O C E LOV Ý K R Á L / K A R L W I TT G E N S T E I N – M E C E N Á Š A S B Ě R AT E L OCELOVÝ KRÁL
Karl Wittgenstein
mecenáš a sběratel
(1847–1913)
Jiří Kovařík & Radoslava Schmelzová
J I Ř Í KOVA Ř Í K & R A D O S L AVA S C H M E L Z OVÁ
OCELOVÝ KRÁL
Karl Wittgenstein
mecenáš a sběratel
(1847–1913)
Jiří Kovařík & Radoslava Schmelzová
Karl Wittgenstein
Nejprve se musím podělit o své potěšení nad faktem, že
v této době vzniká další publikace spojená se jménem
Wittgenstein. Jak se vše odehrávalo a jak spletitá a zajímavá
je sága tohoto rodu, se dočteme ve zkratce uvnitř. Pro mne,
stávajícího velvyslance České republiky ve Vídni, je tato
publikace jeden z milníků na cestě za poznáním společných
dějin dnes sousedních států. I já se snažím, a samozřejmě
ne zdaleka jenom já, hledat osobnosti, které nás Čechy
a Rakušany spojují. Přestože spolu žijeme v různých formách
států vedle sebe, především více než polovinu století jsme
se sobě ztratili. Zapomněli jsme, nebo, chcete-li, bylo nám
zapomenuto, kolik významných osobností svým životním
příběhem překročilo určující hranice a neumožňuje nám je
prostě označit jenom za Čechy nebo jenom za Rakušany.
Popravdě, měl bych právě v tomto příběhu debatu ještě
zkomplikovat národnostní argumentací, ale to v tomto
rozsahu není podstatné.
Když se dnes podíváte do dostupné literatury, bude jméno
Wittgenstein spojeno především s křestním jménem Ludwig.
Filozof, profesor na universitě v Cambridge, je znám svou
filozofií jazyka a analytickou filozofií. V devadesátých letech
byl o něm natočen film. Jeho bratrancem byl Friedrich Hayek,
který patřil světově proslulým ekonomům tzv. Vídeňské školy.
Ten, o kterém pojednává tato publikace, je otec Karl.
Karl Wittgenstein byl jeden z nejvýznamnějších průmyslníků
Rakousko-Uherska, opravdu „ocelový král“. S jeho ženou
Leopoldinou, známou jako „Poldi“, se dodnes setkáváme
v emblému kladenských železáren.
2
Dnešní dynamická doba, ale potřebuje nejenom pevné body
v naší společné historii. Karl Wittgenstein byl úspěšný, tvrdý
podnikatel s velkou invencí, který byl protějškem a soupeřem
gigantů průmyslu, jako byli Krupp nebo Rothschild. To co
vždy uznával, bylo přátelství, obchodní partnerství a dohody.
V současnosti plné finanční a hospodářské krize je etika
a respekt k pravidlům hodnota, kterou všude nenacházíme,
o mecenášství nemluvě. Přesto role, kterou hrají podnikatelé,
je ve společnosti enormní. Měli bychom více znát ságy rodů
Wittgensteinů a snažit se porozumět životním osudům v té
době neohrožených strůjců věhlasu našeho podnikatelského
světa.
Děkuji autorům za to, že jsem mohl připojit svých několik
slov do úvodu. Děkuji především za to, že publikace vznikla
a přeji čtenářům příjemnou chvilku. Jsem ale vděčný Karlu
Wittgensteinovi, že bylo o čem psát.
Jan Koukal
Český velvyslanec v Rakousku
Karl Wittgenstein
Zu Beginn möchte ich Ihnen meine große Freude darüber
mitteilen, dass nun eine weitere Publikation mit Bezug zu
Wittgenstein entstand. Wie sich das alles zugetragen hat
und wie spannend und interessant die Geschichte dieses
Geschlechtes ist, erfahren wir in Kürze auf den folgenden
Seiten. Für mich als Botschafter der Tschechischen Republik
in Wien ist diese Publikation einer der Meilensteine zum
besseren Verständnis der gemeinsamen Geschichte unserer
Nachbarstaaten. Natürlich versuche auch ich, und bei
weitem nicht nur ich, Persönlichkeiten zu suchen, die uns
Tschechen und Österreicher verbinden. Auch wenn wir in
verschiedenen Staaten nebeneinander leben, haben wir uns
beinahe ein halbes Jahrhundert vollkommen aus den Augen
verloren. Wir vergaßen oder, wenn Sie so wollen, sollten
vergessen, wie viele bedeutende Persönlichkeiten mit ihren
Lebensgeschichten die Grenzen überschritten und uns so
keine einfache Einteilung in Tschechen und Österreicher
ermöglichen. Ich sollte in diesem Kontext auch auf den
Nationalitätenkonflikt eingehen, aber das würde zu weit
greifen.
Wenn Sie die heute verfügbare Literatur betrachten, findet
sich der Name Wittgenstein vor allem in Verbindung mit
Ludwig. Der Philosoph und Professor an der Universität in
Cambridge ist bekannt für seine Sprachphilosophie und
analytische Philosophie. In den 90er Jahren wurde über ihn
sogar ein Film gedreht. Sein Cousin war Friedrich Hayek, der
zu den weltbekannten Ökonomen der sogenannten Wiener
Schule gehörte. Die vorliegende Publikation befasst sich mit
dem Vater Karl.
Karl Wittgenstein war einer der bedeutendsten Industriellen
Österreich-Ungarns, der „König des Stahls“. Seine Frau
Leopoldine, bekannt als „Poldi“, finden wir noch heute im
Wappen der Eisenwerke von Kladno.
Die heutige dynamische Zeit braucht aber nicht nur
Fixpunkte unserer gemeinsamen Geschichte. Karl
Wittgenstein war ein erfolgreicher und strenger
Unternehmer mit großem Erfindergeist, ein Gegenüber und
Konkurrent von Industriegiganten wie Krupp und Rothschild.
Das, was er stets anerkannte, waren Freundschaft,
geschäftliche Partnerschaft und Vereinbarungen. In Zeiten
von Finanz- und Wirtschafskrisen sind Ethik und Respekt
vor Regeln Werte, die wir leider nicht überall antreffen,
von Mäzenatentum ganz zu schweigen. Die Rolle, die den
Unternehmern in der Gesellschaft zukommt, ist jedoch eine
wesentliche. Wir sollten die Familiensaga des Wittgenstein
Geschlechts besser kennenlernen und sie als mutige
Architekten unserer heutigen Wirtschaftswelt begreifen.
Ich danke den Autoren, dass ich einige Worte zum Geleit
gestalten durfte. Vor allem aber bedanke ich mich dafür,
dass die Publikation entstanden ist und wünsche den Lesern
spannende Lesemomente. Ich bin Karl Wittgestein sehr
dankbar, dass es etwas gibt, worüber man schreiben kann.
Jan Koukal
Botschafter der Tschechischen Republik in Österreich
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
3
Zakládací listina Poldiny hutě / Gründungsurkunde
der Poldi-Hütte
4
OCELOVÝ KRÁL
Okresní archiv v Kladně
MO-III-682
Jiří Kovařík
Karl Wittgenstein: Životní vzpomínky
(Lebenserinnerungen)
Karl Wittgenstein (1847–1913) patřil k nejvlivnějším podnikatelům
z oboru těžkého průmyslu rakousko-uherské monarchie
v poslední třetině 19. století. V minulosti Kladna představuje jednu
z nejvýraznějších historických osobností – nejen proto, že se
jeho jméno spojovalo se založením a počátky Poldiny hutě. Obě
kladenské hutě, z nichž jednu vedl jako centrální ředitel a druhou jako
majoritní vlastník, ovlivnily za jeho působení industriální vývoj celého
kladenského regionu.
Wittgenstein krom toho za sebou v Kladně zanechal i pozoruhodnou
stopu architektonickou. Příběh jeho života a vzestupu je výjimečný
i dramatický, a navíc přesahuje lokální hranice. V mnohém je totiž
spojen s vývojem železářství i ocelářství v Čechách, na Moravě
a v rakouských zemích, s dějinami techniky, ekonomiky, politiky,
kultury a myšlení vrcholné éry habsburské monarchie.
Bouřlivé mládí
Wittgenstein sám hovořil o svém původu více než spoře. Do životních vzpomínek
nadiktoval takřka telegraficky: „Narozen v Gohlis u Lipska r. 1847, kde měl můj otec najaté
hospodářství. Přestěhování do Vösendorfu r. 1851 (…), potom na Heugasse, kde nyní stojí
Guttmann‘sches Palais.“ Štědřejší nebyly ani nekrology, které se v rakouském tisku
objevily v roce 1913.
Někteří západní životopisci hledali příbuznost průmyslového magnáta s knížecím
německým domem Sayn-Wittgensteinů. Určitá spojitost tu je, příjmení Wittgenstein
přijal Karlův děd Moses Maier, správce knížecího statku.
Jako těžce nemocný člověk,
v posledních okamžicích svého žití,
diktoval mi můj otec následující
paměti.
Tatínkův diktát.
Opis překladu z podnikového archivu
SONP, n. p. Kladno
(Německý originál v archivu
Národního technického muzea
v Praze, sbírka vzpomínek č. 355)
Narozen v Gohlis u Lipska 1847, kde
měl otec najmuto hospodářství.
Přestěhování do Vösendorfu 1851.
Až do 1859 bydlil jsem tam v létě
i v zimě, potom v Heugasse, kde nyní
stoji Guttmann‘sches Palais. První
třída latiny u učitele ve Vösendorfu.
1857 potom přijímací zkouška
na akademickém gymnasium ve Vídni
na starém universitním náměstí.
Jednou 1859 nechal jsem své knihy
v gymnasiu a běžel jsem nazdařbůh
přes Neutor a přišel jsem večer velmi
unaven a hladov do Klosterneuburgu.
Svlékl jsem si plášť a velmi uboze
vypadaje, šel jsem do kavárny
na velkém náměstí a zůstal jsem
stát ve dveřích. Několik pánů hrálo
biliár, mezi nimi starosta, který mě
zpozoroval a přišel ke mně. Začal
jsem vyprávět příběh: Jsem chudý
pocestný z Lipska atd. Starosta ihned
věc prohlédl, nechal mi zabalit hodně
veliký ranec a zanést ho na radnici
k obecnímu sluhovi, kde jsem
přenocoval. Mezitím přirozeně již
přišel telegram od policie. Ještě jsem
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
5
snídal s rodinou obecního sluhy, kde
všichni jedli z jediné mísy, a potom
mě vzal pěšky do Vídně na policejní
ředitelství a tam si mě převzal
tatínek. Policejní komisař pronesl
ke mně velmi důtklivou řeč.
Bratři řekli: „Ano, v čase telegrafu
není již tak lehké zmizet.“
Můj otec prosazoval všeobecné
vzdělání. Oba předměty, které
mého otce ve škole opravdu zajímaly
a které se také důkladně učil, byla
matematika a latina. Také později
vždycky zdůrazňoval, že toto jsou
jediné předměty, které se člověk
ve škole musí učit. Všechno ostatní
může si osvojit čtením.
1864 vyloučen ze školy. Měl jsem
privátně studovat až do maturity.
V roce 1865 jsem prošel. Bydlel jsem
dva měsíce v Krugerstrasse v nájmu.
Z domova jsem si vzal housle a dvě
stě zlaťáků, které patřily sestře
Anně. Prostřednictvím oznámení
v novinách byl jsem upozorněn
na mladšího studenta, který hledal
podporu a tomu jsem dal něco peněz,
načež on mi přenechal svůj pas.
V Podmoklech na hranicích žádali
četníci na pasažérech pasy. Všichni
pasažéři byli uvedeni do velké
místnosti, jednotlivě vyvoláni, museli
předstoupit a nechat se prohlédnout
od dvou úředníků. Náhodou souhlasil
cizí pas.
V Hamburku jsem se nalodil
a v dubnu 1865 přijel bez peněz
do New Yorku. Hned jsem
nastoupil jako číšník v restauraci
Banks Broadway v New Yorku
na doporučení spolucestujícího.
6
„Když byl v roce 1808 vydán napoleonský dekret, který požadoval, aby i židé přijali příjmení,
zvolil si (…) jméno svých chlebodárců,“ píše Ray Monk, životopisec Karlova syna Ludwiga
Wittgensteina. A pokračuje: „Podle rodinné legendy byl syn Mosese Maiera, Hermann
Christian Wittgenstein, nemanželským potomkem jakéhosi hraběte (zda z domu Wittgensteinů,
Waldecků nebo Esterházyů, záleží na příslušné verzi); pro toto tvrzení ale nic nemluví. (…)
Hermann Wittgenstein také přerušil veškeré kontakty s židovskou obcí, opustil svůj rodný
Korbach a přesídlil do Lipska, kde se stal úspěšným obchodníkem s vlnou; z Polska a Maďarska
kupoval zboží a prodával je do Anglie a Holandska. Za ženu si zvolil dceru z významné vídeňské
židovské rodiny, Fanny Figdorovou, která ovšem před svatbou, v roce 1838, rovněž konvertovala
k protestantismu. Když se manželé v padesátých letech přestěhovali do Vídně, nepokládali se už
Wittgensteinovi zřejmě za židy. Hermann Christian si dokonce získal jakousi pověst antisemity
a svým dětem přísně zakázal uzavírat manželství s židy.“
Celá rodina se tak dokonale asimilovala ve vídeňských bankovních, podnikatelských,
advokátských a duchovních vrstvách. Dokonale zapadla do podnikavě živého,
konvencemi nesvázaného a ve srovnání s dvoru blízkými kruhy i avantgardního
prostředí „těch asimilovaných židovských rodin, které svou soutěživostí, svým talentem
a kulturou snadno ve Vídni převýšily aristokratické rodiny (včetně členů rodiny císařské), velmi
staromilecké, málo intelektuální, málo kultivované a málo estétské.“
Karl, jedno z jedenácti dětí Hermanna a Fanny Wittgensteinových, si vbrzku vydobyl
pověst enfant terrible rodiny. Školu nemiloval. V jedenácti letech utekl z Vídně a zpět
jej přivedli četníci. Na gymnáziu si vysloužil consilium abeundi (vyloučení ze všech škol
mocnářství) za písemnou práci, v níž popřel nesmrtelnost duše. Odmaturoval posléze
privátně roku 1865 a k výsledku zkoušky dospělosti sám stručně poznamenal, že
prošel.
Nekonformně racionální myšlení dospívajícího mladíka, lákaného pouze
matematikou a ekonomií, se projevilo i v záhy získané americké zkušenosti. Rok
po maturitě koupil z druhé ruky pas, po sestře vzkázal pozdravení rodičům a odjel
do Hamburku. V dubnu 1865 se bez peněz vylodil v New Yorku.
„Hned jsem nastoupil jako číšník v restauraci Banks Broadway. (…) Po čtrnácti dnech
jsem přijmul místo hráče na violu a každý večer jsem (…) hrál (…) ve veřejných lokálech. (…)
Po zavraždění presidenta Lincolna byly všechny radovánky, veřejná hudba, atd. zakázány
a pěvecká tlupa rozpuštěna. Jako kormidelník jsem vezl kanálovým člunem náklad lisovaného
sena do Washingtonu. Ve Washingtonu jsem se stal roznašečem v baru, který měl oddělení pro
bílé a černé. Nejprve jsem byl v oddělení pro bílé a potom, pro způsobilost, v baru pro negry.
Tam byl poprvé lepší výdělek…“ vyprávěl on sám s nelíčeným gustem tuto fázi svého
života.
Když se vrátil do New Yorku, dával kondice v hudbě a matematice, dělal nočního
hlídače, vychovatele v nalezinci, učitele geometrie, přičemž se netajil, že byl sotva
o dvě lekce dál než žáci. Po roce však napsal kajícný dopis sestře, která oblomila rodiče
k souhlasu s Karlovým návratem. Otec zaměstnal syna pod svým dohledem, Karl
však raději znovu odešel. Tentokrát s jistým cílem. Zapsal se na vídeňskou techniku
a na studia si vydělával jako kreslič továrny městské dráhy. Absolvoval jen málo
semestrů, načež odešel do loděnic v Terstu a poté k Uherské dráze.
Roku 1872 slavila jedna z Karlových sester svatbu a mezi svatebními hosty byl
i mladý ředitel válcoven v Ternitz Paul Kupelwieser, ženichův bratr. Paula čekalo
povýšení, byl pověřen založením a rozběhem moderního hutního podniku, válcovny
a bessemerovny v Cukmantlu u Teplic. Na přímluvu nevěsty zaměstnal Karla jako
kresliče, přestože se mu jevil jako „těkavý, nestálý a ukazující pramalou pracovní
výkonnost“.
Těžko říci, zda Karl konečně našel v Kupelwieserovi „spřízněnou duši“ či zda se
rozhodl šanci tentokrát využít. Kupelwieser v něm k svému překvapení objevil muže
nadaného obchodním duchem a „pilného kresliče, jenž samostudiem doplňoval
vědomosti, neboť jeho technické vzdělání mělo mezery.“ Při stavbě podniku už byl Karl
šéfem údržby a posléze slévárny.
Rodinné zázemí a společenské postavení mu umožnily 12. září 1873 zasnoubení
s dívkou z poměrně majetné měšťanské rodiny Kalmusů, pocházející z Eichwaldu
(Dubí) u Teplic. To málo, co o ní víme, je, že to byla vzdělaná, dobře vychovaná
a poměrně pohledná tmavovláska s velkýma naivníma očima a že skvěle hrála
na klavír. U něj se také s Karlem seznámila. Jmenovala se Leopoldina, doma jí říkali
Poldi. Za Karla se vdala 14. února 1874. Ponechala si katolické vyznání, Karl zůstal
protestantem. Zdálo se, že Leopoldinina chotě, povýšeného na provozního inženýra
s ročním platem 1 200 zlatých, čeká kariéra.
Po 14 dnech jsem přijmul místo hráče
na violu a každý večer jsem hrál
s jistým Perathonerem, tyrolským
učitelem, který hrál na klavír
ve veřejných lokálech.
Byl jsem angažován k malé pěvecké
společnosti. U šéfa této společnosti,
který obýval kanálový člun, jsem
bydlel.
Po zavraždění presidenta Lincolna
v dubnu 1865 byly všechny radovánky,
veřejná hudba atp. zakázány
a pěvecká tlupa rozpuštěna. Jako
kormidelník jsem vezl kanálovým
člunem náklad lisovaného sena
do Washingtonu.
Ve Washingtonu jsem se stal
roznašečem v baru, který měl
oddělení pro bílé a černé. Nejprve
jsem byl v oddělení pro bílé a potom
pro způsobilost v baru pro negry. Tam
byl poprvé lepší výdělek. V listopadu
jsem se rychle vypravil do New Yorku
nazpět a tam odtud poprvé poslal
zprávu domů.
Na Manhattanu jsem byl jako učitel
na violu a matematiky v německé
řeči v Christian-Brethens-College.
(na doporučení Perathonera, který
se tam stal mezitím učitelem
a varhaníkem.) Byl jsem příliš mladý
pro chlapce, nebyla žádná možnost,
abych se prosadil. Na vlastní
žádost jsem byl 1866 provizorně
přeložen do Westchester v New
Yorku. Nejprve jsem tam byl jako
noční hlídač, potom jako učitel
v „Asylum for destitute childern“
ve Westchesteru.
Odtud na doporučení ředitele koleje
ve Westchesteru jsem byl jako učitel
s příjmem a velmi dobrým jídlem.
Byl jsem velmi zaměstnán, ale bylo
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
7
Vzestup
„Jeho vzestup u firmy byl tak neuvěřitelně rychlý, že Kupelwiesera už po pěti letech vystřídal
ve funkci hlavního ředitele. Během následujících let byl snad nejobratnějším rakousko-uherským
průmyslníkem. (…) Pro kritiky kapitalistických výstřelků se jako takový stal prototypem agresivního
a nenasytného průmyslníka. Jeho zásluhou se Wittgensteinovi stali protějškem Kruppů, Carnegieů
a Rotschildů,“ charakterizoval stručně, leč výstižně tuto fázi Karlova života Ray Monk.
Ludwig Wittgenstein, nejmladší
z potomků, později slavný filozof
/ Ludwig Wittgenstein, der jüngste
Nachkomme, später berühmter Philosoph
Vzestup to byl ovšem složitý, s mnoha peripetiemi a boji. Nelze jej minout pár větami,
neboť vedl takřka na dosah Kladnu. Wittgensteinovy Lebenserinnerungen líčí vše
až příliš přímočaře a k první klíčové události lakonicky poznamenávají: „Na podzim
r. 1874 jsem dostal výpověď kvůli rozepřím mezi presidentem správní rady ředitelem Pecharem
a Paulem Kupelwieserem.“
V Teplické válcovně a bessemerovně se vytvořily dvě mocenské skupiny. Jan Pechar
byl spolumajitelem uhelné společnosti, dík financování uhelné dráhy se dostal
do finančních potíží a prosazoval ve správní radě, aby huť jeho doly odkoupila.
Kupelwieser, ředitel hutě a reprezentant druhé skupiny, vytkl Pecharovi egoistické
zájmy, za což Pechar obvinil Kupelwiesera z nepotismu. Wittgenstein v důsledku toho
z funkce sám odstoupil, aby Kupelwieserově pozici ulehčil. Vrátil se do Vídně a téměř
celé dva následující roky se opět živil jako konstruktér a kreslič. Nouzí nestrádal,
rodinné zázemí mu dovolilo najmout si vilu proti schönbrunnskému parku.
V roce 1876 Pechar odstoupil z funkce předsedy správní rady teplické hutě
a kontrolu převzalo nové vedení. Kromě Paula Kupelwiesera, stávajícího ředitele, je
reprezentovali vlivní severočeští podnikatelé Karl Wolfrum a Karl von Wessely. První
představoval bankovní dům Wolfrum v Ústí nad Labem, úzce spojený s Lipskou úvěrní
bankou, druhý byl majitelem renomované stavební firmy a koketoval s politickou
kariérou. Všichni tři pak tvořili Wittgensteinovy přátele a prosadili jeho zvolení
do ředitelské rady, složené od toho okamžiku z mimořádně soudržného triumvirátu
Wittgenstein-Wolfrum-Wessely.
Leopoldina Wittgensteinová
s dcerkou Mining / Leopoldine
Wittgenstein mit Tochter Mining
8
„V roce 1877 opustil Paul Kupelwieser své místo ředitele Teplických válcoven a já jsem byl – opět
na doporučení Wolfruma a Wesselyho – jmenován ředitelem s umístěním ve Vídni…“ pokračují
Wittgensteinovy vzpomínky.
Znovu je nutno sáhnout k memoárům Kupelwieserovým, aby čtenář pochopil
šíři mocenské změny, rozsah dalšího vzestupu i růst problémů s tím spojených.
Kupelwieserovi totiž bylo nabídnuto místo hutního ředitele ve Vítkovickém horním
a hutním těžířstvu, které vlastnila skupina bratří Gutmannů a baron Rotschild.
Kupelwieser měl několik podmínek, z nichž jedna se týkala Teplic. Chtěl, aby
vítkovická skupina převzala majoritu Teplické válcovny a bessemerovny, přičemž
interní dohoda zajišťovala v případě dalšího prodeje skupině Wittgenstein-WolfrumWessely předkupní právo.
Wittgenstein pro Gutmanny obstaral akcie z majetku Teplické banky (za 64 zlatých
proti nominálu 200 zlatých). Další nakoupil u bankovního domu Maier und Liebig.
Cena už byla vyšší a podezíravě akurátní prokurista Vítkovic jménem Dub trval na tom,
že je převezme jen za oněch 64 zlatých, tedy za kusovou cenu prvního balíku. Došlo
ke kontroverzi a pohoršená skupina Wittgenstein-Wolfrum-Wessely si akcie z druhé
nákupní vlny ponechala pro sebe. V budoucnu se mělo ukázat, že jí to zachránilo
existenci.
Zdálo se, že vše je v nejlepším pořádku. V té době propukla v Rakousku-Uhersku
první velká cyklická krize, která tvrdě zasáhla zejména hutní průmysl. Wittgenstein
se s ní dokázal vyrovnat díky orientaci na export. Výhodné jednorázové odbytiště
získal na Balkáně, kde se odehrávala rusko-turecká válka. Ruská vojenská
správa budovala přísunové železnice. Wittgenstein dokázal předčít konkurenci
a od státního rady Poljakova získat klíčové objednávky kolejnic. Sám to líčil dosti
humorně: „Šel jsem k Poljakovovi a řekl mu: ,Excelence, zde se přihodila veliká hloupost. Pro
vaši dráhu, která bude používána jen tři měsíce, nepotřebujete těžké kolejnice, které kvůli
ztížené dopravě mnoho stojí. Já vám mohu dodati lehké kolejnice, které účelu zcela postačí,
a přitom mnoho ušetříte.‘ To jsem mu vysvětlil a on řekl: ,Vypočítejte mi, kolik bych mohl
uspořit.‘ Byl jsem zaveden do světnice, kde na podlaze bylo množství porcelánového nádobí,
a počítal jsem, jak nejlépe jsem dovedl, jaká bude úspora pudů a verst.“
Kolejnice byly tehdy už vyválcované pro rakouskou státní dráhu, Wolfrumův zásah
na ministerstvu však tuto zakázku umožnil předisponovat Rusům. Poljakov byl
spokojen a chtěl další objemy, nevěděl ale jak velké.
to velmi příjemné místo. S ředitelem
jsem velmi dobře vycházel. Večer jsem
ještě vyučoval tři pány technické
kreslení. Přitom jsem se perspektivně
učil o geometrických knihách.
Návrat 1867 s penězi a oblečením
domů. Vrátil jsem se do DeutschKreuz na nájemné hospodářství
otcovo k ekonomii až do podzimu
1867.
Odešel jsem do Vídně na techniku
od podzimu 1867 do podzimu
1868. Jen dopoledne jsem chodil
na techniku, odpoledne jsem pracoval
v továrně státní dráhy. V letech
1868–1869 pracoval jsem u Sigla již
s malým příjmem jako kreslič. V roce
1869 až do poloviny roku 1870 byl
jsem zaměstnán v Terstu u stavby
lodí „Adriatino Navale“.
V zimě 1870 a na jaře 1871 jsem byl
zaměstnán u civilního inženýra
ve Vídni jako odborník při stavbě
turbin, čemuž jsem téměř nerozuměl.
Z jara 1871 jsem byl angažován
k maďarské Nordostbahn. Až
do podzimu 1872 byl jsem střídavě
zaměstnán na trati (hlavně Szatmar)
nebo v kanceláři v Budapešti.
Roku 1872 jsem šel do Ternitz, kde byl
ředitelem Paul Kupelwieser, kresliti
plány Teplických válcoven.
Dne 12. září 1873 jsem se zasnoubil
a 14. února 1874 jsem se oženil.
Přibližný příjem 1 200 zlatých ročně
jako provozní inženýr.
Na podzim 1874 jsem dostal výpověď
kvůli rozepřím mezi presidentem
správní rady ředitelem Pecharem
a Paulem Kupelwieserem.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
9
Leopoldina Kalmusová / Leopoldine Kalmus
10
Karl Wittgenstein, kolem roku 1875 / Karl Wittgenstein, um 1875
„Dal jsem návrh, že pro něho budeme válcovat lehké kolejnice tak dlouho, dokud
nezatelegrafuje, že má dost. On s tím byl srozuměn. Jel jsem do Teplic a nyní jsme
ve dne v noci válcovali kolejnice. Konečně přišel telegram s dotazem, kolik kolejnic je
hotovo. My jsme uvedli několik tisíc navíc a přišla odpověď: ,Dost!‘“
To, že udržel prosperitu podniku v době, kdy jiní krachovali, vyneslo Wittgensteinovi
v podnikatelských kruzích neuvěřitelně vysoké renomé. Gutmannové si jej cenili,
a když roku 1879 požádal o dvojnásobné služné, dali mu je. Pobíral teď vysokou částku
12 000 zlatých ročně.
V onom roce předvedl v Anglii Sidney G. Thomas svoji technologii výroby oceli
z fosfornatého železa v zásaditém konvertoru. Brity vynález nezajímal, jejich rudnou
základnou bylo železo sirnaté a s ním pracující kyselý konvertor Bessemerův. Pro
Evropu však byl Thomasův konvertor epochálním vynálezem. Vycítili to všichni.
Pražská železářská společnost získala od vynálezce licenci pro svoji kladenskou
Vojtěšskou huť a provedla v ní ve dnech 11. až 13. května první pokusné tavby
Thomasovy oceli na evropské pevnině.
Wittgenstein byl rovněž pohotový. Na počátku roku 1880 koupil od Thomasova
zástupce pro Německo a Rakousko-Uhersko patentní práva Teplické válcovně
a bessemerovně, načež zavedl revoluční Thomasův pochod v provozním měřítku jako
první v Čechách.
Třetí skupinu, která měla o thomasování zájem, představovala právě vznikající Česká
montánní unie, dřívější železárny knížete Fürstenberga na Podbrdsku. Za Českou
montánní stálo mohutné francouzsko-rakouské konsorcium Union générale,
mnohonásobně silnější než Teplická válcovna a bessemerovna. Boj o ovládnutí
českého železářského trhu prostřednictvím thomasování, který vzplanul, připomínal
zápas Davida a Goliáše.
Wittgenstein versus Bontoux
Podstatu zápasu lze shrnout prostě. Podmínkou rentability a prosperity České
montánní společnosti, moderního železářského gigantu, vznikajícího na základech
feudálních metalurgických závodů Podbrdska a Berounska, byl Thomasův
Bez místa jsem bydlel v Eichwaldu
u Teplic. Dne 1. prosince 1874 přišlo
na svět první dítě Mining.
