TEchnická spolupráce
Light designer:
Pavel Hejret
Svítí:
Jan Doskočil, Pavel Košek
Vedoucí zvukař:
Miloš Vondráček
Zvukař:
Karel Korous
Jevištní mistr:
Petr Ottl
Rekvizity:
Danuše Klosová
Vlásenky:
Iva Šebelíková
Vedoucí výroby
scénických kostýmů:
Taťána Hrustinczová
Scénu vyrobily dílny DFXŠ
pod vedením:
Vojtěcha Michla
Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární,
audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9.
© 2010
náklad: 1 000 ks
ředitel: Martin Otava
šéf činohry: Vít Vencl
redakce: Martin Urban
grafická úprava: Pavel Dušek
Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je Statutární město Liberec.
Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory
Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR.
cena 18 Kč
www.saldovo-divadlo.cz
Generální partner Divadla F. X. Šaldy
Oficiální vůz Divadla F. X. Šaldy
moliÈre
Komedie Lakomec vznikla v roce 1668 a poprvé byla uvedena téhož roku 9. září v Palais Royal.
Výnos 1069 livrů ovšem nesvědčí o velkém úspěchu; Škola žen vydělala při premiéře 1518 livrů,
Don Juan 1830 livrů, Tartuffe 2860 livrů, Misantrop
1447 livrů, Amfitryon 1668 livrů. Lakomci konkuruje sám autor svými staršími hrami a když je povolen
Tartuffe má okamžitě takový úspěch, že s Lakomcem je do konce Molièrova života těžké pořízení.
Vydělává jen podprůměrně a průměrně. Lakomec
byl přijat vlažně a vysvětlovalo se to tím, že užití
prózy ve velké komedii o pěti dějstvích publikum
šokovalo jako prohřešek proti pravidlům; zmínily
se o tom jak kritiky kladné, tak i ty méně kladné. Ale
hlavním nepřítelem přízně publika byla senzace
v podobě uvedení Tartuffa. Byl to nerovný souboj.
Emoce, které vzbudil Tartuffe, prostě nemohly být
naplněny Lakomcem, který mířil jinam. Nelze tyto
hry proto srovnávat. Po uvedení Tartuffa již nešlo
bojovat s nepřízní, v níž se ocitl Lakomec.
Zásadním zdrojem hry je Plautova Komedie
o hrnci. V roce 1658 vyšel její první francouzský
překlad pod názvem Skrblík. Zdá se, že Molière
toto vydání použil a našel v něm jméno pro svého
hrdinu: Harpagon. Vypůjčil si od antického Plauta
podstatu své postavy. Mezi zdroji různých situací
hry, postav lze nalézt ještě i jiné komedie francouzské a v neposlední řadě lazzi z commedie dell´arte.
Ale není to důležité. Vypůjčování situací, námětů,
postav, témat patří k celé historii dramatického
umění. Skoro by se dalo říci, že v ní není nic původní
již od antiky. Všechno jsou výpůjčky od jiných autorů, dramatiků či z prózy. Z Molièrova života vyplývá,
že v Lakomci zpracoval i mnoho svých obchodních
zkušeností, stejně jako svých zkušeností s lidmi,
kterým jde jen a zásadně o peníze.
Peníze nejsou jen nástrojem směny, jak by řekl
ekonom, ale symbolem moci sahajícím od moci
l a ko m e c
moliÈre
politické k moci v rodině. Jsou i symbolem náhražky
mužnosti, sexappealu. Mají schopnost ovládnout
člověka, jsou nebezpečné, když s nimi člověk neumí zacházet, ale i když to umí. A tak je to již dlouho.
Bylo tomu tak před Molièrem i po Molièrovi a je to
tak dodnes. Jestliže jeho komedie poněkud nešťastně vstoupila na jeviště v době svého vzniku, o to
úspěšnější má za sebou inscenační historii zejména ve 20. století. Oslovuje diváky dnes svou moderností právě v chápání vztahu charakter, osobnost
versus peníze, více než některé hry tak populární
za jeho života. Je neuvěřitelně bohatá a aplikovatelná na kteroukoli historickou dobu. Molièrovy
velké komedie všechny přesahují svoji dobu nejen
svými tématy, ale i svou zvláštní útočností, drážděním publika, drzým výsměchem tomu, co si o sobě
lidé myslí. Provokace je součástí divadla, které chce
bavit, stejně neodmyslitelnou jako bystrost, lehkost a vtip. A také těsné sousedství tragiky a komiky. Tohle všechno v autorovi najdeme a stojí za to
ho stále v nové a nové podobě uvádět.
