editorial
editorial
Vážení a milí čtenáři,
tak nám zase přibyla na
pultech knižních prodejců
hezká řádka nových knih.
Alespoň podle počtu autogramiád, o kterých píšeme
v tomto čísle, to tak vypadá.
Díla jihočeských autorů si můžete přečíst nejen
u nás, ale také u sousedů v Rakousku, kde vyšla pod názvem „1989“ německá verze knihy „Hlava v oblacích,
nohy v betonu.“
Bohužel, ne všechny zprávy jsou pozitivní. Umělecký
svět opustily hned čtyři osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do srdcí a myslí mnohých z nás. Petr Šporcl,
Jaroslav Koliha, Jiří Müller a Zdeněk Šimek nám budou
scházet.
O to důležitější je podpora těch, kteří stojí na startu
své umělecké dráhy a sbírají odvahu k prvním nesmělým krůčkům. Náš klub se této role ujal hned v několika
úrovních. Od těch nejmenších, kteří sbírají první body
na literárním poli v soutěži Jihočeský úsměv, přes začínající příznivce hororu, sci-fi či fantasy, až po „literáty
na trati“. Mnozí z nich publikovali díky našim aktivitám
poprvé, a kdo ví, zda právě jejich hvězda se v budoucnu
nestane na literárním nebi nepřehlédnutelnou stálicí.
Nevynechali jsme také pravidelnou dávku recenzí
nových knih, které mohou být dobrou inspirací pro vánoční dárek, ani pořádnou porci ukázek z naší tvorby.
I v této části naleznete jak ostřílené literáty, tak povídku
autorky, která ještě neopustila školní lavici. Její práce, se
kterou zvítězila v literární soutěži Jihočeský úsměv, rozhodně stojí za přečtení. A pevně věřím, že pro vás může
být podnětem, aby se v příštím čísle objevily i vaše řádky.
Přeji vám tedy krásný a pohodový čas nad naším časopisem. Mějte se pohádkově, a to nejen o Vánocích.
Fanda :-) Tylšar
Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu
Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů
Žižkova 3, 370 01 České Budějovice
Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje
E-mail: [email protected]
Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy,
spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma
Lido Střešovické písmolijny. Fotografie na obálce: Miloslav Král Český.
Redakce:
František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava)
Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová,
František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka.
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
1
obsah
dění
Hanka Hosnedlová
Křest s malým překvapením ............................................. 4
Hanka Hosnedlová
Na kolech za knihou ......................................................... 5
Jaroslava Pixová
Bolí vás kolena?
Sáhněte si na špičku Švejkovy boty! ................................ 6
Jaroslava Pixová
Bez pastýřské znělky
se ke štědrovečerní večeři neusedlo ................................ 7
Hanka Hosnedlová
Zrzavý objektivem tvůrčího tandemu z Protivína ............. 8
Hanka Hosnedlová
Klostermann pod rozhlednou ........................................... 9
Literáti na trati ................................................................. 10
Hanka Hosnedlová
Křest na Dunaji ................................................................ 12
František Tylšar
Fantastický křest Tichých písků ....................................... 13
Hanka Hosnedlová
Čťveřice smutných ohlédnutí .......................................... 14
Hanka Hosnedlová
Odešel básník duše a svědomí ....................................... 15
Hanka Hosnedlová
I písmenka se umí usmívat ............................................. 16
literatura
František Tylšar
Richard Uher - spisovatel, učitel ..................................... 23
Hynek Klimek
Ke knížce o prachatické víle Majolence ......................... 24
Hanka Hosnedlová
Čerstvý čtenářský rekord ................................................. 25
Hanka Hosnedlová
Slovíčka v zeleném .......................................................... 26
Chlumecká literární cena Jaroslava Golla ........................ 26
Jan Medek
V. ročník soutěže Jindřichohradecký Textík ................... 28
Petr Šulista
XV. Dny poezie v Broumově ............................................ 29
Miloslav Král Český
Dolů již hlavu, Nerudo ...................….............................. 29
Hanka Hosnedlová
Nové knihy ............................................................... 30 - 36
umění
Miloslav Král Český
V jiném nasvícení ............................................................ 18
Redakce
Podzimní alternativní výstava .......................................... 20
Hanka Hosnedlová
Nejbáječnější táta a opravdový chlap ............................. 22
2
www.epika.cz
Fórum/III/2014
obsah
Kultura
Hanka Hosnedlová
Do jámy lvové za statečností a lidskostí ......................... 17
autorská tvorba
Ostatní
Drahomíra Kunová, Miloslav Král Český
Co všechno se nestane ................................................... 52
Obrazový doprovod čísla - Michaela Žemličková
Více na straně 18
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
Jan Bauer
Jihlavský zlý duch ............................................................ 38
Jiří Hovorka
Šťastné a veselé ............................................................... 39
Petr Šulista
Poznamenaná ................................................................... 41
Ladislav Beran
Nepolepšitelný zloděj ...................................................... 42
František Niedl
Hráč .................................................................................. 44
Vlasta Dušková
Kavky nad městem .......................................................... 45
Johana Seidlová
Barevné dny ..................................................................... 46
Autor neznámý
Čeština ............................................................................. 47
František Tylšar
Nehoda ............................................................................. 48
František Tylšar
Akát a vlak ....................................................................... 48
Břetislav Kotyza
Okna ................................................................................. 48
Břetislav Kotyza
Docela malý kluk .............................................................. 49
Veronika Veverka Kynclová
Solaris ............................................................................... 49
Petr Šulista
Krize v Pekle .................................................................... 50
Zdeněk Šimek
Na hrnečky ....................................................................... 50
Fotografie na přední a zadní straně obálky:
z díla „OBJEKTÁŽE“ Miloslava Krále Českého.
3
dění | jižní Čechy
Křest s malým překvapením
◊ Hanka Hosnedlová / FOTO autorka
Deštivé odpoledne druhé zářijové soboty bylo kulisou pro veřejné představení nového knižního
titulu z autorské dílny Vladimíra Jandy.
K
řest Rudolfovských povídek, jak Janda svou publikaci nazval, byl součástí
slavností k otevření perkmistrovského domu
právě na Rudolfově, městě známém v minulosti především svou těžbou stříbra, kde
také autor našel své bydliště. Však také nově
a mimořádně vkusně zrenovovaná budova,
jejíž uvedení do provozu bylo hlavním bodem
slavností, ukrývá zdařile uspořádané muzejní expozice především o hornické a his-
4
torické minulosti města, prostory pro knižní
fondy i pro různé akce s účastí veřejnosti.
Také prezentovaná Jandova knížka má
svým obsahem blízko k uváděnému tématu,
i když z poněkud jiného úhlu. To bylo naslouchajícím jasné hned z prvního čteného úryvku a krátkého autorova úvodního proslovu.
O hudební antré jejímu uvedení mezi čtenáře
se pod střechou návštěvního stanu postarala kapela Rybníkáři, s níž Janda rovněž
dlouhodobě spolupracuje. Nečekaný zájem
přítomných o zakoupení povídek však nechtěně zpřeházel scénář této části programu
natolik, že k podpisování celé kopice knížek
došlo dříve než k samotnému křtícímu aktu.
Rychle a neplánovaně zformovaná fronta
kupujících tak tuto autogramiádu spontánně
odlišila od běžného postupu při podobných
akcích. A myslím, že to autorovi, ani knižní
novince vůbec nevadilo...
Mezi čekajícími na podpis autora Rudolfovských povídek
i místopředseda JčKOS František Niedl
...a nechyběly ani mladé dychtivé čtenářky
...i když fronta byla opravdu dlouhá
...ještě že k tomu čekání hráli Rybníkáři, kapela Jirky Kršky
- na snímku s autorem Vladimírem Jandou
www.epika.cz
Fórum/III/2014
dění | jižní Čechy
Na kolech za knihou
◊ Hanka Hosnedlová
Příjemnou a s nadšením očekávanou tradicí se už stala podzimní akce činorodé prachatické knihovny Na kolech po knihovnách regionu, konaná v součinnosti s Jihočeským klubem Obce spisovatelů.
T
entokrát ona zmíněná kola v titulu
patřila automobilovým veteránům,
což ještě zvýšilo atraktivitu tohoto mimořádného dění. Navíc pak byla zářijová pouť knihovníků a spisovatelů
spojena i s pokusem o rekord v počtu čtoucích a naslouchajících, k němuž se podle
informací Hany Mrázové, ředitelky prachatické knihovny a iniciátorky celého
projektu, spontánně připojovaly i další
knihovny a instituce mimo region. Takže
snaha o rekord jistě nemohla dopadnout
jinak než úspěšně.
Odpolední zakončení jízdy v základní škole Zlatá stezka v Prachaticích bylo
zaměřeno na dětskou literaturu, což mělo
svůj důvod. Právě žáci této školy totiž byli
spoluautory unikátní dětské publikace –
společně napsané knížky O víle Majolence
a profesorovi z Prachatic, která zde měla
i svou veřejnou premiéru a autogramiádu. Takže těch podpisů, které mohli noví
majitelé knížky při setkání nasbírat, byla
celá stránka. A určitě si nenechali ujít ani
podpis od otce a koordinátora nevšedního nápadu – spisovatele Hynka Klimka
a ilustrátorky Zdeňky Študlarové.
Spisovatelé a veteránisti před zahájením akce na velkém náměstí
v Prachaticích (foto Eva Jilečková)
Autogramiáda – Hynek Klimek na ZŠ Národní Prachatice
(foto Ludmila Bicanová)
Spisovatelka Ivona Březinová na ZŠ Zlatá stezka 240 Prachatice
(foto Ludmila Bicanová)
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
Spisovatelka Petra Braunová v ZŠ Netolice (foto Magda Zemanová)
5
dění | jižní Čechy
Bolí vás kolena?
Sáhněte si na špičku Švejkovy boty!
◊ Jaroslava Pixová / Foto václav Pixa
„Jak to, že tu nemáte sochu Švejka?“ slýchali často obyvatelé Putimi od turistů, kteří mají tuto
malebnou jihočeskou vesnici spjatou hlavně se slavným Haškovým románovým hrdinou.
F
ilmová scéna z putimské četnické stanice, kde zatkli vojáka Švejka jako ruského
špiona, se jim silně vryla do paměti. Je sice
pravda, že v místní hospodě U Cimbury, jež
nese název dalšího putimského hrdiny, je už
dobrých pětadvacet let místnost vyzdobená
obrázky Švejka i s jeho známými výroky typu:
„Poslušně hlásím, že jsem opět zde“ a dalšími.
Ta však unikala pozornosti turistů a nestačila
jim ani filmová c.k. četnická stanice, označená
cedulí i se znakem orlice. U té se často fotili,
aby alespoň tak dokázali, že v Putimi opravdu
byli. Ale teď jsou již úplně spokojeni. Bronzová
socha Švejka o výšce 180 centimetrů a váze
zhruba 200 kilogramů stojí u kamenného
mostu, hned pod kamenným pomníkem s rys­
kou povodně v roce 2002.
Švejk má nakročeno směrem k četnické
stanici, ruce zabořené v kapsách dlouhého
vojenského kabátu a z kapsy mu vykukuje
nezbytná fajfka. Tak ho ztvárnil akademický
sochař František Svátek. Z jeho dvou návrhů
Kráčející Švejk v Putimi
6
Při odhalení sochy Švejka v Putimi nesměl chybět půllitr piva na přípitek k této
slavnostní události. Zleva Richard Hašek, živý Švejk Přemysl Kubišta, autor sochy
František Svátek, hejtman Jiří Zimola a putimský starosta Petr Matouš
zvítězil Švejk kráčející. Cesta od záměru vytvořit sochu až po její realizaci však byla dlouhá. Hlavním problémem byly peníze. Nejdřív
se snažilo místní Sdružení přátel Putimi, ale
na speciálně vytvořený účet pro veřejnou sbírku ani po výzvách nikdo nereagoval a oslovení sponzoři se také zdráhali. Sdružení tedy
v loňském roce předalo celou věc obci Putim
a starosta Petr Matouš byl už mnohem úspěšnější. Přispěla k tomu i ta okolnost, že letošní
rok si připomínáme sto let od začátku první
světové války. A tak Jihočeský kraj na žádost
starosty kývl a poskytl 190 000 korun. Hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola tuto částku
zarovnal a přidal jako záštitu dalších 10 000
korun. O zbytek se postarala obec Putim,
jednotliví dárci a sponzoři včetně Agentury
Czech Tourism. Celkovou částku 410 tisíc korun se tak podařilo dát dohromady a výroba
sochy se dala rychlým tempem do pohybu. Její
slavnostní odhalení se konalo při Švejkových
slavnostech 23. srpna za účasti jihočeského
hejtmana Jiřího Zimoly, autora sochy Františka Svátka, vnuka spisovatele Jaroslava Haška
- Richarda Haška, starosty obce Putim Petra
Matouše a spousty diváků.
Živý Švejk, herec Přemysl Kubišta, pak ještě
přítomným sdělil, že socha vládne kouzelnou
mocí. Kdo se dotkne špičky levé nohy, toho
přestanou bolet kolena. Mnozí si to hned po
slavnostním obřadu šli vyzkoušet. Součástí
Švejkových putimských slavností byla hudební vystoupení. V podání hudebního seskupení
Josef Švejk a c. a k. Šraml zazněly písně nejen starého mocnářství. Všude se to hemžilo
vojáky rakousko-uherské armády i ruskými
kozáky. Diváky dokonce pobavily kankánové
tanečnice. A aby bylo učiněno zadost i milovníkům piva, sládek pivovaru v Dražíči Jiří Papula zde představil svou novinku – Švejkovu
putimskou jedenáctku. Ta se úspěšně prodávala po celou slavnost.
Zatímco v zahraničí již existuje třináct soch
Švejka, v tuzemsku scházela. Putim ji má
tedy jako první v Čechách a těší se nemalému
zájmu. Švejk je neustále obletován zvídavými
turisty, kteří se s ním fotografují. Spisovateli
Jaroslavu Haškovi se podařilo napsat protiválečné literární dílo s nezapomenutelným
hrdinou, jehož humor je všem Čechům tak
blízký, že se Švejk pro ně stal jistou ikonou
a symbolem.
www.epika.cz
Fórum/III/2014
dění | jižní Čechy
Bez pastýřské znělky se ke štědrovečerní
večeři neusedlo
◊ Jaroslava Pixová
K atmosféře Štědrého večera dříve neodmyslitelně patřilo obcházení „pastejře“, který u každého
domu zatroubil svoji fanfáru a přednesl starobylý vinš. Teprve pak se mohlo usednout k večeři.
Z
vláště pro děti měla tato tradice tajemný nádech, když pojednou ticho rozřízl
ostrý zvuk trubky u domovních dveří. Když
pak někdo z dospělých přišel otevřít dveře,
aby předal pastýři koledu, děti se pomalu
osmělily a ze zvědavosti vykukovaly ze dveří, aby ve tmě alespoň zahlédly tajemnou
postavu. I já se pamatuji, jak mi přebíhal
mráz po zádech, když se fanfára ozvala,
a bála jsem se jít podívat blíž. Byl to pro mne
vůbec takový tajemný večer plný zázraků.
Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak se ten
Ježíšek dostane nepozorovaně do domu
a přinese tak veliký stromeček a ještě dárky
k tomu. A navíc, jak může stihnout obletět
všechny domy ve vesnicích i městech?
Starý pastýřský zvyk se dochoval z časů,
kdy obecní pastýři pásli nejenom ovce, ale
veškerý dobytek, který se v obci nalézal.
Každé ráno na zatroubení pastýřské trubky
začali lidé vyhánět dobytek ze svých chlévů
na náves. Pastýř se svými pacholky pak dobytek zaháněli na pastviště a večer je zase
odevzdávali majitelům. Bydlívali obvykle
v pastoušce a o Štědrém dnu jim bylo dovoleno si vinšem trochu přilepšit živobytí.
V pastýřském povolání viděli naši předkové
vánoční symboliku: pastýři byli první, kteří
se přišli v Betlémě poklonit právě narozenému Ježíškovi. Proto také bez pastýřského
zatroubení spojeného s přáním by nebylo
Vánoc.
V Putimi starý zvyk stále udržují
Pastýřské řemeslo se často dědilo po
několik generací. Podle velikosti vesnice
musel pastýř začít obcházet již odpoledne, aby do večera byl s obchůzkou hotov.
Tento zvyk mají dnešní obyvatelé vesnic
ještě v paměti. Někde se udržoval déle
a někde jej ještě dnes alespoň z části dodržují. Jednou z takových vesnic je Putim
u Písku.
Fórum/III/2014
Tady byla pastýřská tradice zakotvena
v rodě Zobalů. Josef Zobal, narozený v roce
1870, byl posledním zdejším pastýřem.
Jeho chalupě se i v dalších generacích stále
říkalo „u pastejřů“. Se svojí ženou Annou
na Štědrý večer zatroubil u každého domu
a manželka odříkávala prastarý vinš: „Já
vám přeju šťastný a veselý svátky, abyste je
ve zdraví užívali, s menšími hříchy, s větší
radostí jinejch dočkali. Někdy po vzkříšení,
z tohoto světa, abyste se radovali tam, kde
se Pán Ježíš raduje po svém vykročení ze
světa.“ Poté byli obyvateli domu obdarováni ovocem, ořechy, vánočkou nebo penězi.
Pastýř ještě pak zatroubil na začátek a konec
půlnoční mše svaté.
Když Josef Zobal už pro své stáří nemohl ves obcházet, předal žezlo svému synu
Tomášovi, který stejně jako otec obcházel
s manželkou Matyldou. Po nich se tradice ujala dcera Anna, provdaná Pixová, se
sousedem trumpetistou Jiřím Hrubcem.
Protože se ves rozrůstala, jedna dvojice už
na obchůzku nestačila. Vypomohl syn František Pixa, který si za společníka našel Václava Bouberleho a po jeho smrti jej nahradil
František Král. „Začal jsem obcházet ještě
coby žák základní školy. Měli jsme s maminkou rozdělené rajony. Vycházeli jsme tak kolem třetí hodiny odpolední a skončili v sedm
večer. Nebylo to jednoduché zvláště tehdy,
když byl mráz. Trubač si pak musel nástroj
schovávat pod kabát, aby nezamrzl. Někdy
jej musel i propláchnout horkou vodou.
Neštěstím těchto obchůzek byl alkohol. Téměř každý nabízel štamprle na zahřátí a nedalo se odmítnout, aby se dárce
neurazil. Když zemřel trubač Jiří Hrubec,
nesehnali jsme náhradníka. Skončili jsme
s obchůzkami asi v roce 1986,“ vzpomínal
František Pixa, potomek pastýřského rodu.
Každoročně si však v Putimi tuto pastýřskou fanfáru i s vinšem připomínají 23. pro-
http://spisovatelejih.blog.cz
since u rozsvíceného vánočního stromku
pod návrším kostela sv. Vavřince. Tam se
všichni obyvatelé Putimi sejdou, zazpívají
koledy a popřejí si navzájem šťastné Vánoce.
K té putimské znělce se však v posledních letech přidala i mladějovická. Ta je
naprosto odlišná. Ale díky zdejšímu obyvateli, avšak rodáku z blízkých Mladějovic,
muzikantu Jiřímu Vlkovi, se dostala i do
Putimi. Každý rok o Štědrém dnu přijede do
Mladějovic svým známým zatroubit. Pak se
vrací do Putimi a pastýřskou znělkou navodí
vánoční atmosféru i v několika dalších rodinách, které jej o to požádají. Svůj repertoár
rozšířil i o tu putimskou, a tak se vlastně stal
dalším pokračovatelem trubačské tradice.
Jeden rok dokonce zatroubil i z putimské
věže kostela na všechny čtyři světové strany. Pro náročný a značně krkolomný výstup
však tuto variantu zavrhl.
„U nás doma se dodržoval půst o Štědrém dnu. Jen k obědu jsme si vzali kus vánočky. Jako kluci jsme běhali stále venku. Večer
jsme hlídali, až přijde trubač – byl slyšet o tři
domy blíže k nám. Pak jsme se pomodlili
a usedli k tradiční večeři – smaženému kapru
s bramborovým salátem. S tátou jsme došli
dát zvířectvu nadílku a mezitím maminka
připravila dárky a stromeček. Dneska se ve
své rodině snažím o dodržování vánočních
rituálů a snažím se prosadit i půst, který však
držím jenom já sám,“ říká Jiří Vlk.
Věra Jarešová z Heřmaně zase vzpomíná, že ke Štědrému dnu patřila i černá omáčka, kterou u nich vařila pro celou rodinu
babička. Ke smažené rybě byl bramborový
salát jen se zeleninou, upravený na sladkokyselo. „Kolem desáté hodiny večerní k nám
přišli děda s babičkou, poseděli a popovídali
a pak jsme šli společně na půlnoční, kam docházeli lidé i z okolních vesnic. Koledy, které
se tam zpívaly, nacvičoval předem pan Březina v Kampeličce.
7
dění | jižní Čechy
Zrzavý objektivem tvůrčího tandemu
z Protivína
◊ HANKA hOSNEDLOVÁ
S jihočeskými Vodňany je spjata celá řada jmen význačných osobností včetně literátů a výtvarníků. Právě k oné druhé skupině patří také známý malíř Jan Zrzavý, který spojil jednu svou životní
etapu s tímto vlídným a kulturně založeným městečkem.
O
něch šestnáct let, strávených na pohostinném jihu, považoval sám Zrzavý za své relativně šťastné období, třebaže
se jednalo o válečné a poválečné roky. Napsáno o tom bylo již mnohé, a přesto se
v této souvislosti vynořují stále nové a nové
skutečnosti.
Koncem loňského roku se Vodňany mohly pochlubit mimořádně přitažlivou výstavou
o Janu Zrzavém, kde byly vystaveny nejen
práce, ale také různé dokumenty a fotografie
ze života tohoto nezapomenutelného tvůrce
jedinečných náladových maleb. Letos pak, ve
třetí zářijové dekádě, byla ve Vodňanech odhalena busta Jana Zrzavého, kterou zhotovil
Richard Rudovský, a v kulturním domě byl
premiérově uveden filmový snímek věnovaný
této slavné postavě českého malířství.
Film s názvem „Putování Jana Zrzavého po zarostlých chodníčcích osudu z rodné Okrouhlice do Zeyerových Vodňan“
je navzdory předlouhému titulu pouze
dvanáctiminutový a animovaný. Zato ale
zajímavý a svou formou nevšední. Autory
tohoto speciálního videosnímku je protivínská výtvarnická dvojice – Jaroslav Mašinda
a Štěpán Mikuláš Mareš, námět a podklady
k němu poskytla vodňanská kurátorka Martina Hav­línová, která se osobou Zrzavého
profesně zabývá. Práce na zmiňovaném filmu podle slov jeho tvůrců rozhodně nebyla
jednoduchá a znamenala zhruba tříměsíční
nepřetržité nasazení.
„Na scénáři jsme se se Štěpánem podíleli oba a představovalo to mimo jiné
i dlouhé a těžké hledání správného směru.
Použity byly Štěpánovy kresby a texty, animace a ostatní záležitosti byly zase mým
dílem. Snímek byl původně vytvořený pro
širší okruh obdobně založených přátel, nikoliv jako komerční dílo, jehož hodnotu lze
vyjádřit penězi, a doufám jen, že se povedl,“
říká Jaroslav Mašinda k nevšední novince.
Tu měli možnost divácky posoudit od
srpnové předpremiéry již kromě poměrně
početné řady českých zájemců například
také Němci, Švýcaři, Skotové či Američané. Ale tím prezentace tohoto unikátního
filmečku rozhodně nekončí. Zatím tedy jej
lze zhlédnout alespoň při návštěvě některého z obou tvůrců v zázemí jejich soukromí,
ale podle ohlasu soudím, že časem se vynoří
i další vhodné příležitosti pro jeho veřejné
uvedení.
Uprostřed Štěpán Mikuláš Mareš (s brýlemi) a Jaroslav Mašinda, tvůrci filmu při jeho premiérovém uvedení.
Foto z archivu J. Mašindy
8
www.epika.cz
Fórum/III/2014
dění | jižní Čechy
Klostermann pod rozhlednou
◊ Hanka Hosnedlová / Foto: Miroslav Blahout
Zářijový Den věží a rozhleden na Javorníku vrátil na chvíli do současnosti i známého šumavského
spisovatele Karla Klostermanna.
T
en totiž v rámci této bohatě navštívené slavnosti dodatečně položil základní kámen k rozhledně, jejíž výstavbu
kdysi inicioval, ale její realizace se již
nedožil. A protože se tento jednorázový
dočasný návrat uskutečnil na přímluvu
šumavských strašidel, je jasné, že v programu nechyběl ani další spisovatel ze
Šumavy, tentokrát současný, a to Hynek
Klimek se svými, dětmi oblíbenými Strašidláři. Kromě jiného byl i autorem scénáře celé akce.
