Evropský sociální fond - Operační program Praha Adaptabilita
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Vzdělávání pedagogů – přednáška ze dne 4.3. 2011
Kaplanství – duchovní služba ve veřejných institucích
Kanonické právo katolické církve
Kán. 564: Kaplan je kněz, kterému je natrvalo alespoň zčásti svěřena pastorační péče o
některé společenství nebo zvláštní slupinu křesťanů; tuto péči koná podle ustanovení
obecného i partikulárního práva.
Kán.565: Místní ordinář kaplana bud jmenuje, nebo ustanovuje závazně navrženého, nebo
potvrzuje zvoleného, pokud právo nestanoví jinak nebo pokud někomu zákonně nepřísluší
zvláštní práva.
Kán.566:
§ 1. Je třeba, aby kaplan měl všechna pověření, která vyžaduje řádná pastorační péče. Kromě
těch, která uděluje partikulární právo nebo zvláštní zmocnění, má kaplan ze svého úřadu
oprávnění udílet svátost smíření věřícím svěřeným do jeho péče, hlásat jim boží slovo, udílet
zvláštní svaté přijímání pro nebezpečí smrti a svátost pomazání nemocných, udílet svátost
biřmování těm, kteří jsou v nebezpečí smrti.
§ 2. V nemocnicích, věznicích a při námořních plavbách má kaplan ještě pověření zbavovat
nápravných trestů, nastupujících bez rozhodnutí představeného, nevyhrazených a úředně
nezjištěných, při zachování kán. 975.
Kán.568: Pokud je to možné, ustanovují se kaplani pro osoby, kterým se vzhledem k jejich
životním podmínkám nemůže dostat řádné péče farářů, jako migrujícím, vyhnancům,
uprchlíkům, nomádům, plavícím se na moři.
Kán.569: Vojenští kaplani se řídí zvláštními zákony.
Kán.571: Své pastorační úkoly koná kaplan v náležitém spojení s farářem.
Řád pro kazatele ČCE
Čl. 8. Kazatelé pověření službou v jiných institucích.
Seniorátní kazatel je jednak ordinovaný kazatel volený konventem ve smyslu § 12 odst. 2 a
dále farář nebo jáhen, který nevykonává funkci správce sboru, protože působí v institucích
seniorátního charakteru ve smyslu kazatelského reversu (např. pracuje v kanceláři seniorátu,
vyučuje na církevních školách seniorátního významu, pracuje ve vězeňské duchovenské
službě, v nemocnicích, domovech odpočinku).
Kazatel povšechného sboru je jednak ordinovaný kazatel, volený synodem na základě vlastní
žádosti a doporučení synodní rady ve smyslu čl. 12/3 a dále farář nebo jáhen, který
nevykonává funkci správce sboru, protože působí v jiných institucích celocírkevního
charakteru ve smyslu kazatelského reversu (např. pracuje v kanceláři synodní rady, je
učitelem bohosloví na ETF UK, na církevních středních a vyšších odborných školách, v
ústředí Diakonie, ve vězeňské duchovenské péči, v armádě, ve sdělovacích prostředcích).
Terminologie
Kaplan:
• Podle CIC kněz ustanovený pro zvláštní skupinu křesťanů.
• V praxi katol. církve v ČR kněz – pomocník faráře ve farnosti.
• Podle legislativy ČR církví pověřený duchovní v armádě nebo ve věznici
(zaměstnanec, nemusí být kněz).
Duchovní: kaplan nebo dobrovolník věnující se spirituální péči ve veřejných institucích
Pastorační pracovník: běžně zaměstnanec nebo dobrovolník ve farnostech/sborech, v oblasti
sociální práce není jasně definován
Pastorace (z lat. „pastor“ = pastýř): Soubor činností, jejichž cílem je podpora kvality života
člověka ve všech jeho dimenzích (biologické, psychologické, sociální a spirituální), avšak za
předpokladu, že tato podpora má svá východiska či motivaci v evangeliu; že je zakotvena
v křesťanském pojetí života.
Pastorační péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho
• respektujeme v jeho jedinečnosti,
• přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů,
• doprovázíme v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání,
• pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti,
• a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje.
Spirituální péče je snaha o rozvoj duchovní dimenze člověka bez vázanosti na konkrétní
konfesi, pastorační péče je vázána na konkrétní konfesi.
Veřejné instituce: obecné označení těch institucí, které jsou zaměřeny na službu veřejnosti,
nikoli výhradně (především) věřícím.
