ČESKÝ LID 98, 2011, 1
STATI / ARTICLES
ZÁVODNÍ KOLONIE JÁMY JIŘÍ V MORAVSKÉ OSTRAVĚ
MARTIN JEMELKA
Factory colony of the mine „Jiří“ in Moravská Ostrava
Abstract: The study focused on the factory colony of the mine „Jiří“ in Moravská
Ostrava, by now only marginally reflected upon by the regional historians, does
not aim to be a monograph dealing with the history of one of the rough number
of 55 miners‘ colonies on the territory of contemporary Ostrava. The study of the
colony of „Jiří“ that existed from the year 1872 or 1889 to the year 1970 was motivated, first, by the author’s interest in the proletarian colonies in Ostrava. But it
also constitutes part of the research project begun in the year 2010. The research
should culminate at producing a modern topography of miners‘ colonies of Ostrava that would replace the problematic topography of Jaroslav Bílek (1966). The
study of the colony of „Jiří“ aims to refute the myth of its foundation before the
year 1860, to describe in detail its constructional- architectonic development and
the living standard, positively resolve the problem of the number of houses in the
colony, and especially to remind the fact, unique in the region of Ostrava, of the
double foundation of the colony in the years 1871 and 1888. Besides the general
information concerning the setting and surroundings of the colony of „Jiří“ and
its civic amenities, the study should provide the correction of the data on the
population development of the colony in the years 1890–1910 presented in the
thesis of Drahoslava Dušková (1976).
Key words: social history, historical demography, ethnography of proletariat, proletariat, proletarian housing, proletarian colonies, Moravská Ostrava, mine „Jiří“,
miners‘ colony of the mine „Jiří“.
1. Úvod
Po desetiletí bylo etnologické periodikum Český lid publikační platformou, na
níž etnologové, sociální a regionální historikové pravidelně artikulovali téma
dělnických kolonií a obecně dělnického obydlí či bydlení, a to počínaje studiemi
1
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Karla Fojtíka (Fojtík 1953) a Olgy Skalníkové (Skalníková 1952) ze začátku 50.
let 20. století a na delší dobu statěmi Miroslava Bělohlávka (Bělohlávek 1989)
a Lubomíra Procházky (Procházka 1989) ze závěru 80. let konče. Prostřednictvím většinou případových studií bez výraznějších komparativních ambicí se tak
v Českém lidu objevily statě o dělnických koloniích a dělnickém bydlení v Brně
(vedle Fojtíka také Navrátilová 1988), Dvoře Králové nad Labem (Procházka 1989), Duchcovsku a Mostecku (Vařeka 1971; Vařeka 1974), Komárovsku
(Chvátalová 1981), Plzeňsku (Bělohlávek 1989; Janusová 1980; Todorovová
1981), Sokolovsku a Chomutovsku (Štěpánek 1971; Štěpánek 1980), Trutnovsku (Procházka 1988), Třinecku (Procházka – Vařeka 1986) a dalších regionech.
V několika studiích se dostalo i na Ostravsko, u nějž byla ovšem sledována hlavně problematika vymezení průmyslové oblasti (Myška 1966; Skalníková 1973),
hornických slavností (Skalníková 1966) nebo rodinných tradic (Tůmová 1969),
a jen v jediném případě populační vývoj Hlubinské kolonie v Moravské Ostravě
(M. Myška publikující v roce 1973 pod jménem P. Bílkové – Bílková 1973).
Možná překvapivě je tak přes všechnu tradičnost a dlouholetost výzkumu dělnických kolonií etnografy a historiky publikujícími na stránkách Českého lidu
(blíže Jemelka 2007) předkládaná stať prvním příspěvkem k detailnímu zmapování konkrétní dělnické kolonie v Ostravě či užším Ostravsku, tedy v regionu,
v němž ubytovávání dělnictva v závodních koloniích doznalo v českých zemích
nebývalé míry. Ačkoliv by nemělo být volání po komparačně uchopeném studiu
českých dělnických kolonií oslyšeno, fragmentárnost a mikroregionálnost dosavadních výzkumů dosud potřebné srovnání neumožňují. I tato studie je tak
prostorovým, stavebně-architektonickým, historicko-demografickým a společenským zmapováním jedné z přibližně pětapadesáti ostravských hornických
kolonií, současně je však dílem probíhajícího a časově náročného archivního
výzkumu, jehož výstupem by měla být trojdílná topografie asi pětaosmdesáti
ostravských dělnických kolonií, která by potřebnou komparaci teprve umožnila
a která by měla být publikována v letech 2011–2013 pod redakčním vedením
autora této studie.
2. Základní prostorové informace
Čtyřicet let neexistující moravskoostravská Jiřská, mezi obyvateli Jirská kolonie (Kolonie / Osada jámy Jiří, resp. Jiřího, Závodní kolonie Jiří,1 Jirská osada,
1
2
Termín „závodní kolonie“ je v názvu i textu studie použit coby synonymum termínu „dělnická
kolonie“, a to v souladu s dobovými prameny, v nichž jsou ostravské dělnické kolonie (hornické, hutnické, chemické ad.) označovány i adjektivem závodní (ve smyslu průmyslový závod
– závodní kolonie).
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
německy zprvu Colonie beim Montanbahnhof, poté Georg-Colonie, Georgskolonie, Georgschacht-Colonie), stála při dnešní katastrální hranici Moravské Ostravy
a Přívozu ve vzdálenosti asi 1 750 m vzdušnou čarou od Rynku, dnes Masarykova
náměstí v centru Moravské Ostravy, a 350 m od dnešního náměstí Svatopluka
Čecha v centru Přívozu. Kolonie ležela 150 m SV od mateřského dolu Jiří a asi
900 m jižně od přívozského dolu František, k němuž byla jáma Jiří 1. 7. 1927 připojena.2 Kromě blízkých uhelných dolů společnosti Severní dráha Ferdinandova
(SDF) Jiří a Jindřich v Moravské Ostravě a František v Přívoze mohli obyvatelé
Osady jámy Jiří v době jejího vzniku najít zaměstnání v blízkých cihelnách firem
Löwy a Jureček u Cihelní ulice, továrně na mýdlo Roth nebo chemičce Himmelbauer, mezi světovými válkami pak např. v cihelně Dutag (JZ), továrně na mýdlo,
továrně na poživatiny Ossa, závodu na ústřední topení a městské plynárně (JV)
nebo městské elektrárně a společnosti Armator (V).
Podle map uložených ve Sbírce map a plánů v Archivu města Ostravy vymezovaly obdélný prostor kolonie na přibližné ploše 380 x 140 m ulice Lotrinská,
za první republiky Jiřího nebo Jirská (JZ), Lhotská, resp. Dalimilova (SZ),
Nádražní (SV) a Schrattenbachova, resp. Mánesova (JV). Do nepravidelného
středu kolonie ústila ulice Pawlowského, resp. Bedřicha Engelse, za protektorátu
Stockertova, po roce 1945 Engelmüllerova. Areál bývalé kolonie dnes vymezuje
ulice Nádražní (SV), Mariánskohorská (SZ), Mánesova (JV) a Jirská (JZ), za níž
se nachází bývalé posunovací a nákladní nádraží (dříve nádraží montánní dráhy
na trati ostravsko-frýdlantské a montánní dráhy). Nejen proto, že Osada jámy
Jiří ležela u Lhotské, resp. Dalimilovy (Mariánskohorské) ulice, spojující Novou
Ves a Mariánské Hory s Moravskou Ostravou a Přívozem, a nejen proto, že se
mezi světovými válkami nacházela nedaleko důležitého křížení ulic Dalimilova,
Nádražní a Boženy Němcové u kina Odeon (Svoboda), vedoucích z Moravské
2
Čapek 1929: 60–63; Klát 2003: 216; Kroček 1987: 255; Matěj 2003: 498: Vyústění jámy Jiří se
nacházelo u nádraží montánní dráhy a důlní pole se rozkládalo mezi řekami Odrou a Ostravicí.
Těžní (387 m) a větrní (183 m) jáma byly založeny v roce 1871 a 500 m dlouhou vlečkou spojeny se stanicí báňské dráhy v Moravské Ostravě. V dole se dobývalo stěnováním a pilířováním
se základkou, výjimečně na zával, a to v 11 slojích o 60–110 cm a směřujících od východu
k západu ve sklonu 0–90 stupňů. Důl o rozloze 210 ha měl 6 pater. Těžba byla zahájena v roce
1876 a činila 35 632 tun v roce 1888 a 124 000 tun v roce 1924. Před první světovou válkou
byla součástí důlního areálu i závodní cihelna. Již v letech 1912–1915 byly na jámě František
provedeny adaptace za účelem převedení těžby z jámy Jiří, což se uskutečnilo po zřízení spojovacího překopu a sloučení obou jam v závod František v roce 1927. V souvislosti s poválečnou
rekonstrukcí dolu František bylo v roce 1949 přistoupeno k zastavení dolu Jiří, předání jeho
budov Báňským stavbám OKR a k zasypání obou jam odvalovým kamenem (1952). Pozůstatky důlního areálu se dnes nacházejí na ulici Cihelní: technické zařízení a těžní věže byly likvidovány během 60. let a v roce 1998 byla odstraněna i boční křídla jámové budovy s průčelím,
což vážně narušilo statiku celého objektu.
3
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Ostravy do Přívozu, nebyla dopravní dostupnost osady komplikovaná: asi 500 m
od kolonie se nacházelo nádraží Moravská Ostrava-Přívoz (dnes Ostrava-Hlavní
nádraží) na trati Přerov – Bohumín a na Nádražní třídě byly umístěny tři stálé
zastávky místní dráhy Přívoz – Moravská Ostrava – Mariánské Hory – Svinov.3
3. Stavební vývoj a bytový standard
3.1 Dvojí založení závodní kolonie jámy Jiří (1871 a 1889)
Jaroslav Bílek (Bílek 1966: 133) a všichni autoři čerpající z Bílkovy problematické, dosud však jediné topografie ostravských hornických kolonií (Bilová
1977: 29–30; Dokoupil – Bilová 1980: 28; Dušková 1976: 16; Hudcovičová –
Jemelka 2009; Jemelka 2008b: 46; Noušová 1966: 13) kladli vznik kolonie jámy
Jiří již před rok 1860; J. Bílek uvádí, že kolonie byla zakreslena v katastrální
mapě z roku 1868. Zběžný pohled do stavebních spisů nejstarších domů v kolonii mohl badatele již dávno upozornit, že se v případě datace zahájení výstavby
kolonie kolem roku 1860 jednalo o omyl. Nejenže se jáma Jiří začala hloubit až
v roce 1871 a těžba byla zahájena o pět let později, ale s výstavbou kolonie jámy
Jiří se započalo až v srpnu 1871, kdy bylo vydáno stavební povolení ke stavbě
dvanácti přízemních domů pro dělníky, dozorce a vedení závodu, a to na parcelách č. 948–951, které se však nenacházely v prostoru popsaném v úvodu studie,
ale asi 100 m JV od jámy Jiří v místech mezi Cihelní ulicí a železniční tratí. Ze
zamýšlených dvanácti domů bylo postaveno jen deset domů čp. 270–279, zkolaudovaných vždy po pěti v polovině června a v září 1872. Čtyřbytové domy na
půdorysu 14,80 x 9,40 m se samostatnými vchody do každého bytu zahrnovaly
předsíňku se světlíkem (3,2 m2), jedním oknem osvětlovanou obytnou kuchyň
se sporákem (18,20 m2) a podsklepenou komoru se schody na půdu (9,1 m2).
Ze sdruženého stavebního spisu čp. 270–279 nevyplývá, proč bylo již šestnáct
let po zkolaudování Jiřské kolonie na Cihelní ulici přistoupeno k demolici osmi
z deseti domů, z nichž byly zachovány jen domy čp. 270 a 275. Nejpravděpodobnější příčinou demolice většiny domů „první“ Jiřské kolonie bylo rozšíření
3
4
Archiv města Ostravy (AMO). Sbírka map a plánů: Stadt Mährisch Ostrau mit Darstellung des
Terrains durch Niveauschichten Linien im Stadt-Rayon, resp. in dem bei der Überschwemmung im August 1880 überflutheteten Stadtgebiethe, 1880, 1 : 2880 (inv. č. 1303/V); Übersichtskarte von Mährisch Ostrau und Umgebung, 1880, 1 : 2880 (inv. č. 1304/V); Mährisch
Ostrau, 1880, 1 : 7270 (inv. č. 1305/V); Situační plán města Moravské Ostravy, 1890, 1 : 7200
(inv. č. 1315/V); Situační plán města Moravské Ostravy, 1900, 1 : 10 000 (inv. č. 1327/V);
Přehledný plán obcí ostravských, 1920, 1 : 10 000 (inv. č. 1341/V); Polohopisný plán obcí Moravské Ostravy, 1926, 1 : 2880 (inv. č. 1350/V); Stadt Mährisch Ostrau, 1940, 1 : 10 000 (inv. č.
1369/V); Statutární město Ostrava, 1946, 1 : 10 000 (inv. č. 1383/V); TM Ostrava, 1971–1979,
1 : 2000 (inv. č. 1423/V).
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
seřadiště montánní dráhy.4 Posledním majitelem domů na Cihelní ulici, využívaných podle sčítacích operátů z roku 1921 jako pracovní kasárny pro dělníky,5
byla společnost ČSD, Střední dráha, Traťová distance Ostrava, která je nechala
„pro naprostou zchátralost objektů“ po řadě urgencí v roce 1964 zbourat.
Demolice domů čp. 271–274 a 276–279 na Cihelní ulici byla povolena v červenci 1888, kdy se také na parcele č. 898 započalo s výstavbou „druhé“ Jiřské
kolonie v prostoru popsaném v úvodu studie. Čtyřbytové domy čp. 271–274
a 276–279 na podobném, ovšem větším půdorysu než domy na Cihelní ulici
stály na obdélných základech o rozměrech 15,10 x 9,40 m a zahrnovaly čtyři
identické bytové jednotky o předsíni (1,00 x 1,80 m), kuchyni (4,50 x 4,10 m)
a podsklepené komoře se schody na půdu (2,30 x 4,50 m). Světlá výška obytných místností byla 3 m, výška sklepního stropu 2 m. Střechy byly kryty břidlicí, záchody stály mimo budovu v hospodářském objektu. J. Bílek ve své studii
uvádí pro skupinu osmi domů čp. 271–274 a 276–279 zcela jiné rozměry a tvrdí,
že z kuchyně vedly schody do sklepní jámy (Bílek 1969: 51). K osmi domům,
které byly zkolaudovány 6. 6. 1889 (čp. 273–274, 276–277) a 24. 7. 1889 (čp.
271–272, 278–279), záhy na stavební parcele č. 898 přibyla pekárna se třemi
pecními komorami a dvojitým komínem (1889). Demolována byla již pět let
poté, kdy ji nahradila novější budova s šesti pecními, resp. udicími komorami,
přístavkem a dvěma samostatnými vchody z příčných front budovy. Nová pekárna byla zkolaudována v dubnu 18946 a podle T. Myslivce měla v roce 1929 čtyři
pece a udírnu (Myslivec 1929: 406).
3.2 Stavební vývoj Jiřské kolonie (1889–1970)
S další výstavbou přízemních dělnických domů se v Jiřské kolonii započalo
v dubnu 1889 a již v srpnu téhož roku byly zkolaudovány domy čp. 796 a 797,
jejichž projektantem bylo stavební oddělení dolů SDF (použilo identický projekt pro domy čp. 271–274 a 276–279) a stavitelem František Jureček. Nový
typ obytných dělnických domů se v kolonii objevil až v roce 1893, kdy byla
4
5
6
Za tuto informaci a pomoc při studiu stavebního spisu čp. 270–279 vděčím Mgr. Radoslavu
Daňkovi, odbornému archiváři AMO.
Veškeré informace ze sčítacích operátů ze sčítání obyvatel pocházejí z AMO. Okresní úřad Moravská Ostrava: Sčítací operáty ze sčítání obyvatelstva obce Moravská Ostrava v roce 1900 (karton č. 4, 12, 14–18), 1910 (karton č. 94, 96–102) a 1921 (karton č. 136, XXIV. sčítací obvod).
Veškeré informace o stavebně-architektonickém vývoji Jiřské kolonie a přilehlých domů v katastru Moravské Ostravy jsou čerpány z AMO. Sbírka stavebních spisů demolovaných domů:
Moravská Ostrava, čp. 270–279, 796–797, 902–903, 915, 925–928, 963–965, 1001–1002,
1045–1049, 1092–1094, 1136–1137, 1185, 1205, 1457 a 1487, 1532–1533 (karton č. 59, 112,
126, 128, 129, 132, 135, 140–141, 146, 152, 156, 160, 195, 199, 203).
5
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
v květnu povolena výstavba přízemních domů čp. 902 a 903, zkolaudovaných
v září téhož roku. Podsklepené domy na půdorysu 16,30 x 9,80 m byly na rozdíl
od předcházející výstavby o jeden metr vyvýšeny nad terén a osově rozděleny
příčnými zdmi na čtyři identické bytové jednotky. Předsíněmi (2,90 x 1,40 m)
s dřevěným schodištěm na půdu a sklípkem pod podlahou se vstupovalo nejprve
do menší kuchyně (3,20 x 2,75 m) se zděným sporákem a poté do pokoje (4,20 x
4,30 m), vytápěného železnými kamny. Kuchyň a pokoj byly osvětlovány vždy
jedním oknem. V roce 1953 byla na žádost ostravského obvodního ředitelství
OKD k domu čp. 903 přistavěna zděná a nepodsklepená koupelna a prádelna
pro zaměstnance dolu Vítězný únor. Lepenkou krytá přístavba zahrnovala dvě
koupelny, dvě prádelny a mandlovnu.
Ani Jiřské kolonii se podobně jako jiným ostravským koloniím nevyhnula výstavba tzv. hornické kasárny, noclehárny sloužící pro ubytování svobodných nebo
ženatých přespolních dělníků. Kasárny sice nebyly u horníků oblíbené, hornickým
koloniím však ulevily od domácnosti zatěžujícího podnájemnictví a nocležnictví
(Jemelka 2008a: 70–72). Stavební povolení pro výstavbu přízemní dělnické kasárny čp. 915 bylo vydáno v květnu 1893 a již v listopadu byla budova podle projektu společnosti SDF zkolaudována. Noclehárna v kolonii jámy Jiří zahrnovala
vlevo od protáhlého a centrálně situovaného koridoru dvoupokojový správcovský
byt s kuchyní a spíží (57,1 m2) a dvě místnosti na čištění a sušení šatů (17,64 m2
a 24,66 m2), vpravo od koridoru bylo situováno sociální zařízení (17,88 m2), umývárna (30,52 m2) a denní místnost (52,18 m2). Čtyři identické průchozí ložnice
(každá měla 59,16 m2) byly umístěny v zadní polovině budovy, přístupné byly
z koridoru a kromě vytápění železnými kamny obsahovaly 2krát dvanáct, resp.
v zadních ložnicích 2krát třináct postelí. V roce 1897 byla k zadní frontě domu
přistavěna přibližně čtvercová přístavba (12,05 x 12,80 m) se dvěma místnostmi
o světlé výšce 2,90 m, osvětlovanými vždy třemi okny. Dvě zadní místnosti pronajala společnost SDF v roce 1929 obci za účelem zřízení obecní mateřské školy.
Poslední úpravy na budově kasárny byly v celkové hodnotě 15 800 Kčs provedeny v roce 1946 v rámci odstraňování válečných a důlních škod.
V březnu 1894 bylo uděleno povolení k výstavbě dalších obytných domů čp.
925–928, zkolaudovaných v září téhož roku. Domy na půdorysu 16,30 x 9,80 m
měly identické rozměry i rozvržení interiéru jako domy čp. 902 a 903. Mezi dubnem a říjnem 1895 vyrostla v kolonii trojice dalších domů, dozorecký dům čp.
963 při dnešní Mariánskohorské ulici a dva přízemní čtyřbytové dělnické domy
čp. 964 a 965 se sociálním a hospodářským příslušenstvím ve dvoře, situované
ve vnitřní zástavbě kolonie a typově identické s domy čp. 902–903 a 925–928.
Stavební práce provedla firma Františka Jurečka. Vyvýšený přízemní dozorecký
6
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
dům čp. 963 na půdorysu 20,00 x 11,40 m byl rozdělen na dvě identické bytové jednotky o předsíni, představěném záchodu, kuchyni s komorou, průchozí
a druhé světnici. Byty na ploše 82,25 m2 byly přístupné samostatným vchodem
obráceným do dvora, půda byla dostupná po schodech z centrálně situovaného
schodiště a každá místnost byla osvětlována jedním oknem či světlíkem (komora
a záchod). O rok později vyrostly v kolonii další dva čtyřbytové dělnické domy
čp. 1001 a 1002, typově identické s domy čp. 902–903, 925–928 a 964–965.
Oživení stavebního ruchu v kolonii přinesl až rok 1897, kdy byly v dubnu zahájeny a v září, resp. listopadu zkolaudovány obytné domy čp. 1045 (dozorecký
dům) a čp. 1046–1049 (čtyřbytové dělnické domy). Vyvýšený dozorecký dům
pro dvě rodiny čp. 1045 stál na dnešní Mariánskohorské ulici, byl postaven na
půdorysu 20,70 x 10,10 m a podobně jako dozorecký dům čp. 963 obsahoval dvě
bytové jednotky o předsíni, kuchyni s komorou, třech průchozích světnicích,
záchodu a pro obě bytové jednotky společném schodišti do sklepa a na půdu.
Nájemníci těchto bytů měli k dispozici 82,79 m2 užitné plochy kromě společného schodiště na půdu a do sklepa, přičemž každá místnost byla osvětlována
jedním oknem, resp. světlíkem. V kuchyni byl zděný sporák, tři světnice byly
vytápěny železnými kamny. Přízemní dělnické domy čp. 1046–1049 na půdorysu 16,30 x 9,80 m byly postaveny podle již použitých projektů. U domu čp. 1046
byla ve druhé polovině roku 1958 povolena stavba garáže ze škvárobetonových
tvárnic. Další tři přízemní dělnické čtyřbytové domy čp. 1092–1094 byly v kolonii postaveny podle osvědčeného projektu domu čp. 902 stavební společností
Maxe Löwyho mezi dubnem a říjnem 1898.
Kolem roku 1900 se stavební vývoj Jiřské kolonie završil. Nejprve byly mezi
dubnem a říjnem 1899 postaveny jednopatrové domy čp. 1136 a 1137, demolované ve 2. polovině 60. let 20. století v souvislosti s výstavbou nového vodovodního řádu. Podsklepený dozorecký dům čp. 1136 se čtyřmi sklepními kójemi
byl přístupný rizalitem v zadní frontě domu (přední, štukami zdobená fasáda
byla orientována do ulice). V rizalitu byl umístěn záchod a vstupovalo se z něj
do centrálně situovaného schodiště se schody do suterénu a prvního poschodí.
V přízemí i v patře se ze společné předsíně vstupovalo do spíží oddělených od
bytů a do dvou identických a jen osově odvrácených bytů o průchozí kuchyni,
kabinetu a dvou světnicích se světlou výškou 3 m (sklepy byly vysoké 2 m).
Kuchyň s jedním oknem byla vytápěna zděnými kamny, ostatní obytné místnosti
vždy se dvěma okny železnými kamny. Celková užitná plocha bytů včetně samostatně přístupné spíže a záchodu byla 77,97 m2 v přízemí a 82,30 m2 v prvním
patře. V letech 1936, 1939 a 1946 byly na domě provedeny nutné opravy a odstranění válečných škod v hodnotě 24 746 Kč.
7
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Ve stejnou dobu byl postaven i dvoupodlažní dělnický dům čp. 1137, dokončený 2. října 1899. Kromě osmi sklepních boxů v suterénu zahrnoval v přízemí
a patře čtyři byty o předsíni (3,18 m2 v krajních bytech, 2,45 m2 ve středových
bytech), z předsíně přístupné komoře (3,88 m2 v krajních bytech, 3,5 m2 ve středových bytech), průchozí kuchyni (12,1 m2 v přízemí a 12,38 m2 v patře) a pokoji
(22,25 m2, resp. 23 m2). Byty ve zvýšeném přízemí na půdorysu 21,80 x 10,50 m
byly přístupné po 16 m dlouhé verandě, z jejíhož středu vedlo schodiště do prvního patra, v němž byly byty přístupné po pavlači. Sociální zařízení bylo umístěno v přístavcích, přístupných verandou nebo po pavlači. Kromě splachovacích
záchodů spočíval vyšší bytový standard bytů mj. v lepším osvětlení místností,
zajišťovaném v kuchyni jedním a ve světnici hned dvěma okny. V letech 1932,
1936 a 1939 prošel dům nutnými opravami komínů, fasády a střechy. Další podsklepený dvoupodlažní dělnický dům čp. 1163 se čtyřmi byty v přízemí a patře
vyrostl v Jiřské kolonii mezi dubnem a říjnem 1900 a pro jeho výstavbu byl
použit projekt dělnického domu čp. 1137. I tento dům prošel v letech 1932, 1936
a 1939 nutnými opravami a v roce 1946 na něm byly odstraněny následky válečných událostí ve výši 24 746 Kčs.
Poslední dvoupodlažní osmibytové dělnické domy vyrostly v kolonii mezi
dubnem a červencem, resp. zářím 1901, kdy byly postaveny domy čp. 1205
a 1185. Domy na půdorysu 23,00 x 13,00 m zahrnovaly ze společné, centrálně situované předsíně přístupné čtyři bytové jednotky o průchozí kuchyni a světnici,
samostatně přístupné spíži a sociálním zařízení ve společné podlouhlé předsíni,
na jejímž konci bylo schodiště do sklepa a do prvního patra. V domě čp. 1185
byly přízemní i patrové byty s okny do ulice poněkud větší než byty situované
v zadní části budovy s okny do dvora: dva byty s okny do ulice měly bez sociálního zařízení 46,56 m2 v přízemí a 50,89 m2 v patře, byty s okny do dvora 43,83,
resp. 45,77 m2. Kuchyně byla v domech opatřena zděnými kamny, světnice železnými kamny s vyústěním do společného komína. V domě čp. 1185 došlo roku
1921 k adaptaci, která není podchycena ve stavebních spisech a jejímž výsledkem
bylo proměnění osmi bytových jednotek v jeden byt a svobodárnu. Výstavbou
domů čp. 1185 a 1205 se výstavba Jiřské kolonie v podstatě uzavřela.
Zůstává otázkou, zda za součást Jiřské kolonie považovat i další dva domy
společnosti SDF, které vyrostly v Mánesově ulici. Nejprve byl v roce 1911 postaven jednopatrový dělnický dům čp. 1457 pro zaměstnance jámy Jindřich, pro
jehož dělníky byl v roce 1912 vybudován i dvoupatrový dům čp. 1487. Ačkoliv
oba domy patřily stejnému vlastníku jako Jiřská kolonie a stály v podstatě na
jejím území, obývány byly zaměstnanci jámy Jindřich, a proto je nepovažuji za
integrální součást Jiřské kolonie a nezahrnuji do exkurzu do jejího populačního
8
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
vývoje. Tento názor ostatně podpírá i okolnost, že domy čp. 1457 a 1487 nebyly
na rozdíl od všech výše popsaných domů součástí XXIV. sčítacího obvodu při
sčítání obyvatel v roce 1921, který byl jinak označen jako Jirská osada. Podobně
byly v bezprostřední blízkosti osady na ulici Jirské č. 3 a 5 v letech 1920–1921
a 1919–1920 postaveny dvoupatrové dělnické domy společnosti SDF čp. 1532
a 1533, jejichž stavitelem byl místní architekt Arthur Rozhon.
Použité stavební technologie a materiály (starší domy měly základy z lomového kamene, mladší betonové, zdivo bylo cihlové, střechy starších domů byly
kryty lepenkou, střechy novějších umělou břidlicí nebo břidlicovou krytinou),
absence izolace budov, ekologické zatížení mikroregionu Jiřské kolonie a problematický sociokulturní původ značné části obyvatel zatěžovaly bytový fond
osady a vedly jako v jiných ostravských hornických koloniích k jeho brzkému
opotřebování. Tak musela být již v roce 1911 u domu čp. 1185 kvůli vytékajícím fekáliím opravována kanalizace. V roce 1932 prošly všechny domy v osadě
požárně-policejní hlídkou, z jejíhož podnětu byly hlavně ve starších přízemních domech opravovány komíny a z půd odstraňováno seno. V létě 1936 byly
opravovány střechy, během roku 1939 byly prováděny rozsáhlé práce spojené
s opravami fasád a v letech 1946–1947 byly na domech odstraňovány následky
válečných událostí. Dochované stavební spisy však nehovoří o zásadní změně,
kterou patrně v letech kolem první světové války prošly interiéry nejstarších
domů v kolonii (čp. 271–274, 276–279), v nichž se původně předsíňkou vstupovalo nejprve do větší průchozí kuchyně a přes kuchyň do menší komory. V Jiřské
kolonii a v dalších ostravských hornických koloniích se uvedená bytová dispozice neosvědčila, a proto byly větší kuchyně přeměny ve světnice a menší komory
v kuchyňky, jak to dokládá i vzpomínka Ludmily Kleinové (* 1935), jejíž matka
a bratr se v Jiřské kolonii v domě čp. 279 narodili: „V malé kolonii na Jirské (za
podjezdem na Mariánskohorské ulici) byla ta zvláštnost, že se přecházelo přes
ložnici (větší světnice) do malé kuchyňky.“ (Kleinová 2009: 378)
Jiřskou kolonii stihl osud moravskoostravských kolonií Hlubinské, Jindřišské
a Šalomounské, odsouzených s nástupem socialistické industrializace k demolici, která měla vytvořit prostor nové panelové zástavbě výškových domů, anebo
rozšiřujícím se průmyslovým areálům. S demoličními pracemi se v Jiřské kolonii
započalo v polovině 60. let, kdy byly v roce 1964 neopatrnými výkopovými pracemi na Mariánskohorské ulici poškozeny domy čp. 1185 a 1205 tak, že musely
být následujícího roku strženy. V polovině srpna 1966 podalo Krajské středisko
pro vodovody a kanalizace v Ostravě 1 žádost o demolici domů čp. 1136 a 1137,
v nichž se tou dobou nacházely čtyři svobodárny a čtyři dvoupokojové byty s neúplným příslušenstvím (čp. 1136), resp. osm bytů s neúplným příslušenstvím (čp.
9
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
1137). Přestože se domy nacházely v solidním stavu a přestože dotčené úřady
o nutnosti jejich demolice pochybovaly, musely do konce září 1967 ustoupit kanalizačnímu sběrači pro město Ostravu. Podle studie J. Bílka (1966) měla kolonie
v polovině 60. let 27 domů (začátkem roku 1965 správně 35 domů), s jejichž
další existencí se však nepočítalo a podle sdělení R. Rozhona z Útvaru hlavního
architekta města Ostravy z 18. 2. 1965 mělo být do roku 1975 přikročeno k jejich
likvidaci (Bílek 1966: 133, 156). Ve skutečnosti byla kolonie demolována již před
koncem roku 1970: přinejmenším podle leteckého snímku města Ostravy z 26. 5.
1970 byly všechny budovy v prostoru bývalé Jiřské kolonie již demolovány7 a na
jejím místě začalo vyrůstat sídliště panelových domů Jirská osada.
3.3 Standard bydlení
Bytový standard Jiřské kolonie byl determinován kombinací několika faktorů,
mezi nimiž dominovaly stavebně-architektonické dispozice osady a její populační profil. Přestože bydlení v koloniích poskytovalo před velkou válkou solidní bytové podmínky – rozhodně ve srovnání s bytovými poměry dělnictva
ubytovaného v soukromých činžovních domech anebo v narychlo adaptovaných
hospodářských budovách v okolních agrárních obcích – nelze je přeceňovat a už
vůbec ne romantizovat. Pro hornické kolonie je kromě nízkých nákladů na bydlení8 příznačné brzké opotřebování bytového fondu a problematické sdílení společných a veřejných prostor, což dokládá řada stížností a policejních hlášení z let
kolem první světové války. Již v květnu 1898 sdělovala správa závodu Jiří obci,
že se pokusí dělníky v kolonii přinutit k šetrnému užívání kanalizace.9 Sdružený
stavební spis čp. 270–279 zase obsahuje hlášení městského policejního úřadu
ze začátku let 1913 a 1914, podle nichž byla kolonie kvůli nedostatku nádob
na odpadky a vylévání močůvky na ulici znečištěna, obyvatelé ohrožováni na
zdraví a domácím i návštěvníkům znemožněn průchod ulicemi. Ke zlepšení situace zjevně nedošlo, protože v letech 1915–1916 obec čile korespondovala se
správou závodu a vyzývala ji, aby v kolonii dohlédla na čistotu ulic, na nichž
se povalovaly nebo postávaly vozíky s odpadky, a zahrádek, znečištěných slámou, močůvkou a listím. Obyvatelé kolonie měli napříště používat nádoby na
7
8
9
10
AMO. Sbírka map a plánů: Ostrava. Centrální oblast. Letecké snímkování 26. 5. 1970. 1970,
čb., bez měřítka, 1 list, 86 x 86 cm (inv. č. 2377/V).
Podle sčítacích operátů z roku 1910 činilo nájemné za dělnický byt o světnici a kuchyni v přízemním domě 72 K, nájemné v bytech o obytné kuchyni, komoře a světnici 98 K (čp. 1137,
1163, 1185, 1205) a nájemné v dozoreckém bytě o kuchyni, komoře a třech obytných místnostech již 480 K ročně (čp. 1045).
AMO. Archiv města Moravská Ostrava (AMMO), Střední registratura, Streckenvorsand der
Montanbahn der k.k. Kaiser-Ferdinands-Nordbahn M.-Ostrau, 5. 5. 1898 (karton č. 188).
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
popel jen k ukládání popela a tuhých odpadů, nikoliv k ukládání biologického
odpadu anebo hnoje. Protože se situace dlouhodobě nelepšila, přikročil komunál
k razantním krokům, jejichž výsledkem bylo v létě 1916 umístění dostatečného
množství „popeláků“, které byly po zazvonění zvoncem vždy v úterý, čtvrtek
a sobotu správou závodu vyváženy.10
Pořádek na ulicích a chodnících alespoň kolem kolonie byl zjednán až po
roce 1922 a 1925, kdy SDF městu nabídla převzetí chodníků v dnešní Mánesově
a Mariánskohorské ulici do správy. Město nabídku akceptovalo s podmínkou, že
majitel kolonie nejprve musel opravit vroubení a povrch chodníků, v nichž za
deště stála voda. Klíčovým problémem bylo dlouho chybějící veřejné osvětlení,
jehož absence zvyšovala úroveň násilné trestné činnosti v kolonii a okolí: jen
v letech 1910 a 191211 zaznamenaly noviny Duch času dvě přepadení, k nimž
došlo v nočních hodinách v kolonii a u jámy Jiří. Na konci 20. let už byl osvětlen nejen veřejný prostor kolonie, ale elektrické osvětlení měly i všechny byty
(většina bytů byla zásobována elektrickým proudem z elektrárny jámy František
v Přívoze, ostatní z městské elektrárny), které byly napojeny i na městskou vodovodní12 a kanalizační síť.13 „K účelu zásobování užitkovou vodou pro dvě vzájemně sousedící kolonie Jindřišskou a Jiřskou byl zřízen zvláštní závodní vodovod s užitkovou vodou.“ (Myslivec 1929: 412)
Neodmyslitelnou součástí hornických kolonií i v centru Moravské Ostravy
byly ještě krátce po druhé světové válce zeleninové zahrádky a domácí hospodářství, zvláště v krizových a válečných letech saturující nedostatečné zdroje potravin. V Jiřské kolonii měly podle T. Myslivce dělnické domácnosti k dispozici
10
AMO. AMMO, Nová registratura, Jáma Jiří, Georgschachtkolonie – Sanitäre Übelstände, Horní inspektorát SDF obecnímu zastupitelstvu 13. 7. 1916, 21. 10. 1916 ad. (karton č. 926).
11
Duch času, XIV, č. 54, 6. 7. 1912, s. 5: „Loupežné přepadení. Dne 15. května 1912
kolem 12 hodiny noční byl jeden železniční zřízenec v Kolonii Jirské jámy v Moravské
Ostravě udanlivě nejméně dvěma muži k zemi povalen a byly mu přitom mimo černé
peněženky s obnosem 42 K také stříbrné hodinky s dvojitým pláštěm (remontérky)
s tenkým, stříbrným řetízkem odňaty. Vhodné údaje ohledně uloupených věcí nebo takové, které by k vypátrání pachatelů vedly, buďtež c. k. okresnímu soudu v Moravské
Ostravě, oddělení XII, číslo dveří 6, zaslány.“
Myslivec 1929: 404: Voda byla v roce 1929 zavedena do 22 úřednických a 35 dělnických bytů v kolonii i mimo ni, 12 úřednických a 175 dělnických bytů bylo zásobováno vodou z prameníků na chodbách uvnitř domů a 89 bytů čerpalo vodu z vodovodních stojanů v ulicích osady. Průměrná denní spotřeba vody byla u dělnických rodin
47 a u úřednických 84 litrů vody.
Myslivec 1929: 405: Splachovací záchody měly v roce 1929 všechny úřednické, ale
jen 54 dělnických bytů z celého bytového fondu jámy Jiří.
12
13
11
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
zahrádky s průměrnou plochou 35 m2, úřednické rodiny 100 m2, a ke všem bytovým jednotkám náležely vedlejší budovy pro chov vepřového dobytka, drůbeže
a pro ukládání uhlí a dřeva na otop (Myslivec 1929: 405–406). Podle sčítacích
operátů chovali obyvatelé kolonie v roce 1910 především drůbež (863 kusů),
dále prasata (93 kusů), kozy (32 kusů) a dvě ovce.
Ačkoliv se závod František (Vítězný únor) po druhé světové válce snažil drobnými úpravami zvyšovat bytový standard obyvatel Jiřské kolonie, po šedesáti
letech používání byly byty ve špatném stavu, jak o tom svědčí hlášení zdravotních závad z doby kolem roku 1960: v domě čp. 1092 byly na podzim 1959 komisionálním šetřením zjištěny prohnilé podlahy, houbou napadené a vlhké zdi,
chybějící dveře mezi předsíní a kuchyní a poničené vstupní dveře. Byt na ploše
17 m2 obývalo šest osob, přičemž jedna z nich trpěla TBC. O pět let později byl
na jaře 1964 komisionálně prohlédnut byt v domě čp. 1093 a pro přeplněnost
a zemní vlhkost do výše oken shledán zdravotně závadným. Z dnešní perspektivy nevalný bytový standard Jiřské kolonie dokládá i zápis o komisionálním
šetření ze začátku prosince 1965, během něhož bylo zjištěno, že T. D., nájemník
v domě čp. 925/9, využívá s pětičlennou rodinou k obývání nejen jednopokojový
byt s kuchyní bez příslušenství, ale i místnost o rozměrech 3,5 x 3,5 m, přistavěnou k dřevěným kůlnám a WC ve dvoře. Nábytkem zařízenou nepovolenou
přístavbu používala rodina D. v letních měsících k obývání a vaření, což se stalo
předmětem stížnosti obyvatel Jiřské kolonie, kteří opakovaně upozorňovali na
konfliktní soužití s rodinou, kouř z kuchyně a nebezpečí vzniku požáru v primitivní přístavbě, zevnitř i zvenčí kryté papírem. Odbor výstavby MNV v Ostravě
pak nařídil používat přístavbu jen jako skladovací prostor.
Samostatnou kapitolou byly bytové poměry v dělnické noclehárně čp. 915,
která již před první světovou válkou poutala pozornost sociálnědemokratického
tisku. V roce 1900 obývalo čtyři ložnice v kasárnách 57 mužů, o deset let později 65 mužů a v roce 1921 již 120 osob, které měly k dispozici přibližně 300 m2
obytné plochy v denní místnosti a čtyřech ložnicích. Pokud se k provozu, spaní
na směny, dohledu správce kasárny, intergeneračním konfliktům a nedostatku
soukromí připojila ještě špatná strava nebo opotřebované vybavení interiérů,
stávalo se obývání kasáren nesnesitelné, což dokládá i úryvek z Ducha času,
tiskového orgánu místní sociální demokracie:
„Jirská jáma. (Závodní Pietsch.) Již nesčíslněkrát bylo si horníky na této jámě
stěžováno přímo na nesnesitelné poměry, jež zavládají na kasárnách. Všechny
žádosti a prosby za zjednání nápravy jsou stále bezvýsledné a spíše se ještě vše
horší. Kasárna jsou ještě dle starého ‚stylu‘. Vše potřebuje opravy, jak dvéře, tak
okna. Rozbitá okna, která visí jen na jednotlivých částech, dodávají kasárnám
12
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
ráz rozbité a rozstřílené barabizny. Sklo, pokud v oknech ještě je, je již neprůhledné, protože pan závodní Pietsch se domnívá, že pro havíře je všechno dobré.
