obraz umožnil umělcům pracovat se stejnými strukturami, programovými názory a poetikami
a díky povaze nového média je obohatil o další podstatnou kvalitu – pohyb. Mnozí filmaři, ale také výtvarní umělci rychle pochopili tyto nové možnosti a začali
s nimi v tomto směru experimentovat.
Například Němec Walter Ruttmann vytvářel krátké
filmy, jimž říkal abstraktní etudy, pouze z pohyblivých
struktur nebo velkých detailů pohybujících se speciálně nasvícených části různých strojů. Ital Alberto
Cavalcanti natočil již v roce 1926 v Paříži poetický
film Jen hodiny se sugestivní atmosférou z detailů
předmětů a lidských tváří s užitím rychlé montáže.
Francouz René Clair v roce 1924 natáčí avantgardní
baletní hříčku Mezihra (Entr´acte), v níž užíval vazby reálných kinetických znaků ke konstrukci audiovizuálních symbolů. Podobným způsobem ověřovali
tyto specifické možnosti a účinky kinematografického
obrazu i někteří čeští filmaři, třeba Jiří Lehovec. Ale
dokonce i Otakar Vávra, původním vzděláním architekt, natočil jeden za svých raných filmů Světlo proniká tmou jako abstraktní koláž obrazů světla a stínů,
k níž ho inspirovalo noční Václavské náměstí.
Doufám, že po tomto historickém ohlédnutí je
problém definice videoartu jasnější. Nové možnosti
záznamu po příchodu éry videotechnologií významně
obohatily právě tuto oblast audiovize.
Pro příklady opět nemusíme chodit daleko. Absolvent FAMU Bohuslav Vašulka, který po emigraci do
USA přijal přezdívku Woody, založil v New Yorku dnes
již legendární studio The Kitchen, experimentoval se
stroboskopickými záznamy a projekcemi, elektronickým zvukem a světelně aktivovanými plátny a stal se
jedním z otců moderního videoartu. Nejen, že různými způsoby transformoval a modifikoval reálný obraz
přijatý kamerou, ale současně ho začal kombinovat
i s kinetickými záznamy pořízenými jinými přístroji.
Ve spolupráci se svou ženou Steinou, profesionální
hudebnicí, vizualizoval kupříkladu třeba zvuky hudebních nástrojů a upravoval je speciálními kompresory.
Videoart je tedy odnoží kinematografie, která
pracuje s některými výrazovými prostředky jinak
než její ostatní druhy, a také s jinými záměry a cíli.
Její výsledky jsou blíže výtvarnému umění nebo
jsou přímo specifickými výtvarnými díly, a jsou
také tak vnímány, přijímány a hodnoceny. Mohli
bychom také říci, že je to přínos, jímž kinematografie výtvarné umění obohatila na oplátku za opačný
vklad, jež poskytlo výtvarné umění tradičnímu kinematografickému vyjadřováni v jeho začátcích. Na
těchto základech současný videoart dnes již kráčí
vlastní cestou.
Ale aby nebylo všecko zas tak jednoduché, máme
tu další slovo: videoklip a s ním poměrně nový audi-
58
donašeč 3 2012.indd 58
23.10.2012 15:37:37
ovizuální žánr. Věnujme videoklipu pozornost právě
proto, že amatérské soutěže vyhlašují pro tyto snímky zvláštní kategorii.
Tento populární a v jistém ohledu i komerční útvar
vznikl pro prezentaci skladeb a především písní současné zábavné populární hudby. Jeho profesionálně
zdatní autoři se po léta snaží inovovat jeho formu tak,
aby oslovila mladé diváky a posluchače co nejatraktivněji.
Videoklip jako autentický a samostatný žánr je
také názorným příkladem nejen syntetičnosti výrazového aparátu audiovize a jeho originálního způsobu,
kterým ovlivňuje vnímání časoprostorových vztahů
prostřednictvím montáží, ale současně i propojenosti
jednotlivých způsobů vyjadřování. Kupříkladu právě
videoart v mnohém tento žánr ovlivnil.
Když jsem přemýšlel nad co nejpřesnější charakteristikou tohoto moderního a populárního žánru,
napadlo mě, zda by nepomohl etymologický pohled.
Podívat se na původní význam pojmu nebo jeho
přenesení. A vida, funguje to. Clipper je velmi rychlá
plachetnice s množstvím plachet a malým ponorem.
Je to rychlé, místo plachet množství záběrů a pokud
jde o hloubku ponoru, nechám to na úsudku čtenáře.
