Jižní Čechy byly vždy v kontaktu s velkými historickými událostmi: na
zámku v Chlumu u Třeboně pobývaly v červnu 1914 děti majitelů, arcivévody
Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky Žofie Chotkové, a zde se také
dozvěděly zprávu o tragické smrti svých rodičů při atentátu v Sarajevu.
Po dlouhá staletí neměly hranice mezi Českými zeměmi a Rakouskem
velký význam: český pohraniční Staňkovský rybník se východním břehem
dotýká státní hranice a musel být obhospodařován z území obou zemí.
„Bourali jsme vesele, to Rakousko zpuchřelé…“
„Jak je ti, Rakousko? (Ozvěna:) Ouzko…“
Navzdory satirickým popěvkům z doby po r. 1918 byly vztahy mezi
Československem a Rakouskem ve 20. a 30. letech velmi dobré. Mimo jiné
proto, že hlavy obou států se navzájem dobře znaly: když budoucí druhý
rakouský prezident Michael Hainisch (v úřadě 1920 – 1928) studoval na
univerzitě ve Vídni, budoucí první československý prezident Tomáš Garrigue
Masaryk (v úřadě 1918 – 1935) tam přednášel.
Pamětní deska na průčelí českobudějovické radnice připomíná, že dne 20.
prosince 1918 se čerstvě zvolený prezident Masaryk zastavil ve městě na své
cestě vlakem z exilu z Itálie přes Rakousko do vlasti a v Budějovicích strávil
svou první československou noc.
Československo-rakouská hranice byla dohodnuta i vytyčena v letech
1919 – 1921. O produktivní atmosféře ve společné delimitační komisi svědčí
například hraniční úsek u rakouské osady Kleintaxen, kde byla ponechána
stará zemská hranice, ačkoli se jí přímo dotýkal jeden z domů.
Jižní Čechy byly region bez velkého průmyslu, ale s rozvinutým
zemědělstvím i potravinářskou výrobou a se sítí důležitých komunikací
(jihočeská metropole České Budějovice je křižovatkou 5 železničních tratí).
Krajinská výstava v Pelhřimově (1926), betonový most (1928) pro
železniční a zároveň silniční dopravu přes Lužnici v Bechyni a moderní
obchodní dům Brouk a Babka (1935) v Českých Budějovicích náležely
k úspěchům, na něž byli Jihočeši hrdí.
Města jako České Budějovice nebo Tábor byla také významnými městy
garnizonními (posádkovými). V Českých Budějovicích sloužil v letech 1937 –
1939 jako zástupce velitele pluku podplukovník Karel Klapálek (1893 – 1984).
V letech 1939 – 1940 byl jihočeským regionálním velitelem vojenské
odbojové organizace Obrana národa, která se věnovala především
zpravodajské činnosti proti německým okupantům, a jako jediný z oblastního
vedení této organizace unikl rozsáhlé zatýkací akci gestapa v r. 1940: uprchl
do zahraničí, v letech 1940 – 1943 velel československé zahraniční jednotce
v rámci britské armády na Blízkém východě a v letech 1944 – 1945 zastával
vysoké velitelské funkce v útvaru československé armády v rámci sovětského
vojska na východoevropské frontě.
Obyvatelstvo jižních Čech bylo dvojjazyčné. Německy mluvící menšina
obývala hlavně široký pás pohraničí, ale převažovala i v některých obcích
vnitrozemských a například v Českých Budějovicích mělo německý ráz
rezidenční Pražské předměstí (Prager Vorstadt). Německé obyvatelstvo se
považovalo za svébytnou součást německého národa: pojítkem byla
především Šumava (odtud jméno Böhmerwälder – „Šumaváci“).
Vztahy mezi Čechy a Němci v jižních Čechách byly bohaté (především
však v ekonomické sféře) a odehrávaly se ve vstřícné atmosféře, ale obě
národnosti žily dost odděleně: smíšených manželství bylo málo a jazyková
hranice velmi ostrá. Výmluvná byla skutečnost, že v Československé
republice měl téměř každý politický směr stranu českou a vedle ní zcela
samostatnou stranu německou. Tak tu existovaly Československá sociálně
demokratická strana dělnická (ČSDSD) i Deutsche sozialdemokratische
Arbeiterpartei (DSAP) nebo Republikánská strana zemědělského a
malorolnického lidu (agrární strana; nejsilnější strana celé první,
masarykovské Československé republiky) i Bund der Landwirte atd. Jediná
strana byla otevřena pro všechny národnosti, a to Komunistická strana
Československa, ale právě v ní mnoho německých členů nebylo.
