LISTY
Z AURA – PONTU
3/2013
1
Obsah:
V áž e n í p řát el é..................................................................................................................…..3
Ko n t ak t y.........................................................................................................................…......4
Če s ká a slo v en sk á d r am at i k a. .. .. .. .. .. .. .. .. .. . ... .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. . ... .. .. .. .. .. . 5
Iva Klestilová, Gustav Flaubert
Šimon Caban
Vojtěch Morava
Viktor Baladrán
No v é p ře kl ad y…………..........................................................................................................8
Anglicky psaná dramatika
Durang - Sloupová
Skinner(ová) - Sloupová
McKeever - Fahrner
Churchill(ová) - Škorpil
Bennett - Josek
Baker(ová) - Šotolová
Německy psaná dramatika
Gross - Balvín
Bohnet/Alexy - Štulcová
Heckmanns/Melle - Kotrouš
Mayenburg - Bohadlová
A další...
Ulická - Krejčová
Koljada - Krejčová
Jarosziński – Šebo/Šrámek
Hr y, kt e r é j e p o d o h o d ě mo ž n o z ís k at je n z a t an t ié m y.......................................14
Nep ř el o ž e n é t e xt y...............................................................................................…...…......14
Anglicky psaná dramatika
Jackson
Bartlett
Prebble(ová)
LaBute
Shawn/Gregory
Ludwig
Logan
Collaizo
Německy psaná dramatika
Kästner
Löhle
Kannstein
Bruckner
Schönherr
McKeever
Conkel
Block
Eno
Pielmeier
France
Leigh
Vögel
Pabst(ová)
Kroymann/Luber/Menzel
Heinersdorff
Schöne
A další...
Klemola (Finsko)
den Tex/de Baan (Holandsko)
2
Váže ní a milí přátel é,
připravili jsme pro Vás podzimní čtení - další Listy z Aura-Pontu s nabídkou aktuálních textů
za poslední období.
Kromě nových překladů naleznete v nabídce i zatím nepřeložené novinky zejména anglosaské
a německojazyčné oblasti, ale i z jiných zemí.
Aktuální číslo Listů z Aura-Pontu je vždy k nahlédnutí na našem webu (www.aura-pont.cz),
včetně aktuálních Novinek z Aura-Pontu, kde se dozvíte o dalším dění v naší agentuře. Máte-li
zájem o starší čísla Listů, napište nám a my Vám je zašleme elektronicky či poštou. Jejich
obsah průběžně ukládáme do naší internetové Rukověti dramaturga, kde je k dispozici úplný
přehled nabízených textů. Nyní v ní naleznete informace o více než 4000 textech původních
českých a slovenských her, překladů i textů zahraničních autorů v originále, aktualizace
databáze probíhá průběžně.
Připomínáme, že Vašim zájmům vycházíme vstříc dalšími službami:
na požádání Vám zašleme text námi zastoupených autorů a překladatelů,
rozhodnete-li se některý z nich inscenovat, získáme pro Vás souhlas autora,
vystavíme provozovací smlouvu.
Rovněž Vám texty zahraničních autorů (nabízené i Vámi vyžádané):
obstaráme,
v případě Vašeho zájmu doporučíme překladatele, dojednáme smlouvu se zahraniční
agenturou,
dojde-li k provozování, je naší odměnou provize z autorských honorářů,
nedojde-li k provozování, vyúčtujeme Vám předem dohodnuté vynaložené náklady.
Díky našim bohatým zkušenostem a kontaktům v zahraničí Vám můžeme nabídnout vyřízení
práv k provozování děl autorů z mnoha zemí celého světa:
vlámské části Belgie,
Bulharska,
Holandska,
Chorvatska,
Maďarska,
Německa,
Polska,
Rakouska,
Rumunska,
Ruska,
Skandinávie a Pobaltí
Slovinska,
Srbska,
Švýcarska,
USA,
Velká Británie a Irska
a mnoha dalších (kromě Francie, Itálie a Španělska, kde jsou v současné době tamní
monopolní agentury vázány exkluzivními smlouvami).
Můžete nás však kontaktovat i v případě, kdy si nejste jisti, kam se obrátit.
Vždy Vám alespoň poradíme.
Rádi Vám taktéž pomůžeme při výběru titulu, vhodného právě pro Vás. Vaše případné
jednodušší dotazy zodpovíme telefonicky, složitější pak písemně.
Naše produkční oddělení Vám v případě potřeby pomůže při výběru interpretů. Dále Vám
můžeme doporučit například režiséra, choreografa, případně výtvarníka nebo autora hudby.
Těšíme se na Vaše reakce.