V létě 1875 jsem odešel do Vídně, kde
jsem na základě oznámení v novinách
nastoupil u civilního inženýra
Procházky.
Až do roku 1878 jsem bydlel
v Meidlingu ve vile Haipe. V roce
1876 se narodilo a zemřelo druhé dítě
Dora. Roku 1877 se narodil Hans,
1878 Kurt.
V roce 1876 Pechar znovu nastoupil
a já byl zvolen do ředitelské rady
v Teplických válcovnách s komerční
činností ve Vídni (kancelář v hotelu
Tegethof).
Karl Wolfrum a Wessely, kteří
byli již od založení podniku v roce
1872 ve správní radě, prosadili
moje zvolení. Oni mě již znali,
když jsem byl ještě inženýrem
Teplických válcoven. 1877 opustil
Paul Kupelwieser své místo ředitele
Teplických válcoven a já jsem byl
– zase na doporučení Wolfruma
a Wesselyho – jmenován ředitelem
s umístěním ve Vídni (kancelář
v Schellinggasse).
Všechny obchody šly v tomto roce
velmi špatně. Následky roku 1873.
V roce 1878 rusko-turecká válka.
Chtěl jsem získat objednávku
kolejnic pro ruskou armádu pro
dráhu Bender-Galatz. Ohledně toho
jsem jednal s ruským státním radou
Poljakovem, volal jsem do Kyjeva,
kde jsem ho nezastihl, potom
do Benderu, konečně jsem ho nalezl
v Bukurešti. On si tam najmul vilu
a byl již v jednání s množstvím
zástupců jiných závodů jako Krupp
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
11
Leopoldina Wittgensteinová
s dětmi / Leopoldine Wittgenstein
mit den Kindern
12
pochod. Bez této moderní technologie už nešlo od roku 1880 v Čechách vyrábět
konkurenceschopnou ocel. Ředitel České montánní a docent Českého vysokého učení
technického Jan Duschanek to věděl a rozjel se do hutí Hörder Verein u Dortmundu
za držitelem Thomasových patentních práv pro německé, rakouské a české země.
Wittgenstein zase jasně chápal jedno: získá-li Česká montánní licenci k thomasování,
bude to začátek konce Teplic i jeho. Česká montánní měla vlastní rudnou základnu,
Teplice nikoliv. Finančně silnému a surovinově podloženému gigantu by nemohl
Wittgenstein cenově konkurovat! Zbývala mu jediná šance. Koupit Thomasova práva
před Duschankem a koupit je pro celé Čechy! V tom okamžiku by zůstala Česká
montánní bez onoho výrobního pochodu a byla by odsouzena k živoření.
V Hörde se oba protagonisté obchodního dramatu setkali. Duschanek přijel
dřív a vyjednal si předkupní právo. Thomasův zástupce jménem Massenetz
mohl teplického ředitele už vést jen jako druhého zájemce v pořadí. Jediné, co
Wittgenstein získal, byl Massenetzův slib, že bude stát Duschankovi ve slovu pouze
do určitého data.
Cena za patentní práva byla astronomická, činila 300 000 zlatých (pro srovnání
postačí, že představovala dvě třetiny čistého ročního zisku celé Pražské železářské
společnosti v onom roce).
Oba konkurenti potřebovali trochu času: Duschanek neměl k tak velkému
obchodu potřebné pravomoci a musel čekat, až dorazí správní rada dr. Waldstein.
Wittgensteinovi zase chyběly peníze. Když se ředitel České montánní dozvěděl, že je
Wittgenstein v Dortmundu za týmž účelem, navštívil jej.
„Duschanek nerozpoznal můj úmysl získat jmenovitě monopol, nýbrž věřil, že chci koupit patent
pro celé Čechy a pak s licencí pro Českou montánní společnost udělat obchod,“ konstatoval
chladně Wittgenstein.
Rozhovor to byl bouřlivý, Duschanek se choval rozhořčeně, vytkl Wittgensteinovi
nečestné jednání a vynutil na něm slib, že už s Massenetzem žádné jednání nepovede.
Wittgenstein to slíbil, neprozradil však pochopitelně to, o čem Duschanek neměl
potuchy: že je s Massenetzem dohodnut na datu, kdy předkupní právo České
montánní propadne. Pak odejel do Teplic převzít peníze, které získal Wolfrum
od Leipziger Creditanstalt. Za úvěr ručili celým majetkem Wolfrum, Wessely,
atd. (Při této příležitosti jsem poznal
Weinbergera, který byl ředitelem
Staatseisenbahngesellschaft a také
chtěl prodat kolejnice.)
Poljakov chtěl těžké kolejnice, jako
jsou v Rusku na dráze používány.
Chtěl za ně ale zaplatit nízkou
cenu a mimoto zaplatit jen to, co
bude dodáno do Bukurešti ve zcela
přesném čase.
Teplické válcovny měly tehdy hotovo
velké množství lehkých kolejnic, které
objednalo ministerstvo obchodu
pro takzvané havarijní stavby
ve Slezsku. Doufal jsem, že dosáhnu
od ministerstva obchodu, že kolejnice
budeme moci dodati k pozdějšímu
termínu a tím, že budeme mít hotové
kolejnice v moci.
Šel jsem k Poljakovovi a řekl mu:
„Excelence, zde se přihodila veliká
hloupost. Pro vaši dráhu, která
bude používána jen tři měsíce,
nepotřebujete těžké kolejnice,
které kvůli ztížené dopravě mnoho
stojí. Já vám mohu dodati lehké
kolejnice, které účelu zcela postačí
a přitom velmi uspoříte.“ To jsem
mu vysvětlil a on řekl: „Vypočítejte
mi, kolik bych mohl uspořit.“ Byl
jsem zaveden do světnice, kde bylo
na podlaze množství porcelánových
příborů a počítal jsem, jak nejlépe
jsem dovedl, jaká bude úspora pudů
a verst. Poljakov byl velmi spokojen
s výsledkem tohoto účtování
a objednávka kolejnic byla ihned
perfektně vystavena. Wolfrum
obstaral záležitost s ministerstvem
obchodu velmi dobře a dosáhl, že
nám kolejnice byly dány k dispozici.
Při příjmu kolejnic v Bukurešti
musel jsem být přítomen, abych
obdržel peníze. Mezitím jsem objel
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
13
Karl Wittgenstein se svými obchodními partnery / Karl Wittgenstein mit seinen Handelspartnern
14
Wittgenstein a jeho dva bratři. Uklidněný Duschanek zatím jednání protahoval a snažil
se srazit cenu licence. Wittgenstein se vrátil do Dortmundu před vypršením lhůty
a podle jeho pamětí byl závěr už prostý: „Duschanek a Waldstein byli velmi pyšní a nechali
lhůtu projít, načež Massenetz podepsal předem připravenou smlouvu a poslal mi ji do hotelu.“
Jinak a romantičtěji vylíčil scénu Wittgensteinův pozdější přítel a spolupracovník,
ředitel Škodových závodu Günther.
Večer před vypršením lhůty prý pozval Wittgenstein Massenetze na večeři
do noblesní hotelové vinárny: „Jako zábavný a duchaplný společník protáhl jednání
do půlnoci. Pak vytáhl hodinky a sotva minutová ručička minula dvanáctou hodinu, řekl
Wittgenstein Massenetzovi: nyní prošla fürstenbergská opce a přijímám vaše podmínky…“
Smlouva o licenčních právech nezněla na Wittgensteinovu fyzickou osobu, ale
na Teplickou válcovnu a bessemerovnu. Za jiných okolností by to byl obchod století.
Česká montánní však licenci životně potřebovala a rozhodla se, že Teplice koupí
a Wittgensteina zničí. Měla k tomu prostředky i styky.
Bylo již řečeno, že za vznikem České montánní stálo konsorcium Union générale.
Reprezentoval je francouzský finančník Eugène Bontoux, jinak spoluzakladatel
Österreichische Länderbank a Österreichische Alpine Montangesellschaft. Bontoux začínal
jako člověk Rotschildů a ředitel jejich Rakouské železniční společnosti, později
navrhoval spolupráci Rotschildů a Crédit Lyonnais při obnově Wienerbankverein.
Jedním slovem, přední muž rakouského finančního světa. Z této pozice se obrátil
na bratry Gutmanny, vlastníky majority Teplic, aby mu své akcie prodali.
David Gutmann informoval Wittgensteina, ten se odvolal na dohodu, za niž byla
ona majorita získána a podle které měla jeho skupina předkupní právo, Gutmann ale
odvětil, že o tom rozhodne valná hromada.
Wittgensteinova skupina se na valnou hromadu připravila důkladně. Nejprve splatila
akciemi Teplic to, co Teplice investovaly do koupě Thomasovy licence pro Čechy. Tím
do značné míry získala hlavní trumf, Thomasova práva. Pak akcie odkoupila zpět
a skoupila od bank i drobných akcionářů všechny podíly Teplic, které mohla získat.
Tentokrát se zadlužila i Wittgensteinova matka. Nicméně v den valné hromady byly
síly skupiny Gutmannů a Wittgensteina takřka vyrovnané a Gutmannové ustoupili.
S jednou podmínkou: Wittgensteinova skupina měla odkoupit teplické akcie
větší stanice trati a přislíbil jsem
železničním úředníkům zaplacení
pro případ, že kolejnice budou tudy
transportovány do Bukurešti.
Když přišly první kolejnice, obdržel
jsem od Poljakova hadr papíru,
na kterém stálo: Baron Grünsburg
v Paříži zaplatí doručiteli následující
sumu… Ve Vídni dělali potíže při
předložení tohoto lístku, ale Wolfrum
jel s tím do Lipska a peníze mu byly
bez závad vyplaceny. Pro mne bylo
nečinné čekání v Bukurešti velmi
nepříjemné. K tomu jsem poznal, že
Poljakov potřebuje ještě více kolejnic,
ale sám neví kolik. Předvedl jsem
tudíž Poljakovovi, o kolik lepší by pro
něho bylo, kdyby platební záležitosti
zjednodušil, skrze směnky (pro
které jsem mu předložil francouzské
formuláře) a já se mohl vrátit zpět
do Teplic. Dal jsem návrh, že pro něho
budeme válcovat lehké kolejnice tak
dlouho, dokud nezatelegrafuje, že má
dost. On s tím byl srozuměn.
Jel jsem do Teplic a nyní jsme ve dne
v noci válcovali kolejnice. Konečně
přišel telegram s dotazem, kolik
kolejnic je hotovo. My jsme uvedli
několik tisíc přes počet a přišla
odpověď: „Dost.“ Chybějící kolejnice
byly ještě rychle zhotoveny.
Tato dodávka kolejnic byla velikým
štěstím pro Teplické válcovny, které
se před tím ocitly ve velké tísni.
Od tohoto času byl závod úspěšnější.
Během léta 1878 byla paní a děti
v Nasswaldu. Držitelé akcií
Teplických válcoven byli zde
od založení, baron Liebig a řada
jeho známých. Později, když
Paul Kupelwieser šel do Vítkovic
a já se stal ředitelem, byli bratři
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
15
Gutmannové a Rotschild (jako
držitelé Vítkovic) ve většině. Já jsem
koupi obstaral. Když jsem se stal
ředitelem, obdržel jsem služné 6 000
zl. 1879 jsem si zažádal a dostal jsem
dvojité služné a my se přestěhovali
na Schwarzenbergerplatz.
v majetku Gutmannů a Rotschildů a zaplatit je do pěti let. K tomu museli ovšem
dát souhlas vítkovičtí Rotschildové, kteří jej dali, možná i s trochou zlomyslného
zadostiučinění. Měli totiž s Bontouxem neuzavřené účty. Ten se s nimi nepříliš
korektně roku 1878 rozešel a vznik své Union générale reklamně postavil na protikladu
katolické banky a židovského kapitálu.
1879 se narodila Lenka v Darnbachu,
kde jsme bydleli.
Neúspěch České montánní v boji o získání Thomasových práv byl první ranou, po níž
se Bontouxovy plány začaly hroutit. Rotschildové mu pak zasadili poslední úder.
Solomon Albert, hlava Rotschildovy banky ve Vídni, skoupil ve velkém akcie Union
générale a pak je hluboko pod cenou vrhl na trh. Kurs klesl během dvou měsíců z 2 090
na 950 franků a z Bontouxe se stal bankrotář. Émilu Zolovi posloužil jako předobraz
k postavě spekulanta Saccarda v románu Peníze.
V roce 1879 byl vynalezen Thomasův
způsob (odfosforování železa).
K velkému užitku pro Teplické
válcovny, protože bylo k dostání
laciné surové železo z Ilseder-Hütte,
obsahující fosfor.
1880 koupil jsem Thomasův patent
od zástupce Thomasova patentu
od Hörder-Hütte u Dortmundu.
Nejprve pro Teplické válcovny, potom
o několik měsíců později pro celé
Čechy ze strachu z konkurence České
montánní společnosti, která tehdy
udávala tón.
Tato koupě se rozvinula za zvláštních
okolností. Jel jsem do Hörde
k zástupci jménem Massenetz
a řekl jsem mu, že bych si přál získat
Thomasův patent pro celé Čechy,
že jsem jej již předem získal pro
Teplické válcovny, tak aby mi nemohl
nikdo v celých Čechách konkurovati.
Massenetz odpověděl, že by byl
ochoten se mnou obchod uzavřít,
jmenoval také cenu – připomínám asi
300.000 zl. obnášela – nemohl však
nic definitivního sjednati, protože
již jednal s centrálním ředitelem
České montánní společnosti, jménem
Duschanek, ohledně patentu, kterého
také v těchto dnech očekával.
Jediné, co mohl udělat, bylo, že dá
Duschankovi lhůtu několika dní
a teprve když Duschanek této lhůty
16
Roku 1884 Wittgensteinova skupina transakce s Thomasovou licencí korunovala.
Česká montánní bez ní uvadala a Wittgenstein nabídl, že její majoritu odkoupí. Cena
činila kolem 400 000 zlatých, které opět neměl. Smlouvu o koupi nicméně podepsal.
Věděl, že ředitel České montánní Duschanek úzkostlivě drží v pokladně značný obnos
ve směnkách. Odejel na ředitelství České montánní do Staré huti v Hýskově už jako
nový vlastník, prohlásil, že nyní se budou finance centralizovat a že částka má být
převedena do Teplic. Bylo to 300 000 zlatých, které okamžitě použil na zaplacení
České montánní. Ze tří čtvrtin ji tak koupil za její vlastní peníze…
Do Kladna
Českému železářství do té doby vévodila „velká trojka“. Tvořily ji Teplická válcovna,
Česká montánní a Pražská železářská společnost, jejíž základnou byla především
Vojtěšská huť v Kladně. Nyní se první dva podniky spojily pod jedním vedením.
Pražská železářská nepředstavovala pro Wittgensteina vážnou konkurenci. Před pěti
lety investovala do Bessemerova konvertorového pochodu, který se pro ni nehodil,
ocitla se v krizi, přestala být zisková a nevyplácela dividendy. Thomasův konvertorový
ocelářský pochod, třebaže jej získala v Čechách první, zaváděla pomalu a opatrně. Její
vedení bylo nepružné a bálo se ve stávající situaci rizika.
Za těchto okolností došla správní rada Pražské železářské v roce 1886 k zásadnímu
rozhodnutí: nabídla úspěšnému Wittgensteinovi místo centrálního ředitele. Nabídku
mu přednesl osobně předseda správní rady a prezident Wiener Creditanstalt v jedné
osobě Max von Gomperz. Wittgenstein souhlasil, kladl si však podmínky: Pražská
železářská společnost (PŽS) odkoupí Teplickou válcovnu, Wittgenstein a jeho
obchodní přátelé (už nejen Wolfrum a Wessely, ale i Isidor Weinberger) zaujmou místa
ve správní radě PŽS, nový ředitel bude mít volné ruce k personálním, organizačním
a technickým změnám. Plus některé detaily.
Von Gomperz, provázený baronem Škodou a panem Wannieckem (po němž zůstal
na Kladně důl stejného jména), souhlasil. A dobře udělal. Neboť s Wittgensteinem
přišla do Kladna i celé společnosti éra modernizace a racionalizace, která vedla
k zásadním změnám. Na jedné straně definitivně pohřbila patriarchální vztahy
na dolech a hutích, na druhé straně přinesla prosperitu, byť za cenu nové cesty
a „amerikánských metod“, jak Wittgensteinova opatření nazývali jeho odpůrci.
V kladenských dolech PŽS dostal plnou důvěru a moc technicky nadaný
a „amerikánsky“ racionalizátorský Gottfried Bacher. V kladenských hutích zůstali
z dosavadního vedení jen mladý schopný obchodník Robert Lenk a technik
s americkou zkušeností Ernst Bertrand. Doly přecházely na novou techniku,
orientovaly se na hlubinné dolování a také výkonové normy. Hutě zrušily koksovny,
s nimiž byly po celou jejich existenci jen problémy, a začaly dovážet mnohem
kvalitnější (a také levnější) koks z Ostravska a Vestfálska.
„Proto se také vyrábělo vynikající surové železo a výrobní náklady v Kladně byly velmi nízké,“
napsal Wittgenstein.
Zastavila se mostárna, vše se soustředilo na výrobu válcovaného zboží. Tomu byla
podřízena výstavba konvertorové ocelárny, zavedení prvních martinských pecí,
intenzivní výstavba nových válcovacích tratí. Německé a rakouské odborné horní
a hutní časopisy už za pár let hodnotily změny v Kladně velice pozitivně. Později přišla
další fáze, po racionalizaci a modernizaci nastoupila centralizace a koncentrace. Spojil
se obchod České montánní a Pražské železářské. Zastavila se příliš zastaralá výroba
v hutích PŽS v Nýřanech a ve Vlkýši: vše se koncentrovalo do Kladna.
Karl Wittgenstein, kolem roku 1885
/ Karl Wittgenstein, um 1885
nevyužije, mohl by se mnou obchod
uzavřít.
Tak nemohl jsem předběžně nic jiného
získat než smlouvu, ve které stálo, že
koupě Thomasova patentu pro celé
Čechy mezi mnou a Massenetzem
by mohla být uzavřena, že přesto
Massenetz má právo od této smlouvy
ustoupit v případě, že Duschanek
uzavře obchod ve stanovené lhůtě.
Já jsem musel vyčkávati
v Dortmundu, u „Römischer Kaiser“.
V ten večer seděl jsem v jídelně,
když vstoupil Duschanek. Pozdravili
jsem se, protože jsme se znali, a já
jsem hned viděl, že Duschanek již
byl u Massenetzte a dozvěděl se, že
chci získat patent pro celé Čechy.
Začal mi předhazovat, že jsem mu
tímto způsobem cenu prodražil. Já
jsem mu odpověděl, že by nebylo
mým úmyslem patent pro celé
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
17
J. Hammer: Vojtěšská huť, 1884 / J. Hammer: Adalbert-Hütte, 1884
18
„Pár let nato, kolem roku 1890, vystavěl jsem na Kladně kelímkovou ocelárnu Poldinu huť,“
pokračuje Wittgenstein na jiném místě svých paměti.
Důvod byl zřejmý, v českém železářském trhu zela mezera. Kvalitní nástrojové
oceli na jemnou mechaniku, stroje, kosy a pilníky se musely draze dovážet ze
Štýrska, Německa a Anglie. Na technologii jejich výroby si nikdo netroufl, byla
nepříliš známá a velice náročná. Spočívala na britském Huntsmanově objevu tavby
v jílovo-grafitových kelímcích. Od roku 1740 došlo k jedinému zdokonalení – kelímky
se vypalovaly a ocel se v nich tavila v plynové Siemensově peci. Wittgenstein se
rozhodl, že na tyto oceli postaví huť.
Že zvolil Kladno, nebylo náhodné. Mělo dostatek kvalifikovaných i zaučení schopných
pracovníků, dopravní spojení, přivaděče vody, vsázkový materiál (což bylo zvlášť
důležité, do kelímků se vsazoval pouze čistý odpad uhlíkových ocelí, nejlépe odpad
z válcoven), sousední huť vlastnila laboratoře, Wittgensteinem řízená společnost
fungující obchodní síť. Toho všeho zakladatel využil, o to vše novou huť opřel.
Huť dostala jméno po rodinném oslovení Leopoldiny Wittgensteinové. Vše šlo
onoho roku 1889 rychle: v únoru žádost na okresní hejtmanství na Smíchově,
v květnu stavební povolení, v červnu zahájení stavby, v první polovině následujícího
roku zahájení výroby. Huť nebyla soukromým Wittgensteinovým počinem, tak
jako u všech ostatních akcí k němu přizval kruh svých osvědčených obchodních
přátel. Tehdy už byl širší, kromě Wolfruma, Wesselyho a Weinbergera (v té době
už ředitele České montánní) zahrnoval Maxe Feilchenfelda (pozdějšího ředitele
Niederösterreichische Escompte Gesellschaft), dr. Karla Kupelwiesera (osvědčeného
právníka a bratra Paula Kupelwiesera) a Gottfrieda Bachera (ředitele kladenských
dolů PŽS). Sotva se výroba hutě rozběhla, byla Poldina huť změněna v akciovou
společnost. První rok řídil huť Wittgenstein osobně, pak ji předal manažerům.
Co z toho všeho plynulo pro Kladno? Přímo nic, třebaže v něm Wittgenstein často
pobýval. Národní listy z léta roku 1889 dotvrzují jeho přítomnost v Kladně ihned
po tragických událostech tzv. Krvavého Božího těla kladenského, jakož i jeho
aroganci vůči zvídavým novinářům. V oněch dnech přijel z Vídně do Kladna a bydlel
v inspekčním bytě v přízemí tzv. Bachrovny, vily Pražské železářské společnosti, kde
tragický střet mezi dělníky, pobouřenými zásahem městských strážníků při slavnosti
Božího těla na kladenském náměstí, a policejními složkami vyvrcholil střelbou.
Čechy koupit, abych ho prodal,
k čemuž on dodal, že očekává příští
den správního radu Dr. Waldsteina
z Vídně, že by bylo možné, abychom
se dohodli.
Duschanek nerozpoznal můj úmysl
získat jmenovitě monopol, nýbrž
věřil, že chci koupit patent pro celé
Čechy a pak s licencí pro Českou
montánní společnost udělat obchod.
Příští den ráno přišli Duschanek
a Waldstein do mého pokoje
a řekli mi, že chtějí s Massenetzem
vyjednávat a já se mám zavázat,
že víc k Massenetzovi nepůjdu,
a nepovedu s ním žádné vyjednávání.
Já jsem ale samozřejmě Duschankovi
neřekl, že mám smlouvu v ruce a že
jestliže Massenetzem stanovenou
lhůtu nedodrží, patent bude patřit
automaticky mně.
Přistoupil jsem na podmínky
stanovené Duschankem
a Waldsteinem a bylo to písemně
potvrzeno.
Duschanek a Waldstein byli velmi
pyšní a nechali lhůtu projít, načež
Massenetz podepsal předem
sestavenou smlouvu a poslal mi ji
do hotelu.
Teprve několik dní později
přijel Duschanek a Waldstein
zase k Massenetzovi, který jim
řekl:“Witttgenstein získal patent
pro celé Čechy!“ Z toho vznikl veliký
křik kvůli mé proradnosti a mému
nepoctivému obchodnímu jednání.
Během doby, kdy Duschanek
a Waldstein nechali lhůtu
propadnout, odjel jsem do Lipska,
abych si pro případ, že se obchod
s Massenetzem uskuteční, zajistil
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
19
Kelímková ocelárna Poldiny hutě / Tiegelofenstahlwerk der Poldi-Hütte
20
Dříve se zdůrazňovala především negativa Wittgensteinova a Bacherova působení
v Kladně, zejména to, že racionalizace na dolech a v hutích vyvolala stávku, bouři
roku 1889 i dílčí protesty. Finanční situace kladenského dělnictva se však nijak
výrazně k horšímu nezměnila. Opatření přinesla výrobní vzestup kladenských
huti a dolů v dlouhodobém horizontu a zahájila výrazný vzestup prosperity. To
se promítlo do růstu počtu obyvatel Kladna a jeho okolí, který završil přerod
zemědělsko-průmyslového městečka v průmyslové centrum. S růstem Kladna jako
ekonomického centra přišel i vzestup jeho správního významu. Připomeňme data,
související bezprostředně s „Wittgensteinovou érou“: politický okres Kladno roku 1893
(místo příslušnosti k politickému okresu Smíchov), povýšení na královské horní město
roku 1898. V té době už se rozbíhala i výstavba kladenské neorenesanční radnice
a novorománského chrámu.
Král oceli
Záměrně jsme se zatím nezmínili o tom, že Wittgenstein představoval jednu
z klíčových postav monopolizace předlitavského železářství a průmyslu vůbec.
Stál už u zrodu kolejnicového kartelu, prvního kartelu v Rakousku-Uhersku. Hlavní
organizátorskou roli však tehdy, jak se zdá, sehrál Paul Kupelwieser. Wittgenstein
měl ale z pozice vládce celého českého železářství rozhodující slovo ve vzniku
všeobecného železářského kartelu, což v oné době představovalo progresivní krok.
Teprve později, v 90. letech 19. století, si Wittgenstein, opřen o jeho moc,
začal doslova vynucovat státní ochranářskou dovozní politiku a diktoval ceny
zpracovatelskému průmyslu. Kartel začal od té chvíle působit na ekonomiku
monarchie regresivně a nakonec se negativně promítal i do oboru, jemuž měl
sloužit, do metalurgie. Hutní závody za bariérou cel přestaly držet krok se světovou
konkurencí (Poldina huť, která členem kartelu pro specifiku výroby nebyla,
tomuto trendu nepodlehla a objemem exportu patřila v monarchii k výjimkám)
a po technické i organizační stránce zastarávaly.
Kartel se stal tak mocným nástrojem, že veřejné mínění, tisk, vláda ani příslušná
ministerstva proti němu nic nezmohla. Vláda a monarcha to Wittgensteinovi
neodpustili. Císař František Josef I. odmítl Wittgensteina nobilitovat, třebaže dělal
u Lipského úvěrového ústavu peníze.
Lipský úvěrový ústav byl připraven
peníze dodati, každopádně při všech
možných zárukách. Bratři Paul
a Ludwig museli také podepsati.
Po mém návratu do Vídně přišla řada
krušných dnů. Bratři Gutmannové
jednali s panem Bontouxem
za účelem prodat mu svůj podíl akcií
Teplických válcoven.
Vysvětlil jsem Davidu Gutmannovi,
že takový prodej by byl bezprávním
vůči mně a ostatním účastníkům
správní rady, protože byli
spolupracovníky. My, to znamená
Wessely, Wolfrum a já, neměli
jsme sice mnoho akcií, ale pro naše
poměry až dost a potom hlavně byla
moje činnost možná jen tehdy, když
zůstanu samostatný jako dosud.
Gutmann se ukázal nepřipraven
odpověděti na naše přání.
V kontrastu proti Gutmannovu
záměru vymyslil jsem plán. Obnos,
který musely Teplické válcovny
zaplatit na Thomasův patent, hradit
mými akciemi, tyto s mými přáteli
Wolfrumem a Wesselym znovu
převzít a mimo to vykoupit tolik akcií,
nacházejících se v soukromých rukou,
abychom měli proti Gutmannovi
většinu.
Svolali jsme mimořádné generální
shromáždění, abychom získali
schválení těchto skutečností.
Když se o tom Gutmann dozvěděl,
žádal nás, abychom své plány
neprováděli, že na to generální
shromáždění nepřistoupí a poslal
jednoho advokáta do Prahy
na místodržitelství zapověděti
generální shromáždění. Wessely
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
21
Nejstarší snímek Poldiny huti z roku 1897 / Die älteste Aufnahme der Poldi-Hütte aus dem Jahr 1897
22
něco podobného za zásluhy o rozvoj průmyslu vcelku běžně (a Wittgenstein tvrdil, že
by nobilitaci stejně nepřijal, což je při jeho obdivu k Spojeným státům docela možné).
Když ministr vnitra di Pauli žádal od Wittgensteina jistá vysvětlení, dostal odpověď, že
Wittgenstein nemá čas a že se k němu má pan ministr dostavit v obvyklých úředních
hodinách. Wittgenstein se stal králem v železářství a kartelu, což byla tak mocná říše,
že mohl diktovat jiným královstvím…
Další Wittgensteinovo podnikání naznačuje převzetí neuskutečněných Bontouxových
plánů na vytvoření severní a jižní železářské skupiny v Předlitavsku. V devadesátých
letech 19. století získala Wittgensteinova skupina majoritu Österreichische Alpine
Montangesellschaft. Ještě předtím, v době, kdy se zakládala Poldina huť, skoupila
ve Štýrsku menší zpracovatelské továrny, vesměs specializované na výrobu kos,
pilníků a nástrojů, což mělo Poldině huti zajistit odbyt. V Čechách ovšem proces
koncentrace, připomínající Bontouxův záměr na vytvoření severní skupiny, vyvrcholil
až za Wittgensteinových nástupců zastavením Teplické válcovny a bessemerovny
a fúzí Pražské železářské s Českou montánní. Dík těmto změnám se pak většina
železářské a ocelářské výroby v Čechách koncentrovala do Kladna.