Po nástupu fašismu v Německu vznikla (1. října 1933) v Československu
Sudetendeutsche Partei, založená a vedená učitelem tělocviku Konradem
Henleinem (1898 – 1945). SdP se stala exponentem německého nacismu.
Stoupence získávala
především kritikou československé politiky
v podmínkách světové hospodářské krize.
Úsporná opatření pravicových vlád v praxi: čeští Němci tvořili asi 30 %
mezi obyvatelstvem, ale prý až 60 % mezi nezaměstnanými; vláda však
vyplácela v německých okresech nominálně nižší sociální podporu na hlavu
než v okresech českých.
Němečtí nacisté vedli mezi českými Němci intenzivní propagandu.
Významnou roli tu sehrál Adolf Eichmann (1906 – 1962), později jeden
z největších válečných zločinců, který působil v jižních Čechách s krycím
posláním agenta německého naftového koncernu Vakuum Oil. Ve vsi Mladé
v těsné blízkosti Českých Budějovic si našel nevěstu, Veroniku Liebl. Po
sňatku 1935 se odstěhovali do Německa, měli 3 syny, po válce zmizeli do
Argentiny a po Eichmannově únosu do Izraele a popravě v Jeruzalémě jeho
manželka dožila nazpátek v Německu.
V květnu 1935 se konaly parlamentní volby, v nichž na počet hlasů SdP
zvítězila (!) se ziskem 15,2 % hlasů. Šok z vítězství nacistů v masarykovském
Československu byl zmírněn tím, že – vzhledem k přepočtu hlasů na
mandáty – nejvyšší počet křesel získali agrárníci (45 mandátů, o 1 víc než
SdP). Volby však ukázaly roztříštěnost a ochromení české politiky.
Proti sudetoněmeckému nacismu nejvíce vystupovala DSAP. Její přední
politik a poslanec Wenzel Jaksch (1896 – 1966) nešetřil projevy loyality
k Československu v souvislosti s Masarykovou abdikací 1935 a smrtí 1937.
Novému prezidentu Edvardu Benešovi vytýkal, že úřady zavírají oči před
nacistickým pronásledováním německých demokratů v Sudetech. Shodou
okolností oba muži souviseli s jižními Čechami. Jaksch se narodil v Dlouhé
Stropnici u Nových Hradů a byl poslancem za Šumavský kraj
(Böhmerwaldkreis), Edvard Beneš bydlel s manželkou Hanou ve vile
v Sezimově Ústí. Beneš vymohl na vládě pro pohraničí částečné finanční
kompenzace důsledků krize. Další činnost DSAP však ochromily spory mezi
Jakschem a umírněnějším šéfem DSAP Ludwigem Czechem (1970 – 1942;
byl také ministrem).
„Německé sociálnědemokratické hnutí… se… probojovalo k absolutně
pozitivnímu vztahu k republice, a toto hnutí má vzhledem k tragédii
německého národa nejen rozumově, ale i pocitově zájem na tom, aby tento
poslední demokratický ostrov v moři středoevropského fašismu nebyl
zaplaven.“
„Co… od vlády, a obzvláště od pana ministra vnitra, žádáme, je, aby
demokraticky smýšlející občané nebyli fašistickému teroru v pohraničí
vydáváni napospas jako štvaná zvěř.“
Z projevů Wenzela Jaksche.
V krizi 1938 začíná být půda jižních Čech pořádně horká. V březnu
dochází k anšlusu Rakouska. Velký pozemkový vlastník na Novohradsku,
bývalý hrabě Karl Buquoy, přední účastník fašistických demonstrací v Kaplici
i na Nových Hradech 1936, zve Henleina na své panství (mimo jiné na
zámeček Žofín). Na státní hranici u pralesa Hojná Voda dojde ke střetnutí,
v němž československá Stráž obrany státu musí bránit československou
hranici před útokem Freikorpsu z rakouského území: stopy střelby jsou na
tamějších zátarasech patrné dodnes.