K. Klostermann se vrátil v čase, aby znovu položil základní kámen
Dobový hasičský sbor
Akce měla velkou účast
Zúčastnila se i početná skupina v dobových úborech
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
9
dění | fotoreportáž
Literáti na trati
◊ Foto: Petr Pulc
Ani nepřízeň počasí, špatné adhezní podmínky či hnací vozidlo neschopné jízdy nezabránily
autorům z jihu Čech v tom, aby se sešli s kolegy z ostatních krajů na křtu společné knihy s názvem
Literáti na trati, který se konal ve středu dne 22. října 2014 ve vládním salonku na pražském
Hlavním nádraží.
D
obu čekání, způsobenou zpožděním
vlaků z několika směrů, vyplnila hudba
Řehečského kvarteta. Jejich staropražské
písničky vytvořily tu pravou atmosféru literárního svátku.
Setkání zahájil František Tylšar, člen
Jihočeského klubu Obce spisovatelů, který
je duchovním otcem akce. Ve svém vystoupení seznámil přítomné se stručnou historií
projektu. Hovořil o tom, jak dostal nápad vytvořit společnou knihu autorů, které spojují
koleje a vše kolem nich. Jak kniha vznikala,
od prvních nesmělých krůčků až po vlastní
tisk. Zajímavá byla i informace, že knihu, na
které se obvykle podílí tým odborníků, vytvořil sám, pouze s pomocí skvělého autorského
týmu. Martin Vídenský a Petr Pulc pořídili
profesionální fotografie na obálku, jazykové korektury provedla Hanka Hosnedlová.
Sazbu, návrh obálky a veškerou organizaci
zajistil František Tylšar. Pouze tisk a kvalitní
pevná vazba jsou dílem profesionála – Jana
Medka z nakladatelství Epika. Za propagaci
knihy je potřeba také poděkovat zástupcům
železničního tisku, Českým drahám, které
propůjčily reprezentativní prostory, a Obci
spisovatelů, která se ujala kmotrovské role.
To nejdůležitější, vlastní obsah knihy,
je však společným dílem osmnácti autorů,
z nichž nejpočetnější zastoupení mají strojvedoucí. Kromě nich naleznete v knize široké spektrum železničářských profesí Správy
železniční dopraví cesty, Českých drah a.s.
či jejich dceřiných společností. Ani bývalí
železničáři nezůstali stranou.
Ve druhé části setkání se krátkými
vstupy představili jednotliví autoři. A aby
i čtenář věděl „kdo je kdo“, obsahuje kniha
o každém z nich jednu stránku údajů, doplněnou fotografií. Naleznete ji vždy na začátku části, vytvořené daným autorem. Stojí
zato si přečíst, co na sebe prozradili.
Vlastní křest knihy zahájila zástupkyně Rady Obce spisovatelů - dr. Františka
Vrbenská, která nešetřila slovy chvály.
Následoval krátký, ale poutavý proslov
kmotra knihy – místopředsedy Rady Obce
spisovatelů ČR – dr. Radima Uzla. V něm
mimo jiné přítomným prozradil, jak moc
ovlivnila železnice jeho volbu celoživotní
cesty.
Zbývající čas byl určen k diskusi s autory. Za doprovodu písniček a blesků přítomných fotografů byla podepsána hezká
řádka knih.
Pokud byste i vy chtěli zjistit, jak to
literátům na trati píše, můžete si knihu
objednat na adrese [email protected], nebo se v budoucnu stát jedním
z nich. Již dnes je totiž jisté, že éra píšících
železničářů touto první knihou rozhodně
neskončí…
-red-
Akce proběhla v reprezentativních prostorách vládního salonku
10
www.epika.cz
Fórum/III/2014
dění | fotoreportáž
Společná fotografie autorů. Zleva: Martin Vídenský, Oldřich Hostaša, Liboslav Kučera, Pavel Zeman, František Tylšar, Evžen
Mikolajek, Jan Dvořák, Pavel Stejskal, Martin Měkuta, Zdeněk Horenský, Václav Rubeš, Zdeněk Žemlička, Miloš Šťastný
O podpisy byl velký zájem
Duchovní otec projektu František Tylšar
a kmotr knihy MUDr. Radim Uzel
Hudební doprovod zajistilo Řehečské kvarteto
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
Autoři přijeli z jihu (Hanka Hosnedlová) i ze severu (Liboslav Kučera)
11
dění | Rakousko
Křest na Dunaji
◊ Hanka Hosnedlová / Foto: autorka a Ladislav Beran
Přesně rok poté, co Jihočeský klub Obce spisovatelů představil čtenářské veřejnosti českou
verzi společného povídkového sborníku pod názvem Hlava v oblacích, nohy v betonu, přikročila ke křtu této publikace, tentokrát v němčině, i rakouská strana. Stalo se tak na listopadový
státní svátek ve Stifterově domě v Linci, za účasti tříčlenné skupinky z jihu Čech.
Z
a velký klad této události považuji nejen velkoryse připravenou akci
a překvapivou účast návštěvníků, ale i to,
že si autorské čtení z nové knihy přišli se
zájmem poslechnout také čeští studenti,
kteří v Linci studují. Představení knihy
jako celku se ujala Dominika Meindl za
rakouské autory a moje maličkost za spisovatele české, včetně stručné prezentace
náplně a činnosti Jihočeského klubu Obce
spisovatelů. V sále zazněla čeština přes
mikrofon rovněž z úst Ladislava Berana
a Františka Niedla, kteří přečetli krátké
úryvky ze svých povídek, jež potom v podstatně delších ukázkách v německém jazyce uvedli Andreas Weber a Walter Kohl.
Jako zástupci rakouských spisovatelů se
pak se svými povídkami představili Anna
Weidenholzer a populární Martin Pollack.
Posledně jmenovanému bych připsala ještě jednu hvězdičku za to, že se s ním dalo
báječně konverzovat na různá témata,
protože skvěle ovládal nám blízkou polštinu. Ovšem zásluhu na bezproblémové
výměně názorů obou stran musíme přičíst
i výborné překladatelce Haně Rigo, která
měla navíc velice obšírný přehled přes aktuální českou literaturu a naše současné
autory. Není tudíž divu, že se přátelské
posezení po oficiální části akce protáhlo
přes půlnoc.
Německá verze společného knižního
sborníku má stručný titul „1989“ a její
obálku tvoří česká a rakouská vlajka, tudíž naprosto jiné pojetí, než jaké představuje český výtisk sborníku. Snad ještě
dodatečně pár slov k obsahu – zatímco
Jihočeši se ve svých příspěvcích do knihy
stylizovali do dějových povídek, rakouští
autoři v naprosté většině volili spíš formu
esejistického retra, rozborných úvah nebo
osobních vzpomínkových ohlédnutí spojených s vymezující dobou sametového
převratu z jejich úhlu pohledu. To také,
jak se v následné diskusi ukázalo, považovali za konkrétnější a hlubší uchopení
tématu než fiktivní povídkové ztvárnění.
Nicméně oceňujeme snahu rakouských literárních kolegů pochopit nejednoduchou
situaci na druhé straně hranice, najít veškeré mosty, které oba národy spojovaly už
v historické minulosti, a stavět na společných platformách. Snad i proto je jasné, že
tato kniha nebyla posledním společným
počinem a že už nyní obě strany přemýšlejí nad dalším smysluplném literárním
projektem.
Čeští a rakouští autoři při akci...
a při následném společenském setkání.
12
Rakouská verze obálky knihy
www.epika.cz
Fórum/III/2014
dění | jižní Čechy
Fantastický křest Tichých písků
◊ František Tylšar / Foto: františek a Lenka tylšarOVI
Chcete vědět, co za prapodivné věci ukrývají písky? A proč jsou vlastně tak tiché? Chcete poznat jednorukého šermíře, oživlé sochy i napůl utopeného anděla? Toužíte poznat, proč starý
pán vídá mrtvé lidi a jaká přání mohou splnit podivní psohlavci?
V
tom případě byste měli sáhnout po
nové knize HSF klubu s názvem
Tiché písky, k jejímuž křtu se sešli dne
18. 11. 2014 v českobudějovickém knihkupectví Kanzelsberger její autoři, tvůrci
a čtenáři.
HSF klub založili na začátku roku 2012
Jiří Sivok s Veronikou Mayerovou, jako
platformu pro sdružování a činnost začínajících autorů literatury hororu (H), science-fiction (S) a fantasy (F). To vše pod
křídly Jihočeského klubu Obce spisovatelů.
Výsledkem činnosti klubu jsou dvě knihy
povídek. První, s názvem Poselství píšťaly, která vyšla v roce 2013, ještě nebyla tak
úplně soutěžní. Ta druhá, kterou představili
duchovní rodiče projektu Jirka a Veronika,
se skládá ze dvou částí. Z části soutěžní a z
části klubové. Soutěžní část naplnili nejlepší
autoři z těch, kteří se přihlásili do soutěže,
klubovou potom členové Jihočeského klubu
Obce spisovatelů.
Na setkání byli představeni a vyzpovídáni autoři obou skupin. Soutěžní zastupoval vítěz – Vojtěch Hlavenka – autor povídky
„Poslední zrnka času“ a Lucie Zavadilová,
která se s povídkou „A stále se točí!“ umístila na třetím místě. Autorka „stříbrné“ povídky „Jak utišit písek“ – Klára Kubíčková
se nedostavila. Stejně tak nebyli přítomni
další ocenění autoři – Michaela Buriánková,
Tereza Matoušková, Martin Hanzlík, Martin Maniaque a Jan Frána.
Naopak nesoutěžní „klubovou část“
reprezentovali všichni publikovaní autoři – František Niedl, Veronika Mayerová,
Hanka Hosnedlová, Jiří Sivok, Vladimír
Janda a František Tylšar. Z jejich odpovědí jsme se mohli dovědět nejen to, jak povídky vznikly, jaký je jejich vztah k HSF,
ale například i skutečnost, že tato druhá
kniha má mnohem kvalitnější literární
úroveň a posunula příčku HSF klubu zase
o poznání výše.
Křtu knihy, pomocí vynikající hruškovice, se ujal vedoucí knihkupectví Petr Pistulka. Poděkoval nejen přítomným autorům,
autorovi obálky – Vítkovi Dvořákovi, nakladateli Janu Medkovi (nakladatelství Epika),
ale zejména těm nejdůležitějším – čtenářům, kteří si udělali čas a přišli v hojné míře
oslavit start této knihy do života.
Závěr akce patřil přípitku přítomných
autorů a vpisovaní autogramů do novotou
vonících knih.
Nyní stačí už jen otevřít stránky knihy a zjistit, co za spletité stavby z písku
si přichystali finalisté literární soutěže
i zkušení autoři z řad členů Jihočeského
klubu Obce spisovatelů. Nečekejte však
jednoduché bábovičky a hrady, kterých
jsou mořské pláže plné. Tato kniha je
o fantastice, a v ní i prosté zrnko písku
může být celým světem. Že to není dostatečně hrůzostrašné, říkáte? Hrůza by byla
především vůbec nezačít číst!
Kniha se symbolem „uroboros“ na obálce
Autoři klubové části: (zleva) František Niedl,
Hanka Hosnedlová, František Tylšar a Vladimír Janda
Zakladatelé HSF klubu a dva z vítězů soutěžní části: (zleva) Veronika Mayerová, Lucie Zavadilová, Vojtěch Hlavenka a Jiří Sivok
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
13
dění | nekrolog
Čtveřice smutných ohlédnutí
◊ Hanka Hosnedlová
Petr Šporcl
(7. 1. 1942 – 28. 8. 2014)
V
elkou ztrátou pro jihočeskou uměleckou scénu byl nesporně odchod
herce Petra Šporcla, kterému osud určil
poslední roli na nebeském pódiu koncem letošního srpna. Byl jednou z nejvýraznějších osobností Jihočeského
divadla, kam nastoupil hned po absolvování DAMU v roce 1965. S neobyčejnou
vnímavostí a přesvědčivostí vytvořil na
zdejším jevišti víc než půl druhé stovky
divadelních postav různých žánrů včetně hudebních. Připomeňme si třeba jedinečného Bezuchova ve Vojně a míru,
Petra Vingla ve Snu noci svatojánské,
Jaroslav Koliha
(12. 4. 1924 – 9. 9. 2014)
J
méno výtvarníka Jaroslava Kolihy,
který se rozloučil s pozemským světem
9.září, je neodlučně spjato s jihočeskou
krajinou a zejména pak s Bechyňskem.
Narodil se v Dobronicích u Bechyně
a v útlém věku šesti let ztratil otce. S matkou a dvěma sourozenci se odstěhovali do
Bechyně. Vystudoval táborské gymnázium a ČVUT v Praze. Po studiích přijal
místo v Textilní tvorbě (později ÚBOK),
odkud ale již v roce 1952 pro politické neshody odešel a vrátil se do Bechyně. Tady
bylo jeho klidové zázemí jak pro rozsáhlou
tvorbu, tak pro pedagogickou činnost na
Střední keramické škole. Jedním z jeho
žáků byl mimo jiné také herec a režisér Jan
Kačer, se kterým ho pak pojilo celoživotní
přátelství. Dalším okruhem jeho působnosti byly architektonické realizace, na
nichž začal v polovině 60.let spolupracovat s architektem Antonínem Malcem
a keramikem Antonínem Škodou v Čes-
14
krále Agamemnóna v Ifigenii v Aulidě,
v posledních letech pak třeba Shylocka
ze Shakespearova Kupce benátského,
pana Benneta v Pýše a předsudku nebo
kněze Batka v Zelenkově Očištění. V letech 1986 až 1988 byl dokonce i uměleckým šéfem činoherního souboru. Často
se Šporclův hlas objevoval i na rozhlasových vlnách. Život mu mimo jiné prosvětlovaly také úspěchy jeho hudebně
nadaných synů – Pavla a Petra i jeho
vnoučat
Přestože díky letům stráveným na
jevišti byl označován za doyena zdejšího
souboru, dokázal se herecky přizpůsobit
i modernímu, či dokonce i avantgardnímu
pojetí divadelních úloh. Jeho nezpochybnitelné herecké umění bude Jihočeskému
divadlu skutečně chybět.
Foto: www.jihoceskedivadlo.cz
kých Budějovicích, Táboře a Sezimově
Ústí. Po delší nucené pauze se na výtvarnou scénu vrátil v roce 1990 úspěšnou výstavou v jihočeské metropoli.
Ačkoliv původně vycházel z realismu,
postupně se čím dál víc přikláněl k symbolickým metaforám a poetice věcí všed-
ního života. Důležitá pro něho však byla
především osobní svoboda, které se nehodlal vzdát ani za cenu pomíjivého úspěchu. Jako odkaz jeho malířské vyzrálosti
a takřka básnického vnímání barev nám
zůstalo jeho souborné dílo, které si zaslouží obdiv i uznání výtvarného světa.
Foto: archiv
www.epika.cz
Fórum/III/2014
dění | nekrolog
Jiří Müller
(6. 4. 1934 – 3. 10. 2014 )
Z
ačátek října byl pro jihočeskou výtvarnou veřejnost poznamenán také
odchodem akademického malíře a grafika Jiřího Müllera, rodáka z Kamenného
Újezda u Českých Budějovic. Do životopisné charakteristiky tohoto činorodého umělce, člena Asociace jihočeských
výtvarníků, náleží stejnou měrou malba
a grafika jako ilustrace či typografie..
V roce 1960 ukončil studia na VŠUP
v Praze, obor knižní ilustrace a grafika v ateliéru Karla Svolinského, a začal
se věnovat vlastní tvorbě, zejména pak
ilustrační. Vystavoval v celé řadě jihočeských měst, ale také jinde po republice či
v zahraničí. Jeho práce jsou zastoupené
v mnoha galeriích a muzeích nebo v soukromých sbírkách, jako třeba v Německu, Švýcarsku, Belgii, Francii, Švédsku
apod. K jeho velkým láskám patřila poezie, což se viditelně odráželo i v jeho tvorbě, a zejména pak blízké mu byly verše
Františka Halase, jehož příznačnou sbírku Já se tam vrátím také ilustroval.
Byl vyznavačem ryzích a trvalých
hodnot, svým postojem i uměleckým
vyjádřením vzdával hold krajině, vztahu
člověka k člověku, k přírodě, k domovu...
A to vše se odráží i v jeho výtvarné
pozůstalosti, kterou zde zanechal dalším
generacím.
Foto: Radek Postl (1993)
Odešel básník duše a svědomí
◊ Hanka Hosnedlová
První říjnový den letošního roku byl i dnem odchodu českobudějovického básníka Zdeňka Šimka,
člena Obce spisovatelů ČR.
P
ro připomenutí jeho osoby si dovoluji
použít slova Věroslava Mertla, držitele Státní ceny za literaturu, která svou
platnost nepostrádají ani dnes:
Zdeněk Šimek se narodil roku 1928 ve
Včelné u Českých Budějovic.
Dobrovolně-nedobrovolně přijal podivnou výsadu, že během jednoho života
debutoval hned dvakrát. Řekněme však
nejdřív, že kromě dvou pohádkových knih
vydal svoji první básnickou sbírku Negativní rytmy už v roce 1964 v tehdejším
českobudějovickém Krajském nakladatelství. Bylo mu šestatřicet let. Druhou
sbírku s názvem Rezidua představil až
po čtyřiceti letech v roce 2006. To už byl
debut básníka-starce, nicméně doklad
toho, že ani mlčení tak dlouhé nemá šanci skutečný talent umořit, ale naopak
prohloubit. Odvěká, teď znovu zpřítomnělá témata osudovosti lidské existence
prostupují celou Šimkovou básnickou
žní. Prvním patronem jeho tvorby nebyl
Fórum/III/2014
v šedesátých letech nikdo menší než Ivan
Diviš, který brzy po Šimkově debutu pro
mladofrontovní edici Mladé cesty ( již
sám řídil) připravoval druhou autorovu
sbírku Prsty v ohni, leč nástup normalizace tomu učinil přítrž. Diviš zvolil exil
a plachý Šimek, jakoby ze solidarity s ním,
odešel do exilu vnitřního. Nezatrpkl však
a živ profesí hudebního pedagoga (léta
působil v Českých Budějovicích), psal
dál, vědom si pokušení, které by ho jako
autora čekalo, kdyby režimu, jehož se štítil, za možnost publikování podal byť jen
prst. Učil a pokud nepsal, maloval. V samotě se zabydlel natolik, že ani po roce
1989 neusiloval o publikování. Jednoduše
to trvalo dalších dvacet let, než konečně uposlechl jakési vnitřní výzvy a svou
mnohaletou básnickou sklizeň vydal ve
dvou sbírkách. Jsou to Rezidua (s podtitulem Za přízně listí a stébel) v roce 2006
a o dva roky později pak soubor s názvem
Růže už spálil mráz, obě knihy téměř
http://spisovatelejih.blog.cz
o dvou stovkách básní volně řazených – či
spíše neřazených, protože vázaných s nelítostným časem. Jsou to básně deníkově
vypovídající o všem, čím se zde bolestně
žilo a jak to básník z věže své osamělosti
viděl, vnímal, nesl a za nás vyslovil. Bylo
to Šimkovo předlouhé publikační mlčení
zkrátka dárné, jitřené jen ozvuky mýtů
či bible, ozvuky, které co chvíli zabíhají
do drásavých otázek po smyslu chaotické přítomnosti. Otázek často odvážně za
nás kladených v plurálu, čímž tajemství
oné vespolně znepokojující osudovosti,
která ze současné poezie takřka vyprchala, jen podtrhují. Tím víc zaráží, že až na
výjimky byla pozornost současné literární kritiky věnovaná Šimkovu ojedinělému
hlasu, takřka nulová. Jako by panoval
strach z otázek, jež Šimek, básník propastí, tak naléhavě klade srdci, duši i svědomí. Naštěstí jsou oblasti ducha, které ani
lhostejnost neumoří. Poezie, i ta Šimkova, je, doufám, jednou z nich.
15
dění | jižní čechy
I písmenka se umí usmívat
◊ Hanka Hosnedlová
Už popáté se Jihočeský klub Obce spisovatelů stal letos garantem literární soutěže Jihočeský
úsměv, určené pro děti do 15 let. Společně s klubem vyhlásila tuto soutěž Jihočeská vědecká
knihovna v září tohoto roku.
A
čkoliv to zpočátku tak nevypadalo,
do uzávěrky se sešlo okolo 140 prací od 129 děvčat a kluků ve věku od 8 do
15 let z různých míst jihočeského kraje,
dokonce i mimo region. Zastoupeno tak
bylo 18 základních škol a gymnázií. Nejčastějším námětem soutěžních vyprávění
a povídek byly zážitky z prázdnin a z cestování, ale vyskytly se i dobrodružné příběhy, horory, sci-fi a fantasy, pohádky,
básně, úvahy, pokusy o esej apod. Nelehkou práci pak měla porota složená ze členů
JčKOS (Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, Petr Šulista), která mohla vybrat
pouze desítku těch nejlepších z různých
věkových skupin. Nejraději by na stupně
vítězů umístila nejméně dvakrát tolik zapojených soutěžících. Letošní úroveň posuzovaných prací byla skutečně o několik
stupínků vyšší než v jiných letech, i když
s gramatikou byli mnozí autoři někdy na
štíru. Ovšem nebyla nouze o dobré a občas i velice originální nápady a nejednou
i docela solidně uchopenou stylistiku.
Nakonec vypadá přehled vítězných
autorů takto: Kateřina VAVŘÍKOVÁ
(10 let) ZŠ Rudolfov, Eliška JEŽKOVÁ
(10 let) ZŠ Strýčice, Magdalena MAŇÁSKOVÁ (11 let) Gymnázium Trhové Sviny,
Lívia PERNICOVÁ (12 let) ZŠ Dolní Bukovsko, Tomáš BRABEC (12 let) Gymnázium Jírovcova České Budějovice, Vojtěch
ŠVARC (12 let) Gymnázium Trhové Sviny,
Johana SEIDLOVÁ (13 let) ZŠ E.Beneše
Písek, Daniela RYPLOVÁ (14 let) Gymnázium Jírovcova České Budějovice, Michaela NĚMCOVÁ (14 let) ZŠ Máj České
Budějovice, Romana KOUBOVÁ (15 let)
Táborské soukromé gymnázium.
Slavnostní vyhlášení výsledků soutěže se odehrálo v prostorách Jihočeské
vědecké knihovny Na Sadech. V programu, kde zazněla slova hodnocení letošního ročníku soutěže a její úrovně, ale
i zajímavé statistické údaje o účastnících,
byly vítězům předány věcné ceny a diplomy, o jejichž výrobu se postaral další člen
našeho sdružení František Tylšar. A přítomní si mohli navíc poslechnout ukázky
z nejúspěšnějších prací v podání členů
dramatického kroužku DDM a hezké písničky písničkáře Josefa Jakla, jimiž byl
přednes prokládán.
Vítězná desítka povídek a básní doplněná několika dalšími vybranými
pracemi se pak objeví i ve sborníčku,
který knihovna předá soutěžícím školám a jednotlivcům. Kromě toho některé
z úspěšných prací najdou uplatnění i na
stránkách jiných periodik. Ovšem už dnes
je třeba pomýšlet na další ročník Jihočeského úsměvu, jehož tradice tak úspěšně
pokračuje.
Z prací Michaely Žemličkové
16
www.epika.cz
Fórum/III/2014
kultura | divadlo
Do jámy lvové za statečností a lidskostí
◊ Hanka Hosnedlová / Foto: Petr Neubert
Neuvěřitelný životní příběh židovského herce Lea Reusse si vybral úspěšný rakouský dramatik
Felix Mitterer, žijící nyní v Irsku, jako námět své hry V jámě lvové, kterou uvedla činohra Jihočeského divadla jako první premiéru nové sezóny.
D
ramaturgyně Olga Šubrtová a režisérka Jana Kališová měly tentokrát
opravdu šťastnou ruku, jelikož zvolená
tragikomedie zaujala široké spektrum publika. A to nejen hloubkou základních myš­
lenek hry a zprostředkováním tématu
osobní statečnosti v mezní situaci pro diváka čitelným a lehce stravitelným způsobem, ale i odlehčením vypjatých okamžiků
nadstavbovým humorem, který závažnost
jasně zviditelňované, nadčasové divadelní
výpovědi nikterak nesnižuje. Inscenace,
která dokázala jasnozřivě vyhmátnout jád­
ro záměru a doslova vtáhnout diváka do
víru událostí, tak zároveň servíruje opti­
málně nadávkovanou porci originálního
vtipu, který spolehlivě pobaví a neuráží.
Zároveň si ale i on uvědomí, jak velkou moc
má vlastně divadlo, když dokáže ovlivnit
nejen společenské, ale třeba i politické
dění.