Anebo mu záleží na tom, aby nikdo zvenku neviděl dovnitř na ten ‚překrásný‘
pořádek. Na slamnících spáti, to je jedna radost. Přáli bychom panu závodnímu
aspoň jedno vyspání na tom hnoji, jenž se ve slamnících nachází, neboť to, co
tam je, slámou zváti nelze. Je to spíše řezanka několikaletá, znečištěná, plná
prachu, v níž by ani myši hnízdit nechtěly. Záchod je moderní, je tam totiž sucho,
pokud ovšem neprší. To je dobře, že již delší dobu neprší, neprší totiž na ty, kdo
jsou odsouzeni do tohoto ‚moderního‘ klosetu chodit. Strava není také zrovna záviděníhodná. Někdy je to jakžtakž stravitelné, ale to je řídká výjimka. Doufáme,
že v tom se, pokud je to možné, i zde náprava stane co množství, jakosti i čistoty.
Touto cestou zároveň upozorňujeme slavný c. k. horní úřad, který na tuto jámu
nemá daleko, a žádáme jej, aby jedenkrát snažil se zjednat nápravu v našich
kasárnách. Či čeká, až v naší kasárně vypukne nějaká epidemie, popřípadě cholera, což by za nynějších parných a suchých dnů nebylo nic divného. Doufáme,
že se také i v tomto zakročí a příslušná náprava bude zjednána.“14
4. Populační vývoj
Stavebně architektonický a společenský vývoj Jiřské kolonie stály dosud stranou
zájmu ostravských badatelů, populační vývoj kolonie však již v roce 1976 přilákal zájem Drahoslavy Duškové, která na katedře historie Pedagogické fakulty
v Ostravě obhájila diplomovou práci o populačním vývoji Jiřské kolonie v letech
1890–1910. Přestože se diplomová práce D. Duškové neobešla bez nedostatků,
přinesla na základě analýzy sčítacích operátů ze sčítání obyvatel v letech 1890
a 1910 důležitý pohled do rychle se měnící populační struktury Jiřské kolonie.
Následující výklad se opírá o uvedenou diplomovou práci, je však třeba upozornit na dva diplomantčiny omyly: do excerpce sčítacích operátů zahrnula i domy
čp. 586, 1213 a 1296, které určitě nestály v areálu Jiřské kolonie. Majitelem
domů byla sice SDF a bydleli v nich zaměstnanci jámy Jiří, avšak úřednický
dům čp. 586 stál v křížení dnešních ulic Mariánskohorské a Cihelní před podjezdem železniční trati Ostrava – Frýdlant a domy čp. 1213 a 1296 stály na Cihelní
ulici.15 Druhým handicapem diplomové práce je skutečnost, že analýza sčítacích operátů z roku 1910 se obešla bez excerpce údajů pro domy čp. 271–274,
276–279 (nedochovaly se sčítací archy), 915, 1136 a 1185.
14
15
AMO. Sbírka map a plánů: Polohopisný plán obcí Moravské Ostravy, 1926, 1 : 2880 (inv. č. 1350/V);
Sbírka stavebních spisů demolovaných domů: Moravská Ostrava, čp. 1296 (karton č. 174).
Jemelka 2008a: 81: v roce 1890 byl index maskulinity pro Moravskou Ostravu 1 248 (pro
Šalomounskou kolonii 1 724), v roce 1910 činil 1 225 (pro Šalomounskou kolonii 1 195).
13
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Podle D. Duškové žilo v Jiřské kolonii v roce 1890 v jedenácti domech s 42
byty 237 osob (127 mužů a 110 žen), odmyslíme-li si dům čp. 586, mělo by to
být v deseti domech čp. 271–274, 276–279 a 796–797 s 40 byty 229 osob (122
mužů a 107 žen). O dvacet let později mělo ve 27 domech se 124 bytovými stranami bydlet 734 osob (382 mužů a 352 žen), autorka však do excerpce zahrnula
i domy čp. 586, 1213 a 1296 mimo kolonii a nepoužila data pro domy čp. 270–
274, 276–279, 915, 1136 a 1185, čímž se její závěry stávají problematickými
(Dušková 1976: 13, 113–115). Ve skutečnosti bylo v roce 1910 podle sčítacích
operátů v kolonii 150 bytových stran s přinejmenším 764 osobami. (Pokud bych
k této hodnotě připočetl pro domy čp. 271–274 a 276–279 s nedochovanými sčítacími operáty průměrný počet osob na dům, vypočítaný z hodnoty pro čtyřbytové domy s dochovanými sčítacími operáty, dostal bych se při průměrné hodnotě
26,6 osob na dům k přibližnému počtu 976 obyvatel.)
V roce 1890 obývalo podle D. Duškové domy průměrně 21,5 osob v rozpětí
8–28 osob na dům, domácnosti měly průměrně 5,6 členů, rodiny 3,4 příslušníků
v rozpětí 2–12 osob a průměrný počet dětí na rodinu byl 1,9 (nejčastěji byly
v rodinách jedno a dvě děti). V roce 1910 připadalo na dům průměrně 27,2 osob
(krajní hodnoty byly 14–46 osob), domácnost měla průměrně 5,9 a rodina 5,8
členů v rozpětí 2–11 osob a průměrný počet dětí v rodinách byl 3,8 (nejčastěji tři,
pět a čtyři děti). Populační profil sídliště v jeho rané fázi, podobně jako v jiných
ostravských koloniích, silně deformoval fenomén podnájemnictví a nocležnictví:
v roce 1890 žilo před výstavbou kasáren 26,2 % všech obyvatel v domácnostech
jako podnájemníci (v roce 1910 jen 2,6 %) a na domácnost průměrně připadalo
1,5 podnájemníka, což vedlo k vytváření regionálních a sociálních grup (podle
identického geografického původu anebo příslušnosti ke stejné profesi), brzdících modernizační změny v populačním chování obyvatel.
Co se teritoriálního původu obyvatel v interpretaci D. Duškové týče, domovskou
příslušnost mělo v roce 1890 na území monarchie 92,8 % obyvatel kolonie (1910
již 99,0 %), kteří kromě domovské příslušnosti do pruského Slezska (7,2 a v roce
1910 1,0 %) měli v roce 1890 domovskou příslušnost převážně v Haliči (54,0 %),
těšínském Slezsku (16,9 %) a na Moravě (13,1 %). Jen 2,1 % obyvatel měly v roce
1890 domovskou příslušnost v místě sčítání. V roce 1910 mělo domovskou příslušnost v obci sčítání již 44,3 % obyvatel, 35,6 % obyvatel mělo domovskou příslušnost v Haliči, 9,5 % v moravských obcích mimo Moravskou Ostravu a 8,5 %
v opavském a těšínském Slezsku. O vlastním teritoriálním původu obyvatel nám
však mnohem více řekne struktura populace podle místa narození (viz tabulka č. 1).
Kromě analýzy teritoriálního původu obyvatel podle domovské příslušnosti a místa narození se D. Dušková rozhodla i pro analýzu teritoriálního původu obyvatel
14
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
podle vzdálenosti od rodiště: v roce 1890 mělo 44,3 % přítomných rodiště vzdáleno od místa sčítání více než 50 km (v roce 1910 jen 23,4 %) a 39,7 % obyvatel
pocházelo ze vzdálenosti do 10 km od místa sčítání (v roce 1910 již 68,0 %). Jak je
z výše uvedených dat patrné, i Jiřská kolonie prošla v letech 1890–1910 stabilizací
populačních poměrů, podmíněnou nárůstem dětské složky v populaci a růstem počtu osob pocházejících z obce sčítání (Dušková 1976: 18–28, 33–37).
V rekonstrukci populačního vývoje Jiřské kolonie se D. Dušková nevyhnula ani biologickým strukturám populace (struktura obyvatelstva podle pohlaví,
věku a rodinného stavu), odrážejícím dynamickou proměnu populačních poměrů
v éře prudké industrializace a jí vyvolané imigrace převážně mužských pracovních sil. O nerovnosti mezi pohlavími, prohlubované intenzivní imigrací, svědčí
přinejmenším hodnoty indexu maskulinity: v roce 1890 činil index maskulinity
v Jiřské kolonii 1 154,4 a o dvacet let později 1 085,2. Postupné vyrovnávání
početní výchylky mezi pohlavími bylo před rokem 1910 způsobeno vyrovnáním počtu osob mužského a ženského pohlaví v preprodukční věkové kategorii
a uspokojením poptávky po pracovních silách, které ukončilo příliv mužských
pracovních sil produktivního věku. Kromě struktury populace podle věku (viz
tabulka č. 2) diplomantka k dokreslení věkové struktury populace uvedla i věkový medián, který v roce 1890 činil 25 let (muži 25 a ženy 22 let), zatímco v roce
1910 jen 14 let (12 a 11 let). Co se struktury populace podle rodinného stavu
týče, v obou cenzech v populaci dominovaly osoby svobodné (57,0 a 66,3 %).
Ženaté nebo vdané osoby tvořily zhruba třetinu populace (39,2 a 32,5 %), zatímco podíl ovdovělých v populaci dokonce klesl z 3,8 % (1890) na 1,2 % (1910).
V obou cenzech měly v Jiřské kolonii výraznou převahu svobodné osoby nad
osobami ženatými (vdanými) a svobodní muži nad svobodnými ženami, které
dominují jen ve skupině ovdovělých osob. S rozvedenými obyvateli se v Jiřské
kolonii podobně jako v jiných ostravských koloniích před vznikem ČSR nesetkáváme (Dušková 1976: 38–61; Jemelka 2008a: 84–85).
Vliv imigrace z agrárních a kulturně zaostávajících regionů monarchie s tradiční společností (Halič) je nejzřetelnější v kulturní struktuře populace (struktura obyvatelstva podle národnosti-obcovací řeči, náboženského vyznání a gramotnosti). V letech 1890–1910 se v kolonii vyskytovaly osoby hovořící českým
(43,1 : 69,3 %), polským (46,4 : 28,9 %), německým (4,2 : 1,8 %) a slovenským
jazykem (1890: 6,3 %). V roce 1890 v kolonii převažovali polsky hovořící muži,
češtinu používaly v běžném styku hlavně ženy a kromě podílu polsky hovořících
osob je ve srovnání s jinými ostravskými hornickými koloniemi nebývalé zastoupení Slováků. Údaje z roku 1910 hovoří o postupující jazykové asimilaci a v komparaci s jinými hornickými koloniemi překvapivé rezistenci vůči germanizačním
15
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
tlakům. Co se náboženského vyznání týče, dominantní postavení si v obou censech
zachovali římští katolíci (95,3 : 98,4 %) a druhou nejčastější konfesí bylo evangelické vyznání augšpurské konfese (3,4 : 1,5 %), k níž se hlásili imigranti z těšínského Slezska. Pominu-li jediného evangelíka helvítského vyznání v roce 1910
(0,1 %), překvapivá je přítomnost tříčlenné židovské rodiny z pruského Slezska
v roce 1890 (1,3 %) – s židy se totiž až na výjimky v ostravských hornických koloniích nesetkáváme (Dušková 1976: 62–70; Jemelka 2008a: 85–87; Jemelka 2009:
187). Haličskou imigraci je třeba hledat i za extrémní negramotností přítomných
obyvatel v roce 1890 (32,4 %), kdy jen 58,8 % obyvatel umělo číst a psát a 8,8 %
jen číst. V roce 1910 bylo v Jiřské kolonii zcela negramotných jen 4,2 % obyvatel,
95,6 % bylo zcela gramotných a 0,2 % pologramotných. Odstranění extrémní negramotnosti (mezi analfabety v roce 1890 převažovali Haličané ve věku 20–39 let)
bylo produktem stabilizace populačních poměrů a kvantitativního a kvalitativního
rozvoje místního školství v letech před první světovou válkou (např. otevření soukromé polské školy v Přívoze ve školním roce 1908/1909).
Posledním segmentem historickodemografické analýzy sčítacích operátů pro
Jiřskou kolonii z let 1890 a 1910 se D. Duškové staly sociální struktury populace (obyvatelstvo podle ekonomické aktivity, příslušnosti k výrobnímu odvětví a třídní složení). V roce 1890 bylo v kolonii ekonomicky aktivních 41,4 %
populace (37,6 % ekonomicky aktivních byli muži a jen 3,8 % ženy) a ekonomicky neaktivních bylo 58,6 % populace (jen 16,0 % ekonomicky neaktivních
byli muži). Dvacet let poté bylo ekonomicky aktivních 27,5 % populace (muži
a ženy v poměru 24,5 : 3,0 % všech obyvatel) a ekonomicky neaktivních 72,5 %
populace (27,5 : 45,0 %). Vysoký podíl ekonomicky neaktivních osob v populaci
způsobovala nízká ekonomická aktivita žen (1890 = 8,2 %, 1910 = 6,2 % všech
žen) a početné zastoupení osob mladších čtrnácti let. Ekonomická aktivita tak
v obou sledovaných censech zůstávala záležitostí mužské části populace (1890
= 70,1 %, 1910 = 47,1 % všech mužů).
Co se příslušnosti k výrobnímu odvětví týče, ze statusu Jiřské kolonie coby
hornického sídliště s přednosty domácností v pracovněprávním a nájemním
vztahu k závodu Jiří vyplývalo, že většina ekonomicky aktivních osob pracovala v hornictví (1890 = 91,5 %, 1910 = 94,6 %). Kromě práce v hornictví našli
v roce 1890 obyvatelé kolonie zaměstnání v železniční dopravě (5,1 %), chemickém průmyslu a osobních a domácích službách (1,3 %). Podle předválečného
cenzu bylo socioprofesní složení sídliště pestřejší, protože kromě hornictví se
obyvatelé živili prací v koksárenství (1,2 %), strojírenství a obchodě (0,6 %), železniční dopravě, typografii a veřejných službách (0,4 %), chemickém a papírenském průmyslu (0,3 %) a dále v průmyslu potravinářském a elektrotechnickém,
16
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
školství, řemesle a neuvedených profesích (0,1 %). Zaměstnáním žen byla v roce
1910 práce ve službách (služebné), obchodě (prodavačky), domácí malovýrobě
(švadleny), typografii (sazečka v tiskárně) anebo fyzicky namáhává povrchová
práce v hornictví či chemickém průmyslu (nádenice).
D. Dušková podrobila hlubší analýze také skupinu zaměstnanců v hornictví,
mezi nimiž v letech 1890 a 1910 dominovali horníci (80,5 : 73,1 %), méně byli
zastoupeni nádeníci (14,3 : 2,5 %), dozorci (2,6 : 3,8 %) a v roce 1910 řemeslníci
(15,0 %) či úředníci (4,4 %). Kromě jámy Jiří (69,45 %) pracovali zaměstnanci
v kamenouhelném průmyslu v roce 1910 i na jámě Jindřich (28,75 %) a vzdálenějších dolech Hlubina (1,2 %) a Josef (0,6 %). Z uvedených dat je zřejmé, že
kolonii jámy Jiří ve sledovaných cenzech obývalo dělnictvo (100,0 : 98,7 %)
a jen ojediněle byli před první světovou válkou přítomni i zástupci řemeslných
malovýrobců (0,1 %) a inteligence (1,2 %), tj. bánští úředníci a jeden učitel.
Přestože je kvůli již uvedeným metodologickým výhradám nutné přistupovat
k výsledkům diplomové práce D. Duškové s opatrností, je pravděpodobné, že by
autorka i při bezchybné excerpci sčítacích operátů vzhledem ke skladbě a původu populace dospěla k podobným hodnotám. Nezpochybněn by zůstal razantní
vzestup počtu obyvatel v letech 1890–1910, dominance mechanického pohybu
(1890) a přirozeného přírůstku (1910) v absolutním přírůstku obyvatelstva, postupné odbourávání enormní maskulinity a dominance osob v produkčním věku
(1890) ve prospěch preprodukční složky populace (1910) anebo odstraňování
analfabetismu a zvyšování podílu česky hovořících osob přes retardující vliv tzv.
regionálních grup. V letech 1890–1910 se pak populace Jiřské kolonie proměnila
z populace otevřené v uzavřenou populaci, reprodukující se z vlastních zdrojů
(Dušková 1976: 62–94).
5. Okolí kolonie a zařízení občanské vybavenosti
Ačkoliv kolonie jámy Jiří vznikla nadvakrát v takřka nezastavěném území při katastrální hranici obcí Moravská Ostrava a Přívoz, začaly se brzy v jejím okolí budovat komunální, závodní nebo privátní budovy, až nakonec osadu obklopil souvislý
pás zástavby. Již v roce 1882 byla na dnešní Mariánskohorské ulici v křížení s ulicí
Nádražní postavena SDF budova čp. 700 s hřištěm a zahradou, patřící Německé
obecné škole SDF (Nordbahnschule), později Německé obecné a měšťanské škole
pro chlapce, nakonec základní devítileté škole. K patrové budově, kterou SDF předala v roce 1896 obci, byla v roce 1909 přistavěna tělocvična, další přístavby následovaly v letech 1929–1930. V roce 1941 byl ve škole zřízen veřejný protiletecký
kryt a o rok později v ní přestala působit německá škola. V souvislosti s výstavbou panelového sídliště byla škola v roce 1969 demolována. Děti z Jiřské kolonie
17
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
kromě obecné školy čp. 700 a německých obecných a měšťanských škol v Přívoze
navštěvovaly přívozskou českou obecnou školu na rohu dnešní Zákrejsovy a Jungmannovy ulice a dále je vzpomínkami obyvatel doložena návštěva přívozské polské, původně soukromé obecné školy, kterou ve školním roce 1908/1909 otevřel
spolek Towarzystwo szkoły ludowej (Barcuch – Rohlová 1991: 233–236).
V letech 1928–1936, resp. 1940 měla Jiřská kolonie i svou českou mateřskou
školu: ve Schrattenbachově ulici ji zřídila již v únoru 1910 Matice ostravská,
která si pronajala dva byty v domě Františky Chaloupkové čp. 1372. V lednu
1919 převzala školku obec, která musela majitelce platit stále vyšší nájemné, až
nakonec obec v roce 1928 místnosti v domě čp. 1372 opustila. Hledání vhodných
prostor ukončila nabídka SDF, která v listopadu 1927 nabídla městu místnosti
v noclehárně v Dalimilově ulici čp. 915. Nájemné bylo stanoveno ve výši 16 Kč
měsíčně, podmínkou však bylo provedení potřebných adaptací na náklady města.
Návrh byl přijat a v dubnu 1928 se začalo s úpravami. Dne 1. 9. 1928 se školka
nastěhovala do dvou přízemních místností kasáren, ze zdravotních důvodů však
ještě bylo nutné odstranit k budově přiléhající prasečí chlívky a zakrýt žumpu
u chlévů. Školka si také na přilehlé parcele č. 1784 pronajala za roční nájem 10 Kč
plochu 520 m2, kterou používala jako hřiště. Další opravy následovaly v roce
1931, kdy voda zaplavila místnosti do výšky 20 cm, takže bylo nutné odstranit
podlahy, opravit promoklé zdi a střechu. Kalamita školku poškodila natolik, že
zdravotní komise navrhla přestěhování školky do nových prostor, které byly nalezeny v sousední německé škole, v níž se pro pokles žáků uvolnily dvě učebny. Do
nových místností se školka přestěhovala v létě 1936. Na začátku školního roku
1939/1940 se česká mateřská škola musela z budovy německé školy v Dalimilově
ulici definitivně vystěhovat, a to do jediné místnosti v mateřské škole v Hlávkově
třídě v Přívoze. Co se počtu dětí v mateřské škole v Jiřské kolonii týče, na konci
školního roku 1928/1929 ji navštěvovalo 103 dětí, o pět let později 59 dětí.16
Zatímco stavebníkem činžovních domů pro železniční zaměstnance čp. 581–
584 za budovou německé školy byla SDF, několikapodlažní činžovní domy
v dnešní Mánesově a Mariánskohorské ulici byly budovány kolem roku 1900
soukromými majiteli, často židovského původu. Takto byl např. v Mánesově ulici
vedle domů s obchody čp. 998 a 1372 postaven patrový obytný dům s obchodem
a hostincem čp. 1102, jehož původními majiteli byli židovští manželé Heinrich
a Fanny Salomonowitzovi. Patrový dům s hostincem (ještě v roce 1961 byla
v budově umístěna restaurace Na Havířské) byl zkolaudován v listopadu 1898
16
18
AMO. AMMO, Nová registratura: Mateřské školy v připojených obcích, Mateřské školy všeobecně (inv. č. 418, karton č. 444); Zrušené mateřské školy, Mateřská škola Mánesova, (inv.
č. 779, karton č. 793), Mateřská škola kolonie jámy Jiří čp. 915 (inv. č. 779, karton č. 793);
Pamětní kniha městských mateřských škol v Moravské Ostravě (přír. č. 229).
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
a po roce 1945 byla na něj uvalena jako na nacisty zabraný židovský majetek
nucená správa. Obchod a hostinec manželů Salomonowitzových nebyl v okolí
jedinou živností – na dnešní Mariánskohorské ulici si totiž v letech 1896–1897
postavili v katastru Přívozu činžovní dům s obchodem a hostincem čp. 454 manželé Simon a Ida Fröhlichovi,17 obchod a od roku 1925 provozovna spotřebního
družstva Budoucnost se nacházely v domě Maxe Löwyho čp. 567, pekařskou
dílnu ukrýval ve dvoře dům čp. 426, postavený v letech 1894–1895 pro Jakoba
Reichenbauma a dvoupatrový činžovní dům s hostincem a obchodem čp. 734 si
nechal v roce 1909 postavit Ferdinand Reichert.18 Potravinami kolonii nějakou
dobu zásobovala i správa dolu Jiří, která v areálu dolu zřídila konzum, proměněný před koncem roku 1941 v garáž.19 Nelze zapírat, že kromě počestných živnostníků působily v blízkosti kolonie i pololegálně nebo dokonce ilegálně podnikající osoby: mezi živnosti na hraně zákona patřil např. kolem roku 1900 veřejný
dům A. Büchlerové ve Schrattenbachově ulici čp. 1187 (Myška 2007: 212).
Jako v jiných ostravských hornických koloniích působili v Jiřské kolonii nejpozději mezi světovými válkami i z kolonie pocházející drobní živnostníci, doplňující
skromným podnikáním servis poskytovaný podnikateli a živnostníky v okolní zástavbě či městském centru. Podle obchodního adresáře z roku 1920 působily v kolonii porodní asistentka Františka Gierglová, hokynářky Amalie Dluhoschová, Jana
Podziorská, Filipina Seredová a Františka Tvardková a obchodnice mlékem Emilie
Gembiková. Obchod potravinami provozovala i Františka Podgorská.20 O pět let
později v kolonii působily hokynářky Žofie Hrabcová, N. Krawczyková, Anna
Kielarová a Anna Misiáčková, obchodnice mlékem Emilie Gembíková, Františka
Podgorská a Růžena Pospíšilová, obchodnice ovocem či zeleninou Františka
Tvardková, Filipina Seredová, Marie Davidná a Jana Podziorská. Porodní bábou
Jiřské kolonie byla nadále Františka Gierglová.21
17
18
19
20
21
Mezi světovými válkami byla v budově čp. 454 hospoda U Bonky, na niž 5. 3. 2010 vzpomínala Ludmila Kleinová: „Naproti přes cestu na Dalimilově ulici byla na rohu hospoda U Bonky,
v níž tatínek hrával na heligonku, když neměl práci, anebo si chtěl přivydělat. Teta vyprávěla,
že U Bonky měli kovovou roletu, děda byl hodně na kvit a hned ráno posílal tetu s žejdlíkem
pro kvit. Teta se postavila před roletu a jezdila žejdlíkem po kovové roletě, čímž dělala rámus
a Bonku – myslím, že to byl žid – probudila. ‚Nezlobte se, že Vás budím, ale tata by mě zbil,
kdybych mu nedonesla žejdlík,‘ vyprávěla teta. Těžký život měli…“
AMO. Sbírka stavebních spisů demolovaných domů: Přívoz, stavební spisy čp. 426, 454, 567,
734 (karton č. 254, 255, 260, 269).
AMO. AMMO, Nová registratura, Jáma Jiří, KFNB, Garage-Georgschacht (karton č. 926).
Obchodní adresář uhelného revíru ostravsko-karvínského s městem Bohumínem. Moravská
Ostrava, 1920. s. 85, 93–95, 119, 128.
Adresář Velké Ostravy a okolních obcí moravských a slezských. Moravská Ostrava, 1924. s.
79–80, 92, 95–96, 117, 121.
19
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
6. Závěr
Předkládaná studie o závodní kolonii jámy Jiří v Moravské Ostravě, která existovala v letech 1872, resp. 1889–1970 a kterou dnes připomíná jen pomístní
název Jirská osada a matoucí pojmenování zastávky MHD u závodního sídliště společnosti Ostramo mezi ulicemi Mariánskohorskou a Spodní (dostavěno
1956), nemá být monografickým zpracováním dějin jedné z přibližně pětapadesáti hornických kolonií na území současné Ostravy, které se dosud badatelé
až na výjimky věnovali jen okrajově. Stať o Jiřské kolonii je kromě autorova
zájmu o ostravské dělnické kolonie součástí v roce 2010 zahájeného výzkumu,
jehož výstupem by měla být moderní topografie ostravských hornických kolonií,
která by nahradila problematickou topografii J. Bílka. Studií o Jiřské kolonii se
snad podařilo vyvrátit mýtus o jejím vzniku před rokem 1860, dostatečně popsat
její stavebně-architektonický vývoj, definitivně zodpovědět otázku počtu domů
v kolonii a hlavně připomenout ojedinělé dvojí založení v letech 1871 a 1888;
údaje publikované ve stati budou snad východiskem pro další výzkum či alespoň
pro vzpomínky některého z bývalých obyvatel Jiřské kolonie.
Leden 2011
Literatura:
Barcuch, Antonín – Rohlová, Eva: 1991 – Místopis starého Přívozu. In: Ostrava: příspěvky k dějinám a výstavbě Ostravy a Ostravska, 16. Ostrava: 229–262.
Bělohlávek, Miroslav: 1989 – Život v Litické hornické kolonii u Plzně v letech 1880–1910. Český
lid 76: 80–87.
Bílek, Jaroslav: 1966 – Staré hornické kolonie v ostravsko-karvinském revíru: topografie, stav
a perspektivy. Acta facultatis paedagogicae ostraviensis 1. Seria C–1: 127–158.
Bílek, Jaroslav: 1969 – Architektonický charakter starých hornických sídel v OKR. Acta facultatis
paedagogicae ostraviensis 15. Series C–4: 35–81.
Bílková, Pavla (Myška, Milan): 1973 – Město a předměstí: srovnávací studie struktur obyvatelstva
dvou ostravských čtvrtí po ukončení procesu průmyslové revoluce. Český lid 60: 214–228.
Bilová, Marcela: 1977 – Dělnické bydlení v Ostravě do roku 1918. Ostrava: Pedagogická fakulta
v Ostravě. Rukopis diplomové práce.
Čapek, František: 1929 – Popis důlních podniků ostravsko-karvinského kamenouhelného revíru
a jejich organisace. In: Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru. Moravská Ostrava:
Svazek I.: 7–138.
Dokoupil, Lumír – Bilová, Marcela: 1980 – Obyvatelstvo dělnických kolonií na Ostravsku před
první světovou válkou. Acta facultatis paedagogicae ostraviensis 71. Series C–15: 27–46.
20
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
Dušková, Drahoslava: 1976 – Populační vývoj Jiřské kolonie v letech 1890−1910: statistickodemografická studie na základě rozboru sčítacích operátů. Ostrava: Pedagogická fakulta
v Ostravě. Rukopis diplomové práce.
Fojtík, Karel: 1953 – Příspěvek k poznání způsobu života dělnické třídy v druhé polovině XVII.
a první polovině XIX. století. Český lid 40: 59–60.
Hudcovičová, Lucie – Jemelka, Martin: 2009 – Jiřská kolonie (Jirská kolonie). In: Dombrovský,
Zdeněk (ed.): Hornické kolonie Ostravy. Sborník Hornického zpravodaje. Ostrava: Klub přátel
hornického muzea v Ostravě. Hornictví včera, dnes a zítra, sv. 10: 46–48.
Chvátalová, Blanka.: 1981 – Příspěvek ke studiu dělnického bydlení na Komárovsku (okres
Beroun). Český lid 68: 93–102.
Janusová, Jana: 1980 – Hornické kolonie v Nýřanech u Plzně. Český lid 67: 160–170.
Jemelka, Martin: 2007 – Stav a perspektivy výzkumu bydlení a života v dělnických sídlištích
v českých zemích a na Ostravsku. Slezský sborník 105: 45–60.
Jemelka, Martin: 2008a – Na Šalomouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870–1950). Ostrava: Centrum pro hospodářské a sociální dějiny,
Ostravská univerzita v Ostravě.
Jemelka, Martin: 2008b – Z havířských kolonií aneb jak se žilo havířským rodinám. Ostrava:
Repronis.
Jemelka, Martin: 2009 – Židé ze Šalomouny: obyvatelé největší moravskoostravské hornické kolonie a místní židé. In: Židé a Morava XV.: sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska
dne 5. listopadu 2008. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska: 187–213.
Klát, Jaroslav: 2003 – Zaniklé doly. In: Černý, Ivo et all.: Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském
revíru. Ostrava: 204–242.
Kleinová, Ludmila: 2009 – „Když jablko, tak rajské, když nevěstu, tak z Prajské.“ In: Jemelka,
Martin (ed.): Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny. Ostrava: Repronis: 374–380.
Kroček, Miloslav: 1987 – Z místopisu staré Moravské Ostravy. In: Ostrava: sborník příspěvků
k dějinám a výstavbě města 14. Ostrava: Profil: 237–257.
Matěj, Miloš: 2003 – Památky hornické činnosti. In: Černý, Ivo et all.: Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. Ostrava: 493–503.
Myslivec, Theodor: 1929 – Bytová péče a jiná blahobytná zařízení ostravsko-karvinského revíru.
In: Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru. Moravská Ostrava: Svazek IV.: 265–
516.
Myška, Milan: 1966 – K vymezení ostravské průmyslové oblasti. Český lid 53: 121–133.
Myška, Milan: 2007 – Prostitutka. In: Myška, Milan – Zářický, Aleš (eds.): Člověk v Ostravě
v XIX. století. Ostrava: Universitas Ostraviensis: 209–220, 254–255.
Navrátilová, Alexandra: 1988 – Etnografický výzkum Brna a předměstí: vymezení cílů a základního východiska. Český lid 75: 67–72.
Noušová, Jitka: 1966 – Bydlení horníků na Ostravsku a OKR. Praha: nepublikovaný rukopis.
Procházka, Lubomír – Vařeka, Josef: 1986 – Dělnické kolonie v Třinci. Český lid 73: 130–132.
Procházka, Lubomír: 1988 – Přeměna zemědělské obce Malé Svatoňovice (o. Trutnov) v hornickou lokalitu: kolonie Mexiko a charakteristické rysy bydlení horníků v oblasti Malých
Svatoňovic. Český lid 75: 138–141.
Procházka, Lubomír: 1989 – K způsobu bydlení a bytovým poměrům textilního dělnictva v kolonii firmy M. Mandl a synové ve Dvoře Králové nad Labem (od 80. let 19. do 30. let 20. století).
Český lid 76: 244–245.
Skalníková, Olga: 1952 – K otázce národopisného výzkumu života dělnické třídy. Český lid 39:
148–150.
21
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Skalníková, Olga: 1966 – Hornické slavnosti na Ostravsku v 19. a na počátku 20. století. Český
lid 53: 349–351.
Skalníková, Olga: 1973 – Problém Ostravska jako etnografické oblasti: příspěvek ke studiu vytváření novodobé etnografické oblasti. Český lid 60: 358–364.
Štěpánek, Ladislav: 1971 – Horníci a dělníci ve Svatavě na Sokolovsku. Český lid 58: 76–89.
Štěpánek, Ladislav: 1980 – Jak příchod horníků měnil životní formy v některých částech
Chomutovska. Český lid 67: 93–102.
Todorovová, Jiřina: 1981 – Zpráva o výzkumu nouzové dělnické kolonie Orlík v Plzni. Český lid
68: 103–106.
Tůmová, Vanda: 1969 – K rodinným tradicím na Ostravsku – děti v rodině. Český lid 56: 201–
210.
Vařeka, Josef: 1971 – Vývoj dělnického interiéru a způsoby bydlení horníků v oblasti Mostu
a Duchcova: třetí etnografická studie ze Severočeského hnědouhelného revíru se zvláštním
zřetelem k dnes už zaniklé obci Souš a Ledvice. Český lid 58: 1–15.
Vařeka, Josef: 1974 – Hornická kolonie v Oseku u Duchcova: čtvrtá etnografická studie ze
Severočeského hnědouhelného revíru. Český lid 61: 197–203.
Contact: PhDr. Martin Jemelka, Ph.D., Katedra společenských věd VŠB-TU
Ostrava, Czech Republic, tel.: 597 321 732, e-mail: [email protected]
22
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
Tabulka č. 1: Teritoriální původ obyvatel Jiřské kolonie v Moravské Ostravě
v letech 1890 a 1910. Zdroj: Dušková 1976: 29–30.
Místo narození
1890
1910
abs.př.
%
abs.př.
%
RU monarchie:
227
95,9
723
98,5
obec sčítání
72
30,5
398
54,3
Morava
12
5,1
82
11,2
Slezsko těšínské
40
17,0
67
9,2
Slezsko opavské
7
2,9
26
3,6
Čechy
2
0,8
2
0,2
Uhry
14
5,9
2
0,2
Halič
79
33,3
144
19,6
1
0,4
2
0,2
10
4,1
11
1,5
Hlučínsko
3
1,2
5
0,7
Pruské Slezsko
7
2,9
5
0,7
ostatní cizina
0
0
1
0,1
237
100
734
ostatní země
cizina:
Celkem
100
Tabulka č. 2: Struktura populace Jiřské kolonie a českých zemí v letech 1890
a 1910 podle tzv. biologických věkových skupin (Sundbärgovo kritérium).
Zdroj: Dušková 1976: 50.
Rok
1890
1910
Lokalita
Věková kategorie
0–14
15–49
50+
Jiřská kolonie
37,7 %
56,7 %
5,6 %
české země
34,0 %
49,0 %
17,0 %
Jiřská kolonie
52,6 %
44,5 %
2,9 %
české země
33,9 %
48,8 %
17,3 %
23
Výstavba
1872
1872
1889
1872
1889
1872
1889
1872
1889
1872
1872
1889
1872
Dům čp.
270
271A
271B
272A
272B
273A
273B
274A
274B
275
276A
276B
277A
1964
1888
a1970
1888
a1970
1888
a1970
1888
a1970
1964
1888
a1970
1888
Demolice
24
14,80 x 9,40
14,80 x 9,40
15,10 x 9,40
14,80 x 9,40
15,10 x 9,40
14,80 x 9,40
15,10 x 9,40
14,80 x 9,40
15,10 x 9,40
14,80 x 9,40
14,80 x 9,40
15,10 x 9,40
14,80 x 9,40
Rozměry
budovy
30,45 m²
30,45 m²
30,60 m²
30,45 m²
30,60 m²
30,45 m²
30,60 m²
30,45 m²
30,60 m²
30,45 m²
30,45 m²
30,60 m²
30,45 m²
Obytná plocha
bytu bez půdy
a sklepa
4
4
4
4
4
4
4
4
4
4
4
4
4
Počet bytových
jednotek
22
20
23
26
19
24
25
27
19
1900
23
1890
?
?
?
?
?
1910
Počet obyvatel
26
18
29
24
17
1921
Zdroje: AMO. Sbírka stavebních spisů demolovaných domů: Moravská Ostrava, čp. 270–279, 796–797, 902–903,
915, 925–928, 963–965, 1001–1002, 1045–1049, 1092–1094, 1136–1137, 1185, 1205 (karton č. 59, 112, 126, 128,
129, 132, 135, 140–141, 146, 152, 156, 160); Okresní úřad Moravská Ostrava: Sčítací operáty ze sčítání obyvatelstva obce Moravská Ostrava v roce 1900 (karton č. 4, 12, 14–18), 1910 (karton č. 94, 96–102) a 1921 (karton č. 136,
XXIV. sčítací obvod); Dušková 1976: 113.
Tabulka č. 3: Stavební a populační vývoj Jiřské kolonie v Moravské Ostravě v letech 1872–1970 (1890–1921).
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Výstavba
1889
1872
1889
1872
1889
1889
1889
1893
1893
1893
1894
1894
1894
1894
1895
1895
1895
Dům čp.
277B
278A
278B
279A
279B
796
797
902
903
915
925
926
927
928
963
964
965
Demolice
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
1888
a1970
1888
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
Obytná plocha
bytu bez půdy
a sklepa
30,60 m²
30,45 m²
30,60 m²
30,45 m²
30,60 m²
30,60 m²
30,60 m²
30,92 m²
30,92 m²
57,1+379,5/
512,7 m²
16,30 x 9,80 30,92 m²
16,30 x 9,80 30,92 m²
16,30 x 9,80 30,92 m²
16,30 x 9,80 30,92 m²
20,00 x 11,40 82,25 m²
16,30 x 9,80 30,92 m²
16,30 x 9,80 30,92 m²
15,10 x 9,40
14,80 x 9,40
15,10 x 9,40
14,80 x 9,40
15,10 x 9,40
15,10 x 9,40
15,10 x 9,40
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
Rozměry
budovy
4
4
4
4
2
4
4
4
4
4
4
4
4
4
4
4
2
Počet bytových
jednotek
22
17
17
22
22
23
57
27
21
14
28
21
22
24
24
12
23
32
19
1900
21
1890
28
25
28
28
16
28
30
?
23
24
26
20
65
?
?
1910
Počet obyvatel
23
35
17
23
11
30
33
27
22
17
30
25
120
29
21
1921
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
25
26
1896
1896
1897
1897
1897
1897
1897
1898
1898
1898
1899
1899
1900
1901
1901
Dům čp.
1205
Celkem
Výstavba
1001
1002
1045
1046
1047
1048
1049
1092
1093
1094
1136
1137
1163
1185
Demolice
1965
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
a1970
1967
1967
a1970
1965
Obytná plocha
bytu bez půdy
a sklepa
30,92 m²
30,92 m²
82,79 m²
30,92 m²
30,92 m²
30,92 m²
30,92 m²
30,92 m²
30,92 m²
30,92 m²
77,965 / 82,30 m²
41,40 / 41,325 m²
41,40 / 41,325 m²
průměrně
46,76 m²
23,00 x 13,00 průměrně
46,76 m²
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
20,70 x 10,10
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
16,30 x 9,80
21,80 x 10,50
21,80 x 10,50
21,80 x 10,50
23,00 x 13,00
Rozměry
budovy
40/137/150/143
8
4
4
2
4
4
4
4/3 (1921)
4
4
4
7/4 (1910,1921)
8
8
8/2 (1921)
Počet bytových
jednotek
229
1890
746
17
20
11
14
20
24
19
21
27
23
25
29
29
1900
764
38
22
18
14
23
35
34
27
29
31
26
25
36
35
30
1910
Počet obyvatel
1049
60
26
32
11
21
32
24
18
22
21
25
20
41
44
75
1921
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
Původní umístění závodní kolonie jámy Jiří (vlevo) a Jindřich (vpravo) na mapě Moravské Ostravy
z roku 1880 (Archiv města Ostravy: Sbírka map a plánů, inv. č. 1303/V, Stadt Mährisch Ostrau
mit Darstellung des Terrains durch Niveauschichten Linien im Stadt-Rayon, resp. in dem bei der
Überschwemmung im August 1880 überflutheteten Stadtgebiethe, 1880, 1 : 2880).
Detail Jiřské kolonie na mapě Moravské Ostravy z roku 1900 (Archiv města Ostravy: Sbírka map
a plánů, inv. č. 1327/V, Situační plán města Moravské Ostravy, 1900, 1 : 10000).
27
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Definitivní umístění závodní kolonie jámy Jiří a detail Jiřské kolonie na mapě Moravské Ostravy
z roku 1900 (Archiv města Ostravy: Sbírka map a plánů, inv. č. 1327/V, Situační plán města Moravské Ostravy, 1900, 1 : 10000).
28
Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě
Půdorys hornického čtyřbytového domu čp. 964 o rozměrech 16,30 x 9,80 m ve stavebních plánech
domu čp. 964 (Archiv města Ostravy: Sbírka stavebních spisů demolovaných domů, Moravská
Ostrava, čp. 964).
Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě na nedatované fotografii. Patrně se jedná o domy
čp. 271, 275, 797 a kasárna (zprava), fotografie pořízena zřejmě na rohu Lhotské, resp. Daliborovy (dnes Mariánskohorské) a Jiřské ulice (Archiv města Ostravy: Sbírka fotografií a pohlednic,
Dělnické kolonie, LXXI-5-1/6).
29
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Uliční pohled na jednopatrový dům čp. 1137 (naposledy Mariánskohorská ulice č. 9), postavený
roku 1899, na fotografii ze dne 15. 9. 1966 (Archiv města Ostravy: Sbírka stavebních spisů demolovaných domů, Moravská Ostrava, čp. 1137).
Pohled na současnou zástavbu v místě bývalé závodní kolonie jámy Jiří: foceno 7. 12. 2008 z místa
nad křížením ulic Mariánskohorská a Jiřská (autor fotografie: Lucie Hudcovičová).
