Časopis Mladých sociálních demokratů
2/2013
Rozhovor s Vladimírem Špidlou / Kvóty v podnicích, dělená rodičovská péče - Co na to sociální demokraté? / Je lepší mít armádu pracujících, nebo armádu nezaměstnaných? / Důchodová loterie druhého pilíře / O lukrativní chudobě a vyvracení mýtů / Kdo bude jmenovat profesory? / Úspěšná cesta
TOP 09 po zádech ODS / ANO2011? Ne 2014! / Rozhovor s Vojtěchem Mynářem / Sýrie ve hříčce velmocí / Evropa se kloní k adopcím gay páry, kdy se přidá Česká republika? / a další...
Rozhovor s Vladimírem Špidlou
Nesmíme se ale jen dívat na to, jak přes 80 tisíc lidí žije ve strašlivých životních podmínkách bez naděje na úspěch, aniž by to byla
jejich vina. Vladimír Špidla, str. 3
Kvóty v podnicích, dělená rodičovská péče
Argument, že schopné ženy se prosadí samy, implikuje, že
ženy jsou méně schopné než muži, protože objektivně dle statistik zastoupeny nejsou. Lucie Válová, str. 5
Důchodová loterie druhého pilíře
Průběžný důchodový systém jako základní pilíř je jeden z nejvýznamnějších sociálních výdobytků lidstva a zároveň nejstabilnější
systém, který umožňuje předejít časovému znehodnocení peněz inflací
a rizikům kapitálových trhů. Monika Hermanová, str. 10
Kdo bude jmenovat profesory?
Domnívám se, že pokud má prezident ke konkrétní osobě výhrady
spočívající ať už v politických či názorových neshodách, nemělo by to
být důvodem k odmítnutí podpisu. Markéta Pospíšilová, str. 12
Úspěšná cesta TOP 09 po zádech ODS
Ke kroku směřujícímu k převzetí otěží vlády v Praze do
svých rukou a získání postu pražského primátora dostala
pražská TOP 09 zelenou teprve poté, co začalo být zřejmé,
že volební preference TOP 09 začaly opět, po krátkém období růstu souvisejícím s prezidentskou volbou, klesat. Lukáš
Kaucký, str. 13
Rozhovor s Vojtěchem Mynářem
Zatímco na začátku jara se i přes
řadu rozmíšek zdála pozice kabinetu
premiéra Nečase neotřesitelná, na
začátku léta je situace diametrálně
odlišná. Sotva přečkala období ničivých povodní, ocitla se pravicová
vláda v troskách. Občanská demokratická stran zažívá patrně nejčernější období své dvaadvacetileté
historie, k čemuž přispěla nejen současná vládní krize a zoufalá snaha
kmotrů udržet modré ptáky ještě rok
u moci, ale i nedávný vyhazov z vedení pražského Magistrátu, díky kterému se občanští demokraté stali na
úrovni vedení Prahy poprvé od
svého založení opoziční stranou. Jejich hlavní rival TOP 09 si mne ruce,
očekávaje, že vývoj posledních dnů
a týdnů povede ve svém důsledku
k obrácení trendu a postupnému nárůstu jejich předvolebních preferencí.
Mezitím jsou v sídle TOP 09 spřádány plány, jak svého ideologického
partnera deklasovat úplně a na jeho
troskách se stát nejsilnější pravicovou
stranou v zemi. Sociální demokraté
se mohou mezitím prezentovat jako
jediný stabilní demokratický subjekt
na domácí politické scéně s jasnými
názory a programovými cíli a využít
čas k maximálně efektivní přípravě
na volby do Poslanecké sněmovny.
Ať už budou v jakémkoliv termínu.
Krásné léto!
Lukáš
Kaucký
Předseda MSD
Málokdo si uvědomuje, že unijním rozpočtem z 80 % hospodaří
členské státy. Vojtěch Mynář, str. 15
Sýrie ve hříčce velmocí
Velká Británie a Francie chtějí posílit svůj kredit v oblasti Blízkého východu, jak je patrno například z jejich
podpory povstalců v občanské válce v Libyi. Tam byla ale situace o poznání jednodušší, jelikož opoziční ani
vládní síly nebyly reprezentovány tak rozmanitými uskupeními jako v Sýrii. Václav Drda, str. 17
Ventil - magazín Mladých sociálních demokratů / Ročník XXI / Číslo 2 / Vydává MSD, Lidový dům,
Hybernská ulice č. 7, 110 00 Praha 1 / Šéfredaktor Jakub Štědroň / Členové redakční rady Lukáš
Kaucký, Tomáš Meisner, Lucie Válová, Monika Hermannová, / Grafická úprava David Gruževský / Tisk Cíl a.s.
v Praze / Články, podněty, připomínky, komentáře zasílejte na [email protected] /
2.
Vladimír Špidla: Afirmativní opatření neznamenají zvýhodnění,
ale vyrovnání handicapu.
žen v politice sociální demokracie. Podle mě je to podmínka toho, abychom byli schopni úspěšně spravovat tuto
zemi.
Sociální demokracie sice formálně podporuje
větší zastoupení žen na vrcholných postech, přitom sama mnohdy zůstává jen u slov. V nejpočetnějším 56členném poslaneckém klubu,
kterým ČSSD ve sněmovně disponuje, tvoří ženy
se šesti zástupkyněmi pouhých 10,71 % a počet
sociálně demokratických poslankyň ČSSD navíc
systematicky klesá již od poloviny devadesátých
let, kdy dosáhl vrcholného poměru 18,04 %.
To je bohužel pravda.
A opět je to klasická ukázka
Vladimír Špidla zasedl nově ve
toho, že nestačí hezké věci
stínové vládě na pozici ministra
jen napsat na papír, ale muživotního prostředí.
síme je především uvést do
praxe. Je zřejmě, že v sociální demokracii bohužel probíhá tvrdý boj o místa na
kandidátkách a využívá se
každé dílčí spravedlivé i nespravedlivé výhody.
Jak
ale
změnit
systém, kdy se na partajním sekretariátu za
zavřenými dveřmi sejde
skupina mužů a navzájem si přerozdělí místa?
Systém zkrátka není optimální, dokonce ani mezi
muži se mnohdy nevybírá
podle skutečných schopností,
Sociální demokracie na konci dubna předsta- ale dost často na základě mocenského “čachru”. A to je
vila aktualizované složení stínové vlády. Nejen, špatně. Dle mého názoru existuje jediná účinná obrana,
že jmenovala pouze dvě ženy, ale navíc byly Mi- a to rozšířit přímý vliv členské základny na sestavení kanchaela Marksová - Tominová a Alena Gajdůš- didátky, to znamená nepřenechat výběr osobností sekreková následně odsunuty na nic neříkající pozice tariátu, ale nechat pokud možno volit v plénu. Zároveň by
„mluvčích“ pro oblasti rovných příležitostí a ro- potenciální kandidáti měli vždy předkládat strukturovaný
diny, resp. vědy. Pokud bude ČSSD pověřena se- životopis, aby bylo jasné, co za daným člověkem je. Jako
stavováním vlády, mají tyto dvě dámy šanci další opatření pro podporu žen v politice sociální demokracie podporuji metodu “zipu” - tedy postavit vnitřní kanzískat ministerské posty?
Jestli Michaela Marksová - Tominová a Alena Gajdůš- didátku střídavě - muž, žena, muž, žena...
Neustále se diskutuje i o zvyšování poměru
ková usednou do vlády, je otevřená věc, která záleží pochopitelně i na jejich rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že obě žen ve vrcholných funkcích managementu poddámy mají všechny parametry k tomu, aby mohly být ús- niků, téma kvót však zůstává i nadále svým
pěšnými členy vlády. Pokud jde o složení stínové vlády, tak způsobem kontroverzní. Jste pro kvóty a jakou
si také myslím, že je v ní žen příliš málo. Je zapotřebí, aby- by podle Vás měly mít podobu?
Je to pro mě cesta, kterou bychom se měli vydat. Pořád
chom ženy daleko systematičtěji motivovali a hledali mezi
nimi talenty. Politika je tvůrčí záležitost, a je absolutně jisté, ve velkém stylu hlásáme, že se budou otevírat nové možže nemůžete být úspěšní, když polovinu schopných lidí ro- nosti pro ženy, a přitom stále vidíme, že ten skleněný strop
vnou vyřadíte. Musíme překonat dosavadní znevýhodnění existuje. I v Turecku je ve vysokých funkcích v ekonomice
Foto: Jakub Stadler/Týden
Bývalý evropský komisař pro zaměstnanost, sociální
věci a rovné příležitosti a nový stínový ministr životního
prostředí Vladimír Špidla (62) tvrdí, že kvóty pro ženy nejsou samospasné, ale jejich zavedení je nutnost. Nebojí
se přitom kritizovat ani politiku vlastní strany. “Je zřejmé,
že v sociální demokracii bohužel probíhá tvrdý boj o místa
na kandidátkách a využívá se každé dílčí spravedlivé i nespravedlivé výhody,” prohlásil bývalý premiér. O podpoře
žen v politice a businessu, integraci romského etnika, ale
i o ochraně životního prostředí a problémech čerpání evropských peněz si s Vladimírem Špidlou povídal Jakub
Štědroň a Lucie Válová.
3.
více žen než v Evropě, což vnímám jako velmi smutnou vi- skému původu, vybavuji si například dívku, která vystudozitkou evropské politiky. Naše prostředí na kariéru žen po- vala v Itálii vysokou školu cestovního ruchu, měla veškeré
hlíží nepřátelsky, což je částečně mocenská záležitost, kdy schopnosti a předpoklady získat dobrou práci, a přesto
muži hájí svá privilegia vůči svým talentovaným kolegy- jsem nebyl schopen ji uplatnit. Nebo romského zedníka,
ním. Neříkám, že metoda zavedení kvót je zázračná nebo který léta pracoval u okresního stavebního podniku. Po
nenapadnutelná, ale kdekoliv byla použita, se ukázala rozpadu podniku byli všichni zedníci propuštěni, a zatímco
jako efektivní. Mimochodem, kvóty a afirmativní opatření ostatní se uplatnili během několika týdnů, tento nemohl
mají původ v demobilizačních opatřeních po 2. světové stále najít práci. A přitom na tom byl z hlediska kvalifikace
válce, kdy si americká politika uvědomila, že jedním z dů- a morálky stejně jako jeho neromští kolegové. Afirmativní
vodů těžké evropské krize byla nezvládnutá demobilizace. akce jsou oprávněné, ale pochopitelně se s nimi musí zaAmeričané proto mladé muže vracející se z války různě cházet velmi citlivě, protože jsou společností většinou vnízvýhodnili, například při vysokoškolském studiu, a pomohli mány negativně. Vždy je třeba pečlivě vysvětlit, o co se
jim se lépe znovu zařadit do společnosti. Vidíte, jednalo se v konkrétním případě jedná, a uplatňovat opatření ve střízo inteligentní zdatné muže, tedy principiálně nediskrimi- livé míře. Nesmíme se ale jen dívat na to, jak přes 80 tisíc
novanou skupinu, která by se přesto nedokázala bez po- lidí žije ve strašlivých životních podmínkách bez naděje
na úspěch, aniž by to byla jejich vina. Jistě, najdeme tisíce
moci prosadit na trhu práce.
Ještě viditelnějším problémem je nízká inte- individuálních selhání, ale když se v takové situaci ocitne
grace romského etnika. Myslíte, má stát povin- celá skupina, tak to už nelze považovat za morální selhání
nost řešit situaci zavedením afirmativních té minority. Je to morální selhání majority.
Stal jsem se novým stínovým ministrem pro
opatření, jako například tlačit na firmy ucházející se o státní zakázky ve stavebnictví, aby za- životní prostředí. Jaké jsou vaše priority v této
oblasti? V čem vidíte největší problémy ČR?
městnávaly určité množství Romů?
Moje priority jsou poměrně jednoduché. Především se
Romská otázka je jedním z nejhanebnějších problémů
v České republice. První záznamy o Romech na našem zasadím o to, aby se životní prostředí stalo v sociální deúzemí byly nalezeny již ve Zbraslavské kronice ze začátku mokracii klíčovým tématem. Chci překonat předsudek, že
14. století. To znamená, že Romové jsou tu sice o 600 let ochrana přírody znamená zničení pracovních míst, a přiméně než my, ale jsou imigranty, stejně jako jsme byli imi- tom je to právě naopak. Již dříve jsem prosazoval regranti i my. Jinými slovy jsou tu zkrátka dost dlouho na to, konstrukci krajiny, aby se zvýšila její retenční vlastnost.
aby nebylo pochyb, že i oni jsou čeští občané. Přesto jsou Nejen, že nutnost změn bohužel dokazují aktuální poRomové diskriminováni a společnost je uvrhává do soci- vodně, ale zároveň by právě tato rekonstrukce byla zdroální situace, kterou naprostá většina z nich není schopna jem pracovních příležitostí na mnoha místech republiky.
překonat bez dílčí pomoci. Tato pomoc musí zahrnovat ši- Další podstatnou prioritou je pro mě snížení energetické
rokou škálu opatření včetně integrativního vzdělávání a in- náročnosti české společnosti, které nám přinese konkutenzivní sociální práce, řešit otázky sociálního bydlení, renční výhodu, nová pracovní místa i snížení emisí oxidu
bránit vzniku urbánních ghett, potírat lichvářství vedoucí uhličitého. Neméně důležitý cíl vidím v ochraně půdy,
k dlužnímu otroctví a další. Není pochyb, že lze afirmativní protože půda je klíčový zprostředkovatel mezi abioticakce aplikovat také na některé
státní zakázky.
Myslíte, že afirmativní
akce Romy nezvýhodňují, ale svým způsobem
dorovnávají startovací
čáru?
Samozřejmě, protože z hlediska evropského práva žádná
pozitivní diskriminace není
možná, diskriminace je zakázaná oběma směry. Afirmativní akce nesmí být vnímány
jako zvýhodnění, ale vyrovnání handicapu, podobně
jako se před závodem váží žokejové, aby koně nesli stejnou
zátěž. Na úřadu práce jsem se V letech 2004 až 2010 byl Vladimír Špidla
setkal s několika typickými pří- evropským komisařem pro zaměstnanost,
pady znevýhodnění kvůli rom- sociální věci a rovné příležitosti
Foto: Právo
4.
kým a biotickým prostředím. Má-li existovat zemědělství
a má-li vůbec existovat biologická krajina, tak musí existovat dostatek kvalitní půdy. U nás se s půdou doslova
mrhá, každý den kvůli nejrůznějším stavebním záležitostem zmizí asi 15 hektarů půdy, to je neuvěřitelné. Samozřejmě se budu zasazovat i o obecné udržování
a rozvíjení biodiverzity české krajiny.
