ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
KRAJINY ANTROPOLOGIE A ANTROPOLOGIE KRAJINY
PŘEMYSL MÁCHA
The Landscape of Anthropology and the Anthropology of Landscape
Abstract: While anthropologists have always studied spatial aspects of cultural
practices, space, place and landscape were rarely the central topics of their research and writing. Space was considered as passive, secondary background to
cultural processes rather than their integral component, shaping force and product. It may be argued that for a long time space was not taken sufficiently seriously as to inform thoroughly ethnographic research and theoretical debates
about culture. This has changed and a new anthropology of space, place and landscape is forming, drawing inspiration from cultural geography’s advanced conceptualizations of space while retaining anthropology’s special interest in cultural
processes and the evolution and dynamics of human behavior. Of the three widely
used spatial concepts – space, place, and landscape – it is the last one that has
turned out to be the most difficult to define and apply in systematic research. In
this article we offer some suggestions about the possible ways of conceptualizing
landscape in anthropology in order to make this concept of a real research value
and theoretical utility.
Key words: landscape, identity, anthropology of landscape, anthropology of space and place.
Úvod
Vztah kultury a krajiny, resp. krajinné souvislosti lidského chování, nepatří mezi
nejpopulárnější antropologická témata. Ve světové literatuře obecně, a v české
obzvláště, se mnohem větší pozornosti dostává otázkám folkloru, příbuzenství,
identity, genderu, rozvoje, modernizace, náboženství, symbolické komunikace
či sociální struktury. Krajinné souvislosti kulturních procesů a lidského chování
se v těchto dílech často objevují spíše mimoděk, z povinnosti, jako málo zajímavá jeviště, na nichž se odehrává to skutečně zajímavé a podnětné. Tato situace
225
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
se začíná postupně měnit s tím, jak roste uvědomění, že prostor, místo, krajina
a kultura jsou nutně spjaty a že jedno vyrůstá z druhého.
Nedávno zveřejněný článek Petra Gibase a Karolíny Pauknerové Mezi pravěkem a industriálem: několik poznámek k antropologii krajiny (2009) se pokouší
na tuto mezeru v antropologickém bádání upozornit. Autoři průkopnicky rekognoskují zdánlivě neznámý terén a pokoušejí se navrhnout určitá teoretická východiska a metodické postupy pro výzkum krajiny v rámci antropologie. Ačkoliv je
nutné ocenit odvahu, s níž autoři vstupují do tohoto málo probádaného pole a s níž
prezentují svůj vlastní pohled na možnosti studia krajiny v rámci antropologie,
zároveň nelze ponechat nepovšimnuta některá opomenutí, kterým je při studiu prostorových aspektů kultury potřeba věnovat důkladnou pozornost. Smyslem tohoto
článku není podrobně zdokumentovat všechna díla, která ovlivnila vývoj antropologického myšlení o prostoru, místu a krajině. Takové pojednání by si vyžádalo nejlépe knižní zpracování. Cílem tohoto článku je spíše přispět k diskusi o komplexním
a systematickém pohledu na krajinu v rámci antropologie s oporou ve vybraných
formativních dílech naší disciplíny a nastínit některá teoretická a metodologická
úskalí, která na zájemce o studium prostorových aspektů kultury čekají.
Krajiny antropologie
„Místo je problémem současné antropologické teorie. Problém místa
vzniká, paradoxně, proto, že význam místa se příliš často bere jako
samozřejmý. Jako antropologové a jako obyčejní lidé žijící ve světě
jsme stejně tak situováni v místě jako v čase nebo kultuře... Přesto antropologové, kteří se odvážně snaží převést své studenty přes minová
pole konceptualizace kultury, často považují místo za neproblematické. Pokládají je prostě za ‚umístění‘.“ (Rodman 1992: 640)1
Když se začteme do klasických antropologických děl, samozřejmě v nich nalezneme zmínky, pasáže či dokonce celé kapitoly věnované popisu prostředí,
místa či krajiny skupiny či skupin, kterým je dané dílo věnováno. Říci tedy,
že antropologové se prostorovým aspektům kultury v minulosti nevěnovali,
by bylo příliš troufalé. Hovořit o antropologii krajiny by však v tomto případě bylo podobně troufalé. Spíše než o antropologii krajiny můžeme hovořit
1
„Place is a problem in contemporary anthropological theory. The problem of space arises,
paradoxically, because the meaning of place too often seems to go without saying. As anthropologists and as ordinary people living in the world, we are as situated in place as we are in
time or culture... Yet anthropologists who take pains to lead students through the minefields
of conceptualizing culture often assume that place is unproblematic. It is simply location.“
Všechny doslovné citace z cizojazyčných zdrojů v tomto článku jsou překlady autora.
226
Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny
o krajině či krajinách antropologie, tedy o zmíněných, ale cíleně nereflektovaných a tedy ipso facto nezajímavých prostorových souvislostech kulturních
jevů a procesů (Low – Lawrence-Zúñiga 2003: 1). Pro lepší pochopení vývoje antropologického myšlení v této oblasti a rovněž pro konstruktivní úvahy
o možnostech studia prostoru, místa a krajiny v antropologii je nezbytné se
alespoň stručně seznámit s převažujícími přístupy k prostorovým aspektům
kultury v klasické antropologii, jejíž dědictví je stále patrné i v řadě současných antropologických děl.
Když namátkově nahlédneme do některých slavných etnografií a děl formativních autorů světové antropologie (Malinowski 2005 [1922]; RadcliffeBrown 1948 [1922]; Evans-Pritchard 1965 [1940]; Leach 1959; Lévi-Strauss
1958; Boas 1962 [1928]; Mead 1928 nebo Benedict 2005 [1934]), zjistíme,
že prostorové souvislosti lidského chování se v nich objevují jen okrajově,
pokud vůbec. Malinowski a Leach se s prostorem vypořádávají hned v úvodu
v klasickém objektivistickém popisu přírodního prostředí a sídelní struktury
a Radcliffe-Brown, Lévi-Strauss, Boas, Benedictová a Meadová se prostorovým aspektům explicitně a cíleně nevěnují vůbec. Samozřejmě to není tak, že
by např. Malinowski, Leach či Benedictová zcela ignorovali prostor. Koneckonců, Malinowského popis systému kula či Leachův popis politické organizace v Barmě se bez důkladné analýzy prostorových souvislostí neobejdou.
Důležité je zde to, že prostor, místo či krajina nejsou nosnými analytickými
kategoriemi, ale pouhými kulisami sociálního chování. Jediný Evans-Pritchard
se pokouší v kapitole příznačně nazvané Čas a místo promýšlet možný vliv
přírodních podmínek a pastevectví na politickou a sociální organizaci nuerské
společnosti, čímž předjímá nástup kulturní ekologie.
Evans-Pritchard se programově vymezuje vůči studiu kosmologie, tedy (inter-)subjektivní interpretaci prostoru, a v tomto směru se poněkud liší od jiných
soudobých autorů, kteří naopak ve studiích věnovaných magii, totemismu a náboženství věnovali vnímání prostoru, krajiny či místa velkou pozornost. Namátkovým výběrem některých formativních děl antropologie jsem však chtěl
ukázat, že prostor tito otcové a matky antropologie nepovažovali za hodný své
pozornosti a jeho studium ponechali na religionistech (a geografech). Uvažovat
o prostoru pouze v souvislosti s magií a náboženstvím je však nedostatečné. Prostorové souvislosti sociálních hierarchií, mocenských asymetrií, příbuzenských
struktur, genderu a dalších antropologických témat jsou totiž potenciálně stejně
důležité jako náboženské či magické interpretace kosmu.
Co bylo příčinou nezájmu klasických antropologů ve vztahu ke krajině, se
lze jen domnívat. Absence prostorové reflexe kulturních procesů v klasické
227
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
antropologii je pravděpodobně výsledkem programového vymezení se antropologie vůči tehdejším velmi simplistickým koncepcím environmentálního
či geografického determinismu převažujícím ve starší antropologii a geografii. Snaha poukázat na význam kultury ve formování lidského chování vedla
k podcenění role prostoru. Tento předsudek se podařilo překonat až v 2. polovině 20. století, v souvislosti s proměnou vnímání prostoru v antropologii i geografii, obnoveným zájmem o kulturní relativismus i výzvou kulturní ekologie
pro studium kulturní evoluce.
Co mají všechna klasická díla společné, je paralelní objektivizace (reifikace)
kultury a místa/prostoru/krajiny. Arjun Appadurai k tomu říká:
„... jeden aspekt problému prostoru v antropologii... je problém kulturně definovaných umístění, na která odkazují etnografové. Tato
‚umístění‘, často úzce související se skupinami, které je obývají, utvářejí krajinu antropologie, v níž tím privilegovaným umístěním je často
anonymní umístění etnografa. Etnografie tedy odráží okolnostmi podmíněné setkání dobrovolně dislokovaného antropologa a nedobrovolně lokalizovaného ‚druhého‘.“ (Appadurai 1988a: 16)2
Nedostatečná reflexe role etnografa při vytváření kategorií typu kultura, prostor, etnická skupina apod. vedla k situaci, kdy se tyto kategorie jevily jako neproblematické, jasně vymezitelné a objektivně existující. Appadurai (1988b:
37) to považuje za de facto uvěznění studovaných subjektů v kategoriích vytvořených antropologem. Koncept kultury byl problematizován s nástupem
postmoderní antropologie v 70. letech 20. století. Podobná problematizace
prostoru se však v antropologickém myšlení výrazně prosadila mnohem později. Varování geografů Denise Cosgrovea a Mony Domoshové (Cosgrove –
Domosh 1993: 36) platí stejně dobře pro geografy jako antropology a je jednou z lekcí krize naivně pozitivistické fáze vývoje naší disciplíny:
„Musíme našim čtenářům zdůraznit, že to, co vytváříme, jsou samy o sobě
kulturní, genderově podmíněné a politické produkty. Naše texty vypovídají
stejně tak o nás a naší situaci jako o nějaké předpokládané geografické realitě. A naše metody a techniky nejsou nástroji ke stanovení fundamentální pravdy, ale spíše konvencemi vytvořenými k tomu, abychom učinili naše
2
„...one aspect of the problem of space in anthropology... is the problem of the culturally
defined locations to which ethnographies refer. Such named locations, which often come to
be identified with the groups that inhabit them, constitute the landscape of anthropology, in
which the privileged locus is the often unnamed location of the ethnographer. Ethnography
thus reflects the circumstantial encounter of the voluntarily displaced anthropologist and the
involuntarily localized ‚other‘.“
228
Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny
významy srozumitelnými. Musíme přiznat pravdu jak subjektům výzkumu,
tak čtenářům, ale zároveň se nemůžeme vyhnout autoritě autorství.“3
Antropologie krajiny
Ačkoliv se v podtitulu článku Gibase a Pauknerové (2009) objevuje termín
„antropologie krajiny“, autoři se opírají zejména o práce současných geografů.
Dlouhou a bohatou antropologickou tradici v této oblasti opomíjejí, jako by
stavěli na zelené louce. Pravdou je, že explicitně pojmenovaná antropologie
krajiny nemá dlouhou historii (Hirsch 1995: 1). To však neznamená, že by se
antropologové problémy prostorového ukotvení kultury a lidského chování
vůbec nezabývali. Právě naopak. Minimálně od dob Edwarda T. Halla a jeho
průlomových prací (Hall 1959; 1966; 1968) prochází antropologie rostoucím
uvědoměním, že prostor není jen pasivní a prázdnou neohraničenou nádobou, v níž se odehrávají kulturní procesy, ale že kultura samotná je, řečeno
dnešní populární řečí, 3D. A nutno dodat, že podobnou revolucí v uvažování
o charakteru prostoru a místa prochází rovněž geografie. Bylo by tedy chybou
podcenit přínos antropologů v úvahách o prostoru, stejně tak jako přecenit
význam geografie pro tuto oblast lidského poznání.
Je jednou věcí říci, že se prostoru v klasických dílech antropologie nevěnuje
značná pozornost, a je jinou věcí říci, že to je nejen eticko-metodologický (jak
argumentuje Appadurai), ale také teoretický problém. Proč bychom se vlastně
měli prostorovými aspekty lidského chování zabývat a co nám prostorová kontextualizace kulturních procesů řekne o člověku? Nebyl nezájem zakladatelů antropologie o prostor oprávněný?
Americký antropolog Edward T. Hall byl jedním z prvních, který teoreticky
odůvodnil a empiricky prokázal, že prostor, v němž se lidé pohybují, není objektivní, na kultuře nezávislá konstanta. Poukázal na to, že prostor je kulturní
konstrukt a že člověk je kulturně-prostorová bytost slovy „organismus a jeho
biotop tvoří jeden ucelený systém ... uvažovat o jednom, aniž bychom zároveň
neuvažovali o druhém, nedává smysl“ (Hall 1968: 86). Člověka tedy můžeme
nahlížet jako prostorové pole:
3
„We somehow must let our readers know that what we are creating are themselves cultural,
gendered and political products, that our writings is as much about ourselves and our conditions as it is about some purported geographic reality, and that our methodologies and techniques are not ways of establishing ground truth but rather are conventions devised to make
our meanings intelligible. We are obliged to share authority with both subject and reader, but
equally cannot evade the authority of authorship.“
229
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
„Je to prostor definovaný vztahem k aktérovi, jeho středobodem. Jelikož prostorové pole vychází z aktéra, můžeme jej rovněž chápat jako
kulturně definované, tělesně-smyslové pole významotvorných vzdáleností vycházejících z těla v konkrétním postoji nebo aktivitě v daném
místě anebo při pohybu skrze místa. Toto pole lze vyznačit podél hypotetické trajektorie se středem v tomto konkrétním těle s jeho expanzivními pohyby a okamžitým tělesným dosahem, jako přesahující
tento střed zrakem, dosahem hlasu a sluchem (a jinak podle okolností). Tělo tedy chápeme jako prostorové pole (a prostorové pole jako
tělesné pole).“ (Munn 1996: 451)4
Pokud chceme adekvátně pochopit a předvídat lidské chování, musíme studovat
rovněž kulturně podmíněné prostorové kategorie a souvislosti tohoto chování.
Ačkoliv Hallův přístup zavání kulturním esencialismem, nepochybně je nutné
ocenit význam jeho díla v proměně vnímání prostoru z nezajímavého, inertního
pozadí v dynamické popředí lidského chování.
Paralelně s tímto proudem myšlení se v antropologii rozvíjel obnovený zájem o kulturu jako prostředek adaptace na prostředí. Lidé jako Julian H. Steward
(1972 [1955]), Leslie A. White (1959), Marvin Harris (1979) či Roy Rappaport
(1979) poukázali na potřebu studovat prostorové podmínky zrodu a vývoje lidské
společnosti. Klíčovým slovem v jejich přístupech však není slovo krajina, které
ani nenalezneme v rejstřících jejich knih (stejně jako prostor či místo). Nosnými
pojmy jsou kultura a adaptace, přičemž jedním z prvků vynucujících si adaptaci
je prostředí (environment). Myšlenky těchto autorů však nejsou návratem k jednoduchému environmentálnímu determinismu 19. století. White (1959: 8) sice
říká, že „funkcemi kultury je umožnit člověku přizpůsobit se svému prostředí“,
dodává však, že „prvky přírodního prostředí jsou důležité jen tehdy a tím způsobem, když a jak jsou uvedeny do kulturního systému a stanou se jeho součástí
jako kulturní prvky“ (ibid.: 51). Podobně píše Steward (1972: 39), že „primární
pozornost musíme věnovat jen relevantním environmentálním prvkům, ne pavučině života jako takové. Musíme se zaměřit jen na ty prvky, které místní kultury
považují za důležité“. Význam prostředí v díle Marvina Harrise (1979) ještě více
ustupuje do pozadí a do popředí se dostávají jiné „infrastrukturní“ prvky, zejména
4
„It is space defined by reference to an actor, its organizing center. Since a spatial field extends
from the actor, it can also be understood as a culturally defined, corporeal-sensual field of significant distances stretching out from the body in a particular stance or action at a given locale
or as it moves through locales. This field can be plotted along a hypothetical trajectory centered
in the situated body with its expansive movements and immediate tactile reach, and extendable
beyond this center in vision, vocal reach, and hearing (and further where relevant). The body
is thus understood as a spatial field (and the spatial field as a bodily field).“
230
Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny
pak technologie. Ve všech případech se sice setkáme s jistým zájmem o prostor,
spíše však chápaný jako prostředí, tedy soubor omezujících faktorů, které nutí
kultury reagovat a adaptovat se. Jinými slovy, prostředí je něco, co je vůči kultuře
vnější, jako by kultura byla aprostorová a prostředí akulturní. Přesto jsou tyto práce velmi důležité v poukázání na propojenost kulturních a prostorových prvků.
Alternativní termín, který se v dílech anglicky píšících kulturních ekologů
či materialistů objevuje, je habitat. Na první pohled obdobný, ve své definici
však výrazně odlišný termín habitus využil jako jednu ze svých nosných analytických kategorií francouzský etnolog Pierre Bourdieu (1977). A právě v jeho
díle můžeme nalézt skutečné kořeny antropologického zájmu o prostor, místo
a nakonec i krajinu. Na rozdíl od Halla, který se více zaměřoval na jedince a kulturní variabilitu interpersonálních prostorových interakcí, se Bourdieu totiž zabýval sociální produkcí prostoru a prostorovými souvislostmi sociálních vztahů.
Bourdieuova strukturalistická analýza berberského domu (2003 [1971]) dodnes
zůstává klasickou prací antropologie prostoru a místa. Termín habitus, vypůjčený od Marcela Mausse, předpokládá, že ustálené představy, vzorce chování
a kognitivní schémata jsou ztělesněny, tedy převedeny z roviny vnitřních dispozic do objektivního světa skrze těla, a následně struktury, v nichž se ona těla
pohybují a které svým pohybem vytvářejí, podporují či problematizují. Zatímco Bourdieuovým primárním cílem bylo překonat rozpor mezi objektivismem
a subjektivismem v sociálních vědách, popř. napětí mezi strukturou a individuální možností jednání, poskytl také dobrý nástroj pro uvažování o prostorových
souvislostech kulturních procesů.
Cvičení a disciplinaci těla a prostorovým souvislostem tohoto procesu věnoval
značnou pozornost také francouzský filozof a historik Michel Foucault a v návaznosti na něj mnoho dalších badatelů snad ve všech vědeckých oborech. Foucault
rovněž poukázal na prostorové podmínky vzniku a fungování sociálních institucí
(viz např. Foucault 2000 [1975]) a také uvažoval o významu utopií v utváření světa (krajiny?). Jeho pojem heterotopie (Foucault 1984) inspiroval řadu úvah v geografii, sociologii i antropologii při analýze specifických institucí typu nemocnice,
věznice, školy či zábavních parků. Těmito typy institucí se však již před Foucaultem zabýval například antropolog Ervin Goffman (1961), který je nazval „totálními“ s ohledem na jejich uzavřenost vůči vnějšímu světu a jejich absolutní nárok
na podřízení jedince. Foucaultův vliv na sociálně-vědní myšlení nelze podcenit,
nicméně bychom neměli rovněž zapomenout na řadu obdobných děl, která ovšem
neměla to štěstí, aby byla vyzdvižena vlnami citační módy, které jsou tak charakteristické pro sociální vědy. Zmínit bychom mohli řadu dalších, ale jejich výčet
a stručná charakterizace by zdaleka přesáhly rámec vymezený tímto textem.
231
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Zatímco prací o prostoru a místu je relativně mnoho, o antropologických zpracováních krajiny to říci nemůžeme. Jednou z prvních a dodnes ojedinělých publikací na téma antropologie krajiny je sborník textů The Anthropology of Landscape: Perspectives on Space and Place, kterou editovali Eric Hirsch a Michael
O’Hanlon (1995). Právě Hirschův úvod k textům v tomto sborníku lze považovat
za průkopnický pokus poprat se s pojmem, který se v antropologických textech
objevoval odnepaměti, ale který se málokdo obtěžoval jakkoliv definovat. Hirsch
(1995: 4–5) definuje krajinu jako kulturní proces mezi místem a prostorem. Zatímco prostor chápe jako potencialitu, místo považuje za pokus o naplnění této
potenciality. Prostor je tedy jakýsi nedosažitelný atraktor. Když vezmeme v úvahu argument Edwarda S. Caseyho (Casey 1996), že místo předchází prostoru, tj.
že naše představa o prostoru je fenomenologicky determinována naší zkušeností
místa a že prostor a čas zakoušíme skrze místo, můžeme říci, že mezi prostorem
a místem existuje dialektika hnaná kupředu vždy nedokonalou aproximací místem produkované potenciality prostoru.
Zatímco vztah mezi místem a prostorem koncipovaný Hirschem a Caseym je
nepochybně podnětný, Hirschova definice krajiny jako kulturního procesu mezi
prostorem a místem je poněkud mlhavá a empiricky obtížně zkoumatelná. Alternativní pohled na krajinu nabízí ve své známé práci Wisdom Sits in Places
americký antropolog Keith Basso (1996). Zavádí termín place-world (ibid: 5–6),
tedy svět utvářený místy, které jsou příběhy činícími jedincův život přehledný
a srozumitelný. Krajina v pojetí Bassa je tedy place-world, soubor známých míst
tvořící uchopitelný celek. Tato místa jsou výsledkem lidské intelektuální aktivity
(place-making), prostřednictvím které se jedinec pokouší zjistit, co se na tom
místě odehrálo a proč by ho to vlastně mělo vůbec zajímat.
Záměrně jsem se doposud vyhýbal citování geografických děl, abych ukázal,
že i antropologie má v úvahách o prostoru, krajině a místu co nabídnout. Nebylo
by však slušné předstírat, že antropologové dospěli v analýze prostoru stejně
daleko jako geografové, kteří se prostorem zabývají od počátku své disciplíny.
Nicméně to neznamená, že bychom jako antropologové mohli jednoduše převzít
geografické koncepce. Za prvé, zájem o prostor se i v geografii objevuje až od
70. let 20. století (tzv. spatial turn) a postupně získává na prominenci v dílech
humánních geografů až v 90. letech (Warf – Arias 2009: 2–3). Průkopníky tohoto
proudu myšlení byli lidé jako již zmíněný Michel Foucault, Edward W. Soja,
David Harvey či Henri Lefébvre. Za druhé, stejně jako antropologie se i geografie musela vyrovnat s jednostranně objektivistickými a deterministickými
koncepcemi prostoru ve stylu Mackindera, Ratzela či Spykmana. Uvědomění, že
prostor je sociálně konstruován a že tvoří integrální součást sociálních procesů,
232
Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny
se i v geografii rodilo pomalu. A za třetí, zatímco v antropologii šlo studium
kultury na úkor studia prostoru, v geografii tomu bylo přesně opačně. Úkolem
pro antropology tedy není převzít geografické koncepce prostoru, ale pokusit se
spolu s geografy vypracovat takový model kultury a prostoru, který bude brát
oba komponenty stejně vážně.
Na některé silné a slabé stránky obou disciplín poukazuje Rodmanová (Rodman 1992), mnohem podrobněji se jim však věnuje Rankinová (Rankin 2003),
která rovněž nastiňuje možnosti vzájemného obohacení antropologie a geografie.
Její článek je nesmírně poučný v tom, že vymezuje antropologii vůči geografii
a naznačuje možnosti studia prostoru v rámci antropologie. Zároveň poukazuje
na slabé stránky dosavadních antropologických přístupů.
Co nám tedy geografie může nabídnout? Podle Rankinové (Rankin 2003:
720–724) je to především geografické pojetí prostoru a místa (space a place)
a jejich kontextualizace s ohledem na multiplicitu úrovní sociálního života (scale). Prostor a místo nejsou pouze lokalizací sociálních procesů. Jsou formativním
prvkem kultury a sociálních vztahů, „prostor je více než výsledek sociálních
vztahů a více než jeden z mnoha rozměrů, kterými se utváří sociálno. Je to aktivní, konstitutivní, neredukovatelný a nutný komponent skladby sociálna“ (Keith
– Pile 1993: 36). To však neznamená, že by místo či prostor tvořily kompaktní
celek. Jak argumentuje Doreen Masseyová (Massey 1993: 153–154), prostor je
sociálně konstituován simultánností sociálních vztahů. Simultánnost nepředpokládá vnitřní ucelenost. Naopak, simultánnost charakterizují střety a napětí. Prostor je tedy vnitřně narušený a konfliktní.
Kritické konstruktivistické chápání prostoru a místa rovněž významně obohacuje kontextualizace studovaných procesů z hlediska úrovně dění. Hierarchie
míst, vztahy jednotlivých úrovní, propojenost, podmíněnost i odlišnost sociálních vztahů na jednotlivých úrovních, to vše nás nutí uvažovat o prostorových
souvislostech, kořenech a důsledcích sociálních procesů a kultuře mnohem komplexněji. Kdybychom se kupříkladu měli ptát, kde se „děje“ globalizace, bude
odpovědí Wall Street, sídlo firmy Baťa v Kanadě, továrna na boty v jižní Číně,
domácnost dělníka, který v té továrně dělá, aktivity jeho dcery na Facebooku
nebo přístavní krčma pro námořníky z nákladní lodi, která ty boty převáží? Větší
vnímavost nejen vůči roli místa v sociálním dění, ale také vůči hierarchickým
prostorovým vztahům vymezujícím toto místo vůči jiným místům je nezbytná
pro realističtější porozumění lidskému světu.
Třetím prvkem, kterým se Rankinová již nezabývá, ale který silně zaznívá
v geografické a v jisté míře i v antropologické literatuře o prostoru, je otázka času.
Masseyová (Massey 1993: 152–153) poukazuje na to, že ve starší geografické
233
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
(a antropologické, mohli bychom dodat) literatuře je prostor chápán jako protiklad času, jako to, co není čas, jako něco pasivního, neúplného, statického. Podle
ní prostor není statický ani čas aprostorový. Podobně na nutnost zakomponování
jak prostorových, tak temporálních souvislostí do všech úvah o člověku, smyslu
místa a charakteru kultury upozorňuje např. známý americký sociolog kulturní
krajiny J. B. Jackson (1994: 160) či filozof Edward S. Casey (1996: 39). Casey, stejně jako Masseyová, zdůrazňuje časoprostorovou jednotu a poukazuje na
časovou podmíněnost místa; „místo je spíše událostí než věcí, kterou můžeme
zařadit do známých kategorií“ (ibid: 26).
Prostor a místo se v tomto světle ukazují jako dynamický, vnitřně heterogenní a aktivně formující prvek lidského chování. Již Rodmanová (Rodman 1992)
a před ní Appadurai (1988a; 1988b) a další antropologové kriticky, byť pomocí
jiné terminologie, volali po podobné komplexní analýze prostoru a místa. Jejich
práce tak ukazují, že antropologie přes jisté mezery nejen, že nezůstala za geografií zcela pozadu, ale dokonce může této disciplíně nabídnout něco více než
pouhou kritickou analýzu kultury.
Konceptuální, terminologická a metodická východiska antropologie krajiny
Pokud máme systematicky studovat krajinu, je nutné si ujasnit nejen to, co
vlastně tímto pojmem myslíme, ale zejména proč vůbec tento termín zavádíme
a k čemu má sloužit. Zdá se mi, že primárním předmětem zájmu antropologie je
člověk, nikoliv krajina. Každá antropologie hodná svého jména by tedy měla být
především studiem člověka. O člověka se ale zajímá řada vědeckých a filozofických disciplín, proto je nutné upřesnit, čím se antropologie od ostatních disciplín
svým zájmem o člověka odlišuje, pokud se tedy vůbec něčím liší.
Od počátku v antropologii existuje jisté napětí mezi univerzalitou lidské zkušenosti a partikularitou kulturní rozmanitosti. Pokud máme v antropologii hledat
nějaký „velký příběh“, pak to není příběh kultury či funkce sociální struktury, ale
právě ono hledání rovnováhy mezi univerzalitou a partikularitou lidské zkušenosti. Různé teoretické proudy v rámci antropologie historicky upřednostňovaly
tu či onu rovinu analýzy či dokonce zcela popíraly jakoukoliv relevanci jedné
z nich. Evolucionisty 19. století podrobili kritice Boasovi kulturní partikularisté,
kteří sami posléze museli ustoupit Stewardově kulturní ekologii či Harrisově
kulturnímu materialismu a ti zase Geertzově symbolické antropologii, dnes čelící ohromnému tlaku evolučních antropologů a sociobiologů.
Vývoj disciplíny ukazuje, že obě roviny jsou pro pochopení lidského chování a vývoje lidstva zřejmě stejně důležité. Každopádně platí, že pro antropologii je specifický právě její zájem o lidskou partikularitu. Ten se sice
234
Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny
v ostatních disciplínách také v jisté míře objevuje (viz např. interkulturní
psychologie, kulturní sociologie či srovnávací politologie), ale tam nikdy
nenabyl teoretického a metodického významu studia lidské rozmanitosti, jakého požívá v antropologii. Pokud máme uvažovat o studiu krajiny v antropologii, je potřeba si ujasnit, kde tento pojem v diskusi mezi univerzalisty
a partikularisty stojí a co pro jeho studium znamená, když upřednostníme
jednu ze stran této diskuse.
Myslím si, že místo pro studium krajiny v antropologii nalezneme zejména
v teoretických přístupech zdůrazňujících lidskou partikularitu, nicméně než budeme moci takový verdikt definitivně vyřknout, musíme si nejprve krajinu definovat. Tradičně je termín krajina spíše hájemstvím malířství a nověji popřípadě
fotografie, každopádně umění. Řečeno slovy Jiřího Sádla, krajina je to, kvůli
čemu lezeme na rozhlednu. Nebo jinak: je to to, co vidíme zarámované oknem
domu či vlaku. Toto subjektivně-estetické pojetí krajiny v sobě ovšem neskrývá
velkou vědeckou užitečnost. Krajinou v tomto pojetí může totiž být libovolná
výseč našeho prostředí, aniž bychom mohli předvídat, která to bude a jak to
souvisí s chováním člověka a organizací lidské společnosti. Jak upozorňuje Vít
Erban (2002: 110):
„Z okna jedoucího vlaku se nám zdá každá krajina úchvatná a napínavá jako širokoúhlý dlouhometrážní film. Připadá nám přehledná,
srozumitelná a smysluplná. Neboť okno vytváří krajině rám, zjednodušuje ji na dvourozměrný obraz, rozhýbává její křivky v čase. A my
se stáváme pouhými diváky – pozornými, vděčnými, ale dostatečně
nezaujatými, abychom mohli kdykoliv sklopit oči zpátky ke knize...˝
Avšak – jakmile podlehneme a z vlaku vystoupíme, ocitneme se náhle v neznámém, nepřehledném, nekonečném prostoru. Krajina za
oknem vlaku zmizí. Jsme dezorientováni. To, co se nám zdálo být
přívětivé a něžné, je náhle cizí a neosobní. Není však cesty zpátky.
Krajina za oknem kteréhokoliv dopravního prostředku je jen iluze
a chceme-li krajinu doopravdy prožít, poznat a pochopit, musíme vzít
batoh na záda a vyrazit do krajiny po svých.“
Pokud tedy máme o krajině uvažovat v kontextu antropologie, nesmíme podlehnout iluzornímu, impresionistickému pohledu na krajinu. Musíme nalézt takovou definici, která nám umožní vysvětlit a popřípadě predikovat lidské chování
a studovat krajinu systematicky, komparativně a ve vztahu k širším kulturním
procesům. Jako první krok v našich úvahách o krajině tedy musíme odlišit umělecko-estetická pojetí od možných pojetí vědeckých.
235
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Podle Gibase a Pauknerové (2009: 142) může být krajina „plodným konceptem i nástrojem pro společenské vědy, neboť v sobě ukrývá silný analytický
či kritický potenciál“. S tímto nelze než souhlasit. Jejich definice krajiny však
představu „plodného konceptu“ už tolik nenaplňuje:
„Pro nás je krajina nikoliv prostorem, světem tam někde venku čekajícím na turisty či botaniky, světem, který nějak je nezávisle na nás, ale
způsobem jak žijeme svůj svět, způsobem ‚vidění‘, které otevírá možnosti a zavírá jiné, které nabádá, umožňuje i omezuje.“ (Ibid: 135)
Tato definice je přinejmenším nesrozumitelná. Jednak z ní není jasné, o jaké
vidění světa se jedná, jednak neříká, jak se toto vidění světa liší od jakýchkoliv jiných potenciálních a blízce příbuzných vidění světa (prostor, kosmos,
místo apod.), a jednak vůbec nevysvětluje, proč by nás právě toto vidění
světa mělo zajímat a co nám jeho zkoumání řekne o člověku. O možnostech
predikce ani nemluvě.
Ve své definici Gibas a Pauknerová zdůrazňují subjektivní rovinu krajiny.
Je to reakce na podle nich příliš objektivizující definice krajiny v přírodovědně zaměřených pracích o krajině, následně v české a evropské legislativě.5
Jaksi ale zcela opomíjejí fakt, že stejně tak, jako krajina neexistuje nezávisle
na nás, neexistuje ani nezávisle na „světě tam venku“. Ani ty nejfantasknější
krajiny snů, umělců, autorů sci-fi, vypravěčů pohádek a kmenových mýtů či
schizofreniků se nijak fundamentálně od ordinérních krajin neliší natolik, aby
přestaly být pro posluchače po jisté průpravě srozumitelné a interpretovatelné. To proto, že jejich referenční krajinou je právě krajina ordinérní, resp.
zákonitosti v ní panující.
Gibas a Pauknerová správně upozorňují na nutnost odlišit krajinu a prostředí, tedy objektivní a subjektivní rovinu skutečnosti. Na potřebu takového
rozlišení upozorňuje už Hilda Kuperová (Kuper 1972: 411), když varuje před
terminologickým zaměňováním pojmů prostor a sociální prostor. Podobně
nás varuje rovněž Marvin Harris (1979: 32–36), který poukazuje na potřebu
metodického i analytického odlišení emické a etické roviny antropologického
výzkumu a interpretace. Jejich varování však málo autorů bere vážně, a tak
se v současné antropologické i geografické literatuře setkáme se značným
zmatením těchto dvou odlišných pojmů (a světů, které označují), což následně výrazně otupuje analytické ostří jinak podnětných úvah o vztahu člověka
a prostoru.
5
Ať už bychom si o těchto objektivizujících definicích mysleli cokoliv, skutečností zůstává, že
jsou pokusem o vědecké uchopení krajiny právě v reakci na převažující estetická pojetí.
236
Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny
Ačkoliv si jsou Gibas a Pauknerová vědomi potřeby rozlišení dvou rovin analýzy, objektivní rovinu zcela ignorují, jako by byla pro pochopení prostorového
chování člověka irelevantní. Upřednostňování subjektivní roviny vede jednak
k esencializaci a objektivizaci subjektivních krajin a jednak k přecenění významu krajinných imaginací na chování jedince. Ačkoliv objektivně jsme všichni
nevyhnutelně prostorové bytosti a nutně jsme ovlivněni prostorem, který obýváme (a který sami spoluutváříme), ještě to neznamená, že všichni jedinci v dané
lokalitě (místě, krajině) vnímají tento prostor stejně, stejně potřebně a stejně
pozitivně či negativně. Místa, stejně jako kultury, jsou polyfonická (Rodman
1992). Jsou domovem i vězením, místem vysvobození i útlaku, zdrojem duchovní transformace i k smrti nudným úsekem na cestě. V neposlední řadě nás subjektivismus činí slepým vůči nelidským obyvatelům krajiny, kteří jsou její součástí
a aktivními spolutvůrci. Ano, „krajina je vždy subjektivní“ (řečeno s Gibasem
a Pauknerovou), ale to neznamená, že je to fantasmagorie, smyšlenka, představa odtržená od objektivní reality. Z objektivní reality vyrůstá skrze subjektivní
interpretaci intersubjektivně konstruovaných významů přisouzených vybraným
prvkům objektivního prostředí (popř. významů těmito prvky vynucených).
Důraz, který Kuperová či Harris kladou na rozlišení objektivní a subjektivní
skutečnosti, je možné analogicky rozšířit na další prostorové pojmy, s nimiž se
v literatuře setkáváme. Nemůžeme nadále ignorovat důraz, který geografové kladou na měřítko (scale) společenského života. Klíčovým slovem tohoto článku je
krajina, ale nemyslím si, že je možné ji definovat (jako žádné jiné slovo) substantivně, nýbrž pouze ve vztahu k jiným pojmům, o nichž bylo již dost řečeno výše.
Tato operace nám umožní vymezit termín krajina v širším kontextu prostorové
taxonomie. Jednu z možností jak uvažovat o hierarchizaci a vzájemných vztazích nejčastěji užívaných prostorových termínů nastiňuje diagram č. 1.
Diagram č. 1 – Krajina v kontextu dalších prostorových kategorií
Objektivní
(prostor)
(Inter-) Subjektivní
(sociální prostor)
Vesmír
→
Kosmos
Prostředí
→
Krajina
Umístění
→
Místo
Fyzické tělo
→
Já/Ty/On
(Sociální tělo)
237
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
V tomto pojetí je krajina subjektivní analogií prostředí, tj. kulturní analogií biologicky relevantního prostředí, které pro daný organismus představuje životní
prostor. Krajina je tedy sociálně relevantním prostředím jedince. Na rozdíl od
estetického pojetí tato definice upřednostňuje onu krajinu, kterou spatříme poté,
co vystoupíme z pomyslného vlaku Víta Erbana. Krajinu, která je srozumitelná
jen pro ty, kteří ji obývají. Byť definice může na první pohled působit poněkud
banálně, je třeba se ptát, jak jinak lze krajinu pojmout, aniž bychom se vrátili ke
zcela arbitrárnímu pojetí estetickému, kdy krajinou může být cokoliv.6
Samotné vymezení krajiny ve vztahu k dalším prostorovým termínům však
nestačí. Je nutno rovněž tento pojem vymezit, resp. vztáhnout k sociálním fenoménům, které nás ve skutečnosti zajímají a pro jejichž lepší pochopení nám
koncept krajiny může potenciálně být užitečný (organizace společnosti, náboženství, identita apod.). Nezapomínejme, že antropologie studuje člověka. Krajina (stejně jako kultura či sociální struktura) je pouhou berličkou, která nám může
posloužit k lepšímu pochopení lidského chování, ale stejně tak nás může zavádět
do slepých uliček. Jak je to s krajinou?
Výše jsme krajinu definovali jako sociálně relevantní prostředí. I když ve
své definici s tímto pojetím krajiny nepočítají, v aplikaci na terénní materiál se
mu Gibas a Pauknerová přibližují: „Antropologický přístup k pravěké krajině,
či spíše ke krajině jejích dávných obyvatel je snahou porozumět jejich světu,
snahou rekonstruovat žitý svět dávno zmizelých sídel a jejich obyvatel.“ (2009:
136) Je zde však jeden podstatný rozdíl – „žitý svět“ je koncept příliš široký,
aby jej bylo možno používat synonymicky pro termín „krajina“. Opět se zde
vracíme k již zmíněnému problému měřítka, resp. nereflektování jeho významu pro analýzu kulturních procesů.7
Způsobů, kterými prostředí může být sociálně relevantní, je vícero. Může být
relevantní, protože přírodní procesy probíhající v tomto prostředí bezprostředně
ovlivňují možnosti přežití lidí, kteří v tomto prostředí žijí (sucho, požár, zemětřesení, eroze apod.). Může být relevantní, protože (ne-)obsahuje přírodní zdroje,
které jsou v tu danou chvíli ceněny (voda, pastviny, orná půda, nerostné suroviny
apod.). A může být také relevantní, protože některé vybrané přírodní či kulturní
prvky přítomné v tomto prostředí anebo v tomto prostředí absentující jsou sociálně vybrány jako významuplné a vymezující toto prostředí vůči jiným okolním
relevantním prostředím.
6
7
Skutečnost, že lidé jsou schopni jakýkoliv zarámovaný výsek prostředí vnímat jako „krajinu“,
je spíše námětem pro psychologický výzkum, ne však pro antropologii.
Eneolitické sídliště v Makotřasech a industriální ruiny v areálu Poldi Kladno (příklady uváděné Gibasem a Pauknerovou) jsou místy v krajině, nikoliv krajinami.
238
Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny
Je jasné, že takto definovaná krajina nemá pevné a stabilní hranice. Hranice
se pohybují různými směry a různou rychlostí v závislosti na míře relevance daných prvků a také v závislosti na potřebách a očekáváních vnímajícího subjektu.
V každém případě však nějaké hranice mít bude. Lze předpokládat, že míra
pohyblivosti hranic bude záviset na míře nejistoty existenciálně významného
relevantního faktoru.8 Jinými slovy, hranice sociálně relevantního prostředí
v oblasti zajištění obživy budou pohyblivější než hranice symbolických krajin
náboženství či identity. Anebo ještě jinak, v kterékoliv chvíli je každý člověk
přítomen v několika různých krajinách.
Tyto krajiny lze chápat ve vztahu k oblasti jejich sociální relevance, ale
rovněž můžeme tyto krajiny nahlížet diachronně jako krajiny aktuálního žití,
krajiny vzpomínek a krajiny očekávání / budoucnosti. Tyto krajiny se setkávají v těle a realizují se skrze něj. Čas je stejně důležitým rozměrem krajiny
jako prostor a je nutné mu věnovat patřičnou pozornost. Konfrontace těchto
sociálně a časově odlišně relevantních prostředí je hnací silou vývoje člověka
a krajiny. Orientace na budoucnost v sobě rovněž obsahuje jistý utopický
prvek přítomný v každé krajině. Konfrontace toho, co je, s tím, jak by to
mělo být, zavdává podnět k osobní transformaci – „provokuje“ slovy Doreen
Masseyové (Massey 2006).
Právě propojení prostoru, těla a času skrze krajinu nás přivádí k tématu
identity, jež se, podle mého názoru, přímo nabízí jako jedno z významných
antropologických témat k prostorovému promýšlení. Identita je sama o sobě
nesmírně komplexní a snad i paradoxní termín. Najednou totiž označuje jedinečnost („Prokažte svou totožnost, prosím!“), stejnost („všichni Cikáni berou
dávky“) i odlišnost („Vietnamec není Čech“). Součástí našeho sebeporozumění je však i více či méně vágní pochopení jednoty lidstva a humanity všech lidí.
Různé aspekty identity však nemají stejnou relevanci pro uvažování o vztahu
mezi krajinou a identitou. Dle mého názoru sociální zvýznamnění určitých
prvků v prostředí vymezuje hranice tohoto prostředí vůči jiným potenciálním
prostředím. V tomto směru je tedy krajina nejblíže diferencující rovině identity. Takové chápání krajiny je rovněž blízko její etymologii, která naznačuje
8
Ať už je tato hypotéza jakkoliv dobrá či špatná, nutno podotknout, že mé pojetí krajiny přinejmenším umožňuje hypotézy formulovat, což nelze říci o definici krajiny v práci Gibase
a Pauknerové. Beru jako samozřejmost, že antropologie je vědou, což znamená, že je takovým způsobem uvažování o světě, který umožňuje formulovat empiricky falzifikovatelné
předpoklady o principech jeho fungování. To neznamená, že to je jediný či nejlepší způsob jak
uvažovat o krajině. Nicméně, pokud rezignujeme na vědecký charakter antropologie, pak je
možné cokoliv a každý může psát o čemkoliv a definovat krajinu dle svého gusta. Užitečnost
takového snažení je pak ale přinejmenším sporná.
239
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
souvislost s pojmy (o-)kraj a kroj.9 Jak zdůrazňuje J. B. Jackson (1984: 13),
hranice je tím nejzákladnějším politickým prvkem v každé krajině. Úvahy
o krajině jsou v tomto směru konzistentní s úvahami o identitě v Barthovské
tradici – „etnická hranice definuje skupinu, ne kulturní hmota, kterou (hranice)
obklopuje“ (Barth 1969: 15). Provázání subjektivních prostorových kategorií
a různých rovin identity naznačuje diagram č. 2.
Diagram č. 2 – Vztah identity a sociálního prostoru
Kosmos
→
Celost / Humanita
Krajina
→
Stejnost / Odlišnost
Místo
→
Konfrontace stejnosti a jedinečnosti
Já
→
Jedinečnost
Pokud budeme předpokládat, a) že každý člověk v kterékoliv chvíli obývá více
krajin (tj. sociálně relevantních prostředí), b) a pokud je naším primárním zájmem
skupinové chování člověka, které aproximujeme pomocí konstruktu „identita“,
c) a pokud vyjdeme z předpokladu, že mezi krajinou a vymezující složkou identity je úzká souvislost, můžeme formulovat hypotézu, že konflikt mezi krajinami
(v případě malého překryvu či odlišných nároků) povede rovněž ke krizi identity.
Jinými slovy, lze předpokládat, že právě prostorové disonance mohou být jednou
z hnacích sil konfliktů identity na úrovni jedince i celých skupin. Nejedná se
však o nějakou jednoduchou materialistickou determinaci sociálních procesů,
ani o primitivní esencialismus raného nacionalismu. Spíše o konflikt (inter-)subjektivních prostředí ukotvených v objektivním prostoru.