30
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
STATI / ARTICLES
POLISH WOMEN WORKERS IN CZECHOSLOVAKIA:
WHAT MADE THEM TO COME?1
ONDŘEJ KLÍPA
Abstract: Post-war Czechoslovakia needed foreign labour and the ineffective
system of planned economy even increased the demand. Polish labour was preferred in a significant way by Czechoslovak companies during the whole period
of the communist regime. Therefore, some companies from certain industrial
sectors, such as glass and textiles, became almost dependent on Polish labour.
Overwhelming majority of the workers were women. At the same time, governments and central planning bodies of both countries tried to control and sometimes even limit the foreign workforce both from economic and political reasons.
After the arrival of Polish guest workers, rumours about their immoral behaviour,
perceived as hunting for husbands in Czechoslovakia in order to stay in an economically better developed country, spread among their Czech neighbours. This
stereotype is based on facts in some cases but do not necessarily evince a relationship between cause and effect. It is likely that negative opinion on the Polish
workwomen was influenced by a stereotypical view of their country of origin
(and of foreigners in general) and their gender. Other reasons for taking a job in
the CSR, like a wish to escape from social control at home as well as to obtain
scarce commodities, played an important role.
Key words: foreign workers, guest labour, planned economy, Czechoslovakia,
Poland, stereotypes.
Czechoslovak-Polish cooperation in terms of a shared workforce was one of the
most extensive projects of its kind within the framework of the Soviet Bloc. As
Polish historian Barbara Durka has stated, “this stream of people enabled not
only curious observations and an exchange of information to take place, but also
1
This article is one of the outcomes of the international research “Schleichwege. Inoffizielle
Begegnungen und Kontakte sozialistischer Staatsbürger 1956–1989”. I am much obliged to
Prof. Włodzimierz Borodziej and Dr. Jan Claas Behrends for their comments to the text.
31
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
comradely contacts to be struck and marriages to take place. The Poles were able
to get to know Czechoslovaks in their private lives, to become acquainted with
their pragmatism, their thriftiness, the way they managed their homes and their
great amiability, manifested not only at work-related gatherings, but also in yards
or corridors. Thus it was as though the fulfilment of economic goals provided
an opportunity for a significant social experiment to take place.” (Durka 1986:
50–51). But how did the Czech environment respond to these “observers” from
Poland? What did the Czechs think about the motivations of the Polish women
workers for coming to Czechoslovakia? As for the Polish workers, I examine on
what the actual reasons for their arrival in the Czech territory was.
In this article I will also look at the circumstances and specific features of this
guest labour migration to Czechoslovak Socialist Republic. Since the largest (up
to the early 1980s) group among guest labourers in the CSR were low-qualified
Polish women workers, this will be the group on which I will focus.
Given that the phenomenon in question developed chiefly from the mid-1960s
onwards, it is on the last twenty-five years of the Communist regime that this paper will primarily be focussed. Given the geographical deployment of the Polish
workers within this focus – that is, about 90 % of the Czech Lands – I shall concentrate on the territory of what is today the Czech Republic.
Research sources and methods
The problem of worker migration was thoroughly studied in classic examples
such as Hispanic migrants to the US as well as “gastarbeitern” in West Germany.
The transnational migration of workers in the Soviet Bloc is apparently less wellcovered. Most attention in Czechoslovakia has been paid to culturally different
workers from Cuba and Vietnam. The study closest to the focus of this article
was written by Ritta Röhr, who made a detailed description of Polish workers in
East Germany. Polish labour migrants were also studied in their home country. It
was researched by Edward Marek at the turn of the 1980s. At present, all types
of foreign engagement of workers in communist Poland are a topic of interest of
Polish historian Dariusz Stola.
One of the few attempts at research concerned with my topic in Czechoslovakia
was a survey carried out during the mid-1970s (Kristen 1986, 1989). More research
was done on the archives of the Texlen National Company in Trutnov (Eastern
Bohemia); materials of this company, however, cover only the period up to 1970
(Jirásek 1989, 1994). Both of these studies supply valuable information; however,
both are inherent in the political discourse of their time. Although they raise some
important points, the overall description of the guest worker programme presents
32
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
clichés of “flourishing international cooperation and friendship”. Intercultural
problems as well as the exploitation (concerning the Vietnamese) of guest workers in Czechoslovakia were not, however, omitted by foreign observers of Czech
origin in the West. Radio Free Europe programmes were among the most productive (Pehe 1989). These “defamation” broadcasts caused responses from even the
Czechoslovak official media. A great deal of my research is based on data collected in Czech archives as well as in Poland (Archive of New Acts in Warsaw;
hereinafter AAN) and Germany (Herder-Institute in Marburg).
Another research method partly employed is oral history. Since my work concentrates on one particular set of problems, I do not use a methodology of “biographical narration” but rather targeted questions.
Oral history methodology was mainly applied to a sample of mainly Polish
women workers who married and settled in Czechoslovakia. The selection of
this sample does not attempt to represent the sociological characteristics of the
focus population – for I did not perform any proper quantitative sociological
research – but only to reflect them. This is why I selected narrators from Prague
and Central Bohemia (Lysá nad Labem and Mladá Boleslav) as well as from
Northern Bohemia (Česká Lípa). The interviews were held in the period from
2002 to 2007. I spoke with 17 people. All of the Polish women were in their 50s
or 60s. About half of them came to Czechoslovakia in the early 1970s and the
others in the first half of 1980s. Except of former Polish female workers I interviewed also one former Polish male worker, one Czech female ex-colleague and
two Czech spouses of the former Polish workers. National minority organization “Klub Polski” in Prague and in Lysá nad Labem helped me with searching
for the appropriate interviewees. The former colleague of the Polish workers
used to be a personal manager who received the Polish guest workers (company
Avia Letňany in Prague). I found her after I asked for such contacts some of the
companies where the Poles worked.
It is difficult to estimate the proportion of women workers who married in
Czechoslovakia from within the entire group. According to my estimates, by the
end of the 1970s some 60,000 Polish workers could have entered as employees
in Czechoslovakia.2 A few thousand more new workers might have appeared in
the 1980s. Most of these were female (see diagram). The archival data (Not1,
p. 5) show that about 5,000 mixed marriages of this kind took place during the
peak period (1972–1978).3 Mixed marriages were no longer as common in the
2
3
Polish historian Dariusz Stola estimates the number of the same group around 50,000 persons
within the whole 1970s (Stola 2010).
From 1975 to 1978 about 800–900 Czechoslovak-Polish mixed marriages took place each year.
The number of divorces was probably still exceeded by the number of marriages in other periods.
33
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
1980s, since most of the women were already working in the border regions
(most already having families and commuting back home)4 and there was a new
wave, composed of rather older women, who came just for a short period. Hence,
the women settled in Czechoslovakia made up at least one tenth (i.e. about 6,000
persons) of the whole group, by my estimates.5 The number was too small to form
any kind of immigrant localities. Generalization of the data collected from oral
historical research is possible to a certain degree, due to the relative uniformity
of the sociological characteristics of the examined group. This is why some of
the findings could also be linked to the group of workers who returned home.
It is necessary to bear in mind that the period when the narrators actually arrived in Czechoslovakia may seem in retrospect rather modified and stereotyped.
Elements of the idealization of one’s own attitudes may have prevailed, or the
suppression of motives which would show the narrator in an unflattering light.
The narrators could have also suppressed, for instance, the economic motives
for coming to Czechoslovakia, which they now perceived under the influence of
the stereotype of their environment, which overused and stigmatized this very
motive. According to French historian Françoise Mayer, historical “memory […]
is neither purely ‘strategic’ or ‘intentional’ nor determined entirely by veritable
history” (Mayer 2009: 14). On the other hand, as Mayer puts it, “history varies
according to intention to ‘present’ themselves” (Mayer 2009: 39). In my opinion,
there is not enough interest in Polish women workers who settled in the CSR to
create any kind of “public relations” mechanism of their memory.
Demand for guest labour
Although guest labour was not a new phenomenon in Czechoslovakia, the postwar situation caused an increased demand for it. Industrial structure was not as
damaged as in other Central and Eastern European states. However, the industrial workforce was disrupted by the expulsion and expatriation of ethnic Germans,
especially in the border regions. For historical reasons, a vast part of Czechoslovak industry was concentrated in these areas. The need for labour was solved
by means of international help, overwhelmingly from the allied socialist states.
Polish labour was preferred in a significant way by Czechoslovak companies
during the whole period, lasting until the end of the communist regime. Other
national groups could not offer the required number of workers (Hungarians
4
5
34
Mixed marriages were typical for non-commuting younger women workers in the internal
Czechoslovak regions (Not1, p. 2).
Kristen says that one in six Polish workwomen stayed in Czechoslovakia for a longer period (Kristen 1986: 188). However, this does not mean that they got married to Czechoslovak citizens.
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
and Bulgarians), demanded too high wages (Yugoslavians) or had difficulties
overcoming language and cultural differences (Vietnamese and Cubans). Moreover, the Poles were also the nearest group to the dense coal and steel industrial
network in the Czechoslovak part of Upper Silesia as well as many textile and
glass factories in Northern and Eastern Bohemia. In addition, a huge number of
new Polish settlers (originally from Eastern Poland) in the border regions could
not find enough jobs.6 Until the number of Polish guest workers was surpassed
by the Vietnamese in the early 1980s,7 the former made up the largest group of
foreigners from the communist bloc living in close contact with Czech society
(unlike the more isolated Russian Soviet Army troops, for example).
Demand increased in the 1960s, when the last wave of citizens of German
ethnicity emigrated and internal Slovak migration to the Czech lands was exhausted. Since the industrial branches in the above-mentioned border regions
were also suitable for women, who made up the vast majority of the available
labour force in Poland, most of the Polish workers were sent there.
Other reasons leading to the demand for labour were inherent in the socialist
economic system, especially economic plans and permanent shortages related
to it (see e.g. Kornai 1992; Pittaway 2005: 130). As Katherine Verdery puts it,
“Not only did the targets [in economic plans] increase annually but the materials
required often did not arrive on time or in the right amounts. So they [the managements] would respond by bargaining their plan: demanding more investments
and raw materials than the amounts actually necessary for their targets” (Verdery
1996: 21). One of the resources needed was labour. Verdery states that “[M]anagers hoarded labour, just like any other raw material, because they never knew
how many workers they would need […] and since all other managers were doing the same, labour was scarce” (Verdery 1996: 22–23). Since all of the shortages and shortcomings of the factories were secured by the state,8 companies
were not forced to modernize machinery or procedures, and thus they continued
to require the same excessive number of employees.
The need for labour continued growing due to the falling level of work productivity (Kornai 1982: 97), which was supported by the egalitarian (and for
efficient employees highly unattractive) system of rewards and extensive social
security. The problem of labour shortage occurred especially in the sectors in
which hard industrial work was demanded. These sectors were often crucial for
6
7
8
Röhr also mentions the development of comparatively modern state farms in Polish Silesia
which could not offer a sufficient amount of vacancies either (Röhr 2001: 213).
Compare 9,500 Polish workers to 21,200 Vietnamese workers employed in Czechoslovak
companies during 1982.
Called by Kornai “soft budget constraints” (Kornai 1992: 140).
35
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
the legitimacy of the communist regime (housing and road construction, coal
and steel industry) and offered badly needed foreign currency (e.g. fashionable
clothes and fabrics for export). At the same time, the principle of full employment failed to create any pressure on the workforce to make people take these
jobs (see e.g. Kornai 1992: 223, 226). The labour market in communist countries
was thus to some extent segmented. After geographical (from Slovakia) and sector9 transfer en masse at the beginning of the Communist regime, Czechoslovak
authorities exploited easily controllable groups (such as students, soldiers and
prisoners) and encouraged women (economically and politically) not to stay
home. The last disposable group was foreign labour.
Czechoslovak-Polish cooperation was enhanced and institutionalized by the
inter-departmental agreement in the early 1960s after some years of early crossborder inter-regional cooperation. A specific covenant was agreed for the first
time at inter-governmental level in 1972 (for five years).10 However, some companies from certain industrial sectors, such as glass and textiles, became almost
dependent on Polish labour.11 Therefore, this form of cooperation was discouraged in the long-term economic plans.12 Additionally, Poland needed its workers
for a growing local industrial sector and thus attempted to minimize cooperation
or transform it on a more financially convenient legal basis. Although the number
of Polish workers dropped significantly, cooperation was repeatedly prolonged
until the end of the communist regime. A considerable incentive for Poles to come
was also provided by the Polish economic and political crisis in the early 1980s.
Main types of Polish guest workers
The group of workers contracted by Czechoslovak companies on the same conditions as local workers also included male workers, although on a much smaller
scale (see diagram), chiefly in the building, mine and steel industries (mostly in
the Silesian region) and also in forestry.
9
10
11
12
36
Especially „Action 77 thousand“ at the beginning of 1950s which transferred many intellectual
employees (mostly politically “troublesome”) to working-class jobs.
Agreement between the Governments of the CSR and Poland on cooperation in the field of
employment of Polish workers in Czechoslovak companies.
The share of Polish workers employed in Czechoslovak companies in industrial sectors in
1974 was as follows: 10.43% in the cotton industry, 7.44% in the flax industry and 5.39% in
the glass industry. Source: National Archive of the Czech Republic, Czechoslovak Federal
Ministry for Social Affairs.
Company managements - aimed at the fulfilment of short-term plans - carried on with this
practice until the end of the communist regime, however. They sometimes did so even without
the assistance of the central state bodies.
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
A far greater group of male workers, however, was constituted by the employees of Polish companies. These workers were most frequently sent as a “services
export” to Czechoslovak companies, of which, nonetheless, they did not become
employees, or as self-contained work units responsible for large and important
construction commissions built “wholesale”. The exporting of the workforce was
usually mediated by foreign trade companies such as Polservice (case one) and
Budimex (case two). The legal conditions, including the principles for payment,
were set by the COMECON trade agreement.13 The reward for guest labour based
on this agreement was transferred to Poland as a whole, as part of the separate
item of foreign trade, in rather high amounts. It was only afterwards that Poland
would pay its individual workers, according to rules of their own making. This
type of cooperation generated not only large profits for the Polish state, but also
for the workers themselves. Thus there was great interest in this form of work
abroad,14 so the representatives of Poland could afford to be very selective (also
from a political point of view). Highly motivated workers (mostly men) would
then show unobjectionable discipline and work productivity up to 30 % higher
than that for similar jobs at home. From the point of view of work performance,
they were the darlings of Czechoslovak politicians, who would publicly praise
and reward them (in the media; see Peterová 1984). Despite the fact that some
Czechoslovak administrative bodies strove to downsize this form of extremely
expensive cooperation in the labour force, it continued and even grew dramatically in the late 1980s.15 Workers engaged on business contracts caused no fear
of social upheaval, as they were not employed by Czechoslovak companies, and
thus came into little contact with local workers (in the case of construction work
this contact was virtually zero).
The most stable group among the Polish women guest workers was made up
of workers commuting on a daily or weekly basis from the Polish border regions
to Czechoslovak ones using small border traffic routes (enabled in 1959). These
women usually had their own families on the Polish side. Their work experience
often exceeded ten years. Thus, their average age was already markedly higher
than those of the others in the 1970s. The qualification level of the members
of this group rose in accordance with their length of service. This positively
influenced their income and consequently their motivation for working in the
13
14
15
General agreements for assemblage and rendition of other technical services related to mutual supply of machinery and equipment among the organizations of international trade of the
member states of the COMECON (1962).
E. Marek cites a saying popular at the time: “Załapać sie na eksport – to wygrać los!” [to work
abroad is to win the lottery] (Marek 1991: 51).
Around 30,000 in 1989 (Marek 1991: 39).
37
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
CSR. The work productivity of these workers was respectable. They often established the core crews of factories (averaging around 50 per cent in some). The
number of commuting workers dropped from around 10,000 (in 1970, probably
the peak)16 to some 5,600 in the mid-1970s. After this time, the numbers of workers employed in border regions – i.e. mostly commuting17 – varied but remained
at around 5,000 until the end of the communist era.18
The non-commuting group of workwomen grew from the early 1970s onwards
thanks to the employment of Poles allowed just beyond the Czechoslovak border
regions (from 1970 onwards). They often worked for distant inland companies19
and/or came from remote Polish regions. This group, separated from their homes
and families, was naturally not particularly stable. As a low-qualified labour
force (with no need to study or gain work experience), their approximate age
was quite low, and remained so due to the high rate of job turnover. The increase
in the number of Polish guest workers after 1972 was obviously brought about
mostly by this group, for both the number of inland companies employing such
workers and the number of women workers arriving from far-removed Polish regions grew. The group working outside the border regions – probably including
most of the non-commuting workers – was greatly reduced after 1978 when they
began to be termed “extraordinary cases”. Permits in such cases were given only
for those positions in which the workers would increase their qualifications.
Guest labour in Czechoslovakia within international context
Although guest labour took place in the West to an incomparably larger degree, international collaboration such as that between Czechoslovakia and Poland was far
from isolated within the Socialist camp. Guest labour from the socialist countries
was also extensively used by the GDR and the Soviet Union. The GDR employed
workers from Poland and Hungary and the USSR chiefly workers from Bulgaria
(circa 15,000 individuals). It was the leading country in terms of the share of
foreign workers (around 1 per cent) in the labour force within the COMECON
countries (Bade 2004: 319–320). The employment of Polish workers by the GDR
16
17
18
19
38
More than half of these were commuting weekly, the rest daily.
At the end of 1978, for instance, all of the workers employed in the border regions were commuting (3,000 daily, 1,200 weekly) (Not1, p. 1).
At the turn of the decade this group made up almost the entirety of Polish guest labour in
Czechoslovakia. From 1982 to 1984, the number of other Polish workers rose rapidly (reaching almost the same numbers as commuting workers). However, from the mid-1980s onwards
the number of workers outside the border regions decreased to around 1,000.
Internal companies were of broader industrial sector variability; for instance, forestry, wood
processing, metal-working and food processing.
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
bore many similarities to the situation in Czechoslovakia (Röhr 2001), which in
fact placed both countries in somewhat of a state of competition.20
On the other hand, Poland was traditionally a country of labour-related emigration. During the Communist era of state control, however, “nationalized” work
migration became an important economic factor in the planned economy. For
instance, the controlled export of work capacities to the West in the area of construction was one of the key sources of available hard currency (Marek 1991:
50). The destination for the largest number of Polish workers within state-organized employment was undoubtedly Czechoslovakia. To provide a basic idea of
this situation, the number of Polish citizens officially recognized by the Polish
state in 1989 (not counting the hundreds of thousands of uncontrolled individual
workers)21 employed abroad (based on all kinds of agreements) totalled as follows: 43,600 in Czechoslovakia, 37,702 in the GDR, 25,880 in the USSR, 11,073
in Mongolia and 9,585 in West Germany. Groups of officially employed Polish
citizens were active at that time in dozens of other countries (Marek 1991: 56).22
Guest labour in the Eastern Bloc differed from that in the West in many respects. Above all, this was “guest labour” in the most literal sense since, after the
contractual period elapsed, the workers had to return home.23 Institutional barriers made it difficult for foreign workers to actually settle in the host country.24
Given the ideological interpretation of guest labour in Communist
Czechoslovakia, the terms officially used to refer to it were, for example, “temporary labour aid” and “cooperation” (in the area of the workforce). In contrast
to the variation in the West, they continued to emphasize the “wise” central planning and “altruistic” (educational, training etc.) intent.
20
21
22
23
24
An inter-departmental agreement about the employment of Polish workers was signed with
Czechoslovakia in 1964, and with the GDR in 1966; inter-governmental agreements intensifying this cooperation were signed with the GDR in 1971, and in 1972 with Czechoslovakia.
The employment of the Polish workers in the GDR, however, never reached such an extent as
in Czechoslovakia. For the sake of comparison, in 1972, roughly 8,000 Poles workers were
employed in the GDR (together with circa 20,000 foreign workers from other countries).
Dariusz Stola estimates that only in 1980 the number of illegal (mainly short-term) Polish
workers abroad (mainly in the West) was 100,000–150,000 (Stola 2010).
In 1980, the number of Poles working legally (recognized or organized by the state) abroad
totalled about 100,000 (Stola 2010).
It is worth noting, however, that foreign labour in the West was originally “guest” labour up
until the first oil crisis in 1973, after which the workers had to choose between either settling
or going and never coming back (Bade 2004: 301).
The CSR as well as the GDR, for instance, accepted only single foreign workers, not families.
If Polish workwomen became pregnant during their employment in the GDR, they had to abort
or return home (Bade 2004: 319–320; see also Röhr 2001).
39
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
If compared to the labour migration to Western Europe, we can define the
Polish women workers in the CSR as temporary migrants but only with respect
to the non-commuting ones in inland factories. Both in the West and in the studied case we can find mechanisms of a segmented labour market. Contracts with
the Poles as well as other nationalities took place (chiefly under pressure from
the exporting country) within micro-programmes, the aim of which was to merely make up for specific and temporary gaps in the work market. At the same time
in the West, up until the mid-1970s, macro-programmes were common – i.e., the
whole sectors economy was opened up to a foreign workforce (Bade 2004).
Among the main similarities are phenomena labelled by Philip Martin as distortion and dependence (Martin 2005: 12). Both in the West and in Czechoslovakia
(apparently to a far greater extent), companies relying on foreign labour either
established or continued operating uneconomical projects which would probably
not have been possible without foreign labour (distortion). Hence, the demand
for a labour force was further enhanced by the guest worker programme itself.
In Western Europe, according to Klaus J. Bade, the foreign labour force was
directed towards the sectors where structural improvement and modernization
would be too expensive and fatal for factories (Bade 2004: 298). Similarly, in
both contexts, some industries became almost dependent on the foreign workforce (dependence).
Perception of the Polish guest labour by the Czechs
The distrust and suspicion of the communist ruling class towards foreign influence in general affected the nation as well. The lack of information about foreign
countries, caused, for instance, by restricted travelling and the receiving of foreign
media broadcasts, was combined with implicit but strong nationalism. As CzechBritish sociologist Ladislav Holý states, nationalism was intensively developed
during the communist period in Czechoslovakia. Thinking in nationalist terms was
further developed by the “economy of shortage”. Foreign influence (“Russian” in
the case of Czechoslovak society) was thus easily found guilty of the economic
shortcomings and underdevelopment of the country (Holý 2001: 15).
As far as attitudes towards the Poles are concerned, one finds a lot of evidence about such “popular” theories. They are mostly linked to the economic
and political crisis in Poland at the beginning of 1980s.25 At the same time, many
Czechoslovak citizens (predominantly in the border regions) faced an increasing
25
40
The Poles were often accused of exhausting the Czechoslovak economy through financial
loans and material humanitarian aid granted by CSR authorities within the framework of the
“international friendship” of the Communist Bloc (Sever).
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
number of Polish smugglers, traffickers and money exchangers, often coming as
part of the official sight-seeing tours. This enhanced the stereotype of the poor
Polish economy26 among Czechs that drew back to at least the end of the 19th
century, when many impoverished Galician peasants migrated to the industrial
(mainly coal and steel) regions in Upper Silesia. This stereotype was also supported from the Polish side. Thanks to the long tradition of the Czech machine
industry, Czechoslovakia had quite a good reputation, especially in those rural
and industrial environments from which the Polish women workers primarily
came. A respondent from Česká Lípa, for instance, explained that her father in
the village was proud of his threshing machine precisely because it was made in
Czechoslovakia. According to the usual stereotypical schema in which the rich
cause positive feelings and the poor negative ones (Cała 1996: 201–202), the attitude of the Czechs towards the Poles was thus rather negatively influenced.
The Czech environment of the Polish guest workers was even shorter of sufficient information, because the general policy was not to draw too much attention
to this kind of cooperation. As the earlier-cited Barbara Durka has suggested, it
was agreed that the accumulated social capital of Polish guest workers be used
for the benefit and cooperation of both countries; that is, the personal experience of the Poles and their knowledge of the language, culture and economy
of Czechoslovakia (Durka 1986: 51). I fear, however, that this fine idea was
a radical departure from the official views of the governments of both Poland
and Czechoslovakia at the time. Not only the governments did not use the “accumulated social capital” of the workers but they even attempted to control and
limit their contact with the locals. In spite of the pragmatic political declarations
of the contractual parties, it was still impossible to conceal the bitter aftertaste
of this open admission of unexpected discrepancies (the alignment of demand
and supply of the labour force) in the planned economy. The government, which
exported a workforce, on the other hand, was admitting failure in keeping to the
principle of full employment. The inability to guarantee the much glorified “right
to work”, i.e., to provide a living for the population of the country, was at the
same time an extremely sensitive issue for communist regimes, oriented towards
gross growth of the standards of living and disdainful of the unemployment characteristic of capitalist economies.
The main reason for the control was an effort to regulate channels of information and put forth a constant stream of systematic propaganda. If we compare
26
It was also reflected by the Polish authorities, which complained about the widespread opinion
in Czechoslovakia that Polish workers were “poor and unemployed” (who had no other chance
than to come to the CSR) (see Info2).
41
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
the studied case with tourism, which brought about unofficial contact in an even
broader sense, guest labour produced this feature in a much deeper (work, housing, eating, entertainment, relationships, etc.) and longer-lasting way. Thus, supervision did not entail only observing the workers themselves and their contacts
with the local population, but also control of information regarding the entire
phenomenon of guest labour.27 Any contact of the citizens (not the high-ranking
state and party leadership) of the communist countries with foreign individuals
(as well as from “allied” countries) was perceived as suspicious, since personal
experience could have been a dangerous competitor to propaganda. Yet, at the
end of 1960s, accusation of “cosmopolitism” caused a serious threat (leading to
dismissal from work, forced emigration etc.) in Poland. Therefore, most unofficial contacts were considered to be a sort of adverse side effect of the guest
worker programme. Although the foreign labour was considered as stabilising
(though destructive in the long term) from an economical point of view, it was
“destabilizing” from a political one.
The regulations of both the Polish and Czechoslovak authorities reacted gradually to the unofficial forms of contact. Well into the mid-1960s, measures characteristic of the previous Stalinist period were still in force, that is, measures
restricting the movement of guest workers to limited zones. After the invasion
of Czechoslovakia by the Warsaw pact in 1968 and the change of party leaders,
media reports about Polish women workers were sharply reduced.28 Throughout
the entire period of collaboration, but in proportion to the degree of perceived
danger to the regime, the communist authorities of the two countries (each with
varying intensity depending on the current circumstances) attempted to infiltrate
the community of Polish workers and used the apparatus of the secret police to
spy on them (most markedly in the course of the so-called Akce Sever in the early
1980s during the Solidarność crisis in Poland).
Moreover, the Polish authorities were motivated in their restrictions of interethnic contact by the emigration of their workers due to mixed marriages. As
Czech scientist Radka Dudová states, the socialist regime tried to control and
27
28
42
According to Sokolovsky, employment of foreign workers within the COMECON states was
hampered by the presumption that it would have a negative political impact on these workers
(Sokolovsky 1980).
The last newspaper article about them – describing inter-ethnic relations as well as the shortcomings of the cooperation – was written a few days before the invasion (Hříšný 1968). The
Polish authorities tried to reduce publicity in the media. In 1974 they asked for the shooting of
a Czech documentary film about the Polish workwomen to be stopped. Among the reasons, as
in the case of the GDR, was probably an attempt not to initiate a critical discussion about it in
public (Röhr 2001).
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
strengthen both production and reproduction (Dudová 2009). The emigration
of young women was therefore perceived not only as a loss of an economic resource but also as a threat to the future of the nation. Thus, while some western
market economies at the time tried to motivate foreign guest workers to return
to their countries of origin, the efforts of the sending socialist states were aimed
at bringing their citizens back home. The most important step towards limiting
contact between the two ethnic groups was taken in 1972. From then onwards,
the Polish workwomen were allowed to work only (with a few exceptions) in
groups of no fewer than 50 persons per factory. At almost the same time, a new
department was established at the Polish embassy in Prague to control both the
behaviour of the Polish workwomen and the appropriate level of conditions
offered to them by Czech factories. The Polish authorities also tried to control
the workwomen through politically trained “group leaders” from Poland (or
even male workers from construction sites, often located nearby) or Czech colleagues (Jirásek 1994: 143).
Another important fact is that the group of Polish workers entered Czech society mainly in those regions without any previous inter-ethnic Czech-Polish
experience (unlike that of Teschen Silesia) because the Czechoslovak-Polish
border itself was newly established after World War Two. The Poles lacked any
previous contact with Czechs or social networks among them. In any case, the
Polish women often came from very distant territories or as “new Silesians” with
family roots in the East. The Czechs – also recently settled in the border regions
after replacing the displaced German population – did not know a lot about the
Poles either.
Since the local inhabitants were not helped by the authorities and media to
receive better information about newcomers, they had to make up their own theories to explain the motivations and behaviour of the Polish women workers.29
The Polish women workers were, in popular opinion, some sort of “immodest” women30 who made every effort to get married and stay in a “richer” country.31 As Kristen put it, rumours emerged about the Polish “tactic” of becoming
29
30
31
The occurrence of Polish guest labour in Czechoslovakia was somewhat overshadowed by the
later (from the late 1970s onwards) arrival of Vietnamese and Cuban workers. These “exotic”
nationals provoked higher interest in Czech society and challenged many prejudices and thus
caused adaptability problems. Consequently, media, public, political and academic circles paid
closer attention to these latter groups (see e.g. Kristen 1989: 190; Pehe 1989).
Hříšný 1968: 13. Kristen also reports that the stereotype even spread back to Poland, so the
women who returned home were at first under deep suspicion (Kristen 1986: 194).
For instance, Kristen wrote about the “known hunger to marry in Czechoslovakia…” (Kristen
1986: 194).
43
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
pregnant as soon as possible, in order to force marriage.32 These views were
further strengthened by some examples of unfortunate mixed couples (Kristen
1986: 193–194). For example, Poles coming to Lysá nad Labem in the early
1980s met with statements by the locals such as “The Polish women are coming,
there will be divorces again”. It might be explained, according to the popular
“theory” mentioned above, that Polish women in the CSR demonstrated misbehaviour in order to become more easily involved in relationships leading to
marriage (Not1, p. 5).
Motivations of the Polish workers to come in Czechoslovakia
I suppose, however, that purely economic motives, i.e. increased income, were
very loose and not much of an important conception in the Polish women’s minds.
By the mid-1970s, workers in Poland could achieve roughly the same level of
wages as in Czechoslovakia (in jobs offered to Polish workers). Furthermore, local population (Kristen 1986, 1989; Not1, p. 6) as well as the management of the
companies frequently remarked on a high rate of breaches of discipline (especially alcohol consumption and partying until the late hours), low work productivity, withdrawal from work (Jirásek 1989: 179, 185) and false sick leave (Zpr1,
p. 2; Not1, p. 5–6)33. These problems often led to dismissal from work and thus
the loss of permission to stay in the CSR.34 The consequences of this behaviour
were well known to the Poles, so they must have been aware of what they were
doing. In other words, they dared to engage in such risky activities because they
planned neither to stay as long as possible nor to build deeper social networks.
32
33
34
44
Nevertheless, he argues that it is not based on truth because mixed couples usually got married
after quite a long partnership. Divorces of Czech-Polish mixed couples were common only
until the mid-1960s. He also quotes official data which states that the unwanted pregnancies
of Polish women workers were usually solved by abortion (Kristen 1989: 193). In addition,
abortion policy in the communist CSR was very liberal (Dudová 2009).
Within the first half of 1983, for instance, the sum of days of sick leave absence as well as both
the justified and unjustified absence of Polish workers in Czechoslovak factories made up the
equivalent of 1,543 completely non-working but paid persons. Czechoslovak compensation
payments for these “dead workers” paid directly to Polish budgets alone totalled 2,300,000
Czechoslovak Crowns (Zpr1, p. 2).
115 Polish workers were dismissed between 1977–1978 due to breaches of discipline, illicit
trade and alcoholism (Not1, p. 3). However, some managements evidently tolerated the misconduct of the foreign workers because Polish authorities were often not able (or willing) to
replace a fired worker in time for a new one, according to official agreements (Hříšný 1968).
As Verdery puts it, “[a]n important result of labour’s scarcity was that managers of firms had
relatively little leverage over their workers. That is, structurally speaking, workers under socialism had a somewhat more powerful position relative to management than do workers in
capitalism.” (Verdery 1996: 23)
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
Emancipation from rural society and family control as well as a desire for
scarce consumer products might have been the chief alternative motivations for
coming to Czechoslovakia.
Higher income would be seen as important only inasmuch as it was possible
to spend it in Czechoslovakia. Broader choice and better quality of the products
in the CSR attracted many of the women (see e.g. Info1, p. 3).35 Many consumer
goods were in short supply in Poland and, as a result, the women took these back
home with them. These were, for instance, items for babies (prams, clothes),
kitchen suits and certain alcohol and food products.
The possibility of buying scarce goods in Czechoslovakia was crucial, especially in the 1980s. A respondent from Lysá nad Labem in this period stated that
her main motivation for coming was to escape from the long queues in Poland.36
Increased spending in Czechoslovakia became a strong pattern characterizing
Polish women workers in Czechoslovakia in this period. One respondent stated
that they tried to acquire so many clothes that they almost ran out of money for
food. We find the same features as those described by Jonathan R. Zatlin regarding a case in the GDR, where one of the effects of the weakening of the role
of the official currency was the increased role of selected products which even
became an object of fetishism and a substitute for money (Zatlin 2007: 12). This
desire (especially for fashionable goods) was undoubtedly satisfied faster than
the standard employment agreement (2–3 years), which was demonstrated by an
extremely high job turnover.
Many of the girls came from very traditional rural areas, where their life
prospects were to a great extent already pre-destined. Not only their standard
of living but also their type of profession (probably also their concrete place
of employment), their area of living, their circle of potential partners and other
social issues were already outlined for them. Thus, the Polish women workers
often wished to leave this milieu and enjoy a “freer” way of life. A respondent from Prague – married to and then divorced from a Czech man – summarizes several motives for coming to Czechoslovakia: “Chiefly, as far as
I know, I would say the main motive was adventure; to go somewhere, get to
know something, maybe even stay. (…) [To stay here] … I did not plan it at
all. I had a contract for just two years and I even did not prolong it, so it came
35
36
One may also assume that the Polish authorities had taken this motivation into account and
considered it as one of the ways of solving the problem of the shortcomings of the Polish consumption market (Röhr 2001).
Darisz Stola adds that motivations for guest work in Czechoslovakia in the early 1980s also
increased also due to the fact that goods obtained in Czechoslovakia could have been sold in
Poland at a high profit (Stola 2010).
45
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
all of a sudden, the wedding was arranged hurriedly, but I did not plan this at
all…” In 1968, another woman responded to a Czech journalist as to whether
she intended to stay longer: “I don´t know. Maybe yes maybe not. I will wait to
see how it is going to turn out but I like it here so far. I have friends here. Why
did I come? One can hardly find a job at home (note: she had arrived in 1963).
After all, why not see the world a little bit?” (Hříšný 1968: 12) Thus, it could
have been regarded as a kind of entertainment before returning to Poland or
a journey with a loophole in order to escape from Poland. Marriage would
actually have been contrary to the above-mentioned motivation. The wish to
enjoy life without tough social controls and plan a lifestyle based on one’s own
needs does not often fit well into family life.
One should also be aware that the employment of Polish workers in
Czechoslovakia took place roughly at the same time as the progressive urbanization in Poland. One may identify similar motives for moving in the case of Polish
workers in Czechoslovakia as in that of Poles moving from villages to towns
within Poland, for example lack of entertainment or low public opinion of villagers and agricultural work (Makarczyk 1964: 95–97, 101). According to Wacław
Makarczyk, even such factors as the type of occupation of the migrants in their
villages of origin, their material conditions, the attitude of their parents towards
migration and “family patterns” concerning migrant strategies might also have
played an important role (Makarczyk 1964: 109, 111, 115).
Although the motivations for working in the CSR were rather complex (made
up of at least two of the elements noted above), the group of Polish women workers probably also included those who were driven to marriage by predominantly
“classical” economic pressures. Kristen writes about a group of young Polish
women who came from poor villages in Eastern and South-Eastern Poland. They
often came from numerous and impoverished rural families and were highly
motivated to get out of their family homes. These women workers were mostly
able to stay in Czechoslovakia for a longer period of time (Kristen 1986:188). It
was especially the Polish workers in the Czechoslovak non-border regions who
had few possibilities of prolonging their stay if they so wished.
Increased stereotypes as a consequence of Polish workers’ vulnerability
It is necessary to mention specific characteristics of this group which enhanced
this stereotypical view. Generally speaking, the Polish women workers were foreign nationals (from a country which was perceived as less economically developed), young and female (and immature in many respects). Firstly, “moral
delinquency” might therefore have been an ordinary symptom of the age group
46
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
(in the case of the non-commuting workers).37 Secondly, the Polish women –
taken out of their protective society – were extremely vulnerable and constituted
a suitable target for stereotypes. As foreigners without their own social networks,
they interfered with a “public space” which was, in communist societies, highly
politicised and depersonalised and, hence, unfriendly (Holý 2001: 24, 27). As
Holý states, particularly in the non-intellectual professions (where the foreign
workers were employed), the spheres of “friends” and “colleagues” were quite
separate. Different ethical standards were applied to them. Any breakaway from
norms was also condemned (Holý 2001: 24, 26, 27). The workwomen were also
perceived according to gender stereotypes. The general treatment of women in
communist societies bears some “patriarchal” features. The social “emancipation” of women in communist states led to the same duties for women as for
men. One family could not live on a single salary, so the women had to go to
work. On the other hand, their rights were not equal (less pay, less leisure time
because of household duties, etc.) (Holý 2001: 153). Thus, women were perceived as both politically38 and economically inferior. According to Mark Pittaway, who studied social relations in industry in communist Hungary, especially
in the textile industry (where a lot of the Polish workwomen were employed),
workers were in the weakest bargaining position. This was due to the relatively
high mechanisation of the factories (workers played a lesser role) and the gender
of the labour force. Women workers could have been easily discriminated against
by the management (Pittaway 2005: 129, 131). When it comes to their criticized
behaviour, it could have been the result of other factors (Czech boyfriends, the
staff of factories, etc.) but presented as the women’s own fault. Hence, the criticised behaviour (accumulated thanks to social characteristics) of the women was
probably exaggerated due to the approach of the Czechs to them as foreigners
and women at the same time.
As one of the women described in an interview from 1968: “(Here in
Czechoslovakia) we just don’t have much freedom. On weekdays we have to be
home before nine p.m. in the dormitory. But we are grown-up people, so we know
what we can and what we can’t do. And we also have a feeling – and not only
37
38
As the “moral delinquencies” are often reported in the context of youth and high job turnover,
one may suppose that this was in regard mainly to non-commuting workers over all three decades (and probably some of the commuting ones at the beginning of such cooperation in the
1960s). Productivity increased when the cooperation was limited almost entirely to commuting
workers at the end of the 1970s (Not1, p. 3).
According to Eva Fodor, due to reproduction duties, which were not disputed by the communist authorities, women could never be considered to be as reliable and dedicated to the idea of
communism as men (Fodor 2002: 241).
47
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
a feeling – that some of the overseers judge us in a different way from the Czechs.
When one of the girls comes back late, if she is a Pole, she will be told off and called
a bitch (…) and the others are also judged in the same way.” (Hříšný 1968: 13)
Transitional costs of the work in Czechoslovakia
Those who returned home most likely did not come back simply because they
were not able to find a husband. Many of them probably changed their minds
during the time of their employment because of certain “transitional costs”. The
Polish women workers had to face several small but sensitive problems. Apart
from their broken social networks in Poland, the Polish workers were also limited in very specific spheres such as the different food and the reduction of religious life. To conclude with another quotation from the interview with Polish
guest women workers in 1968: “I wonder that Basia could marry here. She must
be homesick. One cannot stand it here for long. People will always look at you as
‘the Pole’, but their homes are nice. I won’t have such at our place in my home
village…” (Hříšný 1968: 13)
Conclusions
In this study I have shown why Czechoslovakia needed foreign labour and why
the communist regime even increased the demand. On the other hand, both countries tried to control and even limit the workforce.
The research shows that the received notions from the Czech society of the
immoral behaviour of the Polish women, perceived as hunting for husbands in
Czechoslovakia in order to stay in an economically better developed country,
while possibly based on reality in some cases, still do not evince a relationship
between cause and effect such as stereotypes may imply. Although I would have
preferred to have obtained more oral history data (particularly from the former
Polish workwomen who returned to Poland), I analyzed enough to state that
other reasons for taking a job in the CSR played an important role. It was most
probably a wish to escape from social control at home as well as to obtain scarce
commodities. Besides this particular opinion, Polish workwomen had to face
attitudes influenced by a stereotypical view of their country of origin (and of
foreigners in general) and their gender.
The research may also complement other studies carried out on Polish guest
workers in other socialist countries. To my knowledge, it is comparable to that
of the case of Polish workers in the GDR (Röhr 2001). The situation of foreign
workers from Poland in Hungary, which was studied by Eva Kovács, displays
48
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
a somewhat different data. Although the conditions of Polish workers in Hungary
were roughly similar to these of male Polish workers based on business contracts
in Czechoslovakia, there was still, for instance, a strong influence of language
differences and a bigger distance from the mother country (Kovács 2008).
January 2011
References:
Bade, Klaus J.: 2004 – Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. Praha: Nakladatelství
LN.
Cała, Alina: 1996 – Autostereotyp i stereotypy narodowe. In: Krzemiński, I. i kol.: Czy są Polacy
antisemitami? Warszawa: Oficyna Naukowa.
