SVĚT WESTERNU
THE WORLD OF WESTERN
SVETWESTERNU.CZ
BŘEZEN |1|2011
Obsah
4
western hobby
NAŠE TÉMA
Na návštěvě v chovné stanici malamutů ve Volarech
4
aneb Jak se žije musherům v Čechách
Nejdelší a nejtěžší závod psích spřežení u nás:
7
Šediváčkův long
Rozhovor s musherem Robinem Vinšem
9
LIDÉ KOLEM WESTERNU
Novodobý dragoun v řadách policie
10
10
16
FOLK & COUNTRY
Cowpackův country bál
Country bál Country Radia
Rozhovor se stepařem a tanečníkem Markem Chytrou
13
14
15
INDIÁNI
Festival severoamerických indiánských tanců v Kladně
16
western sport
Z KOLBIŠŤ
Klinika s Butchem Carsem
18
OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ
Anketa
19
ZAHRANIČNÍ OKÉNKO
NCHA World Championship futurity 2010:
20
22
Přepsání cuttingových dějin
Zážitky z cesty po Americe: … i finská vodka zmrzla
22
western echo
DOPISOVÁ RUBRIKA
26
Amerika: Jiný svět?
VZPOMÍNÁME
26
Bohumil Kašpárek alias Hospodář, Luděk Cowpak Burian
PEL MEL
Zachyceno fotoobjektivem
Trochu moudra
Soutěž
2
27
26
27
Editorial
Ahoj westerňačky a westerňáci,
máme tady první letošní číslo časopisu Svět westernu a další sezónu
před sebou!
Na základě informací z minulého roku a plánování dalších kroků se
náš tým po lednové zasloužené dovolené domluvil, že i v roce 2011 se
budete na www.svetwesternu.cz setkávat s novými vydáními našeho
časopisu, kde píšeme o všem zajímavém, co se nějakým způsobem
dotýká westernu. Vstupujeme tak vlastně již do třetího ročníku naší
existence, na což jsme patřičně hrdí, a vy se i letos můžete těšit na další
zajímavé čtení a fotografie!
Náš redakční tým není podporován žádným velkým vydavatelem
a časopis vydáváme hlavně proto, že je to náš koníček a že bychom
rádi westernové aktivity rozšířili mezi širší veřejnost. V letošním roce
bychom chtěli vydat pět čísel Světa westernu s tím, že se nám povede
jedno z nich (to letní!) vydat jako číslo mimořádné v tištěné podobě.
Dostane se k vám na předplatitelské bázi (objednávky můžete posílat
už nyní na naši mailovou adresu), popřípadě prostřednictvím sítě nám
spřátelených prodejních míst (o těch vás budeme ještě informovat).
Snažili jsme se navázat stálejší spolupráci s různými asociacemi, kluby
a federacemi, které se některou složkou westernu zabývají, a je docela
zajímavé pozorovat, jak lidé v nich různě mění svá rozhodnutí, pokouší
se nastavit další kroky a vymýšlejí, jak zkoordinovat různé lidi a procesy
současně. Není to jednoduché a výsledek je zatím nejistý. Co však jisté
je, to je fakt, že nová westernová sezóna začíná a my budeme u toho!
Budeme mapovat rozmanité westernové aktivity, představovat vám
zajímavé osobnosti, zprostředkovávat vám svobodomyslný a čerstvý vítr,
který k westernu, chlapskému přátelství a lásce k přírodě a ke zvířatům
patří. Chcete-li být i vy s námi, prosím dejte nám vědět, napište nám
a budete-li mít nápad či zájem naši redakci podpořit, jste vítáni.
Brzy na kolbištích či v arénách, s kytarou nebo s bičem a lasem
AHOJ!
Za tým Světa westernu
Robert Mahovský
3
western hobby
NAŠE TÉMA: MUSHING
NA NÁVŠTĚVĚ V CHOVNÉ STANICI MALAMUTŮ VE VOLARECH
Jak se žije musherům v Čechách
Psí štěkot slyšíte už od konce vesnice, přestože chovatelská stanice Pavla Kučery je od ní
vzdálená dobrých pět set metrů. Vyšlápnete mírný kopeček, nezaleknete se početného stáda
černočerných krav (fakt vypadají jako nahněvaní býci), které za vámi vyrazí z louky lemující
cestu, a už jste tam. Vkročíte branou do ohrazeného areálu a zíráte na 72 tažných psů. Každý
stojí přivázaný u své boudy a radostně vrtí ocasem. Haf haf, vítej člověče, zapřáhni nás
do saní a jedeme!
Měří téměř dva metry, dlouhé
vlasy stažené do culíku, červená čelenka z šátku uvázaného kolem hlavy. Oči jsou přímé a jasné. Vyrovnaný chlap. Dovolte mi představit vám
Pavla Kučeru, ředitele nejdelšího
závodu psích spřežení v Čechách,
mushera tělem i duší a přítele psů.
Železného muže saňových psů (Iron
sled dog man), který si vysloužil tento titul dokonce už dvakrát – v roce
2007 a 2008. V těchto letech úspěšně dokončil nejméně tři ze čtyř extrémních závodů psích spřežení, kde
měří své síly nejzkušenější musheři
z celé Evropy.
KDE SE RODÍ „ŽELEZNÍ
MUŽI SAŇOVÝCH PSŮ“?
„Do této čtveřice vybraných závodů patří Šediváčkův long, kte-
4
rý je dlouhý 222 a 333 kilometrů
a jede se na etapy vždy v lednu
v Orlických horách. Další závod
v rakouském Neu Kirchenu má
zase extrémní převýšení – startujeme ve výšce 800 m n. m., vystoupat musíme až do 2200 metrů, část z toho po černé sjezdovce,
a dolů sjíždíme po sáňkařské
dráze. Trať třetího závodu vede
po sjezdovkách v Innekrems u rakouského Villachu. Poslední čtvrtý závod ve švýcarském Schandolinu, případně v Dachsteinu, je
nepovinný,“ přibližuje nám Pavel
Kučera sérii závodů, kde se rodí
železní muži. Nejede se v nich
o pořadí ani o co nejlepší dosažený čas, ale o dokončení alespoň
tří z nich. Se psím spřežením je
z Čechů kromě Pavla úspěšně
absolvoval například Roman Novotný, Milan Petrželka si vyjezdil
železného muže s pulkou (to jsou
saně ve tvaru bobu), Vladimír Urbášek a Zdeňka Dušková se stali
železným mužem, respektive železnou ženou, ve skijöringu.
DVAASEDMDESÁT
HLADOVÝCH KRKŮ
Omamné (a kratičké) chvíle
na sportovním výsluní jsou vykoupené nikdy nekončící každodenní prací po celičký rok. Dvaasedmdesát tažných psů v chovné
stanici malamutů Pavla Kučery
u Volar musí dostat každý večer
nažrat a jen samotné roznášení
připraveného žrádla trvá hodinu.
„Vlastní příprava zabere skoro
půl dne – ke granulím přidává-
me maso z jatek, některé vaříme,
krmné dávky se mění podle toho,
v jakém stadiu výcviku pes je
a jakou má pracovní zátěž,“ nechává nás nahlédnout pod pokličku mushingu Pavel Kučera.
Po psech se musí také uklízet
a nejspíš si ani dovedete představit, kolik výkalů tahle psí smečka
vyprodukuje. A opravovat boudy
je potřeba! Každý pes má svou
vlastní, některému vydrží několik
let, jiný ji zdevastuje během roku
několikrát.
OSOBNÍ PROSTOR
O POLOMĚRU ČTYŘI
METRY
Psi jsou v měsících tréninku přivázání na čtyřmetrovém úvazu.
Kolem středového kolíku mají
vyšlapaný kruh a tenhle v průměru
osmimetrový osobní prostor navzájem respektují, i když jsou puštění
na volno. V něm běhají, skáčou,
štěkají na svět a okolní dvou- i čtyřnožce, hrají si, sledují okolí, žerou,
odpočívají. Někdy jen tak na zemi,
jindy na střeše své boudy, do které
občas zalezou, když chtějí mít soukromí a klid. Z boudy jim vykukuje
jen čumák.
Jeden „milovník“ psů poslal
kdysi na Pavla Kučeru kontrolu z hygienické stanice, protože
se mu zdálo, že uvázaní psi trpí
nedostatkem volnosti. Opak se
ukázal pravdou. Psi zde mají prostoru několikanásobně více, než
kolik určují normy. A navíc nelze
nevidět, že jsou spokojení, vitální, plní psího štěstí.
TEPLOTA POD
15 STUPŇŮ: DO PRÁCE!
Pracovní sezóna trvá pro tažné
psy od srpna do března, respektive je předurčená počasím, při
němž rtuť teploměru nepřevýší
15 stupňů. Přes léto psi odpočívají, jsou na volno, chodí se koupat a užívají si nicnedělání. To
ale není přesné vyjádření, neboť
práce je pro psy ještě větší radostí
a zábavou. Jakmile v zimní sezóně vidí, že se jde zapřahat, hlasitě
vyjí, štěkají a skáčou s přemírou
energie: „Haf, haf, zapřáhni mě,
haf, haf, mě si vyber!!!“.
Na začátku sezóny, když ještě není sníh, tahají psi zapřažení
do spřežení těžkou káru, aby získali fyzickou kondici. Začínají na tříkilometrových úsecích,
postupně se trasy prodlužují až
na 35 – 40 kilometrů. „Nejde
ani tak o počet ujetých kilometrů, jako aby vydrželi běžet čtyři
až pět hodin v hlubokém sněhu,“
vysvětluje Pavel Kučera.
TRENÉRSKÉ KOUZLENÍ
Počet psů zapřažených do jednoho spřežení se pohybuje od čtyř
do dvanácti. Je to ale alchymie
vybrat a zapřáhnout vedle sebe
ty, kteří se chovají přátelsky
a spolupracují, vychovat „psího
leadera“, jenž vede celé spřežení
a poslouchá pokyny mushera. Jak
se to psi naučí? „Polovinu práce
odvedou sami psi – starší a zkušenější vychovávají ty mladé,“
odpovídá na položenou otázku
Pavel Kučera. Druhou polovinu
výchovy musí odvést musher.
Pavel Kučera se v tom zdá být
velmi dobrý. Ba výborný! Svým
psům rozumí a přípravu na vrchol
sezóny dokáže dobře načasovat –
v Šediváčkově longu skončili letos jeho svěřenci jednou na pátém
a jednou na šestém místě!
CHYBA JE V LIDECH,
NE VE PSECH
Možná je to tím, že psi nejsou
pro Pavla Kučeru prostředkem
k dosažení sportovního úspěchu,
sportovním náčiním. Psi jsou jeho
kamarádi, parťáci, členové rodiny. „Žít se psy je krásné,“ tvrdí
Pavel Kučera. „Psi vás vždycky
něčím překvapí, pořád se od nich
můžete něčemu přiučit, žádní
dva nejsou stejní, třebaže by byli
sourozenci. Nevěřím lidem, kteří o sobě říkají, že převychovali
desítky problematických psů.
Každého psa totiž musíte dobře
poznat a to chce čas, stejně jako
jeho převýchova, která trvá dlouhou dobu. Nemluvím o zkrocení
problematického psa, ale o jeho
převýchově – v tom je zásadní rozdíl. A pokud už mluvíme
o problematických psech, jsem
přesvědčený, že za jejich problémy stojí vždycky člověk. Chyba
je v nás, v lidech, ne ve psech.“
pomalejší) a velký zápřah z osmi
až deseti aktivních psů tvoří dohromady aljašští hasky, ohaři
a malamuti.
Pavel Kučera sám jezdí nejraději s malamutím spřežením.
Zapřahá jich deset až dvanáct
(on sám je statný chlap, takže psi
mají co táhnout) a jak tvrdí, je
obdivuhodné, že tihle od přírody
pomalejší psi dokážou v závodech úspěšně konkurovat hasky.
Zážitkové agentury posílají
do volarské chovné stanice klienty, kteří si chtějí tento sport vyzkoušet. Stanici navštěvují i děti
z okolí či ty, které sem přijedou
na školu v přírodě. „Jednou k nám
dorazil autobus plný dětí. Každé
děcko hladilo jednoho psa a tak
se spolu mazlili, že jsme museli
psy před jejich odjezdem přepočítat, aby některý nechyběl,“
směje se manželka Pavla Kučery
paní Andrea Müller Kucera.
