1
2
3
I místo má svou pamě
Po stopách historie mého regionu
Výběr prací středoškolských
studentů v 7. ročníku dějepisné
soutěže EUSTORY
Občanské sdružení PANT
2014
4
Občanské sdružení PANT
Nábřežní 1272/2a
725 25 Polanka nad Odrou
A place can have memories too.
Tracing my region‘s history.
Series Eustory, Vol. 7
© Občanské sdružení PANT, 2014
ISBN 978-80-904578-7-4
No part of this work may be reproduced in any form without permission in written form
by the publisher.
5
Obsah
Poznámka vyhlašovatele a hlavního organizátora ....................................................................6
EUSTORY mezinárodní perspektivou..............................................................................................7
EUSTORY – evropská historická soutěž pro studenty středních škol....................................8
Ohlédnutí za 7. ročníkem mezinárodní soutěže EUSTORY v České republice...........10
Díky Eustory jsem se stal mnohem víc Evropanem......…....................................................13
Způsob a systém hodnocení prací v 7. ročníku soutěže EUSTORY..........................................14
Havránek Jan – Historie Sportovního domu v Chomutově...................................................16
Boháčková Ester, Fričová Kateřina - Lucký mlýn v Chodovlicích.........................................36
Poláčková Tereza – Dějiny obce Černčice v dlouhém 19. století.....................................49
Faistová Veronika – Solnice č. p. 47................................................................................................6 1
Feri Dominik – Sesterská města Teplice a Šanov.....................................................................69
Potužilová Tereza, Sedloňová Nikola – Jak se město mění před objektivem....................78
Trojan David – Sběrný tábor Radiotrh PVV...............................................................................85
Klůc Jiří - Sokolovo - Sokolov: spojitosti ukrajinské vesničky a města v z. Čechách...............93
Krop David – Vítkovice, dům č. p. 135. Vzestup a pád dobré adresy..........................101
Jiříková Jana – Budeč aneb Jak se žilo a žije pod hradištěm............................................110
Pořadí nejúspěšnějších prací 7. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY v ČR............118
Abecední seznam účastníků 7. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY v ČR............119
Rady a tipy pro účastníky EUSTORY..............................................................................124
Téma pro VIII. ročník soutěže....................................................................................................130
6
Poznámka vyhlašovatele a hlavního organizátora
Držíte v rukou sborník 7. ročníku studentské soutěže EUSTORY. Přináší nejlepší studentské práce a informace o soutěži jako takové, je ale také výrazem našeho poděkování všem, kteří se na tomto ročníku EUSTORY podíleli. Pochopitelně předně samotným účastníkům, tedy studentům, kteří věnovali své úsilí a snahu svým příspěvkům.
Dále pak učitelům, kteří svým studentům pomáhali a radili. V neposlední řadě také
hodnotitelům, organizátorům a partnerům.
7. ročník EUSTORY zaznamenal také určitou podstatnou změnu. Organizaci tohoto
a dalších ročníků převzalo Občanské sdružení PANT. Poděkování dosavadním organizátorům, tedy Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a Asociaci učitelů dějepisu
se nejen sluší, ale zejména si to zaslouží. Dali soutěži vše podstatné – život, lásku
a správný směr. Velice si vážíme, že Ústav pro soudobé dějiny zůstane i nadále soutěži
na blízku, a to v roli odborného garanta a partnera.
My se nyní snažíme, aby soutěž EUSTORY byla více živá a atraktivní, více studentská, ale přitom si zachovala svou úroveň. Vytvořili jsme novou grafiku, webovou stránku, získali podporu ministerstva školství, zažádali o zařazení soutěže do programu
Excelence, vyjednáváme o partnerství univerzit. Pochopitelně také hledáme a oslovujeme finanční partnery, bez jejichž pomoci by všechna snaha byla marná.
Věřím, že se nám realizované i další plánované kroky vydaří a EUSTORY bude prestižní a zajímavá soutěž, o kterou bude zájem.
Petr Pánek, předseda Občanského sdružení PANT
7
EUSTORY mezinárodní perspektivou
Zkoumáním historie určitého místa je možné naučit se mnoho o hlubším smyslu místa samotného, jeho roli v dějinách a o tom, jak se tento smysl a role v průběhu času
měnily. Každé místo má svou historii. Místa jsou svědky historických událostí, a to, že
s místy nemůžeme hovořit, neznamená, že nemůžeme jejich historii převyprávět. Jediné, co potřebujeme, abychom historii místa uvedli v život, je pokusit se ponořit trochu
hlouběji, do archivů nebo do paměti lidí, kteří ta místa obývají.
Z rozhovorů s oceněnými soutěžícími během slavnostního předávání cen jsem zjistila, že výuka historie za pomoci průzkumu historie místa, kde studenti žijí, dělá obecné
dějiny mnohem méně abstraktními a mnohem hmatatelnějšími, a to nejen pro studenty.
Například zkoumáním historie jednoho sportovního domu, jak tomu bylo v případě
vítěze tohoto ročníku, bylo možné zjistit celou škálu informací o dějinách jeho rodného
města a vůbec celého státu. Po zabrání Sudet před 2. světovou válkou sportovní dům
sloužil jako neformální místo k setkávání politické strany sudetských Němců. Po válce se
pak dům změnil v soudní síň, ve které Češi soudili Němce podezřelé z kolaborace s nacisty. Školní výuka může zřídkakdy učinit historii takto přítomnou.
Tina Gotthard, Program Manager, Eustory, Hamburg
8
EUSTORY – evropská historická soutěž
pro studenty středních škol
Od roku 2000 mají studenti středních škol České republiky možnost zapojit se
do soutěže Eustory. V Evropě ji organizuje nadace Körber Foundation. Eustory je rozdělena na národní, zcela samostatné soutěže, jejichž vítězové se setkávají na mezinárodních letních akademiích. V současnosti se projektu účastní již 15 evropských států,
mezi jinými např. Německo, Polsko, Rusko, Ukrajina, Švýcarsko, Slovinsko, Slovensko,
Litva a Česká republika, které pravidelně vydávají hodnotící materiály, v nichž formulují přínos soutěže pro vlastní studenty a v širších souvislostech i pro vytváření evropského dialogu.
Národní soutěže organizují jednotlivé země samostatně. Stanovují strukturu, organizační zajištění, způsoby zpracování projektů a jejich hodnocení, zapojení různých
subjektů i témata. Körber Foundation poskytuje finanční pomoc a zajišťuje mezinárodní spolupráci. Cílem soutěže je nejen probuzení zájmu mladých lidí o historii a její
studium, ale především na základě konkrétních historických bádání a vlastních závěrů
mladých účastníků přispívá k pochopení národních odlišností i toho, co národy Evropy
spojuje. Téma práce se vyhlašuje vždy pro daný ročník v každé národní soutěži. Poskytuje možnosti pro konkrétní badatelský výzkum v místě bydliště nebo studia soutěžících a vztahuje se určitým způsobem k současným problémům.
Nejstarší tradici má soutěž v Německu. Zde je dokonce završena Cenou spolkového prezidenta, přijetím vítězů prezidentem a finanční odměnou pro pět nejlepších
prací (a dalšími cenami). Výsledky soutěže jsou široce medializovány. Mezi tématy
minulých ročníků nalezneme např. Německo: Každodenní život za nacionálního socialismu. Válečná léta v Německu; Příběhy Východ – Západ; Od císařství k republice
1918; Od kolapsu k rekonstrukci. Každodenní život v poválečném Německu; Polsko:
Každodenní život v epoše stalinismu; Občané versus státní moc v letech 1956 – 1980;
Nejdůležitější události v životě mého okolí. Svědci a vzpomínky ve 20. století; Rodina
v dějinných bouřích 20. století; Rusko: Ruské dějiny v historii mé rodiny; Dítě a dějiny.
Symboly dětství.
Koncepce Eustory je prověřována již téměř 30 let. Mezi základní pozitiva soutěže patří:
– Pojetí soutěžních prací vybízí k maximálnímu využití nabytých znalostí
z historie.
– Zaměření na moderní historii a její projevy v bezprostředním okolí studentů vedou k zájmu o samostatné studium současných problémů a hledání
jejich řešení.
9
– Klade důraz na ústní prameny, zapomenuté, opomíjené nebo neznámé zdroje
„rodinného dějepisu“, na práci v regionálních archivech či knihovnách; to vyhovuje
touze mladé generace po vlastním „objevování“ dějin a působí pozitivně na růst
zájmu o dějiny; zaměřením na konkrétní problémy z okolí studentů, jejichž vysvětlení
často oficiální historie nenabídne, vznikne potřeba vyjasnit je vlastní interpretací
a vysvětlením, což směřuje ke snazší orientaci ve vlastní minulosti.
– Témata podněcují k nacházení zapomenutých nebo potlačených historických
epizod, které se ztrácejí na pozadí oficiálního výkladu historie; tento způsob bádání
přispívá ke hledání alternativních způsobů myšlení o dějinách vlastní země, kraje, regionu.
– Obecná podpora historických aktivit, které mohou na základě poznání složitosti
vlastních rodinných, regionálních či národních dějin vést k větší schopnosti
pochopit tradice, odlišnosti i to, co může být společné v evropském dialogu, se
jistě projeví v kvalitnější reflexi výsledků oficiálního výkladu dějin i v evropském
rozměru.
– Vytváří se prostor i pro historii minorit, pro různé úhly pohledu na dějinné události.
– Neopominutelným je příspěvek k prohloubení vztahů mezi generacemi (spolupráce
se svědky dějů) a k pochopení generačních stanovisek.
– Pojetí preferuje moderní metody historického bádání (práce s ústními prameny),
forma historické studie poskytuje prostor pro rozvoj schopnosti samostatně formulovat závěry.
– Je třeba vyzdvihnout i příležitost k rozvoji osobních kontaktů se studenty z jiných zemí, poznání jejich práce, porovnání výsledků i seznámení se s historickými problémy z různých regionů a jejich pochopení. To vytváří tolik potřebný prostor pro formování povědomí o společné budoucnosti občanů Evropy.
V České republice byl organizátorem prvních šesti ročníků soutěže Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s Asociací učitelů dějepisu ČR a pod záštitou čestného
předsedy Akademie věd České republiky prof. Rudolfa Zahradníka. Dosavadních ročníků se zúčastnilo na 700 studentů z více jak 150 středních škol ze všech krajů České
republiky. Od roku 2013 soutěž v ČR organizuje Občanské sdružení PANT.
(zdroj informací: http://www.eustory.cz/o-soutezi)
10
Ohlédnutí za 7. ročníkem mezinárodní soutěže
EUSTORY v České republice
Do sedmého ročníku EUSTORY, který se konal pod záštitou MŠMT, se přihlásila téměř stovka soutěžících, padesát tři z nich nakonec v termínu odevzdalo soutěžní práci,
která splňovala podmínky uvedené v pravidlech. Během prosince 2013 a ledna 2014
hodnotila odborná komise pedagogů a historiků soutěžní práce podle osmi formálních
a obsahových kritérií.
Autoři deseti nejlépe hodnocených příspěvků byli pozváni spolu se svými pedagogy
na slavnostní závěrečný ceremoniál s vyhlášením nejlepších prací a oceněním vítězů,
jenž se konal ve čtvrtek 20. února 2014 v 11.00 v kavárně Krásný ztráty (Náprstkova 10,
Praha 1) v Praze.
Slavnostní dopoledne proběhlo za účasti zástupců ministerstva školství, Ústavu
pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, německé centrály EUSTORY, Ústavu pro studium totalitních režimů, partnerských nakladatelství, učitelské veřejnosti a členů Občanského sdružení PANT.
Dopolední program zahájil předseda Občanského sdružení PANT Petr Pánek, který
přivítal zúčastněné studenty, jejich učitele a vzácné hosty ze zahraničí i z domovských
partnerských a spolupracujících institucí. Poté charakterizoval samotnou soutěž, její
průběh, uvedl také potěšující počet odevzdaných prací (celkem 53), několikanásobný
oproti poslednímu VI. ročníku. Následně na pódiu přivítal zahraničního hosta, Tinu
Gotthardt z německé centrály EUSTORY v Hamburku.
Ta představila veškeré aktivity mezinárodní sítě EUSTORY, studentům nabídla možnost účasti na mezinárodních táborech vítězů národních soutěží, které jsou pro vítěze
jednou z dalších cen, protože jejich účastníci mají celý pobyt uhrazen z prostředků
Körberovy nadace. V tomto roce vítězové vyjedou do Norska a Estonska, kde budou
moci trávit dny se svými vrstevníky z dalších evropských zemí a věnovat se setkávání
s pamětníky i vzdělávacím tvůrčím workshopům.
Dalším řečníkem byl historik Zdeněk Hazdra (ÚSTR), který vzpomínal na svou účast
v I. ročníku české EUSTORY a popřál studentům další úspěchy v historickém bádání.
Za partnera soutěže (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), který byl zároveň organizátorem předcházejících šesti ročníků soutěže, přítomné pozdravil historik Vojtech Čelko.
Za hodnotitelskou komisi shrnul kritéria i kvalitu jednotlivých prací Milan Hes (Občanské sdružení PANT).
Závěr této oficiální části slavnostního dopoledne obstaral s humorem sobě vlastním
Zdeněk Svěrák, který pozdravil zúčastněné a pronesl úryvek z bohatého myšlenkového odkazu Járy Cimrmana, tentokráte na téma defenestrací v dějinách.
11
Poté již došlo na očekávané oceňování vítězů. Milan Hes postupně zval na pódium
finalisty soutěže spolu s jejich pedagogickým doprovodem. V krátkosti byly přečteny
charakteristiky vítězných prací. Pánové Zdeněk Svěrák a Petr Pánek všem srdečně blahopřáli a předali ceny. Slavnostní dopoledne bylo zakončeno společným fotografováním.
Vítězem VII. ročníku se stal Jan Havránek s prací „Historie Sportovního domu v Chomutově“ z Gymnázia v Chomutově. Vedoucím práce byl Mgr. Jan Dvořák.
Kromě hlavních cen EUSTORY byla udělena rovněž Cena revue Dějiny a současnost za nejlepší literárně zpracovaný soutěžní příspěvek, kterou předávala šéfredaktorka ĎaSu Iveta Coufalová. Jejími laureáty se stali Jan Havránek z Chomutova a David Trojan z Prahy. V závěru slavnostního vyhlášení obdrželi tři letošní laureáti Cenu
Evy Vláhové za svědectví o komunismu 50. let. Předal ji Petr Šimíček, člen Občanského sdružení PANT, které tuto cenu uděluje. I těmto oceněným blahopřál osobně
Zdeněk Svěrák.
Deset nejlépe hodnocených prací v VII. ročníku EUSTORY:
1. Jan Havránek - Historie Sportovního domu v Chomutově, Gymnázium Chomutov
2. Ester Boháčková, Kateřina Fričová - Lucký mlýn v Chodovlicích, Gymnázium Lovosice
3. Tereza Poláčková - Dějiny obce Černčice v dlouhém 19. století, Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína, Hradec Králové
4. Veronika Faistová - Solnice č. p. 47, První soukromé jazykové gymnázium,
Hradec Králové
5. Dominik Feri - Sesterská města Teplice a Šanov, Gymnázium Teplice
6. Tereza Potužilová, Nikola Sedloňová - Jak se město mění před objektivem
(historie Slaného zachycena na fotografiích), Gymnázium Václava Beneše
Třebízského, Slaný
7. David Trojan - Sběrný tábor RADIOTRH PVV, Gymnázium Špitalská 700/2,
Praha 9 - Vysočany
8. Jiří Klůc - Sokolovo - Sokolov: spojitosti ukrajinské vesničky a města v západních Čechách, Gymnázium Ostrov
9. David Krop - Vítkovice, dům č. p. 135. Vzestup a pád dobré adresy,
AHOL - SOŠ, s.r.o., Ostrava-Vítkovice
10. Jana Jiříková - Budeč aneb Jak se žilo a žije pod hradištěm, Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou
Autoři tří nejlepších prací, které vybrala z deseti nejlépe hodnocených odborná komise profesionálních historiků partnerských institucí, byli oceněni chytrým telefonem
(1. místo), dotykovým tabletem a řadou knižních cen. Autoři deseti nejlepších příspěvků
obdrželi knižní ceny sponzorů soutěže EUSTORY: Barrister&Principal, Dějiny a současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Albatros, Radioservis, Mladá fronta, Nakladatelství
EPOCHA, František Emmert - Nakladatelství CLIO, Ústav pro studium totalitních režimů,
Academia, Post Bellum a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
12
Deset učitelů, jejichž studenti se umístili do desátého místa, získalo od partnera národního kola soutěže, kulturně historické revue Dějiny a současnost (NLN), roční předplatné, taktéž roční předplatné časopisu Paměť a dějiny (ÚSTR) a pestré knižní ceny
od našich partnerů. Finalisté EUSTORY mohli spolu se svým doprovodem (pedagogy
či rodiči) využít nabídku exkurze do Archivu bezpečnostních složek, kde se seznámili se zpracováním archivních svazků, chodem i celkovým posláním tohoto historického pracoviště. Téměř dvouhodinová exkurze se ke spokojenosti všech zúčastněných
uskutečnila krátce po skončení slavnostního vyhlášení výsledků 7. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY.
Všem soutěžícím děkujeme za snahu a úsilí, které při vyhledávání či zpracovávání
pramenů, samotném psaní i finální úpravě svých prací vyvinuli. Stejně tak si vážíme
cenné pomoci a rad jejich učitelů, bez nichž by bylo bádání a sepisování jistě o poznání
náročnější!
V této publikaci, jež navazuje na původní ediční řadu vydávanou Ústavem pro
soudobé dějiny Akademie věd ČR, jsou v plném znění zveřejněny první tři práce,
následujících sedm textů (4. až 10. místo) bylo redakčně kráceno. Aktuální 7. svazek
edice EUSTORY připravilo k vydání Občanské sdružení PANT. Informace o soutěži
EUSTORY jsou všem zájemcům dostupné na internetových stránkách.
Všem partnerům a sponzorům děkujeme za spolupráci. Vážíme si vaší přízně!
Partneři, odborní spolupracovníci:
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Dějiny a současnost
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ústav pro studium totalitních režimů
Sponzoři cen pro vítěze:
Barrister & Principal
Nakladatelství CLIO
Ústav pro studium totalitních režimů
AWC Apple World Company
Vydavatelství Mladá fronta
Nakladatelství Lidové noviny
Albatros – nakladatelství literatury pro děti a mládež
Radioservis, a. s. – vydavatelství Českého rozhlasu
Nakladatelství EPOCHA
Nakladatelství Academia
Post Bellum
amethyst.cz, s.r.o.
13
Díky Eustory jsem se stal mnohem
víc Evropanem…
Zamyšlení soutěžícího
Ondřej Kolínský
Přínos Eustory akademie bych rozdělil do tří oblastí; znalostní, osobní a společenské. Znalosti přicházejí v průběhu semináře prostřednictvím přednášek, rozhovorů,
dokumentů, filmů, her i místa, kde se koná. V osobní rovině pro mě byla důležitá zkušenost týdne v zahraničí se skupinou do té doby neznámých vrstevníků, kdy jsem nemluvil jinak než anglicky. A konečně po stránce společenské jsem se seznámil se zajímavými lidmi z celé Evropy, s nimiž mnohdy zůstávám nadále v kontaktu a díky kterým jsem
si o Evropě utvořil mnohem plnější a konkrétnější představu.
To všechno může znít do určité míry banálně, ale ve všech třech bodech šlo o zážitek výrazně se vymykající mojí předchozí zkušenosti. Odborně jsem pochopil dějiny
hlouběji z pozice badatele ve světle postupů a materiálů, které má k dispozici, a současně jsem si jasněji uvědomil, jak jednotlivé minulé události prorůstají do současnosti
a tvoří tak něco jako charakter národa. Tyto aspekty historie lze pochopit v hodinách
dějepisu, ale právě forma workshopu jim dodá na srozumitelnosti. Osobně jsem nikdy nezažil intenzivnější pracovní zkušenost. Sdílený zájem dával všem sílu se naplno
účastnit aktivit trvajících až 12 hodin denně a po večerech se ještě scházet a probírat
věci, na které přes den nezbyl čas. A konečně ostatní účastníci, se kterými jsem se zde
seznámil, jsou nadaní myslící mladí lidé s chutí se učit a zájmem o své okolí, které člověk
nehledá snadno ani ve vlastní zemi.
Kdybych to měl shrnout, díky Eustory jsem se stal mnohem víc Evropanem. Seminář
u mě zahájil proces, v průběhu kterého jsem se začal víc zajímat o evropské dění a chápat ho lépe v kontextu charakteristických rysů jednotlivých zemí i celého kontinentu.
Čistě faktické znalosti ze střední a později i vysoké školy získaly hmatatelný obsah
a osobní nádech a propojily se s mým vlastním životem. Všechno to vyžadovalo čas
a aktivní přístup, který nemusí mít každý, ale i kdyby mělo jít jen o samotný týdenní
seminář bez dalšího kontaktu jako jakýsi osamělý výkřik, pořád by to byla zajímavá
a formující zkušenost.
(zdroj informací: http://www.eustory.cz/eustory-akademie)
14
Způsob a systém hodnocení prací v 7. ročníku
soutěže EUSTORY
Způsob hodnocení studentských prací 7. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY vycházel z osvědčeného postupu předcházejících ročníků. Odborná komise hodnotitelů se
skládala z historiků a pedagogů. Za historiky se práce posuzovatelů ujali doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D., Mgr. Vojtěch Vlček, Mgr. Tomáš Bursík,
Mgr. Jiří Sankot, Mgr. Miroslava Ludvíková, Mgr. Jana Horáková a Mgr. Ondřej Kolář,
Ph.D. Z řad učitelů v komisi pracovali Mgr. Milan Hes, Ph.D., Mgr. Svatava Kučíková,
Mgr. Andrea Kantorová, Mgr. Marcel Mahdal, Mgr. Petr Šimíček a PhDr. Jiří Sovadina.
Hodnotitelé při posuzování prací vycházeli z předem určených kritérií, která zaručovala maximální možnou objektivitu přístupu. Členové komise měli k dispozici shodné
bodové stupnice, prostřednictvím kterých byly práce ohodnoceny. V prvním hodnoticím
kole byla každá práce posouzena dvojicí učitel – historik. Nezávisle na sobě oba hodnotitelé obodovali studentskou práci. Možné maximum, které mohla práce od hodnotitele
získat, činilo 32 bodů. Body byly následně sečteny, tím vzniklo pořadí prací po prvním
kole hodnocení. Do druhého kola postoupilo prvních deset prací. Tyto texty byly posouzeny dvojicí hodnotitelů. Na základě hodnocení PhDr. Oldřicha Tůmy, Ph.D., (Ústav soudobých dějin Akademie věd České republiky), a doc. PhDr. Michala Stehlíka, Ph.D., (Ústav
českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy), bylo vytvořeno konečné pořadí deseti finálních prací.
15
Stručný přehled kritérií pro posuzování prací v 7. ročníku středoškolské soutěže
EUSTORY
I. Obsahová kritéria
(maximum 20 bodů)
1) Původnost tématu, myšlenková úroveň, vnitřní soudržnost, samostatnost zpracování
(maximum 5 bodů)
2) Práce s pramenným materiálem
(maximum 5 bodů)
3) Schopnost zasazení tématu do obecných souvislostí, znalost literatury k tématu
(maximum 5 bodů)
4) Stanovení a sledování cíle, celkový přínos práce
(maximum 5 bodů)
II. Formální kritéria
(maximum 12 bodů)
1) Poznámkový aparát, vhodnost příloh a jejich využití
(maximum 3 body)
2) Přehled pramenů a literatury
(maximum 3 body)
3) Kompozice (úvod, stať, závěr), formální zpracování, rozsah
(maximum 3 body)
4) Stylistická a jazyková úroveň
(maximum 3 body)
16
Jan Havránek
Gymnázium Chomutov
Mostecká 3000, Chomutov
Historie Sportovního domu v Chomutově
Autor zpracoval zajímavé téma, které se dosud těšilo minimální pozornosti – historii Sportovního domu v Chomutově od 19. století do současnosti.
Ten má za sebou zajímavou, avšak téměř zapomenutou historii. Při bádání
a psaní obsáhlé práce využil velké množství archivních pramenů, německy
psaných periodik z první poloviny 20. století a literatury. Vedle regionální
literatury se Jan opíral o základní literaturu týkající se vývoje sportu a života v pohraničí. Na počátku práce byl stanoven cíl, který autor po celou
dobu pečlivě sledoval. Díky tomu působí kompozice textu kompaktním
a vyrovnaným dojmem. Velmi kvalitně zpracoval rovněž poznámkový
aparát, struktura textu a jeho formální i stylistická podoba jsou výborné.
Úvod
V práci, kterou právě čtete, jsem se rozhodl věnovat historii Sportovního domu
v Chomutově. Tato budova má za sebou zajímavou, avšak téměř zapomenutou historii.
Od dlouhého usilování chomutovského tělocvičného spolku o vlastní tělocvičnu, které
začalo už v 19. století, přes výstavbu a slavnostní otevření ve 30. letech 20. století až
po politické zneužití stranou SdP v předvečer mnichovské dohody a hrůzné excesy
ve dnech bezprostředně po druhé světové válce.
Důvodem k této volbě mi byla obyčejná zvědavost. Když jsem před pár lety narazil
v jednom archivním spisu na jméno „Jahnturnhalle“, bylo pro mě zcela nové. Po pročtení literatury jsem zjistil, že se jedná o původní německý název chomutovského Sportovního domu – ale téměř nic víc. O jeho roli v dějinách 30. let 20. století bylo napsáno
jen velice málo, a i to pouze útržkovitě. Toto téměř nepopsané místo chomutovských
dějin budilo můj zájem natolik, že jsem se pustil do vlastního bádání, jehož výsledkem
je tato práce.
Česká literatura tedy mlčela – německá už byla sdílnější. Článek v Komotauer Jahrbuch se mi stal první odrazovou plochou. Dalšími zdroji mi byl hlavně dobový tisk
spolu se zprávami chomutovské policie. Musíme však mít na paměti, že oba tyto zdroje
byly zatíženy národnostní polarizací typickou pro svou dobu a že pravda leží nejspíše
někde uprostřed. Bohužel ani archivní prameny nejsou úplné. Fond chomutovské policie je značně torzovitý a celkově se v okresním archivu nachází o Sportovním domě velice málo informací. Archiv chomutovského Turnvereinu se nedochoval a archiv TJ VTŽ
17
Chomutov, které nyní budova patří, po roce 1989 zmizel. Naštěstí se některé informace, včetně originálních plánů, dochovaly v archivu stavebního úřadu v Chomutově.
Vzhledem k době, která od stavby Sportovního domu uplynula, a změnám, kterými
chomutovské obyvatelstvo prošlo, nebylo bohužel možné najít žádného pamětníka
z doby největší slávy této budovy.
V této práci bude nejprve popsána historie německého tělocviku (turnerství), a to
jak ve světě, tak v Chomutově. Následně zkusím popsat cestu, která vedla ke stavbě
nové tělocvičny. Poté se pokusím z dobových pramenů o rekonstrukci toho, jak tělocvična v době svého vzniku vlastně vypadala a jak byla zařízená. Na to naváže kapitola
o tom, jak byla v předválečné době využívána (a zneužívána). Na závěr budou uvedeny proměny, kterými si Sportovní dům prošel v poválečných letech.
Hlavním cílem mé práce je zmapovat doposud v českém jazyce nesepsanou historii
Sportovního domu v Chomutově, a to od prvních úvah o jeho výstavbě až po dnešní
dny se zaměřením především na dobu před druhou světovou válkou. Dále bych se
chtěl pokusit odpovědět na otázku, čím se stala nová tělocvična pro německé obyvatelstvo Chomutova v době svého vzniku tak významnou.
Jazyková poznámka
Veškeré německé tituly byly v textu zanechány v původním znění. Tam, kde to bylo
možné, byly opatřeny hrubým českým překladem. Rovněž bylo použito německého
označení pro členy tělocvičného spolku „Turnbrüder“ (muži) a „Turnschwester“ (ženy).
Dále bylo užito zkratky 1. DTV Komotau 1864 pro chomutovský německý tělocvičný
spolek Erster Deutscher Turnverein Komotau (gegründet) 1864.
Stručná historie německého tělocviku
Počátky
Německé tělocvičné (turnerské) hnutí vzniklo na počátku 19. století, kdy Friedrich
Ludwig Jahn (1778–1852) začal pořádat veřejná cvičení. Konkrétně tak činil od roku
1811 a jeho ideje si záhy získaly velkou podporu napříč německými zeměmi, zejména
mezi studenty. Zpočátku se cvičilo pod širým nebem, ale s rostoucí popularitou tělocviku začala města zakládat cvičiště (Turnplatz) a tělocvičny (Turnhalle). Vznikající
tělocvičné spolky (Turnverein) měly vzhledem k francouzské okupaci v době vzniku
často silné vlastenecké zaměření a jejich členové se účastnili bojů proti Napoleonovi.
Heslem turnerů se stalo „Frisch, Frei, Fröhlich, Fromm“ (svěží, svobodný, veselý,
zbožný), což se promítlo i do jejich znaku – turnerského kříže, který se skládá právě ze
čtyř velkých písmen F. Charakteristický je pro ně i pozdrav „Gut Heil“.
Jahnovy zásluhy však nekončí u zavedení veřejného cvičení. Přísluší mu vynález
několikerého nového tělocvičného nářadí, přičemž turnerské hnutí je charakteristické
právě důrazem na nářaďový tělocvik. Roku 1816 vydal učebnici tělocviku Die deutsche
Turnkunst („Německé umění tělocviku“), na které se podílel i jeho přítel Ernst Wilhelm
Eiseln (1792–1846). Jejich společné dílo se skládá z pěti oddílů:
18
- Tělesná cvičení
- Tělocvičné hry
- Zakládání a zřizování tělocvičného hřiště
- Turnerská metodologie a ideologie
- Tělocvičná bibliografie a výklad k plánu cvičiště
Jak bylo zmíněno výše, turnerská ideologie byla silně vlastenecká, což je znát
i z příslušného (čtvrtého) oddílu: „Nejvyšší a nejsvětější povinností hochů a mladíků
je, aby se stali a zůstali německými muži a mocně působili pro národ a vlast po vzoru
svých předků, zachránců světa.“ 1
Dále je Jahnovým dílem i německé odborné tělocvičné názvosloví. Za všechny tyto
zásluhy je často Němci nazýván „otec tělocviku“ (Turnvater Jahn).
Však i tělocvičné hnutí si brzy našlo své odpůrce. Ti argumentovali především ohrožením mravů a odtržením mládeže od školy a rodiny. Nejtěžší časy pro turnery však
nastaly, když byl zavražděn pruský tajný rada von Kotzebue. Tento akt byl připsán
právě jim, což vedlo k zákazu tělocviku v Prusku v letech 1820–1842 (Turnsperre). Sám
Jahn byl do roku 1825 vězněn za velezradu. Turnerské ideje však v této době úspěšně
udržoval Ernst Eiseln.
Po skončení zákazu pokračovalo hnutí v další nacionalizaci. Bylo to znát v odporu proti zahraničním tělocvičným systémům, zejména tomu švédskému. Zároveň se
turnerství čím dál silněji militarizovalo.
S růstem popularity turnerského hnutí vznikly i turnerské slavnosti (Turnfesty).
První z nich se uskutečnil roku 1860 v Coburgu pod jménem 1. Deutsches Turnfest.
Do první světové války jich bylo uspořádáno celkem 12. Roku 1868 pak vznikla první
všeněmecká tělocvičná organizace – Deutsche Turnerschaft (DT).
Turnerské hnutí mezi světovými válkami
Od roku 1917 zastřešoval sportovní spolky Německý říšský výbor pro tělesná cvičení (DRA). Do něj patřil i Deutsche Turnerschaft, který měl na chod výboru velký vliv.
Německé bojové hry (Deutsche Kampfspiele) byly důkazem neklesající militantnosti
a nacionalismu německých sportovních hnutí. Tyto hry byly pořádány DRA v letech
1922, 1926, 1930 a 1934, přičemž každý ročník se skládal z letní a zimní části. Hlavním
cílem her byla demonstrace jednoty národa a schopností německé mládeže. Mimoto
byly nadále pořádány Turnfesty.
DRA byl zrušen po příchodu nacismu k moci roku 1933. Jako jeho náhrada byl o rok
později založen Německý říšský svaz pro tělesná cvičení (DRL), do nějž byly dosavadní
sportovní svazy začleněny jako odbory. 1. odbor byl utvořen z bývalého Turnerschaftu,
který měl uvnitř svazu stále velký vliv.
Olympijské hry konané roku 1936 v Garmisch-Partenkirchenu (zimní) a Berlíně (letní) přispěly svým úspěšným konáním k posílení nacistického režimu. 2
Ani Německá turnerská a sportovní slavnost pořádaná ve Vratislavi roku 1938 se
neobešla bez politické manifestace – kromě Adolfa Hitlera na ní vystoupil i Konrád
Henlein. Na konci téhož roku se DRL přetransformoval v Nacionálně socialistický říšský
1
2
KRÁTKÝ, František. Dějiny tělesné výchovy I. Praha: Olympia, 1974.
KÖSSL, Jiří, František KRÁTKÝ a Jaroslav MAREK. Dějiny tělesné výchovy II. Praha: Olympia, 1986.
19
svaz pro tělesná cvičení (NSRL), který přímo podléhal NSDAP. Proces militarizace
německého tělocviku byl plně završen s druhou světovou válkou.
Stručná historie chomutovského tělocviku
Nejstarší tělocvičná událost v oblasti se datuje k 30. 7. 1848. Toho dne uspořádali
obyvatelé měst Chomutova a Marienbergu německou slavnost, na které marienbergští
předvedli s přineseným nářadím ukázkové cvičení.
Organizovaný tělocvik byl v Chomutově zaveden roku 1894 a je spojován se jménem učitele Franze Albla. Ten od roku 1850 vyučoval na chomutovských školách tělesnou výchovu podle učebních osnov. Původně cvičení probíhalo v sále střelnice,
později se přesunulo na špitální dvůr. Když si však gymnazista Vogtmann při cvičení
zlomil nohu, muselo být cvičiště uzavřeno. Franz Albl kromě školské výuky pořádal
každoroční ukázková cvičení, a to až do roku 1860, kdy odstoupil.
Franz Albl byl sice zakladatelem, ale chomutovský tělocvik zaznamenal vzestup, až
když se jej roku 1862 ujal tehdejší ředitel chomutovského gymnázia Thimoteus Faßl.
Gymnázium mělo obecně na tehdejší tělovýchovu velký vliv. V té době dala městská
rada cvičencům k dispozici přízemní halu radnice.
Roku 1864 vznikl z iniciativy tehdejšího starosty Josefa Johna chomutovský Turnverein; 20. 12. toho roku proběhla volba jeho předsednictva. Tak byl položen základ
1. Deutscher Turnverein Komotau 1864 (1. německý tělocvičný spolek Chomutov 1864),
který později stál za stavbou Sportovního domu.
Pevné obrysy tento spolek nabral roku 1868 za působení Švýcara Jacoba Reymanna jako Turnwarta a Vorturnera (předcvičovatele) a mistra sklenáře Karla Schimedela.
Na konci 19. století je Jacob Reymann zmiňován jako teoreticky i prakticky vynikající
turner a je spojován s největším rozmachem spolku.3 Probíhal nábor nových členů,
hlavně na různých letních a tělocvičných slavnostech.
Roku 1892 vznikla „výstavbou školy císaře Františka Josefa Na Příkopech tělocvična
odpovídající všem požadavkům nové doby“.4 V ní probíhala pravidelná cvičení gymnastických družstev.
K počátku první světové války čítal spolek na 400 členů. Během bojů 25 z nich padlo.
Po válce, roku 1919, začali Anton Hößl, Franz Keßler, Julius Feiler a Franz Tippmann
s masivní náborovou kampaní. Na počátku roku 1920 čítal spolek na 1300 členů.
Za Sprechwarta Bobba (rytmistr Richard Bobbe) a stavitele Kehrera byla později téhož roku uspořádána v Chomutově první slavnost poválečného Turnvereinu. Jednalo
se o slavnost německých tělocvičných spolků župy Horní Poohří (Turngau Ober-Eger)
a konala se od 10. do 12. července. V té době čítal spolek už 1790 členů, z toho 1250
mužů a 540 žen. 2. 11. téhož roku bylo na hřišti 1. DTV Komotau 1864 otevřeno kluziště
na přírodní led.
Následující léta se pak nesla hlavně ve znamení budování nové tělocvičny. Toto
období je popsáno v následující kapitole.
Konec pro chomutovský Turnverein nastal během prvních pár měsíců po obsazení
města Německem, kdy byl, stejně jako všechny ostatní spolky, zrušen. Jako náhrada
za něj byla 9. 6. 1939 založena Turngemeinde Komotau (Tělocvičná obec Chomutov).
3
4
Heimatskunde des politischen Bezirkes Komotau. V překladu Zdeňka Vachaty. Chomutov: Im Verlage des Deutschen
Bezirkslehrervereines, 1898.
Ibid.
20
Dlouhá cesta ke stavbě tělocvičny
Jméno tělocvičny
Kdy bylo rozhodnuto, že nová tělocvična bude pojmenována po „otci tělocviku,“
není známo, proto se ke jménu vyjádřím již zde. Ve všech německých pramenech
(i soudobých) se setkáme s označením Jahnturnhalle – česky Jahnova tělocvična. Nejednotné je však používání spojovníku. Můžeme se setkat s variantami Jahnturnhalle,
Jahn-Turnhalle nebo i Ludwig Jahn Turnhalle. S různými variantami pracují i různí autoři v témže čísle stejného dobového periodika.
Rozhodl jsem se, že v textu zabývajícím se obdobím do druhé světové války budu
používat dobový český ekvivalent (Jahnova tělocvična), a to zejména kvůli možnosti
skloňování a snadnějšímu začlenění do věty. V části zabývající se obdobím od roku
1945 pak budu používat dnešní název – Sportovní dům.
Hledání pozemku
Myšlenky na stavbu vlastní tělocvičny jsou téměř tak staré jako 1. DTV Komotau
1864 sám. Již v roce 1880 uspořádal Männergesangverein Komotau 1848 (Mužský pěvecký spolek Chomutov 1848) benefiční koncert, jehož výtěžek měl sloužit právě k tomuto účelu. 18. 12. 1881 pak zřizuje tehdejší Sprechwart Emil Rhomberg fond na stavbu
tělocvičny. Sbírka brzy dosáhla stavu 1115 zlatých a 72 krejcarů.
Další zmínka se pak váže k 7. 5. 1890, kdy na zasedání turnerské rady (Turnrat) oznamuje Turnbrüder Gelinek, že pozemek „Zur neuen Welt“ na Lepzigerstraße (dnešní Lipská ulice) je k mání odhadem za 15 000 zlatých a dal by se použít k výstavbě tělocvičny.
Otázkou se zabýval příslušný výbor, který konstatoval, že pravděpodobnější je částka
16 500 zlatých. Tato cena byla označena za příliš vysokou a tím byla věc uzavřena.
Ke koupi pozemků došlo roku 1892. Toho roku byla na základě rozhodnutí mimořádného hlavního shromáždění (Hauptversammlung) z 9. 6. pořízena takzvaná Schratt-Garten, parcela na Theodor Körner Straße (dnes Libušina ulice), která se rozkládala
od budovy okresního soudu až k Badgasse (později Togliattiho, dnes zaniklá). Spolu
s ní musel být zakoupen i obytný dům a stodola. Celková cena činila 14 000 zlatých.
Dům i stodola však byly hned roku 1896 se ziskem prodány.
Roku 1893 rozhodla turnerská rada o zřízení „výboru fondu na stavbu tělocvičny“
(Turnhallenbaufond-Komitee), v jehož čele stanul pan Rhomberg.
2. 1. 1904 promluvil na zasedání turnerské rady starosta Anton Schiefer. Smyslem
jeho návrhu bylo, že by se Turnverein finančně podílel na stavbě Parkové dvorany
(dnešní městské divadlo) na místě bývalé střelnice. Požadovaný obnos byl jedna desetina celkového rozpočtu, tedy přibližně 20 000 zlatých. Za tento podíl by byla do stavby zahrnuta tělocvična, kterou by měl spolek k užívání. Jak je dnes zřejmé, na tuto
možnost nebylo přistoupeno.
Roku 1911 předstoupil Sprechwart Richard Bobbe před městskou radu s jiným
návrhem. Spočíval ve výměně pozemků s městem, při které by Turnverein za Schratt-Garten
21
získal takzvanou Schreiter-Wiese (pozdější Jahnspielplatz). Jeho návrh byl přijat, a tak
turneři získali na základě rozhodnutí obecní rady z ledna následujícího roku 1575 m 2
rozsáhlou parcelu pro svou tělocvičnu, přičemž přilehlá část luk byla ponechána jako
letní cvičiště. Stavby tělocvičny se však Richard Bobbe nedožil, jelikož (jak s lítostí
konstatuje Deutsches Volksblatt) předčasně skonal.
Ve stejný rok (tedy 1912) byl zřízen nový „výbor pro stavbu tělocvičny“ (Turnhallenbauausschuß). V jeho čele stanul Baudirektor Landisch. K výboru byl připojen „finanční
výbor“(Finanzausschuß), který vedl Ing. Leonhard Gelinek.
Roku 1913 se v Chomutově konala zemská výstava, takže otázka tělocvičny musela počkat. 7. 3. 1914 rozhodlo hlavní shromáždění (Hauptversammlung), že tělocvična
bude orientována směrem do Albrecht Dürer Straße (dnešní Mánesova ulice), tedy
tak, jak byla skutečně nakonec postavena. Původní plány počítaly s opačnou orientací,
tj. čelem do Jahnstraße (dnešní Tyršova ulice).
Padesát let od založení spolku (rok 1914) mělo být oslaveno položením základního
kamene nové tělocvičny. Na její stavbu byla k dispozici částka kolem 50 000 korun.
Rovněž se měla konat letní turnerská slavnost, která měla přinést více finančních prostředků, ale do těchto plánů razantně vstoupila první světová válka.
Po první světové válce
První poválečná zmínka o tělocvičně je z 19. 2. 1919, kdy Hauptversammlung vykazuje 46 374 korun na stavebním fondu. Přestože v roce 1914 bylo prostředků dostatek
na zahájení stavby, kvůli velké inflaci stáli turneři opět téměř na začátku.
Na zasedání turnerské rady dne 8. 10. 1924 byla podle zprávy zástupce „výboru pro
stavbu tělocvičny“ znovu projednávána otázka započetí stavby. Byl předložen situační
plán, uzavřena veřejná soutěž na koncepty návrhů a také byla jmenována porota, která
měla tuto soutěž vyhodnotit.
Od 22. 2. do 1. 3. 1925 bylo v Kaffee Zentral vystaveno 29 návrhů nové budovy. Dále
je uváděno, že ke konci téhož roku bylo na darech vybráno 23 000 korun. Do cesty se
však turnerům opět postavil problém pozemku – ten, na kterém měla tělocvična stát,
totiž patřil městu. V květnu 1927 tak byla zahájena předběžná jednání a 3. 11.5 (nebo
28. 11.6 – zdroje se v tomto rozcházejí) téhož roku rozhodl obecní výbor (Gemeindeausschuß) o přenechání pozemku Turnvereinu jen za darovací daň.
Návrh a stavební práce
Vypracováním konečného návrhu stavby byl koncem roku 1930 pověřen profesor
Ing. Arthur Payr z Deutsche Technische Hochschule v Praze, který jej vyhotovil do začátku roku 1931, kdy byl předložen stavebnímu výboru (Bauausschuß). Ten návrh projednal, byly provedeny nezbytné úpravy a uprostřed roku bylo zažádáno o stavební
povolení.
V březnu 1931 byla předložena žádost o státní příspěvek s plány a návrhy ministerstvu veřejného zdravotnictví. Bližší okolnosti nejsou známy. Téhož roku, avšak
v září, bylo vypsáno veřejné výběrové řízení na stavbu tělocvičny, jehož uzávěrka byla
5
6
Deutsches Volksblatt. 16. 12. 1933, roč. 69, č. 287.
GELINEK, Leonhard. Die Jahnturnhalle in Komotau. In: HEIMATKREIS KOMOTAU. Komotauer Jahrbuch: Folge 18. Nürnberg:
Helmut Preußler Verlag, 2013, s. 102–106.
22
15. 11. 19317 (zde se zdroje opět liší – lze se setkat i s termínem o den pozdějším8).
11. 5. 1932 byla práce zadána a 17. 5. byl proveden první výkop zeminy. 4. 9. 1932
proběhlo pokládání základního kamene, které provázela velká slavnost. Domy byly lemovány praporky a městem procházel slavnostní průvod, ve kterém bylo možno spatřit zástupce mnoha spolků. Otevíraly jej cvičenkyně, za kterými následovaly pěvecké
spolky, studentský spolek (Hochschülerschaft), spolek „Heimat Söhne im Weltkrieg“,
dále tělocvičný spolek „Neuner“, „Egerländer Gmoi“, spolek mladíků (Burschenverein),
spolek veteránů (Verein gedienter Soldaten) a DHV (nejspíše Deutschnationaler Handlungsgehilfen-Verband, Německý národní svaz obchodních příručích). Průvod pokračoval příslušníky Turnvereinů z Jirkova, Horní Vsi, Spořic a Údlic. Následovali členové
spolku „Eiche“ (dub) a vše uzavíral 1. Deutsche Turnverein Komotau 1864.
Slavnost doprovázela dechová hudba kapely Müller skladbou „Die Himmel rühmen
des Ewigen Ehr“, pěvecké spolky zazpívaly „Feiger Gedanke“. Následovaly projevy.
Úvodní řeč, kterou sepsal Dr. Helmut Wawra, pronesla Turnschwester Traudl Trubert.
Poté promluvil Obmann Heinrich Lohr, který přivítal starostu Dr. Storcha, městskou
radu, nejstaršího člena Turnvereinu, kterým byl Eduard Göschka, Verbandsturnwarta Konráda Henleina (tentokrát byl ve městě ještě jako činovník turnerů, později se
do Chomutova několikrát vrátil, avšak v čele zcela jiné organizace) a také všechny
Turnschwester, Turnbrüder a Turnfreunde (přátelé tělocviku). Ve své řeči mimo jiné
vyzdvihl obětavost lidí.
Následně bylo třikráte poklepáno kladívkem a poté následovali mnozí další řečníci: vedoucí stavby Ing. Dymaczek, Oskar John, Franz Tobisch, starosta Dr. Storch,
Verbandsturnwart Henlein, Gauobmann Tittl, Eduard Göschka, Obmann za Turnverein
Görkau Dr. Theml, za „Eiche“ promluvil Obmann Frieder, Turnbrüder Hennlich za Spořice, Bezirksobmann Linz za Chebsko, Dr. Heidler za „Neuner“, Landsvertreter (zemský
zástupce) Böhm, major v. v. Göttlicher za „Heimat Söhne im Weltkrieg“, zástupce Mäumergesangvereinu Schmidt a zástupce Volksgesangvereinu Kohlbeck. Řadu řečníků
uzavírali čestný Turnwart Otto Hennlich a Obmännin ženského a dívčího oddělení Lore
Trubert.
Slavnost byla ukončena písní „Der Segenswunsch“, po které se přítomní společně
odebrali do parku, kde se konal benefiční koncert na podporu výstavby tělocvičny.
K této příležitosti vyšla v místním deníku Deutsches Volksblatt báseň o šesti slokách.
21. 10. 1932 je datován dopis, který je adresován ministru školství a národní osvěty
Dr. Ivanu Dérerovi. 1. DTV Komotau 1864 v něm žádá o podporu své žádosti o státní
příspěvek a přikládá (mimo popisu uspořádání a účelu tělocvičny, o čemž bude pojednáno v následujících kapitolách) rozpis financování stavby (viz tabulku). Oněch zbylých
400 000,– Kč by mělo být podle dopisu pokryto z příspěvků státu, země a okresu
a příspěvků chomutovského lidu.
7
8
Deutsches Volksblatt. 16. 12. 1933, roč. 69, č. 287.
GELINEK, Leonhard. Die Jahnturnhalle in Komotau. In: HEIMATKREIS KOMOTAU. Komotauer Jahrbuch: Folge 18. Nürnberg:
Helmut Preußler Verlag, 2013, s. 102–106.
23
Vlastní prostředky spolku
1 000 000 Kč
Městský příspěvek
150 000 Kč
Hmotné dary chomutovských obchodníků
50 000 Kč
Půjčka
600 000 Kč
Zbývá
400 000 Kč
Celkové náklady
2 200 000 Kč
Komotauer Jahrbuch uvádí lehce odlišná čísla. Celkový rozpočet měl činit
2 500 000 Kč, přičemž Turnverein měl v době zahájení stavby disponovat přibližně 1 800 000 Kč a dalších 260 000 Kč měl získat jako příspěvek od Bundesgruppe.
Na podzim roku 1932 byla oslavena glajcha (ohledně přesného data se zdroje opět
různí) a 16. 12. 1933 mohla být Jahnova tělocvična s velkou slávou otevřena.
Ze všech tří tělocvičen otevřených v době mezi světovými válkami však byla ta
Jahnova otevřena jako poslední. Jako první svou tělocvičnu paradoxně otevřela
v roce 1921 česká menšina. První chomutovská německá tělocvična byla otevřena až
roku 1932 v Horní Vsi. Tento odstup byl zčásti vynucen hospodářskou krizí. Jako poslední byla v roce 1933 otevřena právě Jahnova tělocvična.
Číslo popisné
Číslo popisné pro novou tělocvičnu nebylo zvoleno zcela náhodně. Když se Chomutov roku 1928 spojil s Horní Vsí, byla domům přidělována čísla ze dvou řad – pro
Chomutov to byla čísla začínající jedničkou, pro Horní ves pak dvojkou. Obě řady se
pak spojily roku 1932 u čísla 3000.
Bylo rozhodnuto, že počáteční číslo z nové řady a koncová čísla řad ukončených
budou přidělena významným chomutovským stavbám, které byly v té době otevírány
nebo k tomu neměly daleko. Číslo popisné 3000 tak dostalo nové chomutovské gymnázium, č. p. 2000 hotel na Strážišti, č. p. 2999 nová tělocvična v Horní Vsi a č. p. 1999
– ano, nová Jahnova tělocvična.