Dudová, Radka: 2009 – Interrupce v socialistickém Československu z foucoltovské perspektivy.
In: Gender, rovné příležitosti, výzkum 10, č. 1. Available at: http://www.genderonline.cz/view.
php?cisloclanku=2009091303 (15. 1. 2009).
Durka, Barbara: 1986 – Sąsiedzka współpraca PRL – CSRS. Warszawa: Krajowa agencja wydawnicza.
Fodor, Eva: 2002 – Smiling women and fighting men: the gender of the communist subject in state
socialist Hungary. Gender and Society, Vol. 16, No. 2: 240–263.
Holý, Ladislav: 2001 – Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Slon.
Jirásek, Zdeněk: 1989 – Polští pracovníci v textilkách severovýchodních Čech po druhé světové
válce. In: Etnické procesy v ČSSR. Polské etnikum. Ostrava: Krajské kulturní středisko Ostrava:
174–187
Jirásek, Zdeněk: 1994 – Polští pracovníci v textilním průmyslu Trutnovska a Náchodska po druhé
světové válce. In: Pohledy do minulosti. Sborník příspěvků k šedesátinám doc. PhDr. Vladimíra
Lesáka. Dissertationes historicae vol. 2, Hradec Králové: 139–148.
Kornai, János: 1982 – Growth, Shortage and Efficiency. A Macrodynamic Model of the Socialist
Economy. Berkeley.
Kornai, János: 1992 – The socialist system: the political economy of communism. Princeton – New
Jersey: Princeton University Press.
Kovács, Éva: 2008 – „A beékelést kiküszöbölték.” Lengyel munkások Beremenden (1979–1981).
REGIO. Kisebbség, Politika, Társadalom. 19. évfolyam, 2008. 3. szám: 73–109.
Kristen, Vladimír: 1986 – K současné etnické situaci polských pracujících v ČSR (na základě
sondáže v okresu Jablonec nad Nisou). In: Etnické procesy IV. Etnické procesy v pohraničí
českých zemí po r. 1945 (společnost a kultura). Sborník referátů přednesených na konferenci
s mezinárodní účastí konané ve dnech 5.–8. listopadu 1984 v Sobotíně, okr. Šumperk, část 3,
Praha: ČSAV ÚEF: 181–200.
Kristen, Vladimír: 1989 – Ke studiu polských zahraničních pracujících v ČSSR po druhé světové
válce. In: Etnické procesy v ČSSR. Polské etnikum. Ostrava: Krajské kulturní středisko Ostrava:
188–197.
49
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Makarczyk, Wacław: 1964 – Czynniki stabilizacji w zawodzie rolnika i motywy migracji do miast.
Wrocław – Warszawa – Kraków: PAN.
Martin, Philip: 2005 – Managing Labour Migration: Professionals, Guest Workers and Recruiters.
New York: UN/POP/MIG/2005/01.
Marek, Edward: 1991 – Zatrudnienie pracowników polskich za granicą. Warszawa: Instytut pracy
i spraw socjalnych.
Mayer, Francoise: 2009 – Češi a jejich komunismus. Paměť a politická identita. Praha: Argo.
Pittaway, Mark: 2005 – Workers, Management and the State in Socialist Hungary. Shaping and ReShaping the Socialist Factory Regime in Újpest and Tatabánya, 1950–1956. In: Brenner, Ch.
– Heumos P. (eds.): Socialgeschichtliche Kommunismusforschung. Tschechoslowakei, Polen,
Ungarn und DDR 1948–1968. München: R. Oldenburg Verlag: 105–132.
Röhr, Rita: 2001 – Hoffnung – Hilfe – Heuchelei. Geschichte des Einsatzes polnischer Arbeitskräfte
in Betrieben des GDR-Grenzbezirks Frankfurt/Oder 1966–1991. Berlin: Berliner Debatte
Wissenschaftsverlag.
Sokolovsky, Peter: 1980 – Der Arbeitsmarkt in der Tschechoslowakei. Dissertation. Frankfurt/M,
J. W. Goethe Universität.
Stola, Dariusz: 2010 – Kraj bez wyjścia? Migracje zagraniczne z Polski 1949–1989. Warszawa:
IPN.
Verdery, Katherine: 1996 – What Was Socialism and What Comes Next? Princeton – New Jersey:
Princeton University Press.
Zatlin, Jonathan: 2007 – Money and Political Culture in East Germany. Cambridge: Cambridge
University Press.
List of Quoted Archival Sources (with Abbreviations):
Hříšný, Pavel: 1968 – Dívky z druhé strany hranice. Pochodeň č. 191, 10 – 11 August 1968:
12–13.
Info1: Archiwum Akt Nowych, zespół KC PZPR/Wydział Zagraniczny, Inventory No. LXXVI/6,
Informacja w sprawie zatrudnienia pracowników polskich w przedsiebiorstwach CSRS i NRD
(1974).
Info2: Archiwum Akt Nowych, zespół KC PZPR/Wydział Zagraniczny, Inventory No. LXXVI/6,
Informacja w sprawie sytuacji pracowników polskich zatrudnionych w CSRS i NRD (1966).
Not1: Archiwum Akt Nowych, zespół KC PZPR/Wydział Zagraniczny, Inventory No. 888 (837/12)
(Ambasada PLR w Pradze, Wydzial Zatrudnienia), Notatka w sprawie zatrudnienia polskich
pracowników w CSRS (1979).
Pehe, Jiří: 1989 – Foreign Workers in Czechoslovakia. Radio Free Europe/ Radio Liberty, 26
January 1989, Czechoslovak SR/2: 29–34. Herder-Institut Marburg, Pressearchiv, Inventory
No T6083, T43.
Peterová, Zuzana: 1984 – Bylo na ně spolehnutí. Zemědělské noviny, No 169, 19 July 1984.
Herder-Institut Marburg, Pressearchiv, Inventory No T43, T6083.
Zpr1: Czech National Archive, Materials for session of the CSSR government presidium, File
201/91/6, March 1984, Zpráva k návrhu MPMSV PLR na změnu Ujednání mezi FMPSV
ČSSR a MPMSV PLR o zaměstnávání polských pracovníků v čs. organizacích v pohraničních
oblastech a v jiných výjimečných případech ze dne 16. 5. 1978 (1984).
50
Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?
Polish Workers Employed in Czechoslovak Companies: by gender
Source: National Archive of the Czech Republic, Czechoslovak Federal Ministry for Social Affairs.
Diagram is reconstructed from different archival materials.
Polské dělnice v Československu. Co je sem přivedlo?
Poválečné Československo potřebovalo zahraniční pracovníky z demografických
důvodů, přičemž neefektivní systém plánované ekonomiky a záruky plné zaměstnanosti tuto potřebu ještě prohloubily. Během celého období komunistické vlády
byla většinou československých podniků výrazně preferována polská pracovní
síla. Převážná většina polských hostujících pracovníků byly ženy – nekvalifikované dělnice. Některé továrny v určitých odvětvích (zejm. sklářském a textilním)
se na nich staly téměř závislé. Vlády a centrální plánovací orgány obou zemí se
přitom snažily – často navzdory vedení podniků – z ekonomických i politických
důvodů zahraniční pracovní sílu kontrolovat a její velikost omezovat.
V období působení většího počtu polských dělnic v ČSSR (od poloviny 60. do
konce 80. let) se v české společnosti rozšířily zvěsti o jejich nemorálním chování, které bylo mnohdy interpretováno jako snaha získat českého manžela (zejm.
vynucení sňatku otěhotněním). To mělo dokazovat údajnou hlavní motivaci příchodu polských dělnic za prací do ČSSR, tedy emigrovat do ekonomicky lépe
postavené země. Tento stereotyp je do určité míry odůvodněný, ale nelze z něj
dokazovat kauzalitu mezi jeho jednotlivými částmi. Navíc je pravděpodobné, že
některé negativní zkušenosti s polskými dělnicemi byly zveličovány stereotypním pohledem na jejich zemi původu (a na cizince jako takové) a genderovými
stereotypy. Důležitou roli v rozhodování pro výjezd za prací do ČSSR hrály jiné
motivace než záměr v hostitelské zemi zůstat. Především šlo o touhu mladých
žen uniknout z domácího (obvykle venkovského) prostředí sociální kontroly
a příležitost k získání zboží, jež bylo v Polsku nedostatkové.
51
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Contact: Mgr. Ondřej Klípa, Úřad vlády ČR, sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1, e-mail: [email protected]
Od Popelce do Provody
Etnologický dokumentární film
Nositelé tradic
Námět: Luboš Kafka
Odborná spolupráce: PhDr. Věra Thořová, CSc.
Kamera: Tomáš Petráň, Milan Tomsa, Pavel
Kolaja, Adam Oĺha
Střih: Tomáš Petráň
Scénář a režie: Luboš Kafka, Tomáš Petráň
Hudba: Jan Mikušek, Jiří Hodina
Zvuková postprodukce: Daniel Němec
Komentář L. Kafky četli: Terezie Němcová
a Zdeněk Skalický
Tématem celovečerního etnologického dokumentárního filmu L. Kafky a T. Petráně Od Popelce
do Provody je postní období a Velikonoce. (Popelec v názvu symbolizuje Popeleční středu, kterou
začíná půst; výraz Provoda, označující druhou
velikonoční neděli, tzv. neděli Provodní, pochází z jedné z nejčastějších koled o velikonočním
pondělí.) Natáčení se uskutečnilo ve více než čtyřiceti lokalitách na celém území České republiky
v letech 2008−2010. Dokument názorně přibližuje mnohovrstevnatý a nesmírně zajímavý komplex
vzájemně propojených církevních obřadů, lidových obyčejů a zvyků, které společně vytvářejí nejvýznamnější křesťanské svátky roku i „svátky jara“ − oslavy počátků nového vegetačního období.
Realizace filmu a jeho vydání na DVD nosiči byla uskutečněna v rámci projektu cíleného výzkumu
GA AV ČR „Žijící lidské poklady – Nositelé tradic II“ (1QS900580551).
Cena 100 Kč
Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,
tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]
52
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
STATI / ARTICLES
PAUSANIOVA „CESTA PO ŘECKU“ JAKO
FOLKLORISTICKÝ PRAMEN1
JAROSLAV OTČENÁŠEK
Pausanias’ „Description of Greece“ as folklore resource
Abstract: The present study aims to analyse one of the most complex Ancient
sources that enable us to study not only history and geography, but – as will be
explained – also the ethnology of the life in ancient Greece and Rome, not only
in the second century A.D., but in the older periods as well. The great quantity
of folklore data is compartmentalized according to the types of literary folklore
forms. This system is introduced by the researcher, as the Antiquity did not use
such categorizations. The source contains a great number of tales and legends,
fewer small folklore forms and also many topics known from later fairy tales.
The concluding part of the article focuses on the importance of Pausanias’ work
for the culture of the Antiquity in general and to the parallels with similar works
produced in the Czech milieu in the nineteenth century.
Key words: Pausanias, ancient Greece, travels, folklore, legend, mythology.
1. Lidová slovesnost a antika
Studium antického odkazu bylo dlouho doménou klasických filologů, literárních
vědců, archeologů a teologů. Zájem etnografů a folkloristů o lidovou slovesnost
(z moderního pohledu) v antických dílech se v našem prostředí dlouho omezoval
na studium řecko-římské mytologie jako takové (což je oblast spíše mimo hranice
slovesného folkloru, mytologie vlastně sdružovala náboženské i filozofické představy), mytologie a jejího vztahu k archeologickým nálezům a komparativního studia
antické a slovanské a následně české mytologie (např. Máchal 1907). Detailnější
1
Text vznikl v rámci výzkumného záměru Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy č. AV0Z90580513.
Jako odborný konzultant tohoto článku spolupracovala Pavlína N. Šípová z Kabinetu pro klasická studia FLÚ AV ČR, v. v. i.
53
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
studie přinášejí především až Encyklopedie antiky a Slovník antické kultury, kde
jsou uvedena jednotlivá hesla, která mají přímý vztah k antickému folkloru; Encyklopedie antiky, kterou vydalo nakladatelství Academia 1973 (jednotlivá hesla nejsou autorizována): Amor a Psýché, Aisópos, Apokryf, Bajka, Cestopisy, Epos,
Hádanka, Humor, Legenda, Lidové vyprávění, Magie, Mýthos, Pohádka,
Svatí, Věštění; Slovník antické kultury vyšel v nakladatelství Svoboda 1974 (v závorkách autoři hesel): Aisópos, Anekdota, Apokryf, Bajka, Cestovní průvodce,
Epos, Exemplum, Hádanky, Humor, Mythografie (vše V. Bahník), Mythologie
(P. Kucharský), Parodie, Písně lidové, Pohádka, Přísloví (vše V. Bahník), Psýché
(V. Krejčí), Sny, Věštby u Řeků, Věštby u Římanů, Vtipkaři athénští (vše Č.
Vránek). V obou encyklopedických dílech se jedná vždy o charakter a popis výskytu zmíněného útvaru v klasické literatuře. Pro lepší pochopení přenosu a proměn
antického odkazu je významným pramenem katalog českých exempel a z něj vycházející sbírky nejstarších českých pohádek literárního vědce a folkloristy Karla
Dvořáka (Dvořák 1976, 1978) a pro reflexi tohoto odkazu v pohádkách Tilleho
Soupis českých pohádek (Tille 1929/1934/1937) a sbírky novověkých humorek.
V rámci této nepřímé inspirace pak fungují i středověká díla, která se inspirovala některými tradičními antickými knihami a byla ve středověku a raném
novověku velmi oblíbenou četbou a jsou jedním z významných inspiračních
zdrojů řady lidových písní, pohádek a humorek, např. Příběhy římské – Gesta
Romanorum (Šimek 1967), Kronika trojánská (Daňhelka 1951) a Alexandreida
(Vážný 1949).
V českém lidové prostředí se objevily i příběhy inspirované antikou, aniž by
existovaly české překlady těchto knih. Příkladem může být syžet ATU č. 1501
Aristotelés a Phyllis.2 Inspirace v dalších žánrech slovesného folkloru vyjma
pohádek a humorek je patrná ještě v některých anekdotách a výše zmíněných
pověstech na pomezí mytologie (Kosmas, Václav Hájek z Libočan), dále v příslovích, přirovnáních, legendárních podáních a rámcově i v lidových baladách
a písních. S přímou recepcí Pausaniovy tvorby se však nesetkáváme.
2. Pausaniás – tvorba
Pausaniás, nazýván někdy též Pausaniás Periégétés (Cestovatel), žil ve 2. století
našeho letopočtu, přesnější údaje lze vyvozovat jen z díla samého (žil tedy asi
mezi léty 120–180 n. l.; Encyklopedie antiky 1973: 457–458; Bahník 1974; Borecký – Dostálová 2006: 414–415). Zda napsal kromě Cesty po Řecku (Pausaniae
2
54
Překlady názvů syžetů vycházejí z chystaného Katalogu českých lidových pohádek (jejž na základě ATU, viz Aarne – Thompson – Uther 2004, připravuje J. Otčenášek). Užíváme ustálené
české názvy, které se někdy trochu liší od anglických, ale je možné dohledat je podle čísla.
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
Graeciae descriptio) také další knihy, není známo. Byl zeměpiscem, cestovatelem a náruživým zájemcem o historii, mytologii a kulturu vůbec. Pro svou tvorbu užíval kromě autopsie i starší literární prameny, často lokálního charakteru
a nedochované do naší doby. Cesta po Řecku se skládá z deseti knih (pro český
překlad byly sdruženy do 2 svazků, původní 1.–6. kniha je v české edici Antická
knihovna (nakl. Svoboda) svazek č. 20 a původní 7.–10. kniha svazek č. 23), ve
kterých Pausaniás popisuje devět krajů vlastního Řecka, které navštívil.
Pocházel patrně z Lýdie (dnes Turecko) a během svého života procestoval
velkou část tehdejší Římské říše, což se odráží v jeho schopnostech širší komparace i konkrétních zmínkách a poznámkách. Jeho Cesta po Řecku je jakýmsi
průvodcem, ve kterém nás Pausaniás vede po jedné trase s řadou odboček po
dnešním středním a jižním pevninském Řecku, přičemž se detailněji zmiňuje
jen o některých ostrovech poblíž pevniny. Kromě zaznamenání polohy a popisu
památek a údajů technického rázu si Pausaniás všímá především historických
a mytologických údajů, které jsou se zmíněnými stavbami spjaty, nevynechává
ani popis krajinného rázu a přírodních zajímavostí či nápisů. Začíná v Athénách
a Attice, pokračuje do Megaridy (vše 1. kniha), pak Korintií do Argolidy (oboje
2. kniha), následně přes Lakónii (3. kniha) do Messénie (4. kniha) a do Élidy
(5. a 6. kniha). Druhý polokruh vychází po delší odbočce k dějinám olympiád
z Élidy do Achaie (7. kniha) a dále přes Arkádii (8. kniha) a Boiótii (9. kniha) do
Fókidy (10. kniha). O ostatních řeckých oblastech a jiných krajinách nalézáme
průběžné zmínky v textech zmíněných knih. Dílo je tedy základním pramenem
pro archeologii a topografii antického Řecka (Canfora 2001: 613). Celá řada údajů uvedených v Cestě po Řecku a zpochybňovaných literárními vědci a historiky
byla potvrzena nálezy archeologů. Definitivně byl spor o pravost Pausaniova
díla rozřešen v 80. letech 19. století (Pausaniás 1973: 12–13).
3. Cesta po Řecku – analýza pohledem folkloristiky
Pokusme se nyní podrobit Pausaniovo dílo rozboru a zaměřme se na vztah Cesty
po Řecku a folkloristiky. Pausaniás se zajímal o věci v celém kontextu, následující tematické rozdělení je jen námi vnesenou pomůckou.
Pověsti, legendy, syžety pozdějších pohádek
V antice se pověsti nedělily do skupin, které používají folkloristé dnes, proto je
členění do tohoto fixovaného materiálu vneseno naším zásahem.3 Řadu pověstí
3
Klasické uznávané mezinárodní dělení podle obsahu: pověsti historické, numinózní a etiologické.
55
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
si Pausaniás vyslechl od průvodců či dalších zástupců místního obyvatelstva,
některé pocházejí z řecké mytologie a v některých případech provádí konfrontaci varianty všeobecně známé s místním podáním (např. Pausaniás kniha č. V/
kapitola č. 14). Pro členění užíváme dva existující katalogy – pro pověsti etymologické a část etiologických jiného typu čerpáme z české systematizace Libuše
Pourové.5 Dále připojujeme i zařazení podle jednoho z mezinárodně nejrozšířenějších katalogů Stitha Thompsona (Thompson 1955–1958).6
I. Etiologická podání tvoří většinu zachycených pověstí; nejvíce je zastoupena podskupina pověstí etymologických (pověsti o pojmenování jednotlivých
lokálních objektů, názvy kmenů, krajů, měst, vesnic, ulic, hor, sklaních útvarů,
pramenů, ostrovů apod.).
1. podskupinu tvoří názvy, které objekt dostal podle majitele či zakladatele
(vesměs T A1617). Pausaniovo podání je obvykle poměrně schematické: „V této
krajině žil nejprve muž jménem Arás; ten vybudoval město kolem pahorku, který se ještě dnes jmenuje Arantův... Tak tedy založil město a po něm bylo území
i město pojmenováno Arantia,“ (P II/12) nebo je jen prostě řečeno: „Korinthská
krajina je část argejského území a byla pojmenována po Korinthovi…“ (P II/1);
stejně tak u obcí Abai, Alea, Aliféra, Ambrossos, Aptereoi, Asplédón, Asty
Forónikon, Aulis, Boiai, Búlis, Delfy, Efesos, Elateia, Erýthrai, Fárai, Flegyás,
Fliús, Falanthos, Figaleia, Héráia, Hyétos, Hyrmina, Chairóneia, Kromyón,
Lebadeia, Lilaia, Lykóreia, Onchéstos, Orchomenos, Psófis, Schoinús, Sikyón,
Sparta, Tarás, Tegea, Témenion, Teuthróné, Thespie, Thóknia, Tithorea a řady
dalších. Polykáonova žena Messéné dala jméno Messénii, olympijský vítěz
Epeios propůjčil starý název dnešní Élidě – Epeia apod. Pausaniás dokonce na
základě místní pověsti tvrdí, že jméno římského Palatia pochází od řeckých kolonistů z arkadské obce Pallantion (P VIII/42). Helios, syn Perseův, založil městečko Helos a lidé se označují za Heilóty (P III/20). Podobně se rod pozdějšího korintského tyrana Kypsela přejmenoval na Kypselovce podle příhody, v níž matka
ukryla budoucího tyrana před nebezpečím do truhlice (starořec. v Korintě údajně
kypselai). V kraji Achaia je po jednom z dávných hrdinů – Iónovi – pojmenováno
4
5
6
56
V dalším textu budeme odkazy na Pausaniovu Cestu po Řecku kvůli zkrácení označovat jen
písmenem P (Pausaniás) a římskou číslicí číslo knihy a arabskou za lomítkem číslo kapitoly.
Užíváme jediný ucelený systém třídění tzv. místních pověstí Libuše Pourové, který byl dosud
v ČR publikován, řada zahraničních badatelů užívá zcela jiných systémů, např. Simonsuuri,
Jason, Kerbelytė apod. Český systém v textu označujeme zkratkou LP a číslem.
V textu příslušnost jednotlivých pověstí podle Thompsonova Motif-Indexu folklorní literatury
označujeme písmenem T a příslušnou skupinou (velké písmeno a arabská číslovka).
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
obyvatelstvo – Iónové (jeden z řeckých kmenů). Dotyčný také založil město
Helika, které pojmenoval po své manželce (P VII/1). Staří obyvatelé Mílétu
(dnešní turecké pobřeží Egejského moře) prý tvrdí, že se jejich krajina dříve
jmenovala také Anaktorie podle krále Anakta (P VII/2).7 Taktéž jeskyně poblíž
Parnássu nese jméno po nymfě Kórykii, která v ní žila (P X/32). Delfy měly ještě
druhé jméno – Pýthó, údajně na památku Delfova syna Pýtha, který po usmrcení
Apollónem zetlel (homérské pýthesthai; P X/6; směs 1. a 2. podskupiny). Hora
poblíž Mantineie dostala jméno „Bloudění“ (starořec. Alésion) podle bloudění
bohyně Rhey (P VIII/10). Pramen pitné vody Arné dostal své jméno na památku jehňat (starořec. arnes), která se pásla okolo, když tam bohyně Rhea ukryla
malého Poseidóna před Kronem (P VIII/8). Řeka Herkyna u města Lebadeia
má jméno podle dívky, s níž si hrála Koré. Jakmile Koré nadzvedla kámen při
hledání husy, začala se řinout voda a vznikla řeka (P IX/39). Ostrov Ikaria získal
jméno po Íkarovi, synovi proslulého stavitele Daidala. Podle této pověsti prchali
oba z Kréty nikoli za pomoci křídel, ale na lodi. Protože byl Íkaros nezkušený
námořník, převrátil člun, utopil se a moře ho vyneslo na břehu do té doby bezejmenného ostrova (P IX/11). Moře mezi Euboiou a ostrovem Helena se jmenuje Myrtójské buď podle Myrtila, vozataje Oinomáova, kterého Pelops srazil
do moře, nebo podle ženy Myrtó (P VIII/14). V Troizéně se nalézala Héraklova
studna, neboť ji podle pověsti vypátral právě tento mytický hrdina (P II/32).
V okolí Platají existovala skála, která nesla jméno po lovci Aktaiónovi, jenž
tam odpočíval po lovu a shodou okolností spatřil bohyni Artemis při koupeli. Ta
ho za trest překryla jelení kůží a nechala roztrhat psy (P IX/2). Příběh o nenaplněné lásce a následné proměně Alfeia a Arethúsy dal v prvním případě jméno
řece u Olympie, a ve druhém prameni v Syrakúsách na ostrově Ortygia (P V/7).
Až zábavně působí přetahování se několika obcí o to, kde pobýval Orfeus, kde
zemřel, kde jsou uloženy jeho kosti a co je po něm kde pojmenováno (P IX/30;
viz též LP II a III). Zmíněné ukázky představují typ etymologické pověsti, kdy
jistá osoba (bůh, mytická bytost, zvíře aj.) v době „hrdinské“ něco postaví, založí, vykoná, někde se zastaví a to, co vytvořila nebo s čím přišla do styku,
nese pak po právu její jméno. Analogicky někdy přebírají po hrdinovi jméno
i lidé, kteří od něj nějakým způsobem odvozují svůj původ nebo žijí v obci
hrdinou založené. Jeden ostrov v Boiótii dostal jméno po olympijském vítězi
Glaukovi, který získal několik výher v pěstním souboji (P VI/10). Při honu za srnou se v jednom zálivu utopil král Sarón a záliv dostal jméno Sarónský (P II/30),
7
Informace je nejasná, samo slovo „anax“ označovalo u starých Řeků v podstatě královskou
hodnost (titul), především v nejstarších dobách. V případě Mílétu se obvykle uvádí, že zmíněný Anax byl obrem, synem boha Úrána a bohyně Gaie.
57
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
ostrovy dostávaly jména po prvních známých lidech, kteří na ně vstoupili (ostrovy Patroklos, Helena a Salamína; P I/35). V dalších příbězích je jen prostě zmíněno, že krajina či hora dostala jméno např. po dcerách boha řeky Asteriónu – po
Euboie, Prosymně a Akraie (P II/17; LP I/1). Jiný pramen nese jméno Dionýsovo,
neboť právě tento bůh měl podle pověsti udeřit do země svým thyrsem (holí
ovinutou břečťanem – znak a zbraň Dionýsa) takovou silou, že vytryskla voda
(P IV/36; též LP I/1 a II/4; původ pramene: T A941.3.2). Podobně „Koňská studánka“ vznikla úderem kopyta koně hrdiny Bellerofonta (P IX/31; též LP II/1;
T A941.1). Nedaleko horstva Helikón je Narkissův pramen, který je ztotožňován se studánkou, v níž se Narkissos obdivoval (P IX/31; též LP I/2).8 Dalším
druhem těchto pověstí jsou příběhy, kdy po jisté osobě (bohu, mytické bytosti, zvířeti) je něco přejmenováno: „Město u Homéra jmenuje Hyperésia (Hom.
Il. II, 273), nynější název upomíná na iónské obyvatelstvo... Tehdy Hyperésijští
přeměnili jméno města po kozách (aiges)...“ (P VII/26), nebo případ tří dcer
Asópových: „Po Korkýře a Aigíně byly přejmenovány ostrovy Scheria a Oinóné,
po Thébě pak bylo nazváno město pod Kadmeí.“ (P II/5) Ostrov Théra (dnes
možná známější pod jménem Santorini) se původně jmenoval Kallisté (česky
„Nejkrásnější“), ale po kolonizaci ostrova Thérásem a jeho lidmi přijal jméno
nové (P III/15). Jindy nechal krétský král Mínós svrhnout do moře Nísovu dceru
Skyllu a mys, u kterého moře vyplavilo její mrtvolu, dostal její jméno (P II/34;
též LP I/2). Řeka Búfaga dostala jméno na paměť zabitého héróa Búfaga, kterého zastřelila sama bohyně Artemis, když se pokoušel o nějaký bezbožný skutek
(P VIII/26). Nedaleko Argyry teče Bolinský potok, který dostal jméno po dívce
Bolině, jež se na útěku před Apollónem raději vrhla ze skály do moře (P VII/23).
V jiném případě spáchala hrdinka sebevraždu a po její smrti dostala studánka,
kde se čin odehrál, dívčino jméno (studánka Makaria; P I/32). Studánka u níž
se u Théb zastavil Oidipús, aby smyl krev po otcovraždě, nese také jeho jméno
(P IX/18). Nebo pramen vody dostal jméno podle člověka proměněného v boha,
který se oním pramenem vrátil zpět na náš svět (pramen Amfiaráoův; P I/34; též
LP II/4). U Efesu je jmenována Biblidina studánka, jeskyně Pyrrhovy matky,
Oinopiónův hrob aj., které jsou spojené s pověstmi, které již Pausaniás neobjasňuje (P VII/5);
2. podskupinu tvoří objekty, které získaly název podle události, příčiny, činu,
který se k objektu poutá (vesměs také T A1617). Hrdina Koroibos musel podle věštby nést trojnožku z Delf tak dlouho, dokud mu nevypadla. Tam založil
Apollónův chrám a osadu se jménem trojnožky (Tripodiskos; P I/43; v duchu
8
58
Tento výklad se však Pausaniovi nezdá a nabízí několik vlastních teorií o smrti Narkisse.
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
T A530). Podobné jsou také dvě pověsti o vzniku Mykén – Perseovi na jistém
místě vypadla příklopka mečové pochvy (starořec. myké), a tak zde založil město (P II/16), druhá zmiňuje Perseův nápad osvěžit se šťávou z hřibu (starořec.
mykés), což se povedlo, tak založil obec (P II/16). Nejstarší Apollónův chrám
v Delfách měl přídomek odvozen od křídel (starořec. ptera), což objasňovaly
hned dvě pověsti. V první postavily chrám včely pomocí vosku a křidélek (ptera;
v rámci T A992.1), ve druhé založil chrám muž jménem Pterás (P X/5, druhý
příběh patří do 1. podskupiny; podobné legendy o včelách se také vztahují k řadě
pozdějších křesťanských kostelů a kaplí: T A992.1). Město Amfikleia mělo druhé jméno Ofiteia (Hadí) na základě pověsti o hadu ochránci, jenž zabránil vlku
zabít nemluvně místního velmože. Muž pak z nepochopení hada zabil, ale zároveň zemřel i jeho syn (P X/33; T B331.2.1). Jméno ostrova Chios prý pochází
z doby, kdy nymfa oplodněná Poseidonem začala na pustém ostrově rodit. V té
chvíli začal padat sníh (starořec. chión) a podle něj pak bezejmenný ostrov dostal
své jméno (P VII/4). Jedny z thébských bran nesly jméno Néistské, což je objasňováno dvojím způsobem. Podle prvního podání u těchto bran hrdina Amfíón
vynalezl poslední strunu (starořec. nété) kithary. Druhý příběh tvrdí, že brány
dostaly jméno podle Amfíónova synovce Néida (P IX/8; druhá pověst patří do
LP I/1). Další pověst o původu Ozolských Lokrů hovoří o zápachu (starořec.
osmé), který prostoupil vzduch v tomto kraji po smrti převozníka, jehož smrtelně
zranil Héraklés a on zůstal nepohřben (P IX/36; T A1614.4). Mezi objekty, které
změnily jméno patří např. také Théseova skála: „...a skálu zvanou Théseovu, která také změnila jméno od té doby, kdy si pod ní Théseus vyzdvihl Aigeovy střevíce
a meč. Dříve se skála jmenovala oltář Dia zvaného Posilňující.“ (P II/32) Obec
Oreiatai v Lakónii získala nové jméno díky vyplavení truhly, do které nechal král
Kadmos zavřít svou dceru Semelé s novorozeným synem, jehož otec byl sám
Zeus. Jelikož sloveso označující vyplavení něčeho na břeh znělo „ekbebrasthai“,
obec se přejmenovala na Brasiai (P II/24; též LP I/2). Město Hyperésia v Achaji
dostalo nové jméno Aigeira (starořec. Kozí město) podle koz, které s přivázanými pochodněmi na rozích sehrály úlohu domnělého vojska při nočním střetu
s útočníky ze Sikyónu (P VII/26). V Élidě poblíž města Pisa je řeka, která na
základě poznané rozkoše z milování na jejích březích dostala jméno „Přesladká“
(starořec. Bady; P V/3). Město Aroé založené Eumélem na popud Triptolema,
který přinesl do Achaie pěstování obilí za použití orání, dostalo od této činnosti
jméno (starořec. aroé – oraniště; P VII/18).
Obdobně pak vyznívá pověst o lásce mladíka Selemna a nymfy Argyry. Jakmile
nymfu mladík omrzel, opustila ho. On zemřel žalem a proměnil se v řeku, která
nese jeho jméno. Podle nymfy bylo pak pojmenováno blízké město. Dále se
59
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
uvádí, že voda řeky Selemnos způsobuje vyléčení zamilovaného člověka z lásky
po vykoupání (P VII/23; též LP I/2; též T F932). Nedaleký mys dostal pojmenování Srp (starořec. drepanon), neboť z něj prý Kronos hodil do moře srp, kterým vykastroval svého otce Úrana (P VII/23). Skály nedaleko Megary dostaly
přízvisko „prokleté“ – tam žijící Skírón všechny kolemjdoucí shazoval do moře,
kde je uchvacovala mořská želva (P I/44). V Argu se nalézá chrám bohyně Létó,
poblíž kterého je místo nazvané Meliboia Chlóris (Meliboia Bledá), neboť zde
povraždili Apollón a Artemis Niobiny děti jako odplatu za urážku své matky –
bohyně Létó. Přežila prý jen jedna dcera – Meliboia, která ale z prožité hrůzy
zcela pobledla (P II/21; též LP I/1). Blízko města Troizéna je Koňský pramen,
který podle pověsti vznikl úderem kopyta okřídleného Pegase (T A941.1). Poblíž
je i Héraklova oliva, jež vyrostla z hrdinova odloženého kyje (P II/31; též LP
II/4; T A2624). Poblíž zřícenin města Glísantu je místo zvané Hadí hlava, neboť
právě zde Teiresiás uťal hlavu hadovi, který na něj útočil (P IX/19). V Messénii
poblíž vrchu Ithóma je pramen nazvaný „Klepsydra“ (starořec. složenina slov
„krásti“ a „voda“) na paměť dvou nymf, které ukradly Dia, aby jej otec nepohltil.
V tomto prameni ho pak vykoupaly (P IV/33). Názvy a přízviska některých objektů vznikaly někdy až na základě jiné výjimečné události, např. tzv. věštecký
dům ve Fliúntu dostal svůj přídomek podle historky, v níž se dal jistý Amfiaráos
na věštění poté, co se v onom domě vyspal (P II/13; též T D1133). Obec Koróné
podle jedné pověsti získala své jméno podle nálezu zakopaného kovového havrana (starořec. koróné; P IV/34). Soutěž v jídle a následný zápas, v němž bojoval Héraklés s Lepreem, přičemž Lepreus byl zabit, daly jméno obci Lepreos
v Élidě (P V/5; též LP I/1). Poblíž jedné z messénských bran se nalézal tok říčky
Balyry, která dostala jméno podle lyry (starořec. ballein), již tam po oslepnutí
odhodil Thamyris (P IV/33).
Jiné spojení jména a události se objevuje v příběhu o hledání vhodného místa
pro založení města Tarás. Věštírna zmínila déšť z jasného nebe (starořec. aithra),
což se nakonec ukázalo být pláčem ženy zakladatele, která se navíc jmenovala
Aithra (P X/10; též LP III). V některých případech přejmenování obcí či objektů se původní jméno nedochovalo, jako např. obec Zóstér, u níž porodila Létó
a odložila si tu pás (zóstér), dostala tím nové jméno (P I/31), ale jak se jmenovala dříve, nevíme. Při vzniku jiných pojmenování se vycházelo rovněž z událostí spojených s křikem či voláním: „Město je obklopeno… pohořím Euou…
Jméno prý dostalo pohoří podle bakchického výkřiku euoi, jehož zde ponejprv
použil Dionýsos se svými ženami.“ (P IV/31) Skála poblíž Megar dostala jméno
„Anakléthra“ (Skála volání), neboť z ní volala Démétér hledající svou dceru
(P I/43). Zakladatel severoafrické Kyrény si vyléčil svůj poškozený hlas, když
60
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
v poušti spatřil lva a hrůzou mohutně vykřikl (P IV/7), což bylo důvodem pro
zbudování sousoší;
3. podskupinu tvoří příběhy, v nichž je jméno objektu spjato s charakterem
místa založení. Město Zeugma (Spojení) na Eufratu dostalo jméno podle provazu, který spojil oba břehy řeky, a stal se předchůdcem prvního mostu přes tuto
řeku (P X/29). Jiné thébské brány – Homolské – dostaly jméno podle thébského
vojska, které se do města vracelo od hory Homolé (P IX/8). Třetí a čtvrtý příběh o původu jména Ozolských Lokrů mluví opět o zápachu (starořec. osmein),
který se šířil z říčního proudu či z květů asfodelu (P X/38; též T A1614.4). Pátá
pověst viděla původ zápachu v nevydělaných kůžích, které si původní obyvatelé
oblékali, protože neuměli ony kůže zpracovat (P X/38);
4. podskupina obsahuje pověsti, v nichž dostal objekt název podle zvolání či
dialogu vedeném ve chvíli objevení či založení. Pausaniás sice neuvádí přímou
řeč či zvolání, nicméně z popisu situace lze existenci jednoho či druhého při
vzniku pojmenování odvodit. Např. obec Mykaléssos (starořec. Místo bučení)
byla založena na místě, kde Kadmova kráva zabučela (P IX/19; T A991).
II. Etiologické pověsti vysvětlující vznik a původ jednotlivých objektů. Řada
těchto pověstí má též numinózní charakter;
1. podskupina sdružuje pověsti, ve kterých stavby apod. vykonal ďábel či
nadpřirozená bytost. V předkřesťanském období se ale u Řeků ani Římanů postava ďábla nevyskytovala, bereme tedy v potaz obecnou nadpřirozenou bytost
či postavu božského nebo polobožského původu. Hluboké strže poblíž Karyí
v Arkádii prý vyhloubil kvůli odvodnění Fenejské roviny Héraklés (P VIII/14;
T A983). Existence Kéfíjského jezera byla vysvětlována také činností Hérakla,
který tok řeky zahradil (P IX/8; T A920.1). Otisk trojzubce na skále v Athénách
způsobil Poseidón svým zásahem (P I/26; T A901). Přírodní úkaz – jílovité kameny, které vydávaly údajně pach jako lidská kůže, byl pověstí vysvětlen jako
důkaz Prométheovy činnosti při stvoření lidí (P X/4; T A977). Mezi přírodní
zajímavosti lze počítat megarský kámen, na nějž si Apollón odložil při stavbě
zdí svou kitharu, a od té doby, když na něj hodíte kámen, zazní jako kithara,
když udeříte do strun (P I/42; T A977). Nedaleko města Epidauros Liméra jsou
zříceniny obce Kyfanta, kde se nalézá Atalantin pramen, který zřídila zmíněná
lovkyně úderem kopí do skály (P III/24; T A941.3.2). Zápach, který vydává dolní tok řeky Anigros, způsobil Kentaur Pylénór, když si ve vodě omyl rány od
Héraklových šípů namočených v dračí krvi (P V/5; T A989);
61
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
3. podskupina (druhá zástupce nemá) představuje pověsti o místech propadnutí a zániku. Objasnění existence Agamédovy jámy a u ní stojícího sloupu dala
pověst o dvou bratrech-architektech Trofóniovi a Agamédovi, kteří si při stavění pokladnice do ní vybudovali i tajný vchod, kterým pak kradli. Po odhalení
Trofónios odřízl bratrovi hlavu, aby ho uvolnil z pasti. Za trest se propadli do
země (P IX/37; též LP I/2; T A983). Vznik Stymfalského jezera byl objasňován zásahem bohyně, která nechala zřítit les do propasti, čímž znemožnila vodě
z řeky odtékat (P VIII/21; T A920.1);
4. podskupinu tvoří pověsti o objektech vzniklých na památku nějaké
události. Založení obce Gytheion způsobila trojnožka, o níž zápasil Héraklés
s Apollónem (P III/21; T A991). Nedaleko Théb byl kámen, na němž sedávala
dcera věštce Teiresia Mantó – Mantóino křeslo (též LP I/1; T A977). Ozolští
Lokrové měli několik pověstí o původu svého přídomku. V první je původ spatřován ve větvičkách (starořec. ozoi), které vyrostly z polena vinné révy, jež
porodila fena (P X/38; též LP I/2; T A1614.4). Veliká skupina balvanů poblíž
studánky u Tilfúsijské hory byla označována jako hrob věštce Teiresia, který
tu po požití vody z pramene zesnul (P IX/32; též LP I/2; T A977). Tímotheos
z Míletu se dokonce dočkal ve Spartě památníku se zavěšenou kitharou, neboť
on prý vymyslel nový typ kithary (P III/12; T A989). Přivezení sochy bohyně
Héry z Fénície do Erýther doprovázely těžkosti při kotvení a také spory o to,
kdo z obyvatel Erýther či Chiu sochu přepraví do chrámu. Až sen poloslepého
rybáře napověděl, že je nutné splést z ženských vlasů provaz a jím člun ukotvit.
Místní ženy odmítly vlasy poskytnout, takže byl upleten z vlasů thráckých žen
a ty mají od té doby povolen vstup do chrámu. Rybáři se nakonec zrak vrátil
(P VII/5; T Q161.1). U mysu Naupaktos jsou trosky chrámu, který nechal postavit Falysios za zázračné uzdravení očí. Básnířka Anyta mu na radu Asklépia
přinesla rukou psanou tabulku, kterou si měl přečíst. Během čtení se mu zrak
vrátil zcela a Anyta dostala odměnu (P X/38; T F952).