Jitka Sloupová, Michal Kotrouš
3
Kontakty
VEDENÍ AGENTURY:
Petra Marková, výkonná ředitelka – tel.: 251 554 938, [email protected]
DIVADELNÍ ODDĚLENÍ:
Petra Marková, vedoucí – tel.: 251 553 994, [email protected]
Texty a agentáž
Jitka Sloupová – tel.: 737 606 139, [email protected]
Michal Kotrouš – tel.: 603 265 067, [email protected]
Zahraniční práva
Anna Pýchová – tel.: 251 553 994, [email protected]
FINANČNÍ ODDĚLENÍ:
Martin Chramosil – tel.: 251 554 084, [email protected]
Markéta Kotrbová – tel.: 251 554 084, [email protected]
Jana Šimková – tel.: 251 554 084, [email protected]
PRODUKČNÍ ODDĚLENÍ:
Jiří Havel – tel.: 251 550 179, [email protected]
Markéta Mayerová – tel.: 251 553 993, [email protected]
SEKRETARIÁT:
Lucie Štěpánová – tel.: 251 554 938, 251 553 992, [email protected]
Najdete nás na adrese:
Veslařský ostrov 62
147 00 Praha 4 - Podolí
tel. ústředna: 251 554 938
fax: 251 550 207
e-mail: [email protected]
www.aura-pont.cz
4
Česká a slovenská dramatika
Iva Klestilová – Gustave Flaubert
PANÍ BOVARYOVÁ
dramatizace románu
9 m, 4 ž
Na objednávku bratislavského Slovenského národního divadla vznikla zbrusu nová dramatizace
proslulého Flaubertova románu. Příběh krásné manželky venkovského lékaře, kterou nuda,
romantické představy, psychická nevyrovnanost, sexuální náruživost, ale především naivita
v praktických věcech přivede do záhuby, staví autorka do ostrého kontrastu s chladnou
věcností, vypočítavostí a záludnými triky, s nimiž lichvář Lheureux likviduje jednoho svého
věřitele za druhým. Venkovský svět, který místy groteskní tragédii Emy Bovaryové se střídavým
zaujetím sleduje, je zde zhuštěný do několika málo výrazných postav. Z nich se u Klestilové
dostává satisfakce zejména postavě doktora Bovaryho: ve Flaubertově podání slaboch a
paroháč se tu nakonec bouří proti svému autorovi. Toužila-li Ema stále naléhavěji po skutečné
lásce, ve své vášnivé zaslepenosti si nebyla schopná uvědomit a přijmout změnu, která se
postupně děla s jejím napohled nudným manželem.
Dramaturgie SND v nové dramatizaci vyzdvihuje její nadčasovou aktuálnost: „Bovaryovci v
konfrontácii so zlyhaním ďalších aktérov príbehu, v konfrontácii s prízemnou priemernosťou
svojho okolia sú nepochybne dvojicou najviac hodnou našej pozornosti. V ich prípade sa totiž
výstižne, hoci bolestne zosobňujú v širších súvislostiach dilemy rodinných modelov dnešnej
západnej civilizácie.“
Premiéra se v Bratislavě připravuje na 16. listopadu 2013. V režii Eduarda Kudláče se v
hlavních rolích představí Táňa Pauhofová (Ema), Ľuboš Kostelný (Charles Bovary), Tomáš
Maštalír (Rudolf), Robert Roth (Lhereux) a další.
Šimon Caban
PÁN S KAMÉLIEMI
5 m, 3 ž
Netradiční ztvárnění Dumasova dramatu Dáma s kaméliemi. Romantický příběh z pera
Alexandra Dumase pojednává o mladém muži Armandovi, který miluje Markétu a zoufale usiluje
o její lásku. Když obměkčí její srdce, ztvrdlé neuctivým chováním mužů ke kurtizáně, vytvoří
spolu mileneckou dvojici. Nepřízeň osudu však milence nakonec stejně rozdělí.
Na rozdíl od klasického kabátu hry, která se odvíjí od hlavní hrdinky, se Pán s kaméliemi
odehrává z pohledu mužského hrdiny. Originální přepracování klasického díla přináší čerstvý
vítr mezi běžná dramata a přichází s využitím moderních prvků.
Armand Duval vypráví známý příběh z pohledu milence, který je nešťastně zamilovaný do
kurtizány Markéty Gautiérové - hlavní postava tak poskytuje divákům exkurz do hlubin duše
muže, jenž nejprve plane láskou, později je roztrpčený nepřízní osudu. Dějovou linii,
odehrávající se v Paříži první poloviny 19. století, střídají výjevy ze současnosti, významné
místo zaujímá ve hře psychologické rozebírání pocitů mladého muže, který se na lehátku
svěřuje svému psychoanalytikovi. Tok Armandových myšlenek prostupuje celým příběhem, jeho
trýzeň z neopětovaných citů má kořeny v jeho dětství, dialogy a vyprávění jsou protkány
břitkými slovními hříčkami.
Tragikomedii uvedl brněnský soubor Buranteatr v dubnu 2013, autor hru napsal souboru přímo
na tělo.
5
Vojtěch Morava
PŮJDEM SPOLU DO BETLÉMA
9 m, 2 ž ( + 3 děti + čert a anděl), nebo loutkově: variabilně
„Hra pro celou rodinu, i velikou dědinu…“
Vánoční hra o narození Krista inspirovaná lidovým divadlem, známými vánočními koledami a
tradicemi. Text přináší mnohé komické situace vycházející z principu sousedského divadla.
Důležitou součástí textu jsou Vánoční koledy známé i neznámé, které si diváci mohou zazpívat
spolu s herci, nebo se po představení písně přidávají. Přímo se nabízí, si k přidaným koledám
na závěr, pouštět lodičky, rozkrajovat jablíčka… zkrátka ukázat vánoční zvyky.