Slavnostní otevření
Otevření Jahnovy tělocvičny bylo pro německé obyvatelstvo Chomutova bezesporu významnou událostí. Svědčí o tom jak rozsah oslav, které trvaly přes sobotu a neděli 16. a 17. 12., tak pozornost dobového tisku – například deník Deutsches Volksblatt
této události věnoval rovnou celou přílohu, která nám dnes podává cenné informace
nejen o slavnosti samotné, ale i o historii výstavby tělocvičny, jejím vnitřním zařízení
a podobně. V této kapitole se na tento prosincový víkend podíváme ze dvou pohledů
– jednak na průběh samotné slavnosti, jednak na to, co o přínosu tělocvičny při této
příležitosti soudil místní tisk.
24
Průběh slavnosti
Ve zmíněné příloze Deutsches Volksblatt můžeme nalézt program slavnosti, který si
zde dovolím přeložit:
Program slavnosti k otevření Jahnovy tělocvičny
Sobota 16. prosince 1933:
18–20:00 hod.: Nasvícení Jahnovy tělocvičny reflektory
19:45–20:00 hod.: Shromáždění čestných hostů, spolků a lidu před tělocvičnou
20:00 hod.: Příchod 1. DTV Komotau 1864, předání klíčů a otevření budovy
21:00 hod.: Vysvěcující večer (Weiheabend): (účinkující: Lidové pěvecké spolky Chomutov; sopránové sólo: paní lékárnice Mitzl Wolf-Dotzauer; koncertní orchestr Strunz; 1. DTV Komotau 1864)
Pořadí představení:
1. L. v. Beethoven: „Weihe des Hauses“, slavnostní overtura (orch. Strunz)
2. E. G. Kolbenheyer: slovo úvodem
3. Pozdrav od Obmanna 1. DTV Komotau 1864
4. Fr. Schubert: „Die Allmacht“ (mužský sbor se sopránovým sólem a orchestrem pod vedením okresního sbormistra Fr. Roschera)
5. Slavnostní projev (Verbandsturnwart Willi Brandner)
6. Prostná cvičení (turneři 1. DTV Komotau 1864)
Přestávka
7. Rich. Wagner: předehra k „Die Meistersinger von Nürnberg“ (orchestr Strunz)
8. „Viele Wenig geben ein Viel“ (taneční výstup cvičenkyň 1. DTV Komotau 1864)
9. Litzmann: „Feiger Gedanken“ (mužský sbor s dechovým souborem)
10. Ed. Grieg: Huldigungsmarsch z „Sigurd Jorsalfar“ (orch. Strunz)
11. „Was ist es um uns Turner“, recitační sbor cvičenců a cvičenkyň z 1. DTV
Komotau 1864
Neděle 17. prosince 1933:
8:00 hod.: Ranní oslavy a odhalení pamětní desky v hale tělocvičny.
9:30 hod.: Slavnostní zasedání ve velkém sále
Od 1 (sic!):9 Volné prohlídky Jahnovy tělocvičny
20:30 hod.: Slavnostní večer ve velkém sále: (účinkující: Deutsche Liedertafel
(německý mužský pěvecký spolek), Chomutov, koncertní orchestr Strunz, 1. DTV Komotau 1864)
Pořadí představení:
1. Fehrbelliner Reitermarsch (orchestr Strunz)
2. Pozdrav
3. Weber: předehra k „Freischütz“
9
V originále „Ab 1“. Nejspíše se jedná o tiskařského šotka, díky kterému chybí druhá číslice. Možnost, že by byl jeden časový údaj
zapsán ve dvanáctihodinovém formátu, se mi zdá nepravděpodobná.
25
4. „Viele Wenig geben ein Viel“, tanec cvičenkyň 1. DTV Komotau 1864
5. Dvojitý kvartet Deutsche Liedertafel, Chomutov
6. Prostná a nářaďová cvičení (mladí turneři 1. DTV Komotau 1864)
7. „Gut Heil“, pochod, zhudebněn a věnován panem sbormistrem Strunzem
Přestávka
8. „1864er-Marsch“, zhudebněn a věnován panem kapelníkem Rud. Röslerem,
Chomutov
9. Prostná cvičení (turneři 1. DTV Komotau 1864)
10. Dvojitý kvartet Deutsche Liedertafel, Chomutov
11. Skupiny cvičenkyň 1. DTV Komotau 1864, a) cvičíme b) běháme c) tancujeme
d) hrajeme
12. Odborná prohlídka Jahnovy tělocvičny (veselá hra s hudbou)
Závěrečný pochod
Slavnostní výbor žádá vážené návštěvníky, aby přicházeli přesně ve stanovené časy.10
O průběhu slavnosti píše ve svém čísle z ledna 1934 i měsíčník Die Quelle. Podívejme se tedy, jak ji popisuje (opět se jedná o překlad, tentokráte volnější): „Sobotního
večera byla tělocvična nasvícena reflektory. Po příchodu 1. DTV Komotau 1864 otevřel
Sprechwart Ing. Gelinek bránu, a tak mohli cvičenci poprvé vstoupit do svého nového
domova. Lidé zaplnili slavnostní sál tak, že si mnozí neměli kam sednout. Od devíti
hodin začala samotná slavnost. Na pódiu zahrál kapelník Strunz s velkým orchestrem
Beethovenovu „Weihe des Hauses“. Dietwart Frd. Hubatschek pronesl slavnostní řeč,
Sprechwart Ing. Gelinek přivítal přítomné, pěvecké spolky začaly za doprovodu orchestru Schubertovou „Allmacht“, paní Wolf-Dotzauerová měla sopránové sólo. Verbandsturnwart Brander pronesl slavnostní proslov. Následovala prostná cvičení turnerů,
která ukázala přesnost, snahu a dovednosti. Po nich přišlo na řadu taneční představení
cvičenkyň „Viele Wenig geben ein Viel“, alegorie o Bund der Deutschen. Obě představení sklidila bouřlivý potlesk. Chór „Feiger Gedanken“ a sborová recitace „Was ist es um
uns Turner“ uzavřely tento významný večer.
V neděli 17. prosince dopoledne byl odhalen památník padlým Turnbrüder, který
vytvořil Rud. Stalla. V půl desáté se konalo ve velkém sále slavnostní shromáždění.
Na pódiu stála busta „otce tělocviku“ Jahna ozdobená listy rostlin a vlajkami turnerů.
Sprechwart Ing. Gelinek pronesl pozdrav přítomným a poděkování pomocníkům. Vedoucí stavby Ing. Dymaczek promluvil o průběhu stavby tělocvičny. Poté následovala
přání štěstí od zástupců různých spolků. Na závěr poděkoval Sprechwart tklivými slovy.
Celou slavnost uzavřel sborový zpěv.“ 11
10
11
Deutsches Volksblatt. 16. 12. 1933, roč. 69, č. 287.
Die neue Jahn-Turnhalle. Die Quelle. Jänner 1934, roč. 6, č. 1.
26
Dobové hodnocení významu tělocvičny
U příležitosti otevření Jahnovy tělocvičny nešetřil soudobý tisk nadšenými slovy. V Die Quelle se píše, že se tělocvična stává „symbolem města“ (Wahrzeichen der
Stadt) a také, že „se zde podařilo něco velkého, a to v čase těžké krize, což dává tomuto
dílu zvláštní cenu“. Na závěr článku o slavnostním ceremoniálu (který byl přeložen výše)
přeje, aby „nová tělocvična byla a zůstala místem pěstování tělocviku, utužování těla,
zdraví a veselé mysli.“ 12 Rovněž Deutsches Volksblatt přikládal této události velký
význam, o čemž svědčí mimo jiné i rozsah, který jí věnoval. Již 14. 12. otiskl pozvání
na „slavnostní nedělní večer“:
„Stavba nové Jahnovy tělocvičny je pro 1. DTV 1864 a pro všechen německý lid
v Chomutově důvodem pojmout její otevření slavnostně. (…) Kvůli velikému zájmu, který
otevření tělocvičny provází, je doporučeno dorazit na čas. Aby mohly oslavit otevření
všechny vrstvy lidu, bylo vstupné stanoveno tak nízko, jak jen to šlo. Činí to 5 korun pro
členy13 a 7 pro nečleny. Slavnostní večer začíná přesně ve 20:30.“ 14
16. 12. vyšla již několikrát zmiňovaná příloha a 18. a 19. 12. vyšly články popisující
samotnou slavnost – každý o rozsahu nejméně jedné strany (novinového formátu!).
Konkrétně se ve zmíněné příloze můžeme dočíst, že „tělocvična má a bude sloužit jako
centrum chomutovského veřejného života“. Dále je zde označena jako „pěkný dárek německému lidu“ nebo dokonce i „záštita němectví“. Není tu opomenuta ani připomínka
dlouhé cesty k dokončení stavby nebo deklarace hrdosti na toto dílo či obětavost německého národa.15
Tělocvična před druhou světovou válkou
Vnitřní zařízení
Člověk, který v době mezi otevřením tělocvičny a druhou světovou válkou vstoupil
dovnitř hlavním vchodem z dnešní Mánesovy ulice, se ocitl ve vstupní hale. Ta se táhla
(a stále táhne) napříč téměř celou budovou. Podle zpráv ze slavnostního otevření se
zde nacházela pamětní deska věnovaná padlým turnerům, bohužel však o ní nejsou
žádné další zprávy.
Po levé straně mohl vstoupit do kavárny, která se podle dobového tisku mohla pyšnit
domáckým prostředím a krásným výhledem na Jahnspielplatz (ze kterého dovnitř vedl
samostatný boční vchod) a městský park. K ní příslušela i malá herna. Jiné zdroje však
tento podnik označují jako hospodu či restauraci. Ve stejné části se nacházela i kuchyň
a spíž. Po pravé ruce pak měl tento návštěvník vstup do knihovny s čítárnou a kanceláří
s archivem. Dále v přízemí mohl narazit na sklady, komoru na nářadí, místnost pro první
pomoc, šatny, umývárny a sprchy. Rovněž se zde nacházel byt správce budovy.
Srdce budovy se však nacházelo v prvním patře, kam se dalo vystoupat po několika
různých schodištích. Zde se nacházel velký tělocvičný sál (Turnsaal) o rozměrech
14x25 m. Podle dobového tisku byl vhodný pro masové akce nebo shromáždění
všeho druhu. Jeho zadní část byla zakončena pódiem o rozměrech 10x14 m. Zpráva
o stavu tělocvičny z roku 1946 konstatuje, že „jeviště je vybaveno moderním
12
13
14
15
Ibid.
Nejspíše Turnvereinu, pozn. autora.
Deutsches Volksblatt. 14. 12. 1933, roč. 69, č. 285.
Deutsches Volksblatt. 16. 12. 1933, roč. 69, č. 287.
27
scenickým osvětlením a výtahy pro kulisy“.16 Jelikož se dá soudit, že toto zařízení
nebylo instalováno během války nebo bezprostředně po ní, bylo zde pravděpodobně
k dispozici už ve třicátých letech.
To však není z prvního patra vše. Nacházel se zde šermířský sál, zasedací sál, promenáda, několikapokojový byt a malý (někdy zvaný přednáškový) sál o rozměrech
8x12 m, který disponoval vybavením pro promítání diapozitivů. O něm bylo psáno, že
se svou kapacitou 150 míst je vhodný nejen pro přednášky, ale i komorní koncerty.
Jeden zdroj zmiňuje, že i zde bylo pódium.
Ve druhém patře se nacházela galerie hlavního sálu, místnosti pro personál, dvě
místosti pro „kutilská odpoledne mládeže“ (Bastelabende) a mládežnická ubytovna
s 20 lůžky. O půdě se prameny z 30. let nezmiňují, nicméně v již zmiňované zprávě
z roku 1946 se píše, že na půdě se nacházely 3 komory, přičemž prostor nad velkým
sálem byl zvýšený a nedělený.
Sklep byl centrem zázemí – nacházela se zde spíž, uhelný sklep, prádelna, zařízení ústředního topení na nízkotlakou páru a strojovna větracího zařízení s elektrickými
ventilátory. Dále zde byl dvojitý kuželník a velká jídelna hostince, která, alespoň podle
Deutsches Volksblatt, měla obstát všem početním nárokům.
Dále můžeme k uspořádání uvnitř tělocvičny poznamenat, že bylo navrženo tak, že
cvičenci vůbec nemuseli přijít do styku s místnostmi sloužícími k pohostinství. Dopis
od chomutovského Turnvereinu Dr. Dérerovi popisuje vybavení budovy jako jednoduché, ale odpovídající tehdejším poměrům. Zpráva z roku 1946 jej hodnotí jako „velmi
solidní“. Rovněž zmiňuje „moderní klosety“.
Tatáž zpráva ovšem zmiňuje i jedno opomenutí při stavbě, a to nedostatečné provedení izolace proti půdní vlhkosti. Následkem toho do roku 1946 zplesnivěla omítka
ve sklepě, parketová podlaha na několika místech ztrouchnivěla a v podlaze kuželníku
se uchytila dřevokazná houba.
Využití
Jak je již z výše napsaného patrné, Jahnova tělocvična neměla sloužit a ani nesloužila jen ke sportovním účelům, ale i jako kulturní a společenské centrum německého
obyvatelstva Chomutova. Avšak ani ve své tělocvičné funkci nezůstala uzavřená jen
členům 1. DTV Komotau 1864. Vzhledem k tomu, že velká část chomutovských škol
nedisponovala vlastní tělocvičnou, měla být Jahnova tělocvična propůjčována školní
správě pro výuku tělocviku, a to denně od 8 do 12 hodin dopoledne a od 2 do 5 hodin
odpoledne. K dispozici zde cvičenci měli nejen vnitřní sály, ale na venkovním Jahnově
hřišti i fotbalové a tenisové hřiště.
Kulturní stránku věci zastupují například plesy a jiné společenské události. V Deutsches Volksblatt byl otištěn inzerát zvoucí zájemce na turnerský bál (Turner-Ball) konající se 13. 1. 1934. V tomtéž deníku, jen o něco později nalézáme inzerát oznamující, že
31. 12. (1933) se bude konat Velká silvestrovská slavnost v Jahnově tělocvičně (Große
Silvesterfeier in der Jahn-Turnhalle). Ta se odehrávala ve velkém sále od půl deváté,
vstupné bylo 6 Kč pro členy a 9 Kč pro ostatní.
16
Archiv stavebního úřadu v Chomutově.
28
Několikrát bylo v této práci zmíněno pohostinské zařízení. Jeho správou byl jako nájemce pověřen pan Hugo Dolleschel, majitel hostince Alt-Heidelberg v Platner Straße
(dnešní Blatenská ulice). Čepováno bylo pivo z měšťanského pivovaru v Chomutově
a dvanáctistupňová Plzeň.
Vzhledem k faktu, že tělocvična měla k tomu určené místnosti, se dá soudit, že sloužila i jako místo přednášek a také pro ubytování a volný čas mládeže. Bohužel však
o tomto využití nemáme dalších zpráv. Jak ovšem začala nabírat na síle strana SdP (Sudetendeutsche Partei), byla i Jahnova tělocvična využita k politickým cílům. O tom
však více v následující kapitole.
Politické zneužití
V chomutovských policejních spisech se s Jahnovou tělocvičnou (a v menším počtu
i s Jahnovým hřištěm) můžeme setkat jako s dějištěm schůzí a akcí SdP, výcviku jednotek FS (Freiwilliger Schutzdienst), ale i různých výtržností a potyček. Bohužel je tento
fond značně útržkovitý, takže z většiny presidiálních spisů nám zbyly jen odkazy v indexu. Ovšem i ty nám mohou pomoci udělat si obrázek o tehdejší situaci – mnohokráte
je zde zmiňována samotná činnost strany, dále její spolupráce s nepolitickými spolky
a dvakrát je zde odkaz i na dokumenty věnující se přímo Turnvereinům. V dalším textu
budou blíže popsány události roku 1938 (dokumenty z tohoto roku jsou nejzachovalejší), které mají s tělocvičnou spojitost.
Schůze SdP
Schůze SdP se v „Jahnturnhalle“ odbývaly poměrně často – tělocvičně by co do počtu zmínek v této souvislosti mohla konkurovat snad už jen Sadová dvorana. Jednak to
byly soukromé porady funkcionářů strany, které se konaly buď v malém sále nebo v restauraci. Dále to byly i schůze veřejné, na kterých řečnilo nemálo poslanců a dalších
významných osobností německé národnosti. Často na nich hrála hudba – jak se píše
v jednom hlášení: „Před zahájením schůze od 19. hod. bude účinkovati hudba Müllera
z Chomutova a hráti pochody snad za účelem přilákání více lidí.“ 17 Účast na veřejných
schůzích byla značně kolísavá – na schůzi dne 26. 1. bylo podle zprávy o jejím průběhu
300 lidí, ale na schůzi konané 24. 1. jich bylo na 1800. Právě ke schůzi z 26. 1. se v archivu zachoval leták, který na ni zval.
Pokud bychom zde měli zmínit některé řečníky, kteří v chomutovské tělocvičně měli
projev, nesmí v první řadě chybět poslanec František Nemetz (někdy uváděn jako Němec), který se často účastnil i schůzí soukromých. Dále se ve zprávách často setkáme se jménem Bezirksschulungleitera (okresní vedoucí výcviku) Heřmana Jeuthnera.
Mimo ně v Jahnově tělocvičně alespoň jednou promluvili Franišek Götzl, poslanec
Dr. František Nadler, poslanec Dr. Alfred Rosche a určitě i další, o jejichž vystoupeních
se nám zprávy nedochovaly. 29. 5. večer se v Sadové dvoraně konala volební schůze
SdP, které se zúčastnilo na 2000 lidí. Zmíněna je zde z toho důvodu, že její průběh byl
přenášen rozhlasem do Jahnovy tělocvičny, kde se účast pohybovala kolem 600 lidí.
17
SOkA Chomutov se sídlem v Kadani. Fond OÚ Chomutov. Karton 3.
29
Výcvik a organizace FS
Freiwilliger Schutzdienst (zkráceně FS) byla organizace Sudetoněmecké strany povolená ministerstvem vnitra 14. 5. 1938. Oficiální náplní její činnosti měla být pomoc při
živelných pohromách a pořádková služba. Jak však píše list Rundschau: „FS není parádní
útvar, nýbrž sbor bojovníků… je to nabroušený meč našeho hnutí…“18 Je tedy zřejmé, že
pouze u pořádkové služby nezůstalo. Oddíly FS navázaly na ordnerskou (pořadatelskou)
službu zakládanou od března 1934 stranou (tehdy ještě) SHF. V českých pramenech je
však označení „ordneři“ používáno i pro příslušníky FS. Jejich oficiální činnost skončila
15. 9. 1938, když byla tato organizace (spolu se samotnou SdP) zakázána.
V čele jednotek FS v Chomutově stál JUDr. Jindřich Feiler, advokát v Chomutově, který byl mimoto i náčelníkem turnerů. Policejní zpráva ze 7. 6. 1938 uvádí, že se
v Jahnově tělocvičně „mají velmi často odbývat porady vedoucích činitelů strany SdP
v Chomutově za předsednictví poslance Františka Němce. Zejména má býti projednáváno zřizování a organisace oddílů Freiwillige deutscher Schutzdienst FS.“ 19 Dále je zde
uvedeno, že se má (rovněž v Jahnově tělocvičně) každý večer konat školení jednotek
FS. Měl je provádět JUDr. Feiler a měl jim rovněž být přítomen major bývalé rakouské
armády Otto Göttlicher. Zpráva rovněž zmiňuje, že v noci na 9. 6. „bude (…) 100 příslušníků FS v pohotovosti v Jahnturnhalle v Chomutově. Účel této pohotovosti příslušníků
FS není znám, ale možno souditi, že jsou určeni jako záloha pro případ nutné potřeby
a zákrok v předvolební akci v obcích zdejšího okresu. Tito ordneři budou beze vší pochyby ozbrojeni.“20
Jak je vidět, v chomutovské tělocvičně se neodbývaly pouze porady, ale sloužila
i jako shromaždiště jednotek FS, o čemž svědčí i další záznamy o „Apellech“ (svoláních), například ze dnů 15. 5. nebo 14. 6. Většinou se na ně dostavilo kolem stovky
příslušníků oddílů. K informovanosti a připravenosti ordnerů se zmiňuje ve zprávě
z 18. 5. toto: „(…) při shluku lidí dne 17. května t. r. večer v Jirkově. Zde zasáhli ihned
ordneři, osvojující si práva veřejné stráže, řídili dopravu na veřejných místech a nedbali
příkazů veřejných orgánů k tomu oprávněných. V krátké době na to v důsledku jejich
zpravodajské služby počali se shlukovati již v Chomutově před Jahnovou tělocvičnou
aby v případě byli v pohotovosti.“ 21
Ohledně organizace FS se z policejních zpráv z června dozvídáme, že členové této
organizace konali v Jahnově tělocvičně pravidelná cvičení, a to nejčastěji každé úterý
a pátek večer. Ostatní dny se konala běžná turnerská cvičení, kterých se museli členové FS podle svých možností rovněž účastnit. K tomu byla konána nedělní cvičení
v terénu – „Geländerübungen“.
Ovšem už z března je zpráva, kde se píše: „Členové těchto pořadatelských sborů
– rekrutovaní z vojáků v záloze – budou řazeni do tělocvičného spolku Deutscher Turnverbandu, kde budou nenápadně vycvičováni pod rouškou nevinného tělocviku. Cvičení se má konati 3x v týdnu.“22 Tyto informace se sice netýkají přímo jednotek FS (v tomto
případě se jedná o jejich předchůdce), ale umožňují nám udělat si představu o povaze
těchto „pořadatelských sborů“.
RICHTER, Karel. Sudety. Praha: Agentura FAJMA, 1994.
SOkA Chomutov se sídlem v Kadani. Fond OÚ Chomutov. Karton 2.
Ibid.
21
Ibid.
22
Ibid.
18
19
20
30
Výtržnosti a demonstrace
19. 5. 1938 byla skupina šesti českých vojáků napadena před Jahnovou tělocvičnou
několika desítkami henleinovců. Jeden z vojáků byl těžce zraněn. Tento incident vyvolal řadu rvaček následujícího dne, do kterých se zapojil i starosta Viktor Herbrich.
Pořádek byl zjednán až večer. Ve zprávě z 1. 6. se píše: „Hlásím, že o činnosti strany
SdP v Chomutově získala zdejší stanice tuto důvěrnou zprávu: Dne 20. května 1938
večer při výtržnostech v Jahnturnhalle v Chomutově byli všichni zúčastnění ordneři
strany SdP ozbrojeni pistolemi neb dýkami t.zv. Dolchmesser, tesáky t.zv. Hirschfänger
a obušky, plněnými olovem, pískem, drátem a pod. Tehdy byla Jahnturnhalle obklíčena
bezpečnostními orgány a rozšířila se pověst, že u ordnerů SdP bude provedena osobní
prohlídka. Proto všichni ozbrojení ordneři odložili prý zbraně a to pod prkna podia
a za záclonu ve velkém sále v Jahnturnhalle. Jakmile minulo nebezpečí osobní prohlídky, vzali si ordneři opět své zbraně k sobě.“23
O 15. 9., kdy už byla situace značně vyhrocená, se nám dochovala tato zpráva: „Dne
15. září odebralo se žactvo něm. gymnasia do průmyslové školy, kdež vyzvalo průmyslováky, aby s nimi se spojili, totéž se opakovalo u něm. učitelského ústavu. Telefonoval jsem s ředitelem učitelského ústavu, že dám školáky stráží rozptýliti, pakliže se
ihned nerozejdou. Tito výzvě ředitele vyhověli a za zpěvu a výkřiků protistátních vtáhli
na hřiště Jahnovo, kde byli po nationální řeči starosty města vyzváni k rozchodu. Když
se rozcházeli, příjezdem poslance Němce byli opět strženi do Jahnturnhalle, kamž dostavilo se též přivolané pekařem Teuchnerem dělnictvo z Mannesmannových závodů.
Vyhlášením stanného práva byly pak demonstrace skončeny.“24
Jiné akce
Ve dnech 1.–4. 7. 1938 byla v Chomutově spolkem Bund der Deutschen pořádána
slavnost „Fest aller Deutschen“. Pro nás nejzajímavější je 3. červenec, kdy byl odpoledne
konán průvod ulicemi Chomutova s účastí kolem 30 000 osob, v jehož čele šel Konrád
Henlein. Po dvou a půl hodinách byl ukončen na fotbalovém hřišti DFK Chomutov, které
bylo pro tyto účely spojeno s Jahnovým hřištěm. Zde se shromáždilo asi 40 000 lidí –
podle policejní zprávy Němci uváděli přes 100 000 lidí, což je však na tomto prostoru
nemožné. Na programu byly různé projevy: „Projev zahájil místostarosta Czermak přivítáním přítomných, po němž ujal se slova předseda (Bund der Deutschen, pozn. autora) Werenfenig, který uvítal Konráda Henleina a zdůraznil, že jde o nepolitický projev,
jehož však účelem je ukázati německou pospolitost. Dříve musel bráti ohledu při své
řeči na různé polit. strany, nyní však je zde pouze jedna strana, která se přiznává k německému světovému názoru. Ke konci pak jako díky za práci, kterou Henlein vykonal,
odevzdal Henleinovi diplom čestného uznání. (…) Ke konci projevu ujal se slova Konrád
Henlein, který krátkými slovy poděkoval za uznání své práce, a slíbil, že boj povede až
do úplného vítězství. Tím projev byl skončen, načež nastal klidný rozchod účastníků.“25
Po skončení projevů se v lokále Jahnovy tělocvičny konala schůze SdP za předsednictví K. Henleina. „Schůzky se zúčastnil osobně senátor Bock ze Žatce, poslanec
23
24
25
Ibid.
SOkA Chomutov se sídlem v Kadani. Fond OÚ Chomutov. Karton 3.
SOkA Chomutov se sídlem v Kadani. Fond OÚ Chomutov. Karton 2.
31
František Němec, místní vedoucí Emil Götzl, purkmistr Eduard Fiedler, jeho zástupce
JUDr. Otto Kühn a Zahlmeister Zottleder, všichni z Chomutova a jiní význační činovníci
SdP. Průběh této důvěrné schůzky nemohl být zjištěn. Po skončení schůzky odjel Konrád
Henlein se svým průvodem do Červeného Hrádku, udánlivě ke statkáři Hohenlohemu.“26
25. 4. se na Jahnově hřišti konal „tábor lidu strany SdP“. Účast byla ve zprávě odhadnuta na 10 000 osob, ačkoliv poslanec Němec mluvil ve svém projevu o 21 000
přítomných sudetských Němcích. Kromě něj řečnil i Heřman Jeuthner a poslanec Bedřich
Zippelius. 29. 8. projížděl na své cestě pohraničím okresy Chomutov a Most Konrád
Henlein. V Chomutově mu tato jízda trvala od 14:00 do 15:30, následně poobědval
v Jahnově tělocvičně a poté odjel do Žatce.
Od roku 1939 do současnosti
Druhá světová válka
O stavu a využití Jahnovy tělocvičny za druhé světové války nemáme bohužel moc
zpráv. Víme však, že ji spravoval nástupce chomutovského Turnvereinu, Turngemeinde
Komotau (někdy NSTG – Nationalsozialistische Turngemeinde Komotau). Dále se můžeme dočíst, že budova sloužila jako přechodné ubytování německé a posléze Rudé
i československé armádě.
K Jahnově tělocvičně se částečně váží i plány na stavbu „Hitlerjugend-Heim“ z let
1938–1942, kdy bylo jako jedno z možných míst pro novou budovu zvažováno tenisové
a fotbalové hřiště patřící k tělocvičně. Roku 1940 byla tato možnost změněna na místo
vedle tělocvičny – toto byla nejpravděpodobnější varianta a dokonce bylo jednáno
o architektonickém návrhu. Stavba však, jak je dnes patrné, nakonec postavena nebyla.
9. 6. 1945
Přestože Jahnova tělocvična musela roku 1938 přihlížet mnoha excesům, svědkem toho nejhoršího se stala až po válce. Bylo to 9. června 1945. 27 Toho dne se již
od rána v ulicích objevovaly plakáty přikazující, aby se všichni muži německé národnosti ve věku 13–65 let dostavili nejpozději do desáté hodiny na hřiště DFK Chomutov.
Každý si s sebou měl vzít jídlo na 3 dny, náhradní oblečení a osobní průkazy. Jelikož se
neuposlechnutí příkazu trestalo smrtí, seřadilo se toho červnového rána za Jahnovou
tělocvičnou na 8000 německých mužů, mladíků a starců. Z oken kavárny a vyšších
pater tělocvičny se na celou událost dívali čeští důstojníci, „jakoby sledovali nějaké
zvláštní napínavé divadlo“.28
Dav byl usměrňován neustálými příkazy z amplionů. Na začátku se četla dlouhá
řada jmen – to byli zaměstnanci pošty, železnice, Mannesmannových závodů a Poldiny
huti. Ti mohli odejít. Rovněž bylo Němcům oznámeno, proč zde jsou – aby byli potrestáni za zločiny proti Čechům za okupace.
Následovalo hledání vojáků SS. Všichni se museli svléknout do půli těla a zvednout
ruce. Kdo měl na vnitřní straně levého ramene vytetovanou krevní skupinu, byl na základě tohoto označen jako SS-Mann. Jeden z pamětníků uvádí, že tohoto označení
Ibid.
Vzhledem k povaze celé události o ní nemáme jasná fakta. Celý následující text vychází ze vzpomínek pouze německých
pamětníků zaznamenaných v Komotauer Jahrbuch, proto tento výklad může být zkreslený. HEIMATKREIS KOMOTAU. Komotauer
Jahrbuch: Folge 10. Nürnberg: Helmut Preußler Verlag, 2001. Podle překladu Jany Mrekajové a Evy Kanické.
28
HEIMATKREIS KOMOTAU. Komotauer Jahrbuch: Folge 10. Nürnberg: Helmut Preußler Verlag, 2001.
26
27
32
se dostalo i jednomu mrzákovi, který ale sloužil u letectva. Takto vybraní byli nejprve
surově zbiti, následně naházeni na hromadu a politi slanou vodou. Odhady takto zabitých se různí od 19 po 30 mužů. Někteří svědci uvádějí, že sténání umírajících utichlo
až ke čtvrté hodině odpolední.
Po celý den na cvičišti byli němečtí muži svými samozvanými dozorci biti, prohledáváni a okrádáni o cokoliv, co za ukradení stálo. Rovněž někteří pamětníci hovoří
o ponižování nuceným zpěvem písní a děkováním vůdci.
Když se den začal chýlit ke konci, byli němečtí muži znovu seřazeni a vydali se
na pochod směrem k hranicím se Saskem, do Nové Vsi v Horách a Deutschneudorfu.
Po celou dobu byli hnáni ranami biči a pěstmi a za nimi šla ozbrojená skupina, jejímž
jediným úkolem bylo zastřelit všechny zaostávající. Když však dorazili na místo, nastal
problém – ruské jednotky nechtěly přechod hranic povolit. Další dva dny tak Němci
strávili v mizerných podmínkách, než se znovu vydali na cestu. Jejich cílem však nebyl
Chomutov, ale Záluží,29 kde byli nasazeni na nucené práce v táboře 27. Züricher Zeitung
později uvedl, že tento tři dny a tři noci trvající pochod nepřežilo 364 lidí.
Adaptace (rok 1946)
Následkem častého střídání majitelů v předchozích letech se tělocvična po válce
nacházela ve skutečně zbídačeném stavu – podlahy byly pokryty odpadem, dlažby
otlučeny, lustry vytrhány, rámy dveří vyštípány, sklo vytlučeno, elektroinstalace orvána, umyvadla ukradena a podobně. Celé plochy stěn a podlah byly promočeny. Střecha byla poškozena vyrážením tašek, patrně za účelem získání světla.
Bylo tedy nutné, aby tělocvična, pokud měla kdy ještě k něčemu sloužit, prošla rozsáhlou adaptací a rekonstrukcí. Tato otázka přišla na řadu už v roce 1946 (v té době
ji měl ve své správě Národní tělovýchovný svaz). 15. a 16. ledna bylo provedeno rozsáhlé šetření stavu budovy a 1. února byl vypracován odhad stavebních nákladů –
550 000 Kčs. Na schůzi místní správní komise konané 7. 2. pak bylo požádáno o provedení adaptace s výše uvedeným rozpočtem, přičemž přibližně 260 000 Kčs bylo
doporučeno odčerpat z fondu v markových platidlech určeného na úpravu hřiště. Vše
bylo schváleno bez námitek.
Majitel(é) po roce 1945
Již na mapě města z roku 1945 se můžeme setkat s novým jménem Jahnovy tělocvičny – Sportovní dům. Tento název vydržel budově do dnešních dnů. Sportovní dům převzal po druhé světové válce Sokol II Chomutov. Tato organizace však neměla s původním Sokolem nic společného (na něj navázal Sokol I Chomutov). Roku 1948 změnil tento
spolek své jméno na Spojocel Chomutov a krátce nato se přejmenoval na Sokol Hutě
Chomutov. Ten se rozdělil roku 1953 na Baník VTGK Chomutov a Baník ZJF Chomutov.
Avšak již v roce 1956 byly kluby ze ZJF přesunuty do VTGK a byl přijat společný název
Baník Chomutov. Další změna názvu přišla už za dva roky (1958), a to na TJ VTŽ Chomutov, který vydržel dodnes.
29
Obec byla téměř celá zlikvidovaná kvůli výstavbě chemických závodů.
33
De facto tak zůstala tělocvična po celou dobu komunistického režimu pod správou jedné organizace (vlastníkem byl ČSTV), která pouze měnila názvy. To však mělo za následek
spory o to, komu tělocvična připadne po roce 1989. Usiloval o ni Sokol (rok 1991) a o část
pozemku i TJ Baník Březenecká Chomutov. V obou případech však byly tyto požadavky
podloženy pouze podobností historických názvů TJ VTŽ Chomutov.
V současné době je majitelem Sportovního domu TJ VTŽ Chomutov, která jej (jako občanské sdružení) získala 17. 5. 1990.
Nedávná minulost
V nedávné minulosti prošel Sportovní dům řadou stavebních úprav, které zásadně změnily jeho vnitřní uspořádání. Roku 1994 byly ve zdi pravého křídla směrem do ulice vybourány dveře a větší okna. V přízemí tohoto křídla pak byla od roku 1995 provozována prodejna kol, kterou roku 2001 nahradil bar. Tatáž prodejna kol však fungovala už od roku 1991,
kdy vystřídala v přízemí levého křídla restauraci, mezi lety 1995 a 2001 pak měla prostory
v obou křídlech, přičemž v levém křídle fungovala až do roku 2002, kdy v těchto prostorách byla zřízena pivnice „Sporťák“. Avšak zpátky ke stavebním úpravám – v letech 2002
až 2003 proběhly rozsáhlé opravy, které daly Sportovnímu domu mimo jiné novou fasádu.
Během nich byl odbourán boční vchod z levé strany, který původně vedl do restauračního
zařízení. V letech 2009 byl pozemek oplocen a velký sál tělocvičny rozdělen příčkou.
Závěr
Mnoho lidí prochází po Mánesově ulici v Chomutově nevědouce, co za budovu vlastně
míjejí. Nevědí o úsilí chomutovského Turnvereinu, který ji po více než padesáti letech od založení fondu na její výstavbu slavnostně otevřel. Nevědí o tom, jak významnou roli hrála
ve společenském životě německých obyvatel. Nevědí, jak se stala centrem politického dění
v předvečer Mnichova. Ani nevědí, jakým hrůzným událostem musela přihlížet v dnech poválečných. Snad tato práce tedy přispěje svým střípkem do mozaiky chomutovské historie.
Bohužel, jak již bylo psáno v úvodu, veškeré dostupné zdroje jsou dosti torzovitého
charakteru, a tak i tato práce nemůže být celistvým shrnutím. Přesto se však jedná (pokud
vím) o jedinou práci v českém jazyce, která se tomuto tématu uceleněji věnuje.
Proč však měla Jahnova tělocvična ve své době takový ohlas? Podle mého názoru
za tímto stojí fakt, že si na její stavbu museli chomutovští turneři takovou dobu počkat.
Jejich úsilí se naplnilo po dlouhých letech, kdy je „předběhli“ jak Češi, tak turneři z Horní
Vsi. Nelze upozadit ani fakt, že tělocvična měla sloužit nejen turnerům, ale všem chomutovským Němcům, a také to, že byla stavěna v časech, kdy na svět těžce dopadla ekonomická
krize.
Když už zde byl zmíněn Erster Deutscher Turnverein Komotau 1864, nelze opomenout
TJ VTŽ Chomutov, které patří uznání za to, že se dnes Sportovní dům nachází v reprezentativním stavu.
Co říci na závěr? Snad už jen to, čím zakončil svou stať o otevření tělocvičny měsíčník Die Quelle : „Das walte Gott!“ Amen!
30
Die neue Jahn-Turnhalle. Die Quelle. Jänner 1934, roč. 6, č. 1.
34
Použité zdroje a literatura
Archivní prameny
Archiv stavebního úřadu v Chomutově.
Archiv TJ VTŽ Chomutov.
Oblastní muzeum v Chomutově. Sbírka pohlednic.
SOkA Chomutov se sídlem v Kadani. Fond AM Chomutov. K 1182.
SOkA Chomutov se sídlem v Kadani. Fond OÚ Chomutov. Kartony 1–3.
Literatura
KÖSSL, Jiří, František KRÁTKÝ a Jaroslav MAREK. Dějiny tělesné výchovy II.
Praha: Olympia, 1986.
KRÁTKÝ, František. Dějiny tělesné výchovy I. Praha: Olympia, 1974.
Heimatskunde des politischen Bezirkes Komotau. V překladu Zdeňka Vachaty.
Chomutov: Im Verlage des Deutschen Bezirkslehrervereines, 1898.
MERTOVÁ, Kateřina. Německý nacionalismus a fašismus na Chomutovsku:
Dokumenty z let 1932–1945. Praha: Tisková, ediční a propagační služba, 1990.
MIZUN, Luboš a Stanislav KRÁL. Šedesát let zápasu v Chomutově. Chomutov: 2006.
RAK, Petr. Chomutov 1252–2002. Ústí nad Labem: Albis International, 2002.
RAK, Petr a Jaroslav PACHNER. Chomutovská uličnice: Stavebně-územní proměny
a vývoj názvů ulic v Chomutově, Horní Vsi a Spořicích. Ústí nad Labem:
Albis International, 2005.
REITMAYER, Ladislav. Přehled vývoje tělesné výchovy ve světě. 2. vyd. Praha:
Státní pedagogické nakladatelství, 1984.
RICHTER, Karel. Sudety. Praha: Agentura FAJMA, 1994.
TJ VTŽ CHOMUTOV. Ročenka 1968. Vydala TJ VTŽ Chomutov.
Články a periodika
Deutsches Volksblatt. 5. 9. 1932, roč. 68, č. 205.
Deutsches Volksblatt. 14. 12. 1933, roč. 69, č. 285.
Deutsches Volksblatt. 16. 12. 1933, roč. 69, č. 287.
Deutsches Volksblatt. 18. 12. 1933, roč. 69, č. 288.
Deutsches Volksblatt. 19. 12. 1933, roč. 69, č. 289.
Deutsches Volksblatt. 30. 12. 1933, roč. 69, č. 297.
1. Deutscher Turnverein 1864. In: HEIMATKREIS KOMOTAU. Komotauer Jahrbuch:
Folge 6. Nürnberg: Helmut Preußler Verlag, 2001, s. 40–43.
HEIMATKREIS KOMOTAU. Komotauer Jahrbuch: Folge 10. Nürnberg: Helmut Preußler
Verlag, 2001. Podle překladu Jany Mrekajové a Evy Kanické.
GELINEK, Leonhard. Die Jahnturnhalle in Komotau. In: HEIMATKREIS KOMOTAU.
Komotauer Jahrbuch: Folge 18. Nürnberg: Helmut Preußler Verlag, 2013, s. 102–106.
Die neue Jahn-Turnhalle. Die Quelle. Jänner 1934, roč. 6, č. 1.
35
Mapy
STATUTÁRNÍ MĚSTO CHOMUTOV A HISTORICKÝ ÚSTAV AKADEMIE VĚD ČR, v. v. i.
Historický atlas měst České republiky: svazek č. 16. Praha, 2007.
Internetové zdroje
Záluží (Maltheuern). Zaniklé obce [online]. [cit. 2013-10-23]. Dostupné z:
http://zanikleobce.cz/index.php?obec=276
36
Ester Boháčková, Kateřina Fričová
Gymnázium Lovosice,
sady Pionýrů 600/6, Lovosice
Lucký mlýn v Chodovlicích
Autorky se rozhodly ve své práci představit zajímavou technickou památku svého kraje. Učinily tak způsobem velmi čtivým, logickým i metodicky
zajímavým. Postupně sledují historii Luckého mlýna, seznamují čtenáře
s jeho provozem i obyvateli. Neváhají se ve svém líčení pozastavit a zařadit do textu příběhy, které popisované místo svým významem značně
překračují. Ester a Kateřině se podařilo nenásilně protnout malé dějiny
s velkými. Čtenáře postupně vtahují do děje, poutavě představují popisované místo a doslova si s textem hrají. Cit pro krajinu, pro osudy lidí,
kteří na místě žili, k tomu dobře sledovaný historický děj, to vše jsou velké
přednosti posuzovaného textu. Autorky pracovaly se zásadní i regionální
literaturou, archivními i domácími prameny, s ústními svědectvími, fotografickými zdroji.
„Nezemřeli, ale žijí! Hlas mrtvých promlouvá v duši potomků.
Jejich krev přechází i dále z jedné generace na druhou v koloběhu života.“
(Kronika rodu Šašků)
Poděkování
Děkujeme panu Ing. Otakaru Šaškovi za zapůjčení materiálů potřebných ke zpracování této práce, za čas, který věnoval našemu společnému rozhovoru, a za přístup
a prohlídku Luckého mlýna. Děkujeme panu Otakaru Šaškovi mladšímu za poskytnutí materiálů a fotografií souvisejících s Luckým mlýnem. Děkujeme paní Mgr. Mirce
Quaiserové za pomoc s výběrem tématu, odborný dohled nad naší prací a rady při
jejím zpracovávání. Děkujeme panu Vítězslavu Liscovi za pomoc s výběrem tématu
a hledáním materiálů. Děkujeme pobočce Oblastního archivu v Lovosicích a paní Evě
Lupejové za možnost návštěvy a pomoc s hledáním v archivních materiálech. Děkujeme paní Jiřině Karfíkové, paní Ivaně Mrvíkové a panu Jiřímu Filousovi za čas, který
nám věnovali, a za vzpomínky, o které se s námi podělil.
37
Úvod
Téma letošního ročníku dějepisné soutěže Eustory zní: „I místo má svou paměť“.
Když jsme se o něm poprvé dozvěděly, začaly jsme přemýšlet o zajímavých budovách
v našem bezprostředním okolí. Jelikož jsou Lovosice průmyslovým městem, okamžitě
nám došlo, že se budeme muset vydat dál. Na pomoc jsme si přizvaly paní učitelku
Mgr. Mirku Quaiserovou, která na naší škole již dlouhá léta vyučuje dějepis. Právě
díky ní jsme se spojily s panem Vítězslavem Liscem, pracovníkem Státního oblastního
archivu v Litoměřicích. V dlouhém seznamu míst, která nám navrhl, nás zaujala zmínka
o Luckém mlýně v Chodovlicích. Ačkoli leží nedaleko našich domovů, nikdy jsme o něm
neslyšely a překvapilo nás, když jsme zjistily, že již od 17. století patří jedné rodině
- rodině Šašků. Rozhodující pro nás však byl fakt, že Šaškové vlastní rodinnou kroniku,
která se datuje až k jejich příchodu do Luckého mlýna. Nabízel se tu tedy ojedinělý
zdroj informací.
V naší práci se zabýváme obecnou charakteristikou Luckého mlýna a jeho historií.
Důraz klademe na období, kdy mlýn vlastnil Jiří Jindřich Šašek, člověk vynikajících morálních hodnot, kronikář a významný regionální pracovník. Ten v Luckém mlýně prožil
největší události a zvraty první poloviny 20. století. Věnujeme se i současnému stavu
mlýna a jeho majiteli Ing. Otakaru Šaškovi.
Informace jsou čerpány především z kroniky obce Chodovlice, která nám byla velkou oporou při zasazení naší práce do historického kontextu. Část kroniky, která se
zabývá léty 1913 - 1945, psal právě Jiří Šašek. Dalším zdrojem informací byl rozhovor se
současným majitelem mlýna Ing. Otakarem Šaškem, který nám zapůjčil řadu materiálů
včetně opisu části rodinné kroniky, která je momentálně v rukou jeho strýce a jejíž
originál jsme bohužel nemohly vidět. V rámci pátrání jsme navštívily i pobočku Oblastního archivu v Lovosicích, což nám mimo jiné pomohlo dotvořit si obraz o tehdejším
životě. Kromě několika zmínek o příslušnících rodu Šašků jsme zde však nic zásadního neobjevily. Dále jsme mluvily s několika pamětníky (zároveň rodinnými příslušníky
jedné z autorek), kteří nám vyprávěli o rodině Šašků, jak si ji pamatují ze svého mládí.
Hlavním cílem našeho pátrání bylo odhalit alespoň střípky událostí, které se odehrávaly za zdmi starého Luckého mlýna. Objevit a převyprávět všechny totiž jistě není
v našich silách. Některé příběhy schoval čas a my už je nikdy nenalezneme. Ve své
práci jsme se tedy pokusily některé z nich vypátrat a především se dozvědět něco
bližšího o rodině Šašků. O čem by nám totiž Lucký mlýn mohl vyprávět než o nich, jeho
obyvatelích? Jak by totiž místo mohlo mít paměť, kdyby nebylo lidí, kteří ho obývali?
1. Návštěva mlýna
1.1. Příjezd
Jediná příjezdová cesta k mlýnu je obklopena stromovou alejí. Listí ve větru šumí,
odráží se od něj sluneční paprsky podzimního slunce, které probleskují v korunách
stromů. Přejíždíme malý můstek přes Modlu a ocitáme se na místě, které nám učaruje
38
na první pohled. Jsme obklopeny přírodou. Kolem nás vidíme jen pole, trávu, stromy.
A budovy mlýna porostlé břečťanem. Vcházíme branou do areálu mlýna a před našima
očima se rozkládá komplex budov, mnohem větší, než jsme čekaly. Na první pohled by
bylo možné splést si mlýn s obyčejným velkým statkem. Nevidíme vodní kolo a budovu mlýnice na první pohled nepoznáme. Po chvíli pozorování si ale všímáme starého
mlýnského kamene opřeného o zeď hlavní budovy, ke které přiléhají další hospodářské
stavby. Společně s budovou mlýnice tak tvoří tvar písmene U. Dvůr, který tyto budovy
vytváří, uzavírá bývalá stodola, na kterou je v rohu napojená další menší budova - sušárna ovoce. Mimo tento komplex stojí ještě další dvě zděné stodoly. Pokračujeme dál
a zacházíme za roh mlýnice, kde už vidíme protékající říčku, kolem jejího koryta vysoké
stromy. Tu si všímáme otevřených dveří do hlavní budovy, které nám otvírají pohled
do vnitřku stavby. Vidíme chodbu, ze které vedou dvoje dveře. Jedny z nich jsou otevřené a zpoza nich slyšíme mužský hlas. Pan Ing. Otakar Šašek, současný majitel mlýna, za kterým jsme dnes přišly.
1.2. Ing. Otakar Šašek
Ing. Otakar Šašek se narodil 3. května 1954 v Praze. Jeho matka Miloslava Koptová
pocházela z Evaně a otec Otakar byl potomkem mlynářské rodiny Šašků z Chodovlic. Narození syna se ale nedožil. Otakarovi se dostalo základního vzdělání a následně přestoupil na Gymnázium Lovosice, kde v roce 1973 odmaturoval. Jako poslední mužský potomek rodu Šašků zdědil roku 1979 po smrti svého dědečka Jiřího Lucký mlýn. Od té doby
se ho snaží ve volném čase (pracuje v zemědělství) postupně rekonstruovat. V současné
době žije v Libochovicích s manželkou Hanou, se kterou má dvě již dospělé děti.
1.3. Rozhovor
Pan Šašek nás pozval do místnosti, která patří do obytné části mlýna. Je tu dlouhý
stůl a kolem něj židle, všude na stěnách visí fotografie, nákresy a domovní znaky související s mlýnem a historií rodiny Šašků. Jak nám pan Šašek vysvětlil, dnes už v mlýně
nikdo nebydlí, ale on sám sem takřka denně jezdí a stará se o mlýn i pozemky k němu
přilehlé. Pan Šašek nás mile vítá, dnes je to poprvé, co se setkáváme. Zatím jsme spolu
mluvili jenom po telefonu. Zatopil kvůli nám v krbu a vytvořil tak příjemnou atmosféru
k hovoru. Něco o mlýnu již víme, pátraly jsme v chodovlické kronice i v archivu, ale nic
se nevyrovná tomu, když nám o něm bude souvisle vyprávět nynější majitel, který ho
určitě zná nejlépe. Tak tedy začněme. Jak to bylo s mlýnem od začátku?
2. Obecná charakteristika mlýna
Lucký mlýn leží v malebném prostředí mezi obcemi Chodovlice a Úpohlavy, dvěma nevelkými vesnicemi v severních Čechách nedaleko Lovosic. Je to selský vodní
mlýn, který byl určen k mletí pšenice, žita a šrotování ovsa, ječmene a kukuřice. Napájen je říčkou Modla, pramenící pod vrchem Hradišťany v Českém středohoří a ústícím
do Labe v Lovosicích. Takových mlýnů stálo na Modle hned několik. Jméno „Lucký“ je
39
podle jedné teorie odvozeno od slova Luční, neboť leží kousek od vesnice v lukách,
podle jiného názoru pochází z názvu kmene Lučanů, který zde údajně sídlil.
3. Dějiny mlýna před příchodem rodu Šašků
Není známo, jak dlouho zde Lucký mlýn stojí, nicméně první zmínky o jakémsi mlýnu nalézáme v kronice obce Chodovlice, která se zmiňuje o jistém Vackovi, který byl
mlynářem v chodovlickém mlýně roku 1465. Z kroniky není ovšem jasné, zda se jedná
o Lucký mlýn, protože k Chodovlicím patřily mlýny dva. Lucký mlýn byl až do zavedení
číslování domů v roce 1770 uváděn jako samostatný mlýn a nepatřil k obci Chodovlice.
Prvním známým mlynářem na Luckém mlýně byl mlynář Konvář a jeho následovníci.