Výše nastíněné pojetí krajiny umožňuje krajinu zkoumat pomocí různých
antropologických teorií, jak těch spíše přírodovědně orientovaných (kulturní
ekologie), tak těch spíše subjektivistických (symbolická antropologie). Toto
pojetí tedy představuje jistý kompromis mezi exaktní vědou a improvizovanou
literární kritikou. Je to rovněž pojetí, které umožňuje překonat propast mezi
9
Zde samozřejmě pracuji s českou etymologií. Etymologie termínů landscape / landschaft
označuje člověkem vytvořené / vymezené prostředí. V románských jazycích se zase setkáváme
s derivativy latinského slova pagum, které označovalo určité vymezené území nebo sídlo a jejich obyvatele (odtud paysage i paysan). Gibasova a Pauknerové kritika přírodovědců je tedy
alespoň v etymologickém smyslu oprávněná, neboť hovořit o krajině, aniž bychom současně
hovořili o člověku, není možné. Etymologicky krajina prostě není totéž co prostředí a toto
rozlišení je nutné udržet i ve vědecké terminologii.
240
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
objektivní a subjektivní realitou a mezi změnou a trváním, které tolik ovlivňují
současné diskuse o krajině. Jaké metodické závěry z výše uvedených úvah
plynou? Krajinu jako sociálně relevantní prostředí můžeme zkoumat v podstatě všemi dostupnými výzkumnými metodami, včetně metody fenomenologické. Zcela zásadní je však nutnost formulovat hypotézy, jít do terénu, sbírat
data (dělat rozhovory, pozorovat, fotit, kreslit), hypotézy testovat s ohledem
na posbíraná data a následně formulovat nové hypotézy a komplexní teorie.
Bez takového výzkumu se naše porozumění prostorových souvislostí lidského
chování neposune kupředu.
Stejně důležité je studovat krajinu tak, jak se projevuje v lidském chování (pokud se vůbec projevuje). Nelze definovat krajinu a pak bez opory v empirickém
materiálu interpretovat nějaký výsek reality. Musíme zjistit, do jaké míry různé
definice krajiny odpovídají pozorovaným a očekávaným typům jednání. Měli
bychom se pokusit zjistit, zda existuje „krajinné chování“, tj. zda existuje prostorová úroveň nad úrovní místa, která se projevuje v chování člověka, a pokud
ano, jak se projevuje. Pokud lidé interpretují svět kolem nich pomocí něčeho,
co aproximujeme pojmem krajina, a chovají se určitým způsobem, toto chování
musí být odlišitelné od jiných typů chování. Stejně tak, jako nemůžeme pouze
nekriticky přijímat koncept rodiny, aniž bychom současně netestovali, zda tento
koncept má nějakou empirickou oporu (tzn. zda je „rodinné chování“ pozorovatelné a za jakých okolností), musíme testovat různé koncepce krajiny a zjišťovat,
která z nich, pokud vůbec nějaká, se v chování lidí projevuje. Pokud empiricky
neprokážeme „krajinné chování“ (tzn. takové chování, které lze interpretovat pomocí pojmu krajina lépe než pomocí jakéhokoliv jiného pojmu), krajina zůstane
jen záležitostí umění.
A ještě jedna poznámka. Ačkoliv je možné pro studium krajiny využít téměř
všechny metody výzkumu, osobně bych byl velmi opatrný při využití transkulturní či univerzální fenomenologie. Již Edward T. Hall upozornil na to, že něco
jako univerzální fenomenologická zkušenost je velmi nebezpečným a empiricky
těžko udržitelným předpokladem: „Lidé z různých kultur obývají odlišné sensorické světy ... nejen že strukturují prostory odlišně, ale zakoušejí je odlišně,
protože jejich smyslový aparát je odlišně naprogramován.“ (Hall 1968: 84) Sociální konstrukce reality je nesmírně komplexní proces a je to právě tato sociální
realita, nikoliv objektivní prostředí (např. Říp viditelný na horizontu v případě
Makotřas), které strukturuje naše jednání. Interpretace archeologických lokalit
z časově, geograficky i kulturně vzdálených oblastí za využití fenomenologie,
jak ji propagují Gibas a Pauknerová, je tedy problematická a výsledky jejího
použití je nutné vždy brát s rezervou.
241
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
Závěr
Gibas a Pauknerová (2009: 132–133) konstatují, že české literatuře o krajině dominují přírodovědci, a v tomto směru nezbývá než s autory souhlasit. Nicméně z tohoto konstatování již nevyplývají závěry, které nabízejí Gibas a Pauknerová. Příčiny
této situace jsou v zásadě dvojí. Za prvé, čeští přírodovědci prostě o krajině píší
více, resp. antropologové a další sociální vědci s výjimkou sociologů města a vědců
soustředěných kolem prof. Hany Librové,10 popř. dalších autorů,11 zatím nepovažovali prostorové ukotvení kultury za hodné pozornosti. Myslím si, že přírodovědcům
typu Ivana Dejmala, Igora Míchala, Václava Cílka, Jiřího Sádla či Petra Pokorného
a jejich kolegům musíme být vděční, že téma krajiny dokázali dostat do širokého
povědomí a vytvořit celospolečenskou diskusi o budoucnosti české krajiny a možnostech její ochrany. Antropologové v tomto směru do značné míry selhali.
A za druhé, rozdíl v kvalitě prací o krajině produkovaných oněmi přírodovědci na straně jedné a sociálními vědci (s výjimkou již zmíněné prof. Librové
a některých dalších badatelů) na straně druhé je na první pohled zřejmý. Nejenže
přírodovědci o krajině píší více, píší o ní také lépe. Promyšleně. Systematicky.
Provokativně. Didakticky. Zatímco Gibas a Pauknerová považují sborníky Tvář
naší země – krajina domova (Kol. aut. 2001; 2002 a 2005) za to málo, co pomáhá
vyvažovat jinak jednostranně přírodovědně zaměřenou literaturu o krajině, dle
mého názoru to jediné, co v těchto sbornících má smysl číst a co je skutečně podnětné, jsou povětšinou právě práce oněch „nechvalně proslulých“ přírodovědců
(viz např. Míchal 2001 nebo Kovář 2005). Ostatní příspěvky v těchto sbornících
jsou spíše romantizující a nostalgické stesky nad mizející tradiční krajinou. Rozhodně to nejsou systematické odborné studie vztahu člověka a krajiny.
Gibas a Pauknerová chtějí „do krajiny vrátit člověka“ (2009: 132). Jako by
člověk z krajiny v pracích oněch přírodovědců vymizel. Pokud se ale podíváme
na Gibasem a Pauknerovou citované práce (Cílek 2002; Sádlo et al. 2005; Hájek
2002a), popř. další velmi vlivné stati (viz Sádlo 1994; Míchal 2001; Löw – Míchal 2003 aj.), zjistíme, že jsou především o člověku a jeho roli v utváření krajiny.
Pravdou je, že za termínem krajina se v řadě těchto prací spíše skrývá prostředí.
Není to však pravda u všech, a i když je, není to neodůvodněné. Pavel Hájek
(2002b), ač více sociální vědec než přírodovědec, se například zabývá jazykovým
utvářením krajiny a politikou toponymie, Igor Míchal (2001), jinak lesník, uvažuje nad archetypy ve vnímání krajiny a Jiří Sádlo (1994), profesí botanik, v duchu
10
11
Za povšimnutí stojí zejména dnes již klasická práce prof. Librové Láska ke krajině? (1988), ale
také třeba nejnovější sborník editovaný Pavlem Klvačem Člověk, krajina, krajinný ráz (2009).
Viz např. sborník textů o historických, současných a utopických krajinách editovaný Jiřím
Starým a Sylvou Fischerovou (2008).
242
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
článku Gibase a Pauknerové poukazuje na potřebu interpretativního přístupu ke
krajině. A když se přírodovědci člověku přímo nevěnují (jako např. Kovář 2005),
není to proto, že by jeho roli podceňovali, ale proto, že ji nechtějí přeceňovat.
Člověk není ani jediným ani nutně nejdůležitějším tvůrcem krajiny, její součástí
jsou myriády organismů, neživých prvků a dynamických sil. Věda o krajině, pokud nemá být antropocentrickou, musí věnovat pozornost i ostatním spolutvůrcům, interpretům a aktérům. Vlaštovky, potok a les mohou být součástí krajiny
člověka, ale stejně tak je člověk součástí krajin vlaštovek, lesa a potoka.
Gibas a Pauknerová chtějí vrátit člověka do krajiny pomocí tzv. antropologie
krajiny. To je jistě chvályhodné, ale neměli bychom zaměňovat Gibasovo a Pauknerové pojetí antropologie krajiny za tu pravou a jedinou antropologii krajiny.
Termín antropologie krajiny se skládá z dvou nikterak jednoznačných pojmů –
antropologie a krajina. Pokud chceme uvažovat o antropologii krajiny, musíme
vědět, co oběma těmito pojmy myslíme. Gibas a Pauknerová definují pouze krajinu a implicitně argumentují, že antropologii krajiny dělá právě použití té jejich
definice krajiny. To je však nesprávný postup. Nejprve je třeba si ujasnit, co je
vlastně antropologie, a teprve poté můžeme začít uvažovat o tom, zda vůbec
můžeme krajinu v rámci antropologie zkoumat, a pokud ano, tak jak. A nesmíme
zapomínat, že termín antropologie je zároveň singulárem i plurálem.
Tento článek není obranou přírodovědců. Naopak i já jsem poněkud rozladěn
téměř monopolním postavením přírodovědců v diskusích o krajině a vůči jejich
přístupům zdůrazňujícím změnu a opomíjejícím kontinuitu mám značné výhrady.
Jako antropologové či sociální vědci však budeme moci kritizovat až ve chvíli, kdy
dokážeme nabídnout věrohodnou alternativu. A na té teprve začínáme pracovat.
Tento článek rovněž není útokem na práci Petra Gibase a Karolíny Pauknerové, byť tak na první pohled nepochybně vypadá. Jejich článku si nesmírně vážím
a jsem moc rád, že redakce časopisu Český lid pro něj vytvořila prostor, byť se
nezabývá tradičními antropologickými a etnografickými tématy. Protože je jejich článek vlastně jediným svého druhu v novodobé historii české antropologie,
nezbývá než se vymezit právě vůči němu. Doufám, že mi to Petr Gibas a Karolína Pauknerová a mnoho dalších spolu s nimi patřičně oplatí.
Květen 2010
243
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
Literatura:
Appadurai, Arjun: 1988a – Introduction: Place and Voice in Anthropological Theory. Cultural
Anthropology 3 (1): 16–20.
Appadurai, Arjun: 1988b – Putting Hierarchy in Its Place. Cultural Anthropology 3(1): 36–49.
Barth, Fredrik: 1969 – Introduction. In: Fredrik Barth (ed.). Ethnic Groups and Boundaries. The
Social Organization of Cultural Difference. Boston, MA: Little, Brown and Co.: 9–38.
Basso, Keith: 1996 – Wisdom Sits in Places. Landscape and Language Among the Western Apache.
Albuquerque, NM: University of New Mexico Press.
Benedict, Ruth F.: 2005 [1934] – Patterns of Culture. New York: Mariner Books.
Boas, Franz: 1962 [1928] – Anthropology and Modern Life. New York: W. W. Norton and Company.
Bourdieu, Pierre: 1977 – Outline of a Theory of Practice. Cambridge: Cambridge University Press.
Bourdieu, Pierre: 2003 – The Berber House. In: Low, Setha – Lawrence-Zúñiga, Denise (eds.):
The Anthropology of Space and Place. Oxford: Blackwell Publishing Ltd.: 131–141. (původně
The Berber House of the World Reversed. In: Echanges et communications: Mélanges offerts à
Claude Lévi-Strauss à l’occasion de son 60e anniversaire. Hague: Mouton, 1971: 151–169)
Casey, Edward S.: 1996 – How to Get from Space to Place in a Fairly Short Stretch of Time. Phenomenological Prolegomena. In: Feld, Steven – Basso, Keith H. (eds.): Senses of Place. Santa
Fe, NM: School of American Research Press: 13–52.
Cílek, Václav: 2002 – Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán.
Cosgrove, Denis – Domosh, Mona: 1993 – Author and Authority. Writing the New Cultural Geography. In: Duncan, James – Ley, David (eds.): Place / Culture / Representation. New York:
Routledge: 25–38.
Erban, Vít: 2002 – Krajina zevnitř. Čtení krajiny pomocí chodidel. In: Hájek, Pavel (ed.): Krajina
zevnitř. Praha: Malá Skála: 110–116.
Evans-Pritchard, E. E.: 1965 [1940] – The Nuer. A Description of the Modes of Livelihood and
Political Institutions of a Nilotic People. Oxford: Claredon Press.
Foucault, Michel: 1984 – Des espaces autres (conférence au Cercle d’études architecturales, 14
mars 1967). In: Architecture, Mouvement, Continuité, 5 (1984): 46–49. (text je spolu s mluveným komentářem M. Foucaulta dostupný na http://foucault.info/documents/heteroTopia/
foucault.heteroTopia.fr.html)
Foucault, Michel: 2000 – Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. (původně Surveiller et punir, naissance de la prison. Paris: Gallimard 1975)
Gibas, Petr – Pauknerová, Karolína: 2009 – Mezi pravěkem a industriálem: několik poznámek
k antropologii krajiny. Český lid 96: 131–146.
Goffman, Ervin: 1961 – Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other
Inmates. New York: Doubleday Anchor.
Hájek, Pavel (ed.): 2002a – Krajina zevnitř. Praha: Malá Skála.
Hájek, Pavel: 2002b – Obecné dějiny intolerance. In: Hájek, Pavel (ed.): Krajina zevnitř. Praha:
Malá Skála: 14–24.
Hall, Edward T.: 1959 – The Silent Language. Garden City, N.Y.: Doubleday.
Hall, Edward T.: 1966 – The Hidden Dimension. Garden City, N.Y.: Doubleday.
Hall, Edward T.: 1968 – Proxemics. Current Anthropology 9 (2/3): 83–95.
Harris, Marvin: 1979 – Cultural Materialism: The Struggle for a Science of Culture. New York:
Randon House.
Hirsch, Eric: 1995 – Introduction. Landscape between Place and Space. In: Hirsch, Eric – O’Hanlon, Michael (eds.): The Anthropology of Landscape: Perspectives on Space and Place. Oxford: Oxford University Press: 1–30.
244
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
Hirsch, Eric – O’Hanlon, Michael (eds.): 1995 – The Anthropology of Landscape: Perspectives on
Space and Place. Oxford: Oxford University Press.
Jackson, J. B.: 1984 – Discovering the Vernacular Landscape. New Haven: Yale University Press.
Jackson, J. B.: 1994 – A Sense of Place, a Sense of Time. New Haven: Yale University Press.
Keith, Michael – Pile, Steve: 1993 – Introduction Part 2: The Place of Politics. In: Keith, Michael
– Pile, Steve (eds.): Place and the Politics of Identity. London: Routledge: 22–40.
Klvač, Pavel (ed.): 2009 – Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita.
Kol. aut.: 2001 – Tvář naší země – krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Studio JB.
Kol. aut.: 2002 – Tvář naší země – krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Studio JB.
Kol. aut.: 2005 – Tvář naší země – krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Studio JB.
Kovář, Pavel: 2005 – Mikrokrajiny (kultura mravence). In: Kol. aut.: Tvář naší země – krajina
domova. Svazek 4 – Naše krajina v přírodní krajině Evropy. Lomnice nad Popelkou: Studio
JB: 8–12.
Kuper, Hilda: 1972 – The Language of Sites in the Politics of Space. American Anthropologist 74
(3): 411–425.
Leach, Edmund R.: 1959 – The Political Systems of Highland Burma. A Study of Kachin Social
Structure. London: The Athlone Press.
Lévi-Strauss, Claude: 1958 – Anthropologie structurale. Paris: Plon.
Librová, Hana: 1988 – Láska ke krajině? Brno: Blok.
Low, Setha – Lawrence-Zúñiga, Denise: 2003 – Locating Culture. In: Low, Setha – Lawrence-Zúñiga,
Denise (eds.): The Anthropology of Space and Place. Oxford: Blackwell Publishing Ltd.: 1–48.
Löw, Jiří – Míchal, Igor: 2003 – Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce.
Malinowski, Bronislaw: 2005 [1922] – Argonauts of the Western Pacific. An Account of Native Enterprise and Adventure in the Archipelagoes of Melanesian New Guinea. London: Routledge.
Massey, Doreen: 1993 – Politics and Space/Time. In: Keith, Michael – Pile, Steve (eds.): Place
and the Politics of Identity. London: Routledge: 139–159.
Massey, Doreen: 2006 – Landscape as a Provocation: Reflections on Moving Mountains. Journal
of Material Culture 11 (1–2): 33–48.
Mead, Margaret: 1928 – Coming of Age in Samoa. A Psychological Study of Primitive Youth for
Western Civilisation. New York: William Morrow and Co.
Míchal, Igor: 2001 – Kulturně historická východiska postojů ke krajině: divočina–obdělaná zem–
město (proměny vztahů). In: Kol. autorů: Tvář naší země – krajina domova. Svazek 3 – Duchovní rozměr krajiny. Praha: Česká komora architektů: 13–25.
Munn, Nancy D.: 1996 – Excluded Spaces. The Figure in the Australian Aboriginal Landscape.
Critical Inquiry 22(3): 446–465.
Radcliffe-Brown, Alfred R.: 1948 [1922] – The Andaman Islanders. Glencoe, IL: The Free Press.
Rankin, Katharine N.: 2003 – Anthropologies and Geographies of Globalization. Progress in Human Geography 27 (6): 708–734.
Rappaport, Roy: 1979 – Ecology, meaning and religion. Richmond: North Atlantic Books.
Rodman, Margaret C.: 1992 – Empowering Place: Multilocality and Multivocality. American Anthropologist 94 (3): 640–656.
Sádlo, Jiří: 1994 – Krajina jako interpretovaný text. In: Beneš, Jaromír – Brůna, Vladimír (eds.):
Archeologie a krajinná ekologie. Most: Nadace Projekt Sever: 47–54.
Sádlo, Jiří a kol.: 2005 – Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých
zemí. Praha: Malá Skála.
245
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Starý, Jiří – Fischerová, Sylva (eds.): 2008 – Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve
starších i novějších kulturách. Praha: Herrmann a synové.
Steward, Julian: 1972 [1955] – Theory of Culture Change. The Methodology of Multilinear Evolution. Chicago, IL: University of Illinois Press.
Warf, Barney – Arias, Santa: 2009 – Introduction: The Reinsertion of Space into the Social Sciences
and Humanities. In: Warf, Barney – Arias, Santa (eds.): The Spatial Turn: Interdisciplinary
Perspectives. New York: Routledge: 1–10.
White, Leslie A.: 1959 – The Evolution of Culture. The Development of Civilization to the Fall of
Rome. New York: McGraw-Hill Book Co.
Contact: PhDr. Přemysl Mácha, Ph.D., Department of Human Geography and
Regional Development, Faculty of Science, University of Ostrava, Kranichova 8,
710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, e-mail: [email protected]
Friedrich Julius Rottmann:
Popis svatebních obyčejů u známých národů.
Připravila Lydia Petráňová.
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Praha 2009.
200 s., německé resumé,
příloha – reprodukce originálu starého tisku.
Kritické vydání starého tisku z roku 1715.
Úvodní studie L. Petráňové o díle F. J. Rottmanna.
ISBN 978-80-87112-31-1
CENA: 225 Kč
Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,
tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]
246
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
ADAPTACE PŘESÍDLENCŮ Z MALINOVKY
A MALÉ ZUBOVŠTINY V MILOVICÍCH1
LENKA ŠOLCOVÁ
Adaptation of the settlers from Malinovka and Malá Zubovština in Milovice
Abstract: The present text maps the actual situation of the participants of the controlled resettlement from the former Soviet Union to the Czech Republic in the years
1992–1993. Better to say, it maps the situation of a group of these settlers who at
present live in the village Milovice, in the revitalized former miliatary domain in the
south-eastern part of the region Střední Čechy (Central Bohemia). The aim of the research was to analyze how the settlers perceive their reception from part of the majorite society, to study their adaptive strategies and to find out if the resettlement to the
Czech Republic and the choice of the mentioned locality fulfilled their wishes and to
what degree. The final part of the article summarizes what the settlers see as positive
and what as negative aspects of the resettlement. The text is based on repeated directed interviews and observations realized in Milovice in the years 2008–2009.
Key words: re-emigration, re-settlement, adaptation, identity, Ukraine, former
Soviet Union.
Úvod
Následující text navazuje na řadu studií a analýz zpracovaných v posledních
dvou dekádách na téma státem řízené, organizované a podporované reemigrace
potomků českých přesídlenců z území bývalého Sovětského svazu zpět do země
jejich předků.
Záměrem je formou subjektivní reflexe vybrané skupiny přesídlenců z bývalého Sovětského svazu představit nástin jejich aktuální situace a adaptace na
1
Příspěvek je jednotlivým výstupem projektu IAA700580801 – Identita a sociabilita migrantů
z bývalého Sovětského svazu: následný výzkum řízených migrací s důrazem na druhou generaci (2008–2011, AV0/IA) (Identity and Sociability of migrants from the Soviet union – subsequent with the emphasis to a second generation) Akademie věd České republiky (AV ČR)
a výstupem z výzkumného záměru Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i. AV0Z 90580513.
247
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
vybrané sociální situace a fenomény po přesídlení. Tito reemigranti pocházejí
z obce Malá Zubovština, okres Korosteň v Žitomirské oblasti, a Malinovka,
okres Malin v Žitomirské oblasti. Na základě humanitární pomoci České republiky v letech 1992–1993 byli usídleni v bývalém vojenském výcvikovém
prostoru Mladá (dále jen VVP Mladá), resp. v obci Milovice ve Středočeském
kraji. Poznatky uvedené v tomto textu vycházejí převážně z řízených rozhovorů, jež byly v této lokalitě provedeny v roce 2009 s 37 dospělými osobami
z první a druhé generace přesídlenců.2
Text je, vzhledem k úzkému vymezení tématu, strukturován takto: 1) nejprve
představuje určitou část z migrující skupiny černobylských reemigrantů, tj. přesídlenců, kteří byli usídleni v obci Milovice, a obecné důvody jejich přesídlení,
zároveň popisuje krátce i lokalitu samotnou; 2) následně předkládá/diskutuje
vybrané faktory nejčastěji zmiňované přesídlenci v rozhovorech, které ovlivnily
úspěšnost adaptačních strategií a kvalitu stávající adaptační fáze přesídlenců.
V závěru jsou rekapitulovány postoje a názory přesídlenců k jejich reemigraci
do České republiky, resp. do této konkrétní lokality.3
Údaje prezentované v textu jsou dílčími výsledky výzkumu řízených migrací z oblasti bývalého Sovětského svazu s důrazem na zjištění adaptability
druhé generace reemigrantů. Zmíněný výzkum bude sumarizován v celé šíři
až v roce 2011.
Zájmová skupina reemigrantů a obecné důvody k přesídlení do ČR
Myšlenka reemigrace, jak již bylo zmíněno v mnoha předchozích statích
a publikacích spojených s tímto tématem (např.: Brouček – Uherek – Valášková 1995; Uherek – Valášková – Kužel – Dymeš 2003; Uherek – Valášková
2006; Nosková 2007), vyvstávala mezi Čechy žijícími na Ukrajině v určitých
periodách po celé 20. století. Od konce 2. světové války byl akt přesídlení4
vázán na splnění striktních podmínek stanovených Sovětským svazem (Dlu2
3
4
V textu je rozlišení generací následující: první generace přesídlenců jsou osoby, které přesídlily do ČR v dospělém věku, druhá generace jsou osoby, které v době přesídlení nedovršily 18
let nebo se narodily již v ČR.
Údaje prezentované v textu jsou dílčími výsledky výzkumu řízených migrací z oblasti bývalého
Sovětského svazu, s důrazem na stav adaptability druhé generace reemigrantů. Vzhledem k tomu,
že bude výše zmíněný výzkum sumarizován až v roce 2011, nejsou použité informace v textu plně
kvantifikovány a vážou se úzce k předem vymezené skupině přesídlenců v této lokalitě.
Několik respondetů vypovědělo, že jsou známy ojedinělé případy vystěhování českých občanů
z Malinovky a Malé Zubovštiny do Čech v průběhu 60.–70. let 20. století. Dle podaných informací respondentkou A. P. šlo však výhradně o tzv. slučování rodin, jejichž rodinní příslušníci,
kteří byli příslušníky Svobodovy armády, se usídlili těsně po válce v Čechách.
248
Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích
hošová 1996: 55; Hofman 1995: 22–25). V návaznosti na tento stav byla další
vlna kolektivního přesídlení realizována až v 90. letech 20. století. Zásadním
impulzem této migrační vlny5 byla havárie jaderné elektrárny v Černobylu
v roce 1986. Vzhledem k této události měla zmíněná reemigrace charakter
humanitární pomoci a byla centrálně řízena českým státem. Zájemci o humanitární přesídlení do Čech z vyčleněných oblastí museli splňovat několik
zásadních podmínek, resp. „český původ alespoň jedné osoby z manželského
páru, dvouletý trvalý pobyt v postižené oblasti a v případě starých rodičů
možnost zapsat do seznamu také rodinu potomka, i když již nebydlela v postižené oblasti“ (Brouček – Uherek – Valášková 1995: 2). V rámci této reemigrační vlny na základě sestavených seznamů6 bylo v letech 1991 až 1993
přestěhováno do Čech cca 1 800 osob (Valášková – Pojarová 2009). Celkem
bylo osídleno 56 lokalit, z nichž každá měla jinou ubytovací kapacitu.
Jednou z osídlovaných lokalit bylo i město Milovice. Všichni přesídlenci
v této lokalitě pocházejí z obcí Malá Zubovština nebo Malinovka, popřípadě
v těchto obcích měli přímé příbuzenské vazby, což jim umožňovalo přesídlení.
V letech 1992–1993 zde našlo svůj nový domov 36 rodin přesídlenců,7 tj. celkem
119 osob ze zmíněných obcí (z toho 96 dospělých a 23 dětí).8 Někteří přesídlenci
první generace měli již smíšené manželství, a i přesto přesídlenci z obou obcí
vytvořili v Milovicích poměrně rozsáhlou příbuzenskou síť přibližně šesti rodů
potomků českých reemigrantů. Vzhledem k tomu, že ubytovací kapacita lokality
byla v době transferu přesídlenců v letech 1991–1993 omezena, byli ostatní přesídlenci z Malinovky a Malé Zubovštiny usídleni v jiných lokalitách v ČR a to
s ohledem na osobní volbu lokality.
Volbu lokality realizovala naprostá většina přesídlenců pouze na základě základních informací o přesídlení z předložených tzv. nabídkových listů (též viz
Brouček – Uherek – Valášková 1995: 3) a za tzv. kolektivního tlaku a strachu
z dopadů jaderné havárie, jak se zmiňovali přesídlenci, „aby sme nelitovali, že
ta možnost je pryč, aby bylo dobře hlavně našim dětem.“ Někteří zástupci první generace milovických přesídlenců však uvádějí, že jejich volba lokality byla
mimo jiné zásadním způsobem ovlivněna 1) aktuálními informacemi, které obdrželi v rámci příbuzenských vazeb z ČR, 2) vlastní znalostí lokality samotné,
5
6
7
8
Daný proces z pohledu samotného účastníka zachytil ve své publikaci Česká kolonie Zubovščina na Ukrajině Jaroslav Ornst; jeden z přesídlenců, jenž byl i jedním z hlavních iniciátorů
reemigrace do ČR (Ornst 2006).
Při sestavování seznamů a iniciace reemigrace se nejvíce dotázaní přesídlenci odkazují na osoby pana Brahy a pana Javůrka, popřípadě na činnost krajanského spolku Komenský v Kyjevě.
Srov. Brouček – Uherek – Valášková 1995: 3–4.
Viz Matrika při MěÚ Milovice.
249
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
kterou získali během její osobní návštěvy, jež byla zástupcem rodiny realizována jako nezbytná pro tak zásadní rozhodnutí; někdy také přispěla kuriózní skutečnost, že mužský zástupce první generace přesídlenců v Milovicích pobýval
v rámci své prezenční vojenské služby v řadách Sovětské armády. Přesídlenci
také připouštějí, že mohla být ovlivněna mírou jejich přístupu k informacím,
aktivitě je vyhledávat a schopností je analyzovat.
Za hlavní pohnutku k přesídlení (i když s určitým váháním) přesídlenci
v Milovicích téměř 18 let po přesídlení stále uvádějí na prvním místě zdravotní důvody. A to i přesto, že v jejich vyjádřeních se k tomuto tématu počíná objevovat nečekaná nedůvěra, kdy možné dopady na své zdraví počínají
zlehčovat v mnoha případech tvrzením, že: „Přestěhování nemělo vliv na
moje zdraví, to co nás bolí, to nás bolí, sme staří, co naděláme. Se štítnou
žlázou nemáme problém, jen děti chodí preventivně na lekárskije prohlídky, no a naštěstí je to u nás v pořádku.“ Tuto nejednoznačnost vyrovnávají
tím, že připouštějí vliv přestěhování na stav svého zdraví, neboť ve srovnání
s krajany, kteří nevyužili této možnosti reemigrace a se kterými jsou v kontaktu, jsou mnohem zdravější a průměrně žijí déle. Jsou si však vědomi také
toho, že dosud jde pouze o jejich subjektivní hodnocení bez vědeckého, resp.
lékařského výzkumu a verifikace. Na druhém místě upozorňují na právo žít
v zemi svých předků a na svou příslušnost k češství, zatímco ve zdrojové
zemi podléhali masivnímu vlivu ukrajinské majority. Na třetím místě připouštějí, že jim využití humanitární pomoci s možností přesídlení pomohlo
v udržení či dokonce zlepšení jejich ekonomické situace, zejména pak pro
druhou generaci přesídlenců.
Jedna ze zasídlených lokalit v ČR – nové město Milovice
Město Milovice leží v severovýchodní části Středočeského kraje, cca 30 km od
Prahy. Lokalita byla v letech 1904–1991 spjata s VVP Mladá, kdy 1. 1. 1992 byl
VVP Mladá zrušen. Veškerá majetková práva a povinnosti vázané k bývalému
VVP byly převedeny na stát. Na obnově zdejšího bytového fondu se podílelo
Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen MMR) v zastoupení státní organizace
Privum formou „Programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury” za finanční podpory měst Lysá nad Labem, Čelákovice, městysu Milovice a obce Stará Lysá. Na výše zmíněné subjekty byly postupně vybrané budovy
bezúplatně převedeny. S ohledem na omezené finanční možnosti jednotlivých
obcí se od roku 2002 rozvoj bytového fondu a revitalizace ostatních budov stává
výhradně komerční záležitostí soukromých subjektů. Celková kapacita této lokality je odhadována na 12 000 osob. Dne 3. září 1991 byl městu Milovice udělen
250
Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích
statut města9 se třemi městskými částmi – Milovice, Mladá a Boží Dar. Matrika
při MěÚ Milovice uvádí, že k datu 27. 7. 2009 zde žilo trvalým pobytem 8 482
osob.10. Obec Benátecká Vrutice, těsně přiléhající k městské části Mladá, byla
k městu přičleněna až roku 1996. Lokalita Boží Dar je známa především areálem
bývalého vojenského letiště, které nebylo doposud revitalizováno. V současné
době zde probíhá komerční rekonstrukce panelových bytových domů. Lokalita
Mladá11 se rozkládá na okraji území samotného VVP. K následnému civilnímu
osídlení bylo v této městské části původně vytipováno na 4 000 bytových jednotek. Díky zpoždění celého revitalizačního procesu však musely být některé domy
strženy, čímž se počet bytových jednotek zmenšil na cca 3 680.12 Městská část
Milovice se nachází na území původního městysu Milovice. Po odchodu Sovětské armády mělo v Milovicích trvalý pobyt 1 089 civilních obyvatel, kteří zde
obývali rodinné domky, původní hospodářské usedlosti a bytové domy. Proces
osídlení této lokality byl zahájen přímým odprodejem 400 bytových jednotek do
osobního vlastnictví v roce 1991. Téhož roku zde bylo vytipováno pět z těchto
bytových domů, které byly v letech 1991 až 1993 využity v rámci humanitární
pomoci ČR osobám postiženým černobylskou jadernou havárií.
Počáteční přijetí přesídlenců majoritou
Jak již bylo zmíněno, charakter života v městysu Milovice byl po řadu desítek let
spojen s přítomností armád, zejména přítomností nevítaných okupačních vojsk
Sovětského svazu. Po zrušení VVP Mladá zde pobývalo minimum původních
civilních obyvatel. V roce 1991 bylo zahájeno masivní, do určité míry regulované
9
10
11
12
Dopravní obslužnost města s okolím prošla za posledních 15 let obrovským změnami; od úplné
izolace od civilního života až po maximální dostupnost, zvyšující šanci na příliv nových investorů do lokality a tím i navýšení pracovních míst. Je zde zabezpečena velmi kvalitní železniční
doprava i silniční doprava a také autobusové spojení do přilehlých velkých sídel. Jedná se o jednokolejnou elektrifikovanou železniční trať č. 232 v délce 5,7 km, autobusovou dopravu, již
zajišťuje ČSAP, s. r. o. Nymburk, resp. linku č. 270830 ve směru Milovice – Lysá nad Labem
a linku č. 270870 Lysá nad Labem a Mladá Boleslav a linku č. 127221 ve směru Praha – Černý
Most, kterou zajišťuje ČSAD Střední Čechy. Atraktivita města je zvyšována i blízkostí hlavních
silničních tahů, zejména silnicemi D11 (611) Praha – Hradec Králové, R10 (610) Praha – Liberec
a komunikací I/38 Nymburk – Mladá Boleslav. Samotnými Milovicemi prochází silnice II. třídy
č. 332. Do městské části Benátecká Vrutice vede z Lysé nad Labem silnice II. třídy č. 272, jež
dále pokračuje směrem na Jiřice a posléze až do Benátek nad Jizerou. Tato silniční komunikace
spojuje silnici dálničního typu D11 s E65. Mezi městskými částmi města Milovice dosud existují
pouze silnice III. třídy, které lze však označit za ústřední v systému vnitřní dopravy města.
V roce 2001 zde žilo trvalým pobytem 4 212 osob. Viz Sčítání lidu v roce 2001.
Název městské části byl převzat na počest zaniklé obce Mladá uprostřed VVP Mladá v roce 1904.
Data uvádí Odbor výstavby při MěÚ Milovice.
251
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
osídlení této lokality civilním obyvatelstvem, které nemá přímou zkušenost s historickým zatížením lokality jako zbytek civilních obyvatel vojenského újezdu,
uvyklých na symbiotické soužití se Sovětskou armádou. Snad proto tato doosídlená majorita projevovala ze začátku silnou negaci proti přesídlencům13
z Malinovky a Malé Zubovštiny jako proti všemu „ruskému“. Jak uvádějí samotní přesídlenci, tato negace se projevovala především anonymními útoky na
jejich majetek, např.: rozstříhané nebo postříkané prádlo na venkovních sušácích,
poškrábané automobily, pomalované vchodové dveře do domů, které přesídlenci
osídlili, v horším případě vytlučená okna. Jedna respondentka z Malé Zubovštiny
dokonce uvedla, že „když nám tu přistála hořící láhev a okna byla vymlácená,
uvažovali jsme o pěreseleniju nazpátek.“ Přesídlenci také přiznávají i útoky na
své osoby, popřípadě na jejich druhou generaci. Tyto útoky spočívaly především
ve veřejném slovním napadání a osočování stran původu či neoprávněného zabírání životního prostoru „pravým“ Čechům a odčerpávání finančních prostředků
ze státních peněz,14 popřípadě v ostentativním chování spolužáků k dětem přesídlenců. Dvě respondentky15 se dokonce zmínily o urážkách na fyzický vzhled přesídlenců. Jedna z nich uvedla, že „pokaždé když sem přišla do magacínu, začalo
se kolem mě šuškat – to je ta, ta Ruska, co má zlaté zuby.[…]. To voni si dávaj
dělat.“ Všichni dotázaní přesídlenci první generace však přiznávají, že se situace
postupně v průběhu dvou až tří let zklidňovala a po celkové privatizaci bytového
fondu městské čtvrti Balónka většina antipatií postupně opadla. Na změnu postoje měla vliv rovněž majoritou vnímaná pracovitost přesídlenců, vzhledné okolí
a stav domů a neméně také jejich vstřícné chování. Podle vzpomínek přesídlenců neopomenutelnou zásluhu na tom nese i tehdejší vedení města a jeho rovný
přístup vůči všem obyvatelům v této lokalitě. Tyto faktory, stejně tak i faktor
času a maximální snaha přesídlenců adaptovat se na veškeré aplikované formy
vzájemného soužití s majoritní společností, zásadním způsobem ovlivnily integraci přesídlenců do majoritní společnosti v dané lokalitě. Během rozhovorů obě
generace přesídlenců v současné době uvádějí, že se cítí být v této lokalitě doma,
a to i přesto, že se samotná lokalita vyrovnává více jak 15 let s prudkým nárůstem
obyvatel a se všemi problémy s tímto fenoménem spojenými, jako je nedostatečná občanská vybavenost, vysoká kumulace osob či narůstající kriminalita atd.
13
14
15
Srov. Brouček – Uherek – Valášková 1995: 12.
Tím byla zosobněna narážka na skutečnost, že přesídlencům byly byty zrekonstruovány na
náklady státu a obce k okamžitému obývání, zatímco ostatní obyvatelé, byť byt kupovali za
symbolické ceny (od 20 000 do 85 000 Kč), si jej museli rekonstruovat sami.
V tomto případě se jednalo o respondentky G. V. a A. Č. Respondentka G. V. je Ukrajinka,
jejím manželem byl Čech, respondentka A. Č. po dlouhou dobu žila v Oděse, a ani přes velkou
snahu se jí nepodařilo zbavit se silného přízvuku.
252
Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích
V návaznosti na toto téma téměř všichni přesídlenci první generace hovoří
o „šoku z přesídlení“ jako o nutné fázi migrace, které se nelze vyhnout a jsou hrdi
na to, že tuto fázi přesídlení zvládli, zejména s ohledem na budoucnost a zdraví
svých potomků. Určitá nejistota stran přesídlení tak setrvává pouze u starších lidí,
kteří reemigrovali na základě tlaku svých rodin v pokročilém věku, tj. nad 60
let. Zároveň, na rozdíl od jiných lokalit, v Milovicích žádný z přesídlenců první generace nevyjadřoval svou nespokojenost s výběrem lokality ani neuvažoval
o migraci do jiného státu (Brouček – Uherek – Valášková 1995). Obdobná situace
panuje i mezi příslušníky druhé generace přesídlenců, viz níže, a to i přesto, že
většina jejich rodičů volila lokalitu pod vlivem kolektivního tlaku k přesídlení, tzv.
„naslepo“, bez osobní místní znalosti, podle základního popisu lokality z nabídkového listu, popřípadě na základě zprostředkovaných informací od příbuzných.
Změny ve formě bydlení
Všichni přesídlenci, ať už pocházejí z obce Malinovka či Malá Zubovština, žili až
do svého přesídlení do České republiky venkovským způsobem života, se všemi
jeho náležitostmi. Jejich původní domy měly obvykle tři obytné místnosti s velkou dřevěnou verandou, jež byla obytná. Její součástí byla někdy i malá kuchyňka. Sociální zařízení bylo ve většině případů mimo dům. Bańa, jak přesídlenci
nazývají koupelnu, byla součástí samostatné stavby, zpravidla protilehlé k domu.
Její součástí byla i tzv. velká letní kuchyň. K domu přiléhalo hospodářství a menší
polnosti, na kterých hospodařili. O svých rodinných domech hovoří jako o chátích a rodinnými fotografiemi dokládají jejich vzhled. V průběhu rozhovorů se
zástupci první generace přesídlenců často zmiňovali o zklamání z finančního vyrovnání, jehož se jim dostalo za jejich majetek, který na Ukrajině zanechali. Na
druhou stranu většina přesídlenců první generace z obou obcí shodně uvádí, že se
jim podařilo jejich ztráty na majetku zmírnit tím, že své nemovitosti přenechali
dalším členům ze širší rodiny, popřípadě se jim nemovitost podařilo prodat, zejména pak ukrajinské majoritě, a to v celkové hodnotě pohybující se kolem 3 000
amerických dolarů za jednu nemovitost včetně hospodářství. Získané finanční
prostředky využili k vybavení svých nových domácností, zejména ke koupi nábytku. Často se jednalo o jedinou finanční kompenzaci, které se přesídlencům
dostalo. Ti, kterým se toto řešení nepodařilo realizovat, uvádějí, že pociťují určitý
zmar nad vybudovaným majetkem, pocit ztráty a okradení, ale chápou, že nemají žádný opravný prostředek k dispozici, kterým by vývoj situace zvrátili. Jsou
i tací, kteří nechtějí vidět, jak jejich rodný dům chátrá či není udržován a z tohoto
důvodu se nevracejí do místa původního bydliště. Jeden ze zástupců první generace přesídlenců z Malinovky k tématu vyrovnání uvedl: „Já už tam nechci, můj
253
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
dům už není můj, nemám tam co dělat. Otec padl ve válce, maminku sme pochovali tady a tam, v našem […] živu novije ukrajinskije z Malína“.
Jak již bylo zmíněno, Milovice byly jednou z lokalit, vytypovaných jako vhodná v rámci humanitární pomoci k přesídlení krajanů. Přesídlenci zde osídlili 36
rekonstruovaných bytů o velikosti 2+1 a 3+1 v pěti cihlových bytových domech,
resp. 16 bytů 1. kategorie a 20 bytů 2. kategorie. V roce 2000 až 2001 byly tyto
byty nabídnuty stávajícím nájemcům (tj. přesídlencům) k odprodeji do osobního
vlastnictví.16 Byty byly částečně vybaveny v základním standardu sanitárním
zařízením a kuchyňskou linkou se sporákem. Ostatní vybavení bytu si museli
přesídlenci zajistit sami. Přestože si jistou část nábytku a ostatního vybavení
bytu přivezli s sebou, zbytek museli zakoupit až v místě. Podle jejich vzpomínek
nešlo zdaleka o lehkou situaci, zejména v době, kdy v mnoha případech měl
zaměstnání pouze jeden dospělý člen rodiny. Na mnohé z přesídlenců působily
byty jako „hezké, ale cizí, tak nějak studené.“ Avšak díky podpoře státu měli
možnost získat „jednorázový finanční příspěvek“ (Brouček – Uherek – Valášková 1995: 2). Přesídlenci jak první, tak i druhé generace popisují zároveň také
prožitek z tzv. kulturního šoku, kdy prakticky ze dne na den změnili typ obydlí,
tj. z rodinného domku se zahradou na prostorově omezený byt, který navíc po
určitou dobu nebyl ani v jejich osobním vlastnictví. Mnozí z první generace přesídlenců vzpomínají, že jim po určitou dobu trvalo sladit dosud známé strategie
správy domácnosti s novými podmínkami, jakými byla spotřeba vody a dalších
energií jako výhradně nakupovaných komodit, a podobně.
S neporozuměním se též z počátku přesídlenci setkávali, když se snažili prostor přilehlého okolí bytových domů uchopit podle svých životních zvyklostí.
V mnoha případech se tak kolem domů objevily sezonní zeleninové záhonky.
Tato aktivita byla majoritou cíleně ničena a vysmívána, coby ruské kolchozničení. Postupem času došlo ke zlepšení a stabilizaci situace, zejména díky aktivitě vedení města Milovice. Přesídlenci tak hodnotí velmi kladně rozhodnutí
o pronájmu pozemků vhodných k rozšíření stávající zahrádkářské kolonie. Díky
tomuto dostali přesídlenci možnost realizovat se navyklým způsobem a udržet
si tak do určité míry tradiční samozásobitelství domácnosti. Zájem a péče o své
16
Zástupce města, odbor správní agendy, uvádí, že „tyto byty byly nabídnuty k odprodeji za cenu
2 500 Kč/m2 obytné plochy a 1 000 Kč/m2 ostatních prostor (sklepy, sušárna, atd.). V kupní
ceně byla také zohledněna kategorie bytů. Z tohoto důvodu byla cena obytných prostor bytů
2. kategorie snížena o 25 %. Ceny prodávaných bytů se pohybovaly v rozmezí 130 000 Kč až
200 000 Kč s možností splátkového kalendáře.“ Tyto informace dotázaní přesídlenci v podstatě potvrzují. V některých případech uvádějí cenu o málo větší a to ve výši 210 až 230 tisíc.
K tomuto individuálnímu navýšení ceny došlo v návaznosti na vynaloženou sumu v rozsahu
konkrétní rekonstrukce bytu městem v rámci humanitární pomoci.