Tohle je videoklip.
Co je třeba mít na paměti především. Klip
není v žádném případě pouhým, byť kontinuálně
správně natočeným záznamem provedení dané
skladby. V naprosté většině je obohacen jednou či
více rovinami dalších kinetických znaků, tedy záběrů,
jež mohou vytvářet spolu se skladbou jistý „příběh“
nebo pouze volné impresivní asociace – tedy atmosféru. Většinou klip pracuje i s interprety, a to právě v oněch doplňujících rovinách, kde jim přiděluje
jisté úlohy v příběhu, nebo naopak zachycuje přímo
části provedení skladby, ale obraz je různými způsoby
atraktivně stylizován. Buď tradičně, například maskováním, či kostýmem nebo trikově. Střihová skladba
klipů, její tempo a rytmus respektuje přirozeně temporytmickou strukturu skladby a vzhledem k povaze
moderní populární písňové produkce jde zhusta o
montáž velice rychlou a expresivní.
Deskripce čili popis, pouhý záznam pódiového či
jiného provedení skladby je tedy nepochopením žánru a chybou o to větší, oč se s ní v prostředí amatérského filmování setkáváme častěji.
Rudolf Adler, Praha
59
donašeč 3 2012.indd 59
23.10.2012 15:37:37
FILM VE ŠKOLE...
FILMOVÁ
LABORATOŘ
Od září 2011 v naší ZUŠ realizujeme zatím nejrozsáhlejší grantový projekt v historii školy. Záměr vznikl
někdy před šesti lety na výtvarném oboru v oddělení počítačové grafiky. To se urputně a dlouho
potýká s problematikou skloubení umělecké výuky a
zapojením digitálních technologií a nových médií do
vzdělávacího procesu. Musíme tedy vyučovat nejenom „umění“, ale částečně i informatiku, a všechno
to skloubit do smysluplného celku tak, aby výsledkem
bylo umělecké vzdělávání s odpovídajícími výstupy.
Proto se zrodila myšlenka „rozkouskovat“ vyučování
na jednoduchá, praktická a snadno osvojitelná cvičení, jejichž výsledky už budou využitelné v žákovské
umělecké tvorbě. Protože metodu laboratorních cvičení v přírodovědných předmětech si pamatuji z dob,
kdy jsem ještě chodil do školy jako žák, skloubil jsem
své vzpomínky s novými nápady, jak multimédia vyučovat. A tak se zrodila „Filmová laboratoř“.
Po několika letech zrání se podařilo získat i finanční prostředky na její realizaci, ale to už postupná „digitalizace a multimedializace“ školy do „Laboratoře“ přivedla i ostatní obory, které jsou u nás vyučovány.
Základním stavebním kamenem „Filmové laboratoře“ je vytvoření nové metodiky filmové tvorby, kterou pod názvem „Učit se film“ píše doc. PhDr. Jaroslav Vančát, Ph.D., který si jako spolutvůrce přizval
mladého výtvarníka, MgA. Matěje Smetanu, Ph.D.
Tato metodika je rozdělena do tří dílů, kde díl A
obsahuje Teoretický úvod, díl B Sylabus lekcí a díl C
Lekce. Později bude připojen ještě díl D s Doplňky,
kterými budou bonusové lekce, poznámky, odkazy
ap.
Workshop ve „filmové laboratoři“
Učebna plná dětí a nové techniky
I když metodika vzniká na půdě ZUŠ, tak je členění lekcí navrženo podle struktury škol poskytujících stupeň vzdělání, tedy na 1. a 2. stupeň ZŠ a 3.
stupeň je určen středoškolákům. Toto členění jsme
zvolili záměrně, i když neodpovídá struktuře ročníků
na základních uměleckých školách. ZUŠkaři si s tím
snadno poradí, nová metodika se stane univerzálnější
– a bude tak mít lepší prostupnost do širokého okruhu
škol. Každý stupeň metodiky je reprezentován čtyřmi
tematickými kapitolami a každá kapitola má zase čtyři
lekce. Abych dokončil počítání – v každém stupni je
šestnáct lekcí, celá metodika tedy má čtyřicet osm
lekcí.
Na tvorbě metodiky spolupracujeme s Katedrou
výtvarné kultury Univerzity Hradec Králové, která realizuje její ověření na hradeckých školách.
Pro spolupracovníky katedry doc. Vančát vytvořil
sérii přednášek a workshopů, při kterých jim vysvětlil
principy své metodiky.