S ochranou životního prostředí také souvisí
čerpání zdrojů z fondů Evropské unie, s čímž má
Česká republika neustálé problémy a čelí kritice
ze strany opozice i Bruselu. Proč podle Vás nedokážeme efektivně čerpat evropské peníze?
Problém je zejména v selhání administrativy. Pes není
zakopaný v tom, že bychom měli programů moc nebo
málo, protože najdeme země, které jich mají více a čerpají lépe, a zemí, které mají naopak méně, jako například Bulharsko, ale čerpají zoufale. Podstatné je, že ODS
nemá k Evropské unii obecně dobrý vztah, a proto se
vždy snažila získané prostředky maximálně využít bez
ohledu na evropská pravidla, a bohužel se ukazuje, že
evropské peníze byly mnohdy chápány jako zdroj financování korupce. Evropská unie má daleko lepší administrativní strukturu než současné vedení Česka, navíc je
daleko pečlivější z hlediska spravování veřejných zdrojů.
Celá současná protikorupční atmosféra má vlastně původ
v evropských penězích, protože evropská kontrola prokázala, jak se u nás zachází s veřejnými penězi. Nemůžeme přece věřit iluzi, že s penězi, které nepochází
z Evropy, se zachází lépe. Systém, který sestavovaly současné vlády, je naprosto nekompetentní, ostatně není
divu, když každých čtrnáct dní propouštěli na Ministerstvu školství šéfa Evropského odboru. Stejně katastrofální
je situace na Ministerstvu životního prostředí, které má
momentálně zaPhDr. Vladimír Špidla (62) vystřísmluvněno jen
dal za svou bohatou politickou karizhruba 40 %
éru posty ministra práce a sociálních
předpokládavěcí a 1. místopředsedy ve vládě Miného objemu,
loše Zemana (1998 – 2002), premičili
už
není
éra České republiky (2002 – 2004)
šance to dohnat.
a evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti (2002- 2010). Právě během
Špidlova předsednictví vládě vstoupila Česká republika v roce 2004 do
Evropské unie. V současné době působí na pozici ředitele Masarykovy
Ptali se
demokratické akademie a byl jmenoJakub
ván stínovým ministrem životního proŠtědroň a
středí.
Lucie Válová
Kvóty v podnicích, dělená rodičovská péče - Co na to sociální demokraté?
V červnu tohoto roku byly v divadle Kampa vyhlášeny výsledky ankety Strana otevřená
ženám. Česká strana sociálně
demokratická v ní obsadila
krásné 2. místo. Paradoxně
právě v době, kdy se rozhořela
diskuze nad návrhem Desatera
ke dni matek z pera Oranžového klubu. Jako sociální demokratka a zároveň členka
Oranžového klubu jsem při
přebírání ceny přesně nevěděla, co říci. Vždyť krátce před
tím jsem četla komentáře k tomuto návrhu, často odsuzující
a zcela distanční. Bohužel, od
členů vlastní strany.
V poslední době se zdá, že se věci
kolem genderové vyváženosti dávají
do pohybu. Nebo se o nich alespoň
vede (místy velmi živá) diskuze. Podívejme se proto blíže na dva návrhy,
které způsobily na české mediální
scéně velké pozvižení.
Genderové kvóty podle Vivian
Reding
V polovině listopadu 2011 představila
Evropská komise návrh směrnice
o „zlepšení genderové vyváženosti
mezi členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady společností
kótovaných na burzách“. Autorem tohoto návrhu je eurokomisařka pro
spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Reding. Toto opatření
vyvolalo pobouřené reakce, ovšem při
znalosti samotného návrhu musí být
čtenářovi jasné, že autoři takových argumentů buď znění směrnice vůbec
nečetli, anebo záměrně zamlčují
fakta.
Jde o diktát a omezování svobody podnikání?
Víme, o jakých podnicích Reding
mluví? Jsou to velké podniky kótované
na burze. Tj. takové, které mají 250
a více zaměstnanců a současně dosahují 50 a více miliónů euro ročního
obratu (tj. zhruba 1,25 a více miliard
Kč). V ČR se do tohoto vymezení vejdou necelé dvě desítky firem. Za
další, nejde o výměnu ředitele firmy
za ředitelku (i s tímto názorem jsem se
již setkala). Návrh se týká obsazení
dozorčích rad velkých firem, tedy
osob, které vykonávají dozor nad vedením podniku. Pokud jde o argument, že jde o diktát, nemyslitelnou
regulaci apod., zeptejme se, co je
vlastně podnikání a jak ho stát upravuje? Co jiného je zavedení jasných
pravidel, směrnice na ochranu spotřebitele, postup při získávání živnostenských a jiných oprávnění než
regulace? Sociální demokraté obvykle
snášejí slovo „regulace“ poměrně
dobře. Není mi jasné, proč by zde
měl vadit.
Proč má o pozici rozhodovat,
co má kdo mezi nohama?
Jeden z nejčastějších argumentů při jakékoliv diskuzi o genderové rovnosti.
Zastánci této rovnosti vycházejí
z faktu, že v ČR, potažmo v Evropě,
jsou osoby ženského pohlaví podreprezentovány ve vedoucích funkcích,
kde se rozhoduje o směrování a budoucnosti celé společnosti. Zároveň si
uvědomují nepříjemný a ostudný fakt
propastného rozdílu v platovém ohod-
5.
Lucie Válová přebírá diplom pro Českou stranu sociálně demokratickou
za 2. místo v anketě Strana otevřená ženám
nocení žen a mužů. Průzkumy ukazují,
že při stejných schopnostech či dovednostech, délce praxe apod. se na
vedoucí místa najímají spíše muži než
ženy. V praxi se tedy přímo setkáváme s diskriminací na základě pohlaví par excellance. Směrnice
komisařky Reding jde právě proti tomuto principu. Stanovuje naplnění jasných kvalifikačních kritérií jako
základní podmínku. Např. uchazečka
dostane 90 bodů a uchazeč 100
bodů. V tom případě je vítězem řízení
muž bez ohledu na složení dozorčí
rady. Pouze pokud oba dosáhnou stejného počtu bodů, je nutné přihlédnout
ke složení dozorčí rady a dát přednost tomu, kdo bude odpovídat požadavku vyrovnaného zastoupení, a to
do výše 40 % jednoho nebo druhého
pohlaví.
Schopné ženy se prosadí samy
aneb nechme věcem přirozený
vývoj!
Přirozený vývoj událostem byl ponechám několik tisíc let a výsledkem
bylo, že např. volební právo ženy získaly ve většině státech světa (podotýkám našeho civilizačního okruhu) až
v polovině 20. století. Argument, že
schopné ženy se prosadí samy, implikuje, že ženy jsou méně schopné než
DESATERO Oranžového klubu: Jak může ČSSD
pomoci rodičům
V České republice dlouhodobě stagnuje porodnost. Stále
více mladých žen a mužů se rozhoduje nezakládat rodinu,
a to především z finančních důvodů. Toto rozhodnutí není
pouze smutným osobním osudem, ale má také devastující
dopady na fungování sociálních systémů a vůbec budoucnost naší země. Pravicové vlády tento závažný problém neřeší. Navrhujeme následující opatření, kterými
může ČSSD pomoci rodičům, aby založení rodiny nebylo
vnímáno jako zátěž a naše země mohla prosperovat.
Podporujeme masivní rozvoj veřejné předškolní
péče
V České republice je zaměstnána jen každá třetí žena pečující o dítě do šesti let. Patříme tak na chvost žebříčku Evropské unie, kde je průměru zaměstnáno 60 % matek
předškolních dětí. Důvodem vysoké nezaměstnanosti žen
pečujících o malé děti je jak na evropské poměry dlouhá
rodičovská dovolená, tak především nedostatečná kapacita míst v předškolních zařízeních. Jen letos bylo mateřskými školami odmítnuto 60 tisíc dětí. Jesle v České
6.
muži, protože objektivně dle statistik
zastoupeny nejsou. Realita je taková,
že např. mezi osobami absolvujícími
vysoké školy je v EU nadproporční
podíl žen. Také nutno podotknout, že
pokud jakákoliv schopná žena odmítne kvóty, má svobodu tento nástroj
nevyužít. Ostatním ženám ale mohou
pomoci.
Teorie vyrovnaného zastoupení hovoří
o 30 % žen v rozhodovacích funkcích. Návrh komisařky Reding pracuje
s číslem 40 %.
Dlužno říci, že cesta k naplnění tohoto
cíle je zcela ponechána na vůli členských států. Bude tedy záležet i na nás
– mladých sociálních demokratech,
kteří jednou možná převezmou otěže
moci a rozhodování, jakou se dáme
cestou.
Do českého diskurzu se minulý měsíc
připletl návrh Desatera opatření, kterými může ČSSD pomoci rodičům,
aby založení rodiny nebylo vnímáno
jako zátěž a naše země tak mohla
prosperovat. Protože tím jediným, co
chci říci na obranu Desatera, je, aby
si jej každý přečetl dříve, než začne
diskutovat, odkážu vás už jen na samotný text a popřeji vám šťastnou ruky
při případném rozhodování o podpoře všech opatření, která pomohou
odstranit nerovnost v naší společnosti.
republice již prakticky neexistují. Zatímco v roce 1990 bylo
v Československu přes jeden tisíc jeslí, dnes jich zůstávají
jen desítky. Řešením nejsou ani soukromá zařízení či
chůvy, které si většina rodin nemůže dovolit. Nově zavedené dětské skupiny zase nezaručují kvalitu péče a vzdělávání, jelikož o děti nemusí pečovat kvalifikovaní
pracovníci. Předškolní péče o děti není jen otázkou zaopatření dětí, ale především také dobrých základů pro
vzdělávání a socializaci dětí.
Opatření č.1: Zavést zákonný nárok pro každé dítě od
tří let na umístění v mateřské škole (německý model). Mateřské školy musí fungovat všechny pracovní dny v týdnu
alespoň od 7.00 hod. do 18. hod., tak aby rodiče byli
schopni absolvovat osmihodinovou pracovní dobu, zákonem stanovenou přestávku na oběd a cestu do práce
a z práce.
Opatření č. 2: Zavedení tzv. certifikovaných chův a vychovatelů/vychovatelek pro děti do 3 let, které budou
splňovat kvalifikační požadavky dané zákonem. Těmto
osobám by stát vyplácel stejný příspěvek na dítě, jakým
přispívá do státních zařízení. Maximální úhrada za služby
těchto osob bude opět stanovena zákonem.
Ženy si za svou práci zaslouží stejné ohodnocení
jako muži
Rozdíl v odměňování žen a mužů činí v EU průměrně 16
%, v ČR však celých 26 %. Hlavními důvody pro rozdíly
v odměňování mezi ženami a muži při stejné kvalifikaci
a stejném výkonu jsou jednak diskriminace na pracovišti
na základě předsudků a stereotypů (muž musí živit rodinu,
a proto musí více vydělávat) a druhak to, že se muži nebojí
platově vyjednávat. Platová diskriminace nepostihuje
pouze ženy, ale celé rodiny, protože ženy v ČR přinesou
o čtvrtinu nižší výplatu, než by měly. V České republice je
průměrný starobní důchod kolem 10 700 Kč. Velká část seniorů, ale především seniorek na tento důchod nedosáhne.
Průměrná penze je u žen o tisíc korun nižší. Platí tedy rovnice: nižší plat = nižší důchod = větší riziko ohrožení chudobou.
Opatření č. 3: Využít inspiraci z Rakouska, kde firmy (od
určité velikosti firmy je toto opatření obligatorní) zveřejňují
tzv. Equal Pay zprávy s uvedením počtu žen a mužů podle
pracovního zařazení a jejich platů s ohledem na
výši úvazku. V případě,
že dochází k rozdílům,
firmy vypracovávají strategie k jejich odstranění.
nímu zajištění, či kvůli převládajícím stereotypům o roli
muže v rodině.
Opatření č. 4: Navrhujeme uzákonit povinné dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku. Zaměstnavatelé si
musí zvyknout, že nejen žena je „nespolehlivou“ zaměstnankyní s „rizikem“ rodičovství.
Opatření č. 5: Dále navrhujeme vytvořit klima společenského a tím pádem i ekonomického uznání péče o děti
a další závislé osoby (např. stárnoucí rodiče) a tím podpořit rovnoměrné rozdělení péče mezi ženy a muže. Ideálními instrumenty pro toto jsou pravidelné osvětové
kampaně v mediálních prostředcích a především tzv. pravidelné projektové dny na základních a středních školách.
Péče o děti a seniory nesmí být jen na bedrech
žen a zaslouží si uznání
Ženám se po léta nepřisuzuje pouze péče o děti, ale také
o další rodinné příslušníky, kteří jsou nemohoucí či nemocní. Na jejich bedra tak k ostatním životním rolím padá
i péče o seniory, která by
měla být přirozeným koloběhem v rodině. Pro
mnohé není lehké tuto roli
přijmout, a to i z důvodů,
že se musí vzdát vlastních
kariérních ambicí. Senioři
díky tomu zůstávají ve
Mateřství a rodičovství nesmí být slepou
svém přirozeném prouličkou
středí, které je pro ně bezMateřství a rodičovství by
pečné a známé, což je
měly být jednou z nejvyšmnohdy to nejcennější, co
ších společenských hodjim můžeme dát. Péče
not. Děti jsou přeci naše
o osobu blízkou je pro robudoucnost. Permanentní
dinu jak zatěžující, tak
pracovní
pohotovost,
i obohacující. Nejen, že
která je nazývána rodiudržuje kontakt mezi gečovskou dovolenou, je
neracemi, ale je i nejlepv našich zeměpisných šíř- V. Reding – členka lucemburské Chrëstlech-Sozial Vollekspar- ším příkladem pro mladší
kách stále doménou žen. tei, dlouhodobě nejsilnější pravicové strany v Lucembursku, generace, která díky těmto
Větší zapojení otců v tomto v současnosti místopředsedkyně Evropské komise.
zkušenostem přijde do konobdobí by přitom pomohlo
taktu s reálnými životními
vyřešit hned několik problémů - diskriminaci žen na trhu situacemi. Zároveň ženy, které se rozhodnou pečovat
práce kvůli mateřství, ztrátu kontaktu ženy s prací, s tím o své rodiče, jsou většinou starší 50 let a často musí opusspojenou ztrátu odbornosti, stále rostoucí ženskou neza- tit své zaměstnání, po skončení péče mají problém se do
městnanost a feminizaci chudoby. Zaměstnání by nemělo něj vrátit nebo si najít jiné. Důsledkem je pak nezaměstbýt překážkou v péči o dítě a rodičovství by nemělo být nanost a později také nižší důchod.
překážkou při získání a udržení zaměstnání. Kvůli spole- Opatření č. 6: Navrhujeme zavést státem podporované
čenským stereotypům máme
zkrácené pracovní úvazky, které usnadní sladění pracov* uštvané matky s trojitým břemenem (zaměstnání, vý- ního života s péčí o osobu blízkou. Firmy, které toto svým
chova a péče o děti, domácnost);
zaměstnancům umožní, obdrží daňové úlevy.