254
Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích
domy a okolí je této generaci vlastní.17 Tyto vlastnosti a aktivity přispěly ke
změně nejen v celkovém nahlížení na přesídlence jak vedením města Milovic,
tak i ostatními spoluobčany. K upraveným domům přiléhají malebné květinové
předzahrádky a pergoly s oblíbenou pnoucí se vinnou révou. Jak jedna z přesídlených žen k tomu poznamenala, že „hrozno, to nám připomíná domov, Malinouku, […]. Taky sme si ho odsud přivezli a daří se mu tu dobře, tak jako nám.“
Během návštěv v domácnostech přesídlenců první generace je stále možné vidět,
že si ve vybavení a výzdobě bytu uchovali jisté prvky převzaté od ukrajinské majority, jako jsou ikonografické výzdoby, umělé květiny, ozdobné koberce na zdi či
kolorované fotografie členů rodiny. Zástupci první přesídlenecké generace o těchto
dekorativních prvcích hovoří s jistou mírou nostalgie: „Éto naš pámbíček, on s námi
tam i tu […], éto byl čas, kak Inuška byla v škóle, no to byly děti ještě málenkije
[…], tak se na to díváme a vzpomínáme, jak sme žili […].“ Tyto prvky lze v bytech
přesídlenců druhé generace najít již jen velmi ojediněle. Výzdoba i vybavení jejich
bytů je již srovnatelné s byty stejné generace v rámci majoritní společnosti.
Ačkoliv byli přesídlenci na vícegenerační soužití navyklí, proces přesídlení
nastartoval transformaci v jejich přístupu v rodinném a příbuzenském soužití.
Ke změně tak dochází jak ve formě bydlení, tak i v ochotě bydlet vícegeneračně,
neboť s přijetím zvyklostí majoritní společnosti u přesídlenců klesá tolerance
k vícegeneračnímu soužití. Úctu ke svým předkům, resp. k nejstarším členům
rodiny, si však stále zachovávají jako před přesídlením.
Příbuzenství
Během jednotlivých setkání přesídlenci první generace v Milovicích uváděli, že
přibližně od poloviny 60. let 20. století začal rapidně klesat počet výhradně endogamních sňatků v rámci české minority na Ukrajině, resp. v rámci obce či mezi
českými obyvateli obcí Malinovka a Malá Zubovština. Dotázaní přesídlenci první
generace v Milovicích, ačkoliv většina prokazuje stoprocentní český původ, zaujímají k tomuto vývojovému trendu společnosti neutrální až pozitivní postoj. Tento
svůj přístup zdůvodňují tlakem ukrajinské majority a osobní zkušeností, že smíšené manželství dosahovalo v podmínkách ukrajinské majority lepšího sociálního
statusu, než manželství příslušníků české minority: „Všechno hned bylo snazší
[…] i na úřadech, i ve městě […] no tak to bylo, srdci člověk neporučí, hlavně,
že to byl slušný a hodný člověk.“ S touto adaptační zkušeností nahlíží první generace přesídlenců na případné partnerské svazky svých potomků i po přesídlení.
17
Výrazný zájem a vztah přesídlenců k jejich domům a okolí je zjevný jak z jejich vlastních
vyjádření při rozhovorech, z předkládaných fotografií z původního domova, tak z konfrontace
přímo v terénu u navštívených „českých“ vesnic na Ukrajině.
255
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Příslušníci druhé generace přesídlenců v Milovicích tak nejsou ve svém výběru partnera vázáni na úzce ohraničenou skupinu ostatních přesídlenců, ať už jen
v dané lokalitě či po celé ČR. Většina dotázaných přesídlenců z druhé generace
už uzavřela manželství s příslušníkem majoritní české společnosti, popřípadě si
hledá partnera v rámci ní. Tento přístup je příkladem užití vhodného adaptačního
mechanismu, jenž akceleruje a zároveň zkvalitňuje nejen integraci do majoritní
společnosti zmíněných přesídlenců, ale i rozšíření sociálních sítí a vazeb přesídlenců v lokalitě, např. vzájemné hlídání dětí první generací přesídlenců.
V této souvislosti je nutné zmínit také skutečnost, že se i mezi přesídlenci
v Milovicích počínají množit rozvody. Zejména se jedná o specifickou skupinu
přesídlenců první generace, kteří dosáhli své zletilosti krátce před přesídlením.
Z provedených rozhovorů vyplývá, že se převážně jedná o rozvody manželství,
kdy jeden z partnerů je přesídlený Čech a druhý přesídlenec ukrajinské, ruské či
jiné národnosti. Tato manželství byla uzavřena na území bývalého Sovětského
svazu, resp. ve většině případů na území Ukrajiny, popřípadě krátce po příjezdu
do ČR, kdy partner jiné než české národnosti přicestoval mimo přesídlovanou
skupinu či ještě později na pozvání přesídlence. Tento stav, který samotní přesídlenci, převážně první generace, komentují s nevolí, mohl být ovlivněn stresem
z přesídlení, stejně tak i mezigeneračním posunem hodnot.
Vzdělání
Vzdělání je jedním ze základních faktorů, jež zásadním způsobem ovlivnilo míru
sociální adaptace jednotlivců a tudíž celkovou úspěšnost integrace přesídlenců
do majoritní společnosti. Z provedených rozhovorů s přesídlenci první generace
vyplývá, že jejich uplatnění na trhu práce bylo velmi ztíženo, a to i přesto, že
mnoho z nich mělo vysokoškolské vzdělání, zejména technického, pedagogického a zdravotnického směru, kdy přispěla zejména zdlouhavá procedura nostrifikace vzdělání nebo nemožnost využít specifickou pracovní odbornost, jež
nebyla českým pracovním trhem požadována. V mnoha případech byla zmiňována i částečná jazyková bariéra, či poukazováno na negativně přijímaný silný
přízvuk. Často tak docházelo k tomu, že pedagog či zdravotní sestra museli pracovat manuálně a jejich návrat k původnímu zaměstnání jim tak byl znemožněn,
neboť ztratili kontakt se svým původním oborem. Většina byla nucena přijmout
neodpovídající pracovní místa, zejména v zemědělství a ve dřevozpracujícím
průmyslu. Jejich poslední léta z produktivního období člověka tak byla zatížena
existenční snahou uspět v novém prostředí. Přiznávají však, že měli dostatek
informací předem o tom, co česká strana může a je schopna garantovat, tj. zajištění práce minimálně pro jednu dospělou osobu z rodiny. Jejich tíživou situaci
256
Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích
lze vystihnout slovy jednoho z přesídlenců: „Co nám toho naslibovali […], já
pracoval celý život, živil rodinu […] a najednou sem měl sedět dom? […] sem
chemik a toho tu nikdo nepotřeboval a na pile už nebylo místo […] bylo těžký,
když nás živila máma“. Z vyprávění milovických přesídlenců první generace
také vyplývá, že u některých příslušníků této generace došlo k omezení rozsahu vzdělání již díky důsledkům 2. světové války. Tito lidé se již na Ukrajině
živili manuální prací v zemědělství, popřípadě jako dělníci. Jejich uplatnění na
stávajícím trhu práce v ČR, vzhledem k jejich úrovni vzdělání, však bylo mizivé. Situace byla navíc komplikována pokročilostí jejich věku v době přesídlení. Mnozí z nich, ačkoliv byli již důchodového věku, museli po přesídlení opět
začít pracovat, jelikož zpočátku vyvstávaly komplikace s přiznáním důchodu či
převody peněz z ukrajinské strany, jež přislíbila zajištění veškerých dokumentů,
potřebných k zápočtu odpracovaných let a výměře řádného starobního důchodu
(Brouček – Uherek – Valášková 1995; Uherek – Valášková 2006). Tyto okolnosti
značně ztížily nejen jejich plynulou adaptaci na nové prostředí ve vysokém věku,
ale i adaptaci příslušníků jejich rodin, kteří na nich byli existenčně závislí.
Někteří milovičtí přesídlenci uvádějí, že měli svou adaptaci usnadněnou díky
využití stávajících příbuzenských vazeb v ČR. Navazovali zejména na skupiny
z poválečné reemigrace do Československa, v ojedinělých případech z přelomu
60.–70. let. Potřebná byla zejména jejich pomoc při vystavování příslušných dokumentů a podpora při uplatnění v novém domově.18
Oproti tomu druhá generace přesídlenců díky svému věku, tlaku rodiny na
vzdělání a osobní píli, vysoké absorpci vjemů z nového prostředí a novým společenským vazbám s okolím, jež přinášelo adekvátní informace, většina z dotázaných již absolvovala vysokou či střední školu a ve svém oboru nyní i pracuje.
Téměř všichni se orientovali na původní obory svých rodičů, např. lékařství,
učitelství, účetnictví, tlumočnictví a strojírenství. V rámci druhé přesídlenecké
generace můžeme identifikovat osoby, které převážnou část svého vzdělání načerpaly ve zdrojové zemi, tj. před přesídlením. Tito lidé museli v rychlém sledu
podstoupit vzdělávání v českém jazyce v konečné fázi středoškolského, popřípadě vysokoškolského vzdělání. Na trhu práce se tito lidé v současné době uplatňují především jako OSVČ (podnikatelé), popřípadě v rámci zaměstnaneckého
poměru kooperujícího se společnostmi z prostoru bývalého Sovětského svazu.
U zástupců druhé přesídlenecké generace, kteří emigrovali v nedospělém věku
nebo se již narodili v České republice, je typ vzdělání velmi různorodý a již není
vázán na vzdělání jejich rodičů. V tomto směru výběr vzdělání druhé generace
plně splývá s majoritní populací.
18
Za mnohé lze jmenovat rodinu Pišlovu, po generace známou zejména mezi lékařskou veřejností.
257
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Jazyk – základní faktor identity přesídlenců
Z uskutečněných rozhovorů s milovickými přesídlenci vyplývá, že jejich předci
v obou obcích měli možnost docházet do školy s výukou v českém jazyce až do
roku 1937 (Dluhošová 1996: 54). V průběhu 2. světové války se situace podle
jejich sdělení přiostřila, neboť jak jeden z přesídlenců vzpomíná, „na školu pak
nebyl čas, otec odešel do války […], bylo nás doma sedum, tak sme museli mamince
pomáhat, […] no, co, tak to bylo […], no bylo to těžké, no přesto sme vychovali dvě
céry.“ Po 2. světové válce pak ze strany vládních orgánů dochází k radikální změně
v postoji k existenci české školy a následně byla výuka českého jazyka „vyučóvána
pouze poza klasa“, tj. po ukončení řádné výuky. Někteří respondenti vzpomínají,
jak jim aktivní znalost českého jazyka doma předávala jen babička nebo dědeček,
„kteří chodívali do české školy“ nebo farář, „kdy ještě mohl“. Většina pamětníků
z řad první generace přesídlenců uvádí, že ruský a ukrajinský jazyk nikdy jejich
rodina nepřijala a využívala jej pouze jako nucený komunikační jazyk v rámci školy, obce, v jednání na úřadech či v obchodě. Přesídlenci uvádějí, že jejich znalost
a používání českého jazyka na Ukrajině byla rozhodujícím faktorem v negativním
nahlížení na ně majoritním obyvatelstvem. Řada z nich se o tom vyjadřuje takto:
„Nadáno nám bylo do Maďarů, co si tak šverkaj. My sme jim na oplátku říkali –
Vy hadi proužkovaný. To jako oni, Ukrajinci, co ani neví, že sou Ukrajinci a mluví
rusky […]. Jó, tak sme jim řikali.“ Specifickou výjimkou byli ti přesídlenci, kteří
pocházejí ze smíšeného manželství. Až 90 % z první generace přesídlenců v Milovicích uvádí, že hlavním jazykem, který považují za svůj rodný, je a byl český
jazyk. Oproti tomu zástupci druhé generace přesídlenců o této otázce vůbec nemají
potřebu přemýšlet a za svůj rodný jazyk jednoznačně považují jazyk český.
Po přesídlení do České republiky byla reemigrantům dána možnost účastnit se
jazykových kurzů s výukou češtiny. Retrospektivně tuto skutečnost mnozí hodnotí
jako výbornou zkušenost a urychlení adaptace na české prostředí pokud o takový
kurz projevili zájem. Ti, kteří této možnosti nevyužili, přiznávají, že jejich integrace
do majoritní společnosti byla zpomalena, popřípadě i snížena úroveň integrace, které dosáhli. Jedna z přesídlených žen19 uvedla: „Já dodnes lituji […], člověk by chtěl,
moc by chtěl, ale co sem měla dělat?[…]. Účast v takovém kurzu nebyla podmíněna
chutí někam docházet, ale existenčně a časem, který člověk musel věnovat tomu,
aby se zde uchytil v zaměstnání.“ Ale ani ti, kdož zmíněný kurz absolvovali, se díky
jazyku nevyhnuli posměškům a ústrkům ze strany české majority. Na vině byl počáteční silný přízvuk, díky němuž byli majoritou označeni jako „Rusáci“, dále špatné
používání časování a skloňování slov, popřípadě rusismy či používání zastaralých
českých slov a slovních spojení, tak jak si je přesídlenci uchovali ve svém pojetí
19
Jde o respondentku, jež pochází z obce Malá Zubovština a v Milovicích působí jako oční lékařka.
258
Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích
češtiny na Ukrajině. Dosud se v projevu přesídlenců například dochovalo slovní
spojení pojednávající o jménu a původu ženy v této podobě: „Sem Pilařová, z domu
Sedláčkova.“ K tématu přízvuk a užívání starých českých výrazů milovičtí přesídlenci uvádějí, že se jich postupem času zbavují, a to především díky styku s českou
majoritou v rámci města či zaměstnání a také samozřejmě pod vlivem médií. Odlišné
znaky, jako jsou slovní zásoba nebo přízvuk, tak zůstávají zachovány pouze v první
generaci přesídlenců, především u osob starších 65 let, kteří jsou již v důchodovém
věku, bez nutnosti každodenně vstupovat do interakce s majoritou.20
Ve vzpomínkách přesídlenců první generace se navíc poměrně často objevuje i znalost německého jazyka.21 Všichni dotázaní však svou současnou znalost
hodnotí jako mizivou v tom smyslu, že sice rozumí, ale tímto jazykem nejsou
schopni hovořit. O znalosti anglického jazyka se zmiňují jen přesídlenci vysokoškolsky vzdělaní (z první generace přesídlenců pouze dva respondenti starší
50 let) nebo přesídlenci druhé generace. O znalosti jiného jazyka zástupci první
ani druhé generace nehovoří.
Víra
Z provedeného šetření mezi přesídlenci v Milovicích vyplývá, že přesídlenci, kteří
pocházejí z obce Malinovka, jsou ve většině případů katolíci, na rozdíl od přesídlenců z Malé Zubovštiny, kteří se ve větší míře přiklánějí k pravoslaví. Subjektivně tento stav přesídlenci vysvětlují svou příslušností k „ótčestvu“: „To mám
k ótčevstvu, jako po otci, jeho rodina byli katolíci […]“. Rozdílnost v preferenci
tohoto identifikačního znaku nebyla však v rámci hovorů s přesídlenci dostatečně
vysvětlena. Určité vodítko vedoucí k objasnění problému může spočívat v rozdílnosti charakteru osídlení obou osad (Brouček – Uherek – Valášková 1995: 1).
Během rozhovorů byla zaznamenána i určitá nejistota ve specifikaci pojmu „katolík“. Převážná většina přesídlenců, kteří se označují za katolíky, se přiklánějí
k zařazení do „římskokatolické církve“, i když jejich praxe obsahuje plno prvků,
20
21
Ve vztahu k jazyku přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny stojí mimo jiné za to zmínit se
i o studii lingvistky Jančákové (1992) K současnému stavu severovýchodočeského nářečí Čechů
z Malé Zubovščiny nebo o publikaci manželů Jančákových (2004) Mluva českých reemigrantů
z Ukrajiny. Autorům této publikace se na základě dlouhodobého výzkumu nářečních rysů, které
jsou historicky vázány k určitému území, a za použití specifických lingvistických nástrojů a mechanismů (např.: soubory izoglos), podařilo ověřit hodnověrnost historických pramenů o původu
osídlenců v obci Malinovka a Malá Zubovština a tím i podpořit historickou sounáležitost přesídlenců k české identitě. „Využitím příslušných izoglos se pak dospělo k zjištění, že mluva Malinovky se
vztahuje k východočeskému okraji v Orlických horách při moravské hranici, kdežto mluva Zubovštiny odpovídá mluvě na území západně od Hradce Králové […].“ (Jančák – Jančák 2007: 7)
Srov. Brouček – Uherek – Valášková 1995:1.
259
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
zvláště zvýšené ikonografie, které jsou vlastní ritu „řeckokatolické církve“.22 Minimum přesídlenců z obou obcí uvádí, že jsou pouze pokřtěni, ale aktivně víru
nikdy nepraktikovali. K jejich neutrálnímu postoji je často vedly existenční problémy. Jeden z přesídlenců popsal svůj postoj takto: „Nemám k tomu vztah. Otec
padl za války, ani jsem jej nepoznal, a tak sme se měli co schánět, nebyl čas chodit
do cerkve […] maminka měla doma ty svoje obrázky, ke kterým se modlila.“
Většina dotázaných přesídlenců uvádí, že jsou s formou a rozsahem možností
praktikovat svou víru v místě svého bydliště spokojeni. Nikdo z dotázaných neuvedl,
že by se scházeli k domácím modlitbám, tak jak tomu byli uvyklí na Ukrajině. Zdůvodňují to tím, že za místních podmínek, kdy je přístup k víře zcela volný, to není
třeba. Vzhledem k celorepublikově klesajícímu počtu aktivně praktikujících katolických věřících byla milovická farnost spojena s farností Lysá nad Labem a Kostomlaty nad Labem. Tuto spojenou farnost v současné době vede farář – P. Pavel Porochnavec, který do milovického římskokatolického kostela sv. Kateřiny Alexandrijské
každý týden dojíždí. Vztahy a postoje k jiným typům náboženství jsou ze strany
katolické církve velice vstřícné. Svědčí o tom skutečnost, že vzhledem k absenci
pravoslavného chrámu slouží místní katolický kostel k pravidelnému setkání příslušníků pravoslavné církevní obce. Dokladem toho je pravidelná liturgie,23 jež se koná
každou první neděli v měsíci pod záštitou jereje Pavla Samotovky z Pravoslavné
církevní obce v Mladé Boleslavi. Někteří dotázání z řad přesídlenců uvedli, že příležitostně navštěvují Uspenskij chrám na II. obecním olšanském hřbitově, popřípadě
Pravoslavný katedrální chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze. Přestože význam
víry v Milovicích zejména díky aktivitě přesídlenců od počátku 90. let vzrostl, stále
mezi místními věřícími převažují zástupci první generace přesídlenců. Zástupci druhé generace přesídlenců, ať už byli pokřtěni na Ukrajině či až v ČR, uvádějí, že ve
svém současném životě nenacházejí čas ani výraznou potřebu pravidelně docházet
na bohoslužby. Do kostela přicházejí pouze u příležitosti velkých svátků.
Svátky
V obou obcích panoval ve slavení jednotlivých svátků v roce podobný model jako
u náboženského vyznání. České rodiny obou obcí byly dlouhodobě pod silným akulturačním vlivem Ukrajinců a Rusů, resp. státního zřízení Sovětského svazu. Podle
22
23
„Římský a řecký katolík jsou členy téže církve. Vyznávají stejnou víru a mají stejnou viditelnou hlavu církve – tedy Svatého otce. Patrný rozdíl mezi nimi je hlavně v liturgických obřadech. Tento rozdíl vychází z různých kulturně-historických tradic a odlišné mentality, kterou
byly poklady víry přijímány a vyznávány.“ Viz <www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=1978>, (navštíveno 30. 11. 2009).
Podle sdělení respondentky A. P. lze před liturgií i během ní přistoupit k Tajemství pokání a Svatému přijímání. Po dohodě jerej vykoná i uzavření sňatku nebo Svaté pomazání nemocných.
260
Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích
sdělení dotázaných přesídlenců se tradiční svátky ze země předků podařilo uchovat
především obyvatelům z obce Malinovka. Tato skutečnost svědčí o úzké návaznosti
na uchování aktivní katolické víry v obci, např. oslava tradičních katolických vánočních svátků, kdy sice nechyběl ozdobený stromeček,24 ale bylo mírně změněno
složení jídla.25 Řada přesídlenců z Malé Zubovštiny tak dnes vzpomíná, že jako děti
rády dojížděly za svými příbuznými do Malinovky, neboť zde měly možnost zažít
svátky v jiné formě, jež korespondovala s vyprávěním jejich prarodičů a posilovala
je v jejich české identitě, k čemuž neměli v mnoha případech na Ukrajině možnost.
Na tuto praxi navázaly všechny rodiny milovických přesídlenců ihned po svém
usídlení. Podle jejich vyprávění přijali zavedené státní svátky České republiky
a zvykové křesťanské svátky za své. Svědčí o tom i vyjádření jednoho z dotázaných, který řekl: „Jsme Češi, tak máme Vánoce jak maj bejt, a nechtěli sme dětem
tady motat hlavu […]. Na oslavy na Ukrajině jen vzpomináme, žádné pravoslavné,
nic takového neslavíme.“ Praktikování ukrajinských svátků tak vymizelo takřka
ze dne na den. Jedinou výjimkou, v návaznosti na silný kult uctívání předků mezi
přesídlenci, je svátek Den vítězství (9. května), který řada z přesídlenců využívá
k návštěvě hrobů svých předků na Ukrajině. Ti, kteří již nemají dostatek finančních
prostředků k cestě na Ukrajinu nebo nejsou v dobré zdravotní kondici, pověřují
tamější širší příbuzenstvo k údržbě stávajících rodinných hrobů na Ukrajině. Zvyklosti v ošetření pohřbu a hrobu, praktikované na Ukrajině, v České republice nerealizují.26 Své zesnulé, pokud si nepřejí jinak, pochovávají již v Milovicích (avšak
stále do „země“). Své chování subjektivně zdůvodňují tím, že se snaží o co nejdůslednější dodržování, popřípadě obnovení jednotlivých zvyklostí svých předků,
neboť tvrdí, že „sme Češi jako byli naši rodiče a báby, […], tady je naše DOMA
a my musíme našim mladým ukázat, odkud sou a kam patří“.
Druhotná migrace
V případě přesídlenců z obce Malinovka a Malá Zubovština , žijících v Milovicích,
lze druhotnou migraci označit za téměř nulovou. Z celkového počtu 38 rodin, resp.
37 dotazovaných osob první a druhé generace přesídlenců, je znám pouze jeden
případ ze skupiny první generace přesídlenců, kdy došlo k návratu na Ukrajinu.
24
25
26
Na tento způsob slavení Vánoc zavzpomínala respondentka A. P. z Malé Zubovštiny, která
uvedla, že se na Vánoce velmi těšila, protože je slavili v Malinovce společně s rodinou bratra
její maminky; v Malé Zubovštině se tento zvyk neudržoval.
Podávána byla pečená husa, popřípadě holubce (nádivka ze zelných listů a mletého masa),
dále brambory, hrách, kroupy, mléčné výrobky a vyhlášený malinovský sirup, což je ovocný
kompot zahuštěný škrobem.
Jedná se např.: o zvyk, kdy je zesnulý vystaven v domě smutku – místu bydliště, dále setkání pozůstalých v rámci výročního data po úmrtí – resp. 9. den, 40 dní a 1 rok, a v následné úpravě hrobu.
261
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
V současné době tento muž a jeho rodina žije v Kyjevě. Jeho sestra však v Milovicích setrvala, stejně tak i jeho další dva sourozenci s rodinami, kteří se usídlili
v Oseku na Mostecku. Mezi milovickými přesídlenci druhé generace jsou však
v současné době známy dva případy, kdy došlo k přesídlení v rámci České republiky, resp. k přesídlení do Milovic z jiných lokalit. V jednom případě se jednalo
o uzavření manželského svazku v rámci přesídlenecké skupiny, kdy mladý muž
pocházející z Malé Zubovštiny, primárně usídlený ve Stráži pod Ralskem, se přistěhoval za svou novomanželkou, jež pochází z obce Malinovka, do Milovic. V současné době společně žijí v Milovicích, v městské čtvrti Mladá, kde získali městský
byt a nadále již nežijí v bytě rodičů novomanželky, tedy s první přesídleneckou
generací. V tomto případě proběhla „dvojitá“ druhotná migrace. V druhém případě
se jednalo o příchod mladého muže, jemuž se v Milovicích podařilo vyřešit svou
pozici na trhu práce v roce 2001, resp. následné převzetí veterinární praxe a tím
i plnohodnotné uplatnění vzdělání; šlo o druhotnou migraci z Police nad Metují,
kde však setrvali jeho rodiče. Tento muž, který se v Milovicích později oženil,
zde ale nezůstal bez blízkých příbuzných. Od roku 1992 zde žije sestra jeho otce
s rodinou. V současné době, podle sdělení respondenta, se do Milovic přistěhuje také jeho sestra s rodinou. Případy druhotné migrace první či druhé generace
přesídlenců z Milovic do jiných míst v České republice nebo mimo ni nejsou dosud známy. Z provedeného šetření prozatím vyplývá, že druhotná migrace v rámci
druhé generace je do určité míry specifická, probíhá převážně v rámci zmíněné
lokality, tj. v rámci městských částí města Milovice, nikoliv však mimo ni a jak
vyplývá i z výpovědí přesídlenců, je ovlivněna dispozicemi lokality samotné, resp.
blízkostí a dostupností Prahy a ostatních velkých sídel, dosahem dobrého vzdělání,
současnou nabídkou na trhu práce v okolí, slušnou mírou občanské vybavenosti
lokality, rozsáhlými možnostmi k samostatnému bydlení poblíž první přesídlenecké generace, blízkostí přírodních areálů a v neposlední řadě i možností aktivního
zahrádkaření. V návaznosti na to, co již bylo zmíněno, zájem druhé generace bydlet
na jednu stranu samostatně, ale zároveň v určité blízkosti s rodiči, dává vzniknout
předpokladu, že během času dojde k dalším druhotným migracím v rámci obce.
Závěr
Na základě dosud provedených šetření lze říci, že přesídlenci v Milovicích hodnotí své přesídlení do místa původu svých předků stále kladně a svého rozhodnutí
k migraci nelitují. Svou lítost neprojevují ani při hodnocení životní etapy, kdy
byli zatíženi adaptací na nové podmínky a prostředí. Zmíněné administrativní
problémy spojené s přesídlením, s adaptací na nové prostředí a integrací do majoritní společnosti v současné době první generace přesídlenců již zlehčuje a druhá
262
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
generace přesídlenců je nepociťuje vůbec. Určujícím faktorem tohoto postoje je
patrně vliv času a míra úspěšnosti druhé generace přesídlenců v rámci majoritní
společnosti. Přesídlenci první generace navíc přiznávají, že pokud by přesídlení
nebylo řízeno centrálně a nevznikla tzv. masová vlna přesídlení, většina přesídlenců by se nikdy samostatně nestěhovala. V porovnání s dispozicemi ostatních
lokalit, kam probíhalo přesídlení, si milovičtí přesídlenci stále cení výběru dané
lokality, ačkoliv jej naprostá většina prováděla pouze na základě zprostředkovaných informací, bez předcházející osobní znalosti místa, jež byla spíše výjimkou.
Na lokalitě především oceňují její dispozici v blízkosti velkého městského centra
s velkým množstvím pracovních příležitostí a rozsáhlými možnostmi v oblasti
vzdělání a uplatnění pro své děti, pozitivně hodnotí i stav občanské vybavenosti
lokality samotné a také skutečnost, že se tu vytvořila funkční sousedská sounáležitost, kterou zde po určitou dobu postrádali. Za druhé oceňují fakt, že jim
daná lokalita do jisté míry umožňuje udržení jejich venkovského způsobu života
a nabízí tak první generaci přesídlenců, kterých je již většina v důchodovém věku,
možnost věnovat se aktivnímu zahrádkaření a hlídání vnoučat, kterému jsou
přivyklí ze zdrojové země. Určité negativum přesídlenci spatřují ve vzrůstající
rozvodovosti nejen v rámci lokality, ale i mezi přesídlenci. Tento stav považuje
zejména první generace přesídlenců za jakousi daň integraci do majoritní společnosti. Za zásadní negativum lokality, stejně jako ostatní obyvatelé města, spatřují
ve vzrůstající kriminalitě ve městě. Tento stav je podpořen neustálým masivním
přílivem dalších nových obyvatel do lokality, je spojen s dalšími sociálními jevy
a není v přímé souvislosti s přesídlenci jako specifickou skupinou.
Z realizovaných setkání a řízených rozhovorů je patrné, že přesídlení má pro
první generaci přesídlenců stále humanitární charakter a považují je za správné rozhodnutí. Druhá generace přesídlenců bere své přesídlení jako rozhodnutí
svých rodičů. V porovnání se situací na Ukrajině a s možností volného pohybu
po celé evropské unii této životní změny nelitují. Z rozhovorů lze vytušit, že
v současné době nemůžeme očekávat žádný impulz a to i s ohledem k věku reemigrantů, který by přiměl příslušníky první generace k druhotné migraci zpět
na Ukrajinu nebo do jiné lokality, ať v blízkosti, po České republice, či dokonce
mimo ni. Stejně tak druhá generace nejeví výrazné tendence lokalitu opouštět.
Jak jsem již zmínila, je to dané zejména kladným hodnocením lokality, její úrovní občanské vybavenosti, možnostmi na trhu práce a nabídkami vzdělání, které
lokalita a dostupné okolí nabízí. Významné jsou i její kapacitní možnosti umožňující jednogenerační bydlení, avšak zároveň v blízkosti širší rodiny.
V Milovicích, zejména pak s druhou generací přesídlenců, jsou nadále vedeny opakovaně řízené rozhovory, které budou v návaznosti na další zasídlené
263
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
lokality, v rámci výše citovaného projektu, vyhodnoceny. V tomto směru můžeme očekávat zajímavý výsledek v podobě posunu hodnocení jednotlivých důvodů a názorů na reemigraci první a druhé přesídlenecké generace a to jak v této,
tak v dalších lokalitách v rámci České republiky.
Červenec 2010
Literatura:
Brouček, Stanislav – Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 1995 – Adaptace přesídlenců v české
společnosti. Český lid 82: 1–17.
Dluhošová, Hana:1996 – Vystěhovalectví na Ukrajinu. In: Češi v cizině 9. Praha: ÚEF AV ČR: 48–66.
Hofman, Jiří: 1995 – Češi na Volyni, základní informace. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.
Jančáková, Jana: 1992 – K současnému stavu severovýchodočeského nářečí Čechů z Malé Zubovščiny. In: Češi v cizině 6. Praha: ÚEF AV ČR: 28–32.
Jančáková, Jana – Jančák, Pavel: 2004 – Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny. Praha: Karolinum.
Jančák Pavel – Jančák, Vít: 2007 – Volyňští a „černobylští“ Češi. In: Geografické rozhledy 5: 6–7.
Nosková, Jana: 2007 – Reemigrace a usidlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Ornst, Jaroslav: 2006 – Česká kolonie Zubovščina na Ukrajině. Turnov. Dostupné na <http://www.
ukrus.cz/kronika.htm> (přístup 30. 11. 2009).
Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 – obyvatelstvo, byty, domy a domácnosti: okres Nymburk.
(Zpracoval Odbor populačních cenzů.) 2003 – Praha: Český statistický úřad.
Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 2006 – Řízené migrace po roce 1989. In: Kultura –Společnost – Tradice II. Soubor statí z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Editor:
Zdeněk Uherek. Praha: Etnologický ústav AV ČR: 169–201.
Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Kužel, Stanislav – Dymeš, Pavel: 2003 – Češi z Kazachstánu a jejich přesídlení do České republiky. Praha: Etnologický ústav AV ČR.
Valášková, Naďa – Pojarová, Tereza: 2009 – Přesídlování Čechů, Slováků, Poláků a Němců z bývalého Sovětského svazu do vlasti jejich předků. Český lid 96: 225–245.
Internetové zdroje:
Dostupné na: <http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=1978>, (navštíveno
30. 11. 2009)
Contact: Mgr. Lenka Šolcová, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3,
110 00, Praha 1, e-mail: [email protected]
264
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
„JEŠTĚ JE 400 MÍST VOLNÝCH V TACHOVSKÉM OKRESE!“1
PŘÍSPĚVEK K „MALÝM DĚJINÁM“ REEMIGRACE
A DOSÍDLENÍ TACHOVSKA V NARATIVNÍCH INTEVIEW
NA ZAČÁTKU 21. STOLETÍ.
IVANA KOTRBATÁ
„There are 400 more vacant places in the Tachov area!“
Contribution to the „small history“ of return migration and final settlement of the
Tachov area in narrative interviews at the beginning of the 21st century.
Abstract: The article presents the results of the social-anthropological field research
realized in the town of Tachov and several adjacent villages (especially Lesná,
Mýto). It focuses on the mapping of the so called small history, identified through the
biographical method, that is, stories related to the lives of the interviewed persons.
It analyzes the situation during and after the return migration and final settlement of
the region, as it is presented in the memories of the participants of the provesses of
settlement, as well as their descendants. The article is structured into several blocks
according to the priorities of the narratives, ascertained during the field research.
These priorities are: memories of the industry of the pre-war era, the theme of return
migrants and settlers, their integration and mutual relations with other ethnic groups.
At the same time, it was possible to create an image of the spontaneous tale-telling
repertoire. The main purpose of the research was to follow-up with the researches of
the region realized in the 1970s and 1980s and to supplement them with new data.
Keywords: oral tradition, ethnicity, fieldwork, Tachov area, social identity, urban
ethnography.
1
Tachovská jiskra, pravděpodobně 50. léta 20. století. Nedatovaná kopie v Muzeu Českého
lesa v Tachově. Týdeník Tachovská jiskra začal vycházet v roce 1947, a až do 90. let 20. století byl prakticky jediným lokálním periodikem pro Tachov a okolní obce. Tachovská jiskra
pomáhala po čtyři desetiletí utvářet obraz Tachova coby pevné hráze socialismu, fungovala
jako agitační materiál pro dosídlovací úřady a jako výkladní skříň úspěchů centralizovaného
zemědělství okresu Tachov.
265
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Příspěvek prezentuje výsledky terénního sociálně-antropologického výzkumu provedeného ve městě Tachově a některých přilehlých obcích (zejm. Lesná, Mýto).
Zaměřuje se na podchycení tzv. malých dějin (zájem o „pohled zdola“, o zpovídání
účastníků zvolených událostí), identifikovaných pomocí biografické metody, čili
těch příběhů, které se vztahují k životnímu osudu dotázaných (srov. Vaněk 2004
a jiní). Zachycuje stav během a po dosídlení oblasti a reemigraci ve vzpomínkovém
vyprávění jak samotných aktérů zmíněných procesů, tak jejich potomků.2 Příspěvek
je tematicky strukturován do několika bloků dle narativních priorit, které odhalil
empirický výzkum. Těmi jsou vzpomínky na předválečný průmysl, který pro mnoho obyvatel Tachova zajišťoval pravidelný výdělek a rámcově tedy znamenal pro
město rozkvět, téma dosídlenců a reemigrantů, jejich integrace a vzájemné vztahy
s jinoetnickým obyvatelstvem. Podařilo se také získat obraz části spontánního vypravěčského repertoáru, který se zmíněných vzpomínek týkal (vyprávění, příběhy,
anekdoty vztahující se k osobním prožitkům dotázaných; srov. Hlôšková 1996).
Poválečný odsun Němců, následné procesy dosídlování a reemigrace (přesídlení) do českého pohraničí znamenaly naprostou změnu etnické skladby obyvatelstva, demografické a sociální struktury i samotné tváře města. Způsob života
na Tachovsku se stal předmětem etnografického výzkumu již v 50.–60. letech
20. století. Svými historiografickými studiemi skláren v Českém lese přispěl
v padesátých letech Bedřich Štiess (1955; 1959; 1960). V 70. letech prováděl na
Tachovsku folkloristický výzkum Mikuláš Mušinka (1981), ovšem hlavní proud
výzkumů v oblasti Tachovska byl realizován na přelomu 70. a 80. let 20. století
(např. Heroldová 1977; 1978; Vančík 1977; Nosková 1980). Jeho hlavním výzkumným záměrem byla problematika novoosídleneckého pohraničí (osídlení
Tachovska po roce 1945, osídleneckých skupin a reemigrace a následné adaptace a asimilace těchto skupin). K uvedeným výzkumům existuje poměrně velké
množství článků publikovaných v 80. letech v Českém lidu, tématu se věnují
i diplomové a kandidátské práce (ty se zaměřovaly především na změny materiální a duchovní kultury jednotlivých skupin osídlenců a na otázky integrace
obyvatelstva – např. Nosková 1981; Petrášová 1981a; Živná 1981a a další), vybrané informace byly mj. otištěny také v Materiálech k problematice novoosídleneckého pohraničí ze Zpravodajů koordinované sítě vědeckých informací pro
etnografii a folkloristiku ÚEF ČSAV z let 1981–1985.
Zaměřila jsem se tedy především na otázku modifikované identity aktérů (tedy jak
sami sebe a prostřednictvím čeho definovali, určovali) a s ní spojenou problematiku
2
Jako reemigrace je zde označován proces návratu obyvatel českého a slovenského původu,
kteří měli státní občanství jiného státu (např. Nosková 2007: 43; dále srov. etnické přistěhovalectví: Lozoviuk 2000).
266
Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“
asimilace. Při výzkumu jsem se zabývala i otázkami souvisejícími s charakteristikou dané oblasti (Tachovska). Stranou zájmu jsou ponechány politické, morální či
jakékoli jiné otázky související s odsunem Němců i státní dosídlovací politikou.
Bylo by ovšem značně nepřesné považovat tento příspěvek za pokus o restudii. Tedy nejednalo se o poskytnutí dat pro srovnání v časové perspektivě, ani
o redefinování cílů, metod a smyslu restudií komunit (srov. Skalník 2008: 64).
Teorie a metodologie
Nechci zde uspořádat ani představit mnohdy polemický obsah této problematiky.
Dovolím si jen učinit stručný vhled do základních kategorií teorie etnicity, které
utvořily nezbytná teoretická východiska mého terénního výzkumu. A spíše než
k upřesňování definic či vývoje, změn a pohledů rozhodla jsem se přistoupit
k představení těch klíčových pojmů, se kterými jsem pracovala já.
Teorie etnicity a etnických procesů dospěla dnes do takového rozsahu, že se
zdá být již těžko možné ji kvalitně postihnout. Ostatně stalo se téměř nutností každý pokus o charakteristiku etnicity uvést tvrzením, že se jedná o velmi
složitý, neustálený, eventuálně rozkolísaný jev (např. Vasiljev 1988; Brouček
1988; Hubinger 1988). Dále například Šatava (1994) uvádí, že v souvislosti
s problematikou významů etnicity (jakožto interaktivního komplexu kulturních,
jazykových, teritoriálních a jiných faktorů, formujícího etnickou identitu lidí3)
a etnické příslušnosti4 se můžeme setkat s pestrou škálou názorů ležících mezi
dvěma krajními polohami. Podle prvního z nich je vědomí národní příslušnosti
jako čehosi mimořádně významného či až posvátného, nadřazeného jiným univerzálním hodnotám kulturní daností trvalým a přenosným fenoménem existujícím nezávisle na vůli zúčastněných osob. Opačný extrém pak etnické vědomí
kladené nad státní, ale i nad obecně lidské cítění pokládá za pouhý atavistický
přežitek, postrádající v současných podmínkách smysl a odstranitelný osvětou
a ekonomickou prosperitou. Je ovšem zřejmé, že celá problematika je podstatně
složitější (Šatava 1994: 43).
Vycházím z tvrzení, že etnicita je u člověka vždy reálně přítomna (Brouček –
Cvekl – Hubinger – Grulich – Kořalka – Uherek – Vasiljev 1991: 241) a že nositelem etnicity v její autentické podobě je jednotlivec, ale že jeho etnicita dostává
smysl teprve členstvím ve skupině lidí se stejnou nebo odlišnou etnicitou.
Klíčovým pojmem je též etnická skupina („ethnic group“) ve smyslu, v jakém
ji pojímá kupříkladu F. Barth (1969), čili jako označení populace, pro kterou je
signifikantní zejména fakt, že se s takovou skupinou její členové identifikují,
3
4
Srov. výklad pojmu „etnicita“ (Brouček a kol. 1991: 241; Šatava 1994: 43).
Srov. výklad pojmu „etnická příslušnost“ (Brouček a kol. 1991: 241–242; Šatava 1994: 43).
267
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
a která je zároveň identifikována jinými, a dále jejíž příslušníci sdílejí základní
kulturní hodnoty (tamtéž: 10–11; srov. Sidler 1995).
Studium paměti (kolektivní paměti) považuji za jedno z nejzajímavějších etnologických (též sociálně-antropologických) témat. Zajímaly mě životní příběhy
lidí, lidské zkušenosti, vzpomínky, malé dějiny – jejich proměnlivost v závislosti
na čase i na velkých dějinách. Kolektivní paměť se zkoumá, zachraňuje a uctívá
nikoli už v událostech, ale v dlouhém trvání, a spíš než v textech se hledá v obrazech, gestech, rituálech a oslavách. Je to převrácení historického pohledu (Le
Goff 2007: 108). Le Goff dále doplňuje pojetí kolektivní paměti dle Pierra Nory;
ten kolektivní paměť definuje jako „to, co z minulosti zbývá v žitém čase skupin,
nebo také to, co tyto skupiny z minulosti dělají“ (Le Goff 2007: 108; dále ke
srovnání historické paměti a kolektivní paměti tamtéž).
Assmann dále vypočítává, že kolektivní paměť je spjata se svými nositeli
a není libovolně přenosná. Společenská skupina, která se ustavuje jako společenství vzpomínky, si uchovává svoji minulost především ze dvou hledisek:
z hlediska svébytnosti a z hlediska trvání. V obraze, který si o sobě tato společenská skupina vytváří, se zdůrazňuje odlišnost navenek, zatímco vnitřní rozdíly
se naopak zastírají (Assmann 2001: 39–40). Pro můj výzkum pak byla zásadní
myšlenka, že „paměť rekonstruuje minulost, ale kromě toho také zajišťuje organizaci toho, jak zakoušíme přítomnost a budoucnost“ (tamtéž: 42).
Kolektivní identita neboli identita „my“ se nevyskytuje mimo jednotlivce,
kteří toto „my“ konstruují a jsou mu oporou. Jde o záležitost individuálního vědění a vědomí. Vidíme tedy, že část závisí na celku a získává svoji identitu teprve
díky roli, kterou uvnitř celku hraje, avšak celek vzniká teprve součinností částí
(Assmann 2001: 116). Assmann uvádí, že „‚přirozená‘ identita neexistuje a že
evidence kolektivní identity podléhá výlučně symbolické formaci“ (tamtéž 117).
„Pod kolektivní identitou či identitou „my“ rozumíme obraz, který si o sobě vytváří určitá skupina a s nímž se identifikují její příslušníci. Kolektivní identita
je otázkou identifikace ze strany zúčastněných individuí … Je silná nebo slabá
podle toho, nakolik žije ve vědomí členů skupiny a nakolik dokáže motivovat
jejich myšlení a jednání.“ (tamtéž: 117)
Osobní a individuální identita vzniká reflexí, a reflexí se také rozvíjí. Jedná se o neopominutelný a nevyhnutelný proces, který je dán vázaností jedince
do horizontů určité společenské a kulturní formace. V tomto případě hovoříme
o „antropologické reflexivitě“. Jedná se o proces „vzájemného zrcadlení“ (T.
Luckmann), jak jej vykázal především Georg Herbert Mead (1934/1968), tedy
o vytvoření a stabilizaci osobní identity skrze identifikaci jak s „významnými
druhými“, tak s obrazem sebe sama, který tito significant others odrážejí (citováno dle Assmann 2001: 119).
268
Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“
Osídlování českého pohraničí lze chápat jako migračně kolonizační proces, regionálně i lokálně diferencovaný v délce trvání i naplňování principiálního cíle: zajistit obyvatelstvo oblastem, ze kterých byla odsunuta převážná většina německého obyvatelstva (Haišman 1984: 142; srov. např. Grulich
1980 a další). Pro Ivu Heroldovou (1985) jsou etnické procesy v českém pohraničí vyrovnávacím procesem různých stupňů, při nichž dochází k vyrovnání faktických ekonomicko-společenských rozdílů, odstranění vývojového
zpoždění, odstranění vzniklých stereotypů a postojů, k akulturaci, asimilaci.
Dále vidí průběh vyrovnávacího procesu jako rozdílný u každé skupiny regionální, reemigrantské, etnické, generační, probíhá jinak na vesnici, jinak ve
městě. Potvrzuje také (tamtéž: 58), že i když je celkový počet (imigrantů, reemigrantů a příslušníků různých etnických skupin) v poměru k počtu českého etnika zanedbatelný, podílejí se etnické skupiny na celkové demografické
struktuře pohraničí výrazněji než ve vnitrozemí. Heroldová dodává (tamtéž:
59), že při vytváření poválečné společnosti v českém pohraničí vystupovaly nejvýrazněji rozdíly ve vývojovém stupni mezi skupinami. Tyto rozdíly
splývaly velmi často v povědomí příslušníků české majoritní společnosti
s etnickými a dostávaly u nich charakter etnických znaků.5
Terénní výzkum probíhal od ledna do července 2008 a bylo během něj
získáno 17 rozhovorů. V rámci výzkumu jsem pracovala s následujícími skupinami informátorů: s bývalými starousedlíky–původními německými obyvateli Tachova (2 dotázané ženy a 2 jejich potomci), dosídlenci z vnitrozemí
(7 dotázaných) a reemigranty (6 dotázaných). Za účelem doplnění získaných
informací jsem hovořila i s potomky informátorů. Kromě těchto kategorií
jsem informátory pracovně rozdělila do několika skupin podle věku (příslušníci nejmladší generace do 30 let, střední od 33 do 55 let, nejstarší věkovou
skupinu tvořili dotázaní od 60 let).
