Řízení veřejných financí
Studijní dokumentace projektu
„Podpora nabídky vzdělávacích programů pro
pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje“
Registrační číslo: CZ.1.07/3.2.02/02.0012
1
Tento studijní materiál byl vytvořen pro potřeby účastníků komplexního vzdělávacího
programu „Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného
sektoru Plzeňského kraje„ organizovaného Útvarem koordinace evropských projektů
města Plzně, p.o. (dále jen „ÚKEP“). Využívání v rámci výuky, ostatní vzdělávací
činnosti, konzultací, jeho distribuce, tisk a elektronická archivace jsou možné jen
s písemným souhlasem ÚKEP.
2
Řízení veřejných financí
Obsah
OBSAH............................................................................................................................ 3
1
ZÁKLADNÍ INFORMACE K DOKUMENTU A KE STUDIU ..................................... 5
1.1
Úvod do problematiky řízení veřejných financí............................................................................ 5
1.2
Znalosti a kompetence získané studiem ....................................................................................... 7
1.3
Doporučení pro práci s dokumentem............................................................................................ 8
2
ŘÍZENÍ VEŘEJNÝCH FINANCÍ .............................................................................. 10
2.1
Charakteristika veřejných financí ................................................................................................ 12
2.2
Rozpočtová soustava v ČR .......................................................................................................... 14
2.3
Veřejné příjmy a veřejné výdaje ................................................................................................... 19
2.4
Rozpočtový deficit......................................................................................................................... 22
2.5
Partnerství veřejného a soukromého sektoru ............................................................................ 23
2.6
Kontrola hospodaření a audit veřejných financí ........................................................................ 23
2.7
Státní rozpočet............................................................................................................................... 26
2.8
Územní (místní) rozpočty.............................................................................................................. 29
2.9
Rozpočet EU................................................................................................................................... 32
2.10
Rozpočtové určení daní ................................................................................................................ 32
3
ŘÍZENÍ FINANCÍ..................................................................................................... 39
3.1
Finanční řízení................................................................................................................................ 40
3.2
Podnikové účetnictví..................................................................................................................... 41
3.3
Manažerské účetnictví .................................................................................................................. 57
3
3.4
Finanční analýza ............................................................................................................................ 72
3.5
Hodnocení investic........................................................................................................................ 76
3.6
Finanční strategie .......................................................................................................................... 85
3.7
Teorie finančního trhu................................................................................................................... 92
4
POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................... 102
5
DALŠÍ DOPORUČENÁ LITERATURA PRO SAMOSTUDIUM............................ 105
6
PŘÍLOHOVÁ ČÁST .............................................................................................. 110
4
1 Základní informace k dokumentu a ke studiu
1.1 Úvod do problematiky řízení veřejných financí
Financování organizací a finanční řízení lze považovat za jednu z klíčových oblastí
managementu. Finance jsou nástrojem, který ovlivňuje chování organizací, organizačních
jednotek, nástrojem kterým motivujeme k vyšší výkonnosti, nástrojem pomocí kterého
budujeme, či naopak tlumíme aktivity, nebo kterým pouze měříme, či porovnáváme a
vyhodnocujeme chování ekonomických subjektů.
Pojetí financování a finančního managementu je poměrně širokou kategorií, existuje spousta
úhlů pohledu a také spousta čistě účelových přístupů. V mnohém se liší, mnohé mají společné.
Jedná se však stále o ty stejné finance a jejich význam v ekonomicko-organizačních vztazích ať
už uvnitř samostatných subjektů, či mezi těmito subjekty navzájem.
Financování komerčního sektoru má svá specifika. Mezi klíčové kategorie patří příjem, výdej,
zisk, hodnota peněz v čase, efektivita investice a mnohé další. Správa veřejných financí
inklinuje spíše k problematice rozpočtování, distribuci fondů a finanční kontrole.
Nezáleží na tom, jak kterou kategorii chápeme a jaká má svá specifika, stále se jedná o finance
– peněžní prostředky, jejich alokaci a průběžné sledování. Jak v komerčním, tak i ve veřejném
sektoru. Veškeré úkony vedou v obou případech k projekci příjmů a výdajů, k řešení
hospodářských výsledků (přebytkových či deficitních), k alokaci finančních prostředků, určité
transparentnosti jejich pohybu a efektivní kontrole.
Velké množství autorů a odborníků se celkem pravidelně vyjadřuje k problematice financí
v podmínkách komerčního i veřejného sektoru. Oběma oblastem se věnují desítky až stovky
knižních titulů, odborná periodika a specializované portály, jsou zřizovány odborné organizace a
zájmová sdružení, pořádají se vědecké konference a tématická setkání. Poměrně málo
pozornosti je však věnováno samotné podstatě financí a finančního řízení, respektive tomu, co
mají oba sektory společného, či naopak tomu, co užitečného lze převzít z komerčního sektoru
do veřejného a naopak.
Podstatou pojetí této studijní dokumentace je poukázat na to, co je společného jak komerčnímu,
tak i veřejnému finančnímu sektoru. Poukázat na to, co z komerčního sektoru je využitelné při
správě veřejných financí a při řízení veřejných zdrojů. Naznačit cesty, jak veřejné finance řídit
5
v komerčním duchu s cílem dosažení maximálního efektu. Jedná se o pojetí méně tradiční, o to
více však potřebné.
Změny ekonomické a společenské již dnes vyžadují spíše komerční vnímání problematiky
veřejných financí se vším, co tento netradiční pohled přináší. Finanční manažer veřejného
sektoru se musí stávat tím, kdo rozhoduje o příležitostech, investuje, hodnotí výkony a
zhodnocuje veřejné hodnoty. Stále méně by měl být chápán jako ten, kdo přerozděluje fondy a
kontroluje administrativní kategorizaci výdajů.
Absolvování vzdělávacího programu Vám umožní získat přehled o funkcích organizace a o
způsobech jejího řízení. Budete moci posoudit vztahy mezi některými organizačními procesy
z hlediska finanční stránky. Toto přispěje k pochopení možností změn v organizaci s
přihlédnutím ke všem podstatným vazbám a vývojovým tendencím.
Během tohoto vzdělávacího programu budou studenti rozvíjet schopnosti a dovednosti, které jim
umožní kritický pohled na zvolenou organizaci z pohledu jejího finančního řízení, a identifikaci
probíhajících finančních procesů.
Základní část výuky předmětu Řízení veřejných financí proběhne formou přednášek, jejichž
jádrem budou diskuze zaměřené na řešení konkrétních předložených problémů v kontextu jak
právě probíhajících témat, tak v kontextu současné situace v ČR a EU. Součástí studia je také
studium doporučených informačních zdrojů, a to zejména odborných publikací. V rámci
studijních aktivit student mimo jiné prokáže schopnost aplikovat získané poznatky formou
písemné práce, přičemž se předpokládá řešení konkrétního problému v organizaci daného
studenta.
Vzdělávací program Řízení veřejných financí je koncipován tak, aby další odborný rozvoj
studentů v této oblasti mohl být v rámci studia dále rozvíjen v ostatních navazujících
programech.
Předložený text se zabývá problematikou finančního řízení organizace, přičemž na úvod
pojednává o teoretických východiscích problematiky veřejných financí, o podnikovém účetnictví,
finanční analýze, hodnocení investic, tvorbě finančních strategií organizací a o teorii finančních
trhů. Informace o řízení financí v organizacích soukromého sektoru jsou doplněny informacemi o
řízení informací veřejného sektoru. Cílem je přenést zkušenosti a poznatky ze soukromého
6
sektoru do sektoru veřejného – pochopitelně tam, kde je relevantní, což je cílem celého
projektu.
Prostudování a absolvování výše zmíněných kapitol by mělo posluchačům, účastníkům studia,
poskytnout orientaci v řešené problematice, umožnit další efektivní rozvíjení probrané látky
samostudiem a umožnit, s ohledem na dosavadní profesní zaměření studentů, řešit přiměřeně
obtížné problémy z oblasti řízení financí v rámci jednotlivých organizací dle složení účastníků
studia a naučit se implementovat v organizacích veřejného sektoru manažerské metody a
přístupy k řízení financí převzaté ze soukromé sféry.
Materiál je doplněn přehledem informačních zdrojů, otázkami a náměty pro samostudium a
přílohami, které navazují na studovanou problematiku.
1.2
Znalosti a kompetence získané studiem
Studiem tohoto vzdělávacího programu posluchač:

získá přehled o problematice řízení veřejných financí;

bude schopen správně chápat řízení financí v organizacích obecně;

bude
schopen
implementovat
zde
uvedené
manažerské
metody
a
přístupy
v organizacích veřejného sektoru;

bude schopen v podmínkách konkrétní organizace shromáždit potřebné podklady a na
jejich základě kriticky zhodnotit stávající procesy finančního řízení a navrhnout opatření;

získá základní představu o obsahové náplni finančního řízení organizace;

bude schopen popsat strukturu podnikového účetnictví;

bude umět popsat vztahy mezi jednotlivými účetními výkazy a bude schopen vymezit
základní kvalitativní požadavky na informace v účetní závěrce;

bude schopen se orientovat v problematice manažerského účetnictví;

bude schopen vymezit nejdůležitější příčiny vzniku metody kalkulace ve vztahu náklady
– aktivity (ABC / ABM);
7

bude schopen vysvětlit typy ukazatelů používaných ve finanční analýze a bude schopen
vysvětlit pojetí hlavních etap finanční analýzy; bude schopen provádět finanční analýzu
organizace a bude schopen shromáždit, vyhodnotit a kriticky analyzovat informace
získané prostřednictvím ukazatelů finanční analýzy;

bude schopen objasnit rozhodování o investicích, bude umět vymezit pravidla hodnocení
investic a bude umět vyjmenovat metody hodnocení investic;

bude schopen rozlišit základní strategie financování a možnosti jejich použití; bude
schopen kritického pohledu na tvorbu finančních strategií organizace;

bude schopen definovat obsah, kritéria a druhy investiční strategie organizace jako
součásti finanční strategie;

bude schopen dále rozvíjet poznatky týkající se finančního trhu; bude schopen vymezit
základní funkce finančního systému.
1.3 Doporučení pro práci s dokumentem
V rámci studia tohoto vzdělávacího programu se posluchači seznámí s teoretickými, ale i s
praktickými poznatky z oblasti problematiky řízení financí v institucích veřejného sektoru,
finančního účetnictví a manažerského účetnictví, a to mj. v návaznosti na problematiku finanční
analýzy a využitelnosti uvedených poznatků a metod v organizacích veřejného sektoru. Další
část studijního textu se orientuje na hodnocení investic a na tvorbu finančních strategií
organizací. Závěr je pak věnován teorii finančních trhů. Ke každé kapitole/podkapitole jsou na
jejím konci vloženy otázky, které slouží ke kontrole, zda účastník pochopil a zapamatoval si
potřebné informace, nebo praktické otázky týkající se organizace studenta.
Tento studijní text je základním podkladem pro studium a budou na něj navazovat přednášky,
které uvedené poznatky nejen podrobně vysvětlí, ale i rozšíří.
Ve druhé kapitole je obsažen stručný teoretický úvod k problematice veřejných financí,
prostřednictvím kterého budou studenti seznámeni se základními pojmy souvisejícími
s veřejnými financemi – např. vysvětlení pojmů rozpočtová soustava, veřejné příjmy a výdaje,
státní rozpočet, územní rozpočty aj.
8
Ve třetí, nejobsáhlejší kapitole jsou obsaženy poznatky z řízení financí organizací soukromého
sektoru doplněné o poznatky z řízení financí organizací neziskového – veřejného sektoru,
informace týkající se finančního účetnictví a manažerského účetnictví, a to v návaznosti na
problematiku finanční analýzy a další.
Ve čtvrté kapitole této studijní dokumentace je obsažen přehled použité literatury, jež byla
použita pro tvorbu a zpracování textu druhé a třetí kapitoly.
Pátou kapitolu této studijní dokumentace tvoří poměrně velký soubor informačních zdrojů, které
je možné považovat za doporučenou literaturu pro další samostudium.
Poslední, šestá kapitola obsahuje přílohy, které doplňují a vhodně dokreslují problematiku
popisovanou v této studijní dokumentaci.
9
2
Řízení veřejných financí
Cílem této kapitoly je seznámit se základními pojmy z oblasti řízení veřejných financí. Kapitola
uvádí vysvětlení nejdůležitějších pojmů. Podrobnější informace lze v případě potřeby najít
v doporučené literatuře a dostudovat v rámci samostudia.
V zemích s rozvinutou tržní ekonomikou je stát aktivním ekonomickým subjektem. Proto jsou
tyto ekonomiky tzv. smíšeného typu, kde vedle rozhodujícího soukromého sektoru funguje a
rozvíjí se veřejný sektor. Veřejný sektor je část národního hospodářství, která zahrnuje aktivity,
jež jsou vyvolány nedostatky tržního systému. Hlavním cílem veřejného sektoru je realizace
veřejných statků, při jejichž produkci nelze stavět na rozhodující místo hospodářský výsledek
(zisk).
Veřejný sektor je financován z veřejných rozpočtů, z tohoto důvodu podléhá veřejné kontrole.
Rozhodování ve veřejném sektoru probíhá formou tzv. veřejné volby prostřednictvím volených
zástupců či přímou volbou voličů (Pavlásek, Kunešová, Hejduková, 2008).
Veřejná volba neprobíhá ve vzduchoprázdnu, nýbrž v konkrétní společnosti, která se řídí
konkrétními pravidly (k nimž P.A. Samuelson, 1991, řadí základní zákony a volební systém). Je
nutné si také uvědomit, že jak při rozhodování o obecných a společenských problémech, jako
jsou např. problémy veřejných financí a veřejného sektoru, tak i při řešení zcela konkrétních
úkolů se jednotliví účastníci „politického trhu“ budou řídit vždy svými vlastními preferencemi.
Zjednodušeně lze znázornit klíčové subjekty veřejné volby a složité vazby mezi nimi takto:
10
Schéma č. 1: Subjekty veřejné volby a vazby mezi nimi
voliči
zájmové
skupiny
politická hra
politici
pravidla
zákony
byrokracie
volební
systém
kolektivní rozhodnutí
veřejný statek
nedělitelnost
Hl. problém: Jak integrovat individuální preference voličů do kolektivního rozhodnutí
Zdroj: Hamerníková a Kubátová (2004)
Jaké jsou možnosti uplatnění teorie veřejné volby a veřejné volby v rámci veřejných financí a
veřejného sektoru?
Jde o způsob (Hamerníková a Kubátová, 2004):

jak donutit voliče (a tudíž i spotřebitele veřejných statků nebo příjemce transferů)
projevit preference,

jak integrovat individuální preference do jednoho kolektivního rozhodnutí.
Jde o postupy, které lze prakticky využít nejen ve volebním procesu, nýbrž i jednání na různých
stupních veřejné správy (státní a místní správa nebo samospráva) při rozhodování o různých
veřejných projektech. Teorie veřejné volby tak umožňuje zkoumat, jak se projeví názory na
11
fiskální otázky (objem rozpočtu, výše daní, rozsah veřejných výdajů, míra veřejného dluhu
apod.) na veřejný sektor a jeho činnosti, na efektivnost činností vlády (obcí a měst).
2.1 Charakteristika veřejných financí
Důležitým činitelem ovlivňujícím existenci, rozsah a fungování veřejného sektoru jsou veřejné
finance.
Veřejné finance představují „peněžní vztahy, které zprostředkovávají tvorbu, rozdělení a použití
peněžních fondů, resp. peněžního kapitálu státu, orgánů územní samosprávy, státních podniků
a ostatních veřejných organizací. Hlavním článkem veřejných financí jsou finance státu jako
orgánu centrální moci“ (Bankovní a finanční slovník, 1993).
Veřejné finance slouží k uspokojování potřeb obyvatelstva na úrovni státu, regionů, měst a obcí.
Zabezpečují veřejné úkoly a tím naplňují veřejné zájmy. Jejich úkolem je zabezpečit potřebné
finanční prostředky a zajistit efektivitu jejich použití (Pavlásek, Kunešová, Hejduková, 2008).
Dle Hamerníkové a Kubátové (2004) jsou veřejné finance modernějším pojmem, sloužícím
k označení specifických finančních vztahů a operací, probíhajících v rámci ekonomického
systému mezi orgány a institucemi veřejné správy na straně jedné a ostatními subjekty na
straně druhé (tj. občany, domácnostmi, firmami, neziskovými organizacemi apod.) Autorky
zdůrazňují přívlastek „modernější“, neboť ještě začátkem 20. století byly užívány spíše pojmy
„státní finance“ a „municipální (nebo místní) finance“. Přesun pozornosti od státních a
municipálních k veřejným financím souvisí úzce s přesunem kompetencí z „beder“ státní správy
a jejích orgánů a institucí na místní správu či dokonce samosprávu, vznikající v průběhu 20.
století na územním principu. Vzhledem k tomu, že obě složky jsou označovány společným
pojmem „veřejná správa“, lze i finanční vztahy a operace, jejichž důležitými subjekty tyto položky
jsou, označit pojmem „veřejné finance“.
Obsahem těchto specifických finančních vztahů a operací je:

tzv. veřejné zabezpečení veřejných statků (tj. jejich produkce a poskytování),

profinancování různých transferů (zejména sociálního charakteru),

stimulace ekonomických subjektů k určitému chování (např. k ekologickému chování
prostřednictvím dotací, pokut či daní). (Hamerníková a Kubátová, 2004).
12
Veřejné finance prostřednictvím veřejných příjmů a výdajů plní tři základní funkce (Pavlásek,
Kunešová, Hejduková, 2008):

Alokační funkce
Souvisí se zajišťováním tzv. veřejných statků, které nelze distribuovat prostřednictvím
tržního mechanismu (obrana, vnitřní bezpečnost, veřejná správa, ochrana životního
prostředí atd.). Užitek z veřejných statků plyne všem, každému je tento statek dostupný,
nikdo není vyloučen z jeho užívání. Tržní systém je zde nahrazen úhradou z veřejných
rozpočtů. Stát při řešení alokačního problému musí řešit, kolik veřejných statků
poskytovat, jak jejich produkci finančně pokrýt a jak je rozdělovat.

Distribuční funkce
Znamená přerozdělování důchodů prostřednictvím daňového systému, který progresivně
zdaňuje vysoké důchody a prostřednictvím nenávratných podpor a dalšími formami
přesunuje peněžní prostředky do domácností s nízkými důchody. Distribuční funkce
veřejných financí je zajišťována především systémem přímých daní a transferových
výdajů. Stát tím ovlivňuje rozdělování a přerozdělování důchodů ze sociálního hlediska
s cílem dosáhnout větší spravedlnosti v rozdělování.

Funkce stabilizační
Je důsledkem makroekonomických příčin selhání trhu. Prostřednictvím veřejných financí
může stát makroekonomicky ovlivňovat základní ekonomické cíle (stabilní zaměstnanost,
cenovou stabilitu, rovnovážnou platební bilanci a stabilní ekonomický růst) s cílem
dosáhnout
ekonomické
stability.
K naplnění
této
funkce
využívá
stát
v rámci
hospodářské politiky nástroje monetární a fiskální politiky. Veřejné finance plní
stabilizační funkci prostřednictvím veřejných příjmů a výdajů (daňové sazby, sazby
pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, transferové výdaje, vládní
nákupy zboží a služeb atd.).
Všechny uvedené funkce spolu velice těsně souvisejí.
Veřejné finance jsou založeny převážně na principech:

Nenávratnosti
13

Neekvivalentnosti

Nedobrovolnosti.
Vysvětlení těchto 3 principů je uvedeno například v díle Lajtkepové (2007):
Nenávratnost veřejných financí: Většina peněžních operací je založena na principu
návratnosti (např. úvěr) nebo alespoň podmíněné nenávratnosti (např. pojištění). Není
tomu tak ale u konkrétního vztahu ve veřejných financích. Tím, že jednotlivec zaplatí
daň, nevzniká nárok na její „proplacení“ nebo „vrácení“. Z hlediska globálního vztahu
princip návratnosti samozřejmě existuje a je vyjádřen vztahem mezi veřejnými příjmy a
výdaji.
Neekvivalentnost veřejných financí: Při vzniku konkrétního vztahu v rámci veřejných
financí chybí zřejmý účel platby. Zaplatíme daň, ale v tu chvíli nevíme, na jaký účel bude
použita. Dokonce ani nemůžeme očekávat, že „zpět“ formou veřejných výdajů
dostaneme tolik, kolik jsme zaplatili.
Nedobrovolnost veřejných financí: Pokud při platbě nelze sdělit účel použití, je třeba,
aby povinnost platby byla uzákoněna legislativní cestou (včetně represivních opatření při
vyhýbání se platbám).
Veřejné finance zahrnují několik článků:

státní rozpočet – jako centralizovaný peněžní fond slouží k finančnímu zabezpečení
funkcí státu a tvoří základní článek veřejných financí,

finance orgánů územní samosprávy – plní důležité společenské funkce, pro jejichž
zabezpečení potřebují finanční zdroje,

finance účelových finančních fondů (Pavlásek, Kunešová, Hejduková, 2008).
2.2 Rozpočtová soustava v ČR
Rozpočtová soustava je dobře a výstižně definována v díle Nahodila a kol. (2009): „Rozsah
rozpočtové soustavy, která v každém státě tvoří nedílnou součást finančního makrosystému, je
závislý na politickém a územním uspořádání státu, na velikosti státního útvaru a také na
tradicích dané země. Rozpočtovou soustavou rozumíme soustavu veřejných rozpočtů (včetně
14
rozpočtových vztahů fungujících uvnitř této soustavy) a institucí, které zabezpečují tvorbu,
rozdělování, užití a kontrolu toků jednotlivých okruhů finančních prostředků v rámci této
soustavy.“
Rozpočtovou soustavu ČR tvoří (Lajtkepová, 2007):

Soustava veřejných rozpočtů
Veřejné rozpočty jsou nejvýznamnější součástí rozpočtové soustavy, prochází jimi největší
část objemu veřejných finančních prostředků. V ČR se každoročně sestavují:
o
státní rozpočet, jeho součástí je tzv. Národní fond,
o
krajské rozpočty (pro 14 krajů),
o
místní (územní) rozpočty (rozpočty měst, včetně statutárních, a obcí) (asi 6 230
obcí),
o
rozpočty příspěvkových organizací (jsou to veřejnoprávní neziskové organizace
s právní subjektivitou, na rozpočet svého zřizovatele jsou napojeny tzv. netto
způsobem, tj. výsledným saldem),
o
rozpočty organizačních složek (na svého zřizovatele jsou napojeny tzv. brutto
způsobem),
o

rozpočty dobrovolných svazků obcí.
Mimorozpočtové fondy
Mimorozpočtové fondy jsou zpravidla přísně účelové – jsou jim vyčleněny přesně definované
druhy příjmů, a na druhé straně i jejich použití je možné jen na přesně určené potřeby. V ČR
jsou tyto mimorozpočtové fondy:
o
státní účelové fondy,
o
Státní zemědělský intervenční fond,
o
Státní fond životního prostředí,
o
Státní fond pro zúrodnění půdy,
15
o
Státní fond kultury,
o
Státní fond pro ochranu a rozvoj české kinematografie,
o
Státní fond rozvoje bydlení,
o
Státní fond dopravní infrastruktury.
Zvláštní postavení mají i fondy zdravotních pojišťoven. Jsou součástí rozpočtové soustavy
ČR, spravují je jednotlivé zdravotní pojišťovny. Zdravotní pojišťovny jsou veřejnoprávní
instituce, zakládané dle zvláštních zákonů od roku 1992. Jsou kontrolovány Ministerstvem
financí ČR a Parlamentem ČR. Jejich příjmy z povinných příspěvků na zdravotní pojištění
vyplývají ze zákona, sazby povinného zdravotního pojištění jsou stanoveny zákonem,
zároveň jsou dotovány ze státního rozpočtu ve prospěch nevýdělečně činných osob, za
které platí zdravotní pojištění stát.
Mimorozpočtovými fondy zvláštního druhu byly i tzv. transformační fondy – fondy zřízení
v 90. letech 20. století za účelem privatizace státního majetku. Takovými fondy byl Fond
národního majetku (zrušen k 1. 1. 2006, jeho působnost přešla na Ministerstvo financí ČR) a
Pozemkový fond (jeho činnost stále trvá).
Naprosto diskutabilní je ale postavení tzv. mimorozpočtových fondů typu vládních agentur.
Ve skutečnosti nestojí totiž „mimo“ rozpočtovou soustavu, jsou to instituce, které získávají
příspěvky ze státního rozpočtu. Jsou zakládány resortními ministerstvy jako akciové
společnosti. Jedná se o:

o
Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s.,
o
Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s.,
o
Česká exportní banka, a.s.,
o
Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s.,
o
Česká konsolidační agentura, a.s.,
Mimorozpočtové fondy územních samosprávných celků (měst, obcí, krajů)
16
Tyto fondy mohou být tvořeny z přebytků z hospodaření z minulých let, z příjmů běžného
roku a z převodu finančních prostředků z rozpočtu do těchto fondů. Hospodaření
s finančními prostředky mimorozpočtových fondů schvaluje zastupitelstvo (obce, města,
nebo kraje). Patří sem:
o
Fond rezerv a rozvoje (tvoří se především z přebytků rozpočtového hospodaření,
jeho použití není přísně účelově vymezeno),
o
Ostatní účelové fondy (např. bytový fond, památkový fond – jejich počet a
struktura závisí na rozhodnutí zastupitelstva).
2.2.1 Jednotnost rozpočtové soustavy
Jednotnost rozpočtové soustavy a srovnatelnost rozpočtových procesů je v ČR zabezpečena
především (Lajtkepová, 2007):