Premiéra v podání VOŠ Herecké se uskutečnila v prosinci 2012 v pražském PiDivadle.
Viktor Baladrán
BĚŽÍ ŽIŽKA K TÁBORU aneb ODPUSTKY BUDOU!
10 m, 2 ž
naučná historická komedie
Historie je hlína a herci jsou blázni! Dejte bláznům do ruky hlínu, uhnětou vám něco směšného.
Komedie uhnětená pro silné národní povahy. Autor ve hře nahlíží s ironií a originální licencí na
vážný historický úsek našich dějin. Překračuje zavedené klišé, že k některým symbolům se
musí přistupovat s úctou, jako by to byla svátost nejsvětější. Jan Hus je popsán jako cholerik a
milovník sázek, Zikmund je slizký neúspěšný pitomec, toužící zalíbit se Čechům, a pro získání
koruny se neúspěšně šprtá češtinu. Církev si stojí tak, jak si opravdu i v dnešní době stojí u nás
v Čechách - trochu trapně, téměř bez komentáře. Žižka je dobrotivý lupič a jeho spolubojovníci
veselí troubové. Václav IV. je po mrtvici - a co může panovník po mrtvici státnického tvořit? Nic.
I jeho manželka Žofie mu nasazuje parohy s bratrem Zikmundem. A je tu i chytrý židovský
vynálezce a obchodník Pištík Šikula Sielberschtein, který svým vynálezem kola štěstí nahrazuje
katolické odpustky, vozovou hradbou chrání husitské bojovníky a protetikou v podobě duhové
kuličky umožňuje Žižkovi opět pohlédnout na svět oběma očima.
Hra je bezbožná, nikomu nefandí, nikoho neodsuzuje, nic nepředhazuje, jen je interpretům
návodem k dobré zábavě, kterou by měli nabídnout divákovi. Všechno, co bylo smutné, hrdé,
symbolické je tu zapomenuto. Je pouze to, co je na jevišti - a to je uhněteno blázny!
6
Nové překlady
Anglicky psaná dramatika
Christopher Durang (USA)
VÁŇA, SOŇA, MÁŠA A DICKY (VANIA AND SONIA AND MASHA AND SPIKE)
z angličtiny přeložila Jitka Sloupová
2 m, 4 ž
komedie
Ve své nejnovější hře vzal známý americký dramatik postavy a témata z Čechovových veleděl,
smíchal je, vložil do mixéru a vzniklou směs vyklopil do venkovského domu v Pensylvánii (s
neodmyslitelným višňovým sadem a rybníkem). Padesátníci homosexuál Váňa a jeho nevlastní
svobodná sestra Soňa zde prožili téměř celý život. Zatímco zde pečovali o své stárnoucí
nemocné rodiče, jejich sestra Máša se toulala světem jako úspěšná herečka a filmová hvězda,
což v nich dodnes zanechává hořkost. K tomu je jejich jasnovidná uklízečka Kasandra zahrnuje
věštbami strašných událostí, které je potkají v budoucnu. První z nich je nečekaný Mášin návrat
s mladičkým milencem Dickym po boku. Důvodem jejího příjezdu je navenek pozvání na
maškarní bál v sousedství, kam se na doporučení své asistentky chystá v kostýmu disneyovské
Sněhurky a kam ji mají ostatní doprovodit jako trpaslíci. Její sebestřednost však narazí na odpor
u Soni, která si místo trpasličího vybere kostým krásné zlé královny (té se zrcadlem) – a stane
se poprvé v životě hvězdou společnosti. Což Máša snáší tím hůře, že se Dicky velmi zajímá o
Ninu, začínající herečku, kterou na poslední chvíli na bál také pozval. Ještě před ním však Máša
prozradí nešťastným sourozencům své další plány s domem. Jelikož je příliš drahé dál ho držet,
poradila jí její asistentka, aby ho prodala.
Ráno po bálu v domě simultánně probíhají dvě akce. Na už tak rozladěné Máše (respektive na
loutce v šatičkách Sněhurky) Kasandra tajně praktikuje voodoo, aby jí vsugerovala, že by dům
prodávat neměla. Váňa zároveň připravuje s Ninou a Soňou čtení ze své hry na téma
Treplevova experimentálního kusu z Čechovova Racka – na téma konce světa. Hra je
překvapivě vtipná a zaujme (oproti jejímu předobrazu Arkadinové) i Mášu, její předvedení však
u Duranga přeruší nepřístojné chování Dickyho. Dosud flegmatického Váňu to přiměje k
rozhořčenému odsouzení dnešního „multi-task“ fungujícího světa a povrchnosti jeho zábav.
Scénou však kulminuje i Mášin vztah k Dickymu. Jak se totiž ukáže, esemesky, které si během
produkce urážlivě s kýmsi vyměňoval, byly adresovány právě její neblahé asistentce, před níž
Kasandra všechny varovala a s níž chce, jak se ukáže, Dicky Mášu opustit. Pro Mášu bolestný
rozchod znamená happy end pro všechny – a nakonec vlastně i pro ni.