Během transkripce získaných rozhovorů jsem nedělala žádné zásahy do
syntaxe ani morfologie (k zásadám transkripce interview např. Nosková
2007: 66–70). Z etických důvodů a na žádosti dotazovaných jsou úryvky
z rozhovorů anonymizovány (uvedeny pod čísly); biografické a jiné údaje
jsou v archivu autorky.
Byly využity také písemné prameny ve Státním okresním archivu v Tachově,
v Muzeu Českého lesa v Tachově, dále obecní kroniky, místní noviny a obrazové
materiály a fotodokumentace ze zmíněných institucí a ze soukromých archivů
informátorů.
5
Dále k etnickým procesům v novoosídleneckém pohraničí např. Heroldová 1985; ke srovnání
procesu vývoje jednotlivých etnických skupin, ke skupinovým stereotypům tamtéž: 58–62.
269
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Předválečný průmysl na Tachovsku
Historii města Tachova a charakteristiku oblasti Český les zpracoval ve svých
historicko-turistických průvodcích Zdeněk Procházka.6 Já na tomto místě zmíním jen ty historické milníky a charakteristiky, které zazněly během rozhovorů,
resp. ty, které mají užší souvislost s tématem mého výzkumu.
Na přelomu 19. a 20. století se na Tachovsku rozvinulo perleťářství. Tento
průmysl byl soustředěn především ve velkých městských továrnách, nicméně
dosti podstatnou úlohu zde hrály i domácí manufaktury a rodinné dílny na zpracování perleti. Největší konjunktura perleťářského průmyslu nastává mezi lety
1908–1910, ale během 1. světové války produkce perleťářského zboží klesá. Dodnes nacházíme na mnohých místech v Tachově stopy perleťového odpadu.
Ještě silnější tradici měl na Tachovsku průmysl dřevozpracující. První manufaktury, zabývající se soustružením dřevěných knoflíků a perel, jsou ve městě
Tachově doloženy již v roce 1790. Dřevěné perly a dřevěné korálky se později
staly nejvýznamnějším exportním artiklem Tachovska. Od počátku 30. let 20.
století se však odbyt výrobků snižuje a v roce 1933, kdy Německo uzavírá výrobkům ze Sudet své hranice, téměř zaniká.
Třetím nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v 1. polovině 20. století byl
tabákový průmysl. Tabáková továrna byla roku 1939 podřízena válečnému průmyslu, a postupně přebudována na zbrojovku.
Sklářské řemeslo oproti tomu zcela vymizelo z Českého lesa již počátkem 20.
století. Skláři tvořili po tři staletí jednu z nejvýznamnějších a svým způsobem
života zcela specifických skupin obyvatelstva zdejší krajiny (Schmutzler 1970:
415–448; Procházka 2003: 5).
Zmíněná průmyslová odvětví, ač již zaniklá, nejsou v povědomí dnešních obyvatel Tachovska neznámá. O perleťovém odpadu, který můžeme dodnes nalézt,
již byla řeč, a perleťové knoflíky bývají předávány v rodinách jako památka.7
Podobné je to i s výrobky tachovského dřevařského průmyslu (s vyřezávanými
i malovanými knoflíky, korálky, dřevěnou bižuterií a jiným drobným zbožím
– přezkami na opasky, vázičkami atd.). Rovněž pozůstatek sklářské výroby –
skelná hmota – je mezi obyvateli města dodnes populární. Vídáme ji například
v zahradách, kde bývá zasazena do skalek jako kameny či v interiérech domů,
6
7
Procházka 1994; 2007. Kromě těchto publikací nebyla historie města Tachova dosud podrobněji zpracována. Existují německé písemné materiály, např. SOkA Tachov, OsF Blobner, inventární číslo 1. Blobner, Anton: 1912: Dějiny města Tachova s přihlédnutím k historii
a panství okresu Tachov; dále pak Stöcklow I/1878; II/1878; Köferl 1985; a publikace Tachau
– Geschichte einer deutschen Stadt in Böhmen in Wort und Bild.
Zájem o perleťářství a perleťové knoflíky dokládá i zájem návštěvníků o expozice s touto
tematikou v Muzeu Českého lesa v Tachově.
270
Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“
kde plní dekorativně užitnou funkci. Za povšimnutí jistě stojí fakt, že v mnoha
případech se právě ke kouskům skelné hmoty váží v rodinách i příběhy, popisující kdy a za jakých okolností se předmět do rodinného inventáře dostal („Ty
kameny prej přivez´ můj děda asi před šedesáti lety od Lučiny,8 a pro naši mámu
jsou děsně cenný, prej je to vzácnost.“ [interview 01]).
Dosídlenci a reemigranti
Tachov měl před 2. světovou válkou úhrnem 7 075 obyvatel, téměř výhradně
německé národnosti.9 Před odsunem německého obyvatelstva v roce 1946 měl
Tachov 6 314 obyvatel. V období od 10. 3. do 10. 10. 1946 bylo vypraveno 24
transportů Němců.10 Procházka (2007: 48) a Schuster (1962) píší, že počet Němců, kteří v Tachově po roce 1946 mohli zůstat, není znám, ale dle kroniky města
žilo k 31. 12. 1946 v Tachově jen 217 Němců. Po skončení 2. světové války se
vrátilo do Tachova jen několik málo původních českých obyvatel města (byli to
ti, kteří tam pracovali jako státní úřednící).11
V březnu 1947 přišli do Tachova první reemigranti z Ukrajiny, o měsíc později
se přistěhovali reemigranti z Rumunska (ti se z převážné většiny usadili v lesních pohraničních vsích). V prosinci 1947 se přistěhovaly další rodiny ruských
reemigrantů. Celkový počet osob, které se vrátily ze SSSR a usadily se na území
tachovského okresu, byl 1 015. Město Tachov mělo v té době 3 997 obyvatel. Od
počátku 50. let dosídlili město samotné především Češi z vnitrozemí (z jižních
Čech, Strakonicka, Pošumaví), volyňští Češi a Slováci.
Obecně ovšem platí, že výsledky sčítání lidu a údaje o národnosti místních
obyvatel nelze považovat za přesné. Rozcházejí se i údaje v různých pramenech.
Potomkům reemigrantů, kteří se již narodili v českém prostředí, navíc statistiky
tehdy automaticky připisovaly českou národnost. Dalším faktorem, který dnes
znemožňuje dohledání přesnějších počtů dosídlenců, je i značná poválečná fluktuace osob v dané oblasti. Na zmatcích a nesrovnalostech kolem národnostní
8
9
10
11
Obec Lučina, Sorghof, k. ú. Lučina (zanikla), bývalý okres Tachov. Stavba sklárny stála až do
počátku 70. let 20. století. V roce 1974 zmizel prostor bývalé sklárny i zbořená železárna pod
hladinou přehrady Lučina. Tato vodní nádrž dnes zásobuje Tachov pitnou vodou (Procházka
2003: 101–103).
Při sčítání obyvatel města v roce 1930 se k německé národnosti přihlásilo 6 495 lidí, k české
451 a k občanům „jiné národnosti“ 29 lidí (stav k 1. 12. 1930, zdroj: Statistický lexikon obcí
v zemi české. 1934).
Zdroj: SOkA Tachov, ONV Tachov, Sign VIII/8 seznam transportu.
Zdroj: SOkA Tachov, MěNV Tachov, pamětní kniha Tachov I 1945–1958, s. 309; také viz Seznam obcí v Republice československé. Díl 1, Seznam obcí v zemi české podle stavu z konce
roku 1946. 1947.
271
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
struktury obyvatelstva města Tachova a tehdejšího okresu mají svou „zásluhu“
i rumunští Ukrajinci, kteří se před reemigrací z Rumunska přihlásili ke slovenské národnosti, aby se v rámci reemigrace Čechů a Slováků dostali do Československa. Iva Heroldová (1984: 135) k tomu dále uvádí, že etnonymem země,
odkud se vrátili, nazývala česká majoritní společnost reemigranty, aniž rozlišovala, jde-li o Čechy nebo o Slováky. Apelativum Rumun zahrnovalo mimo české
a slovenské reemigranty i skupinu Ukrajinců-Rusínů, přesídlenců z rumunského
okresu Satu Mare, kteří se usadili v některých lokalitách na Tachovsku. Záměnou
apelativa za etnonymum mohl být mylně informován nahodilý návštěvník o etnické skladbě obyvatelstva. To potvrzují i místní pamětnice, které vzpomínají na
to, že se všem reemigrantům z Rumunska říkalo jednoduše „Rumuni“. Ostatně
tento jev přetrval do současnosti. Až do dnešních dnů bývají zjednodušeně nazýváni reemigranti z Rumunska (dnes už i příslušníci druhé a třetí generace) pouze
„Rumuni“, bez zdůraznění zmíněných rozdílů. Povědomí o původu v podstatě
všech českých a slovenských reemigrantů (stejně tak i Romů nebo Rusínů) zůstává převážně na velmi nízké úrovni. Nejsou patrné ani snahy o hlubší poznání
původu či sociokulturních specifik těchto skupin obyvatel.
Migrace dosídleného obyvatelstva byla zejména v prvních letech po válce značná. Tachov ani jeho okolí neměly příchozím krom benefitu v podobě usedlosti
(domku s příslušenstvím) mnoho co nabídnout. Oblast Tachovska byla ekonomicky slabá, a mimoto měla pověst jakéhosi provinčního, odříznutého území. Po
válce zde díky komunistickému hospodaření prakticky nezbyly továrny, které by
mohly vytvořit pracovní místa, a na příchozí tak čekala pouze práce na polích či
v lese. Není proto divu, že zájem o Tachovsko nebyl ze strany dosídlenců valný.
Ještě v šedesátých letech kvůli tomu byla úroveň dosídlení Tachovska považována
za nedostatečnou. Z rozhovoru s pamětnicí, nar. 1933, vybírám: „Tady neměl kdo
pracovat, chyběli lidi v zemědělství, u dobytka hlavně, u půdy. Tak sem pak někdy
v polovině padesátých let přišli další lidi, kterým slíbili podpory, baráky, výhody
všemožný. Dostávali třeba už nově opravený baráky, kdežto ty, co přišli hned po
válce, tak brali, co bylo. Když to teda nebyli z těch, co vyplenili barák a vodtáhli,
tyhle zlatokopové. … No jako hodně lidí bylo těch, co přišli, a zase odešli, střídalo
se to tu hodně. Tady nebylo čím moc je přilákat. Práce v lese těžká, špatné podmínky.“ [interview 12] Když po příchodu podepsali dosídlenci závazek, že budou
např. v zemědělství pracovat nejméně po dobu tří let, byl jim za odměnu přidělen
poukaz na nákup nábytku (domky s příslušenstvím dostali již po příchodu).
Tehdejší obyvatelstvo (původní němečtí starousedlíci, a také osídlenci, kteří přišli do města hned po roce 1945) definovalo nově příchozí jednak podle země původu, jednak podle jazyka, kterým mluvili. Zajímavé se z hlediska „malých dějin“ jeví
272
Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“
názory, které se objevovaly v biografiích dotázaných,12 že „voni si vždycky vzali za
svoje jen to špatný. Chlastat, stěžovat si, kšeftovat. To jim šlo. To pochytili strašně
rychle ... Konkrétně ten alkohol teda, to si prý dovezli s sebou z toho Rumunska,
Bulharska nebo odkud. Tam byli zvyklí chlastat, tady nemohli, protože bydleli v těch
vodřízlých vesnicích v lesích, kolikrát, a hospoda nebyla. Jenom v Tachově [interview 13]. Oni si jako furt na něco prý stěžovali, jakože není zásobování, dostali
špatnej nebo špatně vybavenej barák, že nejsou spokojený s prací. Ale my jsme
věděli, že to jsou jenom výmluvy, že se za ně schovávají, když se jim nechce makat.
Nebo když se po nich chtělo, aby přestali chlastat a šli něco dělat.“ [interview 12]
Reemigranti z Rumunska se ve svém novém bydlišti museli přizpůsobit novému životnímu stylu. Ten zahrnoval především jiný způsob hospodaření, práci
v lese a zákaz domácího pálení kořalky, který velmi těžce nesli. Velmi specifické bylo (a je) pro tuto skupinu praktikování pravoslaví. Informátorka, dcera
aktérů-reemigrantů z Rumunska mluvila o motivaci k usídlení zrovna v oblasti
Tachovska takto: „Prej si chtěli nějak podržet, že to [praktikování víry – pravoslaví, pozn. I. K.] budou moct dělat i tady v tom Československu, tak to jim jako
museli slíbit, že to tady pude, protože pro ně to bylo důležitý, to byli voni. Celá
ta skupina. Tím drželi pohromadě. Teda i tím, jaký ty zvyky si přinesli, že se je
snažili udržet, ty starý hlavně, co se jak slavilo a tak ... No povedlo se jim dát
dohromady kostel tady [v Lesné, pozn. I. K.].“ [interview 16]
Jiná situace byla u volyňských Čechů. Tato skupina přesídlenců byla i v následujících desetiletích vnímána „jinak“. „No Volyňáci byli jako takoví lepší, jako
to nám dávali kolikrát najevo, že nás snad sem přišli pozvednout nebo co. Říkalo
se vo nich, že jdou po penězích, majetkách, že jsou nenažraný. Že si přišli pro
baráky.“ [interview 02]
Volyňští Češi byli běžně oslovováni „Volyňáky“, zprvu bez jakéhokoliv významového podbarvení. Postupem času se termín „Volyňák“ stal synonymem
pro skupinu založenou na příbuzenství, vyznačující se silnou soudržností, dávající najevo svou domnělou nadřazenost nad nevolyňským obyvatelstvem. Tento
stav během minulých desetiletí zeslábl, ovšem nezmizel. Dodnes se označení
Volyňák používá – došlo k předání paměti potomkům, k identifikaci druhé, třetí
generace volyňských Čechů, a to i mezi příslušníky mladé generace. L. Šatava
k tomu (v roce 1981, na příkladu volyňských Čechů na Podbořansku a Žatecku)
napsal: „Dosud se častěji stává, že v určitém afektu (hněv, závist) nebo v žertu je v negativním smyslu poukazováno na volyňský původ osoby; pejorativní
označení ‚Volyňák‘ se často týká i potomků reemigrantů, narozených již v Čechách, anebo může být přenášeno i na členy jejich rodiny, pocházející z Čech.
12
Dotázanými míním předválečné české obyvatele.
273
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Došlo zde totiž k významovému posunu: pojem ‚Volyňák‘ nemusí být spojován
s teritoriální příslušností a původem, ale s určitými nedobrými charakterovými vlastnostmi (lakota, hrabivost, vychytralost…) přičítanými často volyňským
přesídlencům. Jako takové se pak označení ‚Volyňák‘ může vztahovat na všechny osoby, u kterých se projeví podobné vlastnosti.“ Dále si pak všímá, že „tyto
výpady proti ‚Volyňákům‘ jsou dosud dosti frekventované“ (Šatava 1981: 198).
Já (na podzim roku 2008) potvrzuji i dodnes silné vědomí sounáležitosti (srov.
tamtéž: 196) a shodu vidím i s jiným poznatkem: „I pro nejmladší generaci Podbořanska není dosud ‚volyňáctví‘ a s ním spojené jevy prázdným pojmem nebo
zcela překonanou a zanedbatelnou záležitostí.“ (tamtéž: 200)
Někteří informátoři staví charakteristiku oblasti na názorech, ve kterých nalézáme prvky vlivu médií – ti označovali Tachovsko jako oblast jen pro otrlé,
divoký západ, „nebo jak to psal ten Kroupa [Janek Kroupa, autor reportáží z Tachovska pro pořad TV Nova Na vlastní oči, pozn. I. K.], že žít na Tachovsku je
hrdinskej čin“ [interview 01]. Někdy bývají tyto pocity vyjadřovány tvrzením:
„To je zase další tachovská rarita,“ či prostým „No jo, Tachov.“
Mnozí obyvatelé, dodnes když mluví o tom, že jedou „domů“ nebo je něco
„u nich doma“, myslí tím obce, odkud po válce do Tachova přesídlili. „Ale
vlastně jsme tu byli pořád sami, protože naši známí se nevraceli. Přišli hodně
cizáci, Češi z daleka, a nejen Češi, i Rusáci, Rumuni, Ukrajinci, no i Cikáni. Pak
jsem se seznámila s chlapcem, ti přišli ze Slovenska. Ale pobyli tu chvíli a pak
zas ta jeho rodina šla někam dál. Oni tu nic neměli, slíbili jim peníze a nic. Takhle tenkrát chodilo hodně rodin, děti, do pohraničí, pracovali v lese, oni toho
mnoho neuměli. Číst, psát, nic, česky poskrovnu, ale byly problémy. Kradli. To
byli pořád v novinách a říkalo se i mezi lidma, jak kradou líh a ten pijou. Protože to všechno byli ožralové, jen u nás na ten chlast neměli tolik peněz. Tak
si pomáhali, jak se dalo. Tohle se tu u nás prostě říkalo. Že choděj´ odrbaný,
neposílaj děti do škol.“ [interview 08]
Potomci reemigrantů z Rumunska (dnes žijící v Lesné) hovořili také o slábnutí tradic (rodinných a obřadních zvyklostí „donesených“ z původního místa
pobytu) v souvislosti s odchodem nejstarší generace, která byla nejsilnějším nositelem tradic.
Zvyšující se míru exogamie skupiny ani odchod mladých lidí z vesnice nehodnotí starší generace příliš kladně, ovšem považuje to za adekvátní době, která
nabízí nové ekonomické, sociální a kulturní podmínky.13
13
Volba jazyka ukazuje na identifikaci se skupinou, vyjadřuje sociální vztahy mezi mluvčími
či mezi komunitami. Mluvit stejným jazykem vyjadřuje sociální solidaritu a mluvit odlišným
jazykem znamená vyjadřovat sociální odstup (Leach 1954). Dále ke kulturním (jazykovým)
diferencím, rituálnímu aktu tamtéž.
274
Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“
Soužití různých etnických skupin nemusí být vždy bezproblémové. Výzkumy etnických procesů (nejen) v pohraničí o tom jasně hovoří. Chtěla bych tuto
část příspěvku ukončit nástinem současné situace ve městě Tachov, která se
z hlediska etnické skladby obyvatelstva jeví jako stále pestřejší a „kruh osídlování“ Tachova se tím pootočil – do polohy starousedlické se nyní dostávají
dosídlenci a reemigranti (a samozřejmě je zde zahrnuto posledních několik
málo „původních“ německých obyvatel a osídlenci, kteří přišli do města hned
po roce 1945 a jejich potomci) a jako novousedlíci jsou dnes v Tachově vnímáni Ukrajinci, Vietnamci, Slováci, Rumuni a Romové, kteří do města v současnosti pracovně migrují. Zaznamenala jsem stále silněji zaznívající názory
mezi současnými starousedlíky ve městě, kdy dotazovaní vnímají aktuální
etnickou situaci ve městě paradoxně a (zatím zcela nepochybně nadneseně)
uvažují o postavení Čechů jako menšiny (zde pod označením „Češi“ je míněno
obyvatelstvo dnes považováné za autochtonní, Tachované). Takový pohled lze
považovat za vyhraněný, nikoliv ovšem za ojedinělý.
Obsahová analýza získaných odpovědí (současných starousedlíků) k tomuto
tématu vykazuje tyto charakteristické prvky:
a) nereálné, nadhodnocené odhady počtu „nových osídlenců“ města („Je jich tu
strašně moc.“ [interview 10]; „Je vidíš na každým rohu, jsou prostě všude.“
[interview 15]; „Co jich jezdívá autobusem na Bor!“ [interview 11]);
b) hlavní etnodiferencující znak novoosídlenců je jazyk („Není jim vůbec rozumět, to musí bejt ňáký ty Rumuni nebo Maďaři nebo co.“ [interview 15];
„A co je tu Poláků, ty taky mluvěj jak Tataři.“ [interview 10]);
c) „hodně vidět“ je jejich životní styl („Dělají u pásu ve fabrikách, co sou kolem
Tachova, tam u kasáren, nebo jako u Boru na Nový Hospodě. Jakmile padla,
tak táhnou po skupinách do města, vyřvávaj, choděj na diskotéky, chlastat
do hospod. Scházej se v Baroku, v Centrumu.“ [interview 15]; „Dyť v těch
podnikách některejch po nocích češtinu neslyšíš, prej servírky se bojej sloužit
samy, musí tam s nima vždycky někdo bejt. … Když pro Tebe přijdou tancovat,
tak NE jim nestačí. Dokud se s nima nepohádáš, že NECHCEŠ a fakt si neděláš srandu, tak pokoj nedají. A nesmíš říct DÍKY, NE. To díky pro ně znamená,
že třeba pozdějc bys šla. Jsou nevodbytný.“ [interview 11]; „Když jdu kolem
tý jejich ubytovny, tak na mě halekaj z vokna, jako že paní, zajděte na hezkou
chvilku. Takže takhle vobtěžujou, no.“ [interview 14]);
d) menší roli pak hraje vizuální stránka („Nijak významně, ale jsou jiný – ty hadry, jako myslím tím, že je potkávám v obchodě v teplákách, šusťákovkách, domácích pantoflích, jo, no.“ [interview 14]; „Pak taky ty baby, Ukrajinky, řek´
bych tak ve stylu zlatejch osmdesátejch, devadesátejch járů. Jako minisukně,
275
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
gepardí vzory, zlato, zmalovaný, okázalost, nevkus.“ [interview 02]; „A já nevím, co je to zač, snad Rumuni, ale ty sou úplně černý.“ [interview 10]).
Asimilace jako slušnost?
Příliv a přítomnost nových osídlenců si současní starousedlíci uvědomují prostřednictvím jednoduchého principu – ve městě začínají potkávat lidi, které neznají. To je následně oblíbeným tématem hovorů v rodině a v zaměstnání. Neznámé tváře ve městě vyvolávají hodnotové soudy, v nichž jsou při bližším pohledu
zřejmá i poněkud protichůdná stanoviska. To, co mnohým (zejména mladším)
lidem dlouho vadilo, čili to, „žes každej den potkávala ty samý ksichty, na těch
samejch místech“, už není „…a že se něco děje, poznám tak, že pořád častějc
v tom našem maloměstě, kde každej zná každýho, potkávám lidi, který neznám.
A já jsem si vždycky zakládala na tom, že jsem se s těma lidma zdravila, že jsem
je od vidění skoro všechny znala. Jenže pak zjišťuju, že ty lidi nemluví česky, takže asi tak“ [interview 14]. Tento druh tvrzení znovu poukazuje na jazyk (resp.
jazykovou odlišnost) jako na silný etnoidentifikační činitel.
A konečně naposledy na tomto místě k tématu jazykové diference: dotázaní,
kteří se blíže stýkají s novoosídlenci (téměř výhradně ovšem pracovně – v zaměstnání jako kolegové nebo ve vztahu podřízený–nadřízený či klient) nezaznamenávají u nich potřebu učit se česky. Současní novoosídlenci se jen velmi
laxně snaží komunikovat v českém jazyce („jenom si nechají vysvětlit věci co se
týče třeba obsluhy strojů, aby rozuměli požadavkům a tak, taky s mistrem mluví
česky, ale jinak se schází jen mezi sebou, a to se baví po jejich, taky po práci“
[interview 05]).
Za nejvíce vyhraněnou (či „uzavřenou“, „samu pro sebe“) je ve městě považována vietnamská menšina. Kromě vietnamských dětí, které v českém jazyce
absolvují školní docházku a tráví i volný čas také s nevietnamci, není v této
skupině čeština preferovaným jazykem (ovšem opět s výjimkou pracovní (do-)
mluvy).14 To také bývá předmětem kritiky a je to považováno za doklad lokální
odtažitosti Vietnamců vůči českému prostředí.
Příslušníci majoritní společnosti předpokládali, že se noví obyvatelé města
budou více integrovat do české společnosti (tento proces ale zaznamenávají pouze u dětí přistěhovalců). Nenaplnění tohoto předpokladu je vnímáno značně negativně. Proces izolování novoosídlenců od českého prostředí nazývají „tvorbou
ukrajinskejch a vietnamskejch mafií“ [interview 06] a „tvorbou měst ve městě“
[interview 02].
14
Devatenáctiletý informátor mi přiblížil svůj pohled na politickou situaci ve městě, kterou spontánně charakterizoval jako výsledek mezietnických vztahů – volyňáků a nevolyňáků.
276
Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“
Shrnutí
Na základě obsahové analýzy malých dějin reemigrace a dosídlení je možné konstatovat, že nově příchozí byli starousedlíky identifikováni podle místa (země),
odkud přišli. Ovšem paradoxně s tím se nerozlišoval jejich etnický původ ani
jejich subjektivní etnická příslušnost. Období po roce 1945 označovali dotazovaní jako dobu chaosu, kdy lidé zkrátka měli jiné starosti. Rozlišování etnického
původu či subjektivní etnicity nebyla priorita v době, kdy bylo nutné řešit značné
existenční problémy a zaopatření vlastní rodiny v novém „domově“. Druhořadost vnímání etnicity reemigrantů a dosídlenců je patrná do dnešních dnů. Ze
strany příchozích zde byly snahy o udržení kulturních specifik a konstant oblasti,
ze které přišli (rodinná obřadnost, krojové a kulturní součásti a zvyklosti), nicméně již od 60. let 20. století tyto snahy ochabovaly a do dnešních dnů přetrvaly
jen velmi sporadicky. Zbytky se dosud uchovaly jen u nejstarší generace.
Generalizace se vztahovala i na životní styl nově příchozích. Například v souvislosti s reemigranty z Rumunska pamětníci hovořili o nadměrné konzumaci
alkoholu, pálení kořalky, nelegálním obchodování; dále zmiňovali jejich údajnou negramotnost.
V samém úvodu tohoto příspěvku jsem předeslala, že výzkum odkryl obraz
spontánního vypravěčského repertoáru. Pozornost poutá právě již zmíněný stav
nedostatku přesnosti při pokusech o etnickou charakteristiku „těch, co přišli“,
a navíc také nezájmu o zjištění pravého stavu věcí. Během výzkumu jsem se
setkávala s vyprávěním o Rumunech, Bulharech, Ukrajincích a Polácích, kteří
se usadili v Lesné a okolních obcích. Z výpovědí samotných aktérů přesídlení,
jejich potomků či lidí, kteří k nim měli blízko, ale vyplynulo, že oni sami se
považovali za Rusíny. Velmi charakteristická je pro ně poměrně silná religiozita
(pravoslaví). Ve zjištěných malých dějinách reemigrace se také často objevoval
motiv identifikace „nás“ jako vyznavačů pravoslavné víry, prostřednictvím které
se „kovají příbuzenské vazby“. Rusíni si chtěli podržet svoji víru, hledali místo,
kde se budou moci kompaktně usadit, a našli je v Lesné a okolních obcích. Významně se zasadili o opravu kostela v Lesné, který se stal tím jejich místem. Je
přirozené, že každý člověk hledá to svoje místo, a pro Rusíny usazené v Lesné se
jím stal právě kostel sv. Mikuláše.
Během práce se získaným materiálem (interpretace biografických rozhovorů;
srov. Vaněk 2004) se ukázalo, že reemigrantská, dosídlenecká, eventuálně starousedlická identita skupin obyvatel je stále udržována (hlavně mezi příslušníky
střední a staré generace). Mezi jednotlivými rodinami jsou nadále silné skupinové
vazby. Povědomí o tradici skupin dosud nezmizelo ani u nejmladší generace. Stále je zřetelné a reprodukované, v mnoha případech se o něm hovoří jako o ledacos
277
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
vysvětlujícím.15 Nejčastěji narážíme na „vykořeněnost“ kraje, kdy se o Tachovsku mluví jako o prázdné oblasti bez těch „pravých“ kořenů (těmi pravými jsou
myšleny takové, které by nebyly zpřetrhané diskontinuitou vývoje města v závislosti na historických milnících 20. století; srov. např. Spurný 2006: 12).
Potomci reemigrantů z Rumunska hovořili o slábnutí tradic (rodinných a obřadních zvyklostí „donesených“ z původního místa pobytu) v souvislosti s vymřením nejstarší generace, která byla jejich nejsilnějším nositelem. Zvyšující
se míru exogamie skupiny ani odchod mladých lidí z vesnice nehodnotí starší
generace příliš kladně, ovšem považuje to za adekvátní době, která nabízí nové
ekonomické, sociální a kulturní podmínky.
Udržely se však zcela jasné hranice mezi původními obyvateli oblasti a dosídlenci z Čech, a mezi dosídlenci z ostatních zemí. Jeví se, že tyto hranice jsou
udržovány oboustranně.
Červenec 2010
Literatura a prameny:
Assmann, Jan: 2001 – Kultura a paměť. Praha: Prostor.
Barth, Fredrik: 1969 - Ethnic groups and boundaries. The social organization of culture difference.
Oslo: Universitetsforlaget.
Brouček, Stanislav: 1988 – Etnicita, etnikum, etnosociální organismus. Český lid 75: 171–174.
Brouček, Stanislav – Cvekl, Jiří – Hubinger, Václav – Grulich, Tomáš – Kořalka, Jiří – Uherek,
Zdeněk – Vasiljev, Ivo: 1991 – Základní pojmy etnické teorie. Český lid 78: 237–257.
Grulich, Tomáš: 1980 – Etnické procesy v novoosídleneckém pohraničí. Diplomová práce. Katedra
etnografie a folkloristiky FF UK Praha.
Haišman, Tomáš: 1984 – Několik poznámek k procesu formování nových lokálních společností
v českém pohraničí po roce 1945. Český lid 71: 141–154.
Heroldová, Iva: 1977 – K otázce integrace různorodých skupin osídlenců na Tachovsku. In: Leščák, Milan: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti. Bratislava: Veda: 174–178.
Heroldová, Iva: 1978 – Národopisná problematika novoosídleneckého pohraničí. Český lid 65:
195–206.
Heroldová, Iva: 1984 – Novoosídlenecká vesnice. Český lid 71: 130–141.
Heroldová, Iva: 1985 – Současné etnické procesy v pohraničí českých zemí. Český lid 72: 58–64.
Hlôšková, Hana: 1996 – Kategória minulosti v rozprávačskej stratégii. Slovenský národopis 44:
319–333.
15
Devatenáctiletý informátor mi přiblížil svůj pohled na politickou situaci ve městě, kterou spontánně charakterizoval jako výsledek mezietnických vztahů – volyňáků a nevolyňáků.
278
Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“
Hubinger, Václav: 1988 – Etnos a etnikum. Český lid 75: 43–50.
Köferl, Josef: 1985 – Der politische Bezirk Tachau (harausgegeben 1890) und Supplement zur
Heimatskunde des politischen Bezirkes Tachau (herausgegeben 1895). Geretsried.
Leach, Edmund: 1954 – Political Systems of Highland Burma. Cambridge: Harvard University
Press.
Le Goff, Jacques: 2007 – Paměť a dějiny. Praha: Argo.
Lozoviuk, Petr: 2000 – „Etnické přistěhovalectví“ do Spolkové republiky a jeho historické, kulturní a politické pozadí. Střední Evropa 16: 96–118.
Mušinka, Mikuláš: 1981 – Folklórne tradície v súčasnej kultúre presídlencov z Rumunska v českom a moravskom pohraničí. Národopisné informácie 12: 114–120.
Nosková, Helena: 1980 – Příspěvek k osídlování Tachovska po roce 1945. Sborník okresního
muzea v Tachově: 13: 30–34.
Nosková, Helena: 1981 – Kalendářní obřadnost slovenských reemigrantů z Rumunska a její proměny v regionech západních Čech. Kandidátská práce. Ústav pro etnografii a folkloristiku
ČSAV Praha.
Nosková, Jana: 2007 – Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Ústav evropské etnologie.
Petrášová, Markéta: 1981a – Etnické procesy v západočeském pohraničí: malá etnická skupina
Ukrajinců–Rusínů na Tachovsku a Chebsku. Diplomová práce. Katedra etnografie a folkloristiky FF UK Praha.
Petrášová, Markéta: 1981b – Společenský život Ukrajinců–Rusínů na Tachovsku. Sborník okresního muzea v Tachově: 14: 23–30.
Procházka, Zdeněk: 1994 – Český les – Tachovsko. Historicko-turistický průvodce. Domažlice:
Nakladatelství Českého lesa.
Procházka, Zdeněk: 2003 – Sklářství v Českém lese. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2. vyd.
Procházka, Zdeněk: 2007 – Tachov – město. Historicko-turistický průvodce. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2. vyd.
Seznam obcí v Republice československé. Díl 1, Seznam obcí v zemi české podle stavu z konce
roku 1946. 1947. Praha.
Schmutzler, Josef: 1970 – Eine deutsche stadt in Böhmen. Weiden in der Oberpfalz.
Schuster, Franz: 1962 – Tachau – Pfraumberger Heimat. Weiden.
Sidler, Lia: 1995 – Koncepty identity a etnické vzory identity v Bratislave. Slovenský národopis
43: 5–19.
Skalník, Petr: 2008 – Opakované studie obcí. In: Skalník, Petr – Šavelková, Lívia (eds.): Okno do
antropologie. Pardubice: Univerzita Pardubice: 49–74.
Spurný, Matěj: 2006 – Sudety: vývoj a současný život jednoho pojmu. Proměny sudetské krajiny.
Domažlice: Nakladatelství Českého lesa.
Statistický lexikon obcí v zemi české. 1934. Praha.
Stöcklow, Josef: I/1878 – Geschichte der Stadt Tachau (Pragmatische Geschichte).Tachau.
Stöcklow, Josef: II/1878 – Geschichte der Stadt Tachau (Kulturgeschichte). Tachau.
Šatava, Leoš: 1981 – Volyňští Češi na Podbořansku a Žatecku. Český lid 68: 195–203.
Šatava, Leoš: 1994 – Etnicita a etnická problematika v současné Evropě: časová úvaha. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica 1. Studia Ethnographica VIII: 41–46.
Štiess, Bedřich: 1955 – Kapitoly z dějin skelných hutí na bývalém panství tachovském. (Příspěvek
k dějinám západočeských skláren). Český lid 42: 265–270.
Štiess, Bedřich: 1959 – Z počátků sklářství na Tachovsku. (Osudy skelných hutí v Schönwaldu
a Waldheimu). Český lid 46: 219–224.
279
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Štiess, Bedřich: 1960 – Novoveská huť. (Studie k dějinám skláren na Tachovsku). Český lid 47:
220–223.
Tachau – Geschichte einer deutschen Stadt in Böhmen in Wort und Bild. 1994. München.
Vančík, František: 1977 – Ukrajinská skupina na Tachovsku v západních Čechách. In: Leščák,
Milan: Premeny ľudových tradícií 1: Československo. Bratislava: 182–190.
Vaněk, Miroslav: 2004 – Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé
dějiny AV ČR.
Vasiljev, Ivo: 1988 – Etnikum, etnické společenství, etnická skupina. Český lid 75: 169–171.
Živná, Ctirada: 1981a – Etnické procesy v západočeském pohraničí ČSR: vývoj a úloha příbuzenského systému v procesu formování nové lokální společnosti u slovenských reemigrantů
z rumunského Rudohoří v obci Houšťka v tachovském okrese. Diplomová práce. Katedra etnografie a folkloristiky FF UK Praha.
Živná, Ctirada: 1981b – Příbuzenské vztahy a jejich úloha v životě slovenských reemigrantů z Rumunska. Sborník okresního muzea v Tachově 14: 12–22.
Prameny:
SOkA Tachov, MěNV Tachov, pamětní kniha Tachov I 1945–1958.
SOkA Tachov, ONV Tachov, Sign VIII/8 seznam transportu.
SOkA Tachov, OsF Blobner, inventární číslo 1. Blobner, Anton: 1912: Dějiny města Tachova s přihlédnutím k historii a panství okresu Tachov.
Contact: Mgr. Ivana Kotrbatá, Ústav etnologie, Univerzita Karlova v Praze,
Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, e-mail: IvaKotrbata@
seznam.cz.
280
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
STUDIE
VOJVODOVŠTÍ ČEŠI OČIMA SVÝCH SOUSEDŮ1
MAREK JAKOUBEK
The Vojvodovo Czechs through the eyes of their neighbors
Abstract: In the tradition of imagology, as it was elaborated in the works of
V. Todorov and Z. Urban, the author presents an image of the Czech community
living in a village of Vojvodovo in Bulgaria from the beginning of the 20th century
till 1950, as it was seen through the eyes of their neighbors. As a source the author
uses published texts as well as unpublished memoirs dealing with Vojvodovo, and
testimonies gathered during his fieldwork in Vojvodovo in a period 1997–2009.
Derived from the mentioned sources, the final image of the Czechs in Vojvodovo
is very positive. It presents them as a noticeably united group of puritans, who
were industrious in an exemplary manner, primarily peasants, nevertheless very
good traders, neat and culturally advanced, honest and willing, which made them
good neighbors, except the fact that they were not very hospital to strangers.
Key words: Vojvodovo, Belintsi, Czech compatriots, ethnic image, imagology.
Prolog
Vojvodovo, česká obec v severozápadním Bulharsku, byla založena roku 1900
asi dvaceti evangelickými rodinami z české obce Svatá Helena v rumunském
Banátu, které tuto obec opustily z důvodu náboženských rozporů a nedostatku
půdy. I přes několik válečných konfliktů, jichž se Bulharsko v prvních dekádách
20. století účastnilo, obec hospodářsky prosperovala a počet obyvatel utěšeně
vzrůstal. Hospodářská prosperita, založená takřka výhradně na zemědělství, však
po určité době narazila na mez nedostatku půdy, a tak v roce 1928 obec opustila část obyvatel, která uvěřila zvěstem o zemi mnoha možností, a přesídlila
1
Stať je dílčím výstupem projektu č. P405/10/0471, podpořeného Grantovou agenturou České
republiky.
281
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
do Argentiny. Ještě před jejich odchodem se obec konfesijně rozdělila, když se
roku 1925 od metodistického sboru oddělila část členů a přiklonila se k darbismu. Roku 1926 pak také byla ve Vojvodovu otevřena česká doplňovací škola.
K novému přelidnění obce a souvisejícímu nedostatku půdy došlo ještě jednou
v roce 1934/1935, kdy část Vojvodovčanů odešla do turecké vsi jménem Belinci
v severovýchodním Bulharsku. Historie českého osídlení Vojvodova, stejně jako
Belinců, v zásadě končí v letech 1948–1950, kdy naprostá převaha jejich českých obyvatel, v počtu cca 700 osob (200 rodin), tyto vsi v rámci poválečných
a na základě mezistátních dohod realizovaných reemigračních procesů opustila
a přesídlila do ČSR, kde se usadila v několika obcích v regionu Jižní Moravy.
Patrně posledním badatelem, který ve Vojvodovu realizoval výzkum, byl roku
1949 – tedy ještě před přesídlením jeho české komunity – slovenský lingvista Vincent Blanár (srov. Blanár 1951 a 1953). Po uvedených reemigračních procesech
ovšem jako by badatelé o Vojvodovo ztratili zájem a několik desetiletí do obce
žádný z nich nezavítal. Prvním, kdo toto zapomnění prolomil a Vojvodovo (znovu)
objevil coby badatelské téma, resp. lokalitu hodnou terénního šetření,2 byl bulharský etnolog Vladimir Penčev. Ten v této obci na začátku 80. let 20. století realizoval
terénní výzkumy, jejichž výstupem byla řada studií (viz např. Penčev 1988; Penčev
2006a [1996]; naposledy pak Penčev 2008), jakož i archivních materiálů (zejm.
Folklorní materiály…), které dodnes tvoří základní korpus dat ke studiu této vsi.
Tematicky tedy následující stránky navazují na linii výzkumů Vojvodova, s nimiž začal právě V. Penčev a po němž pokračovala celá řada badatelů, nevyjímaje
autora těchto řádků. Z výraznějších počinů na daném poli jmenujme Nešpor –
Hornofová – Jakoubek 2001; Hirt – Jakoubek 2005; Jakoubek – Nešpor – Hirt
2006; či Budilová 2008, resp. 2010. Co se však týče přístupu k materiálu a jeho
zpracování, odchyluje se přítomná studie od etnologicko-antropologické linie vytyčené Penčevem a navazuje na tradici výrazně odlišnou; i v tomto případě však
stojí v pozadí konkrétní osoby. Bylo to někdy v roce 1995, kdy prof. Zdeněk
Urban pozval na svůj seminář balkanistiky na IZV UK bulharského bohemistu
Veličko Todorova. Tématem jeho přednášky byl koncept imagologie, resp. jeho
aplikace na případ Bulharů v Čechách, tedy prezentace obrazu Bulhara v tehdejší české společnosti, jak jej během svých výzkumů V. Todorov zaznamenal.3
2
3
Do Penčevova vystoupení se zmínky o Vojvodovu nacházely jednak v dílech autorů zabývajících se problematikou našich krajanů v Bulharsku, zejm. pak jejich poválečnou reemigrací (viz
např. Vaculík 1983), vystěhovalectvím z českých zemí do daného regionu (Heroldová 1986)
či otázkou situace přesídlenců v nové vlasti (Heroldová 1975 a 1978; Navrátilová a kol. 1986;
Šrámková 1983); Vojvodovo jako takové tedy pro žádného z uvedených autorů nepředstavovalo primární ani výhradní oblast zájmu.
Více viz: Jakoubek – Hirt 2001.
282
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
S konceptem imagologie jsem se tehdy setkal poprvé, zdaleka však ne naposledy: netrvalo totiž dlouho a na stránkách periodika Lidé města – Urban Dwellers
se objevily stati obou uvedených akademiků vycházející právě z pozic imagologie a zabývající se českým obrazem Bulharska a Bulharů v letech 1992–1994
(Todorov 1996), respektive současným českým obrazem jižních Slovanů (Urban
1996a; 1996b). Podíváme-li se přitom na odpovídající ročník daného časopisu,
ukáže se, že imagologické stati Urbana a Todorova jsou obklopeny řadou obdobně koncipovaných statí věnovaných problematice „pohledu na“ (Moravcová
1996a), „etnickému obrazu“ (Moravcová 1996b), pohledu „očima“ jedné skupiny
na skupinu druhou (Turková 1996). Je zřejmé, že tato imagologická „vlna“ statí
v Lidech města nebyla náhodná – odpovídající autoři byli blízkými spolupracovníky na tehdejším Institutu základů vzdělanosti UK, pohybujícími se badatelsky
na ne-li shodném, tak přinejmenším obdobném poli a sdílejícími kromě podobného předmětu zájmu (Češi v Bulharsku a Bulhaři v Čechách, šířeji pak témata
obecně balkanistická, resp. jihoslovanská) také přístup k němu. Co se tedy metodického přístupu týče, budeme postupovat víceméně ve šlépějích uvedených
autorů a jejich imagologického diskurzu.
Cílem studie je prezentace obrazu Čechů obývajících obec Vojvodovo v severozápadním Bulharsku, resp. prezentace toho, jak své české sousedy viděli
(především) bulharští obyvatelé této obce. Konkrétní postup přitom bude následovný: zdrojem výpovědí o českých obyvatelích Vojvodova ze strany jejich
bulharských sousedů, popřípadě dočasných bulharských návštěvníků této obce
budou dva hlavní rámcové soubory dat – 1) veškeré známé (publikované i nepublikované) texty věnované problematice Vojvodova, 2) mé terénní zápisky
a nahrávky rozhovorů s informátory zaznamenané ve Vojvodově a jeho okolí
v průběhu let 1996–2009. V obou souborech bude následně provedena rešerše,
jejímž účelem bude zachycení veškerých relevantních výpovědí na dané téma.
Při systematizaci odpovídajících výpovědí poslouží jako výchozí bod, vůči kterému budou shromážděné výpovědi usouvztažněny, (kam mé znalosti sahají)
jediný text, mající charakter sevřeného a reflexivního pohledu na zvolenou skupinu „očima jejich souseda“, víceméně tedy prezentující jejich „obraz“. Protože
text sestává především z výpovědí o tom, „jací Češi byli“, uchopíme pořadí,
v jakém se odpovídající výpovědi v textu objevují, jako osnovu, vůči níž budou
orientovány výpovědi obsažené v námi zpracovaných souborech, z nichž se tak
stane jakýsi rozšiřující suplement výpovědí z tohoto „osového“ textu. Zbylé výpovědi, které text neobsahuje, budou dále utříděny vzhledem k jejich četnosti
(již budeme pro dané účely chápat jako ekvivalent reprezentativnosti) v obou
souborech a prezentovány v odpovídajícím pořadí.
283
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Obraz vojvodovských Čechů
Text, z něhož pochází následující výňatek, je vzhledem k (zdaleka nejen) tématu,
jemuž je věnována tato studie, stejně pozoruhodný a důležitý, jako atypický. Význam tohoto textu spočívá v naší perspektivě v tom, že jeho největší část je věnována do značné míry právě tomu, na co je zaměřena i samotná naše stať: pohledu
na Čechy z Vojvodova očima jejich bulharského souseda. Atypičnost tohoto textu
se pak skrývá ve významu sousloví „z Vojvodova“ – to totiž v tomto případě odkazuje k faktu, že dotyční Češi „z Vojvodova“ pocházeli: ti, o nichž autor textu
referuje, však byli obyvateli Deliormanské vsi Belinci (turecky Akčelar).