Odkdy byl mlýn v držení rodiny Konvářů, nevíme. Je však jisté, že mlýn byl znám jako
„Konvářovský“ až do roku 1625, kdy tzv. právem odúmrtným1 mlýn připadl klášteru
sv. Jiří na Pražském hradě. Po roce 1625 byl připsán mlynáři Janu Zajíčkovi, který mlýn
po dobu několika let klášteru sv. Jiří splácel. V době zuřící třicetileté války ale nebyl
schopen si mlýn udržet a dále platit splátky (i s úroky) a mlýn opustil. Mlýn byl ale ještě
léta nazýván „Zajíčkovský“. Dále víme, že roku 1644 byl mlýn opuštěný. Další zpráva
pochází z roku 1668, kdy vdova po mlynáři Vacatovi nebyla schopna udržet mlýn svého manžela a ten připadl opět klášteru sv. Jiří. V dalších letech byl mlýn pouze pronajímán a panskými mlynáři na něm postupně byli: Krištof Jelínek (1672), Jiří Kučera (1675),
Kristian Kupido (1680) a Jiří Hoza (1684), který si zasloužil i větší zmínku v chodovlické
kronice, neboť byl zatčen za brutální napadení svého synovce Martina Hozy z Třebenic, který prokopal náhon vedoucí k mlýnu, aby mu voda tekla na jeho pole.
Pro osud mlýna je ale důležitá zpráva o Jiřím Šaškovi, mistru mlynáři z Loun, který
si od roku 1674 pronajímal obecní mlýn v Třebenicích. Roku 1695 se totiž osud Luckého
mlýna definitivně spojil s touto rodinou Šašků. Mlýn si pronajal Jan Šašek se svou ženou Magdalenou, kteří v Luckém mlýně působili až do Janovy smrti v roce 1732. Vztah
mezi Jiřím Šaškem z Třebenic a Janem Šaškem z Luckého mlýna není znám, nejspíš se
však jednalo o otce a syna. Chodovlická kronika se o Janu Šaškovi zmiňuje jako o boháči, který půjčoval peníze méně majetným. Do roku 1726, kdy odkoupil Lucký mlýn
od svatojiřského kláštera za 350 kop míšeňských grošů, žil s rodinou v domě v Třebenicích. A mlýn „zůstal v majetku jejich potomků až podnes“.2
4. Fungování mlýna
Protože je Modla řekou s nevelkým tokem a malým spádem, stál v každé obci, kudy
říčka protékala, jeden či dva mlýny, ke kterým se stavěly dlouhé náhony. Ani Lucký
mlýn nebyl výjimkou. Aby Modla (v tomto místě se spádem 540 cm) dokázala pohánět
mlýn se dvěma vodními koly, bylo potřeba vybudovat 1,3 k m dlouhý náhon. Vodní kola
byla zkonstruována na horní vodu, tzn., že voda stékala shora do jakýchsi kapes na lopatkách, v nichž se voda soustředila. Pod tíhou uložené vody se kolo otáčelo. Kolo bylo
připevněno na železné či dřevěné tyči, která vedla do mlýna a tam roztáčela mlýnské
kameny (tzv. žernovy). Mezi ně se sypalo obilí. Otáčením mlýnských kamenů se semínka rozemlela na mouku. Mouka byla stále ještě hrubá, proto se musela přesypávat
1
2
právo odúmrtné (jinak také statek odumřelý, bona vacantia) - právo běžně uplatňované ve středověku a raném novověku; majetek
po mrtvém majiteli, který je bez mužských dědiců automaticky přísluší panovníku, resp. vrchnosti (v případě poddanských statků)
BOUCHAL, Josef. Kronika obce Chodovlice do roku 1944, část II. [online]. [cit. 30. 10. 2013]. Dostupný na www.chodovlice.cz/file.
php?nid=1870&oid=3070276.
40
přes látkové síto. Kronikář Jiří Šašek se zmiňuje o stylu mletí následovně: „Kdežto celý
svět mlel na plocho, naši předkové znali jakési mletí na vysoko. Základním znakem mletí
na plocho je rozemletí obilí úzce složenými kameny jedním průchodem tak, aby všecka
mouka najednou vypadla. Mletí na vysoko semílá obilí, hlavně pšenici, ne najednou,
ale pomalu ji šrotuje málo složenými kameny a odděluje krupice od šrotu a tyto krupice
zvlášť se semílají.“3
5. Modernizace a rekonstrukce
V roce 1919 se Jiří Šašek v rodinné kronice zmiňuje o stavu mlýna takto: „Tenkráte
v roce 1919 mlelo se na nezměněném zařízení z roku 1890. Mlýn byl o dvou složeních.
Byly tu dvě vodní kola na svrchní vodu. První kolo vodní táhlo špičák, tj. kámen z přírodního pískovce, sloužící k odstraňování kliček a vousků z obilí a utírání z prachu. Druhé vodní kolo o průměru 520 cm a 90 cm šíře, 24 cm hloubky bylo rovněž ze dřeva, skruže
(věnce) z borového, podénky a lopatky ze smrkového, a ramena (6 ks) byla dubová
22/8 cm síly.
Hřídel vodního kola byla z dubového dřeva, rovněž i kolo paleční. Konce ramen
vodního kola byly začepovány do příčných dubových přeslic, jež na svých koncích byly
zapuštěny do věnců vodního kola. Toto druhé vodní kolo pohánělo francouzský kámen, skládaný z kusů francouzského křemene, sloužící k domílání pšenice neb žita, nebo
ke šrotování. Dále toto kolo vodní zabíralo do kladnice na stojatém hřídeli, kterému se
říkalo stojačka, která ozubeným soukolím poháněla vodorovnou předlohu, z které pak
řemenem poháněla hlavní transmisi a mlecí stroje. V roce 1919 byla tu i jedna stolice
šrotována Ganz Budapest a 1 hladká porcelánová stolice Wegmann Curych. Vysévací
stroje: 1 hranolový moučný cylindr a 1 krupičný cylindr, 1 třídič (sortýr) – a 1 dvoukrupiční
savka. Čistírna pozůstávala z těchto strojů: 1 hranolový moučný cylindr, 1 talár, 1 triér,
1 hranolový špicový cylindr, 1 větrák špicový. – Mouka míchala se ještě ručně lopatami
ve zvláštní komoře v prvním patře a v přízemí odchytávala se pak do pytlů mlečům.“4
Vodní kolo bylo zdrojem mechanické energie až do konce 19. století. Už v jeho průběhu byla hlavně v továrnictví vodní energie nahrazována energií vznikající za pomoci
parního stroje. Ten totiž oproti vodnímu kolu využíval pouze malé množství vody.
V první polovině 20. století na našem území začal probíhat proces elektrifikace,
který se nevyhnul ani Luckému mlýnu. Přivedení elektřiny do mlýna urychlil i fakt, že se
v roce 1921 stala Modla zdrojem pitné vody pro Lovosicko a její přítok tak nebyl dostatečně velký, aby dokázal pohánět obě vodní kola. Rodina Šašků za to byla odškodněna. Mohla si tak v roce 1922 dovolit připojení mlýna k elektrické síti a koupi elektromotoru Wegmann, který se v budoucnu stal neodmyslitelnou součástí mlecího procesu.
Po jeho zapojení bylo odstraněno jedno z vodních kol, které by zůstalo nevyužité.
Další rekonstrukce proběhla počátkem 40. let. Vybavení mlýna již bylo značně zastaralé, podepsaly se na něm i silné povodně roku 1926 a 1940. Vyměněno bylo i mlýnské kolo, které mělo nyní ocelovou hřídel. Železo použité na opravu vybavení pocházelo z nedalekého mlýna, který krátce předtím vyhořel. Byla to poslední rekonstrukce,
která proběhla ještě v dobách fungování mlýna. Dlouhá léta potom mlýn chátral a dalších velkých oprav se dočkal až s nástupem nového tisíciletí.
3
4
Jiří Šašek: Kronika rodu Šašků (opis).
ROTBAUER, Tomáš; OTRADOVEC, Josef. Začalo to na svatou Annu...: aneb osudy poddaných jednoho z „mých národů“
z Litoměřicka. AZ Promotion - Petr Mlenský, 2012, s. 72-73.
41
6. Jiří Jindřich Šašek
6.1. Dětství a mládí
Jiří Jindřich Šašek se narodil v Luckém mlýně 23. července 1895. Jeho otcem byl
mlynář Alois Šašek, syn Josefa Šaška a jeho manželky Kateřiny, rozené Kalašové. Matka
Alžběta pocházela z mlynářské rodiny z Bohušovic. Byl nejmladším z devíti dětí. V dětství navštěvoval českou čtyřtřídní školu v nedalekých Třebenicích. Po jejím dokončení nastoupil do místní měšťanky. Po roce však přestoupil na c. k. českou reálnou školu
na pražské Malé Straně. Studium zde zakončil roku 1914 maturitou a následně s vyznamenáním absolvoval abiturientský kurz Československé Obchodní Akademie v Praze.
Na přání svého otce, který z něj nechtěl mít mlynáře, zažádal v říjnu roku 1915 o místo
v Živnostenské bance v Praze, které sice získal, ale nikdy do práce nezastoupil. Stejně
jako tisíce dalších mladých mužů byl při domobranecké prohlídce uznán způsobilým
k nastoupení vojenské služby. Tak se i dvacetiletý Jiří stal pěšákem ve Velké válce, která
ovlivnila osudy celých národů, ale i životy obyčejných lidí.
6.2. Jiří Šašek ve válce
Válku Jiří trávil na východní frontě, kde se účastnil lítých bojů Brusilovy ofensivy
a dalších krvavých bitev. Protože se rozhodl absolvovat důstojnickou školu, vrátil se několikrát z tohoto důvodu do Opavy nebo Jičína. Pokud dostal dovolenou, jezdíval domů
do mlýna. Vždy se ale nakonec musel vrátit zpět na frontu. Díky svým schopnostem byl
několikrát povýšen, nakonec na hodnost záložního poručíka. Při absolvování dělostřeleckého kurzu se dostal do blízkosti rusko-rakouského přechodu, kde se denně scházeli
vojáci z obou stran a vyměňovali spotřební zboží nebo předávali korespondenci. Tak se
Jiří mohl pomocí dopisů kontaktovat s bratrem Vladimírem, ruským legionářem, který
byl ruskou armádou zajat již roku 1915. Po podepsání brestlitevského míru se účastnil
odzbrojování ruských vojsk v Oděse a dalších ruských městech. V září 1918 se mezi vojáky začaly šířit zprávy o mírovém jednání rakousko-uherské říše. Ještě před oficiálním
ukončením války 11. listopadu 1918 se vojáci rakouské císařské armády vydávali vlakem
na cestu do svých domovů. Ani ta ale neprobíhala v klidu. Mezi Polskem a Ukrajinou
trvaly boje o území bývalé Haliče. Vlaky byly přepadány ukrajinskými vojáky, docházelo
k bojům a přestřelkám. V jedné z nich byl raněn i Jiří Šašek. Byl střelen do břicha a do kyčle, kterou střela roztříštila a nakonec uvázla v pánvi. Jiří, který se už velmi těšil domů,
do mlýna, tak byl nakonec odkázán na několikaměsíční pobyt v ukrajinské nemocnici,
kde koncem roku 1918 navíc onemocněl těžkou střevní nemocí. Lékaři mu již nedávali
šanci na přežití, k Jiřího lůžku byl dokonce povolán kněz k vykonání posledního pomazání. Ale Jiří nakonec přežil, a sanitním vlakem vyslaným z Čech byl nakonec v dubnu
roku 1919 převezen do Prahy, kde mu teprve byla vyjmuta střela z pánve. 6. srpna 1919
byl konečně propuštěn a vrátil se domů - do rodného Luckého mlýna.
42
6.3. Jiří Šašek a Lucký mlýn po Velké válce
První světová válka tak Jiřímu Šaškovi změnila osud. Kdyby jí nebylo, pracoval by
pravděpodobně v bance, bydlel v Praze a Lucký mlýn by dnes nebyl takový, jaký je. Jiří
se ale po svém uzdravení do mlýna vrátil. Ve válce byl svědkem smrtí, násilí a mnoha
nespravedlností. Jediné, po čem pravděpodobně toužil, byl klidný život v rodném mlýně. V letech 1919 – 1921 se tedy od svého otce Aloise učil mlynářskému řemeslu a roku
1926 převzal vedení mlýna a celého hospodářství. Jiří Šašek byl důležitou osobou nejen pro mlýn ale i pro celou obec. Byl v kraji známý, neřeklo se mu jinak než pan otec.
Byl skutečným vlastencem, který miloval svůj rodný kraj a svou zemi. O tom svědčí i to,
že roku 1926, kdy převzal mlýn od svého starého otce, se zřekl vojenského přídavku
za zranění (který činil 600 Kčs ročně) ve prospěch Československé republiky. Stal se
také obecním kronikářem a záznamy, které budeme dále citovat, pocházejí z jeho pera.
Staral se o modernizaci mlýna, zasloužil se o jeho elektrifikaci i opravu po povodni
roku 1926. Roku 1929 postavil betonový most přes Modlu a roku 1932 vytvořil štěrkovou cestu k mlýnu, aby byl více přístupný.
Poté, co se Jiří Šašek vrátil z války a usadil se v Luckém mlýně, oženil se v roce 1926
s Marií Filousovou ze statkářské rodiny z nedalekých Úpohlav. V roce 1926 se jim narodil
první potomek, dcera Eliška. V roce 1929 následoval Otakar, který se měl stát dědicem
Luckého mlýna, ale zabránila mu v tom jeho tragická smrt. Posledním dítětem manželů
Šaškových se stal Ladislav, který se narodil v roce 1932 a později se vyučil stavitelem.
Rok 1935 byl pro mlýn přelomový. Zemřel Jiřího otec, Alois Šašek, který byl důležitou regionální osobou. Výrazně bojoval za Čechy na Třebenicku. Jeho přispěním
vznikla první česká akciová továrna na spotřebu ovoce v Třebenicích, kam se snažil
přilákat české dělníky. 30 let byl také delegátem zemědělské rady české v Praze za lovosický okres (ve kterém zasedal jako jediný Čech). Zpráva o jeho smrti zasáhla široké
okolí a jeho pohřbu se prý účastnil veliký počet lidí.
Tohoto roku byl také vydán zákon o obilním monopolu, který vešel v platnost roku
1936. Tento zákon zavedl řízené hospodaření. Zemědělci směli obilí prodávat jen komisionářům obilního monopolu za pevně stanovené ceny. Mlynáři tak nesměli volně
kupovat a semílat obilí od hospodářů. Došlo tak k zvýhodnění velkých finančně zajištěných skupin a družstev oproti malým obchodníkům. Malým a středně velkým mlýnům bylo určeno, jaké množství smí ročně námezdně semlít. Tato ustanovení vyvolala
velkou bouři ze strany československých mlynářů, kteří se marně obraceli k veřejnosti
s různými prohlášeními. Jedno takové prohlášení sepsal roku 1936 i Jiří Šašek, ve kterém píše mimo jiné toto: „S obsahem mně Čs. obilní společností předložené smlouvy
naprosto nesouhlasím, poněvadž smlouva svým obsahem se příčí základním zásadám
práva občanského i veřejného. Podepisuji smlouvu jen proto, že mi byla vnucena pod
pohrůžkou, že mlýn, který smlouvu nepodepíše, nesmí od 1. srpna 1936 mlynářskou živnost vůbec provozovati.“ 5
I tato situace, ve které se ocitly české mlýny, dokazovala, že doba malých řemeslníků
začíná být minulostí. Vzkvétaly velké a moderní podniky a hospodářská struktura,
která po staletí zůstávala takřka stejná, se začala měnit až do dnešního tvaru. Jiří
5
ŠAŠEK, Jiří. Kronika obce Chodovlice do roku 1944, část III. [online]. [cit. 30. 10. 2013]. Dostupný na www:
http://www.chodovlice.cz/file.php?nid=1870&oid=3070277.
43
Šašek se však ze všech sil snažil zachovat Lucký mlýn takový, jaký ho znal. A i v těžkém
období následujících let se mu to podařilo. Nejen, že mlýn dále vykonával svoji prvotní
funkci, ale stal se i místem, kde se lidé z okolí scházeli, aby alespoň na chvíli zapomněli
na strasti svých každodenních životů. Blížila se druhá světová válka.
6.4. Atmosféra v lovosickém okrese v roce 1938
Roku 1938 se chodovlická kronika zmiňuje o polární záři, kterou bylo možno vidět
v noci 25. ledna. Vzpomíná také na to, že podle starodávných pověr zvěstí takovéto
znamení na obloze válku. A skutečně: rok 1938 nebyl šťastným rokem pro české země.
Hitlerova moc se šířila všemi směry a Čechy s početným německým obyvatelstvem
nebyly výjimkou. Otázka sudetských oblastí neustále sílila. Temná atmosféra blížícího
se konfliktu zaplavila i Lovosicko, neboť to byla oblast s velkým zastoupením německého obyvatelstva. Heinleinovci vyvolávali potyčky mezi Čechy a Němci, a to dokonce
i v téměř ryze českých vesnicích jako byly Třebenice. České obyvatelstvo žilo v neustálé nejistotě a strachu o své domovy. Po demisi vlády podané v září a následném sloučení politických stran, zůstala jedinou českou nadějí mobilizace. Více než milion vojáků
bylo připraveno hájit samostatnost Československé republiky. Následná mnichovská
konference jim ale sebrala veškerou naději.
Češi opustili své domovy s veškerým majetkem, který mohli unést. Prchali před německými říšskými vojáky, kteří brzy zaplavili i Lovosicko. Dobové kroniky líčí smutné obrazy lidí cestujících do vnitrozemí, plačících nad ztrátou svých domovů. Na vrcholu Lovoš
v městě Lovosice byl bílou barvou namalován obrovský hákový kříž, který byl vidět z dalekého okolí. Z obchodů zmizely české vývěsní štíty, české reklamní plakáty byly přetřeny
bílou barvou. Ulice byly poloprázdné a ti, kteří na nich zůstali, zdravili se pozdravem:
„Heil Hitler!“ Takový obrázek se naskytl každému, kdo navštívil okresní město Lovosice.
6.5. Lucký mlýn v roce 1938
Zabrání pohraničí se dotklo i Luckého mlýna, neboť se ocitl na samé hranici mezi Sudetami a tím, co zbylo z Československé republiky. Jiří Šašek o tom mluví takto: „Na této
silnici u cesty vedoucí k Luckému mlýnu postavili si pak naši provisorní budku ze starého
nákladního auta, aby v čase nepohody při pohraniční obchůzce se tu skryli. Česká
pohraniční stráž na své obchůzce pravidelně pak procházela Luckým mlýnem. V zimě
v beranicích na hlavě a s plášti s černým beránkem. Kdo by se to kdy nadál, že Lucký
mlýn ocitne se na hranicích a jeho zdmi budou choditi české pohraniční stráže!“6
Byl také zřízen mlynářský soupis, ve kterém musel být zapsán každý mlýn a popsáno veškeré jeho zařízení a kapacita. Byl vydán zákaz rozšiřování stávajících mlýnů
a stavba nových.
6.6. Lucký mlýn a druhá světová válka
Zabrání českého pohraničí byl ale jen začátek. Krátce nato došlo ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava a jeho včlenění do Německé říše. Druhá světová válka na sebe
6
ŠAŠEK, Jiří. Kronika obce Chodovlice do roku 1944, část III. [online]. [cit. 30. 10. 2013]. Dostupný na www:
http://www.chodovlice.cz/file.php?nid=1870&oid=3070277.
44
nenechala dlouho čekat. Ovládnutí Československa Hitlerem, násilná germanizace,
nedostatek spotřebního zboží, páchané násilí a nespravedlnost. Zažít tohle všechno
nemohlo být pro Jiřího Šaška lehké. Byl milovníkem české země, vlastencem a písmákem. Nyní se stal svědkem ničení svého vlastního národa. I proto se snažil pomáhat
české věci i za tohoto těžkého období.
Mletí na černo
Rodina Šašků byla všeobecně známá a oblíbená. Z vyprávění pamětníků vyplynulo,
že to byla rodina, která ráda podala pomocnou ruku. V době války, kdy bylo všeho
nedostatek a kdy byly stejně jako jindy upřednostňovány velké mlýny a velcí zemědělci, pomáhal Jiří Šašek malým rolníkům a obchodníkům tím, že jim na černo mlel obilí.
V této době bylo mnoho malých mlýnů úplně zrušeno a ty, které zůstaly v provozu, se
musely řídit mnoha nařízeními. Každý mlýn měl přiděleny obce, ze kterých mohli zemědělci přicházet a nechávat si mlít a šrotovat obilí. V době úředně nařízeného zatemnění
nesměly mlýny přijímat vůbec nikoho. I přes přísné zákazy a hrozící nebezpečí však
Jiří Šašek pomáhal okolním hospodářstvím a mlel často na černo. V říjnu roku 1941 byl
za tuto činnost udán a to kočím, který k němu vozil obilí na semletí od svého zaměstnavatele. Po výslechu na třebenické četnické stanici přijela německá policie do Luckého
mlýna. Byla vykonána prohlídka mlýna i mlecích knih a záznamů. Německé vyšetřovací
orgány ale v následném soudním procesu prohlásily mlynáře za nevinného pro nedostatek důkazů. A to, jak Jiří Šašek sám poznamenal, především zásluhou praporčíka
četnictva z Třebenic Kafky, který při výslechu probíhajícím pouze v němčině fungoval
jako překladatel a který obratnou taktikou při překladu výpovědí dokázal přesvědčit
německou policii o nevině.
Vyznamenání starých živnostenských rodů
Období války ale nepřinášelo Luckému mlýnu jen špatné zprávy. 27. října 1941 obdržel Jiří Šašek jako jeden z 31 zástupců starých živnostenských rodů čestné vyznamenání a zlatou plaketu na slavnostní akci pořádané Zemskou živnostenskou radou. Tato
událost našla ohlas i v denním tisku, kde se v článku Ing. J. Vrby „Čest podnikatelské
tradici“ psalo i o Luckém mlýnu: „...Na příklad mlýn Šašků v Chodovlicích od r. 1695. Jak
změnila se od té doby technika mlýnské výroby? Jak tvrdé byly rány konkurence? Tu nestačila jen věrnost k rodinnému mlýnu, bylo třeba míti také otevřené oči a jíti s dobou.“7
Tajné dětské divadlo
Jak už bylo několikrát řečeno, Jiří Šašek se snažil různými prostředky zlepšit život
v rodném kraji i v době německé okupace. Příkladem za všechny budiž akce, kterou
zorganizoval v létě roku 1943 v Luckém mlýně - tajné dětské divadlo. Svědectví o této
události předkládáme tak, jak ho Jiří Šašek sám zapsal do chodovlické kroniky: „Ačkoli
bylo zakázáno v Protektorátě pořádati jakékoli zábavy a divadla za války, uspořádal jsem pro děti divadelní představení na samotě v Luckém mlýně ve stodole. Sám
7
ŠAŠEK, Jiří. Kronika obce Chodovlice do roku 1944, část III. [online]. [cit. 30.10.2013]. Dostupný na www:
http://www.chodovlice.cz/file.php?nid=1870&oid=3070277.
45
jsem tu postavil jeviště s podiem a kulisami. Oponu jsem vypůjčil z Chodovlic z divadla
ochotnického ze sálu Lad. Bendy. Pohádkovou hru s dětmi z Chodovlic jsem nacvičil
a dělal i nápovědu. Dne 25. července 1943 za veliké návštěvy rodičů i dětí z Třebenic,
Sedlce z Úpohlav a Chodovlic děti sehrály hru ‚Dvě Maričky‘. Pak následovaly dětské
tanečky se zpěvy. Na konec promítal pan Jindřich Laušman z Lovosic diapositivy a úzký
film vlastní produkce ‚Perníková chaloupka‘. Vstupné bylo dobrovolné na místní chudé
v Chodovlicích. Vybráno bylo 1.500 K. Představení na zapřenou v civilu přítomni byli
i s dětmi též příslušníci četnické stanice v Třebenicích. Nedošlo k udání! A tak v těchto
těžkých dobách za války a německé okupace si jednou české děti přišly na své.“8
Uspořádání tohoto divadla je dalším důkazem toho, jak důležitou osobou byl Jiří
Šašek pro své okolí. Nejenže myslel na české děti v okolí, kterým se v dobách války
zdaleka nedostávalo klidného a krásného dětství, ale i na chudé, kterým bylo věnováno
dobrovolné vstupné.
6.7. Osud mlýna s nástupem komunismu
I druhá světová válka ale nakonec skončila a na malou chvíli se zdálo, že se vše
vrátí do starých kolejí. Lucký mlýn dosud přežil konkurenci velkých automatizovaných
mlýnů i úřední zavírání mlýnských zařízení roku 1938. A měl přežívat i nadále. Po válce
byly všechny mlýny rozděleny do tří kategorií - A, B a C. Mlýny kategorie C byly okamžitě uzavřeny - do této kategorie spadalo asi 80 % mlýnů nacházejících se na území
Československa. Mlýny kategorie B byly uzavřeny dočasně. Pouze u mlýnů spadajících
do kategorie A se počítalo s dalším provozem. A Lucký mlýn měl to štěstí, že právě sem
byl zařazen a mohl tak vesele klapat dál. Svoboda, po které Jiří Šašek toužil a ze které
se radoval při skončení války, ale netrvala příliš dlouho. Hitlera vystřídal Stalin a jak
je psáno v Historii Lučního mlýna, která visí zarámovaná na zdi v Luckém mlýně: Hitler
bral řeč - Stalin všechno. Roku 1953 byl Lucký mlýn prohlášen za zastaralý, byl zastaven a zapečetěn. Tím byl osud Luckého mlýna zpečetěn. Jiří Šašek byl pod pohrůžkou
násilí nucen vstoupit do zemědělského družstva, kde s celou rodinou manuálně pracoval také jako pasák ovcí. Jako zázrakem jim mlýn ani okolní budovy nebyly odebrány
a rodina zde mohla i nadále žít. Od té doby už ale Lucký mlýn nebýval takový jako dřív.
Mlýn, kde se nesmělo mlít - to muselo být smutné místo.
7. Mlýn po uzavření
Po Jiřím Šaškovi měl Lucký mlýn zdědit jeho starší syn Otakar. Ten však na podzim
roku 1953 tragicky zemřel. V Lovosicích se snažil na poslední chvíli přeběhnout koleje,
když ho srazil vlak. Bylo mu tehdy 24 let. Nedočkal se tak ani narození svého syna
Otakara, který přišel na svět až v květnu následujícího roku. V roce 1961 zemřela
Marie Šašková, manželka Jiřího. V roce 1964 bylo přesměrováno koryto Modly,
takže se mlýn ocitl bez vody. Padly tak veškeré naděje na jeho budoucí obnovu.
Naopak, vodní kolo bez přístupu vody stále více chátralo. Jiří Šašek v té době
odešel do důchodu. Do rodinné kroniky napsal: „Zbytek svého života dožívám tu
na odpočinku na starodávném Luckém mlýně“. Čas si krátil údržbou mlýnských strojů
8
Tamtéž.
46
a přepisováním kroniky pro vnuka Otakara. Tento opis končí roku 1820 - Jiří ji už
nestihl přepsat celou. Roku 1979 zemřel a mlýn zdědil mladý Otakar.
8. Rekonstrukce mlýna a plány do budoucna
Jiřího vnuk Otakar se během následujících let začal zajímat o obnovu mlýna. Využil
známostí na ministerstvu a získal peníze z Fondu pro krajiny, za které opravil okolí mlýna.
Po sametové revoluci začal věnovat veškerý volný čas opravě samotného mlýna. Jako
první byly zrekonstruovány všechny budovy a jejich střechy. Také nechal vyměnit okna.
Rekonstrukce se ještě zintenzivnila, když se v roce 1996 Modla vrátila do svého starého
koryta a do mlýna byla opět přivedena voda. Začala také obnova vnitřního zařízení.
V roce 2009 byl odstraněn betonový sarkofág, který chránil mlýnské kolo před zamrznutím. Vyjmuto bylo i kolo a na jeho místo byla nasazena přesná replika. Vyměněna byla i dřevěná hřídel z roku 1942, nahradila ji železná hřídel z uzavřeného mlýna
v Martiněvsi. Na obnovu získal Otakar Šašek dotace z odborů zemědělství a životního
prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje a odboru památkové péče Městského úřadu v Lovosicích.
Důležitý byl pro znovuobnovení mlýna rok 2010. To se na jeho prahu objevil Jiří
Koudelka, vyučený stárek. V 50. letech působil ve mlýně v Budyni nad Ohří, ale kvůli
rodině odešel a stal se řidičem nákladního vozu. Do Luckého mlýna se vydal čistě ze
zájmu o danou věc a od té doby pomáhá Otakaru Šaškovi s opravami mlecího zařízení.
Napomáhá mu v tom hlavně fakt, že se v rodinné kronice Šašků dochoval přesný popis všech strojů a jejich fungování. Jeho snem je prý uvést celý mlýn znovu do chodu
a z namleté mouky upéct domácí chléb.
Budova Luckého mlýna je uvedena na seznamu nemovitých kulturních památek.
V roce 2011 bylo vnitřní zařízení mlýna zapsáno jako národní technická památka. Sám
Otakar Šašek by po dokončení rekonstrukce (jak nám při rozhovoru sám prozradil, zbývá mu opravit už jen jednu součást mlecího zařízení) mlýn rád otevřel veřejnosti. Už
dnes se ale lidé ze všech koutů republiky jezdí dívat na starý mlýn. Jsou to především
potomci mlynářských rodů, dnes již v pokročilém věku, kterým stejně jako panu Koudelkovi záleží na tom, aby se zachoval odkaz mlynářského řemesla pro budoucí generace. Po odchodu do důchodu se chce pan Otakar i s manželkou do mlýna přestěhovat,
v současné době tam tráví pouze víkendy. Také doufá, že mlýn po něm jednou převezme jeho syn, Otakar mladší, a rod Šašků bude vlastnit Lucký mlýn i po další generace.
9. Doslov
V dnešní uspěchané době se jen málokdy zastavíme a zamyslíme se nad tím, co
bylo, a co už není. Zapomínáme, minulost nás nezajímá, žijeme přítomností, nebo hůř
- budoucností. Denně míjíme místa s pohnutou minulostí a neobtěžujeme se na ně ani
podívat. Někdy o jejich existenci ani nevíme a přitom nám toho mohou tolik říct, protože i ony mají svou paměť.
Jedním z takových míst je i Lucký mlýn. Tento mlýn už staletí stojí nedaleko našich
bydlišť, přesto jsme o něm dosud neslyšely. Mlýny jsou jedny z mála míst, kde vás
47
historie obklopuje ze všech stran. Stačí do něj vstoupit a nechat se vést zpátky časem.
Dnes už mlýny nestojí tak jako kdysi v každé vsi a jejich zdmi neprocházejí krajánci.
Vodní kola se už netočí tíhou vody, stejně jako ramena tlakem větru. Nevyprávějí se již
pohádky o mlýnských strašidlech. Zlaté časy mlýnů jsou již dávno pryč. Přesto by bylo
dobré alespoň symbolicky zachovat to, co nám po nich zůstalo, aby se i další generace
mohly vracet v čase a vidět na vlastní oči kus historie, kus řemesla, kus člověka, který
v nich zanechal svůj otisk.
Přejeme tedy rodině Šašků, aby se jim dařilo i nadále o mlýn pečovat a aby
brzy uvedli mlýn do chodu tak, aby byl místem, kde minulost ožívá před očima.
Závěr
Během práce na tomto projektu jsme se prvotně snažily nalézt co nejvíce informací
o rodu Šašků z Luckého mlýna. Podrobné bádání nám ale dalo mnohem víc než znalost
historie jedné rodiny. Návštěvy archivu, rozhovory, pročítání kronik a hledání historických souvislostí - to všechno nás mnohem více přiblížilo dobám minulým. Během
pátrání jsme se navíc dostaly až k našim vlastním kořenům. Objevily jsme totiž, že jedna z nás (Kateřina Fričová) je totiž se Šaškovými vzdáleně příbuzná. K tomuto zjištění
došla při rozhovoru se svou prababičkou Jiřinou Karfíkovou. Její starší sestra Marta
se provdala za Františka Filouse z Úpohlav, jehož sestra Marie byla manželkou Jiřího
Šaška z Luckého mlýna. Díky práci na tomto projektu tedy zjistila, kam až sahají kořeny
její vlastní rodiny.
Pokud jde o náš vlastní názor, myslíme si, že pro nás práce byla velmi přínosná.
Zjistily jsme, že v našem okolí existuje místo, o kterém jsme do té doby vůbec netušily,
ale které by si určitě zasloužilo větší pozornost. Lucký mlýn se nám podařilo i navštívit
a prohlédnout si ho, což je zatím zcela výjimečná možnost, jelikož ještě není otevřený
pro veřejnost. Pan Otakar Šašek se nám snažil co nejvíce přiblížit současnou, ale i minulou situaci ve mlýně a velmi ochotně nás provedl i mlýnským zařízením, které navíc
i podrobně popsal. Cílem naší práce bylo odhalit, čeho všeho byl Lucký mlýn po staletí svého fungování svědkem. Během pátrání se nám podařilo zjistit, jaká byla situace
ve mlýně před příchodem Šašků a také během jejich pobytu. Odhalily jsme zajímavé
osudy členů rodiny Šašků. Jmenujme hlavně Jiřího Šaška, který ve mlýně prožíval svá
nejlepší i nejtěžší léta. Zvláště pak rok 1953, kdy byl milovaný mlýn uzavřen a jeho starší
syn Otakar, který měl mlýn zdědit, tragicky zemřel. Jiří Šašek byl posledním „panem
otcem“ na Luckém mlýně. Byl to člověk všeobecně uznávaný za svou práci pro region
i pro své vlastenectví. Tím, co v životě prožil a jak se zachoval v těžkých dobách, je
i dnes příkladem pro nás všechny. Příkladem člověka, který miloval svoji zem a ctil
dědictví svých předků a jehož jediným přáním bylo, aby i jeho potomci pokračovali
v práci, kterou začal: „..poznal jsem již pravou cenu a smysl tak krátkého lidského života,
kterému porozumíme, až se blížíme k jeho konci. Pak již nedostává se nám sil k dosáhnutí poznaného účelu. Studiem svých předků vracíme se k starým zdrojům naší národní
síly, lásce k vlasti, rodině a rodu. Věřím v další zdravý růst příštích pokolení!!!“ 9
9
Jiří Šašek: Kronika rodu Šašků (opis).
48
Prameny a zdroje
Prameny
Kronika rodu Šašků - opis zřízený Jiřím Šaškem
KŘENEK, Karel. Kronika obce Chodovlice do roku 1944, část I. [online].
Dostupný na www: http://www.chodovlice.cz/file.php?nid=1870&oid=3070273
BOUCHAL, Josef. Kronika obce Chodovlice do roku 1944, část II. [online].
Dostupný na www: http://www.chodovlice.cz/file.php?nid=1870&oid=3070276
ŠAŠEK, Jiří. Kronika obce Chodovlice do roku 1944, část III. [online]. Dostupný
na www: http://www.chodovlice.cz/file.php?nid=1870&oid=3070277
Použitá literatura
ČORNEJ, Petr, a kolektiv. Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003.
BĚLINA, Pavel, a kolektiv. Dějiny zemí Koruny české II. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003.
ROTBAUER, Tomáš; OTRADOVEC, Josef. Začalo to na svatou Annu: aneb osudy
poddaných jednoho z „mých národů“ z Litoměřicka. AZ Promotion - Petr Mlenský,
2012, 215 s.
Články
FRUNDL, Jan. Lucký mlýn. Monumentorum Custos, 2010. s. 63 - 68
STUDENÁ, Zdeňka. Deníku vstup povolen: Lucký mlýn v Chodovlicích [online].
Dostupný na www:http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/denik-lucky-mlyn-v-chodovlicich20110815.html
CHRÁSTECKÝ, Ivo. Lucký mlýn už klape svou. Práce tu ale ještě nekončí [online].
Dostupný na WWW: http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/lucky-mlyn-uz-klape-svou-prace-tu-ale-jeste-nekonci-20130716.html
Další zdroje
Rozhovor s panem Otakarem Šaškem, paní Jiřinou Karfíkovou, paní Ivanou Mrvíkovou a panem Jiřím Filousem.
49
Tereza Poláčková
Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína Hradec Králové,
Orlické nábřeží 356/1, Hradec Králové
Dějiny obce Černčice v dlouhém 19. století
Autorka zpracovala dějiny obce Černčice, v základním přehledu až do
18. století, nejvíce pozornosti pak věnovala událostem 19. století, počátku
20. století a rovněž současnosti. Práce je strukturována velmi přehledně
do podkapitol charakterizujících vždy vybranou skupinu či fenomén související s dějinami obce (obyvatelé, rody, škola, spolky, železnice, kulturní
život, války atp.). Tereza pracovala v archivu, využila bohatých archivních
materiálů, odbornou literaturu i internetové zdroje. Práci doprovodila velmi slušnou obrazovou přílohou a precizním seznamem pramenů a zdrojů.
Poděkování
Děkuji pracovníkům archivu v Náchodě za pomoc při hledání pramenů týkajících se
mojí práce, paní místostarostce obce Černčice Mileně Skalické za poskytnutí obecní
kroniky, panu Mgr. Matěji Ondřeji Havlovi za přínosné konzultace a doporučení vhodných materiálů, a také svým rodičům Ing. Petře Poláčkové a Ing. Jindřichu Poláčkovi
za technickou podporu.
Úvod
Jako téma své práce jsem si zvolila dějiny obce Černčice v dlouhém 19. století, protože odsud pochází moje rodina z otcovy strany a chtěla bych se tímto i více dozvědět o svých předcích. Vesnice se nachází 5,5 kilometrů od Nového Města nad Metují
a 13 kilometrů od Náchoda.
Budu se věnovat stručně historii obce do 18. století, vývojem demografie, kulturní
činností obyvatel, založením místních dobrovolných hasičů i Sokola. Rozhodně bych
ráda zjistila, zda se Černčic dotkla prusko-rakouská válka, případně v jaké míře. Také
mě zajímá, jak se dařilo lidem v obci za první světové války. Zaměřím se i na stavbu
kostela sv. Jakuba Staršího, místní věže i na vývoj budovy školy. Zároveň zahrnu i stavbu železnice v 19. století. Do práce chci zahrnout i informace o životě obroditele Jana
Karla Rojka, který sepsal velice hodnotnou kroniku Černčic. Na závěr se budu věnovat
vesnici v současnosti a obšírně porovnám, jak moc se od 19. století změnila.
Od místostarostky obce Mileny Skalické jsem získala naskenovanou Rojkovu kroniku,
ve které se mi bohužel ze začátku nedařilo číst, nicméně po bližším seznámení s danou
50
dobou se v ní orientuji lépe. Od obce jsem také získala časopis Zpravodaj Sdružení
obcí Metuje, kde jsem čerpala informace ze současnosti. Dále jsem navštívila Státní
oblastní archiv Náchod, ve kterém jsem našla mnoho užitečných archiválií, bohužel
některé byly v němčině, kterou neovládám, nebo byly napsány velice nečitelně – i tak
považuji své tři návštěvy archivu za velice přínosné vzhledem k množství použitelného
materiálu – navíc jsem v archivu našla nespočet záznamů o svých předcích, tudíž
bylo pro mě pátrání o to zajímavější. Několik knih jsem nalezla ve Studijní a vědecké
knihovně v Hradci Králové, ze kterých jsem využila pouze dvě: 1866 - válečné události
v severovýchodních Čechách a Jan Karel Rojek: kněz, vlastenec, historik. V samotných
Černčicích jsem pořídila fotografie a pokusila se najít dům, kde žili moji předci.
1. Zevrubné dějiny obce do konce 18. století
Obec Černčice – původně Črnčice (název je pravděpodobně odvozen od slova Črnec nebo Črnka) – vzniká někdy ve 13. století v době kolonizace při osidlování hustě
zalesněných příhraničních oblastí. Postupně tedy vznikla tvrz, kostel i krčma (později
rychta).1 Jak tato tvrz vypadala, nevíme. Lze ale předpokládat, že hlavní budovou tvrze
bylo stavení, kde bydlel majitel se svou rodinou. Snad to byl patrový objekt s masivními kamennými zdmi v místě nynější terénní vyvýšeniny. Na tuto budovu zřejmě navazoval dvůr s potřebnými hospodářskými objekty.2
Dle první písemné zmínky o obci z roku 1318 víme o Arnoštu z Talmberka, který
v Černčicích tehdy vládl. Toho roku totiž vinil Hroznata, kanovník pražský, před zemským soudem Heřmana, Ješka, Drzislava a Oldřicha z Dichmberka, že založili oheň
na jeho dědictví v Pečíně a Rokytnici – za škodu na přebytcích a domácím zboží mají
uhradit každý po sto hřivnách stříbra. Ze spoluviny při loupeži dobytka, koní a jiných
věcí byl obviněn i Arnošt z Černčic, avšak nebyl k soudu obeslán, jelikož na něm neshledali vinu. Jako prvního známého majitele ho určuje i nalezené pečetidlo ve způsobu knoflíku s ouškem. V lednu 1860 se J. K. Rojek prostřednictvím faráře v Bohuslavicích Pelhříma Nováka dostal k Václavu Štěpánovi (chalupník v Bohuslavicích č. 38),
který po svém otci v Černčicích (č. 38) v „panském sadě“ na úpatí stráně zdědil truhlu,
kde nalezl pečetidlo, a dosvědčoval, že z dětských let si pamatuje, jak s ním jeho otec
dopisy pečetil.3 V zápise na panství z roku 1527 se uvádí, že tvrz Černčice je pustá.4
Po odchodu Jana Černčického z Kácova také zaniká farnost a obec od té doby patří
pod farnost bohuslavickou.5 V roce 1613 je postavena dominantní věž – viz kapitola
3.2. Během třicetileté války bylo mnoho stavení vypáleno nájezdy Švédů, kteří i lidem
pobrali jejich dobytek.6 V 17. století byla přistavěna na východní části kostela sakristie,
ovšem v polovině 18. století byl vyrabován pruským vojskem.7
1
2
3
4
5
6
7
Obec Černčice: Představení obce. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/predstaveni-obce/.
Obec Černčice: Černčická tvrz. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/cerncicka-tvrz/.
ROJEK, Jan Karel. Rojkova kronika, nestránkováno.
ROJEK, Jan Karel. Rojkova kronika, nestránkováno.
Obec Černčice: Kostel sv. Jakuba. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/kostel-sv-jakuba/.
Obec Černčice: Představení obce. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/predstaveni-obce/.
Obec Černčice: Kostel sv. Jakuba. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/kostel-sv-jakuba/.
51
2. Obyvatelstvo
2.1 Nejstarší rody
Soupis poddaných z roku 1651 uvádí v Černčicích 94 obyvatel,8 42 mužů a 52 žen, ve vesnici bylo 16 obydlených stavení – 1 rychtář, 6 sedláků, 4 zahradníci a 5 chalupníků.9
V období 1830–1890 se v Černčicích narodilo 766 dětí, které pečlivě zapisovala
školní matrika.10
Během let 1843–1848 bylo sečteno do urbární knihy 68 obyvatel podle čísel popisných (jen majitelé domů).11 V roce 1851 v Černčicích stojí již 82 stavení: 18 sedláků, 17
chalupníků a 46 domkařů bez polí.12
V soupisu obyvatel podle čísla popisného z roku 1868–1881 jsme vyčetli 1 140 obyvatel, z toho během sčítání 154 lidí zemřelo a několik se jich odstěhovalo do vedlejších
vesnic.13 V devadesátých letech obývá obec 557 obyvatel, z toho 272 mužů.14
2.1.1 Rod Žďárkův
Rodina vlastní knihu ve švabachu, dle které je zakladatelem rodu Johan Semiskuč
Žďárek, který údajně bojoval proti husitům. Bohužel nelze doložit pravdivost dokumentu. Nejstarší historická zmínka pochází z křtitelnice místního kostela z roku 1585,
kde je napsáno: „Zdělána ode mne Mikuláše Beránka, konvaře, za rychtáře Jana Žďárka, za Jana Bakše, kostelníka a Vítka Žďárka, kostelníka.“ Rychtářství bylo v této rodině
dědičné, též vlastnili hospodu Na Rychtě, kde se nedávno před napsáním Beranovy
kroniky ještě nacházel erb Žďárkova rodu. Na začátku dvacátého století ve vesnici žilo
6 rodin, nicméně jejich příbuzenství se nedá zjistit.15 Na hřbitově u kostela sv. Jakuba
Staršího se nachází pomník věnovaný Janu Žďárkovi.
2.1.2 Další rody
První zmínka o rodu Šichanových pochází z roku 1639: „Lid nepřátelský okolo času
sv. Ondřeje vzal klisnu Šichanovi z Černčic.“ Soupis poddaných podle víry z roku 1651
uvádí Matěje Šichana (sedlák) s manželkou a šesti dětmi.16
V době napsání Beranovy kroniky byl nejrozvětvenějším rodem v obci rod Poláčkův
(ze kterého pochází praděd autorky), který čítal celkem deset rodin (č. p. 3, 12, 16, 26,
33, 46, 61, 69, 78, 92) vesměs spřízněných. Poprvé si jej všímáme roku 1661, kdy Jan
Poláček převzal statek č. p. 65 po V. Faltovi.17
Soupis lidu z roku 1651 uvádí ještě rod Lukáškův (Jan Lukášek, 36 let, sedlák), Štěpánův (Lukáš Štěpánů, 38 let, zahradník) – příloha B, Zydkův, nyní Zítkův (Havel Zydků,
40 let, chalupník), Pavelkův (Matěj Pavelka, 53 let, sedlák), Hanušův (Jan Hanuš, 49 let,
sedlák), rodiny Skalických (Tobiáš Skalický, 32 let, sedlák; Jan Skalický, 58 let, sedlák;
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
Soupis poddaných podle víry z roku 1651, str. 590, 591.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Matrika pro školu Černčickou od roku 1830.
Urbární kniha 1843 – 1848, Kronikářský záznam o válce 1866, Soupis obyvatel podle čp. 1868–1910, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Urbární kniha 1843 – 1848, Kronikářský záznam o válce 1866, Soupis obyvatel podle čp. 1868–1910, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651, str. 590, 591.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
52
Václav Skalický, 35 let, zahradník), rod Karlův (Duchoslav Karlů, 65 let, sedlák) a další,
převážně chalupníky, podruhy, případně pastýře.18 Roku 1666 se rod Náchodských
ujal správy statku číslo 6.19
2.2 Zaměstnání obyvatelstva
Většina obyvatel Černčic bývali zemědělci, tovární dělníci, zřízenci dráhy a živnostníci. Dříve v obci byla panská půda, po pozemkové reformě je přidělena do vlastnictví
zemědělcům (jejich přesný počet v záznamech chybí). Po nucené parcelaci velkostatku
novoměstského získávají Černčice další půdu. Zemědělci navštěvují hospodářské školy (např. v Opočně), pěstují převážně obilí a cukrovku, která se před první světovou
válkou dovážela do cukrovaru v Meziříčí.20
Roku 1910 se vesnice finančně osamostatňuje, vzniká tzv. kampelička, kde je rázem
189 vkladatelů se 719 889,05 korunami.21
O tři roky později je v Černčicích zaveden elektrický proud z krčínské elektrárny,
mimo oblastí Homol, Horku a Drážku. Místní mlýny vyrábí elektřinu vlastní.22
3. Kulturní život v obci
3.1 Náboženství
V době protireformace byla většina populace přinucena přestoupit ke katolické
víře.23 Ovšem podle Soupisu poddaných byla v roce 1651 většina obyvatelstva evidována jako nekatolická (93 evangelíků), až na děvečku Marjánu pana Lukáše Štěpánů.24 Nepříjemný byl předepsaný poplatek z roku 1629 na vydržování protireformační
komise, který činil dvě kopy grošů. Toleranční patent Josefa II. podle autora kroniky
nic nezměnil (rekatolizace byla tedy v Černčicích úspěšná a nikdo z obyvatel se k nekatolické víře nehlásil, pozn. a.). V roce 1890 žilo v Černčicích 536 katolíků a 21 evangelíků. Až „osvobození“ z Rakouska–Uherska dalo vznik novým náboženským směrnicím. Po založení Církve československé 8. ledna 1920 docházelo k odstupům obyvatel
od římskokatolické církve, což vyvolalo ve vesnici zlou krev. Obecní zastupitelstvo
rozhodlo, že místní kostel může využívat jak římskokatolická, tak i Československá církev. Katolíci tedy vyrazili 1. dubna 1921 s obušky bránit kostel před zabráním Československou církví. Další den vhodili kameny do oken učiteli Janu Beranovi (autor kroniky)
do bytu, protože je údajně vinen změnou náboženských poměrů v obci. V tomto roce
je v Černčicích uvedeno 532 katolíků, 4 evangelíci, 96 příslušníků Československé
církve a 4 ateisté.25
3.2 Kostel
Místní kostel je nejstarší stavbou obce v gotickém stylu – přesné datum stavby se
bohužel neví, ale pravděpodobně byl kostel sv. Jakuba Staršího založen kolem roku
18
19
20
21
22
23
24
25
Soupis poddaných podle víry z roku 1651, str. 590, 591.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651, str. 590, 591.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
53
1300 některým z černčických pánů.26 V roce 1580 se postavila kruchta na čtyřech
pískovcových sloupech a strop lodi byl sklenut. V roce 1617 byla zbudována sakristie.