ŽIVOT S KULISOU
PSÍHO ŠTĚKÁNÍ
Když už jsme zmínili paní Andreu, zajímalo mě, jak se jí
tento specifický způsob života
líbí. „Líbí,“ odpověděla. Dříve
sama soutěžila se čtyřspřežením
a u psů se s manželem seznámili,
ŠŤASTNÝ ŽIVOT PSÍCH
DŮCHODCŮ
Ve volarské chovné stanici najdete aljašské malamuty, sibiřské a aljašské hasky, grónské
psy a ohaře. Od štěňat až po ty
zasloužilé, kterým Pavel Kučera
připravil hezký důchod. Štěňata
se tu nerodí jako na běžícím pásu,
ale plánovitě, když je třeba doplnit stávající spřežení. V současné době má Pavel Kučera jedno
spřežení ze závodních psů, druhé
ze psů-důchodců, které slouží
k rekreačním účelům (říká se jim
příhodně Happy dogs), z aljašských hasky dají dohromady dva
zápřahy (jeden rychlejší a jeden
Pavel Kučera se svými čtyřnohými kamarády
5
western hobby
NAŠE TÉMA: MUSHING
O MUSHINGU
Svaz psích spřežení vznikl v Česku už v roce 1978. Po roce 1989 se
stal jedním z málopočetných sportů v rámci ČSTV. V současnosti
u nás působí 43 musherských klubů, sdružujících kolem tisícovky
registrovaných členů; více než 600 z nich má licenci.
Co do délky trasy existují tři typy musherských závodů:
■ sprint (podle počtu psů až do 15 km),
■ middle (do 45 km, psi bez zátěže) a
■ long (nad 35 km, psi se zátěží).
Podle počtu psů ve spřežení se rozlišují kategorie:
■ LT1: 3 až 4 psi s průkazem původu;
■ LT2: 5 až 8 psů s průkazem původu;
■ LTO: 8 a více psů s průkazem původu
■ LU: 4 a více psů bez průkazu původu skandinávská třída
(skijöring a pulka od 1 do 3 psů)
Pro mushing byli vyšlechtěni severští psi, kteří jsou sice pomalejší,
ale vytrvalejší. U nás a v Evropě jsou nejvíce rozšíření tzv. evropští
saňoví psi, kteří sice nemají průkaz původu, ale v porovnání se
severskými psy jezdí jako Formule 1.
V posledních letech psích spřežení v Česku ubývá a nahrazují
je tzv. „indivuduálové“ (individual mushing sports), tedy závodní disciplíny, v nichž je možné startovat jen s jedním psem.
Těmi nejoblíbenějšími jsou:
■ skijöring lyžařská disciplína, v níž závodí lyžař na běžkách se
spřežením tvořeným jedním či dvěma psi (zvlášť muži a ženy),
■ pulka běžkařská disciplína, kdy spřežení tvoří samostatný pes
nebo tandemový zápřah až čtyř psů táhnoucích pomocí oje pulku (saně ve tvaru bobu) a běžce na lyžích,
■ canicross disciplína, při níž je pes pevně spojený tažnou šňůrou
s běžcem,
■ bikejöring disciplína, kdy pes táhne jezdce na kole,
■ scooter disciplína, kdy pes táhne jezdce na koloběžce.
(ša)
takže předem věděla, do čeho jde.
A nikdy toho prý nezalitovala. Život se zvukovou kulisou z psího
štěkotu ji očividně těší. Její oblíbená malamutka Levá se k ní lísá
a líže ji po tváři, paní Andrea jí
něžnosti oplácí, i když svou lásku
a péči musí spravedlivě rozdávat
všem psům stejnou měrou.
Dneska jezdí s psím spřežením už jen rekreačně, aktivně se
ale dělí s manželem o povinnosti
a úkoly ředitele nejdelšího běhu
psích spřežení v Česku - Šediváčkova longu (Šediváček byl ostatně její pes, který se vpředvečer
prvního závodu před patnácti lety
v Orlických horách ztratil a někdo z místních lidí ho zastřelil;
na jeho památku se závod jmenuje po něm).
Paní Andrea stačí kromě práce
vychovávat sedmiletého Pavlíka, který už má svoje malé saně
a jezdí s nimi v zápřahu.
6
DOVOLENÁ NA DECE
ZA DOMEM
Každé ráno odjíždí paní Andrea
za prací do firmy vyrábějící kancelářský nábytek a na psí farmu
se vrací k večeru. I Pavel Kučera
je od jara do podzimu zaměstnaný
jako údržbář zahrad. Péče o psy je
pro ně opravdu jenom hobby a zálibou, které však věnují veškerý volný čas. „Co takhle rodinná dovolená?“ zkouším zviklat vyrovnanost
a smířenost paní Andrey s tímto
způsobem života. „V létě si lehneme na deku u baráku a psi pobíhají
kolem nás. V zimě trávíme týden
dovolené v Orlických horách při
pořádání Šediváčkova longu, o stanici se tu zatím starají naši přátelé,“
říká beze stopy lítosti.
RADOST VE PSÍCH
OČÍCH
Co manžele Kučerovi na životě
se psy těší? „Ta radost, kterou
vidíme v očích psů, když je zapřaháme,“ říká paní Andrea.
„Jakmile se ocitnou na startu,
všichni jako na povel ztichnou
a pak vyrazí na trasu. A jsou
šťastní, že mohou podat výkon.
Nutit je k tomu nemusíme.“ Inu,
za vším je (jak tomu obvykle v životě bývá) láska. Láska ke psům,
věrným přátelům člověka. Lás-
ka k přírodě, kterou musheři se
spřežením projíždějí a vnímají
všechny její krásy. Láska k tomuto způsobu života. „Když se
pes přijde za vámi pomazlit, tak
je to vůbec to nejkrásnější,“ doplňuje s něhou manželčina slova
Pavel Kučera.
Irena Šatavová
Foto: Jiří Šatava
ŠEDIVÁČKŮV LONG
Nejdelší a nejtěžší
závod psích
spřežení u nás
Kdo se poslední lednový týden vypravil
lyžovat do okolí Deštného v Orlických horách,
zažil na sjezdovkách pohodu. Žádné fronty
u vleku, ani náznak tlačenice na svahu,
pohoda, pianko… Řeknete si, že konec ledna
je prostě takovou mrtvou sezónou. Máte asi
kus pravdy, ale ne celou. Právě v tomto týdnu
se totiž v okolních chatách a penzionech
ubytovala téměř stovka musherů, kteří se sem
sjeli na Šediváčkův long – jeden v nejdelších
a nejtěžších závodů psích spřežení.
Abychom byli přesní – na start
závodu se ve středu 26. ledna
2011 postavilo 83 závodníků,
z nichž pět desítek přijelo ze zahraničí. A s sebou si přivezli kolem 400 tažných psů!
ČTYŘI ETAPY ZÁVODU
Šediváčkův long, neboli závod
na dlouhou trať, má u nás tradici – letos se jel popatnácté. Jeho
trasy dlouhé 222 a 333 kilometrů
vedou po hřebenech Orlických
hor (na delší trasu se letos přihlásili pouze dva závodníci, takže
byla zrušena). Jede se po čtyři
dny, každý den jedna etapa: První
a druhý den měří okruh z Deštného, kde je start i cíl, 65 kilometrů.
Přestože druhý den je trasa totožná, je časově posunutá tak, aby
závodníci museli dojíždět její závěrečnou část potmě. Třetí den se
jede etapa o pět kilometrů kratší,
která vede z Deštného do Orlického Záhoří. Tady závodníci se psy
tráví noc bivakováním na sněhu
pod širým nebem. Poslední den
zbývá z celého 222 km dlouhého
závodu dojet 35 závěrečných kilometrů do Jedlové v Deštném –
a jsme v cíli!
VYBERTE SI
Z RŮZNÝCH TŘÍD
Musheři závodí v několika kategoriích, které se liší podle počtu
zapřažených psů a podle toho,
mají-li psi průkaz původu, či
nikoliv. V limitovaných třídách
LT1 a LT2 jedou spřežení s maximálně čtyřmi, respektive čtyřmi
až osmi psy s průkazem původu.
V takzvané otevřené třídě LTO
může být ve spřežení zapřaženo osm a více psů, třída LU je
vyhrazena pro čtyři a více psů bez
průkazu původu. V těchto třídách
včetně tzv. pulky (psí spřežení
táhne saně ve tvaru bobu) je Šediváčkův long zároveň mistrovstvím ČR psích spřežení na dlouhou trať. Další kategorie, v nichž
se v Orlických horách soutěžilo,
už do mistrovství nespadají. Šlo
o skijöring (pes nebo dva psi táhnou běžkaře) a bikejöring (pes
táhne jezdce na kole).
DESÍTKY
DOBROVOLNÍKŮ
A NADŠENCŮ
Trasa celého závodu musí být
dobře upravená. Zodpovídá za to
tým pomocníků, kteří přípravě
trati už patnáct let obětují svoji
zimní dovolenou: Sumec, Kvakin, Venca a Láďa Konečný, šéf
trati, jenž má (nehledě na svou
výšku 195 cm, anebo právě kvůli ní) přezdívku Prcek. Dále tu
funguje „parta lopatářů“ – lidí,
kteří opravují trať po celou dobu
závodu. „Před třinácti lety je sem
přivedla naše dcera. Šlo o její
spolužáky–středoškoláky z Českých Budějovic a i když už dávno
odrostli školním lavicím, na Šediváčkův long se jejich základní šestičlenná parta vrací každý
rok,“ říká ředitel závodu Pavel
Kučera. Nesmíme zapomenout
na pomocníky na kontrolních
bodech, kteří tam tráví celé dny
a pomocí SMS zpráv hlásí řediteli
závodu, který závodník projel jejich stanovištěm. Kvůli několika
opozdilcům mrznou na trati dlouhé hodiny, i když už většina ostatních oslavuje dojezd na konci etapy. Ale právě díky nim se mohou
na světelné tabuli u startu závodu
7
western hobby
NAŠE TÉMA: MUSHING
objevovat stále aktuální informace, jak si na tom ten který musher
stojí. No a pak jsou tu rozhodčí,
veterinář, organizátoři u startu
a cíle – prostě spousta lidí, bez
jejichž práce, nadšení a obětovaného času by se Šediváčkův long
nemohl konat. Mnozí z nich patří
do původní party, jež tady v roce
1997 uspořádala pokusný ročník
závodu psích spřežení na dlouhou
trať, později prohlášený za první
ročník Šediváčkova longu. Utíká
to, utíká…
závodů psích spřežení, z nichž se
rodí „železní muži saňových psů“
(Iron sled dog man) a ledoví psi
(Ice dog). Ostatní tři závody se
jedou v alpských zemích a pouze
jezdec, který z nich úspěšně dokončí alespoň tři povinně předepsané, může dosáhnout na tento
prestižní titul. Z toho je zřejmé,
proč si na startu Šediváčkova
longu dávají dostaveníčko ti nejlepší evropští jezdci se psím spřežením.
NA STUPÍNCÍCH VÍTĚZŮ
STUPÍNEK K TITULU
IRON SLED DOG MAN
Z malého lokálního závodu vyrostl v průběhu let podnik evropského formátu, kam se sjíždějí
desítky musherů z celé Evropy.
Od roku 2002 je Šediváčkův long
zařazen do série čtyř extrémních
A jak to letos dopadlo? Výborně!
Nejen kvůli příznivému počasí,
které se konečně po třech letech
umoudřilo a odměnilo účastníky
i návštěvníky Šediváčkova longu krásným, slunečním počasím
a mrazivě jiskřivou zimou. Takovou, jakou jsme zvyklí vídat
v romantických filmech ze severních krajů, kde zima vládne
po většinu roku a psí spřežení
jsou jediným možným spojením
mezi lidmi.
Slovem výborně ale můžeme
popsat i výsledky českých musherů, kteří si s mezinárodní špičkou
nikterak nezadali a umísťovali se
mezi medailisty.