Komedii uvádlo s velkým úspěchem 13. listopadu 2012 Mitzi E. Newhouse Theater v
newyorském Lincolnově centru se Sigourney Weaverovou v roli Máši. Hra získala cenu TONY
2013 za nejlepší hru uvedenou na Broadwayi.
Penelope Skinner(ová) (Velká Británie)
EIGENGRAU (EIGENGRAU)
z angličtiny přeložila Jitka Sloupová
2 m, 2 ž
Podobně jako u Vesnického kola (Village Bike), pozdějšího textu P. Skinnerové, vypadá výchozí
situace hry až banálně. Mladá feministická aktivistka Cassie se v londýnském bytě, který sdílí s
romantickou Rose, náhodou setká s jejím novým přítelem Markem. Mark je odborník na
marketing, a zdá se i na to jak dostat ženy do postele. Cassie ho zahrne pohrdáním, které
vzbudí jeho zájem. Rose pustí k vodě a začne systematicky dobývat Cassie kombinací zájmu o
feminismus a svých osvědčených triků. Rose nedokáže odolávat dlouho, zároveň ale marně
7
bojuje s Roseiným fantazírováním. Psychicky narušená dívka v sobě živí blud, že Mark ji ve
skutečnosti dál miluje a je jen otázkou času, kdy ho získá zpátky.
V rámci této ofenzivy se Rose seznámí s Timem, Markovým spolubydlícím, tlustým outsiderem,
který se těžko vyrovnává se smrtí babičky. Tim se do Rose ale sám zamiluje, pomáhá jí v
naději, že její lásku nakonec obrátí na sebe. Cassie, která se tajně schází s Markem, se dál
snaží Rose vysvětlit, že Mark ji nikdy nemiloval, z Roseiných reakcí však bohužel pozdě sama
pochopí, že obě se staly obětí téže přízemní mužské taktiky. Timův (také trochu šílený) plán
získat Rose pro sebe překazí náhoda a Rose se přece jen znovu sejde s Markem v jeho bytě.
Zaútočí na něho svým naprostým ženským pokořením se – a je nakonec chladně odmítnuta. V
zoufalství se oslepí.
S hrdiny se znovu setkáváme po nějakém čase. Slepá Rose se zotavuje s pomocí Tima, jsou
zamilovaní a plánují usadit se v přímořském Eastbournu. Cassie čeká dítě, ale zásadně odmítá,
že by mělo být Markovo. Mark zůstává sám.
Eigengrau je označení barvy, kterou vidí slepci – a také barvy, jíž je vymalován Markův byt.
Skinnerové hra balancuje na úzkém rozhraní mezi tragickým a směšným: tragikomika hrdinů
vyplývá z bolestného rozporu mezi přijatými módními životními koncepcemi a tradiční, ba
nejspíš vrozenou emocionální výbavou, která je žene do „směšných lásek“, které se ovšem
paradoxně ukazují být po všech stránkách životadárnějšími než racionální kalkul.
Penelope Skinnerová vešla jako dramatička v povědomí hrou Fucked uvedenou v r. 2008 v Old
Red Lion Theatre a na Edinburghském festivalu. Dalším jejím úspěchem byla právě hra
eigengrau, inscenovaná v Bush Theatre v roce 2010, za niž byla nominována na cenu Evening
Standard mezi nejslibnější dramatiky roku 2010. Pracuje také pro televizi. Její nejnovější hra
The Sound of Heavy Rain byla uvedena v Sheffield Theatre (2012), když předtím tato inscenace
v rámci projektu Roundabout Theatre, sponzorovaného slavným Paines Plough cestovala po
velkých britských regionálních divadlech.
Michael McKeever (USA)
HVĚZDNÉ MANÝRY (SUITE SURRENDER)
z angličtiny přeložil Martin Fahrner
4 m, 5 ž
komedie - fraška
Bláznivá fraška odehrávající se v luxusním apartmá hotelu v Palm Beach v roce 1942. V hotelu
se koná benefiční akce ve prospěch válečných hrdinů, na níž mají zazpívat dvě hvězdy první
velikosti: Claudia McFadden a Athena Sinclair. Problém je v tom, že obě se k smrti nenávidí a
základní podmínkou jejich vystoupení je nevidět tu druhou, natož se k ní přiblížit. Ředitel hotelu
se o to se vší energií a vůlí pokusí, manýry hvězd ale nezmůže: obě se ubytují v tom
nejluxusnějším apartmá, nepřipouštějíce diskusí. A tak se v jednom prostoru se dvěma
ložnicemi nacházejí nebezpečné osoby, jež je třeba za použití veškeré energie udržet od sebe...
Mezitím v hotelu řádí námořníci, kteří na benefici přijeli na pozvání presidentky místní charity,
ctihodné dámy zjevující se vždy v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Komplikace by mohli
zahladit Murphy, Athenina asistentka, a Pippet, Claudiin asistent, problémy ale narůstají ve
chvíli, kdy Murphy v jednom hotelovém poslíčkovi pozná svého bývalého milého a špatně
doručené růže zase vzbudí city v Pippetovi. Do toho ještě jeden pes omylem vyhozený z
balkónu, slídivá novinářka z místního bulváru – a máme co dělat s plnokrevnou fraškou, jak
autor svůj kus sám žánrově zařadil. Udržet mezi excentrickými dámami odstup se samozřejmě
nakonec nepodaří, jejich skutečný – velmi přátelský - vztah však zůstane veřejnosti v zájmu
reklamy utajen.
