pomník císařovny
marie terezie ve vídni.
nejslavnější stavba,
kterou ozdobila
žula z jesenicka.
Ve stopách žuly
okolím města jesenice
tematická stezka
okolím města jesenice
ve stopách žuly
Pojďte na vycházku za fenoménem Jesenicka,
za ušlechtilou žulou, a přesvědčte se, jak zajímavý
tento kámen dokáže být, kolik pozoruhodných
a překvapujících souvislostí se ke zdejší žule váže.
Nenáročná okružní trasa vás přenese
prostřednictvím poutavých textů a fotografií
nejen do kamenolomů mezi lamače skal a kameníky,
ale i na Pražský hrad, do císařské Vídně, na filmové
plátno nebo do tajuplných podzemních obydlí
trpaslíků. Budete překvapeni, kde všude
se můžete s žulou z Jesenicka setkat.
Poodhalíte i tajemství smírčích křížů, objevíte
skrytou technickou a architektonickou krásu secesních
jesenických vodáren a okouzlí vás melancholická
nálada romantických jesenických rybníků.
Začátek stezky: Mírové náměstí, Jesenice
souřadnice: 50°5‘55.014“N 13°28‘18.250“E
www.jesenice-ra.cz
NÁMĚSTÍ V JESENICI SE SLOUPEM NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE, KONEC 19. STOLETÍ.
Foto: Heimatstube Podersam-Jechnitz, Kronach
S
loup Nejsvětější Trojice, který vévodí jesenickému náměstí, není
jen náboženským symbolem. Připomíná i významnou průmyslovou tradici zdejšího kraje – lámání kamene a kamenictví.
Těžba a zpracování kamene, zejména
žuly, patřily na přelomu 19. a 20. století
k charakteristickým hospodářským odvětvím Jesenicka. Zdejší početné lomy
produkovaly kvalitní surovinu k výrobě
rozmanitého sortimentu kamenických
výrobků, které se díky své vysoké kvalitě
a ušlechtilému vzhledu uplatnily i při budování reprezentativních staveb v Praze,
Vídni nebo Budapešti.
Sloup Nejsvětější Trojice z devadesátých let 19. století je nejvýraznější, avšak
nikoliv jedinou připomínkou jesenického
kamenictví. Ve městě a jeho okolí jich
najdete celou řadu, především architektonické a stavební prvky (schody, ostění,
sloupky apod.), hřbitovní náhrobky nebo
záhadné smírčí kříže, obestřené tajuplnými pověstmi.
Nejpůsobivější exempláře smírčích
křížů najdete v Jesenici a blízkém okolí - v Petrohradu, Ležkách nebo Podbo-
řánkách. Zdejším specifickým typem
smírčích křížů jsou takzvaná celní kola.
To nejznámější najdete přímo v Jesenici, pod náspem silnice v blízkosti hráze
Velkého rybníka. Přestože celním kolům
bývá přisuzována funkce jakési informativní dopravní značky, která v 17. století
měla upozorňovat na povinnost zaplatit
za použití kolemjdoucí cesty clo, ve skutečnosti se zřejmě jedná o zjednodušenou
variantu německých středověkých památek, tzv. Mordwange, které sloužily jako
pomníky nepřirozených a náhlých úmrtí,
k nimž došlo na daném místě.
V okolních lesích objevíte i celou řadu
opuštěných kamenolomů, od nevelkých
jámových lůmků až po zatopené velkolomy. Některé z lomů byly pro své přírodní
a estetické hodnoty vyhlášeny chráněnou
lokalitou. Mikrosvět starých jesenických
lomů se stal životním prostorem řady
vzácných a ohrožených druhů živočichů,
zejména obojživelníků a okřídleného
hmyzu. Zatopený lom Bedlno zaujal filmaře, objevil se ve filmové verzi dramatické básně Radúz a Mahulena (1970)
a ve filmové adaptaci opery Rusalka
s Magdou Vášáryovou v titulní roli (1977).
Celní kolo v Jesenici.
Foto: Roman Hartl
Kromě žuly se na Jesenicku dobývalo
i další nerostné bohatství, dokonce i zlato a stříbro. Těžba těchto vzácných kovů
dokonce dosáhla takové intenzity, že ještě
v první polovině 19. století byla Jesenice
označována za hornické město.
Pomník císařovny,
most Františka I.
Jesenická žula
ozdobila Vídeň i Prahu.