Ve třídě LT1 obsadil Čech Richard Burda bronzový stupínek,
na stejné příčce skončil v LT2
Martin Řehout se svým šestispřežím. Není bez zajímavosti, že
v této kategorii zvítězila Švýcarka
Janine Eichmannová, drobounká
žena, která se na stupni vítězů
ztrácela mezi hřmotnými muži
umístěnými na druhém a třetím
místě, byť stáli o jeden a dva stupínky níže než ona. Vysvětlení
není složité – v mushingu nejde
ani tak o sílu, jako o dobrou přípravu, natrénované psy a souhru
mushera s psí smečkou.
Ve třídě LU jsme se mohli pyšnit vítězstvím Michala Marhauta, který odjel závod s osmi psy,
a Vítem Kolárem, jenž skončil se
spřežením o šesti psech na třetím
místě.
Dařilo se nám i v kategoriích
pulka - Milan Petržela obsadil
první místo - a ve skijöringu,
kdy v mužích vyhrál Čech Marian Kdýr a v ženách Zdeňka
Dušková.
PŘIJEĎTE ZAŽÍT TU
ATMOSFÉRU!
Patnáctý ročník Šediváčkova longu skončil, šestnáctý se už začíná
připravovat. Možná že nepatříte
mezi ty, kdo si stoupnou do saní
zapřažených za psím spřežením
a pojedou zasněženou krajinou,
lesy, poli, vánicí… Určitě ale
můžete příští rok koncem ledna
zavítat do Deštného v Orlických
horách a nechat se pohltit tou
krásnou atmosférou plnou psího
štěkotu, odvážných mužů, statečných žen a obětavých pomocníků.
Atmosférou, kterou si přeje zažít
snad každý malý kluk (i některá
holka!) a která některé okouzlila natolik, že mushingu propadli
i v dospělém a zralém věku.
Irena Šatavová
Foto: Petra Anderlová
8
ROZHOVOR S ROBINEM VINŠEM
Musíte psům věřit,
že vás dovezou
Robin Vinš je jedním z českých účastníků
Šediváčkova longu. Tento čtyřdenní závod jel
letos potřetí a v poli zahraničních masherů se
neztratil – ba naopak. V kategorii LU se umístil
na šestém místě, trasu 222 kilometrů ujel za 22,5
hodiny a jeho osm zapřažených psů běželo
rychlostí 9,43 km/hod. Jak závod prožíval? To
byla první otázka, kterou jsme mu položili.
Bylo to dost náročné, i když počasí se letos vydařilo a tratě byly
nádherně upravené. V noci před
startem závodu sice napadl sníh,
takže psi museli první den běžet
v prašanu a saně se bořily. Více
než šedesátikilometrou etapu jsme
ujeli za 6:50 hod., což bylo dost
dlouhé, i když psi to dali v pohodě. Druhý den jsem si zlepšil čas
na stejné trati o dvacet minut, sníh
už byl udusaný a jelo se dobře.
Krizový okamžik nastal?
Naštěstí nenastal. Bivakovali jsme
sice při teplotě mínus 17 stupňů,
což psům, kteří spali venku, nijak
nepřidalo. Obvykle jsou zvyklí spát
během závodů ve vleku za autem.
A jak se v tom mrazu spalo
vám?
Měl jsem spacák a karimatku
a když jsem se ráno probudil, karimatka byla přimrzlá ke spacáku.
Jen jsem je oprášil, sbalil do saní
a vyrazili jsme na závěrečnou,
pětatřicet kilometrů dlouhou etapu do cíle. Psi se rozběhli a běželi
naplno od začátku až do konce.
Asi se potřebovali rozehřát…
… no a já taky!
Jak dlouho se mushingu
věnujete?
Letos už čtvrtým rokem.
Šediváčkův long jste jel
potřetí. Jak jste dopadl v předchozích ročnících?
V roce 2009 jsem ho jel také
s osmi psy a dojel jsem na sedmém místě, vloni jsem závod nedojel, protože se mi tam tři z deseti psů poranili, špatně došlápli,
tak jsme to vzdali.
Čím to, že se umísťujete tak
dobře mezi tolika závodníky?
Jde o to dobře připravit psy na sezónu. A konkrétně načasovat přípravu
na tenhle jedinečný závod. Letos
jsme sice měli smůlu – měsíc před
závodem u nás na Šumavě roztál
sníh a museli jsme 14 dnů stát, místo abychom trénovali. V takových
podmínkách to není jednoduché.
Příprava musí být pečlivá: trénovat,
správně psy krmit, věnovat se jim.
Jak často trénujete?
Večer přijdu z práce, na hlavu si dám
čelovou lampu a jezdím se spřežením ve tmě. Ve vrcholné sezóně je
třeba každý den ujet tak 45 km, což
v našich šumavských podmínkách
zabere kolem 3,5 hodiny.
a fujavice, že ani nevidíte na přední psi ve spřežení a vy jim musíte
věřit, že vás dotáhnou domů.
nou zátěž 7 kg na každého psa,
předepsanou výbavu a ještě mushera. S tím se musí také počítat.
Co rozhoduje o tom, zda
pojedete se čtyřmi či s deseti
psi?
To poznám na tréninku, jak
na tom psi jsou a jak jsou sladění.
Já osobně rád trénuji s deseti psy
a na závody si jich beru jen osm,
ty unavenější nechávám doma.
S osmičkou je spřežení tak akorát
dlouhé na předjíždění a dobře se
mi s ním manipuluje mezi stromy
a po polních cestách.
Čeká vás letos ještě nějaký
velký závod?
V březnu pojedu Innekrems ve Švýcarsku. Mým cílem není jet na čas,
ale dojet všechny etapy tohoto obtížného závodu a neuhnat psy.
Prozradíte, jaký máte svůj
sportovní sen?
Příští rok chci získat titul Iron
sled dog man.
Tak ať se vám to podaří!
Víc psů znamená také větší adrenalin?
Určitě. Ale nejde jen o to. Při závodech musí psi táhnout povin-
(ša)
Foto: Jiří Šatava
Co vás na tom baví?
Především ti psi. A také parta
dobrých lidí, kamarádi, hory, sníh
a extrémní zážitky.
Například?
Například když je taková mlha
9
western hobby
LIDÉ KOLEM WESTERNU
Novodobý dragoun
v řadách policie
Láska na první pohled to nebyla. Sedmiletý Aleš se s koňmi setkal poprvé u své
babičky v Nadrybech, respektive u jejích sousedů, kteří měli koně. Byla hned
vedle, ta krásná zvířata! Pásla se ve výbězích, nechala se hladit po měkoučkém
čumáku. Kdy se sám na koně posadí bylo jen otázkou času. Jezdil nejdřív
jako samouk, miloval plavení koní v řece. Pravou láskou ale Aleš zahořel až
v pubertě. Do Kříše, kde na Rokycansku bydlel (a stále bydlí), se přistěhovala jeho
kamarádka a přivezla s sebou i koně. Teprve u ní se začal učit pořádně jezdit.
CUTTING - KRÁLOVSKÁ
DISCIPLÍNA
Na koních zpočátku jezdil klasickým anglickým ježděním. To trvalo
jen do doby, než potkal Karla Spáčila. Ten byl trenérem na ranči v Mořině a věnoval se tu cuttingu - westernové disciplíně, při níž kůň musí
ukázat, jak je schopný samostatně
pracovat s teletem. Alešovi učarovala nejen tato původní honácká práce, ale také Karel Spáčil. Přestože
byl dvojnásobným mistrem Evropy,
choval se úplně normálně a přirozeně, a to Aleši imponovalo. A tak byl
10
zcela pohlcen westernovým ježděním. Dnes za Karlem Spáčilem jezdí do Libomyšle u Zdic. Sice už jen
sporadicky, když mu vybude čas,
ale strávil mu po boku řadu svých
prázdnin a víkendů a mnohému se
přiučil. Potvrzuje to i čtvrté místo,
na kterém se v týmu umístili na Appaloosa show 2009 a jehož si Aleš
nejvíc cení.
VÁBNIČKA
VOJENSKÉHO DRILU
Ještě raději než cutting má Aleš
vojenské ježdění. „To je styl,
který se pěstoval kdysi v armádě.
Kůň musel být všestranný a umět
všechno – překážky v terénu, práci na jízdárně, slavnostní přehlídky… Více se o vojenském výcviku koní dozvídá Aleš z dobových
knížek a materiálů, které si shání,
některé také sám z němčiny a angličtiny překládá. Snaží se vyhledávat bývalé dragouny, kteří
vojenský styl jízdy okusili na své
kůži. Scházel se například se starými veterány, kteří byli s koňmi
v německé armádě. „Dozvídám
se od nich, jak s koňmi pracovali,
sbírám jejich vzpomínky. Když
je slyším vyprávět, jak společně táhli světem tisíce kilometrů,
a pak koně museli zastřelit – to
bylo krušné! Nechtěl bych v té
době žít a jsem moc rád, že my si
na vojáky s koňmi jenom hrajeme,“ říká Aleš upřímně.
Překvapuje vás, proč takový mladý kluk jako Aleš tíhne
k vojenskému drilu a armádnímu
způsobu ježdění? Asi za to zčásti
může Alešův děda, který jezdil
u dragounů a vnuk jeho vojenské
geny zdědil.
V OSMNÁCTI K POLICII
Po maturitě Aleš zamířil k policii
ČR. Prošel základním výběrem,
absolvoval nezbytné psychotesty
a zdravotní vyšetření a zažádal si,
aby mohl nastoupit u jízdní policie. Přání to bylo celkem troufalé,
neboť v Praze pracuje pouhých
16 jízdních policistů (ostatní jsou
až v Brně a ve Zlíně). Nicméně
Aleš je cílevědomý, do služebních stájí v Tróji začal docházel
a po roce a půl odborné přípravy
skutečně nastoupil k jízdní policii. „Měl jsem štěstí, že jezdí
většinou děvčata. Když se ke koním hlásil kluk, měl celkem slušnou naději,“ připouští. Bohužel
zde sloužil jenom dva měsíce.
„Pak mně doporučili, abych šel
na Policejní akademii MV ČR,
a já jsem souhlasil. Studuji ji dálkově, letos budu končit, možná
ještě další dva roky budu pokračovat v magisterském studiu,“
uvažuje Aleš. Současně chodí
do práce. Po dvou denních a dvou
nočních službách následují čtyři
dny volna, a to odjíždí za svými
koňmi do Kříše.
TŘI KOBYLKY
Abychom byli přesní, Aleš má
kobylky. Tři. Desetiletá Becky je
irská plnokrevná kobyla, o které
se Aleš dozvěděl jednou ráno před
třemi roky a večer už ji měl doma.
Kamarádka se jí musela vzdát,
když jí těžce onemocnělo dítě.
Chtěla, aby šla Becky do dobrých
rukou, a to se jí splnilo. Dneska je
z Becky chovná kobylka a nový
přírůstek čeká na jaře.
„Pak jsem si koupil hříbě paint
horse Betty. Je to tmavá hnědka
s bílými ponožkami, v březnu
jí budou dva roky a všechno se
teprve učí,“ popisuje svého druhého koně Aleš. I další kůň je
kobylka - plavá Molly. Podědil
ji po příteli kamarádky, která se
s ním rozešla, a kobylka zůstala
bezprizorní. „Dává moc hezká
hříbata,“ pyšní se Aleš.
Proč má Aleš samé kobyly?
„Jsou vstřícnější a mám pocit, že
si s nimi více rozumím. Mám je
prostě od začátku rád,“ říká.
Když je Aleš v práci, koníci se
volně pasou ve výbězích. Betty
bude letos obsedat, s Molly trénuje cutting a jezdí s ní na různé
westernové akce. Například vloni
se zúčastnil bitvy z poslední indiánské války začátkem července
v Březně u Chomutova (viz Svět
westernu č.4/2010, str. 10). Srpen
má už Aleš tradičně rezervovaný
pro manévry generála Custera,
kterých se zúčastnil už šestkrát.
Vlastně sedmkrát, jednou ale
bez koně jako divák. Před rokem absolvoval s Molly i pochod
7. kavalérie napříč Prahou, což
mu – příslušníkovi jízdní policie
- nebylo nikterak cizí.