Konfesní a kanonické právo
• Konfesní právo je součástí právního řádu každého moderního státu. Vymezuje vztahy
mezi státem a církvemi či náboženskými společnostmi. Zákonodárcem je tedy v tomto
případě stát, návrhy zákonů jsou však konzultovány s představiteli institucí, kterých se
přímo dotýkají – církví a náboženských společností.
• Kanonické právo: vnitřní právní normy některých církví (v našem prostředí nejčastěji
církve katolické).
• Konfesně právní modely: popisují různé možnosti právního nastavení vztahu mezi
státem a církvemi.
• Konfesně-právní modely
• Současný model vztahu státu a církví v ČR
• Konfesní právo: Zákon č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech
Stát:
Registruje církve a jimi zřízené právnické osoby,
Ponechává jim plnou svobodu k vlastní činnosti, pokud neodporuje zákonu
Některým církvím přiznává zvláštní práva (§7), která nemají jiné právnické osoby (=
kooperace církví a státu):
• vyučovat náboženství na státních školách;
• pověřit duchovní ke službě v armádě
• pověřit duchovní ke službě ve věznicích;
• být financována státem;
• konat církevní svatby platné před státem;
• zřizovat církevní školy;
• zachovávat zpovědní tajemství, pokud je tato povinnost tradiční součástí učení církve
nejméně 50 let.
Historické důvody pro kooperaci státu s církvemi v ČR
Zhruba po 700 let (9.-16. stol.) byla katolická církev hlavním (často jediným) kulturotvorným
prvkem v Evropě i v českém státě:
• Etické základy (evropský étos vychází z étosu biblického)
• Zákonodárství (státní se odvíjelo od církevního)
• Školství, vzdělání, věda (včetně univerzit)
• Zdravotnictví a sociální práce (špitály)
• Umění (hudba, literatura, architektura, výtvarné umění)
• Politika (těsné propojení „trůnu a oltáře“)
• Ekonomika (kláštery)
Od reformace se na těchto funkcích začaly podílet i nově vznikající protestantské církve,
hlavním kulturotvorným prvkem po dalších 300 let bylo křesťanství jako celek.
Realizační funkce církve
Vývoj pojetí pastorace
Konec 18. století – polovina 19. stol.:
Pastorační přemýšlení a jednání se očekávalo od toho, kdo byl pověřen úřadem – kněz (farář,
kaplan atd.) = subjekt pastorace.
Měl se o své farníky starat nejen po stránce náboženské, ale plnil i funkci státní
administrativy, osvěty kulturní, hospodářské, zdravotní, sociální. Předmětem pastoračního
přemýšlení a jednání byla tedy celospolečenská problematika = objekt pastorace.
Polovina 19. stol. – pol. 20. stol.:
Církev postupně ztrácí v některých oblastech své monopolní postavení (např. školství,
zdravotnictví, státní správa), a přestává být jediným poskytovatelem všeobecně přijímané
ideové základny. Předmětem (objektem) pastoračního jednání a myšlení je především
problematika vnitrocírkevní (výuka náboženství, slavení bohoslužeb, vedení křesťanské
obce), farář však má nadále pečovat o chudé, opuštěné, vězněné, sirotky apod.
Subjektem pastoračního jednání zůstává kněz.
Od poč. druhé poloviny 20. stol.:
Důraz na prvek společenství v církvi, na spoluzodpovědnost všech křesťanů za život církve.
Subjektem pastorace se stává celé společenství věřících.
Mění se také předmět zájmu pastoračního přemýšlení: praktická teologie se zabývá situací
člověka, jeho radostmi a nadějemi, smutky a úzkostmi, a zajímá se také o funkce církve, které
církev v současném světě plní.
ZDRAVOTNICTVÍ
Možnost vstupovat do zdravotnických zařízení není zakotvena mezi zvláštními právy CNS
Po r. 1989 se duchovní péče rozvíjela spontánně, institucionalizace až v posledních letech
STANDARDY PRO ZDRAVOTNÍ KAPLANSKOU SLUŽBU V EVROPĚ
Evropská síť zdravotní kaplanské služby (7. konzultace, Turku, Finsko 12.-16. červen 2002)
Standardy pro zdravotní kaplanství v Evropě představují společné prohlášení, které je
vyjádřením pomáhající činnosti skupin věřících v prostoru zdravotní péče v celé Evropě.