Tyto dvě železářské oblasti či větve, rakouská (jižní) a česká (severní), byly vzájemně
provázány úzkou spoluprací a doplňovaly se. Doznávaly určitých změn, v nichž
Kladno získávalo stále výsadnější postavení. Jakmile začala být Poldina huť zavedená
a zisková a vybudovala vlastní zpracovatelské provozy na nástroje, nastala
v dolnoštýrských závodech na kosy a pilníky smutná etapa jejich rušení či prodeje (to,
co zbylo, tvořilo pak renomovanou firmu Styria). Pokud šlo o Pražskou železářskou
společnost, ta kromě koncentrace výroby do Kladna získala dominantní postavení
v rámci celé Wittgensteinem vybudované říše. Stala se totiž vlastníkem majority akcií
Österreichische Alpine Montangesellschaft, a de facto tak ovládala rakouskou „jižní“ větev.
Portrét
Není jistě bez zajímavosti zmínit se i o Wittgensteinových názorech, vlastnostech,
zásadách a vkusu. Názory dostatečně prezentoval v rakouském tisku a ve své
knížečce o kartelech v Rakousku. Jsou poměrně egoistické a silně ovlivněné
americkou zkušeností (Wittgenstein navštívil USA několikrát a stal se přítelem
ale v Praze dosáhl, že nám
místodržitelství dalo za pravdu.
Den před shromážděním přišel
Wilhelm Gutmann již velmi časně
ke mně do kanceláře a jednal se mnou
celý den, kteréžto jednání vystřídal
Paul Kupelwieser a Weinberger,
s kterými jsem si stál již dobře
a které Gutmann znal. Když konečně
odpoledne v 5 hodin Wilhelm
Gutmann viděl, že bych nepovolil,
ptal se mě, zda bych byl ochoten
koupit jeho podíl akcií a podíl jeho
bratra. Rozhodl jsem se rychle,
a tak jsem získal během pětiletého
splátkového placení veškeré podíly
bratří Gutmannů na akciích
Teplických válcoven za paritní kurs.
Wilhelm Gutmann jel ještě rychle
k Rotschildovi, který jako podílník
na Vítkovicích byl zúčastněn a přijel
s jeho svolením zpět. Tentýž večer
bylo všechno dokončeno. První
splatná částka měla být zaplacena již
v příštích dnech. Následující den jsme
se sešli, Karl Kupelwieser, Wolfrum,
Weinberger, Wessely a já, v kanceláři
Karla Kupelwiesera a zavázali jsme
se koupi dvěma osminami, Karl
Kupelwieser, Weinberger a Wolfrum
jednou osminou zúčastněn.
Abych mohl mé tři osminy z 50.000
zlatých zaplatiti, musel jsem si,
protože jsem sám žádné peníze
neměl, vypůjčiti 20.000 zlatých
od mé paní.
V prvních měsících záležitostí prožil
jsem velký strach, zda budeme
moci dostáti svým závazkům.
Ale Teplickým válcovnám to šlo
překvapivě dobře.
Uzavřel jsem smlouvu
s Ilseder-Hütte, která nám dodávala
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
23
Ochranná známka Poldiny hutě v r. 1910 nápadně připomínala účesem
profil Leopoldiny Wittgensteinové / Die Schutzmarke der Poldi-Hütte im Jahr
1910 erinnerte mit der Frisur auffallend an das Profil von Leopoldine Wittgenstein
24
Ochranná známka používaná na raznici, kolem roku 1895 / Als Stempel
eingesetzte Schutzmarke, um 1895
ocelářského magnáta Carnegieho). Postoj k stávkám měl nekompromisně tvrdý,
rozvíjejícím se státním sociálním zákonodárstvím pohrdal a podřizoval se těmto
zákonům jen nerad. Jeho pracovní filozofie upřednostňovala podnikavé, průbojné
a pracovité jedince.
Za příklad s oblibou dával americké dělníky, o nichž tvrdil, že jsou vzdělanější, mají
spekulativního ducha a přirozenou láskou ke svobodě tíhnou ke svobodnému
podnikání. Takové myšlení představovalo jistý sociální darwinismus, v němž přežíval
silnější. Ve vztahu k politickému dění Wittgensteinův myšlenkový svět nejlépe
charakterizují sympatie s Bismarckovým pohrdáním parlamentarismem v Německu,
s britskou koloniální správou či s americkou politikou vůči indiánům a černochům.
Co nelze Wittgensteinovi upřít, je chladnost vůči dobovému nacionalismu. Pro něj
stály na prvním místě schopnosti, národnost nehrála roli. Kladenské hutě a doly
nepocítily za jeho éry nijak výraznou germanizační politiku (výstavbu Poldiny hutě
vedl a významné místo ve Vojtěšské huti zastával např. vynikající český technik
Anton Baráček, světovou proslulost si získal šéf chemické laboratoře Vojtěšské huti
František Wald). Ta přišla (a ve velice ostré formě) až s Wilhelmem Kestrankem,
Wittgensteinovým nástupcem ve funkci centrálního ředitele Pražské železářské
společnosti.
Wittgenstein nebyl nacionalistou. Cítil se, podobně jako řada jeho současníků,
Rakušanem ve smyslu nadnárodní příslušnosti k podunajské monarchii.
S národnostním cítěním souvisel i jeho vztah k politice. Nezajímala ho, nikdy do ní
nevstoupil a se svými názory pro to ani neměl prostor. Předlitavskou část monarchie
ovládaly dva politické myšlenkové světy: klerikální pangermanismus a sociálně
demokratické ideje. Byly mu cizí a protivné; oba si jej s oblibou braly na mušku a pálily
po něm.
surové železo za velmi nízkou cenu,
takže jsme předčili všechny ostatní
závody. Vlivem Weinbergera navázal
jsem příznivé vztahy s generálním
ředitelem společnosti státních drah
jménem Des Serres, který nám
přenechal velké objednávky kolejnic.
Vydělali jsme velmi mnoho a mohli
jsme z výdělku lehce zaplatit splátky
Gutmannovi. Teplické válcovny byly
stále lépe budovány, také nebyly
vyráběny jen kolejnice, nýbrž vedle
těchto byla zavedena také výroba
nosičů ocelových a plechových tovarů
– ode mne zavedeno. (Pokud vím,
vynalezl otec sám stroje.)
V tomto roce byl založen kartel mezi
závody vyrábějícími kolejnice, který
každopádně velmi přispěl k prosperitě
Teplických válcoven. Při příležitosti
koupě akcií Teplických válcoven setkal
jsem se s Feilchenfeldem, který byl
tenkrát ředitelem Teplické banky.
Tato banka držela malou část akcií
Teplických válcoven, které jsem jí
odkoupil.
V roce 1881 najmul vilu
v Neuwaldeggu (tenkrát
Hauptstrasse 40) a koupil jsem ji
o rok později.
1881 se narodil Rudi, 1882 Greta.
Jednu věc Wittgenstein hluboce respektoval: obchodní partnerství a přátelství.
Dohody v tomto směru striktně dodržoval.
České montánní společnosti se
nedařilo dobře, nebo lépe řečeno
vegetovala, protože neměla
Thomasův patent, a také proto, že
byla špatně vedena. Koupil jsem
někdy něco železa od ní a při té
příležitosti jsem nahlédl do poměrů.
Rodinné vzpomínky říkají, že klíčovými slovy Wittgensteinových výchovných názorů
byla slova Lebenswille – vůle k životu, a Lebenskraft – životní síla. Rozhodnost, vůli
k životu a smysl pro povinnost se snažil vštípit svým dětem. Chtěl z nich mít dědice
své říše a stejně schopné podnikatele. Žádný ze synů však netoužil jít v otcových
V roce 1884 přišel jednou ke mně
důvěrník Dr. Rappaporta,
tehdy důvěrně obeznámený
s Bontouxovými poměry v zastoupení
Rappaporta, aby se mě zeptal,
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
25
nechtěl-li bych koupit akcie České
montánní společnosti. Jednání o tom
se pak vedlo několik měsíců ne proto,
že bychom se neshodli na ceně, ale
proto, že jsem řekl, že bych koupil,
ale jen tehdy, dostal-li bych všechny
akcie. Konečně se koupě uskutečnila,
a to za dvou veselých okolností.
Když jsem jel v této záležitosti
za Dr. Rappaportem poprvé,
nechal mě čtvrt hodiny čekati
v jedné místnosti. Zdálo se mi to
úmyslnou taktikou, a když chtěl
potom se mnou vyjednávat podruhé,
vysvětlil jsem mu, že mám chuť se
sejít s dr. Rappaportem jen tehdy,
uspořádá-li pro mne u Sachra
hostinu.
Nejprve navrhoval Leidingera nebo
Štěpánský sklípek, ale já trval
na Sachrovi, a tak byl konečně
obchod uzavřen u Sachra.
Ta druhá legrace byla následující:
Kupní cena České montánní
společnosti byla kolem 400.000
zlatých a já nevěděl, kde vzít peníze.
Ale z různých jednání s Duschankem
jsem věděl, že Česká montánní
společnost ve Staré Huti, sídle
ředitelství, drží stále v zásobě
300.000 zlatých ve směnkách.
Byla to hloupost od Duschanka,
že žil v neustálém strachu, že má
málo peněz. Seděl na penězích jako
Harpagon, dluhy neplatil vůbec nebo
pozdě, a dělal tak společnosti velmi
špatnou pověst. Proto také tak nízký
stav akcií.
Když byl nyní obchod jistý a můj
účetní pan Draždík se mě ptal, kde
vezmu peníze, řekl jsem: „Ještě dnes
pojedu do Staré Hutě a ujmu se
26
šlépějích a on jim poskytl pramálo svobody k volbě. Prvorozený Hans spáchal roku
1902 v Chesapeake Bay sebevraždu, mladší Rudolf jej následoval o rok později
v Berlíně. To do jisté míry otcovskou rigorózností otřáslo. Paul už se mohl věnovat
hudbě, k níž zdědil nadání po matce, Ludwig mohl studovat humanitní vědy.
Wittgensteinův životní styl je zvláštní kapitolou: na jedné straně měšťácky přízemní
„vepřové“ hostiny pro kruh vyvolených přátel, při nichž „zabijačkové bratrstvo“ (tak
si samo říkalo) tropilo nepříliš duchaplné šprýmy, na straně druhé vytříbený vkus
se smyslem zejména pro hudbu a výtvarné umění. K rodinným přátelům patřili
skladatelé a hudebníci Schumann a Brahms, mecenášsky Wittgenstein podporoval
Mahlera, Casalse, Waltera či Ravela.
Na jednom z vídeňských výtvarných salonů objevil koncem 90. let 19. století secesi
a byl jí nadšen. V tomto směru se velice podobal svému bratru Paulovi, který mu
představil a doporučil začínajícího rakouského architekta moravského původu Josefa
Hoffmanna. Wittgenstein okamžitě Hoffmannovi zadal přestavbu a kompletní
zařízení své lovecké „chaty“ v revíru Hochreit. Architekt přizval další umělce z okruhu
vídeňské secese, především Kolo Mosera. Vznikl pozoruhodně umělecky čistý klenot,
jemuž v posledních letech života dával Wittgenstein přednost před historismem
přesyceným vídeňským sídlem.
Vzápětí Hoffmanna doporučil svým přátelům, mezi něž tehdy patřil i centrální ředitel
Poldiny hutě Alexander Pazzani. Ten (kromě dalších projektů) zadal Hoffmannovi
stavbu v Kladně, nazvanou v projektu Gewerkschaftshotel der Poldihütte. Závodní hotel
Poldiny hutě (jemuž se později obecně říkalo Poldihaus) sloužil k ubytování vzácných
návštěv, včetně návštěv centrálního ředitele z Vídně. Vznikla stavba obdivuhodné
čistoty, která v interiérech skloubila jednoduchost s elegancí a uměním.
Hoffmann, dnes architekt světového významu, tak dík Wittgensteinovi vytvořil
v Kladně pozoruhodně moderní dílo, které předběhlo moderní architekturu
o dvě desetiletí. Ostatně, rodinný vkus Wittgensteinů dodnes připomíná secesní
malířské dílo světové proslulosti: portrét Wittgensteinovy dcery Margarethe
Wittgenstein-Stonborough od Gustava Klimta.
Katalog Poldiny hutě z r. 1897, titulní list / Katalog der
Poldi-Hütte aus dem Jahr 1897, Titelseite
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
27
Poslední roky
V polovině 90. let 19. století byly veškeré Wittgensteinovy plány dovršeny a jejich
iniciátor pomýšlel na odchod. Rozhodl se pro něj s definitivní platností roku 1898,
kdy složil všechny funkce. Cestoval (ke Carnegiemu do USA, k starému příteli
Kupelwieserovi na ostrovy v Jaderském moři), většinou však pobýval v horách a lesích
na Hochreitu. Byl nemocen, pravděpodobně plicní chorobou, a jeho stav se zhoršoval.
Karl Wittgenstein a jeho žena
Leopoldina roz. Kalmusová
(1850–1926), Vídeň roku 1900 / Karl
Wittgenstein und seine Frau Leopoldine,
geb. Kalmus (1850–1926), Wien, um 1900
vlastnictví, vždyť mi náleží všechny
akcie, odešlu sem všechny tam
ležící směnky za 300.000 zlatých
a zbývajících 100.000 zlatých už
seženu.“
Jel jsem tedy do Staré Huti, a když
jsem s Duschankem projednal ostatní
plány a dohody pro budoucnost, řekl
jsem: „Nemá smysl, abychom tu vedli
vlastní pokladnu, pošlete směnky
do Vídně na Teplickou válcovnu.“
Krátce nato byly akcie České
montánní společnosti zaplaceny.
Tento obchod měl pro Teplické
válcovny dalekosáhlý význam. Učinil
nás nezávislými na Ilsederské huti,
ještě jsme nyní mohli surové železo
vyrábět sami.
28
Žil velice prostě. Podstoupil sérii operací jdoucích těsně za sebou a cítil, že se
neuzdraví. Přehled o politice, financích a podnikání však neztratil a někdy na přelomu
roku 1912 a 1913 připravil svůj poslední velký finanční manévr. Veškerý kapitál
v akciích prodal a převedl jej na akcie amerického Carnegieho koncernu. Vzhledem
k rozpadu monarchie, k němuž za několik málo let došlo, to byl velice prozřetelný
čin. Hlavním dědicem se stal Karlův syn Ludwig, z nějž otcův majetek učinil jednoho
z nejbohatších mužů Vídně. Budoucí zakladatel neopozitivismu, Russelův žák a autor
děl jako Tractatus logico-philosophicus, se tohoto jmění vzdal ve prospěch svých žijících
sourozenců.
Karl Wittgenstein zemřel roku 1913. Ludwig byl tehdy u něj. Svému učiteli Bertrandu
Russellovi o skonu svého otce napsal: „Měl nejhezčí smrt, jakou si můžeme představit,
bez nejmenšího utrpení, ve spánku jako dítě. Necítil jsem během jeho posledních hodin ani
na okamžik smutek, ale byl jsem velmi šťastný a pochopil jsem, že taková smrt má cenu celého
života.“
Zesnulého kromě rodiny a přátel demonstrativně na poslední cestě doprovodili
všichni významní představitelé vídeňské secese. Mrtvého uložili do rodinné hrobky,
kterou navrhl opět Josef Hoffmann. Sochař Kamil Wollek, Myslbekův žák, vytvořil pro
Poldinu huť v témže roce na věčnou paměť Wittgensteinovu nadživotní bronzovou
sochu. Uplynulo pět let a impérium, které Karl Wittgenstein budoval, se rozpadlo
spolu s monarchií. Nebýt světové proslulosti jeho syna Ludwiga, málokdo by o něm
dnes věděl. Hic transit gloria mundi.
Literatura:
Bramann, Jorn K.: Karl Wittgenstein, ein Amerikaner in Wien. Zeit Geschichte 2, 1974, Universität
Salzburg, 1974.
Chauviré, Claudine: Ludwig Wittgenstein. Éditions du Seuil, Paris 1989.
Derek, Wilson: Rotschildové. Svoboda – Libertas, Praha 1993.
Die Habsburger Monarchie 1848–1918. Band I.: Die wirtschaftliche Entwicklung. Wien 1973.
Dějiny hutnictví železa v Československu, sv. 2. Academia, Praha 1986.
Günther, Georg: Lebenserinnerungen. Wien 1936.
Kovařík, Jiří: Karl Wittgenstein. Osobnost předního průmyslníka habsburské monarchie
s přihlédnutím k jeho kladenskému působení. Slánský obzor roč. 7/1999.
Týž: Založení a počátky Poldiny hutě v Kladně. Z dějin hutnictví 14 (Rozpravy NTM Praha 101),
NTM, Praha 1985.
Kupelwieser, Paul: Aus den Erinnerungen eines alten Österreichers. Gerold u. Co., Wien 1918.
Ludwig Wittgenstein, sein Leben in Bildern und Texten. Suhrkampf Verlag, Frankfurt am Main
1983.
Monk, Ray: Wittgenstein. Úděl génia. Nakladatelství Hynek, Praha 1996.
Otcovský, Jaroslav: Kolem první Thomasovy tavby na evropském kontinentně. Hutnické listy
IX/1954.
Týž: Wittgenstein kontra Duschanek. Hutnické listy, roč. IX./1954.
Sekler, Eduard: Josef Hoffmann. Das architektonische Werk. Residenz Verlag, Salzburg - Wien
1986.
Sto let ocelí Poldi. Práce, Praha 1989.
Wittgenstein, Karl: Die Kartelle in Österreich. Nákladem vlastním, bez data
Týž: Lebenserinnerungen, rkp., Sbírka vzpomínek a dokumentace NTM Praha.
Duschanek dlouho centrálním
ředitelem nezůstal a jeho nástupcem
byl Weinberger.
S PŽS (Pražská železárenská
společnost) jsme ve velkém přátelství
nebyli. Ježto jsme byli ostrou
konkurencí, nebyli jsme ve velké
oblibě. Centrálním ředitelem PŽS
byl tehdy Bäumler, starší pán, který
nebyl příliš způsobilý řídit podnik.
PŽS vlastnila Thomasův patent
již od začátku a mohla nás lehce
držeti v šachu svou nučickou rudou.
Přesto však byla tak hloupá, že se
kapricovala tím, že se snažila vyrábět
ze svého uhlí koks a ježto tento koks
byl velmi špatný, bylo také její surové
železo velmi špatné, a tak pracovala
s velkým odpadem. Následkem toho
nemohla vypláceti ze svých akcií
žádné úroky a její akcie stály pod
nominální cenou – za 200 cca z 120.
V létě 1885 dostal jsem neočekávanou
návštěvu obchodního ředitele PŽS,
pana Lenka. Pan Lenk se mě ptal,
nechtěl-li bych se státi generálním
ředitelem PŽS, že tuto návštěvu
podnikl z rozhodnutí správní rady
PŽS.
V čele správní rady byli tehdy
president Kreditní banky Max von
Gomperz a ředitel Credit banky pan
von Weiss.
Ve skutečnosti viděli tito pánové
prosperitu Teplických válcoven
a naproti tomu stav PŽS, a tak
přišli na myšlenku získati mne.
Zúčastnili se toho také pánové Škoda
a Wannieck, kteří byli také ve správní
radě a kteří mě znali z obchodního
světa.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
29
Odpověděl jsem Lenkovi, že bych
velmi rád přijal, jen však s tou
podmínkou, že by PŽS musela převzít
Teplickou válcovnu, ježto podnik,
v němž máme investován svůj
kapitál, nemůžeme nechat ve štychu.
A tak došlo k jednání mezi mnou
a panem Gomperzem a Weissem,
jejichž rozhodnutí znělo, aby páni
Škoda a Wannieck ohodnotili
Teplickou válcovnu, abychom my
mohli dostati tuto odhadní cenu
v akciích PŽS v tehdejším kurzu.
Mimo jiné kladl jsem si také
podmínku, že do správní rady PŽS
se dostanou moji přátelé a že musí
dostat 10% tantiémy správní rady.
Také můj příjem a najmě tantiémy
se příznačně velmi zvýšily proti
dosavadnímu stavu.
Ohodnocení Teplické válcovny pány
Škodou a Wannieckem vyznělo
na tehdejší dobu hodně vysoko. Tehdy
jsem také od Dr. Rappaporta koupil
velké množství akcií PŽS velmi lacino,
a to pro mne a moje přátele.
V jednom až dvou letech byla na tom
PŽS o mnoho lépe. Zastavil jsem
v Kladně výrobu koksu a kupoval
dobrý koks ve Westfalsku a Horním
Slezsku. Proto se také vyrábělo
vynikající surové železo a náklady
na výrobu v Kladně byly velmi nízké.
V krátkém čase začala PŽS vyplácet
dividendy, kurz akcií stoupl, a tak
jsme měli zisk nejen z Teplické
válcovny, koupené PŽS, ale i z těchto
akcií, které jsem koupil já.
V tomto roce neměl jsem ještě vlastní
účtárnu pro mé soukromé jmění,
ale Feilchenfeld, který se mezitím
stal ředitelem České eskomptní
společnosti, jezdil často do Vídně,
30
STAHLKÖNIG
Jiří Kovařík
Karl Wittgenstein (1847 – 1913) gehörte zu den einflussreichsten
Unternehmern im Schwerindustriebereich der Donaumonarchie im
letzten Drittel des 19. Jahrhunderts. Für die Vergangenheit der Stadt
Kladno stellte er eine der markantesten historischen Persönlichkeiten
dar, nicht nur weil sein Name mit der Gründung und den Anfängen
der Poldi-Hütte verbunden war. Beide Hütten in Kladno, von denen
er eine als Zentraldirektor und die andere als Majoritätseigener
leitete, nahmen unter seiner Wirkung einen wesentlichen Einfluss
auf die Industrieentwicklung von Kladno und seiner Umgebung
ein. Wittgenstein hinterließ außerdem auch bewundernswerte
architektonische Spuren. Die Geschichte seines Lebens und Aufstiegs
ist außerordentlich und dramatisch, überdies greift sie über die
lokalen Grenzen, weil sie in mehreren Hinsichten mit der Entwicklung
der Eisen- und Stahlindustrie in Böhmen und Mähren sowie in den
österreichischen Ländern, mit der Geschichte der Technik, Wirtschaft,
Politik, Kultur und Denkweise der Hochepoche der habsburgischen
Monarchie verbunden war.
Stürmische Jugendjahre
Von seiner Abstammung sprach Wittgenstein selbst nur ganz spärlich. In seine
Lebenserinnerungen diktierte er fast telegrafisch: „Geboren zu Gohlis bei Leipzig 1847, wo
der Vater ein Gut gepachtet hatte. Übersiedlung nach Vösendorf 1851 (...), dann in der Heugasse,
wo jetzt Guttmann‘sche Palais steht.“ Selbst die Nekrologe, die in der österreichischen
Presse im Jahr 1913 erschienen, waren nicht reichhaltiger.
Einige Biographen im Westen suchten die Verwandtschaft des Industriemagnaten
mit dem deutschen Fürstenhaus Sayn-Wittgenstein. Es gibt einen bestimmten
Zusammenhang da, denn diesen Namen nahm Karls Großvater Moses Maier,
Verwalter des Fürstenguts, an.
„Aufgrund eines Napoleonischen Dekrets von 1808, demzufolge sich die Juden einen
Familiennamen zulegen mussten, wählte er den Namen seiner Arbeitgeber,“ schrieb Ray
Monk, Biograph von Karls Sohn Ludwig Wittgenstein, und setzte weiter fort: „Einer
Familienlegende nach soll Moses Maiers Sohn – Hermann Christian Wittgenstein – der
uneheliche Abkomme eines Grafen gewesen sein (ob aus dem Hause Wittgenstein, Waldeck
oder Esterházy, hängt von der Version ab), aber nichts spricht dafür. (...) Er brach alle Kontakte
zur Jüdischen Gemeinde ab, verließ seinen Geburtsort Korbach und zog nach Leipzig, wo er ein
erfolgreicher Wollhändler wurde, der ungarische und polnische Ware nach England und Holland
verkaufte. Hermann heiratete die Tochter einer bedeutenden jüdischen Familie Wiens, Fanny
Figdor, die jedoch vor der Hochzeit 1838 ebenfalls zum Protestantismus konvertiert war. Als sie
in den fünfziger Jahren nach Wien umzogen, betrachteten sich die Wittgensteins vermutlich
nicht mehr als Juden. Hermann Christian tat sich sogar als Antisemit hervor und verbot seinen
Kindern streng, Juden zu heiraten.“
Die ganze Familie assimilierte sich also perfekt in den Wiener Bank-, Unternehmer-,
Rechtsanwalts- und geistigen Gesellschaftsschichten. Sie integrierte sich in die
unternehmerisch lebendige, durch Konventionen nicht gebundene und zum
Unterschied von den dem Hof naheliegenden Kreisen auch avantgardistische Umwelt
„derjenigen assimilierten jüdischen Familien, die mit ihrer Wettbewerbslust, ihrem Talent und
ihrer Kultur die aristokratischen, altzeitorientierten, wenig intellektuellen, wenig kultivierten
und wenig ästhetischen Familien (einschließlich der Kaiserfamilie) in Wien leicht abtrumpften“.
Karl, eines der elf Kinder von Hermann und Fanny Wittgenstein, erlangte bald den
Ruf des Enfant terrible der Familie. Die Schule liebte er nicht, mit elf Jahren versuchte
er, von zu Hause davonzulaufen und wurde von den Gendarmen zurückgebracht.
Während des Gymnasialstudiums verdiente er sich das consilium abeundi, da er in
einem schriftlichen Aufsatz die Unsterblichkeit der Seele bezweifelt hatte. Sein Abitur
legte er später, im Jahr 1865 privat ab, und zum Ergebnis der Reifeprüfung bemerkte er
selbst kurz, dass er durchgegangen ist.
Karl Wittgenstein (vpravo)
s deseti sourozenci na stříbrné
svatbě Hermanna Christiana
a Fanny Wittgensteinových /
Karl Wittgenstein (rechts) mit zehn
Geschwistern auf der Silberhochzeit
von Hermann Christian und Fanny
Wittgenstein
Rodinná fotografie z roku 1890,
Helene, Rudi, Hermine, Ludwig, Gretl,
Paul, Hans a Kurt Wittgensteinové
/ Familienaufnahme von 1890, Helene,
Rudi, Hermine, Ludwig, Gretl, Paul, Hans
und Kurt Wittgenstein
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
31
Die konformlos rationelle Denkweise des heranwachsenden, nur von der Mathematik
und Wirtschaftslehre gelockten jungen Mannes machte sich auch in der bald
gewonnenen Amerika-Erfahrung bemerkbar. Ein Jahr nach dem Abitur kaufte er
einen Reisepass aus zweiter Hand, über seine Schwester ließ er die Eltern herzlich
grüßen und reiste nach Hamburg ab. Im April 1865 schiffte er sich ohne jede Geldmittel
in New York aus.
Hermine, Helene, Margarethe, Paul
a Ludwig Wittgensteinové / Hermine,
Helene, Margarethe, Paul und Ludwig
Wittgenstein
a dal při této příležitosti mé účty
a kontokorenty do pořádku a vedl
také moje knihy. Bylo to v prvém
roce, co jsem byl centrálním ředitelem
PŹS, kdy mi řekl, že můj majetek činí
kolem dvou milionů zlatých – a to že
počítá hodně nízko, ježto akcie České
montánní společnosti nemají ještě
svou pravou hodnotu.
V roce 1887 přišel na svět Paul,
1889 Ludwig, 1890 koupil jsem
dům na Alleegasse – cena 240.000
zlatých – a získal jsem statek
v Neuwaldeggu. 1891 přistaven
k Neuwaldeggu dům.
Krátce před tím, než jsem se stal
centrálním ředitelem PŽS, postavil
jsem ve spolku s majitelem továrny
na plechové nádobí Hardtem
a ředitelem Pecharem válcovnu
jemného plechu „Rudolfovu huť
u Teplic“ a dal do provozu. Jako
centrální ředitel PŽS zavřel jsem
velmi zastaralou válcovnu plechu
této společnosti v Josefs-Hütte
a tamějšího ředitele, jménem
Schneefuss, udělal jsem ředitelem
v Rudolfs-Hütte.
32
„Sofort als Kellner in der Restauration Banks Broadway New York eingetreten (...) Nach 14 Tagen
eine Stelle als Violinspieler angenommen, und jeden Abend (...) in öffentlichen Lokalen gespielt.
(...) Nach der Ermordung des Präsidenten Lincoln April 1865 alle Belustigungen, öffentliche Musik
etz. untersagt, die Minstreltruppe aufgelöst. Als Steuermann mit dem Kanalboot eine Ladung
gepresstes Heu nach Washington gebracht. In Washington Barkeeper geworden bei einer Bar,
die eine Abteilung für Weisse und eine für Schwarze hatte. Zuerst in der weissen Abteilung, dann,
wegen Verwendbarkeit zur Niggerbar. Dort der erste bessere Verdienst...“ erzählte er selbst
mit einem unverblümten Vergnügen über diese Phase seines Lebens.
Als er nach New York zurückkehrte, verdingte er sich als Lehrer für Musik und
Mathematik, Nachtwächter, Erzieher im Findelhaus, Geometrielehrer, wobei er nicht
verheimlichte, dass er knapp zwei Lektionen weiter war als seine Schüler. Nach einem
Jahr schrieb er jedoch ein reumütiges Schreiben an seine Schwester, die ihre Eltern
zur Zustimmung mit Karls Rückkehr beugte. Der Vater stellte den Sohn unter eigener
Aufsicht ein, Karl ging jedoch lieber wieder weg. Diesmal mit einem bestimmten Ziel.
Er ließ sich an der Technischen Universität Wien inskribieren und für sein Studium
verdiente er das Geld als Zeichner in der Stadtbahnfabrik. Er absolvierte nur ein paar
Semester, ging zuerst in die Schiffswerft in Triest, dann zur Ungarischen Bahn.
