ARCHITEKTURA
MIMO CENTRA
ARCHITEKTURA MIMO CENTRA —— ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES
Petr Kratochvíl , Filip Šenk eds.
ARCHITECTURE
OUTSIDE THE CENTRES
PETR KRATOCHVÍL , FILIP ŠENK eds.
recenzent: Prof. PhDr. Tomáš Vlček, CSc.
© Technická univerzita v Liberci
ISBN 978-80-7494-052-1
ARCHITEKTURA
MIMO CENTRA
ARCHITECTURE
OUTSIDE THE CENTRES
Závěrečná publikace projektu Budování partnerství a rozvoj spolupráce
v oblasti architektury mimo tradiční centra
Final publication of the project: „Building Partnerships and Development of
Cooperation in the Field of Architecture Outside the Traditional Centres“
4
5
...společná učebna, pracovna, kreativní prostor,
kde všichni pracujeme a kde proudící myšlenky
nemusí překračovat žádné tlusté zdi...
foto atelier?
OBSAH
—— CONTENTS
10 Zdeněk Fránek: Úvod
11 Zdeněk Fránek: Introduction
12 Jiří Suchomel: O projektu
13 Jiří Suchomel: About the Project
VYBRANÉ STAVBY — SELECTED BUILDINGS
16 Zdeňka Němcová Zedníčková: O cestách — On the journeys
MĚSTO — CITY 20
Česká republika, Informační centrum Technické univerzity v Liberci,
Czech Republic, Information Centre of the Technical University of Liberec
24 Norsko, Kilden – Divadlo a koncertní sál
Norway, Kilden – Theatre and Concert Hall
28 Švýcarsko, Pevnost Castelgrande a propojení s náměstím Piazza del Sole,
Switzerland, Castelgrande Fortress and Connection to Piazza del Sole
32 Polsko, Ústřední polsko-německá knihovna Caritas
Poland, Central Polish-German Caritas Library
36 Japonsko, Bytový dům
Japan, Town House
40 Irsko, Univerzitní galerie Lewise Gluckmana
Ireland, University College Cork, Lewis Gluckman Gallery
44 Německo, Rodinný dům HHGO
Germany, HHGO Family House
48 Belgie, Tacktoren - Rekonstrukce průmyslového objektu na umělecké centrum
Belgium, Tacktoren – Reconstruction of an industrial object into an Art Centre
52 Lotyšsko, Knihovna Pārventa
Latvia, Pārventa Library
56 Estonsko, Pedagogická fakulta Tartské univerzity
Estonia, Pedagogical Faculty of Tartu University
60 Portugalsko, Městská knihovna
Portugal, City Library
64 Slovensko, Kasárny / Kulturpark
Slovakia, Military Quarters / Kulturpark
MALÉ MĚSTO 70 Česká republika, Krytý bazén
— TOWN Czech Republic, Indoor Swimming Pool
74 Polsko, Radnice
78
82
86
90
94
98
Poland, Town Hall
Japonsko, Muzeum umění Andó Hirošigeho v Bató
Japan, Nakagawa-machi Bato Hiroshige Museum of Art
Finsko, Šindelový kostel
Finland, Shingle Church
Estonsko, Komunitní centrum
Estonia, Community Centre
Chile, Dům ze SIP panelů
Chile, SIP Panel House
Irsko, Umělecké centrum a galerie The Model
Ireland, The Model Art Centre and Gallery
Slovinsko, Kulturní středisko evropských vesmírných technologií
Slovenia,The Cultural Centre of European Space Technologies
6
102
106
110
114
118
Francie, Dům mládeže
France, House of Youth
Slovensko, Základní umělecká škola
Slovakia, Art School
Francie, Bydlení pro seniory
France, Housing for Seniors
Lotyšsko, Hudební a umělecká škola
Lithuania, Music and Art School
Španělsko, Nové městské divadlo
Spain, New Municipal Theatre
VESNICE 124
Česká republika, Zvonička na Horečkách
Czech Republic, Belfry in Horečky
Švýcarsko, Novostavby prázdninových domů a rekonstrukce stávajících sýpek
Switzerland, Newly-built holiday homes and the renovation of existing granaries
Ukrajina, Dům pro jachtu
Ukraine, Yacht House
Japonsko, Komunitní centrum pro seniory Kagošima
Japan, The Kagoshima Community Centre For Seniors
Irsko, Knihovna, městský úřad a soud
Ireland, Library, Local Area Office, Courthouse
Rakousko, Koncertní dům Franze Liszta
Austria, Franz Liszt Concert Hall
Chile, Vinný sklep Los Robles
Chile, Los Robles Wine Cellar
Slovensko, Rozhledna UNIMO
Slovakia, UNIMO Observation Tower
Francie, Nové návštěvnické centrum
France , New Visitors’ Centre
Polsko, Vstupní budova skanzenu
Poland, Entrance Building / Opole Open-Air Museum Village
— VILLAGE
128
132
136
140
144
148
152
156
160
SOLITÉR
166 Česká republika, Věže
V KRAJINĚ Czech Republic, Towers
— SOLITARY 170 Irsko, Poustevny Rosminiánského domu modlitby
STRUCTURES IN Ireland, Glencomeragh Rosminian House of Prayer – Hermitages
THE LANDSCAPE 174 Rakousko, Festivalový areál v římském lomu
Austria, Festival Grounds in a Roman Quarry
178 Norsko, Juvet – krajinný hotel
Norway, Juvet Landscape Hotel
182 Chile, Vyhlídka vinařství Seña
Chile, Vista at Seña Winery
186 Polsko, Geologické naučné centrum
Poland, Geology Educational Centre
190 Itálie, rekonstrukce pevnosti – Fortezza,
Italy, Reconstruction of the Fortress of Fortezza
194 Litva, Park TonyResort
Lithuania, TonyResort Park
198 Japonsko, Botanická zahrada Tomitara Makina
Japan, Makino Botanical Garden
202 Rakousko, Muzeum Liaunig
Austria, Liaunig Museum
7
TEORIE, ÚVAHY, ROZHOVORY — THEORY, ESSAYS, INTERVIEWS
208 GLOBALIZACE A VÝZNAM MÍSTA / vztah centra a periferie v době zrychlující se globalizace
211
Globalisation and the meaning of place / The relation between centre and periphery
in times of accelerating globalisation
214 Nial McCullough: O architektuře mimo velká centra — On Architecture outside the Centres
218 Boris Podrecca: O archikultuře — Boris Podrecca: On Archicultur
221 Germán del Sol: O stavbách velkých a malých — On Constructions Large and Small
222 Rozhovor s Johnem 0´Reillym — Interview with John O´Reilly, Ireland
226 Rozhovor s Niallem McCulloughem — Interview with Niall McCullough, Ireland
230 Rozhovor s Antonim Domiczem — Interview with Antoni Domicz, Poland
232 Rozhovor s Vasou Perovićem — Interview with Vasa Perović, Slovenia
234 Rozhovor s Dariuszem Hermanem — Interview with Dariusz Herman
236 Rozhovor s architekty Svenem Martensem a Oliverem Ohlenbuschem
z ateliéru Gruppe OMP (Rastede, Německo)
238 Interview with Architects Sven Martens and Oliver Ohlenbusch, Germany
240 Henrieta Moravčíková: Slovenská architektura mimo centra
Henrieta Moravčíková: Slovak Architecture Outside the Centres
242 Radek Suchánek: Norské turistické cesty a jejich architektura
The Norwegian National Tourist Routes and their Architecture
248 Petr Kratochvíl: Obnova zraněné krajiny — Restoration of a Wounded Landscape...
250 Jiří Klokočka: Kortrijk – o urbanistickém plánování — On the urban planning of Kortrijk
254 Radek Suchánek, Otevřené město – Ciudad abierta Ritoque — La Ciudad Abierta de Ritoque
258 Petr Kratochvíl: Fenomén Monte Carasso — The Monte Carasso Phenomenon
AKTIVITY — ACTIVITIES
262EXKURZE — EXCURSIONS
Exkurze do Itálie a Švýcarska — Excursion to Italy and Switzerland
Základní škola, Paspels — Primary School, Paspels
Exkurze do Litomyšle — Excursion to Litomyšl
Exkurze za současnou architekturou ve střední Evropě
Excursion to View Contemporary Architecture in Central Europe
Víno a architektura — Wine and Architecture
Exkurze na přednášku a výstavu Miroslava Šika v Českých Budějovicích
Excursion to Lecture and Exhibition by Miroslav Šik in České Budějovice
276 LETNÍ ŠKOLY ARCHITEKTURY — SUMMER SHOOLS OF ARCHITECTURE
Rožnov pod Radhoštěm 2012 — Rožnov 2012
Plasy 2013 — Plasy 2013
294 ATELIÉRY A WORKSHOPY — STUDIOS AND WORKSHOPS
Atelier John O´Reilly a Zdeňka Němcová Zedníčková
Studio of John O‘Reilly and Zdeňka Němcová Zedníčková
Projekt Centra trvale udržitelného rozvoje — Sustainable Living Centre
Portugalsko — Portugal
302 PRAXE V ARCHITEKTONICKÝCH KANCELÁŘÍCH
— EXPERIENCE IN ARCHITECTURAL STUDIOS
Praxe v ateliéru Casagrande, Karjaa, Finsko — Working in the Casagrande Laboratory
Experimental Architectural and Art Studio in Karjaa, Finland
Praxe ve Studiu BASAR, Bukurešť, Rumunsko
Working in Studio Basar, Bucharest, Romania
KONFERENCE — CONFERENCE308
312 Petr Kratochvíl: Závěr — Conclusion
8
9
ÚVOD
Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci byla založena v roce 1994.
Přes své mládí je považována za jednu z nejlepších architektonických škol v České
republice.
Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se nedaleko Liberce realizovala
skvělá stavba televizního vysílače s hotelem na vrchu Ještěd. Dnes na fakultě studuje
200 studentů v oboru architektura a urbanismus a 100 studentů v oborech design
prostředí a vizuální komunikace. Fakulta nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté
navazující magisterské programy.
Do této školy jsem vstoupil před osmi lety a nyní – jako její děkan – prosazuji takový
program, který by její budoucí zaměření více vyhranil, otevřel ji světu a zapojil ji
do globálního dění. K tomu by nám mohl mimo jiné dopomoci i projekt ARCHITEKTURA
MIMO CENTRA.
INTRODUCTION
The Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec was
established in 1994. Although new, it is considered to be one of the best schools of
Architecture in the Czech Republic.
It grew from a tradition of the avant-garde of the 1960s, when the brilliant construction
of TV tower and hotel was erected on the top of Ještěd Mountain near Liberec. The
student number reached 200 in the Architecture and Urbanism Department and 100 in
the Department of Environmental Design and Visual Communication.
The faculty offers 4-year Bachelor’s programmes and 2-year Master’s programmes.
I started working at this university eight years ago, and now – as a Dean – I support a
programme that will make the faculty more visible, open it up to the world, and integrate
it into global events.
The programme of ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES is one of the projects that
should help us to fulfil our goals.
Naše fakulta pro to má veškeré předpoklady:
- od své přiměřené velikosti, kdy povědomí o společném díle a nadšení z něj je rychle
infiltrováno všemi směry každému z nás,
- přes existenci naší společné učebny, pracovny, kreativního prostoru, kde všichni
pracujeme a kde proudící myšlenky nemusí překračovat žádné tlusté zdi,
- až po společného ducha školy, který je všemi vnímán a je hnacím impulzem veškeré
naší tvořivosti a zdravé rivality, probouzení fantazie, chuti objevovat a především
radosti z naší tvorby.
Our faculty has all the necessary preconditions:
- it is of the appropriate size to enable the sharing of awareness of our mutual work,
with enthusiasm for this work spreading rapidly among all of us;
- we have a communal classroom, study area and creativity supporting space, in
which we all work, so ideas do not have to penetrate any thick walls;
- there is a common spirit within the school, which is perceived by everybody and
which is the driving stimulus of all our creativity, healthy rivalry, imagination, urge
to discover, and above all, the joy of our creation.
Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci
Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
Dean of the Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec
10
11
O PROJEKTU ARCHITEKTURA MIMO CENTRA
V médiích oslovujících jak odbornou, tak laickou veřejnost je významná architektura
nejčastěji asociována s velkými realizacemi ve světových metropolích a ekonomicky
silných regionech. Pozornost je upřena především na spektakulární díla, působící nejen
svojí architektonickou podstatou, ale také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními
rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných
mediálním světem. Tento zkreslený dojem pak snadno získávají i studenti architektury
při listování časopisy či brouzdání na internetu.
V reálném světě ale existuje široká škála staveb a jiných objektů různého zaměření,
jež vznikají v podstatně skromnějších podmínkách, a přesto, či právě proto nepostrádají
sílu a působivost. Často jsou zasazeny do periferních lokalit nebo do čistě přírodních
souvislostí. Na své okolí proto reagují bezprostředněji než jejich slovutnější a okázalejší
protějšky. Je možno je číst mnohem snadněji a získávat z nich zřetelná poučení
a inspiraci. Jejich tvůrci často nepřitahují zájem medií, a o to více si zaslouží povšimnutí
a prostor pro prezentaci vlastních názorů.
Projekt „Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo
tradiční centra“ se snaží tuto situaci analyzovat a napravit. Projekt zahrnoval řadu aktivit:
Cesty pedagogů a studentů naší univerzity do odlehlých oblastí v naší zemi i zahraničí.
Studentské workshopy a letní školy architektury, zaměřené na problémy malých měst
a vesnic. Přednášky zahraničních architektů a velká závěrečná konference v Liberci,
na níž se sešli význační architekti z celého světa a velké publikum českých studentů,
architektů i místních politiků. Výstavy na téma „Architektura mimo centra“. Založení
mediatéky a poskytování výstupů z projektu na speciálních internetových stránkách, atd.
Všechny tyto aktivity přispěly k vytvoření ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby
mimo centra za posledních dvacet let. Pomohly analyzovat, za jakých podmínek může
vznikat kvalitní architektura v různých odlehlých místech a oblastech. A podnítily
nové diskuze a partnerství mezi těmi, kdo mohou vysokou kvalitu architektury ovlivnit
a podpořit.
Tento projekt byl první prací takového zaměření, rozsahu a finančního rozměru
na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Fakulta na tomto projektu
spolupracovala s ostatními projektovými partnery – občanským sdružením Architectura,
společností SPEV a architektonickými kancelářemi Kamil Mrva a Knesl+Kynčl.
Projekt byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem
České republiky.
Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel
proděkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci
a vedoucí projektu
ABOUT THE PROJECT: ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES
In media that address both professional and non-professional audiences,
distinguished architecture is most often associated with large constructions in global
metropolises and in economically strong areas. The attention is primarily focused
on spectacular works that impress not only by their architectural essence, but also
(often mainly) by their physical and financial dimensions. These projects are usually
associated with the media-pampered names of the international stars of architecture.
This is also the impression that students of architecture get when browsing magazines
and the Internet.
However, in the real world, there are a large number of buildings and structures
with various functions that are created in very dissimilar, unostentatious conditions
and, in spite of this (or sometimes because of this), they do not lack potency or great
impressiveness. They are often set in peripheral locations or in a purely natural context.
That is why they interact more naturally with their surroundings than their more
prestigious and splendid counterparts. They can be perceived more easily and one can
gain distinct knowledge and inspiration from them. Although their creators often do not
attract any media attention, they and their points of view deserve to be presented and
seen.
The project of “Maintaining partnership and development of co-operation in
architecture outside the traditional centres” attempts to analyse and improve the
situation. The project has included many activities: journeys by lecturers and students
of our university to remote regions of our country and abroad; student workshops
and summer schools of Architecture devoted to problems of small towns and villages;
lectures by foreign architects and an important final conference in Liberec, bringing
together outstanding architects from the whole world and a large audience of Czech
students, architects and local politicians; exhibitions dedicated to the theme of
“Architecture Outside the Centres”; launching a mediatheque and presentation of the
outputs of the project on a specialised website, etc.
All these activities have contributed to forming a comprehensive image of
architectural development outside the centres during the past 20 years. They have
helped to analyse the conditions under which good architecture in various remote sites
and regions is emerging. They have also initiated new discussions and partnerships
among those who can influence and support a high level of architecture.
This has been the first project of this orientation, extent and size of budget at the
Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec.
The faculty has co-operated with other partners on the project i.e. Architectura
association, SPEV association, and the architectonic studios of Kamil Mrva and
Knesl+Kynčl. The project was co-financed by the European Social Fund and the State
budget of the Czech Republic.
Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel
Vice-Dean of the Faculty of Art and Architecture of the Technical University in
Liberec and Project Head
12
13
VYBRANÉ STAVBY
—— SELECTED BUILDINGS
14
O CESTÁCH
V RÁMCI PROJEKTU
Pedagogové a studenti Fakulty umění a architektury
TUL se v rámci projektu vydali hledat odpovědi
na řadu aktuálních otázek, spojených se současnou
architektonickou produkcí v regionech mimo tradiční
centra, na cesty po mnoha evropských zemích i mimo
Evropu.
Pro účely projektu jsme si okolní evropské státy
rozdělili do tří postupně mapovaných oblastí:
1) Evropa severozápadní,
2) Evropa jihozápadní,
3) Evropa východní.
Jako mimoevropské zástupce jsme zvolili dvě
výrazně odlišné země – Japonsko a Chile , obě známé
vysokou kvalitou moderní architektury. Zahraniční
výzkumné cesty se dělily do dvou kategorií, na cesty
lektorské, kterých se účastnili pouze pedagogové
Fakulty umění a architektury, a na cesty studentské,
kterých se spolu s pedagogy účastnili i studenti
architektury; ti se rovněž aktivně podíleli na přípravách
programu a zpracování výstupů z cest.
První lektorská cesta vedla na západ Evropy,
přes Německo, Holandsko, Belgii, Francii, Irsko
a Lucembursko a účastnilo se jí šest pedagogů.
Další cesty už se konaly v menším počtu osob
a mapovaly menší území. Za druhou lektorskou
cestou do Skandinávie (Švédsko, Norsko a Finsko)
následovaly čtyři studentské cesty – do Irska, Dánska,
Norska a Německa. Poté se konaly dvě mimoevropské
lektorské cesty do Japonska a Chile. Jihozápadní Evropu
mapovaly lektorské a studentské cesty do Španělska,
Portugalska, Rakouska, Slovinska, Švýcarska a Itálie.
Východ Evropy pokryly lektorské a studentské cesty
do Polska a Slovenska a na Ukrajinu, lektorské cesty
do Pobaltí (Lotyšsko, Litva, Estonsko), do Maďarska
a Rumunska a studentská cesta do Bulharska, které
sérii zahraničních cest, organizovaných Fakultou umění
a architektury TUL, uzavřely.
K těmto cestám je ovšem třeba připočíst i cesty,
které uspořádal partner projektu občanské sdružení
Architectura. Vedly mimo jiné do odlehlých oblastí
Rakouska a Švýcarska za současnou architekturou
v horském prostředí nebo do vinařských oblastí
Slovenska, Maďarska a Rakouska za špičkovou
architekturou, která je dnes spojena s vinařskou
produkcí.
Všechny tyto cesty umožnily během dvou
let zmapovat rozsáhlá území (nejen) sousedních
zemí a dostatečně velký reprezentativní vzorek
architektonických realizací. Návštěvy kvalitní
regionální architektury, rozhovory s místními architekty
praktikujícími mimo hlavní centra i rozhovory s uživateli
navštívených staveb, to vše přispělo k vytvoření
ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby mimo centra
za posledních dvacet let – za dobu, na kterou se tento
projekt zaměřuje.
Vlastní cesty a návštěvy realizací jsou pro architekta
nezastupitelné a pro kritické zhodnocení staveb zásadní.
Mediální obraz staveb může poskytnout pouze neúplné
informace. A ty bývají navíc často zkreslené – například
tím, že vady na kráse tohoto obrazu jsou odstraněny,
vypuštěny. Média také většinou nedokážou postihnout
širší kontext stavby, dát dostatek informací pro vlastní
zhodnocení vzájemného působení stavby a okolní
zástavby nebo krajiny, stejně tak nezaznamenají ani vliv
času, podnebí či uživatelů na stárnutí stavby. Realizace
se mediálně prezentují ještě čerstvé, nepoužité
a nezabydlené, přitom architektura musí svou kvalitu
prokázat i v průběhu času a používání. O to důležitější
byla možnost autentického setkání se stavbami v jejich
reálném prostředí.
Výsledky cest byly zpracovány především formou
publikací – průvodců po jednotlivých oblastech. V nich
jsou spolu s dalšími texty prezentovány vybrané
realizace, které nás zaujaly jak svou kvalitou, tak svým
vztahem k danému místu. Pro přehlednost a usnadnění
srovnání byly tyto stavby v jednotlivých publikacích vždy
zařazeny do jedné ze čtyř kategorií podle velikosti sídel,
v nichž se nacházejí.
Tyto kategorie jsou:
1) města – sídla zhruba o velikosti 50 000 až 100 000
obyvatel,
2) malá města – 5000 až 50 000 obyvatel,
3) vesnice – 500 až 5000 obyvatel a 4) solitéry v krajině.
V realitě je ovšem přechod mezi jednotlivými
kategoriemi tak plynulý, že je těžké mezi nimi vést jasnou
hranici, proto je přiřazování realizací z přechodových zón
víceméně závislé na pocitovém vnímání toho kterého sídla.
Stejné členění zachovává i následující výběr v této
závěrečné publikaci. Z velkého množství staveb, které
jsme měli možnost navštívit a které dokládají často
mimořádnou úroveň architektury mimo velká centra,
snad tato knížka nabízí to nejzajímavější.
Zdeňka Němcová Zedníčková
16
ON THE JOURNEYS
WITHIN THE PROJECT
MĚSTO / CITY
Within the project, pedagogues and students of the TUL
interviews with local architects working outside major centres,
Faculty of Arts and Architecture, seeking answers to a number
as well as interviews with users of the buildings visited, all
of current issues related to contemporary architectural
contributed to the creation of a more comprehensive image
production in regions outside the traditional centres, travelled
of the development of construction outside the centres in the
to many European countries, as well as outside Europe.
last 20 years – the period on which the project focuses.
For the purposes of the project, we divided the surrounding
European countries into three mapped areas:
Own trips and visits to implementations are indispensable
to an architect and crucial for the critical evaluation of
1) Northwestern Europe,
buildings. Media images of buildings can only provide
2) Southwestern Europe
incomplete information. This is often distorted – for example,
3) Eastern Europe
flaws in the beauty of an image are removed, deleted. The
We selected two very different countries as non-European
representatives – Japan and Chile – both known for a high
quality of modern architecture.
Foreign research trips were divided into two categories,
media also usually fail to capture the broader context of
a structure, to provide sufficient information for a proper
assessment of the interaction of the building with the
surrounding development or landscape. They also do not
lecturers’ trips attended only by pedagogues of the Faculty
capture the influence of time, climate or users on the aging of
of Arts and Architecture, and student trips, where students of
the structure. The implementations are presented in the media
architecture also participated with lecturers. Students were
as still fresh, unused and uninhabited, while architecture must
also actively involved in the preparation of the programme and
also prove its quality over time and usage. The possibility
the processing of output from the excursions.
of authentic encounters with the buildings in their real
The first lecturers’ trip was to Western Europe, through
Germany, Holland, Belgium, France, Ireland and Luxembourg.
environment was most important.
The results of the visits were processed primarily in
Six pedagogues participated in this excursion. Other trips
the form of publications – guides to the individual regions.
included a smaller number of participants and covered
Selected implementations that impressed us both by their
smaller areas. After the second lecturers’ trip to Scandinavia
quality and their relationship to a given location were
(Sweden, Norway and Finland), four student trips followed – to
presented in them, together with other texts. For clarity and
Ireland, Denmark, Norway and Germany. These were followed
easier comparison, these structures in individual publications
by two non-European lecturers’ trips, to Japan and Chile.
were always classified into one of four categories, according
Southwestern Europe was covered in lecturers’ and student
to the size of the settlement in which they are located.
trips to Spain, Portugal, Austria, Slovenia, Switzerland and
These categories are:
Italy. Eastern Europe was covered by lecturers’ and student
City – settlements with a population of roughly 50,000
trips to Poland, Slovakia and Ukraine, by lecturers’ trips to
to 100,000
the Baltic States (Latvia, Lithuania, Estonia), Hungary and
Town – population between 5,000 and 50,000
Romania, and a student trip to Bulgaria. This concluded the
Village – population between 500 and 5,000
series of trips abroad, organised by the TUL Faculty of Arts
Solitary structures in the landscape.
and Architecture.
In reality, however, the transition between the different
However, it is necessary also to add to these trips the
categories is so imperceptible that it is hard to delineate
tours organised by the project partner, Architectura Civic
clear boundaries. So the classification of implementations in
Association. These tours also led to remote areas in Austria
transitional zones is more or less dependent on the perception
and Switzerland, to view contemporary architecture in the
of a particular place.
mountainous environment, as well as to the wine regions of
Slovakia, Hungary and Austria for the superb architecture
which is now connected to wine production.
During the two years, all these trips enabled the coverage
of large areas of (not only) neighbouring countries and a
sufficiently large representative sample of architectural
implementations. Visits to quality regional architecture,
17
The same classification is also preserved in the following
selection in this final publication. Out of the large number of
buildings that we had the opportunity to visit and that often
show an extraordinary level of architecture outside the major
centres, this booklet presents probably the most interesting.
Zdeňka Němcová Zedníčková
MĚSTO —— CITY
18
19
Liberec /106 000 OBYV./ ČR
Informační centrum
Technické univerzity v Liberci
Jiří Suchomel, Vladimír Balda, Marie Procházková, 2004–2007
Město Liberec je dnes správním centrem jednoho ze čtrnácti krajů České republiky. Jeho roli regionálního centra výrazně umocňuje přítomnost vysoké školy, která
od roku 1995 – po výrazném rozšíření počtu svých fakult – nese název Technická
univerzita v Liberci. Řada jejích oborů má však nadregionální význam i úroveň, mezi
nimi jistě i Fakulta umění a architektury, založená v roce 1994 (tehdy pouze jako
Fakulta architektury), po Praze a Brnu třetí místo vysokoškolské výuky architektury
v ČR. Architektonická výuka v Liberci mohla ovšem navázat na místní tradici mimořádně kvalitní tvorby ateliéru SIAL, vedeného od šedesátých let 20. století architektem
Karlem Hubáčkem. Kolem něj a jeho kolegy Miroslava Masáka se v tzv. Školce SIAL již
od sedmdesátých let shromažďovala silná skupina mladých architektů, z nichž mnozí
se později stali nejen renomovanými tvůrci, ale i profesory na domácích či zahraničních vysokých školách (Mirko Baum, Martin Rajniš, Jiří Suchomel, Zdeněk Zavřel).
Okrajová poloha Liberce za předchozího režimu, poněkud stranou centrálního dozoru
(a samozřejmě silná osobnost Karla Hubáčka) tak tehdy možná paradoxně přispěla
k svobodnějšímu vývoji okruhu architektů, kteří se pak prosadili v měřítku celostátním,
či dokonce mezinárodním.
Nová budova Informačního centra Technické univerzity se přes údolí a město dívá
k horizontu s vrcholem hory Ještěd s proslulým vysílačem od Karla Hubáčka z roku
1974 – jako by zde autor a zakladatel liberecké fakulty architektury Jiří Suchomel
Liberec /population: 106,000/ Czech Republic
Information Centre of the
Technical University of Liberec
Jiří Suchomel, Vladimír Balda, Marie Procházková, 2004–2007
Today Liberec is the administrative centre of one of the 14 regions of the Czech Republic. Its
role as a regional centre is strengthened by the presence of a university, which was named the
Technical University of Liberec in 1995 after a significant increase in the number of its faculties.
Many of its departments are significant even beyond regional borders, among these is also the
Faculty of Arts and Architecture, founded in 1994 (then only the Faculty of Architecture), which is
third in importance, after Prague and Brno, for university education in Architecture.
Architectural education in Liberec could of course follow the local tradition of the exceptional
quality production of the SIAL studio, founded in the 1960s and run by Karel Hubáček. Since
the 1970s, an effective group of young architects has gathered around him and his colleague,
Miroslav Masák, in what is known as the SIAL Kindergarten. Many of these later became
renowned architects and professors at Czech and foreign universities (M. Baum, M. Rajniš,
J. Suchomel, Z. Zavřel). The peripheral location of Liberec, (rather off the central surveillance
of the former regime) as well as the strong personality of Karel Hubáček has paradoxically
contributed to the freer development of a circle of architects, later to be recognised on national
and international levels.
MĚSTO
20
21
CITY
vzdával přes vzdálenost prostoru a času hold svému učiteli. Blízkost k linii architektury
SIAL cítíme i v promyšlené konstruktivní složce stavby, která zůstává viditelná a jasně
čitelná: v šikmých sloupech, které nesou jednotlivá rozšiřující se podlaží, v kontrastu
svislé betonové stěny a vykloněného zaobleného skleněného pláště, v linii terasy, jejíž
křivka se zčásti promítá i do interiéru vstupní haly.
Na rozdíl od ještědského vysílače ovšem tato novostavba nemíří k nebi špičkou, ale
naopak směrem vzhůru se rozšiřuje a má tak podobu obráceného a z jedné stany
oříznutého kuželu. Důvodem byla především prostorová situace uprostřed starších
univerzitních budov. Výrazná vertikála již při příchodu ke kampusu signalizuje nový
střed, svislá boční stěna, kromě své statické funkce, je logickou odpovědí na těsné
sousedství starší budovy, zatímco vyklonění podtrhuje význam stavby a zároveň
zvětšuje použitelnou podlahovou plochu, aniž by stavba příliš ubírala parteru. Zatímco
v horních patrech jsou kanceláře rektorátu a v suterénu zasedací místnost s částečným horním prosvětlením kruhovým světlíkem, v přízemí a v prvním patře jsou funkce
navazující na běžný provoz kampusu: kromě recepce a informačních kontaktních bodů
je zde příjemná kavárna, přímo přístupná i z venkovní terasy. Svým celkovým tvarem
a propojením s vnějším prostorem tak stavba zároveň formuje vznikající náměstí jako
nové centrum univerzitního kampusu. /PK/
Svatopluk Sládeček (ed.), Česká architektura 2007–2008 (ročenka). Praha 2008, s. 84–89.
The new building of the TUL Information Centre looks across a valley and the city towards the
horizon with the Ještěd peak and its famous TV tower, designed by Karel Hubáček in 1974. It is as
if the architect and founder of the Faculty of Architecture, Jiří Suchomel, is paying tribute over time
and space to his mentor.
We also feel the affinity with the line of SIAL architecture in the ingenious structural elements
of the building, which are visible and clearly legible: the transverse poles supporting the dilative
storeys; the contrast of the vertical concrete wall and tilting rounded glass surface; the terrace line,
whose curve is also partly projected into the interior of the foyer. Unlike the Ještěd TV tower, the
peak of this new building does not point skywards, but becomes wider towards the top, shaped like
an upside-down half-cone.
The spatial possibilities in the centre of the older university buildings were the reason for this. The
distinctive vertical line indicates the new Centre even before one enters the campus. The vertical
side wall, besides its static function, also corresponds with the adjacent older building, while the
tilt highlights the purpose of the building and at the same time enlarges the floor space, but not at
the expense of the parterre.
The Rector’s offices are on the upper floors and, in the basement, there is a meeting room with
lighting provided by a round skylight. On the ground and first floors are the areas for the daily
administration of the campus: besides the Reception and Information Point, there is a cosy cafe also
accessible from the outdoor terrace. By its shape and interconnection with the outer spaces, the
building also characterises the growing square as the new centre of the university campus. /PK/
Svatopluk Sládeček (ed.), Česká architektura 2007–2008 (yearbook). Prague 2008, p. 84–89.
www.archiweb.cz
MĚSTO
22
23
CITY
Kristianstad /81 000 obyv./ Norsko
Kilden – divadlo
a koncertní sál
ALA architects Ltd + SMS architects AS, 2011
Centrum múzických umění Kilden stojí v jižním Norsku, na hraně přístavu města
Kristianstad, co do velikosti srovnatelného s Libercem. Město má i univerzitu, jejíž
součástí je fakulta umění, nabízející mimo jiné studia dramatického umění a hudby.
Návrh vzešel z architektonické soutěže. Nové centrum poskytuje prostor jak
pro místní amatéry, tak pro mezinárodní hvězdy. Budova má celkem čtyři sály.
Největší z nich je koncertní, s téměř dvanácti sty místy, se špičkovým akustickým
prostředím a technologiemi pro libovolné druhy hudebních produkcí. Je sídlem
místního symfonického orchestru, ale hostují v něm hudební tělesa z celého Norska
i ze zahraničí. Divadlo pro činohru a operu má zhruba sedm set míst a pohyblivé
orchestřiště a působí v něm stálý soubor. Víceúčelový sál s kapacitou dvou set
sedících nebo čtyř set stojících diváků a komorní sál se sto sedadly mají uspořádání
klasických black boxů a umožňují experimentální produkce různých druhů. Sály jsou
snadno přístupné z rozsáhlého, velkoryse proskleného foyer se dvěma bary a kavárnou
a s výhledem na přístav.
Jednoduchý kvádr zapadá do industriálního prostředí. Je narušen zvlněným klínem
hmoty sálů, který prorůstá skleněnou fasádou foyer. Tento svérázný dřevěný útvar
je odkazem na mořské prostředí a dává budově nezaměnitelnou tvář. Jako zjevení se
uplatňuje v dálkových pohledech a zásadním způsobem pozitivně ovlivňuje prostorový
účinek i akustiku foyer.
Kristianstad /population: 81,000/ Norway
Kilden – Theatre
and Concert Hall
ALA architects Ltd + SMS architects AS, 2011
The Kilden Performing Arts Centre is situated in southern Norway on the outskirts of the port city
comparable in size to Liberec. The city also has a university which includes the Faculty of Art,
offering, among others, studies in Drama and Music.
The proposal was the result of an architectural contest. The new Centre provides a venue for both
local amateur and international performers. The building has a total of four halls. The largest, seating
almost 1,200, comprises top-quality acoustics and technologies for all types of musical productions.
It is the seat of the local symphony orchestra, as well as hosting musical ensembles from the whole
of Norway and abroad. The theatre for drama and opera seats approximately 700 and boasts a
movable orchestra pit and permanent theatrical company. The multi-purpose hall, with a seating
capacity of 200 and a standing capacity of 400, and the chamber hall seating 100, both have an
arrangement of classic black boxes and stage various genres of experimental productions. All the
halls are easily accessible through a vast, glazed foyer with two bars, a café and harbour view.
The simple structure blends in with the industrial surroundings. It is interrupted by the undulating
wedge of the mass of halls which arises from the glass facade of the foyer. This peculiar wooden
MĚSTO
24
25
CITY
Centrum stálo v přepočtu více než pět miliard Kč. To je částka významná i pro bohaté
Norsko. Česká republika dnes v krajských městech srovnatelná zařízení stavět
nedokáže, i dlouho připravovaná nová pražská koncertní síň se asi bude této úrovni
obtížně blížit. Touto stavbou se ale jinak nepříliš významné město dostalo na kulturní
mapu Evropy. /JS/
www.ala.fi/works/project/88-kilden
www.dezeen.com/2012/03/30/kilden-performing-arts-centreby-ala-architects
www.domusweb.it/en/news/2012/03/30/ala-architects-kilden-concert-hall.html
shape is a reference to the marine environment and gives the building its striking appearance. It
is like a revelation, enhancing the distant views and impressively affecting the spaciousness and
acoustics of the foyer.
The Centre cost the equivalent of more than five billion CZK. Such a sum is significant, even in
wealthy Norway. At the present time, the Czech Republic cannot build comparable facilities in
regional cities. Even the new concert hall, long planned for in Prague, will hardly reach the level
of this structure, which has put this city of otherwise little importance on to the cultural map of
Europe. /JS/
MĚSTO
26
27
CITY
Bellinzona /17 363 obyv./ Švýcarsko
Pevnost Castelgrande
a propojení s náměstím
Piazza del Sole
Aurelio Galfetti – Rolf Laüppi, Luigi Pellegrini, 1981–2000
Bellinzona, metropole švýcarského kantonu Ticino, je již od roku 2000 na seznamu
světového kulturního dědictví UNESCO, do něhož byla zapsána především kvůli
svému autentickému pozdně středověkému opevnění. K důmyslnému fortifikačnímu
systému patří i tři mohutné gotické hrady Castelgrande, Montebello a Sasso Corbaro.
Castelgrande leží na vrcholu strmé skály a přístupová cesta k němu mohla vést pouze
po povlovnějším jižním svahu. Nové náměstí Piazza del Sole, které dole v městě
vznikalo v 19. století na sever od hradeb, tak bylo od pevnosti zcela odříznuto. Vztah
náměstí a hradu se změnil až v devadesátých letech 20. století, když významný
švýcarský architekt Aurelio Galfetti obě výškové úrovně propojil a zpřístupnil prostory
hradu veřejnosti.
Galfetti navrhl nový vstup vedoucí z náměstí přímo na nádvoří hradu Castelgrande,
a to prostupem skrze skálu. Do skalní stěny, tyčící se kolmo nad náměstím,
vložil betonovou hmotu vstupu s úzkou převýšenou rýhou, která připomíná
předimenzovanou klíčovou dírku. Na ni navazuje dlouhá chodba do nitra skály, ústící
do temného, klenutého prostoru kruhového půdorysu. Odtud míří vzhůru šachta
s výtahem a schodištěm. Světlo dopadající shora je jediným zdrojem osvětlení, které
se v útrobách skály nachází. Jeho sílící intenzita provází návštěvníka až na výstupní
Bellinzona /population: 17,363/ Switzerland
Castelgrande Fortress and
Connection to Piazza del Sole
Aurelio Galfetti / Rolf Laüppi, Luigi Pellegrini, 1981 – 2000
Bellinzona, a city in the Swiss canton of Ticino, has been a UNESCO World Heritage Site since
2000, when it was listed primarily for its authentic late medieval fortifications. The ingenious
fortification system includes three large Gothic castles: Castelgrande, Montebello and Sasso
Corbaro.
Castelgrande is perched atop a steep cliff, with the access road to it leading on towards the more
gradual southern slope. The Piazza del Sole, a square which originated down in the city, north of
its walls in the 19th century, was thus completely cut off from the fortress. The relationship of the
square and Castle only changed in the 1990s, when renowned Swiss architect, Aurelio Galfetti,
linked the two levels, making ​the Castle premises accessible to the public.
Galfetti designed a new entrance leading from the square directly to the courtyard of Castelgrande,
that is, through the rock. Into the rock wall, towering steeply above the square, he placed the
concrete mass of the entrance with a narrow elevated groove resembling an oversized keyhole.
This is followed by a long corridor in the rock, leading to a dark, vaulted circular space. From here,
the entrance route continues by lift and stairway. The light falling from above is the only source
MĚSTO
28
29
CITY
úroveň hradního nádvoří. Galfetti pojal svůj návrh jako současnou vrstvu, jednu
z mnoha překrývajících se struktur, které se na podobě města v jeho historii podílely.
Betonová šachta prostupující nitrem skály, surový materiál a prosté tvarosloví může
na první pohled vypadat jako zásah brutální a necitlivý, ale ve vztahu k tvrdému
kamennému masivu je vlastně zásahem velmi kontextuálním.
Castelgrande je ze tří bellinzonských pevností nejstarší a nejrozsáhlejší. Dnešní
podobu dostal v letech 1992–2000, kdy celý hradní komplex prošel velmi kvalitní
kompletní rekonstrukcí, navazující na zmíněnou realizaci nového vstupu z náměstí
Piazza del Sole. Projektem hradních úprav byl opět pověřen Aurelio Galfetti.
Restaurátorským způsobem očistil, zakonzervoval nebo dotvořil stávající struktury:
hrad, hradby, cesty, skály, vinice. Poté do staré vrstvy vnesl velmi citlivým způsobem
současné, ale natolik jemné a kvalitní zásahy, že jejich včlenění do prastarých
kamenných zdí působí naprosto přirozeně.
Od nového vstupu na hradní plošinu od výtahové šachty vede kamenná rampa
ukončená kruhovou prohlubní, z níž se cesty rozbíhají po hradním nádvoří. Samotné
vnitřní nádvoří pojal jako volnou zatravněnou plochu s několika solitérními stromy
a plastikami současných umělců. Vstup do vlastního objektu hradu začíná
návštěvnickým centrem ve vysokém kamenném prostoru, kde se vysoko nad hlavami
návštěvníků vznáší tajemný baldachýn. Toto majestátní foyer Galfetti propojil
s restaurací v hradním sklepení, stálou expozicí v jižním křídle a kongresovým centrem
s galerií v přestavěné zbrojnici. Na východní ravelin nad původní hradní cestu usadil
venkovní restauraci. Z obranných věží, černé a bílé, vznikly vyhlídkové věže poté, co
do nich vložil pohodlná ocelová schodiště. Hradní úpravy pojal ve stejném duchu jako
novou bránu do hradu, jako další vrstvu překrývajících se etap vývoje Bellinzony. Jak
sám autor říká, našel v procesu vrstvení opravdovou krásu, a tak ji svým zásahem
nechtěl narušit.
Galfettiho propojení minulosti a současnosti, používání současných materiálů
vedle původních, oceli, surového betonu a kamene, i jeho novodobého tvarosloví
do historického prostředí je srovnatelné s uvažováním a citlivým přístupem k obnově
památek Carla Scarpy. Stejně jako Scarpovy jsou i Galfettiho nové konstrukce
a objemy přiznané, a přesto neokázalé, přirozené a skromné. O co brutálnější se jeví
prostup betonovou šachtou vedoucí z náměstí, o to jemnější jsou nové úpravy vlastní
historické pevnosti. /JJ/
of illumination within the bowels of the rock. Its growing intensity accompanies the visitor up to
the entry level of the Castle courtyard. Galfetti conceived his proposal as a current layer, one of
the many overlapping structures participating in the appearance of the city. The concrete shaft
penetrating through the heart of the rock, the rough materials and simple architectural language
may at first glance seem like a severe and insensitive act, but in relation to the hard stone massif, is
actually a very contextual intervention.
Castelgrande is the oldest and largest of the three Bellinzona fortresses. It received its present-day
appearance between 1992 and 2000, when the entire Castle complex underwent a high quality,
intricate reconstruction, subsequent to the aforementioned construction of the new entrance from
Piazza del Sole. The project of the Castle alterations was again entrusted to Aurelio Galfetti. By
way of restoration, he cleaned, conserved or complemented existing structures: Castle, fortification
walls, roads, rocks, vineyards. Then he sensitively introduced to the old layer the contemporary, but
such fine, quality alterations, that their incorporation into the ancient stone walls seems absolutely
natural.
A stone ramp leads from the lift shaft of the new entrance to the Castle plateau. The ramp ends with
a circular hollow from which roads diverge into the Castle courtyard. The architect conceived the
inner courtyard as an open grassed area with several solitary trees and sculptures by contemporary
artists. The entrance to the actual Castle building starts at the Visitors’ Centre, which is located
on a high stone space with a mysterious canopy floating above the heads of visitors. Galfetti
connected this majestic foyer with the restaurant in the Castle cellars, a permanent exposition
in the South Wing and a Congress Centre with Gallery in the reconstructed Armoury. He placed
an outdoor restaurant on the eastern ravelin above the original Castle road. The black and white
defensive towers were transformed into observation towers after convenient steel staircases were
fitted in the interiors.
Galfetti conceived the Castle alterations in the same spirit as the new Castle gate, as another
layer in the overlapping stages of the development of Bellinzona. As the creator himself says, he
discovered true beauty in the process of layering, so did not want to disrupt it by his intervention.
Galfetti’s linking of the past with the present, his use of contemporary materials along with the
original ones, steel, rough concrete and stone, as well as his modern architectural language in
the historical environment, is comparable to Carlo Scarpa’s thinking and sensitive approach
to monument restoration. Like Scarpa’s, Galfetti’s new structures and dimensions are vast, yet
unpretentious, natural and modest. The harshest appears to be the penetration of the concrete shaft
leading from the square, the more subtle are the new alterations to the historical fortress itself. /JJ/
www.aureliogalfetti.ch
MĚSTO
30
31
CITY
Opole /126 748 obyv./ Polsko
Ústřední polsko-německá
knihovna Caritas
Malgorzata Pizio-Domicz, Antoni Domicz, 2001
Německá minorita je na polském území velmi početná a nejvíce obyvatel, kteří se hlásí
k německé národnosti, najdeme v Opolském a Slezském vojvodství. V městě Opole se
sdružuje nejvíce německých spolků a organizací z celého Polska. Je proto logické, že
pro sídlo knihovny společné pro oba národy bylo vybráno právě město Opole. Polskoněmecká knihovna Caritas se současně stala symbolem vzájemného usmíření.
Její budova se nachází v historickém centru Opole v místě, které svého času patřilo
ve městě k nejzanedbanějším. Bývala zde neudržovaná stavba z režného zdiva,
zbořeniště a proluka.
Budova knihovny je složena ze tří částí, které jsou odděleny funkčně, konstrukčně
i převládajícím materiálem. Původní historická stavba byla rekonstruována
i se zachováním fasády z režných cihel. Na další třetině pozemku je postavena
novostavba z betonu a s fasádou vykloněnou do úzké ulice. Extrovertnější přístup
k architektuře si autoři mohli dovolit s ohledem na funkci a význam budovy. Střední
část obě budovy spojuje a díky použití skla na střechu a pro obvodové stěny je zde
umístěna velmi světlá a vzdušná vstupní hala. Skleněná hala svojí transparentností
a nehmotností odkazuje na proluku, která se v těchto místech dlouho nacházela. Tento
architektonický koncept podporuje i povrch podlahy v hale z kostek malého formátu
používaných na dláždění chodníků.
Opole /population: 126,748/ Poland
Central Polish-German
Caritas Library
Malgorzata Pizio-Domicz, Antoni Domicz, 2001
The German minority in Poland is very large, with the majority of the population in the entire
country who declare German nationality being resident in the Opole and Silesian Voivodeships.
Most of the German clubs and organisations in Poland are to be found in the city of Opole. It is
therefore logical that Opole was the city chosen as the seat of the Library common to both nations.
At the same time, the building of the Polish-German Caritas Library became a symbol of PolishGerman reconciliation.
The Library building is located in the historical centre of Opole in a site which was once one of the
most neglected in the city. There was an unmaintained building with bare walls, ruins and a vacant
lot here. The Library is composed of three sections that are separated functionally, structurally,
as well as by their predominant materials. The original historical building was renovated with the
preservation of the facade of ecru bricks. The newly erected concrete building with facade tilted
towards the narrow street is situated on the other third of the land. The architects could afford this
more extroverted approach to architecture, taking into consideration the role and significance
of the building. The central section connects both buildings and, due to the use of glass in the
MĚSTO
32
33
CITY
Vertikální členění fasády není pouze formálním ornamentem, ale vodorovné
linie na fasádě zobrazují modul, který je v celé stavbě dále důmyslně rozvinut
od konstrukce až po interiér. Modul má výšku 1,1 m a v každém patře se zopakuje
celkem třikrát. Ve výšce 1,1 m nad podlahou (úroveň prvního modulu) najdeme
v budově všechny parapety, madla zábradlí, ale také desku informačního pultu v hale
nebo kliky u dveří. Výšku 2,2 m mají v novostavbě všechna nadpraží oken a dveří.
Sečtením výšky tří modulů dohromady se dostaneme na hodnotu 3,3 m, která odpovídá
konstrukční výšce podlaží.
Novostavba polsko-německé knihovny v Opoli dobře ukazuje, že i v místě s původní
městskou zástavbou se dá navrhovat a stavět bez prvoplánových reminiscencí
na historické stavby. /VB/
www.domicz.opole.pl
roof and external walls, the very light and airy entrance hall is situated here. The glass hall with
its transparency and intangibility refers to the vacant lot which this site had so long been. This
architectural concept is also supported by the lobby floor surface of small cobblestones, also used
on the paved walkways.
The vertical division of the facade is not only a formal decoration, but the horizontal lines on the
facade display the module which is ingeniously developed throughout the entire building from
outer structure to interior design. The module has a height of 1.1 metres and is repeated three
times on each floor. All parapets, handrails as well as doorknobs and the information panel in the
lobby are at a height of 1.1 metres above the floor (the level of the first module). All the windows
and doors in the building have a height of 2.2 metres. The sum of the height of the three modules
together is 3.3 metres, which corresponds to the structural height of the floors.
The new building of the Polish-German Library in Opole is a good demonstration of the fact that,
even on a site with original urban development, it is possible to design and build without calculated
reminders of the historical buildings. /VB/
MĚSTO
34
35
CITY
Ašija /93 094 obyv./ Japonsko
Bytový dům
Minoru Takeyama, 1995
Ašija je město rozkládající se mezi Ósakou a Kóbe, s nimiž splývá v jednu aglomeraci
obepínající Ósackou zátoku. Již od počátku, kdy byla oblast Ašija určena k městské
zástavbě, se zde na svazích kopců shlížejících na Ósackou zátoku začalo s výstavbou
velkých rodinných vil s bazény a tenisovými kurty. Díky množství celebrit, které zde
žijí, se městu přezdívá japonské Beverly Hills. Status města získala Ašija v roce 1940.
A je jediným městem v Japonsku, kde místní vyhláška zakazuje provozování heren,
zábavních podniků i průmyslových objektů. V roce 1995 bylo město velmi poničeno
velkým zemětřesením v Kóbe.
V místě, které je blíže horám než zátoce, poblíž páteřní silnice a nedaleko centra s radnicí
vznikl v rámci obnovy města po zemětřesení i bytový dům od Minoru Takeyamy. Tento
dům není typickým japonským bytovým domem, ale odpovídá vyššímu standardu
lokality. Je vybaven velkorysou vstupní halou ve zvýšeném přízemí, otevřenou přes dvě
podlaží, i vlastním podzemním parkováním. Půdorysy bytů jsou ve srovnání s běžnou
japonskou bytovou výstavbou velkorysé (na vstupním podlaží jsou pouze dva velké čtyřa pětipokojové byty), byty jsou dělené na klidovou-soukromou a návštěvní-veřejnou část
se samostatnými vstupy a jsou doplněné malými terasami.
Dům působí velice pevně a uzavřeně, jako hrad, a skýtá svým obyvatelům maximální
soukromí, a to i na terasách, které díky svému zapuštění do hlavního objemu nejsou
z ulice téměř patrné. Jediným otevřeným prvkem je vstupní hala, která se uprostřed
čelní fasády otevírá do ulice přes dvě patra vysokým prosklením. Je skrze ni vidět až
do malé japonské zahrádky na opačné straně domu. Stavba citlivě reaguje na fakt, že
Ashiya /population: 93,094/ Japan
Town House
Minoru Takeyama, 1995
Ashiya is a city situated between Osaka and Kobe, with which it merges into a single agglomeration
encompassing Osaka Bay. Right from the outset, when the Ashiya area was intended for urban
development, the construction of large family villas with swimming pools and tennis courts started
here on the slopes of the hills looking down on Osaka Bay.
The city is called the Japanese Beverly Hills because of its number of celebrity residents. Ashiya
received city status in 1940. It is the only Japanese city where local regulation prohibits the
operation of casinos, entertainment enterprises and industrial buildings. In 1995, the city was
badly damaged by the major earthquake in Kobe.
During reconstruction of the city after the earthquake, a residential building designed by Minoru
Takeyama was created on a site which is closer to the mountains than the bay, near an arterial
road and not far from the centre and City Hall. This building is not a typical Japanese apartment
block, but corresponds to higher quality standards. It features a generous entrance hall on the
elevated ground floor, open across two floors, as well as private basement parking. Compared to
the usual Japanese residential structures, the flat layouts are spacious (there are only two 4- and 5bedroomed flats on the ground floor). Residential units are complemented with small terraces and
divided into quiet or private areas and visitors’ or public areas, with separate entrances.
MĚSTO
36
37
CITY
se nachází ve čtvrti rodinných domů, a i přes svou rozlehlost nepůsobí v měřítku vilové
zástavby rušivě – především díky tomu, že celý objem je velmi členitý. Na základní
celistvý objem nižšího betonového kvádru je nasazena srostlice objemů opláštěných
černě natřeným dřevem, které klínovitě sestupují až do přízemí. Vedle prosklení
vstupní haly sestupuje k zemi i černý čtyřpodlažní válec. Jednotlivé objemy srostlice
mají sedlové a pultové střechy a jsou jakousi stylizovanou skupinkou domů – osadou
shromážděnou okolo válcové věže, a mohou tak připomínat i hradní cimbuří. Díky své
uzavřenosti působí archaickým dojmem a dodávají stavbě pocit stability a bezpečí.
Tuto základní kompozici doplňují další detaily. Čtvercový rastr dřevěných rámů, někde
vyplněných mléčným sklem, tvoří pohledově stínící paravány či pergoly teras a větších
oken. Z betonové části stavby vystupují zpod oken betonové klíny a nad oknem stínící
stříšky z ocelového plechu. Beton základní hmoty je členěn zářezy a v přízemí má
hrubší strukturu. Střešní terasy lemuje přerušovaná řada dřevěných žeber pergoly.
Minoru Takeyama patří nejen k významným japonským architektům, ale vysoce
respektovány jsou i jeho teoretické práce. V jeho realizacích se odráží jeho zájem
o symbolický jazyk architektury, jeho schopnost číst a dešifrovat japonské městské
prostředí a porozumění proměnlivosti japonských měst. Bytový dům v Ašiji může být
kvalitním partnerem jak současné drobné vilové zástavbě, tak i možným budoucím
větším hmotám – což dobře dokládá i jeho souznění s novější bytovou stavbou, která
vyrostla v sousedství. I přesto, že je stavba již téměř dvacet let stará, vypadá až na pár
detailů velmi svěže a současně. /ZZ/
The building gives a very solid and closed impression, like a castle, providing the utmost privacy to
residents, even on the terraces that are almost invisible from the street, as they are recessed into
the main structure. The only open element is the entrance hall which opens on to the street in the
centre of the facade through a glassed two-storey high wall. It is possible to see the small Japanese
garden through it, on the opposite side of the building. The structure sensitively interacts with its
location in a quarter of family houses and, despite its vast size, does not disturb the scale of the
villa development – primarily because the whole building is very rugged. The basic compact volume
of the lower concrete cuboid serves as a pedestal for the group of structures clad in black-painted
wood, descending in wedges to the ground floor.
In addition to the glazed wall of the entrance hall, the four-floor cylinder also descends into the
ground. Individual volumes of the compound structure have saddle and aisle roofs and are a kind
of stylized group of houses – a settlement assembled around the cylindrical tower, thus also
resembling castle battlements. Due to their closeness, they seem archaic, evoking the feeling
of stability and safety. Other details also complete this basic composition. The square grid of
wooden frames, in places filled with frosted glass, forms visually shielding screens or pergolas of
the terraces and larger windows. Concrete wedges protrude below the windows from the concrete
part of the structure, the shade canopies above the windows are of steel sheets. The concrete of
the basic mass is segmented by notches and its structure is rougher on the ground floor. The roof
terraces are bordered by a broken line of the wooden ribs of the pergola.
Minoru Takeyama is a leading Japanese architect, also highly respected for his theoretical works.
His implementations reflect his interest in the symbolic language of architecture, his ability to read
and decipher Japanese urban environment and his understanding of the variations in Japanese
cities. The residential building in Ashiya could be a quality partner both for small villa development
and possible future larger structures – as is well demonstrated by its harmony with the newer
apartment buildings that have arisen in the neighbourhood. Although the structure is almost 20
years old, apart from a few details, it still looks very fresh and contemporary. /ZZ/
MĚSTO
38
39
CITY
Cork /119 143 obyv./ Irsko
Univerzitní galerie
Lewise Gluckmana
O’Donnell & Tuomey Architects, 2005
Druhé největší město Irské republiky Cork leží na jihozápadním pobřeží, při ústí
řeky Lee do moře. Historické centrum Corku, který byl vždy významným přístavem,
se rozkládá na ostrově tvořeném dvěma rameny řeky. K jednomu z těchto ramen
přiléhá kampus prestižní University College Cork (UCC), pětihvězdičkové univerzity
v hodnocení QS, konkurující svou kvalitou nejlepším světovým univerzitám.
Univerzitní kampus přináší do historického jádra města moderní architekturu.
U hlavního vstupu do areálu univerzity z Western Road, v krásném prostředí parku
mezi stromy na břehu řeky, tvoří výraznou dominantu a pomyslnou bránu do historické
části kampusu nová budova univerzitní umělecké galerie. Budova usazená v zeleni
svou spodní částí – platformou – plynule propojuje dvě rozdílné výškové úrovně
terénu, stoupající z parku od řeky do centra kampusu. Ve spodní části, obložené
v Irsku typickým vápencem, se nachází restaurace otevírající se do parku. Nad ní
se na subtilních sloupech vznáší kompaktní, americkým dubem obložená hmota
vlastních výstavních prostor, přednáškových sálů a galerijního obchodu. Hlavní
vstup galerie stoupá z platformy skleněným krčkem ve směru od centra kampusu.
Světlo do galerijních prostor vpouští okna šikmo vystupující v různých směrech ze
zaoblených rohů hlavní hmoty.
Budova nabízí čtyři výrazně rozdílné hmotové kompozice na hlavních pohledových
osách, velmi citlivě reagující na své okolí. Ve směru od řeky je nejvýraznějším prvkem
Cork /population: 119,143/ Ireland
University College Cork,
Lewis Gluckman Gallery
O’Donnell & Tuomey Architects, 2005
Cork, the second largest city in the Republic of Ireland, is situated on the south-western coast,
at the mouth of the Lee River. The historical centre of Cork, which has always been an important
port, lies on an island formed by two branches of the river. Bordering one of these branches is the
campus of the prestigious University College Cork (UCC), a five-star university according to QS
evaluation, competing in quality with the best international universities.
The University campus introduces modern architecture to the historical core of the city. At the main
entrance to the grounds from Western Road, in the beautiful environment of a park among trees
on the river bank, the new building of the University Art Gallery forms a distinctive landmark and
imaginary gateway to the historical part of the campus. The building with its base set in greenery,
smoothly connects two different levels of the terrain arising from the park in the direction from the
river towards the centre of the campus.
The lower section, clad in the limestone typical of Ireland, comprises a restaurant opening out
towards the park. The compact mass floats above on subtle columns, clad in American oak. It
comprises the University’s own exhibition premises, lecture theatres and Gallery shop. The main
MĚSTO
40
41
CITY
rampové schodiště vytvářející téměř dojem tunelu a umocňující vstup do kampusu.
Pohledu z parku dominuje vznášející se dřevěná krychle se zaoblenými rohy. Ve směru
od kampusu je hlavní hmota prořezána a odlehčena prosklením a nabízí průhled k řece.
Nejmasivněji působí budova ze strany od obslužného vjezdu, kde obě části stavby
propojuje šestipatrový vápencový blok. /ZZ/
www.e-architect.co.uk
www.mimoa.eu
entrance to the Gallery arises from the base through a glass “neck” in the direction away from the
campus centre. Light penetrates the Gallery premises through windows protruding askew in various
directions from the rounded corners of the main mass.
The building comprises four distinctly different compositions of masses on the main visual axes,
very sensitively interacting with their surroundings. Facing in the direction away from the river, the
most prominent feature is the ramp steps creating almost the feeling of a tunnel and amplifying
the campus entrance. The view of the park is dominated by a floating wooden cube with rounded
corners. In the direction away from the campus, the main mass is dissected and lightened by glazed
areas providing views of the river. The building looks most impressive from the service access road,
where both sections are connected by a six-floor limestone block. /ZZ/
MĚSTO
42
43
CITY
Oldenburg /160 000 obyv./ Německo
Rodinný dům HHGO
Sören Hanft, Jens Casper, 2009
Dům stojí na předměstí dolnosaského Oldenburgu v zahradní čtvrti, která je přehlídkou
architektonicky spíše průměrných rodinných domů, postavených v období od konce
šedesátých let 20. století do současnosti. Málokdo by v tomto prostředí očekával nějaký
architektonicky výjimečný dům, oceněný navíc zemskou cenou za architekturu.
Název domu HHGO je vlastně významovou hříčkou. V německé předválečné moderní
kultuře Bauhausu se jedná o akronym následujícího významu: „Harmonie – Hygiene –
Gesundheit – Orden“ (tedy harmonie – hygiena – zdraví – řád). V našem případě to však
znamená Haus Hanft – Grubitzsch Oldenburg, podle příjmení investorů. Jistě je však
záměrem nalézt v pojmenování domu i ukrytý moderní odkaz.
Dům je poměrně rozlehlý (350 m2), stojí na kraji velkého udržovaného pozemku
(přes 5000 m2), který je úhledně upraven. Majitel domu je profesor psychologie
v penzi a bydlí zde se svou manželkou. Dům jim byl navržen na míru, přesně podle
jejich požadavků a představ jejich synem, architektem Hanftem – byl to jeho první
realizovaný projekt. Dům poskytuje manželům dostatek společného prostoru, ale
také soukromí. Každý z manželů má v patře vlastní oddělenou obytnou část se dvěma
pokoji (pracovnou a ložnicí) a koupelnou. Přechod z jedné části do druhé je možný
po venkovní zelené střešní terase mezi pracovnami. Obě části mají samostatná
schodiště i vstupy. Dům je v budoucnu možné rozdělit dostavbou příčky v přízemí
na dvě samostatné, zcela oddělené části.
Oldenburg /population: 160,000/ Germany
HHGO Family House
Sören Hanft, Jens Casper, 2009
The house is situated in a suburb of Oldenburg in Lower Saxony, in a garden district which
showcases architecturally rather average family homes built in the period from the end of 1960s
to the present. Few people would expect an architecturally exceptional house, even less so one
presented with a provincial architectural award.
HHGP, the name of the house, is actually a semantic word play. In pre-war modern Bauhaus culture,
it is an acronym for: “Harmonie – Hygiene – Gesundheit – Orden” (meaning: harmony – hygiene
– health – order). But in our case, it means Haus Hanft – Grubitzsch Oldenburg, according to the
surname of the investors. There is of course the intention of finding a hidden modern reference too
in the name of the house.
The house is quite large (350 m2), situated on the edge of a big, neat and well-maintained plot (over
5,000 m2). The home-owner is a retired professor of Psychology who lives here with his wife. The
house was tailor-made for them, exactly according to their requirements and ideas, by their son,
architect Hanft. This was his first implemented project. The house provides ample communal living
space, as well as privacy for husband and wife. On the 1st floor, each has his/ her own separate
residential quarters consisting of two rooms (study and bedroom) and bathroom. It is possible to
move from one part to another on the outdoor green roof terrace between the two studies. Both
MĚSTO
44
45
CITY
Dům sestává ze tří základních objemů s odlišnými funkcemi. Přízemí tvoří horizontální
kvádr, kde je umístěna společenská (a společná) část domu: vstupní hala s krbem,
obývací pokoj se zimní zahradou, kuchyň a velká jídelna. Rozměrnými prosklenými
plochami je přízemí opticky propojeno se zahradou. Otvíratelné části fasády
umožňují skutečné splynutí interiéru s prostředím zahrady. Horní patro domu tvoří
dvě nepravidelné hmoty – samostatné obytné části manželů, které v čelní fasádě
domu vytvářejí dva předstupující objemy pro technické zázemí. Mají tmavě mořený
modřínový obklad, který je použit na vnější fasádě, ale částečně i v interiéru přízemí.
Je tím opět podpořeno propojení interiéru a exteriéru domu.
Důležitou součástí domu je zahrada. Dům byl umístěn tak, aby nedošlo ke kácení
vzrostlých stromů. V zálivu skleněné fasády mezi obývacím pokojem a jídelnou
je zasazen 350 let starý italský olivovník. Pohledy z jednotlivých místností jsou
komponovány do zahrady a zaostřeny na její konkrétní části, například na jezírko nebo
jednotlivé stromy.
Kvalita této architektury ve spojení s komponovaným prostředím zahrady je mimořádná.
Příčina úspěchu je zde zřejmá: investor dal první příležitost a relativní tvůrčí svobodu
architektovi, kterého zná a kterému důvěřuje – svému synovi. Architekt realizoval
dům snů pro své rodiče, pojal jej však také jako vlastní prezentaci a příležitost k určité
pozitivní exhibici. Dům je svou velikostí, konstrukcí, materiály, provedením i rozměrem
pozemku vysoce nadstandardní, což napovídá, že architekt měl relativní volnost
i z hlediska nákladů. Rodina totiž v téže lokalitě odprodala stavební parcely, své někdejší
zemědělské pozemky. V sousedství nyní vyrůstá, jako malý developerský projekt,
několik řadových domů podle návrhu stejného architekta a nákladem stejného investora.
Tím tento pozitivní vzor indukuje zkvalitnění i širší oblasti. /PJ/
sections have separate staircases and entrances. It is possible to divide the house in future with a
complete partition on the ground floor into two totally separate sections.
The house consists of three basic volumes with different functions. The ground floor consists of a
horizontal block comprising the social (and shared) section: entrance hall with a fireplace, living
room with a winter garden, kitchen and large dining room. The ground floor is optically connected
with the garden through large glazed areas. Sections of the façade, which can open, enable a
genuine blending of the interior and garden environment.
The upper floor consists of two irregular masses – the independent residential quarters of the
husband and wife that create two projecting volumes for the technical facilities. They have darkblue stained larch cladding which is used on the exterior façade, as well as also in the ground floor
interior. This again highlights the connection of interior and exterior.
The garden is an important feature of the home. The building was positioned in such a way as to
avoid cutting down the established trees. A 350-year-old Italian olive tree grows in the alcove of
the glass facade between living room and dining room. The views from individual rooms are of the
garden and focused on its specific areas, for example, the lake or individual trees.