Rozpočtovými zásadami:
o
zásada každoročního sestavování a schvalování rozpočtu,
o
zásada reálnosti a pravdivosti rozpočtu,
o
zásada úplnosti a jednotnosti rozpočtu,
o
zásada dlouhodobé vyrovnanosti rozpočtu,
o
zásada publicity.
Legislativou (daňové zákony, zákon o správě daní a poplatků, zákon o rozpočtových
pravidlech, zákon o rozpočtovém určení daní, zákon o místních poplatcích a další)

Finančně správními předpisy obcí

Rozpočtovou skladbou.
Orgány odpovědné za průběh a kontrolu v rámci veřejné rozpočtové soustavy jsou následující:

Ministerstvo financí ČR,

Finanční ředitelství,
17

finanční úřady,

finanční odbory municipálních orgánů, municipálních organizací.
2.2.2 Rozpočtové právní normy v ČR
Rozpočtové právní normy jsou přehledně shrnuty v díle Červenky, 2009: Základní právní
normou v oblasti veřejných rozpočtů v České republice je zákon č. 218/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve
znění pozdějších předpisů. Tento zákon upravuje problematiku:

střednědobého výhledu státního rozpočtu,

státního rozpočtu a

státního závěrečného účtu,
dále upravuje: příjmy a výdaje státního rozpočtu, státní finanční aktiva a pasiva, finanční
hospodaření organizačních složek státu a příspěvkových organizacích jimi zřizovaných,
podmínky zřizování státních fondů, způsob řízení likvidity státní pokladny a státního dluhu a
hospodaření s prostředky Národního fondu.
Oblast rozpočtů územních samosprávných celků upravuje zákon č. 250/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon nazývaný
také „malá rozpočtová pravidla“ upravuje příjmy, výdaje, ostatní peněžní operace, tvorbu a
použití fondů v obcích a krajích. Mimo územní rozpočty probíhají finanční operace vztahující se
ke sdruženým a cizím prostředkům a finanční vztahy týkající se vlastní podnikatelské činnosti.
Rozdělení daňových výnosů mezi státní rozpočet (nepřímé vymezení), rozpočty krajů a rozpočty
obcí a příděl do Státního fondu dopravní infrastruktury řeší zákon č. 243/2000 Sb., o
rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávním celkům a některým státním
fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů.
Státní fondy se zřizují jako právnické osoby k finančnímu zabezpečení zvlášť stanovených
úkolů.
18
Zákony souvisejícími s územními rozpočty jsou dále zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, které ve
vztahu k rozpočtu upravují hospodaření krajů a obcí.
Zákonem upravujícím oblast kontroly v oblasti rozpočtové kázně je zákon č. 320/2001 Sb., o
finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve
znění pozdějších předpisů.
Oblast veřejných rozpočtů je dále upravována podzákonnými normami, například rozpočtová
skladba je upravena vyhláškou č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě, ve znění pozdějších
předpisů.
2.3 Veřejné příjmy a veřejné výdaje
Tato podkapitola seznamuje se základní pojmy jako je rozpočtová skladba, veřejné příjmy a
veřejné výdaje, které představují významný nástroj rozpočtové politiky.
Závazná rozpočtová skladba je vydávána Ministerstvem financí ČR z důvodu zajištění
jednotnosti a přehlednosti v rámci rozpočtové soustavy a umožňuje porovnávat jednotlivé
rozpočty, analyzovat příjmy a výdaje za celou rozpočtovou soustavu (Pavlásek, Kunešová,
Hejduková, 2009).
Rozpočtová skladba tedy dává přehled o tom, komu, kolik a na jaký účel se finanční prostředky
ve veřejném rozpočtu plánují, používají a dále od koho a jaké příjmy plynou. Je základním
předpisem pro třídění příjmů a výdajů veřejných rozpočtů (Pavlásek, Kunešová, Hejduková,
2009).
2.3.1 Veřejné příjmy
V demokratické společnosti je cílem veřejné politiky především zabezpečování veřejného zájmu,
což naráží především na rozsah disponibilních zdrojů – finančních prostředků, které pro tento
účel má daný stát, municipalita aj. k dispozici. Základní funkcí veřejných příjmů je potom tedy
zabezpečení potřebného množství finančních prostředků na financování veřejných výdajů
(Pavlásek, Kunešová, Hejduková, 2009). Nejobecněji lze příjmy veřejných rozpočtů (tj. veřejné
příjmy) definovat jako zdroj veřejných výdajů (Lajtkepová, 2007).
19
Podstata a struktura veřejných příjmů každého státu je určena hospodářským a společenským
systémem země i charakterem a funkcemi státu – z tohoto důvodu soustava veřejných příjmů
podléhá historickému vývoji (Pavlásek, Kunešová, Hejduková, 2009).
Třídění příjmů veřejných rozpočtů lze provést z několika hledisek (např. podle zdroje, odkud
plynou – z podnikatelské sféry, obyvatelstva nebo zahraničí; podle návratnosti; z časového
hlediska; podle stupně závaznosti – obligatorní a fakultitativní; z územního hlediska – celostátní,
municipální, aj.).
Z hlediska návratnosti se příjmy dle Lajtkepové (2007) dělí na:

návratné – ty, které má veřejný rozpočet k dispozici jen na určitou dobu a poté je musí
vrátit (např. bankovní úvěr),

nenávratné – ty, které má veřejný rozpočet k dispozici natrvalo (např. daně, cla, poplatky
aj.).
Z časového hlediska se příjmy dělí na:

běžné – určené na krytí běžných výdajů (dále se obvykle člení na daňové a nedaňové),

kapitálové – určené ke krytí investičních výdajů (mohou být nenávratné – u
municipálních rozpočtů se jedná např. dotace ze státního rozpočtu, nebo návratné –
např. příjmy z emisí cenných papírů).
2.3.2 Veřejné výdaje
Veřejné výdaje lze chápat jako toky finančních prostředků, které jsou v rámci rozpočtové
soustavy alokovány na uskutečňování různých fiskálních funkcí státu, regionu, města, obce.
Zdrojem krytí veřejných výdajů jsou v rámci veřejných rozpočtů především veřejné příjmy,
případně může být použito dluhové financování (Lajtkepová, 2007). Jde tedy zejména o
nenávratné přerozdělování finančních prostředků z veřejných rozpočtů podle určitých zásad a
pravidel (Pavlásek, Kunešová, Hejduková, 2009).
Veřejné výdaje je možné členit podle několika hledisek obdobně jako je tomu u veřejných
příjmů. Z časového hlediska se veřejné výdaje člení dle Lajtkepové (2007) na:
20

běžné (neinvestiční) – financují běžné, opakující se potřeby v rozpočtovém roce
(například zajištění chodu a plnění úkolů ministerstev),

kapitálové – určeny k financování dlouhodobých, zejména investičních potřeb, které
zpravidla přesahují jedno rozpočtové období.
Z hlediska zákonné předurčenosti výdajových položek se dle Pavláska, Kunešové a Hejdukové
(2009) rozlišují:

mandatorní výdaje – výdaje, které je povinna vláda hradit na základě platných zákonů
(mj. starobní důchody, dávky státní sociální podpory),

výdaje nemandatorní (ostatní) – výdaje, kterými lze reagovat na měnící se podmínky a
na změny v potřebách organizací.
Existuje několik faktorů, které ovlivňují objem a strukturu veřejných výdajů. Tyto faktory lze členit
na faktory ekonomické (mj. velikost HDP, ekonomická úroveň daného státu, municipality),
demografické (např. počet obyvatel, věková struktura aj.), vědecko-technické (např. nové
vynálezy, inovace aj.), geografické (např. povodně), politické (např. schválení různých reforem),
sociální či inflační vlivy (např. růst mezd pracovníků veřejného sektoru).
Mezi výdaji státního rozpočtu mají největší podíl výdaje na sociální zabezpečení (cca 31 %),
výdaje na zdravotnictví (cca 15 %) a na třetím místě výdaje na vzdělávání (10 %). Ostatní
výdajové položky se pohybují okolo 3–6 % (Hamerníková, 2010).
V posledních letech se prohlubují deficity veřejných rozpočtů a do popředí se více dostává
otázka efektivnosti nakládání s veřejnými výdaji. Efektivním nakládáním se rozumí především
nakládání hospodárné a účelné (Lajtkepová, 2007). Zlepšení kvality veřejných výdajů patří i
mezi cíle hospodářské politiky EU (např. Lisabonská strategie) (Hamerníková, 2010). Důraz na
efektivitu vynakládání veřejných výdajů je umocněn také s probíhající hospodářskou krizí, kdy
jsou veřejné zdroje limitovanější, a snaha o redukci nákladů je vyšší.
Alokační efektivnost představuje způsobilost vytvořit v rámci rozpočtu priority, rozdělit zdroje
podle těchto priorit a účelnosti a přesouvat je v souladu s cíly – od starých cílů k novým. Toho je
možné dosáhnout neustálým a systematickým vyhodnocováním výdajové politiky a jejích efektů.
V posledních letech se při sestavování územních rozpočtů prosazují inovační metody
21
strategického plánování, které umožňuje strukturovat rozpočet na základě úkolů a cílů.
Strategické plánování je více zaměřeno na danou organizaci, resp. municipalitu (Šelešovský a
kol., 2009, s. 77,78).
Rozpočtování politika a rozpočtování se neustále vyvíjí, reaguje na vnější podmínky (zejména
ekonomické, politické či technologické) a mění se tak i postupy a metody ve vyspělých zemích
stejně jako v České republice (např. prostřednictvím reforem veřejných financí, nebo zaváděním
nových inovativních metod – viz výše).
2.4 Rozpočtový deficit
Ve vztahu mezi veřejnými příjmy výdaji (u kteréhokoliv veřejného rozpočtu) mohou nastat tři
situace (Lajtkepová, 2007):

veřejné příjmy se rovnají veřejným výdajům,

veřejné příjmy jsou vyšší než veřejné výdaje,

veřejné příjmy jsou nižší než veřejné výdaje.
V prvním případě jde o rozpočet vyrovnaný, v druhém o přebytkový, ve třetím případě hovoříme
o rozpočtu schodkovém – deficitním.
Největší pozornost je tradičně věnována státnímu rozpočtu – je to pochopitelné, protože státní
rozpočet je nejvýznamnějším veřejným rozpočtem.
Podle metodiky Mezinárodního měnového fondu je v celkovém deficitu státního rozpočtu
zahrnuto:

Celkový deficit = primární deficit + úroky z veřejného dluhu
Primární deficit je výsledkem hospodaření v daném rozpočtovém období (roce), tj. rozdíl
mezi příjmy a výdaji.
Veřejný dluh představuje pohledávku vůči současné i budoucí daňové povinnosti obyvatelstva
(Dvořák, 2008) a tvoří jej:

dluh centrální vlády – označovaný jako státní dluh,
22

dluh místní správy a samosprávy – zahrnuje všechny dluhy krajů a obcí,

dluhy parafiskálních fondů (např. Fondu zdravotního pojištění).
V tomto pojetí, které je uplatněno i v metodice Ministerstva financí ČR, je tedy objem veřejného
dluhu vždy vyšší než objem dluhu státního, i když ten v celkovém veřejném dluhu zemí EU
dominuje. S výjimkou několika zemí dosahuje všude podílu vyššího než 80 %.
2.5 Partnerství veřejného a soukromého sektoru
Partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP – Public Private Partnership) představuje
formu spolupráce soukromého a veřejného sektoru. PPP je obecný pojem, která je užíván pro
spolupráci veřejného a soukromého sektoru za účelem využití zdrojů a schopností soukromého
sektoru při zajištění veřejné infrastruktury nebo veřejných služeb (upraveno dle Červenka,
2009). Cílem PPP je zvýšit kvalitu a efektivnost veřejných služeb včetně výkonu státní správy a
urychlit realizaci významných projektů (infrastrukturní projekty), což má v důsledku pozitivní
dopad na rozvoj ekonomiky. Rozhodujícím kritériem je zejména ekonomická výhodnost pro
veřejný sektor, což znamená, že soukromý sektor realizuje daný projekt za náklady nižší, než
v případě, kdy by daný projekt realizoval veřejný sektor sám (upraveno dle Lajtkepová, 2007).
Přínosem pro soukromý sektor je jistota dlouhodobých příjmů (Červenka, 2009).
Zadavatelem projektu je vždy veřejný sektor, který detailně specifikuje své potřeby a výstupy.
Soukromý dodavatel, vybraný podle nejlepší nabídky (hodnotí se ekonomická výhodnost, viz
výše), zajišťuje projekt podle zadání. Na konci projektu přechází infrastruktura do vlastnictví
veřejného sektoru (Lajtkepová, 2007).
Typickými příklady projektů realizovaných prostřednictvím PPP jsou projekty v oblasti dopravy
(dálnice, mosty, tunely), školství (školy, školské koleje), zdravotnictví (nemocnice), obrana
(výzbroj) aj. V ČR se PPP projekty rozvíjejí na rozdíl od USA, Austrálie či Velké Británie teprve
v posledních letech, ale tato forma spolupráce je považována za perspektivní (upraveno dle
Lajtkepová, 2007).
2.6 Kontrola hospodaření a audit veřejných financí
Prostřednictvím veřejných rozpočtů je vynakládán velký objem finančních prostředků, proto je
nezbytné nastavit efektivní kontrolní systém, který zajistí, že veřejné prostředky budou
vynakládány účelně, hospodárně a efektivně a také transparentně (tj. nebudou odcizovány).
23
Cílem finanční kontroly je prověřování dodržování právních předpisů, zajištění ochrany
veřejných prostředků a ujištění informovanosti vedoucích představitelů a příslušných orgánů o
kontrolních zjištěních (Červenka, 2009).
Definic pojmu finanční kontrola ve veřejné správě existuje několik, například podle Červenky
(2009) touto kontrolou rozumíme souhrn prostředků, nástrojů a postupů používaných
k účelnému nakládání s veřejnými prostředky v rámci stanovených pravidel. Borkovec (2002)
dále upřesňuje, že se jedná o dohled nad plněním schválených veřejných rozpočtů orgány,
které rozpočet schválily. Kontrolu hospodaření s prostředky státního rozpočtu provádí
Ministerstvo financí ČR, územní finanční orgány, správci kapitol a krajské úřady (Červenka,
2009). Kontrolu hospodaření municipalit mohou kromě interních institucí také provádět externí
instituce (institucionální kontrola) nebo i samotní občané (laická kontrola, vychází z přístupu
občanů k informacím dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím)
(Císařová, Pavel, 2008, s. 44 a 49). Nejvyšší úroveň finančního řízení a kontroly ve veřejné
správě zastřešuje Ministerstvo financí ČR, které má i celkovou odpovědnost za veřejné finance
(Červenka, 2009).
Základní právní normou, která tuto problematiku upravuje je zákon č. 320/2001 Sb., o finanční
kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění
pozdějších předpisů. Zákon vymezuje uspořádání a rozsah finanční kontroly vykonávané mezi
orgány veřejné správy, mezi orgány veřejné správy a žadateli nebo příjemci veřejné finanční
podpory a uvnitř orgánů veřejné správy. Prováděcím předpisem je vyhláška č. 416/2004 Sb.,
kterou se provádí zákon o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, v níž jsou stanoveny
další podrobnosti provádění finanční kontroly.
Kontrola zahrnuje:

veřejnosprávní kontrolu – kontrola hospodaření s veřejnými prostředky, zejména kontrola
vynakládání veřejných výdajů ze strany poskytovatelů;

finanční kontrolu podle mezinárodních smluv – kontrola prováděná kontrolními orgány
mezinárodních organizací (např. na základě mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána,
např. u projektů spolufinancovaných z fondů EU);
24

vnitřní kontrolní systém – dle zákona o finanční kontrole jsou organizace veřejné správy
povinny zřídit systém vnitřní kontroly (řídící kontrola) a orgán interního auditu (Císařová,
Pavel, 2008, s. 48-49), detailněji je popsáno níže.
Řídící kontrola je finanční kontrola, která zajišťuje průběžnou kontrolu realizovaných operací až
do vypořádání a následného vyúčtování spolu s hodnocením výsledků a kontrolou správnosti
hospodaření (upraveno podle Červenka, 2009).
Interní auditoři mají za úkol nezávisle a objektivně přezkoumat a vyhodnocovat operace a
vnitřní kontrolní systém orgánů veřejné správy (Měšťánková, 2010). Jedná se poměrně o novou
funkci v organizacích veřejného sektoru. Jak ovšem dále uvádí Měšťánková (2010) ve svém
výzkumu, v organizacích ve veřejné správě i po několika letech od nabytí účinnosti zákona o
finanční kontrole není služba interního auditu implementována v plném rozsahu a v souladu
s tímto zákonem. Vnitřní kontrolní systém tak stále není dostatečně účinný.
Do systému kontroly a auditu ve veřejné správě patří i externí audit, jehož funkci v ČR plní
Nejvyšší kontrolní úřad, který je nezávislý institucionálně i finančně. Nejvyšší kontrolní úřad
kontroluje hospodaření se státním majetkem, s prostředky státního rozpočtu, s prostředky
poskytnutými ČR ze zahraničí a s prostředky, za něž převzal stát záruky (Červenka, 2009).
U místních rozpočtů také dochází k přezkoumání hospodaření, které je modifikací finanční
kontroly a vychází ze zákona č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních
samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí (Císařová, Pavel, 2008, s. 45). Přezkoumání
hospodaření obcí, městských obvodů a částí územně členěných statutárních měst provádí
krajský úřad v přenesené působnosti nebo externí auditor, hospodaření krajů Ministerstvo
financí ČR (Žehrová, Pfeiferová, 2006).
Přezkum hospodaření se zaměřuje na kontrolu údajů, které jsou součástí závěrečného účtu. Dle
Císařové a Pavla (2008, s. 46) se jedná zejména o údaje o plnění příjmů a výdajů rozpočtu a o
ostatních peněžních operacích, údaje o nákladech a výnosech podnikatelské činnosti, údaje o
peněžních operacích týkajících se cizích prostředků a sdružených prostředků aj. Předmětem
přezkoumávání je mj. dále nakládání a hospodaření s majetkem ve vlastnictví územního celku,
nebo nakládání a hospodaření s majetkem státu, zadávání a provádění veřejných zakázek
(Žehrová, Pfeiferová, 2006).
25
Výsledek přezkoumání je obsažen ve Zprávě o výsledku přezkoumání a ta se přikládá
k závěrečnému účtu za daný kalendářní rok (upraveno dle Císařová, Pavel, 2008, s. 46).
2.7 Státní rozpočet
Státní rozpočet je základním článkem veřejných financí, protože soustřeďuje největší část
příjmů rozpočtové soustavy a nejvíce se podílí na nenávratném přerozdělování značné části
hrubého domácího produktu přes rozpočtovou soustavu (Pavlásek, Kunešová, Hejduková,
2009). Je tedy nejdůležitějším veřejným rozpočtem. Ve svém tradičním pojetí je označován jako
centralizovaný peněžní fond (Lajtkepová, 2007). Z formálního hlediska je státní rozpočet bilancí,
dokumentem, který bilancuje příjmy, s jakými stát bude v daném období disponovat, a výdaje
podle účelu jejich použití (Pavlásek, Kunešová, Hejduková, 2009).
Podle definice obsažené v zákoně o rozpočtových pravidlech (§ 5)1 představuje státní rozpočet
finanční vztahy, které zabezpečují financování některých funkcí státu v rozpočtovém roce,
obsahuje očekávané příjmy, jakož i odhadované výdaje státního rozpočtu v rozpočtovém roce a
financující položky. Státní rozpočet jako souhrn finančních dokumentů zahrnuje zákon o státním
rozpočtu, rozpis ukazatelů státního rozpočtu, podrobné rozpočty organizačních složek státu a
změny těchto dokumentů. Státní rozpočet obsahuje i dotační vztahy k rozpočtům územních
samosprávných celků a státních fondů.
Základní funkcí státního rozpočtu je redistribuce (přerozdělování) národního důchodu
v souvislosti s plněním politických, ekonomických a sociálních úkolů státu (Pavlásek, Kunešová,
Hejduková, 2009).
2.7.1 Členění státního rozpočtu
Státní rozpočet se člení na dvě části – příjmovou a výdajovou část. Každá z nich se dále člení
na kapitoly, kdy správce kapitoly (nejčastěji ministr) má odpovědnost za jím spravovanou
kapitolu z hlediska plnění státního rozpočtu, zejména dodržení závazných ukazatelů. Kapitolu
má přiřazenou každý ústřední správní úřad a organizační složka státu, stanoví-li to zvláštní
zákon (Červenka, 2009). Přehled kapitol státního rozpočtu lze nalézt na portálu Ministerstva
financí ČR: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/ostatni_11424.html (jedná se o 41 kapitol).
1
Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů
26
Příjmy a výdaje státu se podle Pavláska, Kunešové, Hejdukové (2009) třídí z hlediska:

druhového – základní systém třídění do tříd: Třída 1: daňové příjmy (cla a daně), Třída 2:
Nedaňové příjmy (příjmy z vlastní činnosti, mýtné, úroky aj.), Třída 3: Kapitálové příjmy
(prodej dlouhodobého majetku, akcií), Třída 4: Přijaté dotace (investiční, neinvestiční),
Třída 5: Běžné výdaje (např. na činnost orgánů veř. správy), Třída 6: Kapitálové výdaje
(pořízení investičního majetku), Třída 8: Financování (např. dluhopisy, půjčky) (Třída 7
není obsazena),

odvětvového – třídění podle odvětví, podle tohoto třídění se třídí vždy výdaje, u příjmů
jsou to jen nedaňové a kapitálové příjmy obcí, krajů, regionálních rad soudržnosti,
dobrovolných svazků obcí,

konsolidačního – třídění podle stupňů konsolidace, umožňuje sledování převodů
rozpočtových prostředků uvnitř fondů nebo mezi územními samosprávnými celky,
využívá se tzv. záznamových jednotek (9).
Příjmy státního rozpočtu jsou podle Borkovce (2002) tvořeny (přibližně v procentech):

daně v širším pojetí – 96 %,

nedaňové příjmy, kapitálové příjmy, dotace aj. – 4 %.
2.7.2 Proces schvalování státního rozpočtu
Rozpočtový proces dle Lajtkepové (2007) probíhá způsobem uvedeným v následujícím textu.
Sestavování státního rozpočtu začíná již na jaře předchozího roku. Ministerstvo financí ČR
předkládá vládě základní rámec státního rozpočtu, vláda koncepci projedná. Probíhají diskuse
Ministerstva financí ČR se správci kapitol o jednotlivých kapitolách rozpočtu. Ministerstvo financí
ČR připravuje zároveň návrh příjmů a vládního rozpočtu. Vláda hlasuje o schválení rozpočtu a
odesílá návrh Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (nejpozději do konce září). Poslanecká
sněmovna Parlamentu ČR projednává návrh státního rozpočtu na veřejné schůzi. Senát přímo
do projednávání (a schvalování) nezasahuje. Klíčové místo zaujímá v projednávání Rozpočtový
výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Schvalování rozpočtu probíhá v tzv. třech čteních.
V prvním čtení se schvaluje rámec rozpočtu (především výše příjmů a výdajů a případné saldo
27
rozpočtu), ve druhém čtení mohou poslanci podávat návrhy na změny ve struktuře příjmů a
výdajů, tyto změny jsou potom předmětem hlasování ve třetím čtení. O přijetí návrhu po třetím
čtení rozhoduje prostá většina hlasů přítomných poslanců.
Schválený rozpočet má formu zákona. Zákon o státním rozpočtu ČR nabývá účinnosti
vyhlášením ve Sbírce zákonů. Prezident republiky má právo přijatý zákon o státním rozpočtu
vrátit do 15 dnů od jeho postoupení Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Potom by
sněmovna musela hlasovat ještě jednou, pozměňovací návrhy už nejsou přípustné, rozhoduje
většina hlasů přítomných poslanců.
Obr. č. 1: Proces sestavování, schvalování a kontroly státního rozpočtu
Zdroj: Lajtkepová (2007, s. 94)
Rozpočtové provizorium je tzv. dočasný systém hospodaření s rozpočtovými prostředky
v případě, že do začátku rozpočtového roku, tj. do 1. ledna, není zákon o státním rozpočtu ČR
schválen Poslaneckou sněmovnou. V tomto případě se hospodaří podle schváleného rozpočtu
pro předchozí rok (Lajtkepová, 2007).
28
2.8 Územní (místní) rozpočty
Územními samosprávnými celky jsou v ČR obce a vyšší územní samosprávné celky, kraje.
Územní rozpočty na úrovni územních samosprávných celků (municipalit, ÚSC) jsou součástí
veřejné rozpočtové soustavy a jsou u nich aplikovány obdobné principy jako u státního rozpočtu,
ale v řadě oblastí se nejedná o povinnost, ale o nezávazné, volitelné činnosti (Červenka, 2009).
Hospodaření a rozpočtové principy pro územní samosprávné celky jsou stanoveny především
zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních celků, ve znění pozdějších
předpisů, dále pak zákonem 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů, a zákonem 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Základním nástrojem finančního hospodaření územního samosprávného celku je roční
rozpočet, který je sestavovaný na kalendářní rok, a rozpočtový výhled. Rozpočtový výhled je
pomocným nástrojem, který má sloužit pro střednědobé plánování (je sestavován na
následujících 3–5 let) a jako východisko pro zpracování ročního rozpočtu (Pavlásek, Kunešová,
Hejduková, 2009).
Vlastní návrh rozpočtu připravuje finanční odbor, někdy ve spolupráci s finanční komisí nebo
jinými orgány. Na přípravě by se měly podílet i ostatní odbory, popř. klíčoví členové
zastupitelstva (Červenka, 2009). Dle Červenky (2009) je dále rozpočtový proces u územních
(místních) rozpočtů obdobný jako u přípravy státního rozpočtu, avšak s určitými odlišnostmi,
např.:

v oblasti obecního rozpočtu není kraj obci nadřízen, nemůže do rozpočtového procesu
obce zasahovat,