Im Jahr 1872 feierte eine seiner Schwestern Hochzeit und unter den Hochzeitsgästen
war auch der junge Direktor des Walzwerks in Ternitz, Paul Kupelwieser, ein Bruder
des Bräutigams. Vor Paul stand ein weiterer Aufstieg, er wurde beauftragt, einen
modernen metallurgischen Betrieb, das Walzwerk und die Bessemer-Hütte in
Zuckmantel bei Teplitz zu gründen und in Betrieb zu nehmen. Dank Fürsprache der
Braut stellte er Karl als Zeichner ein, weil er ihm als „flatterhaft, instabil und eine
geringe Arbeitsleistung aufweisend“ erschien. Es ist schwer zu sagen, ob Karl in
Kupelwieser endlich eine „gleichgestimmte Seele“ fand, oder ob er sich entschloss,
die Chance diesmal zu nutzen. Zu seiner Überraschung entdeckte Kupelwieser in ihm
einen begabten Mann mit Kaufmannsgeist und einen „fleißigen Zeichner, der seine
Kenntnisse durch Selbststudium ergänzte, weil seine technische Bildung Lücken
hatte“. Als das Werk gebaut wurde, war Karl bereits Chef der Instandhaltung und
später der Gießereichef.
Das Familienumfeld und die gesellschaftliche Position ermöglichten es ihm,
dass er am 12. September 1873 die Verlobung mit dem Mädchen aus der ziemlich
wohlhabenden bürgerlichen Familie Kalmus, aus Dubí (dt. Eichwald) bei Teplitz,
feiern konnte. Das Wenige, was man von ihr weiß, ist, dass sie eine gebildete, gut
erzogene und ziemlich hübsche Brünette mit großen naiven Augen war und dass
sie einwandfrei Klavier spielte, an dem sie sich mit Karl bekannt machte. Sie hieß
Leopoldine, zu Hause wurde sie Poldi genannt, und Karl heiratete sie am 14. Februar
1874. Sie behielt sich den katholischen Glauben, Karl blieb protestantisch. Es sah so
aus, dass Leopoldines Mann, der zum Betriebsingenieur mit einem Jahresgehalt von
1 200 Gulden befördert wurde, eine Karriere bevorstand.
Aufstieg
„In der Firma stieg er so atemraubend schnell auf, dass er schon nach fünf Jahren Kupelwieser
als leitenden Direktor ablöste. In den folgenden zehn Jahren wurde er der vielleicht
geschickteste Industrielle Österreich-Ungarns. (...) Als solcher wurde er für die Kritiker
kapitalistischer Exzesse zum Prototyp des aggressiv erobernden Industriellen. Durch ihn
erschienen die Wittgensteins als Österreichs Pendant der Krupps, Carnegies oder Rotschilds,“
charakterisierte Ray Monk, Biograph seines Sohns Ludwig, kurz und prägnant diese
Phase von Karls Leben.
Es handelte sich jedoch um einen komplizierten Aufstieg mit vielen Peripetien und
Kämpfen. Man kann daran nicht nur mit ein paar Sätzen vorbeigehen, da er fast in
die Reichweite von Kladno führte. In Wittgensteins Lebenserinnerungen wird alles zu
geradlinig geschildert, und zum ersten Schlüsselereignis wird lakonisch bemerkt: „Im
Herbst 1874 meine Demission gegeben wegen Streitigkeiten zwischen dem Präsidenten Pechar
und Paul Kupelwieser.“
Pár let na to, kolem roku 1890
vystavěl jsem na Kladně kelímkovou
ocelárnu „Poldinu huť“.
Při všech těchto podnicích, právě
jako u České montánní společnosti
zůstal podíl Karla Kupelwiesera,
Weinbergera, Wofruna, Wesselyho
a mého jako na počátku: tedy 1
osmina, 1 osmina, 1 osmina, 2 osminy
a 3 osminy.
Do stejné doby jako stavba
Rudolfs-Hütte spadá otevření šachty
Viktoria a dolu Habsburg u Mostu.
Byly zřízeny v uhelném terénu, který
velmi nízko koupili Wessely a pan
Schön v době, kdy byli inženýry
na železnici v okolí Mostu. Zpočátku
byli na obou šachtách podílníky páni
Wessely, Schön, Andrews a já, ale
za krátko byl podíl následující: Schön,
Wessely a já po 25 dílech a moji bratři
Paul a Ludwig dohromady 25 dílů.
Hlavní podíl se zřízením obou šachet
měl jsem já. Měli jsme však velmi
pilného ředitele pana Richarda Fitze.
Kolem roku 1890 získal jsem
od Reitzeese ve Vídni množství
akcií St. Aegydské a Furthoferské
hutní a ocelářské společnosti. Vedl
jsem obchody jako president této
společnosti a dosadil své přátele
do správní rady. Šlo mi o to získat
odbytiště pro ocel vyráběnou
v Poldině huti. St. Aegyd a Furthofer
byli velkorysí odběratelé pro svou
pilníkárnu a lanárnu. Ze stejného
důvodu koupil jsem postupně
továrnu na secí stroje od Porchera
v Judenburgu a od Tanznera
ve Wittendorfu, od Eignera pak
v Mürzzuschlagu. Mé jmění přirozeně
rychle rostlo. Akcie PŽS stoupaly
dál následkem příznivých zisků,
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
33
pro nás velmi příznivý kurs. Právě
tak stoupaly akcie St. Aegydského
a Furthoferského podniku.
1892 získal jsem spolu
s Feilchenfeldem, Wolfrumem a mými
bratry v uhelné pánvi u Mostu důl
Karel.
V létě 1897 pohnul jsem Kreditanstalt
pro získání většiny akcií Alpské
montánní společnosti. Kreditanstalt
koupila po 80 zlatých 80.000 kusů
akcií Alpské montánní společnosti,
z toho 30.000 pro Kreditanstalt,
30.000 pro PŽS a 20.000 kusů pro
mne a mé přátele.
Generální ředitel Alpské montánní
společnosti pan Palmer byl propuštěn
s odbytným. Na jeho místo nastoupil
můj přítel Hell, jehož jsem poznal
při převzetí PŽS jako inženýra
v Heřmanově Huti. Prvé měsíce
organisování Alpské montánní
společnosti zabraly hodně práce a já
cítil potřebu vysadit.
1894 koupil jsem Hochreit. Počátkem
roku 1898 podnikl jsem tříměsíční
cestu kolem světa a poněvadž jsem
se po návratu necítil schopen řídit
obchody pro svůj zdravotní stav v té
míře jako dosud, rozhodl jsem se
nepodílet se tolik na veřejném životě.
Místo centrálního ředitele PŽS
obdržel pan Wilhelm Kestranek,
který byl dříve vedoucím obchodního
oddělení této společnosti. Akcie
Aegydské a Fruthofernské společnosti
jsem prodal Böhlerovi a vystoupil
jsem ze společnosti.
(Darovalo Museum Poldi SONP
Kladno 26.6. 1978)
34
Im Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk formten sich zwei Machtgruppen. Jan Pechar
war Mitinhaber der Kohlegesellschaft. Infolge der Finanzierung der Kohlenbahn
geriet er in Finanzschwierigkeiten und versuchte im Vorstand durchzusetzen,
dass die Hütte seine Bergwerke abkaufen sollte. Kupelwieser, Direktor der Hütte
und Repräsentant der zweiten Gruppe, warf Pechar egoistische Interessen vor,
worauf Pechar Kupelwieser des Nepotismus beschuldigte. Infolge dieses Ereignisses
trat Wittgenstein selbst zurück, um Kupelwieser seine Position zu erleichtern.
Er kehrte zurück nach Wien, und die fast zwei nächsten Jahre verdiente er seinen
Lebensunterhalt wieder als Konstruktionsingenieur und Zeichner. Er litt jedoch keine
Not, das Familienumfeld ermöglichte es ihm, eine Villa gegenüber dem Schlosspark in
Schönbrunn zu mieten.
Im Jahr 1876 trat Pechar vom Posten des Vorstandsvorsitzenden der Teplitzer Hütte
zurück und die Kontrolle übernahm eine neue Firmenleitung. Neben Paul Kupelwieser
als bestehendem Direktor wurde sie von den einflussreichen nordböhmischen
Unternehmern Karl Wolfrum und Karl von Wessely repräsentiert. Der Erstgenannte
vertrat das Bankhaus Wolfrum in Ústí nad Labem (dt. Aussig), das mit der Leipziger
Kreditbank eng verbunden war. Der Zweitgenannte war Inhaber einer namhaften
Baufirma und liebäugelte mit der politischen Karriere. Alle drei waren Wittgensteins
Freunde und setzten seine Wahl in den Direktorenrat durch, der sich seit diesem
Zeitpunkt aus dem außerordentlich kompakten Triumvirat Wittgenstein-WolfrumWessely zusammensetzte.
„1877 Paul Kupelwieser hat seine Stelle als Direktor des Teplitzer Walzwerks aufgegeben und ich
wurde – wieder auf Vorschlag von Wolfrum u. Wessely – Direktor mit Sitz in Wien...,“ setzen
sich Wittgensteins Erinnerungen fort.
Es ist notwendig, zu Kupelwiesers Memoiren zu greifen, damit der Leser die Breite
der Machtänderung, den Umfang des weiteren Aufstiegs und das Anwachsen der
damit verbundenen Probleme verstehen kann. Kupelwieser wurde nämlich der Posten
des Hüttendirektors in den Witkowitzer Berg- und Eisenwerken angeboten, die im
Besitz der Gruppe der Brüder Gutmann und des Barons Rotschild waren. Kupelwieser
hatte einige Bedingungen, von denen sich eine auf Teplitz bezog. Er wollte, dass die
Witkowitzer Gruppe die Majorität im Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk übernehmen
sollte, wobei das Vorkaufsrecht für den Fall eines Weiterverkaufs für die Gruppe
Wittgenstein-Wolfrum-Wessely durch eine interne Vereinbarung garantiert wurde.
Für die Brüder Gutmann besorgte Wittgenstein die Aktien vom Besitz der Teplitzer
Bank (zum Preis von 64 Gulden gegen den Nominalwert von 200 Gulden). Weitere
Aktien kaufte er im Bankhaus Maier und Liebig. Der Preis war jedoch höher und der
argwöhnisch akkurate Prokurist von Witkowitz namens Dub hielt daran fest, dass er
nur die Aktien zu 64 Gulden, also zum Stückpreis des ersten Pakets übernehmen wird.
Es kam zur Kontroverse und die verärgerte Gruppe Wittgenstein-Wolfrum-Wessely
behielt die Aktien aus der zweiten Einkaufswelle für sich selbst. In der Zukunft sollte
es sich zeigen, dass ihre Existenz dadurch gerettet wurde.
Es sah aus, als ob alles in bester Ordnung wäre. In Österreich-Ungarn brach in dieser
Zeit die erste große zyklische Krise aus, von der insbesondere die Eisenhüttenindustrie
hart betroffen wurde. Wittgenstein brachte es fertig, sie dank der Orientierung
auf Export zu bewältigen. Einen günstigen einmaligen Absatzmarkt gewann
er im Balkan, wo sich der Russisch-Türkische Krieg abspielte. Die russische
Militärverwaltung baute Anlieferungsbahnen. Wittgenstein brachte es fertig, seine
Mitbewerber zu übertrumpfen und die ausschlaggebenden Schienenbestellungen
vom Staatsrat Polljakoff zu gewinnen. Er selbst schilderte es ziemlich humorvoll:
„Ich ging zu Polljakoff und sagte zu ihm: ,Exzellenz, hier geschieht eine grosse Dummheit. Für
ihre Bahn, die nur drei Monate benützt werden wird, brauchen Sie gar keine schwere Schienen,
die an und für sich und durch den erschwerten Transport viel kosten. Ich kann ihnen leichte
Schienen liefern, die dem Zweck ganz erfüllen, und bei den sie viel ersparen.‘ Das leichtete ihn
ein und er sagte: ,Rechnen Sie mir aus, wie viel ich ersparen würde.‘ Ich wurde in ein Zimmer
geführt, in dem eine Menge Porzellanservice auf dem Fussboden herumstand und rechnete, so
gut ich konnte, aus, wie viel die Ersparnis per Pud und Werst ausmachen würde.“
Die Schienen waren schon damals für die österreichischen Staatsbahnen fertig
gewalzt, durch Wolfrums Eingriff im Ministerium wurde es möglich, diesen Auftrag
an die Russen umzudisponieren. Polljakoff war zufrieden und wollte weitere
Lieferumfänge, wusste jedoch nicht, wie groß.
„Ich machte ihm den Vorschlag, von jetzt ab leichte Schienen für ihn walzen zu lassen so
lange, bis er telegraphieren würde, er habe genug. Er war damit einverstanden. Ich fuhr nach
Teplitz, und jetzt wurden Tag und Nacht Schienen gewalzt. Endlich kam ein Telegramm mit
Poldina huť kolem roku 1910, kolor.
pohlednice / Poldi-Hütte um 1910,
kolorierte Postkarte
Als schwerkranker Mann in den
letzten Monaten seines Lebens
diktierte mein Vater folgende
Notitzen.
Papas Diktat.
Abschrift.
Karl Wittgenstein:
Lebenserinnerungen
Geboren zu Gohlis bei Leipzig 1847,
wo der Vater ein Gut gepachtet
hatte.
Übersiedlung nach Vösendorf
1851. Bis 1859 Sommer und Winter
dort gewohnt, später nur mehr im
Sommer, im Winter erst ein paar
Jahre in der Krügerstraße, dann in der
Heugasse, wo jetzt Guttmann‘sche
Palais steht.
Die erste Klasse Latein beim
Schullehrer in Vösendorf. 1857
dann Aufnahmeprüfung an das
akademische Gymnasium in Wien am
alten Universitätsplatz.
1859 ließ ich einmal meine Bücher
im Gymnasium zurück und lief aufs
Geratewohl durch das Neutor davon
und kam am Abend sehr müde
und hungrig nach Klosterneuburg.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
35
der Anfrage, wie viel Schienen fertig wären. Wir nannten etliche tausend über die Anzahl und es
kam die Antwort: ,Genug!‘.“
Dass er die Prosperität des Betriebs in der Zeit halten konnte, als andere
bankrottierten, brachte Wittgenstein einen unglaublich hohen Ruf in den
unternehmerischen Kreisen ein. Die Brüder Gutmann achteten ihn, und als er im Jahr
1879 die doppelten Dienstbezüge forderte, gaben sie ihm diese. Er bezog jetzt einen
hohen Betrag von 12 000 Gulden pro Jahr.
Karl Wittgenstein, kolem roku 1900
/ Karl Wittgenstein, um 1900
Ich zog meinen Mantel aus, um
recht arm zu erscheinen, ging in
ein Kaffeehaus am großen Platz
und blieb in der Tür stehen. Einige
Herren spielten Billard, darunter der
Bürgermeister, der mich bemerkte
und auf mich zukam. Ich fing nun
eine Geschichte an: ... „ich sei ein
armer Waisenknabe aus Leipzig etz.“
Der Bürgermeister durchschaute die
Sache gleich, ließ mir eine Melange
mit recht viel Gebäck geben und
mich dann aufs Bürgermeisteramt
zum Gemeindediener bringen, wo
ich übernachtete. Mittlerweile war
natürlich schon ein Telegramm
gekommen von der Polizei. Ich
frühstückte noch mit der Familie
des Gemeindedieners, wobei alle
aus einer Schüssel aßen, und wurde
dann von ihm zu Fuß nach Wien
auf die Polizeidirektion gebracht
36
In diesem Jahr führte Sidney G. Thomas sein Verfahren der Stahlerzeugung
aus phosphorhaltigem Eisen im basischen Konverter in England vor. Die Briten
interessierte diese Erfindung nicht, weil ihre Erz-Rohstoffbasis schwefelhaltiges
Eisen war und der Stahl in der sauren Bessemerbirne geschmolzen wurde. Für
Europa war die Thomasbirne eine epochale Erfindung. Das spürten alle. Die
Prager Eisenindustrie-Gesellschaft erwarb die Lizenz von dem Erfinder für ihre
Adalbert-Hütte in Kladno und führte dort die ersten Probechargen von Thomasstahl
auf dem europäischen Festland vom 11. bis 13. Mai durch.
Wittgenstein war auch schlagfertig. Am Anfang des Jahres 1880 kaufte er vom
Thomas‘ Vertreter die Patentrechte für Deutschland und Österreich-Ungarn
für das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk, woraufhin er das revolutionäre
Thomas-Verfahren im Betriebsmaßstab als erster in Böhmen einführte.
Die dritte Gruppe, die sich für das Thomas-Verfahren interessierte, war die soeben
gegründete Böhmische Montangesellschaft, die früheren Eisenwerke des Fürsten
von Fürstenberg im Brdy-Hügelland. Hinter der Böhmischen Montangesellschaft
stand das mächtige französisch-österreichische Konsortium Union générale, mehrfach
stärker als das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk. Der entflammte Machtkampf
um die Beherrschung des böhmischen Eisenindustriemarkts mithilfe des ThomasVerfahrens ähnelte dem Kampf zwischen David und Goliath.
Wittgenstein versus Bontoux
Das Wesentliche kann einfach zusammengefasst werden. Die Bedingung für die
Rentabilität und Prosperität der Böhmischen Montangesellschaft, des modernen
Eisenindustriegiganten, der auf der Grundlage der feudalen Hüttenwerke im
Brdy-Hügelland und Beroun und seiner Umgebung zu entstehen begann, war das
Thomas-Verfahren. Ohne diese moderne Technologie war es seit 1880 nicht mehr
möglich, wettbewerbsfähigen Stahl in Böhmen zu erzeugen. Der Direktor der
Böhmischen Montangesellschaft und Dozent an der Tschechischen Technischen
Universität Jan Duschanek wusste es und fuhr in die Hüttenwerke des Hörder Vereins
bei Dortmund, um den Besitzer der Thomas-Patentrechte für Deutschland, Österreich
und die böhmischen Kronländer zu besuchen. Wittgenstein wiederum verstand ganz
klar: sollte die Böhmische Montangesellschaft die Lizenz für das Thomas-Verfahren
gewinnen, wird es den Anfang vom Ende von Teplitz und von ihm selbst bedeuten. Die
Böhmische Montangesellschaft hatte ihre eigene Eisenerzbasis, Teplitz dagegen keine.
Dem finanziell starken und rohstoffmäßig sichergestellten Riesen würde Wittgenstein
mit den Preisen keine Konkurrenz machen! Es blieb ihm nur eine einzige Chance. Die
Thomas-Rechte vor Duschanek und zwar für ganz Böhmen zu kaufen! In diesem
Augenblick würde die Böhmische Montangesellschaft ohne dieses Fertigungsverfahren
bleiben und wäre dazu verurteilt, ein armseliges Dasein zu fristen.
Beide Hauptfiguren des Geschäftsdramas trafen sich in Hörde. Duschanek kam früher
und handelte das Vorkaufsrecht aus. Der Vertreter von Thomas namens Massenetz
konnte den Direktor aus Teplitz nur noch als den zweiten Interessenten in der Reihe
notieren. Das einzige, was Wittgenstein gewann, war Massenetzs Versprechen, dass
er dem Duschanek nur bis zu einem bestimmten Tag Wort halten wird.
Der Preis des Patentrechts war astronomisch, er betrug 300 000 Gulden (um einen
Vergleich zu machen, stellte dieser Betrag zwei Drittel des Nettogewinns der ganzen
Prager Industrie-Gesellschaft in jenem Jahr dar).
Beide Wettbewerber brauchten ein bisschen Zeit: zu einem derart großen Geschäft
war Duschanek nicht befugt, und er musste warten, bis der Vorstand Dr. Waldstein
kommt. Wittgenstein mangelte es wiederum am Geld. Als der Direktor der
und von Papa dort abgeholt. Der
Polizeikommissar hielt mir noch
eine sehr eindringliche Rede. Die
Brüder sagten: „Ja, im Zeitalter des
Telegraphen ist es nicht mehr so
leicht durchzubrennen”. Mein Vater
verfügte über eine große allgemeine
Bildung. Die beiden einzigen
Disziplinen, die meinen Vater in der
Schule wirklich interessierten und
die er auch gründlich lernte, waren
Mathematik und die lateinische
Sprache. Er behauptete auch später
immer, dies seien die einzigen
Gegenstände, die ein Mensch in der
Schule lernen müsse. Alles Übrige
könne er sich durch Lesen aneignen.
1864 Consilium abeundi. Hatte privat
bis zur Matura weiterstudieren
sollen.
Im Januar 1865 durchgegangen.
2 Monate in der Krügerstraße
zur Miete gewohnt. Vom Hause
mitgenommen eine Geige und
zweihundert Gulden, die der
Schwester Anna gehörten. Durch
eine Zeitungsnotiz auf einen jungen
Studenten aufmerksam geworden,
der eine Unterstützung suchte, und
diesem etwas Geld dafür gegeben,
dass er mir seinen Pass überließ. In
Bodenbach an der Grenze wurden
den Passagieren die Pässe am Perron
von Gendarmen abgefordert. Alle
Passagiere wurden in einen großen
Raum geführt, einzeln aufgerufen
und mussten vortreten, um sich von
zwei Beamten ansehen zu Lassen.
Zufällig stimmte der fremde Pass.
In Hamburg eingeschifft. April 65
ohne Geld in New York angekommen.
Sofort als Kellner in der Restauration
Banks Broadway New York
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
37
eingetreten, auf Empfehlung eines
Mitreisenden.
Nach 14 Tagen eine Stelle als
Violinspieler angenommen, und
jeden Abend mit einem gewissen
Perathoner, einem Tiroler Schullehrer,
der Klavier spielte, in öffentlichen
Lokalen gespielt.
Zu einer kleinen Minstreltruppe
engagiert. Bei dem Chef der Truppe,
dem Besitzer eines Kanalbootes
gewohnt.
Nach der Ermordung des Präsidenten
Lincoln April 1865 alle Belustigungen,
öffentliche Musik etz. untersagt, die
Minstreltruppe aufgelöst.
Als Steuermann mit dem Kanalboot
eine Ladung gepresstes Heu nach
Washington gebracht.
In Washington Barkeeper geworden
bei einer Bar, die eine Abteilung für
Weiße und eine für Schwarze hatte.
Zuerst in der weißen Abteilung,
dann wegen Verwendbarkeit zur
Niggerbar. Dort der erste bessere
Verdienst. Im November frisch
ausstaffiert nach New York zurück,
und von dort zum ersten Mal
Nachricht nach Hause geschickt.
Nach Manhattan als Lehrer
für Violine und Mathematik in
deutscher Sprache am “ChristianBrethens-College” (auf Empfehlung
Perathoners, der dort inzwischen
Schullehrer und Orgelspieler
geworden war.)
Zu jung für die Buben, keine
Möglichkeit, mich durchzusetzen.
Auf eigenes Ansuchen 1866
provisorisch nach Westchester bei
New York versetzt.
38
Böhmischen Montangesellschaft erfuhr, dass Wittgenstein wegen desselben Zwecks
in Dortmund ist, besuchte er ihn.
„Duschanek hatte die eigentliche Absicht, die ich hatte, nämlich ein Monopol zu besitzen,
nicht erkannt, sondern geglaubt, ich wolle das Patent nur daran für ganz Böhmen kaufen, um
dann mit der Lizenz für die Böhmische Montangesellschaft ein Geschäft zu machen,“ stellte
Wittgenstein gelassen fest.
Das Gespräch war stürmisch, Duschanek trat unwillig auf. Er warf Wittgenstein
ehrloses Handeln vor und erpresste eine Zusage von ihm, dass er weiter keine
Gespräche mit Massenetz führen wird. Wittgenstein versprach es, selbstverständlich
verriet er jedoch nicht, wovon Duschanek keine Ahnung hatte: dass er sich mit
Massenetz über den Tag einigte, an dem das Vorkaufsrecht der Böhmischen
Montangesellschaft verfällt. Dann fuhr er nach Teplitz, das Geld zu übernehmen,
das Wolfrum von der Leipziger Creditanstalt erhielt. Für den Bankkredit bürgten
Wolfrum, Wessely, Wittgenstein und seine zwei Brüder mit ihrem ganzen Vermögen.
Der beruhigte Duschanek verschleppte inzwischen die Gespräche und versuchte,
den Lizenzpreis herabzusetzen. Vor dem Ablauf der Frist kehrte Wittgenstein nach
Dortmund zurück, und nach seinen Memoiren war das Ende dieser Geschichte ganz
einfach: „Duschanek und Waldstein waren darauf Massenetz gegenüber sehr stolz und ließen
die Frist verstreichen, worauf Massenetz unter den schon vorher geschriebenen Vertrag seine
Unterschrift setzte und ihn mir ins Hotel sandte.“
Ein wenig anders und mehr romantisch schilderte diese Handlung ein späterer Freund
und Mitarbeiter von Wittgenstein, der Direktor der Škoda-Werke Günther.
Am Vorabend vor dem Ablauf der Frist sollte Wittgenstein Massenetz zum
Abendessen in die noble Hotelweinstube einladen: „Als belustigender und schlagfertiger
Kumpan schleppte er die Gespräche bis zur Mitternacht hin. Dann holte er seine Uhr heraus,
und sobald der Minutenzeiger zwölf überschritt, sagte Wittgenstein zu Massenetz: jetzt ist die
Fürstenberger Option abgelaufen und ich akzeptiere Ihre Bedingungen...“
Der Lizenzrechtvertrag lautete nicht auf Wittgenstein als natürliche Person,
sondern auf das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk. Unter anderen Umständen
würde es sich um ein Geschäft des Jahrhunderts handeln. Für die Böhmische
Montangesellschaft war die Lizenz lebenswichtig und sie entschloss sich, Teplitz zu
kaufen und Wittgenstein zu Fall zu bringen. Sie hatte dafür sowohl die Mittel als auch
die Beziehungen.
Erst Nachtwächter, dann Lehrer im
“Asylum for destitute Children” in
Westchester.
Es wurde bereits erwähnt, dass hinter der Gründung der Böhmischen
Montangesellschaft das Konsortium Union générale stand. Es wurde vom
französischen Finanzier Eugene Bontoux, auch Mitbegründer der Österreichischen
Länderbank und der Österreichisch-Alpine Montangesellschaft repräsentiert.
Bontoux fing als Person der Familie Rotschild und Direktor ihrer Österreichischen
Eisenbahngesellschaft an, später projektierte er die Zusammenarbeit zwischen
der Familie Rotschild und Crédit Lyonnais beim Wiederaufschwung des Wiener
Bankvereins. Kurz gesagt, Hauptfigur der Finanzwelt Österreichs. In dieser Position
trat er an die Brüder Gutmann, Teplitzer Majoritätsinhaber, heran, dass sie ihm ihre
Aktien verkaufen sollen.
Von dort auf Empfehlung des
Direktors an das College in
Westchester als Lehrer mit Gehalt
und sehr gutem Essen. Sehr
beschäftigt, aber angenehme
Stellung, mit dem Direktor sehr gut
gestanden.
David Gutmann informierte Wittgenstein, dieser berief sich auf die Vereinbarung, mit
der die Majorität erhalten wurde und nach der seine Gruppe das Vorkaufsrecht hatte,
Gutmann erwiderte jedoch, dass darüber die Hauptversammlung entscheiden wird.
Anfang 1867 mit Geld und meinen
Kleidern nach Hause. Nach DeutschKreutz auf ein Pachtgut des Vaters
zur Ökonomie bis zum Herbst 1867.
Wittgensteins Gruppe bereitete sich auf die Hauptversammlung gründlich vor.
Zuerst bezahlte sie mit Teplitzer Aktien alles, was Teplitz in den Lizenzkauf des
Thomas-Verfahrens für Böhmen investierte. Damit erwarb sie gewissermaßen den
Haupttrumpf, die Rechte auf das Thomas-Verfahren. Dann kaufte sie die Aktien
zurück und den Bankinstituten und kleinen Aktionären alle Teplitzer Anteile ab,
die sie gewinnen konnte. Diesmal verschuldete sich auch Wittgensteins Mutter.
Dennoch waren die Kräfte der Gutmann-Gruppe und Wittgensteins am Tag der
Hauptversammlung fast ausgeglichen, und die Brüder Gutmann traten zurück. Dies
mit einer einzigen Bedingung: Wittgensteins Gruppe sollte die Teplitzer Aktien im
Besitz der Familie Gutmann und Rotschild abkaufen und innerhalb von fünf Jahren
bezahlen. Die Witkowitzer Rotschilds mussten aber dazu ihre Zustimmung geben,
was sie, etwa mit einer kleinen boshaften Genugtuung, auch taten. Sie hatten
nämlich offene Rechnungen mit Bontoux. Dieser verließ sie nicht besonders korrekt
im Jahr 1878 und die Gründung seiner Union générale präsentierte er in der Werbung als
Gegensatz zwischen der katholischen Bank und jüdischem Kapital.
Der Misserfolg der Böhmischen Montangesellschaft im Kampf um den Erwerb
der Thomas-Rechte war der erste Schlag, nach dem die Pläne von Bontoux
Am Abend noch drei Herren
im mathematischen Zeichnen
unterrichtet. Dabei perspektivisches,
statt geometrisches Buch erwischt,
um mich vorzubereiten und unrichtig
gelehrt.
Nach Wien an die Technik vom
Herbst 1867 bis Herbst 68.
Nur Vormittag an der Technik,
nachmittags in der Fabrik der
Staatsbahn gearbeitet.
1868 - 69 bei Sigl schon mit kleinem
Gehalt als Zeichner.