Když se v květnu 1888 odhaloval ve Vídni
monumentální pomník císařovny Marie
Terezie, prožívalo Jesenicko tento velkolepý okamžik s nefalšovanou hrdostí,
neboť i zdejší kraj přispěl k uskutečnění
tohoto obdivovaného artefaktu svým dílem, totiž načervenalou „petrohradsko-jesenickou“ žulou (konkrétně se mělo
jednat o žulu z lomu ve Stebně). Hřejivý
pocit z účasti na vytvoření „jedné z nej-
velkolepějších prací výtvarného umění
naší doby“ zesilovalo vědomí, že zdejší
žule nepřipadla žádná podružná role, ba
právě naopak. Tvůrci téměř dvacet metrů
vysokého pomníku habsburské panovnice, sochař Kaspar von Zumbusch (figurální část) a Carl von Hasenauer (architektonická část), ji totiž zvolili ke zhotovení
hlavního dílu čtrnáct metrů vysoké podstavcové části pomníku. Nad pěti dalšími
konkurenty, kteří se o získání prestižní
zakázky ucházeli, zvítězila „petrohradsko-jesenická“ žula z lomu plzeňského
kamenického mistra Jana Cingroše „krásou své leštěné plochy, přesností hran
a četnými jinými vlastnostmi“. Heinrich
Schmid ve své rukověti pro kameníky
z roku 1905, a po něm i další jiní znalci,
ji dokonce označil za nejkrásnější žulu
v Rakousku-Uhersku.
Kamenický závod Jana Cingroše
(1841-1906), založený v roce 1866, se stal
jednou z největších kamenických firem
v Evropě s vlastními lomy nejen v Čechách, ale i v Rakousku, Německu, Švédsku nebo Rusku. V okolí Jesenice vlastnil
především velký lom v Tisu u Blatna. „Petrohradsko-jesenická“ žula z Cingrošova lomu byla kromě pomníku císařovny
Marie Terezie použita i na dalších exkluzivních vídeňských stavbách, ozdobila
například honosný palác americké pojišťovny Equitable nebo interiéry vídeňské
univerzity.
Největší rozmach jesenického kamenictví nastal s otevřením lokální železniční tratě Rakovník-Jesenice-Bochov
v roce 1897. Díky navazujícím tratím
získalo Jesenicko železniční spojení
s Prahou a se zámožnými městy v severních a západních Čechách, která se stala
hlavním odběratelem zdejší žuly. Největší
regionální producent kamenického zboží,
renomovaná firma Jaroslav Pokorný v Krtech, musela kvůli znásobené poptávce po
svých výrobcích v prvních dvou letech po
otevření zmíněné železniční tratě navýšit
počet zaměstnanců až na sto, aby doká-
Jak se lámala žula
svěcení mostu císaře františka i.
v praze, 1901. Foto: Světozor, 1901
zala uzavřeným kontraktům dostát. V té
době realizovala i svou pravděpodobně
největší zakázku, která obnášela zhotovení dvou tisíc krychlových metrů kvádrů
na stavbu mostu císaře Františka I. (dnes
most Legií) v Praze, spojujícího vltavské
břehy u Národního divadla. Jednalo se
o šestinu celkového objemu žuly, použitého při realizaci tohoto prestižního technického i architektonického díla, přičemž
větší část dodaného množství tvořily portálové kvádry pro klenební oblouky. Na
vybudování prvního pražského mostu ve
20. století se dodávkami žuly podílely
i lomy G. Gregersen u Jesenice a Oráčova.
Práce lamačů a kameníků byla
namáhavá a zdlouhavá. Jakmile
si lamači vyznačili ve skalním
masivu pravidelný blok kamene
určený k odlomení, chopili se
kladiv a ostrých špičáků a vyhloubili ve vyznačených lomových čarách pravidelnou řadu
děr, do kterých pak obouruční
palicí zvolna a rovnoměrně zatloukali dlouhé ocelové klíny
tak dlouho, dokud se požadovaný blok od skály neoddělil.
Původně se místo ocelových
klínů používaly pevné dubové
klíny, které se po zatlučení do
děr polévaly vodou. Přirozené rozpínání namáčeného dřeva
pak obstaralo zbývající práci.
K vylomení kamenného bloku se
používala i trhavina, konkrétně střelný prach. Vylomený
hranol se dál opatrně dělil až
na hrubý polotovar připravený
k jemnému opracování do finální podoby pomocí kamenické
paličky a různých druhů sekáčů. Nejběžnější kamenické výrobky tvořily stavební kvádry,
desky, dveřní a okenní obrubně
a schodišťové stupně.
Od dlažební kostky
po obří mostní kvádry.
Jeseničtí kameníci
dokázali vyrobit
cokoliv.
Na propagační pohlednici kamenické firmy Jaroslava Pokorného v Krtech z přelomu 19. a 20. století se skví štíhlý sloup
Nejsvětější Trojice v Jesenici a okázalá
hrobka rodiny Pokorných na hřbitově
v Krtech. Ta pohlednice do jisté míry klame. Poskytuje sice představu o šikovnosti
krtských kameníků, avšak málo vypovídá
o rozmanitosti a širokém uplatnění kamenických výrobků z modrošedé krtské žuly.
lom lovíč, 1905.
