Harrington 27-381
9. června 2013
23:13
Výpisky obsahují: 27-40, 45-237, 267-342
Chybí cca 82 stran?
27-40
Co je sociální teorie?
Teorie= je uvažování o místě a funkci vědy v lidské existenci
Sociální teorie= studuje způsoby vědeckého myšlení o společnosti, zabývá se otázkou do jaké míry je
možné společnost vědecky studovat, je zdrojem vysvětlujících pojmů soc. věd a zdrojem metod
hodnotících smysl, užití nebo význam těchto pojmů
=studium vědeckých způsobů myšlení o společenském životě, zahrnuje představy o tom, jak se
společnosti mění a vyvíjejí, představy o metodách vysvětlující soc. chování, o moci a soc. struktuře, o
třídách, genderu a etnicitě, modernitě a civilizaci, revolucích a utopiích a o mnoha dalších pojmech a
problémech společ. života
= praktické myšlení o tom, co to znamená věda a vědecký postoj s ohledem na sociální svět
(teorie původně- kritické a hloubavé tázání po hodnotě a významu vědy; teorie dnes- vědecký model
či konstrukce)
Myslet vědecky= soustavně a průkazně používat při studiu určitou metodu či metody
Humanitní a sociální vědy= studují významy, hodnoty, záměry, přesvědčení a ideje realizované
v lidském soc. chování a v soc. vytvořených institucích, událostech a symbolických objektech, tyto
hodnoty, významy,... jsou produktem záměrného jednání lidských aktérů v konkrétních histor. a
kultur. situacích
= nepodléhají obecným principům příčin a následků stejným způsobem jako vědy přírodní
Používat metodu= používat při sledování či studiu určitou techniku
Používat metodologii= řídit se úsudkem, který odůvodňuje volbu konkrétních metod pro daný pro
daný předmět studia, metodologie se vztahuje k teoretickému principu, který určuje použití souboru
metod
Výzkum složený pouze z teorií a bez sběru dat by postrádal vztah ke skutečnému světu, neměl by
obsah a nemohl by být testován ani ověřen.
Výzkum složený pouze ze sběru dat by postrádal smysl a řád, zbytečný a neužitečný, nelze nijak
vyhodnotit ani použít k jakémukoli závěru. → teorie nemůže existovat bez empirického pozorování,
ale stejně tak empirické pozorování je nemožné bez teorie, „teorie bez dat jsou prázdné; data bez
teorií jsou slepá“(Kant)
Teorie by neměly omezovat badatelovo pozorování, ale základem pozorování je vždy teoretické
myšlení jistého druhu.
Teoretické myšlení= je zdrojem kritérií výběru věcí, kt.si zaslouží zkoumání; jediný způsob, jak může
badatel vypracovat uspořádaný výklad a hodnocení získaných údajů; je předpokladem každého
výzkumu, neexistují pozorování nezatížená teorií
Sociální teorie a „zdravý rozum“
- sociální teorie se vztahuje ke zdravému rozumu, vychází ze zdravého rozumu
OST Page 1
- soc. teorie= poučené uvažování o způsobech poznávání soc. života; vyvěrá především
z každodenního života, z interakcí mezi obyt. lidmi; reflexivní projev polemik a debat; sociální
produkt; není vyhrazena jen odborníkům, lidé vytvářejí dějiny a díky tomu má schopnost jim
porozumět→ zdrojem naší schopnosti získat vědomosti o dějinách a společ. procesech je právě naše
jednání a spoluúčast na životě společnosti
Jediným významným rozdílem mezi soc. teorií a zdravým rozumem je to, že soc. teorie s pomocí dobře
definovaných pojmů a analytických metod usiluje o utřídění a objasnění debaty o cílech a problémech
života společnosti→ soc. teorie se snaží vymezit rozdíly mezi různými způsoby reagování na život
společnosti, pokouší se odlišit emocionální a morální reakce od nestranných, snaží se rozeznat
spolehlivá pozorování od předsudků a stereotypů
- soc. teorie zahrnuje zapojení do života společnosti a současně nestrannost
Fakt= čin, skutek, jakákoli záležitost, kt.je skutečná, určitá a nevyvratitelná
- v soc. vědách jsou fakta vždy zatížena hodnotami
- rozdíl mezi fakty a hodnotami lze chápat jako rozdíl mezi světem jaký je nebo byl a světem, jaký
bychom chtěli či nechtěli mít, na svět lze reagovat deskriptivně- jej popisovat či preskriptivně- jej
předepisovat
- fakta nelze oddělit od hodnot→ soc. fakta jsou pro nás smysluplná jen tehdy, mají-li hodnotu, a
upoutají nás jen tehdy, máme-li představy o tom, jaký svět by měl či neměl být
- výzkum soc. faktů vždy přináší rozmanitá hlediska- odlišné soc. skupiny vyznávají různé a často
protichůdné hodnoty a mají rozdílné představy o tom, jaký by svět měl být→ při studii společ.
záležitostí nelze mluvit o jediné „správné odpovědi“
Objektivita= realistický a racionálně žádoucí cíl výzkumu
- není nutné považovat ji za nejvyšší cíl nebo motiv výzkumu
- různé školy soc. teorie zastávají různě důležitou roli objektivity
- směry, které objektivitu stavějí níže než sledování morál. a pol. cílů jsou normativně orientované
(normativní zde označuje postoje, jež nadřazují pojem „měl by“ pojmu „je“ a pouze nepozorují, jaký
svět je, ale spíše určují, jaký by měl být)
- všechny školy soc. teorie ve skutečnosti obhajují kombinaci angažovanosti v podobě morálněpolitické horlivosti a nestrannosti v podobě vědeckého postupu
Sociální teorie a politická teorie
- nejbližší příbuzní; pol. teorie je spřízněná s právní vědou, z pol. vědy vychází ekonomie
- pol. teorie má tendenci zabývat se spíše otázkami normativního charakteru (Který systém vlády
nejlépe podporuje svobodu, spravedlnost a rovnost lidí?)
- soc. teorie se spíše zajímá o sociální chování skupin, o jejich strukturu a organizační dynamiku
- Arendt- soc. teorie není ničím, pokud se nevztahuje k politice
Sociální teorie a psychologie
- také úzce spjaty
- rozdíly:
- psychologie se většinou zabývá emočním chováním jedinců, považuje je za psychologicky podmíněné
aktéry, které reagují na smyslové podněty z okolního prostředí
- přestože dílčí disciplínou psychologie je sociální psychologie, která studuje chování jedince v soc.
situacích, je psychologie méně vybavena ke zkoumání kolektivů a smysluplného hodnocení těchto
kolektivů ve specifických strukturách
- psychologie si na rozdíl od sociologie udržela těsnou vazbu na přírodní vědy
- psychologové dokáží do jisté testovat své hypotézy prostřednictvím opakovatelných experimentů,
v sociologii to až na omezené výjimky možné není
- sociologové a soc. teoretici se zpravidla zabývají strukturou materiálních a symbolických vztahů mezi
jedinci, na jedince nazírají jako na členy skupin v určitém kulturním a historickém kontextu
OST Page 2
Durkheim- součástí společnosti je jistá zvláštní oblast reality= realita sui generis, kterou nelze
vysvětlit výhradně psychologickými metodami
Sociální teorie a humanitní vědy
- oblasti jejich vzájemného působení→ antropologie= učení o člověku, studium lidských kultur a
společností označovaných za „primitivní, kmenové, agrární či nezápadní“, soc. teoretici a sociologové
tyto zájmy sdílejí, ale zajímají se spíše o sociální struktury technologicky rozvinutějších městských
společností se složitější politickou a hospodářskou infrastrukturou
- interakce sociální teorie s historií, s výtvarnou a hudební kritikou
→ filosofie= kritické zamýšlení nad způsobem bytí věcí ve světě; sociální teoretici se více zajímají o
to, jak empiricky sociální výzkum přispívá k našemu porozumění lidskému myšlení, vnímání a chování
→ teologie= studuje principy víry v Boha; sociologové sdílejí s teology zájem o náboženství ve
společnosti, zabývají se většinou tím, jaké vztahy panují mezi náboženskou vírou a společ. a pol.
institucemi a silami, nezajímají se příliš o vnitřní teze systému náboženské víry
Hannah Arendt „teorie se v moderní době stává nástrojem technologie, která usiluje o nadvládu nad
fyzickým i společ. životem, v moder .době věda slouží rozvoji technologie a teorie a filosofie jsou
služkami vědy“
Sociologie se utvářela jako věda – deskripce – explanace
Ideální model sociologie:
- teorie, hypotéza
- teorie metodologie (metodologie je teorie)
- a nějaký závěr (také teorie)
Harrington říká, že teorie není pouze nástrojem vědění, ale obsahuje vlastní reflexi (studujeme
sociologii, sociologie, sociologie……) …..tedy, že věda nejde dělat bez etiky, normativního vědění.
Edmund Husserl „pokud se věda nevrátí ke svým původním zdrojům a významu pro každodenní život
v přirozeném světě, bude odsouzena k zániku“ (30.léta 20.st.) – jeho obavy potvrzeny v 30. a
40.letech Fenomenologie- její zakladatel
-
hluboká krize evropské vědy
věda je podřízena logice vládnutí člověka nad přírodou
popisuje fenomény bez přívlastků
fenomén není předsudek
je možné na individuální úrovni rozlišit, co předsudek je a co není.
Husserl x Nietsche
45-237
1. kapitola: Klasická sociální teorie I: souvislosti a počátky; str. 45-72
Modernita a tradice: Co je „moderní“? Co je „tradiční“?
Slovo moderní je odvozeno od latinského slova modus (způsob). Modernita v nejzákladnějším smyslu
znamená styl naší doby (platí tady a teď). Někteří badatelé se domnívají, že slovo pochází
z latinského modernus, kterým se v 5. století označovala nová křesťanská éra, aby se odlišila od
předešlé pohanské. Výraz modernita jako abstraktní podstatné jméno se poprvé objevil v roce 1863
ve článku Charlese Baudelaira.
Modernismus = specifické kulturní a intelektuální hnutí
OST Page 3
Modernismus = specifické kulturní a intelektuální hnutí
Modernizace = proces zavádění modernity
- Není přesně určitelné, ve kterém období modernita započala, pro každého je to jiné období. To
nasvědčuje tomu, že o ní nelze vždy uvažovat jako o určitém období, je možné o ni v některých
případech smýšlet jako o určitém postoji k času. V tomto smyslu se výraz vztahuje ke kritické reflexi
minulosti a ke kritickému odstupu od ní. Zahrnuje také orientaci na aktivní vytváření budoucnosti
prostřednictvím kolektivně determinovaného a racionálně zamýšleného jednání.
- Podle Reinhardta Kosellecka je modernita postojem, jímž společnost objektivizuje svou minulost
jako dějiny. Je to doba, kdy společnost uvažuje o své minulosti jako o ukončeném sletu událostí
vrcholících v současnosti. „Naše doba“ se stává „novou dobou“. Modernita určuje vlastní
budoucnost a nepřetržitě rozšiřuje svůj „prostor zkušeností“ za stále ctižádostivější „horizont
očekávání“.
- Modernita se často klade do protikladu s tradicí.
- Slovo tradice je odvozeno od latinského slova tradere (odevzdávat, předávat). Vyjadřuje představu
přijímaného a samozřejmého způsobu myšlení a jednání.
- Talcott Parsons zavedl způsob rozlišení mezi moderní a klasickou společností. Rozlišoval mezi
tradičními sociálními strukturami založenými na „předurčení“ a moderními sociálními strukturami
založenými na „úspěchu“.
- Předurčení = jedinec dostal svým narozením, dědictvím a výchovou v dané společenské vrstvě
společenské výhody a v této vrstvě setrval po celý život.
- Úspěch = způsob, kterým jedinec dosáhne společenských výhod bez ohledu na počáteční výsady
nebo jejich nedostatek. V moderní společnosti není postavení dáno pouze úspěchem, ale objevuje se
zde tendence k větší sociální mobilitě.
Tradiční společnosti jsou považovány za zaostalé - jejich hospodářství je samozásobitelské,
nevyužívají výrobní technologie, nemají složité politické instituce. Bývají spojovány s kmenovými
společenskými formami, se středověkem a mnohdy také se všemi „nezápadními“ kulturami. To ale
nemusí být vždy přesné, protože:
a) Je ale možné, aby společnost zůstala tradiční, přesto že využívá moderní technologie. Podle Maxe
Webera je společnost moderní až když si osvojí konkrétní charakter metodického vedení života,
přijme plánující a racionalizovaný postoj k organizování etickému ospravedlnění a uzákonění
společenského života (starověká Čína – pokročilé technické vynálezy, ale tradiční společnost).
b) Společnosti můžou vykazovat tradiční postoje i moderní zároveň. Mohou například vykazovat
moderní postoje v oblasti právní, politické a hospodářské organizace a přitom tradiční postoje vůči
autoritám a rolí pohlaví (mafiánský rodinný podnik fungující podle patriarchátu, používající nové
technologie a fungující v soudobé ekonomice; státy chránící své kulturní tradice- monarchie ve VB;
muslimské společnosti atd.).
Západní modernita
Ukázkový případ vývoje evropské modernity probíhající od 15. století do současnosti.
Strukturu západní modernity je dobré zkoumat z hlediska tří aspektů: kulturního aspektu (rozvoj
vědy a úpadek náboženství), politický aspekt (rozvoj státu, občanského práva a idejí demokracie) a
společensko-ekonomický aspekt (vzestup mezinárodní kapitalistické ekonomiky, spjatý s procesem
industrializace a urbanizace).
Kulturní modernita: věda a úpadek náboženství
- Vzestup přírodních věd a znovuobjevení matematiky v 17. století. Filosofové a vědci zavrhli
křesťanské učení, že vše je předurčeno Bohem. Zavrhli teologický náhled na svět a zavedli
mechanický. Galileo, Francis Bacon, G. W. Leibniz, René Descartes, Michelangelo, Leonardo da Vinci,
OST Page 4
mechanický. Galileo, Francis Bacon, G. W. Leibniz, René Descartes, Michelangelo, Leonardo da Vinci,
Martin Luther, Jean Calvin, Thomas More, Erasmus Rotterdamský, Michel de Montaigne… Tito
renesanční myslitelé započali proces sekularizace.
- Sekularizace = proces úpadku moci a vlivu náboženských institucí na společenský a politický život.
Politická modernita: zákon, demokracie a stát
- Nový politický prvek – (národní) stát.
- Niccolo Machiavelli, Thomas Hobbes, John Locke… VFR, americká ústava. Osvícenští myslitelé,
Immanuel Kant, Voltaire, Montesquieu, Rousseau, Diderot. Jejich myšlenky vedly ke vzniku
reformních podniků a k racionálnímu řízení institucí sociálního života.
Společensko-ekonomická modernita: kapitalismus, průmysl a vzestup měst
- Pět základních faktorů podílejících se na vzniku rozvitého kapitalistického hospodářství v Evropě:
c) Proměna části obecních pozemků na soukromý majetek umožnila soustředěné hospodaření na
rozsáhlých plochách a průmyslový rozvoj.
d) Proces industrializace a strojová výroba.
e) Politika volného obchodu, všeobecné zavedení peněz jako abstraktního nositele směnné hodnoty.
Bohatství neroste hromaděním v rámci jednoho státu, ale jeho neustálým volným oběhem v podobě
kapitálu.
f) Proces urbanizace.
g) V důsledku zvýšené poptávky po pracovní síle rostl počet obyvatel.
Sociální teorie v 19. Století
Politická ekonomie a utilitarismus: Adam Smith a Jeremy Bentham
Politická ekonomie se odvolává na anglické autory 18. století, jejím hlavním textem v oblasti Británie
je analýza Adama Smitha – Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, odtud známé
ekonomické teorie (neviditelná ruka trhu apod.) vycházející z univerzálně platných sociálních zákonů
objevených Smithem a jeho následovníky.
Později (19. století) se tyto myšlenky sloučili smyšlenky fr. osvícenských kritiků a vznikl utilitarismus.
Kritika nevědeckého základu teologie a filosofie, filosofické spekulace musí být nahrazeny vědeckým
zkoumáním užitečnosti v zájmu pokroku společnosti. Vychází z textů Jeremyho Benthama – model
moderního vězení Panopticon (stát nemá jen trestat, ale i převychovávat, stálý dozor nad vězni).
Část společnosti, se musí obejít bez jistého luxusu, aby se uspokojili materiální potřeby většiny lidí –
racionalita ve společnosti. Důraz na lékařství, jako na vědu, oproštění chorob a léčení od
náboženských vlivů.
Liberalismus a občanská společnost: John Stuart Mill a Alexis de Tocqueville
Pokrok souvisí s vývojem parlamentní společnosti a ústavního práva. Oddělení náboženského
přesvědčení od státních záležitostí (zejména školství). Hlavní principy liberalismu shrnuty v Millových
dílech – O svobodě a další. Volnost v podnikání, minimální zásahy státu, ten je oddaným služebníkem
občanské společnosti, zastupuje její zájmy.
Občanská společnost – tento pojem začali používat angličtí političtí ekonomové ve smyslu institucí
ve společnosti propojující činnosti státu, zákony a jedince, rodinu. V kontextu liberalismu šlo
převážné o střední třídu, buržoazii – ti, kdo vlastnili majetek, podíleli se na bohatství státu a mohli
volit.
Ve Francii v této době komentoval situaci Alexis de Tocqueville – srovnával násilné nastolení
demokracie ve Fr s mírumilovnější společností ve Spojených státech – absence aristokracie,
monarchie. Solidarita amerických občanů podle něj pocházela z dob původních osadníků a jejich
rovnostářských vizí. Díval se ale na americkou společnost i kriticky a varoval před jejím možným
OST Page 5
rovnostářských vizí. Díval se ale na americkou společnost i kriticky a varoval před jejím možným
vývojem.
Pozitivismus: Auguste Comte a Herbert Spencer
- Zakladatelem pozitivismu je Auguste Comte, ve svých dílech Kurz pozitivní filosofie a Systém
pozitivní politiky popisuje jeho hlavní principy – skutečné poznání pramení jen z empirického,
smyslového pozorování; společenské vědy by se proto měly řídit stejnými pravidly jako vědy
přírodní. Empirická pozitivní věda slouží společenským účelům, poznání světa vede k odstranění
konfliktů, násilí a utrpení.
- Všechny společnosti se v čase vyvíjely dle zákonů pokroku. Zákon 3 stádií společnosti – teologické,
metafyzické, vědecké. Hovořil také o „náboženství lidskosti“ – lidé budou uznávat sami sebe jako
tvůrce své vlastní existence, církev bude nahrazena státem.
- Ve stejné době měl v Anglii podobné názory Herbert Spencer, popsal je ve svém díle Principy
sociologie - teorie sociální evoluce (ovlivnění Darwinem) – prosazoval liberální demokracii a
omezenou vládu.
- Spencerova a Comteho díla jsou plna šovinistických předsudků, ty byly z jejich teorií odstraněny
později Durkheimem a Parsonsem.
Teorie elit: Gaetano Mosca, Vilfredo Pareto a Robert Mischels
- Na konci 19. století přetrvával liberalismus a proti němu se začal vynořovat socialismus. Autoři
Teorie elit kritizovali oba tyto směry. Podle nich občanská společnost nemůže zvládnout konflikt
dělnických a konzervativních hnutí, která se také nevyhnula jejich kritice. Čerpali z Machiavelliho a
došli k závěru, že opakovaná neúspěšnost hnutí usilujících o rovnostářství, je způsobeno touhou po
moci.
- Mosca ve svém díle Prvky politické vědy analyzoval způsoby, jak se tzv. zástupci lidu dostávají
k moci a Marxovo pojetí třídního boje a vyvodil, že sociálnědemokratická a lidová hnutí (socialismus)
nedosáhnou svých cílů bez vedení elitní třídy intelektuálů, která sice mluví jménem mas, ale
současně stojí mimo ně.
- Tuto analýzu použil Mischels v díle Strany a vůdcové: k sociologii politického stranictví na odborové
organizace a politické strany, ty se podle něj v důsledku potřeby vnitřní disciplíny nevyhnutelně
stávají uzavřenými klikami hájícími svou existenci – „železný zákon oligarchie“.
- Pareto ve své knize Pojednání o všeobecné sociologii uvádí dvě tendence chování sociálních skupin uspokojování materiálních zájmu i za cenu konfliktů s jinými skupinami; nechat se vést malou elitou i
přes počáteční snahu o rovnostářské cíle. Základní lidské chování podle něj podléhá reziduím a
derivacím, která podléhají touze po moci a snaze uspokojit své hmotné touhy pod rouškou řečí o
morálce. Inspirován Machiavellim rozdělil sociální hnutí na „lišky“ (krátkodobá, oportunistická,
spojují odlišné zájmy, moc získávají pomocí strategie) a „lvi“ (dlouhodobá, založená na hromadění).
Jeho teorie jsou založeny na spekulativně-cynických argumentech, jeho představy o lidském chování
nepokrývají kulturní a historické měnící se souvislosti, kterými se lidské chování může měnit. Jeho
teorie pomohly vzestupu fašismu v Itálii.
- Tito tři autoři měli vliv na vývoj současné politické vědy a na teorii racionální volby.
Společenství a společnost: Ferdinand Tönnies
- Ve své knize Gemeinschaft und Gesellschaft (Společenství a společnost) píše, že „pospolné
vztahy“ (Gemeinschaft) jsou v procesu industrializace, urbanizace a šíření kapitalistického
hospodářství stále více nahrazovány „společenskými vztahy“ (Gesellschaft).
- Pospolné vztahy dle Tönniese jsou typ vztahů mezi jedinci odpovídající uspořádání malých
zemědělských oblastí. Existují zde široké rodiny, jejichž členové žijí v těsné blízkosti, samozásobí se
pěstováním plodin a řemeslnictvím v malém měřítku, směna se obejde bez peněz většinou za
OST Page 6
pěstováním plodin a řemeslnictvím v malém měřítku, směna se obejde bez peněz většinou za
protislužbu, k vedení mají osobní vztah, víra a dovednosti se předávají ústně. Tak vzniká pocit
nepřerušené vazby mezi generacemi.
- Společenské vztahy jsou vztahy charakterizované směnou komerční směnou zboží a služeb, přitom
hrají velkou roli peníze. Tyto vztahy se dělí na veřejné pracovní a soukromé osobní. Vztahy mezi
jedinci jsou často reprezentovány neosobními předměty, institucemi a zákony. Společenství splývají
v „masu“ žijící ve městě, ztrácí svou jedinečnou identitu. Společenské změny se odehrávají rychleji.
Námitky proti západní modernitě: rozum a nároky vědy
Eurocentrismus v sociální teorii
- Problém „prozápadní předpojatosti“.
- Vyskytuje se otázka: Jak dalece jsou západní aspekty modernity použitelné pro všechny společnosti
a kultury na světě? Existuje jedno všeobecné paradigma modernity, které leze použít na všechny
společnosti nebo existuje mnoho různých způsobů, jimiž mohou být společnosti moderní?
- Možnost, že kromě evropsko-severoamerického bloku by i jiné kultury mohly představovat
alternativní příklady modernity, nebyla seriózně zvažována až do padesátých let 20. století.
- Předpoklad, že existuje jen jedno základní paradigma modernity reprezentováno Evropou a Severní
Amerikou a že všechny ostatní společnosti toto mohou a musí opakovat, zpochybnila až nová
generace učenců, kteří se zabývali problémem etnocentrismu v sociální teorii.
- Ukázalo se, že odlišné civilizace a kultury mohou být moderní různými způsoby, v různé době a
v různé kombinaci rysů.
- Proces modernizace se může ubírat mnoha cestami a existuje proto „mnoho modernit“.
Temnější stránky osvícenství
- Vyskytuje se otázka: Můžeme aplikaci racionálních a vědeckých principů na život a organizaci
společnosti považovat v každém ohledu za správnou věc?
- Představitelé osvícenství byli přesvědčeni o pravdivosti svých teorií a o tom, že tyto teorie budou-li
převedeny do praxe, se příznivě podrazí v životě společnosti. Podle jejich názoru přinášelo využití
rozumu a vědy jednoznačný pokrok. Z dnešního pohledu můžeme s těmito názory souhlasit jen do
jisté míry.
- Pro mnoho sociálních teoretiků je jedním z nejstrašnějších případů neomezené aplikace principů
vědecké racionalizace na organizaci společnosti vzestup totalitarismu v Evropě ve třicátých letech 20.
století a zejména nacistický holocaust.
Interpretativismus a interakcionismus
Interpretativismus= označení pro přístupy, které kladou důraz na subjektivní význam jednání a
institucí v soc. světě, spojený zejména s M. Weberem a G. Simmelem
- součástí interpretativismu je fenomenologická sociologie A. Schutze a sociologie vědění K.
Mannheima, P. Bergera a T. Luckmanna
- zrod nejvíce v Evropě
- Jde jim o „vnitřní vědění“, porozumění, jaké to je být určitým aktérem
- zajímali se o zkoumání vnitřního smyslu jednání pro aktéry
- Interakcionismus (symbolický)= Mead, Goffman, Garfinkel
- analytické školy, společná témata- interpretace, jednání, interakce, vědění, význam, jazyk
Interakcionismus=Symbolický interakcionismus
- s interpretativismem mnohé teoretické podobnosti
- chicagská škola, G.H.Mead, H.Blumer, volněji souvisí s prací E.Goffmana a H.Garfinkela a s jejich žáky
OST Page 7
- chicagská škola, G.H.Mead, H.Blumer, volněji souvisí s prací E.Goffmana a H.Garfinkela a s jejich žáky
z 60.let 20.st
- zrod 30. léta 20.st. v USA
- škola se soustředila na etnické a městské krize
- sociální aktér si víceméně uvědomuje své jednání
Interpretativní sociální teorie= spíše než o „vnější vědění“ se zajímá o „vnitřní vědění“
- chce vědět, jaké to je být soc. aktérem určitého druhu a zajímá se o to, jak tito lidé chápou svou soc.
situaci
- zajímá se spíše o „porozumění“ (zevnitř) než o „vysvětlení“ (zvenčí), vznik 1920
Simmel a Weber se více zajímali o zkoumání vnitřního smyslu jednání pro samotné aktéry, zajímali se
o záležitosti související se subjektivním významem, jednáním a individuálním jednáním
Marx a Durkheim tíhli ke zdůrazňování soc. sil, které si soc. aktéři většinou nebyli vědomi
Hlavní vývoj interpretačního myšlení po roce 1920:
Alfred Schutz a fenomenologická sociologie
- reagoval na Weberův pokus spojit dohromady vysvětlení a porozumění
- problém Weberových ideálních typů nebyl v jejich nedostatečné vědeckosti, ale naopak: Weber je až
příliš rychle aplikoval na jevy, jež popisoval a nevěnoval dostatečnou pozornost jejich zakotvení
v typizačních aktech obyčejných členů společnosti
- soc. vědec pouze vytváří doplňující typizace druhého řádu založené na těch, které již vykonávají
obyčejní lidé ve svém každodenním životě
- „oblast pozorování soc. vědce- soc. realita- má zvláštní význam a strukturu závažnosti pro lidské
bytosti žijící, jednající a myslící v jejím rámci, myšlenkové objekty konstruované soc. vědci kvůli
uchopení této soc. reality musí být založeny na myšlenkových objektech vytvořených zdravým
rozumem lidí žijících svůj každodenní život v rámci svého soc. světa, pojmy používané soc. vědci jsou
pojmy druhého řádu“
- označuje každodenní život jako „přirozený svět“(pojem převzat z Husserlovy fenomenologické
filosofie), který se vztahuje k soc. světu, který interpretujeme a dáváme mu smysl prostřednictvím
našich „typizací“
- ve světě se orientujeme pomocí „balíku příručního vědění“, které nezpochybňujeme
- je považován za důležitou postavu spojující Simmela a Webera s novějším a radikálnějším vývojem
interpretativní soc. teorie
- soc. teorie musí být založena na pozornosti k „subjektivnímu hledisku“
- Sociální vědec by měl uvažovat o věcech zakotvených v reálném světě. Každodenní svět označoval
jako reálný svět. To to znamená svět počitků zdravého rozumu, dříve než je podroben vědecké
odborné analýze, dáváme mu smysl pomocí našich vlastních typizacích.
- The Stranger (1962)
George Herbert Mead a americký pragmatismus
- pragmatismus se vyvinul na konci 19.st. z práce Ch. S. Peirce
- pragmatičtí myslitelé se zajímají o to, jak rozvíjíme a testujeme své vědění a představy, kt.si utváříme
o věcech tohoto světa
- W. James- am. filosof, systematizoval na konci 19.st.pragmatismus jako filosofický přístup a rozvinul
jej ve vztahu zejména k psychologii nábož. prožitku, jeho práce zapůsobily na Webera a Durkheima
- J.Dewey- zabýval se také dopady pragmatismu na jiné oblasti vědění, zejména na soc. a pol. filosofii
a teorii demokracie
G.H.Mead- důležitým aspektem jeho práce byly soc. a pol. záležitosti, stal se zakladatelem
soc.psychologie, jeho žák H.Blumer, Meadovo hlavní dílo Mind, Self and Society sestavily jeho žáci
posmrtně
- zajímá se o to, jak rozvíjíme a testujeme své vědění a představy, které si utváříme
o → na rozdíl od filosofů a soc. teoretiků, kteří začínali u jedince a jeho jednání, Mead se
soustředil na situace sociální interakce, u lidí jsou interakce zprostředkovány symbolicky,
OST Page 8
o
o
o
o
soustředil na situace sociální interakce, u lidí jsou interakce zprostředkovány symbolicky,
člověk reaguje spíše na gesta druhých lidí než na jejich chování, a pomyslně se staví na jejich
místo= „přebírání role druhého“
→ Mead rozlišoval mezi „I“, egem jedince a sociálně strukturovaným „me“, jež je utvářeno
z očekávání, které ve mě vkládají jiní
→ „me“ se utváří a neustále přetváří v soc. interakcích a ve vzájemné výměně perspektiv,
jedinec může mít několik vzájemně se překrývajících „me“, které vycházejí z různých situací a
rolí- pracovních, osobních, ..
→ jako první použil výraz pro emočně nejbližšího partnera= „významný druhý“ (matka, otec, ..)
→ Meadův přístup vedl k novému pojetí vědění, užití jazyka a socializace
Symbolický interakcionismus a chicagská škola
- výraz symbol. interakcionismus zavedl v 1937 chicagský sociolog H.Blumer
- chicagskou katedru sociologie založil v 1892 A. Small, nebyla v USA první, ale jako první rozvinula
kolektivní pojetí soc. výzkumu
- chicagská škola se orientovala na etnické a další městské krize, kt.se objevovaly v Chicagu počátkem
20. st.
- chicagští sociologové začali provádět etnografické studie místních soc. problémů a vytvářeli obraz
sociologie jako vědy, kt.se zabývá pozorováním „pouličního života“
- Blumerovi se podařilo spojit pragmatickou filosofii a soc. psychologii Mlada se sociologií
W.I.Thomase a dalších
- W.I.Thomas: „Pokud člověk definuje věci jako reálné, pak jsou reálné ve svých důsledcích.“ Blumer
ukázal, jak se tato myšlenka slučuje s představou „zrcadlového já“ C.H.Cooleyho, kt.je založena na
tom, jak se jevíme druhým a jak se slučuje s Meadovým rozlišením mezi „I“ a „me“→ jinými slovy,
svůj vztah k lidem a věcem vytváříme na základě našich interpretací: na výhružné gesto reagujeme
ještě dříve, než se změní ve skutečnou hrozbu; stejně tak reagujeme na přátelský přístup naznačený
letmým úsměvem
- Interakcionismus pokračoval jako opoziční proud funkcionalismu v době poválečného rozvoje
sociologie ve VB a USA
- hlavní představitelé druhé generace symbolického interakcionismu- A.Strauss, T.Shibatani,
H.Becker, ..
- funkcionalistická představa, že teorie by měla být přesně formulovaná, systematická a schopná
obecného uplatnění, začala na sklonku 60.let ustupovat pluralističtějšímu a méně formálnímu pojetí
teorie jako rámce zvyšující citlivost→ interakcionisté se vrátili k některým původním pragmatickým
myšlenkám chicagské školy
Erving Goffman a „prezentace já v každodenním životě“
„Všichni hrajeme divadlo“- pohybujeme se na „jevišti“ každodenního života, přecházíme mezi
„pódiem“ a „zákulisím“, oblékáme se, abychom udělali dojem, a pořád sledujeme, jakým dojmem
působíme, jsme neustále zapojeni do „interakčních rituálů“
„Frame Analysis“- ukazuje, jak mohou být situace utvářeny řadou různých perspektiv, musíme
používat „rámcová vodítka“ a „rámcové konvence“, abychom uhodli, zda někdo žertuje, nebo mluví
vážně, zda mrká, či pomrkává, zda je zdvořilý nebo sarkastický→ jsme konfrontováni s mnoha
skutečnostmi v podobě výběru mezi alternativními hledisky, naše interpretace se mohou nakonec
samy o sebe naplnit- pokud např. nesprávně považujeme pohled cizího člověka za nepřátelský a
jednáme podle toho, můžeme skončit i v nemocnici
- Gofmann je někdy kritizován za to, že vykresluje smutný soc. svět bez upřímnosti a nenucenosti,
v němž lidé neustále sledují své výkony a promýšlejí jejich důsledky
- tvrdí, že všechny kultury jsou posedlé ovládáním vyvolávaného dojmu
- jeho model „dramaturgické jednání“
„Asylums“- termín „totální instituce“= vězení, řadil do stejné kategorie jako nemocnice, pečovatel.
domy, kliniky, kasárna, internátní školy, lodi a kláštery (charakter totálních institucí zachycen ve filmu
Přelet nad kukaččím hnízdem)
OST Page 9
- „totální instituce“= místo, kde bydlí a pracuje větší počet jedinců v podobné situaci, jsou na delší
dobu odříznuti od ostatní společnosti a vedou společně uzavřený a formálně řízený život, každá
instituce má pohlcující tendence, jejich pohlcující nebo totální povaha je symbolizována bariérami,
jež brání setkání s vnějším světem a znemožňují odchod, bariéry= zamčené dveře, vysoké zdi,
ostnatý drát, voda, les, pustá pláň
Harold Garfinkel a etnometodologie
- am. sociolog, jeho práce ukazuje spřízněnost s Gofmannovým dílem
- zajímal se o „dramaturgii“ či „dramatickou strukturu“ situací v soc. interakci
- ve své studii „Conditions of Succesful Degradation Ceremonies“ zkoumá způsoby, jimiž se ponížená
oběť dostává do role outsidera a pachatel jejího ponížení je definován jako ten, který jedná ve
veřejném zájmu v souladu s obecnými hodnotami, později svou analýzu rozvinul 3 hl. směry:
1) blíže se zaměřil na procesy zdůvodňování, jímž lidé jistým způsobem definují určité situace
2) přeformuloval Parsonsův zájem o problém a udržení společ. řádu v kontextu každodenní interakce
(tam, kde se Parsons zajímal o podmínky války a míru na úrovni celých společností, zajímal se
Garfinkel o udržení řádu v mikroskopických interakcích)
3) uvědomil si, že implicitní pravidla, jimiž se řídí soc. interakce, lze určit studiem situací, v nichž jsou
tato pravidla porušena, a že se svými studenty může úmyslně navodit jejich rozklad
etnometodologie= studium procesů zdůvodňování, které se běžně odehrávají v každodenním životě
(ve studii soudní poroty a dalších míst, ve kterých dochází ke „světskému zdůvodňování“; upozornil
na to, že konverzační výměny se vyznačovaly tím, co lingvisté označují jako „indexikalita“, tedy užitím
výrazu typu „já“, „vy“, „tady“, „teď“, které získávají smysl jen v časoprostorové souvislosti
Garfinkelův teoretický závěr: existuje jeden soubor úvah, který zůstává neprozkoumán= sociálně
standardizované, „viděné, ale nepovšimnuté“, očekávané znaky stojící v pozadí každodenním výjevů;
člen společnosti používá tak očekávání v pozadí jako určité schéma interpretace, s jejich pomocí se
aktuální výjevy stávají rozeznatelnými a srozumitelnými, stejně jako výjevy důvěrně známých
událostí, člověk je vnímavý vůči tomuto pozadí, ale současně je na rozpacích, má-li nám sdělit, z čeho
se skládají jeho očekávání
očekávání používáme jako schéma interpretace (co lidé vnímají za otázkou: “jak se máš?“)
David Riesman- „Osamělý dav“- sledoval vývoj am. charakteru na třech po sobě jdoucích ideálních
typech:
4) předmoderní, tradicí usměrňovaný charakter
5) zdatný a zjevně soběstačný, vnitřními pravidly usměrňovaný charakter, uznává rodiče a jiné autority
starší generace, typický pro období rozvinuté modernity
6) v poslední době převládající vnějšími pravidly usměrňovaný charakter, který usiluje o uznání skupiny
sobě rovných
Pro evropské interpretativní myšlení a americký interakcionistický výzkum je typický důraz kladený na
kontinuitu formálního sociologického a neformálního pragmatického zdůvodňování, jehož nositelem
jsou obyčejní členové společnosti. Oba přístupy se shodují na myšlence, že všichni lidé jsou do jisté
míry sociologicky poučení a kompetentní. (tato myšlenky vedla k významnému zkoumání
„reflexivity“ v moderním soc. životě)
Sociologie vědění
- myšlenka sociálních základů vědění
- spojuje prvky myšlení, jež se vyskytují v interpretativní a interakcionistické výzkumné tradici
- zrod na počátku 20. st.
- 3 hlavní myšlenkové školy:
7) fenomenologická, kterou v Německu založil M. Scheler a K. Mannheim a později ji v USA rozvíjeli P.
Berger a T. Luckmann
8) antropologická - Durkheim, É.Mausse
9) sociální konstruktivismus - nejnovější, vychází ze sociolog. studií přírodních věd
OST Page 10
9) sociální konstruktivismus - nejnovější, vychází ze sociolog. studií přírodních věd
1) Karl Mannheim a sociologie vědění
- s Schelerem zobecnili marxistickou teorii ideologie do podoby postmarxistického přístupu
- veškeré vědění kromě matematiky a přírodních věd by mělo být chápáno ve vztahu k sociálním
skupinám, které je vytvořily a podporují → tento přístup označoval výrazem relacionismus= postup,
který směřuje k objektivnímu vědění skrze uvědomění soc. a hist. relativity nebo konkrétního a
parciálního náhledu na dané téma
- kritizoval princip odvozený od novokantovské filosofie, který tvrdil, že kontext geneze určitého
výroku nebo myšlenky nemá žádný vliv na platnost výroku či myšlenky
- dílo- Konservatismus, Ideologie a utopie- zobecnil způsob, jímž pol. doktríny a v širším slova smyslu
i světonázory střídavě plní dvě různé fce→ slouží buď k ospravedlnění a stabilizaci daného stavu věcí,
nebo k jeho kritice a rozvrácení
- sociálně nezávislí intelektuálové= díky své relativní nestrannosti vůči rolím,.. mohou vidět svět
objektivně
Sociální konstrukce reality P.Bergera a T.Luckamanna
- vycházeli z fenomenologické sociologie A.Schutze a vyjadřovali se ve prospěch nové orientace
sociologie vědění směrem ke každodennímu vědění zdravého rozumu
- rozdíl mezi formálním a každodenním věděním= rozdíl mezi věděním kriminalisty a věděním
zločince= první z nich má k dispozici soubor teoretických zásad, druhý má praktické znalosti
vycházející ze zkušeností a z života na ulici
- sociologie vědění by se měla zabývat „vším, co ve společnosti vypadá jako vědění“
- společnost je objektivní i subjektivní realitou
- společnost vlastní objektivní skutečnost a společnost je budována činností, jež vyjadřuje subjektivní
význam→ tento duální charakter společnosti z hlediska objektivní skutečnosti a subjektivního
významu z ní dělá „skutečnost sui generis“
- jako objektivní realita je společnost výsledkem subjektivních procesů definice a konceptualizace
- úkolem sociologické analýzy je uvést do souladu dvě základní tvrzení: 1. „společnost existuje pouze
tehdy, pokud si její existenci uvědomují jedinci“; 2. „individuální vědomí je sociálně konstruované“
- tento přístup přinesl novou analýzu legitimizace systému víry a udržování „symbolických univerz“
2) Antropologické přístupy k vědění
- Durkheim, Mauss a další naznačili, že mezi různými formami soc. organizace a různými systémy víry
existují systematické vazby
- Durkheim- Elementární formy náboženského života- zde ukázal, jak lze australské totemické
náboženství vysvětlit kmenovým a klanovým uspořádáním společnosti Austrálců
- Durkheim měl za to, že sociologie by mohla vyřešit dlouhodobý spor mezi empiriky a racionalisty o
to, zda vědění pochází pouze ze zkušeností, nebo také z myšlenkových kategorií, jež jsou v mysli
- Douglasová navázala na durkheimovskou školu, studovala způsob, jímž společnosti kategorizují svět
pomocí prostých protikladů, tento princip považovala za klíč k našemu porozumění nejzákladnějšímu
protikladu sociálního života- protikladu mezi „posvátným“ a „profánním“ …… kultura se uchovává
pomocí rituálů solidarity a trestání deviace; kultury jsou rozdělené a soupeřící
- C.Geertz- pojem „zhuštěný popis“ (=podrobné zkoumání vztahů a „sítí významů“, kt.vytvářejí aktéři
v konkrétních kontextech svých interakcí) jako program pro etnografickou praxi; dílo- Interpretace
kultur
3) Sociální studia vědy: vzestup sociálního konstruktivismu
- třetí oblast sociolog. studií vědění v 60.letech v USA a VB se rozvíjela ve vztahu k teoriím validního
vědění v přírodních vědách
- částečně jako reakce na teorii „falzifikace“ (Popper)
- Popper: „dobré vědecké teorie nemohou být prohlášeny za „pravdivé“- lze je pouze považovat za
„dosud nevyvrácené“ nebo „nefalzifikované“
- Popper: dobrý vědec by měl prověřovat teorie až k jejich rozpadu, měl by neustále hledat
OST Page 11
- Popper: dobrý vědec by měl prověřovat teorie až k jejich rozpadu, měl by neustále hledat
protichůdné důkazy a pouze podmíněně důvěřovat teoriím, kt.zatím v empirickém prověřování
obstály; rozvíjel poněkud idealistický obraz vědeckého pokroku
- T. Kuhn- ukázal, že vědci byli velmi těsně spjati společně sdílenými předpoklady a konvencemi, jež
označoval jako „paradigmata“
- Kuhn- „Struktura vědeckých revolucí“- ukázal, jak byl rozvoj přírodních věd utvářen soc. vlivy, jež
působily na všech úrovních- od malých výzkumných týmů k početnějším vědeckým komunitám až po
celé společnosti
- v Kuhnově představě jsou vědci mnohem konzervativnější a kolektivističtější než v Popperově
idealistic.obrazu vědy, jsou relativně neochotní zpochybnit základní předpoklady svého paradigmatu
- vědecká změna také těsně závisí na obecných metafyzických představách o světě, tedy na
„světonázorech“ a těsně souvisí s institucionální mocí a autoritou
- P. Feyerabend: „být dobrým empirikem znamená vážně uvažovat i o těch nejméně módních nebo
zjevně výstředních teoriích“, ve své „anarchistické“ teorii vědění tvrdil, že „možné je všechno“
- Kuhnovu představu o paradigmatech lze srovnat s Foucaultovým „epistémé“
- projekty soc. konstruktivismu spojuje odmítání triumfalistických nebo whigovských představ o tom,
že z chyby může povstat pravda
- projekty dávají přednost citlivější rekonstrukci histor. a soc. souvislostí vědeckých objevů ve vztahu
k objevení nových disciplín
- M. Callon a B. Latour vytvořili „teorii aktér-síť“, podle níž jsou vědecké poznatky sociálně
konstruovány řadou různých aktérů, včetně samotných objektů výzkumu→ vědecké materiály,
nástroje a institucionální prostory bádání mohou být stejně tak „aktéry“ jako sami vědci
- VB- edinburská škola- „sociologie vědeckého vědění by měla být metodologicky relativistická a
neměla by stavět do popředí jakékoli koncepce, které jsou v době vzniku dané práce právě oblíbené=
„silný program“ sociologie vědy
- vzestup postmodernismu v 80. letech, jak jej proklamoval Lyotard- La Condition postmoderne- tato
kniha dala nový podnět soc. konstruktivismu a postavila do popředí myšlenku úporných konfliktů
mezi různými kognitivními představami o světě neboli „jazykovými hrami“, jak je nazval Wittgenstein
- i věda je módní; paradigmata uznávaná v jedné době; Foucaultovo epistémé
- vědecké poznání je konstruováno řadou sociálních aktérů (teorie aktér-síť)
Jazyk a hermeneutika
- interpretativní přístupy v sociální teorii začínají úvahami o podobnostech mezi chápáním lidských
soc. procesů a chápáním textů, porozumět pravidlům a souvislostem chování, od nějž se odvíjí
konkrétní soc. situace, je jako naučit se jazyk a číst text
- řečové akty, performativy- pronesením se obsah stává skutečností (prohlašuji vás mužem a ženou)
Winch- porozumět spol. znamená mluvit jazykem společnosti, používat stejné pojmy pro stejné
události => soc. badatel musí mluvit stejným způsobem, aby pochopil aktéry
Poznat = osvojit si způsob, kterým konceptualizují
6. Kapitola – Historická sociální teorie
= „srovnávací historická sociologie“
= dílčí obor soc. teorie
- zrodila se v polovině 20. st. díky rostoucímu zájmu o hledání opakujících se univerzálních principů
zjistitelných v každé době a na každém místě
- impuls ke vzniku dal T. Parsons – pokusil se restrukturalizovat sociologii z hlediska neměnných
pouček
připomínajících ekonomii - následek = vliv teorie racionální volby
- na počátku si historická sociologie vypůjčila ideál přírodních věd – co nejobjektivněji zkoumat to,
co je (a
ne to, co by mělo být)
- zabývá se dlouhodobými soc. procesy a na rozdíly a podobnosti mezi společnostmi v různé
historické době
- hledá smysl v tom, co vím (nebo si myslíme, že víme) o tom, co drželo pohromadě nejrůznější typy
OST Page 12
·
·
·
·
·
·
·
- hledá smysl v tom, co vím (nebo si myslíme, že víme) o tom, co drželo pohromadě nejrůznější typy
současných i minulých společností a zároveň jak byly společnosti rozděleny odlišnými formami
vlády, a
ekonomického uspořádání, kulturou, náboženstvím, příbuzností, etnickou skladbou a třídní
strukturou
- vědci – chtějí vědět, proč se společnosti mění a navzájem liší, jaké soc. procesy jsou zdrojem
historických
změn a vytvářejí podobnosti a rozdíly
- má dva základní rozměry = historický (zkoumání způsobu, jímž se mění soc. struktury a procesy
v čase) a
srovnávací (zkoumání podobností a odlišností konkrétních případů
nebo typů
soc. struktur)
- historičtí sociologové – zajímají se o strukturální obecnosti nebo shodnosti jednotlivých případů
- spojují prvky výzkumu i idiografického i nomotetického
- program historických sociálních myslitelů 19. a počátku 20. st. - určován těmito tématy
původ soc. solidarity a konfliktu
povaha soc. hierarchie a vzájemné závislosti, jak ji dokládá např. otroctví a trh
dynamika soc. změny (např. původ a podstat války a revoluce)
povaha říší a civilizací a příčiny jejich vzestupu a pádu
vzestup racionálních byrokracie, zejména státu, rozdílné formy státu – například diktatura a
demokracie
rozvoj a šíření kapitalismu
vztah mezi Západem a zbytkem světa
- první „dlouhá vlna“ (od Fergusona po Webera a Durkheima) – zanikla v období mezi 1. a 2.
světovou
Válkou, kvůli prudkému zápasu 3 ideologií (zajímali se spíš o budoucnost než o minulost) =
komunismus
(SSSR), fašismus (Třetí říše) a kapitalistická demokracie (VB, Fr., USA)
- následně druhá „dlouhá vlna“ (konec 40. let) – hlavní body programu historické sociologie =
kapitalismus a demokracie
Americká historická sociologie v polovině 20. století – vliv funkcionalismu
- sociologičtí autoři této doby byli přesvědčeni, že porážkou nacistů a vzestupem globální moci po 2.
sv. v.
byla definitivně vyřešena otázka, jak by měly být organizovány společnosti - moderní společnosti
budou
kapitalistické a demokratické
· Parsonsovská škola: Neil Smelser a Shmuel Elsenstadt o dlouhodobých sociálních procesech
- N. Smelser rozvinul Parsonsovu představu, že klíčem k pochopení soc. změn je strukturální
diferenciace (rostoucí počet subsystémů ve společnosti a posun k vyšší komplexitě vztahů
mezi
těmito subsystémy)
- N. Smelser – kniha Social Change in the Indstrial Revolution
- snaha vložit do Parsonsova pojetí explicitnější historický rozměr odrážející
změnu a nespojitosti
- strukturální diferenciace nastala obvykle jako důsledek dvou podmínek =
klíčové
soc. hybné síly začaly být nespokojeny s „dosahováním cílů“ soc. systému +
hybné
síly společnosti viděly „možnost a prostředky“ pro nápravu této
nerovnováhy
(příležitost změnit společenské uspořádání) - díky tomu se objevily
inovace,
které uspokojily společenskou poptávku, * nové normy jednání
- strukturálně-funkcionalistická teorie dokáže „uvést do souvislosti množství
komplexních soc. jevů s jedním souborem analytických pouček, aniž by
pozměnila
OST Page 13
pozměnila
logiku těchto pouček“ (problém = tato teorie nebyla prověřena
konkurenčními
teoriemi) - nepopisoval skutečnost, jaká je (prezentoval svůj subjekt „jaký
musel
být“ podle předem vytvořeného modelu)
- S. Eisenstadt – zkoumal vývoj specializovaných politických institucí a hnutí, které se vzpíraly
tradičním hodnotám a praktikám
- kniha Systems of Empires – zkoumal „historické byrokratické říše“ (Egypt,
Čína,
Řím, Byzanc, evropské státy absolutistické vlády) - rozvíjely se tehdy, když
vládci začali sledovat své vlastní plány, namísto aby, přijímali tradiční
hodnoty a
cíle, „volné zdroje“ (nové typy soc. aktérů) se staly „zásobníkem všeobecné
moci“
- trojstranná struktura konfliktu a kompromisu = panovník a byrokracie
- jedním z důsledků zásadní změny a rostoucí strukturál. diferenciace byl *
moderního státu (zde je těsně propojena vláda a společnost, může být
despotická
a totalitární, nebo může být demokratičtější)
- analýza strukturálních pnutí ve společnostech, které různým způsobem
stojí mezi
tradicí a modernitou - vnímá historický model stability a rozpadu, po němž
následuje obnova stability (klade důraz na opakující se rozpad, konflikt se
podle něj
týká celé společnosti, zkoumal probíhající změny během staletí) – The
Political
Systems of Empire – byrokratické říše stojí mezi moderní diktaturou a
demokracií
- téma mnohočetných modernit – vědomé globalizované chápání sociologie
(protiklad eurocentrického myšlení 19. st. – Comte, Spencer)
- S. M. Lipset – o politické stabilitě a nestabilitě
- Political Man
- snaha o určení historických podmínek pro demokracii
- klasifikace společností na „stabilní demokracie“ a „nestabilní demokracie nebo
diktatury“ - ukazatele = urbanizace, vzdělání, industrializace, zdraví - největší
součet bodů dosáhly „stabilní demokracie“
- kladl důraz na politické instituce, strategie používané elitami, na hodnoty a
národní
charakter - podmínky = důraz na úspěch a víra v rovnost (napětí mezi nimi
udržováno v rozumných mezích díky silnému smyslu pro národ, stabilním
systémem
dvou stran)
Evropská historická sociologie v polovině století - krize liberální demokracie
- T. H. Marshall – souhlasil s Parsonsem, Smelserem, Lipsetem v tom, že kapitalistická demokracie
přetrvává
a stane se převládajícím typem společnosti X nedomníval se, že pragmatické úpravy
jsou jediným úkolem, před nímž společnost stála
- podobné teze jako on – Schumpeter a Hayek
· T. H. Marshal o sociálním občanství
- zastánce historického i strukturálního přístupu
- popsal dlouhodobou historickou tendenci jedinců v západní společnosti dosáhnout plného
členství
ve své národní komunitě a získat stejná občanská práva i povinnosti bez ohledu na výši
majetku
- zabýval se zejména Británií
- soustředil se zejména na otázku, jak lze polarizující účinky trhu smířit se zrovnoprávňujícími
OST Page 14
·
·
·
·
o
o
o
o
o
o
- soustředil se zejména na otázku, jak lze polarizující účinky trhu smířit se zrovnoprávňujícími
se
účinky občanství
- ústřední problém tkvěl v tom, že práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených na trzích,
včetně práva zbohatnout a přimět ostatní, aby pracovali za nízké platy, současně závisely na
občanských principech – právo na ochranu majetku – a současně je zpochybňovaly – sociální
práva (ideály soc. spravedlnosti) - napětí ve vzdělávacím systému
J. Schumpeter o kapitalismu, socialismu a demokracii
- kniha Kapitalismus, socialismus a demokracie
- tvrdí, že kapitalismus vytváří a rozděluje soc. zboží, ale jeho politická organizace bude stále
více
socialistická (pravděpodobně)
- kapitalismus bude podkopán vlastním úspěchem
- dvě příčiny = kapitalismus trestal neúspěch a odměňoval úspěch
= zanikají staré instituce a praktiky a na jejich místě vznikají nové techniky,
produkty,
materiály a organizační metody
- monopol a oligopol – udržoval soupeře mimo trhy (ochrana inovátorů)
- inovace vytvářela stále byrokratičtější rysy v podobě práce specializovaných týmů
- podkopání střední třídy
- buržoazie se zaměstnávala vyděláváním peněz
- aristokracie vládla a poskytovala buržoazii politickou ochranu
- rovnováha narušena - posun k socialismu (systém, v němž kontrola nad výrobou přechází
z rukou rodin a soukromníků do rukou ústředních veřejných orgánů) - Schumpeter - viděl
v tom
výhody
- došel k závěru = je obtížné dosáhnout pokroku ve vědění a racionalitě bez nebezpečí
potlačení
individuální kreativity (podobný názor měl i Hayek)
Fridrich Hayek o volném trhu
- souhlasil se Schumpeterovou ústřední tezí – kapitalistické společnosti se přesouvají směrem k
socialismu
- práce Cesta do otroctví
- velebil étos volného trhu britského kapitalismu v 19. st.
- socialismus podle Hayeka = byrokratické plánování v podobném smyslu, v němž termín užíval
Schumpeter
- hromadné sociální inženýrství = podle Hayeka katastrofa (nelze určit správné zásady sociální
spravedlnosti)
- J. K. Galbraith – protest proti Hayekovi (Galbraith souhlasil se Schumpeterem – v kapitalismu
převládá velké podnikání)
- stoupenec Hayeka = Milton Friedman
Reinhard Bendix o moci a konfliktu
- otázky moci a konfliktu uvnitř tříd, států i společností i mezi nimi
- inspirace v Maxi Weberovi
- zkoumal národy a státy z hlediska vnitřních a vnějších mocenských bojů
- postavil se strukturálnímu funkcionalismu Parsonse, Eisenstadta a Lipseta
- zaměřoval se na morální ohledy, formu a dynamiku historických procesů
- zkoumal vzestup procesů byrokratizace a demokratizace v 19. století
Norbert Elias a civilizační proces
- snaha o usměrňování průběhu soc. procesů a odvracení jejich nejhorších důsledků
- představa o tom, jak se lidské bytosti a společnosti vyvíjejí a spojují
- 7 klíčových myšlenek:
zakotvenost v lidských společenských vztazích, moc a identita spolu souvisí
existence sítě vzájemných závislostí = figurace (vztahy)
figurace se mění, vlivem většinou neplánovaných procesů
existence „národního habitu“, „národní povahy“ – vyvíjí se v komplexu složitých interakcí
snaha o zprostředkování znalostí o historických a soc. procesech a figuracích
dlouhodobá tendence směřující k vytváření stále hustších figurací
OST Page 15
o dlouhodobá tendence směřující k vytváření stále hustších figurací
o civilizační proces = procesy, v nichž lidé získávají rostoucí sebekontrolu a vzájemnou závislost ve
vztahu ke stále stabilnějším mocenským monopolům
- sociologie by měla být „bořitelem mýtů
Vzestup národních států – revoluce a násilí
· Barrington Moore – modernita a agrární mocenská struktura
- The Social Origins od Dictatorship and Democracy – teze, že moderní politické systémy
(demokracie, fašismus, komunismus) byly zásadně utvářeny rolníky a aristokracií
v předindustriální společnosti
- vysvětlení zásadních transformujících událostí (revoluce) – klíčovou proměnou je typ a míra
solidarity venkovské pracovní síly
· Charles Tilly – kapitál a donucení při vzestupu státu
- Moorův žák
- teoretik historické sociologie, analytik soc. hnutí, protestů a problematického chování, autor
široce
pojatých přehledů evropských dějin (spis Coercion, Capital and European)
- kapitalizované donucení = kombinace donucení a kapitálu (např. v Anglii, Francii)
· Theda Skocpolová o sociálních revolucích
- Moorova žačka
- kniha States and Social Revolutions
- „nevoluntaristický a strukturální pohled“
- revoluce vznikají jako nezamýšlený výsledek mnohočetných konfliktů utvářených komplexem
společensko-ekonomických a mezinárodních podmínek
- „sociální revoluce“ = rychlá základní transformace stavu společnosti a struktury tříd,
provázenou a
částečně také uskutečněnou prostřednictvím třídní revolty zezdola
- argumentací se podobá S. Eisenstadtovi
Vysvětlení vzestupu Západu
· Perry Anderson – feudalismus a přechod ke kapitalismu v Evropě
- knihy Passages from Antiquity to Feudalism, Linages of the Absolutistic State – Proč a jak se
v západní Evropě zrodil kapitalistický způsob výroby?
- dynamika 4 způsobů výroby – otrokářský, primitivní společný, kočovný, feudální
- zabývá se zejména počátky feudálního výrob. způsobu
- feudalismus = výsledek římského otrokářského a primitiv. společného výrob. způsobu
germán.
kmenů
- zkoumá počátky a povahu absolutistického státu
· Teorie světových systémů podle Immanuela Wallersteina
- „teorie světových systémů“ tvořených „centry“ a „periferiemi“
- faktor udržující stabilitu svět. systémů = vykořisťovaná většina je rozdělena na
„periferii“ (větší,
nižší vrstva) a „semiperiferii“ (menší, střední vrstva)
· Michael Mann o zdrojích sociální moci
-sociální moc podle něj spočívá ve „schopnosti spojit lidi a prostor v dominantním uspořádání“
- 4 zdroje soc. moci = ekonomická moc, ideologická moc, politická moc, vojenská moc
- v průběhu dějin se podle něj opakovaly dva typy mocenských konfigurací = říše
s dominantním
postavením a civilizace s mnoha mocenskými aktéry
- Evropa v 18. st. – spojena 4 institucemi = kapitalistický způsob výroby, industrialismus,
národní
stát, „mnohonárodnostní geopolitickou diplomatickou civilizací“
Západní marxismus
materialistická teorie dějin a společnosti
výrobní vztahy a síly, dělba práce, ideologie, třídní boj
OST Page 16
výrobní vztahy a síly, dělba práce, ideologie, třídní boj
teorie dějin jako posloupnosti výrobních způsobů
západní marxismus a kritika ideologie
ideologie vládnoucí třídy je vládnoucí ideologie, pomáhá zakrývat útlak, bla bla bla
ekonomická základna a nadstavba
západní marxismus= odlišný od ruského a čínského
Gÿorgy Lukács a Karl Korsch: reifikace a stanovisko proletariátu
Lukács byl přesvědčený ultra-marxista, který se rozešel s leninismem, dějiny bral jako výsledek
ekonomického a společenského působení a na vše pohlížel z tohoto hlediska, domníval se že
ekonomické imperativy pronikly do celé společnosti (od práce přes kulturu po intimní vztahy)
Korsch tvrdil, že marxismus přinesl úplnou kritiku kapitalismu i s návrhem řešení
Antonio Gramsci: teorie hegemonie
vládnoucí kulturní a intelektuální síly tvoří nadvládu ideí a kulturních forem
při utváření této hegemonie hrají roli i instituce občanské společnosti (církev školství média,..)
společnost se udržuje pomocí síly a souhlasu
ideologii pojímal jako sociálních pojidlo, které udržuje dominantní společenský řád
Kritické teorie společnosti: frankfurtská škola
zajímala se o empirický a historický výzkum, problémy hnutí evropské pracující třídy, marxisticky
zaměřený
usilovali o interdisciplinární sociální teorie sloužící k transformaci společnosti
založili kritickou teorii (má být založena na sociální teorii a marxistické politické ekonomii), zkoumali
autority, kritizovali kapitalismus (všechny vztahy založeny na směně a zbožních formách)
totálně řízené společnosti, nové formy sociální kontroly
Teorie kulturního průmyslu
industrializace kultury a komerční imperativy masové produkce
v centru trávení volného času v průmyslové společnosti stojí masová kultura
Walter Benjamin: masová kultura a úpadek „aury“
formálně nepatřil do Frankfurtské školy
první z radikálních kritiků masové kultury
nová média nahrazují staré formy umění (fotky, filmy, nahrávky,...)- nahradily aspekt jedinečnosti,
magické aury => může kultivovat více kritických jedinců
zůstával ale velmi kritický k produkcím a fcím kulturního průmyslu- měli by se proměnít na fórum
osvícení, být interaktivní,...
Theodor Adorno a Max Horkheimer: Dialektik der Aufklärung
tvrdě pesimističtí vůči masové kultuře – je ovládána inzercí a komerčními imperativy, slouží
konzumnímu kapitalismu
v průběhu dějin se jedinci zřekli svých nejniternějších potřeb a přání a nechali se pohltit systémem,
který z nich vytvořil pasivní vykonavatele války a perzekucí
kapitalismus redukuje niterné smyslové prožitky na čistě funkční tělesné uspokojení
Jürgen Habermas: emancipace a veřejná sféra
18/19. stol. - vzestup veřejné sféry (mezi státem a občanskou společností)- umožnila vznik
demokratické diskuse a mínění, které odporovalo státní moci
veřejné sféry se zmocnili obří korporace a proměnili ji z z místa racionální debaty v místo
manipulující spotřeby a pasivity
tři typy kognitivních zájmů ve vědě: technický zájem o ovládání a objektivní kauzální vědění (přírodní
vědy)
praktický zájem o hermeneutické historické porozumění (humanitní vědy)
emancipační zájem soustředěný na kolektivní sociologické sebepoznání (kritické sociální vědy)
Západní marxismus od šedesátých let do současnosti
kritická teorie doplňována o novější formy marxismu a akademičtější formy úvah
Herbert Marcuse: Jednorozměrný člověk
teorie o úpadku revolučního potenciálu v kapitalistické společnosti
industriální společnost vytváří falešné potřeby, které vážou jedince k současnému systému výroby
výsledkem je jednorozměrný systém potlačující kritiku a opozici, vytrácí se schopnost kritického
myšlení
Francouzský a italský marxismus
OST Page 17
Francouzský a italský marxismus
existencialistický marxismus (Sartrovo pojetí svobody, soustředil se na utrpení, touhy jedinců,..)
v Itálii = autonomistický marxismus- usiloval o vytvoření revoluční politiky mimo oficiální
komunistické strany
Strukturální a analytický marxismus
Louis Althusser- reakce na existencionalistickou školu
vysoce abstraktní marxismus, podrobil kritice všechny hegelovské a idealistické prvky
zastával relativní nezávislost teorie na ideologických státních aparátech
Kulturální studia ve Velké Británii a v USA: vliv marxismu
snažili se uchránit kulturu dělnické třídy od náporu komerční kultury
podporovali projekty vzdělávání dělnické třídy
studia považovali za nástroj sociálního pokroku
nakonec otevřeli cestu pro populističtější postmodernu
masová kultura pomohla začlenit dělnickou třídu do kapitalistické společnosti, konzum představuje
způsob kapitalistické hegemonie
valorizovali prcky rezistence v populární kultuře médií, a ve způsonu užívání mediálních artefaktů
publikem
studovali kontrakultury mladých proti kapitalistické společnosti
267-342
Strukturalismus a poststrukturalismus
Francie, konec 50.- 70. léta 20. století
pokus dát soc. vědám metodu rozpracováním metodologie- čerpá ze Saussera- předvídal sémiologiivědu o znacích
Ferdinand de Saussure a strukturální lingvistika
lingvista
jazyk jako systém znaků
znaky vytvářejí svůj význam ve vztahu k jiným znaků
pět základních tvrzení: znak obsahuje označující (zvuk nebo obraz, k němuž odkazuje) a označované;
mezi nimi nemusí být vztah
znaky jsou arbitrární, ustanovené na základě konvence
rozdíl vytváří význam, není dán vnitřními vlastnostmi termínů
je třeba studovat ho synchronně, ne diachronně
středem zájmu lingvistiky není řeč jednotlivých mluvčích (mluva, parole), ale jazyk jako objektivní
systém
jazyk jako systém nevyřčených pravidel
když někoho slyšíme mluvit, nebo čteme, vnímáme posloupnost- syntagmatický rozměr, typický pro
paroli; syntagma je tvořena dvěma nebo více po sobě jdoucími jednotkami (typickým příkladem je
fráze a věta)- výrazy získávají hodnotu prostřednictvím lineárního vztahu k ostatním výrazům
asociativní neboli paradigmatický rozměr- typický pro jazyk- nejsou lineární- rozvíjejí se mimo
mluvený nebo psaný kontext, sjednocuje výrazy „in absentia“, vytváří pozadí významu, vnitřní
skladiště jazyka, kterým mluví každý mluvčí
uvažoval o nadřazenosti celku nad částmi (model jazyka jako nepřítomná celistvost)
jazyk jako strukturující předpoklad myšlení
Strukturalismus a antropologie: Claude Lévi-Strauss
zavedl Saussurovy úvahy do sociální vědy- nevědomá infrastruktura, základ analýzyjsou vztahy mezi
jednotkami, pojem systém, usiluje o objevení obecných zákonů
analyzuje principy směny příbuzenských systémů- pátrá po systémech, které rozdělují členy
společnosti na zakázané a povolené partnery (incest)
manželství je základní formou směny
pravidlo exogamního vztahu (nepokrevního)
analyzuje mýty- pro porozumění musíme zkoumat strukturální protiklady, které ho formují
OST Page 18
analyzuje mýty- pro porozumění musíme zkoumat strukturální protiklady, které ho formují
musíme ho číst podél dvou os- synchronně a diachronně; prostřednictvím celistvosti systému
protichůdných znaků
Diference a dekonstrukce: Jaques Derrida
post-strukturalista (radikalizovaný strukturalismus)
pojmy diference, dekonstrukce, decentrování, logocentrismus
řeč, psaní a logocentrismus
Západ přistupuje k psaní jako k sekundárnímu přepisu řeči, co ničí krásu ústní komunikace, ale násilí
diference a třídění je přítomno už v mluvě
vznáší námitky proti minulosti západní metafyziky- je logocentrická- pojmům přiřazuje čistou
srozumitelnost, dříve než jim připisuje vyjadřovací prostředky „vnějších“ struktur jazyka
západní metafyzika přiřazuje významu nadřazenost nad formami komunikace, např. v podobě psaní,
vnitřní řeč tedy jazyk předchází
fonocentrismus- v západní kultuře- řeč považována za schopnost bezprostředně dostupnou subjektu,
psaní je jen odvozené
Deridda chce dekonstruovat metafyziku zevnitř- rozvíjí pojem dekonstruktivního psaní
dekonstrukce je formou kritiky, začíná pečlivým čtením textů, aby mohla rozdělit jejich vnitřní logiku
a destabilizovat jejich vyznění. Cílem je odhalit předpokládané, ale potlačené dominantním rámcem
textu
klasický strukturalismus je připoután k metafyzice, spoléhá na transcendentální označující- představa
čisté srozumitelnosti, která má působit jako počátek všeho významu
„mimo text není nic“
Diference, decentrace a dekonstrukce subjektu
Střed se vztahuje k „místu přítomnosti, pevnému počátku“, který uspořádává a vymezuje volné
působení struktury; je paradoxně uvnitř struktury i mimo ni. Je tedy současně prvkem uvnitř
struktury, který řídí její strukturalitu, a zároveň je prvkem je prvkem, který se středu vymyká. Je ve
středu celistvosti, ale protože nepatří k celku, má celistvost svůj střed jinde. (Já, uspořádává své
vědomé myšlenky, vzhledem k nevědomí je já mimo střed, nepatří mu,ale je na něm závislé. Jeho
střed je v id) => pojem decentrace
psaní není transparentním prostředkem vyjádření, ale materiálním procesem podléhajícím logice
différance
tvrdí, že význam nemá počátek, je přechodný a podřízený nekonečnému řetězci označujícího; tím
zpochybňuje binární logiku strukturalismu
zdůrazňuje „doplňkovost“ a „stopu“, chápe diferenci jako prostorový a časový prvek, význam se
objevuje jen ve stopách, v momentech diference v nekonečném řetězci označování
neexistuje žádné konečné čtení textu
jeho filosofie se snaží proniknout za hranice člověka a humanismu
Diskurz, vědění a moc: Michel Foucault
„Epistémé“, diskurzivní praktiky a „konec člověka“
pozitivní nevědomí vědění: úroveň, která uniká vědcovu vědomí, a přesto je součástí vědeckého
diskurzu
jeho cílem byla analýza epistemologických podmínek pro vznik systémů myšlení a klasifikace z
radikálně historického hlediska (archeologie (studium pravidel utváření diskurzu v epoše) soustředící
se na epistémé (pravidla, jimiž se řídí vznik forem vědění; celkový soubor vztahů, které sjednocují
diskurzivní praktiky))
období jsou charakterizována pravidly, podle nichž se utvářejí koncepty a teorie (renesancepodobnost, klasické období- systémy reprezentace, moderní- pozitivita života, práce, jazyka)
člověk je transcendentálně-empirický dvojník- nazírán jako nejdůležitější hybná síla světa (emp.) a
jako nejdůležitější podmínka možnosti existence světa (transc.), to brzdí sociální vědy, je potřeba
teorie diskurzivních praktik- analyzovat subjekt jako proměnnou a komplexní funkci diskurzu
Genealogie, subjektivita a vztah moc-vědění
od pojmu epistémé se přesunul k pojmu „aparát“ nebo dispositif
posun od archeologie ke genealogii
aparát je ve své obecné podobě diskurzivní i nediskurzivní, jeho prvky jsou více heterogenní
neexistuje celek. Který by zastřešoval všechny diskurzy
diskurzy a praxe se navzájem ovlivňují a vytváření režimy vědění
OST Page 19
diskurzy a praxe se navzájem ovlivňují a vytváření režimy vědění
genealogie poskytuje historickou ontologii nás samých, historii současnosti, zkoumá věci nám
nejbližší ve strohém vyvlastnění, aby zajistila odstup
chce zpochybnit přirozenost dominantních způsobů uvažování o aspektech života, reproblematizovat
je
zabývá se dvěma základními okruhy: souvisí s významem kázně, trestu, dozoru, biomoci
s dějinami lidské sexuality
biopolitika- obecná forma racionality moderní moci (praktiky: rozdělení, vědecké klasifikace,
subjektifikace)
biomoc- moc nad životem- spojuje dvě osy- střed v individuálním těle, je vnímáno jako stroj
donucený k užitečnosti disciplínou; dozor a regulace celého živočišného druhu
individualizující a totalizující formy
10. kapitola: Struktura a jednání; str. 291 – 311
- Struktura: pravidelné, relativně pevné, objektivní a zobecnělé rysy sociálního života. Pojem
struktura se většinou vztahuje k sociálním institucím nebo systémům.
- Jednání se vztahuje k činnosti. Je to konání jednotlivců nebo skupin.
- Sociální struktura se reprodukuje činností jedinců zprostředkovanou pravidly, rolemi a zdroji, jež se
nazývají „kulturou“.
- Struktura se odkazuje k sociálním faktům a jednání ke zjištění, že jedinci jsou omezeni skutečnostmi
okolního světa, ale mohou volit alternativní způsoby jednání.
- Struktura a jednání jsou dle sociálního teoretiků základní předpoklady, od nichž se musí odvíjet
zkoumání společnosti.
- Struktura a jednání bývají popisovány jako „objektivní“ a „subjektivní“ stránky sociální reality.
- Kultura zajišťuje, že jednotlivé činy jsou koordinovány tak, aby produkovaly a reprodukovaly
sociální struktury.
Anthony Giddens a Pierre Bourdieu: rozdíly a podobnosti
Giddens pracoval v 70 letech 20.stol, psal o třídní striktuře, stratifikaci, teorii strukturace.
- Jeho práce se netýká empirických dat-> kritika, že má málo sociologických důkazů.
- Oba popisují a snaží se vysvětlit reprodukci sociálních struktu prostřednictvím činnosti jedinců, kteří
jednají v souladu s kulturními pravidly a zdroji.
Giddensova teorie strukturace
-Hledal nové syntézou již existujících myšlenek.
- Práce o sociální třídě 70. Let je syntézou marxistického a weberovského přístupu v teorii stratifikace
odpovídající současným podmínkám.
- Strukturace: strukturační teorie je částečně odpovědí na nedostatky Parsonsova pojetí
strukturálního funkcionalismu. (Parsons dal sociálnímu systému určující moc nad jedinci -> „důvěřivé
oběti kultury“). Giddens tvrdí, že sociání systém může působit pouze prostřednictvím informovaného
jednání jedinců. Výklad lidského jednání musí být spojen s teorii jednajícího subjektu. Klade důraz na
individuální jednání aniž by sklouzával k subjetivismu.
- trvá na tom, že instituce nelze zjednodušit na individuální objekty – společnost není výtvorem
OST Page 20
- trvá na tom, že instituce nelze zjednodušit na individuální objekty – společnost není výtvorem
individuálního subjektů.
- Strukturační teorie je syntézou interakcionistického, interpretativního, funkcionalistického a
strukturalistického myšlení.
- Cílem sturkturační teorie je vysvětli reprodukci sociálních řádů skrze poučené jednání jedinců.
- Giddensova ontologie vysvětlující reprodukci sociálního systému:
- Rozlišuje tři základní úrovně zkušenosti v životě aktérů: úroveň nevědomí (podvědomí), úroveň
diskursivního (sebereflexe) vědomí a úroveň praktického vědomí(mezi nevědomím a diskursivním
vědomím, klíčové pro strukturační teorii.
- Praktické vědomí též „zamlčené vědění“ popisuje Giddens jako zásobu vzájemného porozumění
mezi jedinci, která se předpokládá v každodenní interakci. (balíky zamlčeného vědění).
- Giddens chce postihnout každodenní rutinu v zamlčeném vědění, vztahuje se ke sdíleným
významům, jež koordinují individuální jednání a umožnuje jedincům vstupovat do interakcí
vzájemným a předvídatelným způsobem.
- Pro stukrturační teorii je důležité praktické vědomí, zamlčené vědění a další tři prvky: prvek
systému, prvek struktury a prvek strukturace. Strukturace označuje proces, jímž jedinci reprodukují
systém svou činností.
- Více struktura než zamlčené vědění ovlivňuje to, že jedinci jednají v zájmu reprodukce sociálního
systému jako celku.
- Struktura označuje pravidla a zdroje, které existují, pouze pokud jsou využity v sociální praxi.
Struktura jako praktické uspořádání rozdílů = struktura je systém pravidel chování, z nichž se každá
od ostatních liší a vyplývá z nich.
- Struktura osahuje dualitu: je médiem sociálního jednání a jeho výsledkem.
- Struktura stojí v pozadí sociální praxe a zajišťuje její smysluplnou a předvídatelnou formu.
Bourdieu: začal jako antropolog v 60. letech, později záměr na vzdělání, kulturu a třídy ve Francii.
Levicově orientován, odráží postoje strukturalistických marxistických teoretiků jako Althussera. Vede
empirický výzkum se záměrem na detaily každodenního života.
- též se snaží sladit subjektivní tendence (dle něj jsou součástí fenomenologie, hermeneutické
filozofie; Sartre) a objektivní tendence (součástí francouzské strukturalistické teorie; Lévi-Struss).
- Postavení sociálního vědce, jako ideálně nestranného přináší ve vědě zkreslení. -> Bourdieu
požaduje reflexivní sociologii, v níž se sociologové snaží vytvořit teorii vlastního postavení ve vztahu
k účastníkům studie. „smysl pro hru“ – chápeme co se v dané situaci hodí dělat a jak. Vzniká
v sociálních vztazích. Aktéři jednají v rámci proměnlivého kontextu struktury, která se vyznačuje
skupinovým očekáváním, normami přijatelné praxe, sankcemi a mocenskými vztahy.
- Habitus a pole
- Pojem překonává dualismus subjekt-objekt – subjektivnímu tělesnému jednání přisuzuje objektivní
sociální sílu.
- Jedinci mají možnost jednat a tuto schopnost jim předepisuje kultura. Proti individualistický a
vuluntaristický postoj.
- Habitus obsahuje perceptuální struktury a včlenění dispozice, které organizují jedincovo vnímání
světa a jednání v tomto světě.
- Odvozuje se od strukturálních socioekonomických pozic jedince. Usnadňuje tak reprodukci sociální
struktury. Kulturní záliby odráží jedincovu strukturální situaci. Habitus se nám vrývá do těla a
formuje dokonce fyzickou stavbu těla – tělo jako vyjadřovací prostředek
OST Page 21
formuje dokonce fyzickou stavbu těla – tělo jako vyjadřovací prostředek
- Habitus působí v rámci širšího institucionálního prostředí: pole.
- Pole značí strukturu sociálních vztahů v nichž se jedinec nachází. Struktura sociálních vztahů je
nezávislá na jedincích, kteří dané pole obsazují; existuje dříve než oni. Habitus vymezuje postavení
jedinců v poli a zajišťuje, aby jednali odpovídajícím způsobem. Pole obohacuje pojem habitus.
- Kniha La Distinction 1979 – analýza třídní kultury, Homo academicus – zabývá se fr. Vzdělávacím
systémem.
- Kulturní kapitál habitus jedince je výsledkem jeho postavení v sociálním poli. Ekonomický a kulturní
kapitál – prostřednictvím habitu si jedinec osvojuje jisté kulturní praktiky. Umělci a intelektuálové
získávají „kultivovanost“-> mohou dosáhnout společenského postavení, jež stojí výš, než jejich
ekonomické postavení.
- Sociální status je součtem kulturního a ekonomického kapitálu. Kulturní kapitál je podmíněn
ekonomickým kapitálem, ale není jím předurčen.
Realistická sociální teorie: Roy Bhaskar a Margaret Archerová
Roy Bhaskar – britská sociální teorie
- společnost sestává z jistých rozměrů reality. Sociální jednání má vlastnosti, které přesahují jedince.
Společnost se skládá z neredukovaných reálných sociálních struktur.
- Transformační model sociálního jednání: spol. se skládá ze struktury a jednání. Struktura předchází
individuálnímu jednání, ale může jím být reprodukována. Sociální struktura jedince omezuje, ale
neurčuje je. Jedinci mohou se strukturou manipulovat.
Margaret Archerová – Morfogenetická sociální teorie
Morfogenetický = proces, kdy se při opakování sociálního jednání vytváří vzorce a tvary.
Společnost je dle ní tvořena jak objektivními strukturami, tak jednotlivci.
- Problém determinismu a individualismu v úvahách o struktuře jednání
- Problém i Bourdieu a Giddense: jestliže jedinec může jednat jinak, je možné, že struktura ani
habitus ve skutečnosti jejich jednání neovlivňují.
11. kapitola: Feministická sociální teorie; str. 313-336
- Tři klíčové momenty v dějinách feministické intervence do sociální analýzy: I. fáze: klasická i
soudobá sociální teorie mají sklon vylučovat ženy ze sféry sociální teorie. II. fáze: pokusy o nápravu
tohoto vyloučení. III. Fáze: kvalifikovaná kritika feministických pojmů snaha o histoirizaci a socializaci
kategorie žena.
- V klasické sociální teorii feministické projevy poukazují na upřednostňování mužského subjektu,
vyloučení žen ze zkušeností a vjemů modernity. Ženy spojovány s iracionalitou, tradicí, tělesností,
soukromou a domácí sférou. Ne s racionalitou a kapitalismem…
Weber, Durkheim, Simmel z feministické perspektivy
Weber: partriarchální panství, vláda otce, manžela -> žena patří k přírodě, moc mužů kultuře.
- Weber striktně vychází z genderové duality. Ženy jsou mimo vztahy modernity, mimo kulturu
OST Page 22
- Weber striktně vychází z genderové duality. Ženy jsou mimo vztahy modernity, mimo kulturu
racionality.
- Ženy jsou zmiňovány jako ty, co nejsou schopny překročit svou tělesnost.
Durkheim: žena aj produktem přírody.
Simmel: ženy si neumí osvojit schopnosti pro participaci na sociálním životě.
Ženy a socializace: práce reprodukce a sexualita
Fem. autorky se snaží dokázat, že ženy jsou právoplatnými aktérkami na sociálním poli.
Feminismus a marxismus
- Diskuse se soustředily na vztah mezi domácí prací a reprodukcí pracovní síly. ->snaha chápat
domácí práci jako důležitý prvek systému fungujícího kapitalismu. Feministické přepracování
maxistické sociální teorie začleňovalo ženy jako domácí dělnice. –> čímž získaly sociální a politickou
identitu a nebyly vylučovány z modernity.
- Barrettová: Útlak žen je zakořeněn v sociálních vztazích v kapitalismu. Nerovná dělba práce dle ní
stojí na heterosexuální rodinné ideologii (žena je závislá na mzdě muže). Formulovala marxistickofeministické principy.
- Marxisticko-feministický přístup se snaží modifikovat androcentrickou předpojatost
prostřednictvím vkládání žen do exitujících teoretických diskursů a výkladů.
- V posledních letech práce, které se snaží vnést genderový úhel pohledu do modernity. – autorky se
už neopírají o napravování dualismu a berou ženy více heterogenní, než jen bílou, heterosexuální,
evropskou ženu.
Konstrukce ženskosti a mužskosti
- Ženy zcela v klasické sociální teorii neapsentují – 19.stol, ženy jako kategorie žena v básnických
sbírkách. Viz Baudelaire – ženy vdovy, lesby, prostitutky s maskulinními vlastnostmi (mají stejný
prostor jako muži), zato heterosexuální buržoazní ženy mají obchodní dům. Místa spotřeby a proces
spotřeby zaujímají významné místo u středostavovské ženskosti.
- Diferenciace mezi veřejným a soukromým byla podložena třídně i genderově. Klasická sociologie
vykazovala ženu do domácí sféry, romantizovala roli pečující matky, domnívala se, že žena nedokáže
překonat hranice své tělesnosti. Vycházela z řady binárních rozdílů, které vedly k spojení modernity
s mužskostí.
Rozdíl mezi pohlavím a tenderem
- Simone de Beauvoir: „člověk se ženou nerodí, ale stává“ ->sociální postavení, identita, vědomé žen
jsou produktem interakcí. Hierarchické a antagonistické postavení muže a ženy je dle ní sociálně
vytvořeno.
- Prostřednictvím konceptu genderu umístily feministické teoretičky ženy do sociálního prostoru a
umožnily vytvoření kolektivní a historické kategorie žena.
- Pohlaví je definováno jako anatomické a tělesné rozdíly mezi M a Ž.
- Gender je chápán jako sociální význam přiřazovaný tomuto rozdílu. – je kulturní veličinou.
- Gender je spojován s myslí, vědomím, dějinami a společností a pohlaví s tělem a přírodou. –kritika
Judith Butler.
Gender a jeho vztah k okluzi
- Pojetí genderu někdy obsahuje neprozkoumané dimenze třídních a rasových výsad. Vyzdvihuje bíle
OST Page 23
- Pojetí genderu někdy obsahuje neprozkoumané dimenze třídních a rasových výsad. Vyzdvihuje bíle
ženy středních tříd.
Feminismus a postkoloniální teorie
- Oblast zájmu v analýze postkoloniální situace žen v jiných než západních souvislostech.
Kolonizované ženy sloužily jako nástroj bílých žen v úsilí o získání moderní politické subjektivity.
–> diskursivní kolonizace života a zápas žen třetího světa. (Mohantyová)
- Spivaková: koloniální objekt je konstruován prostřednictvím odvěkých evropských teorií.
 Některé klíčové koncepty západního feministického myšlení mohou být diskriminující.
337-342
Modernita a postmodernita: I. Část
v posledních desetiletích 20. století mnozí vědci uvažovali o tom, že se modernita se pomalu
transformuje do postmodernity, tím nastávají nové sociální, kulturní, ekonomické možnosti
Postmodernismus a postmodernita jako předmět diskuse
diskutabilní termíny
kteří teoretici jsou „postmodernističtí“?
Pojí se často s poststrukturalismem (Foucault, Derrida, Lyotard, Baudrillard)- nedůvěra v existenci
autonomního racionálního subjektu, problematické reprezentační charakter jazyka,...
vztah mezi poststrukturalismem a postmodernismem- nejsou totožné
poststrukturalismus= převážně diskurz modernismu a o modernismu, ne o postmodernismu,
poskytuje archeologii modernity, teorii modernismu do jeho vyčerpání
Foucault- než o post a premodernitu bychom se měli zaměřit na boj modernity s protimoderními
postoji
Předchůdci postmodernismu
postmoderní přístup je spojován s kritikou západní metafyziky- Nietzsche, Heidegger
zpochybňovali myšlenku univerzálních dějin a že dějiny postupují vpřed pokrokovým osvícenstvím
zpochybňovali základy rozumu, vědění a pravdy
Weber, Simmel- skeptický pohled na úspěchy modernity jako racionálního projektu
Toynbee- postmoderna začala po 1. sv. Válce, pramení z rozporu mezi rychlím technologickým
pokrokem a pomalými a nerovnoměrnými změnami lidských schopností
podobně Mills- začaly být sporné ideje rozumu a svobody (představa o jejich vnitřním spojení)
Postmodernismus od osmdesátých let
dva smysly pojmu- označení literárních, uměleckých, … stylů; způsob myšlení
zejména k popisu reakce na kulturu estetického modernismu
výraz postmodernita znamenal nové sociální uspořádání
zpochybňovány ideály ,aspirace a důsledky modernity (podstata debaty- zvýšená racionalita vede k
větší míře svobody)
postmodernita upouští od vlády kalkulu
OST Page 24
Bourdie 9-155 [komplet]
9. června 2013
23:13
BOURIEU: TEORIE JEDNÁNÍ
1. Kapitola: Prostor sociální a prostor symbolický; str. 9-26
- skutečnost je vztahová: v každém okamžiku každé společnosti máme co činit s určitým celkem
sociálních pozic, který je homologicky spjat s určitým celkem aktivit a statků, jež jsou rovněž
charakterizovány vztahově
- distinkce (vrozená odlišnost) je většinou diferencí (odchylkou) existující ve vztahu a skrze vztah
k jiným vlastnostem
- dva principy diferenciace: kapitál ekonomický a kulturní; první rozdělení lze vést na základě srovnání
možnosti přístupu k celkovému kapitálu, druhé na základě porovnání, který z těchto dvou kapitálů
převažuje; platí, že čím jsou si aktéři v tomto dělení bližší, tím více toho mají společného i v dalších
oblastech (prostor sociálních pozic se odráží v prostoru postojů prostřednictvím prostoru dispozic,
habitů)
- habitus: je sociální dispozice, produkt společenských podmínek spjatých s daným postavením, který
ve vyšším celku vytváří z charakteristických vztahových rysů vlastních danému postavení určitý
životní styl; habity jsou nejen diferencované, ale zároveň diferencují; diference spjaté s různými
pozicemi, tj. se statky, praktickými činnostmi a chováním, fungují v každé společnosti jako diference
ustavující symbolické systémy (jazyk)
- existovat v prostoru znamená lišit se (být signifikantní); existuje tehdy, jsem-li vnímán někým, kdo je
schopen diferencovat a sám existuje v prostoru diference
- blízkost v sociálním prostoru, tedy i dispozice a zájmy spjaté se sociálními pozicemi, ustavují možnost
jednoty, možnost existovat jako skupina (vznik tříd), a to tím silněji, pokud jsou jednotlivci vedeni
k tomu, aby se hlásili jak jeden k druhému, tak k jednomu a témuž; společenské třídy fakticky
neexistují, existuje pouze sociální prostor, prostor diferencí, ve kterém třídy existují takříkajíc
virtuálně, ne jako danost, nýbrž jako něco, co se má vytvořit
- sociologie nemá ustavovat třídy, ale sociální prostory, v nichž se pak mohou formovat třídy (existující
ovšem pouze na papíře)
2. Kapitola: Kapitál nového typu; str. 27-40
Reprodukci struktury rozdělení kulturního kapitálu zajišťuje vztah mezi strategiemi rodin a
specifickou logikou instituce vzdělání. Rodiny jsou útvary vyznačující se conatusem (Spinoza), totiž
tendencí trvat ve svém speciálním bytí se všemi jeho mocnostmi a výsadami, tendencí, jež je
podstatou reprodukčních strategií, strategie plodnosti, strategie manželství, strategie dědické,
ekonomické a vzdělávací. Rodiny vkládají do vzdělání tím víc, čím je jejich kulturní kapitál
významnější a čím větší je jeho relativní váha v poměru k ekonomickému kapitálu.
Škola, Maxwellův démon?
Maxwellův démon odděluje pomocí celé řady třídících operací držitele zděděného kulturního
kapitálu od těch, kteří ho postrádají. A protože rozdíly ve způsobilosti jsou neoddělitelné od rozdílů
sociálních, které onen zděděný kulturní kapitál vytváří, udržuje tím i stávající diference sociální.
Akt zařazení podle školy je vždycky zároveň i aktem posvěcení. Nastoluje diferenci, pokud jde o
postavení na společenském žebříčku, vztah definitivního řádu: vyvolení nesou na celý život značku
své příslušnosti, jsou příslušníky určitého řádu ve středověkém smyslu slova, a to řádu šlechtického,
přesně vymezené skupiny lidí, v samé jejich podstatě odlišných od ostatních smrtelníků a tím
oprávněných vládnout. Zkoušky a konkurzy racionálně ospravedlňují rozdělení, která se na
racionalitě nemusí nutně zakládat, a tituly, jež výsledky zkoušek potvrzují a prezentují se jako záruky
technické kompetence, jsou ve skutečnosti osvědčeními o kompetenci sociální. Ve všech pokročilých
zemích závisí dnes společenský úspěch na prvotním aktu nominace, kterým sociální diference,
existující už předtím, získává vzdělaneckého posvěcení.
Aby se nová třída, opírající svou moc a autoritu o nový, kulturní kapitál, prosadila v zápase s jinými
OST Page 25
Aby se nová třída, opírající svou moc a autoritu o nový, kulturní kapitál, prosadila v zápase s jinými
dominantními skupinami, s vojenskou šlechtou a také průmyslnickou a obchodnickou buržoazií, musí
své osobní zájmy povznést do univerzálnější roviny a vymyslet ideologii veřejné služby a meritokracie
v určité variantě.
Umění, nebo peníze?
Nejsou nějaké částice podřízené mechanickým silám a jednající pod tlakem věcí; a právě tak to
nejsou ani vědomé a vědoucí subjekty, jež se řídí důvody a jednají s plnou znalostí věcí.
„Subjekty“ jsou ve skutečnosti jednající a vědoucí aktéři obdaření praktickým smyslem, totiž
přejatým systém preferencí, principů vidění a třídění, trvalých poznávacích struktur a schémat
jednání, podle nichž se orientuje vnímání situace a příslušná odpověď. Tímto praktickým smyslem
pro to, co je třeba v dané situaci udělat je právě habitus. Je důležité se ve svých volbách zaměřit
k jednomu nebo k druhému, intelektuálními nebo obchodnímu.
Démona krom toho zastupují také tisíce profesorů, kteří na své žáky aplikují kategorie vnímání a
hodnocení strukturované podle týchž principů.
Kontradikce jsou na jednu stranu struktury pokročilých společností uchovávané a na druhou stranu
vedou ke změnám v těchto strukturách. Jsou nepochybně skrytou podstatou některých politických
konflikt, příznačných pro nedávná léta, neboť tytéž příčiny vedou k týmž účinkům.
Primát má strategie sociální reprodukce.
Sociální prostor a pole moci
Sociologie nemá ustavovat třídy, ale sociální prostory, v nichž se pak mohou rýsovat třídy, ale třídy
existující jen na papíře. V každém zkoumaném případě má konstruovat a odhalovat princip
diferenciace, z něhož lze teoreticky znovustvořit empiricky pozorovaný sociální prostor.
3. Kapitola: Za vědu o dílech; str. 41-68
- prostor možností  udává směr v kulturní produkci
o autoři podle něj klasifikováni, nezávislý na bezprostředních determinantách soc. a ek. prostředí
o spol.systém dat fungující tak, že aniž se tvůrci urč. období vědomě vztahují k druhým, jsou vztahem
k druhým objektivně situováni
o systém spol.referencí, opěrných bodů pro kulturní tvůrce , determinující
-  umění chápat v kontextu, ve vztahu k ostatním  specifické silové vztahy a boje za jejich uchovávání nebo
-
-
změnu se prostřednictvím specifických zájmů rodí strategie, které vedou k ke vzniku velkých škol
o vnější determinanty uplatňovat skrze změny ve struktuře pole z nich plynoucí
jednotlivá pole pak bojují spolu a každé si vybírá jen výsek možností  školy existují skrze své diference
orientace změny závisí na stavu systémů možností a na zájmech aktérů
předmětem analýzy kulturních děl je korespondující vztah mezi dvěma homologickými strukturami 
strukturou děl ☓ strukturou daného silového pole
postoje  strategie aktérů a institucí zapojených do kul.bojů  závisí na jejich postavení, které je
prostřednictvím habitusů vede k uchování struktury či k jejich změně
opozice mezi uměním a penězi strukturuje pole moci, boje v kulturním poli o míru posvěcení
změny v poli omezení tvorby vycházející z jeho struktury jsou nezávislé na změnách vnějších
dějiny pole  boj mezi obhájci pozic a jejich dobyvateli = permanentní revoluce
o vše, co vzniká v poli je závislé na jeho dějinách
o čím více se snaží být dílo nezávislé na vnějších skutečnostech, stává se závislé na dějinách  snaha o
čistotu formy
dráha = popisuje řadu pozic, jež urč.autor postupně zaujímá v postupných stavech lit.pole, smysl těchto
postupných pozic je definován pouze strukturou pole  vztahově
- představa života jako dějinného příběhu  chronologicky upravený, směřující někam
o dvojí rozchod s takovou představou prvotně v umění
- skutečnost začíná být vnímána jako diskontinuální
- vlastní identita jako pevný bod  totalizace vlastního já
o instituce vlastního jména  kontinuum v oficiálním životě, oficiální sebeprezentace jako jsou
obč.průkazy atp.
- snaha prezentovat biografii jako nezávislý kontinuální příběh
-  dráha = řada pozic postupně zajímána soc.aktérem v neustále měnícím se prostoru
o pohyb od jedné pozice k druhé je dán objektivním vztahem mezi těmito pozicemi tak, jak jsou v danou
chvíli zaujímány
o pochopit můžeme jen konstrukcí jednotlivých stavů pole – celku objektivních vztahů
- analýza vědeckého pole obtížná, příliš často se pak redukuje jen na dva polarizované body  zbavit se
OST Page 26
- analýza vědeckého pole obtížná, příliš často se pak redukuje jen na dva polarizované body  zbavit se
představ ideálu, který o sobě mají vědci, i naivní kritičnosti laiků
- vědecké pole = sociální pole se svými specifickými rysy
- vědecká aktivita  dána vědeckým habitusem a strukturálními tlaky spjatými s daným polem
4. Kapitola: Duch státu – zrod a struktura byrokratického pole; str. 69-104
- škola je škola státu, místo, kde se z mladých lidí dělají státní tvorové (opory státu); vstupem do školy
vstupujeme do státu, a protože stát bytosti hubí, vstupujeme do zařízení na hubení bytostí; stát nás
do sebe pojímá násilím a nutí nás k poslušnosti; stát nás etatizuje, činí nás svými služebníky po celý
život  existuje nebezpečí, že myslíme v kategoriích, jež nám stát vnukl (budeme myšleni státem) –
princip sebeustavující se skutečnosti skrze individua
- geneze státu: stát je vyústěním procesu koncentrace kapitálu fyzické síly a nástrojů nátlaku (armáda,
policie), kapitálu ekonomického (státní/národní hospodářství), kulturního (informace) a
symbolického; stát se stal držitelem meta-kapitálu, který mu dává moc nad kapitály ostatními a jejich
držiteli i nad kurzem směny mezi nimi; vzniká tak nové pole moci, na němž držitelé určitých kapitálů
bojují o účast na státním meta-kapitálu, který by jim umožnil zvětšit svůj vliv
- stát si osobuje monopol na legitimní užívání fyzického a symbolického násilí na svém území, resp.
populaci toto území obývající; tento monopol stát získal tak, že nástroje fyzického násilí a právo je
uplatňovat odebral svým domácím konkurentům
- stát musí svou sílu prosazovat v kontextu vnějším (boj za území) a vnitřním (vůči protivníkům a
rezistenci); ozbrojené síly se diferencují na síly vojenské (boj mezi státy) a policejní (zajišťují řád na
domácí půdě)
- podmínkou koncentrace fyzické síly je zavedení účinného daňového systému, což jde ruku v ruce se
sjednocováním ekonomického prostoru (vznik státního strhu); ozbrojené síly jsou nutné k rozšiřování
a obraně kontrolovaného území, z něhož lze vybírat daně a poplatky, a zároveň i k tomu, aby se
jejich odvádění mohlo vynucovat; daň se jako legitimní dávka státu jeví velmi pozvolna; důkazem
nelegitimnosti daní jsou daňové podvody
- koncentrace ozbrojených sil a finančních zdrojů potřebných k jejich udržování nutně provází
koncentrace symbolického kapitálu uznání legitimity; uznání legitimity státní daně je spojováno se
zrodem určité formy nacionalismu
- koncentrace ekonomického kapitálu spjatá se zavedením jednotného zdaňování jde ruku v ruce
s koncentrací informačního kapitálu, a taje zase provázena sjednocováním kulturního trhu (soupisy,
statistiky, totalizace, kodifikace, centralizace)
- stát vykonává operace totalizující (písmo, systém měr a vah, archivy), které později kodifikuje
prostřednictvím odborníků a vzdělanců, což vede k centralizaci
- sjednocovací činnost státu v oblasti kultury (základní podmínka vzniku národního státu) se opírá
především o školu a o zavedení povinné základní docházky v 19. století; škola vštěpuje určitou
dominantní kulturu, která se stává legitimní národní kulturou
- symbolický kapitál: vlastnost nahlížená sociálními činiteli, jejichž kategorie vnímání jsou takové, že ji
dokáží poznat, uznat a ocenit
- proces odvolání  koncentrace práva  ustavení autonomního právnického pole  vznik právněadministrativních struktur  vznik státu koncentrujícího právnický kapitál  vznik moci jmenovat
(kontrola oběhu hodností)  rozptýlený symbolický kapitál spočívající čistě jen v kolektivním uznání
přechází v symbolický kapitál objektivizovaný, kodifikovaný, delegovaný a garantovaný státem,
v kapitál byrokratizovaný
- instituce jmenování: hodnosti udělované za odměnu se mění v odpovědná místa vyžadující
odbornost (garantována státem právě jmenováním); oficiální akty mají tu moc, že vytváří společností
garantovanou sociální identitu (občan, rodič, volič) nebo legitimitu svazků a skupin
- v diferencovaných společnostech stát vládne schopností na určitém území prosazovat a všeobecně
vštěpovat struktury poznávání a hodnocení navzájem si podobné či stejné; podřízenost vládnoucímu
řádu vyplývá ze souladu mezi strukturami poznávacími, vepsanými do těl kolektivními a
individuálními dějinami, a objektivními strukturami světa, na nějž jsou poznávací struktury
aplikovány; příkazy státu se prosazují s tak mocnou samozřejmostí právě proto, že je nahlížen skrze
poznávací struktury, které on sám vnutil
- stát se vytvářel prostřednictvím diskursu o sobě, tvářil se, jako by říkal, co je stát, ale ve skutečnosti
se vytvářel tím, že říkal, čím by být měl (jaké by měly být pozice v rozdělení moci těch, kdo diskurs
OST Page 27
se vytvářel tím, že říkal, čím by být měl (jaké by měly být pozice v rozdělení moci těch, kdo diskurs
vedou)
- státní monopolizace univerzálního je výsledek univerzalizace, jež probíhá především uvnitř
samotného byrokratického pole (instituce komise – jednat v zájmu společnosti)
- rodina: objektivní sociální kategorie zakládají subjektivní sociální kategorie, skrze něž se reprodukují
(i stát); rodina hraje zásadní roli v udržování sociálního řádu, v uchovávání struktur sociálního
prostoru a sociálních vztahů; rodina shromažďuje všechny druhy kapitálu a předává je další generaci
(jako stát); opozice mezi soukromým (rodina) a veřejným (stát) maskuje, do jaké míry je veřejné
přítomno v soukromém (stát v rodině)
5. kapitola: Je možný nezištný čin?; str. 105-120
to, co aktéři dělají, má určitý smysl; každé jednání je motivováno zájmem
gratuitní jednání: (1) nevysvětlitelné, šílené, absurdní, (2) nevýnosné
illusio: zájem, víra, že hra stojí za námahu, stojí za to ji hrát
interesse: účastnit se, souhlasit, že stojí za to o to usilovat (uznávat hru a sázky); účastnit se je
zajímavé, protože nám byl vštípen smysl pro hru
- opakem zájmu je stoická ataraxie, lhostejnost, nezaujatost
- nezištnost je možná pouze tehdy, jestliže se habity předem k nezištnosti disponované, potkají se
světy, v nichž je nezištnost odměňována
- univerzalizace: univerzalizační strategie, jež jsou principem všech norem a všech oficiálních forem a
jež se opírají o skutečnost, že univerzalizace všeobecně přináší prospěch, umožňují, aby se
univerzální a univerzalizace realizovaly
-
6. Kapitola: Ekonomie symbolických statků; str. 121-152
- dar: je zásahem do svobody toho, kdo jej přijímá a vytváří tak povinnost, zavazuje se druhému
(potlačujeme); interval mezi darem a protidarem zastírá směnu darů; směna darů je
institucionalizována (aktéři mystifikují sebe, druhé a jsou zároveň mystifikováni); zákaz explicitnosti –
potlačujeme cenu daru, fakt směny a kalkulu (explicitně kalkulaci odmítáme, implicitně je však
obsažena – cena protidaru)
- ekonomie symbolických statků: chápána jako směna darů, principem je aktér sociálně
predisponovaný k tomu, aby bez záměru či propočtu vstoupil do směnné hry
- ekonomie ekonomických statků: kalkulace, vypočítavost a zištnost jsou legitimizovány; jsme
ušetřeni symbolických konstrukcí, jež maskují objektivní pravdu jednání
- vděčnost: uznání dluhu vůči původnímu velkodušnému činu  kapitál vděčnosti (tzv. úsluhy)
- symbolické násilí si vynucuje poslušnost, která není takto pociťována, protože se opírá o kolektivní
očekávání, o sociálně vštípené víry; symbolické násilí spočívá na víře či vytváření víry, na socializaci,
kterou aktéři získávají schémata vnímání a hodnocení, jež jim umožňují vnímat příkazy obsažené
v určité situaci a být jim poslušni (zde víra ve smyslu bezprostředního přitakání)
- symbolický kapitál se váže ke skupinám a je nástrojem i předmětem strategií kolektivních (směřují
k jeho uchování a růstu) a individuálních (směřují k jeho získání či uchování)
- rodina: kapitál rodinu spojuje (nutnost zachování) i rozděluje (boj o nadvládu nad kapitálem), což je
důvod proč velké rodiny přestávají revoluce; navíc soudržnost rodiny podporují mnohé instituce
(stát, církev)
- ekonomistické pojetí mezigeneračních vztahů: jedině peníze svou stálostí v čase umožňují, aby jich
mladí, kteří je dnes nahromadí, užívali ve stáří; zároveň musí existovat logika uznávaného dluhu a
vzniknout pocit závazku či vděčnosti nové mladé generaci vůči staré generaci; péče o staré je dnes na
bedrech státu, který nahrazuje bezprostřední pečování rodiny o mezigenerační směnu a který zdroje
určené starým lidem shromažďuje a přerozděluje
- umění: uměním je to, co za umění považují odborníci v daném oboru; zneuznaní umělci potřebují
přesvědčit sebe i druhé, že jejich fiasko je úspěchem, a dík existenci světa, který připouští, že člověk
může být úspěšný, aniž je prodáván, se to může podařit (dichotomie komerční a umělecké); dochází
k eufemizaci (např. vydavatel = obchodník s knihami, vedoucí galerie = obchodník s obrazy)
- církev: jako ekonomický podnik funguje právě proto, že se jakožto ekonomický podnik popírá; církev
funguje (předstírá, že funguje) jako rodina (, aby mohla fungovat); spějeme k církvi bez věřících
opírající svou sílu v podstatě o posty, jež drží (církev srovnatelná s politickými stranami)
OST Page 28
opírající svou sílu v podstatě o posty, jež drží (církev srovnatelná s politickými stranami)
- uvozovky: značí přechod k symbolické ekonomii, obecně eufemizují
- teorie jednání: principem lidského jednání jsou získané dispozice, které umožňují a vyžadují chápat
jednání jako orientované k tomu či onomu cíli, aniž se přitom dá říci, že vědomé sledování onoho cíle
je jeho principem
OST Page 29
Berger-Luckmann 25-180 [komplet]
9. června 2013
23:13
Základy vědění v každodenním životě
• každodenní život se jeví jako realita, kterou lidé nějak vykládají a jež má pro ně subjektivní
význam jako určitý logicky soudržný svět; realita je vnímána jako něco daného (má řád na
člověku nezávislý); uvědomuji si, že svět sestává z bezpočtu realit, jimž je nadřazena realita
každodenního života (prožívána jako bdění), která nás nutí, abychom jí věnovali největší
pozornost; jazyk jako nástroj reality každodenního života podřizuje ostatní reality této realitě
tím, že je popisuje či interpretuje; přechod mezi realitami může být pociťován jako šok; mnohé
přechody jsou objektivizované (zvednutí opony v divadle, spuštění televizoru atd.)
• každodenní realita se skládá z tady (tělo) a teď (přítomnost); tady a teď je nejreálnější a
nejintenzivnější (s rostoucí vzdáleností v čase a prostoru intenzita klesá)
• struktura každodenního života je utvářena prostorem a časem; časová struktura každodenního
života je komplikovaná, protože neustále musejí být uváděny v soulad rozdílné úrovně
přítomné časovosti (biologická  společenská časovost); časová struktura každodenního života
mi vnucuje předem danou posloupnost úkolů každého dne, ale řídí i celý můj život
(historičnost)  orientační reflex v prostoru a čase (lidská existence je definována prostorem a
časem)
• každodenní realita je světem intersubjektivním, sdíleným s ostatními
• zkušenost tváří v tvář: protějšek interakce je pro mě nejreálnější (reálnější víc, než já); skrze
něj si uvědomuji sebe sama (Cooley, Mead)
• realita každodenního života obsahuje typizační schémata (typ člověka a typ situace), skrze
které vnímám ostatní a jednám s nimi
• anonymita typu je méně náchylná k individualizaci, pokud (1) je kontakt tváří v tvář záležitostí
minulosti, (2) je povrchní a přechodnou záležitostí, (3) se nikdy neuskutečnil; anonymita
vzrůstá, jak od blízkých lidí postupuji k pouhým současníkům, předchůdcům i následovníkům
• jazyk poskytuje prostředky k objektivaci a stvrzuje existenci řádu, v jehož rámci objektivace
dávají smysl a v němž můj každodenní život pro mě má význam
• znak: slouží jako odkaz na subjektivní významy; hranice mezi instrumentálním a znakovým
užitím určitých objektivací jsou často velmi neostré (v magii splývají)
• znakové systémy (především jazyk) jsou odpoutatelné od tady a teď a od situace tváří v tvář;
nejvyšším stupněm odpoutání je potom symbol, symbolický jazyk, který se klene nad realitou
(náboženství, filosofie, umění, věda); symboly jsou prostřednictvím jazyka překládány jako
objektivně reálné, čímž se podílejí na konstrukci reality každodenního života  člověk se
pohybuje ve světě znaků a symbolů
• jazyk: je objektivní a objektivuje (vnucuje nám své vzorce); činí naše bytí reálnějším; typizuje
naši zkušenost (problém s tchýní) a anonymizuje (zeť má problém s tchýní); zpřítomňuje
objekty, které nejsou tady a teď přítomny
• vědění o každodenním životě je uspořádáno podle stupňů relevance; samo vědění má vlastní
strukturu relevance (je nutná znalost relevance ostatních); vědění poskytuje typizační
schémata (pro lidi a situace); vědění sestává z návodů na zvládnutí rutinních problémů (je
samozřejmé), do jejichž podstaty nemusím vidět, pokud fungují; vědění je nestejně sociálně
distribuováno (skupiny a jednotlivci nedisponují stejným objemem či typem vědění)
Společnost jako objektivní realita
• živočichové žijí v uzavřených světech, jejichž struktura je dána biologickými predispozicemi
• lidský organismus je schopen uplatňovat své biologicky dané vybavení při vykonávání širokého
a navíc různorodého a neustále proměnlivého okruhu činností
• stávání se člověkem se odehrává ve vzájemném vztahu s prostředím (přírodním, sociálním,
kulturním); lidství je sociokulturně proměnlivé (neexistuje lidská přirozenost ve smyslu
biologickém, ale ve smyslu antropologickém)
• osobnost není předem dána (je sociálním konstruktem); osobnost může být chápána jen
v sociálním kontextu, v němž se formovala
OST Page 30
v sociálním kontextu, v němž se formovala
• excentricita: člověk je tělo  člověk má tělo (člověk je entita používající tělo)
• člověk se nemůže vyvíjet v izolaci (homo sapiens = homo socius)
• lidská existence se odvíjí jen v prostředí řádu, stability a určitého směřování (1. sociální řád je
prvotní; 2. člověk vytváří sociální řád při své neustále externalizaci, která je antropologickou
nutností); nutnost existence sociálního řádu vyplývá z biologického vybavení člověka, z kterého
však nemůže být odvozen
• na počátku procesu institucionalizace je proces habitualizace: často opakovaná činnost se
ustálí ve vzorec, který je napodobován a je vykonavatelem chápán jako vzorec; habitualizace
umožňuje, že každá situace nemusí být definována znovu, zužuje tak možnost volby a přináší
psychologickou úlevu a energetickou úsporu
• institucionalizace: vzájemná typizace habitualizovaných činností určitým typem vykonavatelů
těchto činností; instituce (sdílené modely jednání) typizují vykonavatele činnosti, mají své
dějiny a řídí lidské chování; instituce vznikají ke zmírnění tenze z nemožnosti predikce
• objektivace: proces, při němž externalizované produkty lidské činnosti nabývají objektivní
povahu; svět institucí je objektivovanou lidskou činností
• člověk vstupuje do interakce se sociálním světem, který ho vytvořil (internalizace – člověk je
výtvorem společnosti), ovlivňuje ho (objektivace – společnost je objektivní realitou) a je
zároveň ovlivňován zpět (externalizace – společnost je výtvorem člověka)
• kontrolní náplň systému sociální kontroly je druhořadá; primární sociální kontrola je
zajišťována samotnou existencí instituce; druhořadé systémy sociální kontroly jsou nezbytné
tehdy, neproběhla-li institucionalizace úspěšně; pak se svět institucí dožaduje své legitimizace,
především s příchodem nové generace  nutnost sociální kontroly k udržení autority
instituce; platí pravidlo, že s rostoucí mírou institucionalizace (možností predikce) roste míra
sociální kontroly
• instituce tvoří provázaný celek, ale jejich provázanost není funkčně nezbytná pro sociální
procesy, kterými tyto instituce byly vytvořeny
• primární vědění o institucionálním řádu je vědění na preteoretické úrovni (souhrn toho, co
„každý ví“ o sociálním světě), kde každá instituce disponuje souborem předávaného vědění,
které předepisuje institucionálně vyžadované chování
• vědění programuje hranice, v nichž externalizace vytváří objektivní svět; objektivizuje tento
svět skrze jazyk a kognitivní aparát na jazyku založený, tedy uspořádává ho jako objekty, jež
mají být vnímány jako realita; toto vědění je pak v průběhu socializace znovu internalizováno
jako objektivní platná pravda
• individuální vědomí uchovává jen malou část veškeré zkušenosti, proto dochází k sedimentaci;
úložištěm sedimentací je jazyk (obecně znakový systém), který odděluje zkušenost od
původního kontextu (anonymizuje ji) a zpřístupňuje ji tak všem, kdo sdílí příslušný znakový
systém; původ sedimentací se stává nedůležitý a tradice tak může vytvářet různé legitimizační
teorie od mýtu až po historickou nutnost
• základem institucionálního řádu je typizace aktérů (role) a činností; role jsou základem
osobnosti člověka (ztotožňuje se s nimi při jejich výkonu); s přijetím role přijímáme její diktát
(konformita je vynutitelná); každá role s sebou nese určitý typ znalostí, povinností, soubor
chování, je nositelem sociálního vědění; vztah mezi rolemi a věděním je dvojí: (1) z pohledu
institucionálního řádu jsou role reprezentacemi a zprostředkovateli v něm objektivovaných
souborů vědění, (2) z pohledu rolí vidíme, že každá s sebou nese určité sociálně definované
vědomí  společnost existuje tehdy, když si ji jedinci uvědomují a jedincovo vědomí je
zároveň předurčeno
• rozsah institucionalizace závisí na obecnosti struktur relevance; institucionalizace není
nevratná – desinstitucionalizace (roste význam soukromí a klesá význam veřejného života)
• legitimizace: druhoplánová objektivace významů, vytváří nové významy, které slouží
k integraci a vysvětlení významů již existujících; činí institucionalizované objektivace objektivně
dostupné a subjektivně věrohodné; přisuzuje objektivovaným významům kognitivní hodnotu a
praktickým imperativům institucionálního řádu dodává normativní charakter
• čtyři úrovně legitimizace: (1) preteoretická úroveň – samozřejmé vědění ve formě tradičních
ponaučení (tak se věci dělají); (2) elementární teoretické předpoklady, vysvětlující schémata
popisující vztahy mezi soubory objektivních významů (přísloví, morální zásady, moudra,
legendy); (3) explicitní teorie legitimizující instituci prostřednictvím diferencovaného souboru
vědění; (4) symbolické světy zahrnující sociální řád v jeho celistvosti
OST Page 31
vědění; (4) symbolické světy zahrnující sociální řád v jeho celistvosti
• symbolický svět má nomickou funkci (dává všechno na své místo, dává řád subjektivnímu
chápání životní zkušenosti – jedinec může žít ve společnosti s určitou jistotou, že je skutečně
tím, za co se považuje, když hraje své role před zraky významných druhých)
• legitimizace smrti je jedním z nejzávažnějších plodů symbolických světů – musejí jedinci
umožnit žít ve společnosti i po smrti významných druhých a zmírnit strach z vlastní smrti,
abychom mohli žít každodenní život
• symbolický svět uspořádává historii: ve vztahu k minulosti vytváří paměť sdílenou
socializovanými jedinci daného společenství, ve vztahu k budoucnosti ustavuje společný rámec
pro plánování činností jedinců; propojuje lidi s jejich předchůdci a následovníky, čímž dává
jedincově smrti smysl (jedinec náleží k smysluplnému světu, jenž tu byl před ním a bude i po
něm)
• pojmový aparát: slouží k udržení symbolického světa; je výtvorem člověka; zahrnuje
systematizaci kognitivních a normativních legitimizací institucí; jsou to mýty (svět každodenní
zkušenosti je proniknut posvátnými silami; minimální potřeba teoretického udržování),
teologie (prostředník mezi světem lidí a bohů z důvodu narušené provázanosti těchto světů),
filozofie a věda (zbavuje svět každodenního života veškeré posvátnosti a veškerého vědění
potřebného k udržování symbolického světa)
• koncept terapie: využití pojmového aparátu k tomu, aby se obyvatelům daného symbolického
světa zabránilo tento svět opustit  vzniká teorie deviace  vytváří se soubor diagnostických
pojmů  vzniká léčba; pojmový aparát vyvolává pocit viny  vhled devianta  diagnóza
deviantem přijata jako subjektivně reálná
• koncept potlačení: skupiny odporující našemu symbolickému světu jsou barbarské, proto
odmítnutí hodné, zničení hodné či terapie hodné
• koncept represe: (1) fyzická, (2) zahrnutá do tradice (X je jen modifikací Y), (3) segregace, (4)
bagatelizace
• symbolické světy fungují do té doby, než se vyskytne problém (narušení institucionálního řádu,
anomie); může dojít k herezi (formulaci nového symbolického světa); při střetu symbolických
světů je (1) konkurenční symbolický svět potlačen, (2) asimilován, (3) segregován; moderní
společnost je pluralitní, tzn. že existuje symbolické jádro, kolem nějž se vytváří sféra tolerance
• předpoklady plurality: městská společnost s vysoce rozvinutou dělbou práce a s tím související
značnou diferencovaností společenské struktury a s vysokým ekonomickým přebytkem;
pluralita jde ruku v ruce s podmínkami rychlých sociálních změn, které urychluje tím, že
pomáhá narušovat změnám odolávající vliv tradičních definic reality
• intelektuál: odborník, o jehož znalosti velká část společnosti nestojí; je nedostatečně
teoreticky integrován v rámci symbolického světa
• realita revoluční ideologie nabude nejvýraznějších obrysů v okamžiku, kdy se jejími nositeli
stanou všechny vrstvy společnosti a z intelektuálů-revolucionářů se stanou oficiální
legitimizátoři
Společnost jako subjektivní realita
• člověk se rodí se sklonem ke společenskosti a stává se členem společnosti
• internalizace: bezprostřední vnímání či interpretace objektivní události jako události mající
význam; je východiskem pro porozumění ostatním lidem a pro chápání světa jako společenské
reality, jež má určitý význam
• socializace: úplné a důsledné zasvěcení jedince do objektivního světa společnosti či části
společnosti
• primární socializace: emoční identifikace dítěte s významnými druhými, kteří pro ně
představují jediný myslitelný svět, v němž se vytváří identita dítěte (osobnost je zrcadlenou
entitou odrážející nejprve postoje významných druhých k vlastní osobě); při přejímání rolí a
postojů přijímám i svět (identita je definována jako umístění v určitém světě a může být
subjektivně osvojena pouze zároveň s tímto světem); po ustavení zobecnělého druhého
(abstrakce od rolí a postojů konkrétních významných druhých, jedinec se identifikuje se
společností a identita se upevňuje celospolečensky) ve vědomí je vytvářen vztah mezi
objektivní a subjektivní realitou; transakčním prostředím je jazyk; svět internalizovaný
v průběhu primární socializace je vtisknut do vědomí mnohem pevněji než světy
internalizované později; primární socializace končí v momentě, kdy byl v jedincově vědomí
pevně zakotven zobecnělý druhý
OST Page 32
pevně zakotven zobecnělý druhý
• sekundární socializace: strukturálně navazuje na primární socializaci; nevyžaduje nutně
emoční identifikaci; nepřetváří identitu, změny jsou partikulární a týkají se uvedení jedince do
nových oblastí objektivního světa společnosti, v níž žije; sekundární socializace je křehká, proto
je nutné ji neustále udržovat pomocí významných druhých, rolového očekávání, anonymním
chórem atp.; v kontextu mezních situací ztrácejí sekundární socializace na významu (neumírám
jako číšník či řidič autobusu)
• subjektivní realita (identita) může být transformována; pokud je transformace totální, mluvíme
o alternaci; k alternaci jsou nutné procesy resocializace – jedinec se identifikuje s významnými
druhými, kteří vytvářejí jedinci nové struktury věrohodnosti (např. náboženská konverze); je
nutná komunita, která bude stvrzovat naši novou socializaci, psychická (i fyzická) segregace od
staré reality, reorganizace konverzačního aparátu (mluvit se utvrzovateli, nemluvit
s reprezentanty jiných realit), legitimizace nové reality a stupňů, v nichž je osvojována, zavržení
ostatních realit a reinterpretace staré reality z pohledu legitimizačního aparátu nové reality
• úspěšná socializace: dosažení vysoké míry symetrie mezi objektivní a subjektivní realitou
(identitou)
• neúspěšná socializace: je výsledkem různorodosti lidí, kteří mají socializaci na starost
• příčiny neúspěšné socializace: (1) střet stejné reality ze dvou pohledů v primární socializaci, (2)
střet různých realit v průběhu primární socializace, (3) konfrontace sekundární socializace
s primární (odlišné reality jsou internalizovány, nedochází už k identifikaci, vznikají rozumově
chladné alternace  individualista: společenský typ se schopností pohybovat se mezi několika
dostupnými světy, který si záměrně a vědomě vytvořil osobnost z materiálu poskytovaného
několika dostupnými identitami)
• dichotomie behave as a behave like
• identita: je výsledkem dialektiky vztahu jedince a společnosti; typy identit jsou sociálními
produkty a představují relativně stabilní prvky objektivní sociální reality; psychologický status
obecně souvisí se sociálními definicemi reality a je sám sociálně definován; v případě
problematizace identity se objevuje nová psychologie
• organismus vytyčuje hranice toho, co je společensky možné; společnost ovlivňuje některé
biologické determinanty (např. délka života, může i zabíjet) a může přinášet biologickou
frustraci (střet biologické a společenské časovosti)
OST Page 33
Lyotard 119-206
9. června 2013
23:13
119-143
Chybí 63 stran
Pragmatika narativního vědění
-vědění nie je veda, a tá má ešte k tomu problém legitimity
-vědění sa obecne neredukuje na vedu, dokonca ani nie na poznanie. Poznanie je súbor denotujúcich
výpovedí vylučujúce všetky ostatné výpovede, o ktorých sa dá povedať či sú pravdivé/nepravdivé.
Veda je podtriedou poznania, ktorej objekty musia byť rekurzívne prístupné a o jej výpovediach sa
musí dať rozhodnúť či sú alebo nie sú povedané primeranou vedeckou rečou.
-vědění je viac ako súbor denotujúcich výpovedí, miešajú sa tu predstavy dovednosti, správneho
chovania, umenia počúvať atď. ide o kompetenciu, ktorá presahuje kritérium pravdivosti. Vědění =
rôzne druhy kompetencií.
-vědění je úzko prepojené so zvyklosťami. Kosenzus, ktorý dovoluje rozlíšiť toho kto vie, a toho kto
nevie utvára kultúru určitého národa.
-pri formulácii tradičného vědění prevláda naratívna forma (príbehy):
 Ľudové historky priamo vypovedajú čo je možné označiť za pozitívne/negat. formy vzdelania.
Úspechy /neúspechy hrdinov potom dodávajú legitimitu inštitúciám, alebo zobrazujú pozit./negat.
modely integrácie do existujúcich inštitúcií. Tieto príbehy dovoľujú definovať kritériá kompetencie
pre danú spoločnosť, a hodnotiť vďaka týmto kritériám výkony.
naratívna forma pripúšťa pluralitu rečových hier: nachádzajú sa tu výpovede denotatívne,
hodnotiace, normatívne(ako sa správať keď...), tázací...
rozprávanie príbehov sa riadi pravidlami, ktoré ustalujú ich pragmatiku.(napr. rozprávač začína
a končí príbehy vždy nejakými ustálenými formulkami...keď sa voda sypala a piesok lial...). ) To dáva
najavo, že príbeh je iba reprodukovaný, zároveň rozprávač je nositeľom hrdinovho príbehu. Naratívne
pozície sú rozdeľované tak, že právo zaujmúť jednu z nich, pozíciu adresanta sa zakladá na tom, že
predtým zastával pozíciu adresáta, a jednak že bol prostredníctvom mena, ktoré mu bolo dané sám
tiež predmetom príbehu = bol v pozícii diegetického referens iných naratívnych situácií.
-rečové akty charakteristické pre takéto vědění sú ovplyvnené rozprávačom, publikom a tým
o kom je reč. Takéto vědění je kompaktné na rozdiel od rozvinutého. Takto konštruované vědění tak
definuje 3 kompetencie: vědění o tom čo sa má povedať, ako to povedať a ako správne naslúchať.
Tento súbor pragmatických pravidiel definuje spoločenskú väzbu.
rečové akty takéhoto vědění majú dôsledky pokiaľ ide o pojatie času. Naratívna forma je syntézou
určitého metra deliaceho čas na pravidelné periódy a akcentu modifikujúceho dĺžku alebo amplitúdu
niektorých z nich. Metrum preváži nad akcentom, príbeh si napamätáme podľa času, ale podľa
udalostí. A skôr si zapamätáme úseky príbehu a príbeh kompletný.
-môže sa zdať, že tieto príbehy sa vzťahujú na minulosť, v skutočnosti však súvisia so súčastnosťou.
(formování kritérií, sjednocování kompetencí, společenská regulace). Pragmatické pravidlá určujú
principiálnu totožnosť všetkých prípadov rozprávania daného príbehu. Význam sa prikladá
metrickému opakovaniu a nie rozdielu akcentu u jednotlivých rozprávacích úkonov. Príbehy majú
autoritu samy od seba a tým že pomáhajú tvoriť časť kultúry sa aj samy legitimizujú.
Pragmatika věděckého myšlení
-vo vedeckom vědění rozlišujeme hru bádateľskej práce a hru výuky.
-tvrdenia obsahujú akési súbor tenzí, z ktorých každá pôsobí na každú z pragmatických
pozícií(adresát, adresant, referens). Tenze predstavujú akési predpisy, ktoré určujú pravdivosť výroku:
o adresantovi sa predpokladá, že má pravdu o referens a dôkazy, a že protikladné výpovede dokáže
vyvrátiť
o adresátovi sa predpokladá, že dokáže prijať alebo odmietnuť predkladanú výpoveď, čím sa stáva
potencionálnym adresantom(viď predpoklady 1)
o referens sa predpokladá, že je výpoveď vyjadrená spôsobom odpovedajúcim tomu, čím referens
je. Pravidlo adekvátnosti je problematické: to čo vravím, je pravdivé lebo to dokazujem, ale čo
dokazuje, že môj dôkaz je pravdivý? Vedecké riešenie spočíva v 2 pravidlách(19. st.-verifikácia,
20.st.-falzifikácia):
1.) Dialektické/právne rétorické - referens je to čo je schopné slúžiť ako dôkazný materiál
2.) Metafyzické – to isté referens nemôže poskytnúť niekoľko protichodných dôkazov.
-vedec potrebuje výuku, adresáta, ktorý sa stane adresantom, inak je jeho verifikácia nemožná(nemá
mu kto odporovať). Pravdivosť výpovede a kompetencia vedca závisia na súhlase spoločenstva tých,
ktorí sú si kompetentne rovní. Túto reprodukciu zaisťuje výuka:
OST Page 34
ktorí sú si kompetentne rovní. Túto reprodukciu zaisťuje výuka:
jej prvým predpokladom je, že adresát nevie to, čo vie adresant.
druhým predpokladom je to, že adresát je schopný sa stať rovnako kompetentným ako je adresant.
tieto dva predpoklady požadujú existenciu výpovedí, schopných sa predkladať ako
nediskutovateľné pravdy. Až neskôr adresat zoznamuje adresáta aj s tým čo on sám nevie a chce
vedieť (hra vedeckého bádania)
-porovnanie naratívneho a vedeckého vědění:
1.)vědecké v. vyžaduje izoláciu rečovej hry, hry denotatívnej a vylúčenie ostatných. Kritérium
prijateľnosti tvrdenia je jeho pravdivostná hodnota. Človek je teda vědoucím ak dokáže preniesť
pravdivú výpoveď o nejakom referens, a vedcom je ak dokáže prednášať
falzifikovateľné/verifikovateľné výpovede, týkajúce sa tých referens, ktoré sú prístupné len
odborníkom
2.)toto vědění je izolované od ostatných rečových hier, ktorých kombinácie tvoria spoločenskú väzbu.
Je jej nepriamou zloškou, lebo dáva vzniknúť inštitúciám a profesiám.(objavuje sa problém vzťahu
vedeckej inštitúcie k spoločnosti.)
3.)v hre bádania iba sa kompetencia vyžaduje iba u adresanta a neexist. žiadna kompetencia pre
referens. V naratívnom vědění človek musí vedieť byť tým, čím podľa tohto vědění je.
4.)výpoveď vedy nepotrebuje k svojej replikácii tradovanie. Táto výpoveď nie je nikdy chránená pred
falzifikáciou a pokiaľ vznikne iná, týkajúca sa rovnakého referens, dá sa tá prvotná vyvrátiť.
5.)hra vedy implikuje diachronickú temporalitu – určitú pamäť a určitý projekt. Adresant musí mať
naštudovanú bibliografiu a jeho výpoveď sa musí od ostatných odlišovať. Akcent má prednosť pred
metrom.
Oba typy vědění v sebe majú určité súbory výpovedí a určité pravidlá pre ich reprodukciu. Naratívne
sa nepotrebuje legitimizovať a vedecké toleruje, lebo je to jeho istá odnož. Západná kultúra je
podrobovaná otázke legitimity.
Naratívna funkcia a legitimizácia vědění
-problém legitimizácie v západnej kultúre je sám legitimizovaný ako hybná sila. Tento návrat
neratívneho v nenaratívnom nemôže byť považovaný za niečo definitívne prekonaného. Chcú tak
vyhovieť tlaku naratívnych vědění. Toto sa týka vzťahu vedeckého vědění k vědění ľudovému. Štát
vynakladá značné sumy na prezentovanie vedy ako epopeje, čím si dodáva kredibilitu a legitimizuje
to.
-uchylovanie sa k naratívnemu vědění nie je nevyhnuteľné, deje sa tak, pokiaľ veda stojí o pravdivosť
svojich výpovedí a svojimi prostriedkami to nedokáže legitimizovať. História dôležitá ako potreba
zabudnutia (jakožto metra, nie akcentu). Str 132 som nepochopila, smolkáá
-veda má potrebu sa legitimizovať naratívnym spôsobom pretože potrebuje svoje vědění
reprodukovať a posúvať ďalej.
-dva prvky legitimizácie v modernej vede: kto rozhoduje o podmienkach pravdivosti(dôkazoch)? –
podmienky pravdivosti sú vede imanentné, vyhcádzajú z toho, na čom sa ona sama dohodla. Toto je
obecná tendencia modernity, definovať podmienky nejakého diskurzu diskurzom o týchto
podmienkach, narácia prestáva byť chybným krokom v legitimizácii. Naratívne vědění sa v západnej
civilizácii vynára na legitimizáciu nových autorít (emancipácia buržujov)
-naratívne vědění si dáva za úlohu pomenovať hrdinu(kto má právo rozhodovať za spoločnosť. Týmto
hrdinom je ľud, znakom legitimity konsenzus, a spôsob normativizácie rokovanie. Táto otázka
existencie nášho abstraktného subjektu je zviazaná existenciou inšitúcií, na kt. je závislá, čo zahŕňa aj
štát, čím ho s vedeckým věděním prepája.
Takýto príbeh naratívneho vědění naberá potom dva smery, v závislosti na tom, či je hrdina pojímaný
ako subjekt kognitívny(hrdina poznania) alebo ako subjekt praktický(hrdina slobody). Príbeh sám sa
tak ukazuje neschopný poskytnúť si úplnú legitimizáciu.
Príbehy legitimizujúce vědění
-existujú 2 verzie legitimizačného príbehu: politická a filozofická
jedna má za subjekt ľudstvo ako hrdinu slobody. Ľud všetkých národov má právo na vedu, pokiaľ
mu to niekto zakazoval, boli to buď kňazi alebo tyrani a musí byť vydobyté späť. (politika základných
škôl)
-vysokoškolská politika sa má podľa císarskej(Napoleon) politiky stať miestom na formovanie
štátnych kádrov a kádrov občianskej spoločnosti, pretože prostredníctvom administratívy a profesií
ktoré budú zastávať má národ nabývat slobodu tým, že medzi obyvateľstvom bude šíriť nové
vědění.(to isté platí pri zakladaní vedeckých inštitúcií)
druhý legitimizačný príbeh - vzťah medzi národom štátom a vedou je celkom iný: usilovať o vedu
pre ňu samotnú. Vedecké inštitúcie žijú vlastným životom, obnovujú sa samy od seba bez viazanosti
na cieľ, ale univerzita má poskytovať vedu k duchovnému a mravnému vzdelávaniu národa.
(vzdelávací efekt Bildung). Toto sa ocitá pred konfliktom medzi rečovou hrou tvorenou denotáciami,
pre ktoré je dôležité kritérium pravdy X rečovou hrou-výpoveďami, od ktorých sa očakáva že budú
OST Page 35
pre ktoré je dôležité kritérium pravdy X rečovou hrou-výpoveďami, od ktorých sa očakáva že budú
pravdivé a spravodlivé, a ktoré na vedeckom vědění nakoniec nijak nesúvisia.
Zjednotenie spočíva nielen v tom, že si jedinci osvoja určité poznatky, ale aj v tom, že sa vytvorí plne
legitimizovaný subjekt vědění a spoločnosti. Humbold sa odvoláva na pohyb Ducha, ktorý tvorí
trojjediná ašpirácia:
- Odvodiť všetko z pôvodného(vedeckého) princípu
- Vztiahnuť všetko k určitému ideálu
- Zjednotiť tento ideál a princíp do jedinej Ideji, ktorá má zaistiť, že sa vytvorí plne legitimizovaný
subjekt vědění a spoločnosti.
Subjektom vědění nie je ľud, je ním špekulatívny duch (nacionalizmus). Jeho vtelením nie je ako vo
Francii štát, ale Systém. Rečová hra legitimizácie nie je politicko štátna, ale filozofická.
-diskurz o legitimizácii vedeckého vědění je špekulácia.vysoké školy sú funkcionálne, ale univerzity
sú filozofické. Majú znovunastoliť jednotu poznatkou na základe metanaratívnej koncepcii.
-existuje univerzálna história ducha, duch je život, a tento život je zprítomňovaním a formulovaním
toho, čím sám je, pričom ako prostriedok mu slúži usporiadané poznanie všetkých foriem
v emprirických vedách. To čo produkuje je príbeh metanaratívny, pretože tým, kto tento príbeh
rozpráva môže byť jedine metasubjekt(nie ľud), vyjadrujúci spoločný základ ľudových aj vedeckých
inštitúcií. Vědění tak nachádza legitimitu v sebe samom, a práve len vědění môže povedať, čo je štát
a čo je spoločnosť, ale túto rolu môže plniť len vo forme špekulatívneho vědění.
-pravdivé vědění je potom vědění nepriame, tvorené výpoveďami reprodukovanými a včlenenými do
metanaratívneho príbehu určitého subjektu, ktorý zaisťuje ich legitimitu.
-pravidlo špekulatívnej reči: výpovede sú ponímané ako antonymá seba samých a zaraďvané do
určitého pohybu, v ktorom sa predpokladá, že sa v ňom tieto výpovede rodia jedny z druhých. Jej
výhradnou inštitúciou je univerzita.
-iný postup riešenia problému legitimity, vědění tu nenachádza platnosť v sebe samoton, ani
v subjekte, tým, že aktualizuje svoje možnosti poznávania. Princípom pohybu, ktorý oživuje ľud je
sloboda vo svojej sebezakladajúcej aktivite/vo svojej samospráve. Subjektom je subjekt konkrétny,
ktorý za epopeju pokladá epopej jeho emancipácie od všetkého aby vládol sám sebe. Napr. vôľa
občana, aby zákon nastoloval spravodlivosť je zhodná s vôľou zákonodárcu zameranou na to, aby sa
spravodlivosť stala zákonom.
Takýto druh legitimizácie preferuje iný typ reči, reč preskriptívnu - imperatív (Kant).
-vědění už nie je v rukách subjektu, jeho legitimizáciou je to, že dovoluje mravnosti aby sa stala
realitou. Vedci môžu napríklad predpisy štátu odmietnuť, pokiaľ uvážia, že táto spoločnosť nie je
štátom reprezentovaná. Prikladá im to autoritu. Toto rozdelenie rolí predpokladá, že nie je možné
zjednotenie ani totalizácia rečových hier v nejakom metadiskurze. Prvilegované postavenie majú
výpovede preskriptívne.
-marxizmus kolísal medzi oboma typmi naratívnej legitimizácie.
OST Page 36
Foucalt 1-427 [komplet]
9. června 2013
23:13
Název dokumentu: výpisek
Autor: Tereza Chvílová
Datum pořízení: 12.11.2006
Předmět: Michel Foucault - Dohlížet a trestat
MUČENÍ
Tělo odsouzených
 Mučení a časový rozvrh volného času odsouzených netrestají stejné zločiny, ani stejné