územní rozpočty se sestavují zpravidla jako vyrovnané, jako schodkové mohou být
schváleny, je-li zajištěna úhrada schodku,

pravidla rozpočtového provizoria stanoví zastupitelstvo,

rozpočtový přebytek se převádí do dalšího roku.
29
Obsahem rozpočtu jsou rozpočtové příjmy a výdaje a ostatní peněžní operace, včetně tvorby a
použití peněžních fondů, pokud neprobíhají mimo rozpočet. Třídění příjmů a výdajů probíhá
závazně dle rozpočtové skladby (viz kapitola 2.7.1 – třídění příjmů a výdajů státního rozpočtu).
Podnikatelské činnosti územního samosprávného celku se sledují mimo rozpočtové příjmy a
výdaje a do rozpočtu se promítají pouze jejich hospodářské výsledky a jsou součástí
závěrečného účtu územního samosprávného celku nebo svazku obcí (Pavlásek, Kunešová,
Hejduková, 2009).
2.8.1 Obecní rozpočty
Z hlediska objemu finančních prostředků jsou ze subjektů územních samosprávných celků
významnější právě rozpočty obcí (to je dáno především historickou tradicí, obce vznikly
podstatně dříve, a objemem kompetencí). Také z hlediska soběstačnosti jsou na tom obce lépe
– vlastní příjmy tvoří 70 % veškerých příjmů, u krajů je to zhruba polovina (Císařová, Pavel,
2008, s. 18).
Největší část příjmů rozpočtu obcí tvoří daňové příjmy – necelou jednu polovinu. Jedná se
především o svěřenou daň z nemovitosti a sdílené daně (část celostátního výnosu daně
z příjmu fyzických osob, daň z příjmu podnikatelských osob a DPH). Daňový charakter mají i
místní poplatky. Podíl nedaňových příjmů (především z hospodaření s obecním majetkem a
z vedlejšího podnikání) tvoří cca 15 %. Významnou součástí příjmů obcí jsou dotace (běžné –
na financování provozních neinvestičních potřeb, kapitálové – účelové dotace na konkrétní
investici) (Lajtkepová, 2007).
Mezi nejdůležitější výdaje obcí patří běžné výdaje na splnění povinností uložených obci zákony,
výdaje na vlastní činnost v její samostatné působnosti a výdaje spojené s výkonem státní správy
v přenesené působnosti (Borkovec, 2002). Běžné výdaje tvoří asi jednu třetinu. Další část tvoří
kapitálové výdaje. Kapitálové výdaje souvisí financováním investic (nákup hmotného a
nehmotného majetku) – obce na ně většinou získávají nenávratné účelové dotace ze státního
rozpočtu nebo jiných fondů, nebo jsou kryty návratnými finančními prostředky – zejména
investičními úvěry (Lajtkepová, 2007).
Příklad struktury příjmů a výdajů rozpočtu obce lze nalézt například v publikaci Peková, 2005, s.
235, nebo v publikaci Lajtkepová, 2007, s. 99.
30
Rozpočet obce schvaluje zastupitelstvo obce. Obce mají povinnost nechat si přezkoumat své
hospodaření za uplynulý rok auditorem, nebo krajským úřadem (viz podkapitola Kontrola
hospodaření a audit veřejných financí).
2.8.2 Krajské rozpočty
Finanční hospodaření krajů a jeho rozsah je ovlivněn především velikostí kraje, počtem jeho
obyvatel, geografickým profilem, charakterem a vyspělostí jeho ekonomiky a dalšími faktory
(Šelešovský a kol., 2010, s. 17).
Daňové příjmy krajských rozpočtů jsou nižší (cca 30 %) a proto jsou kraje závislé na dotacích ze
státního rozpočtu (cca 65 % rozpočtu) (upraveno dle Lajtkepová, 2007).
Obdobně jako u obcí souvisí výdaje s výkonem činností vykonávaných v přenesené působnosti
a v samostatné působnosti. Mezi dalšími výdaji lze nalézt například dotace obcím.
Rozpočet obce schvaluje zastupitelstvo kraje. Kraje obdobně jako obce mají povinnost nechat si
přezkoumat své hospodaření za uplynulý rok auditorem, nebo Ministerstvem financí ČR (viz
podkapitola Kontrola hospodaření a audit veřejných financí).
2.8.3 Finanční hospodaření příspěvkových organizací územních
samosprávných celků
Příspěvková organizace (např. muzeum, škola, divadlo, knihovna aj.) spravuje především
majetek, který je ve vlastnictví jejího zřizovatele. Ten jí přenechá zřizovací listinou určitá
majetková práva, aby příspěvková organizace mohla svěřený majetek správně evidovat,
pečovat o jeho ochranu, rozvoj a plně jej využívat pro plnění svých úkolů (Pavlásek, Kunešová,
Hejduková, 2009).
Příspěvkové organizace mají vlastní rozpočet, z rozpočtu zřizovatele dostávají příspěvek.
Zbytek jejich příjmů tvoří příjmy z vlastní činnosti. Příspěvkové organizace vytvářejí povinně
rezervní fond, fond odměn a kulturních a sociálních potřeb, jejichž zůstatky se převádějí do
dalšího roku (Červenka, 2009).
31
2.9 Rozpočet EU
Česká republika se 1.5.2004 stala členským státem Evropské unie, proto by bylo vhodné
alespoň stručně popsat řízení veřejných financí EU.
Evropský rozpočet není dosud plně srovnatelný ve svém významu se státními a dalšími
veřejnými rozpočty členských zemí EU, neboť pokrývá pouze menší část celkových fiskálních
potřeb těchto zemí. Nicméně jeho role stále vzrůstá (Nahodil a kol., 2009).
Autor dále uvádí, že evropský rozpočet (dále jen ER) je každoročně navrhován Evropskou
komisí a schvalován Evropským parlamentem (EP). Konkrétně tento proces začíná vždy na jaře
(v dubnu), kdy Evropská komise předkládá návrh na příští rok. Následuje etapa projednávání a
diskusí v EP a ve Výboru ministrů pro hospodářství a finance EU (ECO-FIN). Konečný verdikt o
rozpočtu na příští rok je potom přijat v prosinci každého roku.
Evropský rozpočet má svou příjmovou a výdajovou stranu. Nejdůležitější součástí příjmů jsou
odvody členských států (odvozené od výše jejich HDP). Například v roce 2007 tato suma tvořila
68,7 % celkových příjmů ER. Tyto odvody jsou materializací zásad solidarity mezi členskými
státy a jejich schopnosti přispívat na zajištění této solidarity.
Povinné výdaje jsou realizovány na základě smlouvy o ES a tvoří asi polovinu výdajů ER (patří
sem většina výdajů na Společnou zemědělskou politiku, výdaje na rozvojovou pomoc).
Nepovinné výdaje jsou v rozhodovací pravomoci EP (strukturální fondy, projekty na ochranu
životního prostředí, kulturu aj.).
Důležitý je fakt, že stejně jako v předchozích letech zůstává ČR čistým příjemcem z rozpočtu
EU, tj. že z rozpočtu EU obdržela více, než do něj odvedla. Rozdíl mezi příjmy z rozpočtu EU a
odvody do něj, tedy tzv. čistá pozice ČR, například za rok 2007 dosáhla 17 mld. Kč. Tohoto
pozitivního výsledku ČR dosáhla i přesto, že v roce 2007 již ztratila nárok na čerpání tzv.
rozpočtových kompenzací.
2.10 Rozpočtové určení daní
Daň je pravidelná, nenávratná a zpravidla se pravidelně opakující platba do veřejného rozpočtu
bez nároku na ekvivalentní a přímé plnění z veřejného rozpočtu (Peková, 2005, s. 193). Daně
jsou nejvýznamnějším veřejným příjmem (viz rozpočtové skladba – daňové příjmy).
32
Existuje několik hledisek třídění daní, jedním z nich je podle jejich daňového určení, neboli
rozpočtového určení daní, tzn. do kterého veřejného rozpočtu ze zákona daň plyne.
Rozpočtové určení se mění – především ve prospěch měst, obcí a krajů s cílem posílit jejich
soběstačnost a snížit rozdíly v daňovém výnosu mezi obcemi a městy a mezi kraji (Lajtkepová,
2007). Pokud se daně vybírají pouze do jednoho rozpočtu, hovoříme o svěřených nebo
výlučných daních, pokud s určitým podílem do různých rozpočtů, nazýváme je sdílenými
daněmi (Peková, 2005).
Největší objem plyne do státního rozpočtu, část do rozpočtů územních celků. Rozpočty obcí
mají ve svých příjmech podíl na sdílených daních a svěřené daně, krajské rozpočty mají podíl
na některých sdílených daních. Daňový výnos je nerovnoměrný. U sdílených daní se rozpočty
obcí podílejí na výnosu určité daně v závislosti na vztahu počtu obyvatel obce k celkovému
počtu obyvatel ČR a v závislosti na velikostní kategorii obce (dle velikostního koeficientu)2.
(Lajtkepová, 2007).
V současné době jsou ukládány následující daně (Hamerníková, Kubátová, 2004):

daň z přidané hodnoty včetně daně při dovozu,

daně spotřební, a to daň z uhlovodíkových paliv a maziv, daň z lihu a destilátu, daň
z piva, daň z vína, daň z tabáku a tabákových výrobků,

daně z příjmů (daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob),

daň z nemovitosti,

daň silniční,

daň z dědictví a darování,

daň z převodu nemovitosti.
Vedle daní jsou příjmem rozpočtů obcí i tzv. místní poplatky (např. poplatek za psa, lázeňský
poplatek aj.). tyto poplatky si spravují a vybírají obecní úřady samy (Peková, 2005).
2
v roce 2011 probíhá novelizace zákona o rozpočtovém určení daní, předpokládaná účinnost právní úpravy je od
roku 2013
33
Kontrolní otázky a úkoly ke kapitole 2:
Jak byste definovali vlastními slovy pojem „veřejné finance“?
Zamyslete se nad tím, proč jsou veřejné finance založeny na principech nenávratnosti,
neekvivalentnosti, nedobrovolnosti.
Jaké rozpočty tvoří rozpočtovou soustavu ČR?
Co je základní funkcí veřejných příjmů?
34
Vysvětlete rozdíl mezi návratnými a nenávratnými příjmy veřejných financí.
Vysvětlete rozdíl mezi mandatorními a nemandatorními výdaji veřejných financí.
Co je alokační efektivnost výdajů?
35
V jakém případě hovoříme o rozpočtovém deficitu?
Uveďte přínosy PPP projektů pro veřejný sektor a pro soukromý sektor.
Vyjmenujte tři typy finanční kontroly v organizacích veřejné správy.
Co znamená tzv. laická kontrola a čím je umožněna?
36
Jaké je základní členění státního rozpočtu?
Popište proces schvalování státního rozpočtu
Kdo schvaluje rozpočet obcí a krajů?
37
Může být rozpočet územního samosprávného celku schodkový? V jakých případech?
Jaké daně jsou v současnosti v ČR vybírány?
Zamyslete se na tím, jaký zásadní dopad bude mít připravovaná novela zákona o rozpočtovém
určení daní pro město Plzeň?
38
3 Řízení financí
Financování komerčního sektoru má svá specifika. Mezi klíčové kategorie patří například příjem,
výdaj, zisk, hodnota peněz v čase, efektivita investice a mnohé další. Správa veřejných financí
inklinuje spíše k problematice rozpočtování, distribuci fondů a finanční kontrole. Stále se ovšem
jedná o finance – peněžní prostředky, jejich alokaci a průběžné sledování. Jak v komerčním, tak
i ve veřejném sektoru. Veškeré úkony vedou v obou případech k projekci příjmů a výdajů,
k řešení hospodářských výsledků (přebytkových či deficitních), k alokaci finančních prostředků,
určité transparentnosti jejich pohybu a efektivní kontrole.
Podstatou této kapitoly je poukázat na to, co je společného jak komerčnímu, tak i veřejnému
finančnímu sektoru. Poukázat na to, co z komerčního sektoru je využitelné při správě veřejných
financí a při řízení veřejných zdrojů. V závěru každé podkapitoly je proto stručně uvedeno, jak
lze uvedené informace (metody, postupy, analýzy apod.) využít při řízení neziskových
(veřejných) organizací.
Každá činnost ekonomického subjektu vyžaduje peníze a současně je také vyjadřována
peněžně. Hmotné procesy se v podniku projevují v toku peněz, a to ve formě peněžních příjmů
a peněžních výdajů.
Obr. č. 2:
Peněžní toky v ekonomickém subjektu
práce
suroviny
stroje
peněžní
výdaje
výroba
prodej
výrobky
a služby
peněžní
příjmy
peníze
(cash flow)
Zdroj: Synek (1999)
39
3.1 Finanční řízení
Finanční řízení je hlavní složkou řízení organizace. Tato ekonomická činnost zahrnuje
následující aktivity:
1. získávání potřebného množství finančních zdrojů;
2. použití finančních zdrojů k obstarání potřebných statků a služeb a k úhradě výdajů na
činnost podniku;
3. rozdělování zisku (dividendová politika podniku);
4. prognózování, plánování, zaznamenávání, analyzování, kontrolování a řízení
hospodářské stránky činnosti podniku (zajištění finanční stability podniku);
5. všechny finanční operace při založení podniku, při rozšiřování podniku, při fúzi, sanaci
a likvidaci podniku.
Cíl finančního řízení podniku musí být vždy totožný se základním cílem podnikové činnosti,
kterým je produktivní využití vlastního kapitálu i cizích zdrojů k maximalizaci tržní hodnoty
podniku během delšího časového období. Jedná se tedy o maximalizaci bohatství vlastníků.
(Martinovičová, 2006)
„Finanční řízení v neziskovém sektoru zahrnuje správné využití informací, především
z finančního a manažerského účetnictví, metody finanční analýzy zaměřené na finanční a
majetkovou strukturu organizace, plánovací procesy a zajištění zpětné vazby, analýzu
případných odchylek od žádoucího stavu a odhalení příčin a podstaty zjištěných odchylek.“
(Otrusinová, 2009, s. 14)
Zabezpečení potřebných finančních zdrojů je nutné uskutečňovat s dostatečným předstihem
před vlastní výrobou a prodejem výkonů/služeb. Důvodem je plynulý tok peněz z prodeje
výkonů, který pak umožňuje uskutečňování výroby a prodeje výkonů/služeb bez poruch. Věcná
stránka činnosti podniku a peněžní stránka činnosti podniku jsou v běžné interakci a mohou se
tedy oboustranně omezovat. V oblasti finančního hospodaření se mezi dílčí cíle podniku řadí:
40

trvalá platební schopnost podniku a perspektiva dlouhodobé likvidity, jedná se tedy
především o dostatek peněz s co nejlepší strukturou , tzn. bez nadměrných peněžních
prostředků – tento ukazatel je například sledován u obcí, které žádají o dotaci z EU;

trvalý dostatečně vysoký výsledek hospodaření a rentabilita vlastního kapitálu.
Finanční síla podniku je obvykle prezentována nízkými dluhy, hodnotným majetkem, mohutnými
peněžními toky, vysokými tržbami a ziskem.
Finanční cíle podniku jsou základem formování dalších podnikových cílů. Stanovení jednotlivých
cílů podniku záleží na oboru podnikání, na situaci na trhu, na umístění podniku, na potřebných
finančních zdrojích, na zvolené právní formě podnikání a na dalších faktorech.
3.2 Podnikové účetnictví
Různorodost
informačních
potřeb
uživatelů
účetních
informací
(zejména
různorodost
informačních potřeb pro externí a interní potřeby) postupem doby vyvolala nutnost diferenciace
způsobu zachycení a zobrazení podnikatelského procesu podle toho, kdo je uživatelem
účetních informací a jaké rozhodovací úlohy řeší. Postupně tak došlo k obsahovému oddělení:
1. účetních informací finančního účetnictví,
2. účetních informací, které se využívají pro řízení podnikatelských procesů (manažerské
účetnictví), které se dále ještě člení na účetnictví vnitropodnikové a účetnictví pro
rozhodování.
41
Obr. č. 3: Struktura podnikového účetnictví
Zdroj: Landa (2004)
Všechny tyto části podnikového účetnictví jsou (pokud jde o jejich strukturu a rozsah) závislé
především na rozsahu podniku, jeho předmětu činnosti a předpokládaném vývoji a růstu.
Rozdíly mezi nimi způsobují tato různá kritéria:

jejich obsah,

komu jsou informace prvořadě určeny,

dodržování stanovených účetních zásad, případně norem,

způsob a techniky zjišťování informací,

používání měřících jednotek,

časové intervaly vykazování zjištěných informací,

stupeň spolehlivosti a srovnatelnosti získaných informací.
3.2.1 Finanční účetnictví
Finanční účetnictví je zaměřeno na získání a poskytování ekonomických informací, které
požadují vnější uživatelé a které jim umožní rozhodování. Poskytuje souhrnné informace
42
o podniku jako celku, tj. o jeho majetku, závazcích, vlastním kapitálu a dále také o nákladech
a výnosech s cílem zjištění hospodářského výsledku podniku. Jsou v něm zaznamenány
přednostně informace o jevech, které vznikají ve vztahu k vnějšímu okolí (externí vztahy),
například k odběratelům, dodavatelům, bankám a dalším institucím. Jde o vztahy finanční
povahy, které je třeba finančně vyrovnat, a proto se toto účetnictví nazývá finančním
účetnictvím. Finanční účetnictví je pak završeno v účetní závěrce, kterou tvoří účetní výkazy
(rozvaha, výkaz zisku a ztráty, přehled o peněžních tocích a přehled o změnách vlastního
kapitálu) a příloha k účetním výkazům.
Vzhledem k tomu, že informace finančního účetnictví jsou určeny především pro vnější
uživatele, platí pro ně požadavek, aby byly sestaveny v souladu s obecně uznávanými účetními
zásadami a standardy. Tím je zajištěna větší spolehlivost všech informací, jejich vnitřní
provázanost a kontrolovatelnost. Základní měřící jednotkou ve finančním účetnictví je jednotka
peněžní.
Finanční účetnictví je orientováno na minulost a na externí zájemce o informace o organizaci.
Přínos finančního účetnictví pro interní zájemce (například pro finanční manažery) je v tom, že
poskytuje údaje nutné k posouzení finančního zdraví podniku a upozorňuje na skrytá nebezpečí
a vývojové tendence ve finanční situaci podniku.
Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, rozlišuje v § 13 čtyři základní
typy účetních knih, a to účetní deník (deníky), hlavní knihu, knihy analytické evidence a knihy
podrozvahových účtů.
Účetní deník představuje první základní typ účetních knih používaných při vedení účetnictví.
V účetním deníku se jednotlivé operace zachycují chronologicky, tj. v časové posloupnosti.
Význam účetního deníku (kromě chronologického zachycení operací) je dán tím, že ukazuje, jak
daná operace byla zaúčtována.
Hlavní kniha představuje kompletní sbírku všech účtů, používaných v daném podniku (účetní
jednotce). Tyto účty lze rozdělit do dvou základních skupin:
1. účty rozvahové (majetkové účty a účty pro sledování vlastního kapitálu a závazků)
2. účty výsledkové (účty pro sledování nákladů a výnosů).
43
Hlavní kniha je základním nástrojem pro věcné třídění účetních operací. Hlavní kniha zahrnuje
syntetické účty podle účtového rozvrhu, které obsahují minimálně tyto informace

zůstatky účtů ke dni, k němuž se otevírá hlavní kniha,

souhrnné obraty strany Má dáti a Dal účtů, alespoň za kalendářní měsíc,

zůstatky účtů ke dni, ke kterému se sestavuje účetní závěrka.
V knihách analytických účtů se podrobně rozvádějí účetní zápisy hlavní knihy; příkladem je
analytická evidence zásob materiálu podle jeho druhů nebo evidence obchodních pohledávek či
závazků podle jednotlivých vydaných či přijatých faktur.
Účty podrozvahové jsou nástrojem pro evidenci některých účetních jevů, které nejsou
zahrnované do rozvahy (odtud název podrozvahové).
Informace o stavu majetku a kapitálu, ziskovosti, pohybů peněžních toků a o vlastním kapitálu
lze získat pomocí soustavy účetních výkazů, která je tvořena čtyřmi základními typy:
1. výkaz zisku a ztráty (výsledovka),
2. rozvaha,
3. výkaz o cash-flow (přehled o peněžních tocích),
4. výkaz o změnách vlastního kapitálu.
Výsledovka, označovaná rovněž jako výkaz zisku a ztráty, podává přehled o ziskovosti podniku
za zvolený časový interval. V účetnictví je ziskovost měřena za určitou dobu (měsíc, čtvrtletí, rok
atd.), a to porovnáním výnosů vyprodukovaných za použití určitých nákladů.
Rozvaha, označovaná rovněž jako bilance, obsahuje přehled o majetku (aktivech) podniku a
dále o zdrojích (pasivech), tvořených vlastním kapitálem a závazky k určitému datu. Rozvaha je
základním účetním výkazem, který podává obraz o majetkové a finanční situaci podniku. Je
sestavována tak, aby primárně uspokojovala požadavky finančního managamentu podniku.
Bilanční princip umožňuje sledovat změny majetku i finančních zdrojů v čase. Umožňuje zjistit,
zda se podniku daří, zda zvyšuje hodnotu majetku vlastníků, resp. zda rozmnožuje kapitál, který
44
do podniku vložili. Hovoří se tedy o konceptu uchování majetkové podstaty podniku/organizace
nebo o uchování kapitálu.
Obr. č. 4: Schéma vztahů mezi účetními výkazy
Zdroj: Landa (2004)
Přehled o peněžních tocích (označovaný rovněž jako výkaz o cash-flow) podává podrobnější
informace o určité položce rozvahy – jeho předmětem jsou informace o přírůstcích a úbytcích
peněžních prostředků.
Hlavním účelem přehledu (výkazu) o změnách vlastního kapitálu je podat podrobnější
informace o vlastním kapitálu. Přehled podává informace o změnách ve složení vlastního
kapitálu za určité období (od prvního do posledního dne daného období).
Jedním z prvořadých úkolů účetních výkazů je poskytovat údaje pro potřeby finančního řízení
vlastní firmy. O účetní informace se však zajímá i řada externích uživatelů, a těm jsou účetní
výkazy určeny především. Interní i externí uživatelů finanční výkazů oprávněně vyžadují, aby
účetní výkazy poskytovaly pravdivé informace o finanční pozici (Financial Position), o výkonnosti
(Performance) a efektivnosti podnikové činnosti a o změnách ve finanční pozici (Changes in
45
Financial Position) (Kovanicová, 2002). Souhrnně se tyto požadavky označují jako kvalitativní
požadavky na finanční výkaznictví a lze je znázornit následujícím schématem.
Obr. č. 5: Podmínky užitečnosti účetní informace
Zdroj: Kovanicová a kol. (2002)
Současné znění § 19 odst. 6 zákona o účetnictví definuje tyto základní kvalitativní požadavky na
informace v účetní závěrce:
1. Hledisko významnosti (relevance)
Informace se považuje za významnou (závažnou), jestliže by její neuvedení nebo
chybné uvedení mohlo ovlivnit úsudek nebo rozhodování osoby, která tuto informaci
využívá (uživatele).
2. Spolehlivost
Informace se považuje za spolehlivou, jestliže splňuje požadavek § 7 odst. 1 (tj. účetní
výkazy podávají věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace) a je-li
úplná a včasná. Informace je včasná, je-li získána ve správném čase z hlediska její
46
významnosti a nákladů na její získání, pokud tyto náklady nepřevýší přínosy plynoucí z
této informace.
3. Srovnatelnost
Informace je srovnatelná, jestliže splňuje požadavky stanovené v § 7 odst. 3 až 5 –
jedná se zejména o požadavek stability struktury účetních výkazů a účetních metod –
závaznou strukturu výkazů obsahuje příloha č. 1 prováděcí vyhlášky č. 500/2002 Sb.
4. Srozumitelnost
Informace je srozumitelná, jestliže splňuje požadavky stanovené v § 8 odst. 5, tj. jestliže
lze jednotlivě i v souvislostech spolehlivě a jednoznačně určit obsah účetních případů
a obsah účetních záznamů.
Proces poznávání, měření, evidence a zprostředkování ekonomických informací probíhá v rámci
určitého účetního období a v jeho průběhu vzniká celá řada účetních operací, dokumentů
a zápisů a jeho výsledkem je sestavení účetní závěrky, její ověření a následné zveřejnění.
Uvedený proces lze souhrnně označit pojmem účetní cyklus (Landa, 2004).
Z hlediska přehlednosti, ale i z praktického hlediska je nutné účetní cyklus v rámci jednoho
účetního období rozdělit na dvě základní části:
1. operace a činnosti, které se uskutečňují v průběhu účetního období,
2. operace a činnosti, které se uskutečňují na konci účetního období.
V průběhu účetního období se průběžně uskutečňují běžné obchodní a účetní operace (pořízení
majetku, vznik obchodních či jiných závazků, prodej podnikových produktů, vznik obchodních či
jiných pohledávek, úhrady závazků a pohledávek, vynakládání běžných provozních nákladů
atd.). Tyto operace procházejí procesem identifikace, ocenění, ověření a zaúčtování a jejich
výsledkem jsou souhrnné stavy předmětu účetnictví, zachycené v účetních knihách a předvaze.
47
Obr. č. 6: Schéma účetního cyklu
Zdroj: Landa (2007)
Hlavním cílem operací na konci účetního období je sestavení účetní závěrky (účetních výkazů
a dalších písemností), která podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace
podniku. Dosažení tohoto cíle účetnictví však vyžaduje (ve větší či menší míře v závislosti na
typu podniku a předmětu jeho činnosti) provést řadu dalších úkonů, zejména provést
a zaúčtovat tzv. uzávěrkové operace, ověřit soulad mezi skutečným a účetním stavem majetku
a závazků (tj. provést inventarizaci), sestavit účetní výkazy, přílohu k výkazům a výroční zprávu
a účetní závěrku ověřit auditorem (ve stanovených případech) a nakonec i zveřejnit.
Aby účetnictví plnilo své cíle a funkce, musí splňovat určité kvalitativní charakteristiky, které se
označují jako kvalitativní požadavky na účetnictví.
Ve finančním účetnictví jsou základní kvalitativní požadavky na účetnictví stanoveny v § 8
zákona o účetnictví. Jedná se o požadavek správnosti, úplnosti, průkaznosti, srozumitelnosti,
přehlednosti účetnictví.
48
Účetnictví účetní jednotky je správné, jestliže účetní jednotka vede účetnictví tak, že to
neodporuje zákonu o účetnictví a ostatním právním předpisům ani neobchází jejich účel.
Účetnictví účetní jednotky je úplné, jestliže účetní jednotka zaúčtovala v účetním období
v účetních knihách všechny účetní případy, které v něm měla zaúčtovat, a nejpozději do konce
tohoto období za jemu bezprostředně předcházející účetní období sestavila účetní závěrku,
popřípadě
i
konsolidovanou
účetní
závěrku,
vyhotovila
výroční
zprávu,
popřípadě
i konsolidovanou výroční zprávu, zveřejnila tyto informace a má o těchto skutečnostech veškeré
účetní záznamy, a to přehledně uspořádané.
Účetnictví účetní jednotky je průkazné, jestliže všechny účetní záznamy tohoto účetnictví jsou
průkazné a účetní jednotka provedla inventarizaci.
Účetnictví účetní jednotky je srozumitelné, jestliže umožňuje jednotlivě i v souvislostech
spolehlivě a jednoznačně určit:

obsah účetních případů alespoň s použitím účetních metod a

obsah účetních záznamů.
Toto ustanovení zákona o účetnictví zní poněkud složitě, ale v zásadě jde o to, aby se
v účetnictví určitého podniku/organizace (tj. v účetních dokladech, účetních zápisech, účetních
knihách a v dalších účetních záznamech) orientovali nejen příslušní účetní pracovníci, ale i
kterákoliv (samozřejmě odborně znalá) osoba – například pracovník finančního úřadu či auditor.
Účetnictví účetní jednotky je vedeno způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů,
jestliže účetní jednotka je schopna splnit povinnosti spojené s jejich úschovou a zpracováním
podle zákona o účetnictví, a to po celou dobu, po níž jsou jí tímto zákonem uloženy.
Zásada věrného a poctivého zobrazení skutečnosti je charakterizována (s ohledem na § 7 odst.
1 a 2 zákona o účetnictví) jako nutnost vyjádření reálné majetkové, finanční a důchodové
situace účetní jednotky a jejím cílem je zaznamenat veškeré účetní případy týkající se majetku
a závazků, vykazovat výši výsledku hospodaření a předkládat souhrnné výkazy odrážející věrné
zobrazení stavu majetku a hospodářského výsledku. Jedná se o nejvýznamnější účetní zásadu,
která vyžaduje znát dvě klíčová ustanovení zákona o účetnictví – cíl účetnictví (§ 7 odst. 1)
a bližší charakteristiku věrného a poctivého zobrazení (§ 7 odst. 2):
49
1) Účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho
základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní
jednotky.
2) Zobrazení je věrné, jestliže obsah položek účetní závěrky odpovídá skutečnému stavu,
který je přitom zobrazen v souladu s účetními metodami, jejichž použití je účetní
jednotce uloženo na základě tohoto zákona. Zobrazení je poctivé, když jsou při něm
použity účetní metody způsobem, který vede k dosažení věrnosti. Tam, kde účetní
jednotka může volit mezi více možnostmi dané účetní metody a zvolená možnost by
zastírala skutečný stav, je účetní jednotka povinna zvolit jinou možnost, která
skutečnému stavu odpovídá. Pokud dojde ve výjimečných případech k tomu, že použití
účetních metod stanovených prováděcími právními předpisy bude neslučitelné
s povinností podle odstavce 1, postupuje účetní jednotka odchylně tak, aby byl podán
věrný a poctivý obraz.
Pokud si pozorně prostudujeme výše uvedená ustanovení zákona o účetnictví, měly by nás
napadnout dvě klíčové otázky, které následně mají vliv na celkovou organizaci finančního
účetnictví podnikatelských subjektů:
1. Proč zákon o účetnictví požaduje, aby účetní závěrka sestavená na základě účetnictví
podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky?
2. Jak dosáhnout toho, aby účetní závěrka podávala věrný a poctivý obraz předmětu
účetnictví a finanční situace účetní jednotky?
Otázka č. 1
Odpověď na první otázku je relativně jednoduchá, bohužel si ji však málo podnikatelů a
vedoucích manažerů uvědomuje – hodnoty uváděné v účetních výkazech nevyužívá jen
management podniku, ale rovněž i celá řada dalších subjektů:

vlastníci a investoři,

poskytovatelé úvěrů (zejména banky),

dodavatelé a obchodní věřitelé,
50

zákazníci,

zaměstnanci a jejich reprezentativní orgány,

širší veřejnost,

stát a jeho orgány,

poskytovatelé dotací.
Tyto subjekty potřebují mít relativně dostatečnou záruku věrohodnosti poskytovaných informací.
Jinými slovy řečeno – pokud by externí a interní subjekty neměly záruku věrnosti a poctivosti
finančních informací, byly by zpochybněny i závěry, které na jejich základě dělají v rámci při
rozhodování o investicích, při uzavírání obchodních vztahů, při poskytování úvěrů atd.
Otázka č. 2
Ze znění § 7 odst. 2 zákona o účetnictví jednoznačně vyplývá, že klíčem k dosažení věrného
a poctivého obrazu o předmětu účetnictví a o finanční situaci podniku je:

dodržení kvalitativních požadavků na účetnictví,

aplikace správných účetních metod a postupů.
Kvalitativní požadavky byly popsány výše – jedná se o požadavek správnosti, úplnosti,
průkaznosti atd. Splnění těchto požadavků však samo o sobě nestačí, důležité je rovněž
správně aplikovat účetní metody a postupy.
Účetní metody a postupy jsou v současné době stanoveny v zákoně o účetnictví (např. § 24 až
28 obsahuje zásady oceňování), ale zejména pak v prováděcích vyhláškách pro daný typ účetní
jednotky. Takovými metodami a postupy jsou například:

vymezení nákladů souvisejících s pořízení dlouhodobému majetku,

metody účtování zásob,

postupy při tvorbě a použití opravných položek,

metody odepisování dlouhodobého majetku,
51

postupy při tvorbě a použití rezerv,

metody účtování kursových rozdílů,

určení oceňovacích rozdílů při uplatnění reálné hodnoty.
Zde je nutné si uvědomit, že současná účetní právní úprava zpravidla umožňuje volbu
z několika variant a zde se pak uplatňuje tzv. poctivé zobrazení – zobrazení je poctivé, když
jsou při něm použity účetní metody způsobem, který vede k dosažení věrnosti. Tam, kde účetní
jednotka může volit mezi více možnostmi dané účetní metody a zvolená možnost by zastírala
skutečný stav, je účetní jednotka povinna zvolit jinou možnost, která skutečnému stavu
odpovídá.
Organizace veřejného sektoru účtují dle vyhlášky MF ČR č. 505/2002 sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro
účetní jednotky, které jsou územními samosprávnými celky, příspěvkovými organizacemi,
státními fondy a organizačními složkami státu.
Nevýdělečné organizace účtují dle vyhlášky MF ČR č. 504/2002 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro
účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání.
3.2.2 Audit
Cílem auditu účetní závěrky je umožnit auditorovi vyjádřit názor, zda je účetní závěrka
vyhotovena ve všech významných aspektech v souladu s používanými účetními zásadami.
Výrok auditora napomáhá k důvěryhodnosti účetní závěrky. Výrok auditora však nepředstavuje
jistotu ohledně budoucí životaschopnosti účetní jednotky ani jeho osobní názor na výkonnost a
efektivnost s jakou pracuje její vedení.
Při provádění auditu auditor dodržuje etické podmínky vyplývající ze zákona o auditorech a
z etického kodexu, vydaného Komorou auditorů ČR (KA ČR). Auditor vykonává audit v souladu
se zákonem o auditorech a auditorskými směrnicemi, vydanými KA ČR.
Rozsah auditu je určen auditorskými postupy, které je nezbytné uplatnit s ohledem na okolnosti
tak, aby bylo dosaženo cíle auditu. Provádění auditu je upraveno zejména zákonem o
52
auditorech, řády Komory auditorů, auditorskými směrnicemi, obchodním zákoníkem a zákonem
o účetnictví.
Auditor musí získat dostatek důkazních informací a posoudit situaci tak, aby mohl vyslovit svůj
názor na účetní závěrku ve formě výroku auditora. Zdrojem informací je především účetnictví a
další písemnosti účetní jednotky, informace získané také od vedení a zaměstnanců účetní
jednotky, peněžních ústavů, dodavatelů, odběratelů apod.
Získané informace musí být dostatečné, vhodné (relevantní) a spolehlivé.

Dostatečné - množství získaných informací (auditor nezkoumá veškeré dostupné
informace, ale informace získané výběrových způsobem)

Vhodnost - významnost (ty operace, které jsou významné vzhledem k celkovým
ukazatelům o činnosti účetní jednotky) a spolehlivost získaných informací (auditor
vychází spíše z informací získaných vlastním ověřením, nežli z informací mu
předkládaných)
Informace pro audit mohou být získávány testy, které lze rozdělit na:
a) testy věcné právnosti – jimiž se získávají informace o úplnosti, správnosti a průkaznosti
údajů obsažených v účetnictví a účetní závěrce (existence, majetek a závazky, výskyt,
úplnost, ocenění, zobrazení, vykazování a zveřejnění aktiv a pasiv),
b) testy spolehlivosti – jejichž cílem je prověřit, zda účetní jednotka účinně uplatňuje vnitřní
kontrolní systém stanovený touto jednotkou (existence, účinnost a kontinuita kontroly).
Ve zprávě auditora o ověření účetní závěrky auditor shrne a zhodnotí závěry vyplývající
z důkazních informací získaných k vyjádření názoru na účetní závěrku – posoudí, zda účetní
závěrka byla sestavena v souladu s platnými zákony a účetními předpisy. Příjemcem zprávy
auditora jsou akcionáři nebo společníci účetní jednotky (ve specifických případech členům
družstva, zřizovateli nebo nejvyššímu orgánu), jejichž účetní závěrka je předmětem auditu.
Zpráva je projednána se statutárním orgánem a dozorčím orgánem v souladu s právními
předpisy a předána v souladu s podmínkami smlouvy.
Další z možností je tzv. interní audit, kterým se rozumí nezávislá, objektivní, ujišťovací a
konzultační činnost zaměřená na přidávání hodnoty a zdokonalování procesů v účetní jednotce.
53
Pomáhá účetní jednotce dosahovat její cíle tím, že zavádí systematický metodický přístup
k hodnocení a zlepšení efektivnosti řízení rizik, řídících a kontrolních procesů a řízení
organizace (viz interní audit u organizací veřejného sektoru, kapitola 2.6).
Interní audit může mít nejrůznější cíle i rozsah v závislosti na velikosti a struktuře účetní
jednotky, na základě analýzy rizik činnosti a na požadavcích jejího vedení.
Obvyklé aktivity interního auditu:
a) ověření účinnosti vnitřního kontrolního systému – vytvoření přiměřených kontrolních
systémů je úkolem vedení účetní jednotky, interní audit je pověřován konkrétní
odpovědností za kontrolu účinnosti uvedených systémů, za sledování činnosti
uvedených systémů a za doporučování vhodných zlepšení;
b) ověření úplnosti, průkaznosti a správnosti vedení účetnictví;
c) prověřování finančních a provozních informací – prověrka postupů použitých ke
zjišťování, měření, třídění a vykazování těchto informací, může jít i o konkrétní prověrku
jednotlivých případů vč. detailního testování transakcí, zůstatků a postupů;
d) ověřování funkčnosti a bezpečnosti technologických a informační systémů, prevence a
odhalování podvodů;
e) prověrka úspornosti, účelnosti a ekonomické efektivnosti operací, vč. nefinančních
kontrol v rámci dané účetní jednotky;
f) ověření finančního řízení;
g) prověrka plnění zákonných ustanovení, předpisů a dalších vnějších požadavků;
h) prověrka dodržování politiky vedení, jeho směrnic a dalších vnitřních požadavků.
Cíle interního auditu se liší od cílů, které sleduje externí auditor, jehož úkolem je vydat
nezávislou zprávu o účetní závěrce dané účetní jednotky. Externí auditoři především zjišťují,
zda se v údajích uvedených v účetní závěrce nevyskytují závažné nesprávnosti. Externí audit je
zaměřen především na minulost – posuzování minulých transakcí vyjádřených ve formě
finančních výkazů, slouží především třetím stranám, jedná se o pravidelnou (jednorázovou)
činnost, auditor je vždy nezávislý smluvní partner.
Cíle interního auditu se mění podle rizik, které určí vedení účetní jednotky. V interním auditu
není možné dosáhnout úplné nezávislosti, interní audit je součástí účetní jednotky. Interní audit
54
lze tedy chápat jako nástroj pro vedení společnosti, jež se snaží zvýšit efektivnost řízení rizik,
řídících a kontrolních procesů a správy organizace, je zaměřen především na budoucnost –
vyhodnocuje řídící a kontrolní mechanismy, které mají zajistit naplnění záměrů a cílů
organizace, jedná se o nepřetržitou činnost, interním auditorem je obvykle zaměstnanec
společnosti.
Některé postupy k dosahování cílů jsou u interního auditu i externího auditu podobné, takže
některé postupy interního auditu lze vhodně uplatnit i při stanovení povahy, časového rozvržení
a rozsahu auditorských postupů a naopak.
Externí auditor má výhradní odpovědnost za vydaný auditorský výrok, a jestliže auditor použije
jakékoli práce provedené interním auditem, jeho odpovědnost se tím nikterak nesníží.
Optimální spoluprací mezi interním a externím auditorem lze zvýšit efektivnost a snížit náklady
na provádění jak externích, tak i interních auditů. Je v zájmu externích i interních auditorů, aby
jejich práce byla koordinována. Jedním z nástrojů koordinace je i vytvoření výboru pro audit jako
důležitého prvku řádné správy a řízení společnosti. (http://www.smernice.cz/interni.php)
Kontrolní otázky a úkoly k podkapitole 3.2 Podnikové účetnictví:
Uveďte, zda souhlasíte či nesouhlasíte s následujícím tvrzením. Zdůvodněte.
„Finanční účetnictví není zaměřeno na získání a poskytování ekonomických informací, které
požadují vnější uživatelé a které jim umožní rozhodování.“
Uveďte alespoň tři typy účetních záznamů a popište je.
55
Vymezte kvalitativní požadavky na účetnictví a zdůvodněte, proč je nutné tyto požadavky znát.
Je nutné odlišovat v rámci účetního cyklu operace a činnosti, které se uskutečňují v průběhu
účetního období a na konci účetního období?
Jaké znáte druhy auditů?
56
3.3 Manažerské účetnictví
Manažerské účetnictví se zabývá poskytováním ekonomických informací, které potřebuje
vedení podniku pro rozhodování a kontrolu ekonomického vývoje. Jde o soubor různorodých
informací potřebných pro efektivní řízení v rámci daného podniku. Do této části podnikového
účetnictví patří zejména:

použití různých modelů pro zobrazení interních ekonomických informací,

kalkulace vlastních a úplných nákladů výkonů,

soustava rozpočtů a finančních plánů,

vnitřní kontrola a různé (zejména nákladové či finanční) propočty,

řešení různých typů rozhodovacích úloh krátkodobého nebo dlouhodobého charakteru.
Nejvýznamnější typy rozhodovacích situací jsou následující (Konečného, 2003):
1. Rozhodování o celkové výši potřebného kapitálu podniku, v souvislosti s předpokládanou
velikostí majetku, odvozenou od očekávaných tržeb.
2. Rozhodování o struktuře podnikového kapitálu, tj. především o podílu vlastního a cizího
kapitálu, o různých formách vlastního kapitálu (např. akciový kapitál, zadržený zisk, rezervy),
o různých formách cizího kapitálu (např. obligace, krátkodobé a dlouhodobé bankovní
úvěry); je třeba přihlížet k ceně různých druhů kapitálu (tj. k nákladům na jeho pořízení)
a k finančnímu riziku.
3. Rozhodování o struktuře podnikového majetku, především o podílu peněžních prostředků,
o podílu oběžného majetku, o podílu fixního majetku; zvažovat náklady na pořízení
a udržování příslušného majetku, rizika platební neschopnosti aj. faktory.
4. Rozhodování o investování (užití) podnikového kapitálu, tj. o finančním a věcném
investování, o jednotlivých variantách finančního a věcného investování.
5. Rozhodování o rozdělování zisku podniku po zdanění (o výši rezervních fondů, použití zisku
na výplatu dividend nebo na další rozšiřování podnikového majetku).
6. Rozhodování o různých formách převzetí a spojování podniků, příp. o zániku podniku.
57
7. Rozhodování o velikosti a struktuře jednotlivých složek oběžného majetku (optimalizace
peněžních
prostředků,
rozhodování
o
formách
krátkodobých
cenných
papírů,
o pohledávkách, o optimální výši zásob materiálu, nedokončené výroby, hotových výrobků,
zboží).
8. Rozhodování o optimální formě krátkodobého kapitálu (např. o možnostech využití
obchodních úvěrů, různých variant krátkodobých finančních rezerv, využitá krátkodobých
finančních záloh, vydávání krátkodobých obchodovatelných cenných papírů apod.).
9. Rozhodování o způsobech ochrany proti různým formám rizika ovlivňujícího finanční
výsledky podniku (z pohybu cen, úrokových sazeb, devizových kursů).
(Typy 1 až 6 se týkají dlouhodobého, strategického finančního rozhodování. Typy 7 až 9 se
týkají krátkodobého finančního rozhodování. Krátkodobá finanční rozhodnutí jsou zásadně
ovlivněna dlouhodobým finančním rozhodováním.)
Současně manažerské účetnictví poskytuje některé informace i pro finanční účetnictví, zejména
pro účely ocenění dlouhodobého majetku a zásob vytvářených vlastní činností.
Informace získané v manažerském účetnictví jsou přednostně (resp. výlučně) určeny pro vedení
určitého podnikatelského subjektu. Pomáhají předvídat vývoj (budoucnost) a slouží k hodnocení
správnosti dříve přijatých rozhodnutí.
Informace manažerského účetnictví nevyjadřují jen danou skutečnost, ale i skutečnost
upravenou určitým způsobem (i odhadem), protože mají sloužit pro plánování a rozhodování
o příslušných jevech v budoucnosti, např. při vypracování rozpočtů nákladů. Nemohou být tudíž
tak spolehlivé (či srovnatelné) jako informace získané z finančního účetnictví. (Landa, 2007)
Manažerské účetnictví lze chápat jako účetnictví nákladů a výnosů orientované na rozhodování.
Jde o to definovat, jaký typ informací má výkonnému managementu poskytovat. Určující je
především členění informací z hlediska jejich vztahu k fázím rozhodovacího procesu
v konkrétním podniku.
První fáze rozhodovacího procesu (nákladové, vnitropodnikové účetnictví) zahrnuje zjišťování
skutečně vynaložených nákladů a skutečně zajištěných výnosů, a to nejprve ve vazbě na
prodávané finální výkony a dále také ve vazbě na jednotlivé dílčí procesy, činnosti a útvary,
které za vynaložené náklady a realizované výkony odpovídají (odpovědnostní přístup).
58
Druhá fáze (nákladové, vnitropodnikové účetnictví) slouží k porovnávání takto rozčleněných
nákladů a výnosů s žádoucím stavem (plánovaným, rozpočtovaným, kalkulovaným). Tímto se
vytváří základ pro stanovení odchylek – plán versus skutečnost a vzniká základ pro krátkodobé
a střednědobé řízení pomocí odchylek. Důležitým momentem je vytvoření vhodného
vnitropodnikového účetnictví ve firmě, aby bylo skutečnou oporou pro efektivní řízení. V každé
firmě bude mít vnitropodnikové účetnictví odlišnou strukturu, což je dáno odlišnou činností
jednotlivých firem. Pro návrh struktury vnitropodnikového účetnictví je důležitá velikost
a členitost dané firmy, která je ve vztahu k vnitropodnikovému účetnictví:

určena především počtem útvarů, u kterých se sledují náklady a výnosy,

členitostí prvotních nákladů – jaký je požadavek na sledování prvotních nákladových
vstupů,

počtem a složitostí výkonů, které firma zajišťuje,

rozsahem vnitropodnikových výkonů a podrobnostmi v jejich členění, což se projeví v
počtu druhotných nákladů.
Manažer při tvorbě vnitropodnikového účetnictví vždy bude muset využívat služeb zkušené
účetní a musí mít alespoň minimum účetních znalostí. (Krčová, 2006)
Třetí fáze (manažerské účetnictví) slouží k rozšíření získaných informací v předcházejících
dvou fázích o takové, které umožní zhodnotit různé varianty budoucího rozvoje podniku. Lze v
této etapě položit otázku: „Co se stane, když….“ Tuto třetí fázi lze označit jako přerůstání
nákladového účetnictví v manažerské. Manažerské účetnictví je „informačním nástrojem“
systému řízení.
V manažerském účetnictví jde o způsob účetního zobrazování, které se primárně podřizuje
managementu firmy. Pokud jej srovnáme s finančním účetnictvím, tak je nutné zdůraznit jeho
obsahově rozdílné (duální) pojetí. Projevuje se zejména ve dvou základních odlišnostech:
1. manažerské účetnictví může vycházet z jinak vymezených aktiv a pasiv než jsou
vymezeny obecně uznávanými zásadami finančního účetnictví. Týká se to zejména
jednotlivých položek aktiv a pasiv.
59
2. manažerské účetnictví na rozdíl od finančního účetnictví využívá více druhů oceňovacích
principů (například u oceňování hmotného majetku ve finančním účetnictví se použije
pořizovací cena – v souladu se zákonem o účetnictví, ale při prodeji se majetek ocení
tržní cenou – například znaleckým posudkem – důležité pro manažera, aby určil
výnosnost takto prodávaného majetku případně ztrátu).
Manažerské účetnictví lze považovat za jeden z informačních nástrojů controllingu. Navíc však
controlling využívá i věcnou, naturální stránku podnikatelského procesu, kterou manažerské
účetnictví nezahrnuje. Manažerské účetnictví je úzce spojeno s konceptem controllingu jako
nástrojem řízení, který má za úkol koordinovat plánování, kontrolu a zajištění datové informační
základny. Účetnictví je třeba chápat jako vrcholový informační nástroj, které nelze jen primárně
orientovat na potřeby externích uživatelů (finanční účetnictví), zákonných požadavků (daňové
účetnictví), ale je nutné je rozvíjet i podle potřeb manažerů, kteří se podílejí na řízení
podnikatelského procesu a na rozhodování o budoucím vývoji podnikatelského subjektu.
Směry rozvoje manažerského účetnictví se v poslední době týkají následujících oblastí (Krčová,
2006):

kalkulace cílových nákladů (Target Costin),

kalkulace životního cyklu ( Life Cycle Costing),

kalkulace podle dílčích aktivit (ABC včetně analýzy faktorů, které ovlivňují přijetí této
metody a její zavedení v praxi).

Stále větší zájem je věnován měření výkonnosti ekonomických subjektů (Performance
measurement). Tato problematika se úzce dotýká možnosti využití ekonomického
(reziduálního) zisku (což je rozdíl mezi ziskem z hlavní výdělečné činnosti a náklady
kapitálu) či jeho konkretizované formy (modifikace), která se označuje jako přidaná
ekonomická hodnota (EVA) jako vrcholové hodnotové kritérium pro hodnocení
výkonnosti hlavní výdělečné činnosti.

Za velmi aktuální téma je považovaná problematika tzv. Balanced Scorecard (BSC), kdy
se jedná o relativně nový způsob řízení firmy, který vychází z komplexně pojaté
strategické vize rozvoje podnikatelského procesu, který předpokládá sledování a měření
jeho výkonnosti ve čtyřech vzájemně se podmiňujících perspektivách: hodnotové,
60
zákaznické, interních procesů, učení se a růstu. BSC zdůrazňuje propojenost mezi
hodnotovými a věcnými (naturálními) měřítky. Výsledkem by měla být vyšší hodnotová
výkonnost firmy. Význam BSC lze spatřit i ve strategickém odpovědnostním řízení
zejména hierarchicky vyšších vnitropodnikových útvarů a koncepčně tvůrčích útvarů
(výzkum, vývoj a marketing).

Rovněž problematika kalkulací je založena na hledání vztahů příčina – důsledek. Metoda
kalkulace dílčích aktivit (Activity Based Costing) umožňuje v porovnání s tradičními
přístupy kalkulace nalézt nové příčiny vzniku nákladů. Vedle rozlišení klasického
příčinného vztahu nákladů a množstvím výkonů (náklady variabilní), nákladů a časového
období (náklady fixní), rozlišuje náklady vyvolané činnostmi a dílčími aktivitami.