Příslušníci
dalšího
jihočeského
bývalého
šlechtického
rodu,
Schwarzenbergové, vyjadřují loyalitu k Československé republice a podporu
prezidentu Benešovi.
Na jaře se konají komunální volby: v německojazyčných oblastech
Československa drtivě vítězí SdP: získala zde 85 – 93 % hlasů.
V květnu a v září 1938 československá armáda dvakrát mobilizuje do
právě dokončovaných pohraničních pevností: objekty jsou hotovy po stavební
stránce, ale většinou ještě nevyzbrojeny; mobilizace však symbolizuje
odhodlání československé veřejnosti bránit svůj stát. V jižních Čechách se
nacházejí jen objekty lehkého opevnění (nazývané řopíky).
V noci z 29. na 30. září je
podepsána
Mnichovská
dohoda, jíž evropské velmoci
odstoupily české pohraničí
Německu.
Obsazení
pohraničních
oblastí
Německem
se
odehraje v prvních říjnových
dnech. Krátce poté vůdce a
říšský kancléř Adolf Hitler
během svého pobytu v Linci
navštíví také Český Krumlov,
který po celý rok 1938 vynikal
jako jedno z 8 největších středisek nacistických výtržností v Československu
(spolu
s Chebem/Eger,
Sokolovem/Falkenau,
Opavou/Troppau,
Chomutovem/Komotau atd.). Obyvatelstvo Krumlova připravilo Hitlerovi
nadšené uvítání.
5. října 1938 abdikoval Beneš
(vzápětí
emigroval
do
Velké
Británie) a 30. listopadu byl
nahrazen
jihočeským
rodákem
z Trhových Svinů Emilem Háchou
(1872 – 1945). Začalo období
ultrakonzervativní druhé republiky.
Ze zabraného pohraničí uprchlo
do
vnitrozemí
asi
200 000
Čechoslováků.
Československé
úřady
–
jednající
podle
národnostního klíče – se snažily vracet zpět do Říše německé Židy i
antifašisty, kteří se také pokoušeli uniknout z nacistického státu.
15. března začala německá branná moc okupovat zbytek Českých zemí.
16. března byl oficiálně vyhlášen německý Protektorát Čechy a Morava a
teprve tohoto dne přišli němečtí vojáci i do menších jihočeských měst.
15. března se na českobudějovickém Masarykově náměstí (záhy
pojmenovaném Adolf Hitler Platz) konala přehlídka wehrmachtu. Brzy poté se
na náměstí nechali vyfotografovat i noví vládcové města: druhý zprava vládní
komisař (protektorátní „starosta“) Friedrich David (1900 – 1945) (SdP),
uprostřed Hans Westen (1891 – 1947), velitel Freikorps, krajský vůdce SdP a
poslanec Říšského sněmu (oba byli významnými českobudějovickými
podnikateli).
Týn nad Vltavou – typický protektorátní příběh českého maloměsta:
16. 3. 1939 příchodem německého dělostřeleckého vojska začala
okupace.
Mnozí přední představitelé města byli hned na začátku války zatčeni a
deportováni do koncentračních táborů. Starosta byl donucen k rezignaci a
vedení města převzala správní komise v čele s Emilem Pisingerem z české
fašistické organizace Vlajka, jejíž někteří členové po březnu 1939
kolaborovali s protektorátní vládou i s německými okupanty.
Okresní úřad byl zrušen, zůstal jen Okresní soud. Hospodářskou školu
zabrala Hitlerjugend.
Vznikla německá škola, české spolky byly rozpuštěny.
Na jaře 1942 začaly odjíždět transporty Židů z celého Vltavotýnska
(severně od města žila v několika osadách početná židovská komunita).
30. 5. 1942 se 5 zaměstnanců okresního úřadu stalo prvními jihočeskými
oběťmi heydrichiády (pro údajné schvalování atentátu).
