Lesní pedagogika – právní souvislosti
Brožura ze semináře
9. 12. 2014
– Plasy
11. 12. 2014
– Žďár nad Sázavou
16. 12. 2014
– Hranice
www.uhul.cz Informace o lesích
Lesní pedagogika – právní souvislosti
Lesní pedagogika přibližuje návštěvníkům lesa lesní ekosystém, trvale udržitelné lesní
hospodářství, smysl hospodaření v lesích a užitky, které les člověku přináší. Jejím základním
principem je vnímání přírody všemi smysly, které zprostředkovávají speciálně vyškolení
lesníci (lesníci s pedagogickými znalostmi a zkušenostmi) – lesní pedagogové – přímo
v lesním prostředí.
Právní rámec provozování lesní pedagogiky určují především zákon o lesích, nový občanský
zákoník a při práci se školami také školský zákon včetně navazujících předpisů. Z těchto
obsáhlých právních dokumentů vyplývají různé odpovědnosti, souvislosti a konsekvence
pro různé aktéry při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví a majetku, ať už dětí, lesních
pedagogů, lesnických organizací, vlastníků lesů, na jejichž majetcích se program odehrává
apod.
Na semináři jsou řešeny také otázky týkající se nakládání s osobními údaji (pořizování
fotografií) a autorská práva (využívání obrázků nakreslených dětmi aj.).
Semináře jsou určeny vlastníkům a správcům lesů, odborným lesním hospodářům,
lesnickým organizacím, zástupcům dalších subjektů organizujících akce lesní pedagogiku
a novým zájemcům z řad odborné lesnické veřejnosti, a v neposlední řadě samotným lesním
pedagogům.
Semináře jsou zaštítěny pracovní skupinou Ministerstva zemědělství zabývající se lesní
pedagogikou v ČR.
Přednášející a autor textu „Lesní pedagogika v právních souvislostech“:
JUDr. Ing. Martin Flora, Dr., [email protected]
Informace o pojištění odpovědnosti včetně příspěvku „Pojištění odpovědnosti“:
Ing. Marek Šnobr, Tfin, s.r.o., www.tfin.cz www.financnispecialiste.cz
3
Lesní pedagogika v právních souvislostech
1. Úvod
Jako každá lidská činnost založená na mezilidských interakcích podléhají i aktivity lesní
pedagogiky, jako vzdělávání o lese a vztazích a procesech probíhajících v něm, celé řadě
pravidel zakotvených do právních norem. Následující text vznikl jako pokus upozornit
všechny, kdo se na výkonu aktivity lesní pedagogiky podílejí nebo hodlají podílet, na existenci
těchto pravidel a pokud možno i na jejich obsah a možné způsoby jejich aplikace ze strany
orgánů veřejné moci.
Označení textu slovem „pokus“ přitom není možno chápat jako projev formalizované
skromnosti. Mnohosti podob mezilidských vztahů a životních situací odpovídá i velké
množství v úvahu připadajících právních řešení. Tuto mnohost nebylo možné v celém rozsahu
zachytit a nabylo to ani cílem autorů. Nechť tedy následující text není považován za univerzální
kompendium, jehož znalost je schopna zajistit ochranu čtenáře před všemi možnými
problémy, nýbrž pouze za úvod od problematiky, která je z povahy věci významně širší
a komplikovanější. V právu ostatně více než jinde platí pravidlo „Non iurare in verba magistri“,
tedy „Nikdy nepřísahej na slova učitelova“. Ve své snaze o úplnost popisu právních aspektů byli
autoři brzděni též úsilím vyvarovat se vzniku materiálu, který by byl jakousi knihou hrůzy, jejíž
obsah by případné zájemce o výkon lesní pedagogiky navždy odradil. Čtenář má tedy před
sebou jakýsi základní bedekr čili průvodce nejnavštěvovanějšími ulicemi a náměstími, ovšem
i vyhlášenými zákoutími právní úpravy, jimiž je lesnímu pedagogovi souzeno pravidelně
procházet.
4
2. Pravidla upravující věcný obsah lesní pedagogiky
Jakkoliv je obsah poselství, které se lesní pedagogové snaží předat svým posluchačům,
oprávněně považován za záležitost především odbornou, založenou na znalostech
a schopnostech lesnických a pedagogických, je překvapivě i ono alespoň zčásti předurčeno
právními předpisy.
Prvním z nich je zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v platném znění, stanovící ve
svém § 16 povinnost provádět výchovu, osvětu a vzdělávání „tak, aby vedly k myšlení a jednání,
které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení
kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách.“
Jde o povinnost spíše čestné povahy, neboť její nesplnění není stíháno sankcí, přesto je
užitečné vědět více o jejím obsahu, který není možné správně interpretovat bez znalosti
obsahu legální definice pojmů „životní prostředí“ a „trvale udržitelný rozvoj“ obsažených
v § 2 („Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně
člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda,
horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“) a § 6 zákona č. 17/1992 Sb. („Trvale
udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává
možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody
a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“) Není v této souvislosti bez zajímavosti, že to, co
je v českém a koneckonců i v mezinárodním právním prostředí od počátku devadesátých
let označováno jako „trvale udržitelný rozvoj“, je pouze rozvinutím myšlenky, vyslovené již
v 18. století zakladatelem politického konzervatismu Edmundem Burkem a převzaté Nejvyšším
soudem Spojených států amerických do jednoho ze stěžejních rozhodnutí zabývajícího se
hledáním hranice mezi omezeními, která je vlastník lesa povinen ve veřejném zajmu strpět
zdarma, a omezeními, za které mu již náleží náhrada. Tímto rozhodnutím je rozhodnutí ve
věci The State of Washington vs. Avery Dexter (No. 30642. 18. 2. 1949:, které je mimo jiné
odůvodněno následovně: „Edmund Burke kdysi prohlásil, že mezi bývalými, současnými
a budoucími pokoleními existuje cosi jako velká nepsaná úmluva. My žijící zanecháváme svým
dosud nenarozeným potomkům obrovský finanční dluh. Je to asi nevyhnutelné, ovšem jde o dluh
námi způsobený a my jej vytváříme teď, v době, v níž žijeme, a ve svůj bezprostřední prospěch.
Zmíněná nepsaná úmluva nás však zavazuje, abychom budoucím generacím zanechali něco více
než dluhy a ochuzené přírodní zdroje. Je nade vší pochybnost, že tam, kde v tomtéž čase mohou
být přírodní zdroje buď využity, nebo zachovány pro potřeby budoucích generací, si to, co bychom
mohli nazvat ‚ústavní etika‘, žádá, abychom se rozhodli pro druhou z možností. 1“
Obsah výuky realizované lesním pedagogem, ačkoliv tento není pedagogickým pracovníkem
ve smyslu zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, je dále podřízen pravidlům
zakotveným v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném
1
„Edmund Burke once said that a great unwritten compact exists between the dead, the living, and
the unborn. We leave to the unborn a colossal financial debt, perhaps inescapable, but incurred,
none the less, in our time and for our immediate benefit. Such an unwritten compact requires that
we leave to the unborn something more than debts and depleted natural resources. Surely, where
natural resources can be utilized and at the same time perpetuated for future generations, what
has been called „constitutional morality“ requires that we do so.“
5
a jiném vzdělávání, v platném znění (dále jen „školský zákon“). Tam stanovená pravidla
sice bezprostředně dopadají pouze na výkon lesní pedagogiky vůči žákům mateřských,
základních, středních a vyšších odborných škol, nebude však bezesporu chybou, budou-li
aplikována též v případech, kdy cílovou skupinou budou studenti vysokých škol či jiné osoby
bez vazby na věk a stupeň školního vzdělávání (akce pro veřejnost). Podle § 2 školského
zákona je vzdělávání založeno mj. na následujících zásadách:
a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského
státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti,
pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu,
majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,
b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce,
c)vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech
účastníků vzdělávání,
d) svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa
a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání a
e) zdokonalování procesu vzdělávání na základě výsledků dosažených ve vědě, výzkumu
a vývoji a co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů
a metod.
Školský zákon stanoví v § 2 rovněž obecné cíle vzdělávání, mezi které patří zejména:
a) rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi,
mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo
pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života,
b) získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání,
c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv
a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,
d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti,
e) utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní,
jazykové a náboženské identitě každého,
f ) poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení
zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním
a mezinárodním měřítku,
g)získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze
zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví.
Vyučovacím jazykem je podle § 13 školského zákona český jazyk. To neplatí pouze v případě
vzdělávání příslušníků národnostních menšin a v případě vyšších odborných škol, u kterých
může být vyučovacím jazykem některý z cizích jazyků. Z hlediska časového rozvržení
výukových procesů v rámci lesní pedagogiky je rovněž vhodné vědět, že podle § 26 školského
zákona trvá vyučovací hodina v základním, základním uměleckém, středním a vyšším
odborném vzdělávání trvá 45 minut a vyučovací hodina odborného výcviku a odborné
praxe ve středním a vyšším odborném vzdělávání 60 minut; v odůvodněných případech lze
vyučovací hodiny dělit a spojovat.
6
3. Obecná pravidla upravující právní vztahy při výkonu lesní pedagogiky
3.1. Zdroje pravidel
Pravidla upravující vztahy vznikající při výkonu lesní pedagogiky jsou v současně době
zakotvena zejména v právních předpisech, jimiž mohou být jednak předpisy tuzemského
původu (ústavní zákony, zákony a zákonná opatření Senátu, nařízení vlády, vyhlášky
a ostatní obecně závazné předpisy ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy,
nařízení a obecně závazné vyhlášky krajů a nařízení a obecně závazné vyhlášky obcí), jednak
(výjimečně) předpisy tvořící součást tzv. sekundárního práva Evropské unie (nařízení,
směrnice a rozhodnutí). Předpisy, jimž lze v tomto ohledu při výkonu lesní pedagogiky přiznat
největší význam, jsou (vždy v platném znění):
a) zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon,
b) zákon č, 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
c) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
d) zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon,
e) zákon č. 111/1999 Sb., vysokoškolský zákon,
f ) zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
V některých specifických situacích (ochrana osobních údajů, využití autorských děl, využití
zvířat a zbraní, trestněprávní odpovědnost) pak připadá v úvahu i aplikace těchto předpisů:
a) zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
b) zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon,
c) zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních,
d) zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti,
e) zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
f ) zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon,
g) zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Právní předpisy tvoří jakýsi strom nadřízených a podřízených předpisů podle vlastnosti
označované jako právní síla. Jeho podobu lze (zjednodušeně) zobrazit takto:
- ústavní zákony
- normy práva Evropské unie
- zákony a zákonná opatření Senátu
- nařízení vlády, právní předpisy ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy (vyhlášky, opatření)
- nařízení a obecně závazné vyhlášky krajů a obcí
7
Pokud se stane, že předpis nižší právní síly je v rozporu s předpisem právní síly vyšší, platí
ustanovení toho vyššího (norma vyšší právní síly má přednost před normou nižší právní síly).
Pokud se ve vzájemném obsahovém konfliktu ocitnou normy stejné právní síly, postupuje
se podle této trojice pravidel: „Norma pozdější ruší normu dřívější. Norma speciální ruší normu
obecnou. Pozdější norma obecná neruší dřívější normu speciální.“ Řešení popsaných rozporů
příslušní především soudům.
Spíše pouze hypoteticky připadá v úvahu situace, kdy by relevantní pravidla byla vyjádřena
v tzv. smluvním právu, např. mezinárodních smlouvách či smlouvách kolektivních.
Text právních předpisů je ovšem popisem žádoucího či naopak nežádoucího způsobu chování
v modelových situacích. Situací vznikajících v reálném světě je podstatně více, než kolik
jich lze popsat v modelech, nehledě k tomu, že ani sám popis modelové situace obsažený
v právním předpisu nemusí být bezezbytku srozumitelný a výstižný. Při studiu právního
předpisu, hodnocení jejich obsahu a odhadu jejich dopadů na reálné situace, je proto
vhodné, ne-li nezbytné, brát v úvahu, jakým způsobem byla jeho ustanovení interpretována
a použita v rozhodnutích soudů, když právě soudům svědčí v ústavním systému České
republiky v oblasti aplikace právních norem výsadní postavení. Budiž připomenuto, že
rozhodnutí soudů jsou ve svém souhrnu označována jako judikatura a jednotlivá (zvláště
pak obsahově stěžejní) soudní rozhodnutí jako judikáty. Judikatura a judikáty sice v České
republice nemají právotvornou povahu (vyjma nálezů Ústavního soudu o zrušení právních
předpisů nebo jejich částí), tzn. že nemají povahu precedentů, na druhou stranu však mají,
zvláště v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu, na rozhodovací praxi nižších soudů nesporně významný vliv, což je
odrazem principu předvídatelnosti rozhodnutí a principů ochrany právní jistoty, které jsou
základními pilíři právního státu. Svůj vlastní význam přitom nejvýstižněji definuje právě sama
judikatura. V této souvislosti lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 30. října
2007 sp. zn. III. ÚS 495/05, podle kterého „jednoznačné a záměrné nedbání a nerespektování
právních názorů Ústavního soudu … vede při stejných skutečnostech k vědomému porušování
ústavnosti. …nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu
řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad na princip právní jistoty plynoucí
z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.“,
či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68, vyjadřující
závěr, že „každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním
řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu; má právo přitom očekávat,
že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně…
Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve
zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných
věcech.“ Význam rozhodnutí Ústavního soudu pro obecnou aplikaci práva je ostatně zvlášť
podtržen ustanovením čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR („Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“) V návaznosti na citované závěry je ale nutno znovu
zdůraznit, že rozhodnutí byť i těch nejvyšších soudů v České republice nemají precedenční
povahu a že je tudíž možné se od nich odchýlit v případě, že pro takovou odchylku existují
racionální a logicky konsekventní důvody. To potvrdil znovu Nejvyšší správní soud, tentokrát
v rozsudku ze dne 1. 6. 2011, čj. 1 As 6/2011 – 347: „Krajský soud se může odchýlit od dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu k určité otázce, jestliže není v dané věci přímo zavázán
právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s.ř.s.) a jestliže svůj odlišný právní názor podepře
8
komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací.“ Od 1.1.2014 má popsaný
soubor pravidel svůj odraz i přímo v textu právního předpisu, konkrétně v § 13 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že „Každý, kdo se domáhá právní
ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný
právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných
znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na
přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“
Pravidla obsažená v právních předpisech jsou v řadě případů precizována prostřednictvím
nejrůznějších dokumentů, jejichž původci jsou zpravidla správní úřady. Nejčastěji se jedná
o nejrůznější metodické pokyny, směrnice apod. Tyto dokumenty až na ojedinělé výjimky
postrádají znak obecné závaznosti. Přesto však ani ony nejsou zcela bez právního významu,
který může být založen, stejně jako je tomu u judikatury, zájmem respektovat princip právní
jistoty. To lze dokumentovat odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18.1.2011 č.j. 1 Ao 2/2010-185: „Je … zřejmé, že účelem a smyslem metodického
pokynu je sjednotit, reflektovat či zavést jednotnou správní praxi, podle níž mají orgány ochrany
zemědělského půdního fondu postupovat. Pokud tedy Ministerstvo životního prostředí v rámci
jemu svěřené pravomoci a v mantinelech zákonné úpravy vydalo metodický pokyn, jímž podrobněji
upravilo postup orgánů ochrany zemědělského půdního fondu včetně hledisek a kritérií, jež mají
tyto orgány posuzovat v případě územně plánovací dokumentace, bylo by v rozporu se zásadou
zákazu libovůle a rovného zacházení, pokud by se orgán ochrany zemědělského půdního fondu
v jednotlivých případech od metodického pokynu odchýlil. (čl. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj.
2 Ans 1/2005 - 57, publikovaný pod č. 605/2005 Sb. NSS).“ Má-li tedy zmínka o metodických
pokynech, směrnicích a dokumentech obdobného charakteru vyústit v doporučení
konkrétního postupu, pak bezpochyby platí, že budou-li při výkonu lesní pedagogiky platné
metodické pokyny, resp. směrnice respektovány, je takový postup žádoucí a v případě vzniku
sporných situací poskytuje vyšší stupeň ochrany před případnými nároky třetích osob.
3.2. Jednání osob
S ohledem na skutečnost, že v právních vztazích vznikajících při realizaci lesní pedagogiky
vystupují osoby různé právní povahy, různého věku i různého postavení, je nezbytné, aby
lesní pedagog měl alespoň základní povědomí o tom, zda osoba, s níž jedná (např. s ní uzavírá
smlouvu nebo od ní vyžaduje podpis určitého souhlasu či prohlášení), je vůbec k jednání
způsobilá a je k němu oprávněna. Otázky jednání jménem fyzických i právnických osob
jsou upraveny v ustanoveních občanského zákoníku, přičemž základem právní úpravy je
pojem „svéprávnost“, což je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva
a zavazovat se k povinnostem, čili právně jednat (dříve tzv. způsobilost k právním úkonům).
Pokud jde o jednání fyzické osoby, platí především že každý člověk bez ohledu na věk
odpovídá za své jednání, je-li s to je posoudit a ovládnout. Jednat ve zcela neomezeném
rozsahu ovšem může pouze osoba plně svéprávná. Tohoto stavu však dosahuje až zletilostí,
tedy dovršením osmnáctého roku věku (fyzická osoba může výjimečně dosáhnout plné
svéprávnosti i před nabytím zletilosti, a to přiznáním svéprávnosti soudem, nebo uzavřením
manželství se souhlasem soudu). Až do té doby je každý nezletilý způsobilý pouze k těm
9
právním jednáním, která jsou co do povahy přiměřená rozumové a volní vyspělosti
nezletilých jeho věku, přitom ale není nikdy způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech,
k nimž by i jeho zákonný zástupce (rodiče) potřeboval přivolení soudu. Právní jednání
zbývající činí za nezletilého rodiče v rámci výkonu tzv. rodičovské odpovědnosti, kterou
podle § 858 občanského zákoníku představují povinnosti a práva rodičů spočívající v péči
o dítě a zahrnující mj. zajišťování jeho výchovy a vzdělání a jeho zastupování a spravování
jeho jmění. Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým
není právně způsobilé. Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich. Jednáli jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to,
že jedná se souhlasem druhého rodiče. Jak bylo naznačeno, je k některým právním jednání,
která za nezletilého činí jeho rodiče, zapotřebí přivolení soudu. To ovšem platí pro jednání,
které se týká jmění dítěte či záležitostí, v nichž se rodiče nemohou dohodnout; nelze tedy
reálně očekávat, že by do této skupiny spadalo jakékoliv jednání činěné případně rodiči nebo
nezletilým v souvislosti s výkonem lesní pedagogiky.