Během realizace projektu jsme provedli zásadní
modernizaci učebny a vybavili jsme ji grafickými stanicemi Apple. Tyto počítače patří mezi nejvýkonnější
systémy pro grafickou, multimediální a audiovizuální
tvorbu. Díky projektu se nám podařilo naplnit jinak
neuskutečnitelnou představu – získat tyto počítače.
V rozpočtu grantu sice nebylo dost peněz na celou
učebnu, ale vzhledem k tomu, že se jedná o malou
revoluci nejenom ve vybavení, ale i ve způsobu vyučování, byly zbývající stanice „zafinancovány“ z rozpočtu školy.
„Laboratoř filmové tvorby“ získala deset počítačů
„iMAC“ s úhlopříčkou monitoru 27 palců a neskutečným rozlišením 2560x1440 bodů, špičkovým výkonem a také úžasným designem.
Proměna grafického studia proběhla v pátek 24.
února, těsně před jarními prázdninami. Během víkendu a prázdnin bylo nutné všechno dobře doladit tak,
aby mohli nastoupit žáci. Bylo úsměvné je pozorovat,
jak do nové učebny vstupují po špičkách, s očima
60
donašeč 3 2012.indd 60
23.10.2012 15:37:39
navrch hlavy a zatajeným dechem. Někoho z žáků
pak napadlo, že datum dvacátého čtvrtého je dvouměsíční výročí Vánoc, takže jsme si vlastně udělali
opožděný Štědrý večer. Teprve potom mi „docvaklo“
i to, že se datum instalace počítačů na den přesně
shoduje s datem, kdy se před padesáti sedmi roky
narodil Steve Jobs, člověk, který firmu Apple založil.
Mimoděk se nám tak podařilo oslavit jeho nedožité
narozeniny.
V nově vybavené učebně nabízíme žákům okolních základních škol možnosti exkurze.
Novou metodiku se snažíme rozšířit do škol, které
nyní mohou začít vyučovat filmovou a audiovizuální výchovu podle modulu Rámcového vzdělávacího
programu – proto kromě nabídek exkurzí v grafickém
studiu vyjíždíme s ukázkovými lekcemi na školy, které
o to mají zájem. Zároveň jim nabízíme nejenom tyto
vzdělávací pořady, ale i metodickou pomoc a technickou podporu, včetně vzdělávání učitelů. Po dobu
trvání projektu je vše bezplatné.
V posledních dvou měsících bylo ve Filmové laboratoři opravdu „našlapáno“, protože jsme realizovali
několik zásadních kurzů krátce po sobě. Prvním byla
výuka programu Avid MediaComposer. Je to profesionální videostřih – přesněji bych vlastně měl napsat
filmový střih, protože vývoj programu inicioval režisér
George Lucas. Postupně se z tohoto programu stal
průmyslový standard, dělá se v něm většina „biografů“, vyučuje se na FAMU v Praze i ostatních filmových školách, používá ho i Česká televize. My jsme
si ho pořídili, abychom byli kompatibilní s profesionálními střihači – a jsme tak schopni od nich získat
jejich odborné know-how. A to se také stalo na kurzu
s lektorem MgA. Ondřejem Vavrečkou, který proškolil
všechny žáky grafického studia a uspořádal i specializovaný workshop.
Další školení bylo s filmovým dokumentaristou Janem Šípkem, který nám zprostředkoval nový, moderní
a nezávislý pohled na dokumentaristiku. Velmi jsme
to ocenili, protože jsme se přece jenom pohybovali
v rovině televizních dokumentů – a rádi bychom naši
tvorbu posunuli více k modernímu pojetí. I tento kurz,
podobně jako předchozí, byl třídenní a odnesli jsme
si z něho mnoho inspirace.
V jednom z posledních víkendů minulého školního roku jsme se setkali s režisérem ČT Stanislavem
Vaňkem. Toho již roky dobře známe, protože naši
školu navštěvuje při natáčení dokumentů o vítězných
souborech soutěže Concerto Bohemia. Pan Vaněk je
hudebním režisérem v ČT, původně ale vystudoval
skladbu a dirigování, proto dokáže plynule číst partitury uváděných hudebních skladeb a z not si vytváří
scénáře pro obrazové snímání. To jsme se od něho
chtěli naučit, protože v rámci našeho projektu budeme kupovat střihovou jednotku, a budeme tak schopni natáčet vlastní vícekamerové záznamy školních
koncertů. Setkání se kromě výtvarníků – kameramanů také zúčastnil žesťový kvintet a kolegové z hudebního oboru, kteří budou v našem případě pomáhat se
zpracováním přípravy z partitur.