mu
Molière
Lakomec
překlad:
Vladimír Mikeš
úprava textu a režie:
Daniel Špinar
scéna:
Iva Němcová
kostýmy:
Linda Boráros
dramaturgie:
Martin Urban
l a ko m e c
OSOBY A OBSAZENÍ
Harpagon
Martin Polách
Kleant
Jakub Albrecht
EliškaKarolína Baranová
Valér
Tomáš Dianiška
Mariana
Barbora Mottlová
Frosina
Eva Lecchiová
Pan Anselm
Jaromír Tlalka
Jakub
Martin Stránský
Přemysl Houška
Štika
Tomáš Váhala
Šimon/Komisař
Vít Musil
Inspice: Blanka Schieblová
Nápověda: Šárka Teplíková
První premiéra
22. října 2010
v Šaldově divadle
Druhá premiéra
23. října 2010
v Šaldově divadle
moliÈre
Molière
13. ledna 1622 se v Paříži v domě U Opic narodil prvorozený syn dvorního čalouníka a truhláře
Jeana Baptisty Poquelina. Na otcovu počest byl
pokřtěn jménem Jean Baptiste. V čalounickém
cechu tím vešlo ve známost, že na svět přišel
nástupce otcova titulu. Jak hluboký to byl omyl,
zvěděl sám otec a s ním i celý cech již v roce 1636,
kdy mladý Jean Baptiste vstoupil do proslavené
clermontské koleje v Paříži. Práce v dílně mladého
výrostka sužovala a v rodině měl mocného inciátora a spojence v jedné vášni – dědečka z matčiny strany Luise Cressého. Od dětství jej povedený
dědeček vodil na představení lidových komiků
a později i do burgundského paláce, kde hrála královská herecká společnost. U otce to vzbuzovalo
silnou nelibost, leč proti spřežení vnuka a děda nic
nezmohl. Jean Baptista si vymohl, za přispění děda,
zmíněná studia a pohltil jej zcela jiný svět, než ten
cechovní, čalounický a dílenský. Na koleji našel pár
přátel, s nimiž ve volných chvílích neustále chodil
do divadla. Mimo jiných byl mezi nimi i jistý Cyrano
de Bergerac. Samozřejmě, že četl divadelní texty.
Zejména Terentia a Plauta. Pronikl i do divadelního
zákulisí, kde potkal osudovou paní svého života –
Madeleine Béjartovou. Po ukončení studií v koleji
jej rezignovaný otec poslal do Orléanu na studium
práva. Jean Baptiste tam v roce 1641 získal titul
licenciáta práv. Snad to byl poslední otcův pokus
nasměrovat syna alespoň na jinou dráhu, než byla
ta, o které správně tušil, že mu hrozí.
Již jako mladý advokát se zúčastnil výpravy
Ludvíka XIII. na jih, kde se stal kromě jiného svědkem spiknutí proti kardinálu Richelieu. Nějaký
čas pak po jihu putoval a vždy podezřele často
v přítomnosti paní Béjartové. Ve svých jedenadvaceti letech se však definitivně vzdal titulu po otci
l a ko m e c
a nechal se vyplatit z dědictví po matce. Opustil
otcovský dům a s herečkou Madeline Béjartovou
a jejími sourozenci založil divadelní společnost,
kterou skromně nazvali Skvělé divadlo. Bylo to v roce 1643. Jean Baptiste Poquelin zemřel a narodil
se Molière. Skvělé divadlo zahájilo svůj provoz
v opravené staré míčovně premiérou tragédie. Zcela propadla a nezřídka prý se stávalo, že publikum
hlasitě nadávalo již během představení. Na podzim roku 1645 se Skvělé divadlo rozpadlo a Molière
skončil ve vězení pro dlužníky. Když jej opustil, dal
spolu s Béjartovou dohromady kočovnou společnost a „na vozech“ objížděli Francii. Docházelo
k jedné zvláštní věci. Molière si začal sám psát
frašky, které měly úspěch a ve kterých on sám měl
úspěch jako herec. Jakmile vystoupil v roli tragické,
publikum jej vypískalo – v Limoges po něm dokonce házeli pečenými jablky. Prý se od vesnice k vesnici šířila zpráva, že se objevil nějaký zelenáč jménem
Molière, který píše znamenité frašky. V roce 1652
napsal celovečerní komedii Potřeštěnec, která již
měla úspěch velký a autor i jeho společnost díky
tomu získali mimořádnou ochranu prince Contiho