1. května 1945 vznikl Okresní revoluční národní výbor, 5. května obsadil
vltavotýnskou radnici a 6. května byl ustaven Městský národní výbor jako
orgán poválečné obecní samosprávy. Němečtí vojáci, civilní Němci a někteří
kolaboranti chvatně opouštěli Týn. 10. května dorazila sovětská armáda a
američtí vojáci z Písku.
Počátkem r. 1946 zasedal v Týně mimořádný lidový soud pro potrestání
místních kolaborantů. Emil Pisinger byl odsouzen k trestu smrti a popraven,
ostatní odsouzeni k trestům vězení.
Vláda druhé republiky se plynule proměnila v protektorátní vládu a Hácha
byl orwellovsky označován jako státní prezident. Protektorátní vláda, která
neměla sympatie ani respekt obyvatelstva, zřídila (podle říšské instrukce
Heinricha Himmlera z prosince 1938) v Letech u Písku cikánský internační
tábor, který měl sloužit jako pracovní tábor a posléze přestupní stanice do
koncentračních táborů (byly odtud vypraveny 2 transporty do Osvětimi).
Tábor v Letech byl zřízen z původního tábora stavebních dělníků,
složeného z 50 mobilních buněk. Romské obyvatelstvo tu bylo internováno
od r. 1940, intenzivně (celé rodiny) od léta 1942. Vězňové (muži, ženy i děti)
pracovali na silničních stavbách, v lesích a v zemědělství.
Otřesné hygienické podmínky i týrání ze strany dozorců vedly k tomu, že
například z evidovaných 36 novorozenců přežilo nejvýše jen 8. V r. 1943 tu
vypukla epidemie tyfu, které padlo za oběť asi 120 osob a která provoz
tábora ukončila. Celkem táborem prošlo 1309 osob, z nichž čtvrtina byla
propuštěna nebo utekla, 326 tu nepřežilo a ostatní skončili v Osvětimi nebo
byli přemístěni do podobného tábora v Hodoníně u Kunštátu na
Českomoravské vrchovině.
Na začátku 1942 (po lednové nacistické konferenci ve
Wannsee, kterou řídili Reinhard Heydrich a Adolf
Eichmann) byla zahájena likvidace Židů v nacisty
ovládaných zemích Evropy a nevyhnula se ani jižním
Čechám. V dubnu 1942 se českobudějovičtí Židé museli
shromáždit v jedné z továren ve městě a odtud byli
deportováni v počtu 909 osob do Terezína a pak do
koncentračních táborů: válku z nich přežilo jen 30 osob
(mezi nimi byl i pozdější spisovatel Norbert Frýd, 1913 –
1976).
Nejznámějším z českobudějovických Židů byl Karel Fleischmann (1897 –
1944), lékař, spisovatel a výtvarník, jeden z vůdčích organizátorů
českobudějovického kulturního života (člen avantgardní umělecké skupiny
Linie, působící 1931 – 1939).
Karel Fleischmann, jeho kresba o bídě života v
Terezíně a dnešní situace na českobudějovickém
židovském hřbitově (v Pekárenské ulici na návrší
východně od železničního náspu): provizorní deska se jmény obětí nacismu a
starší náhrobky.
Nacisté prakticky zlikvidovali židovský náboženský i společenský život
v jižních Čechách. Tragickým činem bylo i odstřelení českobudějovické
synagogy 5. 7. 1942. Byla to výjimečná stavba v novogotickém stylu (což je u
synagog neobvyklé), postavená 1887 – 1888 podle projektu vídeňského
architekta Maxe Fleischera (specialisty na chrámové stavby). Synagoga měla
monumentální rozměry: hlavní loď byla 26 m dlouhá, 11 m široká a 11 m
vysoká. Židovská obec chtěla synagogu zachránit převedením do majetku
města, ujmout se jí chtěla i Československá církev, ale komisař David trval na
zničení. Dnes je na jejím místě parkoviště a od r. 1992 i pomník od
českobudějovického sochaře Romana Brichcína (ve vestibulu sousední
budovy e.on si můžete prohlédnout model synagogy).