Nově se začíná rozvíjet další koncepce managementu označována jako řízení ziskovosti
zákazníků (Customer Profitability Management).
Rychle se měnící a dynamické prostředí klade stále větší nároky na manažerské účetnictví.
Jeho role však nespočívá pouze v poskytování informací pro operativní a taktické řízení po linii
výkonů, ale stále více roste význam využití informací pro strategické řízení. Diferenciace
poptávky, segmentace trhu, požadavky zákazníků na vysokou flexibilitu produktů kladou nové
nároky na komunikaci se zákazníkem, kvalitu služeb spojených s prodejem apod., což se
v účetní terminologii projevuje v rostoucí důležitosti nehmotných tzv. neviditelných aktiv (jako je
pozice na trhu, pozice značky apod.) pro rozvoj podnikatelského subjektu.
Řízení nákladů a přínosů orientované na jejich vztah k aktivitám, činnostem a procesům je jeden
přístup z určitých metod řízení nákladů, který se projevuje i v přístupu při sestavování plánů
a rozpočtů.
Za hlavní příčinu rozvoje metody kalkulace ABC lze považovat podstatné změny
v podnikatelských procesech, a to nejen ve výrobních odvětvích, ale i v odvětvích služeb,
bankovnictví, dopravy, pojištění, telekomunikací apod. Tyto změny je možné charakterizovat
následovně (Krčová, 2006):

zájem zákazníků a partnerů o centralizované nákupy vede obecně k nárůstu struktury
prováděných výkonů – jedná se o tzv. komplexní dodávky – zakázky (například dům na
klíč); podstatná část sortimentu se provádí v menším, ale důležitém množství;
61

snaha odběratelů minimalizovat vlastní výši zásob se projevuje u dodavatelů, kteří jsou
nuceni dodávat široký sortiment výkonů v kratších časových intervalech, což ovlivňuje
snižování stejnorodých výkonů prováděných v jedné sérii či dávce;

postupně a zřetelně se zkracuje doba životnosti nabízených produktů a roste rozsah
různých modifikací nabízených výkonů (například spotřební elektronika);

výrazně vzrůstají požadavky na kvalitu poskytovaných výkonů a tím se zároveň zvyšuje
nákladovost případných reklamací, což má negativní dopad na ekonomiku podniku;

rozvoj odvětví spotřebního zboží si vyžaduje individualizaci výkonů v rámci i jediného
sortimentního druhu – např. mobilní telefony, osobní automobily apod.;

výrazně se mění i způsob provádění výkonů ve výrobní a nevýrobní sféře, dochází
k praktickému poklesu podílu jednicové lidské práce a naopak roste podíl
automatizovaně
probíhajících
procesů,
kdy
nákladová
náročnost
těchto
automatizovaných procesů vyžaduje důslednou koordinaci.
Uvedené změny se projevují i ve struktuře nákladů. V části tradičně chápaných výrobních
nákladů se podstatně snížil podíl jednicových nákladů v relaci k nákladům režijním. Značnou
část režijních nákladů pak tvoří fixní náklady. Z tohoto důvodu je nutné optimální využití
kapacity, která je s těmito náklady úzce spojena.
Velmi významný je nárůst režijních nákladů, které jsou nutné k zajištění pomocných,
obslužných, informačních, plánovacích, kontrolních a strategicky orientovaných aktivit. Jejich
vztah je ke konkrétním druhům finálních výkonů pomocí tradičních kalkulačních postupů nejen
obtížně kvantifikovatelný, ale zejména je obtížné rozpoznat funkční vztah a závislost těchto
nákladů na změnách v objemu a struktuře finálních výkonů, i když jde často o náklady variabilní
ve vztahu ke konkrétní aktivitě – procesu. Vztah těchto aktivit – procesů k druhu či jednici
finálního výkonu je však natolik různorodý, že jeho vymezení v tradiční rovině fixní – variabilní
nezobrazuje podstatu vztahu, a to pak vede k chybným rozhodnutím. Jako příklad lze uvést
náklady na výzkum a vývoj nových výrobků, řízení jejich výroby, seřízení strojů pro jejich výrobu,
kontrolu kvality, zásobovací a prodejní činnost širšího výrobního sortimentu.
62
Tradiční metody kalkulací se zaměřují na kalkulaci finálních výkonů. Proto postupně tyto změny
nákladových struktur vedou k orientaci na náklady aktivit a procesů – kalkulace podle dílčích
činností (podle elementárních procesů) – jedná se o účetnictví zaměřené na aktivity.
Standardní nákladové účetnictví člení náklady podle vztahu k útvarům. Procesně
orientované účetnictví člení náklady podle vztahu k aktivitám, a to bez ohledu na organizační
členění. Jeden organizační útvar může tedy vykonávat více různých aktivit anebo jedna aktivita
může být realizována několika organizačními útvary. Příkladem může být proces zajišťování
kvality výroby, který je ve výrobních firmách realizován několika organizačními útvary. Ve
standardním nákladovém účetnictví je problém zjistit tyto náklady na tento proces jako celek, je
ale možné zjistit náklady na organizační útvary, které se touto aktivitou zabývají. Tyto útvary
však mohou vykonávat i jiné aktivity související například se zákaznickým servisem. Proto se v
procesně orientovaném účetnictví sledují náklady na „proces zajišťování kvality“. Nákladové
účetnictví tak sbírá jednotlivé informace o nákladech jednotlivých procesů (aktivit) a tvoří tak
informační základnu pro kalkulace.
Metoda procesní kalkulace je ústředním cílem controllingu procesních nákladů. ABC je tedy
nástrojem pro procesně orientované řízení firem s cílem zdokonalovat a zefektivňovat výkony
a eliminovat neefektivní činnosti a s nimi spojené náklady.
Metoda Activity Based Costing (ABC) se zaměřuje na přesnost informací týkající se nákladů na
výrobky, služby, procesy, výkony, distribuční kanály, zákaznické segmenty, smlouvy a projekty.
Metodika využívá informace o nákladech a operativní informace k hodnotové analýze, zjištění
Cost Drivers (řídících nákladů) a měřítek výkonnosti s cílem zlepšit rozhodování v organizaci.
Activity Based Management (ABM) jako metodu je možné chápat jako informační podporu
řízení podnikových procesů a aktivit. Pro tuto svou funkci využívá právě metodu ABC, Cost
Driver, systém plánů a rozpočtů (Activity Based Budgeting). Výstupy informačního systému
ABM jsou:

náklady výkonů – aktivit a podnikových procesů;

měřítka výkonnosti pro jednotlivé činnosti / výkony (Activity – Based Performance
Measures) – nefinanční ukazatele kvality, času, produktivity a zákaznických služeb;

přesné náklady na výrobek / službu – nákladové objekty;
63

Cost Drivers (řídící náklady) – je v pojetí ABC jakýkoliv faktor, který významně ovlivňuje
výši nákladů na výkon (činnost, aktivitu), přičemž jeden výkon může být spojen s více
než jedním Cost Driver.
Za požadavky na „ideální cost driver“ je možné považovat snadnou pochopitelnost,
spočitatelnost, snadné získání informace o hodnotě měřítka a proporcionalitu k výstupům
(výsledkům procesu).
Metoda ABC / ABM se nejčastěji používá, pokud:

podnik expanduje;

se zastaví růst podnikatelského subjektu a podnik ztrácí flexibilitu;

podniky chtějí snížit rozsah operací;

podniky naráží na nedostatek vlastní kapacity;

podnik stanoví za cíl zlepšení výkonnosti – zisku využitím informací o příčinách vzniku
režijních nákladů, jejich měřením a řízením.
Důvody pro použití metody ABC / ABM jsou následující:

zlepšení efektivnosti procesů a výkonů;

snižování nákladů a zmenšování rozsahu operací (cut cost and downsize);

zhodnocení možnosti outsourcingu výkonů;

řízení projektů;

rozpočetnictví – odhad nákladů po jednotlivých činnostech;

stanovení cílových nákladů – to v případě výrobků, jejichž cena je řízena trhem;

určení a optimalizaci výkonnostní kapacity;

odhadu – stanovení nabídkové ceny pro zákazníka.
64
Postupná změna metody ABM se projevuje v metodě Value Based Management (VBM), která
se oproti důrazu na nákladovou náročnost aktivit, činností a procesů zaměřuje na přínos
k podnikové přidané hodnotě, tzn. řízení veličin přinášející hodnotu.
Tradiční metodologie sledování nákladů a výnosů se zaměřují na přímé přiřazování nákladů
a výnosů na výrobek, zakázku, nákladové středisko. Náklady a výnosy, které nelze takto
přiřadit, pak určuje pomocí přirážek, marží a kalkulačních schémat.
Metoda ABC / VBM za nositele nákladů a přidané hodnoty považuje proces a jednotlivé výkony,
z nichž se skládá. Tyto výkony jsou poskytovány jednotlivými organizačními jednotkami, které
takto přidávají hodnotu, jež se stává součástí celkové hodnoty procesu resp. výsledku
podnikatelského subjektu.
Plánované cílové hodnoty měřítek (finanční měřítka a měřítka efektivnosti) v porovnání se
skutečnými (scorecard) indikují, zda odchylky jsou základem pro motivaci, jak zaměstnanců tak
například akcionářů. ABC bývá kombinováno s tradičními kalkulacemi, a to takovým způsobem,
že přímé náklady jsou přímo přiřazovány na produkt/službu a pro náklady, které nelze
jednoznačně přiřadit, se použije ABC.
V podniku lze hlavní proces obvykle členit na podprocesy (dílčí procesy, subprocesy, výkony,
aktivity apod.). Ukazatele efektivnosti procesů (měřítka finanční a nefinanční) bývají odvětvově
i meziodvětvově porovnatelné a jejich plánování z takovýchto porovnání vychází, zejména je-li
trh nasycen a podnik působí ve vysoce konkurenčním prostředí (spotřebitelská odvětví,
stavebnictví). Plán většinou vychází ze skutečnosti a z očekávaných změn v následujícím
období – objem zakázek, míra inflace, rozšíření tržních pozic, rozšíření sortimentu apod.) Hlavní
proces je shrnutí věcně k sobě náležejících dílčích procesů, které přesahují rámec nákladového
střediska. Hlavní proces je hlavním objektem řízení při procesní kalkulaci (Krčová, 2006).
V následujícím textu je uveden jeden z možných přístupů k provedení metody ABC, přičemž je
tento postup rozdělen do jednotlivých etap (fází) (Krčová, 2006):
1. Analýza činnosti podnikatelského subjektu
Proces začíná identifikací firemních činností a jejich rozložením do jednotlivých (dílčích)
činností. Činnost (operace) je v tomto pojetí základní jednotkou a stavebním prvkem
modelů procesů. Je to aktivita jednoznačně identifikovatelná, ve které jsou zpracovány
65
vstupy na výstupy za podmínek daných řídícími prvky. Vstupy jsou reprezentovány
materiálem nebo informacemi použitými k tvorbě výstupu. Řídícími prvky jsou pak
materiál nebo informace, které činnost ovládají či omezují. Řídící prvky regulují proces
transformace vstupů na výstupy. Výstupy jsou dány opět materiálem nebo informacemi,
které jsou výsledkem činnosti. Za mechanismy jsou v tomto případě považovány
většinou stroje nebo lidé, kteří činnost provádějí nebo ji aktivizují. Na základě analýzy
činností je proveden model činností.
2. Identifikace a přiřazování nákladů k činnostem
V této fázi dochází k zachycení a přiřazení všech relevantních nákladů. Je zásadou, že
tyto náklady by měly být zachycovány a přiřazovány na nejnižších možných
organizačních úrovních firmy, tedy na úrovni řídících týmů, skupin či oddělení. Čím vyšší
je úroveň organizační struktury, tím obtížnější a nepřesnější bývá přiřazování nákladů k
jednotlivým činnostem. Náklady se přiřazují na základě pohovorů s manažery a odhady
jsou přesnější, pokud je odhaduje řídící pracovník. Náklady jsou pro potřeby ABC
rozděleny do kategorií:

náklady na pracovní sílu – velmi významné náklady, lze je přiřadit k jednotlivým
činnostem, zvláště přímé mzdy;

provozní materiál – tyto náklady jsou účetně přesně evidovány, ale vzniká
problém v případě, že nejsou zcela přesně evidenčně rozděleny na nejnižší
organizační jednotky;

materiál pro přímou spotřebu – přiřazení je snadné, zpravidla existují normy,
kusovníky apod.;

dlouhodobý majetek – odpisy majetku představují náklady, které jsou často
zachyceny v režijních nákladech;

režijní náklady – tyto náklady představují nejproblematičtější část nákladů z
hlediska jejich přiřazení, neboť většina účetních systémů tyto náklady
centralizuje.
3. Přiřazení nákladových „tras“ k jednotlivým činnostem
66
V této souvislosti lze identifikovat tři kategorie organizačních činností:
1. Řídící – jsou rozděleny mezi podpůrné a operační, neboť se jedná o procesy,
které nepřispívají přímo k tvorbě výstupů.
2. Podpůrné – tyto jednotky poskytují důležité služby nutné pro chod firmy, ale
přímo také nepřispívají k tvorbě výstupů. Tyto náklady je rovněž nutné
přerozdělit.
3. Operační – tyto činnosti přímo přispívají ke tvorbě produktu podniku.
V dalším kroku se vytvoří trasy mezi jednotlivými aktivitami a přiřadí se náklady k
činnostem. Nejprve se přiřazují náklady přímé a pak náklady nepřímé a to takovým
způsobem a krocích, aby se v potřebném rozsahu podařilo zachytit vzájemné závislosti
mezi aktivitami.
4. Vytvoření měřítek pro ocenění hodnoty výstupu
V předcházejících třech krocích převládala tvorba modelu aktivit a transformace
nákladových dat do tohoto modelu. V další fázi je nutné určit tzv. Output driver, což
znamená vztahy mezi výstupními aktivitami a náklady na jednotlivé aktivity při tvorbě
výstupů.
a) Analýza výstupů a výkonů jednotlivých činností
Vzhledem k tomu, že každá činnost je v podstatě jedinečná, je nutné položit
následující otázky:

Co je výstupem činnosti? Může to být produkt, výrobní dávka, zakázka,
projekt, akce, dokument, rozhodnutí apod. Výstup by měl vyhovět
následujícím parametrům:
−
reprezentativnost – výstup by měl reprezentovat všechny náklady a úsilí
věnované dané činnosti;
−
měřitelnost – výstup by měl být měřitelný, ať už objektivní metodou (údaje)
nebo subjektivními metodami (odhadem);
67
−
homogenita údajů – údaje by měly být srovnatelné;
−
detailnost přiměřená a dostatečná pro účelné vymezení vztahů a distribucí
nákladů;
−
vztah k dalším částem modelu – jedná se o posouzení významnosti
aktivity a dalších částí modelu; nevýznamné aktivity není nutné uvádět ani
detailně rozvádět a ověřovat.

Kolik času je zapotřebí k vytvoření výstupu? Tyto údaje lze odvodit z interních
záznamů firmy nebo měřením času a pozorováním.
b) Výběr jednotky hodnoty výstupu.
Za použití informací z bodu a) se vybere jednotka hodnoty výstupu a nákladů na
činnosti zjištěných v předcházejících bodech.
c) Určení nákladů na jednotku výstupu.
Určí se matematickým výpočtem podle zvolené jednotky výstupu a nákladů na
činnosti zjištěných v předchozích bodech.
d) Záznam aktivit

Identifikace činností.

Definice výstupů a hodnotících kritérií výstupu.

Proces, kterým byly určeny náklady na jednotku výstupu.

Všechny užitečné informace.
5. Analýza nákladů
V této fázi je model činností analyzován a revidován. Jsou vyhledávány činnosti, které
jsou nadbytečné, a tyto se eliminují. Jde o vysoce tvůrčí a odborný proces, nedá se
aplikovat žádný mechanický postup. Posuzují se údaje, které se nashromáždily v
předchozích fázích metody ABC. Při aplikaci metody ABC se využívají další podpůrné
metody jako je Paretova analýza, Benchmarking, Metoda nejlepších praktik apod.
68
Závěrem je možné konstatovat, že jako informační podklad pro řízení po linii výkonů
upozorňuje
kalkulace
zpracována
metodou
ABC
na
nákladovou
náročnost
nestandardních, v malých objemech prováděných výkonů a na příčiny jejich nákladové
náročnosti. Jedná se o cennou informaci z hlediska konkrétních cenových vyjednávání.
V útvarovém řízení přináší metoda ABC / ABM novou kvalitu při zpracování rozpočtů
těch režijních nákladů, které nemají vztah ke změnám v objemu prováděných finálních
výkonů. Umožňuje zpracovat variantní rozpočty pro různý rozsah prováděných dílčích
aktivit, měřit výkonnost útvarů, které aktivity zajišťují, a působit tak na hospodárnost při
vynakládání nákladů.
Metoda ABC / ABM se aplikuje v odvětvích se širokým sortimentem výkonů náročných
na pomocné a zajišťovací činnosti, dále ve zpracovatelském průmyslu s heterogenní
výrobou a montážní technologií, dále v obchodních firmách, bankovnictví, pojišťovnictví
a dopravě.
V oblasti rozhodovacích úloh, pro jejichž řešení metoda poskytuje informace, se
všeobecně přijímá to, že v kalkulační oblasti přináší zlepšené podklady pro řešení úloh
spojených s návrhem a obhajobou cen a pro úlohy, které vycházejí ze znalosti plných
výrobkových nákladů. Jsou to zejména úlohy o budoucí kapacitě a způsobu jejího
naplnění (dlouhodobé rozhodování o struktuře) vyrobit či nakoupit (outsourcing). K
rozhodování – vyrobit či nakoupit – se využívají i informace o variabilní a plné nákladové
náročnosti aktivit, činností a procesů.
Výše uvedené metody je možné aplikovat také v prostředí neziskových organizací, přičemž
v jejich praxi patří mezi nejnáročnější úkoly v oblasti vykazování nákladů správné přiřazování
těchto nákladů příslušným činnostem.
Kontrolní otázky a úkoly k podkapitole 3.3 Manažerské účetnictví:
Objasněte, proč je nutné u finančního a manažerského účetnictví jinak definovat jejich cíl
a předmět.
69
Uveďte, jaké jsou v současné době trendy ve vývoji manažerského účetnictví. Mají tyto trendy
vliv na fungování vaší organizace?
Domníváte se, že metoda ABC je použitelná a její použití účelné u podniků s monopolním
postavením na trhu?
Zjistěte na internetu názory manažerů organizací na používání metody ABC / ABM.
Umožňuje metoda ABC zpracovávat variantní rozpočty režijních nákladů?
70
Vyjmenujte a vysvětlete výstupy informačního systému ABM.
Je v rámci manažerského účetnictví ve vaší organizaci používána metoda ABC / ABM?
a) Pokud ano, pak popište její jednotlivé fáze a porovnejte s teoretickými východisky.
b) Pokud ne, aplikujte získané poznatky o metodě ABC / ABM na vaší organizaci (či vámi
vybrané organizaci).
Charakterizujte metodu Balance Scorecard (BSC) a uveďte, zda je tato metoda aplikována ve
Vaší organizaci.
71
3.4
Finanční analýza
Rozhodování o podnikových financích musí být podloženo finanční analýzou. Úkoly finanční
analýzy jsou pomocí soustav ukazatelů:

posoudit úroveň současné finanční situace podniku – finanční zdraví podniku,

posoudit vyhlídky na finanční situaci podniku v budoucnosti,

připravit podklady
o
ke zlepšení ekonomické situace podniku,
o
k zajištění další prosperity podniku,
o
k přípravě a zkvalitnění rozhodovacích procesů.
Finanční plán vychází ze strategických cílů podnikatelského subjektu, ale i z dosavadního
vývoje a z dosažené úrovně podniku hodnocené finanční analýzou, z prognózovaného vývoje
prodeje a z prognózovaného vývoje ekonomického prostředí. Finanční analýza také umožňuje
posuzovat různé varianty finančního plánu. Plnění finančního plánu se měsíčně kontroluje
pomocí účetních výkazů a finanční analýzy.
Za hlavní zdroje informací jsou považována:

účetní data podniku – z účetních výkazů finančního účetnictví, vnitropodnikového
účetnictví, výročních zpráv;

ostatní data o podniku – z podnikové statistiky (poptávky, výroby, prodeje,
zaměstnanosti aj.) a z podkladů úseku práce a mezd, vnitřních směrnic, zpráv
vedoucích pracovníků podniku;

externí data – data z ekonomického prostředí podniku, například se jedná o údaje
státní statistiky, údaje z odborného tisku, burzovní zpravodajství, zprávy o vývoji
měnových relací a úrokových měr, komentáře manažerů, nezávislá hodnocení a
prognózy ekonomických poradců, odhady analytiků různých institucí, atd.
72
Uživateli výsledků finanční analýzy mohou být investoři (akcionáři, společníci, manažeři
podniku, banky a jiní věřitelé) a obchodní partneři (zákazníci, dodavatelé, konkurenti, státní
orgány, burzovní makléři, odborové svazy, vysoké školy, media, zaměstnanci).
Pojetí hlavních etap finanční analýzy je následující (Konečný, 2003):
1. Volba a výpočet ukazatelů a srovnávacích základen.
2. Analýza absolutních, rozdílových a poměrových ukazatelů a jejich soustav a jejich
srovnávání se zvolenými srovnávacími základnami.
3. Hodnocení vývoje ukazatelů v čase – trendová analýza.
4. Hodnocení vzájemných vztahů mezi poměrovými ukazateli (odhalení příčin současného
stavu a vývoje).
5. Návrhy opatření na zlepšení.
Ukazatele finanční analýzy se vyhodnocují na základě srovnání v čase, srovnání v prostoru
(srovnání s konkurencí), srovnání s odvětvovým průměrem, srovnání s plánem a srovnání na
základě expertních zkušeností.
Mezi elementární metody finanční analýzy, které jsou běžně používané v hospodářské praxi,
patří:
1. Analýza absolutních ukazatelů – absolutní ukazatele, což jsou položky účetních výkazů,
pomocí kterých se provádí:


analýza trendů (horizontální analýza)
−
porovnává změny ukazatelů v časové řadě,
−
analyzují se klíčové položky účetních výkazů za období 5–10 let,
procentní analýza položek (vertikální analýza)
−
hlavní úlohou je analýza struktury aktiv a pasiv podniku, jeho majetkové
a finanční struktury,
73
−
navazující úlohou je optimalizace kapitálové struktury podniku (viz Příloha 2),
−
nezbytným pracovním nástrojem jsou metody oceňování majetku, závazků
a pohledávek podniku.
2. Analýza rozdílových ukazatelů, kam se řadí

analýza čistého pracovního kapitálu,

analýza čistých pohotových prostředků,

analýza čistého peněžně - pohledávkového finančního fondu,

metoda financování a krátkodobé zdroje,

management oběžných aktiv.
3. Analýza cash flow, která představuje

vztah zisku a cash flow,

metody zjišťování cash flow.
4. Analýza poměrových ukazatelů, což je:

analýza platební schopnosti a likvidity,

analýza řízení dluhu, finanční a majetkové struktury,

analýza využití aktiv,

analýza ziskovosti,

analýza provozních ukazatelů,

analýza ukazatelů kapitálového trhu.
5. Analýza soustav ukazatelů, která představuje

QUICKTEST (rychlý test),

indikátor bonity,
74

Altmannův index finančního zdraví,

indexy IN,

pyramidové rozklady,

srovnání vybraných ukazatelů finanční stability a výnosové situace s plánem,
nejsilnějším konkurentem, exp. odhady.