V hospodářsky prosperujícím Vojvodovu narůstal současně též počet obyvatel, což vzhledem k limitované rozloze obdělávatelné půdy vedlo k situacím,
kdy, jak Vojvodovčané sami říkali, již „pukaly obruče“. První vlna vysídlení
z Vojvodova směřovala v letech 1926–1928 do Argentiny, druhá pak roku 1935
do oblasti Deli Orman (bulharsky Ludogorie). Deli Orman byla oblast tradičně
osídlená bulharskými Turky, která krátce před příchodem vojvodovských Čechů
zažila odchod značného množství tureckého obyvatelstva do Turecka. Co následovalo, popisuje v kapitole „Přestěhovanci zvojvodovi Do Deli Ormansko“ své
„knihy pamětní“ přímý účastník těchto migračních pohybů, Tomeš Hrůza:
V roku 1935 Naš vojvodofski se odstehovavali do Deli ormanu selo4
belinci asi 15 familijich kteřibili vedeni Robertem ševejdou i Karel
Pitrem … že tam mabejt moc urodni kraj dobrapuda…5
Od té doby se pak datuje české osídlení turecké vsi Belinci, kterou ovšem,
vedle Turků samotných, kteří ve vsi vždy představovali většinu, obývaly také
další skupiny, jako Cikáni, Němci a (banátští) Bulhaři, k nimž patří i autor námi
komentovaného textu: Anton Gjukov.
Anton Gjukov se narodil v roce 1934 v rodině bulharských přesídlenců z rumunského Banátu, tzv. banátských Bulharů, v obci Bardarský Geran (tj. brdařská
studně), nacházející se nedaleko od Vojvodova. Jeho rodiče se pak rok po jeho
narození z ekonomických důvodů rozhodli – stejně jako několik rodin již zmíněných nedaleko žijících Vojvodovčanů – odejít do oblasti Deli Ormanu do vsi
Belinci. Tam pak Anton Gjukov žil vedle místních Čechů až do jejich odchodu
do ČSR v roce 1949.
Nepominutelná je v daném ohledu otázka reprezentativnosti belinských Čechů
vůči jejich příbuzným ve Vojvodovu. Domnívám se, že nejlepší odpovědí na tuto
otázku budou – jak uvidíme záhy – bezmála identické výpovědi na adresu těchto
4
5
Selo – bulharsky vesnice.
Hrůza in Jakoubek 2010.
284
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
dvou skupin. (Ex)vojvodovští Češi obývající Belince i Češi ve Vojvodovu byli
svými bulharskými sousedy nahlíženi veskrze stejně, a to s nejvyšší možnou mírou jistoty právě proto, že stejně jednali, v totéž věřili a rovněž i stejně smýšleli.
V souvislostech naší studie budeme proto výpovědi o Češích v Belincích chápat
jako svého druhu výpovědi o vojvodovských Češích a při tvorbě odpovídajícího
„obrazu“ nebudeme mezi těmito dvěma prameny výpovědí nadále již (s jedinou
výjimkou – viz dále) rozlišovat.
V kapitole věnované Čechům Anton Gjukov tedy píše:6
Češi
Větší Němci než Němci samotní
Ze všech národností ve vesnici7 byli Češi nejčistšími Evropany. Jejich religiózní výjimečnost coby protestantů je oddělovala ode všech
ostatních. Byli uzavřenější, nejdisciplinovanější v práci i ve způsobu
života. Nenavštěvovali hospodu, cukrárnu, poutě, žili svůj uzavřený
život. Sňatkově se nekřížili ani s Němci ani s Banátčany,8 ani s ostatními. Nechodilo se k nim na návštěvu, pokud tě nepozvali. Vzato kolem
a kolem, žili „inkognito“, jako by v pracovních dnech ani nebyli přítomni. Byli dobrými zemědělci, měli nejobdělávanější pole, díky usilovné práci byli všichni zámožní. Jejich ve srovnání s ostatními větší
píle a velká vytrvalost je učinily pověstnými v celém kraji. Jinak byli
dobrými sousedy, ochotní a pečliví, na veřejných záležitostech se podíleli většinou finančně. Slovanský původ a jazyk jim ztěžovaly, ještě
více než Němcům, aby se naučili náš jazyk a zvládli jeho fonetiku.
Stejně jako Rusům se jim moc nedařila výslovnost.
Dělali nádherné svatby, řekl bych ukázkové. Čechům, Němcům a Banátčanům přicházeli hosté ze sousedních vesnic, někdy z okresního
města, aby viděli cizokrajné přistěhovalce, jejich tradice a obyčeje…
Než přistoupíme k rozboru Gjukovova textu, nutno ještě zmínit onu výjimku
z jinak přijatého rozhodnutí chápat tento text jako svého druhu výpověď o vojvodovských Češích. Jde o v zásadě podvojnou poznámku o tom, že Češi v Belincích „byli uzavřenější“, „žili svůj uzavřený život“, resp. že „žili ‚inkognito‘,
jako by v pracovních dnech ani nebyli přítomni“ – je zřejmé, že tento rys souvisí
právě a jen s tím, že Češi tvořili v Belincích menšinu, a není proto možné ji
vztahovat na situaci ve Vojvodovu, ve kterém byli Češi naprosto dominantní
6
7
8
Text je překladem části odpovídající kapitoly knihy: Gjukov 2006: 89–90.
Tj. v obci Belinci.
Banátčani, tj. banátští Bulhaři – Pavlikjani.
285
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
skupinou určující charakter celé obce. Pro účely následného rozboru bude tedy
platnost této výpovědi programově uzávorkována.
Pomineme-li fakt, že Gjukov hned v nadpisu kapitoly Čechy přirovnává
k Němcům, ba o nich dokonce říká, že jsou „větší Němci než Němci samotní“,
což je výpověď, která v širším bulharském kontextu konvenuje se stereotypem
Čechů coby „poněmčených Slovanů“ anebo vůbec Germánů za Slovany se pouze vydávajících,9 na který se ovšem Gjukov zjevně neodvolává, týká se první
výpověď religiózních specifik Čechů, která je – jakožto skupinu – odlišovala od
skupin ostatních. Přestože tato výpověď „obraz“ vojvodovských Čechů vlastně netvoří (neříká totiž ještě tak docela, „jací vojvodovští Češi byli“), vytváří
tomuto „obrazu“ tak říkajíc rám. Patrně přitom není náhoda, že tento rys daného společenství uvádí Gjukov na prvním místě – právě specifická religiozita
vojvodovských Čechů je totiž rysem, který řada badatelů považuje ve vztahu
k této komunitě za definiční. Bulharský etnolog Vladimir Penčev tak například
ve svých studiích věnovaných problematice Vojvodova dokládá, že náboženství
hrálo v případě komunity vojvodovských Čechů roli etnodiferencujícího a etnozachovávajícího faktoru (Penčev 2006a: 96), pročež toto společenství označuje
za etnokonfesní (tamtéž: 96). Sám autor tohoto pojednání pak společně s T. Hirtem a v návaznosti na bádání Penčevova hovoří o náboženství jako ústředním
organizačním principu vojvodovského společenství.10
Vzorová pracovitost
Prvním skutečným příspěvkem k „obrazu“ vojvodovských Čechů je tak výpověď: „(Češi byli) nejdisciplinovanější v práci i ve způsobu života.“ Pro náš účel
bude vhodné oddělit od sebe obě části této výpovědi a pojednat je samostatně.
Začneme tak s tezí „(Češi byli) nejdisciplinovanější v práci“. Jedná se o skutečně typickou výpověď, resp. komponentu „obrazu“ vojvodovských Čechů, jejíž
obdoby nalezneme jak v řadě dalších textů,11 tak i ve výpovědích informátorů – ti
například o svých bývalých sousedech dodnes hovoří (s jistou dávkou obdivu
v hlase) jako o „milovnících práce“, „pracantech“ (bulharsky trudoljubiteli), což
je označení, které hovoří samo za sebe. Ačkoli je tato studie věnována rekonstrukci toho, jak vojvodovské Čechy viděli jejich bulharští sousedé, dovolím si
ve vztahu k jejich pracovitosti ocitovat i jednu ne-bulharskou výpověď, a to jak
9
10
11
Srov.: „Pokládají se za Slovany, ale Slovani to nejsou, jsou to Germáni“, „poněmčení Slované“
(Penčev 2006b: 218).
Hirt – Jakoubek: 2005, kap. 2.4. „Náboženství jako ústřední organizační princip vojvodovského společenství“ (352–355).
Z ne-bulharské produkce viz např. „krajania vo Vojvodove sú tiež [ve vztahu k okolnímu obyvatelstvu] najlepšie postavení hospodársky“ (Michalko 1936: 255).
286
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
proto, že je s pohledem Bulharů bezezbytku v souladu (na což ostatně v dovětku
explicite poukazuje i její zaznamenatel), tak i pro její celkovou výjimečnost.
Pramenem této výpovědi je Bulharský deník někdejšího českého vyslance v Bulharsku, Františka Kubky, který při zmínce o Vojvodovu uvádí:
„Monsignore Galloni, zástupce Vatikánu v Sofii, mi vyprávěl, že tato
vesnice, ačkoli je prý nekatolická … je příkladem čistoty a dokonalé
selské práce širokému okolí. Monsignore to musí vědět! Je už v Bulharsku dávno a jezdí často po inspekcích. Říkají to také Bulhaři.“
(zvýraznění MJ) (Kubka 1949: 84)
Uvádíme-li, že jednou ze složek „obrazu“ vojvodovských Čechů byla jejich pracovitost, musíme také zmínit, že v očích jejich bulharských sousedů zanechal
velice výraznou stopu také rys dílem zcela opačný: fakt, že vojvodovští Češi
„přísně dodržovali biblické pravidlo – šest dní pracuj, sedmý odpočívej“ (cit. in
Cenkova 2008: 84).12
Dáme-li výše uvedené reference o pracovitosti vojvodovských Čechů dohromady s faktem, že pro ně bylo „zemědělství … hlavní činností a obživou“
(Necov 2006: 55), získáme výše již uvedenou Gjukovovu výpověď, podle které byli Češi „dobrými zemědělci“, kteří „měli nejobdělávanější pole“. O vojvodovčanech jakožto pracovitých zemědělcích se zmiňuje také někdejší soused vojvodovských Čechů a kronikář obce Neco Petkov Necov, který ve svém
Zápisníku slyšeného, viděného a prožitého v obci Vojvodovo v Orechovském
okrese 1896–1952 uvádí, že „Vojvodovští vždy v setbě předběhli sousední vesnice a nepropásli žádnou vhodnou dobu pro práci na polích“ (Necov 200613:
55). Užívá-li Necov při referencích o Češích srovnání s jejich sousedy, které
vojvodovští Češi v péči o pole předčili, je v případě Gjukovovy výpovědi, že
„jejich ve srovnání s ostatními větší píle a velká vytrvalost je učinily pověstnými v celém kraji“, srovnání jejím samotným základem.
Hovoříme-li o vojvodovských Češích a jejich renomé v oblasti zemědělské
produkce, nemůžeme rozhodně pominout výsledky Penčevových výzkumů,
podle kterých se jak v blízkém okolí Vojvodova, tak i v celém regionu:
12
13
Identické výpovědi získal od svých vojvodovských informátorů i již zmiňovaný V. Penčev,
srov. Penčev 2006a: 98; (informátor – T. Stančev /zápis z ledna 1996/).
Necovův původní název díla zněl Zápisník slyšeného, viděného a prožitého v obci Vojvodovo
v Orechovském okrese 1896–1952 („Beležnik za čuto, videno i preživeno v s. Vojvodovo Orechovsko 1896–1952“). Český název díla – Dějiny Vojvodova – je ekvivalentem bulharského
„Istorija na selo Vojvodovo“, který na první stranu kopie rukopisu, ze které byl pořízen český
překlad, napsala někdejší vojvodovská starostka A. Boneva a pod nímž je dílo obvykle citováno (srov. např. Vařeka 1990: 81).
287
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
jako axiom přijímá „civilizační úloha“ Čechů při rozvoji místního
zemědělství. Téměř „mytologický“ charakter má široce rozšířená legenda o předurčení Čechů k osídlení těchto míst: že Češi byli úmyslně přivedeni, aby byli vzorem v zemědělství. (Penčev 2006a: 102;
zvýraznění – MJ)14
V rámci ještě obecnějšího pohledu na Vojvodovo se setkáme s častou výpovědí
informátorů, podle kterých bylo Vojvodovo v době, kdy jej obývala česká komunita,15 považováno za „vzorovou obec“ (selo za obrazec) či „obec ‚k pohledání‘“
(charesvano selište). Za reprezentativní tak v daném ohledu můžeme považovat
často citovaný „výrok tehdejšího bulharského ministra, který řekl, že by byl moc
šťastný, kdyby Bulharsko mělo alespoň deset takových vesnic jako je Vojvodovo“
(in Penčev 2006a: 103; zvýraznění – MJ).
Disciplinovaní puritáni
Druhá, za účelem zvláštního pojednání výše opominutá polovina Gjukovovy výpovědi říká, že: „(Češi byli) nejdisciplinovanější … ve způsobu života“. I v tomto
případě nalezneme v souborech analyzovaných dat celou řadu obdobných výpovědí, z nichž některé tuto disciplinovanost blíže specifikují a říkají, že Vojvodovo bylo „pověstné svým puritanismem“ (cit. in Cenkova 2008: 84), tj. odkazují
ke skutečnosti, že komunita vojvodovských Čechů vyznávala protestantský směr
náboženství akcentující velice (či spíše extrémně) striktní morálku, která výrazně ovlivňovala celkový charakter života jejích členů. Kromě výše již komentované disciplíny v práci, byl výrazem této přísnosti také fakt, že z vojvodovských
Čechů „nikdo nepil alkohol, nekouřil tabák a byly zakázány i tance“ (cit. in
Cenkova 2008: 83; Necov 2006: 49). A Gjukov ve výčtu pokračuje – „nenavštěvovali hospodu, cukrárnu, poutě“. Vedle tohoto svého druhu asketismu, který
vzbuzoval spíše podiv než obdiv, měla ovšem disciplína vojvodovských Čechů
také řadu projevů, které byly okolím hodnoceny jednoznačně kladně: dodnes
se tak například ve Vojvodově vzpomíná na to, že když zde žili Češi, tak „ve
vesnici nedocházelo k žádným větším krádežím“ (Necov 2006: 50). Bylo tak
14
15
Možno doplnit, že historická role vojvodovských Čechů v daném regionu odpovídá pozici, jakou
Češi zaujímají i v obecných bulharských dějinách, ve kterých je jejich působení v poosvobozeneckém Bulharsku popisováno ve shodných termínech, a kde se též hovoří o jejich „civilizační úloze“
– viz např. název reprezentativní antologie „Češi v Bulharsku. Historie a typologie civilizační
úlohy“ („Čechi v Balgarija. Istorija i tipologija na edna civilizatorska rolja“) (Todorov 1995).
Vzhledem k tomu, že Češi tvořili ve Vojvodovu většinu a plně určovali její charakter, bylo Vojvodovo v době, kdy je obývala česká komunita, považováno za „jejich“ obec. V mnoha případech
je tedy třeba chápat reference o Vojvodovu jako výpovědi právě o jeho českých obyvatelích.
288
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
tehdy například možné „nechat své nářadí na poli a jít si odpočinout; to nářadí je
na svém místě“, přičemž „ takhle to bylo vždycky, pokud tady byli oni“ (Penčev
2006a: 98; zvýraznění – MJ). Mimoto je pamětníky dodnes vyzdvihováno, že
mezi Čechy „neexistovaly hádky ani jiná zločinnost“ (cit. in Cenkova 2008: 84).
Do stejné linie výpovědí přitom můžeme zařadit také zmínky o tom, že vojvodovští Češi si okolní bulharské obyvatelstvo získali „pracovitostí, upřímností
a poctivostí“ (Findeis 1929: 222; zvýraznění – MJ), resp., že se „pyšnili svou
poctivostí a ctnostným životem“ (Stojanov 2005: 234; zvýraznění – MJ).
Jak vidět, byl puritanismus vojvodovských Čechů podle všeho tak význačným rysem tohoto společenství, že skoro neexistuje rozsáhlejší pramen, který
by jej nezmiňoval, téměř by se až mohlo zdát, že se Vojvodovčané nikdy a nijak
neveselili. Nicméně – stejně jako se na adresu vojvodovských Čechů opakují
identické výpovědi o zákazech světských radovánek, tak se také, bezmála neméně často, setkáváme s komentářem fenoménu popisovaného jednou z pamětnic
jako „jediná zábava16 české vesnice [tj. Vojvodova] známé svým puritánstvím“
(Cenkova 2008: 84). O jakou „zábavu“ se jednalo? Procházky k vlaku po bohoslužbě spojené se zpěvem náboženských písní. Zmiňuje se o něm řada pramenů
(Necov 2006: 52; Janeva 2007: 1; Penčev 2006a: 98), nejpodrobnější popis však
předkládá Cenkova. Protože se jedná nejen o nejucelenější popis celé události,
ale také o jeden z nejúplnějších popisů vizuálního „obrazu“ Vojvodovčanů, dovolím si jej reprodukovat v jeho plnosti.
Po bohoslužbě šli mladí i staří po ulici, vyparádění jako na svatbu, na
rtech s náboženskou písní. Různobarevná skupina došla až k nádraží
… seřadili se čelem k přicházejícímu vlaku. Vlak zastavil a vesnice
zapěla vícehlasem. Cestující se vykláněli z oken, oči mohli nechat na
sličných českých dívkách – pestré jako kraslice, v nabíraných sukních,
halenkách s krajkami, na hlavách pestrobarevné šátky, na nohou bílé
střevíčky. Muži s klobouky na hlavách, na sobě saka, u krku vázanky.
Namísto jedné minuty, jak velí jízdní řád, stál vlak na vojvodovské
zastávce dlouho, předlouho a strojvůdce i vlak ztěžka oddychovali,
že budou mít zpoždění, ale cestující jim nedovolili odjet. Nakonec se
lokomotiva dala zprudka do pohybu, aby dohnala zpoždění, které ve
Vojvodovu nabrala.
Toto krátké představení před přijíždějícím vlakem byla jediná zábava
české vesnice známé svým puritánstvím. (cit. in Cenkova 2008: 84)
16
Snad je příznačné, že Penčev hovoří o „jediné útěše“ (Penčev 2006a: 98).
289
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Nepohostinní
Říká-li Gjukov o svých českých sousedech, že se k nim „nechodilo … na návštěvu, pokud tě nepozvali“, může se až zdát, že jeho volba stroze informativní
formulace je záměr, jak se vyhnout pro Čechy (jichž si očividně vážil) nutně
negativně vyznívajícímu srovnání. To Necov je při komentáři téhož fenoménu
mnohem otevřenější a říká poměrně jednoznačně, že vojvodovští Češi „nebyli
pro svůj západní původ nijak valně pohostinní“ (Necov 2006: 49).
Tento rys vojvodovských Čechů v zásadě koreluje s obecně bulharskou představou Čechů jako slovanských židů (srov. např. Penčev 2006b: 218), popřípadě
s již výše uvedeným pohledem na Čechy jako na „poněmčené Slovany“ (v Čechách běžný stereotyp „studených Němců“, resp. Němců – psích čumáků je doma
i v Bulharsku). Přestože lze předpokládat, že tento stereotyp Gjukov s Necovem
znali, resp. sdíleli, zdaleka není možné z této skutečnosti vyvodit, že by za uvedenými výpověďmi stál právě zmíněný stereotyp. Domnívám se, že pramenem Gjukovovy i Necovovy výpovědi byla jejich přímá zkušenost s jejich českými sousedy, nikoli v Bulharsku rozšířený stereotyp „Čecha“. Fakt, že stereotyp a zkušenost
se v daném případě shodují, je samozřejmě zajímavá, nicméně otázku, znamená-li
tato aposteriorní korelace potvrzení zmíněného stereotypu, nechávám otevřenou.
„(Češi) Byli dobrými sousedy“
„Češi byli jednotní, moc drželi pohromadě“ (cit. in Penčev 2006b: 218)
Kromě dosud zmíněných charakteristik na adresu svých českých sousedů uvádí Gjukov ještě následující: „Byli dobrými sousedy, ochotní a pečliví“. Na první
pohled se může zdát, že mezi touto výpovědí a citací tvořící druhou část názvu
této podkapitoly není vzájemná souvislost, ba dokonce, že se mohou nacházet ve
vzájemném napětí. Jak ale dokládá Cenkova, pamětníci věc vnímají jinak, takže
dokáží oba aspekty – zjevně aniž by mezi nimi pociťovali rozpor – skloubit do
jediné výpovědi, jako je například tato: „Lišili se [tj. vojvodovští Češi] neuvěřitelnou semknutostí. Postihnula-li někoho škoda,17 tak aniž by rozlišovali, zda se
jedná o Bulhara či Čecha, utvořili tříčlenný výbor, který chodil od domu k domu
a sbíral peníze pro postižené.“ (Cenkova 2008: 84) Necov – který si mimochodem
této praxe cení natolik, že jí ve svém „Zápisníku“ věnoval dokonce celou samostatnou kapitolu – označuje uvedený zvyk jako vzájemnou pomoc, která „byla Vojvodovu téměř zákonem“ (Necov 2006: 50). Vzhledem k výše uvedené výpovědi
(již podporuje řada dalších) se ovšem zdá, že ve své podstatě byla tato praxe ve
17
Tj. například, „když některému z hospodářů zemřel kůň, kráva či vepř, ale i když se stalo nějaké neštěstí jako například požár (to se stávalo málokdy)“ (Necov 2006: 50).
290
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
skutečnosti výpomocí sousedskou. Protože ale tuto pomoc organizovali ve Vojvodovu (chápaném jako „česká ves“) Češi, jejichž nejčastějšími sousedy byli opět
Češi, mohl dobový pozorovatel samozřejmě tuto praxi chápat jako výraz jejich
semknutosti. V tom smyslu, že bez Čechů nebylo ani semknutosti, to byla nepochybně pravda, neboť, jak Necov dodává na závěr, „tato tradice … skončila s vystěhováním Čechů“ (Necov 2006: 51). Na druhou stranu je ovšem zřejmé, že co se
Vojvodova jako lokality týče, překračovala přinejmenším v jednom významném
ohledu semknutost české komunity její hranice a zahrnovala všechny obyvatele
obce, Čechy i Bulhary. Tímto ohledem byla vzájemná sousedská pomoc.
Překrývající se obrazy
Soubor výpovědí o Češích, obsažený v Gjukovově textu, jsme v zásadě vyčerpali. Text sice ještě obsahuje několik zajímavých poznámek týkajících se české
komunity (například: „Dělali nádherné svatby, řekl bych ukázkové“ či „Stejně
jako Rusům se jim moc nedařila výslovnost“), ty však již mají odlišný charakter a proto je mezi přímé komponenty „obrazu“ Čechů nezařazujeme. Jak jsme
již zmínili, lze Gjukovovu kapitolu věnovanou Čechům chápat také jako snahu
o prezentaci „obrazu“ této skupiny. Ukázalo se zároveň, že všechny složky Gjukovova „obrazu Čechů“ (s jedinou výjimkou, způsobenou takříkajíc externími
faktory) jsou bezezbytku v souladu s výpověďmi z jiných pramenů. Jinak řečeno
– co se doposud prezentovaných výpovědí týče, jsou „obrazy“ Čechů vojvodovských a belinských identické, což také mj. potvrzuje, že pro náš účel lze chápat
odpovídající výpovědi o těchto dvou komunitách jako v principu zaměnitelné.
Již vzhledem k rozsahu Gjukovovy kapitoly není příliš překvapivé, že ostatní
prameny obsahují více výpovědí o českých sousedech než jen ty, které uvádí
Gjukov. Ačkoli tedy složky Gjukovem prezentovaného „obrazu“ Čechů odpovídají výpovědím z ostatních pramenů, jedná se takříkajíc pouze o „obraz v malém“. Následující sekce této studie bude proto věnována rekonstrukci „obrazu“
vojvodovských Čechů na základě výpovědí z jiných pramenů, než je Gjukovův
text. Co se techniky dotváření „obrazu“ vojvodovských Čechů v této sekci týče,
zvolíme stejný postup, jaký jsme užili v části předchozí – vybereme extenzivnější osovou výpověď, z jejíchž jednotlivých složek učiníme příslušné kapitoly
věnující se tomu kterému rysu; do příslušných kapitol pak budeme soustřeďovat
relevantní výpovědi z jiných zdrojů, jakož i odpovídající komentáře.
Stejně jako v předchozím případě bude i nyní výchozím výrokem výpověď
vzhledem k celkovému souboru pramenů výrazně atypická, ba svým způsobem dokonce ještě atypičtější, než tomu bylo v předchozím oddílu. Stejně jako
Gjukov je totiž i autor zvoleného osového výroku obyvatelem Belinců a jeho
291
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
výpověď se tak v prvním plánu týká Čechů usedlých v Belincích, na rozdíl od
Gjukova se však nejedná o Bulhara, ale o Turka. Je zřejmé, že co se osoby autora
analyzované výpovědi týče, jedná se vzhledem k historicko-politickým souvislostem Bulharska o rozdíl poměrně zásadní, pokud se však zaměříme na obsah
dané výpovědi, nalezneme jen a pouze shodu. Ačkoli to není naším cílem, může
skutečnost, že se tato (sice jediná, nicméně co se komentovaných charakteristik
týče, tak velice bohatá) výpověď kryje s výpověďmi z ostatních pramenů, představovat doklad toho, že pohled na Čechy ze strany jejich sousedů byl stejný
nejen ve Vojvodově a v Belincích, ale že Čechy viděli v těchto obcích stejně
i Bulhaři a Turci (a jak jsme viděli, tak také Slovák či Ital).
Salim Suleimon Salim, autor níže citované výpovědi, se narodil v Belincích –
ačkoli sám by patrně dal přednost tureckému označení této obce, tj. Akčelar – ve
stejném roce, kdy se sem (ex)vojvodovští Češi přistěhovali, tedy v roce 1935.
Češi tak byli jeho sousedy celých 14 let, třebaže o vědomém kontaktu s nimi
z jeho strany jistě nemůžeme hovořit v celém uvedeném období. V paměti baj18
Salima zanechali Češi výraznou stopu a vzpomínek na ně má tolik, že o nich dokáže hovořit mnohem déle, než kolik bychom mohli reprodukovat, i kdyby byla
tato studie věnována pouze tomuto účelu. V reakci na otázku „jací Češi byli“
podává ovšem baj Salim krátkou, zato však nesmírně koncentrovanou výpověď:
„Češi byli bohatí, čistí a kulturní lidé. Oblékali se jako motýli, měli pokročilejší
kulturu. Chovali koně a obchodovali s nimi.“ (cit. in Svoboda 2008) Rozboru
jednotlivých složek této výpovědi jsou věnovány následující kapitoly.
Čistí a organizovaní
Jednou z typických charakteristik, o níž se zmiňuje jak baj Salim, tak i řada dalších pamětníků, je čistota Čechů. V případě Vojvodova měla přitom tato čistota
dvě základní polohy, tj. jednalo se jak o čistotu obyvatel Vojvodova, tak i o čistotu vojvodovského obecního prostranství. Vojvodovští obyvatelé byli svou osobní
čistotou (a řádem) v regionu přímo proslulí a dodnes patří k prvním vzpomínkám
na ně: „To byli čistí lidé“. Čteme-li, že Vojvodovčané byli vždy „dobře oblečeni
… naparádění a nažehlení“ (cit. in Penčev 2006a: 10319), napadne nás, že komentář se namísto čistoty týká Vojvodovských – pro Bulhary nezvyklých – krojů. Takovou hypotézu však vyvrací opakovaně již citovaný vojvodvský kronikář
N. P. Necov, podle kterého „jim [Vojvodovčanům] nezáleželo ani tak na krojích,
jako spíše na jejich údržbě a čistotě“ (Necov 2006: 53; zvýraznění – MJ). Kromě
osobní čistoty byla čistotou a pořádkem pověstná také celá obec. Jak vzpomíná
18
19
Baj (z turečtiny) – uctivé oslovení staršího muže; užívá se před jménem.
Informátoři – T. Stančev, J. Postalkova, zápis z ledna 1996.
292
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
někdejší bulharská sousedka R. Dimitrova Janeva, „vesnice Vojvodovo bývala
rájem … ulice čisté – zametaly se každou sobotu – , dvorky zametené a uklízené.
Na ulicích byly vysázené v dvojřadech akáty a lípy“ (Janeva 2007: 2). Pořádek
a čistota se pak udržovaly i vně vesnice: „Dokonce i osetá pole jsou vždy čistá
a odplevelená – to bylo něco, čím se Vojvodovo odlišovalo od okolních vesnic.“
(cit in Penčev 2006a: 103; zvýraznění – MJ)
Čistota vojvodovských Čechů se ve vzpomínkách mnoha pamětníků mísí s jejich (podle pamětníků velice vypjatým) smyslem pro pořádek. Právě tak například
Elza Chevalier (roz. Popova), dcera někdejšího bulharského pastora ve Vojvodovu
Simeona Popova, dodnes vzpomíná: „Tam [tj. ve Vojvodovu – MJ] bylo čisto, tam
jsme se naučili, co je pořádek.“ Častokrát jsou tak v komentářích tyto dvě charakteristiky prostě sloučeny do jediné výpovědi – „(vojvodovští Češi) měli rádi řád
a čistotu“ (te običat red i čistota). Podle všeho se téhož aspektu vojvodovské české
komunity týkají také výpovědi referující o její mimořádné organizovanosti, která
dle starých Vojvodovčanů–Bulharů předznamenávala vlastně všechny aspekty jejího pospolitého života („Češi byli velice organizovaní – kostel, žně, všecko…“);
život vojvodovských Čechů tedy podle někdejších bulharských pozorovatelů
„plynul v téměř vojenském řádu a disciplíně“ (Stojanov 2005: 234).
Řada pamětníků přitom ve svých vyprávěních spojuje český smysl pro řád
a pořádek, mísící se (v bulharských očích) s exaltovaným akcentem na čistotu,
s typickým rysem Vojvodova, a to s jeho prostorovým plánem, zejména pak
s jeho rovnými ulicemi, které jsou „jako když střihne nůžkami“. Jak uvádí
například informátorka Cenkovové: „[Vojvodovo má] široké ulice, jako když
natáhnete nit … Domy stojí jako vojáci, na samé hraně chodníku, postavené
jak podle pravítka.“ (cit. in Cenkova 2008: 83) Takto postavená vypadá daná
výpověď nevinně, její původci ji ovšem pravidelně pronášejí nejen se záměrem srovnat řád (v mnoha rovinách) Vojvodova s nepořádkem bulharských
vesnic, ale vyvodit z tohoto srovnání i (byť dnes již jen retrospektivní) závěr
ohledně odpovídajících skupin obyvatel. Na tomto místě je však patrně třeba
se Bulharů a jejich vesnic zastat. Na rozdíl od čistoty a pořádku, které jsou
takřka nepochybným výrazem specifické – puritánské – hodnotové orientace
vojvodovských Čechů, je prostorový řád Vojvodova patrně pouze výrazem
faktu, že Vojvodovo vzniklo na zelené louce a naráz.20 Ano, je možné a nedá se
20
Ohledně autora tohoto plánu nepanuje v literatuře jednota, Penčev s odvoláním na informátorku J. Postalkovou uvádí, že „vesnice byla vybudována podle speciálního plánu polského
architekta“ (Penčev 2006a: 93), jehož jméno však neudává. Necov, který se v daném ohledu
s Penčevem neshoduje, je však v dané otázce sám vcelku nejednoznačný, neboť v rukopise
A píše o autorovi plánu jako o inženýru Ivanovovi (Necov 2006: 34), zatímco v rukopise B
čteme na shodném místě jméno Ing. Boháčka (Necov 2006: 34, pozn. pod čarou č. 18).
293
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
vyloučit, že volba odpovídajícího plánu Vojvodova je cíleným záměrem, nebo
snad dokonce poselstvím („šifra vojvodovských puritánů“?) jeho prvních obyvatel a je tedy možné na něj nahlížet jako na výraz jejich životní orientace,
protože však okolnosti volby tohoto plánu nejsou známy, spojovat prostorové
uspořádání Vojvodova s mravními kvalitami jeho českých zakladatelů se –
na rozdíl od mých informátorů – zdráhám. Hovoříme-li ovšem o pohledu na
vojvodovské Čechy očima jejich bulharských sousedů, je třeba chápat fakt, že
řada informátorů poukazuje na korelaci prostorového řádu Vojvodova s jednou z typických vlastností vojvodovských Čechů (ba že jej někteří chápou
přímo jako její emanaci), jako platný.
Jako motýli
„Oblékali se jako motýli,“ tak zní baj Salimova výpověď týkající se vizuální
stránky „obrazu“ jeho českých sousedů. Tento komentář, tj. teze „jako motýli“
(kato peperudy) představuje v referencích o vizáži vojvodovských Čechů jakýsi
refrén, který zmíní bezmála každý, kdo se při vzpomínkách dotkne odpovídajících témat. V některých případech se můžeme setkat též s obecnější výpovědí,
podle které byli Češi „hezcí lidé“ (chubavi chora), kdy ovšem není komentována česká fyziognomie, ale již uvedený fakt, že Češi byli „vždy dobře oblečeni“
(Penčev 2006a: 10321). Jak tedy jejich oděv vypadal?
„Muži … nosili městské oblečení a většinou měkké klobouky, ženy
a dívky nosily dlouhé, široké a pestré skládané sukně a na hlavách
měly uvázané pestrobarevné šátky. Dívky nosily čistě bílé nebo modré
šaty.“ (Necov 2006: 53)
Ve svátek se [ženy] oblékají do pěti bílých nebo světlobarevných, až
po kotníky dlouhých a bohatě nabíraných sukní. Šátky na hlavách jsou
pestrobarevné a vážou se pod bradou (Stojanov 2005: 235).
Není patrně překvapivé, že co se oděvu vojvodovských Čechů týče, zaujala
obyvatele okolních obcí jeho jinakost, jakož i čistota, v některých případech
se však můžeme setkat s výpovědí, která ukazuje, že co se odívání týče,
přišly bulharskému obyvatelstvu pozoruhodné i jiné polohy české, řekněme
oděvní kultury, u kterých bychom to, že zaujmou, patrně spíše nečekali, jako
například když N. P. Necov zmiňuje, že vojvodovští Češi „měli i ten dobrý
zvyk, že si sváteční oděv šetřili jen pro sváteční dny“ (Necov 2006: 53; zvýraznění – MJ).
21
Informátoři – T. Stančev, J. Postalkova, zápis z ledna 1996.
294
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
Kulturnější
Další položkou baj Salimova komentáře, které se budeme věnovat, je jeho poznámka o tom, že „Češi … měli pokročilejší kulturu“. Tato výpověď bezezbytku
konvenuje s tezí z „Krátké biografie“ vojvodovského obyvatele Toško Metodieva Stančeva, kde baj Toško mj. píše, že „Češi měli vyšší kulturu, třebaže jejich
vzdělání bylo stejné jako naše“ (Stančev 2007: 1). Protože se jedná o výpověď,
jejímž pramenem je podle všeho reflexe téže vojvodovské reality, můžeme v tomto kontextu uvést – neboť i v tomto případě se jedná v principu o pohled zvenčí
– rovněž vzpomínku M. Haškové, dcery prvního českého učitele ve Vojvodovu
Jana Findeise, podle které tatínek po návratu domů často zmiňoval, že „Češi tam
[tj. ve Vojvodovu a jeho okolí – MJ] byli elita“. Patrně se též nezmýlíme, pokud
do téže linie zařadíme i opakovaně se objevující pamětnickou výpověď, která
„kulturnost“ Čechů vymezuje o něco konkrétněji, když o nich říká, že „měli
vyšší morálku“ (te sa bili s povisok moral).
„Byli to kulturní lidé“ (kulturni chora) je přitom výpověď, kterou řada pamětníků při vzpomínkách na vojvodovské Čechy uvádí na prvním místě. Na straně
jedné není v případě této obecné teze možné určit bez výhrad přesně, ke kterým
vlastnostem vojvodovských Čechů odkazuje, na straně druhé však patrně můžeme tuto referenci chápat jako (záměrně) komplexní, zastřešující tezi zahrnující
v sobě odkazy k celé řadě rysů, jež okolní obyvatelstvo hodnotilo nejen jednoznačně kladně (nezapomínejme, že ne všechny charakteristiky Vojvodovčanů
byly hodnoceny kladně), ale dokonce – došlo-li na srovnávání vojvodovských
Čechů s odpovídajícími praktikami či vlastnostmi jejich sousedů (srovnání, prováděné právě těmito sousedy!) – jako lepší, resp. napodobení hodné. V jistém
smyslu se tak nejspíše jedná o jinou formulaci teze o výše již komentované „civilizační úloze“ vojvodovských Čechů v daném regionu, resp. regionech.
Velcí trhovci
Poslední charakteristiku české komunity, kterou baj Salim uvádí, je zmínka
o tom, že Češi „chovali koně a obchodovali s nimi“. Jako již několikrát výše,
můžeme i v tomto případě rozčlenit citovanou výpověď na její jednotlivé složky
a okomentovat je jednotlivě.
Za prvé hovoří baj Salim o Češích jako chovatelích koní. Zmínka o Češích jako
trhovcích s koňmi je ve výpovědích pamětníků opět velice častá, přičemž řada
konkrétních zmínek se týká čistoty vojvodovskými Čechy chovaných a prodávaných koní („měli nejlepší koně široko daleko – a čisté!“) a lze v nich tedy zaslechnout jakési konkretizované echo již uvedených výpovědí obecného charakteru.
295
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Ještě častěji je ovšem v memoárech pamětníků možné zaslechnout obecnou
poznámku o tom, že vojvodovští Češi byli „velcí trhovci“ (goljami tărgovci),
resp. že vojvodovští Češi „pořád prodávali“, a to nejen koně, ale i celou řadu
produktů, které vypěstovali (pšenice, kukuřice, dýňová semínka ad.) anebo které
byly výsledkem jejich chovatelských dovedností (vejce, smetana, salámy ad.).
Jakousi suplementární výpovědí, související úzce s obchodnickými schopnostmi vojvodovských Čechů, je reference o tom, že vojvodovští Češi „měli
kontakty“, která se týká právě toho, že jejich prodej se neomezoval na lokální
trhy, ale měl výrazně nadregionální povahu (velice často Vojvodovčané své produkty prodávali např. v Sofii).
Vzhledem k předchozímu výkladu tak nyní můžeme doplnit, že obchodnické
renomé vojvodovských Čechů mj. dokládá, že Vojvodovčané uměli nejen výborně obdělávat svá pole a starat se o pěstované plodiny, ale že výtěžek této práce
dokázali (společně s produkty chovu domácích zvířat) také velice dobře prodat.
„Bulhary nejvíce udivovaly postele s vysoko nastlanými peřinami“
Uvedená citace pochází z textu Ivy Heroldové (Heroldová 1996: 94), kde figuruje jako jedna z položek při komentáři interiéru vojvodovského domu. Existence
polštářů a peřin byla skutečně jednou z věcí, které fungovaly jako jakýsi punc
(vnitřku) českého domu a české domácnosti. Vzpomínka na fakt, že Češi „měli
polštáře a peřiny“, je jedinou výpovědí, kterou – ačkoli mezi ostatními pamětníky náleží mezi takříkajíc klasické, resp. standardní – neuvádí ani Gjukov, ani
baj Salim.22 V textu dalšího někdejšího pozorovatele vojvodovských Čechů, již
zmíněného Ljubomira Stojanova, však čteme:
Postele na spaní [v domech vojvodovských Čechů – MJ] jsou udělány
z prken, s peřinami a polštáři. K tomuto účelu se chovala hejna hus,
a když jim na jaře oškubali peří, svým legračním vzhledem rozveselovaly lidi.
Obecně je přitom jednou z hlavních příčin, proč někdejší sousedé vojvodovských Čechů řadí zážitek existence peřin a polštářů k nezapomenutelným, fakt,
že v odpovídající době nejenže Bulhaři spávali nikoli na postelích, ale na rohožích na zemi, ale především to, že jako přikrývku používali nepovlečené deky
22
V případě Gjukova důvod tohoto opomenutí neznáme, přičemž se zdá, že jeho zdrojem nebude žádná významná skutečnost; naopak, co se týče baj Salima, je příčinou této absence nejspíše skutečnost, že belinští Turci chodili na návštěvu ke svým českým sousedům jen zřídkakdy,
a „když, tak jen na dvorek, do vnitřku jen málo“, jak vzpomíná pamětnice a někdejší obyvatelka Belinců Kateřina Filipová (roz. Čížková).
296
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
z kozí srsti. Když si tak například jednou při návštěvě české domácnosti bulharská kamarádka B. Čížkové lehla do postele (a ze všech stran ji obklopily měkké
peřiny), její reakce zněla: „Já myslela, že jsem v nebi.“ Řada pamětníků přitom
vzpomíná také na to, že jakýmsi doplňkem existence peřin a polštářů bylo též
to, že „(Češi) měli holé husy“, neboť husy sloužily jako výhradní zdroj peří
a periodicky (alespoň dvakrát ročně) byly škubány. Dračky byly přitom zvláštní
společenskou, resp. příbuzenskou událostí českého vojvodovského společenství.
Necov pak též zmiňuje, že vojvodovští Češi „měli peří nejen pro vlastní potřebu,
ale, musíme říci, také je poměrně draze prodávali, většinou bohatým lidem ze
Sofie i odjinud“ (Necov 2006: 51).
Závěr
Soubor výpovědí, které nám poskytly prameny, jsme vyčerpali; jaký obraz nám
poskytují? Již během četby předchozích stránek bylo zřejmé, že se jedná o obraz
v zásadě velice pozitivní, neboť vojvodovské Čechy prezentuje jako výrazně
semknutou skupinu puritánů, kteří jsou příkladně pracovití, primárně zemědělci,
ovšem velice podnikaví v obchodu, pořádkumilovní a kulturně vyspělí, poctiví
a ochotní, což z nich dělá dobré sousedy, vyjma ovšem toho, že k cizím se nechovají zrovna pohostinně. (A doma měli polštáře a peřiny.) Pokud nás nyní napadne
otázka, zda byli vojvodovští Češi opravdu takoví – tedy odpovídá-li námi rekonstruovaný „obraz“ skutečně předloze –, tak nezbývá než říci, že na to nám výše
provedený rozbor odpovědět nedokáže. Prezentovaný „obraz“ vojvodovských
Čechů totiž vypovídá ne o tom, jací vojvodovští Češi byli, ale o tom, jak je viděli
jejich (jak jsme poznali, tak nejen) bulharští sousedé. V této poloze je však tento
obraz pravdivý, jak jen obraz pravdivý být může.
Květen 2010
Literatura:
Blanár, Vincent: 1951 – Vplyv bulharčiny na jazyky Slovákov a Čechov v Bulharsku. Jazykovědný
sborník 5: 97–122.
Blanár, Vincent: 1953 – Vývin jazyka slovenskej a českej menšiny v Bulharsku. Slavia 22: 195–205.
Budilová, Lenka: 2008 – Některé aspekty příbuzenství a sňatkových vzorců u „vojvodovských
Čechů“. Český lid 95: 127–142.
297
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Budilová, Lenka: 2010 – Vojvodovo, česká vesnice v Bulharsku: příbuzenství, manželství a dům.
Doktorská dizertační práce na Katedře antropologických a historických věd Západočeské univerzity v Plzni; nepubl.
Cenkova, Iskra: 2008 – Na vojvodovskata gara. Tema 9: 83–85; dostupné na: http://www.temanews.com/index.php?p=tema&iid=194&aid=4914 (navštíveno 25. 5. 2010).
Findeis, Jan: 1929 – Vojvodovo. In: Jubilejní ročenka československé kolonie v Bulharsku 1868–
1928. Sofie: ČS dům T. G. Masaryka: 220–225.
Gjukov, Anton: 2006 – Po petite na Kleo (Mojata malka deliormanska evropa). Kalejdoskop na
spomeni. Stara Zagora; překlad celé kapitolky o Češích je dostupný též na: http://www.vojvodovo.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=71:cesi-vetsi-nemci-nez-nemcisamotni&catid=40:category-history&Itemid=55 (navštíveno 25. 5. 2010).
Heroldová, Iva: 1975 – Adaptace a akulturace reemigrantů z Jugoslávie a Bulharska v jihomoravském pohraničí. VI. Mikulovské sympozium: Osvobození a nové osídlení jižní Moravy:
112–119.
Heroldová, Iva: 1978 – Národopisná problematika novoosídleneckého pohraničí. Český lid 65:
195–206.
Heroldová, Iva: 1986 – Vystěhovalectví z českých zemí (Balkán II. – Rumunsko, Bulharsko).
Český lid 73: 45–51.