* matky, které by chtěly být doma a pečovat o své děti, Opatření č. 7: Dále navrhujeme uzákonit povinnost zaale nemohou si to finančně dovolit;
městnavatele držet pečujícímu dítěti místo po vzoru rodi* matky, které chtějí pracovat, ale nemohou najít práci či čovské dovolené. Samozřejmě to musí být časově
práci našly, ale nemají kam svěřit své malé dítě;
omezené i limitované stupněm závislosti rodiče a za pod* otce, kteří by chtěli zůstat s dítětem doma a rodičovství mínky, že rodič nevyužívá sociální službu, a pečující dítě
rovnocenně prožívat, ale nemohou, ať už kvůli finanč- je tak jediným pečovatelem.
7.
Opatření č. 8: Dále navrhujeme zavedení jednotných
poradenských služeb o možnostech domácí péče, využití
odlehčovacích služeb a dalších sociálních a zdravotních
služeb - ideálně na sociálním úřadě.
Bojujme za samoživitelky a samoživitele
Většinu osamělých rodičů tvoří ženy. Tyto ženy dokázaly
vychovat děti za nesmírně složitých podmínek, za cenu
svého vyloučení ze společnosti. Ani dnes není jejich situace
vůbec jednoduchá. Místo odsuzování bychom je měli podpořit – a s nimi především jejich děti. Dětí v neúplných rodinách dnes žije v ČR asi čtvrtina. Jestli dopustíme, aby
většina z nich vyrůstala v chudobě či na její hranici, vrátí
se to za pár let celé společnosti jako bumerang - jak
známo, chudoba je matkou kriminality.
Neúplné rodiny s dětmi totiž u nás patří k těm vůbec nejvíce
ohroženým chudobou. Samoživitelky mnohem hůře hledají
zaměstnání. Je třeba si zopakovat, že v České republice mají
matky dětí do 12 let ve srovnání s ostatními EU zeměmi nejhorší uplatnění na trhu práce. Osamělé matky jsou klasickou
diskriminací žen na trhu práce postiženy ještě více než matky
dětí, které k nim otce mají: jestliže se u vdané matky zaměstnavatel obává, že se bude muset často věnovat nemocným
dětem, u matky osamělé se bojí dvojnásob.
Opatření č. 9: Navrhujeme oprášit a zrevidovat starý
sociálně demokratický návrh – zákon o zálohovaném výživném a případně zvážit jiná opatření, která pomohou vymáhat alimenty.
Potřeby žen je třeba při vytváření politik brát
v potaz
Současný technokratický přístup k přípravě zákonů vychází
z mužského postoje a jejich vnímání priorit. Vzhledem
k tomu, že v rozhodovacích politických funkcích jsou ženy
stále silně podzastoupeny, potřebujeme – v zájmu rodin –
instrument hodnotící dopad schvalované legislativy z ženské i mužské perspektivy.
Opatření č. 10: Navrhujeme, aby v hodnotící zprávě
ke každému připravovanému zákonu byla uvedena povinná kapitola genderové dopady. Vzorem pro toto
může být kapitola "dopady na státní rozpočet". Při vytváření rozpočtu na všech úrovních je třeba brát v potaz
zájmy žen i mužů (fotbalová hřiště versus mateřské
školy).
Pozn. autorky článku: Oranžový klub je občanské sdružení
prosazující rovné
zastoupení
žen
Lucie Válová
a mužů ve veřejném a stranickém
je místopředsedkyní MSD. Je také
životě. Tvoří ho sozastupitelkou hlavciální demokratky
ního města Prahy.
a demokraté nikoliv
Pracuje jako prodle stranické knížjektová koordiky, ale ideových
nátorka v
hodnot.
sociálních službách.
Je lepší mít armádu pracujících, nebo armádu nezaměstnaných?
Je lepší mít fungující policii, hasičský záchranný sbor a státní
správu, anebo raději armádu nezaměstnaných? Takovou otázku
si zřejmě položila vládnoucí koalice a výsledky její práce dávají
jasně najevo, že zvolila druhou variantu. Památný výstup loutkového předsedy Věcí veřejných Radka Johna v Otázkách Václava Moravce před volbami v roce 2010 již mohl varovat všechny
voliče, když pan John velkolepě populisticky prohlašoval, že má
ve volebním programu propuštění 10 % z půl milionu státních zaměstnanců. Byl však poměrně hodně překvapený protiotázkou
moderátora, jestli tedy propustí učitele, hasiče, policisty. Zcela evidentně pan John nevěděl, že mezi státní zaměstnance patří i zástupci těchto profesí. Načež nyní po pár letech již víme, že v této
věci mluvil pravdu. Bohužel.
Za nezaměstnanost nemůže
jen krize
Nezaměstnanost je něco, co je pro
všechny občany strašákem číslo
jedna. V okamžiku, kdy přijdete
o práci, je vám jedno, kdo byl zvolen
prezidentem, která strana vyhrála
volby, atd. Tyhle všechny záležitosti
jdou stranou. Jediné, co vás v tom
okamžiku zajímá, je shánění nové
8.
práce. Jinak nebudete mít z čeho zaplatit hypotéku, nebudete moci koupit
dětem nové boty a oblečení. Proto si
myslím, že cesta k vítězství v příštích
volbách vede skrze strašidelný les,
který se jmenuje NEZAMĚSTNANOST a ze kterého musí být nalezena
cesta ven.
Pokud někdo říká, že za současnou nezaměstnanost může ekono-
mická krize, má pravdu jen částečně.
Je jisté, že mnohé způsobila i současná pravicová vláda svou katastrofální koncepcí likvidačních škrtů. Tyto
škrty znamenaly nejen samotné propouštění státních zaměstnanců, ale
i snižování jejich platů a z toho všeho
plynoucí strach. Strach z toho, že
bude hůř. A půl milionu zaměstnanců,
to už je nějaká kupní síla, se kterou se
musí počítat. Tito zaměstnanci jsou
totiž současně i spotřebitelé služeb
soukromého sektoru. A strach spotřebitelů z budoucna vždy vede k zaškrcení poptávky. To jsou základy
ekonomie. Člověk, který má obavy
o práci a je mu snížen plat, samozřejmě omezí využívání služeb, které
nejsou nezbytně nutné. Tedy například
nepojede na dovolenou. Nezajde si
na masáž. Odhlásí se z fitka. Nekoupí
si nové auto. Jako vedlejší efekt tu
vznikla další vlna nezaměstnaných ze
soukromého sektoru, kteří přišli o zá-
kazníky, a tedy jejich živnost je v troskách. Ekonomiku si můžeme představit jako spoustu spojitých nádob
a pokud někde uberete vodu, v jiných
nádobách hladina vody klesne také.
Domnívat se, že prostoduchým plošným propouštěním státních zaměstnanců stát ušetří, je bláhové.
Snižování
stavů
státní
správy vede k vyšší nezaměstnanosti
Ovšem to není vše. V současné
době se začíná projevovat personální nedostatek policistů, snižování jejich stavů začíná nést
své „shnilé“ ovoce. Ruší se policejní služebny. A ruku v ruce s nezaměstnaností jde vždy i vyšší
kriminalita. To vidíme v současné
době například na sociálních
bouřích na mnohých místech v Evropě i u nás v České republice.
Vytvořit armádu nezaměstnaných,
zvýšit tím kriminalitu a současně
s tím omezit stav policistů, to je
skutečně dílo hodné toho, aby
bylo řádně oceněno. A myslím si,
že takovým vhodným oceněním
pro tvůrce současné situace, by
byl historický neúspěch ve volbách. Nic jiného si za takovou
práci od občanů nezaslouží.
Vždy mě zajímalo, jakou má
naše pravicová vláda představu
o tom, co se děje s člověkem,
který vlivem jejích škrtů přijde
o zaměstnání, a kolik díky tomu
stát ušetří. Je to tak, že si zkrátka
odečtou jeho plat z celkové sumy, kterou stát musí vydat na státní správu.
A plácají se po ramenou, jak zase
ušetřili. Počítají vůbec s tím, že ten člověk existuje dál a musí z něčeho žít?
To znamená, že začne být existenčně
závislý na sociálních dávkách, které
stejně vyplácí stát. Že má třeba rodinu, která je na jeho příjmech závislá. Že má třeba nadané děti, které
kvůli ztrátě jeho zaměstnání nemohou
vystudovat vysokou školu, a tím
pádem společnost přijde o potenciální
odborníky, lékaře, vědce. Že začne
mít třeba psychické problémy kvůli
ztrátě sebevědomí. Že se mu nakonec
třeba rozpadne celá rodina. Sám jsem
na vlastní oči viděl takové případy. Že
s sebou nezaměstnanost přináší sociálně patologické jevy, je obecně
známo. Otázkou je, zda tyto jevy nakonec naši společnost nevyjdou v konečném součtu dráž, než kolik
ušetříme samotným propouštěním.
Máme koalici hypoték
Další perličkou absolutního diletantismu současné vlády je skandální
skutečnost, že Česká republika má
v současné době problémy s čerpáním
dotací od Evropské unie. Nestíháme
čerpat. Když se podívám, kolik mladých absolventů vysokých škol je bez
práce, napadne mne ihned jednoduchá myšlenka: proč nejsou tito lidé přijati do zaměstnání právě za účelem
přípravy potřebných projektů a žádostí. Mají vystudované odborné vysoké
školy a práce pro ně by byla. Jenom
ta vůle ze strany státu, ta tu nějak
není. Místo toho tyto nadané mladé
lidi necháme bez práce. A na všech
těch úřadech, kterým tyto žádosti prochází rukama, pracovníci nestíhají.
Tomu říkám kontrast. Není tu něco
špatně?
Vše výše uvedené mne vede k zamyšlení, jak krásně by nám bylo,
kdyby byli ve vládě lidé, kteří by ne-
měli před očima zamlženo kvůli svým
vlastním vnitrostranickým a koaličním
hádkám a řešili by problémy, které lidi
skutečně trápí. Mají tito lidé ve vládě
a v parlamentu vůbec ponětí o to, jak
se žije lidem, kterým vládnou? Jak se
žije těm dole v „podhradí“? Těžko
říci. Na jednu stranu, oni se nemusí
bát, že by pro jejich osobní ochranu
nebylo dost policistů. Že by přišli na
úřad s nějakou žádostí a čekali by
v dlouhé frontě na vyřízení. Na druhou stranu, možná si dokážou
připustit, že problém s nezaměstnaností by se mohl týkat
i jich. Co s takovým vysloužilým poslancem, že? Za to, co
předvedli, je už nikdo nikdy
nezvolí. Kromě toho, hypotéka na krku… Asi právě
proto se tato koalice drží
u moci zuby nehty až do
úplně posledního dne a právem si od občanů vysloužila
přezdívku „koalice hypoték“.
Každý den v takovém krásném zaměstnání je dobrý. To,
že si je většina občanů už na
jejich postech nepřeje, je nepřinutí se o takové krásné zaměstnání
připravit.
Ale
připravit o zaměstnání jiné, to
jim problém nedělá. Ordinují
medicínu, která jim samotným
nechutná.
Dejme si za cíl dát lidem
novou naději. Zbavit je strachu ze ztráty zaměstnání. Dát
absolventům práci. Zvýšit počty policistů v ulicích a odborníků ve státní
správě. Obnovit optimismus u spotřebitelů novou jistotou. Pokud občanům
dostatečně vysvětlíme, že toto je naše
cesta, můžou ODS a TOP09 strašit komunisty a Řeckem jak chtějí, ale my se
nemáme ve volbách čeho bát.
Miloslav Skládal
Dopravní inženýr, pracuje v
oblasti přípravy
drážních staveb, člen MSD
Přerov
9.
Důchodová loterie druhého pilíře
Místo koncepčního a dlouhodobého řešení důchodové reformy, na němž by se shodly největší
politické strany v ČR a nehrozila by tak jeho radikální změna po každých volbách, vláda občanům vnucuje pochybný zmetek. Ten ve
skutečnosti důchodovou situaci občanů vyřešit
nedokáže a až příliš okatě nahrává penzijním
společnostem a jejich ziskům vzhledem k faktu,
že vláda i zmíněné penzijní společnosti ve svých
propagacích tohoto systému zcela záměrně vynechávají některé podstatné informace.
Lákavé, dokud nevezmeme do ruky kalkulačku
Zázračné přilepšení na penzi tkví v tom, že do druhého
pilíře, tedy spoření u penzijních fondů, je možno přesměrovat 3 % odvodu na sociální pojištění a zároveň povinnost
přidat částku ve výši 2 % svého příjmu. V případě, že je
vám více než 35 let, do systému lze vstoupit pouze do 30.
června letošního roku. Co už ale v žádné z reklam neuslyšíte, je, že ona zmíněná 2 % musíte přispívat po celou dobu,
tedy i v situacích, kdy vám výrazně klesne příjem nebo se
ocitnete ve finančně složité situaci. Povinnost platit je přerušena pouze po dobu nezaměstnanosti. Pokud k výpočtu příspěvku na důchod z druhého pilíře použijeme kalkulačky na
portálu duchodovareforma.cz, pak žena ve věku 35 let
s dvěma dětmi, která vstoupí do systému s hrubou mzdou
25 000 Kč měsíčně, a bude si tak spořit 33 let, při pro ni
aktuálním odchodu do důchodu v 67 letech, bude pak získávat částku 2 097 Kč po dobu 20 let důchodu. Tedy pokud
by využila nejkonzervativnější investice do státních dluhopisů, která předpokládá velmi optimistický výnos 2,5 %.