Ačkoliv hra trvá více než dvě hodiny,
vlastní děj je v podstatě jednoduchý. Přední
herec divadelního souboru - Arthur Kirsch
- je díky tlaku nastupujícího nacismu jako
žid z divadla propuštěn. Zásluhu na tom
mají i jeho podstatně méně schopní kolegové, toužící po velkých rolích. Po nějakém
čase se však Kirsch do tohoto nebezpečného nacistického kotle vrací, ovšem v dokonalém převleku rázovitého tyrolského
horala Benedikta Höllrigla, přírodního
hereckého talentu. Nikdo si nedovolí zpochybňovat jeho čisté árijství, což mu dopomůže nejen k jedinečnému uměleckému
úspěchu, ale i k možnosti zesměšnit a potrestat kolegy, kteří ho ponížili, ale naopak
pomoci těm, kteří si to zaslouží. Triumfem
je tak pro něj nejen veleúspěšná role na
jevišti, ale i ta, kterou hraje mimo něj. Výborným režijním tahem pro efekt hlavní
postavy pak bylo využití jakéhosi horalského pseudonářečí, umožňujícího působit
na diváka i prostřednictvím slovních gagů
a kuriózních jazykových spojení.
Fórum/III/2014
Akčnost, spád hry, průběžně udržované napětí a jako protipól brilantní humor
vlastně ani nenechají divákovi příliš velký
prostor k tomu, aby si uvědomil záměrně
strohou jednoduchost scény, nenápadně
přestavované během hry. Strohost scény
však plně vyvažují zdařilé kostýmy - dobové, ale i divadelní, protože některé scény
jsou vlastně divadlem na divadle. Je jich
celkem na osm desítek, jen hlavní ženská
postava vystřídá sedm převleků. Autorkou
jak scény, tak kostýmů je Jana Zbořilová.
Puzzle divadelní skládačky s naprosto samozřejmou sounáležitostí doplňuje pak scénická hudba Daniela Šubrta.
Vynikajícím způsobem ztvárnil postavu
Kirsche-Höllrigla hostující Mario Kubec,
který se objevuje na prknech jihočeské scény poprvé a podle diváckého ohlasu soudě,
určitě ne naposledy. Jeho partnerku Helenu Schweigerovou, první dámu souboru,
představuje stálice jihočeské činohry Lenka
Krčková, padoušského Strasskeho osvědčený Pavel Oubram a skutečného Benedikta
Höllrigla pak Tomáš Drápela. Do dalších
rolí režisérka Jana Kališová obsadila nové
herecké posily v Jihočeském divadle – Jiřího Untermüllera (divadelní ředitel Meisel),
René Šmotka (Polacek), Jana Kaštovské-
ho (jevištní mistr Eder), Jakuba Skálu
(Jakschitz) a hostující Kláru Suchou (Olga
Sternbergová). Goebbelse hraje Lukáš Pečenka a úředníky gestapa Jan Konrád a Jaroslav Kukrál. Podle slov režisérky Kališové
bylo bezpodmínečně nutné, aby vybraní
herci odpovídali divadelní typologii té které
role, což bylo o to těžší, že jednotlivé postavy prodělávají během děje zásadní proměny,
takže na konci jsou v mnohém jiné než na
začátku.
Lenka Krčková například o své roli Heleny říká: „Musela jsem dost dlouho hledat
a inspirovat se i kolegy z jiných divadel, než
jsem našla k této roli cestu. Snažila jsem
se totiž najít i v této povrchní a intrikánské
ženě nějaký hlubší rozměr lidskosti, který
by ji divákovi citově přiblížil. Navíc v této
první premiéře sezóny dochází i k jakémusi ‚okysličení prostředí‘, protože v souboru
se objevuje celá řada nových herců. Jsou to
tedy nejen jiní lidé na jevišti, ale třeba i trochu jiný druh hraní – oni se učí od nás, my
zase od nich...“
Doufejme, že právě zmiňované nové nadechnutí jihočeské činohry bude přínosné i
pro budoucnost a že také další premiéry zaznamenají v hodnocení odborníků i diváků
slušný počet hvězdiček.
Mario Kubec, Jakub Skála, Pavel Oubram, René Šmotek (www.jihoceskedivadlo.cz)
http://spisovatelejih.blog.cz
17
umění | komentovaný rozhovor
V jiném nasvícení
◊ Miloslav Král Český
Záběry života pod hladinou oceánů, fotografie z karnevalu v Riu, obraz podhorské louky na konci června… a je toho mnohem víc, v čem barvy „mluví“, hrají svou nezastupitelnou roli.
D
okonce i obyčejná nebarevná zebra na
barevném snímku je s ohledem na pozadí výraznější, je vlastně jinou zebrou než
stejná zebra na snímku černobílém. A co
teprve taková duha; byla by černobílá duha
vůbec ještě duhou? Existují ale činnosti, při
kterých se právě absence barevnosti stává jakýmsi spolutvůrcem, podílníkem na
výsledku.
Nesporně to platí pro kresby, jejichž
místem zrodu jsou České Budějovice. Dojem
z nich by se dal popsat asi takto: „Je v tom
i to, co v tom není vidět.“ Sice se nekoná
žádné potápění do duširvoucích hlubin existencialismu, ale taky se ani nepředstírá.
Kresby zaujmou, aniž by musely hlasitě
vyřikovat. A zdá se, jako kdyby se pomocí
jakýchsi vlnitě popínavých výhonků chtěly
rozrůstat z jihočeského záhonu někam dál
a ještě dál. A není to jenom chtění.
Na první i na další pohledy se pozná,
že jde o preciznost, a ne o rozmařilost
neposedné ruky. Autorkou kreseb je Michaela Žemličková, majitelka vlastního
názoru a vlastního rukopisu. Má i svůj
vlastní, naprosto konkrétní věk; když se to
číslo zaokrouhlí na stovky, tak se právě teď
narodila…
Někdo se cítí mladší, než je, někdo zase
naopak. Jste některým z těchto dvou
případů?
Možná nejenom z těchto dvou, tak jako asi
každý z nás. A s trochou nadsázky bych
řekla, že nikdo přece neví, jak se má člověk cítit v určitém věku. Já se chovám tak,
jak se právě cítím. Ale netuším, jestli to
má nějakou souvislost s věkem. Prožívám
tento život opravdu poprvé (úsměv).
Zatím mám dost prostoru pro dohady;
že by kresby byly velice vzdálenými sestřenicemi kaligrafie? To asi ne. Ačkoliv – fantazie může vyvolávat i představy nečekané,
možná i tuto: Sluneční paprsky jsou ještě
skoro naležato… na dohled je letištní hala,
18
třeba v Jokohamě… na střeše billboard…
a na něm velká kresba s podpisem Zem – Li
– Mich v pravém horním, případně dolním
rohu…
Ono není vůbec nutné přilepit ke stylu
kresby nějaký kategorizační přídomek, ale
výhledové zavedení pojmu „kaligrafika“ by
se mi jevilo jako docela případné.
Co kdybych si už teď, jenom sám pro
sebe, označil vaše díla za kaligrafiku?
To možné je..., tak děkuji. Mně právě vyhovuje skutečnost, že můžu tvořit tak,
jak chci, a že vy i já si můžeme označovat
různé věci tak, jak to cítíme. Hlavně, když
nám to označování stojí za to.
Představa, že Michaela Žemličková je
se stojanem někde na kraji lesa, má dva tři
štětce mezi zuby, mokro v botách a na hlavě
usmolený klobouk… ne, to mi nějak nejde.
To spíš některé z kreseb nepřímo evokují
rušné žití a návazně i dílo Lautrecovo; dlouhé noci v tančírnách, figurální „modely“
v pohybu, nepřírodní osvětlení, propletence
kontur, křivek a stínů…
Ono to vůbec nejde srovnávat – kolegovi Lautrecovi nebylo dopřáno podílet se na životních radostech typu
„…dětičky brzy ráno do školičky…“
Přesto: Není jeho dílo aspoň zlomečkem
vaší inspirace?
Óóó…, to snad není. Ale že by to bylo obráceně, to zas není možné. Musel tedy asi
mít některé prožitky podobné. Nebo, jestliže existují nějaké shodné prvky, musíme
mít oba podobné vnímání světa kolem
sebe. A když to nejsou děti, tak to bude
něco jiného. Třeba umět pohlížet na svět
i z ženského úhlu…?
U jiných kreseb – pro změnu – zase jako
kdyby byla inspirace podvědomě čerpána
z lahve (z její etikety) ušlechtilé kapaliny
Johnnie Walker. Rozsah „repertoáru“ au-
Foto z archivu Michaely Žemličkové
torky je ovšem ještě širší. Sport, zvíře, známý obličej, tanec a dokonce i „pouhá“ věc.
V případě lidské figury zřetelně převažuje
zachycení při činnosti. Právě odpalující
chlapík při golfu, tanečnice, jiný chlapík
se saxofonem, nebo mladá žena v šátku
se srpem v ruce… ne… to se mi do toho teď
zamotalo něco jiného. Zkrátka – není toho
málo.
Nejde doslova o stíny, ale vy víte, co myslím… Máte nasbírané nějaké další stíny,
kterým vdechnutí života zatím jen zamýšlíte? A jaký je váš vztah k charakteristickému logu kráčejícího Johnnieho?
Děkuji za citlivé „vdechnutí života“, to zní
dokonale. Sama to tak taky cítím. A k těm
stínům? Kdybych to vzala doslova, tak
témata mám, ale ty správné stíny hledám
postupně. A kromě toho – spisovatel přece
taky neprozrazuje čtenářům děj své knihy
předem… Nechte se překvapit.
www.epika.cz
Fórum/III/2014
umění | komentovaný rozhovor
A jaký mám vztah k Johnniemu Walkerovi? S jeho autorem si dovolím se ztotožnit. Jeho nápoj je nadčasový, jak obsahem,
tak obalem. Moc se mi líbí logo Walkera.
Ale aby nebyl jen smutným hrdinou utápějícím se ve svém obsahu, tak jsem mu
namalovala ušlechtilou paní Walkerovou.
Je předpokládatelné, že za pár stovek tisíc let bude lidská postava – obecně
– vypadat o něco jinak, než vypadá dnes.
Proč tomu nevěřit? Na opačné straně časové osy se přece vývoj člověka odehrával
prokazatelně. Jistě, o žádné velké rychlosti
se mluvit nedá. On ani pohyb kontinentů
vůči sobě navzájem se nedá pouhým okem
postřehnout. Není myslitelné očekávat, že
za třicet roků bude lidská bytost vzhledově
jiná. Ovšem tvorbě jako takové je vlastní
právě vývoj, změna směřování, nacházení,
samovolné zanikání i riskantní skoky do neznámých vod.
a pozorování určitých opakujících se dějů
v minulosti. Takže jevy, které pozorujeme
dnes, jsou už jen důsledkem něčeho, co
se odehrálo v minulosti. Žila jsem a žiju,
a netuším, co mě v životě ještě čeká. A ke
kartářce už dávno nechodím (smích).
Měla byste chuť dopustit se nějaké osobní prognózy ohledně stylu vaší tvorby?
Nebo vám taková otázka připadá předčasná až zbytečná? Mně tedy trochu
ano.
Měla bych chuť, proč ne? Jen netuším, co
mě napadne… Každý se vyvíjíme a ovlivňuje nás tolik věcí. A prognóza se dělá
myslím na základě nějakých zkušeností
Na jiném místě Michaela Žemličková
kdysi uvedla, že „…když ženy něco říkají,
myslí tím úplně něco jiného“. Pro mne to
znamená nechtěné, ovšem docela přínosné
doplnění mého dosud chatrného všeobecně
antropologického vzdělání. Ale: Jak mám
teď chápat celý tento rozhovor?
Snad nebude tak velkým rizikem předpokládat, že to tenkrát nemyslela úplně doslova.
Z prací Michaely Žemličkové
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
19
umění | redakční zpráva
Podzimní alternativní výstava
◊ Redakce
Svůj výstavní soubor „OBJEKTÁŽE“ představil Miloslav Král Český ve výkladní skříni antikvariátu Antik – v pasáži Domu umění na náměstí v Českých Budějovicích.
V
ýstava byla rozfázována do malých
subexpozic, obměňovaných pravidelně (celkem 9x, září - listopad) každý
týden. Netradiční adjustace v negalerijním prostoru se ujal Michal Jícha.
K charakteru a významovým souvislostem jednotlivých výtvorů autor říká:
„Každé dílo pochází z jiných souřadnic intuitivního světa. To by mohlo svádět
k domněnce, že každý si v celém souboru
jistě najde něco ‚svého‘. Tak to ale není.
Bylo by například marné hledat mezi objektážemi jedinou, která by byla násilně
vtlačena do takové hloubky ponoru, že
by imaginaci recipienta hrozilo trýznivé
utonutí.
Jediným spojovacím prvkem všech
artefaktů je jakési 3D-vyprávění o afinitě; o afinitě hmoty a představy, o afinitě nesourodých těles, o překvapivé
afinitě mezi tvary, o afinitě organické
podstaty s anorganickou, o okysličující
afinitě vyrobeného k vytvořenému, jakož
i vytvořeného k přírodnímu a přírodního
k vyrobenému, o hravé afinitě ‚nezdůvodnitelného‘ nesmyslu s poezií hmoty a vůbec o afinitě předmětů k novým
významům…“
Každá z parciálních výstav byla doplněna jedním dílkem z cyklu „Těžítka“.
Miloslav Král Český je rovněž autorem objektů na přední a zadní straně obálky
20
www.epika.cz
Fórum/III/2014
Z prací Michaely Žemličkové
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
21
umění | výtvarno
Nejbáječnější táta a opravdový chlap
◊ Hanka Hosnedlová / FOTO: Václav Pancer
„Můj táta byl ten nejskvělejší a největší chlap na světě,“ řekl hned v úvodu našeho rozhovoru
o Jaroslavu Kerlesovi syn Marek, nejstarší ze tří dětí tohoto oblíbeného jihočeského výtvarníka,
se kterým jsme se navždycky rozloučili na začátku března.
V
ětšina lidí znala skromného a nenápadného Jardu Kerlese jako pilného
a úspěšného kreslíře, šiřitele kresleného humoru a jedinečných ilustrací. Jen málokdo
ale znal i jeho soukromí a životní kréda. Kdo
povolanější by mohl na toto téma hovořit, než
jeho syn, novinář Marek Kerles, který rovněž
vystoupil při prosincové vernisáži otcovy posmrtné výstavy v Jihočeském muzeu:
Jaký vlastně byl Jaroslav jako otec?
Ten nejbáječnější! Vždycky si dokázal pro
nás udělat čas, jezdil s námi na kolech, plavat, sáňkovat, bral nás s sebou na výlety a na
trampy, každý víkend byl s námi někde...
Dal nám krásné a bezstarostné dětství, na
které se nezapomíná.
Měl rád svůj kraj?
Víc, než si lidi myslí. Byl velký patriot, znal
kdejaké místo v jižních Čechách, k jeho životu patřila přírodu, bez ní nedokázal fungovat. Miloval zejména Šumavu, ta byla
jeho velkou láskou. Taky měli s kamarády
takovou trampskou partu, ještě ze stavební
průmyslovky – tři K: Kerles, Klimeš, Kříž.
A ta jim vydržela celý život.
duché povídky a pohádky, a podporoval
mne v tom, jak jen mohl. Věřil, že se k psaní
vrátím i v době, kdy jsem se od téhle cesty
odkláněl, když jsem třeba pracoval v Holandsku, dělal kulisáka a podobně. A já se
skutečně vrátil. Ilustroval dlouhou řadu
různých knížek, leporel a omalovánek a mě
mrzí, že mezi nimi není žádná moje...
Plánovali jste nějaký společný knižní
projekt?
To záviselo spíš na mně, táta byl stále připravený nakreslit k mé knížce ilustrace a já
to pořád odkládal, pro práci v novinách jsem
stále neměl na to čas. Teprve, když ležel
v nemocnici, jsem mu tam přišel přečíst pohádky, které jsem napsal pro své děti a které
v nejbližší době vydám. Líbily se mu. Pak
bylo bohužel taky na mně napsat jeho nekrolog. Ale chystám se na knihu věnovanou
jemu, jeho osobě, jeho životu...
Je k dispozici nějaký archiv, kde bys mohl
čerpat pak ilustrační obrázky?
Nějaké tátovy kresby samozřejmě máme,
ale on si žádný podrobný archiv a seznam
nevedl. Jak spontánně kreslil, tak spon-
tánně své práce rozdával. Jsou mezi lidmi,
v redakcích a nakladatelstvích, v galeriích,
v katalozích, v Pohádkovém království, se
kterým začal po revoluci spolupracovat...
Měl otec někdy politické problémy?
Nikdy nebyl tendenční, nikdy nikomu nepodlézal, ani za komunistů, ani potom. Nikdy
mu ale nešlo ani o slávu, na tu kašlal, proto
taky odmítal všechny nabídky do Prahy, do
nakladatelství a podobně. Vždycky si chtěl žít
svůj nezávislý život, život podle svých představ. Politické vtipy nekreslil, a přesto se dočkal v době totality, kdy se viděl záměr i tam,
co nebyl, takové tiché půlroční distance, aniž
mu kdokoliv cokoliv vysvětlil.
Co bys chtěl ve své chystané knize o otci
zejména zdůraznit?
Především to, že to byl opravdový chlap se
vším všudy, že byl neuvěřitelně statečný i ve
chvílích, kdy umíral a trpěl, a že byl vždycky
mým vzorem a tím i zůstává. Ačkoliv jsem si
to třeba v pubertě a mladších letech nepřipouštěl, ale dneska to vím, že měl vždycky
pravdu. Jestli bych si něco přál, tak být takový jako on...
Učil vás jako děti kreslit?
To bylo tak nějak samozřejmé. Co si vzpomínám, tak táta pořád něco kreslil, i na těch
našich víkendových výpravách, při posezení s přáteli... Kreslení bylo pro něco jako
dýchání. Hodně kreslil taky v noci, protože
přes den pracoval v Hydroprojektu – byl totiž stavař, a taky občas chodil vykládat mléko... Ke kreslení jsme tak měli jasný vztah
odmalička, já třeba dokážu namalovat naprosto stejné figurky jako táta, ale největší
talent měla sestra Eva, která se malování
skutečně věnuje.
Jak se otec díval na tvé psaní?
Tenhle sklon u mne objevil už v předškolním věku, kdy jsem se pokoušel o jedno-
22
V září 2007 maloval Jaroslav Kerles i na dlažbu českobudějovického náměstí
www.epika.cz
Fórum/III/2014
literatura | profil osobnosti
Richard Uher - spisovatel, učitel
◊ František Tylšar
Narodil se 25. května 1942 v Českých Budějovicích.
V
yrůstal v Písku, vyučil se nejprve pokrývačem, klempířem a hromosvodářem (1957) a pracoval v těchto profesích do
roku 1962. V letech 1962-1966 byl vychovatelem v píseckém Domově mládeže a zároveň studoval Střední průmyslovou školu
stavební v Písku (maturita 1966). Stal se
učitelem na Středním odborném učilišti a po
dvou letech složil zkoušky pedagogického
minima na Pedagogické fakultě v Českých
Budějovicích (státní zkouška 1972). Dálkové studium učitelství stavebních předmětů
absolvoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1982). Na Středním
odborném učilišti a Střední odborné škole
v Písku učil do roku 2010. Od roku 1990 byl
majitelem stavební firmy SIP – Uher a zároveň i ředitelem učňovského střediska pro
praktické vyučování oboru pokrývač. A to
až do roku 1993.
První básně otiskl v roce 1967 v časopise
Divoké víno, poezii a vzpomínky publikoval
dále v denících a časopisech Jihočeská pravda, Rudé právo, Tvorba, Literární měsíčník,
Učitelské noviny, Zítřek, Československý
voják, Lipík, aj. Na literárních pořadech spolupracoval s Československou televizí a Československým rozhlasem České Budějovice.
Publikoval v almanaších Proudy
(Růže, České Budějovice 1975), Vesmíru podali jsme šeřík (Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1980), Písecká
čítanka I (báseň Léto u Otavy, Okresní
knihovna, Písek 1980) a Písecká čítanka
II (báseň Konec cesty a črta Vzpomínka,
Okresní knihovna, Písek 1981), v katalogu
výstavy fotografií soutěže Krajem Blanice
(Protivín 1984). S Karlem Šmídem vydal
osm drobných sborníků Každý má právo
něco vědět (Agentura Rika, Písek 1995).
Úvodní báseň napsal i pro monografii
František Roman Dragoun – poslední romantik v roce 2006.
Knižně debutoval básnickou sbírkou
Tvář člověka je čas s ilustracemi Františka
Doubka (Jihočeské nakladatelství, České
Budějovice 1979).
Fórum/III/2014
Je aktivním členem Jihočeského klubu
Obce spisovatelů.
v krásném přírodním prostředí. Snad proto
láká mnoho spisovatelů a filmařů.
*****
Máš nějaký nesplněný literární sen?
Ano, mám. Chtěl bych se někdy naučit
psát prózu jako pan Hrabal a tak krásné básně jako pan Hrubín.
Ríšo, nikde jsem na internetu nenašel
seznam tvých knih. Mohl bys ho čtenářům Fóra představit?
Jako vedoucí klubu mladých autorů
v Písku jsem vydal dvanáct almanachů v letech 1964 – 1966 při Okresním kulturním
středisku v Písku, ve kterých jsem též publikoval krátké povídky a básně. V roce 1979
jsem vydal první knihu básní v Jihočeském
nakladatelství, s ilustracemi Františka
Doubka Tvář člověka je čas.
V květnu 2013 jsem vydal vlastním nákladem knihu Pět prstů v tiskárně pana
Nadberežného v Českých Budějovicích.
Kniha je doprovázena ilustracemi přátel
výtvarníků, včetně mé ženy.
Společnou knihu s Karlem Šmídem
Kaž­dý má právo něco nevědět, s ilustracemi
Bohuslava Hejla a s obálkou od Františka
Trávníčka, jsme vydali též vlastním nákladem v tiskárně pana Hemaly v Písku, v září
roku 2013.
Můžeš prozradit, na čem právě pracuješ?
V současné době mám rozepsanou knihu, která má pracovní název Vyberte si, prosím. Začínám v ní jídelním lístkem z restaurace, do které nejčastěji chodím. Chci v ní
psát o lidech, kteří v Písku žili a žijí, o umělcích, se kterými jsem se setkal, a podobně.
Chtěl bych, aby vyšla v květnu příštího roku.
A redakce věří, že se příští rok na stránkách Literárního fóra setkáte nejen s informací o této připravované knize, ale i s ukázkami
z jejího obsahu.
Co tě přivedlo k psaní?
V roce 1962 mě oslovil můj velmi dobrý kamarád (soused odnaproti z ulice) Petr
Skala. Chtěl, abych mu pomohl s natáčením jeho amatérských filmů, že se hlásí na
FAMU – obor režie dokumentárních filmů.
Začali jsme tedy spolu točit. Dokonce jsem
v jeho filmech i hrál. V roce 1968 jsme vyhráli Brněnskou šestnáctku. On byl ten,
kdo mě naučil dívat se na svět jinýma očima
a přivedl mě ke psaní.
Jak moc spisovatele ovlivní písecké prostředí? Píše se tu lépe než třeba v Budějovicích?
Každá vesnička, každé město má svoji
živou kulturu, krásná zákoutí a postavičky, o kterých lze psát. Písek má bohatou
kulturní historii. Samo město je posazeno
http://spisovatelejih.blog.cz
Richard Uher - Prachatice 2012
Foto František Tylšar
23
literatura | kniha
Ke knížce o prachatické víle Majolence
◊ Hynek Klimek
Nápad napsat knížku o víle z Prachatic jsem měl již delší dobu. Prachatice jsou totiž mým osudovým městem.
P
oprvé jsem se tam dostal začátkem sedmdesátých let, kdy jsem dělal externě průvodce autobusových zájezdů z Prahy. Tehdy
jsem zaskakoval za jednoho z mých kolegů,
který onemocněl, a Prachatice, které jsem do
té doby neznal, měl v programu, a to i s noclehem. Okouzlily mě, a tak jsem je pak začal
podle možnosti do tras zařazovat i já.
V roce 1977 jsme v Prachaticích měli
s Danou svatbu. Chtěli jsme jí mít bez okázalosti, v klidu a úzkém rodinném kruhu. Nechtěl jsem tedy domovskou Prahu a ona České
Budějovice, čímž se nám představa naplnila
- žádný dav za námi nedorazil. Vybírali jsme
z pěti jihočeských měst, která jsme navrhovali
oba, a nakonec jsme vybrali Prachatice.