V polovině 18. století byl kostel vyloupen pruským vojskem. Roku 1846 kostel získává
novou taškovou střechu a na přelomu 19. a 20. století je vymalován.27
Nejstarší památkou kostela je kovová křtitelnice z roku 1585, hlavní oltář pocházel
z roku 1662, ten se ovšem již v kostele nenachází.28
Kostelní věž byla vystavěna v roce 1613 za pana Rudolfa ze Stubenberka. Nad vchodem do věže byla kamenná deska s kalichem, při úpravě kostela v roce 1904 byl ale
z desky odtesán. Věž se mohla chlubit třemi zvony: Jakubem (1577; 14 centů těžký),
sv. Janem Křtitelem (1512; 10 centů) a nejmenší sv. Annou (15. století – přelit roku 1620;
4 centy). Největší z nich byl sebrán vojenskou komisí 20. února 1917 k „válečným úkolům“, do 14 dnů se odvezl i nejmenší zvon; v Černčicích zbyl tedy jen sv. Jan Křtitel. 29
24. srpna 1822 odpoledne vypukl ve vesnici požár a chalupy Václava Šichana, Matěje
Poláčka, Jana Baše a Jana Šichana lehly popelem – téměř chytla i věž, ale díky obětavému Matěji Královi (mlynář Podhorní) byla zachráněna.30
3.3 Spolky
Nejstarším zjištěným spolkem je Sbor dobrovolných hasičů založený v roce 1883,
který čítal 46 členů. Již od založení ke sboru patřili i Josef Poláček z čp. 53 a prapraděd
autorky Josef Poláček z čp. 46. Od roku 1923 hasiči vlastnili i motorizovanou stříkačku
za 18 000 korun.31
Dále v obci od roku 1907 působí Hospodářsko-čtenářská beseda se 31 členy, o pět
let později se starala o kulturní činnost i Tělocvičná jednota Sokol s 53 členy, který měl
na starost i divadlo a knihovnu.32
Divadelní činnost je v 19. století poprvé doložena roku 1867 „Na sále“, kde hrají studenti (pouze muži), o kterou se zasloužil Antonín Pavlát. Nejslavnější hrou byla Žižkova
smrt. Tři roky poté pokračuje v divadelnictví „Spolek ochotníků“, který je rozpuštěn
roku 1910 a nahrazen Besedou. V sedmdesátých letech 19. století začínají hrát i děti.
Kromě Besedy hrají v Černčicích i hasiči a sokolové.33
Knihovna byla původně zřízena ve škole, dle školních záznamů v roce 1874, ale je
pravděpodobné, že to bylo i dříve. Tzv. „Dědictví svatojánské“ nebo „Dědictví maličká“
bylo založeno z výtěžků z divadelních představení. Roku 1920 Beseda daruje knihovnu
obci se 486 svazky.34 Koncem roku 1926 knihovna obsahuje 681 zábavných svazků,
115 poučných a 8 časopisů. Čtenářů bylo 69, výpůjček celkem 1267. Příjem činil 677 Kč
88 h, vydání 449 Kč 10 h.35
3.4 Jan Karel Rojek
Autor nejdůležitější kroniky obce se narodil v Litomyšli 31. března 1804. Vystudoval zdejší piaristické gymnázium (1815–1820) a následně c. k. filosofický institut
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
ROJEK, Jan Karel. Rojkova kronika, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují,, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
ROJEK, Jan Karel. Rojkova kronika, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Školská agenda, knihovna, nestránkováno.
54
(1820–1822). V letech 1822–1826 studoval na Bohosloveckém ústavu v Hradci Králové,
27. května 1827 byl vysvěcen na kněze v biskupské kapli v Chrasti českým šlechticem
a královéhradeckým biskupem Aloisiem Josefem hrabětem Krakovským z Kolowrat
(později pražský arcibiskup). Po roce 1829 byl nucen odjet k matce do Litomyšle na léčení, po zotavení byl přeložen do Nového Města nad Metují, kde se s novým elánem
pouští do práce.36
Dne 22. června 1829 byl Rojek ustanoven kaplanem v Novém Městě nad Metují, kam nastoupil jako pomocník děkana Františka Sokola. Hned po příchodu zahájil
buditelskou, vlasteneckou a osvětovou činnost. Zpočátku převážně půjčoval českou
literaturu školákům i dospělým čtenářům; později zřídil při městské škole knihovnu,
kterou vybavil na vlastní náklady.37
Velkou pozornost věnoval Rojek regionální historii. Důkladně studoval písemnosti
děkanského i městského archivu, sestavoval měšťanům rodokmeny a především soustřeďoval prameny pro pozdější dílo Matrika vikariátu opočenského a panství novoměstského, která je soupisem zdejších památek.38
Na začátku čtyřicátých let založil bohuslavickou školní knihovnu, kterou nevěnoval
jen Bohuslavicím, ale i Černčicím a Vršovce. Knihovna zahájila činnost v roce 1842,
kdy měla 51 děl – o 7 let později sbírka stoupla na 193 děl. Do roku 1847 byla díla
uložena u Rojka, až poté se přestěhovala do školy, kde ji spravoval učitel Antonín
Novák.39
Rojek sám sepsal historii vesnice Černčice a pověřil učitele Trnku, aby ji přepsal
do Pamětní knihy obecní i školní. Důležitý je nález pečetidla Arnošta z Talmberka, jejž
Rojek v roce 1860 poslal do Prahy do muzea. Zajímal se i o historické předměty v kostelích, opsal například nápis z víka cínové křtitelnice z roku 1585, která je v kostele sv.
Jakuba Staršího.40
4. Škola
Prvotní zmínku o škole v Černčicích datujeme do roku 1587. Nová škola na stejném
místě vznikla na začátku 18. století jako dřevěná chaloupka s doškovou střechou. V roce
1793 se obohatila o kuchyni z kamene a cihlový komín, o dvacet let později i o šindelovou střechu. Přesto se po roce 1814 škola nacházela v přeubohém stavu – strop místy
chyběl, podlaha žádná, ve vybavení chyběla kamna i okna. V polovině devatenáctého
století se rozhodlo o vystavení nové školy – stavbu měl pronajatou bratranec skladatele Bedřicha Smetany, novoměstský sládek Václav Smetana.41
Původní budova pochází z roku 1840, je vystavěna z kamene, na začátku 20. století
se v ní již nacházely trhliny. Roku 1876 byla přistavěna část z cihel, ovšem postrádala
jakékoliv izolace ve zdech a podlahách.42 Josef Žďárek (nájemce provedené přístavby)
14. října 1877 přiznává, že k úplnému provedení přístavby již nezbyl rozpočet. Chybí
například poklop k žumpě, vydláždění náspě, zhotovení vratových pilířů na vápennou
maltu a k tomu jedna čtvrtina sáhu kamene na vyzdvižení.43 Podle zápisu ze školní
36
37
38
39
40
41
42
43
MRÁZKOVÁ, Markéta. Jan Karel Rojek: kněz, vlastenec, historik, strana 17-19.
MRÁZKOVÁ, Markéta. Jan Karel Rojek: kněz, vlastenec, historik, strana 19.
MRÁZKOVÁ, Markéta. Jan Karel Rojek: kněz, vlastenec, historik, strana 20.
MRÁZKOVÁ, Markéta. Jan Karel Rojek: kněz, vlastenec, historik, strana 21.
MRÁZKOVÁ, Markéta. Jan Karel Rojek: kněz, vlastenec, historik, strana 27.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Školská agenda, knihovna, nestránkováno.
Stavební spisy 1877 – 1945, nestránkováno.
55
kroniky byl problém i s vytápěním – školní dříví na rok 1849 dorazilo až 10. prosince 1849 a to jen 3 sáhy, další tři sáhy přišly teprve 16. dubna 1850, protože podle
kronikáře nebyl pořádek mezi vrchností a poddanými a nevědělo se, kdo má vlastně
povinnost školu dřívím zásobovat.44 Škola měla též potíže s vlhkostí. Stropy byly všude ohnivzdorné. Budova je rozdělena dvěma chodbami na tři části, ve východní části
se nacházel byt správce školy o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, který byl
stavebně oddělen a má samostatný přístup. Větší učebna měřila 9,20 x 7,40 metrů
(68 m2), dále 3,30 metrů na výšku. Menší učebna měla 45,60 m2 a výšku tři metry.
U obou učeben bylo osvětlení nedostačující. Školní kabinet o velikosti 3,45 x 2,80 metrů byl velice nedostačující. Učebny vytápěny železnými kamny se větraly speciálními
otvory ve zdi. Přístavek vzadu (na severu otevřený) tvořil suché toalety, které obsahovaly pro chlapce jedno sedadlo a jeden pisoár, pro dívky jedno sedadlo. Pod částí
větší budovy se nacházel sklep. Za dvorkem školní budovy se nacházel pěkný vzrostlý
sad o velikosti 38,59 arů.45
23. května 1850 na hlavní učitelské poradě v Opočně si učitelé vymohli na vikáři, aby se nedávalo povolení k svatbě, pokud není předloženo vysvědčení dokazující,
že pilně školu navštěvoval. Toto opatření mělo zajistit, aby děti do školy opravdu chodily.46 Přesto podle školní matriky ve školním roce 1879 mělo mnoho studentů až kolem
100 neomluvených zameškaných hodin za čtvrtletí, z čehož se odvozovala i známka
za docházku – často vidíme známky 3 a 4. Nicméně žáci se skvělou docházkou se dají
najít také a objevují se i v Knize cti.47
Škola si od roku 1863 vedla knihu cti, kde se zapisovali žáci, kteří se chovali mravně,
pilně navštěvovali školu a pilně se učili náboženství a jiné předměty. V tomto roce je
čestně zapsáno třicet dětí. Poslední zápis pochází z roku 1871.48 Přehled na rozvržené
příspěvky na školní potřeby pro rok 1877 říká, že stavba byla pronajata za 433 zlatých,
v celku s dalšími výdaji 655 zlatých. Rozpočet školní rady na rok 1895 až 1896 se potýkal se schodkem 97 zlatých.49 Ve školním roce 1877–1878 povinně dochází již 137 žáků,
o rok později studovalo 133 dětí.50
Školní rok se vždy zahajoval i ukončoval bohoslužbou v kostele v Bohuslavicích, mši
svatou žáci navštěvovali také v den jmenin či narozenin císaře pána nebo k příležitosti
stříbrné svatby císařského manželského páru. Učitel pořádal pro děti také zábavné
výlety po okolí.51
V červnu 1881 mnoho dítek onemocnělo osypkami a tak hejtmanství v Novém Městě
nad Metují zastavilo školní vyučování až do 9. července.52
Zpráva z roku 1931 shledává školu nedostačující a doporučuje postavit budovu novou, na kterou již obec řadu let šetřila – k 1. lednu 1932 se jednalo o 150 000 Kč.53
5. Železnice
Zápis katastru z 25. června 1873 mluví o stavbě železnice, vlakové stanice i železničních přejezdů. Na pravé straně stanice od okresní silnice má být zřízen příjezd
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
Školní kronika, 1789 - 1869.
Školská agenda, knihovna, nestránkováno.
Školní kronika, 1789 - 1869.
Škola v Černčicích: hlavní matrika 1879 - 1880.
Kniha cti pro filiální školu Černčickou založená roku 1863, nestránkováno.
Školská agenda, knihovna, nestránkováno.
Školní kronika, 1877 - 1917.
Školní kronika, 1877 - 1917.
Školní kronika, 1877 - 1917.
Školská agenda, knihovna, nestránkováno.
56
do nádraží. V černčickém potoku je naplánována výstavba průtoku pod tělesem dráhy.
Domovní a hospodářská stavení ležící v trati dráhy byla Společností Dráhy vykoupena.
Také má být zřízen pro obecní cestu patřičný výjezd a sjezd na levou i pravou stranu
dráhy, od této přejížďky bude na levé straně dráhy zakoupená a zařízená souběžná
cesta. Dle zápisu starosty obce Josefa Lukáška jednotliví majitelé pozemků hraničících
s dráhou odepřeli vzdor všem objasněním, které jim komise podávala.54
Dnes stanice Černčice náleží k železniční trati číslo 026 Týniště nad Orlicí – Otovice,
která je dlouhá 82 kilometrů. Dráhu vlastnila Rakouská společnost státní dráhy od roku
1875 až do svého zestátnění 1. ledna 1908.55 Blízko vlakové stanice se stále nachází
železniční přejezd s původními manuálně ovládanými závorami.
6. Války
Černčice zasáhla již třicetiletá válka, kvůli Švédům lehla popelem půlka vesnice.
Po dobytí Nového Města nad Metují roku 1639 „plundrovali okolí“, i Černčice jimi byly
vydírány.56
Podobné události se stávaly i za vlády Marie Terezie a Josefa II. Mlynář Štěpán
z Osíčka roku 1778 vedl tajně rakouské vojsko (generál Wumser) do týla pruského tábora ve Václavicích, za to prý dostal pytel dukátů – kvůli tomu se očekávala pomsta,
ale naštěstí se nic nestalo.57
O deset let později obec prodala jeden kus polí na Pustince, aby mohla zaplatit
válečné daně. Dle školních zápisů v tu dobu Černčice hostily v těchto válkách vojsko.58
6.1 Válka prusko-rakouská 1866
Datum, kdy válka začala, lze stanovit různě – buď 7. června, kdy Prusko obsadilo
Holštýnsko, spravované Rakouskem, nebo noc z 15. na 16. června, kdy proběhlo přepadení Saska, rakouského spojence. Rozhodující událostí války byla bitva u Hradce
Králové 3. července 1866 (druhá největší bitva 19. století). Konflikt skončil vítězstvím
Pruska a tzv. Pražským mírem 23. srpna 1866. Nešlo ovšem o válku dobyvačnou, ale
o pozici velmoci v regionu – předtím bylo nejvýznamnějším státem Rakousko.59
Lidé ze Šonova a Vrchovin hledali záchranu před pruskými vojsky v Černčicích, i odsud ovšem obyvatelé nakonec prchli za Bohuslavice (s vozy a dobytkem). Největší
útěk proběhl 27. června odpoledne, kdy ve vesnici zůstalo sotva 50 osob. Vrátili se
až po čtyřech dnech, kdy bylo jasno, že Prusové táhnou k Hradci.60 V zápise v kronice z 28. června se podtrženě píše: „Kéž by již byli vyhnáni!“61 Skutečně brigáda Rosenzweigova z VI. rakouského armádního sboru táhla přes Černčice, Krčín, Nahořany,
Spytu do České Skalice na pravý břeh řeky Úpy, aby zadrželi nepřítele pochodujícího
k Náchodu.62 Po porážce rakouské armády u Hradce Králové prušácká vojska rabovala
54
55
56
57
58
59
60
61
62
Protokol státní dráhy pro obec Černčice, nestránkováno.
Železniční trať Týniště nad Orlicí - Otovice zastávka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. [cit. 2013-10-17]. Dostupné
z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezni%C4%8Dn%C3%AD_tra%C5%A5_T%C3%BDni%C5%A1t%C4%9B_nad_Orlic%C3%AD_-_Otovice_zast%C3%A1vka.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Prusko-rakouská válka. Památník bitvy 1866 na Chlumu [online]. [cit. 2013-10-17]. Dostupné z: http://www.chlum1866.cz/
prusko-rakouska-valka-0.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Urbární kniha 1843 – 1848, Kronikářský záznam o válce 1866, Soupis obyvatel podle čp. 1868 – 1910, nestránkováno.
DOUBRAVA, Aleš, Ludvík MÜHLSTEIN a Karel NOVÁK. 1866 - válečné události v severovýchodních Čechách, str. 10.
57
ve vesnicích. Lid se začal bránit – ozbrojovali se cepy, vidlemi i puškami a stavěli hlídky.
V Černčicích se nacházela hlídka Na hranicích, Na věži a na Valáškově kopci.63 Třetí
den po bitvě na Dobeníně (neboli bitva u Náchoda, proběhla 27. června a rakouská
armáda byla poražena64) zahlédla hlídka na věži (J. Skalický, J. Lukášek, A. Novák) tři
rakouské husary blížící se od Nahořan. Skalický údajně řekl: „A teď jdu – a řeknu Prušákům o husarech.“ Lukášek jej kvůli tomu chtěl shodit z věže, ale ostatní členové hlídky
mu to rozmluvili. Zde je krásně vidět, jak moc lidé nenáviděli Prusy,65 způsobili totiž
válku, která značně ničila zemi a ztrpčovala jejich běžný život; mnoho obyvatel údajně
bojovalo s bídou.66
6.2 První světová válka
Obcí kolovaly zvěsti, že válka bude, ale moc se tomu nevěřilo, spíše byli lidé přesvědčeni, že pokud bude, tak až po smrti Františka Josefa – ten prý k válce nesvolí.
Ovšem po sarajevském atentátu 28. června 1914 hlasů věštících válku přibývalo. Den
před „velkou poutí“ 25. července 1914 byla vyhlášena mobilizace. Osobní doprava byla
nejdříve omezena, poté i zastavena. Vlaky „dobytčáky“ byly narvané lidmi. Zřídila se
policejní hodina a bezpečnostní stráž, v obecním domě se připravila izolační místnost.
31. července, po všeobecné mobilizaci, byly povolány do služby i koně. Vzniklo nařízení sepsat soupis zásob obilí, sena, stavebního dříví a kuchyňské soli.67
V listopadu 1914 proběhla první rekvisice – žita, sepsal se všechen jateční dobytek
– 208 krav, 17 býků, 3 voly, 193 kusy drobného dobytka.68
Každoroční odvody mužů od 18 do 50 let (126 mužů) vesnici vylidňovaly, zůstávaly
doma jen děti a ženy. Hospodářství trpělo nedostatkem mužských sil. Od července
1915 existoval válečný obilní ústav pro každý okres, který na nesnáze hospodářů bral
velmi malé ohledy a předepisoval dávky v nemožné výši.69
Pokud nebyl dodán kontingent určovaný dle osevní plochy, nastala rekvisice s vojenským doprovodem. Komise i vojsko musela vesnice vydržovat na svůj náklad (v roce
1917 624,68 korun). V letech 1917 a 1918 byly rekvisice velmi časté a přísné. Obyvatelstvo vymýšlelo různé úkryty pro zásoby.70 Zvláště roku 1917 a 1918 přicházeli žebráci z průmyslových měst, převážně školní
děti. V Černčicích bylo umístěno jedenáct dítek, o které se postaral spolek „České srdce“, který se snažil zachránit děti před následky podvýživy.71
Nedostatkem paliva trpěly především vesnice - uhlí dostávaly přednostně průmyslové podniky a města. Chudší lidé byli nuceni krást dříví z panského lesa, což mělo
vliv na morálku celé vesnice. I na válečné půjčky se reagovalo s odporem – „Ať si platí,
kdo válku chtěl.“72
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Bitva u Náchoda [online]. [cit. 2013-10-17]. Dostupné z: http://nachod.1866.cz/nachod.htm.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
Urbární kniha 1843 – 1848, Kronikářský záznam o válce 1866, Soupis obyvatel podle čp. 1868 – 1910, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují, nestránkováno.
58
7. Obec v současnosti
Obec Černčice prošla po 19. století mnoha změnami. Během třicátých let dvacátého století se začalo uvažovat o stavbě nové budovy školy. Stará budova se tedy
zdemolovala a v lednu 1940 již započala výuka v nové budově. Po válce došlo k výměně dřevěných lavic za modernější, v roce 1972 bylo nainstalováno ústřední topení.73
Vznikl vodovod v celé obci, byla vybudována prodejna potravin Jednota i asfaltové
cesty a dlážděné chodníky. Rekonstrukcí prošla mateřská škola na bývalém Vaněčkově statku. Požární nádrž (sloužící dlouhá léta jako místo pro rekreaci) byla postavena
a uvedena do provozu roku 1976. Opravami prošla též základní škola – byla provedena nová fasáda, podlahy ve třídách, plastová okna a vyměněno venkovní schodiště. Po povodních v červnu 1999 se realizovala určitá opatření ohledně Černčického
potoka. Také se zavedlo nové veřejné osvětlení, včetně nočního osvícení důležitých
kulturních památek. Úprav se dočkala i budova obecního úřadu – kampelička, kde byla
vyměněna střešní krytina i staré vybavení místností za nové.74
Od 20. prosince 1999 patří Černčice k Svazku obcí Metuje, kde jsou členy i obce
Bohuslavice nad Metují, Jasenná, Nahořany, Říkov, Šestajovice, Slavětín nad Metují,
Velká Jesenice a Vršovka. Vznik potvrdil Okresní Úřad Náchod 6. ledna 2000. Činnost
Svazku obcí Metuje byla v roce 2011 podpořena z grantu Královéhradeckého kraje.75
V obci podniká i několik živnostníků, najdeme zde firmy jako Pneuservis Novotný,
Stavební firma KHANDL Michal a syn, Pohostinství „U Plašilů“, Zahradnictví „U Šichanů“, Vodoinstalace Miroslav Ježek a syn a další.76
Závěr
Domnívám se, že jsem stanovené cíle splnila – věnovala jsem kapitolu stručné historii obce do 18. století, kde mě překvapilo, jak moc je vesnice starobylá. Zabývala
jsem se i vývojem obyvatelstva (v archivu se nachází několik zdrojů o sčítání obyvatel
od 17. století), jejich typickým zaměstnáním i nejstaršími rody Černčic, mezi které patří
i moje rodina. Zajímala jsem se i o místní náboženství: ještě v roce 1651 při sčítání obyvatel podle víry byla většina obyvatel evangelického vyznání, nicméně rekatolizace se
i zde zdařila a i v období vzniku Československé církve se většina populace identifikuje
jako katolická. Věnovala jsem se i vzniku kostela sv. Jakuba Staršího a kostelní věže, založení Sboru dobrovolných hasičů, TJ Sokol, divadelní činnosti v obci i knihovně. Dále
jsem sepsala podkapitolu o Janu Karlu Rojkovi, který pozitivně ovlivnil vývoj vesnice
v 19. století a sepsal i kroniku Černčic. Nevynechala jsem vývoj budovy školy a stavbu
železnice. Speciálně jsem se zaměřila na prusko-rakouskou válku, která obec zasáhla,
a okrajově i na první světovou válku. Na závěr jsem rozebrala novodobé dějiny Černčic
a rekonstrukce, kterými prošly. Rovněž jsem zaznamenala připojení obce k Svazku obcí
Metuje a vyjmenovala několik černčických živnostníků. Dle mého názoru je škoda, že
obec není známá tak, jak by si zasloužila. Prostor bývalé Černčické tvrze je památkově
chráněn, přesto není ani v blízkém okolí příliš znám. Nicméně možná právě díky klidným úzkým uličkám a okouzlující okolní přírodě je obec tak malebná.
73
74
75
76
Obec Černčice: Škola. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/skola/.
Obec Černčice: Ze současnosti. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/ze-soucasnosti/.
Svazek obcí Metuje. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.obcemetuje.cz/?pid=7&sid=23.
Zpravodaj Sdružení obcí Metuje. Velká Jesenice: Sdružení obcí Metuje, 2000-III, str. 6.
59
Zdroje
Archivní prameny
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond ObÚ Černčice,
Protokol státní dráhy pro obec Černčice 1873, inv. č. 7
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond ObÚ Černčice;
Školská agenda, knihovna 1851–1943; inv. č. 28
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond ObÚ Černčice,
Stavební spisy 1877–1945, inv. č. 30
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond ObÚ Černčice,
BERAN, Jan. Paměti obce Černčice nad Metují. 1924.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Vyd. 1. Praha: Státní ústřední archiv, 2000,
1539 s. ISBN 80-85475-63-4.
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond ObÚ Černčice;
Urbární kniha 1843–1848, Kronikářský záznam o válce 1866, Soupis obyvatel podle
čp. 1868–1910, inv. č. 4
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond NŠ Čeňčice;
Matryka pro školu Černčickou od roku 1830, inv. č. 10
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond NŠ Černčice;
Školní kronika 1789–1869, inv. č. 1
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond NŠ Černčice;
Školní kronika 1877–1917, inv. č. 2
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod, Fond NŠ Čeňčice;
Kniha cti pro filiální školu Černčickou založená roku 1863, inv. č. 13
Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Náchod,, Fond NŠ Čeňčice;
Hlavní matrika obecné školy v Černčicích: školní rok 1879, inv. č. 10
Literatura
DOUBRAVA, Aleš, Ludvík MÜHLSTEIN a Karel NOVÁK. 1866 - válečné události v severovýchodních Čechách. 1. vyd. Chlum: Areál bojiště 1866, 1970, 43 s.
MRÁZKOVÁ, Markéta. Jan Karel Rojek: kněz, vlastenec, historik. Nové Město nad
Metují: Město Nové Město nad Metují, 2011, 83 s. ISBN 978-80-260-0769-2.
ROJEK, Jan Karel. Rojkova kronika
Internetové zdroje
Prusko-rakouská válka. Památník bitvy 1866 na Chlumu [online]. [cit. 2013-10-17].
Dostupné z: http://www.chlum1866.cz/prusko-rakouska-valka-0.
Bitva u Náchoda [online]. [cit. 2013-10-17].
Dostupné z: http://nachod.1866.cz/nachod.htm.
Železniční trať Týniště nad Orlicí - Otovice zastávka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. [cit. 2013-10-17]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/ > Železniční trať
60
Týniště nad Orlicí – Otovice zastávka
Obec Černčice: Představení obce. [online]. [cit. 2013-10-19].
Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/predstaveni-obce/
Obec Černčice: Černčická tvrz. [online]. [cit. 2013-10-19].
Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/cerncicka-tvrz/
Obec Černčice: Kostel sv. Jakuba. [online]. [cit. 2013-10-19].
Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/kostel-sv-jakuba/
Obec Černčice: Ze součanosti. [online]. [cit. 2013-10-19].
Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/ze-soucasnosti/
Obec Černčice: Škola. [online]. [cit. 2013-10-19].
Dostupné z: http://www.cerncice.eu/o-obci/skola/
Články
Zpravodaj Sdružení obcí Metuje. Velká Jesenice: Sdružení obcí Metuje, 2000-III
61
Veronika Fajstová
První soukromé jazykové gymnázium,
Brandlova 875, Hradec Králové
Solnice č. p. 47
Autorka se rozhodla zpracovat příběh domu, ve kterém žila její rodina. Práce je velmi zajímavě zpracována a autorka na příběhu domu ukazuje různé druhy příběhů/osudů – rodinné příběhy, návštěvy známých osobností,
historické události. Použitou kombinací rozmanitých zdrojů – oral history,
archivní materiály, internetové zdroje, atd. – je vytvořena velmi poutavá
mozaika příběhu. V úvodu autorka představuje cíl práce i použitou literaturu, v závěru shrnuje zjištěné informace a práce tak respektuje formální
náležitosti odborné práce. Fotografická dokumentace je velmi bohatá. Stylistika je vynikající, délka práce se bohužel pohybuje na hraně požadované minimální délky textu.
Poděkování
Ráda bych poděkovala své rodině, která mi s mým projektem pomáhala a podporovala mě v mém úsilí. Dále bych také poděkovala mému vyučujícímu Mgr. Marianu Jankovi, který mě na tuto soutěž upozornil, protože věděl, že se aktivně zajímám o historii.
Úvod
Před výzkumem a napsáním této práce jsem si položila několik otázek, zda byl dům
čp. 47 Solnice něčím významný a od kdy se datuje jeho historie, na které jsem se pokusila najít odpovědi.
K zaznamenání všech událostí jsem využila historických záznamů z archivů,
městských kronik, rodinných spisů, např. fotografií, smluv, soudních a kolaudačních
rozhodnutí. Nejvíce pramenů mi poskytla pozůstalost mého dědečka Františka Faista
(1926–2013). Prameny, které on a jeho otec nashromáždili, se staly základem mé práce.
Pouze s nimi bych si nevystačila, proto bylo nutné navštívit i Okresní archiv v Rychnově
nad Kněžnou. Samotné návštěvě předcházela práce s dostupnou literaturou vztahující
se k historii města Solnice. Překvapilo mě, že literatury vztahující se k mému tématu
bylo málo. Často jsem se potýkala s problémy s rozluštěním starých listin a záznamů.
V archivu jsem si uvědomila jak náročná je práce badatele, který stráví hodiny hledáním
v kronikách mnohdy s nejistým výsledkem. Podstatnou úlohu měla také moje osobní
zkušenost. Byla jsem ráda, že jsem mohla využít i příběhy, které mě vyprávěl ještě
62
za svého života dědeček. Teprve nyní oceňuji, že můj bratr pořídil mnoho záznamů
metodou oral history. Některé z nich jsem tak mohla využít při psaní této práce.
V dnešní době známe mnoho ze světové historie, ale někdy zapomínáme, že velké
dějiny tvořili i naši předci ať už svými vzpomínkami nebo skutky. Neuvědomujeme si,
že teprve z malých rybek se stane hejno a takto je to i s naší historií, která je tvořena
po staletí. Často ani nevíme, co naši předci dokázali či vytvořili, proto bychom si měli
dát tu práci s vyhledáním a následným sepsáním jejich příběhů, na které můžeme být
pyšní, a přečíst je svým dcerám a synům a uchovat je pro další generace.
Jakož i lidé mají svou minulost, tak ji má i dům, o kterém jsem napsala. Někomu by
se mohlo zdát, že na tomto domě s č. p. 47 Solnice není nic zvláštního, ale tak tomu
vůbec není. Na první pohled je to obyčejný dvoupatrový dům, měnící své majitele. Pro
mě je však domem neobyčejných lidí, jako byl např. můj pradědeček, který se podílel
na natáčení velmi známého filmu Hostinec u Kamenného stolu, nebo můj otec, který se
účastnil natáčení filmu Tmavomodrý svět. Tento dům také navštívilo mnoho známých
osobností, jako byli herec Rudolf Hrušínský nebo zpěvák Waldemar Matuška.
1. Solnice
1.1. Historie
Město Solnice leží v podhůří Orlických hor mezi Rychnovem nad Kněžnou
a Dobruškou. Vzdálenost mezi Solnicí a Rychnovem nad Kněžnou je zhruba 5 k m,
dále mezi Dobruškou 11 k m. Solnice se nachází také v blízkosti Častolovic (11 km)
a Deštného v Orlických horách (16 km). Solnice je brána jako důležitá křižovatka při
cestě do Orlických hor. K Solnici patří také část obce Ještětic. Nejbližším městem
a zároveň okresním je Rychnov nad Kněžnou.1 První zmínka o Solnici je z roku 1321.
Prvními doloženými majiteli jsou zároveň vlastníci Skuhrova Jan z Meziříčí a jeho
synové.2 Solnice byla na počátku 15. století již poddanské městečko, které patřilo
Půtovi nejmladšímu z Častolovic. Ten v mládí ještě před husitskou revolucí působil
jako loupeživý rytíř a mnoha loupežných výprav se osobně účastnil. Kořist z těchto
výprav si lapkové dělili mnohdy v samotné Solnici. Půtova lapkovská družina jak se zdá
sídlila na nedalekém Klečkově (Nový hrad).3 Tento hrad stával nedaleko obce Skuhrov
(6 km na severozápad od Solnice).4 Po smrti matky Půty nejmladšího z Častolovic
kněžny Anny Osvětimské v roce 1440 se části Půtových majetků zmocnil Jan Kolda
ze Žampachu, kterému se dokonce podařilo zmocnit předhradí Klečkova. Pak však
dorazilo vojsko královéhradeckého hejtmana Jetřicha z Miletínka, který donutil Koldu
ustoupit. Hrad se od roku 1495 připomíná jako pustý.5 Roku 1558 při rozprodávání
litického panství, jehož byla Solnice součástí, získal město Solnici, městečko Skuhrov
a 19 vsí nobilitovaný pražský měšťan Benjamin Vlkanovský z Vlkanova. Ten byl dosti
praktický a nehodlal obnovovat žádný z pustých hradů na panství, proto zvolil za své
sídlo Solnici.6 Zde si nechal nad náměstím zbudovat zámeček (1559).7 Ke cti tohoto
1
2
3
4
5
6
7
Solnice zpravodajský portál města. Město Solnice. [on-line] [cit. 31. 12. 2012] Dostupné z Internetu URL: http://www.solnice.cz/.
Musil, František. Svoboda, Ladislav. Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou. Ústí nad Orlicí: Grantis, 1998, s. 157.
Šandera, Martin. Zikmundovi věrní na českém severovýchodě. 1. vyd. České Budějovice: 2005, s. 26 - 27.
Musil. Svoboda. Hrady. s. 93.
Tamtéž. s. 91.
Musil. Svoboda. Hrady. s. 158.
Láska, Jaroslav. Třetí kniha Léta Páně o historii města Solnice a okolí. 1. díl. Nové Město nad Metují: 1994, s. 39.
63
nobilitovaného měšťana jistě neslouží zpronevěra místní sirotčí pokladny (1575).8
Za odboj proti císaři byl Vlkanovský rod stižen pobělohorskou konfiskací. Od roku 1624
byla Solnice v majetku Jindřicha z Donína a dalších majitelů.9
Paní Frebonie Eusébie z Pernštejna (poslední členka tohoto rodu) odkázala závětí
v roce 1645 solnické panství karmelitánům.10 Roku 1781 vydal Josef II. toleranční patent
a z jeho nařízení v roce 1786 převzal zdejší karmelitánské majetky Státní náboženský
fond, c. k.11 Solnický statek byl pak statkem státním až do roku 1824, kdy ho koupil
ve veřejné dražbě Antonín Slivka ze Slivic. O něm se traduje, že byl pánem spravedlivým, který v roce 1838 město Solnici propustil z dosavadního poddanství.12
1.2. Solnice č. p. 47
Tento dům je jedním z nejstarších domů v Solnici. Původní dům byl dřevěný a z jeho
umístění na náměstí lze usuzovat, že patřil mezi domy s nejstarší historií. Pozemkové
knihy se dochovaly pouze do poloviny 19. století.
Z výpisu z pozemkové knihy se o domu čp. 47 Solnice dozvídáme následující pořadí majitelů: „Prvními doloženými majiteli domu byli v roce 1854 manželé Jan a Josefa Doubravští. V roce 1883 byl majitelem Josef Doubravský pravděpodobně jejich
syn. Druhou polovinu získal o rok později. Patrně pro dluhy získal dům nové majitele.13
V roce 1894 byli majitelky domu Aloisie Vrbová a Anna Doubravská. Po nich v témže
roce získali dům Jaroslav a Františka Linhartovi.“ 14
Dne 10. října 1900 odkoupili v dražbě manželé František a Anna Faistovi dřevěný
dům čp. 47 za 2180 Korun od Jaroslava a Františky Linhartových.15 Dne 16. února 1901
požádali manželé o povolení k stavbě nového jednopatrového domu z cihel a kamene
na místě původního dřevěného domu.16 Dne 20. října byl dům zkolaudován.17 V přízemí,
kde je vchod na náměstí, fungovaly dva obchody. Anna Fajstová zde měla obchod Potřeby pro švadleny a její syn František Faist zde měl obchod Prodej všech druhů hodin
a Sklad zlatého a stříbrného zboží.18 Telefonní přípojka byla k domu zřízena již v roce
1907.19 V roce 1915 byl dům napojen na obecní vodovod.20 V roce 1931 bylo k domu přistavěno další, již druhé patro.21 Dne 5. června 1942 se vlastníkem domu stal František
Faist a jeho manželka Anna, rozená Škodová. Dům byl odkoupen od rodičů Františka
Faista a jeho manželky Anny rozené Pavlové za 50 000 zlatých. 22 Dle smlouvy trhové
vyplatil František Faist ještě dalších 10 000 sestře Marii Rathouské jako věno. Celá
trhová cena byla 60 000 zlatých.23 Pan Rudolf Plný měl v domě v přízemí pronajatou
místnost, kde měl obchod, a byt v prvním patře o dvou místnostech. Na domě nevázly
žádné dluhy ani jiné pohledávky.24 Protože k převodu majetku došlo během II. světové
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
Tamtéž. s. 41.
Tamtéž. s. 48–49.
Tamtéž. s. 126.
Tamtéž. s. 132.
Tamtéž. s. 186–187.
Výpis pozemkové knihy domu čp. 47 Solnice, s. 342: hypoteční pohledávka Aloisie Vrbové činila 2 206 zlatých s 15% úrokem.
Výpis pozemkové knihy domu čp. 47 Solnice, s. 342.
Výpis pozemkové knihy domu čp. 47 Solnice, s. 342; Platební rozkaz z 25. 10. 1900, č. B901.
Povolení k stavbě 5. 4. 1901, č. 149.
Kolaudační rozhodnutí ze dne 20. 10. 1901, č. 1535.
Obrázky 4 a 5.
C. k. ředitelství pošt a telegrafů. Schválení přípojky ze dne 16. srpna 1907.
Rozhodnutí obecního úřadu města Solnice ze dne 18. 5. 1915, č. 761.
Povolení stavby schválené 18. 10. 1931, č 2118.
Výpis vlastníků z pozemkové knihy domu čp. 47 Solnice, s. 602.
Notářský spis z 2. 2. 1942, č. jednací 4535, sestavil JUDr. Josef Nosek s. 1; Rodokmen rodiny Faistů z roku 1939.
Notářský spis z 2. 2. 1942, č. jednací 4535, sestavil JUDr. Josef Nosek s. 4.
64
války, musela být přítomna tato doložka: „Prohlásily smluvní strany na místě přísahy, že
na jednání v této listině obsažené nejsou zúčastněni židé, židovské podniky nebo židovská sdružení osob a že žádný z nich není židem ve smyslu ust. §§ 6-8 nařízení říšského
protektora v Čechách a na Moravě ze dne 21. června 1939.“25 Dne 30. 7. 1964 připadl
v dědickém řízení dům čp. 47 po zesnulém Františku Faistovi na jeho syna Františka,
zaměstnance firmy Klenoty Brno. Jeho matka Anna měla bezplatně k užívání 3 místnosti, ve kterých bydlela.26 V současnosti roku 2013 byl dům napsán na tři majitele.
Prvním majitelem je Eva Faistová a dalšími její děti Ing. František Faist a Eva Faistová. 27
2. K majitelům
2.1. Jméno Faist
Poněkud úsměvná je historka, jak jsme přišli k svému současnému jménu. Celou věc
zavinil farář chybným zápisem v matrice. Nejprve však užívali tvaru Feist a nebo Fajst
a to ještě v roce 1942. Od tohoto roku počínaje pradědečkem Františkem je užívána
ustálená podoba jména Faist.28
2.2. Život v domě
Již od výstavby domu v roce 1901 měl dům v přízemí dva obchody. Po pravé straně
u vstupu byl do roku 1932 obchod Potřeby pro švadleny paní Anny Fajstové. Pak byl
obchod pronajat panu Rudolfu Plnému, který zde měl obchod s textilním zbožím, a to
do roku 1948.29 Od roku 1937–1948 měla paní Jitka Plná krejčovskou dílnu v přízemí
za obchodem s textilním zbožím.30 Po roce 1948 zde byl sklad Jednoty - železářství
do roku 1959.31 Poté zde byl bazar Jana Schulzová. Od roku 1992 doposud je zde
Tisk-tabák Vlasta Jirsová.32
Po levé straně od vstupu bylo od roku 1901 Hodinářství zlatnictví a sklad a to do roku
1948, kdy nastala likvidace hodinářství a zlatnictví a uzavření živnosti v důsledku znárodnění. Je zajímavostí, že se nám dochoval soupis všeho, co se muselo odevzdat státu
po uzavření živnosti. Hodnota zabaveného zboží čítala cca 30 tisíc Kč.33 V roce 1960
byl dům prohlášen za nevhodný k znárodnění pro malou plochu.34 Protože nebylo
možné podnikat, tak byla místnost dána k dispozici divadelnímu spolku. Od roku 1992
byla zde otevřena opravna hodin a to až do roku 2007. Od tohoto roku se zde vystřídaly tyto obchody: Ráj oříšků a sušeného ovoce, Vinotéka, Levné oděvy a v současné
době (2013) je zde obchod s kosmetikou Oriflame.35
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
Smlouva trhová z 27. 4. 1942, sestavil JUDr. Josef Nosek, II. c/ č. 218.
Rozhodnutí Státního notářství v Rychnově nad Kněžnou z 18. 11. 1964, č. D805/64.
Nahlížení do katastru nemovitostí.
Otazníky kolem jména osvětluje Notářský spis z 2. 2. 1942, č. jednací 4535, sestavil JUDr. Josef Nosek s. 1.
Notářský spis z 2. 2. 1942, č. jednací 4535, sestavil JUDr. Josef Nosek s. 4.
Z rozhovoru s paní Evou Faistovou (roz. Hammerschmiedovou) z 13. 10. 2013.
Kronika města Solnice VI/2, sign 0782/6-2, s. 350.
Rozhovor s paní Evou Faistovou (roz. Hammerschmiedovou) (1940). Ze záznamu dne 13. 10. 2013, záznam pořídil Ing. František
Faist.
Seznam soupisu k 31. 12. 1948 živnosti hodinářské, s. 1 - 5.
Kronika města Solnice VI/3, sign 0782/6-3, s. 388.
Hodinářství a zlatnictví je v rodu Faistů doloženo od roku 1890. Solnice. In Zvláštní otisk z Věstníku sokolské župy Orlické č. 6.
Hradec Králové: 1940, s. 23; Z rozhovoru s paní Evou Faistovou (roz. Hammerschmiedovou) z 13. 10. 2013.
65
2.4. František Faist
Můj pradědeček byl po dlouhá léta členem ochotnického spolku „Dobrovský“ a také
spolku fotografů v Solnici.36 Mezi nejvýznamnější role, které si zahrál, patří role ve filmu Hostinec u Kamenného stolu (1948), dle knižní předlohy Karla Poláčka, kde ho je
vidět vykloněného z okna domu čp. 47, dívá se na utíkající svatebčany, kteří protrhli
kulečníkové plátno a odmítli ho zaplatit, a křičí: „Chyťte je, chyťte je.“
Scéna filmu Hostinec u Kamenného stolu před domem čp. 47 zachycuje hlavní postavy. Jmenovitě Rudolfa Hrušínského v roli Spytihněva, Svatopluka Beneše v roli Tomáše, Věru hrála Dagmar Frýbová a Alenu Dagmar Sedláčková.
Díky členství Františka Faista v ochotnickému spolku byl dům čp. 47 svědkem návštěv mnoha významných herců, jako např. Rudolfa Hrušínského, Adiny Mandlové,
Marie Glázrové, Josefa Vinkláře.37
2.5. Nákup plavek
Dům a v něm obchod s textilem navštívila asi dvacetiletá Židovka Marika Koričenerová ještě před nástupem do transportu, aby si koupila nové plavky. Myslela si, že
bude mít příležitost k rekreaci. Takto naivně smýšlelo více Židů. Dědeček vzpomínal, že
před válkou bylo v Solnici 38 Židů. Z nich jediný zubař Czerner ze strachu před nacisty
ještě před válkou vše prodal a odstěhoval se do Spojených států. Ostatní Židé o něm
říkali: „Jediný blbý Žid.“ Nakonec však právě on odhadl situaci nejlépe. Ostatní Židé
nastoupili do transportu a po válce se vrátil pouze jediný.38
2.6. Příběh o pečeném králíčkovi
V roce 1970 navštívil číslo popisné 47 na náměstí v Solnici známý zpěvák Waldemar
Matuška s manželkou Olgou Blechovou, kteří se zde zastavili na oběd a večeři při svém
kulturním vystoupení v sále kina U Zeleného stromu v Solnici. V roli kuchařky a hostitelky byla paní Anna Faistová (1901), která k této příležitosti vybrala strakatého králíka
z domácího chovu, kterému se ovšem na pekáč nechtělo. Jeho chuť si však Matuška
velice pochvaloval. Odměnou pak pro celou rodinu Faistů byl krásný kulturní zážitek
z vystoupení. Na památnou návštěvu dostal otec František Faist od mistra Waldemara
Matušky fotografii s věnováním, která se od roku 1970 uchovala dodnes.39
Další zajímavou osobností, která byla častým hostem domu, byl Josef Petr, dirigent
a korepetitor ND v Košicích v letech 1926–30, Stredoslovenského divadla v letech
1931–1933 a sbormistr opery SND v Bratislavě v letech 1946–1966.40
2.7. Vzpomínka z 2. světové války
Dne 24. března 1945 se při pohledu na oblohu naskytl obyvatelům Černíkovic
a okolí nevšední pohled. Na obloze spatřili hořící čtyřmotorový americký bombardér
36
37
38
39
40
Kronika města Solnice IV/2, sign 0782/4-2, s. 385; K spolku fotografů Kronika města Solnice IV/1, sign 0782/4-1, s. 20.
Z památníku Jiřiny Šimkové (rozené Faistové) z roku 1947.
Rozhovor s Františkem Faistem (1926). Ze záznamu dne 20. 11. 2010; zubař Czerner se připomíná v kronice města Solnice
15. 4. 1933. Kronika města Solnice V/2, sign. C-078/5-2, s. 188; Kronika města Solnice V/3, sign. C-078/5-3, s. 71. Odstěhoval
se roku 1938.
Rozhovor s Ing. Františkem Faistem (1960). Ze záznamu dne 13. 10. 2013.
Výročí v lednu 2006 dostupné [on-line] [cit. 19. 10. 2013] Dostupné z Internetu URL:na: http://www.cesi.sk/vyr/vyr611.htm.
66
B 17.41 Můj dědeček František Faist, který viděl celou událost ze dvora rodinného domu
v Solnici, o tom vypráví: „Na obloze byla vidět z letadla již jen velká ohnivá koule
a letadlo ztrácelo rychle výšku. Před dopadem jsem zahlédl asi deset bílých obláčků.
To jak posádka opouštěla na padácích hořící letadlo, které se před dopadem rozlomilo.“42 Bombardér odstartoval za úsvitu 24. března 1945 z domovské základny v Cellone
v jižní Itálii s úkolem bombardovat továrnu Daimler-Benz u Berlína, která vyráběla motory do německých tanků Tiger. K cíli však nikdy neměl dorazit. Cesta přes Jugoslávii
a Rakousko proběhla bez jakýchkoli problémů, ale nad Protektorátem Čechy a Morava
se dostali do těžké protiletecké palby, po níž byl letoun zasažen do jednoho z motorů. Ve chvíli, kdy vysadil i druhý motor, se pilot Warren B. Wilson rozhodl pro přelet
na východní frontu, která byla blíže než jihoitalská základna.43 Okolnosti po pádu stroje
u Černíkovic popisuje dědeček takto: „Vypadalo to, že se letadlo zřítí někde za plovárnou, a tak jsem nasedl na kolo a spěchal k předpokládanému místu dopadu. Letadlo
však nakonec spadlo u Černíkovic (3 km). Dorazil jsem na místo pádu stroje u rybníka
hned jako druhý po panu Éhlovi. Oba jsme ukazovali na les, aby se tam parašutisté
ukryli. Ti to však odmítli, a patrně v očekávání brzkého konce války volili raději zajetí.
Záhy přijeli na místo v sajtkárách Němci ze Solnice a Černíkovic, kde měli sklady. Ti letce
odzbrojili a prohledali. Povšiml jsem si, že pod leteckými kombinézami měli civilní oděv,
a jeden měl dokonce 2 lístky do opery v Římě. Z okolí se záhy shromáždili lidé a začali
si ze stroje odnášet jednotlivé části vraku letadla. Šofér hraběnky František Vašátko si
chtěl odvést z letadla kulomet. Já jsem si odnesl ze stroje gumu z nádrže, ze které jsem si
později nechal udělat podrážky do bot.“44 O osudu posádky se vyrojily různé neblahé
zvěsti. Všichni však válku přežili a někteří se na místo pádu stroje po válce vrátili.45
2.8. Ing. František Faist - nadšenec do železnice
František Faist se narodil 25. 9. 1960 a bydlel se svými rodiči v čp. 47 do roku 1985.
Když mu rodiče v pěti letech koupili jezdící model vláčku, byl jím natolik okouzlen,
že se železnice staly jeho celoživotní vášní. Po vystudování Střední průmyslové školy
železniční v České Třebové pokračoval ve studiích na Vysoké škole dopravy a spojů
v Žilině, obor elektrická trakce a kolejová vozidla. Po vysoké škole nastoupil do Lokomotivního depa Hradec Králové. V tomto depu byla již dlouhou dobu nepojízdná
parní lokomotiva z roku 1936. Na její opravě se právě Ing. František Faist podílel. Parní
lokomotiva 464.008, přezdívaná mezi železničáři také jako Bulík či Ušatá, byla znovu
zprovozněna 12. 9. 1992 a od té doby slouží k historickým jízdám. Přináší tak radost jak
technikům, tak i dětem, a to například u příležitostí výročí zahájení provozu na různých
tratích, při Dni železnice nebo při oslavách Dne dětí.46
Zajímavou kapitolou provozu jsou pak i jízdy na objednávku filmařů. Jednou z nejzajímavějších akcí bylo natáčení filmu Tmavomodrý svět režiséra pana Jana Svěráka,
kterého se zúčastnil i Ing. František Faist, který na tuto událost vzpomíná takto: „Ano,
41
42
43
44
45
46
Broulík, Petr. S nákladem pum letěli na Berlín, zřítili se ve východních Čechách. In. Zprávy iDNES. cz. [on-line] [cit. 1. 1. 2013]
Dostupné z Internetu URL: http://zpravy.idnes.cz/s-nakladem-pum-leteli-na-berlin-zritili-se-ve-vychodnich-cechach-psn-/
domaci.aspx?c=A100322_134024_domaci_itu - dále jen zřítili se ve východních Čechách.
Rozhovor s Františkem Faistem (1926). Ze záznamu dne 20. 11. 2010.
zřítili se ve východních Čechách. Dostupné z Internetu URL: http://zpravy.idnes.cz/s-nakladem-pum-leteli-na-berlin-zritili-se-ve-vychodnich-cechach-psn-/domaci.aspx?c=A100322_134024_domaci_itu.
Rozhovor s Františkem Faistem (1926). Ze záznamu dne 20. 11. 2010.
zřítili se ve východních Čechách. Dostupné z internetu URL: http://zpravy.idnes.cz/s-nakladem-pum-leteli-na-berlin-zritili-se-ve-vychodnich-cechach-psn-/domaci.aspx?c=A100322_134024_domaci_itu.
Rozhovor s Ing. Františkem Faistem (1960). Ze záznamu dne 16. 1. 2012.
67
byl to neskutečný zážitek a spolupráce s panem režisérem Janem Svěrákem byla přímo
fantastická.“ A dodává: „Natáčení probíhalo na trati Česká Kamenice – Kamenický Šenov v dubnu roku 2000 a natáčela se zde scéna útoku anglického letectva na německý
nákladní vlak situovaný na území okupované Francie.“
3. Závěr
Jsem ráda, že jsem měla možnost psát o zajímavém domě a lidech, kteří v něm žili,
a oživit vzpomínky své rodiny. Ve svém výzkumu jsem zjistila, že dům č. p. 47 stál zde
již roku 1854 ve své dřevěné podobě a moje rodina ho získala v roce 1900. Zajímavým
zjištěním bylo, že dům navštívilo mnoho významných osobností. V Solnici dle kronik
má rodina žije již od 17. století, kdy se připomíná náš první předek Tobiáš Faist, který
byl povoláním pláteník, jakých bylo v Podorlicku mnoho. Je škoda, že se nám o našich
předcích dochovala mnohdy pouze jména v rodokmenu, a nebýt té okolnosti, že pradědeček musel jako živnostník za II. světové války prokazovat, že není židovského původu, neměli bychom ani je. Myslím si, že stojí za to zaznamenat příběhy mých předků
a pozastavit se nad jejich životem a jejich osudy.