Relativní božská „pomoc“ se projevila v pověsti o hledání vody ve vyschlé
krajině kolem Haliartu. Pýthie poradila králi, aby zabil prvního, koho po návratu domů potká – onen první byl jeho syn (obecně rozšířený folklorní syžet
v duchu zabij/prodej/vydej to, o čem nevíš/první, co spatříš apod.), král jej zabil
a ze synovy krve povstala řeka (P IX/33; T F15.1). Původ kovové sochy osla
v jednom delfském chrámu vysvětluje pověst o pokusu o noční přepad města Ambrakia Molosskými. Vyděšené hýkání osla útočníky vyděsilo a ti utekli
(P X/18; T N455.2);
62
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
5. podskupina obsahuje pověsti o ostatních příčinách vzniku objektu, o lidské
vůli či hospodářské nutnosti. Např. ve Fliúntu stála mramorová kaple v podobě
chlapce – na památku zabitého mladíka, který špatně naléval Héraklovi víno
(P II/13; T C921).
III. Příběhy spojené s budováním jednotlivých objektů. Obec Sida tak byla
založena v místě, kde se u myrtového keře zastavil zajíc, kterého měli osadníci
podle věštby sledovat (P III/22, též LP II/4; T B147.3). Býk chodící každý den
bučet na mořský břeh ukázal Delfským veliké hejno tuňáků, a proto mu byla postavena kovová socha (P X/9; též LP II/4; T B147.3). Jindy dal pokyn k založení
obce Epidauros Liméra sen v kombinaci s uprchlým hadem, jehož útěk z lodi
byl vyložen jako znamení k ukončení cesty a usazení se na blízkém pobřeží
(P III/23; též LP II/4; T B147.3). Rovněž hrdinka Antinoé nechala obyvatelstvo
vést hadem, který měl podle věštby ukázat místo založení nového města. Blízká
řeka u nového sídliště pak dostala jméno Ofis (starořec. had), nicméně Pausaniás
se domnívá, že se jednalo o draka, nikoliv o hada (P VIII/8; též LP II/4 a I/2;
T B147.3). Substituce hada a draka byla nicméně v antice poměrně častá. Jindy
sledoval Kadmos krávu, dokud se kvůli únavě nezastavila. Tam pak založil město Théby (P IX/12; též LP I/4; T B147.3). Odhalení Trofóniovy věštírny umožnilo avizované sledování včelího roje (P IX/40; též LP I/4; T B147.3). Sledování
havrana vedlo Orchomenské k nalezení Hésiodových kostí, díky kterým zastavili morovou ránu ve svém městě (P IX/38; T B147.3).
IV. Pověsti o osudech jednotlivých objektů či jejich vlastníků. Opodál Théb
se dodnes nalézá studánka, která byla zasvěcena Areovi a hlídána drakem. Před
studánkou je hrob héróa Kaantha, který se chtěl pomstít Apollónovi za uloupení
sestry tím, že Apollónovi vypálil jeho posvátný okrsek, načež byl hrdina bohem
zabit (P IX/10; T Q222.5).
V. Pověsti o působnosti, významu či kouzelné moci jednotlivých objektů.
Poblíž Théb je také Fókova mohyla, pojmenovaná podle praotce Fóků. Hlína
z mohyly je za určitých podmínek magická (když je slunce ve znamení býka)
a zvyšuje úrodnost půdy. Proto byla mohyla kvůli krádežím hlíny strážena
(P IX/17; T D931.1.2). Jedna studánka s magickou schopností ukazovat obrazy
přístavů a lodí tuto schopnost poté, co nějaká žena ve studánce vymáchala špinavé prádlo, ztratila (P III/25; T F711). Jiná studánka poblíž Mothóny má tzv.
„rudou vodu“, protože se v ním kdysi omyl zkrvavený Perseus po zabití obludy
ohrožující Kéfeovu dceru (P IV/35; T F713.6). Magické schopnosti měl i chrám
63
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Eumenid, kde člověk, poskvrněný krví nebo jinou vinou či bezbožník hrůzou
zešílel (P VII/25; T C940).
Pověsti numinózní (démonologické); řada z nich obsahuje i složku historickou či etiologickou. Výraznou skupinu tvoří pověsti na pomezí mýtů a legend,
ve kterých se angažují božské či polobožské bytosti nebo héroové. Bohové obvykle vystupují jen prostřednictvím věštby, znamení či náznaků. Božstva či jiné
nadpřirozené postavy působí často pozitivně, např. bohyně Démétér svým zásahem ukončila prokletí vládce obce Aigialeie Plémnaia, kterému umíraly všechny
děti hned po narození. Démétér se zjevila v přestrojení a vychovala mu dalšího
narozeného syna (P II/5; T T611.5). Když Amfíón jako první zbudoval oltář bohu
Hermovi, dostal za odměnu lyru (P IX/5, legenda hovoří o odměně za uctívání
boha, ale příběhů o původu lyry je více druhů; T Q10). V jiném případě Apollón
pomáhal obyvatelům Sikyónu, kterým vlci napadali stáda. Prozradil jim, aby vlkům připravili maso promíchané s lýkem jistého uschlého stromu. Vlci se otrávili a dále neškodili. Obyvatelé pak Apollónovi postavili chrám (P II/9; T A992.1).
Vlk se objevuje i v jiné pověsti, kde obyvatelé na základě boje vlka s býkem (vlk
zvítězil) odvodili výsledek souboje dvou politických protivníků v Argu a vládu
pak dali do rukou „vlka“ Danaa (P II/19, sympatetická magie; T M312.0.2).
Porážku Keltů (Galatů) tak v jedné bitvě způsobily údery blesků do skal seslané shůry (P I/4; T N848). Za lásku ke svým rodičům byl dvěma bratrům z Katany
(dnešní Catania) zachráněn život. Když totiž vybuchla Etna, vzali si bratři rodiče
na ramena a snažili se je odnést (na rozdíl od sousedů). Láva je nakonec obtekla a všichni přežili (P IV/21; T Q10). Jiným typem božské pomoci je legenda
na pomezí zápletek pozdějších pohádek o oboupohlavním démonu, který vzešel
z Diova semene. Bohové démonu uťali penis, z něhož vyrostl mandlový keř.
Dcera říčního boha utrhla jednu mandli, načež otěhotněla. Dítě však po porodu
odložila, starala se o něj koza a nakonec z něj vyrostl statný junák jménem Attés,
do kterého se zamiloval původní démon, kterému zůstalo jen ženské pohlaví.
Jakmile během svatby mladík zjistil, koho si má brát, zešílel a uťal si úd. Démon
však požádal bohy, aby mladíkovo tělo nikdy neshnilo, což bohové učinili
(P I/13; viz též ATU č. 931 Oedipus; T Q253.1).9
Bohové samozřejmě také mnoha způsoby trestali – hovoříme o „závisti bohů“
a „bezbožnosti lidí“ (hybris a asébeia). Např. chlapec Linos zpíval krásněji než
Apollón, tak ho bůh připravil o život, ale uchovaly se o něm alespoň žalozpěvy
9
64
Pausaniás uvádí, že se jedná o mýtus Galatů (=Keltů) z okolí Pessinúntu na maloasijském
pobřeží, ale obsahuje řadu starořeckých prvků, proto lze předpokládat, že se jedná o příběh
smíšeného původu.
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
(P IX/29, úzce související s mýtem o mrtvém Adonidovi; T C51.5). Do této skupiny pověstí spadá porušování náboženských i jiných tabu. Makedonci měli zakázáno stavění vítězných znamení, což vojáci v čele s králem Karanem porušili.
Z Olympu se přiřítil lev a vztyčený sloup zničil (P IX/40; T Q222). Neúrodu
a nemoci mohlo způsobit i neuvážené shození sochy do moře, jak se to stalo
v Thasu. Socha olympijského vítěze Theagena svým pádem zabila člověka, který
sochu z osobní nenávisti bičoval. Socha byla obviněna ze zabití a shozena z útesu. Následoval boží trest a další úroda byla získána až po nalezení sochy a jejím
vrácení na původní místo (P VII/11; T Q222.5). Poměrně rozšířená byla i pověst
o bohyni putující po světě a zkoušející, zda se lidé chovají, jak mají. Bohyně
Demétér přišla do Argolidy a hledala nocleh, který jí muž Kolontás odepřel.
Bohyně ho za to potrestala smrtí – zahynul současně se svým hořícím domem
(P II/35; T Q292.1). Pověst je velmi blízká pozdějším legendárním pohádkám
o putování Krista po zemi a odměňování či trestání lidí za jejich chování (ATU
č. 750C Bůh trestá špatnou ženu či č. 752A Kristus a svatý Petr ve stodole), byť
žádná přímá spojitost neexistuje. V podobně „pohádkovém“ duchu se nese také
příběh o návštěvě Dioskúrů u Sparťana Formia, který jim dovolil pohybovat se
po domě dle libovůle, s výjimkou komnaty jeho dcery. Hosté však zákaz porušili
a všichni (s výjimkou Formia) zmizeli, v zakázané komnatě zůstala jen podobizna Dioskúrů a rostlina hladýš (II/16; T Q341). U městečka Aigiai se nalézalo
jezero zasvěcené Poseidónovi s tradovaným zákazem lovu ryb. Případný rybář
riskoval proměnu v dravou rybu (P III/21; T C92.1).
Posmrtné zkamenění, které by bylo v evropské lidové slovesnosti jasně vykládáno jako boží trest, se v antice v případě Héraklovy matky Alkméné stalo
odměnou. Po smrti ji Zeus proměnil v kámen a duši odvedl na ostrovy blažených
(P II/2; LP II/2; T Q149). Zkamenění jako trest se mohl vztahovat i na zvířata.
Dionýsos si vychoval lišku, kterou chtěl použít proti Thébám, ale Artemis zas
poskytla Thébským psa, který měl lišku rozsápat. Na zásah z nejvyšších míst
se obě zvířata proměnila v kámen (P IX/19; LP II/2; T A973). Jiné kameny byly
položeny kolem Amfíonova hrobu. Jednalo se údajně o kameny, které se při hrdinově zpěvu hýbaly a chodily za pěvcem (P IX/17; LP II/4; T D1646.4).
Velmi výrazný byl ve starověku vliv věštíren a jejich předpovědí na každodenní život, podobně tomu bylo i se sny. Varování obci Libéthra, že pokud slunce spatří Orfeovy kosti, tak město zničí vepř, nebral nikdo vážně až do doby,
kdy po rozbití pohřební nádoby s údajnými kostmi známého pěvce zničila řeka
„Vepř“ celou obec (P IX/30; T Q222). V jiném případě spáchal na základě věštby Menoikos z Théb sebevraždu. Na jeho hrobě vyrostla granátová jabloň, jejíž zralé plody, když jim puká slupka, mají dužninu s barvou Menoikovy krve
65
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
(P IX/25; T A2731). V Messénii se jedné dívce zdál sen, v němž pomohla spoutanému lvu, kterého hlídali vlci. Děvče se druhý den setkalo se spoutaným hrdinou
Aristomenem a pomohlo mu (P IV/19; T M302.7). Na základě snu jednoho muže
kopali obyvatelé obce Akakésia a nalezli ohromný kus mramoru, z něhož pak
vytesali monolitický oltář bohyni Despoině, včetně její sedící sochy (P VIII/36;
podobně LP V; T V111.2).
S násilnou či dobrovolnou smrtí souvisejí pověsti o výskytu prvních zástupců
některých ptačích druhů: po sebevraždě Térea se poprvé zjevil dudek, dvě ženy
se usoužily v slzách a proměnily se ve slavíka a ve vlaštovku (trest za vraždu, proto ptáci vydávají plačtivý hlas podobný nářku, P I/41, pověsti na pomezí
mýtů; T A1715.2). Objasnění podoby mrože či tuleně, kterého Řekové označovali jako Trítóna (syn boha Poseidóna), je vysvětlena pověstí, v níž Trítón
prý uchvacoval pasákům dobytčata, až jej opili vínem a usekli mu hlavu, čímž
Trítón získal svou dnešní podobu (P IX/20; T A1790). Další motivy pověstí se
týkají mezilidských vztahů. Snahu vyhnout se předpovězené smrti zachycuje pověst o Alkmaiónovi, který po vraždě matky uprchl do Psófidy (P VIII/23;
T M343.0.2). Varianta antického Romea a Julie je obsažena v pověsti o nenaplněné lásce kněze Koresa k dívce Kallirrhoé, kterou o svých citech přesvědčil
až sebevraždou (na jeho žádost zasáhl bůh Dionýsos), načež dívka spáchala sebevraždu také (P VII/21, specifická variace pozdějšího ATU č. 899A Pyramus
a Thisbé; T T81.1). Pomluva byla podstatou příběhu o nevlastních sourozencích Filonomé a Tennovi. Dívka kvůli neopětované lásce obvinila bratra z pokusu o styk, což otec řešil vhozením obou v zavřené truhle do moře. Sourozenci
se spasili na ostrově, který následně přejal Tennovo jméno (P X/14; LP I/1;
T K2121.1). Zcela zvláštní charakter má pověst-legenda o odloženém dítěti polobožského původu – Asklépiovi, jehož krmily kozy a hlídal pes, a který byl
po svém nalezení považován za božský zjev (doprovázen zářemi blesků), léčil
všechny nemoci a dokonce křísil mrtvé (zajímavá analogie s působením Krista;
P II/26; T A527.3 a E100). Osudy vyhnaných žen či dívek, které jsou těhotné
s některým z bohů či polobohů, tvořily poměrně významnou část antické mytologie. Hrdina Alkimedón vyhnal svou dceru Fialu, se kterou obcoval Héraklés.
Dívka v horách porodila a pláč dítěte slyšela sojka. Ta dětský pláč napodobovala,
až ji slyšel Héraklés, Fialu našel a zachránil (P VII/12; T B319.1). Pověst o neustále šťastném člověku – Aglaovi, zcela zpochybnil sám Pausaniás (P VIII/23).
Objasnění velikého básnického talentu, který měl poeta Pindaros, vysvětluje pověst, podle níž jednou usnul nedaleko Théb a kolem létající včely mu rty pokryly
voskem (P IX/23, pověst legendárního charakteru, motivace včel není objasněna
– zda náhodná, či z boží vůle; T B147.3.1.2). Legenda o původu některých lidí
66
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
z příkazu boha Dia, kdy tito doslova povstali ze země, je zachycena v rámci vyprávění o ostrově Aigína a králi Aiakovi (P II/29; T A1600).
Zajímavou nadpřirozenou schopností disponoval Lynkeus z Messénie, který
svým bystrým zrakem prohlédl i dubovým stromem (T D1820). V jedné z pověstí se také zmiňuje vyzrazené tajemství, které způsobilo porážku Messénských
v jedné z bitev se Sparťany. Cizoložná manželka skryla svého milence v truhle
a od manžela po jeho příchodu domů vyzvěděla plány Messénských na obranu
(P IV/20; T K1521.2). Pokus mladíka Leukippa o získání lásky dívky Dafné tím,
že se v přestrojení za dívku vetřel do její přízně, však skončil odhalením a mladíkovou smrtí (P VIII/19; T C920). Na pomezí legendy a pověsti je vyprávění
o nadlidské síle a odvaze Púlydamanta, který holýma rukama přemáhal býky, lvy
i lidské nepřátele (neboť byl podle tradice příslušníkem jednotky „Nesmrtelných“
v boji Peršanů s Řeky)10 a dokonce udržel strop hroutící se jeskyně, aby zachránil
životy svých přátel; nakonec tam zemřel (P VI/5; T A527). Legendu o sebevraždě olympijského vítěze ve všeboji Tímanthea, který skočil do ohně poté, kdy již
nemohl pořádně napnout svůj luk, hodnotí i Pausaniás spíše jako projev šílenství
než hrdinství (P IV/8; T A565). Jiný silák a olympijský vítěz Milón, který svými
siláckými kousky udivoval všechny Řeky, zemřel kvůli své pýše. Jednou vložil
své ruce do rozklíněného suchého stromu, klíny se vysmekly a Milón byl ve
stromě uvězněn. Vlci ho v noci roztrhali (P IV/14; T A565).
Odrazy vlkodlaků a upírů se u Pausania neobjevují příliš často, přesto velmi
zajímavě. V jedné pověsti se zabitý mládenec, který v opilosti znásilnil dívku,
po své násilné smrti stále vracel a vraždil lidi v obci Temessa. Usmířen byl až
postavením chrámu a každoročním obětováním jedné dívky, pro kterou si duch
přicházel oděn ve vlčí kůži (P VI/6; T E232.1). Jiná zpráva o pouhé proměně člověka na vlka a zpět, tedy příběhy o vlkodlacích popř. upírech, pochází
z Olympie a vztahuje se na pěstního zápasníka Démarcha (P VI/8; T D113.1.1).
Král Lýkáón založil město Lykosúra a na oltáři Dia Lykaia (vlčího) obětoval
děti, které se při oběti měnily ve vlky. Pokud se však lidé ve vlčí podobě deset let zdrželi konzumace masa, proměnili se opět do lidské podoby (P VIII/2;
T D113.1.1). Jistý vztah k posmrtnému životu má i pověst o dítěti, kterému sice
při porodu zemřela matka, ale ono přesto sálo matčino mléko a přežilo. Zde se
tak stalo na základě vůle boha Area (P VIII/43; T E323.1.1).
V řadě pověstí se objevují i draci, kteří byli běžnou součástí starořecké mytologie. Eumélúv syn Antheios si vypůjčil draky (ve „Slovníku antické kultury“
10
Jednotka „Nesmrtelných“ byla skupina údajně 10 000 mužů, jejichž ztráty byly okamžitě doplňovány, proto se jejich počet nikdy neměnil. „Nesmrtelní“ tvořili jádro perské armády zhruba
v období 6.–4. století př. n. l. Jednotka se účastnila i řecko-perských válek.
67
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
hady) otcova přítele Triptolema a chtěl s nimi zkusit sít obilí. Neměl však dost
zkušeností, z vozu vypadl a zemřel (též bylo na jeho počest založeno město
Antheia, P VII/18; LP I/1; T N335). Ve městě Thespie se tradoval příběh o drakovi, který vyžadoval obětování jednoho chlapce každý rok. Otec poslední oběti
navlékl synovi speciální brnění s háčky. Chlapec byl sice sežrán, ale drak následně pošel (P IX/26; viz ATU č. 300 Přemožitel draka, pouze závěr v jiném
duchu; T G512.3.1). Jiného draka musel Apollón zabít, aby tím otevřel cestu k věštírně v Delfách (P X/6; LP II/1; T A531). Magicky pak působily kosti
Aktaióna v boji proti vraždící příšeře v orchomenském kraji (P IX/38; T D1007).
U Stymfalského jezera se podle pověstí vyskytovali masožraví ptáci, které jako
šestý ze svých dvanácti úkolů zahnal nebo zabil (podání se rozcházejí) Héraklés
(P VIII/21; T A531). Jinou démonickou postavou nejasného původu byla Sfinga
žijící poblíž Théb a dávající hádanky. Pausaniás nabízí hned dvě varianty jejího
života, přičemž v první ji označuje za jakéhosi potulného lupiče, ve druhé za
nevlastní dceru krále Laia (P IX/26; T G302.1). Podle arabských bájí se při sběru
balzámové šťávy plašili hadi, kteří byli v předislámských dobách vnímáni jako
posvátní duchové těchto stromů (P IX/28; T B198.1).
V Cestě po Řecku najdeme i stopy drobných folklorních útvarů, jako např.
přísloví: Oheň je ohně palčivější, vlk vlka dravější a sokol sokola rychlejší
(P VII/12), pranostika: Pije-li stádo býků z řeky Charados na jaře, přicházejí
na svět většinou samci (P VII/22). Vzhledem k množství pověstí a legend však
tvoří jen zanedbatelnou část folklorního bohatství celých knih. Mezi rčení můžeme počítat tzv. „kadmejské (=thébské) vítězství“, které má charakter „Pyrrhova
vítězství“ (tedy vítězství za cenu ohromných ztrát), užívalo se v Thébách a okolí (P IX/9). Pausaniás také detailně objasňuje původ přirovnání „fócká rada“
(=bolestná a zoufalá rada), které vychází z porážky Fóků Thessalskými (P X/1).
Přirovnání „odseknout něco tenedskou sekerou“ vychází z příběhu o pomluveném a vyhnaném Tennovi (P X/14), který odsekl lano lodě svého otce, neboť se
s ním již nechtěl setkat. Užívalo se pro osoby, které něco tvrdošíjně odmítají.
Iónové pak užívali přirovnání „plete Oknův provaz“, což znamenalo dělat něco
zbytečně, neboť Oknova manželka vždy promrhala, co Oknos pracně nashromáždil (P X/29). Přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ bývalo nahrazováno též přirovnáním „Neoptolemův trest“, protože Neoptolemos zavraždil
Priama v chrámu a sám byl následně zabit u chrámu jiného (P IV/17).
Staří Řekové velmi rádi vytvářeli pověsti, zvláště etymologické, přičemž lze
i s odstupem téměř dvou tisíc let vnímat hlubokou lásku obyvatel k zemi, ve
které žili, k tradicím, které si předávali a smyslem pro komplexní vnímání světa
68
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
kolem nich. Zároveň je tento pokus o analýzu Pausaniovy tvorby důkazem jisté
dlouhodobé ustálenosti folklorních schémat.
4. Pausaniás – předchůdce vlastivědného pracovníka?
Název tohoto oddílu je realitě bližší, než by se mohlo zdát. Pokud bychom převedli charakterizaci Pausaniovy práce do dnešních termínů, lze konstatovat, že
prováděl celý řetězec terénních výzkumů se širokým zaměřením. Podobně jako
nadšenci a první odborníci v 19. století i Pausaniás si dobře uvědomoval hodnotu
tradic a vědění, se kterými se při svých cestách setkával. Jako B. Němcová či K.
J. Erben i on byl doslova ohromen bohatstvím tradiční kultury (termín lidová
kultura by pro prostředí antických řeckých států po celou antiku asi nebyl přesný,
byť řada aspektů by ukazovala na možnost vydělit tvorbu uměleckou a produkci
lidovou, nicméně naše poznatky zatím nejsou takové, aby bylo možné toto dělení dostatečně podložit), náboženství a magie a také mnoha tzv. starožitnostmi (tj.
starými budovami, sochami…), přesně v duchu 1. poloviny 19. století v Evropě.
Jeden z hlavních důvodů, vedle snah o knihu dějepravnou (což byla vděčná práce, která byla i ve 2. stol. n. l. populární), bylo pro sepsání Cesty po Řecku také
Pausaniovým hlavním zájmem zaznamenat toto dědictví a tím umožnit alespoň
jeho částečné zachování dalším generacím. Pausaniovu práci lze tedy označit
jako vlastivědnou. Kromě přímého pozorování prováděl „neřízené rozhovory“,
přičemž lze předpokládat i na základě jeho poznámek, že řada otázek byla plánovaná a při návštěvě dalších lokalit se opakovala, byť se někdy i přes veškerou
snahu nedozvěděl nic (P II/26). Své otázky směřoval na místní obyvatelstvo,
především na starší muže, někdy je přímo označuje za „vykladače starožitností“
(P II/31). Vzhledem k oblibě turistiky ve starém Římě (návštěvy památek v dnešním Řecku a Egyptě byly nejčastější) lze předpokládat, že u významnějších objektů existovali i profesionální vykladači historie a zajímavostí, dnes bychom je
patrně označili jako průvodce. Pausaniás sice údaje o respondentech uvádí jen
útržkovitě: „Mluvil-li stařec, jehož jsem se tázal, pravdu, byl by to…“ (P VI/24),
ale nepřijímal informace nekriticky a pokud to jen bylo možné, tak si „podezřelé“ zprávy verifikoval. V jiných případech k prezentované historce připojil
vlastní zpochybňující úvahu (např. P I/41, VI/26) či odkaz na podobný příběh
z jiné obce či země (P VI/3). Zajímavá je např. jeho analýza vývoje vzhledu
podsvětního psa Kerbera (P III/25). Někdy dokonce historce odmítá uvěřit zcela
(P I/30, II/38) a v dalším případě představuje obě varianty příběhu – s působením
bohů i bez nich: Aristomenova zázračná záchrana z propasti (P IV/18). Jindy
Pausaniás poznamenal, že tu kterou informaci již také četl nebo ji do knihy na
základě své četby doplnil (např. P II/3). O četných záměnách osob se stejným
69
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
jménem, ale jiného původu a významu, se zmiňuje např. v souvislosti s dvěma
různými Teukry (P VIII/15).
Pausaniás je obecně vnímán především jako dobrý a poměrně důvěryhodný
zdroj (zvláště po rozvoji archeologie na území dnešního Řecka) historických
informací a řady dalších zajímavostí a kuriozit. Až rozborem jeho textů z pohledu folkloristiky jsme mohli naše poznání rozšířit. Pausaniás a jeho Cesta po
Řecku je mimořádně cenný etnologický a folkloristický pramen, kterému se zatím z tohoto úhlu pohledu věnoval víceméně jen J. G. Frazer před více než sto
lety (Frazer 1898) ve zcela jiném kontextu evolucionistických představ a bez
hlubší folkloristické průpravy (Cocchiara 1985: 173–192). Cesta po Řecku nám
umožňuje díky velkému souboru zaznamenaných pověstí, přísloví, pověrečných praktik aj. daleko lépe pochopit starořeckou každodennost v Pausaniově
době, pozici folkloru v běžném životě, řadu názorů obyčejných lidí aj. Je zcela evidentní, že antické dědictví je stále poměrně bohatý zdroj nevyčerpaných
etnologických a folkloristických dat. Zahraniční folkloristé a etnologové jsou
vůči antickým pramenům už dlouho daleko otevřenější (např. analýza antických
pohádkových syžetů v klasické antické literatuře – Hansen 2001; dále Alcock –
Cherry – Elsner 2001; Habicht 1985; Hutton 2005). Obecně se Pausaniovi jinak
věnují především historikové a archeologové (např. Pretzler 2004 a 2007).
Do poslední redakce The Types of International Folktales (Aarne – Thompson
– Uther 2004; česky Soupis mezinárodních pohádkových syžetů – zkratka ATU)
tak již mohla být část antických syžetů nebo bajek, pohádek a humorek zařazena
(např. syžet ATU č. 325 Čarodějův učeň je rámcově zachycen už v Ovidiových
Proměnách; ATU č. 425B Syn čarodějnice v mýtu Erós a Psýché; ATU č. 430
Osel (Asinarius) u Apuleia; ATU č. 513B Loď na sucho i na moře u Apóllonia
Rhodia (Argonautika); ATU č. 571B Odhalený milenec je již u Homéra (Odyssea);
ATU č. 612 Tři hadí lístky najdeme u Apollodóra z Athén; syžet č. 740** Bratr
(chudák) se věší a najde poklad se objevuje už v Babriově bajce atd.).11 Ve vyprávění osudů héroa Thésea se také objevuje syžet ATU č. 756B Záhořovo lože
(P II/1), když je zmíněn lupič Sinis, který lapené kolemjdoucí uváže na zkřížené
borovice a jejich uvolněním oběť roztrhá. Théseus lupiče zabil stejným způsobem. Nicméně nejedná se o pohádku, ale o pověst, která je součástí cyklu mýtů
o Théseovi. Jeví se tak čím dál pravděpodobnější, že pohádka v podobě, v jaké ji
zná středověký a novověký svět, ještě ve starověku neexistovala (viz i BoškovićStulli 2006: 7–8). Syžety, které my dnes označujeme jako pohádkové, byly ve
starověku integrální součástí mýtů nebo pověstí. Mýtus ve společnosti plnil,
a někde ještě plní, trochu jinou úlohu než pohádka. Byť je např. mýtus o dvou
11
70
K tomu dále viz např. Svět ezopských bajek, Praha: Svoboda, 1976.
Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen
chudých starých lidech, které bůh Zeus (doprovázený Hermem) odměnil za jejich pohostinnost (tři přání) a jejich bohaté ale lakomé sousedy nechal utopit –
příběh Filemon a Baukis – v podstatě stejný jako legendární pohádka či pověst
o putování Ježíše Krista a svatého Petra po světě, kdy odmění chudého člověka
a bohaté lakomce trestají (také často utopením, ATU č. 750A Tři přání), není
ale možné mluvit v antickém případě o pohádce. Podstatou mýtu o Filemonovi
a Baukidě je také kromě odměněné dobroty především hold manželské lásce
a věrnosti (oba staří lidé se promění ve stromy, které se i po „smrti“ mohou
dotýkat větvemi). V legendární pohádce nic z toho samozřejmě není (museli bychom mluvit spíše o legendární pověsti), neboť by to neodpovídalo ustálené pohádkové logice a pravidlům. Velmi podobné je to i u dalších antických a jiných
starověkých „pohádek“. Syžet těchto příběhů se objevuje v pozdějších příbězích,
které označujeme jako pohádka, ale ve své etnologické současnosti pohádkou
nebyl, protože byl v drtivé většině případů mýtem (starořecký Eros a Psýché,
staroegyptský Anup a Bata atd.). Také chybějící doklady existence útvarů, jež
bychom označili jednoznačně jako pohádka, v Cestě po Řecku naznačují, že nelze ve starověku mluvit o pohádce v moderním slova smyslu, ale jen o příbězích,
které přímo či nepřímo posloužily svým námětem (syžetem) pro vznik pohádky
v době pozdější (středověk a novověk). Oproti tomu Pausaniovo dílo velmi dobrým způsobem dokládá živost a oblíbenost pověstí všech typů, které koneckonců
dobře fungují dodnes. Další podobné analýzy antických děl by jistě přinesly řadu
nových poznatků pro historický vývoj folklorních žánrů a útvarů.
Leden 2011
Literatura:
Aarne, Antti – Thompson, Stith – Uther, Hans–Jörg: 2004 – The types of International Folktales I,
II, III. Helsinki: Academia Scientiarum Fenice (zkratka ATU).
Alcock, S. E. – Cherry, J. F. – Elsner, J.: 2001 – Pausanias: Travel and Memory in Roman Greece.
Oxford: Oxford University Press.
Bahník, Václav: 1974 – Pausaniás Periégétés (heslo). In: Slovník antické kultury. Praha: Svoboda:
456–457.
Borecký, Bořivoj – Dostálová, Růžena a kol: 2006 – Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Leda.
Bošković-Stulli, Maja: 2006 – Priče i pričanje. Zagreb: Matica hrvatska.
Canfora, Luciano: 2001 – Dějiny řecké literatury. Praha: Koniasch Latin Press.
Cocchiara, Giuseppe: 1985 – Istorija folklora u Evropi II. Beograd: Prosveta.
71
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Daňhelka, Jiří (ed.): 1951 – Trojánská kronika. Praha: Československý spisovatel.
Dvořák, Karel: 1976 – Nejstarší české pohádky. Praha: Odeon.
Dvořák, Karel: 1978 – Soupis staročeských exempel/Index exemplorum paleobohemicorum. Praha:
Universita Karlova.
Encyklopedie antiky. 1973 – Praha: Academia.
Frazer, James George: 1898 – Descriptions of Greece, by Pausanias, translation and commentary.
London – New York: Macmillan and Co.
Habicht, Christian: 1985 – Pausanias’ Guide to Ancient Greece. Berkeley: University of California
Press.
Hansen, William: 2001 – Ariadne’s Thread (A Guide to International Tales Found in Classical
Literature). Bloomington: Cornell University Press.
Hutton, William: 2005 – Describing Greece: Landscape and Literature in the Periegesis of
Pausanias. Cambridge: Cambridge University Press.
Máchal, Jan: 1907 – Bájesloví slovanské. Praha: J. Otta.
Menhart, Oldřich (ed.): 1952 – Kratochvilné rozprávky renesanční. Praha: Československý spisovatel.
Pausaniás: 1973 – Cesta po Řecku I. Přel. H. Businská. Praha: Svoboda.
Pausaniás: 1974 – Cesta po Řecku II. Přel. H. Businská. Praha: Svoboda.
Pourová, Libuše: 1963 – K otázkám třídění pověstí. Český lid 50: 67–73.
Pretzler, Maria: 2004 – „Turning Travel into Text: Pausanias at work“, Greece & Rome Vol. 51,
Issue 2: 199–216.
Pretzler, Maria: 2007 – Pausanias. Travel Writing in Ancient Greece. London: Duckworth.
Slovník antické kultury. 1974 – Praha: Svoboda.
Šimek, František (ed.): 1967 – Příběhy římské. Praha: Odeon.
Thompson, Stith: 1955–1958 – Motif-Index of Folk-Literature. Copenhagen: Rosenkilde and
Bagger.
Tille, Václav: 1929/1934/1937. Soupis českých pohádek I, II/1, II/2. Praha: ČAVU.
Vážný, Václav (ed.): 1949 – Staročeská Alexandreida. Praha: ELK.
Contact: PhDr. Jaroslav Otčenášek, PhD., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.,
Na Florenci 3, Praha 1, 110 00, Czech Republic, e-mail: [email protected]
72
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
DISKUSE / DISCUSSION
DVĚ HYPOTÉZY O PŮVODU NEKATOLÍKŮ Z ŘAD
BANÁTSKÝCH A BULHARSKÝCH ČECHŮ
ZDENĚK R. NEŠPOR – MAREK JAKOUBEK
V posledním čísle Českého lidu publikoval brněnský kolega Michal Pavlásek
novou studii o českých nekatolících v banátské Svaté Heleně a v bulharském
Vojvodovu, v níž na základě „analýzy stávajících materiálů a nově nalezených
pramenů“ polemizuje (především) s naší dřívější hypotézou o jejich sektářském
původu, který determinoval velkou část dalšího vývoje těchto „krajanských“ komunit (srov. Pavlásek 2010). Vzhledem k tomu, že se v rámci novodobé české
etnografie / sociální antropologie můžeme považovat za „objevitele“ religijní
dimenze části tzv. „krajanství“ a za první proponenty nyní již mnohem širšího
zájmu o náboženské otázky v migračních procesech, autorův zájem o danou problematiku i jeho vyzdvižení jejího významu v rámci studia zahraničních Čechů
nás pochopitelně těší. Z níže uvedených důvodů vysoce pozitivně hodnotíme
také jeho snahu o falzifikaci naší hypotézy, kterou však naneštěstí nemůžeme
považovat za zcela relevantní. Zavádějící je totiž už samotná argumentační výstavba Pavláskovy studie: zatímco na jejím počátku brojí proti tomu, co pro jednoduchost nazývá „sektářskou hypotézou“ (ibid.: 365–366), a nabízí alternativní
výklad (ibid.: 366–370), v závěru je již „opatrnější“, když soudí, že „část z nich
[= obyvatel Svaté Heleny, resp. později Vojvodova] sice zřejmě lze považovat
za potomky východočeských náboženských blouznivců, ale toto sektářství …
není možné považovat za zdroj ojedinělého náboženského vývoje nekatolické
části obyvatel Svaté Heleny“ (ibid.: 379). Kdyby totiž druhou část citace doplnil
o jediné slůvko a napsal, že sektářství „není možné považovat za jediný zdroj“
tohoto vývoje, nebylo by vlastně vůbec o čem diskutovat a celá „(re)interpretace“ sledované problematiky by se smrskla do sice záslužného, avšak popravdě
jen velice dílčího doplnění námi uváděných skutečností.
73
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Pokud jde o vlastní „sektářkou hypotézu“, soudili jsme a soudíme, že kořeny
nekatolické části obyvatel Svaté Heleny je třeba hledat ve východočeském sektářství předtoleranční a raně toleranční doby, čímž se tato skupina odlišovala od
zbývající části (většiny) českého, konfesijně římskokatolického osídlení Banátu.
K formulaci této hypotézy nás vedly především místní narativy, že nekatolíci
do nynějšího Rumunska (resp. část z nich později prostřednictvím sekundární
migrace do Bulharska) z Čech odešli „pro víru“ (nejnověji Jakoubek 2010a:
530–532), což jsme argumentačně podepřeli řadou nepřímých důkazů. Kvůli
absenci přímého pramenného podkladu, který je v dané situaci vpravdě nemožný, náš výklad ovšem zůstává v rovině hypotézy, jež může být v popperovském
smyslu falzifikovatelná, nelze ji však plně verifikovat. Jakékoli snahy o falzifikaci „sektářské hypotézy“, které povedou k prohloubení našeho poznání, proto
jednoznačně vítáme, naneštěstí však soudíme, že Pavláskův výklad k nim ve
stávající podobě prakticky nepřispívá. Jeho kritika sektářské hypotézy vychází
z následujících argumentů: (1.) Svatou Helenu nemohli založit transmigrovaní
sektáři, neboť jich bylo příliš málo a vesměs se vrátili zpátky do Čech; (2.) obec
nezaložili ani sektářští migranti v dalších generacích, protože šlo o řádné reformované evangelíky, ovlivněné nanejvýš „náboženským synkretismem lidového
prostředí“; (3.) ke vzniku náboženského sektářství se všemi jeho vnějšími znaky
došlo na Svaté Heleně až na konci 19. století působením probuzeneckých kazatelů z českých zemí. K tomu lze uvést následující:
(Ad 1.) Transmigrace „náboženských blouznivců“ z Čech probíhaly v 1. polovině 80. let 18. století a Svatá Helena byla založena až o čtyři dekády později; co
se dělo „mezi tím“ je naprosto nejasné, a proto jsme vlastní založení obce se sektáři nikdy nespojovali. Je ovšem možné, že vznik české, přinejmenším částečně
nekatolické obce v Banátu uvítali a přimkli se k ní. Z výzkumů Justina Práška1
totiž vyplývá, že bylo transmigrováno nejméně 424 sektářů (Prášek 1903: 471),
jichž se zpět do Čech vrátil jenom zlomek, zatímco z pozdější doby máme doklady toho, že uzavřené komunity transmigrovaných sektářů ve východní části
monarchie přežívaly až hluboko do 19. století. Právě tato společenství (včetně
Svaté Heleny), respektive jejich původ v českém náboženském sektářství toleranční doby podnítil v 1. polovině 20. století zájem nejen ze strany evangelických misionářů a svérázných amatérských historiků (Vladimír Míčan), kteří je
považovali za své souvěrce, ale také zájem unitářů, kteří se naopak ztotožňovali
1
74
Náš oponent je „opomněl“ uvést, ač jsou v našich starších dílech citovány, aby tak mohl tvrdit,
že šlo o jediný transport čítající 120 osob (Pavlásek 2010: 366). Podobně dobové Prešpurské
noviny uvádějí, že „jinady jich ještě více vedeno bylo“ (Adamiš 1930: 85). Jiné takové „opominutí“ představuje třeba diskuse o termínu „víra beránková“ (Pavlásek 2010: 377), k níž srov.
Nešpor 2002.
DISKUSE / DISCUSSION
právě s jejich sektářstvím (srov. Šíma 1936).2 Náboženský charakter migrace
části svatohelenských obyvatel z Čech, který nemohl pramenit z jejich pouhého
evangelictví, a její časování („za Marie Terezie a Josefa II.“) ostatně není zaznamenáván pouze prostřednictvím nedávných výzkumů (které by šlo zpochybnit
kvůli obrovskému časovému odstupu), ale byl zřejmý i starším pozorovatelům.3
Tuto hypotézu konečně nechtěně nepřímo potvrzuje sám Pavlásek, podařilo-li se
mu na vrub starších výzkumů (včetně našich) prokázat, že banátská obec nesla
od počátku označení „Svatá Helena“, nikoli jen „Helena“4 (Pavlásek 2010: 367)
– „svatost“ totiž byla mnohem přijatelnější pro náboženské sektáře a jejich potomky, než pro řádné reformované evangelíky.
(Ad 2.) Celé východočeské náboženské sektářství toleranční doby bylo projevem „zplanění“ protestantismu v lidovém prostředí, jak to kdysi pěkně vyjádřil
Rudolf Medek, a výrazem jeho neochoty podřídit se náboženské autoritě evangelických duchovních přicházejících do Čech po vydání tolerančního patentu
(Nešpor 2006: 414–458). V tomto smyslu je rozdíl mezi Pavláskovou a naší argumentací povýtce rétorický, spočívající v jeho nedostatečném pochopení charakteru „náboženského blouznilství“ a v mylné představě, že rychle odeznělo.
K postupné disciplinaci heterodoxních věřících v Čechách samozřejmě docházelo, jak v případě evangelických sborů (Nešpor 2008), tak také v římskokatolické církvi, ale ještě dlouho nebyla úplná, což vysvětluje i vznik některých
náboženských obcí Církve československé (husitské) ve 20. letech 20. století
(Škramovská 1963; Kaňák 1964)! O tom, že právě sektáři kvůli svojí víře z Čech,
respektive přímo z východočeských reformovaných sborů po celé 19. století odcházeli „do Slavonie“, víme ostatně z dobových pramenů (Dobiáš 1881: 10).
Zdá se, že pomezní, slaběji kontrolované a tudíž svobodnější oblasti habsburské monarchie – Banát, Sedmihradsko, Slavonie ad. – přitahovaly nábožensky
2
3
4
Nepublikované prameny z unitářských „výzkumů“ – vlastním náboženským přesvědčením
ovšem ovlivněné neméně než knihy Míčanovy – jsou zachovány v neuspořádaném archivu
Náboženské společnosti českých unitářů Praha, kt. 25, složka Deisté a materiály k dějinám čs.
unitářství. Za zpřístupnění autoři děkují vedení církve a pí M. Kmentové.
Viz např. zprávu Večerního Českého slova 18, 1936, 13, 16. 1. 1936: 3.
