Církevní dějiny – raná církev, pronásledování, hereze
Historicita osoby Ježíše
• pokusy popřít historickou existenci J. v 18. a 19./20. st. – snahy ukázat
křesťanství jako výmysl apoštolů a osobu Krista jako vybájenou personifikaci
náboženských představ – dnes již neudržitelné
• evangelia nechtěla být historickým životopisem J.K., ale na druhou stranu
neopominula poukázat na fakta a historické souvislosti (narození za Heroda
Velikého cca 4/5 př. Kr., ukřižování za Pontia Piláta 14. – 15. nisanu 30 – 33)
• nekřesťanské prameny – jsou důležité, protože nemohou být nařčeny
z podjatosti, navíc nepřátelé Krista jeho osobu většinou historicky doložili:
o Cornelius Tacitus - Anály (117) – pohan, nepřítel kř., v souvislosti
s Neronovým zapálením Říma píše, že Nero to svedl na křesťany, kteří
mají původ u Krista, který byl za Tiberia a Piláta popraven v Judei,
navíc Tacitus čerpal z úředních dokumentů – důležitý pramen
o Plinius Mladší, místodržitel v Malé Asii – dopis císaři Trajánovi
(112/113), kde se ptá, co má dělat s křesťany, kteří uctívají Krista –
není důkazem
o Suetonius – Vita Claudii (120) – spolehlivý doklad toho, že kř. vychází
od osoby J.K. – není to však důlaz
o Lukianost ze Samostaty – psal v Sýrii řecké satiry – posmívá se i
křesťanům, kteří uctívají Krista, který byl popraven… - důkaz
o Mara bar Sarapion – srovnává Sokrata, Pythagora a nejmenovaného
židovského moudrého krále a ptá se, co z toho měli jejich současníci, že
je popravili? – méně průkazný důkaz
o Josephus Flavius – židovský spisovatel – Židovské starožitnosti - 93/94
údaje, které jasně ukazují, že věděl o historické osobnosti J.K.,
důvěryhodnost klesá jeho sympatiemi ke křesťanství
o sv. Justin – 2st. – ve své apologii se odkazuje na Acta Pilati (úřední
akta v římském archivu) se zaznamenaným procesem s J.K.
Historicita založení církve
• hlásal J.K. jen jakési všeobecné křesťanství nebo mu také dal už od začátku
pevnou organizační formu v institucionální církvi?
• v evangeliích nikde takovou instituci J.K. neustanovuje, ale ze všech zpráv a
obrazů, jichž J.K. k charakteristice církve užívá je zřejmé, že měl o ní naprosto
jasnou a konkrétní představu, kterou pak apoštolové přebrali
• církev jako dům nebo stádo, pastýř, základ na skále, vyvolení dvanácti,
ustanovení Petra,…
Raná církev – 1. – 3. stol.
• od počátku již dle svědectví Sk a ap. Pavla známe duchovní „úřad“ – tzn.
neexistovala „charismatická anarchie“ – církev od prvopočátků měla pevnou
strukturu a řád
• ve Sk a u Pavla zmínění „charizmatikové“ mohli církevní obec „povznášet“, ale
nikdy ji nevedli
• brzy se ujal klasický model episkopální církevní správy (není bez zajímavosti,
že i dnes se k podobnému modelu vrací některé reformované církve, které
klasickou hierarchii dříve zavrhli)
•
•
•
•
•
církevní hierarchie tedy vzniká bezpečně a záhy – hiera arché = svatá,
posvátná moc – tzn. odvozovaná ne od lidské nýbrž Boží vůle
tři střediska/období:
o Jeruzalém – prvotní židokřesťanská obec – vlastně židé ze synagogy s
„křesťanskou nadstavbou“ – v první fázi se od synagog samovolně
nevydělovali – brzy však nastává pronásledování z řad nekř. židů
o Antiochie – přechod od židokřesťanství k pohanokřesťanství – vlastně
misijní středisko – dobré východisko pro misii – centrum řecko-římské
helénistické kultury – poprvé označení samostatného náboženského
společenství křesťanů = „kristovci“ „christianoi“
o misie ap. Pavla a Římská obec – založení tradičně připisováno Petrovi
– tradice je o tom od počátku pevně přesvědčena, fakticky lze dokázat
pouze jeho smrt v Římě
apoštolská posloupnost ve vedení církve a místních církví – proč byla
důležitá?