Hru poprvé uvedla společnost Caldwell Theatre Company v Boca Raton v americkém státě
Florida v lednu 2008, režie Joe Warik. Od té doby byla inscenována i v dalších divadlech v USA
a v Německu.
8
37 POHLEDNIC (37 POSTCARDS)
z angličtiny přeložil Martin Fahrner
2 m, 4 ž
Konverzační komedie o návratech domů a domnělém šílenství. Jedenatřicetiletý Avery se po
osmi letech strávených cestami po Evropě vrací domů do Států a s sebou přiváží snoubenku
Gillan. Ta, stejně jako Avery, vidí, že v domě není něco v pořádku: Averyho matka Evelyn si
odmítá připustit jakoukoliv negativní informaci, Gillian si neustále plete se služkou, právě nyní
zjišťuje, že matka není mrtvá, ale celou dobu žije v pokojíku za kuchyní... Pro svého – stejně
potrhlého – manžela je však pořád krásná a pomilováníhodná, i on totiž prožívá svá vychýlení,
nepřipouštěje si rakovinu. Do toho tetička Ester, která vaří o půlnoci, protože to je v domě
největší klid, a přes den poskytuje sex pro telefonu místním penzistům. Dům se navíc povážlivě
naklání na stranu a záchod v prvním patře co chvíli vybuchuje. Avery se doma cítí čím dál tím
líp, zatímco Gillian vidí jediné východisko: všechny pozavírat do blázince. Navzdory tomu, že
rodina ve skutečnosti strká hlavu do písku (právě před osmi lety zemřel Averyho bratr-dvojče na
leukemii), Avery ji nechce zradit a s Gillian se raději rozchází. „Zmrtvýchvstáním“ projde i
ztracený rodinný mazlíček, rotvajer Skippy, jehož zásahem se Gillian vrací s tím, že zkusí zkrotit
i tuhle šílenou „famílii“.
Lehce napsaná zábavná komedie nabízí herecké příležitosti dvěma starším herečkám v rolích
pohádkově bohatých excentrických sester.
Hra byla poprvé uvedena v Miami (Florida) v Novém divadle (New Theatre) v srpnu 1998, režie
Barry Steinman. Později byla inscenována v několika státech USA, v německém překladu se
hrála ve Vídni, Frankfurtu, Heidelbergu a v Drážďanech.
Michael McKeever je americký dramatik, jehož činnost je primárně spjatá s divadelní komunitou
v Miami, divadelně činný je od devadesátých let. Napsal třináct komedií, devět vážných her a
množství aktovek. Za své hry obdržel různé lokální divadelní ceny, působí též jako herec.
Caryl Churchill(ová) (Velká Británie)
LÁSKA A INFORMACE (LOVE AND INFORMATION)
z angličtiny přeložil Jakub Škorpil
min 1 m, 1 ž (počet však není ani dán, ani omezen)
Hra bez děje a přesně daných úloh se skládá ze sedmi částí a libovolně použitelného
„apendixu“. Jednoduché mikroscény, z nichž jsou zmíněné části sestavené, tvoří různě dlouhé
dialogy nad banalitami i složitostmi naší všednodenní existence. Každý rozhovor, jehož princip
v zásadě spočívá v nedořečenosti, nápodobě skutečné konverzace, má svůj lapidární název a
zabývá se buď otázkami velice abstraktními (absence bolesti), anebo naprosto konkrétními
(matematika). V celku se jedná o drobné vhledy do existence současného člověka, který je
očarován virtuální realitou, má potíže ve vztahu, čelí nemocem, smrti, prožívá lásku či
kupříkladu pozoruje šneky. Směs banality a zásadních témat má za účinek neustálý pohyb na
hraně kýče a pravdivé emocionality, přičemž autorka soustavně pracuje s humorem a ironií.
Hru lze brát za mnohoúhelné zrcadlo nastavené našim životům – jeho organizace a struktura
spočívá do značné míry na inscenátorech. Tvar hry, v níž jde – jak praví název – o
nejzásadnější věci našeho věku (tj. lásku a informace), umožňuje zcela svobodný přístup
k jevištnímu zpracování, přičemž autorka vyjadřuje jistou skepsi partem zvaným „deprese“, který
je podle scénické poznámky „zásadní součástí hry“.
Premiéra - září 2012 v londýnském divadle Royal Court. Text vyjde v časopise Svět a divadlo.
Alan Bennett (Velká Británie)
LIDI (PEOPLE)
z angličtiny přeložil Jiří Josek
8 m, 5 ž
komedie
9
Bennett je zkušený autor a člověk s jasným politickým názorem. Ve své komedii používá staré
šlechtické sídlo jako politické přirovnání a se sarkarsmem sobě vlastním se opírá do církve i do
britské šlechty, která ztratila svůj význam, a neví sama co se sebou.