Tento odhad je samozřejmě velmi orientační. Dalším podstatným parametrem systému, o kterém vás rovněž nikdo
s nadšením neinformuje, je skutečnost, že pokud se jednou
rozhodnete do systému vstoupit, nemáte již šanci své rozhodnutí změnit, a to ani v situaci, kdy se vám nebude líbit
způsob, jakým penzijní společnost nakládá s vašimi financemi. Dovolena je pouze změna společnosti, nikoli však výstup ze systému.
Co si za naspořené peníze v budoucnu koupím?
Nevýhodnost tohoto produktu pro klienta podtrhuje skutečnost, že peníze jsou během celého období spoření pro
klienta naprosto nelikvidní, lze je tedy využít až v penzi za
podmínky přiznání státního důchodu. V souvislosti s neustálým posunováním věku odchodu do důchodu to vyvolává
otázku, zda je tento systém vůbec plánován tak, aby si ho
většina budoucích důchodců stihla užít. Další velmi nejistou
proměnnou je budoucí kupní síla naspořených peněz
a otázka, co si za takovou částku budu schopen koupit za
20 nebo 40 let, kdy dosáhnu důchodového věku. Schopnost zhodnocení finančních prostředků penzijními fondy
dnes jen velmi stěží pokrývá inflaci, která v roce 2012 činila
3,3 %. Vývoj této hodnoty na další desetiletí prakticky nelze
predikovat. Úrokové sazby v zemích, které jsou postiženy fi10.
nanční krizí, se pohybují jen velmi nízko na nulou. Investoři
dnes jen velmi složitě hledají investice, u kterých jsou
schopni finanční prostředky zúročit spolu s minimálním rizikem, že o ně přijdou. U peněz, které mají do budoucna
sloužit k vyplácení důchodů, je takový požadavek naprosto
relevantní. Ani dluhopisy vyspělých zemí se již dnes nezdají
být zárukou, zejména v horizontu několika desítek let.
Za zmínku stojí také skutečnost, že aktuální počet registrovaných klientů dosahuje zhruba 40 tisíc účastníků druhého
pilíře. Za minimální počet klientů, pro který dává penzijní
reforma smysl tak, aby náklady na jeho správu nestály veškerý objem příspěvků, je obecně považováno půl milionu
účastníků. Pakliže tohoto čísla nebude dosaženo, penzijní
společnosti se velmi pravděpodobně dostanou do ztrát.
V systému rovněž existuje podmínka, podle níž důchodový
fond, který do 24 měsíců neshromáždí alespoň 50 tisíc
účastníků, může být rozhodnutím ČNB převeden pod jinou
penzijní společnost. Ani pečlivý výběr penzijní společnosti
ze strany klienta tak nemusí zaručit úspěšné spoření na důchod. V historii navíc lze jen stěží najít dostatečně dlouhá
a finančně stabilní období, která by v nějakém krizovém momentu peníze zásadně neznehodnotila. Jaké jsou tedy záruky, že stávající finanční instituce budou za dlouhá léta
schopny tyto peníze skutečně vyplatit?
Na stáří se lze zajistit efektivněji
Celý projekt tak působí dojmem, aby se vyplatil soukromým finančním institucím a možná některým jednotlivcům
ve vládě. Jinak nelze vysvětlit, proč je jako univerzálně výhodný vnucován prakticky všem bez rozdílu věku, finančních příjmů nebo dalších osobních omezení. Zajímavou
skutečností je také fakt, že se do něj nepřihlásily zdaleka
všechny zavedené bankovní instituce a raději nabízejí
vlastní flexibilnější, a tak i výhodnější finanční produkty ke
spoření na důchod. Zajištění se na stáří patří svým způsobem k základním lidským instinktům a většina občanů si uvědomuje nutnost myslet na důchod. Možností je však
mnohem více a leckteré z nich jsou daleko důmyslnější než
2. pilíř.
Jedním z prostředků zajištění se na stáří je vlastnictví
vhodného nemovitého majetku k finančně dostupnému bydlení tak, aby byl co možná nejméně energeticky náročný
a velikostně vhodný. Nemovitý majetek, který ztrácí hodnotu pomaleji, může ve stáří sloužit také jako zdroj příjmů
z pronájmu, který bude adekvátní aktuální cenové hladině.
Další z možností je skutečně proaktivní politika zaměstnanosti starších osob a aktivní udržování seniorů v pracovním
procesu tak, aby spolu se zvyšující se hranicí odchodu do
důchodu byli schopni skutečně najít adekvátní práci. Důstojný život v důchodovém věku lze umožnit také nabídkou
širokého množství služeb, včetně dostupného bydlení
a zdravotní péče, zvýhodněných cen dopravy, kultury a dalších volnočasových aktivit. Pokud stát vytvoří pro seniory takovéto prostředí, budou nižší penze, jež zřejmě bude muset
Česká republika v budoucnu zavést, snáze akceptovatelná.
Velmi tradičním způsobem zajištění na stáří, kterým však
současná vláda zcela očividně opovrhuje, je soudržná rodina, tedy základní jednotka lidské společnosti, jež své starší
členy odpradávna důstojně zajišťovala. Stát by v tomto
směru měl vytvářet podmínky, ve kterých se bude rodit dostatečný počet dětí, a umožnit rodičům budovat prostředí,
v němž dokáží vychovat produktivního jedince.
I přes naznačené možné cesty je průběžný důchodový
systém jako základní pilíř jeden z nejvýznamnějších sociálních výdobytků lidstva a zároveň nejstabilnější systém, který
umožňuje předejít časovému znehodnocení peněz inflací
a rizikům kapitálových trhů. Mzdy jsou obvykle v souvislosti
s inflací valorizovány a tomu odpovídá také velikost odvodů, ze kterých jsou následně důchody vypláceny. Stát
však zároveň musí zajišťovat dostatečnou nabídku práce ak-
tivní politikou zaměstnanosti a dostatečné množství plátců,
aby se objem prostředků, ze kterého se vyplácí důchody,
vždy naplnil. Nejzásadnějším problémem důchodové reformy České republiky je však absence
Monika Hermannová
kvalitní
diskuze
a následné dohody
je studentkou VŠE a PF UK, prapolitických stran na
cuje jako asistentka nástabilní podobě důměstka hejtmana pro
chodové reformy.
finance a ekonoBez ní budeme my
miku Plzeňského
všichni
nedobrokraje. Je místopvolně hrát důchodoředsedkyní ÚKK
vou loterii.
MSD.
O lukrativní chudobě a vyvracení mýtů
V lednu loňského roku vstoupila v platnost novela zákona o
pomoci v hmotné nouzi z dílny Ministerstva práce a sociálních
věcí. Ministerstvo se tímto počinem snažilo omezit „podnikavce“
s ubytovnami, na jejichž předražené nájemné šla větší část z přibližně jedné miliardy korun, kterou stát ročně vynaloží na doplatek na bydlení (neplést s příspěvkem na bydlení, u kterého je
podmínkou trvalé bydliště v bytě či domě, u doplatku výjimka
umožnuje podporu též jiného než nájemního bydlení; např. ubytování na ubytovně).
Dávka na bydlení do té doby totiž
nebyla zastropována a mířila často na
účty majitelů ubytovacích zařízení, kterým tento byznys přinášel nemalé zisky.
Pokoj pro vícečlennou rodinu bez sociálního zařízení za částku dvanáct či čtrnáct tisíc měsíčně nebyl výjimkou. A to
často v problémových lokalitách, kde
by jinak „tržní nájemné“ dosahovalo
zlomku této částky. Podle zmíněné novely tak bude nejvyšší možný příspěvek
7068 korun pobírat žadatel v Praze,
v obcích do 10 tisíc obyvatel pak může
doplatek na bydlení činit maximálně
4379 korun. Nově navíc nejvyšší
dávku dostane 4členná rodina a s dalšími členy již tato dávka neroste.
Částka 17 269 Kč tak je oním dlouho
očekávaným „stropem“.
Podle vládní Agentury pro sociální
začleňování ovšem nová opatření provozovatele ubytoven ke snížení předražených cen nepřinutila. Využívají
totiž toho, že zejména početnější romské rodiny (i ty naprosto bezproblémové) si z důvodu zakořeněných
předsudků ve společnosti těžko hledají
jiné nájemní bydlení a že pro chudší ro-
diny bývá problém našetřit si na kauci
ve výši několika měsíčních nájmů.
Mnoho obyvatel se tak snaží dále
uskrovnit a výpadek v doplatku za bydlení pak kompenzuje dávkami na živobytí.
Zajímavý pohled na danou problematiku ve svém článku Přílévání oleje
místo hašení přináší sociolog a sociální
antropolog Štěpán Ripka (Lidové noviny, 19. dubna 2013). Ten shrnuje
výtky proti ubytovnám do „5 mýtů“,
které vyvrací. Prvním je, že ubytovny
jsou vhodné jako přechodné řešení krizové situace v bydlení, podle Ripky
v nich naopak velká část klientů žije trvale. Druhým mýtem je pak tvrzení
o tom, že ubytovny „řeší“ bezdomovectví. Nikoliv, argumentuje. Čím více
nestandardního ubytování se pro bezdomovce postaví, tím větší bude množství lidí, kteří v něm budou (muset) žít.
Třetím je dále tvrzení, že režim ubytoven připraví na bydlení lidi, kteří bydlet
neumějí. To se ale nestává, jelikož klient ubytovny se místo zkušenosti spolužití s majoritou pouze „adaptuje“ své
roli obyvatele ubytovny.
Zbylé dva mýty, které Ripka vyvrací,
se pak týkají skutečnosti, že obyvatelé
ubytovny jsou snadno rozpoznatelní sociálními pracovníky pro případnou sociální pomoc a dále, že prostředí
ubytoven napomáhá ve vytváření sociálních vztahů a komunit.
Stát, respektive samosprávy, by tak
neměly vynakládat veřejné prostředky
na výstavbu a podporu ubytoven, ale
měly by usilovat o přípravu a schválení
zákona o sociálním bydlení a dalších
prostředků, které budou zvyšovat dostupnost standardního nájemního bydlení. K tomu je ale potřeba ona často
zmiňovaná „politická vůle“ k prosazení
opatření, jež patrně nebudou pro majoritní populaci dostatečně „sexy“.
A také podstoupit riziko dočasné ztráty
politických bodů u veřejnosti. Přesto
platí, že veřejný zájem stojí o mnoho
výš než zájmy provozovatelů ubytoven. Zvlášť s přihlédnutím na to, že jejich mnohdy lukrativní byznys je
založen na (prohlubující se) chudobě jiných.
Jakub Štědroň
je doktorandem
na FF UK a ředitelem Domu národnostních menšin,
o.p.s. Je šéfredaktorem časopisu Ventil.
11.
Kdo bude jmenovat profesory?
V květnu rozčeřil už tak poněkud neklidné
vody české politiky prezident Miloš Zeman, který
odmítl jmenovat českého literárního historika a
pedagoga Martina C. Putnu profesorem. Prezidentovo odmítnutí rozpoutalo debaty o tom, zda
vůbec prezident může odmítnout jmenování akademika, který řádně prošel řízením o jmenování
profesorem, a zda by pravomoc jmenovat profesory měla i nadále zůstat v rukou hlavy státu.
Osobně jsem sledovala tento spor s velkým zájmem,
protože mě velmi zajímaly názory odborné veřejnosti na
tento problém, a když se mě na toto téma otázal i (prozatím nejmenovaný) ústavní soudce profesor Vladimír Sládeček při státní závěrečné zkoušce ze správního práva, přišlo
mi zajímavé podělit se o své dojmy i zde ve Ventilu.
Každému jmenování předchází řádné řízení
Pravomoc prezidenta jmenovat profesory je zakotvena
v zákoně o vysokých školách. Tomuto jmenování ovšem
předchází tzv. řízení ke jmenování profesorem, kde se prokazuje pedagogická, vědecká nebo umělecká kvalifikace
uchazeče. Řízení o jmenování profesorem podléhá akreditaci tak jako všechny studijní programy vysokých škol. I k
akreditaci tohoto řízení podává své stanovisko akreditační
komise, která je složena z 21 významných odborníků z teorie a praxe. O samotné akreditaci i zde ovšem rozhoduje
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Řízení se zahajuje na návrh uchazeče, který musí být podepřen alespoň dvěma písemnými stanovisky profesorů téhož nebo
příbuzného oboru, nebo na návrh děkana nebo rektora podaný vědecké radě fakulty. Tento návrh pak schvaluje pětičlenná vědecká rada složená z profesorů, docentů dalších
významných představitelů uchazečova oboru. Teprve poté
přichází samotný formální akt, kdy prezident republiky má
slavnostně profesora jmenovat.
Celý proces jsem ve zkratce popsala z toho důvodu, aby
bylo vidět, že jmenovací akt prezidenta už je opravdu jen
jakýmsi „stvrzením“ řádnosti řízení o jmenování profesorem, prezidentovi nepřísluší podle mého názoru nikterak
hodnotit odborné působení uchazeče, protože z toho důvodu přeci proběhlo celé řízení. Prezident má samozřejmě
právo se k osobě uchazeče vyjádřit a sdělit veřejnosti své
pochyby o vhodnosti kandidáta, ale nesouhlasím s tím, že
si může osobovat pravomoc rozhodovat o tom, koho profesorem jmenuje a koho ne. Titul profesora by měl být vrcholem kariéry akademika a pedagoga, jedná se o titul
akademický, nikoli politický. O oprávněnosti žádosti uchazeče o tento titul rozhodují odborníci z jeho oboru, kteří
podle mého názoru mohou objektivně zhodnotit zásluhy a
přínos uchazeče pro akademickou obec.
Role prezidenta při jmenování je čistě správní
Prezident je i přes svou nadstranickost politikem, který
by neměl zasahovat do svobody vědy ani výuky na vysokých školách. Řízení o jmenování profesorem by mělo být
12.
apolitické a prezident by zde měl vystupovat v roli hlavy
státu, která aktem jmenování profesora projevuje úctu k vysokému školství a svobodě vědy, výzkumu i umělecké tvorby.
Samozřejmě by neměl být „strojem na podpisy“, jak se prezident vyjádřil, ale měl by být podle mého názoru pojistkou
proti jmenování profesorem u osob, u kterých došlo k opravdovému a závažnému pochybení v řízení o jmenování, a
prezident by v tomto případě měl namítat konkrétní vady,
aby řízení o jmenování mohlo být případně přezkoumáno.