The quality of this architecture in combination with the composed environment of the garden is
extraordinary. The reason for the success is obvious: the investor gave the first opportunity and
relative creative freedom to an architect whom he knows and trusts – his son. The architect created
the house of their dreams for his parents, but conceived it also as his own presentation and an
opportunity for an assured positive showcase. The house is well above average in dimension,
construction, materials, implementation as well as plot size, suggesting that the architect also had
relative freedom regarding cost.
In this same location, the family has sold its former agricultural land as building plots. A small
development project is arising in the neighbourhood, in the form of several terraced houses
according to the design of the same architect and at the expense of the same investors. Thus, this
positive model has induced quality improvement of a wider area. /PJ/
MĚSTO
46
47
CITY
Kortrijk /75 000 obyv./ Belgie
Tacktoren – rekonstrukce
průmyslového objektu
na umělecké centrum
Stéphane Beel, Lieven Achtergael, 1994–98
Belgické město Kortrijk leží v těsném sousedství francouzských hranic. Ekonomicky
vyspělejší vlámská část země je rovněž vyhlášená staletou tradicí pivovarnictví.
Na severním okraji historického centra Kortrijku se nachází ostrov obtékaný řekou
Lys, kde se až do minulého století nacházel pivovar, založený již v roce 1760. Pivovar
ukončil svůj provoz v roce 1962 a o tři roky později následovala demolice části areálu.
V roce 1976 odkoupilo část budov město a rozhodlo se je využít ke kulturním účelům.
Pivovarská věž Tacktoren pochází z roku 1948. Věž, která původně sloužila k tzv.
hvozdění a odkud se linula vůně sladu, neumožňovala mnoho využití. Před zbouráním
ji uchránili umělci vyhledávající netradiční místa. Objekt, který by jinak byl pro potřeby
bydlení nebo běžný život nemyslitelný, umělcům nabízí inspirativní prostředí pracoven,
ateliérů a komunitních sálů. V současnosti areál Tacktoren (dnes nazývaný Budatoren)
slouží komunitě 150 umělců a 40 společností.
Na počátku byl projekt Stéphana Beela, který společně s Lievenem Achtergaelem
navrhl zachovat původní věž a vlastní zásahy minimalizovat na předsazenou
prosklenou stěnu obsahující veškeré komunikace. Historická struktura tak mohla
být pouze očištěna na železobetonový skelet a výplňové režné zdivo. Třímetrový pás
Kortrijk /population: 75,000/ Belgium
Tacktoren – reconstruction
of an industrial object
into an Art Centre
Stéphane Beel, Lieven Achtergael, 1994–98
The Belgian city of Kortrijk lies in close proximity to the French border. The economically more
advanced Flemish part of the country is also known for the centuries-old tradition of brewing. On
the northern edge of the historical centre of Kortrijk is an island around which the Lys River flows
and where, until the last century, there was a brewery which was founded in 1760. The brewery
ceased operations in 1962 and, three years later, the demolition of part of the grounds followed. In
1976, the city bought part of the buildings and decided to use it for cultural purposes.
The Tacktoren Brewery Tower dates back to 1948. The tower, not serving much purpose now,
originally was used for malt kilning from which the scent of malt wafted. It was spared from
demolition thanks to artists searching for unconventional locations. The tower, which would
otherwise not have been considered for living purposes or for community life, now provides artists
with an inspirational venue of workrooms, ateliers and community halls. At the present time, the
MĚSTO
48
49
CITY
schodišť, výtahů a záchodů vyřešil rušný provoz uměleckého centra. Stal se foyer,
místem k setkávání a nabídl netušené výhledy na historické centrum Kortrijku. Nový
subtilní zásah kontrastuje s hmotnou pivovarskou věží. Při pohledu z dálky lze skrze
přístavbu prohlédnout a vnímat jen původní objekt.
Autoři použili ocelovou konstrukci známou z průmyslových staveb. Detaily jsou
prosté a funkční, bez uměleckých aspirací. Jednoduchost nové přístavby souzní
s minimálními zásahy do starého objektu. Čím méně pozornost odpoutávajících detailů
na budově, tím více se mohou umělci soustředit na svou vlastní tvorbu a návštěvníci
na předváděné umění (v případě Tacktoren jde hlavně o divadelní a taneční
představení). Dům je veřejně přístupný. /JŽ/
www.budakortrijk.be
Tacktoren grounds (today called Budatoren) serves a community of 150 artists and 40 companies.
At the outset, Stéphan Beel, working on the project together with Lieven Achtergael, offered to
preserve the original tower and minimise alterations to the fixed glazed wall containing all the
communications. The historical structure thus could only be cleaned up to the ferroconcrete
skeleton and filling ecru brickwork. The three-metre belt of staircases, lifts and toilets served the
busy traffic of the Art Centre. It became the foyer and meeting place, with unexpected views of the
historical centre of Kortrijk. The new subtle alterations contrast with the massive brewery tower.
From a distance, it is possible to see through the annex and perceive only the original structure.
The architects used a steel construction known from industrial buildings. Details are simple and
functional, without artistic aspirations. The simplicity of the new annex resonates with the minimal
alterations to the old structure. The less attention is paid to distracting building elements, the more
artists can focus on their own creations and visitors on the art presented (in the case of Tacktoren,
these are mostly theatrical and dance performances). The building is open to the public. /JŽ/
MĚSTO
50
51
CITY
Ventspils /41 998 obyv./ Lotyšsko
Knihovna Pārventa
INDIA architects, 2009
Středně velké historické město Ventspils leží na pobřeží Lotyšska. Jeho nezamrzající
přístav je vhodným místem zejména pro nákladní lodní dopravu a svým ročním
obratem je nejvýznamnější ze všech pobaltských států. Ekonomická situace města je
nad průměrem země. Městská správa se snaží přitáhnout do města řadu kulturních
a volnočasových aktivit, aby pro obyvatele usnadnila dostupnost profesionálního
umění a podpořila rozvoj místních amatérských talentů a skupin. Ve městě se
pravidelně pořádají velké koncerty, řada festivalů a jiných akcí s návštěvností tisíců
lidí. Řeka Venta a železnice oddělují městskou část Pārventa na severu města
Ventspils. Jediným pojítkem s jeho centrem je osamělý silniční most. Pomineme-li
území zabrané železnicí, je tato čtvrť charakteristická množstvím zeleně mezi domy
i v rozsáhlém parku. Zdejší knihovna je jednou ze sítě pěti městských knihoven. Je její
nejnovější a jistě i nejreprezentativnější součástí.
Knihovna slouží i jako obecněji pojaté vzdělávací a kulturní zařízení. Pořádají se
zde koncerty, výstavy a jiné kulturní akce. Spolu s rekonstruovaným divadlem dělá
z Ventspils skutečné regionální kulturní centrum. Je umístěna na volném pozemku
v pomyslném centru čtvrti. Její zaoblené trojúhelníkové tvary a materiálové řešení
exteriéru ji zřetelně odlišují od okolí a dávají jí právem vyniknout. Transparentnost
proskleného obvodu pomáhá přitáhnout kolemjdoucí do vnitřku budovy. Ten je
velkoryse organizován kolem centrálního volného prostoru, sloužícího jako stupňovité
hlediště při kulturních programech a jako volná plocha pro povalování a čtení knih
Ventspils /population: 41,998/ Latvia
Pārventa Library
INDIA architects, 2009
The midsized historical city of Ventspils is situated on the coast of Latvia. It is an ice-free port,
particularly suitable for cargo shipping. Its annual turnover is the most important of all the Baltic
states.
The economic situation of the city is above the country average. The local authorities attempt to
provide many cultural and recreational activities for the city, to make professional art accessible
to residents and to support the development of local amateur talents and groups. Huge concerts,
numerous festivals and other events attended by thousands of people are regularly held in the city.
The Venta River and railroad divide the urban section of Pārventa in the north of Ventspils. The only
link with its centre is a solitary road bridge.
Apart from the territory taken up by the railroad, this quarter is characterised by luxuriant
vegetation among the houses as well as in the large park. The local Library is one of the network of
five city libraries. This is its newest and certainly most prominent branch.
The Library also serves as a more generally conceived educational and cultural facility. Concerts,
exhibitions and other cultural events are held here. Together with the reconstructed Theatre, it
forms the real regional cultural centre of Ventspils. It is situated on a vacant plot in the imaginary
centre of the district. Its design of rounded triangular shapes and exterior materials clearly
MĚSTO
52
53
CITY
v dobách běžného provozu. Po jeho obvodu stoupá široká spirálová rampa, vedoucí
do nejvyšší úrovně knihovny s dětským oddělením. Boční stěna rampy je z části
tvořena knižními regály. Hlavní čítárny najdeme v přízemí, podél proskleného obvodu
budovy.
INDIA architects je jedna z lotyšských mladých a nadějných kanceláří. Knihovna
v Pārventa je dosud jednou z mála jejich realizovaných staveb. Po svém dokončení
byla odměněna lotyšskou cenou za nejlepší vnitřní prostor. Zdá se, že výrazný
architektonický koncept, vzešlý ze soutěže, byl přijat a realizován bez větších
kompromisů. Stavba knihovny byla finančně podpořena společností SIA Ventspils,
která se zabývá přepravou a zpracováním ropy. /JS/
distinguishes it from the surroundings, creating an impressive landmark. The transparency of the
glass cladding helps to attract passers-by into the interior of the building.
The interior is generously designed around a central free space which serves as a terraced
auditorium for cultural programmes and as an area for relaxing and reading books in normal open
hours. A wide spiral ramp arises along its perimeter, leading to the top level of the Library with the
Children’s section. The side wall of the ramp is partly formed by bookshelves. The main reading
rooms are situated on the ground floor, along the external glazed surface.
INDIA is one of Latvia’s young, talented architectural firms. The Library in Pārventa is one of the
few buildings they have completed. After completion, it was awarded the Latvian Prize for the
‘best interior space’. It appears that the distinctive architectural concept which arose from the
contest was accepted and implemented without any major compromises. The construction of the
Library was financially supported by SIA Ventspils, a company dealing with the transportation and
processing of crude oil. /JS/
MĚSTO
54
55
CITY
Narva /58 663 obyv./ Estonsko
Pedagogická fakulta
Tartské univerzity
Siiri Vallner, Indrek Peil, Katrin Koov – KAVAKAVA, 2012
Město Narva v nejvýchodnějším cípu Estonska u hranic s Ruskem má dlouhou
a pohnutou historii. Pro svou strategickou polohu bylo odjakživa předmětem
mocenských ambicí, dobývání a anexí ze strany snad všech silných zemí baltského
regionu. Až do druhé světové války bylo v Narvě zachováno barokní staré město,
vzniklé za dob největší prosperity města pod švédskou nadvládou v 17. století. Průběh
bojů přinesl ke konci druhé světové války jeho téměř úplné zničení a poválečná
sovětská nadvláda vedla namísto obnovy historické substance k její téměř úplné
likvidaci a plošnému nahrazení socialistickými sídlišti bez respektování původní
struktury města. Tento osud se vyhnul jen dvěma výrazným historickým budovám
– Hermannovu hradu u řeky Narva a radnici, stojící paradoxně jako solitér bez
urbanistického kontextu. Součástí poválečného vývoje bylo i vysídlení původních
obyvatel a jejich téměř úplná náhrada rusky mluvícím etnikem. Intenzivní rusifikace
byla podstatou sovětské politiky v Estonsku i ostatních pobaltských republikách.
Dnešní obyvatelstvo Narvy proto tvoří téměř výhradně rusky mluvící lidé, v celé zemi
je rusofonních obyvatel 26 %.
Nejstarší a největší estonská univerzita v Tartu vybudovala v Narvě jednu ze svých
fakult, specializovanou na přípravu učitelů estonských škol pro výuku v ruském jazyce.
Novou budovu pro ni navrhla estonská architektonická kancelář KAVAKAVA v místě,
kde stávala burza. Jejich urbanistický a hmotový koncept jedinečným způsobem
Narva /population: 58,663/ Estonia
Pedagogical Faculty
of Tartu University
Siiri Vallner, Indrek Peil, Katrin Koov – KAVAKAVA, 2012
The city of Narva at the easternmost tip of Estonia near the border with Russia, has a long and
turbulent history. Since time immemorial, due to its strategic position, it has been the subject of
power struggles for conquest and annexation among probably all the powerful countries in the
Baltic region. Until the Second World War, the Baroque Old Town of Narva had been preserved. It
was founded in times of the greatest prosperity under the Swedish domination of the 17th century.
By the end of War, the course of battles had resulted in the almost total destruction of the city.
Post-war Soviet rule led, instead of to a renewal of historical substance, to its almost absolute
liquidation and large-scale replacement by socialist housing estates, without respect for the original
city structure. This fate was avoided by only two significant historical buildings – Hermann Castle
near the Narva River and the City Hall, which is paradoxically a solitary building without any urban
context. Post-war development also included the displacement of the original population and its
replacement by a Russian-speaking ethnic group. Intensive Russification was the essence of Soviet
policy in Estonia and other Baltic republics. The current population of Narva therefore consists
almost entirely of Russian-speaking people, who comprise 26% of the entire country’s population.
MĚSTO
56
57
CITY
reagoval na podzemní zbytky původní stavby a nově interpretoval i prostor někdejšího
náměstí. Namísto obnovy hmoty burzy, která z části zakrývala radnici, posunul nový
objekt stranou, a tím umožnil plné pohledové uplatnění budovy radnice. Ve vtipné
formální nadsázce pak architekti otiskli plastický profil někdejší fasády do bílého
betonového průčelí nového domu. Jeho střecha se chová obdobně a vytváří gigantický
baldachýn nad náměstím a hlavním vstupem do fakultní budovy. V podzemí náměstí
byly obnoveny a využity některé prostory bývalé burzy. Upravený prostor náměstí ožil
a je využíván pro koncerty a jiné akce.
Nová budova tak elegantně vyznačuje neexistující burzu jako prázdný prostor
a zároveň poskytuje potřebný objem soudobému využití. Je charakteristická červeným
režným cihelným zdivem a jednoduchostí svých fasád s racionálními otvory. Kromě
výukových místností nabízí i rozsáhlé foyer, prostory pro konference a příjemnou
kavárnu Muna.
Práce kanceláře KAVAKAVA se vyznačují nečekanými reflexemi historického
prostředí a vynalézavým pojetím navrhovaných budov. Budova v Narvě mezi nimi zatím
dominuje. /JS/
www.archdaily.com/415052/narva-college-kavakava-architects/
www.kavakava.ee/Narva_kolledzh/index.html
www.collabcubed.com/2013/03/20/university-of-tartu-narva-college-kavakava/
The oldest and largest Estonian university in Tartu built one of its faculties in Narva, specialising
in the studies of the Russian language. The new faculty buildings on the site of the former Stock
Exchange were designed by KAVAKAVA, an Estonian architectural firm. Their urbanistic and
voluminous concept uniquely reflects the underground remnants of the original building and
also newly interprets the space of the present square. Instead of renovating the Stock Exchange
building, which partially served as a City Hall, the atelier moved the new structure to the side, thus
enabling full visual display of the City Hall structure. In a witty formal exaggeration, the architects
imprinted the plastic profile of the old facade into the present white concrete front of the new
building. Its roof creates a gigantic canopy above the square and the main entrance to the faculty
building. In the underground area of the square, some spaces of the former Stock Exchange were
utilised and renovated. The altered space of the square was rejuvenated and is used for concerts
and other events.
The new building thus elegantly refers to the non-existent Stock Exchange as an empty
space, while at the same time providing the necessary space for contemporary utilisation. It is
characterised by red ecru brickwork and the simplicity of its facades with balanced openings. In
addition to lecture rooms, the building comprises a spacious foyer, conference premises and the
pleasant Muna café.
The creations of KAVAKAVA office are characterised by unexpected reflections on the historical
environment and an inventive concept of building design. However, the building in Narva has a
dominant position among their works to date. /JS/
MĚSTO
58
59
CITY
Ílhavo /38 600 obyv./ Portugalsko
Městská knihovna
ARX Portugal – José Mateus, Nuno Mateus, 2002–2005
Ílhavo, založené před začátkem našeho letopočtu, dnes tvoří jižní předměstí
Aveira, druhého největšího města v centrálním Portugalsku. Ílhavo se může pyšnit
námořnickou tradicí. Tu připomíná muzeum, které v letech 1997–2002 vybudoval
a o deset let později významně rozšířil lisabonský ateliér ARX Portugal. Ateliér se
tímto projektem úspěšně uvedl, a tak v roce 2002 následovala zakázka na novou
městskou knihovnu vzdálenou jen pár stovek metrů od námořního muzea.
Pro novou knihovnu byl vybrán pozemek se zbytky šlechtického sídla Visconde de
Almeida, které bylo od 17. století různě přestavováno, až se nakonec z něj dochovala
jen kaple a jižní průčelí. Podobné historické stavby jsou v tomto území velmi vzácné,
a proto bylo od začátku jasné, že by historický objekt měl být začleněn do nového
návrhu. Nová městská knihovna leží na severozápadním okraji města v místech
s nízkou hustotou zástavby, která je velmi roztroušená a navíc těžko čitelná. Cílem
architektů bylo naopak vytvořit kompaktní celek, dokončit severní a západní křídlo
sídla, kudy se také nově vstupuje. Nešlo přitom jen o vhodnou skladbu hmot, ale také
správné koncipování veřejných předprostorů, které by posílily městotvornou roli.
Zatímco západní dlážděná plocha má spíše slavnostnější povahu a odpovídá instituci,
tak severní zatravněná plocha s osázenými stromy a zapuštěným nádvořím má spíše
meditativní charakter. Zadní část domu je zároveň organicky hravější ve srovnání
s přísně členěnou historickou fasádou na jihu.
Ílhavo /population: 38,600/ Portugal
City Library
ARX Portugal / José Mateus, Nuno Mateus, 2002–2005
Ílhavo, founded before the beginning of our era, is now the southern suburb of Aveiro, the second
biggest city in central Portugal. Ílhavo’s proud seafaring tradition is remembered in the Museum,
which the Lisbon atelier, ARX Portugal, built between 1997 and 2002 and significantly extended
ten years later. The atelier successfully introduced itself with this project. Therefore, in 2002, they
were given the commission for the new City Library situated just a few hundred metres from the
Maritine Museum.
The site for the new Library was selected on the ruins of the aristocratic Manor Visconde de
Almeida, which had been rebuilt at various times from the 17th century. It was later demolished until
only the ruins of the chapel and South front remained. Similar historical buildings are very rare in
this region, so it was clear from the outset that the historical structure should be incorporated in
the new proposal.
The new City Library is situated on the north-western edge of the town, in a scattered area of low
density and development. On the contrary, the objective of the architects was to create a compact
whole, to complete the North and West wings of the Manor, which are also the entrance. A suitable
composition of volumes, as well as the correct layout of public front spaces, were necessary to
encapsulate the role of the city. While the western paved area has a rather solemn character,
MĚSTO
60
61
CITY
Vnitřní náplň domu je natolik pestrá, že se celý zamýšlený program nemohl vejít
do areálu bývalého sídla. Celý objekt je tak rozdělen do tří částí: knihovny, kaple
a mládežnického centra. Administrativní část a další program slučitelný s rytmem
historické fasády je vložen do bývalého objektu, z něhož zbývala jen obvodová zeď.
Nové části jsou jasně rozpoznatelné, ale vytvářejí symbiózu s historickou substancí.
Zbývající dostavba je odvozena od pochopení potřeb veřejného a komunálního
charakteru stavby. Čítárny a mládežnické centrum morfologicky přecházejí do svého
okolí. Tímto způsobem by návrh nemohl fungovat v žádném jiném kontextu.
Byla také obnovena funkce původní kaple, která v průběhu doby přišla o většinu
zdobných prvků, jež byly nyní rekonstruovány na základě dochované dokumentace.
Novodobým příspěvkem je mobiliář a oltář, který navrhl Pedro Calapez za pomoci
tradičního způsobu práce se dřevem i polychromií. Kaple nyní opět slouží
náboženským obřadům.
Zastupitelé Ílhava se dlouhodobě snaží reprezentovat svoje město prostřednictvím
moderní architektury. I další budovy kulturního a turistického centra mohou zdejším
občanům posloužit jako inspirace, že při volbě svého nového bydlení by měli sáhnout
po službách architekta. /PŠ/
corresponding to the institution, the northern grassed area with trees and sunken courtyard is more
tranquil. The rear of the building is also organically more vibrant in comparison to the strictly structured
historical South facade.
The interior design of the building is so varied that the whole intended programme could not fit into the
grounds of the former mansion. The entire structure is therefore divided into three sections: Library,
Chapel and Youth Centre. The administrative section and additional areas compatible with the rhythm of
the historical facade are contained in the former building, of which only the perimeter wall remains. The
new sections are clearly distinguishable, but create a symbiosis with the historical core. The rest of the
annex is derived from understanding the needs of the public and the communal nature of the building.
The reading rooms and Youth Centre merge with their surroundings in their architectural form. The
proposal could not have functioned in any other context.
The function of the original chapel was also restored because, over the course of time, it had lost most
of its decorative elements. These have now been restored on the basis of preserved documentation.
Modern complements are the furniture and altar that were designed by Pedro Calapez, who used
traditional methods of woodwork and polychromy. The chapel now once more serves for religious
ceremonies.
The representatives of Ílhava had long been trying to promote their city through modern architecture.
Other buildings in the cultural and tourist centre can serve as an inspiration to local residents who will
reach out for the services of an architect when designing a new home. /PŠ/
MĚSTO
62
63
CITY
Košice /234 237 obyv./ Slovensko
Kasárny / Kulturpark
Irakli Eristavi, ateliér Zerozero, 2009–2013
Košice, druhé nejlidnatější město Slovenska ležící na východním okraji Evropské
unie, bylo v roce 2013 Evropským hlavním městem kultury. Architektonicky
nejreprezentativnějším projektem této akce byla konverze bývalých vojenských skladů
z doby monarchie na „Kulturpark“, tedy na prostor, který má nabízet pestré možnosti
pro kulturní a společenské podniky i pro uměleckou tvorbu. Vize vybudovat takové
kulturní centrum v chátrajícím kasárenském areálu v těsné blízkosti historického jádra
města byla ústředním projektem již od nominace Košic na tento prestižní evropský
titul. V roce 2009 proběhla architektonická soutěž, v níž zvítězil prešovský ateliér
Zerozero v čele s Iraklim Eristavim a Martinem Jančokem.
Architekti vyabstrahovali z urbanistické struktury vojenských pekáren a skladů
z konce 19. století modulovou jednotku o rozměrech 8x8 metrů, z níž odvodili mřížku
definující vodítka pro řešení proměny areálu. Na základě této racionální struktury
navrhli projekt, který jednotlivé historické objekty konzervoval v jejich hmotách a nové
přízemní budovy koncipoval jako efemérní skleněné objekty vyrůstající ze sítě mřížky.
Ústředním motivem projektu byly především nově definované volné prostory okolo
objektů, které autoři rozčlenili na plochu veřejného náměstí kontinuálně obíhajícího
okolo areálu a na plochu vnitřního parku jako jádra spojujícího aktivity celého
„Kulturparku“.
Košice /population: 234,237/ Slovakia
Military Quarters / Kulturpark
Irakli Eristavi, Zerozero Atelier, 2009–2013
Košice, the second-most populated city in Slovakia, situated on the eastern edge of the
European Union, was named the ‘2013 European Capital of Culture’.
Architecturally the most representative project of this event was the transformation of former
military storehouses from the times of the monarchy into “Kulturpark”, that is, a space proposed
to offer diverse options for cultural and social events, as well as for artistic creativity. The vision
to build such a cultural centre on the decaying military grounds in the vicinity of the historical
core of the city was the central project since the nomination of Košice for this prestigious
European title. In 2009, the architectural contest launched was won by the Zerozero Atelier from
Prešov, headed by Irakli Eristavi and Martin Jančok.
The architects abstracted a module unit with dimensions of 8 x 8 metres from the urbanistic
structure of military bakeries and storehouses from the end of the 19 th century. From this, they
derived a grid defining a guideline for implementing the transformation of the area. On the basis
of this rational structure, they designed a project which preserved the volumes of individual
historical objects, while conceiving new ground-floor structures as ephemeral glass objects
arising from the network of the grid. As central motif to the project were in particular the newly
MĚSTO
64
65
CITY
defined open spaces around the buildings, divided by the architects into that of a public square
Životaschopnost idejí, jimiž architekti ze Zerozero přesvědčili mezinárodní soutěžní
porotu, byla následující tři roky těžce prověřovaná průběhem realizace. Už od úvodu
práci na projektu ovlivnila redukce autorského kolektivu na zakladatele ateliéru
Irakliho Eristaviho. Důležitou událostí, která rozvířila diskuzi, byl i neúspěšný pokus
Krajského památkového úřadu vyhlásit historické kasárenské objekty za Národní
kulturní památku.
Avšak změna, která se nejvýznamněji projevila v realizaci Eristaviho konceptu,
nakonec přišla z prostředí politického. Křehké vztahy lokálních a celostátních
úřadů a úředníků se v důsledku voleb během realizace stavby narušily. Změnili se
nejen místní politici, ale i samotný řídící tým projektu Evropského hlavního města
kultury. Vizi areálu, kterou architekti načrtli jako ostrov pozitivní deviace, jako
ostrov veřejného prostoru v stále silněji privatizovaných centrech měst, nakonec
narušil investor, tedy město, které nebylo ochotné regulovat území a zasáhnout proti
nekoncepční soukromé výstavbě v těsné blízkosti areálu.
Ateliér Zerozero koncipoval nové objekty baru, informačního centra, dílny či ubytovny
pro umělce jako komorní doplňky historické struktury. Řešení jejich fasád jako
zrcadlových stěn vytváří překvapivě působivé mimikry z odrazů stromů a zeleně,
zářivých ploch betonových povrchů či bílých hmot kasáren. V zrcadlení precizně
komponovaných pavilonů se však zobrazuje nejen kultivovaně obnovený areál, ale
i novostavba bytového domu, která svým měřítkem a zpracováním neguje tento
do detailu promyšlený koncept.
Motiv zrcadlení tak symbolicky nastavuje zrcadlo slovenské společnosti poznamenané
periferním maloměšťáctvím, které nedokáže úplně transformovat ani přímý vliv centra.
Vzorce a zdroje importované z centra podnítily vznik originálního a kvalitního projektu,
který by se jistě uplatnil v kterémkoliv z evropských měst. Tento špičkový výkon
architektury na Slovensku však opět zůstává jen fragmentem, chvilkovým zábleskem
jasně promyšleného konceptu v neurčitém a náhodném prostoru periferie. /PS/
surrounding the grounds, and the area of an inner park as the core to connect the activities of
the entire “Kulturpark”.
The vitality of the ideas with which the architects from Zerozero had convinced the international
jury, underwent a severe test in the course of implementation during the following three years.
From the outset, work on the project was affected by the reduction of the creative team to only
the Atelier founder, Irakli Eristavi. Another important event which stirred discussion was the
unsuccessful attempt of the Regional Heritage Office to proclaim the historical military objects
as a National Cultural Monument.
However, the change which most significantly affected the implementation of Eristavi’s concept
finally came from the political realm. Due to the elections, the fragile relations among local
and national offices and officers were disrupted in the construction implementation. Local
politicians changed, as well as the team itself which was managing the project of the European
Capital of Culture. The vision of the area which the architects had drafted as an island of
positive divergence, an island of public space within the increasingly privatised city centre, was
eventually infringed on by the investor, i.e. the city, which was not willing to regulate the territory
and intervene against non-conceptual private building near the area.
As intimate complement to the historical structure, Zerozero Atelier conceived new structures of
a bar, Information Centre, work space and accommodation for artists. The design of their facades
as mirror walls creates a surprisingly impressive simulation of the reflections of the trees and
vegetation, shiny areas of concrete surfaces and white volumes of the barracks. Despite the
precisely composed pavilions mirroring the restored, cultivated grounds, they also mirror the
newly built apartment block which, by its size and design, negates this detailed concept.
The motif of mirroring therefore symbolically holds the mirror up to the Slovakian society
affected by a peripheral petty bourgeoisie, which even the direct influence of the centre cannot
transform completely. The patterns and sources imported from the centre initiated the creation
of the original, quality project which could certainly be applied to any European city. However,
this top Slovakian architectural achievement remains fragmented again, a momentary flash of a
clearly thought-out concept within the indeterminate and random space of the periphery./PS/ www.kulturpark.sk , www.zerozero.sk
MĚSTO
66
67
CITY
MALÉ MĚSTO —— TOWN
MALÉ MĚSTO
68
69
TOWN
Litomyšl /10 226 obyv./ ČR
Krytý bazén
Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal, Klára Košťálová – Atelier D.R.N.H.
2008–2010
Koncepce plaveckého bazénu v Litomyšli vychází ze snahy o citlivé začlenění
stavby do území s drobnější zástavbou na okraji historického města, ba dokonce
o maximální splynutí architektonického tvaru s konfigurací krajiny. Velká část objemu
stavby, zejména její rozsáhlé technické zázemí, je zahloubena pod terén. Zastřešení
bazénu povlovně stoupá z trávníků, takže objekt připomíná spíše terénní vlnu než
stavbu stojící na pozemku. Střecha je zčásti krytá titanzinkovým plechem a zčásti
je zatravněná. Původní myšlenka využití odkopané zeminy ze základů pro vrchní
izolaci stavby i zmenšení objemu stavby jejím zanořením prozrazuje ekologické či
energeticko-úsporné ambice projektu. Přitom interiér bazénu je velmi světlý a vzdušný
dík bohatému prosklení čelního a jednoho bočního průčelí, rytmus vnitřnímu prostoru
vtiskují viditelné lepené vazníky stropu a šikmé kovové nosníky skleněných stěn.
Organická forma exteriéru tak zajímavě kontrastuje s geometrií vnitřku. Podařilo se
zvládnout i začlenění – původně nezamýšleného, investorem však požadovaného
– toboganu, aniž by tím byl narušen kultivovaný a spíše sportovní charakter bazénu,
který se tak odlišuje od mnoha současných „vodních rájů“.
I u tohoto typu stavby tak město Litomyšl jako investor potvrdilo svou mimořádnou roli
v rámci současné české architektury. Přestože má pouze 11 tisíc obyvatel, vzniklo zde
po roce 1989 takové množství kvalitních staveb, že se právem hovoří o „litomyšlském
zázraku“. Nepochybně se o něj zasloužil především první polistopadový starosta
Litomyšl /population: 10,226/ Czech Republic
Indoor Swimming Pool
Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal, Klára Košťálová – Atelier D.R.N.H.
2008–2010
The concept of the Litomyšl indoor swimming pool originated from the efforts for a sensitive
integration of the structure into an area with smaller buildings on the outskirts of a historical
town, as well as from the objective of maximal fusion of architectural form with the landscape
configuration.
A large part of the structure, its extensive technical facilities in particular, is embedded under
the terrain. The roofing rises gradually out of the lawns, resembling more a field wave than a
building on the site. The roof is partly covered in titanium-zinc sheets and partly in grass. The
unique ideas of using excavated soil from the foundations for the upper insulation and reducing
the size of the structure by embedding it, are evidence of the ecological, energy-saving
ambitions of the project.
The pool interior is very light and airy thanks to the extensive glazing of the frontal and one
lateral face. The rhythm of the interior space is achieved by visible structural ceiling bonds
and the sloping metal beams of the glass walls. The organic form of the exterior thus contrasts
interestingly with the interior geometry. The integration of a water slide – originally unintended,
MALÉ MĚSTO
70
71
TOWN
Litomyšle Miroslav Brýdl; vyhlásil, že město musí i svou novou architekturou udržet
vysokou úroveň, jakou zde ztělesňují jeho mimořádně cenné historické památky.
Jedním z klíčových rozhodnutí bylo vypisování soutěží, do nichž byli systematicky
zváni přední architekti z celé země – tedy programové překonání obvyklého
provincionalismu při zadávání zakázek. Každý z českých architektů si tak dnes
považuje za čest realizovat v Litomyšli svůj projekt, a to i proto, že investor – město,
ale i řada jím inspirovaných soukromých stavebníků – se předem snaží získat přehled
o špičkových zahraničních realizacích daného typu a architekt se tak zde obvykle
setkává s poučeným, vstřícným stavebníkem. Četné stavby tak zde již realizovali
brněnští architekti Aleš Burian – Gustav Křivinka, Viktor a Martin Rudišovi, Zdeněk
Fránek, Tomáš Rusín – Ivan Wahla, pražští architekti Josef Pleskot, Mikuláš Hulec
a další přední čeští tvůrci. Pozoruhodné je i to, že tuto strategii podpory špičkové
současné architektury převzaly i další politické reprezentace města a stala se zde –
zdá se – trvalou, byť u nás ojedinělou tradicí. /PK/
www.drnh.cz
but required by the investor – was also successful without disturbing the sophisticated
and sporting nature of the pool, which is so different from many contemporary “water
paradises”.
As the investor, Litomyšl has reaffirmed its exceptional role in the field of contemporary
architecture with this type of building. Even though the town population is only 11,000, so
many quality buildings have been completed here since 1989 that we can rightly speak about
the “Litomyšl Miracle”. Undoubtedly Miroslav Brýdl, the first post-1989 Mayor, deserves the
greatest credit for this. He announced that new architecture in the town must maintain the high
standards present in its exceptionally valuable historical buildings. One of the crucial decisions
was systematically to invite tenders from prominent architects throughout the country – thus
overcoming the usual parochialism in public procurement.
All Czech architects feel honoured to be able to implement their projects in Litomyšl. This is also
because the investor – the town, together with other inspired private employers – attempts to
gain an insight into top foreign realisations of similar buildings, so the architect usually meets an
educated and helpful proprietor. Aleš Burian – Gustav Křivinka, Viktor and Martin Rudiš, Zdeněk
Fránek, Tomáš Rusín – Ivan Wahla (Brno architects), Josef Pleskot, Mikuláš Hulec (Prague
architects) and other prominent Czech architects have designed many of the buildings in the town.
It is also remarkable that the strategy to support top contemporary architecture has been
adopted by other political representatives in Litomyšl, thus creating a permanent, albeit locally
rare, tradition. /PK/
MALÉ MĚSTO
72
73
TOWN
Siechnice /3851 obyv./ Polsko
Radnice
Zbigniew Maćków – Maćków Pracownia Projektowa, 2004–2011
Siechnice jsou malé městečko nedaleko Wrocławi s téměř čtyřmi tisíci obyvateli
a historií přesahující sedm set let. Novodobá historie města začíná vybudováním
železnice v roce 1911 a ve stejné době zde byla postavena tepelná elektrárna
zásobující elektrickým proudem značnou část Wrocławi. Dlouho byly veškeré
významné architektonické počiny svázány s provozem elektrárny. Ať již to byla
vlastní budova elektrárny, postavená ve stylu nové věcnosti, nebo bytové domy
pro inženýry a úředníky elektrárny. V sedmdesátých letech minulého století bylo
rovněž pro zaměstnance elektrárny v obci vybudováno sídliště panelových domů.
V roce 1981 zde byla podle návrhu architekta Tadeusze Szukały dokončena stavba
kostela Neposkvrněného srdce Panny Marie, která se na dlouhou dobu stala jedinou
novodobou kvalitní stavbou v Siechnicích.
Živelně se rozrůstající průmyslové město nemělo nikdy jasný urbanistický plán.
Potřebu urbánního řádu si obyvatelé uvědomovali i v souvislosti s tím, že město
nemělo zřetelně definované centrum. V roce 2004 vyhrál soutěž na nový městský plán
architekt Zbigniew Maćków z Wrocłavi, který se jako místní rodák a z vlastní iniciativy
zabýval urbanismem města již několik let. Architekt navrhl centrum ve formě osy
spojující kostel z osmdesátých let s nově navrženou budovou radnice. Osa je tvořena
podlouhlým trhem, který začíná u hlavní komunikace procházející kolem kostela
a končí na náměstí před radnicí. Kostel Neposkvrněného srdce Panny Marie se tak stal
významnou součástí nově navržené urbanistické struktury centra města.
Siechnice /population: 3,851/ Poland
Town Hall
Zbigniew Maćków – Maćków Pracownia Projektowa, 2004–2011
Siechnice is a small town near Wroclaw with a population of almost 4,000 and a history dating
back over seven centuries. The new history of the town started in 1911 with the building of the
railway and, at the same time, a thermal power station to supply electricity to a considerable part
of Wroclaw.
For a long time, all significant architectural achievements were tied to the operation of the
power plant. This included the plant building itself, constructed in the new Functionalist style,
and apartment blocks for plant engineers and administrative employees. In the 1970s, a panel
housing estate was also constructed in the town for plant workers. In 1981, the Church of the
Immaculate Heart of the Blessed Virgin Mary was completed according to the proposal of
architect Tadeusz Szukał. For a long time, this was the only new quality building in Siechnice.
The unrestrained development of the industrial town had always lacked a clear urban plan. Its
residents were aware of the need for urban order, particularly regarding the fact that Siechnice
did not have a clearly defined centre. In 2004, architect Zbigniew Maćków from Wroclaw won
the contest for a new urban plan. He, as a local inhabitant had already been engaged in the
urbanism of the town on his own initiative for several years. The architect designed a centre in
MALÉ MĚSTO
74
75
TOWN
Jako první ze staveb nového centra měla být navržena a postavena radnice. Architekt
Maćków se jako autor urbanistického plánu nemohl zúčastnit soutěže na návrh nové
radnice. Projekční firma, která projekt radnice vyhrála, ho ale přizvala k autorské
spolupráci, a on tak mohl dokončit svou vizi navrženou v předchozí fázi.
Šestipatrová budova radnice má jednoduchý kvádrový tvar, na jedné straně zakončený
převýšenou částí jako dominantou. Celá budova je obložena režnými cihlami, místně
tradičním povrchem fasád. Poslední patro vyšší a vykonzolované části je vyhrazeno
pro vyhlídkovou terasu a přímo pod ní se nacházejí kanceláře úřadu starosty. V budově
sídlí nejenom samospráva města, ale také stanice městské a státní policie a pošta.
Po dokončení stavby radnice byla realizována i zpevněná plocha náměstí před radnicí.
Na budovu radnice navazuje bytový dům, jehož hmotové řešení dodržuje navržený
urbanistický plán centra města, ale architekt Zbigniew Maćków s ním již není autorsky
spjat. V blízké budoucnosti by mělo dojít i k revitalizaci ploch v okolí kostela, aby tak
vzniklo důstojné zakončení městské centrální osy podle původního plánu. /VB/
www.mackow.pl
the form of an axis connecting the 1980s’ Church with the newly designed Town Hall. The axis is
formed by an elongated market which starts at the main communication leading from the Church
and ending at the square in front of the Town Hall. The Church of the Immaculate Heart of the
Blessed Virgin Mary thus became a significant part of the newly established urban structure of
the town centre.
The Town Hall was to be erected as the first of the new centre’s buildings. Architect Maćków, as
creator of the urbanistic plan, could not participate in the contest for the proposal of the new
Town Hall. However, the firm which won the Town Hall project invited him to collaborate, so he
could complete his vision drafted in the previous phase.
The six-floor Town Hall building has a simple cuboidal shape, ending on one side with a superelevated part as the dominant feature. The whole building is clad in ecru brick, a traditional
local facade surface. The top floor of the upper part supported by consoles is reserved for an
observation terrace. Directly below this are the mayoral offices. The building contains the town
administration, as well as the Town and State Police Station and a Post Office. After completion
of the Town Hall, the reinforced area of the square in front of the Town Hall was also completed.
Residential buildings followed the Town Hall, with the design adhering to the proposed plan of
the town centre. However, Zbigniew Maćków is not connected with this as the architect. In the
near future, the areas around the Church should also be revitalised in order to create a dignified
finalisation of the urban central axis according to the original plan. /VB/
MALÉ MĚSTO
76
77
TOWN
Nakagawa /20 039 obyv./ Japonsko
Muzeum umění Andó
Hirošigeho v Bató
Kengo Kuma, 2000
„Náš projekt aplikoval základní metodu Hirošigeho malby a předefinoval ji do jazyka
architektury,“ napsal Kengo Kuma pro architektonický magazín Lotus International
v roce 2001. Lze malbu interpretovat architekturou, nejedná se pouze o dobře
znějící literární výklad architektonického jazyka, založený na jistém druhu vizuální
podobnosti? Tyto a podobné otázky se vážou k tomuto bezpochyby fascinujícímu
domu. Andó Hirošige (známý také jako Hirošige Utagawa) je zásadní osobnost
japonské malby stylu ukijo-e, který byl inspirací i pro evropské mistry, jako například
Vincenta van Gogha. Důležitější než rozbor stylu ukijo-e je pro nás formální stránka
malby reprezentované Andó Hirošigem. Touto formální stránkou je myšlena tvorba
prostoru malby metodou vrstev, na rozdíl od evropské tradice, která pracuje
s perspektivou. Zvláště zřejmá je tato metoda na některých krajinných malbách
v souvislosti s použitím motivu deště jako souvislé struktury tenkých linek.
Muzeum japonského malíře Andó Hirošigeho ve městě Nakagawa (které vzniklo
až v roce 2005 spojením menších měst Bató a Ogawa) zaujímá ve městě výsadní
pozici. Je umístěno tak, aby překlenulo hlavní ulici Hiroshige Kaido (prostor,
jenž ve skutečnosti funguje jako lineární náměstí) a spojilo radniční náměstí
s promenádním svahem, který se vypíná za muzeem. Tato urbanistická koncepce se
promítá i do vlastního domu ve formě průchodu oddělujícího prostory muzea na straně
jedné a restaurace na straně druhé. Dům se tímto stává součástí vztahů, jež v místě
existují a tvoří jeho denní rytmus.
Nakagawa /population: 20,039/ Japan
Nakagawa-machi Bato
Hiroshige Museum of Art
Kengo Kuma, 2000
“Our project applied the basic method of Hiroshige’s painting and redefined it into the language
of architecture,” wrote Kengo Kuma in 2001 for the architectural magazine, Lotus International.
Can a painting be interpreted by architecture, is it not only an agreeably sounding literary
interpretation of architectural language, based on a certain type of visual similarity?
These and similar questions are bound to this undoubtedly fascinating building. Andō Hiroshige
(known also as Hiroshige Utagawa) is the principal personality in the Japanese painting
style of ukiyo-e, which also provided inspiration to European masters, such as Vincent van
Gogh. The formal aspect of painting as represented by Andō Hiroshige is more important to
us than a discussion of the ukiyo-e style. By this formal aspect is meant the creation of space
in the painting by a method of layers, in contrast to the European tradition which is based on
perspective. This method is particularly obvious in some landscape painting, in connection with
the use of the motif of rain as a continuous structure of thin lines.
MALÉ MĚSTO
78
79
TOWN
Vlastní forma domu se vyznačuje sedlovou střechou, tvořenou dřevěnými latěmi
z cedrového dřeva (30/60 mm). Tento architektonický prvek charakterizuje celý
dům a odkazuje na techniku malby Andó Hirošigeho. Použití dřeva na stavbu muzea
si vyžádalo jeho speciální úpravy infračerveným zářením a chemickým ošetřením
(napuštěním do hloubky). K tradičním materiálům neodkazuje pouze dřevo, ale také
rýžový papír (který je podkladem Hirošigeho maleb) použitý jako výplň dřevěných
rámů, tradičního japonského stavebního prvku.
Síla těchto elementů se projevuje především v interiéru, kde spoluvytvářejí prostorové
vazby založené na různém stupni průhlednosti či průsvitnosti, které zcela reálně
evokují „perspektivu“ a hloubku známou z maleb Andó Hirošigeho. /RS/
www.hiroshige.bato.tochigi.jp
www.kkaa.co.jp/
The Museum of the Japanese painter, Andō Hiroshige, in the city of Nakagawa (which was only
founded in 2005 by the amalgamation of Bató and Ogawa) occupies a privileged position. It is
situated in such a way that it spans the main street, Hiroshige Kaido (the space which actually
functions as a linear square) and connects the Town Hall square with a promenade slope looming
over the Museum. This urbanistic concept is reflected in the building itself in the form of a
passageway separating the spaces of the Museum on one side and a restaurant on the other side.
The building thus becomes part of the relationship existing in the location and creating its daily
rhythm.
The form of the structure itself is characterised by a saddle roof of cedar laths (30/60 mm). This
architectural element typifies the entire building, referring to the technique in Andō Hiroshige’s
painting. The wood used for the Museum building required special adjustment by infrared
radiation and chemical treatment (in-depth impregnation). This wood, as well as the rice paper
(which serves as the base in Hiroshige’s paintings) used as a filling in the wooden frames, are
traditional Japanese building materials.
The potency of these elements is especially manifested in the interior where they combine
to create a spatial relationship of the differing degrees of transparency or translucency that
realistically evoke the “perspective” and depth known from Andó Hiroshiges paintings. /RS/
MALÉ MĚSTO
80
81
TOWN
Kärsämäki /3020 obyv./ Finsko
Šindelový kostel
Lassila Hirvilammi Architects Ltd., 2004
Kostel v Kärsämäki je v mnoha ohledech inspirativní objekt a není to jen z důvodu
použitých materiálů a technologií, ale také díky vlastní výstavbě a okolnostem jeho
vzniku. Kostel se v obci nacházel již v dřívějších dobách, přesněji mezi lety 1765 až
1841, kdy byl zbourán v důsledku značné zchátralosti. Tato zkušenost se promítla
i do zadání pro architektonickou soutěž, kterou inicioval profesor Panu Kaila, pedagog
na škole architektury na Univerzitě v Oulu a také autor populární knihy o tradičních
finských stavebních technikách (Talotohtori). V soutěži zvítězil Anssi Lassila, v té
době ještě student architektury na Univerzitě v Oulu.
Základním stavebním materiálem je dřevo, s výjimkou betonových základů či vrstev
březové kůry, sloužící jako hydroizolační podklad. Stavba byla provedena podle
starých technologických postupů, používaných v 18. století, tj. ručně, bez použití
současných nářadí a technologií, kdy potřebnou manuální sílu obstarali studenti
Univerzity v Oulu a z dalších finských a italských univerzit, ve spolupráci s místními
farníky. Byla financována z několika různých zdrojů. Zadavatelé si byli vědomi, že
takto pojatá stavba, sledující soudobou architekturu, ale zároveň propojená s místní
tradicí, může mít vliv na turistickou atraktivitu regionu. V tomto případě můžeme zcela
bezpečně prohlásit, že tento kostel je nositelem nové identity místní komunity.
Kostel se skládá ze dvou základních částí, středového prostoru z dřevěných trámů
a obalu z osikového šindele, pokrytého přírodním dehtovým nátěrem. Formu
a prostorový koncept je možno označit za archetypální. Nad čtvercovým půdorysem
Kärsämäki /population: 3,020/ Finland
Shingle Church
Lassila Hirvilammi Architects Ltd., 2004
The church in Kärsämäki is in many respects an inspiring object, due to the materials and
technologies used, as well as to the actual construction and the circumstances of its creation.
A church already existed in the town in the past, specifically between 1765 and 1841, before
being demolished because of its considerably dilapidated state. This history was also reflected
in the assignment for the architectural contest initiated by Professor Panu Kaila, pedagogue at
the School of Architecture at the University of Oulu and author of a popular book on traditional
building techniques (Talotohtori). The contest was won by Anssi Lassila, at that time a student of
architecture at the University of Oulu.
The basic building material is wood, with the exception of concrete foundations and layers of
birch bark serving as a waterproof base. The construction was completed in accordance with
the old building techniques used in the 18th century, i.e. manually, without using modern tools
and technologies. The necessary manual labour was provided by students from the University
of Oulu and other Finnish and Italian universities, in cooperation with local parishioners. It
was financed by several sources. Those who had commissioned the building were aware that
a structure thus conceived, in line with contemporary architecture, and at the same time
connected with local tradition, could enhance the tourist attraction of the region. In this case, we
can state with confidence that this church reflects the new identity of the local community.
MALÉ MĚSTO
82
83
TOWN
se vypíná stanová střecha zakončená lucernou, zajištující proud světla do dřevěného
interiéru vlastního kostela – jeden světelný tok, jeden Bůh. Černý obal, dehtový, vonící
a stále tekoucí, je nepřehlédnutelný v tomto rovinatém terénu, kde jedinou výškovou
protiváhou kostela je nedaleký háj. Ke kostelu se můžete rozběhnout po mokřadových
lukách, ale připravili byste se tím o inscenovaný příchod po dřevěných lávkách
a průchodem pod zvonicí, kdy se před vámi kostel postupně vynořuje. A stejně tak
když přistoupíte ke kostelu, musíte nejdříve obkroužit vnitřní celu, než se dostanete
do hlavního prostoru kostela, plného světla.
Architektura se občas stává nositelkou identity místa, jako například v Libereckém
kraji s jeho Ještědem od Karla Hubáčka. Ale případy, kdy místní komunita zcela cíleně
participuje na moderní stavbě s cílem vybudovat si kostel jako středobod své komunity,
jsou ojedinělé. A jedním takto úspěšným příkladem je Paanukirkko v Kärsämäki. /RS/
www.paanukirkko.fi
https://christhum.wordpress.com/tag/lassila-hirvilammi
The church consists of two basic sections, the central area of wooden beams and the casing
of aspen shingles, covered with a coat of natural tar. The form and spatial concept can be
described as archetypal. Stretched above the square layout is a tent roof complemented by
a lantern, ensuring that light enters the wooden interior of the church itself – one luminous
source, one God. A perfumed black tar container is very visible in this flat terrain, where the only
counterweight to the height of the church is the nearby grove. You can reach the church across
wetland meadows, but in so doing you would miss the staged arrival across wooden bridges and
beneath the bell tower, when the church gradually appears before you. Likewise, when entering
the church, you must first circle the inner cell before arriving at the main light-filled space of the
church.
Architecture at times becomes the bearer of the identity of a place, such as for example in
the Liberec Region with its Ještěd tower by Karel Hubáček. But cases, in which locals fully
intentionally participate in the modern construction of a church as the focal point of their
community, are rare. Paanukirkko in Kärsämäki is one such successful example. /RS/
MALÉ MĚSTO
84
85
TOWN
Sõmeru /3885 obyv./ Estonsko
Komunitní centrum
Salto AB, 2010
Komunitní centrum v malém městečku Sõmeru na severu Estonska, střediskovém sídle
pro shluk několika ještě menších obcí a vesnic, kombinuje v jednom objektu obecní
správu, knihovnu a klub s víceúčelovým sálem. Vlastní městečko ani jeho sousedství
nenabízí žádné turistické a architektonické zajímavosti. Nové zařízení tak má nejen
funkční význam, ale představuje také vítanou atrakci, schopnou posílit návštěvnický
zájem o tento kraj.
Architektonický koncept reaguje na bezútěšnost nejbližšího okolí svojí introvertností,
abstraktním tvaroslovím svých jemně nakloněných a vzájemně navazujících střech
i živou strukturou svých fasád. Základní obdélníkový půdorys jednopodlažního
objektu je perforován většími a menšími zásahy. Vytváří tak uvnitř svého obrysu
venkovní plochy polouzavřeného dlážděného vstupního dvora a dvou uzavřených
prostor – zelené zahrady a patia s dřevěnou palubou. Tato upravená místa vnášejí
do budovy kvalitu kultivovaného parkového prostředí, která zatím zcela chybí
v nejbližším okolí. Do nich jsou také otevřeny hlavní prostory centra. Zelenou zahrádku
mohou využít čtenáři z knihovny a patio rozšiřuje foyer před sálem. Dlážděným
vstupním dvorem pak procházejí hlavně občané vyhledávající obecní správu
a návštěvníci společenských a kulturních akcí v sále.
Něžně lomená linie střech reaguje na rozdílné výškové potřeby jednotlivých vnitřních
prostor. Je vyšší nad sálem a zvýrazňuje i roh budovy směrem k přístupu od města.
Sõmeru /population: 3,885/ Estonia
Community Centre
Salto AB, 2010
The Community Centre in Sõmer, a small town in North Estonia, the central town of a cluster of
even smaller towns and villages, combines in a single structure the Municipality, Library and a
Club with a multipurpose hall. The town itself and the surrounding settlements do not offer any
tourist or architectural attractions. New facilities therefore not only have a functional purpose,
but are also a welcome attraction, able to arouse visitors’ interest in the region.
The architecture in its introverted structure reflects the bleakness of the immediate
surroundings, by the abstract architectural forms of its gently sloped and interconnected roofs
and the lively structure of their facades. The basic rectangular layout of the single-storey
structure is interspersed with bigger and smaller interventions. It thus creates within its outline
outdoor areas of a semi-enclosed courtyard with paved entrance and two enclosed spaces – a
green garden and patio with a wooden deck.
These adjusted spaces give the building the quality of a cultivated park environment which
has so far been completely absent from the vicinity. The main premises of the Centre open
out towards these spaces. Readers in the Library can take advantage of the green garden and
patio which extends the foyer in front of the hall. It is mainly local residents dealing with the
MALÉ MĚSTO
86
87
TOWN
Tady zároveň vytváří impozantní bránu, deklarující výjimečnost a otevřenost stavby.
Na pevných plochách fasád jsou kombinovány předsazené svislé latě ve třech
odstínech mořeného přírodního dřeva s černými a bílými natíranými svislými pásy
v pozadí. Optická hra, vzniklá interferencí těchto hloubkově odlišených prvků, se zdá
být nevyčerpatelná. Při pohybu kolem domu zaznívá vizuální staccato barevných
kombinací, evokující procházku v mladém listnatém lese nebo stébla vysoké trávy
na louce. Strhává na sebe pozornost a odvádí ji od stavební podstaty budovy, která
tak nahrazuje chybějící přírodu. V exteriérových i interiérových podhledech tato
vertikalita pokračuje tisíci svislých světlých dřevěných hranolů, sjednocujících
a odlehčujících nejen stropy, ale celou atmosféru stavby.
Mladá architektonická kancelář Salto vyhrála soutěž v roce 2004 a centrum postavila
o šest let později. Jim i jejich protějšku – klientovi patří poklona za jedinečné dílo
vzniklé jistě jedině díky vzájemnému pochopení. /JS/
www.archdaily.com/81021/someru-community-centre-salto-ab
www.salto.ee/someru-community-centre
www.a10.eu/news/headlines/community_centre_someru.html
Municipality and visitors to the social and cultural events taking place in the hall who walk
through the cobblestoned entrance courtyard.
The gently angled roofline responds to the varying height requirements of the individual interior
spaces. The line is higher above the hall and also highlights the corner of the building towards
the access road from the town. This also creates an imposing gateway, which stresses the
uniqueness and openness of the structure. Suspended vertical slats in three shades of stained
natural wood, combined with black and white painted vertical strips in the background, make
up the solid surfaces of the facades. The visual interplay created by the intervention of these
elements which differ in depth, seems inexhaustible.
When walking around the Centre, a virtual staccato of colour combinations resounds, evoking
a stroll through a young leafy forest or tall grass stalks in a meadow. It draws attention to itself,
taking it away from the essential building structure, and replacing Nature which is absent. In
the exterior and interior soffits, this verticality continues in the thousand light vertical wooden
beams, unifying and lightening the ceilings and entire atmosphere of the building.
The young architectural firm of Salto won the contest in 2004 and built the Community Centre
six years later. They – and their counterparts – the clients – deserve tribute for this unique work,
created only thanks to their mutual understanding. /JS/
MALÉ MĚSTO
88
89
TOWN
Santo Domingo /7400 obyv./ Chile
Dům ze SIP panelů
Alejandro Soffia a Gabriel Rudolphy, 2011
Město Santo Domingo, ležící na pobřeží Pacifiku, je z perspektivy střední Evropy
poněkud podivným městem. Je spíše rezidenční čtvrtí města San Antonia, jednoho
z nejdůležitějších přístavů pacifického pobřeží. Santo Domingo, prezentované jako
zahradní město, je plné upravených vilek a i v této části města nalezneme lokality,
do kterých je možný vstup pouze branou s nepřetržitou ostrahou. V této lokalitě
se nachází i dům architektů Alejadra Soffii a Gabriela Rudolphyho postavený
z prefabrikovaných modulů, strukturálních izolačních panelů (SIP).
Tak jako celé sídlo, které je spíše než živým městem víkendovou a prázdninovou zónou,
je i tento dům víkendovým domem obyvatel Santiaga de Chile. Koncept domu v sobě
obsahuje snahu o racionalizaci výstavby, maximální úsporu stavebního materiálu
a eliminaci odpadového materiálu, což v lokalitě plném luxusních vil je poněkud
překvapivé. Pro výstavbu domu byly použity pouze dva druhy panelů: stěnový panel
o rozměrech 122 x 244 x 11,4 cm a dvouúrovňový panel o rozměrech 122 x 488 x 21 cm.
Díky tomuto systému bylo možné postavit hrubou stavbu za pouhých 10 dní, za použití
71 stěnových a 40 dvouúrovňových panelů.
Prostorová skladba domu je důmyslnou skládačkou malých modulárních jednotek,
tvořící díky svému prostorovému řazení dvoupodlažní dům se standardně
dimenzovanými pobytovými prostory i ložnicemi. V přízemí je hlavní pobytový prostor
otevírající se velkými prosklenými plochami do zahrady, v níž se nachází rozlehlá
Santo Domingo /population: 7,400/ Chile
SIP Panel House
Alejandro Soffia and Gabriel Rudolphy, 2011
Santo Domingo on the Pacific coast is a rather strange town from the perspective of Central
Europe. Rather than a town, it is more a residential quarter of San Antonio, one of the most
important ports on the Pacific coast. Santo Domingo, presented as a Garden City, is filled with
neat villas and, even in this part of town, we find complexes that you can enter only through
permanently guarded gates.
The home of the architects, Alejadro Soffia and Gabriel Rudolphy, built from prefabricated
modules or structural insulated panels (SIP), is also located in this area.
Just like the entire area which is more a weekend and holiday resort than a lively town, this house
serves as a weekend home for these two residents of Santiago de Chile. The concept of the
house itself embodies the efforts to rationalise the construction, to save on building materials
maximally and to eliminate waste, which is somewhat surprising in this location of luxury
villas. Only two types of panels were used in the construction: wall panels of the dimensions
122 x 244 x 11.4 cm and two-level panels of the dimensions 122 x 488 x 21 cm. Thanks to this
system, it was possible to construct the outer shell in just 10 days, using 71 wall panels and
40 two-level panels.
The structure is an elaborate puzzle of small modular units, forming by their spatial arrangement
a double-storey house with standard-sized living and sleeping quarters. On the ground floor, the
MALÉ MĚSTO
90
91
TOWN
terasa, zahradní kuchyně a komfortní bazén. V patře jsou ložnice a terasy. Výrazná
linearita modulů je zdůrazněna dřevěným obkladem, který rámuje celý dům.
Dům je sympatický v mnoha ohledech, zvláště pak ve snaze o racionální a úsporné
řešení stavební konstrukce, jež není v podání architektů limitujícím faktorem. /RS/
main living area opens out through large glazed surfaces into the garden with a spacious terrace,
an outdoor kitchen and pleasant swimming pool. The bedrooms and terraces are on the 1st floor.
The distinct linearity of the modules is highlighted by the wood cladding which frames the entire
house.
This house is likable in many ways, especially in the pursuit of a rational and economical solution
to building construction, which was not seen as a limiting factor by the architects. /RS/
www.alejandrosoffia.cl
www.dezeen.com/2012/04/28/sip-panel-house-by-alejandro-soffia-and-gabriel-rudolphy
MALÉ MĚSTO
92
93
TOWN
Sligo /19 452 obyv. / Irsko
Umělecké centrum a galerie
The Model
McCullough Malvin Architects, 2000
Na západním břehu ostrova leží město Sligo, jež se rozprostírá podél řeky
Garavogue ústící do Atlantského oceánu. Město je kulturním a obchodním centrem
stejnojmenného hrabství.
Na okraji historického jádra města stojí The Model School z roku 1962. Budova byla
v roce 2000 rekonstruována a rozšířena ateliérem McCullough Malvin Architects. The
Model slouží jako galerie, umělecké a společenské centrum celého hrabství. Pořádají
se zde koncerty, výstavy, filmová promítání a přednášky.
K původní budově byla přistavěna nová galerijní část, jež celý objekt sceluje a vytváří
téměř čtvercový půdorys s atriem ve středu. Celá dostavba souzní s původní částí
materiálově i měřítkem a vytváří celistvý útvar. Nové části budovy včetně atria jsou
shora osvětleny světlíky v pilovité až průmyslové střeše, které do interiéru přinášejí
příjemné světlo a rozptylují ho ve výstavních prostorech.
Hlavní vchod je zachován v čele původní viktoriánské budovy. Středem objektu
je prosluněné atrium s kavárnou, odkud vcházíme do jednotlivých galerijních
a uměleckých prostor. Interiér je sjednocen světlým materiálem podlah a omítek, jaké
nechávají vyniknout starému kamennému zdivu.
V roce 2010 byla budova rozšířena o ateliéry podle návrhu studia Sheridan Woods
Architects. Tato dostavba je zcela mimo původní měřítko a výrazně vyčnívá.
Materiálově se snaží navázat, ale velké plochy opatřené plechovým krytím působí
těžkopádně.
Sligo /population: 19,452/ Ireland
The Model Art Centre and
Gallery
McCullough Malvin Architects, 2000
The city of Sligo is situated on the north-western coast of Ireland at the mouth of the Garavogue
River which flows into the Atlantic. The city is the cultural and business centre of the county of
the same name.
The Model School from 1962 is situated on the edge of the historical core of the town. The
building was reconstructed and extended in 2000 by McCullough Malvin Architects. The Model
serves as a gallery and art and social centre for the entire county. Concerts, exhibitions, film
screenings and lectures are held in its premises.
A new gallery section was added to the original building, re-integrating the whole structure and
creating an almost rectangular layout with an atrium in the centre. The whole annex harmonises
with the original section in materials and size, creating a new cohesive structure. The new building
sections, including the atrium, are illuminated from above by skylights in the sawtooth, almost
industrial roof, allowing pleasant light into the interior and dissipating it in the exhibition premises.
The main entrance is preserved in the front of the original Victorian building. The building centre
comprises a sun-lit atrium with café from which visitors enter the gallery and art sections. The
MALÉ MĚSTO
94
95
TOWN
The Model je tedy složena ze dvou částí: kompaktního bloku od McCullough Malvin
Architects a převýšených ateliérů od Sheridan Woods Architects. Tyto dvě nesourodé
části jsou v interiéru napojeny bez rozeznatelného přechodu.
Jak komentuje Niall McCullough, je velká škoda, že oba projekty nebyly vedeny
jedním ateliérem a budova je rozdvojená z hlediska koncepčního i vizuálního. Centrum
díky svému provedení, aktivitám i příjemné kavárně-bistru v atriu žije uměleckým
a společenským životem. /TZ/
www.themodel.ie,
www.mcculloughmulvin.com
interior is united by the light materials of floors and plaster that highlight the old stone brickwork.
In 2010, the building was extended with ateliers according to the proposal of Sheridan Woods
Architects. This annex is totally different from the original scale and protrudes prominently. It
attempts to simulate the materials, but large areas with sheet metal covering give a clumsy
impression.
The Model consists of two sections: a compact block by McCullough Malvin Architects, and
cambered ateliers by Sheridan Woods Architects. These two inhomogeneous parts are
connected in the interior without any noticeable transition.
As Niall McCullough comments, it is a pity that both projects were not managed by one atelier,
because the building is bifurcated both conceptually and visually. Thanks to its design, the
activities as well as the pleasant café-bistro, the Art Centre is alive artistically and socially. /TZ/
MALÉ MĚSTO
96
97
TOWN
Vitanje /2317 obyv. / Slovinsko
Kulturní středisko evropských
vesmírných technologií
Dekleva Gregorič Arhitekti, Sadar + Vuga, OFIS architects, Bevk Perović Arhitekti (2012)
Stavba Kulturního střediska evropských vesmírných technologií dokonale naplňuje
koncept „mluvící architektury“ – „l’architecture parlante“. Její forma na první pohled
připomíná zaparkovaný vesmírný koráb a odpovídá tak náplni střediska. Ještě více
na sebe přirozeně poutá pozornost, když se v okolí futuristicky vyhlížející stavby
začne z okolních strání rozléhat bučení krav.
Vitanje leží v severovýchodní části Slovinska schované v jednom z nesčetných údolí.
Dominantou zde i nadále zůstává barokní kostel na nízkém návrší v centru sídla. Spolu
s nedalekým Střediskem pro vesmírné technologie nabízí v takto malém osídlení
nezvyklé pohledy kombinující nové a staré. Architektura střediska kontrastuje se svým
okolím formou i objemem. Kontrastní by ovšem pro tuto stavbu bylo v podstatě jakékoli
prostředí kromě hlubokého vesmíru, ovšem spojení s barokním kostelem a vůbec
venkovským charakterem Vitanje vytváří dva jasně vyhraněné póly.
Nový objekt nahradil starší městské kulturní centrum. Slouží proto jak kulturním
a společenským aktivitám městečka, tak expozici o vývoji dobývání vesmíru a zejména
o díle Hermana Potočnika Noordunga. Záminkou se stal fakt, že tento průkopnický
teoretik vesmírných výprav ve Vitanje v dětství krátce pobýval u prarodičů.
Představy tohoto výrazného myslitele se do stavby přímo promítly: celkový tvar
je inspirovaný návrhem první geostacionární vesmírné stanice navržené právě
Potočnikem Noordungem v knize Problém vesmírného cestování – raketový motor (1929).