Jakkoliv právní úprava svéprávnosti i rodičovské odpovědnosti je součástí právního řádu
teprve od 1.1.2014, přesto mají pro aplikační praxi význam rozhodnutí soudů týkající se
předchozí právní úpravy, která byla (z hlediska své konstrukce) prakticky totožná. V této
souvislosti lze poukázat např. na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
23.2.2011 sp. zn. 33 Cdo 2912/2008 („Nezletilé osoby jsou ze zákona oprávněny jen k takovým
právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající
jejich věku. V případě právních úkonů, k nimž nemá nezletilý způsobilost, jednají za něho jeho
zákonní zástupci. Těmi jsou především jeho rodiče, kteří jsou způsobilí k právním úkonům a jsou v
plném rozsahu nositeli rodičovské zodpovědnosti. Rodičovská zodpovědnost zákonných zástupců
zahrnuje kromě jiného jejich práva a povinnosti při správě majetku nezletilého. Běžné majetkové
záležitosti vyřizují zákonní zástupci za zastoupeného sami. Nikoliv běžné majetkové záležitosti
vyžadují k platnosti právního úkonu schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné
majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte. Jde-li
o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba posoudit vždy na základě
jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. V právní teorii a soudní
praxi jsou za neběžné majetkové záležitosti, které schválení soudu vyžadují, považovány uzavření
dědické dohody, odmítnutí dědictví a dovolání se neplatnosti závěti za nezletilého, nabytí či převod
motorového vozidla (nikoli běžného jednostopého), nemovité věci, popř. jejího podílu nezletilým,
uznávací prohlášení a postoupení pohledávky učiněná za nezletilého, prodej akcií v majetku
nezletilého a nakládání se stavebním spořením nezletilého. Právní úkon přesahující rámec běžné
záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, který za něho učinil zákonný zástupce, aniž
byl schválen soudem ve smyslu § 28 obč. zák., je absolutně neplatný pro jeho rozpor se zákonem
podle § 39 obč. zák. a nemůže vyvolat zamýšlené právní následky.“) či v rozsudku téhož soudu ze
dne 20.9.2012 sp. zn. 33 Cdo 2289/2011: („Běžné majetkové záležitosti vyřizují zákonní zástupci
za zastoupeného sami. Nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k platnosti právního úkonu
schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy,
je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte. Jde-li o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost
při správě majetku, je třeba posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy
každého konkrétního případu. Podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která
může mít daleké dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je
rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení).“)
10
V případě právnických osob není nezbytné se otázkou jejich svéprávnosti zabývat, neboť ta
provází právnickou osobu od jejího vzniku, k němuž dochází zpravidla zápisem do veřejného
rejstříku (obchodní rejstřík, spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík honebních společenstev
apod.), až do jejího zániku, navázaného zpravidla na výmaz z veřejného rejstříku. V praxi
má význam spíše řešení otázky, kdo je oprávněn právnickou osobu při právních jednáních
zastupovat. Touto osobou je vždy člen statutárního orgánu zapsaný do veřejného rejstříku,
který může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Právnickou osobu jsou
ovšem oprávněni zastupovat i její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich
zařazení nebo funkci – při tomto zastupování rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti. Totéž
zástupčí oprávnění mají i členové nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného
rejstříku. Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má přitom
účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo. Při zastupování přitom není rozhodné, zda
právní jednání činěné za právnickou osobu odpovídá, či neodpovídá právním předpisům právnickou osobu totiž zavazuje i protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil
člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Z tohoto důvodu
platí, že za škodu, kterou svým protiprávním jednáním způsobil např. zaměstnanec právnické
osoby při výkonu zaměstnání, odpovídá právnická osoba, která se může až následně a za
podmínek stanovených v zákoníku práce domáhat regresního plnění vůči protiprávně
jednajícímu zaměstnanci.
3.3. Odpovědnost za újmu
3.3.1. Obecné principy odpovědnosti za újmu
Nejčastěji řešenými situacemi, které při výkonu lesní pedagogiky vznikají a mají zcela
nespornou přímou souvislost s právními předpisy, jsou situace související s odpovědností
za majetkovou i nemajetkovou újmu. Právní materie je v této oblasti poměrně rozsáhlá
a různorodá, spojená s častým výskytem speciální úpravy některých specifických vztahů,
o nichž bude pojednáno v další části tohoto materiálu. Prakticky ve všech případech je však
nutno vycházet z obecné úpravy zakotvené do občanského zákoníku a ustanovení jeho § 2894
až 2971. S nepatrnou mírou zjednodušení lze dokonce konstatovat, že ustanovení občanského
zákoníku se na právní vztahy týkající se odpovědnosti za újmu použijí subsidiárně vždy,
v případech aktivit lesní pedagogiky pořádaných bez vazby na školy a školská zařízení podle
školského zákona (tzv. akce pro veřejnost) pak bude občanský zákoník dokonce aplikován
v zásadě výlučně.
Občanský zákoník přitom v souvislosti s novou právní terminologií, kterou zavádí, používá
pojem„újma“, který zahrnuje újmu majetkovou, čili újmu na jmění (škodu) a újmu nemajetkovou.
Pokud se pak v ustanoveních občanského zákoníku zakládá povinnost nahradit jinému újmu,
zahrnuje tato povinnost vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Povinnost odčinit
jinému nemajetkovou újmu vzniká pouze tehdy, pokud je výslovně ujednána nebo pokud
to výslovně vyplývá ze zákona. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou
újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit
škodu. Občanský zákoník přitom v oblasti odpovědnosti za újmu spočívá na koncepci
odpovědnosti za zavinění (tzv. subjektivní odpovědnost). Tzn., že odpovědnosti za újmu se
lze zprostit důkazem, že tvrzený původce újmu nezavinil. Pouze výjimečně je odpovědnost za
újmu konstruována jako odpovědnost objektivní, tedy odpovědnost za výsledek.
11
Účinky ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za újmu nelze odvrátit oznámením,
že povinnost k náhradě vůči újmě se vylučuje nebo omezuje, k takovým oznámením se
nepřihlíží. Takové oznámení učiněné ještě před vznikem újmy však přesto není bez významu může být posouzeno jako varování před nebezpečím. Obdobně může ten, kdo porušil právní
povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, tuto skutečnost oznámit bez zbytečného
odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozornit ji na možné následky. Splníli tuto oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po
oznámení zabránit. Při těchto preventivních jednáních se ovšem nikdy nepřihlíží k ujednání,
které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho
přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani
k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli
újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.
Jednou z nejvýznamnějších povinností, která je s případnou odpovědností za škodu spojena,
je preventivní povinnost zakotvená do § 2900 občanského zákoníku: „Vyžadují-li to okolnosti
případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání
tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“
Tato povinnost je obdobou dříve (do 31.12.2013) existující povinnosti každého počínat
si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí,
zakotvené do § 415 občanského zákoníku předchozího (zákon č. 40/1964 Sb.), a lze očekávat,
že právě ona bude při výkonu aktivit lesní pedagogiky nejčastější příčinou případných sporů
o odpovědnost. Byla to ostatně právě tato povinnost, resp. její zmíněný právní předchůdce,
co tvořilo základ významného posunu v chápání rozsahu ustanovení o právu každého na
vstup do lesa „na vlastní nebezpečí“, jak je zakotveno v ustanovení § 19 odst. 1 lesního zákona,
jak je o tom pojednáno v části 3.4.1 tohoto textu. Obsah této povinnosti lze interpretovat
tak, že každý je v mezích svých možností nucen předcházet vzniku újmy na svobodě, životě,
zdraví nebo na vlastnictví jiného, a to zejména tím, že bude zdroje ohrožení odstraňovat nebo
na ně bude alespoň upozorňovat. Tato obecná povinnost platí pochopitelně i pro výkon
všech aktivit v rámci lesní pedagogiky a právě její znalost a zejména její dodržování by
mělo ze strany lesních pedagogů tvořit jednu ze základen výchovné činnosti! Součástí
preventivní povinnosti zakotvené do § 2900 občanského zákoníku je pak povinnost každého,
kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu (anebo odůvodňuje-li to
povaha poměru mezi osobami), zakročit na ochranu jiného, vyžadují-li to okolnosti případu
nebo zvyklosti soukromého života. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností
a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně
převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Občanský zákoník nově upravuje též problematiku
újmy vzniklé náhodou, kterouže povinen nahradit ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět,
zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.
Bez povinností ovšem není ani osoba, které újma hrozí. Pokud totiž nezakročí k odvrácení
újmy způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohla zabránit. V souvislosti
s odvracením hrozící újmy přebírá občanský zákoník z dřívější právní úpravy instituty
nutné obrany (§ 2905: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající
protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li
zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela
zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením
útoku.“) a krajní nouze (§ 2906: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí
12
újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit
nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než
újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolalli nebezpečí vlastní vinou sám jednající.“) Při posouzení, zda někdo jednal v nutné obraně,
anebo v krajní nouzi, se přihlédne i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok
nebo jiné nebezpečí. Kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, nanejvýš
však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil.
3.3.2. Vznik povinnosti k náhradě škody
Svrchu zmíněná ustanovení občanského zákoníku však sama o sobě nezakládají
povinnost k náhradě škody. Ta vzniká pouze v případech, kdy jsou naplněny všechny prvky
odpovědnostního vztahu, jimiž jsou:
a) vznik újmy,
b) porušení dobrých mravů nebo právní povinnosti,
c) existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením dobrých mravů nebo právní povinnosti a
d) zavinění (vyjma případů tzv. objektivní odpovědnosti)
V souladu s tím občanský zákoník ukládá povinnost k náhradě škody každému, kdo ji způsobil
porušením dobrých mravů (§ 2909: „Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným
porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen
škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.“) nebo porušením právní
povinnosti, a to ať již zákonné (§ 2910 „Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost
stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému,
co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného
zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“) nebo
smluvní (§ 2913: „Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé
straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Povinnosti
k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo
trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na
jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce
s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen
překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“)
Pokud jde o zavinění, lze bezesporu i na právní vztahy upravené aktuálním občanským
zákoníkem vztáhnout závěry vyslovené Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 5.2.2004
sp. zn. 21 Cdo 1059/2003: „Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke
svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve
formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit,
a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit,
a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti
(nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající
13
nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům
vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).“ Tato pravidla občanský zákoník přibírá, přičemž v
případě škody způsobené úmyslným porušením dobrých mravů vyžaduje zavinění ve formě
úmyslu, a případě škody způsobené porušením právní povinnosti zavinění ve formě úmyslu
i nedbalosti. V této souvislosti zavádí občanský zákoník tzv. domněnku nedbalosti, podle
níž se v případě vzniku škody porušením právní povinnosti zavinění presumuje. Má se za
to, že jedná nedbale též osoba, která nejedná tak, jak lze od osoby průměrných vlastností v
soukromém styku důvodně očekávat, a nedbalost se presumuje též v případech, že škůdce dá
najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo se zaváže k činnosti, k níž je zvláštní
znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a tyto zvláštní vlastnosti neuplatní. Posledně
jmenovaný případ může dopadat právě na škodu vzniklou při výkonu lesní pedagogiky. Nutno
připomenout, že ve všech případech jde nedbalost presumovanou, tj. o právní domněnku,
kterou lze vyvrátit důkazem opaku. Důkazní břemeno ovšem tíží původce škody.
Občanský zákoník upravuje rovněž případy, kdy někdo při své činnosti použije zmocněnce,
zaměstnance nebo jiného pomocníka. V takovém případě nahradí škodu zmocněncem,
zaměstnancem nebo jiného pomocníkem způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám;
je však oprávněn se vůči nim domáhat regresní úhrady (§ 2917: „Kdo je povinen k náhradě
škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.“) Z dikce „použije při své činnosti“ lze
ovšem dovodit, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem
se netýká případů, kdy byla škoda způsobena excesivním jednáním zaměstnance, které se
zjevně vymykalo plnění pracovních úkolů. Obdobné stanovisko k těmto případům zaujímala
judikatura již dříve. Je však pravdou, že rozsah činnosti, kterou je možno považovat za plnění
pracovních úkolů, je chápán poměrně široce. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 31.8.2005 sp. zn. 25 Cdo 482/2005: „Pro posouzení, zda škoda byla způsobena v
rámci činnosti fyzické osoby či právnické osoby jejím zaměstnancem (§ 420 odst. 2 obč. zák.), je
rozhodující místní, časový a především věcný (vnitřní, účelový) vztah činnosti, při níž byla škoda
způsobena, k provozní (obchodní) činnosti zaměstnavatele, tedy zda objektivně šlo o činnost
konanou pro zaměstnavatele, byť bez jeho příkazu, pouze na základě vlastního rozhodnutí; není
přitom samo o sobě významné, že se zaměstnanec dopustil škodního jednání v době, kdy na jeho
straně existovala překážka v práci.“
Pro případ, že škodu způsobí několik škůdců, jsou povinni (až na zákonem stavené specifické
výjimky) nahradit škodu společně a nerozdílně. Pouze jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele
hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém
následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Škůdci se
následně mezi sebou vypořádají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Vedle případů škody způsobené porušením dobrých mravů a porušením právní povinnosti
obsahuje občanský zákoníku úpravu některých specifických případů odpovědnosti, z nichž
některé připadají v úvahu i při výkonu aktivit lesní pedagogiky. Konkrétně jde o:
a) škodu způsobenou nezletilým,
b) škodu způsobenou zvířetem,
c) škodu způsobenou věcí,
d) škodu způsobenou vadou výrobku,
14
e) škodu způsobenou na odložených věcech,
f ) škodu způsobenou na vnesených věcech a
g) škodu způsobenou informací nebo radou.
Ad a) Podle ustanovení § 2920 občanského zákoníku nezletilý, který nenabyl plné
svéprávnosti, nahradí způsobenou škodu, jen pokud byl způsobilý ovládnout své jednání
a posoudit jeho následky. Poškozenému přitom náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se
škůdci ze šetrnosti k němu. Jestliže nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebyl způsobilý
ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, jen pokud
je to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného. Společně
a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad nezletilým zanedbal náležitý dohled.
Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem
zanedbal dohled.
Ad b) Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod
dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které
zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou
zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem. Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu
povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro
osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že
při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při
vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten,
komu vlastník zvíře svěřil. Je možno odhadnout, že za zvíře sloužící k výkonu povolání bude
judikatura považovat i loveckého psa, popř. dravého ptáka. Odpovědnost vlastníka zvířete
ovšem nemůže z pochopitelných důvodů vzniknout tam, kde zvíře bylo zbaveno dohledu
svého vlastníka úmyslným jednáním třetí osoby. Pro takové případy občanský zákoník přenáší
odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem na tuto třetí osobu a považuje ji za odpovědnost
objektivní (§ 2935: „Odňala-li třetí osoba svémocně zvíře vlastníku nebo osobě, které vlastník
zvíře svěřil, nahradí třetí osoba škodu způsobenou zvířetem sama, prokáže-li vlastník nebo osoba,
které vlastník zvíře svěřil, že odnětí nemohli rozumně zabránit; jinak společně a nerozdílně s nimi.
Kdo zvíře svémocně odňal, nemůže se zprostit povinnosti k náhradě.“)
Tato pravidla samozřejmě nelze uplatnit, pokud jde o zvířata volně žijící, jelikož tato zvířata
mají povahu rei nulliae – věci ničí, která nemá vlastníka. Odpovědnost za škody jimi způsobené
vzniká pouze v případě některých škod způsobených zvěří dle zákona o myslivosti, kde
je povinnou osobou uživatel honitby, popř. stát (v případě zvěře, jejíž stavy nemohou být
lovem snižovány), a v případě škod způsobených zvláště chráněnými druhy živočichů, kde
jsou škody nahrazovány rovněž státem. Vznik odpovědnosti za škodu v popsaných případech
však při výkonu aktivit lesní pedagogiky patrně nepřipadá v úvahu. Zaznamenáníhodnou
zvláštností však je, že judikatura (odchylně od ustanovení zákona o myslivosti) nepovažuje za
věc ničí oborní zvěř – ta je považována za věc, jejímž vlastníkem je osoba, která zvěř koupila
či vyšlechtila. To lze doložit např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008 sp. zn.
28 Cdo 4487/2007: „Nejvyšší soud zastává ve své judikatuře konstantní právní názor (shodně
se stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, publikovaným v časopise Právník, č. 1
ročník 1994, str. 81), že zvířata chovaná v uzavřených oborách jsou ve vlastnictví toho, kdo tato
zvířata koupil či vyšlechtil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 980/2005). Správnost
15
tohoto závěru je zřejmá i z možnosti uživatele honitby prodávat ulovenou, popř. odchycenou zvěř,
zvěřinu a jiné části zvěře, pocházející z jeho honitby, ve smyslu § 51 odst. 1 zákona o myslivosti
č. 449/2001 Sb. Přičemž platně může prodat věc, tedy i zvěř, jen její vlastník. Tento závěr lze
samozřejmě vztáhnout pouze na zvěř, chovanou v oboře….“ Za škody způsobené oborní zvěří
tedy bude odpovídat vlastník oborní zvěře podle shora popsaných ustanovení o škodě
způsobené zvířetem.
Ad c) Podle § 2937 platí, že způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo
nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci.
Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě. Tento typ
odpovědnosti je součástí českého občanského práva teprve s účinností od 1.1.2014, čemuž
odpovídají i dosud existující nejasnosti ohledně způsobu a rozsahu jeho aplikace. Lze však
předpokládat, že v oblasti lesní pedagogiky může jeho použití připadat v úvahu v případě
škod způsobených pádem stromů nebo větví. Tomu nasvědčuje i komentářová literatura k
občanskému zákoníku, např. Švestka, J; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář
. Svazek VI. Praha : Wolters Kluwer, a.s. 2014, s. 1042: „Vzhledem k tomu, že se (§ 2937 odst. 2
a § 2938 pozn. autora) nedotýkají odpovědnosti vlastníka pozemku za stav porostů a za škodu
způsobenou jejich pádem, budou se případy pádů stromů řešit podle § 2937, jestliže strom spadl
sám bez vnějších vlivů. Vlastník pozemku se bude moci povinnosti k náhradě ubránit, prokáže-li,
že nezanedbal řádný dohled, tj. že vykonával vlastnická práva řádně, avšak že s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem nemohl pád stromu předvídat a ani mu zabránit… Spadne-li však strom
vlivem povětrnostních podmínek, nepůjde o škodu způsobenou věcí samou od sebe a případná
odpovědnost vlastníka se posoudí podle ustanovení o prevenci (§ 2900 až 2902).“
Ad d) Při výkonu lesní pedagogiky může dojít ke vzniku škody i v důsledku vady výrobku,
ať již půjde o výrobek použitý při výuce (např. sázecí lopatka), nebo výrobek mající povahu
odměny či výhry v soutěži. Pro takové případy ustanovení § 2939 občanského zákoníku
stanoví, že škodu způsobenou vadou movité věci určené k uvedení na trh jako výrobek za
účelem prodeje, nájmu nebo jiného použití nahradí ten, kdo výrobek nebo jeho součást
vyrobil, vytěžil, vypěstoval nebo jinak získal, a společně a nerozdílně s ním i ten, kdo výrobek
nebo jeho část označil svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem. Společně
a nerozdílně s uvedenými osobami hradí škodu i ten, kdo výrobek dovezl za účelem jeho
uvedení na trh v rámci svého podnikání. Pokud nelze výrobce určit, nahradí škodu i každý
dodavatel, pokud poškozenému při uplatnění práva na náhradu škody do jednoho měsíce
nesdělí, kdo je výrobcem nebo kdo mu výrobek dodal. Jedná-li se o dovezený výrobek,
pak nahradí škodu každý dodavatel, i když je výrobce znám, pokud poškozenému ve lhůtě
nesdělí, kdo je dovozcem. Za vadný výrobek se přitom pro účely náhrady škody považuje
každý výrobek, který není „tak bezpečný, jak to od něho lze rozumně očekávat se zřetelem
ke všem okolnostem, zejména ke způsobu, jakým je výrobek na trh uveden nebo nabízen,
k předpokládanému účelu, jemuž má výrobek sloužit, jakož i s přihlédnutím k době, kdy byl
výrobek uveden na trh.“
Ad e) V řadě případů může při výkonu aktivit lesní pedagogiky dojít ke vzniku situací, kdy
jejich účastníci odloží věci, které přinesli s sebou (části oděvu, tašky, batohy, jídlo apod.). Na
takové případy lze vztáhnout ustanovení § 2945 občanského zákoníku o škodě na odložených
věcech, podle kterého je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí
16
a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle
ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil,
popřípadě vlastníku věci. Právo na náhradu škody je však nutné u provozovatele uplatnit bez
zbytečného odkladu. Pokud k tomu nedojde, soud poškozenému právo na náhradu nepřizná,
jestliže provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na
náhradu škody uplatnit do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.