Domnívám se, že pokud má prezident ke konkrétní osobě
výhrady spočívající ať už v politických či názorových neshodách, nemělo by to být důvodem k odmítnutí podpisu.
Akt prezidenta v tomto případě je aktem správním, prezident jedná jako správní úřad a jeho rozhodnutí by dokonce
mohlo být přezkoumatelné před správními soudy. Pakliže
by tedy prezident Zeman odmítl jmenování podepsat, mohli
bychom se dočkat zajímavého soudního řízení.
Žádná alternativa není bez výhrad
Prezident nakonec ovšem učinil kompromis, kdy souhlasil, že jmenování Martina C. Putny podepíše, ovšem titul mu
bude muset předat ministr školství. Toto by se po novele zákona mohlo stát běžnou praxí, s čímž ovšem řada kritických
hlasů jak z řad politiků tak akademiků nesouhlasí. Nutno
podotknout, že ministerstvo je monokratický státní orgán,
vysoce politický a na rozdíl od prezidenta i stranický. Jmenování by tedy ztratilo symbolický ráz a ztratilo by nadstranickost a podle mého názoru i jakousi gloriolu
výjimečnosti. Domnívám se ale, že je to pořád lepší řešení
než svěřit jmenování profesorů rektorům. I to je totiž jedno
z diskutovaných řešení. Nejenže by tímto ztratilo jmenování
profesorů opět svou symboliku, ale jak se ve sdělovacích
prostředcích vyjádřil bývalý rektor Masarykovy univerzity
Jiří Zlatuška, mohlo by dojít k různým excesům, a „existuje
tu také korupční potenciál spojený s udílením titulů.“
Podle mého názoru ani jedno z navrhovaných řešení
není ideální, první povede k politizaci jmenování profesorů,
v druhém případě sice bude zaručeno, že politika do jmenování nezasáhne, ovšem je zde vysoká pravděpodobnost
možné manipulace a korupce.
Podobná praxe, kdy prezident jmenuje profesory, funguje i v kulturně a historicky příbuzných zemích, jako je Slovensko, Maďarsko nebo Polsko. Domnívám se tedy, že i v
naší republice by profesory měl nadále jmenovat prezident,
a nikoli přiznat tuto
pravomoc ministru
Markéta Pospíšilová
nebo
rektorovi.
Hlava státu může
studuje pátý ročník
tímto způsobem i
Právnické fakulty
vyjádřit úctu vzděUniverzity Palacklání a vědě a ocenit
ého v Olomouci a
ocenit práci akadeje členkou MSD
miků a jejich přínos
Přerov.
naší zemi.
Úspěšná cesta TOP 09 po zádech ODS
Foto: HN- Martin Svozílek
Známé pravidlo říká, že co se vládě v rámci legislativního procesu nepodaří prosadit v prvních dvou a půl až třech letech volebního období, nemá v posledním roce takřka žádnou šanci projít. Ve
všech vyspělých demokraciích je skutečně poslední rok ve znamení
začínající volební kampaně, která v tomto období zásadním způsobem determinuje práci jak exekutivy, tak legislativy.
I z dosud konstruktivně a umírněně manentně. Tím hlavním důvodem přitom
jednajících politiků se alespoň před nejsou ani tak nejrůznější volby proběhzraky médií stanou radikální ideologičtí nuvší v poslední době, tedy krajské, sebojovníci, kteří hrdě třímají prapor své nátní či prezidentské, ale především
strany na barikádách a s bojovým zaní- konstelace povolebního uspořádání,
cením obhajují oprášené hlavní progra- která se promítnula do složení kabinetu
mové principy své strany. Z dosavadních premiéra Nečase. Vláda postavená na
koaličních smluv se stávají cáry papíru, tehdy třech stranách (ODS, TOP09, VV)
neboť byly stejně uzavřeny jen z nouze, v sobě už v době svého vzniku nesla lakoaličnímu partnerovi se stejně nedalo tentní potenciál nestability a budoucích
Bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda
nikdy věřit, byl pouze překážkou v uskutečňování programu dané strany a jediným poctivým a opravdovým partnerem
je vlastně některá z opozičních stran.
Tyto předvolební tanečky jsou však integrální součástí demokratického systému
a svým způsobem přispívají k permanentní pružnosti všech mechanismů.
Nečasova vláda nesla od začátku potenciál krizí
Nebyl by to však demokratický
systém, aby se občas některé věci nevyvíjely v rozporu se zaběhnutými zvyklostmi.
Typickým
příkladem
netradičního vývoje je i situace v naší
zemi. Každý, kdo pozorně sleduje vývoj
na naší politické scéně, vnímá, že předvolební kampaň u nás probíhá od posledních voleb v roce 2010 s výjimkou
prvního roku po volbách v podstatě per-
krizí. Z krátkodobého hlediska se plně
projevila labilita nejmenšího koaličního
partnera, u kterého se potvrdilo, že úspěšnou vládní stranu není možné budovat a rozvíjet pouze na principu
podnikatelského záměru, firemní struktury a hezkých dívčích tvářiček. Z dlouhodobého hlediska však byla hlavním
důvodem nestability postupně narůstající
rivalita ODS a TOP09, ze kterých se
stali úhlavní političtí soupeři na pravé
části politického spektra.
TOP 09 je nezdařený projekt
koaličního partnera
V tuto chvíli je již naprosto zřejmé,
že nadcházející volby nebudou pouze
o souboji pravice a levice, ale rovněž
budou rozhodovat o tom, která politická
strana bude v budoucnu hlavní silou
české pravice. Bylo by přitom historic-
kým paradoxem, kdyby TOP 09 vyšachovala ODS z pozice nejsilnější pravicové strany, když to byli právě někteří
představitelé ODS v čele s Mirkem Topolánkem, kteří byli duchovními otci
TOP 09, z níž chtěli vytvořit svého budoucího loajálního koaličního partnera.
Že však bude mít tento nápad pro ODS
až fatální důsledky, začalo být zřejmé
v relativně krátké době po volbách, kdy
se novému vedení ODS začal tento projekt postupně vymykat kontrole.
Pokud se podrobně zaměříme na
analýzu událostí posledních týdnů a měsíců, můžeme registrovat známky postupně gradujícího boje směřujícího
k nadcházejícímu hlavnímu střetu mezi
oběma největšími pravicovými stranami.
Typickým příkladem je vývoj na pražské
radnici. Když v listopadu 2011 nechala
ODS vyhodit z koalice sociální demokraty a uzavřela nové spojenectví s původně odstrčeným vítězem pražských
voleb TOP 09, mluvilo se o nápravě povolebního uspořádání, o logickém spojenectví a o programové blízkosti obou
stran, které budou v duchu pravicových
zásad pracovat pro blaho Pražanů. V té
době nikomu nevadilo, že slabší ODS
má primátora a TOP 09, byť s většinou
v Radě města, nemůže dle nastavených
pravidel svého partnera přehlasovat.
Celá idylka však netrvala ani rok a na
modrém koaličním nebi se začaly pomalu objevovat zatím neškodně vyhlížející bílé mráčky.
ODS je v Praze poprvé v opozici
Jejich počet však začal narůstat s tím,
jak postupně rostla nespokojenost mezi
představiteli pražské TOP 09, kterým
byla stále více trnem v oku situace, kdy
vnitřně rozhádaná a nejednotná ODS
má pražského primátora, jenž na sebe
upoutává veškerý mediální zájem, zatímco radní ze silnější a jednotné TOP
09 jsou pro většinu veřejnosti prakticky
neznámí. Zásluhu na tom, že se rychlá
bouře, která ve finále smetla ODS z vedení hlavního města, nepřihnala o několik měsíců dříve, mělo především
celostátní vedení TOP 09 v čele s Miroslavem Kalouskem. Ten nechtěl dopustit
nárůst napětí mezi vládními koaličními
13.
partnery, a předčasně tak ohrozit vládní
koalici, ve které se ODS postupně dařilo
se historicky znemožnit.
Ke kroku směřujícímu k převzetí
otěží vlády v Praze do svých rukou
a získání postu pražského primátora
dostala pražská TOP 09 zelenou
teprve poté, co začalo být zřejmé, že
volební preference TOP 09 začaly
opět, po krátkém období růstu souvisejícím s prezidentskou volbou, klesat.
ODS tak poprvé po 22 letech ztratila
pozici pražského primátora a ocitla se
v opozičních lavicích. Důležitou baštu
se tak TOP 09 podařilo konečně úspěšně dobýt a potvrdit tak pozici nejsilnější pravicové strany v hlavním
městě. Zbývalo tedy dosáhnout hlavního cíle a stát se nejsilnější pravicovou
silou na celostátní úrovni. V noci na
čtvrtek 13. června začaly události nabírat rychlý spád, který možná napomůže tomu, že se záměr představitelů
TOP 09 stane skutečností.
Lukáš Kaucký
vystudoval historii se specializací na
světové dějiny 20. století na FF UK. Poté
pracoval na Úřadu
vlády ČR a v EP. Byl
radním hl. m. Prahy
pro oblast kultury. Od
roku 2010 je
předsedou MSD.
ANO2011? Ne 2014!
Jak bývá zvykem, na českém politickém rybníčku se čas od času objeví nová politická strana,
která začne nabízet alternativu k tzv. tradičním
etablovaným politickým stranám. Na lid český,
spoléhající se ve své naivitě na blanické rytíře, působí tyto pokusy pozitivně a často se nechají zviklat k naprosto emocionální volbě, které již za
několik měsíců litují. Pro obsahově programovou
a dost často i personální vyprázdněnost takových
politických subjektů není možné nalézt jejich koncepční řešení politiky jako celku, ale velice dobrým
způsobem funguje výběr jediného tématu, který
se omílá neustále dokola.
Příkladů z minulosti máme řadu – v posledních dvou volebních obdobích to je ekologické téma zastupované Stranou
zelených a protikorupční téma zastupované Věcmi veřejnými.
Oba tyto subjekty dnes nalezneme na úrovni 2 % přízně voličů a jejich budoucnost se v nejlepším případě bude odvíjet
opět od komunální politiky, ze které vzešly.
Od VeVerek po Babiše
Nová kometa české politiky se jmenuje Ano 2011, založená Andrejem Babišem – úspěšným, ale velice kontroverzním podnikatelem. Ano 2011 se koncepčně od Věcí veřejných
a Strany zelených příliš neliší. Členská základna vybudovaná
především v Praze, program kratší než tento článek a hlavní
teze postavené na hněvu a vzdoru. Ano 2011 na rozdíl od
VV a SZ ani nedisponuje zkušenostmi z komunální politiky.
O hlasy českých voličů bude ve volbách do Poslanecké
sněmovny usilovat politické hnutí, které má v čele jako otce
zakladatele člověka, který se v Otázkách Václava Moravce
v České televizi bez okolků přizná ke korumpování politiků
a stěžuje si, že od dob Mirka Topolánka překročila výše
úplatků únosnou mez!
Andrej Babiš je ale ostřílený matador a ví, co si může dovolit říct – bez důkazů a díky promlčenosti některých skutků
může klidně napsat knihu. Andrej Babiš chce využít obecného
znechucení s politikou a použije k tomu zbraň, kterou zatím
nikdo významně nepoužil – kapitál. A toho má Andrej Babiš,
díky svému Agrofertu, dostatek.
Kapitál opravdu může ovlivnit výsledek parlamentních
voleb, pokud je použit efektivně. Je otázka, zda toho bude
14.
Andrej Babiš schopný, ale jeho dosavadní kroky ukazují, že
je zřejmě na správné cestě.
Účel světí prostředky
Machiavelli zjevně není Babišovi cizí a pragmatická teorie moci se v jeho postupech objevuje velice zřetelně. Připomeňme si Babišův výrok: „V Česku si už na demokracii
bohužel jen hrajeme. Média jsou zmanipulovaná.“. Nad manipulací médií není nutné dlouze spekulovat – na tom se shodneme.
Ale od manipulace médií je jen krůček k manipulovatelnosti médii. A toho si je Andrej Babiš velice dobře vědom.
Který z jeho politických konkurentů se může pochlubit tím, že
vydává týdenník (5+2), finančně podporuje investigativní server (Česká pozice) a koupě nejsilnějšího bulvárního deníku
(Axel Springer, Blesk) je na spadnutí.
Tím ale mediální angažovanost Andreje Babiše nekončí.
Není to tak dlouho, kdy odstoupil od vyjednávání o převzetí
Centrum Holdings a TV Pětka. Předpokládám, že významný
vliv na tuto „neakvizici“ měl nízký dopad těchto médií na cílovou skupinu. O to logičtěji se jeví angažování reklamního experta a velkého odborníka na sociální a online média jako
vedoucího oddělení komunikace ANO 2011. Není náhodou,
že se Andrej Babiš stal Objevem roku v anketě Tweet roku.
Máme už dost populistů?
ANO2011 je volební business projekt ne příliš nepodobný
projektu Věcí veřejných, ale obávám se, že bude významně
úspěšnější. Ačkoliv se to nezdá, bude ANO2011 pro sociální
demokracii významný soupeř, mířící na podobnou cílovou skupinu. O tom, že si to chce Babiš se sociální demokracií otevřeně rozdat, svědčí nedávné politické angažování Martina
Komárka jako jednoho z lídrů ANO2011.
Čeká nás tedy mediální masáž na plný plyn a na všech
frontách. A teprve
volby ukážou, zda
se v České republice Tomáš Meisner
zrodil nový Silvio
Berlusconi, nebo již vystudoval VŠE
občané mají dost v Praze a je místotěchto ideově prázd- předsedou MSD
ných a populistic- pro finance.
kých pseudostran.
Europoslanec Vojtěch Mynář: Nesmíme dopustit vznik ztracené generace
Nejpalčivějším problémem je nezaměstnanost. Je to sociální zlo,
které vytváří pocit zoufalství a beznaděje, rozšiřuje pocit nejistoty, v rizikových
regionech
zvyšuje
kriminalitu, zhoršuje mezilidské
vztahy, má dlouhodobé nebo trvalé
dopady na zdraví i psychiku lidí.
Jak jsem nedávno zmiňoval na březnovém plenárním zasedání ve Št-
V létě to bude již rok, co
jste se stal poslancem Evropského parlamentu za ČSSD.
Jak jste se během té doby
v Parlamentu aklimatizoval?