Během psaní této práce se nashromáždila řada zajímavých informací, materiálů
a vyprávění, z nichž jsem ovšem mohla použít do této práce jen část. Psaní této práce
mi umožnilo pracovat s různými prameny a listinami. Poprvé jsem navštívila archiv.
Bylo to zajímavé, jak to v archivu chodí, protože archiv nelze srovnávat např. s knihovnou. V knihovně si můžeme vypůjčit cokoliv, ale v archivu můžeme na jednu knihu
čekat i měsíce, jelikož většina materiálů je na objednání, speciální vyžádání.
Doufám, že v budoucnu budu mít možnost v této práci pokračovat, protože jsem si
uvědomila, že kdybych nezaznamenala jednotlivé události, postupem času by mohly
být úplně zapomenuty.
Archivní prameny
1. Výpis pozemkové knihy domu čp. 47 Solnice.
2. Platební rozkaz z 25. 10. 1900, č. B901. Z rodinné sbírky (Faistovi).
3. Povolení k stavbě 5. 4. 1901, č. 149. Z rodinné sbírky (Faistovi).
4. Kolaudační rozhodnutí ze dne 20. 10. 1901, č. 1535. Z rodinné sbírky (Faistovi).
5. C. k. ředitelství pošt a telegrafů. Schválení přípojky ze dne 16. srpna 1907. Z rodinné sbírky (Faistovi).
6. Rozhodnutí obecního úřadu města Solnice ze dne 18. 5. 1915, č. 761. Z rodinné sbírky (Faistovi).
7. Povolení stavby schválené 18. 10. 1931, č 2118. Z rodinné sbírky (Faistovi)
8. Notářský spis z 2. 2. 1942, č. jednací 4535, sestavil JUDr. Josef Nosek. Z rodinné sbírky (Faistovi).
9. Rodokmen rodiny Faistů z roku 1939. Z rodinné sbírky (Faistovi)
10. Smlouva trhová z 27. 4. 1942, sestavil JUDr. Josef Nosek, II.c/ č. 218. Z rodinné sbírky (Faistovi).
68
11. Rozhodnutí Státního notářství v Rychnově nad Kněžnou z 18. 11. 1964, č. D805/64. Z rodinné sbírky (Faistovi).
12. Seznam soupisu k 31. 12. 1948 živnosti hodinářské. Z rodinné sbírky (Faistovi).
13. Kronika města Solnice IV/1. In. SOkA Rychnov nad Kněžnou, inv. č. 1599,
sign 0782/4-1.
14. Kronika města Solnice IV/2. In. SOkA Rychnov nad Kněžnou, inv. č. 1599,
sign 0782/4-2.
15. Kronika města Solnice V/2. In. SOkA Rychnov nad Kněžnou, inv. č. 1599,
sign. C-078/5-2.
16. Kronika města Solnice V/3. In. SOkA Rychnov nad Kněžnou, inv. č. 1599,
sign. C-078/5-3.
17. Kronika města Solnice VI/3. In. SOkA Rychnov nad Kněžnou, inv. č. 1599,
sign 0782/6-3.
18. Z památníku Jiřiny Šimkové (rozené Faistové) z roku 1947. Z rodinné sbírky
(Faistovi).
Ze záznamu
1. Rozhovor s Františkem Faistem (1926). Ze záznamu dne 20. 11. 2010, záznam
pořídil: Michal Faist.
2. Rozhovor s paní Evou Faistovou (roz. Hammerschmiedovou) (1940). Ze záznamu dne 13. 10. 2013, záznam pořídil Ing. František Faist.
3. Rozhovor s Ing. Františkem Faistem.(1960). Ze záznamu dne 16. 1. 2012, záznam pořídila: Veronika Faistová.
4. Rozhovor s Ing. Františkem Faistem (1960). Ze záznamu dne 13. 10. 2013. záznam pořídila: Veronika Faistová.
Seznam použité literatury
1. Láska, Jaroslav. Třetí kniha Léta Páně o historii města Solnice a okolí. 1. díl. Nové Město nad Metují: 1994, 249 s.
2. Musil, František. Svoboda, Ladislav. Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou. Ústí nad Orlicí: Grantis, 1998.
3. Solnice. In Zvláštní otisk z Věstníku sokolské župy Orlické č. 6. Hradec Králové: 1940, 27 s.
4. Šandera, Martin. Zikmundovi věrní na českém severovýchodě. 1. vyd. České
Budějovice: 2005, 193 s.
Seznam internetových zdrojů
1. Solnice zpravodajský portál města. Město Solnice. [on-line] [cit. 31. 12. 2012]Dostupné z Internetu URL: http://www.solnice.cz/
2. Broulík, Petr. S nákladem pum letěli na Berlín, zřítili se ve východních Čechách.
In. Zprávy iDNES. cz. [on-line] [cit. 1. 1. 2013] Dostupné z Internetu URL: http://
zpravy.idnes.cz/s-nakladem-pum-leteli-na-berlin-zritili-se-ve-vychodnich-cechach
69
Dominik Feri
Gymnázium Teplice,
Čs. dobrovolců 530/11, Teplice
Sesterská města Teplice a Šanov
Obsáhlá, zajímavá a velmi kvalitní práce se věnuje příběhům dvou historických částí, ze kterých se skládá okresní město Teplice – Teplicím a Šanovu. Autor pečlivě sleduje nejen cíl, který si jasně stanovil v úvodu práce,
ale navíc pečlivě dodržuje většinu zadaných pokynů. Bezchybná je i ortografická stránka práce a stylistické zpracování je na velmi vysoké úrovni.
Autor pracoval s velkým množstvím současné i dobové literatury týkající
se vývoje v regionu. Vedle literatury využil pozoruhodné množství německy
psaných regionálních periodik z počátku 20. století. Z práce je znát velké
zaujetí, se kterým autor k tvorbě přistoupil.
1. Úvod
Tématem práce je popis historie, vztahů, vzhledu, reálií a vývoje dvou dříve samostatných sousedních lázeňských obcí, Teplic (něm. Teplitz) a Šanova (něm. Schönau),
které se spojily roku 1895 v dvojměstí Teplice-Šanov (něm. Teplitz-Schönau). Při popisu
bylo využito autentických materiálů převážně z konce 19. století.
První kapitola je úvodem celé práce. Obsahem úvodu je zmínění cílů práce a jejího
členění. Druhá kapitola odkazuje na metody, kterých bylo při získávání materiálů
a samotné tvorbě práce využito. Třetí kapitola samotného obsahu je věnována
Teplicím. V první části je zpracována historie Teplic do roku 1895. Druhá část je
věnována detailnímu popisu Teplic (vybavenost atd.). Obě výše zmíněné části slouží
k lepšímu uvedení čtenáře do problematiky. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na Šanov
podobným způsobem jako první kapitola na Teplice. Větší pozornost je věnována
historii (povýšení Šanova na město v roce 1884). Pátá kapitola je věnována tématu
spojení obou měst ve dvojměstí Teplice-Šanov. Na základě historických materiálů je
osvětlen celý akt spojení. Šestá kapitola popisuje číslování domů v Teplicích, Šanově
a posléze v Teplicích-Šanově se spojenými katastry. Sedmá kapitola je popisem odkazu
spojení Teplic a Šanova. Osmá kapitola je hodnoticím závěrem celé práce.
Cílem práce je představit část historie města, v němž žiji. Rád bych uvedl, že
mnou předložená tematika nebyla doposud uspokojivě zpracována.1 Práce je určena
k podpoře zájmu o město Teplice a jeho historii. Vlivem nepříznivých okolností je okruh
historie Teplic detailně rozebraný v této práci teplické veřejnosti neznámý a odkazů
1
Do roku 1945 kdy byly Teplice-Šanov městem německým, nebyl jeven zájem o vydání publikace na toto téma, neboť se
jednalo o události poměrně nedávné, jejichž důsledek stále přetrvával v názvu města (Teplice-Šanov, něm. Teplitz-Schönau).
Po Odsunu německého obyvatelstva a přejmenování města z Teplic-Šanova na Teplice v roce 1947, byl zájem o tvorbu publi
kace a historii města překonán potřebami doby a dobovým odporem k Němcům a německé minulosti Teplic-Šanova.
70
v městě samotném, upomínajících na tuto část historie, je v Teplicích minimum. Pro
zachování autenticity jsou některé místní názvy uvedené i ve svém původním znění,
tj. v němčině. Rozbor historie obou měst společně se zevrubným popisem částí Teplic
i Šanova (veřejné budovy, sady atd.) pomáhá k pochopení a k lepšímu výkladu tématu
spojení Teplic a Šanova. (…)
5. Spojení Teplic a Šanova
(…)
5.2 Vztah Teplic a Šanova
V případě obyvatel samostatných měst Teplic a Šanova byl vzájemný vztah kladný. Vlivem rozrůstající se zástavby, která de facto spojila obě města dříve, než došlo
k oficiálnímu spojení, se potlačily rozdíly mezi oběma obcemi. Šanov měl ještě dlouho
v 19. století charakter obce, jež si držela původní vesnické rysy. Obyvatelstvo Šanova
obchodovalo s obyvateli Teplic a bylo s nimi tak v přímém kontaktu. Tepličané považovali Šanov za místo, které přímo v Teplicích chybí, tj. klidovou lokalitu blízkou přírodě.
Vypravovali se tak často do Šanova na procházky a projížďky. Právě fakt, že obyvatelé
Teplic a Šanova jsou spolu v kontaktu naprosto přirozeně, aniž by si uvědomovali, že
vstupují do druhého města, byl pravděpodobně hlavním důvodem, proč bylo obyvatelstvem spojení obou měst podpořeno.2
Vztah na úrovni samospráv, tj. mezi představiteli Teplic a Šanova, byl proměnlivý
a střídala se v něm období spolupráce a soutěživosti. Éra rivality mezi oběma obcemi
trvala přibližně od 60. let 19. století do povýšení Šanova na město v roce 1884. Během tohoto období došlo mimo stavebního rozkvětu města i k velkému rozvoji na poli
společenského a kulturního života. Ambiciózní činy šanovské samosprávy, jež měly
obci zajistit dobré podmínky při podávání žádosti o povýšení na město (viz 4.2.2 Obec
a občanská vybavenost) a které měly v budoucnu pomoci zajistit zachování samostatnosti města a jeho dobré postavení, naopak napomáhaly ke spojení obou měst.
(…)
5.3.5 Dokončení procesu spojení Teplic a Šanova
Po úspěchu jednání bylo na čtvrtek 21. 2. 1895 svoláno do zasedacího sálu magistrátu zasedání Kolegia obecních starších, jehož hlavním bodem bylo projednání dalšího
postupu v záležitosti připojení Šanova k Teplicím.3
Zasedání Kolegia obecních starších dne 21. 2. 1895 bylo zahájeno projevem
předsedajícího radního Adolfa Mitscherlicha4, který se týkal smutné události ze dne
18. 2. 1895 – skonu arcivévody Albrechta. V úvodu bylo ujasněno, že významem nové
sjednocené městské obce bude zastávat funkci dříve samostatných městských obcí.
Se vznikem společné obce tedy dojde k převzetí všech institucí, fondů, a všech aktiv
a pasiv Šanova Teplicemi. Provedením spojení jsou pověřeni radní obou městských
obcí. Městský starší Dornaus poznamenává, že by mělo být v Kolegiu obecních starších
rozhodnuto o názvu nové městské obce. Odpovědi se mu dostává od c. k. komerčního
2
3
4
Allerei vom Tage. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1894, roč. 34, 6. 10. 1894, s. 4 (autor neznámý).
Das Teplitzer Stadtverordneten-Collegium. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 20. 2. 1895, s. 5 (autor neznámý).
Adolf Mitscherlich předsedal zasedání kolegia obecních starších kvůli nepřítomnosti starosty Karla Stöhra.
71
rady Czermacka, který je s poznámkou pana Dornause srozuměn, avšak dodává, že
by se toto mělo provést ve spolupráci s představiteli šanovské městské obce. Stejně
tak by to mělo být i provedeno s městským znakem, který by měl být upraven a poslán
k nahlédnutí představitelům Šanova. Ostatní radní s radním Czermackem souhlasí
a tato záležitost je svěřena k řešení teplické městské radě.5
Zasedání šanovského Kolegia obecních starších se konalo v sobotu 23. 2. 1895
v 11 hodin dopoledne v zasedacím sále Městského domu v Šanově. Předsedající, starosta Adolf Pauly, v úvodu pronesl řeč o úmrtí arcivévody Albrechta a poté následovalo hlasování o pověření městské rady provedením všech náležitostí týkajících se
připojení Šanova k Teplicím.6
O výsledku referenda a dalším postupu byly informovány vyšší orgány. Dne
5. 4. 1895 obdržel magistrát výnos místního c. k. okresního hejtmanství podepsaný
c. k. obecním hejtmanem princem Hohenlohe: „C. k. místodržitelství došlo na základě
§ 2 zákona ze dne 16. 4. 1864 k závěru, že proti spojení místních obcí Teplic a Šanova
nebudou s ohledem na veřejnost vzneseny žádné námitky. C. k. Místodržitelství udělilo
c. k. Ministerstvu vnitra plnou moc ke sjednocení Teplic a Šanova v jednu obec. Tímto
dávám Úřadu starosty (magistrátu, pozn. autora) na vědomí výnos c. k. Místodržitelství
ze dne 13. 3. 1895 č. 37 447.“7
Spojení obou měst (doposud však zatím neoficiální) např. oslavili dne 21. 4. 1895
střelci pod vedením nadporučíka Heinze tím, že se při tradičním slavnostním pochodu
o Velikonoční neděli k děkanskému kostelu (něm. Decanalkirche) na Zámeckém náměstí (něm. Schloßplatz) vydali na zpáteční cestě Mlýnskou ulicí (něm. Mühlstraße) i do Šanova.8
C. k. Místodržitelství postoupilo výnos ze dne 13. 3. 1895, v němž souhlasí se spojením Teplic a Šanova, c. k. Ministerstvu vnitra. Po souhlasném stanovisku občanů obou
měst, zastupitelů obou měst, c. k. Okresního hejtmanství a c. k. Místodržitelství chyběl
k oficiálnímu spojení jen souhlas c. k. Ministerstva vnitra. C. k. Ministerstvo vnitra nemělo ke spojení obou měst výhrad a svůj souhlas vydalo dne 27. 4. 1895.9
Po obdržení souhlasu c. k. Ministerstva vnitra bylo na zasedání Okresního zastupitelstva (něm. Bezirksvetretung), za předsednictví teplického starosty Karla Stöhra, dne
7. 5. 1895 o celé záležitosti spojení Teplic a Šanova diskutováno. Okresní zastupitelstvo
bylo obeznámeno s úspěšným dokončením zákonem vyžadovaného procesu formalit
nezbytných ke spojení Teplic a Šanova a vydalo úřední rozhodnutí, v němž souhlasilo se spojením obou měst. C. k. komerční rada Czermack položil otázku v záležitosti názvu spojené obce. Czermack se dotazuje, přišli-li již zastupitelé Teplic a Šanova
s návrhem názvu, případně nařizuje-li ministerský výnos konkrétní pojmenování obce.
Předseda Okresního zastupitelstva, teplický starosta Karl Stöhr, odpovídá, že výnos
c. k. Ministerstva vnitra ukládá novému městu, z vlastní iniciativy Ministerstva, název
Teplice-Šanov (něm. Teplitz-Schönau). Teplický městský rada dr. Stradal zmiňuje, že
c. k. Ministerstvo vnitra klade důraz na zachování názvu města Šanova v názvu nového města. Dle dr. Stradala by protinávrh představitelů Teplic a Šanova určený c. k. Ministerstvu vnitra celý proces spojení Teplic a Šanova spojil, nicméně by nezměnil rozhodnutí c. k. Ministerstva vnitra o spojení v jednu městskou obec. Pokud by si budoucí
5
6
7
8
9
Teplitzer Stadtverordneten-Collegium. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 23. 2. 1895, s. 5 (autor neznámý).
Schönauer Stadtverordneten-Collegium. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 27. 2. 1895, s. 4 (autor neznámý).
Zur Vereinigung von Teplitz und Schönau. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 6. 4. 1895, s. 4 (autor neznámý).
Die erfolgte Vereinigung von Teplitz und Schönau Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 20. 4. 1895, s. 8 (autor neznámý).
Vereinigung von Teplitz und Schönau. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 1. 5. 1895, s. 4 (autor neznámý).
72
jednotné městské zastupitelstvo nepřálo změnu názvu města, doporučuje dr. Stradal
zachování ministerského návrhu na jméno nového města. Název Teplice-Šanov je dle
dr. Stradala výhodný pro všechny a není nutné proti němu vznášet námitky. Po souhlasném stanovisku Okresního zastupitelstva je vydáno úřední rozhodnutí schvalující
jako název nového dvojměstí „Teplice-Šanov“.10
V nově vzniklé městské obci, dvojměstí Teplice-Šanov, musely být uspořádány nové
obecní volby, neboť Šanov nezůstal zachován jako městský obvod, nýbrž byly pravomoce předány nově vzniklému společnému magistrátu. Seznam voličů oprávněných
k hlasování v obecních volbách byl umístěn dne 10. 5. 1895 na Městském finančním
úřadě (něm. Städt. Rentamt) a obsahoval voliče jak z Teplic, tak i ze Šanova. Od dne
10. 5. 1895 do dne 18. 5. 1895 mohli voliči podávat námitky k vystavenému seznamu.11
K oficiálnímu vydání seznamu voličů došlo dne 10. 6. 1895. Obvykle nebyla zveřejnění seznamu voličů věnována velká pozornost, avšak v tomto případě byl tento seznam prvním formálním dokumentem, který nesl označení nového města,
Teplice-Šanov.12 13
V tisku byly přesné termíny voleb do Kolegia obecních starších uveřejněny dne
15. 6. 1895:14 Voliči 1. kurie byli rozděleni do dvou skupin od čísla 1 do čísla 1057 a od čísla
1058 dále. Voliči s číslem 1 až 1057 mohli volit dne 1. 7. 1895 od 8.30 do 12 hodin a voliči
s číslem 1058 a vyšším od 14.30 do 18 hodin. Voliči 2. kurie nebyli vzhledem k nižšímu
počti voličů rozřazeni do skupin a mohli volit dne 5. 7. 1895 od 9 do 11 hodin dopoledne.
Voliči 3. kurie mohli hlasovat dne 8. 7. 1895 od 10.30 do 11 hodin dopoledne.
Voličům, kteří nestihli odvolit, nebyl v těchto volbách poskytnut náhradní termín,
jako tomu bylo v případě referenda o spojení Teplic a Šanova.
(…)
V 1. kurii volili rovněž čestní občané Teplic a Šanova. Čestnými občany, již se účastnili těchto voleb do Kolegia obecních starších, byli: „Karl Ludwig, c. k. místodržitelský
rada v Praze; Karl Stöhr, rytíř Řádu Františka Josefa, okresní vedoucí, vlastník nemovitostí, čestný občan Teplic a Šanova; Julius von Payer, sekretář Rakouské geografické
společnosti, rytíř vyššího Řádu, čestný občan Teplic a Šanova; Dr. Eduard Sueß, říšský
rada a poslanec Zemského sněmu, c. k. profesor geologie na vídeňské univerzitě, čestný
občan Teplic; Dr. Gustav C. Laube, rytíř Řádu Františka Josefa, c. k. rakouský univerzitní profesor geologie a paleontologie, čestný občan Teplic; Adolf Siegmund, říšský
rada a poslanec Zemského sněmu, veřejný inženýr, čestný občan Teplic; Dr. Hermann
Hallwich, c. k. dvorní rada, rytíř Řádu Františka Josefa, říšský rada a poslanec Zemského sněmu, čestný občan Teplic; Jeho Excelence Ernst Dr. Edler von Plener, c. k. ministr
financí, rytíř Řádu železné Koruny, čestný občan Teplic. Josef hrabě Thun-Hohenstein,
c. k. komoří, c. k. místodržitelský rada, čestný občan Teplic a Šanova; Jeho Excelence
markýz Bacquehem Olivier, c. k. ministr vnitra, rytíř vyššího Řádu, čestný občan Teplic;
Jeho Excelence hrabě Eduard von Taaffe, bývalý ministerský předseda, čestný občan
Šanova; Med. Dr. Karl Heller, sanitární rada, čestný občan Šanova; Adolf Pauly, jubilejní c. k. ředitel pomocných úřadů, vlastník domů, čestný občan Šanova.“ Vzhledem
ke krátké době, jež uběhla od oficiálního potvrzení spojení obou měst ve dvojměstí,
10
11
12
13
14
Teplitzer Bezirksvertretung. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 8. 5. 1895, s. 5 (autor neznámý).
Die Wählerliste für die Stadtverordneten-Wahlen. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 11. 5. 1895, s. 7 (autor neznámý).
Wählerliste der Stadtgemeinde Teplitz-Schönau. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 12. 6. 1895, s. 4 (autor neznámý).
WEIGEND, C.: Teplitz-Schönauer Kalender 1896 und Adreß-Buch. vyd. Teplitz : C. Weigend, 1895, s. 80.
Für die Teplitz-Schönauer Gemeindewahlen. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 15. 6. 1895, s. 5 (autor neznámý).
73
nebyla ještě projednána záležitost čestného občanství. Ve volbách tak vystupovali
jednotliví čestní občané buď jako čestní občané Teplic, či Šanova, nikoliv však spojených Teplic-Šanova.15
V pondělí dne 17. 6. 1895 se konalo veřejné sezení v záležitosti přípravy voleb,
které vedl Dr. Schiepeck. Prvním programovým bodem shromáždění byla volba Výkonného výboru (něm. Vollzugauschuss), jenž by zajistil vypracování výzvy k volbám
a kandidátních listin. Dr. Schmelzer navrhuje jako členy Výkonného výboru Dr. Stradala, Dr. Schiepcka, sanitárního radu Dr. Müllera, sanitárního radu Dr. Hellera, pana
Gellinka, Dornause a Modreye. Po delší debatě, v níž vystoupili pánové A. Pick, Peruz,
sanitární rada Dr. Mueller, pan Astonas a pan Gellinek, následovalo hlasování, v němž
byl návrh Dr. Schmelzera většinou podpořen. Toto shromáždění lze považovat za první oficiální shromáždění voličstva i představitelů obou dříve samostatných městských
obcí. Právě přítomnost nezvykle velkého množství lidí a důležitost voleb vedly k větší neústupnosti jednotlivých kandidátů, která znamenala obtížnější cestu k nalezení
kompromisu. Jednání tak trvalo déle a volba Agitační komise musela být odložena
do příštího shromáždění.16
Dne 20. 6. 1895 byla vydána následující volební výzva: „Spoluobčané! Jsme povoláni znovu zvolit zastupitelstvo našeho mateřského města. Tyto volby jsou pro Teplice-Šanov zcela mimořádného významu. Jste první, kteří ustanoví zastupitelstvo, v němž se
spojily dvě dříve samostatné obce. Jednomyslnost, s jakou bylo toto rozhodnutí přijato,
je důkazem toho, že nezbytnost a prospěšnost jednoho zastupitelstva jsou každému
známy. Neboť se jedná o první společné volby této spojené obce, zapíšete se zcela
mimořádně do historie našeho mateřského města. Ačkoliv nám nedávná doba přinesla
mnohé důležité události, ukážou se jejich důsledky až v nadcházejících letech. Už při minulých volbách byli voliči jednotní, bez rozštěpení ve strany, a nechavše tuto jednotnost
převládnout, zvolili muže, od nichž mohou očekávat zaručení dalšího rozvoje naší obce
dobře prověřenou cestou a usilování o pokrok ve všech směrech za moudrého použití
poskytnutých prostředků. Jsouce rozvážní, snaží se o udržení německého charakteru
našeho města, stejně tak jako o udržení církevního míru.
Sjednoťte všechny hlasy na mužích, ve které máte důvěru, které považujete za důstojné a kteří budou naprosto odpovídat požadavkům. Se souhlasem volební komise
složené z členů ze všech skupin obyvatel uveřejňujeme následující seznam kandidátů
pro volby ve 3. kurii a jsme přesvědčeni, že všem těmto vám doporučeným mužům dáte
svůj hlas. Teplice, 20. 6. 1895“ (následuje seznam kandidátů pro volby ve 3. kurii).17
Ve stejný den, 20. 6. 1895 proběhlo v podvečer další veřejné sezení, jemuž opět
předsedal Dr. Schiepeck. Důležitým bodem programu bylo prodiskutovat otázku
zastoupení šanovských zastupitelů v Kolegiu obecních starších nově spojené městské
obce. Výkonný výbor (něm. Vollzugauschuss) vycházel při tvorbě návrhu počtu
zastupitelů ve společném Kolegiu z poměru šanovského obyvatelstva na celkovém
počtu obyvatel Teplic-Šanova na základě sčítání lidu z roku 1890. Dle propočtů měly
být šanovským kandidátům uvolněny tři až čtyři mandáty. Výkonný výbor se shodl
na poskytnutí čtyř mandátů pro zástupce Šanova, z toho tři jsou určeny pro obecní
starší a jeden pro náhradníka. V zájmu teplický zastupitelů bylo umožnit šanovským
15
16
17
Ehrenbürger von Teplitz und Schönau. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 15. 6. 1895, s. 5 (autor neznámý).
Wahlbesprechung. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 19. 6. 1895, s. 4, 5 (autor neznámý).
(bez názvu), Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 22. 6. 1895, s. 1 (autor neznámý).
74
zastupitelům rozhodovat o dění ve společné městské obci. Právě jistá míra autonomie
bezprostředně po spojení obou měst byla důležitá, neboť ačkoliv spolu obyvatelstvo
obou městských obcí udržovalo těsné kontakty, stále nedošlo k úplnému propojení
Teplic a Šanova. Náhlá ztráta možnosti rozhodovat o svém dalším vývoji by byla
obyvateli Šanova nesena těžce a jistě by v reakci vznikly protesty proti spojení
ve dvojměstí. V Kolegiu obecních starších byla tedy pro kandidáty ze Šanova vyhrazena
místa, nicméně jejich počet byl vzhledem k počtu obyvatel Šanova v poměru s počtem
obyvatel Teplic nízký.18
Na tomto volebním sezení oznámil starosta Šanova, Adolf Pauly, svoji neúčast
ve volbách. Doposud s ním bylo počítáno jako se silným šanovským kandidátem, jenž
by ve společném Kolegiu obecních starších tvořil názorovou protiváhu teplickým zastupitelům. Dle vyjádření tisku bylo odstoupení Adolfa Paulyho z voleb překvapující a bylo pro Šanov velkou ztrátou, neboť Pauly byl mužem, jemuž vždy šlo především o rozvoj Šanova ve všech sférách. Přijetím úřadu starosty Šanova v roce 1891
podstoupil velkou oběť, neboť v tu dobu se již začal silně projevovat špatný finanční
stav šanovské obce a Paulyho cílem tedy již od zvolení bylo řízené připojení k Teplicím, k němuž dal v roce 1894 podnět. Adolf Pauly byl jedním z posledních činných
představitelů Šanova tzv. „ze staré školy“, neboť se veřejného života začal účastnit již
v 60. letech 19. století, v období největšího rozkvětu Šanova. Odchod Paulyho z vedení
města je v mnohém podobný skonu dlouholetého starosty, předchůdce Paulyho, Franze Waageho v roce 1891. V obou případech ztratili šanovští obyvatelé důležité a temperamentní představitele, které vystřídali zastupitelé, již byli již méně ambiciózní a již
neprosazovali naplno zájmy šanovské obce. Ztrátu způsobenou stažením kandidatury
starosty Šanova, Adolfa Paulyho, nemohly čtyři získané mandáty v nově vzniklém Kolegiu obecních starších vynahradit.19
Dne 4. 7. 1895 se konalo poslední zasedání Kolegia obecních starších samostatné
šanovské městské obce. Po schválení posledních formalit následovala závěrečná řeč
starosty Adolfa Paulyho, jenž poděkoval šanovským radním a zastupitelům za podporu během výkonu svého úřadu. Za potlesku ve stoje všech přítomných tak po 11 letech
končí epizoda Šanova jako samostatného města.20
Následující den, 5. 7. 1895 se konaly volby ve 2. kurii, v nichž uspěl jako náhradník
šanovský kandidát Karl Christ. Ve stejný den, nedlouho po ohlášení výsledků, obdržel
Výkonný výbor písemnou zprávu Karla Christa, jenž se vzdává získaného místa. V dopise zároveň děkuje všem šanovským občanům za podporu ve volbách a úspěšné dokončení procesu připojení Šanova k Teplicím. Je otázkou, vzdali-li se Adolf Pauly a Karl
Christ kandidatury z důvodu např. věku. Osobně se však domnívám, že k odstoupení
došlo z důvodu pocitu jisté zbytečnosti účasti v Kolegiu spojené obce. Paul a Christ
pravděpodobně také cítili odpovědnost za neblahý vývoj Šanova a „jako kapitáni šli
dolů společně s lodí“. Jedinými významnými reprezentanty Šanova ve vedení Teplic-Šanova tak jsou pouze Josef Kerl a Adolf Modrey, oba zvoleni ve volbách v 3. kurii. 21 22
Po řádně zvoleném Kolegiu obecních starších následovala ve středu, 17. 7. 1895,
v 11 hodin dopoledne, volba starosty Teplic-Šanova, konající se v zasedacím sále
dnešního Magistrátu. Z hlasů přítomných 35 členů Kolegia obecních starších připadlo 18
19
20
21
22
Wahlbesprechung. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 22. 6. 1895, s. 6 (autor neznámý).
Zu den Gemeindewahlen. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 22. 6. 1895, s. 7 (autor neznámý).
Schönauer Stadtverordneten-Collegium. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 6. 7. 1895, s. 6 (autor neznámý).
Zu den Gemeindewahlen. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 3. 7. 1895, s. 4 (autor neznámý).
Zu den Gemeindewahlen. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 6. 7. 1895, s. 5 (autor neznámý).
75
34 dosavadnímu starostovi, Karlu Stöhrovi, a 1 hlas dr. Schipckovi. Po volbě starosty následovala volba radních. 1. radním se stal Ing. Adolf Siegmund s 33 hlasy z 35
možných. Ve volbě 2. radního vyhrál Adolf Mitscherlich s 29 hlasy. 3. radním se stal
řídící rada Schweigert s 34 hlasy, 4. radním Dr. Schiepeck rovněž s 34 hlasy, 5. radním
sanitární rada Dr. Heller s 30 hlasy, 6. radním sanitární rada Hirsch s 21 hlasy, 7. radním
Dr. Stradal s 29 hlasy a 8. radním Karl Müller s 29 hlasy z 35 možných. Členové nově
zvoleného nejvyššího představenstva Teplic-Šanova byli všichni Tepličané a vzhledem k nízkému poměru mandátů určených Šanovu v Kolegiu obecních starších tomu
nemohlo být jinak. Zvolením ryze teplického Kolegia obecních starších a Rady města
Teplic-Šanova a starosty byl dokončen cíl představitelů dřívější teplické obce, tedy
spojení se Šanovem a vznik jednoho společného města, v němž by Šanov představoval
pouze čtvrť, nikoliv městský obvod s vlastním zastupitelstvem.23
Dne 1. 8. 1895 je celý proces spojení Teplic a Šanova po více než deseti měsících
dokončen. Právě v ten den ukončuje činnost Úřad starosty (něm. Bürgermeisteramt)
v Šanově. Tamní sekretář Hagelmüller a pokladní Spitzka byli přiděleni k teplickému
magistrátu. Zaniká tak úřad šanovského starosty, činný v letech 1849 až 1895, a začíná
tak nová etapa v dějinách Teplic a Šanova.24 25
(…)
7. Odkaz spojení Teplic a Šanova
7.1. C. k. Státní reálná škola
C. k. Státní reálná škola (K. k. Staats-Realschule) byla postavena v letech 1902 až
1904 pro potřeby německé mládeže. Dnes v této budově v ulici Čs. dobrovolců (něm.
Forstgasse) sídlí Gymnázium Teplice. Tato neorenesanční budova byla postavena dle
vítězného soutěžního návrhu Wenzela Bürgera, jenž ji navrhl s heslem „Der deutschen
Jugend, in der deutscher Stadt, ein deutsches Haus“, tedy „Německé mládeži, v německém městě, německý dům“. Fasáda budovy je nesmírně zdobná. Vedle skulptur
a děl vytvořených precizní kamenickou prací, obsahuje také nenápadný symbol, který
odkazuje k dřívějšímu uspořádání města jakožto dvojměstí Teplice-Šanov.
Nad hlavním vchodem do budovy je umístěna skulptura medvěda, držícího teplický
znak, a lva, držícího šanovský znak. Původní šanovský znak udělený Šanovu roku 1884
obsahoval habsburskou orlici. Habsburská orlice byla po roce 1918 ze znaku odstraněna a dodnes jsou po ní na znaku viditelné stopy. Stejné skulptury jsou umístěny i nad
vjezdem do školního dvora. I zde byla habsburská orlice na šanovském znaku po roce
1918 odstraněna. Stejná dvojice skulptur měla být dle projektové dokumentace původně umístěna i nad druhým vjezdem do dvora, jenž měl být situován do plánované ulice
souběžné s bokem budovy Státní reálné školy. K realizaci spojovací ulice mezi ulicí
U Zámku (něm. Jägerzeile) a Čs. dobrovolců (něm. Forstgasse) kvůli výstavbě české bytové zástavby ve 30. letech v ulici U Zámku nikdy nedošlo a tudíž nebyl vybudován ani
vjezd do dvora s dvojicí skulptur. Vyobrazení šanovského znaku nad hlavním vchodem
a nad vjezdem do dvora Gymnázia Teplice je pravděpodobně jediné dochované vyobrazení šanovského znaku (ačkoli bez habsburské orlice) v celých Teplicích. I samotné
23
24
25
Wahl des Gemeindevorstandes. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 20. 7. 1895, s. 6 (autor neznámý).
WEIGEND, C.: Teplitz-Schönauer Kalender 1896 und Adreß-Buch. vyd. Teplitz : C. Weigend, 1895, s. 82.
Das Bürgermeisteramt in Schönau. Teplitz-Schönauer Anzeriger, 1895, roč. 35, 3. 8. 1895, s. 5 (autor neznámý).
76
umístění šanovské znaku na budovu školy je zajímavé, neboť po spojení Teplic a Šanova v roce 1895 byl přijat teplický znak pro celé město a použití šanovského znaku
na budově tehdejší Státní reálné školy je unikátním připomenutím šanovské městské
obce, kterého si dnes všimne pouze málokdo.
(…)
Seznam použité literatury a zdrojů
Publikace
GEBERT, Franz: Adress-Buch für den politischen Bezirk Teplitz. vyd. Rochlitz im Riesengebirge: Franz Gebert, 1912, s. 9 (neznámý celkový počet stran)
GERZABEK, Johann Nepomuk: Teplitzer Addreß-Buch. vyd. Teplitz: Johann Nepomuk
Gerzabek, 1834, 57 s. (neznámý celkový počet stran)
KOCOURKOVÁ, Květoslava; VILÍM, Karel: Zmizelé Čechy Teplice. vyd. Praha: Paseka,
2009, 80 s.
MENDE, Eduard: Adress-Buch des politischen Bezirkes Teplitz. vyd. Teplitz: Eduard
Mende, 1890, s. 59 (neznámý celkový počet stran)
ORTH, Jan; SLÁDEK, František: Topograficko-statistický slovník Čech:
čili, podrobný popis všech měst, městysů, vesnic, pak zámků, dvorů, továren, mlýnů,
hutí a podobných o samotě ležících stavení, jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých
osad království českého. vyd. Praha. I. L. Kober, 1870, 1048 s.
PALACKÝ, F: Popis království Českého čili podrobné poznamenání wšech dosawadních krajůw, panstwí, statkůw, měst, městeček a wesnic, někdejších hradůw a twrzí,
též samot a zpustlých osad mnohých w zemi České, s udáním jejich obywatelstwa dle
popisu r. MDCCCXLIII wykonaného. vyd. Praha: J. G. Kalve, 1848, 608 s.
PEER, Přemysl: Dějiny Teplicka do roku 1848. vyd. Teplice: Oblastní vlastivědné muzeum Teplice, 1969, 84 s.
PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Svazek IV. Praha :
Nakladatelství Československé akademie věd, 1957, 864 s.
SEDLÁČEK, August: Místopisný slovník historický království českého. vyd. Praha: Argo,
1998, 1043 s.
SCHORS, J: Neuestes Häuser-Verzeichniß von Teplitz und Schönau nach der neuen
Numerierung. vyd. Teplice: J. Schors. 1877, 47 s. (neznámý celkový počet stran)
WACHSMANN, V: Severní Polabí od Litoměřic až k Hřensku. vyd. Praha : Česká Beseda v Ústí nad Labem, 1888, 119 s.
WEIGEND, C.: Teplitz-Schönauer Kalender 1896 und Adreß-Buch. vyd. Teplitz:
C. Weigend, 1895, s. 80 (neznámý celkový počet stran)
WESTMANN, W. A: Adress-Buch des politischen Bezirkes Teplitz. vyd. Teplitz:
W. A. Westmann, 1885, s. 56 (neznámý celkový počet stran)
WESTMANN, W. A: Taschen-Adressbuch und Häuser-Verzeichnis von Teplitz-Schönau-Turn .vyd. Teplitz: W. A. Westmann, 1892, s. 133 (neznámý celkový počet stran)
77
Internetové zdroje
File:Erb_Teplic_2.png [online]. 2010, ©2011 [cit. 2013-08-25].
Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Erb_Teplic_2.png
Periodika
Revue Teplice
PEER, Přemysl. Znaky měst: Teplice. Revue Teplice., 1969, roč. 1, č. 2, s. 5
PEER, Přemysl. Znaky měst: Šanov. Revue Teplice., 1969, roč. 1, č. 5, s. 18
Historický kaleidoskop. Revue Teplice., 1970, roč. 2, č. 2, s. 28 (autor neznámý)
Vzkaz z minulého století ve věži teplické radnice Revue Teplice., 1971, roč. 3, č. 6, s. 11
(autor neznámý)
Teplitz-Schönauer Anzeiger
Roč. 1 (1861), roč. 14 (1874), roč. 24 (1884), roč. 30 (1890), roč. 31 (1891), roč. 34 (1894),
roč. 35 (1895), roč 44 (1904)
/poznámka: redakčně kráceno/
78
Tereza Potužilová, Nikola Sedloňová
Gymnázium Václava Beneše Třebízského,
Smetanovo náměstí 1310, Slaný
Jak se město mění před objektivem
Autorky se snažily zachytit proměny města konfrontováním starých a současných fotografií. Úvod práce zasvětily charakteristice média – fotografie. Poté přinášejí medailony významných fotografů v dějinách Slaného.
Následuje stěžejní část textu – zachycení historie a proměn významných
míst (ulice, muzeum, čtvrť, náměstí, dům apod.). Citují a uvádějí zdroje,
v závěru soupis literatury a také přehledný soupis fotografických příloh historické fotografie z knihy „Slaný“ a současné snímky stejných míst, které
vyfotografovaly samy.
Poděkování
Děkujeme Mgr. Štěpánce Hejmové, naší profesorce dějepisu, za odbornou konzultaci práce. Děkujeme Knihovně Václava Štecha ve Slaném za poskytování materiálových podkladů k práci. Děkujeme Kateřině Hůlkové za laskavou pomoc s formátováním
dokumentu.
Úvod
Když nám naše profesorka dějepisu přinesla v polovině června informace o soutěži
EUSTORY, bylo téměř okamžitě rozhodnuto, že se jí zúčastníme. Nadchla nás vidina
vzájemné spolupráce nad určitým historickým tématem, zkoumání pramenů a postupné vzrušující odkrývání informací.
Stály jsme však před zásadním problémem – jaké téma zvolit? Vzhledem k tomu, že
jsme obě nadšené patriotky města Slaného, nebylo pochyb o tom, že budeme zkoumat
náš region. Ovšem začít psát dávné dějiny našeho města, které mnoho lidí sepsalo již
na stovky různých způsobů, to by určitě nebylo zajímavé. Co tedy? Přemýšlely jsme,
až přišel ten spásný nápad – díky Tereze Potužilové, která se chce stát fotografkou –
odkryjeme nedávnou historii našeho města pomocí dobových a současných fotografií.
Jsme samozřejmě hodně omezeny tím, že fotoaparát byl vynalezen až v 19. století,
a tudíž nám ani nezbývá nic jiného, než zkoumat moderní dějiny města. My jsme za to
ale rády. Jedna z nás totiž žije ve Slaném od narození a už za těch málo let může
79
konstatovat, že se město změnilo takřka k nepoznání. Nevidíme tedy důvod chodit
do historie ještě hlouběji.
Stanovily jsme si několik úkolů – nalézt historické fotografie, nafotit dnešní a oboje srovnat, objevit historii fotografovaných míst a samozřejmě zjistit něco o slánských
fotografech.
Hlavních zdrojem informací pro nás bylo městské muzeum a knihovna, jejichž pracovníci nám byli ochotni poskytnout jakékoli materiály, občas i osobní vzpomínky. Pracovaly jsme převážně s knihami a novinovými články, kterých má naše knihovna velké
množství. Největším pomocníkem a zdrojem mnohých informací pro nás byla kniha
z cyklu „Zapomenuté Čechy“ s prostým názvem „Slaný“, která mapuje nedávné dějiny
Slaného. Z ní jsme také čerpaly veškeré dobové fotografie. Bylo by samozřejmě mnohem zajímavější zajít do muzea, prohlížet si tehdejší snímky a vybírat přímo z originálů,
ovšem praktičnost souhrnu fotografií v knize zvítězila. Snímky z muzea bychom si totiž
mohly vypůjčit jen prezenčně, kdežto kniha nám dala možnost porovnávat dobové
snímky s realitou přímo při fotografování.
Nepřijde nám důležité popisovat každou fotografii do takových podrobností, jako
který dům byl kdy zbořen, jaká stavba dnes stojí místo něj apod., chceme spíše odhalit
příběhy a atmosféru města, které ještě před sto lety vypadalo na některých místech
úplně jinak a někde se nezměnilo.
(…)
2. Významní slánští fotografové
Od dob, kdy byl vynalezen fotoaparát, uběhla už řada let. Během těchto desetiletí
vznikalo i na Slánsku velké množství snímků – portréty, fotografie krajin, města… Nesmíme ale zapomínat, že fotoaparát nikdy nefotí sám, aby vznikl snímek, je zapotřebí
nejen objektu fotografovaného, ale také člověka fotografujícího. Ve Slaném působilo
fotografů více než dost, ale bohužel jen málo z nich – ať už z řad profesionálů, nebo
amatérů – se dočkalo úspěchu či slávy. Z mnoha těch, kteří zvěčnili naše město pomocí
svých fotoaparátů, jsme vybraly hrstku lidí, jež byli (nebo jsou) vedle svých kolegů
něčím výjimeční.
2.1. Jan Maloch
Malíř, entomolog, fotograf a hlavně autor prvních dochovaných snímků Prahy se narodil 11. 6. 1825 ve Slaném. Jeho otec byl střihačem sukna a vedle Jana měl ještě dalších
pět dětí. Druhé nejmladší dítko, tedy Jan Maloch, se chtěl už od raného věku věnovat
malířství, a proto nastoupil 3. 10. 1839 do přípravky na malířskou akademii v Praze. Tu
zdárně dokončil v roce 1845.
Už během studií se pohyboval ve skupině lepidopterologů, se kterými měnil motýly
a pořádal pro ně sběratelské i vlastivědné exkurze do přírody. O těchto výpravách si
Jan Maloch vedl písemné i kresebné záznamy, na svých cestách ale také často zobrazoval památky. Některé jeho skici později sloužily jako předlohy k rytinám vydaným
u známého vydavatele Medaua. Jeho fotografická dráha startuje roku 1846, kdy se
80
ve Vídni začíná učit metodu zvanou daguerrotypie. „Daguerrotypie je první rozšířená
fotografická technika pojmenovaná po vynálezci Louis Jacques Mandé Daguerrovi.
Obraz je tvořen amalgámem na zrcadlově lesklé postříbřené měděné destičce. Původní
postup je náročný už výrobou destičky. Následuje vystavení jodovým parám, vyvolání rtuťovými parami a ustálení kuchyňskou solí, později sirnatanem sodným. Obraz je
viditelným pozitivem pouze při určitém úhlu pohledu a je jakoby nadýchnut na zrcadle. Vždy se vytváří pouze jeden originální pozitiv. Obraz má velkou rozlišovací schopnost a jemnou tonalitu. Adjustace odpovídala dobové malířské miniatuře v dřevěném
pouzdře a na otěr a oxidaci velmi citlivá daguerrotypie je vždy chráněná sklem.“ 1 Tuto
činnost bral jako doplňkovou aktivitu vedle malby a kresby. Jeho první malířský a daguerrotypický ateliér v Praze si otevřel nejspíše v roce 1847 ve Spálené ulici čp. 88.
Daguerrotypie Jana Malocha neobsahují žádné dekorativní prvky, zobrazují pouze
portrétovaného v neutrálním prostředí.
Nejstarší dochované Malochovy daguerrotypie pochází z revolučního roku 1848,
velmi cenný je například jeho autoportrét s rodiči a sourozenci. Nezobrazoval ale pouze svou rodinu, známé jsou také portréty jeho přátel J. Mánesa, B. Havránka nebo
S. Pinkase. Přisuzována mu je také daguerrotypie Boženy Němcové, pořízená kolem
roku 1854, která se stala předlohou pro mnoho dalších vyobrazení této slavné spisovatelky.2
Jeho větší vášní však stále byla malba, kresba a za pěkného počasí – dle rodinné
tradice – sběr motýlů. Kvůli jeho zápalu pro entomologii často nechával čekat své zákazníky, kteří si marně přáli snímek.
V roce 1851 se oženil s Karolinou Hebrovou a usadil se s fotografickou živností
na adrese svého starého ateliéru ve Spálené ulici, kde působil až do roku 1863. Během
tohoto období pořídil portréty například Pavlu Josefu Šafaříkovi, Vojtěchu Šafaříkovi
nebo Anně Fingerhutové-Náprstkové, jejíž snímek koloroval. Nezobrazoval ale pouze osobnosti, v letech 1849–1851 se zaměřil na Prahu. Jeho fotografie skupiny domů
uprostřed Karlova náměstí, která byla pořízena asi v roce 1858, je považována za nejstarší dochovaný snímek Prahy pocházející z rukou usedlého fotografa.
Od roku 1863 začal spolupracovat s fotografem Františkem Fridrichem. Velikost
Malochova podílu na této spolupráci sice už nikdy přesně nezjistíme, můžeme se ale
domnívat, že některé fotografie podepsané Fridrichem ve skutečnosti vytvořil Jan Maloch. Při spolupráci se oba fotografové sblížili natolik, že v roce 1874 přenechal Fridrich
Malochovi svůj ateliér i s archivem, který se nacházel v Michalské ulici čp. 17. Po osmi
letech předal Jan Maloch toto sídlo svému synovi Karlovi, fotografovi krajin, a vrátil se
zpět ke svým původním zálibám.
Jan Maloch zemřel 15. 1. 1911 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším průkopníkům daguerrotypie u nás, je považován dokonce za „daguerrotypistu české společnosti“.
Do dějin české fotografie se pozitivně zapsal především tím, že jako jeden z prvních
pořídil snímky Prahy. Svým dílem nepochybně ovlivnil řadu dalších fotografů, zejména
již zmiňovaného Františka Fridricha.
1
2
Daguerrotypie. In: Fototechniky.cz: Alternativní a historické fotografické techniky [online]. c2013 [cit. 27. října 2013].
Dostupné z: <http://fototechniky.cz/historicke_fotograficke_procesy/daguerrotypie/>.
SCHEUFLER, Pavel. Fotograf Jan Maloch. Kladenské noviny, 2006, roč. 44, č. 3, s. 5.
81
2.2. František Duras
František Duras se narodil roku 1852 v Jemníkách jako syn zámožného majitele mlýna. Jeho otec ho vychoval ve vlasteneckém duchu a podporoval veškeré jeho zájmy.
Když vychodil školu ve Pcherách, začal studovat na reálném gymnáziu v Praze. To
ale z důvodu otcovy nemoci bohužel nedokončil a v rodném mlýně se nakonec vyučil
sekernickému a mlynářskému řemeslu. O mlýn se staral dobře, ačkoli stále upřednostňoval stav duše před hmotnými statky. Usedlost i s mlýnem nakonec pronajal v roce
1874, krátce po svém sňatku, a nejprve se přestěhoval do Prahy. Až roku 1883 se trvale
usadil ve Slaném. Zde žil ve zděděném domě v Husově ulici.3
U sebe doma založil prosperující fotografický ateliér. Od roku 1893 pořádal národopisné výlety, kterých se zúčastňoval i malíř Ferdinand Velc, za účelem nasbírat co
nejvíce snímků přírody pro chystanou Národopisnou výstavu. Na svých cestách často
sbíral také nejrůznější předměty, jež se poté vystavovaly na okresní národopisné výstavě ve Slaném, kterou František Duras sám zahajoval. Právě díky němu se Slánsko
na Národopisné výstavě roku 1895 mohlo prezentovat vlastní pavilónem. Tím ale jeho
úspěch nekončil. Fotografie Františka Durase byly následně otištěny v reprezentativní
publikaci o celé výstavě, jakožto i v brožuře „Okres slánský na Národopisné výstavě
českoslovanské“. Do této publikace přispěl i jako autor kapitol Literatura a Kroje.4
František Duras velmi obdivoval výtvarné umění, rád kreslil, maloval a hrál divadlo. Cizí mu nebyla ani turistika a cykloturistika. Byl sběratelem národopisných a dějepisných materiálů k historii Slánska. Muzejní a divadelní spolek Palacký byl taktéž
jeho dílem, společně s přáteli zde mohl Duras vydávat oblíbený „Slánský obzor“5, kam
dlouhodobě přispíval. Zajímal se i o politiku a současný stav svého města, což dokládá
fakt, že v letech 1896–1910 byl členem městské rady a v letech 1896–1917 zasedal
v zastupitelstvu. Živil se nejen portrétováním, ale také dokumentováním proměn slánského regionu. Právě i díky Františku Durasovi je dnes archiv Vlastivědného muzea
ve Slaném tak bohatý, vždyť František Duras byl nejen jeho spoluzakladatelem, ale
později také ředitelem.
Zemřel po dlouhé nemoci v nedožitých osmdesáti letech 21. 7. 1931 ve svém milovaném městě.