o v tehdejší době byla důležitější než historická data pro věrohodnost
čistoty křesťanského učení – máme teprve převážně ústní tradici,
kterou je třeba nějakým způsobem učinit věrohodnou a to jak jinak, než
přímým postupným předáváním od apoštolů
křesťanství se dále šíří velice rychle a po celém známém světě:
o Západ – 100 – několik tisíc; 200 – desítky tisíc; 300 – cca 2 mil.; 400 –
4 – 6 mil.
o Východ – do 300 nelze ani odhadnout, kolem 300 snad 5 – 6 mil., kol.
400 – 10 – 12 mil.
o V > Z – kř. přesto však byli kř. v menšině z celk. počtu 50 – 70 mil. ob.
o nejdéle pohanský zůstal venkov – pagani = venkované => pohani
období dle duchovního rozvoje:
o Apoštolští otcové – skupina spisovatelů bezprostředně poapoštolské
doby – Klement Římský, Ignác Antiochijský, Polykarp ze Smyrny
o Raně křesťanští apologeté – literární obrana kř. ve 2. století –
Justin, Athénagoras, Tatián, Theophilos
o Církevní otcové – velcí teologové prvních tří století – nejen obrana,
ale hlubší průnik do teologických základů víry – Irenej z Lyonu,
Tertulián, Cyprián, Origenes, Klement
Pronásledování
Příčiny
•
•
•
•
•
je nesporné, zmiňují se o něm úplně všichni křesťanští spisovatelé
známe je ze tří zdrojů – římská akta, Passiones (utrpení) neboli Martyria
(svědectví, mučednictví) = zprávy naprosto věrohodných současníků; legendy
– historicky bezcenné
odpíráním účasti na pohanském státním kultu se křesťané jevili jako „ateisté“
– neuctívali státní bohy
neuznávali císařův kult – občanská neposlušnost a neloajalita říši (judaismus
byl tolerován, protože se vztahoval pouze na malou skupinu lidí, ale
křesťanství bylo nadnárodní a vznášelo přes všechnu svojí menšinovost
univerzální nároky a bylo tedy pro stát relativně nebezpečné)
ze strany státu však většinou nešlo o systematické pronásledování jako spíše o
momentální výbuchy zášti
•
•
•
•
•
•
lidový odpor a příčiny:
až do poloviny 3. stol. lze pozorovat nenávist obyčejného lidu
odlišnost skupiny, jenž stojí náb. i morálně výše
život v ústraní => pomluvy a podezření ze zločinných praktik, kanibalismu
(eucharistie), krvesmilstvo (oslovení bratře a sestro)
obviňování ze způsobení různých katastrof neúctou k pohanskému kultu
vztah k otrokům – kř. morálně likvidovali otrokářství
Průběh
1. období do r. 100
• kř. státně trpěno nebo ignorováno, považováno za žid. sektu => tolerance ze
strany státu
• pouze Nero zahájil brutální pronásledování, aby na kř. svalil vinu za zapálení
Říma r. 64 – omezeno na Řím, bez právního podkladu – bohužel precedentní
východisko pro další pozdější akce (např. Domicián 81-96)
2. období 100 – 250
• kř. jako zvláštní náboženství pronásledované jako „religio illicita“ tedy
netolerované (na rozdíl od judaismu jako religio licita)
• plynulo ze vzniku zvykového práva na podkladě rozhodnutí zřejmého
z korespondence Plinia s Trajánem kol. 112
• kř. samo o sobě trestné – nikoliv ale podle státního zákona, ale podle reskriptu