1869 bis Mitte 1870 in Neuberg und
Mariazell als Assistent angestellt.
Herbst 1870 in Triest beim Schiffbau
“Adriatino Navale”.
Winter 1870 bis Frühjahr 71 bei einem
Zivilingenieur in Wien angestellt als
Fachmann im Turbinenbau, von dem
ich beinahe nichts verstand.
Frühjahr 1871 zur ungarischen
Nordostbahn engagiert. Bis Herbst
72 abwechselnd auf der Strecke
(hauptsächlich Szatmar) oder im
Bureau in Budapest beschäftigt.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
39
zusammenzubrechen begannen. Solomon Albert, das Haupt der Rotschild-Bank in
Wien, kaufte die Aktien der Union générale im Großen ab, und dann brachte er sie tief
unter dem Preis auf den Markt. Der Kurs sank innerhalb von zwei Monaten von 2090
auf 950 Franken und Bontoux wurde Bankrottmacher. Er diente Émile Zola als Vorbild
für die Figur des Spekulanten Saccard im Roman Das Geld.
Letní dům v Hochreith nedaleko Vídně
/ Sommerhaus auf der Hochreith unweit
von Wien
1872 nach Teplitz, wo Paul
Kupelwieser Direktor war, um
Pläne für das Teplitzer Walzwerk zu
zeichnen.
12. September 1873 verlobt und am 14.
Februar 1874 geheiratet. Ungefähr
1 200 Gulden Gehalt jährlich als
Betriebsingenieur.
Im Herbst 1874 meine Demission
gegeben wegen Streitigkeiten
zwischen dem Präsidenten des
Verwaltungsrates Direktor Pechar
und Paul Kupelwieser.
Ohne Stellung in Eichwald bei Teplitz
gewohnt. Am 1. Dezember 74 erstes
Kind Mining zur Welt gekommen.
Im Sommer 1875 nach Wien
gezogen, infolge Zeitungsannonce
40
Im Jahr 1884 wurde das Geschäft mit der Thomas-Lizenz von der WittgensteinGruppe gekrönt. Die Böhmische Montangesellschaft sackte ohne das Patent ab und
Wittgenstein bot an, dass er ihre Majorität abkaufen würde. Der Preis war etwa
400 000 Gulden, über die er wieder nicht verfügte. Trotzdem unterzeichnete er
den Kaufvertrag. Er wusste, dass der Direktor der Böhmischen Montangesellschaft
Duschanek einen beträchtlichen Betrag in Wechseln ängstlich in der Kasse hält. Er
fuhr in die Direktion der Böhmischen Montangesellschaft in die Alte Hütte in Hýskov,
erklärte schon als neuer Besitzer, dass die Finanzen nun zentralisiert werden und dass
der Betrag nach Teplitz überführt werden soll. Es handelte sich um 300 000 Gulden,
die er sofort für die Bezahlung der Böhmischen Montangesellschaft benutzte. Zu drei
Vierteln kaufte er sie für ihr eigenes Geld...
Nach Kladno
Die Eisenhüttenindustrie wurde bis dahin von dem „Großen Trio“ beherrscht. Dazu
zählten das Teplitzer Walzwerk, die Böhmische Montangesellschaft und die Prager
Eisenindustrie-Gesellschaft, deren Basis vor allem die Adalbert-Hütte in Kladno war.
Jetzt wurden die ersten zwei genannten Betriebe unter einer Leitung vereinigt. Die
Prager Eisenindustrie-Gesellschaft stellte für Wittgenstein keine ernste Konkurrenz
dar. Vor fünf Jahren investierte sie in das Bessemer-Verfahren, das für sie nicht passte,
sie geriet in eine Krise, hörte auf, gewinnbringend zu sein und zahlte keine Dividenden
aus. Obwohl sie als erste Hütte in Böhmen das Thomas-Verfahren gewann, führte sie
diese Stahlerzeugungsmethode nur langsam und vorsichtig ein. Die Firmenleitung
war nicht flexibel und in der herrschenden Situation befürchtete sie, ein Risiko
einzugehen.
Unter diesen Umständen traf der Vorstand der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft
im Jahr 1886 den prinzipiellen Beschluss: er bot dem erfolgreichen Wittgenstein den
Posten des Zentraldirektors an. Das Angebot wurde ihm vom Vorstandsvorsitzenden
und Präsidenten der Wiener Creditanstalt in einer Person, Max von Gomperz, persönlich
vorgetragen. Wittgenstein stimmte zu, legte jedoch ein paar Bedingungen fest:
die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft wird das Teplitzer Walzwerk abkaufen,
Wittgenstein und seine Geschäftsfreunde (neben Wolfrum und Wessely, auch noch
Isidor Weinberger) werden Stellen im Vorstand der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft
einnehmen und der neue Direktor wird freie Hand für Personal-, Organisations- und
technische Änderungen haben. Plus ein paar Details. Von Gomperz, vom Freiherrn
Škoda und Herrn Wannieck begleitet (nach dem ein Bergwerk desselben Namens
in Kladno geblieben ist), war einverstanden. Und so hat er es gut gemacht. Denn
mit Wittgenstein trat die Zeit der Modernisierung und Rationalisierung, in der
sich alles änderte, in Kladno und in die ganze Gesellschaft ein. Einerseits wurden
die patriarchalen Beziehungen in den Bergwerken und Hütten definitiv begraben,
andererseits brachte sie Prosperität, wenn auch für den Preis eines neuen Wegs und
der „amerikanischen Methoden“, wie Wittgensteins Maßnahmen von seinen Gegnern
genannt wurden.
Letní dům v Hochreith, interiér /
Sommerhaus auf der Hochreith, Innenraum
In den Bergwerken der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft in Kladno erhielt der
technisch begabte und „amerikanisch“ rationalisierende Gottfried Bacher das
volle Vertrauen und die Macht. Von der bisherigen Leitung blieben in den Kladnoer
Hüttenwerken nur der junge tüchtige Geschäftsmann Robert Lenk und der
Techniker mit amerikanischer Erfahrung, Ernst Bertrand. Die Bergwerke fingen
an, neue Technik anzuwenden, sie orientierten sich auf den Tiefbau und auch auf
die Leistungsnormen. In den Hütten wurden die Kokereien liquidiert, mit denen es
während ihres ganzen Bestehens nur Probleme gab, und man hat begonnen, viel
hochwertigeren (und billigeren) Koks aus dem Ostrava-Gebiet und aus Westfalen zu
importieren.
„So konnte auch ein ausgezeichnetes Roheisen hergestellt werden und die Gestehungskosten in
Kladno wurden sehr niedrig,“ schrieb Wittgenstein.
Der Brückenbau wurde stillgelegt, alles konzentrierte sich auf die Erzeugung des
Walzmaterials. Der wurde auch der Bau des Konverter-Stahlwerks, die Einführung der
ersten Siemens-Martin-Öfen und der Aufbau neuer Walzstraßen untergeordnet. In
den deutschen und österreichischen Fachzeitschriften für Bergbau und Hüttenwesen
Letní dům v Hochreith, interiér /
Sommerhaus auf der Hochreith, Innenraum
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
41
als Ingenieur beim Zivilingenieur
Prochaska eingetreten.
Bis 1878 in Meidling Haipe-Villa
gewohnt. 1876 zweites Kind, Dora,
geboren und gestorben. 77 Hans 78
Kurt geboren.
Im Jahre 1876 ist Pechar
zurückgetreten und ich wurde in
den Direktionsrat des Teplitzer
Walzwerkes gewählt, mit
kommerzieller Tätigkeit in Wien,
(Bureau im Hotel Tegethof). Karl
Wolfrum und Wessely, die schon
seit Gründung des Unternehmens
im Jahre 72 Verwaltungsräte waren,
hatten meine Wahl durchgesetzt.
Sie hatten mich kennengelernt, als
ich noch Ingenieur des Teplitzer
Walzwerkes war.
1877 Paul Kupelwieser hat seine
Stelle als Direktor des TeplitzerWalzwerkes aufgegeben und ich
wurde - wieder auf Vorschlag von
Wolfrum u. Wessely - Direktor mit
Sitz in Wien. (Bureau Schellinggasse).
Alle Geschäfte sind in dieser Zeit sehr
schlecht gegangen. Nachwirkung des
Jahres 1873.
Im Jahre 1878 russischtürkischer Krieg. Ich wollte die
Schienenbestellung für die russische
Armee für die Bahn Bender-Galatz
bekommen.
Um diesbezüglich mit dem
russischen Staatsrat Polljakoff zu
verhandeln, fuhr ich nach Kiew,
wo ich ihn nicht mehr antraf, dann
nach Bender, schließlich fand ich
ihn in Bukarest. Er hatte dort eine
Villa gemietet, und war schon
in Verhandlung mit einer Menge
Vertreter anderer Werke, wie Krupp
etz. (Bei dieser Gelegenheit lernte ich
42
wurden die Änderungen in Kladno bereits nach ein paar Jahren sehr positiv bewertet.
Später kam eine weitere Phase: nach der Rationalisierung und Modernisierung
traten die Zentralisierung und Konzentrierung ein. Der Handel der Böhmischen
Montangesellschaft und der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft wurden vereinigt.
Die überalterte Erzeugung in den Hütten der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft in
Nýřany und Vlkýš wurde stillgelegt: alles hat man in Kladno konzentriert.
„Ein paar Jahre danach, circa 1890, baute ich in Kladno das Tiegelgussstahlwerk Poldi-Hütte,“
setzte Wittgenstein an einer anderen Stelle seiner Memoiren fort.
Der Grund dafür war eindeutig, auf dem böhmischen Eisenmarkt war eine Lücke.
Hochwertige Werkzeugstähle für Feinmechanik, Maschinen, Sensen und Feilen
musste man teuer aus der Steiermark, aus Deutschland und England importieren.
Niemand traute sich, dieses Verfahren einzuführen: es war nicht besonders bekannt
und höchst anspruchsvoll. Es beruhte auf der Erfindung von Benjamin Huntsman,
bei der man Stahl in Tiegeln aus Ton und Graphit geschmolzen hat. Seit 1740 wurde
diese Methode nur ein einziges Mal verbessert, die Tiegel wurden ausgebrannt
und der Stahl darin wurde im gasbeheizten Siemens-Martin-Ofen geschmolzen.
Wittgenstein entschloss sich, eine Hütte für die Erzeugung dieser Stähle zu bauen.
Es war kein Zufall, dass er dafür Kladno wählte. In der Stadt gab es genug qualifizierte
und anlernfähige Arbeiter, gute Verkehrsverbindung, Wasserzuleitung, notwendiges
Einsatzmaterial (das sehr wichtig war, weil in die Tiegel nur der reine Abfall von
Kohlenstoffstählen, am besten der Abfall vom Walzprozess, eingesetzt wurde). Die
Nachbarhütte hatte eigene Labors, die von Wittgenstein geleitete Gesellschaft ein
funktionierendes Handelsnetz. Dies alles hat der Gründer genutzt, deshalb baute er
die neue Hütte.
Die Hütte wurde nach der familiären Anrede von Leopoldine Wittgenstein
genannt. In jenem Jahr 1889 ging alles schnell: im Februar wurde der Antrag in der
Bezirkshauptmannschaft in Smíchov eingereicht, im Mai wurde die Baugenehmigung
erteilt, im Juni hat man mit dem Bau begonnen und in der ersten Hälfte des
kommenden Jahres wurde die Produktion aufgenommen. Die Hütte war keine rein
private Initiative von Wittgenstein, er lud dabei, genauso wie bei anderen Vorhaben,
den Kreis seiner bewährten Handelsfreunde dazu ein. Damals war dieser Kreis schon
etwas breiter: neben Wolfrum, Wessely und Weinberger (damals schon Direktoren
der Böhmischen Montangesellschaft) schloss er auch Max Feilchenfeld (den späteren
Direktor der Niederösterreichischen Escompte-Gesellschaft), Dr. Karl Kupelwieser (den
bewährten Juristen und Bruder von Paul Kupelwieser) und Gottfried Bacher (Direktor
der Bergwerke in Kladno der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft) ein. Sobald die
Erzeugung in der Hütte in Gang war, wurde die Poldi-Hütte in eine Aktiengesellschaft
umgewandelt. Im ersten Jahr leitete Wittgenstein die Hütte persönlich, danach
übergab er sie den Managern.
Was bedeutete dies alles für Kladno? Direkt nichts, obwohl Wittgenstein oft in der
Stadt verweilte. Die Zeitung Národní listy vom Sommer 1889 wies seine Anwesenheit
in Kladno direkt nach den tragischen Ereignissen des sog. Blutigen Fronleichnams
von Kladno sowie seine Arroganz gegenüber den neugierigen Journalisten nach. An
diesen Tagen kam er aus Wien nach Kladno und wohnte in der Inspektionswohnung
des sog. Bacher-Hauses, der Villa der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft, in der der
tragische Zusammenstoß zwischen den Demonstranten und den Polizeitruppen
seinen Höhepunkt erreichte.
Früher hat man vor allem die Nachteile Wittgensteins und Bachers Wirkung in
Kladno akzentuiert, insbesondere, dass die Rationalisierung in den Bergwerken
und Hütten den Streik, die Unruhen von 1889 und partielle Proteste zur Folge
hatte. Die Finanzlage der Arbeiter in Kladno hat sich jedoch nicht wesentlich
verschlechtert. Die Maßnahmen brachten einen langzeitigen Aufstieg der Hüttenund Bergwerke in Kladno und leiteten einen markanten Prosperitätsaufschwung
ein. Das zeigte sich im Anstieg der Bevölkerungsdichte der Stadt Kladno
und ihrer Umgebung, der die Umwandlung der kleinen landwirtschaftlichindustriellen Stadt in ein Industriezentrum vollendete. Mit der Expansion der
Stadt Kladno als Wirtschaftszentrum war auch der Aufstieg ihrer Wichtigkeit
für das Verwaltungssystem verbunden. Es seien nur die Daten erwähnt, die mit
„Wittgensteins Ära“ unmittelbar zusammenhängen: der politische Bezirk Kladno
im Jahr 1893 (statt der Zugehörigkeit zum politischen Bezirk Smíchov), Erhebung
zur königlichen Bergstadt im Jahr 1898. In dieser Zeit war auch der Bau des
Neurenaissance-Rathauses und der neuromanischen Kirche von Kladno im Gang.
Weinberger kennen, der Direktor der
Staatseisenbahngesellschaft war und
auch Schienen verkaufen wollte).
Polljakoff wollte schwere Schienen
haben, wie sie in Russland bei den
Bahnen gebräuchlich sind. Er wollte
aber nur einen niederen Preiss dafür
zahlen, und überhaupt nur zahlen,
was zu einer ganz bestimmten Zeit in
Bukarest geliefert wäre.
Das Teplitzer Walzwerk hatte
zu dieser Zeit eine große Menge
leichterer Schienen fertig gewalzt,
die vom Handelsministerium für
sogenannte Notstandsbauten in
Schlesien bestellt worden waren.
Ich hoffte vom Handelsministerium
erreichen zu können, dass wir die
Schienen erst zu einem späteren
Termin zu liefern brauchten und uns
inzwischen die fertigen Schienen zur
Verfügung standen.
Ich ging zu Polljakoff und sagte
zu ihm: „Exzellenz, hier geschieht
eine große Dummheit. Für ihre
Bahn, die nur drei Monate benützt
werden wird, brauchen Sie gar keine
schweren Schienen, die an und für
sich und durch den erschwerten
Transport viel kosten. Ich kann Ihnen
leichte Schienen liefern, die dem
Zweck ganz erfüllen, und bei denen
sie viel ersparen”. Das leichtete ihn
ein und er sagte: „Rechnen Sie mir
aus, wie viel ich ersparen würde”.
Ich wurde in ein Zimmer geführt, in
dem eine Menge Porzellanservice
auf dem Fussboden herumstand,
und rechnete, so gut ich konnte,
aus, wie viel die Ersparnis per Pud
und Werst ausmachen würde.
Polljakoff war sehr befriedigt von
dem Ergebnis dieser Berechnung
und die Schienenbestellung wurde
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
43
Palác Wittgenstein, Červený salon, 1910 / Palais Wittgenstein, Roter Salon, 1910
44
Stahlkönig
Absichtlich wurde noch nicht erwähnt, dass Wittgenstein eine der Hauptfiguren
der Monopolisierung des zisleithanischen Eisenhüttenwesens und der Industrie als
solcher darstellte. Er stand schon bei der Gründung des Eisenbahnschienenkartells,
des ersten Kartells in Österreich-Ungarn. Die wichtigste organisatorische Rolle, wie
es aussieht, spielte dabei jedoch Paul Kupelwieser. Aus der Stellung des Herrschers
über die ganze Eisenhüttenindustrie in Böhmen hatte Wittgenstein jedenfalls
das entscheidende Wort bei der Gründung des allgemeinen Eisenhüttenkartells,
was damals einen progressiven Schritt bedeutete. Erst später, in den 90er Jahren
des 19. Jahrhunderts begann Wittgenstein, sich auf eigene Macht stützend, die
staatliche protektionistische Importpolitik wortwörtlich zu erpressen und zwang
der verfahrenstechnischen Industrie seine Preise auf. Das Kartell fing von diesem
Zeitpunkt an, auf die Wirtschaft der Monarchie regressiv zu wirken, und schließlich
machte es sich auch in demjenigen Bereich, dem es dienen sollte, in der Metallurgie,
negativ bemerkbar. Die metallurgischen Betriebe hinter der Zollbarriere hörten
auf, Schritt mit der Konkurrenz in der Welt zu halten (die Poldi-Hütte, die wegen
spezifischer Erzeugung kein Kartellmitglied war, unterlag nicht diesem Trend und
mit ihrem Exportvolumen gehörte sie zu den Seltenheiten in der Monarchie) und
aus technischer und organisatorischer Hinsicht wurde sie alt. Die Regierung und
der Kaiser haben es Wittgenstein nicht verziehen. Kaiser Franz Joseph lehnte es ab,
Wittgenstein zu nobilitieren, obwohl etwas Ähnliches für die Verdienste um die
Industrieentwicklung ganz üblich war (und Wittgenstein behauptete, dass er die
Nobilitierung sowie so nicht annehmen würde, was bei seiner Begeisterung für die
Vereinigten Staaten völlig möglich wäre). Als der Innenminister di Pauli bestimmte
Erklärungen von Wittgenstein forderte, erhielt er die Antwort, dass Wittgenstein
keine Zeit hätte und dass der Herr Minister bei ihm vorsprechen soll. Wittgenstein
wurde der König der Eisenindustrie und des Kartells, das ein derart mächtiges Reich
war, dass er anderen Königreichen befehlen konnte...
Eine weitere Unternehmung Wittgensteins indiziert die Übernahme der nicht
realisierten Pläne von Eugene Bontoux für die Gründung der nördlichen und südlichen
Eisenindustriegruppe in Zisleithanien. In den 90er Jahren des 19. Jahrhunderts
erwarb die Wittgenstein-Gruppe die Mehrheit in der Österreichischen Alpine-
Průčelí Paláce v Alleegasse (později
Argentinierstraße). Zbořený v 50.
letech / Front des Palastes in der
Alleegasse (später Argentinierstraße). In
den 50er Jahren abgerissen
gleich perfekt gemacht. Wolfrum
besorgte die Angelegenheit mit
dem Handelsminister sehr gut und
erreichte, dass uns die Schienen zur
Verfügung gestellt wurden. Bei der
Ankunft der Schienen in Bukarest
musste ich anwesend sein, um das
Geld zu erhalten. Inzwischen fuhr ich
die größeren Stationen der Strecke
ab und versprach den Bahnbeamten
Belohnung, für den Fall, als die
Schienen ungehindert durch und
nach Bukarest transportiert
werden. Als die ersten Schienen
ankamen erhielt ich von Polljakoff
einen Wisch Papier, auf dem
stand: „Baron Grünsburg in Paris
zahlt an den Überbringer folgende
Summe..... aus”. In Wien machten sie
Schwierigkeiten bei der Vorzeigung
dieses Zettels, aber Wolfrum fuhr
damit nach Leipzig, und erhielt
anstandslos das Geld ausbezahlt. Für
mich war die untätige Warterei in
Bukarest sehr unangenehm. Zudem
hatte ich gemerkt, dass Polljakoff
noch mehr Schienen brauchte, aber
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
45
selbst nicht wusste, wie viel. Ich
stellte also Polljakoff vor, wie viel
besser es auch für ihn wäre, wenn er
die Zahlungsart vereinfachte, z. B.
durch Wechsel, für die ich Formulare,
eines schon französisch übersetzt,
brauchte und wenn ich nach Teplitz
zurück fahren konnte. Ich machte
ihm den Vorschlag, von jetzt ab
leichte Schienen für ihn walzen zu
lassen, so lange, bis er telegraphieren
würde, er habe genug. Er war damit
einverstanden. Ich fuhr nach Teplitz
und jetzt wurde Tag u. Nacht
Schienen gewalzt. Endlich kam ein
Telegramm mit der Anfrage, wie viel
Schienen fertig wären? Wir nannten
etliche tausend über die Anzahl und
es kam die Antwort: „Genug”. Die
noch fehlenden Schienen wurden
rasch noch hergestellt.
Diese Schienenlieferung war ein
großes Glück für das Teplitzer
Walzwerk, welches früher in großer
Not gewesen war. Seit dieser Zeit ist
es dem Werk dann sukzessive besser
gegangen.
Während des Sommers 1878 Frau u.
Kinder in Nasswald.
Besitzer der Aktien des Teplitzer
Walzwerkes waren von der Gründung
her Baron Liebig und eine Reihe
seiner Bekannten. Später, als Paul
Kupelwieser nach Witkowitz kam,
und ich Direktor wurde, waren
Gebrüder Gutmann und Rotschild
(als Besitzer von Witkowitz) in
der Majorität. Ich hatte den Kauf
besorgt.
Als ich Direktor wurde, erhielt ich
ein Gehalt von 6.000 fl. Im Jahre
1879 verlangte und erhielt ich den
46
Montangesellschaft. Noch davor, als die Poldi-Hütte gegründet wurde, kaufte die
Gruppe kleinere Verarbeitungsbetriebe in der Steiermark, die vorwiegend auf die
Erzeugung von Sensen, Feilen und Werkzeug spezialisiert waren, und dadurch sollte
der Absatz für die Poldi-Hütte sichergestellt werden. Der Prozess der Konzentrierung,
der an das Vorhaben von Bontoux für die Gründung der Nordgruppe erinnerte,
erreichte seinen Höhepunkt in Böhmen jedoch erst während der Zeit der Nachfolger
von Karl Wittgenstein, als das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk stillgelegt wurde
und die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft und die Böhmische Montangesellschaft
verschmolzen. Dank dieser Änderungen konzentrierte sich die Mehrheit der Eisenund Stahlerzeugung in Böhmen auf Kladno.
Diese zwei Eisenindustriegebiete oder Zweige, der österreichische (südliche)
Zweig und der böhmische (nördliche) Zweig, waren miteinander durch enge
Zusammenarbeit verbunden und sie ergänzten sich. Sie erfuhren auch bestimmte
Änderungen, in denen Kladno immer privilegiertere Positionen erlangte. Sobald die
Poldi-Hütte etabliert und gewinnbringend war und eigene Verarbeitungsbetriebe für
die Werkzeugproduktion aufbaute, trat eine traurige Etappe der niedersteierischen
Werke für die Erzeugung von Sensen, Feilen ein, die stillgelegt oder verkauft
wurden (was danach übrig geblieben ist, bildete später die renommierte Firma
Steyr). Was die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft betraf, erlangte sie - neben der
Produktionskonzentrierung in Kladno - die dominierende Position im Rahmen
des ganzen, durch Wittgenstein aufgebauten Imperiums. Sie wurde nämlich der
Inhaber der Aktienmehrheit der Österreichischen Alpine-Montangesellschaft und de facto
beherrschte sie den österreichischen „südlichen“ Zweig.
Portrait
doppelten Gehalt und wir zogen auf
den Schwarzenbergerplatz.
Es mag wohl auch interessant sein, Wittgensteins Ansichten, Eigenschaften,
Prinzipien und seine Geschmacksrichtung zu erwähnen. Seine Ansichten präsentierte
er genügend in der österreichischen Presse und in seinem Büchlein über die Kartelle
in Österreich. Sie sind verhältnismäßig egoistisch und von der Amerika-Erfahrung
stark beeinflusst (Wittgenstein besuchte mehrmals die USA und wurde ein Freund
des Stahlmagnaten Andrew Carnegie). Er hatte eine kompromisslos harte Stellung
zum Streik, verachtete die sich entwickelnde staatliche Sozialgesetzgebung und
fügte sich diesen Gesetzen nur ganz unwillig. Seine Arbeitsphilosophie bevorzugte
unternehmenslustige, tatkräftige und arbeitsame Individuen. Als Beispiel führte
er mit Vorliebe die amerikanischen Arbeiter an, von denen er behauptete, dass sie
mehr gebildet sind, über einen spekulativen Geist verfügen und dank der natürlichen
Freiheitsliebe zur freien Unternehmung hinneigen. Eine solche Denkweise stellte
einen bestimmten Sozial-Darwinismus dar, in dem der Stärkere überlebte. In Bezug
zum politischen Geschehen wird Wittgensteins Gedankenwelt am besten durch
Sympathien zu Bismarcks Verachtung des Parlamentarismus in Deutschland, zur
britischen Kolonialverwaltung oder zur amerikanischen Politik gegenüber den
Indianern und Afroamerikanern geprägt.
1879 Lenka geboren in Dornbach, wo
wir zur Miete wohnten.
Was man Wittgenstein nicht abstreiten kann, ist seine Distanziertheit gegenüber
dem zeitgemäßen Nationalismus. In erster Reihe standen für ihn die Fähigkeiten,
die Nationalität spielte keine Rolle. In den Hütten und Bergwerken in Kladno hat
man zu seiner Zeiten keine markante Germanisierungspolitik gespürt (den Bau der
Poldi-Hütte leitete zum Beispiel der ausgezeichnete tschechische Techniker Anton
Baráček, der auch einen wichtigen Posten in der Adalbert-Hütte bekleidete, und der
Chef des Chemielabors der Adalbert-Hütte František Wald wurde weltberühmt).
Die Germanisierung (und dies in einer sehr scharfen Form) trat erst mit Wilhelm
Kestranek, Wittgensteins Nachfolger in der Position des Zentraldirektors der Prager
Eisenindustrie-Gesellschaft, ein.
Wittgenstein war kein Nationalist, er fühlte sich, wie die meisten seiner
Zeitgenossen, als Österreicher im Sinne der transnationalen Zugehörigkeit zur
Donaumonarchie. Mit dem Multinationalgefühl stand auch seine Beziehung zur
Im Jahre 1879 wurde
der Thomasprozess, ein
Eisenentphosphorungsverfahren
erfunden. Von großen Nutzen für
das Teplitzer Walzwerk, weil billiges
phosphorhaltiges Roheisen der
Ilseder Hütte zu beziehen war. 1880
habe ich das Thomaspatent von
dem Vertreter des Thomaspatentes
der Hörder-Hütte bei Dortmund
gekauft: erst für das Teplitzer
Walzwerk, dann, einige Monate
später für ganz Böhmen aus Furcht
vor der Konkurrenz der Böhmischen
Montangesellschaft, der Gründung
eines gewissen Bontonse.
Dieser Kauf hat sich unter
eigentümlichen Umständen
abgewickelt. Ich fuhr nach Hörde zu
dem Vertreter namens Massenetz
und sagte ihm, ich hätte den Wunsch,
das Thomaspatent, welches ich
schon für Teplitz erworben hatte, für
ganz Böhmen zu erwerben, sodass
mir in Böhmen niemand Konkurrenz
machen könne. Massenetz
antwortete, er wäre gerne bereit, mit
mir das Geschäft zu machen, nannte
auch den Preis, der meines Erinnerns
300.000 fl. betrug. Er könne aber
mir nichts Definitives abmachen, da
er bereits mit dem Zentraldirektor
der Böhmischen Montangesellschaft
namens Duschanek wegen des
Patentes in Verhandlung stehe,
denselben auch dieser Tage erwarte.
Das einzige, was er tun könne sei,
dass er Duschanek eine Frist von ein
paar Tagen setze, und erst, wenn
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
47
Politik in Zusammenhang. Die Politik interessierte ihn nicht, er ging nie darin auf
und mit seinen Einsichten hatte er auch keinen Raum dafür. Der zisleithanische Teil
der Monarchie wurde von zwei politischen Ideenwelten beherrscht: vom klerikalen
Pangermanismus und von den sozial-demokratischen Ideen. Beide waren für ihn
fremd und widerlich; mit Vorliebe nahmen sie ihn aufs Korn und schossen gegen ihn.
Wittgenstein beachtete eine Sache sehr stark: die Geschäftspartnerschaft und
Freundschaft. In dieser Hinsicht hielt er die Verträge strikt ein.
Leopoldina Wittgensteinová
na sklonku života / Leopoldine
Wittgenstein am Ende ihres Lebens
Duschanek diese Frist nicht benütze,
könne er mit mir das Geschäft
abschließen.
So konnte ich vorläufig nichts
Anderes erreichen, als einen Vertrag
in welchem stand, dass der Kauf des
Thomaspatents für ganz Böhmen
zwischen mir und Massenetz
abgeschlossen sei, dass jedoch
Massenetz das Recht habe, von
diesem Vertrage zurückzutreten, falls
Duschanek innerhalb der gestellten
Frist das Geschäft abschlösse.
Ich müsste die Frist in Dortmund
im „Römischen Kaiser” abwarten.