V Kamenném Újezdě u Českých Budějovic se narodil učitel Jan Zelenka
(1895 – 1942). Byl funkcionářem tělovýchovné organizace Sokol, dlouhá léta
pracoval jako učitel v Praze a za okupace působil v sokolské odbojové
organizaci Jindra (měl krycí jméno Hajský). Patřil k vůdčím členům odbojové
akce, která vyvrcholila atentátem na předního nacistu Reinharda Heydricha
(1904 – 1942). Atentátníkům, československým parašutistům Jozefu
Gabčíkovi (1912 – 1942) a Janu Kubišovi (1913 – 1942), obstarával úkryty
v bytech.
Když byli atentátníci prozrazeni
a
gestapo
vtrhlo
do
bytu
Zelenkových (17. 6. 1942, tedy den
před posledním bojem parašutistů
v kryptě kostela svatých Cyrila a
Metoděje), sám Zelenka se otrávil
jedem a stejnou smrt zvolil o
několik hodin později jeho syn Jan
Milíč.
Řadu lidských životů zachránil před
nacistickým pronásledováním katolický
kněz Josef Jílek (1908 – 1945).
Narodil se v selské rodině ve Výhni u
Kaplice. Působil v Prachaticích, Kunžaku,
Katovicích a Čechticích. Za okupace
pomáhal pronásledovaným osobám tím, že
– mimo jiné ve spolupráci se strakonickým
lékařem Karlem Hradeckým – jim vydával
falešné křestní listy a falšoval i přihlášky
pobytu. Byl zatčen za heydrichiády 5. 8.
1942 a vězněn v Brandenburgu u Berlína;
zde byl popraven gilotinou 20. 4. 1945 jako
poslední tamější oběť – necelý týden před
dobytím Berlína Rusy.
Velmi tragickou součástí jihočeské protektorátní historie jsou transporty
smrti. Nejprve po jihočeských tratích – a především po trati České Budějovice
– Horní Dvořiště – Freistadt – Linz – putovaly vlaky s vězni do
koncentračního tábora Mauthausen. Čechoslováků tu bylo uvězněno přes 7
tisíc, zahynula jich více než polovina: patrně nejznámějším byl
svobodomyslný písničkář, herec a režisér Karel Hašler (1879 – 1941), který
byl zatčen gestapem ve věku 62 let (!) na konci léta 1941 přímo při natáčení
filmu Městečko na dlani a v krutých podmínkách práce v kamenolomu přežil
jen tři nebo čtyři měsíce a před Vánocemi 1941 utýrán zemřel.
V zimě 1944 – 1945 pak napříč jižními Čechami směřovaly železniční
transporty evakuovaných koncentračních táborů z Polska do Alp.
V extrémních podmínkách vězni neměli šanci přežít. Obzvlášť otřesný byl
případ polských dívek nalezených v polomrtvém stavu americkými vojáky ve
Volarech.
Relativně častou příležitost, jak se Jihočeši mohli setkat s ozvěnami
válečných bojů, představovali váleční zajatci. V jižních Čechách bylo více než
100 zajateckých táborů, zpravidla však každý z nich čítal jen několik málo
desítek mužů. Pracovali na dopravních stavbách, v zemědělství nebo v lese.
Bývali přidělováni i do sedláckých rodin. O tom, jaký mohl být vztah mezi nimi
a Čechy nebo – v Sudetech – Němci, se můžeme jen dohadovat, protože
přímých svědectví mnoho není (existoval samozřejmě i sudetoněmecký
odboj, ale koncentroval se na šíření informací a není ještě dostatečně
prozkoumán).
Po skončení války však v Ústí nad Labem odcházející francouzští zajatci
dali v městském rozhlase přečíst – v němčině – tento pozdrav:
„V těchto dnech opouštíme Váš okres po dlouholetém pobytu mezi Vámi.
Je pro nás milou povinností z celého srdce poděkovat Vám všem, kteří jste
nás podporovali nebo s námi udržovali přátelské a srdečné vztahy.
Vystavovali jste se často nebezpečí nepříjemných následků, přesto jste měli
pro nás a naše potřeby vždy pochopení. Loučíme se s Vámi, přejeme Vám
do budoucna vše nejlepší a budeme na Vás často vzpomínat.“
K významným bojovým přesunům nebo střetnutím pozemních armád
v jižních Čechách za Druhé světové války nedošlo. Prakticky všechny
souboje i bitvy se tu odehrávaly ve vzduchu. Po invazi Spojenců do Itálie
(1943) začaly soustavné útoky angloamerického stíhacího i bombardovacího
letectva
do
prostoru
Českých zemí i Rakouska.