Byli jsme v nich pak mockrát, několikrát
i na městských slavnostech. Dana v nich pak
prožila poslední dva a půl dne svého života
v hospici, já tady měl svou určitě už poslední
redakci, když jsem na čtyři a půl měsíce nastoupil do 5plus2, a vznikla tady naše poslední
společná fotografie…
Nápad napsat zmiňovanou knížku pak
ožil loni v létě, když jsem tady byl společně
s Jarmilou Mandžukovou a Pepou Vrbou na
výtvarném workshopu a byli jsme ubytovaní
v internátu střední odborné školy na okraji
Prachatic. Měli jsme po sobě zanechat nějaké
tvůrčí dílo a mě hned první večer napadl text,
nad kterým jsem pak seděl dlouho do noci a po
dvě další noci ho dopilovával.
Vytištěný text pak byl vystavený spolu
s pracemi mých kolegů a na workshopu zúčastněných výtvarníků v Centru O. Hajeka na
náměstí. Nápadu se chytila ředitelka knihovny Hana Mrázová a domluvili jsme se, že od
října povedu kurzy tvůrčího psaní pro mladé
čtenáře v městské knihovně a budu s nimi rovnou psát knížku. Tvůrčí schůzky jsme pak měli
dvakrát do měsíce. Z původní poměrně početné skupiny mi zbyla čtveřice, ovšem opravdových talentů, kteří na textu dělali i doma.
Samozřejmě, že mnohé z toho bylo třeba upravit, doladit, ale vesměs měli výborné nápady.
24
Ke skupině z knihovny se návazně připojily dvě třídy čtvrťáků z prachatické ZŠ
na Zlaté stezce. Mohli si vybrat, jestli chtějí
hodinu dělat se mnou, anebo mít češtinu.
Po vstupní besedě se k účasti na tvorbě přihlásilo 18 děvčat a 2 kluci. Ti všichni pak
už vydrželi až do konce a také měli skvělé,
neotřelé nápady. Kupříkladu věděli o tom,
že v naučné stezce, arboretu, vedoucí mezi
pavilony školy, sídlí stromové víly. Dělalo se
mi s nimi rovněž výborně. I k nim jsem jezdil
dvakrát do měsíce.
Začátkem června byla pak knížka
hotová, a když ji podpořilo městské za-
stupitelstvo, byla otevřená cesta k jejímu
vydání.
Nesmím rovněž zapomenout na Zdeňku Študlarovou, která mou nabídku na
ilustrování knížky neodmítla, třebaže finance na její honorář byly skromné. Jsme
spolu už výborně sehraní a nikoho jiného
bych za ilustrátora nechtěl. Byl jsem moc
rád, že mé žádosti vyhověla.
Vyzdvihnout určitě zaslouží i podpora
Městské knihovny Prachatice, zejména
její ředitelky Hany Mrázové, ale i dalších
pracovnic knihovny.
Dobré dílo se podařilo.
Ilustrace Zdeňka Študlarová
www.epika.cz
Fórum/III/2014
literatura | kniha
Čerstvý čtenářský rekord
◊ Hanka Hosnedlová
Středobodem spisovatelského snažení je pochopitelně – kniha. Nebo spíše knihy. Druhou stránkou pak jsou neodmyslitelně čtenáři a jejich přízeň.
A
právě na čtenáře byl zaměřen pokus o rekord, zakotvený v programu
zářijové akce Ecce libri – Na kolech po
knihovnách regionu, pořádané činorodou
knihovnou v Prachaticích. Iniciátoři se v jejím průběhu totiž snažili také o vytvoření
rekordu v co největším počtu čtoucích a poslouchajících osob.
S potěšením lze konstatovat, že pokus
o tento nevšední rekord se skutečně
zdařil. Do paralelně probíhajícího čtení
v určeném datu se zapojilo 15 876 lidí ve 152
institucích, zejména pak knihovnách. A to
nejen v Prachaticích a okolí, ale po celé republice. Možná vás bude zajímat, z jaké knihy se při pokusu četlo. Byla to knížka O víle
Majolence a profesorovi z Prachatic, jejímž
duchovním otcem je Hynek Klimek, člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů.
Netradiční rekord úředně zaevidov Muzeum rekordů a kuriozit Pelhřimov a iniciátoři projektu obdrželi i řádný oficiální
certifikát Nyní bude tento úspěch zapsán
i do České knihy rekordů, a pokud jste také
přispěli svým čtením nebo nasloucháním
k dosažení rekordu, patří vlastně kousíček
tohoto zápisu i vám...
Foto: www.dobryden.cz
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
25
literatura | soutěže
Slovíčka v zeleném
◊ Hanka Hosnedlová
K
nejstarším českým literárním soutěžím (možná že nejstarší vůbec) je
Trapsavec, soutěž tematicky zaměřená na
tramping, toulání se po zemi, horách i po
vodě, na přírodu a dojmy a prožitky z ní.
Letos vstupuje již do 41.ročníku, z čehož
je jasné, že vznikla v době hluboké totality.
První ročník byl vyhlášen v roce 1971. Byla
to soutěž, která neměla zázemí v žádné tehdejší organizaci, i když v určitých obdobích
získala podporu oficiálních periodik – zejména Mladého světa. Nicméně asi důvody
pro kratší pauzu ve druhé polovině 70. let
nemusím nikomu vysvětlovat.
Soutěží se v několika kategoriích, rozdělených na prózu a poezii účastníků do 23 let,
nad 23 let a pak tzv. oldpsavců, tedy těch,
kteří v předchozích ročnících získali tři
a více cen na prvních třech místech. Nejlépe
ohodnocená práce bez ohledu na kategorie
získává Zlatého Trapsavce a ve hře je rovněž
Malý Trapsavec pro mladé účastníky.
Do soutěže se můžete zapojit maximálně třemi prozaickými příspěvky a třemi
básněmi, ale délka každé práce je omezená
na 1800 slov (podle textového editoru). Práce lze posílat na mail: soutez.trapsavec@
sez­nam.cz, v nezbytných případech pak
můžete posílat soutěžní příspěvky i poštou
na adresu: Jan Frána, Lísková 20, 312 00
Plzeň. U každé práce musí uvedeno jméno, příjmení, případně přezdívka, soutěžní
kategorie (rok narození), adresa – mailová
anebo poštovní. Pořadatelé uvítají, přilo-
žíte-li i svou aktuální fotografii. Pozvání
na slavnostní oheň s vyhlášením výsledků
Trapsavce v květnu dalšího roku vám bude
zasláno mailem, pokud máte zájem o papírovou pozvánku, připojte ofrankovanou
obálku s vaší adresou.
Zasláním práce do soutěže dávají autoři pořadatelům právo ke zveřejnění těchto
příspěvků v tisku i na internetu a také je
používat k propagaci soutěže. Vybraným
autorům bude organizátory soutěže vydána
sbírka a navíc pro slavnostní vyhlášení výsledků soutěže bude opětně zhotoven sborník vítězných prací, který obdrží všichni
účastníci zdarma.
Uzávěrka aktuální trapsavecké soutěže
je 28. února 2015.
Chlumecká literární cena Jaroslava Golla
V
zhledem k sociologicky zjištěnému celospolečenskému problému zaostávání obecné úrovně vzdělanosti a morálky za
mohutným technickým rozvojem, zejména
v oblasti elektronické komunikace, stoupá
význam knižní kultury. Ta hraje nezastupitelnou roli v civilizační kultivaci jednotlivců
i společenských celků od jednotlivých obcí,
okresů a krajů až po stát. Jde o problém
pociťovaný i globálně v měřítku Evropy
a světa. V nepříznivém kontrastu s důležitostí hodnotných knih pro rozvíjení kulturní
úrovně obyvatelstva je statisticky zjištěný
26
pokles frekvence četby knih. Čtenářské besedy se školní mládeží potvrzují, že ani polovina třídních kolektivů nepřečte za celý
rok více než jednu knihu. Znepokojivé je
přiznání nemalého počtu žáků, kteří dokonce nepřečtou žádnou. Požadované školní
znalosti obsahu knih, jejichž četba je učebními osnovami předepsána, získávají žáci
v přehledné formě prostřednictvím internetu. Neuvědomují si, že četba kromě poučení
rozhojňuje jejich slovní zásobu, zdokonaluje
vyjadřovací schopnosti, prohlubuje citové a estetické prožitky. Její zanedbávání se
nezbytně odráží v nižší kvalitě mluveného
projevu.
Není jistě pochyb o tom, že péče o vzestup všeobecné kulturní úrovně obyvatelstva obcí, měst a krajů i celého státu,
zahrnující stav jeho vědomostí i morálních
kvalit, patří k závažným úkolům orgánů státní správy na všech stupních jejich
systému.
Objektivně daná potřeba podpory knižní
kultury byla podnětem pro spolupráci Klubu
autorů literatury faktu jako celostátní spisovatelské organizace, programově usilující
www.epika.cz
Fórum/III/2014
literatura | soutěže
o podporu tvorby, vydávání a četby společensky hodnotných knih literatury faktu
s uměleckými ambicemi, s východočeskými
městy Letohrad a Jaroměř na akcích sloužících uvedeným cílům. V Letohradě se již
devět let každoročně koná dvoudenní set­
kání autorů literatury faktu spojené s udělováním česko–slovenské literární ceny
E. E. Kische a čtenářskými besedami pro
školy i veřejnost o knihách i literární tvorbě
a prodejními výstavami knih. Loni město
Letohrad zřídilo navíc i vlastní literární
cenu svého rodáka spisovatele Petra Jilemnického. Město Jaroměř společně s Klubem
autorů pořádá již několik let pietní akce na
počest svého rodáka dr. Miroslava Ivanova,
průkopníka moderní české umělecké literatury faktu, a mimoto každoročně v rámci
mezinárodního Knižního veletrhu v Praze
uděluje Jaroměřskou literární cenu Miroslava Ivanova za pozoruhodná díla v žánru literatury faktu sloužící rozšiřování vědomostí
a poskytující zároveň estetické zušlechťující
prožitky.
Laureáti těchto cen podle nově realizované koncepce jsou v rámci říjnových oslav
státního svátku představováni médiím a veřejnosti na slavnostním zasedání v Rytířském sále Senátu ČR v Praze.
Město Chlumec nad Cidlinou, úspěšně
popularizující každoročními divadelními
festivaly svého významného rodáka Václava
Klimenta Klicperu, se k aktivitám na podporu knižní kultury přiřadilo umožněním
vydání řady knih regionálního charakteru
a celospolečensky užitečného Slovníku autorů literatury faktu, jehož vydání zároveň
posloužilo popularizaci chlumeckého rodá-
ka, významného středověkého lexikografa
mistra Bartoloměje Klareta z Chlumce.
Aby město Chlumec nad Cidlinou
svůj pozitivní vztah k aktivitám v oblasti
knižní kultury v budoucnu ještě prohloubilo systémovou účastí na výše uvedených
kulturních aktivitách východočeských
měst, bylo navrženo a dne 23. června
2014 Radou města Chlumec nad Cidlinou
schváleno zřízení Chlumecké literární
ceny Jaroslava Golla. Kromě podněcování literární tvorby, vydávání i četby knih
s tématikou odpovídající zájmům rozvoje
města i kraje, rozšiřování historických
znalostí, uvedený návrh rovněž sleduje
udržování obecného povědomí o významu díla, dnes poněkud zapomínaného
chlumeckého rodáka, považovaného za
jednoho z největších českých historiků,
kterého F. M. Bartoš, čelný představitel
historické vědy, v jeho životopisné charakteristice nazývá „velkým mistrem“
dějepisného i dějezpyteckého umění, ale
i „jedinečným učitelem mnoha pokolení
vědeckých a učitelských, která dochoval
našim univerzitám i středním školám“.
K jeho zásluhám rovněž patří, že byl
také „statečným bojovníkem za světovou
úroveň naší historické vědy“, že odmítal
falešné vlastenectví i nebezpečné zápecnictví a že se zasazoval o práva národa
a Karlovy univerzity.
Jsme přesvědčeni, že zřízení Chlumecké
literární ceny Jaroslava Golla prospěje nejenom obecnému kulturně podpůrnému úsilí,
ale že se zároveň touto pravidelnou vzpomínkovou akcí při jejím působivém mediálním zviditelnění široká veřejnost přesvědčí
o Gollově chlumeckém rodáctví, o významu
jeho života a díla tak, aby se jedno ani druhé
nevytrácelo z paměti chlumeckých generací
a aby se o tom vědělo i za hranicemi našeho
města a regionu.
Status Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla
1.
•
•
•
•
•
Uděluje se
hlavní cena,
dvě ceny druhého pořadí,
tři čestná uznání za časopiseckou tvorbu s historickou tématikou,
tři čestná uznání za časopiseckou
tvorbu v běžném ročníku Chlumeckých listů,
jedno čestné uznání pro nakladatele
2. Oceňují se • originální autorská díla v žánru literatury faktu s uměleckými výrazovými ambicemi, splňující obsahová i formální
(výrazová) kritéria v tématickém okruhu regionálních nebo českých dějin,
• knihy, které byly vydány nejpozději
před dvěma lety a nebyly ještě nikde
oceněny.
3. Díla přihlášená do soutěže hodnotí
a k ocenění navrhuje porota jmenovaná organizační komisí.
4. Laureáti budou představeni veřejnosti na slavnostním shromáždění v Klic­
perově domě, obdrží diplom a finanční
odměnu stanovenou organizační komisí se
zřetelem k výši dotace.
Město Chlumec nad Cidlinou
vyhlašuje
Chlumeckou literární cenu Jaroslava Golla pro r. 2015
Termín vyhlášení soutěže:
1. listopadu 2014
Termín pro přihlášení do soutěže a odevzdání díla:
28. února 2015
Termín vyhlášení výsledků Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla: 10. června 2015
Přihlášky, informace: www.chlumecnc.cz
Marcela Přerovská, tajemnice organizačního výboru
Chlumec nad Cidlinou
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
27
literatura | soutěže
V. ročník soutěže Jindřichohradecký Textík
◊ Jan Medek
N
akladatelství Epika pod záštitou města Jindřichův Hradec a Jihočeského
klubu Obce spisovatelů vyhlašuje V. ročník
autorské literární soutěže Jindřichohradecký Textík. Soutěží se v oboru próza, poezie
a ilustrace.
Název soutěže:
Jindřichohradecký TEXTÍK – V. ročník
Pořadatel:
Jindřichohradecké nakladatelství Jan Medek - Epika, pod záštitou města Jindřichův
Hradec a Jihočeského klubu Obce spisovatelů, ve spolupráci s Městskou knihovnou
Jindřichův Hradec.
Mediální partneři:
• Jindřichohradecký deník
• Jindřichohradecký zpravodaj
• www.citarny.cz
Zadání literární části Textíku:
• do 14 let – poezie – Kamarád/ka
• do 14 let – próza – Mít tak křišťálovou kouli!
• od 15 let – poezie – Ztráty a nálezy
• od 15 let – próza – Přátelství
Podmínky účasti:
Zúčastnit se můžete jen se svým vlastním
dílem. Délka textu max. 3 stránky A4 ve
wordu.
Soutěžní práce nebyla ještě nikde prezentována a nejedná se o komiks. Uveďte jméno,
věk a kontakt (poštovní adresu, e-mail, telefon), v případě žáka nebo studenta i školu. Bez
těchto náležitostí nebude příspěvek přijat.
Jak odevzdat literární příspěvek:
Příspěvky přijímá v elektronické podobě
pořadatel akce jindřichohradecké nakladatelství Jan Medek – EPIKA a to na e-mailu
[email protected]
Zadání výtvarné části Textíku:
• ilustrace na téma: Strašidla
Podmínky účasti:
Soutěž je bez věkového omezení. Zúčastnit
se je možné jen se svým vlastním dílem.
Povoleny jsou všechny výtvarné techniky kromě fotografií. Dílo nebylo ještě nikde
prezentováno. Ilustrace se odevzdávají pouze
v originále, všechny práce budou tvůrcům po
ukončení soutěže vráceny. Uveďte jméno, věk
a kontakt (poštovní adresu, e-mail, telefon),
v případě žáka nebo studenta i školu. Bez
těchto náležitostí nebude příspěvek přijat.
Jak odevzdat výtvarný příspěvek:
Příspěvky přijímá pořadatel akce - jindřichohradecké nakladatelství Jan Medek poštou
nebo osobně na adrese Jan Medek – EPIKA,
Miřiovského 678, 37701 Jindřichův Hradec.
Uzávěrka soutěže: 15. ledna 2015
Všechna díla literární i výtvarné části budou hodnotit odborné poroty. Obě poroty
rozhodují o příspěvcích anonymně, znají do
vyhodnocení pouze přidělené pořadové číslo a věk soutěžícího. Složení porot je v současné době v jednání.
Přihlášením do soutěže dáváte souhlas
k případné publikaci díla v knize vítězných
a doporučených prací. Dále dáváte souhlas
k následné prezentaci díla na závěrečném
literárním večeru a k publikaci příspěvku
v měsíčníku Jindřichohradecký zpravodaj –
týká se vítězných děl.
Z vybraných prací účastníků soutěže
opět vznikne sborník, který vydá pořádající
nakladatelství. Zúčastnění autoři (literáti
i ilustrátoři), jejichž dílo bude v knize otištěno, dostanou knížku jako odměnu. Vítězové
jednotlivých kategorií obdrží navíc i poukázky a věcné ceny, které věnují jindřichohradecké firmy. Bude udělena i Cena města
Jindřichův Hradec.
Novinkou tohoto ročníku je, že jeden
vybraný účastník porotou a nakladatelstvím dostane příležitost k vydání vlastní
knihy v počtu 30 výtisků, kterou bude možné uplatnit do konce roku 2015.
Vyhlášení výsledků proběhne 9. dubna 2015.
Místo a čas budou včas oznámeny.
Předávání cen loňského ročníku soutěže Jindřichohradecký Textík. Foto Josef Böhm
28
www.epika.cz
Fórum/III/2014
literatura | ohlédnutí
XV. Dny poezie v Broumově
◊ petr Šulista
V
e dnech 17. až 19. října letošního
roku jsem měl jako autor možnost
navštívit již 15. Dny poezie v Broumově.
Konaly se už tradičně za podpory města
Broumov a Agentury pro rozvoj Broumovska a poslední tři roky též za podpory
a spolupráce s Kulturním centrem v Mie­
roszowě. Dny poezie v Broumově jsou
součástí Východočeského uměleckého
maratónu organizovaného Střediskem
východočeských spisovatelů.
Dny poezie byly zahájeny v páteční
podvečer v kreslírně kláštera v Broumově, kde se jednotliví autoři představili
sobě navzájem i veřejnosti v Podvečeru
plném poezie. Vedle českých autorů se
zde představili autoři z Polska, Slovenska a Alexandr Gordon ze Lvova, člen
Národního svazu spisovatelů Ukrajiny. Součástí pátečního odpoledne byla
i návštěva výstavy obrazů Marka Cieśla
v broumovské knihovně. Páteční a sobotní večer a sobotní dopoledne vyplnily tvůrčí dílny věnované mimo jiné
interpretaci poezie. V sobotu odpoledne
se autoři představili polskému publiku
na veřejném čtení v kulturním centru
v Mie­r oszowě, kde měli možnost zhlédnout výstavu obrazů Jany Wienerové.
Zde se všem účastníkům vřele věnoval
Henryk Hnatiuk, vedoucí a zakládající
člen zdejšího polsko-českého Art studia,
který již třiadvacet let organizuje pro výtvarníky česko-polské plenéry. V neděli
dopoledne se většina autorů vydala na
cestu domů.
Pro účastníky Dnů poezie byl připraven tradiční sborník z prací přihlášených autorů, kterých bylo více než
padesát. Sborník s názvem Údolí slov
doplněný fotografiemi vydavatelky,
organizátorky Dnů poezie a místopředsedkyně Střediska východočeských spi­
so­v atelů Věry Kopecké všechny autory
mile potěšil.
Dolů již hlavu, Nerudo…
(literárně vědecký audit)
◊ Miloslav Král Český
B
ude-li každý z nás z křemene, tak
musíme dávat pozor, aby nás okolí
nezačalo považovat za partu balvanů.
Ve variantě kolegy Nerudy je sice to zakončení vědomě předávkováno patetizovaným optimismem, přesto jistě ani
on to nemyslel špatně. Docela by se mu
dalo věřit i to, že některé z velkých hvězd
„…jen z plynových jsou hadrů“. Byl to
koneckonců básník. A navíc zrovna prožíval své „kosmické“ období, se kterým
ona zvýšená okřídlenost veršů celkem
zajímavě korespondovala. A že mu myšlenky o jiných světech bránily přesměrovat hlavu od hvězdných výšek pozorněji
k zemi pod nohama? No dobře, bránily.
I to je ale objektivně vstřebatelné. Možná
by se dokonce – při dobré vůli – právě to
dalo považovat za důkaz jejich síly.
Zásadnější chybu ovšem tento už
stárnoucí mladočech udělal tenkrát
Fórum/III/2014
v tom, že chtěl newtonsko-kosmické
3D-poměry dost nezodpovědně vhybridizovat do funkčně odlišného 2D-dění
na povrchu Země. „…buďme tou malou
hvězdičkou, kol níž se velké točí!“ Je to
vůbec ještě pouhá licence? Záměrně provokativní zkreslení možného? A nebo je
to jen okolnostmi vyvolaná přemíra vůle
být jakýmsi živým budíkem? Zbytkové
průsaky obrozenectví…?
Ono ale vůbec není důležité pátrat
po podnětu k uvedenému dvojverší. Jde
přece pouze o pojmovou důslednost, na
které stojí skutečné vyznění té „výzvy“.
Pozemsko historická paměť totiž celou
tu věc vidí svým tisíciletým zrakem jinak
než JN. A ta se mýlit ani neumí. Se seriózní střízlivostí nám (a Nerudovi v jeho
době přece už taky) říká, že pro malé
útvary nemusí být vždycky štěstím, když
se kol nich ty velké zbytečně moc točí…
http://spisovatelejih.blog.cz
Z prací Michaely Žemličkové
29
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Vladimír Stibor a kolektiv
Pastýři noci
Vydavatelství Milan Hodek,
Hradec Králové, 2014
František Tylšar a spol.
Literáti na trati
Epika, 2014
C
D
elkem šest a půl desítky autorů se tentokrát podílí na
letošním poetickém almanachu s inspirativním poetickým názvem Pastýři noci, který vyšel v Hradci Králové
a volně navazuje na loňský sborník Ptáci z podzemí. Potěšitelné nesporně je, že se mezi zapojenými básníky objevují nejen stejná jména jako v předchozí sbírce, ale i řada
jmen vyskytujících se na této scéně poprvé. Ale spolehlivě
mezi nimi identifikujete také několik autorů spojených
s jižními Čechami, z nichž tři jsou zároveň členy Jihočeského klubu Obce spisovatelů – František Tylšar, Břetislav
Kotyza a Josef Vrba, píšící pod uměleckým pseudonymem
Alen Malina. To je sice nesporný bod pro básnický jih, ale
na druhé straně se vtírá skromné přání, aby v budoucnu bylo takových konstatování podstatně více. Vždyť je
z čeho vybírat...
Zmiňovaný sborník naplňují jak básníci vyzrálí
a uznávaní, kteří nemají o publikační možnosti nouzi, tak
autoři mladí, teprve začínající nebo v minulosti nepublikující, či poetové, kteří v sobě objevili básnické ambice až
v pozdějším věku. To vše je zřejmé většinou už při čtení
jednotlivých básní, aniž čtenář zná curriculum vitae jejich
autorů. Za zmínku stojí bezpochyby i fakt, že na stránkách almanachu najdete mimo jiné autory, kteří sice píší
v českém jazyce, ale žijí za hranicemi republiky – na Slovensku, ve Švédsku nebo dokonce za mořem v USA. Tuto
přínosnou skutečnost však už bez nápovědy z autorských
životopisných medailonků sami neodhalíte. Škoda jen, že
některé z nich jsou tak strohé a málo vypovídající o prezentovaném poetovi, občas dokonce bez údajů o věku či
konkrétním místu působení. Pokud chci tuto knižní anonci zakončit plusem, tak mi zbývá ještě se zmínit o černobílých ilustracích Aleny Stiborové, které příznivě dokreslují
sto deset stránek veršů, různorodých formou i náměty.
30
uněním pražců pod koly vlaků, nostalgií dvou hádků kolejnic mizejících za obzorem, ale i obdivem k technice na kolejích je poznamenána nová, celkem nevšední kniha z produkce jindřichohradeckého
nakladatelství Epika z edice Literární mosty. Název Literáti na trati
sice tak trochu napovídá, že půjde o tvorbu spojenou s tématem železnice, ale teprve podtitul – Antologie píšících železničářů – upřesňuje,
kdo se tentokrát v publikaci cílevědomě ocitá na autorských postech.