Am selben Abend saß ich im
Speisesaal, als Duschanek eintrat.
Wir begrüßten uns, da wir uns
kannten, und ich sah gleich, dass
Duschanek schon bei Massenetz
gewesen war, und erfahren hatte,
dass ich das Patent für ganz Böhmen
48
In den Familienerinnerungen wird erwähnt, dass die Schlüsselbegriffe Wittgensteins
Erziehungsauffassung die Wörter Lebenswille und Lebenskraft waren. Er versuchte,
die Entschlossenheit, den Lebenswillen und das Pflichtgefühl seinen Kindern
beizubringen. Er wünschte sich, dass sie die Erbfolger seines Imperiums und genauso
tüchtige Unternehmer werden. Keiner seiner Söhne sehnte sich jedoch danach, weiter
in Vaters Spuren zu treten, und er räumte ihnen nur blutwenig Freiheit zur Wahl ein.
Der erstgeborene Hans verübte im Jahr 1902 in der Chesapeake Bay Selbstmord, der
jüngere Rudolf folgte ihm ein Jahr später in Berlin. Im bestimmten Maß hat es die
Rigorosität des Vaters erschüttert. Paul konnte sich danach der Musik widmen, zu der
er das Talent von der Mutter erbte, Ludwig konnte Humanwissenschaften studieren.
Wittgensteins Lebensstil stellte ein Sonderkapitel dar: einerseits bürgerlich plattes
„Schlachtfest“ für den Kreis auserkorener Freunde, bei dem die „Schlachtfestbrüder
(wie sie sich selbst nannten) nicht besonders geistvolle Späße trieben,
andererseits gepflegter Geschmack mit Sinn für Musik und bildende Kunst. Zu den
Familienfreunden zählten die Komponisten und Musiker Robert Schumann und
Johannes Brahms. Als Gönner unterstützte Wittgenstein Gustav Mahler, Pau Casals,
Bruno Walter oder Maurice Ravel. In einer Kunstausstellung am Ende der 90er Jahre
des 19. Jahrhunderts entdeckte er die Wiener Sezession und war davon begeistert.
In dieser Hinsicht ähnelte er sehr seinem Bruder Paul, der ihm den österreichischen
Architektenanfänger mährischer Herkunft Josef Hoffmann vorgestellt und empfohlen
hat. Wittgenstein beauftragte sofort Hoffmann, den Umbau und die komplette
Einrichtung seiner „Jagdhütte“ im Jagdrevier Hochreit durchzuführen. Der Architekt
lud weitere Künstler aus dem Umkreis der Wiener Sezession ein, vor allem Kolo Moser.
Es entstand eine bemerkenswert reine künstlerische Kostbarkeit, die Wittgenstein
in den letzen Jahren seines Lebens dem durch Historismus übersättigten Wiener Sitz
vorzog. Unmittelbar darauf hat er Hoffmann seinen weiteren Freunden empfohlen, zu
denen auch der damalige Zentraldirektor der Poldi-Hütte, Alexander Pazzani, zählte.
Dieser beauftragte Hoffmann (neben anderen Projekten) mit dem Bau eines Hauses
in Kladno, das nach dem Projekt Gewerkschaftshotel der Poldi-Hütte genannt wurde.
Dieses später allgemein als Poldihaus bekannte Hotel diente zur Unterkunft seltener
Gäste, einschl. des Zentraldirektors aus Wien. Es ist ein Bauobjekt bewundernswerter
Echtheit entstanden, in dessen Innenräumen die Einfachheit mit der Eleganz und
Kunst vereinigt wurden. Hoffmann, heute weltbedeutender Architekt, schuf dank
Wittgenstein ein außerordentlich modernes Werk in Kladno, das der modernen
Baukunst um zwei Jahrzehnte vorgriff. Übrigens, an den Geschmack der Familie
Wittgenstein erinnert das weltberühmte Jugendstilwerk, das Porträt Wittgensteins
Tochter Margarethe Stonborough-Wittgenstein, von Gustav Klimt.
erwerben wolle. Er fing bald an, mir
Vorwürfe zu machen, dass ich ihm
den Preis dadurch ganz unnötiger
Weise verteuerte. Ich antwortete,
dass sei nicht meine Absicht, ich
sei gekommen, dasselbe für ganz
Böhmen, um es zu besitzen, nicht um
es zu verkaufen, worauf er meinte,
er erwarte am nächsten Tage seinen
Verwaltungsrat Dr. Waldstein aus
Wien und es sei doch möglich, dass
wir zu einer Einigung kommen
könnten.
Duschanek hatte die eigentliche
Absicht, die ich hatte, nämlich ein
Monopol zu besitzen, nicht erkannt,
sondern geglaubt, ich wolle das
Patent nur daran für ganz Böhmen
Letzte Jahre
In der Mitte der 90er Jahre des 19. Jahrhunderts waren Wittgensteins sämtliche Pläne
vollendet und ihr Initiator überlegte seinen Dienstabschied. Er entschied sich dafür
definitiv im Jahr 1898, als er alle Posten niederlegte. Er reiste viel (zu Carnegie in die
USA, zum alten Freund Kupelwieser auf die Inseln in der Adria), meistens verweilte er
jedoch in den Bergen und Wäldern in Hochreit. Er war krank, wahrscheinlich litt er an
einer Lungenkrankheit, und sein Gesundheitszustand verschlechterte sich. Er lebte
sehr einfach. Er unterzog sich einer Reihe von Operationen, die schnell hintereinander
folgten, und er spürte, dass er nicht gesund wird. Eine Übersicht über Politik, Finanzen
und Unternehmung verlor er jedoch nie und etwa an der Wende der Jahre 1912 und
1913 bereitete er sein letztes großes Finanzmanöver vor. Er verkaufte das sämtliche
Aktienkapital und überführte es an die Aktien des amerikanischen CarnegieKonzerns. Mit Rücksicht auf den Zerfall der Monarchie, der ein paar wenige Jahre
danach erfolgte, handelte es sich um eine höchst vorsorgliche Tat. Der Haupterbe war
Karls Sohn Ludwig, der dank des Vermögens seines Vaters einer der reichsten Männer
in Wien wurde. Der künftige Gründer des Neopositivismus, Schüler von Bertrand
Russell und Autor der Werke wie Tractatus logico-philosophicus, verzichtete auf dieses
Vermögen zugunsten seiner lebenden Geschwister.
Leopoldina Wittgensteinová
na sklonku života / Leopoldine
Wittgenstein am Ende ihres Lebens
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
49
Karl Wittgenstein starb im Jahr 1913. Ludwig war bei ihm, und seinem Lehrer Bertrand
Russell schrieb er: „Er hatte den schönsten Tod, den ich mir vorstellen kann; ohne die
mindesten Schmerzen schlief er ein wie ein Kind! Während der ganzen letzten Stunden war
ich keinen Augenblick traurig, sondern voller Freude, und ich glaube, dieser Tod war ein ganzes
Leben wert.“
Buchar Vulkan Budapest (1915)
a Thomasův konvertor (1927)
na zahradě bývalého Muzea Strojíren
POLDI. Foto J. Vyšín / Hammer Vulkan
Budapest (1915) und Thomasbirne (1927)
im Garten des ehemaligen Museums von
Strojírny POLDI. Bild J. Vyšín
kaufen, um dann mit der Lizenz für
die Böhmische Montangesellschaft
ein Geschäft zu machen.
Am nächsten Tag in der Früh kamen
Duschanek und Waldstein auf mein
Zimmer und sagten mir, sie wollten
mit Massenetz verhandeln und ich
solle mich verpflichten, nicht mehr
zu Massenetz hinzugehen und
keine Verhandlung mehr mit ihm zu
führen. Ich hatte aber Duschanek
selbstverständlich nicht gesagt,
dass ich bereits einen Vertrag in
der Hand hatte und dass, wenn er
sich nicht in der ihm von Massenetz
gesetzten Frist entschied, das Patent
automatisch mir gehörte.
Ich ging auf die mir von Duschanek
und Waldstein gestellten
Propositionen ein und es wurde das
schriftlich abgemacht.
Duschanek und Waldstein waren
darauf Massenetz gegenüber sehr
stolz und ließen die Frist verstreichen,
worauf Massenetz unter den schon
50
Neben den Familienmitgliedern und Freunden begleiteten den Verstorbenen auf
seinem letzten Weg demonstrativ alle bedeutenden Repräsentanten der Wiener
Sezession. Sein Körper wurde in der Familiengruft bestattet, die wieder von Josef
Hoffmann entworfen wurde. Der Bildhauer Kamil Wollek, Schüler von Václav
Myslbek, bildete in demselben Jahr noch Wittgensteins überlebensgroße Statue aus
Bronze für die Poldi-Hütte zum ewigen Gedenken. Fünf Jahre sind abgelaufen und das
Imperium, das Karl Wittgenstein baute, zerfiel zusammen mit der Monarchie. Wenn
es die Weltberühmtheit seines Sohns Ludwig nicht gegeben hätte, würde kaum
jemand von ihm wissen. Hic transit gloria mundi.
Literatur:
Bramann, Jorn K.: Karl Wittgenstein, ein Amerikaner in Wien. Zeitgeschichte 2, 1974, Universität
Salzburg, 1974.
Chauviré, Claudine: Ludwig Wittgenstein. Éditions du Seuil, Paris 1989.
Derek, Wilson: Rotschildové (Die Familie Rotschild). Svoboda - Libertas, Praha 1993.
Die Habsburger Monarchie 1848 – 1918. Band I.: Die wirtschaftliche Entwicklung. Wien 1973.
Dějiny hutnictví železa v Československu (Geschichte der Eisenmetallurgie in der
Tschechoslowakei) Bd. 2. Academia, Praha 1986.
Günther, Georg: Lebenserinnerungen. Wien 1936.
Kovařík, Jiří: Karl Wittgenstein. Osobnost předního průmyslníka habsburské monarchie
s přihlédnutím k jeho kladenskému působení (Die Person des führenden Industriellen der
Habsburger Monarchie unter Berücksichtigung seines Wirkens in Kladno). Slánský obzor, Jg.
7/1999.
derselbe: Založení a počátky Poldiny hutě v Kladně. Z dějin hutnictví 14 (Die Gründung und die
Anfänge der Poldi-Hütte in Kladno. Aus der Geschichte des Hüttenwesens 14). Rozpravy NTM
Praha 101, Nationales Technisches Museum, Praha 1985.
Kupelwieser, Paul: Aus den Erinnerungen eines alten Österreichers. Gerold u. Co., Wien 1918.
Ludwig Wittgenstein, sein Leben in Bildern und Texten. Suhrkampf-Verlag, Frankfurt am Main
1983.
vorher geschriebenen Vertrag seine
Unterschrift setzte und ihn mir ins
Hotel sandte.
Erst einige Tage später kamen
Duschanek und Waldstein wieder
zu Massenetz, der ihnen sagte,
Wittgenstein habe das Patent für
ganz Böhmen erworben. Hierauf
großes Geschrei über meinen
Verrat und meine unredliche
Handlungsweise.
Während Duschanek und Waldstein
die Frist hatten verstreichen lassen,
war ich nach Leipzig gefahren, um
mich, für den Fall, dass Geschäft
mit Massenetz perfekt würde, bei
der Leipziger Creditanstalt des
Geldes zu versichern. Die Leipziger
Kreditanstalt war bereit das Geld
herzugeben, jedoch unter allen
möglichen Kautelen. Die Brüder
Paul und Ludwig mussten auch
unterschreiben.
Nach meiner Rückkehr nach Wien
kam eine Reihe von aufregenden
Monk, Ray: Wittgenstein: Das Handwerk des Genies (aus dem Englischen übertragen von Hans
Günter Holl und Eberhard Rathgeb), Klett-Cotta, Stuttgart 1992.
Otcovský, Jaroslav: Kolem první Thomasovy tavby na evropském kontinentně (Über die erste
Thomascharge auf dem europäischen Kontinent). Hutnické listy IX/1954.
derselbe: Wittgenstein kontra Duschanek. Hutnické listy, Jahrg. IX./1954.
Sekler, Eduard: Josef Hoffmann. Das architektonische Werk. Residenz-Verlag, Salzburg - Wien
1986.
Sto let ocelí Poldi. (Einhundert Jahre Poldi-Stähle), Práce, Praha 1989.
Wittgenstein, Karl: Die Kartelle in Österreich. eigene Auflage, ohne Datum
Derselbe: Lebenserinnerungen, Handschrift, Erinnerungen- und Dokumentensammlung,
Nationales Technisches Museum, Praha.
Kladno, vila PŽS, později zvaná
Bachrovna; při návštěvách Kladna
bydlel Wittgenstein v přízemí /
Kladno, Villa der Prager Eisenindustrie
Gesellschaft, später Bacher-Haus
genannt; bei seinen Besuchen in Kladno
wohnte Wittgenstein im Erdgeschoss
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
51
Kolumbovská výstava v Chicagu (1893),
na níž Poldina huť získala zlatou medaili /
Kolumbus-Ausstellung in Chicago (1893), auf der
die Poldi-Hütte eine Goldmedaille bekam
52
MECENÁŠ A SBĚRATEL
Radoslava Schmelzová
Když se mi v roce 2002 v kladenském archivu při hledání materiálů pro práci
o Vojtěšsské huti dostal do ruky průklep strojopisu nadepsaného „Karl Wittgenstein:
Životní vzpomínky (Lebenserinnerungen). Jako těžce nemocný člověk, v posledních
okamžicích svého žití, diktoval mi můj otec následující paměti…“, trochu se mi zatajil
dech. Pročítala jsem si vzpomínky Karla Wittgensteina (1847–1913) o jeho cestě
od mladicky vzdorujícího barmana v Americe, který utekl od rodiny, až k rakouskému
průmyslovému magnátovi. V autentických vzpomínkách tu promlouval představitel
gründerského kapitalismu, který v 80. letech 19. století přeměnil Kladno v jednu
z nejvýznamnějších průmyslových oblastí založením huti na výrobu oceli. Pojmenoval
ji podle manželky Leopoldiny Poldihütte. Pro obyvatele Kladna to však vždycky byla
„Poldovka“.
Nakonec se vynořily i protichůdné pocity. Kladno se vzpamatovávalo z nešťastné
privatizace Spojených oceláren v 90. letech poměrně dlouho, náhle následkem
společenského zlomu přišlo o průmyslovou výrobu a v jeho samém středu zela
„černá díra“ opuštěné Vojtěšské huti (Koněv) a stagnující huti Poldi. Při představě
transformace obrovského množství práce, energie a surovin (uhlí, rudy, vody,
vápence…) v bohatství, které odplynulo do více než 300 kilometrů vzdálené Vídně,
se člověk těm ambivalentním pocitům prostě nemohl vyhnout. Otázky se nedaly jen
tak odehnat, i když historie pro zájemce poskytuje klíč k pochopení komplikovaného
vývoje Česka v posledních 150 letech. Tohle však bylo něco trochu jiného, prizmatem
vzpomínek průmyslníka se zjevila autentická osobní kapitola, tzv. malá historie
Kladna, ale i chvějivý odlesk tehdejší zářivé Vídně.
S textem jsem si ale nevěděla příliš rady. Pro téma práce, věnované autorství Vojtěcha
Ignáce Ullmanna při stavbě první kladenské huti založené Vojtěchem Lannou st.,
se nehodil, i když otevřel důležitou kapitolu industrializace Čech, jejíž nitky vedly až
do Vídně, a nakonec až k „vysokému umění“ vídeňské secese. Rodina Wittgensteinů
totiž astronomickými částkami podporovala vídeňské spisovatele, hudebníky,
výtvarníky a architekty, což je zajímavé nejen pro historiky, ale i historiky umění.
Tagen. Die Brüder Gutmann führten
Pourparlers mit Herrn Bontoux zu
dem Zweck, ihm ihren Besitz an
Aktien des Teplitzer Walzwerkes
zu verkaufen. Ich stellte David
Gutmann vor, dass ein solcher
Verkauf ein Unrecht gegen mich
und die übrigen Verwaltungsräte
wäre, da wir uns alle als Mitarbeiter
empfunden hatten. Wir, das heißt
Wessely, Wolfrum und ich hatten
zwar nicht viele Aktien, aber für
unsere Verhältnisse doch von Belang,
und dann war hauptsächlich meine
Tätigkeit nur denkbar, wenn ich
selbstständig blieb, wie bisher. Wer
bürgte aber nach dem Verkauf der
Aktien dafür.
Gutmann zeigte sich nicht bereit,
unseren Wünschen zu entsprechen.
Um Gutmann zu conter-carrieren,
ersann ich den Plan, für den Betrag,
den das Teplitzer Walzwerk für das
Thomaspatent zu zahlen hatte,
meine Aktien auszugeben, diese mit
meinen Freunden Wolfrum, Wessely
etz. zu übernehmen, und außerdem
von den in Privathänden befindlichen
Aktien so viele dazu zu kaufen,
dass wir Gutmann gegenüber die
Majorität hätten.
Wir beriefen eine außerordentliche
Generalversammlung ein, um die
diesbezüglichen Beschlüsse zu
fassen. Kaum hatte Gutmann davon
gehört, so verlangte er von uns, dass
wir unseren Plan nicht ausführten,
dass die Generalversammlung
nicht stattfinde und schickte
einen Advokaten nach Prag
zur Statthalterei, um die
Generalversammlung zu inhibieren.
Wessely in Prag erreichte aber, dass
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
53
die Statthalterei in Prag uns recht
gab.
Am Tag vor der Generalversammlung
kam Wilhelm Gutmann schon sehr
frühzeitig zu mir in die Kanzlei und
verhandelte fast den ganzen Tag
mit mir, welchen Verhandlungen
abwechselnd Paul Kupelwieser
und Weinberger - mit welchem
ich schon gut stand und der auch
Gutmann kannte - beiwohnten.
Als endlich am Nachmittag um 5
Uhr Wilhelm Gutmann sah, dass
ich nicht nachgeben würde, frug er
mich, ob ich bereit sei, seinen und
seines Bruders Besitz an Aktien zu
kaufen. Ich erklärte mich bereit, und
so erwarb ich gegen fünf jährige
Ratenzahlungen sämtliche im Besitz
der Brüder Gutmann befindlichen
Aktien des Teplitzer Walzwerkes zum
Parikurse.
Wilhelm Gutmann fuhr noch
schnell zu Rotschild der als Besitzer
von Witkowitz en den Aktien
beteiligt war, und kam mit dessen
Einwilligung zurück. Am selben
Abend wurde noch alles perfekt
gemacht. Die erste Rate von 50.000
Gulden sollte schon in den nächsten
Tagen gezahlt werden.
Am nächsten Tage traten Karl
Kupelwieser, Wolfrum, Weinberger,
Wessely und ich in der Kanzlei
Karl Kupelwieser zusammen und
beschlossen uns, den Kauf zu teilen
und zwar so, dass ich an dem Kauf
mit drei Achteln, Wessely mit zwei
Achteln Karl Kupelwieser, Weinberger
und Wolfrum mit je einem Achtel
beteiligt sein sollten. Um meine
drei Achteln von 50.000 Gulden zu
zahlen, musste ich, da ich selbst
kein Geld hatte, 20.000 Gulden von
54
Postava Karlova nejmladšího syna Ludwiga Wittgensteina je fascinující zase pro
dějiny filozofie.
Nakonec při přípravě projektu Kladno – Záporno (mamapapa, o. s., Industriální stopy,
2005), tedy až o tři roky později, Václav Cílek opis vzpomínek poslal Jiřímu Fialovi,
který se zabývá filozofií matematiky a logiky i analytickou filozofií. Ten zareagoval:
„…a moc děkuji za poslaný text – neznal jsem ho, ani nevěděl o jeho existenci u nás. Jde zřejmě
o diktát z konce Karlova života, který zapsala Hermine Wittgenstein (sestra Ludwigova) a je
patrně součástí „Familienerinnerungen“ Hermínky, na něž se odvolává např. Brian McGuiness
v prvním díle životopisu LW – ale neuvádí, kde k nim přišel. Nejasné je, co vlastně mají v NTM,
snad (německý) opis zápisu Hermínky?… Přiznávám se, že mne to vzrušuje a zajímá. Udělal
jste mi velikou radost. Jiří Fiala.“ Abychom porozuměli tomuto nadšení, je třeba se vrátit
do času, kdy se průmyslník proměnil ve sběratele a mecenáše.
Když se v tichu archivní badatelny najednou otevřela jakási trhlina v čase a minulost
se prostoupila se současností, v pozapomenuté kapitole industrializace – životní
historii rakouského průmyslníka, multimilionáře, mecenáše a sběratele umění, otce
jednoho z nejdůležitějších myslitelů 20. století Ludwiga Wittgensteina, ožila i Vídeň
v době fin de siècle, která ohlašovala bouřlivé časy. Tehdy prostřednictvím časopisu
Ver sacrum nastoupila secese jako posvátné jaro, v němž se oidipovsky vzbouřili mladí
intelektuálové proti autoritě klasického liberalismu, který zdědili od svých otců. Pro
novotářské rebelanty se vžilo společné označení Die Jungen a později Jung-Wien. Bylo
to nervózní období s dusnou atmosférou, v němž velcí průkopníci v hudbě, filozofii,
architektuře a psychologii jako Sigmund Freud, Karl Kraus, Otto Wagner, Josef
Hoffmann, Gustav Klimt, Oskar Kokoschka nebo Arnold Schönberg přerušili veškeré
vazby na liberální kulturu 19. století.
Rozklad archaické společnosti vlivem prudké industrializace byl dokončen, jazyk
ztratil svou důvěryhodnost, a pro opravdové evropské myslitele stály proto na konci
19. století na prvním místě úvahy o jazyce. Zakladatelem analytické filosofie jazyka
a jedním z nejvlivnějších filozofů 20. století se stal Ludwig Wittgenstein, nejmladší
syn Karla. Podle Karla Krause byla tehdy Vídeň laboratoří pro zánik světa – zrodil se tu
nacismus i sionismus. Jak píše Carl E. Schorske (Schorske, 2000): „Na sklonku 1. světové
války zachytil Maurice Ravel ve skladbě La valce násilnou smrt světa 19. století. Valčík, jenž
dlouho představoval symbol bavící se Vídně, byl ve skladatelových rukou přetvořen v divoký
Palác Wittgenstein, hudební sál v 1. patře na Alleegasse ve Vídni, 1910 / Palais Wittgenstein, Musiksaal im 1. Stock in der Alleegasse in Wien, 1910
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
55
Kopule Pavilonu Secese ve Vídni. Foto R. Schmelzová / Kuppel des Ausstellungshauses Secession in Wien. Foto R. Schmelzová
56
tanec smrti.“ Z devatenáctého století se rodilo století dvacáté a v osudech členů rodiny
Wittgensteinů se doba odrážela téměř jako v zrcadle.
Na počátku roku 1898 ve věku 52 let Karl Wittgenstein, tehdy jeden z nejbohatších
lidí Rakouska-Uherska (jeho bratranec Karl Menger napsal, že Wittgensteinův
majetek před první světovou válkou byl odhadován na 200 milionů korun, byl prostě
nesmírně bohatý) pod vlivem únavy i kritiky veřejnosti, která v něm viděla prototyp
agresivního a nenasytného průmyslníka, rezignoval na všechny své funkce, včetně
členství ve správní radě rakouské banky Kreditanstalt, a převedl svůj majetek a akcie
do Švýcarska, Holandska a USA. Jak se později ukázalo, byla to prozíravá transakce,
která uchovala rodinné jmění téměř nedotčené přes obě světové války, dodnes jsou
jeho potomci bez hmotných starostí.
Pravděpodobně nejsilnějším poutem mezi manželi Wittgensteinovými byla hudba,
a tehdy už měli osm mimořádně nadaných dětí: Hermine (Mining, 1874–1950),
Helene (1879–1956, provdaná Salzer) a Margarethe (Gretl, 1882–1958, provdaná Stonborough), bratři Johannes (1877–1902), Kurt (1878–1918), Rudi (1881–1904),
Paul (1887–1961) a Ludwig (1889–1951). Poldi Wittgensteinová byla talentovaná
klavíristka a muzikálnost celé rodiny byla zcela mimořádná. Dům Wittgensteinů stál
na Alleegasse (dnešní Argentinerstrasse), mezi lidmi se mu říkalo Palais Wittgenstein
a skutečně to palác byl, v letech 1871–73 ho postavil architekt Friedrich Schachner pro
jakéhosi hraběte. Kromě toho ještě rodině patřil další dům v Neuwaldeggerstrasse
a velký venkovský statek na Hochreitu, kde trávili léto. Zásluhou Leopoldiny (Poldi, jak
jí říkali) se dům stal hudebním centrem Vídně. Mezi pravidelné hosty patřili Johannes
Brahms, Klára Schumannová, skladatelé Josef Labor, Gustav Mahler a Bruno Walter.
Richard Strauss hrával často v duetu s Paulem Wittgensteinem. Karl podporoval také
skladatele Arnolda Schönberga.
meiner Frau ausleihen. Die ersten
Monate gingen in großer Angst,
ob wir unseren Verpflichtungen
würden nachkommen können. Es
ging über dem Teplitzer Walzwerk
in überraschender Weise gut. Ich
schloss einen Vertrag mit der IlsederHütte, die uns dann Roheisen zu
sehr billigen Preisen gab, und so
waren wir allen anderen Werken
überlegen. Durch Weinbergers
Einfluss kam ich in sehr günstige
Verbindung mit dem Generaldirektor
der Staatseisenbahngesellschaft
namens Des Serres, der uns große
Bestellungen an Schienen zukommen
ließ. Wir vereinten sehr viel und
konnten aus dem Verdienst leicht
die Raten an Gutmann zahlen. Das
Teplitzer Walzwerk wurde immer
besser ausgestattet, auch wurden
nicht nur Schienen gemacht, sondern
daneben Träger, und Blechfabrikation
(von mir eingeführt) betrieben.
(Soviel ich weiß, hatte mein Vater die
Maschinen selbst erfunden).
In diesem Jahr war auch ein CarteIl
zwischen den Schienenwerken
zustande gekommen, welches
ebenfalls sehr zum Prosperieren des
Teplitzer Walzwerkes beitrug.
Gelegentlich des Kaufes der Teplitzer
Aktien wurde ich mit Feilchenfeld
bekannt, der damals Direktor der
Teplitzer Bank war. Diese Bank
besaß einen kleinen Posten Aktien
des Teplitzer Walzwerkes, den ich ihr
abkaufte.
Im Jahre 1881 mietete ich die Villa in
Neuwaldegg (damals Hauptstraße
40) und kaufte sie ein Jahr später.
1881 Rudi, 1882 Grete dort geboren.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
57
Der Böhmischen Montangesellschaft
ging es nicht gut, oder besser gesagt,
sie vegetierte, weil sie kein ThomasPatent hatte und auch weil sie
schlecht geleitet wurde. Ich kaufte ihr
manchmal etwas Roheisen ab, und
gewann bei dieser Gelegenheit einen
Einblick in die Verhältnisse.
Im Jahre 1884 kam eines Tages ein
Vertreter des Dr. Rappaport, der
seinerzeit ein intimer Bekannter
des Bontoux gewesen, im Auftrage
Rappaports zu mir, um mich
zu fragen, ob ich die Aktien der
Böhmischen Montangesellschaft
kaufen wolle. Die Verhandlungen
darüber wurden dann durch mehrere
Monate geführt, nicht, weil wir über
den Preis nicht einig wurden, sondern
weil ich sagte, dass ich kaufen
würde, wenn ich alle Aktien bekäme.
Schließlich kam der Kauf zustande
und zwar unter zwei lustigen
Umständen:
Als ich nämlich das erste Mal
in dieser Angelegenheit bei
Dr. Rappaport war, ließ er mich
eine Viertelstunde in einem Zimmer
warten. Mir schien das eine
absichtliche Taktik zu sein, und er
das nächste Mal wieder mit mir
verhandeln wollte, erklärte ich,
mit Dr. Rappaport nur zusammen
kommen zu wollen, wenn er mir ein
Dinner bei Sacher gebe. Zuerst schlug
er Leidinger oder Stephanskeller vor,
aber ich bestand auf Sacher, und das
Geschäft wurde dann tatsächlich bei
einem Dinner bei Sacher abgemacht.
Das zweite Lustige war Folgendes:
Der Kaufschilling für die Aktien der
Böhmischen Montangesellschaft
betrug circa 400.000 Gulden und
58
Palác Wittgensteinů
Přední průčelí rodinného paláce, které se táhlo více než 40 metrů podél Alleegasse,
bylo impozantní a přísné. Na nádvoří stála ohromná fontána, práce chorvatského
sochaře Ivana Meštroviće (1883−1962), který poprvé vystavoval v roce 1905
s Vídeňskou secesí (Wiener Secession). Po vstupu do ponuré haly s vysokým stropem
mohli návštěvníci vidět propracovanou mozaiku s florálním motivem, vyřezávané
obložení, fresky zobrazující scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské a impozantní
sochu od Auguste Rodina. Mezi dvěma kamennými oblouky přímo vedlo šest schodů
k působivým proskleným dveřím. Na jedné straně stála socha Germána v životní
velikosti smekajícího čapku a na druhé stál sloužící oblečený v livreji a otevíral dveře
příchozím. Jak jeden z hostů vzpomínal, uniforma připomínala štýrský lovecký kroj.