2.3. Karel Vidimský
Karel Vidimský se narodil 1. 11. 1939 ve Slaném. Z jeho rodného domu se ale musela
rodina brzy vystěhovat, protože v chladném sklepním bytě bylo vlhko a lékař Karlovu
maminku upozornil na nebezpečí souchotin. Karel Vidimský tedy už od raného dětství
vyrůstal ve Wilsonově ulici ve Slaném.
Když Karel trochu vyrostl, nastoupil do měšťanské školy na Komenského náměstí.
Jeho tatínek nebyl zrovna stoupencem komunistů, a tak se Anna Vidimská, Karlova matka, rozhodla v roce 1954 nastoupit do práce, aby synkovi vylepšila kádrový profil. Začala
pracovat v Průmstavu a její sen se splnil – Karel Vidimský se dostal na studia.
Po dokončení průmyslové školy na Kladně, obor energetika, začal pracovat v konstrukci,
která byla zaměřena na hutnictví. V ČKD byl spokojen a pracoval zde až do roku 1995.
3
4
5
Dobner, Libor. O Františku Durasovi. Slánské listy, 2001, roč. 9, č. 15, s. 12.
Duras, František. In: Pavel Scheufler [online]. c2009 [cit. 26. října 2013].
Dostupné z: <http://www.scheufler.cz/cs-CZ/fotohistorie/fotografove,d,duras-frantisek,213.html>.
TIETZE, Zdislav. Fotograf a hudebník František Duras. Kladenské noviny, 1996, roč. 46, č. 27, s. 4.
82
Svou cestu k fotografování popsal sám Karel Vidimský takto: „Když mi bylo asi jedenáct let, dostal jsem od našeho souseda plechovou krabičku, fotoaparát Lord. Začal
jsem fotit a byl jsem nadšený. Fotil jsem všechno a to mi zůstalo dodnes. Jenom se změnilo technické vybavení. Zajímavé je, že jsem nikdy nevyhodil žádný negativ.“6
Karel Vidimský se nikdy nestal profesionálním fotografem. Svou zálibu stále považuje pouze za koníček, je totiž fotografem samoukem. Své vzdělání si ale doplnil
v družstvu Fotografia a získal tak výuční list.
Se svými fotografiemi je ale velice úspěšný. Každý měsíc vychází ve Slánských listech jeho rubrika „Včera a dnes“, ve které ukazuje, jak vypadalo město Slaný kdysi
s porovnáním dnešního vzhledu. Tuto možnost má právě díky tomu, že nikdy nevyhodil žádný negativ. V roce 1980 měl svou první výstavu v Městském muzeu, která nesla
název „Slánské proměny“. Když slavilo slánské muzeum sté výročí, dostalo se Karlu
Vidimskému té cti, že mohl vystavovat s fotografem Františkem Durasem. Roku 1985
vyšla jeho kniha „Slaný“, která je první autorskou knihou o Slaném.7 Jeho zatím poslední výstava se konala v roce 1997 pod názvem „Slaný let sedmdesátých“.
Druhým největším koníčkem vedle fotografování je pro Karla Vidimského divadlo.
Už jako malý rád navštěvoval představení a vůbec budovu slánského divadla, kterou
měl hned přes ulici. V listopadu 1954 postával se svým spolužákem v maštalce, když
k nim přišel režisér a nabídl jim místo v komparzu. Touto chvílí začala divadelní kariéra
Karla Vidimského, která v podstatě trvá dodnes.
Od roku 1971 byl předsedou výboru, a tedy i vedoucím souboru. V dnešní sobě už
ho na nejvyšším postu vystřídali jeho kolegové, ale Karel Vidimský se do historie Slánské scény neodmyslitelně zapsal několika desítkami premiér a stovkami představení,
která odehrál. Se svým souborem se také rád účastnil divadelních přehlídek a soutěží.
Takto vzpomíná Karel Vidimský na hru „Emigranti“: „Za vrchol své divadelní amatérské
práce považuji roli emigranta v tragikomedii polského autora „Emigranti“. Byla to hra
pro dva herce a mým partnerem byl Ivan Ruml, bývalý rozhlasový spíkr. Hru režíroval
profesionální režisér pan Švarc. Na krajské přehlídce v Rakovníku jsme získali v roce
1981 první místo. Z politických důvodů nebyla hra nominována do Hronova a jako odškodnění jsme ji mohli hrát na prestižním festivalu v Poděbradech. Několik představení
jsme odehráli i v pražských divadlech. Do nich se na nás chodili dívat i herci jako Daniela Kolářová a pan Lukavský a tiše nám záviděli, že jako amatéři můžeme tuto hru hrát.“8
Karel Vidimský je dnes spokojeným aktivním člověkem v důchodu, který se ani
ve svém úctyhodném věku nehodlá vzdát dvou svých největších lásek – fotografování
a divadla.
(…)
Závěr
(…)
Samy jsme byly překvapeny, kolik proměn se může stát v obci za tak krátkou dobu,
jakou je jedno století. Zde tedy vidíme názorný příklad toho, jak jde doba rychle kupředu a nikoho se neptá, co bylo – jde přes mrtvoly, přes staré budovy, staví nové, ruší
živnosti a zakládá velkoobchody. Tam, kde bychom ještě před několika desítkami let
6
7
8
POŠTA, Libor. Karel Vidimský, fotograf Slánských listů. Slánské listy, 2008, roč. 16, č. 21, s. 20.
DOBNER, Libor. Slaný let sedmdesátých, aneb, Vzpomínání s K. V. Slánské listy, 1997, roč. 5 č. 4, s. 7.
RADOMĚŘSKÁ, Drahomila. Fotografování a divadlo mu naplňuje život. Slánské listy, 2002, roč. 10, č. 9, s. 6.
83
našly poklidné ulice, se dnes nachází hlavní sídliště a křižovatky. Mnoho domů bylo
zbouráno, aby tak mohly ustoupit modernějším komplexům, novým potřebám obchodníků i obyčejných lidí.
Byly jsme také překvapeny, kolik významných fotografů se narodilo nebo pohybovalo ve Slaném. Někteří z nich byli dokonce průkopníky nebo propagátory nových fotografických metod, které následně po nich využila i celá řada dalších fotografů.
Práce pro nás byla velkým přínosem. Nejenom, že jsme se naučily zpracovávat seminární práce, což nám, jakožto studentkám, které se chystáme studovat na vysoké
škole, nesmírně prospělo, ale navíc jsme odhalily kus regionálních dějin. A to je pro nás
opravdu velká pocta. Myslíme si totiž, že dějiny místa, kde se člověk narodil, mu jsou
daleko bližší než historie vzdálených měst, natož států. Ten, kdo odhalí kousek dějin
svého regionu, na sebe může být opravdu pyšný, protože s touto historií také odkrývá
dosud nepoznaný kousek sebe.
Seznam zdrojů
Literatura
HUŠÁKOVÁ, Ivana, PŘIBYL, Vladimír. Slaný. 1. vyd. Praha: Paseka, 2011. 76 s. Zmizelé
Čechy. ISBN 978-80-7432-112-2.
KAZDA, Karel. Slaný po stránce historické: město a jeho kraj. 1. vyd. Slaný: František
Holub, 1920. 152 s.
SCHEINPFLUG, Karel. Pohledy do kulturních dějin Slaného a Slánska. 1. vyd. Slaný:
Městská spořitelna, 1938. 78 s.
SLUNEČKO, Vladimír. Město Slaný. 1. vyd. Slaný: Městský národní výbor a redakční
rada Vlastivědného muzea v Slaném, 1965. 32 s.
VIDIMSKÝ, Karel, ŠŤOVÍČEK, Jan. Slaný: město tradic a současnosti. 1. vyd. Slaný:
Rada městského národního výboru, 1984. 76 s.
Články
DOBNER, Libor. Slaný let sedmdesátých, aneb, Vzpomínání s K. V. Slánské listy, 1997,
roč. 5, č. 4, s. 7.
DOBNER, Libor. O Františku Durasovi. Slánské listy, 2001, roč. 9, č. 15, s. 12.
POŠTA, Libor. Karel Vidimský, fotograf Slánských listů. Slánské listy, 2008, roč. 16,
č. 21, s. 20.
RADOMĚŘSKÁ, Drahomila. Fotografování a divadlo mu naplňuje život. Slánské listy,
2002, roč. 10, č. 9, s. 6.
SCHEUFLER, Pavel. Fotograf Jan Maloch. Kladenské noviny, 2006, roč. 44, č. 3, s. 5.
SCHEUFLER, Pavel. František Duras. Antique, 1998, roč. 5, č. 5, s. 28.
TIETZE, Zdislav. Dlouhá cesta od mlynářského kola za objektiv fotoaparátu. Kladenský deník, 1999, roč. 8, č. 100, s. 15.
TIETZE, Zdislav. Fotograf a hudebník František Duras. Kladenské noviny, 1996, roč.
46, č. 27, s. 4.
84
Internetové zdroje
Pivovar Antoš ve Slaném. In: Pivovar Antoš: Originální pivo ze Slaného [online]. 2011
[cit. 2013-10-27]. Dostupné z: <http://www.pivovarantos.cz/o_nas/>.
Historie školy: Stručná historie školy. In: JUDLOVÁ, Olga. Gymnázium Václava Beneše
Třebízského [online]. c2011 [cit. 2013-10-28]. Dostupné z: <http://www.gymnaziumslany.cz/index.php/historiemenu>.
Duras, František. In: Pavel Scheufler [online]. c2009 [cit. 26. října 2013]. Dostupné z:
<http://www.scheufler.cz/cs-CZ/fotohistorie/fotografove,d,duras-frantisek,213.html>.
Daguerrotypie. In: Fototechniky.cz: Alternativní a historické fotografické techniky
[online]. c2013 [cit. 27. října 2013].
Dostupné z: <http://fototechniky.cz/historicke_fotograficke_procesy/daguerrotypie/>.
/poznámka: redakčně kráceno/
85
David Trojan
Gymnázium, Špitálská 700/2,
Praha 9 – Vysočany
Sběrný tábor Radiotrh PVV
Nepochybně velmi zajímavá problematika, kterou si autor jako téma své
práce vybral. V současné době navíc poměrně dobře mediálně známá.
Na práci je vidět, že i konzultanti dobře odvedli svou práci. Práce se chronologicky zabývá místem (Radiotrh - Pražské vzorkové veletrhy), které se
smutně zapsalo do dějin Prahy. Jde po obsahové stránce o kvalitní práci,
autor pracuje s prameny i s odbornou literaturou. Poznámkový aparát je
zpracován velmi dobře. Rovněž po kompoziční a stylistické stránce nelze
nic závažného vytknout.
Úvodem
Nejprve bych rád poděkoval všem, bez jejichž pomoci a spolupráce by tato práce
nikdy nevznikla. Jedná se především o mé rodiče, kteří mi byli po celou dobu oporou
a nevyčerpatelnou studnicí rad. Děkuji také svým konzultantkám, profesorkám našeho
gymnázia Mgr. Marii Musálkové, která byla zároveň prvním impulsem pro napsání této
práce, a Mgr. Ivaně Zikmundové za jejich čas, rady a korekturu práce. V neposlední
řadě můj dík patří také pracovníkům Archivu hlavního města Prahy, Židovského muzea,
Terezínské iniciativy, Památníku Terezín, Českého svazu bojovníků za svobodu, Městské knihovny v Praze, Úřadu městské části Praha 7 a panu Pavlu Štinglovi, předsedovi
obecně prospěšné společnosti Památník ŠOA Praha za přímé i nepřímé poskytnutí
informací ohledně Radiotrhu i souvislostí. Děkuji také všem respondentům dotazníku
za jeho poctivé vyplnění.
K tématu práce jsem se dostal víceméně náhodou, počátkem června se mi paní
profesorka Musálková zmínila o koncentračním táboře v Praze, o němž prý prakticky
nikdo neví. Téma mě zaujalo a začal jsem shánět informace, což zvláště na počátku
nebylo vůbec jednoduché. Později jsem se díky Památníku Terezín dostal k brožuře
o Radiotrhu a již bylo rozhodnuto. Shodou okolností se v červnu konala na bubenském
nádraží výstava Kadiš právě o transportech a o koncepci Památníku Šoa Praha, takže
dobrý začátek.
Následně jsem si vytvořil osu práce a začalo pátrání po archivech, vzpomínkách
a dalších dokumentech týkajících se tématu. Čím dále jsem se do tématu dostal, tím
více pramenů jsem nalézal. Jediný problém byl s fotografiemi. Z období sběrného
86
tábora se mi bohužel podařilo sehnat pouze jedinou, navíc ze soukromého archivu,
přestože by jich podle zdrojů mělo být několik na Židovské obci v Praze.
Většina pramenů byla charakteru vzpomínky, ať už krátkého úryvku nebo deníkových zápisků (E. Roubíčková, H. Weissová a další). Rád bych se zastavil nad pro mě
asi nejdůležitějším pramenem - brožurou Koncentrační tábor v Praze 7 - Radiotrh PVV
od Jaroslava Šandy, vydanou Obvodním výborem Českého svazu protifašistických
bojovníků v Praze 7, historicko-dokumentační komisí r. 1987 k 40. výročí vítězství pracujícího lidu nad domácí reakcí. Objevuje se zde několik zavádějících údajů (předně
Radiotrh nebyl koncentračním táborem, dále některé údaje jsou ideologicky zkreslené), několik frází, typických právě pro období normalizace (za vše hovoří „co dokáže
fašismus, plod imperialismu“) a neopomíjí zdůraznit, že i tudy prošli komunisté. I přes
tyto nedostatky se jedná o hodnotný a bohatý pramen, dnes dokonce nejucelenější
a nejbohatší.
Jedním z vážnějších problémů, s nímž jsem se potýkal, byl pravopis slova Židé. Jedná se o národ, nebo pouze o příslušníky nějaké komunity, tradic, víry? Dospěl jsem
k názoru, že by v tomto případě bylo lepší psaní s „Ž“, neboť o nich bylo rozhodováno
podle původu (tj. jako o národu), ne podle vlastní volby (náboženství).
(…)
Vznik sběrného tábora na Radiotrhu
Na podzim roku 1941, spolu s dosazením Reinharda Heydricha na post zastupujícího
říšského protektora (29. 9.), se začal více projevovat tlak německých orgánů činných
ve státní správě na chod obyčejného života v Protektorátu. Pro PVV to v praxi znamenalo, že dojde k záborům jejich pozemků pro účely německých okupačních orgánů. Již
začátkem září (12. - 22.) došlo k úpravě některých prostor tzv. Nového výstaviště pro
potřeby pražského gestapa.
Od 11. října si tzv. Ústředna pro vystěhovalectví Židů1 pronajala pavilony U1 a U5
za cenu 17 804,50 K. Tímto momentem se bývalý veletržní areál stal místem shromažďování pražských Židů a nástupu na cestu, z níž většinou nebylo návratu. Jedinou
zmínkou v písemnostech PVV o těchto hrůzách je několik poznámek v seznamu vyřazených předmětů, kde se u vyřazených židlí objevuje přípisek „rozbili židé“. V době
vzniku sběrného tábora již veletržní činnost utichla. Areál výstaviště plně převzaly
do správy německé orgány.
V létě r. 1943 převzala část areálu Treuhandelstelle a přeměnila jej na sklady, tábor
však fungoval dále.
(…)
Sběrným táborem prošlo v letech 1941 až 1945 45 513 „Židů“, z toho 37 667 zahynulo
v koncentračních táborech, při transportech, nebo pochodech smrti. Navíc tudy prošli
i další nepohodlní Pražané, většinou se jednalo o příbuzné předválečných emigrantů.
Celkově to bylo asi 50 000 osob, z toho pětina dětí a mladistvých. K židovskému
náboženství se hlásilo zhruba 50 % dospělých osob, dalších 10 % byli příslušníci židovské
národnosti a zbylých asi 40 %
byly osoby bez vyznání a tzv. míšenci, pro ně tedy židovská
1
Zentralstelle für jüdische Auswanderung – Ústředna pro židovské vystěhovalectví, dále jen Zentralstelle, úřad založen 15. 7. 1939
ř. p. von Neurathem s úkolem co nejefektivnějšího řízení vysídlení Židů z Protektorátu, později Konečné řešení židovské otázky.
87
kultura a náboženství znamenaly jen pouto k tradicím rodiny a komunity. Radiotrh se
stal místem rozloučení s Prahou pro mnoho kapacit ve svém oboru. Do Terezína odtud
odjížděli spisovatelé (Norbert Frýd a známější Karel Poláček), umělci (malíři Bedřich
Frita, Otto Ungar, Lev Haas, sochař Rudolf Saudek, architekt František Zelenka),
hudebníci, muzikanti, zpěváci, skladatelé a dirigenti (Jan Krása, Karel Ančerl, Karel
Reiner), univerzitní profesoři, ministři, lékaři, učitelé, podnikatelé (Emil Kolben) a mnozí
další, kteří se v Terezíně podíleli na rozvoji společenského života (zejména kulturního).
Byli důkazem nezlomné odhodlanosti odporu proti ničivé síle třetí říše. Většinou
se již nevrátili…
Transporty z Radiotrhu
První transporty odjely z Prahy v rozmezí 16. 10. až 3. 11. 1941 směrem do polského
ghetta v Lodži. Jednalo se o pět transportů označených písmeny A-E, každý po jednom tisíci deportovaných. Lodž byla cílovou destinací z důvodu nepřipravenosti Terezína, kam byli posíláni z Radiotrhu členové tzv. aufbaukommanda2. První terezínský
transport o 342 mužích opustil Prahu z nádraží Praha - Bubny ráno 24. listopadu 1941.
Do transportu byli zařazeni pouze muži schopní středně těžké fyzické práce, neboť byli
nasazováni při přeměně bývalé josefinské pevnosti na největší židovské ghetto v Protektorátu. V ten samý den do Terezína odjel i Jakub Edelstein, designovaný židovský
velitel terezínského tábora se štábem. Ten čítal 19 mužů a 4 ženy.
Třicátý listopad3 se stal milníkem v dějinách pražských Židů. Od toho dne si nikdo
nemohl být jistý, co jej dalšího dne čeká. Od té doby Židé usínali s obavami. Obsílky
do transportu byly roznášeny zpravidla v noci, aby byli obyvatelé k zastižení doma.
Sestavování
V této otázce měla hlavní slovo tzv. Zentralstelle, která transporty nařizovala a zajišťovala včasné přistavení vlaků. Nejprve se jezdilo osobními vozy nižší třídy, pak nákladními (tzv. dobytčáky) s lavicí uprostřed vozu, i ta později vymizela. Ostatní organizační a přípravné práce přenesla Zentralstelle na správu pražské Židovské náboženské
obce.
Esesáci vybrali z kartotéky Židů okolo 1200 až 1300 karet a předali je transportnímu
oddělení náboženské obce. Z těchto osob pak byly vyřazeny osoby pod transportní
ochranou4, případy, kde by došlo k roztržení rodin, a osoby pro svůj dočasný zdravotní
stav nezpůsobilé nástupu do transportu. Tak byl vytvořen seznam asi 1020 Židů, jimž
pak byly zaslány obsílky. Do transportu bylo vždy počítáno s tisícovkou Židů, ale byla
nutná rezerva pro případ nenastoupení nebo jiného mimořádného vyloučení z transportu. Vybraní jedinci měli již svůj osud zpečetěn. Čekal je nástup do sběrného tábora
na Radiotrhu a následný transport do terezínského ghetta. Po obdržení obsílky se lidé
měnili v čísla. Spolu s obsílkou obdrželi transportní číslo a množství návodů, vysvětlivek,
pokynů a formulářů, které odevzdávali spolu s klíči od bytu nebo domu, průkazy a cennostmi při nástupu do Radiotrhu. V některých transportech bylo zařazeno méně lidí.
2
3
4
Několik stovek lidí, kteří upravovali prostor Terezína pro účely židovského ghetta.
Odjezd prvního tisícihlavého transportu do Terezína.
Transportní ochrana byla zpočátku poskytována osobám významně společensky postaveným, zaměstnaným na Židovské obci aj.,
později byli i oni bez milosti transportováni.
88
Transportní byrokracie a zavazadla
Po přijetí obsílky začal ten pravý kolotoč. Každý si musel projít nekonečným vyplňováním a pročítáním nejrůznějších dotazníků, příloh a návodů, doplňků změn a přípisků ke změnám. Kdo úspěšně celý proces absolvoval, stejně z něj nebyl nijak moudrý.
Všechno bylo předepsáno německy a německy muselo být i vyplněno. Mnozí všechny
dotazníky úzkostlivě vyplňovali a dbali na správnost údajů ve víře v ulehčení situace,
většina se ovšem snažila přes veškeré zákazy a nařízení byt zanechat pokud možno co
nejprázdnější, a to jak na papíře, tak i ve skutečnosti.
Dotazníky k úřednímu předvolání se dají rozdělit do několika skupin. Do první lze
zařadit body týkající se místa, času nástupu a osob, které mají nastoupit. Výzvy k nástupu museli uposlechnout všichni, i nemocní, kteří měli možnost nechat se na místě
prohlédnout úředním lékařem, který je ovšem většinou do transportu stejně zařadil.
Datum a čas nástupu byl dán přesně v úřední obsílce. Neuposlechnutí se přísně trestalo, případně byl do transportu zařazen navíc i zbytek rodiny.
Druhá část se týkala přípravy zavazadel. Každý si do transportu mohl vzít zavazadlo do 50 kg, do čehož se započítávala i povinná přikrývka a potraviny na dobu pěti
dní. Obojí mělo být spolu s nejnutnějšími potřebami uloženo do příručního zavazadla,
neboť až do příjezdu do Terezína nebyl možný přístup k velkým zavazadlům. V praxi
to znamenalo, že je často vlastníci neviděli vůbec. Všechna zavazadla měla být opatřena viditelným a trvanlivým číslem účastníka transportu s odlišením pohlaví vlastníka, a to tím způsobem, že čísla na zavazadlech mužů byla označena křížem, u žen
a dětí do 12 let bylo číslo umístěno do kruhu. Bylo zakázáno je zhotovovat z jakýchkoli
dražších materiálů (kabáty, perské můstky aj.) Dále se jednalo o samotné vyplnění formulářů. Každý z obeslaných musel vyplnit tzv. „Vermögenserklärung“5, kde byla opět
zdůrazněna nutnost vyplnění všech údajů pravdivě a úplně. Majetnější museli přiložit
ještě Beilage zur Vermögenserklärung6, obsahující údaje o pravých perských kobercích, obrazech a jiných uměleckých dílech a cenných sbírkách. Bylo pochopitelně zapovězeno nechat kohokoli do těchto dokumentů nahlédnout.
Vedle toho museli majitelé nebo spolumajitelé jakýchkoli nemovitostí vyplnit i další
formuláře pro Auswanderungsfond7. Jednalo se zejména o „Fragebogen“8 o každém
domu a pozemku, u domu ještě „Aufstellung“9. Veškeré formuláře se odevzdávaly
ve dvojím provedení.
Nástup do Radiotrhu, proměna lidí v čísla a život v táboře
Každý z nastupujících musel mít na svém svrchním oděvu připevněno číslo, to samé
pak bylo připevněno i na odevzdávaných předmětech. Dále s sebou museli přinést
kromě již výše jmenovaného hlavního zavazadla (bylo do tábora zasíláno předem)
a příručního zavazadla veškeré dokumenty a cennosti. Jednalo se především o všechny osobní průkazy (občanskou legitimaci, pas, policejní přihlášku, řidičský průkaz aj.),
veškeré finance, cenné papíry, vkladní a spořitelní knížky, šperky a jiné skvosty, pojistky všeho druhu.
5
6
7
8
9
Prohlášení o majetku.
Příloha k prohlášení o majetku.
Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, zal. 5. 3. 1940 za účelem shromáždění zabaveného židovského majetku, spadal pod
Zentralstelle, z jeho prostředků byly financovány transporty Židů z území Protektorátu.
Dotazník.
Sestavení .
89
V rámci Protektorátu fungoval přídělový systém - potraviny a později i ostatní spotřební zboží bylo vydáváno na lístky. Ty byly při nástupu odevzdávány spolu s ostatními dokumenty. Ze všeho zboží mohlo být odebráno pouze množství odpovídající době
nástupu do transportu. Odběr potravin byl velmi přísně kontrolován, přečerpání limitu
vystavovalo účastníka nebezpečí stíhání. K odevzdaným lístkům se přikládalo ještě
potvrzení o odhlášení u dodavatele tuků (vyplněné a potvrzené místním dodavatelem
potravin) a kmenová přihláška na odběr paliva. Obě komodity byly odebírány na lístky
nebo na černém trhu za mnohonásobně vyšší ceny.
Po příchodu do areálu Radiotrhu bylo účastníkům vykázáno místo v jednom z baráků. Leželo se podle čísel, muži, ženy i děti společně. Následně se jednotlivě přistupovalo k řadě stolů obsazených esesáky, kde Židé postupně odevzdávali výše uvedené.
Zde ještě docházelo ke kontrole předkládaných dotazníků a namátkovým kontrolám
osobních věcí lidí zde internovaných, zda nedochází k zatajování cenností. Došlo-li
k nějakému nálezu, následovaly tvrdé fyzické tresty.
Muži měli být podle příkazů ostříháni dohola, většinou se tak nedělo, stačil sestřih
nakrátko. U žen žádné omezení délky vlasů nařízeno nebylo, příliš dlouhé vlasy byly
ale pro internované nepříjemnou přítěží, neboť byly příhodným místem pro šíření všudypřítomných vší.
Procedury byly rozvrženy při počtu tisíce internovaných na tři dny plné spěchu,
nejistoty a strachu. Dohlížející esesáci neustále popoháněli skupinky i jednotlivce a ve snaze „vyexpedovat tato čísla“ - po nástupu do tábora byli Židé považováni
za čísla, jichž je nutno se co nejdříve v rámci konečného řešení židovské otázky zbavit
- probíhaly denní i noční kontroly a z toho důvodu se několik dřevěných baráků na Radiotrhu proměnilo v neutichající úl hemžící se osobami všeho věku i pohlaví.
V zimě v létě se spalo na holé zemi nebo na matracích10, v nevytápěných rozpadajících se dřevěných barácích - bývalých pavilonech trhu radiopřijímačů. V táboře
platil přísný zákaz kouření, veškerý tabák i zápalky se musely odevzdávat při nástupu.
Ačkoli za porušení hrozily fyzické tresty, povedlo se odtud do Terezína a dále pašovat
cigarety, ovšem ne v nijak velké míře. Ty pak sloužily jako úplatky pro dozorce.
Karel Lagus a Josef Polák na tuto dobu vzpomínají ve své knize Město za mřížemi,
kde popisují především život v Terezíně. „V době, kdy transporty do těchto dřevěných
baráků nastupovaly, byly budovy ve zchátralém stavu, pršelo do nich, v zimě nebyly
vytápěny, byla tam špína, špatný vzduch a naprosto nedostatečná hygienická zařízení. Nebyla tam možnost mytí a daleko venku na volném prostranství byly postaveny
provizorní latríny. Celý komplex budov byl hlídán pražskou policií, uvnitř pak konali
službu esesáci.“ 11
Ze začátku neměla většina zde přítomných ani tušení, co je dál čeká. Později se již
staly transporty do Terezína a dále na východ (o vyhlazovacích táborech se nevědělo, bylo to považováno za přesídlení) veřejným tajemstvím, zvláště díky motákům
zasílaným z největšího českého ghetta v Terezíně. Tato protizákonná činnost se stala
osudnou mnohým pracovníkům v táboře i mimo něj. Ale jen zásluhou těchto zpráv
tušili obyvatelé Protektorátu o zločinech páchaných na svých spoluobčanech. Tři dny
trávili lidé ve špíně, prachu a puchu. Baráky byly plné šepotu, kašle, nekončících stenů
10
11
Jedná se o rozpor ve vzpomínkách pamětníků, spalo-li se na matracích, byly jistě prachbídné kvality. Rozdílné výpovědi jsou
způsobeny pravděpodobně cyklickým vyhazováním a fasováním slamníků do tábora.
Citace: LAGUS, K., POLÁK, J. Město za mřížemi, 2. vydání, Praha: Baset, s. 59.
90
a chrapotu. Všude bylo cítit dusnou atmosféru. S dříve váženými lidmi se jednalo jako
s věcmi. Byli pouhým nechtěným inventářem Protektorátu. Dozorci si tu často vylévali
zlost, mstili se a snažili se jim život co nejvíc znepříjemnit.
Po dokončení všech procedur a přistavení transportního vlaku (zajišťovala Zentrallstelle) na blízké nádraží státní dráhy Praha - Bubny nastoupil transport Židů svou
cestu. V brzkých ranních hodinách, zpravidla ještě před svítáním, aby budili co nejmenší pozornost mezi místním obyvatelstvem, seřadili esesáci všechny transportované
do zástupu a celý transport se přesouval Veletržní a Bubenskou třídou k bubenskému
nádraží, kde byl po dobu nástupu zastaven normální osobní provoz. Židé byli podle
čísel nahnáni do vagonů a do jiných byla složena veškerá zavazadla, která s Židy pokračovala do Terezína.
Dveře jednotlivých vagonů byly z vnější strany zajištěny a vlak s lidmi se vydal
na sever, vstříc nelehkému osudu do ghetta.
Mimo klasických židovských transportů bylo vypraveno ještě několik menších do moravských Svatobořic, vezoucích rodinné příslušníky politických a vojenských emigrantů.
Na cestě do neznáma, v Terezíně a dále v Osvětimi
Z Prahy bylo tímto způsobem vypraveno 6912 transportních vlaků, které do Terezína
odvezly asi 50 000 třetí říši nepohodlných osob, drtivou většinu tvořili Židé (viz kapitola Kdo byli lidé, kteří prošli Radiotrhem?). Transporty byly označeny písmeny A až
Z, případně ještě druhou malou literou, tam, kde již jen jedno písmeno nedostačovalo,
a dalším číslem.
Ve vlaku Židy čekalo jen trýznivé a nesnesitelné čekání, ale stále tu zůstávala morální podpora milujících rodičů, dětí, manželů a snoubenek, přátel a příbuzných. Definitivní odloučení nastávalo až po výstupu v Terezíně. Tam docházelo k bezohlednému
dělení rodin a mladých párů. Terezínské nástupiště bylo svědkem dojemných a často
posledních loučení, polibků a vyznání. Ještě před rozřazením do mužských a ženských
částí ghetta vězně čekal náročný rychlý tříkilometrový přesun z nádraží v Bohušovicích nad Ohří 13.
Poslední transport byl z Radiotrhu vypraven v polovině března 1945. Do Terezína dorazil 16.3. Do tohoto transportu AE 5 bylo zařazeno 139 lidí, z nichž se všichni
vrátili. Díky postupujícím spojeneckým vojskům tímto datem končí příběh největšího
městského shromaždiště Židů v Protektorátu (nepočítáme-li ghetto v Terezíně). Ještě
před tím - 27. ledna - došlo k osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim - Březinka,
místa, kde v průběhu války bylo brutálním způsobem zlikvidováno na milion tzv. méněcenných obyvatel a lidí nepohodlných nacistické zvůli. Vezmeme-li v úvahu, že sem
bylo z Terezína posláno 43 609 Židů ve 24 transportech (pouze 3892 z nich přežilo)
a celkový počet v Terezíně internovaných Židů činil 73 608, z toho 39 395 bylo právě
z Radiotrhu, zjišťujeme hrozivý dopad tohoto tábora na stav Židovstva v Protektorátu.
Dalších 6018 lidí bylo z Radiotrhu deportováno přímo na východ - v listopadu
a prosinci roku 1941 do ghetta v Lodži14, v červnu 1942 do Ujazdówa a v říjnu 1944
přímo do Osvětimi.15
12
13
14
15
Fakticky jen 67, transporty Dt, Dt II a Dt III dorazily do Terezína společně 10. resp. 11. ledna 1944 o 162 lidech
Až v roce 1943 byla zřízena vlečka až do Terezína.
Jednalo se o první transporty. Terezínské ghetto ještě nebylo dostatečně připraveno.
Přesné počty a jednotlivá data transportů např. LAGUS, Karel. POLÁK, Josef. Město za mřížemi. 2. vyd. Praha: Baset, 2006. 294 s.
91
30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler, jeden z největších světových zločinců a fanatických tvůrců nacistické ideologie, sebevraždu. O tři dny později se zdecimovaný
Berlín vzdal spojeneckým vojskům. Počátkem května u nás vypuklo Květnové povstání
českého lidu, v jehož průběhu (8. 5.) došlo ke kapitulaci Německa a které skončilo posledními výstřely u Milína 11. května.
Do osvobozené a obnovené republiky se opět mohly vrátit trosky českého Židovstva rozptýlené v rámci konečného řešení židovské otázky po celé Evropě. Z počtu
118 310 Židů, evidovaných v Protektorátu k 15. 3. 1939, přežilo hrůzy války 14 045 lidí
s tím, že ještě 26 111 se vystěhovalo před zahájením deportací.
(…)
Úryvky ze vzpomínek v archivu Židovského muzea v Praze
„Ten Veletržní palác byl nepříjemný, ošklivý, spousta lidí, prachu, kravál vždycky
chodili ti esesáci, aspoň si myslím, že to byli esesáci, řvalo se pozor a všichni se museli
postavit a oni to tam nějak prohlíželi. Tam jsme poprvé fasovali jídlo do ešusu. Pak jsme
odcházeli na Bubenské nádraží – to si pamatuju úplně přesně. Nemohli jsme to unést,
ty ruksaky, co jsme měli…16“
„No první byl tedy ten Veletržní palác, to si asi pamatuje každý, prostě ty slamníky
na zemi a jeden vedle druhého, to bylo něco, co jsem předtím ještě nikdy nezažila, že.
Pro mě snad vůbec nejhorší byla latrína. Já jsem prostě takový typ, který není schopen
v takovém společenství vyměšovat, takže moje sestra musela vždycky hlídat před latrínou, aby tam nikdo nešel, abych tam mohla být sama. A já zase z toho strachu, že tam
někdo bude... Takže já jsem z toho skutečně onemocněla, měla jsem horečky a v horečkách jsem jela do Terezína.17“
(…)
Zdroje a prameny
Literatura
FRÝD, Norbert. Lahvová pošta aneb konec posledních sto let. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971. 286 s.
JIŘÍK, Rudolf. Plán hl. m. Prahy. Praha: Jiřík, 1941. 10 s.
LAGUS, Karel. POLÁK, Josef. Město za mřížemi. 2. vyd. Praha: Baset, 2006. 294 s.
MOUTVIC, Miroslav. Documensia Pragensia Monographia, sv. 12.: Pražské vzorkové
veletrhy 1920 - 1951. 1. vyd. Praha: Scriptorium, 2000. 251 s.
PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou. 1. vyd. Praha: Akademia, 2013. 808 s.
PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Sefer, 2001. 702 s.
Praha: Podrobný plán hlavního města Prahy. Praha: Melantrich, 1946. 74 s.
ROUBÍČKOVÁ, Eva. Terezínský deník 1941 - 45: Svědectví o životě a smrti v terezínském
ghettu. Praha: P3K, 2009. 181 s.
ŠANDA, Jaroslav, Ing. Koncentrační tábor v Praze 7 - Radiotrh PVV (Určeno pouze pro
vnitřní potřebu). 1. vyd. Praha: OV ČSPB v Praze 7, historicko-dokumentační komise r. 1987
16
17
Citace ze zaznamenané vzpomínky paní J. T., Židovské muzeum Praha.
Citace ze zaznamenané vzpomínky paní B. Z., Židovské muzeum Praha.
92
k 40. výročí vítězství pracujícího lidu nad domácí reakcí. 37 s.
WEISSOVÁ, Helga. Deník 1938 - 1945: Příběh dívky, která přežila holocaust. 1. vyd.
Brno: Jota, 2012. 204 s.
Internetové zdroje
Archivní katalog Archivu hlavního města Prahy [online].
Dostupné z <www.ahmp.cz/index.html?wstyle=2&catalogue=1>
Český svaz bojovníků za svobodu [online]. Dostupné z < www.zasvobodu.cz>
Federace židovských obcí v ČR [online]. Dostupné z <www.fzo.cz/judaismus.cz>
Portál Holocaust [online]. Dostupné z < www.holocaust.cz>
Židovské muzeum v Praze [online]. Dostupné z <www.jewishmuseum.cz>
Židovská obec v Praze [online]. Dostupné z www.kehilaprag
Ostatní
INSTITUT TEREZÍNSKÉ INICIATIVY, Jom ha-Šoa, 2012, vydáno k 70. výročí transportů
českých a moravských Židů do nacistických ghett a koncentračních táborů.
KOLEKTIV. Speciální edice České Slovo, vydáno k příležitosti konání výstavy Kadiš
na bubenském nádraží. Praha 2013, 8 s.
KUČA, Pavel. Bude na Letné památník transportů z Prahy? MASKIL, 2012, roč.11, č. 4,
s. 8 – 9.
Vzpomínky zaznamenané v archivu Židovského muzea, Terezínské iniciativy a Památníku Terezín
/poznámka: redakčně kráceno/
93
Jiří Klůc
Gymnázium Ostrov,
Studentská 1205, Ostrov
Sokolovo - Sokolov: spojitosti ukrajinské
vesničky a města v západních Čechách
Cílem autora je popsat personální a propagandistickou spojitost mezi
ukrajinskou obcí Sokolovo a západočeským městem Sokolov. Tento záměr také zdařile splnil, zejména díky široké pramenné základně, kterou lze
u středoškoláka označit za nadstandardní. Kladně lze hodnotit též bohatou přílohu, profesionální využití poznámkového aparátu a strukturu práce, kterou narušuje pouze nelogické zařazení úvodu před obsah. Slabinu
spatřuji v pasážích, které zasazují téma do širšího kontextu – především
meziválečné dějiny Sokolovska jsou podány poněkud zjednodušeně, autor
se ne zcela orientuje v historii německých nacionalistických stran v ČSR.
Stejně tak mu nejsou známy např. okolnosti transportů Židů do Niska, které
lze rekonstruovat i na základě online dostupných zdrojů.
Poděkování
Především děkuji všem příbuzným veteránů, historikům a dalším badatelům
za ochotu a čas strávený odpovídáním na mé dotazy. Jmenovitě děkuji panu Ing. Karlu
Morovi, panu Dr. Pavlu Minaříkovi, CSc., (VHA-VÚA), panu Ing. Martinu Žourovi (Sokolovo, o. p. s.). Taktéž děkuji panu Miroslavu Brožovi za cenné rady a poskytnutí fotografického materiálu. Za všeobecnou podporu chci poděkovat svým rodičům Ing. Aleši
Klůcovi a Ing. Haně Klůcové. Dále děkuji za pomoc následujícím lidem: Mgr. Tomáši
Jaklovi (VHÚ Praha), Julii Skyborové, PhDr. Vladimíru Bružeňákovi, pracovníkům Vojensko-historického archivu, Národního archivu, Archivu bezpečnostních složek a Archivu kanceláře prezidenta republiky.
Poděkování si zaslouží i Mgr. Pavel Dohnal ze Státního okresního archivu v Sokolově.
Úvod
V dnešní době si většina lidí myslí, že jedinou spojitostí ukrajinského Sokolova
a západočeského Sokolova je jen název. Nebo si dokonce myslí, že bitva u Sokolova
proběhla v západních Čechách. To, že žiji v Sokolově a zajímá mě bitva u Sokolova,
bylo motivací vypracovat práci o všech spojitostech těchto dvou dva tisíce kilometrů
vzdálených míst.
94
Za minulého režimu byla vydána řada knih zabývajících se bitvou u Sokolova. Většina
z nich je však politicky zabarvena. Po listopadu 1989 se zájem odborné i laické veřejnosti
otočil od východu na západ a do popředí se dostali letci z řad RAF a obrněná brigáda.
Jednou z nejvýznamnějších je publikace Miroslava Brože Hrdinové od Sokolova. Ta velice stručně seznamuje čtenáře s osudy účastníků bitvy u Sokolova. Další povedenou
publikací je Sokolovo-Malý encyklopedický slovník od Jiřího Fidlera.
Mimo jiné jsem se obrátil na sokolovské muzeum (to v západních Čechách) s prosbou
o poskytnutí konkrétních historických informací, které by objasňovaly spojitosti mezi Sokolovem a Sokolovem. K mému překvapení na toto téma žádné poznatky nejsou doposud zpracovány. To byla další motivace se do uvedené problematiky více ponořit.
(…)
Sokolovo
Stručná charakteristika vesnice
Vesnice se nachází asi padesát kilometrů od Charkova a dvanáct kilometrů od Zmijeva na pravém břehu říčky Mža. První osídlenci se objevují na místě dnešního Sokolova v období doby měděné. Vesnice vznikla roku 16821 jako „pevnost“, která měla
bránit nájezdům krymských Tatarů. V 19. století byla v Sokolovu jen jedna škola, byl
nedostatek jídla, lékařské péče…
24. října 1941 obsazuje Sokolovo wehrmacht. Začíná tak rok a půl dlouhá okupace.
Vznik Československé jednotky v SSSR aneb cesta k Sokolovu
Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a jeho spojenci2 vláda SSSR
vyjádřila 18. 7. 1941 souhlas, že mohou na jeho území vzniknout československé vojenské jednotky. Vybraným místem se měl stát Buzuluk.
Tvorba jednotky započala během ledna 1942. V novinách a rozhlase byl vyhlášen
nábor pro občany Československé republiky. Do města se začalo sjíždět velké množství Čechoslováků. 5. února 1942 přijela do Buzuluku skupina vojáků z Oranek. O dva
dny později, 7. února, začala fungovat odvodní komise.3 Velitelem jednotky byl jmenován pplk. Ludvík Svoboda. Během každého dne počet dobrovolníků rostl. Jako jedni
z prvních dorazili i Rudolf Kiklhorn a Michal Rabrén. Občané, kteří se po válce usadili
na Sokolovsku. O tom ale bude řeč později. Dobrovolníci byli směsicí různých národností a menšin. Židé, Češi, Rusíni, Slováci, Maďaři, Poláci, ale i „Volyňáci“ nebo občané
Zakarpatské Ukrajiny. Ti všichni tvořili nově vzniklou čs. jednotku. Velký podíl na stavbě jednotky měl také plk. gšt. Heliodor Píka. Díky němu mohlo vstoupit do čs. jednotky
velké množství československých občanů vězněných v gulagu. Nutno podotknout, že
do Buzuluku přijížděly i ženy a poprvé v naší historii, se tak začaly odvádět.
Oficiální názvem jednotky se stal 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR. Co nejdříve
se začalo s výcvikem, který probíhal téměř nepřetržitě. Výstroj tvořily battledressy,
britské řemení, ale i britské boty se spinkami.4
1
2
3
4
Sokolovo. Vydal Vojenský historický ústav Praha. Praha 1973 s. 241
Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941 v rámci operace Barbarossa.
VÚA – VHA Praha, f. SSSR-II, Čs. jednotka v SSSR-1.sam.prapor, Praporní rozkazy, inv. č. 41, sign. 15/5, Praporní rozkaz č. 32 ze
dne 7. 2. 1942.
VÚA – VHA Praha, f. SSSR-II, i.č. 13, sign. 7/1, kart. 2, Válečný deník-Buzuluk.
95
V srpnu 1942 poslal Ludvík Svoboda žádost maršálu Stalinovi o poslání čs. jednotky
na frontu. Žádost byla splněna.
28. října 1942, tedy 24 let po vzniku Československa, se konala slavnostní vojenská
přísaha. To už byl celý prapor vyzbrojen.5 Výzbroj na rozdíl od výstroje byla sovětská.6
27. ledna 1943 nastoupil celý prapor k převzetí bojové zástavy. Stalo se tak za přítomnosti náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR plk. gšt. Heliodora Píky. 30. ledna 1943
nastal velký den. Celá jednotka se připravovala na odjezd na frontu. Do vlaku č. 22904
nastoupilo okolo 970 mužů a žen. Prapor byl zařazen pod velení Voroněžského frontu
maršála Gulikova.
Po devatenácti dnech cesty vlakem prapor dorazil do vesnice Valujki. Dál už nemohl, koleje byly zničené. Vojáci museli pokračovat do Charkova pěšky. Šlo se výhradně
v noci. Do Charkova došli prvního března 1943, vyčerpaní a zmrzlí. Za dobu přesunu
ušli 350 kilometrů. Charkov, nedávno dobytý Rudou armádou, měl poskytnout našim vojákům potřebný azyl pro odpočinek. Již v noci na druhého března je vyhlášen
poplach. Rozkazem velitele Charkova generála Kozlova musí „Čechoslováci“ ihned
na frontu. Němci totiž prorazili obranné linie a míří přímo na Charkov. 1. čs. samostatný
polní prapor má bránit skoro patnáctikilometrový úsek na řece Mža Mirgorod-Timčenkov-Sokolovo-Arťuchovka.
Boj o Sokolovo
Prapor musí ujít přes čtyřicet kilometrů, aby došel na přidělený úsek obrany. Pozice
zaujímá 3. března. V tu dobu již probíhají těžké boje mezi wehrmachtem a sovětskou
25. gardovou divizí o Taranovku. Čechoslováci se připravují na boj.
Zesílená 1. rota, pod velením npor. Otakara Jaroše, zaujímá obranu v Sokolovu. To
leželo před řekou Mža, která představovala obrannou linii. 2. rota pod velením npor.
Jana Kudliče měla bránit levé křídlo patnáctikilometrového úseku vesnici Arťuchovku
a 3. rota npor. Vladimíra Janka pravé křídlo u obce Mirgorod.7
Dne 6. března 1943 začínají střety průzkumných hlídek. O den později se německá
6. tanková divize přiblížila na vzdálenost asi dvou kilometrů. Proti československým
vojákům tak nestály jednotky SS, jak se dlouho tvrdilo. V tu dobu stále v Taranovce
odolává německým útokům sovětský 75. gardový střelecký pluk 25. gardové divize.8
8. března přišel rozhodující boj. Několik tanků a obrněných transportérů 6. tankové
divize wehrmachtu zaútočilo po jedné hodině odpolední na Sokolovo. Protitankovou
palbou se podařilo nápor zastavit. Tři tanky byly zničeny, ostatní se stáhly zpět. Jak se
ale později ukázalo, tanky jen zásah předstíraly. Byla to léčka. Okolo 16. hodiny začal
hlavní skutečný, útok. Němci rychle a bez problémů umlčeli hlavní zbraně praporu.
Vojáci první roty se začínají stahovat a utvářejí kruhovou obranu nedaleko kostela.
Umírá zde i npor. Otakar Jaroš. Jak padl, se dodnes přesně neví.9 Ludvík Svoboda se
rozhoduje poslat na pomoc deset tanků T-34/76. Před prvním tankem se proboří led.
To znamenalo, že když po řece nepřejedou tanky sovětské, neprojedou ani ty německé. Úkol byl splněn. Německé tanky neprošly přes řeku Mžu.
5
6
7
8
9
Tamtéž.
Výzbroj byla tvořena především puškami SVT 40 nebo samopaly PPŠ 41 Špagin.
VÚA – VHA Praha, f. SSSR-II, ČSVJ v SSSR-prapor, kart. 3, ič. 22, sign. 12/2, Bojové rozkazy a hlášení-Sokolovo, 3. 3.1943.
FIDLER, Jiří: Sokolovo 1943 - Malý encyklopedický slovník. Praha 2003, str. 25 a 84-5.
Všeobecně bylo známo díky propagandě, že padl po zásahu kulometné dávky z tanku do prsou. V dnešní době se ale začíná
uvažovat, jestli nespáchal sebevraždu. Pravdu se asi nikdy nedozvíme.
96
9. března zněl rozkaz zahájit protiútok na německé dobyté pozice v Sokolovu.10
Z levé strany jej vedla 2. rota, z pravé 3. rota. Do protiútoku se zapojilo také několik sovětských podpůrných jednotek. Úkolem protiútoku bylo pokusit se zabrzdit německý
útok na Charkov.11 Protiútok byl úspěšný, Němci utrpěli těžké ztráty.
Mezi 10. – 13. březnem 1943 pokračovaly drobné střety, které se našim vojákům
vždy podařilo odrazit. 14. března v noci je vydán rozkaz k ústupu. Nejdříve ustoupili
ke Konstantinovce12. Celý březen se ustupovalo. Prapor dorazil 31. března do Veseloje.
Tam mohl celý měsíc zaslouženě odpočívat.
Během bitvy u Sokolova padlo dle oficiálních údajů 86 vojáků, 106 jich bylo zraněno, 30 nezvěstných a 20 bylo zajato.
1. čs. samostatný prapor se během léta 1943 reorganizoval na brigádu. Jednotka
měla zásadní podíl na osvobození Kyjeva, zúčastnila se bojů o Bílou Cerekev. Po doplnění stavů volyňskými Čechy došlo k vytvoření armádního sboru. Válka pro všechny
skončila v květnu 1945.
(…)
Okolnosti přejmenování města Falknova na Sokolov
Po odsunu Němců v celém pohraničí se začaly měnit německé názvy na české. Sokolovští občané přišli s návrhem přejmenovat rovnou celé město. Tyto události probíhaly ještě před rokem 1948, tudíž záminka 5. výročí bitvy u Sokolova k přejmenování
našeho města byla věcí čistě propagandistickou. Ve Falknově bylo přejmenováno před
rokem 1948 několik ulic, ale i hotelů.13
Jednání o přejmenování města probíhala již několik let před únorem 1948. Bylo vypsáno referendum, ve kterém 83 %
falknovských občanů souhlasilo se změnou názvu
města na Sokolov.
V srpnu 1947 bylo rozhodnuto na schůzi MěNV, že k přejmenování města dojde
v březnu 1948 u příležitosti 5. výročí bitvy u Sokolova. Oficiálně se název Sokolov užívá od 8. února 1948, kdy bylo město přejmenováno tehdejším ministrem vnitra Václavem Noskem.14 Oslavy se kvůli únorovým událostem konaly 31. března 1948. Na plánované oslavy měl přijet MNO arm. gen. Ludvík Svoboda a poslanec NS Bedřich Steiner,
lákal leták. Oba dva veteráni bitvy u Sokolova na oslavy skutečně přijeli.
V den oslav, 31. 3. 1948, se celé náměstí zahalilo do československých a sovětských
vlajek. Přivítání vzácných hostů proběhlo již na hranici sokolovského okresu. Na náměstí nastoupila čestná rota tvořená vojáky místní posádky a chebská vojenská hudba.
Ludvík Svoboda se odebral na radnici, kde se zapsal do pamětní knihy.15 V průběhu
oslav došlo také na projevy. První vystoupil předseda MNV, který zdůraznil hrdinství
československých vojáků u Sokolova.