S nápadem vydat knihu nikoliv pouze o vlacích a věcech s nimi
spojených, ale přímo z pera těch, kteří mají nebo měli se železnicí něco
společného, přišel člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů a šéfredaktor Literárního fóra – František Tylšar.
Mimo jiné také pečlivý vlakvedoucí a železniční nadšenec. Během
poměrně krátké doby dokázal shromáždit kolem sebe dalších sedmnáct
autorů různých věkových kategorií a z různých míst republiky, kterým
se železnice stala osudem – ať už profesně, nebo jako dlouhodobé náročné hobby. Pro některé z nich znamenají vlaky a dráhy celoživotní náplň
a lásku, pro jiné se staly etapou na jejich pouti, ovšem etapou, kterou nedokážou nikdy vymazat z paměti. Všechny ale spojuje chuť a odhodlání
se o své zážitky, pocity a inspirace podělit s ostatními literární formou.
Tak se postupně stránky připravované antologie začaly plnit povídkami, básněmi, pohádkami, reportážemi, životopisnými črtami
i odbornými pojednáními, více či méně vyzrálými. Psané texty doplňují také zajímavé amatérské kresbičky a fotografie v barvě i černobílé.
Jako velice přínosné pak shledávám zařazení životopisných medailonků autorů ke každému souboru uvedených prací, takže si čtenář nejen
hned umí představit pisatele těch kterých řádků vizuálně, ale dozví se
i to, jak se autor dostal k železniční tématice a čím vším v životě prošel.
Z tohoto úhlu pohledu se potom také napsané řádky hodnotí daleko
jinak.
Po zkušenostech s touto první knižní vlaštovkou s erbem okřídleného kola věřím, že zdaleka není poslední a že nebude trvat dlouho a na
knihkupeckých pultech se díky neúnavné aktivitě obětavého Františka
Tylšara objeví další, která nepochybně bude zase o stupínek lepší...
www.epika.cz
Fórum/III/2014
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Hynek Klimek a dětský kolektiv
O víle Majolence a profesorovi
z Prachatic
Město a knihovna Prachatice, 2014
Jan Bauer
Jak umírá král
N
N
ová barevná dětská knížka o víle Majolence je svým
způsobem unikát, a to unikát veskrze zajímavý. Jednak se na její tvorbě podílela řada malých čtenářů a žáků ze
základní školy Zlatá stezka a jednak je navíc takovou nenápadnou a přitom originální oslavou města Prachatice, které
nevšední tvůrčí projekt společně s tamní knihovnou podpořilo a zaštítilo, a to i finančně.
V každém z pohádkových příběhů nesourodé ústřední
dvojice víly a profesora je stopa nápadu a práce některého
z kluků a děvčat, kteří se aktivně do psaní knížky zapojili.
A těch bylo celkem téměř čtvrt stovky. Jejich fantazii a nápaditost už sice početně vyjádřit nedokážeme, ale iniciátor celé
akce – spisovatel Hynek Klimek - o nich mluví víc než nadšeně. Stejně jako o znalostech dětí, ať už se jedná o současnost
či dějiny domovského města, jeho architekturu a historické
památky, zdejší přírodu a spoustu dalších věcí kolem. Jakýmsi příjemným bonusem je pak i vtipně a nenásilně zakomponované aktuální téma ekologické.
Přitažlivé na knížce je však i to, že její hrdinové mluví
současným jazykem, dokonce i jazykem hovorovým, blízkým dětem dnešní doby. A zabývají se docela obyčejnými
věcmi, které nás obklopují, ale z naprosto nečekaného
úhlu pohledu. Zábavně pak pro malé čtenáře jistě působí
konfrontace pohádkového způsobu života víly s běžnou
realitou našeho současného světa. Možná, že i tak si děti
uvědomí, jak se změnil život od dob našich dědečků a babiček, zejména pak po technické stránce, a jak zajímavé mohou být naprosto všední záležitosti pro toho, kdo se s nimi
dosud nesetkal.
Stejně jako u předchozích pohádkových knižních počinů i tentokrát doprovází děj knížky veselé barevné obrázky
ilustrátorky Zdeňky Študlarové, která se spisovatelem Hynkem Klimkem již tvoří zaběhnutý a úspěšný tvůrčí tandem.
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
Alpress, 2014
aprosto unikátní a historicky nesporně i poněkud choulostivé téma otevírá
tentokrát známý vodňanský spisovatel Jan Bauer ve své nové knize s napovídajícím názvem Jak umírá král, s upřesňujícím podtitulem – Hrdinové i zbabělci
v českých dějinách.
„Ne všichni čeští panovníci zemřeli hrdinskou smrtí jako Přemysl Otakar II.
nebo Jan Lucemburský. Někteří skonali docela nehrdinsky a ve velkých bolestech, třeba Karel VI. na otravu houbami nebo Rudolf II. na následky syfilidy,“ říká
autor hned na přebalu knihy a vysvětluje, proč se o skutečných důvodech jejich
skonu učebnice dějepisu nebo historické materiály nezmiňují: „I proto byl skon
králů často zahalován tajemstvím a spojován s dramatickými okolnostmi, jen aby
zůstali i ve smrti velcí.“ A právě skutečnost, že Bauer ve své knize odkrývá méně
známá nebo i naprosto neznámá fakta spojená s koncem života českých králů,
kteří pro čtenáře představují nejen obdivované panovnické osobnosti, ale i symboly určitých historických epoch, činí tuto knihu mimořádnou. Veřejnost si totiž
vždycky přála, aby tito velcí mužové dějin umírali důstojně a chrabře a aby tomu
tak zůstalo i pro budoucí pokolení.
Možná, že nekompromisním vymezením skutečných okolností smrti českých vladařů v údobí od roku 1278 do roku 1922 přijde čtenář o mnohé dosavadní
iluze, ale odměnou mu budou neoddiskutovatelná historická fakta a nejednou
i šokující odhalení celá staletí udržovaných tajemství mocných.
Dočtete se, jak to doopravdy bylo s Přemyslem Otakarem II. na Moravském
poli, jak se Václavu II. vymstil jeho obdiv k ženám, proč měl být zavražděn Václav
III., jak to bylo se slepotou Jana Lucemburského a jeho poslední bitvou či zda bylo
o život Otce vlasti usilováno opakovaně. Autorova pozornost je věnována dalším
postavám našich dějin jako Václavu IV., Zikmundu Lucemburskému, Ladislavu
Pohrobkovi, Ludvíkovi Jagellonskému, Rudolfu II., Ferdinandu IV., poslednímu
Habsburkovi - Karlu VI., dokonce Marii Terezii či následníku Františka Josefa I.
- Karlu I. Vždycky se ale čtenář dozví spoustu nových a mnohdy ani netušených
souvislostí nejen o vybraných panovnických osobnostech samotných, ale i o jejich
souputnících či o politické, ekonomické a politické situaci té které doby. V každém
případě se však od stránek této knihy, která je podle mne tou nejlepší historickou
detektivkou postavenou na odhalovaných reáliích a zkušené dedukci, hned tak
neodtrhnete.
31
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Kolektiv autorů
Posvícení
Balt-East, 2014
František Niedl
Hráč
MOBA, 2014
S
V
talo se už tradicí, že se v literárních sbornících s jednotícím titulem Posvícení, které vydává pražské nakladatelství Balt-East, prezentují i jihočeští spisovatelé. Tentokrát,
v jubilejním sborníku s číslem deset a podtitulem Stále s dobou, jsou mezi sedmnácti autory pouze dva zástupci jihu
– Michael Lorenc s obsáhlým souborem básní a Hanka Hosnedlová s osmi povídkami - veselými, smutnými, dramatickými i fantastickými.
Jak už název Posvícení napovídá, je v knize obsaženo
od všeho trochu, aby měl čtenář – jako při správné posvícenské hostině – možnost ochutnat různé žánry. Takže se
zde setkáte jak s básněmi klasického formátu, tak s veršem
volným, ale také třeba s kuplety nebo epigramy a aforismy.
Nechybí samozřejmě povídky všech možných ladění, nevyhýbající se žádnému žánru, také bajky, pohádky, cestopisné
črty a rovněž nepostradatelné koření svérázného humoru.
Prostě každý si na stránkách Posvícení může najít ten svůj
šálek čaje, totiž – pardon – porci písmenek. A jak iniciátor
tohoto projektu, nakladatel a zároveň i autor - Antonín Drábek doufá, snad vám zvolená literární sousta z této hostiny
budou i náležitě chutnat. Včetně doplňujících černobílých
ilustrací Idy Huttové, která je i autorkou obálky.
Záměrem sborníků Posvícení, kterých už dnes najdete
deset v řadě za sebou, bylo poskytnout prostor nejen zavedeným renomovaným autorům, ale i těm, kteří zatím příliš
příležitostí k literární prezentaci neměli, nebo jejich literární útvary na samostatnou knihu nestačí. A dlužno říci, že se
většina zapojených literátů ke svému nakladateli opakovaně
vrací jako ke spolehlivé a uspokojivé jistotě. Snad i proto jsou
nepostradatelnou součástí knihy také drobné medailonky
a barevné fotografie zapojených autorů, kteří se setkávají
nejen na stránkách sborníku, ale i při křtech nebo autorských čteních organizovaných nakladatelstvím Balt-East.
32
e své románové novince vrací František Niedl do hry jednoho ze svých
prvních literárních hrdinů Pavla Vencla, kterého si někteří čtenáři jistě pamatují z knížky Vzpomínky jednoho lumpa, později vydané pod titulem Útěk do pekel. V prvních kapitolách nového Niedlova románu však ani
ten, kdo předchozí Venclův dobrodružný příběh četl, tuto hlavní postavu,
probouzející se k životu v psychiatrickém sanatoriu v poválečném Bavorsku,
nepoznává. Společně s bezejmenným pacientem trpícím ztrátou paměti
tak odkrýváte slupku po slupce jeho pestrou a přinejmenším problematickou minulost a postupně si vytváříte i pevnější obrysy jeho komplikované
osobnosti. Zdá se takřka vyloučené vměstnat do jedné osoby vysokoškolsky
vzdělaného filozofa s boxerskými ambicemi, talentovaného polyglota hovořícího pěti jazyky se schopnostmi protřelého hráče karet, cvičeného zabijáka
se silně vyvinutým smyslem pro spravedlnost... A přece se Niedlovi podařilo takového člověka, navíc živelného, odvážného a pro ženy přitažlivého,
bez jakýchkoliv krkolomností stvořit. A ještě pro něj, navzdory Venclovým
neskrývaným negativním stránkám, získat zcela nepozorovaně čtenářovy
sympatie. Možná za to může Pavlova takřka kaskadérská odvaha, možná
těžko definovatelný pocit nespoutanosti, který svým chováním neustále demonstruje, ale zcela jistě onen hluboce lidský citový kodex, který ani přes
veškeré zabíjení a dramatická řešení vyvstalých situací neztrácí. Řekla bych,
že se autor v mnohém se svým drsně vystupujícím a nekompromisním hrdinou ztotožňuje, a to nejen díky zvolené literární ich formě. Stejně jako Vencl
i Niedl totiž jako autor vyzrál a viditelně postrčil svou laťku kvality a přesvědčivosti o několik stupínků výš.
Knížka vás spolehlivě vtáhne do příběhu, protože kolem Vencla se neustále něco děje, ať už vinou jeho rozhodnutí nebo nečekaných kotrmelců
osudu. Zcela proti zdravému rozumu se znovu vrací do poúnorového Československa, odkud předtím utekl, aby pomohl svému příteli z jáchymovských
dolů, a poté do Argentiny za životní láskou. Kaleidoskop napětí, třaskavých
situací, dramatických dialogů a nečekaných dějových zvratů vám nedovolí
ani jediný odstavec z více než čtyřsetstránkového románového thrilleru přeskočit. Navíc ale i na konci máte naději, že se s Pavlem Venclem zase za nějaký čas setkáte – třeba v dalším volném pokračování jeho osudů...
www.epika.cz
Fórum/III/2014
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Vladimír Janda
Rudolfovské povídky
Epika, 2014
Z
ářijové otevření nově zrekonstruovaného Perkmistrovského domu v Rudolfově u Českých Budějovic se stalo vítanou
slavnostní příležitostí k premiérovému uve-
dení knížky Rudolfovské povídky, jejíž autor se před lety přiřadil k obyvatelům tohoto
slavného hornického městečka. Z prezentované, byť útlé publikace je jednoznačně
čitelné, že městečko a jeho okolí Vladimíru
Jandovi skutečně učarovaly. Dokonce tak
moc, že se začal zabývat podrobnými dějinami celé lokality a získaná nevšední poznání pak zajímavě zapracoval do dějů svých
povídkových příběhů.
V krátkém úvodu se stručně věnuje geografii a historii městečka, v jehož okolí se těžilo
stříbro. Díky tomu bohatla nejen obec, původně nazývaná Velké Hory a královským
dekretem z konce šestnáctého století povýšená na císařské horní město Rudolphstadt,
ale i zdejší obyvatelé. Slavnou minulost připomíná mimo jiné také rudolfovská dominanta kostela sv.Víta, renesanční zámeček
vystavěný Hansem Hölzlem ze Sternsteinu,
zmíněný Perkmistrovský dům a řada dalších staveb. Ovšem pokusil se o to i Vladimír
Janda prostřednictvím své knížky, jejímž
průvodcem po minulosti i současnosti je
hornický skřítek Christobald, řečený Balda.
A abyste si ho uměli představit, autor vám
ho sám i nakreslil. Jinak jsou jednotlivé po-
Oldřich Petrášek
Vandrování s Peklíkem po Linecké stezce
Netolice, 2014
U
ž barevná obálka se záběry historicky
i přírodně zajímavých míst z daného regionu stejně jako samotný titul knihy signalizují,
že kniha Oldřicha Petráška bude zaměřena na
Fórum/III/2014
jižní Čechy a zejména
pak na oblasti kolem
Linecké stezky. Tato
starodávná a v současnosti možná i nedoceňovaná kupecká cesta propojovala kraj
kolem Dunaje v Rakousku s českými zeměmi
a její mnohastranný význam byl a je naprosto
nesporný. Jednak primárně ovlivnila zdejší
osídlení, vznik a rozvíjení měst a obcí podél
stezky, rovněž pak výstavbu klášterů a jiných
významných sakrálních i civilních historických
památek, a jednak po její ose přicházely také
nové informace, poznatky a kultura. O tom
všem hovoří autor hned v úvodu publikace.
Především se snaží připomenout někdejší
slávu a význam Linecké stezky nejen formou
faktografických shrnutí o místech kolem ní,
ale i spoustou čtivých pověstí, bájí a zaznamenaných starých vyprávění vztahujících se
k jednotlivým lokalitám. Fundovaně provází
čtenáře Zbudovskými blaty protkanými mnoha záhadami a pověrami, Netolickem, které
patří k nejstarším osídleným oblastem kraje,
Lhenickem, nazývaným zahradou jižních
Čech, Blanským lesem, kam patří i unikátní
Holašovice se živou ukázkou selského baroka,
http://spisovatelejih.blog.cz
vídky doprovázeny barevnými fotografiemi
Jany Turkové se záběry přímo z Rudolfova
a okolní krajiny.
Díky jednotlivým povídkovým kapitolám
se čtenář přenese do dob dávno i nedávno
minulých, kdy bylo okolí Rudolfova plné
důlních jam, kdy se zde hovořilo německy
a díky nově příchozím také třeba italsky, kdy
zde jezdily kočáry a natřásaly se měšťanské
paničky. Věrohodnost dění podtrhuje autor
podrobnou znalostí prostředí, hornického
řemesla a odborné dobové terminologie.
U některých povídek vychází z pomalu zapomínaných pověstí, ale hlavně z historických reálií, ve značné míře však nechává
pracovat také svou košatou fantazii. Mistr­
ně propojuje méně známou minulost se
současností, historická fakta rozpracovává do věrohodného všednodenního dění
a rozhovorů, líčení epizod protkává nitkami
drsných dramatických zvratů a děj vygraduje v netušené konce. Rozhodně nečekejte
jednoduché prvoplánově čitelné historky
o chudých hornících a zlé vrchnosti, Jandovy příběhy jsou takové malé romány plné
napětí, vzrušení, ale i nečekané poetiky bez
cukerínové pachuti.
Chvalšinskem, Kájovskem, Boletickem, Vyšebrodskem a Lipenskem se spoustou rekreačního využití.
Každá z kapitol je doplněna řadou barevných i černobílých fotografií krajinných
záběrů a historických objektů. Nutno dodat,
že Oldřich Petrášek má díky dlouholetému
sběratelskému úsilí a systematickému poznávání všechna tato území zmapovaná skutečně
do detailů a ochotně se o všechna poznání se
čtenářem podělí. Kromě toho, jak sám na úvod
říká, má kniha přinést také poučení o nelehkém životě našich předků, o jejich práci, řemeslech, tradicích a zvycích. To vše lze rovněž
využít i k propagaci a rozvoji cestovního ruchu
v popisovaných místech, která si turistický zájem nesporně zaslouží. Budete překvapeni, co
všechno jste do té doby o zmiňovaných lokalitách nevěděli.
A jak do toho všeho zapadá Peklík? Je to
vlastně takové přítulné pohádkové strašidýlko, které nenajdete nikde jinde. Proto se také
Peklík stal turistickým maskotem Netolicka a Blanského lesa. Je tudíž na místě, že vás
bude doprovázet i na cestě po Linecké stezce, která navíc spojuje i slavnou minulost se
současností.
33
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Hynek Klimek
Strašidlář: Mezi námi trpaslíky; Strašidlář: Mezi námi obry
Grada, 2014
Z
dá se, že zásobnice strašidel a pohádkových bytostí, odkud si Hynek
Klimek vybírá podklady pro své úspěšné
Strašidláře, je snad nevyčerpatelná. Pro
další dva díly této stále se rozšiřující, přitažlivé pohádkové série si tentokrát vybral
naprosté protiklady: trpaslíky a jejich naprostý opak – obry. Jako dobrý strategický tah se ukázalo to, že si autor pro každý
Strašidlář vybral coby ústřední postavu
průvodce právě z oné skupiny bytostí, jíž
je příslušný díl věnován.
U trpaslíků je to důlní skřítek z rodu,
kterému se ve Slezsku říká klimkové.
A pozor - mají tam i skutečné město Klimkovice! Pro autora a jeho příjmení nesporně zajímavá paralela. Takže se malý čtenář
pochopitelně setká hned v první kapitole
se skřítky – klimky z ostravských dolů
a u důlních skřítků pokračuje pak permoníky z Příbramska, ale také z Jáchymovska, Krušnohoří, Kladenska, jihočeského
Rudolfova či Úsilného a zjistí, že existují
třeba i skřítci sklářští, svědomití hlídači
34
pokladů či různí šotkové, diblíci, plivníci a spousta jiných s názvy, při nichž
byste si pomalu zlomili jazyk. Dočte se
mimo jiné o tom, jak se severští trpaslíci
zasloužili o vznik českých lázní, jak jiní trpaslíci naučili lidi používat uhlí či jak pomáhali chudým a potřebným a trestali zlé
a hamižné. Zavítá s trpaslíky do různých
končin republiky, pozná některé jejich
krále, ale také příběhy, které malé mužíčky provázejí.
Říší obrů však čtenáře neprovází jeden
z jejich rodu, ale prostý šumavský horal,
který se o obry a jejich historii i současnost hlouběji zajímá. Na začátku se vrací
až do starého Řecka či na ruské stepi s bohatýry, ovšem daleko víc se věnuje obrům
ze Šumavy, Krkonoš, Slavkovského lesa,
Chodska, ale i ze severních Čech, Moravy, Slezska nebo dokonce ze Slovenska.
Někteří obři byli dobrosrdeční a lidem
naklonění, ale jiným lidské pokolení vadilo a byli dokonce i obři lidojedi. Jejich pohádková encyklopedie nezapomněla ani
na hliněného Golema, šumavského Horga, džina z Orientu a další obří monstra,
člověku už nepodobná.
Nejde však jen o pouhé vyjmenování a představení těchto pohádkových
a bájných bytostí, to, co je na knížkách
přitažlivé, jsou především jejich příběhy.
Autor při vyprávění vychází především ze
starých pověstí, bájí a legend, které svědomitě sbírá a čerpá z různých pramenů.
Zajímavá na tom všem je nejen úžasná
fantazie našich předků, ale i to, jak některé příběhy putovaly světem a jak si je
v jednotlivých lokalitách přivlastňovali
a upravovali podle místních zvyklostí.
Stejně jako všechny předchozí díly
Strašidláře i tyto dvě knížky doprovázejí
roztomilé barevné obrázky Zdeňky Študlarové a ani tentokrát nechybí v knihách
mapy republiky s údaji o dílčím výskytu
trpaslíků a v druhém případě pak obrů.
Takže při putování za těmito pohádkovými stvořeními rozhodně nemůžete ani
zabloudit.
www.epika.cz
Fórum/III/2014
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Karel Příhoda
Limeriky
Vlastním nákladem, 2014
Karel Příhoda
Tohle nejsou žádné triky,
forma veršů - limeriky.
Chce to jenom prostý děj,
trochu vtipu, hola hej,
a letíme z Ameriky.
J
edno volně přeložené anglické přísloví
říká, že malí kluci mají malé hračky,
dospělí muži pak hračky velké. Nevím,
zda lze považovat za hračku básně, nota
bene za hračku pro velké kluky, ale co se
týče tvorby limeriků, tak ta nesporně hra-
ním je – navíc hraním velice příjemným,
zábavným a povznášejícím. Hraním, které má svá nezpochybnitelná pravidla, své
kouzlo a zatím, bohužel, malý okruh čtenářů i tvůrců. Jsou ale nadšenci, kterým
ani posledně uváděný fakt nevadí a kteří
hraní se slovíčky zcela propadli. Jedním
z nich je také Karel Příhoda, známý českobudějovický výtvarník, kterého limeriky
hned na první pokus naprosto uchvátily.
Když Příhodův ateliér v roce 2002 zpustošila povodeň natolik, že nemělo smysl
jej obnovovat, začal se uznávaný keramik
věnovat kresbě a malbě a ruku v ruce s tím
přišly i do té doby neuplatněné literární ambice. Vznikly tak nejen podklady pro řadu
výstav, ilustrace ke knížkám či pro přebal
hudebního alba, ale také sbírky lyrických
básní, s nadšením přijaté vyprávění o českobudějovickém předměstí Mladém, kde
Karel prožil své dětství a mládí, a dalších
jeho životních etapách. Doslova jako výzvu
vzal pak své seznámení s literárním žánrem
nazvaným limeriky. Trvalo jen pár měsíců
a na světě se ocitl útlounký svazeček s osmi
desítkami veršovaných limerických hříček doplněných autorovými černobílými
kresbami, vkusně korespondujícími se slovním obsahem.
Myslím, že ho mimo jiné fascinovala nejen naprosto přesně stanovená pravidla pro
tuto formu tvorby s pětiřádkovými verši,
ale i skutečnost že se podobnými slovními
hrátkami údajně bavívali angličtí námořníci
v krčmách irského Limericku, když čekali
na loď. Literární statut jim dal pak anglický básník Edvard Lear. Ovšem ani poté si
tyto jednoduché veršíky nekladou nárok na
hlubokomyslný či dojímavý obsah, zůstává
jim nálepka hraní se slovíčky pro zasmání
a pobavení. To podtrhuje mimo jiné i sbírka
těchto zábavných říkanek z pera populárního básníka Jiřího Žáčka, který se jako jeden
z mála limerikům věnuje. Nyní se k němu
přiřadil také Karel Příhoda, který na začátku příštího roku oslaví v aktivní čilosti
neuvěřitelnou osmdesátku – a nepochybně
i s několika novými limeriky...
Z prací Michaely Žemličkové
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
35
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Jan Bauer
Rožmberkové – první po králi
Čas, 2014
A
čkoliv jsou dějiny a místopis jižních
Čech přímo protkány odkazy na
slavný šlechtický rod Rožmberků a jejich
předchůdců Vítkovců, pořád ještě má podrobná historie těchto rodů řadu mezer
a dosud nevyjasněných záležitostí. Plodný
vodňanský spisovatel Jan Bauer se opakovaně snaží nejen zmiňované mezery
zaplnit, ale zároveň tyto údaje propojovat
v souvislostech s politickou, ekonomickou
a společenskou situací příslušné doby.