Jsou míněny jako podněty, k nimž možno odkazovat, a směrnice pro všechna vyznání a
denominace při profilování duchovní péče v prostoru péče zdravotní. Označení osoby, jenž
poskytuje duchovní péči, se různí podle vyznání, denominace, tradice, národa. V tomto
dokumentu jsou termíny kaplan a pastorační chápány jako termíny všeobecně přijímané, ale
nejsou omezující.
Tento dokument je výsledkem 7. konzultace evropské sítě zdravotní kaplanské služby, která
se sešla v Turku ve Finsku, na níž se podílelo 40 zástupců církví a organizací, reprezentujících
21 evropských zemí. Dokument sbližuje zkušenosti různých zde zastoupených tradic a svádí
dohromady standardy zdravotního kaplanství z Evropy i odjinud.
I. ZDRAVOTNÍ KAPLANSTVÍ
Kaplanství poskytuje pastorační služby v různých zdravotnických zařízeních, a to tak, že
prokazuje službu s ohledem na existenciální, duchovní a náboženské potřeby těch, kdo trpí, a
těch, kdo o ně pečují, že přivádí k zdrojům osobním, zdrojům víry, kulturním i zdrojům
společenství.
II. ORGANIZACE A ROZVOJ KAPLANSKÝCH SLUŽEB
Kaplanské služby jsou organizovány různými způsoby v různých evropských zemích. Je to
určováno:
• administrací náboženských skupin
• zdravotnickými institucemi
• státními zdravotnickými směrnicemi a politikou
• kaplanskými asociacemi
Kaplanské služby jsou vykonávány duchovními i laiky, kteří byli profesionálně vycvičeni
v oblasti pastorační péče. Jsou zplnomocněni jejich společenstvím věřících a uznáni
zdravotnickým systémem.
Kaplanské služby fungují jako součást multidisciplinárního týmu.
III. OBLASTI AKTIVITY KAPLANSTVÍ
Kaplani jsou přítomni pro pacienty, příbuzné, jiné jim blízké osoby, návštěvníky a personál:
1.
aby proklamovali a bránili nekonečnou hodnotu a důstojnost každé osoby
2.
aby byli znamením existenciálního a duchovního rozměru utrpení, nemoci a smrti
3.
aby skýtali znamení uzdravující, podpůrné, usměrňující a smiřující síly náboženské víry
4.
aby se snažili dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo
kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení
5.
aby se pokoušeli chránit pacienty před nevhodnou duchovní vtíravostí nebo
proselytismem
6.
aby poskytovali podpůrnou spirituální péči skrze empatické naslouchání a dávali najevo
porozumění těm, kdo jsou v úzkosti
7.
aby poskytovali bohoslužbu, obřady a svátosti podle té které náboženské tradice
8.
aby sloužili jako členové multidisciplinárního zdravotnického týmu
9.
aby poskytovali a měli účast na výukových programech pro zdravotnické profesionály
10. aby byli činní jako prostředníci a smírčí osoby a poskytovali obhajobu těm, kdo potřebují
mluvčího ve zdravotnickém systému
11. aby podporovali a účastnili se ve výzkumných programech o spirituální péči
12. aby stanovovali a vyhodnocovali účinnost poskytované spirituální péče
13. aby usnadňovali společné uvědomování si potřeb a požadavků lidí, jimž slouží, pečujících
a zdravotnických systémů
IV. TEOLOGICKÉ, PASTORAČNÍ A ETICKÉ OTÁZKY
Kaplanství je zdrojem teologických, pastoračních a etických otázek při své angažovanosti
v programech a diskusích týkajících se:
a. teologických a pastoračních problémů
b. spirituálně/existenciálních potřeb a hodnot
c. etických (vč. biomedicínských) problémů
d. zlepšení pastorační zdravotní péče
V. VÝCHOVA, FORMACE A SUPERVIZE
Těm, kdo pracují v kaplanství, se dostává profesionálního výcviku skrze jejich duchovní úřad
na úrovni přiměřené jejich funkci. Tento proces zahrnuje:
a. teologickou a pastorační výchovu a reflexi
b. povědomost o problémech zdravotní péče
c. prakticko/klinickou supervizi
d. duchovní vedení
Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC v ČR
20.listopadu 2006
1. Česká společnost pro klinickou pastorační péči (dále jen “ČSKKP”) je dobrovolné sdružení
lékařů, vysokoškoláků-nelékařů (nemocniční kaplani, teologové) a ostatních pracovníků ve
zdravotnictví, kteří se zajímají o klinickou pastorační péči poskytovanou v rámci celkové
péče o pacienta.