S projevem na něj navázal ministr obrany Ludvík Svoboda: „Vaše přání a rozhodnutí přejmenovat toto město na Sokolov je vpravdě symbolické. U Sokolova bojovali
naši vojáci za svobodu sovětské země tak statečně a obětavě, jako později bojovali
rudoarmějci za osvobození Československa a Prahy. Je třeba, abyste si to uvědomovali
10
11
12
13
14
15
Při protiútoku byl zraněn velitel 2. roty npor. Kudlič. Zemřel 11. března 1943 při převozu do nemocnice, když jeho byla sanitka
napadena německými stíhačkami.
RICHTER, Karel: Přes krvavé řeky, str. 36-46.
VÚA – VHA Praha, f. SSSR-II, ČsVJ v SSSR-1.prapor, kart.3, i. č. 25, sign. 12/5, mapa Charkova se zakreslenou situací.
např. hotel Gössl na hotel Česká beseda nebo Loketská třída na třídu K. H. Borovského.
SOkA Sokolov, MěNV Sokolov, kronika města Sokolova 1947-1964.
Tamtéž.
97
zejména vy tady, vy, kteří žijete a stojíte na nejzápadnější výspě československé a slovanské. Hory, které jsou za vámi, jsou nejen hranicí československou, ale i hranicí všeho
Slovanstva. Držte a braňte je pevně, věrně a neochvějně jako naši chlapci před lety
drželi a bránili Sokolovo a řeku Mžu, aby přes ni německé tanky nepřešly…“ 16
Poté se ujal slova Bedřich Steiner, poslanec Národního shromáždění. Ten také zdůraznil velké vlastenectví našich vojáků u Sokolova a přirovnal ho k jednomu z nejvýznamnějších momentů naší historie. Večer byli oba dva vzácní hosté jmenováni čestnými občany města Sokolova.
Dovolím si připomenout, že původní název Falknov, německy Falkenau, znamená
Sokolí luh.
V roce 1951 17 byla naproti dnešnímu městskému úřadu odhalena socha Bojovníka
od Sokolova. Dílo pochází z dílny akademického malíře Vendelína Zdrůbeckého. Mnoho lidí v dnešní době tuto sochu odsuzuje a myslí si, že by bylo lepší její odstranění.
U této sochy probíhaly po celé minulé století pietní akty. A stále se tam konají.
„Sokolováci, co žili na Sokolovsku“
V této kapitole se pokusím alespoň stručně připomenout, že i po válce na Sokolovsku v západních Čechách žily osoby spjaté s ukrajinským Sokolovem. Celkem se tu
usadily čtyři osoby. Zde jsou jejich stručné medailonky:
Fedor Bilák
Narozen 19. února 1920 Říčka, okres Volové (Podkarpatská Rus)
Kmenové číslo: 702/m
Do Buzuluku přijel z gulagu 27. dubna 1942.18 Absolvoval zde kurz pozorovatelů,
nicméně bitvu u Sokolova prožil jako střelec z kulometu.19 Při bojích na Dukle u Medzilaborců byl 4. prosince 1944 těžce raněn. Musela mu být amputována levá noha
od kolene dolů. Po vyléčení se desátník Fedor Bilák stal příslušníkem autoroty 1. čs. samostatné brigády. Dle některých pramenů byl osobním řidičem Ludvíka Svobody.20
Po demobilizaci se v letech 1945-1947 léčil ve vojenské invalidovně. Roku 1948 obdržel
Sokolovskou pamětní medaili. Po válce se usadil v Dolním Rychnově u Sokolova. 21 Později pracoval jako dělník v elektrárně. Povýšen do hodnosti poručíka v záloze. Zemřel
před patnácti lety.
Václav Kaufman
Narozen 12. června 1913 Malovaná, okres Rovno (Volyň)
Kmenové číslo: 423/m
Než vstoupil do československé jednotky, tak bojoval jako vojín Rudé armády.22
V Buzuluku prezentován 23. února 1942.23 Zástupcem velitele družstva, při bitvě
16
17
18
19
20
21
22
23
Tamtéž.
Slavnost se konala 11. 11. 1951. Slavnosti se zúčastnilo asi 2000 občanů a význam byl zdůrazněn přítomností sovětské delegace,
poslance NS Bedřicha Steinera.
VÚA-VHA Praha, Kartotéka příslušníků čs. armády „Východ“, BILÁK Fedor.
M. BROŽ: c. d. s. 33.
Dopis Michaely Mlejnkové autorovi ze dne 19. 8. 2013.
Záznam o odbojové činnosti v archivu HDK OV ČSBS v Sokolově.
VÚA-VHA Praha, Kartotéka příslušníků čs. armády „Východ“, KAUFMAN Václav.
Tamtéž.
98
u ukrajinského Sokolova přidělen k posílení 1. roty, kde byl zraněn. Poté členem hudební čety u 1. čs. samostatné brigády.24 Na konci války rotmistrem, v roce 1945 demobilizoval. Po válce se usadil na Sokolovsku.25 1948 obdržel Sokolovskou pamětní medaili.
Pracoval jako vedoucí obchodu. Do roku 1982 žil v Habartově. Zemřel 11. dubna 1985.26
Povýšen do hodnosti kapitána v záloze.
„K těm volyňským Čechům, kteří k jednotce přišli už v Buzuluku a později v Novochopersku a šli s námi cestou krvavých bojů od Sokolova přes Kyjev až na Volyň —
k Pernému, Rejzkovi, Kaufmanovi, Prýmkovi…hlásily se na Volyni denně desítky a stovky
dalších…“ 27
Rudolf Kiklhorn
Narozen 10. listopadu 1912 Klatovy Kmenové číslo: 75/m
Před vypuknutím druhé světové války poslán jako montér plzeňské Škodovky
do Sovětského svazu, kde pracoval v Novosibirsku. Tam ho zastihla výzva ke vstupu do vznikající československé jednotky v Buzuluku, kde byl prezentován 7. nebo
8. února 1942.28 V Buzuluku absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Zprvu byl velitelem kulometného družstva, později technickým zbrojířem 1. čs. tankové brigády. 29
Hrdina bojů od Sokolova, Bílé Cerekve, Krosna, Kuly a Ostravy. Konec války ho zastihl
v hodnosti podporučíka. Po válce pracoval jako zámečník Sokolovských dolů30, roku
1948 obdržel Sokolovskou pamětní medaili, je nositelem tří válečných křížů. Zemřel
v roce 1967.31
„V tankovém praporu prožili právě krátkou, ale všeobecnou hrůzu, když náhle se vynořivší nepřátelský letec zasáhl dávkou palubního velkorážního kulometu bednu s municí na autě. Ale už je tu malý atletický rotný Rudolf Kiklhorn, škodovácký montér, skok
na auto, dva tři energické a přesné pohyby a bedna je na zemi; v několika okamžicích
zlikvidoval nebezpečný oheň.“32
Michal Rabrén (Tobiáš)
Narozen 21. července 1918 Uhrin, okres Nitra
Kmenové číslo: 125/m
Syn rodičů srbské národnosti, zajatých v první světové válce.33 V Československu
Tobiášovi zůstali. Otce Michala popravili roku 1939. On sám odešel do Polska (Lvov).
Při zahájení války internován a odvezen na Sibiř do gulagu. 9. února 1942 vstoupil
v Buzuluku do vznikající československé jednotky.34 Absolvoval kurz snajperů a kurz
pozorovatelů. U Sokolova součástí 2. roty.35 Později bojoval u Kyjeva, Žaškova, Bílé
Cerekve a Dukly, kde byl zraněn. Válku zakončil v hodnosti poručíka. Po válce se usadil
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
Dopis Miroslava Brože autorovi ze dne 21. 8. 2013.
Záznam o odbojové činnosti v archivu HDK OV ČSBS v Sokolově.
M. BROŽ: c. d. s. 164.
L. Svoboda: Z Buzuluku do Prahy, Mladá fronta, Praha 1974 s. 277.
VÚA-VHA Praha, Kartotéka příslušníků čs. armády „Východ“, KIKLHORN Rudolf.
Tamtéž.
Záznam o odbojové činnosti v archivu HDK OV ČSBS v Sokolově.
M. BROŽ: c. d. s. 166.
L. SVOBODA: c. d. s. 213.
Záznam o odbojové činnosti v archivu HDK OV ČSBS v Sokolově.
VÚA-VHA Praha, Kartotéka příslušníků čs. armády „Východ“, TOBIÁŠ Michal.
M. BROŽ: c. d. s. 352.
99
natrvalo v Horním Slavkově.36 Pracoval v jáchymovských dolech, jako údržbář v elektrárně a jako zámečník. Roku 1948 obdržel Sokolovskou pamětní medaili. Nositel tří
Čs. válečných křížů 1939.
Závěr
V mé práci, která podává první ucelený přehled o spojitostech ukrajinské vesničky Sokolovo a západočeského Sokolova, se mi podařilo vypátrat velké množství nepublikovaných a neznámých materiálů a informací. Původně se myslelo, že Sokolovo
a Sokolov mají spojitost jen v názvu. Jak se ale čtenář mohl přesvědčit, není tomu tak.
Proto doufám, že tato práce pomůže zacelit mezeru v dějinách (nejen) našeho regionu.
Domnívám se, že se mi to do určité míry povedlo.
Hledání odpovědi na otázku, zda byl boj o Sokolovo propagandou nebo hrdinným
vystoupením čs. vojáků, bylo velmi složité. Z toho důvodu, že jsem měl tu možnost
okolí bojů u Sokolova osobně navštívit, jsem si mohl udělat svůj vlastní názor. Většina
českých historiků, která se tematikou zabývala, v Sokolovu pravděpodobně nikdy nebyla. Vesnice Sokolovo leží v údolí, tudíž bylo nestrategické tuto vesnici bránit. Na druhou stranu se podařilo splnit úkol, aby německé tanky nepřekročily řeku Mžu. Takže
první bojové vystoupení „Čechoslováků“ u Sokolova hodnotím jako úspěšné. Dle mého
názoru dala Charkovu několik hodin a dní navíc na opuštění města Rudou armádou
a nedošlo tak ke stejné situaci jako v roce 1941 u Kyjeva.
Tato práce je výsledkem několikaměsíčního bádání, během kterého jsem měl tu
možnost potkat řadu skvělých lidí, studovat materiály ve více než šesti archivech
po celé republice.
Seznam pramenů a literatury
Archivní prameny
Vojensko historický archiv Praha
– fond Evidence čs. vojenských osob v zahraničí za 2. světové války
– fond 24 – kvalifikační listiny
– fond SSSR 1. čs. samostatný polní prapor (válečný deník, praporní rozkazy, bojové
hlášení-Sokolovo, návrhy na vyznamenání za Sokolovo)
Národní archiv Praha
– fond Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna – 1931–1940
Archiv bezpečnostních složek Praha
– fond Personální spisy, PS MORA Karel, a. č. 1190/22
Archiv Kanceláře prezidenta republiky
–fond Kancelář prezidenta republiky – Návrat prezidenta Edvarda Beneše do Prahy
v květnu 1945, inv. č. 1820, sign. D 13 554/46, kart. 333
Státní okresní archiv Sokolov se sídlem v Jindřichovicích
– fond Němec Václav OP, fond MěNV Sokolov
36
Záznam o odbojové činnosti v archivu HDK OV ČSBS v Sokolově.
100
Státní oblastní archiv Plzeň
– fond Němec Václav OP
Osobní archiv Jiřího Klůce
– soukromý archiv čs. vojenských jednotek v SSSR
Rozhovory a korespondence
Ing. Karel Mora (Praha). Rozhovory ze dne 27. a 30. 8. 2013
PhDr. Zdeněk Vališ. Rozhovor ze dne 10. 10. 2013
PhDr. Vladimír Bružeňák (Sokolov). Rozhovor ze dne 22. 10. 2013
Dr. Pavel Minařík CSc., (Praha). Rozhovory ze dne 19. 7., 26. a 29. 8. 2013
Miroslav Brož (Praha). Rozhovory zde dne 8. 4. 29. 8. 2013 a korespondence ze dne
10. 4., 12. 5., 30. 7., 21. 8. a 30. 9. 2013
Mgr. Tomáš Jakl (Praha). Rozhovor ze dne 10. 9. 2013
Ing. Martin Žour (Praha). Rozhovor ze dne 10. 9. 2013
PhDr. Helena Kavková. Korespondence ze dne 15. 8. 2013
Literatura
BERANOVÁ, Romana – BRUŽEŇÁK, Vladimír: Ve spárech orlice. Sokolovsko v letech
1938–1945. 1. vyd. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2010. 110 s. ISBN 978-80-86630-16-8.
BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana – BRUŽEŇÁK, Vladimír - KAVKOVÁ, Helena: 1908
Falknov Sokolov 2008. 1. vyd. Sokolov: Město Sokolov, 2011. 399 s.
ISBN 978-80-254-9275-8.
BRUŽEŇÁK, Vladimír: Květen bez šeříků: Konec 2. světové války na Sokolovsku a jeho
nejbližším okolí. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2013. 192 s. ISBN 978-80-87567-27-2
BROŽ, Miroslav: Hrdinové od Sokolova. 2. vyd. Praha: Avis, 2006. 532 s.
ISBN 80-7278-365-3.
FIDLER, Jiří: Sokolovo 1943: Malý encyklopedický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko,
2004. 119 s. ISBN 80-206-0716-1
KLŮC, Jiří: Ze Sudet do zahraniční armády: Almanach příslušníků čs. zahraniční armády z Karlovarského kraje 1939–1945 (rukopis), Sokolov, 2013. 272 s.
NĚMEC, Václav: Odsun? A proč?, 1. vyd. Sokolov: OV ČSPB, 1986. 73 s.
NĚMEC, Václav: Sokolovsko 1945. 1. vyd. Sokolov: Dům politické výchovy OV KSČ,
1985. 96 s.
NĚMEC, Václav: Glosy k historii dělnického a protifašistického hnutí na Sokolovsku.
Sokolov: OV ČSPB, 1984. 41 s.
RICHTER, Karel: Češi a Němci v zrcadle dějin. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 1999. 274 s.
ISBN 80-72680544.
SVOBODA, Ludvík: Z Buzuluku do Prahy. 7. vyd. Praha: Mladá fronta, 1974. 488 s.
/poznámka: redakčně kráceno/
101
David Krop
AHOL – SOŠ, s.r.o.,
nám. J. z Poděbrad 301/26,
Ostrava-Vítkovice
Vítkovice, dům č. p. 135
Vzestup a pád dobré adresy
Stylisticky i obsahově solidní a logicky rozčleněný text sestává ze dvou hlavních částí – popisu hlavních aspektů života ve Vítkovicích v 19. a 20. století
a nástinu historie konkrétního domu. Autor vychází z literatury, stavební
dokumentace zkoumaného objektu a vzpomínek pamětnice. Na základě
uvedených zdrojů se mu daří podat přehledný a srozumitelný popis zvoleného tématu. Bohužel se však dosti zaměřuje pouze na publikace týkající
se přímo Vítkovic a nevyužívá všechny dostupné zdroje. Vzhledem k povaze použitých zdrojů z autorova líčení poněkud „vypadlo“ období první
poloviny 20. století. Dále lze vytknout chybějící datace některých popisovaných událostí a občas nedůsledné rozlišování mezi počiny a iniciativami obce a železáren. Navzdory těmto připomínkám lze práci hodnotit jako
vcelku zdařilou.
Poděkování
Rád bych poděkoval všem těm, kteří stáli u zrodu této práce, jelikož sám se pokusit
zpracovat něco takového, jako je paměť místa, je téměř nemožným úkolem. Předně
bych rád poděkoval své učitelce dějepisu Mgr. Kateřině Sukové za trpělivost, skvělé
vedení a cenné rady, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout. Dále bych rád
poděkoval paní Jaroslavě Beilové z odboru výstavby, životního prostředí a vodního
hospodářství obce Vítkovice. A na závěr největší díky té, která byla pro celou práci
nejdůležitější. Rád bych tedy poděkoval paní Lence Kocierzové - grafičce, výtvarnici
a učitelce, která mi poskytla několik rozhovorů, své vzpomínky a také se ochotně podílela na ztvárnění zahrady tohoto domu. Za to jí patří mé největší díky.
Úvod
(…)
Domů, jako byl tento, bylo velmi málo, a to z jednoho důvodu. Už při jeho stavbě nikdo nemluvil prostě o domu číslo 135, který se bude nacházet někde ve Vítkovicích, ale o nádherné stavbě pod názvem „Vila Andreé“. Ta byla mimo jiné vybavena
102
i velkým pozemkem, z kterého časem bylo „ukusováno“ pro stavbu nové Místecké
ulice nebo tramvajové zastávky. Poslední kapkou při zničení této budovy byla likvidace onoho typicky vítkovického cihlového rázu této budovy. To proběhlo nedlouho
po odkoupení domu soukromou firmou, která se tímto netradičním způsobem pokusila
budovu restaurovat.
Cílem samotné práce je zachytit co možná nejlépe genius loci místa, které bylo
ve své době známo jako místo bydliště ředitele Vítkovických železáren Alberta Andreého. Též zaznamenává přeměnu tohoto místa na byty, následně na stanici protiplynové služby a po následné privatizaci můžeme sledovat likvidaci tohoto místa jakožto
stavební památky.
(…)
4 Dům č. p. 135
4.1 Historie domu č. p. 135
(…)
Je 6. květen 1884 a v Moravské Ostravě byly vytvořeny plány pro novou budovu,
jež je určena jako sídlo řediteli Vítkovických železáren, Albertu Andreému. Jedná se
o poměrně velkou vilu s rozsáhlou a důmyslně řešenou zahradou. Navíc se pravděpodobně počítá i s ubytováním pro služebnictvo a zahradníka. Jako reprezentační sídlo
v centru Vítkovic je i navržena. Není ničím výstřední a fasáda z pro Vítkovice typických
červených cihel jí dává punc „pravého vítkovického domu“.
Prvních výraznějších stavebních úprav se Vila Andreé dočkala v roce 1916, přesněji
2. února zmiňovaného roku. Krom probourávání části domu, pravděpodobně za účelem zvětšení jednotlivých prostorů, v tomto období došlo též k dostavbě verandy, která zasáhla do tvaru a vzezření této budovy. Změny však nebyly drastické a zachovaly
jedinečnost celé stavby.
Další přestavba byla schválena dne 15. března 1924, kdy pod taktovkou významného architekta Ludvíka Fialy začala druhá rekonstrukce domu; snad se dá předpokládat,
že následné úpravy byly určeny již pro vytvoření několika bytů. Obyvatelkou jednoho
z nich byla od roku 1950 i paní Lenka Kocierzová – malířka a grafička, která je dnes
neodmyslitelně spjatá s Vítkovicemi.
Další přestavba byla schválena v únoru roku 1965 a v roce 1966 ukončena. Dá se
říct, že tímto končí nejzářivější chvíle tohoto domu, jelikož nová přestavba byla takového rozsahu, že se téměř ztratil typický interiér vily Andreé. V této době můžeme
hovořit o ukončení ubytovací činnosti a nástupu - pro Vítkovice tak typické - techniky.
Díky této úpravě, která změnila obytný dům na protiplynovou stanici, víme, jaké byly
zhruba velikosti jednotlivých pokojů po této rekonstrukci. Velké množství pokojů bylo
rozdělených, aby byl vytvořen prostor pro co možná nejvíce technických místností.
Poslední stavební úprava proběhla okolo roku 2005, kdy byl dům zateplen a natřen
na žluto. Tím se ztratil historický ráz této kdysi významné stavby, kterou čas semlel tak
dokonalým způsobem, že dnes by snad nikoho nenapadlo, že toto byla ona vila ředitele Vítkovic. Vila, která byla známá pro svůj velký pozemek, dnes neexistuje. Místo ní
103
v současné době existuje žluté sídlo firmy, jejíž majitelé snad ani netuší, jaký klenot drží
v rukou. Nebo jinak řečeno, jaký klenot, který se dal ještě zachránit, velmi zvláštní manipulací zničili pro budoucí generace. Zachování tohoto typu staveb je velmi důležité,
jelikož je to možná to poslední, co dělá obec Vítkovice tou slavnou částí Ostravy, která
je proslavená svými typickými cihlovými domy, které se po částech ztrácí.
4.2 Stručný popis domu
Vila Andreé se nachází nedaleko centra Vítkovic. V nejbližším sousedství stojí Český
dům a o kousek dál na Výstavní ulici Vítkovický zámek. Dnešní návštěvník by se snadněji zorientoval podle polohy domu přesně nad tramvajovou zastávkou „Český dům“
a kousek od ulice Místecké.
Původně však tyto pozemky, kde dnes vede několikaproudová silnice a jezdí tramvaje do centra Ostravy, nenáležely městu, ale přímo k domu. Tudíž pokud vezmeme
v úvahu celkový rozsah tramvajových pásů a nové ulice Místecké, dojdeme k závěru,
že zahrada, která patřila majitelům vily, byla více než nadstandardní. Přesné údaje se
nám nedochovaly, avšak dle obecných norem pro jízdní pruhy a tramvajové pásy jsme
schopni vydedukovat, že zahrada byla v délce přibližně 40 metrů. To ji řadilo v té době
mezi velmi rozsáhle pozemky, zvláště pak v průmyslové oblasti Vítkovic. Vzhledem
k velikosti zahrady se dá s jistotou předpokládat, že dokud byl majitelem vily Albert
Andreé, patřil ke stálým zaměstnancům vily i zahradník. Nebyl by to jediný zaměstnanec tohoto domu. Již bylo zmíněno, že majitel domu pravděpodobně zaměstnával
i služky - jak jinak bychom si mohli vysvětlit malé pokojíky, které sloužily k ubytování
personálu a byly umístěny při vstupu na půdu.
Podle různých popisů můžeme také s poměrně velkou přesností odhadnout velikost
domu. Dům byl jednopatrový, tedy měl suterén, přízemí, první patro a půdu. V porovnání s ostatními domy byl poměrně velký. Na délku měří okolo 19 m
, na šířku 17,20 m
a na výšku zhruba 11,8 m. To z něj dělá v rámci Vítkovic poměrně velký dům. Dokonce
i byty, které zde později vznikly, se řadí mezi luxusnější v samotné obci.
V suterénu se nacházely tři v plánech popsané místnosti a dále přístupová chodba
a schodiště. Velikosti jednotlivých místností odpovídají potřebě velkého skladovacího
prostoru, který se dal velmi dobře využít i při rozdělení vily na byty.
I přízemní podlaží je i na dnešní poměry poměrně velké a prostorné. V době postavení vily se zde nacházelo celkem sedm místností, které sloužily různým účelům. Pro
představu uvedeme popis. Při vstupu do budovy se návštěvník ocitl ve vstupní hale.
Pokud pokračoval přímo, došel do hlavní chodby v přízemí. Přímo před ním byl pokoj,
přes který se dalo projít až do zahrady. Po pravé straně od tohoto pokoje se nacházel
největší pokoj v přízemí, ten byl průchozí s dalším pokojem, který se nacházel po pravé
straně od vstupní haly. Pokud návštěvník odbočil na chodbě doleva, narazil na další
místnost, která dle poznámek v plánu mohla být kuchyní. Hned vedle ní se nacházelo
sociální zařízení a proti němu schodiště, které vedlo do suterénu a také do prvního
patra. Byl zde možná jak obývací pokoj, tak i několik ložnic. Velikost a počet obytných
místností sama o sobě znamená, že majiteli domu byli zpočátku příslušníci velmi dobře
104
finančně zajištěné společenské vrstvy, která měla prostředky na to, aby mohla dům
a přilehlé pozemky kvalitně udržovat. I poté, co byla vila rozdělena na bytové jednotky
(dvě a později tři), byly byty pronajímány střední třídě: inženýrům, lékařům a právníkům – tedy opět vrstvě vzdělané a s dobrým finančním zázemím.
Pro lepší představu o velikosti jednotlivých místností je zde přiložená tabulka. Ta
ukazuje, jak byl dům situován po roce 1966, kdy došlo k přestavbě. Velikosti jednotlivých pokojů nebyly při rekonstrukce nijak zvlášť měněny a zůstaly takřka původní.
Při pohledu na zmiňovanou tabulku je každému jasné, že pokoje nejde ani zhruba považovat za „malé“. V přízemí se ale nacházela i koupelna, díky které ten, co pracoval
na zahradě, nemusel vcházet do patra, které již mělo úzce soukromý charakter.
Půdorys prvního patra se shodoval s přízemím, avšak počet místností se zvýšil.
V tomto patře bylo celkem devět místností. To je na dům 19. století opravdu mnoho
a odpovídalo to celkové velikosti pozemků a významu majitele domu. Opět přidám
podrobný popis, který se však vztahuje na plány z roku 1883, kdy už místností bylo
pouze 6. Tím pádem je patrné, že v době mezi léty 1883–1916 došlo k přestavbám
v interiéru bytu.
Pokud bychom vystoupali v prvních letech po přestavbě po schodech nahoru, ocitli
bychom se ve spojovací chodbě. Přímo proti schodišti se nacházelo sociální zařízení.
Pokud bychom se na chodbě natočili doleva, první místností po levé ruce byla velká
šatna, kterou pravděpodobně využívali všichni obyvatelé domu. Proti šatně se nacházel jeden z mnoha pokojů a vedle něj koupelna. Ta ležela přesně mezi třemi pokoji,
a tudíž lze její umístění ocenit i z čistě praktického hlediska dostupnosti pro obyvatele
horních pokojů. Naproti koupelně se nacházel pokoj, který svým umístěním dává najevo, že se možná jedná o pokoj samotného majitele domu – snad pracovnu, jelikož i díky
výklenku nabízí nejkrásnější výhled do zahrady. Vedle pracovny se nacházel poslední
pokoj tohoto patra. Je vysoce pravděpodobné, že i ten sloužil k ubytování buď dětí
majitelů, nebo případných hostů.
Ovšem tento rozsah místností neplatí pro rok 1916, kdy se zde nachází už celkem devět
místností, z nichž jednou je kuchyň. Dále pak můžeme s určitostí říct, že se v tomto patře
nacházela toaleta a koupelna. Samozřejmě i zde zůstala také spojovací chodba. Vraťme se
ale ke kuchyni. Mezi dvěma plány, které máme v rukou, je jasné, že v roce 1916 došlo k významné přestavbě interiéru domu. Z plánu jde usoudit, že změny byly markantní a dotkly
se samotného počtu bytových jednotek v domu. Ty se tím zvýšily na dvě a po roce 1950
bylo dokonce první patro rozděleno na dvě bytové jednotky – proto bylo nutné přidat
v patře kuchyň, která sloužila druhé zde bydlící rodině. Při jedné z posledních přestaveb,
kdy se dům měnil na protiplynovou stanici, pak došlo k poslední výrazné rekonstrukci
interiéru domu, kdy je řada místností rozdělena, aby lépe sloužily svému účelu jako skladiště, dílny, hygienické zázemí a kanceláře.
Poslední částí domu byla půda. O té máme záznamy až z 50. let 20. století, avšak je nepravděpodobné, že by byla dostavována. V polovině minulého století půda sloužila především jako skladovací prostor. Takto je popisována půda Lenkou Kocierzovou: „Na půdě
se sušilo prádlo a skladovaly staré a přebytečné věci. Naše byla plná klobouků po babičce a maškarních kostýmů. Byl tam žebřík k okénku, kterým vcházel na střechu kominík.“1
1
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013); osobní archiv D. Kropa.
105
K samotné vile přiléhala též veranda, která byla dostavována v roce 1916, a také se
zde nacházel domek pro zahradníka. Ten ovšem ležel na vzdálenějším konci zahrady,
které se bude podrobněji věnovat následující kapitola. Ve vzpomínkách Lenky Kocierzové byla „zahrada z dávných dob moudře uspořádána. Pravděpodobně zde byl i zahradník, byly zde pro něj domečky, ale to pouze dedukuji. Musel se o to někdo starat,
protože pan inženýr nebo paní inženýrka by se o to nestarali. Byla tady i zeleninová
zahrada, ovocné stromy i okrasná část.“2
Vila Andreé sloužila pouze ve svém počátku jako sídlo jedné rodiny. S pozdějšími
lety, kdy přešla do majetku železáren, zde v několika bytech, na něž byla rozdělena,
bydlely rodiny tři.
Původně byly pravděpodobně byty pouze dva. Avšak v průběhu let byl nahoře přidán třetí. Tuto událost bude opět nejlépe reflektovat vzpomínka: „I horní byt,
v němž jsme bydleli, měl kuchyň, koupelnu, tři pokoje, velkou halu a prosklenou verandu s ochozem. Později, při nedostatku bytů, byl horní byt rozdělen na dva, dobudováno
příslušenství a asi v roce 1956 jsme dostali sousedy.“3 Takto se dá tedy byt rozčlenit.
Můžeme tedy počítat, že spodní prostory zabíral jeden byt. To se dá vyvodit z počtu
místností a celkového řešení patra. I po rozdělení na bytové jednotky stále platilo, že
vila poskytovala svým nájemníkům bydlení více než nadstandardní.
4.3 Pozemky domu č. p. 135
Nejlepším způsobem, jak si představit přilehlé pozemky vily, je nahlédnout do paměti těch, kteří zažili ještě „zlatou éru“ tohoto domu. Teprve pak si dokážeme představit důmyslnost a praktičnost celé zahrady. Nenechme se zmást, že takto vypadaly
pozemky všech domů ve Vítkovicích. Tímto způsobem byly řešeny pouze domy významných činitelů, potažmo samotných ředitelů podniků.
A nyní se už ohlédněme do minulosti, kdy byla žlutá fasáda, tramvajové pásy a nová
Místecká ulice ještě minulostí. Přesuňme se do doby, kdy Vítkovice byly ještě oblastí,
která dosud pamatovala ruku Rothschildovu, Kuppelwieserovu a především ruku Alberta Andreého, ředitele Vítkovických železáren.
„Zahrada, jež obklopovala dům, v němž jsem bydlela, stojí rozhodně za zmínku. Nejenom tím, že v ní byl domek pro zahradníka, šopa na uhlí, ohrada pro chov slepic,
králíkárna a zvláštní studna. Dělila se na okrasnou a zemědělskou.“
Už to něco značí, kolik lidí i dnes má v bytech tak velký pozemek, aby jej bylo možné
rozdělit do dvou částí. Přičemž ta druhá sloužila k hospodářským účelům téměř tak
dokonale, že dům byl skoro samostatný.
„Důmyslně zde byly také prosázené okrasné i ovocné keře, ovocné stromy se střídaly
s okrasnými a užitkovými. Od rušné silnice dům chránil živý plot z jasmínů, pámelníků
a řada vzrostlých akátů a kaštanů. Akáty voněly zjara, kaštany zdobily na podzim.
Mezi nimi se skrývaly zimní hrušky a pod nimi lemoval chodníček k levému vchodu
brčál se svými drobnými fialovými kvítky, stále zelený. Přední stranu domu zdobily
fialové klematisy a chránily dva záhony s měsíčky zahradními a jinými drobnými
kvítky. Od Staňkovy vily vpravo domy oddělovala řada kaštanů, pod kterými jsme si
stavěli své „domečky“. Chodníčky kolem celého domu byly posety drobnými křemínky
2
3
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013); osobní archiv D. Kropa.
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013); osobní archiv D. Kropa.
106
a lemovaly je trávníky. Vlevo vchod do naší části domu roubily asi tří až čtyřmetrové
šeříkové keře, převážně fialové, a opět pámelníky, jejichž bílé bobule jsme nazývali
pukačky či pukajdy (po našlápnutí praskaly). Pod šeříky se růžověly metličky a fialověly
bohýsky s dvoubarevnými lístky. Protože se pozemek pod domem od silnice mírně
svažoval, před domem byl ponechán přirozeně (v zimě se dal i sjet na saních či lyžích),
za domem byl však zčásti vyrovnán. K trávníkům spadala asi metrová skalka se dvěma
malými schodišti. Skalka byla porostlá převážně lomikamenem bílým, pod ní rostly fialky
a různé skalničky, které si už, bohužel, nemohu připomenout. Uprostřed zahrady byly
dvě velké travnaté plochy. Na té bližší domu byly dřevěné sloupky pro sušení prádla
a někdy jsme šňůry uvazovali i na zimní hrušeň a okrasnou třešeň, které byly součástí
této travnaté plochy. Oddělena opět pěšinkou, další plocha hostila menší třešeň, zimní
hrušeň a fialový keř rododendronu. Pravá strana trávníku byla lemovaná okrasnou
skupinou stromů a keřů, mezi nimiž vévodily dvě letní hrušky, a dále souvislejším
porostem černého bezu a stromů, jimž jsem tenkrát nevěnovala mimo lezení na ně,
pozornost. Prostě listnaté stromy.
Levou stranu trávníku provázel souvislý porost bezů, tavolníků, jasmínů. Porostu vévodily dvě břízy, na jedné byla ptačí budka a objevila jsem tam i strakapoudy. Koncem
května mi vždy pod břízou rozkvetlá vajgélie připomínala, že se blíží konec školního roku.“
S tímto uspořádáním můžeme s určitostí tvrdit, že se jednalo o překrásnou zahradu,
která na jaře a na podzim zářila snad všemi barvami. Celkový vzhled domu si tím polepšil o luxusní vzezření.
Za oběma travnatými plochami byly keře kalin a ptačího zobu, pod nimi lavička
a malé pískoviště. Touto hradbou keřů se úzkým chodníčkem prošlo do hospodářské
části zahrady. Tam jsme i v padesátých létech pěstovali brambory, mrkev, petržel, pažitku (šnytloch). Lemovaly to keře rybízů a angreštu (kudlače) a za nimi roste strom s blůmami, který byl velmi vhodný na stavění různých domečků a krytů ve větvích, kde často
nacházeli útočiště mí bratři a pozorovali celou zahradu.
Majitelům se vždy dařilo využít celou plochu prostoru a postarat se, aby žádná
z části zahrady nebyla nevyužita.
„A potom velká stará vrba, další mi neznámé stromy a hradba bezů a jiných keřů
ukončovala krásné království dětských her a plot z dřevěných desek na betonovém
podstavci oddělil zahradu od náhonu k vysokým pecím, který jsme nazývali strouhou.
Zbývá mi popsat ještě levou část zahrady, která přiléhala ke zdem oddělujícím malý
domek a grunt. Byly to zdi malé zahrady, chlívků pro vepře, které patřily ke gruntu,
a hospodářská budova pro domácí zvířata. Cihlová zeď pokračovala až k malé brance
s plechovými dveřmi, jimiž se dalo do gruntu projít (tam byla prádelna, kterou si nájemníci pronajímali na tzv. velké prádlo). Tato část zahrady byla opět hospodářská, malé
políčko brambor, výběh pro slepice, další dřevěné sloupky na sušení prádla. Sousedé
tam měli také králikárnu, byla tam studna s vodou pro zalévání zahrady, další keře
angreštu a rybízu a zeleninové políčko. Přestože jsme byli pouze nájemníky domu a zahrady, což jsem tenkrát nechápala, byl to pro mne prostě domov a moje dětství.“ 4
Díky tomuto velmi vyčerpávajícímu popisu přilehlých pozemků si dokážeme velmi
realisticky představit, jakým způsobem byla řešena zahrada v době svého vzniku, až
4
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013); osobní archiv D. Kropa.
107
po rozšiřování hygienického pásma a vytváření tramvajové linky, která protínala právě
pozemek, který náležel v té době již k domu číslo popisné 135 – v té době již domu rozčleněnému na tři byty. Tyto změny se odehrály okolo roku 1962. Celý dům i s pozemky
byl v tomto období majetkem železáren. Pro lepší představu zde přikládáme plán zahrady, jak ji zachytila podle svých vzpomínek Lenka Kocierzová.5
Rozdělování vnitřních prostor domu i zmenšování a následnou likvidaci zahrady
opět nejlépe ilustruje autentická vzpomínka: „Do prázdnin 1963, když jsem byla malá,
jsme ještě bydleli v horním patře. Ale teprve v mých šesti letech se byt rozdělil na dvě
poloviny. V tom roce (1956 – poznámka autora) se dělaly změny, to znamená, že nám
přestavovali koupelnu, měnili jsme kuchyň. Co se týče interiéru, žádné větší změny nebyly a zahrada se nezměnila. Kolem roku 1962 se začala zkracovat zahrada - tam už
byla naplánována Místecká ulice, která je tam dnes, ale já už jsem tady od roku 1963
nebydlela. My jsme se odstěhovali a z té překrásné zahrady v té době už zbývalo jen
10 m za domem. V 70. letech padla nejstarší budova ve Vítkovicích, což byl grunt.“
Vzpomínky Lenky Kocierzové reflektují zásadní změnu čtvrti, která pochopitelně
zasáhla i dům č. 135. Vítkovice měly být „pohlceny“ železárnami, jako s obytnou zónou
se s nimi přestávalo počítat. Tomu odpovídal i tlak na původní obyvatele, aby se přestěhovali do vznikajících sídlišť, přistěhovávání sociálně nepřizpůsobivých obyvatel
a likvidace zelených ploch na úkor komunikací nebo přímo na základě prostorových
nároků železáren.
4.4 Domácnost
Jelikož se jednalo o významný dům, muselo tomuto stavu odpovídat i vybavení domácnosti, a to přes plynofikaci, tažení elektrické sítě, nebo ohřev vody, což je nezbytné pro
kvalitní a pohodlný život. O faktu, že tento dům patřil mezi velmi kvalitní, svědčí i tato vzpomínka: „V domě byl plynový sporák, ale nevím, odkdy byl dům plynofikován, možná od postavení. Měli jsme i kachlová kamna a tzv. šichorák na koks. To byl novodobý pec, hodil se
tam kýbl koksu a pec vytápěl celý den. Měli jsme samozřejmě také teplou vodu na bojler,
koupelnu s vanou a umyvadlo. Pračku jsme neměli. Ve Vítkovicích totiž existovaly prádelny
s bubnovou pračkou a na vyvařování prádla zde byly kotle na dřevo. Úžasné bylo to, že
v mezaninu bylo umyvadlo a po práci na zahradě se tam mohli lidé umýt. Byly tam také
dva pokojíky pro služky, už od doby postavení tohoto domu. Jinak byl dům elektrifikován,
měl parkety, kachličky, kliky a okna - vše bylo pochopitelně původní.“6
Jak jde vidět, vybavení tohoto domu patřilo mezi poměrně vyspělé. Tomu také odpovídá velké množství umyvadel, které zvyšují hygienickou úroveň domu. Svědčí to zároveň
o tom, že dům obývala společenská vrstva, pro kterou byl takovýto vysoký hygienický
standard samozřejmostí.
Co se týče kachlových kamen, vztahuje se k nim ještě jedna vzpomínka: „Z původních
věcí si pamatuji, že zůstala v jednom pokoji překrásná kachlová kamna hnědé barvy. V nich
se přitápělo v chladných podzimních a jarních dnech. Posvátné chvíle, kdy oheň začínal
praskat, potom v kamnech hučel a já se choulila v koutě mezi kamny a zdí, jsou jedny z nejmilejších vzpomínek. V dalším pokoji byl pec na koks. Dům byl asi plynofikovaný, neboť
v dalších místnostech byla plynová topení a v kuchyni plynový sporák.“7
5
6
7
Plán Andreého zahrady od Lenky Kocierzové.
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013); osobní archiv D. Kropa.
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013); osobní archiv D. Kropa.
108
4.5 Sociální skladba domu
O sociální skladbě můžeme s přesností mluvit teprve od roku 1950, kdy máme doloženy zhruba rodiny, které v tomto domě bydlely. Původní střední třída začala být poté
střídána sociálně slabší vrstvou, která pravděpodobně neuměla úplně dobře nakládat
s vybavením domu. Opět zde bude nejlepší plastická vzpomínka. „Až do doby mého
dětství, zde bydlela nějaká střední třída, tzn. inženýři, právníci a taťka byl technický
úředník. Dolů se následně nastěhovala sociálně slabší rodina s pěti dětmi a vedle
nás nastěhovali cikánskou rodinu. Slyšela jsem dokonce, že nám je tam nastěhovali
schválně, abychom se vystěhovali. Ale to je jedna paní povídala. Ale v momentě, kdy
mamince začali podlézat švábi pod parketami, protože ty dva byty byly propojeny
podlahou, a kdy se sušilo prádlo na secesním zábradlí v chodbě, tak to už i poměrně
kulturní maminka nedala.“8
4.6 Odkaz domu v průběhu věku
Vila Alberta Andreého je jedna z mála staveb ve Vítkovicích, na které jsou patrné
celkové dějiny obce. Vzhledem k velmi modernímu vybavení domu je jasné, že samotné Vítkovice byly elektrifikovány a plynofikovány. To nebylo jediné, co ve Vítkovicích
fungovalo. Bylo zde kvalitní dopravní spojení, přinejmenším železniční doprava byla
na vysoké úrovni. Dále se zde rozvíjel i sport a tělovýchova. Dokonce nedaleko vily se
nacházel Český dům, který podporoval fyzické zdraví a atletiku
Dále se v průběhu let na tomto domě odrazil i vliv střídání nájemníků, který kopíruje
celkovou změnu sociální skladby Vítkovic. V jedné vzpomínce je uvedeno, jak dopadlo
nastěhování jedné sociálně slabší rodiny. I to je do jisté míry stálým problémem Vítkovic. V tomto ohledu je velmi patrné, že historie se na tomto místě točí v kruzích a to, že
něco v dějinách bylo, neznamená, že se to nemůže opakovat.
Na domě se podepsala i politická situace a vyšší správní moc. Ta několikrát zasáhla
do pokojného života vítkovických občanů tím, že jim kupříkladu zmenšila jejich pozemky pod hlavičkou „zvětšování hygienického pásma“. Je záhadou, odkdy je za hygienické pásmo považována tramvajová doprava nebo nová hlavní ulice Ostravy. Avšak
tento plán nebyl ani zdaleka tak megalomanský jako jiný. Plán, o kterém bude řeč, měl
mít jeden důsledek, a to kompletní vystěhování vítkovických občanů na sídliště po celé
Ostravě. Tímto se měl najít prostor pro vytvoření jediné továrny. Už ta představa zní
absurdně - celá jedna část Ostravy je také jednou velkou továrnou. Z celkového řešení
naštěstí sešlo, ale výsledky se dostavily. Čtvrť byli nuceni opustit starousedlíci, sociální
skladba se změnila a budovy začaly chátrat. Během několika desetiletí by ve Vítkovicích nikdo bývalou výstavnou čtvrť nehledal – naopak, měla slušně našlápnuto k tomu,
stát se ghettem. Když vezmeme v úvahu všechny problémy, se kterými se museli obyvatelé zdejší obce potýkat, je až zarážející, kolik i dnes Vítkovice mají patriotů, kteří
se snaží udržet duch tohoto místa pro příští generace. Oni nebyli zlomeni a nesmíme
dopustit ani my, aby se z Vítkovic stala část města, která ztratí typický vzhled svých
cihlových budov a stane se jen tuctovou čtvrtí. Je jen na nás, jak se zachováme k památkám, které nám odkázali naši předkové. (…)
8
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013); osobní archiv D. Kropa.
109
Literatura
KOCIERZOVÁ, Lenka. Vítkovice. Vyd. 1. Třinec: Wart, 2002, 93 s. ISBN 80-238-8498-0.
ŠVÁBIKOVÁ, Jindřiška. Historie Vítkovic. Historie Vítkovic [online]. 28.11.2011 [cit. 201309-29]. Dostupné z: http://www.vitkovice.ostrava.cz/cs/o-vitkovicich/hitorie
Wohlfahrts – Einrichtungen des Eisenkwerkes Witkowitz. 2 svazky, Wien 1907, 1908.
Matejček, J. – Wiesnerová, E.: K vývoji Vítkovických železáren, c. d.,
Dělnické dynastie z Vítkovic (1828–1988). Průvodce výstavy „Člověk – tvůrce tradic
Vítkovických železáren 1828–1988. Ostrava 1989.
Prameny
Soukromý archív Lenky Kocierzové
Archív Odboru výstavby, životního prostředí a vodního hospodářství - nezařazené
plány k domu číslo popisné 135
Soukromý archív Davida Kropa
Záznam setkání s Mgr. Lenkou Kocierzovou (13. 9. 2013)
/poznámka: redakčně kráceno/
110
Jana Jiříková
Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická,
Dvořákovo náměstí 800, Kralupy nad Vltavou
Budeč aneb Jak se žilo a žije pod hradištěm
Autorka zpracovala téma vcelku komplexně, podrobně a za použití značného množství zdrojů, byť se vesměs nejedná o primární prameny. Vzhledem k rozsahu a cíli práce lze však tuto metodu akceptovat. Výtky k obsahu
jsou pouze dílčí. Autorka přímo v textu neodkazuje na zdroje jednotlivých
informací a spoléhá pouze na závěrečný soupis zdrojů. V některých pasážích poněkud nekriticky přejímá informace z problematických pramenů
(svatováclavské legendy, Hájkova kronika...). Dále by bylo vhodné pro laiky doplnit orientační datace pravěkých a starověkých kultur zmiňovaných
v textu. Závěrečná kapitolka „Zajímavosti“ působí poněkud zmatečně –
v ní obsažené informace mohly být lépe začleněny do předchozího textu.
(…)
2. Poloha
Budeč se nachází ve Středočeském kraji, 17 kilometrů severozápadně od Prahy. Nejbližším větším městem jsou Kralupy nad Vltavou, vzdálené 10 k m, přesto Budeč spadá
do okresu Kladno. Je také součástí nově vzniklého přírodní parku Okolí Okoře a Budče.
Samotné hradiště Budeč se nachází na výběžku náhorní roviny, která se táhne
od Brandýska směrem na východ. Výběžek tvoří na Budči ostroh, který je ze tří stran
ohraničený příkrými stráněmi, jež sloužily jako přirozená ochrana tehdejšího hradiště.
Návrší se rozkládá v nadmořské výšce 260-290 m
n. m. V malebných údolích kolem
náhorní roviny tečou východním směrem potoky Týnecký a Dřetovický, z východní
strany je ostroh obtékán potokem Zákolanským. Do něho se v obci Zákolany vlévá
potok Týnecký, a dále pokračuje SV směrem do Kralup, kde se vlévá do Vltavy.
Geologicky patří Budeč do Poberounské subprovincie, konkrétně do geomorfologického celku Pražská plošina. Mezi nejčastější horniny, které v okolí Budče můžeme
nalézt, jsou pískovec, buližník a břidlice. Pískovce a slepence tvoří většinu skalního
podloží Budečského hradiště. Za zmínku také stojí bývalý důl na uhlí „Felix“ u nedaleké
vesnice Otvovice, kde se těžilo již v 18. století.
3. Historie a archeologie
Počátky hradu Budče sahají do dávné historie a o jeho založení máme jen velmi
nepatrné, pozdní zmínky. Můžeme ale podle archeologických nálezů a umístění hradu
111
říci, že zde stál již v době pohanské, ačkoliv první zprávy pocházejí až z doby křesťanské. Jak však prozrazuje keramika knovízského typu, počátky osídlení Budče spadají
již do doby bronzové. Samotný ostroh byl postupně opevňován asi až od 8. století,
a to po příchodu prvních slovanských kmenů. Největší rozvoj a rozkvět Budeč zažívá
v době prvních Přemyslovců, tj. v 9. a 10. století.
Samotný hrad Budeč byl podle Kroniky české, díla Václava Hájka z Libočan, kronikáře 16. století, postaven roku 677 významným českým knížetem Krokem, který zde
pak po nějakou dobu žil se svými třemi dcerami. Tato informace však není podložena
řádnými fakty. Ani dnes ještě není známo, kde se vlastně hrad, údajné knížecí sídlo, nacházel, a kromě toho, že byl postaven ze dřeva, nevíme o jeho vzhledu v podstatě nic.
Je však velmi pravděpodobně, že by se našly pozůstatky na místě současného hřbitova. Tam však nelze započít archeologické práce vzhledem k hrobům a vydlážděným
cestám. Byla zde snaha získat informace pomocí elektroodporové metody1, výzkum
však byl ukončen roku 1986 z finančních důvodů.
Největší význam má Budeč za Přemyslovců v 10. století, kdy je považována za jedno z center státu. Její úpadek ale zapříčiňuje nárůst významu Prahy. V 11. století však
stále plní pevnostní, obrannou funkci díky svým silným hradbám. Postupně však s výstavbou menších pohraničních pevností ztrácí význam i v tomto směru. V první polovině 12. století úloha Budče jako správního centra již zcela zaniká.
Za vůbec prvního (i když amatérského) archeologa, který prozkoumal Budeč již
ve 40. letech 19. století, považujeme Václava Krolmuse. Nasbíral obrovské množství
keramických střepů, zbraní a nástrojů. Objevil například také zbytky pece na tavení
kovů a jeho bádání nebylo ochuzeno ani o nálezy kosterních pozůstatků. Pozornost
Budči také věnoval Jan Erazim Vocel, který celé hradiště vyměřil a popsal. Na začátku 20. století vede archeologický výzkum na Budči Josef Ladislav Píč. Spolu s řídícím
učitelem Václavem Dlouhým zkoumal val nad obcí Zákolany. Zde se mu podařilo nalézt
zbytek ohořelého trámu, z čehož usuzoval, že zde došlo kdysi k požáru. Také nedaleko
hrobníkova domu nalezl kamenné základy staveb a domníval se, že se jedná právě
o základy knížecího hradu, což se však při pozdějších zkoumáních nepotvrdilo. Stručně
se také zmiňuje o základech kostela Narození Panny Marie.
Zásadní význam však pro nás mají až rozsáhlé systematické archeologické výzkumy
probíhající v letech 1972–91. Nejprve se bádání soustředilo na akropoli hradiště, výzkum vedli zdatní archeologové Miloš Šolle a Zdeněk Váňa. Později se každý z nich zaměřil na určitou část celého hradiště. Od roku 1981 zkoumala předhradí, hlavně v místě
zvaném Na kašně, Andrea Bartošková. V letech 1983–1988 a v roce 1991 prováděl
výzkum také Ivan Krutina, který se zaměřil na polohu Na Týnici, kde byl nalezen velký
masový hrob. Po téměř dvacetiletém zkoumání Budče A. Bartošková převzala zpracovávání materiálů z výzkumů, pustila se do revize dokumentace a snažila se celkově
vyhodnotit a sumarizovat budečský archeologický výzkum.
3.1 Pohřebiště v hradišti a okolí
V okolí hradiště se nachází velké množství pohřebišť. Mezi nejstarší patří pozůstatky
únětické kultury, kdy byli lidé pohřbíváni ve skrčené poloze na pravém boku s obličejem
1
nedestruktivní archeologická metoda.