Průběžnou aktivitou projektu je školení počítačové
animace v programu Adobe Flash, které vede učitel
hradecké ZUŠ Na Střezině Jan Slavíček. Lektor si
vytvořil zajímavou metodu výuky základů animace,
kdy se neomezuje pouze na technologii ovládání
programu, ale jednotlivé animační techniky propojuje
s krátkými příběhy a žáky tak učí nejenom filmovému, ale i výtvarnému myšlení. Navíc je závěr každé
lekce korunován krátkým klipem, kde jeho tvůrci již
vidí hotový výsledek, který je motivuje k další aktivitě.
Samotný závěr školního roku byl tak nabitý, že nám
Na exukurzi přicházejí žáci z okolních škol
61
donašeč 3 2012.indd 61
23.10.2012 15:37:39
FILM VE ŠKOLE...
ani nestačil, takže jsme si ho o pár dní prodloužili
prázdninovým Filmovým campem.
První lektor campu byl autor filmu „Poseidon, podzemní labyrint“ který byl natáčen v Adršpašsko - teplických skalách. Pan Břetislav Petr nás učil filmovat
přírodu a hlavně skály za pomoci nejmodernější techniky, kamerového jeřábu, jízdy a dalších technických
„vychytávek“. Bylo to pro nás velmi důležité, protože na
podzim budeme natáčet záběry pro multimediální pořad
„Polický poklad“. V něm společně s hudebníky a tanečníky zinscenujeme jednu z historických pověstí, takže
budeme mít možnost zúročit to, co jsme se naučili.
Camp pokračoval setkáním s výtvarnicí MgA. Pavlou Scerankovou, Ph.D. v dílně zaměřené na videoart. Lektorka dětem srozumitelně představila oblast
video umění v přednášce i projekci ukázek. Nakonec
jsme si společně vymysleli a natočili krátký filmeček
na téma zaplňování harddisku, do kterého jsme jako
herce zapojili počítače, animaci, žáky, lektorku a všelijaké smetí.
Kromě toho, že realizací projektu zlepšujeme
vybavení vlastní školy a zvyšujeme kvalitu své výuky,
chceme výsledky nabídnout i školám regionu.
Metodika filmové tvorby, ale také soubor know-how
z odborných školení, na která si zveme významné lektory z oblasti videa, filmu i výtvarného umění,
tvoří základ metodického centra, které je připraveno poskytnout podporu školám při zavádění filmové
výchovy, ale i při dokumentaci školních akcí a tvorbě
výukových materiálů.
Projekt OPVK CZ.01.07/1.1.05/04.0017 „Výuka
uměleckých předmětů laboratorní metodou“ je
spolufinancován z ESF a státního rozpočtu ČR.
Vladimír Beran,
Základní umělecká škola v Polici nad Metují,
www.zuspolice.cz
Základy natáčení krátkého filmu
Gymnázium Moravská Třebová realizuje od března 2012 do února 2015 projekt ESF s názvem „Spojení
teorie s praxí v přírodovědných předmětech“. Cílem projektu je zvýšit přírodovědnou gramotnost u studentů
formou projektových dnů a exkurzí.
Učitelé předmětů fyzika, informační a komunikační technologie připravují pro studenty druhého ročníku
dvoudenní exkurzi Základy natáčení a workshop. Studenti se seznámí teoreticky i prakticky se základy
natáčení krátkého filmu, jeho úpravami na počítači a společně své krátké filmy představí na workshopu.
Celá akce proběhne pod záštitou Střediska amatérské kultury Impuls Hradec Králové a pod odborným
vedením zkušeného pedagoga prof. Rudolfa Adlera.
Více informací o realizaci projektu naleznete na webových stránkách školy.
Mgr. Irena Štaffová,
koordinátorka projektu
62
donašeč 3 2012.indd 62
23.10.2012 15:37:39
INFORMACE Z IMPULSU...
Z Impulsu 2012
Od vydání jarního čísla Donašeče nelze než opět
konstatovat, že jsme se dostali na konec prázdnin.
Léto zakončí UNICA v Bulharsku a přehoupne nás
do podzimu. Snad se ale můžeme těšit ještě na pár
dní babího léta. Doufáme, že bude i v Rychnově nad
Kněžnou 14. - 16. září 2012, kam snad stihneme přivézt přímo z tiskárny toto číslo zpravodaje.