Soukromé koncerty se někdy odehrávaly v hale, ale častěji v hudebním sále v prvním
poschodí, což byl nejokázalejší prostor paláce. Tapisérie splývaly od stropu k podlaze
vyjma místa, kde stály varhany, bohatě zdobené motivy rytířů a minstrelů ve stylu
prerafaelitů. Uprostřed stála dvě koncertní křídla, otočená proti sobě klaviaturami,
a z vysokého černého podstavce shlížela mramorová postava Ludwiga van
Beethovena od Maxe Klingera (1857−1920), německého symbolistního malíře
a sochaře. Okolo bylo rozestavěno deset lamp, které však nesvítily a místnost
většinou tonula ve tmě. Hudební soirée Wittgensteinů byly podle slov Hermíny téměř
vždy slavnostně velebné a krásná hudba byla „esenciální věcí“. Přicházel sem Johannes
Brahms (1833–1897), několikrát koncerty navštívili i skladatelé Richard Strauss
(1864–1949), Arnold Schönberg (1874–1951), Alexander Zemlinsky (1871−1942) a Gustav
Mahler (1860–1911).
Dnes se už do hudebního zanícení rodiny dokážeme sotva vžít, neboť jeho podoba
nemá současný protějšek. Ale jedna věc byla zjevná. Pro všech osm dětí byla nejlepším
způsobem komunikace s matkou hudba. Není proto vůbec překvapivé, že sourozenci
se jí věnovali s nadšením, které hraničilo až s patologií. Podle svědků, když Paul,
Ludwig, Hermine, Leopoldine, Karl nebo další členové rodiny společně hráli a zpívali,
návštěvník mohl nabýt dojmu, že tito neklidní a komplikovaní lidé vytvořili jednu
z nejšťastnějších a nejsoudržnějších rodin celé habsburské monarchie. Vzpomínky
Josef Hoffmann, jídelna lovecké chaty Paula Wittgensteina, Bergerhöhe, 1899 / Josef Hoffmann, Esszimmer in der Jagdhütte von Paul Wittgenstein, Bergerhöhe, 1899
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
59
Gustav Klimt, 1905, Portrét Margareth Stonborough-Wittgenstein, dcery Karla
a Leopoldiny Wittgensteinových, Pinakothek der Moderne, Mnichov / Gustav Klimt,
1905, Portrait der Margarete Stonborough-Wittgenstein, Tochter von Karl und Leopoldine
Wittgenstein, Pinakothek der Moderne, München
60
na jejich jiskřivá a vášnivá vystoupení přetrvaly ještě dlouho poté, co byl jejich velký
dům zbourán a všichni Wittgensteinové dávno odešli. (Waugh, 2008)
Když Karl zanechal obchodu, získal si také pověst mecenáše umění, a to společně
se svým bratrem advokátem Paulem Wittgensteinem (1842–1928). Zbavený tlaku
pracovní kariéry začal podporovat novou vídeňskou uměleckou scénu a pokračoval
i v předchozí charitativní činnosti. V roce 1897 skupina nejprogresivnějších mladých
vídeňských umělců, mezi něž patřili malíři Gustav Klimt a Koloman Moser a architekti
Josef Maria Olbrich a Josef Hoffmann, založili Vereinigung bildender Künstler Österreichs
– Secession. Pravděpodobně to byl Paul, který Karlovi představil tuto novou tvůrčí
generaci Vídně. Také on byl mimořádně umělecky nadaný a byl mimo jiné i blízkým
přítelem Johannese Brahmse. V roce 1898 Karl Wittgenstein finančně podpořil stavbu
pavilonu Secese ve Vídni, která vznikla podle Olbrichova návrhu. Budova se svojí
zlatě zářící kupolí s rostlinným ornamentem se stala architektonickým symbolem
uměleckého znovuzrození Vídně kolem roku 1900. „Klimt ho (Karla) nazýval svým
‚ministrem krásných umění’, byl to projev vděčnosti, že financoval jak Pavilon Secese ve Vídni,
tak Klimtovu vlastní nástěnnou malbu Philosophie, kterou vídeňská univerzita odmítla. Když
se dcera Margareta v roce 1905 vdávala, byl Klimt požádán, aby namaloval její portrét.“ (Monk
1996) Podporován také nejstarší dcerou Hermínou, která byla nadanou malířkou,
shromáždil Karl pozoruhodnou sbírku malířských a sochařských děl, mezi nimiž byly
například práce Klimtovy, Moserovy a Rodinovy. V paláci Wittgensteinů visely obrazy
Gustava Klimta a dalších členů Vídeňské secese, vedle bylo možné spatřit rané práce
Puvise de Chavannes, Ivana Meštroviće a Giovanniho Segantiniho společně s mistry
Mnichovské a Vídeňské školy. (Findell, 1971)
V Karlovi a Paulovi Wittgensteinových našel mecenáše i Josef Hoffmann (1870–1956),
který „přišel s rodinou Wittgensteinových poprvé do kontaktu v roce 1898, pravděpodobně
prostřednictvím malíře Rudolfa von Alt.“ (Hoffmann, 2009) Na počátku 20. století
Hoffmann patřil k nejradikálnějším představitelům vídeňské moderny. Mírou
geometrické redukce předčil i progresivní díla Otto Wagnera, propagoval totální
umělecké dílo – gesamtkunstwerk – a v duchu této myšlenky zařizoval i interiéry
svých staveb. Byl také spoluzakladatelem Wiener Werkstätte, umělecko-řemeslných
dílen, pro které pracoval jako designér.
ich hätte nicht gewusst, woher das
Geld nehmen. Aber aus verschiedenen
Verhandlungen mit Duschanek
wusste ich, dass die Böhmische
Montangesellschaft in Althütten,
dem Sitz der Direktion circa 300.000
Gulden in Wechseln stets vorrätig
habe. Das war eine Dummheit von
Duschanek, der stets in Angst lebte,
zu wenig Geld zu haben. Er saß
wie ein Harpagon auf dem Geld,
zahlte Schulden nicht, oder spät,
und brachte so die Gesellschaft in
einen sehr schlechten Ruf. Daher
der tiefe Stand der Aktien. Als nun
der Kauf perfekt war, und mein
Buchhalter Herr Draschdik mich
frug, woher ich das Geld nehmen
werde, sagte ich: „Ich werde noch
heute nach Althütten fahren und
Besitz ergreifen, da doch alle Aktien
mir gehören und ich werde die dort
liegenden Wechseln für 300.000
Gulden herschicken, die restlichen
100.000 Gulden werden wir schon
aufbringen.“ Ich fuhr nach Althütten,
und nachdem ich mit Duschanek
sämtliche Geschäfte und auch Pläne
für die Zukunft besprochen hatte,
sagte ich en Passant: „Es hat keinen
Sinn, hier eine eigene Kasse zu
führen, schicken sie die Wechsel nach
Wien an das Teplitzer Walzwerk”.
Kurz, die Aktien der Böhmischen
Montangesellschaft wurden
mit dem Geld der Böhmischen
Montangesellschaft bezahlt.
Dieser Kauf war für das Teplitzer
Walzwerk von der allergrößten
Bedeutung. Er machte uns
unabhängig von der Ilseder-Hütte, da
wir doch jetzt unser Roheisen selbst
erzeugen konnten.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
61
Duschanek blieb nicht lange
Zentraldirektor und sein Nachfolger
wurde Weinberger.
Mit der Prager Eisenindustrie
Gesellschaft standen wir nicht auf
bestem Fuße. Da wir sehr scharfe
Konkurrenz machten, waren wir nicht
sehr beliebt. Zentraldirektor der PEIG
war damals Oberbergrat Bäumler,
ein älterer Herr, der nicht mehr im
Stande war, das Unternehmen zu
leiten.
Die Prager Eisenindustrie
Gesellschaft besaß das
Thomaspatent schon von Anfang
an, und sie hätte uns in Kladno und
durch ihr Nutschitzer Erzvorkommen
sehr leicht in Schach halten können.
Stattdessen war sie so dumm, sich
darauf zu capricieren, aus ihrer Kohle
Koks machen zu wollen, und da der
Koks sehr schlecht war, war auch
ihr Roheisen sehr schlecht und sie
Arbeitete mit großem Ausschuss.
Infolge dessen konnte sie für ihre
Aktien keine Zinsen zahlen und die
Aktien standen auch unter Pari. Für
200 circa 120.
Im Sommer 1885 erhielt ich
unerwarteter weise den Besuch
des kommerziellen Direktors der
Prager Eisenindustrie Gesellschaft,
Herrn Lenk. Herr Lenk frug mich,
ob ich Zentraldirektor der Prager
Eisenindustrie Gesellschaft werden
wolle. Er mache diesen Besuch im
Auftrage des Verwaltungsrates der
Prager Eisenindustrie Gesellschaft.
An der Spitze des Verwaltungsrats
befanden sich damals der Präsident
der Creditanstalt Max von Gomperz
und der Direktor der Creditanstalt
Herr von Weiss.
62
Paul požádal Josefa Hoffmanna, aby mu v roce 1899 přestavěl malou loveckou
chatu u Hohenbergu v Dolním Rakousku známou jako Bergerhöhe. Když se jeho
dcera Johanna provdala, dostala věnem byt v Gumpendorferstraße 8, navržený
Hoffmannem. V roce 1906 svému synovi Hermannovi k sňatku daroval byt
na Salesianergasse 7 zařízený také Hoffmannem a Wiener Werkstätte v strohé
černobílé kombinaci. Při příležitosti svatby Margareth nechal Karel Wittgenstein
Hoffmanna a Kolomana Mosera vybavit jejich byt. Ještě v roce 1916 a 1917 Paul
Wittgenstein nechal další byt na Friedrich-Schmidt-Platz 6 zařídit v přísném
neoklasicismu a biedermeieru inspirovaným tvorbou Hoffmanna a Wiener
Werkstätte. I statek Karla Wittgensteina v Hochreitu v roce 1907 adaptoval stejný
architekt.
Vrcholnou – nejdražší a nejluxusnější práci, jakou kdy Wiener Werkstätte vyrobily,
koupil v roce 1908 na Wiener Kunstschau Karl Wittgenstein pro svůj vídeňský
palác na Alleegasse. Byla to stříbrná vitrína bohatě zdobená polodrahokamy,
slonovinou a smaltem. Navrhl ji Carl Otto Czeschka (1878−1960) a ohlašovala novou
etapu v produkci dílen po roce 1907, posun k více dekorativnímu stylu a uzavřela
Hoffmannovu kariéru jako zcela jistě nejslavnějšího a nejoblíbenějšího designéra
Wittgensteinů.
Další Hoffmannovou, tentokrát architektonickou prací spjatou s rodinou
Wittgnesteinů byl podnikový hotel pro huť Poldi v Kladně (1902–1903). Měl sloužit
pro ubytování vyšších úředníků z Vídně nebo významných firemních zákazníků.
Za hlavního iniciátora stavby býval označován Karl Wittgenstein, ale ten už v té době
byl ve výslužbě, ve skutečnosti iniciátorem stavby byl tehdejší ředitel huti Alexander
Pazzani, jehož sestřenicí byla Justine Karoline Hochstetterová, manželka Karlova
bratra Paula Wittgensteina. Hoffmann v Kladně vytvořil radikálně strohé geometrické
dílo v podobě luxusně zařízeného domu, který tehdy moderností svého pojetí neměl
ani v Čechách, ale ani v Rakousku rovnocennou obdobu. (Hartl, 2004)
Karl však očekával od starších synů, že povedou dál wittgensteinovské impérium. Jen
Kurt se podvolil jeho přání a stal se postupem času ředitelem firmy. U Hanse a Rudolfa
měla Karlova výchova katastrofální důsledky – vedla k jejich odchodu z domova
a sebevraždě. U dvou mladších synů Paula a Ludwiga otřesený Karel dovolil, aby šli
za tím, co je přitahovalo. Třetí syn Kurt se zastřelil až několik let po otcově smrti,
na konci první světové války, když mu jeho jednotky odepřely poslušnost.
Otec zásadně ovlivnil osud i dalšího ze svých dětí, Hermíny. Prvorozená dcera
(druhá Dora zemřela při narození) byla jeho nejoblíbenějším dítětem. Pojmenovali ji
po dědečkovi Hermannu Wittgensteinovi, její narození předznamenalo bod obratu
v podnikání Karla a on se k ní vždy choval jako k „talismanu“, který mu přinesl štěstí.
Povahově byla Hermína do sebe uzavřená osobnost. Pohyby měla poněkud strnulé,
postoj vzpřímený a její chování se (tomu, kdo ji dobře neznal) mohlo zdát povýšené
až arogantní. Nikdy se necítila dobře ve společnosti cizích lidí. Například když jednou
přišel na večeři Brahms, byla tak rozrušená, že musela odejít z místnosti a celý večer
zvracela. Přes svůj ostych byla velmi nadaná klavíristka, výborně zpívala, ale její hlavní
vášní bylo malování a kreslení.
Na počátku roku 1890, když otec koupil rodinný palác ve Vídni, mu právě Hermína
pomáhala se zakládáním jeho umělecké sbírky. Od chvíle, kdy jí dovolil vybírat díla
pro nákup a rozhodovat, kde budou pověšeny, ji žertovně nazýval svým uměleckým
ředitelem, ale jakmile převládla jeho instinktivní panovačnost, její role zeslábla. Stále
však zůstávala otcovou nejbližší společnicí, doprovázela ho na svízelných inspekčních
cestách po jeho podnicích po celé habsburské monarchii. Hermína je také autorkou
rodinných vzpomínek, Familienerinnerungen. Napsala je v letech 1944–48 ve Vídni,
z nich pravděpodobně pochází i diktovaný vlastní životopis Karla Wittgensteina,
jehož český překlad je uložen ve Státním archivu v Kladně a německý opis v archivu
Národního technického muzea v Praze. V době jeho smrti jí bylo 39 let, byla svobodná,
žila stále ještě v domě rodičů, aby byla nablízku, kdyby otec kývl či zavolal.
Jestliže Ray Monk ve své monografii Úděl génia píše, že z Ludwiga Wittgensteina
vyzařuje cosi nezvykle fascinujícího, co se nedá vysvětlit pouze jeho mocným vlivem
na filozofii 20. století, a kouzlu jeho osobnosti podléhá i ten, komu je analytická
filozofie zcela lhostejná, myslím, že to platí o celé rodině Wittgensteinů, včetně
Karla. Je třeba přiznat, že mnohem dříve mě zaujala osobnost Ludwiga. Jeho dílo mě
okouzlovalo jazykem a stavbou vět, ale obsah logických tezí pro mě zůstane navždy
hermeticky uzavřen. Číst jeho věty jsem byla schopná jen jako poezii. Tak alespoň
na závěr jeden, téměř surreálný citát z díla Ludwiga Wittgensteina pro dokreslení
obrazu o podivuhodné rodině, jejíž jeden příslušník ovlivnil i Kladno:
Offenbar sahen die Herren
das Prosperieren des Teplitzer
Walzwerkes und den elenden
Zustand der Prager Eisenindustrie
Gesellschaft, und kamen so auf
den Gedanken, mich zu gewinnen.
Dabei waren offenbar auch die
Herren von Skoda und Wanieck tätig,
die ebenfalls im Verwaltungsrat
tätig waren und die mich aus
geschäftlichen Verhandlungen
kannten.
Ich antwortete Herrn Lenke, dass ich
sehr gerne bereit sei, dass jedoch in
diesem Falle die Prager Eisenindustrie
Gesellschaft das Teplitzer Walzwerk
übernehmen müsse, weil das Werk,
worin wir unser Vermögen investiert
hatten, nicht im Stich lassen konnte.
Es fanden denn Verhandlungen
zwischen mir und den Herrn Gomperz
und Weiss statt, deren Resultat
war, dass die Herrn Skoda und
Wanieck das Teplitzer Walzwerk
schätzen sollten, und dass wir
diesen Schätzungspreis in Aktien der
Prager Eisenindustrie Gesellschaft zu
dem damaligen Tageskurs erhalten
sollten.
Unter anderem machte ich noch
zur Bedingung, dass meine Herren
in den Verwaltungsrat der Prager
Eisenindustrie Gesellschaft
aufgenommen wurden, und dass die
Tantiemen des Verwaltungsrates
10 % des Gewinnes betragen
mussten. Auch mein Gehalt und
namentlich meine Tantiemen waren
natürlich viel höher als bisher.
Die Schätzung des Teplitzer
Walzwerkes durch Skoda-Wanieck
fiel für die damalige Zeit ziemlich
hoch aus. Zu dieser Zeit kaufte
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
63
ich auch noch von Dr. Rappaport
einen Posten Prager Eisenindustrie
Gesellschaft Aktien zu noch billigem
Kurse für mich und meine Freunde.
Der Prager Eisenindustrie
Gesellschaft ging es in kurzer Zeit
von einem bis zwei Jahren um Vieles
besser. Ich stellte die Kokserzeugung
in Kladno ein, und kaufte guten Koks
in Westfalen und Oberschlesien. So
konnte auch ein ausgezeichnetes
Roheisen hergestellt werden, u. die
Gestehungskosten in Kladno wurden
sehr niedrig.
In kurzer Zeit fing die Prager
Eisenindustrie Gesellschaft an
Dividenden zu zahlen, der Kurs der
Aktien hob sich, und so profitierten
wir nicht nur am Teplitzer Walzwerk,
welches je mit Prager Eisenindustrie
Aktien gekauft war, sondern auch an
den Aktien, welche ich gekauft hatte.
In diesen Jahren hatte ich noch
keine eigene Buchführung für
mein eigenes Vermögen, sondern
Feilchenfeld, welcher inzwischen
Direktor der Böhmischen Eskompte
Gesellschaft geworden war, kam
öfters nach Wien, brachte bei dieser
Gelegenheit meine Rechnungen und
Kontocorrente in Ordnung und führte
auch meine Bücher. Es war im ersten
Jahr, nachdem ich Zentraldirektor der
Prager Eisenindustrie Gesellschaft
geworden war, als er mir sagte,
mein Vermögen betrage circa zwei
Millionen Gulden und das sei niedrig
gerechnet, weil die Aktien der
Böhmischen Montangesellschaft
noch nicht ihre volle Bewertung
hatten.
Im Jahre 1887 ist Paul, 1889 Ludwig
zur Welt gekommen. 1890 das
64
„Ale v pohádce může přece i hrnek vidět a slyšet!“ (Zajisté; ale může také mluvit). Jenomže
pohádka jedině vymýšlí něco, co fakticky není; neříká přece něco, co je bez smyslu, jestliže se
o nějakém hrnku řekne, že mluví. Máme jasnou představu o tom, za jakých okolností bychom
o nějakém hrnku řekli, že mluví. Ano říkáme, i o neživých věcech, že mají bolesti: např. při hraní
s panenkami. Ale toto užití pojmu bolest je druhotné. Představme si jen případ, že by lidé říkali
jedině o neživých věcech, že mají bolesti; že by litovali jedině panenky.
(Ludwig Wittgenstein, Filosofická zkoumání)
Literatura:
Findell E.(32/1971) Music Review
Frampton K. (2004): Moderní architektura. Kritické dějiny. Academia. Praha.
Hartl M. (2004): Kladno v kontextu české a rakouské architektury na počátku 20. století,
nepublikovaná diplomová práce Univerzita Karlova, Praha
Hoffmann J. (2009): Autobiografie. Moravská galerie. Brno – MAK, Vídeň.
Monk R. (1996): Úděl génia. Hynek. Praha.
Schorske C. E. (2000): Vídeň na přelomu století. Barrister & Principal. Brno.
Waugh A. (2008): The House of Wittgenstein: A Family at War. Bloomsbury Publishing Wittgenstein
L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia. Praha.
Witt-Doerring Ch.,ed.(2006): Josef Hoffmann: Interiors, 1902-1913. Prestel Verlag. New York.
http://www.clarkart.edu/exhibitions/klimt/hoffmann/wittgenstein.cfm, vyhledáno 10. 10.
2010
http://faculty.frostburg.edu/phil/forum/KarlWittgenstein.htm, vyhledáno 15. 10. 2010
http://www.telegraph.co.uk/culture/3559463/The-Wittgensteins-Viennese-whirl.html
vyhledáno 16. 10. 2010
http://www.wittgen-cam.ac.uk/biogre1.html, vyhledáno 30. 10. 2010
MÄZEN UND SAMMLER
Radoslava Schmelzová
Bei der Suche nach den Unterlagen über die Adalbert-Hütte entdeckte ich im Archiv
der Stadt Kladno im Jahr 2002 eine Maschinenschriftkopie, die „Karl Wittgenstein:
Lebenserinnerungen. Als schwerkranker Mann in den letzten Monaten seines Lebens diktierte
mein Vater folgende Notitzen…“ betitelt war. Ich musste richtig Atem holen. In meinen
Händen hielt ich die Erinnerungen von Karl Wittgenstein (1847–1913) an seinen
eigenen Lebensweg: vom trotzigen jungen Barkeeper in Amerika angefangen, der aus
der Familie floh, bis zum österreichischen Industriemagnaten. In den authentischen
Erinnerungen sprach da der Vertreter des Gründerkapitalismus, der eine Stahlhütte
in Kladno gründete und die Stadt Kladno in den 80er Jahren des 19. Jahrhunderts zu
einem der wichtigsten Industriegebiete umwandelte. Nach dem Namen seiner Frau
Leopoldine nannte er das Werk Poldihütte. Für die Einwohner der Stadt Kladno hieß es
immer „Poldovka“.
Schließlich tauchten auch antithetische Gefühle auf. Für die Stadt Kladno
dauerte es ziemlich lange, bis sie sich von der unglücklichen Privatisierung der
vereinigten Stahlwerke in den 90er Jahren des 20. Jahrhunderts erholte: infolge
des gesellschaftlichen Umbruchs verlor sie die Industrieproduktion und in ihrer
Mitte klaffte „das Schwarze Loch“ der verlassenen Adalberthütte (Konew) und
der stagnierenden Poldihütte. Wenn man sich die Umwandlung einer dermaßen
riesigen Menge an Arbeit, Energie und Rohstoffen (Kohle, Erz, Wasser, Kalkstein…)
in einen Reichtum vorstellt, der nach Wien, also mehr als 300 Kilometer weiter
floss, kann man solchen ambivalenten Gefühlen einfach nicht ausweichen. Diese
Fragen ließen sich schlicht und einfach nicht ignorieren, obwohl die Geschichte den
Interessenten einen Schlüssel bietet, um die komplizierte Entwicklung in Tschechien
in den letzten 150 Jahren zu verstehen. Dies war aber etwas ein wenig anderes: im
Zuge der Erinnerungen eines Industriellen tauchte ein authentisches persönliches
Kapitel, die sog. kleine Geschichte von Kladno auf und gleichzeitig zeigte sich auch der
schimmernde Widerschein des damaligen glänzenden Wiens.
Haus in der Alleegasse gekauft.
(Kaufpreis 240.000 Gulden), und
das Vonwiller‘sche Grundstück in
Neuwaldegg erworben.
1891 den Zubau zum Neuwaldegger
Haus gebaut.
Kurz bevor ich Zentraldirektor der
PEIG wurde, hatte ich im Vereine
mit dem Blechgeschirrfabrikanten
Hardt und Direktor Pechar das
Feinblechwalzwerk Rudolfshütte bei
Teplitz gebaut, aber noch kaum in
Betrieb gesetzt.
Als Zentraldirektor der Prager
Eisenindustriegesellschaft stellte ich
das sehr veraltete Feinblechwalzwerk
dieser Gesellschaft in Josefs-Hütte
ein, und der dortige Direktor namens
Schneefuß wurde Direktor der
Rudolfs-Hütte.
Ein paar Jahre darauf, circa
1890, baute ich in Kladno das
Tiegelgussstahlwerk “Poldi-Hütte”.
Bei allen diesen Unternehmungen,
ebenso wie bei der Böhmischen
Montangesellschaft blieb das
Verhältnis der Beteiligung von Karl
Kupelwieser, Weinberger, Wessely,
Wolfrum und mir das Ursprüngliche,
namens 1/8, 1/8, 1/8, 2/8 und 3/8.
Um dieselbe Zeit wie der Bau
der Rudolfs-Hütte fand auch die
Gründung der Schächte ViktoriaTiefbau und Habsburgs-Grube bei
Brüx statt. Sie wurden auf einem
Kohlenterrain errichtet, welches
Wessely und ein Herr Schön um einen
sehr niedrigen Preis gekauft hatten,
während sie als Eisenbahningenieure
in der Brüxer Gegend tätig waren.
Im Anfang waren bei der Errichtung
der beiden Schächte beteiligt die
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
65
Dům Margarethe WittgensteinStonborough, interiér / Haus der
Margarethe Wittgenstein-Stonborough,
Innenraum
Dům Margarethe WittgensteinStonborough, interiér / Haus der
Margarethe Wittgenstein-Stonborough,
Innenraum
66
Mit dem Text wusste ich mir nicht viel Rat. Für das Thema meiner Arbeit, die der
Urheberschaft von Vojtěch Ignác Ullmann bei dem Bau der ersten, von Adalbert
Lanna Sr. gegründeten Hütte in Kladno gewidmet war, passte er nicht, obwohl er
auch ein wichtiges Kapitel der Industriealisierung Böhmens eröffnete, deren Fäden
bis nach Wien und schließlich bis zur „Hochkunst“ der Wiener Secession liefen.
Die Familie Wittgenstein unterstützte nämlich die Wiener Schriftsteller, Musiker,
bildende Künstler und Architekten mit astronomischen Geldbeträgen, und das ist
nicht nur für die Historiker, sondern auch für die Kunsthistoriker höchst interessant.
Die Person Karls jüngsten Sohns Ludwig Wittgenstein ist wiederum für die Geschichte
der Philosophie faszinierend.
Bei den Vorbereitungen zum Projekt Kladno – Záporno (mamapapa, o. s., Industriální
stopy, 2005), also drei Jahre danach, schickte Václav Cílek eine Kopie der Erinnerungen
an Jiří Fiala, der sich mit der Philosophie der Mathematik und Logik und mit der
analytischen Philosophie befasst. Dieser reagierte wie folgt: „…und vielen Dank für
den geschickten Text – er war mir nicht bekannt, ich wusste sogar nicht, dass er bei uns
verfügbar ist. Es handelt sich offensichtlich um ein Diktat vom Ende Karls Lebens, das Hermine
Wittgenstein (Ludwigs Schwester Mining) aufzeichnete und das wahrscheinlich zu den
„Familienerinnerungen“ von Mining gehört, auf die sich zum Beispiel Brian McGuiness im ersten
Teil der Biographie von LW beruft – er erwähnt aber nicht, wie er dazu kam. Es ist mir nicht
ganz klar, was man im Nationalen Technischen Museum eigentlich hat, etwa die (deutsche)
Kopie der Niederschrift von Mining?… Ich muss zugestehen, dass es mich reizt und interessiert.
Sie machten mir eine große Freude. Jiří Fiala.“ Um diese Begeisterung zu verstehen,
müssen wir uns in die Zeit zurück versetzen, als sich der Industrielle in einen Sammler
und Mäzen verwandelte.
Als sich in der Stille des Archivforschungsraums plötzlich ein Riss in der Zeit öffnete
und die Geschichte mit der Gegenwart im leicht vergessenen Kapitel aus der
Industrialisierung – der Lebensgeschichte eines österreichischen Industriellen,
Multimillionärs, Mäzens und Kunstsammlers, und Vaters eines der wichtigsten
Denker des 20. Jahrhunderts Ludwig Wittgenstein zusammenschmolz, lebte auch
Wien in der Epoche des Fin de siècle auf, in der stürmische Zeiten zu erwarten waren.
Damals fing die Secession in der Zeitschrift Ver sacrum wie ein Druidenfrühling an,
in dem die jungen Intelektuellen wie Ödipus gegen die Autorität des klassischen
Liberalismus, die Erbschaft ihrer Väter, revoltierten. Für die Rebellierenden lebte sich
Dům Margarethe Wittgenstein-Stonborough na Kundmanngasse ve Vídni, 1929, Paul Engelmann (žák Adolfa Loose), Ludwig Wittgenstein. Před demolicí
v roce 1971 dům zachránila dcera bulharského komunistického vládce Todora Žižkova, která studovala v Cambridge. Živkov stavbu koupil a dnes je zde
Bulharské kulturní centrum. / Haus der Margarethe Wittgenstein-Stonborough in der Kundmanngasse in Wien, 1929, Paul Engelmann (Schüler von Adolf Loos), Ludwig
Wittgenstein. Das Haus wurde vor dem Abbruch im Jahr 1971 durch die Tochter des bulgarischen kommunistischen Staatschefs Todor Schiwkow gerettet, die in Cambridge
studierte. Schiwkow kaufte den Bau und derzeit befindet sich dort das Bulgarische Kulturzentrum.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
67
Herrn Wessely, Schön, Andrews
und ich, aber in kurzer Zeit war die
Beteiligung folgende: Schön, Wessely
und ich hatten je 25 Kuxe, und meine
Brüder Paul und Ludwig zusammen
25 Kuxe.
Die Hauptarbeit der beiden Schächte
hatte ich. Wir hatten aber einen sehr
tüchtigen Direktor Herrn Richard
Fitz.
Circa 1890 erwarb ich von Reitzes
in Wien einen Posten Aktien der St.
Aegydier und Furthofer Eisen- und
Stahlwerkgesellschaft. Ich führte
die Geschäfte als Präsident dieser
Gesellschaft und installierte meine
Freunde in den Verwaltungsrat.
Es lag mir daran, ein Absatzgebiet
für den in der Poldi-Hütte erzeugten
Stahl zu haben, und St. Aegyd und
Furthof waren großartige Abnehmer
davon für ihre Feilen und Drahtseile.
Aus dem gleichen Grunde kaufte ich
nach und nach die Sensenwerke von
Porcher in Judenburg, von Tanzner
in Wittendorf und von Eigner in
Mürzzuschlag.