112
obráceným k východu slunce. Kolena byla těsně přitažena k tělu, ruce přizdviženy
k hlavě a páteř prohnutá. Kostra tak získala podobu spícího člověka. V samotném
hradišti se mnoho takových hrobů nenašlo, ale v blízkém okolí ano. Jedná se například
o obce Zájezd, Dřetovice, Malé a Velké Číčovice, značně velké pohřebiště bylo
nalezeno u Holubic.
Podle dalších (avšak velmi sporadických) archeologických nálezů můžeme usuzovat, že se zde usídlili také lidé mohylové kultury, ale jinak se o tamějším osídlení nedozvídáme v podstatě nic. Nejsou známa ani žádná nalezená pohřebiště z té doby.
Další významnou kulturou byla kultura lužických popelnicových polí, kterou zasazujeme do mladší doby bronzové a částečně do doby železné. Tato kultura přišla s úplně novým pohřbíváním svých mrtvých, spočívajícím ve spalování mrtvol a následném uložení jejich pozůstatků do keramických uren (popelnic). Ty zas byly ukládány
do velkých společných mohyl. Díky tomuto způsobu se dnes této době také říká pokolení žárových hrobů. Největší pohřebiště tohoto typu poblíž Budče bylo opět ve Velkých Číčovicích.
Větší osídlení Budče a nejstarší opevnění pochází však až z knovízské kultury spadající do 8.–6. století př. n. l. Významné pozůstatky nacházíme též z doby prvního
křesťanství. Lidé byli pohřbívání v přímé poloze na zádech od západu k východu s pažemi podél těla. V nejmladší době se těla pohřbívala do rakví, v starších pohřebištích
však byly nalezeny kostry pouze položeny mezi prkny. Nejbližší dvě pohřebiště byla
objevena v Zákolanech a na místě zvaném Katovka. U těch nejstarších hrobů můžeme
nalézt stále ještě milodary, u žen například náušnice, u mužů nožíky. Postupem času
však předměty z hrobů mizejí. Právě na samotné Budči pod jedním z valů bylo odkryto
takové pozdní pohřebiště, zcela bez milodarů.
Ráda bych se teď zaměřila na pohřbívání konkrétně na území hradiště Budče. M. Šolle objevil pro první fázi pohřbívání na Budči 24 hrobů západně od rotundy, do jejíž
těsné blízkosti byla již od druhé poloviny 10. století ukládána těla zemřelých v radiální
(paprskovité) orientaci k rotundě. Z. Váňa prozkoumal dalších 32 hrobů položených jižně od rotundy. Rozhodně dalším velkým pohřebištěm jsou hroby okolo základů kostela
Narození Panny Marie.
Dále bych určitě chtěla zmínit zajímavou a netradiční nekropoli v blízkosti jihozápadní části hradiště na místě zvaném Na Týnici. Archeologický výzkum I. Krutiny zde
objevil masový hrob, ve kterém se nacházely kostry 58 mužů a 2 žen. Bylo velmi těžké
určit datování tohoto hrobu, protože zde bylo opravdu velmi nízké zastoupení předmětů, avšak drobné esovité záušnice, které se zde jako jediné našly, pokládají tuto
událost do 10. století. Na kostech byly patrné stopy po zraněních a u některých koster
bylo možno určit smrt useknutím hlavy. Co bylo důvodem k zmasakrování takového
množství mladých lidí, není známo. Je možné, že zde proběhla jakási bitva nebo se
jedná o ukázku toho, jak Přemyslovci likvidovali lidi, které považovali za nebezpečné.
Mimo hradiště, avšak v těsné blízkosti, je významné pohřebiště v areálu bývalého
cukrovaru v Zákolanech. Důkladného průzkumu se dočkalo až v 50. letech 20. století,
předtím však docházelo k ničení hrobů především v 70. letech 19. století. Některé nálezy se ale naštěstí zachovaly v různých muzejních či soukromých sbírkách.
113
Dříve se vůbec celkově na archeologické pozůstatky nebraly takové ohledy jako
dnes, a proto bohužel spousta archeologických nálezů byla zničena například při zemědělské činnosti či těžbě kamene.
(…)
6. Významné osobnosti pod Budčí
Kromě sv. Václava, kterého si všichni vybavíme, když se řekne Budeč, se k tomuto
místu pojí další zajímavé a význačné osoby. Patří však do mnohem pozdější doby, než
byla doba tohoto významného přemyslovského knížete. Bavíme se o 19. a 20. století.
Tito lidé, o kterých se ještě budu konkrétně zmiňovat, jsou přímo spojeni s obcí Zákolany, která leží dole pod hradištěm, což je možné odhadnout již z názvu. Jeho současná podoba je zkomolenina názvu „za koly“ – myšleno tedy za obvodem opevnění
hradiště. (K názvu obce Zákolany se ještě také váže pověst, která však byla označena
za nesmyslnou: když kněžna Drahomíra jela v kočáře z prudkého kopce dolů, místní
lidé na ni křičeli, aby brzdila, a to slovy: „za kolo lany“ a odtud tedy název Zákolany.)
6.1 Karel Slavoj Amerling
Tento významný český filosof, pedagog a lékař se narodil 18. září 1807 v Klatovech.
Byl vždy vynikajícím studentem, po dokončení gymnázia v Klatovech ho rodiče
poslali do Vídně, kde studoval filosofii. Už zde se však postupně začíná zaměřovat
na přírodovědné předměty, zejména na botaniku a zoologii. Po návratu do Prahy
se nechává zapsat na medicínu a díky svému talentu se stává odborným asistentem
přírodovědce Jana Svatopluka Presla. V roce 1836 úspěšně obhájil svou disertační
práci a získal titul doktora medicíny. Zapojil se do obrozeneckého hnutí ve snaze
povznést všeobecné vzdělání a české školství. Věnoval se především vzdělávacímu
procesu. V letech 1837–38 se aktivně účastní dění kolem Vlastivědného muzea. V této
době se také zasazuje v Matici české2 o to, aby bylo podpořeno vydávání českých
vědeckých knih. Sám pak pořádá bezplatné přednášky v Klementinu věnované
především dělníkům, avšak zúčastňovali se jich i čeští vzdělanci. Jeho předností byla
srozumitelnost, s kterou dokázal vědu předat i těm nejméně vzdělaným.
V roce 1842 začal budovat na Novém Městě v Praze vzorovou školu. Jednalo se
o třípatrovou budovu, která kromě učeben měla i řemeslnické dílny, laboratoře, knihovnu, malou tiskárnu, meteorologickou stanici, hvězdárnu a dokonce i vlastní nemocnici.
Takto velkolepý projekt připomínal spíše výstavbu malé univerzity. Tento školský ústav
pro vzdělávání pedagogů dostal jméno Budeč, což mělo odkazovat na sv. Václava
a jeho studia na Budči. Bohužel Amerling se dostal do velkých finančních problémů
a škola tak nebyla dokončena a skončila v konkurzu.
Amerling však ve své pedagogické činnosti a propagaci Budče jako první školy
v Čechách pokračoval dále. Později se stal ředitelem nové c. k.3 české hlavní školy, kde
působil 20 let. Několikrát se snažil prosadit změnu jejího názvu na Budeč, ale neuspěl.
V roce 1871 založil ústav pro slabomyslné děti, první svého druhu v Rakousku-Uhersku,
kde je opět ředitelem.
2
3
Jedná se o osvětovou organizaci, která vydávala české i do češtiny přeložené knihy. Vznikla na popud Františka Palackého v roce
1831, v poslední fázi národního obrození.
zkratka pro císařsko-královský.
114
Jedním z jeho největších přání bylo založit školu na Budči v návaznosti na tradici
první české školy, resp. na vzdělávání sv. Václava v těchto místech. Dokonce si dopisoval s místním farářem ohledně zakoupení pozemků vedle budečského kostela. Bohužel
kvůli nedostatku financí se jeho přání neuskutečnilo. Alespoň tedy krátce před svou
smrtí pokřtil novou místní školu v Zákolanech, kterou pojmenoval „Obecná škola pod
staroslavnou Budčí“. Dalším z jeho neuskutečněných snů bylo vybudování Slavína českých velikánů na Budči.
Jediné přání, které mu bylo splněno, bylo jeho pohřbení na zakoupeném pozemku vedle budečského kostela. Zemřel 2. listopadu 1884 a jeho manželka Svatava zde
odpočívá s ním. Jeho hrob je lemován kovovou mříží a je zde rozevřená mramorová
„Kniha skutků“. Bohužel o hrob se dnes nikdo moc nestará a ten tak postupně chátrá.
6.2 Václav Dlouhý
Narodil se 10. prosince 1844 v Sudoměři u Bělé pod Bezdězem v rodině zedníka.
Projevil velké nadání ke studiu, chodil na gymnázium a vystudoval obchodní akademii
v Praze, přestože jeho prvotním cílem bylo stát se knězem. Pracoval jako pomocný
úředník c. k. berního úřadu v Bělé pod Bezdězem, později se zúčastnil konkurzu a stal
se okresním tajemníkem v Písku. V roce 1872 ale přesídlil do Prahy. Zde poprvé nastoupil dráhu pedagoga, která ho až téměř po 20 letech přivedla do Zákolan.
27. srpna 1891 nastoupil Václav Dlouhý jako řídicí učitel na obecnou školu pod Budčí. Jak ale uvedl ve svých vzpomínkách, místní obyvatelé ho mezi sebe nikdy úplně
nepřijali a on zde zkrátka nikdy nenalezl opravdový domov. Útěchu mu však přinášela
nedaleká památná Budeč, kterou znal již ze studentských let z vyprávění archeologa
Václava Krolmuse. Právě v rotundě sv. Petra a Pavla se roku 1894 zrodila jeho myšlenka na oslavy tisíciletého výročí Budče v roce 1905. Ihned tedy začal sepisovat knížku
O Budči a jejích památkách, která vyšla v roce 1895. Celá jeho další činnost byla spojena s myšlenkou oslav a právě on dal popud k založení Společnosti přátel staroslavné
Budče. Hlavní iniciací byla jeho přednáška v hostinci Na Růžku v roce 1895 s názvem
„O významu Budče jak v ohledu historickém, osvětovém, národopisném a místním“.
Společnost tedy vznikla v březnu 1896 a jejím předsedou byl zvolen Josef Cháb, kovárský děkan. Jako své cíle si společnost vytkla prozkoumání budečského hradiště,
zřízení nových cest na Budeč, zalesnění dosud holých strání hradiště či vytvoření muzejní sbírky nálezů na Budči a okolí. Přípravy byly zahájeny téměř okamžitě, například
do roku 1905 bylo osázeno asi 6 ha 145 tisíci sazenicemi. Zároveň se připravovalo vydání jubilejní publikace Budeč a okolí. Sám Václav Dlouhý vydal na vlastní náklady
veršovanou Jubilejní pohádku o Budči, která měla 87 stran.
Kostel byl nově vymalován a byly pořízeny nové varhany. S tím ale Václav Dlouhý
silně nesouhlasil a kritizoval toto rozhodnutí, chtěl totiž zachovat co nejvíce z původní
výzdoby a vybavení. „Naše milá tisíciletá stařenka, Spytihněvova basilika z roku 905,
byla žlutě vymalována a s příkrasou širokých bílých pruhů vypadala chudáček starý
jako bečka s namalovanými obručemi. Na štěstí nesl budečský kostelík tuto urážku jen tři
léta. Ale tehdy byly staré varhany shazovány po kusech s kruchty do kostela a zničeny
115
v plné síle a zdraví po 170 letech. Starý výňatek z Hájkovy kroniky, umístěný nad
vítězným obloukem, byl na omítce poškozen a při obnově hrubými chybami doplněn.
Místo, kde stál druhý kostelík, bylo zoráno a právě v jubilejním roce prvními brambory
osázeno. Takový byl výsledek mé námahy, aby nebyla Budeč rokem svého jubilea o to,
co jí věkové zachovali, oloupena.“4
Chystané oslavy zapříčinily to, že se více lidí začalo o Budeč zajímat. Byly pořádány školní celodenní výlety a většinou byl požádán o výklad Václav Dlouhý. Za 10 let
se uskutečnilo asi 60 takových přednášek. Samotné oslavy milénia začaly slavnostní
poutí na svátek patronů kostela Petra a Pavla 29. června 1905 a pokračovaly mnoha
dalšími slavnostmi až do 3. září. V rámci výročí pronesl Václav Dlouhý slavnostní řeč.
Po oslavách v roce 1906 odchází na odpočinek a uzavírá se před světem. Každodenně
však dochází na ranní mši do budečského kostela. Umírá po těžké nemoci 16. května 1918 a je pohřben v rodinném hrobu na budečském hřbitově.
6.3 Antonín Zápotocký
Jméno tohoto muže musí znát snad každý Čech, a přestože zdaleka nepatří mezi
obecně oblíbené osobnosti, stále to byl jeden z prezidentů našeho státu. S Budčí ho
pojí právě obec Zákolany, ve které se narodil 19. 12. 1884. Jeho otec Ladislav Zápotocký, přezdívaný Budečský, byl považován za známého rebela a zakladatele Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Pracoval jako krejčí a psal do kladenských novin Svoboda.
Antonín Zápotocký kráčel v otcových stopách, protože již od dětství byl ovlivňován
jeho názory a myšlenkami o socialismu. Navštěvoval nejprve obecnou školu v rodných
Zákolanech, poté každý den chodil tři hodiny pěšky do školy v Kladně a nakonec se
vyučil kamenosochařem na Mělníku. Je zajímavé, že se sám podílel na dostavbě Chrámu sv. Víta a některé ze soch jsou jeho prací. Stal se členem sociálně-demokratické
mládeže a otcovým blízkým pomocníkem.
Na počátku 20. století se Antonín Zápotocký stává politicky významným, zastává
funkci sekretáře strany v Kladně a je redaktorem časopisu Svoboda. 1. května 1908
zorganizoval velkou stávku kladenských horníků. O dva roky později se oženil
s Marií Skleničkovou, dcerou hutníka, a měl s ní dvě dcery. V roce 1914 propukla
první světová válka, Zápotocký musel narukovat a prožil si tak všechny hrůzy války.
Po návratu domů v roce 1918 se snaží zradikalizovat dělnické hnutí po vzoru ruských
bolševiků, což nakonec v r. 1920 vyústí k vytvoření marxistické frakce, z níž vzniká
KSČ. Již předtím byl však zatčen za rozvracení republiky a následně amnestován
Masarykem. V r. 1922 se stává ústředním tajemníkem KSČ, je však opět znovu stíhán
za pobuřování a rozšiřování poplašných a nepravdivých zpráv. Po volbách 1925 se
stává poslancem parlamentu, čímž definitivně vstoupil do vysoké politiky. S nástupem
nacismu v Německu komunisté mění svoji dosavadní taktiku a vytvářejí jednotnou
protinacistickou frontu, čímž si zajistí přízeň občanů. Po obsazení pohraničí je však
KSČ zakázána. Zápotocký se pokouší v dubnu 1939 emigrovat, je ale chycen a dostává
se do koncentračního tábora Sachsenhausenu. Zde přečkal celou válku a zpět
4
Kolektiv autorů: Budeč 1100 let /905–2005/: I. Archeologie a historie. Kladno: Sládečkovo vlastivědné muzeum. 2005. str. 150.
116
v Československu zahájil novou politickou kariéru. Po komunistickém puči v r. 1948
se spolu s novým prezidentem Klementem Gottwaldem ocitá na nejvyšším stupni
politického žebříčku a významně se podílí na politických procesech 50. let.
21. března 1953 se stává 5. československých prezidentem a hned na počátku svého
funkčního období provede jeden ze svých nejkontroverznějších kroků. Jedná se o měnovou reformu, která ze dne na den připravila o všechny úspory miliony lidí, a stát rázem získal 14 miliard na pokrytí státního dluhu. Nejhanebnějším na tom je, že ještě pár
dnů před uskutečněním reformy lidi ujišťoval, že se žádná reforma nechystá a že jde
jen o falešný poplach. Další věc, kterou mu lze těžko prominout, je, že cíleně opomíjel
a brzdil možné omilostnění obětí uměle vykonstruovaných zločinů z 50. let, na kterých
se sám podílel a dopustil se tak zločinů proti lidskosti. Na druhou stranu Antonín Zápotocký dělal v politice to, čemu doopravdy věřil, ctil kolektivní rozhodování, byl schopný
organizátor a intrikán.
Dnes nám ho v Zákolanech připomíná pamětní deska na jeho rodném domě a socha
v nadživotní velikosti na náměstí v místním parku. Takhle Vladimír Liška popsal dnešní
význam sochy, její připomínku: „Mlčící torzo vzpomínek na muže, jenž stanul na výsluní
moci i pochybné slávy se všemi dnes již odhalenými tajemstvími života tohoto politika
dvojí tváře. Faktem zůstává, že se často i strastiplná cesta tohoto bojovníka za práva
pracujících nakonec proměnila v cestu utlačovatele ideálů svobody, volnosti a nakonec všeho, co je skutečnou demokracií v mravním slova smyslu.“ 5
Umírá 13. listopadu 1957 na infarkt a místo něj do prezidentské funkce nastupuje
Antonín Novotný.
Kromě disciplinovaného komunistického politika se Zápotocký považoval také
za spisovatele. V jeho literární tvorbě můžeme najít autobiografické prvky a projevil
se zde také jeho vztah k rodnému Kladensku, do kterého je právě většina děje knih
zasazena. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Rudá záře nad Kladnem, Vstanou noví
bojovníci a Rozbřesk.
Pokud bychom měli porovnávat dvě osoby spjaté s Budčí a okolím a vybrali bychom
si sv. Václava a Antonína Zápotockého, nemohli bychom najít dvě kontrastnější osoby.
Zatímco sv. Václav pro český národ představuje symbol míru a patronství, jméno komunistického předáka vyvolá představu měnové reformy a přezdívky „ušaté torpédo“
nebo „táta dělníků“.
(…)
8. Současnost
Dnes má Budeč význam především historický, kulturní, turistický a duchovní. Tradičně se na Budeč pořádají dvě poutě ročně zakončené mší svatou. První se koná
na svátek sv. Petra a Pavla 29. června a druhá na svátek sv. Václava 28. září.
Já sama jsem se letos zúčastnila svatováclavské pouti na Budeč právě 28. září.
V sobotu v 10:30 započala výstupem ke kostelu sv. Petra a Pavla a konala se mše svatá. V kostele bylo k mému překvapení opravdu velké množství lidí. Písně hrál a zpíval
chrámový sbor sv. Václava z Kladna - Rozdělova. Po přijímání těla Kristova měl páter
5
Vladimír Liška: Záhady Kladenska, Slánska, a okolí. 3. díl. Nové Strašecí: Vydavatelství Gelton. 2005. str. 75.
117
Ptáček krátký projev na téma sv. Václav a světlo v nás. Jako poslední píseň zazněl Svatováclavský chorál a celá mše byla ukončena rozezněním kostelního zvonu.
Poté pro zájemce byla připravena komentovaná prohlídka Budče, které jsem se také
zúčastnila a velmi mi pomohla jako zdroj dalších informací.
(…)
Prameny a literatura
Literatura:
Kolektiv autorů: Budeč 1100 let /905–2005/: I. Archeologie a historie. 1. vyd. Kladno:
Sládečkovo vlastivědné muzeum. 2005. 208 s. ISBN neuvedeno
Kolektiv autorů: Budeč 1100 let /905–2005/. II. Příroda - krajina - člověk. 1. vyd. Kováry: Občanské sdružení Budeč. 2006. 303 s. ISBN neuvedeno
STUPKA, Josef: Kralupy nad Vltavou, městské části a blízké okolí v minulosti
a ve vzpomínkách. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou: Tomáš Fabián. 2004. ISBN neuvedeno
Kolektiv autorů: Budeč a okolí. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou: Václav Stočes. 1905
LIŠKA, Pavel: Záhady Kladenska, Slánska a okolí: 3. díl. 1. vyd. Nové Strašecí: Vydavatelství Gelton. 2005. 112 s. ISBN neuvedeno
Články:
KUCHYŇKA, Zdeněk: Budeč – mýtus a hledání skutečnosti v 19. století. Posel z Budče,
almanach poutníků na staroslavnou Budeč. 2010. č. 27. s. 1-5. ISBN 978-80-903784-9
KROLMUS, Václav: Budeč (1846). Posel z Budče, almanach poutníků na staroslavnou
Budeč. 2010. č. 27. s. 6-7. ISBN 978-80-903784-9-0
VOCEL, Jan Erazim: Pravěk země České (1868). Posel z Budče, almanach poutníků
na staroslavnou Budeč. 2010. č. 27. s. 7-8. ISBN 978-80-903784-9-0
ZOUBEK, František J.: Budeč (1874). Posel z Budče, almanach poutníků na staroslavnou Budeč. 2010. č. 27. s. 9-10. ISBN 978-80-903784-9-0
BAUM, Antonín: Budeč (1878). Posel z Budče, almanach poutníků na staroslavnou
Budeč. 2010. č. 27. s. 11-13. ISBN 978-80-903784-9-0
LEHNER, Ferdinand Josef: Kostel sv. Petra a Pavla na Budči (1892). Posel z Budče,
almanach poutníků na staroslavnou Budeč. 2010. č. 27. s. 14-16. ISBN 978-80-903784
SCHMIDT, Václav: Pohřebiště na Budči. Posel z Budče, almanach poutníků na staroslavnou Budeč. 2010. č. 27. s. 17. ISBN 978-80-903784-9-0
DLOUHÝ, Václav: O Budči a její památkách. Posel z Budče, almanach poutníků na staroslavnou Budeč. 2012. č. 29. s. 2-8. ISBN 978-80-904728-3-9
ČERNÝ, Vladimír: Budeč a Sokol. Posel z Budče, almanach poutníků na staroslavnou
Budeč. 2012. č. 29. s. 9-14. ISBN 978-80-904728-3-9
/poznámka: redakčně kráceno/
118
Pořadí nejúspěšnějších prací 7. ročníku středoškolské
soutěže EUSTORY v České republice
Havránek Jan – Historie Sportovního domu v Chomutově
Gymnázium Chomutov, Mostecká 3000, Chomutov
Vedoucí práce: Dvořák Jan, Mgr.
Boháčková Ester, Fričová Kateřina – Lucký mlýn v Chodovlicích
Gymnázium Lovosice, sady Pionýrů 600/6, Lovosice
Vedoucí práce: Quaiserová Miroslava, Mgr.
Poláčková Tereza – Dějiny obce Černčice v dlouhém 19. století
Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína Hradec Králové, Orlické nábřeží 356/1,
Hradec Králové
Vedoucí práce: Havel Ondřej, Mgr.
Faistová Veronika – Solnice č. p. 47
První soukromé jazykové gymnázium, Brandlova 875, Hradec Králové
Vedoucí práce: Janko Marian, Mgr.
Feri Dominik – Sesterská města Teplice a Šanov
Gymnázium Teplice, Čs. dobrovolců 530/11, Teplice
Vedoucí práce: Škodová Valerie, PhDr.
Potužilová Tereza, Sedloňová Nikola – Jak se město mění před objektivem
(historie Slaného zachycena na fotografiích)
Gymnázium Václava Beneše Třebízského, Smetanovo náměstí 1310, Slaný
Vedoucí práce: Hejmová Štěpánka, Mgr.
Trojan David – Sběrný tábor Radiotrh PVV
Gymnázium, Špitalská 700/2, Praha 9 – Vysočany
Vedoucí práce: Musálková Marie, Mgr. - Zikmundová Ivana, Mgr.
Klůc Jiří – Sokolovo – Sokolov: spojitosti ukrajinské vesničky a města v západních Čechách
Gymnázium Ostrov, Studentská 1205, Ostrov
Vedoucí práce: Machek Ivan, Mgr. – Fresse Jiří, Mgr.
Krop David – Vítkovice, dům č. p. 135. Vzestup a pád dobré adresy
AHOL – SOŠ, s. r. o., nám. J. z Poděbrad 301/26, Ostrava-Vítkovice
Vedoucí práce: Suková Kateřina, Mgr.
Jiříková Jana – Budeč aneb Jak se žilo a žije pod hradištěm
Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Dvořákovo náměstí 800, Kralupy nad Vltavou
Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava, PhDr.
119
Abecední seznam účastníků 7. ročníku středoškolské
soutěže EUSTORY v České republice
Andrysíková Simona, Boháčová Karolína – První ostravská veřejná knihovna aneb Cesta z Haliče
do podnikatelského nebe
Matiční gymnázium Ostrava, Dr. Šmerala 25, Ostrava
Vedoucí práce: Kretková Svatava, Mgr.
Bakešová Kateřina – Příběh Pražské ulice v Pardubicích
Gymnázium, Mozartova 449, Pardubice
Vedoucí práce: Suchánková Barbora, Mgr.
Blažková Lucie, Svitáková Jana, Štěpánová Simona – Krásy Světelského zámku aneb Střípky času
a zrcadlo života
Gymnázium dr. A. Hrdličky Humpolec, Komenského 147, Humpolec
Vedoucí práce: Dalík Jiří, Mgr.
Boháčková Ester, Fričová Kateřina – Lucký mlýn v Chodovlicích
Gymnázium Lovosice, sady Pionýrů 600/6, Lovosice
Vedoucí práce: Quaiserová Miroslava, Mgr.
Bornová Sandra – Kátov
Gymnázium Pardubice, Dašická 1083, Pardubice
Vedoucí práce: Lellková Šárka, PhDr.
Brys Martin – Historie „Jodlovny“
Dvořákovo gymnázium a SOŠE, Dvořákovo náměstí 800, Kralupy nad Vltavou
Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava, Mgr.
Bulínová Kristýna – Klášterní bazilika Navštívení Panny Marie
Gymnázium Milevsko, Masarykova 183, Milevsko
Vedoucí práce: Krajícová Hana, Mgr.
Čajánková Kateřina – Po stopách německé národnosti, aneb k čemu sloužil Německý dům
Gymnázium Olgy Havlové, Marie Majerové 1691, Ostrava-Poruba
Vedoucí práce: Šimíček Petr, Mgr.
Čapka Karel – Období úprav baziliky sv. Prokopa v Třebíči v 18. stol.
Katolické gymnázium Třebíč, Otmarova 22, Třebíč
Vedoucí práce: Avkovská Michaela, Mgr.
Černý Filip – Evangelíci z Žatecké ulice – Proměny Českobratrského sboru v bouřlivém století
Gymnázium, Praha 4, Budějovická, Budějovická 680/17, Praha 4 Michle
Vedoucí práce: Hes Milan, Mgr. Ph.D.
120
Dmejchalová Anna, Neubauerová Jana, Neubauerová Iva – Po stopách přeloučského náměstí aneb jak
se vytvářely dominanty města
Gymnázium, Dašická 1087, Pardubice
Vedoucí práce: Lellková Šárka, PhDr.
Doležalová Karolína – Hledání ztracené Jihlavy
SPŠ Jihlava, Legionářů 3, Jihlava
Vedoucí práce: Šenkýřová Ladislava, PhDr.
Drechslerová Terezie – Josef Maxa, Jaroslav Merhaut, Václav Mašek – oběti nacismu
Gymnázium Rokycany, Mládežníků 1115, Rokycany
Vedoucí práce: Drechslerová Monika, Mgr.
Dudková Laura – Příběh mého rodiště
Jazykové gymnázium Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě, Gustava Klimenta 493/3,
Ostrava-Poruba
Vedoucí práce: Mahdal Marcel, Mgr.
Faistová Veronika – Solnice č. p. 47
První soukromé jazykové gymnázium, Brandlova 875, Hradec Králové
Vedoucí práce: Janko Marian, Mgr.
Feri Dominik – Sesterská města Teplice a Šanov
Gymnázium Teplice, Čs. dobrovolců 530/11, Teplice
Vedoucí práce: Škodová Valerie, PhDr.
Frankl Lukáš, Šolcová Michaela – Stříbrné jezero aneb neštěstí sádrovcového lomu
Gymnázium Olgy Havlové, Marie Majerové 1691, Ostrava-Poruba
Vedoucí práce: Sovadina Jiří, PhDr.
Fremrová Anna – Vývoj a postupná proměna areálu bývalého pivovaru ve Starém Plzenci
Církevní gymnázium Plzeň, Mikulášské nám. 15, Plzeň
Vedoucí práce: Halajčuk Petr, PhDr.
Hájková Michaela – Chlapec, který přežil
Hotelová škola Třebíč, Sirotčí 4, Třebíč
Vedoucí práce: Vitásková Daniela, Ing.
Haman Jakub – Za vzpomínkami kamenných strážců
Gymnázium Kladno, nám. E. Beneše 1573, Kladno
Vedoucí práce: neuvedeno
Hánl František – Škola a mapování školství v Libčicích nad Vltavou
Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Dvořákovo náměstí 800, Kralupy nad Vltavou
Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava, PhDr.
121
Havránek Jan – Historie Sportovního domu v Chomutově
Gymnázium Chomutov, Mostecká 3000, Chomutov
Vedoucí práce: Dvořák Jan, Mgr.
Hejda Michal – Pěchotní srub MO-S5 „Na Trati“
SŠ technická a dopravní, Moravská 2/964, Ostrava – Vítkovice
Vedoucí práce: Hamplová Vladislava, PhDr.
Hvězda Tomáš, Šašek Vít – Události a osudy 40. let na Podbořansku
Gymnázium a SOŠ Podbořany, Kpt. Jaroše 862, Podbořany
Vedoucí práce: Svejkovská Marcela, Mgr.
Janouch Filip – Seminární práce zabývající se historií mlýnů v Kralupech nad Vltavou
Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Dvořákovo náměstí 800, Kralupy nad
Vltavou
Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava, PhDr.
Jarošová Adriana – Radnická aféra a osud Josefa Hyláka
Gymnázium a SOŠ Rokycany, Mládežníků 1115, Rokycany
Vedoucí práce: Ježková Jaroslava, PhDr.
Jiříková Jana – Budeč aneb Jak se žilo a žije pod hradištěm
Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Dvořákovo náměstí 800, Kralupy nad Vltavou
Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava, PhDr.
Klůc Jiří – Sokolovo – Sokolov: spojitosti ukrajinské vesničky a města v západních Čechách
Gymnázium Ostrov, Studentská 1205, Ostrov
Vedoucí práce: Machek Ivan, Mgr. – Fresse Jiří, Mgr.
Král Dominik – Kostel Svaté Trojice v Aši
Gymnázium a SOŠ Aš, Hlavní 106, Aš
Vedoucí práce: Staněk Jaroslav, Mgr.
Krop David – Vítkovice, dům č. p. 135. Vzestup a pád dobré adresy
AHOL – SOŠ, s. r. o., nám. J. z Poděbrad 301/26, Ostrava-Vítkovice
Vedoucí práce: Suková Kateřina, Mgr.
Krutská Michaela – Chrám sv. Cyrila a Metoděje. Místo víry, hrdinství, paměti a smíření
Gymnázium, Praha 4, Budějovická, Budějovická 680/17, Praha 4 Michle
Vedoucí práce: Hes Milan, Mgr. Ph.D.
Kuldová Sabina – Obec Jívka v Jestřebích Horách
První soukromé jazykové gymnázium, Brandlova 875, Hradec Králové
Vedoucí práce: Tlustošová Lucie, Mgr.
122
Langová Michaela – Osud nové moravskobudějovické palírny
Gymnázium a SOŠ Moravské Budějovice, Tyršova 365, Moravské Budějovice
Vedoucí práce: Janáčková Zina Alena, PhDr.
Lízler Alex, Bečvářová Lucie – Hradecké hospody jako centrum nezávislého myšlení a kultury
v 80. letech
První soukromé jazykové gymnázium, Brandlova 875, Hradec Králové
Vedoucí práce: Tlustošová Lucie, Mgr.
Macek Dominik – I místo má svou paměť– srpen 1968 na Ostravsku
Gymnázium Havířov-Podlesí, Studentská 11, Havířov
Vedoucí práce: Šimková Zdeňka, PhDr.
Mierná Terezie, Pechalová Veronika – Tragédie Vařákových pasek aneb i místo má svou paměť
Gymnázium Valašské Klobouky, Komenského 60, Valašské Klobouky
Vedoucí práce: Machalová Jaroslava, Mgr.
Němec Luděk – Krásná Hora (Schönberg) na Šumavě, Historie jedné zaniklé vsi
České reálné gymnázium, Pražská 54a, České Budějovice
Vedoucí práce: Kabíček Václav, Mgr.
Ortová Nikola – Vybrané dějiny obce Černuc, rozvoj od jejího založení do roku 1848
Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Dvořákovo náměstí 800, Kralupy nad
Vltavou
Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava, PhDr.
Poláčková Tereza – Dějiny obce Černčice v dlouhém 19. století
Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína Hradec Králové, Orlické nábřeží 356/1,
Hradec Králové
Vedoucí práce: Havel Ondřej, Mgr.
Poláková Barbora, Vlachopulosová Eleni – Hlavní synagoga v Ostravě
Gymnázium Olgy Havlové, Marie Majerové 1691, Ostrava-Poruba
Vedoucí práce: Sovadina Jiří, PhDr.
Potužilová Tereza, Sedloňová Nikola – Jak se město mění před objektivem
(historie Slaného zachycena na fotografiích)
Gymnázium Václava Beneše Třebízského, Smetanovo náměstí 1310, Slaný
Vedoucí práce: Hejmová Štěpánka, Mgr.
Priesel Zdeněk, Michal Aleš – Nečtiny v proměnách 20. století
Gymnázium a SOŠ pro ZP, Radlická 115, Praha 5
Vedoucí práce: Zichová Eva, PhDr.
123
Procházková Andrea – Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi čp. 12
Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Dvořákovo náměstí 800,
Kralupy nad Vltavou
Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava, PhDr.
Preradovič Michal, Vitvarová Barbora – Historie gymnázia Vrchlabí
Gymnázium, Komenského 586, Vrchlabí
Vedoucí práce: Trojanová Mirka, Mgr.
Rodková Ivana - Co nám pomníčky (ne)řekly – Životní příběh paní Anežky Minářové, správkyně
židovského hřbitova v Třebíči
Hotelová škola Třebíč, Sirotčí 4, Třebíč
Vedoucí práce: Vitásková Daniela, Ing.
Schildová Veronika – Šumvald aneb místo plné moudrosti a zkušenosti
Gymnázium Matyáše Lercha, Žižkova 980/55, Brno
Vedoucí práce: Janová Jana, Mgr.
Soldát Filip – Opařany za doby okupace
Gymnázium Pierra de Coubertina Tábor, náměstí Františka Křižíka 860, Tábor
Vedoucí práce: Velík Miroslav, Mgr.
Šinkner Filip, Kojanová Anna, Roblová Michaela, Němcová Marie, Fišer Tomáš
– Soužití Čechů a Němců
Gymnázium J. V. Jirsíka, Šrámkova 23, České Budějovice
Vedoucí práce: Kojan Vladimír, Mgr.
Šoukalová Kristýna – „Z vaší krve zrodila se naše svoboda“
Hotelová škola Třebíč, Sirotčí 4, Třebíč
Vedoucí práce: Vitásková Daniela, Ing.
Tesař Šimon – Československé lehké opevnění na Slánsku a okolí
Gymnázium Václava Beneše Třebízského, Smetanovo náměstí 1310, Slaný
Vedoucí práce: Hejmová Štěpánka, Mgr.
Tollingerová Daniela – Vila Marta
Gymnázium Milevsko, Masarykova 183, Milevsko
Vedoucí práce: Krajícová Hana, Mgr.
Trojan David – Sběrný tábor Radiotrh PVV
Gymnázium, Špitalská 700/2, Praha 9 – Vysočany
Vedoucí práce: Musálková Marie, Mgr. - Zikmundová Ivana, Mgr.
Žemla Daniel – Sportovní gymnázium Dany a Emila Zátopkových Ostrava-Zábřeh
Sportovní gymnázium Dany a Emila Zátopkových, Volgogradská 2631/6
Vedoucí práce: Breginová Hana, Mgr.
124
Rady a tipy pro účastníky EUSTORY
V životě se setkáte s nutností odevzdat ve škole referát, seminární nebo soutěžní
text, později na vysoké škole bakalářskou či diplomovou práci. Vizitkou každého vzdělaného člověka je přirozeně nejen kvalitní a propracovaný obsah daného textu, ale
rovněž jeho adekvátní forma. Takovouto cestou si navyknete dodávat vašim textům
kvalitní profesionální úpravu a budete tak lépe připraveni na studijní a profesní dráhu.
Nabízíme vám tedy základní a přehledný manuál pro psaní takových typů odborných
textů. Jistě vám bude dobrým pomocníkem při tvorbě soutěžní práce EUSTORY.
FORMÁLNÍ PODOBA TEXTU
1) Úvodní stránka
Na úvodní stránce nesmí chybět jméno instituce, pod kterou jste práci napsali, název
práce, účel práce (Eustory), jméno autora, rok zpracování.
2) Text a nadpisy
Typ písma: Times New Roman, Normální
Velikost písma: 12
Velikost písma poznámkového aparátu: 10
Velikost titulků: Titulky názvů kapitol 16 tučně; titulky názvů podkapitol 12 tučně
Popisky k obrázkům: velikost 10, kurzíva
Řádkování: 1,5
Odstavce: Jednotlivé odstavce odsazujte, zásadně používejte tabelátor
3) Seznam prostudované literatury
V žádné seriózní seminární práci nesmí chybět seznam literatury a internetových
zdrojů, které jste při práci použili. Ten vkládáme na samý konec práce. Pro přehlednost používáme dělení do několika skupin:
Archivní prameny
Rozhovory
Literatura
Články
Mapy, atlasy
Internetové zdroje
Záznam o prostudované knize, článku atd., tzv. bibliografický záznam, nejčastěji píšeme v následující podobě (příjmení autorů seřaďte abecedně):
125
Monografie, kniha
PŘÍJMENÍ, Jméno. Název knihy: podnázev. Vydání. Místo vydání: Název nakladatelství, rok vydání. Počet stran. ISBN.
KOSEK, Jiří. Html - tvorba dokonalých stránek: podrobný průvodce. 1. vyd. Praha:
Grada, 1998. 291 s. ISBN 80-7169-608-0.
Diplomová práce
PŘÍJMENÍ, Jméno. Název: podnázev (= druh práce). Místo vydání: Název vysoké školy, případně fakulty, rok vydání. Počet stran, počet příloh. Vedoucí diplomové práce.
BILAVČÍKOVÁ, Jana. Projektové vyučování ve vlastivědě: diplomová práce. Brno:
Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, 1999. 97 l., 25 l . příl. Vedoucí diplomové
práce Miloslava Machalová.
Článek v časopise
Autor. Název článku. Název seriálu, rok vydání, ročník, číslo, strany od–do.
SMEJKAL, V. Proč nový zákon? CHIP: magazín informačních technologií, 1999, roč. 9,
č. 11, s. 54–55.
Elektronické dokumenty
Jméno autora stránky (je-li uvedeno). Název stránky (tag „title“) [online]. Datum publikování, datum poslední revize [citováno dne]. <URL adresa>.
RHEINGOLD, Howard. TheVirtualCommunity [online]. c1998 [cit. 12. května 2003].
Dostupné z <http://www.rheingold.com/vc/book/intro.html>.
Generátor citací
Vygenerujte si snadno citaci do své práce: http://generator.citace.com/
4) Obrázky, grafy, prameny
Pokud jsou součástí práce kopie pramenů, obrázky, mapy, či grafy, je nutné je opatřit
číslem a názvem. U všech materiálů nezapomeňte do pravého dolního rohu uvést
nezbytnou poznámku - zdroj, který jste použili.
5) Poznámky pod čarou
Nejen v seminárních pracích z dějepisu se často setkáváme se skutečností:
– kdy doslovně citujeme z knihy (např. text projevu, líčení zážitku…)
– použijeme názor autora knihy, jeho závěr či myšlenku
– potřebujeme podat vysvětlení, které by rušilo vlastní text
126
V těchto případech, abychom doložili zdroj použitých informací, používáme tzv. poznámku pod čarou. Postup:
Word 2007 > Odkazy > Vložit pozn. Pod čarou- nezapomeňte uvést stranu, ze které
jste informaci či fakta použili
6) Citování textu
Jasně odlišujte cizí a vlastní poznatky, myšlenky, názory. Pokud vkládáte do svého
textu doslovný opis, je třeba citovanou ukázku uzavřít uvozovkami a odlišit kurzívou
(Ctrl+I). Opět nezapomeňte na poznámku pod čarou, ve které doložíte, odkud jste
informaci čerpali. Dodržujte etiku odborné práce. Plagiátorství je krádež. Můžete
opisovat, ale vždy MUSÍTE citovat zdroj.
SKLADBA TEXTU
1) Kapitola Úvod
Každá práce by měla zahrnovat kapitolu Úvod. V této části uvedete čtenáře do tématu vaší práce. Úvod by měl zahrnovat:
– seznámení čtenáře s tématem práce
– seznámení s důvodem, proč byla práce napsána, proč bylo dané téma zvoleno
– stručný obsah práce
– okomentování použité literatury – zde uveďte zásadní zdroje, které jste použili.
Zdroje informací (monografie, archivní prameny, rozhovory s pamětníky atd.) charakterizujte a vyslovte vlastní názor na jejich kvalitu
– vytyčte si úkol, či stanovte otázky, na které chcete svým dílem odpovědět
– doporučení: kapitolu Úvod pište až na konci své práce
2) Stať - vlastní text
V následujících kapitolách se věnujete vlastnímu tématu, které rozpracováváte
do kapitol. Postupujte od obecného ke konkrétnímu. Nejprve uveďte čtenáře do širších historických souvislostí, poté rozkrývejte a představujte výsledky svého bádání.
Představte čtenáři své objevy, názory a závěry. Pokuste se najít spojnice mezi minulostí a současností.
3) Závěr
Tato kapitola je NEZBYTNÁ podobně jako Úvod. V závěru stručně shrnete zásadní
myšlenky a poznatky, ke kterým jste prací dospěli, odpovíte na otázky položené
v úvodní kapitole. Nezapomeňte též přidat vlastní názor a hodnocení celé práce.
127
DOPORUČENÍ JAK POSTUPOVAT
I. Volba tématu
Vhodná volba tématu se pro úroveň práce jeví jako nejpodstatnější. Nejvíce porotu
vždy zaujmou ty příspěvky, v nichž studenti pracovali s tématem velmi blízkým (rodinná, regionální historie) nebo takovým, při němž mohli využít vlastní znalosti místa,
kde žijí.
Téma své práce prodiskutujte se svým učitelem, který vám jistě dobře poradí.
Neopisujte závěry historiků, nebojte se uplatňovat vlastní názory a pohledy opřené
o fakty.
II. Využití a zpracování pramenů - pátrání po stopách a otiscích minulosti
Využijte při své práci historické prameny.
Poraďte se svým učitelem kde prameny hledat.
Citujte úryvky z pramenů.
Při jejich studiu si pokládejte otázky:
Kdo je autorem pramene?
Kdy pramen vznikl?
Co je jeho obsahem?
Komu byl pramen určen?
Jaký byl záměr autora pramene?
Informuje nás autor jako očitý svědek, nebo má informace z druhé ruky?
Ve kterých částech pramene autor uvádí fakta? Ve kterých částech autor
hodnotí?
Je autor zaujatý? Straní někomu?
Je pramen věrohodný?
Vztahuje se pramen k tématu práce?
Uvádějte zdroje pramenů! Jsou uloženy v archívu, nebo v rodinné pozůstalosti? Byly
již někde publikovány? Získali jste pátráním v pramenech nějaké nové informace?
Originální prameny umístěte do přílohy své práce.
III. Zasazení tématu do obecných souvislostí
Prostudujte si dostupnou historickou literaturu.
Poznejte dané období v širších souvislostech.
Dokažte, že každý historický děj je součástí obsáhlejších procesů.
Požádejte o pomoc svého učitele či odborníky ze svého okolí!
128
Občanské sdružení PANT
České neziskové sdružení, které vzniklo v Ostravě v roce 2007, se zaměřuje především na výukové aktivity v oblasti moderních dějin, dokumentární filmovou tvorbu, rozvíjení historického poznání a mapování dějinné
paměti v českém, středoevropském a evropském kontextu. Členy Občanského sdružení PANT jsou převážně pedagogové.
Vzdělávací portál Moderní dějiny.cz
Je vlajkovou lodí sdružení a vznikl v roce 2009 jako odpověď na časté stížnosti českých
učitelů dějepisu, kteří postrádali kvalitní výukové materiály pro výuku dějin 20. století.
V prostředí portálu Moderní dějiny učitel rychle a snadno nalezne vše potřebné - metodické listy pro žáky a studenty, výkladové či pracovní výukové prezentace, kvalitní
kopie dobových fotografií, ukázky z tisku, karikatury či reprodukce uměleckých děl
ve fotogalerii, základní prameny, historické studie a odkazy na zdroje i literaturu. To
vše si může během několika minut prohlédnout a stáhnout zdarma do svého počítače. Portál po necelých pěti letech existence nabízí na 1000 metodických materiálů,
na 660 souborů textových i ikonických pramenů a je pravidelně systematicky rozšiřován. Publikované materiály jsou metodicky a odborně hodnoceny redakcí a spolupracujícími historiky z renomovaných institucí.
Projekt konferencí a vzdělávacích seminářů pro učitele „I mlčení je lež“
Uspořádali jsme již šest ročníků konferencí (tři mezinárodní) s tematikou výuky o totalitě, jak o tomto údobí učit? Součástí je přehlídka výukových projektů významných
vzdělávacích institucí a neziskových organizací působících v ČR, Polsku a na Slovensku. Cyklus seminářů pro učitele základních a středních škol je zaměřen na jednotlivá
údobí či konkrétní historické fenomény, osobnosti a události dějin 20. století. Ty jsou
interpretovány historiky, pamětníky i učiteli samotnými, kteří si ve workshopech vyměňují zkušenosti a diskutují o tom, jak k výuce našich nedávných dějin v kontextu
událostí světových přistupovat.
Dvoudenní a jednodenní studentské konference
Realizovali jsme již devět ročníků velkých dvoudenních středoškolských konferencí
na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě-Porubě k dílčím tématům z novodobých dějin.
Poslední dva roky organizujeme jednodenní studentské konference pro žáky v dalších
regionech ČR.
129
Mezinárodní spolupráce
Naše mezinárodní projekty jsou zaměřeny na mladou generaci. Vycházíme z přesvědčení, že historické poznání a pochopení blízkých sousedů, je zcela zásadní pro naši
schopnost rozpoznat a pojmenovat, co máme společného a z čeho pramení naše rozdílnost. Od roku 2010 intenzivně spolupracujeme se vzdělávacími institucemi a školami v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Dosavadním výsledkem jsou jednak mezinárodní studentské výměny a rovněž více než dvě stě moderních výukových materiálů,
snadno dostupných každému učiteli středoevropských zemí v jazykových mutacích
portálu (v maďarštině, polštině a slovenštině).
Putovní výstavy, vzdělávací DVD a publikace
Putovní výstavy s tematikou osobností a událostí moderních dějin – zatím jsme vytvořili
tyto: Okupace 1968, Pavel Tigrid, Berlínská zeď, Olga Havlová, Tomáš Baťa, Jan Zajíc
a další připravujeme. Každou navštíví s učiteli na školách po celé republice tisíce studentů. Jejich učitelé získají katalogy výstavy a DVD s kompletními texty jednotlivých panelů,
pracovními listy pro studenty a výukovými materiály. Práce s pracovními listy v expozici
přitažlivou formou vtáhne studenty do tématu a vede je ke spolupráci ve skupině. Pro
učitele jsme rovněž vytvořili několik vzdělávacích DVD s krátkými dokumentárními filmy
(Sami proti zlu, Dějiny na vlastní kůži) a praktických metodických publikací.
130
Téma pro VIII. ročník soutěže:
„Příběh fotografie Paměť a dějiny před i za objektivem“
„Fotoaparát je okem dějin.“
(Mathew Brady)
„V dnešní době jsme přímo obklíčeni
nepřerušovanými sledy obrazů
(televizí, videem na internetu, filmy),
ale když dojde na to, uchovat si něco
v paměti, fotografie se zarývá mnohem hlouběji.
(…)
V době, kdy jsme přetíženi informacemi,
nám fotografie poskytuje rychlý způsob,
jak něčemu porozumět, a hutnou formu,
která se dobře pamatuje. Fotografie je jako citát,
maxima nebo přísloví.“
(Susan Sontagová)
„Jsme-li svědky zvyšujícího se zájmu o dějiny 20. století,
musíme si klást otázku, nejen jaké obrazy mají takové
dějiny ilustrovat a doprovázet, ale i do jaké míry
tyto obrazy výklad dějin ovlivňují.
Z toho plyne stále stoupající potřeba obrazům porozumět,
aby to nebyly ony, které mají nad historikem moc.
Z tohoto důvodu získává téma fotografie,
stojící dnes téměř za všemi obrazy, zásadní naléhavost.
A čím více se historiografický zájem posunuje
k současnějším tématům, tím více vzrůstá
potencionální množství obrazového materiálu.“
(Filip Wittlich)
Soutěžní příspěvky 8. ročníku EUSTORY se zaměří na zkoumání fotografie jako svébytného historického pramene i prostředníka rodinné paměti. Středem zájmu mladých
badatelů by se však rovněž mohli stát tvůrci fotografií i aktéři, kteří jsou na fotografii
zobrazeni. Fotografie je jistým druhem externí či umělé paměti, prostřednictvím které
si můžeme s odstupem času oživit děje více či méně vzdálené. Fotografie je často
výzvou k pátrání, kdy se začínáme bližních ptát, kdo je na fotografii zachycen, kde
a kdy fotka vznikla, kde byla uložena. Dobrodružství rozkrývání osudu vzniku konkrétní fotografie začíná, statický obraz získává svou původní dynamiku, příběh
fotografie ožívá.
131
132
I místo má svou pamě
Po stopách historie mého regionu
Výběr prací středoškolských
studentů v 7. ročníku dějepisné
soutěže EUSTORY
Redakce: Milan Hes
Korektury Svatava: Kučíková
Obálka a grafický návrh: Kantors Creative Club
Sazba: Jiří Sovadina
Tisk: Tiskárna Grafico, s.r.o., Opava
Občanské sdružení PANT
Nábřežní 1272/2a
725 25 Polanka nad Odrou
Edice Eustory, svazek 7
© Občanské sdružení PANT
www.pant.cz
www.moderni-dejiny.cz
www.eustory.cz
Ostrava 2014
ISBN 978-80-904578-7-4
133
EUSTORY.cz
134
Download

Sborník si můžete stáhnout zde.