druhy deliktů, každý z nich definuje určitý druh trestání. Odděluje je od sebe více než
století. Byla to doba, kdy se v Evropě a Spojených státech reorganizovala celá
ekonomie trestání – reformy, mnohdy skandální – sepsány „moderní“ zákoníky ( např.
Rusko 1769, Prusko 1780, Francie 1791, … )
Autor se zaměřuje na zánik mučení, zánik je připisován humanizaci, význam zániků je
však v zavádění poroty, je definován zásadně nápravný charakter trestu a od 19. stol. se
zásadně zesiluje tendence přizpůsobit tresty individualitám viníkům. Je to „ trestání a
utrpení zbavené viditelné okázalosti“, zmizelo tělo jako hlavní terč trestných represí.
Mizí trestání jakožto divadelní představení (veřejné pokání, veřejná práce s koulemi na
nohách za výsměchu ostatních, atd.) – je považováno za nevhodné, veřejná poprava je
chápána jako zločin, jako ohnisko násilí, může v lidech vzbudit opačný efekt a to ten, že
budou se zločincem soucítit, a obrací se zahanbení na popravčího, dochází ke změně 
trest má být hledán v nápravě, v „léčení“,  tento přístup osvobozuje úředníky od
sprostého řemesla trestání = kultivace trestu.
Mizení mučení tedy znamená ztrátu podívané, ale i moci nad tělem.
Novými moderními tresty se stalo vězení, internace, nucené práce, galeje, zákaz pobytu,
deportace – tělo je nástrojem – je zbaveno svobody, což je jak právo, tak dobro.
Dnes lékař musí bdít nad odsouzeným do poslední chvíle – jako pověřenec blahobytu
spolu s úředníky, kteří jsou pověřeni ukončit život => zánik představení a zrušení
bolesti.
Od března 1792 začala být používána gilotina – fungování je bezchybné, stětí hlavy
nastává v jediném okamžiku zcela dle vůle nového zákona – vězení zbavuje svobody,
pokuta připravuje o statky, gilotina ukončuje život téměř bez toho, aby se dotkla těla.
S konečnou platností mizí mučení v letech 1830-1848 => věk střízlivosti trestání.
Vyskytli se však i průtahy -> Anglie = příkladná role, která byla v trestním právu dána
instituci poroty, navíc zde nebyla vůle zmírnit trestní zákony během sociálních
nepokojů (1780-1820). Naopak hrdelních trestů paradoxně přibývalo.
Francie 1848- popravy na gilotině se opět stávají teatrálním rituálem => tělesné tresty
ani mučení zcela nemizí – hlavním cílem je však zbavení majetku či práva.
Nucené práce ani vězení nikdy nefungovaly bez jistého trestního doplňku, který
spočíval v omezení suverenity, bytí na samotce, vyměření stravy => jistá tělesná bolest,
je to netělesné trestání.
Oslabování přísnosti trestu v průběhu posledních staletí není historikům práva
neznámé – méně krutosti a utrpení – více „humanity“ – vychází ze změny cíle, důraz se
neklade na tělo, ale na duši.
=> hluboko se mění zločin jako předmět – mění se substance trestného činu než
formální definice – je souzeno oklikou přes polehčující okolnosti – to vnáší do trestu i
to co není kodifikováno a to poznatky o zločinu => povinná léčba - kontrola jedince,
změna jeho dispozic a neustálé působení na něj – duše je souzena současně se
zločincem, je proto brána v potaz při trestání => větší zabývání se nikoliv trestnými
činy, ale jednotlivci, nikoliv jen tím, co spáchali, nýbrž i tím, čím jsou, budou nebo by
OST Page 37