A tak jen stručně přehled toho, co
se v Impulsu událo. V květnu to
byla krajská soutěž amatérských
filmů, byla tradičně nabitá filmy,
hodně bylo mladých autorů, ale
diváci zklamali. Loňský přeplněný sál připomněla trochu jen
neděle. Potěšilo aspoň, že většina autorů oceněných snímků si osobně přišla v neděli
v podvečer převzít ceny.
Tu za nejlepší snímek soutěže převzala z rukou
hejtmana Královéhradeckého kraje Bc. Lubomíra
France Tereza Brázdová, která ocenění nejvyšší získala i v celostátním Českém videosalonu, a k tomu i
Cenu starosty města Ústí nad Orlicí. Překvapila nás
tu absence některých snímků oceněných v krajské
soutěži, některé zařazené se naopak zdály být trochu navíc. Ale je to můj osobní názor i několika okolo
sedících diváků.
V únoru podal Impuls žádost o akreditaci dvoudenního kurzu pro učitele, pilotního informačního
semináře k filmové výchově, který by se měl konat ve
spolupráci s NIDV v Praze. Akreditační komise měla
zasedat v dubnu. V červnu na můj dotaz odpovědná
pracovnice ústavu sdělila, že se čeká na udělení čísla akreditace. Kurz jsme plánovali na přelom května a
června 2012. Je konec léta a čekáme stále. Tak uvidíme. Někdy nejde vše podle našich představ.
Na začátku června jsme se
zúčastnili jubilejního 15. ročníku
Musaionfilmu, celostátního festivalu muzejních filmů. Přispěli
jsme do programu vybranými
snímky absolventů Školy audiovizuální tvorby. Byly to snímky
MORAVA, VÍNO A CHIRURGIE
Zuzany Dobiášové z Prahy, KLUCI Terezy Brázdové z Chrudimi,
KAŽDÉ JEDENÁCTÉ Miroslava Trudiče z Náchoda a
ČEŠI Pavla Michalika z Prahy. Jubilejní ročník festivalu byl velice zdařilý, bylo možné vidět řadu zajíma-
vých snímků, program byl doplněn několika odbornými semináři lektorsky vedenými prof. Rudolfem
Adlerem a Mgr. Janem Bařinkou. A tradičně skvělý
byl doplňkový večerní program s cimbálovou muzikou a skleničkou dobrého moravského vína.
V Impulsu jsme se také věnovali přípravám na
zahájení výuky v odborném kurzu Filmová/audiovizuální tvorba a výchova, akreditovaném MŠMT pro
učitele všech typů škol. Asi jsme to příliš uspěchali. Dostat informace mezi učitele, kteří by o tento typ
vzdělání mohli mít zájem se zřejmě nezdařilo. Rozeslali jsme několik stovek mailů s nabídkou na všechny
typy škol, ale netušíme, kde zůstaly. Do uzávěrky se
vrátilo jen několik přihlášek, takže jsme rozhodli, že
v září kurz neotevřeme. Jen jsme toto učinili, ozvalo
se několik dalších zájemců. Nabídku znovu pošleme
na školy a pokud se kurz naplní otevřeme první běh
v příštím roce.
Naopak nečekaně se začali ozývat zájemci o Školu
audiovizuální tvorby, rovněž
odborného kurzu s akreditací
MŠMT. Už jsme ani s otevřením dalšího běhu nepočítali,
ale pokud bude dostatečný počet zájemců, zahájíme
výuku v lednu 2013. Pokud by filmové vzdělávání ve
Škole AVT ve vašem okolí mohlo někoho zajímat,
předejte, prosím, tuto informaci.
Na konci září se přesuneme na dva dny do gymnázia v Moravské Třebové, odkud nás požádali o
organizačně technické zajištění filmového worskhopu a jeho metodického vedení, zúčastnit by se mělo
na třicet studentů. Lektory budou prof. Rudolf Adler a
Ondřej Krejcar.
Na říjen plánujeme další filmový workshop pro
mládež. Po únorové sněhové kalamitě, kdy jsme
museli první workshop odvolat jsme si řekli, že květnový termín by už nic ohrozit nemělo. Ale realita byla
Rudolf Adler a filmaři ze Svitav při workshopu
63
donašeč 3 2012.indd 63
23.10.2012 15:37:40
INFORMACEZIMPULSU...
jiná. Maturity na školách, zájezdy, různé školní akademie... ale i tak se zájemci sešli aspoň na jednodenním konzultačním workshopu k připravovaným
filmům, aby mohli začít s natáčením. Na druhý říjnový víkend (12. – 14. 10. 2012) je připravený dramaturgicko-režijní workshop. To jsme si říkali, že termín
bude OK, než jsme se dozvěděli, že to bude i víkend
volební. Ale snad se stihne obojí. Informace a přihlášky najdete na www.impulshk.cz.