Heroldová, Iva: 1996 – Vystěhovalectví do jihovýchodní Evropy. Češi v cizině 9, 67–95.
Hirt, Tomáš – Jakoubek, Marek: 2005 – Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce. Český lid 92: 337–366.
Jakoubek, Marek – Hirt, Tomáš: 2001 – Homo Bohemicus Bulgariensis (pocta Veličko Todorovovi). Хомо Бохемицус (Homo Bohemicus) 3: 49–50.
Jakoubek, Marek – Nešpor, Zdeněk – Hirt, Tomáš (eds.): 2006 – Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje.
Jakoubek, Marek: 2010 – Kňiha pamňetni Tomše Hrůzy, žitele Vojvodofského. Lidé města 12/1:
147–178.
Janeva, Dimitrova, Rajna: 2007 – Vojvodovo. (nepubl. rukopis).
Kubka, František: 1949 – Bulharský deník. Zápisky spisovatele a diplomata. Praha: Československý spisovatel.
Michalko, Ján: 1936 – Naši v Bulharsku. Myjava.
Moravcová, Mirjam: 1996a – Bratr, přítel, cizinec. Pohled českých studentů na jižní Slovany. Lidé
města 7: 27–57.
Moravcová, Mirjam: 1996b – Etnický obraz jihoslovanských národů. Konstrukce, dohad. Pozice.
Lidé města 10: 106–161.
Navrátilová, Alexandra (a kol.): 1986 – Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě
(Na příkladě vybraných obcí v Jihomoravském a Severomoravském kraji). Strážnice: Ústav
lidového umění.
Necov, Petkov, Neco: 2006 – Dějiny Vojvodova. In: Jakoubek, Marek – Nešpor, Zdeněk – Hirt,
Tomáš (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku.
Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje: 27–89 (z bulharštiny přeložil M. Jakoubek a T. Křivánková).
Nešpor, Zdeněk R. – Hornofová, Martina – Jakoubek, Marek: 2001 – Čeští nekatolíci v Rumunském Banátu a v Bulharsku III. Vojvodovo, obec denominačního typu. Lidé města 5: 62–86.
Penčev, Vladimir: 1988 – Njakoj problemi na adaptacijata na češkite zaselenci v Severozapadna
Balgarija. In: Vtori meždunaroden kongres po balgaristika. Dokladi sv. 15: Sofie: 480–492.
298
Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů
Penčev, Vladimir: 2006a – Tempus edax rerum aneb O minulosti a současnosti vojvodovských
Čechů. In: Jakoubek, Marek – Nešpor, Zdeněk R. – Hirt, Tomáš (eds.): Neco Petkov Necov:
Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna
Plzeňského kraje: 90–105.
Penčev, Vladimir: 2006b – Já a on: obraz druhého u „českých“ Bulharů a „bulharských“ Čechů. In:
Moravcová, Mirjam – Svoboda, David – Štístek, František (eds.): Pravda, Láska a ti na „východě“. Obrazy středoevropského a východoevropského prostoru z pohledu české společnosti.
Praha: FHS UK v Praze: 212–219; (z bulharštiny přeložili Marek Jakoubek a Lenka Budilová).
Penčev, Vladimir: 2008 – Češi v Bulharsku, aneb O typologizaci, etapizaci a procesech adaptace
českého vystěhovalectví do bulharských zemí. Český lid 95: 115–126.
Stančev, Toško Metodiev: 2007 – Kratka biografija (nepubl. rukopis).
Stojanov, Ljubomir, K.: 2005 – Kovačica – Naša zemja pod slănceto. (Skazanie za Davidovija rod
ot selo „Kovačica“). Sofija: Avantgard.
Svoboda, Michal: 2008 – Collective Memories on the Czech-Speaking Settlement of the Bulgarian
Village of Belinci; dostupné na: http://home.fsw.vu.nl/~ganzeboom/RESMA/PresentationSeminar/svoboda_belinci.pdf (navštíveno 25. 5. 2010)
Šrámková, Marta: 1983 – Vzpomínkové vyprávění jako pramen poznání života v pohraničí. Český
lid 70: 154–161.
Todorov, Veličko (ed.): 1995 – Čechi v Balgarija – Istorija I tipoligija na edna civilizatorska rolja.
Sofia: Izdatelstvo na BAN.
Todorov, Veličko: 1996 – Český obraz Bulharska a Bulharů (1992–1994). Lidé města 7: 58–100.
Turková, Miroslava: 1996 – Jihoslované očima našich „náctiletých“. Lidé města 10: 88–105.
Urban, Zdeněk: 1996a – K otázce současného českého obrazu (image) jižních Slovanů. Lidé města
9: 26–48.
Urban, Zdeněk: 1996b – Z dějin českého image jižních Slovanů (F. L. Čelakovský – B. Němcová
– J. Neruda – L. Kuba). Lidé města 10: 6–39.
Vaculík, J.: 1983 – Bulharští Češi a jejich reemigrace v letech 1949–1950. Český lid 70: 82–85.
Vařeka, Josef : 1990 – Češi v Bulharsku. Český lid 77: 81–88.
Archivní materiály:
Folklorní materiály obce Vojvodovo, okres Vraca. In.: Archiv Folkloristického institutu Bulharské
akademie věd, sign. AIF, č. 192 (zapsal V. Penčev).
Contact: PhDr. Marek Jakoubek, PhD., Katedra antropologických a historických
věd FF ZČU v Plzni, Sedláčkova 15, 306 14 Plzeň; e-mail: [email protected]
299
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Lubomír Tyllner: Hab Sonne im Herzen.
Erich Peukert – poslední německý
citerista v Jizerských horách.
Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.,
Praha 2009, 102 s.
Příloha DVD, anglické a německé resumé.
Portrét německého citeristy Ericha Peukerta (*1930), publikace je věnovaná jeho životním osudům, hudebnímu repertoáru
a sportovní dráze. Samostatné kapitoly jsou věnovány historii
a vývoji citery.
Knihu doplňuje DVD s rozhovory s E. Peukertem a ukázkami
jeho hry na citeru.
ISBN 978-80-87112-29-8
CENA 190 Kč
Mariana Pflegerová Narendra: Matky královny
a synové vyslanci na cestách do světa a zpátky.
Matrilinearita, migrace a identita u indonéských
Minangkabau.
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2009, 361 s.
Rejstřík, slovníček pojmů, anglické resumé.
Monografie, která se opírá o původní terénní výzkum i o studium historie, literatury a ústní slovesnosti, formou hutného etnografického popisu představuje významné indonéské
etnikum Minangkabau. Zaměřuje se přitom na zkoumání
souvislosti mezi autochtonní kulturní logikou matriarchátu s jeho specifickou konceptualizací mužských a ženských rolí a institucionalizovanou
mužskou migrací, která v průběhu 20. století vedla k formování charakteristických minangských translokálních komunit, tvořených vesnickými jádry a rozsáhlými městskými
diasporami. Sleduje interakci autochtonních kulturních modelů s vnějšími kulturními vlivy zprostředkovanými ve vesnickém prostředí navracevšími se migranty.
ISBN 978-80-87112-26-7
CENA 340 Kč
Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,
tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]
300
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
ZPRÁVY / NEWS
OCENĚNÍ ČESKÉMU LIDU
Několikaleté úsilí redakce Českého lidu
o zařazení tohoto nejstaršího pravidelně vycházejícího etnologického / etnografického periodika v České republice
mezi přední oborové časopisy ve světě
bylo v roce 2008 završeno získáním
statutu impaktovaného časopisu. Tento
významný počin ohodnotil v letošním
roce Hlavní výbor České národopisné
společnosti, který 24. června na slavnostním aktu ve Strážnici udělil redakci
časopisu Český lid a jeho vedoucímu
redaktoru PhDr. Jiřímu Woitschovi,
PhD. Čestnou cenu za významný přínos
pro rozvoj oboru. Gratulujeme.
SEMINÁŘ „VLIV POZEMKOVÝCH
REFOREM NA STAVEBNÍ VÝVOJ
VENKOVSKÝCH SÍDEL“, BLOVICE, MUZEUM JIŽNÍHO PLZEŇSKA,
18.–19. 5. 2010.
Komise pro lidové stavitelství, sídla a bydlení patří k nejaktivnějším částem České národopisné společnosti. Komise pravidelně
vydává vlastní Zpravodaj, spolupodílí se na
přípravě odborných konferencí, její členové
– vedle etnografů zejména památkáři – jsou
pilnými přispěvateli do regionálních i celostátních periodik a patří k našim nejlepším
znalcům tradiční venkovské architektury.
S potěšením lze proto uvítat, že se Komisi
podařilo, tentokrát ve spolupráci s Muzeem
jižního Plzeňska v Blovicích, po drobné
odmlce zorganizovat další odborný seminář
k problematice lidového stavitelství. Tentokrát padl výběr na významné fenomény
raněnovověkého i novověkého právního
řádu – pozemkové reformy, které se někdy
velmi výrazně projevily v urbanismu venkovských sídel, rezultovaly ve vznik celých
nových vesnic či jejich částí, měly dopad na
podobu plužiny, ale i socioprofesní strukturu příslušných obcí. Z nejvýznamnějších reforem iniciovaných shora šlo rejména o tzv.
raabizaci počínající v 70. letech 18. století
a dále o první (20. léta) a druhou (50. léta)
pozemkovou reformu ve 20. století.
301
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Vzorně připravená dvoudenní akce se
odehrála jednak v důstojném prostředí
kaple Blovického zámku, kde si účastníci
vyposlechli a prodiskutovali jednotlivé referáty, jednak jako již tradičně přímo v terénu. Druhý den setkání byl totiž věnován
prohlídce významných památek lidového
stavitelství na Plzeňsku resp. Nepomucku (mj. vodní mlýny v Mítově, Zahrádce
a Vrčeni, skanzen v Chanovicích). Zvolená
koncepce je myslím šťastná, neboť umožňuje zúčastněným o lidové architektuře
nejen teoretizovat v jednacím sále, ale dotknout se problematiky takříkajíc „naživo“.
Obě části konference proběhly díky předsedovi Komise pro lidové stavitelství, sídla
a bydlení Romanu Tykalovi a pracovnicím
Muzea jižního Plzeňska (Vendula Hnojská,
Olga Vránková) bez sebemenších komplikací a organizačně na úrovni u „drobných“
domácích akcí takřka nevídané.
Program semináře v Blovickém muzeu
otevřelo úvodní Slovo Romana Tykala a Miroslava Války, po kterém ihned následoval
referát Jiřího Škabrady (Ústav historických
věd, FF Univerzity Pardubice) Panské dvory
a nové vesnice na přelomu 18. a 19. století
– urbanistické formy. Autor v něm poukázal
jednak na poněkud opomíjený fenomén zakládání nových vesnic pozemkovými vrchnostmi bez přímé návaznosti na raabizaci již
v první polovině 18. století a dále předestřel
základní typologii dominikálních vesnic
vzniklých za Raabovy reformy (s oporou
v mapách stabilního katastru). Zdůraznil dominanci řadového uspořádání parcel, rozměřování vesnic v jednotkách vídeňského sáhu
a poukázal i na celkovou profesionalizaci
(stavební povolovací řízení, školení architekti a stavitelé) výstavby na vesnici v této
době, což je v rozporu s často traktovanou
romantickou lidovostí venkovských staveb.
302
Stejnému regionu – Berounsku, resp.
v detailnějším pohledu Osovsku a Všeradicku se věnovaly Helena Mevaldová (Národopisné oddělení NM, Praha) v příspěvku
Zakládání nových a růst starších sídel na
Berounsku v 18.–19. století (vybrané příklady) a Markéta Hanzlíková (NPÚ – ÚOP
středních Čech, Praha) v referátu Hospodářské dvory osovského a všeradického panství
– stručný nástin vývoje až po pozemkovou
reformu ve 20. letech 20. století. H. Mevaldová opět poukázala na zahušťování sídelní
sítě i mimo období pozemkových reforem
(např. v souvislosti s důlním a hutnickým
podnikáním), zatímco M. Hanzlíková předestřela detailní sondu do urbanistického
a stavebního vývoje několika vrchnostenských dvorů rozparcelovaných za pozemkové reformy ve 20. letech 20. století.
Posledním příspěvkem prvního bloku
referátů byla zajímavě komparativně pojatá prezentace Pavla Nováka (Národní zemědělské muzeum, Kačina) Hospodářské
dvory velkostatků a jejich proměny pod vlivem 1. a 2. pozemkové reformy. Autor v ní
upozornil na často diametrálně odlišné dopady obou novodobých pozemkových reforem – zatímco s tou první je spojen vznik
(hlavně ovšem na Slovenku a Podkarpatské Rusi) stovek nových vesnic, rozsáhlá
parcelace dvorů a jejich stavební adaptace
na droboučká hospodářství, druhá reforma
s ohledem na panující politické poměry
znamenala jen přeměnu do té doby nerozparcelovaných dvorů (tzv. zbytkové statky)
na JZD. V urbanismu vesnic a stavební podobě dvorů (jak P. Novák ukázal na příkladech z Kutnohorska) se tak bezprostředně
a výrazněji odrazila první reforma, druhá –
v mnoha ohledech samozřejmě brutálnější – až do 60. let 20. století podobu sídel
(kromě plužiny) zásadněji nezasáhla.
Zprávy / News
Druhý, „moravský“ blok byl zaměřen
na prezentaci detailně zacílených výzkumů
přestaveb vrchnostenských dvorů rozparcelovaných při raabizaci v 70. a 80. letech
18. století. Jednání otevřel J. Kaláb (NPÚ
– ÚOP Olomouc), který v příspěvku Adaptace vrchnostenských dvorů na zemědělské usedlosti pojednal o přestavbách dvorů a zakládání nových familiantských vsí
(resp. jejich částí) na Přerovsku, Olomoucku a Prostějovsku. Autor s úspěchem použil (koneckonců jako většina jeho kolegů)
historické mapy a současné ortofotomapy
a podařilo se mu jednotlivé strategie parcelací relevantně typologizovat. Z referátu zároveň vyplynulo, jak výrazný je odraz raabizace ve stavební podobě vesnic dodnes.
Materiálově pojednané příspěvky Martina Novotného Bývalý jezuitský dvůr ve
Vinarech u Přerova a Jiřího Pokorného
Dvůr ve Světlé – proměna vrchnostenského
dvora ve familie a vznik nové osady Přívěsti (oba autoři Ústav evropské etnologie
FF MU, Brno) představují heuristicky náročné mikrosondy do vývoje dvou dvorů
rozdělených za raabizace. Zatímco ten
Vinařický, jenž byl rozdělen na 12 familií, existuje jako de facto samostatná čtvrť
obce s nezaměnitelným urbanismem dodnes, dvůr ve Světlé v regionu Malá Haná
je díky nezájmu majitelů někdejších familií v zoufalém stavebně-technickém stavu.
To však paradoxně umožnilo J. Pokornému
provést detailní dokumentaci řady stavebních konstrukcí a doložit svérázné dobové
mechanismy přestavby vrchnostenského
provozu na malé obytné jednotky.
Seminář „Vliv pozemkových reforem na
stavební vývoj venkovských sídel“ ukázal,
že ve studiu venkovské architektury a urbanismu zůstává řada otevřených otázek,
ke kterým mají nejen etnografové co říci.
Těžiště badatelského zájmu se přitom, stejně
jako u dalších národopisných témat, velmi
často přesunuje do 19. a 20. století a sledována je kontinuita jejich vývoje – v daném
případě stavební podoby vesnic i jednotlivých objektů – v dlouhých časových úsecích
a to až do současnosti. Jak seminář ukázal,
při studiu architektury, sídel a bydlení je
nezbytné aplikovat metody etnografické,
stavebně-historické i sídelně geografické.
Jistým dezideriem, na které bylo opakovaně
poukázáno v diskusi a jež bude doufejme napraveno v připravovaném sborníku, ovšem
zůstává zevrubnější historická kontextualizace pozemkových reforem (zejména té
Raabovy). Konkrétní změny v urbanismu
vesnic, zakládání nových, vznik vlastně celých nových sociálních skupin atd. je totiž
nutno vnímat i v širších souvislostech politického a hospodářského života českých
zemí v raném novověku a v novověku.
Jiří Woitsch (EU AV ČR, v. v. i.)
VÝSTAVA „LÉKAŘ LÉČÍ, PŘÍRODA
UZDRAVUJE“. DŮM HISTORIE, PŘEŠTICE, 28. 4.–29. 8. 2010.
V krátké době to je již druhá výstava s tématem, jak člověk v minulosti postupoval
proti nemocem (srv. Minulost lékařství
a léčitelství v českých zemích od středověku do počátku 20. století, Praha, Novoměstská radnice, listopad 2009–únor 2010;
zpráva in: Český lid 97, 2010: 186–188).
Autoři scénáře výstavy v přeštickém Domě
historie D. Valentová, V. Kokošková a R.
Jirásek rozdělili expozici do čtyř částí:
Očistná moc vody, Lékařská moc vědy, Tajemná moc bylin a Uzdravující moc víry.
303
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
V první části, věnované hygieně vystavili např. mycí porcelánové soupravy,
hřebeny do vlasů, příčesky, pomůcky na
holení, ukázali vývoj péče o zuby, užívání mýdla, termofory, různé nočníky (noční
vázy), vany a umývadla, dámské hygienické vložky. „Očistnou moc vody“ dále
představily studánky a prameny s léčivou
vodou v regionu, také lázně Letiny a zaniklé lázně Stříbrnice „v Boučku“ u Kasejovic a na Ticholovci.
Druhá část prezentovala lékařskou vědu
a dominovala jí ukázka ordinace prvorepublikového praktického lékaře, doplnily
ji invalidní vozík, nosítka, fotografie první sanitky v Přešticích z roku 1929, dále
zubní lékařství a předměty chirurgické,
včetně nástrojů na pouštění žilou, horské
sluníčko, elektroléčba, též pomůcky na
zjišťování očních vad, nástroje pro ošetření uší, neurologická kladívka z poloviny
20. století ad.
Třetí část poukázala na tajemnou moc
bylin a mj. významné dny jejich sběru. Například v předvečer svátku sv. Jana – 24. 6.
se šily látkové polštářky plněné bylinami,
které měly sloužit k odpočinku sv. Jana
Křtitele, putujícího kolem. Ten dětem přes
noc zanechal u polštářku za odměnu sladkost nebo dárek. Je to obdoba svatojánské
postýlky v Podkrkonoší a Pojizeří. Na Pannu Marii kořennou – 15. 8. se na oltářích
světily byliny, které se následně používaly
do léčivých odvarů a kladly se za dobytčí
žlaby. Cenné je zachycení místních léčitelů: Václav Fiala – ovčák v Letinech (zemřel 1912), mastičkář Josef Tíkal – učitel,
naposledy ve Zdicích (zemřel 1922), František Pešek – řezník a hostinský v Nepomuku (zemřel 1904), kovář Liška a pohodný Langmajer ve Skočicích. Legendární
v kraji byla Božena Kamenická, naposledy
ZPRÁVY / NEWS
z Plzně (zemřela 1996). Dále byly na výstavě uvedeny názvy bylin, nemocí a léčby v přeštickém nářečí podle přeštického
učitele Václava Vacka a také předvedena
lékárna a ukázky jejího vybavení.
Čtvrtá část Uzdravující moc víry poukazovala na místní barokní obraz Divotvůrkyně Přeštická a jeho zázraky. Expozice kromě dalšího prezentovala amulety,
škapulíře, hromové kameny a zaříkávadla.
Skutečnost, že autoři obou výstav o léčitelství a lékařství o sobě nevěděli, by se
mohlo jevit jako nedostatek, ale konečné
vyznění je naopak pozitivní a dalo zpracovanému tématu nadregionální přesah a význam. Přeštická výstava z převážné většiny jinými předměty doplnila a rozšířila
předchozí výstavu pražskou a akcentovala
zejména 1. polovinu 20. století, kde sledované období pražské výstavy končilo.
Tím, že byla regionální, mohla do hloubky a na konkrétním materiálu z menšího
území prezentovat sledované jevy (např.
léčivé a zázračné prameny a studánky,
jejich četnost na relativně malém území
a jejich užívání, místní lidové názvy bylin, léčitele v regionu od konce 19. století
praktikující i soukromé ordinace místních
lékařů v meziválečném období a jejich
četnost). Hojně k tomu využila předměty
ze soukromých sbírek. Dům historie své
sbírkové předměty doplnil ještě o zápůjčky z Národopisného a též Botanického
oddělení Západočeského muzea v Plzni,
Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, Psychiatrické léčebny v Dobřanech
a Zdravotnického muzea NLK v Praze.
Odborně byla výstava dobře zpracovaná
a i přes stísněné prostorové podmínky působila na návštěvníka příjemně.
Dana Motyčková (EU AV ČR, v. v. i.)
304
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Pierre Bourdieu, THE BACHELORS´
BALL: THE CRISIS OF PEASANT SOCIETY IN BÉARN. The University of
Chicago Press, Chicago 2008, 208 s.–
Kniha Ples starých mládenců: krize rolnické
společnosti v Béarn, jež v anglickém překladu vyšla v roce 2008, si z několika důvodů
zaslouží náležitou pozornost. Není to „posmrtný“ soubor překladů, nýbrž samotným
autorem vytvořená publikace. Chtěl v ní
analyzovat proměny rolnické společnosti
na jihu Francie v 50. a 70. letech 20. století a zároveň vyjádřit postupně se vyvíjející
vlastní způsob přemýšlení o předmětu zájmu, k němuž byl zjevně pojen nejen intelektuálně, ale také emocionálně.
Kniha je souborem tří již dříve publikovaných textů, jež spojuje především
předmět zájmu – transformace rolnické
společnosti, která ústí v krizi prostřednictvím podemílání principů její reprodukce.
Bourdieu své texty nejprve uvádí do společného epistemologicko-metodologického, biografického kontextu. Tento úvod
je datován v červenci 2001, půl roku před
autorovou předčasnou smrtí, a je tak posledním textem Pierra Bourdieu. Kniha –
možná i proto, že je tvořena texty, které ve
francouzštině vyšly již dříve – nevyvolala větší rozruch. Pouze čas ukáže, jakého
přijetí se jí dostane u anglicky hovořícího
(resp. čtoucího) publika.
Tradičně – a domnívám se, že záměrně
takto volená – primitivní obálka (tentokráte
čistě bílá s červeným a modrým písmem)
ukrývá rovných 200 stran textu; práce je bez
věcného a jmenného rejstříku. Texty vytvořil
Bourdieu na základě svých etnografických
LITERATURA / REVIEWS
výzkumů z let 1959–1960 a 1970–1971
a vydal je postupně v letech 1962 (v Etudes rurales), 1972 (v Annales) a 1989 (opět
v Etudes rurales). Reflexivní úvod ukazuje,
že zájem o problematiku sociální změny
vedoucí ke společenské krizi a úpadku provázel autora po celý život – vždyť to byl
zájem o transformaci jeho vlastního rodiště! Na chronologicky řazených textech je
zároveň možné sledovat i trajektorii myšlení jejich autora. V rovině epistemologie lze
například pozorovat transformaci vztahu
Bourdieu k dominantním teoriím své doby.
V prvním textu z roku 1962 je patrné, že
se autor ještě plně neemancipoval od lévistraussovského strukturalismu. Zároveň
již v této době navrhoval nechápat struktury a funkce jako determinanty lidského
jednání, nýbrž jako určité mantinely, které
určují možnosti a tedy i tendence k tomu
jednat v určitých situacích určitým způsobem (s. 26). Za povšimnutí jistě stojí také
autorova konceptualizace habitu, která již
v roce 1962 měla naprosto zřetelné rysy budoucího vývoje (kol. s. 83–87).
První text „Bachelorhood and the Peasant Condition“ (Staromládenectví a rolnické poměry) představuje Pierra Bourdieu
jako důkladného a poctivého etnografa,
snažícího se o zmapování studované společnosti v jejím celku. Obsahuje kromě
schémat a fotografií též 19 přehledových
a statistických tabulek. V jeho úvodních
částech autor představuje předmět svého
zájmu, staromládenectví, resp. neschopnost a zároveň nemožnost oženit se, kterému v rostoucí míře čelí nejstarší synové
ve společnosti. Je to však zároveň společnost, jež kulturně preferuje primogenituru
305
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
(dědické právo půdy a majetku prvorozeným synem). V první, „popisné“ části autor analyzuje systém manželských výměn
v tradiční rolnické společnosti jihozápadní
Francie a ukazuje, že tento systém – v rámci
snahy o eliminaci hrozby dělení majetku –
často produkoval staromládenectví u mladších synů, kteří se vzdávali své biologické
reprodukční funkce a „obětovali“ se pro rodinný majetek. Předmětem autorovy analýzy je pak situace, kdy se staromládenectví
náhle začalo týkat, na první pohled paradoxně, synů nejstarších, tj. přímých dědiců
rodinného majetku. Cílem této recenze není
vyjevit čtenářům příčiny ani strukturu této
sociální změny. Přesto snad lze naznačit, že
Bourdieu hledá vysvětlení staromládenectví nejstarších synů ve strukturálním nesouladu mezi tradičními normami a novým
kontextem, jehož součástí je jednak transformace a polarizace vztahu mezi obyvateli
vesnic (bourg) a obyvateli rolnických samot (hameaux), jednak diferenciální transformace a polarizace dispozic u mladých,
respektive ke vstupu do manželství připravených mužů a žen. Zájem o problematiku
genderových distinkcí tak Bourdieu projevil již na konci 50. let, kdy analyzoval, jak
systém maskulinních hodnot dominující
sociálnímu řádu začal odlišným způsobem
ovlivňovat jednání žen a mužů. Začalo docházet k vytváření odlišných konfigurací
dispozic, které byly nerovným způsobem
připraveny své nositele adaptovat na nově
vzniklé podmínky. A odtud pochází název
knihy: vesnické veselky (plesy) byly místy,
kde se tato „dispoziční diferenciace“ manifestovala např. rostoucí mírou neschopnosti nejstarších synů navazovat vztahy
s ženami prostřednictvím tance.
Druhá kapitola publikace, nesoucí název „Matrimonial Strategies in the System
306
of Reproduction Strategies“ (Příbuzenské
strategie v rámci systému reprodukce),
je charakteristická posunem v metodě
vedení argumentu a nese se v duchu polemiky s tehdy dominujícími přístupy ke
studiu příbuzenství a směny. Druhou část
Plesu svobodných mládenců tak podepírá
polemika s tehdy převažujícími teoriemi
jednání, které ať již explicitně, či implicitně předpokládaly, že lidské jednání je
pochopitelné jako „následování pravidel“.
Namísto toho Bourdieu navrhuje respektovat skutečnou povahu sociálního jednání,
kterou je spíše než konformita s pravidly
praktické řešení praktických problémů. Již
v roce 1972 tak měl Bourdieu připraven
teoreticko-epistemologický korpus, který
v plnosti předložil anglicky hovořícímu
publiku později, v roce 1977, v monografii Outline of a Theory of Practice.
Třetí část Plesu svobodných mládenců,
text „Reproduction Forbidden: The Symbolic Dimension of Economic Domination“
(Reprodukce zakázána: symbolická dimenze
ekonomické dominance), lze chápat jako vrchol Bourdieova přemýšlení o lidské společnosti. Zde zapojuje do vysvětlení „záhady“
staromládenectví nejstarších synů pokročilý
koncept sociálních polí, jejichž struktura
je determinována systémem distribuce forem kapitálu. Dle Bourdieuho docházelo
pod vlivem vnějších okolností k unifikaci
„venkovských“ a „městských“ sociálních
polí, což vedlo i k unifikaci systému distribuce symbolického kapitálu. Na tuto změnu
pak narážejí nejstarší synové, kteří nebyli
schopni – z titulu své pozice v rámci tradičních rodinných reprodukčních strategií – se
do nového systému plně integrovat.
Recenzovaný titul lze doporučit nejen
zájemcům o dílo Pierra Bourdieu, zájemcům o skutečně klasické dílo z evropské
Literatura / Reviews
etnologie/etnografie/antropologie/sociologie. Ples svobodných mládenců lze vřele
doporučit také všem těm, kteří se stále ještě (mylně) domnívají, že je možné bez intelektuální újmy lpět na nepřekročitelnosti
disciplinárních hranic, které neproduktivně oddělují „sociologické“, „etnografické“
či „antropologické“ přístupy.
Michal Růžička (FF ZČU Plzeň)
Dana Veselská, NECHŤ MU BŮH DÁ
VYRŮST (NAROZENÍ DÍTĚTE V KULTUŘE A ZVYCÍCH ČESKÝCH A MORAVSKÝCH ŽIDŮ). Židovské muzeum,
Praha 2009, 90 barevných fotografií a 12
barevných oboustraných tabulí, 312 s.–
Židovské muzeum v Praze představilo
v roce 2009 svým návštěvníků další z cyklu výstav, jehož cílem je seznámit širokou
veřejnost s rodinnou obřadností českých
a moravských Židů. Na první expoziční
počin věnovaný tematice svatební obřadnosti navázala výstava Nechť mu Bůh dá
vyrůst (konala se 10. prosince 2009 – 28.
února 2010). Při této příležitosti vydalo
Židovské muzeum v dvojjazyčné verzi
(české a anglické) stejnojmennou publikaci Dany Veselské Nechť mu Bůh dá
vyrůst s podtitulem Narození dítěte v kultuře a zvycích českých a moravských Židů,
která svým významem mnohonásobně
přesahuje obvyklý katalog výstavy. Pro
pochopení podoby publikace je nutné zdůraznit, že přináší také výsledky rozsáhlého vědeckovýzkumného projektu, který
Dana Veselská (vedoucí týmu, řešitelka
projektu) a výzkumný kolektiv pracovníků Židovského muzea uskutečnili v letech
2004–2009. Projekt se věnoval zpracování
unikátního souboru více než 2 000 obřadních textilií, tzv. povijanů na Tóru z území Čech a Moravy z období 2. poloviny
17. století až do poloviny 20. století.
Povijany na Tóru, které pomáhaly v synagogách chránit knihy Starého zákona
uchovávané ve formě svitků, byly obvykle zhotovovány z plachet, do nichž byli
židovští chlapci baleni při obřízce. Byly
opatřeny rozsáhlými donačními a datačními nápisy (obvykle v hebrejštině), které
uvádějí jméno otce, jméno chlapce a datum
jeho narození a také dobrořečení obdobné
tomu, které bylo proneseno při chlapcově
obřízce, obvykle: „nechť mu Bůh dá vyrůst
k Tóře, chupě a dobrým skutkům.“ Takto
zhotovený povijan byl při první chlapcově
návštěvě věnován synagoze a pečetil tak
chlapcovu smlouvu (v náboženském významu) s Bohem Izraele a svitkem Tóry.
Povijany na Tóru představují unikátní
hmotný informační pramen – zajímavou
„textilní matriku“ – z uceleného středoevropského regionu, jasně provenienčně určený. Pocházejí především z území bývalého
protektorátu Čechy a Morava, v tzv. Sudetech byly většinou zničeny v průběhu Křišťálové noci. Výzkumný projekt zahrnoval
nejen soubor povijanů na Tóru z fondů Židovského muzea i sbírek dalších regionálních muzeí na území České republiky, ale
také sbírku uloženou v Memorial Scrolls
Centre v Londýně. Skutečnost, že povijany
na Tóru pocházející z českých zemí se staly
součástí fondů této instituce zapříčinily historické okolnosti – státem vynucený odprodej významné části svitků Tóry a povijanů
na Tóru z bývalého Státního židovského
muzea do zahraničí v roce 1964.
První část reprezentativní celobarevné publikace obsahuje odborné kapitoly,
307
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
druhá obsáhlý katalog, rejstříky a bibliografii. Cílem publikace je kromě představení zvyků vážících se k narození dítěte
v židovské komunitě také seznámení laické i odborné veřejnosti s ojedinělým konvolutem textilií, které prezentují značnou
variabilitu obřízkových donací a zároveň
jsou významným historickým pramenem.
Nejdůležitější souhrn informací k tématu
narození dítěte přináší první kapitola s názvem Židovské tradice a zvyky související
s narozením dítěte, která byla obsahem výše
zmíněné výstavy. Popisuje jak tradiční obřady s odkazy na biblické texty, tak i běžně
dodržované zvyky. Je věnována tradicím,
obřadům a zvykům spojeným s početím
dítěte a péčí o ženu v období těhotenství
(včetně odloučení manželů po dobu, kdy
je manželka rituálně „nečistá“ a názorům
na antikoncepci). Jsou zde uvedeny zvyky,
které doprovázely porod, a zvyky praktikované v prvním týdnu života novorozence.
Ten vrcholil v případě dívek slavnostním
oznámením jména novorozené dcery v synagoze, v případě chlapců nejdůležitější
událostí v životě každého věřícího židovského muže – uzavřením smlouvy s Hospodinem prostřednictvím obřadu obřízky
a pojmenováním chlapce. Při obřadu, který
byl velkou událostí v životě rodiny, hrály
důležitou roli i sociální vztahy uvnitř komunity. Posledním obřadem bylo vykoupení prvorozeného syna. Kapitolu uzavírá
stručná charakteristika obřízkových pokrývek a povijanů na Tóru.
V kapitole České a moravské povijany
na Tóru a pokrývky z obřízkové pleny jako
pramen společenských a uměleckohistorických věd autorka osvětluje účel těchto textilií, charakterizuje rozdíl mezi jejich jednotlivými typy. Představuje vznik a původ
tradice darování povijanu u aškenázkých
308
Židů v 16. století, nejstarší doklady a vývoj tohoto zvyku, vyhodnocuje rozšíření
povijanů v různých oblastech českých
zemí v průběhu posledních tří století. Autorka shrnuje současný stav bádání o této
problematice, vysvětluje ikonografické
symboly a symboliku obřízkových textilií,
charakterizuje donační nápisy. Popisuje jejich informační hodnotu ve vztahu k novorozenci, donátorům, dalším členům rodiny, zhotovitelům povijanů, době věnování
daru a motivům obřízkových donací (např.
také jako děkovný dar za narození).
Donační nápisy jako prameny bádání
o židovských dějinách, kultuře, genealogii či demografii hodnotí Iveta Cermanová
v kapitole Povijan na Tóru jako pramen
židovské epigrafiky. Představuje vývoj
struktury a obsahu povijanového zápisu,
problematiku židovských osobních jmen,
dále tzv. svatých jmen, jejich kombinací
a židovských příjmení, funkcí, titulatur
a způsobů uvádění datace. Přibližuje problémy, které působí identifikace osobních
a místních jmen, hebrejských zkratek
a složitých hebrejských titulatur a epitet,
která není možná bez konfrontace s dalšími historickými prameny.
Alexandr Putík rozebírá Nápis na obřízkovém povijanu jako genealogický pramen,
který nachází své uplatnění mimo jiné při
studiu sociálních vztahů i vnitřní politiky
židovských obcí. Věnuje se problému identifikace osob v historických pramenech podchycujících židovské obyvatelstvo a určuje
podmínky využitelnosti obřízkových povijanů jako pramene zejména pro tzv. předmatriční období. Pozornost se zaměřuje na
pět nejstarších českých obřízkových povijanů z let 1668–1720 a na obsáhlý soubor
těchto textilií ze Sušice. Často bylo možné je po srovnání s historickými prameny
Literatura / Reviews
přiřadit ke konkrétním rodinám, ať již prominentním, nebo zcela obyčejným. Díky
údajům získaným z obřízkových povijanů
autor přináší detaily z jejich života, které
zasazuje do širších souvislostí, mnohdy
nesmírně zajímavých. Všechny odborné
texty doprovází přesný poznámkový aparát
a bibliografie uvedená v závěru publikace.
Druhou velmi obsáhlou část publikace
představuje vlastní pramenná základna –
Katalog textilních obřízkových donací či
donací k narození dítěte z Čech a Moravy,
na jehož zpracování se podílel širší kolektiv autorů. Pro přehlednost je rozdělen na
tematické celky prezentující značnou variabilitu obřízkových donací: čtyři typy povijanů na Tóru, obřízkové přikrývky a obřízkové donace či donace k narození dítěte ve
formě tvz. velkého synagogálního textilu.
Pro srovnávací studium jsou velmi zajímavé povijany na Tóru zdobené motivy z lidové výšivky majoritní společnosti. Ke katalogu jsou připojeny tabulky osobních
jmen a příjmení zahrnující nejdůležitější
informace potřebné pro identifikaci zmíněných osob a také dataci předmětu. Nejen
pro genealogy, ale i pro badatele zabývající
se dějinami židovského osídlení v různých
regionech je přínosný rejstřík lokalit.
Fotodokumentace představuje kromě
donačních darů i další předměty, které se
vztahují k narození dítěte v židovské komunitě – kolébku, tzv. Eliášovo křeslo
a pokrývky na ně, obřízkovou zástěnu,
předpisy, modlitby, tištěné amulety, tabulky s požehnáním k obřízce, poháry a nože
mohelů provádějících obřízku, jejich knihy
se seznamy obřízek, amulety vážící se k vykoupení prvorozeného syna, téma obřízky
na obřadních textiliích a jeho dokumentace v knižních ilustracích. Některé z uvedených předmětů jsou v muzejních sbírkách
zastoupeny jen vzácně, řada z nich byla
prezentována na výše uvedené výstavě ať
již obrazově, nebo jako trojrozměrné exponáty. Velká část pozornosti je věnována
donačním darům a zejména povijanům na
Tóru. Ty nejdůležitější jsou prezentovány
originální formou dvanácti rozkládacích
oboustranných tabulí. Zajímavostí výstavy
byla citlivá filmová prezentace obřízky.
Charakter reprezentativní publikace
je především odborný, zároveň je však
psána velmi přístupně a čtivě. Přináší důležité genealogické údaje pro židovskou
komunitu, ale množstvím zajímavých
informací rozhodně přibližuje majoritní
společnosti kulturu, kterou po staletí považovala za vzdálenou, a činí tuto kulturu srozumitelnou. Publikace zaplňuje pro
širokou i odbornou veřejnost další mezeru v poznání z oblasti kulturní historie
a etnologie. Přispívá však nejen k rozvoji
poznání, ale v neposlední řadě i vzájemnému pochopení různých kultur.
Helena Mevaldová
(Národopisné muzeum HM NM)
Petr Kokaisl a kolektiv, KRAJANÉ: PO
STOPÁCH ČECHŮ VE VÝCHODNÍ
EVROPĚ. Za hranice – Společnost pro
rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, o. s., Praha
2009, 435 s.–
Světlo světa nedávno spatřila publikace,
která je výsledkem dvouleté snahy skupiny čtyřiceti studentů Provozně-ekonomické fakulty České zemědělské univerzity
v Praze, jež se pod odborným vedením Petra Kokaisla rozhodla zmapovat současnou
309
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
situaci Čechů ve východní Evropě. Tento
odvážný krok, navíc z pracoviště, jehož
předmět zájmu lze čekat spíše v jiných
vodách veřejného prostoru, je třeba v samotném úvodu recenze ocenit. V druhé
fázi výzkumu dojde k aplikaci výsledků
při možné rozvojové pomoci jednotlivým
komunitám. Tomu lze jen držet palce.
Už v úvodu knihy je reflektována skutečnost, že se výzkumu českých enkláv od
počátku 90. let věnuje mnoho badatelů.
Čím byl tento zájem vyvolán. Zevrubné
etnografické výzkumy např. Rumunska,
Chorvatska či Srbska se realizovaly v 60.
a 70. letech 20. století a podobně tomu
bylo i jinde. Právě neaktuálnost vědeckých
výsledků znamenala nový „boom“ zájmu
o české enklávy v zahraničí v letech devadesátých. Ovšem neměli bychom zapomínat na nejdůležitější motiv studia českých
etnodiaspor v současnosti – tím je skutečnost mizení či transformace tradičního na
úkor moderního. Další výzkumy jistě budou následovat, neboť pole výzkumu se
rozšiřuje určujícím vlivem modernizace
především badatelům z řad religionistiky,
antropologie nebo sociologie.
V úvodu publikace je obsaženo tvrzení
a tím i explicitně vyjádřen hlavní motiv realizace výzkumu – neexistence ucelenější
publikace, srovnávající krajanské komunity v jednom období. Avšak toto tvrzení
nekoresponduje s faktem, že v první půli
roku 2009 vyšla právě takováto monografie prof. Jaroslava Vaculíka České menšiny
v Evropě i ve světě. Právě její vznik tento
cíl recenzované publikace již víceméně
naplnil, aniž by byla badatelským týmem
jakkoli reflektována. Zde došlo k něčemu,
co je pro studium zvláště krajanských komunit v zahraničí signifikantní – absence
jednotné platformy (ať již institucionální,
310
či internetové – platformě krajane.net chybí zapojení vědeckých pracovišť), vede
k častému překrývání zájmů badatelů. Jejím vznikem by takto k podobné „kolizi“
výzkumných témat nemuselo tolik docházet. Samozřejmě jsem si vědom námitek ve
smyslu jedinečnosti každého jednotlivého
výsledku-výstupu terénního výzkumu,
založeného na kvalitativní technice sběru
dat, avšak pokud je pole zájmu jak recenzované knihy, tak např. zmíněné publikace
J. Vaculíka zúženo tematicky na „pouhé“
mapování terénu, tj. získání základních
kvantitativních dat z terénu a excerpci literatury, možnost rozdílné interpretace se
velmi omezuje (na rozdíl od hlubších sond
kvalitativního výzkumu umožňujících daleko širší škálu interpretace a analýzy).
Proto není možné vyhnout se určitému
srovnání s monografií J. Vaculíka. Jeho
práce je příručkou určenou všem, kdo se
s českými menšinami ve světě chtějí blíže
seznámit. Její přednost spočívá v jazykové
úspornosti a přitom rozsahu studované látky a práci s téměř vyčerpávající dosavadní
literaturou. V tomto ohledu Krajané P. Kokaisla a kolektivu zaostává – citace jsou
mnohdy nepřesné a chybné.
Jak je zmíněno, publikace obsahuje nedostatky formální i obsahové. Jen stručně
– v první kapitole Rumunsko zcela absentují zmínky o deportaci náboženských
blouznivců z východních Čech, nuceně
transmigrovaných již v 70. a 80. letech
18. století v Temešvárském Banátu (srov.
Nešpor, Z. R.: Banátští Češi jako potomci
tolerančních sektářů. Religio, Revue pro
religionistiku 7, 1999, č. 2, s. 129–143).
Studenti se mohli více zaměřit na vztahy
mezi dvěma konfesně diferencovanými
skupinami Svaté Heleny – katolíky a baptisty (v minulosti reformovanými katolíky,
Literatura / Reviews
poté se část přidává ke svobodným reformátům) a ověřit tezi stálé nepřekonatelné
propasti zející mezi oběma denominacemi.
Při zmínce o trudném, nelehkém životu
kolonistů v novém prostředí po svém příchodu ve 20. letech 19. století nesouhlasím
s názorem, že „lidé často volili i návrat do
rodné země“. K tomu docházelo jen velmi
výjimečně, mnohem častěji odcházeli do
nížin v okolí Bela Crkvy, kde takto buď
založili zcela nové osady, nebo se Češi
usazovali v již existující osadě (Kruščica,
Veliko Srediště, město Bela Crkva), jak je
uvedeno v Historii českého osídlení Eibentálu (s. 22). Tuto zmínku by však bylo
vhodnější zasadit hned do úvodu pojednání o obecné charakteristice české menšiny
v Rumunsku, kde se čtenář seznamuje se
základními informacemi o ní.
Osadě Clopodia autoři nevěnují téměř
žádnou pozornost, ačkoli případné zjištěné
informace mohly patřit k jednomu z nejvýznamnějších přínosů recenzované knihy.
S tvrzením, že kolonizace Clopodie spadá
do 60. let 19. století (s. 18.), také nemohu
souhlasit, neboť k transmigraci českého
obyvatelstva dochází již v letech čtyřicátých
(srov. Míčan 1928, s. 60). Stejně tak chybí
zmínky o Clopodii v tabulce Sčítání obyvatel z roku 2002. Clopodie patřila správně
pod obec Jamu Mare a zde lze příslušný
údaj najít. Tabulky sčítání obyvatel jsou
navíc místy pro čtenáře chaotické – např.
v Berzasce jistě nežije 445 Čechů (s. 32),
ale skutečně jen cca 150, jak je správně
uvedeno v tabulce na straně 20. Údaj 445
je součtem i s Bígrem a Lubkovou, které
administrativně patří pod Berzasku.
Komunita reformovaných evangelíků
v Peregu Mare má vlastního, Českobratrskou církví evangelickou ordinovaného faráře Jaroslava Kalouska, sloužícího
bohoslužby téměř každou neděli (jak jsem
se přesvědčil z vlastní zkušenosti), proto
k nim farář z Peregu Mic každý týden nezajíždí (srov. s. 63).
Takovýchto nepřesností je v publikaci
více, stejně tak jednotlivé příspěvky ke konkrétní enklávě trpí nevyvážeností. Přesto
jsou zmíněné nedostatky do jisté míry nahrazeny aktuálností výsledků. Přínos recenzované knihy tak nespatřuji v historických
exkurzech založených na excerpci dat již
publikovaných, ale ve skutečnosti, že badatelé jednotlivé lokality s českým osídlením
osobně navštívili a zaznamenali aktuální
stav potomků migrantů z českých zemí. Na
druhou stranu však jakákoliv výsledná komparace a komplexnější srovnávací kapitola
bohužel chybí. Právě sumarizace výsledků
čtenáři jistě mohla kvantum informací utřídit a hlavně formulovat do stručného závěru
zásadní poznatky z terénu a teze z nich vyplývající pro další fázi výzkumu.