Vitanje /population: 2,317/ Slovenia
The Cultural Centre
of European Space
Technologies
Dekleva Gregorič Arhitekti, Sadar + Vuga, OFIS arhitekti, Bevk Perović Arhitekti (2012)
The structure of the Cultural Centre of European Space Technologies perfectly embodies the
concept of “speaking architecture” – “l’architecture parlante”. At first sight, its shape resembles a
parked spacecraft, befitting the purpose of the Centre. Naturally, it is even more striking when the
mooing of cows starts echoing from the hillsides surrounding this futuristic looking structure.
Vitanje is hidden in one of the countless valleys in the north-eastern part of Slovenia. The
Baroque church on the low hillock in the centre of the settlement remains the dominant feature
here. Together with the nearby Centre of Space Technologies, it provides the unusual view of
a combination of old and new in this small settlement. The architecture of the centre contrasts
with its surroundings in form as well as dimensions. Of course, essentially any environment, with
the exception of outer space, would provide a contrast to this building, but the combination of a
Baroque church and the overall rural character of Vitanje creates a striking antithesis.
MALÉ MĚSTO
98
99
TOWN
Byla to kruhová obytná vesmírná stanice s umělou gravitací, dodnes stále nejlepší
řešení pro dlouhodobý pobyt člověk ve vesmíru.
Základní forma budovy je určena dvěma protnutými prstenci záměrně evokujícími
pohyb vesmírné stanice kolem střední osy. Protnutí vytváří rampu, po které lze
vystoupat na střechu objektu. Podoba budovy také odpovídá záměru zdůraznit funkční
dvojakost – místní komunitní centrum s kruhovým víceúčelovým sálem pro tři sta
lidí a s místní knihovnou a muzeum vesmírných technologií s vlastním programem
překračujícím lokální rámec. Jádro stavby je z monolitického betonu, vnější plášť tvoří
hliníkový plech.
Návrh vyšel ze spolupráce čtyř architektonických ateliérů, které byly vyzvány
investorem k předložení alternativních řešení. Na první společné schůzce všech
zúčastněných se vedoucí zástupci jednotlivých ateliérů dohodli nepředkládat čtyři
návrhy, ale spojit síly a vytvořit jeden společný návrh. Výsledek je úzce spojen
s obsahem stavby a Hermanem Potočnikem Noordungem. Spojitost s konkrétním místem
je zřejmá, ovšem díky samotnému charakteru díla Potočnika Noordunga přirozeně
překračuje tradiční architektonické formy směrem do otevřeného vesmíru. /FŠ/
Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012
www.ksevt.eu
The new structure has replaced the older cultural town centre. Therefore, it serves for both the
socio-cultural activities of the town, and for the exposition on the development of conquering
space and in particular on the work of Herman Potočnik Noordung. Another reason for this is
also the fact that this pioneering theorist of space exploration stayed for a short time with his
grandparents in the town. The ideas of this outstanding thinker have been directly reflected in
the building: the overall shape is inspired by the proposal of the first geostationary space station
designed by Potočnik Noordung in his book, The Problem of Space Travel - The Rocket Motor
(1929). This proposal was a circular residential space station with artificial gravitation, which to
this day remains the best solution for a long-term period of man in outer space.
The basic form of the building is defined by two intersecting rings around a central axis,
deliberately evoking the movement of a space station. The intersection creates a ramp on which
it is possible to ascend to the roof. The appearance of the building also corresponds to the
objective of emphasising functional duality – the local community centre with circular multipurpose hall seating 300 and the local Library and Museum of Space Technologies with its own
programme surpassing the local framework. The core of the building is of monolithic concrete,
the external surface is of aluminium sheeting.
The proposal arose from the collaboration of four architectural ateliers that were asked by the
investor to submit alternative solutions. At the first communal meeting of all participants, the
heads of the individual ateliers came to an agreement not to submit four proposals, but to
combine their strengths and together create one proposal. The result is closely associated
with the content of the structure and Herman Potočnik Noordung. The connection to a specific
location is obvious but, thanks to the nature of Potočnik Noordung’s work, it naturally exceeds
traditional architectural forms in the direction of outer space. /FŠ/
Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012
MALÉ MĚSTO
100
101
TOWN
Le Rheu /7696 obyv./ Francie
Dům mládeže
Clément Gillet, 2008
Město Le Rheu nedaleko Rennes se v posledních deseti letech bouřlivě rozvíjí,
vznikla zde rozsáhlá bytová výstavba především rodinných domů. Ale není to klasický
satelit, současně tu vyrostly i nové stavby škol, sportovišť, kulturních zařízení apod.
V bezprostřední návaznosti na historické centrum s radnicí a kostelem, na místě bývalé
zemědělské usedlosti, byl v roce 2008 vybudován nový Dům mládeže. Objekt stojí
na vyvýšeném místě a uzavírá prostor centra města k silnici, naopak k historickému
středu se svažuje a přechází do veřejného prostoru, který slouží pro kulturní akce.
Kompozice domu je jednoduchá, přízemní horizontální hmota je umocněna přesahující
deskou střechy, která na severní straně u vstupu vytváří velký krytý předprostor.
Zastřešení se proměňuje, někde je plné, jinde transparentní a vytváří hru světla
na zemi a na barevných betonových stěnách. Vznášející se střecha přechází do škály
zeleně lazurovaných betonových stěn vstupu, foyer a sálu. Polyfunkční sál je centrem
objektu. Střešní deska nad sálem je prořezána šedovými světlíky přinášejícími severní
přirozené světlo.
Je to jednoduchá stavba, její výraz je založen na barevnosti, horizontální kompozici
a symbióze s vnějším veřejným prostorem a v té jednoduchosti a uměřenosti je její síla.
Vnitřní uspořádání je podřízeno smyslu stavby, je to dům pro mladé a vše je zde flexibilní.
Je to klub, kde se tančí, hraje, kreslí a maluje, kam se dá jít na koncert, divadlo, kurzy. /JH/
www.cgarchitectes.fr
www.architecturebretagne.fr
Le Rheu /population: 7,696/ France
House of Youth
Clément Gillet, 2008
The town of Le Rheu near Rennes has developed rapidly in the past ten years, with a vast
residential quarter of family houses being built. But it is not a classic satellite. At the same
time, new schools, sports and cultural facilities have arisen here.
In 2008, a new House of Youth was built in the immediate vicinity of the historical centre with
its Town Hall and Church, on the site of a former farmstead. The property enjoys an elevated
position, separating the centre of town from the road. It slopes down towards the historical
centre, blending into a public space which is used for cultural events.
The composition of the building is simple: the horizontal ground mass is enhanced by the
overlapping roof plate which creates a large covered front space at the North entrance. The
roofing changes in appearance, sometimes full, elsewhere transparent, creating a play of
light on the ground and on the coloured concrete walls. The floating roof covers a range
of concrete walls with green varnished glass at the entrance, foyer and hall. This multifunctional hall is the centre of the building. The roof plate above the hall is dissected by shed
skylights which provide natural northern light.
This is a simple building, with its expression based on colour, horizontal composition and
harmony with the exterior public space. In this simplicity and moderation lies its strength.
The interior design is subordinate to the purpose of the building. This is a House of Youth
where everything is flexible. /JH/
MALÉ MĚSTO
102
103
TOWN
MALÉ MĚSTO
104
105
TOWN
Smižany /8 600 obyv./ Slovensko
Základní umělecká škola
/ Art school
Dušan Burák, Michal Burák, spolupráce Ctibor Reiskup, 2004
Smižany leží nedaleko města Spišská Nová Ves, jednoho z nejdůležitějších
středoevropských center středověké a renesanční kultury. Kdysi významný region
osídlený převážně spišskými Němci, vysídlenými po roce 1945, se v průběhu
20. století dostal na okraj hospodářského a kulturního života země. V obci jsou dnes
značné problémy s nezaměstnaností a romskou menšinou.
I když ve Smižanech žije 8600 obyvatel, nemají statut města a struktura jejich
zástavby je charakteristickým obrazem překotné modernizace v druhé polovině
20. století. Na minimum zdecimované historické jádro obklopuje zástavba
unifikovaných rodinných domů, nechybí ani malé sídliště panelových domů, které
zhmotňuje charakteristickou ambici modernizace – přibližování venkova městu.
Základní umělecká škola s nápisem Art school na fasádě působí v tomto prostředí
jako zjevení, a to nejen v společenském, ale i v architektonickém smyslu. O vznik
školy se zasloužil americký Slovák Dezider Eugene Slavoj-Štrauch (1914–2012),
rodák ze Smižan a významný americký zeměměřič. Ten se při své návštěvě rodné
obce v roce 2002 setkal s tehdejším starostou Ladislavem Vranou (1935) a spolu
připravili plán, jak povznést kulturní život místních dětí a mládeže. Zatímco starosta
měl za úkol obstarat návrh budovy, Dezider Štrauch se ujal jejího financování. Prvním
předpokladem budoucího úspěchu školy byl výběr místa a architekta. Novostavba
neměla působit jen jako škola, ale i jako kulturní centrum. Situovali ji proto
Smižany /population 8,600/ Slovakia
Art School
Dušan Burák, Michal Burák, in collaboration with Ctibor Reiskup, 2004
Smižany is situated near Spišská Nová Ves, one of the most important Central European centres
of medieval and Renaissance culture. Once an important region populated mostly by Germans
who were forcibly removed after 1945, it was on the periphery of the economic and cultural life
of the country in the course of the 20 th century. The area is now suffering from the considerable
problems of unemployment and of the Romany minority.
Although there are 8,600 residents in Smižany, it does not have the status of a town. The
structure of its housing development is a characteristic image of the hurried modernisation
of the second half of the 20 th century. The historical core has been decimated to the minimum
and is surrounded by a built-up area with uniform family houses. Also not absent is a small
settlement of panel buildings which embodies the characteristic aim of modernisation – the
convergence of countryside and city.
The basic Art School, with the inscription Art School on the façade, is a revelation in this
environment, not only in a social but also an architectural sense. The creation of the school
is credited to American-Slovak, Dezider Eugene Slavoj-Štrauch (1914 – 2012), a native from
Smižany and a distinguished American geodesist. On his visit to his native village in 2002,
he met the former Mayor, Ladislav Vrana (born in 1935), and together they prepared a plan to
uplift the cultural life of the local children and youth. While the Mayor’s task was to obtain a
building proposal, Dezider Štrauch took charge of its financing. The first precondition of the
MALÉ MĚSTO
106
107
TOWN
do historického jádra obce nedaleko kostela v bezprostředním kontaktu s hlavním
náměstím. Starosta měl šťastnou ruku i při výběru architekta. Architektonický
ateliér Atrium pod vedením architekta Dušana Buráka se od svého vzniku profiloval
jako regionální v tom nejlepším slova smyslu. Sídlí v centru východního Slovenska
v Košicích a patří k těm ateliérům, které můžeme považovat za zakladatele autonomní
košické architektonické scény.
Budovu školy charakterizuje členitý objem, který vyplývá jednak z funkčního
programu, ale současně reaguje na rozmanitost okolní zástavby i na tradiční
způsob řazení jednotlivých staveb na pozemku. Do narušené vesnické struktury
tak vrací původní řád a vytváří pozitivní precedens, který se však zatím nedočkal
následovníků. Škola je koncipovaná jako určitá obec v obci. Sestává ze vstupního
náměstí s objektem hlavního sálu. Z něj vychází „ulička“, chodba, kterou lemují
učebny různých velikostí, řazené jako domy jedna za druhou. Organické působení této
dětské umělecké obce ještě umocňuje povrch podlahy, která kopíruje klesající terén
pozemku. Odlišné umělecké zaměření jednotlivých objektů naznačuje jejich odlišná
velikost a barva omítky. Jednoduchou zděnou konstrukci školy zastřešuje soustava
pultových střech s dřevěným krovem. Hladce opracované dřevo a jednoduché omítky
jsou i hlavním materiálem ve vnitřních prostorech. Poskytují tak neutrální rámec pro
všechny tvořivé činnosti dětí.
Art school úspěšně funguje už desátý rok. Navzdory svému skvělému umístění v obci,
jednoduché a přitom působivé architektuře a ohromně vitálnímu provozu se jí však
nepodařilo ovlivnit kulturu místního stavění. V obci dál vyrůstají stavby pokleslého
vkusu a budova školy zůstává spolu se svým protějškem, historickým kostelem,
jediným příkladem architektury v Smižanech. /HM/
school’s future success was the selection of location and architect. The new building was not
to function only as a school but also as a cultural centre. That is why they situated the facility
in the historical core near the church in the immediate vicinity of the main square. The Mayor
also had a lucky hand in selecting the architect. The Atrium architectural studio, headed by
architect Dušan Burák, has profiled itself as ‘regional‘ in the best meaning of the word since its
establishment. Its headquarters are in Košice in the centre of Eastern Slovakia. It is among those
ateliers that can be regarded as the founders of the autonomous Košicean architectural scene.
The school building is characterised by a segmented volume which follows its functional design,
while reflecting the diversity of the surrounding housing development, as well as the traditional
format of the ordering of individual buildings on the site. Thus it returns the original order to the
disrupted rural structure, creating a positive precedent which, nevertheless, has not found other
followers. The school was conceived as a kind of town within a town. It comprises the entrance
square with the building of the main hall. An ‘alley‘—a corridor lined with classrooms of various
sizes arranged like houses one after another—leads from the square. The composite layout
of the children’s artistic town is emphasised by the floor surface which imitates the sloping
terrain of the ground. The varied artistic orientation of the individual structures is indicated by
their different sizes and plaster colour. The simple brick school building is covered by a system
of aisle roofs with wooden roof frames. The smoothly treated wood and simple plaster are the
chief materials in the interior premises. They therefore provide a neutral framework for all the
children’s creative activities.
The Art School has been functioning successfully for ten years now. However, despite its excellent
location within the settlement, the simple and, at the same time, impressive architecture and
tremendously vital function, it has not managed to influence the culture of local development.
Buildings of trashy taste keep springing up in the municipality, while the school building, together
with its counterpart of historical church, remain the only examples of architecture in Smižany. /HM/
MALÉ MĚSTO
108
109
TOWN
Douarnenez /15 066 obyv./ Francie
Bydlení pro seniory
Atelier ARCAU, 2011
Na svahu nad městem, v sousedství panelového sídliště ze šedesátých let je
postavena první etapa komplexu sociálního bydlení a objektu veřejných služeb.
Budova služeb a úřadu v těsné návaznosti na komunikaci a parkoviště tvoří jasný
pevný blok, který uzavírá areál. Obytný komplex se skládá z volně rozmístěných
vzájemně propojených a natočených třípodlažních kostek rozesetých po svahu
s vyhlídkou na město. Je to hravé prostředí, vytvářející intimní a polointimní
prostory diferencované vztahem k obslužné cestě. Hlavní obytné budovy jsou
propojeny soustavou lávek, teras a poloveřejných zákoutí. Struktura je doplněna
drobnými stavbami, kde jsou prostory pro kola a sklady pro údržbu zahrady a cest.
Na jednoduchém principu je vytvořeno prostředí, které má měřítko a charakter malého
městečka, kde se lidé nutně musejí potkávat, když jdou domů, kde o sobě vědí a mohou
mít pocit domova. Tomu napomáhají i použité materiály, omítané zdivo a dřevo spolu
s ocelovými konstrukčními prvky a zahradnické úpravy. Výsledkem je přes opakující se
použití jednoho typu obytného domu útulné prostředí, kde mají obyvatelé jak možnost
soukromí, tak pocit sounáležitosti s ostatními. /JH/
www.atelierarcau.fr
www.architecturebretagne.fr
Douarnenez /population: 15,066/ France
Housing for Seniors
Atelier ARCAU, 2011
The first phase of the complex of social housing and a public services building are situated on
a hillside above the town, adjacent to a 60s’ housing estate. The services and administrative
buildings, in close proximity to each other behind the road and parking lot, form a solid block
which encloses the area.
The residential complex consists of loosely spaced interconnected and slightly turned threestorey cubes scattered across the hillside overlooking the city. It is a playful environment,
creating intimate and semi-intimate premises, differentiated by the relationship to the service
road. The main residential buildings are connected by a system of walkways, terraces and semipublic corners. The complex is complemented with small structures such as a space for bikes
and storerooms for implements for the maintenance of garden and paths. An environment is
created on a simple principle which has the scale and nature of a small town.
This is a complex where people necessarily have to meet each other when they go home, where
they know each other and can feel at home. This is also facilitated by the materials used,
plastered masonry and wood, along with steel structural elements and landscaping. The result,
despite the repetitive use of one type of residential building, is a homely environment where
residents have both the opportunity of privacy and a feeling of belonging to others. /JH/
MALÉ MĚSTO
110
111
TOWN
MALÉ MĚSTO
112
113
TOWN
Saldus /12 224 obyv./ Lotyšsko
Hudební a výtvarná škola
MADE arhitekti, 2013
Saldus je malé městečko ve vnitrozemí západní části Lotyšska. Tradice zdejší hudební
školy je téměř sedmdesátiletá, škola výtvarných umění byla založena o čtyřicet let
později. Nová školní budova poskytuje prostředí oběma těmto výukovým programům,
které až dosud fungovaly odděleně. Je umístěna v zeleném pásu města u řeky Ciecere
se zřetelným odstupem od okolních staveb a je částečně zapuštěna oproti přilehlé
ulici. Kompaktní tvar školy má výšku úměrnou měřítku obce. Díky drobnému členění
zářezy do své hmoty nepůsobí monotónně. Dává předpoklad k energetické a celkové
provozní úspornosti školy. Masivní vnitřní konstrukce přispívá k tepelné a vlhkostní
stabilitě objektu. Základní nosný systém umožňuje v budoucnu částečnou dispoziční
variabilitu, schopnou reagovat na vývoj prostorových nároků. I když obě části školy
fungují samostatně, sdílejí vstupní halu, šatnu a knihovnu. Pro veřejně přístupné akce
je možno zajistit přístup návštěvníků do hlavního sálu bez narušení provozu školy.
Po osvětleném obvodu hlubokého objektu jsou rozmístěny třídy a pracovny, zatímco
zkušebny a knihovna jsou situovány uvnitř. Ani ony nejsou ovšem bez kontaktu
s denním světlem a s venkovním prostředím, které ve druhém podlaží nabízejí střešní
dvorky. Na nich se mohou také potkávat studenti a vyučující obou oborů.
Saldus /population: 12,224/ Lithuania
Music and Art School
MADE arhitekti, 2013
Saldus is a small town in the interior of the western part of Lithuania. The tradition of the local
Music School goes back almost 70 years, the School of Art was founded 40 years later.
The new school building provides an environment for both of these fields of study which until
now had operated separately. It is located in the green belt of the town near the Ciecere River,
at a noticeable distance from surrounding buildings and partially recessed from the adjacent
street. The compact shape of the school has a height proportional to the town scale. Because of
segmentation of its mass, it does not appear monotonous and provides the prerequisite energy
for the overall operational efficiency of the school.
The solid interior structure contributes to the heat and humidity stability of the building. The
basic support system enables a partial variability of the layout in future, to respond to changing
spatial requirements. Although both schools operate independently, they share the entrance
hall, dressing room and library. For public events, it is possible to enable access of visitors to the
main hall without disturbing the operations of the school.
The classrooms and studies are situated along the sunlit perimeter of the long structure, while
the studios and library are located in the centre. But these are also not lacking contact with
MALÉ MĚSTO
114
115
TOWN
Neagresivní a vzdušný zevnějšek, založený na vrstvení povrchu ze skleněných profilů
a jeho podkladu ze světlého dřeva, kontrastuje v interiéru s výraznými barevnými
akcenty. Dvě jasné signální barvy – modrá a zelená – se tu potkávají v různých
situacích a kombinacích. Jsou použity k rozlišení vstupních dveří místností, v místech
schodišť, šaten, kuchyněk a některých dalších servisních prostor školy. Modrá je
přiřazena k výtvarnému programu školy a zelená značí její hudební složku. Základní
prostředí školy je ale drženo v neutrálních barvách, umožňujících vyniknout dětské
tvořivosti.
MADE architekti jsou jednou z nejznámějších mladých lotyšských kanceláří. Ačkoliv
sídlí v Rize, tvoří práce mimo hlavní město zřetelnou část jejich produkce. Škola
v Saldus jim právem přinesla v roce 2013 lotyšskou Velkou cenu za architekturu
i mezinárodní pozornost a uznání. /JS/
www.archdaily.com/417592/saldus-music-and-art-school-made-arhitekti/
www.dezeen.com/2013/08/16/saldus-music-and-art-school-by-made/
daylight and the outdoor environment, which is provided by the rooftop patios on the second
floor. Students and teachers of both disciplines can meet in this space.
The tranquil, airy appearance of the interior, based on layering the surface in glass profiles and
its base in light wood, has contrasting bold colour accents. Two bright signal colours – blue and
green – meet here in different locations and combinations. These colours are used to signify the
front doors of the rooms, staircases, dressing rooms, kitchenettes and other service premises
of the school. Blue is associated with the Art department, while green represents the Music
department. However, the basic school environment is in neutral colours, allowing the children’s
creativity to stand out.
MADE architects are one of the most renowned young Lithuanian firms. Although located in
Riga, work outside the capital makes up a distinct part of their production. The Saldus School
deservedly won them the Lithuanian Grand Prize for Architecture in 2013 and international
attention and recognition. /JS/
MALÉ MĚSTO
116
117
TOWN
Zafra /16 600 obyv./ Španělsko
Nové městské divadlo
Enrique Krahe, 2009
Jihozápad Pyrenejského poloostrova se v uplynulé době střídavě ocital pod vlivem
různých civilizací – od Římanů přes Maury až po křesťany – a každá se snažila
v území zanechat ty nejlepší otisky své kultury. Nyní s přiškrcenými dotacemi z EU
by se mohlo zdát, že na jihu Evropy upadá kvalita společenského života. Po často
nepromyšlených investicích a nezdravě skokovém vývoji se však tyto oblasti jen
navrací do období před raketovým růstem. Španělsku, které je čtyřikrát větší
než naše republika, se pravidelně daří naplnit ročenku svojí architektury velice
kvalitními realizacemi. Kvalita se může rodit i v nesčetných svízelích a za nouzových
podmínek. Jednou z posledních velkých investic před nástupem „stavebního ticha“
ve Španělsku je i projekt městského divadla v Zafře, které se v sobě snaží skloubit
výjimečné i každodenní události. Objekt na periferii řeší přechod mezi historickým
městem plným pamětihodností a heterogenní obytnou strukturou nevalné hodnoty.
Samotné divadlo je situováno na konci bývalého výrobního areálu. Nově oživeným
územím procházejí mírně svažité cesty umožňující návštěvníkům pěší dostupnost
a zamezující příjezdu vozidel. Venkovní prostory a terasovité zahrady pokrývá
kostková dlažba. Nepravidelný půdorys vymezují historické stavby, které byly pečlivě
zrekonstruovány pro budoucí rozšíření kulturních aktivit. Tvar pozemku přitom měl
podstatný vliv na rozvržení funkčního programu po areálu. Hlavní objem s divadelním
sálem rozehrává amplituda rozlámané střechy. Objekt se kromě splnění základních
Zafra /population: 16,600/ Spain
New Municipal Theatre
Enrique Krahe, 2009
In the past, the south-west of the Iberian Peninsula alternatively came under the influence of
various civilisations. From the Romans to the Moors to the Christians, all tried to leave the best
imprints of their culture.
Now, with strangled EU funding, it might seem that the quality of social life is deteriorating in
Southern Europe. After often ill-considered investments and unhealthy steps in development,
these areas are only returning to the period before the explosive growth. Spain, which is four
times larger than the Czech Republic, regularly manages to fill their Year Book of Architecture
with high-quality implementations. Quality can be born even with countless problems to contend
with and under emergency conditions.
One of the last great investments before the advent of the “construction silence” in Spain was the
project of the Municipal Theatre in Zafra, which is trying to combine within itself exceptional as
well as everyday events. The structure on the outskirts of town represents the transition between
the historical town full of monuments and the heterogeneous residential poor-quality buildings.
The Theatre itself is located at the end of a former manufacturing facility. Sloping paths intersect
the newly rejuvenated area, which is a pedestrian zone, with vehicular access prohibited.
MALÉ MĚSTO
118
119
TOWN
funkcí snaží také probudit roli diváků a přizvat je ke spoluúčasti. Například jeviště se
může doslova otevřít obřími dveřmi městu a občanům, zatímco sedadla v hledišti jsou
rozložená do pixelů, jejichž poskládáním vzniká obraz velkého hledícího oka.
Od divadla se očekává, že bude podněcovat snění. U divadla v Zafře je do celkového
konceptu zapojeno především umělé osvětlení. Dalším aktuálním tématem je ekologie.
Recyklaci lze nalézt i u řady detailů stavby. Dveře od praček jsou použité jako
okna, satelitní antény slouží jako levný druh svítidel, což dokládá, že působivého
efektu lze dosáhnout relativně nízkými nebo nulovými náklady. Stačí mít jen bujnou
představivost, a tou by měli disponovat architekti stejně jako dobří divadelníci. /PŠ/
www.enriquekrahe.es
www.archdaily.com/120538/municipal-theater-of-zafra-enrique-krahe
The outdoor spaces and terraced gardens are covered in cobblestones. The irregular layout
is defined by the historical buildings that were carefully restored for the future expansion of
cultural activities. The shape of the plot significantly influenced the plan of the functional
programme for the grounds. The main volume of theatre auditorium is covered by a fragmented
roof. In addition to fulfilling its basic functions, the structure attempts to enliven the interest of
the audience, inviting them to participate. For example, the stage can literally open out through a
massive door towards the town and citizens, while the seats in the auditorium are distributed in a
pattern, and the combination of all the folding seats forms an image of a gigantic staring eye.
A theatre is expected to stimulate dreams. In the case of the Zafra Theatre, artificial illumination
is especially involved in the overall concept. Another current topic is ecology. Recycling can
also be found in many details of the construction. Automatic washer doors are used as windows
and satellite dishes serve as cheap lighting fixtures. This shows that an impressive effect can be
achieved at relatively low or zero cost. Only vivid imagination is required—and this should come
naturally to both architects and excellent theatrical performers. /PŠ/
MALÉ MĚSTO
120
121
TOWN
VESNICE —— VILLAGE
VESNICE
122
123
VILLAGE
Trojanovice /2391 obyv./ ČR
Zvonička na Horečkách
Kamil Mrva, Martin Rosa – Kamil Mrva Architects, 2009–2010
Zvonička na Horečkách je drobná solitérní stavba velkého symbolického významu.
Malebná horská krajina Beskyd je dlouhodobě ohrožena plány na obnovu těžby
černého uhlí a spolu s tím proměny jak krajinného rázu, tak života v okolních vesnicích.
V rámci boje proti těmto plánům iniciovalo občanské sdružení Naše Beskydy i projekt
této zvoničky, která má symbolicky zvonit umíráček dolování v Beskydech. Zdánlivě
jednoduchý objekt připomíná místní lidovou tradici Valašska, osmimetrové kmeny tvoří
trojnožku, na níž pod stříškou visí zvon se jmény 37 okolních měst a obcí spojených
tímto protestem. Vedlejší dřevěný přístřešek je krytý šindelem, dává možnost posezení
i výhledu k vrcholu protější hory. Ale tvar je oproti tradičním předobrazům mírně
posunut, půdorysné zúžení i zkosení výšky stavbičku k příchozímu otvírá ve zvoucím
gestu a naopak k výhledu koncentruje s jistým vybídnutím k tiché kontemplaci.
„Navazujeme na historii, ale přenášíme ji do soudobého moderního tvarosloví. Hlavním
a v podstatě jediným materiálem pro stavbu je dřevo, takže je to přírodní útvar
zasazený do krásné krajiny na palouk mezi lesy,“ říká o zvoničce Kamil Mrva. Architekt,
který svou praxi dlouhodobě spojil s regionem, v němž i vyrostl, z jehož tradice
lidového stavitelství zřetelně čerpá zejména v použití materiálů a důrazu na prostý
výraz, ale zároveň zde – zejména v mnoha realizacích rodinných domů – takřka
misionářsky šíří koncept současné architektury.
Trojanovice /population: 2,391/ Czech Republic
Belfry in Horečky
Kamil Mrva, Martin Rosa – Kamil Mrva Architects, 2009–2010
The belfry in Horečky is a small solitary structure with a great symbolic meaning. The
picturesque Beskydy mountain region has been endangered for a long time by plans to renew
coal mining and, connected with this, a change in the nature of the landscape and in the lifestyle
of the surrounding villages.
As part of protests against these plans, “Our Beskydy” citizens group initiated the project of this
belfry which is intended to symbolically toll the passing bell for mining in Beskydy. The simple
appearance of the structure is reminiscent of local Wallachian folk tradition: eight-metre-long
trunks create a tripod with a bell under a small roof. The names of 37 towns linked with this
protest are inscribed on the bell. The adjoining wooden shed is covered in shingle, providing
seating and a view of the mountain peak opposite. Unlike the traditional type of belfry, here the
shape is slightly shifted. The narrowing ground plan as well as the sloping height opens up this
structure in an inviting gesture. However, one is also invited to quiet contemplation when facing
the view.
“We follow tradition, but we transfer it to contemporary morphology. The main and basically the
only material is wood, thus it is a natural unit set in a forest glade amidst beautiful scenery,”
VESNICE
124
125
VILLAGE
A druhý ze spoluautorů Martin Rosa ve svém blogu o projektu píše: „Pár osobních
dojmů: nadšení z krásného zadání (práce pro ,dobrou věc‘), výborná komunikace
s iniciátorem projektu, cesta po beskydských zvoničkách a následná složitá cesta
od tradičního k soudobému pojetí, desítky skic, několik modelů, nezapomenutelná
návštěva zvonařství v Halenkově s úžasnou atmosférou, obhlídka složeného
nařezaného dříví v Trojanovicích, výběr těch správných modřínových kmenů v lese
a měsíční realizace v dubnu a květnu. Desítky nadšených lidí, kteří se na realizaci
podíleli.“ Beskydská zvonička je stavba spjatá se svým místem, sotva by mohla
vzniknout bez jedinečného konkrétního příběhu této lokality. Přesto svým pojetím
vyslovuje cosi nadčasového a univerzálního, co nepochybně přiměje k zastavení
a zamyšlení každého kolemjdoucího, ať již osud dolů dopadne jakkoliv. /PK/
www.mrva.net
says Kamil Mrva about the belfry. He is an architect who has been working for a long time in
this region where he grew up, the folk architecture of which has clearly influenced his work,
principally in the materials he uses and the emphasis on simple expression. At the same time, he
is propagating the concept of contemporary architecture, chiefly in his design of family houses.
Martin Rosa, co-architect of the belfry, writes the following on his blog: “A few personal
impressions: the excitement of a pleasing assignment (work for a “good cause”), excellent
communication with the project initiator, a trip to the Beskydy belfries, and then a complicated
route from a traditional to contemporary conception, dozens of drafts, several models, an
unforgettable visit to an amazing bell foundry in Halenkov, a look at a stack of cut wood in
Trojanovice, choosing the right larch trunks in the forest and the month-long construction in
April and May. Dozens of enthusiasts who took part in the building process.”
The Beskydy belfry is a structure linked with its sense of place. It could hardly have been built
without the unique history of this place. At the same time, it represents something timeless and
universal, which undoubtedly makes every passer-by pause for thought, no matter what the
destiny of coal mining is. /PK/
VESNICE
126
127
VILLAGE
Mogno /40 obyv./ Švýcarsko
Novostavby prázdninových
domů a rekonstrukce
stávajících sýpek
Giovan Luigi Dazio, 2005, 2011
Maggia, Bavona, Lavizzara a Rovana, to je pozoruhodná čtveřice úzkých, hluboko
do nitra hor vklíněných údolí. Jejich křivolaké linie se paprskovitě rozbíhají a jako
delta roztřepené řeky se táhnou několik kilometrů na sever od Locarna v oblasti Ticino.
Cesty vedoucí těmito údolími jsou lemovány vesničkami a skupinami roztroušených
domů, které působí tak, jako by se tady v tom odlehlém světě zastavil čas. Ale to
je jenom zdání, mezi skupinou domů se setkáme i se současnou architekturou.
Autorem rekonstrukcí původních tradičních staveb i zcela nových objektů rodinných
domů v celé oblasti je architekt Giovan Luigi Dazio. Jeho stavby se vyznačují až
archetypálním vzezřením, působivými, nicméně nijak monumentálními detaily,
a přestože je na první pohled jasné, že se jedná o novostavby, je z jejich tvarosloví
vždy velice dobře cítit odkaz k tradiční místní architektuře.
Vesnička Mogno vznikla na konci 19. století jako tzv. „maiensäss“ – tedy jako skupina
přístřešků, jež byly využívány během pastevecké sezóny. V roce 1896 zde ovšem
došlo k tragédii, kdy lavina smetla tucet domů včetně budovy venkovského kostela.
Tento silný příběh, připomínaný všemi místními obyvateli, vedl v devadesátých letech
20. století k iniciativě postavit kostel nový. Giovan Luigi Dazio vyzval svého přítele
Maria Bottu, aby nový kostel navrhl. Prozíravost a zároveň i skromnost, kterou tak
Mogno /population: 40/ Switzerland
Newly-built holiday homes
and the renovation of existing
granaries
Giovan Luigi Dazio, 2005, 2011
Maggia, Bavona, Lavizzara and Rovana, these are remarkable narrow valleys, deeply wedged in
the mountains. Their meandering lines, like the delta of a segmented river, stretch out radially for
several kilometres north of Locarno in the Ticino region.
The paths leading through these valleys are lined with villages and scattered groups of houses,
giving the impression that time has stood still in this secluded world. But this is only an illusion,
as one also encounters modern architecture amongst the groups of houses. The architect
of the reconstruction of the traditional buildings in this whole area, as well as of some brand
new houses, is Giovan Luigi Dazio. His buildings are characterised by an almost archetypal
appearance with impressive, but not monumental details. Although it is immediately clear that
these are new buildings, the reference to traditional local architecture is always obvious in their
forms.
VESNICE
128
129
VILLAGE
ve světě neznámý stavitel Dazio prokázal, zajistila, aby se o krásách jeho milovaných
míst díky jedinečné Bottově realizaci dozvěděla i široká veřejnost. Nadčasový Bottův
kostel v Mognu tvoří kontrast k drobným archetypálním objektům venkovských staveb,
původním i současným. Je to jakási struktura volně uspořádaných objektů ukotvená
mohutnou materiálově i tvarově odlišenou hmotou kostela, jedinečný zážitek symbiózy
dvou protikladných přístupů.
Celá vesnička Mogno nese stopy Daziovy činnosti, ať jsou to nové objekty anebo
rekonstrukce a drobné architektonické zásahy do stávajících domů a sýpek,
od prolomení roubené stěny zcela současným oknem až po vestavbu proskleného
obytného kubusu do existujícího objektu. Tradiční kámen používá nejen na zdi
domů, ale i na ohradní zídky, dláždění cest, můstky přes potok, vše opět v soudobém
duchu. A často je tradiční materiál doplněn a jeho působení umocněno kombinací
s novodobými materiály (beton, ocel, korten).
Jen pár kroků od poutního kostela sv. Jana Křtitele stojí nově opravený dům, jehož
rekonstrukci i přístavbu navrhl rovněž Dazio. Tato realizace z roku 2011 je působivým
spojením starého a nového. Na původní, hrubě omítnutou stavbu se sedlovou střechou
vyskládanou z naštípaných kamenných desek navazuje stejně široký, avšak mírně
převýšený kamenný objem, který celý objekt prodlužuje směrem k ulici a vytváří z něj
výrazné nároží. Kamenná fasáda a střecha přístavby odkazují na klasické stavební
techniky, zatímco tvarosloví a užité detaily jsou zcela současné. Kortenové překlady
a stejně provedené ostění otvorů, výrazná horizontální okna bez vnitřního členění
a „levitující“ valbová střecha pootočená oproti hmotě domu povyšují spojení obou
objemů nad rámec venkovské architektury. Přesto stavba působí skromně, vyrovnaně
a citlivě doplňuje okolní původní stavby. Na tabulce u paty domu, která doprovází
všechny Daziovy realizace, je možné číst následující text: „Bylo by naivní pokoušet se
restaurovat nebo kopírovat něco, co patří do minulosti, ale blízká integrace založená
na současném konceptu, která zároveň přináší nové hodnoty, může být vhodným
řešením pro každé místo.“
Na okraji rozptýlené venkovské zástavby postavil Dazio v roce 2005 prázdninový dům.
I ten se vyznačuje archetypálním výrazem a silným odkazem k lokálnímu kontextu,
aniž by se nostalgicky podbízel. Kamenný dům na půdorysu 6 x 6 metrů má tři výškové
úrovně a jeho hmotu zakončuje sedlová střecha. Otevřená dispozice každého patra
je osvětlena pouze úzkými průzory a jedním větším otvorem, jehož poloha se mění
a v každé fasádě se objevuje pouze jednou. Tabulka na domu nese v tomto případě
nápis: „Budoucnost je dnes.“ /JH/
The village of Mogno was founded in the 19 th century as a Maiensäss – a group of shelters for use
during the grazing season. In 1896, however, there was a tragedy when a landslide swept away
dozens of houses including the rural church building. This tragic story, recalled by the locals,
led to the initiative to build a new church in the 1990s. Giovan Luigi Dazio asked his friend,
Mario Botta, to design the new church. The prudence and modesty demonstrated at the same
time by Dazio, an unknown builder, ensured that the wider public also discovered the beauty of
his beloved village, through Botta’s unique creativity. Botta’s timeless church in Mogno forms
a contrast to the tiny archetypal rural structures, both original as well as contemporary. It is
distinct in the materials as well as shape, comprising loosely arranged objects anchored by the
massive volume of the church. A unique symbiosis of two opposing approaches.
The whole village of Mogno bears traces of Dazio’s activities, whether these are new buildings,
renovations, or small architectural alterations to existing houses and granaries. These include
breaking a timbered wall with a completely modern window, and the installation of a glazed
residential cube into an existing building. Traditional stone is used in contemporary fashion
in the walls of houses and also for low fence walls, the paving of footpaths and bridges across
the stream. And often the traditional material is complemented and its effect amplified by the
combination with modern materials (concrete, steel, corten).
A newly renovated house is situated only a few steps from the Pilgrimage Church of St. John
the Baptist. The reconstruction and extension of this house was also designed by Dazio. The
finished structure of 2011 is an impressive combination of old and new. The original, roughly
plastered building with saddle roof covered with granite is followed by an equally wide but
slightly elevated stone volume which elongates the entire structure streetwards, creating a
distinctive corner from it. The stone facade and roof of the extension refer to classic building
techniques, while the architectural language and detail employed are absolutely contemporary.
The corten transom, ordering of whole, distinctive horizontal windows without internal
segmentation and ‚levitating‘ hip roof slightly turned against the volume of the house, elevate
the connection of both volumes above the scope of rural architecture. Nevertheless, the
structure appears modest and complements the surrounding original buildings harmoniously
and sensitively.
On the house plaque, which is present in all Dazio’s implementations, it is possible to read the
following text: “It would be naive to try to restore or copy something which belongs to the past,
but close integration based on contemporary concepts which at the same time create new values,
can be a convenient solution for every location.”
In 2005, Dazio built a holiday home at the edge of the scattered rural development. This house
is also characterised by an archetypal appearance and strong reference to the local context
without nostalgic pandering. The 6 x 6-metre stone building is designed on three levels, with its
dimensions complemented by the saddle roof. The open plan of each floor is lit only through a
www.gld-dazio.ch
narrow observation hole whose position changes and appears only once in each of the facades.
In this case, the plaque on the house bears the inscription: “The Future is Today”. /JH/
VESNICE
130
131
VILLAGE
Foros /2185 obyv./ Ukrajina
Dům pro jachtu
Robin Monotti Architects, 2011–2012
Na břehu Černého moře, na nejjižnějším cípu krymského poloostrova založili
ve středověku řečtí obchodníci osadu Foros. Jako většina osad na mořském pobřeží
je i městečko Foros již od 19. století významným letoviskem vyhledávaným bohatou
ruskou a ukrajinskou klientelou.
Celé jižní a jihovýchodní pobřeží Krymu je lemováno vysokým pohořím, jehož svahy
dosahují výšky až 1500 metrů nad mořem a velmi prudce klesají k mořské hladině.
Tyto prudké kopce z vápence již po celá staletí výrazně determinují urbánní strukturu
a formu stavění. Samotný pozemek určený ke stavbě je specifický svým výrazným
výškovým převýšením, přímou orientací k jihu, blízkostí moře i silnou seizmickou
aktivitou.
V takto obtížných klimatických i geologických podmínkách oslovil bohatý ukrajinský
investor italského architekta, jehož kancelář sídlí v Londýně, s velmi zajímavým
stavebním programem: vybudovat dům pro parkování a zimní údržbu třináctimetrové
jachty s ubytováním pro kapitána. Prostor pro jachtu a její nutné vytahování
a spouštění na moře svým měřítkem výrazně ovlivňoval návrh domu. Architekt proto
k lodní garáži přistavěl a nadstavil hmoty tří nájemních bytů a propojil všechna
patra výraznou věží s centrálním schodištěm. Takto zvolená kompozice eliminovala
velké měřítko garáže pro jachtu a zároveň řešila vhodné rozmístění jednotlivých
objemů vzhledem k velkému převýšení pozemku. Přehřívání objektu v letních
Foros /population: 2,185/ Ukraine
Yacht House
Robin Monotti Architects, 2011–2012
Foros was established by Greek merchants in the Middle Ages on the shore of the Black Sea, at
the southernmost tip of the Crimean peninsula. Like most settlements on the coast, from the 19 th
century, the town of Foros became an important resort, sought after by a wealthy Russian and
Ukrainian clientele.
The entire southern and south-eastern coast of Crimea is flanked by high mountains whose
slopes reach up to 1,500 metres above sea level and very sharply descend towards the sea. For
centuries, these steep limestone cliffs have largely determined the urban structure and form
of construction. The actual building plot is typical with its considerable difference in altitude,
direct South-facing orientation, proximity to the sea and strong seismic activity.
A wealthy Ukrainian investor contacted an Italian architect whose office is based in London, with
a very interesting building proposition for these difficult climatic and geological conditions, to
build a house for the winter storage and maintenance of a 13-metre yacht, with accommodation
for the Skipper. The size of the yacht and the need to lift it up and lower it down into the sea,
significantly determined the design. The architect therefore added to the boathouse a block
of three rental apartments, interconnecting all the floors by a distinctive tower with a central
staircase.
VESNICE
132
133
VILLAGE
měsících Monotti odstranil hmotovým uspořádáním, volbou bílého fasádního nátěru,
zapuštěním jižních prosklených stěn o dva metry do objemů jednotlivých apartmánů
a v neposlední řadě vybudováním úzkých štěrbinových oken na východní a severní
fasádě, která obytné místnosti provětrávají křížem. Dům se štěrbinovými okny tak
výrazně připomíná nedalekou pevnost Balaklava. Problém seizmicity v oblasti vyřešil
vybudováním dvou nosných vertikálních betonových jader, schodišťové věže a garáže
jachty, a horizontálního železobetonového mola určeného ke spouštění a vyzvedávání
jachty z moře. Architekt navrhl velmi působivý minimalisticky laděný dům, v němž
si obyvatelé užívají soukromí a krásný, ničím nerušený výhled na mořskou hladinu
a okolní hory.
V kontextu soudobé architektonické tvorby na Ukrajině je samotná stavba ojedinělým
počinem, téměř až zjevením, za nějž jeho tvůrce zcela oprávněně obdržel několik
prestižních architektonických cen. Nutno dodat, že takováto importovaná kvalitní
architektura by na Krymu pravděpodobně vůbec nevznikla, nebýt příbuzenského
vztahu londýnského architekta a investora. /JJ/
This selected composition eliminated a large scale of boathouse for the yacht, while resolving
the suitable positioning of individual structures due to the steep elevation of the terrain.
Monotti eliminated overheating of the building in the summer months by the layout, choice of
white facade coating, embedding the southern glazed walls two metres into the volumes of the
individual apartments and, finally, inserting narrow slit windows on the eastern and northern
facades to cross-ventilate the residential quarters.
The house with slotted windows thus strongly resembles the nearby Balaklava Fort. He solved
the problem of seismicity in the area by building two vertical load-bearing concrete cores—the
staircase tower and boathouse—and a horizontal reinforced concrete pier intended for use when
hauling up and lowering the yacht back down into the water.
The architect designed a very impressive minimalist type of house in which residents enjoy
privacy and a beautiful, unobstructed vista of the ocean and surrounding mountains.
Within the context of contemporary architectural production in Ukraine, the structure itself is
a rare achievement, almost a revelation, for which its creator has rightfully received several
prestigious architectural awards.
It should be noted that such important quality architecture in Crimea would probably never have
come into existence, were it not for the kinship between the London architect and the investor. /JJ/
VESNICE
134
135
VILLAGE
Ibusuki /43 931 obyv./ Japonsko
Komunitní centrum pro
seniory Kagošima
Masaharu Takasaki, 1998
Ibusuki je spíše než městem shlukem malých vesnic, které od sebe oddělují plochy
polí a v jejichž středu se rozkládá největší jezero ostrova Kjúšú Ikeda. I v centrálních
částech má velmi řídkou, spíše vesnickou zástavbu. Oblast je vyhlášená krásnou
přírodou, teplým podnebím a lázněmi s černým pískem a mnoha druhy horkých
pramenů.
Pozemek Komunitního centra pro seniory Nanohankan, které vzniklo na náklady
soukromé železniční společnosti, leží na okraji zástavby Ibusuki, pár desítek metrů
od pobřeží Kagošimské zátoky v působivé krajinné scenérii. Toto zařízení nabízí nejen
prostory pro ubytování a setkávání seniorů, ale také pro kulturní instituce, vzdělávání,
zdravotní péči, sportovní haly či venkovní divadelní scénu. Svým charakterem
a možnostmi láká obyvatele všech věkových skupin k pobytu a využívání mnoha
nabízených programů. Není to místo, kde by senioři byli separováni, ale místo, kde
zůstávají uprostřed aktivního dění a kde jsou respektovanou součástí komunitního
společenského života.
Pozemek Centra seniorů má tvar pravoúhlého trojúhelníku, vymezeného dvěma
silnicemi a vodní kanálem. V tomto trojúhelníku jako by přistála kosmická loď,
respektive lodi dvě. Areál totiž vůbec nevypadá jako centrum pro seniory, ale spíše
jako vesmírné výzkumné centrum nebo muzeum science fiction. Místní obyvatelé, mezi
kterými se centrum těší velké oblibě, s hrdostí říkají, že je jako z jiného vesmíru.
Ibusuki /population: 43,931/ Japan
The Kagoshima Community
Centre For Seniors
Masaharu Takasaki, 1998
Rather than a town, Ibusuki is a cluster of small villages separated by areas of fields in whose
centre is Ikeda, the largest lake on Kyushu Island. Even in the central parts, the development is
very sparse and rural. The region is famous for its beautiful scenery, warm climate, black sand
spa and many types of thermal springs.
The land of the Nanohankan Community Centre For Seniors, which was created at the cost of a
private railroad company, is located on the edge of the Ibusuki development, a short distance
from the shore of Kagoshima Bay in impressive landscape. This facility provides accommodation
and a meeting place for seniors, as well as for cultural institutions, educational and health
care facilities, sports halls and an open-air theatre. By its nature and possibilities, it attracts
residents of all age groups to stay and take advantage of all the programmes on offer. This is not
a place where seniors are separated, but a place where they remain in the centre of the action
and where they are a respected part of the social life of the community.
The grounds of the Centre for Seniors has the shape of a right-angled triangle, defined by two
roads and a water canal. It appears as if two space rockets have landed in this triangle. The
VESNICE
136
137
VILLAGE
Základní komplex budov tvoří betonová srostlice pěti objemů. Středem této složité
kompozice vede rovnoběžně s vodním kanálem hlavní komunikační osa. Kruhový
vstupní předprostor je obkroužený třemi zákruty velmi pozvolné rampy a krytý
lasturovitou skořepinou. Otevírají se odsud krásné výhledy do krajiny. Ke komunikační
ose přiléhají z obou stran podélně rozříznuté elipsovité objemy rozdílných velikostí.
Na jedné straně je umístěna ubytovací část a plavecký bazén. Na druhé straně
komunikační osy se nachází pestrý mix společenských funkcí a kulturní sál. Tvary
k sobě někde přiléhají, jinde se do sebe zakusují. Elipsovité objemy mají ploché
střechy a z nich výrazně vystupují lasturovité oplechované střechy obou sálů a lastura
centrálního prostoru.
Dalšími stavbami v areálu jsou dvě vedle sebe stojící nestejně velké sportovní haly,
které sice mají vzhledem ke svému účelu obdélníkový půdorys, ale jejich stěny
i střechu tvoří betonové vlny. Posledním prvkem komplexu jsou dvě kryté betonové
promenády oddělující areál na obou stranách od silnice. Promenády jsou půdorysně
mírně prohnuté, jako dvě paže ochraňující vlastní centrum. Každá promenáda
má na svých koncích a ve středu altány. Každý ze šesti altánů má odlišnou formu
a každý sám o sobě by byl výraznou architektonickou realizací. Stejně tak každý
objem hlavního komplexu má vlastní výrazně propracované tvarosloví, konzistentní
a domyšlené do nejmenších detailů.
I když se jedná o velmi členitý soubor tvarů, prvků, proporcí, objemů a detailů,
nejsou spolu v rozporu. Projevuje se zde jedinečná japonská schopnost – umění
aranžování a kompilace, díky němuž dokáží Japonci harmonicky propojit pro nás
zdánlivě nekombinovatelné prvky. Celek působí soudržně, udivuje množstvím nápadů
i vysokou mírou propracovanosti jednotlivých forem. Nejde než souhlasit s místními
obyvateli, že se jedná o dílo z jiného vesmíru. /ZZ/
facility does not look like a centre for seniors but rather a space research centre or a science
fiction museum. Local residents, among whom the centre enjoys great popularity, proudly say
that the Centre is as if from another universe.
The basic building complex comprises a concrete compound of five volumes. The main
communication axis leads through the centre of this complex, parallel with the water canal. The
circular front entrance area is encircled by three twists of a very gradual ramp and covered by a
conchoidal shell. Beautiful views of the countryside are afforded from here. Longitudinally cut
elliptical volumes of different sizes fit closely to the communication axis from both sides.
The accommodation section contains a communal hall within it. A diverse mix of social facilities
is included in the ellipses on the other side of the communication axis, as well as a second
cultural hall. The shapes fit closely into each other in some places.
The elliptical structures have flat roofs, from which the conchoidal sheet-metal roofs of both
halls distinctively protrude, as well as the shell of the central space.
Other buildings in the area are two sports halls of different sizes, situated next to each other.
Although they are rectangular-shaped, their walls and roofs form concrete waves. The last
element of the complex are two hidden concrete promenades separating the grounds on both
sides from the road. The profile of the promenades is slightly sagging, like two arms protecting
the centre itself. Each promenade has gazebos at its ends and in the centre. Each of the six
gazebos has a different shape and each is a significant architectural implementation. Likewise,
each volume of the main complex has its own distinctly elaborated architectural language,
consistent and thought-out to the smallest detail.
Although the set of shapes, elements, proportions, volumes and details are quite disjointed,
they are not in conflict with each other. The unique Japanese art of arranging and compiling
is manifested here. It is due to this ability that the Japanese can harmoniously combine even
elements that seem non-combinable to us. The whole creates a compact impression, it surprises
with many ideas as well as with the high level of refinement of individual shapes. We can only
agree with the locals that the work originates from another universe. /ZZ/
VESNICE
138
139
VILLAGE
Killmalock /1635 obyv./ Irsko
Knihovna, městský úřad
a soud
ABK Architects, 2010
Středověké město Kilmallock se nachází asi hodinu cesty jižně od Limericku
na historické trase z Limericku do Corku. Kdysi významné vnitrozemské město, které
na přelomu 17. a 18. století upadlo do stadia „města duchů“, se po 150 letech začalo
opět probouzet k životu, i když jeho dřívější prosperitu se už obnovit nepodařilo.
Stavba knihovny, městského úřadu a soudu od anglických architektů Ahrendse,
Burtona a Koraleka (ABK) je první výraznou architektonickou realizací ve městě
od roku 1938, kdy zde byl postaven kostel sv. Petra a Pavla od Fredericka G. Hickse.
Nový komplex veřejných budov je situován v přímé návaznosti na centrum, i když
na původně poněkud nepříjemném konci města, na místě bývalého Unijního
chudobince, z něhož zůstala zachována pouze čelní administrativní budova. Návrh
vytváří nový otevřený veřejný prostor na konci hlavní třídy, který kontrastuje
se sevřeným charakterem centra města. Budova původního chudobince neleží
na ose hlavní třídy, ale je vůči ní ustoupená a pootočená. Nachází se v ní nyní
vstupní předprostor nové budovy soudu, která je za ní skrytá. Nová část komplexu
je k staršímu jádru připojena pod mírným úhlem, tak aby nárožní dvoupodlažní
hmota knihovny navázala na hlavní třídu. Světlý kubus knihovny je z velké části
prosklený a otevírá se městu. Tuto lehkou část spojuje s těžkou hmotou kamenné
budovy chudobince-soudu jednopodlažní kolonáda, či spíše hustý rošt plochých
světle šedých vápencových sloupů, za nimiž je městský úřad. Tento motiv vytváří
nejvýraznější prvek celé stavby a svým příjemným měřítkem nejen umožňuje plynulý
Kilmallock /population: 1,635/ Ireland
Library, Local Area Office,
Courthouse
ABK Architects, 2010
The medieval town of Kilmallock is located approximately one hour’s drive south of Limerick on
the historical Limerick – Cork road. At one time an important inland town, which turned into a
“ghost town” at the turn of 17th and 18th centuries, it began to reawaken 150 years later, although
its previous prosperity could not be restored.
The building of the Library, Local Area Office and Courthouse by architects Ahrends, Burton and
Koralek (ABK) is the first significant architectural implementation in the town since the church
dedicated to St. Peter and St. Paul, designed by Frederick G. Hicks, was built in 1938.
The new complex of public buildings is situated with direct access to the centre, although in
a formerly rather unsavoury part of town. This is the site of the former Union Almshouse, of
which only the front administrative building has been preserved. The design creates a new open
space at the end of the main street which contrasts with the hemmed in character of the town
centre. The building of the original Almshouse is not situated on the axis of the main road, but is
recessed and faces another direction. This is now the front entrance of the new Court building
which is hidden behind it.
VESNICE
140
141
VILLAGE
přechod mezi uzavřeným a otevřeným prostorem a jasně definuje tři rozdílné funkce
komplexu, ale také citlivě člení dlouhou frontu nově vzniklé srostlice. Vápencový
obklad pokračuje na soklu knihovny až za roh, kde se pak motiv roštu opakuje
v přechodu mezi knihovnou a zdí kolem zadní část pozemku.
Nové veřejné budovy vnášejí svěží duch do poněkud chmurné atmosféry města
a prospělo by, kdyby na vzniklém otevřeném prostranství před budovami spíše než
parkoviště vznikl park či jiný typ živého veřejného prostoru. /ZZ/
The new part of the complex is connected to the older core at a slight angle so that the corner
double-storey volume of the Library follows the main road. The light cube of the Library is largely
glazed, opening out towards the town. A ground-floor promenade connects this light part with
the heavy mass of the stone building of the Court, forming a kind of dense grate of flat light-grey
limestone columns behind which the Municipal Offices are situated.
This motif creates the most distinctive element of the whole building and, by its convenient scale,
enables a smooth transition between the closed and open spaces, clearly defining the three
different functions of the complex, as well as sensitively segmenting the long row of the newly
crystallised compound. The limestone cladding continues on the Library pedestal up to the
corner, behind which the grate motif is repeated in the transition between the Library and wall
around the back part of the grounds.
The new public buildings are a breath of fresh air in the rather gloomy atmosphere of the town.
Perhaps, a park or other type of vibrant public space would have suited the open area in front of
the buildings better than the present parking lot. /ZZ/
VESNICE
142
143
VILLAGE
Raiding /817 obyv./ Burgenland, Rakousko
Koncertní dům Franze Liszta
Atelier Kempe Thill, 2006
V těsné blízkosti rodného domu hudebního skladatele a klavíristy Franze Liszta
nedaleko centra obce Raiding byla v roce 2006 vystavěna na zakázku Spolku Franze
Liszta nová koncertní síň. V převážně zemědělské oblasti asi deset kilometrů západně
od maďarských hranic uprostřed třetí nejmenší spolkové země Rakouska Burgenlandu
se stala kulturním centrem chudého regionu. Jednou za čtyři měsíce (říjen, březen,
červenec) se zde koná Festival Franze Liszta. Mimoto probíhají v budově s kapacitou
až 600 návštěvníků samostatné akce jako semináře, firemní prezentace či koncerty.
Obec (v minulosti rozpolcená mezi Rakouskem a Maďarskem) se tak snaží najít svoji
identitu a zdůraznit svůj význam v regionu. Kromě koncertní haly se v městečku
nachází ještě rodný dům Franze Liszta (ze 17. století), který v současné době slouží
jako muzeum, farní kostel z počátku 20. století nebo Storchenhaus – dům pro hosty
navštěvující městečko v rámci japonsko-rakouského výměnného programu.
Koncertní dům byl navržen holandským studiem Atelier Kempe Thill v roce 2004
na základě mezinárodní soutěže. Stojí asi 30 m od rodného domu Franze Liszta
uprostřed zahrady, která je od okolní zástavby oddělena betonovou zdí či plotem.
Hlavní vstup do sálu vede od parkoviště železnou vstupní bránou, druhý směrem
od obce nenápadnou brankou, před kterou se nachází nově upravené náměstí
a přemostění říčky Selitzabach.
Raiding /population: 817/ Burgenland, Austria
Franz Liszt Concert Hall
Atelier Kempe Thill, 2006
Near the centre of Raiding, in close proximity to the birthplace of composer and pianist Franz
Liszt, a new Concert Hall was erected in 2006 by order of the Franz Liszt Society. It has become
the cultural centre of this poor, mainly agricultural region approximately 10 kilometres west of
the Hungarian border, in the centre of Burgenland, the third smallest federal state in Austria.
Three times a year (October, March and July) the Franz Liszt Festival is held here. In addition,
separate events, e.g. seminars, company presentations and concerts, take place in this building
with a seating capacity of 600. The village (formerly divided between Austria and Hungary)
is thereby trying to find its identity and emphasise its significance in the region. Besides the
Concert Hall, visitors to the little town can see the 17th-century house—now a museum—in which
Franz Liszt was born. There is also a church from the beginning of the 20 th century and the
Storchenhaus – a facility for guests of the Japanese-Austrian exchange programme.
The Concert Hall was designed by Atelier Kempe Thill from the Netherlands in 2004, after
winning an international contest. It is located approximately 30 metres from the house where
Franz Liszt was born, in the centre of a garden which is separated from the surrounding built-up
area by a concrete wall. The main entrance to the Hall leads from the parking lot through an iron
entrance gate. The second entrance from the town direction is through a discreet small gate in
front of which is the newly altered square and bridge across the Selitzabach River.
VESNICE
144
145
VILLAGE
Samotná budova koncertního domu svou výškou 12 m výrazně převyšuje okolní
zástavbu. Ohraničují ji bíle omítnuté stěny, nejspíš inspirované sousedním rodným
domem Franze Liszta. Forma je záměrně jednoduchá, volena s ohledem na místní
stavební tradici. Pravoúhlý objem je z důvodu vizuálního odlehčení rozdělen na dvě
výškové úrovně. Tomu jsou uzpůsobeny i dispozice. V přízemí se nachází zázemí,
foyer a koncertní sál. Ten má klasický obdélníkový tvar (tzv. „shoe box“), který byl
typický pro auditoria postavená v průběhu života Franze Liszta (v 18. a 19. století).
Pro zlepšení kvality zvuku je celý obložen smrkovým dřevem a jako jediný vyvýšen
nad zbytek budovy do plné výšky 12 m. Ve druhém patře, do kterého vedou z přízemí
dřevěné schody, se nacházejí balkony a vyhlídky na okolní krajinu.
Okna se nacházejí podle místí tradice pouze v přízemí a díky své velikosti (18 x 4 m)
vizuálně propojují foyer a vstupní prostor s přilehlou zahradou. Reálně je vnitřní
prostor možné otevřít do zahrady dřevěnými dveřmi o rozměrech 4 x 4 m. /EM/
www.bgld-kulturzentren.at/raiding
The Concert Hall building significantly surpasses the surrounding development. It is bordered
by white plastered walls, perhaps inspired by the neighbouring F. Liszt house. The shape is
deliberately simple, chosen with regard to the local building tradition. For visual reasons, the
rectangular volume is divided into two levels. The layout also reflects this intention. The ground
floor comprises technical facilities, foyer and Concert Hall.
The Hall has a classical rectangular shape (called “shoe box”) which was typical for auditoriums
built during the lifetime of Franz Liszt (18th and 19 th centuries). To improve the acoustics, it is
entirely clad in spruce wood. It is the only space elevated above the rest of the building to the full
height of 12 metres. Balconies on the first floor, accessible from the ground floor by a wooden
stairway, afford vistas of the surrounding landscape.
In compliance with local tradition, the windows are situated only on the ground floor and, due
to their size (18 x 4 m), visually connect the foyer and entrance area with the adjacent garden.
Actually, it is possible to open up the interior into the garden through the 4 x 4-metre wooden
door. /EM/
VESNICE
146
147
VILLAGE
Placilla /8100 obyv./ Chile
Los Robles vinný sklep
José Cruz Ovalle, 2002
Pozemky vinařství jsou položeny na severním břehu řeky Tinguiririca. Jeho téměř
tři sta hektarů je obklopeno porosty místních dubů a mýdelníků u paty Pobřežního
pohoří v místě, kde pramen potoka zavlažuje vinice s révami Syrah, Carmenere,
Cabernet Sauvignon, Merlot, Petit Verdot, Mourvèdre a Malbec. Vinařství Los Robles
se deklaruje jako biodynamické, organické a ekologické se snahou dostát všem
požadavkům z toho plynoucím.
José Cruz Ovalle získal za své stavby ze dřeva v roce 2008 mezinárodní ocenění
Spirit of Architecture Nature Wood Award a v roce 2012 chilskou Národní cenu
za architekturu. Jeho stavby vinařství Los Robles vynikají neokázalostí a prostou
rukodělnou řemeslností. Jednoduché tesařské konstrukce doplněné stěnami
z nepálené hlíny nejsou projevem formální exhibice ani romantizujícího historismu,
ale součástí celkového postoje architekta, který logicky zachází s běžnými materiály
a konstrukcemi. Navazuje tak vědomě na ruční práci vinařů, která je základem
organického pěstování vína.
Opakované objekty se vzájemně posunutými pultovými střechami s přisvětlením
ve hřebeni sice vzdáleně připomínají typizované zemědělské stavby ze socialistického
Československa padesátých let, jsou ale nesrovnatelně citlivěji provedeny
a rozmístěny. Boční přesahy střech nad obloukovými hliněnými stěnami jsou zakryty
dřevěnými rošty, umožňujícími provětrání výrobních hal. Uličky mezi halami poskytují
Placilla /POPULATION: 8,100/ Chile
Los Robles Wine Cellar
José Cruz Ovalle, 2002
These winelands are situated on the northern banks of the Tinguirirca River. The almost 300
hectares in the foothills of the coastal mountain range are surrounded by the vegetation of local
oaks and soap trees. Here, the spring of a creek irrigates the vineyards of Syrah, Carmenere,
Cabernet Sauvignon, Merlot, Petit Verdot, Mourvèdre and Malbec grapes. Los Robles Winery
declares itself to be biodynamic, organic and ecological, and makes the effort to fulfil all these
requirements.
For his wooden buildings, José Cruz Ovalle won the international “Spirit of Nature Wood
Architecture Award” in 2008 and, in 2012, the Chilean National Prize for Architecture. His
Los Robles Winery buildings excel with their simplicity and unsophisticated handmade
craftsmanship. The simple carpenter’s structures, completed with walls of unfired clay, are not
the manifestation of a formal exhibition or romantic historicism, but part of the architect’s overall
attitude. By logically using common materials and constructions, he knowingly imitates the
manual labour of winegrowers which is the basis of organic viniculture.
Replicated structures with mutually shifted aisle roofs and supplementary lighting in the
ridges are perhaps remotely reminiscent of the stereotypical agricultural buildings of the 50s
VESNICE
148
149
VILLAGE
tolik potřebný stín a vnitřní prostory mají příjemnost velkých stodol.
Základní typ je podle potřeby délkově upravován a rozvíjen do šířky prodloužením
šikmé střechy. Šestice takto velikostně poněkud odlišných hal tvoří jádro výrobní
části vinařství. Sedmý objekt u vjezdu má sice tentýž základní profil a konstrukci, jeho
využití a charakter je ale odlišný. Ozdobou a zpříjemněním areálu je ostrov původní
vzrostlé zeleně mezi vinicemi, obehnaný kamennou zídkou.
Celková atmosféra vinařství je uvolněná a nenucená. Možná i proto, že místo není
přednostně určeno pro vínamilovné návštěvníky, ale především pro ty, kdo tady
pracují. /JS/
ARQ Obras y proyectos n.54: Bodega en Los Robles, 2003
www.phaidonatlas.com/building/los-robles-winery/504
www.emiliana.cl
in socialist Czechoslovakia. However, their elaboration and placement are incomparably more
sensitive. The side overlapping of the roofs above arched clay walls is covered by wooden grates,
facilitating ventilation of the production halls. Aisles between the halls provide much needed
shade, while the interior premises convey the friendliness of huge barns.