Kromě toho odhalovaná fakta občas nekompromisně rozmetávají zaběhané
omyly a nepravdy o příslušnících obou
šlechtických rodů, které se v průběhu
staletí navršily a nepřehledně promíchaly
s prověřenou skutečností. Přesvědčivými důkazy dementuje i mnohé rozšířené
pověsti o pánech z Růže, které se v různé podobě opakují v mnohých knihách,
divadelních hrách či filmech. A netají se
ani s tím, že tam, kde kroniky a starobylé dokumenty chybí, zaplňuje bílá místa
občasnými spekulacemi, postavenými na
podrobných znalostech tehdejších okolností, opírajících se o hodnověrné prameny a podklady. Svědomitě však uvádí
i protipolné argumenty, pokud není připisovaná realita jednoznačně jistá. I v tom je
nesporný přínos Bauerovy knižní novinky
s názvem Rožmberkové – první po králi, s podtitulem Dramatické osudy pánů
z Růže, kterou vydalo nakladatelství Čas.
A začtete-li se do prezentované publikace, hned
na prvních stránkách zjistíte, že podtitul skutečně
nelhal. Dějiny členů rodu
s erbem pětilisté růže opravdu skrývají mnohá lidská
dramata, která často navíc
ovlivnila i aktuální politické dění v zemi i za jejími
hranicemi. Autor začíná svá
líčení již v dobách přemyslovských knížat, dobových
bitev a hrdinských kousků,
které daly vznik různým erbovním symbolům, a v historických
souvztažných
faktech představuje i legendárního knížete Vítka. Na správnou
míru pak uvádí také známé dělení jeho
jihočeského majetku a přisuzování erbů
s růžemi různých barev. Rozebírá poněkud komplikovaný vztah Rožmberků ke
králi, popisuje jejich působení v královských službách, ale i některé rozporuplné osobnosti rodu ve světle probíhajících
dějinných událostí. Vrací se rovněž k nejznámější pověsti o bílé paní – Perchtě
z Rožmberka, k osobě diplomaticky nadaného Viléma z Rožmberka a jeho ženě
Polyxeně, samozřejmě nevynechává ani
populárního rozmařilého posledního
Rožmberka - Petra Voka.
V kapitolách o rožmberských hradech
či jihočeském rybníkářství pak defilují
čtenáři důvěrně známé názvy a lokality
a Bauer i zde dává prostor pověstem v opozici s důkaznými reáliemi a historickými
fakty. V knize uvádí mimo jiné také citace
známých kronikářů a historiků vztahující
se k danému tématu, ať už jím prezentované skutečnosti potvrzují, nebo vyvracejí.
A neváhá do pestrého obsahu zapojit i verše nebo úryvky z knih našich předních, ale
mnohem pozdějších autorů. Přitažlivost
publikace pak bezpochyby zvyšuje i množství černobílých reprodukcí portrétů, hradů, krajin, bitev, erbů a dalších dokumentů.
Z prací Michaely Žemličkové
36
www.epika.cz
Fórum/III/2014
Z prací Michaely Žemličkové
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
37
autorská tvorba | ukázka z knihy
Jihlavský zlý duch
◊ Jan Bauer
O
d Brtnické brány ke Koželužskému potoku se rozložilo podivné seskupení převážně dřevěných domků, spíše však chatrčí
a chýší různě poslepovaných a propojených
a vesměs pokrytých chatrnými doškovými
střechami. Jihlavským konšelům bylo toto
předměstí u cesty vedoucí na Brtnici a Znojmo jen pro zlost. Nesnesitelně to tu páchlo
louhy a vydělávanými kůžemi, však tu bydleli
převážně koželuzi, ale navíc také močí, hnojem a tlejícími odpadky všeho druhu. Často
se tu odehrávaly rvačky na nože a tu a tam
při nich někdo přišel k úhoně, ne-li o krk.
Protože městští biřici pak tvrdili, že k mordu došlo až za městskými hradbami, kam
prý nesahají jejich pravomoci, vůbec se jím
nezabývali a vrah snadno unikl trestu, pokud si to s ním náhodou nerozdal příbuzný či
přítel zavražděného. Tělo nebožtíka naložil
na svou káru ras a s pomocí kulhavé kobylky odvezl až na opačnou půlnoční stranu
za městem do Staré Jihlavy, aby ho kaplan
kostela svatého Jana Křtitele křesťansky pohřbil na zdejším hřbitově. Pravda, k farnímu
kostelu svatého Jakuba Většího to bylo o poznání blíž, ale to by biřici museli rasa s jeho
smutným nákladem pustit do města a ctihodný děkan Eberhard by musel svolit s jeho
pohřbem. Nic takového však nepřicházelo
v úvahu. Přítomnost páchnoucího pohodného v ulicích královského horního města nebyla žádoucí a pochování nějakého hej či počkej
z koželužny vedle hrobů ctihodných měšťanů
už teprve ne.
Jáchym řečený Sůvička se opatrně o-­
hlédl, zda ho nevidí koželužský mistr Hanuš
a rychle se proplížil polorozpadlou brankou
k potoku. Mohl ho sice přejít po dřevěném
mostku, kudy vedla cesta od Brtnické brány
a kudy jezdívaly kupecké povozy, ale ještě
nebylo takové šero, aby ho někdo z koželužny
nezahlédl, a o to Sůvička v žádném případě
nestál. Raději si vyhrnul nohavice a bosýma
nohama vklouzl do chladivé vody potoka.
Pod chodidly ucítil jemný písek, bylo tu mělko, a když bývalo sucho, dal se potok přejít po
plochých kamenech, aniž by se člověk namočil. Jáchym neměl namířeno daleko. Hned
ve stráni u cesty, odkud byl pěkný výhled na
celou Jihlavu obehnanou věncem pevných
38
hradeb, stál kamenný hostinec U Zlatého slunce, kde většinou přenocovali kupci
a poutníci, kteří se nestihli dostat do města
za světla před uzavřením Brtnické brány.
Však právě kvůli nim sem často zabrousil i
Jáchym. Poručil si řídké pivo, na víc ani neměl, a naslouchal vypravování o vzdálených
městech a krajinách, které by také rád spatřil, o dobrodružných příhodách, jež by rád
prožil. Tiše seděl na lavici u zdi a s otevřenými ústy a vypoulenýma očima hltal vše, co
kupci a pocestní dávali k lepšímu, pečlivě si
ukládal do paměti každé jejich slovo a věřil
mu jako Písmu svatému. Zvláště ho bavilo,
když se vypravované příběhy hemžily bazilišky, mořskými hady či divochy se dvěma hlavami a jinými fantastickými divy.
Toho večera se však kupodivu nehovořilo o exotických obludách vyskytujících se
kdesi na okraji zemské desky, odkud se už
padá do horoucích pekel, ale o podivném
zjevení, které se prý za noci zjevuje docela blízko Jihlavy, a to u důlní jámy svatého
Linharta. Tenhle důl v nedalekém Saském
údolí Sůvička znal. Vždyť se v něm jako havířský učeň něco nalopotil, když odtud pod
dozorem štajgrů nakládal a rumpálem vytahoval vytěženou rudu. Ale protože stříbra
v ní bylo stále méně, majitelům se těžba nevyplácela a nakonec zůstal důl svatého Linharta zcela opuštěn. Saské údolí postupně
ztichlo podobně jako Staré Hory, Šacberk
a další jihlavská naleziště, která kdysi kypěla životem, valil se tu dým z hutí a rozléhalo
bušení kladiv. Někdejší slávu Jihlavy jako
stříbrné pokladnice království už dávno
převzala Kutná Hora, kam se odstěhovala
i zdejší mincovna. Cožpak zdejší měšťané,
ti bohatli dál na výrobě sukna a obchodu na
Haberské stezce. Uprostřed protáhlého náměstí, jaké nemělo na celé Moravě obdoby,
stál Krecl, kde měli své krámy a stánky kupci z daleka i z blízka. Už král Jan daroval
Jihlavským právo skladu soli a vína a desetidenního trhu a osvobodil zdejší kupce od
placení mýta v celém království. Janův syn,
císař a král Karel blahé paměti, jim pak
udělil rozsáhlé soudní pravomoci, včetně
práva obléhat a bořit hrady okolních šlechticů prohlášených za zemské škůdce.
Ale nic z toho se netýkalo těch nejchudších Jihlavanů, kteří neměli žádnou živnost
a museli sloužit za pár grošíků tam, kde bylo
potřeba. Ti nejvíc želeli slavné doby jihlavského dolování, kdy se do tohoto města hrnuli
lidé nejen ze všech zemí Koruny české, ale i ze
všech koutů Svaté říše římské a stříbro všem
přinášelo práci i dobrý výdělek. Ke svému zármutku k nim patřil také Jáchym řečený Sůvička, nevzhledný uhrovitý a mírně nahrbený
mládenec s hřívou světlých vlasů.
„Cožpak u dolu svatého Linharta straší?“ osmělil se otázat, ačkoliv jindy se u stolu
v hostinci U Zlatého slunce bál promluvit.
„To si piš, že straší, mladej,“ odbyl ho
hostinský Mates a sjel ho nevlídným pohledem. Ale šenkýřka Běta se kupodivu na Jáchyma usmála a zeptala se:
„Dáš si ještě pivo, Sůvičko?“
Jáchym vděčně přikývl, obdržel plechový
korbel s pěnivým mokem, smočil v něm rty
a pozorně poslouchal, co vypravoval ten cizí
kupec.
„Jezdím tudy už sedmý rok, však mám
v Kreclu stálý krámek, to může každý potvrdit, ale něco takového se mi ještě nestalo,
jako že se Hans Krigs jmenuji.“ Kupec mluvil
tiše, jakoby se bál, že ho někdo nepovolaný
uslyší, a Sůvička musel natahovat uši, aby
mu něco z jeho zajímavého vypravování neuniklo. „Když jsem včera večer projížděl s povozem Saským údolím, zdálo se mi, jako by
z důlní jámy vystupoval kouř. Alespoň to tak
na první pohled vypadalo. Jenže pak se ten
kouř zhmotnil…“
„Počkej, Hansi, říkáš, že byl večer, zřejmě už skoro tma. Co bys tam tak mohl vidět?“ ozval se Krigsův soused u stolu.
„Přísahám při Panence Marii,“ horlivě
protestoval kupec Krigs, „viděl jsem nad důlní jámou bílou mátohu tak zřetelně, jako teď
vidím vás, chlapi.“
„A ta mátoha jen tak poletovala v povět­
ří, že?“ zapochyboval kupcův soused. „Kdo
ví, co jsi viděl. Prostě byla v Saském údolí
mlha a ty jsi si někde pořádně přihnul…“
„Byl jsem naprosto střízlivý,“ bránil se
rozhořčeně Krigs.
„Počkejte, chlapi, něco na tom, co říká
tady Hans, bude,“ ozval se majitel nedale-
www.epika.cz
Fórum/III/2014
autorská tvorba | ukázka z knihy
kého dvorce Ješek Brada. Měl několik lánů
polí a stokorcový les a navíc jeho manželka
byla dcerou zemana Havla z Řásné, což mu
přidávalo na autoritě a důstojnosti. Zpochybnit Ješkova slova nebylo tak snadné,
jako tvrzení cizího kupce Krigse. Není proto
divu, že všichni posměváčci u stolu rázem
zmlkli a pozorně sledovali, co Brada řekne.
Ale snad nejpozornějším posluchačem byl
uhrovitý Jáchym Sůvička. „Asi dvakrát jsem
musel jet za noci přes Saské údolí a jak jistě
víte, cesta mě vede rovnou kolem dolu svatého
Linharta.“
Všichni souhlasně pokyvovali hlavami
a netrpělivě čekali, co se dozví.
„Také jsem tam, podobně jako Hans,
něco zahlédl. Ale nenazval bych to mátohou.
Spíše se mi zdálo, jako by z dolu vylézali nějací skřeti. Takové černé nahrbené postavy to
byly…“
„Permoníci,“ vyhrkl starý havíř Tobiáš,
div přitom nepřevrhl svůj korbel s pivem.
„Můj děda mi vypravoval, jak kdysi v pod-
zemí jednoho potkal a jak mu ukázal, kde je
stříbrná žíla.“
„Hloupé pověry,“ zavrčel hostinský.
„Žádní permoníci nejsou, natož aby ukazovali, kde je stříbro.“
„To by ses, Matesi, divil!“ rozhořčil se
Tobiáš. „Podívej, já ti taky nemluvím do piva
a neříkám, že čepuješ patoky. Tak nemluv do
věcí, kterým rozumějí jen havíři.“
„Kdy jsi byl naposled v dole?“ ušklíbnul
se hostinský.
„Jen ho nech,“ bránil Tobiáše statkář Ješek Brada. „Proč by tu nemohli být pod zemí
permoníci? Vždyť se zkazky o nich tradují po
celá pokolení. V podzemí jsou věci, o nichž
nemáme ani tušení. Viď, Jáchyme?“ Ješek
se nečekaně obrátil na Sůvičku, protože si
vzpomněl, že i on jako havířský učeň kdysi
fáral na dole. Jáchym horlivě přikývl, ale
hostinský Mates se jen ušklíbl:
„Co ten holobrádek může vědět? Všechno
jsou to jen pověry. Však to při kázání říkal děkan
od svatého Jakuba, důstojný pán Eberhard.“
„Flanďák, ten toho tak ví!“ ušklíbl se havíř Tobiáš. „Víš ty co, hostinský?“ otočil se na
Matese. „Běž se ke svatému Linhartovi sám
přesvědčit a pak mluv!“
To bylo slovo do pranice, ale Matese samozřejmě ani nenapadlo, aby někam chodil.
Už se nechtěl dál hádat, jako zkušený hostinský ctil zásadu, že hádky kazí živnost, ať si
hosté říkají, co chtějí, hlavně když platí. Ale
v jedné osobě u stolu zasela Tobiášova slova
zvědavost a chuť přesvědčit se, jak to vlastně
s těmi mátohami a skřety u svatého Linharta vlastně je. To osobou byl Jáchym Sůvička.
V měšci ostatně měl jen pár měďáků, takže
další pivo si poručit nemohl, a venku se zatím pořádně smrklo, nastával ten správný
čas, kdy zlí duchové se probouzejí, aby lekali
smrtelníky.
(Ukázka z historického románu Jihlavský zlý duch, který vyšel na podzim tohoto roku v nakladatelství MOBA.)
Šťastné a veselé
◊ Jiří Hovorka
V
ánoce už byly cítit ve vzduchu. Kantoři lehce zjihli.
„Neznáte nějakého Mikuláše?“ zjišťovala u mě ruštinářka. Každej kluk ji miloval. Narodila se někde na Usuri, nádherně namixovaná rasa. Šikmé oči, bílá pleť.
Filmovat by mohla.
Lu se jmenovala.
„Stojí před vámi,“ usmál jsem se. Dohodli jsme se rychle. Spolužačky Flejšarky,
dvojčata k nerozeznání, se už viděly jako
andělé, kamarád Otík kývl na čerta. V divadle si půjčili kostýmy a mně kostelník
svěřil komplet roucho i s mitrou. Oblékali
jsme se u profesorky ve sklepě. Holkám to
vyloženě slušelo, a když si Otakar nasadil
latexovou masku čerta, bál jsem se pomalu i já. Vylezli jsme ze sklepa, andělé měli
skutečný křídla a nadpozemsky ševelili.
Fórum/III/2014
Nebe na zemi.
Vzpomínám si, když jsem byl malej.
Mikuláš a čerti - trochu jako bych věděl, že
to lidi jsou, ale rád jsem věděl, že to snad
lidi nejsou.
Jednou maminka zapomněla objednat
Mikuláše včas, a tak na poslední chvíli zaimprovizovala. Mikuláš mi byl povědomej
hlavně podle hlasu, a když se představil
„Já už jsem taková stará Mikuláš“, bylo
mi jasný, že je to teta Poslova, naše sousedka. Můj poslední živej Mikuláš. Byl
jsem smutnej, kus dětství zmizelo.
„Už jsi velkej, synáčku,“ řekla mi tenkrát maminka jakoby na omluvu.
Všechno jednou končí. Pak už jsem
měl dárky vždycky jenom za oknem.
Zazvonil jsem a nastrojená profesorka
nám otevřela.
http://spisovatelejih.blog.cz
Měla bílou zástěru a vypadala slavnostně. V bytě to vonělo. Andělé za mnou
šustili.
Děti měly oči navrch hlavy. Klouček
natahoval, starší sestřička s copánky mu
dodávala odvahy. Ve vlasech měla dvě
obrovský mašle. Obě děti měly vlasy jako
uhel a dlouhý ofiny. Držely se za ruce. Nastejně se uklonily.
Tatínek filmoval na admiru osmičku
a fotil flexaretou. Maminka cudně klopila
oči.
„Znám křišťálovou studánku,“ začaly, když se do pokoje nacpal čert.
„Mulisy, mulisy,“ zahuhlal. Děti se
rozeřvaly. Z rozrušení začaly mluvit rusky.
„Nejsi vůl, co blbneš, Oto?“ hejkl jsem
na čerta.
39
autorská tvorba | ukázka z knihy
„Neplakejte, já ho vyženu,“ ujistil jsem
dětičky a cpal toho vola ze dveří.
„Čort pagib,“ ujistil jsem je pak.
„On mjortvij?“ chtěl se ujistit chlapeček.
„Da, da,“ hlásil jsem.
„Eto očeň charašo,“ pochválil mě kluk.
Byl jsem první českej Mikuláš, kterej mluvil rusky.
„Ty krásnyj málčik, skaží ty menja čtonibud,“ chtěl jsem se zavděčit.
Učitelka mě sjela pohledem.
„Něco jsem zapařil?“ zeptal jsem jí
šeptem. Přešla to mávnutím ruky, nechtěla,
aby děti poznaly, že se známe. Pohoda se
vracela, děti začaly zas pomalu mluvit česky. Hladil jsem je po vlasech. Rozdal jsem
dárky.
Na rozloučenou mi nalil kantořin
manžel lampu vodky. Játro se ozvalo.
Na ulici jsme počkali na učitelku.
„Můj chlapeček není červený krásnyj, ale je hezký – krasivij. Přesto
děkuju, děkuju vám moc,“ dodala rychle
učitelka.
„Promiňte, paní profesorko, já snad
neodmaturuju,“ zamumlal jsem.
„Právě jste odmaturoval,“ zašeptala
a stiskla mi ruku.
Pak jsme se nasoukali do auta a vyrazili. Projeli jsme městem za novou štací.
Tam nás čekali čertovo známí.
Dali mi dárky do nůše a lísteček do
ruky, abych věděl, co komu z dětí vytknout
a za co pochválit. Společnost byla rozjetá.
Čert byl v ráži. Honil matky kolem auta,
skoro všem to dělalo hodně dobře. Přestaly utíkat, nastavovaly pozadí. Hodně jsem
Otíkovi záviděl.
Jedna z matek, co přišla později, se dožadovala taky mrskačky.
„Velikonoce teprve přijdou, madam,“
ujistil jsem ji. Někdo mi podal panáka.
V bytě bylo plno dětí. Začal jsem je
podle seznamu vyvolávat.
Užíval jsem si opravdovosti těch nejmenších. Dětí bylo moc a večer krátký.
Čert měl radost, matky ho vtáhly do
kuchyně a jejich jekot nabíral na intenzitě.
Několik málo otců laškovalo s anděly.
Flejšarky byly skutečně hezký.
Vyslechl jsem moře básniček a rozdal
kupu dárků.
Málokdo z dospělejch si všiml, že návštěva Mikuláše je u konce.
Odevzdal jsem poslední dárek a rozloučil se s dětmi.
Vypotácel jsem se ven, bylo mi horko.
Na chodbě mě odchytl chlap. Byl mi povědomej.
„Soudruhu, zajdi ještě k nám. Já na to
zapomněl jako na smrt.“
Teď jsem ho poznal. Tajemník strany
Švenc. Tajemník pro kulturu.
Seběhl se mnou o dvě patra níž. Byl neuvěřitelně akční.
Nacpal mi dárky do koše a mě do bytu.
Synek se uklonil.
„Sedmý listopad v Moskvě,“ přivítal
mě ještě v předsíni.
„Rudou barvou dneska září, sedmička
v mém kalendáři...“ perlil.
Rodiče s babičkou se dmuli pýchou.
„Počkej, počkej,“ zastavil jsem ho. „Já
jsem s v a t e j Mikuláš. Tohle mi tu nepovídej.
Umíš se modlit?“ zeptal jsem se rozvážně.
Kluk koukal, jako by mu spadly hračky
do kanálu. Tajemník znervózněl. „Mikuláš
si jistě dělá srandu,“ mínil nejistě a pro­
bodl mě očima.
„Nedělám,“ ujistil jsem ho. „Umí se tu
někdo modlit?“ zeptal jsem se znova.
Tajemníkova manželka připomínala
Lotovu ženu. Babička se přihlásila.
„Tak prosím,“ vybídnul jsem ji.
„Mám si kleknout?“ zeptala se a hledala si místo. Až tolik veselo tu bejt nemusí, usoudil jsem.
„Stačí, když budete předříkávat, matko.“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ začala.
Trochu to drhlo. Tajemník sevřel rty
a trucoval, jeho paní zmateně koukala na
mě, na babičku, na něj. Němě pohybovala
rty. Připomínala tenisového diváka, co počítá skóre.
„Neslyším vás,“ ujistil jsem je, „abych
nezavolal čerta.“ Čert za dveřmi se ozval.
Konec modlitby jim už šel. Pohladil
jsem kluka po hlavě a dal mu dárky.
Pak jsem se rozloučil.
„Kdo jste, člověče? Víte, kdo já jsem?“
syčel tajemník na chodbě.
„No, právě že vím, soudruhu tajemníku,“ nepolekal jsem se.
Tajemník zkameněl.
„Kde jsi, vole,“ volal na mě čert z přízemí.
„Počkejte,“ zavelel tajemník a zmizel
v bytě. Flejšarky z toho měly hokej.
Když se vrátil, strčil mi do nůše flašku
a do ruky pětikilo.
„Předpokládám, že to zůstane mezi
námi,“ zaprosil.
„Pán Bůh je nám svědkem,“ požehnal
jsem mu.
Z prací Michaely Žemličkové
40
www.epika.cz
Fórum/III/2014
autorská tvorba | ukázka z knihy
Poznamenaná
◊ Petr Šulista
P
oklidnou, všední atmosféru najednou přerušil pronikavý skřípot brzd. Kousek od
křižovatky prudce zastavilo nákladní auto. Kolem něho se okamžitě seběhl hlouček lidí. Těsně
u předního kola náklaďáku ležela mladá žena.
Bylo jí asi pětatřicet let. Její světlé letní šaty se
místy vpíjely do tající vozovky. Měla štěstí, že řidič
tak rychle reagoval. Klidně ji mohl přejet. Na rozehřátém asfaltu se plně naložené nákladní auto
těžko brzdí. Stačilo málo a kdoví.
„Vběhla mi najednou do cesty. Zničehonic,“
křičel řidič nákladního auta. „Šla po chodníku
a náhle byla před autem. Měla kliku, že jsem nejel rychle. Mohl jsem ji přejet, husu jednu, jako by
neměla oči. Ještě kvůli ní budu v maléru. Nána
jedna. Za celých pětadvacet let jsem neměl nehodu a teď tohle. Zavolejte někdo sanitku,“ volal
směrem k davu a nervózně přešlapoval na místě.
Nehýbala se. Ležela na silnici s obličejem
přitisknutým na vozovku. Hlouček přihlížejících
mohutněl, nikdo se ale neměl k tomu, aby postižené pomohl. Teprve po chvíli se z davu oddělil
mladík, než ale stačil k ležící ženě dojít, pohnula
se. Pomalu se zvedala z rozpálené vozovky, ruce
jen těžko uvolňovala z objetí černé lepkavé hmoty.
Vypadala příšerně. Rozbitý nos, do krve odřený
obličej, pravý loket a obě kolena. Šaty ušpiněné
k nepoznání. Vstala. Za pomoci mladíka přešla
ze silnice na chodník a svezla se na nejbližší lavičku. Rozplakala se. Nikdo nevěděl, co se vlastně
stalo. Ti, co ji viděli, shodně vypovídali, že náhle,
jako by ztratila rovnováhu, padla přímo pod kola
jedoucího náklaďáku. Snad se jí udělalo v tom
vedru nevolno.
Všeobecnou diskusi přerušil jekot vozu první pomoci. Hned za ním přijela policie. Mezitím,
co lékař nakládal zraněnou do sanitky, obhlédli
policisté situaci, zkontrolovali doklady řidiče
i doklady od nákladního auta. Zapsali si jména
očitých svědků, některé z nich legitimovali. Sanitka s jekotem odjela, a když po chvíli odjel z místa
nehody i náklaďák, hlouček lidí se pomalu rozptýlil. Nebýt stop na asfaltu, nikdo by ani nevěřil, že
právě zde, uprostřed životem tepajícího sídliště,
mohla svou životní cestu tragicky ukončit jedna
mladá žena.
V nemocnici ve zraněné poznal službu konající lékař svoji bývalou spolužačku ze základní
školy, Janu Matáskovou, provdanou Svobodovou.