K prvnímu,
patrně
náhodnému náletu však
došlo již v noci z 16. na 17.
10. 1940: zasažena byla
oblast mimo město, neboť
cílem se stal železniční
most přes Vltavu na staré
trati do Plzně.
Pro nacisty mělo – i ve
středoevropském měřítku –
značný význam letiště
v Plané
u
Českých
Budějovic. Jednalo se o
moderní objekt z let 1932 –
1937,
který
svým
vojenským
provozem
vhodně vyplňoval prostor na zhruba poloviční vzdálenosti mezi Vídní a
Prahou (situaci dobře charakterizuje mapa německé XVII. letecké župy).
Významným cílem spojeneckých leteckých útoků byly železniční tratě,
nádraží, lokomotivy a vojenské vlaky. V jižních Čechách se terčem těchto
akcí stala většina nádraží.
K patrně největší letecké bitvě na jihočeském nebi došlo 24. srpna 1944
nad Jindřichohradeckem. Střetli se tu americký letecký svaz vracející se
z útoku na chemickou továrnu u Pardubic s německými stíhači. Němci
sestřelili 6 amerických čtyřmotorových bombardérů B-24 Liberator ze sestavy
americké 15. letecké armády, zatímco německá Luftwaffe ztratila nejméně 14
stíhaček typu Messerschmitt Bf 109 a Focke Wulf Fw 190. Vzhledem k
prudkosti střetnutí dopadla většina zasažených letadel v prostoru
Jindřichohradecka. Zájemci o leteckou historii dodnes hledají a nacházejí
trosky letounů zaryté v zemi (zatím naposledy byla v r. 2011 nalezena
stíhačka, kterou řídil špičkový německý pilot Hubert Engst). Bitvě je věnována
část expozice v Muzeu Jindřichohradecka.
Tři nejničivější nálety se odehrály až v posledních měsících války. Jejich
strategickým cílem bylo znemožnit Němcům železniční přesuny armády pro
posílení obrany Vídně před postupující sovětskou armádou.
(1) V pátek 23. 3. 1945 kolem poledne 128 amerických letadel B-24
Liberator zničilo železniční uzel České Velenice (do r. 1919 to byla nádražní
čtvrť rakouského Gmündu): zahynulo asi 1 300 lidí.
(2) Tentýž den 23. 3. 1945 podniklo 168 amerických letadel B-17 nálet na
německou olejovou rafinerii u Drážďan (Dresden) a při zpátečním letu se
jedna skupina letounů (jen 2 stroje?) oddělila a kolem 13:30 h zničila
v Českých Budějovicích řadu nádražních budov, 2 železniční mosty a 23
lokomotiv. Zahynulo asi 37 osob, z toho 33 železničářů.
(3) Sobota 24. 3. 1945 (11:30 – 11:55) – Nejničivější válečný útok na
České Budějovice (Plan Able, 52 letounů B-24):
Cílem se stalo opět hlavně nádraží, ale vlivem silného bočního větru řada
bomb spadla na továrny kolem nádraží a na obytnou čtvrť kolem Lannovy
třídy. Kromě řady činžovních domů byly zničeny také budovy gestapa a
německé školy (oba objekty ovšem byly v tu dobu prázdné).
Na místě gestapa byl po válce postaven typický „dvouletkový“ dům
s lékárnou (z dvouletého Plánu národní obnovy), parcela školy zůstala
nezastavěná až do konce 70. let, kdy na ní vyrostl obchodní dům Prior s
parkovištěm.
Část útoku mířila i na soudní budovy na nábřeží Malše a na ocelový Zlatý
most (z r. 1915). Na konstrukci mostu jsou stále patrné stopy po střelách
z leteckých kulometů.
Na jihočeské železnice útočilo i stíhací letectvo.