V současné době připravujeme zprávy a vyúčtování finančních prostředků získaných z grantů na
letošní rok. Papírování se nakonec vždy zvládne, ale
hlavně ať systém grantů vydrží a nenaplní se všechny „jobovky“, že bude příští rok pro kulturu ještě hůř,
ta amatérská moc příležitostí získat dotace nemá.
Štědří sponzoři stále nejsou na obzoru. A současně
už připravujeme žádosti o granty na rok 2013. Je to
docela sisyfovská práce.
Na podzim chceme ještě stihnout víkendový seminář pro
učitele zaměřený na základní
informace k filmové výchově.
Také jsme slíbili uspořádat
jednodenní „technický“ seminář kde by se zájemci seznámili s různými „vychytávkami“
při obsluze kamery.
Stěžejní akcí podzimu pak
bude 3. ročník festivalu nekomerčních filmů Cinema Open,
který si během prvních dvou ročníků zajistil pozici
mezi kulturními akcemi města Hradec Králové, byl
zařazen do prestižního seznamu Calendárium Regina a tím si také zajistil finanční podporu na letošní a
příští rok. Museli jsme aktuálně vyřešit, kde letošní
ročník uspořádat. Kino Centrál se dostalo do nezáviděníhodných problémů a nový pronajímatel ještě na
konci srpna zřejmě netuší, kdy se mu provoz v kině
podaří obnovit. Proběhlo úspěšné jednání v Muzeu
východních Čech, které se ke spolupořadatelství
festivalu připojilo a tak se otvírá zajímavá možnost
zapojit festival do oslav 100. výročí založení muzea
a přispět k těmto oslavám. Filmový program bude
trochu netradiční, ale věříme, že hradeckému publiku
přinese mnoho zajímavých snímků jak z historie, tak
i nových, současných, i filmů o zajímavostech města
a osobnostech žijících v něm, natočených filmovými
amatéry a nezávislými tvůrci.
Pro tradiční červenokostelecké vodní slavnosti,
jsme vybrali kolekci filmů, ale vzhledem k technickým
problémům se promítání neuskutečnilo. Rovněž se
letos nekonal divadelní festival Lojzíkům Machov, kde
po několik let byly projekce amatérských filmů tradiční součástí programu.
Ke konci roku ještě počítáme,
že se v Impulsu uskuteční
zasedání odborné rady pro
amatérský film, která už bude
mít na programu přípravu volební valné hromady,
propozic nového ročníku krajské soutěže a hodnocení letošního filmového roku. Připravíme také návrh
plánu společných akcí VčVSAFV a střediska Impuls
na rok 2013.
V neděli 10. června 2012 ve 14
hodin se v náchodském klubu
Na Pranýři sešli vedoucí jednotlivých uměleckých sekcí NPS
k hodnocení letošního ročníku
Náchodské prima sezony. Přítomen byl ředitel letošní NPS
Roman Toušek a na jednání si
udělal čas i starosta města Jan Birke.
Na uvítanou poděkoval starosta města Náchoda
Jan Birke všem za odvedenou práci a popřál týmu
organizátorů hodně úspěchů při organizování této
celostátní akce pro středoškolskou mládež do dalších let. Nadmíru potěšitelná byla také jeho informace, že město bude v příštím roce podporovat kulturu
ve městě zvýšeným příspěvkem, o kterém by měla
v nejbližším období jednat Rada města Náchoda.
Navýšení finanční podpory pro kulturu by se mělo
pozitivně projevit i v příspěvku na NPS 2013.
Následně došlo k hodnocení průběhu festivalu
po jednotlivých sekcích. Letošní průběh filmové části
NPS byl hodnocen pozitivně, sešlo se dostatek filmů,
kvalita byla převážně dobrá, velmi dobrá byla účast
autorů i diváků. Po celý den se v projekci sedělo i
na zemi. Ale účastníci si tuto „atmosféru“ pochvalovali, podle jejich názorů není třeba nic měnit. Před
projekcí přišli studenty přivítat místostarostka města
Mgr. Drahomíra Benešová a ředitel festivalu Roman
Toušek.
Soutěž hodnotily dvě poroty „odborná“ a „studentská“. Je potřeba co nejdřív připravit propozice
pro následující rok. Uzávěrka příjmu filmů bude 31.