2. ČSKPP dbá na rozvoj a rozšiřování vědecky podložených poznatků lékařských věd a na
vědecky podložené poznatky teologických věd, zejména praktické (pastorální) teologie,
spirituální teologie, teologické etiky a religionistiky. Spolupracuje s teologickými fakultami v
ČR: KTF UK, HTF UK, ETF UK, TF JU, CMTF UP. Rovněž spolupracuje se zahraničními
univerzitami.
3. ČSKPP umožňuje navazování a rozvíjení mezioborového dialogu a otevírá tak cestu k lepší
spolupráci lékařů a nemocničních kaplanů v rámci multidisciplinárních týmů.
4. Služba nemocničních kaplanů, kteří jsou členy ČSKPP, je kompatibilní se službou
evropských nemocničních kaplanů, jejichž péče je standardizovaná na národní a evropské
úrovni, vychází z křesťanských kořenů a křesťanské teologie a je ekumenická.[1]
5. ČSKPP je otevřena i mezináboženskému dialogu a spolupráci s židy a muslimy.
6. ČSKPP dbá na dodržování etických zásad při výkonu povolání nemocničních kaplanů.
7. ČSKPP se podílí na zvyšování úrovně odborných znalostí svých členů i nemocných a jejich
blízkých v oboru klinické pastorační péče.
8.ČSKKP je autonomní organizační složkou České lékařské společnosti Jana Evangelisty
Purkyně, která je právnickou osobu, působící na území ČR a jejímž sídlem je Praha.
Nemocniční duchovní služba je určena lidem, jak bez vyznání, tak jakéhokoliv vyznání:
• Pacientům, kteří v průběhu hospitalizace trpí osamělostí, smutkem nebo strachem.
• Pacientům, kteří v souvislosti s nemocí řeší naléhavé vztahové nebo existenciální
otázky.
• Pacientům, kteří nespolupracují s okolím a je potřeba v nich posílit pocit důvěry a
naděje.
• Pacientům, u kterých zcela schází anebo vlivem nemoci selhává smysl jejich života.
• Pacientům, kteří si potřebují popovídat nebo uvítají jen přítomnost druhého člověka.
• Příbuzným, kteří sami psychicky špatně nesou nemoc či odloučení blízké osoby.
• Příbuzným, kteří těžko hledají slova při komunikaci s nemocným členem rodiny.
• Příbuzným, kteří potřebují povzbudit při provázení nemocné či umírající blízké osoby.
• Příbuzným, kteří zažívají emoční chaos vyvolaný ztrátou blízké osoby.
• Příbuzným, kteří se potřebuji přeladit, spočinout či načerpat novou sílu.
Nemocniční duchovní služba dále:
• zprostředkovává na vyžádání kontakt s duchovními z různých církví a náboženských
společností.
• spoluzajišťuje pořádání náboženských obřadů a modliteb v „Prostoru ticha“ i na
jednotlivých odděleních.
• spoluorganizuje osvětu v oblasti duchovních potřeb a duchovní péče v nemocnici, ať
už pro personál, dobrovolníky nebo laickou veřejnost.
Odraz nemoci a bolesti v životě člověka
• Bolest a dysfunkce některých tělesných orgánů související se závažným onemocněním
zatěžují člověka zpravidla dlouhodobě či trvale. Promítají se potom do různých vrstev
života, do lidských vztahů i do vnitřního světa:
• Jednostrannost: nemoc obsazuje velkou část pozornosti, vnímání a uvažování.
• Omezení sociálních vazeb: člověk zatížený bolestí si mnohdy vybírá jenom ty
společenské kontakty, které jsou pro něho únosné nebo příjemné; někteří lidé se mu
vyhýbají, protože nevědí, jak s ním vhodně komunikovat, nebo odmítají zátěž, kterou
by vnímání bolesti nebo solidarizování se s nemocným přinášelo.
• Hlubší otázky: hledání viníka (otázka, zda si zdravotní problémy sám nepřivodil či zda
mu je nezpůsobil někdo druhý); proč bolest nese on a ne druzí; smyslu situace zatížené
nemocí nebo smysl nemoci samotné.
• Větší citlivost: vůči nepříjemným podnětům, které přicházejí zvenčí i vůči vnitřním
podnětům, stavům a procesům. Jindy naopak znecitlivění.