The basic type is adjusted in length and developed in width by lengthening the inclined roof. The
six halls thus, differing in size, form the core production area of the Winery. Although the seventh
building at the entrance has the same basic profile and structure, its use and characteristics are
different.
The island of indigenous established vegetation between the vineyards, which is enclosed by a
stone parapet, adorns and softens the grounds. The overall atmosphere of the Winery is relaxed
and informal. This may also be because this site is not primarily intended for wine-loving visitors,
but more especially for those who work here. /JS/
ARQ Obras y proyectos n.54: Bodega en Los Robles, 2003
VESNICE
150
151
VILLAGE
Dúbravica, Slovensko
Rozhledna UNIMO
Martin Lepej, Martin Bosík, Robert Sekula, Josef Poštulka (statika), 2009–2011
V roce 2002 byla na prestižní slovenskou architektonickou Cenu Arch nominována
stavba turistické rozhledny na kopci Veľká Homoľa v Malých Karpatech, která vznikla
z iniciativy místních turistů a nadšenců a kterou navrhl aktivní člen Klubu slovenských
turistů architekt Vlastimil Dohnal. Tato nezištná výstavba rozhledny v období
masivních developerských plánů na Slovensku předznamenala postupné probouzení
společnosti a jejího zájmu o lokální prostor.
Mezi takové aktivity patří i iniciativa mladých architektů Martina Lepeje, Martina
Bosíka a Roberta Sekuly, rovněž spojená s turistikou. Projekt krajinného nomáda
UNIMO, mobilní turistické rozhledny a útulku, přijala odborná veřejnost stejně
pozitivně jako před téměř deseti lety věž na Veľkej Homoli. Dílo ilustruje i mnohé
změny, které se za toto období ve slovenské společnosti odehrály. UNIMO už není
výtvorem amatérských snah, ale promyšleným experimentem mladých architektů
ve spolupráci s legendou poválečné československé statiky Josefem Poštulkou.
Projekt architekti realizovali v době hospodářské krize z vlastní iniciativy a z vlastních
finančních prostředků, aby podnítili diskuzi o aktivním formovaní životního prostředí.
Mobilní rozhledna vznikla recyklací ocelové konstrukce unimobuňky (ubytovací buňky
pro stavbaře). Nešlo přitom o objednávku místní komunity, ale o čistě architektonickou
snahu vycházející z centra s ambicí probudit architektonické dění na venkově a ukázat
možnosti architektonických zásahů do krajiny jako jeden ze způsobů oživení periferie.
Nejdůležitější v rámci aktivity architektů tak nebyla samotná tvorba, ale komunikace
s místními obyvateli o potenciálu takového díla stát se lákadlem pro návštěvníky obce
a okolní krajiny.
Dúbravica, Slovakia
UNIMO Observation Tower
Martin Lepej, Martin Bosík, Robert Sekula, Josef Poštulka (statics), 2009–2011
The structure of the tourist observation tower on Veľká Homoľa hill in the Little Carpathian
Mountains was nominated in 2002 for the prestigious Slovakian architectural ARCH Award. It
was born out of the initiative of local tourists and enthusiasts and designed by architect Vlastimil
Dohnal, an active member of the Club of Slovak Tourists. This non-profit construction of an
observation tower in the period of massive developer plans resulted in the gradual awakening of
society’s interest in local space.
Similar activities connected to tourism also include the initiative of young architects, Martin
Lepej, Martin Bosík and Robert Sekula. The project of the UNIMO landscape nomad, a mobile
tourist observation tower and accommodation facility, was received by the expert public equally
as positively as had been the tower on Veľká Homoľa almost ten years earlier. This project
also illustrates the many changes that had taken place in Slovakian society during this period.
UNIMO was no longer a creation of amateurish efforts, but a well thought-out experiment by
young architects in collaboration with the legend of post-war Czechoslovakian statics, Josef
Poštulka. The architects implemented the project in a time of economic crisis out of their own
initiative and with their own financial means to spark discussion about the active formation of a
living environment.
VESNICE
152
153
VILLAGE
Právě tento záměr nakonec narazil na konzervativnost a strach z experimentování
hluboce zakořeněný na slovenském venkově. Architekti se při hledání vhodné lokality
zaměřili na oblast středního Slovenska, okolí Banské Bystrice a Zvolena, které je
už několik let známé jako centrum ekologických aktivit. Navzdory tomu nedokázali
pro svůj koncept dlouho najít místo. Místní obyvatelé dokonce podnítili petiční
akci proti umístění vyhlídkové věže. UNIMO tedy putovalo jen mezi „parkovišti“
bývalých družstevních dvorů a skladů. Až po roce se ho konečně podařilo umístit
do přírody, a to díky podpoře z centra, ne z lokálního prostředí. UNIMO se stalo jedním
z projektů land-artového festivalu uspořádaného mládežnickou organizací Iuventa
v kamenolomu Ježová u Dětvy. Tady podle slov autorů proběhl první test konstrukce
rozhledny, ale i fungování útulku.
Po roce v nehlídaném kamenolomu se nomád, doladěný používáním, vydal na svou
prozatím poslední cestu. Vyhlídkovou věž vztyčili v obci Dúbravica, opět z iniciativy
aktivistů organizace Periferní centra, jejímž cílem je „ přinášet umění a kulturu
na místa mimo dosah kulturních a ekonomických center a vzájemnou interakcí
a výměnou zkušeností s místními lidmi obohacovat jak je, tak umělce“. Záměr hodný
projektu UNIMO. Věž tedy dnes slouží více jako doplněk ke kulturním akcím než
pro ubytování turistů. Stala se monumentem v okolní krajině, znakem, že obec není
obyčejnou vesnicí. V parodické opozici k dnešnímu boomu výstavby „kunsthalle“
reprezentuje první „kunstdorf“ na Slovensku. Dnes usazený nomád zdá se podněcuje
další akce v obci Dúbravica. Minulé léto tu přibyla další architektonická intervence,
sauna od ateliéru T3H architekti. Že by se tu nakonec rýsoval přece jen úspěšný
příběh kulturního procitnutí periferie, anebo jen další akt kulturní kolonizace venkova?
/PS/
The mobile observation tower was created by recycling the steel structure of a unimo cell
(builders’ accommodation cabin). Yet, it was not by order of the local community, but a purely
architectural effort starting in the centre, with the ambition of enlivening architectural
happenings in the countryside and of showing the possibilities of architectural elements in the
landscape as a means of invigorating the periphery. The most important activity of the architects
therefore was not the creation itself, but communication with the local inhabitants about the
potential of such a structure becoming an attraction to visitors to the town and the surrounding
countryside.
It was precisely this intention which eventually clashed with the conservatism and fear of
experimentation that are deeply rooted in the Slovakian countryside. In seeking a suitable
location, the architects focused on the region of Central Slovakia, around Banská Bystrica and
Zvolen, known for several years as the centre of ecological activities. Despite this fact, for a long
time they were unable to find a site for their concept. Locals even initiated a petition campaign
opposing the placement of the observation tower.
UNIMO therefore roamed only between the “parking lots” of former cooperative courtyards and
storehouses. Finally, a year later, it was placed in the countryside. This was due to support from
the centre, not from the local environment. UNIMO became one of the projects of the Land Art
Festival organised by the Iuventa youth organisation in the Ježová quarry near Dětva. Here,
according to the words of the creators, the first test was carried out of the construction of the
observation tower and also of the function of the shelter.
After one year in the unguarded quarry, the nomad, fine-tuned by usage, set out on its ultimate
journey. The observation tower was then erected in Dúbravica village, again through the
initiative of activists of the Peripheral Centres organisation which aims to “bring art and culture
to locations outside of reach of cultural and economic centres and in mutual interaction and
exchange of experience with the locals to enrich both them and the artists.” An objective worthy
of the UNIMO project.
The tower therefore now serves rather as a complement to cultural events than as tourist
accommodation. It has become a monument in the surrounding landscape, a sign that the
settlement is not just an ordinary village. In parodic opposition to the contemporary boom of
“Kunsthalle” building, it represents the first “Kunstdorf” in Slovakia. The settled nomad today
encourages new events in Dúbravica.
Last summer, another architectural creation was added here, a sauna by T3H Architekti Atelier.
Are we perhaps finally witnessing a successful narrative of the cultural awakening of the
periphery, or is this just another act of cultural colonisation of the countryside? /PS/
VESNICE
154
155
VILLAGE
Mont-Saint-Michel /60 obyvatel/ Francie
Nové návštěvnické centrum
Bruno Mader architecte, Agence HYL, 2012
V okolí Mont-Saint-Michel, světoznámé kulturní památky, probíhá velkorysá stavební
činnost, zaměřená na dva okruhy projektů. Jednak je to projekt, který reguluje pohyby
moře tak, aby historický areál zůstal spojen s pevninou jenom úzkou šíjí a okolí bylo
zaplaveno mořem. Byla již vybudována přečerpávací přehrada, která má regulovat
hladinu vody. A dále je to velkorysá úprava prostorů pro příjezd a přístup návštěvníků,
která je před dokončením. Mimo původní městečko byly vybudovány rozsáhlé
parkovací plochy a v návaznosti na ně vzniká nové návštěvnické centrum jako vstupní
brána na cestě k výšině Mont-Saint-Michel. V roce bylo v provozu prozatímní centrum
2012, hlavní jednoduchý informační objekt, dřevěné pavilony veřejných toalet a
především nové přístupové cesty, osvětlení apod.
Podél hlavní přístupové cesty pak jsou už nové objekty stálého centra, částečně
ještě dostavované. Tyto objekty jsou příkladem současné architektury, která se jasně
inspiruje odkazem místní stavební tradice. Zachovávají klasický archetyp přízemní
kamenné stavby kryté sedlovou střechou. Urbanistická kompozice vychází z typologie
venkovských usedlostí v okolí. Ale výraz těchto staveb, řešení detailů kamenného
zdiva, prolomení okenními a dveřními otvory, jejich kompozice a proporce, to vše má
Mont Saint-Michel /population: 60/ France
New Visitors’ Centre
Bruno Mader Architecte, Agence HYL, 2012
In the vicinity of Mont Saint-Michel, the world-famous cultural sight, extensive building
activities can be witnessed, focused on two project sites.
The first project is to regulate the movement of sea water, so that the historical area remains
connected with the mainland only through a narrow isthmus, while the surroundings are flooded
by the ocean. A pumped storage dam for regulating the water level has already been built. The
second project, to be completed shortly, comprises a generous adjustment of the space for the
arrival and access of visitors. Extensive parking lots were created outside the original village and
subsequently, a new Visitors’ Centre is being built at the entrance gate to Mont Saint-Michel.
In 2012, only the temporary Centre, main information building, wooden public toilet pavilions
and new access paths, lighting, etc. were operational. The main access road is already lined
by the partially completed structures of the new Centre. These structures are an example of
contemporary architecture, clearly inspired by the legacy of local building traditions. They
preserve the classic archetype of ground-floor stone structure covered by a saddle roof. The
urbanistic composition is based on the typology of rural settlements in the vicinity. However, the
impression of these buildings, solution of details of the stone masonry, broken by window and
door openings, their composition and proportions, all have a contemporary and free character.
Everything is exact, the walls, sheet metal roofing without overlapping and the minimal means of
expression used.
VESNICE
156
157
VILLAGE
současný a svobodný výraz. Vše je exaktní, zdivo, střecha s plechovou krytinou bez
přesahů – minimum použitých výrazových prostředků.
Nové návštěvnické centrum je příkladem nového použití klasických stavebních
materiálů a klasické formy domu s novým nábojem, kdy fasády opouštějí tradiční
rovnoměrné členění, které je nahrazeno novým dynamickým a nerovnoměrným
principem, novými proporcemi oken. Důraz na současný architektonický jazyk je
o to působivější, že je konfrontován nejen s blízkou historickou památkou, ale i
s atmosférou masové turistiky, která v jiných případech většinou inklinuje spíše
k podbízivým, někdy až kýčovitým architektonickým kulisám. /JH/
www.projetmontsaintmichel.fr
The new Visitors’ Centre is an example of the modern utilisation of classic building materials
and classic building form with a new animation. The facades differ from the traditional even
segmentation, to be replaced by the new dynamic and uneven principle, and modern window
proportions. The emphasis on contemporary architectural language is all the more impressive
for its confrontation with the historical site nearby, as well as for being in the setting of mass
tourism, which in other cases is mostly inclined to glossy, sometimes even kitschy architectural
coulisses. /JH/
VESNICE
158
159
VILLAGE
Opole /okolí / Polsko
Vstupní budova skanzenu
db2 architekci, 2005–2008
Muzeum opolské vsi je skanzen založený v padesátých letech minulého století
nedaleko města Opole v Horním Slezsku. Ve venkovní expozici nalezneme 50
historických stavení s původním zařízením včetně nábytku, nádobí a pracovních
nástrojů. Jedná se téměř výhradně o dřevěné roubené nebo hrázděné stavby
postavené v 18. nebo 19. století a následně přenesené do skanzenu. Rozmanité
stavební typy venkovské architektury zde zastupují stavby hostince, školy, kostela
a dva větrné mlýny. Muzeum nabízí kromě historických stavení i atraktivní venkovní
prostředí. Velké množství návštěvníků skanzenu tak sem přijíždí spíše kvůli relaxaci
uprostřed květinových a zeleninových zahrad, lesoparků a luk.
Se vzrůstajícím počtem návštěvníků skanzenu vyvstala potřeba vybudovat
administrativní a naučné centrum celého areálu. Podoba novostavby centra umístěného
u vstupu do areálu vzešla z architektonické soutěže uspořádané v roce 2005.
Situování a orientace podlouhlé stavby sleduje dva kolmé směry, dvě symbolické osy,
historickou a novodobou. Novostavba je delší stranou orientována ve směru východ–
západ a navazuje tak na historické stavby skanzenu. Nové prvky v podobě terénních
úprav, zpevněných ploch a solitérní zeleně jsou orientovány v opačném směru sever–jih.
Do novostavby se promítlo tradiční dispoziční trojdělení obytného domu. Vstupní
hala představuje původní síň vesnického domu, černá a bílá světnice se projevuje
v rozdělení budovy na část veřejnou a část zaměstnaneckou. Na místě komory
Opole /environs/ Poland
Entrance Building / Opole
Open-Air Museum Village
db2 architekci, 2005–2008
The Open-Air Museum of Rural Architecture was built in the 1950s near Opole in Upper Silesia.
Fifty historical buildings with original equipment, including furniture, utensils and work tools
comprise the outdoor exhibit. The houses are almost exclusively wood-timbered or timberframed structures built in the 18th and 19 th centuries and subsequently moved to the Museum
under the open sky.
Multiple styles of rural architecture are represented here in the taverns, school, church, and
two windmills. In addition to historical buildings, the Museum provides an attractive outdoor
environment. Many Museum visitors therefore come merely for relaxation amidst the flower and
vegetable gardens, parks and meadows.
With the increasing number of visitors to the Museum, there was a need to build an
administrative and educational centre for the entire complex. The structural appearance of the
new centre, located at the entrance to the complex, arose from a 2005 architectural contest.
The position and orientation of the elongated building has a two-fold perpendicular alignment—
two symbolic axes, historical and modern. The longer side of the new building is oriented EastVESNICE
160
161
VILLAGE
najdeme výstavní sál, tedy místo, kde se vystavují a uchovávají cenné artefakty.
Zastřešení muzea sedlovou střechou také vychází z místně tradiční zástavby.
Fasáda budovy je vrstvena ze současných a tradičních materiálů. Jádro budovy tvoří
zděná konstrukce doplněná prosklenými stěnami. Z exteriéru jsou neprůhledné části
stěn a střecha pokryty šindelem a před průhlednými plochami jsou předsazeny dřevěné
žaluzie. Žaluzie jsou pohyblivé a fasáda tak proměňuje svůj vzhled v závislosti na počasí.
Vzhled fasády se inspiroval klasickou slezskou stodolou, stěnami bez okenních otvorů
a velkými pojezdovými vraty. Členění fasády se promítá i do ploch před budovou. Linie
ze svislých ploch fasády pokračují v členění nástupních ploch s parkovištěm nebo se
na opačné straně budovy promítají do užitkové a okrasné zahrady.
Architektům z opolského studia db2 architekci se podařilo ve velmi tradičním prostředí
vytvořit současnou architekturu, která se svým okolí spíše souzní, než by se vůči
němu ostře vymezovala. /VB/
www.db2.pl
West, thus following the alignment of the Museum’s historical buildings. The new elements in
the form of landscaping, reinforced areas and vegetation are oriented in the opposite direction,
North-South.
The traditional three-part layout of a residence is reflected in the building. The entrance hall
represents the original hall of a village home, the black and white room reflects the allocation
of the space for the public and employees. In the place of a living room, there is an exhibition
hall for the exhibition and storage of valuable artefacts. The gabled roof is also based on local
building tradition.
The facade is layered in contemporary and traditional materials. The core of the building consists
of masonry construction complemented by glass walls. The non-transparent walls and the roof
are covered in shingles, while there are wooden blinds on the transparent front surfaces. The
blinds are movable and the facade therefore changes its appearance depending on the weather.
The appearance of the facade was inspired by the classical Silesian barn, with walls without
window openings and a large entrance gate. The facade segmentation is reflected in the exterior
areas as well. Lines from the vertical surfaces of the facade continue in the parking area at the
entrance and on the opposite side of the building, to be reflected in the utility and ornamental
gardens.
The architects of Opole studio db2 architekci have succeeded in creating contemporary
architecture in a very traditional environment to merge with its surroundings rather than to
define itself in sharp contrast. /VB/
VESNICE
162
163
VILLAGE
SOLITÉR V KRAJINĚ
—— SOLITARY STRUCTURES
IN THE LANDSCAPE
165
Brno, Litomyšl, Letohrad, Česká republika
Věže
Zdeněk Fránek, Fránek Architects, 2011, 2012, 2013
Neviditelná architektura je koncept, který vznikl jednak z primární potřeby počínat si
nenápadně ve zvlášť exponovaném prostředí, ale také upozornit na ignoraci soudobé
architektury veřejností. A do třetice jsou výsledkem tohoto experimentu nové roviny
v možnostech nazírání na realitu.
„Příliš neviditelná architektura je koncept, jak vytvořit stavbu zapadající do svého
prostředí. Jak ji vytvořit zcela nebo téměř neviditelnou. Při použití zrcadlového
povrchu dochází k dokonalému splynutí s okolím… Při realizaci jsme zjistili, že
výsledný odraz v zrcadle ne vždy odpovídá tomu skutečnému a vzniká nová ideová
rovina, paralelní prostředí.“
Věže jsou tvořeny dřevěnou konstrukcí a pokryty nerezovými plechy, které vytvářejí
zrcadlový povrch objektu. Půdorysné rozměry věže jsou čtyřikrát čtyři metry. Výška
věže se s jejími jednotlivými obměnami zvyšovala. V první fázi z pěti a půl metru
na sedm, v druhé obměně na devět metrů. Jednotlivé věže byly přepracovávány
a doplňovány do současné podoby, zůstává pouze jednotné jádro.
V první fázi experimentu byla věž prověřena v interiéru jako Perská věž. Věž
byla součástí výstavy Útroby architektury v Domě umění v Brně v roce
2011. Divák měl možnost dotknout se ze střešní terasy věže stropů galerie. Věž byla
umístěna na koberci zelených odstínů, vytvořeném počítačovou manipulací listnaté
krajiny.
Brno, Litomyšl, Letohrad, Czech Republic
Towers
Zdeněk Fránek, Fránek Architects, 2011, 2012, 2013
Invisible Architecture is a concept which came into existence from the primary need to act
unobtrusively in a particularly exposed environment, as well as from the need to draw attention
to the public ignorance of contemporary architecture. And thirdly, this experiment has resulted
in new levels of the approach to reality.
“Invisible Architecture is the concept of creating structures blending into their environment. To
make them wholly or almost invisible. By mirroring the surfaces, the merge with the surroundings
is perfect... In implementation, we found that the resulting mirror image does not always match
the real one, creating a new idea level, a parallel environment.”
The towers are formed by a wooden structure, covered by stainless steel sheets that create the
reflective surface of the object. The floor area of the tower is 4 x 4 metres. The height of the tower
arose from individual alterations. This was between 5.5 metres and 7 metres in the first phase
and up to 9 metres in the second phase. Individual towers were reworked and completed to result
in the present appearance, with only the uniform core remaining.
In the first phase of the experiment, the tower interior was designed as a Persian Tower. The
tower participated in the Bowels of Architecture exhibition in the Brno House of Arts in
2011. Visitors had the opportunity of touching the ceilings from the roof terrace. The tower was
SOLITÉR V KRAJINĚ
166
167
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Obměnou Perské věže byla v roce 2012 Neviditelná věž. Je obydlím ducha ale
i obyčejnou chatkou. Vznikla z potřeby umožnit vidět víc, než je běžné, ale sám nebýt
viděn. Dostat se do míst, kam se běžně dostat nelze, a vidět to, co běžně nelze vidět.
Tedy poznávat dosud nepoznané, a to v běžném každodenním žití. Umístěna byla
na náměstí v Litomyšli, v jehož historickém prostředí budila velkou pozornost.
Další variantou, odvozenou z předchozích věží, je Neviditelný periskop. Z věže
může být pozorována příroda, do které je periskop umístěn. Nyní stojí v Letohradě
u renesanční tvrze Orlice v náručí rozložité staleté lípy. Zde bude po tři roky sledováno
vnímání věže veřejností, ale i vztah věže a přírody.
Věž může být prostou chatkou k bydlení v přírodě a může sloužit k různým formám
pobytu: k jednoduchému přespání jako nocležna, jako herna pro děti, jako zahradní
chatka, čajovna, kavárna, studovna, trucovna, pozorovatelna, klubovna, ale i jako domek
k trvalému bydlení. Lze jich sdružit více vedle sebe a žádná nemusí mít stejný tvar.
Tento experiment přinesl obrovské množství zkušeností a poznatků všeho druhu.
Od prověření tolerantnosti veřejnosti k moderní stavbě v historicky nejcennějším
prostředí přes obrovské množství fotodokumentace pořízené kolemjdoucími turisty
a nadšenci až po exaktní výsledky průzkumu a nových pohledů na věc.
www.franekarchitects.com
http://stavbaweb.dumabyt.cz/Vystavy-instalace/Zdenek-Franek-Neviditelna-vez.html
located on a green-shaded carpet, created by the computer manipulation of broad-leafed foliage.
The 2012 variation of the Persian Tower was the Invisible Tower. It is the dwelling place of the
spirit as well as a communal hut. It was created out of the need to see more than is usual, yet
not to be seen. To get to places that are not usually accessible and to see what is not commonly
visible. That is, to get to know the as yet unknown in ordinary everyday life. It was placed on the
Litomyšl square, where it drew attention to the historical surroundings.
Another variant, derived from previous towers, is the Invisible Periscope. It is possible
to observe the landscape in which the periscope is set. It is situated in Letohrad at the
Renaissance fort of Orlice in the branches of a 100-year-old lime tree. The perception of the
tower by the public, as well as the relationship of tower and Nature, will be observed here for
three years.
The tower can serve as a plain hut for close to Nature, as well as having various other functions:
simple sleep-over accommodation, a children’s playroom, garden hut, tea room, coffee house,
study, growlery, observation post, clubhouse, or permanent dwelling. It is possible to combine
several of these functions, without any one needing to be similar to the rest.
A great deal of experience and all types of findings have resulted from this experiment. They
include the verification of public tolerance towards modern buildings in a historically most
valuable environment, the immense quantity of photo-documentation created by passing
tourists and enthusiasts, as well as precise research results and new viewpoints.
SOLITÉR V KRAJINĚ
168
169
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Kilsheelan, Irsko
Poustevny
Rosminiánského domu
modlitby Glencomeragh
Bates Maher Architects, 2005
Malý katolický řád rosminiánů – Institutum caritatis (Institut lásky), založený Italem
Antoniem Rosminim Serbatim (1797–1855) a stvrzený papežem Řehořem XVI. roku
1838 – se především zaměřuje na široké spektrum charitativní činnosti. Modlitebna
leží v půvabné krajině jižního Irska na úpatí hor Comeragh a shlíží do údolí řeky
Suir. Areál z 19. století skýtá dokonalé prostředí pro únik z každodenního života
k modlitbám a meditacím. Prostředí klidu a samoty vhodné ke kontemplaci doplnily
v roce 2005 čtyři poustevny od mladých architektů Toma Mahera a Kevina Batese.
Tři z nich jsou situovány na kopci v parku za komplexem hlavních budov, čtvrtá je
usazena v divočině na břehu řeky. Poustevny shlížejí z hrany svahu, z březového
hájku na velkoryse upravenou zahradu, jejímuž středu dominuje labyrint – kopie
labyrintu z katedrály v Chartres. Každá z pousteven se z části zakusuje do hrany
kopce a částečně je vykonzolovaná nad svah. Hmotu ermitáží, obloženou ze všech
stran hrubým dřevěným laťováním, tvoří dva klíny rozdílné velikosti a tvaru, které
při pohledu seshora z cesty připomínají tvar srdce. Při pohledu zvenku vypadají
klíny, jako by k sobě pevně přiléhaly, ale při pohledu z interiéru mezi sebou svírají
obrácený klín miniaturního dovnitř proskleného atria – křehké srdce objektu zajišťující
většinu přístupu světla. U menšího klínu se střecha, která zpočátku stoupá souběžně
s druhým klínem, v polovině objemu zalamuje a klesá dolů. Hrana zlomu definuje
Kilsheelan, Ireland
Glencomeragh Rosminian
House of Prayer – Hermitages
Bates Maher Architects, 2005
The small Catholic order of the Rosminians – Institutum Caritatis (Institute of Charity) – founded
by Italian Antonio Rosmini-Serbati (1797–1855) and confirmed by Pope Gregory XVI in 1838 –
focuses primarily on a wide spectrum of charitable activities.
The House of Prayer is situated in the charming landscape of County Tipperary in the foothills
of the Comeragh Mountains, looking down into the Suir River valley. The 19 th-century grounds
are the perfect environment for a retreat from everyday life into prayer and meditation. In 2005,
young architects Tom Maher and Kevin Bates completed the four hermitages in this site of peace
and seclusion, ideal for contemplation. Three are situated on the hill behind the complex of the
main buildings, the fourth is set apart on the river bank. The hermitages look down from the birch
grove on the edge of the slope on to the spacious garden dominated by a labyrinth in its centre –
a copy of the Chartres Cathedral labyrinth.
Each of the hermitages partially bites into the hillside and is also partially concealed by it. The
hermitage structure, clad on all sides in rough wooden battening, consists of two wedges of
different sizes and shapes, which resemble the shape of a heart when viewed from the road
SOLITÉR V KRAJINĚ
170
171
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
vnitřní konec atria. Tento klín tvoří v dispozici pouze vstupní prostor velký právě tak,
aby se do něj daly otevřít mohutné 3 m široké a 35 cm tlusté vstupní dveře. Spíše než
o dveřích by se mělo hovořit o otočné stěně, protože zvenku nejsou dveře, až na úzkou
štěrbinu, vůbec patrné. Otevírají se magnetickým čipem a následným zatlačením
do zdi, což vyvolává dojem, jako by se otevírala skála, a umocňuje to pocit přechodu
z běžného světa do světa samoty a meditace.
Větší obytný klín se rozevírá do stran i do výšky a je zakončen velkým oknem rámujícím
krajinu. Objekt umožňuje soběstačnost i při delším pobytu. Poustevny jsou dostatečně
daleko, aby si uchovaly pocit soukromí, a zároveň jejich seskupení na kopci vytváří
soudržnou kompozici. /ZZ/
www.glencomeragh.ie
above. When seen from the outside, the wedges seem to fit tightly into each other. When seen
from the interior, they mutually grasp the reversed wedge of a glazed miniature atrium in the
interior – the fragile heart of the structure ensuring the greatest light access. In the lesser
wedge, the roof which initially rises in parallel to the second wedge, is refracted and decreased
in the centre of the space. The edge of the curve defines the inner end of the atrium. This wedge
forms only the entrance area in the layout, just large enough for the huge 3-metre wide and 35cm thick front door to open into. We should call it a rotary wall rather than a door, because there
is no door visible from the outside at all, except a narrow slit. The door opens with a magnetic
chip and a subsequent push on the wall, which gives the impression of a rock that is opening,
enhancing the feeling of being transported from the ordinary world into the realm of solitude and
meditation.
A larger residential wedge opens to the sides, the height ending with a huge window framing
the landscape. The cabin is also equipped for self-catering for longer stays. The hermitages are
sufficiently remote to preserve the feeling of privacy and, at the same time, their grouping on the
hillside creates a compact composition. /ZZ/
SOLITÉR V KRAJINĚ
172
173
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
St. Margarethen, Burgenland, Rakousko
Festivalový areál
v římském lomu
AllesWirdGut, 2005–2008
Když v roce 1926 začali místní občané městečka St. Margarethen předvádět
v jednom ze statků pašijové hry, založili tím tradici, jejímž vyústěním je dnes velkolepý
operní festival v originálním prostředí upraveného lomu. Lom se nachází na návrší
za obcí a má svou dvoutisíciletou historii. Těžili zde vápenec již Římané, v provozu
je dodnes. V roce 1959 v něm začal významný rakouský sochař Karl Prantl konat
pravidelná sochařská sympozia, jejichž výsledky jsou doposud v prostoru lomu
k vidění. Prantl, jenž se narodil a žil v nedalekém Pöttschingu, doporučil ochotníkům
ze St. Margarethen přenést pašijové hry do přírodního amfiteátru lomu, když
dosavadní prostory již nepostačovaly. Postupně se k pašijovým hrám přidaly další
hudební produkce a od roku 1996 se zde každoročně během letních měsíců hraje
operní představení ve špičkovém hudebním i pěveckém obsazení. Místo, které patří
do majetku rodiny Esterházyů, bylo z finančních prostředků jejich nadace také
architektonicky upraveno, naposledy výrazně v roce 2008 ateliérem AllesWirdGut.
Spojením antické památky, místní lidové tradice, kulturních podnětů mezinárodně
působících umělců, finanční síly rodiny spjaté s regionem a vynikajících architektů
vzniklo ojedinělé místo mezinárodního věhlasu.
Architektonická intervence ateliéru AWG byla již druhým krokem v kultivaci lomu.
Rostoucí počet návštěvníků vyžadoval nový přístup do areálu, a to z nejvyššího
místa na hraně lomu, kde je také rozsáhlé parkoviště. Nejefektnější součástí návrhu
St. Margarethen, Burgenland, Austria
Festival Grounds in a Roman
Quarry
AllesWirdGut, 2005–2008
When local residents of the town of St. Margarethen began to perform the Passion Play in
1926, they started a tradition whose result today is the spectacular opera festival in the original
surroundings of a redesigned quarry. The quarry is situated in the hillside, behind the settlement
with a history dating back two thousand years. Limestone was already being excavated here by
the Romans and the quarry is still operational today.
In 1959, Karl Prantl, a renowned Austrian sculptor, started to hold regular sculpture symposia
whose creations are still visible in the quarry. Prantl, who was born and lived in nearby
Pöttsching, recommended that the amateur actors from St. Margarethen move the Passion Play
to the natural amphitheatre of the quarry, as the venue they had been using up to then was no
longer adequate. Gradually, other musical productions were added to the Passion Play. Since
1996, an operatic performance has taken place here annually during the summer months, with
an excellent cast of musicians and singers. The venue, owned by the Esterházy family, was
also architecturally redesigned with the financial means of their Foundation, most recently by
the AllesWirdGut atelier in 2008. The combination of ancient monument, local folk tradition,
SOLITÉR V KRAJINĚ
174
175
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
se tak stala zalomená rampa, která dramatizuje sestup do vnitřního prostoru lomu
a proměňuje ho v dynamický prostorový a večer jistě i světelný zážitek. Rampa
z betonu a kortenové oceli zároveň umožňuje bezbariérový a – v porovnání se
schodištěm – i pohodlnější pohyb. Rampa se místy volně vznáší nad terénem, jako
by chtěla zdůraznit ohleduplnou distanci vůči okolní přírodě. Zároveň však svou
masivností působí jako výrazný artefakt – jako abstraktní skulptura. Použití rezavé
oceli může asociovat i charakter lomu jako přírodního i technického díla. V jednotném
pojetí jsou do prostoru lomu začleněny i další nezbytné součásti: vstupní horizontální
budova na horní hraně, prostory pro občerstvení a hygienické zázemí, hranolovitá
stavba s šatnami pro účinkující ukrytá před pohledy návštěvníků za skalním útesem
a samozřejmě především vlastní jeviště a hlediště pro 4600 osob. Využití existujícího
amfiteátru, vzniklého staletou těžbou, nabídlo překvapivě dobré akustické podmínky
i dramatickou kulisu skal, rámující výjevy na operní scéně. Lokalita je zapsána
na seznamu památek UNESCO a architektonická intervence ateliéru AWG hodnotu
tohoto místa ještě umocnila. /PK/
AllesWirdGut. Wien 2009
www.nextroom.at/building.php?id=30302
cultural incentive by internationally active artists, financial means of the family whose history is
interwoven with the region, and outstanding architects, has led to the creation of this remarkable
venue of international repute.
The architectural intervention of the AWG atelier was the second step in the rejuvenation of the
quarry. The growing number of visitors required a new entrance to the grounds, from the highest
spot on the edge of the quarry where a large parking lot is also located. The most effective part
of the proposal was thus the meandering ramp which dramatizes the descent into the innards of
the quarry, transforming it into a dynamic spatial and also (in the evening) light experience. The
ramp of concrete and corten steel enables barrier-free and, at the same time, also easier access,
in comparison to steps. In some spots, the ramp floats freely above the terrain, as if wanting to
emphasise its considerate distance from surrounding Nature. Simultaneously, due to its massive
size, it resembles a distinctive artefact – like an abstract sculpture.
Use of rusty steel can also associate the character of the quarry with both a natural and
technical work. Other necessary elements are also integrated into the uniform concept of the
space: the horizontal entrance building on the upper edge, refreshment and sanitary facilities,
a square-dressed structure with performers‘ dressing rooms concealed from the eyes of visitors
behind a rock cliff, and, of course, the stage and 4,600-seat auditorium.
Taking advantage of the existing amphitheatre, which came into being as a result of many
centuries of quarrying, provided surprisingly good acoustic conditions as well as the dramatic
coulisse of rocks framing the operatic stage setting.
This has been listed as a UNESCO World Heritage Site. The architectural intervention of the AWG
atelier has only highlighted the value of this remarkable venue. /PK/
AllesWirdGut. Wien 2009.
SOLITÉR V KRAJINĚ
176
177
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Valldal /1000 obyv./ Norsko
Juvet – krajinný hotel
Jensen & Skodvin Architects, 2008
Sedm drobných domků ve složitém terénu se skalami a řídkým stromovým porostem
má jedinečné výhledy na norskou krajinu. To bylo záměrem autorů i majitele tohoto
„krajinného hotelu“ Knuta Slininga. Každý z domků nabízí komfortní obytný prostor
se spacím koutem a koupelnou. Zatímco obytný prostor je vždy poměrně velkorysý
a otevřený jednou či dvěma zcela prosklenými stěnami do krajiny, spací kouty
a koupelny jsou zcela minimalizovány. Pod různými úhly vyrůstají jako výčnělky ze
základního kvádru obytné buňky. Exteriér dřevěných objektů je zešedlý a splývá
s přírodou. Interiér obytných prostor je charakteristický tmavými barvami povrchů
a minimem volného nábytku. Připomíná vnitřek klasické velkoformátové fotografické
kamery, jejímž hlavním cílem je zprostředkovat dokonalý obraz venkovního světa.
Orientace skleněných stěn, provedených bez jakéhokoliv clonění, zaručuje dokonalé
soukromí obyvatel.
Členitost jednotlivých domků posiluje celkový dojem zdánlivě náhodně roztroušených
krabiček. Jejich umístění i tvary byly ale při výstavbě hledány a upravovány podle
detailních omezení přírodními prvky. Nejprve byly do vybraných míst vloženy dřevěné
platformy na ocelových nožkách, jejichž půdorysy byly korigovány na místě tak, aby
se vyhnuly kmenům stromů a aby budoucí objemy nad nimi nekolidovaly s větvemi.
Výsledná nepravidelnost geometrických tvarů je tak do značné míry diktována
přírodou. Rozmístění domků, jejich proporce a uspořádání servisních „výrůstků“
Valldal /population: 1000/ Norway
Juvet Landscape Hotel
Jensen & Skodvin Architects, 2008
Seven tiny huts amidst a complex terrain of rocks and sparse tree vegetation affording matchless
views of the Norwegian landscape.
This was the intention of both the architects and Knut Slining, owner of this ‚landscape hotel‘.
Each hut comprises a comfortable living area with sleeping corner and bathroom. While the
living area is open and fairly spacious, facing the countryside through one or two fully glassed
walls, the sleeping corners and bathrooms are totally minimalized. The cabin units arise at
various angles like spurs from the basic block. The exterior of the wooden huts is greyish,
blending with Nature. The interior is characterised by dark surface colours and the minimum of
free-standing furniture. It is reminiscent of the interior of a classic large-format camera whose
main purpose is to reflect a perfect image of the outside world. The orientation of the glass walls
guarantees the total privacy of guests without the use of screens.
The separation of the individual cabins strengthens the overall impression of seemingly
randomly scattered boxes. However, their placement and shape were chosen and adjusted during
construction to comply with the limitations of the natural elements. Firstly, wooden platforms on
steel legs were inserted into selected positions, the layout of which was amended on the spot
to avoid tree trunks and to ensure that the subsequent structures did not collide with any tree
branches. The resulting irregular geometric shapes were therefore to a great extent dictated by
SOLITÉR V KRAJINĚ
178
179
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
reaguje pozorně na výhledy, balvany, stromy a keříky. Cestičky, které k nim vedou, jsou
téměř neznatelné. Přesto je striktně vyžadováno jejich respektování. Majitel velmi
dbá na udržení neporušeného prostředí, tvořícího základ kvality, za kterou hosté platí
nemalé částky.
Provozní zázemí, zejména stravování pro hosty, nabízí opodál stojící dům bývalé farmy.
Tato běžná norská venkovská budova tvoří příjemný protipól exkluzivní architektuře
obytných domků. Pro potřeby hostů je na břehu říčky pod zemí ukryta komfortní lázeň
se saunou a obytným prostorem. I ona má prosklené stěny s výhledem do přírody. /JS/
www.juvet.com/
www.architectural-review.com/juvet-landscape-hotel-by-jenson-and-skodvin-gudbandsjuvet-norddalnorway/8601181.article
Nature. The positioning of the huts, their proportions and the arrangement of service outbuildings
merge perfectly with the views, boulders, trees and shrubs. The access footpaths are almost
invisible, while demanding respect. The owner carefully observes the preservation of this unspoilt
environment, to be able to create the quality foundation for which guests pay large sums.
The operational base, especially for the guest accommodation, is in a nearby former farmhouse.
This communal Norwegian rural building represents a pleasant contrast to the exclusive
architecture of the residential cabins.
A comfortable spa with saunas and relaxation zone are concealed on the river bank for use of
guests. This facility also has glass walls with views of the countryside. /JS/
SOLITÉR V KRAJINĚ
180
181
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Ocoa, Valle de Aconcagua/4010 obyv./ Chile
Vyhlídka vinařství Seña
Germán del Sol, 2009
Nové vinařství bylo založeno Eduardem Chadwickem a Robertem Mondavim po létech
hledání vhodné lokality. Získali 350 hektarů nedotčené kopcovité země, z toho ale jen
41 ha určili pro produkci hroznů. Vinice se nachází v malém údolí, které protíná potok
Rabuco, v poloze nabízející ideální chilský terroir, který kombinuje teplotu a sluneční
světlo v podhůří a zároveň je osvěžován vánkem z And a od pobřeží podél řeky
Aconcagua. Pro vytvoření vína, které vyjadřuje podstatu místa, míchá vinařství Seña
šest různých odrůd: Cabernet Sauvignon, Merlot, Carmenere, Cabernet Franc, Petit
Verdot a Malbec. Jejich spojením vzniká produkt, jehož charakteristické rysy jsou dány
vůněmi a ovocnými chutěmi a ovlivněny ranními mlhami, kterým je tato údolní oblast
vystavena.
Vinařství bylo od počátku koncipováno jak biodynamické, vycházející z principů
ekologického zemědělství. Geometrie výsadby vinic sleduje průběh vrstevnic
členitého terénu a nechává zároveň prostor pro koridory divoké vegetace mezi
vinicemi. Korunou rozsáhlého krajinného a architektonického díla, zahrnujícího
v údolní poloze další hospodářské objekty, je Mirador, vyhlídka pro ochutnávání vína.
Tomu je vyhrazena nejvyšší poloha ve vinici s výhledem na panorama hor a údolí.
Dokonalá podoba vyhlídky vychází z harmonické souhry kvalit místa a lidského
zásahu. Působivost daného přírodního prostředí je mimo všechny pochyby. Vinná réva
a člověk se cítí dobře ve stejných podmínkách. Del Solův zásah je zároveň lapidární
Ocoa, Valle de Aconcagua /population: 4,010/ Chile
Vista at Seña Winery
Germán del Sol, 2009
The new winery was established by Eduard Chadwick and Robert Mondavi after years of seeking
a suitable location.
They acquired 350 hectares of intact hilly land, but assigned only 41 hectares of these to grape
production. The vineyard is located in a small valley intersected by the Rabuco creek. This
location provides the ideal Chilean terroir, combining the climate and sunlight of the foothills
with the refreshing breeze from the Andes and the banks of the Aconcagua River. For the
creation of wine expressing the genius loci, Seña Winery combines six different varieties:
Cabernet Sauvignon, Merlot, Carmenere, Cabernet Franc, Petit Verdot and Malbec. Their union
begets a product affected by the morning mists to which this valley region is exposed and
characterised by its aroma and fruity taste
From the outset, winemaking was conceived as biodynamical, based on the principles of
ecological agriculture. The geometry of vineyard planting follows the progress of the contours
of the segmented terrain, while leaving space for the corridors of wild vegetation between
SOLITÉR V KRAJINĚ
182
183
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
a monumentální i skromný a citlivý. Není založen na protikladu s místem, ale na jeho
pochopení a využití. Soustava teras, doplněných pergolami z přírodně křivých kmenů,
zdí, zídek a schodišť z velmi hrubě provedeného betonu, je dnes už zčásti zarostlá
popínavou vegetací. Kombinace tmavého dřeva, černě natřených zdí, bílých schodišť,
stromů a velkých balvanů z červeného kamene působí uvolněně a vstřícně. Výsledný
zážitek je obdobné síly jako návštěva antických památek či vesnic na řeckých
ostrovech.
Pečlivě uhrabaný písek na terasách, z něhož trčí monumentální kameny, vyvolává
asociace s japonskými zenovými zahradami. Klid a majestátnost okolní přírody rezonuje
se stavebními prvky, jejichž často až ohromující nepřesnost a jednoduché provedení
posilují architektonický záměr a potvrzují, že bůh není v detailu, ale v celkovém
konceptu. Ochutnání vína v takovém prostředí je jistě jedinečným zážitkem, který
člověka spojuje s přírodou a který je možný jen v takto odlehlém místě. /JS/
www.plataformaarquitectura.cl/2011/02/08/mirador-vina-sena-german-del-sol
www.arqchile.cl/vina_sena.htm
www.germandelsol.cl
vineyards. ‘Mirador‘, the observation point for wine tasting, is the crown of this vast landscape
and its architecture, which includes other agricultural structures in the valley. The highest point
in the vineyard is reserved for this structure, with a panoramic view of the mountains and valley.
The perfect appearance is a harmonious accord of the qualities of the site and human
intervention. The impressiveness of the surrounding natural environment is indisputable.
Grapevines and man feel good under the same conditions. The design of Del Sol is laconic and
monumental, modest and sensitive, all at the same time. It is not based on a contract with the
site, but on the understanding of it and its utilisation. The system of terraces, complemented
with pergolas and naturally curved trunks, walls, parapets and steps of very coarse concrete, are
today already partially covered by creepers. The combination of dark wood, black painted walls,
white steps, trees and large red-coloured boulders creates a relaxed and welcoming impression.
The resulting experience is as powerful as a visit to the ancient sites and villages of the Greek
islands. The carefully raked sand on the terraces, from which monumental stones project, evokes
associations with Japanese Zen gardens. The peace and magnificence of surrounding Nature
resonate with the building elements whose often almost astonishing inaccuracy and simplistic
style emphasise the architectural intention—the confirmation that God is not in the detail but
in the overall concept. Wine tasting in such an environment is definitely a unique experience,
connecting man with Nature–only possible in this remote location. /JS/
SOLITÉR V KRAJINĚ
184
185
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Kielce /okolí/ Polsko
Geologické naučné centrum
PALK Architekci, 2008–2012
Město Kielce bylo v historii významným centrem těžby a zpracování vápence
a kovových rud. Po těžbě zbyly ve městě a jeho okolí povrchové lomy a některé z nich
byly prohlášeny za geologické rezervace. Krasová oblast je bohatá i na archeologické
nálezy a významná místa jsou propojena regionální archeologicko-geologickou
naučnou stezkou.
Přímo na území města Kielce se nacházejí tři geologické rezervace sdružené
do Geoparku Kielce. Jedním z nich je i vápencový lom Wietrznia ležící na východním
okraji města, prohlášený za přírodní rezervaci v roce 1999. Těžba vápence pro výrobu
vápna a stavebního kamene zde začala na konci 19. století a po ukončení provozu
v roce 1974 zbyly na místě tři víceúrovňové jámy o celkové délce 900 m. Po dně jam
vede naučná stezka, na jejímž konci se nachází budova geologického naučného centra.
Investorem i majitelem centra je městská příspěvková organizace Geopark Kielce.
Novostavba centra se nachází na jihovýchodním okraji rezervace, na vyvýšeném
místě s krásným výhledem na panorama hřebene Svatokřížových hor. Návrh varšavské
architektonické kanceláře PALK vzešel z architektonické soutěže v roce 2008.
Záměrem autorů bylo vytvořit architekturu, která přirozeně splyne s krajinou.
Architektonické cíle dosáhli zejména tvarováním střešních částí budovy a důsledným
používáním místních přírodních materiálů – dřeva a kamene. Hmota domu připomíná
tvar hald s hlušinou, které se při těžbě postupně navršily na okraji lomu v místě stavby
Kielce /surroundings/ Poland
Geology Educational Centre
PALK Architekci, 2008–2012
The town of Kielce was an important centre for the mining and processing of limestone and iron
ore in the past. After mining ceased, surface mines remained in the town and its surroundings,
with some of these proclaimed as geological reserves. The karst area is rich in archaeological
findings, with notable sites connected by a regional Architectural-Geological Nature Trail.
Three geological reserves situated within the territory of Kielce are united in the Kielce Geopark.
One of these, the Wietrznia limestone mine located on the eastern edge of the town, was
proclaimed a Nature Reserve in 1999. The mining of limestone for the production of lime and
building stone started here at the end of the 19 th century. After the termination of operations in
1974, three multi-layer pits with a total length of 900 metres remained on the site. The Nature
Trail passes through the bottom of these pits and leads to the Geology Educational Centre
building.
The Geopark Kielce benefit organisation is the investor and owner of the Centre.
The Centre‘s new building is located on the south-eastern edge of the reserve on an elevated
site, affording beautiful panoramic views of the ridge of the Holy Cross Mountains. The design by
PALK, a Warsaw architectural office, resulted from a 2008 architectural contest .
PALK‘s intention was to create architecture to merge naturally with the landscape. This
architectural objective was attained in particular by the shape of the roof sections of the building
SOLITÉR V KRAJINĚ
186
187
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
centra. Stěny jsou obloženy štípaným křemencem a dřevěné nosné konstrukce jsou
z lepených smrkových profilů. Zelená střecha je osázena rostlinami, které běžně
rostou v okolí budovy. Střecha je bez omezení přístupná návštěvníkům a z tohoto místa
mohou také zahájit venkovní prohlídku geoparku.
Dvojitá fasáda spolu s roletami umístěnými ve vnitřní mezeře chrání interiér budovy
před přehřátím. V letním období zůstává mezera fasády provětrávaná a naopak v zimě se
uzavře a vzduch předehřátý v mezeře se používá pro vytápění vnitřních prostor centra.
Tvar terénu lomu se promítá i do venkovních veřejných prostorů souvisejících
s provozem centra. Jedna rovinatá plocha tvoří předprostor budovy centra u hlavního
vstupu a další, o něco níže položená plocha je vyhrazena pro parkování návštěvníků
a zaměstnanců centra.
Vnitřní expozice je atraktivní a nápaditá, jejím motivem je pohyb po mořském dně.
Návštěvník procházející po rampě získává postupně informace o změnách životního
prostředí v celém období devonu. Na závěr se posadí do makety rakety (5D kino)
a proletí se všemi geologickými obdobími a vrstvami až do žhavého centra planety
Země a zpátky na povrch. Návštěvník může ale centrum využít také pouze jako místo
občerstvení, po pěší prohlídce venkovního geoparku, aniž by musel navštívit expozici.
/VB/
www.palk.azorek.org
and the rigorous use of local natural wood and stone materials. The building resembles the shape
of the slag heaps that gradually piled up during excavations on the edge of the mine on the site
of the present Centre. The walls are clad in riven quartzite, with the wood-bearing structures in
glued spruce profiles. The green roof is planted with the indigenous vegetation of the region. The
roof, with unlimited access to visitors, is where the outdoors tour of the Geopark begins.
The double-skin façade, together with the roller blinds placed in the inner gap, protects the
interior of the building against overheating. In the summer period, the gap of the facade is
ventilated while, in winter, it is closed and the pre-heated air in the gap is used to heat the interior
of the Centre. The shape of the mining terrain is also reflected in the external public spaces
connected with the Centre‘s operational area. One flat area forms the frontal space at the main
entrance; another area, situated a little lower down, is reserved for visitors‘ and employees‘
parking.
The interior exposition is attractive and imaginative with the theme of movement on the
ocean floor. While walking along a ramp, visitors gradually learn of the changes in the living
environment during the Devonian Period. Finally, in a 5D cinema, they are seated in a rocket
model and flown through all the geological periods and layers down to the red-hot core of planet
Earth and back again to the surface. Visitors also have the option of using the Centre without
viewing the exposition, merely for refreshments after walking in the outdoors Geopark. /VB/
SOLITÉR V KRAJINĚ
188
189
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Franzensfeste, Itálie
Rekonstrukce pevnosti –
Fortezza
Markus Scherer a Walter Dietl, 2007–2009
Největší alpskou vojenskou pevností je Franzensfeste, která má rozlohu malého
městečka a leží na hranici někdejšího rakouského mocnářství s Itálií. Obrannou tvrz
nechal v letech 1833–1838 postavit císař František I. podle projektu Franze von
Scholla, inženýra jednoho z regimentů rakouské armády. Dvacetihektarová pevnost se
skládala ze tří samostatně opevněných enkláv: horní, střední a nejnižší úrovně. Každá
z nich připomínala městskou čtvrť s vlastními nádvořími, věžemi a hradbami a s další
částí byla propojena pouze štolami. Funkčnost, jasné a jednoduché linie staveb
odpovídaly klasicistnímu duchu. Stavba nikdy nezažila skutečné obléhání. V roce
1918 pevnost připadla Itálii a až do roku 2003 byla používána italskou armádou.
V roce 2008 se objevily možnosti, jak využít opuštěný komplex, dnes již kulturní
památku, pro jiné než vojenské účely. Tvrz se stala jedním ze čtyř míst Evropského
bienále současného umění Manifesta 7 a o rok později sloužily zdi pevnosti jako
výstavní prostory pro Jihotyrolskou regionální výstavu. Pro konání bienále bylo nutno
pevnost rekonstruovat, vytvořit potřebné výstavní plochy a zázemí, komunikačně ji
lépe zprovoznit a přitom zachovat klasicistní charakter stávajících staveb.
Obnovou vojenské tvrze byli pověřeni architekti Markus Scherer a Walter Dietl.
Autoři rekonstrukce citlivě očistili obrovské žulové bloky stěn, opravili střechy
a okna. Venkovní prostory otevřeli a odstranili z nich nesympatické nepůvodní stavby.
Do prostor pevnosti začlenili více než 3600 m2 výstavních ploch, restauraci a bar,
Franzensfeste, Italy
Reconstruction of the
Fortress of Fortezza
Markus Scherer and Walter Dietl, 2007–2009
Franzensfeste, the size of a small town, is the largest Alpine military fortification, and is situated
on the border of the former Austrian monarchy with Italy.
This defensive fortress was built between 1833 and 1838, by order of Emperor Ferdinand I
according to the project of Franz von Scholl, engineer of one of the regiments of the Austrian
army. The 20-hectare fortress consisted of three autonomous fortified enclaves: the upper,
middle and lower levels. Each level resembled a city district, with its own courtyards, towers and
ramparts, and was connected to other parts only through adits. The functionality, and clear and
simple lines of the buildings reflected the spirit of classicism. The fortress was never actually
besieged. In 1918, it was transferred to Italy and used by the Italian army until 2003.
In 2008, the possibilities arose of utilising the abandoned complex, now already a cultural
monument, for other than military purposes. The fortress became one of the four venues for
Manifesta 7 – the European Biennial of Contemporary Art. One year later, the walls of the
fortress served as exhibition premises for the South Tyrol Regional Exhibition. In order to create
the necessary exhibition premises and technical backup for the Biennial, it was necessary
SOLITÉR V KRAJINĚ
190
191
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
ubytovnu, návštěvnické centrum včetně zázemí a dětský koutek. Ve spodní části
pevnosti pečlivě zrestaurovali interiéry, obnažili klenby a zdivo, obnovili nástěnné
malby a historické nápisy, aby návštěvníkům zprostředkovali silný pocit minulosti.
Jednotlivé úrovně výstavních prostor vertikálně propojili dvěma věžemi s výtahy
a schodišti, navrženými v duchu původní těžké a jednoduché architektury. Při
průchodu betonovými věžemi je možné pozorovat okolní svět skrz horizontální rýhy.
Nepravidelný horizontální vzor v betonu vytvořili architekti vymytím vrstvy jemného
písku v betonovém bloku.
Nové prvky: informační systém, zábradlí, pokladna, vyrovnávací rampy a nad jezerem
zavěšené mosty spojující dva objekty jsou vyrobeny z pozinkované oceli s hrubou
černou patinou, která tvoří ostré kontrapunkty k masivním kamenným zdem pevnosti.
Hluboké štoly a šachty, které byly kdysi proraženy do okolních skal, aby sloužily
jako sklady děl a střelného prachu, architekti zpřístupnili veřejnosti. Do šachty mezi
nejnižší a střední úrovní usadili černé betonové schodiště s výtahem. Návštěvníka
brutálními prostory v nitru skály provedli za pomoci zářivého madla, které připomíná
zlatou žílu. Schodiště končí v částečně zničené prachárně, kterou doplňuje nová
betonová stavbička s hygienickým a technickým zázemím pro střední pevnost.
Zbývající objekty v této části opevnění jsou ponechané v takovém stavu, v jakém se
dochovaly. Přidané jsou pouze bezpečnostní mříže, zábradlí a rampy, opět z černé
patinované oceli. /JJ/
to renovate the fortress, to improve communications while, at the same time, preserving the
classicist character of the existing buildings.
Architects Markus Scherer and Walter Dietl were assigned to the renovation of the military
fortress. The reconstructors sensitively cleaned the huge granite blocks of the walls, repaired
the roofs and windows. They opened up outdoor spaces and removed unattractive non-original
structures. They incorporated more than 3,600 m2 of exhibition space in the premises, including
a restaurant and bar, accommodation, visitors‘ centre, technical area and children‘s corner. In the
lower section of the fortress, they carefully reconstructed interiors, uncovered the vaults and
masonry, restored murals and historical inscriptions to retain the distinctive aura of the past for
visitors. They connected individual levels of the exhibition premises vertically with two towers
with lifts and stairs, designed in the style of the original heavy, simple architecture. Visitors
moving through the concrete towers are able to observe the surroundings through horizontal
grooves. The architects created the irregular horizontal pattern in the concrete by flushing away
the layer of fine sand in the concrete blocks.
New elements: the information system, ticket office, levelling ramps and free-floating bridges
over the lake connecting two buildings, are all of galvanized steel with rough black patina
which forms a sharp contrast to the massive stone fortification walls. The architects made the
deep adits and shafts, once perforated into the surrounding rocks as storage for cannons and
gunpowder, accessible to the public. In the shaft between the lower and middle levels, they set
a black concrete stairway and lift. The visitor is led through the harsh premises with the aid of a
brilliant handrail resembling a vein of gold. The stairway ends in the partially destroyed powder
magazine, completed with a new concrete structure for the sanitary and technical facilities of
www.architektscherer.it
the middle fortress.
The remaining buildings in this part of the fortress were left in the condition in which they were
found. Only security grilles, handrails and ramps have been added, again of black patinated
steel. /JJ/
SOLITÉR V KRAJINĚ
192
193
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Trakai, Litva
Park TonyResort
G. Natkevičius & Partners, 2009
Rekreační a zábavní park TonyResort se rozprostírá na osmnácti hektarech přírodního
území na břehu jednoho z menších jezer u národního parku Trakai západně od Vilniusu.
Areál využívá krajinu nevtíravým způsobem. Poměrně velké rekreační zařízení
je rozloženo do řady menších objektů, sjednocených použitím plochých střech
a dřevěných štípaných šindelů na fasádách. Drobné hmoty ubytovacích, stravovacích
a sportovních zařízení jsou roztroušeny ve zvlněném terénu pod hustým borovicovým
porostem a propojeny spletí pěších cestiček, klesajících k břehu jezera s pláží
a venkovní scénou pro kulturní pořady. Citlivě volené odstupy zajišťují soukromí,
aniž by zanikala souvislost a architektonické vazby mezi jednotlivými částmi areálu.
Budovy do značné míry splývají se svým okolím, díky lapidárním tvarům jsou přitom
odlišitelné od přírodního prostředí. To je ale na mnoha místech kultivováno. Stříhané
trávníky mezi borovicemi nahradily na velkých plochách původní lesní podrost
a přispívají tak k poněkud umělému dojmu z celého parku.
Hotelovou část tvoří chatky, pronajímané jak vcelku (v základním provedení pro
ubytování rodin s dětmi nebo ve vyšším standardu pro náročnější hosty), tak rozdělené
na jednotlivé pokoje pro méně náročné. Dva větší objekty slouží ubytování skupin
a nabízejí kromě pokojů i konferenční místnosti. Pro rekreaci areál dále nabízí saunu
a horkou venkovní lázeň, lanový park, dětská hřiště, tenis, plážový volejbal, rekreační
rybaření, cyklistiku, jízdu na koních, plavbu na loďkách, procházky v parku i exkurzi
po naučné stezce v bažinách. Návštěvník se může najíst v různých restauračních
zařízeních uvnitř i na venkovních terasách. Projekt renomovaných litevských
architektů byl v roce 2009 oceněn v soutěži místního svazu architektů. /JS/
Trakai, Lithuania
TonyResort Park
G.Natkevicius & Partners, 2009
TonyResort recreational and amusement park is spread over 18 hectares of natural environment
west of Vilnius, on the shores of one of the smaller lakes near the Trakai National Park.
The project unobtrusively utilises the environment. The rather large recreational area consists
of many smaller structures, united by the use of flat roofs and wooden rived shingles on
the facades. Small clusters of accommodation, living and sporting facilities are scattered
throughout the undulating terrain beneath the dense pine trees. They are linked by a network of
footpaths which descend towards the lakeshore, beach and outdoor setting for cultural events.
The sensitively selected intervals ensure privacy without disturbing the architectural bond
between individual parts of the resort. The buildings, to a considerable extent, blend with their
surroundings but, due to their concise shape, are distinguishable from the natural environment.
However, the natural environment is cultivated in many areas. Mowed lawns between the pine
trees replace the original vegetation in large part, thus contributing to the greater artificial
impression of the whole park.
The hotel section comprises cabins, leased both as whole units (with basic types of
accommodation for families with children, or a higher grade for more demanding guests)
and divided into separate rooms for more modest guests. Two larger structures serve to
accommodate groups, offering conference rooms in addition to bedrooms.
As recreation, the resort provides a sauna and outdoor heated pool, a rope-climbing park,
SOLITÉR V KRAJINĚ
194
195
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
children’s playground, tennis, beach volleyball, fishing, cycling, horse riding, sailing, walks
in the park as well as excursions on Nature trails in the swamps. Guests can dine in various
restaurants, as well as on outdoor terraces.
In 2009, this project by the renowned Lithuanian architects was awarded a prize in the contest
run by the local Union of Architects. /JS/
SOLITÉR V KRAJINĚ
196
197
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Hora Godai /prefektura Kóči/ Japonsko
Botanická zahrada
Tomitara Makina
Naito Architects, 1999
Město Kóči je správním střediskem stejnojmenné prefektury na ostrově Šikoku.
Relativní geografická i dopravní odlehlost Kóči z něho, i přes celkem velký počet
obyvatel (340 000), činí skutečně provinční město.
Botanická zahrada se nachází na hoře Godai, jihovýchodně od města. Byla založena
roku 1958 a byla zasvěcena odkazu Tomitara Makina (1862–1957), otce japonské
botaniky, který z Kóči pocházel a který popsal a utřídil japonskou flóru podle
systému Carla von Linné. Botanická zahrada sestává z několika hektarů otevřené
a krásně upravené zahrady rozprostřené okolo vrcholu hory a několika uzavřených
pavilonů či skleníků. Návštěva zahrady nabízí širokou paletu japonských rostlin
i výhledy do krajiny. Na přelomu tisíciletí byl komplex zahrady obohacen o dva nové
výstavní pavilony, z nichž jeden obsahuje prostor pro proměnné výstavy, knihovnu se
studovnou, konferenční sály a administrativní zázemí a druhý je věnován osobnosti
doktora Makina.
Přízemní pavilony byly navrženy tak, aby nepřevyšovaly okolní stromy, a doslova
splývají s topografií hory. Jejich dominantním prvkem jsou střechy, které jako by
vyrůstaly ze země a vynikají svým prostorovým výrazem i konstrukční bravurou.
Střechy mají pozinkovanou plechovou krytinu, čímž působí trochu studeně a odtažitě.
O to příjemnější je uvnitř otevřený průhled na oranžové cedrové krokve i celodřevěné
podbití. V principu se jedná o sedlové střechy, které jsou uloženy na trubkových
Godai Mountain /Kochi prefecture/ Japan
Makino Botanical Garden
Naito Architects, 1999
The town of Kochi is the administrative centre of the eponymous prefecture on Shikoku island.
The relative geographical and traffic remoteness of Kochi makes it a truly provincial town,
despite its fairly large population (340,000).
The botanical garden is situated south-east of the town on Godai Mountain. It was established
in 1958 and dedicated to the legacy of Tomitaro Makino (1862–1957), father of Japanese Botany
who was born in Kochi and who described and named Japanese flora according to the system
of Carl von Linné. The botanical garden comprises many hectares of open, manicured garden
spread across the mountain top, with several open pavilions and greenhouses. A visit to the
garden offers a wide palette of Japanese plants as well as views of the countryside. At the turn of
the millennium, the garden complex was enriched with two new exhibition pavilions. One of these
contains space for various exhibitions, a library with a study, conference halls and administrative
facilities, while the second pavilion is devoted to the life and work of Dr. Makino.
The ground floors were designed to literally merge with the topography of the mountain and not to
surpass the surrounding trees. Their dominant elements are the roofs that seem to spring up from
the earth and excel by their spatial appearance and construction bravura. The roofs have a zinccoated metal covering, projecting a slightly cold and secluded impression. The open vista towards
SOLITÉR V KRAJINĚ
198
199
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
ocelových vaznicích. Vrcholová vaznice tvoří ladnou křivkou jakousi páteř, konstrukce
tak evokuje přírodní struktury listu či nějakého živočicha. Krokve jsou lepené dřevěné,
z japonského cedru. Nejzajímavější je ovšem tvarová komplexnost staveb – jejich
půdorysná geometrie a její prolnutí právě se sedlovými střechami.
První pavilon má jednoduchý obdélný tvar s vloženým vnitřním elipsovitým atriem.
Střecha tak překonává proměnlivou šířku zastřešeného prostoru mezi obdélníkem
a elipsou. Sklon střechy se nemění, mění se tedy logicky výška hřebene. Střecha
se tak nad stavbou vlní v plynulé křivce. V přízemí pavilonu je prostor pro výstavy,
v podzemí je knihovna se studovnami a kancelářemi.
Druhý pavilon, věnovaný expozici o doktoru Makinovi, má zvenku tvar lomeného
x-úhelníku, uvnitř opět s vloženým elipsovitým atriem. Pavilon se svou hmotou přimyká
ke svažitému terénu, takže uvnitř se člověk pohybuje po rampách. Prostor a pohyb
v něm jako by odkazoval k F. L. Wrightovi. Křivky střechy se přirozeně přizpůsobují
klesání domu. Součástí pavilonu je také venkovní zastřešené auditorium nebo
zastřešené venkovní posezení, kde se člověk rád schová do stínu a pozoruje okolní
přírodu.
Některé části pavilonů nejsou uzavřené stěnami, ale otevřené do venkovního prostředí,
a vnitřní prostory tak plynule přecházejí do zahrady. Pozvolný přechod mezi interiérem
a exteriérem podporují i přesahující střechy okolo vnitřních atrií.