činy, ale jednotlivci, nikoliv jen tím, co spáchali, nýbrž i tím, čím jsou, budou nebo by
mohli být. Významným faktem bylo i zavedení „šílenství“. Nebylo možné prohlásit
někoho vinným a šíleným zároveň – nebyl mu zmírněn trest, ale úplně zrušen. Později
byl tento názor změněn, takovýto člověk byl nebezpečně vinen, protože je zjevně
nemocný a vhodný k internaci nebo léčení. Zavedení polehčující okolnosti je počáteční
bod vývoje soudnictví.
Okolo hlavního soudu se rozmnožili menší soudy a paralelní soudci – psychiatři nebo
psychologové, vychovatelé, právníci vězeňské správy a další. => rozsudky nejsou jen
v rukách soudců -> zbavuje soudce viny za to, že je jediný, kdo trestá. V potaz je brána
agresivita, perverze, pudová hnutí i vášně, poznatky o tom, jak hodnotí zločince jeho
okolí. Tresty jsou stanoveny tak, aby učinily delikventa schopným žít při regulování
zákona a zaopatřovat si své potřeby
Historie trestání podaná podle 4 obecných pravidel:
o najít u trestů také pozitivní účinek – chápat trestání jako sociální funkci
o přijmout pro trestání hledisko politické taktiky
o stanovit technologii moci jako princip humanizace trestání i poznávání
člověka
o vstup duše na trestnou scénu není způsob, jak je tělo podřizováno
mocenským vztahům
I když se jedná o tresty mírné, vždy jde při trestání především o tělo – jeho síly a jejich
užitečnost a poslušnost, jejich rozdělení a podřízení.
Tělo je rovněž v poli politickém – vztahy moci na něj bezprostředně působí – cvičí ho,
střeží ho, nutí ho pracovat, podřizovat se ceremoniím, vyžadují od něj, aby vykazovalo
jisté zmatky – je z větší části obsazeno jako výrobní síla, ale také jako síla pracovní –
užitečnou silou se stává jen tehdy, je-li zároveň tělem produktivním a podřízeným (toho
se dosahuje násilím nebo ideologickými nástroji – jedná se o určité „vědění“ o těle –
politická technologie těla, která se opírá o státní aparát).
Jde o mikrofyziku moci, kterou uvádějí do pohybu aparáty a instituce, moc není
vlastnictvím, ale strategie, projevy ovládání jiných nejsou projevy přivlastnění, ale
disponování s nimi. Moc je spíše praktikována než vlastněna, není nabytým privilegiem
vládnoucí třídy, ale účinkem souboru strategických pozic. Opírá se o ty, kteří ji nemají,
ale není zákazem ani povinností, prochází jimi a opírá se o ně přímo úměrně k tomu, jak
oni sami proti ní bojují. Tyto vztahy jsou ve společnosti hluboce zakořeněny – vědění
produkuje moc, neboť moc a vědění se přímo ovlivňují. „Politické tělo“ = soubor
materiálních prvků a technik, které slouží jako zbraně, jako spojovací zařízení, jako
komunikace, jako opěrné body pro vztah moci o vědění. Pohlcují lidská těla a podřizují
si je přitom tím, že z nich činí předměty vědění. Odsouzenec je jakoby převrácená
figura krále, protože mu jakoby „chybí moc“, přesto má svůj právní status a podněcuje
určitý svůj ceremoniál.
Duše není iluzí nebo efektem ideologie – naopak existuje, je produkována okolo, na
povrchu i uvnitř fungování moci, která trestá, dohlíží, cvičí a usměrňuje, duše je
vězením těla.
Lesk a sláva veřejných poprav
 Do revoluce upravovalo obecné formy vykonávání trestů nařízení z r. 1670 –
významnou část tvoří fyzické tresty (trest smrti – oběšením, useknutí paže, vyříznutí
jazyka a upálení zaživa, škrcení, stětí hlavy, proražení hlavy), dále lehké tresty a
peněžité tresty.
 Veřejné popravy a mučení nebyly těmi nejfrekventovanější tresty. Netělesné tresty byly
provázeny dodatečnými tresty, které v sobě zahrnovaly rozměr tělesného trestu
( veřejný posměch, pranýřování ), každý trest v sobě nesl něco z práva útrpného.
 Mučení nelze přirovnat ke krajnosti bezzákonného násilí, musí splňovat 3 kritéria:
o Utrpení, musí byt měřitelné, existuje právní kód utrpení (počet ran bičem,
lámání v kole, atd.).
o Ve vztahu k oběti musí být znamením – jizvou,…. Na předváděném a
ukazovaném těle musí být patrně čitelný právní akt, je to pronikavá
manifestace pravdy.
OST Page 38
manifestace pravdy.
o Mučení musí být viditelné pro všechny, viník má naříkat a křičet, mučení