s právem nazývat se Herecká dvorní společnost
prince Armanda de Conti v Languedocu. Získali
i peníze a po dva roky vedli spokojený život. Až
do chvíle, než se Conti odvrátil od divadla k bohu
a herců se zřekl. Odňal jim titul. Molière vedl společnost napříč Francií a jeho popularita ho svedla dohromady nejen se známými umělci té doby,
například s dramatikem Pierrem Corneillem, ale
i s lidmi politicky vlivnými. A tak byl představen
královu bratru Filipu Orleánskému. 24. října vystoupila společnost před králem. V pařížském Louvru
sehráli Corneillovu tragédii Nicoméd a Molièrovu
kratší frašku Zamilovaný doktor. Historie se opakovala. Nicoméd vzbudil rozpaky, Zamilovaný doktor
nadšení. Molièrova společnost získala sál v Malém
moliÈre
bourbonském paláci, kde se střídala s italskými
herci. V roce 1659 uvedl Molière svoji komedii
Směšné preciózky a o rok později Sganarelle aneb
Domnělý paroháč. Zatímco Preciózky pobouřily
řadu literátů, Sganarelle mu zase získal mnoho
nepřátel mezi dobrými měšťany v obchodní čtvrti.
Malý bourbonský palác byl při přestavbě Louvru
zbourán a Molièrově společnosti bylo přiděleno
divadlo v Palais-Royal.
V roce 1661 zemřel kardinál Mazarin a samostatné vlády se ujal již plnoletý Ludvík XIV. Molière
napsal Školu mužů a hru, přesněji „komedii-balet“
(tehdy oblíbený žánr) s názvem Dotěrové pro
královské slavnosti. Střílel si z dvořanů a i to mu
vyneslo něco, o čem věděl, že to musí mít – ochranu
mladého krále. Molière si již v té době svým ostrým
psaním získal mnoho nepřátel a v následujících
letech jich už jen přibývalo. V roce 1662 se oženil
s o dvacet let mladší Armandou Béjartovou, dcerou
své dlouholeté družky a herecké partnerky. Nikdy
se nezbavil podezření tu více tu méně proti němu
vykřikovaného, že se vlastně oženil se svou dcerou.
Nikde nebyl důkaz, že to tak je, ale současně nikdy
nikdo nepředložil důkaz, že to tak není. Manželství
bylo nešťastné. Molière neprávem i právem žárlil, vztah působil v herecké společnosti rozkladně
a byl až do jeho smrti předmětem útoků na milovaného i nenáviděného autora a herce. Ve stejném
roce napsal Molière komedii Škola žen. Premiéra
vyvolala bouři. Odpůrci je nařčen z „nemorálnosti,
dvojsmyslnosti a neuctivých narážek na náboženství“. O rok později autor odpůrce a moralisty
zesměšnil komedií Kritika školy žen, v níž obhajoval svou předchozí komedii. Král Ludvík XIV. jako
ocenění Molièrových zásluh přiřkl mu mzdu jednoho tisíce livrů ročně. Ochránil jej, ale současně
s tímto oceněním se stupňovala averze jistých dvorních a církevních kruhů vůči dramatikovi, který se
zcela vymkl řádu a kázni tehdy běžné. A autor psal
dál pro krále velkolepé podívané, například Versaillské improvizace a novou komedii-balet Sňatek
z donucení s hudbou dvorního skladatele Jeana
Baptista Lullyho. Ve stejném roce, 1664, se mu narodil syn. Dal mu jméno Ludvík. Chlapec však ještě
téhož roku zemřel. Smrt znamenala definitivní a konečný rozpad jeho vztahu s Armandou. Na slavnostech ve Versaille předčítal Molière tři dějství ze
své komedie Tartuffe, v níž je církevní hodnostář
vylíčen jako pokrytec, násilník, lhář a podvodník.
Pobouření odpovídalo nezvykle ostrému (v té
době) útoku na chování a postavení církve. Molière
je proklínán, hra okamžitě zakázána. Jenom ochrana králova zabránila nejhoršímu. O rok později po
l a ko m e c
zákazu Tartuffa chtěl Molière napsat něco, co by
přitáhlo pozornost publika. Sáhl k oblíbenému
španělskému námětu, od něhož si sliboval obrovský úspěch. Vznikl Don Juan aneb Kamenný host.