Příkladem budiž analýza shody jmen
(např. Jersák (Jirsák), Jelínek, Zlatník, Andrš) v současnosti stále se hojně vyskytujících v polském Zelowě, ukrajinské Bohemce, Malé Alexandrovce či Veselynivce,
což jaksi zhmotňuje historické okolnosti
založení českých osad na Ukrajině v minulosti obyvateli Zelowa. Absencí závěrečné
komparace tak kniha neodpovídá na mnohé otázky. Například do jaké míry lze modernizační tendence vnímat v jednotlivých
státech, lokalitách, venkovském či městském prostředí? Často dochází k jakési
revitalizaci či „renesanci“ spolkových aktivit. Čím je to způsobeno, ač je z výsledků nejen tohoto výzkumu patrné snižování
počtu těch, kteří se sebevymezují českou
národnostní identitou? Škoda, že se studenti nepokusili o exkurs do zahraničních
regionálních archivů – stručná informace
311
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
o možné existenci či absenci archivních
pramenů týkajících se sledovaných enkláv
by jistě v takto koncipované knize byla na
místě (výjimkou je výzkum v menšinovém
archivu v chorvatském Daruvaru).
Přes některé výše uvedené nedostatky
lze recenzovanou publikaci především širší veřejnosti doporučit. Publikace je dílem
kolektivním. Fakt, že se někomu podařilo sestavit tým čtyřiceti studentů, kteří
se sami postarají o získání sponzorů, mediálních partnerů, prezentaci projektu na
různých akcích různými formami, a to se
zájmem o věc a důslednou participací na
zvoleném výzkumu, jistě může inspirovat
další. Projekt tak může sloužit jako praktická ukázka, jak je možné směrovat výuku
i na katedrách a výzkumných pracovištích,
které mají svým zaměřením k tématům
menšin, či společenským tématům obecně,
opticky blíže. Výsledkem pak může být
dokonce publikace, a tím také prezentace
samotných studentů a v neposlední řadě
reprezentace samotné katedry a školy.
Nezbývá než vyslovit přání, aby projekt
následovaly další, jež se podobným způsobem pokusí o zmapování jiného terénu
možných výzkumů. Tomuto projektu se to
až na několik výhrad podařilo.
Michal Pavlásek (FF MU Brno)
Pavel Klvač (ed.), ČLOVĚK – KRAJINA
– KRAJINNÝ RÁZ. Masarykova univerzita, Brno 2009, 91 s.–
V posledních desetiletích se krajina stala v českém prostředí častým, až módním
tématem inspirujícím vědecké konference
i politické proklamace. Krom toho dalo
312
toto téma vzniknout řadě nejednou spíše
povrchních a vágních textů bez valné badatelské hodnoty. O to více uznání si pak zaslouží publikace, které se pouze nevezou na
dobové módní vlně, ale dané téma nahlížejí
s badatelskou poctivostí a současně mezioborovým rozhledem a přesahem. Přesně to
se podařilo editorovi a autorům nedávno vydané monografie Člověk – krajina – krajinný ráz (kolektiv autorů pod vedením Pavla
Klvače). Jak metodologicky, tak tematicky
navazuje tato práce na sborník téhož editora Člověk a les, který se dočkal četných
příznivých ohlasů z řad odborné veřejnosti.
Jedná se o kolektivní monografii shrnující
v podobě navzájem logicky propojených
kapitol příspěvky, které byly předneseny
na dvou stejnojmenných konferencích,
uspořádaných Katedrou environmentálních
studií Fakulty sociálních studií MU ve spolupráci s firmou Löw a spol. na půdě FSS
MU v letech 2008 a 2009. Podobně jako již
v případě výše zmíněného sborníku bylo
cílem konferencí i následné publikace vytvořit prostor pro mezioborové setkání humanitních vědců a přírodovědců a zejména
zprostředkovat pohled sociálních věd na
problematiku, která byla doposud vnímána
spíše jako doména věd přírodních.
Monografie má výrazně mezioborový
charakter a nahlíží fenomén krajiny hned
z několikeré perspektivy, tj. nejen jako přírodní jev nebo výsledek interakce člověka
s přírodou, ale zároveň jako určitou sociálně kulturní konstrukci, či dokonce projekci
té či oné společnosti a jejích estetických
hodnot. Její tematický záběr se tak pohybuje na poměrně široké škále od environmentalistiky přes sociologii, historii a estetiku
až po literární vědu. Jednu část autorského
kolektivu tvoří pedagogové a doktorští studenti brněnské Katedry environmentálních
Literatura / Reviews
studií FSS MU, tu druhou pak mimobrněnští hosté zmíněných konferencí. V úvodní
kapitole, naznačující směřování monografie, vymezuje vedoucí autorského kolektivu
a její hlavní editor Pavel Klvač základní rámec celého diskurzu pohybujícího se v dynamickém napětí mezi přírodou a kulturou,
v tvořivém dialogu přírodních a humanitních věd. Kapitola Karla Stibrala a Marca
Stelly Opravdu máme rádi savanu aneb Biopsychologická východiska vnímání krajiny nese ze všech publikovaných příspěvků
nejvýrazněji přírodovědný charakter a zaměřuje se na evoluci lidské percepce krajiny, zejména pak na polemiku se známou
savanna theory. Současně nám dává velmi
čtivým způsobem nahlédnout do historie
vnímání krajiny v evropské kultuře od antiky po novověk. Jméno estetika Karla Stibrala, který vyváženě spojuje pohled estetika s erudicí v oboru dějin přírodních věd,
se ve sborníku objevuje ještě jednou, a to
konkrétně v souvislosti s jeho studií o estetice lesa významného německého lesníka
Heinricha von Salische a jeho českých následovníků. Jakousi bilanci reflexe vnímání
přírody a krajiny z pohledu české estetiky
uplynulých desetiletí představuje kapitola Krajinný ráz a „lidová“ estetika z pera
Vlastimila Zusky, vedoucího Katedry estetiky na pražské Filozofické fakultě UK.
Místu péče o krajinný ráz v rámci konceptu
„ochrany domoviny“, jak se zrodil v 19.
století, se věnuje historička Dana Zajoncová. Ve své fundované studii čerpá z bohaté
a dlouhodobé badatelské zkušenosti na poli
historie okrašlovacích spolků v českých zemích. Promyšlený literárně-komparatistický pohled na percepci pralesa v díle Josefa
Štolby, Svatopluka Čecha a Karla Klostermanna podává literární historik Martin
Tomášek. Environmentalisté Radim Lokoč
a Zbyněk Ulčák se zamýšlejí nad hodnocením estetických prvků krajiny z pohledu
zemědělců. Studie vychází z terénního sociologického výzkumu samostatně hospodařících zemědělců, který oba autoři uskutečnili v nejvýznamnějších zemědělských
oblastech Moravy. Její význam je dnes o to
aktuálnější, že zemědělství je v současnosti
chápáno nejen jako ryze produkční ekonomická aktivita, ale zároveň jako prostředek
kultivace krajiny a zachování krajinného
rázu. Editor monografie Pavel Klvač je
krom úvodní předmluvy v celé knize dále
zastoupen kapitolami o vnímání fenoménu bažiny a o mýtu „autentické“ krajiny
v rámci české turistiky směřující do oblasti
českých vesnic v rumunském Banátu (společně s Karinou Hoření a Radoslavou Krylovou), jejíž proměny již po řadu let systematicky sleduje v rámci vlastních terénních
sociologických výzkumů. Tato kapitola je
o to cennější, že nejen dokumentuje proměny krajiny v Banátu v posledním desetiletí,
ale zároveň přibližuje projekce a očekávání, která si s ní spojují čeští turisté, přijíždějící sem ve stále hojnějším počtu. Kapitola sociologa Rudolfa Šmída o strašácích
jako autentickém krajinotvorném prvku
představuje zřejmě nejen v českých poměrech naprosto ojedinělou publikaci. Vedle
sledované krajinotvorné dimenze zároveň
podává pozoruhodnou etnografickou historii celého fenoménu polních strašáků od
antiky až po dnešek.
Výrazný klad monografie lze spatřovat
ve skutečnosti, že se nejedná o nějaké horkou jehlou ad hoc šité texty, ale o výsledek
mnohaletého bádání všech zúčastněných,
propojený navíc ve smysluplný a logicky
strukturovaný celek. Ani v jediném případě není mezioborovost na újmu specializace a badatelské korektnosti. Některé
313
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
kapitoly jsou založeny na již obhájených
nebo dokončovaných doktorských pracích, jiné jsou výsledkem dlouhodobého
a systematického výzkumu již zkušených
badatelů v uvedené oblasti, opírají se o důkladný terénní výzkum či dokonce o zkušenosti získané v rámci občanských aktivit
(revitalizace bažiny) nebo snahy o uměleckou reflexi (sociolog Rudolf Šmíd strašáky doma i v cizině rovněž dokumentuje
prostřednictvím vysoce kvalitních uměleckých fotografií, z nichž některé obohatily
i recenzovanou publikaci).
Z odborného i formálního hlediska si
tak recenzovaná monografie zaslouží jen
chválu. V době dnešního periodicky se
probouzejícího nacionalismu by však jistě
nebylo na škodu zpracovat roli fenoménu
krajiny v různých nacionálních hnutích
jako prostoru, do něhož je projektována
národní identita. Této otázky se sice ve své
studii lehce dotkla Dana Zajoncová, ale jelikož její kapitola je primárně orientována
jiným směrem, zasloužilo by si téma zpracování v samostatné kapitole. Konkrétně
kultura našeho národního obrození by nám
v tomto ohledu mohla poskytnout nemálo
ilustrativního materiálu.
Monografie splňuje ty nejpřísnější akademické nároky a se zájmem po ní sáhnou
odborníci z řady oborů, kteří jistě ocení
a s prospěchem využijí pečlivou bibliografii a důkladný, leč rozsahem přiměřený
poznámkový aparát. Většina studií se opírá o bohatou domácí i zahraniční literaturu
včetně zásadních nových prací (např. Simon Schama: Krajina a paměť). Za vysoce
praktický doplněk publikace lze považovat
anglická resumé všech kapitol a stručné
medailony všech jejích autorů. Pečlivé
provedení publikace podtrhuje nejen přehledná a estetická grafická úprava včetně
314
vskutku působivé obálky, ale i svěží jazyk.
Třebaže forma všech kapitol do písmene
splňuje požadavky kladené na odborný
text, svým přívětivým a čtivým stylem
je monografie přístupná i čtenářům, kteří
jsou v uvedených oborech laiky.
Lubor Kysučan (PF UP Olomouc)
Martin Soukup, ZÁKLADY KULTURNÍ ANTROPOLOGIE. Akademie veřejné
správy, Praha 2009, 214 s.–
Je možné s potěšením konstatovat, že spektrum původních českých prací věnovaných
etnologii a antropologii se rozrostlo o další titul – knihu Martina Soukupa Základy kulturní antropologie. Tato přehledně
a systematicky napsaná učebnice si klade
za cíl seznámit čtenáře s předmětem, subdisciplínami a základními problémovými
okruhy anglosaské sociokulturní antropologie. Autor se ve své prezentaci základních antropologických subdisciplín opírá
o americký model obecné antropologie,
který oprávněně považuje za reprezentativní ukázku antropologického myšlení na
Západě. Nevyhýbá se ovšem ani přínosu
britské sociální antropologie, jejíž poznatky, spjaté s funkcionální a strukturálně
funkcionální antropologií, organicky začleňuje do textu své knihy. Zvláštní pozornost věnuje příbuzným antropologickým
disciplínám, které podobně jako kulturní
antropologie aspirují na studium člověka
a kultury – kulturálním studiím a kulturologii. Součástí úvodní expozice knihy je
také prezentace klíčových antropologických pojmů a analýza fenoménu kultury
jako centrální kategorie antropologického
Literatura / Reviews
výzkumu. Pojem kultura autor prezentuje
jako „gnoseologický klíč a nástroj“ – kategorii, která antropologům umožnila oddělovat člověka a přírodu a současně studovat svět „těch druhých“. Prostřednictvím
pojmu kultura mohli reprezentanti různých
antropologických disciplín, škol a směrů
spojit své výzkumné aspirace a realizovat
v rámci široce koncipované obecné antropologie integrální studium člověka z holistické a komparativní perspektivy. Vedle
pojmu kultura se autor pečlivě zabývá také
prezentací antropologického terénního
výzkumu jako základní vědecké strategie
moderní sociokulturní antropologie.
Knihu tvoří jedenáct kompatibilních
kapitol, v nichž autor postupuje od systematického výkladu struktury obecné
antropologie a vymezení kategorie kultury přes analýzu nejvýznamnějších tematických okruhů antropologie až k problematice terénního výzkumu a přehledu
vybraných antropologických paradigmat.
V úvodu každé kapitoly stanovuje její cíl,
zatímco v závěru předkládá stručné resumé a definuje základní pojmy. Poté, co
v úvodní části své knihy autor seznámil
čtenáře s koncepcí obecné antropologie,
antropologickým pojmem kultura a specifikou antropologického přístupu ke studiu člověka, společnosti a kultury, obrací svoji pozornost k analýze paradigmat
ekologické, psychologické, lingvistické
a ekonomické antropologie. Považuji
za nezbytné upozornit na skutečnost, že
Martin Soukup nepřehlédl význam antropologie příbuzenských systémů a jejich
terminologií, které českému odbornému
i laickému čtenáři naposledy představil americký kulturní antropolog Robert
Francis Murphy (1924–1990) v práci
Cultural and Social Anthropology (1989,
česky: Úvod do kulturní a sociální antropologie 1998). Přehled nejvýznamnějších
tematických oblastí antropologického
výzkumu Martin Soukup uzavírá kapitolou věnovanou antropologii náboženství.
Stručně a konzistentně čtenáře informuje o vývojových proměnách a předních
představitelích této svébytné antropologické disciplíny. V ohnisku jeho zájmu
stojí takové kategorie, jako jsou magie,
kouzelnictví, čarodějnictví, šamanismus,
rituál a nová náboženská hnutí. Na této
části práce oceňuji autorovu schopnost
oscilovat mezi prezentací předních antropologických osobností, jako byl britský sociální antropolog Edward Evan
Evans-Pritchard (1902–1973) a jeho
slavný výzkum čarodějnictví u afrických
Azandů, a uvedením osobností, které se
antropologii náboženství věnovaly, ale
jsou v našich podmínkách téměř neznámé. Prostřednictvím Martina Soukupa
tak vstoupil na stránky našich učebnic
novozélandský antropolog Reo Franklin
Fortune (1903–1979), který je autorem
publikace Sorcerers of Dobu (Dobuanští
kouzelníci, 1932). S lehkou nadsázkou je
možné si v této souvislosti položit otázku,
jak by asi vypadala slavná kniha Patterns
of Culture (Vzorce kultury, 1934) americké kulturní antropoložky Ruth Benedictové (1887–1948), kdyby neexistoval
Reo Fortune? Logickým vyústěním knihy Martina Soukupa jsou dvě závěrečné
kapitoly věnované terénnímu výzkumu
a stručnému přehledu antropologických
směrů škol a paradigmat, jejichž charakteristiku doplňují klíčové osobnosti, témata,
výzkumy a publikace. V současném světě
digitálních médií čtenáři nesporně uvítají internetové odkazy na stěžejní stránky
s antropologickou tematikou.
315
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
Pohlédneme-li na knihu z perspektivy
Occamovy břitvy – umění vyjádřit složité
jednoduše a přímočaře, můžeme poznamenat, že disponuje promyšlenou strukturou, přehledností a edukativní hodnotou.
Základy kulturní antropologie Martina
Soukupa jsou převážně určené pro studenty a laickou veřejnost, která touží
poznat chuť dálek, exotiky a světa „těch
druhých“. Publikaci Martina Soukupa
ovšem přivítají také odborníci. Jeho pobyt
na Papui-Nové Guineji, kde v roce 2009
na základě spolupráce mezi katedrou teorie kultury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Entomologickým
ústavem Akademie věd České republiky
v Českých Budějovicích zahájil antropologický terénní výzkum, vtiskl této učebnici specifickou pečeť autenticity. Ta je
evidentní na jeho autorské prezentaci dnes
již kultovního antropologického tématu
kula, který uvedl do antropologické literatury britský sociální antropolog polského původu Bronisław Kasper Malinowski
(1884–1942). V knize Argonauts of the
Western Pacific (Argonauti západního Pacifiku, 1922) popsal Malinowski rituální
výměnný systém kula a navždy tak učinil obřadní směnu náhrdelníků soulava
a náramků mwali součástí antropologického folkloru. Z analýzy fenoménu kula,
již Martin Soukup ve své knize provedl,
je jasné, že svůj pobyt na Papui-Nové
Guineji nepromarnil. Podle mého názoru
je velkým příslibem do budoucnosti skutečnost, že nejenom čeští entomologové
v čele s Vojtěchem Novotným mají na Papui-Nové Guineji špičkové vědecké pracoviště, ale že součástí jejich týmu se stal
kulturolog a antropolog Martin Soukup.
Barbora Půtová (FF UK Praha)
316
René Petráš, MENŠINY V MEZIVÁLEČNÉM ČESKOSLOVENSKU. PRÁVNÍ POSTAVENÍ NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN
V PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE A JEJICH MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ
OCHRANA. Univerzita Karlova – nakladatelství Karolinum, Praha 2009, 437 s.–
Kniha je jedním z výstupů grantového
projektu Právní postavení národnostních
menšin v minulosti a současnosti (GAAV
č. KJB701020601) a představuje v pořadí
třetí knižní titul, který René Petráš předložil v krátkém časovém sledu odborné veřejnosti. Po samostatné publikaci Menšiny
v komunistickém Československu (2007)
a kolektivní monografii Menšiny a právo v České republice, jíž je spoluautorem
a spolueditorem, zpracoval jako hlavní řešitel uvedeného grantového projektu samostatně klíčové období rozvoje národnostně
menšinové politiky Československa. Vydáním publikace o menšinách v meziválečném Československu dotvořil tak triptych
o menšinové politice v českých zemích.
René Petráš, vzděláním právník a historik, působí od roku 2000 na Ústavu právních dějin Právnické fakulty UK, kde se
systematicky věnuje studiu problematiky
právního a faktického postavení národnostních menšin v českých zemích. Specializuje se rovněž na některé otázky vývoje
veřejné správy a mezinárodní organizace
a tuto erudici efektivně využívá při studiu menšinové politiky. I když autor patří
k mladé generaci badatelů, v dané oblasti
obsáhl mimořádně širokou heuristickou
základnu. Prokazuje to zvláště na příkladu
publikace o menšinách v meziválečném
Československu, na výkladu historických
souvislostí menšinové politiky na konci
monarchie (situace v oblasti Předlitavska
Literatura / Reviews
i Zalitavska) a problematice mezinárodněprávní ochrany menšin. Publikace vychází
z rozsáhlého archivního výzkumu a studia
právnické a historické literatury k tématu
a budí až dojem, že autor materiálovou základnu obtížně vtěsnává do vymezeného
časového období, jehož rámec nutně překračuje v zájmu osvětlení souvislostí. Bez
nadsázky lze konstatovat, že jde o práci,
která zaujímá přední místo v dosavadní
literatuře o menšinách a národnostně menšinové politice v českých zemích. Z pera
právního historika máme k dispozici základní titul, z kterého mohou čerpat historikové, politologové, etnologové a další.
Prezentovaná publikace je rozdělena do
pěti oddílů, které jsou přehledně strukturovány. První se týká obecně mezinárodněprávní ochrany menšin po 1. světové válce
v Evropě, druhý mezinárodněprávní ochrany menšin, závazků, jimiž bylo vázáno Československo (zde autor sleduje i jeho problémy na poli mezinárodněprávní ochrany
v praxi), třetí se zabývá postavením menšin
v evropských zemích, na něž se explicitně
vztahovaly mezinárodněprávní závazky na
ochranu menšin, jakož i zemích, které zásadně ovlivňovaly menšinové otázky v Evropě, čtvrtý je věnován historickým souvislostem vývoje právního postavení menšin
v meziválečném Československu a pátý
faktickému právnímu postavení menšin
v meziválečném Československu. Každý
oddíl je doprovázen bohatým poznámkovým aparátem, odkazujícím na archivní
prameny, hodnotícím poznatky z dosavadní
literatury k příslušnému tématu. I když uvedené tematické okruhy vnitřním pojetím tu
a tam překračují rámec užšího chápání právního postavení menšin, toto členění tvoří
dle autora základní konstrukci problematiky
menšin v meziválečném Československu.
Zvláště přínosný je čtvrtý a pátý oddíl
o vývoji a faktickém právním postavení
menšin v meziválečném Československu.
René Petráš se systematicky zabývá nejprve otázkami národního hnutí v monarchii
po roce 1867, zvláště na přelomu 19. a 20.
století a těsně před 1. světovou válkou, což
je významné pro další text při osvětlování
souvislostí podmínek formování menšinové politiky první Československé republiky
v kontextu česko-německých vztahů. Oproti dosavadním publikacím o situaci a postavení národnostních menšin v meziválečném
Československu René Petráš zvolil nový
přístup, který spočívá v tom, že menšinové
otázky sleduje důsledně ve spojitosti s vývojem reformy veřejné správy po vzniku
Československa. Přináší tak řadu nových
pohledů na problémy, které provázely menšinovou politiku před 2. světovou válkou.
Z výkladu je zřejmé, že Československo, ač
respektující demokratické principy, zápasilo s mnoha rozpory v řešení menšinových
otázek, také v období mezinárodní politické
krize 1938 proto nemělo šanci uspět. Konkrétně příprava tzv. národnostního statutu
a návrhy dalších právních úprav před Mnichovem v roce 1938 ve vztahu k národnostním menšinám již neposkytovaly prostor
pro dialog s německou i polskou menšinou.
Návrhy Edvarda Beneše adresované Sudetendeutsche Partei v létě 1938 již nemohly
ovlivnit politiku této strany v úsilí o destrukci Československa.
Vyústěním právně historického výkladu
o postavení národnostních menšin v meziválečném Československu, a to v kontextu
kompetencí dobové veřejné správy, je závěrečný oddíl (pátý) o charakteru právních
předpisů ve vztahu k menšinám. Zde René
Petráš analyzuje z pozice právní vědy systematiku národnostně menšinového práva
317
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
v Československu, práva, které se přímo či
nepřímo dotýkalo postavení menšin. Podrobně se zabývá otázkou jazykového práva, právních úprav v oblasti kulturních aktivit a zvláště pak problémem autonomie,
který byl průvodním jevem menšinové
politiky meziválečného Československa.
V této souvislosti věnuje pozornost i specifickým menšinám – židovské a cikánské
(romské), jejíž tragický osud se završil
v době 2. světové války.
René Petráš připojil v závěru práce jako přílohy výběr textů z klíčových
právních dokumentů, na nichž byla budována menšinová politika první republiky (tzv. menšinová smlouva podepsaná
v Saint-Germain-en-Laye, ústavní listina, jazykový zákon a zákon o veřejných
knihovnách). Vzhledem k tomu, že autor
ve své práci odkazuje na méně dostupné archivní fondy, lze jen litovat, že neobohatil přílohy právě i o texty z těchto
dokumentů, např. o návrh národnostního
statutu z roku 1938 či jiné. Monografie
by si zasloužila také rozsáhlejší německé
resumé s ohledem na stále přítomný fenomén česko-německého potýkání v sledovaném časovém období.
V současnosti v českých zemích není
sice velký okruh autorů, kteří se zabývají problematikou národnostních menšin,
nicméně po listopadu 1989 vyšla řada dílčích studií a publikací, jež se věnují politicky citlivému tématu menšin. Je třeba
ale zdůraznit, že monografie René Petráše
o menšinách v meziválečném Československu představuje základní práci, která
se vymyká z dosavadní produkce o menšinách. Práci ocení jak užší okruh odborné
veřejnosti (a bude muset na ni brát ohled
každý badatel, který zaměří pozornost na
otázky národnostních menšin), tak by se
318
tato kniha měla stát i základní příručkou
pro pracovníky veřejné správy, zejména
samosprávy v národnostně smíšených regionech České republiky.
Andrej Sulitka (FF UJEP Ústí nad Labem)
Pavel Klvač (ed.), KULISY VENKOVSKÉHO ŽIVOTA / SCENES OF RURAL
LIFE. Občanské sdružení Drnka, Drnovice
2006, 61 s.–
Pavel Klvač (ed.), NA TOM NAŠEM
DVOŘE / IN OUR BACK YARD. Občanské sdružení Drnka, Drnovice 2007, 73 s.–
Pavel Klvač (ed.), POSPOLITOSTI NIKDY DOSTI / CLOSENESS NEVER
TOO CLOSE. Občanské sdružení Drnka,
Drnovice 2010, 71 s.–
Současná česká (moravská a slezská) vesnice již v žádném smyslu nepředstavuje
bezbřehou studnici tradiční agrární kultury,
folkloru, zvyků či sociálních vztahů. Možná právě proto – a bohužel, dodávám – již
nepředstavuje pro soudobou etnografii/
etnologii terén z nejoblíbenějších. Přitom
ještě v 80. letech (připomeňme třeba díla
V. Frolce), byť v hávu dobové ideologické
rétoriky byl výzkum „současné vesnice“
zajímavě rozpracováván i metodologicky.
Devadesátá léta a doba nedávná přinesla
v tomto směru jednoznačný regres, etnology jako by dnešní český venkov příliš
nezajímal (a když, tak zase jen v kontextu
studia folklorních aktivit), domácí sociokulturní antropologie metodologicky tápe
a její výsledky trpí značnou kvalitativní
nevyvážeností (převážně studentské výzkumy Katedry sociálních věd / Kabinetu
sociální antropologie FF Univerzity Pardubice). Bouřlivé procesy postkomunistické
Literatura / Reviews
transformace zemědělství, formování nových struktur každodennosti i ekonomických vazeb tak v kvalitativní perspektivě
úspěšně studovali a studují buď antropologové zahraniční (H. Haukanes), či – a zejména – naši sociologové (Z. R. Nešpor)
a možná překvapivě v mimořádně hojné
míře badatelé vycházející z epistemologie
ekologických či environmentálních disciplín (B. Blažek, M. Gottlieb, M. Lapka
a další). Etnolog si nad takovým stavem
může jen povzdechnout a zároveň se zahledět se zájmem do publikací, které badatelé „odvedle“ ke středoevropské vesnici
na počátku třetího milénia publikují.
Ke knihám ne snad nabitým rozsáhlou
faktografií či novými teoriemi, ale možná právě proto přinášejícím osvěžující
a inspirativní čtení (i „dívání“) o dnešní
venkovské každodennosti bezesporu patří třídílná série publikací připravená brněnským resp. drnovickým sociologem
a environmentalistou Pavlem Klvačem.
Spolu s proměňujícím se týmem studentů
magisterského předmětu Sociologie venkova a krajiny, realizovaného v rámci oboru Humanitní environmentalistika na FSS
MU v Brně, který dohromady čítá několik
desítek osob, se mu podařilo realizovat pozoruhodný projekt systematické dokumentace venkovské každodennosti v oblasti
Drahanské vrchoviny.
Recenzované monografie Kulisy venkovského života, Na tom našem dvoře
a Pospolitosti nikdy dosti pokaždé obsahují bohužel snad až příliš stručné Klvačovy
úvody, ve kterých autor vždy nastiňuje cíle
projektu, tematické zaměření příslušného
svazku a zároveň se zamýšlí nad vybranými aspekty života na dnešním jihomoravském venkově. V případě „Kulis“ jde hlavně o krajinné a sídelní struktury, u „Dvora“
se dostáváme k problematice venkovského
samozásobitelství, kutilství a svérázné estetiky a konečně v „Pospolitosti“ autor ve
zkratce řeší otázky společenského života,
sociálních vazeb, prostě (ne)existence zejména pro minulost tak typických úzce
provázaných venkovských komunit. Klvač
ve svých úvahách prokazuje dobrou orientaci v naší sociologické a environmetalistické literatuře (etnologie vcelku logicky
chybí) zabývající se venkovem i smysl pro
kritickou, místy poněkud literární zkratku.
Esejistické pojetí úvodních slov však bezezbytku konvenuje s charakterem knih.
Po úvodních slovech garanta projektu
nenásledují, jak bychom možná čekali,
analytické stati členů jednotlivých studentských týmů, nýbrž otevírají se před námi
díla takřka umělecká. Publikace jsou totiž
pojednány jako dominantně vizuální svědectví o „strukturách každodennosti“ na
venkově. Graficky jednotným, úsporným,
avšak až úderným způsobem tak na každé dvoustranně nalézáme otištěnu černobílou fotografii doplněnou (krom datace,
lokalizace a uvedení autorství) o kratičkou úvahu nad zachycenou situací či artefaktem, kterou připravila vždy dvojice
studentů. Prezentované texty (stejně jako
celé publikace důsledně vyvedené paralelně česko-anglicky) tak mají v jednotlivých
svazcích i v jejich rámci logicky rozdílnou
jazykovou i obsahovou úroveň, někdy autoři úspěšně využili výpovědi svých informátorů (Na tom našem dvoře, s. 59),
jinde využívají detailních znalostí o lokálním prostředí (Pospolitosti nikdy dosti,
s. 13), daleko nejčastěji se ovšem pouští
do úvah řekněme antropologických až filozofických (signifikantně tamtéž, s. 47).
S některými statěmi by se možná dalo
polemizovat, nicméně jako celek obratně
319
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
kombinující působivé svědectví fotografií
(na začátečníky – jak vyplývá z medailonků autorů, které jsou ve všech knihách
zařazeny – s překvapivě vysokou dokumentační i estetickou přidanou hodnotou)
s břitkými esejemi mají knihy nepochybně vysoký informační i jiný potenciál. Do
světa venkovských ulic, zahrad, kostelů,
dvorků, návsí, hospod, autobusových zastávek, tancovaček, sportovních zápolení,
polí, luk i bažin nás nechávají nahlédnout
nepochybně lépe než ledasjaká striktně
vzato odbornější díla.
Témata některých otištěných fotografií (opět v jednotlivých svazcích i napříč
jimi) se sice opakují, stejně tak komentáře občas zní podobným hlasem, avšak to
lze přičíst na vrub záměrně mozaikovitému pojetí celého projektu, který je P. Klvačem opakovaně skromně, ale věcně
označován za sondu, nikoliv za komplexní pojednání o životě v Drnovicích, Habrovanech, Ježkovicích, Krásensku, Lulči,
Nemojanech, Nových Sadech, Olšanech,
Podomí, Račicích-Pístovicích, Ruprechtově a Studnicích. Nejzásadnější výtka
vůči recenzovaným monografiím tudíž
může ležet jen v upozornění na verbální
i argumentační aktivismus některých jejich pasáží. Část studentských textů a koneckonců i stati P. Klvače jsou občas až
příliš zatíženy nostalgickými představami
o venkovské harmonii či „poetice a kouzlu“ (Na tom našem dvoře, s. 6). Jistěže
životní rytmus a mezilidské vztahy na
venkově vypadaly a stále ještě občas vypadají jinak než ty v urbánních centrech,
nicméně apriorně je považovat za v jakémkoliv smyslu lepší a upřímnější není
příliš šťastné. A raněnovověký venkov
i vesnice, řekněme, ještě 19. a 1. poloviny
20. století sice jsou občas vnímány jako
320
ideální a harmonické pospolitosti, k realitě to ovšem má značně daleko. Stejně
tak domněnka – prezentovaná nikoliv náhodou právě studenty environmentalistického oboru – o takřka ideálním souladu
venkova s přírodou, který je narušován až
s nástupem hyperkonzumního věku, není
za všech okolností relevantní.
Na druhou stranu máme před sebou alespoň publikace s jasným názorem a dost
možná i poselstvím. Všem třem autorským kolektivům se zdařilo ukázat obce
a lidi na Drahanské vrchovině ve vší romantičnosti i syrovosti života na venkově,
odhalit a také prostřednictvím ikonických
textů dokumentovat a zajímavě komentovat alespoň část středoevropské vesnické
každodennosti na počátku 21. století. Pro
etnology, kteří by samozřejmě (jakkoliv
to nebylo cílem recenzovaných publikací)
museli jít do mnohem větší hloubky a nesledovat pouze jak venkovské pospolitosti
fungují, ale ptát se hlavně proč tomu tak
je, může být projekt do značné míry inspirativní. A i když o něm Pavel Klvač mluví
jako o uzavřeném (Pospolitosti nikdy dosti, s. 6), byla by škoda, kdyby tomu tak
skutečně bylo.
Jiří Woitsch (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Marie Korandová, VŠERUBSKÝ DOKTOR SE VRACÍ. Pressfilcart, s. r. o., Plzeň 2009, 356 s.–
Takřka po stu letech se objevila na knižním trhu publikace připomínající v mnoha ohledech známou chodskou trilogii
Jindřicha Šimona Baara, tedy Paní komisarku, Osmačtyřicátníky a Lůsy, jíž autor
Literatura / Reviews
zachytil dramatický úsek národních dějin
nejen doby předbřeznové, tak jak se odehrával na jeho rodném Chodsku. Zmíněné dílo Všerubský doktor se vrací předkládá čtenáři Marie Korandová, autorka
v západočeském regionu nikoli neznámá. Ačkoliv žije dlouhá léta v Bratislavě a její první odborné i populární práce
jsou spjaty se Slovenskem – absolvovala
na FF KU slavistiku a zaměřila se profesně především na práce jazykovědné,
zejména lexikálního charakteru – nezapomněla nikdy na své kořeny, neboť po
matčině straně pochází z Chodska. Proto
také její tvorba z posledních let tematicky čerpá z tohoto osobitého regionu na
českobavorském pomezí.
Jednou z prvních studií s námětem
z Chodska je autorčina práce Stráž,
nejmenší privilegovaná ves domažlických
Chodů z roku 2001, ale převažuje zejména
tvorba beletristická, beroucí náměty z historických dějů 19. století, ať už se jedná
o Zahradu pod kulatou věží (1999), přibližující měšťanské prostředí Domažlic doby
předbřeznové, či autorčin zájem o pověsti
a pohádky, kde je pokračovatelkou nejen
J. Š. Baara, J. F. Hrušky či J. Kajera. Z tohoto žánru jsou její Pročpohádky (2003),
Chodské pověsti a legendy (2004) i Chodové v pověstech (2006).
Ze širší západočeské oblasti pak pocházejí biograficky zaměřené medailony o Josefu Václavu Sedláčkovi (Plzeňské předjaří, 2001) a obdobně orientovaná Volba
profesora Klostermanna (2003), řadící se
k jubilejním vzpomínkám na nejznámějšího spisovatele Šumavy.
Právě k těmto životopisným pracím se
pojí nejnovější autorčino dílo Všerubský
doktor se vrací, kde se čtenář setkává
s pozapomenutou postavou všerubského
porodníka a ranhojiče (nedosáhl doktorského gradu) Georga Leopolda Weisela,
který vedle lékařské praxe byl i velmi literárně činný. Právě první stránky rozsáhlé fresky, koncipované jako sled jednotlivých let od roku 1840 až do Weiselovy
smrti 1873, upomínají na výše zmíněnou
trilogii Baarovu, neboť se vedle takřka totožného dějinného rámce lze setkat nejen
se stejnými aktéry doby čtyřicátých let 19.
století, zejména pak v čase turbulentního
osmačtyřicátého roku. A tak vstupují do
děje členové hraběcí rodiny stadionské,
manželé Němcovi, sourozenci Fastrovi, duchovní P. Sládeček a P. Schneider
a další. Autorka se při svém vyprávění
ovšem opírá o pečlivé studium množství dobových reálií i náročné archivní
studium bohaté dokumentace. Čtenář se
setkává i s postavami dalšími, známými
i méně známými, jejichž prostřednictvím je mu přibližováno dobové prostředí
událostí politických a společenských, od
nejvyšších pater vídeňského dvora a ministerských kabinetů, přes debaty v aristokratických salonech nejen hrabat Stadionů až po milieu měšťanské a venkovské,
doslova „zámek a podzámčí“.
Vícevrstevná linie autorčina vyprávění, pochopitelně s prvoplánovými osudy
hlavních představitelů, tedy rodiny Weiselovy, dává nahlédnout i do obecně méně
známého prostředí a snah tehdejší židovské inteligence, formované liberálními
a hegelovskými názory se vší její snahou
nejen o uznání v české společnosti těch
časů, ale i o asimilaci v rovině konfesní
(často formální konverzí). Jednalo se tedy
o emancipaci společenskou, s tehdy již vyvstávajícím dilematem zařazení do česky
nebo německy mluvícího prostředí, a přirozeně čelící nejrůznějším antisemitským
321
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
předsudkům či dokonce averzi a nepřátelství, a na druhé straně o úsilí po uchování židovské identity formou návratu ke
kořenům, ve Weiselově případě studiem
starých židovských reálií.
Samozřejmě není opomenuta ryze profesní stránka Weiselovy osobnosti, neboť
je zmíněna i trpělivá každodenní snaha
o aplikaci nových diagnostických či terapeutických metod v léčebné praxi (např.
očkování), ne vždy se setkávající s pochopením okolí.
Nejsou upozaděny ani Weiselovy kontakty s četnými čelnými protagonisty
předbřeznových dějů i následujících let,
jak s aristokraty, duchovními, úředníky,
měšťany či osobnostmi kultury a veřejného života, jako se zmíněnými Němcovými
– zde je poněkud překvapivé skeptické, ba
kritické posouzení jejich postojů a chování především v dramatickém roce 1848.
Autorka ovšem právě toto hektické období posuzuje zcela nesentimentálně, ať
už se zmiňuje o nezodpovědném chování
J. V. Friče, o skepsi liberálů, o chaoticksé
situaci při zakládání regionálních národních gard, o nejasnostech a zmatcích při
vnímání a posuzování politické situace,
souhrnem tehdejší dezorientovanost při
absenci věrohodných informací.
Neméně důležitou roli hraje u pisatelky
pohled do mentálního světa a názorového
spektra postav v díle vystupujících, od
konzervativně tradicionalistických postojů zejména venkova až po liberální a svobodomyslné názory především nobility
a vzdělanců. A pochopitelně není opomenuto ani duchovní prostředí obou etnik na
pomezí, jejich zvyklosti ovlivněné liturgií
církevního roku i předkřesťanskými představami (vampyrismus) v lidových pověstech a pověrách.
322
A tak zásluhou Marie Korandové čtenář dostává nejen povědomost o opomíjeném Georgu Leopoldu Weiselovi, jehož
zásluhou byly poprvé objeveny historické
dokumenty týkající se Kozinova procesu,
později inspirující A. Jiráska k napsání
proslulých Psohlavců, ale i plastický obraz
části regionální historie, v české beletrii již
delší dobu nevídaný.
Jan Vogeltanz (Domažlice)
Vendula Hingarová – Alexandra Hubáčková
– Michal Kovář (eds.), SÁMOVÉ. JAZYK,
LITERATURA A SPOLEČNOST. Pavel
Mervart, Červený Kostelec 2009, 423 s.–
Kolektivní monografie se „sámskou“
problematikou musela před nedávnem
na pultech knihkupectví zaujmout řadu
etnologů. Zcela jistě k tomu přispěl také
fakt, že poslední domácí odborné práce o Sámech/Laponcích z pera Václava
Marka jsou již značně „vousaté“. Redaktorské práce se ujal s ohledem na profesní zaměření netradiční tým. Vedle skandinavistů třeba amerikanisté či baltisté,
kteří v různých fázích své kariéry našli
společný objekt zájmu.
Publikace vznikla jako výsledek mezinárodní spolupráce tří českých a jedné
norské univerzity. Badatelé z Univerzity
Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity
v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci a univerzity v Tromse se stali řešiteli
projektu „Multietnické Norsko: sámské
reálie a jazyky na českých univerzitách“.
Jeho cílem bylo „seznámit českou odbornou i laickou veřejnost s otázkami kulturní specifičnosti Sámů, formovat v českém
Literatura / Reviews
prostředí zájem o tuto problematiku
a zasadit toto mimořádně zajímavé téma
do kontextu dalších menšinových a původních kultur.“ Recenzovaná publikace
představuje hlavní výstup projektu.
Práce je rozdělena do tří hlavních oddílů – Jazyk, Literatura a Společnost,
přičemž obsahuje třináct studií plus ukázky sámské literatury a lidové slovesnosti. Příspěvky v češtině a angličtině jsou
ovšem po formální, ale i obsahové stránce
značně heterogenní. Na jedné straně je to
způsobeno výběrem přispěvatelů, kteří se
rekrutovali jak z řad akademických pracovníků, tak studentstva, na straně druhé
tematickým rozpětím.
Z jazykového oddílu považuji za
velmi podnětné empirické studie Jona
Todala a Venduly Hingarové On Sociolinguistics in Sámi Contexts a Vitalita
sámštiny napříč generacemi. Oba články mají velmi podobné téma týkající se
jazykových revitalizačních snah a vitality sámštiny v sámských rodinách (mezigenerační předávání jazyka). Obecněpřehledová Todalova práce o proměně
vnímání a užívání sámštiny v posledních
desetiletích je detailněji rozpracována V.
Hingarovou, která se pokusila aplikovat
metodu jazykového rodokmenu na vybraný vzorek sámské populace. Touto
metodou zjišťovala „základní jazykové
vybavení u rodin menšinového národa,
tj. jakými jazyky hovoří rodiče s dětmi
a partneři mezi sebou v rámci celého
příbuzenstva ... Jazykový rodokmen tak
názorně vypovídá o osudu menšinového
a majoritního jazyka napříč několika generacemi.“ Jistým problémem při výzkumu, který si sama autorka dobře uvědomovala, byl omezený počet respondentů
(pouze devět), časová tíseň (týdenní
výzkum) a zprostředkované informace.
Domnívám se, že právě tyto okolnosti
zapříčinily poněkud nemastné neslané
shrnutí, potažmo závěr výzkumu. Autorkou „předpokládaný“ zlom v jazykové otázce ve prospěch znovuužívání
sámštiny, který nastal zhruba od 70. let
20. století, výzkum potvrdil. Stejně jako
vícejazyčnost sámských rodin. Další tři
studie prvního oddílu jsou věnovány
sámské mluvnici, vzájemné příbuznosti
feno-sámských jazyků a sámským výpůjčkám ve finštině.
Z druhého oddílu, věnovaného Literatuře, může čtenář získat poměrně ucelený
přehled o sámské literární produkci, která
je pravděpodobně poprvé našinci prezentována v tak obsáhlé podobě. Studentské
překlady jsou pečlivé a čtivé.
Poslední oddíl knihy s názvem Společnost je uvozen studií Michaely Pokorné Volba kmotrů v multietnickém
Storfjordu v kontextu norské menšinové
politiky 1859–1900. Autorka pro analýzu využila výsledky cenzů a farní knihy.
Z nich vyplývá, že menšinová politika
státu prakticky neměla vliv na volbu
kmotrů při existujících rozdílech mezi
třemi místními populacemi – Nory, Sámy
a Kveny. Výsledky analýzy naopak svědčí o vznikající „rodinné síti“ zahrnující
příslušníky všech tří skupin. Až koncem
19. století byla u sámských a kvenských
rodin zaznamenána zvýšená tendence
volit za kmotry osoby, které byly úředně
vedeny jako Norové (ač jimi často nebyli). Další studie jsou průřezově věnovány
identitě mládeže, hudební tradici, obydlí
a stavbám či historickému nástinu vzniku
sámských médií.
Z uvedeného je nanejvýše patrná tematická pestrost, která na jedné straně
323
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
svědčí o širokém badatelském zájmu, na
druhé příliš nepřispívá k ucelenému dojmu z díla. Po technické stránce je kniha
vybavena množstvím příloh, jejichž kvalita značně kolísá. Kvalitní fotografické
přílohy doplňují přehledné mapky, tabulky, jazykové rodokmeny. Méně zdařilé
grafy nejsou naštěstí časté. Doufejme, že
recenzovaná práce nezůstane do budoucna osamocena, protože každý ví, že jedna
vlaštovka jaro nedělá!
František Bahenský (EU AV ČR, v. v. i.)
Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita – Martina
Potůčková (eds.), ZBOŽNÝCH DUŠÍ ÚL.
NÁBOŽENSKÁ BRATRSTVA V KULTUŘE RANĚNOVOVĚKÉ MORAVY.
Olomouc: Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc 2010, 167 s.
+ obr. přílohy.–
Náboženská bratrstva dnes představují
již téměř neznámý pojem, ačkoliv tvořila
nedílnou součást křesťanské kultury od
středověku až po osvícenství. Specifické
postavení zaujímala barokní náboženská
bratrstva, která vznikala jako dobrovolná, převážně laická sdružení za účelem
pěstování určitého kultu a k prohlubování vlastní zbožnosti. Interdisciplinárně koncipovaný výzkum – rekonstrukce
zmizelého světa zbožných bratrstev na
Moravě 17. a 18. století, při němž spolupracovali odborníci z několika oborů
(historie, muzikologie, dějin umění, muzeologie), proběhl v letech 2008–2009.