3. 2013. Pro příští rok zvážit možnost doplňkových
akcí – projekce oceněných filmů pro školy i pro veřejnost, zaměřit se na propagaci na školách. Dále se
také jednalo o možnosti přesunu soutěže do nově
zrekonstruovaných prostor místní ZUŠ, kde je sál pro
cca 70 diváků i dobrá projekce.
Hodnotil se průběh soutěže i v ostatních sekcích
– fotografické, divadelní hudební, jazzové, výtvarné
a literární. Věříme, že celostátní přehlídka studentské umělecké tvorby bude nabírat na síle i kvalitě.
V Náchodě o ni mají zájem a vytvářejí pro její konání
64
donašeč 3 2012.indd 64
23.10.2012 15:37:43
dobré. Přesto, že nedělní liják nebo spíš průtrž mračen jízdu autem do Náchoda značně znepříjemnily, byl návrat z jednání spíš „zalitý sluncem“. Město
Náchod bere NPS za svůj festival, váží si ho a vytváří
mu dobré podmínky. Nezbývá, než se těšit na NPS
2013.
V polovině léta nás oslovila ředitelka Novohradského osvětového střediska v Lučenci Mária
Ambrušová s nabídkou zapojit
se do ročního kulturního projektu
v oblasti mezinárodní prezentace
neprofesionálních uměleckých
aktivit v oborech amatérského
divadla, fotografie, filmu, sborového zpěvu, folklóru a lidových
řemesel. Impuls se podpisem
připojil k deklaraci o spolupráci při realizaci projektu
V4 STREAM, který se uskuteční v rozmezí měsíců
únor až prosinec 2013.
Naše spolupráce spočívá v zajištění souborů a
autorů jednotlivých oborů z našeho regionu na společných vystoupeních, dále v organizování pracovních
vzdělávacích dílen a dalších souvisejících projektů.
Tento projekt v minulém období realizovali slovenští
organizátoři s partnery z Maďarska a pro následující
rok přizvali k účasti v projektu také zástupce kulturních institucí České republiky a Polska.
Vzhledem k mnohaleté tradici kulturní spolupráce Banskobystrického samosprávného kraje a kraje
Královéhradeckého při setkávání na mnoha společných „družebních“ akcích pořádaných po několik
desetiletí je pro nás obnovení a navázání dalších
kontaktů v oblasti neprofesionálního umění vítanou
příležitostí.
Den krátkých filmů
ČESKO-BAVORSKÉ FILMOVÉ SETKÁNÍ
7. ZÁŘÍ 2012
Vážení a milí filmoví přátelé, v pátek 7. září 2012
se uskutečnila naše poslední společná akce „Filmové setkání - Den krátkých filmů“ - filmová projekce
filmů autorů z Čech a filmů naší skupiny Videoaktiv
Regensburg.
Celou organizaci této akce převzalo Centrum
Bavaria Bohemia v Bavorském Schönsee pod vedením pana Mgr. Václava Vrbíka a slečny Markétky
Šmalcové.
Tento přeshraniční projekt byl uskutečněn za podpory Česko-německého fondu budoucnosti, Centra Bavaria Bohemia a dalších sponzorů, bez jejichž
finanční podpory by nebylo možné setkání zorganizovat. A hlavně by se akce nemohla konat bez těch pěkných filmů, které byly oceněny na mnoha mezinárodních festivalech - filmů Jaroslava a Radky Nyklových,
dr. Bohumíra Nováka, Jaroslava Šiky a Miroslava
Nebose, kteří se jako autoři setkání osobně zúčastnili.
Děkujeme také brněnským autorům - skupině
FOXYMON v čele s Michalem Pandulou a Martinem
Láníkem a Petru Baranovi, jejichž filmy „Mlýn“ a
„Óda na...“ obohatily pestrost promítané kolekce. Osobně jsem byl velmi rád, že jsem mohl také pro-
Oskar Siebert
mítnout filmy, které jsme s Danielou natočili ve spolupráci s dlouholetými českými přáteli.
I když krásný slunečný podzimní večer nebyl právě příznivý pro promítání v sále, potěšila nás účast
několika desítek diváků ze Schönse a okolí.
Filmová projekce, diskuze s diváky, ale i beseda s autory tak proběhla ve fantastické atmosféře
65
donašeč 3 2012.indd 65
23.10.2012 15:37:43
INFORMACE Z IMPULSU...