Kdysi známá modelka Lady Dorothy Stackpooleová žije v polorozpadlém venkovském sídle
stojícím v těsné blízkosti dolu, na bohatých zásobách uhlí, jehož hlučné pohyby v nitru země
nutí klást si otázku, jak dlouho tenhle starobylý dům ještě vydrží. Dávno zapomněla na svět a
svět na ni. Společnost jí dělá její nevlastní sestra Iris (o téhle politováníhodné části rodinné
historie se ale radši nemluví). Třetí sestra June se stala arciděkankou Anglikánské církve a
tvrdě prosazuje svůj záměr postoupit celé sídlo Národnímu památkovému fondu (NPF). Lady
Dorothy se brání jak může a chytá se každé šance, aby se nestala součástí vypulírované
turistické atrakce – mají být žijícím příkladem upadající britské šlechty. Dorothy vkládá naděje
do nabídky konkurenční organizace, která na rozdíl od památkového fondu, jenž chce
výjimečné objekty zpřístupnit veřejnosti, podobná místa uzavírá před davem, vlastně nejraději
by dům odtáhla na zcela jiné místo. Jako by dvě možná východiska nestačila, objeví se na
scéně Dorothin dávný milenec Theodor, nyní producent pornofilmů, a Dorothy dá s radostí
svolení, aby se v domě natáčelo, jelikož věří, že NPF tak znesvěcený majetek pod svou
ochranu nevezme.
Při natáčení, kterému autor poctivě věnoval podstatnou část druhého jednání, dům nečekaně
navštíví June s biskupem, ale skandální odhalení zlořádu se nekoná, neboť biskup “má trochu
problém s novými bifokálními skly”, takže ačkoli se v jeho těsně blízkosti souloží, dobromyslně
tomuto úmyslu požehná v domnění, že se tu fotí charitativní kalendář.
Nakonec se ale zjistí, že pornofilmy opravy domu nezaplatí a že přetrvávající zájem má pouze
NPF - druhému spolku došly finance kvůli “menším problémům s ropou na Blízkém východě”
koneckonců, podobých domů je hodně, i když tento se pyšní originální sbírkou nočníků
naplněných močí vzácných hostů. Lady Dorothy se stane průvodkyní turistů po svém vlastním
domě a říká, co se od ní očekává a co lidé chtějí slyšet, ať už je to sebebizarnější. A dělá to
vlastně ráda.
Hra byla uvedena v londýnském Národním divadle v říjnu 2012.
Annie Baker(ová) (USA)
PROMĚNY V ZRCADLE (CIRCLE MIRROR TRANSFORMATION)
z angličtiny přeložili Adéla a Jan Šotolovi
2 m, 3 ž
Padesátnice Marty, kterou celoživotně ovlivnilo mládí v prostředí hippies, otevírá svůj první – a
nejspíš i poslední kurz herectví. Mezi účastníky kurzu jsou: její zvídavý manžel James, třicátnice
Theresa, bývalá herečka, Schultz, osamělý rozvedený muž na prahu padesátky, a Lauren,
mladinká dívka, která se chce stát herečkou (nebo možná raději veterinářkou). Nonkonformní
Marty však v jejím kurzu nejde o obyčejnou hereckou průpravu, účelem těchto seancí je spíše
emocionální probuzení účastníků kurzu prostřednictvím her s psychodramatickými prvky. Díky
tomu, že aktéři kurzu přehrávají scény ze své minulosti, v nichž například představují stromy,
postel nebo baseballovou rukavici, vyjadřují své city v emocionálně vypjatých dialozích, při nichž
mohou použít jen slova guláš a piškot, převtělují se do svých partnerů a vyprávějí jejich životní
příběhy, nebo si navzájem předčítají svá anonymní vyznání, vytažená z klobouku, dozvídáme
se postupně o jejich soukromých životech. V krátkých pauzách mezi těmito často velmi
zábavnými a jindy citově vypjatými cvičeními pak dochází k vlastnímu kontaktům mezi účastníky
kurzu. Martyina terapeutická cvičení otevřou srdce i duše všem zúčastněným a pořádně
zamávají s jejich životy.
Autorka hry Annie Bakerová je považována za jeden z největších talentů současné americké
dramatiky. Hra byla diváky i kritikou nadšeně přijata a mezi jiným získala v roce 2010 ocenění
Obie Award za nejlepší americkou hru hranou mimo Broadway.
Hru uvedlo ve světové premiéře slavné newyorské divadlo Playwrights´ Horizons v září 2009.
10
Německy psaná dramatika
Jürgen Gross (Německo)
SLEPÁ HORLIVOST (BLINDER EIFER)
z němčiny přeložil Josef Balvín
3 m, 5 ž
groteskní triptych
Trojice groteskních aktovek si bere na mušku všední realitu bývalé NDR (autor sám v NDR žil).
Tři části spojují jakási krátká sborová intermezza komentující a shrnující děj.
První groteska Bruno První se odehrává v nádražní restauraci v noci a protagonisty jsou tchán,
tchýně, dcera, zeť a těhotná dcera. Jejich konverzace se točí kolem tradičních záležitostí
reálného socialismu, tak trochu po vzoru českých filmů o rodině Homolků. Vyznění je však
poněkud drsnější a jízlivější a tématem se stává např. i násilní smrt.