• Zpochybnění vnitřních jistot
Nemoc jako výzva a úkol
Nemoc se zdaleka netýká jen tělesných funkcí člověka. Má svůj odraz v jeho psychice
a přivádí ho zpravidla k řadě existenciálních a spirituálních otázek. Tato situace má být
okolím nemocného chápána a v řešení otázek, které nemoc nastoluje, má být nemocný
podporován.
Nemocný také potřebuje naplnit řadu úkolů, které k životu patří:
• Zorientovat se v situaci, která je pro něho nová
• Uvést do souvislosti dosavadní život s životem v nemoci
• Najít smysl života i v nové situaci
• Vyrovnat se se strachy jak o sebe, tak o blízké
• Vyrovnat se s bilancí vlastního života
• Vyrovnat se s domnělými nebo skutečně utrpěnými křivdami a neúspěchy
• Vyrovnat se s manky vlastní odpovědnosti
O těchto i dalších věcech, které jsou důležité, je některý nemocný schopen komunikovat
a jiný téměř nebo vůbec ne. To ovšem neznamená, že si existenciální a spirituální otázky
neklade, že se je nepokouší řešit. Ovšem téměř nikdo, kdo o nich komunikuje, nebude o nich
komunikovat s každým, ale jen s někým, koho si pro tuto roli v podstatě vybere.
Pohled na nemoc z hlediska náboženské víry
S náboženskou oblastí bývá spojena snaha o interpretaci bolesti nebo životního nezdaru, za
který je nemoc považována. Bolest a nemoc jsou potom chápány některými jako:
• Trest – tam, kde je Bůh chápán jako tvrdá, soudící autorita; dotyčný člověk si potom
klade otázku, zač tento trest dostává, případně jak by mohl vinu odčinit, aby byl trest
zrušen. V těchto případech se zpravidla předpokládá, že Bůh nebo božstvo jedná
podobně jako přísný a mstivý člověk.
• Výzva k prohloubení života z víry nebo k hledání cest k pozitivním změnám ve
vlastním životě
• Šance – buď k dovršení života nebo k důležitým změnám v uspořádání života, ke
kterým se nemocný rozhoduje
• Pro nemocného může být velkým povzbuzením, jestliže si po delším čase snášení
bolesti a nemoci uvědomí, že jeho svět víry trvá i při změnách, které v životě nastaly.
Pro fáze nemoci, které se již blíží smrti, je důležité, že náboženská víra člověku
zpravidla umožňuje smysluplný výhled i za hranice smrti.
Psychicky nemocní
Zásadním požadavkem služby člověku s psychickými obtížemi nebo člověku psychicky
nemocnému je jeho bezpodmínečné přijetí pracovníkem bez předsudků, vnitřního odporu
a jakéhokoliv odsuzování. To neznamená, že nemůže vyjádřit taktně, ale jasně, co by sám
nedělal, s čím nesouhlasí nebo co mu není milé.
Zdůraznění určitých odlišností v přístupu k psychicky nemocnému ovšem může vést až
k přehnanému dojmu, že psychické obtíže vždy suspendují intelektuální i náboženský život
nemocného, že nemocný nemůže prostě nic. To by mohl právem pociťovat jako netaktnost
nebo i ponížení a znehodnocení. Je třeba stále uznávat, že člověk, který byl navštíven
psychickou obtíží nebo nemocí, nepřestal být plnohodnotným člověkem, nestal se zcela
nemohoucím, ovšem nemůže realizovat všechno to, co může zdravý člověk. A v rozlišení
toho, co v daném stavu může a nemůže, co mu prospívá a co škodí, spočívá zásadní jádro
dobré péče o nemocného (ostatně i o zdravého).
Ti, kdo nemocné doprovázejí
• Nemocniční kaplani: odborně vzdělaní muži a ženy z různých církví, kteří organizují a
vykonávají doprovázení nemocných.
• Vyškolení dobrovolníci, kteří se věnují jednotlivým nemocným.
Požadavky na osoby, které doprovázejí nemocné:
• bezpodmínečná úcta k vnitřnímu světu nemocného, ať už je doprovázejícímu blízký
nebo vzdálený,
• empatie, která umožňuje přijetí vnitřního světa nemocného a kontakt mezi nemocným
a doprovázejícím, který není jen čistě profesionální nebo formální,
• trpělivost a přiměřený dostatek času
Paliativní medicína a paliativní péče
Židovsko-křesťanské kořeny: člověk dostává svůj život darem od Boha. Má ho proto
smysluplně využít se vším, co k němu patří, tedy i s utrpením a smrtí.