Účastníci česko-bavorského filmového setkání
vzájemného přátelství a také za vydatného občerstvení, které pro účastníky připravily obě spolupracovnice Centra Bavaria Bohemia Markétka Šmalcová a
Helenka Vendová. Jak Markétka, tak i Helenka pro
nás všechny vykouzlily fantastické obložené chlebíčky, ale také se podílely na celé organizaci společného setkání včetně zajištění kvalitní projekce filmů. Po
celou dobu se obě neúnavně staraly o blaho a pohodlí všech účastníků, našich českých hostů i diváků.
Velice nás potěšila osobní účast pana Jana Vačleny,
prezidenta ČVU s manželkou, který nejenom že poprvé
navštívil naši česko-bavorskou akci, ale i Bavorsko.
Pan Vačlena po úvodním projevu předal Jaroslavu
Nyklovi diplom za film O líné žárovce Hedvice, který
získal na letošní UNICA v Bulharsku.
Pan Hans Einbaur, ředitel Centra Bavaria Bohemia přijel z Plzně, kde se účastnil křtu „kulturního
autobusu“ u příležitosti akce IMPULS 2015, aby
zahájil naše setkání na Dni krátkých filmů a osobně
přivítal české filmaře v Centru Bavaria Bohemia.
Pan Einbaur vyzvedl ve svém uvítacím projevu nejenom všeobecnou česko-bavorskou spolupráci, ale také
vzájemnou spolupráci mezi filmovou skupinou Videoak-
tiv Regensburg, která více jak patnáct let udržuje spolupráci českými neprofesionálními filmaři.
Věříme, že „Filmové setkáni - Den krátkých filmů“ v Schönsee byl pro všechny účastníky dalším
z řady nezapomenutelných zážitků. Jak řekl Jaroslav
Nykl při besedě s diváky, filmoví amatéři se festivalů
zúčastňují nejen proto, aby „sbírali“ ceny, ale hlavně
proto, aby se sešli jak s diváky, tak i s dalšími kolegy
autory, aby se vzájemně podělili o svoje zkušenosti.
Na závěr této krátké informace o filmovém setkání bych chtěl znovu ještě poděkovat nejenom všem
hostům, filmový autorům, ale také celému kolektivu
spolupracovníků Centra Bavaria Bohemia pod vedením pana Hanse Einbauera. Zvláště pak panu Mgr.
Vrbíkovi, Markétce Šmalcové a Helence Vendové.
Moje poděkování patří i panu Janu Vačlenovi za
osobní účast na filmovém setkání, ale i za jeho zájem
o naši dlouholetou česko-bavorskou spolupráci.
Ve vašich filmových aktivitám vám všem přeji hodně sil, inspirace a úspěchů.
Oskar Siebert, Regensburg
66
donašeč 3 2012.indd 66
23.10.2012 15:37:43
SOUTĚŽE
bude...
Rychnovská osmička 54. ročník * 14. - 16. 9. 2012
Mezinárodní soutěž
Rychnov nad Kněžnou, Pelclovo divadlo
http://www.kulturark.cz
Litomyšlská lilie 34. ročník * 28. - 29. 9. 2012
termín uzávěrky: 12. 9. 2012
Litomyšl, kino SOKOL
http://www.kultura-svitavy.cz/…
BZUK Film 9. ročník * 13.10.2012
termín uzávěrky: 23. 9. 2012
Rychnov nad Kněžnou, Dlouhá Ves
http://www.bzuk.eu
Brněnská šestnáctka
- Malý filmový festival mladé tvorby
7. ročník * 18. - 20. 10. 2012
termín uzávěrky: 14. 9. 2012
SVČ LAbyrint, Brno
http://b16mladatvorba.cz
Festival Brno 16
53. ročník * 8. – 10. 11. 2012
Kino ART, Brno
Digitální svět je dávno v plném rozpuku a denně vznikají desítky nových krátkých filmů
a videi. Proto jsme se tomu nemohli dále bránit ani my, a tento ročník bude první, kde
se objeví v soutěži část pro mobilní telefony. Brno 16 – krátké filmy (max. 25min., hrané,
animované, natáčené 16mm či digitální kamerou, mobilním telefonem)
Vysokovský kohout 45. ročník * 9. - 11. 11. 2012
termín uzávěrky: 11. 10. 2012
Vysokov u Náchoda, Restaurace u Kohouta
http://www.vysokovskykohout.cz
donašeč 3 2012.indd 67
23.10.2012 15:37:43
donašeč 3 2012.indd 68
23.10.2012 15:37:43
Download

zde.