Mein Vermögen wuchs naturgemäß
sehr rasch.
Die Prager Eisenindustrie
Gesellschaft – Aktien stiegen
ununterbrochen infolge der
günstigen Erträge, auch die Aktien
der Rudolfs - und Poldi-Hütte wurden
von der Böhmischen EskompteBank in Verein mit dem Bankverein
/Feilchenfeld und Dr. Popper/ zu
einem für uns sehr vorteilhaften
Kurs auf den Markt gebracht. Die
Aktien der St. Aegydier und Furthofer
Gewerkschaft stiegen ebenfalls.
68
die gemeinsame Bezeichnung Die Jungen und später Jung-Wien ein. Es war eine gereizte
Zeit mit schwüler Atmosphäre, in der die großen Pioniere in der Musik, Philosophie,
Architektur und Psychologie wie Sigmund Freud, Karl Kraus, Josef Wagner, Josef
Hoffmann, Gustav Klimt, Oskar Kokoschka oder Arnold Schönberg sämtliche
Bindungen mit der liberalen Kultur des 19. Jahrhunderts unterbrachen.
Der Zerfall der archaischen Gesellschaft infolge der raschen Industrialisierung war
vollendet, die Sprache verlor ihre Glaubwürdigkeit, und für die wahren europäischen
Denker waren am Ende des 19. Jahrhunderts vorrangig die Überlegungen über
die Sprache. Der Gründer der analytischen Sprachphilosophie und einer der
einflussreichsten Philosophen des 20. Jahrhunderts war Ludwig Wittgenstein,
der jüngste Sohn von Karl. Nach Karl Kraus war damals Wien das „Labor für das
Experiment Weltuntergang – Geburtsstätte des Zionismus als auch des Nazismus“.
Wie Carl E. Schorske (Schorske, 2000) schreibt: „Am Ende des 1. Weltkriegs nahm Maurice
Ravel den gewaltigen Tod der Welt des 19. Jahrhunderts in seiner Komposition La valce auf. Der
Walzer, der das sich amüsierende Wien seit langem symbolisierte, wurde in den Händen des
Komponisten zum wilden Totentanz umgewandelt.“ Aus dem neunzehnten Jahrhundert
wurde das zwanzigste Jahrhundert geboren, und im Schicksal der Mitglieder der
Familie Wittgenstein wurde die Zeit reflektiert fast wie in einem Spiegel.
Am Anfang des Jahres 1898, im Alter von 52 Jahren, gab Karl Wittgenstein, damals
einer der reichsten Leute Österreich-Ungarns (sein Cousin Karl Menger schrieb,
dass Wittgensteins Vermögen vor dem Ersten Weltkrieg auf 200 Millionen Kronen
geschätzt wurde, er war einfach steinreich) wegen seiner Müdigkeit und unter dem
Einfluss der Kritik der Öffentlichkeit, die ihn für das Urbild eines aggressiven und
unersättlichen Industriellen hielt, seine sämtlichen Funktionen auf, einschließlich der
Mitgliedschaft im Vorstand der österreichischen Bank Kreditanstalt, und überwies
sein Vermögen und seine Aktien in die Schweiz, nach Holland und in die USA. Wie
es sich später zeigte, handelte es sich um eine weitsichtige Transaktion, dank der
das Familienvermögen über die beiden Weltkriege fast unberührt blieb, und seine
Nachkommen sind bis heute ohne materielle Sorgen.
Höchstwahrscheinlich das stärkste Band zwischen dem Ehepaar Wittgenstein
war die Musik, und damals hatten sie schon acht außerordentlich begabte Kinder:
Hermine (Mining, 1874–1950), Helene (1879–1956, verheiratete Salzer) und Margarethe
(Gretl, 1882–1958, verheiratete Stonborough), und die Brüder Hans (1877–1902),
Kurt (1878–1918), Rudi (1881–1904), Paul (1887–1961) und Ludwig (1889–1951). Poldi
Wittgenstein war eine talentierte Pianistin und die Musikalität der ganzen Familie
war völlig außergewöhnlich. Das Haus der Familie stand in der Alleegasse (heutige
Argentinerstraße), das von den Leuten Palais Wittgenstein genannt wurde, und es
handelte sich tatsächlich um einen Palast, der am Anfang des 19. Jahrhunderts für
irgendeinen Grafen gebaut wurde. Der Familie gehörten außerdem ein weiteres
Haus in der Neuwaldeggerstraße und ein großer Bauernhof in Hochreit, wo sie den
Sommer verbrachten. Dank Leopoldine (Poldi, wie sie genannt wurde) wurde das
Haus ein Musikzentrum Wiens. Zu den ständigen Gästen zählten Johannes Brahms,
Clara Schumann, die Komponisten Josef Labor, Gustav Mahler und Bruno Walter.
Richard Strauss spielte oft im Duett mit Paul Wittgenstein. Karl unterstützte auch
den Komponisten Arnold Schönberg.
1892 erwarb ich zusammen mit
Feilchenfeld, Wolfrum und meinen
Brüdern ein Kohlenterrain bei Brüx,
den Karl-Tiefbau.
Im Sommer 1897 bewog ich die
Creditanstalt die Majorität
der Aktien der AlpinenMontangesellschaft zu erwerben.
Die Creditanstalt kaufte zu einem
Kurs von 80 Gulden per Stück
80.000 Stück Aktien der Alpinen
Montangesellschaft, davon 30.000
Gulden für die Creditanstalt,
30.000 für die Prager Eisenindustrie
Gesellschaft und 20.000 Stück für
mich und meine Freunde.
Der Generaldirektor der Alpinen
Montangesellschaft Herr Palmer,
wurde mit hoher Abfertigung
entlassen. An seine Stelle trat mein
Freund Hell, den ich seinerzeit bei
Übernahme der Prager Eisenindustrie
Gesellschaft als Ingenieur in
Herrmannshütte kennen gelernt
hatte.
Die ersten Monate der Organisierung
der Alpinen Montangesellschaft
brachten naturgemäß große Arbeit,
und ich fühlte das Bedürfnis nach
Ausspannung.
1894 hatte ich die Hochreit gekauft.
Anfangs 1898 unternahm ich eine
dreimonatliche Weltreise, und da ich
mich auch nach meiner Rückkehr
nicht fähig fühlte, die Geschäfte
in diesem Masse weiterzuleiten,
beschloss ich mich zurückzuziehen.
Die Stelle als Zentraldirektor der
PEIG erhielt Herr Wilhelm Kestranek,
der seit einem Jahre vorher Leiter
des kommerziellen Bureaus dieser
Gesellschaft war.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
69
C. Wollek, Karl Wittgenstein, detail. Bronz, 1813,
majetek Strojíren POLDI, a. s. Foto J. Vyšín /
C. Wollek, Karl Wittgenstein, Detail. Bronze, 1813,
Besitz von Strojírny POLDI, a. s. Bild J. Vyšín
70
Palais Wittgenstein
Die Vorderfront des Familienpalastes, die sich mehr als 40 Meter an der Alleegasse
entlang zog, war imposant und streng. Im Hof stand eine riesige Fontäne, Kunstwerk
des kroatischen Bildhauers Ivan Meštrović (1883−1962), der zum ersten Mal mit
der Wiener Secession im Jahr 1905 ausstellte. Nachdem man die düstere Halle
mit hoher Decke betrat, konnte der Besucher ein durchgearbeitetes Mosaik mit
Pflanzenmotiven, geschnitzte Wandbekleidung, Fresken, auf denen die Szenen
aus Shakespears Sommernachtstraum dargestellt waren, und eine imposante Statue
von Auguste Rodin sehen. Zwischen zwei Bögen aus Stein führten sechs Treppen
direkt zur effektvollen Glastür. An einer Seite stand die Statue eines Germanen in
Lebensgröße, der seine Kappe abnahm, und auf der anderen Seite ein in der Livree
angezogener Diener, der den Besuchern die Tür aufmachte. Wie ein damaliger Gast
erwähnte, erinnerte die Uniform an die steirische Jagdtracht.
Meine Aktien der Aegydier und
Furthofer Gewerkschaft verkaufte
ich an Böhler und trat aus der
Gesellschaft aus.
Die Erinnerungen des
Stahlwerkunternehmers Karl
Wittgenstein erwarb das Archiv des
Nationalen Technischen Museums
in Prag von Ing. Ivo Kruliš. Der näher
nicht spezifizierte Teil wurde am 19.
12. 1952 (Akt.-Nr. 2593/52) zu 300
Kronen und der zweite Teil am 21. 4.
1953 (Akt-Nr. 701/53) wieder zu 300
Kronen gekauft.
Der Text wurde nach der aktuellen
Rechtschreibung angepasst.
Die Privatkonzerte fanden manchmal in der Halle, aber öfter im Musiksaal im ersten
Stockwerk, dem prunkhaftesten Raum des Palastes, statt. Die Tapisserien fielen
von der Decke bis zum Fußboden außer der Stelle herab, wo die reich mit Ritter- und
Ménestrelmotiven im Präraffaeliten-Stil gezierte Orgel stand. In der Mitte standen
zwei Konzertflügel, die mit ihren Klaviaturen zueinander gedreht waren, und vom
hohen schwarzen Podest blickte die Marmorfigur Ludwig van Beethovens von Max
Klinger (1857−1920), dem deutschen symbolistischen Maler und Bildhauer, herunter.
Ringsherum waren zehn Lampen aufgestellt, die jedoch nicht leuchteten, und der
Raum lag meistens im Dunkeln. Die Musiksoireen in der Familie Wittgenstein waren
nach Minings Worten fast immer feierlich vornehm und die schöne Musik war eine
„essentiale Sache“. Hierher kam Johannes Brahms (1833–1897), die Konzerte besuchten
auch die Komponisten Richard Strauss (1864–1949), Arnold Schönberg (1874–1951),
Alexander Zemlinsky (1871−1942) und Gustav Mahler (1860–1911).
Man kann sich heute nur schwer in die Musikbegeisterung der Familie versetzen, weil
ihre Form kein gegenwärtiges Pendant hat. Eine Sache war jedoch offensichtlich.
Für alle acht Kinder war Musik die beste Kommunikationsweise mit der Mutter. Es
ist deswegen überhaupt nicht überraschend, dass sich die Geschwister der Musik
mit einem solchen Enthusiasmus widmeten, der fast der Pathologie nahekam.
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
71
ODKAZY:
Vereinigung bildender KünstlerInnen
Wiener Secession
Friedrichstraße 12, 1010 Wien
www.secession.at
Haus Wittgenstein
Parkgasse 18, 1030 Wien
www.haus-wittgenstein.at
Leitner, Bernhard: The Wittgenstein
House, Architectural press, 200,
ISBN 1-56898-251-8
Turnovský, Jan: Poetika zedního
výstupku, Vydalo VVP AVU spolu
se Školou architektury AVU, Praha
2004, (z německého originálu Die
Poetik eines Mauervorsprungs
přeložil E. Turnovský)
http://www.archiweb.cz/buildings.
php?action=show&id=244&type=19
Ursula Prokop: Margaret
Stonborough-Wittgenstein.
Bauherrin, Intellektuelle, Mäzenatin,
Böhlau, Wien–Köln–Weimar 2003,
ISBN 3-205-77069-2
Tobias Natter, Gerbert Frodl
(Hrsg.): Klimt und die Frauen
(Ausstellungskatalog), Dumont, Köln
2000, ISBN 3-8321-7271-8
MAK - Österreichisches Museum für
angewandte Kunst
Stubenring 5, 1010 Wien
www.mak.at
Moravská galerie v Brně
Husova 535/18, 60200 Brno-město
www.moravska-galerie.cz
Rodný dům Josefa Hoffmanna
v Brtnici
Náměstí Svobody 263, 588 32 Brtnice
www.brtnice.cz
Wie die Zeitzeugen erzählten, als Paul, Ludwig, Hermine, Leopoldine, Karl oder
weitere Familienmitglieder zusammen spielten und sangen, konnte der Besucher
den Eindruck gewinnen, dass diese unruhigen und komplizierten Leute eine der
glücklichsten und meist kompakten Familien in der ganzen Habsburger Monarchie
bildeten. Die Erinnerungen an ihre glänzenden und leidenschaftlichen Auftritte
überlebten noch lange danach, als ihr großes Haus abgerissen wurde und alle
Wittgensteins längst hingeschieden waren. (Waugh, 2008)
Als Karl sein Geschäft verließ, genoss er auch den Ruf eines Kunstmäzens, und zwar
zusammen mit seinem Bruder, Rechtsanwalt Paul Wittgenstein (1842–1928). Vom
Druck der Professionskarriere befreit, begann er, die neue Wiener künstlerische Szene
zu unterstützen und fuhr auch in seiner vorherigen karitativen Tätigkeit fort. Im
Jahr 1897 gründete die Gruppe der progressivsten jungen Wiener Künstler, zu denen
die Maler Gustav Klimt und Koloman Moser und die Architekten Josef Maria Olbrich
und Josef Hoffmann zählten, die Vereinigung bildender Künstler Österreichs – Secession.
Es war höchstwahrscheinlich Paul, der diese neue kreative Wiener Generation Karl
vorgestellt hat. Er war auch außerordentlich künstlerisch begabt und außerdem auch
ein naher Freund von Johannes Brahms. Im Jahr 1898 unterstützte Karl Wittgenstein
finanziell den Bau des neuen Ausstellungshauses der Wiener Secession, der nach
Olbrichs Entwürfen entstand. Das Gebäude mit seiner goldglänzenden Kuppel mit
Pflanzenornamenten wurde zum architektonischen Symbol der künstlerischen
Wiedergeburt Wiens um 1900. Klimt nannte ihn (Karl) seinen „Minister der schönen
Künste“ – ein Dank dafür, dass Wittgenstein sowohl das Secessionsgebäude, als auch Klimts
Wandgemälde Philosophie, von der Universität Wien abgelehnt, finanzierte. Als Ludwigs
Schwester Margarete im Jahr 1905 heiratete, wurde Klimt beauftragt, ihr Hochzeitsportrait
zu malen. (Monk 1992) Auch von der ältesten Tochter Hermine unterstützt, die eine
begabte Malerin war, trug Karl eine bewundernswerte Sammlung der malerischen
und plastischen Werke zusammen, darunter zum Beispiel die Werke von Klimt, Moser
und Rodin. Im Palais Wittgenstein hingen die Bilder von Gustav Klimt und weiteren
Mitgliedern der Wiener Secession, daneben konnte man das Frühwerk von Puvis de
Chavannes, Ivan Meštrović und Giovanni Segantini zusammen mit den Meistern der
Münchner und Wiener Schule sehen. (Findell, 1971)
In Karl und Paul Wittgenstein fand auch Josef Hoffmann (1870–1956) seine Mäzen: er
„kam 1898, wahrscheinlich durch den Maler Rudolf von Alt, erstmals in Kontakt mit
72
der Familie Wittgenstein“. (Hoffmann, 2009) Am Anfang des 20. Jahrhunderts zählte
Hoffmann zu den radikalsten Vertretern der Wiener Moderne. Mit dem Grad der
geometrischen Reduktion überbot er sogar die progressiven Werke von Otto Wagner,
er propagierte das totale künstlerische Werk – das Gesamtkunstwerk – und im Geist
dieser Idee errichtete er auch die Innenräume seiner Bauwerke. Er war gleichzeitig der
Mitbegründer der Wiener Werkstätte, einer Kunstgewerbe-Werkstatt, für die er als
Designer arbeitete.
Paul bat Josef Hoffmann, seine kleine Familienhütte, Bergerhöhe genannt,
bei Hohenberg in Niederösterreich im Jahr 1899 umzubauen. Als seine Tochter
Johanna heiratete, bekam sie eine von Hoffmann entworfene Wohnung in der
Gumpendorferstraße 8 als Mitgift. Im Jahr 1906 schenkte er seinem Sohn Hermann
zur Hochzeit eine Wohnung in der Salesianergasse 7, die auch von Hoffmann und
der Wiener Werkstätte in schlichter Schwarz-Weiß-Kombination entworfen wurde.
Anlässlich der Hochzeit seiner Tochter Margarethe ließ Karl Wittgenstein ihre
Wohnung von Hoffmann und Koloman Moser ausstatten. Noch in den Jahren 1916
und 1917 ließ Paul Wittgenstein eine weitere Wohnung auf dem Friedrich-SchmidtPlatz 6 im strengen, von Hoffmann und von der Wiener Werkstätte inspirierten
Neuklassizismus und Biedermeier einrichten. Auch der Bauernhof von Karl
Wittgenstein in Hochreit passte derselbe Architekt im Jahr 1907 an.
Das teuerste und luxuriöseste Spitzenprojekt, das in der Wiener Werkstätte je
produziert wurde, kaufte Karl Wittgenstein auf der Wiener Kunstschau im Jahr 1908
für sein Wiener Palais in der Alleegasse. Zur Ausstattung zählte auch eine Vitrine aus
Silber, die reich mit Halbedelsteinen, Elfenbein und Email verziert war. Sie wurde
von Carl Otto Czeschka (1878−1960) entworfen und kündigte eine neue Etappe in
der Fertigung der Werkstätte nach 1907 an, eine Verschiebung zum dekorativen Stil,
und beendete Hoffmanns Karriere als durchaus beliebtesten Designer der Familie
Wittgenstein.
Ein weiteres, diesmal architektonisches Werk von Josef Hoffmann, das mit der Familie
Wittgenstein verbunden war, war das Werkshotel für die Poldi-Hütte in Kladno
(1902–1903). Es sollte als Unterkunft für die höheren Beamten aus Wien oder als
Beherbergung für bedeutende Firmenkunden dienen. Als Hauptinitiator wird meistens
Karl Wittgenstein genannt, aber er war damals schon im Ruhestand; der tatsächliche
Hermine v roce 1934, věk 60 let /
Hermine im Jahre 1934, im Alter von 60
Jahren
Muzeum strojíren Poldi
STROJÍRNY POLDI, a.s.
Dubská 243, Kladno-Dubí,
272 03 Kladno
e-mail: [email protected]
www.strojpoldi.cz
Wittgenstein, Ludwig: Tractatus
logico-philosophicus. 1. vydání Praha:
Institut pro středoevropskou kulturu
a politiku a Svoboda-Libertas, 1993,
(z anglického originálu přeložil Jiří
Fiala)
Wittgenstein, Ludwig: Tractatus
logico-philosophicus, 1. vydání Praha:
Oikoymenh, 2007, ISBN 978-807298-284-4, (z anglického originálu
přeložil P. Glombíček)
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
73
Hrobka rodiny Wittgensteinů na hřbitově
Zentralfriedhof ve Vídni / Grab der Familie
Wittgenstein auf dem Zentralfriedhof in Wien
74
Initiator des Baus war der damalige Werksdirektor Alexander Pazzani, dessen Cousine
Justine Karoline Hochstetter, die Frau von Karls Bruder Paul Wittgenstein, war.
Hoffmann bildete in Kladno ein radikal schlichtes geometrisches Werk in Form eines
luxuriös eingerichteten Hauses, das durch die Modernität seiner Ausführung damals
keine entsprechende Analogie weder in Böhmen noch in Österreich hatte.
Karl erwartete jedoch von seinen älteren Söhnen, dass sie das WittgensteinImperium weiter führen werden. Nur Kurt fügte sich seinem Wunsch und mit der Zeit
wurde er Direktor der Firma. Bei Hans und Rudolf hatte Karls Erziehung katastrophale
Folgen – sie führte zu ihrem Weggang von Zuhause und zum Selbstmord. Der dritte
Sohn Kurt erschoss sich erst am Ende des Ersten Weltkriegs, als ihm seine Truppen
den Gehorsam verweigerten. Bei den jüngeren zwei Söhnen Paul und Ludwig
erlaubte der bestürzte Karl, dass sie machten, was sie anzog.
Der Vater beeinflusste grundsätzlich auch das Leben seines weiteren Kindes,
Hermine. Die erstgeborene Tochter (die zweite Tochter Dora starb bei der Geburt) war
sein Lieblingskind. Sie wurde nach dem Großvater Hermann Wittgenstein genannt,
ihre Geburt bedeutete einen Wendepunkt in Karls Unternehmungsaktivitäten und
er selbst benahm sich ihr gegenüber wie zu einem „Talisman“, der ihm Glück brachte.
Hermine war in ihrem Wesen eine in sich geschlossene Person. Sie hatte etwas
starre Bewegungen, eine aufgerichtete Körperhaltung und ihr Verhalten konnte
(demjenigen, der sie nicht gut kannte) als überheblich bis arrogant scheinen. In der
Gesellschaft fremder Leute fühlte sie sich nie wohl. Als zum Beispiel einmal zum
Abendessen Johannes Brahms kam, war sie derart aufgeregt, dass sie den Raum
verlassen musste und den ganzen Abend musste sie sich erbrechen. Trotz ihres
Schamgefühls war sie eine begabte Pianistin, sie sang ausgezeichnet, aber ihre größte
Leidenschaft war das Malen und Zeichnen.
Am Anfang des Jahres 1890, als ihr Vater das Familienpalais in Wien kaufte, war es
eben Hermine, die ihm mit der Gründung seiner Kunstsammlung half. Seitdem er ihr
erlaubte, die Werke zum Einkauf zu wählen und zu entscheiden, wo sie aufgehängt
wurden, nannte er sie scherzhaft seinen Kunstdirektor, aber sobald seine instinktive
Herrschsucht überhandnahm, wurde ihre Rolle schwächer. Sie blieb jedoch immer
die naheste Gefährtin ihres Vaters, sie begleitete ihn auf seinen schwierigen
Inspektionsreisen in seine Unternehmen in der ganzen Habsburger Monarchie.
Hrobka rodiny Wittgensteinů
na hřbitově Zentralfriedhof ve Vídni
/ Grab der Familie Wittgenstein auf dem
Zentralfriedhof in Wien
Wittgenstein, Ludwig: Filosofická
zkoumání, 1. vydání Praha: Filosofický
ústav AV ČR, 1993, (přeložil Jiří
Pechar)
Wittgenstein, Ludwig: Filosofická
zkoumání. 2. upravené vydání Praha:
Filosofia, 1998 (přeložil Jiří Pechar)
Wittgenstein, Ludwig: Rozličné
poznámky: výbor z pozůstalosti.
1. vydání Praha: Mladá fronta
a Vyšehrad, 1993, (přeložil Marek
Nekula)
Wittgenstein, Ludwig: Předběžné
studie k Filosofickým zkoumáním
obecně známé jako Modrá a Hnědá
kniha, 1. vydání Praha: Filosofia,
2006, (přeložil Petr Glombíček)
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
75
Wright James K.: Schoenberg,
Wittgenstein and the Vienna Circle,
Varia Musicologica, Internatinal
Academic Publishes, Bern, 2007,
ISBN 978-3-03911-287-6
Wittgenstein
Velká Británie, 1993, 75 min
Režie: Derek Jarman
Hrají: Michael Gough, Tilda Swinton,
John Quentin
Projekt Wittgensteinové na Kladně
http://www.skutecnost.cz/
wittgenstein
Jaromír Jágr, Kladeňák
Autor: Petr Kolečko – Tomáš Svoboda
Režie: T. Svoboda
Hrají: D. Matásek, M. Večerka, M.
Rošetzký, J. Zimová, Š. Benoni, J.
Krafka, Z. Velen, D. Marková, T.
Petřík, R. Jíra a další
Středočeské divadlo Kladno
www.divadlokladno.cz
Fraňková, Pavlína: Carl Wollek
(1862-1936). Moravské práce
a sepulkrální tvorba. Masarykova
univerzita, nepublikovaná diplomová
práce, Brno 2006.
Hermine ist auch die Autorin der Familienerinnerungen. Sie schrieb sie in den Jahren
1944–48 in Wien, woher höchstwahrscheinlich auch der diktierte Lebenslauf von Karl
Wittgenstein kommt, deren Übersetzung ins Tschechische im Staatsarchiv in Kladno
und die deutsche Abschrift im Archiv des Nationalen Technischen Museums in Prag
aufbewahrt wird. In der Zeit des Todes ihres Vaters war sie 39 Jahre alt, sie war ledig,
wohnte immer noch im Elternhaus, damit sie nahe ist, wenn der Vater nicken oder
rufen würde.
Ray Monk schreibt in seiner Monographie Wittgenstein. Das Handwerk des Genies, dass
von Ludwig Wittgenstein etwas ungewöhnlich Faszinierendes ausstrahlt, das sich
nicht nur durch seinen mächtigen Einfluss auf die Philosophie des 20. Jahrhunderts
erklären lässt, und dass dem Reiz seiner Persönlichkeit auch derjenige erliegt, dem
die analytische Philosophie ganz gleichgültig ist. Ich denke, dass es für die ganze
Familie Wittgenstein, einschließlich Karl gilt. Ich muss nun zugestehen, dass mich viel
früher Ludwigs Person fesselte. Sein Werk bezauberte mich mit seiner Sprache und
seiner Satzstruktur, aber der Inhalt der logischen Thesen bleibt für mich für immer
hermetisch geschlossen. Ich war imstande, seine Sätze nur als Poesie zu lesen. So
wenigstens ein fast surreales Zitat vom Werk von Ludwig Wittgenstein zum Schluss,
um das Bild über die bewundernswerte Familie zu vollenden, deren Mitglied auch
Kladno beeinflusste:
„Aber im Märchen kann doch auch der Topf sehen und hören!“ (Gewiss; aber er kann auch
sprechen). „Aber das Märchen erdichtet doch nur, was nicht der Fall ist; es spricht doch nicht
Unsinn.“ - So einfach ist es nicht. Ist es Unwahrheit, oder Unsinn, zu sagen, ein Topf rede?
Macht man sich ein klares Bild davon, unter welchen Umständen wir von einem Topf sagen
würden, er rede? Ja wir sagen von Leblosen, es habe Schmerzen: im Spiel mit Puppen z.B. Aber
diese Verwendung des Schmerzbegriffs ist eine sekundäre. Stellen wir uns doch den Fall vor,
Leute sagten nur von Leblosen, es habe Schmerzen; bedauerten nur Puppen!
(Ludwig Wittgenstein, Philosophische Untersuchungen)
76
Literatur:
PODĚKOVÁNÍ:
Findell E. (32/1971) Music Review
Frampton K. (2004): Moderní architektura. Kritické dějiny. Academia. Praha.
Hartl M. (2004): Kladno im Kontext der tschechischen und österreichischen Architektur
im frühen 20. Jahrhundert, unveröffentlichte Dissertation Universität, Praha
Hoffmann J. (2009): Autobiografie. Moravská galerie. Brno – MAK, Vídeň.
Občanské sdružení Arteum děkuje
autorům českých textů, paní
překladatelce, institucím, které
zapůjčily fotografie, Národnímu
technickému muzeu v Praze
a především Ministerstvu kultury ČR,
bez jehož finanční podpory by
publikace nemohla být realizována.
Monk R. (1992): Wittgenstein. Das Handwerk des Genies. Klett-Cotta. Stuttgart.
Schorske, C. E.(1982): Wien. Geist und Gesellschaft in Fin de Siecle. Frankfurt/Main.
Waugh A. (2008): The House of Wittgenstein: A Family at War. Bloomsbury Publishing
Wittgenstein L. (2009): Philosophical Investigations / Philosophische Untersuchungen. The German
text with an English translation by G.E.M. Anscombe, P.M.S.Hacker and Joachim Schulte,.
Wiley-Blackwell Ltd.
Witt-Doerring Ch., ed. (2006): Josef Hoffmann: Interiors, 1902-1913. Prestel Verlag. New York.
http://www.clarkart.edu/exhibitions/klimt/hoffmann/wittgenstein.cfm, ausgesucht am 10. 10.
2010
http://faculty.frostburg.edu/phil/forum/KarlWittgenstein.htm, ausgesucht am 15. 10. 2010
http://www.telegraph.co.uk/culture/3559463/The-Wittgensteins-Viennese-whirl.html
ausgesucht am 16. 10. 2010
http://www.wittgen-cam.ac.uk/biogre1.html, ausgesucht am 30. 10. 2010
OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL
77
Karl Wittgenstein
Ocelový král, mecenáš a sběratel
Karl Wittgenstein
Stahlkönig, Mäzen und Sammler
Autoři textů: Jiří Kovařík, Radoslava Schmelzová
Fotografie: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová, Libuše Gebauerová
a z archivů: Strojírny POLDI, a.s. provozovatel a vlastník muzea, Sládečkovo
vlastivědné muzeum v Kladně, str. 55: Waugh A. (2008):
The House of Wittgenstein: A Family at War. Bloomsbury Publishing,
str. 59: Witt-Doerring Ch.,ed.(2006): Josef Hoffman: Interiors,
1902-1913. Prestel Verlag. New York.
Vydalo: Občanské sdružení Arteum za podpory Ministerstva kultury ČR
Editor: Dagmar Šubrtová
Německý překlad: Květoslava Otcovská, str. 3: České velvyslanectví ve Vídni
Jazyková korektura: Roman Hájek
Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair
Tisk: Integraf Náchod
1. vydání 2010
Náklad 1 200 kusů
ISBN 978-80-254-8719-8
78
O C E LOV Ý K R Á L / K A R L W I TT G E N S T E I N – M E C E N Á Š A S B Ě R AT E L OCELOVÝ KRÁL
Karl Wittgenstein
mecenáš a sběratel
(1847–1913)
Jiří Kovařík & Radoslava Schmelzová
J I Ř Í KOVA Ř Í K & R A D O S L AVA S C H M E L Z OVÁ
Download

Karl Wittgenstein Ocelový král