Ad f) Odpovědnost za škodu na vnesených věcech může nastoupit v případech, kdy by akce
lesní pedagogiky byla akcí vícedenní, spojenou s ubytováním účastníků. Pokud by došlo
ke škodě na věcech, které si účastníci přivezli s sebou a umístili je do prostor vyhrazených
k ubytování nebo k uložení věcí, popřípadě je předali ubytovateli k uschování, postupovalo
by se podle ustanovení § 2946 občanského zákoníku, podle kterého „kdo provozuje pravidelně
ubytovací služby, nahradí škodu na věci, kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených
k ubytování nebo k uložení věcí, popřípadě na věci, která tam byla pro ubytovaného vnesena. To
platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata.“ Své odpovědnosti se ubytovatel
zprostí jen, pokud prokáže, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný
nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází. K ujednáním o jiných důvodech zproštění
se přitom nepřihlíží. Výše náhrady škody na vnesených věcech je omezena maximální hranicí
- hradí se pouze do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den; toto omezení
ale neplatí, jestliže ubytovatel odmítl úschovu věci v rozporu se zákonem nebo byla-li škoda
způsobena ubytovatelem nebo tím, kdo v provozu pracuje.
Ad g) Odpovědnost za škodu způsobenou informací nebo radou je rovněž dalším typem
odpovědnosti, který občanský zákoník od 1.1.2014 v ustanovení § 2950 upravuje zcela nově.
Tato odpovědnost dopadá na osoby, které vůči ostatním záměrně vystupují z pozice odborníka,
což je postavení, v němž se lesní pedagog pohybuje pravidelně. Podle předmětného
ustanovení kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu
nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou
informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti.
Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.
3.3.3. Rozsah náhrady
Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li
to poškozený, hradí se škoda v penězích, což bude nejčastější způsob náhrady. Nemajetková
újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistíli jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
Hradí se vždy nejen skutečná škoda, nýbrž i to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečnou
škodu přitom Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 18.9.2012 sp. zn. 28 Cdo 3804/2011
charakterizuje jako „újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti
stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit
k uvedení do předešlého stavu.“ Naproti tomu ušlý zisk je podle rozsudku téhož soudu ze dne
22.12.2011 sp. zn. 25 Cdo 5059/2009 „újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo
v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo při pravidelném
běhu věcí očekávat. Takovou újmou může být i ztráta očekávaného příjmu v souvislosti
s předpokládanou těžbou dřeva na pronajatých pozemcích. Při určení výše ušlého zisku se
17
vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností - nebýt škodní události - poškozený ze
své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů
vynaložit; ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým
příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu.“ Nelze-li výši náhrady
škody přesně určit, určí soud vlastní úvahou, a to „podle spravedlivého uvážení jednotlivých
okolností případu.“ (§ 2955 občanského zákoníku). Při určení výše škody se vychází z obvyklé
ceny věci v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení
funkce věci účelně vynaložit. Vznikne-li škoda poraněním zvířete, hradí se účelně vynaložené
náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete. Poškodil-li škůdce jakoukoliv věc ze svévole
nebo škodolibosti, je povinen nahradit i tzv. cenu zvláštní obliby.
Z důvodů zvláštního zřetele hodných je soud oprávněn náhradu škody přiměřeně snížit.
Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům
člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu
nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Ke snížení náhrady škody ovšem nemůže
dojít v případech, kdy jde o škodu způsobenou tím, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako
příslušník určitého stavu nebo povolání, porušením odborné péče.
Odchylným způsobem upravuje občanský zákoník poskytování náhrad při ublížení na
zdraví a při usmrcení. Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou
náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením
zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského
uplatnění. Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní
útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně
jejich utrpení. I zde zákonodárce svěřuje soudu právo určit výši náhrady vlastní úvahou
a to „podle zásad slušnosti.“ Škůdce je povinen hradit též účelně vynaložené náklady spojené
s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil;
požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.
Pokud poškození zdraví vyvolalo na straně poškozeného pracovní neschopnost, je škůdce
povinen hradit i ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného, a to
peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem
újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle
jiného právního předpisu. Náhrada za ztrátu na výdělku přísluší i žáku nebo studentu, a to
ode dne, kdy měla skončit jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání,
po dobu o kterou se jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání
prodloužily následkem újmy na zdraví, neschopnosti následkem újmy na zdraví, trvání
zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví, které zpravidla brání úplnému
zapojení do výdělečné činnosti, nebo trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy
na zdraví, které částečně brání zapojení do výdělečné činnosti, pokud nezameškává vlastní
vinou příležitost k výdělku výkonem pro něho vhodné práce.
Po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému
jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého
poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní
neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu.
Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše
peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám. Pokud poškozený po skončení pracovní
18
neschopnosti dosahuje výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou,
které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem
i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke
zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného
podle rozumného očekávání. Tentýž mechanismus platí i pro náhradu za ztrátu na důchodu –
ta náleží poškozenému ve výši rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vzniklo právo,
a důchodem, na který by mu bylo vzniklo právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen
důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
kterou poškozený pobíral v době rozhodné pro vyměření důchodu. Konal-li poškozený
bezplatně práce pro jiného v jeho domácnosti nebo závodu, nahradí škůdce této jiné osobě
peněžitým důchodem, oč přišla.
Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem,
zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu
úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, je původce škody
povinen nahradit též nemajetkovou újmu, a to každému, kdo způsobenou újmu důvodně
pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.
Při stanovení výše náhrady škody se vždy přihlíží i k případnému podílu poškozeného na
vzniku škody. Vznikla-li tedy škoda nebo zvětšila-li se též následkem okolností, které se přičítají
poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží, ledaže by se poškozený na
vzniku škody podílel jen zanedbatelným způsobem.
Nároky na náhradu škody se promlčují, přičemž občanský zákoník pracuje se dvěma typy
promlčecích lhůt – se lhůtou subjektivní a objektivní. Subjektivní promlčecí lhůta činí tři roky
a začíná běžet, jakmile se poškozený dozví o škodě (újmě) a osobě povinné k její náhradě.
Právo na náhradu škody (újmy) se promlčí nejpozději za deset let, u škody (újmy) způsobené
úmyslně za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (objektivní lhůta). Jakmile
kterákoliv z obou lhůt marně uplyne, je nárok promlčen, tzn. že k úspěšnému uplatnění práva
je zapotřebí, aby obě lhůty ještě běžely.
3.4. Vstup do lesa a do krajiny
Většina aktivit lesní pedagogiky se odehrává ve venkovním prostředí, a to buď v lese, nebo
jinde ve volné krajině.
Vstup do lesa i do volné krajiny se přitom může realizovat buď na základě souhlasu vlastníka
pozemku, na který se vstupuje, nebo (v případech, kde to zákon výslovně umožňuje) i bez něj.
Myšlen je přitom souhlas, který je vstupující osobě udělen individualizovaným způsobem,
tj. souhlas spočívající ve zřízení soukromoprávního oprávnění les určitým způsobem užívat.
Dá se předpokládat, že takové případy budou při realizaci aktivit lesní pedagogiky spíše
výjimečné a že souhlas vlastníka, bude-li udělen, bude mít nejvýše podobu povšechného
souhlasu s uskutečněním určité akce v lese. Proto se další text věnuje popisu právě takových
situací.
3.4.1. Vstup do lesa
Pokud souhlas vlastníka absentuje (budiž připomenuto, že podle § 58 odst. 1 lesního zákona
má práva a povinnosti vlastníka lesa podle téhož předpisu i nájemce (pachtýř) a podnájemce
19
(podpachtýř) lesa, pokud smlouva o nájmu (pachtu) či podnájmu (podpachtu) výslovně
nestanoví něco jiného), je možnost vstupu do lesa zajištěna ustanoveními § 19 odst. 1 lesního
zákona: „Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu
lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní
prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.“ Právo volného
vstupu je omezeno zákazy, zahrnutými do § 20 odst. 1 lesního zákona, konkrétně zákazem
a) rušit klid a ticho,
b) provádět terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky, stavět oplocení
a jiné objekty,
c) vyzvedávat semenáčky a sazenice stromů a keřů lesních dřevin,
d) těžit stromy a keře nebo je poškozovat,
e) sbírat semena lesních dřevin, jmelí a ochmet,
f ) sbírat lesní plody způsobem, který poškozuje les,
g) jezdit a stát s motorovými vozidly,
h) vstupovat do míst oplocených nebo označených zákazem vstupu,
i) vstupovat do porostů, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví,
j) mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyžích nebo na saních,
k) kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa,
l) odhazovat hořící nebo doutnající předměty,
m) narušovat vodní režim a hrabat stelivo,
n) pást dobytek, umožňovat výběh hospodářským zvířatům a průhon dobytka
lesními porosty a
o) znečišťovat les odpady a odpadky.
Zákaz rušit klid a ticho, provádět terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky,
stavět oplocení a jiné objekty, vyzvedávat semenáčky a sazenice stromů a keřů lesních dřevin,
těžit stromy a keře nebo je poškozovat, sbírat semena lesních dřevin, jmelí a ochmet, sbírat
lesní plody způsobem, který poškozuje les, jezdit a stát s motorovými vozidly, vstupovat do
míst oplocených nebo označených zákazem vstupu, vstupovat do porostů, kde se provádí
těžba, manipulace nebo doprava dříví, mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na
koni, na lyžích nebo na saních a kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit
mimo vyhrazená místa jsou zákazy tzv. výjimkovými, tzn., že vlastník lesa může návštěvníka
lesa povinnosti dodržovat příslušný zákaz zprostit udělením výjimky (ledaže by udělením
výjimky bylo zasaženo do práv jiných vlastníků, pak by o výjimce rozhodoval orgán státní
správy lesů). Její forma není zákonem stanovena, je však z pochopitelných důvodů všestranně
výhodné, bude-li výjimka písemná.
Je otázkou, zda se udělením výjimky mění právní charakter vstupu do lesa, tj. zda se postavení
návštěvníka udělením výjimky mění ze představitele obecné veřejnosti na osobu, která les
užívá z jiného právního důvodu ve smyslu § 20 odst. 3 lesního zákona. Změna by pak měla
20
své promítnutí i do vznikající odpovědnostních vztahů (zejména by nebylo možno použít
ustanovení § 19 odst. 1 lesního zákona o vstupu na vlastní nebezpečí). Řešení této otázky
je podle autora tohoto textu závislé na podobě výjimky. Je-li výjimka individualizovaná,
charakter užívání lesa se mění z obecného užívání na užívání „z jiného právního důvodu“. Je-li
výjimka udělena povšechně účastníkům určité akce, jde i po jejím udělení nadále o vstup do
lesa v rámci obecného užívání lesa a tedy i na vlastní nebezpečí.
Akce lesní pedagogiky současně může získat charakter organizované či hromadné sportovní
akce v lese ve smyslu § 20 odst. 5 lesního zákona („Organizované nebo hromadné sportovní
akce lze v lese konat na základě oznámení orgánu státní správy lesů. V oznámení, které musí být
předloženo nejméně 30 dnů před dnem konání této akce, pořadatel uvede místo a termín konání
této akce, předpokládaný počet účastníků, způsob zajištění a souhlas vlastníka lesa. Orgán
státní správy lesů může do 15 dnů ode dne doručení oznámení stanovit doplňující podmínky.“)
Ani komentářová literatura, ani judikatura přitom bohužel neposkytují odpověď na otázku,
jaké konkrétní parametry musí být splněny, aby akce získala charakter „organizované nebo
hromadné sportovní.“ Při použití jazykového výkladu, spojeného s převzetím terminologie
obsažené v jiných právních předpisech (princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2005 č.j. 2 Afs
81/2004-54, podle kterého „Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní
obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní
instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích.“) lze formulovat
dílčí závěr, že sportovní akcí je každá akce, při níž je vykonáván sport. Pojem „sport“ je pak
§ 2 odst. 1 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, definován tak, že „představuje všechny
formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za
cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních
výkonů v soutěžích všech úrovní.“ Aby tedy bylo možné akci považovat za sportovní, musel
by jejím cílem, resp. alespoň jedním z jejích cílů být harmonický rozvoj tělesné i psychické
kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní.
Bude-li tento požadavek naplněn, zbývá posoudit, zda akce je akcí „organizovanou“ nebo
„hromadnou“. Při výkladu těchto pojmů již použití analogie iuris selhává, neboť ani jeden
z nich legální definici v jiném právním předpise nemá. Nezbývá tedy, než oba pojmy vyložit
jazykově a za organizovanou akci považovat takovou akci, jejíž konání není výsledkem
spontánních procesů; za hromadnou pak akci, jíž se účastní nejméně tři osoby (v souladu s
římskou zásadou „tres faciunt collegium“). Podmínku hromadnosti a organizovanosti v tomto
ohledu naplní v zásadě každá akce lesní pedagogiky. S ohledem na uvedené lze vyslovit
dílčí závěr, že akci pořádanou v rámci lesní pedagogiky bude možno považovat za akci
sportovní hromadou nebo organizovanou v případě, že jejím cílem, resp. alespoň
jedním z jejích cílů bude harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování
zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní. Většina akcí lesní
pedagogiky s ohledem na to pravděpodobně charakter sportovní akce mít nebude. Pokud
se tak ovšem stane, je předchozí ohlášení akce orgánu státní správy lesů spojené s doložením
souhlasu vlastníka lesa ve smyslu § 20 odst. 5 lesního zákona nezbytné.
Ať již však v případě lesní pedagogiky půjde o akci sportovní či nikoliv, vždy půjde o akci
využívající právo volného vstupu zakotvené do § 19 odst. 1 lesního zákona, který zmínkou
o vstupu „na vlastní nebezpečí“ vyvolává dojem, že vlastník lesa, jakož i jiné osoby (např.
organizátor akce), jsou generálně zproštěny jakékoliv odpovědnosti, která na straně
21
návštěvníků lesa při využití práva na volný vstup do lesa vznikne. Takový dojem je nesprávný.
Judikatura zvláště v posledních letech velmi často a s téměř obzvláštní oblibou aplikuje na
škodní události, které v lese nastanou, ustanovení občanského zákoníku o obecné povinnosti
každého počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Jednoznačným důkazem této tendence
jsou rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2013 sp. zn. 25 Cdo 2819/2011, sp. zn. 25
Cdo 3354/2011, 25 Cdo 2836/2011 a 25 Cdo 3154/2011 (v jednotlivých řízeních se liší pouze
žalobci, kteří jsou v různém stupni spřízněni s obětí škodní události), v němž se soud zabýval
vzájemným vztahem § 19 odst. 1 lesního zákona a § 415 tehdejšího občanského zákoníku
(nyní shora zmíněný § 2900) v relativně širokých souvislostech. Pro snazší pochopení způsobu,
jakým soud při posouzení věci uvažoval (neboť použití shodného způsobu uvažování lze
očekávat i vůči akcím lesní pedagogiky), je vhodné popsat nejen výsledné právní posouzení,
ale i skutkový stav, o kterém bylo rozhodováno. Ten byl následující: Nezletilá cyklistka
projížděla po cyklotrase zřízené z iniciativy tehdejšího okresního úřadu v části vedoucí
přírodní rezervací, v níž byly lesní porosty v souladu s plánem péče ponechány samovolnému
vývoji Při jízdě na ni spadla část přelomeného buku a usmrtila ji. Na kmeni buku byly patrné
plodnice troudnatce kopytovitého a byla zjištěna hniloba v dutině kmene v jeho patní části.
V době a na místě nehody se nenacházelo žádné dopravní značení a v lokalitě bylo bezvětří.
Pozůstalí příbuzní se domáhali náhrady škody na vlastníkovi lesa, přičemž poukazovali na
to, že vlastník lesa porušil svou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod,
která vyplývá z § 415 (nyní § 2900) občanského zákoníku. Nejvyšší soud ve shora označených
rozsudcích žalobcům v plném rozsahu vyhověl a konstatoval, že osobou nesoucí výlučnou
odpovědnost za vzniklou škodu je vlastník lesa. Přitom formuloval následující závěry: „Vlastník
lesa nemůže odpovídat za každou škodu na zdraví a majetku osob, které do lesa vstupují, neboť
je vyloučeno, aby měl pod plnou kontrolou stav veškerého porostu v lese. Ustanovení § 19 odst.1
lesního zákona ovšem zároveň nevylučuje, aby odpovědnost vlastníka lesa za škodu byla založena
tam, kde s přihlédnutím ke konkrétním poměrům a okolnostem lze vyžadovat jistou intenzitu péče
o lesní porost a předvídavost vlastníka vzhledem ke hrozícím rizikům. Zde totiž nejde o smrtelný
následek, k němuž by došlo při volném pohybu poškozené kdekoliv v lese, nýbrž při jízdě na kole po
lesní cestě, kde je určitý pohyb osob obvyklý. Šlo-li navíc o vyznačenou cyklotrasu, musel vlastník
lesa předpokládat zvýšenou frekvenci návštěvníků a tomu přizpůsobit svou činnost ohledně stavu
a kvality porostů, které mohly bezpečnost pohybu v těchto místech ohrozit. I když vlastník lesa
sám nebyl zřizovatelem cyklotrasy nebo tím, kdo ji na pozemku vyznačil, o zřízení cyklotrasy věděl
a vzhledem ke svému postavení zákonem povolaného správce státního lesa si měl být vědom i
zvýšené možnosti ohrožení osob cyklotrasu využívajících.“
Z uvedeného vyplývá, že tak vlastník lesa, tak i osoba, která je pořadatelem či organizátorem
akcí lesní pedagogiky, nemůže spoléhat na to, že jí ustanovení § 19 odst. 1 poskytuje
absolutní a univerzální ochranu před případnými nároky osob, které v lese v rámci akce lesní
pedagogiky utrpí škodu, zejména škodu na zdraví. Zcela naopak i oni musí postupovat tak,
aby v rámci svých možností snížili riziko vzniku škody na minimum. Meze, v nichž tak musí
činit, byly naznačeny znovu Nejvyšším soudem ČR, a to v jeho rozsudku ze dne 25.2.2003
sp. zn. 25 Cdo 618/2001: „Každý je podle § 415 obč. zák. (nyní § 2900 pozn. autora) povinen
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní
časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit
či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení
mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody.“
22
Je sice obtížné sestavit výčet všech situací, které v lese připadají v úvahu, nicméně lze
konstatovat, že na straně vlastníka lesa by měly být průběžně odstraňovány všechny
potenciální zdroje nebezpečí (zejména stromy nestabilní, nahnuté či přestárlé) v místech
očekávatelného výskytu většího množství osob (v blízkosti turistických tras a stezek,
cyklostezek a rekreačních a výukových zařízení). Pokud je vlastník lesa též vlastníkem staveb
a zařízení, které mají být při akcích lesní pedagogiky využívány, je preventivní povinnost
představována povinností udržovat jejich řádný stavebně technický stav a provádět jejich
průběžnou kontrolu a opravy. Pokud odstranění zdroje rizika není možné, je nutno na
jeho existenci alespoň srozumitelným a současně viditelným způsobem upozornit (např.
výstražnými značkami, tabulkami s upozorněním na riziko apod., pokud možno i s využitím
obrazových symbolů či piktogramů). Je současně velmi vhodné, aby vlastník lesa o rozsahu,
v němž plní svou preventivní povinnost, vedl evidenci, kterou by mohl v případě skutečného
vzniku škody použít. Plnění preventivní povinnosti v popsaném rozsahu bude zpravidla
k odvrácení škodních nároků postačovat, jako tomu ostatně bylo i v případě řešeném ve
shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2003 sp. zn. 25 Cdo 618/2001,
kdy soud zamítl nárok na náhradu škody uplatněný vůči vlastníku lesa turistkou pohybující se
po značené turistické trase, která utrpěla úraz při proboření dřevěného můstku přes vodoteč,
právě na základě zjištění, že vlastník lesa prováděl pravidelně jeho stavebně technickou
údržbu.