Toto je výpověď očitého svědka stíhacího útoku na nádraží v Číčenicích
na trati České Budějovice – Plzeň:
,,Při prvním náletu 23. dubna 1945 byl kolem 17. hodiny napaden u
stanice vlak jedoucí od Týna nad Vltavou. Ze 40 cestujících jich bylo 14
usmrceno a převážná většina zraněna. Též strojvedoucí byl raněn a po
krátké době svému zranění podlehl.
Největší nálet stanice prožila 24. dubna v 7 hodin, kdy ve stanici stály čtyři
nákladní vlaky a stanice byla přeplněna cestujícími, většinou uprchlíky z
Německa a Slezska a německými vojáky. Celkem bylo ve stanici přes 800
cestujících. Téměř půl hodiny trval nálet čtrnácti hloubkových letadel, jež
ostřelovaly všechny stroje, prostřílely jak staniční tak obytnou budovu. Střely
létaly i do dopravní kanceláře. Po náletu byla nalezena jen jedna usmrcená
osoba a zcela shořel jeden vůz.“
Američané používali k útokům v jižních Čechách nejčastěji stíhačky
Lockheed P-38 Lightning, Republic P-47 Thunderbolt a North American P-51
Mustang:
O několik dní dříve se odehrála jiná, rozsahem menší akce amerických
stíhačů, kteří se odpojili od leteckého svazu vracejícího se z bombardování
v Německu. Stíhači (patrně 3 stroje) letěli nad železniční tratí Horažďovice –
České Budějovice, prostříleli několik lokomotiv, ale poblíž Budějovic byli
překvapeni dvojicí německých fockewulfů: Poručík Robert Whitehead byl
sestřelen a při pádu zahynul. Jeden z jeho kolegů sestřelil jednoho Němce a
pak už Američané zmizeli do bezpečí přes Rakousko. Německé stíhačky
patrně patřily k bitevní eskadře SG 10 a vracely se na letiště v Plané
pravděpodobně z akce na Moravě nebo v Rakousku.
Kronika obce Srubec doslova uvádí: "Brzy po jejich příchodu (německých
vojáků) odehrál se nad Srubcem 11. dubna 1945 letecký souboj, při kterém
bylo sestřeleno americké letadlo, které řídil kanadský pilot 19letý Bobby
Veith. Letadlo dopadlo na pole pana Šulisty a celé shořelo. Mladý nadějný
hoch-hrdina položil svůj život daleko od své vlasti."
Whitehead byl pohřben, ale jeho ostatky byly po válce převezeny do
Ameriky. Na místě dopadu byl postaven pomník (po r. 1989 nahrazen novým)
a na horním hřbitově v Dobré Vodě má Whitehead symbolický hrob.
Osvobození jižních Čech bylo poznamenáno rostoucími spory mezi
západními Spojenci a Sovětským svazem. Demarkační čára, dohodnutá
podle závěrů Jaltské konference velmocí, byla stanovena jako linie Chemnitz
– Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linz. Ale zpomalení sovětského
postupu přes Vídeň a Českomoravskou vrchovinu otevřel prostor pro její
posunutí směrem na východ. Rusové však ve zprávách Američanům
nadhodnotili své pozice, aby si uchovali možnost dosáhnout Prahy. Tak se
stalo, že například Písek byl osvobozen dvakrát: nejprve Američany, kteří se
však vzápětí museli stáhnout na předem dohodnutou linii, a pak Rusy.
Zajímavostí je pomník u Vitějovic na Prachaticku: setkalo se tu 5 armád.
Zatímco západní část jižních Čech byla osvobozována od 6. května (kdy
Američané dosáhli Plzně), do Českých Budějovic i do jiných obcí ve východní
polovině kraje dorazili Rusové až 10. května.
Vyšebrodský dům v centru Českých Budějovic byl za války sídlem
německé regionální správy a v květnu 1945 se stal sídlem sovětských
jednotek z armády maršála Rodiona Malinovského (1898 – 1967).
Na okraj: nabídku amerických vojenských vyjednavačů na urgentní
osvobození Prahy odmítl jménem revoluční České národní rady mladý
komunista Josef Smrkovský, který se za války účastnil odboje v Dačicích
nedaleko rakouských hranic a v r. 1968 pak byl předsedou parlamentu v éře
reformního komunisty Alexandera Dubčeka.
Download

Jižní Čechy byly vždy v kontaktu s velkými