probíhá ještě po smrti. Justice pronásleduje tělo až za hranice veškerého
možného utrpení.
V evropských zemích, s výjimkou Anglie, zůstávala veškerá kriminální procedura i
rozsudek utajeny nejen veřejnosti, ale i obviněnému. Soud se setkal s obviněným jen
jednou a to při výslechu, pravdu stanovoval panovník a jeho soudci – ochrana soudců
proti hněvu davu, král ukazuje svou „suverénní moc“.
Pro trestní důkazy byl definován přísný model: úplné důkazy, neúplné důkazy, nepřímé
indicie – mezi sebou se mohou kombinovat (2 neúplné = 1 úplný, několik indicií =
neúplný důkaz, nikdy se však neúplné důkazy a indicie nevyrovnají úplnému důkazu,
ten je rozhodující. Dva neúplné důkazy nestačí k tomu, aby byl obviněný odsouzen.)
Zločinec, který se sám přizná, je důkazem pravdy. Odtud pramení důležitost inkviziční
procedury, která vedla k doznání. Doznání však samo o sobě nestačilo k odsouzení,
musí být spojen alespoň s indiciemi, na druhé straně má přiznání přednost před dalšími
důkazy => doznání je žádaným prostředkem, k jeho získání bude použito všech
možných způsobů donucení.
Vyžaduje se spontánnost doznání, musí být vysloveno před tribunálem, za plného
vědomí a nesmí obsahovat neuskutečnitelné věci.
Prostředkem k dosažení doznání byla přísaha před vyšetřovateli (křivopřísežnictví bylo
hříchem) a mučení.
Nic není víc dvojznačné, než doznání, jsou viníci, kteří jsou dostatečně odolní a
skrývají zločin, a jiní, nevinní, kteří jsou silou donuceni k přiznání zločinů, za něž
nenesou viny .
Vyslýchání i mučení bylo přesně kodifikováno. Obžalovanému, který dokázal odolat
mučení, soudce už nemohl uložit trest smrti. Mučení je vlastně jakousi zkouškou,
výzvou, která má rozhodnout, kde je pravda. Je-li obžalovaný vinen, nejsou ukládaná
utrpení nespravedlivá. Zároveň jsou však znakem ospravedlnění, je-li nevinen. Mučení,
které mělo vést k doznání, obsahovalo něco z vyšetřování i něco ze souboje.
o Jakoby se tu míchal akt vyšetřování s aktem trestání. Mučení je totiž způsob,
jak opatřit důkazy, zároveň je však nejtěžším trestem hned po trestu smrti.
o Trestní dokazování se neřídilo principem pravdy a lži, ale plynulým
stupňováním: určitý stupeň dosažený při dokazování stanovoval určitý
stupeň viny a jistý stupeň trestu. Už jen tím, že byl člověk podezřelý,
zasluhoval nějaký trest.
Od výslechu k popravě je tělo spojeno s pravdou o zločinu. Svědčí o tom, že se stal
zločin, vypovídá o tom, zda jej spáchal sám obžalovaný, podporuje vykonání trestu a
předvádí jeho účinky tím nejviditelnějším způsobem.
Trestní čin podle práva z klasické doby je nezávisle na tom, jaký zákon byl porušen,
především křivdou spáchanou na tom, kdo právo uplatňuje. Zločin útočí, kromě oběti,
také na vládce osobně, protože zákon představuje vůli panovníka. Útočí na něj také
fyzicky, protože moc zákona je mocí vladaře. Právo trestat je tedy právem panovníka
k tomu, aby vedl válku se svými nepřáteli. Trestní ceremoniál je proto projevem
naprostého teroru.
V ceremoniálu veřejné popravy je také prvek výzvy a zápasu. Jestliže se katovi podaří
hlavu odsouzeného useknout jedinou ranou, ukazuje ji potom davu, který mu tleská.
Naopak, jestliže neuspěje a nezabije odsouzeného tak, jak se předpokládá, je podroben
trestu. V případě, že popravčí selže, žádá se prominutí trestu. Někteří právníci v 18.
století však trvali na tom, že katova chyba by neměla znamenat záchranu života
odsouzeného. Krátká doba mezi vynesením rozsudku a popravou (často jen několik
hodin), způsobovala, že omilostnění přicházelo většinou v úplně poslední chvíli.
Panovník je přítomen nejen jako moc vykonávající pomstu zákona, ale také jako moc,
která může zastavit zákon i pomstu.
V ceremoniích veřejné popravy byl hlavní postavou lid, jeho bezprostřední blízkost
byla nutným požadavkem pro její uskutečnění. Vědomí nebezpečí, že i ten nejmenší
přestupek bude potrestán a vystupňování účinku hrůzy v podívané na působení moci,
mělo navíc obrátit vztek vůči viníkovi.
Role lidu je dvojznačná: je to nejen divák, ale také jakoby ručitel trestu. Být
OST Page 39
o Role lidu je dvojznačná: je to nejen divák, ale také jakoby ručitel trestu. Být