Na straně organizátora resp. pořadatele akce lesní pedagogiky pak bude preventivní
povinnost vyplývající z ustanovení § 2900 občanského zákoníku spočívat zejména
v povinnosti upozornit účastníky akce srozumitelným způsobem na všechna rizika, jimiž
budou nebo mohou být v průběhu akce vystaveni, seznámit je se základními zásadami
bezpečného pohybu a pobytu v lese, s činnostmi v lese zakázanými, a při konání akce se
vyhnout místům, na nichž je riziko vzniku škody na zdraví účastníků akce zvýšené (místa
s polomy, přestálé porosty, svažité terény s rizikem pádu apod.), resp. zdržet se zcela vstupu
do lesa při očekávaném vzniku zvýšeného rizika (např. v době platnosti výstrahy ČHMÚ před
silným větrem, silnými bouřkami, vznikem nové vysoké sněhové pokrývky, vznikem ledovky
apod.) V případě, že součástí akce lesní pedagogiky bude výkon činnosti s pomůckami či
pracovními nástroji, je i zde nutné upozornit na základní rizika, která při jejich použití vznikají,
a jejich stav před jejich předáním účastníkům prověřit z hlediska provozní bezpečnosti.
Jakkoliv by z již uvedeného mohlo vyplývat, že judikatura původně očekávané „ochranné“
účinky ustanovení § 19 odst. 1 lesního zákona o vstupu do lesa na vlastní nebezpečí
prakticky eliminovala, je nesporné, že toto ustanovení alespoň významně rozšiřuje okruh
případů, kdy škoda, která návštěvníkovi lesa vznikne, bude mít povahu události vyvolané
vnější neodvratitelnou náhodou (vis maior), tedy události, za kterou nelze činit
nikoho odpovědným. Tak tomu typicky u škod vyvolaných nahodilým pádem větví, ať již
suchých, nebo olistěných, když jejich odstraňování není součástí povinností vlastníka lesa
vyplývajících z lesního zákona a lze jej i obtížně předvídat, či škod vyvolaných pádem stromů
při neočekávaných a nepředvídaných meteorologických událostech (náhlé poryvy větru,
tornáda apod.).
Na druhou nelze opomenout skutečnost, že na straně vlastníka lesa i organizátora akce
lesní pedagogiky bude vždy dána odpovědnost za škodu vzniklou porušením jejich dalších
právních povinností, resp. porušením dalších zákazů, které jsou v lesním zákoně obsaženy,
23
pokud mezi jejich porušením a vznikem škody bude příčinná souvislost.
V případě vlastníka lesa v tomto ohledu bude nepochybně vznikat odpovědnost za škodu
vzniklou např. v důsledku nesplnění povinnosti provádět přednostně těžbu nahodilou podle
§ 33 odst. 1 lesního zákona, tedy těžbu prováděnou za účelem zpracování stromů suchých,
vyvrácených, nemocných nebo poškozených (§ 2 písm. n) téhož předpisu), v důsledku
porušení zákazu snižovat úmyslnou těžbou zakmenění pod 0,7 podle § 31 odst. 4 lesního
zákona, v důsledku porušení zákazu provádět mýtní úmyslnou těžbu v porostech mladších
80 let podle § 33 odst. 4 lesního zákona, či při provádění těžby bez ohlasu odborného lesního
hospodáře nebo bez předchozího oznámení orgánu státní správy lesů podle § 33 odst. 3
téhož zákona.
Pokud pak jde o organizátora či pořadatele akce lesní pedagogiky, bude odpovědnost za
škodu porušením právních povinností na jeho straně vznikat typicky v případech, že škoda
vznikne v přímé souvislosti s porušením některého ze zákazů obsažených v ustanovení § 20
odst. 1 lesního zákona. Vznik škody zde připadá v úvahu zejména při porušení zákazu těžit
stromy a keře nebo je poškozovat, zákazu jezdit a stát s motorovými vozidly, zákazu vstupovat
do míst oplocených nebo označených zákazem vstupu, zákazu vstupovat do porostů, kde se
provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví, zákazu jezdit mimo lesní cesty a vyznačené
trasy na kole, na koni, na lyžích nebo na saních, zákazu kouřit, rozdělávat nebo udržovat
otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa, zákazu odhazovat hořící nebo doutnající
předměty či zákazu umožňovat výběh hospodářským zvířatům.
Je přitom samozřejmé, že na straně vlastníka lesa i organizátora či pořadatele akce lesní
pedagogiky připadá v úvahu i odpovědnost za nerespektování zákazů či neplnění povinností
vyplývajících z jiných právních předpisů – např. zákona o ochraně přírody a krajiny, kde může
jít o porušení základních nebo bližších ochranných podmínek zvláště chrněného území,
výkon nedovolených činností v evropsky významných lokalitách a ptačích oblastech apod.
Uvedená pravidla ovšem v téměř zrcadlově obrácené podobě platí i pro odpovědnost
účastníka akce lesní pedagogiky. I on bude (s možnými modifikacemi u nezletilců a zletilých
žáků středních a vyšších odborných škol) odpovědný za škodu, kterou způsobí porušením
právních povinností či přestoupením zákazů vlastníkovi lesa či jiné osobě. V úvahu přitom
i zde připadá zejména odpovědnost za škodu vzniklou porušením zákazů obsažených v § 20
odst. 1 lesního zákona.
3.4.2. Vstup do krajiny
Ačkoliv pojem „krajina“ bezpochyby zahrnuje i lesy, je jím v této části textu míněna pouze ta
část zemského povrchu, které lesy pokryta není, neboť pravidla vstupu do nich se řídí lesním
zákonem a byla popsána shora. Krajinou se tedy na tomto místě rozumí zejména pozemky
zemědělského půdního fondu a další části tzv. extravilánu, které mohou být v rámci akcí lesní
pedagogiky rovněž předmětem procházena nebo navštěvována.
Pravidla vstupu na nelesní pozemky v extravilánu jsou zakotvena v § 65 odst. 2 a 3 zákona
o ochraně přírody a krajiny. Podle označených ustanovení má každý právo na volný
průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud
tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu
osobnosti či sousedských práv. Přitom je povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka
24
či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Tato práva se nevztahují na zastavěné
či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremním
chovům zvířat. Orná půda, louky a pastviny jsou z oprávnění vyloučeny v době, kdy může
dojít k poškození porostů či půdy nebo při pastvě dobytka. Pozemky ve vlastnictví fyzických
osob jsou z uvedeného práva vstupu vyjmuty zcela a přístup na ně je bez souhlasu vlastníka
možný jedině v případě, že takové právo vyplývá z jiných právních předpisů (např. po polní
cestě, které po pozemku prochází a která je přístupná na základě § 19 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích)
Z uvedeného vyplývá, že vlastník nelesního pozemku v extravilánu, na který je ustanovením
§ 65 odst. 2 zajištěn volný vstup veřejnosti, musí respektovat preventivní povinnost vyplývající
z ustanovení § 2900 občanského zákoníku a stejně jako vlastník lesa přizpůsobovat stav
pozemku a porostů na něm skutečnosti, že mohou být veřejností navštěvovány. Rovněž on by
tak měl činit zejména ve vztahu k pozemkům, na nichž jsou pohyb a přítomnost návštěvníků
soustředěné či pravidelné nebo dokonce záměrně vyvolávané. Musí tak činit dokonce ve
větším rozsahu, než vlastník lesa, neboť zákon o ochraně přírody a krajiny neobsahuje v §
65 ani jinde žádnou zmínku o tom, že by se vstup na pozemky v extravilánu realizoval na
vlastní nebezpečí návštěvníků. Preventivní povinnost tak zcela určitě bude spočívat zejména
v povinnosti řádně udržovat porosty na pozemcích rostoucí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27.5.2014 týkající se pádu vzrostlého stromu na vozidlo zaparkované na
zpevněné ploše obklopené porosty, který vyvolán silným větrem, avšak hlavní příčinou
pádu stromu byl jeho havarijní stav, který byl zjevný, když původce škody v dané lokalitě
neprováděl žádnou údržbu porostů. Soud zde dospěl k závěru, že „vlastník pozemku je povinen
řádně pečovat o porosty rostoucí na jeho vlastním pozemku.“), což může zahrnovat i povinnost
provádět na nich arboristické zásahy směřující k zamezení pádu větví (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.2013 sp. zn. 25 Cdo 2508/2012: „Pádu větví je vlastník stromu
povinen předcházet a v rámci prevence provést opatření alespoň snižující možnost vzniku škody.
Nejde přitom o absolutní povinnost vlastníka počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena
možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž jde o povinnost postupovat při správě svého majetku
tak obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat. Stáří a vzrůst
stromů mají totiž vést vlastníka k důkladnější péči o ně a k zajištění odpovídajícího způsobu jejich
ošetření, přičemž takovéto možnosti existují a je na něm, aby zvolil pro něj dostupná a dostatečně
účinná preventivní opatření.“) Tato vyšší míra obezřetnosti je vyžadována i od organizátora
či pořadatele akce lesní pedagogiky, neboť je zřejmé, že množství situací, kdy vznik škodní
události bude možno připsat vnější neodvratitelné náhodě (vis maior) bude nižší, než
v případě lesa.
Stejně jako v případě lesa bude připadat v úvahu odpovědnost vlastníka pozemku a organizátora
či pořadatele akce lesní pedagogiky za škodu způsobenou přestoupením zákazu či
porušením jiné právní povinnosti. Na straně vlastníka pozemku může jít o porušení pravidel
pro kácení dřevin rostoucích mimo les, na straně organizátora či pořadatele akce o porušení
zákazu vstupu na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice, na
pozemky určené k faremním chovům zvířat a na pozemky ve vlastnictví fyzických osob.
3.5. Ochrana osobnosti
Zcela přirozenou snahou pořadatelů a organizátorů, ovšem mnohdy i účastníků akcí lesní
25
pedagogiky je snaha zaznamenat její průběh v fotografické či filmové podobě. Jakkoliv tato
činnost působí na první pohled neškodně, je i zde nezbytné respektovat existenci některých
omezení, zakotvených do občanského zákoníku. Podle jeho § 84 je možné zachytit jakýmkoli
způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, jen s jeho
svolením. Totéž platí pro rozšiřování podoby člověka, zahrnující její veřejné zpřístupňování
dalším osobám. Souhlas s rozšiřováním podoby přitom může vyplývat již z udělení souhlasu
s jejím pořízením, neboť platí, že pokud někdo svolí ke zobrazení své podoby za okolností,
z nichž je zřejmé, že zobrazení bude dále šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování
a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.
Již udělený souhlas (svolení) lze kdykoliv odvolat.
Žádného souhlasu ovšem není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam
pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů
jiných osob. O jaké situace konkrétně může jít, občanský zákoník neupřesňuje, jako základní
regulativ však lze využít ustanovení § 90 občanského zákoníku, podle kterého zákonný důvod
k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo
zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu
s oprávněnými zájmy člověka. Pořízení či využití podobizny nebo zvukového či obrazového
záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů připadá
v souvislosti s výkonem lesní pedagogiky v úvahu např. v okamžiku, kdy je účastníky akce
působena škoda nebo porušována některá z pravidel akce, která jim byla známa a sdělena,
přestupován některý ze zákazů apod., popř. obráceně je jim škoda způsobena (např. obrazový
záznam místa zranění i se zobrazením zraněného apod.). V takových případech by byl
požadavek na vyslovení předchozího svolení osoby, jejíž zobrazení je pořizováno, zjevně
absurdní.
Svolení není třeba ani v případech, kdy se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam
pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu, v případech, že někdo veřejně
vystoupí v záležitosti veřejného zájmu, a dále v případech, kdy jsou podobizna nebo
zvukový či obrazový záznam přiměřeným způsobem pořizovány nebo použity k vědeckému
nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.
Využitelnost této možnosti při akcích lesní pedagogiky bude ovšem omezená.
Z uvedených důvodů je každý organizátor či pořadatel akce lesní pedagogiky, který akci hodlá
dokumentovat pořízením obrazového záznamu zobrazujícího i podobu jejích účastníků,
a tuto dokumentaci dále šířit, povinen obstarat si od účastníků akce svolení s pořízením
a podle okolností i s rozšiřováním záznamu. Toto svolení je vhodné spojit s přihláškou k účasti
na akci, popř. s jiným úkonem, kterým účastník projevuje vůli se akce účastnit, popř. s účastí
na akci vyslovuje svůj souhlas. V případě nezletilců toto svolení udělí rodiče v rámci výkonu
rodičovské odpovědnosti. Jakkoliv občanský zákoník nepředpisuje formu, v níž má být svolení
uděleno, lze jedině doporučit, aby byla použita forma písemná.
3.6. Ochrana osobních údajů
Každý pořadatel či organizátor akcí lesní pedagogiky se zpravidla dostane do styku s údaji,
které zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, označuje za osobní. Takovými údaji
jsou podle § 4 písm. a) „jakékoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu
26
údajů.“ Subjektem údajů podle zákona může být pouze fyzická osoba (ochrana „osobních“
údajů právnických osob tedy pojmově nepřipadá v úvahu), přičemž subjekt „se považuje za
určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě
čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou,
ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu.“ Osobními údaji tak budou např. jméno a příjmení
účastníka, údaje o datu a místu narození, o jeho pohlaví apod.
Těžkopádný a obtížně srozumitelný jazyk zákona č. 101/2000 Sb. poněkud ztěžuje
orientaci v jeho textu, je však nesporné, že v oblasti lesní pedagogiky má zákon význam
jen v případech, kdy se organizátor či pořadatel akce dostanou do postavení tzv. správce
osobních údajů, tedy „subjektu, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů,
provádí zpracování a odpovídá za něj.“ Zpracování osobních údajů je přitom v § 4 písm. e)
zákona č. 101/2000 Sb. charakterizováno jako „jakákoliv operace nebo soustava operací, které
správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo
jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na
nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání,
šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace.“
Za shromažďování osobních údajů se pak považuje „systematický postup nebo soubor postupů,
jehož cílem je získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich
okamžité nebo pozdější zpracování.“ Na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická
osoba výlučně pro osobní potřebu, a na nahodilé shromažďování osobních údajů,
pokud tyto údaje nejsou dále zpracovávány, se zákon č. 101/2000 Sb. nevztahuje (§ 3
odst. 3 a 4).
Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že pořadatel či organizátor akce lesní pedagogiky je
režimu zákona č. 101/2000 Sb., podroben pouze tehdy, pokud v jejím rámci osobní údaje
účastníků – fyzických osob – získává za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro
jejich okamžité nebo pozdější zpracování a nebo realizuje některou z jiných forem zpracování
osobních údajů. O takový stav půjde typicky tam, kde organizátor či pořadatel bude
z osobních údajů účastníků vytvářet databáze, které bude dále rozšiřovat či předávat jiným
osobám, např. za účelem jejich oslovení s pozdějšími obchodními nabídkami apod. Naopak
v případech, kdy ze strany pořadatele či organizátora dojde pouze ke shromáždění seznamu
účastníků akce v listinné podobě, popř. shromáždí a uschová souhlasy účastníků s pořízením
obrazových či zvukových záznamů, souhlasy s využitím autorských děl apod., o zpracování
osobních údajů nepůjde. Obdobně by charakter zpracování osobních údajů neměla činnost
spočívající pouze v nahodilém shromažďování osobních údajů účastníků soutěže pro účely
pozdějšího oslovení výherců.
Jako vodítko při rozhodování, zda činnost pořadatele či organizátora akce lesní pedagogiky
má či nemá charakter zpracování osobních údajů, může znovu posloužit judikatura. Tak podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2013, čj. 9 Aps 5/2012-56 platí, že „vyžádání
konkrétní listiny obsahující osobní údaje fyzické osoby správcem daně v rámci dokazování, její
založení do spisu a hodnocení jejího obsahu je nahodilým shromážděním osobních údajů, při
kterém nedochází k jejich dalšímu zpracování ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů [§ 3
odst. 4 a § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů]. Cílem takového postupu
je získat a následně vyhodnotit důkazní prostředky z hlediska jejich daňové relevantnosti, nikoli
získat osobní údaje pro účely jejich dalšího zpracování.“ Naopak v rozsudku ze dne 12.2.2009, č. j.
27
9 As 34/2008 – 68 tentýž soud dospěl k závěru, že „pojišťovací zprostředkovatel, který nezávisle
na pojišťovně určuje okruh subjektů, jenž osloví jako potenciální zájemce o uzavření pojistné
smlouvy, a k tomuto účelu sám vytváří databázi osobních údajů těchto subjektů, má z hlediska
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, postavení správce osobních údajů, nikoli jejich
pouhého zpracovatele (§ 12 citovaného zákona).“
Jestliže se pořadatel či organizátor akce lesní pedagogiky do postavení správce údajů hodlá
dostat, je povinen tuto skutečnost písemně oznámit Úřadu pro ochranu osobních údajů, a to
ještě započetím zpracovávání osobních údajů. Ve svém postavení je dále povinen
a) stanovit účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovány,
b) stanovit prostředky a způsob zpracování osobních údajů,
c) zpracovat pouze přesné osobní údaje, které získal v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb.
a je-li to nezbytné, osobní údaje aktualizuje,
d) shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu
nezbytném pro naplnění stanového účelu,
e) uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování.
f ) zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny,
g) shromažďovat osobní údaje pouze otevřeně; je vyloučeno shromažďovat údaje pod
záminkou jiného účelu nebo jiné činnosti,
h) nesdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům,
Správce přitom může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem osob (subjektů údajů),
jichž se týkají, ledaže jde o některý ze zvláštních případů popsaných v ustanovení § 5 odst.
2 zákona č. 101/2000 Sb., kdy souhlas není vyžadován. Subjekt údajů musí být při udělení
souhlasu informován o tom, pro jaký účel zpracování a k jakým osobním údajům je souhlas
dáván, jakému správci a na jaké období; tento souhlas musí být správce schopen prokázat
po celou dobu zpracování. Za porušení povinností stanovených zákonem č. 101/2000 Sb. lze
právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám uložit pokutu až do výše 10.000.000 Kč.
3.7. Autorské právo
Při realizaci akcí lesní pedagogiky není neobvyklé, že jejich účastníci vytváření artefakty
(skulptury, obrázky, povídky apod.), které mohou být považována za autorská díla dle zákona
č. 121/2000 Sb., autorského zákona. Nemusí tomu tak být vždy – ne každý lidský výtvor, byť i
výtvarný, je možno za autorské dílo považovat – nicméně tam, kde dá akce lesní pedagogiky
vzniknout dílu literárnímu či dílu uměleckému, které je „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti
autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale
nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 121/2000
Sb.), je nutno podle ustanovení označeného předpisu postupovat a respektovat, že původce
díla – autor – je držitelem autorského práva. Právo autorské přitom zahrnuje výlučná práva
osobnostní a výlučná práva majetková. Mezi práva osobnostní přitom patří zejména právo
rozhodnout o zveřejnění svého díla a právo rozhodnout, zda a jakým způsobem má být
autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití díla. K právům majetkovým pak patří právo
28
autora své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva – za
udělení tohoto oprávnění (licence) může být dohodnuta úplata. Neoprávněné užití díla, tedy
např. jeho vystavování či zveřejňování bez souhlasu autora, je jednáním zakázaným, která
zakládá celou řadu nároku autora vůči osobě, která autorské právo porušil, zahrnujíc v to
i právo na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným
užitím.
Je vhodné, aby organizátor resp. pořadatel akce lesní pedagogiky, pokud hodlá dát podnět
k vytvoření artefaktů či děl, která by mohla získat charakter děl autorských, vyžádal od
budoucích tvůrců – účastníků akce – předem souhlas s bezplatným užitím díla pro potřeby,
které organizátor resp. pořadatel v souhlasu předem definuje, např. s vystavováním díla v jeho
prostorách či na jeho internetových stránkách. Souhlas by měl mít podobu licenční smlouvy
ve smyslu § 2358 občanského zákoníku, přičemž je žádoucí její písemná forma.