Projekt pavilonů botanické zahrady vychází z konkrétního místa, harmonicky na ně
reaguje a vhodně je doplňuje. Architektura jako by se zde stávala součástí hory,
na které stojí, a přírody, která ji obklopuje. Takový silně kontextuální a citlivý přístup,
kdy se jedinečnost a působivost architektury a místa synergicky podporují, je
v současné architektuře spíše výjimkou. Tento přístup naznačuje směr, kterým by se
současná architektura – čelící globalizaci, technologické homogenizaci a výrazové
sterilitě – mohla v budoucnu ubírat: vytvářet specifické, lokálně podmíněné typy
a ve spjatosti s místem docilovat jedinečných forem a výrazu. /PJ/
the interior orange cedar rafters and solid wooden ceiling is more pleasant. In principle, these
are saddle roofs placed on tubular steel beams. The rooftop purlin creates a kind of backbone
by means of its elegant curve, the construction thus evoking the natural structures of a leaf or
animal. The rafters are of glued Japanese cedar wood. Most interesting, however, is the complex
shape of the structures – their geometrical layout and interconnection with the saddle roofs.
The first pavilion has a simple rectangular shape with inserted internal ellipsoidal atrium. The
roof thus exceeds the changeable width of the roofed space between the rectangle and ellipse.
Therefore, logically, the inclination of the roof does not change the height of the ridge. The roof
above the building thus undulates in a smooth curve. The ground floor of the pavilion contains
an exhibition space. The basement contains the library, studies and offices.
The exterior of the second pavilion, devoted to the exposition on Dr. Makino, has the shape of a
folded x-angled object, again with the inserted ellipsoidal atrium in the interior. The volume of
the pavilion hugs the sloping terrain, so visitors move along ramps in the interior. The space and
movement within it seem to refer to F.L. Wright. The roof curves naturally, adjusted to the decline
of the building. The pavilion also includes the roofed auditorium and outdoor roofed seating area,
where visitors may enjoy the shade and observe the natural surroundings.
Some sections of the pavilions are not enclosed by walls, but open to the outdoor environment,
so the interior premises are smoothly transformed into the garden. The gradual transition
between the interior and exterior is also supported by the overlapping roofs of the surrounding
interior atria.
The structures of the botanical garden‘s pavilions start from a specific site, harmoniously
interact with and appropriately complement the garden. It seems as if the architecture has
become part of the mountain on which it stands, and of Nature which surrounds it. Such a strong
contextual and sensitive approach, with the uniqueness and grandeur of architecture and place
synergically supporting each other, is rather exceptional in contemporary architecture.
This approach indicates the direction which architecture could take in future. Facing
globalisation, technological homogenisation and expressional sterility, it should aim at creating
a specific, locally conditioned style, thereby achieving original form and expression in harmony
with the location. /PJ/
SOLITÉR V KRAJINĚ
200
201
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Neuhaus /479 obyv./ Štýrsko, Rakousko
Muzeum Liaunig
Querkraft Architekten, 2007–2008
Muzeum Liaunig, jehož objem čnící nad silnicí vítá návštěvníka při příjezdu z nedaleké
vesnice Neuhaus, nechal vystavět podnikatel a sběratel umění Herbert Liaunig
pro svou soukromou uměleckou sbírku. Herbert W. Liaunig se narodil v Korutanech
a po studiích ekonomie na Technické univerzitě Graz se ve svém podnikání
zaměřil na sanaci ohrožených firem (Austria Email, Binder & Co., Jenbacher ad.).
Podnikatelské úspěchy mu umožnily financovat a rozvíjet jeho koníček, kterým se
stalo sběratelství umění rozličného stáří a druhu. Po návratu ze Spojených států se
podnikatel spolu se svou sbírkou usadil ve zchátralém zámku Neuhaus (nedaleko
stejnojmenné korutanské vesnice). Ten se po renovaci a dostavbě podle plánů
štýrského architekta Günthera Domeniga (dokončeno roku 1992) stal vedle rodinného
sídla také místním společenským kulturním centrem.
Prostory zámku však kapacitně nedostačovaly, a tak se podnikatel rozhodl pro svých
2200 exponátů postavit samostatnou výstavní síň, kde by bylo prezentováno hlavně
rakouské moderní umění po roce 1945. Na osamoceném pozemku stojí muzeum jako
solitér, který má přitahovat milovníky umění a umožnit jim kontemplativní, ničím
nerušený přístup k dílům. První soutěž na návrh budovy proběhla s mezinárodním
zastoupením v roce 2004. Projekt pařížského ateliéru Odile Dacq se však pro přílišnou
finanční nákladnost nerealizoval. S výstavbou se tak začalo až o tři roky později,
kdy v druhé soutěži, tentokráte pouze s rakouskou účastí, zvítězil vídeňský ateliér
Querkraft Architekten.
Neuhaus / population: 479/ Styria, Austria
Liaunig Museum
Querkraft Architekten, 2007–2008
Liaunig Museum protrudes above the road, welcoming visitors who arrive from the nearby
Neuhaus village. It was built by the entrepreneur and art collector Herbert Liaunig for his private
art collection.
Herbert W. Liaunig was born in Carinthia and, after studying Economics at the Technical
University in Graz, he focused his business on rescuing endangered firms (Austria Email, Binder
& Co., Jenbacher and others). Entrepreneurial achievements enabled him to finance and develop
his hobby, which was the collecting of art of various epochs and genres. After returning from the
United States, the entrepreneur settled with his collection in the dilapidated Neuhaus Chateau
(near the Carinthian village bearing the same name). After renovations, according to the plans
of Styrian architect Günther Domenig (completed in 1992), the Chateau, in addition to being the
family base, also became the local social cultural centre.
The capacity of the Chateau premises were inadequate, so the entrepreneur decided to build
a separate exhibition hall for his 2,200 exhibits in which post-1945 Austrian modern art in
particular would be presented. The Museum was to be situated on a separate piece of land as
a solitaire, to attract art lovers and enable them contemplative and unrestricted access to it. In
SOLITÉR V KRAJINĚ
202
203
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Muzeum sestává z několika částí, které jsou kvůli úsporám na fasádě a energií
z devadesáti procent zahloubeny pod zemí. Hlavní osu tvoří 160 m dlouhá, 13 m široká
a 7 m vysoká výstavní hala, z jihozápadu ukončená prosklenou stěnou vykonzolovanou
nad silnici. Poskytuje tak výhled na údolí řeky Drávy. Ze severovýchodu je umístěna
druhá terasa s výhledem na zámek Neuhaus. Celý prostor, shora rovnoměrně
nasvícený, působí jednolitým dojmem. Těsně pod stropem je v pravidelném rytmu
dělen betonovými rozporami a přiznanými ventilačními vývody. Instalace jsou členěny
mobilními stěnami.
K hlavní ose přiléhají prostory proskleného vstupu s kavárnou a depozitářem
(takzvaným „vinným sklípkem pro umění“), které jsou zcela zahloubeny pod zem.
Nad nimi se ve druhém patře (též pod zemí) nachází sál pro krátkodobé výstavy.
Samostatný prostor je vyčleněn výstavě akanského zlata. Do černého boxu se
vstupuje z hlavní haly úzkou černou chodbou doplněnou o stropní světelnou instalaci
Brigitte Kowanz.
Přímo z parkoviště se dá po úzkém betonovém chodníčku dojít na pahorek, ve kterém
je větší část muzea zahloubena a který poskytuje krásný výhled na okolí. /EM/
www.querkraft.at
www.museumliaunig.at
2004, the first contest for the building proposal was held, with international representation. The
project of the Odile Dacq atelier from Paris, however, was not implemented due to excessive
financial demands. Construction only began three years later, when the second contest, this
time with Austrian participation, was won by Querkraft Architekten atelier in Vienna.
The Museum comprises several sections, 90% of which were dug underground to save on facade
and energy. The main axis is formed by a 160-metre long, 13-metre wide and 7-metre high
exhibition hall, ending with a glass wall consoled above the road from the south-west, providing
views of the Drava River. The second terrace with a view of Neuhaus Chateau is in the northeast. The whole space, illuminated evenly from above, gives a solid impression. Just beneath
the ceiling, concrete distance pieces and disclosed ventilation outlets form regular divisions.
Installations are separated by mobile walls.
The main axis is formed by the space of the glazed entrance with café and depository (called the
„Wine Cellar for Art“) recessed underground. On the floor above them (also underground), is the
hall for short-term exhibitions. The space itself is devoted to the exhibition of Akan gold. The
black box is entered from the main hall through a narrow black corridor complemented by the
ceiling light installation designed by Brigitte Kowanz.
It is possible to walk on a narrow concrete pathway directly from the parking lot to the hillock
into which the larger part of the museum is dug and which offers a beautiful view of the
surroundings. /EM/
SOLITÉR V KRAJINĚ
204
205
SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE
Teorie, úvahy,
rozhovory
—— Theory,
Essays,
Interviews
206
207
Globalizace
a význam místa /
Vztah centra a periferie v době zrychlující se globalizace
Cílem projektu „Architektura mimo centra“ bylo prozkoumat stavby, které vyrostly na malých městech, vesnicích či ve volné krajině, a hledat podmínky, za nichž
se i v těchto odlehlých či periferních místech může
prosadit kvalitní architektura. Dílčím tématem byla
otázka, zda architektura těchto míst dokonce nevykazuje nějaké specifické rysy vázané na konkrétní místo,
které by ji odlišovaly od architektury velkých center.
Tento projekt má ovšem – možná nevyslovený, ale
mlčky předpokládaný – obecnější myšlenkový rámec, jemuž bychom se měli věnovat. Mám na mysli téma vztahu
centra a periferie, respektive vztahu globálního a lokálního. Právě tyto póly totiž v nejobecnější rovině definovaly výkladové schéma, v jehož rámci jsme se pokoušeli
zkoumat a interpretovat konkrétní architektonická díla.
Topografický půdorys tohoto zkoumání byl vymezen
zdánlivě jednoduše. Podobal se plátku ementálského
sýra, jehož díry označují vynechaná velká centra. Těmi
jsme se programově nezabývali. Jenže zabývat se něčím, co je mimo centra, znamená, že předmět zkoumání
je definován právě vztahem k centru. Jaký je ale dnes
vztah centra a periferie a má ještě smysl strukturovat
geografický a sociální prostor těmito póly? A jaká je
role konkrétního místa jako takového v konfrontaci se
současnými civilizačními trendy?
V klasických teoriích – počínaje Christallerovou
teorií centrálních míst – je vztah centra a periferie
určen rostoucí vzdáleností, v modernějších teoriích
pak hrají roli i další parametry, jako je míra koncentrace
určitých aktivit, vzdělanostního potenciálu, správních
funkcí apod. V každém případě je centrum vždy místem
řídícím a inovačním, zatímco rolí periferie je především
absorbovat podněty přicházející z centra. Například
Paříž jako světové kulturní centrum před druhou světovou válkou silně ovlivňovala umělecké dění v Praze
a zase Praha jako centrum státu vyzařovala svůj vliv až
do Užhorodu, který tehdy k naší zemi patřil. Samozřejmě tento model do jisté míry dosud platí. Problémem
ale je, že v dnešním světě tak docela dobře nevíme,
kde vlastně centrum je, a dále že vzdálenosti samy již
zdaleka nehrají tak zásadní roli jako kdysi. Oba problémy souvisejí s procesy, které souhrnně označujeme
jako globalizace. Zykmunt Bauman, jeden z významných teoretiků globalizace, tuto situaci charakterizuje
dávným aforismem Blaise Pascala: „Žijeme v podivném
kruhu, jehož střed je všude a obvod nikde.“ Bauman
vlastními slovy pak o naší době říká: „…poslední čtvrtina 20. století vejde do dějin jako Velká válka za nezávislost na prostoru.“ 1 Obdobně řada dalších teoretiků
zdůrazňuje relativizaci role vzdáleností a oslabení
vazby na konkrétní místo. Důvody jsou zřejmé: Finanční
kapitál bez zábran se přelévající přes hranice kontinentů. Dopravní prostředky usnadňující mobilitu osob
i zboží. Masmédia šířící univerzální životní i kulturní
vzory bez vztahu k lokálním tradicím. Virtuální povaha
informačních a komunikačních technologií, které – jako
například internet – nás vtahují do světa existujícího
mimo fyzický prostor. Ať jsme kdekoliv, můžeme sdílet
celý svět, ale zároveň celek světa nás stále drží ve své
síti. To vše na jedné straně přináší člověku mnoho
pozitiv a nových životních možností (i když jistě ne
všem stejně). Na druhou stranu je náš svět stále méně
přehledný a jako bychom ztráceli pevnou půdu pod nohama. To, co náš život podstatným způsobem ovlivňuje,
je kdesi rozptýleno na mnoha místech v dálce nebo
v jakémsi ne-prostoru, v němž se vzdálenosti neměří
kilometry, ale jednotkami rychlosti přenosu dat. Žijeme
zároveň na mnoha odlišných místech, jsme zároveň
všude a nikde. Hovoří se o „deteritorializaci“ životních
procesů, Ulrich Beck označuje tento slabý a těkavý
vztah k místům „ortopolygamie“.2 Procesy, které se
obvykle popisují pod záhlavím „globalizace“, se nejčastěji analyzují na oné celosvětové úrovni – například
jako problém vztahu západního světa a rozvíjejících se
zemí. Ale právě proto, že tyto procesy mají celosvětový,
všeprostupující charakter, nepochybně se promítají
i do všech teritoriálně užších oblastí a jejich vnitřních
vztahů, do každodenního života na kterémkoliv místě.
1
Bauman, Z.: Globalizace – důsledky pro člověka. Praha 2000, s. 17.
2
Beck, U.: Individualisierung, Globalisierung und Politik. ARCH+,
„Ortopolygamie“ znamená, že už se necítíme vázáni
věrností k jedinému místu, nebo také že se už nemůžeme na své místo spolehnout jako na tradiční oporu – to
podle toho, zda toto oslabení vztahu vnímáme jako
osvobození od pout, nebo jako ztrátu jistot. Znamená to
však, že konkrétní místo již nehraje žádnou roli v životě jednotlivce, komunity, společnosti? Jsou dnešní
civilizační změny opravdu tak zásadní, že zasahují
nejhlubší kořeny lidského bytí? Evropská filozofie,
ale i celá židovsko-křesťanská náboženská tradice
vždy vykládala člověka jako bytost na cestě. Ale cesta
vždy předpokládá, že odněkud vychází („prvotní ráj“,
„domov“) a někam míří. Bytostná potřeba být zakotven
v něčem, co pro mě představuje jádro světa, a zároveň
být otevřen celku světa, toto napětí mezi dvěma póly je
základní charakteristikou lidské existence. Navzdory
protikladným civilizačním tlakům moderní doby jsem
přesvědčen, že potřeba jasného a pevného místa je
v člověku zasazena nesmazatelně. Významný sociolog
Richard Sennett například říká, že „mít nějaké místo
ve světě je to, co z lidského živočicha činí sociální
bytost“,3 a dokonce soudí, že dnešní nejistota a nepřehlednost vztahů ve sféře práce a zaměstnání naopak
posiluje roli identifikace s nějakými geografickými
místy, jako je vlast, město, lokalita.
Toto napětí mezi hledáním vlastního místa a otevřeností širokému světu můžeme samozřejmě chápat čistě
v duchovní či psychologické rovině. (Prožitek domova
je spojen především s přítomností blízkých lidí a nemusí mít vůbec oporu v nějaké stavbě.) Mnozí teoretikové
architektury se však pokoušeli ukázat, jak se toto napětí promítá i do architektury, jak je tedy řešeno v rovině
fyzické. Například Hilde Heyenová srovnává protikladné
koncepce architektury Christiana Norberga-Schulze
a Massima Cacciariho4 a na jejich příkladu ukazuje
moderní dilema mezi nostalgickou snahou rehabilitovat
pojem domova na jedné straně a akceptací pocitu bezdomoví jako nevyhnutelného údělu dnešního člověka
3
Sennett, R.: The New Political Economy and Its Culture. In:
5
Featherstone, M. – Lash. S. (eds.): Spaces of Culture – City, Nation,
World. SAGE Publications, London 1999, s. 23.
2001, 158, s. 30.
4
Heynen, H.: Architecture and Modernity. A Critique. Cambridge,
MIT Press 1999.
208
na straně druhé. Heynenová, stejně jako mnozí další
autoři (byť s jiným pojmenováním pólů tohoto dilematu),
hledá cestu ve smíření nebo v paralelním přijetí obou
tendencí. Pouze přijetí této složité situace dnešního
člověka může být východiskem současné architektury.
Role konkrétního, fyzického místa v lidském životě
tedy není zrušena tím, že člověk zároveň participuje
na dění, odehrávajícím se ve vzdáleném nebo virtuálním
prostoru. Tím nejzákladnějším poutem k místu je podle mě
to, že člověk je bytostí tělesnou a jeho tělesná přítomnost
ve světě je vždy vázaná na nějaké konkrétní „zde“.
Stejně jako je pro člověka vazba k místu existenčně podstatná, je i stavba spjata s místem již prostým
faktem své „tělesnosti“, tedy svou fyzickou podstatou.
Stavba nemůže stát „nikde“, není-li pouhou virtuální vizualizací v počítači. A pro mnohé architekty je
tento fakt základním východiskem architektonického
konceptu. Rafael Moneo řekl v roce 1992: „Považuji
místo za prvotní materiál, za základní kámen, za rámec,
do něhož máme promítnout své architektonické myšlenky.“5 A italský architekt Stefano Boeri rozvedl stejné
východisko dokonce do „Manifestu nového lokalismu“,
který zformuloval v roce 2010 a v němž tvrdí, že „globalizace – tj. nadvláda globálních nadnárodních sil nad
historickými místy – paradoxně vedla k většímu důrazu
na vlastní specifické rysy lokálního prostoru“. 6 Boeri
přirovnává lokální prostor k oušku jehly, jímž musí vnější širší vlivy nutně projít a proměnit se tak v užitečnou
látku regenerující místo. Oba citáty – Moneův i Boeriho
– od sebe dělí téměř dvě dekády a jistě v nich můžeme
cítit i spřízněnost s ještě dávnějšími myšlenkami kritického regionalismu, jak je kdysi zformulovali Alexander
Tzonis a Kenneth Frampton, nebo s Norberg-Schulzovou koncepcí architektury jako rozvíjením genia loci.
Znamenají tyto názory z velmi různých období, že
je tím pojmenována jedna ze základních a trvalých
charakteristik architektury? Nebo tyto hlasy patří k určitému proudu architektonického myšlení, který svého
209
Moneo, R.: The Murmur of the Site, in: Davidson C. (ed.):
Anywhere, New York 1992, s. 48.
6
Boeri, S.: The eye of the needle of local space. Abitare, 504,
July – August 2010.
Globalisation and the
meaning of place /
The relation between centre and periphery in times of accelerating globalisation
času byl spojován právě s pojmem kritického regionalismu a který má doposud své zastánce, ale i odpůrce?
Pro odpověď bychom museli obecné přihlášení se
k roli místa prozkoumat diferencovaněji, neboť i jednotliví autoři se přes verbální podobnost navzájem liší,
a to především v tom, jak široce pojem místa chápou.
Obecná shoda podle mě platí, jestliže se tím místem
míní konkrétní umístění stavby (site), ono fyzické
„zde“, kde stavba zcela přirozeně musí reagovat na řadu
místních daností: konfigurace terénu a krajinného
reliéfu, klimatické a světelné podmínky, ale i charakter
bezprostředně sousední zástavby. Schopnost citlivě
reagovat na tyto místně specifické podmínky jistě patří
k základním a trvalým předpokladům dobré architektury, zatímco špatná architektura často jen mechanicky
usazuje univerzální nebo převzaté vzory. Dokonce si
myslím, že citlivá vazba na místo v tomto užším smyslu
je jedna z cest, jak v dnešním unifikovaném světě přece
jen dosáhnout autentické originality – možná méně
nápadné, než jakou nabízejí některé ikonické stavby,
o to však zdůvodněnější a pevněji ukotvené.
Naopak skeptičtější jsem vůči možnosti architektury vtáhnout do hry charakter širšího regionu a promítnout do stavby nejen topografickou identitu, ale
i kulturní či architektonickou tradici regionu. Nepochybně taková silná autonomní místa nebo oblasti
doposud ještě někde najdeme, ale jak oprávněně říká
Hans Ibelings, „…v Evropě již autentická forma regionalismu sotva může existovat prostě proto, že vzájemné kontakty jsou již příliš intenzivní“.7 To, co je pak
za regionální architekturu vydáváno, pak podle něj bývá
často jen kolportováním univerzálních módních vzorů.
Propojenost dnešní civilizace prolamuje hranice dříve
navzájem jasně odlišených světů a sdílíme toho možná
více, než je nám milé.
A možná právě dnešní propojenost světa umožňuje, aby taková ohniska vznikala i mimo hlavní centra,
na periferii, která dříve byla odsouzena k pouze receptivní roli. Periferie – vrátíme-li se k naší úvodní otázce –
tak dnes není místem, které má své pevné a trvalé souřadnice na teritoriální mapě, a dnešní mapu světa nelze
kreslit jako letokruhy, vzdalující se od centra k okraji.
Periferie může latentně existovat i někde v centru či
pod ním (a nečekaně se vynořit jako třeba nyní v Detroitu) a zároveň se nějaké dlouho ospalé a stagnující
místo může náhle proměnit v architektonické ohnisko
světového zájmu (jako například švýcarské Monte Carasso nebo v domácím měřítku právě Litomyšl). Právě
hledání takových míst bylo úkolem našeho projektu.
PETR KRATOCHVÍL
The aim of the „Architecture Outside the Centres“ pro-
Obviously, to an extent, this scheme is still valid. The
ject was to examine buildings that arose in small towns, vil-
problem is that nowadays we cannot be sure where the cen-
lages and the countryside and to seek the conditions under
tre is and also the distances themselves are not as important
which quality architecture can be realised in these remote,
as they used to be. Both problems are connected with the
peripheral locations.
processes that are generally termed ‘globalisation‘. Zygmunt
A sub-topic questions whether the architecture in these
Bauman, a prominent theorist of globalisation, describes
areas demonstrates any specific traits bound to a specific
such a situation with an old aphorism by Blaise Pascal: “We
place that would distinguish it from architecture in the
indeed live in a strange circle whose centre is everywhere,
centres.
and the circumferences nowhere”.
There is – maybe unspoken, albeit implied – a general
Baumann himself states the following about our times:
conceptual framework of the project that we should deal
”…the last quarter of the twentieth century will go down in
with. What I bear in mind is the relationship between centre
history as the Great War of Independence from Space.”1
Similarly, many other theorists emphasise the relati-
and periphery, or more precisely, between global and local.
On the most general level, it is these poles that define the
vity of distances and weakening of the bond to a specific
explanatory scheme in which we have attempted to examine
place. The reasons are obvious: financial capital flowing
and interpret specific architectural works.
over continental borders without any restraint; means of
The topographical platform of the research was defined
transport enabling the mobility of people and goods; mass
seemingly simply. It appeared like a slice of Emmental
media broadcasting universal life and cultural standards
cheese, with the holes indicating the avoided centres. We
without any relationship to local traditions; the virtual nature
intentionally did not deal with those. However, to deal with
of information and communication technologies, such as the
something which is outside the centre means that the
Internet, which drag us into a world existing out of physical
subject is only defined by its relation to a centre. What is
space. Wherever we are, we can share the whole world. And
the relation between the centre and the periphery today? Is
at the same time, the world holds us in its web all the time.
On one hand, it all creates many positives and new op-
there sense in structuring the geographical and social space
by these poles? And what is the role of a particular place as
such in contrast to the trends of contemporary civilisation?
In classical theories – beginning from Christaller´s
portunities for us (despite it not being the same for everybody).
On the other hand, our world is becoming increasingly less
transparent and we seem to be losing a firm footing.
What influences our lives considerably is scattered in
theory of central places – the relationship between centre
and periphery is defined by the growing distance. In more
many far-away places and in a sort of non-space, where
modern theories, other parameters such as the density
distances are not measured by kilometres but by data
rate of specific activities, intelligence potential, executive
baud. We live in many different places at once, we are
functions, etc., are also in play. In any case, the centre is
everywhere and nowhere at the same time. We speak about
always the managing and innovative place, whereas the role
‚deterritorialization‘ of life processes. Ulrich Beck defines
of the periphery is mainly to absorb instructions coming
this weak and evasive relation to places as ‘Ortopolygamy‘ 2 .
from the centre. For instance, Paris as the world cultural
Processes usually described under the heading of
centre, strongly influenced the cultural atmosphere in
‚Globalisation‘ are most often analysed on a global level -
Prague before the Second World War. And Prague, as the
e.g. as the clash between the western world and developing
capital, infused its influence into Uzgorod, which was then
countries. Having the worldwide, all-pervading character,
the most remote town in our country.
the processes must then project themselves into all
1
Bauman, Z.: Globalization. The Human Consequences. Columbia
University Press, New York 1998, p. 8.
7
Ibelings, H.: Small town architecture. Global regionalism in Europe.
2
A 10. 2008, 9, s. 23.
Beck, U.: Individualisierung, Globalisierung und Politik. ARCH+,
2001, 158, p. 30. 2001, 158, p. 30.
210
211
territorially narrower areas and their inner relations, into
efforts to retrieve the notion of home on one hand and the
everyday life everywhere.
acceptance of the feeling of displacement as the inevitable
they describe a fundamental and permanent characteristic
fate of present-day individuals on the other.4
of architecture? Or are these opinions part of a particular
‘Ortopolygamy‘ means that we no longer feel loyalty to
Do these arguments from different periods mean that
breaking through the borders that clearly used to divide the
world; we share more than we would like to.
In my view, locally specific architecture is not the same
Heynen, together with other authors (although with
architectural thinking, which used to be linked to the notion
traditional support – it depends on whether we perceive this
different descriptions of the poles of this dilemma), attempts
of critical regionalism in its time and which still has its sup-
that there cannot be strong regional centres of architecture.
weakening of ties as freeing or as a loss of security.
to find the answer in reconciliation or in simultaneous
porters as well as opponents?
They do not, however, express themselves through the
only one place, or that we can no longer rely on our place as
Does it really mean that a specific place has no role in
acceptance of both tendencies. Only the acceptance of
To find the answer, we would have to look more individu-
as regionalism in architecture. It does not mean, though,
same style or formal features, but more through a particular
the life of individuals, the community or society? Are the
contemporary man‘s difficult situation can be the basis for
ally into the general acceptance of the role of place. Even
energy density, which influences their surroundings for a
contemporary civilisation changes so fundamental that they
contemporary architecture.
individual authors differ, despite their verbal similarity,
longer time.
The role of a specific, physical place in human life is
touch the deepest bases of human beings?
particularly in the scope of the notion of place. In my view,
A centre like this is most often linked to an enlightened
not resolved by one‘s simultaneous participation in events
there is a common agreement if place is understood as a
investor – e.g. a town Mayor, as in the case of Litomyšl town.
ligious tradition has always interpreted the human being as
taking place in distant or virtual space. In my opinion, the
specific site, the physical ‘here‘ where the building naturally
Alternatively, a local architectural school can be the source
a being on a journey. A journey always presumes a beginning
most essential bond to a place is the fact that man is a phy-
responds to many local data: landscape topography and
of the power. Its students then participate in forming a
(Paradise, a home) and a destination. The essential need to
sical being and this physical presence in the world is always
ground configuration, climatic and light conditions, even the
narrower or wider region (e.g. “Grazer Schule“ - the School
be set in a personal world centre and to be open to the global
bound to a particular ‘here‘.
character of the closest built-up area.
European philosophy together with Jewish-Christian re-
Just as the bond to a place is vital for a human being,
complex at the same time, this tension between two poles is
The ability to react sensitively to these locally-
of Graz in Austria). The outcome is then an area with an
increased incidence of quality architecture, which is not,
the basic characteristic of human existence. In spite of the
so also is a building linked to a place simply due to its
specific conditions is one of the fundamentals and
pressures of civilisation in antithetical modern times, I am
‘physicality‘, its physical substance. A building cannot
permanent premises of quality architecture, whereas bad
convinced that the need for a clear and solid place is strong-
stand nowhere unless it is only a virtual visualisation on
architecture often mechanically creates universal and
enables such centres to grow not only in the main centres
however, consistent in style.
Perhaps the interconnection of the present-day world
a computer screen. This fact is the fundamental principle
adopted models everywhere. I even think that a sensitive
but also on the periphery, which used to have only a
of architectural concept for many architects. In 1992,
link to a place in the narrow sense is one of the ways of
receptive role. The periphery today – getting back to our
having a place in the world is what makes the human animal
Rafael Moneo stated “I consider site as the first material,
obtaining authentic originality in the present unified
opening question – is not a place with firm and permanent
a social being” 3 – and even thinks that the contemporary
the foundation stone, the frame on which to project our
world. Originality, perhaps less ostentatious than many
coordinates on a territorial map. The contemporary world
insecurity and non-transparency of relationships in the
architectural thought“5 And Stefano Boeri, an Italian
iconic buildings offer, is all the more accounted for and
map cannot be designed as rings receding from the centre
work sphere strengthens the role of identification with some
architect specified the same principle in 2010 in his
more firmly embedded.
to the periphery. The periphery can potentially exist
geographical places such as homeland, city, locality.
“Manifesto of New Localism“,6 in which he argues that
ly embedded in people‘s lives.
Prominent sociologist, Richard Sennett, states “that
On the other hand, I am more sceptical towards
somewhere in the centre or below it (and it can unexpectedly
“Globalization – i.e. the supremacy of transnational flows as
the possibility of architecture taking into account the
searching for one‘s own place and opening up to the world as
opposed to historic places – has led, paradoxically, to great
wider region and projecting into a building not only the
and stagnant place can change into an architectural centre
being clearly spiritual or psychological. (The home experien-
emphasis on the innate specificity of local places“
topographical identity but also the cultural and, more
of worldwide interest (e.g. Monte Carrasso, or, locally
Obviously, we can understand the tension between
Boeri compares local space to the eye of the needle,
ce is mainly based on the presence of people that are close to
emerge, e.g. recently in Detroit). At the same time, a sleepy
precisely, architectural tradition of a region. We can still,
speaking, Litomyšl). Finding these places was the objective
us and is not necessarily linked to a building). Many architec-
through which the inner broader influences must pass
without a doubt, find places – regions with a strong identity,
of our project.
tural theorists, however, try to point out the projection of this
and thus change into a useful material which revives the
but – as Hans Ibelings rightly states: “…any authentic form
tension into architecture, its solution on the physical level.
place. Both Moneo and Boeri´s quotations were uttered two
of regionalism is less likely to exist in Europe today simply
decades apart and we can certainly see their affinity with
because there are too many mutual contacts.” 7
Hilde Heyenen, for example, compares the contradic-
What is then presented as regional architecture is,
tory concepts of architecture by Christian Norberg Schulz
even older thoughts of critical regionalism, once defined by
and the architecture of Massimo Cacciari and through
Alexandr Tzonis and Kenneth Frampton, or with Norberg-
according to Ibelings, often only the spread of universal
them illustrates the modern dilemma between the nostalgic
-Schulz‘s view of architecture as developing genius loci.
models. The interconnection of current civilisation is
3
4
Sennett, R.: The New Political Economy and Its Culture. In:
Featherstone, M. – Lash. S. (eds.): Spaces of Culture – City, Nation,
World. SAGE Publications, London 1999, p. 23.
Heynen, H.: Architecture and Modernity. A Critique. Cambridge,
MIT Press 1999
5
7
Ibelings, H.: Small town architecture. Global regionalism in Europe.
A 10. 2008, 9, p. 23.
Moneo, R.: The Murmur of the Site, in: Davidson C. (ed.):
Anywhere, New York 1992, p. 48.
6
Boeri, S.: The eye of the needle of local space. Abitare, 504,
July – August 2010.
212
213
PETR KRATOCHVÍL
Niall McCullough,Irsko
O architektuře mimo velká centra
Nevěřím v oprávněnost dělení na regiony a centra
v 21. století, určitě ne v oblasti dobré architektury. Ten
koncept sám o sobě vyhovuje do sebe zahleděným
mocenským blokům. Vyhovuje také umělecko-historickému pojetí – lidé, kteří popisují a sledují
„historii“ architektury, potřebují nějaké rekvizity,
aby podpořili svoje vyprávění; hodí se jim, když
mohou mluvit o nějakém původním a pak o nějakém
„regionálním“ rozvoji… Tento umělecko-historický
přístup také vyžaduje čistotu – věci lze vysvětlit,
pouze pokud jsou jednoduché, takže se leckdy omezí
na zjednodušení. To znamená, že celé segmenty vývoje
architektury jsou z diskuse vyloučeny…
Dodnes se vede velká diskuse, která se týká center
a okrajů; ale v geografickém smyslu to tak už není,
tam sledujeme moc médií a internetu, velmi zrychlený
proces šíření novinek. Dnes už lidé nepotřebují
podstupovat myšlenkové skoky, všechno je vysvětlené
a podrobně objasněné, jako skládanka z různých
dílků. Lidské mozky začínají lenivět, fantazie lidí
usíná. Pracují, aby kopírovali, není to mimetická hra
interpretace, je to kopírování toho, co vidí. A nejlepší
kopie se stane nejcennější, nejakceptovanější. Taky
se jedná o nejrychlejší způsob práce. Jenže takový
postup ohrožuje původní myšlenky, zbavuje je vzduchu
a světla.
Je to zajímavá dichotomie, měl by to být opak
tyranie. Na povrchu se věci demokratizovaly, informace
jsou všude, komunikace je všechno, šíření myšlenek
(spíše ve formě obrazů než slov) je téměř okamžité. Ale
to, co by mělo vést k obrovské diverzitě a vzájemnému
ovlivňování (k horizontální akci spíše než k tradiční
vertikální cestě), se zdá být slabší, než by mělo být.
Síla a centralizace médií znamená, že škála obrazů
(a myšlenek) není založená tak široce, jak by měla být.
Ale v optimističtějším pohledu se to může jen tak zdát,
jsme příliš na začátku té transformace, kterou způsobují
masové vazby mezi rozvíjejícími se jevy. A já si dovedu
představit, že jsou pod povrchem. „Rozdíl“ – původní
věci, neobvyklé myšlenky jsou POSLEDNÍ věcí, která
je v dominantních médiích vidět. Než se v nich objeví,
musí být schváleny nebo uznány módou.
Pro mě je velká část téhle diskuse o tom, jak
tvořit originální a zajímavé věci v místě, kde žijete
a pracujete. Dobrá architektura vzniká tam, kde jsou
dobří architekti, klienti a příležitosti – a v té diskusi
o centru a okrajích o tom není nic. Což opomíjí tu
myšlenku architektonické tvorby spojené s kvalitou
MÍSTA. Já si myslím, že každý, kdo pořádně přemýšlí
o práci, kterou děláte, to dokáže udělat „z toho místa“,
kvůli poloze, klimatu, funkci a taky tomu, co se těžko
definuje, z kvality sounáležitosti, oprávněnosti – a sem
patří i historie a kultura místa. To vůbec není diskuse
o napodobeninách s povrchní podrobnou podobností
s tradičními stavbami, krom stálých způsobů pohybu
skrz budovu, materiálů, způsobů jak přivést světlo.
To je diskuse o stavbě, která má jakousi pomalou
podpovrchovou empatii k danému místu. Architektura
je poezie a ne vyprávění. Architektura nemusí
vysvětlovat samu sebe neustálým odkazováním na ten
či onen detail. Architektura zachytává okamžik, způsob
bytí. A tyto důsledky jsou spíše poetické a podprahové,
než zjevně plující na povrchu.
Ten skutečný koncept rozvoje architektury místa (ať
je to místo kdekoli) má svá vlastní pravidla. Z podstaty
věci vyplývá, že pravděpodobněji k němu dojde spíše
v malém městě než ve velkém, neboť větší města
zakládají svou prestiž na kosmopolitismu, v určitém
slova smyslu na vzrušení z absence místa. Ale neplatí
to absolutně. Udělat, aby něco moderního vypadalo
v konkrétním kontextu dobře, je ve skutečnosti věcí
způsobu myšlení, který lze aplikovat univerzálně.
Ten obecný vztah mezi místem a architekturou
je celosvětový, stačí se podívat na stavby v Africe,
Asii a Jižní Americe, abyste viděli, že podnebí
a materiály mají silný vliv na to, jak věci vypadají.
Když se podíváte na práce Mendese de Rocha
v Brazílii, na tu majestátnost moderních myšlenek
přivedenou k tomu, aby sloužila velkému národu, je
to modernismus, který se zdá být přiměřený místu
svým specifickým způsobem – zachycuje místní
ambice, perspektivy. A taky řeší vzdělání a dopravu
v nových velkoměstech. V posledních letech (a taky
díky myšlenkám o udržitelnosti) se na mnoha místech
začala objevovat lokálně diferencovaná architektura
(např. v jihovýchodní Asii a dokonce, jak bylo vidět
na posledním Bienále, v USA). Myslím si, že by však
bylo dobré říci, že ta posedlost začala v Evropě a má
ve svém rodném listu velmi evropské razítko. Je to asi
kvůli evropské složité sociální, geografické a kulturní
struktuře. Možná to taky vychází z evropské obavy
z jednotvárnosti, z evropského požadavku najít způsoby
jak se odlišit od svého blízkého souseda, z evropské
posedlosti po rozčlenění, evropské obsese dělat
kulturní manifestaci prostřednictvím architektury. To
jsou otázky, které si kladu.
Jistě je pravda, že rozmanitost na malém místě,
která tak charakterizuje Evropu, vede k neobvyklému
pohledu na jednotvárnost a odlišnost. Irsko není
od České republiky příliš daleko, ale je geograficky
velmi odlišné. Ostrov obklopený vodou oproti
vnitrozemské krajině se silnými fyzickými hranicemi.
Ale obě země jsou možná mentálními ostrovy. Sdílejí
podobnou historii, formy kolonizace (s větší nebo
menší mírou násilí), velké sousední národy, které
ovlivňují očekávání i ambice prostých lidí.
Obě země získaly nezávislost ve stejnou dobu.
Česká republika v době mezi válkami velmi racionálně
využila k vyjádření své nezávislosti a identity
modernismus. Ukázalo se, že jeho racionalita byla
214
215
přirozeným vyjádřením národního charakteru. Irsko
nic takového neudělalo – mělo k architektuře velmi
omezený postoj, ve skutečnosti mělo nedostatek
důvěry ve stavebnictví a architekturu jako vyjadřovací
prostředky a svou národní identitu vyjadřovalo
literaturou a nehmotnými divadelními prostředky.
(Z rozhovoru, který vedla Zdeňka Němcová Zedníčková)
Niall McCullough, Ireland
On Architecture Outside the Centres
I don’t believe in the validity of regions
And I imagine they are below the surface.
de Rocha in Brazil – the grandeur of modern
and centres in the 21st century, certainly not
‘Difference’ – original things, unusual
ideas brought to form serving a great popu-
in terms of creating good architecture. The
thoughts are the LAST thing that will be
lation – its Modernism seems appropriate to
concept alone is one that suits the self-
seen by the dominant media. They have to be
place in another way, in terms of catching the
regard of large power blocks. It also suits an
approved or validated by fashion before they
spirit of ambition and outlook in a place, and
art-historical concept – people who write and
will be included.
trace the ‘history’ of architecture need props
also dealing with education and transport
To me, much of this discussion is about
in large new cities. In recent years (and due
to support their narrative – it is well suited to
that point of how to make original and
not least to sustainable agendas) a nuanced
have an origin and a ‘regional’ development
interesting things in the place you live and
local architecture has started to appear in
from it... That art-historical approach also
work. Good architecture happens where there
many places (i.e. South East Asia and even –
requires purity. Things can only be explained
are good architects, clients and opportunities
as proposed in the last Biennale – the USA )
if they are simple, so they are cut down to
– and there is nothing in the discussion about
I think it might be true to say, though, that the
simplicity; it means that whole segments
centre and edges which omits the idea of
obsession started and developed in Europe
of architectural history are excluded from
constructing architecture with a quality of
and has a very European stamp on its origins,
discussion.
PLACE. I think anybody thinking carefully
perhaps due to its complex social geographic
Today, there is still a big discussion
about the work you do will make it ‘of its place’
and cultural structure. Perhaps it also comes
which relates to centres and edges – and
for reasons of site, climate, function and also
from a European fear of sameness, a Euro-
a tyranny of what is acceptable in terms
a hard indefinable quality of belonging – of
pean requirement to find ways to differentiate
of ‘art’ or good architecture (it was always
rightness which includes the history and
oneself from a close neighbour, a European
a tyranny) – but it is not in a geographical
culture of a place. This is not at all to talk of
obsession with classification, a European
sense any more, rather through the power
pastiche buildings with superficial detailed
obsession with making cultural manifestation
of the media/Internet, a much speeded up
resemblances to traditional construction,
through architecture.
process of dissemination. Today people don’t
but even ways of moving through a building,
need to take the imaginative leap anymore,
materials, ways of admitting light which
a small space that characterises Europe
everything is explained and laid out as a kit
have some slow underground empathy with
makes for an unusual perspective of sameness
of parts. People´s minds become lazy, their
place. Architecture is poetry, not narrative.
and difference. Ireland is not very far from the
imaginative skills asleep. They work to copy –
It does not have to explain itself by constant
Czech Republic, but is quite different in its
not a mimetic game of interpretation – but to
reference to this detail or that – it holds
physical geography – an island surrounded
copy what they see; the best copy becomes
a moment, a way of being. These inferences
by water against a generous inland landscape
the most valid, the most acceptable. This is
are poetic and subliminal rather than worn on
with strong physical boundaries. But they
also the quickest thing to do. It places original
the surface,
are perhaps both islands mentally and share
ideas in danger, cuts off their air and light.
It is an interesting dichotomy, it should
The very concept of developing an
It is certainly true that the variety in
a similar type of history, forms of colonisation
architecture of place (wherever that place
(of greater or lesser violence) by larger
be the opposite of a tyranny. On the surface,
is) has its own disciplines. It is probably
adjacent nations which impact on outlooks
things have democratised, information is
inherently less likely to happen in a large city
and identities. Both were made independent
everywhere, communication is everything,
than in a smaller place – larger cities base
at the same time. The Czech Republic made
the dissemination of ideas (in the form of
their credentials on cosmopolitanism, on the
intelligent use of Modernism to express its
images rather than words) is nearly instant.
excitement of absence of place in a sense.
independence and identity between the
But what should lead to huge diversities and
But that is not an absolute. Making some-
wars; that rationality seemed like a natural
cross- fertilisations (horizontal action rather
thing contemporary feel right in a particular
expression of national character. Ireland did
than the traditional vertical route) appears
context is really about a way of thinking
not do anything like that, it had a very limited
to be less than it should be. The power and
which can be universally applied.
centralisation of media means the range of
approach to architecture, in fact a lack of faith
The general relationship between place
in construction and architecture as a possible
images (and ideas) is not as widely based
and architecture is worldwide. You only have
as it might be. However, in a more optimistic
to look at buildings in Africa, Asia and South
expression one of literature and theatre-
sense, this might only seem to be so. It is
America to see that climate and materials
moveable intangible items…
early enough in the transformation wrought
have had a profound effect on the way that
by mass linkage for things to develop.
things are. When you see the work of Mendes
means of expression, and made its national
(From an interview conducted by
216
Zdeňka Němcová Zedníčková)
217
Boris Podrecca
Boris Podrecca
O „archikultuře“, historii a současnosti
On ‘Archiculture’, History and the Present Situation
Archikultura
Vyrostl jsem v Terstu. Stále žiju jak v Benátkách, tak ve Vídni. Pohybuji se v prostředí
této střední Evropy a rád zde zanechávám stopy. Jako řada dalších, třeba literát Claudio
Magris nebo Boris Pahor, vynikající romanopisec, dbám o tradici tohoto místa. Mohl
bych to nejlépe pojmenovat tak, že nedělám architekturu, ale archikulturu. Snažím se
být součástí něčeho, naplňovat identitu této oblasti s bezpočtem historických vrstev.
Vždycky to bylo pomezí osmanského světa, byzantského světa a římského světa. Zde se
kultury potkávají, proto říkám, že dělám spíše archikulturu než architekturu.
Archiculture
I come from Trieste and I now live in Venice as well as in Vienna. I am living in this part
called Middle Europe where I would like to leave some signs of my biography. It is a very private
biography. There are also other people involved in the same thing, there are the writers, Claudio
Magris and Boris Pahor, a great novelist. The best way I can probably describe what I am doing is
not architecture but archiculture. Because I try to participate, to give, to reanimate the identity
of this specific territory. The territory has many historical layers. It was always between the
Osmanic world, the Byzantine world and the Latin and Roman world. It is a meeting point of
culture, that is why I say I am doing more archiculture than Architecture.
Současnost
Dnes žijeme v době, která je jakýmsi mostem mezi průmyslovou a telematickou dobou. Telematická doba je globální. Žijete se svým počítačem neustále připojen a propojen s transatlantickým světem. Nakonec ale jste úplně sám, je to sociology pojmenováno
jako teror intimity. Architektura musí podněcovat holistický, celostní zážitek, působit
na všechny smysly. Proto my architekti v této začínající telematické době musíme
v lidech podněcovat emoce ve všudypřítomné šedi nebo dekonstruktivistickém chaosu.
Nedělat architekturu jako značku. Pokud jdete po Los Angeles, architektura na vás mává
ušima, abyste se zastavil a utratil padesát dolarů.
Ve střední Evropě musíme dbát o naši nádhernou tradici. Je to množství historie,
množství národů a náboženství. My nejsme ani Atlanta, ani Detroit, ani Kuala Lumpur.
Co mi dává sílu, je střední Evropa, a tu chci uchovat.
Architekt v dnešní době
Jsou tři velmi důležité parametry. Za prvé se musíte dívat, kde pracujete. Petrarca
kdysi řekl, aby mu zavázali oči a odvedli ho ze Sieny do jiného města. Podle vůně místa
prý pozná, kde zrovna je. Města mívala charakteristické vůně, ale to je dnes pryč. Všude
máme vůni McDonaldů. Zpátky k tomu místu. Musíte si všímat, jaké je, zda je to městské
prostředí zničené, nebo funkční, jak zde funguje život. Za druhé musíte samozřejmě
uspokojit ty, kteří vás platí. Máte ohromnou finanční odpovědnost. Tu malíř, sochař,
spisovatel ani skladatel nemá. Třetí je hypotetická odpovědnost za lidi, kteří budou žít
ve vašich prostorech, i když budete už pod zemí. Pokud dbáte těchto tří bodů, děláte
dobrou práci pro společnost.
(z rozhovoru s Filipem Šenkem)
218
Our Times
Today we live in times that are a sort of bridge between the industrial and telematic ages. The
telematic age is very global. You live with your laptop all the time, you are always connected with
all of the transatlantic world. But ultimately, you are completely alone. Sociologists called it ‘the
terror of intimacy’. Architecture must provoke a holistic sense. It is sensuality with all the senses.
That is why we architects have to provoke emotions when our surroundings are becoming very
grey or becoming the chaos of deconstructivism. Don´t create a brand architecture. If you are
walking in Los Angeles today, architecture moves its ears to make you stop and spend 50 dollars.
In our Middle Europe, one has to take care of the wonderful tradition. It has many layers of
population, history, religions. We are not Atlanta, Detroit or Kuala Lumpur. In my case, it is this
Middle Europe that gives me the power and I want to preserve this Middle Europe.
The Architect Today
You have three important parameters if you are doing Architecture. The first is to look where
you are about to work. Petrarch once said, “Blindfold me and take me away from Siena to any
city and I will tell you where we are.” Because every city had a specific smell. Today we don´t
have it, we have the smell of McDonalds everywhere. So you have to take care where your
intervention is. It can be urban, reformed, destroyed, it can work well, you have to see life there.
Secondly, you have to make those who are paying you happy. You have an enormous financial
responsibility, which a painter, a sculptor, a poet or a composer does not have. The third thing is
the hypothetical responsibility for people who will live in your spaces even when you are already
under the ground. If you care about these three points you are doing very good work for society.
(From the interview by: Filip Šenk)
219
Germán del Sol, Chile
O stavbách velikých a malých
Velikost znamená samozřejmě být velký. Jsem si vědom toho, že stojím mimo svět
komerční architektury, a že se tím zřejmě ocitám i mimo realitu – jako básníci či blázni, kteří dělají drobné věci pro vášeň z tvorby, což s sebou nese také minimální šance
ovlivnit prostředí. Je zřejmé, že mainstream je spojen s výškou a velikostí. Domy, které
se staví v EU a v USA – a Chile v tom nijak nezaostává –, dávají tušit, že byznys se stal
součástí architektonické profese a že se umění z architektury zcela vytratilo. Osobně věřím, že umění je nejen užitečné, ale především důležité, spočívá spíše ve způsobu života
než ve stěnách a střechách, zkrátka v životě a duchu místa, tedy že je sociálně spojeno
právě s místem. A dnešní architektura se jeví v jistém slova smyslu sociálně nefunkční,
a po pravdě nechápu, jak je možné, že lidé nevidí všechny efekty, které to vyvolává…
Podle mě by stačilo mít několik srozumitelných zásad, které by dokázaly rozumně
formovat naše prostředí. Například se rozhodnout, že nebudeme stavět výškové budovy z jednoho prostého důvodu – jsou energeticky náročné. Je neuvěřitelně nákladné
přesouvat obyvatele výškových budov nahoru a dolů, stejně tak to je s vodou a s dalšími
technickými předpoklady výstavby výškových budov. Chybí nám jednoduché rozhodnutí, pojďme stavět maximálně čtyř- až pětipodlažní budovy, které vytvářejí dostatečnou
hustotu a lze s nimi pracovat v urbanistickém měřítku, vytvářet ulice, městské třídy.
Dnes je důvodem ke stavbě výškové budovy třeba pouhý fakt, že stojí na břehu řeky – ale
v důsledku toho pak v této oblasti můžete postavit pouze jediný dům.
(Z rozhovoru s Radkem Suchánkem v ateliéru v Santiagu de Chile)
Germán del Sol
On Constructions Large and Small
Size, of course, is about being big. I am aware that I stand outside the world of commercial
architecture, and that I probably find myself outside reality in this respect, with also the minimal
chances of affecting the environment – like poets or madmen who do small things for the passion
of creation. It is obvious that the mainstream is connected with height and size. Buildings that
are built in the EU and in the U.S. – and Chile – do not lag behind in this respect. This suggests
that business has become part of the architectural profession and art has completely disappeared from architecture.
Personally, I believe that art is not only useful, but also important. It is more a way of life,
rather than just the walls and roofs. In short, it is the life and spirit of the place that it is socially
connected with the specific location. And, current architecture seems in a certain sense socially
dysfunctional, and, honestly, I do not understand how it is possible for people not to see all the
effects that it produces…
In my opinion, it would be sufficient to have several understandable principles that could
reasonably shape our environment. For example, to decide that high-rise buildings will not
be built for one simple reason – they are energy-intensive. It is incredibly expensive to move
residents of high-rise buildings up and down. There is the same problem with water and other
technical requirements in the construction of high-rise buildings.
We lack easy agreement – let’s build only four- to five-storey buildings at most that create
sufficient density and which are possible to be integrated into the urban scale, creating streets,
urban space. Today, the reason given for the construction of a high-rise building is, for example,
the mere fact that it is situated on the banks of a river – but, as a consequence, only one building
can be built on this site.
From an interview with Radek Suchánek in the studio in Santiago de Chile.
220
221
ROZHOVOR
s JOHNEM O’REILLYM,
Irsko
Co podmiňuje či umožňuje dobrou architekturu vznikající mimo centra?
To, co podmiňuje dobrou architekturu, je všude stejné. Hlavní rozdíl je v tom, že v různých
centrech se typicky vypořádáváte s městskými podmínkami. Člověk musí být citlivý
ke stávající zástavbě a neodmyslitelným pravidlům nebo konvencím konkrétní situace.
Pracujete ve velmi konvenční situaci.
Naproti tomu v odlehlých místech, jako je to moje, se často vypořádáváte s přírodními
podmínkami – stavba na zelené louce, volná krajina. Dopad umístění v krajině, počasí
a světla je všudypřítomný. Máte relativní svobodu v tom, jak na tuto situaci zareagujete –
jste svobodnější než u typicky městského projektu v různých centrech.
Druhý rozdíl je v tom, že smysl pro pospolitost bývá na takových místech, jako žiji já, silnější. Protože polovina mé práce jsou projekty generované a zadávané místní komunitou
a občanskými sdruženími, je to samozřejmě důležitý aspekt mé praxe. Dávám přednost
práci na projektech, které řídí místní komunita, které přicházejí „zdola“, proti veřejným
projektům financovaným státem.
Tento silný smysl pro pospolitost má také další důsledky. Vztahy s klienty, staviteli a konzultanty jsou dlouhodobější než v případě proměnlivějšího městského prostředí. Důvěra
a respekt, které jsou pro vytvoření dobrých projektů nezbytné, se budují snadněji. Má to
kladný vliv na dosahovanou kvalitu práce. Klienti jsou obvykle plně zapojeni do celého
procesu a konečný výsledek velmi oceňují.
Jaká je u těchto projektů role státu nebo vlády?
Já obvykle se státními a vládními orgány anebo s korporátními klienty nespolupracuji.
Moje práce je téměř vždy pro soukromé klienty nebo občanská sdružení.
Hlavní role státu nebo vlády ve veřejných nebo komunitních projektech, na kterých jsem
pracoval, byla v zajištění nezbytného financování. Další role státu nebo vlády je v dohledu nad projekty během procesu projektování a schvalování. To je důležité, zejména když
se zabýváte starými nebo chráněnými stavbami. Lidé, kteří mají tuto oblast na starost –
úředníci památkové ochrany při místním stavebním úřadu – bývají opravdu zainteresovaní
(nejsou to jen byrokrati) a velmi ochotní nebo konstruktivní. Výsledky projektu jsou pak
lepší.
Když se jedná o návrhy na projekty v krajině, je situace obtížnější. Takových projektů se
týkají přísná omezení, zejména v této oblasti, protože je to krajina vedená jako chráněné
kulturní dědictví. Ale stavební úřady pomalu začínají potřebu kvalitních projektů v této
zvláštní krajině včetně současných architektonických projektů chápat.
Proč jste si vybral život mimo centrum?
Zaprvé je to mnohem osobnější způsob práce – a to má, podle mého názoru, větší smysl.
Pracuji na projektech, které lidé opravdu potřebují a které budou používat dlouhou dobu.
Nemusím pracovat na projektech, které lidi odcizují, jako jsou nákupní centra nebo kancelářské krabice!
Zadruhé to je silný přímý vztah s opravdovou přírodou. Jádrem mé práce je stále se opakující otázka jak spojit potřeby konkrétních klientů a přírody. Svět přírody není jen otázka
malebné krajiny nebo nyní aktuální problém udržitelného rozvoje, je to všechno od běhu
času až po způsob likvidace odpadu. V architektuře se může spojit všechno od toho nejmetafyzičtějšího až po to nejpozemštější. Řekl bych, že to je jeden z důvodů, proč může
architektura být tak zajímavá!
222
Proč obecně žijí lidé mimo centrum?
Většina lidí se tam narodila – nebo se sem přiženili a přivdali. Je tady také významné
množství „naplavenin“, mezi něž patřím i já, z různých jiných částí Irska a značný počet
lidí, kteří přišli ze zahraničí. Tito lidé jsou většinou přitahováni určitým životním stylem
a stěhují se zejména na západní pobřeží nebo přímo do kraje Burren. Populace je tady
malá, ale charakterově pestrá, a my to místo všichni společně sdílíme.
Můžete nám něco říci o globálních a místních vlivech na vaše projekty?
Jednoduchá odpověď by mohla znít: „Mysli globálně, jednej lokálně.“
Studoval a pracoval jsem v zahraničí deset let. Stejně jako ostatní architekti vidím
po celém světě velký kus odvedené práce. Ale provozovat praxi tady nebo kdekoli jinde
znamená, že se musíte vypořádávat s mnohovrstevnatou situací konkrétního místa.
Musíte získat vztah a pochopit pozadí každého konkrétního projektu. V každém případě
věci, které na mě působí nejsilněji a které tvoří zárodky mé práce, jsou založeny na reálné zkušenosti a nikoli na tom, co vidím v časopisech nebo na internetu. Nejlepší práce
vyrůstá hluboko z duše člověka.
A pokud jde o otázku, zda existuje nějaký regionální charakter, který bych mohl popsat
nebo který charakterizuje „irskou architekturu“?
Co nejlépe charakterizuje irskou architekturu?
Jako měřítko obvykle beru práci architekta Liama McCormicka a jeho kostely postavené v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, zejména jeho kostely v Donegalu.
Všimněte si, že jeho kaple Burt Chapel z roku 1968 byla irskými architekty zvolena irskou
stavbou 20. století. Vůbec mě to neudivuje.
Abychom to generalizovali, řekl bych, že irská architektura v té nejlepší formě rezonuje
s irskou krajinou a jejími lidmi, s neustále se měnící oblohou a světlem, s dlouhou a živou
historií tohoto místa.
Je to práce, která se vyhýbá plytkosti, předstírání a líbivosti.
Je to práce, která je bytelná, a přece poetická.
Je to práce, která má hluboké kořeny.
Je to práce, která má sílu mnoha zřícenin rozesetých po celé zemi.
Je to práce, která časem zvětrává a ztrácí se v místě, kde stojí.
(Rozhovor vedla Zdeňka Němcová Zedníčková)
223
INTERVIEW
with JOHN A. O’REILLY,
Ireland
What determines good architecture outside the centres?
Why do other people generally live outside the centres?
What determines good architecture is the same everywhere.
The main difference is that, in the various centres, you are typically dealing with urban conditions. One has to be
Most people were born here – or married into the place. There is also a significant proportion of
sensitive to the existing infrastructure and all the implicit rules and conventions of a particular situation. You are
“blow-ins” like myself from various other places in Ireland and a significant number of people from
working within a highly conservative situation. In contrast, in remote locations, such as mine, you often deal with
abroad. Mostly these are people drawn to a particular lifestyle and drawn to the West Coast or the
natural conditions – green-field sites in an unspoilt landscape. The impact of the country setting, the weather, the
Burren in particular. The population is small, but rich in character and we mutually share this place.
light, is all-pervasive. You are relatively free as to how you respond to this situation –freer than one would be in
Can you comment on the global versus local influence on your projects?
a typical urban project in the various centres.
The second difference is that the sense of community tends to be stronger in locations such as mine. Since half
The simple answer to the first part of your question might be “Think global / act local”.
of my work is for community-generated projects, this is obviously important to my practice. I prefer working with
I studied and worked abroad for ten years. Like other architects, I see a great deal of work from
community-led projects that come from “the ground up” rather than State-sponsored public projects. The strong
around the world on a constant basis. But practising here or anywhere else, you have to deal with
sense of community also has other implications. Relationships with clients, builders and consultants tend to be
the layered situation of a specific place. You must relate to and understand the broad background
more long-term than is the case in more fluid urban environments. The trust and respect necessary to achieve
of each specific project. In any case, the things that strike me most deeply and act as seeds for
successful projects is easier to develop. This has a positive effect on the quality of work one can perform. Clients
my work are based on real experience – not on what I see in a magazine or online. The best work
are generally fully engaged in the whole process and deeply appreciative of the end result which they enjoy.
grows from deep within one’s self.
What is the role of the State or government in these projects?
As to the question of there being a regional character that I can describe – or - what characterises
I do not generally work with any State / governmental bodies – or corporate entities. My work is almost always either
“Irish Architecture”? What characterises Irish Architecture at its best?
for private clients or community groups. The major role of the State in the public / community projects I have done
As a benchmark I tend to think of the work of architect Liam McCormick and his churches built in
was in giving the necessary project funding.
the 1960s and 1970s, particularly his Donegal churches. Interestingly, his Burt Chapel of 1968
The second role of the State is in policing the projects through the planning permission process. This is particularly
was voted the Best Irish Building of the 20 th century by Irish architects. So this reference is not
important when dealing with old and protected structures. The people charged with responsibility in that area –
peculiar to myself.
Conservation Officers for the local planning authority – tend to be genuinely concerned (not just bureaucrats) and
So, to generalise, I would say that Irish Architecture at its best resonates with the Irish landscape
very helpful and constructive. As a result, the projects are better.
and its people, with the ever-changing skies and light, with the long and living history of the
When it comes to making proposals for projects in the countryside, the situation is more difficult. There are severe
place.
restrictions on such projects, especially in this area, because it is viewed as a Heritage Landscape. The planning
It is work that eschews shallowness, shape-shifting or attention-seeking.
authorities are slowly becoming more supportive of the need for high quality design in this special landscape,
It is work that is “solid” and yet poetic.
including contemporary architectural projects.
It is work that is deeply rooted.
It is work that has the power of the many ruins scattered across the country.
It is work that weathers over time and loses itself in its own place.
Why do you choose to live outside the centre?
Firstly, there is the more personal nature of the work – which I think makes it more meaningful. I work on projects
(Interviewed by Zdeňka Němcová Zedníčková)
that people really need and will be using for a very long time. I do not have to work on projects which I find alienating,
like shopping malls or corporate boxes!
Secondly, there is the strong direct relationship with the natural (real) world. The ongoing question of how one
interweaves the needs of particular clients with the natural (real) world is a core concern in my work. The natural
world is not just a question of scenic Nature or the current concern with sustainability – it encompasses everything
from the passing of time to the way in which we dispose of human waste. Architecture can engage everything from
the most metaphysical to the apparently most mundane. I guess that is one of the reasons it can be so interesting!
224
225
ROZHOVOR
s NIALLEM McCULLOUGHEM,
Irsko
Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra a co ji iniciuje?
Myslím si, že se to týká rovnováhy mezi lidmi a místem, příhodných podmínek,
do kterých vstoupí vhodní lidé, náhod a příležitostí, tak jak nastávají i v přírodě a jsou
neopakovatelné. Dobré vzdělání, kontext a systém podpory (architektonické soutěže,
stejně jako ekonomické podmínky) mohou pomoci. Ale tyto věci nedají vzniknout dobré
architektuře samy o sobě. Dobrá, kvalitní architektura může vzniknout kdekoli. Náhodná
povaha těchto věcí není ale negativní, je spíše optimistická v tom, že velké nové věci se
mohou objevit kdykoli a kdekoli.
Jak byste popsal vztah architekta z hlavního města k projektům mimo centrální osídlení?
Architekti, kteří mají dost štěstí a vůbec něco staví, často rozdělují svoje aktivity mezi
práci ve městě a práci na vesnici, a často spolu tyto práce souvisejí – například projektují
venkovský dům pro městskou rodinu. Je v tom občas rozpolcenost mezi omezením
a svobodou. Mysl architekta pracuje na několika úrovních, přemýšlí o počátku i o konci
věcí. Pomalé tempo práce, kde se návrh pohybuje od umístění něčeho na pozemek až
po detail, jak se budou otvírat dveře, podporuje vynalézavost a originalitu. A k tomu mají
architekti různé projekty na různých místech. Prostě používají různé části svého mozku.
Pracují na stavbě v krajině a současně na interiéru nebo na bloku městských domů
a kreativně přelévají svoji činnost z jednoho projektu do druhého. Architekti by vždy měli
pracovat tak, aby nedošlo k jejich zaškatulkování do práce na jediné věci – podstata této
profese spočívá v přenášení myšlenek a měřítek.
Je vztah k centru důležitý pro kvalitu architektury mimo centra?
Myslím si, že mezi kvalitou a místem žádný vztah není. Také popis „center“ může být
matoucí – co je „centrem“ čeho? Když žijete v Irsku, je tento pojem složitější tím, že tento
ostrov je malý. Architekt se může podílet na práci v centru i na okraji zároveň. V praxi je
otázka centra a okraje na zeměpisné úrovni problematická, většina míst leží mezi oběma
póly, v urbanizované krajině nebo na rozšířeném předměstí. Možná že klíčový výzkum
spočívá v propojení a pochopení těchto oblastí. Čistá městskost a čisté venkovanství
zůstává ideálem, většina věcí však stojí někde mezi nimi. Irsko trpělo posledních dvacet
let obrovskou plánovací katastrofou, volnou výstavbou jednorázově projektovaných
domků po celé zemi. Irská města se rozrůstají řídkými předměstími. V obou případech
jde o posedlost vlastnit půdu a postavit si vlastní dům bez ohledu na udržitelnost služeb
nebo dopravy. Odpovídajícím úkolem architektury je nalézt řešení těchto problémů.
226
Jaké strategické dokumenty ovlivňují v Irsku rozvoj architektury a sídel mimo hlavní centra?
Stejně jako jiné evropské země i Irsko má systém plánování, v tomto případě založený
na hrabstvích. Tento systém chápe města a vesnice s jejich kompetencemi prakticky
izolovaně od hrabství sousedících. Byla vytvořena Státní strategie oblastního rozvoje,
ale ta byla založena na zbožném přání o rovnoměrném rozdělení investic a infrastruktury
mezi všechny oblasti, místo na jejich koncentraci tam, kde jsou strategicky potřeba.
Protože však tato strategie byla v reálné praxi nepoužitelná, byla fakticky opuštěna.
Podrobněji vzato, plány obsahují směrnice pro venkov, velká města, malá města
a vesnice, které řídí jejich rozvoj. Chráněné oblasti existují v městských i venkovských
oblastech (ochrana rázu krajiny atd.), existuje několik národních parků. Stávající cenné
budovy požívají status „chráněných staveb“. Plány reagují na situaci a nejsou ani příliš
originální, ani ambiciózní, obecně řečeno trpí nedostatkem představivosti. A víc než
cokoli jiného všeobecný pokrok v Irsku – jako v mnohé malé zemi – trpí miniaturizací
problémů a následky úzkoprsé politiky. Nejproblematičtějším jevem venkova je šíření
jednorázově projektovaných rodinných domků, ničí to krajinu na mnoha místech nebo
ji mění na předměstí a vede k problémům s dopravou, dodávkami vody a energie a také
s odvozem odpadu. V mnoha plánech z poslední doby se počítá s redukcí tohoto jevu,
tato redukce je však pod silným politickým tlakem.