Druhá aktovka John Blake se odehrává přede dveřmi bytu a postavami jsou vedoucí oddělení,
sekretářka a druhý vedoucí oddělení. První vedoucí oddělení je opilý a vyzvání u bytu
sekretářky, jež je manželkou druhého vedoucího oddělení. Během rozhovoru prvního vedoucího
se sekretářkou dojde i na četbu s Blakeových básní. Absurdní situaci zesložití druhý vedoucí a
také absurdní nabídka cesty do Austrálie.
Třetí část triptychu se jmenuje Máte rádi Čajkovského a postavami jsou náměstek ředitele
znárodněného pivovaru, jeho sekretářka a pracující v pivovaru, děj se odehrává u náměstka
v kanceláři. Opět absurdní zápletka se točí kolem jubilea jedné z dělnic či hádky mezi ženami.
Folker Bohnet, Alexander Alexy (Německo)
OSCAR PRO EMILY (EIN OSCAR FÜR EMILY)
z němčiny přeložila Magdalena Štulcová
2 m, 1 ž
konverzační komedie
Emily a Henry, dva stárnoucí herci, jsou již 45 let manželé. Ve svém skromném předměstském
apartmánu se připravují na noc nocí: předání Oscarů. Oba doufají, že jejich celoživotní dílo
bude odměněno. Z toho důvodu jsou také nervózní – musejí nějak protlouct den. Prohrabují se
vzpomínkami, citují si navzájem Shakespeara a Goetha a diskutují o vhodném oblečení na
večer.
Jakmile se objeví Jeff, mladík z „mobilního lunchservisu“, mají konečně publikum, jež tolik
potřebují. Jeff svými vtíravými otázkami zjistí, že pár žije ve lži: jejich syn Bill není ani doktor, jak
tvrdí Emily, ani právník, jak tvrdí Henry, nýbrž zemřel již před lety na předávkování drogami...
Co ovšem Emily a Henry nevědí, je skutečnost, že Bill na světě zanechal syna, jejich vnuka...
Kdo to asi bude?
Konverzační komedie s překvapivými zvraty měla premiéru v září 2010 v divadle Theater im
Rathaus v německém Essenu.
Martin Heckmanns, Tom Melle (Německo)
4.000.000 DVEŘÍ (4 MILLIONEN TÜREN)
z němčiny přeložil Michal Kotrouš
4 m, 1 ž
komedie z prostředí lidských zdrojů
Místnost se čtyřmi blíže nespecifikovanými dveřmi. Přichází Ernst, poté Bendt, později Ella,
ještě později Felix – všichni jsou nezaměstnaní a všichni byli dopisem pozváni k přijímacímu
pohovoru. Vyčkávají v místnosti, až budou na řadě. Defilují před námi různé charaktery – nejistý
a naivní Ernst, dominantní a machistický Bendt, sociální kritik Felix a harmonizující vyrovnaná
Ella.
11
Jenže je tu háček – vzájemným seznamováním a simulováním možného průběhu pohovoru
riskují, že každý z nich může být zaměstnavatel a že vše je jen sofistikovaná psychohra, aby o
nich zaměstnavatel zjistil co nejvíce informací. Kdo z nich se tváří jako žadatel o práci, a přitom
je zaměstnavatel? Je to všechno jenom hra? Mluví ten druhý pravdu, nebo je to jen modelová
situace? Kdo je v místnosti pozoruje? Jakou roli každému z nich dopis přidělil? Nebo je to realita
a oni jsou jen schizofrenní? Vše nakonec zdá se ozřejmí postava a la deus ex machina, asistent
majitele firmy. Není však i on jenom další zkouškou?
Hra si bere na mušku odosobnělý svět velkých firem, kde se přijímací pohovory stávají
promyšleným rituálem a různé psychologické a poznávací hry prubířským kamenem přijímacího
řízení. Nestačilo by si jen normálně popovídat?
Hra byla uvedena v říjnu 2004 v Deutsches Theater Berlin v režii E. Hannemanna.
A další...
Ludmila Ulická (Rusko)
RUSKÁ ZAVAŘENINA (RUSKOJE VARENJE)
z ruštiny přeložila Naděžda Krejčová
4 m, 6 ž
komedie
„Barák nám padá na hlavu, a všem je to fuk.“
Hra byla napsána již v roce 2003 a premiéru měla 22. dubna 2005 v německém Freiburgu, kde
se v Městském divadle v režii Thomase Krupy hrála pod názvem Warenje. Ulické se podařilo
napsat vtipnou parafrázi Višňového sadu, v níž rezonují také repliky z jiných Čechovových her.
Autorka hru označila podtitulem „Afterchekhov“, aby tak dala najevo, že vědomě navazuje na
svého velkého předchůdce. Její hrdinové jsou však spíše čechovovskými karikaturami. Z
aristokratické vznešenosti jim zbyla jen záliba v nezřízené konzumaci kávy, z podnikavosti jen
byznysmenské praktiky a z osady, která vznikla na místě původního sadu, nakonec zbudou
sutiny, na nichž vyroste Disneyland. Práci, které beztak nikdo není schopen, tak vystřídá
definitivně zábava. Také technika hry se proměnila. Zatímco Čechov své hrdiny nechával
promlouvat, aniž by se navzájem poslouchali, Ulická už je nechává rovnou mluvit současně.