Zvláštnímu režimu podléhají díla, která byla vytvořena autorem jako soutěžícím ve veřejné
soutěži, tzv. soutěžní díla (§ 61 zákona). Je-li dílo vytvořeno autorem jako dílo soutěžní, platí,
že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze soutěžních podmínek. Licenční smlouvu
s autorem pak vyhlašovatel soutěže potřebuje jen pro užití díla nad rámec takového účelu.
Využití formy veřejné soutěže se k získání práva užít autorské dílo vytvořené v rámci lesní
pedagogiky jeví jako velmi vhodné, neboť souhlas s užitím díla není nutno zakotvit do
licenční smlouvy jako dokumentu způsobilého vyvolat i neodůvodněné obavy či naopak
naděje, nýbrž postačí jej vtělit do soutěžních podmínek.
Licenční smlouva není zapotřebí v případech, kdy škola nebo školské či vzdělávací zařízení
užije nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního
prospěchu k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě dílo vytvořené žákem nebo studentem
ke splnění školních nebo studijních povinností vyplývajících z jeho právního vztahu ke škole
nebo školskému či vzdělávacímu zařízení (školní dílo). S ohledem na skutečnost, že pojem
„vzdělávací zařízení“ není právním řádem definován, nelze vyloučit možnost aplikace tohoto
ustanovení i na organizátora resp. pořadatele akce lesní pedagogiky. Možnost postupu touto
cestou však podle znalostí autora nebyla dosud ověřena žádným soudním rozhodnutím.
3.8. Použití živých zvířat
Zájemci o využití živých zvířat při akcích lesní pedagogiky musejí počítat s tím, že vedle
zvláštní odpovědnosti za škodu jak v případě, že škodu způsobí zvíře, tak i v případě, že je
škoda způsobena zvířeti, je specifickému právnímu režimu podrobeno i samotné nakládání
se zvířetem. Jak vyplývá z ustanovení § 494 občanského zákoníku „Živé zvíře má zvláštní
význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se
na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“
Specifické právní postavení zvířat nachází svůj odraz zejména v zákoně č. 246/1992 Sb.,
na ochranu zvířat proti týrání, vycházejícím ze zásady, vyjádřené jak v jeho preambuli, tak
i v jeho § 1 vymezujícím účel zákona, že zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými
na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze
strany člověka. Za zvíře je pro účely zákona č. 246/1992 Sb., považován pouze živý obratlovec,
přičemž zákon ve všech svých ustanoveních, jak ostatně vyplývá i z jeho názvu, směřuje
k zamezení týrání zvířat. Za týrání přitom zákon ve svém § 4 označuje celou řadu činností,
29
z nichž pro účely výkonu lesní pedagogiky stojí za zmínku:
a) nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým
schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly,
b) podrobit zvíře veřejnému vystoupení, je-li toto pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením,
zraněním nebo jiným poškozením, jakož i vychovávat, cvičit nebo účelově používat
zvíře k agresivnímu chování vůči člověku nebo jiným zvířatům,
c) z jiných než zdravotních důvodů omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení,
nestanoví-li zvláštní předpis jinak či omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou
pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete,
d) vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální
nebo chemické povahy,
e) chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně
způsobovala utrpení,
f ) zacházet se zvířetem, přepravovat je nebo je pohánět způsobem, který vyvolává
nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému
fyzickému vyčerpání a
g) používat k vázání nebo k jinému omezení pohybu zvířete prostředky, které zvířeti
způsobují anebo lze předpokládat, že budou způsobovat, poranění, bolest nebo jiné
poškození zdraví.
Vedle samotného týrání zvířat je zakázána i jeho propagace.
S ohledem na zvýšené riziko týrání zvířat při jejich veřejném vystoupení jsou pro veřejná
vystoupení zvířat v § 8 zákona stanovena zvláštní pravidla. Veřejným vystoupením se přitom
rozumí též jednorázové nebo opakované provádění činnosti se zvířetem nebo zvířaty
chovatele, které je přístupné veřejnosti, za účelem výchovy či vzdělávání. Osoba, která
veřejné vystoupení pořádá nebo provádí, má řadu povinností. Především je povinna zajistit,
aby při veřejném vystoupení byla přítomna fyzická osoba schopná rozpoznat zjevné příznaky
zhoršeného zdravotního stavu zvířat, zjistit změny v chování zvířat, určit, zda celkové prostředí
je vhodné k zachování zdraví a pohody zvířat, bezpečně manipulovat s daným druhem
zvířat a organizačně zabezpečit ochranu zvířat při pořádání veřejného vystoupení. Pořadatel
veřejného vystoupení je dále povinen poučit osoby, které se aktivně zúčastňují veřejného
vystoupení zvířat, jak mají manipulovat se zvířaty, připravovat pomůcky nebo jiné vybavení
a seznámit je se zásadami zabezpečení pohody a ochrany zvířat podle zákona a kontrolovat,
zda je v průběhu veřejného vystoupení zvířat dodržují a oznámit případné porušení podmínek
ochrany zvířat účastníkem veřejného vystoupení krajské veterinární správě. V případech, kdy
veřejné vystoupení nepořádají ozbrojené síly, bezpečností sbory obecní policie, zoologická
zahrada nebo záchranná stanice v prostoru této zoologické zahrady nebo záchranné stanice, či
nejde-li o zpětné vypuštění zvířete do volné přírody zoologickou zahradou nebo záchrannou
stanicí, je pořadatel veřejného vystoupení dále povinen oznámit nejméně 14 dnů přede
dnem konání veřejného vystoupení krajské veterinární správě a příslušné obci místo a datum
konání, druh a počet zvířat, která se mají veřejného vystoupení zúčastnit, údaje umožňující
identifikaci fyzické osoby schopné rozpoznat zjevné příznaky zhoršeného zdravotního stavu
zvířat etc. a předložit seznam činností se zvířaty.
30
Za porušení povinností stanovených zákonem č. 246/1992 Sb. může být uložena pokuta až
do výše 500.000 Kč.
Vedle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, podléhá jejich případné využití
při akcích lesní pedagogiky též pravidlům obsaženým v zákoně č. 166/1999 Sb., veterinárním
zákoně. Z povinností v něm stanovených má v souvislosti s lesní pedagogikou smysl zmínit
povinnost chovatele:
a) chovat zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyžadují jejich biologické
potřeby, fyziologické funkce a zdravotní stav a předcházet poškození jejich zdraví,
b) sledovat zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim včas poskytnout
první pomoc a požádat o odbornou veterinární pomoc,
c) zajistit, aby byli psi, jakož i lišky a jezevci držení v zajetí, ve stáří od 3 do 6 měsíců
platně očkováni proti vzteklině a poté během doby účinnosti předchozí použité
očkovací látky přeočkováni, uchovávat doklad o očkování po dobu platnosti očkování
a na požádání jej předložit úřednímu veterinárnímu lékaři a
d) zajistit, aby bylo neprodleně a v rozsahu nezbytně nutném pro vyloučení podezření
z onemocnění vzteklinou veterinárně vyšetřeno zvíře, které poranilo člověka nebo
s ním přišlo do přímého kontaktu způsobem nebo za okolností, které mohou vyvolávat
podezření z onemocnění touto nákazou.
3.9. Použití vycpanin, trofejí apod.
Použití vycpanin či trofejí při akcích lesní pedagogiky je nutno přizpůsobit zejména
povinnostem vyplývajícím z předpisů omezující nakládání s ohroženými druhy živočichů.
Mezi předpisy tohoto charakteru patří zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
a zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin
regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně
některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy).
Účinky zákona č. 114/1992 Sb. dopadají zejména na vycpaniny a další neživé výrobky či části
druhů, které jsou ve vyhlášce č. 395/1992 Sb., k provedení zákona o ochraně přírody a krajiny,
označeny za druhy zvláště chráněné, a volně žijících ptáků. Pokud jde o zvláště chráněné
druhy, jsou mrtví jedinci těchto druhů, jejich části nebo výrobky z nich, u nichž je patrné
z průvodního dokumentu, obalu, značky, etikety nebo z jiných okolností, že jsou vyrobeny
z částí takového živočicha nebo rostliny, podle § 48 odst. 4 zákona chráněni stejně, jako
zvláště chráněný živočich nebo zvláště chráněná rostlina. Proto i na ně dopadá ustanovení
§ 54 zákona, podle kterého každý, kdo drží, chová, zvláště chráněného živočicha a živočicha
chráněného podle mezinárodních úmluv nebo podle zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování
s ohroženými druhy, je povinen na výzvu orgánu ochrany přírody prokázat jejich zákonný
původ (povoleným dovozem, povoleným odebráním z přírody nebo sběrem, pěstováním
v kultuře nebo povoleným odchovem z jedinců s původem prokázaným podle tohoto
ustanovení a podobně).
V případě ptáků pak zákon v § 5a zakazuje mj. držení za účelem prodeje a nabízení za účelem
prodeje živých nebo mrtvých ptáků a jakýchkoliv snadno rozpoznatelných částí ptáků nebo
31
výrobků z ptáků. Kdo takové ptáky, na něž se vztahuje zákaz, drží, chová, dopravuje, vyměňuje
nebo nabízí za účelem prodeje nebo výměny, je povinen prokázat na výzvu orgánu ochrany
přírody nebo stráže přírody jejich zákonný původ a svou totožnost. Pokud zákonný původ
zvláště chráněného živočicha a výrobku z něj prokázán není, může být držiteli vedle uložení
sankce příslušný výrobek zabaven.
Zákon č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, je pak založen na obdobných
principech, jako zákon č. 114/1992 Sb., netýká se však případů držení živých jedinců,
vycpanin, trofejí a obecně výrobků ze zvláště chráněných druhů a případného vnitrostátního
obchodu s nimi, nýbrž především jejich pohybu přes hranice. I zde je tedy (zjednodušeně
řečeno) předpokládáno, že dovoz, popř., vývoz připadá v úvahu pouze v případě, že s ním
vyslovily odpovídající formou souhlas úřady, pověřené v jednotlivých státech realizací
závazků vyplývajících z Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících
živočichů a rostlin (CITES) publikované pod č. 572/1992 Sb. V případě nedodržení těchto
pravidel dochází vedle uložení sankce též k zabavení příslušného nelegálně dovezeného či
vyváženého exempláře.
3.10. Použití a ukázka zbraní
Ukázky zbraní, jsou-li součástí výukových akcí lesní pedagogiky, se v celém rozsahu řídí
pravidly zakotvenými do zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Tento zákon
rozděluje zbraně do čtyř kategorií (A až D), přičemž právní režim nakládání se zbraněmi se
podle jednotlivých kategorií liší. S ohledem na skutečnost, že na akcích lesní pedagogiky
lze očekávat ukázky především loveckých a historických zbraní spadajících do kategorií B, C
a D, bude v dalším textu pojednáno především o pravidlech týkajících se nakládání s těmito
kategoriemi zbraní.
Zbraň kategorie B lze nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit jen na základě povolení.
Zbraň kategorie C nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet pouze
držitel zbrojního průkazu příslušné skupiny. Zbraň kategorie D nebo střelivo do této
zbraně může nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit fyzická osoba starší 18 let způsobilá
k právním úkonům, popř. právnická osoba. Každá zbraň kategorie B nebo C musí přitom být
zaregistrována.
Nošené nebo přepravované držené zbraně kategorie B, C i D nebo střelivo do nich musí být
pod neustálou kontrolou držitele zbrojního průkazu, resp. (v případě zbraní kategorie D)
jejich oprávněného držitele.
Držitel zbrojního průkazu může podle § 59 zákona dokonce svěřit zbraň kategorie B nebo
C nebo střelivo do této zbraně jiné fyzické osobě, která není držitelem zbrojního průkazu
příslušné skupiny, ovšem pouze v rámci
a) výcviku a výuky ve střelbě,
b) sportovní přípravy nebo sportovních soutěží, jejichž součástí je střelba,
c) výuky k loveckým účelům,
d) přípravy na budoucí povolání související s držením nebo nošením zbraně,
32
e) filmové nebo divadelní činnosti, jde-li o zbraň upravenou pro střelbu nábojkami
nebo cvičnými náboji, nebo
f ) výuky branné přípravy nebo výuky v oboru, jehož obsahem je i výroba, opravy
a zkoušky zbraní a střeliva.
V takových případech je držitel zbrojního průkazu povinen:
a) poučit tuto osobu o bezpečném zacházení se zbraní a střelivem,
b) dbát nutné opatrnosti a
c) zajistit přítomnost odpovědné osoby (instruktora), která je držitelem zbrojního
průkazu příslušné skupiny a zajistí bezpečnou manipulaci se zbraní a střelivem.
Zbraň nebo střelivo do této zbraně lze takto jiné osobě svěřit jen na dobu nezbytně nutnou,
a to pouze k provedení střelby na střelnici nebo k jiné manipulaci se zbraní nebo střelivem v
prostoru, který určí odpovědná osoba provádějící dohled. Při výuce, přípravě nebo soutěžích,
jejichž součástí je střelba, může osoba mladší 18 let, nejméně ve věku 10 let, používat zbraň,
avšak pouze za přítomnosti osoby starší 21 let, která je držitelem zbrojního průkazu skupiny
B, popřípadě skupiny C nejméně 3 roky a zajistí bezpečnou manipulaci se zbraní a střelivem.
3.11. Trestněprávní odpovědnost
Některá porušení pravidel chování jsou považována za natolik společensky závažná, že jsou
zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem, označena za trestné činy, postižitelné v témže
zákoně specifikovanými sankcemi. S ohledem na závažnost těchto sankcí, mezi které patří
i trest odnětí svobody, se trestní postih obecně považuje za ultima ratio, krajní prostředek,
použitelný k ochraně společenských zájmů až (a pouze) tehdy, kdy ostatní prostředky ochrany
selhaly.
Bohužel není zcela vyloučeno, že k použití zmíněného krajního prostředku bude v ojedinělých
případech nezbytné přistoupit i v souvislosti s porušením povinností při realizaci akcí lesní
pedagogiky. S ohledem na šíři trestního práva a s ohledem na jeho vysoce specifický charakter
budou v dalším textu zmíněny jen skutkové podstaty trestných činů, jejichž naplnění připadá
při akcích lesní pedagogiky nejpravděpodobněji v úvahu, a otázka podmínek vznik trestní
odpovědnosti, principů trestání a průběhu trestního řízení zůstane stranou pozornosti.
První skupinou relevantních trestných činů jsou trestné činy proti životu a zdraví, konkrétně
a) usmrcení z nedbalosti (§ 143),
b) ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148),
c) těžké ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147),
Ad a) Skutkovou podstatu trestného činu usmrcení z nedbalosti naplní ten, kdo jinému z
nedbalosti způsobí smrt. Trestem je odnětím svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Pokud
k usmrcení z nedbalosti dojde proto, že pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z
jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, je trest
vyšší a může jím být odnětím svobody na jeden rok až šest let. Odnětím svobody na dvě
33
léta až osm let pak bude pachatel potrestán, spáchá-li čin usmrcení z nedbalosti proto, že
hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo
dopravy anebo hygienické zákony. Trest odnětí svobody na tři léta až deset let pak může
stihnout osobu, která z nedbalosti hrubým porušením zákonů o ochraně životního prostředí
nebo zákonů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických zákonů způsobí-li smrt
nejméně dvou osob.
Ad b) Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající
z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,
naplní skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti. Ublížením na
zdraví se přitom rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který
porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou
dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Trestem
je odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti. Kdo z nedbalosti způsobí ublížení
na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí
nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony, bude potrestán
odnětím svobody až na tři léta.
Ad c) O těžké ublížení na zdraví z nedbalosti jde v případech, kdy pachatel jinému z nedbalosti
způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví
nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení,
ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné
oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání
potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, nebo delší dobu trvající porucha zdraví. Trestem
v tomto případě je odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti. Odnětím svobody
na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, pokud jinému
z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající
z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Kdo
z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil
zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo
hygienické zákony, bude potrestán odnětím svobody dokonce na dvě léta až osm let.
Při úvahách o podmínkách a důsledcích naplnění zmíněných skutkových podstat je nutné
vzít v úvahu, že usmrcení z nedbalosti, jakož i újma na zdraví v obou zmíněných podobách,
pokud k nim dojde při výkonu aktivit lesní pedagogiky, budou velmi pravděpodobně spojeny
s hrubým porušením zákonů o ochraně životního prostředí nebo zákonů o bezpečnosti práce
nebo s porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo
funkce. Tzn. že tyto skutkové podstaty budou se značnou mírou pravděpodobnosti naplněny
v některé tzv. kvalifikovaných podob spojených s přísnější sankcí.
Případná trestná činnost ovšem nemusí spočívat pouze v nedbalostním útoku na život či
zdraví. Objektem útoku může být i cizí majetek, nejčastěji majetek zaměstnavatele. V úvahu
připadajícími trestnými činy jsou úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku
(§ 220) a porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 221).
Porušení povinnosti při správě cizího majetku v úmyslné podobě se dopustí každý,
kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se
34
rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Trestem je odnětí svobody až na dvě léta
nebo zákaz činnosti. Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude
pachatel potrestán, poruší-li podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit
zájmy poškozeného, nebo způsobí-li takovým činem značnou škodu, tedy škodu dosahující
částky nejméně 500 000 Kč. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
způsobí-li úmyslným porušením povinností při správě cizího majetku škodu velkého rozsahu,
tedy škodu škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Skutková podstata téhož trestného činu v podobě nedbalostní je konstruována obdobně,
samozřejmě s rozdílem ve formě požadovaného zavinění. Naplní ji ten, kdo z hrubé
nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost
při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu, přičemž
trestem je odnětí svobody až na šest měsíců nebo zákaz činnosti. Je-li čin spáchán osobou,
která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo je-li při něm způsobena
škoda velkého rozsahu, může být pachateli uložen trest odnětí svobody až na tři léta.
Jakkoliv dosud na území České republiky platí svoboda projevu, může být, že se lesní
pedagogové, kteří jsou vášnivými řečníky, přiblíží až k hranici, kdy se i slovní projev považuje
za trestný. Tak tomu je konkrétně v případě trestného činu pomluvy vymezeného v § 184
trestního zákona. K naplnění jeho skutkové podstaty dojde v případech, kdy pachatel o jiném
sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů,
zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou
vážnou újmu. Trestem je odnětí svobody až na jeden rok. Odnětím svobody až na dvě léta nebo
zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li popsaný čin tiskem, filmem, rozhlasem,
televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Konečně pak je nutné se (v návaznosti na možné využití zvířat v lesní pedagogice) zmínit
o trestném činu zanedbání péče o zvíře z nedbalosti dle § 303 trestního zákoníku. V případě
tohoto trestného činu je jeho skutková podstat naplněna tím, kdo z hrubé nedbalosti
zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o něž je povinen se z jiného důvodu starat,
a způsobí mu tím trvalé následky na zdraví nebo smrt. Pachatel bude potrestán odnětím
svobody až na šest měsíců, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové
hodnoty. Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, způsobí-li zanedbání
péče o zvíře z nedbalosti smrt nebo trvalé následky na zdraví většímu počtu zvířat.
Jakkoliv se pravděpodobně jedná o notorietu, je vhodné připomenout, že tresty ukládané
za spáchání trestného činu, i když mají podobu peněžitého plnění, neslouží k náhradě škody,
pokud byla trestným činem způsobena. Nárok na náhradu škody je nárokem občanskoprávním
a současně nárokem zcela samostatným, který může, ovšem nemusí být soudem projednáván
spolu s rozhodováním o trestném činu. Komu je tedy uložen trest odnětí svobody za trestný
čin spojený se vznikem škody, nezprostí se své povinnosti škodu nahradit tím, že trest vykoná.
I po skončení výkonu trestu totiž škodní nárok nadále existuje, a může být toliko oslaben
promlčením.