Foto: Der politische Bezirk Podersam, 1905
V současnosti se ušlechtilá žula těží
v okolí města Jesenice pouze v lomu Tis
u Blatna. Šedomodrá tiská žula si získala
skvělé renomé zejména díky svému hojnému uplatnění v meziválečné pražské architektuře. Setkat se s ní můžete například
na Pražském hradě (tmavé pásy dlažby na
III. nádvoří, dva leštěné sloupy v reprezentačních prostorách u Bílé věže) nebo ve
dvoraně Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Použita byla rovněž na obklad stěn
podchodů na Václavském náměstí. Tisíce
kusů tiské žuly ve formě kotevních kamenů zajišťují stabilitu chmelnic na Žatecku.
Kraj Chudý chlebem,
ale bohatý kamenem.
lom jaroslava pokorného v krtech, 1905.
Foto: Der politische Bezirk Podersam, 1905
Firma kamenického mistra Jaroslava Pokorného, založená v roce 1872, dodávala
„veškeré, v kamenickém oboru myslitelné
zboží v jakémkoliv množství a velikosti“,
a to na stavby kostelů, škol, železničních
tratí, tunelů a mostů od Prahy až po Bavorsko. Vedle mostu císaře Františka I.
v Praze byla žula z Krt použita například
i na stavbu nového Saského mostu v Plzni, několika mostů přes řeku Ohři (Louny,
Žatec, Klášterec, Stráž a Tršnice u Chebu,
kam z Krtských skal putovaly po dráze obří
kvádry o velikosti čtyř metrů krychlových),
evangelických kostelů v Podbořanech
a Žatci, železničních tratí Plzeň-Březno
a Rakovník-Bečov nebo na stavbu železničního tunelu u bavorského Furthu.
Západočeská a zejména severočeská
průmyslová města představovala na přelomu 19. a 20. století hlavní odbytiště také
pro hraběcí herbersteinský lom na vrchu
Lovíč u Oráčova.
V letech 1898-1899 se v lomu na Lovíči zhotovovaly výhradně kvádry na stavbu
mostu císaře Františka I. v Praze, od roku
1900 pak úplný sortiment kamenických
výrobků od dlažebních kostek po hřbitovní architekturu.
Lámání žuly přineslo Jesenicku zdroj
obživy i prestiž, na druhou stranu však
vedlo i k narušení původního reliéfu krajiny a především ke zničení velkého počtu
přírodních kuriozit v podobě bizarních
balvanů a jejich skupin, které posloužily
jako snadno dostupný zdroj kamene.
Úsilí o zachování mimořádných přirozených hodnot krajiny Jesenicka vedlo
k jejímu vyhlášení klidovou oblastí (1987)
a následně Přírodním parkem Jesenicko
(1994). Některé opuštěné lomy byly pro
své estetické kvality nebo jako jedinečné,
druhotně vzniklé ekosystémy vyhlášeny
za chráněná území. Především oblast Krtských skal, kde těžba ustala v 60. letech.
Z tuctové bažantnice u zámku v nedalekém Krásném Dvoře vytvořil hrabě Jan
Rudolf Černín na přelomu 18. a 19. století jeden z nejkrásnějších anglických
parků Evropy, kterému se obdivoval
i J. W. Goethe. Při své návštěvě Krásného
Dvora park okouzleně nazval „uměním
v přírodním hávu“. Park, který se hrabě
Černín rozhodl vytvořit u svého dalšího
zámku, v Petrohradě u Jesenice, měl velkolepost Krásného Dvora ještě překonat.
Anglické parky představovaly důmyslně komponované oživlé galerie krajinářských obrazů, které své návštěvníky
neustále překvapovaly a přiváděly v úžas.
Krajina u Petrohradu slibovala v tomto
ohledu divy. Uchvacovala především svými žulovými kameny - osamělými kolosy,
ostrovy balvanů i skalními věžemi. Doktor
několika věd A. Reuss označil v roce 1805
ve své Učebnici geognosie přirozené žulové
útvary v okolí Petrohradu za „mimořádně
krásné“ a vyzdvihl je na první místo mezi
geologickými zvláštnostmi tohoto druhu
v celém rakouském mocnářství.
Doktor Reuss měl štěstí, neboť poznal
zdejší kraj v době, kdy jeho tvářnost ještě negativně neovlivnily nástroje lamačů
Čistecko-jesenický masiv
Smíchejte cement, písek
a vodu a za několik dnů získáte tvrdý, nerozbitný beton.