Navzdory diskutabilnosti pamětnických narativů coby pramenů stojí za zmínku, že Pavláskovu argumentaci o rané inkluzi přídomku „svatá“ do názvu Svaté Heleny nově získané narativy
v principu podporují; na stranu druhou ovšem jednoznačně podporují také námi proklamovanou vypjatou zbožnost prvních osadníků. Š. Hrůza (nar. 1918) ve Vojvodově tak například na
základě vzpomínek svých rodičů a dalších starých Svatohelenčanů vzpomíná, že Svatá Helena
získala přídomek svatá, „protože když ještě neměli budovu, kde by scházeli, tak se scházeli
venku k pobožnosti, a když to ty Rumuni viděli, tak to pořád hlásili, a když se to dozvěděli na
okrese – ‚Jak se ta vesnice menuje?‘ – okres jí dal meno Helena, a oni jí pak přidali, kvůli té
nábožnosti jí pak okres přidal ‚Svatá‘ Helena“ (Chodov u Karlových Varů, 17. 10. 2010).
75
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
nekonformní rodiny stejně, jako další nonkonformisté (včetně prvních ateistů)
relativně častěji emigrovali do Spojených států (Vlha 2010). Pravděpodobnost
toho, že nekatolickými zakladateli Svaté Heleny nebyli řádní reformovaní, kteří
neměli důvody (nebo přinejmenším náboženské důvody) z Čech odcházet, nýbrž
sektáři, je proto více než značná. Naopak je třeba se ptát, nehrály-li tyto kořeny
určitou roli také v případě dalších českých evangelických komunit v regionu?
Bylo-li by tomu tak – což v tuto chvíli nemůžeme než nadnést jako pouhou otázku –, příklady ne-sektářských evangelických komunit, které se podle Pavláska
samotnou svojí existencí zdají vyvracet „sektářskou hypotézu“ o původu svatohelenských (Pavlásek 2010: 370, 376), by najednou účinkovaly zcela opačně.
(Ad 3.) Je-li celé první půlstoletí dějin Svaté Heleny kvůli neexistenci písemných pramenů skryto v neznámu, závěr 19. století již máme dostatečně podchycen dříve známými i M. Pavláskem nově objevenými prameny, nehledě k nedlouho později zaznamenané orální historii. Přitom je patrné, že náboženský rozkol
v obci, který vedl i k sekundární migraci do Vojvodova, byl přinejmenším výrazně posílen (jak soudíme my) nebo dokonce cele vyvolán (jak soudí Pavlásek)
z vnějšku, působením probuzeneckých misionářů. Rozpor obou výkladů je jen
v tom, uznáváme-li platnost „sektářské hypotézy“ nebo nikoli. Naproti tomu nemůžeme souhlasit s Pavláskovou argumentací, že prvotní zájem českých evangelíků o tuto komunitu zahraničních souvěrců byl výlučně reformovaný a příslušný
kazatel („čáslavský vikář“) Svoboda nepocházel ze svobodné reformované církve
(Pavlásek 2010: 375) – alespoň do doby, než autor svoji argumentaci hodnověrně
doloží. Inkriminovaný Antonín Svoboda totiž nebyl ani duchovním reformované církve (srov. Rychetský 1983), ani není uveden v relativně úplném lexikonu
všech významných českých evangelíků 19. století (srov. Toul 1931), proto lze
spíše předpokládat jeho členství ve svobodné církvi, zatímco hlavní argument, že
jeho doporučení by v takovém případě nemohl podporovat jeden z čelných představitelů církve reformované, Heřman z Tardy, neobstojí již proto, že právě Tardy
(a mnohé další vůdčí osobnosti českého kalvinismu) měl ke svobodné reformované církvi v určitém období až nebezpečně blízko (Nešpor 2010: 220–223).
Co se týče dalších poloh Pavláskova textu, rádi bychom učinili ještě krátkou
poznámku týkající se „pramenného přehlédnutí“ v případě autorem zmiňované „důležité gernické Památní knihy Historia Domus“5 (Pavlásek 2010: 372).
Ačkoli Palásek uvedený pramen opakovaně cituje, opomíjí pro diskusi o počátcích Svaté Heleny, domníváme se, přinejmenším potenciálně klíčovou zmínku
5
76
Archivum Dioecesanum Timisoarensis, Temešvár, Unzeitig P. F. – Historie Domus (GedenkBuch der Pfaerre Weitzenried im K. K. Illirisch-Banater Grenz-regiments-Bezirke No. 14. Rkp.
Waitzenried 1853).
DISKUSE / DISCUSSION
obsaženou v tomto dokumentu (na niž jsme přitom již opakovaně upozornili
v Hirt – Jakoubek 2005; Jakoubek 2010b). Na páté straně rukopisu pamětnice, kde se nalézá výčet českých osad, které v Banátu existovaly k roku 1853,6
nalezneme totiž při uvedení Svaté Heleny drobnou Unzeitigovu noticku o tom,
že „tato osada má docela jiný původ než [osady] ostatní“. Ve zbytku textu se
k tomuto tématu již Unzeitig, i přes nadějný dovětek „o čemž bude řečeno později“ (tamtéž), naneštěstí nevrací, vzhledem ke skrovnosti pramenů z uvedeného
období a na dané téma by ovšem daná informace patrně neměla být přehlížena,
neboť třebaže nepodporuje přímo „sektářskou hypotézu“ jako takovou, ukazuje
na výjimečnost Svaté Heleny, respektive jejích zakladatelů a následně obyvatel
mezi ostatními českými banátskými obcemi.7
Ačkoli si ceníme Pavláskovy snahy o falzifikaci „sektářské hypotézy“ o původu svatohelenských a vojvodovských nekatolíků a uznáváme řadu dílčích
nových zjištění, která se autorovi podařilo přinést, jeho argumentaci jako celek naneštěstí nemůžeme přijmout. Máme za to, že „sektářská hypotéza“ nebyla nikterak vyvrácena. Naopak je až s podivem, pokoušel-li se náš oponent
o toto, jak malou pozornost věnoval tvorbě a především pramenným dokladům
vlastní – řekněme – „ekonomicko-sociální“ hypotézy. O víc než hypotézu nejde
totiž ani v tomto případě, neboť scházejí jakékoli důkazy, které by podporovaly
tvrzení, že evangelíky do Banátu lákala „až desetiletá daňová svoboda … [a]
ekonomická výhodnost kontraktů“ (Pavlásek 2010: 369). Že tímto způsobem argumentovali badatelé v období vlády komunistického režimu, kterým nic jiného
nezbývalo a již současně zcela přehlíželi rozdíly mezi katolickými a nekatolickými migranty, nehledě na jejich aktérsky zakoušený ohromný význam, příliš
nepřekvapuje, v případě Pavláska zdůrazňujícího náboženské (třebaže nikoli
sektářské) charakteristiky dané komunity (ibid.: 365, 380) je to však více než
zarážející. Pomineme-li tuto argumentační nedůslednost, máme za to, že naši
odpověď můžeme uzavřít po weberovském způsobu: „sektářská hypotéza“ o původu českého nekatolictva na Svaté Heleně a ve Vojvodovu je ideálnětypickým
výkladem platným potud, dokud nebude dostupný nějaký výklad hajitelnější.
6
7
Farní archiv, Gernik, Compendium – Extractum. Historiae Domus. Weizenried – Gerník –
Gîrník. Památní kniha gernické fary v císařsko-královském Illirsko-banátském pohraničním
regimentu čls.14. Diecéze Csanád, v obvodu naděkanství Oravice (vybral a přeložil Václav
Mašek). Rkp. 1853.
Důvodem, proč jsme tuto informaci neuvedli již v našich Pavláskem citovaných pracích (kde
se o daném pramenu též zmiňujeme), je skutečnost, že během výzkumu, na jehož základě jsme
odpovídající texty vypracovali, jsme – jak na to sami upozorňujeme (Nešpor – Hornofová –
Jakoubek 1999: 70) – text Historie domus neměli plně k dispozici a nemohli jsme jej tedy
důkladně prostudovat.
77
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
„Ekonomicko-sociální hypotéza“ Michala Pavláska takovým výkladem po našem soudu (alespoň prozatím) není.
Literatura:
Adamiš, J.: 1930. K dejinám českého vysťahovalectva (Českí deisti). Viera a veda 1: 30–34, 83–85.
Dobiáš, Josef: 1881 – Dějiny evangelicky reformované církve v Bukovce až do roku 1856. Časopis
historický… 1: 1–48, 98–114.
Hirt, Tomáš – Jakoubek, Marek: 2005 – Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce. Český lid 92: 337–366.
Jakoubek, Marek: 2010a – Druhá půlka Pravdy. Opominutá dimenze víry vojvodovských Čechů.
Lidé města 12: 527–567.
Jakoubek, Marek: 2010b – From believers to compatriots. The case of Vojvodovo – “Czech” village in Bulgaria. Nations and Nationalism 16, 4: 675–695.
Kaňák, Miloslav: 1964 – Od tajných nekatolíků a náboženských blouznivců k CČS. Blahoslav –
Rodinný kalendář CČS: 28–36.
Nešpor, Zdeněk R.: 2002 – Vnější označení a sebeoznačení českých nekatolíků v 18.–19. století.
Religio, Revue pro religionistiku 10: 215–236.
Nešpor, Zdeněk R. 2006: Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století.
Ústí nad Labem: Albis international.
Nešpor, Zdeněk R. 2008 – Disciplinace českých nekatolíků po vydání tolerančního patentu. In:
Ondřej Macek (ed.): Po vzoru Berojských. Život a víra českých a moravských evangelíků
v předtoleranční a toleranční době. Praha: Kalich: 398–411.
Nešpor, Zdeněk R.: 2010 – Malé / svobodné protestantské církve In: Zdeněk R. Nešpor a kol.:
Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Praha:
Scriptorium: 212–236.
Nešpor, Zdeněk R. – Hornofová, Martina – Jakoubek, Marek: 1999 – Čeští nekatolíci v rumunském Banátu a v Bulharsku. Část první: Počátky Svaté Heleny. Lidé města 2: 66–88.
Pavlásek, Michal: 2010 – Případ Svatá Helena. (Re)interpretace náboženských dějin české obce
v Rumunsku. Český lid 97: 363–382.
Prášek, Justin V.: 1903 – Panování císaře Josefa II. I. Změny v úřední správě a ve věcech náboženských. Praha: I. Kober.
Rychetský, Čestmír: 1983 – Kazatelé a sbory české národnosti církví A. V. a H. V. v Čechách a na
Moravě 1781–1918. Praha: SR ČCE.
Šíma, Jaroslav: 1936 – „Deisti“, předchůdcové československého unitářství. Náboženská revue
CČS 8: 177–179, 257–261, 403–404.
Škramovská, Dagmar: 1963 – Náboženské blouznění ve východních Čechách. Náboženská revue
CČS 34: 98–109.
Toul, Jan: 1931 – Jubilejní kniha českobratrské evangelické rodiny. České Budějovice: vl. n.
Vlha, Marek: 2010 – Česká komunita ve Spojených státech a náboženský konflikt. In: Zdeněk R.
Nešpor – Kristina Kaiserová (eds.): Variety české religiozity v „dlouhém“ 19. století (1780–
1918). Ústí nad Labem: Albis international: 402–420.
78
DISKUSE / DISCUSSION
Contact:
Doc. PhDr. Zdeněk R. Nešpor, PhD., Sociologický ústav AV ČR, Jilská 1, 110 00
Praha 1 a Fakulta humanitních studií UK, U kříže 8, 158 00 Praha 5, e-mail:
[email protected]
PhDr. Marek Jakoubek, PhD., Katedra antropologických a historických věd, Filozofická fakulta ZČU v Plzni, Tylova 18, 301 25 Plzeň, e-mail: [email protected]
Jiří Traxler: Písně krátké Jana Jeníka
rytíře z Bratřic, II. díl.
Vydal: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.,
a Nová tiskárna Pelhřimov, Praha 2010.
712 s., 80 ilustrací v textu a 155 barevných
vyobrazení v příloze.
Knižní publikace představuje druhý díl kritické edice
písňových sbírek vlasteneckého šlechtice Jan Jeníka
z Bratřic, vysloužilého vojáka, sběratele a glosátora českých starožitných památek. V úvodním pojednání autor vymezuje a charakterizuje Jeníkovy písňové sbírky,
seznamuje zájemce s problematikou transkripce těchto
svérázných rukopisů a ve stručnosti popisuje specifické
vydavatelské zásady. Ediční část je věnována dokončení
edice rukopisného svazku písní z r. 1832 (JB2), registraci nezvěstné písňové sbírky z r. 1836 (JB3) a edici
písňového souboru z r. 1838 (JB4). Jednotlivé lidové,
kramářské, společenské, kupletní a satirické písně jsou
opatřeny bohatým doprovodným aparátem (vysvětlivky, konkordance, pasportizace, komparační odkazy, notové ukázky, komentář), významné místo
tentokrát zaujímají Jeníkovy průvodní prózy k písním a slovesné útvary na pomezí lidovosti (humoresky, vzpomínková vyprávění, kronikářské záznamy, nápisy, pamflety ad.). Obrazové přílohy
mají nejen ilustrativní, ale především dokumentační charakter: přibližují významnější jeníkovské
publikace a srovnávací materiál, dokládají podobu a atmosféru Jeníkových rukopisů, věrně reprodukují jeho kresby a zachycují četné reálie týkající se Jeníkova života a doby. Závěrečná servisní
část publikace přináší rejstříky písní, próz a nadpisů, přehled užívaných šifer, soupis primárních
i sekundárních pramenů, dokumentaci obrazových příloh a podrobný orientační obsah svazku.
ISBN 978–80–87112–41–0
Cena II. dílu 390 Kč; na skladě je ještě I. díl za 190 Kč.
Oba díly lze zakoupit se slevou za 480 Kč.
Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,
tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]
79
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
80
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
DISKUSE / DISCUSSION
MINULOST SVATOHELENSKÝCH NEKATOLÍKŮ V ZAJETÍ
VÝKLADOVÝCH SCHÉMAT A POVAHY POROZUMĚNÍ
MICHAL PAVLÁSEK
Polemickou reakci kolegů Zdeňka Nešpora a Marka Jakoubka k nadnesené možnosti jiného čtení a vidění minulých dějů spojených s nekatolickým obyvatelstvem banátské Svaté Heleny (Pavlásek 2010c), jež má bezprostřední dopad také
pro chápání zbožnosti českých (ex)obyvatel bulharského Vojvodova, jednoznačně
vítám, byť méně již nesmlouvavý tón, s jakým byla přednesena. Explicitně jsou
tak výstupy z výzkumů vklíněny jen mezi dvě hypotézy, kterými se pokoušíme
osvětlit minulost pomocí prezentovaných výkladových schémat. Takto ale dochází – v duchu chápání studia minulosti v intencích „wie es eigentlich gewesen“
– ke zbytečné redukci problému. Abychom diskusi porozuměli, musíme vymezit
epistemologickou rovinu – v jaké perspektivě srozumitelnosti prezentujeme naše
vysvětlení či jaké je povahy. K problému výkladu původu sektářství, jenž je jablkem sváru, jsem přistoupil na základě konkrétních materiálů získaných v terénu
či archivním výzkumem – ty určily metodu historického přístupu analýzy a interpretace dat (včetně jejich kritiky – ibid.: 370–373). V této rovině poznatelnosti
a vysvětlitelnosti sociálních jevů jsme se pohybovali a budeme i nyní (Winch
2004: 31). Dodejme, že apriorním cílem článku bylo poukázat na relevantnost
jiného čtení pramenů (Pavlásek 2010c: 380), jejichž nazírání se opíralo o chybné
předpoklady hypotézy. Nadnesl také otázku epistemologie získaných dat.1
Domnívám se, že spor je veden ve dvojí rovině – (1.) rámcem nahlíženým
v událostní/místní perspektivě a (2.) perspektivou nazírání problému v širším
kontextu (makroperspektivě), kdy získaná data událostní perspektivy jsou na
něj indukcí aplikována. Oponenti chápou sektářství v intencích longue durée
sociálních struktur či jevů – dle nich přetrvávalo v delší časové ose až do konce
1
Za některé zde uvedené poznámky vděčím prezentovaným názorům, které zazněly na konferenci AntropoWebu v Plzni.
81
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
19. století, což je přístup mnohdy jistě relevantní (srov. Nešpor 2006). Pokus
o takovéto nahlížení diskutovaných událostí ale vychází z pramenně nedoložitelných předpokladů propojujících nucenou transmigraci tolerančních sektářů
se vznikem Svaté Heleny. Závěry studie se jednoznačně přiklánějí k odlišnému výkladu jeho původu: náboženská horlivost je pokládána za vnější import
(probuzeneckých) misionářů, jak zevrubněji ukazujeme jinde (Pavlásek 2011).
Postupně poukážu na neadekvátnost tvrzení typu „zavádějící argumentační výstavba“, které jsou spíše vyjádřením pozice nepřijímat některá „dílčí nová zjištění“. Ta mi jsou sice přiznávána, ale nebyla již důsledně aplikována formou
antitezí na vlastní „sektářskou hypotézu“, jinak by polemika vzniknout nemohla. Je zde alespoň možnost naznačené závěry studie (ibid.) obhájit. Otázku, zda
byla „sektářská hypotéza“ falzifikována ale ponechám na úsudku čtenáře.2
Vznik obce dle oponentů sektáři „uvítali a přimkli se k ní“. Onymické srovnání známých jmen nucených vysídlených sektářů z východních Čech jak tvrdím „v jediném doloženém transportu tolerančních blouznivců směřujících do
Temešváru deportováno 120 osob“ (Pavlásek 2010: 366) to vylučuje.3 Mám za
to, že jádrem problému souvisejícím minimálně s interpretací významu nucené transmigrace sektářů je skutečně ona „zavádějící argumentační výstavba“,
ale rozhodně ne ta má. Sice mi je naznačováno „opomenutí“ citace údajně 424
transportovaných sektářů (Prášek 1903: 471),4 sami oponenti však pozapomněli
v předchozí citaci uvést kurzivou zvýrazněnou část (směřujících do Temešváru),
přičemž ta je pro pochopení přílišného zdůrazňování významu nuceně transportovaných sektářů do Banátu zásadní. Až ke generálnímu velitelství Banátské
vojenské hranice v Temešváru se totiž (dle dostupných pramenů) dostal skutečně jen tento výše zmíněný.5 Transportů náboženských blouznivců sice bylo více
(srov. oponenty citovaný údaj z Prešburských novin), jenže byly již v Budapešti
rozděleny dle zařazení k příslušným plukům vojenské hranice, což se dělo dle
snahy sektáře co možná nejvíce rozdělit početně i geograficky po Uhrách,
Sedmihradsku, Bukovině či Slavonii (Rezek – Šimák 1927: 25).
Mluvíme-li tak o transportech sektářů do Temešváru, pak tedy musíme korektně hovořit o „jediném“ (Helfert: 545–546). Tuto marginalizaci počtu do
Banátu transportovaných sektářů lépe pochopíme ukázkou, z čeho byl vyšší počet autory diskuse vyvozován. Argument je založen na zmínce Justina
2
3
4
5
82
Stejně tak nechť čtenář posoudí adekvátnost oponenty formulovanému odsudku před
závěrečným „weberovským“ zvoláním, ke kterému se vyjadřovat taktéž nechci.
Viz: ibid.: 368, poznámka 15.
Nebyl „opominut“, ale absolutně nic neříká o sektářích, kteří byli rozmístěni v Banátu, proto
je údaj irelevantní, a jak ukážeme dále, i zavádějící.
Viz: Pavlásek 2010: 366–367, pozn. 10, 11.
DISKUSE / DISCUSSION
Práška (Prášek 1903: 471): „Do konce roku 1783 celkem bylo do zemí východních [kurz. M.P.] … vyhoštěno 424 osob a počtu mnohem vyššího týž
osud ještě očekával.“ Prášek tedy nehovoří o Banátu, ale lokalizuje vyhoštění
do východních zemí. Navíc, již 14. června 1783 byly tyto deportace nahrazeny
tresty holí (Pavlásek 2010: 367). Podle všeho je transmigrace směřující „do
Sedmihrad, Haliče6 a Bukoviny“ (Prášek 1903: 468) ztotožněna s migrací pouze do Banátu (k temešvárskému velení organizujícímu 2 pluky operující v tomto regionu). Propojení nucené transmigrace se založením Svaté Heleny je tak
spíše vyjádřením přání autorů nalézt mezi těmito událostmi souvislost, ze které
se pak dá odvodit motivace založení vesnice (údajně se jim pobyt u vojenských
pluků natolik zalíbil, že pak zvali další). Na druhou stranu – vztáhneme-li na
daný problém antitezi – víme, že i v Banátu „deisti“ byli. Svědčí o tom zmínka
zachycená v textu opět Práška z února 1784, kdy „rozptýleni po Banátě mnozí
pak z nich že přijali vyznání katolické.“ (Prášek 1903: 470) Ale z toho lze vlastně vyčíst pouze skutečnost dalšího osudu jednotlivých sektářů (srov. Helfert
1877: 546), jenž stojí v opozici vůči údajnému sektářství přežívajícímu u jeho
transportovaných nositelů v Banátu, a vůči tvrzení, že „někteří naopak začali
do Banátu zvát své dosud skryté souvěrce jako do ‚země zaslíbené‘ náboženské
toleranci“ (Nešpor 2006: 424). Je-li Nešporem okrajové území habsburské říše
vykládáno jako „země (nábožensky) zaslíbená“, nelze o Práškem zachycených
konverzích ke katolicismu hovořit jako o pouze formálních („naoko“). I z těchto důvodů je význam zdůrazňovaných deportací v souvislosti se založením
Svaté Heleny vysídlenými sektáři prakticky vyloučen.
Periferní postavení jihovýchodního pohraničí, táhnoucí se v délce mnoha set
kilometrů, bylo územím velmi různorodým, což k interpretacím inklinujícím
ke zdůrazňování náboženské svobody sice může vést, ale příklad Slavonie je
nepřesný, jelikož až do 60. let 19. století (stejně jako ve Sremu) byl umožněn
příchod pouze katolíkům (Matušek 1994: 14). Tyto limity však možnost emigrace do této části Evropy „pro víru“ nechtějí popírat. Na možnost náboženské motivace pro odchod do jihovýchodních pohraničí jsem již totiž upozornil
v případě jiné komunity (srov. Pavlásek 2010a), ale tyto důvody pro migraci do
diskutovaného regionu nebyly (!) výzkumy ani v této, ani v žádné jiné evangelické enklávě dnešního Chorvatska, Srbska a Rumunska potvrzeny,7 proto
pokládám jejich „ne-sektářský“ původ za potvrzený.
6
7
Zde ani vojenská hranice nebyla.
„Tady byla ta granica, oni přišli jako graničáři, to bylo tady takové vojsko, vojanština tu, půdu
dostali, levnější byla než v Čechách, a dobrá půda tu je, tak přišli sem.“ (A. K., Pereg Mare,
12. 4. 2009) Podobné narace viz Pavlásek 2010a.
83
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
To, co mi svrchu autoři vyčítají jako „opatrnost“8 mých závěrečných soudů, sami
prezentují, když tvrdí, že založení obce údajně „se sektáři nikdy nespojovali“. Např.
výroky „Svatá Helena vznikla jako osada cele nekatolická“ či „původně nekatolické Sv. Heleny…“ (Nešpor – Hornofová – Jakoubek 1999: 75, 76) svědčí o opaku
– jasně odkazují k jejímu nekatolickému původu (v jejich intencích k sektářství).
Jádro „sektářské hypotézy“ se opírá především o (1.) tuto okolnost vzniku
osady a (2.) o místní narativy. (Ad 1.) Již jinde bylo poukázáno na smíšený původ vesnice (Pavlásek 2010b: 253), stejně tak na chybný předpoklad odchodu
nekatolíků do Velikého Srediště (Pavlásek 2010a: 8). Tyhle jednotlivé dílčí teze
hypotézy již byly vyloučeny a ukazují na nevhodnost užití jednoho rámce výkladu, aniž by byly vzaty v potaz i jiné alternativy. Teze vzniku obce jako nekatolické je zcela bez pramenného krytí. Naopak např. gernický farář Unzeitig udává
ve své farní kronice z roku 1853, která je pramenem prvního řádu, že vesnici Sv.
Helenu a Elizabethfeld založilo dohromady 80 rodin, z nichž jen 29 bylo nekatolických (s. 5, 11). Navíc tamtéž zmiňuje, že „helvíti byli tu i tam“, což vylučuje
údajný Magyarlyho záměr rozdělení dvou prvních osad dle konfesního klíče – jinak další předpoklad sektářské hypotézy (Nešpor – Hornofová – Jakoubek 1999:
78) –, byť hovoří o všech osadách v jeho farnosti.
(Ad 2.) Jak zacházet s narativy popisujícími události založení obce před téměř 200 lety? Výklady motivu příchodu jsou pro časovou vzdálenost různé
(srov. Jakoubek 2010: 531; Pavlásek 2010c: 369), proto je pro nás, pohybujeme-li se v naznačené epistemologické rovině, důležitá nejstarší písemná zpráva
dokládající motiv nenáboženský (Pavlásek 2010c: 369). Mimo to autory citátu
„výpovědní hodnota ústního podání dnešních potomků … Sv. Heleny o počátcích tamního osídlení … je minimální až nulová“(!) jsou Nešpor s Jakoubkem
(Nešpor – Hornofová – Jakoubek 1999: 73). Stejného postupu jsem se v případě
nejstarších událostí držel a orientoval se na prameny „jiné povahy“ (z hlediska
zvoleného přístupu souměřitelnými), zatímco „sektářské hypotéze“ byla jimi samotnými upřena jakákoliv relevance a za ideálně-typickou by ji tak Weber považovat nemohl.9 Kromě vlastního zpochybnění jejími proponenty ji lze odmítnout
8
9
84
K „opatrnosti“ mne vedou zkušenosti nabyté s nepočetnými pramennými doklady vypovídajícími o minulosti Svatohelenských v 19. století. Zásadně nepřipouštím pouze jeden axiomatický rámec v přístupu k problému, neboť takovýto postup se nemusí, jak diskutovaná studie
ukázala, cele osvědčit.
Přitom s naracemi se dá užitečně pracovat v jiné epistemologické rovině (srov. Jakoubek 2010:
530–531). Právě zde ostatně pramení přetrvávající odpor historiků k orálním pramenům pokládaným za „největšího nepřítele historika“ (Ferencová – Nosková 2010: 19). Spor vyvěrá
z nepochopení ze dvou kategorií srozumitelnosti skutečnosti – oral history pracuje (i) v jiném
modu vědění, vedoucím spíš k indikátorům chápání okolností vzpomínání a zapomínání.
DISKUSE / DISCUSSION
i ve světle dochovaných písemných pramenů k založení obce. O tříleté daňové svobodě píše například historik Banátské vojenské hranice Felix Milleker
(Milleker 1926: 21). Ekonomicko-sociální důvody ve smyslu slibované daňové
svobody dokládá V. Štěpánek (Štěpánek 2005: 83). Obyvatelstvu přicházejícímu
na území pod správou vojenské hranice, od níž si podnikatel Magyarly pronajal
půdu k vyklučení, 10 se zcela proměnil jejich dosavadní sociální status – již totiž
nebyli poddaní (nemuseli robotovat jako v Čechách). Přitom jsem náboženskou
motivaci a priori nevylučoval, ale problematizoval (Pavlásek 2010: 369), jelikož
motivy jednání člověka jsou vždy komplexem jednání a rozhodování.11
Hledat ve faktu označení vesnice termínem „svatá“ potvrzení sektářské hypotézy, nelze považovat za šťastné už vzhledem k počtu variant vzniku tohoto
označení, mezi něž kromě jiných (srov. Pavlásek 2010b: 254) jistě můžeme
zařadit i zaznamenanou výpověď Š. Hrůzy. Hodnota narace je však v jiné rovině,
než v jaké je předkládána – lze ji užít v případě tázání se po obsahu víry, ne tak
již dokládáme-li (jako nyní) událostní perspektivu minulosti. Dostáváme se tak
ke sporu dějiny vs. paměť (Le Goff 2007).
K zásadnímu okamžiku v minulosti náboženské komunity pak dochází pozváním Antonína Svobody, jenž údajně „nebyl … duchovním reformované církve
… proto lze spíše předpokládat jeho členství ve svobodné církvi“. Ve spisku
Míčana nám člen helenského sboru Petr Kovářik sděluje, že „skutečně se nám
přihlásil dp. Antonín Svoboda, t.č. vikář v Čáslavi u dp. Kozáka“ (Míčan 1931:
82). Tuto informaci musíme nazírat kritickým pohledem odkazem na jistou problematičnost Míčanových spisů, ale je potvrzena pamětnicí čáslavského sboru:
„Dne 24. dubna 1890 zvolen vikářem kand. Antonín Svoboda.“12 Nicméně připomínky k inklinaci některých představitelů církve reformované v českých zemích
k vzniknuvší svobodné reformované církvi pokládám za oprávněné (alespoň
v rovině diskuse ji připusťme, neboť zásadně vyloučit ji nechceme už pro možné instrumentální využití formou „antiteze“), vliv na výklad církevního rozkolu
uvnitř pojednávané náboženské obce v intencích zásadního významu z vnějšku
importovaných duchovních zásad striktně biblické praxe by to nemělo, k čemuž
mne vedou další indicie, které se v souvislosti se širší ověřovací perspektivou
v souvislosti s pronikáním probuzenectví do této části Evropy, potvrzují (srov.
Pavlásek 2011). Vzniká zde totiž hned několik spolků Modrého kříže a helenští věřící v roce 1904 přijímají záštitu svobodné reformované církve, jak o tom
svědčí časopis Betanie, kde je svatohelenský sbor považován za jednu z jejich
10
11
12
Unzeitig ostatně odkazem na docela jiný původ vesnice připomíná její založení v souvislosti
s nabídkou Magyarlyho.
S Bourdieuem řečeno je skutečnost vztahová (Bourdieu 1998: 11).
(http://caslav.evangnet.cz/historie/index_history.html – staženo 28. 1. 2011).
85
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
zahraničních misijních stanic.13 Tito reprezentanti probuzenectví udržovali s dalšími jeho směry silné vazby podporované vzájemnými návštěvami bohoslovců
a náboženskými konferencemi (Katuščák a kol 1994).14 Dokladem úspěchu misií
byl vznik mnohých kroužků Modrého kříže ve slovenských obcích Pivnica, Ilok,
Kysáč, Kovačica, Padina a Nyíregyháza, jež přetrvaly až do svého zákazu v roce
1949, kdy následně většina obrácených členů přestoupila k metodistům, ke kterým měli z hlediska praktikovaných zásad nejblíž (Pavlásek 2011).
Vykročíme-li ke konstruktivním závěrům, potvrzuje se, že religijní aspekty
v souvislosti se zahraničními komunitami před nás staví nové otázky, což jistě
neupírá zásluhu Z. Nešpora a M. Jakoubka jakožto proponentů studia religijní
dimenze krajanství. Jak ale ukazují i zde naznačené skutečnosti, prezentované
poznatky souvisejí s daleko širším kontextem kulturně-historických procesů,
za které můžeme transnacionální náboženskou obrodu přelomu 19. a 20. století
vlivem probuzenectví jistě považovat. Diskuse jako taková je ideálním prostředkem ke komunikaci či polemice těch kterých výroků, jistě však může vyústit i ve
shodu či vzájemné doplnění, jak to již dokládá prvotní nakročení k nadnesené
širší perspektivě bádání spojené s českou (a také slovenskou) zahraniční emigrací (Pavlásek 2011). Jak totiž naznačují shora uvedené skutečnosti, je zřejmé,
že dosud nepochopená síla a schopnost některých náboženských ideologií vyvolat výrazná pnutí uvnitř náboženských komunit nám potvrzuje, že mnohde byla
identifikace náboženská upřednostňována před národní ideologií a představovala tak velmi silný aktivizační potenciál mobilizovaný zvenčí misionáři/biblisty/
kolportéry probuzeneckého učení/knih zdůrazňujících exkluzivitu vykoupení
a jeho zajištění uplatňováním důsledné ortopraxe. V rovině historického přístupu
(po pramenné kritice, analýze a interpretaci), jenž byl zvolen jako metoda/přístup k problému, jsme tak ve světle shora uvedených skutečností závěry Případu
Svatá Helena potvrdili.
13
14
86
Např. Betanie 1906: 4/XXIV.
Známé jsou například kontakty s vídeňským metodistickým sborem, který do prostoru jv Evropy také vysílal své misijní pracovníky (srov. Pavlásek 2011).
DISKUSE / DISCUSSION
Literatura:
Bourdieu, Pierre: 1998 – Teorie jednání. Praha: Karolinum.
Ferencová, Michaela – Nosková, Jana: 2009 – K otázce studia tématu paměti a města. In: Paměť
města. Brno: Etnologický ústav AV ČR.
Jakoubek, Marek: 2010 – Druhá půlka Pravdy. Opominutá dimenze víry vojvodovských Čechů.
Lidé města 3: 527–568.
Katuščák, Ján a kol.: 1994 – Naše korene. Bratislava: Nádej.
Le Goff, Jacques: 2007 – Paměť a dějiny. Praha: Argo.
Matušek, Josef: 1996 – Češi v Chorvatsku. Daruvar: Jednota.
Míčan, Vladimír:1931 – Za chlebem vezdejším. Brno: Knižnice biblické jednoty.
Milleker, Felix: 1926 – Die Besiedelung der Banater Militärgrenze. Bela Crkva: Banater
Bücherei.
Nešpor, Zdeněk R. – Hornofová, Martina – Jakoubek, Marek: 1999 – Čeští nekatolíci v rumunském Banátu a v Bulharsku. Počátky Svaté Heleny. Lidé města 2: 66–88.
Nešpor, Zdeněk R.: 2006 – Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem: Albis International.
Pavlásek, Michal: 2010a – Česká menšina v jihobanátské obci Veliké Srediště. Její počátky a etnické procesy. Národopisná revue 20: 3–19.
Pavlásek, Michal: 2010b –Exkurs do historie Banátské vojenské hranice s přihlédnutím k vzniku
českých enkláv na jejím území. Slovanský přehled. 96, 3–4: 243–262.
Pavlásek, Michal: 2010c –Případ Svatá Helena. (Re)interpretace náboženských dějin české obce
v Rumunsku. Český lid 97: 363–382.
Pavlásek, Michal: 2011 – Hledání vojvodovské Pravdy ve světle probuzeneckého hnutí. Lidé města 1, 13: v tisku.
Prášek, Justin V.: 1903 – Panování císaře Josefa II. I. Změny v úřední správě a ve věcech náboženských. Praha: I. Kober.
Rezek, Antonín – Šimák, J. V.: 1927 – Listář k dějinám náboženských blouznivců českých v století
XVIII. – a XIX., část I. Praha: Akademie věd a umění.
Štěpánek, Václav: 2005 – Česká kolonizace Banátské vojenské hranice na území srbsko-banátského hraničářského pluku. In: Hladký, L. – Štěpánek, V. (eds.): Od Moravy k Moravě. Z historie
česko-srbských vztahů v 19. a 20. století. Brno: Matice moravská: 65–91.
Winch, Peter: 2004 – Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno: CDK.
Contact: Mgr. Michal Pavlásek, Ústav evropské etnologie FF MU, Arna Nováka 1,
602 00 Brno, Czech Republic, e-mail: [email protected]
87
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka.
Eds. Marta Toncrová – Lucie Uhlíková.
Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha
– pracoviště Brno, Brno 2010.
430 s., nářeční slovník, místní rejstřík, čb obrazové přílohy
Sbírka písní ze zápisů pedagoga, hudebního skladatele, spisovatele a sběratele lidových písní Josefa Černíka (1880–1969).
Sbírka obsahuje zápisy z let 1900–1954.
ISBN 978-80-8712-38-0
CENA: 370 Kč
Kolektiv autorů: Prostředí tance.
Hranice identity a jejich překračování.
Připravili: Daniela Stavělová – Jiří Traxler
– Zdeněk Vejvoda
Vydavatel: Národní informační a poradenské středisko
pro kulturu ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR,
v. v. i.
Praha 2008
Příloha DVD, anglické resumé
Cílem kolektivní monografie je poznání, jak určité prostředí
přispívá k vytvoření či proměně formální a obsahové podoby tance a naopak, a jak pochopení formy a obsahu určitých
tanečních typů může přispět k rozluštění jejich významu v daném prostředí. Jde především o to, vystihnout momenty, kdy
se tanec stává významným nositelem signálů o proměnách
společnosti. Prostředím tance se rozumí komunikační prostor, který je určitým způsobem vymezen
a ohraničen, jeho hranice jsou však pohyblivé podle toho, jakým způsobem je s tanečním symbolem
manipulováno a jaké další kulturní a společenské, popřípadě ideologicko politické impulzy do tohoto prostředí vstupují a jsou jím anticipovány. Toto prostředí je zároveň zkoumáno jako místo pro
utváření identity – lokální, skupinové, etnické, národní aj.
ISBN 978-80-7068-227-2 (NIPOS)
ISBN 978-80-87112-33-5 (EÚ AV ČR)
Cena 150 Kč
Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,
tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]
88
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
ZPRÁVY / NEWS
JUBILANTI V ROCE 2011
85 let (1926)
PhDr. Dagmar KLÍMOVÁ, CSc. (2. 2.)
Ing. Zdeněk TEMPÍR, CSc. (4. 6.)
Prof. PhDr. Jan TROJAN, CSc. (31. 5.)
80 let (1931)
PhDr. Josef JANČÁŘ, CSc. (16. 6.)
PhDr. Jiří KOŘALKA, CSc. (7. 2.)
PhDr. Mirjam MORAVCOVÁ, DrSc. (22. 3.)
PhDr. Karel PAVLIŠTÍK, CSc. (12. 3.)
PhDr. Jaroslav ŠTIKA, CSc. (1. 4.)
PhDr. Jarmila ŠŤASTNÁ, CSc. (2. 3.)
75 let (1936)
PhDr. Jiří LANGER, CSc. (27. 4.)
PhDr. Vlasta SUKOVÁ, CSc. (27. 3.)
PhDr. Helena ŠENFELDOVÁ (8. 4.)
PhDr. Věra THOŘOVÁ, CSc. (14. 4.)
PhDr. Jaroslava ZASTÁVKOVÁ (21. 3.)
70 let (1941)
PhDr. Miloš MELZER, CSc. (2. 11.)
PhDr. Stanislav NOVOTNÝ (24. 4.)
PhDr. Lydia PETRÁŇOVÁ, CSc. (24. 3.)
65 let (1946)
PhDr. Marie BAĎUŘÍKOVÁ (9. 7.)
PhDr. Miloslava HOŠKOVÁ, CSc. (18. 5.)
PhDr. Jana LOMOVÁ (7. 1.)
PhDr. Miroslav MADAJ (6. 11.)
PhDr. Marie MADEROVÁ (16. 2.)
PhDr. Alexandra NAVRÁTILOVÁ, CSc. (17. 1.)
Prof. Ing. arch. Jiří ŠKABRADA, CSc. (20. 2.)
PhDr. Jan SOUČEK (16. 9.)
PhDr. Marie ŠTĚPÁNKOVÁ (14. 8.)
PhDr. Ludmila TARCALOVÁ (24. 6.)
PhDr. Jiří TRAXLER (30. 8.)
Doc. PhDr. Lubomír TYLLNER, CSc. (18. 11.)
60 let (1951)
PhDr. Alena CANEVOVÁ (1. 4.)
PhDr. Tomáš GRULICH (14. 1.)
PhDr. Tomáš HAIŠMAN, CSc. (18. 10.)
PhDr. Vladimíra LINDNEROVÁ, CSc. (18. 11.)
PhDr. Miloš TOMANDL (11. 2.)
PhDr. Miroslav VÁLKA, Ph.D. (16. 10.)
PhDr. Jana VOLFOVÁ (20. 2.)
55 let (1956)
PhDr. Jana BERÁNKOVÁ (5. 10.)
PhDr. Helena BERÁNKOVÁ (29. 5.)
PhDr. Věra FROLCOVÁ, CSc. (30. 9.)
PhDr. Vladimíra JAKOUBĚOVÁ (16. 5.)
PhDr. Jaromír JERMÁŘ (2. 10.)
PhDr. Eva KOVAŘÍKOVÁ (4. 12.)
Doc. PhDr. Alena KŘÍŽOVÁ, Ph.D. (17. 6.)
PhDr. Ivana KUBEČKOVÁ (5. 4.)
Mgr. Zuzana POKORNÁ (28. 7.)
PhDr. Lubomír PROCHÁZKA, CSc. (9. 2.)
PhDr. František SYNEK (26. 1.)
Roman TYKAL (19. 1.)
PhDr. Hana VINCENCIOVÁ (17. 10.)
PhDr. Jaroslav VOLNÝ (25. 2.)
50 let (1961)
PhDr. Ivo FROLEC (17. 4.)
Doc. PhDr. Zuzana JURKOVÁ, Ph.D. (1. 2.)
Ing. arch. Karel KUČA (13. 4.)
PhDr. Dana MOTYČKOVÁ, CSc. (12. 3.)