indikátory budoucí finanční tísně. (Martinovičová, 2006)
Finanční analýza poskytuje především finanční pohled na činnost podniku a je tedy nedílnou
součástí komplexní analýzy výkonnosti podniku a implementace strategie rozvoje podniku.
Přehled typů ukazatelů finanční analýzy podnikatelských subjektů lze nalézt v Příloze 3.
Pro hodnocení hospodaření neziskově orientovaných organizací je potřeba akceptovat jejich
zvláštnosti,
kdy
je
důležité
především
měření
úspornosti
vynaložených
nákladů
k požadovanému výstupu. Nástroje finanční analýzy musí respektovat specifika neziskového
charakteru těchto organizací, kdy výkonnost organizace je nutné posuzovat vzhledem k jejímu
poslání a vymezeným cílům. Je tedy nutné ukazatele finanční analýzy modifikovat pro potřeby
neziskově orientovaných organizací, například rentabilitu vyhodnocovat u doplňkové činnosti, u
hlavní činnosti ve smyslu míry ztrátovosti.
Základem finanční analýzy u neziskových organizací by mělo být jasné stanovení, které
výstupní informace je z analýzy třeba získat.
Kontrolní otázky a úkoly k podkapitole 3.4 Finanční analýza:
Uveďte a charakterizujte, jaké hlavní zdroje informací pro finanční analýzu jsou využívány ve
vaší organizaci.
75
Zpracujte finanční analýzu pro Vaši nebo vámi vybranou organizaci. Výsledky vyhodnoťte a
kriticky analyzujte. Při zjištění nedostatků se pokuste navrhnout vhodná opatření pro zlepšení
stávající situace.
3.5 Hodnocení investic
Financování podnikatelského subjektu je dáno získáváním a umísťováním finančních zdrojů.
V tomto pojetí je do financování zahrnuto i investování. Rozhodování o budoucím vývoji podniku
a jeho efektivnosti je tedy také rozhodováním o investicích.
Za investice jsou považovány peněžní výdaje, vynaložené v procesu investování, což tedy
znamená k pořízení dlouhodobého majetku. U těchto peněžních výdajů se očekává jejich
přeměna na budoucí peněžní příjmy během delšího časového období, a to za více než jeden
rok.
Peněžní výdaje, které jsou použity jako investice, se také nazývají kapitálové výdaje. V tomto
případě je nutné odlišit provozní výdaje, u nichž je předpoklad jejich přeměny na budoucí
peněžní příjmy v rámci jednoho roku.
Zpravidla jsou rozlišovány tři základní skupiny investic, a to nehmotné investice (kapitálové
výdaje na pořízení dlouhodobého nehmotného majetku), hmotné investice (kapitálové výdaje na
pořízení dlouhodobého hmotného majetku) a finanční investice (kapitálové výdaje na nákup
dlouhodobého finančního majetku). Na následujícím obrázku jsou uvedeny příklady výdajů na
pořízení dlouhodobého majetku. (Martinovičová, 2006)
76
nehmotného
hmotného
−
−
−
peněžní výdaje na ocenitelná práva
výdaje na software
výdaje na nehmotné výsledky výzkumné činnosti (technologický postup)
−
výdaje na pozemky, budovy, stavby, umělecká díla, sbírky bez ohledu na
jejich pořizovací cenu
výdaje na samostatné movité věci s výjimkou zásob s pořizovací cenou vyšší
než limit stanovený ministerstvem financí a dobou použitelnosti delší než 1
rok
výdaje na pěstitelské celky trvalých porostů s dobou plodnosti delší než 3
roky, základní stádo, technické rekultivace
výdaje na technické zhodnocení hmotného investičního majetku (nástavby,
přístavby, stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace)
−
−
−
finančního
Výdaje na pořízení dlouhodobého majetku
Obr. č. 7: Příklady výdajů na pořízení dlouhodobého majetku
−
−
peněžní výdaje vkládané do dlouhodobých cenných papírů
výdaje na tzv. ostatní finanční majetek - dlouhodobé půjčky poskytnuté
podnikem, nemovitosti, umělecká díla a sbírky, které podnik pořizuje za účelem obchodování nebo k uložení volných peněžních prostředků do majetku
Zdroj: Martinovičová (2006)
Pořizování dlouhodobého majetku je možné uskutečnit zpravidla koupí, investiční výstavbou
dodavatelským způsobem, investiční výstavbou ve vlastní režii a bezúplatným nabytím na
základě smlouvy o koupi najaté věci (finanční leasing) a darováním. Forma pořízení
dlouhodobého majetku ovlivňuje průběh peněžních výdajů na investici.
Rozhodování o investicích má dlouhodobé účinky a patří k nejdůležitějším rozhodnutím
o budoucím vývoji podniku. Odpisy dlouhodobého majetku jsou významnou součástí fixních
nákladů. Nízké využívání výrobní kapacity a s ní spojených fixních nákladů vede ke zvyšování
podílu fixních nákladů na jednotlivé výrobky a k poklesu ziskovosti výroby. Neefektivní investice
může vést k bankrotu podniku, a to zejména když je financována z cizích zdrojů (Martinovičová,
2006).
Podnik, který chce být konkurenceschopný a rozvíjet se, musí provádět investiční činnost.
Investiční činnost je nutné provádět v souladu se strategií rozvoje podniku – investiční strategie
je jednou z dílčích strategií rozvoje podniku. Samozřejmě je třeba uvažovat s faktorem času
a s faktorem rizika budoucích zisků a cash flow. Investiční procesy jsou součástí strategických
77
komplexních inovačních akcí. Významné inovační akce představující technický pokrok nutně
obsahují investiční procesy.
Roční plán investic (plán investic, údržby a oprav a likvidace dlouhodobého hmotného majetku)
vychází z investiční strategie podniku. Na základě investiční strategie a plánu investic jsou
zpracovávány investiční projekty, které jsou součástí příslušných komplexních inovačních akcí
podniků.
Investiční projekty je možné třídit podle následujících hledisek (Konečný, 2003):

podle charakteru investiční akce
o
náhrada zařízení (opotřebované zařízení se zpravidla nahrazuje bez zvláštních
analýz a rozhodovacích procesů – pokud strategie rozvoje podniku nestanoví
jinak);
o
výměna provozu schopného, ale zastaralého zařízení za účelem snížení nákladů
(musí být zdůvodněna podrobnější analýzou, zpravidla srovnáním kapitálových
výdajů s úsporou výrobních nákladů);
o
expanze dosavadního výrobku a rozšíření trhu (musí být proveden také průzkum
trhu – odhad poptávky a budoucí ceny výrobku);
o
vývoj, výroba a prodej nového výrobku a expanze na nové trhy (musí být
provedena podrobná analýza s využitím náročných metod);
o
investiční projekty v oblasti bezpečnosti práce, ekologie aj., které podnik musí
provést, aby vyhověl platným nařízením a předpisům (tyto investiční projekty
nepřinášejí výnosy, měření jejich efektivnosti je obtížné, ne-li často nemožné);
o
ostatní
investiční
projekty
(například
budování
parkoviště,
výstavba
administrativní budovy);

podle výše kapitálových výdajů
o
výše kapitálových výdajů je měřítkem pro určení toho, kdo rozhoduje o realizaci
investiční akce;
78

podle hlavního přínosu pro podnik
o
projekty orientované na snížení nákladovosti cestou technických a technologických inovací;
o
projekty zaměřené na zvýšení tržeb stávajících výrobků dalším rozšířením
výrobní kapacity;
o
projekty zaměřené na zvýšení tržeb výrobkovými inovacemi vyšších řádů;
o
projekty zaměřené na snížení rizika podnikání;
o
projekty
zaměření
na
zlepšení
pracovních,
sociálních,
zdravotních,
bezpečnostních podmínek podnikání;



podle stupně závislosti
o
a) vylučující se projekty, b) nevylučující se projekty;
o
a) podmíněné projekty (závislé na přijetí jiného projektu), b) nepodmíněné;
podle vztahu k objemu původního majetku
o
obnovovací;
o
rozvojové;
podle typu peněžních toků
o
za kapitálovým výdajem na investiční akci následuje jednosměrný tok peněžních
příjmů z investiční akce (dochází jen jednou ke změně z kapitálového výdaje na
peněžní příjem);
o
dochází alespoň ke dvěma změnám z kapitálového výdaje na peněžní příjem.
U jednotlivých variant investičního projektu je důležité posuzovat řadu kritérií, mezi něž je
možné zařadit následující:
1. vliv investičního projektu na konkurenční schopnost růstem užitnosti výrobků, jejichž
výrobu investice umožní;
79
2. kritéria času investičního procesu a příslušné komplexní inovační akce, jejíž součástí je
daný investiční projekt;
3. vliv investičního projektu na kritéria kvantitativní stránky uspokojování poptávky po
výrobcích, jejichž výrobu investice umožní;
4. vliv investičního projektu na realizovatelnost příslušné komplexní inovační akce, jejíž
součástí je daný investiční projekt;
5. kritéria sociálních stránek při výrobě umožněné investičním projektem – podle
požadavků na pracovní prostředí, charakter práce, životní prostředí;
6. finanční kritéria efektivnosti (peněžní kritéria) – použití různých metod hodnocení
efektivnosti investičních projektů a jejich variant finančními ukazateli, hodnocení zdrojů
financování, hodnocení rizika.
Výsledkem rozboru efektivnosti investičního projektu musí být doporučení, zda danou investiční
akci uskutečnit nebo ne, kterou investiční variantu vybrat a uskutečnit a také, jak zajistit co
největší efektivnost nejvýhodnější varianty.
Postup hodnocení efektivnosti investičního projektu finančními ukazateli je následující
(Konečný, 2003):
1. určení kapitálových výdajů na investiční akci (celkem a podle roků vzniku; s uvažováním
alternativních nákladů kapitálu vloženého do projektu, stupně rizika, míry očekávané
inflace);
2. určení budoucích peněžních příjmů z investiční akce (celkem za všechny roky
ekonomické životnosti investiční akce, a podle roků vzniku; s uvažováním alternativních
nákladů kapitálu vloženého do projektu, stupně rizika, míry očekávané inflace);
3. sestavení průběhu peněžního toku (Cash – flow) souvisejícího s danou investiční akcí
v jednotlivých letech (kapitálové výdaje se chápou jako záporný peněžní tok, peněžní
příjmy z investice se chápou jako kladný peněžní tok);
4. určení „průměrné míry nákladů na kapitál p.a.“ (podnikové diskontní míry, viz Příloha 4),
příp. požadované roční míry „výnosnosti“ dané investiční akce (odvozená od průměrné
dlouhodobější výnosnosti státních obligací) [v desetinném vyjádření];
80
5. výpočet současné hodnoty očekávaných peněžních příjmů z investiční akce (viz Příloha
5);
6. použití metod hodnocení efektivnosti investičních projektů, porovnání investičních
variant, určení pořadí výhodnosti investičních variant, výběr nejvýhodnější investiční
varianty.
Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů a jejich variant je možné členit
(Konečný, 2003):
a) podle zohlednění faktoru času, a to na:

statické metody, které nerespektují faktor času a jsou použitelné, když faktor času
nemá podstatný vliv na rozhodování o investicích, což je však v praxi výjimečné;

dynamické, jež respektují faktor času a jsou použitelné u většiny investic.
b) podle pojetí efektů z investičního projektu, a to na:

metody založené na srovnávání jednorázových nákladů a provozních nákladů, které
jsou použitelné pro investiční akce zabezpečující stejný objem produkce;

metody založené na zisku po zdanění;

metody založené na peněžním toku souvisejícím s investičními akcemi, což jsou
nejvíce používané metody.
Mezi nejčastěji používané metody hodnocení efektivnosti investic je pak možné zařadit
následující:

metoda „míry výnosu“ investice,

metoda doby splacení,

metoda čisté současné hodnoty investice,

metoda vnitřní „míry výnosu“ investiční akce,

metoda koeficientu efektivnosti dodatkových kapitálových výdajů, resp. doby návratnosti
dodatkových kapitálových výdajů,
81

metoda průměrných ročních „převedených nákladů“.
Konkrétní příklad hodnocení efektivnosti je uveden v Příloze 6.
Konečný (1999) dále uvádí přehledný způsob určení kapitálových výdajů na hmotnou investiční
akci a stanovení budoucích očekávaných peněžních příjmů:
Kapitálové výdaje na hmotnou investiční akci [K] jsou očekávané peněžní výdaje,
které vyvolávají očekávané peněžní příjmy po dobu delší než jeden rok. Obvykle se určují
takto:
pořizovací cena dlouhodobého majetku (tj. cena, za kterou byl majetek pořízen a
náklady s jeho pořízením související), příp. náklady na pořízení dlouhodobého
majetku ve vlastní režii
+ výdaje na trvalé zvýšení oběžného majetku v souvislosti s provozem pořízeného
majetku
+ výdaje spojené s prodejem a likvidací nahrazovaného dlouhodobého majetku
– příjmy z prodeje nahrazovaného dlouhodobého majetku
+ výdaje na výzkum a vývoj, spojené s danou investiční akcí
+ výdaje na přeškolení pracovníků související s danou investiční akcí
+ daňové důsledky spojené s příjmem z prodeje nahrazovaného dlouhodobého
majetku.
Pokud investiční proces trvá několik roků, je nutné vyjádřit současnou hodnotu
kapitálových výdajů (přepočítat je ke stejnému okamžiku diskontováním), a dále počítat
také s inflací (odhadovaná vstupní data se jednotlivě přepočítají odhadovaným
koeficientem inflace). Inflace vede také k růstu požadované „výnosnosti“ (úrokové míry)
investiční akce.
Budoucí očekávané peněžní příjmy z investiční akce (z provozu dlouhodobého
majetku vytvořeného danou investiční akcí) v době ekonomické životnosti investiční akce
[P]:
roční přírůstek zisku po zdanění před úrokem z úvěru
+ přírůstek ročních odpisů dlouhodobého majetku v důsledku dané investice
82
+ snížení oběžného majetku v důsledku investice během doby životnosti
+ příjem z prodeje investicí vytvořeného dlouhodobého majetku koncem životnosti
– daňové důsledky spojené s příjmem z prodeje investicí vytvořeného dlouhodobého
majetku koncem životnosti,
 oportunitní náklady.
Očekávaný peněžní tok kapitálových výdajů a peněžních příjmů z investiční akce je
podkladem pro hodnocení investičních variant pomocí různých metod. Tento
peněžní tok se vyjadřuje především bez DPH. Toky DPH spojené s investičními
variantami je třeba vyjadřovat samostatně, neboť jsou rovněž významné.
Vzhledem k tomu, že také neziskové organizace pořizují ke své činnosti dlouhodobá aktiva,
musí být jejich prvotní snahou maximální efektivnost při využití tohoto majetku. Výše uvedené
metody jsou tedy používány také organizacemi veřejného sektoru.
Kontrolní otázky a úkoly k podkapitole 3.5 Hodnocení investic:
Uveďte, zda souhlasíte či nesouhlasíte s následujícím tvrzením. Zdůvodněte. „Rozhodování o
investicích má dlouhodobé účinky a patří k nejdůležitějším rozhodnutím o budoucím vývoji
podniku. Odpisy dlouhodobého majetku jsou významnou součástí fixních nákladů“.
Jaká jsou kriteria, která je nutné uplatnit u jednotlivých investičních variant posuzovaného
investičního projektu?
83
Jaká kriteria pro posuzování jednotlivých variant investičního projektu jsou používána ve Vaší
organizaci?
Ve Vámi vybrané odborné publikaci najděte příklad hodnocení investičního projektu a
samostatně propočítejte.
Proveďte hodnocení investičního projektu, který je připravován či realizován ve Vaší organizaci.
84
Vyjmenujte metody hodnocení efektivnosti investic, charakterizujte je a uveďte výhody nevýhody
při jejich použití.
Pomocí přílohy 4 vymezte pojem „podniková diskontní míra“. Uveďte možnosti jejího výpočtu.
Uveďte, jaký je způsob stanovení velikosti podnikové diskontní míry ve Vaší organizaci.
3.6 Finanční strategie
Finanční činností podniku v delším časovém horizontu se zabývá finanční strategie. Týká se
kapitálově náročných operací, přináší závažné změny ve financování podniku a je proto spojena
se značnými riziky. Z hlediska strategického řízení podniku je finanční strategie funkční strategií
podniku. Nelze ji však vypracovat izolovaně, ale jen v souvislostech všech funkčních oblastí
podniku. Finanční strategii je možné charakterizovat jako strategické finanční operace (činnosti,
postupy), které zabezpečují dosažení strategických finančních cílů za určité období.
Z uvedené charakteristiky vyplývá, že obsah strategického finančního řízení podniku tvoří
jednak efektivní obstarávání potřebného kapitálu a jednak efektivní alokace kapitálu.
85
Efektivní obstarávání potřebného kapitálu je možné charakterizovat jako proces
financování a jeho naplnění předpokládá důkladnou znalost ekonomicko-právního okolí
podniku. Zvláště důležitá je znalost situace na finančních trzích, které jsou pro podnik místem
získávání dlouhodobého i krátkodobého kapitálu. Jedná se hlavně o vklady vlastníků, úvěrové
zdroje, případně i o dotace z veřejných rozpočtů a nadací. Rozhodujícím zdrojem financování
musí zůstat podnikem vytvořené interní zdroje (odpisy a zisk po zdanění), resp. zdroje
vytvořené přerozdělením kapitálu v rámci podniku (např. snížení nadměrných zásob, odprodej
nevyužitého dlouhodobého majetku apod.). V souvislosti s interními zdroji financování je
potřebné volit i vhodnou dividendovou a odpisovou politiku, která může ovlivnit objem
disponibilních zdrojů financování. V rámci tohoto úkolu je zvláště důležité řízení finanční
struktury podniku, tj. rozhodování o zastoupení jednotlivých forem vlastního a cizího kapitálu
v celkovém finančním krytí podnikového majetku. Tato problematika úzce souvisí s vývojem
obchodního a finančního rizika podniku a se vztahem podnikového managementu i vlastníků
k riziku. (Režňáková, 2003)
Efektivní alokace kapitálu představuje proces vyhledávání a hodnocení jednotlivých
podnikatelských projektů. Hlavním kritériem hodnocení projektů je příspěvek jednotlivých
projektů k maximalizaci tržní hodnoty podniku.
Uvedené oblasti činnosti lze označit jako dlouhodobé finanční rozhodování a strategické
investiční rozhodování.
3.6.1 Strategie financování
Dlouhodobé finanční rozhodování, označováno i jako strategie financování je zaměřeno na
rozhodování o způsobu zvyšování stávajícího kapitálu v důsledku investování. S tím souvisí
otázky (Režňáková, 2003):

tvorby a rozdělování hospodářského výsledku;

určování dividendové politiky;

analýza možností externího financování, a to:
o
vlastním kapitálem – emise akcií, získání strategického investora,
o
tichého společníka, investora venture capital, kapitalizace;
86
o
dluhovým kapitálem – bankovní úvěr, emise obligací, dlouhodobý dodavatelský úvěr,
leasing, projektové financování, forfaiting;
o
krátkodobými cizími zdroji – krátkodobé bankovní úvěry a finanční výpomoci,
faktoring, dodavatelské úvěry;

rozhodování o struktuře podnikového kapitálu z hlediska ceny kapitálu;

rozhodování o finanční restrukturalizaci;

rozhodování o spojování a převzetí obchodních společností (fúze a akvizice).
Při finančním rozhodování je potřebné respektovat bilanční pravidla, zabezpečující soulad
časové vázanosti zdrojů a majetku. Základní bilanční pravidla doporučují dlouhodobý majetek
financovat dlouhodobými (vlastními a cizími) zdroji.
Podle způsobu financování podnikových aktiv se rozlišují tři základní strategie financování, a to
agresivní, umírněná a konzervativní.
Agresivní strategie financování využívá k financování trvalých oběžných aktiv (resp. jejích
části) krátkodobý cizí kapitál. Agresivní finanční strategie může být prospěšná ve fázi růstu,
přičemž, dosahovaná úroveň ziskovosti bude představovat konkurenční výhodu ve srovnání
s podniky, jejichž strategie financování je konzervativnější. Agresivní strategii financování
mohou volit i podniky, které mají zaručené vysoké stabilní příjmy. V našich podmínkách přerůstá
agresivní přístup k financování do takových rozměrů, že krátkodobým kapitálem jsou
financovány i stálá aktiva. V tom případě je čistý pracovní kapitál záporný. Dochází k porušení
základního bilančního pravidla, což může vyústit do krize likvidity.
Umírněná strategie financování slaďuje životnost aktiv s životností pasiv.
Konzervativní strategie financování využívá dlouhodobý kapitál nejen k financování trvale
vázaných aktiv ale i pro kolísavou složku oběžných aktiv. Krátkodobý kapitál se u této finanční
strategie používá jen pro financování nepředvídaných výkyvů v oběžných aktivech. Tento
způsob financování je nejdražší, ale současně nejméně rizikový, je vhodný u podniků, které se
dostaly do fáze stagnace, resp. poklesu.
Synek (1999) dále uvádí sedm obecných pravidel ve finančním rozhodování organizace:
87
1.
pravidlo
2.
pravidlo
3.
pravidlo
4.
pravidlo
Při stejném riziku se preferuje větší výnos před menším výnosem.
Při stejném výnosu se preferuje menší riziko před větším rizikem.
Za větší riziko se požaduje větší výnos.
Riziko ztráty vynaložených prostředků se snižuje jejich rozložením do více akcí.
5.
pravidlo
Peníze obdržené dříve se preferují před stejnou částkou peněz obdrženou později 
předpokladem tedy je, že peníze, které se obdrží dnes mohou být investovány tak, aby
přinesly kladný výnos.
6.
pravidlo
Motivací investování do určité akce je očekávání většího výnosu než by přineslo investování
do jiné akce, ovšem s přihlédnutím k míře rizika.
7.
pravidlo
Motivací investování je zvětšení majetku, proto je kritériem finančního rozhodování cash-flow,
resp. zisk.
Zdroj: Synek, 1999
3.6.2 Strategie investování
Strategické investiční rozhodování je rozhodování o investování do dlouhodobého majetku
podniku. Investiční rozhodování řeší dva základní problémy
1. kolik a kdy má celkově podnik investovat;
2. do kterého typu dlouhodobého majetku resp. do kterého investičního projektu investovat.
Součástí strategického investičního rozhodování jako součásti strategického finančního řízení je
stanovení kritérií, která se budou používat při posuzovaní jednotlivých investičních variant.
Použitá kritéria musí akcentovat pohled vlastníka, který preferuje ta investiční rozhodnutí, která
zvyšují hodnotu jeho majetku. Jsou to stejná kritéria, které odpovídají základnímu strategickému
finančnímu cíli. Uvedené požadavky splňuje kritérium čisté současné hodnoty (Net Present
Value – NPV). Hodnota majetku vlastníků je zvyšována jen v tom případě, pokud je NPV
investice kladná. Kladnou současnou čistou hodnotu lze dosáhnout v případě, když časově
rozložený peněžní příjem z investice je vyšší než výdaje s ní spojené.
Každou investici je možné posuzovat z hlediska tří základních faktorů a jejich vzájemné
souvislosti:
1. očekávaný výnos z investice ve formě přírůstku k dosavadním výnosům;
88
2. očekávané riziko investice;
3. předpokládaný dopad na likviditu podniku.
Na základě preference uvedených kritérií mohou být při investičním rozhodování uplatňovány
různé typy investičních strategií (Režňáková, 2003):

strategie maximalizace ročních výnosů,

strategie růstu ceny investice,

strategie růstu ceny investice spojená s maximálními ročními výnosy,

agresivní investiční strategie,

konzervativní strategie,

strategie maximální likvidity.
Při strategii maximalizace ročních výnosů investor upřednostňuje investice s co
nejvyšším ročním výnosem, kterým kompenzuje nižší nárůst ceny. Tento typ strategie je
vhodné uplatňovat při nižším stupni inflace, protože při ní se roční výnosy příliš
neznehodnocují a investice si udržuje v zásadě svou reálnou hodnotu.
Při strategii růstu ceny investor dává přednost těm investičním projektům, u nichž
předpokládá co největší zvýšení hodnoty původního investičního vkladu (kapitálový zisk).
Běžný roční výnos z investice je pro investora méně podstatný. Tento typ strategie je
vhodné uplatňovat při vyšším stupni inflace, která znehodnocuje běžné roční výnosy, ale
budoucí hodnota majetku v důsledku vyšší inflace rychle roste.
Při volbě mezi strategií růstu ceny a strategií maximalizace ročních výnosů je třeba brát
v úvahu i odlišné systémy zdanění ročních výnosů a výnosů z prodeje majetku sazbami
daně z příjmů.
Investor při strategii růstu ceny investice a maximálních ročních výnosů vybírá ty
projekty, které přinášejí oba efekty: růst ceny investice i roční výnosy. Takové investiční
příležitosti se objevují jenom sporadicky.
89
Agresivní strategie investic spočívá v tom, že investor upřednostňuje projekty s vysokým
stupněm rizika, která je předpokladem možností vzniku vysokých výnosů (např. akcie
nových podniků, zahraniční investice apod.).
Naopak, konzervativní strategie je typická pro investory s vysokou mírou averze k riziku,
kteří vybírají projekty bezrizikové resp. s nízkým stupněm rizika (např. státní cenné papíry).
V případě, že investor upřednostňuje investice se schopností rychle se transformovat na
hotovost, hovoříme o strategii maximální likvidity. U tohoto typu strategie se musí investor
spokojit s nižším výnosem, který je kompenzován požadovaným vyšším stupněm likvidity
(například krátkodobé termínové vklady u komerčních bank, které jsou pojištěny).
Získávání různých forem kapitálu pro financování vybraných investičních projektů je spojeno
s různými náklady na pořízení jednotlivých druhů kapitálu. Náklady na pořízení kapitálu je
možné definovat následujícím způsobem:

Náklady kapitálu (resp. cena kapitálu) představují pro podnik výdaj, který musí zaplatit za
získání různých forem kapitálu. Vyjadřují se v procentech z hodnoty vloženého kapitálu.

Náklady kapitálu mohou být definovány jako míra výnosu, požadovaná investory, kteří
vložili peníze do podniku. Požadovaná výnosová míra je závislá na riziku, které je
spojené s investicí.