V SEDLE JÍZDNÍ
POLICIE
U jízdní policie ČR pracují koně,
kteří pocházejí z civilních chovů. Jsou to čeští teplokrevníci
s kohoutkovou výškou alespoň
175 cm, tmavohnědí či černí. Přicházejí „polohotoví“, se základním výcvikem, který se u policie
dolaďuje například při práci s dýmovnicemi či dělbuchy. „Střelba se s koňmi cvičila jen jediný
rok na počátku devadesátých
let. Tehdy byl instruktorem pán,
jenž sloužil u jezdectva za první
republiky,“ upřesňuje výchovu
policejních koní Aleš. V době
jeho služby u jízdní policie se
koně museli každý den opohybovat, vykonávali hlídkové služby ve Stromovce nebo na Letné,
jednou ročně se konalo odborné
soustředění v Brně Medlánkách,
kde si jezdci obnovovali povinnou akreditaci. Jízdní policisté
si koně točí, i když - pochopitelně - každý má svého oblíbence.
A jsou to pouze valaši (k Alešově
lítosti), s kobylami by prý v době
říje mohly být problémy.
JEDEN KŮŇ VYDÁ
ZA DVACET
TĚŽKOODĚNCŮ
Na policejní akce nosí koně speciální
ústroj: supertěžkou na zásahy (ple-
xištít, poprsní štíty a různé chrániče
pro koně) či lehčí na běžnou službu
(bandáže na nohou atd.). Napínavé
chvíle v sedle zažil Aleš u jízdní
policie jen jednou, a to po fotbalovém zápase na Letné. „Lidé koně
respektují. Je dokázané, že jeden
jezdec na koni vydá za dvacet těžkooděnců, a jen málokdy se stane,
že by někdo šel proti koni,“ vypráví Aleš. Párkrát prý utrpěli zranění
jezdci, například od dlažebních kostek, ale nevzpomíná si, že by byli
při střetnutích zraněni koně. „Bál jsi
se někdy?“ kladu sugestivní otázku.
„Drobet určitě,“ zní odpověď „Je
tam adrenalin, určitě ho mají v sobě
i koně.“ Kupodivu strach Aleš nepociťoval z davu či z toho, že kůň
při zásahu zareaguje nestandardně.
„Nejvíc jsem se bál o koně, aby se
mu nic nestalo,“ říká prostě.
ostatně mezi koňmi se pohybuje
většinou mezi samými děvčaty,
takže si nemůže na nedostatek
dívčího zájmu stěžovat.
Jeho snem je cesta za koňmi
do Kanady. Snad se mu jednou vyplní. Letos v červenci ho mezitím čeká
jiná romantika - je pozvaný na americkou základnu do Německa, kam se
budou vracet američtí vojáci po misi
v Afgánistánu a v Iráku. Zúčastní se
tam s koněm slavnostní ceremonie
v americké uniformě a kdo ví, možná
v Německu i nějakou dobu pobude,
to se ale teprve uvidí. Každopádně
mu držme mu palce!
Irena Šatavová
Foto: Ivana Čelikovská
a Robert Mahovský
TAJNÉ SNY A PŘÁNÍ
O čem Aleš sní? „Chci se věnovat
koním a zároveň mít svou práci
u ministerstva vnitra. Jestli se mi
podaří po vystudování policejní
akademie dostat někam na vyšší posty, přál bych si, aby byla
zřízena jízdní policie, kde bych
chtěl pracovat. Teď se to sice jeví
jako nereálné, protože současná
garnitura nemá koně příliš ráda.
Ale až přijde nová generace, tak
se to možná změní.“
A co Alešův soukromý život?
Zatím prý na něj není čas. Partnerku ve svých letech neřeší,
11
S
CHYSTPÁ
AN
EURO 2E010
Open
€ (59 Sk)
Sk)
Kč / 1,96 / 1,38 € (41,50
Kč
Cena
atitele 31
Pro předpl
ÿasopis
Psí sporty
40
y kolem
Otazník IVINGU
01 |
2011
DOCK D
ROČNÍK 4
€ (59 Sk)
SBT
SUSAN
GarreGtLtADIÁPTSÍ
O
S
S
RO sa MRS
CANIC
p
e
FCI IPO
m
zapřahá
2
V NĚM 010
: 40 Kč⁄1,96
Cena výtisku
ní
ce | Pase
| Dogfrisb
ihy
ee | Dost
& Coursing
| Flyball
| Mushing
& Dog
| Spor
Kč⁄1,9
: 40
isku
a výt
Agilit
y | Do
gd
6€
: 40 Kč⁄1,9
RO
NKOVÁ
40
RD
RO
kynologie |
Záchranář
i
Ce
na
výtis
ku:
40
Kč⁄1
,96
€
e | Dostihy
& Coursing
| Flyball |
Mushing
& Dogttre
rek
rrekki
ekkk
kki
kkin
ing
in
ng
ng | O
Obed
bedie
ience
nce | Pase
ní | Sportovn
í
y|
Dog
danc
ing
|D
og
frisbe
e|
Dos
tihy
& Co
ur
TU
EMJE
vy
P S hlášení
RO Í SPOankety
KU RT
OV
E
sing
| Fl
yb
all |
Mus
hing
&D
og
trek
ki
201
ng
| Pa
se
ní |
Spor
tovn
í
RO
ZH
kyno
logi
e|
Zách
raná
ři
+ 16 stran PěÍLOHY EXTRA s þb info koutek þtenáĜĤ
O
VO
FRLI ISAR
CK
0C
|O
bedi
ence
,
ÍK 5
N OV
ÝS
P O V E R I Á L:
AHO
V
TES É
TY
WUS
PO V 201
MIR HLEDEM0
KY T
ICH
É
g | Do
Dooggf
gfri
fris
riisb
sbbeee
| Do
stihy
& Co
ursin
g | Fly
ball |
Mush
ing &
Dogt
rekkin
g | Ob
edien
ce |
Pase
ní |
Spor
tovn
í kyno
logie
| Zá
chran
áři
O FRISBSPCETZEHORVOR
ČESKD
O VLÁG
DNE EVR HEERE
O PĚ K
Agi
lit
ČN
Cen
pře a
dpla
tite Kč / 1
le 3 ,96
1 Kč €, p
/ 1,3 ro
8€
ři
| Záchraná
ALE
NVA S
ÝŽ
MOL
MBÁ
ARIVA
ÍKO
FOA
T
VÁL E
V
JAK
NÍ N
S B SE S
T Á
P
RIA O R
ancin
LENKA PÁ
Agility | Dogd
danc
ancin
ingg | Dogf
risbe
02
|2
011
ECKÉM
RY TMU
Cen
Vlčí špic
ROZHOV
OR
logie
tovní kyno
| Obedien
trekking
6€
ing
| Dog
Doggdanc
Agilitttyy
Agili
Agil
€
HLA
SU
PSÍ J V ANK
SPO
R
ROK TOV
U 20
/ 1,38 €
O SEM
Cena výtisku
fotogra¿í, metodik, ROZHOVORģ
ORģ,
TÉMATA ZDRAVÍ, genetiky, povah
psĤ z celého psího sportovního svČtaa
Cena
pro př
edpl Kč / 1,96
atite
le 31 €,
Kč / 1,
38
40
Ivan anov
ab ŘÍCH
Balla
INÁ
5
40
06 | 201
0
Cena
pro předplatKč / 1,96 €,
itele 31 Kč
NÍK
ěž
ut
so ou
to zit
fo s Bo
100 stran REPORTÁŽÍ,
ROČ
,
plánované akce...
Informace o pĢedplatném najdete na www.psisporty.cz,
kontakt oddďlení pĢedplatného: [email protected]
nebo horká linka: 475 521 1088. Cena pĢedplatného pouze
192,- KĀ/rok!
+
a
N
western hobby
FOLK & COUNTRY
STRÁNČICE
Cowpackův
country bál
V sobotu 12. února se ve Strančicích blízko
Velkých Popovic konal tradiční Cowpackův
country bál. Koná se na počest zesnulého Luďka
Cowpack Buriana, který právě 12. února před
čtyřmi lety odešel do „věčných lovišť“. Luděk
Cowpack Burian dlouhá léta neúnavně budoval
československý a následně i evropský Pony
Express. Nejenže byl kovbojem tělem i duší, ale byl
i sheriffem a prezidentem Pony Expressu.
Na country bále ve Strančicích
se sešlo hodně vyznavačů westernového světa. Byli zde k vidění
například rodeoví jezdci, zastánci
Indiánů, milovníci country hudby, cloggingu, jezdci Pony Expresu a ostatní, kterým učaroval
svět klobouků a vysokých bot.
Na prknech zdejší sokolovny nestáli během večera jenom
kovbojové a jejich tanečnice, ale
i krásný bílý kůň! Toto překvapení pro účastníky bálu přichystali
pořadatelé a bělouš s Johanou
Moutelíkovou v sedle předváděli
ohnivou show. Své umění ukázal
také ostřílený Jimmy Magura,
jenž předvedl show s biči a lasem. Chytal kolemjdoucí a ani
jednou neminul.
Během večera byla předána
ocenění (plaketky s bizoní hlavou zvanou „Old Joe“ a diplomy)
za mimořádné přispění k činnosti
organizace Westerners International CZ (WI CZ) a za šíření
a propagaci westernu, které vždy
po dvou letech uděluje občanské
sdružení WI CZ, pořadatel akce.
Ocenění, které předával prezident
WI CZ pan Mach a Sheriff Pony
Expressu MVDr. Václav Michalička, si osobně převzali Lída Tošovská a David Lahoda.
Doprovodné kapely, zejména
B. G. Korpus, vytvořily příjemnou atmosféru večera. Jistým
vyvrcholením před půlnocí byl
skvostný pohled pro pánské
a dámské publikum - na řadě byl
totiž pravý tanec Divokého západu, který pumpoval krev v srdcích kovbojů i něžného pohlaví,
tedy kankán. Tanečníci a tanečnice úplně ohromili všechny přihlížející, protože pánský a dámský
kankán v podání skupiny Crock
14 byl opravdu velkým zážitkem.
Po programovém večeru pokračovala volná zábava a ten, kdo
ještě chtěl nebo mu zbyly peníze,
si mohl v předsálí koupit westernové doplňky, jako jsou přezky,
klobouk apod.
Kdo čekal na první vlak, aby se
odebral k domovu, nevíme. Jistě
však víme, že příští rok se bude
bál konat znovu.
Text a foto: Robert Mahovský
SNÍMKY ZE
STRANČICKÉHO
COUNTRY BÁLU MŮŽETE
NAJÍT V GALERII NA
WWW.SVETWESTERNU.CZ.
13
western hobby
FOLK & COUNTRY
Country bál
Country radia
Country bál, který má vždy vyprodáno a je
milovníky counry žánru vyhledávaný - to je
country bál Country radia!
I tento rok se koncem února sešlo
v Praze v kulturním domě na Vltavské nespočet příznivců nejen country hudby, ale celého rádia, jeho
moderátorů apod. Večer byl laděn
přesně dle sloganu „Country rádio klidné rádio do neklidné doby!“
Country bál byl již od vstupu
do kulturního domu na Vltavské
velmi pohodový a nikde nic nedrhlo. Návštěvníci nemuseli stát žádnou
frontu. Značení páskami na ruku
bylo rychlé a účinné, šatnářky měly
hodně práce, ale šla jim rychle
od ruky. Otevřených barů bylo dost
a tak chtěl-li někdo rychle pít, nebyl
žádný problém. Pohoda na parketu
provázela všechny přítomné, hrála
příjemná hudba a program byl doplňován ukázkami tanců skupiny
Caramella.
Za celý večer se nestalo, že by
zůstal parket prázdný, naopak smích
a taneční kreace byly vidět i na místech, kde se primárně netančilo.
Někteří při svých otočkách doslova
přitančili až k baru, kde se občerstvili a zase tanečními kroky vklouzli
do středu tanečního parketu.
Při příchodu nás přivítala hudební skupina BlueGround, kterou
v polovině večera vystřídala kapela
Taxmeni. Obě skupiny hrály výborně a vzhledem k dobrému ozvučení
to byla slast i pro ucho. Nesmíme
zapomenout na tombolu, kterou
vyhlašoval moderátor Country radia
Bezi Jr. (Pavel Bezouška), jenž byl
průvodcem celého večera.