Paliativní medicína: nejstarší známý obor medicíny; od latinského pallium – rouška, plášť.
Úkolem je „zakrýt“ hojivou rouškou účinky nevyléčitelné choroby či poskytnout plášť těm,
kteří byli ponechání na mrazu, protože jim kurativní léčba nemůže pomoci.
Paliativní péče:
• aktivní péče o pacienty s cílem mírnit bolest a jiné symptomy, nabízet
psychologickou, sociální i duchovní podporu, a tak dosáhnout co možná nejlepší
kvality života pacienta i jeho blízkých;
• vyžaduje multidisciplinární tým;
• snaží se o otevřenou komunikaci s pacientem a práci s jeho rodinou;
• podporuje život, pohlíží na umírání jako na přirozený proces; a neurychluje ani
neoddaluje přicházející smrt.
Většinou odborníků je paliativní medicína a péče považována za jedinou medicínskou
alternativu k eutanázii, kterou je možno těžce nemocným lidem nabídnout a ošetřit tak
všechny potřeby, které tito nemocní mají.
Hospicové hnutí
První hospic moderního typu (sv. Kryštofa v Londýně) založila Cicely Saundersová (1918–
2005) v r. 1967.
• koncept „celkové bolesti“ („total pain“), podle kterého je tělesná bolest nerozlučně
spjata a vzájemně se ovlivňuje s utrpením (bolestí) v oblasti psychické, sociální i
duchovní. Jednotlivé složky bolesti jsou provázané a jejich provázanost vystupuje do
popředí zvláště v preterminálních a terminálních stádiích nemoci;
• multidisciplinární tým, jehož členové se věnují jednotlivým složkám utrpení pacientů.
Filozofií hospicového hnutí se podařilo ovlivnit medicínu chronických chorob natolik, že se
od 80. let 20. století mohla začít rozvíjet paliativní medicína, která se později stala součástí
tzv. školské (akademické) medicíny. Do popředí vstoupila lidská práva, resp. práva
nemocných, včetně práva na pravdivé informace. A dále řešení etických otázek a vztah lékař
– pacient.
Multidisciplinární tým
Úkolem týmu je provádět integrovanou komplexní péči, která předchází a zmírňuje všechny
aspekty utrpení. Složení multidisciplinárního týmu je následující:
• lékaři různých specializací,
• zdravotní sestry, dietní sestra,
• rehabilitační pracovník,
• psycholog,
• sociální pracovník,
• pastorační pracovník.
Do širšího týmu se zahrnují i členové rodiny, přátelé a dobrovolníci. Svým způsobem do týmu
patří i pacient – on je ten, který má právo na informace o svém zdravotním stavu,
o navrhovaných vyšetřeních a zákrocích, o možných rizicích, má právo nabídnutou léčbu
a péči akceptovat nebo také odmítnout.
VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ
Křesťanské církve jsou aktivními činiteli vzdělávacího systému ČR ve dvou základních
formách:
vyučováním náboženství na základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí
nebo svazkem obcí
zřizováním a provozováním církevních škol
Srov. Zákon 3/2002, § 7, odst. 1 a, 1e.
Vyučování náboženství na státních školách
Zákon 561/2004, §15: Vyučování náboženství
(1) Ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství.
Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo
přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách, a to i společně na základě
jejich písemné dohody.
(2) V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí se
vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství
uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce
alespoň 7 žáků školy. K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné
školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat žáky z více škol k
vyučování náboženství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž
úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním.
(3) Vyučovat náboženství může v pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která
vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který
splňuje předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle zvláštního právního
předpisu. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti, v případě
římskokatolické církve statutární orgán příslušného biskupství.
Učitel náboženství
Zákon 563/2004, § 14: Učitel náboženství
Učitel náboženství získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným
studiem v akreditovaném magisterském studijním programu
a) v oblasti teologických věd,
b) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů náboženství, nebo
c) v oblasti pedagogických nebo společenských věd a vysokoškolským vzděláním získaným
studiem v akreditovaném bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd
zaměřené na přípravu učitelů náboženství, nebo vzděláním v programu celoživotního
vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou a zaměřeném na přípravu učitelů náboženství.
SOCIÁLNÍ PRÁCE
Duchovní služba pro
Seniory
Osoby bez přístřeší
Osoby se zdravotním postižením
Uživatele drog
Etnické menšiny
Není regulována zákonem a nejsou na ni vyčleněny veřejné mzdové prostředky.