Výsledky projektu se alespoň dílčím
způsobem pokusila prezentovat výstava
Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva
324
v kultuře raněnovověké Moravy, která se
uskutečnila ve dnech 28. ledna – 25. dubna 2010 v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. K výstavě vyšel také velkoryse
koncipovaný stejnojmenný katalog.
Samotná publikace obsahuje 9 odborných studií, vlastní část katalogu
čítá více než osmdesát detailně popisovaných položek. Úvodní kapitola V.
Maňase předkládá historický vývoj náboženských bratrstev v rámci olomoucké diecéze od středověku až do doby
jejich zrušení. Další studie tohoto autora
objasňuje úzké propojení náboženských
bratrstev s poutnictvím. Naopak Z. Orlita se zabývá obnoveným zájmem o tyto
instituce ve 2. polovině 19. století a jaká
byla jejich reflexe v dotazníkové akci arcibiskupské konzistoře, jejíž hlavní část
proběhla v letech 1858–1864. Následující studie T. Malého pojednává o velmi
důležité úloze náboženských bratrstev
v oblasti pohřebních a zádušních obřadů. Naproti tomu D. Pandur nastiňuje situaci barokních náboženských bratrstev
v rakouské části vratislavské diecéze.
Ve své druhé studii se Z. Orlita věnuje liturgickému mobiliáři náboženských
bratrstev a otázce jejich následného
osudu v době josefínských církevních
reforem. Vedle hmotných artefaktů se
v hojné míře dochovaly zejména rukopisné prameny a staré tisky, mezi nimiž
zcela specifické místo zaujímají členské
matriky. Jako pozoruhodný heraldický pramen je zkoumá studie K. Millera. Naproti tomu předmětem zájmu V.
Maňase se stává široké typové rozpětí
tištěné produkce náboženských bratrstev, a to od konce 17. století až do jejich zrušení v roce 1783. Část katalogu
věnovanou studiím uzavírá příspěvek
Literatura / Reviews
T. Valaše, který pojednává o náboženských bratrstvech a jejich roli při zadávání i organizaci jednotlivých uměleckých a uměleckořemeslných zakázek.
Nedílnou součástí katalogu je také
přiložená mapa, která zachycuje náboženská bratrstva olomoucké diecéze
v době před jejich zrušením v 80. letech
18. století. Zahrnuty jsou do ní tedy i lokality, které se dnes nacházejí na území
Polska, naopak mapa neeviduje farnosti,
které dříve náležely k vratislavské arcidiecézi. Celkově je tak registrováno 240
náboženských bratrstev z území Moravy
a Slezska.
Publikace také obsahuje na přiloženém hudebním nosiči písně barokních
bratrstev (jedná se o 16 písní), které nahrál soubor Ritornello pod vedením Michaela Pospíšila.
Řadu dalších důležitých informací
k této problematice lze dohledat na internetu, kde je zpřístupněna databáze
barokních náboženských bratrstev olomoucké diecéze. Databáze neobsahuje
pouze základní údaje k jednotlivým lokalitám a jejich bratrstvům, nýbrž eviduje také dochované prameny a artefakty,
včetně tištěné produkce; blíže www.musicologica.cz/bratrstva.
Závěrem nezbývá než pogratulovat moravským kolegům k počinu, který svým
záběrem, koncepčním přístupem a četností
výstupů nebývá v našich poměrech zcela obvyklý, a zároveň vyslovit naději, že se v brzké době dočkáme obdobně koncipovaného
badatelského výsledku také pro náboženská
bratrstva z prostředí barokních Čech.
Markéta Holubová (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Jan Pokorný, LINGVISTICKÁ ANTROPOLOGIE. JAZYK, MYSL A KULTURA. Grada, Praha 2010, 346 s.–
Budiž zdůrazněno na samém počátku této
– bohužel – stručné recenze, že dílo Jana
Pokorného, předkládající horizonty, témata a problémy lingvistické antropologie, je
počinem vpravdě soudobým; tím se liší od
onoho nepatrného množství etnolingvistiky, již měl český čtenář až dosud k dispozici (není však téměř trestuhodné, že
autor patrně zapomněl uvést studie z 90.
let i „Úvod do lingvistické antropologie“
Zdeňka Salzmanna, i když nejsou „soudobé“?). Pokorného dílo je nejen dílem
soudobým, nýbrž i dílem mimořádně hodnotným, a to především svou impresivně
transkulturní kasuistikou, příznačnou pro
všechny dosavadní autorovy písemné projevy; neméně impresivní jsou i Pokorného
tematické úvahy a nastolování problémů,
jimiž se lingvistické antropologie snad přímo hemží. Tak švýcarský specialista Iwar
Werlen ve své práci o jazykové relativitě
(2002) podtrhuje, že etnolingvistika náleží do oblasti napětí mezi univerzalismem
a relativismem, což je patrné i v přítomném
arcidíle Jana Pokorného, díle, jež svým
pokusem o obsažnost, možná o celistvost
snese srovnání s mezinárodně prosazenými příručkami/introdukcemi takového
Williama A. Foleyho či Alessandra Durantiho; v kasuistice však, rád to zdůrazním,
se snad Pokornému nevyrovná nikdo.
Přibližme, alespoň konturově, základní
uspořádání lingvistické antropologie Jana
Pokorného, naplněné jako v Puškinově
Evženu Oněginovi „pestrými kapitolami“.
Tedy: Dílo sestává ze šesti částí, jež mapují téměř nekonečnou oblast etnolingvistiky
rozličnými způsoby v rozličné intenzitě.
325
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
První část je nikoli vždy vybalancovaným
přehledem dějin jazykovědy, sahajících od
orientálních gramatických pomyslů až po
protagonistu jazykové relativity Benjamina Lee Whorfa, jehož výklad, jak se mi
zdá, se vskutku Janu Pokornému podařil;
není jistě jediný možný; dalo by se spekulovat o kulturních implikacích akuzativních spojek v hopi (existuje také slavná
studie Lea Weisgerbera o „člověku v akuzativu“), ale to podstatné Pokorný uvedl.
Druhá část, skýtající Pokorného pohled
na stavbu jazyků, je sice ve své složce
morfologické možná příliš stručná, avšak
kapitola věnovaná syntaxi ukazuje nám
autora jako bezmála transkulturního mistra; alineace, rozbor souvětí a jejich ekvivalentů jednoznačně dokládají Pokorného
cit pro nadvětné útvary v rozmanitých
jazycích světa. Také část třetí, věnovaná
vývoji jazyka, ukazuje – v docela poutavém vylíčení – autorův úctyhodný registr
sahající od komunikace zvířat až po umělé
jazyky, mimo jiné přes jazyk a rasu, přes
univerzální gramatiku nebo jazykovou
socializaci. Naproti tomu čtvrtá část, obsahující genealogickou klasifikaci jazyků světa, je s největší pravděpodobností
„nejkonzervativnější“ složkou díla Jana
Pokorného, složkou nejméně „výbornou“,
srovnáme-li ji například s nápaditým oddílem o kulturním významu gramatikalizace.
V kontrastu s tím zbývající dvě části, Jazyk
a obraz světa (část 5) a Řeč a kultura (část
6), z hlediska libovolné etnolingvistické
perspektivy klíčové, představují, lze-li to
tak říci, určitou paralelitu ve smyslu jazyk
(struktura, propozice Sapira a Whorfa)
a úzus (řečové či mluvní akty, jež nejsou,
alespoň zatím, v etnologii dosud dostatečně prozkoumány, a pochopitelně Hymesovu „etnografii řeči“, později „etnografii
326
komunikace“). Není čas na detaily, avšak
Pokorného přiblížení a rozbor možných
exponentů jazykové relativity (klasifikace, barvy, prostor, příbuzenství) vracejí
nás k otázce celistvosti a homogenity. Je
jazyk z hlediska ontologie, mohu-li to vyjádřit tímto způsobem, „nekoherentní“,
některé kategorie, některé prvky, některé
exponenty jeví se „kulturnější“, „etničtější“, slovem ontologicky propustnější. Odtud: Jaká je hodnota kategoriálního členění
„modulační“ versus „klasifikační“? Potud
rozčlenění a některé, lituji, že jen některé
insinuace, inspirace díla Jana Pokorného.
Přistupuji k některým, řekněme sporným
námětům, jež lze hledat v trojím směru:
Termíny, tak kontaktní versus „kontaktová“ magie; Araukánci versus „Araukáni“;
Aboriginálové versus „Aboriginci“. Větší
problémy značí podoby mayštiny: opakující se „yukatécká mayština“ mi zní jako
„česká indoevropština“, vyjdu-li ze zjevného faktu, že mayské jazyky Mezoameriky
představují skutečnou jazykovou rodinu
sestávající z několika desítek samostatných
jazyků; naproti tomu je možno přijmout výrazy jako „itzáská mayština“ či „mopánská
mayština“, shledáváme-li v nich dialekty
yucatánštiny. Druhý problém představují
věcné nedůslednosti, mám na mysli zejména
subkapitolu 2.1.2., v níž se mluví o jazykových rovinách a znaku; začíná, aniž to výslovně uvádí, Peirceem, vloží De Saussurea,
vrací se k Peirceovi; potřebovala by prostě
zpřehlednit, upozornit na tradici sémiotiky na jedné straně a tradici sémiologie na
straně druhé. Třetí problém nebo nedůslednost předkládá vnější artikulace díla: části,
kapitoly, subkapitoly, oddíly (ne všechno
je uvedeno v obsahu, ne všechny oddíly
působí z hlediska začlenění a rozsahu přesvědčivě; našel jsem i chyby v desetinném
Literatura / Reviews
třídění na stranách 77, 86, 260 a 292): její
upřesnění by stálo za úvahu. V žádném
případě však nejde o nedůslednosti, jež by
bylo možno, ba nutno chápat jako fatální.
Koneckonců klasifikační, artikulační hra, to
je nejednou souboj autorem s editorem. Je
mi jasné, že není vhodné psychologizovat,
ba být osobním v recenzi; nemohu si však
odpustit, abych nevyjádřil své uspokojení,
ne-li hrdost nad tímto brilantním, neuvěřitelně obsažným počinem svého postgraduálního studenta PhDr. Jana Pokorného.
František Vrhel (FF UK Praha)
Stanislav Holubec, LIDÉ PERIFERIE:
SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ A KAŽDODENNOST PRAŽSKÉHO DĚLNICTVA
V MEZIVÁLEČNÉ DOBĚ. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2009, 329 s.,
anglické resumé, obrazové přílohy.–
Od publikování Staré dělnické Prahy
(1981) uplyne třicet let, během nichž se tematika pražského dělnictva musela obejít
bez monografického zpracování, které by
těžiště výzkumu alespoň v chronologické
návaznosti na Starou dělnickou Prahu posunulo do let meziválečných, protektorátních
a v ideálním případě i do časů poúnorových.
Kniha S. Holubce Lidé periferie: sociální
postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době je tak nadějným
dokladem probouzejícího se zájmu o problematiku (pražského) dělnictva, a to nejen
metodologickou inovativností a tematickou
šíří, ale také v závěru publikace deklarovaným zájmem ve výzkumu pokračovat.
Knihu otevírá zhodnocení domácího
sociálněvědního výzkumu dělnictva, po
němž následuje exkurz k pojmům dělnická vrstva, třída a prostředí, resp. dělnictvo. Úvod pokračuje přehledem pramenů
se zjevnou preferencí tištěných pramenů
úřední provenience, denního, hlavně komunistického tisku a pamětnických výpovědí. Kapitolu uzavírá pasáž o metodologických obtížích výzkumu, jmenovitě
o prostorovém vymezení tématu v rámci
Velké Prahy s preferencí dělnických čtvrtí,
generačním a genderovém aspektu problému anebo sociálně, politicky a statisticky
reflektovaném pojmu a statusu dělníka.
První kapitola je věnována struktuře, fungování a vztahům v dělnické rodině. S. Holubec otevírá témata jako hledání a volba
partnera, symbolický kapitál a hodnotová
orientace, věk, sociální postavení a původ
snoubenců, průběh dělnické svatby, velikost rodin, neúplné rodiny a rozvody, vazby k ostatním příbuzným, postavení muže
a ženy, výchova a tělesné trestání dětí.
Druhá kapitola pojednává o dělnickém
zdraví a zdravotním kapitálu: prostřednictvím fenoménů nemocnosti, hygieny a sexuality autor sleduje zdravotní stav pražského dělnictva, který byl přes „zdravotní
revoluci“ značně neuspokojivý, a to nejen
ve srovnání se středními či vyššími třídami
či současností. Vysoká nemocnost determinovaná špatnou bytovou situací a nevyhovujícími hygienickými podmínkami
činila ze zdravotního kapitálu klíčovou
hodnotu v životě pražského dělnictva. Sexuální chování si pak uchovávalo liberálnější charakter, jehož odvrácenou stranou
byla prostituce, sexuální násilí a rozšířené
a komplikovaně léčitelné pohlavní choroby. Autor se nevyhnul ani tématu bydlení
pražských dělníků: četnost prvorepublikových statistických šetření a sociologických sond do oblasti bydlení mu umožnila
327
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
detailně sledovat geografické rozdíly ve
vybavenosti, velikosti, dispozici a výši
nájemného dělnických bytů a otevřen
byl i problém meziválečné legislativy na
ochranu nájemníků, hygienických a technických zařízení, kultury spaní a estetiky
dělnických domácností. Zajímavá je pasáž
věnovaná pražským pokusům řešení komplikované bytové situace pražských dělníků a publikace nezapomněla ani na svět
nouzových kolonií, viděný rovněž optikou
většinové společnosti nebo státní správy
a samosprávy.
Čtvrtou kapitolu autor věnoval kulturním praktikám a volnočasovým aktivitám
pražského dělnictva. Sleduje problematiku
vzdělanostní a kulturní úrovně, volného
času dětí, mládeže a dospělých, zmiňuje
stagnující spolkový život a naopak expandující tramping a nezapomněl ani na trávení
volného času v biografu či hospodách, zájem o četbu či módu. S jistými deficity se
však setkávám v subkapitolách věnovaných
sportu a hudbě, divadlu a tanci: autor v podstatě pominul radikální změnu, k níž ve sledované době došlo v podobě přechodu od
masové tělovýchovy založené na principu
aktivní účasti a spoluprožívané tělesnosti
k individuálnímu a na výkon orientovanému sportu a jeho sice masově, ovšem stále více pasivně prožívané účasti. V pasáži
o dělnickém divadle postrádám informace
o pražském dělnickém ochotničení.
Závěrečné kapitoly věnované politickému životu a školství považuji za nejzdařilejší části recenzované knihy. Pátá kapitola
je věnována politickému životu, specifikům
volebního chování, charakteristice politických subjektů a jejich představitelů z řad
ČSDSD a KSČ anebo relaci mezi pražským dělnictvem a politickými stranami.
Autor se nakonec dopracoval k bližšímu
328
hodnocení sociálnědemokratického prostředí včetně přidružených organizací
a prostředí komunistického, v němž akcentuje jeho modernizační potenciál podle
sovětských vzorů. V případě KSČ autora
zajímala kulturní specifika, dilemata, strategické orientace a početnost členské základny. Podle autora byla pro pražské prostředí intenzivně vedených předvolebních
bojů a volební podpory tzv. socialistických
stran charakteristická omezená pravidelná
politická aktivita, exkluzivně a vůči většinové společnosti agresivně vystupující
KSČ a prohlubování generačních rozdílů
v řadách ČSDSD a mezi ČSDSD a KSČ.
Kapitola Pražské školství a dělnické prostředí je zajímavým pokusem o uchopení
problematiky školství v dělnickém prostředí, a to analýzou prospěchu a sociálního původu žáků v obecných a měšťanských školách pražských dělnických čtvrtí
a volby učňovských oborů či případného
studia na gymnáziích, ojediněle vysokých
školách. V pražském školství panovala
podle autora výrazná sociální nerovnost,
mezi dělníky se prosadila diferenciace
vzdělanostních perspektiv, dělnické děti
pronásledovala vysoká míra propadání
a u školou povinných dívek přetrvávala
řada sociálních a profesních bariér.
Samozřejmou součástí publikace je seznam tabulek, grafů a použitých pramenů
a literatury se zjevnou preferencí české meziválečné sociologické literatury a německé a anglické historiografické produkce.
Přílohy tvoří biogramy šestnácti respondentů, jejichž vzpomínky byly zachyceny
v letech 2005–2007, tabulky se základními
sociálními a demografickými údaji pražských čtvrtí (1921 a 1931), vybranými
údaji o největších pražských podnicích
a o přednostech domácností v nouzové
Literatura / Reviews
dělnické kolonii Eden (Motol). Knihu uzavírá 43 obrazových příloh a jmenný rejstřík. Hlavní handicap zatím ve skromné
grafické podobě a malém nákladu vydané
publikace odhaluje v závěru práce sám autor, který si je dobře vědom skutečnosti, že
přes ohromný tematický záběr jeho publikace v podstatě nereflektuje svět práce:
„Tímto směrem bychom chtěli napřít své
další badatelské úsilí“ (s. 265).
Martin Jemelka (FF Ostravská univerzita)
Kolektiv autorů (red. Michaela Ferencová – Jana Nosková), PAMĚŤ MĚSTA.
OBRAZ MĚSTA, VĚŘEJNÉ KOMEMORACE A HISTORICKÉ ZLOMY 19.–21.
STOLETÍ. Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.;
Statutární město Brno, Archiv města Brna;
Ústav etnologie Slovenskej akadémie vied
Bratislava, Brno 2009, 408 s., 57 foto, český a slovenských text, angl. resumé.–
V loňském roce v Brně vyšla zajímavá
a obsáhlá publikace zabývající se urbánním výzkumem s názvem Paměť města:
Obraz města, veřejné komemorace a historické zlomy 19.–21. století. Tato kniha
je výsledkem společného úsilí badatelů
z oborů etnologie, antropologie a historie,
kteří se setkali na konferenci Paměť města:
Město a jeho obyvatelé ve 20. století, která
se konala 20. listopadu 2008. Tematickými
průsečíky jednotlivých kapitol této kolektivní monografie je problematika paměti
a problematika města a jejich vzájemný
vztah. Zatímco v některých kapitolách
autoři zkoumají paměť v prostředí města,
jinde se zaměřují na výzkum města prostřednictvím vzpomínání a paměti.
Teoretickou reflexi jednotlivých příspěvků i obou tematických okruhů nabízí
úvodní studie Michaely Ferencové a Jany
Noskové K otázce studia tématu paměti
a města. Studie se poprvé v české etnologické literatuře zabývá konceptem kolektivní paměti a shrnuje dosavadní poznatky.
Z jejich kritické analýzy vyvstává problematičnost paměti města jako kolektivní paměti a nejednotné použití tohoto termínu,
který nabývá v jednotlivých případech různých významů. Autorky zpochybňují užitečnost dichotomie individuální-kolektivní
paměť, jež často dělí oblasti studia psychologů a sociálních vědců. Právě na problematice paměti se jasně ukazuje, že by se
nemělo zapomínat, že kognitivní a sociální jevy probíhají ve vzájemné interakci:
„Rozšíření a přetrvávání určitých představ
ve společnosti totiž nezávisí jen na sociálních mechanizmech, ale i na fungování
lidských kognitivních mechanizmů.“ (s.
31) Tím poukazují na potřebu kooperace
vědeckých disciplín.
Na úvodní kapitolu volně navazují jednotlivé případové studie rozdělené do tří
tematických celků. Témata se ale ve všech
částech přirozeně prolínají. Autoři kapitol
v první části Paměť a obraz/image města
soustředili svou pozornost zejména na proces formování, sdílení a předávání obrazu
města. Martin Pelc tento proces sleduje na
příkladu Opavy ve 2. polovině 19. a 1. polovině 20. století. Upozorňuje na selektivní charakter mentálního obrazu i jeho proměnlivost, díky které do popředí vystupují
konstanty, v Opavě reprezentované promenádními parky. Propojení těchto parků
s pamětí posilují zde umístěné pomníky,
jejichž zřizování či rušení městskými institucemi a sdruženími ovlivňuje obraz města
utvářený v mysli jedinců. Podobně může
329
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
být kolektivní paměť obyvatel města spoluvytvářena masovým médiem, jak ukazuje na příkladu Pražského Illustrovaného
Kurýra Jakub Machek. Popularita Kurýra
svědčila o tom, že svým obsahem a zaměřením reflektoval paměť velkého počtu
obyčejných Pražanů. Na druhou stranu
média nejenom reflektují kolektivní paměť, ale zároveň ji ovlivňují. Výběr zpráv
a ilustrací určoval, v souladu se zájmem
čtenářů, které události zůstanou zapamatovány a které zapomenuty.
Poslední dvě kapitoly této části zkoumají vliv, který může mít na vytváření obrazu města určitá socioprofesní skupina.
Katarína Koštialová prezentuje, jak se přítomnost železničářů odráží v obrazu Zvolena, jeho socioprostorovém uspořádání
(nádraží, depa, dům kultury, železničářská
kolonie), v symbolech (pomníky, pamětní
desky), ale i ve všednodenních či svátečních aktivitách. Jolana Darulová ukazuje,
že hornická minulost Banské Štiavnice
a identita a paměť spojená s touto socioprofesní skupinou, se nemusí ani přes
velké úsilí stát záležitostí všech obyvatel
města. V Banské Bystrici, kde hornictví
zaniklo před 200 lety, je oživení hornické
tradice především snahou městských institucí např. k podpoře cestovního ruchu.
Již stati první části ukazují, jak obraz
a paměť města ovlivňují identitu jeho obyvatel. Hlouběji se souvislostí mezi pamětí
a identitou zabývají autoři v části nazvané
Paměť a identita. Tobias Weger ukazuje,
jak původně jedno město, rozdělené vytyčením německo-polských hranic v roce
1945 na dvě (Görlitz a Zhorzelec), je zdrojem kolektivních pamětí posilujících různé
identity (např. hornolužická a slezská, lokální a národní). Města proto zůstávají oddělená i navzdory proklamovaným snahám
330
politiků a občanských iniciativ o sblížení.
Podobně se vlivem paměti a poznání vlastní minulosti na budování místní identity
zabývá Daniel Drápala. Na případu Rožnova pod Radhoštěm popisuje roli zprostředkovatelů paměti – institucí (Valašského
muzea v přírodě) a významných osobností
– a proměnu jejich aktivity během jednotlivých časových období (oživování paměti
či upadání do nepaměti) a vliv na transformaci identity (např. geograficky širší valašská vs. ryze lokální rožnovská identita). Na
proces formování moderní národní identity
a na úlohu, kterou v tom sehrála paměť lidové kultury, se zaměřila Helena Bočková.
Na příkladu Brna ukazuje, jak lidová kultura (kroje, písně, tance, slavnosti) byla
využívána brněnskými elitami a spolky pro
posilování národní paměti a identity.
V poslední části Paměť a historické
zlomy/transformace jednotlivé příspěvky
detailněji studují to, co už bylo naznačeno
v předchozích kapitolách: proměny paměti
během transformace a proces vzpomínání a zapomínání. Změna režimu či státní
příslušnosti je často provázena nejen proměnou etnického či náboženského složení
obyvatel, ale i úpravou pomníků, názvů
veřejných prostor, či městských symbolů
a oslav. Katarína Popelková se zabývá situací v Nitře po roce 1918 a dopady transformace na každodennost obyvatel a jak
je to reflektováno ve vzpomínkách pamětníků. Juraj Zajonc na to navazuje zkoumáním proměn ve společenském životě
stejného města (oslavy svátků, náboženské slavnosti a divadlo) v letech 1918 až
1945. Alexandra Bitušíková analyzuje proces přetváření urbánních prostor v období
postsocialistické transformace, konkrétně
sleduje změny názvů ulic, revitalizaci veřejných prostor a zacházení s městskými
Literatura / Reviews
symboly v Banské Bystrici. Podobně
Michaela Ferencová studuje zacházení
s městskými pomníky v Nových Zámcích
v souvislosti s politickými změnami, zejména v meziválečném a postsocialistickém období. Poslední kapitola Moniky
Vrzgulové se zabývá změnou městského
prostoru a dění v Trenčíně v 60. letech 20.
století prostřednictvím vzpomínek tehdejší
dospělé svobodné mládeže. Touto pestrou
mozaikou témat se prolíná skutečnost, že
městské prostory mohou být využívané
pro demonstraci moci a síly a paměť města
může být i prostředkem manipulace a legitimizace určité skupiny obyvatel.
Recenzovaná publikace, ač zaměřená zejména etnologicko-historicky, může
dobře sloužit všem zájemcům o urbánní
studia. Svým záběrem pokrývá dobu meziválečnou, socialistické i postsocialistické
období. Seznamuje čtenáře s rozsáhlým
spektrem témat urbánní etnologie a metodami jejich zkoumání. Tím plní cíl stanovený autory v úvodu – poukázat na „možnosti (a samozřejmě hranice) současného
zkoumání problematiky ‚paměti města‘, …
a na problémy a témata, jež budou moci být
dále promýšlena a zpracovávána“ (s. 7).
Jana Mair (CPIV Hradec Králové)
Ladislav Smejkal, TAJEMNÉ STEZKY.
MÁCHŮV KRAJ – ČESKOLIPSKO. Regia, Praha 2008, 190 s.–
Českolipský historik Ladislav Smejkal
se v knize z edice Tajemné stezky věnuje
popisu a přiblížení jedné z oblastí českého pohraničí – Máchově kraji, jejíž osudy
byly, zvláště v posledních sto letech, velmi
pohnuté a komplikované. Máchův kraj je
tu vnímán trochu šířeji, než jen jako krajina kolem Bezdězu, jak tomu tradičně
bývá. Sama knižní řada je koncipována
populárně-naučně a má za cíl obnovit či
znovuvytvořit pouto člověka-čtenáře ke
svému rodnému či nově objevenému kraji.
Zvláště v oblastech, jež zažily ve 20. století prudké společenské změny, často přímo zásadní ztráty kulturní krajiny i paměti
obyvatel, z nichž bylo mnoho (především
českých Němců) po 2. světové válce nuceně vysídleno. Ničení kulturních památek
a příchod jiného obyvatelstva často ze zcela odlišných oblastí či zahraničí znamenalo
i pro většinu severních Čech (sever Českého středohoří, Máchův kraj, Lužické hory)
částečnou či úplnou ztrátu kulturní kontinuity. Pocity odcizení, nechápání či neporozumění jsou dodnes u mnoha lidí žijících
v pohraničí živé. Teprve po roce 1989 se
mohlo naplno začít hovořit o všech pozitivech i negativech historie této oblasti.
Před zraky jejího obyvatelstva se začaly
vynořovat postavy a příběhy z dob starých
až prastarých. Kraj a místa v něm začínala ožívat, objevila se stará jména, jež byla
spojená s konkrétními lidmi, kteří v kraji
dříve žili. Najednou se ten prázdný či poloprázdný prostor začínal zaplňovat a nejmladší generace už může svůj domov konečně vnímat uceleně, konečně cítí nějaké
starší kořeny, než byl rok přistěhování se
rodiny do pohraničí. Jejich mentální mapy
se tak značně rozšířily do minula. „Tajemná krajina“ promluvila, ale stále ji mnoho
lidí nechce poslouchat. Naštěstí se najdou lidé, jako autor této knihy, kteří jsou
schopni na odborné, ale stále srozumitelné
úrovni tomuto procesu napomoci.
Kniha tedy obsahuje jakýsi řetězec příběhů, které mají rozsah obvykle 1–2 strany
331
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
a jsou spojeny s konkrétními přírodními
útvary (hora Klíč, Panská skála aj.), stavbami (skalní hrad ve Sloupu, hostinec U Zlatého Vuřtu atd.), památnými událostmi a postavami (Hockewanzl, J. J. Leitenberger
apod.) a také s pověstmi a pověrami, které
jsou s nimi spojené. Dále se seznámíme
s dějinami některých obcí či šlechtických
rodů, včetně tzv. zákulisních historek.
V duchu jakési vlastivědné průpravy
a za pomoci velkého množství ilustrací
(obrazová dokumentace – staré pohledy,
perokresby) je kniha jakousi základní příručkou pro poznání vybrané části severních
Čech. Autor tak svým způsobem navázal na
tradici předválečných „Heimatkunde“ českých Němců a i na svou publikaci Českou
Lípou krok za krokem. Kniha neobsahuje
žádná „senzační“ odhalení ani zkratkovitá
shrnující tvrzení, jak je tomu u mnohých
knih s podobnými aspiracemi. Jedná se
o střízlivé, a přitom čtivé přiblížení zajímavých příběhů. Z připojeného seznamu použité literatury je to více než jasné. Přetisky
pohlednic z doby před 2. světovou válkou
knihu velmi zdařile doplňují.
Jaroslav Otčenášek (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Tomáš Kobes, NASTARTOVALI NÁS
JAKO MOTORKY. ČINNOST NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ PŘI ŘEŠENÍ ROMSKÉ PROBLEMATIKY NA VÝCHODNÍM SLOVENKU. Západočeská
Univerzita v Plzni, Plzeň 2009, 135 s.–
Metody/teorie diskurzivních analýz se
v prostředí české sociální vědy těší stále ještě značným pochybnostem a nedůvěře. Ne jinak je tomu i v případě jedné
332
z nejpropracovanějších verzí – kritické
diskurzivní analýzy britského lingvisty
Normana Fairclougha. Jsem proto velmi
rád, dostane-li se mi do rukou kniha, která
je s to tyto pochybnosti alespoň částečně
nabourat. Útlá kniha Nastartovali nás jako
motorky. Činnost nevládních organizací
při řešení romské problematiky na východním Slovenku Tomáše Kobese, sociálního
antropologa působícího na plzeňské katedře sociologie, je v tomto ohledu dobrým
příkladem. Kniha s poněkud obskurním
názvem zkoumá roli nevládních organizací na slovenském venkově a to z pohledu post-rozvojových (antropologických)
a post-strukturalistických pozic. Tvoří ji
čtyři přehledné kapitoly: první, věnující se
problematice regionálního rozvoje; druhá,
představující metodologicko-konceptuální
aparát; třetí, artikulující diachronní popis
konstituování romské problematiky; čtvrtá, popisující konkrétní dopady vybraného
rozvojového projektu.
V kapitole věnované rozvojové problematice Kobes vymezuje základní pojmy
– regionální rozvoj a NNO (nestátní neziskové organizace – pozn. autora) – a nabízí
i jejich kritickou reflexi. Ačkoliv jsou NNO
zákonem poměrně jasně vymezené, jejich
podstata tak jasná není. Pod tento termín lze
totiž zařadit širokou škálu různých sdružení. Kobes mimo jiné cituje amerického antropologa Williama F. Fishera a jeho koncepci, která akcentuje to, co Fisher nazval
„doing good“. Koncept „doing good“ „nejenže podtrhuje neziskový a nezištný princip činnosti těchto organizací, ale zároveň
zdůrazňuje morální dimenzi, kterou NNO
ospravedlňují a legitimizují svoji činnost,
respektive své intervenování do sfér veřejného i soukromého života.“ (s. 18). Jako
podnětnou rovněž hodnotí konceptualizaci
Literatura / Reviews
v terminologii známé britské antropoložky
Mary Douglasové. NNO tak může být charakterizována jako „group“, která udržuje
svou vnitřní integritu na základě společné
ideologie. K tomu však dodává, že od 90.
let 20. století fungují NNO ve střední Evropě spíše na bázi manažerské, tzn. mají
vysoce profesionalizovanou a stratifikovanou strukturu. Pokud jde o koncepci rozvoje, Kobes vychází, jak již bylo zmíněno,
z tzv. post-rozvojové školy. Představuje
proto neznámější autory (např. Raymonda Apthorpa, Jamesa Fergusona či Arturo
Escobara) a jejich myšlenky. Společná pro
všechny je pak optika rozvoje jakožto diskurzivní oblasti.
V kapitole druhé představuje svá metodologicko-konceptuální východiska. Jde
o kombinaci Foucaultova pojetí diskurzu
a kritické diskurzivní analýzy Normana
Fairclougha. Představeny jsou tedy mimo
jiné koncepce diskurzivní formace, trojdimenzionálního diskurzu, intertextuality či
interdiskurzivity. Zvláštní pozornost je věnována možnostem diskurzivní, resp. sociální změny. K té dochází podle Fairclougha
prostřednictvím „bojů“ mezi jednotlivými
diskurzivními typy, které tvoří danou diskurzivní formaci. Každý diskurzivní typ
totiž definuje to, co je rozumné, správné či
přirozené. Submisivní diskurzivní typ ze
své podstaty proto problematizuje diskurzivní typ dominantní a snaží se tak nastolit
své vlastní významy a prostředky. Kobes
shrnuje svá východiska následovně: „[V]
návaznosti na toto konceptuální řešení je
potom možné definovat rozvoj jako specifickou diskurzivní formaci, která definuje předmět svého zájmu a systém vědění
o něm, a prostředky, díky nimž by mělo
být dosaženo tímto diskurzem definovaného cíle. Případná aplikace ve vztahu
k příslušnému institucionálnímu rámci
má moc iniciovat procesy cílené změny
(v případě předmětu této publikace šetření
disproporcí mezi rozvinutým a zaostalým)
a zároveň má potenciál během tohoto procesu rekonceptualizovat předmět svého
zájmu, měnit nebo navyšovat jeho významový rozsah.“ (s. 51–52)
Kapitola třetí a čtvrtá je věnována již
vlastní romské problematice a to, jak autor poznamenává, z diachronní i synchronní perspektivy. Na diachronní úrovni jde
o popis geneze romské problematiky, kterou chápe jako „výsledek osvícenectvím
vznesené cikánské otázky“ (s. 11). Díky
osvícenským reformacím totiž došlo k ustanovení významového rozsahu pojmu cikán
na: 1) socialita a kriminalita, 2) tradice
a jazyk. Důležitou roli nicméně v současném pojetí romské otázky sehrávají rovněž
různé nadnárodní organizace (EU, UNDP
a Světová banka). V rámci dvou klíčových
dokumentů Kobes identifikuje dva různé způsoby nazírání. V dokumentu Roma
Regional Human Development Report zachází s Romy jako se specifickou (tradiční)
sociální třídou, která je v porovnání s majoritní (moderní) společností zcela odlišná.
Naopak v dokumentu Poverty and Welfare
of Roma in Slovak Republic je výraznější etnický klíč nazírání a dokument klade
proto důraz na rozdílnou povahu chudoby
Romů a majoritních členů společnosti. Kobes toto komentuje: „[D]omnívám se, že
tato kategorizace je vytvářena ad hoc na základě zmíněného naturalizovaného a interdiskurzivně sdíleného pojmu cikán/Rom,
která obsahuje implicitní předpoklad odlišné (pomalejší) sociální dynamiky ukotvené ve zmíněných evolučních schématech.“
(s. 77) V rámci pole regionálního rozvoje pak ve vztahu k romské problematice
333
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
identifikuje dva diskurzivní typy: A) přístup „inklinující k chápání romské problematiky jako problému sociální třídy a jako
problému chudoby“ (zahrnuje obě pojetí
artikulovaná ve zmíněných dokumentech);
B) přístup, „který klade důraz především
na jazyk“ (s. 78).
Na úrovni synchronní se Kobes zabývá dopadem projektu Udržateľný rozvoj
komunít a to na konkrétních případových
studiích (Případ H, Případ divadelní soubor a turistická ubytovna, Případ fotbalové
hřiště). Toto Kobes komentuje následovně:
„V souvislosti s Faircloughovým zjevným
významem interdiskurzivně sdíleného pojmu Rom se očekává, že implementace projektu umožní navýšit jeho významový rozsah, popřípadě redukovat jeho negativní
složku.“ (s. 97) Shrnuje ale, že problémem
v případě romské problematiky nejsou
samotné NNO, jako spíše „transformace
osvícenectvím naformulované cikánské
otázky v romskou problematiku“, protože
samotný osvícenecký cíl i jeho předpoklady se vlastně vůbec nezměnily. Kobesovými slovy opět řečeno: „Ab Hortisův
osvícenecký cíl ‚cikán jako trvale udržitelný poddaný‘ se v rámci regionálního rozvoje v důrazu na trvale udržitelný rozvoj
nebezpečně proměňuje v ‚trvale užitečný
problém‘, aniž by se postavení Romů ve
slovenské společnosti nějakým zásadním
způsobem změnilo.“ (s. 116)
Předkládaná kniha je bezesporu zajímavým příspěvkem do diskuse o tzv. romské
problematice ať již co do teoretického zarámování, tak i do jeho zpracování. Bohužel mě po jejím přečtením trápí několik
– ani ne výtek, jako spíše – otázek. Autor
aplikuje metodu/teorii kritické diskurzivní analýzy. Bohužel tato aplikace, podle
mého názoru, zůstává zbytečně „pouze“
334
na diskurzivní rovině. Podstatou kritické
diskurzivní analýzy totiž je snaha o propojení textuálních aspektů praxe s aspekty diskurzivními (a potažmo sociálními).
V souvislosti s tímto bych uvítal zmínku/
analýzu např. nějakých typických gramatických či stylistických jevů, které jsou ve
vztahu k dané diskurzivní formaci traktovány. Dále pak je škoda, že autor neprozradil čtenáři něco více o etnografickém
kontextu práce. Je totiž zřejmé, že v dané
lokalitě prováděl terénní výzkum a tak by
mne zajímalo, jakých metod bylo použito,
kolik informátorů měl k dispozici apod.
Jako velice pozitivní naopak hodnotím poukaz na proces fabrikace a konzervace některých sociálních problémů, k čemuž jak
ze strany NNO, tak také ze strany státního
aparátu, v současné době často dochází.
Petr Vašát (FF ZČU Plzeň)
René Petráš – Helena Petrův – Harald
Christian Scheu (eds), MENŠINY A PRÁVO V ČESKÉ REPUBLICE. Nakladatelství Auditorium, Praha 2009, 507 s.–
Téma menšinové legislativy je na území
českých zemí kontinuálně diskutováno již
několik staletí. Jeho vliv na všechny sféry
života obyvatel je očividný a vývoj menšinového práva ve spojitosti se sociálním
kontextem je tudíž vysoce aktuální. Snahu
právní problematiku nahlížet v kontextu široké historické perspektivy, způsobu života a kultury jako celku lze proto nejen vítat,
ale též považovat za významný metodologický krok umožňující racionální hodnocení situace i sociální predikci. S ohledem na
historický vývoj v Československu, resp.
Literatura / Reviews
v České republice a jeho evropský kontext
si tento úkol vzal za svůj kolektiv autorů
z Právnické fakulty Univerzity Karlovy se
spolupracovníky z celé řady dalších pracovišť v České republice, mezi nimiž vedle
právníků dominují historici a etnologové.
Práce je rozdělena do osmi relativně samostatných částí, kapitol. První část se věnuje definici menšiny, druhá historii právního postavení menšin v českých zemích,
třetí současné národnostněmenšinové politice v České republice a čtvrtá jednotlivým
menšinám v České republice – Slovákům,
Romům a Židům. Další kapitola je věnována jednotlivým řešením realizace práv
národnostních menšin v České republice,
konkrétně práva na užívání jazyka, na užívání jména a příjmení v jazyce národnostní
menšiny, na vícejazyčné názvy a označení,
na účast na řešení záležitostí týkajících se
národnostní menšiny, na sdružování příslušníků národnostní menšiny a na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny. Šestá
a sedmá kapitola se zaměřuje na ochranu
práv národnostních menšin mezinárodními
institucemi, zejména OSN, Radou Evropy
a Evropskou unií. Osmá kapitola sumarizuje řešení národnostní problematiky
v dalších vybraných státech, konkrétně na
Slovensku, ve Švýcarsku, USA, v Lotyšsku, Estonsku a v Litvě. Publikace je dále
doplněna čtyřmi krátkými „konferenčními“ příspěvky se související tematikou,
německým resumé a krátkou charakteristikou autorů příspěvků.
Přestože se jedná o obsáhlou publikaci, nemůže kniha uvedeného zaměření být
více než výběrem témat dané problematiky, jejichž rozsah je komplexně jen obtížně
uchopitelný. Přesto se jí daří být na jedné
straně fundovanou odbornou publikací
a na druhé straně praktickou příručkou,
která může prohloubit orientaci v menšinové problematice každému, kdo si klade
za cíl problematiku České republiky vnímat v historickém i mezinárodním kontextu. V tomto smyslu je třeba vyzdvihnout
zejména úvodní kapitoly vytvořené René
Petrášem a Helenou Petrův, které mají
sumarizující charakter a vycházejí z perspektivy českého čtenáře, jenž bude pravděpodobně nejlépe obeznámen s českým
menšinovým právem a jehož prizmatem
bude vnímat i právo zahraniční a mezinárodní. V oblasti mezinárodního práva
vystupuje v celé práci jako dominantní
osobnost Harald Christian Scheu, absolvent Právnické fakulty Univerzity PariseLondrona v Salzburgu a Právnické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze, který je specialista v oboru mezinárodní právo veřejné.
Výrazným pozitivním rysem práce je
pozornost, která je věnována konkrétní kompozici menšin v České republice
a hledáním souvislostí mezi situací v terénu a změnami v legislativě. Konkrétní
obraz menšinové problematiky v České
republice v publikaci zprostředkoval Andrej Sulitka, který dává k dispozici kromě
jiného též základní demografické ukazatele a krátké charakteristiky jednotlivých
menšin. Podrobněji pak problematiku slovenské menšiny rozpracovala Oľga Šrajerová, romské menšiny Nina Pavelčíková
a židovské menšiny Blanka Soukupová.
Jak v úvodu ke kapitole o jednotlivých
menšinách předesílá René Petráš, tyto
menšiny byly zvoleny právě vzhledem ke
své specifičnosti, kterou v kontextu vývoje menšinového práva v České republice
reprezentují. Zároveň ale připomíná, že
specifičnost a komplikovanost v přístupu
zejména v případě židovských a romských
skupin je v celoevropském i celosvětovém
335
ČESKÝ LID 97, 2010, 3
měřítku běžná. Otisk této skutečnosti je patrný i v případových studiích z vybraných
států, kde problematiku Slovenska zpracovaly Mahulena Hofmannová a Claudia
Marczyová, Švýcarska René Petráš, USA
Helena Petrův a Litvy, Lotyšska a Estonska Helena Nosková.
Předložená publikace posouvá bádání
o menšinách v České republice dopředu
v následujících bodech. Propojuje právní
dikci s každodenní praxí tak, že vědomě
a racionálně považuje obě oblasti za dvě
rovnocenné stránky téže problematiky.
Tím nejenže zvyšuje poznání o menšinách,
ale činí publikaci dobře prakticky využitelnou. Poukazuje nejen na dikci zákonů, ale
informuje, pro koho jsou konkrétně určeny
a jak jsou používány. Spolupráce právníků,
historiků a etnologů tak není svévolná, ale
velmi racionální. Například pasáže týkající
se zvykového práva u Romů se díky této
publikaci dostávají do nových kontextů.
Dalším výrazným přínosem je agregace
české a mezinárodní zkušenosti. Přestože
výběr konkrétních států a jejich menšinových politik je nezbytně limitovaný, vytváří dostatečný vzorek na to, aby bylo možné
uvažovat, jak dané státy reagují na vnější
a vnitřní podněty ve srovnání s Českou republikou. Přestože se jedná o relativně krátké vstupy, některé jejich pohledy a závěry
jistě obohatí i znalce menšinové problematiky. Velmi zdařile je například zpracována
pasáž o menšinovém právu v USA.
Čtyři zmíněné závěrečné příspěvky volně navazují na již diskutovaná témata. Jan
Kuklík zde rozebírá problémy restituce židovského majetku v českých zemích, Josef
Mrázek otázku mezinárodněprávní ochrany menšin v kontextu práva na sebeurčení,
Wolfgang Wieshaider téma antidiskriminačních směrnic s ohledem na náboženství
a etnický původ a Vladimír Zoubek téma
rasy, národa, jazyka a státní suverenity.
Zejména poslední příspěvek jako by otevíral celou řadu otázek, jimž by bylo třeba
v dalších dílech věnovat pozornost. Některých se též dotkl René Petráš hned v úvodu
publikace. Jedná se o otázku vztahu problematiky národnostních menšin a vývoje
konceptu nacionalismu a o zasazení tohoto
tématu do světového politického klimatu.
Dále by bylo jistě třeba se následně věnovat
ukotvení české a v návaznosti také evropské
situace ve světovém kontextu, který ji stále
zřetelněji ovlivňuje. Téma menšinové problematiky se čím dále tím více bude dotýkat
menšin, které netvoří evropské, ale asijské
národy se svojí specifickou náboženskou
a jazykovou problematikou, která je Evropanům vzdálenější. Tam, kde majoritní obyvatelstvo bude uvažovat o jedné národnostní
menšině, mohou sami příslušníci národnostních menšin uvažovat o několika národech
a podobně. Při řešení těchto otázek bude
jistě opět na místě interdisciplinární přístup,
kde v badatelských týmech určitě nebudou
etnologové a sociální antropologové chybět.
Zdeněk Uherek (EÚ AV ČR, v. v. i.)
336
Download

Základy kulturní antropologie - Etnologický ústav AV ČR, .vvi