Jaká je zde role architektonického vzdělání?
V Irsku došlo v poslední dekádě k velkému rozvoji architektonického vzdělání, byly
otevřeny tři nové školy, v Corku, Waterfordu a v Limericku. Tyto školy měly povzbuzující
dopad na místní kulturu a prostřednictvím vzdělávání, přednášek a výstav vytvořily
novou úroveň zájmu o architekturu. Vztah s místními úřady je smíšený, u nových škol
možná silnější než u těch starých. Univerzita v Limericku je například velmi intenzivně
zapojena do výzkumu toho, jak by město a jeho předměstí mohly být inteligentním
způsobem reintegrovány.
(Rozhovor vedla Zdeňka Němcová Zedníčková)
227
INTERVIEW
with NIALL McCULLOUGH,
Ireland
Under what conditions does good quality architecture arise outside the big centres and what initiates it?
I think this is related to a balance of people and place, suitable conditions which are then met by
the right individuals – and also random and chance as matters are unrepeatable in nature. A good
education, context and support system (contests, economic conditions, etc.) can help, but will
not make it happen in the first place. Good quality architecture can happen anywhere. The random nature of these things is not negative, rather optimistic in that great innovations can spring
up anywhere at any time.
How would you describe the relationship of an architect from a capital city
towards projects outside of the central settlement?
Architects who are lucky enough to build at all, often divide their practice between work in the
city and work in the country – often in a connected way – a country house for a city family, etc.
It is a division (sometimes) between constraint and freedom. The architectural mind works at
several levels at once, considering the beginning and the end of things. The slow flow of work,
where design moves from placing something on a site to the detail of how a door opens, supports
ingenuity and originality. It is matched by having different projects to carry out in different
places. Architects use alternate parts of the mind. Work on a building in the countryside at the
same time as on an interior or a tight urban block, spills over into one another in a creative way.
Architects should always work against being pigeonholed into doing one thing, the essence of
the profession lies in this transfer of ideas and balances.
What strategic documents influence the development of architecture
and settlements outside the main centres? Like other European countries, Ireland has a planning system. In this case, it is based on the
county, which considers the towns and villages in its remit almost in isolation from those in the
next county. A National Spatial Strategy was developed, but it was based on wishful thinking
about dividing all of the investment and infrastructure equally between all areas rather than
concentrating it where it is strategically needed. As a result of its patent unworkability in real
terms, this has effectively been abandoned.
In detail, the plans include guidelines for the countryside, cities, towns and villages to govern
their development. Conservation areas exist for urban and rural areas (preservation of the view,
etc.) and there are some National Parks. Valuable existing buildings are “Protected Structures”.
Plans are reactive and not very original or ambitious, in general suffering from a lack of
imagination. More than anything else, Ireland – small as it is – suffers from a miniaturisation of
problems and the impact of petty politics on universal progress. The most contentious issue in
the countryside is the spread of one-off family houses. This has destroyed or suburbanised many
landscapes, leading to problems of transport, water/energy supply and waste disposal. It has
been curtailed in many recent plans, but that curtailment is under severe political pressure.
(Interviewed by Zdeňka Němcová Zedníčková)
228
229
ROZHOVOR
S ANTONIM DOMICZEM,
Polsko
INTERVIEW
with ANTONI DOMICZ,
Poland
Proč jste se rozhodli pracovat a bydlet v Opoli a jaké jsou výhody a nevýhody práce daleko od Varšavy?
K rozhodnutí usadit se v Opoli jsme došli vlastně náhodou. Výhody práce daleko
od Varšavy vidím v tom, že profesní konkurence je menší, tempo života je pomalejší,
je méně problémů s dopravou apod. Nevýhody jsou následující:
• menší trh zakázek,
• typově omezené spektrum realizací (to je ale někdy i výhoda),
• chybějící kontakty s dobrými vysokými školami, specialisty z oboru, ambiciózními
investory...
Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra (jako je Varšava) a co ji iniciuje?
Dobrá architektura se rodí náhodně jako výjimka z pravidla. Neexistuje všeobecná
společenská potřeba architektonické tvorby. V případě Opole měly zásadní vliv
na zlepšení kvality architektonické soutěže. Díky soutěžím zde vznikly ty nejhodnotnější
objekty. V Opoli proběhlo takových soutěží poměrně hodně, organizoval je opolský SARP
(Svaz polských architektů) a v porotě zasedali architekti, kteří se v oboru těší velké
autoritě.
Why did you choose to work and live in Opole
and what are the advantages and disadvantages of working away from Warsaw?
We came to the decision by chance to settle in Opole. I see the advantages of working far from
Warsaw as less professional competition, a slower pace of life, fewer traffic problems, etc. The
disadvantages are:
• smaller market for commissions,
• limited range of types of implementations (but this is sometimes an advantage)
• lack of contact with good universities, specialists in the field, ambitious investors...
Under what conditions is good architecture outside the large centres (such as Warsaw) created and what initiates it?
Good architecture is born randomly, as an exception to the rule. There is no general social need
for architectural design. In the case of Opole, architectural contests had a major impact on improving the quality. Thanks to these contests, the most valuable objects have arisen. There have
been quite a few such contests, organised in Opole by the SARP (Association of Polish Architects). Architects who are recognised authorities in the field sat on the jury.
Is the relationship of people to the capital important for the architecture of other regions?
Je vztah lidí k hlavnímu městu důležitý pro architekturu ostatních regionů?
Situace se mění. Ještě nedávno bych odpověděl, že tyto vztahy nejsou podstatné.
Teď ovšem pozoruji, že velké kanceláře mají tendenci monopolizovat trh veřejných
zakázek a že často omezují možnosti malých kanceláří účastnit se soutěží. To možná
není odpověď na konkrétní otázku, ale ilustruje to určitý problém: Kolem 40 % realizací,
které byly oceněny jako nejlepší za 12 ročníků soutěže „Život v architektuře“ (Życie
w Architekturze), jsou stavby z Varšavy. Na jedné straně jsou to pro ostatní regiony
pozitivní příklady, ale na druhé straně to dokazuje, že bohaté město v investicích
dominuje.
The situation is changing. Until recently, I would reply that these relationships are insignificant.
Now, however, I witness large agencies tending to monopolise the market of public commissions,
often limiting the opportunities of small firms to participate in contests. This may perhaps not
be the answer to the specific question, but it illustrates a certain problem: about 40% of the
implementations which have been awarded as the best in the 12 years of the “Life in Architecture”
contest (Życie w Architekturze), were built in Warsaw. On the one hand, these buildings are
positive examples to other regions, but, on the other hand, prove that a rich city dominates the
investments.
Do you work mainly with local investors or are you also contacted by investors from other parts of Poland,
Pracujete hlavně s lokálními investory, nebo se na vás obracejí také investoři z jiných částí Polska
včetně Varšavy?
Všechny naše realizace se nacházejí ve vzdálenosti 5–20 minut pěšky, na kole nebo
autem od našeho studia. Výjimkou je Muzeum architektury ve Wrocławi, ale náš projekt
dostavby této budovy se bohužel nedočkal realizace. Poptávky od investorů z jiných
částí Polska dostáváme velice zřídka. Málokdy se účastníme otevřených nebo vyzvaných
celostátních architektonických soutěží.
including Warsaw?
All our projects are located within a 5- to 20-minute perimeter of our studio, on foot, by bike
or car. The exception is the Museum of Architecture in Wrocław. However, our proposal for the
completion of this building was unfortunately not implemented. We very rarely receive enquiries
from investors in other parts of Poland. We rarely participate in open contests or are invited to
compete in national architectural contests.
Are there any regional specifics or local characteristics manifested in contemporary Polish architecture?
Projevují se v současné polské architektuře ještě nějaká regionální specifika nebo lokální charakter?
Myslím, že o současné architektuře více rozhoduje tvůrčí osobnost konkrétního
autora než lokální preference. Je však možné rozlišit určitá centra, kde mají na kvalitu
architektury silný vliv vysoké školy. Dříve to byla gliwická škola, dnes se jedná
o wrocławskou.
I think contemporary architecture is determined by the creative personality of a particular
architect rather than by local preferences. However, it is possible to distinguish certain centres
where universities have a strong influence on the quality of architecture. Previously, it was the
Gliwice school of architecture, today it is the Wroclaw school.
What are the benefits obtained by the client who turns to the architect with an offer of collaboration?
Jaké výhody získá klient, který se obrátí s nabídkou spolupráce na architekta?
Krev, pot a slzy. Ale také radost, kterou kontakt s architektonickým uměním přináší.
Blood, sweat and tears. But also the joy which contact with the art of architecture brings.
(Interview conducted by Vladimír Balda)
(Rozhovor vedl Vladimír Balda)
230
231
ROZHOVOR
s VASOU PEROVIĆEM,
Slovinsko
Předpokládám, že dobře znáte dílo Jože Plečnika u nás.
Jak vnímáte jeho realizace v České republice, tehdejším Československu?
Je to něco, co sdílíme, co máme společné, je to součást obou našich kultur. Ačkoli
Plečnik byl Slovinec, podílel se na utváření jednoho z nejdůležitějších míst v Čechách.
Svazuje nás to k sobě, i když to nemusí být patrné na první pohled.
Pro nás, Matiju Bevka a mě, je Plečnik opravdu důležitý. Nechci tvrdit, že jsme
tradicionalisti… Možná jsme. Možná o nás řeknete, že jsme konzervativní. My ale
opravdu máme potřebu ve svém díle, jakkoli se jeví mezinárodní na první pohled, vyjádřit
přináležitost k našemu kulturnímu prostoru.
Mluvíte o regionalismu?
Ne, to není regionalismus. Řeknu to takhle. Plečnik má obrovský vliv. Když jste slovinský
architekt, nemůžete Plečnika neznat. Není možné ho přehlížet, je to pevná součást
naší kultury... Možná je to břemeno. Ať tak nebo onak, je to něco, co nás jako architekty
spoluutváří. Když jste slovinský architekt, vždycky se něco z jeho díla musí objevit
ve vaší architektuře.
Proto se stavím kriticky k většině současné východoevropské architektury – české,
slovinské nebo jakékoli jiné. Velmi rychle jsme přijali za vlastní model západní kultury.
Když dnes přijedete do Prahy, uvidíte řadu opravdu zajímavých staveb, které, soudě podle
vzhledu, mohly být vytvořeny jakoukoli západoevropskou kanceláří. To je v pořádku,
žijeme v době, kdy je svět stlačený, takže během minuty můžete komunikovat takřka
s každým a se vším. Současně ale postrádáme něco… Nechci tvrdit, abyste tady stavěli
jako Jan Kotěra. Rád bych ale viděl architekturu ovlivněnou tím, co se zde událo. To
možná není kritický regionalismus per se, ne? Tvrdím, že všichni pocházíme z určitého
kulturního prostředí a to, co děláme, musí nějak odrážet toto prostředí. Nemůže odrážet
jen obecné podmínky, ve kterých žijeme. Všichni máme internet, všichni máme stejné
informace, všichni máme Domus etc. Máme také odpovědnost k prostoru, ve kterém
žijeme, z kterého pocházíme. Nemusí to být velká odpovědnost, ale alespoň trochu ji cítit
musíme. Rád bych viděl více české architektury. Raději než více líbivé architektury.
INTERVIEW
with VASA PEROVIĆ,
Slovenia
I suppose you know the works of Jože Plečnik in the Czech Republic well.
What do you think of them?
It is something we share, what we have in common, it is part of both of our cultures. In spite of
the fact that Plečnik was Slovenian, he helped to create one of the most important places in the
Czech Republic. This ties us together, however invisible it may look at first glance.
It is also a very important influence for Matija and me, for our office. I don´t want to say we are
traditionalists… Well, maybe we are. Maybe you can say we are conservative. But we really have
a need to try through our work, however international it may appear at first glance, to express our
belonging to the cultural space we come from.
Are you speaking about regionalism?
No, not regionalism. It is more like this: Plečnik is a massive influence. If you are working in architecture in Slovenia you cannot not know Plečnik. You cannot disregard him. He is a firm part of our
culture. Maybe it is a burden, but even if so, it is something that totally defines us as architects.
There are bits and pieces of Plečnik that have to find a way into our work.
This is the basis of my criticism of much of contemporary East European architecture – Slovenian,
Czech or other. We have been very quick to adopt Western cultural models. If you go to Prague
today, you see a lot of interesting looking buildings that could have been designed by any
Western European architect’s office. It is fine, we live in a time when the world has become
compressed and you can communicate with everyone and everything within a minute. But at the
same time, we are lacking something... I don’t want to say you should now create buildings like
in Kotěra today. I would like to see something that is influenced by what has happened here. It
probably is not critical regionalism per se, is it? I am saying we all come from a certain space
and what we do has to somehow reflect this. It cannot reflect only the generic conditions we all
live in. We all have the Internet, we all possess the same information, we all know Domus, etc.
In a way, you have a responsibility for the space where you work, where you come from. A little
responsibility maybe, but still there is some. I would like to see more Czech architecture than
more slick architecture.
Is this happening in Slovenia? Or is it the same?
Jaká je situace ve Slovinsku?
U nás je to stejné. Země jako Slovinsko nebo ČR všechny prošly politickou změnou,
rychle se změnil model organizace společnosti. Změna se udála během velmi krátké doby.
Pochopitelně je opravdu složité provést takovou změnu na všech úrovních společnosti.
Obě naše země si velmi rychle a velmi snadno přisvojily také kulturní modely z tzv.
západních a tzv. kapitalistických společností. S nekritickým přílivem kapitálu přišel
i nekritický příliv kulturních modelů, a to i v architektonickém prostředí.
Toho bychom si všichni měli být vědomi. Záměrně to nejde změnit, nemůžete se zítra ráno
probudit a říct si, od teď budu dělat českou architekturu. Důležité je být si vědom toho, co
se stalo. Ano, jsme součástí globalizovaného světa, ale jsou to právě tyhle malé rozdíly,
které nás dělají bohatšími nebo lepšími.
(Rozhovor vedl Filip Šenk)
232
It is the same, I think, in all of these countries like Slovenia and the Czech Republic which went
through political change, through a quick change of the organisational model of society. It all
happened over a short period of time. It is very difficult to make such a change on all levels of
society. Both our countries very quickly and very easily adopted the cultural models of the so-called Western and so-called capitalist societies. With the influx of capital, came also the influx
of cultural models and we just adopted them uncritically.
We should all be aware of this. You cannot consciously change it, you can´t just say: “Tomorrow
morning, I’ll start creating Czech architecture.” But it is important to be aware of what has happened. Yes, we all exist in a globalised world, but it is precisely the small differences that make us
richer and better than others.
(Interview by: Filip Šenk)
233
ROZHOVOR
s DARIUSZEM HERMANEM,
Polsko
INTERVIEW
with DARIUSZ HERMAN,
Poland
Why did you choose to work and live in Koszalin, far from Warsaw?
Proč jste se rozhodli pracovat a bydlet v Koszalině daleko od Varšavy?
Takové rozhodnutí obvykle ovlivňují různé faktory. Nejméně podstatný z nich byl asi
citový vztah k rodnému městu a k moři, nejdůležitější bylo naopak to, že jsme v Koszalině
zvítězili ve dvou architektonických soutěžích. Kromě toho jsme si naivně mysleli, že
s perspektivou vstupu do Evropské unie a díky administrativní reformě Polska, která
spočívala v deklarované rozsáhlé decentralizaci, bude naše město mít k větším centrům
blíže. Bohužel, rychlé železniční spojení ani dálnice stále nejsou realitou. Pořád je pro nás
jednodušší a rychlejší dojet do Berlína než do Poznaně nebo Gdaňsku, nemluvě o Varšavě.
Such a decision is usually influenced by various factors. The least significant of these was an
emotional attachment to my native city and the sea. The most important factor, on the other hand,
was that we won two architectural contests in Koszalin. In addition, we naively thought that our
city would provide easier access to larger centres, as a consequence of Poland’s EU membership
and administrative reforms, which consisted of extensive decentralization being declared. Unfortunately, a fast rail connection or a highway are still not realities. It is still easier and quicker for
us to get to Berlin than to Poznan or Gdansk, not to mention Warsaw.
What are the advantages and disadvantages of working outside Warsaw?
Jaké jsou výhody a nevýhody práce mimo Varšavu?
Výhody? Mohl bych odpovědět žertem, že máme blíže do Berlína. Ale mám-li mluvit
vážně, výhodou je, že každý den máme mnohem více efektivního času na práci a méně
stresující život. Cesta do kanceláře nám trvá od dvou do deseti minut. Nevýhodou je, že se
nepohybujeme na varšavském investičním trhu. Mezi investory panuje názor, že rychlost,
s jakou překonáte nástrahy byrokracie, nezáleží ani tolik na pečlivě připravené projektové
dokumentaci, ale spíše na tzv. známostech. Naše nepočetné varšavské zkušenosti to
ovšem vyvracejí. Na chvíli se ještě vrátím k výhodám – jsme daleko od klepů a pomluv.
Advantages? I could reply jokingly that we are closer to Berlin. But seriously, the advantage is
that each day we have more efficient working time and a less stressful life. The commute to the
office takes us from two to ten minutes. The downside is that we are not present on Warsaw’s
investment market. Among investors it is believed that the speed of overcoming the pitfalls of
bureaucracy does not depend so much on a carefully prepared project documentation, but rather
on contacts. Our little experience of Warsaw, however, disproves this opinion. I will briefly come
back to the advantages – we are far away from gossip and slander.
Under what conditions is good architecture created outside the major centres and what motivates it?
Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra a co ji iniciuje?
V tomto ohledu bych Varšavu nezbožšťoval, centra jako Horní Slezsko, Wrocław nebo
Krakov vynikají stejně hodnotnou architekturou. Ve městech, jako je Koszalin nebo
Opole, kde došlo k přerušení historické kontinuity, jsou lidé vůči současné architektuře
otevřenější než ve východní části země, kam spadá i Varšava. Obyvatelé hlavního města
nemusejí vyjíždět za prací, zatímco tisíce Poláků z našeho regionu migrují do Německa,
Skandinávie či na Britské ostrovy. Vracejí se s pozměněným vkusem.
In this regard, I would not deify Warsaw, because areas such as Upper Silesia, Wrocław and
Kraków excel in equally valuable architecture. In cities like Koszalin and Opole, where the
historical continuity was interrupted, people are more open to contemporary architecture than
in the eastern part of the country which also includes Warsaw. Residents of the capital city do
not have to commute to work, while thousands of Poles from our region migrate to Germany,
Scandinavia and the British Isles. They come back with an altered taste.
Are there any regional specifics or local characteristics still manifested in contemporary Polish architecture?
Projevují se v současné polské architektuře ještě nějaká regionální specifika nebo lokální charakter?
Myslím, že ne. Po válce si architektonického odkazu minulosti nikdo nevážil. Migrace
obyvatel, vykořenění a přervání vlastnických práv, ale i normální modernizační procesy
způsobily zánik regionálních odlišností. Určitá specifika vidím v práci dvou generací
architektů, kteří vystudovali v Gliwicích. Duch racionalismu, citlivé vnímání kontextu
a jednoduchost jsou patrné v mnoha projektech mých slezských kolegů.
I think not. After the war, nobody honoured the architectural legacy of the past. Population
migration, uprooting and severed property rights, as well as the normal processes of
modernisation caused the demise of regional differences. I see some specifics in the work of two
generations of architects who studied in Gliwice. The spirit of rationalism, a sensitive perception
of the context and simplicity are evident in many of the projects of my Silesian colleagues.
How do you see the role of other architects who work in the same way as you do - outside Warsaw?
Jak vnímáte postavení ostatních architektů, kteří pracují stejně jako vy mimo Varšavu?
Dobrá architektura nezná dělení na centrum a periferii. Slovo „periferie“ či „venkov“ má
v dnešní době ostatně spíše psychologický než geografický význam. Kromě toho se jedná
o relativní pojem. Pro jedny je Varšava metropole, pro druhé – v porovnání s Berlínem či
Londýnem – je to provinční město.
Good architecture knows no division between centre and periphery. Nowadays, the word
“periphery” or “countryside” indeed has more psychological than geographical significance.
Furthermore, it is a relative term. For some, Warsaw is a metropolis, while for others – in
comparison with Berlin or London – it is a provincial town.
What are the benefits obtained by the client who turns to the architect with an offer of collaboration?
Jaké výhody získá podle vás klient, který se obrátí s nabídkou spolupráce na architekta?
Na architekta, který není z Varšavy? V dnešní době případné komunikační problémy mezi
investorem a architektem nebo mezi architektem a stavbou příliš nesouvisejí s fyzickou
vzdáleností. Kancelář, jako je ta naše, si za patnáct let na časté cestování zvykla. Když
jsme realizovali knihovnu v Katovicích, byli jsme na stavbě přítomni každý týden, přestože
obě města dělí vzdálenost 600 kilometrů. Čas strávený jízdou v autě není ztracený. Každý
architekt potřebuje reflexi a odstup, a cesty k tomu poskytují dobrou příležitost.
(Rozhovor vedl Vladimír Balda)
234
An architect who is not from Warsaw? In the present times, possible communication problems
between the investor and the architect, or the architect and the construction, are not closely
related to physical distance. An office like ours has become accustomed to frequent travel in the
past 15 years. When we implemented the Library in Katowice, we were present at the construction
site every week, even though the two cities are 600 km apart. The time spent in driving is not lost.
Every architect needs reflection and distance, and travel provides a good opportunity for these.
(Interview conducted by Vladimír Balda.)
235
ROZHOVOR S ARCHITEKTY
SVENEM MARTENSEM
A OLIVEREM OHLENBUSCHEM,
Německo
Váš ateliér působí v Rastede. Proč jste se rozhodli založit ateliér právě na malém městě?
Sven Martens: S Oliverem Ohlenbuschem se známe od dětství a oba z Rastede
pocházíme. Když jsme vystudovali architekturu, první zakázky se objevily tady –
od známých, kamarádů. Hlavně malé věci, rekonstrukce, rodinné domy. Chtěli jsme mít
vlastní praxi, tak jsme se rozhodli založit náš ateliér zde.
Takže většina vašich realizací je tady v okolí Rastede?
SM: Zpočátku ano, pak jsme postupně začali vyhrávat soutěže a realizovat i jinde.
Například projekt kostela do Hannoveru vzešel z velké mezinárodní soutěže. Na ten
projekt se opravdu těšíme, navrhovat kostel se moc často nepoštěstí.
Vidíte nějaký rozdíl nebo výhodu v tom, mít ateliér a pracovat na malém městě
oproti ateliéru ve velkém městě?
SM: To je pro nás velmi zajímavá věc – máme totiž ateliéry dva. Jeden tady v Rastede,
což je v podstatě vesnice, a druhý v Brémách, což je opravdu větší město. Celkem nás je
dvanáct architektů. Vlastně je v tom určitý rozpor, docela legrační. V Brémách se na nás
totiž dívají jako na kluky z venkova, tudíž jsme důvěryhodní, a když pracujeme tady, tak
říkají – to musí být šikovní architekti, mají ateliér i v Brémách. Takže nám to vlastně
pomáhá najít určitou strategii i v přístupu ke klientům.
Je vaše práce ovlivněna tím, že působíte jako regionální architekti na venkově?
Existuje ještě regionální architektura?
SM: Myslím, že ano. My se v projektech vždycky snažíme zohlednit nějaké místní
specifické vlivy nebo kontext místa. Samozřejmě musí všechno vyhovovat klientovi,
místu a smyslu budovy. Například jsme kousek odtud navrhovali malou administrativní
budovu, kde si hrajeme s šikmými střechami jako venkovským motivem. Nebo rodinný
dům, kde se snažíme zachovat princip původních zemědělských statků: hlavní stavba,
ke které jsou přistavěny další objekty a dohromady tvoří prostor dvora. Je to takový malý
urbanismus na stavební parcele. Nebo tento náš vlastní ateliér – ten se také vztahuje
k místu, ačkoli jiným způsobem. Tady jsme chtěli ukázat lidem, že existuje i jiný přístup –
proto ta nezvyklá uzavřená hmota. Chtěli jsme, aby v lidech vzbudila zvědavost.
236
Jste ve své tvorbě ovlivněni také globální architekturou?
Snažíte se ji nějak transformovat do lokální, regionální podoby?
SM: Všichni tři jsme studovali v zahraničí, v Londýně, v Holandsku. Jezdili jsme
na studijní cesty do Švýcarska. Tak si myslím, že jsme ty vlivy s sebou přivezli do našeho
regionu. A snažíme se ty věci vzájemně propojovat. Ne tím, že bychom někde chtěli
postavit úplně moderní budovu, spíše tím, že se snažíme pracovat s tradičními tématy
jinak. To je asi to, co jsme se v cizině opravdu naučili. Naši strategii bych nazval „hra
s obyčejným“ – je to něco, co z 80 % znáte, ale najednou je tam cosi jinak. Cosi, co vás
znepokojuje. Například dům pro evangelického faráře: zvenku vypadá jako tradiční
přízemní selské stavení s vysokou sedlovou střechou, typické pro zdejší region – stavba
přimknutá k zemi a vysoká střecha chrání před větry od moře; uvnitř má ale tento
dům zcela netypicky dvoupodlažní prostor s galerií a horním bazilikálním osvětlením.
Lidé v severním Německu jsou dost konzervativní, nemají rádi experimenty, obzvlášť
ne se svým domem. Je to pro ně největší životní investice a rozhodně s ní nechtějí
experimentovat. Nelze přenášet zahraniční vlivy přímo, protože situace je prostě jiná.
Když třeba děláte projekt v Londýně, nemusíte nikomu vysvětlovat, že chcete navrhnout
působivý prostor. Když ale pracujete pro normální zdejší rodinu, tak oni prostě chtějí mít
dům a ne působivý prostor.
Jak byste charakterizoval vývoj ve vašem regionu, tedy v severním Německu,
z hlediska kvality architektury i počtu kvalitních realizací v posledních letech?
Oliver Ohlenbusch: Ekonomická situace je dnes v severním Německu vynikající. Staví se
mnoho velkých projektů, což znamená také šanci pro dobrou architekturu. Myslím, že teď
je pro vás ta nejlepší chvíle vidět změny, které se tu dějí, a nové věci, které v architektuře
vznikají. Určitě znáte Hafen City v Hamburku, podobná revitalizace bývalého přístavu ale
probíhá i v Brémách – spousta nových projektů, hlavně pro bydlení, vznikají celé čtvrti.
Před několika lety byste nenašli jediný podobný projekt.
SM: Hodně lidí teď investuje peníze do nemovitostí, protože to v době bankovní
krize považují za bezpečně uložené prostředky. Také velké investiční skupiny hledají
příležitosti, kam investovat, a rozvíjejí nové projekty. Sami pracujeme na velkém bytovém
komplexu v Hannoveru. Zatím to vypadá, že podobných projektů bude stále přibývat.
(Rozhovor vedl Petr Janoš)
237
INTERVIEW with ARCHITECTS
SVEN MARTENS
AND OLIVER OHLENBUSCH,
Germany
completely atypical two-storey space with an upper gallery and basilical illumination.
People in Northern Germany are quite conservative, they do not like experiments, especially not
with their homes. It is the biggest investment in life for them and they definitely do not want any
experimentation with it. Foreign influences cannot be adopted directly, because the situation is
Your studio operates in Rastede. Why precisely did you decide to set up a studio in a small town?
simply different. For example, when you undertake a project in London, you do not need to explain
Sven Martens: Oliver Ohlenbusch and I have known each other since childhood, and we both
to anyone that you want to design an impressive structure. But when you work for a normal local
come from Rastede. After we‘d studied Architecture, our first orders came from here – from
family, they just want to have a house, not an impressive structure.
acquaintances, friends. Mostly small projects, alterations, family houses. We wanted to have our
How would you characterise the development in your region, that is, in Northern Germany,
in terms of quality architecture and the number of quality implementations in recent years?
own practice so we decided to base our studio here.
So most of your implementations are here, around Rastede?
Oliver Ohlenbusch: The economic situation in Northern Germany is excellent today. Many large
SM: Initially, yes. Then we gradually started winning contests and implementing our projects
projects are being undertaken, which also means the opportunity for good architecture. I think
elsewhere as well. For instance, the project of the church in Hanover was the result of a big
now is the best time to see change taking place here, and new things arising in architecture. I’m
international contest. We are really looking forward to this project. Such luck to be able to design
sure you know Hafen City in Hamburg? A similar revitalisation of the former port is also taking
a church does not happen very often.
place in Bremen – there are many new projects, mainly for housing, entire districts are springing
up. You would not have found one similar project a few years ago.
Do you see any difference or advantage in having a studio and working in a small town, compared to a
studio in a big city?
SM: A lot of people are now investing money in real estate because, in times of the banking crisis,
they consider it as safely deposited funds. Also, large investment groups are seeking opportuni-
SM: This is very interesting for us - because we have two studios. One here in Rastede, which
ties to invest in and new projects to develop. We ourselves are working on a large apartment com-
is basically a village, and the other in Bremen, which is really a big city. In total, there are 12
plex in Hanover. So far, it appears that the number of similar projects will continue to increase.
architects in our group. Actually, there’s a certain contradiction, it’s quite funny. In Bremen we
are perceived as the guys from the countryside, so we are trustworthy. And when we work here,
people say: “Those must be skilled architects, as they have a studio in Bremen”. So it actually
(Interview conducted by Petr Janoš)
also helps us to find a strategy in our approach to clients.
Is your work influenced by the fact that you act as regional architects in the country?
Is there a regional architecture?
SM: I think so. We always try to take into account the specific local conditions and context of the
site in our projects. Of course, everything must suit the client, the location and function of the
building. For example, we designed a small office building nearby, where we played with pitched
roofs as a rural motif. And the family house in which we tried to preserve the principle of an original farmstead: the main building, adjacent to other buildings, together forming the courtyard. It is
a kind of small town on a building plot. And our own studio – it also relates to the place, although
in another way. Here we wanted to show people that there is another approach – hence the unusual closed mass. We wanted to arouse the curiosity of people.
Are you also influenced by global architecture in your creations?
Do you try to transform it somehow into a local, regional form?
SM: Three of us studied abroad, in London and in the Netherlands. We went on study trips to
Switzerland. So I think we have brought those influences back with us to our region. And we try
to interconnect these factors. It is not that we ever want to build a completely modern building, instead we try to employ traditional themes differently. That’s probably what we really learnt abroad.
Our strategy could be called “playing with the ordinary” – it’s something about which you recognise 80%, but suddenly there’s something different there. Something that worries you. For example, the house for an evangelical pastor: from the outside it looks like a traditional single-storey
farmhouse with a high saddle roof, typical of the local region. It is a building close to the ground,
with the high roof protecting it from the sea breezes, but the interior of the house consists of a
238
239
Henrieta Moravčíková, Slovensko
Henrieta Moravčíková, Slovakia
Slovenská architektura
mimo centra
Slovak Architecture
Outside the Centres
How does the relationship between centre and periphery
Jak v dnešní době v oblasti architektury funguje
vztah mezi centrem a periferií?
Vztah centra a periferie se sice mnohde změnil,
a to především v důsledku přesunu center (stará
centra ztratila význam, objevují se nová centra), přesto
zůstává pojem periferie relevantní. Většina tradičních
periferií tak zůstává periferiemi, jen jsou periferiemi
ve vztahu k jiným centrům. Připomeňme například
Košice, které se až do roku 1918 vymezovaly vůči
Budapešti, pak Praze a nyní lavírují mezi vztahem
k Praze a vzdálenějším centrům západního světa. Tomu
odpovídá i ambicióznější naladění místní kulturní
diskuze. Také v Prešově, Martinu, Žilině jsou v oblasti
architektury „aktivisti“, kteří rozvíjejí místní strategie
inspirované postupy v aktuálních centrech.
Je pro vznik kvalitní architektury mimo centra
důležitá vazba na centrum?
Vznik kvalitní architektury na periferii souvisí
pravděpodobně mnohem víc se specifickým
fungováním menších společenství, v nichž se mohou
dobře uplatnit mimořádní jedinci. Kvalitní architektura
na periferii tedy často vzniká právě díky intenzívní síti
angažovaných jedinců. To oni nabízejí řešení, často
pro úlohy, které sami vyhledali. Připomeňme například
žilinskou železniční stanici Záriečie a Kunsthalle
v žilinské neologické synagóze, které iniciovala jedna
malá skupina lidí, nebo obnovu kostela v Tatranské
Lesné, kterou prosadila a zrealizovala dvojice farář –
architekt, ale i působení architekta Irakliho Eristaviho
na prešovské architektonické scéně. Infrastrukturu ani
ekonomické podmínky přitom ani v jednom případě
nelze považovat za iniciační.
Jaký vliv má turistický ruch na rozvoj venkovských
oblastí?
Na první pohled se zdá, že právě turistický ruch
je tím, co může mít na venkov pozitivní vliv. Je
to však komplexní fenomén s téměř vyrovnanou
bilancí negativních a pozitivních efektů. Přináší sice
do regionů finance, současně však i masovou výstavbu
většinou pokleslé úrovně. Dalším problémem je rozvoj
těžké infrastruktury – dálnic, parkovišť –, která je sice
pro příliv turistů nevyhnutelná, současně však likviduje
právě původní hodnoty prostředí. Je zajímavé, jak země
bývalého východního bloku často sledují tutéž linii
vývoje, po jaké se dříve ubíraly západoevropské regiony.
What is the effect of tourism on the development of rural
function in the field of architecture today?
areas?
Although the relationship between centre and periphery
At first glance, it seems as if tourism is exactly what can
has changed in many places, mainly due to the shift of the
have a positive impact on the countryside. But it is a
centres (the old centres lose their significance, new centres
complex phenomenon with an almost equal balance of
emerge), the concept of periphery remains relevant. Most
negative and positive effects. Although it brings money to
traditional peripheries thus remain peripheral, although they
the regions, at the same time, however, usually also mass
are peripheral in relation to other centres. Let’s recall, for
construction of trashy standards. Another problem is the
example, Košice, which until 1918 defined itself in relation to
development of the basic infrastructure – highways, parking
Budapest, then to Prague. Now it is juggling its relationship
lots – which is indeed inevitable due to the influx of tourists,
to Prague with its relationship to more distant centres of
but at the same time specifically destroys the original
the Western world. The more ambitious tuning of the local
values of the environment. It is interesting how countries
cultural discussion is also related to this. Moreover, there
of the former Eastern Bloc often follow the same line of
are “activists” in the field of architecture in Prešov, Martin,
development previously taken by Western European regions.
Žilina, who are developing local strategies inspired by
Existuje ještě nějaká regionální specifikace
architektury?
Friedrich Achleitner zpochybňoval koncept
regionální architektury už v devadesátých letech
20. století a zdůrazňoval oproti tomu architekturu
regionů. Regionální architektura ve smyslu společné
materiálové a řemeslné základny či dokonce formy je
v dnešním globalizovaném evropském prostředí téměř
vyloučená. Výjimkou mohou být regiony, ve kterých
silní jednotlivci nebo skupiny vytvořili tradici určitého
architektonického konceptu (Baskicko a tradice
architektonické školy v Pamploně, Baukünstler
ve Vorarlberku, Grazer Schule, liberecká tradice SIAL,
košická KOPA a její koncept personalismu apod.)
Lokální architektonická tradice může být založená
na vlivu velkých osobností z regionu, které tuto tradici
formovali. Jde potom spíše o instrumentální, resp.
koncepční hledisko než o formální stránku architektury.
(Z odpovědí na anketu)
practices in the present-day centres.
Already in the 1990s, Friedrich Achleitner questioned the
Is relation to the centre important for the creation of
concept of regional architecture and, in contrast, stressed
quality architecture outside the centre?
the architecture of the regions. Regional architecture, in
The emergence of quality architecture on the periphery is
terms of common materials and craftsmanship, or even form,
probably related more to the specific functioning of smaller
is almost impossible in the current globalised European
communities in which extraordinary individuals can assert
environment. An exception may be in the regions where
themselves. Quality architecture on the periphery therefore
powerful individuals or groups have created the culture
often arises merely due to an intensive network of committed
of a particular architectural concept (the Basque country
individuals. It is they who offer solutions, often for tasks
and traditions of the architectural school of Pamplona, and
they themselves have selected. Let’s recall, for example,
Baukünstler in Vorarlberk, the Grazer Schule, Liberec’s SIAL
the Záriečie Railway Station in Žilina and the Kunsthalle in
tradition, Košice’s Kopa and its concept of personalism, etc.)
Žilina’s neological synagogue which was initiated by a small
Local architectural tradition can be based on the influence
group of people. There was also the restoration of the church
of the great personalities of the region who have shaped
in Tatranská Lesná, which was initiated and implemented
this tradition. It therefore rather relates to the instrumental,
through the collaboration of a priest and an architect, as
or conceptual, viewpoint than to the formal aspects of
well as the the work of architect Irakli Eristavi on the Prešov
architecture.
architectural scene. However, neither the infrastructure nor
economic conditions can be considered as motivation in any
of these cases.
240
Are there any regional specifics in architecture?
241
(From the replies to a questionnaire.)
Radek Suchánek
Norské národní turistické
trasy a jejich architektura
Turismus jako jedno z nejrychleji se rozvíjejících
odvětví zasahuje do mnoha míst na zemi. Často
je spojen s jevy deformujícími historická místa
v lunaparky a odlehlé přírodní lokality v cíle masové
turistiky. Norsko má jednu nezanedbatelnou výhodu,
a tou je jeho vlastní rozloha, spojení s krajinou, které
zcela trefně vyjadřuje i oficiální norský reklamní slogan:
Norsko – země napájená přírodou.
Jedinečné přírodní scenérie, sídla rozptýlená
v krajině a kvalitní silniční síť podnítily v roce 1993
norský parlament k otázce, jak tyto kvality využít
k posílení turistického ruchu, a to zejména v odlehlých
oblastech. Tehdy se začala rodit vize, jež vyústila
v projekt známý jako Národní turistické cesty.
Spojení kvalitní současné architektury, funkčnosti
a estetické kvality ocenila ve svém dokumentu
Současná architektura (ze srpna roku 2009) také
Norská vláda, kdy označila projekt Národních
turistických cest za zajímavou a úspěšnou
architektonickou iniciativu, s velkým přínosem pro
kvalitu místního prostředí i pro propagaci Norska
v zahraničí. Tímto počinem se současná norská
architektura stala zdrojem místní hrdosti a také
atraktivity pro vzrůstající počty turistů, objevujících
fascinující scenérie norské krajiny.
Projekt Národních turistických cest v sobě
propojuje dva fenomény. Jedním jsou silnice (obecně
infrastruktura) a druhým je krajina. Charakteristikou
severských sociálních systémů je mimo jiné to, že vláda
má plnou zodpovědnost za mnoho oblastí veřejného
života a jednou z nich je právě technická infrastruktura,
včetně architektury. Proto nepřekvapí, že v Norsku
i na vládní úrovni existuje tlak na produkci kvalitní
soudobé architektury. Tyto snahy jsou navíc podpořeny
silným ekonomickým růstem posledních desetiletí,
který udělal z Norska jednu z nejbohatších zemí světa
V současnosti je projekt Národních turistických
cest tvořen 18 cestami, vedoucími podél pobřeží
i vnitrozemím Norska. Na těchto trasách se dnes
nachází kolem padesáti realizovaných staveb
od architektů zvučných jmen, jako je například Peter
Zumthor, Reiulf Ramstad, Carl-Viggo Hølmebakk,
Knut Hjeltnes, Todd Saunders či Manthey Kula nebo
architektonické ateliéry Snøhetta, Jensen & Skodvin,
Code arkitektur, JVA, 3 RW či dámská čtveřice
PUSHAK Architects.
Architektura objektů norských Národních
turistických cest má jednu obecnou charakteristiku
– účelnost. Ve velké většině se jedná o objekty
typologicky vázané na dvě základní funkce: toalety
a posezení, funkce, jež turista na dlouhé cestě ocení
nejvíce. Tyto funkce jsou obvykle doplněny další funkcí
vážící se ke konkrétnímu místu. Všechny tyto stavby se
svou architektonickou formou zároveň snaží o kultivaci
prostředí v daném místě a není výjimkou, že dříve
anonymní lokalitě dají jméno a určí její charakter. Velmi
často i nabízejí krásné výhledy do krajiny.
Najdou se však i příklady, kdy východiskem
hledání architektonického konceptu stavby je vztah
k historii daného místa. Mezi takové příklady patří
návrh Petera Zumthora v blízkosti hornického města
Sauda nebo realizace od architektonické skupiny
Snøheta v Eggumu či projekt Petera Zumthora a Louise
Bourgeoise ve městě Vardø.
Další kategorií jsou projekty, jejichž cílem bylo
vyřešit pomocí architektury zcela konkrétní problém,
pramenící často z atraktivity místa a z toho plynoucího
přetlaku návštěvníků. Tyto architektonické zásahy
nahrazují stávající, často nedostatečná zařízení
a přinášejí také často novou interpretaci místa.
Mezi tyto projekty můžeme řadit okolí vodopádu
Vøringsfossen od Carla-Vigga Hølmebakka, realizace
od kanceláře Reiulf Ramstad Arkitekter AS u vodopádů
v Trollstigenu nebo přístavní prostory a zázemí
v Gjende od Knuta Hjeltnese.
Druhým fenoménem norských Národních
turistických cest je samozřejmě krajina sama. Vztah
Norů ke krajině se dá popsat jistým protikladem.
Na jedné straně je možno jej označit jako
nesentimentální a pragmatický, což umožňuje
s krajinou kreativně pracovat, v přiměřené míře využívat
242
243
jejího nerostného bohatství a činit ji tak ekonomicky
„aktivní“. Na straně druhé je však krajina pro Nory
místem spojeným s národním romantismem a tím,
co se dá nazvat severským duchem, k němuž patří
i mytologie krajiny. Ve vztahu ke krajině se však odráží
také staletá zkušenost chudých obyvatel severských
končin, zužitkovávajících vše, co jim krajina poskytuje,
s pokorou a myšlenkami na budoucí generace. Tuto
tradici můžeme vidět v rybolovu či sběru hub a lesních
plodů pro zpestření nedělní večeře, stejně tak jako
ve stavbách solitérních domů v čisté přírodě.
Pro severskou architekturu je důležitý i fakt, že zde
již více než tisíc let trvá tradice stavby dřevěných domů.
Tato tradice je charakteristická vysokou precizností
provedení domů, ne nepodobnou modernistické tezi
„Bůh se ukrývá v detailu“. Toto pravidlo se projevuje
i u objektů realizovaných v rámci projektu Národních
turistických tras. Ale nejen tato kvalita zpracování
a provedení je pojítkem s tradicí. Především v těchto
stavbách cítíme porozumění krajině a citlivé zapojení
do jejího kontextu. Krajina je hodnotou, kterou
architektura dotváří a interpretuje – seversky neboli
asketicky a přímočaře.
www.nasjonaleturistveger.no
Radek Suchánek
The Norwegian National Tourist
Routes and their Architecture
Tourism, as one of the fastest growing industries, has
systems, among other things, is that the government has full
spread to many regions of Norway. It is often associated with
responsibility for many areas of public life, and one of them
phenomena which distort historical locations into amusement
is the technical infrastructure, including architecture. It is not
they also provide beautiful vistas of the countryside.
There are, however, examples where the starting point
the relationship to the landscape also reflects the centuriesold experience of the poor inhabitants of the northern regions
in the search of the architectural concept of a building
who take advantage of everything their environment provides,
parks and secluded natural sites into targets of mass tourism.
surprising that there is pressure in Norway to create quality
is the relationship to the history of the relevant place.
with humility and consideration for future generations. This
Norway has one significant advantage - its size and natural
contemporary architecture, also at governmental level. These
Such examples include the project of Peter Zumthor and
tradition can be seen in their fishing, mushrooming and
beauty - which is aptly expressed by the official Norwegian
efforts are also supported by the strong economic growth
Louis Bourgeois near the mining town of Vardø, and
picking forest berries, as well as in the detached buildings of
advertising slogan: Norway – Powered by Nature.
in recent decades that has made Norway one of the richest
implementations by the Snøheta architectural group in Eggum.
their homes situated in idyllic natural surroundings.
The unique scenic beauty, settlements scattered amidst
the landscape and excellent road network motivated the
Another category are those projects aimed at using
countries in the world.
Currently, the project of the National Tourist Routes
An important fact in Norwegian architecture is the more
architecture to resolve a very specific problem, often
than 1,000-year tradition of building wooden houses. This
Norwegian Parliament to seek the means of utilising these
consists of 18 routes leading along the coast, as well as
stemming from the beauty of the site and the consequent
tradition is characterised by extreme precision, similar to the
qualities to boost tourism, particularly in remote areas. This is
through the interior of the country. At present, there are
pressure of visitors. These architectural interventions replace
Modernist theory of “God is in the details”. This rule can also
when the vision was born which resulted in the project known
approximately 50 structures built along these routes by
the former, often inadequate facilities and usually also provide
be seen in the design of structures on the National Tourist
as the National Tourist Routes.
renowned architects, such as Peter Zumthor, Reiulf Ramstad,
a new interpretation of the space. Among such projects
Routes, where the quality of workmanship and design is
another connection with tradition.
Carl-Viggo Hølmebakk, Knut Hjeltnes, Todd Saunders and
are included the area around Vøringsfossen waterfalls by
Architecture’, the Norwegian government valued the
In its document of August 2009, entitled ‘Contemporary
Manthey Kula, as well as the architectural ateliers of Snøhetta,
Carl-Viggo Hølmebakk, implementations by Reiulf Ramstad
combination of quality contemporary architecture,
Jensen & Skodvin, Code arkitektur, JVA, 3 RW, and the four-
Arkitekter AS at the waterfalls in Trollstigen, as well as the
understanding of the environment and a sensitive involvement
functionality and aesthetic qualities, resulting in the National
women studio of PUSHAK Architects.
port areas and facilities in Gjende by Knut Hjeltnes.
within its context. Nature is a value which architecture
Tourist Routes becoming an interesting and successful
The architecture on the Norwegian National Tourist
The second phenomenon of the Norwegian National
architectural initiative. These routes were of great benefit to
Routes has one common feature – functionality. The vast
Tourist Routes is, naturally, the landscape itself. The
the quality of the local environment and in promoting Norway
majority of structures typologically possess two basic
relationship of Norwegians to the landscape can be described
abroad. Contemporary Norwegian architecture has become
functions: toilets and seating – the two facilities a tourist
as a definite contradiction. On one hand, it can be referred
a source of local pride through this initiative, also attracting
appreciates the most on a long trip. These facilities are
to as unsentimental and pragmatic, allowing the landscape
growing numbers of tourists who come to explore the
usually accompanied by other functions bound to a particular
to function creatively, reasonably using its mineral wealth
fascinating Norwegian landscape.
location. All these buildings simultaneously enhance the
and making it economically “viable”. On the other hand, the
environment in a given place through their architectural
landscape for the Norwegians is a place associated with
The project of the National Tourist Routes connects two
phenomena. One is the roads (general infrastructure) and the
form. Without exception, they give a name to a previously
patriotic romanticism and what can be called the Nordic spirit,
second is the landscape. A characteristic of the Nordic social
anonymous location and determine its character. Very often,
which includes the mythology of the countryside. However,
244
245
Particularly in these buildings, one perceives an
complements and interprets – in the Norwegian mode, that is
ascetically and in a straightforward manner.
246
247
Petr Kratochvíl
Petr Kratochvíl
Obnova zraněné
krajiny…
Restoration of a Wounded
Landscape...
...thus does Professor Rolf Kuhn, director of “IBA Lausitz 2010”
…takto profesor Rolf Kuhn, ředitel IBA Lausitz
2010 vyjadřuje význam 30 projektů, které se v německé Lužici v rámci této stavební iniciativy realizovaly.
Stavební výstavy formou realizovaných objektů mají
v Německu dlouhou tradici, počínaje výstavbou na Mathildině výšině v Darmstadtu na počátku 20. století
přes proslulé sídliště Weissenhof ve Stuttgartu v roce
1927 po výstavy IBA v Berlíně v roce 1957 a znovu
pak v osmdesátých letech. IBA Lausitz 2010 (plným
oficiálním názvem Internationale Bauausstellung Fürst-Pückler-Land) se však od předchozích výstav lišila
svým regionálním záběrem – jejím cílem bylo proměnit
rozsáhlé území Lužice s mnoha opuštěným povrchovými doly v novou kulturní krajinu.
Tato část Německa na rozhraní spolkových zemí
Sasko a Braniborsko byla dlouho místem intenzivní
těžby hnědého uhlí, která však na počátku devadesátých let téměř ve všech lokalitách skončila. Zdevastovaná krajina, rostoucí nezaměstnanost a vylidňování
způsobené úpadkem místního průmyslu, periferní
poloha v rámci sjednoceného Německa – to vše bylo
vážnou hrozbou pro celý region, ale zároveň výzvou pro
hledání jeho nové identity. Ta je dnes určena především
proměnou těžebních jam v soustavu vodních ploch.
Zatopením dolů zde postupně do roku 2015 vznikne
23 nových jezer s celkovou plochou 14 000 ha, z nichž
mnohé budou propojeny kanály a vytvoří tak největší
jezerní krajinu střední Evropy.
Na tuto základní operaci (prováděnou státním
vlastníkem původních dolů) navazovala od roku 2000
organizace IBA řadou projektů. Jakkoliv je proměna
krajiny zásadní, jednotlivé projekty sledují a zdůrazňují i specificky lokální tradice. Na jedné straně tak
industriální minulost připomíná řada objektů a zařízení,
původně sloužících dolům, které prošly konverzí pro
jinou funkci nebo byly prostě uchovány jako součást
industriálního „skanzenu“. Na druhé straně mohou
krajinářské úpravy navazovat – v ideové rovině – na rozsáhlé parky, které v 19. století nechal v okolí zámku
v Bad Muskau na obou březích Nisy zřídit kníže Pückler
(odtud i oficiální název IBA Fürst-Pückler-Land) a které
jsou dnes zařazeny na seznam památek UNESCO.
Na březích nových jezer vznikají parky nebo je zde
obnovován přírodní ráz krajiny. Velké vodní plochy
dávají příležitost pro rekreační využití, jemuž slouží
nově zakládaná letoviska – od jednoduchých míst pro
kempování po originální „plovoucí domy“ přímo na hladině. Kraj je protkán 500 km cyklostezek. Dna některých dolů jsou prozatím nebo i trvale ponechána bez
vody a nabízejí tak procházky jakoby měsíční krajinou
se zcela nebývalou atmosférou. Jistě nejzřetelnějším
vyjádřením industriální tradice je konzervace obřího
velkorypadla F 60, jehož 500 m dlouhá konstrukce dnes
slouží jako vyhlídková promenáda nad opuštěnou těžební jámou. Objekt, nazývaný „Eiffelova věž na ležato“,
je využíván i pro různé umělecké performance a jeho
otevření veřejnosti v roce 2002 se stalo mimořádným
úspěchem (ročně přes 70 000 návštěvníků). Jako
turistický cíl slouží i zachované „biověže“ v Lauchhammeru, v nichž se původně čistily odpadní vody z bývalé
(dnes již odstraněné) koksárny a které dnes připomínají
jakési tajemné archaické město. Řada dalších projektů
– konverzí bývalých industriálních staveb nebo nových
architektonických intervencí – vtiskuje jednotlivým
oblastem specifický charakter nebo tematické zaměření. Příkladem jsou například Terasy IBA (pavilony
s informačním centrem o těchto projektech) nebo ocelová rozhledna v centru jezerní oblasti. Uplatňují se jak
ve volné krajině, tak v rámci sídel, do nichž tak vnášejí
nové rozvojové impulzy – jedním z modelových projektů
byla demontáž panelového domu a recyklace panelů
pro výstavbu 5 nových vilových domů v Cottbusu.
Zraněná krajina Lužice se stala experimentální
laboratoří, v níž se úspěšně hledají způsoby, jak architektonickými, krajinářskými a územně plánovacími
prostředky přispět k obnově celého regionu. Místo,
které do nedávna představovalo – nejen geograficky,
ale i sociálně ekonomicky – jakousi periferii, se brzo
právem octne v centru široké pozornosti.
preservation of a giant F60 excavator. Its 500-metre-long
realised as part of the building enterprise in Lusatia, Germany.
frame is now used as a sightseeing walkway over the empty
Architectural exhibitions in the form of completed projects have
mine pit.
a long tradition in Germany. These began with Mathilda Heights
The “Horizontal Eiffel Tower” was opened to the public in
in Darmstadt in the early 20th century, followed by the renowned
2002 to great acclaim (over 70,000 visitors annually) and is
Weissenhof housing estate in Stuttgart in 1927, IBA exhibitions
now also the venue for various artistic performances. The
in Berlin in 1957 and again in the 1980s.
preserved “Bio Towers” in Lauchhammer is another place of
“IBA Lausitz 2010” (officially called “Internationale
interest. These were previously used for clearing wastewater
Bauaustellung Fürst-Pückler-Land”) differed from the previous
from the former coking plant and today resemble a mysterious
exhibitions in its regional focus. Its aim was to transform the
archaic town. Many other projects – conversions of former
large region of Lusatia, with its many abandoned strip mines,
industrial buildings and new architectural interventions – give
into a new cultural landscape. For a long time, this part of
individual locations their distinctive character or thematic
Germany, on the borders of Saxony and Brandenburg, was the
focus. These include, for example, “IBA Terraces” (pavilions
site of extensive lignite mining, which ceased in almost every
with an Information Centre for these projects) and a steel
area in the 1990s.
observation tower in the centre of the lakeland. The structures
The devastated landscape, rising unemployment and
are situated in the open countryside, as well as in settlements
depopulation caused by a decline in local industry, the
where they provide new incentives for development (one of
peripheral position in a united Germany – all these meant
the model projects was the demolition of a concrete block of
a threat to the whole region, as well as a challenge in the
flats and the recycling of the concrete panels to build five new
search for a new identity. An identity which is now defined
villa houses in Cottbus).
mainly by a system of water surfaces created from the mine
The wounded landscape of Lusatia has become an
pits. By flooding the mines, 23 new lakes with an area of
experimental laboratory, where new ways to rejuvenate the
14,000 ha will have been created by 2015. Many of these will
whole region through architectural, landscaping and urban
be interconnected by canals, thus forming the largest lakeland
planning methods are being sought. This region, which until
in Central Europe.
recently epitomised a periphery – not only geographically
Since 2000, this initial primary activity (accomplished by
but also socio-economically – will soon be the centre of wide
the State owner of the original mines) has been followed
attention.
by several IBA projects. However important the landscape
transformation is, individual projects also follow to highlight
specific local traditions. On one hand, the industrial past is
remembered by several structures and pieces of equipment
which were being used in the mines and later changed their
function, or were simply preserved as part of the industrial
“museum”. On the other hand, the landscape transformation
follows – on the level of ideas – the extensive parks which
were laid out in the surroundings of Bad Muskau Chateau
www.iba-see2010.de/de/medien/publikationen.html
on both banks of the Nisa River by Count Pückler in the 19th
century (hence the official name: “IBA Fürst-Pückler-Land”).
These parks are now part of the UNESCO heritage.
Parks are being created, with the natural character of the
landscape being restored, on new lakeshores. Large lakeside
areas serve as newly-built holiday resorts – from simple
camping sites to unique floating houses on the water. The
region is traversed by 500 km of cycle routes. The bottom of
some mines are now, or even forever, left empty, offering walks
in a sort of moonscape with a totally exceptional atmosphere.
248
The most explicit symbol of the industrial tradition is the
express the significance of the 30 projects which have been
249
www.iba-see2010.de/de/medien/publikationen.html
Jiří Klokočka, Belgie
O urbanistickém plánování
Kortrijku
Město Kortrijk leží v provincii West-Vlaanderen, tedy
na západě Belgie, nedaleko severofrancouzského města
Lille. Společně s Lille a Tournai tvoří jednu velkou,
hranice přesahující aglomeraci. Dá se říci, že Kortrijk je
součástí pásového města Lille-Gent. Tato aglomerace
se vyvinula podél tří nosných infrastruktur: řeky Leie,
historické říšské cesty a dálnice E17 (Helsinki – Paříž –
Lisabon). Kortrijk má přes 70 000 obyvatel, celý region
kolem 200 000. Region Kortrijk býval již od středověku
důležitým centrem textilního průmyslu, v minulém
století byl velmocí ve výrobě koberců. V poslední
čtvrtině dvacátého století však došlo k úpadku tohoto
sektoru. Přesunem tradičního průmyslu do Asie bylo
třeba hledat nové cesty, jak zaručit celému regionu
prosperitu. To se dnes úspešně daří, hlavně rozvojem
designového průmyslu, a region Kortrijk má nejnižší
procento nezaměstnanosti v celé Belgii.
K rozvoji města z hlediska urbanistického i k jeho
současné tváři přispěly v podstatě čtyři faktory:
1. Již v šedesátých letech dvacátého století se
v duchu tehdy nového urbanistického zákona město
Kortrijk a jedenáct okolních měst a obcí spojilo,
a namísto toho, aby řešily problémy územního
plánování individuálně, založily tzv. rozvojovou
společnost Leiedal (pojmenovanou podle řeky Leie,
která celým krajem protéká). Tato společnost měla
v zejména dvě hlavní funkce: organizovat urbanistickou
kancelář pro celý region a realizovat obytné
a průmyslové zóny. Tato společnost byla „polostátní“,
to znamená, že jejími akcionáři byl jak veřejný sektor
(města a obce), tak i soukromý (banky, energetické
společnosti a další významní hráči ekonomického
rozvoje). Urbanistický rozvoj celého regionu tak mohl
být koordinován podle společné vize. Průmyslové
aktivity mohly být plošně koncentrovány a mají
zajištěné prostorové předpoklady pro svůj rozvoj, aniž
by každá obec byla nucena zakládat vlastní průmyslové
zóny. Společnost Leiedal existuje dodnes a bezesporu
vtiskla své urbanistické vize do tváře celého kraje.
2. Koncem devadesátých let minulého století
se ve vlámské části Belgie začínalo experimentovat
s novými způsoby prostorového a územního
plánování. Společenská potřeba dynamického
rozvoje a současně flexibility nebyla již naplnitelná
klasickými urbanistickými instrumenty, jako jsou
územní nebo regulační plány. Proto se po několikaletém
vývoji přistoupilo k takzvanému strukturálnímu
plánování. Podstatou této metodiky je, že se
po zevrubné prostorové a funkční analýze a identifikaci
prostorových potřeb navrhne syntéza, při které se
v plánech zakotví pouze hlavní urbanistické struktury
a určí lokality strategického rozvoje. Později, až se
stanou jednotlivé projekty aktuální, provádí se detailní
urbanistická studie daného místa.
Kortrijk byl vždy laboratoří urbanistických
experimentů. I metodika strukturálního plánování
byla nejdříve aplikována zde. Po zhruba pěti letech
příprav a po konečném schválení městskou radou
se Strukturální plán města Kortrijk stal základem
urbanistického rozvoje města a regionu. Sloužil také
většině vlámských měst jako příklad dobře sestaveného
dokumentu. Byl vyvážený ve smyslu zavádění
radikálních vizí na jedné straně, ale i dostatečné
flexibility, která umožňuje reagovat na nepředvídatelné
společenské impulzy na straně druhé. Tento
strukturální plán vypracovala kancelář Leiedal.
3. Strukturální plán má smysl pouze tehdy, pokud
je strategickým urbanistickým dokumentem, ve kterém
jsou zakotveny dlouhodobé rozvojové vize. Proto je
důležitým aspektem také kontinuita politická. V tomto
ohledu mělo město Kortrijk i celý region tu výhodu,
že prakticky již od druhé světové války „vládla“ v kraji
křesťanská demokracie, přičemž většina politických
mandátů přesahovala několik volebních období.
Významnou skutečností byl i fakt, že starostou
byl přes několik volebních období Stefaan De Clerck,
dlouholetý belgický ministr spravedlnosti. Stefaan je
zaníceným milovníkem umění a moderní architektury;
spojením jeho státní funkce s jeho osobními ambicemi
a vizemi bylo možné realizovat všechny strategicky
významné projekty ve městě v moderním duchu
a s nejkvalitnějšími architekty a urbanisty. Ke každému
důležitému projektu zval do města nejvýznamnější
architekty. Pro rozvoj jižní části města byla dokonce
v roce 1990 vypsána mezinárodní soutěž, ve které
zvítězili italští architekti Bernardo Secchi a Paola
Vigano.
4. V posledních letech přispěl k rozvoji města
ještě jeden důležitý impulz. Řeka Leie, která dělí
město na dvě části, je mimo jiné i významnou trasou
říční dopravy a důležitým spojovacím článkem mezi
systémem kanálů v pařížské pánvi a vlámskými městy
Gentem (kde se stéká s řekou Schelde) a Antverpami,
a tím pak i s mořem. Tato řeka byla doposud kalibrována
na lodě o výtlaku 1350 tun (klasické říční lodě). Podle
rozhodnutí Evropské komise (a s jejím finančním
přispěním) bylo nutno řeku překalibrovat na výtlak
4400 tun, aby nezůstávala jedinou překážkou v celém
systému. To konkrétně znamenalo, že ve městě Kortrijk
musela být řeka napřímena a že světlá výška všech
mostů musela být zvýšena na osm metrů. To vyvolalo
i několik drastických intervencí do historické městské
struktury, vybudování sedmi nových mostů, ale
i spoustu zajímavých příležitostí k nové výstavbě podél
„narovnané“ řeky, s řadou nových veřejných prostorů.
Dá se říci, že za posledních pět let vznikla ve městě
celá řada vynikajících realizací jak architektonických,
tak i urbanistických – nová nábřeží, nové mosty,
městská pláž a několik nových atrakcí, jako například
skate bowl.
250
251
Při této příležitosti byl obnoven veřejný prostor
v celém historickém jádru města. Na tom se kromě
urbanistického ateliéru Leiedal podílel také
barcelonský architekt Jordi Farrando.
Město Kortrijk je možná provinční město, ale
díky vysokým ambicím městské rady a díky jeho
integraci v Eurometropoli Lille-Kortrijk-Tournai se stalo
po všech stránkách učebnicí zajímavých a příkladných
intervencí.
Jiří Klokočka, Belgium
On the urban planning
of Kortrijk
Kortrijk is situated in the province of West Flanders
by classic urban instruments, such as urban or regulatory
and therefore also the sea. Formerly, this river was calibrated
in western Belgium, near the northern French city of
plans. Therefore, after several years of development, what
to vessels with a displacement of 1,350 tons (typical
Lille. Together with Lille and Tournai, it forms one large
was known as ‘structural planning’ started to be applied. The
river boats). According to the decision of the European
agglomeration which extends across borders. We can say that
essence of this methodology is that, after a thorough spatial
Commission (and its financial support), it was necessary to
Kortrijk is part of the Ghent-Lille transnational urban area.
and functional analysis and identification of the spatial needs,
recalibrate the river to a 4,400-ton displacement, so that it did
This agglomeration has evolved along three supporting
a synthesis is proposed, in which only major urban structures
not remain the only obstacle in the entire system.
infrastructures: the Leie River, historical Roman roads and
are anchored in the plans, and with the locations for strategic
the E17 highway (Helsinki – Paris – Lisbon). Kortrijk has
development being identified. Later, when individual projects
straightened in Kortrijk and the clearance of the bridges had
over 70,000 inhabitants, the whole region has a population of
become topical, a detailed urban study of the relevant site is
to be increased to eight metres. This caused several drastic
approximately 200,000. Since the Middle Ages, the region of
carried out.
Kortrijk has been an important centre of the textile industry.
Specifically, this meant that the river had to be
alterations to the historical city structure, as well as numerous
Kortrijk has always been a laboratory of urban
interesting opportunities for new construction along the
In the last century, it was a superpower in carpet manufacture.
experimentation. Even the methodology of structural planning
‘straightened’ river, with many new public spaces created.
However, the last quarter of the 20th century witnessed a
was first applied here. After approximately five years of
In the course of the last five years, a number of excellent
decline in this sector. As a consequence of the traditional
preparations and after final approval by the city council, the
implementations, both architectural and urbanistic, have
industry moving to Asia, it was necessary to seek new ways
Structural Plan of the City of Kortrijk became the basis for the
been carried out. Currently, also the public space in the entire
of ensuring the prosperity of the entire region. This effort
urban development of the city and the region. It also served
historical core of the city has been restored.
has been quite successful, especially in the progress of the
as an example to most Flemish cities of a well-balanced
design industry and the Kortrijk region now has the lowest
document. It was balanced in terms of introducing radical
high ambitions of the city council, and its integration in the
unemployment rate in the whole of Belgium.
vision, on the one hand, but also sufficiently flexible to enable
Lille-Kortrijk-Tournai Eurometropolis, it has become in all
Essentially four factors contributed to the development
of the city in terms of urban planning as well as its present
shape:
1. Already in the 1960s, in the spirit of the new urban law
a response to unforeseen social impulses, on the other hand.
respects a textbook of interesting and exemplary architectural
This structural plan was elaborated by the Leiedal office.
interventions.