svědkem je právo, které lidé mají.
o Skrytá poprava byla často doprovázena podezřením, že při ní nedošlo ke
všem obvyklým krutostem. Lid pomáhá králi, když se „mstí na svých
nepřátelích“.
o Čas od času se však stalo, že se lid vzbouřil a chtěl zabránit provedení
rozsudku, který považoval za nespravedlivý, chtěli dosáhnout omilostnění.
To patřilo k lidovým praktikám, které často převracely rituál veřejného
mučení.
Veřejné mučení mělo odhalovat pravdu a vykonávat moc. Krutost spjatá s veřejným
mučením hraje dvojí roli: je principem komunikace zločinu s trestem a je také
vyhrocením trestu ve vztahu k zločinu. Je předvedením jak pravdy, tak moci.
o V popravách, které měly ukazovat hrozivou moc vladaře, lze také spatřit
prvek karnevalu- role jsou převráceny, moc je zesměšňována a zločinci se
mění v hrdiny.
Veřejné popravy zavdávaly také příčiny k vypuknutí bouří. Nejchudší se snaží
zasáhnout do trestního mechanismu a dovolat se tak spravedlnosti, které se jim jinak
nedostává. Často se objevují také nepokoje proti rozdílným trestům pro jednotlivé
společenské vrstvy.
o Méně se však hovoří o bouřích lidu proti praktikám trestání. Bylo
jednoduché pozorovat, jak při velkém divadle trestání hrozí, že bude
odmítnuto právě těmi, jimž bylo určeno.
o Ve dnech konání poprav se přerušila práce, krčmy se zaplnily, byla
vysmívána vrchnost, dav se snažil odsouzence zmocnit a buď ho zachránit,
nebo ho zabít důkladněji. Rozpoutávaly se rvačky a tlačenice a rozruch
kolem popraviště se stávaly výbornou příležitostí pro zloděje.
o Lid se cítil blízko těm, kteří podstupovali trest, sami se však necítili ohroženi
legální mocí.
Příležitost promluvit se odsouzenému dávala proto, aby mohl prohlásit svou vinu, ne
proto, aby vykřičel svou nevinu.
Z propagandistických důvodů se ještě před samotným procesem publikovala vyprávění
o zločincích a jejich životech, to proto, aby se posílila spravedlnost, která byla
podezírána z přemíry tolerance.
o Účinek této literatury byl dvojznačný, vyhlášené zločiny zveličovaly až do
epické šíře boje.
o Byl-li odsouzený ukazován jako ten, kdo projevuje lítost, kdo přijímá
verdikt, kdo prosí Boha o odpuštění, jako by byl očišťován. Umíral svým
způsobem jako svatý. Avšak i neoblomnost způsobovala jeho slávu,
nepodlehl-li mučení, dal najevo sílu, kterou žádná moc nedokáže podrobit.
o Po smrti se zločinci stali jistým druhem svatých, popravený přechází téměř
na stranu kladného hrdiny. Byli i takoví, u kterých nebyla oddělena sláva a
opovržení ještě dlouho po smrti.
o Z těchto důvodu také ztratily ony tištěné letáky svou důležitost a rozvinula
se zcela nová literatura o zločinu. Zločin je zde téměř opěvován, odhaluje
nestvůrnost mocných, ptž zločinnost je stále určitým druhem privilegia.
Zdánlivě se jedná o objevení krásy a velikosti zločinu, ve skutečnosti je to
však pouze potvrzení toho, že na „krásný“ zločin má právo jen ten, kdo je
skutečně „velký“. Žebrák nemůže spáchat „krásnou“ vraždu, ten páchá jen
drobné nezákonitosti.
o V tomto novém žánru se již nevyskytují ani lidoví hrdinové, ani velkolepé
popravy, zlosyn je inteligentní a při trestání se nesmí trpět. Základní formou
konfrontace je vědomí vraha a vědomí detektiva.
TRESTÁNÍ
Zobecněné trestání
 V 2. pol. 18. století nalezneme protesty proti veřejným popravám všude – u filozofů,
OST Page 40
 V 2. pol. 18. století nalezneme protesty proti veřejným popravám všude – u filozofů,