Na bále jsme potkali hodně zajímavých lidí. Mnozí byli velmi
vkusně a stylově oblečeni, objevily
se zde i osobnosti westernového
a country světa. Hudebníci by se
na této akci dali čekat, ale že potkáme třeba Alenu Lukešovou, která
svými koňskými obrázky zaplnila
jistě několik desítek dětských pokojíčků, nás mile potěšilo. Z koňského světa jsme zahlédli např. Toma
Sychru, který jezdí rodeo pod hlavičkou WI.
Velmi zdařilý byl také konec
country bálu, kdy po vyvolání sku-
piny Taxmeni ze zákulisí zpět na pódium a vyžádání si dalšího přídavku
se lidé v klidu rozloučili a s příjemným a znatelným úsměvem se z pohodového večera odebrali domů.
Nebo možná někam jinam, ale tam
už jsme my nebyli.
Až bude příště Country radio
pořádat svůj country bál, neváhejte
a navštivte ho. Vřele doporučujeme,
stojí to za to!
Text a foto: Robert Mahovský
FOTOGRAFIE Z COUNTRY
BÁLU COUNTRY RADIA
MŮŽETE NAJÍT
V GALERII NA
WWW.SVETWESTERNU.CZ.
western hobby
FOLK & COUNTRY
JEDNO ZE TŘICETI NEJTALENTOVANĚJŠÍCH DĚTÍ
jsem tancoval i klasické country, ale nyní se již věnuji pouze
cloggingu.
Kdo tě k tancování
přivedl?
Máma. Nejprve jsem tancoval
jenom takové dětské tanečky
a když do taneční školy přišla
lektorka stepu, nabídli mi, jestli
bych to nechtěl zkusit. Po počáteční nedůvěře, kdy to byl velký nápor na nohy, jsem si zvykl
a dodnes se tomuto tanci aktivně
a velice rád věnuji.
Účastnil jsi se také nějaké
taneční soutěže? Jestli ano, jak
jsi se umístil?
Letos bych se chtěl již potřetí zúčastnit celostátní soutěže dětských
stepařů v Táboře. Jednou jsem tam
byl druhý v duetech, v loňském
roce první v sólu. Vloni jsem se
zúčastnil i mistrovství ČR v country a cloggingu, kde jsem byl třikrát druhý - v kategoriích sólo,
freestyl a dueta - a jednou první
ve skupinovém tanci. Také jsem
byl vybrán v soutěži Zlatý oříšek
mezi třicet nejtalentovanějších dětí
a s Českou televizí natáčím různé
ukázky cloggingu, především pro
dětské pořady.
Stepař a tanečník
Marek Chytra
Máš v tancování nějaký
idol? Kdo je tvým vzorem?
Idol žádný nemám, chci tancovat
nejlépe, jak jen to dokážu já sám.
Kam bys to chtěl
dotáhnout?
Rád bych jednou tancoval jako
profesionál.
Co bys poradil svým
vrstevníkům, kteří by chtěli
začít s country tanci?
Především se musí připravit
na častý a někdy i tvrdý trénink,
ale pokud do toho dají vše a budou se toho chtít co nejvíce naučit,
určitě se jim to bude líbit a budou
mít radost, že umí něco, co zde
zatím zvládá jen málo dětí.
Kam se letos chystáš a kde
bychom tě mohli vidět?
V letošním roce bych se rád
opět zúčastnil celostátní soutěže
dětských stopařů v Táboře a mistrovství ČR v country tancích
a cloggingu, které se bude konat
v Mladé Boleslavi. Budu také
vystupovat na Akademii Dance
EB v Říčanech, kam jsem dříve
chodil a se stepem jsem tam začínal. Jinak předvádím ukázky
cloggingu na různých plesech či
společenských akcích, a to buď
sám, nebo se skupinami Klepeto
a Caramelka, k nimž dojíždím
do Prahy na tréninky.
Máš nějaké tajné přání?
Rád bych jel do USA podívat
se na soutěž nebo na lekce
cloggingu.
Naše redakce ti přeje
hodně úspěchů a věříme, že se
ti tvé přání vyplní.
Text a foto: Robert Mahovský
Seděli jsme v sále a čekali, až začne country bál.
Okolo nás chodili další návštěvníci a pak jeden
takový malý kluk, oblečený úhledně po kovbojsku.
Bílá košile, westernový klobouk a stepařské boty
s plíšky na podrážce. Když začala hrát kapela,
„malý“ s velkou sebejistotou vyskočil ze židle a jal se
předvádět své umění mezi tančícími páry. Nenechalo
nás to chladnými a položili jsme mu pár otázek.
Ahoj, jak se jmenuješ?
Já jsem Marek, Marek Chytra.
Kolik je ti let?
Dvanáct.
Koukám, že to pěkně válíš.
Jaké taneční styly tancuješ?
Tancuji americký step - tzv.
clogging a pokud mám čas, učím
se i kroky jazzového stepu. Dříve
15
western hobby
INDIÁNI
Festival
severoamerických
indiánských tanců
Kladno, druhá březnová
sobota. Už potřetí se
ve zdejší sportovní
hale odehrává slavnost
tance severoamerických
indiánských národů
- české powwow.
Pořádají ho lidé, kteří
se jejich tradicemi
inspirují a snaží se
v nich pokračovat i zde
v Evropě. Do Kladna
se sjelo více než sto
tanečníků a tanečnic
z devíti zemí (včetně
ČR) a téměř pět set
diváků se přišlo na
16. české halové
powwow podívat.
A většinou byli nejen
prostými diváky, ale
zároveň přáteli těch,
kteří indiánskou
kulturu mají rádi.
Slovo powwow naši stálí čtenáři už důvěrně znají. „Pro původní obyvatele Severní Ameriky
je to způsob, jak se vzájemně setkávat, tančit, zpívat, navštěvovat
se, obnovovat stará přátelství
a navazovat nová,“ psala ve svém
článku otištěném ve Světě westernu 2/2010 Karolina Majerová
– Čanphahčawin, hlavní rozhodčí
letošního 16. českého halového
powwow. S Milanem Mrázem –
Čikalou, jenž byl moderátorem
kladenské slavnosti, vloni navštívili obdobné powwow v Montaně
a i o tom jsme psali v prosincovém čísle 6/2010.
Tanečníci soutěžili v několika
kategoriích podle tanečního stylu
a věku. V kategorii nejstarších,
tedy těch, kdo překročili hranici šedesáti let, jsme viděli tančit
i bělovlasé kmety, zatímco v dětské kategorii (Tiny Tots) se po taneční ploše pohybovala téměř
batolata, která zvládla své první
krůčky teprve nedávno. Pro indiánskou kulturu je typické, že si
16
hluboce váží jak starých lidí, tak
i těch nejmladších, jimž je předáván kulturní odkaz z generace
na generaci.
Tanečníci se při tancích pohybovali ve směru hodinových
ručiček, neboli tančili „po dráze Slunce“. Hudební doprovod
jim vytvářely čtyři kapely z ČR
(Dead Dog Singers plnila stejně
jako vloni roli hostitelské kapely,
tzv. Host Drum), dvě z Německa
a jedna z Polska. Všechny hrané
písně, ať už složené z vokálů či
ze slov, vyprávěly nějaký příběh,
oslavovaly určitou myšlenku,
místo, osobu či událost.
Zvláštní roli v indiánské hudbě
plní buben, jenž je nejdůležitější
součástí powwow, neboť udává
rytmus a tempo tance. „Buben
přináší na powwow srdce naší
Matky Země a bubnování navrací
vše zpět do rovnováhy,“ uvádí se
v oficiálním zpravodaji 16. českého halového powwow.
Maratón indiánských tanců trval
v kladenské sportovní hale od jedné hodiny odpolední až do desáté
hodiny večerní. Tanečníci museli
při soutěžích dodržovat tři základní pravidla: při tanci udržovat rytmus, neztratit nic ze svého
slavnostního kostýmu a každý
tanec zakončit přesně s posledním
úderem bubnu. Atmosféru tohoto
tanečního indiánského svátku pro
vás zachytil na svých fotografiích Robert Mahovský, přičemž
mnoho dalších snímků, které se
už na stránky časopisu nevešly, najdete v naší fotogalerii na
www.svetwesternu.cz.
Irena Šatavová
17
western sport
Z KOLBIŠŤ
Klinika s Butchem
Carsem
Butch Cars - trenér, uznávaný americký rozhodčí
s mnohaletou praxí od rozhodování westernových
show až po trénování závodních koní, jehož
obory jsou především western horsemanship,
showmanship at halter, pleasure, riding a trail.
„A také bezvadný člověk,“ dodává Petra
Čmielová, která se zúčastnila kliniky s ním letos
v únoru v jezdeckém areálu Hradisko u Rožnova
pod Radhoštěm. „Kurs byl díky Butchově
všestrannosti téměř all aroundový - nechyběla
v něm ani špetka reiningu či úprava koní
na show,“ vzpomíná nadšeně Petra.
Kliniku absolvovalo celkem
devět koní, a proto jsme se museli rozdělit na dvě skupiny. První den jsme měli na programu
western horsemanship, kde nám
Butch velmi rád a ochotně pomohl se správnou pozicí těla při
horsemanshipovém sedu, poradil, jak správně používat otěže,
kdy přitlačit na koně a kdy naopak povolit. A pak přidal také
pár rad k western pleasuru. Večer
jsme se všichni sešli v klubovně,
kde pro nás měl Butch připravená videa z amerických kolbišť.
Ukázal nám, kde jezdci dělali
chyby a naopak, kde získali plusové body.
Další den jsme protrénovali
opět horsemanship a poté western
riding. V ridingu nám Butch prozradil mnoho nových triků a rad,
jak koně správně navést na přeskok a kdy mu dát pobídku. Odpoledne jsme se zabývali trailem
a showmanshipem.
Poslední, třetí den kurzu byl
pro mnohé překvapením. Když
jsme nasedlali koně, Butch přišel
do haly a řekl nám: „Představte
si, že jste na world show. Tohle
je vaše jediná šance, jak získat
titul mistra světa. Předveďte, co
umíte, a zajeďte mi tuhle úlohu.“
Všichni jsme se snažili ze všech
svých sil a diváci nás odměňovali
svým bouřlivým potleskem.
18
JAK DOPADLA ONA
ZÁVĚREČNÁ SVĚTOVÁ
SHOW NÁM SICE PETRA
NEPROZRADILA, ALE
ZPROSTŘEDKOVALA
NÁM KRÁTKÝ
ROZHOVOR
S DALŠÍ ÚČASTNICÍ
KURZU BARBOROU
ŠVAJDOVOU:
Pomohl ti v něčem tento
kurz?
Myslím, že v hodně věcech.
Butch nás chtěl nejdřív vidět, jak
jezdíme, aby si o nás udělal obrázek. Většině z nás pak prodloužil
třmeny a zkrátil otěže na horsemanship.
Co by Busch řekl jezdcům, kteří se kurzu nezúčastnili, ale potřebovali by zlepšit sed
a uvolnit se?
Rozhodně jako první by chtěl,
aby si vytáhli nohy ze třmenů
a dívali se před sebe, ne na hlavu koně. Jedním z cviků, které nám poradil, bylo, že jsme
si vzali koně na lonž, jezdci
na koni nedrželi otěže, pouze
uvolněně seděli. Postupně jsme
v kroku, klusu a ve cvalu ruce
upažovali, předpažovali, anebo
jsme dělali tzv. letadýlko. Myslím, že to všem velmi pomohlo, a určitě cviky budu doma
i nadále praktikovat, protože
jsou velmi účinné a dobré jak
na uvolnění, tak na zlepšení
sedu.
Jaké další cviky vám poradil?
Pro mě nejtěžší, avšak velice
účinný byl cvik, kdy jsme si ze
čtyř kuželů postavili kruh, pak
jsme si vyndali nohy ze třmenů
a na špičky bot nám Butch nasadil dva železné kruhy o průměru asi 30 cm. Museli jsme
nacválat a držet kruh, aniž by
nám kroužky spadly. Bylo to
velmi těžké. Cválat a nehýbat
nohama, držet kruh a snažit se
sedět rovně.
A co vám poradil například na čtverec v trailu?
Čtverec byl na programu hned
první den. Když máme velkého koně, musíme počítat s tím,
že kůň bude mít problém se
do čtverce vejít, a proto si musíme nadjet přes roh a úhlopříčně mířit na protější roh čtverce.