3. The structural plan only makes sense if it is a strategic
urbanistic document in which the long-term visions of
of that time, the city of Kortrijk and 11 surrounding towns
development are embedded. Therefore, political continuity is
and villages combined forces and, instead of dealing with
also an important aspect. In this respect, the city of Kortrijk
the problems of spatial planning individually, established the
and the whole region had the advantage of having been ‘ruled’
Leiedal development company (named after the Leie River,
by Christian democracy practically since the Second World
which flows through the entire region). The company had two
War, with most political mandates exceeding several terms.
main functions in particular: to organise an urban office for the
An important factor is that for several terms, the Mayor was
entire region and to implement residential and industrial zones.
Stefaan De Clerck, a long-serving Belgian Minister of Justice.
This company was “semi-state”, meaning that its shareholders
Stefaan is an avid lover of art and modern architecture. As
included both the public (cities and municipalities) and private
a result of his official functions combined with his personal
sectors (banks, energy companies and other major players in
ambition and vision, it was possible to implement all the
economic development). The urban development of the entire
strategically important urban projects in a modern spirit and
region could therefore be coordinated according to the shared
with top quality architects and urban planners. He invited the
vision. Industrial activities could be concentrated in specific
most notable architects to the city for each important project.
areas, where the required space was assured for development,
Moreover, an international contest was announced in 1990 for
without each municipality being forced to establish their own
the development of the southern part of the city, and it was
industrial zones. The Leiedal company still exists today and
won by Italian architects, Bernardo Secchi and Paola Vigano.
has certainly imprinted its urban vision on the face of the
whole region.
Kortrijk is perhaps a provincial town, but due to the
4. In recent years, one more important motivation
contributed to the development of the city. The Leie River,
2. At the end of the 1990s, experimentation with new
which divides the city into two parts, is also a major river
methods of spatial and urban planning began in the Flemish
transport route and an important link between the system
part of Belgium. The social needs for dynamic development,
of canals in the Paris Basin and the Flemish cities of Ghent
simultaneously with flexibility, could no longer be fulfilled
(where the river merges with the Schelde River) and Antwerp,
252
253
Radek Suchánek
Otevřené město –
Ciudad abierta Ritoque, Chile
Jedna z nejprestižnějších architektonických
škol v Chile, Fakulta architektury Papežské katolické
univerzity ve Valparaísu, je spjata i se založením
a existencí výjimečného města, jehož věhlas přesahuje
hranice Chile i kontinentu: Ciudad abierta neboli
Otevřeného města.
Ciudad abierta leží na severu aglomerace
Valparaíso – Viña del Mar při pobřeží Pacifiku, mezi
dunami a borovicovými lesy, kde na jedné straně
se třpytí hladina oceánu a na druhé kdesi v dálce
ční vrcholky And. Je místem, kde již od šedesátých
let 20. století vznikají experimentální prostory pro
bydlení, práci a studium a kde hlavní ideou bylo
vytvořit vzdělávací program inspirovaný poezií,
uměním a architekturou. Zde se měl testovat vztah
mezi myšlenkou a její realizací. Hlavními iniciátory
byli básník Godofredo Iommi a architekt Alberto Cruz,
v té době děkan Fakulty architektury ve Valparaísu.
Otevření města se konalo 20. března roku 1969 básní
„Der Gang aufs Land“ od německého básníka Friedricha
Hölderlina, ve které zní touha po novém bydlení v lůně
přírody; na této myšlence je založeno i město Ciudad
abierta.
O ideovém pozadí budování tohoto města mnohé
napovídají principy či nepsané zákony, jež dostalo
do vínku: žádný zisk, pluralita v otázce sociálních
koncepcí, odmítnutí výkonnosti jako relevantního
a dominantního faktoru moderního života, respektování
odlišností, pohostinnost, odmítání násilí, důraz
na studium, tvorbu a mír. Je nepochybné, že město, jež
mělo a má sloužit jako místo pro utopickou komunitu,
si s sebou nese i zcela radikální pohled na současnou
architekturu a její propojení s ekonomikou. Nemá být
spotřební komoditou bez duchovního rozměru a poezie.
Toto město má svým obyvatelům nabízet architekturu
a uměleckou tvorbu jako svého druhu duchovní činnost,
ne nepodobnou poezii.
Mluvit o městě je však v souvislosti se Ciudad
abierta poněkud ošemetné, pokud se tedy držíme
zažitých terminologií, neboť nemá žádné hranice či
geometrický princip. Nese si však s sebou otevřenost,
která je městským strukturám blízká. Uvnitř zdánlivého
chaosu se objevují stavby, jako je agora, která je od dob
antického Řecka výrazným typem definujícím městskou
strukturu. Agora byla první stavbou, základním
kamenem Ciudad abierta, což nelze chápat pouze jako
symbolické gesto. Byl to především jasně definovaný
prostor, kde se setkávali a diskutovali první obyvatelé
a hosté města, architekti, básníci, umělci.
K charakteru místa, kde město leží, patří nestálý
terén, duny, které se stále přesouvají a vytvářejí díky
tomu specifické požadavky na stavby. Domy stojí
na místě, ale duny pod nimi se stále pohybují. Tento
fenomenologický rys krajiny se projevuje v mnoha
stavbách a v jejich specifických stavebních konstrukcích.
Město ale obsahuje i mimořádné stavební typy, jaké
jinde nenajdeme: „Dům vchodu“, dřevěná struktura
vyzdvižená nad okolní terén, kůly, proplétající se mezi
cihelnými zdmi připomínajícími ruiny. Samotná ježatá
struktura má mnohé z estetiky dekonstruktivismu, tak
jako další stavby tohoto města. „Dům hudby“, objekt
bez oken, s malým atriem ve svém středu, kudy dopadá
světlo a který brání vnikání písku do prostoru interiéru.
V prostoru města se nacházejí další stavby sloužící
k provozu výukových aktivit, jako jsou například dílny či
dům děkana. Po celém městě jsou rozesety domy sloužící
pro ubytování studentů a pedagogů, z nichž si pozornost
zaslouží zejména „Dům buněk“. Jedná se vlastně o malé
koleje, kde každý student má svoji malou obytnou buňku.
Prostor tohoto domu je vymezen stupňovitou strukturou
(platformou) z betonu a cihel, vytvářející venkovní
pobytový prostor, který je doplňkem malých obytných
buněk studentů. Je to místo pro společné stolování, práci,
ale také pro přijímání hostů.
254
255
V Otevřeném městě nalezneme také prostory
a struktury, u kterých více než o užitnou architekturu
jde o inscenování spirituálních zážitků pomocí
krajinářských struktur. Takovým místem je „Palác
úsvitu a soumraku“, který je zároveň vstupním
prostorem do hřbitova. Tento palác beze střechy
je kompozicí z cihlových stěn, které vytvářejí pomyslné
pokoje sloužící k inscenaci světelných zážitků.
Tento „palác“ se vypíná nad údolím, kde se nachází
hřbitov, vybudovaný po tragické smrti dvou dětí (první
utonulo a druhé uhořelo); v údolí, jež sestupuje z hor
do oceánu, byla spatřována symbolika ohně a vody.
Hřbitov je tvořený množstvím teras, cihelných zdí
a zákoutí zasazených v údolí a je bezpochyby silným,
až magickým místem.
V současnosti je prostor Otevřeného města
spravován korporací Corporación Cultural Amereida
(CCA), jež vznikla transformací původní organizace
v roce 1998, tak aby mohla naplňovat základní ideu
města o sjednocování bydlení, práce a studia. Díky tomu
toto město neustále žije, přicházejí sem noví studenti
a množství návštěvníků.
www.amereida.cl
Radek Suchánek
The Open City – La Ciudad
Abierta de Ritoque, Chile
The characteristics of the site of the City include unstable
terrain, with dunes that keep moving, thus creating specific
building requirements. The buildings are situated in one
spot, but beneath them, the dunes are moving. This typical
phenomenon of the landscape is reflected in many buildings
and in their specific building structures.
However, the City also contains extraordinary types of
construction, not found anywhere else: “The House of
Entrance” is a wooden structure raised above the surrounding
terrain, on poles, interwoven between the brick walls that
resemble ruins. The spiny structure, as well as other buildings
in the City, contain much of the aesthetics of deconstructivism.
“The House of Music” is a windowless structure with a small
atrium at its centre, through which light penetrates to the
interior while sand cannot enter it. Other structures in the
urban space are used for educational activities, such as the
workshops and Dean’s residence. The entire City area is dotted
with houses serving as accommodation for students and
teachers. The “House of the Cells” deserves particular mention.
This is actually a small dormitory where each student has his
own little residential cell. The shape of this building is defined
by a stepped structure (platform) of concrete and bricks,
One of the most prestigious schools of architecture in
was blessed: no profit, pluralism in terms of social policies,
creating an outdoor living area which complements the small
Chile, the Faculty of Architecture of the Pontifical Catholic
rejection of productivity as a relevant and dominant factor
living units of the students. It is a place for communal dining,
University of Valparaíso, is connected with the establishment
of modern life, respect for diversity, hospitality, rejection
working, as well as for receiving guests.
and existence of an exceptional city whose fame reaches far
of violence, the emphasis on study, creativity and peace.
The Open City also contains spaces and buildings, the aim of
which, rather than to create functional architecture, is to stage
beyond the borders of Chile and the continent: La Ciudad
There is no doubt that the city, which was and is to serve as
Abierta, that is, The Open City.
a refuge for a utopian community, also entails a radical view
a spiritual experience through structures in the landscape.
La Ciudad Abierta lies at the North of the Valparaíso
of contemporary architecture and its connection with the
Such a site is “The Palace of Dawn and Dusk”, which is
also the entrance to the cemetery. This roofless ‘palace’ is
conurbation – in Viña del Mar on the Pacific coast, between
economy. Architecture should not to be a mere consumer
the dunes and pine forests, where the ocean glitters on the
commodity without any poetry or spiritual dimension. This
a composition of brick walls that create imaginary rooms
one side and the distant peaks of the Andes tower above
City is intended to offer its residents architecture and artistic
serving to create light experiences. The ‘Palace’ rises above
on the other side. Since the 1960s, this has been the site of
creativity as a kind of spiritual activity, similar to poetry.
the valley where a cemetery was established after the tragic
experimental grounds for living, working and studying. The
However, it is somewhat tricky to describe La Ciudad Abierta
death of two children (the first drowned and the second burnt
main objective was to create an educational programme
as a ‘City’ because, at least if we stick to stereotypical
to death). The valley that descends from the mountains to the
inspired by poetry, art and architecture. Here the relationship
terminology, it has no boundaries or geometric principle. It
ocean was seen as a symbol of fire and water. The cemetery
between the idea and its realisation is based on study. The
carries within itself an openness, which is inherent in the
is comprised of numerous patios, brick walls and corners
principle initiators were the poet Godofredo Iommi and
City’s structures. Within the seeming chaos, structures
embedded in the valley. It is undoubtedly a powerful, almost
architect Alberto Cruz, at the time Dean of the Faculty of
such as an Agora appear. In Ancient Greece, the Agora was
magical place.
Architecture in Valparaíso. The opening of the City took place
a typical feature of the urban space. This Agora, as the first
At present, the Open City area is managed by the Corporación
on 20th March 1969, when the poem “Der Gang aufs Land“
building, the cornerstone of La Ciudad Abierta, can not be
Cultural Amereida (CCA), which was established in 1998
by Friedrich Hölderlin from Germany, was read. This poem
understood as a mere symbolic gesture. It was primarily a
through the transformation of the original organisation, so
expresses the desire for a new type of housing in the heart of
clearly defined area where the first inhabitants and guests
that it could fulfil the basic ideals of the city to unify living,
Nature. La Ciudad Abierta was founded on this very ideal.
of the City, architects, poets and artists, could meet and hold
working and studying. Thanks to this, the city is vibrantly
The ideological background of the construction of this City
discussions.
alive, and welcomes countless visitors as well as new
reflects the principles and unwritten laws with which it
students.
256
257
Petr Kratochvíl
Petr Kratochvíl
Fenomén
Monte
Carasso
The Monte
Carasso
Phenomenon
Historical Monte Carasso, with its population of 2,725, is
Historické městečko Monte Carasso s 2725
obyvateli leží v Ticinu nedaleko kantonálního centra
Belinzona. Přes svou nepatrnost je místem, kam se již
řadu let upíná pozornost architektů celého světa, neboť se během více než 30 let spolupráce s architektem
Luigim Snozzim stalo ojedinělým příkladem systematické podpory vynikající, jednotně pojaté architektury
i nového typu plánování města.
Přitom celý úspěšný příběh Monte Carassa začal
nešťastným rozhodnutím obecní rady na konci 70. let
minulého století umístit plánovanou novostavbu školy
na okraj města. Po sporech v zastupitelstvu přece jen
nakonec zvítězil názor školu zřídit v centru sídla a tehdy (1978) byl též jako expert přizván architekt Snozzi.
Ten postupně prosadil – za trvalé podpory místního
starosty Flavia Guidottiho – komplexní plán rozvoje
sídla, který zahrnoval jak stavební úpravy stávajících
objektů, návrhy řady novostaveb, tak nové dopravní
řešení i dlouhodobá pravidla regulace.
Klíčovým krokem byla rekonstrukce bývalého
augustiniánského kláštera v centru obce, kam byla
posléze umístěna ona zamýšlená základní škola.
Objekt kláštera, který byl v minulosti po sekularizaci
již přestavěn na chudinské bydlení a na jehož nádvoří
stály provizorní budovy, dovoloval kombinaci pietní restituce původních renesančních arkád a krásného průčelí a zároveň značně radikálních nových intervencí.
Netradiční zaoblené zastřešení umožnilo větší využití
posledního patra pro školní účely, v novém příčném
křídle přiléhajícím ke kostelu vznikly prostory pro veřejné kulturní a společenské akce. Klášter se tak znovu
stal ohniskem městečka. Tomu napomohlo i dopravní
zklidnění okolí a další novostavby (budova tělocvičny,
banka, bytové i soukromé rodinné domy), které centru
vtiskly pevný obrys a zřetelný tvar. Na této probuzené
stavební aktivitě se podíleli i jiní významní architekti
jako Mario Botta, Aurelio Galfetti a další představitelé ticinské architektury. Jednotný ráz zdejších
novostaveb – často jasných, poněkud strohých tvarů,
z pohledového betonu, introvertního charakteru
s překvapivými průzory do jinak uzavřených objemů
– byl však dán nejen názorovým spřízněním autorů.
Luigi Snozzi zpracoval pro novou výstavbu regulační
pravidla, která sice obsahovala jen velmi jednoduchou formulaci o tom, že „nové intervence musí být
provedeny s ohledem na existující architektonickou
a urbanistickou strukturu a v souladu s ní“. Pro výklad
této všeobecné zásady však byla zřízena Urbanistická
komise, v níž rozhodující slovo měl Snozzi sám. Ona regulace se ovšem netýkala jen vzhledu budov, případně
velikostních dimenzí. Jejím smyslem bylo i zabránit
expanzi městečka do volné krajiny, zhutnit její stávající
tkáň, čímž byl posílen jak urbánní charakter zástavby,
tak intenzita života na veřejných prostranstvích. Je
pozoruhodné, že se onu vysokou kvalitu architektury
(včetně té soukromě budované) i respektování pravidel nakládání se stavebními pozemky podařilo prosadit
v politickém systému, kde se mohou občané vyjadřovat téměř ke všem otázkám místní politiky prostřednictvím referend. Carlo Bertinelli, tajemník obecního
úřadu Monte Carassa, tento – i pro něj překvapivý
– fakt překonání obvyklé konzervativnosti běžných
obyvatel vysvětluje několika faktory: Především to byl
úspěch prvního kroku, kdy restaurovaný klášter se
stal pýchou místních obyvatel a zároveň to byl počátek
rostoucího zájmu mezinárodní veřejnosti o toto malé
sídlo. Mezinárodní obdiv k zdejší nové architektuře
posiloval i sebevědomí obce, které svého času hrozilo,
že se stane zapomenutým a upadajícím předměstím
Belinzony, zatímco nyní se dík své nové identitě stává
přitažlivým místem, kde přibývá obyvatel. A nepochybně k těm rozhodujícím faktorům patří i mnohaletá
spolupráce architekta Snozziho a starosty Guidottiho,
který nejenže svého architekta politicky podporoval
téměř jako za časů feudálních, ale dal si od něj i navrhnout jeden z nejzajímavějších rodinných domů města.
Starosta Guidotti dnes za základ onoho dlouhodobě
úspěšného prosazování kvalitní architektury v Monte
Carassu považuje to, že město od počátku důsledně
sledovalo jasnou vizi: „ Neboť pokud nevíme, kam
jdeme, zůstáváme slabí.“ Luigi Snozzi je dnes čestným
občanem Monte Carassa.
formulated regulations for the new construction. Although
Despite being a small town, the attention of international
these rules contained only the very simple provision that
architects is directed towards this location. During the
“new interventions must be made with regard to the existing
more than 30 years’ collaboration with architect Luigi
architectural and urban structure and in compliance with it”,
Snozzi, Monte Carasso has become a unique example of
an urban commission, in which Snozzi had the most decisive
the systematic support of outstanding, uniformly conceived
say, was established for the interpretation of this general
architecture, as well as a new example of urban planning.
principle. However, the regulation did not apply merely to the
It is interesting that the entire success story of Monte
appearance and dimensions of buildings. Its purpose was
Carasso arose from the unfortunate decision by the
to prevent expansion of the town into the open countryside
Municipality at the end of the 1970s to place a proposed new
and to increase the density of its present character,
school building on the edge of town. After disputes in the
thereby strengthening both the urban characteristics of
Municipality, finally the decision was passed to locate the
construction and the intensity of public life in open spaces.
school in the centre. Thereafter, in 1978, architect Snozzi
It is remarkable that these high standards of
was chosen as expert adviser. With the permanent support
architecture (including privately developed architecture),
of local Mayor, Flavio Guidotti, he gradually pushed through
as well as respecting the rules for the usage of construction
a complex plan of development for the settlement. This
sites, were enforced in a political system where citizens
included alterations to the structure of existing buildings,
could express their opinion on all issues of local policy
drafts for many new buildings, new traffic solutions, as well
through referendums. Carlo Bertinelli, Secretary of the
as long-term building regulations.
Monte Carasso Municipality, describes several surprising
The key step was the reconstruction of the former
factors in the success of overcoming the usual conservatism
Augustinian monastery in the town centre where the
of ordinary residents: firstly, it was the success of the
planned basic school was subsequently built. The
first step of the renovated monastery which became the
monastery had already been rebuilt in the past after
pride of local residents, while, at the same time, it signified
secularisation, as housing for the poor with temporary
the beginning of a growing interest by the international
buildings in the quadrangle. This enabled the combination
public in this small town. International interest in the local
of a pious restitution of the original Renaissance arcades
new architecture also enhanced the self-image of this
and the beautiful frontage, simultaneously with rather
settlement, which at one time was threatened to become a
radical new alterations. The non-traditional arched roofing
forgotten, deteriorating suburb of Bellinzona. However, now,
facilitated greater utilisation of the top floor for school
thanks to its new identity, Monte Carasso was transformed
purposes. Premises for public cultural and social events
into an attractive location with an increasing population.
were created in the new wing adjacent to the church.
The monastery thus once more became the focal point
Undoubtedly, these crucial factors also include the
many years of collaboration by architect Snozzi and Mayor
of the town. The decreased traffic density in the vicinity
Guidotti, who not only supported his architect politically,
and other new buildings (gym, bank, apartment blocks, as
almost like in feudal times, but had him design one of the
well as private family homes) assisted in providing a solid
most interesting family houses in the town. Mayor Guidotti
framework and imprinting a distinctive identity on the
today considers as the basis of this long-term successful
centre. Also contributing to this awakening building activity
advocacy of quality architecture in Monte Carasso the fact
were important architects such as Mario Botta, Aurelio
that the town consistently followed a clear vision from the
Galfetti and other representatives of Ticino architecture.
beginning: “Because, if we don’t know where we are going,
There was a uniform appearance to the local new
we remain weak.” Today, Luigi Snozzi is an honorary citizen
Pierre-Alain Croset: Luigi Snozzi a Monte Carasso. Belinzona 1992.
buildings – often clear, austere in design, visually concrete,
www.montecarasso.ch
introverted by nature, with surprising glimpses into
otherwise closed volumes—which was created by the
258
convergence of opinions of the designers. Luigi Snozzi
situated near Bellinzona, the centre of the canton of Ticino.
259
of Monte Carasso.
Pierre-Alain Croset: Luigi Snozzi and Monte Carasso. Belinzona 1992.
AKTIVITY
—— ACTIVITIES
260
261
Exkurze
Mapování staveb mimo velká centra probíhalo i formou hromadných exkurzí,
zajišťovaných autobusy. V rámci projektu proběhlo celkem šest exkurzí s dopředu
připraveným programem a vytipovanými stavbami v zahraničí a tuzemsku. Exkurze
byly zaměřeny buď obecně na průzkum určitého regionu, nebo sledovaly tematicky
výběr staveb na základě jejich společných vlastností.
Příkladem tuzemské exkurze bez tematického zaměření je dvoudenní cesta
do Litomyšle. Na české poměry mimořádná koncentrace kvalitní architektury
v tomto místě zajistila atraktivní program pro dvoudenní návštěvu města. Exkurzí
stejného druhu, ale do zahraničí byla návštěva Švýcarska, země s tradičně kvalitní
architekturou i v malých městech a vesnicích.
Tematicky zaměřené exkurze měly na programu prohlídku staveb, které spojovala
funkce a účel nebo jejich realizace proběhla v rámci širšího projektu. Jedna ze
zahraničních exkurzí byla zaměřena na stavby nějak související s pěstováním
a zpracováním vína. Stavby navštívené v rámci exkurze do německé Lužice byly
z hlediska své funkce různorodé, ale všechny spojoval proběhlý sanační proces
a přeměna hnědouhelného revíru v rekreační oblast lužických jezer.
Účastníky exkurzí tvořili především studenti Fakulty architektury, kteří tak měli
možnost navštívit a poznat mnoho architektonicky kvalitních staveb velmi intenzivní
formou. Vladimír Balda
Excursions
The tracing of architecture outside the large centres took the form of collective excursions
with the participants being transported by coach. There were six excursions with a programme
prepared in advance. Buildings were selected abroad as well as in the Czech Republic. As far as
the selection was concerned, the excursions were very general – all quality architecture in the
chosen regions was visited, whatever the function or purpose. Another type were excursions to
places chosen for their common characteristics.
An example of a general excursion in the Czech Republic was the two-day trip to Litomyšl. The
exceptionally high number of quality architectural structures offered an attractive programme for
a two-day visit to the town. A similar excursion, this time abroad, was the trip to Switzerland, a
country with a traditionally high level of architecture, also in small towns and villages.
Thematic excursions included visits to buildings with a common function and purpose, or the
creation of which was part of a certain project. One of the excursions abroad was focused on
buildings connected to wine growing and winemaking in Austria. The buildings visited in German
Lusatia have more than one function, but all are linked by a redevelopment process and the
transformation of a lignite mining district into a holiday area in the Lusatian Lakeland.
The excursions were attended mainly by students of architecture who thus had the opportunity
of getting to know many quality architectural implementations in a very intensive manner.
Vladimír Balda
262
263
Exkurze do Itálie a Švýcarska
Cesta sledovala přednostně díla několika architektů z oblasti
severní Itálie a Švýcarska. Ačkoli je projekt Architektura mimo
centra zaměřený především na současnou architekturu, během této
cesty jsme se rozhodli věnovat také historickým příkladům vztahu
centra a periferie. Výjimečným příkladem oblasti severní Itálie
jsou stavby Andrey Palladia, jednoho z vůbec nejvýznamnějších
architektů cinquecenta. Vedle toho nelze v této oblasti pominout
druhou polovinu 20. století, náležitá pozornost byla věnována
zejména přínosným realizacím Carla Scarpy. Během cesty
po Švýcarsku jsme se soustředili na realizace Luigiho Snozziho,
Maria Botty, Petera Zumthora a Valeria Olgiatiho.
Vymezení vztahu architektonického centra k periferii nelze
jednoduše popsat jako základní kauzální vztah příčiny a následku.
Je to dynamický reciproční vztah, na jehož obou koncích mohou
být rovnocenně kvalitní stavby. Při zvažování kvality jednotlivých
realizací může periferie podle zkušenosti předčít centrum, nebo
přesněji proměnit se v nové centrum, odkud se daný architektonický
názor šíří. Během cesty do severní Itálie a Švýcarska si nemůže
návštěvník neuvědomit proměny pozic jednotlivých regionů z tohoto
úhlu pohledu. Přelévají se v čase a zanechávají za sebou často
výjimečné realizace. Škola v Paspels od Valeria Olgiatiho a Villa
Barbaro od Andrey Palladia spolu nemají společného snad vůbec
nic, až na to, že svou architektonickou kvalitou utváří z geografické
periferie architektonické centrum. Filip Šenk
Excursion to Italy and Switzerland
Our journey followed works mostly by architects from Northern Italy and Switzerland. Although
the “Architecture Outside the Centres” project is focused mainly on contemporary architecture,
during this excursion we decided also to consider historical examples in the centre–periphery
relationship.
An exceptional example in Northern Italy are the buildings by Andrea Palladio, one of the most
important architects of cinquecento. From the second half of the 20 th century, we cannot omit
the contribution of Carlo Scarpa, whose buildings received a lot of attention. In Switzerland, we
focused on architecture by Luigi Snozzi, Mario Botta, Peter Zumthor and Valerio Olgiati.
The relationship between architectural centre and periphery cannot be simply defined as a causal
relationship of cause and effect. It is a dynamic reciprocal relationship with architecture of
equal quality on both sides. In considering the quality of individual buildings, the periphery can
surpass the centre, or rather be transformed into a new centre which then spreads architectural
ideas further.
During the excursion to Italy and Switzerland, one could not but see the changes in importance
of the individual regions from this point of view. Regions change with time, often leaving behind
extraordinary architecture. The school in Paspels by Valerio Olgiati and Villa Barbaro by
Andrea Palladio have only one thing in common –by their architectural quality, they transform a
geographical periphery into an architectural centre. 264
265
Filip Šenk
Základní škola, Paspels, Valerio Olgiati, 1998
Bohatá krajina švýcarských Alp je v kontrastu se surovostí horských klimatických podmínek. Letní měkká
a otevřená krajina se každoročně uzavírá do sebe a uchovává své poklady pod příkrovem sněhu do dalšího
jara. Místní obyvatelé jsou tomu přivyklí a snáší změny počasí s potěšením. Když se horská vesnička Paspels
s čtyřmi sty obyvateli v polovině devadesátých let rozhodla pro přeměnu starého školního areálu, vybrala si
architekta Valeria Olgiatiho. Architekta, který umí dobře vnímat krajinu a oddat se jí ve své práci. Jeho projekty
respektují a doplňují švýcarskou krajinu v mnoha podobách. Vždy se sebevědomě vydává na trnitou cestu
prosazování zdánlivě nepatřičné architektury do původní skladby jejího okolí.
Na první pohled modernistická architektura v sobě ukrývá hluboký smysl. Skrytá funkčnost veškerého
navrhování je Olgiatimu vlastní a je v jeho díle pravidlem. Zdánlivá nahodilost rozmístění oken a jejich různá
míra zapuštění, volba materiálů nebo konstrukční řešení vždy vychází ze samé podstaty stavby a každá úroveň
je pevně obhájena. Drsná a domněle nahodilá kompozice uchovává přírodní řád, díky kterému nalézá své pevné
místo v celém ekosystému. Různě zapuštěná okna odpovídají odlišným funkcím interiéru a reagují i na různou
teplotu a vlhkost jednotlivých funkčních prostorů. Olgiati vychází z toho, že krása přírody není prvoplánová. Je
výsledkem nekonečného sledu opodstatněných událostí a přivedena k dokonalosti vyvážeností a harmonií celku.
Škola se jako balvan na stráni nebo trčící výběžek skalnatého podloží vypíná na jižním svahu nad obcí.
Její tvrdá a odolná schránka v sobě ukrývá jasný prostorový koncept. Hrubé komunikační prostory vedou
k jednotlivým učebnám na koncích krátkých chodeb. Vnitřní opláštění tříd je provedené v modřínovém dřevě,
aby jeho měkkost a přívětivost vytvořila útulné prostory pro výuku. Pohled do krajiny se stává činohrou
každodenních procesů ročního cyklu hor.
Respektovaná funkce veřejných budov ve Švýcarsku má svoji tradici. Silný vliv těchto budov na okolí je
přirozený. Není proto divu, že se škola stala centrem lokálních aktivit a událostí malé obce. Díky své poloze
v bezprostřední blízkosti krajiny v kombinaci s dobrým dopravním napojením se stala také výchozím bodem
dlouhých procházek po horských svazích.
Štěpán Matoušek
Primary School, Paspels, Valerio Olgiati, 1998
The rich land of the Swiss Alps provides a sharp contrast to the harsh mountain climate. Every
year the soft , open summer landscape withdraws, to conceal its treasures beneath the snow
until the following spring. Local people are used to the weather changes and even enjoy them.
When Paspels, a mountain village of 400 inhabitants, decided to renovate the school grounds
in the 1990s, they chose Valerio Oligati, an architect sensitive to the landscape and one who
devotes himself to it in his work. His projects respect and complement the Swiss landscape in
its many forms. He always chooses the thorny path in setting seemingly unsuitable architecture
into the original structure of its surroundings.
At first sight, Modernist architecture bears/hides a deep meaning. The hidden utility of all
Oligati´s projects is a standard in his work. The apparent randomness in placing windows and
the different levels of their anchoring, the choice of materials and structural design always arise
from the building´s purpose and everything is firmly justified. The coarse and seemingly random
composition preserves the natural order, through which it finds its place in the ecosystem.
Differently anchored windows correspond to different uses of the interior, related to the different
temperatures and humidity of individual rooms. Oligati claims that the beauty of Nature is not
superficial. It is a result of an infinite train of tangible events which acquires its perfection
through balance and harmony.
The school resembles a boulder on a hillside or a climbing hook on a rocky cliff towering on the
southern slope above the village. Its hard and resistant shell conceals a clear spatial concept.
Rough pathways lead to the individual classrooms at the end of short corridors. The interior
classroom casing is of larch wood which is soft and welcoming, creating cosy spaces for learning.
The view of the landscape provides the everyday drama of the changing Alpine seasons.
The respected function of public buildings has a long tradition in Switzerland. The strong effect
of these buildings on their surroundings is natural. It is therefore no wonder that the school has
become the centre of local events. Due to its position in the countryside and its easy access, it
has also become the starting point for long mountain hikes.
266
267
Štěpán Matoušek
Exkurze do Litomyšle
Exkurze Litomyšl 15
Exkurze Litomyšl 14
Cílem cesty byl průzkum nové architektonické tvorby v Litomyšli,
která je přes svou malou velikost (přibližně 12 tisíc obyvatel)
ojedinělým příkladem veřejné podpory i faktického rozšíření kvalitní
nové architektury po roce 2000. Pozoruhodné je i snoubení péče
o historický fond (Litomyšl je na seznamu památek UNESCO od roku
Obsah
1999) a podpory avantgardních architektonických projevů. Součástí
exkurze byla i hodinová beseda s dlouholetým starostou Litomyšle
Zpráva
Miroslavem Brýdlem a prohlídka přestavby jízdárny v doprovodu
Petr Kratochvíl 3
současného starosty Michala Kortyše. Studenti se též podíleli
na přípravě a otevření výstavy prací Zdeňka Fránka a projektů
jeho
Vybrané stavby
studentů pro město Litomyšl; zahájení se zúčastnilzi starosta
Kortyš.
pohledu studentů
Nebývalý rozkvět kvalitní nové architektury v Litomyšli
Kristian Holan 16–17
podmínilo několik zásadních faktorů: osobnost starosty
Ondřeja veřejná
Novák 18–19
Vojtěchová 20–21
podpora ze strany radnice; kulturní tradice města,Lenka
a to jak
Davídková
historická, tak nedávná v souvislosti s přítomnostíHana
předních
(leč22–23
Zuzana1989
Brunnerová
24–25
zakázaných) výtvarníků na obnově zámku před rokem
– okruh
Veronika
Moutelíková
Olbrama Zoubka aj.); sledování dlouhodobé strategie
přes
několik 26–27
Jana Kadlecová 28–29
volebních období a promyšlený územní plán; důsledné
vypisování
Lucia Macková 30–31
architektonických soutěží s vyzváním předních architektů z Brna
Dominika Taklová 32–33
a Prahy (tedy nespoléhání se na lokální zdroje); sledování vzorových
Jakub Dvořák 34–35
staveb v zahraniční (společné cesty radních a architektů pro sbírání
Klára Mitlenerová 36–37
zkušeností pro konkrétní stavební úlohu). Petr Kratochvíl
Eduard Seibert 38–39
Milada Vorzová
40–41
Eva Bártová
Jiří Lukáš
42
43
Michal Bílek 44
Zuzana Fričová 45
Anna Hrušová 46
Vojtěch Šaroun 47
Lukáš Dlabola
Jaroslav Kejř
Roman Ehl
48
49
50–51
Lenka Juchelková
52–53
Samuel Lövy 54–55
Adéla Korbelová 56–57
Alnur Nurmakchanov
58
Libor Šenekel 60
Lucie Pavlištíková
62
Prezenční listiny
64–68
Excursion to Litomyšl
The aim of the trip was research into the new architecture in Litomyšl which, despite its rather
small size (approx. 12,000 inhabitants), is a unique example of public support and the actual
spread of contemporary quality architecture after 2000. The way local authorities link the care
of historical architecture (Litomyšl has been on the UNESCO World Heritage list since 1999) to
the support of avant-garde architectural language is also noteworthy.
The journey included an hour-long debate with former long-time Mayor, Ing. Miroslav Brýdl,
and a guided tour through the newly rebuilt Riding School with present Mayor, Michal Kortyš.
Students also visited the realisation and opening of Zdeněk Fránek and his students’ projects
for the Litomyšl Exhibition, with some of them actually participating in it. Mayor Michal Kortyš
attended the Exhibition opening.
Conclusion: The unprecedented flourishing of quality new architecture in Litomyšl is dependent
on a few vital factors: the personality of the Mayor and public support by Town Hall; the town´s
cultural tradition, the historical, as well as contemporary, combined with the presence of leading
(although banned) artists in the Castle renovations before 1989 – the Olbram Zoubek circle and
others; the ability to follow a long-term strategy over several election periods, together with
sophisticated town planning; comprehensive architectural contests announced, inviting leading
architectural studios from Prague and Brno (thus not being dependent only on local architects);
following model architecture abroad (trips by town councillors with architects to gain experience
for specific architectural tasks). Petr Kratochvíl
268
269
Exkurze za současnou architekturou ve střední Evropě
Cesta byla zacílena především na mapování vinařské architektury ve střední
Evropě. Výstupy z těchto návštěv, které zahrnovaly setkání a rozhovory s majiteli nebo
správci jednotlivých vinařství, prohlídku stavby a provozu a rovněž fotodokumentaci
objektu či areálu profesionálním fotografem, byly využity při přípravě putovní výstavy
o architektuře moderních vinařství střední Evropy. Stejně zajímavým momentem cesty
byly zastávky a prohlídky současné architektury v městech a regionech, kudy jsme
projížděli a kde jsme byli ubytováni.
Program byl připraven s velkým časovým předstihem společností Architectura.
Při výběru vinařství byl kladen důraz primárně na architektonickou či urbanistickou
kvalitu stavby, přihlédnuto bylo samozřejmě i k renomé provozů a k jejich rozdílnému
charakteru (malé rodinné vinařství – velkokapacitní provoz s pronajímatelnými
sklady, rodinná tradice – založení firmy bez tradice, krajinný charakter jednotlivých
území atd.). Navštívili jsme celkem čtrnáct vinařství ve čtyřech zemích – v České
republice (Morava; vinařství Sonberk, Gotberg), v Rakousku (Frankenau, Steiermark;
vinařství Schützenhof, Pfneisl, Lackner-Tinnacher, Erwin Sabathi, Schilhan, Arachon
T-FX-T), ve Slovinsku (Zlati Grič, Marof) a v Maďarsku (Konyari, Laposa, Ilona Szent,
Weininger). Návštěva vinařství měla zpravidla podobný charakter. Setkání s majitelem či
provozovatelem nebylo možné vzhledem k probíhající kampani zajistit u všech vinařství,
avšak povedlo se u dvanácti objektů ze čtrnácti. Majitelé nás seznámili se stavbou
i technologií, s důvody spolupráce s architekty (přepis gravitační technologie do podoby
stavby, vnitřní řešení architektury pro řízené kvašení atd.) a designéry (propagace
a komunikace, viněty atd.), se svou pozicí (rodinná tradice/velká firma) či strategií.
Klára Pučerová
Excursion to View Contemporary Architecture
in Central Europe
The trip was, above all, focused on mapping the architecture of wineries in Central Europe. During
these visits, we spoke to a number of highly involved people - owners or administrators. The results
of our visits, including knowledge of the wine-making process and the interviews and photos
taken by professional photographers, were also used for a special exhibition on the architecture of
modern wineries in Central Europe. Just as interesting as the wineries were the stops at and visits
to view the contemporary architecture in the places and regions we passed through.
Our itinerary was prepared well in advance by the architecture citizens group. The selection
followed several criteria, of which the quality of architecture and urbanism were the most
important. We also took into consideration the reputation of individual wineries as well as the
winery character (small family winery – mass production, family tradition – newly founded
wineries, landscape specifics, etc.).
We visited a total of 14 wineries in 4 countries – the Czech Republic (Moravia, wineries: Sonberk,
Gotberg); Austria (Frankenau, Steiemark, wineries: Schützenhof, Pfneisl, Lackner-Tinnacher,
Erwin Sabathi, Schilhan, Arachon T-FX-T); Slovenia (wineries: Zlati Grič, Marof) and Hungary
(wineries: Konyari, Laposa, Ilona Szent, Weininger). The visits to the wineries were of a similar
nature. Because of ongoing campaigns, not every owner or administrator had time for a guided
tour. Nevertheless, on 12 out of 14 occasions, we had the opportunity of a tour. We visited one
of the two remaining wineries with the Construction Manager (the winery was currently under
construction – one building is already complete and operational, the other is yet to be finished).
The visits were particularly important because the owners explained some of the technologies of
winemaking, as well as their reasoning behind collaboration with quality architects (how the use
of gravity technology formed the design, interior design for controlled wine fermentation, etc.),
designers (promotion and public relations, wine labels, etc.), owner status (family tradition/large
company) and specific strategy. 270
271
Klára Pučerová
Víno a architektura
Moderní vinařství se z logiky věci nacházejí na venkově, často v relativně
odlehlých oblastech, mimo tradiční architektonická centra. Jako taková bývají široko
daleko jedinými kvalitními soudobými stavbami a za to si zaslouží jak úctu, tak
pozornost. Někdy je těžké se k nim dostat, častokrát nepomůže navigace ani mapa,
jedete po prašné cestě a jen tušíte, kde by TO mohlo být. Najednou se před vámi
otevře pohled, jaký jste znali z fotografií, avšak skutečnost je zpravidla mnohem
silnější. Na fotografiích nikdy nevnímáte celistvě krajinné souvislosti, do nichž je
stavba zasazena. Zadržíte dech. Jste fascinováni. Jste překvapeni. Najednou v dálce
vidíte stavbu, která je oslavou vinařství, architektury, ale také kultury i euroatlantické
civilizace jako takové.
Přitom motivace k podobným vinařským „chrámům“ je pragmatická. Kdo chce
produkovat kvalitní víno, pochopil, že by měl svoje ambice spojit s nadprůměrnou
architekturou, protože díky ní může oslovit širší pole možných zákazníků, a získá tím
oproti konkurenci výhodu. Dobré víno je sice neměnný základ, ale jsou-li produkty
několika vinařství zhruba srovnatelné, špičková architektura znamená získání náskoku.
Investice do architektonického návrhu od renomovaného autora se vyplatí nejenom
proto, že dokáže uspořádat potřebné provozy tak, aby byly bezezbytku funkční,
provázané a šetřily pracovní síly (ostatně, to umí i lecjaký dobrý technolog), ale protože
jeho dílo ještě zvýrazní identitu místa, kde se víno rodí. Platí přímá úměra, že čím
vyšší má vinařství cíle, tím věhlasnějšího architekta si k jejich dosažení zaplatí. Je to
prozíravé, protože už se nemusí dále vynakládat peníze na reklamu a marketing: střední
třída se zajímá o víno stejnou měrou jako o architekturu (když si nechávají navrhnout
rodinný dům či vilu, neopomenou do stavebního programu zahrnout také vinný sklípek,
Wine and Architecture
Modern wineries are is logically situated in the countryside, often in remote places,
outside the traditional architectural centres. They often comprise the only contemporary
quality architecture in those areas and therefore are deserving of respect and attention.
Sometimes it is hard to find these sites, navigation and maps are useless, you follow a
dusty road and only guess where IT is.
Suddenly a view appears which you have only known from photos. The reality is much
more vivid. You never perceive from photos the context of the landscape in which the
building is situated. You hold your breath. You are fascinated. You are surprised. Then you
see a building which is a celebration of winemaking, architecture, as well as of culture
and Euro-Atlantic civilisation as such.
Those who want to produce good wine understand that they need to associate themselves
with extraordinary architecture and thus address more potential customers and obtain
a competitive advantage over others. Quality wine is a constant substance, but if the
products of several wineries are comparable, then quality architecture means an
advantage. Investment in a renowned architect´s design is worthwhile, because the winery
do něhož budou ukládat akvizice ze svých poznávacích výprav) a toto propojení dvou
„kulturních cílů“ jenom zvýší její poptávku. Když se producent vína spojí s významným
tvůrcem, má stoprocentní jistotu, že se o budově, kterou mu navrhne, bude psát
po celém světě. Pakliže jsou nějaké typy architektury vyhledávané jako módní, jsou to
vinařství, která z hlediska zájmu srovnávají krok s galeriemi.
Petr Volf
can be organised to be absolutely functional, interconnected and saving manpower, as
well as the architect’s work highlighting the identity of the birthplace of the wine.
The higher the winery’s ambitions, the more renowned the architect whom they choose.
This is far-sighted because they do not need to pay for advertising and sales promotion:
the middle class is interested both in wine and architecture (in the design of their family
homes, they do not forget to include a wine cellar, where they store acquisitions from their
trips). This interconnection of two “cultural targets” increases the demand. When a wine
producer gets together with a famous architect, they can be sure that the new building
will become world renowned.
Wineries are considered as fashionable architecture and are frequented as often as
galleries. Petr Volf
272
273
Excursion to Lecture and Exhibition by Miroslav Šik
in České Budějovice
Exkurze na přednášku a výstavu Miroslava Šika
v Českých Budějovicích
We can follow Swiss architecture in the Czech Republic too – thanks to frequent lectures by
Swiss architects. The exhibition by Miroslav Šik, an architect and professor at the prestigious
ETH in Zürich, which was held in the House of Art in České Budějovice, attracted students from
all over the country. The exhibition introduced by Šik´s lecture was a brief reminder of the work
this Swiss architect of Czech origin designed for the Swiss pavilion at the 2012 Venice Biennale.
The fact that such an architecturally developed country as Switzerland was represented at
this very famous international exhibition by Miroslav Šik is evidence of the respect for and
appreciation of his ideas. Alongside Swiss architectural celebrities (e.g. Peter Zumthor and
Jacques Herzog with Pierre de Meuron), the name of Miroslav Šik might seem less brilliant and
attractive. The high attendance by students of architecture at the lecture, however, confirms the
interest in his ideas and buildings.
In his lecture, the architect gave a critical overview of his celebrated creations. He does
not create attractive detached buildings with universal functions anywhere in the world for
show or for housing magazines. He always considers the specific site and the surrounding
buildings. ‘Ensemble’, his key term, means that the architect notices and adopts a reference
in a certain place which is not visible to the inexperienced person. He does not imitate. A high
standard of living is very important to him, but the whole shape co-creates and incorporates
the surroundings, without disturbing it, through the building elements and motifs adopted.
Šik always bears in mind the broader complexity. His objective is the integrity of the urban
environment.
Such thinking is in opposition to the dominant international architectural culture, which creates
and celebrates universally expressive solitary structures, in Europe, China, Arabia and the USA.
This does not necessarily mean bad architecture. Miroslav Šik remains in a familiar environment.
His approach depends on the high standards of common building industries, which are typical of
sophisticated countries such as Switzerland, the Netherlands and Scandinavia. Would this also
be possible in our country, where the common building industry standards are distinctly lower?
I regard the underestimation of the historical stratification of towns as problematic. Historical
iconic buildings (to use a contemporary term by Charles Jencks), which in their time radically
changed the appearance of a town, are now its inherent part and define it. We do not need to
mention genius loci, but the current existing identity given to a town in radical leaps. It seems
impossible to submit to the effort and urge to further shape this environment by interventions
equal to historical solitary structures. And would it not eventually violate the existing identity of
the place? Would it not destroy the longed-for continuity?
The visions of Miroslav Šik were on view in the Exhibition, where the buildings in collage do not
surpass each other, but create a modest integrity. At the same time, we must ask whether this
approach would not prevent the creation of such architectural gems as Muller´s Villa by Adolf
Loos. Filip Šenk
274
Švýcarskou architekturu lze sledovat i doma – díky častým přednáškám
švýcarských architektů u nás. Výstava architekta a profesora prestižní ETH
v Curychu Miroslava Šika v Domě umění v Českých Budějovicích přilákala
skupiny studentů z celé republiky. Výstava uvedená přednáškou Miroslava Šika
byla stručnou připomínkou toho, co tento švýcarský architekt s českými kořeny
připravil pro švýcarský pavilon na benátském bienále v roce 2012.
Samotný fakt, že tak architektonicky vyspělou zemi, jakou je Švýcarsko,
reprezentoval na nejsledovanější mezinárodní přehlídce Miroslav Šik, svědčí
o respektu a uznání jeho myšlenek. Vedle světových architektonických celebrit
z této země (například Peter Zumthor a Jacques Herzog s Pierrem de Meuronem)
by se jméno Miroslava Šika mohlo zdát méně zářivé a lákavé. Ovšem právě hojná
účast studentů architektury z celé republiky na přednášce, kterou architekt měl
před zahájením výstavy, potvrzuje zájem o jeho myšlenky a stavby.
Během přednášky se architekt vůči zmíněným hvězdám vymezoval. Miroslav
Šik netvoří pro oko ani pro časopisy o bydlení, které upřednostňují lákavé solitéry
univerzálně použitelné kdekoli na světě. Vztahuje se vždy ke konkrétnímu místu
a kontextu okolních budov. Ansámbl, termín, který je pro něj klíčový, znamená, že
architekt vnímá a přebírá odkazy dané konkrétním místem, které není formováno
rukou geniálního architekta. Nekopíruje, zakládá si na vysoké kvalitě bydlení, ale
celková forma spoluvytváří, nenarušuje, začleňuje se do prostředí skrze přejaté
stavební prvky a motivy. Miroslav Šik při svém uvažování má v patrnosti neustále
vyšší celek, jeho snahou je celistvost urbánního prostředí.
Takové uvažování je negací převládající celosvětové architektonické kultury,
která vytváří a oslavuje výrazné solitéry, kteří navrhují stejně v Evropě, Číně,
Arábii i USA. Nutně to však neznamená špatnou architekturu. Miroslav Šik
zůstává v prostředí sobě známém. Jeho přístup je podmíněn vysokým standardem
běžného stavebnictví, který odpovídá architektonicky kultivovaným zemím, jako
je Švýcarsko a Nizozemí či skandinávské státy. Je něco takového možné i v našem
prostředí, kde stavební průměr je výrazně pokleslejší?
Problematické se mi jeví podcenění už nabyté historické vrstevnatosti měst.
Historické ikonické stavby, abych si půjčil současný termín Charlese Jenckse,
které svou přítomností ve své době radikálně změnily podobu města, jsou dnes
jeho neodmyslitelnou součástí a definují, čím je. Není nutné hovořit o geniu loci,
ale střídmě o už nabyté identitě získané radikálními skoky. Zdá se nemožné, že
by najednou měla ustoupit snaha a touha dále formovat takové prostředí zásahy
rovnocennými historickým solitérním architekturám. A nakonec neporušila by se
právě tím již existující identita místa? Nezrušila tolik toužená kontinuita? Jak by
místa vize Miroslava Šika mohla vypadat, ukazovala právě podoba výstavy, kde
na kolážích domy přes sebe nekřičí a tvoří zdrženlivou celistvost. Zároveň je
myslím nutné se ptát, zda by takový přístup nezamezil vzniku architektonických
perel jako třeba Müllerovy vily od Adolfa Loose. Filip Šenk
275
Letní školy
architektury
V rámci projektu Architektura mimo centra se
uskutečnily vždy počátkem září dvě čtrnáctidenní
Letní školy architektury, jichž se pokaždé zúčastnilo
30 studentů vysokých škol, které vedli přizvaní lektoři
z praxe.
V roce 2012 proběhla v Rožnově pod Radhoštěm
za účasti studentů FUA TUL a byla věnována
tematice navrhování na území chráněné krajinné
oblasti Beskydy. Studenti byli rozděleni do 6 skupin
a zpracovávali dvě témata, která připravil Kamil Mrva.
Prvním úkolem bylo navrhnout zástavbu na okraji
Trojanovic, na velké louce, na území určeném pro
další rozvoj obce, které navazuje na její střed se
školou a další vybaveností. Studenti měli za úkol
navrhnout jednak urbanistické principy budoucí
zástavby, jednak konkrétní podobu domů. Jak se
zachovat v nezastavěné krajině, přírodním prostředí,
jak navrhnout vesnickou zástavbu, aby to nebyl jen
developerský projekt, jak reagovat na regulativy
CHKO, najít míru zastavěnosti, to všechno byly
otázky, na které bylo třeba najít odpověď. Druhým
úkolem byla konverze areálu Dolu Frenštát, který je
sice v současnosti zakonzervovaný, ale vzhledem
k mohutným zásobám uhlí v oblasti Beskyd hrozí
jeho otevření. Následek by byl pro převážně přírodní
a rekreační charakter oblasti katastrofální. Každá
skupina pracovala samostatně pod vedením svého
lektora, takže vzniklo na každý úkol 6 variantních
návrhů. Podstatnou součástí letní školy byl cyklus
doprovodných přednášek zaměřených k tématu
navrhování v chráněných krajinných oblastech.
Přednášející byli architekti mající praktické
zkušenosti s touto problematikou, ale také vedoucí
správy CHKO Beskydy, zástupce OKD a starosta
Trojanovic. V rámci letní školy se uskutečnily i exkurze
do Beskyd a Ostravy. Na závěr byla uspořádána
výstava, kde každá skupina na 4 panelech a modelu
představila své návrhy a návštěvníkům vysvětlovala
podstatu a důvody daného řešení.
Summer Schools
of Architecture
Tématem letní školy 2013 bylo Santiniho baroko
a hledání soudobého urbanismu místa – Vize pro
Plasy. Studenti ze škol architektury v Liberci, Brně
a Ostravě se zabývali městečkem Plasy. Samotné
město v sobě koncentruje množství protikladů,
rozkládá se na svazích kolem údolní nivy řeky
Střely, které vévodí komplex barokního kláštera
cisterciáků z 18. století, který byl postaven podle
návrhu J. B. Santiniho. Město hledá svou identitu,
postrádá náměstí – přirozený střed, kde se odehrává
společenský život, hledá vztah ke klášteru, protíná
ho od jihu k severu hlavní silniční tah, který se téměř
dotýká kláštera a tvoří těžko překročitelnou bariéru
mezi částmi města. Práce probíhala ve dvou fázích.
První byla věnována analýzám města z různých
úhlů pohledu, jako je vztah veřejných a soukromých
prostorů ve městě, doprava a cesty, vztah ke krajině
a řece, rozbor pracovních příležitostí, vztah kláštera
a města a prostorové korekce. Analýzy sloužily nejen
k seznámení se s městem a jeho pochopení, ale
zejména k vytipování a popsání problémů, které je
třeba řešit. Jestliže v první analytické části probíhala
práce ve skupinách, v druhé fázi pracovali všichni
společně, všechno úsilí směřovalo k vytvoření
celkového výstupu, ideového plánu možných zásahů
do organismu města. A kromě celkové vize byly
zpracovány drobné zásahy do vybraných částí města,
citlivé nápravy veřejných zón, které kultivovaly
jednoduchými prostředky prostředí města, jako bylo
propojování cest existujících i nově navržených,
úpravy různých zákoutí, okolí řeky, prostoru
konventu apod. Součástí letní školy byly opět také
přednášky, tentokrát zaměřené na problémy spojené
s památkovou ochranou, ale také s urbanismem
a plánováním měst.
Letní školy architektury byly pojaty jako „tvůrčí
dílny“, kdy se po celou dobu studenti a jejich lektoři
soustředili na intenzivní práci. Jedním z největších
přínosů letních škol bylo, že studenti zažili týmovou
práci, střetávání názorů, hledání konsenzu, dlouho
do noci trvající diskuze, nacházení kompromisu,
společného řešení. Jan Hendrych
Two fortnight-long Summer Schools of Architecture, part of
natural centre of social life. It is also seeking a relationship
at the beginning of September 2012 and 2013. Each was
to the monastery. The town is also crossed South-North
attended by 30 university students who were lectured by
by a busy main road which almost touches the monastery,
professional architects.
creating a barely crossable barrier between different parts
The 2012 Summer School was held in Rožnov pod
of the town.
Radhoštěm for students of FUA TUL. Its theme was
The work itself was divided into two phases. The first was
designing in the Beskydy protected landscape area (CHKO
devoted to analysing the town from various perspectives,
Beskydy). The students were divided into six groups and
such as the relationship between public and private spaces,
worked on two tasks provided by Kamil Mrva. The first task
traffic and roads, the relationship to the landscape and the
was to design a built-up area on the periphery of Trojanovice,
river, job opportunities, the relationship between monastery
in a large meadow – a site intended for the further
and town, and the spatial adjustments.
development of the town with a school and other facilities,
These analyses were useful for getting to know and
connected to the town centre.
understand the town, as well as for selecting and describing
Students were supposed to design the urban principles of
the problems which needed to be solved. Whereas the
the future area, as well as the specific shapes of the houses.
first phase was carried out in groups, the second one was
How to act in an empty landscape – in a natural setting,
done together. All efforts were concentrated on creating
how to design village housing without it being merely a
an overall output – ideas of possible interventions in
developer´s project, how to respond to CHKO directives, how
the town organism. Apart from an overall vision, small
to find the limits of a built-up space – all these questions
interventions in selected parts of the town were also
needed answers.
worked out - sensitive alterations to public zones, which
The second task was the conversion of the Frenštát coal
cultivated the town environment by simple means such
mine, which is now preserved but, due to extensive coal
as pathway interconnections – already existing as well as
reserves in the Beskydy area, is in danger of being reopened.
newly designed, adjustments of various corners of the river
The consequences for the primarily natural and recreational
surroundings and the area around the monastery, etc. Again,
area would be disastrous. Each group worked individually
there was a series of lectures, this time focused on the
under the tutelage of its lecturer, thus there were six
issues of historical preservation and on urbanism and town
different designs for each task.
planning.
A significant part of the Summer School was a lecture series
Both schools were conceived as ‘workshops’ and students
with the topic of designing in protected landscapes. The
were intensely concentrated on the work with their lecturers.
speakers were architects with practical experience of this
One of the greatest benefits to the students was working
issue, the Director of the CHKO Beskydy administration, a
in teams, the clash of opinions, searching for a consensus,
representative of OKD and the Mayor of Trojanovice. There
discussions deep into the night, searching for a compromise
were also excursions to Beskydy and Ostrava. Finally, there
and common solution. was an exhibition in which each group presented their
projects on four boards and explained to visitors the nature
and reasons for their solutions.
The topic of the 2013 Summer School was “Santini´s
Baroque and searching for a contemporary urbanism” – a
vision for Plasy. The town of Plasy was this year´s concern
for architecture students from Liberec, Brno and Ostrava.
The town itself is full of contradictions. It is situated on the
hillsides along the valley meadow of the Střela River. This
area is dominated by a Baroque Cistercian monastery from
the 18th century, which was designed by J. B. Santini. The
276
town is searching for its identity. It has no square – the
the “Architecture Outside the Centres” project, took place
277
Jan Hendrych
Rožnov pod Radhoštěm
Studenti zpracovávali dvě zadání. První zadání obsahuje návrh urbanistického
řešení zástavby dnes volné parcely v části obce zvané Lomná. V současné době je zde
louka, v územním plánu obce určená k budoucí výstavbě rodinných domů. Zadáním
také bylo navrhnout podobu domů, a to v měřítku architektonické studie. Druhé zadání
definovalo vizi studentů na téma konverze Dolu OKD ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Jak navrhovat a projektovat v CHKO? Jak následně realizovat stavby v CHKO? Jak
užívat stavby v CHKO? V posledních několika letech je toto téma mezi architekty
a projektanty v dané oblasti velice diskutované. V současné době platí, že jestliže
architekt projektuje v CHKO Beskydy, musí být jeho projekt odsouhlasen Agenturou
ochrany přírody a krajiny v Rožnově pod Radhoštěm, tzv. CHKOB. Na území CHKO
je dlouhodobě patrná stagnace soudobé architektury, neboť kvalitní architektura
na jen trochu vyšší úrovni nemá v dané oblasti možnost vznikat jinak než v konfliktu
s „politikou“ CHKO Beskydy.
Cílem studentských prací bylo také definovat soudobý názor na rodinný dům
v Beskydech. Urbanistické řešení v podobě shluků domů, které některé práce ukazují,
je velice příznivým řešením a navazuje tak na historickou stopu zástavby v regionu.
Přírodní materiály, jednoduchá řešení, drobná architektura, zapojení přírody v podobě
stromů, mezí či remízků atd. jsou důležitým prvkem v navrhování dané lokality.
Téma dolů je velice diskutované nejen mezi místními, ale celoplošně přesahuje
daný region. Studentské práce obsahují zajímavá řešení: na jedné straně navrhují
zakonzervovat objekty a vystavit je pro veřejnost, na straně druhé navrhují např. vizi
podzemního života propojeného s velkými městy moravskoslezského regionu. Většina
se ale přiklání k uzavření těžby a podpory krajiny a života lidí na zemi. V rožnovském
hotelu Relax, kde práce probíhaly, se uskutečnily přednášky architektů a dalších
odborníků k danému tématu. K letní škole byla samozřejmě přizvána správa Chráněné
krajinné oblasti Beskydy, uskutečnila se také přednáška vedoucího CHKO Františka
Jaskuly. Při prezentaci hotových prací (panelů) proběhla diskuze zadavatelů, CHKO
a dalších přizvaných hostů. Kamil Mrva
Letní škola architektury Rožnov 2012
Rožnov pod Radhoštěm
2. 9.– 15. 9. 2012
Přednášející:
Tomáš Bindr
Tomáš Bujna
Zdeněk Fránek
Jan Hendrych
Michaela Chvojková
Karel Janča
František Jaskula
Radek Jiránek
Jiří Klokočka
Lenka Křemenová
Ladislav Kuba
David Maštálka
Jiří Novotný
Tomáš Pilař
Jiří Plos
Martin Rajniš
Vladislav Sobol
Jiří Suchomel
Filip Šenk
Zdeněk Trefil
Radim Václavík
Letní škola byla věnována tematice
navrhování na území chráněné krajinné
oblasti. Třicet studentů Fakulty umění
a architektury Technické univerzity
Liberec se zabývalo dvojicí praktických
úkolů, které byly zvoleny ve spolupráci
s architektem Kamilem Mrvou, jedním
z hlavních organizátorů této akce.
Letní škola
architektury
Beskydské vize
Odborní garanti:
Kamil Mrva
Petr Volf
Rožnov 2012
Rožnov 2012
Architektura mimo tradiční centra
Beskydské vize
Letní škola architektury
Letní škola architektury Rožnov 2012
se uskutečnila v rámci projektu
Architektura mimo tradiční centra.
www.ex-centric.eu
9
788090
Tato publikace vznikla v rámci projektu
Budování partnerství a rozvoj spolupráce
v oblasti architektury mimo tradiční
centra, číslo CZ.1.07/2.4.00/31.0021.
L
Rožnov
Závodní dráha vedle areálu Dolu OK
ve Frenštátě pod Radhoštěm,
Students worked on two tasks. The first dealt with the urban planning design of a built-up
area,
jehož konverzí se studenti zabývali
an empty site now, in a part of Lomná village. At present, there is a green field intended for family
houses. The assignment also included designing the houses on the scale of an architectural
study. The second task defined the students’ view of the conversion of the OKD coal mine in
Frenštát pod Radhoštěm. Some questions asked: How to design and project in a protected
landscape area (CHKO). How to build in CHKO. How to use the buildings afterwards. Recently,
this issue has been much discussed among architects and designers. If an architect designs in
CHKO Beskydy, his project has to be approved of by the Nature Conservation Agency in Rožnov
pod Radhoštěm (CHKOB). In the area of CHKO, there is a permanent stagnation of contemporary
building because it is not possible to create quality architecture there without contradicting
CHKO Beskydy ‘policy’.
The aim of the students’ works was to define a contemporary view of a family house in Beskydy.
Some urban plans presented a form of cluster homes, which is very positive, and a continuation
of the historical building in the region. Natural materials, simple solutions, small-scale
Beskydské vize
architecture, integration of trees, walks, parks, etc. –all these are part of designing in the region.
The coal mines issue is being debated not only among the local people but also beyond the
region’s borders. Students’ works contained interesting solutions. On one hand, they suggested
preserving the objects and showing them to the public. On the other hand, they proposed e.g.
Š A
underground living interconnected with big towns in the Moravia-Silesian region. Most students
tended towards halting the mining and supporting the landscape and environment.
The projects as well as lectures by architects and other professionals took place in the Relax
448476
1
278
Hotel in Rožnov. The administration of CHKO Beskydy was also invited to the Summer School.
There was a lecture by the Director of the CHKO administration, Mr František Jaskula. During the
presentation of students’ works (on boards), there was a discussion among the submitters, the
CHKO and other guests.Kamil Mrva
279
Michael Fričová
Kateřina Fryzelková
Lenka Pechanová
Aleš Vojkůvka
David Wojaczek
Projekt B
Project B: Trojanovice
Koncept našeho projektu vycházel
z úvahy o tom, jak bude vypadat typický
obyvatel nového rodinného domku
v Trojanovicích, jaké budou jeho potřeby,
sny a cíle a jakým způsobem se může
chovat k místní krajině a tradici.
Potenciálního klienta jsme si tedy
definovali jako člověka přicházejícího
převážně z města, který se zde snaží najít
klid, blízkost přírody a velkou zahradu
jako prostor pro seberealizaci. Realita
však bývá často jiná, zahrada obehnaná
vysokým plotem zůstává zanedbaná, je
nevhodně upravovaná, rodinné domy se
pak stávají hrady nebo skladišti a těsnou
blízkostí oplocených pozemků dochází
k nepropustnosti krajiny, jejíž kontinuita
je obzvláště pro toto místo velmi důležitá.
Náš princip rodinných domů vychází
z rozdělení zahrady na část navazující
na dům (zahrada aktivně využívaná,
oplocená a primárně soukromá) a část
záhumenní (užitková, neoplocená,
pronajímatelná), tedy jakousi louku, která
zachová propustnost krajiny a může
být prostorem například pro chov ovcí.
Tento princip je podpořen také tím, že
domy vytváří shluky, a tak koncentrují
oplocenou plochu do několika míst. Nově
navržené domy, cesty, veřejné prostory
a pěšiny jsou dotvářeny drobnými
krajinnými prvky jako sady, alejemi,
solitérními stromy nebo obyčejnou kládou
u cesty, kde si můžu sednout a prohodit
pár slov se sousedem. Tento princip je
citlivý k místní krajině, jejím zvykům
a může být výhodný a lákavý pro jeho
nové obyvatele.
The concept of our project arose from the image of typical residents of a new family house
in Trojanovice. What are their needs, dreams and ambitions and how do they treat the local
landscape and traditions? We defined the potential client as a town-dweller, who wants to find
a quiet place with a big garden as a place of self-fulfilment. However, reality often proves to be
different: a garden behind a high fence is either neglected or wrongly treated. The family house
can then become either a fortress or a storeroom which the landscape, the continuity of which is
essential here, is not able to penetrate, due to the proximity of the walls.
Our family home project divides the garden into a section following on from the house (a garden
actively used, fenced in and private) and a plot section (utility, unfenced, rentable) – a green field
which enables the landscape to penetrate and which can be used for example, for keeping sheep.
This idea is also supported by the fact that the houses form clusters and thus concentrate the
fenced areas into only a few places.
Newly designed houses, roads, public spaces and paths are complemented by small landscape
elements such as orchards, alleys, solitary trees or simple logs beside the road, on which to sit
and have a chat with a neighbour.
This project is sensitive to the local landscape and its customs. It could prove convenient and
attractive to new residents.
280
281
Zuzana Ferencová
Daniela Kupková
Vojtěch Malina
Klára Mitlenerová
Michaela Říhová
Projekt
A
Kdo jinému jámu kopá...
Území, které by těžba postihla,
tzv. dobývací prostor, je mnohem větší
než řešená parcela, kde se nachází pouze
vstup do těžebního prostoru. Abychom
do budoucna zabránili neuvážené těžbě
uhlí, vytváříme polygonální síť na celém
území dobývacího prostoru. Síť spojuje
plochy symbolické velikosti 1 m2, jež by
byly zakresleny do katastrální mapy. Veliký
počet spoluvlastníků této sítě zaručuje
nedotknutelnost celé těžební oblasti. Pro
potenciální těžařskou společnost je totiž
velice obtížné získat souhlas pro těžbu
od všech zúčastněných, nebo dokonce
tyto plochy vykoupit. Na principu věcného
břemene zůstávají „pozemky“ v užívání
dosavadním majitelům. Vložili jsme
do obyvatel Beskyd absolutní důvěru:
„Jeden metr čtvereční, který chrání krásu
Beskyd.“ Jediným viditelným zásahem
v krajině je dřevěný kvádr znázorňující metr
čtvereční, od kterého se celá sít rozvíjí.