o
o





v právních spisech – má se zrušit fyzická konfrontace vládce s odsouzeným (zrušit tělo
na tělo), krutá rozkoš z trestání je ponižující (lidé si „zvykají“ na krev).
Kat tvoří převodové kolo mezi vládcem a lidem. To je základní mechanismus absolutní
moci, násilí, tyranie se konfrontuje se vzpourou a nebezpečím. Kriminální justice by se
neměla mstít, ale „jen“ trestat, trestání bez veřejného mučení, i u nejničemnějších vrahů
by měla být brána v potaz jejich lidskost – zrod „mírnosti“.
Studiem právních archivů se přišlo na to, že uvolňování a zmírňování trestů „zdá
se“ vede ke snížení násilných trestných činů a přibývá činů proti vlastnictví, přibývá
krádeží a podvodů. Lidé už nejsou vysílení a impulzivně reagují příležitostní zločinci,
ale „lstiví“, mazaní a vypočítaví – vznikají i velké bandy zločinců
Toto zaviňuje také změna ekonomických tlaků, vzestup životní úrovně, prudký
demografický nárůst, atd. => přísnost trestů za tyto přestupky se stupňuje, patrný je také
růst nedůvěry, nenávisti a strachu.
Ve skutečnosti přechod od násilných zločinů ke zločinům podvodným je součástí
celého mechanismu rozvoje výroby, zvyšování bohatství, přísnější metody dohlížení a
posuzování vztahu k majetku.
Trestní justice je považována za nedůvěryhodnou především pro množství instancí,
které jsou pověřeny ji zajišťovat, aniž by vytvořili jednotnou a spojitou pyramidu
(právo šlechty, právo krále, policejní instance, administrativní instance, atd.).
Kritika namířena také proti špatné ekonomice moci, příliš moci v rukou nižších
zastupitelů jurisdikce, příliš moci na straně žalobce (obviněný je proti němu bezmocný),
příliš moci v rukou soudců, příliš mnoho moci v rukou samotného krále – mohl
pozastavit soudní proces, měnit rozhodnutí, sesazovat úředníky ….. tzv. monarchistická
nadmoc.
Reforma trestního práva má být chápána jako strategie nového, spojitého uspořádání
moci trestat, která zvýší její efektivitu při snížení jejich ekonomických nákladů.
 Odděleno od systémů vlastnictví a kupování úřadů.
 Odděleno od svévole monarchistické moci.
 Měla by jen a pouze soudit.
Reforma se formuluje v teoriích práva.
Obecně lze říci, že různé sociální vrstvy měly obecně tolerovaná různá nedodržování
některých pravidel a zanedbávání výnosů, tato nezákonnost byla hluboce zakořeněná a
nezbytná pro život sociální vrstvy (zastarávání zákonů, hromadné nedodržování a další
tolerování) => nátlak na dodržování většinou vede k občanským bouřím.
Narůstá „menší“ kriminalita zejména mezi nižšími vrstvami – pašeráctví, chmatáctví,
„právo“ volné pastvy na strništích, atd.
Tyto nezákonitosti byly v případě obchodního a průmyslového vlastnictví zcela
nepřijatelné => potlačování (např. Londýn) - soubor tolerancí, např. prodávat zlomky
cukru či úlomky železa z lodí nebylo považováno za špatné => potřeba přesné
formulace přestupků.
Majetková nezákonitost (násilné přivlastnění) byla blízká zejména pro nižší vrstvy, zato
pro střední vrstvu byla typická právní nezákonnost (obcházení nařízení a další).
Existovaly zvláštní instituce k souzení obou typů nezákonitostí.
Mírnost trestání
 Cílem reforem bylo nalézt pro zločin odpovídající trest takový, aby při pouhé
pomyšlení na trest zločin ztrácel přitažlivost.
 Společnost ve funkci svých zájmů definovala, co musí být považováno za zločin, není
to nic přirozeného.
 Nové tresty:
o Trestání by mělo být transparentní k zločinu, tzn. co nejvíce podobné zločinu, (člověk
pomyslí na zločin a ihned se mu vybaví trest).
o Zmenšovat touhu, která činí zločin žádoucím, zvyšovat zájem na tom, co vyvolává
obavu z trestu, dosáhnout toho, aby reprezentace trestu a jeho nevýhod byla
pronikavější než představa zločinu s jeho slastmi – zničit pohnutku, která oživuje touhu
po zločinu (např. za tuláctvím stojí lenivost, proto se musí bojovat proti lenivosti).
OST Page 41
po zločinu (např. za tuláctvím stojí lenivost, proto se musí bojovat proti lenivosti).
o Trest může fungovat pouze pokud bude dokončen = stanovení přesné doby trvání trestu.
o Trest by měl být chápán jako náhrada, kterou viník prokazuje všem svým
1)
2)
3)
4)
spoluobčanům za zločin, který je poškodil.
 Ve starém systému je tělo odsouzeného královský majetek, které vladař
ocejchoval svým znamením a zvýraznil tak účinky své moci.
 Nyní je spíš majetkem společnosti, kolektivního a užitečného přivlastnění =
nejlepší z trestů jsou pro reformátory veřejné práce. Ty mají viditelný a
kontrolovatelný charakter, slouží každému.
o V trestání lze číst samotné zákony než přítomnost panovníka. Spojení textu s činy,
veřejné trestání je bezprostřední dekódování.
 Zločinec opouští společnost, ta našla své zákony, ale ztrácí občany, kteří je
porušili (zármutek musí být jasný všem). Utajený trest je napůl marný, zločin a
trest musí být čitelný = viditelný.
o Každému zločinu jeho zákon, každému zločinci jeho trest, lze věřit v ukrutnosti, ke
kterým nedochází – každý trest je bajkou (žádné velmi hrůzné rituály veřejných mučení,
ale historky lidových pověstí, které mají být odstrašující).
 Myšlenka uniformního trestu je vyloučena – s uvězněním se počítá, ovšem jako
s jednou z mnoha možností trestů (je to trestání za přečiny proti svobodě
ostatních – únos nebo zneužití svobody, násilí,…).
 Idea trestního uvěznění je spíše kritizována, protože je zbavená účinku na
veřejnost, pro společnost je neužitečná, udržuje vězně v nečinnosti a rozmnožuje
jejich neřesti:
Trest má být spojen s účinkem.
Trest má reprezentovat přečin.
Trest má plnit obecnou funkci, má být prospěšný všem.
Diskurz.
o Přesto se během krátké doby zadržení stalo základní formou trestu – v každém městě
byla policejní stanice, vazební věznice a nápravná zařízení => síť obrovských budov,
které nemají být symbolem moci a bohatství, ale bedlivě střeženým a nepřekročitelným
tajemstvím, uzavírajícím mysteriózní práci trestání.
 Formulované principy přesného vztahu mezi povahou přečinu a povahou trestu –
fyzické utrpení těm, kteří spáchali kruté zločiny, práci lenivým, ponížení těm, jejichž
mravy jsou nízké => slibovaná rozmanitost se redukovala na tyto šedé a uniformní
tresty. Už to není člověk, který násilně trestá druhého člověka, člověk trestá sám sebe
svými činy. Vězení stojí na okraji systému trestu, trestalo jen nezávažné přestupky
podle místních zvyklostí. Role vězení spočívá v tom, že bere do zástavy osobu i její
tělo. Vězení komukoli zajišťuje, že není trestán.
 Vězení bylo chápáno jako zneužití moci (netrestají, ale zabezpečují personál, trestá i ty,
kteří ještě nejsou odsouzení, zabezpečuje zlo, kterému se má předcházet, není
individuální, trestá celou rodinu).
 NÁVRH: podmínkou k nápravě je práce a izolace (to přináší odsouzenému hrozný
šok – jen tak se může navrátit sám sobě) => uvěznění za účelem transformace duše.
 REALITA: naprosté uzavření pro nejnebezpečnější zločince, pro ostatní ve dne
společná práce a v noci separace.
 Nejslavnější model z Philadelphie: povinná práce v dílnách, trvalé zaměstnání vězňů,
vězení financováno touto činností, ale vězňové rovněž oceňováni individuálně (peníze
na dobu, až budou propuštěni). Doba uvěznění se mohla měnit podle chování , milost se
udělovala vězňům za dobré chování.
o Rozvinut zde byl princip neveřejnosti (rozsudek a odůvodnění byl znám, vykonávání
trestu musí být uchováno v tajnosti, veřejnost nesmí být svědkem, trest a náprava se
odehrávají mezi vězněm a těmi, kteří na něj dohlížejí).
o Samota a sebezpytování nestačí, nestačí ani náboženská kázání, s duší vězněného se
musí pracovat tak často, jak je to jen možné = stroj na přeměnu mysli.
o Kontrola a přeměna chování se spojily s formováním vědění o jednotlivci, jeho zločinu
a okolnostech spáchání, poznámky o chování při výslechu, atd.. V průběhu celého
vězení bude vězeň pozorován a jeho chování den po dni zaznamenáváno – o
omilostnění rozhoduje 12 městských hodnostářů na základě těchto spisů = vězení je
OST Page 42
omilostnění rozhoduje 12 městských hodnostářů na základě těchto spisů = vězení je
formou nepřetržitého pozorování. Podle toho se později vytváří vězení čtyř tříd podle
chování.
POSLUŠNÁ TĚLA
 Na počátku 17. století byla za ideální postavu považována postava vojáka, která byla už



o
o
o





zdálky rozeznatelná. Nese znaky zdatnosti, odvahy, tělo vojáka je znamením cti, vývěsním
štítem síly a udatnosti. Tělesnou rétorikou cti byla vztyčená hlava, vyklenutý hrudník, dlouhé
a silné paže, malé břicho, mocná stehna, štíhlé nohy atd.
V 2.polovině 18. století se voják stává věcí, která se vyrábí- z nevhodného těla je vyráběn
potřebný stroj. Rekruti jsou vedeni k tomu, aby nosili hlavu hrdě vztyčenou, aby se drželi
zpříma atd.
Poslušné je takové tělo, které může být podřízeno a využito, předěláno a zdokonaleno.
V těchto technikách je nicméně několik nových momentů:
především rozsah kontroly těla,
vystavovat jej mírnému donucení,
zajišťovat jeho mechanické ovládání
Dále se mění i předmět kontroly a modalita, která zahrnuje nepřetržité a soustavné
donucování.
Tyto metody, které umožňují pečlivou kontrolu tělesných činností, nepřetržité podrobování
jeho sil a uvádějí je do vztahu poslušnosti- užitečnosti, můžeme nazvat „disciplíny“.
Disciplinární procedury však existovaly už dávno předtím- např. v klášterech, v armádách i
v dílnách.
Avšak v 17. a 18. století se disciplíny staly obecnými formami ovládání. Odlišovaly se od
služebnictví i od vazalství, odlišovaly se také od asketismu. Zrod disciplín znamenal také
zrod umění lidského těla, které neusilovalo o upevnění podřízenosti, ale o tělo o to
poslušnější, o co je užitečnější a naopak. Disciplína tak vyrábí těla podřízená a vycvičená,
těla „poslušná“.
Disciplína síly těla zvyšuje (v ekonomickém smyslu užitečnosti) a tytéž síly zmenšuje (v
politickém smyslu poslušnosti).
Velmi brzo metody disciplíny můžeme nalézt při práci na středních i základních školách,
pomalu vstoupily do prostoru nemocnice, a v několika desetiletích přebudovaly vojenskou
organizaci.
Umění rozdělení
 Disciplína požaduje rozdělení jedinců v prostoru:
1. klauzura- to je specifikování místa, je to chráněné místo disciplinární jednotvárnosti, např.
střední školy s klášterním modelem, internátní školy, kasárny (armádu je třeba držet na
jednom místě), manufaktury a od 18. století i továrny. Továrny se připodobňují k
opevněnému městu.
2. princip lokalizace neboli rozčlenění- každému individuu jedno místo a každému místu jedno
individuum. Je třeba vyloučit důsledky neurčitého rozvržení individuí, aby se mohlo dohlížet
na chování každého, sankciovat jej a měřit jeho kvality. Jsou to tedy procedury směřující
k vědění, ovládání a využívání. Nezbytná samota těla a duše vypovídala o určitém asketismu.
3. Určitá místa měla odpovídat nejen potřebám dohledu, ale také měla vytvořit užitný prostor.
Např. nemocnice vojenského námořnictva, které nesloužili jen k lékařskému dohledu, ale
také s vojenskou kontrolou dezertérů, s fiskální kontrolou zboží, s kontrolou léků, zběhnutí,
vyléčení, úmrtí nebo simulování.
o Ke každému lůžku je připevněna tabulka se jménem pacienta, každý léčený je zanesen do
evidence, do níž lékař nahlíží při vizitě; později dochází i k izolování nakažených pacientů.
o Na konci 18. století se objevují továrny, v nichž se princip rozčlenění komplikuje, je
potřeba roztřídit jedince v prostoru, současně však tuto izolaci propojit s výrobním
OST Page 43
potřeba roztřídit jedince v prostoru, současně však tuto izolaci propojit s výrobním
aparátem.
 Řešením je několik dílen, specifických pro každý typ výrobní operace- např. pro
tiskaře, leptaře, barvíře, atd. Navíc každý tiskař pracuje u jednoho stolu => dohled
je zároveň všeobecný i individuální.
4. Postavení – místo, které někdo zaujímá v klasifikaci.
o Příkladem mohou být třídy v jezuitských kolejích, ve kterých bylo dvě stě až tři sta
žáků. Žáci byli rozděleni po desíti- tzv. dekurie, ke každé dekurii byla vytvořena
dekurie opačná. Práce, učení i klasifikace probíhaly formou klání.
o Tento římský model hrál v epoše osvícenství dvojí roli: byl ztělesněním svobody i
rozvrhem disciplíny.
 Organizace prostoru byla jednou z velkých technických proměn základního školství. Je-li
každému přiděleno jeho místo, je možné kontrolovat současně každého zvlášť i práci všech
ostatních.
 První z velkých operací disciplíny je proto stanovení „živých tabulek“, které určují zmatečné,
neužitečné či nebezpečné množství. Sestavení těchto tabulek bylo jedním z velkých problému
nejen vědecké, ale také politické a ekonomické technologie. V 18.století se tabulka stala
nejen technikou moci a procedurou vědění. Jde především o to, zorganizovat množství,
prostorově uspořádat lidi.
Kontrola aktivity
1. Rozvrh času je dědictví. Jeho tři hlavní postupy - stanovit rytmus, upravit cykly opakování a
vnutit určená zaměstnání se velmi brzy objevují v kolejích, dílnách i špitálech. V rámci
starých schémat neměly nové disciplíny nejmenší potíže se prosadit.
 Mistry v disciplíně se v průběhu staletí staly církevní řády. Byly experty v otázce času
(začalo se počítat na čtvrthodiny, na minuty, na vteřiny), dokonalými techniky v otázce rytmu
a pravidelných činností. Činnosti byly vymezeny stále přesněji a bylo zapotřebí na ně
bezprostředně reagovat.
2. Časové vypracování úkonu. Nebyl to časový rozvrh, spíš obecný rámec aktivity- program.
Jedná se o kolektivní a povinný rytmus uložený zvnějšku, je možné ho zkontrolovat nejen
zvnějšku, ale i zevnitř jeho průběh a jeho fáze. Tělem proniká čas a spolu s ním všechny
způsoby mocenské kontroly.
3. Odtud plyne zavedení vzájemného vztahu těla a pohybu. Disciplína neurčuje pouze naučení
se určitých pohybů, ale také nejlepší provázání mezi pohybem a celkovým postojem těla,
které je podmínkou efektivnosti a rychlosti. Vše musí být provedena za účelem nejlepšího
provedení požadovaného úkolu.Disciplinované tělo je oporou zdatného pohybu.
4. Disciplína definuje každý vztah, který musí tělo zaujmout vůči objektu, s kterým manipuluje.
Vytváří členění tělo–objekt, tělo–zbraň, tělo-stroj. Nejedná se však o podrobení, které
vyžaduje od těla jen znaky a produkty.
o Např. Vojenské manévry, tělo a zbraň splývají v jedno tělo, je stanoveno, jak se má voják
pohybovat, ale také jak přesně má se zbraní zacházet.
5. Princip skrytý pod rozvrhem času je ten, aby nedocházelo k zahálení. Veškerý čas má být
využit. Rozvrh času má předejít nebezpečí, že by byl promarněn. Disciplína však klade důraz
na rostoucí využití času, jde o to z něj vytěžit stále více upotřebitelných okamžiků a
z každého okamžiku stále více využitelných sil.
 Čím jemněji je rozložen čas, tím více lze urychlit požadovanou operaci. Na druhé straně
rytmus, určovaný signály, písknutím, příkazy, má za úkol urychlovat proces učení a
vyzdvihovat rychlost jako ctnost.
 Skrze tuto techniku podrobení se začíná formovat nový předmět, pomalu nastupuje tělo
mechanické, složené z pevných částí a určované pohyby. Tento nový objekt je přirozené tělonositel síly a sídlo trvání, tělo vhodné ke specifickým činnostem.
 Disciplinární moc má jako protějšek individualitu, která je přirozená a „organická“.
Organizace vznikání
 Disciplíny, které analyzují prostor, které rozkládají a znovu skládají činnosti, musí být také
pochopeny jako aparáty pro sčítání a kapitalizování času, a to čtyřmi postupy, které jasně
OST Page 44
1.
2.
3.
4.
pochopeny jako aparáty pro sčítání a kapitalizování času, a to čtyřmi postupy, které jasně
ukazuje vojenská organizace:
Rozděluje dobu na segmenty, následující či paralelní, z nichž každý musí končit ve stanovený
okamžik. Např. oddělit čas pro formování a dobu pro praktické cvičení, nesměšovat výuku
rekrutů a cvičení veteránů a hlavně, postupovat od jedné činnosti k druhé, jen když je ta
předcházející dokonale zvládnuta. Zkrátka rozložit čas do separovaných a přizpůsobených
procedur.
Organizovat tyto procedury podle analytického schématu- jako následnosti co možná
nejjednodušších prvků, které se kombinují se vzrůstající obecností => vyučování opouští
princip analogického opakování.
Finalizovat tyto časové segmenty, určit pevně termín jejich dokončení vyznačeného
zkouškou, jež má trojí funkci. Jednak ukazuje, zda subjekt dosáhl předepsané úrovně, jednak
zaručuje srovnatelnost jeho výcviku s ostatními a nakonec rozděluje schopnosti každého
jednotlivého individua.
Uspořádat řady řad, předepsat každému, podle dosažené úrovně a podle služebního stáří,
odpovídající druh cvičení. Společná cvičení mají rozřazující úlohu a každé rozřazení s sebou
přináší speciální cvičení. Na konci každé řady začínají řady jiné, rozvětvují se a vytvářejí
pododdělení. Takto je každý jednotlivec zachycen v časové řadě, která specificky definuje
jeho úroveň nebo postaveni.
 Specifikuje se čas výcviku a ten se odděluje od času dospívání, od času dosažení povolání,
zřizují se rozličná stadia oddělená od sebe postupnými zkouškami. Utváří se celá analytická
pedagogika, velice úzkostlivá ve svém detailu. Zdá se, že analog. pedagogika byla pozdějším
ideologům technickým modelem.
 Časové rozdělení se spojuje dohromady, aby bylo dosaženo zisku, a tím i vlády nad časovým
trváním, které by jinak unikalo. Moc se člení přesně podle času, zajišťuje jeho kontrolu a ručí
za jeho využití.
 Dva velké „objevy“ 18. století: Objevuje se evoluce ve smyslu „pokroku“. Disciplinární
techniky umožnily, aby se objevily individuální řady: šlo o objev evoluce ve smyslu
„geneze“.
 V centru tohoto seřazení času nalézáme proceduru „cvičení“. Cvičení je technika, díky které
jsou tělům kladeny úkoly zároveň opakované a rozlišené, vždy však stupňované. Než však
cvičení přijalo tuto disciplinární formu, mělo svou dlouhou historii:
1. Najdeme ho ve vojenských, náboženských a univerzitních praktikách, ať už jako
iniciační rituál, přípravný ceremoniál, divadelní generálku nebo prostě zkoušku.
2. Idea školního „programu“, který by sledoval dítě až do konce jeho vzdělávání a který
zahrnoval rok od roku, měsíc po měsíci cvičení vzrůstající komplexnosti, se poprvé
objevila nejspíš v náboženské komunitě Bratrů společného života.
3. Krok za krokem došlo v průběhu dějin západu k převrácení smyslu cvičení, nicméně se
zachovalo některé ze svých charakteristických rysů: sloužila k hospodaření s časem,
k užitečnému naplnění času nebo k vykonávání moci nad lidmi.
Kompozice sil
 Obávaná síla španělské armády spočívala zejména v rozmístění vojáků. Uprostřed, s úkolem
dodávat tělesu objem, byli největší nováčci. Vpředu a po stranách ti nejstatečnější vojáci.
 V průběhu klasické epochy se odehrál celý soubor jemných rozčlenění. Jednotka se stala
jakýmsi strojem s množstvím součástek, které se přesouvají jedny ve vztahu k druhým tak,
aby dospěly k jistému uspořádání a specifickému cíli.
 Příčiny proměny byly ekonomické, začíná se měnit technická strategie, která se definitivně
proměnila s vynálezem pušky. Puška zhodnocovala zručnost vojáka, dovolovala zužitkovat
palebnou sílu na individuální úrovni, a naopak z každého vojáka učinila možný terč a
vyžadovala tak mnohem větší mobilitu. Mizí tedy technika mas ve prospěch umění
rozmístění jednotky a muže. Odtud pramení potřeba objevit praxi týkající se rozmístění
jednotlivců a kolektivů, změn jejich pozice, přemisťování skupin atd.
 Tytéž problémy se objevují při vytváření výrobní síly, jejíž účinek má být vyšší než souhrn
jednotlivých sil, z nichž se skládá. Tento účinek vzniká při kooperaci sil.
 Disciplína již tedy není prostým uměním rozmístění těl, vydobytí a akumulace jejich času, ale
OST Page 45
 Disciplína již tedy není prostým uměním rozmístění těl, vydobytí a akumulace jejich času, ale

1.
2.
3.
4.

1.
2.
3.
4.
sestavování sil tak, aby bylo dosaženo účinného stroje.
o Jednotlivé tělo se stává prvkem, který lze umístit, přesouvat a členit v souvislosti
s druhými. Zde vidíme funkcionální redukci těla, tělo se začleňuje do celkové soustavyje tedy segmentem.
o Čas jedněch se musí přizpůsobit času druhých tak, aby mohlo být z každého jednotlivě
vydobyto a do optimálního výsledku zkombinováno co největší množství sil.
o Pečlivě vyměřená kombinace sil vyžaduje přesný systém řízení. Veškerá činnost
disciplinovaného jedince musí být rozfázovaná a podporovaná přísnými rozkazy. Řád
nemusí být vysvětlován, ale musí uvést v činnost žádoucí chování.
Souhrnně lze říci, že disciplína vyrábí z těl individualitu s čtyřmi charakteristikami:
je celulární (díky hře prostorového rozmístění)
je organická (díky kódování aktivit)
je genetická (díky akumulaci času)
je kombinatorní (díky skládání sil)
Aby toho dosáhla, zapojuje disciplína čtyři významné techniky:
konstruuje tabulky
předpisuje manévry
ukládá cvičení
organizuje taktiku
Prostředky správného výcviku
 Disciplína považuje jedince jak za předměty tak i za nástroje zkušenosti. Jsou to skromné
podmínky a nepatrné pochody, které postupně převažují nad velkými formami. Přemění
jedinci přirozené mechanismy a vnutí mu své postupy, této zdánlivě skryté invazi neuniká ani
právní aparát.
 Úspěch disciplinární moci se odvíjí od použití jednoduchých nástrojů: hierarchického
pohledu, normalizující sankce a jejich kombinace v proceduře, která je pro ni specifická.
Hierarchický dohled
 Dohlížení to jsou pohledy, které musí vidět aniž by byly viděny.
 Tyto „pozorovatelny“ měly téměř ideální model: vojenské tábory, umělá města, která se staví