Ovšem nesmíme se za žádnou
cenu zastavit. Ihned po vjezdu
do čtverce se snažíme plynule
minout protější roh a začít dělat
obrat. Měli bychom používat obě
nohy. Jednou posunuje plec koně
a druhou záď. Když po obratu
následuje krokem opustit čtverec, nesmíme se zastavit. Butch
stále opakoval: „Plynulost,
plynulost, plynulost. Nezastavuj se.“ V tomhle nám opravdu
ujasnil, že trail je o plynulosti,
následnosti prvků a jemném provedení.
TAKÉ PETŘE
ČMIELOVÉ RADY
BUSCHE POMOHLY,
JAK VYPLÝVÁ
Z POKRAČOVÁNÍ
JEJÍHO VYPRÁVĚNÍ:
Já osobně jsem měla problém
v showmanshipu. Při jakémkoliv
zastavení mi kobyla jakoby udělala překrok. Ustoupila ode mě.
Butch mi řekl, že ji při zastavení
vždy zatáhnu za vodítko k sobě.
Neuvědomovala jsem si to. Přišlo
mi, že ji vůbec netahám. Ovšem,
když jsem si vodítko jen položila
na zápěstí a chtěla jsem, ať kobylka zastaví na mé tělo a slovo,
zastavila mnohem rovněji. Proto
všem doporučuji, aby showmanship trénovali na volném vodítku,
ať se kůň naučí zastavovat jen
na tělo jezdce a být s ním jedno
tělo, jedna duše.
Butch se nám všechny tři
dny věnoval velmi individuálně
a ochotně nám poradil s čímkoliv.
Nakonec nám předal pár velmi užitečných rad pro úpravu koní před
show. Jak protrhávat hřívu, jestli
jsou dobré copánky, či je vhodnější nechat rozpuštěnou hřívu, zda
jsou dobré třpytky, nebo ne.
Tom Zajac se svým týmem připravil velmi dobrou organizaci
akce, kterou navštívilo také hodně diváků. Z nás jezdců jsme si
z kliniky každý něco odnesl, kurz
byl jednoduše skvělý. I Butch ho
zhodnotil jako velmi vydařený
a nabídl pomocnou ruku k další
spolupráci.
Petra Čmielová
Foto: Natálie Lachová
western sport
ZE ŽIVOTA ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ
Anketa
Na začátku letošního roku jsme položili
zástupcům westernových asociací, klubů
a sdružení tři otázky:
Přinesl rok 2011 nějakou
zásadní změnu ve vaší asociaci
či klubu?
Kdybyste vylovil/a zlatou
rybku, která tři přání by vám
měla splnit?
A co byste naopak chtěl/a
splnit vy vašim členům a příznivcům westernu? Čím byste je
chtěl/la potěšit v letošním roce?
Těm, kteří na anketu zareagovali,
děkujeme a čtenářům předkládáme jejich odpovědi.
PATRIK URBAN
Sheriff
Rodeo Corral WI-CZ
Ad 1/
Byla zvolená nová rada Rodeo Corralu, která se plně obula
do zlepšování rodea v České republice. Jezdit se bude mistrovství ČR v rodeu, Pohár WI-CZ
v rychlostních disciplínách a Pohár Dyka Krchova juniorů. Letos
se nám podařilo zajistit dva nové
pořadatele rodeí, a to Ranch Patriot a westernové městečko Šiklův Mlýn; další jsou v jednání.
Ad 2/
Mám vše, tak bych si jenom přál
mír na celém světě. :-) No a jedině
snad ještě docílit letošní hattrick!
Ad 3/
Diváky i členy WI-CZ bych chtěl
letos potěšit zajímavými akcemi,
členům bych navíc chtěl zajistit
kvalitní závody o zajímavé ceny.
A věřím, že si do naší organizace
najdou cestu noví členové a zejména junioři!
JOSEF (JOE) MORAVEC
Vicepresident
Westerners International – CZ
Sheriff
Trappers´ Corral WI-CZ
Ad 1)
Ne, zásadní změny nenastaly
a neočekáváme je.
Ad 2)
Přeji si nekonečné mládí, zdraví a neomezené finanční zdroje!
Pak by již nebyl problém projet si
třeba Oregonskou stezku na koni
apod.
Ad 3)
Čím bych naše členy potěšit chtěl,
nebo čím je potěšit mohu? Mohu
je potěšit tím, že si budu plnit to,
co se ode mne očekává. A chtěl
bych jim zaplatit výlet po Americe po všech našich pamětihodnostech! Jde o oblast indiánskofrancouzských válek na východě
a vše, co souvisí s lovem kožešin.
To by bylo tak na rok putování!
MICHAL PETLAN
President
Czech Quarter Horse Association
Ad 1/
Ve vedení asociace proběhla částečná změna, ale všichni se nadále podílí na společných programech, kterých bude v roce 2011
mnohem více než vloni. Plánujeme až čtyři AQHA Show a mnoho vzdělávacích programů. Více
podrobností najdete na webových
stránkách naší asociace.
Ad 2/
Přeji si více lidí zapojených
do QH dění. S tím následně souvisí vše ostatní!
Ad 3/
Já osobně budu pomáhat v tom,
aby CZQHA nabízela i nadále
kvalitní programy pro všechny
skupiny majitelů QH. Od rekreačních jezdců po ambiciózní soutěžící. Rád bych, aby se
každý majitel koně QH mohl
realizovat v našich programech.
CZQHA slaví deset let od svého
vzniku a má určitě na čem stavět.
Za uplynulé desetiletí se podařilo
vychovat mnoho osobností, které
jsou pro celé odvětví přínosem.
Doufám, že tedy všechny potěší,
že máme široký tým, který má
chuť pracovat na nových projektech pro širokou veřejnost.
KARLA GABRIELOVÁ
Vicepresident
Paint Horse club ČR
Ad1/
V Paint Horse clubu ČR se na letošní valné hromadě zvolilo nové
prezidium, a to ve složení: Silva
Lečíková (prezidentka clubu),
Karla Gabrielová a Roman Poláček (viceprezidenti pro sport),
Martina Tetkovská (pokladník)
a Renáta Křenková (sekretářka evidence členů a propagace clubu). Členské poplatky zůstávají
ve stejné výši. Pro rok 2011 plánuje club dvě akce, a to Trail ride
a Paint show. Trail ride se bude
konat opět na Ranči na Vyhlídce
u Zlína, kde díky skvělému zázemí a týmu tohoto ranče se akce
každoročně velmi vydaří. Paint
show letos uspořádáme na Paint
horse ranchi v Kozlovicích, kde
nám rovněž slibují skvělé zázemí.
Ad 2/
Zlatá rybka? Krásná myšlenka!
Pokud jde o mě osobně, tak bych
si přála hlavně zdraví a trošku
toho štěstíčka! A co se týká našeho clubu, přeji si hodně spokojených členů, kteří ocení práci
lidí ve vedení clubu. Ti ji dělají
ve svém volném čase a bez finančního ohodnocení.
Ad 3/
Doufám ve větší účast na námi
plánovaných akcích a těším se
na shledanou!
schváleny nové stanovy a organizační řád. Došlo především
ke zmodernizování a zjednodušení administrativy. Členské
poplatky pro rok 2011 zůstávají beze změny, systém soutěží
taktéž. Sportovní komise WRC
rozpracovala všechny připomínky a změny v Pravidlech westernového ježdění WRC ČR,
které byly schváleny Výkonnou
radou WRC. Veškeré změny budou v nejbližší době zveřejněny
na webových stránkách klubu.
Ad 2/
Na pohádky nevěřím. Na moje
přání bych potřebovala hejno zlatých rybiček! Pokusím se tři/čtyři
vybrat: 1. aby členská základna
WRC pochopila důležitost právě
provedených změn a naši snahu
o zlepšení činnosti a hospodaření
klubu; 2. aby jednotliví členové
pomáhali zvyšovat informovanost celé členské základny tím,
že budou poskytovat informace
ze svých akcí formou krátkých
zpráv a fotografií, které budeme uveřejňovat na webu WRC;
3. aby letošní sezóna dopadla
výborně, aby se dařilo všem jezdcům i koním, aby to všichni ve
zdraví přežili a v závěru roku se
sešli na galavečeru WRC; 4. světový mír! :-)
Ad 3/
Vzhledem k tomu, že spravuji webové stránky WRC, chtěla
bych, aby byly plně funkční a co
nejvíce aktuální. Dále bych ráda
jakékoli požadavky a problémy
členů vyřizovala jako tajemník
co nejrychleji.
ANETA KRZYSTKOVÁ
Tajemnice
WRC ČR
Ad 1/
WRC ČR má aktuálně za sebou
valnou hromadu, na které byly
19
western sport
OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ
20
western sport
ZE ZAHRANIČÍ
NCHA WORLD CHAMPIONSHIP FUTURITY 2010
Přepsání
cuttingových dějin
Tentokrát bychom se v naší zahraniční rubrice
rádi vrátili o pár měsíců nazpátek, a sice na
přelom listopadu a prosince 2010, kdy se
v texaském Fort Worth přepisovaly dějiny
cuttingu. Lloyd Cox na koni One Time Royalty
zajel totiž historicky nejvyšší skóre v dějinách
cuttingových futurity!
Lloyd Cox má na svém kontě výhry
v hodnotě 4,6 mil. dolarů
Do finále postoupila tato dvojice doslova s „odřenýma ušima“
a skórem 215 bodů (71, 72, 72),
aby posléze vyrazila dech pěti
tisícům diváků ve Will Rodgers
koloseu jízdou, kterou rozhodčí
odměnili neskutečnými 230 body
(76, 77, 77). Tříletý hnědý hřebec
One Time Royalty zaujal zejména
svými tvrdými stopy a obrovskými skoky, kterými naprosto dokonale kopíroval pohyby telat. Při
práci se třetí jalovičkou již publikum šílelo tak, že nebyl slyšet ani
zvuk oznamující vypršení časového limitu. Celé koloseum stálo
na nohou, když se na výsledkové
tabuli objevilo číslo 230!
Trenéru Lloydu Coxovi, který
má na svém kontě výhry v hodnotě 4,6 milionu dolarů, toto nejcennější vítězství v kariéře chy-
bělo. Teď se může pyšnit dvěma
prvenstvími. V roce 1996 měl
Cox vítězství v této nejprestižnější show na světě na dosah ruky,
když skončil na druhém místě
s Royal Serena Belle. Právě tato
famózní klisna je matkou loňského šampióna One Time Royalty.
Jeho otcem je jeden z momentálně nejžádanějších hřebců cuttingového světa One Time Pepto,
který v loňské sezóně také řádně
zamíchal statistikami. Stal se totiž historicky prvním hřebcem,
z jehož prvního ročníku potomků
vzešli vítězové jak open futurity,
tak i non pro futurity. Pouze sedm
dalších hřebců se může pochlubit
futurity šampiónem, jenž vzešel
z první várky jejich hříbat. Pro
zajímavost jsou to Jose Uno, Peppy San Badger, Docs Diablo, Colonel Freckles, Personality Doc,
Brinks Royal Lee a Smart Little
Lena.
NCHA Futurity se konají již
od roku 1962 vždy v prosinci.
Do loňského ročníku bylo nejvyšším dosaženým skórem 229 bodů,
jež jako první získala v roce 2000
trenérka Kathy Daughn na Royal
Fletch a k němuž se v roce 2009
přidal Tony Piggott na Rockin W.
Nejnižším ohodnocením v historii bylo 218 bodů.
Loyd Cox a One Time Royalty nasadili opravdu vysokou
laťku. Celý cuttingový svět teď
Trenér a zároveň jezdec Lloyd Cox s koněm One Time Royalty, kteří na prosincovém NCHA
futurity dosáhli fantastických 230 bodů!
bude s napětím sledovat, jak se
v letošním roce předvedou na
superstakes a derby a budou-li
útočit na zisk trojkoruny (vítězství na futurity, superstakes a derby). Začátkem ledna svou formu
hřebec bohužel nepotvrdil, když
skončil na NCHA Abilene Spectacular ve finále až na 28. místě.
Jeho počínání můžete sledovat
online na www.nchacutting.com/
superstakes.