Zranění naštěstí nebyla nikterak vážná, většinou
Fórum/III/2014
šlo jen o pouhé odřeniny. Překvapením ale pro
všechny přítomné bylo Janino přiznání, že pod
auto skočila schválně, že už to všechno chtěla jednou provždy ukončit.
„Prosím tě, Jano, co to povídáš? Co jsi chtěla
ukončit?“ ptal se jí její bývalý spolužák dr. Hrubý.
„Všechno, úplně všechno, já už dál nemůžu,
nemůžu, nic už nemá žádnou cenu, nic…“ vyhrkla ze sebe Jana a usedavě se rozplakala. Její
pláč nebyl k zastavení.
***
Kdo by neznal rodinné prostředí, v němž
musela Jana po léta vyrůstat, řekl by, kdyby ji
náhodou někde potkal, že je veselá, kamarádská
a především neobyčejně šťastná. Tak dokonale
uměla před ostatními skrývat svoje problémy
a těžkosti. Častokrát večer před spaním zabořila
hlavu do polštáře a plakala a plakala. Sama pro
sebe. Beze svědků. Pláč jí pomáhal překonávat ty
největší bolesti, pláč jí vracel chuť do života, pláč jí
pomáhal nalézt znovu sílu se smát. Smát se navzdory vlastnímu smutku a zoufalství.
Vyrostla v rodině důstojníka spolu se svým
mladším bratrem Jirkou. Její dětství nebylo nejšťastnější. Nerozuměla si příliš ani s rodiči, ani
s bratrem. Jirka byl miláčkem rodiny. Jemu se
všechno prominulo, jemu vše prošlo. Na ni měli
doma vždycky jiný metr. Co mohl on, to ona nesměla. Byla ale vždycky klidná a trpělivá. Uměla
čekat a málokdy rodičům odporovala. Nikdy nevěděla, co udělají nebo co si na ni zase vymyslí. Zvlášť
z otce šel strach, když měl upito. V alkoholovém
opojení býval často hrubý a nejednou ji i mámu
seřezal.
Probudil ji hlomoz a křik, který se ozýval z kuchyně. Podívala se na válendu u okna, byla prázdná. Ještě, že je Jirka u babičky, řekla si v duchu,
zase by se bál a byl by celý vyděšený.
V kuchyni se svítilo, táta měl zase svůj den.
Vrátil se z hospody opilý a hlasitě se domáhal okamžitého splnění svých momentálních rozmarů a
přání.
„Mám hlad, kde je večeře? Jak to, že už není
na stole?“ rozčiloval se.
„Už se hřeje, přece ti ji nedám studenou,“
ospravedlňovala se mamka a snažila se, jako už tolikrát, zmírnit a usměrnit jeho hrubost a agresivitu
a jednat s ním po dobrém, ale čím víc se mu snažila
vyhovět, tím byl podrážděnější a agresivnější.
„A to mám na všechno čekat a o všechno se
http://spisovatelejih.blog.cz
prosit? K čemu tě mám, když nejsi schopná mi ani
včas dát najíst?“
„Včas? Což jsem věděla, kdy přijdeš?“
„Ty nevíš nikdy nic, jsi k ničemu, vypadni, už
od tebe nic nechci,“ padla rána, „Slyšíš, vypadni!“ křičel. Něco mlasklo, pak zase. Ozval se
pláč mámy a zvuk padajícího nádobí.
„Prosím tě, nech mě, slyšíš, co jsem ti udělala?“
„Právě, že nic, kašleš na mě, klidně bys mě
nechala i chcípnout.“
Prosklenými kuchyňskými dveřmi přes záclonku zahlédla zdviženou paži s čímsi ohebným
v dlani. Kdykoli paže zmizela, ozvalo se podivné
mlasknutí a zasténání mámy. Křik z kuchyně sílil a hlas mamky byl stále zoufalejší. Jana vstala
a zamířila k proskleným dveřím.
„Kam jdeš, nech je, chceš dostat taky,“ říkal jí
vnitřní hlas, „stejně mamce nepomůžeš.“
„Vím, vím, ale vždyť on ji může i zabít,“
ospravedlňovala svoje rozhodnutí.
„Ale nezabije, oni si jen tak hrají, tak jim to
nekaz!“
„Co ty víš, když se táta rozjede, je schopen
všeho, přece ji v tom nemohu nechat, musím jí pomoct,“ odporovala.
„Pomoct? A jak? Myslíš, že ho zastavíš, že
to dokážeš? Nebuď bláhová, ještě víc ho rozzuříš
a všechno bude mnohem horší.“
Jana už ale byla rozhodnuta. Otevřela dveře
a vstoupila do kuchyně. Mamka ležela na podlaze
mezi rozbitým nádobím, krvácela z nosu, z pusy
a rukou.
„Nech mě, nech mě, prosím, prosím,“ žadonila s pláčem. Jana neváhala a skočila mezi ní
a tátu: „Tati, nech ji, prosím tě, přestaň!“ Spona
pásku ji zasáhla do ramene. Zaúpěla bolestí.
„Padej zpátky do ložnice, tady nemáš co dělat,“ zakřičel na ni otec.
„Tak ji přestaň mlátit,“ nedala se.
„Poslechni ho, Jani, vrať se do ložnice,“ zašeptala mamka.
„Tak slyšela jsi?“ znovu se ozval otec a jeho
ruka s páskem dál hledala cíl.
„Až ji necháš.“
„Mně tady nebude nikdo poroučet, ani ty,
je to jasné?“ Rozmáchl se a přetáhl ji páskem po
zádech. Po třetí ráně padla na zem.
Ukázka z knihy Poznamenaná,
popisující skutečný životní příběh
41
autorská tvorba | ukázka z knihy
Nepolepšitelný zloděj
◊ Ladislav Beran
P
okud rozděloval šéf písecké kriminálky kapitán Karas svým podřízeným
výjezdy na příští měsíc, nikdo si nechtěl vzít
výjezd na pátek a třináctého. Kdo se tomu
bránil nejvíc, tak to byl poručík Mach. Ten
byl nejen dost pověrčivý, ale pořád dal na
horoskopy, které poslouchal v rádiu a v televizi a byl už s nimi dost protivný, takže mu
tu občas jeho kolegové řekli Koudelko. Proč
zrovna Koudelko, po tom se nemuselo až tak
dlouho pátrat. Tak se totiž jmenovala filmová postava Luďka Soboty z filmu Jáchyme,
hoď ho do stroje, a poručík Mach si s ním,
pokud šlo o horoskopy, nijak nezadal. Byl
dokonce horší. Když tedy koncem listopadu
dva tisíce třináct rozděloval kapitán Karas
na ranní poradě výjezdy na prosinec, Mach
už mu dopředu hlásil, že v pátek třináctého
výjezd v žádném případě nechce, což kapitán
Karas okamžitě okomentoval slovy: „Hele,
Machu, říkej mi to, co nevím!“ A výjezd dal
pátračce Čtverákové, které to bylo naprosto
šumafuk. Že poručík Mach toho třináctého
prosince na výjezd přeci jen vyjede, tak za to
mohla chřipka, která klátila jednoho kriminalistu po druhém. A nevyhnula se tak ani
Čtverákové, která už večer zavolala domů
šéfovi kriminálky, že má teploty, zimnici, že
kašle a ráno tak místo v práci zřejmě skončí
u doktora, protože to jinak nevidí.
„Hele, Petro, s tím si nedělej starosti,
hlavně se brzo pořádně vykurýruj, výjezd si
vezme Machouš, který má výjezd až příští
týden, a tak si to spolu prohodíte.“
„No, ten mě bude za to milovat! Zejtra
je pátek a třináctýho, tomu jak to řekneš,
tak z toho dostane kopřivku a omarodí,“
ozval se v telefonu silný dávivý kašel. A bylo
rozhodnuto. Čtveráková se druhý den na kriminálce objevila až po poradě a položila před
šéfa kriminálky pracovní neschopnost. Když
kapitán Karas oznámil Machovi, že Čtveráková přišla a přinesla neschopenku a musí si
tak vzít za ni výjezd, sklátil se Mach hrůzou
u stolu do křesla a teatrálně se chytil za srdce
a za hlavu, že se mu z toho udělalo špatně.
„Machouši, moc to na mě nehraj, znám
to tvoje kňourání až moc dobře. Venku se
ti udělá na mrazu dobře. Navíc je to tvoje
lajna, tak si sbal věci, dole už na tebe čeká
42
výjezdový auto, pojedeš na vykradenou chatu na Vápenici. Teď to sem na sto padesát
osmičku volala nějaká Alena Zimová, že jí
volal soused, co tam na chatě bydlí celoročně. Je to jen jedna chata až dole u vody, tak
budete brzo zpátky,“ odešel šéf kriminálky
z kanceláře a nebyl by to známý poťouchlík
Studnička, který Machovi okamžitě oživil
dvě třináctky a pátek.
„Jo, třináctýho a ještě k tomu v pátek, to
je moc svinský datum na výjezd. Nevím, Machouši, co ti říká horoskop na dnešní den, ale
vypadá to, že se dneska, chlapče, nezastavíš.
Podle mě to bude nějakej „cesťák“. Jenom
jedna vybraná chata v tak velkým chatovišti? To určitě vypadá na víc. Řek bych, že ten
hajzl šel sichr kolem vody od Písku na Putim. Kousek odtud přes cestu máš chatoviště
Soutok a modli se, aby ten „cesťák“ nepřešel
Zátavák na druhou stranu do zahrádkářský
kolonie „Otrokovice“! Jo, to by pak, chlapče,
vypadalo na ráno,“ dal si Studnička provokativně nohy na stůl a začal si spokojeně
nacpávat dýmku, když se v kanceláři znovu
objevil šéf kriminálky.
„Tak to vypadá, chlapi, na nějakýho
cesťáka, teď mi volal operační, že v „Otrokovicích“ jsou udělaný tři zahradní domky.
Takže tam na to, Studno, vyrazíš s Machoušem, ať to tam pořádně odsejpá. A nechci,
pánové, zjistit, že jste tady zase zapomněli
v šuplatech bouchačky,“ zavřel Karas rychle
dveře a udělal dobře, protože to by si patrně
něco nepěkného od těch dvou vyslechl.
Po příjezdu do chatoviště u vody, kde už
na výjezd čekala chatařka Zimová, upoutala
Studničku s Machem velká cedule na dveřích
vykradené chaty s varujícím textem:
VÁŽNÉ VAROVÁNÍ PRO ZLODĚJE,
LUMPY, CHMATÁKY A KRIMINÁLNÍKY!!! V DŮSLEDKU RŮSTU CEN MUNICE NEČEKEJTE VAROVNÝ VÝSTŘEL!!!
Což pohotový Studnička okamžitě okomentoval: „Koukám, že majiteli chaty zřejmě došly náboje, když ho zase vykradli!“
A Zimová to hned svedla na muže, který to
tam dal, protože jim chatu vykradli už devětkrát.
„Tentokrát to byl, pánové, docela slušnej zloděj. Rozbil nám jen okno na verandě
a v chatě si vzal jen manželův starý zateplený vojenský kabát a nějaké jídlo. Jinak nám
napsal omluvný dopis, který leží v kuchyni na
stole. Je to samá hrubka, ten darebák snad
musel vyjít ze třetí třídy,“ nezapřela Zimová
v sobě učitelku ze základní školy, ale to už se
chystal k práci na místě činu kriminalistický
technik Kotrbáček.
To, že jde o chataře „cesťáka,“ se potvrdilo i na vykradených zahradních chatkách
v zahrádkářské kolonii přes řeku, kde se říkalo „Otrokovice“. Proč zrovna tak, není třeba dlouze vysvětlovat. Z úhoru, plného náletů a křovin, který tu desítky let ležel ladem,
pilní zahrádkáři a stavitelé udělali opravdu
ráj na zemi. A co tu neradi slyšeli a byli na to
dost hákliví, když jim chataři od vody řekli,
že to jsou boudičkáři. I tady na vykradených
chatkách bral „cesťák“ jen jídlo, sem tam nějaké to oblečení a taky velký oranžový ruksak,
což byla velice slušná indicie pro jeho zadržení. Našel se v jedné chatce také dopis, v němž
se omlouval, a oznámkovat ho učitelka Zimová, bylo by tam víc červené tužky než toho
černého fixu, kterým to napsal.
Když se kolem poledního vrátil výjezd kriminálky zpátky, měl toho nejvíc zjištěno a zajištěno z místa činu technik Kotrbáček, který
se stavěl v kanceláři u Studničků na kafe.
„Pánové, tak palečků všude až hrůza,
uvidím, co z toho bude. Mám i pachovky,
nějaký stopy po obuvi, vypadá to podle podrážky na nějakou sportovní obuv. V tý první
chatě na Vápenici kouřil, takže z těch vajglů by mohly bejt biolky. Netušíte, podle těch
dopisů, kdo by moh připadat v úvahu?“ kývl
Kotrbáček Studničkovi na rum do kafe, ale to
už začal Mach listovat ve svém „pamětníku“.
„Kdysi, ale to už je hodně dávno, si
s náma přece takhle dopisoval nějakej Bohouš Facír. Tuším, že byl z Nepomuku,
a vždycky, když ho pustili na zimu z basy,
tak se vydal do Písku, protože tu měl nějakou
Kamilu Sklenářovou. Ale co vím, tak ta je už
dobře dva roky, ne-li dýl, po smrti. Zkusím
celostátní evidenci vězňů a uvidíme, jestli Facír běhá po svobodě, nebo zase sedí. Jo, to byl
slušňák. Nikdy žádná velká škoda, protože
zásadně dělal velkým šroubovákem okenice
a vykradeným chatařům se omlouval.“
www.epika.cz
Fórum/III/2014
autorská tvorba | ukázka z knihy
„Jo, ty myslíš, Machouši, “Profesora“?
Facír měl přece takovou přezdívku. Aspoň
nám to tady tvrdil, že on je v plzeňský galerce
známej jako profesor zločinu.“
„V tom případě je to, Studno, pěkně roztržitej profesor, když po sobě všude nechal
palečků až hrůza. Na mě to, chlapi, dělá dojem, že chce, aby se brzo přišlo na to, kdo je to,
a chce na zimu do basy, do tepla. Já už jsem
si na něho vzpomněl, mám ho před očima,“
zapálil si technik nabídnutou marlborku od
Macha a bylo vidět, že se vrací se vzpomínáním hodně nazpátek.
„Malej podsaditej padesátník, kudrnatý
blond vlasy jak andílek, a za všechno moc děkoval. Když jsem mu nahoře bral otisky, tak
mi za to dokonce taky poděkoval. Holt ještě
stará slušná galerka. No sichr, je to bezpečně
on. Když jsem vám ho vracel zpátky dolů, tak
jsem mu strčil nějaký cigáro, a omlouval se,
že s ním máme práci. Jo, máte pravdu, ten si
s náma dost dopisoval, ale to byly přece tenkrát chaty na milevský straně u vody. Myslím
u Kostelce na Husárně.“
„Však taky byl tenkrát ve Varvažově
nakvartýrovanej u jedný baby a od tý vyrážel
večer nakupovat za pět prstů. Dělali jsme u ní
domovku a odvezli jsme od ní dvě auta ukradených věcí,“ dal Mach technikovi za pravdu
a ještě než Kotrbáček od nich z kanceláře odešel, domluvil Mach se šéfem kriminálky, že by
brzo ráno sjeli se Studničkou do Budějovic na
techniku a vzali tam zajištěné stopy z vykradených chat, protože technik má druhý den
další výjezd.
Že bude poručík Mach hovořit s poškozenou Alenou Zimovou ten den ještě jednou, to
nečekal. Ale krátce před skončením pracovní
doby mu zavolala, že si nevšimla, že ze skříně
na chatě zmizela kompletní starší vojenská
uniforma s dlouhým kabátem jejího muže,
nyní již penzionovaného podplukovníka.
„Paní Zímová, my to bereme na vědomí,
přidáme si to do pátrání a až budete mít cestu
do města, tak se u nás stavte a dopíšeme to do
vašeho protokolu jako dodatek. Ještě mi řekněte, jak je váš muž velký?“
„No, má, pane Mach, vojenskou míru,
takže měří sto šedesát devět centimetrů,“ nechtěla říct Zimová vyloženě malý pivo, a když
mu řekla, že ji tam muž odložil, protože mu
byla už dost malá, Mach se podíval na Studničku a vypadlo z něho: „A do prdele.“ Což
zřejmě musela slyšet i Zimová.
„Nebylo by lepší, kdybyste k nám třeba
teď zašel s tím protokolem, máme doma psací
Fórum/III/2014
stroj, takže by to nebyl problém,“ naléhala Zimová, a protože Mach bydlel v garsonce v prvním věžáku za obchodním domem Racek, tedy
to měl při cestě, tak Zimové slíbil, že se tam
staví s kolegou Studničkou.
Zimovi bydleli ve třetím věžáku, který byl
převážně obsazen bývalými vojáky z povolání.
A to, že mají na zvonku vizitku Josef Zima
pplk.v.v. Macha a Studničku až tak moc nepřekvapilo jako to, že když se Mach opřel vší
silou do zvonku a chtěl, aby mu Zimovi otevřeli, neboť zvenku nebyla klika, ozval se v telefonu mužský hlas a požadoval rezolutně heslo.
„Heslo?“ podíval se udiveně na Studničku.
„Člověče, on chce na mě heslo?“
„Ty se divíš? Je to voják. Tak mu nějaký
řekni.“
„Jaký heslo? My chceme k vám nahoru,
pane Zima. Tady je kriminálka.“
„Kriminálka? Tak precizujte. Máte snad
hodnost a jméno? To by moh říct každej.
Dneska běhá po republice spousta falešných
policajtů a já na vás nevidím. Pak se tady po
baráku pohybujou divný existence a vykrádají byty,“ trval hlas v telefonu na heslu a to už
Mach začal ztrácet trpělivost.
„Tak hergot, vykoukněte z okna. Jsme dva
a byli jsme ráno na tý vaší vykradený chatě na
Vápenici,“ křičel Mach do telefonu, když se za
ním ozvala Zimová.
„Promiňte, manžel chce heslo, co? Já
jsem si odskočila do Racka pro kafe, protože
nám došlo a …“
„A vy to heslo víte, paní Zimová?“
„Vím. Dneska je to myslím Julie, nebo
Jiřina, ale taky to nevím najisto. Mám naštěstí klíče od domu,“ odemkla Zimová dveře
od paneláku a ve výtahu do devátého patra
se stačila kriminalistům omluvit a vysvětlit
jim, že manžel od té doby, co bylo v domě
vykradeno několik bytů, jen tak někomu neotevře.
Podplukovník Zima, když mu jeho žena
oba kriminalisty představila, jim předpisově
zasalutoval, což působilo dost komicky, protože byl v dlouhých khaki trenýrkách, tričku
a měl na hlavě brigadýrku. Hned si jim postěžoval, že v tomhle státě chybí kázeň a disciplína, na zákony se kašle, takže gauneři
mají zelenou a republika je rozkradená.
V tom s ním byli Mach a Studnička zajedno.
Okamžitě je zavedl do obývacího pokoje, kde
to vypadlo jako v síni vojenských tradic, kde
byly makety tanků, letadel, vrtulníků až po
vyznamenání a taky různé diplomy, kterých
byla nad hikoráckou pohovkou plná stěna.
http://spisovatelejih.blog.cz
„Žena říkala, že jste oba po službě, tak
si dáme po stakanu vodky,“ zašel do kuchyně
do lednice a za chvíli stála na konferenčním
stolku orosená láhev Moskevské vodky a k ní
postavil tři napoleonky, které nalil skoro až
po okraj. Postavil se do pozoru a Studničkovi
a Machovi nezbylo nic jiného, než aby se taky
chopili svých sklenek.
„Tak chlapi, na co? Na to, abyste toho
gaunera, co mi ukrad na chatě tu moji uniformu, dali co nejdřív do basy. Tohodle pití
se, chlapi, nemusíte bát. Žádnej strach, to
není žádnej šmejd pajcovanej kapitalistickým metylalkoholem. Mám slušný zásoby,“
ukázal na láhev vodky na stolku a přiťukl
si s Machem a Studničkou, když vtom jeho
žena přinesla do pokoje vybalený kufříkový
Consul. Nepřátelsky se na ni podíval a mezi
zuby procedil: „Co to sem, Alčo, hergot, teď
taháš? Nevidíš, že tu mám úřední jednání?“ vypakoval ji z pokoje a postavil prázdnou napoleonku na stůl. Trenýrková teplota
v bytě udělala po vypití vodky okamžitě své
a Studničkovi a Machovi okamžitě došly
ty trenýrky a nátělník. Teprve pak vypadlo z pana podplukovníka od tankistů, že
v ukradené uniformě má průkaz armádního veterána, který by se dal zneužít, neboť
je tam fotografie, jméno, datum narození
i číslo bývalého služebního průkazu. Do pokoje se osmělila nakouknout Zimová s dotazem, zda si dají kafe, načež jí bylo řečeno, že
by bylo lepší něco k zakousnutí, protože se
bude připíjet na přátelství ve zbrani, a podplukovník ty napoleonky nalil až po okraj
podruhé.
„Netušíte, co by to mohlo bejt za hajzla,
co nám tu chatu vykrad?“
„Tak podle těch jeho dopisů, co po sobě
zanechává na místě, bysme možná tušení
měli, ale to se dozvíme až zítra, až zavezeme
do Budějc na techniku zajištěné stopy. Po
pravdě řečeno, ta ukradená uniforma nás
dost mate. I když, jak na vás koukám, pane
Zima, figuru máte skoro stejnou…?“ nedořekl Mach větu a podplukovník vyletěl jak
žertík na péro.
„No, to mi vůbec neříkejte, že nějakej
grázl by si na sebe vzal moji vojenskou uniformu? Bejt to za válečnýho stavu, tak…“
nedostal se Zima dál k řeči, protože se jeho
žena objevila v pokoji s platem jednohubek
a nakrájenou anglickou slaninou.
Ukázka z knihy Zločin přijde po půlnoci,
která vyjde v příštím roce.
43
autorská tvorba | ukázka z knihy
Hráč
◊ František Niedl
J
e léto. Aspoň tomu tak říkají. Nemohu
jinak, než tomu věřit, protože to říkají
všichni. Jaro, léto, podzim, zima… i to jsem se
musel učit. A naučil jsem se to, protože jsem
šikovný. I to mi říkají všichni. No všichni…
všichni ne – abych byl upřímný. Někteří říkají,
že se musím víc snažit. Některé štvu, protože
s nimi mluvím spisovně, ale pak se to někdy
zlomí, zvláště takhle po neděli. Sám nevím
proč, jelikož je mi v podstatě jedno, jestli je neděle nebo všední den. Možná to bude tím, že
po neděli následuje pondělí a to se vždy, snad
že jsou po neděli odpočatí, ptají nejvíc.
Nejvíc se přiklánějí k názoru, že jsem Němec,
jinak bych tu asi ani nemohl být. A vzhledem
k tomu, že je mi tu docela dobře, jim jejich názor nevyvracím, protože sám nevím, kdo jsem.
Když jsem se poprvé probral, neměl jsem ani
tušení o tom, že existuje víc národností, že
někteří lidé jsou dokonce černí, někteří mají
šikmé oči a navíc mluví různými jazyky. Moje
první slova, která jsem po procitnutí pronesl,
byla v němčině, a proto teď tady ten blázinec.
Ne… blázinec ne. Při vší skromnosti – ústav.
Tak je to správné.
Když se tedy přiklonili k názoru, že jsem Němec, bádali, odkud bych asi tak mohl být.
Bez velkého dohadování se shodli na tom, že
moje výrazivo v ničem nepřipomíná bavorskou
němčinu, protože tu většina z nich ovládala
dobře, neb Institut der Hoffnung, čili Ústav
naděje se nacházel v Bavorsku. Do té doby
jsem neměl nejmenší tušení, že nějaké Bavorsko existuje. Pak přizvali jednu profesorku
ling­vistiky – ta profesorka byla docela přitažlivá osoba a příležitostně se o ní ještě zmíním
– ale co je to lingvistika, to jsem tedy také nevěděl. Ale teď už to vím, protože všechny nové
věci si pamatuji velice dobře. Ale i ona se mnou
měla dost práce, přesto k jednoznačnému závěru nedošla. Jen prohlásila, že v mé řeči jsou
výrazné prvky vídeňského dialektu mísící se
s němčinou ze Sudet. No, když to říká… má
na to školy. Sudety – další neznámý pojem.
Později mi doktor Schreder přinesl atlas světa. To byla úžasná knížka a já se od ní nedokázal odtrhnout. Učil jsem se ty země nazpaměť.