35
4. Zvláštnosti právních vztahů vznikajících v rámci školní výuky
Lze očekávat, že nejčastějším objektem výchovného úsilí lesních pedagogů budou žáci
mateřských, základních, středních a vyšších odborných škol, tedy škol, jejichž právní postavení
je upraveno zákonem č. 561/2004 Sb., školským zákonem. Tento zákon přitom pracuje s pojmy
„škola“ a „školské zařízení“. Pojem škola zahrnuje mateřskou školu, základní školu, střední školu
(gymnázium, střední odbornou školu a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odbornou
školu, základní uměleckou školu a jazykovou školu s právem státní jazykové zkoušky. Pojem
školské zařízení pak označuje zařízení, které poskytuje služby a vzdělávání, které doplňují
nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisejí, nebo zajišťuje ústavní
a ochrannou výchovu anebo preventivně výchovnou péči. Konkrétně jde o zařízení pro další
vzdělávání pedagogických pracovníků, školská poradenská zařízení, školská zařízení pro
zájmové vzdělávání, školská účelová zařízení, školská výchovná a ubytovací zařízení, zařízení
školního stravování, školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy
a školská zařízení pro preventivně výchovnou péči. Ve školách a školských zařízeních zajišťují
vzdělávání pouze pedagogičtí pracovníci ve smyslu zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických
pracovnících, v platném znění.
Smyslem a posláním škol je uskutečňovat vzdělávání podle vzdělávacích programů.
Jakoukoliv akci, která je zajišťována či organizována školou, ať již v rámci výuky, nebo mimo
ni, proto lze považovat za součást vzdělávání podle vzdělávacího programu. Není totiž právní
důvod, pro který by se škola měla podílet na činnosti jiné; takový postup by byl v rozporu
s ustanovením § 7 odst. 2 zákona. Součástí vzdělávacích programů je též stanovení podmínek
bezpečnosti a ochrany zdraví.
Z hlediska právních vztahů vznikajících při realizaci lesní pedagogiky je významné, že školský
zákon v ustanovení svého § 29 upravuje i problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví ve
školách a školských zařízeních. V § 29 odst. 1 zákona je pak zakotveno stěžejní pravidlo,
podle kterého „školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků
a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských
služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví.“ Z citovaného ustanovení vyplývá mimo vší pochybnost, že školy jsou nositeli
primární odpovědnosti za bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů v zásadě při
všech aktivitách zajišťovaných nebo organizovaných školou, přičemž tato odpovědnost má
povahu odpovědnosti objektivní, tedy od odpovědnosti na výsledek. Ustanovení § 29 odst.
2 školského zákona současně neumožňuje přenesení povinnosti zajišťovat bezpečnost
a ochranu zdraví vůči dětem, žákům nebo studentům při vzdělávání a s ním přímo
souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb na jiný subjekt. Komentářová
literatura (komentář ASPI) přitom za „vzdělávání“ považuje poskytování výchovy a vzdělávání
(ve smyslu § 1 školského zákona) podle příslušných vzdělávacích programů uvedených v § 3
školského zákona, které se odehrává jak v rámci vyučování, tak i na dalších akcích pořádaných
školou v souladu s příslušnými vzdělávacími programy (lyžařské výcviky, exkurze, školní
výlety apod.). Při vymezení „činností přímo souvisejících se vzděláváním“ lze podle téhož zdroje
z věcného hlediska vycházet z § 6 odst. 3 vyhlášky č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní
řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže
a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí, který v návaznosti na § 164 odst.
36
1 písm. h) školského zákona vymezuje rozsah dohledu nad dětmi a nezletilými žáky. Činností
přímo související se vzděláváním je tedy mj. i účast na kurzech, exkurzích a jiných činnostech
vyplývajících ze školních vzdělávacích programů nebo učebních dokumentů, při účasti
na soutěžích, přehlídkách, popřípadě při jejich přípravě a na jiných akcích organizovaných
školou nebo školským zařízením.
Primární odpovědnost školy a školského zařízení za zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví dětí, žáků nebo studentů tedy spočívá na škole i při všech akcích lesní pedagogiky,
přičemž tuto odpovědnost nemůže škola přenést na pořadatele či organizátora akce.
Nositelem povinností připisovaných školským zákonem škole je pak právnická osoba
vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, zapsaná ve školském rejstříku.
Na zvláštní právní úpravu povinnosti zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků
nebo studentů obsaženou v § 29 odst. 2 školského zákona navazuje zvláštní právní
úprava odpovědnosti za škodu vzniklou dětem, žákům a studentům. Ta už není obsažena
v ustanoveních školského zákona, nýbrž v ustanoveních § 391 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce. Vzájemná vazba obou předpisů bohužel není dokonalá, neboť zákoník práce upravuje
odpovědnost za škodu vzniklou žáků základních a studentům středních škol, konzervatoří
a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol,
ne však žákům škol mateřských, na které účinky § 29 odst. 2 bezesporu rovněž dopadají.
Odpovědnost za škodu se v tomto případě bude řídit ustanoveními občanského zákoníku
o odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti. Na druhou stranu platí,
že zákoník práce v ustanovení § 391 odst. 4 zakotvuje odpovědnost vysoké školy za škody
vzniklé jejím studentům, ačkoliv zákon č. 111/1998 Sb. povinnost vysoké školy zajišťovat
bezpečnost studentů v žádném ustanovení nezakládá.
Podle ustanovení § 391 zákoníku práce za škodu, která vznikla žákům základních škol
a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá
právnická osoba vykonávající činnost dané školy; při výchově mimo vyučování ve
školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá za škodu právnická osoba
vykonávající činnost daného školského zařízení. Příslušná právnická osoba vykonávající
činnost školy odpovídá žákům středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní
jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla porušením
právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole
nebo v přímé souvislosti s ním. Došlo-li ke škodě při praktickém vyučování u právnické
nebo fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá za škodu právnická nebo fyzická
osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňovalo. Došlo-li ke škodě při výchově mimo
vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídá za škodu právnická
osoba vykonávající činnost daného školského zařízení. Vykonává-li činnost školy nebo
školského zařízení organizační složka státu nebo její součást, odpovídá za škodu jménem
státu tato organizační složka státu.
Pokud jde o shora zmíněné vysoké školy, platí, že příslušná vysoká škola odpovídá studentům
vysokých škol za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při
studiu nebo praxi ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v přímé
souvislosti s nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi nebo v přímé souvislosti s nimi
u jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, odpovídá právnická nebo fyzická osoba, u níž se
studium nebo praxe uskutečňovaly.
37
V ustanovení § 391 odst. 1 zákoníku práce je pak obsažena i zvláštní právní úprava odpovědnosti
žáků a studentů za škody, které při výukových procesech naopak způsobili oni.
Žáci střední školy, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo
studenti vyšší odborné školy odpovídají právnické osobě vykonávající činnost dané školy nebo
školského zařízení nebo právnické nebo fyzické osobě, na jejíchž pracovištích se uskutečňuje
praktické vyučování, za škodu, kterou jí způsobili při teoretickém nebo praktickém vyučování
anebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ke škodě došlo při výchově mimo vyučování ve
školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídají žáci nebo studenti za škodu
právnické osobě vykonávající činnost tohoto školského zařízení.
Studenti vysokých škol pak odpovídají vysoké škole za škodu, kterou jí způsobili při studiu
nebo praxi ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v přímé souvislosti
s nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi nebo v přímé souvislosti s nimi u jiné
právnické osoby nebo fyzické osoby, odpovídají studenti právnické nebo fyzické osobě, u níž
se studium nebo praxe uskutečňovaly.
V případě žáků mateřských škol by odpovědnost za jimi způsobenou škodu byla posuzována
podle ustanovení § 2920 a násl. občanského zákoníku o škodě způsobené tím, kdo nemůže
posoudit následky svého jednání.
38
5. Modelové situace
5.1. Akce prováděná v lese se souhlasem vlastníka v rámci školní výuky
a) Odpovědnost vlastníka lesa
Vlastník lesa odpovídá vůči pořadateli i účastníkovi rámci preventivní povinnosti podle §
2900 občanského zákoníku. Jeho odpovědnost má vyšší rozsah díky skutečnosti, že o akci je
informován a měl by eliminovat jemu známá rizika, nebo na ně alespoň upozornit.
Vlastník lesa odpovídá též za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či zákonného
zákazu (např. za porušení povinnosti zpracovat přednostně těžbu nahodilou).
Odpovědnost vlastníka se projeví vůči pořadateli, vůči účastníkům akce odpovědnost
nevzniká, neboť jejím nositelem je škola. Ta se na vlastníkovi lesa může domáhat plnění
v rámci regresu.
b) Odpovědnost pořadatele
Pořadatel odpovídá v první řadě v rámci preventivní povinnosti podle § 2900 občanského
zákoníku ve standardním rozsahu. To platí i pro případné vystoupení zvířat nebo ukázku
zbraně – pokud ovšem zvíře není ve vlastnictví pořadatele, je spoluodpovědnou osobou
vlastník zvířete nebo ten, kdo zanedbal řádný dohled.
Pořadatel odpovídá též za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či zákonného zákazu
(např. zákazu vstupu do porostů, kde se provádí těžba, zákazu do míst oplocených a se
zákazem vstupu apod.).
Odpovědnost pořadatele se projeví vůči vlastníkovi lesa, vůči účastníkům akce odpovědnost
nevzniká, neboť jejím nositelem je škola. Ta se na pořadateli může domáhat plnění v rámci
regresu.
Nositelem odpovědnosti na straně pořadatele je sám pořadatel, pokud škodu způsobil
jeho zaměstnanec při plnění pracovních povinností. Výše náhrady škody v případě škody
způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se
čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým
způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po
zneužití jiných návykových látek.
c) Odpovědnost účastníka
Účastník odpovídá, je-li žákem mateřské školy, vlastníkovi lesa a pořadateli za škody jim
způsobené v rozsahu ustanovení § 2920 občanského zákoníku, ostatní žáci a studenti podle
ustanovení § 391 zákoníku práce.
5.2. Akce prováděná v lese bez souhlasu vlastníka v rámci školní výuky
a) Odpovědnost vlastníka lesa
Vlastník lesa odpovídá vůči pořadateli i účastníkovi rámci preventivní povinnosti podle §
39
2900 občanského zákoníku. Rozsah odpovědnosti je snížen tím, že o akci nebyl informován
a nestihl tudíž odstranit rizika, ani na ně upozornit.
Vlastník lesa v plném rozsahu odpovídá za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či
zákonného zákazu (např. za porušení povinnosti zpracovat přednostně těžbu nahodilou).
Odpovědnost vlastníka se i zde projeví vůči pořadateli, vůči účastníkům akce odpovědnost
nevzniká, neboť jejím nositelem je škola. Ta se na vlastníkovi lesa může domáhat plnění
v rámci regresu.
b) Odpovědnost pořadatele
Pořadatel odpovídá v první řadě v rámci preventivní povinnosti podle § 2900 občanského
zákoníku ve standardním rozsahu. To platí i pro případné vystoupení zvířat nebo ukázku
zbraně – pokud ovšem zvíře není ve vlastnictví pořadatele, je spoluodpovědnou osobou
vlastník zvířete nebo ten, kdo zanedbal řádný dohled.
Pořadatel odpovídá též za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či zákonného zákazu
(např. zákazu vstupu do porostů, kde se provádí těžba, zákazu do míst oplocených a se
zákazem vstupu apod.).
Odpovědnost pořadatele se projeví vůči vlastníkovi lesa, vůči účastníkům akce odpovědnost
nevzniká, neboť jejím nositelem je škola. Ta se na pořadateli může domáhat plnění v rámci
regresu.
Pokud škodu způsobil jeho zaměstnanec při plnění pracovních povinností je nositelem
odpovědnosti stále pořadatel. Výše náhrady škody v případě škody způsobené z nedbalosti
nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto
omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných
návykových látek.
c) Odpovědnost účastníka
Účastník odpovídá, je-li žákem mateřské školy, vlastníkovi lesa a pořadateli za škody jim
způsobené v rozsahu ustanovení § 2920 občanského zákoníku, ostatní žáci a studenti podle
ustanovení § 391 zákoníku práce.
5.3. Akce prováděná mimo les v rámci školní výuky
a) Odpovědnost vlastníka lesa
Neexistuje.
b) Odpovědnost pořadatele
Pořadatel odpovídá v rámci preventivní povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku ve
standardním rozsahu. To platí i pro případné vystoupení zvířat nebo ukázku zbraně – pokud
ovšem zvíře není ve vlastnictví pořadatele, je spoluodpovědnou osobou vlastník zvířete nebo
ten, kdo zanedbal řádný dohled.
Pořadatel odpovídá též za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či zákonného zákazu.
40
Odpovědnost pořadatele se vůči účastníkům akce nevzniká, neboť jejím nositelem je škola. Ta
se na pořadateli může domáhat plnění v rámci regresu.
Pokud škodu způsobil jeho zaměstnanec při plnění pracovních povinností je nositelem
odpovědnosti stále pořadatel. Výše náhrady škody v případě škody způsobené z nedbalosti
nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto
omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných
návykových látek.
c) Odpovědnost účastníka
Účastník odpovídá, je-li žákem mateřské školy, pořadateli za škody jim způsobené v rozsahu
ustanovení § 2920 občanského zákoníku, ostatní žáci a studenti podle ustanovení § 391
zákoníku práce.
5.4. Akce prováděná v lese se souhlasem vlastníka mimo rámec školní výuky
a) Odpovědnost vlastníka lesa
Vlastník lesa odpovídá vůči pořadateli i účastníkovi rámci preventivní povinnosti podle §
2900 občanského zákoníku. Jeho odpovědnost má vyšší rozsah díky skutečnosti, že o akci je
informován a měl by eliminovat jemu známá rizika, nebo na ně alespoň upozornit.
Vlastník lesa v plném rozsahu odpovídá za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či
zákonného zákazu (např. za porušení povinnosti zpracovat přednostně těžbu nahodilou).
Odpovědnost vlastníka se zde projeví jak vůči pořadateli, tak i vůči účastníkům akce.
b) Odpovědnost pořadatele
Pořadatel odpovídá v rámci preventivní povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku ve
standardním rozsahu. To platí i pro případné vystoupení zvířat nebo ukázku zbraně – pokud
ovšem zvíře není ve vlastnictví pořadatele, je spoluodpovědnou osobou vlastník zvířete nebo
ten, kdo zanedbal řádný dohled.
Pořadatel odpovídá též za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či zákonného zákazu
(např. zákazu vstupu do porostů, kde se provádí těžba, zákazu do míst oplocených a se
zákazem vstupu apod.).
Odpovědnost pořadatele se projeví vůči vlastníkovi lesa i vůči účastníkům akce
Pokud škodu způsobil zaměstnanec pořadatele při plnění pracovních povinností je nositelem
odpovědnosti stále pořadatel. Výše náhrady škody v případě škody způsobené z nedbalosti
nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto
omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných
návykových látek.
c) Odpovědnost účastníka
Účastník odpovídá vlastníkovi lesa a pořadateli za škody jim způsobené. Je-li nezletilcem,
41
odpovídá v rozsahu ustanovení § 2920 občanského zákoníku, ostatní účastníci v plném
rozsahu vyplývajícím z občanského zákoníku (skutečná škoda + ušlý zisk) za porušení
preventivní povinnosti i případné porušení povinností dalších.
5.5. Akce prováděná v lese bez souhlasu vlastníka mimo rámec školní výuky
a) Odpovědnost vlastníka lesa
Vlastník lesa odpovídá vůči pořadateli i účastníkovi rámci preventivní povinnosti podle §
2900 občanského zákoníku. Rozsah odpovědnosti je snížen tím, že o akci nebyl informován a
nestihl tudíž odstranit rizika, ani na ně upozornit.
Vlastník lesa v plném rozsahu odpovídá za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či
zákonného zákazu (např. za porušení povinnosti zpracovat přednostně těžbu nahodilou).
Odpovědnost vlastníka se zde projeví jak vůči pořadateli, tak i vůči účastníkům akce.
b) Odpovědnost pořadatele
Pořadatel odpovídá v rámci preventivní povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku ve
standardním rozsahu. To platí i pro případné vystoupení zvířat nebo ukázku zbraně – pokud
ovšem zvíře není ve vlastnictví pořadatele, je spoluodpovědnou osobou vlastník zvířete nebo
ten, kdo zanedbal řádný dohled.
Pořadatel odpovídá též za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či zákonného zákazu
(např. zákazu vstupu do porostů, kde se provádí těžba, zákazu do míst oplocených a se
zákazem vstupu apod.).
Odpovědnost pořadatele se projeví vůči vlastníkovi lesa i vůči účastníkům akce
Pokud škodu způsobil zaměstnanec pořadatele při plnění pracovních povinností je nositelem
odpovědnosti stále pořadatel. Výše náhrady škody v případě škody způsobené z nedbalosti
nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto
omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných
návykových látek.
c) Odpovědnost účastníka
Účastník odpovídá vlastníkovi lesa a pořadateli za škody jim způsobené. Je-li nezletilcem,
odpovídá v rozsahu ustanovení § 2920 občanského zákoníku, ostatní účastníci v plném
rozsahu vyplývajícím z občanského zákoníku (skutečná škoda + ušlý zisk) za porušení
preventivní povinnosti i případné porušení povinností dalších.
5.6. Akce prováděná mimo les mimo rámec školní výuky
a) Odpovědnost vlastníka lesa
Neexistuje.
42
b) Odpovědnost pořadatele
Pořadatel odpovídá v rámci preventivní povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku
ve standardním rozsahu. To platí i pro případné vystoupení zvířat nebo ukázku zbraně – pokud
ovšem zvíře není ve vlastnictví pořadatele, je spoluodpovědnou osobou vlastník zvířete nebo
ten, kdo zanedbal řádný dohled.
Pořadatel odpovídá též za škodu vzniklou porušením právní povinnosti či zákonného zákazu
(např. zákazu vstupu do porostů, kde se provádí těžba, zákazu do míst oplocených a se
zákazem vstupu apod.).
Odpovědnost pořadatele se projeví vůči vlastníkovi lesa i vůči účastníkům akce
Pokud škodu způsobil zaměstnanec pořadatele při plnění pracovních povinností je nositelem
odpovědnosti pořadatel. Výše náhrady škody v případě škody způsobené z nedbalosti
nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto
omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných
návykových látek.
c) Odpovědnost účastníka
Účastník odpovídá pořadateli za škody jemu způsobené. Je-li nezletilcem, odpovídá v rozsahu
ustanovení § 2920 občanského zákoníku, ostatní účastníci v plném rozsahu vyplývajícím
z občanského zákoníku (skutečná škoda + ušlý zisk) za porušení preventivní povinnosti i
případné porušení povinností dalších.
43
Vzorové oznámení o konání hromadné/organizované sportovní akce v lese
Městský úřad v
V ……………………… dne ………………
Věc: Oznámení o konání organizované/hromadné sportovní akce v lese podle § 20
odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona
V souladu s ustanovením § 20 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, v platném znění,
tímto oznamujeme konání následujících akcí majících povahu organizovaných / hromadných
sportovních akcí v lese:
Místo
Termín
Předpokládaný počet
účastníků
Akce jsou pořádány v rámci realizace lesní pedagogiky a budou ve všech případech
organizačně zajištěny pořadatelem …………… (uvést úplné označení pořadatele). Jejich
součástí bude vedle teoretického a praktického vzdělávání též závěrečná v ……………….
(popsat druh sportu). Vznik poškození lesa není předpokládán. Kontaktní osobou je
…………………. (uvést údaje kontaktní osoby pořadatele).
…………………………………
za pořadatele
Já, níže podepsaný …………… (identifikace vlastníka) jako vlastník lesa v místě konání shora
označených hromadných sportovních akcí s uskutečněním všech uvedených akcí vyslovuji
svůj souhlas.
V ………………………… dne …………………..