Martina Malinová
Foto: Archiv autorky
Jeffrey a Sheri Matthews, majitelé vítěze
One Time Royalty a zároveň jeho otce
One Time Pepto
WWW.SVETWESTERNU.CZ
21
western echo
ZE ZAHRANIČÍ
ZÁŽITKY Z CESTY PO KANADĚ
...i finská vodka zmrzla!
Lenka Svobodová provozuje internetový obchod s koňskými věcmi, je
organizátorkou různých závodů, dobře jezdí na koni, soutěží v rodeových
disciplínách, navíc je milá a příjemná… Vloni podnikla se svými přáteli
a kamarády výlet, o kterém sní asi hodně lidí - putovali na koních
po Kanadě a nenechali si ujít ani americké rodeo. Jaké to bylo?
Jak vás napadlo jet do
Kanady?
Nápad vznikl nějak spontánně. Asi
před dvěma lety jsem tam byla a tak
mě napadlo uspořádat pro pár kamarádů výlet. Jeli jsme do Kanady,
přesněji do Alberty. Pohybovali
jsme se kolem Calgary a národních
parků Banf a Jasper. Pro mě osobně
je Kanada trošku zajímavější než
USA, příroda je tam asi nejzachovalejší, opravdová.
Kolik vás jelo?
Dvanáct, devět chlapů a tři ženské.
hodně vysoko v horách. S koňmi
jsme kempovali ve výšce 2000 m
nad mořem, takže trochu jiný styl.
Nebylo to jako v Texasu, kde jsou
všichni vymydlení, mají kostkované
košilky a super boty a kde je dnes
hlavně sportovní ježdění. Tady byli
spíše v jeanovém, šátek na krku, ale
patřilo to sem. Koně směsky, zvyklí
na turisty a jejich různé styly jízdy.
Člověk nemohl očekávat to, co by
chtěl od svého koně, kterého dobře
zná, ale ta nedotčená příroda opravdu stála za to.
Jaký jste měli cíl cesty?
Chtěla jsem část naší cesty projet
v sedle a pak si odpočinout při rodeu a procestovat si národní parky
s nádhernou přírodou.
Byli všichni účastníci zkušení jezdci?
Ano, všichni mají zkušenost s jízdou na koni a 90 % z nich má i svého koně, někteří dokonce provozují
vlastní ranče.
Jaké jste měli koně?
Koně jsme si půjčovali na dvou
rančích. Poprvé šlo o koně turistické, celý ranč byl takový traperský,
Jeli jste dva okruhy. Přiblížíš nám nejdříve ten první?
První byl dlouhý asi 70 km a pohybovali jsme se na západ od Calgary,
22
přibližně na hranicích přírodního
parku Banff. Jeden den jsme přijeli na ranč, přespali jsme tam, ráno
jsme nasedlali, sbalili bagáž a koně
a přepravili je v přepravnících
na místo, odkud jsme vyjížděli. To
pro nás bylo nové, jiné než u nás,
kde sedláte koně až na místě. Samozřejmě přepravníky měli větší, pro
osm koní. Dohromady s námi jelo
asi 22 koní, takže jsme se s přepravníkem museli třikrát otočit. I naše
věci byly na koních, na tzv. pack
horses (nákladních koních). První
den jsme jeli asi pět hodin do kempu, který se skládal z louky a z konstrukcí na stany z obyčejných větví,
přes které jsme natáhli plachtu a vybudovala se polní kuchyně. Pak se
postavily tři stany, kde jsme bydleli.
Z tohoto kempu se vyjíždělo na vyjížďky.
Jaké bylo počasí?
Přes noc mrzlo - zmrzla voda a dokonce i finská vodka! Přes den ale
bylo slunečno, kolem 12 – 15°C
i přes to, že jsme byli vysoko v horách. Pro cestování na koni bylo
ideální počasí.
A co zážitky?
Stala se nám např. taková věc, že
jsme málem přišli o spacáky. Naše
parta vyjela dříve a okruhem směřovala k místu táboření, zatímco
nákladní koně se vším nákladem
jeli později a měli se s námi potkat
v táboře. Někteří nákladní koně byli
uvázaní za jezdcem a tři běželi volně
vedle nich. Potkali však divoké koně
a koně, kteří byli na volno, utekli
s nimi. Rančer musel zbylé nákladní koně uvázat a ty tři zběhy chytit.
Naštěstí se mu to povedlo, ale nás to
stálo čtyři hodiny nervů hlavně proto, že v bednách jsme měli všechen
alkohol! Ale po pravdě nám dobře
nebylo, protože rančer s bagáží dorazil až za tmy a my byli bez vysílačky,
bez mobilu, bez spacáků… na louce
uprostřed nekonečných hor.
Potkali jste nějakou zvěř?
Potkali jsme medvěda, naštěstí však
setkání nebylo nebezpečné. Jinak nějaké jeleny, vydry, místní veverky (říkali jsme jim čipmánci) a podobně.
V čem je podle tebe rozdíl,
srovnáš-li putování po Americe
a po ČR?
V ČR je to zatím super, protože
nemáme určené trasy, kam můžeme a kam nemůžeme jet. Klidně si
můžeš vzít vlek, někde ho nechat
a toulat se, aniž by člověk musel
moc řešit, kde bude spát. V Evropě to tak bohužel není. Oproti
Americe má ČR nevýhodu v tom,
že je malinká. Tam, když dojedete
někam na kopec a rozhlídnete se,
nevidíte ani silnici, ani domek, ani
žádný drát desítky kilometrů kolem
sebe… Vidíte jen lesy, hory, řeky
a kopce. V Čechách se téměř vždy
přejíždí vesnice, silnice či město.
A jak vypadal váš druhý
okruh?
Tak ten už byl novodobý, rančovní,
kovbojský: byly zde planiny a rozsáhlé pastviny, kde se choval dobytek, trénovali se tu koně… Bylo to
takové podhůří, kde se dalo i zaklusat a zacválat. Koně byli většinou
z plemene quarter nebo paint horse
a byli pro nás příjemnější. Bylo vidět, že je na nich již odvedena nějaká práce. I zde jsme byli v sedle
tři dny. Systém byl podobný jako
u prvního okruhu, jen se nespalo
ve stanech, ale v kanadských srubech a jezdili jsme krajinou, která
měla jiný ráz. Nebyla tak skalnatá,
byli to spíš kopce, ne hory.
Vyzkoušeli jste si práci s dobytkem?
Jen jsme si v podstatě hráli, dobytek
se zrovna nesháněl ani nevyháněl
na pastviny. Kluci si s místními rančery večer u ohně zkoušeli lasovat.
Místní věděli, že se bojíme medvědů, a tak prokládali své hovory
příhodami s divokými šelmami. Říkali, že medvěd je zlatý, ale jakmile
si vás vyhlídne puma, tak to že je
konec. Vyprávěli, že nejlepší kovbojové lasují medvěda ve dvou, přísahali, že to tak je, ale nikdo to nikdy
neviděl… A nejlepší na tom bylo, že
se nejvíc báli ti největší chlapi, my
ženské jsme byly celkem v klidu.
Jaké jsou tvoje dojmy z přírody?
Bezkonkurenční! S velkou nadsázkou (ale opravdu velkou!) mohu
ke kanadské přírodě trošku přirovnat naši Vysočinu. V Kanadě je ale
všechno mnohem, mnohem rozsáhlejší. Nepotkáte tu v podstatě nikoho. Maximálně nějakého jezdce,
který jede opravovat ohrady.
zpátky do arény. Je to hodně velký
adrenalin! Půlkulaté vozy vypadají
jako ze starého westernu, táhnou je
čtyři koně a závodí čtyři jezdci. Tři
vzadu jakoby uklízí kuchyň a vepředu je jezdec držící koně. Abych
taky nezapomněla na odpolední
rodeo, tam jsme viděli team roping,
steer wrestling, bull riding, ranch
roping a podobě - prostě neopakovatelný zážitek. Organizačně to
bylo super zvládnuté - je vidět, že
pořádání rodea zde má tradici. Stejně tak jezdci, kteří závodili v týmu,
byli všichni stejně oblečeni, měli
týmové košile. Jelikož jsme viděli
finále, předávaly se i ceny v podobě
přezek, bund atd. Šlo o jedno z větších rodeí, takže tu bylo vidět hodně sponzorů. Druhým rodeem bylo
největší rodeo na světě pod širým
nebem - Calgary Stampede Rodeo,
Jak vypadají místní novodobí kovbojové?
Vidíte tam ranče, které jsou komerční, zaměřené na turistiku, sportovní aktivity, anebo chov dobytka.
Potkáte tam ale i nájemné kovboje, kteří mají ošuntělý pick-up
a na korbě hozené sedlo. Jsou oblečeni do starých věcí a jezdí od ranče k ranči, kde vyhání dobytek nebo
značkují krávy. My je obdivujeme
za to, co umí, ale nejsou tam výrazně honorováni, spíše naopak.
Nemají domov, co vydělají, to většinou propijí. Živí se tím, na co my
si hrajeme, ale pro Američany je to
opravdu jedna z nejtvrdších prací
a jedna z nejnižších společenských
tříd. Nemluvím o těch, které vidíte
na sportovních kolbištích, kde se
točí velké prachy. Mluvím o klucích, kteří ráno vstávají v šest, jdou
do sedla a až večer slezou z koně.
A co rodea?
To jsme se přemístili více na sever
k Edmontonu, to je hlavní město kanadské provincie Alberta, konkrétně
do Ponoky, kde jsme vyrazili na Ponoka Stampede Rodeo. Tam jsme
se zdrželi dva dny. Odpoledne bylo
vždy rodeo a večer chuck wagoon
races, což jsou závody polních kuchyní. To je u nás málo známá věc
a myslím, že jsme jedni z nemnoha
Čechů, kteří to viděli naživo. Celé
to bylo úžasné! Obě naše rodea byla
venku, na klasické dostihové dráze,
kde je pře tribunami pro tisíce lidí
aréna. Tam probíhá rodeo a z obou
stran jsou výjezdy na závodní okruh.
Závod polních kuchyní začíná zády
k výjezdu, pokračuje objetím postavených barelů a vozy doslova vyletí
na závodní okruh. Cílem je vjezd
23
western echo
ZE ZAHRANIČÍ
na němž se za deset dní vystřídá sto
tisíc diváků.
Jací chodí na rodeo diváci?
Na rodeu potkáte všechny věkové
kategorie, od dětiček přes střední
věk až po staré babičky. Vedle nás
seděla babička, která měla kyslík,
museli ji na místo doprovodit, jelikož měla berličky, ale vydržela
tam sedět s námi celou dobu. Lidi
rodeo zajímá a mají rádi adrenalin spojený s tím vším. Berou to
i jako příjemnou možnost potkat
se s přáteli. Zázemí jako takové
bylo doslova bomba, spousta pultů s občerstvením, které roznášeli i studenti na brigádách přímo
v hledišti. Ale abych jen nechválila
- v celé Americe a Kanadě se nesmí pít alkohol na veřejných prostranstvích, takže jsi s plechovkou
piva nemohl běhat mimo hlediště
a kouřit se smí jen ve vyhrazených
prostorách, tzv. smoking areas.
Závodili na rodeu také děti?
Ano a závod dětí se mi velmi líbil.
Bylo to krocení divokých poníků,
tříčlenný tým měl na dlouhém vodítku poníka. Jeden z týmu držel vodítko, druhý poníka u hlavy a třetí se
24
snažil nasednout. Závod byl na čas,
vyhrávali ti nejrychlejší. Samozřejmostí jsou chrániče a přilby. Když
po dešti klučina, který držel vodítko, ležel na břiše a poník ho táhnul
v blátě za sebou a klučík bojoval
a nepustil, doslova se zvedaly tribuny. Po celou dobu rodea vás provází
klaun, který vypráví vtipy a vyplňuje „hluchá“ místa potřebná pro
úpravu kolbiště apod. Je zde také
doplňkový program, kdy můžete
vidět např. indiánský tanec, drezúru
ve volnosti, kaskadérky a podobně.
V podstatě jsme neměli ani čas si
odskočit, tak jsme se báli, že o něco
přijdeme.
Můžeme si nebo máme si
vzít nějaký příklad z amerických
rodeí?
Určitě organizaci, tam program běžel jako na drátkách, žádné zaváhání.