A moře… ta rozloha. Když jsem si odkrokoval
délku pokoje, ve kterém jsem přebýval, a pak
si představil, kolik takových pokojů se vejde do
44
jednoho kilometru, a kolik kilometrů měří takové moře… i to jsem už dokázal spočítat. Počty mi šly. Vždyť vám to říkám – jsem šikovný
a žádný pitomec, i když jsem v ústavu. A také
mi názvy některých měst něco říkaly, jako by
se z mlhy cosi vynořovalo, ale stále to bylo příliš nezřetelné a nakonec to vždy zmizelo.
A také jsem se dozvěděl, že byla válka – a to
mne tedy zajímalo. Už jen proto, že se o ní dost
často zmiňovali – a ne jen přede mnou, ale
i při hovoru mezi sebou, co jsem tak zaslechl –
mám docela dobrý sluch. Ale jinak? Říkají, že
mi – podle fyziognomie, ale především podle
muskulatury – může být něco přes třicet let.
Ale když se podívám do zrcadla… Mám silně
prošedivělé vlasy, vyražené tři spodní řezáky
a hodně jizev po celém těle. Při srovnání s jinými bych si hádal o deset let víc.
Na pokoji jsme jenom čtyři. Je to docela výsada, protože jsou tu pokoje i pro osm pacientů.
Klausovi Bürkemu je asi čtyřicet a je úplně
mimo – téměř živoucí mrtvola. Ne, že by byl
nepohyblivý, ale dokáže sedět celé hodiny na
pelesti postele a čumět před sebe. Nikdy nepronesl ani slovo – je to blbec.
Pak je tu s námi nějaký Joachim Heller – ten
mluví. Ne pořád, ale několikrát za den se k některému z nás přikrade a konspiračním tónem
své oběti hučí do ucha, že musíme být ostražití a připravení, protože den zvratu se blíží
a bude zapotřebí každého správného Němce.
Nevím, o jakém zvratu to mluví, ale nejspíš to
neví ani on. Je mi jedno, co mele, ale horší je,
že s tím nedá pokoj ani v noci. Když mě takhle
probudil poprvé, lekl jsem se, protože jsem si
myslel, že si ke mně chce vlézt do postele. Dal
jsem mu pěstí, až si ustlal na zemi. Víc jsem
si ho nevšímal a podařilo se mi znovu usnout.
Netrvalo dlouho a probudil mne hlomoz značící pád a pronikavé zaječení. O Hellera, který
byl buď ještě v bezvědomí, nebo rovnou usnul,
zakopla noční sestra, která přišla na kontrolu. Tím to však neskončilo, protože Heller se
probral, popadl sestru a snažil se ji zatáhnout
pod postel. Při tom neustále řval: „Do zákopů! Do zákopů! Musíme být připraveni.“ Vysloužil si tím následně skotské střiky a nějaké
elektrošoky do palice.
Pak je tu nějaký Franz Meier. Padesátník, se
stejnou diagnózou jako já, tedy přesně: atro-
grádní amnézie, čili ztráta paměti. Tedy té
před událostí, která tu ztrátu způsobila. Ale
myslím si, že to hraje, i když nevím proč. Proč
si to myslím? Protože já to nehraju a jeho chování je odlišné od toho mého. Někdy se mi zdá,
jako by ode mne opisoval. A divím se, že takoví
odborníci, jací tu bezesporu jsou, to nepoznají. Ale je docela možné, že to ví, jen z nějakého
mně nepochopitelného důvodu s ním tu hru
hrají. I ten Meier mi k němu nesedí, ale má na
to jméno papíry. Prý byl poručíkem u wehrmachtu – trochu starý na poručíka. Ale tvrdí, že
narukoval až ke konci války jako záložní důstojník. Budu ho sledovat – stejně tu nemám
moc co na práci.
Mně říkají Flieger, tedy pilot. Na rozdíl od
Meiera na to jméno papíry nemám, ale prý
jsem v Bavorsku přistál s letadlem. No, spíš
jsem do Bavorska s tím letadlem spadnul.
A nebyl to nějaký větroň, ale stíhačka spitfire.
Což by nebylo zase nic tak divného, protože
do Německa za války padalo dost spitfirů.
Problém byl v tom, že to byla nepřátelská letadla a v nich seděli nepřátelští letci. A také
tu byla jedna podstatná maličkost, že se psal
rok čtyřicet devět a válka skončila před čtyřmi
lety. Že bych celé ty čtyři roky jako nepřítel nějakým nevysvětlitelným nedopatřením kroužil
nad Německem, o tom se nikdo ani nepokusil
uvažovat. A navíc, když jsem spadnul do Bavorska a byl po operaci, které jsem se podrobil v Pasově, moje první slova, částečně ještě
v limbu, byla pronesena v němčině. Byl jsem
tudíž shledán za Němce. Když v nemocnici
usoudili, že už nezemřu, alespoň v nejbližší
době, byl jsem převezen do této léčebny, která se nachází v zámečku, který kdysi patřil
jistému baronovi von Regnitz. A vzhledem
k tomu, že několik pokolení jeho rod postihovala nepříjemná duševní choroba, a on sám
zůstal bez potomků, rozhodl se věnovat svůj
zámeček i s nevelikým panstvím na účely léčení choromyslných a jiných pozoruhodných lidí.
Za vlády Hitlera byli místní chovanci kamsi
odsunuti a nikdo je už nikdy neviděl a za války
se stal ze zámečku rehabilitační ústav pro ty,
kteří si uhnali nějaké postižení v boji.
Ukázka z knihy Hráč, která právě vyšla
v nakladatelství MOBA.
www.epika.cz
Fórum/III/2014
autorská tvorba | ukázka z knihy
Kavky nad městem
◊ Vlasta dušková
N
ovorozeně začalo plakat a ve dveřích se zjevil Jáchymův vztyčený stín.
Obojí přervalo nit blažených vzpomínek
a vrátilo Grétu Vilhumovou do reality.
„Spíš, Grétuško…? Dítě brečí.“
Neozvala se. A chlapec? Snad že ve
vzduchu cítil neklid a napětí, přestal plakat, aniž musela zvednout ruku a plnit mateřské povinnosti.
Jáchym hluboce vzdychl a vrátil se do
kuchyně. Dveře za ním zaklaply a ponechaly Grétu v milosrdné temnotě. Pouze
tlumené světlo, prodírající se skrze čtverec mléčného skla, vrhalo matný odraz na
skrovný nábytek, na spící tvářičku novorozeněte a na peřinu. Přejela rukou po kvítkovaném povlaku a vzápětí přes uslzené oči.
Po dlouhém čase plakala. Potichu a hořce.
Dusila vzlyky, aby ji nikdo neslyšel. Litovala sebe, litovala i děti, které považovala za
těžké břemeno. Mnohokrát, když tajně pozorovala z okna kuchyně sousední dvorek,
kde mohla vidět Hálovou, s jakou upřímností objímá svoje potomky a mnohdy i ty
její, myslela, že už nedokáže dál zůstávat
na tomhle prokletém místě, kde, ať se snažila sebevíc, neviděla pro svou budoucnost
žádné východisko. Jenomže domů k rodičům by si stěžovat nešla. „Ani za nic,“ cedila zarputile sevřenými ústy. „Ani za nic,
to se radši zabiju.“
Snad jenom u Bertičky v hospodě, její
jediné kamarádky, se jí někdy na pár hodin zdálo, že její život není zkažený a že
existuje nějaká možnost změnit budoucnost. „Třeba jednou zmizí i tahle postel,
ve které ležím jako v živé rakvi,“ drmolila svůj obehraný otčenáš. „Zmizí hladové krky, které oddychují u Hálů, i vedle
stojící kolébka.“ Gréta vrátila svou mysl
k masopustní merendě, aby unikla k radostnějšímu pocitu.
xxx
„Jezukriste Grétchen, ty jsi krásná…
jak čerstvě utržené letní jablko.“
Hlava se jí točila k zbláznění. Z Manka i z kořalky, kterou vypila nalačno.
A srdce bubnovalo tak, že samým vzruše-
Fórum/III/2014
ním mohlo prasknout. Nohy se samy rozvíraly pod náporem rukou a úst. Černé vlasy
jí bloudily nejdřív na břiše, pak na stehnech… a pak… už nevěděla nic. Ztrácela
soudnost, co smí a nesmí, a tušila, že tahle
hra s ohněm ji bude stát všechno, docela
všechno, po čem kdy zatoužila, nebo co si
přála.
Průvod maškar už nebyl slyšet. Seníkem proudilo ticho rozlévající se do všech
stran dechem loňského léta. Ostrá stébla,
jak se její smysly vracely do reality, se jí nepříjemně odírala o nahou kůži. Bílé šaty,
na nichž byly vidět početné šmouhy, působily schlíple, neudržely původní vzhled,
díky němuž se ráno obdivně zhlížela v zrcadle.
Mank s hlavou zabořenou u jejího
podpaží a se zavřenýma očima spokojeně
podřimoval, unavený milováním i kořalkou. Levá ruka mu zůstávala ležet na jejím
nahém břiše. Sice ji tam nepohodlně tlačila, přesto by ji ani za nic neodsunula. Namísto aby cítila provinění, zněly jí v uších
předešlé slovní projevy Mankovy vášnivé
touhy. Ať už provedla cokoli, byla navýsost
šťastná. Prohlížela si pokradmu mužovy uvolněné rysy i nahotu, soudíc, že je to
bezesporu nejhezčí mužský, jakého kdy viděla. Celý rok si na něj myslela. Inventuru
zakončila jednoznačným závěrem. Žádný
z kamarádů ani nápadníků se mu nevyrovná. Snad jenom Fredy, její bratr. Ten
také patří k lidem, na něž se člověk musí
neustále dívat se zalíbením.
Myšlenky na bratra jí důrazně připomněly, že musí domů, a rázem zkalily
pocit sounáležitosti s vedle ležícím tělem.
Červnový svátek Božího těla, na který
se vždycky tak těšila, přinesl i letos potěšení ze zcela letního počasí. Až do večera zůstalo náměstí obsypané směsicí okvětních
lístků tohoto ročního období. Nastrojené
družičky je po hrstech rozhazovaly a stlaly pod nohy zbožných věřících. Živý vonící
koberec nakonec skončil rozšlapaný mnoha botami a v barvách od sněhobílé po rudou připomínal něžné červánky. Dlažba
budila dojem obrovské mísy jahod se smetanou. Tahle lahůdka bude zajisté i dnes
http://spisovatelejih.blog.cz
večer poslední tečkou maminčiny kuchyně
pro hosty, kteří přijeli do jejich výstavního
chrámu na slavnostní mši až z daleké Vídně a Salcburku.
xxx
Dnes to bylo poprvé, co ji nenadchla
kobaltově modrá obloha ani příjemný vět­
řík. Netěšila se do kostela na hluboké tóny
varhan a skvěle secvičené sborové zpěvy.
Netoužila uvidět vzdáleného bratrance
Helmuta, přestože vloni by se z jeho poklon
a lichotek určitě zbláznila.
Od začátku průvodu nedělala nic jiného, nežli sledovala, kde stojí a čím se baví
On. Jakmile ho zahlédla, nebo se jen na
okamžik střetli pohledem, nohy se jí podlomily v slastné vizi zakázaných radovánek.
Nevypotila ze sebe jedinou kloudnou větu
a při odříkávání modlitby se jí srdce svíralo bolestí, že se Mank, jak jen může, točí
pouze kolem Frýdy.
Ukázka z knihy Kavky nad městem,
která vyjde v příštím roce.
45
autorská tvorba | povídka
Barevné dny
◊ Johana seidlová, 13 let
K
dyž se ráno probudím a není právě
zima a tma, můj první pohled směřuje do okna proti posteli. Snažím se odhadnout, jakou barvu bude mít nový den.
Dny mám pojmenované podle barev.
Žlutý je den sluníčkový, kdy od rána stojí slunce na obloze a všechno je žluté od
jeho paprsků. Takové dny mám nejraději, jsou spojeny s létem, prázdninami
a spoustou volna. Cítím z něj vůni mého
koníčka Platánka.
Jsou dny modré, ty mám spojené
s mořem, pískem a horkem.
Jsou růžové, kdy sluníčko prosvítá
jen lehce za mraky, ale slibuje, že si ho
užijeme.
Jsou ale i dny šedivé, kdy mraky padají až na střechu našeho domu. Těch je
asi nejvíce. Podle roční doby z nich najednou teče spousta vody... nebo sníh.
Moje nálada se často řídí podle počasí. Maminka říká, že jsem jako to počasí,
chvíli smích, chvíli pláč. Někdy si myslím, že den je černý.
Za celý život jsem prožila jenom jeden opravdu černý den, a to na začátku
vůbec neměl černou barvu, ale pyšnil se
krásnou růžovou. Těšila jsem se na ten
den, protože byl svátek a volno a naše
rodina měla naplánovaný výlet na Lipno.
Ranní mraky se vypařily a vyjeli jsme do
sluníčka. Na Lipně už měl den jasně žlutou barvu.
Tatínek a mladší bratr měli v plánu
sjíždět na kolech po sjezdovce a trénovat na bikrosové závody. Já s maminkou
a malým Fandou jsme zvolili mnohem
lehčí trasu nahoru na kopec po cyklostezce, tam si dát oběd, pohrát si na hřišti
a potom opět dolů z kopce k našim zná-
mým do penzionu a strávit s nimi hezký
večer.
První část dne proběhla podle plánu.
Počasí nám přálo, maminka šlapala do
kopce přede mnou s Fandou na sedátku. Brácha nadšeně vřískal a ukazoval
na koně, krávy a ovce na stráních podél
cesty. Nahoře na kopci bylo opravdu
krásně. Ve stánku jsme si dali něco k jídlu a limonádu, Fanda si hrál s dětmi na
prolézačkách a sešli jsme se s tatínkem
a Honzíkem, kteří po sjezdu vyšlapali zase nahoru a rychlým sjezdem si to
pelášili opět z kopce dolů. Když jsme se
loučili, ještě jsme netušili, jak najednou
ten krásný den zčerná.
Sjížděli jsme opatrně po cyklostezce
dolů do údolí. Jela jsem před maminkou,
která vezla Fandu před sebou. Dole na
mě maminka zavolala, ať zatočím doleva. Ohlédla jsem se za jejím hlasem
a byla tak svědkem toho, co se potom
stalo. Maminka v zatáčce vyletěla z kola,
přeletěla přes řidítka, při tom minula
Fandu a spadla se žuchnutím na trávu u
cesty. Kolo s Fandou, který se praštil jen
do brady, chvíli ještě pokračovalo v jízdě
a potom spadlo na zem. Fanouš zůstal
přivázaný na kole, ale sám se vyprostil,
vyskočil a usedavě plakal. Jakmile však
uviděl ležící maminku, ihned přestal
brečet, stál a vyděšeně se díval. Bylo nám
jasné, že s maminkou je něco vážného.
Byla při vědomí, ale zašeptala nám, že
nemůže vstál a těžce se jí dýchalo. V obličeji byla bílá......
Chvilku jsem panikařila, ale potom
jsem rychle zatelefonovala tatínkovi.
Sláva mobilům! Naštěstí nám přišla na
pomoc z blízkého domu paní, která zavo-
lala rychlou sanitku. Potom jsme se snažili maminku držet v poloze, ve které jí to
nejméně bolelo, zahřívali jsme ji dekou.
Najednou tu byl tatínek a přijela i sanitka. Naložili maminku a my jsme zůstali stát na silnici... a na mě padl hrozný
strach, že je s maminkou něco moc vážného a že jí možná jde o život. Tatínek si
všiml, proč k té nešťastné události došlo.
Plech na předním kole, který měl chránit
Fandovy nohy, se uvolnil a dostal se mezi
dráty kola.
Ze dne plného pohody se stal den černější než noc. Naskočili jsme do auta a jeli
za maminkou. Sanitka ji dovezla do nemocnice v Českém Krumlově, kde zjistili,
že má vnitřní zranění, a rychle ji převezli
na jednotku intenzivní péče do Českých
Budějovic, kde strávila dlouhých 30 dní.
Moc jsem se bála, co s maminkou
bude. Museli jsme jen čekat, jak si maminka s tím těžkým úrazem poradí. Dny
byly černé... a potom tmavě šedé. A my
jsme si uvědomili, jak máme maminku
rádi a co pro nás znamená. Jak málo jsou
důležité některé věci, které se nám zdály
předtím nezbytné. Stýskalo se nám a navíc jsme my děti k mamince ze začátku
nesměly. Chodil tam jenom tatínek a babička, zato každý den. Asi po týdnu jsem
ji zase uviděla. Byla bledá, ale už se na
nás z postele maličku usmívala.
Když maminka po měsíci opouštěla nemocnici, byl den barvy tmavošedé
a pršelo. Ale my jsme věděli, že pro nás je
to žlutý den plný slunce. To sluníčko byla
naše maminka.
Jedna z umístěných prací
literární soutěže Jihočeský úsměv.
Stýkej se s těmi,
kdo tě mohou udělat lepším.
46
Seneca
www.epika.cz
Fórum/III/2014
zaujalo nás | zamyšlení
Čeština
◊ zdroj Internet
Č
eština není jazyk, to je vrozená
vada! prskali na fakultě cizinci,
když se snažili proniknout do tajů našeho mateřského jazyka. Zápasili se sedmi
pády, jazyk si lámali na „řřřřř“, požadovali po nás vysvětlení záhady, jak to,
že slova Praha a Praze se vztahují k jednomu městu... Člověka to donutilo zapřemýšlet o jevech pro rodilého mluvčího
naprosto běžných. Uvědomili jsme si, jak
krásná a poťouchlá je řeč, kterou užíváme běžně a většinou naprosto bezmyšlenkovitě. S češtinou jdou dělat všelijaké
vylomeniny...
Jak se vám líbí nejdelší věta složená
pouze ze souhlásek? „Smrž pln skvrn
zvlhl z mlh.“
Rekordmanem ve slovech bez samohlásek je sloveso „scvrnkls“.
Naopak všechny samohlásky jsou
pěkně poskládané (i v učebnicovém pořadí) ve slovech „mateřídoušky“, „dvacetikoruny“.
Určit přesně, které slovo je v češtině
nejdelší, nelze. Ale k favoritům určitě
bude patřit i nejneobhospodařovávatelnějšími.
Opakování stejných slabik nemusí
znamenat, že dotyčný koktá, třeba si
zrovna jen hraje s češtinou: Ulili-li liliputáni oheň včas, zabránili požáru.
(5x) Nebudou se štítiti títi ti ti tiší špehové do vazu? (8x)
Naši rodnou řeč také zdobí největší
počet háčků, existují slova, ve kterých se
jich objeví i pět: „nejztřeštěnější“, „přesvědčivější“ apod.
Umíte těsnopis? No číslicový určitě:
Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5, s3leli.
Také tzv. Q-systém v naší populaci
zlidověl: Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli
qantu dodáveqázne. Qasinky neqasí.
Víte, co je palyndrom? To je třeba
„kobyla má malý bok“ - tedy věty, kte-
ré lze číst z obou stran. Těch má čeština
také celou řadu, například: „Fešná paní
volá: Má málo vína pan šéf?“ „Do chladu si masa mísu dal Chod.“ „Sabina
hrává na varhany bas.“
A co takhle jazykolamy? Nebudu
se zmiňovat o „ohraných“ křepelkách,
co lítají přes střechy, ale jak se poperete s tímhle? „V hlavní roli lorda Rolfa
hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála
Klára Králová.“ „Rozprostovlasatilali se dcera krále Nabuchodonozora, či
nerozprostovlasatila-li se dcera krále
Nabuchodonozora?“ „Od poklopu ke
poklopu Kyklop kouli koulí“. „Kolouch,
kohout s mouchou mnohou s hloupou
chloubou houpou nohou, plavou dlouhou strouhou ouzkou, chroupou oukrop
s pouhou houskou.“
Který hrdina zkusí něco podobného v
angličtině??? A to jsme ještě mnohé vynechali, třeba „ˇxandy “, jež, jak patrno, již ani klávesnice nechce pozřít…
Z prací Michaely Žemličkové
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
47
autorská tvorba | poezie
◊ František Tylšar
◊ Břetislav Kotyza
Nehoda
Okna
Média šílí, stala se nehoda.
Dlouhými prsty chvějivými
Před malou chvílí,
přes okenní parapet mezírky žaluzie
kousek od Náchoda.
míchá slunce kávu
Škody jsou nemalé.
horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu
Dvě hlavy nezralé
na stole mého domova
nezvládly emoce.
v posledním patře do nebe
Skončily v potoce,
věže Babylónie
bijí se v hruď.
Kdo jenom pravdu zná?
Stává se že někdy zrána
A kdo se nepřizná?
slunce neprostrčí drápky
To Bůh sám suď…
přes okenní parapet mezírky žaluzie
Když už jsme u toho,
vynechá snad zapomene na svoji kávu
proč bych šel kolem.
na stole mého domova
Stalo se nemnoho,
v posledním patře do nebe
jen srážka s ….
věže Babylónie
Akát a vlak
Pak míchám slunci i sobě
Z černého tunelu vyletěl vlak.
horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu
Dupot sta kol bubnuje do uší.
dokud nevystydne a pachutí nezhořkne
Akát se stroji pokorně poklonil,
na stole mého domova
s modlitbou na listech,
v posledním patře do nebe
neslyšný trnů vzdech…
věže Babylónie
Nárazník slzu oleje uronil:
Zas nám to křoví odřelo lak!
48
www.epika.cz
Fórum/III/2014
autorská tvorba | poezie
◊ Břetislav Kotyza
◊ Veronika Veverka Kynclová
Docela malý kluk
Solaris
Docela malý kluk v manšestrové bundě
Ovládlas můj svět.
a opravdovým opaskem dvakrát dokola
Když den chladne
Jak pyšný jsem tehdy byl
prchavá je přítomnost
na lesklou sponu opasku
a půlnoc byla dlouhá k poslednímu
nikdy bych ji nevyměnil za žádnou hračku
dechu jeden tón.
tužku se čtyřmi barvami
ani za loutku rytíře -
Přesýpací hodiny,
Jenom za svobodu pro šupinatého kamaráda
svůj vzdech necháš potmě na schodech
když táta
a bosa chodíš v poušti,
můj bezva táta
když zdvíhal za žábra vánočního kapříka
zapomnění hledáš na ty
co tě neopouští…
Komu mám nabídnout dnes
svoji raketovou propisovačku
a opasek z falešného krokodýla
Hvězdy a střepy
střepy a růže
Bude můj kluk chtít se mnou měnit?
svlékám se z kůže
Dnes jsem to já
tak odpusť mi mou lásku!
kdo zdvíhá za žábra
vánočního kapříka
Ilustrace: Morell Yeneldar
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
49
autorská tvorba | poezie
◊ Petr ŠULISTA
◊ Zdeněk Šimek
Krize v Pekle
Na hrnečky
Čertice a čerti
Svátečně oholená louka s iluzí krámku
moc rádi se čertí.
Dvéře regály zvonek
Nesnášejí novoty,
Srovnáváme se do polic
čímž vždy kápnou do noty
a má-li v té chvíli kdo otce
pánu pekelnému.
je to buď dvouuchý sádelnáč
Ten se brání všemu,
anebo kafešálek
za co by musel platit.
Přichází kupec máte ňáký hrnečky
Zbláznil se asi, moji zlatí,
Jsem pátý v řadě
zakázal nákupy, vyhlásil krizi.
ve smaltované košili nebe
Pekelná pohoda pomalu mizí,
s jediným uchem v deseti letech hluchým
uhlím a dřevem topí se postaru,
a děravým
namísto nových jen kotle z bazaru.
s břichem potetovaným secesí
Kalhoty, košile jsou samá záplata,
bos
vše, co je děravé, jehlou se zalátá.
Nechápu jak se stalo
Záplat je málo, děr však bezpočet,
že na to ucho slyším
stávkovat čerti rozhodli se hned.
když kupec přišel koupit nočník
Lucifer, zneklidněný tím,
Padám z regálu
svolal je, takto pravil k nim:
a kutálím se pryč
„Šetřit se musí, na dluh se nežije,
takořka olympijsky
nám nepomůže Evropská unie.“
s myšlenkou nesloužit majiteli
(Z cyklu Potápění)
Otištěno v 1. čísle českobudějovického studentského
literárního časopisu Dialog v listopadu 1964
50
www.epika.cz
Fórum/III/2014
Z prací Michaely Žemličkové
Fórum/III/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
51
výtvarno | fotohumor, přání
Co všechno se nestane
Foto: Drahomíra Kunová, únor 2014
Foto: Miloslav Král Český, květen 2014
Přejeme radostné Vánoce a úspěšný nový rok!
We wish you Merry Christmas
and Happy New Year!
Wir wűnschen Ihnen schőne Feiertage
und ein glűckliches neues Jahr!
Jihočeský klub Obce spisovatelů
Download

číslo III/2014