…………………………………
podpis vlastníka
44
Vzorový souhlas s pořízením a použitím fotografie nezletilého
Já níže podepsaný ……………… (jméno, adresa) ………………… jako zákonný zástupce
nezletilého ………………… (jméno, adresa) …………………… vyslovuji svolení k tomu,
aby při akci lesní pedagogiky konané dne ………………………. v …………………………..
pořadatelem ……………… (identifikace pořadatele) ……………… byly pořízeny fotografie
mého dítěte a aby tyto fotografie byly pořadatelem akce použity pro potřeby poskytnutí
informací o průběhu akce a pro účely její propagace.
V …………………… dne ………………………..
…………………………….
podpis
Vzorový souhlas s pořízením a použitím fotografie nezletilého
(jako bod jiných podmínek, např. soutěžních či podmínek účasti apod.)
Tento souhlas s účastí zahrnuje i svolení k pořízení fotografií mého dítěte a k tomu, aby
fotografie byly pořadatelem následně použity pro potřeby poskytnutí informací o průběhu
akce a pro účely její propagace.
V …………………… dne ………………………..
…………………………….
podpis
Vzorový souhlas s využitím autorských děl
Soutěž
(bod soutěžních podmínek)
Svou dobrovolnou účastí v soutěži vyslovuje účastník soutěže svůj souhlas s tím, aby jím
vytvořené autorské dílo bylo v souladu s § 61 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, užito
tak, že bude veřejně vystaveno v místě sídla vyhlašovatele soutěže a na jeho internetových
stránkách.
Mimo soutěž
Já níže podepsaný …………………… (jméno, adresa) ……………………… jako zákonný
zástupce nezletilého ………………… (jméno, adresa) …………………… poskytuji tímto
45
……………………… (název a sídlo osoby, která bude dílo vystavovat) …………………………
bezplatnou licenci k užití výtvarného díla vytvořeného mým dítětem tak, že bude veřejně
vystaveno v místě sídla vyhlašovatele soutěže a na jeho internetových stránkách.
V …………………… dne ………………………..
…………………………….
podpis
Vzorový souhlas se zpracováním osobních údajů
Já níže podepsaný …………… (jméno, adresa) …………………… jako zákonný zástupce
nezletilého …………………(jméno, adresa)…………………… poskytuji tímto ………………
(název a sídlo osoby správce osobních údajů) …………………… souhlas se shromažďováním,
uchováním a zpracováním osobních údajů obsažených v tomto formuláři shora uvedeným
správcem pro níže stanovený účel. Tento souhlas uděluji pro všechny údaje obsažené v tomto
formuláři, a to po celou dobu 5 (pěti) let ode dne udělení souhlasu. Zároveň jsem si vědom/a
svých práv podle § 12 a 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Se všemi
vyplněnými částmi tohoto formuláře jsem byl/a seznámen/a, všechny údaje jsou přesné
a pravdivé a jsou poskytovány dobrovolně.
V souladu s § 5 zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů jsou všechny údaje uvedené
v tomto formuláři shromažďovány a zpracovávány výhradně pro účely zasílání obchodních
sdělení subjektu údajů prostřednictvím elektronických prostředků podle zákona č. 480/2004
Sb., o některých službách informační společnosti, a to do doby, kdy subjekt údajů přímo
a účinně zašle správci informaci o tom, že si nepřeje, aby mu byly obchodní informace
správcem nadále zasílány), maximálně však na dobu 5 (pěti) let. Sumarizované údaje z tohoto
formuláře mohou být použity správcem pro statistické účely, a to pro vnitřní potřebu správce.
Správce prohlašuje, že bude shromažďovat osobní údaje v rozsahu nezbytném pro naplnění
stanoveného účelu a zpracovávat je pouze v souladu s účelem k němuž byly shromážděny.
Zaměstnanci správce nebo jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě
smlouvy se správcem a další osoby jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích,
a to i po skončení pracovního poměru nebo prací.
V …………………… dne ………………………..
…………………………….
podpis
46
Metodický pokyn
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů
ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy
(vybrané části)
V Praze 22.12.2005
čj. 37014/2005-25
Úvodní ustanovení
Pro bezpečnost a ochranu zdraví při výchově a vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách
a školských zařízeních má výkon dozoru (1) nad činností dětí, žáků a studentů mimořádný
význam. Konkrétní úkoly a podrobnosti v péči o bezpečnost a ochranu zdraví a v jejich rámci
i úkoly dohledu nad dětmi, žáky a studenty škol a školských zařízení stanoví pro jednotlivé
typy škol a školských zařízení obecně platné právní předpisy. Cílem metodického pokynu
je zdůraznit klíčová ustanovení těchto předpisů a doporučit způsob postupu při zajišťování
bezpečnosti a ochrany zdraví při výchově a vzdělávání dětí, žáků a studentů (dále jen „žák“)
ve školách a školských zařízeních.
Čl. 1
Předmět a rozsah úpravy
(1) Tento metodický pokyn stanoví postupy vedoucí k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
žáků ve školách a školských zařízeních (dále jen „škola“).
(2) Tento metodický pokyn je určen pro právnické osoby vykonávající činnost škol zřizovaných
Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Podpůrně jej mohou užívat i ostatní školy
zapsané do školského rejstříku a poskytovatelé služeb souvisejících se vzděláváním a výchovou.
Čl. 2
Předcházení rizikům
(1) Školy zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání a výchově (dále
jen„vzdělávání“), činnostech s ním přímo souvisejících a při poskytování školských služeb.
(2) K zabezpečení tohoto úkolu škola přijímá na základě vyhledávání, posuzování
a zhodnocování rizik spojených s činnostmi a prostředím opatření k prevenci rizik.(3). Při
stanovení konkrétních opatření bere v úvahu zejména možné ohrožení žáků při vzdělávání
v jednotlivých předmětech, při přesunech žáků v rámci školního vzdělávání a při účasti žáků
školy na různých akcích pořádaných školou. Zároveň přihlíží k věku žáků, jejich schopnostem,
fyzické a duševní vyspělosti a zdravotnímu stavu.
(2) Škola podle školního vzdělávacího programu, zpracovaného na základě příslušného
rámcového vzdělávacího programu, seznamuje žáky s nebezpečím ohrožujícím jejich zdraví
47
tak, aby bylo dosaženo klíčových kompetencí vztahujících se k ochraně zdraví žáků a jejich
bezpečnosti. Tyto klíčové kompetence jsou vytvářeny na základě vzdělávacího obsahu
- očekávaných výstupů a účelně zvoleného učiva. Ve školním vzdělávacím programu je
ochrana a bezpečnost zdraví součástí výchovy ke zdravému životnímu stylu a zdraví člověka,
chápanému jako vyvážený stav tělesné, duševní a sociální pohody. Jedná se o nadpředmětové
téma, jehož součástí je mimo jiné dopravní výchova, ochrana člověka za mimořádných
událostí, problematika první pomoci a úrazů, prevence sociálně patologických jevů, ochrana
před sexuálním zneužíváním atp.
(3) Školy jsou při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských
služeb povinny přihlížet k základním fyziologickým potřebám žáků a vytvářet podmínky
pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů. (4) Rámcové
vzdělávací programy stanoví kromě konkrétních cílů, formy, délky a povinného obsahu
vzdělávání i podmínky bezpečnosti a ochrany zdraví.(5)
(4) Ředitel školy vydá školní řád; ředitel školského zařízení vnitřní řád. (6) Školní řád a vnitřní
řád upravuje podrobnosti k výkonu práv a povinností žáků a jejich zákonných zástupců
a podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků a jejich ochrany před sociálně
patologickými jevy a před projevy diskriminace, nepřátelství nebo násilí. Školní řád nebo
vnitřní řád zveřejní ředitel na přístupném místě ve škole, prokazatelným způsobem s ním
seznámí zaměstnance a žáky školy a informuje o jeho vydání a obsahu zákonné zástupce
nezletilých žáků.
Čl. 3
Povinnosti žáků
Žáci jsou povinni na úseku zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zejména
a) dodržovat školní a vnitřní řád a předpisy a pokyny školy k ochraně zdraví a bezpečnosti, s
nimiž byli seznámeni, (7)
b) plnit pokyny zaměstnanců škol vydané v souladu s právními předpisy a školním nebo
vnitřním řádem.
Čl. 4
Omezení pro činnost žáků
(1) Pokud školy při vzdělávání žáků organizují praktické vyučování, praktickou přípravu,
případně jiné práce, mohou mladistvé žáky zaměstnávat pouze činnostmi, které jsou
přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji a poskytují jim při práci zvýšenou péči.(8)
(2) Na žáky se při praktickém vyučování a při praktické přípravě vztahují ustanovení zákoníku
práce (9), která upravují pracovní dobu, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, péči o zaměstnance
a pracovní podmínky žen a mladistvých, a další předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci.
(3) Školy dodržují zákazy prací a pracovišť platné pro ženy a zákazy prací mladistvým (10)
a podmínky, za nichž mohou mladiství tyto práce výjimečně konat z důvodu přípravy
na povolání.(11)
48
Čl. 5
Zdravotní předpoklady
(1) Školy se řídí ustanoveními zvláštních předpisů, jež se týkají zjišťování zdravotního stavu
žáků a jejich zdravotní způsobilosti pro příslušný obor vzdělání.
(2) Pro účast na některých vzdělávacích činnostech školy, například na škole v přírodě,
sportovních a tělovýchovných akcích, výuce plavání nebo lyžařském výcviku, se vyžaduje
zdravotní způsobilost, (12) kterou posuzuje a posudek vydává praktický lékař pro děti
a dorost. Praktický lékař pro děti a dorost, který dítě registruje, v posudku dále uvede, zda
se dítě podrobilo stanoveným pravidelným očkováním nebo má doklad, že je proti nákaze
imunní nebo že se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.
(3) Zákonní zástupci nezletilých žáků a zletilí žáci jsou povinni informovat školu (13) o změně
zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích žáka nebo jiných závažných skutečnostech, které
by mohly mít vliv na průběh vzdělávání nebo na účast na akcích podle odstavce 2.
(4) Změny zdravotního stavu, ke kterým dojde v průběhu vzdělávání a s ním přímo souvisejících
činnostech a které mohou mít vliv na zapojení žáka do prováděných činností, oznamují žáci
okamžitě příslušnému pedagogickému pracovníkovi.
Čl. 6
Uvolňování žáků z vyučování
(1) Ředitel školy může ze závažných důvodů, zejména zdravotních, uvolnit žáka na žádost
zcela nebo zčásti z vyučování některého předmětu; žáka se zdravotním postižením může
také uvolnit z provádění určitých činností, popřípadě rozhodnout, že tento žák nebude
v některých předmětech hodnocen. Konkrétní podmínky za nichž lze uvolnit z vyučování
žáka, stanoví školní řád.
(2) Žák nemůže být uvolněn z předmětu rozhodujícího pro odborné zaměření absolventa.
V předmětu tělesná výchova ředitel školy uvolní žáka z vyučování na písemné doporučení
registrujícího praktického lékaře pro děti a dorost nebo odborného lékaře. Žák není z předmětu,
z něhož byl zcela uvolněn, hodnocen.
(3) Ředitel školy je povinen přerušit vzdělávání žákyni z důvodu těhotenství a mateřství,
jestliže praktické vyučování nebo praktická příprava probíhá na pracovištích nebo spočívá
v pracích zakázaných těhotným ženám a matkám do konce devátého měsíce po porodu podle
zvláštních právních předpisů, nebo jestliže vyučování podle lékařského posudku ohrožuje
těhotenství žákyně. (14)
Čl. 7
Osobní ochranné pracovní prostředky
Osobní ochranné pracovní prostředky (dále jen “ochranné prostředky“) se žákům poskytují při
vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech, pokud to vyžaduje ochrana jejich života
49
a zdraví (15). Škola je žákům poskytuje podle vlastního seznamu, zpracovaného na základě
vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek na pracovišti. Škola dbá, aby ochranné prostředky
byly v použitelném stavu, a kontroluje jejich užívání.
Čl. 8
První pomoc a ošetření
(1) Škola a osoba, na jejímž pracovišti se uskutečňuje praktické vyučování nebo praktická
příprava, zajistí, aby byly vytvořeny podmínky pro včasné poskytnutí první pomoci (16)
a lékařského ošetření při úrazech a náhlých onemocněních. Odpovídá za vhodné rozmístění
lékárniček první pomoci s potřebným vybavením (17). Rovněž zajistí, aby se zásadami
poskytování první pomoci byli seznámeni žáci a všichni zaměstnanci školy. Na vhodných
místech umístí seznam telefonních čísel zdravotnických zařízení včetně zdravotnických
zařízení zajišťujících dopravu raněných, nemocných a rodiček. O provedených opatřeních
informuje kromě pedagogických pracovníků a ostatních zaměstnanců školy i žáky.
(2) Podle závažnosti úrazu a s ohledem na věk zraněného žáka, případně další okolnosti, zajistí
škola jeho doprovod do zdravotnického zařízení a zpět nebo domů, popřípadě do školského
zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy nebo školského zařízení pro
preventivně výchovnou péči. O události a provedených opatřeních informuje neprodleně
zákonného zástupce žáka. Doprovodem může být pouze zletilá osoba, osoba plně způsobilá
k právním úkonům a v pracovněprávním vztahu ke škole.
(3) Opatření k zajištění první pomoci provede škola i při školních akcích konaných mimo školu.
(4) Rozsah vybavení prostředky pro poskytnutí první pomoci při zotavovací akci stanovuje
zvláštní právní předpis. (18)
Čl. 9
Poučení žáků
(1) Škola zajistí, aby žáci byli poučeni o možném ohrožení zdraví a bezpečnosti při všech
činnostech, jichž se účastní při vzdělávání nebo v přímé souvislosti s ním. Žáky zároveň
seznámí s konkrétními pokyny, právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví žáků (19) a se zásadami bezpečného chování, s možnými riziky
a odpovídajícími následnými opatřeními, se kterými se mohou žáci setkat ve škole, jejím okolí
a při činnostech mimo školu (například nebezpečí od neznámých lidí, nebezpečí násilí a šikany
(20), nálezy nebezpečných předmětů apod.). Dále žáky seznámí s ustanoveními předpisů
a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků, pokud se vztahují na příslušnou
činnost, akci nebo pracoviště a průběžně také s ustanoveními školního řádu, vnitřního řádu,
řádů dílen, laboratoří, odborných pracoven, sportovních zařízení, tělocvičen a hřišť a jiných
pracovišť a s dalšími opatřeními školy, jež mohou mít bezpečnostně preventivní význam.
(2) Dokladem o provedeném poučení je záznam poučení (např.: v třídní knize), přílohou je
osnova poučení. Pokud to stanoví předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, nebo je-li
to odůvodněno rizikem činnosti, budou znalosti žáků ověřeny.
50
(3) Žáky, kteří nebyli v době poučení přítomni, je třeba v nejbližším vhodném termínu poučit.
Ve složitějších případech, zejména při seznámení se s obsahem důležitých předpisů, pokynů
a norem o bezpečnosti technických zařízení, se pořídí zápis podepsaný žáky, z něhož lze
podle potřeby zjistit konkrétní obsah provedeného poučení.
Čl. 10
Dozor nad žáky
(1) Školy jsou povinny vykonávat podle zvláštních předpisů nad nezletilými žáky náležitý
dohled (21). Kromě bezpečnostních hledisek zajišťují pedagogičtí pracovníci při dohledu nad
žáky také výchovné působení (dále jen “dozor“), (22) a to v zájmu předcházení škodám na
zdraví, majetku a životním prostředí. O zajištění náležitého dozoru rozhoduje ředitel školy.
(23). Vychází z konkrétních podmínek a přihlíží zejména k vykonávané činnosti, věku žáků
a jejich rozumovému rozvoji (vyspělosti), dopravním a jiným rizikům. Ředitel školy pověří
dozorem pedagogického pracovníka, stanoví rozvrh dozoru nad žáky a vyvěsí ho na takovém
místě, aby bylo možno při kontrolní činnosti snadno rozpoznat, který pedagogický pracovník
dozor koná.
(2) Pedagogický pracovník koná dozor nad žáky ve škole před vyučováním, po vyučování,
o přestávkách mezi dvěma vyučovacími hodinami, podle potřeby při přechodu žáků z jedné
budovy školy do druhé budovy školy, do školní jídelny, školní družiny apod. Při zajišťování
dozoru nad žáky se postupuje podle rozvrhu dozoru. Jestliže ředitel školy povolí žákům
pobyt ve škole před vyučováním, mezi dopoledním a odpoledním vyučováním nebo po
vyučování, zabezpečí jejich dozor. Dozor ve škole začíná nejméně 20 minut před začátkem
dopoledního a 15 minut před začátkem odpoledního vyučování a končí odchodem žáků
ze školy po skončeném vyučování.
(3) Zajištění dozoru nad žáky – strávníky v zařízení školního stravování přísluší vždy té
právnické osobě, která vykonává činnost zařízení školního stravování. Způsob, jakým tento
dohled bude zajištěn, je na rozhodnutí ředitele tohoto zařízení školního stravování.
(4) Při akcích konaných mimo školu, kdy místem pro shromáždění žáků není škola, začíná
dozor 15 minut před dobou shromáždění na určeném místě. Po skončení akce dozor končí
na předem určeném místě a v předem stanoveném čase. Místo a čas shromáždění žáků
a skončení akce oznámí škola nejméně jeden den před konáním akce, buď zákonným
zástupcům žáků, nebo přímo zletilým žákům.
(5) Podle rozhodnutí ředitele školy mohou dozor konat vedle pedagogických pracovníků
i jiné osoby, které jsou zletilé, plně způsobilé k právním úkonům a jsou v pracovněprávním
vztahu ke škole. Tyto osoby musí být řádně poučeny o povinnostech dozoru a ředitel školy
o tomto poučení provede písemný záznam, který osoba pověřená dozorem podepíše.
(6) Pedagogičtí pracovníci vykonávají podle pokynů ředitele dozor i mimo školu, např. při
praktickém vyučování, při praktické přípravě, při kurzech, exkurzích a jiných činnostech
vyplývajících ze školních vzdělávacích programů, při účasti na soutěžích, přehlídkách
popřípadě při jejich přípravě a na jiných akcích organizovaných školou.
(7) Při akcích konaných mimo školu, kdy jsou jejich účastníci ubytováni v objektech jiných
51
osob, dodržují žáci předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví a předpisy o požární
ochraně platné v těchto objektech. Žáci dodržují stanovený režim dne a pokyny vydané pro
dobu nočního klidu. Za seznámení žáků s těmito pokyny a za kontrolu jejich dodržování
odpovídá vedoucí akce nebo jím určený pedagogický pracovník. Vedoucí akce rozhodne
o způsobu provádění dohledu v době nočního klidu.
(8) Kromě ustanovení uvedených v tomto metodickém pokynu, jež mohou souviset s výkonem
dozoru, existují ještě další zvláštní ustanovení v právních předpisech nebo ve vzdělávacích
programech: například ustanovení o dělení tříd na skupiny, nebo jiná ustanovení o poměru
mezi počtem žáků a počtem dozírajících osob, případně ustanovení podrobněji určující
způsob výkonu dozoru (24).
Čl. 11
Zvláštní pravidla při některých činnostech
(1) Kromě obecných zásad úrazové prevence jsou při některých činnostech dodržována další
zvláštní pravidla. Je tomu tak zejména při výuce některých odborných předmětů se zvýšeným
rizikem ohrožení zdraví a života, při praktickém vyučování, praktické přípravě při výuce
tělesné výchovy, koupání, výuce plavání, lyžařském výcviku, sportovních a turistických akcích.
Ve všech takových případech klade škola zvýšený důraz na dodržování pokynů, právních
a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, pokynů a zásad úrazové
prevence pedagogickými pracovníky i žáky. Důsledně je vyžadováno ukázněné chování žáků.
Žák musí mít k dispozici svůj průkaz zdravotní pojišťovny nebo jeho kopii.
(2) Při pohybových a sportovních činnostech (míčové hry apod.) se účastníci řídí ustanoveními
o bezpečnosti obsaženými v pravidlech pro příslušnou pohybovou činnost, danou věkovou
skupinu a jejich modifikaci pro dané prostorové podmínky školy a ustanoveními soutěžních
řádů daných sportů.