Náklady kapitálu mohou být definovány i jako minimální výnosnost, kterou musí podnik
dosáhnout u nových investic. Vzhledem k tomu, že podnik je zpravidla financován
z několika zdrojů, za minimální výnosnost jsou považovány průměrné náklady kapitálu,
používaného podnikem. Pokud investice nedosahuje výnosnost na úrovni průměrných
nákladů celkového kapitálu, je neefektivní. Při aplikaci této definice se vychází
z předpokladu, že nová investice je stejně riziková, jako dosavadní podnikání.
Náklady jednotlivých druhů kapitálu závisí na třech hlavních faktorech:
1. na době splatnosti kapitálu – s délkou investování se zvyšuje investory požadovaná
výnosnost, a tím i náklady kapitálu;
2. na stupni rizika, které investor podstupuje – obdobně s vyšším rizikem je spojena
vyšší požadovaná výnosnost;
90
3. na způsobu úhrady nákladů kapitálu podnikem – jedná se o otázku zahrnování
nákladů mezi položky snižující daňový základ; pokud je možné náklady kapitálu zahrnout
mezi položky snižující daňový základ, jsou zdroje pro podnik levnější; finanční zdroje,
u kterých je cena hrazena ze zisku po zdanění, jsou pro podnik dražší.
Na základě uvedených faktorů je možné seřadit jednotlivé druhy kapitálu následujícím
způsobem:

nejlevnější je krátkodobý cizí kapitál, protože má krátkou dobu splatnosti, riziko věřitele
je relativně nejmenší a úrok z cizího kapitálu je součástí nákladů podniku snižujících
daňový základ,

dražší je střednědobý a dlouhodobý cizí kapitál, protože u něho roste riziko věřitele
i délka splatnosti,

nejdražší je vlastní kapitál, protože se nesplácí, riziko vlastníka je vyšší než věřitele
(dané pořadím uspokojování požadavků jednotlivých zájmových skupin při likvidaci
podniku), odměny za poskytnutí vlastního kapitálu se vyplácejí ze zisku po zdanění.
Problematika, o které bylo pojednáno v předcházejícím textu, se samozřejmě dotýká také
neziskových organizací, které mohou své volné peněžní prostředky investovat na finančním trhu
a využít tak možnosti některých z uvedených finančních strategií.
Kontrolní otázky a úkoly k podkapitole 3.6 Finanční strategie:
Jaká je obsahová náplň finančního řízení Vaší organizace?
Charakterizujte strategii financování Vaší organizace.
91
Uveďte sedm obecných pravidel ve finančním rozhodování podniku. K vysvětlení jednotlivých
pravidel využijte příklady v kontextu fungování Vaší organizace.
3.7 Teorie finančního trhu
„Finanční systém je možno chápat jako mechanismus, jehož prostřednictvím se prostředky
k zapůjčení dostávají k těm, kteří si je chtějí vypůjčit. Je souhrnem jak všech dílčích segmentů
finančního trhu, tak i všech na nich obchodovaných finančních nástrojů (instrumentů) a rovněž
všech ekonomických subjektů, které při respektování legislativou stanovených zákonů a dalších
souvisejících předpisů tyto finanční nástroje s využitím svých odborných znalostí a technik
obchodují, nebo poskytováním celé řady různých finančních služeb fungování finančního
systému pomáhají.“ (Rejnuš, 2008, s. 18)
Znamená to tedy, že finanční systém soustřeďuje dočasně volné peněžní prostředky a následně
je alokuje. Dochází také k určování množství peněžních prostředků, které bude k dispozici pro
platby za výrobní faktory a také determinuje cenu úvěru.
92
Za základní funkce finančního systému jsou považovány následující (Rejnuš, 2008):

depozitní funkce,

kreditní funkce,

funkce uchování hodnoty,

funkce likvidity,

platební funkce,

funkce ochrany proti riziku,

funkce regulace finančního systému státem.
Jádrem základních funkcí finančního systému jsou funkce depozitní a kreditní. Depozitní
funkce umožňuje investování úspor, čímž jsou akumulovány peněžní prostředky zejména pro
investiční výdaje domácností, firem a státu, ale také pro jejich spotřební výdaje. Volné peněžní
prostředky pro všechny druhy ekonomických subjektů (domácnosti, firmy, stát) pak poskytuje
kreditní funkce finančního systému, což pomáhá zvyšovat spotřební výdaje domácností
(zvyšuje se poptávka po zboží a službách) a zrychluje realizaci investic, které jsou prováděny
podnikatelskými subjekty a státem. Je tedy podporován ekonomický růst.
Je nepochybné, že finance a peníze jsou spojité nádoby, že tyto kategorie nelze oddělovat, ale
v žádném případě nelze tyto dva pojmy ztotožňovat. Ztotožnění financí s penězi, resp.
s peněžními prostředky by bylo jednostranností, která by z financí vylučovala jejich hlavní rys,
jejich ekonomické a sociální aspekty, jejich vztah k vývoji výroby a spotřeby, k vývoji struktury
hospodářství a konečně i jejich vztah k vytváření sociální struktury společnosti. Kdyby
v hospodářském životě docházelo okamžitě a plynule s tvorbou hrubého domácího produktu
k jeho rozdělování a realizaci, stát, organizace, obchodní společnosti ani jednotlivci by nemuseli
mít žádné volné peněžní prostředky. Například podnik by získanou tržbu ihned použil na nákup
spotřebovaných výrobních prostředků, výplatu mezd a vyrovnání daňových povinností vůči
státu. Nebyl by tedy nutný ani institut úvěru. Stát by příjmy použil bezprostředně na krytí výdajů,
takže by nebyl ani nutný institut státního rozpočtu či rozpočtových fondů a rezerv.
93
V hospodářském procesu v ekonomice i v běžném denním životě se velmi často setkáváme
s pojmy, jako jsou peníze, peněžní prostředky, finance, finanční vztahy, pojištění, pojistné
vztahy apod. Stejně často si však obvykle klademe i otázku, jaký je vzájemný vztah těchto
kategorií, tedy, jakou vazbu mají peníze na finance či na jiné pojmy.
Běžný ekonomický život však představuje zcela opačnou situaci, za které se stále v průběhu
realizace a rozdělování hrubého domácího produktu vytvářejí dočasně i trvale volné peněžní
prostředky, jež se musí soustřeďovat v peněžních fondech. Tyto fondy mohou mít podobu fondů
centralizovaných či decentralizovaných.
A právě existence a nezbytnost těchto fondů a rezerv je základem existence financí. Pod
pojmem finance rozumíme všechny peněžní vztahy související s tvorbou, rozdělováním
a používáním peněžních fondů a rezerv. Materiálním nositelem finančních vztahů jsou
peněžní prostředky, jejichž subjektem je na jedné straně stát či orgány, které jej představují, na
druhé straně podniky, podnikatelé i jednotlivci.
Peněžní prostředky, které mohou být buď v hotovosti, nebo jako prostředky bezhotovostní
(depozitní, žirové, bankovní), se dostávají do oběhu a z oběhu především na základě úvěrových
operací centrální banky. Poskytnutí úvěru vlastně znamená emisi, tedy výdej peněz do oběhu a
naopak splacení úvěru znamená jejich stažení z oběhu.
Finanční vztahy jsou pojmově užší než vztahy peněžní. Pokud peněžní vztahy třídíme
z hlediska rozdělovací funkce, kterou je třeba v teorii financí stavět na první místo, protože
finance jsou kategorií rozdělování a zapadají do celkové soustavy ekonomických nástrojů
rozdělování, pak do těchto vztahů, vedle financí patří i ceny a mzdy. Každá z těchto kategorií
rozdělování je kategorií samostatnou, na druhé straně však všechny tři působí společně
a navzájem. Peněžní vztahy a finanční vztahy nejsou tedy synonyma, nejsou tedy totožné.
Finanční vztahy jsou vždy také vztahy peněžními, ale nemusí tomu být naopak, tedy ne všechny
peněžní vztahy musí být zároveň vztahy finančními. (Čejková a Martinovičová, 2004).
Státní finance jsou nejdůležitější kategorií financí. Vedle nich pak ještě existovaly a existují
finance státních podniků a místní finance, jejichž zdroje jsou určeny, jak již z názvu vyplývá,
k financování orgánů místní samosprávy. Tvoří je hlavně místní daně, místní poplatky, dotace
od ústředních orgánů apod. Státní finance, finance státních podniků a místní finance představují
dohromady kategorii veřejných financí.
94
Vedle financí veřejných se mluví někdy i o tzv. financích soukromých, které mají vyjadřovat
vztahy soukromých podniků k bankám, pojišťovnám a konečně i státu.
Finanční věda uvádí většinou tři základní funkce financí, a to funkci rozdělovací, stimulační
a kontrolní. Prostřednictvím rozdělovací funkce financí probíhá v ekonomice proces
rozdělování a znovurozdělování hrubého domácího produktu. Rozdělovací funkci financí však
nelze chápat jen z hlediska její distribuční stránky, to jest z vlastního procesu rozdělování
a znovurozdělování.
Takové pojetí financí však již zcela nevyhovuje potřebám současné doby. Je to patrné i z celé
řady odborné literatury, která již finance jako takové nevymezuje pouze jako příjmy a výdaje
státního rozpočtu, resp. státních fondů a rezerv, ale i jako určitou formu kapitálových či
peněžních operací.
Lze tedy shrnout, že pojem finance dnes nepředstavuje pouze soustřeďování, rozdělování
a používání peněžních prostředků do centralizovaných či decentralizovaných fondů, resp.
z nich, ale i celou rozsáhlou problematiku, kterou nazýváme finančním trhem, to jest operace
s kapitálovými hodnotami a jejich deriváty. Z tohoto pojetí budeme vycházet i při dalším výkladu.
Základní funkcí jakékoli ekonomiky je alokovat materiálové zdroje tak, aby bylo možné vyrábět
zboží a poskytovat služby ve společnosti žádané. Ve většině ekonomik světa jsou to právě trhy,
které jsou zodpovědné za úkol komplexní alokace zdrojů a poskytování výrobků a služeb.
Z jednotlivých typů trhů, kterými jsou především trh s výrobními faktory, trh s výrobky a finanční
trh, mají pro finanční obor samozřejmě největší význam trhy posledně jmenované. Finanční trhy
umožňují tok úspor k těm jednotlivcům a institucím, které potřebují pro svou útratu více
finančních prostředků, než kolik je jim poskytováno. Finanční trhy jsou srdcem finančního
systému. Určují objem disponibilního úvěru, podněcují spořivost, vytvářejí úrokové sazby a ceny
cenných papírů a jiných služeb.
Finanční trhy mohou být posuzovány jako určité kanály, kterými protéká množství peněžních
prostředků neustále odčerpávané žadateli a neustále doplňované dodavateli těchto peněžních
fondů a rezerv.
Finanční trhy mohou mít formu peněžních trhů nebo trhů kapitálových. Zatímco peněžní trhy
jsou určeny pro poskytování krátkodobých půjček, tedy kalkulují s přechodným přebytkem
95
peněžních prostředků, trhy kapitálové jsou určeny pro financování dlouhodobých investic jak ze
strany státu, tak i podniků či podnikatelů.
Nejdůležitější z peněžních fondů jsou státní centralizované peněžní fondy, ke kterým patří:

státní rozpočet a státní účelové fondy (viz kapitola 2),

fond hotovostních peněžních prostředků,

devizový fond,

rezervy (dříve fondy majetkového a osobního pojištění).
I když tyto fondy jsou nazývány fondy centralizovanými, neznamená to, že musí být soustředěny
na jednom místě. Typickým příkladem je fond hotovostních peněžních prostředků, který je
vlastně tvořen hotovostními fondy jednotlivých obchodních bank, podniků i obyvatelstva.
Obdobně tomu je i u rezerv majetkového i osobního pojištění.
Decentralizovaných fondů a rezerv je celá řada a asi nejtypičtější z nich jsou rozpočty měst
a obcí či fondy a rezervy jednotlivých podniků.
Soustřeďování peněžních prostředků do centralizovaných a decentralizovaných peněžních
fondů a jejich opětovné rozdělování i kapitálové procesy v rámci finančního trhu pak tvoří
finanční činnost státu. Finanční činnost velmi úzce souvisí s realizací hrubého domácího
produktu, s jeho rozdělováním i přerozdělováním v hodnotové podobě, tj. prostřednictvím
peněz, které zde vystupují buď ve funkci oběživa, nebo platidla.
K finanční činnosti v širším slova smyslu musíme však řadit i takovou činnost, kdy přímo
nedochází k tvorbě, rozdělování a používání peněžních fondů a kdy peněžní prostředky
vystupují pouze ve formě měřítka hodnot. Patří sem například celá oblast finančního plánování,
finanční vztahy v rámci účetní evidence, různé analýzy prostřednictvím finanční kontroly, řada
operací kapitálového charakteru a podobně. Přestože se tedy v těchto případech nejedná
o přímý vztah k ústředním nebo decentralizovaným peněžním fondům, vždy je možno tento
vztah nalézt alespoň nepřímo, zprostředkovaně.
Finanční činnost státu dostává svůj výraz ve finančně právních aktech. Právě forma těchto aktů
závisí na jejich ekonomickém obsahu i významu orgánu, který finančně právní akt vydal. Jsou to
např. zákony a vyhlášky jednotlivých ministerstev.
96
Podnikatelský subjekt je nucen vstupovat nejen na trh výrobků a služeb, na trh výrobních faktorů
(trh půdy, práce a kapitálu), ale také na finanční trh.
V tržní ekonomice je finanční trh považován za vrchol ostatních trhů. Je totiž trhem
univerzálním, jeho zdroje a prostředky je možné univerzálně používat ve všech oblastech
ekonomiky.
Existence
finančního
trhu
umožňuje
podnikatelským
subjektům
získávat
a umísťovat peněžní prostředky.
Podnikatelský subjekt vstupuje na finanční trh z více důvodů, a to především:

pokud chce získat peněžní prostředky na financování svých běžných provozních potřeb
nebo pokud chce získat prostředky pro svůj rozvoj

pokud chce investovat své dočasně volné peněžní prostředky a získat navíc jejich
zhodnocení nebo vlastnictví v jiných podnicích a u jiných podnikatelů.
Na finančním trhu se takto soustřeďuje nabídka a poptávka po peněžním kapitálu, po platebních
prostředcích, cenných papírech, devizách, drahých kovech, pojistné ochraně a podobně.
Takové soustředění se uskutečňuje prostřednictvím finančních zprostředkovatelů. Těmi mohou
být především banky, spořitelny, pojišťovny, peněžní burzy, fondy, investiční společnosti,
makléři, brokeři apod. Tito finanční zprostředkovatelé většinou umožňují vzájemné spojení
a propojení všech ekonomických subjektů, které vystupují na finančním trhu. Kromě výše
uvedených jde také především o obyvatelstvo, veřejný sektor, podnikatele a stát (Čejková
a Martinovičová, 2004).
Hlavním důvodem existence finančních zprostředkovatelů na finančním trhu je, že ulehčují
realizaci příslušných peněžních transakcí, snižují náklady, jsou kvalifikovanější na odhad
a zabezpečení rizika na finančním trhu.
Cena na finančním trhu je odrazem nabídky a poptávky a má různou podobu, může to být úrok,
různé marže, pojistné, zajistné apod.
Finanční trh je tedy trhem, kde se střetávají finanční zprostředkovatelé, kteří prostřednictvím
různých finančních nástrojů (instrumentů) zabezpečují pohyb krátkodobého, střednědobého
a dlouhodobého peněžního kapitálu mezi jednotlivými subjekty na národní, ale i na mezinárodní
úrovni.
97
Finanční trh není jednoduchým trhem. Představuje vysoce koncentrovanou, vrcholovou
a vzájemně provázanou soustavu tržní ekonomiky.
Finanční trh plní mnoho úloh a funkcí, z nichž nejdůležitější jsou:

akumulační funkce – finanční trh mobilizuje volné peněžní prostředky ze všech zdrojů;

alokační funkce – její realizace znamená umísťování peněžních prostředků v oblasti
reálného kapitálu nebo v oblasti cenných papírů;

přerozdělovací funkce – přerozděluje již dříve získaný kapitál a zprostředkovává směnu
držby, resp. vlastnictví;

selekční funkce – podporuje rozvoj perspektivních a životaschopných podnikatelů, na
úkor podnikatelů neperspektivních, a jejich projekty.
Ve vyspělých tržních ekonomikách finanční trh odráží jejich prosperitu, nebo také neúspěšnost
hospodářského vývoje jednotlivých resortů, podnikatelů a národních ekonomik. Bývá citlivým
barometrem mezinárodních a ekonomických procesů. Význam finančního trhu v tržní
ekonomice neustále roste.
Finanční trh je možné rozčlenit podle různých hledisek a kritérií. Například podle času, věcného
hlediska, hlediska formy likvidity a podobně. Každé takové členění finančního trhu je vždy
určitým zjednodušením a neumožňuje obsáhnout finanční trh v jeho komplexnosti, návaznosti
a ve vzájemných souvislostech (Rejnuš, 2008).
V rámci obvyklého členění finančního trhu v základním pojetí můžeme uvést tyto jeho segmenty
(Rejnuš, 2008):

peněžní trh – trh krátkodobých úvěrů, trh krátkodobých cenných papírů;

kapitálový trh – trh dlouhodobých úvěrů, trh dlouhodobých cenných papírů;