Je organizována církvemi zejména v sociálních zařízeních církví (Charita, Diakonie a další).
Organizační možnosti:
Formální ustanovení kaplana (duchovního, pastoračního asistenta apod.) v pracovně-právním
vztahu
Poskytování neformální duchovní péče běžným personálem, zakotvené ve vnitřních
směrnicích organizace
Spolupráce s externím(i) duchovním(i) formou dobrovolnictví
ARMÁDA ČR
Rozkaz ministra obrany České republiky č.19 z 3. června 1998: Zřízení duchovní služby
v rezortu Ministerstva obrany
Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí o podmínkách
vzniku a působení duchovní služby v resortu ministerstva obrany
Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou
biskupskou konferencí o duchovní službě v rezortu MO.
Pastorační centrum Duchovní služby AČR v Lulči nedaleko Vyškova bylo slavnostně
otevřeno 6. července 2007. Slouží jako výcvikové a školící zařízení, ve kterém se pořádají
etické semináře pro vojáky v základním výcviku, instruktory výcviku, vrchní praporčíky a
podobně. Je i místem neformálních setkání vojáků před odjezdem do zahraničních misí a po
jejich návratu.
Dohoda o spolupráci mezi MO, ERC a ČBK o duchovní službě v rezortu MO
Duchovní služba má za úkol zejména
• podporovat velitele všech stupňů v jejich odpovědnosti za naplňování a ochranu
lidského rozměru života každého vojáka v činné službě a občanského zaměstnance
(dále jen pracovníků rezortu Ministerstva obrany);
• nabízet pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním,
osobním a rodinném životě pracovníků rezortu Ministerstva obrany;
• přispívat k rozvíjení a prohlubování demokratických tradic evropské kultury v rezortu
Ministerstva obrany;
• vytvářet podmínky pro naplňování ústavně zaručených lidských práv, která souvisejí
se svobodou vyznání pro pracovníky rezortu Ministerstva obrany ve všech situacích
spojených s plněním jejich služebních a pracovních povinností.
Funkční náplň vojenského kaplana
• Je přímo podřízen veliteli útvaru, u kterého vykonává svou službu.
• Zodpovídá za naplňování a dodržování pokynů hlavního kaplana ve své podřízenosti.
• Je poradcem velitele v oblasti duchovní služby, etických a morálních hodnot,
náboženských otázek.
• Podporuje velitele velitelství a velitele všech podřízených stupňů v jejich
odpovědnosti za naplňování a ochranu lidského rozměru života každého vojáka v
činné službě a občanského zaměstnance.
• Zodpovídá za vytváření podmínek pro naplňování ústavně zaručených lidských práv,
která souvisejí se svobodou vyznání pro pracovníky dané součásti ve všech situacích
spojených s plněním jejich služebních a pracovních povinností.
• Poskytuje pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním,
osobním a rodinném životě pracovníků velitelství a přímo podřízených součástí.
• Zajišťuje odborné vzdělávání v oblasti etiky a religionistiky formou přednášek,
seminářů či besed.
• Vykonává nebo zabezpečuje duchovní službu pro příslušníky velitelství i přímo
podřízených stupňů a jejich rodiny včetně bohoslužeb pro všechny církevní
denominace sdružené v rámci České biskupské konference a v Ekumenické radě
církví.
• Spolupracuje s duchovními církví a náboženských společností civilního sektoru, neníli činnost těchto duchovních v rozporu s posláním a působností rezortu Ministerstva
obrany.
• Spolupracuje s duchovními jiných armád v rámci mezinárodních vojenských aktivit.
• Spolupracuje s vojenskými lékaři, psychology a dalšími pracovníky, kteří zabezpečují
sociální politiku na úrovni velitelství.
VĚZNICE
Zákon o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 Sb., § 7 odst. 1 písm. b): zvláštní
právo církví a náboženských společností s patřičným stupněm registrace pověřovat osoby k
výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody.
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., § 20 – možnosti působení církví a
náboženských společností: „Církev se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu
poskytováním duchovní služby zejména
a) konáním bohoslužeb pro zájemce z řad odsouzených,
b) individuálními rozhovory, pastoračními návštěvami a umožněním individuálního přístupu
k náboženským úkonům,
c) vedením studijních hodin k výkladu náboženských textů,
d) zajišťováním duchovní a náboženské literatury a zpěvníků,
e) pořádáním přednášek a besed, zejména s etickou tématikou, popřípadě koncertů hudebních
skupin a jednotlivců,
f) při přípravě odsouzených k jejich propuštění,
g) dalšími vhodnými formami přispívajícími k dosažení účelu výkonu.“
Podobně Zákon č. 293/1993 o výkonu vazby, § 15
Dohoda o duchovní službě
Na základě Dohody o duchovní službě ze dne 18. 8. 2008 mezi Vězeňskou službou České
republiky, Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí
vykonávají pastorační službu ve věznicích pověření duchovní všech zúčastěných církví.