Nebylo vám líto, že jste
na putování neměli více dní?
Myslím, že ne. Snažila jsem se,
aby to bylo dávkováno tak akorát.
Spaní pod stanem dvakrát tři dny,
to stačí; rodeo dvakrát dva dny
bylo také akorát, stejně jako ná-
vštěva přírodních parků. Myslím,
že toho nebylo ani málo, ani moc.
Byl to pro všechny velký zážitek,
zejména pro ty, kteří v USA ani
v Kanadě ještě nebyli a hned zažili
takto nabitý program.
Když se ohlížíš zpět, co bylo
na dané cestě tím nejobtížnějším?
Asi zorganizovat dvanáct lidí dohromady, ale musím říct, že všichni byli
skvělí a byla z nás prima partička.
Pojedete na podobnou cestu
znovu?
Určitě!!!
Děkuji za rozhovor.
Robert Mahovský
Foto: Martin Koťátko jr.
A: ;:!
&.3/+1<3*2-&01/ "9&%C3)0D)01"5),)
3D)%&2&3)%&..>341.427
=
/5 *E
1
#/ #/ E
<
5
3
1
&,/ =+/ 00&
$
0,. 31" 3E
<
7
E
(1 )<. 20&1
&
%
). "%
2& &
<- $(
7% 3/0< )%" +"
2
.>
0/ 7(/ 23/, %4
"
,,
0)
) (/ 8<0
=
5. =(/
"
+
,
2
5/
)
%
&
>
5
93> .= =
5
" 2,"5 &$+ +&
)
/0
/+ ,/.%
3
8," 3/
2
-C
/3
5
@)
&
<- <.E .
8
)
/ ).% 5?- 1" &20 )<.
%
).
?,&3%/8&-C+/5#/*E
&23"."8<0"%
.%)<.2+?3<#/1
01/%C3)51/8-&8>/%%/
,&3
5./5=-6&3&1./5=-
01/23D&%>1".B&
?4+"*>8%7."+/.>$("*&*)$(/9&3D/5<.>
#73/5<.>53?0>3<#/D& ?,&370//+/,>
,)@9>).'/1-"$&
6661".$-",+/5$8,"%+"1".$-",+/5$8
.&#/."3&,
A:
25
western echo
PEL MEL
dopisová rubrika
Amerika: Jiný svět?
V posledním čísle Světa westernu 6/2010 jsme
otiskli na stranách 28 a 29 článek Jaroslava
Riki Kráčmery Vzpomínky na Ameriku aneb
Mezi legendami westernu. Píše v něm o zážitcích
z cesty do Mekky amerického westernu, kterou
podnikl v roce 2007 se svými šesti přáteli a jejímž
cílem bylo setkání členů Wild West Art Clubu
v Oklahomě. Na článek zareagoval František
Henkl, jenž se cesty také zúčastnil a poslal nám
několik střípků svých zážitků, které se mu vryly
do paměti a o něž se s námi podělil.
NO PROBLEM:
KLIENT JE PÁN!
NEZNÁTE JAZYK?
„JÁ JSEM JARDA!“
Přiletěli jsme po dvaceti hodinách cestování do hlavního města Nového Mexika Albuquergue.
Docela slušně utahaní s jedinou
myšlenkou - najít kemp a lehnout si do postele. Zbývá nám
vyzvednout si auto a najít místo,
kde budeme nocovat. Je půlnoc.
Autobus nás odvezl do půjčovny
aut, auto bylo naštěstí nasmlouvané z Čech. „OK, auto je připravené, vezměte si ho a jeďte.“
Jenže pak to přišlo: nás sedm se
do auta nevešlo! Co teď? Byli
jsme utahaní jako koťata. Nebylo ale zbytí, začalo seznamování
s jednáním made in USA. „NO
PROBLEM! Připlatíte sto dolarů
a dáme vám auto větší.“ To není
zlé, doplatili jsme, jen abychom
už byli v posteli. Přijel Jeep jako
hrom, jen ty buvolí rohy na chladiči chyběly. Vešli jsme se komfortně. Avšak zavazadla ne! Co
teď?! „NO PROBLEM.“ Jeep
odjel a přijela Toyota pro osm
lidí s kufrem jak hrom. Vešlo
se tam všechno! Odjíždíme, ale
jenom k výjezdu. Tam kontrola
zjišťuje, že máme jiné papíry
a jiné auto. Minutový telefon,
NO PROBLEM, a vše je vyřízeno. Odjíždíme hledat kemp. Klient je tu pán.
Po cestě Novým Mexikem ze Santa Fe (kde jsme hledali Vinettoua,
ale ani místní šerif ho neznal a nikdo ho tam prý neviděl) jsme se
zastavili v horách v krásné a stylové hospůdce na oběd. Vlastně
byla normální, jenom opravdu
mexická. S pomocí Honzy Betlacha jsme si vybírali jídlo a majitelka se hned ptala, odkud jsme
a kdo jsme. Honza vysvětloval,
že jsme „Czechoslovakia“ (Českou republiku tam skoro nikdo
neznal) a paní nadšeně zajásala,
že její babička byla Slovenka.
Potom se věnovala Jardovi Kráčmerovi a nabízela mu k masu vše
možné od bobů, fazolí, brambor,
kukuřice až já nevím po co všechno, ve snaze mu co nejlépe vyhovět. Samozřejmě anglicky. Jarda
anglicky neumí, přesto se na ni
soustředěně díval a přikyvoval.
Když se paní asi po minutě odmlčela, pronesl česky „Já jsem
Jarda“ a naprosto ji knokautoval.
My jsme řičeli smíchy a Honza
Betlach měl co vysvětlovat, ale
zvládl to skvěle!
26
KONVENT WWAC:
ZÁŽITEK NA CELÝ ŽIVOT
Cílem naší cesty bylo setkání
členů Wild West Art Clubu, ne-
boli konvent WWAC. Scházejí se
zde lidé, pro které je ovládání las,
biče, revolverů a ostatních westernových propriet obrovským
hobby, ale i způsobem obživy.
A umí! Rozhodnout, kdo je nejlepší, by byl nejspíš oříšek k nerozlousknutí.
Toto setkání WWAC je pro mě
spojené s atmosférou kamarádství, tedy s fenoménem, který nás
provázel skorou celou naši cestu.
Jde o setkání kamarádů a lidí,
které spojuje myšlenka westernu,
ať už se westernem živí, přiživují,
či je jenom baví. A my jsme si to
užívali tak, že jsme tím byli doslova opilí! Pro pořádek chci ale
zdůraznit, že setkání WWAC není
žádným „mistrovstvím světa“ - to
jen pár tituluchtivých lidiček má
potřebu si tímto vznosným názvem posilovat svou image. Mě
fascinovala právě ta sounáležitost
účastníků konventu, jejich potřeba pomoci, poradit, být užiteční…
A pak ta jejich perfektní disciplína! Řekl bych, že to byl takový
gigantický potlach trempů.
STŘELBA NA RYCHLOST
NADCHNE KAŽDÉHO
KLUKA
Celé setkání WWAC bylo zpestřeno řadou soutěží, které jsou
tu hlavně pro to, aby se účastníci pobavili - například střelba
na rychlost. Ta musí nadchnout
snad každého kluka v jakémkoli
věku! Terč je tvořen nafouknutým balónkem, který ovládá mikrospínač. Je umístěn ve figuríně
pistolníka. Ten, kdo tuto záležitost řídí, spustí světlo v očích
figuríny a zároveň stopky. Účastníci soutěže, obvykle dva, stojí
na čáře vzdálené asi tři, čtyři metry od terče. Revolvery v pouzdře
a střílející ruku na přezce opasku.
V okamžiku, kdy se oči pistolníka rozsvítí, tasí, natáhnou kohout,
zamíří a vystřelí. Pokud se jim
podaří prostřelit balónek, mikrospínač zastaví stopky. Z údajů
stopek je jasné, kdo byl rychlejší.
Střílí se přebíjenými náboji, kde
místo kule je asi ¼ lžičky drcených ořechových skořápek.
Soutěže působí dojmem, že
jsou tu hlavně kvůli tomu, aby se
všichni pobavili. Mnoho účastníků konventu umí opravdu moc
a publikum jim nadšeně tleská
a chválí jak ty opravdu NEJ- ,
tak i ty slabší. O výroku porotců
se nediskutuje, ti jsou neomylní.
Prostě super!
František Henkl
Foto: autor
vzpomínáme
BOHUMIL KAŠPÁREK
ALIAS HOSPODÁŘ
se stal legendou ještě za svého
života. Svým životním stylem
a svobodným pohledem na svět
ovlivnil hned několik generací
lidí toužících po volnosti a nevšedních zážitcích, které byly
dříve jakýmsi únikem ze „socialistické společnosti“ a dnes jsou
podobným únikem ze současné
uspěchané doby. 18. ledna 2011
uplynulo pět let, co Bohumil Kašpárek odešel navždy do cowboyského ráje.
LUDĚK COWPAK BURIAN
Říká se, že každý člověk je nahraditelný. V případě Luďka
Cowpak Buriana to neplatí, protože Cowpack byl jen jeden. Dlouhá
léta neúnavně budoval československý a následně i evropský Pony
Express - byl sheriffem a prezidentem Pony Expressu. Do cowboyského ráje odešel před čtyřmi lety,
12. února 2007.
BOHUMIL KAŠPÁREK
I LUDĚK COWPAK
BURIAN BYLI
COWBOYOVÉ TĚLEM
I DUŠÍ A JSOU TADY
POŘÁD S NÁMI!
zachyceno fotoobjektivem
trochu moudra
Rubriku připravila Lenka Hegrová
ŽE JE MI MŮJ KŮŇ NEJMILEJŠÍ, TO PRÝ JE
HŘÍCH, ŘÍKÁŠ ČLOVĚČE. KŮŇ MI ALE ZŮSTAL
V BOUŘI VĚRNÝ, ZATÍMCO ČLOVĚK NE ANI
VE VĚTRU!
POEZIE KONĚ SPOČÍVÁ VE CVALU.
PODÍVEJ SE KONI DO OKA A OKAMŽITĚ BUDEŠ
VĚDĚT, JESTLI MU MŮŽEŠ DŮVĚŘOVAT.
OSTRÉ UZDĚNÍ, MARTINGAL A VYVAZOVACÍ
OTĚŽE JSOU OMLUVOU ZA ŠPATNOU RUKU
JEZDCE.
Popisek: Spí, nebo bdí? Jsou živí, nebo namalovaní?
Foto: Irena Šatavová
naše soutěž
■ Letošní první číslo Světa westernu jsme věnovali mushingu, tedy závodům psích spřežení. Po jeho přečtení určitě nezaváháte s odpovědí na otázku: Co je to
skijöring?
� Lyžařská disciplína, v níž závodí lyžař na běžkách se
spřežením tvořeným čtyřmi a více psy.
� Lyžařská disciplína, v níž závodí lyžař na běžkách
se spřežením tvořeným jedním či dvěma psy, přičemž závodí muži
i ženy dohromady.
� Lyžařská disciplína, v níž závodí lyžař na běžkách se spřežením tvořeným jedním či dvěma psy, zvlášť muži a ženy.
■ Svoje odpovědi nám zasílejte do 30. dubna 2011 na adresu:
[email protected] Vylosovaný výherce od nás získá zpěvník Trampské písně 1920 – 1939, ke kterému je přiložené i CD s původními nahrávkami z první republiky.
Popisek: Tak si mě přece víc všímej!
Foto: Irena Šatavová
Manažer projektu: Robert Mahovský
Redakce: Irena Šatavová, [email protected]
Externí spolupracovník: Lenka Hegrová
www.svetwesternu.cz
E-mail: [email protected]
Tel.: +420 777 816 407
Nevyžádané příspěvky a fotografie se nevracejí. Za obsah
příspěvku a jeho původnost ručí autor. Redakce si vyhrazuje
právo příspěvky redakčně upravovat, krátit, případně komentovat. Přetištění článků a fotografií bez souhlasu redakce není
dovoleno.
WWW.SVETWESTERNU.CZ
© Svět westernu 2011
27
SVĚT WESTERNU
THE WORLD OF WESTERN
SVETWESTERNU.CZ
28
Download

magazin brezen.v01.indd