Líbí se Vám v Bruselu a Štrasburku?
Je pravda, že jsem poslancem
poměrně krátce, ale s o to větším
nasazením jsem se musel mandátu
ujmout. Nastoupil jsem do rozjetého
vlaku, proto na procházky po Bruselu není vůbec čas. Rok 2012 byl
rokem pokračující hospodářské
krize, což přímo souvisí s mojí prací
v rozpočtovém výboru. Dopady hospodářské krize jsou vidět všude a já
jsem přesvědčen, že právě nyní
musí Evropa, a Evropský parlament
jako zástupce občanů o to více,
ukázat svoji roli v boji proti důsledkům krize.
Co by tedy podle Vás měla
Evropská unie řešit prioritně?
Ve které oblasti je situace nejzávažnější?
rasburku, nejvíce alarmující je
v tomto ohledu situace mladých lidí.
V České republice je bez práce pětina mladých do 25 let, přičemž nejhorší situace je na severu Čech
a v Moravskoslezském kraji, kde je
to téměř 30 %. V Řecku či Španělsku se tato míra blíží dokonce 60
%! V takovémto prostředí vážně
hrozí vznik 'ztracené generace',
tedy skupiny lidí, kteří se nenaučili
pracovat, protože jim to nebylo
umožněno, nebo přijali sociální nejistotu, jelikož nic jiného nepoznali.
Tento trend je pro mně nepřijatelný
a jako europoslanec udělám
všechno pro to, abych jej zvrátil.
Jaké to má podle Vás řešení?
Samozřejmě neexistuje jednoduchý recept, musíme však vytvořit cílenou a vícesložkovou podporu. Já
osobně vkládám naděje do tzv. Záruky pro mladé, která má mít k dispozici 6 miliard eur do roku 2020.
Nepřímo, ale velmi dobře v tomto
Zdroj: ČT24
V Evropském parlamentu zasedá
Vojtěch Mynář (69) méně než rok
(loni v létě nastoupil po zemřelém
Jiřím Havlovi), své práce v Rozpočtovém výboru se však zhostil s vervou. O palčivých problémech,
mezi něž patří vysoká míra nezaměstnanosti mladých lidí, si s Vojtěchem Mynářem povídala Vendula
Havlíková.
ohledu funguje také program Erasmus. Počet studentů, kteří díky němu
vyjedou do zahraničí, se každoročně zvyšuje. Zdokonalí se ve znalosti cizích jazyků, načerpají nové
zkušenosti a velké množství z nich si
pak v cizině najde práci.
Inspiraci můžeme hledat také
v rakouském modelu tzv. „duálního
systému vzdělávání“, který vytváří
komplexní podporu pro mladé,
a díky němuž má Rakousko druhou
nejnižší míru nezaměstnanosti v EU.
Propojení vzdělání a praxe již při
studiu je nesmírně důležité, například v technických a vědeckých oborech jsou v tomto ohledu mladí Češi
úspěšní. Evropská unie by dále měla
směrovat investice do projektů, které
zlepšují možnost uplatnění mladých
technicky nadaných lidí. Dobrým
příkladem je vodní koridor DunajOdra-Labe, který má propojit tři evropská moře a pro ČR zajistit, aby
se nestala jedinou zemí v EU bez
kvalitního napojení na námořní dopravu.
Zmiňujete program Erasmus, ten měl ale v minulosti
opakovaně problémy s nedostatkem financování. Proč
mají na špatné hospodaření
Bruselu doplácet právě studenti?
Málokdo si uvědomuje, že unijním rozpočtem z 80 % hospodaří
členské státy. V případě nedostatku
prostředků na program Erasmus, ale
například i na politiku soudržnosti,
je na vině především jejich schizofrenní chování. V Radě opakovaně
prosazují snižování výdajů, tlačí
roční rozpočty níže, než jsou aktuální potřeby, a pak se diví, že má
EU problémy dostát svým závazkům. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný, ale to by vydalo na
samostatný článek.
Poddimenzovanou aktivní
politiku zaměstnanosti naší
současné české vlády všichni
bohužel známe. Jaké možnosti však nabízí EU a jak je
15.
možné z jejího rozpočtu efektivně podpořit zvýšení zaměstnanosti mladých?
Hlavním finančním nástrojem pro
boj s nezaměstnaností je Evropský
sociální fond, to platí i pro mladé
nezaměstnané. Balíček na podporu
zaměstnanosti mladých z prosince
2012 obsahuje již zmíněnou Záruku. Evropský program pro zaměstnanost a sociální solidaritu,
zkráceně program Progress, připravuje posílení inovací a navrhuje
téměř 100 miliónů eur na mikrofi-
nancování, tj. poskytování malých
půjček pro malé podnikatele za účelem motivace k tvorbě nových pracovních míst. Program „Mládí
v akci“ podporuje neformální vzdělávání, do kterého spadají i evropští
dobrovolníci. Před čtyřmi lety vznikl
speciální „Erasmus pro mladé podnikatele“ a program „Tvoje první
práce přes EURES“, který pomáhá
mladým Evropanům hledat práci
v jiném členském státě. Jak sami vidíte, možností je celá řada, nesmíme však zapomínat, že je také
na České republice a především na
její vládě, jak efektivně dokáže prostředky z EU čerpat.
Ptala se Vendula Havlíková
Vojtěch Mynář (69)
Se stal europoslancem v červenci 2012. Vystudoval ekonomii a členem ČSSD je
od roku 1997. V minulosti působil jako komunální politik v Ostravě.
Zahraniční klub MSD: Zintenzivníme spolupráci s kolegy z Německa,
Rakouska a Slovenska
V posledním březovém víkendu se již podruhé
sešli členové Zahraničního klubu MSD. Tentokrát
uspořádali společné zasedání s německými přáteli ze Saska (JUSOS), kteří byli v Praze na velikonočním výletu.
Na programu byla mimo jiné přednáška předsedy ÚKK
MSD Františka Střídy o rozdílném konceptu energetické politiky ČR a Německa a prezentace Jakuba Štědroně o činnostech Domu národnostních menšin v Praze. Během
nedělního dopoledne účastníci probrali problematiku nezaměstnanosti mladých a privatizaci vodních zdrojů v EU.
V rámci zlepšení vzájemných vztahů s rakouskými a slovenskými mladými sociálně demokratickými kolegy jsme se
na začátku června setkali v Dolních Dunajovicích na Jižní
Moravě. Této seznamovací akce se zúčastnili i zástupci MSD
z Olomouckého kraje a Zlínského kraje.
16.
Panuje všeobecná shoda, že by se zástupci příhraničních
krajských klubů měli navštěvovat častěji a spolupracovat na
společných akcích, organizovat happeningy i protestní demonstrace. Zlepšení strategické spolupráce může MSD pomoci v rámci vztahů v mezinárodních levicových
organizacích, ale také při společné koordinaci zahraničních
cest. V tomto ohledu už spojenectví přineslo první ovoce –
Zástupci MSD odcestují s rakouskou
Stijn Croes
a švýcarskou delegací na letošní
je místopředseda
kemp YES v TuMSD pro zahraničí.
recku, kde budou
Pracuje jako tajemorganizovat společník ČSSD v Evropnou
středoevropském parlamentu.
skou párty.
Pozdrav z Bruselu: Stáž na sekretariátu frakce S&D
Díky Zahraničního oddělení MSD v současné době absolvuji
stáž na sekretariátu frakce sociálních demokratů (S&D)
v Evropském parlamentu v Bruselu. Díky této pětiměsíční stáži
se mi daří získávat nové vědomosti, zkušenosti a pracovní
dovednosti, které bych ráda využila po návratu do ČR. Rovněž
se seznamuji s fungováním této evropské instituce a rozšiřuji
si své znalosti, které se týkají nejen evropského dění, ale i aktuálních témat světové politiky. Pobyt zde přispívá k mému
celkovému osobnímu rozvoji.
Každý nově příchozí stážista, který
působí na půdě sekretariátu frakce
S&D, pracuje pod vedením tzv. tutora,
který je mu přidělen. Mým tutorem je
Španělka Eva Pilar Sanjan Guerrero,
která se na sekretariátu zabývá dopravním výborem EP. Dále je stážistovi
přidělena oblast, se kterou se
podrobně seznamuje a zpracovává
a plní úkoly, které do této oblasti
spadají. Já v současné době pracuji
pro Výbor pro dopravu a turismus. Je
pro mne velká příležitost seznámit se
s touto problematikou. Jde nejen
o získávání nových informací, ale
rovněž mohu být přítomna na
nejrůznějších jednáních a prezen-
tacích, a vidět tak průběh řízení
v praxi.
Úkoly mi jsou přidělovány ze
strany mého vedoucího. Jedná se
o rozmanitou činnost, jako je např.
účast na konferencích, seminářích,
vypracování zápisů, vyhledávání
a shromažďování dat a podkladů pro
různá jednání, při kterých jsou např.
navrhovány změny v legislativě apod.
Na půdě Evropského parlamentu
rovněž velice často probíhají různé
debaty, semináře, konference na
nejrůznější témata, kterých se můžete
ve svém volném čase zúčastnit.
V rámci pětiměsíční stáže mám
možnost zúčastnit se plenárního
zasedání Evropského parlamentu ve
Štrasburku. Této příležitosti samozřejmě využiji.
Je velice zajímavé pracovat mezi
lidmi, kteří jsou příslušníky různých
evropských národů. I to vnímám jako
velkou zkušenost, sledovat jejich
způsob myšlení, chování a jednání.
Zatím jsem se zde setkala jen s velice
seriózním
jednáním,
ochotou
a vstřícností. Možná je to tím, že všem
nám jde o společnou věc.
Karolína Nováková
studovala mezinárordní vztahy a východoevropská studia na
Západočeské
univerzitě v Plzni.
Pracuje jako asistentka radního
města Plzně.
Sýrie ve hříčce velmocí
Dnes již déle než dva roky probíhají v Sýrii
boje mezi povstalci (sunnity) a vládními jednotkami (šíity a křesťany). Média prezentují boj
mezi oběma znesvářenými tábory jako boj za
svržení tyranie a nastolení demokracie, ale je
tomu skutečně tak? Jde o boj místních, nebo
v pozadí stojí někdo třetí? Abychom mohli
pochopit celý smysl a podtext války, musíme se
vrátit o několik let zpět, kdy země Blízkého východu ovládaly evropské mocnosti.
Arabské země ve studené válce
Země Blízkého východu vždy poutaly pozornost evropských mocností, procházela tudy hedvábná stezka,
důležitá obchodní trasa pro dopravu zboží mezi Evropou
a Asií. Důležitost toho regionu stoupla zejména po dobudování Suezského průplavu v roce 1869. Přesto se naplno
boj o vliv nad oblastí Blízkého východu rozhořel až po
konci první světové války. Osmanská říše, která byla do té
doby politickým hegemonem oblasti, procházela těžkým
revolučním obdobím a jakožto jedna z poražených zemí
Centrálních mocností musela postoupit oblast Blízkého východu vítězům Velké Británii (Palestinu, Zajordánsko,
Mezopotámii) a Francii (Libanon, Sýrii). Egypt byl pod brit-
skou nadvládou již od roku 1882. Tato situace panovala
až do konce druhé světové války, kdy získaly nezávislost
Libanon, Sýrie, Irák (dříve Mezopotámie) a Zajordánsko.
Celé období konce čtyřicátých a padesátých let se
odehrává v režii úpadku moci západoevropských zemí
a vyostřování situace pod tíhou arabského nacionalismu.
V roce 1948 vstoupil na uvolněné místo v touze za
posílením vlivu Sovětský svaz, který materiálně podporoval
nově vzniknuvší stát Izrael proti státům tehdejší Arabské
ligy, sestávající z Egypta, Jemenu, Saudské Arábie,
Libanonu, Sýrie, Zajordánska a Iráku, jež okamžitě vyslala
vojáky na obsazení Izraele. Konflikt nakonec skončil v roce
1949 vítězstvím Izraele. Další důležitou ztrátu vlivu utrpěli
Britové v roce 1951 v Íránu, kde byl sesazen prozápadní
šáh Muhammad Réza Pahlaví, jehož nahradila vláda premiéra Mossadeka, který znárodnil veškerý ropný průmysl
patřící převážně Británii a USA. Ve stejném období vstupují
do hry Spojené státy americké, které se staly ochotným
opatrovníkem Izraele, který Sovětský svaz opustil na
základě protižidovských nálad a procesů v samotném
Sovětském svazu. V roce 1953 došlo v Íránu opět
k převratu podporovaném Američany, jenž vynesl k moci
sesazeného šáha. Sovětský svaz naopak posiloval svou
17.
moc v arabských státech, zejména po roce 1956, kdy se
prezidentem v Egyptě stal Gamál Násir, který se následkem vývoje v Íránu přimkl na stranu Sovětského svazu.
Násir prakticky bezprostředně po získání moci znárodnil
Suezský průplav, čímž oslabil moc Francie a Británie.
V roce 1956 byly na Blízkém východě dva nepřátelské
tábory Sovětský svaz, Sýrie, Egypt na jedné straně, na
druhé Izrael, Saudská Arábie, Británie, Francie a USA.
V témže roce vtrhl Izrael na Sinajský poloostrov. Toho
využili Britové a Francouzi, kteří znovuobsadili Suezský
průplav. Díky rezoluci OSN se jednotky všech tří zemí
stáhly a nahradily je jednotky OSN. To byla velká porážka
pro Francii a Británii, které svůj vliv v oblasti prakticky
přenechaly USA. V roce 1961 se oba znesvářené tábory
Východu a Západu střetly v Jemenu, kde vypuklo povstání.
Povstalce podporoval Egypt, kdežto vládní síly Saudská
Arábie. Země tak zůstala po několik desetiletí rozdělena
na jižní pro-komunistickou Jemenskou lidově demokratickou
republiku a severní Jemenskou arabskou republiku.
Šedesátá léta a sedmdesátá léta pokračovala nadále
v soupeření dvou táborů Izraele a Arabských států. Přesto
můžeme spatřovat jisté oslabování pozic Sovětského
svazu, zejména po vypovězení sovětských poradců
z Egypta v roce 1972. V roce 1974 zasáhla západní
země ropná krize. Země OPEC zvedly cenu ropy o 70 %
a přestaly zásobovat západní země, které podporovaly
Izrael.