a přestavují podle libosti, jsou to centra moci, která musí být co nejmocnější, ale také
nejutajenější, nejúčinější a nejostražitější, neboť působí na ozbrojené muže.
Velmi důležitou se stává otázka architektury, která již není budována jednoduše proto, aby
byla vidět (okázalost paláců), nebo proto, aby dohlížela nad okolním prostorem (geometrie
pevností), ale pro permanentní vnitřní, rozčleněnou a detailní kontrolu. Viditelní mají být ti,
kteří se nacházejí uvnitř.
Staré prosté schéma uvěznění- silné zdi, brána, která brání vstupu či odchodu- začíná být
nahrazováno průchody, průhledy, vyplněnými a prázdnými prostory.
Organizuje se i budova nemocnice jako nástroj činnosti lékaře, musí umožňovat lepší
pozorování nemocných a následně lepší pozorování nemocných a následně lepší péči o ně.
Pečlivým oddělením nemocných se zabraňuje přenosům nákazy, zhoubné výpary nemají stát
nehybně kolem pacienta. Nemocnice už není přístřeším ubohosti a blízkosti smrti.
Podobně se mění i uspořádání školy. Budova by měla být operátorem výcviku.
Problémem velkých dílen bylo specifikovat dohlížení a učinit jej funkčním. Zde se vytváří
nový typ dohledu, který se nezaměřuje pouze na výrobu, ale i na lidskou horlivost, chování
atd. Je to ovšem něco jiného než domácký dohled mistra, neustále přítomného vedle dělníků
nebo učedníků, tato kontrola je totiž uskutečňována příručími, dozorci, kontrolory a
vedoucími dílen => dohlížení se stává přesně vymezenou funkcí, která však musí tvořit
součást výrobního procesu, musí ho zdvojovat v celé jeho délce. Ani jediný okamžik
pracovní doby nemá být promarněn. Dohlížení se stává rozhodujícím ekonomickým
operátorem v tom smyslu, že je zároveň vnitřní součástí aparátu výroby a specifickým
mechanismem disciplinární moci.
Stejný pohyb můžeme sledovat v organizování základního vzdělávání, dohlížení se integruje
do pedagogického vztahu. Vyučování nabývá poznatků prostřednictvím samotného výkonu
pedagogické činnosti. Vztah dohlížení je vepsán do srdce vyučovacích praktik, nikoli jako
OST Page 46
pedagogické činnosti. Vztah dohlížení je vepsán do srdce vyučovacích praktik, nikoli jako
připojená součást, ale jako mechanismus, který je jim vlastní a znásobuje jejich účinnost.
 Nepřetržitý a funkční dohled není nějakým velkým „objevem“ 18. století, přinesl však nové
mechanismy moci. Disciplinární moc je vnitřně spjata s ekonomikou. Ačkoliv dohlížení
spočívá na jedincích, jeho fungování je fungováním sítě vztahů shora dolů, ale do jisté míry i
zdola nahoru a horizontálně. Tato síť „drží“ celek pohromadě a prostřednictvím moci jím
taky prochází => dozorci jsou pod nepřetržitým dohledem. Je to moc, která je zdánlivě o to
méně „tělesná“,o co důmyslněji je „fyzická“.
Normalizační sankce
1. V srdci všech disciplinárních systémů pracuje malý trestní mechanismus. Využívá jistý
druh privilegií justice, se svými vlastními zákony, se specifickými přestupky,
s jedinečnými formami sankcí, se svými soudními interakcemi. ¨
 V dílně, ve škole, v armádě zuří mikropenalita času (opoždění, absence, přerušení
úkolů), činnosti (nepozornost, nedbalost, nedostatečná horlivost), způsobu
chování (nezdvořilost, neposlušnost), řeči (plané nebo drzé mluvení), těla
(„nesprávné“ postoje, nekonformní gesta, nečistota), sexuality (nestydatost,
neslušnost).
 K trestání je užívána celá řada trestů, od lehkého fyzického trestu po mírná
strádání či drobná ponižování. V krajním případě může k trestání sloužit cokoli,
každý subjekt tedy může trestat a zároveň být trestán.
2. Disciplína s sebou ovšem přináší zcela specifický způsob trestání, jenž není jen
omezeným modelem tribunálu. Disciplinární trestání vychází z nedodržování, ze všeho,
co neodpovídá pravidlům, co se jim vymyká.
 Řád, který musí disciplinární tresty respektovat je „umělý“ řád, stanovený
explicitně zákonem, programem, nařízením. Je to však také řád, který se definuje
přirozeným a pozorovatelným způsobem: doba trvání učení, čas cvičení, úroveň
schopností a další.
3. Funkcí disciplinárního trestu je redukovat odchylky. Vedle trestů vypůjčených přímo ze
soudního modelu (pokuta, bičování, samotka) dávají disciplinární systémy přednost
trestům, které spadají do řádu výcviku- zesílené, znásobené formy učení, opakování atd.
Trestat znamená cvičit.
4. Trestání je v disciplíně jen prvkem podvojného systému: odměna – trest. A právě tento
systém pracuje v procesu výcviku a nápravy. Učitel se musí vynasnažit udělovat
odměny častěji než tresty.
 Skrze tuto mikroekonomii nepřetržitého trestání dochází k diferenciaci, nikoliv
však diferenciaci jednání, ale diferenciaci jedinců, jejich povahy, jejich možností,
jejich úrovně nebo jejich hodnoty.
5. Rozmístění podle postavení nebo podle hodností má dvojí úlohu: vyznačuje odchylky,
hierarchizuje kvality, kompetence a schopnosti, ale také trestá a odměňuje. Postavení
samo o sobě je odměnou i trestem. O pozici žáka musí rozhodovat prospěch a chování.
 Umění trestat v režimu disciplinární moci zkrátka není namířeno ani k pokání, ani
přesně k represi. Uvádí do činnosti pět zcela rozdílných operací:
o Referuje o jedinečných činech, akcích a chování v rámci celku, který je
zároveň polem srovnání, prostorem diferenciace i principem pravidla,
kterým se má člověk řídit.
o Diferencuje jedince navzájem podle univerzálního pravidla, které bude
fungovat jako minimální práh, jako průměr, který je třeba respektovat, či
jako optimum, k němuž má každý směřovat.
o Poměřuje, ve smyslu kvantitavním, a hierarchizuje, ve smyslu hodnot,
schopnosti, úroveň a „povahu“ jednotlivců.
o Prostřednictvím tohoto „hodnotového“ měřítka zavádí nátlak ke konformitě,
jež má být realizována.
o Vytyčuje hranici, která definuje diferenci vzhledem ke všem diferencím,
hranici vnějšku, který je abnormální.
 Postupně se tedy staví do opozice k soudnímu systému trestání, který má za základní
OST Page 47
 Postupně se tedy staví do opozice k soudnímu systému trestání, který má za základní
funkci vztahovat se nikoli k souboru pozorovaných jevů, ale ke korpusu zákonů a textů,
které je třeba mít na paměti.
 Skrze disciplíny se objevila moc Normy. Spíše se počínaje 18. stoletím připojila
k jiným mocím (k moci Zákona, Slova a Textu, k moci Tradice) a zavazovala je
k novým vymezením. Moc Normy funguje snadno v rámci systému formální rovnosti,
ptž do homogenity, která je zde pravidlem, zavádí jako užitečný imperativ a výsledné
měřítko naprostou degradaci individuálních rozdílů.
Zkouška
 Zkouška kombinuje techniky hierarchie, která dohlíží a techniky trestu, který
normalizuje. Konstruuje viditelnost nad lidmi, na základě které jsou rozdělováni a
trestáni. Proto je zkouška ritualizovaná, spojuje se s ní ceremoniál moci a forma
zkušenosti, rozvinutí síly a ustanovení pravdy.
 Na konci 18. století se i nemocnice stala zkoušejícím aparátem. Rituál vizity je tou
nejočividnější formou. Objevuje se také kategorie „zdravotní sestry“, z nemocnice,
která až dosud byla především chudobincem, se stává místo výcviku a ověřování
poznatků.
 Stejným způsobem se i škola stává aparátem nepřetržité zkoušky, který zdvojuje
operaci učení v celé její šíři. Čím dál tím míň se jedná o souboje, v nichž si žáci
poměřovali síly, ale o nepřetržité srovnávání každého s každým, které umožňuje trestat
i poměřovat.
o Zkoušení totiž umožňovalo učiteli vytvořit během předávání vědění celé
pole poznatků o žácích. Zkouška je neustálým výměníkem vědění, garantuje
přechod poznatků od učitele k žákovi, avšak odebírá žákovi vědění určené a
vyhrazené pro učitele.. Škola se stala místem vypracování pedagogiky.
o Věk „zkoušející“ školy značí počátek pedagogiky, která pracuje jako věda.
o Věk inspekcí a donekonečna opakovaných manévrů v armádě rovněž
vyznačuje rozvoj ohromného taktického vědění, jehož výsledek se projevil
v době napoleonských válek.
1. Zkouška přeměnila ekonomii viditelnosti na výkon moci.
o Moc je tradičně to, co se ukazuje, co je vidět a co paradoxně nachází princip své síly
v pohybu, kterým tuto sílu rozvíjí. Ti, na něž působí, mohou zůstat ve stínu- neviditelní.
o Disciplinární moc se naopak projevuje ve své neviditelnosti. Ale ti, které si podrobuje musí
být povinně viditelní.
o V prostoru, kde vládne disciplinární moc, ukazuje svou sílu uspořádáním
objektů. Ceremoniálem této objektivace je zkouška.
1. Zkouška také uvádí do dokumentačního pole individualitu.
o Nechává za sebou celý pečlivě opatrovaný a detailní archiv, který se
ustanovil na úrovni těl a dní. Procedury zkoušky byly okamžitě spojeny se
systémem intenzivní registrace a akumulace dokumentů.
o Odtud plyne také formace celé řady kódů, které přepisují individuální rysy
ustanovené zkouškou: fyzický kód popisu osoby, lékařský kód symptomů,
školský či vojenský kód jednání či chování.
o Další novinkou byla akumulace těchto dokumentů, která umožňovala
seřazení, třídění, srovnání, tvorbu kategorií a upevnění normy. Nemocnice
18. století byly obzvláště velkými laboratořemi zapisování a dokumentování
metod.
o Díky tomuto aparátu psaní umožňuje zkouška dvě korelativní možnosti:
jedinec je na jedné straně popsatelný a analyzovatelný, přičemž stále zůstává
jedinečný, na druhé straně jej však můžeme srovnávat a porovnávat, vytvářet
charakteristické skupiny, odhadovat individuální odchylky jednotlivců ve
vztahu k druhým a další.
2. Zkouška obklopená všemi dokumentačními technikami činí z každého individua
„případ“.
Po dlouhou dobu zůstávala jakákoli individualita pod prahem popisu. Být
OST Page 48
o Po dlouhou dobu zůstávala jakákoli individualita pod prahem popisu. Být
prohlížen a do detailu vykládán, sledován den po dni nepřetržitým zápisem
bylo privilegiem. Avšak disciplinární pochody tento vztah převrátily, snížily
práh popsatelnosti individuality a učinily z tohoto popisu prostředek
kontroly a metodu ovládání.
 V některých společnostech, pro které je feudální řád jen příkladem, lze tvrdit, že




individualizace je největší tam, kde se praktikuje svrchovanost, a ve vyšších sférách
moci. Čím více je zde někdo držitelem moci nebo privilegia, tím více znamená jako
individuum. Jeho jméno a rodokmen manifestují převahu sil a vykonávání hrdinských
činů, excesy rozhazovačnosti, věrnostní a lenní svazky, tedy procedury
„vzestupné“ individualizace.
V disciplinárním režimu je individualizace naproti tomu „sestupná“. Úměrně tomu jak
se moc stává anonymnější a funkčnější, mají tendenci být ti, na nichž se moc praktikuje,
více individualizováni (dohlížením, pozorováním, srovnáváním, které odkazuje k normě
atd.).
V systému disciplíny je dítě víc individualizováno než dospělý, nemocný víc než
zdravý, blázen a delikvent víc než normální a netrestaný člověk. A pokud se objeví
snaha individualizovat zdravého, normálního a trestně bezúhonného jedince dospělého,
je to tak, že se zkoumá, kolik skrytého šílenství v něm přebývá a jaký zločin by si přál
spáchat. Všechny vědy, analýzy i praktiky s kořenem „psycho-„ mají své místo v tomto
historickém obratu procedur individualizace.
Ve formování disciplinární společnosti je vepsán také přechod od eposu k románu, od
vznešených činů k tajné jedinečnosti, od dalekých vyhnanství k vnitřnímu zkoumání
dětství apod.
Moc nevylučuje, nepotlačuje, nezadržuje, necenzuruje ani nemaskuje, ve skutečnosti
moc produkuje realitu, produkuje oblasti objektů a rituálů pravdy. Individuum a
poznatky, které o něm lze získat, patří k této produkci.
PANOPTISMUS
 Okolo moru vznikla celá literární fikce svátku. Mor jako současně reálná i imaginární funkce
ztráty řádu má za svůj medicínský a politický korelát disciplínu. Lepra podněcovala vznik
rituálů vyloučení, jako obecná forma velkého Uzavření, mor podněcuje schémata
disciplinární.
o Na jedné straně je velké uzavření, na straně druhé správný výcvik. Lepra a její oddělení
 mor a jeho rozčlenění. Útěk malomocného a uvěznění morem nakažených v sobě
nenesou stejný politický sen. Ten první je snem o čistém společenství, ten druhý snem o
disciplinární společnosti. Dva rozdílné způsoby jak vykonávat moc nad lidmi, jak
kontrolovat vztahy mezi nim a jak rozplétat jejich nebezpečné svazky.
o Mor je zkouška, na jejímž základě lze ideálně definovat působení disciplinární moci.
(Lidé byli v době moru zavíráni do svých domů, zámky zality voskem a okna zadělána
tak, aby nešla otevřít. Potrava jim byla dodávána jen malým speciálním otvorem a
čekalo se, jestli lidé v domě přežijí nebo ne.)
o Všechny instance disciplinární a individuální kontroly pracovaly ve dvojitém režimu:
v režimu binárního oddělení a označení (blázen- duševně zdravý, nebezpečnýneškodný, normální- nenormální) a v režimu donucujícího vykázání, rozlišujícího
rozdělení (kdo kým je, kde má být, čím má být charakterizován, jak jej rozeznat, jak
nad ním vykonávat dohled atd.).
 Benthamův Panoptikon je architektonickou figurou této kompozice. Jeho princip: na okraji je
budova ve tvaru kruhu, uprostřed je věž, ve které je spousta oken, které vedou k vnitřní straně
kruhu. Okrajová budova je rozdělena na cely, z nichž každá prochází celou šířkou budovy.
Cela má dvě okna, jedno směřující dovnitř, odpovídá oknům věže. Druhé směřuje ven a
umožňuje, aby skrz celu procházelo světlo. V důsledku protisvětla je vězně ze strážní věže
stále možno sledovat. Naopak vězeň neví, v kterém z oken z věže je strážce a je-li právě
sledován.
 Panoptikon rozeznává prostorové jednotky, které umožňují bez ustání vidět a rozeznávat.
Převrací zkrátka princip žaláře, přesněji tři jeho funkce: uzavřít, zbavit světla a zachovává
OST Page 49












1.
2.
3.
Převrací zkrátka princip žaláře, přesněji tři jeho funkce: uzavřít, zbavit světla a zachovává
pouze tu první a potlačuje druhé dvě. Plné světlo a pohled dozorce uzavírají víc než samota,
která koneckonců ochraňuje, viditelnost je past.
Boční stěny cely zcela zabraňují jakémukoliv kontaktu se spoluvězni. Je viděn, ale nevidí, je
objektem informace, ale nikdy subjektem komunikace.
Hlavní účinek panoptikonu je zavést u uvězněného vědomý a nepřetržitý stav viditelnosti,
který zajišťuje automatické fungování moci. Dohlížení je permanentní ve svých účincích,
přestože nemusí být soustavné ve své činnosti. Podstatné je, aby vězeň věděl, že je sledován,
ve skutečnosti ale není nutné, aby tomu tak bylo. Bentham stanovil princip, že moc musí být
viditelná, ale neověřitelná. Viditelná- vězeň vidí vysokou centrální věž, neověřitelnáuvězněný nesmí nikdy vědět, je-li právě pozorován, musí si však být jist, že je to možné.
Panoptikon je strojem na rozdělení páru vidět a být viděn. V kruhu na okraji je člověk
viditelný, aniž by cokoliv viděl. V centrální věži vidí vše, aniž by mohl být viděn.
Tato moc má svůj princip v uspořádání. Ceremoniály, rituály a znaky manifestující převahu
moci panovníka, jsou zde zbytečné. Tento stroj může obsluhovat téměř kdokoliv. Čím větší je
počet těchto anonymních a průchozích pozorovatelů, tím větší je pro pozorovaného riziko, že
bude přistižen. Panoptikon je nádherný stroj, který ať už jsou tužby, na základě kterých
pracuje, jakékoliv, produkuje zcela stejnorodé účinky.
Bentham byl nadšen tím, že panoptikální instituce mohou fungovat tak snadno. Žádné mříže,
žádné řetězy, žádné těžké zámky. Stačí jasná separace a dobře rozmístěné otvory. Dohlížející
síla se odlehčuje od své fyzické tíže a směřuje k netělesnosti.
Panoptikon je přirovnáván (architektonicky i funkčně) ke královskému zvěřinci. Zvíře je však
nahrazeno člověkem.
Pokud jde o laboratoř, Panoptikon mohl být také využit jako stroj na získávání zkušeností. Na
experimenty s léky, s různými druhy trestů, s pedagogikou- učení dělníků současně různým
technikám a stanovení té nejlepší, atd.
Panoptikon:
o Může dokonce vytvořit aparát pro kontrolu svých vlastních mechanismů. V centrální
věži může ředitel sledovat všechny své zaměstnance: ošetřovatele, lékaře, mistry,
učitele, dozorce. Může je nepřetržitě posuzovat, ukládat jim metody a působit na jejich
chování. Navíc i on sám může být snadno pozorován.
o By neměl být chápán jako snová budova, ale jako diagram mechanismu moci
redukovaný na jeho ideální formu. Slouží nejen k napravování vězňů, ale také k léčení
nemocných, k vyučování školáků, k hlídání bláznů, k dohlížení nad dělníky,
k donucování žebráků a lenochů k práci.
o Má roli v zesilování, směřuje k tomu, aby uspořádal moc a učinil ji ekonomičtější a
účinnější. Nedělá to však pro moc samotnou nebo pro záchranu ohrožené společnosti,
dělá to proto, aby posílil společenské síly- zvýšil produkci, rozvinul ekonomii, rozšířil
vzdělání, pozdvihl úroveň veřejné morálky a přiměl k růstu a rozmnožení.
Není potřeba těla krále s jeho zvláštní materiální a mytickou přítomností, s jeho silou, kterou
přenáší na několik dalších osob. Maximální intenzita je v tělech a v jejich vztazích, které je
umožňují individualizovat.
Máme zde tedy dva obrazy disciplíny: disciplína jako blokáda, která má za úkol plnit
negativní funkce (zadržet zlo, zabránit komunikaci nebo zastavit čas). Na druhém konci je
spolu s panoptismem disciplína jako mechanismus. Musí učinit vykonávání moci rychlejší,
snadnější a účinnější.
Celé disciplinární zobecnění se odehrálo v průběhu klasické doby. Svědčí o tom rozmnožení
disciplinárních institucí. Uspořádání námořních a vojenských nemocnic posloužilo jako
schéma pro celkovou reorganizaci sítě nemocnic v 18. století.
Toto rozšíření disciplinárních institucí bylo však jen pouhým aspektem různých, hlubších
procesů.
Funkcionální inverze disciplín = disciplína má snižovat nebezpečí, má zvyšovat možnou
užitečnost jednotlivců. Disciplína vede ke zvýšení zručnosti každého.
Rozšíření disciplninárních mechanismů = množí se disciplinární mechanismy, na druhé
straně se kompaktní disciplíny rozkládají na pružně procesy kontroly, které je možno
přeměňovat a přizpůsobovat.
Zestátnění mechanismů disciplíny = organizování centralizované policie probíhalo po
dlouhou dobu a dokonce jako výraz královského absolutismu. Její funkcí bylo pátrání po
OST Page 50
dlouhou dobu a dokonce jako výraz královského absolutismu. Její funkcí bylo pátrání po
zločincích, dohled ve městě, ekonomická a politická kontrola a přímý administrativní stroj.
Policejní moc se musí týkat všeho, nejde však o totalitu státu nebo monarchy, ale i o ty
nejmenší události, které se právě dějí.
o Aby mohla být vykonávána, musí být v této moci poskytnuty nástroje pro nepřetržité,
vyčerpávající a všudypřítomné dohlížení schopné učinit vše viditelné za podmínky, že
samo zůstane neviditelné. Toto dohlíženi musí být koncentrováno v řadě zpráv a
hlášení. Na rozdíl od soudního nebo administrativního zápisu má být zaznamenáváno
chování, postoje, možnosti, podezření- permanentní účet z chování jednotlivců.
o Je třeba poznamenat, že ačkoliv byla kontrola zcela v „královských rukou“, nepracovala
pod královským výhradním vedením. Policejní aparát musel odpovídat přáním krále,
byl ale schopen odpovídat i podnětům zdola.
o Policie má kromě role pomocníka justice a nástroje politické kontroly spiknutí ještě
funkci disciplinární. Je to moc komplexní, protože spojuje absolutní moc monarchy
s těmi nejnižšími složkami moci rozptýlenými ve společnosti.
 „disciplína“ nemůže být identifikována ani s institucí, ani s aparátem. Je to typ moci. Může
být využívána jednak specializovanými institucemi, jednak institucemi, v nichž slouží
k dosažení určitých cílů (školy, nemocnice), jednak nižšímu instancemi, které v ní nacházejí
prostředek k posílení svých vlastních vnitřních mechanismů (vztah rodiče-děti). Dále pak
aparáty, které učinily disciplínu principem svého vnitřního fungování (disciplinarizace
administrativního aparátu), a také státními aparáty, jejichž hlavní funkcí je zajistit vládu
v celém rozsahu společnosti.
 Disciplína zajišťuje nekonečnou distribuci vztahů moci.
 Formování disciplinární společnosti odkazuje k počtu masivních historických procesů.
1. Z obecného hlediska lze říct, že disciplíny jsou techniky, kterými je možné zajistit uspořádání
množství lidí. Každý systém moci je postaven před tentýž problém, ale disciplína se pokouší
s ohledem na množství definovat taktiku moci, která odpovídá těmto kritériím:
 Dosáhnout vykonávání moc s co možná nejnižšími náklady.
 Účinky této moci mají sahat tak daleko, jak je to jen možné, bez překážek a mezer. To
znamená, moc má mít co největší intenzitu.
 Zvýšit poslušnost a užitečnost všech prvků systému. (Tento cíl odpovídá historické
situaci. Výrazný demografický nápor v 18. století a změna kvantitativní škály skupin,
které mají být kontrolovány a ovládány).
=> Mechanismy moci se integrují do nitra produktivní účinnosti aparátů, do růstu této
účinnosti a do využití toho, co produkuje.
 Disciplína musí zvyšovat jedinečnou užitečnost každého prvku množství, ale prostředky,
které jsou nejúčinější a nejméně nákladné, to znamená využití množství jako nástroje tohoto
zvýšení. Ze snahy, aby z těl vytěžily maximum času a sil, plynou tyto souhrnné metody jako
rozvrhování času, kolektivní výcvik, cvičení, globální a současně detailní dohled.
 Disciplíny jsou souborem nepatrných technických vynálezů, které dovolovaly zvětšovat
užitečnou velikost množství tím, že zmenšovaly potíže moci, která těmto množstvím musí
vládnout, aby je učinila užitečnými.
 Ve skutečnosti nemohou být akumulace lidí a akumulace kapitálu oddělovány. Disciplína je
technický postup, kterým je síla s minimálními výlohami redukována jako „síla politická“ a
maximalizována jako síla užitná.
 Politicky dominantní třídou se v průběhu 18. století stala buržoazie. Svobody objevilo
„osvícenství“, ale to také vynalezlo disciplínu. Skutečné tělesné disciplíny vytvořily podklad
formálních a právních svobod. Disciplína tedy není nic víc než „podprávo“. Je protiváhou
právnických norem, podle nichž se rozdělovala moc. Jsou to metody výcviku, které umožňují
jednotlivcům, aby se integrovali v rámci těchto obecných požadavků.
 Rozšíření disciplinárních metod je vepsáno do rozsáhlého historického procesu: téměř v téže
době dochází i k rozvinutí zcela jiných technologií – zemědělských, průmyslových,
ekonomických. Je však nutno uznat, že vedle důlního průmyslu, rodícího se odvětví chemie,
národohospodářských metod, vedle vysokých pecí či parního stroje byl panoptikon jen málo
oslavován. Byl tu dostatek důvodů pro to, aby se mu dostalo jen málo chvály. Moc , kterou
uvádí v činnost je přímou fyzickou mocí, již vykonávají jedni lidé nad druhými.
OST Page 51
uvádí v činnost je přímou fyzickou mocí, již vykonávají jedni lidé nad druhými.
Dokonalé a přísné instituce
 Vězení jako forma předchází svému systematickému využití v trestních zákonech. Aparát,
který vede jednotlivce k poslušnosti tu byl dřív, než jej právo definovalo jako trest.
 Na přelomu 18. a 19.století dochází k přechodu od trestání k vězení. Trestání se otevřelo





1.
2.
mechanismům donucení, nová legislativa definovala moc trestat jako obecnou funkci
společnosti. Vězení se stalo nejvýznačnějším trestem, což je důležitý moment v historii
disciplinárních trestů. Procedury ovládání jsou charakteristické pro zcela určitý typ moci.
Od prvních let 19. stol. Ještě existovalo povědomí o jeho novosti, přesto se ukázalo natolik a
do takové hloubky spojeno se samotným fungováním společnosti, že odsunulo do zapomnění
všechny ostatní druhy trestání, které si reformátoři 18. století dokázali představit.
„Samozřejmost“ vězení je založena především na jednoduché formě zbavení svobody. Její
ztráta stejnou cenu pro všechny, lépe než pokuta je trestem pro všechny „stejným“.
Umožňuje přesně kvalifikovat trest proměnlivou délkou času.
Odsouzenému odebírá jeho čas.
Vězení se ukazuje jako konkrétní vyjádření myšlenky, že trestný čin poškodil kromě oběti i
celou společnost.
o Vězení je stejně jako kasárna, škola nebo ponurá dílna, aparát na přeměnu jedinců, ale
poněkud přísnější.
o Vězení nebylo jen zbavením svobody, bylo od počátku „legálním zadržením“ spojeným
s korektivním doplňkem.
o „Reforma“ vězení se dostavuje téměř současně se vznikem vězení a je to něco jako jeho
program. Vznikají programy pro zajištění fungování vězení jako stroje- programy pro
nakládání s vězněnými, modely materiálního uspořádání a další.
o Další programy se staly zcela skutečnými budovami, jako například vězení Petite
Roquette, v němž bylo ve Francii poprvé uvěznění organizováno po celách.
Vězení nepřestává v činnosti, dokud není jeho úkol dokonale naplněn, jeho působení na
jedince musí být nepřetržité, je to ustavičná disciplína. Vězení má nad vězněnými naprostou
moc.
o Prvním principem je izolace od vnějšího světa, od všeho toho, co motivovalo k
trestnému činu, od všech okolností, které jej usnadnily. Navíc jsou věznění izolováni
také jeden od druhého. Vězení tedy nevytváří ze zločinců, které soustřeďuje,
homogenní a solidární populaci.
o Samota působí rovněž jako autoregulace trestu a umožňuje jakousi spontánní
individualizaci trestání.
o Izolace zajišťuje důvěrné setkání vězně a moci, která je vůči němu uplatňována.
Vytvořily se 2 typy vězení:
Vězni byli v celách osamoceni po celý den i noc.
Vězni jsou v celách osamoceni jen v noci, přes den pracují mezi ostatními vězni, ale mají
přísně zakázáno se mezi sebou bavit. Pracuje se 6 dní, 7. den je věnován modlitbám.
o Z opozice těchto dvou systémů vyrůstala celá řada různých konfliktů, náboženských,
medicínských, ekonomických, architektonických a administrativních.
o Práce je spolu s izolací definována jako činitel vězeňské proměny. Ve Francii byla
práce vězňů odměňována, což sebou přinášelo problém. Jestliže je za práci ve vězení
vyplácena odměna, pak tato práce není skutečnou součástí trestu. Výše odměny se navíc
odvíjela podle zručnosti dělníka, nikoliv od jeho polepšení.
o Trestní práce byla kritizována za to, že bere práci poctivým lidem, že vězni v teple a za
peníze vykonávají práci, která jiné lidi stojí spoustu odříkání – úřady reagují tak, že
trestní práce produkuje sama málo výrobků, že o jejím vlivu na nezaměstnanost nemůže
být řeč. Je tak málo produktivní, že nemůže mít obecný vliv na ekonomiku.
o Tato práce není aktivitou výroby, užitečná má být svými důsledky, které vnáší do
vězňova života. Trestní práce vnáší do násilnického, neklidného a ukvapeného života
vězně řád a pravidelnost.
OST Page 52
vězně řád a pravidelnost.
o Vězení není dílna, musí být strojem, jehož jsou vězňové- dělníci zároveň soukolími i
výrobky. Je třeba, aby prostředky nápravy byly čistě mechanické. Pokud by vězení
nenutilo k práci, docházelo by k situaci, kdy si jedni vybírají dávky z práce druhých
(tedy vězni z pracujících).
o Mzda za práci neodměňuje produkci, ale slouží jako pobídka k proměně jedince. Práce
se musí stát náboženstvím věznic.
o Užitek z trestní práce tedy není zisk, ani formování užitečných dovedností, ale ustavení
vztahu moci, prázdné ekonomické formy, schématu podřízení jedince a jeho
přizpůsobení aparátu výroby.
Vězení směřuje k tomu se stát nástrojem modulace trestu.
 Trvání trestu dovoluje přesně kvalifikovat tresty, stupňovat je podle okolností. Nápravný







efekt se však nedostaví, pokud výše trestu zůstane jednou provždy jen na rovině rozsudku.
Délka trestu nemá být „směnnou hodnotou“ přestupku, měla by se přizpůsobit
„užitečné“ přeměně vězněného po dobu, na niž je odsouzen. Spravedlivá délka trestu se tedy
mění nejen podle spáchaného činu a jeho okolností, ale i podle odvíjení samotného trestu.
Právní závažnost zločinu není znakem, který by jednoznačně určoval, je-li odsouzený
napravitelný či ne.
Přestože je princip trestu spíše rozhodnutím justice, jeho spravování, kvalita a přísnost záleží
na aparátu, který trest řídí. Je to celý režim trestů a odměn, který není pouze cestou, jak si
vynutit dodržování pravidel, ale také jak dosáhnout toho, aby vězení působilo efektivně na
uvězněné.
Vzhledem ke všem procedurám, které upravují trest podle toho, jak probíhá, se snižuje
bezprostřední autorita právní instance. Personál vězení proto musí být zcela autonomní.
Jejich souzení je chápané jako pozorování, diagnóza, charakterizace, upřesňování nebo
rozlišující klasifikace a nikoliv jako verdikt ve formě připsání viny.
Sestavování trestních zákoníků již rozlišuje rovinu legislativní (na které se kvalifikují činy a
připisují se jim tresty) a rovinu soudní (na které se vynášejí rozsudky).
Morálka pachatele nemůže být hodnocena a kontrolována jinak než vězením, soudce
potřebuje kontrolu a opravování trestů, neboť hodnocení tribunálu je pouze způsobem
„prejudikování“. Vězeňství tedy přesahuje až do legálního uvěznění- jednak ve formě
skutečných praktik, jednak ve formě projektů.
Po vězení se požaduje, aby bylo užitečné, zbavení svobody musí mít od začátku pozitivní
technickou roli, musí transformovat jedince. Vězeňský aparát se uchyloval ke třem
schématům: cela, dílna, nemocnice.
Vězení je místem pozorování trestaných jedinců.Ve dvojím smyslu: ve smyslu dohlížení, ale i
ve smyslu shromažďování poznatků o každém vězni, o jeho nejhlubších schopnostech, jeho
postupném zlepšování. Vězení jsou tedy místa klinického vědění o odsouzených.
Panoptikum se stal okolo let 1830 – 1840 architektonickým programem většiny vězeňských
projektů. Je to způsob, jak zorganizovat prostor podle nedávné humanizace zákoníků a podle
nové teorie vězeňství. Celkově jde tedy o konstituování vězení – stroje s celou viditelnosti.
 Předmětem, na nějž má vězení působit není samotný zločinec, ani přečin, který spáchal, ale
nově vytvořený objekt- delikvent.
o Od zločince se odlišuje tím, že pro jeho charakterizaci je důležitý spíše jeho život než
jeho čin.
o Odlišuje se také tím, že není pouze pachatelem svého činu, ale se svým činem je spojen
celým svazkem složitých nitek (instinkty, pudy, sklony, charakter).
o Korelativem trestní justice je zločinec, korelativem vězeňského aparátu je delikventreprezentant jistého typu anomálie.
o Technika vězeňského trestání směřuje nikoliv ke vztahu pachatele a činu, ale ke
spříznění delikventa s jeho zločinem.
o Chce-li být vězeňská služba skutečně převýchovou, musí totalizovat existenci
delikventa.
Právní trest je akt, trestní technika působí na život.
OST Page 53
o Právní trest je akt, trestní technika působí na život.
o Pozorování delikventa musí vycházet nejen z okolností, ale i příčin jeho zločinu, z běhu
jeho života, aby zjistilo jeho nebezpečné sklony a predespozice. Tento biografický
výzkum je podstatnou součástí soudného vyšetřování, vede k roztřídění trestů ještě
dříve, než se stanou podmínkou vězeňského systému. Doprovází vězně od soudu do
vězení, povinností ředitele není pouze jej převzít, ale i doplnit, zkontrolovat a zpřesnit
jeho prvky během doby věznění.
o Zavedení „biografického“ prvku je pro historii trestání důležité.
o Existují tři typy odsouzených:
 Ti, kteří jsou nadáni intelektuálními schopnostmi, která převyšuje průměrnou
inteligenci, ale stali se zvrácenými. Odsouzenci tohoto typu vyžadují izolaci ve
dne v noci, osamocené procházky, schůzky s jinými pouze je-li to nezbytně nutné.
 Odsouzenci „zkažení, omezení, otupělí nebo pasivní“, ke zlu je vede jejich
lhostejnost. Spíš než represe je pro ně vhodný režim vzdělávání a vzájemné
výchovy: společná práce ve dne, hlasitá konverzace, společná četba následovaná
vzájemným kladením otázek, které může být i odměňováno. V noci izolace.
 Nakonec jsou „neschopní a nezpůsobilí“ odsouzení, které jejich neúplná
konstituce činí nevhodnými pro jakékoliv zaměstnání. Ke zlu je vede samotná
jejich nedostatečnost. Samota by pro ně znamenala posílení jejich netečnosti, musí
proto žít společně v malých skupinkách, ale podřízeni přísnému dohledu.
o Postupně se ustavuje pozitivní vědění o delikventech, odlišné od lékařského vědění,
které dovoluje prosadit šílenství jedince a vymazat trestný charakter činu.
o Tam, kde zmizelo označené, rozčtvrcené, pálené, mučením vyhlazované tělo, objevilo
se tělo vězně, zdvojené o individualitu „delikventa“. Vězeňská technika a delikvent jsou
v určitém smyslu dvojčata.
 Vězení vzešlo odjinud, z mechanismů vlastních disciplinární moci. První byla série
morálních a politických „zrůd“, druhá byla linií právnického subjektu, přeměněného
trestáním. Právě „delikvent“ dovolil sloučit tyto dvě linie.
Nezákonnosti a delikvence
 Přechod od veřejných mučení s jejich zjevnými rituály k trestům vězení, které jsou




ukryty v masivních architekturách a střeženy tajemstvím administrací. Je to přechod od
jednoho umění trestat k jinému, které není o nic méně zručné než to první.
Původní průvod trestanců byl v roce 1837 nahrazen uzavřeným vozem. Do všech měst,
kterými procházel, přinášel průvod trestanců v řetězech svou slavnost, trest se zde
proměnil v privilegium.
Veřejné popravy namísto toho, aby přinášely výčitky, vyostřovaly hrdost. Justice, která
vynesla rozsudek, byla zavrhována a odsuzována davem, který přišel obdivovat to, co
pokládal za projevy lítosti a ponížení.
Velkolepé představení průvodu v řetězech odpovídalo starobylé tradici veřejných
poprav. K potlačení průvodu trestanců v řetězech došlo ze stejných důvodů, které vedly
ke zrušení veřejných poprav v 18. století – neslučovaly se s mravy.
To, co v roce 1837 nahradil průvod trestanců v řetězech uzavřený vůz. Nebyl to však
pouze uzavřený vůz, ale celý stroj. Byl to vůz pochopený jako pohyblivé vězení, jako
mobilní ekvivalent Panoptikonu.
o Centrální chodba jej rozdělovala po celé délce, na obou stranách bylo šest
cel, v nichž seděli vězni čelem k sobě. Na kotnících měli okovy. Cela
neměla žádné okno směrem ven, byla celá oplechovaná, průchod vzduchu
zajišťovala jen špehýrka ve dveřích cely.
o Vše je zařízeno tak, že vozidlo pojme jak trestance, tak zadržené, muže,
ženy i děti. Ať je převoz jakkoli dlouhý, všichni budou dopraveni na místo
určení, aniž by měli možnost si jeden druhého aspoň všimnout. Vůz je pod
neustálým dohledem dvou dozorců, kteří mají krátké dubové hole s hroty.
o Vůz má také vnitřní účinky, již po několika dnech začíná fungovat jako
nápravné zařízení.
 Vězení bylo ihned po svém vzniku odsouzeno, jako největší omyl trestní justice. Kritika
OST Page 54
 Vězení bylo ihned po svém vzniku odsouzeno, jako největší omyl trestní justice. Kritika

1.