trh s cizími měnami – trhy devizové, trhy valutové,

trh drahých kovů.
Každý z těchto segmentů finančního trhu má své zvláštnosti, další členění a nástroje,
prostřednictvím kterých se na něm realizují obchody.
98
„Na finančních trzích probíhá neustále velké množství různých transakcí. Střetávají se na nich
ekonomické subjekty, které nabízejí různé finanční investiční nástroje s těmi, kteří je poptávají
a platí za ně penězi. Tak jako na ostatních trzích, i zde uzavírané obchody znamenají
v okamžiku jejich uzavření oboustrannou spokojenost a oboustranný prospěch.“ (Rejnuš, 2008,
s. 27)
Dle Rejnuše (2008, s. 31) je možné rozlišit tři způsoby financování – přímé, polopřímé a
nepřímé.
Přímé financování je nejjednodušší metoda provádění finančních transakcí. U přímého
financování si dlužníci půjčují peníze přímo od spotřebitelů, a to tak, že jim sami
prodávají své vlastní cenné papíry. Řadíme sem například vypůjčení si peněz přímo od
věřitele či nákup dluhopisů nebo akcií přímo od akciové společnosti, která je emituje. Jde
o tzv. primární cenné papíry, protože směřují přímo od emitenta ke konkrétnímu
investorovi.
Polopřímé financování je jakýmsi kompromisem přímým a nepřímým financováním,
přičemž se investoři a vypůjčovatelé setkávají za přispění prostředníků. Za
zprostředkovatele je možné považovat brokerské společnosti a dealerské společnosti.
Brokerská společnost může pouze poskytovat informace o možných nákupech a
prodejích daných cenných papírů nebo může také sama přímo kontaktovat potencionální
prodejce a kupce a obchod jim zprostředkovat. Dealerská společnost může sama
obchodovat na vlastní účet, tzn. nakupovat a následně rozprodávat části některých
větších emisí cenných papírů formou menších, lépe prodejných jejich částí.
Nepřímé financování je charakterizováno mnohem náročnějšími a dokonalejšími
službami, které jsou poskytovány konečným věřitelům i dlužníkům. Nepřímé financování
je zajišťováno obchodními bankami, investičními společnostmi, investičními a penzijními
fondy a dalšími finančními institucemi. Tyto instituce (finanční zprostředkovatelé)
samozřejmě provozují svoji činnost za účelem dosažení zisku, který získávají tím, že si
z poskytnutých úvěrů a půjček účtují vyšší úrok, než je ten, který platí z vkladů, jež
získali od svých vkladatelů.
„Investice jsou všeobecně chápány jako záměrné obětování určité přesně známé dnešní
hodnoty za účelem získání vyšší, i když ne zcela jisté hodnoty budoucí. Jsou realizovány
99
prostřednictvím nákupů různých investičních aktiv, a to se záměrem jejich buď
krátkodobé, nebo dlouhodobé držby.“
Z hlediska finanční teorie je dle Rejnuše (2008) možné investice rozdělit na dvě základní
skupiny, a to investice reálné a investice finanční.
Finanční investice mají především formu investic do finančních investičních
instrumentů, a to nejčastěji do převoditelných a tím i obchodovatelných cenných papírů.
Jedná se zejména o peněžní vklady, poskytování úvěrů a půjček, nákup cenných papírů
a další druhy finančních investic.
Reálné investice jsou vždy vázány na určité konkrétní činnosti nebo předměty, které
mají charakter hmotných aktiv. Jedná se především o přímé podnikání (investice do
podnikání v oblasti výroby nebo poskytování služeb), nákup nemovitostí, nákup movitých
věcí trvalé hodnoty (umělecké předměty, drahé kovy) a nákup komodit (nerostné
suroviny).
Reálné
investice
jsou
pro
investory
atraktivní
především
v období
hospodářské či politické nejistoty a při existenci či při očekávání vysoké míry inflace.
Neziskové organizace mají možnost vstoupit na finanční trh a investovat tak svoje dočasně
volné peněžní prostředky do některých nástrojů finančního trhu nebo naopak mají možnost
využít některé nástroje k financování svojí činnosti. Výše uvedená problematika je tedy nedílnou
součástí finančního řízení neziskových organizací.
Kontrolní otázky a úkoly ke kapitole 3.7 Teorie finančního trhu:
Vyjmenujte základní funkce finančního systému. K vysvětlení jednotlivých funkcí finančního
systému využijte příklady v kontextu fungování Vaší organizace.
100
Uveďte v jakém postavení na finančním trhu je Vaše organizace a zdůvodněte. Uveďte také
pozitiva negativa tohoto stavu.
Vysvětlete způsoby financování – přímé, polopřímé a nepřímé a u jednotlivých způsobů uveďte
výhody a nevýhody. Analyzujte, jaké financování preferuje Vaše organizace.
101
4 Použitá literatura
Bankovní a finanční slovník. Praha: Svoboda, Liberitas, 1993, str. 145
BORKOVEC, A. Veřejné finance se zaměřením na rozpočtové právo. Brno: Masarykova
univerzita, 2002. ISBN 80-210-2802-5
CÍSAŘOVÁ, E., PAVEL, J. Průvodce komunálními rozpočty. Praha: Transparency International,
2008. ISBN 978-80-87123-06-5
ČEJKOVÁ, V., MARTINOVIČOVÁ, D. Pojišťovnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004.
164 s. ISBN 80-210-3525-0.
ČERVENKA, M. Soustava veřejných rozpočtů. Praha: Leges, 2009. ISBN 978-80-87212-11-0
DVOŘÁK, P. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha: C. H. Beck, 2008.
ISBN 978-80-7400-075-1.
HAMERNÍKOVÁ, B. Přehled analýzy veřejných výdajů. In: Řízení veřejných výdajů na regionální
úrovni. Sborník příspěvků. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 63-73. ISBN 978-80-210-51744
HAMERNÍKOVÁ, B., KUBÁTOVÁ, K. Veřejné finance – učebnice. Praha: Eurolex Bohemia,,
2004. ISBN 80-86432-88-2.
KONEČNÝ, M. Ekonomika firmy. 1. vyd. Brno: Akademie Sting, 2003. 150s. ISBN 8086342-36-0
KONEČNÝ, M. Finanční analýza. 1. vyd. Brno: Akademie Sting, 2003. 96 s. ISBN 80-214-14049
KONEČNÝ, M. Podniková ekonomika. 2 vyd. Brno: VUT FP Brno, 1999. 252 s. ISBN 80-2141404-9
KOVANICOVÁ, D. a kol. Finanční účetnictví (Světový koncept), Praha: Nakladatelství
POLYGON, 2002, s. 35.
KRČOVÁ, S. Manažerské účetnictví a controlling. 1. vyd. Ostrava: Vysoká škola podnikání, a.s.
v Ostravě, 2006. 87 s. ISBN 80-86764-50-8
LAJTKEPOVÁ, E. Veřejné finance. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2007. ISBN 97880-7204-495-5
102
LANDA, M. Finanční plánování a likvidita. Brno: Computer Press, 2007.
LANDA, M. Účetnictví podniku. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004.
MARTINOVIČOVÁ, D. Základy ekonomiky podniku. 1. vyd. Praha: Alfa publishing, 2006. 180 s.
ISBN 80-86851-50-8.
MĚŠŤÁNKOVÁ, M. Interní audit ve veřejné správě v období krize. In: Řízení veřejných výdajů
na regionální úrovni. Sborník příspěvků. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 123-140. ISBN
978-80-210-5174-4
NAHODIL, F. at al. Veřejné finance v České republice. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 359 s. ISBN
978-80-7380-162-5.
PAVLÁSEK, V., HEJDUKOVÁ, P., KUNEŠOVÁ, H. Veřejné finance a daně. Plzeň: NAVA, 2008.
ISBN 978-80-7211-303-3.
PAVLÁSEK, V., KUNEŠOVÁ, H., HEJDUKOVÁ, P. Veřejné finance a daně. Plzeň: NAVA, 2009.
ISBN 978-80-7211-329-3
PEKOVÁ, J. a kol. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2005,
s. 556. ISBN 80-7357-052-1
OTRUSINOVÁ, M. Hospodaření nepodnikatelských organizací. 1. vyd. Zlín: Univerzita Tomáše
Bati ve Zlíně, 2009. 132 s. ISBN 978-80-7318-789-7.
REJNUŠ, O. Peněžní ekonomie (Finanční trhy). Brno: VUT FP Brno, 2008. 352 s. ISBN 978-80214-3703-6.
REŽŇÁKOVÁ, M. Finanční management I. část. 2. vyd. Brno: VUT FP Brno, 2003. 116 s. ISBN
80-214-2487-7.
REŽŇÁKOVÁ, M., ZINECKER, M. Finanční management II. část. 2. vyd. Brno: VUT FP Brno,
2003. 111 s. ISBN 80-214-2488-5.
SAMUELSON, P.A., NORDHAUS, W.D. Ekonomie. PRAHA: SVOBODA, 1991, S. 762.
SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999. 456 s. ISBN 80-7179228-4.
SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 2 vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 480 s. ISBN
80-247-9069-6
103
ŠELEŠOVSKÝ, J. a kol. Hospodaření krajské samosprávy. Brno: Masarykova univerzita, 2010.
ISBN 978-80-210-5423-3
ŽEHROVÁ, J., PFEIFEROVÁ, D. Finance municipalit. Praha: Česká zemědělská univerzita
v Praze, 2006. ISBN 978-80-213-1418-4
Přehled kapitol státního rozpočtu. Příloha č. 1 k opatření MF č.j. 111/74 200/1997 ve znění
opatření č.j. 111/50 030/1998, č.j. 111/60 840/1998, č.j. 114/6 188/2000, č.j. 114/43 343/2000 a
č.j. 114/117 849/2000 (a ve znění sdělení č.j. 114/14 676/1998, č.j. 114/105 427/2000 a č.j.
114/890/2001). Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/ostatni_11424.html
ZÁKON č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů.
Internetové zdroje:
Audit, [online], 2011, [cit. 2011/11/10].
Dostupné z: http://www.smernice.cz/interni.php
104
5 Další doporučená literatura pro samostudium
BERANOVÁ, M. Manažerské rozhodování v riziku a nejistotě. 1. vyd. Zlín: UTB ve Zlíně, 2007.
136 s. ISBN 978-80-7318-513-8
BREALEY, R.A. a MYERS, S.C. Teorie a praxe firemních financí (překlad). Praha: EAST
PUBLISHING, 1999. 971 s. ISBN 80-85605-24-4
COLE, R. H. Consumer and Commercial Credit Management. 9. vyd. Boston: R.D.Irwin, 1992.
536 s. ISBN 0-256-09187-0
ČAPKOVÁ D., KONEČNÝ, M., REŽŇÁKOVÁ, M. Umíte hospodařit se svými penězi ve firmě? 1.
vyd. Brno: VUT – FP, 1999. 118 s. ISBN 80-214-1293-3.
DIXON, R. Financial Management. 3. vyd. London: Longman, 1989. 372 s. ISBN 0-85121-489-4
DVOŘÁK, I. a PROCHÁZKA, P. Rizikový kapitál. 1. vyd. Praha: Management Press, 1998. 169
s. ISBN 80-85943-74-3
ESCHENBACH, R. Controlling. 2. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004. 814 s. ISBN 807357-0351
FOTR, J. Jak hodnotit a snižovat podnikatelské riziko. 1.vyd. Praha: MANAGEMENT PRESS,
1992. 105 s. ISBN 80-85603-06-3.
FOTR, J. Podnikatelský plán a investiční rozhodování. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1995.
184 s. ISBN 80-85623-20-X
FOTR, J., DĚDINA, J., HRŮZOVÁ, H. Manažerské rozhodování. 2. uprav. a rozšíř. vyd. Praha:
EKOPRESS, 2000. 231 s. ISBN 80-86119-20-3.
FREIBERG, F. Finanční controlling. 1.vyd. Praha: Management Press, 1996. 200 s. ISBN 8085943-03-4
GRÜNWALD, R. a HOLEČKOVÁ, J. Finanční analýza a plánování. 1. vyd. Praha: V.E, 1994.
200s. ISBN 80-7079-257-4
HIGGINS, R.C. Analýza pro finanční management (překlad), Grada Publishing, 1997. 400 s.
ISBN 89-7169-404-5
105
HINDLS, R., HOLMAN, R., HRONOVÁ, S. A KOL. Ekonomický slovník. 1. vyd. Praha: C. H.
BECK, 2003. 519 s. ISBN 80-7179-819-3
HINKE, J. Účetní systém IAS/IFRS, Praha, Kernberg Publishing, 2007
HISRICH, R. D. a PETERS, M. P. Založení a řízení nového podniku. 1. vyd. Praha: VICTORIA
PUBLISHING, 1996. 502 s. ISBN 80-85865-07-6.
IAS, US GAAP a české účetní předpisy. Praha: Pricewaterhouse-Coopers, 1999.
KISLINGEROVÁ, E. A KOL. Manažerské finance. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. 745 s.
ISBN 978-80-7179-903-0
KISLINGEROVÁ, E. HNILICA, J. Finanční analýza: krok za krokem. 1. vyd. Praha: C. H. Beck,
2005. 137 s. ISBN 80-7179-321-3
KOHOUT, P. Peníze, výnosy a rizika. Příručka investiční strategie. 1. vyd. Praha: EKOPRESS,
1998. 190 s. ISBN 80-86119-06-8.
KOLÁŘ, P. Manažerské finance. 1. vyd. Praha: Bilance, 1997. 257 s.
KONEČNÝ, M. Ekonomika firmy. 1. vyd. Brno: Akademie Sting, 2003. 150s. ISBN 8086342-360.
KONEČNÝ, M. Finance podniku. 5. přeprac. vyd. Brno: PC DIR, 2003. 86 s. ISBN 80-214-24052.
KONEČNÝ, M. Finanční analýza a plánování. 4. vyd. Brno: PC-DIR Real, 1999. 64 s. ISBN 80214-1279-8.
KONEČNÝ, M. Finanční analýza. 1. vyd. Brno: Akademie Sting, 2003. 96 s. ISBN 80-214-14049
KONEČNÝ, M. Management. 1. vyd. Brno: Sting spol. s r.o., 2002. 129 s. ISBN 80-86342-27-1.
KONEČNÝ, M. Podniková ekonomika. 1. vyd. Brno: PC DIR, 1997. 275 s. ISBN 80-214-0880-4.
KONEČNÝ, M., REŽŇÁKOVÁ, M. Controlling. 2.vyd. Brno: VUT-FP Brno, 2000. 121 s. ISBN 80214-1535-5.
KOVANICOVÁ, D., KOVANIC, P. Poklady skryté v účetnictví. Díl I. Jak porozumět účetním
výkazům EU, IAS, US GAAP, ČR. Praha: Polygon, 2001.
106
KOVANICOVÁ, D., KOVANIC, P. Poklady skryté v účetnictví. Díl II. Finanční analýza účetních
výkazů. Praha: Polygon, 2001.
KRÁL, B. a kol. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002.
LANDA, M., POLÁK, M. Ekonomické řízení podniku. Brno: Computer Press, 2008.
LANDA, M. Jak číst finanční výkazy. Brno, Computer Press, 2008.
LEVY, H. a SARNAT, H. Kapitálové investice a finanční rozhodování (překlad), Praha: GRADA
PUBLISHING, 1999. 924 s. ISBN 80-7169-504-1
MACÍK, K. Kalkulace nákladů – základ podnikového controllingu. Ostrava: Montanex, 1994. 241
s. ISBN 80-7225-002-7.
MAREK, P. Studijní průvodce financemi podniku. Praha, Ekopress, s.r.o., 2006.
MARTINOVIČOVÁ, D. Pojištění podnikatelských subjektů. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing,
2007a. 235 s. ISBN 978-80-87071-80-3
MAŘÍK, M. Finanční analýza a plánování v obchodních podnicích. Praha: VŠE, 1994. 165 s.
ISBN 80-7079-209-4
MAŘÍK, M. Určování hodnoty firem. 1. vyd. Praha:EKOPRESS, 1998, 206 s. ISBN 80-86119-092
MATĚJKA, M.: Management by ROI. VŠE v Praze, nakladatelství Oeconomica, Praha, 2005
Nařízení vlády č. 462/2002 Sb., o institucionální podpoře výzkumu a vývoje z veřejných
prostředků a o hodnocení výzkumných záměrů
PETŘÍK, T.: Ekonomické a finanční řízení firmy, Grada, Praha 2005.
PILKOVÁ, A. a GRZNÁR, M. a .TRBOVÁ, E. a REŽŇÁKOVÁ, M. Firemné plánovanie. 1. vyd.
Bratislava: ELITA, 1994. 213 s. ISBN 80-85323-57-5
REŽŇÁKOVÁ, M. Finance, 1. vyd. Brno: PC DIR-Nakladatelství, 1998. 118 s. ISBN 80-2141173-2
REŽŇÁKOVÁ, M. Podnikové financování. 1. vyd. Brno: VUT-FP Brno, 1999. 118 s. ISBN 80214-1173-2.
RYDVALOVÁ, P. Malé a střední podnikání. 1.vyd. Liberec: Technická univerzita, 2002. ISBN
80-7083-561-3
107
SEDLÁČEK, J. Cash flow . 1 vyd. Brno: Computer press 2003. 190 s. ISBN 80-7226-875-9
SEDLÁČEK, J. Účetní data v rukou manažera finanční analýza v řízení firmy. 2. doplněné
vydání. Brno: Computer Press, 2001.
SMEJKAL, V., RAIS, K. Řízení rizik. 2. přeprac. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 296 s.
ISBN 80-247-1667-4.
STROUHAL, J. Finanční řízení firmy v příkladech. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2006. 178 s.
ISBN 80-251-0913-5
TICHÝ, M. Ovládání rizika. Analýza a management. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 396 s.
ISBN 80-7179-415-5.
VALACH, J. a kol. Finanční řízení podniku. 2 vyd. Praha: EKOPRESS 1999. 324 s. ISBN 8086119-21-1
VALACH, J. a DURČÁKOVÁ, J. a MAREK, P. a MAŘÍK, M. Finanční strategie. Praha: Bilance,
1998. 471 s.
VALACH, J. a kol. Finanční řízení podniku. 1. vyd. Praha: EKOPRESS, 1997. 247 s. ISBN 80901991-6-X.
VALACH, J. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1. část. 1. vyd. Praha: VŠE,
1997. 156 s. ISBN 80-7079-520-4.
VALACH, J. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 2. část. 1. vyd. Praha: VŠE,
1997. 138 s. ISBN 80-7079-067-9.
VEBER, J. a kol. Management. Základy – prosperita – globalizace. 1. vyd. Praha: Management
Press, 2000. 700 s. ISBN80-7261-029-5.
VEBER, J., SRPOVÁ, J. a kol. Podnikání malé a střední firmy. 1. vyd. Praha: Grada Publishing,
2005. 304 s. ISBN 80-247-1069-2.
VLACHYNSKÝ, K. a kol. Finančný manažment. 2. doplněné a rozšířené vydání, Bratislava:
ELITA, 1996. 328 s. ISBN 80-8044-014-X
VOSOBA, P. a kol. Řízení firemních financí. 1. vyd. Praha: EKOPRESS, 1998. 214 s. ISBN 8086119-05-X
108
VYSUŠIL, J. Controlling do kapsy. 1 vyd. Praha: Profess consulting 2000. 480 s. ISBN 80-7259013-8
ZÁKON č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
ZÁKON č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů.
ZÁKON č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně
zákona o podpoře výzkumu a vývoje.
ZÁKON č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů
(rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů.
ZÁKON č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
ZÁKON č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších
předpisů.
ZÁKON č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
ZÁKON č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.
ZÁKON č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.
ZÁKON č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Internetové zdroje:
Informační portál i-poradce [online]. Dostupné z: http://www.i-poradce.cz
Portál Evropské unie [online]. Dostupné z: http://www.europa.eu
Portál Finance [online]. Dostupné z: http://www.finance.cz
Portál Ministerstva financí ČR [online]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz
Portál Ministerstva průmyslu a obchodu ČR [online]. Dostupné z: http://www.mpo.cz
Portál Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR [online]. Dostupné z: http://www.msmt.cz
109
6 Přílohová část
Příloha 1 Přehled výpočtů časové hodnoty peněz
Počítá se
Použije se
faktor
Je známo
Budoucí hodnota
částky
Současná hodnota
částky
Současná hodnota
částky
Budoucí hodnota
částky
Úročitel
BH = SH . (1+i)
n
Odúročitel
SH = BH . (1+i)
-n
Budoucí hodnota
Anuitní hotovostní
anuitních hotovostních splátka
toků
Střadatel
n
BHA = A . [(r – 1) / i]
K
n
BHA = A . [r (r – 1) / i]
Anuita (platba pro
dosažení budoucí
požadované hodnoty)
Budoucí požadovaná
hodnota
Fondovatel
Současná hodnota
anuity (pravidelných
budoucích ročních
výnosů)
Anuita (pravidelný
budoucí roční výnos)
Zásobitel
Z
n
A = BHA . [i / (r – 1)]
K
n
A = BHA . [i / (r (r – 1))]
n
SHA = A . [((1 – (1/ r )) / i]
n
SHA = A . [r [(1 – (1/ r )) / i]
Anuita (roční anuitní
Současná hodnota
splátka úvěru a úroku) anuity (poskytnutý
úvěr)
Z
K
Z
n
Umořovatel A = SHA . [i / (1 – (1/ r ))]
K
n
Z
A = SHA . [i / (r (1 – (1/ r )))]
Současná hodnota
Anuitní hotovostní tok
nekonečného počtu
anuitních hotovostních
toků („perpetuita“)
K – případy „na konci období“)
Vzorec
–1
i
–1
r.i
–1
SHA = A . i
K
–1
SHA = A . r . i
Z – případy „na začátku období“
Vzájemně inverzní jsou: a) úročitel – odúročitel, b) střadatel – fondovatel, c) umořovatel –
zásobitel.
Zdroj: KONEČNÝ, M. Management. 1. vyd. Brno: Sting spol. s r.o., 2002. 129 s. ISBN 8086342-27-1.
110
Z
Příloha 2 Optimální kapitálová struktura – příklady

Příklad A
Základní kapitál podniku je ve formě 50 000 akcií o nominální hodnotě 500 Kč/akcie.
Současná tržní cena je 650 Kč/akcie. Vlastníci očekávají 16% výnos na akcii. Cizí kapitál
je tvořen úvěrem banky ve výši 55 mil. Kč, z něhož se platí 14% úroků. Daň z příjmů
právnických osob činí 24%.
Úkol: Vypočítejte průměrné náklady na celkový kapitál podniku.
Výpočet
r* = rD . (1 - T) . (D/V) + rE . (E/V)
r* = [0,14 . (1 – 0,24) . (55 000 000 / 87 500 000)] + [0,16 . (32 500 000 / 87 500 000)]
r*= 0,0668799 + 0,0594285
r*= 0,1263084
Průměrné náklady na celkový kapitál jsou po přepočtu na procenta a zaokrouhlení
12,63%.
Zdroj: MARTINOVIČOVÁ, D. Základy ekonomiky podniku. 1. vyd. Praha: Alfa publishing, 2006.
180 s. ISBN 80-86851-50-8.
111

Příklad B
V tabulce jsou dány následující údaje
Varianta
1.
2.
3.
4.
5.
Míra zadluženosti v %
0
10
30
50
70
10,7
10,9
11,5
14
17,3
10
8
8,9
11
15,9
Náklady na vlastní kapitál v %
Náklady na cizí kapitál před zdaněním v %
Úkol: Stanovte optimální kapitálovou strukturu (optimální zadluženost), znáte-li vývoj
nákladů na vlastní kapitál a cizí kapitál a víte-li, že podnik platí 24% daně
z příjmů.
Výpočet → pro variantu 1. a variantu 2.
r* = rD . (1 - T) . (D/V) + rE . (E/V)
r*(1) = [0,1 . (1 – 0,24)] . (0/1) + [0,107 . (1/1)] = 0,107
r*(2) = [0,08 . (1 – 0,24)] . (0,1/1) + [0,109 . (0,9/1)] = 0,00608 + 0,0981 = 0,10418
Výsledky řešení
Varianta
1.
2.
3.
4.
5.
Míra zadluženosti v %
0
10
30
50
70
10,7
10,9
11,5
14
17,3
10
8
8,9
11
15,9
Náklady na vlastní kapitál v %
Náklady na cizí kapitál před zdaněním v %
Průměrné náklady na celkový kapitál v %
10,7
10,42 10,08 11,18 13,65
Jako optimální kapitálová struktura se jeví podíl vlastního kapitálu a cizího kapitálu
70%:30%, který vykazuje nejmenší náklady na celkový kapitál, a to 10,08%.
Zdroj: MARTINOVIČOVÁ, D. Základy ekonomiky podniku. 1. vyd. Praha: Alfa publishing, 2006.
180 s. ISBN 80-86851-50-8.
112
Příloha 3 Přehled typů ukazatelů finanční analýzy
Stavové
 Položky aktiv
Absolutní
 Položky pasiv
(objemové)
Extenzívní
Rozdílové
 Čistý pracovní kapitál
 Čistý peněžní majetek
Rozdílové
 Čisté pohotové prostředky
 Cash-flow za období
Tokové
 Položky výkazu zisku a ztráty za období
 Změny stavových a rozdílových ukazatelů
za období
Absolutní
Rozdílové
Absolutní
Ukazatele
Nefinanční
 Nefinanční
Rozdílové
 Tempo růstu (v %)
 Indexy růstu, procento růstu
(relativní)
Intenzívní
Stejnorodé
 Struktury (procento z celku)
 Vztahové
(stavový uk./stavový uk.; tokový uk./tokový
uk.)
Poměrové
 Doby obratu
(stavový uk./tokový uk.; a naopak)
Nestejnorodé  Počet obrátek za období
(tokový uk./stavový uk.; a naopak)
 Ostatní
(extenzívní uk./nefinanční uk.; a naopak)
Zdroj: MARTINOVIČOVÁ, D. Základy ekonomiky podniku. 1. vyd. Praha: Alfa publishing, 2006.
180 s. ISBN 80-86851-50-8.
113
Příloha 4 Podniková diskontní míra
Podniková diskontní míra („průměrná míra nákladů na kapitál p.a.“, Weighted Average Cost of
Capital – WACC) se vypočítá jako vážený aritmetický průměr:
k = Wi ki (1 - T) + Wp kp + We ke
kde k je podniková diskontní míra („průměrná míra nákladů na kapitál p.a.“),
ki - úroková míra p.a. pro nové úvěry před zdaněním,
T - míra zdanění příjmů,
kp - míra nákladů na prioritní akcie p.a. (míra preferenčních dividend),
ke - míra nákladů na nerozdělený zisk a základní kapitál p.a. (ve výši míry dividend ze
společných akcií),
Wi , We , Wp - váhy jednotlivých kapitálových složek (úvěr, prioritní akcie, kmenové akcie)
určené koeficientem podílu z celkových zdrojů (počítáno z tržních hodnot).
Při použití podnikové diskontní míry pro k v přepočtu očekávaných peněžních příjmů z investice
na současnou hodnotu těchto příjmů by měl tento postup zajistit, že investice nezhorší již
dosahovanou ziskovost kapitálu.
To platí ovšem jen za předpokladu, že daná investice bude financována přibližně stejnou
strukturou finančních zdrojů, jako je dosud financován celý podnik, a že jeho míra rizika je
přibližně stejná jako dosavadní podnikání podniku.
Pokud tomu tak není, musí se pro každý investiční projekt použít podniková diskontní míra
odpovídající riziku daného investičního projektu.
Protože náklady kapitálu většiny podniků v České republice v současných podmínkách nelze
považovat za reálný základ stanovení požadované roční míry „výnosnosti“, je nejvhodnější
požadovanou „výnosnost“ projektů odvozovat od průměrné dlouhodobější výnosnosti státních
obligací.
114
Příloha 5 Současná hodnota očekávaných peněžních příjmů z investiční akce
Přepočet budoucích hodnot peněžních příjmů z investice se provádí ke konci roku pořízení
investice (obvykle se předpokládá, že investice jsou vynaloženy v období jednoho roku, který se
označuje jako nultý rok). K tomuto jednotnému okamžiku se vyčísluje současná hodnota
peněžních příjmů z investiční akce takto:
n
SHP  
Pt
t 1 ( 1  k
)t
kde SHP je současná hodnota očekávaných peněžních příjmů z investiční akce,
Pt - očekávané peněžní příjmy z investiční akce v roce t,
t - pořadové číslo jednotlivých let životnosti investiční akce , (t = 1, 2, ..., n),
n - očekávaná doba životnosti investiční akce [roky],
k - podniková diskontní míra (průměrná míra nákladů na kapitál p.a.), příp. požadovaná
roční míra „výnosnosti“ dané investiční akce (odvozená od průměrné dlouhodobější
výnosnosti státních obligací).
Kapitálové výdaje na investiční akci musí být menší než současná hodnota peněžních příjmů z
investiční akce, tedy K < SHP.
Zdroj: KONEČNÝ, M. Podniková ekonomika. 2 vyd. Brno: VUT FP Brno, 1999. 252 s. ISBN 80214-1404-9
115
Příloha 6 Hodnocení efektivnosti investice – příklad
Podnik zvažuje investici s jednorázovým výdajem 5 000 tis. Kč. Diskontní sazba je stanovena na
úrovni 12 % (odpovídá WACC podniku). Peněžní příjmy z této investice jsou ovšem pro dvě
různé varianty odlišné (viz tabulka, údaje v tis. Kč).
Varianta A
Rok
Odúročitel
Varianta B
Peněžní Současná Peněžní Současná
příjem
hodnota
příjem
hodnota
varianty A příjmů varianty B příjmů
0
-5 000
-5 000
1
3 000
500
2
2 000
500
3
1 500
700
4
1 100
900
5
800
1 100
6
500
1 500
7
8
400
400
2 100
2 400
4 700
4 700
Čistý příjem
NPV
Úkol: Posuďte danou investici pomocí:
a) Posuďte efektivnost obou variant metodou čisté současné hodnoty.
b) Posuďte efektivnost obou variant metodou průměrné výnosnosti investice.
c) Posuďte efektivnost obou variant metodou doby návratnosti, a to jak na bázi
nediskontovaného, tak i na bázi diskontovaného cash flow.
d) U varianty s vyšší hodnotou čisté současné hodnoty kvantifikujte vnitřní výnosové procento
a výsledek interpretujte. Pro účely výpočtu vnitřního výnosového procenta využijte diskontní
sazby na úrovni 12 % a 30 %.
116
Řešení
1. Čistá současná hodnota, neboli ČSH (nebo NPV) se vypočítá
ČSH = SHP – SHK = SH plánovaných příjmů – SH kapitálových výdajů =
n
Pt
Kt


t
t
t  0 (1  i )
t  0 (1  i )
n
=
Odúročitel pro řádek 0 je:
1
= 1. Další řádky se tvoří analogicky dle aktuálního roku.
(1  0,12) 0
Současná hodnota příjmu/výdajet = Odúročitelt * Peněžní příjem/výdaj variantyt =
= v roce t = 1 to bude u varianty A: 0,892857143* 3000 = 2678,57 (v tis. Kč)
Tabulka je v tisících Kč
Varianta A
Varianta B
Peněžní
Současná
Peněžní
Současná
příjem/výdaj
hodnota
příjem/výdaj
hodnota
varianty
příjmu/výdaje
varianty
příjmu/výdaje
-5000
SHK=-5000,00
-5000
SHK=-5000,00
Rok
Odúročitel
0
1
1
0,892857143
3000
2678,57
500
446,43
2
0,797193878
2000
1594,39
500
398,60
3
0,711780248
1500
1067,67
700
498,25
4
0,635518078
1100
699,07
900
571,97
5
0,567426856
800
453,94
1100
624,17
6
0,506631121
500
253,32
1500
759,95
7
0,452349215
400
180,94
2100
949,93
8
0,403883228
400
161,55
2400
969,32
4700
SHP=7089,45
4700
SHP=5218,62
Čistý příjem
NPV
2089,45
218,62
Varianta a vychází jako lepší. Odúročitel sráží v pozdějších letech výši příjmů. Když jsou
u varianty A plánovány vysoké příjmy v prvních letech, nebudou tak silně ovlivněny jako příjmy
u varianty B v letech posledních.
117
2. Index rentability
PI =
SHP
SHK
PI A 
7098,45
 1,4179...tj.141,79% Kdybychom neměli vypočtenou tabulku, musíme čitatel
5000
3000 2000
400

 ... 
1
2
1,12 1,12
1,12 8
i jmenovatel doplnit v plném rozsahu. Tj. PI A 
5000
PI B 
5218,62
* 100  104,37%
5000
PI  1,0nebo100% , aby byl projekt přijatelný.
3. Míra výnosu investice – Metoda průměrné výnosnosti investice – Return of
investments
SHP  SHK
n
ROI 
SHK
Čitatel je benefit a jmenovatel je to, co jsme investovali. Za n považujeme délku investice.
ROI A  5,22%, ROI B  0,546% ... Ať si to vypočtou sami.
4. Doba návratnosti
Doba návratnosti vypočtená metodou nediskontovaného CF – nebereme v potaz faktor času
T
CF
KUMULOVANÉ CF
0
-5000
-5000
1
+3000
-2000
2
+2000
0
118
3
Doba návratnosti – za jak dlouho peněžní příjem pokryje kapitálové výdaje.
Doba návratnosti vypočtená metodou nediskontovaného CF je 2 roky.
Doba návratnosti vypočtená metodou diskontovaného CF
T
CF
KUMULOVANÉ CF
0
-5000/1,120
-5000
1
+3000/1,121
-2321
2
+2000/1,122
-727
3
+1500/1,123
+340
Doba návratnosti je někde mezi 2 a 3 rokem. Můžeme dopočítat přesněji pomocí trojčlenky
počet měsíců, ale v praxi je třeba si uvědomit, že příjmy nebývají rovnoměrně rozložené do
období celého roku.
+1500/1,123 ...... 12 měsíců
727
..... ? měsíců
Výsledek je cca 8,2, tj. můžeme konstatovat, že doba návratnosti vypočtená metodou
diskontovaného CF je 2 roky a 8 měsíců.
5. Vnitřní výnosové procento / Internal rate of return – VVP / IRR
Postup pomocí lineární interpolace:
a) stanovíme takovou diskontní sazbu in, při níž je NPVn > 0
- in, NPVn > 0
b) stanovíme takovou diskontní sazbu iv, při níž je NPVv < 0
- iv, NPVv < 0
119
c) Dosadíme do vzorce
IRR  in 
NPVn
 (iv  in )
NPVn  NPVv
Výpočet pro variantu A, tj. variantu s vyšší NPV:
a) in=12%, z příkladu známe NPVn = 2089,45 tis. Kč
b) iv=30%, do varianty s vyšší NPV (varianta A) bychom dosadili 30 % a pak by nám
vyšla NPVn = -9,15 tis. Kč
c) Dosadíme
IRR  12 
2089,45
 (30  12)  29,92%
2089,45  9,15
Pozor:

IRR není výnosnost.

IRR je taková diskontní sazba, při které bude čistá současná hodnota projektu 0.

Čím vyšší bude IRR, tím vyšší můžeme požadovat výnosnost. Z toho plyne, že
požadovaná výnosnost bude menší než IRR.

Hledání IRR je metodou nejmenších čtverců, tj. nemůžeme si dosadit jakékoliv hodnoty
od 0 do 100%, ale dosazujeme ty nejbližší, nebo by nám vyšla hloupost.

Když nemám po ruce zadání můžu dosadit hodnoty in=10% a iv=30%, nebo za in položit
WACC podniku.

Výsledky můžeme překontrolovat:
−
in < IRR < iv
−
NPVIRR = 0 – pokud nevyjde přesně 0, ale výsledek blízký, můžeme metodou
pokus / omyl dohledat IRR, které odpovídat NPVIRR = 0 bude.
120
Download

Řízení veřejných financí