I když embargo po několika týdnech skončilo,
důležitost Blízkého východu ještě vzrostla. Arabské země si
18.
byly stále více vědomy svého vlivu a to si žádalo i rozdílný
přístup mocností. Díky jejich zprostředkování došlo
v březnu 1979 k podepsání mírové dohody mezi Izraelem
a Egyptem. Následkem přijetí mírové dohody byl prezident Sadat v říjnu 1981 zavražděn fundamentalistickým
Muslimským bratrstvem. Přesto se Egypt stále těsněji
přikláněl k USA.
Mezitím se Írán díky svému ropnému bohatství a pomoci západních státu stal regionální vojenskou mocností.
Když vypuklo v roce 1970 povstání v Ománu, neváhal šáh
poslat své jednotky na pomoc místnímu sultánovi.
K porážce marxistů došlo v roce 1975. V samotném Íránu
ale rostla v 70. letech nespokojenost s šáhovou vládou.
Představitelem opozice byl Ajatolláh Chomejní, který pobýval v exilu. Na jaře 1979 došlo v Íránu k převratu
a Chomejní se vrátil do Íránu. Spojené státy tím ztratily jednoho ze svých největších spojenců v oblasti. V září 1980
se rozhořel konflikt mezi sunnitským Irákem a šíitským
Íránem. Nakonec po patové situaci, která panovala po
většinu války, přijaly obě strany v srpnu 1987 příměří.
V roce 1975 vypukla v Libanonu po zavraždění vůdce
křesťanské frakce občanská válka. O rok později křesťané
spolu se Syřany Palestince porazili a dosáhli křehkého
míru. V roce 1978 napadli křesťané syrské jednotky
a došlo k rozdělení hlavního města Bejrútu na dva
znepřátelené tábory. Následkem stoupajícího počtu útoků
Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) vůči Izraeli
zaútočily izraelské jednotky v roce 1982 na jižní Libanon,
aby zlikvidovaly tábory OOP. V srpnu 1982 bylo dohod-
nuto příměří. OOP se přesunulo do Tuniska a syrské jednotky se stáhly zpět do Sýrie. V září 1982 po zavraždění
nového prezidenta vstoupili Izraelci opět do Bejrútu, aby
odzbrojili zbylé muslimy. Toho využily křesťanské jednotky
a občanská válka se rozhořela nanovo. V říjnu 1982 vstoupily do země mezinárodní jednotky, které měly udržovat oba znepřátelené tábory od sebe. Pod tíhou bojů se
ale mezinárodní jednotky počátkem roku 1984 stáhly.
Izraelci se stáhli v roce 1985. Jediný, kdo zůstal, byli
Syřané. Ve stejném roce se do popředí dostala v Libanonu
šíitská islámská skupina Hizballáh. Nyní bojovali všichni
proti všem (křesťané, šíité, sunnité). Válka skončila až
v roce 1989 přijetím Taifské dohody válčícími stranami.
Na základě výše popsaných faktů, můžeme usoudit, že
velmoci měly po období padesátých a šedesátých let eminentní zájem na získání rozhodující převahy na Blízkém
východě a za tímto účelem podporovaly své spřátelené
země. V sedmdesátých letech můžeme sledovat první
známky o snahu vytvoření jakési rovnováhy velmocí, jež
podporují již jen své věrné spojence a snaží se o vytvoření
statu quo. To dává příležitost k vyniknutí fundamentalistických muslimských a křesťanských skupin. Mezi muslimy není
střet jednotlivých islámských skupin ještě tak markantní,
přichází až v osmdesátých letech, kdy dochází ke střetu
sunnitů a šíitů v konfliktu mezi Íránem a Irákem a také
v občanské válce v Libanonu. Bylo takřka jisté, že tento
trend bude pokračovat i v letech devadesátých.
Blízký východ po konci studené války
V roce 1990 obsadil Irák svého souseda Kuvajt. Jako
odveta na tento akt byla utvořena mezinárodní aliance
v čele s USA a Saudskou Arábií. Irák byl poražen a byly
na něj uvaleny sankce. Po čas devadesátých let USA
posilovaly svou moc a zasadily se o přijetí dohody mezi
OOP a Izraelem v roce 1993, na jejímž základě vznikla
Palestinská samospráva. V roce 1994 podepsal Izrael
mírovou smlouvu s Jordánskem. V roce 2000 se izraelské
jednotky stáhly z jižního Libanonu, ale již v roce 2006 se
sem vrátily, aby zničily odpalovací stanoviště pro rakety
hnutí Hizballáh, které jimi Izrael ostřelovalo. Po dosažení
cíle se izraelské jednotky stáhly. V roce 2009 vstoupily
izraelské jednotky do pásma Gazy, aby zde zničily
odpalovací stanoviště tentokrát palestinského hnutí Hamás.
V roce 2012 provedl Izrael za stejným účelem letecké
útoky.
Situace na Blízkém východě se mimo oblast Izraele
vyhrotila až po teroristickém útoku na New York v září
2001. USA následně obsadily se svými spojenci
Afghánistán a v roce 2003 Irák, kde místo sunnitského diktátora vznikla koaliční vláda podobná té v Libanonu.
Křesťany zde nahradili Kurdové. Tento systém fungoval až
do roku 2011, kdy Irák opustil poslední americký voják,
a země tak opět spadla na pokraj občanské války. Kurdský sever je de facto státem ve státě a zemi vládne šíitská
většina pod vedením Núrí Málikího. Faktické odstřihnutí
sunnitů od podílu na moci způsobuje, že dnešní Irák stojí
opět na rozcestí, kam dál. Stejný problém v rozložení sil
panuje také v sousední Sýrii, jen v opačném pořadí. Pouze
s tím rozdílem, že Saddám Husajn vládl v Iráku jako sunnita nad šíitskou většinou, v Sýrii vládne Bašár al-Asad
(alavita – šíita) nad sunnitskou většinou. Situace se
vyhrotila po vlně tzv. „Arabského jara“ v březnu 2011,
kdy po celé zemi probíhaly masové demonstrace požadující politické a hospodářské reformy. Asad reformy přislíbil,
ale když viděl, že bouře neustávají, došlo k použití síly ze
strany vládních jednotek. Tím začala občanská válka
v Sýrii, kdy na jedné straně stojí alavité s křesťany, které
podporuje Irák, Irán, Hizballáh, Rusko a v pozadí Čína.
Na druhé straně stojí povstalci, převážně sunnité, které
podporuje Saudská Arábie, Katar, Al-Kajda, Velká
Británie, Francie, Turecko a v pozadí USA. Po dvou letech
se občanská válka dostala do patové situace s mírnou defenzivou povstalců. Pod tíhou těchto okolností uvažují
některé západní země o vyzbrojení povstalců dodávkami
od sunnitských zemí a jejich západních spojenců.
S vyzbrojováním povstalců bych byl velmi opatrný, jelikož je zde evidentní, že zde de facto dochází ke střetu
dvou zájmových skupin. Na straně jedné stojí Rusko
a Čína, na straně druhé pak USA, západní země a sunnitské státy. Přesto je zde zajímavé sledovat proměnu jednotlivých mocenských zájmů. Spojené státy nevede do
podpory povstalců žádný racionální důvod, zásoby plynu
a ropy mají díky těžbě z břidlic veliké. S tím klesá také
dovoz zejména ropy z oblasti Blízkého východu do USA.
Také mocenský zájem nemusí být velký. Spojené státy mají
v oblasti velkého spojence v podobě Saudské Arábie, tak
nač se pokoušet o další nestabilní projekt v Sýrii. Spojené
státy tak přechází z pozice aktivního hráče na úroveň pozorovatele připraveného zasáhnout. Daleko zajímavější je
se zaměřit na Velkou Británii, Francii a Turecko. Velká
Británie a Francie chtějí posílit svůj kredit v oblasti Blízkého
východu, jak je patrno například z jejich podpory
povstalců v občanské válce v Libyi. Tam byla ale situace
o poznání jednodušší, jelikož opoziční ani vládní síly
nebyly reprezentovány tak rozmanitými uskupeními jako
v Sýrii. Největší motivací na získání vlivu má ekonomicky
prosperující Turecko, které pod vedením premiéra Erdogana cítí možnost posílení v oblasti. Volný prostor ostatně
Turecko dostane již v srpnu, kdy skončí embargo na dovoz
zbraní povstalcům. Vše je ale teď ještě zamotanější kvůli
protivládním protestům v samotném Turecku. Situace na
Blízkém východě
nebyla
nikdy
jednoduchá, proto Václav Drda
je velmi důležité
rozvažovat kroky, je studentem Souaby
nedošlo dobých dějin na
k výbuchu blízkový- Fakultě sociálchodního
„sudu ních věd UK a
s prachem“. Ne předseda pronadarmo se říká gramové komise
„Kdo seje vítr, sklízí MSD
bouři“.
19.
Jak se dnes dělá energetická legislativa
Na začátek tohoto příspěvku je třeba zavzpomínat. Psal se
rok 2007 a já byl v prvním ročníku doktorského studia na odborné energetické konferenci v Poděbradech. Tehdy tam vystupoval nějaký pan Korostenský, který si jako první postavil tzv.
fotovoltaickou farmu. V té době měla astronomických 600 kW
a stála 77 milionů Kč.
Na této konferenci se na něj dodal jako specialistu na tuto protehdy dívali jako na nějakého blematiku pro odbornou konferenci.
exota. V té době to byla investice, Tak to je asi ten svěží vítr, který nakterá se ideálně vrátila někdy mezi startovala paní předsedkyně, za
dvanácti a třinácti lety a to musel kterou pevně stál předseda vlády
ještě provozovatel chovat ovečky Nečas. Je pravda, že každý se
a v zimě chodit odmetat panely. Jen někde učí, jen si myslím, že toto
jsem v té době nechápal, proč to není pozice na učení.
stavěl na dřevěných podstavcích?
Ve vyhlášce 478/2012, vydané
Odpověděl mi: „Pět let mám da- ve spěchu na MPO 20. 12. 2012,
ňové prázdniny a pak dřeva shnijí, se mluví o době uvedení do proa tak je vyměním a odečtu z daní.“ vozu, která se řídí nabytím právní
O rok později už se tomuto pánovi moci licence. Tato věta reálně způnikdo nesmál. Někteří mu jen
říkali, že do toho šel moc
brzo. V roce 2009 už byl tento
pan nezajímavý loser. Byli tu
už jiní, kterým se začalo říkat
baroni. Energetiky byly na poplach, avšak na Energetickém
regulačním úřadu byl absolutní
klid. Nevím, jestli tehdy zaměstnanci stavěli, ale to se dozvíme
v
budoucnosti.
Sněmovna neměla také žádný
zájem se problémem zaobírat,
a nakonec to musela vyřešit až
distribuce nevydáváním stanovisek sobí, že jakýkoliv obnovitelný zdroj
k připojení.
je neprodejný, pokud nechcete přijít
Proč však tento článek píšu? o zelené bonusy. Protože je licence
Kvůli následnému řešení tohoto pro- nepřenosná a vztahuje se na spoblému byla mimo solární daně mo- lečnost, nastane teď celkem zajídifikována i vyhláška ERÚ, jež mavý kolotoč kvůli uvažovanému
stanovuje cenu, za kterou se vyku- zákazu akcií na doručitele. Spekupuje energie z obnovitelných zdrojů luje se, že ve fotovoltaických elektenergie. Také byl přijat nový zákon rárnách mají podíly někteří poslanci
o podpoře OZE 165/2012 sb. Že a pracovníci ERÚ, ti by tak museli
se tu dotýkám ERÚ? Tady se situace odkrýt karty. Už dnes chápu pana
vyřešila opět českou cestou. Vymě- poslance Suchánka, jak chránil ty
nil se předseda a nová předsed- pravicové principy ochrany anokyně udělala personální čistku. nymních akcií. Zřejmě bude vážný
Tvrdila, že vnáší svěží vítr. Napří- problém zaknihovat tyto akcie účeklad výši zelených bonusů řeší od- lových společností na někoho,
hadem 25letý mladý muž, který s kým jisté lidi nepůjde spojovat.
promoval v roce 2011 a na každý
Jenže tato vyhláška MPO má
dotaz odpovídá „Nevím, přeptám i svoje stinné stránky. Jelikož se výse kolegů.” Tohoto člověka pak ERÚ kupní cena řídí nabytím právní moci
20.
licence, dostávají se teď do velkých
problémů čistírny odpadních vod
s kogeneračními jednotkami. Tyto
zdroje byly vybudovány dávno
před tím, než si stát vzpomněl, že
bude vydávat nějaké licence. Veškerou svoji výrobu obvykle ihned
spotřebují, takže se k síti chovají
neutrálně. Neodebraná energie ze
sítě a zelený bonus snižují náklady
na čistění odpadní vody. V letech
2000 - 2004 nebyla těmto zdrojům
vůbec licence vydávána - nebylo
proč, žádné zelené bonusy neexistovaly. Teď však Státní energetická
inspekce pokutuje tyto zdroje pro
neoprávněný majetkový prospěch.
A tvrdí, že doba uvedení do provozu např. zdroje zkolaudovaného
v roce 1997 je rok 2005. Je to
jako vylévání vaničky i s dítětem. Legislativa, která byla udělaná
na
zastavení
fotovoltaického boomu, postihuje úplně jiné zdroje. Je
pravda, že stát v tomto případě
ušetří, je však otázka, co na takové šetření budou říkat obyvatelé, kterým se pochopitelně
taková šetrnost státu projeví
v ceně stočného. Ale co si budeme vykládat, občan je zatím
stále jen na posledním místě.
Tento článek vznikl asi před měsícem, a proto ho doplním dovětkem. Paní předsedkyně ERÚ je
obviněná za zneužití pravomoci
úřední osoby, které by mohlo jistým
baronům přinést 1,9 miliardy korun.
Její podporovatel premiér je v demisi, ale to se tak někdy stane.
František Střída
Absolvent doktorského studia na
VŠB – TU Ostrava, pracuje
jako energetik
vodárenské
společnosti. Je
předsedou ÚKK
MSD
Evropa se kloní k adopcím gay páry, kdy se přidá Česká republika?
ČSSD se stala v roce 2006 úspěšným iniciátorem legalizace zákona 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství, proto tedy není překvapivé,
že velká část sociálních demokratů je potěšena
návrhem novely zákona, která by rozšířila práva
homosexuálně orientovaných osob o osvojení
dětí.