89
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
NEJVYŠŠÍ OCENĚNÍ AKADEMIE VĚD
ČR PRO LYDII PETRÁŇOVOU (PRAHA, 22. 2. 2011)
Lydia Petráňová (nar. 24. 3. 1941 v Kolíně), která se letos dožívá významného
životního jubilea, byla dne 22. 2. 2011
oceněna čestnou medailí Akademie věd
ČR „De scientia et humanitate optime
meritis“. Toto vyznamenání, udělované
„... významným tuzemským a zahraničním
osobnostem, které se zasloužily o rozvoj
vědy, vzdělanosti a kultury. Je oceněním
za zvláště záslužnou činnost v oblasti vědy
a prosazování humanitních idejí“, je nejvyšší poctou, kterou AV ČR uděluje pouze
zřídka a pouze výjimečným osobnostem
napříč vědními obory. Jaké jsou tedy důvody, které motivovaly vedení AV ČR
k tomuto kroku?
Jak trefně na slavnostním předání medaile za přítomnosti našich předních vědců (mj.
současného a bývalých předsedů AV ČR Jiřího Drahoše, Heleny Illnerové a Rudolfa
Zahradníka) shrnul Vilém Herold, v České
republice je jen málo vědkyň a vědců, kteří by dokázali propojit povinnosti a úkoly
odborné, organizační, ale třeba i rodinné.
A právě L. Petráňová umí být nesmlouvavou manažerkou, vynikající mezinárodně
respektovanou vědkyní, obětavou manželkou a matkou a v neposlední řadě i skvělou
rádkyní začínajících badatelů.
L. Petráňová započala pracovní kariéru na malých středočeských venkovských
školách a následně nastoupila jako archivářka do archivu Československé televize,
zároveň vystudovala historii a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1961–1967). K významnému zlomu
v profesním směřování L. Petráňové došlo
v polovině 80. let 20. století. V roce 1985
90
vyšly pod redakcí jejího manžela J. Petráně první dva svazky fenomenální syntézy Dějiny hmotné kultury, na kterých se
L. Petráňová významně podílela. Zároveň
se v roce 1986 završila její doposud externí spolupráce s Ústavem pro etnografii
a folkloristiku ČSAV (dnes Etnologický
ústav AV ČR, v. v. i.) jejím nástupem na
pozici odborné pracovnice a právě od poloviny 80. let se počíná bohatá řada publikací L. Petráňové věnovaných lidové
duchovní i hmotné kultuře, každodennosti
i obecnějším kontextům kulturních dějin
a historické antropologie i národopisné
a kulturněhistorické teorii a metodologii.
Po roce 1989 se již respektované badatelce otevřely možnosti dalšího profesního
resp. akademického růstu. V roce 1991 získala L. Petráňová titul CSc., a to za v dané
době unikátní teoretickou práci a současně
se významně zapojila i do evropského výzkumu zejm. dějin stravy a výživy. V roce
1998 konečně následovala habilitace na
Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Též na
půdě akademického ústavu se vědecké a organizační schopnosti L. Petráňové projevovaly stále výrazněji. V roce 1993 se stala
vedoucí Oddělení historické etnologie, ze
kterého (dlouho spolu s J. Vařekou) se jí do
opuštění této funkce na počátku roku 2011
podařilo vybudovat jedno z nejkvalitnějších etnologických pracovišť u nás. Avšak
nedosti na tom. L. Petráňová byla dlouholetou členkou (1993–2006) Akademického
sněmu AV ČR, členkou Akademické rady
AV ČR (1997–2005) a v letech 2001–2005
působila jako místopředsedkyně AV ČR,
odpovědná za koncepční a vědecko-organizační otázky sekce pro humanitní
a společenské vědy. Veškeré tyto funkce
však pro ni nebyly jen prázdnými poctami,
Zprávy / News
což se koneckonců týká také jejího minulého i současného působení v grantových
agenturách, redakčních radách časopisů,
vědeckých a dozorčích radách akademických ústavů a univerzit či ve Vědecké radě
AV ČR (od 2005). L. Petráňová se vždy
snažila a snaží především pomáhat – a to
i v dobách pro Akademii věd nelehkých –
rozvoji humanitních a společenských věd
a obětovala manažerským aktivitám i část
svého badatelského potenciálu.
Udělená medaile, jejímiž nositeli jsou
z českých vědců mj. Antonín Holý, Pavel
Klener či František Šmahel (a mimochodem zatím jen dvě ženy, počítaje i L. Petráňovou), se tak ocitla v navýsost správných
rukou. Je samozřejmě především oceněním
samotné badatelky, ale nepochybně svědčí
i o respektu Akademie věd ČR k historicky
orientovanému výzkumu tradiční kultury,
začleněnému do mezinárodních souvislostí. Český lid : Etnologický časopis, členkou jehož redakční rady je L. Petráňová
od roku 1990, považuje udělení medaile za
mimořádně významnou událost a redakce
časopisu i redakční rada Lydii Petřáňové
blahopřeje.
Jiří Woitsch (EÚ AV ČR, v. v. i.)
SEMINÁŘ „FOLKLÓR A FOLKLORISTIKA V PROCESOCH KOMUNIKÁCIE“, KOKAVA NAD RIMAVICOU,
5.–6. 8. 2010
Národné osvetové centrum ve spolupráci
s Národopisnou spoločnosťou Slovenska,
obcí Kokava nad Rimavicou, Združením
priaznivcov folklóru, Združením priateľov tradičnej a ľudovej kultúry Koliesko
a Národopisným odborom Matice slovenskej uspořádal ve dnech 5.–6. srpna 2010
v rámci folklorního festivalu Koliesko
2010 pracovní seminář s názvem Folklór
a folkloristika v procesoch komunikácie.
Seminář byl věnovaný nejen aktuální problematice bádání o folkloru, ale také otázkám a výzvám, které formuloval ve svém
díle prof. PhDr. Milan Leščák, CSc. (narozen 12. 10. 1940 v Levoči), k jehož kulatému životnímu jubileu bylo diskusní fórum
uspořádáno. Vedle referujících se ho zúčastnili také diskutující Alexandra Bitušíková, Magda Paríková, Ján Botík, Daniel
Luther, Petra Klobušická a také jubilant.
Přestože se někteří zahraniční a domácí
pozvaní hosté nemohli z různých důvodů
semináře zúčastnit, odeznělo v penzionu
Močiar dostatečné množství referátů, které
zaujaly svými tématy všechny posluchače
a posléze vyvolaly v plénu bohatou a inspirativní diskusi.
Úvodní vystoupení Janiny Hajduk-Nijakowske z univerzity v polském Opole
(Instytut filologii polskiej, Uniwersitet
Opolski) Mediálny kontext súčasného
folklóru otevřelo téma, které se vinulo jako
červená niť celým časem konání semináře.
Autorka mimo jiné konstatovala, že folklor v kontextu internetu nehyne, dokonce
se na internetu objevují staré i nové formy komunikace a vznikají nové koncepce, jako například mediální folklor, které
zajímají dnešní polské etnology/folkloristy či lingvisty. Téma Folklorizmus včera a dnes sledovala vědecká pracovnice
Ústavu etnológie SAV (Bratislava) Oľga
Danglová na příkladu některých jevů výtvarné kultury. Kornélia Jakubíková z Katedry etnológie a kultúrnej antropológie
Univerzity Komenského (Bratislava) se
ve svém příspěvku zabývala otázkou Čo
91
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
sú v súčasných obyčajoch životného cyklu
prejavy folklorizmu a Helena Beránková
(Etnografický ústav Moravského zemského muzea, Brno) představila dvě formy
péče o hudební a taneční folklor v nepůvodním prostředí ve svém příspěvku
Slovácký krúžek a Poľana jako dva protikladné přístupy k prezentaci a prožívání
folklorních tradic v městském prostředí.
Další referáty zabývající se problematikou autentického hudebního folkloru
a folklorismu ve 20. století zazněly z úst
slovenských badatelů Ivana Murína (Katedra životného prostredia Univerzity
Mateja Bela, Banská Bystrica): Komunikácia folklóru a folklorizmu, Vladimíra
Kyseľa (SĽUK, Bratislava): Úloha iniciátora a oponenta pri popularizovaní tradičnej ľudovej kultúry a Alžbety Lukáčové
(Ústav hudobnej vedy SAV, Bratislava):
Vývojové trendy produkcie ľudových hudieb na Slovensku po roku 1989. Jak připravené příspěvky, tak živá diskuse ukázaly, že toto výzkumné pole je stále živé
a že pro kvalifikované uchopení rozmanitých jevů se nabízí spolupráce s dalšími
obory, například s muzikologií, sociální
a kognitivní psychologií nebo literární vědou. Literárněvědné a historické exkurzy
byly obsahem dalších příspěvků, zabývajících se tentokrát slovesnými formami:
Poznámky na margo metody Oral History
přednesla Zuzana Profantová (Ústav etnológie SAV, Bratislava) a Rozprávačstvo na
scéne rozebrala Hana Hlôškova (Katedra
etnológie a kultúrnej antropológie Univerzity Komenského, Bratislava). Současnými živými formami dětské komunikace a folklorem dětí se zabývala Jana
Pospíšilová (Etnologický ústav AV ČR, v.
v. i., Brno) v příspěvku Formy dětské přímé komunikace. Exkurz do historiografie
92
oboru nabídl v referátu Biografický slovník
evropské etnologie v kontextu české a slovenské oborové lexikografie Miroslav Válka (Ústav evropské etnologie MU, Brno).
Odborná stránka semináře byla doplněna výborným kulturním programem s živou
hudbou a školou tance málem až do rána.
Diskuse nastolily otázky, které budou podrobně rozebrány v písemné formě referátů
v rámci edice Etnologické rozpravy (2010).
Jana Pospíšilová (EÚ AV ČR, v. v. i.)
SEMINÁŘ VESNICKÉ TECHNICKÉ
STAVBY 2010, VYSOKÉ MÝTO, REGIONÁLNÍ MUZEUM VYSOKÉ MÝTO,
11.–14. 10. 2010
V pořadí již osmý vysokomýtský seminář
věnovaný vesnickým technickým stavbám, s mimořádně nabitým třídenním programem, se tentokrát odehrával ve velké
jednací místnosti radnice. Zahájil jej proslovem starosta Vysokého Mýta Martin
Krejza a zástupce ředitele zdejšího regionálního muzea a organizátor semináře
Radim Urbánek. Poté již následoval první
přednáškový blok věnovaný pozemním
komunikacím, který zajímavým způsobem
uvedl Jan Doubek, předseda sekce Větrných mlýnů při Klubu přátel Technického
muzea v Brně, který ve svém příspěvku
zdůraznil především nutnost sepětí amatérských a profesionálních badatelů. A hned
na tomto místě je nutné zdůraznit, že téměř jedna čtvrtina letošních přednášejících
byla skutečně z řad amatérů.
Druhý blok zasedání byl zaměřen na
objekty na větrný pohon. Zahájil jej Jan
Doubek přednáškou Záchrana větrného
Zprávy / News
mlýna ve Spálově, ve kterém popsal podrobně po ročních etapách rekonstrukci
mlýna klubem Větrných mlýnů při Klubu
přátel TMB. Roman Tykal přednesl diskusní příspěvek s názvem Kresebná dokumentace stavitele Vojtěcha Kraupnera, kterou
charakterizoval jako cenný zdroj poznání
lidové architektury v 1. třetině 20. století.
Břetislav Koč mluvil o tématu Od větrných
mlýnů k větrným elektrárnám a nastínil jejich vývoj v českém i světovém kontextu.
Blok zakončil opět Jan Doubek zajímavou
přednáškou s názvem Korňa (SK) – větrný
mlýnek s turbínou, kde podrobně rozebral
tuto stavbu a postup připravované rekonstrukce slovenskými kolegy.
Třetí přednáškový blok byl zaměřen
na „zajímavosti“ a „neobvyklá témata“.
V něm byl podle mého názoru nejzajímavější příspěvek Jany Svobodové (NPÚ, ú. o.
p. středních Čech, Praha) Klece u kováren.
Za poněkud nezvyklým názvem se skrýval
referát o kovářských klecích z trámků, do
kterých se umístil kus hovězího dobytka,
který byl určen k okování, v něm se pomocí
závěsu nadzdvihl a zadní noha se umístila
na válcovou opěrku. Podnětný byl i referát
Františka Ledvinky (Muzeum lidové architektury Zubrnice) Stavební plán dílny
na výrobu inkoustu. Ta se nacházela v obci
Hřensko na Děčínsku a její součástí bylo
unikátní zařízení na mísení barev, které
se skládalo z vodního kola na horní vodu;
v jeho věnci bylo rovnoměrně umístěno
šest nádob na mísení barvy. Václav Medek
mluvil o Zanikajícím unikátu v Železných
horách, což je potrubí pro turbínu vodní nádrže Seč. Jeho unikátnost spočívala
v tom, že bylo zhotoveno z modřínového
dřeva, vnitřní průměr byl 2 000 mm a délka
854,3 m. Potrubí bylo budováno v letech
1942–1944, dokončovací práce se táhly
až do roku 1946. Potrubí bylo navazováno
mezi jednotlivými sekcemi o délce 3,3 m
zámkovým spojem doplněným přírodním
kaučukovým těsněním a vše bylo jištěno
každých 10 cm délky obručemi ze železné
pásoviny. Potrubí sloužilo svému účelu bez
netěsností až do letošního léta (2010), kdy
se jej stávající provozovatel hydroelektrárny rozhodl vyměnit za potrubí ocelové.
Druhý jednací den semináře otevíral čtvrtý blok referátů, jenž byl věnován objektům
na vodní pohon. Z přednesených příspěvků
je možné upozornit na přednášku autorské
dvojice Miroslav Kolka – Petr Freiwillig (NPÚ Liberec) Využití vodních kol pro
pohon zemědělských zařízení a drobných
provozů na Frýdlantsku, ve které byly probírány funkce a uspořádání bělidel, valch
a dalších vesnických technických staveb
na Cvikovsku. Následoval další severočeský příspěvek: David Veverka promluvil
o Brusírnách skla v Jizerských horách; popsal jednotlivé brusírny skla na Černostudničním hřebenu a zmínil mj. pozoruhodné
kolo o průměru 11 metrů, které pohánělo
brusírnu skla na Semmeringu. Blok uzavřela témata Malé mechanické tkalcovny v Orlických horách a Pily a dochované strojní
zařízení v okrese Rychnov nad Kněžnou.
Odpoledne následovaly „dílny“ s tematikou vesnických technických objektů: Plánová dokumentace k vybavení vesnických sídel
a příslušné předpisy, Vyhledávání historické
literatury v digitální podobě a Stavební podoba technických objektů a technologie výrob. Pátý blok zasedání nesl název „Opravy
a rekonstrukce, experimenty historických
technologií“. Zahájil jej Martin Bednář,
který mluvil o Restaurování starých strojů
s důrazem na sběr a rekonstrukci stacionárních motorů, parních strojů, silničních parních válců a mnohých dalších technických
93
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
památek. Za připomenutí stojí též referát
Ověření technologie valchování sukna
v praxi od Barbory Jarošové (Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm).
Šestý blok semináře byl věnován technickým objektům a technologiím a zazněla v něm řada pozoruhodných příspěvků.
Jako první promluvil Václav Michalička
(Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum
a pamětní síň S. Freuda v Příboře) o Pilníkářství na Svratecku, jehož rozvoj nastal až
v 18. století. Těžiště příspěvku bylo položeno na obec Křižánky, na postup výroby
pilníků a na několik zdejších pilníkářských
rodin. Cvočkářství na Rožmitálsku velmi
fundovaně představil Rudolf Šimek (Městské muzeum Rožmitál pod Třemšínem),
který „veřty“ (cvočkařské dílny) rozebral
ze všech hledisek: od výroby, přes dobové reálie, k výrobním produktům, jejich
terminologii a typologii. Karel Faltýnek
(NPÚ Olomouc) přednesl diskusní příspěvek s názvem Lidové vápenictví v oblasti
Javoříčského krasu, ve kterém prezentoval
výsledky archeologického průzkumu na
Javoříčsku s několika zajímavými dochovanými fragmenty těchto staveb a jednou
dochovanou vápenicí. Celý blok poté
uzavřel Radim Urbánek pozoruhodným
příspěvkem o Bělidlech a jejich stavební,
plánové dokumentaci.
Nedílnou součástí semináře byla tradiční – a výborně připravená – exkurze,
zaměřená na technické stavby, počínaje
historickou hasičskou zbrojnicí, přes vodárenskou věž a konče pivovarem. Celý
seminář byl Radimem Urbánkem dobře
zorganizován a veden a jednotlivé přednášky i diskusní příspěvky byly zúčastněným velmi užitečné k rozšíření znalostí
v příslušných tématech. Opět se potvrdilo,
že vysokomýtské semináře jsou svojí kvalitou a hojnou účastí referentů jedinečnou
možností, jak sledovat aktuální badatelské
trendy a rovněž navázat kontakty se zájemci o příslušnou problematiku a vyměnit si
nově získané poznatky. V neposlední řadě,
jak již bylo naznačeno v úvodu, seminář
ukázal, že i amatéři jsou svými znalostmi
zejména lokální a regionální problematiky
přínosnými a důstojnými partnery profesionálním etnografům, památkářům či historikům, že jsou schopni nalézat a zajímavě
prezentovat doposud neprobádaná témata.
Jiří Chmelenský (FF ZČU Plzeň)
94
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Petr Druhák – Vít Skřítecký a kol., HLEDÁNÍ ČESKÝCH ZÁJMŮ. MEZINÁRODNÍ BEZPEČNOST. Ústav mezinárodních
vztahů, Praha 2010, 202 s.–
K napsání recenze na jednu knihu z řady
Hledání českých zájmů s podtitulem Mezinárodní bezpečnost právě pro etnologický časopis je několik důvodů. S ohledem
na dějiny oboru může být téma českých
zájmů zajímavou třecí plochou také v české etnologii podobně jako české zájmy
pro českou zahraniční politiku. V čem
vězí podstata srovnání včetně odlišností?
V obou případech je v jistém plánu zvažována míra obrany češství. V současné
etnologii to jistě není prvořadé téma nebo
pro někoho je to dokonce zcela nepřípustné téma na rozdíl od zahraniční politiky.
Ovšem vstoupíme-li právě do dějin oboru, najdeme několik významných etap,
v nichž etnologie (národopis, pokud přijmeme kontinuální vývoj těchto dvou poloh jedné disciplíny) stavěla své poslání
také na efektu obrany českých zájmů.
Na stole tak leží obecné otázky: kam až
sahá potřeba či dokonce nutnost obrany
češství a kde jsou na druhé straně uplatnitelné obecné principy, a to bez etnického,
národního či státního favorizování? Dalším
důvodem k pozastavení nad tímto dílem
je, že se kolektiv spolupracovníků recenzované publikace zabývá také problémem
integrace cizinců v České republice, a to
dokonce z etnologického hlediska. A nejen
to; Ústav mezinárodních vztahů uspořádal
významné sympozium s názvem Česká
zahraniční politika, kdy recenzovaná publikace spolu s dalšími texty tohoto ústavu
LITERATURA / REVIEWS
posloužily jako výchozí teze k mezioborovým diskusím.
Nejprve proto několik poznámek o tomto sympoziu, které se konalo v Černínském
paláci na Ministerstvu zahraničních věcí
v Praze ve dnech 3. až 5. května 2010. Po
prezentaci názorů českých politiků, kteří
v té době byli odpovědni z pozice svých
ústavních funkcí za českou zahraniční politiku, jako třeba Jan Kohout, Karel
Schwarzenberg, Cyril Svoboda, Alexandr
Vondra a další, následovala témata jednotlivých panelů. V jednom z nich s titulem
Česká zahraniční politika v mezinárodním kontextu vystoupil autor této recenze
s referátem (napsaným společně se senátorem Tomášem Grulichem), který se zabýval problematikou migrací ve vztahu
k české zahraniční politice. Sympozium
a zmíněná řada publikací jsou výstupy pětiletého projektu ústavu nazvaným Evropská integrace a zájmy ČR.
Předmět recenze je však zúžen na dva
vybrané problémy. Prvním je pokus širokého autorského kolektivu nově definovat
pojem národního zájmu, který je v několika
metodologických postupech aplikován při
výzkumu různých oblastí české zahraniční
politiky. Druhým vybraným problémem
k recenzi je pohled na současnou integraci
vietnamského etnika v ČR především pod
úhlem organizovaného zločinu.
Kniha a podle mé osobní zkušenosti
také sympozium i další výsledky ústavu
představují tři roviny, v nichž se zrcadlí
úroveň vědecké reflexe nejen české zahraniční politiky, ale v obecných principech úroveň české politologie, sociologie, sociální antropologie nebo etnologie,
95
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
když se zabývají současnou politikou.
V první rovině je prezentována faktografie z praktické politiky, ve druhé rovině
je to teorie, často autory velmi poučeně,
ale také někdy nadměrně prezentované
ve vztahu k analyzovanému detailu. Ve
třetí rovině texty přecházejí kvapným
únikem do verbalistní šarády většinou
těžko srozumitelné (tento jev je patrný
v poslední době třeba v některých etnologických pojednáních, která se zabývají
romistikou). Nemíním se těmito rovinami nijak zvlášť zabývat, chci jen vyjádřit
přesvědčení, že v řadě případů by bývalo
bylo vhodnější vykládat často momentálně vzniklé individuálně laděné asociace
pod přirozeným řádem common cense,
než je nechat ovládat splašenou fantazií.
Definovat národní zájem není snadná
záležitost. Vezmeme-li příklady z denní
praxe české politiky, zjistíme řadu protichůdností rozplizlých tendencí, které jsou
nejen obrannými postoji, ale také naopak
sjednocovacím aktem nebo procedurou
přináležitosti k jiným nadnárodním celkům. Proto uchopit národní zájem jako
odborný pojem je práce s velmi sypkým
materiálem. Kolektivu autorů patří uznání
v tom smyslu, že se pokusili stanovit kritéria legitimního národního zájmu, jimiž
vyčleňují prostor pro srovnávací analýzu
v různých tématech tohoto fenoménu.
Určili tak tři základní kritéria: 1. kritérium relevance, 2. kritérium konsenzu
a 3. kritérium vnější přijatelnosti. Zatímco
první dvě kritéria (relevance a konsenzu)
mají sloužit k posouzení domácí legitimity konkrétního postoje nebo politiky
při akceptování teorie demokracie, druhé
kritérium (vnější přijatelnosti) vychází
z teorií mezinárodních vztahů. Naznačené
principy mají určit průnik přijatelnosti jak
96
pro domácí prostředí, tak také pro partnery
nadnárodního společenství.
Ze stejných hledisek vychází také kapitola recenzované knihy od Miroslava
Nožiny Potírání kriminality ve vietnamské
diaspoře, která navazuje na jeho předchozí výzkumy a která je hlavním důvodem
k recenzování. Nožina je dobře znám jako
nekompromisní zastánce účinné imigrační
politiky a propagátor bezpečnostních strategií vůči kriminalitě v moderních diasporách. Hledání nástrojů v těchto strategiích
považuje za mimořádně důležitou součást
národního zájmu. Při rozboru vietnamských kriminálních sítí vychází tento vystudovaný etnolog z antropologické literatury
zabývající se kriminalitou jako sociálním
a kulturním jevem (Finckenauer, James
O. – Ko-Lin Chin: 2007 – Asia Transnational Organized Crime. New York: Nova
Science Publichers). Přesvědčivě ukazuje,
že i takový jev, jakým je kriminalita jinoetnické imigrace, možno nahlížet jako kulturní produkt nebo jako určitý „kreativní
konstrukt“, který nelze ponechat jen v řádu
legislativy a restriktivních opatření.
Naráží tak na celou řadu navzájem souvisejících otázek, které nově vyvstávají
před zeměmi EU v souvislosti s narůstajícím přílivem nové migrace do těchto
zemí a s vyprázdněnými zásadami integračních strategií třeba ve Francii nebo
Německu či Švédsku. Podstatou národní
strategie boje s vietnamskou kriminalitou
by měla být nejen nekompromisní a neúplatná administrativa, nýbrž také a možná
především intenzivní komunikace mezi
vietnamskou diasporou a většinovou společností. Nožina si také správně uvědomuje, že praxi i výzkum čeká posun od popisné polohy zdůrazňující dokola na jedné
straně přirozenou potřebu nové imigrace
Literatura / Reviews
z ekonomických a také demografických
účelů pro ČR a na straně druhé zvýšení
prostředků k negaci kriminálních a sociálně patologických jevů.
Vychází přitom z konceptu kriminálních
sítí (Canter, David V. – Alison, Laurince: 2000 – The sosicial psychology of crime: groups, teams and network. Aldershot:
Ashgate) aplikovaným dalšími badateli na
vietnamské, respektive asijské prostředí
a spočívající v tom, že existují dvě úrovně
projevů asijské kriminality: tradiční organizovaný zločin s pevnou a omezenou členskou
základnou a kriminální sítě působící daleko
flexibilněji a reagující na ad hoc kriminální
příležitosti, přičemž jsou hlouběji zapuštěny
do civilní společnosti. Text se také věnuje
úloze tzv. respektovaných osobností v lokálních komunitách a vůbec jinakosti interpersonálních vztahů u vietnamské diaspory.
Na základě Nožinových konstatování
lze shrnout: Jestliže opravdu platí (zatím to
žádná studie spolehlivě neprokázala), že odhadem deset procent příslušníků vietnamské diaspory v ČR se nějakým způsobem
podílelo na kriminálních činech a naopak
stejné procento lidí se takovým aktivitám
vyhýbá (přitom zbytek zůstává v zajetí
svého provizória jako potenciální spojenec
oněch ad hoc kriminálních aktivit), jeví se
jako jedna z cest k otevřené integraci řešené prostřednictvím vlastních vietnamských
projektů (financovaných státem).
Vietnamské populaci v ČR však dosud
chybí respektovaná reprezentace a české integrační instituce postrádají soustředěnější
zájem samotných Vietnamců o integraci.
Nožinovy postřehy a úvahy prezentované
v celé publikaci představují pozoruhodnou
sumu podnětů i pro etnologickou obec.
Stanislav Brouček (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Jarmila Filadelfiová – Martina Sekulová,
MIGRANTKY MEDZI NAMI (RODINNÉ A RODOVÉ ASPEKTY INTEGRÁCIE). Inštitút pre verejné otázky, Bratislava
2009, 133 s.–
Tato publikace byla vydána jako součást
výzkumného projektu Rodinné a rodové
aspekty integrácie migrantov z tretích krajín, který v roce 2009 realizoval Inštitút pre
verejné otázky. Členky výzkumného týmu
Jarmila Filadelfiová a Martina Sekulová si
daly za cíl analyzovat migraci z tzv. třetích
zemí na Slovensko z hlediska rodu (genderu). V existujících studiích zabývajících se
zahraniční migrací ve slovenském kontextu totiž tento pohled téměř chybí. Dalším
důvodem, jenž přivedl pozornost autorek
k této problematice, je zvyšující se počet
žen-migrantek na Slovensku. Autorky zdůrazňují, že ve své práci vycházejí z premisy,
že na migrující ženy nelze pohlížet pouze
jako na pasivní aktérky procesu migrace,
které následují mužské příbuzné nebo za
nimi přijíždějí za účelem sloučení rodin.
Jejich záměrem je též ukázat, že stereotypní představy často spojované s migračními
vzorci žen jsou mylné. Ženy, stejně jako
muži, migrují na kratší i delší období, na
kratší i delší vzdálenosti, migrují ženy svobodné i vdané, s dětmi i bez dětí. Stejnou
optikou autorky nahlížejí na problematiku
integrace migrantů a migrantek v hostitelské společnosti, neboť proces integrace je
podobně jako proces migrace, kromě mnoha dalších faktorů, determinován i genderem či konkrétní rodinnou situací migrujících žen a mužů.
Úvodní část publikace Migrantky medzi nami je zaměřena teoreticky. Autorky
v prvních kapitolách představují základní teoretická a metodologická východiska
97
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
výzkumu genderových a rodinných aspektů
migrace. Na několika místech je zde upozorňováno na nutnost analyzovat migrační
a integrační procesy v kontextu genderu.
Autorky připomínají, že zohledňování odlišností migračních zkušeností mužů a žen
má relativně krátkou historii. Studium vztahu genderu a migrace se začalo rozvíjet až
v 70. letech 20. století, do té doby byla pro
většinu výzkumných prací typická tzv. rodová slepota. Dále uvádějí, že v současné
době je trendem genderově senzitivní přístup k migraci a integraci, tj. podmínkou
pro celkové porozumění je zaměření pozornosti na ženskou i mužskou perspektivu.
Jen takto lze porozumět migračním procesům a především nastavit efektivní integrační politiku. K tomu bych chtěla podotknout, že v českém i slovenském prostředí
bývá termín gender (rod) často nesprávně
používán, slovní spojení genderové hledisko je vnímáno spíše jako synonymum pro
ženské hledisko. Ke zmíněnému posunutí
významu pojmu gender (rod) do určité míry
přispívají i studie jako je tato. Jarmila Filadelfiová a Martina Sekulová totiž na straně
15 píší: „Naše analýza se zaměřila na různé
souvislosti migrace a integrace žen, protože
tyto procesy se doposud z ženské perspektivy nezkoumaly (a sledovat obě perspektivy
komplexně bylo nad rámec možností tohoto
výzkumného projektu).“
Publikace v jedné z kapitol představuje
Slovensko jako cílovou zemi zahraniční
migrace. Autorky, které při zpracovávání
této kapitoly vycházely ze statistických
údajů dostupných v době realizace projektu (tj. z údajů z roku 2008), podávají
informace o nejdůležitějších číslech týkajících se zahraničních migrantů s povoleným pobytem. Počet cizinců na Slovensku
se do roku 2008 každoročně zvyšoval,
98
jejich podíl na celkovém počtu obyvatel
však nedosahoval ani 1 %. Analýza kvantitativních dat také ukázala, že větší část
legálních migrantů na Slovensku tvořili
státní příslušníci zemí Evropské unie. Podrobněji jsou zde rozebrány údaje o počtu
migrantek. Mezi migrantkami jsou dlouhodobě nejvíce zastoupeny státní příslušnice České republiky, Ukrajiny, Polska,
Rumunska a Maďarska, tedy ženy pocházející převážně ze zemí sousedících se
Slovenskem. Počet cizinek usazených na
Slovensku sice v posledním období stoupá, ale i přesto se jejich podíl na celkové
migraci snižuje. Klesající trend v poměru
žen migrantek vůči mužům migrantům
na Slovensku je tak v rozporu s vývojem
migrace v jiných evropských zemích včetně České republiky. Podle autorek mohou
být příčinou této situace nižší mzdy, méně
příležitostí uplatnit se, jazyková bariéra či
slabší sociální sítě. Autorky předpokládají,
že nemalý vliv může mít i nedávný rozvoj
automobilového průmyslu v řadě slovenských regionů, kde mezi zahraničními pracovníky nacházejí uplatnění spíše muži.
Nejrozsáhlejší část publikace je věnována výsledkům kvalitativního výzkumu,
jenž byl založen na strukturovaných rozhovorech s migrantkami ze třetích zemí,
tedy ze zemí mimo Evropskou unii nebo
Evropský hospodářský prostor. Autorky realizovaly celkem dvacet rozhovorů
s migrantkami z Ukrajiny, Ruska, Srbska,
Makedonie, Indie, Vietnamu a z blíže nespecifikovaných států Afriky. Ve zkoumaném souboru byly zastoupeny ženy všech
věkových kategorií, nejvíce potom ženy
mladšího a středního věku. Soubor respondentek byl různorodý jak z hlediska
rodinného zázemí, ekonomického statusu,
pracovní aktivity, tak i dle délky pobytu
Literatura / Reviews
v hostitelské zemi. Snahou autorek bylo
zachytit individuální migrační příběhy migrantek. Zajímal je genderový a rodinný
kontext země původu očima respondentek.
Ptaly se žen na motivaci k migraci a na
důvod jejich volby odejít právě na Slovensko. Následně se autorky zaměřily na téma
integrace po příchodu do cílové země,
zejména pak na integraci v ekonomické
a sociální sféře. S úspěšností či neúspěšností integrace je spojeno zvládnutí jazyka
hostitelské společnosti, proto se autorky
zabývaly i otázkou jazykové bariéry a jejího zdolávání. Ve scénáři, podle kterého
byly rozhovory prováděny, dostala svůj
prostor i problematika rodinného života,
genderových rolí a otázky interakcí migrantek s většinovou společností a institucemi. Respondentky byly rovněž vyzvány,
aby samy vyslovily návrhy, jež by přispěly
ke zlepšení situace migrantek a migrantů
na Slovensku. Výše uvedené tematické
okruhy autorky rozdělily do podkapitol,
v nichž je analyzovaná problematika bohatě doplněna citacemi vyjádření respondentek k jednotlivým otázkám. Každá z podkapitol je zakončena stručným shrnutím
a v některých případech též doporučením
pro instituce a orgány státní správy, které
jsou spojené s integrační politikou.
Závěrečná kapitola vychází z rozhovorů s expertkami a experty zabývajícími se
problematikou migrace a integrace v oblasti legislativy, sociálních služeb a výzkumu. Autorky zde opět zdůrazňují nutnost
genderově citlivého přístupu při vytváření
koncepcí integrační politiky i jejich aplikaci v praxi.
Přínos publikace Migrantky medzi nami
spatřuji hlavně v tom, že nabízí českým
čtenářům zabývajícím se touto problematikou možnost srovnat nejen současnou
situaci zahraniční migrace a integrační
politiky na Slovensku a v České republice, ale i současnou situaci v jejich výzkumu v obou zemích.
Zuzana Korecká (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Nigel Barley, ANTROPOLOGIE SE NEPOČÍTÁ MEZI NEBEZPEČNÉ SPORTY.
Tichá Byzanc, Kutná Hora 2010, 240 s.–
„Antropolog je snad nejhorší host na světě. U sebe na návštěvě bych ho nechtěl mít
ani zanic. Přichází bez pozvání, vnutí se
dál a dovádí hostitele k šílenství přihlouplými otázkami.“ (s. 148) Tak to alespoň
vidí Nigel Barley, britský antropolog, jenž
proslul svými kousavými cestopisy, které
představují etnografickou praxi poněkud
nezvyklým způsobem.
Barley studoval v Cambridgi, doktorát
z antropologie obdržel v Oxfordu. Nestal
se však autorem vyčerpávajících etnografických monografií a rafinovaných antropologických teorií; stal se spisovatelem
provázejícím čtenáře cizími společnostmi
tak, jak je v konkrétních místech, časech,
situacích a osobách zažil. Barley dal jednoduše přednost popisu jedinečné zkušenosti
před popisem zobecněné kultury. Postavil
se tak do řad kritiků klasické antropologie,
kteří byli od 80. let slyšet stále silněji. Barley ale dokázal mnohem víc: svá osobitá
setkání s jinými světy uměl literárně podat,
pěkně po anglicku, jednoduše, průzračně,
čtivě, humorně a ironicky. Jeho knihy jsou
inteligentní a lidské.
Barleyho prvotina The Innocent Anthropologist z roku 1983, která je situovaná do Kamerunu, zůstává dodnes zřejmě
99
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
nejznámější autorovou knihou. Do rukou
českého čtenáře se však dostává cestopis
Not a Hazardous Sport z roku 1988, líčící
cestu do Indonésie. Sledujeme zde Barleyho
dobrodružství mezi Torajany, kteří jsou objektem zkoumání, kteří se ale stanou rovněž
subjektem zkoumání v okamžiku, kdy se
někteří z nich vypraví postavit svou tradiční
sýpku do londýnského Muzea lidstva. Ačkoliv jedna solidní pojišťovací společnost
Barleyho ujistila, že „antropologie se nepočítá mezi nebezpečné sporty“, lze se znovu
a znovu utvrzovat v tom, že v jeho případě
by měly být pojišťovny obezřetnější.
Kniha je vlastně o tom, jak se dělá sport
zvaný antropologie, jinak řečeno, Barley
popisuje antropologický provoz. Každý
antropolog, jenž je při své terénní práci
světu otevřen, dobře zná mnohé z popisovaných okolností, nesnází a pocitů; zná ona
bizarní dilemata, pamatuje si situace veselé, tristní a nejčastěji ty trapné; zná onen
zvláštní stav, kdy ohmatává terén, nachází
pevnou půdu pod nohama, kdy se jako dítě
učí určitým způsobem chovat, myslet a žít.
Barley předvádí, jak etnograf vplouvá do
společnosti, jak navazuje s lidmi vztahy
opravdu lidské; ukazuje, jak osud jedná za
něho, jak důležité je nechat věci plynout,
tak aby se vyjevily ve svém přirozeném
kontextu a své skutečné podobě.
Je zřejmé, že Barley není typickým
antropologem. Je zvláštním živočišným
druhem antropologa-cestovatele, který je
v obou povoláních tak trochu heretikem:
není jen teoretikem (pro něhož je často
zkušenost s realitou ke škodě pečlivě vytříbené teorii, a není proto radno do terénu vůbec lézt), ani není jen praktikem
(pro něhož je osobní zkušenost měřítkem
všehomíra, pohrdajícím intelektuálním
postupem). Barley navíc atakuje ještě
100
třetí povolání – povolání spisovatele; tam
ovšem může se svou ironií a uměleckou
licencí narazit u antropologa i cestovatele,
jež přeci zajímá, jak to bylo doopravdy.
Při četbě Barleyho cestopisů se lze stěží
vyvarovat srovnání se slavnými Smutnými tropy Clauda Lévi-Strausse. Jistě, oba
cestopisci cestují, myslí a píší naprosto
odlišně; přesto jakoby některé momenty
zaznívaly v celé antropologicko-cestopisné literatuře. Jak Barley píše, „badatele
často vede do terénu spíš naděje, že tím
vyřeší své vlastní, velmi osobní problémy,
než snaha porozumět jiným kulturám. (…)
Ale ať už za tím stojí cokoliv, rozpoznají
etnografové volání divočiny tak bezpečně
jako muslim náhlou a neodbytnou potřebu
putovat do Mekky“ (s. 15). Je známou skutečností, že terénní praxe je pro antropologa svým způsobem přechodový rituál, a to
jak na profesní, tak i osobní etáži.
Netradiční prezentace antropologie
spojená se specifickým literárním stylem
si najde své příznivce i odpůrce. Je však
dobrou zprávou, že český čtenář může do
antropologické kuchyně nahlédnout nejen
prostřednictvím ezoterického Castanedy
a intelektuálského Lévi-Strausse, ale i lidského Barleyho.
Jan Kapusta (Ústav etnologie FF UK)
Luis Vázquez León, MULTITUD Y DISTOPÍA. ENSAYOS SOBRE LA NUEVA
CONDICIÓN ÉTNICA EN MICHOACÁN. Universidad Nacional Autónoma de
México, México 2010, 317 s.–
Jako antropologové zabývající se domorodými skupinami již delší dobu čelíme
Literatura / Reviews
velkému dilematu. Na jedné straně cítíme
mravní povinnost angažovat se ve prospěch
společností, které dlouhodobě studujeme.
Tyto společnosti jsou často vystaveny těžkým ekologickým a ekonomickým tlakům,
politické diskriminaci, sociální marginalizaci či dokonce genocidě. Nestranně přihlížet v duchu liberálního motta laissez faire,
laissez passer s čistým svědomím nelze.
Zároveň jsme však díky postmoderně, neomarxismu, feminismu a konstruktivistické
teorii etnicity a nacionalismu velmi vnímaví
vůči hluboké stratifikaci domorodých společností. Stále ostřeji si uvědomujeme, že
uvnitř těchto společností jsou početné skupiny jedinců, kteří čelí vykořisťování, diskriminaci a marginalizaci nikoliv ze strany
majoritní společnosti v té dané zemi, ale ze
strany svých „soukmenovců“. Iluze vnitřně
kompaktních harmonických domorodých
společností je jednou provždy minulostí.
Zájmy utlačovaných jedinců jsou mnohými
domorodými aktivisty systematicky podřazovány domnělým zájmům skupin a od nás
antropologů se očekává, že budeme bojovat za práva skupin a že přivřeme oči nad
útlakem a vykořisťováním, které se uvnitř
těchto společností s postupným uznáváním
jejich kolektivních práv často prohlubuje.
Respektovaný mexický antropolog Luis
Vázquez León z prestižních mexických institucí Colegio de Michoacán a Centro de
Investigaciones y Estudios Superiores en
Antropología Social (CIESAS) má v tomto dilematu zcela jasno. Jeho nejnovější
kniha Multitud y distopía: ensayos sobre
la nueva condición étnica en Michoacán je
pečlivě promyšlenou, empiricky podloženou a politicky zcela nekorektní kritikou
současné mexické etnopolitiky, diskurzu
multikulturalismu a programu indiánské autonomie založené na substanciálně
pojatých domorodých kulturních identitách. Knihu tvoří soubor šesti částečně se
překrývajících a vzájemně se doplňujících
esejů věnovaných politice michoacánské
etnonymie, absurditě federální etnostatistiky, proměnám mexického a michoacánského indigenismu a dopadům multikulturalistické rétoriky na územně-agrární
konflikty na michoacánském venkově. Na
etnografickém materiálu shromážděném
mnohaletým studiem etnopolitických procesů v Michoacánu poukazuje na záludnosti a nebezpečí spojená s uznáváním
etnických skupin jako subjektů práva, přičemž michoacánská pozorování uvádí do
souvislosti s děním v jiných částech Mexika a na federální úrovni. Byť je kniha založena především na etnografickém materiálu z Michoacánu, určitě zaujme všechny,
kteří se zabývají domorodými obyvateli
v Mexiku a jinde ve světě.