Proces utváření jesenické žuly
trval nepředstavitelně delší
dobu. Miliony let. Je výsledkem
krystalizace chladnoucího vyvřelého magmatu, které se
v této oblasti nahromadilo
hluboko pod zemským povrchem
během horotvorného variského
vrásnění v období devonu až
permu (410-250 milionů let
p. ř. n. l.). Tak vznikl Čistecko-jesenický masiv o velikosti asi 15x20 kilometrů. Masiv
tvoří žula a příbuzné horniny
a rozprostírá se mezi Lubencem,
Rabštejnem, Petrohradem
u Jesenice a Čistou u Rakovníka. Severně a západně od Jesenice se vyskytuje hlavně žula,
na jihu a východě její blízký
příbuzný granodiorit.
Zdejší žula je hrubozrnná
a šedomodře zbarvená, vzácně se
objevuje i v dalších odstínech,
především žlutavém a červenavém. Erozí svrchní vrstvy
masivu vzniklo nepřeberné
množství bizarně poskládaných
žulových věží, kamenných stád
i osamělých balvanů. Výstřední tvary některých balvanů si
lidská představivost nedokázala vysvětlit jinak, než jako
výsledek působení nadpřirozených sil. Na Jesenicku tak
najdete Boží kámen (u Sosně),
Čertův kámen (u Krt) nebo kámen svatého Huberta (poblíž
zámku Svatý Hubert).
boží kámen u sosně.
Foto: Roman Hartl
kamene a kameníků. Dokonce ještě v roce
1845 působili na celém petrohradském
panství, které zahrnovalo dvě města
a osmadvacet vesnic (na severu se rozprostíralo k Vroutku a na jihu k Žihli) jen dva
kameníci. „Žulová“ horečka měla teprve
vypuknout a rozbít na kusy i kolosální
balvan, proti němuž je současný jesenický rekordman pouhý drobeček. Zatímco
současný největší kámen, balvan Dědek
u Žihle, je vysoký 6 metrů, v průměru
měří 12 a po obvodu čtyřicet metrů, jeho
gigantický předchůdce měl obvod přes
180 metrů!
Park, který hrabě Jan Rudolf Černín
v Petrohradu založil, jeho ambiciózní
naděje nezklamal. Pražský časopis pro
vzdělané čtenáře Hesperus ho v roce 1821
zařadil díky jeho kamenům a skalám mezi
trojici nejpůsobivějších anglických parků v Čechách a na Moravě vedle parku
v Krásném Dvoře a parku v Lednici, který
se dnes honosí exkluzivní nálepkou světového historického dědictví UNESCO.
Petrohradskému parku prý scházelo
k dokonalosti jen více vodních ploch, ve
kterých by se zrcadlila a znásobovala jeho
skalnatá krása. „Ale i tak,“ konstatoval
Hesperus, „vzbuzují zdejší žulové útvary
překvapení a údiv.“
Petrohradský park je bohužel minulostí a nenávratně je ztraceno i mnoho
kamenných kuriozit zdejšího kraje. Přesto jeho kouzlo zůstává mocné. Chudý
chlebem, ale bohatý kamenem, říká staré
pořekadlo o Jesenicku. Část o „bohatství
kamene“ můžete brát doslova. Někde ve
zdejších lesích prý totiž leží kámen s otiskem levé ruky, pod nímž je ukryt poklad
v hodnotě poloviny království. Ještě nikdo ho nenašel. Zkuste své štěstí.
Viklan u Jesenice
Jako o „zvlášť pozoruhodné“
hříčce přírody se o viklanu
na Kněží hoře u Jesenice psalo
už v roce 1821. „Okolo padesáti
metrických centů těžký žulový
balvan spočívá na jiném kamenu
natolik nepatrnou plochou, že
už při silnějším doteku začne
se kývat.“ Pohyblivost viklanu
prý kdysi dávno náhodou
odhalil samotářský písař
z Jesenice. Jeho oblíbeným
útočištěm se stalo právě
lesnaté návrší s osamělým
balvanem, jehož pozoruhodná vlastnost do té doby lidem
unikala. Teprve když tento
všímavý muž, vedený svým náhlým tušením, odstranil několik menších kamenů, které jako
klíny udržovaly balvan v pevné
poloze, dal se viklan do pohybu.
Jelikož bájivá lidská mysl se
u podobných přírodních kuriozit málokdy spokojí s přirozeným vysvětlením jejich původu,
obestřela i v tomto případě
vznik jesenického viklanu
mravokárnou pověstí o hříšném
srdci, proměněném za trest
v kámen a odsouzeném
k věčnému neklidu.
jesenický viklan na dobové pohlednici.
Foto: Heimatstube Podersam-Jechnitz, Kronach
Tato publikace je zkráceným obsahem tematické stezky Ve stopách žuly okolím města Jesenice. Autor textu: Roman Hartl.
Download

Ve stopách žuly