V České republice v dnešní době existuje řada párů stejného pohlaví, které vychovávají děti z předchozího vztahu
či počaté umělým oplodněním. Takový vztah je však v nevýhodné situaci, jelikož §13 Zákona o registrovaném partnerství nedovoluje si osvojovat děti právě homosexuálními
partnery.
V Evropě adopce homosexuály fungují
Nesmírně důležitý je pohled za hranice České republiky do Evropy, kde existuje v současné době několik států,
v nichž je adopce dětí homosexuálními páry povolena. Hovoříme např. o Belgii, Dánsku, Islandu, Nizozemí, Norsku,
Španělsku, Švédsku a Velká Británii. Částečná adopce zahrnující osvojení pouze biologického dítěte partnera je přípustná ve Finsku a Grónsku. Letos uzákonili adopci dětí
partnera druhým partnerem v Německu a ve Francii ustanovili jak uzavírání sňatků homosexualů, tak jejich možnost adoptovat děti. V rámci Evropské unie revidovala
Rada Evropy Evropskou úmluvu o osvojení dětí (Česká republika ji zatím nepodepsala), která umožňuje osvojit si
dítě homosexuálně orientovanými manžely, jednotlivcem
nebo párem v registrovaném partnerství. Otázkou tedy je,
proč by tyto páry nemohly osvojovat děti i v České republice?
Lidská práva platí pro všechny bez rozdílu
Nesdílíme různé reakce typu, že páry tvořené stejným pohlavím nemohou adoptovat děti z důvodu přirozených zákonů, a tedy že na děti mají právo výhradně muž a žena
a rodinu má tvořit otec, matka a dítě. Jsme na samém začátku
21. století a tím se otevírají nové možnosti ve společnosti. Proč
upírat lidská práva někomu, kdo pro společnost není nebezpečný a nikterak ji neohrožuje. Lidská práva, zaručená nejen
ústavou ČR, přiznávají stejné nároky všem lidem bez rozdílů
ve vztahu k danému státu. Páry stejného pohlaví či homosexuální jedinci jsou lidmi a měla by se na ně vztahovat stejná
práva. Faktem je, že homosexuální lidé pocházejí z heterosexuálních rodin, tedy obavy z navýšení homosexuálních jedinců skrze uzákonění osvojení dětí partnery stejného pohlaví
nejsou na místě.
ČSSD si je vědoma, že v zájmu dítěte by měl stát být otevřený k otázce osvojení dítěte v rámci partnerství stejného pohlaví už kvůli zmírnění
problematiky
výchovy dětí v ústavní Petr Dolínek
péči či v dětských
domovech. I z to- byl radním hl. m. Prahy pro oblast
hoto důvodu budou sociální
politiky,
sociální demokraté bydlení a evropdělat vše pro to, aby ských fondů. V lenovela zákona o re- tech 2006–2010
gistrovaném partner- byl
předsedou
ství úspěšně prošla MSD.
Působí
a stala se součástí le- jako předseda
gislativy ČR.
KV ZHMP.
Progresivní evropští sociální demokraté podporují práva LGBTQ minority.
Chce se ČSSD zařadit mezi pokrokové, nebo mezi konzervativní strany?
V posledních týdnech v médiích probíhá diskuse o legislativním návrhu na změnu zákona o registrovaném partnerství,
který by umožnil osvojení dítěte partnera nebo partnerky.
Tento návrh zpracovalo občanské sdružení PROUD – Platforma
pro rovnoprávnost uznání a diverzitu.
Sociální demokracie není v
názoru jednotná
V posledních týdnech v médiích
pobíhá diskuse o legislativním návrhu
na změnu zákona o registrovaném
partnerství, který by umožnil osvojení
dítěte partnera nebo partnerky. Tento
návrh zpracovalo občanské sdružení
PROUD – Platforma pro rovnoprávnost uznání a diverzitu.
Jako první se k návrhu připojili poslanci strany LIDEM. Svoji podporu vyjádřil i Jiří Paroubek, který se jako
předseda vlády velmi zasadil o přijetí
zákona o registrovaném partnerství.
ČSSD jako celek se bohužel k návrhu
nepřipojila.
Mezi sociálně demokratickými zákonodárci najdeme osobnosti, které
hájí lidskoprávní hodnoty a prosazují
rovnoprávnost LGBT (zkratka pro
lesby, gaye, bisexuály a transgender
lidi) minority, jako například Jiří Dienstbier. Bohužel v rámci ČSSD najdeme i funkcionáře, kteří v minulosti
veřejně prezentovali své homofobní
názory. Takové vystupování není dle
mého přesvědčení slučitelné se sociálně demokratickými hodnotami. Jako
příklad bych uvedl projev Jaroslava
Foldyny na letošním sjezdu ČSSD.
Současná podoba zákona
rovnoprávnost nepřináší
Podívejme se nyní na stávající podobu zákonu o registrovaném partnerství. Tato úprava z dnešního
pohledu na věc nepřináší stejnopohlavním párům mnoho práv. Dle
mého názoru je současná podoba registrovaného partnerství v ČR jen formou společenského uznání legitimity
stejnopohlavních svazků. O zrovnoprávnění zde vůbec nemůžeme hovořit. Stěžejním bodem této úpravy je
21.
vzájemná vyživovací povinnost partnerů. Mezi praktické výdobytky této
úpravy patří společný nárok na užívání nájemního bytu.
Bohužel dle tohoto zákona brání
trvající partnerství tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.
To znamená, že se vstupem do registrovaného partnerství občan ztrácí
právo, které je má každý občan bez
ohledu na to, zda je v manželském
svazku, žije s trvalým partnerem,
nebo je single.
Na tento nedostatek upozorňovali
Mladí sociální demokraté již před několika lety. Nový legislativní návrh by
částečně naplnil jeden bod programového dokumentu o boji s diskriminací, který byl schválen ostravským
sjezdem MSD v roce 2008. V tomto
programovém dokumentu se Mladí sociální demokraté zavázali prosazovat
možnost adopce dětí i osobami stejného pohlaví.
Tímto návrhem se zásadně mění
postavení stejnopohlavních párů v registrovaném partnerství. Partneři se
tak mohou stát z hlediska naší legislativy rodinou. Jedná se tedy o další krůček k rovnoprávnosti všech občanů
bez ohledu na sexuální orientaci či
pohlaví.
Eda Kopáček
je student územního plánování na
ČZU v Praze, momentálně na studiním pobytu
na VŠ pro trvale udržitelný rozvoj
Eberswalde
v Německu.
Je zahraničním tajemníkem MSD.
Průvod v Paříži na podporu zákona
umožnující sňatky osob stejného pohlaví
Marcel Chládek: Platy učitelů jsou investicí do budoucnosti naší země
Náměstek hejtmana Středočeského kraje a senátor Marcel
Chládek zastává ve stínové vládě pozici stínového ministra školství. Právě na Chládkovy priority v oblasti vzdělávání a jeho pohled na současné problémy českého vzdělávání se stínového
ministra ptali Lucie Válová a Lukáš Kaucký.
Jste stínovým ministrem ve usnout na vavřínech a pasovat se
stínové vládě ČSSD pro oblast předčasně do role vítěze voleb. Pokud
školství. Co byste udělal jako by se tak stalo, zřejmě mi nějaký čas
první věc ve funkci ministra zabere seznámit se s aktuální situací
školství ČR?
ministerstva školství. Současný šéf reTak předně bych chtěl říci, že by- sortu Fiala totiž není příliš sdílný
chom neměli předjímat výsledek a jeho předchůdce v úřadu navíc urvoleb. Sociální demokracie nesmí čitě nechal ve skříni nějaké kostlivce.
22.
V prvé řadě je nutné se plně věnovat
stabilizaci resortu a učinil z něj plně
funkční úřad, který bude řešit reálné
problémy českého školství.
V nedávné době vzbudil rozruch návrh posunout školní docházku až na 7. rok věku
dítěte. Proč by se měla docházka o rok posunout oproti
současné praxi?
Tento návrh pro vyvolání diskuze
nelze vnímat odděleně od našeho
programového bodu - zavedení po-
vinného posledního roku předškolního vzdělávání. A v tuto chvíli vyvstává otázka, zda má začít povinná
docházka od pěti let a nástup do
první třídy v šesti letech, nebo zda
ponechat povinnost od šesti let, ale
tím by se posunul nástup do první
třídy na rok sedmý. Tato debata
ovšem ukazuje na daleko zásadnější
problém českého školství, a to ten,
že dnes 23 % dětí musí žádat o odklad povinné školní docházky z důvodu nepřipravenosti na tento
nástup. To je problém, kterým se
musí naše školství seriózně zabývat.
Jak se díváte na problematiku předškolního vzdělávání?
Měl by stát např. podporovat
firemní školky?
Předškolní vzdělávání je pro rozvoj dítěte klíčové. Ukázalo se, že
děti, které tímto vzděláváním prošly,
si ve škole vedly mnohem lépe než
jejich vrstevníci, kteří školku, nebo
alespoň její poslední rok, neabsolvovali. Proto bychom chtěli, aby byl
poslední ročník mateřské školy pro
děti povinný, což není v západních
zemích nic neobvyklého, spíše naopak. Zároveň je třeba podstatně zvýšit kapacitu stávajících školek.
V tomto směru mne velmi mrzí kroky
současné vlády, která – ač mohla
k tomuto účelu využít peněz z evropských fondů – neudělala vůbec nic.
Hlídací služby, které navrhla, jsou
podle mého názoru nic neřešící slepou uličkou. Projekt tzv. dětských skupin naprosto rezignoval na jakékoliv
vzdělávání.
ČSSD navrhuje provést zásadní reformu vysokých škol.
Můžete nám ji v několika větách přiblížit?
Vysoké školství potřebuje změny,
to si uvědomuje snad každý. Tyto
změny však musí respektovat princip
autonomie a akademické samosprávy vysokých škol a jejich odpovědnosti za vlastní rozvoj. Je ale
třeba uvést, že současné problémy
vysokých škol vesměs přímo nesouvisejí s fungováním jednotlivých škol,
ale vyplývají ze selhání na úrovni
systému. Jedním z hlavních problémů
je financování tohoto sektoru. Navr-
hujeme proto provést zásadní reformu financování vysokých škol
s důrazem na kvalitu jejich vzdělávacích a tvůrčích činností jako základního kritéria pro stanovení výše
poskytnutých veřejných finančních
prostředků. Zásadně samozřejmě odmítáme jakoukoliv formu školného.
Pokud se čtenáři chtějí o návrzích dozvědět více, dovolil bych si je odkázat na webové stránky ČSSD, kde
najdou vše potřebné.
Alarmujícím zjištěním je, že
absolventi pedagogických fakult vůbec nenastupují do škol
jako učitelé anebo odcházejí
do jiného sektoru po prvním
roce svého působení. Čím si
tento jev vysvětlujete? Jsou na
vině nízké platy?
To je další problém českého školství
– platy učitelů. Jistěže jsou na vině zejména nízké platy. Odměňování zaměstnanců resortu školství je nastaveno
špatně, což je třeba napravit. Platy učitelů se musí zvýšit a prostředky na toto
zvýšení se v rozpočtu prostě najít musí.
Je to nutnost, bez které se české školství
neobejde. Je třeba posílit nejen platy,
ale i prestiž učitelů. Tato profese je
přeci v mnoha oblastech klíčová pro
nás všechny. A platy učitelů by měly být
brány právě jako investice do budoucnosti naší země. Ale nejde jen o platy
pedagogů, ale rovněž o platy nepedagogických pracovníků, tedy provozních
pracovníků škol, bez kterých by školy
fakticky nemohly fungovat.
Souhlasíte s tezí, že jmenování profesorů panovníkem
(prezidentem) je anachronismus, který je zapotřebí opustit?
Nesouhlasím. Jde o dlouholetou
tradici, prestiž, kterou prezident právě
svým jmenováním propůjčuje. Respektuji ale názor prezidenta Zemana. V tom případě je ale nutné najít
adekvátní způsob, jak profesory jmenovat, a ten jsem zatím nezaznamenal. Pokud bude profesora jmenovat
například vysoká škola či fakulta,
bude jeho vědecká hodnost brána
v potaz i na jiných vysokých školách?
To jsou otázky, které je třeba vyřešit.
A další věc – teď se při jmenování pro-
fesorů „zasekl“ pan prezident, ale co
když se v budoucnu „zasekne“ ministr
školství, na kterého chce prezident tuto
svou ceremoniální „povinnost“ převést? Budeme pak hledat další návrh,
třeba že by profesora jmenoval školník? Je řada věcí, které je třeba si vyjasnit. A hlavním cílem je, aby
neupadla prestiž této nejvyšší vědecké
hodnosti.
Mladé absolventy škol (a to
i vysokých) v České republice
ale ještě více v Evropě (např.
Španělsku) trápí vysoká míra
nezaměstnanosti.
Existuje
vůbec nějaké řešení této neutěšené situace?
U nás to samozřejmě problém je
a nesmíme připustit, aby přerostl do
epidemických rozměrů, jako například
ve zmiňovaném Španělsku či Řecku.
Je na vedoucích představitelích jednotlivých zemí, jak z této situace ven.
V České republice by se tato věc dala
řešit například úzkou spoluprací firem
se vzdělávací soustavou – to není jen
o vysokoškolácích, ale také o absolventech odborných škol či učilišť.
V rámci Evropské unie samozřejmě
fungují podpůrné programy spolupráce, které mají za cíl tuto situaci
řešit. Jde jen o to roli těchto programu
u nás posílit a začít je efektivně využívat. Problém může být také v nabídce
vzdělávacích programů a oborů. I na
to je třeba brát ohled, ač je to plně
v kompetenci vysokých škol, které
o akreditace jednotlivých programů
a oborů žádají. Pokud vysoká škola
nabízí program, jehož absolventi
v praxi uplatnění nemají, měla by
zauvažovat, zda jej nenahradit jiným,
mnohem lépe uplatnitelným programem.
Ptali se Lucie Válová
a Lukáš Kaucký
PhDr. Marcel Chládek, MBA
(45)
vystudoval andragogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V minulosti působil i jako učitel, v Senátu
zasedá od roku 2008 a mimo jiné
zastává i post předsedy Výboru pro
vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva
a petice.
23.
.ńBJãæI–JB4K–JŠJB LGRGBJB
[email protected]>SBAIFSãPQŠQ
www.mladi.cz
.ńBJãæI–JB4K–JŠJB LGRGBJB
[email protected]>SBAIFSãPQŠQ
Download

Ventil 2/2013 - Mladí sociální demokraté