Kniha obsahuje řadu velmi provokativních úvah a terénních poznámek, které
nutí k zamyšlení. Např. v eseji věnované
politice etnonymie v Michoacánu Vázquez
poukazuje na problematičnost používání
kteréhokoliv z dostupných termínů pro
nejpočetnější domorodou populaci různě
známou jako Taraskové, Purépečové či
v historických pramenech rovněž jako Michoakové. Na příkladu námezdních zemědělských peónů ukazuje, jak je skupinová
příslušnost kontraintuitivní, strategicky
užívaná a polyfonická. Autor navrhuje,
abychom proti vůli současné domorodé
elity trvali na užívání termínu Taraskové pro lidi vykazující jisté kulturní znaky
bez ohledu na jejich osobní identifikaci,
a termín Purépečové si ponechali jen pro
tu (malou) část Tarasků a ne-Tarasků (!),
kteří se hlásí k příslušnosti k purépečskému etniku.
101
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Jinde, v části věnované politice sčítání
domorodých obyvatel, se Vázquez pozastavuje nad skutečností, že se jednak při
posledním sčítání lidu zjistil významný
pokles počtu domorodých obyvatel a jednak se podle výsledků průzkumů provedených mexickým statistickým úřadem INEGI lidé v počtu téměř dvou milionů, kteří
hovoří některým z domorodých jazyků,
nepřihlásili k žádnému etniku, a naopak téměř stejné množství lidí, kteří domorodým
jazykem nehovoří, deklarovalo skupinovou příslušnost. Výsledky tohoto výzkumu
byly pro řadu institucí zainteresovaných na
existenci domorodých obyvatel (Národní komise pro rozvoj domorodých obcí,
aktivisté různých organizací atd.) natolik
skandální, že upravili statistiky tak, aby
bylo možno deklarovat podstatně vyšší
počet domorodých obyvatel, než jaký byl
skutečně zjištěn. Etnopolitika se zde tedy
ukazuje také jako zdroj příjmů (a raison
d‘être) pro početné organizace a instituce.
Vázquez v této souvislosti proto hovoří
o „gestión étnica empresarial“, tedy o jakémsi etnopodnikání. Nutí nás ptát se, kdo
má zájem na konstrukci a reprodukci určitých skupinových kategorií.
A do třetice, v poslední eseji věnované
dopadům rétoriky multikulturalismu na
mexický venkov, Vázquez ukazuje, jak
místo deklarovaného cíle pacifikace mexického venkova esencialistický diskurz
multikulturalismu naopak podnítil celou
řadu nových konfliktů, přilil do ohně těm
stávajícím a na několika místech Mexika dokonce vedl k etnickým čistkám, při
kterých byli ze svých obcí vyhnáni či vysídleni za asistence vlády mestičtí rolníci.
K legitimizaci těchto kroků posloužily
tzv. títulos primordiales, tedy pestrá paleta kodexů, kupních smluv, koloniálních
102
dobrozdání a jiných dokumentů, z nichž je
mnoho historicky problematických a často
padělaných. Symbolické je slovo „primordiální“ v názvu těchto dokumentů – multikulturalismus místo otevřené, pluralitní
a tolerantní společnosti vytváří soubor primordiálně (esenciálně, substanciálně) definovaných, uzavřených společností, které
nežijí spolu, ale vedle sebe, a které nutí jedince pod hrozbou tvrdých sankcí zvolit si
stranu a trvalou identitu.
Nejzajímavější na celé knize ale dle
mého názoru je ideové či ideologické
ukotvení autora. Knihu totiž nenapsal pravicový politik, ale antropolog s více jak
třicetiletou zkušeností z terénu. Kritika
multikulturalismu není nic zcela nového
a ostře proti ní dlouhodobě vystupují především konzervativní liberálové. Vázquez
svou kritiku ovšem ukotvuje na levé straně
politického spektra. A právě v této levicové interpretaci spatřuji hlavní přínos jeho
knihy, ne proto, že bych s ní zcela souhlasil, ale zejména proto, že se s takovou interpretací běžně nesetkávám.
Nosným argumentem Vázquezovy
práce je, že dnešní multikulturalismus
plní podobnou roli, jakou sehrál nacionalismus na přelomu 19. a 20. století.
Tak jako vyhrocený nacionalismus 19.
století odvedl pozornost od třídního vykořisťování dělníků a rozbil internacionalistické hnutí podél národních linií, tak
dnešní multikulturalismus zastírá třídní
vykořisťování a prohlubující se proletarizaci domorodých obyvatel. Kapitalismus
využívá multikulturalismus k imobilizaci,
hierarchické segregaci a disciplinaci levné
pracovní síly, kterou v kontextu Mexika
tvoří právě indiáni. V této souvislosti Vázquez hovoří o indiánských autonomiích
jako o jakýchsi mexických „bantustánech“
Literatura / Reviews
– segregovaných a kontrolovaných rezervoárech levné pracovní síly po vzoru jihoafrického apartheidu.
Multikulturalismus ovšem neslouží
pouze bohatým investorům, nýbrž rovněž
domorodým elitám, které si jeho prostřednictvím jako samozvaní představitelé domorodých „etnik“ zajišťují přístup k ekonomickým zdrojům a politickému vlivu. Ve
jménu multikulturního soužití jsou obětovány základní principy sociální spravedlnosti
a demokracie, za které bojovaly generace
našich předků. Sociální politiku nahrazuje
kulturní politika a demokratickou rovnost
nahrazují diferencovaná skupinová privilegia (kolektivní práva). Ačkoliv to Vázquez
přímo neuvádí, mohli bychom říci, že nás
multikulturalismus vrací do středověku,
přičemž v tom našem novém středověku už
není společnost diferencovaná podle stavů,
profesních cechů, farností či panství, ale
podle kulturní příslušnosti.
Je ironické, že Evropa, která objevila
v 18. století člověka (tj. humanitu všech
lidí), se dnes v podobě multikulturalismu
tak intenzivně podílí na jeho likvidaci.
Antropologové po větší část historie disciplíny poukazovali na odlišnost a exotičnost těch „druhých“. Zdá se, že hlavní
povinností dnešního antropologa by však
mělo být poukazovat na lidství těch „odlišných“ a „exotických“. Nikoliv indiáni,
ale člověk se totiž stává v dnešním světě
ohroženým druhem.
Vázquezova kniha je výsledkem dlouholetých terénních výzkumů, je dobře promyšlená a je rovněž velmi provokativní.
Kniha, jak má být. V Mexiku jistě vyvolá
velmi bouřlivé reakce a bude zajímavé
sledovat, jakým směrem se budou diskuse
kolem témat nastolených Vázquezem vyvíjet. Mohu jen doufat, že do této diskuse
vstoupí i čeští a slovenští antropologové
a že se její výsledky promítnou i v české a slovenské antropologii, etnopolitice
a multikulturalismu.
Přemysl Mácha (Ostravská univerzita)
Jiří Homoláč, INTERNETOVÉ DISKUSE
O CIKÁNECH A ROMECH. Nakladatelství Karolinum, Praha 2009.
Nakladatelství Karolinum vydalo další
knihu badatele Jiřího Homoláče nazvanou
Internetové diskuse o cikánech a Romech.
Autor v ní shrnuje část svých dosavadních
myšlenek z předchozích let (srov. Homoláč, Jiří: 1998 – A ta kronika česká. Brno:
Doplněk; Homoláč, Jiří – Karhanová, Kamila – Nekvapil, Jiří: 2003 – Obraz Romů
ve středoevropských masmédiích po roce
1989. Brno: Doplněk), přičemž jednu z kapitol můžeme v pozměněné podobě nalézt
také již v Sociologickém časopisu (Diskurz
o migraci Romů na příkladu internetových
diskusí. Sociologický časopis 42, 2006:
329–351). Kniha se skládá ze šesti kapitol.
V první z nich autor představuje teoretické
přístupy zabývající se interetnickými vztahy, tj. sociokognitivní kritickou diskurzní
analýzu, diskurzně-historickou metodu
a diskurzní psychologii. V dalších vymezuje své konceptuální a metodologické
nástroje, po kterých následují konkrétní
výsledky analýzy. Tyto výsledky aplikuje
na dvě případové studie (kapitoly „‚Slovenští‘ Romové míří na západ“ a „Vlasta
Horváth SuperStar“). Kapitolou poslední
pak shrnuje hlavní myšlenky knihy.
V celé knize se můžeme setkat s opravdu precizním a komplexním uchopením
103
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
jednotlivých témat. Kniha je vskutku systematická a veškeré autorovy teze jsou řádně
podloženy empirickým materiálem. Autor
deklaruje nepoužívání analytických kategorií, jako jsou: rasismus, stereotyp, předsudek apod. Argumentuje pak, že „[u]žíváním
těchto pojmů jako analytických kategorií se
totiž analytik diskurzu podle mého názoru
dostává do závislostí na jiných sociálních
vědách, které pro něj definují předmět bádání, resp. to, co bude považovat za reálné,
stojící mimo analyzovaný diskurz“ (s. 10).
V souladu s tímto pojetím analýzy se také
zdráhá označit diskutující, jejich texty či
celý diskurz za rasistu/rasistické/rasistický.
V souladu s etnometodologií rozvíjí argumentaci, na základě které významy těchto
pojmů diskutující vytvářejí účelově v interakci a nepoužívají je v podobě analytických
kategorií s jasně daným významem. Analýzu diskurzu proto chápe jako svébytnou
disciplínu mající jak svůj vlastní předmět
analýzy (diskurz), tak i soubor prostředků
(interpretační repertoáry).
Toto rozlišení, tzn. rozlišení mezi diskurzem a interpretačním repertoárem, je
pro knihu zásadní. Diskurzem autor rozumí „událostní dimenzi užívání jazyka, tj.
vlastně parole, komunikaci realizovanou
existujícími texty“ (s. 165). Interpretační
repertoáry představují „soubor prostředků, které slouží produkování reality“ (tamtéž). Na základě této optiky kniha zkoumá
tzv. „neoficiální majoritní diskurz o Romech“ a to právě na příkladu vybraných
internetových diskusí. V rámci tohoto diskurzu pak identifikoval dva interpretační
repertoáry nazvané: X a Y. V případě X repertoáru lze ale mluvit o „protiromském“,
v případě Y lze mluvit o repertoáru „protiprotiromském“ (autor poznamenává, že
se nejedná o repertoár „proromský“, jak
104
bychom mohli mylně předpokládat). Vedle toho identifikuje čtyři hlavní subjektové
pozice: Romové, normální Češi, vyložení
rasisti, zastánci Romů. V rámci analýzy
repertoárů se věnuje typickým pojmenováním, kategoriálně vázaným predikátům,
subjektům, vůči nimž se některé subjektové pozice vymezují, popřípadě typickým
prostředkům. Uvedeme-li jeden příklad
pro představu, tak v rámci interpretačního
repertoáru X jsou ke konstruování kategorie „normální Češi“ použita pojmenování:
bílí, slušní, normální, obyčejní lidé apod.
K této kategorii se vážou predikáty jako:
„jsou slušní lidé“, „jsou oběťmi Romů“,
„se bojí Romů“, „nejsou rasisté“. Subjekty, vůči nimž se tato kategorie vymezuje,
jsou: „domácí politici“, „cizina“, „zastánci Romů/obhájci lidských práv“, „domácí
i zahraniční média“.
Autor si je vědom, že ve vztahu k takto
načrtnuté analýze je důležitá otázka formy
kritiky, kterou lze uplatnit. Kritizuje proto kritické analytiky diskurzu, kteří podle
něho „ztotožňují vlastní rozumění nějakému prostředku s tím, jak tomuto prostředku
rozumějí sami sociální aktéři, a že na tomto základě činí závěry o sociálních důsledcích užívání daného prostředku“ (s. 169).
Takové počínaní také vede v „odhalování
manipulativní povahy nějaké diskurzivní
praktiky nebo poukazování na rozpor mezi
slovy a realitou“ (tamtéž). Místo toho
upřednostňuje pojetí, podle kterého „je
kritická každá analýza, která ukáže, jaké
entity a jak jsou v analyzovaném diskurzu
konstruovány“ (tamtéž).
V celé knize je také kladen důraz na
rozlišení diskusí (diskurzem) a reality (nediskurzivní sociální praxe). Patrné je to
například v úvodní větě, ve které se píše:
„Tato práce není o Romech. Zabývá se jen
Literatura / Reviews
tím, jak se o tomto etniku píše v internetových diskusích.“ (s. 9) Ačkoliv rozumím
této snaze, domnívám se, že jde do značné
míry o problematické rozlišení. Autor totiž na jedné straně vyjadřuje skepsi „vůči
konstruktivistickým analýzám diskurzu
jakožto užívání jazyka, ve kterých se vyvozují závěry o důsledcích užívání prostředků zkoumaného diskurzu pro sociální
realitu“ (s. 162). Na druhé straně ale píše:
„s Foucaultem a jeho následovníky sdílím
názor, že diskurzy utvářejí sociální realitu.“ (s. 164) I přestože, jak zdůrazňuje, akcentuje spíše událostní dimenzi diskurzu,
domnívám se, že i v případě jinde citovaného Fairclougha, pro něhož sice diskurz
je sociální praktika v dialektickém vztahu
s jinými sociálním praktikami, je také diskurz „aspektem“ sociální praxe, který je
v dialektickém vztahu s aspekty ostatními
a spolu-konstruuje sociální události a de
facto sociální realitu. Otázkou je poté míra
naturalizace takového diskurzu (s tou pak
souvisí také autorem odmítnutá ideologie).
Nelze proto tyto dvě sféry tak jasně rozlišovat a to i v případě „virtuálních“ diskusí.
Problematický vztah diskurzu a reality se
poté promítá i do zmíněného pojetí kritiky.
Taková forma kritiky, jakou nastínil autor,
je podle mého soudu kritikou pouze tehdy,
přijme-li předpoklad, že diskurz není pouze úzce vymezená událostní dimenze jazyka, jak ji pojímá autor, ale především podstaty „síly utvářející sociální svět“ (s. 10).
Jedině díky tomuto předpokladu totiž analýza může vrátit „danou entitu z oblasti
objektivity, v níž se v důsledku převládajícího mluvení/psaní jeví jako daná, zpátky
do oblasti politiky, kde je vždy znovu a na
úkor jiných možností utvářena“ (s. 170).
V opačném případě analýza skutečně zůstává pouze na rovině „deskripce“.
Kniha nicméně patří zcela jistě k následováníhodným v použití diskurzní/diskurzivní analýzy a její inspirativní potenciál
je opravdu velký. Je proto vhodná zejména
pro ty, kteří se domnívají, že formální analýza textu končí u obsahové analýzy a nejenom pro ně.
Petr Vašát (FF ZČU Plzeň)
Josef Režný, PO STOPÁCH DUDÁKŮ
NA PRÁCHEŇSKU. Muzeum Středního
Pootaví, Strakonice 2004, 334 s. + CD;
PÍSNĚ A ŘEČI VÁŽNÉ – NEVÁŽNÉ –
DAREBNÉ. Muzeum Středního Pootaví,
Strakonice 2008, 328 s.–
Jednou z nejlépe zmapovaných českých
oblastí z pohledu hudební folkloristiky je
jihočeské Prácheňsko. Působila zde řada
sběratelů, z nichž nejvýznamnější kolekce
lidových písní publikovali Karel Jaromír
Erben, Čeněk Holas, Karel Weis, Josef
Janda, Anna Husová, Ludmila Danešová,
Josef Žipka a Josef Formánek. Zásadní přínos zdejšímu bádání, svojí kvalitou
a významem v každém ohledu překračující regionální rámec, přinesl Josef Režný
(*1924). Strakonický rodák se vypracoval
na jednoho z předních evropských odborníků v oboru etnoorganologie se zvláštním
zaměřením na bordunové nástroje. Shrnující monografii publikoval v roce 2004 pod
názvem 5000 let s dudami (recenze ČL 92,
2005: 444–446).
Na Prácheňsku, v kraji s bohatou hudební tradicí, se v souvislosti s poválečným děním na poli českého folklorismu
zrodilo Režného celoživotní téma lidových
muzikantů, zvláště dudáků. Josef Režný
105
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
je autorem rozsáhlé rukopisné sbírky hudebního a tanečního folkloru. Jeho první
sběry lidových písní, pastýřských signálů
a tanečních instrumentálních melodií byly
po 2. světové válce motivovány praktickou
potřebou tvorby repertoáru nově vznikajícího Prácheňského souboru písní a tanců
ze Strakonic. Režný v té době absolvoval
řadu kurzů a konzultací s odborníky i praktiky (J. Markl, F. Bonuš, A. Pek, J. Jindřich)
a především pokračoval v systematické
sběratelské práci. Po osobních peripetiích
(perzekuci Režného rodiny v 50. letech
a ztrátě učitelského místa) našel vhodné
zázemí pro výzkumnou činnost jako pracovník Městského muzea ve Volyni. Ze
svých sběrů v posledních letech s podporou Ministerstva kultury ČR vydal dvě pozoruhodné publikace: Po stopách dudáků
na Prácheňsku (2004) a Písně a řeči vážné – nevážné – darebné. Kapitoly ze života
lidu prácheňského (2008). Dokumentují
autorův široký záběr, schopnost sledovat
kulturní jevy v souvislostech a především
přinášejí mnoho cenného pramenného materiálu. Vydavatelem obou publikací je Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích.
Monografie Po stopách dudáků na Prácheňsku se věnuje lidovým muzikantům
na šumavském Podlesí, Strakonicku, Pošumaví, Vltavotýnsku, Vodňansku, Prachaticku a Písecku. Publikace je členěna
geograficky a autor zde poutavým způsobem představuje lidovou kulturu Prácheňska a Pošumaví se všudypřítomnými
připomínkami dudáků a dudácké muziky.
S odstupem půl století od vlastních prvních zápisů shrnuje a s důkladnou znalostí terénu interpretuje dostupné historické
prameny. Nepomíjí ani známou pověst
o strakonickém dudáku Švandovi, vykládá
kořeny mýtu a jeho umělecká zpracování.
106
Nejcennější jsou však Režného vlastní zápisy, glosy, vzpomínky pamětníků, v nichž
je kromě faktů o dudácké muzice místo
i pro autentické promluvy informátorů,
drobné útvary lidové slovesnosti, písně
a zmínky o lidové hudbě, tanci a tanečních
příležitostech. Představuje mj. roli dudáků
píseckého pěšího pluku přelomu 18. a 19.
století. Formou medailonů jednotlivých
lidových muzikantů a dudáckých rodů
plasticky vykresluje jejich působení a kontakty s obrozeneckými i pozdějšími sběrateli. Zaznamenává jejich osvětové, školní
i komerční produkce a nástup folklorismu.
V mezích možností, které dává psaný text,
Režný výstižně popisuje taneční kreace
„staroušků“ vyprovokované zájmem či neústupností zvídavého badatele, např. tanec
křižák v podání Jaroslava Beneše (*1900)
z Novosedel či krajcipolku manželů Marie a Václava Škopkových (*1879 a 1875)
ze Střelskohoštické Lhoty. Dokumentem
svého druhu je zachycení atmosféry sběrů
hudebního folkloru v době vrcholící kolektivizace venkova i absurdity „kulturního
života“ let následujících. Důležitou součástí publikace je přiložené CD s výběrem
terénních nahrávek z let 1953–1982. Kromě desítek historických fotografií a dalších unikátních obrazových reprodukcí
text doplňuje 80 notových transkripcí dudácké hry, včetně nápěvů a textů lidových
písní. Pro lepší orientaci v knize by snad
čtenáři posloužil bohužel chybějící incipitový a nápěvný katalog písní a seznam
popisovaných tanců. Naopak vynikající
pomůckou je soupis dudáků z Prácheňska
z různých pramenů od počátku 15. do poloviny 20. století, který vychází z obsáhlé
a léta doplňované Režného kartotéky českých lidových muzikantů. Zajímavým doplňkem je i katalog tzv. příslopků, jak je na
Literatura / Reviews
Prácheňsku označováno pojmenování po
chalupě. Zde je uveden výběr se vztahem
k dudácké muzice.
Novější publikace Písně a řeči vážné –
nevážné – darebné. Kapitoly ze života lidu
prácheňského je obsahově rozmanitější.
Vedle hudebního folkloru Prácheňska se
autor věnuje i jiným zábavám a každodennosti předků. Nechybějí stručná regionální historie, zmínka o středověkých a raně
novověkých řemeslech, zemědělství, tradici vaření piva či kouření tabáku. Hlavní
pozornost je opět věnována hudbě (zpěvácká bratrstva, muzikanti a hudební příležitosti) a obřadnímu zvykosloví, zejména májovým obchůzkám a tzv. konopické
pošumavské zábavě. Prácheňsko Režný
představuje jako kraj kočujících loutkářů, světáků a cirkusáků, přičemž nepomíjí
ani působení strakonického rodáka Josefa
Skupy. Kapitola je věnována strakonickým
a píseckým hospodám. Velký prostor Josef
Režný tentokrát poskytl svým informátorům, jejich vzpomínkám a neobyčejným
životním příběhům; představuje např.
osudy Marie Krejčové (*1881) z Předních
Ptákovic na Strakonicku, tovární dělnice
Ludmily Veselské (*1874) ze Strakonic
a mnoha dalších. Režný uvádí: „K mým
nezapomenutelným zážitkům patřívaly
návštěvy pamětníků, dědečků a babiček,
u nich doma, kde to vonívalo domácím
chlebem, v domovech důchodců, ale i v nemocnicích, kam jsem za nimi chodíval
a kde jim vzpomínání, povyprávění nebo
i zazpívání přinášelo úlevu a mně radost
z každého pořízeného záznamu. Dávali
i potěšení tím, co se podařilo zapsat, ale
i lítost nad tím, co se bohužel už nestihlo
a co s nimi nenávratně zaniklo. Často se
ke mně ve vzpomínkách vracejí – všem
patří můj trvalý vděk.“ Vzorně vypravená
publikace vyniká velkým množstvím obrazových materiálů, historických fotografií,
dobových pohlednic, nepostrádá faksimile
rukopisů a notové transkripce 150 lidových, společenských a kramářských písní.
Nechybí písňový incipitový katalog a připojen je také podrobný soupis dosavadní
publikační činnosti, diskografie, filmografie, významných přednášek, výstav a ocenění autora Josefa Režného.
U obou monografií stojí za zmínku také
vynikající redakční práce etnografky Muzea Středního Pootaví ve Strakonicích Ireny Novotné a vzorná grafická úprava Petra
Koláře a Martina Kutálka. Oba zdařilé publikační počiny jistě zaujmou odborné i laické zájemce o regionální historii Prácheňska
a Pošumaví, hudební a taneční kulturu této
oblasti a zhodnocují autorovu celoživotní
práci v tomto oboru. Snad lze závěrem pouze dodat, že autorův široký záběr a pozoruhodný rozsah jeho soukromého archivu dávají čtenářům naději na další pokračování
Režného úspěšné publikační činnosti.
Zdeněk Vejvoda (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Pavel Pečínka, ROMSKÉ STRANY
A POLITICI V EVROPĚ. Nakladatelství
Doplněk, Brno 2009, 193 s., bibliografie.–
Jen málokdo se vyzná ve složitém labyrintu
vztahů romských politických stran a hnutí
u nás, natožpak v Evropě. Politolog Pavel
Pečínka se stal jedním z prvních zasvěcených průvodců tímto členitým a málo známým terénem, ve kterém se občas potřebují
zorientovat všichni, ať již méně či více zainteresovaní v romské tematice. V úvodní kapitole se autor zamýšlí nad více než
107
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
dvěma existujícími tvářemi romské politiky
a dospívá ke dvěma možným hypotézám
o situaci romské politické reprezentace na
místní, regionální, státní a evropské úrovni.
Vyhodnocení a zodpovězení těchto dvou
hlavních výzkumných hypotéz přináší až
závěr publikace. V rozmezí 138 stran mezi
úvodem a závěrem práce se čtenář dozví
o pramenech, ze kterých autor čerpal, o teorii etnicko-regionální reprezentace i teoretických dilematech ve výzkumu romských
elit a politické reprezentace. Aby se zájemci
lépe vyznali v nepříliš známé struktuře romských subetnických skupin, jedna z kapitol
je věnována také historii, společenské organizaci, jazykům a kultuře Romů v Evropě.
Navazuje na ni stať specifikující politické
aktivity Romů v jednotlivých evropských
zemích s důrazem na situaci na Slovensku
a v České republice, kterým autor vymezil
větší prostor. V další části textu obrací Pavel
Pečínka svoji pozornost od situace na Balkánu a ve střední Evropě ke třem politickým
formacím, které v minulosti operovaly a některé nadále operují na evropské úrovni –
jedná se o Mezinárodní romskou unii (IRU),
Romský národní kongres (RNC) a Evropské
fórum Romů a Travelerů (ERTF). Protože
členům těchto uskupení se do reálné evropské politiky de facto nepodařilo zasáhnout,
je další, a to již předposlední kapitola knihy
věnována třem romským poslancům v Evropském parlamentu, kteří doposud dosáhli
nejvyššího mocenského postu v rámci evropského politického spektra. Tolik rámcově z obsahu knihy.
Při bližším pohledu na jednotlivé kapitoly je třeba ocenit řadu neotřelých přístupů k některým otázkám a tématům.
Především nesporným přínosem práce je
podrobné zmapování vývoje změn v postojích akademických i dalších pracovníků
108
ve výzkumu romských elit a politické reprezentace v posledních dvou dekádách.
Zvláště podnětné jsou pasáže, ve kterých
autor hodnotí polemiku, kterou zahájil maďarský akademik Martin Kovats a která se
týká vytváření nové identity romských elit
ve vztahu k sociální problematice chudých
Romů. V českých podmínkách do této diskuse postupně vstoupili Marek Jakoubek,
Tomáš Hirt, Štěpán Moravec, Karel Novák, Jan Černý, Roman Krištof, Pavel Barša, Karel Holomek, Jakub Krčík, Jan Jařab
a Petr Uhl. Výměnu různorodých názorů
těchto intelektuálů autor monitoruje v časové posloupnosti a pokouší se zužitkovat
i v dalších částech publikace, kde zvláště
sledoval Jakoubkova a Hirtova teoretická
zjištění o údajné samozvanosti a prospěchářství romské politické elity na různých
úrovních politiky v Evropě.
K dalším zajímavým pasážím publikace
patří rozkrytí politického pozadí, ze kterého povstala Deklarace Mezinárodní romské unie (IRU) vyhlašující Romy za první
evropský národ bez vlastního státu – podle
koncepce neromského italského politika,
člena Transnacionální radikální strany Paola Pietrosantiho (s. 98). Shodou okolností
byla tato deklarace vyhlášena na pražském
kongresu IRU v roce 2000 v době prezidentování Emila Ščuky, romského právníka s česko-slovenskými kořeny. Na jaře
2001 společně podepsaným memorandem
mezi IRU a Ministerstvem zahraničních
věcí ČR uznala česká vláda existenci
romského národa, ovšem na svém území
Romy nadále vnímala a dodnes vnímá jako
národnostní menšinu. Pozadí těchto rozporuplných událostí autor rozplétá v kapitole
mapující činnost IRU od jejího vzniku až
do roku 2005. Stejná pozornost jako IRU je
v textu věnována historii vzniku, ideologii
Literatura / Reviews
a vývoji dalších nadnárodních romských
organizací působících v Evropě – RNC,
který se postavil IRU do opozice, a politické lidsko-právní organizaci ERTF působící
ve Štrasburku, která je svým charakterem
považována za první instituci svého druhu v Evropě a vznikla z iniciativy finské
sociálnědemokratické prezidentky Tarji
Halonenové. Pokud čtenáře zajímá, jakou
cestou se odvíjel úspěšný vzestup tří romských poslanců s výrazně radikálními názory, kteří se dostali až do Evropského parlamentu, nechť nalistuje stranu 139 až 148,
kde se dozví podrobnosti o politické kariéře a působnostech Juana de Dios Ramíreze
Heredia ve frakci Evropské socialistické
strany (PES), Lívie Járókaové v Evropské
lidové straně – Evropských demokratech
(EPP-ED) a Viktórii Mohácsi v Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE).
Závěrečná kapitola je zcela koherentní
a patří k nejsilnějším částem publikace.
Vychází z vyhodnocení dvou hypotéz,
jejichž prověření si autor vytkl za cíl již
v úvodu práce. První hypotéza tvrdí, že
dosavadní politická reprezentace Romů
při současném postavení romské menšiny prozatím nemůže vytvářet relevantní
etnicko-regionální politické strany na lokální, státní i evropské úrovni. Tuto tezi
autor krok za krokem podrobně dokládá
věcnými argumenty. Opírá se o teoretický
rozbor problematiky politického sdružování podobných nestátních etnických útvarů
v Evropě a jako jeden z důvodů specifické
marginality Romů v Evropě na rozdíl od
ostatních zmiňovaných etnických útvarů
uvádí podstatnou historickou skutečnost:
Romové nebyli formováni anticko-židovskokřesťanskými tradicemi ani osvícenstvím jako ostatní etnické menšiny v Evropě. Hypotéza také naznačuje, že místo
vzniku romské eurostrany můžeme očekávat spíše politický vzestup jednotlivců.
Druhá hypotéza se přiklání k názoru, že
k postupnému vytvoření efektivní politické
reprezentace blízké neromským relevantním etnicko-regionálním uskupením je
prozatím nezbytný společný volební postup a kooperace mezi romskými politiky
a stranami neromské většiny na lokální,
regionální, státní i evropské úrovni. Tuto
hypotézu autor v závěru potvrdil pouze
částečně, neboť se domnívá, že Romové
spíše jako jednotlivci než jako skupiny budou inklinovat k velkým a mocným neromským stranám, pro něž budou představovat
zpestření kandidátek. Vzhledem k doposud
nepřekonatelným klanovým a rodinným
bariérám mezi představiteli romské politické elity je velmi málo pravděpodobné,
že by se někteří romští politici rozhodli
koordinovat svoje kroky, či se dokonce
odhodlali stát se součástí EFA, federace
etnicko-regionálních stran nestátních národů a menšin. Publikace přináší bohatý přehled bibliografie a dobře sestavený seznam
zkratek. Dozvídáme se i mnoho doposud
neznámých zákulisních detailů z nedávné
historie politického života našich i evropských romských lídrů. Závěrem můžeme
konstatovat, že práce je materiálově i teoreticky bohatá a podněcuje k dalším úvahám nad vývojem politické reprezentace
romských-cikánských menšin v Evropě
v blízké i vzdálenější budoucnosti. Recenzi
uzavírám drobným faktografickým upřesněním. Hana Frištenská, Tomáš Haišman
a Petr Víšek nejsou svými původními profesemi sociologové (s. 10), nýbrž se jedná
o právničku, etnologa a ekonoma.
Renata Weinerová (EÚ AV ČR, v. v. i.)
109
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Jaroslav Čukan (ed.), PIVNICA. KULTÚRNE
TRADÍCIE
SLOVÁKOV
V BÁČKE. Slovenské vydavatelské centrum Báčsky Petrovac a Universita Konštantína Filosofa v Nitre 2010, 320 s.–
Výzkumy krajanských komunit v zahraničí lze pokládat za tradiční badatelské téma
jak národopisného bádání v minulosti, tak
i současných etnologických či antropologických výzkumů. Současné etnologické
bádání zaobírající se různými aspekty pestré mozaiky sociokulturních jevů provázaných s koexistencí krajanské komunity
v jinoetnickém prostředí totiž přináší stále
nové poznatky, vedoucí k reinterpretaci
stávajících výkladů či postihnutí dosud
opomíjených témat a terénů výzkumu. Načrtnutá perspektiva platí jak pro tuzemský
badatelský „rybníček“, ale je (snad ještě
s větším důrazem) uplatňována při etnohistorickém studiu u kolegů na Slovensku,
zvláště pokud hovoříme o výzkumu Slováků na Dolné zemi (slovenské označení
historicko-geografického prostoru teritoria jižní části Uherska). Důvodem není
jen nesrovnatelně vyšší počet slovenských
enkláv v zahraničí, z nichž některé čítají
přes 10 000 (!) příslušníků slovenské národnosti (Bekešská Čaba a Báčský Petrovac nacházející se v dnešním Maďarsku,
respektive Báčce v Srbsku). Recenzovaná
monografie je dílem kolektivním, což na
jednu stranu autorům usnadňuje pozici
tím, že se věnují vždy pouze vybrané části výzkumu, jistým břemenem navíc však
může být skutečnost snahy o vyváženost
vznikající publikace jak v rovině tematické, tak jazykové či odborné. Pojďme si ji
stručně představit.
Publikace sledující kulturní tradice
Slováků v báčské obci Pivnica vznikla
110
součinností centra menšinového života
Slováků v Srbsku, Slovenského vydavatelského centra a University Konštantína
Filosofa v Nitre. Kostru badatelského
týmu tvoří pedagogové Katedry managementu a turismu, prof. Ján Botík a ediční práci měl na starost další člen týmu,
prof. Jaroslav Čukan. Spolupráce badatelů a některého z krajanských center
zahraničních Slováků není záležitostí novou, ale navazuje na předchozí zkušenosti
takto pojaté spolupráce (například monografie J. Čukana a kol., 2008, o slovenské
enklávě v rumunské obci Butín – Butín.
Kultúrne tradície Slovákov v rumunskom
Banáte). Již takovýto postup založený na
spolupráci badatelského týmu s centrem
krajanského kulturního života může být
pro nás inspirací.
Samotný úvod (nakonec i samotný závěr) knihy je publikován kromě slovenštiny také v srbštině, což lze symbolicky
vnímat i jako určitý předpoklad a cíl autorů, komu je publikace určena. Monografie
o Slovácích v báčské vesnici Pivnica není
věnována pouze Slovákům na Slovensku,
ale jistě ji se zájmem budou číst samotní
Pivničané či Slováci z jiných srbských
enkláv. Kniha s podtitulem Kultúrne tradície Slovákov v Báčke se pokouší identifikovat základní sociokulturní aspekty
pivnických Slováků, přičemž prezentuje
střípky každodenního života Pivnických
v rozličných pespektivách, takže výsledný obraz lokální komunity je vcelku zdařile v detailní míře představen v deseti
kapitolách. Čtenář se tak postupně seznamuje se základní komponentou etnické
identity pivnických Slováků, reprezentovanou identifikací s kulturním dědictvím
etnického společenství Slováků v Srbsku
a podporovanou mezilokálními kontakty
Literatura / Reviews
obyvatelů Pivnice s jinými menšinovými
společenstvími v chorvatské Slavonii,
Vojvodině nebo na sousedních historických územích.
Pivnica ležící nedaleko Nového Sadu
v Srbsku je původně srbská vesnice s početným slovenským evangelickým (konfese augsburské, později se vyčlenila
skupina, z níž vzešla skupina metodistů)
obyvatelstvem, pro niž bylo stejně jako pro
mnohé další lokality v tomto geografickém
prostředí charakteristické multietnické/
multikonfesní zastoupení v obci (podobně
jako jinde v Srbsku i zde až do konce 2.
světové války žila početná německá enkláva). Právě příslušnost k luteránské církvi
hrála důležitou úlohu při zakládání slovenských osad na Dolné zemi a byla také
jedním z nejdůležitějších činitelů migrace
a seskupování kolonistů v dolnozemských
obcích, což ostatně ilustruje fakt výstavby
modlitebny a školy „pre zošľachtenie ducha a osvietenia rozumu“ záhy po příchodu Slováků do Pivnice v roce 1790 (s. 15).
Evangelická církev tvořila hlavní organizační princip menšiny v obci a její zásadní
role pro kulturní život po další generace
je v knize mnohokrát akcentována. Zde
je na místě pronést menší výtky směřující
k faktu nevyrovnanosti textů jak po stránce odborné, tak obsahové. Např. kapitola
pojednávající o evangelické metodistické
církvi obsahuje pouhou jednu stranu textu.
Nabízí se otázka, proč nevznikla kapitola
mnohem zevrubněji studující právě úlohu
protestantských denominací (církve luterské a metodistické) a sekty Modrého kříže,
jejíž misijní pracovníci zdejší slovenskou
komunitu často navštěvovali a sehráli úlohu exportéra probuzeneckého hnutí v protestantismu na území Slovenska. Toto abstinenční hnutí se střediskem ve slovenské
Staré Turé bylo v prostoru jihovýchodní
Evropy příchozími kolonisty na přelomu
19. a 20. století velmi výrazně akcentováno a mohlo tak mít pro další religiozní
vývoj (hlavně evangelíků) nejen Pivnice
(dále Kysáče, Padiny, Nyíredgyhazy, ale
i české obce v rumunském Banátu Svaté
Heleny) zásadní význam. Ostatně právě
z jeho duchovní tradice vyrostla pivnická
metodistická církev.
Z řady koncepčních výhrad lze uvést
zařazení kapitoly Historická a kultúrna geografia až téměř na samém konci publikace. Přitom ilustrační mapy, které obsahuje
(byť i zde chybí zejména mapa slovenských lokalit v Báčce či na území celé Dolné zemi, např. s údaji o předchozích výzkumech, počtech osadníků apod.), mohly
čtenáře hned v úvodu snadněji „vtáhnout“
do geografického kontextu problematiky
a velmi by mu ulehčily orientaci v další
části textu.
Naopak za veskrze pozitivní je možné považovat bohatou obrazovou přílohu
v textu, která jej ilustračně doplňuje. Za
velmi zajímavou část kapitoly Z historickej a kultúrnej pamäti Pivničanov pokládám pasáže, ve kterých Ján Botík hovoří
o „zapúšťani koreňov v novej domovině“,
tedy aspektech formování komunity v nové
lokalitě. Čtenáře jistě zaujme proces „zakořeňování“ nesoucí s sebou jiné konotace
než sociální adaptace v nově osídleném
prostoru. Tento proces je dle autora nesen
v duchu snahy „zaplnit“ nově prožívaný
sociální prostor lokality názvy a termíny
svého mateřského jazyka (s. 19). Takovéto zaplňování se projevuje v názvech ulic
i některých větších obecních částí. I přesto, že se v současnosti nazývají jinými oficiálními názvy, předchozí tradiční pojmenování zůstalo součástí historické paměti
111
ČESKÝ LID 98, 2011, 1
Pivnických až dosud, což ilustruje jejich
stálé užívání v každodenním životě. Zajímavostí je užití některých jinolokálních
geografických názvů jako Prijedor, Budín
nebo Rácki kraj (etnonymum Rácki/Ráci je
běžným pojmenováním většinového etnika
Srbů a je možné jej doložit také v českých
osadách srbského Banátu – pozn. recenzenta), Švábská ulice, Cigánská machala,
jež v prvním případě zřejmě odkazují k jiným slovenským lokalitám v dnešní Bosně
a Rumunsku, další příklady dokládají etnickou pestrost formou většinového etnika
žijícího právě v oné části vesnice. Stejně
jako v případě jiných českých/slovenských
enkláv, i v Pivnici nalezneme Masarykovu ulici, což je plně v intencích nesmírné
autority, jaké se první prezident Československa u Čechů a Slováků v zahraničí
v době meziválečné těšil.
Další vskutku originální teze téhož autora je spojená s písemnými doklady na
hřbitovních kamenech slovenského hřbitova, kdy právě přibývající počet hrobů
Slováků stmeloval Pivnické a zároveň
legitimizoval jejich nárok na nový domov
(s. 23). Takovéto „zapouštění kořenů“
formou náhrobků s doprovodnými texty,
věnovanými zemřelému v duchu evangelické tradice v archaické biblické češtině
(a nebo v západoslovenském/mateřském
nářečí), se staly nejdůležitějšími „lieux
de mémoire“ – místy paměti, komemorace, vzpomínek a jakousi symbolickou
ochranou minulých časů slovenského
společenství před zapomněním. Díky tomuto symbolickému „vykolíkování“ nového životního prostoru došlo k ztotožnění společenství se zemřelým i s krajinou,
jež se jim všem stala novým domovem.
Doklady téhož jevu je možné sledovat
i v písňovém repertoáru Pivnických: nositelé písňové tradice projevovali potřebu
aktualizovat novou situaci adaptací textových složek písní, v nichž se např. začaly
objevovat názvy nové vesnice/domova.
Autoři publikace často dávají slovo
svým informátorům, což celkovému kontextu výpovědi publikace přidává na autenticitě a latentně proklamuje „vyrovnanou“
pozici badatelů a informátorů (respektive
režim pravdy, v níž se pohybují výzkumníci a pivnické obyvatelstvo).
Recenzovanou publikaci je možné považovat za důležitý počin na poli výzkumu Slováků v zahraničí a v mnohém může
inspirativně sloužit i českým badatelům
zaobírajícím se česky hovořící komunitou
v zahraničí. Knihu lze doporučit široké badatelské veřejnosti, neboť svou tematickou
šíří (aniž by ztratila na ucelenosti a hloubce) jistě může oslovit nejednoho zájemce
o poznání kulturních tradic lokálního společenství. Přestože se jedná o studii jedné
lokální komunity, kontext, v jakém je téma
prezentováno, může být pro mnohé inspirací v dalším bádání, třeba právě v oboru
studia lokálních společenství.
Michal Pavlásek (FF MU, Brno)
112
Download

Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?