pro správce provincií => pronásledování omezované lokálně
• Septimus Severus 202 zakázal přestup ke kř. pod trestem smrti (do 211)
• dále celkem klid, často závislý na vůli a projevech obecného lidu – častokrát
kř. viněni z neúspěchů v říši
3. období 250 – 311 – snahy o obrodu a znovuupevnění státu
• Decius poprvé vydal státní zákony s cílem vyhubit křesťany všechny sjednotit
pod křídly státního pohanského kultu
• státně dozírané dodržování státního kultu – soupisy a popravy těch, kdo
neobětovali => 1. velký církevní problém, mnoho křesťanů již nebylo ochotno
podstoupit nebezpečí => vznikla i rigoristická vzdorocírkev vystoupivší proti
nevyloučení obětovavších
• Valérius 257 – podobné
• 260 – 300 klid
• Dioklecián – nejbrutálnější pronásledování všech dob – snaha zlikvidovat kř. se
vším všudy – budovy, literatura, lidé
• 311 konec pronásledování – tolerance
Hereze
• logický vývoj uvnitř církve
• hereze <= řec hairesis = vybírat, volit – pohled neslučitelný s ortodoxií (řec.
orthos + doxa = správné učení)
• = vnitřní nebezpečí církve
• nejrozšířenější v prvních stoletích
Židokřesťanské hereze
1. st.
• učení, kdy se kř. nedokázalo rozejít s judaistickým kultem => J.K. mesiáš, ale
nebožský
Gnóze
•
•
•
•
•
•
st.
produkt synkretismu
systém představ, do nichž byli uváděni jen zasvěcení
tajemné a tajné učení zaručující skrze vědění spásu spočívající v osvobození
božského světa z temnoty hmoty - dualismus
synkretismem bylo do gnóze tedy zabudováno i křesťanství
v podstatě naprosto nekřesťanský systém
Manicheismus
•
•
•
zakl. Peršan Mání, který se prohlásil za dovršitele božích zjevení
strohý dualismus – zápas mezi dobrem a zlem, tělem a duchem
v římské říši (3. st.) přijal mnoho kř. prvků a stal se tak pro kř. nebezpečný
Doketismus
•
•
popření tělesnosti JK
JK měl jen zdánlivé tělo, nemohl tedy být zabit, ani vzkříše
Marcionismus
•
•
•
•
•
2. st. – Marción
založil vlastní církev
dualismus, zavržení SZ = Bůh SZ zlo, JK dobro
JK měl jen zdánlivé tělo, proto nemohl být zabit
dual. nepřátelství k tělu
Enkratité
•
•
•
1. st.
tělu nepřátelský asketismus
dogmaticky korektní, ale totální asketismus (víno, maso, manželství) heretické
Montanismus
•
•
•
•
2. st.
pochází od kněze Montana
přísná mravní reforma, askeze, pozitivní postoj k mučednictví
zavrhovali ostatní církev pro laxní postoje
Donatismus
•
•
•
konec 3. století
proti znovupřijetí do církve těch, kdo v době pronásledování se kř. zřekl
jednalo se jim zejména o „odpadlé“ biskupy a kněze, protože tvrdili, že
účinnost svátostí je odvislá od důstojnosti vysluhujícího, proto takoví
biskupové a kněží nemohli platně svátosti vysluhovat
další hereze po 300
Arianismus
•
•
4. st.
JK byl stvořen a učiněn, není věčný Logos – Bůh nebyl vždy Otcem
Monarchismus
•
přísný monoteismus bez Trojice
Nestoriánství
•
JK dvě nezávislé podstaty
Monofyzitismus
•
JK jen podstata - božská
Download

Církevní dějiny – raná církev, pronásledování, hereze – 0–300