Organizace:
Hlavní kaplan
Rada pro duchovní službu ve věznicích a ústavech: řešení základních mezicírkevních a
koncepčních otázek. Členové: zástupce České biskupské konference, zástupce Ekumenické
rady církví, vrchní ředitel kabinetu generálního ředitele Vězeňské služby, předseda Vězeňské
duchovenské péče a hlavní kaplan.
Práva pověřených osob (čl. 6, odst. 2)
a) vstupovat do věznice, v níž konají duchovní a pastorační činnost, a pohybovat se v ní v
rozsahu stanoveném vnitřními předpisy,
b) podílet se vhodnými formami na duchovně výchovné činnosti,
c) upozorňovat příslušné služební funkcionáře na zjištěné nedostatky, které brání řádnému
výkonu duchovní a pastorační činnosti,
d) požadovat informace o stavu a chování obviněných, odsouzených a chovanců, jimž
poskytují duchovní a pastorační činnost ,
e) nahlížet do osobních spisů odsouzených, jimž poskytují duchovní a pastorační činnost,
pokud s tím tyto osoby souhlasí,
f) přinášet do věznice nebo ústavu, v nichž konají duchovní a pastorační činnost, náležitosti
nezbytné pro provádění náboženských úkonů, a to v rozsahu a množství schváleném
ředitelem příslušné organizační jednotky. Víno pro potřeby eucharistie propustí orgány
kontroly v množství maximálně do 2 dcl.
Vězeňská duchovenská péče, o.s.
Dobrovolné sdružení křesťanů – duchovních i laiků, kteří byli vedením svých církví pověřeni
duchovenskou službou ve věznicích ČR.
VDP působí na základě spolupráce a vzájemné tolerance církví a náboženských společností
v ekumenickém duchu a udržuje těsné vztahy s Ekumenickou radou církví v ČR (ERC) a
Českou biskupskou konferencí (ČBK).
Svoji činnost zaměřuje především na:
1. spolupráci, výměnu zkušeností a pomoc při duchovenské, pastorační, příp. charitativní
službě pověřených osob vězňům (obviněným i odsouzeným);
2. vytváření vhodných podmínek pro práci církví v zařízeních VS ČR;
3. vytváření vhodných podmínek ve svých církvích ke službě a pomoci vězňům i
propuštěným;
4. snahu o praktickou spolupráci s vězeňským personálem na všech úrovních.
Vězeňský pastorační pracovník by měl klást důraz na následující oblasti:
• Morální kvalita prostředí, z něhož odsouzený vyšel a s nímž měl během výkonu trestu
pravidelný kontakt – je klíčovým faktorem ovlivňujícím život odsouzených
• Hledání hodnotové stupnice: Z hlediska logoterapie je úkolem interventa pomoci
klientovi nalézt jeho vlastní hodnotovou stupnici a světonázor. Klient má být veden
k poznání a využití konkrétních možností vlastní existence. Tím se logoterapie stává
výchovou k odpovědnosti.
• Celoživotní poslání: Vedle dílčích úkolů, rozvíjejících klientovu sebedůvěru a řešících
jeho aktuální životní situace, lze uvažovat i o úkolu jako o celoživotním poslání. To
má smysl zvláště pro odsouzené, kteří mají na svědomí trestné činy
s neodstranitelnými následky. V takové situaci nestačí vést klienta pouze k postupné
nápravě pokřivených sociálních a jiných vazeb, ale je potřeba mu pomoci nalézt
takovou sféru zájmu, v níž by prožíval vědomí vlastní naděje a odpovědnosti.
• Verifikovatelnost dosažení těchto cílů je velmi obtížná: vězeňský pastorační pracovník
se většinou setká pouze s těmi svými bývalými klienty, kteří vzdor vší snaze selhali a
vrátili se do výkonu trestu, mnohdy s naprosto stejným trestným činem. S touto zátěží
se musí pastorační pracovník trvale vyrovnávat.
Download

Kaplanství - duchovní služba ve veřejných institucíchx