Na povrchu kvádru je vypálen tvar sítě
s odkazem na význam metru.
Project A:
The area that would be affected by mining is
much larger than the site in question, which is
only the entrance to the mining area. To prevent
future mining, we create a distributed network
all over the mining area. The network connects
plots of a symbolic size of 1 square metre, which
could be put on a cadastral map.
A large number of network co-owners
guarantees the untouchability of the whole
mining area. It is very difficult for a potential
mining company to obtain approval for mining
from all the parties concerned, or even to buy
this area. By the right of user, these ‘plots’ remain
with the present owners. We gave the Beskydy
inhabitants our absolute trust. “One square
metre that protects the beauty of Beskydy.” The
only visible intervention in the landscape is
a wooden block illustrating one square metre,
from which the whole network radiates. On the
surface of the block, a network shape with a
reference to the meaning of the ‘metre’ is burnt.
282
283
Projekt B
Život mezi řádky v sadu
Krajina:
Typická architektura Beskyd a jedinečná
osídlená krajina jsou naším zdrojem
inspirace. Tradiční roztroušené valašské
osídlení a hustota vesnické zástavby se
propisuje do našich myšlenek o podstatě
místa.
Místo:
Louky, lesy, vzduch, řemesla, klid, volnost,
blízkost města, stromy a cesty vytvářejí
prostředí, ve kterém se pohybujeme. Hledali
BYDLENÍ
SADU
jsme hraniceVbez
hranic, bariéry, které by
nebyly překážkami, a řád bez pravidel.
Sad:
Stromořadí utváří prostředí s přirozenými
hranicemi a zároveň s neomezeným
pohybem mezi stromy. Sad se stává jasnou
hranicí mezi veřejným a soukromým
prostorem. Princip hustoty sadu umožňuje
vytváření soukromých palouků a jejich
pomyslné hranice. Prostorem mezi řádky
jsou vedeny cesty k jednotlivým stavením
na paloucích. Hustota stromů se postupně
rozvolňuje směrem od cesty k lesu a sad se
proměňuje v louku navazující na les.
CELÝ PALOUK OBYTNÝM PROSTOREM
MAXIMÁLNÍ PROPOJENÍ SE SADEM
UMÍSTĚNÍ DOMU NA PARCELE
4
6
1
5
3
2
8
DŮM SE OTEVÍRÁ NA JIH A NABÍZÍ POHLED
DO SADU I DO HOR
7
1 GARÁŽ
2 VENKKOVNÍ CHODBA
3 ZÁDVEŘÍ
4 JÍDELNA A KUCHYNĚ
OBÝVACÍ PROSTOR
5 WC
6 LOŽNICE S KOUPELNOU
7 CHODBA
8 DĚTSKÝ POKOJ S KOUPELNOU
Daneiela Kupková
Project B:
Life between the Orchard Rows
Landscape: The typical Beskydy architecture
and unique landscape are our source of
inspiration. Traditionally scattered settlements
UPŘEDNOSTNĚNÍ HLAVNÍ STĚNY
(VÝHLED, SVĚTOVÉ STRANY)
in Valachia and the density of village buildings
come into our thoughts on the nature of the
place.
Place: meadows, woods, air, crafts, peace,
freedom, urban vicinity, trees and paths create
the environment in which we move about. We are
seeking limits without limits, barriers without
Klára Mitlenerová
natural borders and, at the same time, with
unrestricted movement among the trees. The
1
OTEVŘÍT SE DO SADU
HLEDĚT NA HORY
ŽÍT ZA ZDÍ
ŽÍT V SADU
TAK JAKO SAD SE
ROZPADAT
A JAKO STROMY HUSTOTU
SNIŽOVAT
orchard becomes a clear boundary between the
2
private and public spaces. The density of the
3
orchard enables the creation of private glades
ENÍ
VYMEZIT SE SILNICI
KRÝT SI ZÁDA
obstacles and a system without rules.
Orchard: The alley creates an environment with
ENÍ
KAMENNÁ ZEĎ
OTEVŘ
VBA
ROZTŘÍŠTĚNÍ
ŠINDELKA
UZAVŘ
s.
Zuzana Ferencová
Daniela Kupková
Vojtěch Malina
Klára Mitlenerová
Michaela Říhová
and their hypothetical boundaries. Between the
rows there are roads to the individual houses in
4
the glades. The density of the trees decreases
gradually towards the woods and the orchard
5
PŮDORYS 1:250
1 TECHNICKÉ ZÁZEMÍ + GARÁŽ
2 ZÁPRAŽÍ ZA ZÁVĚSEM
3 KOUPELNA + WC
4 OBÝVACÍ PROSTOR + KUCHYŇ
5 POKOJ
6
changes into a meadow near the woods.
MATERIÁLY - ZMĚKČENÍ
(OD ZDI AŽ K ZÁVĚSU)
284
285
Mirka Baklíková
Šimon Dušek
Klára Jančová
Lucie Lorencová
Vojtěch Šaroun
Projekt A
Do hloubi
Při řešení projektu jsme se rozhodli
nejprve vymezit vůči potenciální těžbě
v Dolu Frenštát. Samotnou těžbu uhlí
nepovažujeme za nic špatného – lidé
využívali darů přírody odjakživa. V případě,
že bude uhlí skutečně potřebné, a tedy
bude i v zájmu obyvatel regionu, dá se
o těžbě uvažovat. V současnosti je však
čistě v zájmu soukromé firmy, a proto se
k těžbě stavíme odmítavě. Dvě hloubicí věže
ležící v areálu vnímáme jako symbol. Pro
mnohé jsou věže symbolem zvůle bývalého
režimu. Zbořením celého areálu na povrchu
a následným zásahem problematiku
zbavujeme těchto konotací a vytváříme
prostor pro přemýšlení o samotné těžbě.
Návrh spočívá v zakrytí šachet pochozími
skleněnými tabulemi. Strach člověka z pádu
připomíná to, co se ještě nestalo, ale stát
se může. Jeden okamžik může spustit vlnu
nezvratitelných důsledků, které by byly
fatální pro celý region. Ať již v podobě změn
demografických, ekonomických, či fyzické
degradace skutečnými propady krajiny.
Project A: Into the Deep
Firstly, we decided to define our opinion on the prospect of mining in the Frenštát Mines. We do
not consider mining to be bad – people have always used natural resources. If the coal is really
needed, we can consider mining. At present, however, it is only the interest of a private company
and therefore we reject it.
We see the two sinking towers in the area as symbols. To many people, they are symbols of the
despotism of the former regime. By demolishing them and then intervening in the site, we deprive
it of these connotations and create a place for thoughts about mining itself.
The design proposes covering the pits with walk-on glass panels. The fear of falling through
evokes what has not yet happened, but what could. One instant can set off a wave of irreversible
consequences which would be fatal for the whole region. Whether demographic, economic or
physical changes, or physical degradation – actual hollows in the landscape.
286
287
Plasy 2013
Plasy, dvouapůl tisícové město na řece Střele, jsou proslulé svým cisterciáckým
klášterem, jehož konvent byl postaven v osmnáctém století podle návrhu Jana Blažeje
Santiniho. Plasy mají sice bohatou minulost, k níž stejně jako klášter patří také
klasicistní rodinná hrobka Metternichů, ale hledají svou současnou podobu, postrádají
to, co by se dalo nazvat identitou. Postrádají městský charakter, jsou na jakémsi
rozhraní. Chybí jim náměstí, místo, kde by se lidé mohli přirozeně setkávat. Podélně
je protíná – od jihu k severu – hlavní silniční tah na Most, kterým denně projede okolo
deseti tisícovek aut, z toho značný počet nákladních vozů. Silnice vytváří ve své
podstatě těžce překročitelnou bariéru, oddělující klášter od protější – rezidenční části
Plasů. Problematickým krokem bylo nedávné provedení velikého kruhového objezdu
a předimenzovaných, jen málokdy využitelných parkovacích ploch, ležících na pravém
břehu řeky Střely, přímo proti konventu. Tyto nešťastné zásahy jsou na první pohled
patrné, člověk nemusí být urbanista nebo expert na dopravu, aby poznal, že zde něco
není v pořádku. Vzhledem k úctyhodným kořenům, ale také kupříkladu vzhledem
k tomu, že jsou zde dvě střední školy (zemědělská průmyslovka a gymnázium)
a v areálu kláštera se dokončuje pobočka Národního technického muzea, mají
Plasy značný potenciál pro svůj rozvoj. Architektura je jedna z možností, jak jej –
ve spolupráci se samosprávou – docílit.
Petr Volf
Plasy 2013
Plasy is a town with a population of just 2,500. It is situated on the Střela River, and is known for
its Cistercian monastery built in the 18th century to the design of Jan Blažej Santini. The town of
Plasy has a rich history with the monastery, as well as the classicist Metternich family tomb, but
it seeks a contemporary appearance. One could say it lacks identity. It lacks town character, the
place is on a sort of borderline.
Plasy lacks a square, a place where people can meet naturally. From North to South the town is
divided by a main road to the city of Most, used daily by almost 10,000 cars including a number
of large transport vehicles. Thus the road serves as a very tight barrier dividing the monastery
from the opposite residential part of the town. Another problem is the recent building of a large
roundabout and a large, rarely used parking lot on the right river bank just next to the monastery.
These unfortunate moves are visible at first glance and one does not have to be a city planner or
traffic expert to recognise that something is not right here.
Plasy is a small town, perfectly suited to the focus of the project of “Architecture Outside the
Centres”, of which the Summer School was a part. Apart from its notable history, there are also
two high schools (Agricultural Technical School and Secondary School). Moreover, in the area
of the monastery, there is a branch of the National Technical Museum about to be completed.
Therefore, Plasy has great potential for development. Architecture is one way of it happening, in
collaboration with the local authorities.
288
289
Petr Volf
Klára Bužková
Lucie Lorencová
Lucia Macková
Radek Toman
Pavel Zahálka
Klášter
Klášter v Plasích chápeme v historickém
kontextu jako významnou součást města,
hospodářské centrum, místo kontemplace
zahalené tajemstvím. Během staletí se jeho
úloha lišila, dnes působí spíše jako cizorodý
organismus v centru města, přestože zde
stojí po staletí.
Naším cílem bylo navrátit mu důstojnost,
začlenit jej do městské struktury a přitom
těžit z jeho specifické atmosféry. Jako
zásadní jsme vnímali určení vstupů,
zpřehlednění a ohraničení areálu i konventu,
definování různorodých prostor.
Abychom navrátili klášteru svébytnost,
navrhli jsme několik zásadních změn.
Odkloněním silnice I. třídy od kláštera
zde vznikl prostor pro obnovení klášterní
zahrady, která byla součástí původního
konventu. Tímto jsme vymezili prostor
samotné klauzury (původně místo určené
pouze mnichům). Pro podpoření specifické
nálady umísťujeme úzké, nenápadné vstupy
do nové zdi kolem zahrady, přístupné
obyvatelům Plasů i návštěvníkům.
Hospodářský areál jsme rovněž více
uzavřeli a vytvořili odtud nový hlavní
vstup do konventu. V budovách pivovaru
ponecháváme expozici NTM, pohledově
ho však oddělujeme linií zdi, která
podpoří vymezení prostoru před kostelem
Nanebevzetí Panny Marie. V původních
staveních za klášterní zdí využíváme místo
pro parkoviště, restauraci a ubytovací
kapacity.
Na severní straně areálu vedle hlavního
vstupu obnovujeme objem původní kaple
Panny Marie Růžencové, jež je součástí
přilehlé zdi. V rámci zpřehlednění vnitřního
prostoru kláštera jsme odstranili budovu
sodovkárny a stromy zastiňující pohled
na budovy. Do hospodářského nádvoří
vkládáme nové funkce zvyšující přitažlivost
pro místní i turisty.
Monastery
Historically, we see the monastery in Plasy as an important part of the town,
an economic centre, a mysterious place of contemplation. Over the course of
centuries, its role has changed. Nowadays it is seen as a parasite in the town
centre, although it has been there from time immemorial.
Our ambition was to restore its dignity and make it part of the town structure,
which would benefit from its presence. The most important thing was to
situate the entrances, define and organise the premises, as well as the
monastery.
To restore the originality of the monastery, we had to make some crucial
changes. By diverting the primary road, we created a space for renovating
the garden, which used to be part of the original monastery. Thus we defined
an area of strict seclusion (originally a place only for the monks). To support
the unique mood, we placed narrow, discreet entries into the new wall around
the garden, open to Plasy inhabitants and visitors.
We also closed the administrative area and created a new main entrance to the
monastery. We left the NTM exhibition in the brewery, but separated it visually
by a wall, which supports the space in front of the Church of the Assumption
of the Virgin Mary. In the original buildings behind the monastery wall, we
placed a parking lot, a restaurant and accommodation facility.
In the northern part, next to the main entrance, we renovated the original
Chapel of Our Lady of the Roses which is part of the adjacent wall. To better
organise the inner space, we removed the soft-drink company building and
trees overshadowing the buildings. We gave the administrative courtyard
new functions to attract locals as well as tourists.
290
291
ká
a Potoční východně od kláštera. Dnešní stav návsi charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu
a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde
se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i
zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově
m domem s potravinami - místo, kde se odkrývá voda a stíní strom, místo, kde je rozhled a klid.
Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spojující obchod s cestou
na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně se lišící skladbou a
tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody.
Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku.
parkování
Potoční
nový strom
lavička
Roman Ehl
Barbora Jandová
Milada Vorzová
"pramen"
nástěnka
Ba
bin
potraviny
sk
á
Ba
bin
sk
á
samoobsluha
pumpa
parkování
skrytý potok
Potoční
nový strom
lavička
parkování
"pramen"
AXONOMETRIE
Potoční
insk
á
lavička potraviny
"pramen"
nástěnka
potraviny
samoobsluha
odkrytí potoka
lípa malolistá
nový strom
Slámy
dřevěná lavička
pumpa
lavička
samoobsluha
Bab
insk
pumpa
á
nový strom
lavička
5
Bohumila
Bab
á
9 PRAMEN
Slámy
Bohumila
Slámy
5
10
20m
10
Řešený prostor návsi se nachází na křižovatce ulic Babinská a Potoční východně od kláštera. Dnešní stav návsi charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu
vylitá mezi
domy a chaoticky parkující auta. Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde
20m
se střetává mnoho cest - dopravních, pěších i vodních.
Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spoj
na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně
tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody.
Důležité se stává definování hranic návsi. Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i
úrovňově - si člověk uvědomuje, že vstupuje na území návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově
sjednocena. Ústředním prostorem návsi je místo před průčelním domem s potravinami - místo, kde se odkrývá voda a stíní strom, místo, kde je rozhled a klid.
Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku.
Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spojující obchod s cestou
na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně se lišící skladbou a
tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody.
Důležité se stává definování hranic návsi. Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i
Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku.
úrovňově - si člověk uvědomuje, že vstupuje na území návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově
sjednocena. Ústředním
prostorem
návsi
místo před
průčelním ulic
domem
s potravinami
- místo,
kde se
a stíní
strom,
kde je rozhled
a klid.plocha asfaltu
Řešený prostor
návsi
se jenachází
na křižovatce
Babinská
a Potoční
východně
od odkrývá
kláštera.voda
Dnešní
stav
návsimísto,
charakterizuje
bezbřehá
Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spojující obchod s cestou
vylitá mezi domy a chaoticky parkující auta. Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde
na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně se lišící skladbou a
se střetává mnoho cest - dopravních, pěších i vodních.
tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody.
NAVRHOVANÉ ŘEŠENÍ
Důležité se stává definování hranic návsi. Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i
úrovňově - si člověk uvědomuje, že vstupuje na území návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově
sjednocena. Ústředním prostorem návsi je místo před průčelním domem s potravinami - místo, kde se odkrývá voda a stíní strom, místo, kde je rozhled a klid.
10
insk
5
Řešený prostor návsi se nachází na křižovatce ulic Babinská a Potoční východně od kláštera. Dnešní stav návsi charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu
vylitá mezi domy a chaoticky parkující auta. Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde
se střetává mnoho cest - dopravních, pěších i vodních.
Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku.
Stream
The site in question is situated at the intersection
of Babinská and Potoční Streets, East of the
monastery. The present condition of the square
is characterised by a vast area of tar between
buildings and parked cars. The site is confusing
and messy, albeit with the unique aura of the old
buildings. A site where several routes - traffic,
AXONOMETRIE
0
ZÁKRES
žulová dlažba
pískovcová dlažba
2
dřevěná lavička
6m
pedestrian and water intersect.
AXONOMETRIE
ŘEZ 1_200
odkrytí potoka
It was important to define the borders of the
square. To create the feeling when one suddenly
lípa malolistá
steps into another space and atmosphere. Through
ZÁKRES
dlažba
odkrytí potoka
dřevěná lavička
ROMAN EHL,pískovcová
BARBORA
JANDOVÁ,
MILADA VORZOVÁ
žulová dlažba
lípa malolistá
the different surfaces – of materials as well as
levels – you are aware of entering the square, you
slow down and look around. The square surface is
VYMEZENÍ HRANIC _ VSTUPY
CESTY
Bab
skrytý potok
nový strom
nástěnka
CESTY
nový strom
lavička
Bohumila
Pramen
Řešený prostor návsi se nachází
na křižovatce ulic Babinská a Potoční
východně od kláštera. Dnešní stav návsi
charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu
vylitá mezi domy a chaoticky parkující auta.
Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se
žulová dlažba
pískovcová dlažba
zvláštní atmosférou dýchající z okolníchZÁKRES
starých budov. Místo, kde se střetává mnoho
cest – dopravních, pěších i vodních.
Důležitým se stává definování hranic návsi.
Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném
prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení
povrchů – materiálově i úrovňově – si
9 PRAMEN
člověk uvědomuje, že vstupuje na území
návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je
9 PRAMEN
CESTY
VYMEZENÍ
HRANIC
_ VSTUPY
ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD
jednolitá, jemně vyvýšená
oproti
stávající
silnici, materiálově sjednocena. Ústředním
prostorem návsi je místo před průčelním
domem s potravinami – místo, kde se
odkrývá voda a stíní strom a kde je rozhled
a klid.
Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je
rozdělena do dvou částí podle charakteru
cest, které tudy vedou. Jakási podkova
spojující obchod s cestou na hřbitov je
FOTOGRAFIE MÍSTA
hlavní pěší a pobytovou plochou, místy
okolo se především jen projíždí. Tyto dvě
LETNÍ ŠKOLA ARCHITEKTURY 2013 _ VIZE PRO PLASY
části jsou od sebe odlišeny
vizuálně se lišící
skladbou a tvarem kamene. Skrytý potok je
odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek
vody. Příjemnému prostoru u dnešní pumpy
dáváme stín novým stromem a k posezení
umísťujeme novou lavičku.
ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD
compact, slightly higher than the road. The centre
NAVRHOVANÉ ŘEŠENÍ
of the square is situated in front of a shop selling
VYMEZENÍ HRANIC _ VSTUPY
ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD
NAVRHOVANÉ ŘEŠENÍ
groceries. This is a place with shady trees and a
stream, a place with a view and tranquillity.
ZÁKRES
žulová dlažba
pískovcová dlažba
dřevěná lavička
odkrytí potoka
lípa
The stone pavement defines the square and
is divided into two sections according to the
FOTOGRAFIE MÍSTA
VIZE PRO
PLASY
0
2
ŘEZ 1_200
6m
purpose of the routes leading through it. A sort
LETNÍ
ŠKOLA
LETNÍ ŠKOLA ARCHITEKTURY 2013 _ VIZE PRO PLASY
ARCHITEKTURY
2013
FOTOGRAFIE MÍSTA
VIZE PRO
PLASY
ROMAN EHL, BARBORA JANDOVÁ, MILADA VORZOVÁ
0
2
6m
ŘEZ 1_200
LETNÍ
ŠKOLA
ARCHITEKTURY
2013
LETNÍ ŠKOLA ARCHITEKTURY 2013 _ VIZE PRO PLASY
ROMAN EHL, BARBORA JANDOVÁ, MILADA VORZOVÁ
of horseshoe connecting the shop and a pathway
to the cemetery is the main pedestrian area, the
surrounding area is only for motor traffic. These
two sections are visually distinguished by different
stone patterns and shapes. The hidden stream
appears in a gap in the ground.
A HRANIC
bench_ VSTUPY
and a
CESTY
VYMEZENÍ
shady tree are placed near the present pump.
292
293
ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD
NAVRHOVANÉ ŘEŠ
Ateliéry a workshopy
Během poznávacích cest za architekturou mimo centra do zahraničí byly přirozeně
navazovány kontakty s místními architekty. Vedle toho, že cestovatelé díky tomu
získali hlubší a bezprostřední poznání místní situace, se v několika případech podařilo
setkání rozvinout do bližší formy spolupráce.
Studios
and Workshops
During the “Architecture Outside the Centres” excursions abroad we naturally got in touch with
local architects. Besides gaining a deeper and direct knowledge of the local situation, in some
Atelier John O´Reilly
a Zdeňka Němcová Zedníčková
cases we managed to develop a close collaboration.
PROJEKT CENTRA TRVALE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE
SUSTAINABLE LIVING CENTRE
Byl jsem vyzván, abych pro studenty připravil zadání projektu v Irsku. Měl jsem
v tomto ohledu obavy, že studenti neuvidí místo realizace projektu, což byl základní
předpoklad. Ale studenti přijeli – na svoje vlastní náklady – a jejich pobyt byl velmi
plodný. A byl to skvělý začátek velmi příjemné zkušenosti.
Místem realizace projektu je starý chudobinec na okraji obce Ballyvaughan
na západě Irska. Tento komplex by postaven v padesátých letech 19. století, aby
sloužil péči o chudé a nemocné, kteří trpěli následky Velkého irského hladomoru
v letech 1845–1848. Komplex budov chudobince je obehnán kamennou zdí, za kterou
je řada volných ploch a kamenných domů, z nichž mnohé jsou v ruinách a zarostlé
vegetací. Zadáním projektu je Centrum trvale udržitelného rozvoje. Toto centrum by
mělo fungovat jako základna pro různé nezávislé skupiny prosazující v Irsku udržitelný
rozvoj. Program projektu zahrnuje ateliér, zasedací místnosti, víceúčelový prostor,
ubytování pro hosty, stravovací zařízení a řadu venkovních prostor pro rekreaci
a užitkovou zahradu s příslušnými budovami. Středisko bude sloužit jednotlivcům
i skupinám, které se zabývají projekty udržitelného bydlení, místní komunitě
a skupinovým návštěvám, včetně školních výprav. Centrum má také sloužit jako
model udržitelnosti v praxi. To vyžaduje brát v úvahu udržitelnost jako fundamentální
záležitost v přístupu k architektonické práci, v rozvoji myšlenek a v jejich plánované
realizaci. Zdmi uzavřený, izolovaný charakter zpracovávané lokality a program
projektu reflektují hlavní výzvu v naší společné globální situaci – totiž potřebu
budovat udržitelné komunity ve světě, jehož prostor ani zdroje nejsou neomezené.
John A. O’Reilly
I was invited to set a project in Ireland for students. A concern I had in that regard was that the
294
students would not see the site – which was a basic prerequisite. But they came to Ireland – and
at their own expense – on a very fruitful visit. That was a very good beginning for what has been
a most enjoyable experience.
The site of the project is an old Workhouse complex on the edge of Ballyvaughan village, on
the West coast of Ireland. This complex was built in the 1850s, for the care of the poor and sick,
suffering from the aftermath of the Great Famine of 1845–1848. The Workhouse complex is
bounded by high stone walls and contains a variety of external spaces and stone buildings, many
now in ruins and overgrown. The project is for a “Sustainable Living Centre”.
This Centre will act as a central hub for various independent groups promoting sustainability
within Ireland. The project programme includes a project studio, meeting spaces, a multipurpose space, guest accommodation, dining facilities and a range of external spaces for
recreation and food growing with associated buildings. It will serve individuals and groups
involved in sustainability projects, the local community and visiting groups, including school
groups. The Centre is to act as a model of sustainability in practice.
This necessitates a consideration of sustainability as a fundamental concern in architectural
approach, in the generating of architectural ideas and in their proposed execution. The walled
nature of the site and the project programme reflect a central challenge in our common global
situation – the need to build sustainable communities in a world of limits.
John A. O´Reilly
295
Michaela Říhová
Tower House
Burren
Kámen
Šeď
V jejích útrobách se věž zrodila
Masivní věž
Jako místo k obývání, jako odkaz minulých staletí
Jako síla komunity, která tu přebývá, jako objekt,
Co pozornost okolí výškou si získává
Jako možnost vidět dál než jen za zeď kamennou
Protáhnout dané linky a sledovat jejich průniky
Tahat je do výšky v největší jednoduchosti
Maximálně využít všech opuštěných zdí
Propojit je prostorem mezi sklem a kamenem,
Kde vše důležité bude se dít
Uchovat a umocnit irskou atmosféru
Divokou zahradu ještě více semknout a podél zdi dovnitř
vstupovat
Narazit, zrak otočit, věž spatřit a zahradou nechat se pohltit
Tower House
Burren
Stone
Grey colour
A tower born of grey stone
A massive tower
As a place to live, as a heritage from previous centuries,
As a power of community that has been living here,
As an object that draws attention to its height,
As a chance to see farther than past the stone wall.
Stretching existing lines and watching them intersecting,
Pulling the lines upwards in the simplest way,
Maximum usage of the deserted walls,
Connecting the walls with space between stone and glass,
Where everything that is important will take place.
To preserve and enhance the Irish atmosphere,
To compact the wild garden and to enter within along the walls,
To stop, to turn the eyes, to see the tower, and to get lost in the garden
296
297
Portugalsko
Na začátku října 2013 se v přístavním městě Matosinhos uskutečnilo setkaní
studentů portské Universidade Lusófona a Technické univerzity v Liberci.
Mezinárodní Workshop Under Construction byl součástí lisabonského trienále, jehož
spoluorganizátorem byl rovněž jeden z portugalských mentorů Nuno Sampaio. Cílem
workshopu bylo po řadě přednášek, debat a úvah představit zastupitelům města
Matosinhos společnou vizi, kudy by se mohlo ubírat jejich urbanistické plánování.
Malebné centrum Porta, které je vsazeno do kopcovité krajiny, na jedné straně
těží ze zápisu na seznam kulturního dědictví UNESCO, což však současně limituje
modernizaci a přestavbu města.
Potenciálním místem pro další rozvoj Porta je Matosinhos, dodnes fungující
rybářský a nákladní přístav, kde se začínají objevovat první nešťastné developerské
projekty. Matosinhos je jedním z jedenácti předměstí Porta a zároveň 18. největším
portugalským městem s vlastní samosprávou, kde na rozloze přes 60 km2 žije téměř
70 000 obyvatel. Území historicky patřilo mezi britské kolonie a také později sloužilo
k zásobování Porta. Z řady konzervárenských továren na zpracování ryb se dodnes
zachovaly pouze čtyři. Od osmdesátých let zejí továrny prázdnotou, propadají se
stropy a bloky zarůstají zelení. Na druhou stranu Matosinhos oslovuje příznivce
čerstvé rybí kuchyně a nesmíme zapomenout na tisíce turistů přijíždějících na obřích
výletních lodích.
Matosinhos je také rodným městem Álvara Sizy a místem jeho prvních realizací
z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Siza rovněž definoval
urbanistickou mřížku jižní části města, které zároveň spadalo do námi řešeného území.
Výsledkem týdenního workshopu v Estratégia Urbana byla šestice studentských
projektů.Petr Šmídek
Portugal
At the beginning of October 2013, students from the Porto’s Universidade Lusófona and from the
Technical University of Liberec gathered in the port city of Matosinhos. The international Under
Construction Workshop was part of the Lisbon Triennale whose co-organiser, Nuño Sampaio,
was also one of the Portuguese mentors. The objective of the workshop, which consisted of a
series of lectures, debates and reflections, was to present to the representatives of the city of
Matosinhos a shared vision of the paths that their urban planning could follow.
The picturesque centre of Porto, a city inserted in a hilly landscape, profits from being one of the
UNESCO World Heritage Sites, however, this also presents limitations to the modernisation and
redevelopment of the city. The potential site for Porto’s further development is Matosinhos, still
an operating fishing port and cargo harbour where the first, mostly unfortunate, development
projects are beginning to appear. Matosinhos is one of the 11 Porto suburbs and at the same time
the 18th largest city in Portugal. It has an independent administration and a population of almost
70,000 within its area of over 60 sq. km. Historically, the region was a British colony and later it
served as a supplier for Porto.
Today, only four plants remain out of the many former fish-canning factories. Since the 1980s,
the factories have been empty, the ceilings in the buildings have collapsed and the blocks are
overgrown with greenery. On the other hand, Matosinhos attracts lovers of fresh seafood cuisine
and we must not forget the thousands of tourists who come here on huge cruise ships.
Matosinhos is also the birthplace of Álvaro Siza and the location of his first realisations from the
end of the 1950s and beginning of the 1960s. Siza also defined the urban grid of the southern
part of the city, which was also part of our conception. The result of the one-week workshop in
Estratégia Urbana were the six student projects. 298
299
Petr Šmídek
Jakub Honzák
Mariana Campos
Elena Escuin
Catarina Fernandes
José Freitas
Spolu s dalšími portugalskými studenty jsme pracovali na projektu konkrétní
lokality nacházející se v městské části Matosinhos. Práci předcházela analýza
a návštěva místa, brainstorming a dlouhé diskuse nad velmi atraktivním pozemkem,
který se nacházel v těsné blízkosti přístavu a plážové promenády. V podstatě probíhal
i boj o toto území, poněvadž při rozdělování lokalit jsme nebyli jedinou skupinou, která
měla o tento pozemek zájem. Vstřícnými a jasnými argumenty jsme „boj“ o pozemek
vyhráli a projekt zdárně zpracovali. Na pozemku se již nacházely rybářské domy
a menší park. Místo působilo velmi prázdně (třebaže se nacházelo ve velmi strategické
poloze), přesto malebně, a to zejména díky současné zástavbě, parku a kapličce, která
zde byla postavena v 19. století na památku ztroskotání jedné lodi. Díky atraktivitě
přístavu a návaznosti na velmi důležitou osu, která směřuje do centra Matosinhos –
přímo k radnici, jsme se rozhodli stávající domy zbourat a zachovat pouze kapličku.
Vybudovat tak nový veřejný prostor s novým objektem typu muzea a informačního
centra, který by svou orientací a umístěním jasně podpořil důležitou osu, nabídl
výhledy k přístavu a zároveň vytvořil prostor otevírající se k vodě. Zároveň bude
fungovat jako vstupní brána do města směrem od oceánu. Tato lokalita se tak stane
dalším veřejným místem určeným k různým činnostem ve městě. Na začátku jsme
volili mezi několika přístupy různého charakteru. Nejpalčivějším rozhodnutím byla pro
nás otázka, zda domy zachovat, nebo je zbourat. Nechtěli jsme domy bourat a něčím
jiným je nahrazovat, rekonstruovat ani restaurovat. Chtěli jsme vytvořit nový prostor
ve městě, který by měl jasnou pozici a dynamický charakter ve struktuře města.
Jakub Honzák
I spent the first week working with my fellow Portuguese students on the
project of specific locations in the municipal quarter of Matosinhos as part of
urban intervention. The work was preceded by an analysis and a visit to the site,
a brainstorming session and very long discussions over this very attractive plot
that is located in direct proximity to the port and the beach promenade.
There was in fact a fight over this space, for when the locations were
distributed, we were not the only group that was interested in this piece of
land. With responsive and clear arguments we won the ‘battle’ over the plot and
successfully elaborated the proposal. The plot already contained fragmented
fishery buildings and a small park. The place felt empty (even though it was
located in a very strategic location), but was still picturesque, primarily thanks
to the current construction, the park and a small chapel that was built here in
the 19 th century in honour of a wrecked ship.
In view of the attractiveness of the harbour and the link to a very important axis
that points in the direction of the centre of Matosinhos – straight to the City
Hall - we decided to demolish the current houses and only preserve the chapel.
We would thus create a new public space with a new Museum building and an
Information Centre, whose orientation and location would clearly support the
important axis, provide views of the harbour and at the same time form a space
open towards the water. At the same time, it will serve as an entrance gate to the
city from the ocean. As a result, this location will become another public venue
for various activities in the city.
At first, we chose from among several different approaches. The most delicate
decision for us was the question of whether to preserve the houses or whether
to demolish them. We did not want to demolish them and then substitute them
with something else, reconstruct or restore them. We wanted to create a new
space in the city that would have a clear location and a dynamic character in the
urban structure.
300
301
Jakub Honzák
Praxe
v architektonických kancelářích
Nedílnou součástí projektu Architektura mimo centra byly stáže studentů
v renomovaných architektonických kancelářích v tuzemsku nebo v zahraničí.
Studenti tak měli možnost po dobu několika týdnů poznávat práci a provoz reálného
architektonického studia.
V tuzemsku byly studentům nabídnuty praxe v architektonických kancelářích,
jejichž zástupci se podíleli na projektu jako partneři nebo spolupracovníci.
U zahraničních praxí si studenti mohli sami najít kancelář, kde budou stáž absolvovat,
a ve svém výběru nebyli nijak omezováni.
V každé kanceláři byl určen konkrétní pracovník – mentor, který v průběhu praxe
vedl jednoho nebo více studentů. Finanční zajištění projektu umožnilo, že se mentoři
studentům nadstandardně věnovali bez potřeby zajištění rentability práce prováděné
v průběhu stáže.
Studenti, často bez jakékoliv předchozí zkušenosti s prací v architektonické
kanceláři, se tak mohli podílet na zásadních činnostech souvisejících
s architektonickým návrhem a ne pouze vykonávat pomocné nebo dílčí práce.
Zpracovávali i projekty, na které v běžném provozu kanceláře nezbývá čas nebo
finance. Jednalo se například o variantní řešení projektů nebo výzkumné práce
v oblasti urbanismu a zvyšování kvality veřejného prostoru.
Vybrané české kanceláře měly své působiště převážně v Brně a v Liberci.
Zahraniční kanceláře, které si studenti vybírali sami, jsou rozesety po celé Evropě.
V jejich výběru byly jak země s tradičně vysokou úrovní architektonické produkce
typu Finska nebo Portugalska, tak země, o jejichž architektuře toho zatím moc nevíme.
Možná právě díky studentům, kteří si za cíl své stáže vybrali Rumunsko nebo Srbsko,
poznáme lépe tvorbu tamních architektů.
Ze zpráv, které studenti po ukončení praxe zpracovali, jasně vyplývá jednoznačně
kladné hodnocení této aktivity projektu a u některých studentů je tato pracovní
zkušenost začátkem trvalejší spolupráce.
Studenti si uvědomili velký rozdíl mezi školní výukou a reálnou praxí. V některých
oblastech hodnotili připravenost ze školy jako dobrou a naopak některé dovednosti
a kompetence jim v praxi chyběly. Velmi často se jednalo o znalosti, které jim
bohužel akademické prostředí dát ani nemůže a které mohou nabýt až prací
v architektonických kancelářích nebo samostatnou praxí. Vladimí Balda
302
Experience
in Architectural Studios
An integral part of the “Architecture Outside the Centres” project was the preparation and
realisation of students’ training courses in renowned architectural studios in the Czech Republic
as well as abroad. Students thus had the chance to learn about the working of a real architectural
studio for several weeks.
In the Czech Republic, students were offered training in studios that took part in the project
either as partners or as collaborators. In foreign countries, students could find the studio for
themselves without any restrictions.
In every studio there was a person chosen – a mentor to be in charge of one or more students.
Financial support of the project enabled mentors to devote all their time to the students without
losing the financial profits of their careers.
The students, often without any previous experience in an architectural studio, could take part
in the basic activities of architectural design and not only do assistant work. Under the tutelage
of their mentors, students worked on projects that there is normally neither the time nor money
for. These were, for example, more variations of project solutions, research work in urbanism and
increasing the quality of public spaces.
The Czech studios were mainly in Brno and Liberec. The foreign studios were located throughout
Europe. Students worked in countries with a high level of architectural production, such as
Finland and Portugal, as well as in countries with as yet not very well-known architecture.
Perhaps, thanks to the students who chose Romania or Serbia, we will be able to learn more
about those local architects.
In their final reports, students evaluated this activity very positively and for some students their
training meant the start of a permanent collaboration. In their reports, students made it clear
that they are aware of the vast difference between university education and practical experience.
In some areas, students valued their university knowledge but, on the other hand, they lacked
certain skills and qualifications required in practice. Very often these were skills that can not be
provided by a university education, but gained only by working in a studio. 303
Vladimír Balda
Praxe v ateliéru
Casagrande,
Karjaa, Finsko
Working in the Casagrande Laboratory of
Experimental Architectural and Art Studio
in Karjaa, Finland
Jako místo své praxe jsem si zvolil
ateliér Marka Casagrandeho, který se
nachází v malém finském městě Karjaa
zhruba hodinu cesty vlakem od Turku
i Helsinek. Marco Casagrande je architekt,
cestovatel, umělec a teoretik. Jeho
architektura je průnikem radikální ekologie,
environmentálního umění a abstrahování
tradičních stavebních postupů. Navrhuje
projekty po celém světě a kromě rodného
Finska je dalším ohniskem jeho tvorby
Tchaj-wan, odkud pochází jeho žena
a spolupracovnice Nikita Wu.
Podle naší dohody jsem pracoval
v pronajatém domě ve vesnici Donsby
ležící na okraji města Karjaa. Marco mě
zde pravidelně navštěvoval, případně
jsem já jel za ním do jeho kanceláře v jeho
vlastním domě. Poté jsme dlouze diskutovali
nad pokroky v jednotlivých projektech
a kreslili u toho mnoho možných řešení.
Pracovali jsme na několika projektech
na různých místech Finska. Nejdůležitější
v té době mezi nimi byla studie radikální
úpravy hlavního náměstí v Turku. Mým
úkolem bylo připravit několik pěkných
kreseb pro podrobný článek v místních
novinách. V prvních dnech jsme se vydali
do Turku náměstí nafotit. Navštívili jsme
i místa dalších projektů Tammisaari
a Hanko. Pro přístavní města Hanko bylo
třeba vytvořit jasné kontury ostrova,
na který je projekt plánován. Vedle toho
jsme udělali řadu skic pro projekt mobilní
laboratoře do extrémních podmínek. Moje
praxe se pravděpodobně stane základem
dlouhodobější spolupráce.
Zkušenosti, které jsem získal, jsou pro
mě vskutku cenné. Týkají se odpovědnosti,
důvěry v mou práci, zúročení a rozvinutí
vlastních schopností a také poznání mezer
a nedostatků. Pracoval jsem ponejvíce sám,
téměř „na okraji civilizace“ a musel jsem
vykonat stovky dílčích rozhodnutí. Praxe mi
pomohla v ujasnění dalšího směřování, cílů
a vzdělávání vůbec. Ondřej Pchálek
Training took place in the office of Marco
also went to Tammisaari and Hanko, where
which is located approximately an hour
other projects were starting. In Hanko, it was
by train from Turku and Helsinki. Marco
important to make a contour lines model of
Casagrande is an architect, traveller, artist
an islet, on which the new project is to be
and theoretician, whose architectural
realised. Apart from this, we made many first
designs are a sophisticated mixture of radical
sketches for the project of a sea container
ecology, environmental art and abstractions
– a mobile laboratory for Arctic conditions.
of traditional building methods. He works all
There will probably be some form of further
over the world with two centres: Finland and
collaboration between Marco Casagrande
Taiwan (from where his wife and collaborator,
and me.
Nikita Wu, originates).
I consider the experience in Marco
By our mutual agreement, I worked in a
Casagrande´s office very valuable indeed. It
rented house in the village of Donsby on the
made me realise the value of responsibility,
outskirts of Karjaa. Marco usually visited
confidence in my own work, development
me once a day or I would go to see him in
of my own skills, as well as being able to
his office in his own private house. There
recognise my weaknesses. I worked mainly
we thoroughly discussed the progress of
on my own, almost on the periphery of
the projects and drew up many possible
civilisation and I had to make hundreds of
solutions. We were working on several
partial decisions. The training certainly
projects for different sites in Finland. The
helped me to realise what I want to do in my
most important one at that time was the
future career. study of the market square in Turku. My
task was to create several nice drawings
which were presented in a newspaper article
about the new project. In the beginning of
the training, we went to Turku to take the
304
photos for the visualisations to be drawn. We
Casagrande in the small town of Karjaa
305
Ondřej Pchálek
Praxe ve Studiu BASAR,
Bukurešť, Rumunsko
Working in Studio
Basar, Bucharest,
Romania
Studio BASAR je drobná
architektonická kancelář v centru
Bukurešti, založená v roce 2006 Alexem
Axintem a Cristim Borcanem. Věnuje
se projektům od drobných výtvarných
instalací přes obytné a veřejné budovy
po urbanistické projekty. Vedle práce běžné
architektonické kanceláře je pro ateliér
velice důležitá snaha „search and rescue“
(motto tvořící název kanceláře Borcan
+ Axint: Search And Rescue). Architekti
chodí po Bukurešti, pozorují dění, snaží se
mu porozumět a na základě toho navrhují
drobné intervence ve městě. Výsledkem je
i publikace Evicting of the Ghost, ve které
autoři popisují fenomény města objevující
se při přechodu od socialistického
do kapitalistického prostředí.
Zapojil jsem se do projektu pro
Festival Street Delivery, který je již osm
let víkendovým showroomem možností
veřejného prostoru v Bukurešti. Byl
iniciován komorou rumunských architektů
jako pěší zóna v ulici Pictor Artur Verona.
Na festival jsou pozváni umělci, architekti
a neziskové organizace pečující o veřejný
život, a samozřejmě nezbytná hudba
a občerstvení. Všichni pak společně
využívají třídenní pěší zóny k představení
své činnosti.
Projekt studia BASAR a týmu studentů
architektury se zaměřil na neziskové
organizace. Místo vytvoření vlastní
expozice bylo smyslem projektu podpořit
drobné workshopy asociací pracujících
s dětmi. Během diskuzí s Alexem a Cristim
jsem pochopil, že jde o aktivní kritiku
festivalu. Díky velkým účastníkům v čele
se sponzory, kteří se přichází předvést
a upoutat pozornost, ustupují do pozadí
drobné projekty, které by pozornost
zasluhovaly. Proto se soustředili Cristi
s Alexem právě na ně a vytvořili sadu stolů,
židlí a výstavních panelů jako platformu
pro workshopy s dětmi. Pouliční nábytek
byl vytvořen během třídenního navrhování
a řezání tak, aby byl co nejuniverzálnější
a nejjednodušeji použitelný.
Pavel Uličný
Studio Basar is a small architectural office in
the city centre of Bucharest, established in
2006 by Alex Axint and Cristi Borcan. The office
deals with large architectural projects, private
housing, urbanism, as well as small-sized
artistic interventions. It is also very important
for the office to search and rescue (which is
the motto of the office). Both architects walk
through the city and observe and then make
even small alterations. This eventually led them
to writing the book: “Evicting the Ghost“ which
describes phenomena in the city occurring
during the change from socialism to capitalism.
The project I was involved in was for the
Festival Street Delivery which already for
eight years has been a weekend showroom of
public space possibilities in Bucharest. It was
originally initiated by the Romanian Chamber
of Architects as a weekend pedestrian zone in
Pictor Artur Verona Street where artists, NGOs
and other activists concerned with public space
could introduce themselves.
Studio Basar, together with a group of students
focused on NGOs, decided that, instead of
creating their own exposition, they would
support small workshops of associations
working with children. In the discussion with
Alex and Cristi, I understood it was meant as a
critique of the Festival, because participants
with wealthy sponsors do only eye-catching
installations which overshadow the notable
small-sized projects.
Therefore Alex and Cristi designed a set of
tables and chairs and exhibition panels as
a platform for workshops which work with
children. The furniture was finished during three
days of cutting and designing. The aim was to
make it as universal as possible.
Pavel Uličný
306
307
Závěrečná konference projektu
„Architektura mimo centra”
Místo: Oblastní galerie v Liberci, 14 –15/3 2014
Pořadatel: Fakulta umění a architektury,
Technická univerzita v Liberci & Architectura o. s.
14/3
Dopolední program
Jiří Suchomel: Zahájení konference
Petr Kratochvíl (Česká republika): Globalizace a význam místa /
Vztah mezi centrem a periferií v době zrychlující se globalizace
Carme Pigem Barceló (Španělsko): Venku nebo na síti?
Vasa Perović (Slovinsko): Idea místa
John O´Reilly (Irsko): Když odlehlost je výhodou
panelová diskuse: Adam Gebrian (moderátor), Vasa Perović, Carme Pigem Barceló,
Petr Kratochvíl, John O´Reilly
Final conference of the project
“Architecture Outside the
Centres”
Venue: The Regional Art Gallery in Liberec, 14 — 15 March, 2014
Organisers: Faculty of Art and Architecture of the Technical
University of Liberec & “Architectura” Association
14/3
Morning session Jiří Suchomel: Opening of Conference
Petr Kratochvíl (Czech Republic): Globalisation and the meaning of place / Relation between centre
and periphery in times of accelerating globalisation
Carme Pigem Barceló (Spain): Outside or net?
Vasa Perović (Slovenia): The idea of place
John O´Reilly (Ireland): The advantage of being remote
Zahájení výstavy Česká a slovenská architektura mimo centra 1990 — 2013
Panel discussion: Adam Gebrian (moderator), Vasa Perović, Carme Pigem Barceló, Petr Kratochvíl,
John O´Reilly
Odpolední program Kengo Kuma (Japonsko): Síla místa
Zdeněk Fránek (Česká republika): Psychologizující tendence formování prostoru
Petr Volf (Česká republika): Místa architektonického vz(d)oru
Henrieta Moravčíková (Slovensko) Mimo centrum – slovenská architektura kolem
roku 2000
panelová diskuse: Petr Janoš (moderátor), Kengo Kuma, Zdeněk Fránek, Petr Volf,
Henrieta Moravčíková
Afternoon session Opening of exhibition: Czech and Slovak Architecture Outside the Centres 1990 — 2013
Kengo Kuma (Japan): Power of place
Zdeněk Fránek (Czech Republic): Psychologising tendencies in forming space
Petr Volf (Czech Republic): Sites of architectural example/defiance
Henrieta Moravčíková (Slovakia) Out of the centre: Slovak architecture around 2000
Panel discussion: Petr Janoš (moderator), Kengo Kuma, Zdeněk Fránek, Petr Volf, Henrieta
Večerní program
(Fakulta umění a architektury, Technická univerzita v Liberci):
Slavnostní připomenutí nedožitých 90. narozenin architekta Karla Hubáčka (1924 — 2011),
spojené s pojmenováním fakultních prostor „Ateliér Karla Hubáčka“
15/3
Dopolední program
Luigi Snozzi (Švýcarsko): Monte Carasso: znovuobjevení místa
Rolf Kuhn (Německo): IBA jako hlavní faktor přetvoření krajiny po těžbě v Lužici
Irakli Eristavi (Slovensko): Zerozero: tam a zpátky
Murray Fraser (Velká Británie): Poučení z Columbusu v Indianě
panelová diskuse: Petr Kratochvíl (moderátor), Luigi Snozzi, Rolf Kuhn, Irakli Eristavi,
Murray Fraser
Moravčíková
Evening programme: (Faculty of Art and Architecture TU Liberec):
Ceremony to commemorate the 90th anniversary of the birth of architect Karel Hubáček (1924 — 2011)
and naming of the faculty premises as “Karel Hubáček Hall”
15/3
Morning session
Luigi Snozzi (Switzerland): Monte Carasso: rediscovery of a place
Rolf Kuhn (Germany): IBA has become the main factor of landscape reformation after the mining in Lusatia
Irakli Eristavi (Slovakia): Zerozero: Forth and back
Murray Fraser (Great Britain): Learning from Columbus, Indiana
Odpolední program
Panel discussion: Petr Kratochvíl (moderator), Luigi Snozzi, Rolf Kuhn, Irakli Eristavi, Murray Fraser
Hans Ibelings (Nizozemí): Provincie evropské architektury
Todd Saunders (Norsko): Architektura a krajina
Antoni Domicz (Polsko): Rekonstrukce jako příležitost pro novou kvalitu
Siiri Vallner / Indrek Peil (Estonsko): Mimo centrum, v centru. Dva projekty.
Antonín Novák (Česká republika): Čtyři domy a jejich města
Filip Šenk (moderátor), Hans Ibelings, Todd Saunders, Antoni Domicz, Siiri Vallner,
Indrek Peil, Antonín Novák
Zdeněk Fránek: Zakončení konference
308
Afternoon session Hans Ibelings (Netherlands): The province of European architecture
Todd Saunders (Norway): Architecture and landscape
Antoni Domicz (Poland): Reconstruction as a chance for new quality
Siiri Vallner / Indrek Peil (Estonia): Off-centre, into the centre. Two projects.
Antonín Novák (Czech Republic): Four buildings and their towns
Panel discussion: Filip Šenk (moderator), Hans Ibelings,Todd Saunders, Antoni Domicz, Siiri Vallner
/ Indrek Peil, Antonín Novák
Zdeněk Fránek: Conclusion of the conference:
309
2
1
3
5
4
1/ Kengo Kuma
2/ Murray Fraser, Rolf Kuhn
3/ Henrieta Moravčíková
4/ Kengo Kuma, Jiří Suchomel, Zdeněk Fránek, Petr Kratochvíl
5/ Luigi Snozzi
310
311
Petr Kratochvíl
Závěr
Smyslem projektu Architektura mimo centra bylo
mapovat architekturu v menších městech, na vesnicích,
ve volné krajině a objevovat kvalitní stavby, které právě
pro svou odlehlou polohu mnohdy bývají neprávem
přehlíženy. Chtěli jsme především zjistit, za jakých
podmínek dobrá architektura mimo centra vzniká
a zda případně vykazuje nějaké specifické – lokální či
regionální – rysy.
Pro hledání odpovědí podnikli pedagogové
a studenti Fakulty umění a architektury Technické
univerzity v Liberci (FUA TU) i další partneři tohoto
projektu řadu cest po různých evropských a dvou
mimoevropských zemích a po všech krajích České
republiky. Výsledky zahraničních cest shrnulo několik
teritoriálně zaměřených průvodců, připravených
FUA TU. Souhrnný výběr nejzajímavějších staveb
přináší i tato publikace. Tuzemskou architekturu
z let 1990— 2013 pak představily výstava Místa
architektonického vz(d)oru a stejnojmenný katalog
(kurátor a editor Petr Volf), připravené partnerskou
organizací – občanským sdružením Architectura.
Obdobnou výstavu o slovenské architektuře mimo
centra připravili Henrieta Moravčíková a Peter
Szalay. Všechny výsledky zároveň zůstávají
dostupné na speciálních internetových stránkách
www. ex- centric.eu.
Téma architektury mimo centra však nebylo
zkoumáno jen v rámci cest. Osvětlilo je i několik
přednášek a ateliérových kurzů zahraničních
lektorů. Studenti se různými problémy sídel
v odlehlých oblastech v praktické rovině zabývali
na dvou letních školách architektury (jimž byly
rovněž věnovány zvláštní publikace), v rámci stáží
v ateliérech českých architektů (partnerů projektu
Knesl + Kynčl, resp. Kamil Mrva) i v ateliérech
zahraničních, na workshopech, jichž se zúčastnili
i studenti z ostatních architektonických škol ČR apod.
Vyvrcholením projektu pak byla závěrečná konference
v Liberci, která domácímu odbornému publiku umožnila
setkání s opravdu špičkovými architekty z mnoha
evropských zemí.
Není snadné shrnout množství poznatků
shromážděných v průběhu dvou let práce na tomto
projektu, jejichž stručný výběr přináší tato publikace.
Především odpověď na otázku po podmínkách kvalitní
architektury mimo centra není jednoduchá. Nebo
přesněji: neexistují jednoznačné odpovědi, jak mimo
jiné dokládají i vybrané rozhovory v této publikaci.
Dnešní intenzivně propojený svět – v měřítku
globálním i v rámci jednotlivých států či regionů
– do značné míry smazává, nebo přinejmenším
oslabuje rozdíly mezi centrem a periferií. Dostupnost
informací, okamžitě šíření kulturních vzorů a nových
podnětů, mobilita osob, kapitálu, investic, to vše
dává i odlehlým místům šanci přilákat vynikající
architekty a nabídnout jim atraktivní architektonické
úlohy. V důsledku této propojenosti je zřejmé, že
mnohé podmínky pro vznik dobré architektury jsou
stejné ve velkých městech jako v městech malých
nebo na vesnicích. Klíčovým faktorem je vždy
kultivovaný investor, osvícení představitelé veřejné
správy (radnice) a ovšem dobrý architekt. Korelace
s ekonomickou silou místa již tak jednoznačná
není. Často právě ty skromnější projekty nabízejí
pozoruhodnou architekturu. A ne vždy jsou výjimečné
stavby důsledkem ekonomického vzestupu místa, ale
naopak mají svou atraktivitou takový vzestup iniciovat
– což platí zejména pro oblasti s potenciálem pro
turistický ruch.
Přesto je možné identifikovat i určité specifické
podmínky, charakteristické především pro ta
nejmenší sídla. Architekt se zde potkává s určitými –
od situace velkoměst odlišnými – typy stavebních úloh.
Mnohem zásadnější roli zde hraje vztah k přírodnímu
kontextu, krajina se zde často stává přímou součástí
architektonického konceptu. Existující zástavba
malých měst a vesnic mívá jednotnější charakter
než v komplexním prostředí velkoměst a více se tak
nabízí jako podnět pro soudobou architektonickou
interpretaci. V mnoha případech i přehlednější sociální
vztahy v takovém místě umožňují (ale i vyžadují)
poněkud jiné postupy a strategie při navrhování
a projednávání architektonických návrhů. Toto
neanonymní prostředí může působit pozitivně – je zde
snadnější dosáhnout artikulace společných zájmů
obce, ale i jako omezení – konzervativností většiny,
nedůvěrou k neobvyklému.
Důležitým faktorem je tedy i podpora určité obecné
stavební kultury, tj. nikoliv pouze vzniku jednotlivých
vynikajících staveb, ale budování celkového
systému zkvalitnění architektury, ať v centrech či
na jakémkoliv jiném místě. Zdá se, že v současnosti
takové systémy, opírající se o rozvoj architektonického
vzdělávání, architektonických soutěží, o kultivaci
stavebních předpisů a procedur schvalování přináší
pozitivní efekty i pro rozvoj architektury mimo centra
jen v některých evropských zemích (Skandinávie,
Rakousko, Švýcarsko). V souvislosti s tímto projektem
se jako důležitý činitel ukázala přítomnost vysoké
školy architektury, která se ve svém regionu zpravidla
stává ohniskem šíření architektonické kvality, nebo
přinejmenším zdrojem informací a diskuzí o potenciálu
architektury přetvářet náš svět.
Zvláštním tématem projektu byla i otázka, zda se
dnes ještě můžeme setkat s regionálně specifickou
nebo lokálně zabarvenou architekturou, nebo zda
se celosvětově šířené vzory prosazují bez ohledu
na konkrétní místo. I tato otázka přirozeně zůstala
bez jednoznačné odpovědi. Mnozí architekti dnes
pracují zároveň na mnoha místech světa a cítí se
být příslušníky globální kulturní komunity. Přesto je
v jejich názorech často zmiňována nutnost vycházet
v architektonickém konceptu vždy z individuálního
charakteru místa. Nejde o programový regionalismus,
ale o přesvědčení, že citlivá vazba na místo je jednou
z cest, jak v dnešním unifikovaném světě přece jen
dosáhnout autentické originality.
312
313
Projekt Architektura mimo centra neměl jen
poznávací funkci. Ostatně jeho plný název zní
Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti
architektury mimo tradiční centra a byl financován
v rámci operačního programu Vzdělávání pro
konkurenceschopnost. Přínos pro studenty – jak
Fakulty umění a architektury Technické univerzity
v Liberci, tak studentů ostatních architektonických
škol, kteří se zúčastnili některých aktivit – byl nesmírný.
Projekt poskytl mimořádnou příležitost autentického
setkání s výbornou architekturou v různých místech,
ale i možnost diskuzí mezi různými aktéry, kteří se
podílejí na jejím vzniku. Propojil tvůrčí architekty,
pedagogy, studenty i širší odbornou veřejnost. Věříme,
že jeho vzdělávací efekt bude dlouhodobý a v poslední
instanci napomůže i tomu, aby se dobrá architektura
u nás neomezovala jen na pár vybraných center, ale
stala se obecnou normou i v těch nejodlehlejších
místech. Neboť, jak tento projekt prokázal, jestliže se
smazává protiklad mezi centrem a periferií, mohou
se i místa mimo centra stát novými ohnisky kvalitní
architektury.
Petr Kratochvíl
Conclusion
The purpose of the project of “Architecture Outside the
It is not easy to summarise the volume of information
discussing architectural proposals. This specific environment
It was funded under the “Education for Competitiveness”
Centres” was to provide a record of the architecture in smaller
collected in the course of the two years of work on this project.
can have a positive impact – it is easier to achieve articulation
operational programme. It has proved immensely beneficial to
towns and villages, as well as in the open countryside, and
Only a brief selection is presented in this publication.
of the common interests of the community. At the same time,
the students who participated in some of the activities – both
this environment can also have a limiting effect – by the
from the TUL Faculty of Arts and Architecture and from other
conservatism of the majority and a distrust for the unusual.
schools of architecture. The project provided an extraordinary
to discover quality implementations that are often unfairly
Firstly, the answer to the question about the conditions
overlooked due to their remoteness. Our primary objective was
required for quality architecture outside the centres is not an
to determine the conditions under which good architecture
easy one. To be more precise: there are no clear answers, as is
arises outside the centres, and whether it shows any specific –
evidenced, among other things, by the interviews selected for
general building culture, i.e. the creation of outstanding
local or regional – features.
An important factor, therefore, is also the support of a
opportunity for authentic encounters with excellent
architecture in different locations, as well as the possibility
this publication. The intensely interconnected world of today
individual structures, as well as the construction of an overall
of discussions with the various actors involved in its creation.
– on the global scale as well as within individual countries
system of architectural improvement, whether in the centre or
The project connected creative architects, pedagogues,
Faculty of Arts and Architecture at the Technical University of
and regions – largely eliminates, or at least diminishes, the
in any other location. At present, it appears that such a system,
students and the wider expert public.
Liberec (TUL FAA) and other partners in the project, undertook
differences between centre and periphery. The availability of
based on the advance in architectural education, architectural
a number of excursions to all the regions of the Czech Republic,
information, the immediate spread of cultural examples and
contests, the refinement of building regulations and approval
In the final analysis, it is an assurance that good architecture
To search for these answers, pedagogues and students of the
We believe that the educational effect will be long-term.
as well as to various European and two non-European countries.
new ideas, the mobility of people, capital and investments all
procedures, is resulting in a positive effect on the progress of
in our country is not limited only to a few selected centres,
The results of the foreign trips have been summarised in several
enable remote locations to attract outstanding architects and
architecture outside the centres in some European countries
but may become the norm even in the remotest places. As
territorially-oriented guidebooks prepared by TUL FAA.
to offer them attractive architectural projects. As a result of
(Scandinavia, Austria, Switzerland). In connection with this
this project has demonstrated: if the conflict between centre
this interconnection, it is evident that many of the conditions
project, an important factor has proved to be the presence of
and periphery is eliminated, locations outside the centres
of the most interesting buildings viewed within the project.
for the creation of good architecture are the same both in big
a tertiary institution for architectural studies. Such a facility
could provide the setting for a new breakthrough in quality
Local architecture dating from 1990 to 2013 was presented
cities and in small towns or villages. Key factors are always
usually becomes the focal point for the dissemination of
architecture.
In this publication, a comprehensive selection is presented
in the exhibition entitled “Sites of Architectural Example/
a sophisticated investor, enlightened local authorities (Town
architectural quality in its region, or at least the source of
Defiance”. It was also presented in the catalogue of the same
Hall) and, naturally, a good architect. A correlation with the
information and discussion about the potential of architecture
to transform our world.
name (Curator and Editor: Petr Volf), prepared by partner –the
economic strength of the place is not so straightforward. Often,
Architectura civic association. The exhibition on Slovak
more modest projects produce remarkable architecture. And
architecture outside the centres was curated by Henrieta
extraordinary structures are not always the consequence of
Moravčíková and Peter Szalay. All results are also available on
the economic upswing of a place but, vice versa, initiate such
architecture today, or whether the globally diffused patterns
a special website: www.ex-centric.eu.
an upswing by their attractiveness. This is particularly true for
have won the day, regardless of a particular location. This
The theme of “Architecture Outside the Centres”, however,
was not only studied within the context of the excursions. It
areas with a potential for tourism.
A special theme of the project was the question of whether
we may still encounter regionally specific or locally coloured
question also naturally remains without any clear answers.
Nevertheless, it is also possible to identify certain
Many architects are currently working simultaneously in
was also clarified by several lectures and atelier training
specific conditions, characteristic especially of the smaller
various locations around the world, regarding themselves
courses by foreign lecturers. Students dealt with various
settlements. The architect here encounters certain types of
as members of a global cultural community. Nevertheless,
issues of settlements in remote areas on the practical level
construction tasks – differing from those in cities. A more
their opinions often emphasise the need always to create an
at two Summer Schools of Architecture (to which specialised
fundamental role is played by the relationship to the natural
architectural concept based on the relevant individual nature
publications are also devoted). They also worked as interns in
context – the landscape often becomes a direct part of the
of a place. This is not a programmed regionalism, but the
the studios of Czech architects (project partners Knesl+Kynčl,
architectural concept. Existing development in small towns
conviction that a sensitive linking to a given location is one of
and Kamil Mrva) and in foreign studios. Workshops were
and villages tends to have a more uniform character than
the ways that authentic originality can still be achieved in the
present globalised world.
attended by students from other schools of architecture in the
in the more complex environment of cities, thus offering
Czech Republic and elsewhere. The culmination of the project
itself rather as an inspiration to contemporary architectural
was the concluding conference in Liberec, which enabled the
interpretation. In many cases, the more transparent social
a merely cognitive function. Indeed, the project’s full title
local expert public to meet top architects from many European
relationships in smaller settlements also allow (and require) a
is “Building partnerships and development of cooperation
countries.
somewhat different approach and strategy for designing and
in the field of architecture outside the traditional centres”.
314
“Architecture Outside the Centres” embodies more than
315
Resumé
The publication, “Architecture Outside the Centres”, presents the results of the project whose full
title is “Building partnerships and development of cooperation in the field of architecture outside the
traditional centres”. The main objective of the project was to determine the conditions under which
good architecture arises in smaller towns and villages, as well as in the countryside. During two
years, pedagogues and students of the Faculty of Art and Architecture at the Technical University of
Liberec and other partners in the project tried to find answers to these questions on many excursions
abroad and at home, in several workshops, summer schools, through practices of students in
architectural studios and finally at the international conference held in Liberec. The outcomes of
all these activities are presented in this final book, including a selection of the most interesting
buildings visited and analysed within this project.
Key words: contemporary architecture – town planning – centre and periphery – architectural education
316
317
318
319
ARCHITEKTURA MIMO CENTRA
ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES
EditoŘi —— Editors Petr Kratochvíl, Filip Šenk
Recenzent —— Reviewed by Prof. PhDr. Tomáš Vlček, CSc.
Texty —— texts Vladimír Balda (VB), Zdeněk Fránek, Jan Hendrych (JH), Jiří Janďourek (JJ),
Petr Janoš (PJ), Jiří Klokočka, Petr Kratochvíl (PK), Eliška Málková (EM), Štěpán Matoušek,
Henrieta Moravčíková (HM), Kamil Mrva, John O´Reilly, Zdeňka Němcová Zedníčková (ZZ),
Ondřej Pchálek, Klára Pučerová, Radek Suchánek (RS), Jiří Suchomel (JS), Peter Szalay (PS),
Filip Šenk (FŠ), Petr Šmídek (PŠ), Petr Volf, Tomáš Zavoral (TZ), Jiří Žid (JŽ),
Fotografie —— photography Pedagogové a studenti FUA TUL —— Pedagogues and students of FUA TUL,
Roman Dobeš, Aleš Jungmann, TOAST, Jaroslav Tekeľ, Dušan Burák, Róbert Sekula
Česká jazyková redakce —— Czech language revision Barbora Antonová
Překlad —— translation Viktor Horák, Eva Šenková, Zdeněk Bobek
revize anglického textu —— English language revision Pearl Harris
Grafická úprava —— typo Tereza Fantová
Tisk —— print Unipress Turnov
Vydala —— Published by Technická univerzita v Liberci
Fakulta umění a architektury
Studentská 2
461 17 Liberec
ISBN 978-80-7494-052-1
Schváleno Rektorátem Technické univerzity v Liberci
dne 9. 4. 2014, čj.RE 18/14
Vyšlo v dubnu 2014
Číslo publikace 55-018-14
Náklad 500 kusů
Vydání první. 320 stran
www.FUa.tul.cz
www.ex-centric.eu
Publikace je vydána v rámci projektu Architektura mimo centra,
The book is published as part of the Architecture Outside the
reg. Č. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, který je spolufinancován Evropským
Centres project, reg. no. CZ.1.07/2.4.00/31.0021,
sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky
financed by the European Social Fund and the Czech government.
Download

ARCHITEKTURA MIMO CENTRA - Ex