Hra doznala patnácti repríz a byla stažena pro
nezájem. Zato jeho odpůrce rozzuřila snad ještě
víc než všechny předchozí hry. Nechali se slyšet, že
by bylo nejlépe, kdyby jej srazil blesk stejně jako
jeho hrdinu. Leč od tohoto roku podléhá jeho společnost přímo králi a nese jméno Královská společnost Palais Royal. Nedá se snad mluvit o královské
oblibě, ale Ludvík XIV. ovládá společnost a politickou situaci ve své zemi mimořádně chytrou politikou a Molière se mu nejen líbí jako autor, ale také
mu slouží jako nástroj jakéhosi „zveřejňování“ své
moci. Svým způsobem ho používá. Molière však ví,
že královskou ochranu nelze přeceňovat – ochrana může ze dne na den skončit.
V té době začíná trpět častými záněty průdušek, hraní ho vyčerpává, počíná se u něj projevovat jistý smutek (dnes bychom řekli deprese), je
stižen i chrlením krve, vyčerpává ho i nekonečné
napětí v rodině, pomluvy. Přesto dokáže třeba
za pět dnů napsat komedii-balet Láska lékařem.
Tentokrát se pro změnu urazí celá lékařská fakulta, protože lékaři ve hře vystupující, jsou vylíčeni
jako šarlatáni. V roce 1666 píše Misantropa, další
ze svých komedií-nekomedií, které přežijí staletí,
ale nemá odpovídající úspěch, takže musí vylepšit
tržby novou komedií Lékařem proti své vůli. O rok
později uvede poněkud svévolně s jakýmsi tichým
souhlasem (nesouhlasem) krále Tartuffa. Představení jsou okamžitě zakázána. Za celou věcí stojí
nyní sám arcibiskup. Molière píše Amfitryon, hru,
podívanou, inscenovanou s pomocí důmyslných
jevištních mechanismů a efektů. Vzápětí přidává
veleúspěšnou komedii Jíra Danda aneb Napálený manžel. Následuje v této souvislosti Lakomec.
V srpnu roku 1669 je definitivně uveden zakazovaný text pod názvem Tartuffe aneb Pokrytec. Jeho
úspěch i tržby překonávají vše, co doposud autor
zažil. Je to zkrátka senzační událost. Publikum ví,
že jde na hru, kterou před tím zakázal sám arcibiskup. Ale jak to, že se může hrát? Král Slunce ví, co
dělá. Nepřátelé se však nevzdávají a vydávají proslulý pamflet na Molièra pod názvem Hypochondr
Elomir. Je v něm rozpitván a zostouzen Molièrův
život, celá jeho tvorba, jeho rodinné vztahy, je
v něm systematicky špiněn, jeho odpůrci našli
ventil pro svou zlobu. U části diváků pošpinění
nachází ohlas. A dramatik, slavný a nenáviděný,
milovaný i odmítaný stále více trpí. Jeho zdraví
je podlomeno. Pravděpodobně má tuberkulózu.
Je vyčerpán, trpí záchvaty vzteku a deprese. Celá
Francie ví, že jako autor překonal vše, co doposud v divadle bylo. Je zato „po zásluze“ milován
i nenáviděn. Mocnými i obyčejnými. Ještě napíše několik komedií. Například Učené ženy nebo
Scapinova šibalství. V zimě roku 1672 píše svoji
nejméně směšnou komedii Zdravý nemocný.
O rok později má premiéru. 10. února. A přes její
vnitřní smutek a černý humor a vzteklé výpady
proti lékařskému stavu má velký ohlas. Jenže
Molièr hrající v ní hlavní roli zkolabuje při čtvrté
repríze na jevišti. Je přenesen domů, kde zemře.
Arcibiskup odmítne povolit pohřeb herce do
posvěcené půdy hřbitova. Armanda prosí o přímluvu krále. Nakonec je 27. února pochován tajně
a bez obřadu na hřbitově sv. Josefa. Na místě, kde
se pochovávají nekřtěňátka a sebevrazi. V chrámu sv. Eustacha pak kněz krátce připomene, že
byl pohřben na svatojosefském hřbitově čalouník
a královský komorník Jean Baptiste Poquelin.
(mu s použitím biografických materiálů
V. Bretta a M. Bulgakova)
Download

LAKOMEC prg kompr.pdf - Divadlo FX Šaldy