(3) Při praktickém vyučování, praktické přípravě, sportovních a jiných činnostech, kde je
zvýšená možnost ohrožení zdraví, se žáci řídí pokyny vyučujícího. Vyučující nedovolí, aby
se žák bez odložení nebo bez zabezpečení proti možnosti zranění a zachycení ozdobných
a jiných pro činnost nevhodných a nebezpečných předmětů účastnil příslušné činnosti. Těmito
ozdobnými, pro činnost nevhodnými a nebezpečnými předměty jsou například náramky,
hodinky, náušnice, pearcing, náhrdelníky, prsteny ozdobné kroužky aj. Žáci tyto předměty
odkládají na určená místa, způsob zajištění předmětů stanoví ředitel ve školním řádu.
(4) Žáci používají pracovní oděv nebo cvičební úbor a obuv a mají výstroj podle druhu
vykonávané činnosti a podle pokynů učitele, který dodržování tohoto požadavku kontroluje.
Žák musí mít cvičební úbor, pracovní oděv a obuv v řádném a použitelném stavu.
Čl. 12
Praktické vyučování a praktická příprava
(1) Při praktickém vyučování a praktické přípravě musí být pracoviště a jeho vybavení,
52
včetně výrobních a pracovních prostředků a zařízení, v nezávadném stavu a musí odpovídat
požadavkům předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (25). Musí být
dodržovány předpisy k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (26), hygienické
předpisy (27) a jiné právní předpisy (např. upravující dělení tříd na skupiny). (28) Žákům jsou
a základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek činnosti podle potřeby přidělovány
ochranné prostředky.
(2) Pokud se praktické vyučování a praktická příprava uskutečňuje u jiné právnické nebo
fyzické osoby, musí být ve smlouvě, (29) kterou o tom škola s touto osobou písemně uzavírá,
obsažena mimo jiné i ustanovení o opatřeních k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků,
včetně ochranných opatření, která musí být přijata, poskytování ochranných prostředků,
ochranných nápojů, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků apod. Právnická nebo
fyzická osoba je povinna zajistit žákům bezpečnost a ochranu zdraví při pracovní činnosti
ve stejném rozsahu, jako tomu je u vlastních zaměstnanců, s přihlédnutím k jejich věku,
fyzickému a rozumovému rozvoji.
Čl. 13
Tělesná výchova
Při výuce tělesné výchovy dodržuje škola platné rámcové vzdělávací programy a didaktické
zásady. Bezpečnost žáků při tělesné výchově zajišťuje pedagogický pracovník po celou
dobu vyučování. Ve výjimečných případech pedagogický pracovník výuku dočasně přeruší
a zajistí dozor zletilou osobou, která je plně způsobilá k právním úkonům a v pracovněprávním
vztahu ke škole. Vydává jasné, přesné a žákům srozumitelné povely a pokyny, kontroluje
bezpečnost a funkčnost tělocvičného nářadí a náčiní před zahájením výuky. Přihlíží zejména
k fyzické vyspělosti žáků, k jejich věku a předchozím zkušenostem. Při pohybových činnostech
v přírodních podmínkách je třeba volit terén a překážky úměrné věku, klimatickým
podmínkám, rozumovému a fyzickému vývoji s přihlédnutím ke kvalitě výzbroje a výstroje
žáků. K zařazení sportovních odvětví, které nejsou podrobně rozvedeny ve školských
vzdělávacích programech, musí mít pedagogický pracovník povolení ředitele školy a dodržovat
bezpečnostní pravidla i metodické postupy pro danou věkovou kategorii platné v oblasti
školního nebo svazového sportu.
Čl. 16
Sportovně turistické kurzy
(1) Před zahájením kurzu jsou účastníci poučeni školou o vhodné výstroji. Při nástupu na
kurz je provedena určeným pedagogickým pracovníkem její kontrola. Bez potřebného
vybavení nemohou být žáci do kurzu přijati. Zákonní zástupci žáka a zletilý žák předloží před
odjezdem prohlášení o tom, že je žák zdravý. Rovněž se doporučuje před zahájením kurzu
sjednat pojistnou smlouvu s pojišťovnou. (Jednorázové úrazové připojištění žáků, pojištění
pedagogických pracovníků z odpovědnosti za škodu vzniklou při výkonu povolání.)
(2) Kurzy vedou pedagogičtí pracovníci, kteří odpovídají za činnost instruktorů. Jejich
53
činnost řídí a kontroluje vedoucí kurzu. Zároveň kontrolují dodržování předpisů k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví. Žáci se dělí do družstev podle výkonnosti. Družstvo má nejvíce
15 žáků, pokud není zvláštními předpisy a tímto pokynem stanoven pro některé činnosti počet
nižší. Družstvo žáků škol a tříd samostatně určených pro žáky se speciálními vzdělávacími
potřebami tvoří polovina nejvyššího počtu žáků třídy stanoveného zvláštním předpisem.
(34) Počet pedagogických pracovníků nesmí být menší než počet družstev. Kurzy s počtem
do 30 žáků musí doprovázet tři zletilé osoby, které jsou plně způsobilé k právním úkonům
a v pracovněprávním vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí být pedagogickým
pracovníkem.
(3) Pedagogičtí pracovníci a instruktoři jsou povinni dbát na úroveň pohybové vyspělosti,
předchozí výcvik, výkonnost a zdravotní stav žáků. Během kurzu (výletu) přihlížejí k aktuálnímu
počasí, zařazují včas a v přiměřené míře přestávky pro odpočinek. O trase a časovém plánu kurzu
(výletu) musí být informován vedoucí kurzu, popřípadě odpovědný zástupce ubytovacího
zařízení.
(4) Před zahájením cyklistického kurzu ověří vedoucí kurzu povinné vybavení, technický stav
jízdních kol (včetně povinnosti mít ochrannou přilbu) a znalosti žáků o pravidlech silničního
provozu, (35) bez jejichž znalosti se žáci nemohou kurzu zúčastnit. V silničním provozu má
družstvo maximálně 10 cyklistů, za které odpovídá vedoucí družstva. Trasu přesunu volí
vedoucí kurzu s ohledem na výkonnost a zdravotní stav žáků, na stav a frekvenci dopravy
na komunikaci atd. Při přesunech v rámci cyklistického kurzu za dopravního provozu musí
být na začátku a na konci skupiny zletilá osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům
a v pracovněprávním vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí být pedagogickým
pracovníkem.
(5) Před zahájením kurzu vodní turistiky zjistí vedoucí kurzu stupeň plavecké vyspělosti
žáků. Vedoucí kurzu odpovídá za zhodnocení stavu sjízdnosti trasy. Pedagogický pracovník
odpovídá nejvýše za pět kanoí (kajaků) nebo za dvě pramice (rafty). Při obtížnějších
podmínkách vedoucí kurzu počet lodí na jednoho pedagoga sníží. Žáci jsou vybaveni při
jízdě plovací vestou, při jízdě na divoké vodě nebo obtížně sjízdných propustech plovací
vestou a přilbou. Pokud se v průběhu jízdy na divoké vodě podmínky zhorší nebo se zvýší
riziko, vedoucí kurzu jízdu přeruší nebo sjíždění ukončí.
(6) Při horské turistice je pedagogický pracovník povinen seznámit žáky s možným nebezpečím
hrozícím v horách. Při horských túrách se musí důsledně respektovat momentální zdravotní
stav žáků, aktuální podmínky (zejména povětrnostní), značení a pokyny Horské služby. Před
začátkem túry pedagogický pracovník informuje vedoucího kurzu a odpovědného zástupce
ubytovacího zařízení o směru, cíli túry a o předpokládaném čase návratu. Pedagogický
pracovník hlásí těmto osobám, pokud to situace umožňuje, eventuální zdržení. Na horskou
túru doprovázejí družstvo nebo skupinu žáků vždy nejméně dvě zletilé osoby, které jsou plně
způsobilé k právním úkonům a v pracovněprávním vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna
osoba musí být pedagogickým pracovníkem.
(7) Horolezecký výcvik, včetně základního kurzu, vede pedagogický pracovník, který odpovídá
za činnost instruktora - člena Českého horolezeckého svazu při dodržení všech pravidel
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví stanovených horolezeckým svazem.
54
Čl. 17
Koupání
Koupání se uskutečňuje pouze na vyhrazených místech, kde není koupání zakázáno.(36)
Pedagogický pracovník osobně předem ověří bezpečnost místa pro koupání, přesně vymezí
prostor, kde se žáci mohou pohybovat (plavat) a učiní taková opatření, aby měl přehled
o počtu koupajících se žáků ve skupině. Skupina na jednoho pedagogického pracovníka
je maximálně 10 žáků. Pro žáky škol a tříd samostatně určených pro žáky se speciálními
vzdělávacími potřebami se tento počet řídí zvláštním předpisem.(37) Po skončení koupání
skupiny žáků a v jeho průběhu pedagogický pracovník kontroluje počet žáků.
Čl. 18
Bruslení
(1) Při bruslení organizovaném školou odpovídá za bezpečnost žáků učitel tělesné výchovy
nebo dohled konající pedagog, který posoudí kvalitu plochy a případně i mantinelů. V případě
bruslení na přírodním ledě posoudí tloušťku ledu z hlediska nosnosti.
(2) Žáci bruslící na kolečkových bruslích používají ochranné prostředky zmírňující následky
pádů (na kolena, na lokty, rukavice, přilbu).
Čl. 19
Bezpečnost žáků při soutěžích a přehlídkách
(1) Vysílající školy zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví žáků po dobu dopravy na soutěže
a ze soutěží, pokud se se zákonným zástupcem žáka nedohodne jinak. V průběhu soutěže
zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví žáků organizátor.(38)
(2) Po dobu vlastní soutěže přebírá náležitý dohled nad žáky organizátor soutěže. Vyhlašuje
počátek a konec soutěže nebo přehlídky a zajišťuje podmínky pro bezpečnou účast žáků
poskytnutím případných ochranných prostředků, náležitým vybavením laboratoří, jiných
soutěžních míst a současně přihlédne k věku, fyzickému a rozumovému rozvoji žáků.
(3) U sportovních soutěží, uměleckých soutěží a dalších soutěží, kde to charakter soutěže
vyžaduje a je to dáno organizačním řádem, zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví žáků
vysílající škola v plném rozsahu, pokud se se zákonným zástupcem žáka nedohodne jinak.
Čl. 20
Zahraniční výjezdy
Školy odpovídají za bezpečnost a ochranu zdraví žáků při zahraničních výjezdech, které
organizují v rámci vzdělávání nebo s ním přímo souvisejících činnostech. O konkrétních
opatřeních a poučení žáků, případně jejich zákonných zástupců, se pořizuje před
uskutečněním výjezdu záznam o poučení podepsaný jeho účastníky. Přiměřeně se použijí
55
ustanovení čl. 15 a 16. Mezi účastníky výjezdu do zahraničí zařadí škola pouze ty žáky, kteří
předloží písemný souhlas zákonného zástupce žáka nebo zletilého žáka a mají uzavřené
pojištění odpovědnosti za škodu platné na území příslušného státu a pojištění léčebných
výloh v zahraničí nebo v případě výjezdu do členského státu Evropské unie mají Evropský
průkaz zdravotního pojištění nebo potvrzení tento průkaz nahrazující. (39)
Kontrolní činnost
Čl. 26
(1) Dodržování podmínek pro bezpečnost a ochranu zdraví žáků kontrolují průběžně vedoucí
zaměstnanci školy v rámci své působnosti a plnění úkolů v oblasti prevence rizik.
(2) Pedagogičtí pracovníci kontrolují a vyžadují dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví žáků, jakož i dodržování pokynů žáky.
(3) Do programu prověrek bezpečnosti a ochrany zdraví při činnostech organizovaných
školou nejméně jednou ročně (43) zahrnují školy také kontrolu školních dílen, laboratoří,
tělocvičen a tělocvičného nářadí a náčiní, školních hřišť, školních pozemků i dalších pracovišť
školy užívaných žáky, včetně jejich vybavení. Pokud se na ně a na jejich vybavení vztahují
zvláštní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, například o elektrických,
plynových, zdvihacích a tlakových zařízení, provádějí se na nich prostřednictvím osob se
zvláštní odbornou způsobilostí odborné kontroly a revize ve lhůtách stanovených těmito
předpisy. U tělocvičného nářadí a ostatního náčiní se kromě jeho běžných kontrol v hodinách
tělesné výchovy a v rámci prověrek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci provádějí i odborné
technické kontroly nejméně jednou za rok, pokud nestanovil výrobce lhůtu kratší. Součástí
prověrek bezpečnosti a ochrany zdraví při činnostech organizovaných školou je rovněž
kontrola vybavení školy prostředky pro poskytnutí první pomoci, a to jak z hlediska obsahu,
tak i lhůt jejich použitelnosti .
Čl. 27
Kontrolu dodržování podmínek pro bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání a s
ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb provádí Česká školní
inspekce (44), orgány ochrany veřejného zdraví, popřípadě orgány inspekce práce podle
zvláštních právních předpisů.
Čl. 28
Závěrečné ustanovení
Tento pokyn nabývá účinnosti dne 1. ledna 2006
JUDr. Petra Buzková, v.r.
ministryně
56
1 )
Pokud jde o pojem „dohled“ (užívaný občanským zákoníkem a zákonem č. 561/2004 Sb.) a pojem
„dozor“ (užívaný pracovním řádem), je nutné uvést, že pojem „dohled“ je obecným zákonným
pojmem, zatímco pojem „dozor“ je pojmem užívaným pouze v oblasti školství. Z hlediska
praktického i právního však v těchto pojmech není žádný rozdíl (Viz právní výklady MŠMT).
2 ) § 29 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném
vzdělávání a o změně některých zákonů (školský zákon).
3)
§ 132 a §132a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
4 )
Blíže k prevenci sociálně patologických jevů vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských
služeb ve školách a školských poradenských zařízeních.
5)
§ 4 a § 5 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
6)
§ 30 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
7)
§ 22 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
8)
§ 165 zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce), § 65 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
9)
§ 65 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
10 ) § 149, § 150, § 153 a § 167 zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce), nařízení vlády č. 178/2001 Sb.,
kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů.
11 ) Vyhláška č. 288/2003 Sb., kterou se stanoví práce a pracoviště, které jsou zakázány těhotným
ženám, kojícím ženám, matkám do konce devátého měsíce po porodu a mladistvým, a podmínky,
za nichž mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolaní, § 66 odst. 6
a § 97 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
12 ) § 9 a 10 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
13 ) § 22 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
14 ) § 66 odst. 6 a § 97 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
15 ) § 132 odst. 1, 2 a § 133a zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce), nařízení vlády č. 495/2001 Sb.,
kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních
prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků, nařízení vlády č. 21/2003 Sb., kterým se
stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky.
16 ) § 133 odst. 1 písm. h) zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce).
17 ) § 134 písm. f ) zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce).
18 ) Vyhláška č. 106/2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, ve znění
pozdějších předpisů.
19 ) Přiměřeně se užije § 273 zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce).
20 ) Metodický pokyn MŠMT k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení Č.j.:
28 275/2000-22
21 ) § 415, 422 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
22 ) Pokud jde o pojem „dohled“ (užívaný občanským zákoníkem a zákonem č. 561/2004 Sb.) a pojem
„dozor“ (užívaný pracovním řádem), je nutné uvést, že pojem „dohled“ je obecným zákonným
pojmem, zatímco pojem „dozor“ je pojmem užívaným pouze v oblasti školství. Z hlediska
praktického i právního však v těchto pojmech není žádný rozdíl (Viz právní výklady MŠMT).
23 ) § 164 odst. 1 písm. h) zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
24) Například vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné
školní docházky, vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, vyhláška č. 13/2005 Sb.,
o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků
a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
57
25) § 133a, § 134 a 134a zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce).
26) § 134 zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce), nařízení vlády 178/2001 Sb. a nařízení vlády 101/2005
Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí.
27) § 273 zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce).
28) § 6 vyhlášky č. 13/2005 Sb., nařízení vlády č. 689/2004 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním,
středním a vyšším odborném vzdělávání.
29) § 12 vyhlášky č. 13/2005 Sb.
30 ) § 11 vyhlášky č. 73/2005 Sb.
31 ) § 11 vyhlášky č. 73/2005 Sb., vyhláška č. 48/2005 Sb.
32 ) § 11 zákona č. 258/2000 Sb.
33 ) § 8 odst. 2 vyhlášky č. 106/2001 Sb.
34 ) § 11 vyhlášky č. 73/2005 Sb.
35 ) Zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů.
36 ) § 6 zákona č. 258/2000 Sb., vyhláška č. 135/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky
na koupaliště, sauny a hygienické limity písku v pískovištích venkovních hracích ploch.
37 ) § 11 vyhlášky č. 73/2005 Sb., vyhláška č. 48/2005 Sb.
38) Vyhláška MŠMT č. 55/2005 Sb., o podmínkách organizace a financování soutěží a přehlídek
v zájmovém vzdělávání.
39) § 190 a násl., § 206 zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce), § 27 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.,
kterým se provádí zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, § 420, 422 zákona č. 40/1964 Sb.,
(občanský zákoník).
43) § 136a odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., (zákoník práce).
44) § 174 zákona č. 561/2004 Sb., (školský zákon).
58
Pojištění odpovědnosti
je pojištěním škodovým, to znamená, že pojistné plnění lze nárokovat pouze jednou a to do
výše sjednaného limitu pojistného plnění. Tedy má smysl mít uzavřeno pouze jedno pojištění
odpovědnosti (v tom je rozdíl proti tzv. obnosovému pojištění, což je typicky životní pojištění,
kde lze nárokovat výplatu pojistného plnění z několika smluv najednou). Mezi základní rys
pojištění odpovědnosti patří fakt, že pojistné plnění je vypláceno třetí straně, které vznikla
újma na majetku nebo zdraví vinou činnosti pojištěného.
Odpovědnost lze pojistit pro celou řadu případů občanského i profesního života. Zde se
budeme věnovat zejména pojištění odpovědnosti z hlediska Vašeho účelu lesní pedagogiky
a pojištění odpovědnosti pro případ škod na majetku či zdraví dětí. Taková pojištění zde
v České republice nabízí, v různých variantách, několik předních pojišťoven. Přednosti či
zápory produktů jednotlivých pojišťoven budou konkrétně rozebrány v přednášce.
Pojďme si však říci, co platí o všech produktech pojištění odpovědnosti obecně:
1)
výše pojistného (tedy výsledné ceny) se stanoví jednak rizikovostí činnosti
pojištěného subjektu a jednak nastavením výše limitu pojistného plnění a spoluúčasti
(čím vyšší limit plnění, tím vyšší pojistné a naopak a čím nižší spoluúčast, tím vyšší
pojistné a naopak – viz obrázek),
2) z pojištění obecně, tento typ pojištění nevyjímaje, lze hradit pouze události vzniklé
neúmyslně.
Důležitým pojmem v souvislosti s pojištěním odpovědnosti je regres. Jednoduše jde o právo
na náhradu za poskytnuté pojistné plnění v souvislosti s pojištěním odpovědnosti. Povinnost
zaplatit náhradu pojišťovně může vzniknout i pojištěné osobě pokud se prokáže, že se
dopustila svým jednáním porušení právních předpisů nebo pojistných podmínek. Pojišťovna
může náhradu plnění vymáhat i na osobě, která svým jednáním způsobila škodu pojištěnému.
59
Lesní pedagogika – právní souvislosti
Na základě úkolu Ministerstva zemědělství cyklus seminářů pořádal
a tento text jako doprovod seminářů a neprodejnou účelovou publikaci vydal
Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem © 2014.
Kontakt: [email protected]
www.uhul.cz Informace o lesích
Download

Brožura ze semináře - Ústav pro hospodářskou úpravu lesů