2.
vězení a jeho metod se objevila příliš brzo, mimoto strnula na jistém počtu formulací,
které jsou s menšími obměnami opakovány i dnes.
Věznice nesnižují míru kriminality, je dost dobře možné je rozšiřovat, násobit jejich
počet, přeměňovat je, množství zločinů a zločinců však zůstane stále, nebo se zvyšuje.
Věznění vyvolává recidivu, odsouzení jsou z velké části bývalí vězni.
Recidiva:
o Vzniká tím, že vězení vnucuje násilná omezení. Učí respektu ze zákonů, ale
to, jak funguje je zneužíváním moci administrativy.
o Ve vězení se organizuje prostředí delikventů, kteří spolu solidarizují a
spolčují se.
Podmínky, kterým jsou vězni vystaveni po propuštění, odsuzují k recidivě:
o Jsou pod dohledem policie
o Mají přidělené místo pobytu nebo jim byl někde pobyt zakázán.
o Mají průkaz, který musí předkládat všude, kam přijdou.
Vězení produkuje delikventy nepřímo, uvrhuje rodinu odsouzeného do chudoby.
7 univerzálních maxim dobrého stavu věznic:
1. Princip korekce: Základní funkcí trestního vězení musí být transformace jedince.
2. Princip klasifikace: Vězni musí být roztříděni podle závažnosti
spáchaných činů.
3. Princip modulace trestů: Délka trestu se odvíjí od dosažených
výsledků vězně, od jeho zlepšení či zhoršení.
4. Princip práce jako povinnosti a jako práva: Práce je součástí
přeměny a postupné socializace vězně.
5. Princip vězeňské výchovy: Výchova ve vězení musí směřovat
k obecnému a profesionálnímu vzdělávání.
6. Princip kontroly techniky vězení: O režim se stará pověřená
osoba, která má morální i technickou způsobilost bdít nad
formováním jedinců.
7. Princip doplňkových institucí: Vězni má být zajištěna pomoc a
podpora pro usnadnění opětovného začlenění do společnosti.
 Vězení i trest v obecném slova smyslu nejsou určeny k napravení pachatele, ale k jeho
odlišení, rozmístění a využití. Trestání má být prostředkem k ovládání nezákonitostí,
k vytyčení hranic tolerance, atd. Nestíhá tedy nezákonnost, ale diferencuje ji. V globální
strategii byly legální tresty nahrazeny nezákonnostmi. Odtud vychází selhání vězení.
 Reformy se zaměřují na boj proti nezákonnostem, zformovala se utopie trestat všechny
univerzálně a veřejně, zákon vrytý v představách každého občana. Nezákonné činnosti
jsou blokovány už od počátku.
 Na přelomu 18. a 19.století se objevuje nebezpečí lidových nezákonitostí. Je to
důsledek industrializace a ekonomických krizí.
 3 charakteristické procesy:
1. Lidové nezákonitosti mohou vyústit v přímé politické boje (změna struktury
moci nebo změna vlády, nepřijatelná opatření, atd.)
2. Politická hnutí mají oporu v existujících formách nezákonitosti.
3. Boj proti zákonu a justici, která stanovuje zákony ve svém vlastním zájmu.
 Za zločince byla považována vrstva izolovaná od populace => vzájemné nepřátelství.
Vznikají nové vztahy, nové formy práva, přísnost požadavků státu, velkých vlastníků
půdy a zaměstnavatelů vede k nové vlně nezákonitostí.
 Nezákonitost se řadí do obecného politického horizontu, je jasně artikulována
v sociálních bojích a vznikají rozdílné formy rovin trestných činů. Plebs je považován
za zločinný celek, za třídu, která neustále stojí mimo zákon a je nemorální. Zločin je
záležitostí jen jedné sociální třídy.
 Zákon je vytvořen jen pro některé, doléhá sice i na ostatní, zavazuje všechny, ale hlavně
je namířen proti nejpočetnější a nejméně osvícené třídě.
OST Page 55
je namířen proti nejpočetnější a nejméně osvícené třídě.
 Delikvence je přímým důsledkem trestání. Výhody delikvence:
 Je možné ji kontrolovat
 Tlupy tuláků, příležitostně páchajících trestnou činnost, se mění na
omezenou, uzavřenou skupinu jedinců, kteří jsou pod neustálým dohledem.
 Tyto skupinky jsou udržovány na okraji společnosti.
1. Lokalizovaná, koncentrovaná, kontrolovaná a neozbrojená nezákonnost je užitečná.
2. Delikvence se udržuje na nízké úrovni běžné nezákonitosti a tím, že se odlišuje od ostatních
lidových nezákonností, je potlačuje.
3. Možnost přímého využití delikvence, např. kolonizace.
4. V 19. století se objevuje podřízená nezákonnost, její organizace v rámci delikvence zaručuje
poslušnost. Je to vlastně nezákonnost vládnoucí třídy prováděná přes třídy nižší. (Např.
prostituce: je to nezákonné, ale mnoho lidí i z vyšší společnosti z toho mají vysoké zisky,
legálně je zakázána. Kolem prostituce se vytváří síť ilegálních praktik, které jsou
kontrolovatelné. Pomocí nezákonných prvků se vytváří zisk. Díky jejich organizovanosti
v prostředí delikvence s nimi lze poměrně snadno manipulovat.)
5. Delikventy je možno využít politicky- udavači, jakási tajná policie a záložní armáda v rukou
moci. Pomocí delikventů lze kontrolovat celou společnost, je to politická observatoř.
6. Delikvence představuje zneužití nezákonností v neoprávněných oblastech zisku a moci
vládnoucí třídy => nutnost rozvoje policejního dozoru, který by individuálně dohlížel nad
prošustěnými a všemi, kteří byli někdy souzeni, podezírání z ohrožení společnosti, dohled
nad skupinami a prostředím.
 Pro takový dohled je nutné spojit se s vězením, má totiž informace o propuštěných, o
místě jejich pobytu, zaměstnání atd. A navíc má možnost dávat jim úkoly. Součástí
musí být hierarchie organizace a dokumentační systém.
 Vytváří se kruh policie-vězení-delikvence, policejní dohled zajišťuje pachatele pro
vězení, které je mění na delikventy. Trestní justice je spojením těchto složek, policie
proniká do justice, instituce vězení však vzdoruje justici. To je klasický rys struktury,
která značí trestní mechanismy v moderní společnosti.
 Soudci napomáhají vzniku delikvence, diferencování nezákonností, kontrole,
kolonizování i využití některých nezákonností ve prospěch vládnoucí třídy.
7. Delikvence má dvojznačné postavení, je objektem i nástrojem policejního aparátu, je
oddělená od ostatních nezákonností, pohlcována mocí a obrácena naruby => institucionální
zdvojení delikvence a policie.
 Kriminalita se stala jedním z hlavních mechanismů moci.
 Podvádění, dezerce, drobné krádeže, uvěznění, přátelství uzavíraná ve vězení a další.
Typický delikvent se znovu vrací k nezákonnostem.
 Směšování přestupků proti obecnému právu a proti tvrdým zákonným opatřením
(pracovní knížky, stávky,…). Dělníci se dožadují politického statusu.
 V denním tisku je tištěna černá kronika – delikvence je blízká, všudypřítomná a
obávaná. Vzniká také kriminální román, delikvence patří do jiného světa.
8. Delikvence a represe jsou chápány dělnickým hnutím (1830-1850) jako velmi důležité,
je tu nepřátelství vůči delikventům a bitva okolo trestání. Delikvent je společností
považován za chudého, marnotratného, neřestného, člověka, který pije, krade a páchá
zločiny. Delikvence bohatých je ale tolerována, soudci jsou k ní shovívaví, tisk o těchto
nezákonnostech mlčí.
 Padělá se drobné kriminální zpravodajství, ve kterém je zdůrazněna delikvence buržoazie,
ukazuje se, že tato třída podstupuje fyzickou degeneraci, že morálně upadá.
 Část odpovědnosti za kriminalitu dělníků nese zaměstnavatel a celá společnost, která dělníky
vykořisťuje.
9. Kriminální procesy se stávají příležitostí k politické debatě, např. političtí vězni se mohou
stát mluvčími všech vězňů.
10. Objevují se myšlenky a politické teorie, které zločin hodnotí pozitivně, např. tzv. Fourierovci.
 Je-li zločin důsledkem civilizace, je také zbraní proti ní. Může se stát, že se zločin stane
nástrojem, který osvobodí naši společnost- např. emancipace černochů.
 To, co soud považuje za trestné činy, může člověk považovat za potvrzení živočišné síly
(absence pána- autonomie, absence práce- svoboda, atd.).
 Z tohoto sporu vzniká spor základních sil:
OST Page 56
 Z tohoto sporu vzniká spor základních sil:
 Síla civilizace: předseda soudu je živoucí zákon, kázeň je systémem donucení, každý má své
vynucené místo a také své postavení, svého pána, každý je umístěn v hierarchii.
 Síla pramenící z vrozené a bezprostřední svobody- nedisciplinovanost, nejspontánnější rozvoj
lidské individuality, ikdyž v důsledku může být takový člověk divoký a brutální.
Vězeňství
 Kdyby se mělo stanovit datum, kdy se dovršilo formování vězeňského systému, byl by to 22.








leden 1840, kdy byla oficiálně otevřena polepšovna v Mettray. Nebo ještě lépe den, kdy
v této polepšovně zemřel chlapec, který ve smrtelné agónii prohlásil: „Jaká škoda, že jsem
odešel tak brzy z polepšovny“.
V Metrray se skloubily všechny donucovací technologie: klášter, vězení, škola i armáda.
Každá skupina chovanců je zároveň modelem rodiny, modelem armády, modelem dílny se
šéfy a mistry, modelem školy a modelem soudu (trestají se i ty nejmenší prohřešky). Hlavním
trestem bylo uvěznění v cele.
Výcvik je spojen s neustálým pozorováním, o každodenním chování vězněných se bez ustání
shromažďují poznatky. Každý chovanec má svůj záznam, svou tabulku, kam je zapisováno
vše, co se týká jeho původu, postavení jeho rodiny, jeho pobytu v polepšovně i to, kam byl
umístěn po odchodu z polepšovny.
To je dvojitý efekt disciplinární techniky, která se zaměřuje na tělo: poznávání „duše“ a
udržování podřízenosti.
Náčelníci či podnáčelníci rodin dohlíží na chovance dnem i nocí. Avšak oblečeni jsou stejně
jako chovanci, vězni i vychovatelé studují stejnou školu.
Disciplinární technika se stala „disciplínou“, která má rovněž svou školu. Vynořuje se nový
typ kontroly- vědění i moci- nad jedinci, kteří odporují disciplinární normalizaci. Kontroly
normalizace byly pevně zarámovány medicínou či psychiatrií, která garantovala formu
„vědeckosti“.
Mettray, jako trestní model, se nachází na hranici přímého trestání. Uvěznění je legálním
trestáním a na druhé straně disciplinárním mechanismem. Hranice mezi uvězněním, soudním
trestáním a disciplinárními institucemi mají tendence se zcela rozpustit. Disciplinární normy
se přesouvají až do srdce trestního systému a hrozbou delikvence zatěžují i ty nejlehčí
nezákonitosti, nejmenší přestupky proti řádu, deviace nebo anomálie.
Vězení v rámci trestní justice transformovalo proceduru trestání na trestní techniku, z trestní
instituce se stává souostroví vězeňství- tedy trestání celého těla společnosti. Jednotlivé
instituce na sebe navazují (od obecní podpory k sirotčinci, k polepšovně, k trestanecké osadě,
k vězení, od školy k péči o propuštěné vězně, k dílně o chudé atd.). Postupně se stupňuje
specializace a kompetentnost autorit.
„Vězeňství“ má množství rozptýlených a kompaktních forem. Používají malé i velké tresty,
jemné i přísné formy zacházení, špatné známky i mírná odsouzení. Trestní funkce má být co
nejvíce všeobecná. Odchylka od normy s sebou přináší nebezpečí v podobě nepořádku,
zločinu a šílenství. Síť vězeňství propojuje dvě dlouhé a mnohočlenné řady, trestní a
nenormální.
 V klasickém období se na hranicích či v skulinách společnosti vytváří smíšená, tolerantní a
nebezpečná oblast „mimo zákon“. Devatenácté století zkonstruovalo skrze mechanismy,
které cvičily k poslušnosti a zároveň produkovaly delikvenci. Byl tu také jistý druh
souvislého a donucovacího disciplinárního „formování“, které vycházelo z části
z pedagogické metodiky a z části z profesního přístupu.
 Síť vězeňství neodvrhuje nepřizpůsobivé do „neorganizovaného pekla“, nemá totiž žádný
vnějšek. To, co se zdá, že na jedné straně vylučuje, na druhé straně zachycuje. Hospodaří i
s tím, co trestá. Je pravda, že vězení postihuje delikvenci, samo ji však taky vyrábí a
prostřednictvím uvěznění prodlužuje.
 Souostroví vězeňství zajišťuje v hlubinách sociálního těla formování delikvence tím, že
nechává delikvenci znovu se navracet k nezákonnostem a že ustanovuje oblast specifické
kriminality.
 Avšak patrně nejvýznamnějším důsledkem systému vězeňství a jeho rozvinutí za hranice
OST Page 57
 Avšak patrně nejvýznamnějším důsledkem systému vězeňství a jeho rozvinutí za hranice
legálního uvěznění je to, že moc trestat byla uznána za přirozenou a legitimní. Návaznost
systému vězeňství, zákona i jeho rozsudků, je zárukou disciplinárních mechanismů, které
vykonávají rozhodnutí. Moc trestat má být pokud možno co nejnápadnější. Ve své funkci
není moc trestat podstatně odlišná od funkce léčit nebo moci vzdělávat. Má záruku
významného úkolu, ale také, což je neméně důležité, záruku techniky a racionality.
 Vězeňství „naturalizuje“ legální moc trestat, tak jako „legalizuje“ technickou moc
disciplinovat.
 Soudci normality jsou ve společnosti přítomni všude. Nacházíme se ve společnosti profesorůsoudců, lékařů- soudců, vychovatelů- soudců, ti všichni zajišťují vládu univerzální Normy. A
každý se této Normě podřizuje. Síť vězeňství byla v moderní společnosti velkou oporou
normalizující moci.
 Po věku „inkviziční“ justice se vstupuje do období „vyšetřovací“ justice. Vězení bylo
hanobeno hned od svého zrodu, přesto bylo a je extrémně odolné. Nelze říct, že vězení
nemůže být změněno, že vězení je spjato se společností, jako je ta naše. Medicína,
psychologie, vzdělávání, péče o propuštěné vězně i sociální práce přebírají stále větší podíl
na moci dohlížet a trestat. V té míře se naopak trestní aparát může medikalizovat,
psychologizovat, pedagogizovat, a tím se vězení stává stále méně potřebným. Současný
problém spočívá spíše ve velkém vzestupu účinků moci.
OST Page 58
Habermas 97-119 [komplet]
9. června 2013
23:13
K teorémům krize motivace
- syndromy:
 občanského privatismu: odpovídá strukturám depolitizované veřejnosti, nízká míra participace
občanů na legitimizačním procesu
 privatismus v rodině a povolání: orientace na rodinu s rozvinutými zájmy o spotřebu a volný čas,
orientace na kariéru ve smyslu statusové soutěže
- ideologie výkonu: rozdělování odměn má být izomorfním odrazem rozdílů ve výkonech všech
jednotlivců; podmínkou je rovnost šancí podílet se na soutěži  trh; v novějších verzích ideologie
výkonu místo úspěchu na trhu zaujímá úspěch v povolání, jenž je zprostředkován formálním školním
vzděláním, kdy podmínkou je 1)rovnost šancí v přístupu k vyššímu vzdělání, 2)nediskriminující
měřítka hodnocení školních výkonů, 3)synchronní vývoj systému vzdělání a sytému zaměstnání, 4)
pracovní procesy, jejichž věcná struktura umožňuje hodnocení podle individuálních výkonů
- vnější motivace k výkonu může být dostatečně stimulována peněžním příjmem tehdy, když rezervní
armáda na trhu práce vykonává účinný konkurenční tlak a když existuje dostatečný rozdíl v příjmech
mezi nejnižšími příjmovými skupinami a práceschopných, ale neproduktivním obyvatelstvem
- vlastnický individualismus: kolektivní cíle lze uskutečňovat jen pomocí vlastnicko-individualistických
orientací na zisk za podmínek, že 1)soukromé hospodářské subjekty jednoznačně znají dlouhodobě
stabilní potřeby a mohou je kalkulovat, 2)tyto potřeby mohou být uspokojeny statky, po nichž je
individuální poptávka
- scientismus: scientistická sebeafirmace věd může podporovat pozitivistické pospolité vědomí, jehož
nositelem je depolitizovaná veřejnost; scientismus sám stanoví měřítka, podle nichž může být sám
kritizován a zbaven zbytku dogmatismu
- postauristické umění: umění se staví do opozice buržoazní společnosti, odmítá její hodnoty a dává
vzniknut kontrakultuře
- univerzalistická morálka: morálka založená na principech, sankcionovaná pouze zcela zvniternělou
autoritou svědomí
- buržoazní formální právo: vzniká tehdy. když je změna sociálních norem urychlena v míře, jež
překračuje tempo změn přirozeně vzniklých kulturních tradic
- politická univerzální morálka: moderní právo nesmí přikazovat, pouze zakazovat nebo ponechávat
na vůli  co není penalizováno, je přístupné a přípustné
- univerzalistický utilitarismus: jsou dovolena veškerá strategická jednání, jež maximalizují slast či
užitek každého jednotlivce, pokud je lze sloučit se šancemi každého jiného jedince maximalizovat
jeho slast či užitek  nutnost komunikace a diskursu
OST Page 59
Alexander 16-44 [komplet]
9. června 2013
23:13
Nechápu jestli to psal Marada nebo Alexander nebo co....
Radim Marada
Etnická různost a občanská jednota
16-44
Ústřední solidarita, etnická okrajová skupina a sociální diferenciace (Jeffrey C. Alexander)
proč jsou rasové konflikty v západním světě?
Teorie národa- produkt osvícenského myšlení založený na nacionalismu a industrialismu
pojem solidarita- odkazuje k subjektivním pocitům spojeným se začleňováním, jenž zažívají jedinci ve
vztahu k příslušníkům vlastních společenských skupin, je nezávislým rozhodujícím činitelem lidských
společností
„Inkluze“ a paradigma lineárního vývoje
stát- vzniká ze skupin lidí, sdílejí kvalitativně odlišné vlastnosti, kolem nichž organizují svoji solidaritu
ve vytvořených institucích zůstanou pozůstatky této ústřední solidarity
vývoj národa může být pojímán jako jako proces poznávání a vytváření nových okrajových skupin s
nárokem na solidaritu
v návaznosti na racionalizaci vznikají nové frakce a sociální třídy
v důsledku přistěhovalectví, expanzí vznikají nároky na rozšíření solidarity
s tím vzniká problém „inkluze“= proces v němž nové skupiny získávají nárok na solidaritu
„mezního“ společenství (nejširší solidární skupina), míra, v níž je jedincům umožněno cítit se jako
plnoprávní členové
primordiální (vztahuje se k rase, území, příbuzenství, náboženství) versus občanská solidarita
přeměna jedné formy v druhou není lineární proces
každá národní společnost má historické jádro; i když může dát vzniknout vysoce diferencovanému
národně politickému rámci, bude upevňovat výlučné postavení určitých primordiálních vlastností
Multidimenzionální model: Vnitřní a vnější osa inkluze
vnější faktor inkluze- společenská struktura, jež obklopuje ústřední skupinu (ek., pol.,náb,.. faktory),
jde o možnost začlenit se do struktur
vnitřní- volní faktor, odkazuje ke vztahu k primordiálním vlastnostem ústřední a okrajové skupiny
Model v praxi: Nerovná inkluze Evropanů, Asiatů a Afričanů ve Spojených státech
nezajímavé
Proces inkluze a ideologické strategie
narušení strukturních vztahů není přímou zárukou společenské mobilizace. Vyloučení ze společenské
solidarity, s jedinou výjimkou diasporických společenství, však může vyvolat mobilizaci směřující k
vyrovnání pozice okrajové skupiny s postavením společenského středu.
Tři ideálně-typické strategie:
„asimilativní hnutí“ a „rovné příležitosti“- to přináší rozpor mezi tradicionalisty a modernisty, tyto
skupiny poté zpět nahlížejí na své „kořeny“, ústřední skupina usiluje o své postavení,... strategie pro
málé vnější a vnitřní rozdíly faktorů
„nacionalistická hnutí a etnicky uvědomělá inkluze“- v momentě mobilizace se promění požadovaný
princip stratifikace z rovných příležitostí na uvědomělé zvláštní zacházení (zůstali primordiálně
senzitivní), chtějí mít vlastní struktury, navzdory tomu pokračuje proces postupné primordiální
homogenizace; pokud není prostředí dostatečně flexibilní, objeví se separační snahy
„národnostní hnutí a etnický separatismus“- vytváří politická hnutí, kladou menší důraz na tradiční
politické neshody jejich členů, ale i majetkové rozdíly
vyskytuje se v případech primordiání strnulosti a v důsledku mezinárodní situace
tyto tři strategie se mohou vyskytovat současně, většinou na sebe navazují, proto nelze mluvit o
lineárním modelu přechodu z primordiálních k občanským solidaritám
OST Page 60
Bell 57-100 [komplet]
9. června 2013


-
-


-
-


-
-



23:14
vztah socioekonomické struktury civilizace a její kultury:
kultura je odrazem socioekonomické struktury (homo faber, marxistická linie)
motorem změny je kultura (homo pictor)
kultura je trvalým procesem udržování vlastní identity skrze koherenci poskytovanou určitým
konzistentním estetickým měřítkem, určitou mravní koncepcí Já a životním stylem, jenž tyto postoje
vyjadřuje
většina kultur a sociálních struktur v dějinách vykazovala vnější jednotu, která spočívala na spojení
rozumu a vůle za účelem dosažení osobní dokonalosti, ctnosti, či orientovanou na řád a práci  Bell
vidí disjunkci:
sociální struktura – řízena ekonomickým principem efektivity a racionality, organizace výroby na
základě racionálního řádu věcí ( i lidí)
kultura – rozmařilá, neuspořádaná, ovládaná antiracionálním duchem; nejvyšší kritérium kulturního
soudu je individuální já a účinek na toto Já je měřítkem estetické hodnoty uměleckého zážitku 
kultura podkopává kapitalistický systém, který ji takovou umožnil
nadbytkové sociální chování: neplatí, že sociálně různě situovaní jednotlivci se budou systematicky
lišit ve svých zájmech, postojích a přesvědčeních, protože nadbytkový příjem v ekonomické oblasti
umožňuje spotřebitelům výběr z široké palety zboží a služeb, tak i nadbytkové sociální chování
umožňuje výběr z mnoha stylů, proudů a identifikací  stoupá význam idiosynkratických aspektů
osobní zkušenosti na úkor strukturálních sociálních atributů
avantgardní umělec ztotožňoval odmítnutí, jehož se mu dostávalo, se svobodou a napětí ve vztahu
k publiku bylo nezbytným podnětem pro jeho umělecký projev  vlastnost moderního umění; je to
(avantgardní) umělec, kdo ovládá kulturní scénu, on utváří obecenstvo a trh
téma masové kultury: kultura se stává zbožím
modernismus musí vždy bojovat, ale nesmí nikdy zcela zvítězit  nutnost negovat každý vládnoucí
styl, i svůj vlastní
modernismus reagoval na dvě sociální změny v 19. století:
oblast smyslového vnímání – změna vnímání pohybu, rychlosti, světla a zvuku způsobená
technickou revolucí v dopravě a komunikaci ( krize v pojímání času a prostoru)
pojetí lidského já: ztráta náboženské jistoty, ztráta víry v posmrtný život, strach z nicoty
v 19. století jednotlivec začal být chápán jako jedinečná bytost s jedinečnými aspiracemi a jeho život
se stal ještě vzácnějším a posvátnějším; ochrana jednotlivého života se stala hodnotou samou o sobě
tradiční modernismus se pokoušel nahradit náboženství a morálku estetickým ospravedlněním
života; vytvořit umělecké dílo, být uměleckým dílem, to jediné mělo dávat smysl lidskému úsilí;
umění je zde podřízeno hledání kořenů Já, těžištěm zájmu modernismu se přesouvá z umění na
psychologii (50. léta)
pouze puzení a slast jsou skutečné a životodárné; postmodernismus se vylévá z forem umění, cestou
k poznání je realizace v praxi (60. létá)
modernismus vede k zániku buržoazního světonázoru charakterizovaného racionalismem, věcností a
pragmatismem; v kultuře zavládl duch antinomistický a antiinstitucionální; zkázu tradičního
buržoazního hodnotového systému ve skutečnosti přivodil sám buržoazní ekonomický systém (volný
trh)  rozporuplnost kapitalismu v americké společnosti
ústřední hodnoty americké společnosti:
puritánský duch – esteticky a intuitivně zaměřený Jonathan Edwards
protestantská etika – pragmatický a utilitární Benjamin Franklin; ustavil 13 užitečných ctností
(zdrženlivost, mlčenlivost, pořádnost, rozhodnost, šetrnost, pracovitost, upřímnost, spravedlnost,
uměřenost, čistotnost, klidnost, cudnost a pokora)
přesto bylo pokušení těla a hříchu veliké  systém sociální kontroly založený na klevetnictví a
ostouzení, veřejné zpovědi a pokání
jestliže na počátku byly práce a bohatství znamením vyvolení, staly se později znamením ctihodnosti
ideologie:
funkční složka: ideologie je nositelkou autority a posvátnosti zakotvené v minulosti, je vštěpovaná
OST Page 61
 funkční složka: ideologie je nositelkou autority a posvátnosti zakotvené v minulosti, je vštěpovaná
dětem a stává se jejich jediným zdrojem morálních norem; obsah původní rétoriky je redefinován
k ospravedlnění etablovaného společenského řádu a nástrojů společenské kontroly, podpírající moc
vládnoucí třídy
 kognitivní složka – ideologie nejen odrážejí a legitimizují realitu, z níž vyrůstají, ale žijí vlastním
životem
- „Puritán je sexuálně méně cenný člověk, který, sám neschopen sexuálního požitku, snaží se alespoň
kazit potěšení jiným.“ (Harold Stearns, str. 81)
- na počátku 20. století hesla: nový, sex, osvobození  etika hédonismu, slasti a hravosti (etika
konzumu  základ i hlavní rys kapitalismu)  nástup protireformace sjednocené v protialkoholním
boji, přesto vítězství konzumu a technické revoluce, která prostřednictvím automobilu, filmu a
rozhlasu prolomila izolaci venkova a poprvé v dějinách tak spojila celou zemi do jednotné kultury a
vpravdě národní společnosti  konec puritanismu
- kulturní transformaci moderní společnosti vyvolal především nárůst masové spotřeby (proces
redefinice luxusního na zboží nutné potřeby)  převratný technologický vývoj (elektřina
v domácnostech), masová výroba na montážní lince (levný automobil), rozvoj marketingu a rozšíření
splátkového prodeje (prolomení tradičního puritánského strachu za zadlužení)
- zatímco automobil, biograf a rozhlas byly inovacemi technické povahy, reklama, plánovaná životnost
výrobků a úvěr jsou inovacemi společenskými
- ve 20. století vzestup již nespočívá ve stoupání po společenském žebříčku, nýbrž v přijetí konkrétního
životního stylu
- v době překotných změn byla reklama užita k ovlivňování základních vzorců chování
- masová spotřeba a vysoká životní úroveň začaly být považovány za legitimní cíl ekonomického
snažení
- trik prodeje na splátky: slovo dluh zaměněno za úvěr, týdenní splátky za měsíční, osobní výběr
splátky za formalizované složenky zasílané poštou (odosobnění)
- po vydání Playboye v 70. letech začal kult mamonu nahrazovat kult orgasmu (povzbuzování snů o
mužské sexuální zdatnosti)
- morálka dobra nahrazena morálkou zábavy, soustřeďující se především na sex
- zavržením puritanismu a protestantské etiky se kapitalismus ocitá bez morální či transcendentální
etiky; zároveň se odhaluje neslučitelnost kulturních norem a norem sociální struktury a také hluboký
rozpor uvnitř sociální struktury samé (člověk má být přes den zaměstnancem a v noci nevázaným
bohémem)
- v 60. letech se objevuje kontrakultura (psychedelická kultura) navazující na hédonismus 50. let
- práce a akumulace přestávaly být cílem samy o sobě, nýbrž prostředkem k luxusní a okázalé
spotřebě; status a jeho příznaky, nikoli práce a vyvolení Bohem, se staly znamením úspěchu
OST Page 62
Download

27-40 Harrington 27-381 - Fakulta sociálních studií Masarykovy