Jediné, co se nezměnilo, je vyznění hry. Také Ulická totiž přivádí na scénu řadu „zbytečných
lidí“, o kterých už Lopachin ve čtvrtém dějství Višňového sadu věděl své: „A kolik je, člověče, u
nás lidí, kteří jsou na světě a nikdo neví proč.“ Podle Ulické jsme se totiž za ty roky nijak
výrazně nezměnili. Naštěstí nám to říká velmi vtipně, a tak se aspoň můžeme zasmát.
Sama autorka k tomu píše: „Ta hra je svázána s Čechovem. Jeho hry jsem sice neměla ráda,
ale jednou za deset let jsem si je přečetla s nadějí, že možná někdy přijde chvíle, kdy pochopím,
proč se už sto let hrají na jevišti. No a ta chvíle přišla a přede mnou se odkrylo Čechovovo
tajemství. Bylo to natolik oslňující, že jsem s ním hned navázala dialog. Výsledkem bylo, že
jsem napsala hru, která přenáší některé čechovovské situace do naší současnosti. Psala jsem ji
měsíc a půl a celou tu dobu jsem se hlasitě smála. Byly to pro mě šťastné časy, s Antonem
Pavlovičem jsme si opravdu dobře porozuměli.“
Ludmila Jevgenijevna Ulická (1943) byla za komunistických časů samizdatovou spisovatelkou,
od 70. let 20. století se věnuje divadlu, rozhlasu i překladům, v roce 1992 vyšla její novela
Sonička. V roce 1994 byla tato próza ve Francii vyhlášena nejlepší zahraniční knihou roku a
Ulická za ni získala v roce 1996 prestižní literární cenu Médicis. Získala i řadu dalších ocenění a
její díla jsou přeložena do mnoha jazyků. Stejně důležitá je i její nadace „Dobrá kniha“, jejímž
cílem je zajistit, aby se kvalitní literatura dostávala ke všem čtenářům.
Premiéra Ruské zavařeniny proběhla na ostravské Komorní scéně aréna v červnu 2013.
12
Nikolaj Koljada (Rusko)
AMIGO
z ruštiny přeložila Naděžda Krejčová
5 m, 3 ž
Autor ve svém textu pokládá jedinou otázku: kam až člověka může zavést sebeklam a naivní
přesvědčení, že se smí všechno, a že stačí jen v pravou chvíli přestat a začít znova, když
zjistíme, že se náš život ubírá špatným směrem. Tím hlavním, o co Koljadovi i jeho ostravským
inscenátorům jde, je obraz ze života frustrovaných, svým způsobem narušených osobnosti.
Koljadovy hry většinou nenabízejí východisko ze špatné životní situace jednajících postav, ba
dokonce se nezabývají ani příčinami bezvýchodných životů jeho hrdinů. Jsou spíše obrazem
než příběhem. Ve hře Amigo jde o okamžik v životě tříčlenné třígenerační rodiny, kterou tvoří
Sofie Karlovna, její přibližně padesátiletá dcera Žaneta a Žanetin syn, vnuk Sofie Karlovny
Kosťa. Byt této rodiny koupila pornoherečka a manželka policisty Arkadije Nina. Ta požaduje
okamžité vystěhování nájemníků. Čtyřlístek hlavních postav doplňují: soused Grigorij Ivanovič a
Kosťův náhodný přítel, homosexuál Pavel.
Hru Amigo napsal Koljada v roce 2002 a o tři roky později ji sám inscenoval ve svém divadle.
Inscenace byla velmi úspěšná a získala i několik ocenění. Hra je částečně autobiografická.
Koljada měl sestru, která zemřela, když mu bylo osm let. Po mnoha letech chtěl své staré rodiče
přestěhovat z vesnice k sobě do města a rodiče by byli souhlasili, kdyby
se jeho mamince nezdál v noci před odjezdem sen, ve kterém viděla svou dcerku, která ji
prosila slovy: „Maminko, neopouštěj mě...“
Česká premiéra proběhla 26.5.2012 na komorní scéně Aréna Ostrava.
N. V. Koljada (1957) začal psát v 80. letech také divadelní hry (prvotinou je Dům v centru města
z roku 1982) a na ruských jevištích se prosadil hrou Hrajeme na fanty (1986). Během 20 let pak
napsal kolem 90 her, které jsou žánrově velmi pestré (od tragikomedií až po vaudevilly). V 90.
letech se Koljada jako dramatik úspěšně prosadil v Evropě i v USA. Jeho tvorbě byly věnovány i
dva prestižní festivaly v Bonnu (Bonner Biennale 1994) a v Londýně (Gate-Biennale 1996). Od
roku 1994 přednáší na katedře činoherního divadla v Jekatěrinburgu a se svými žáky (např.
Vasilij Sigarev) vytvořil tzv. Uralskou školu, která představuje nepřehlédnutelnou vlnu současné
ruské dramatiky. Hry ukazují bezútěšnost života v ruské provincii a morální degradaci
společnosti, jejímiž projevy jsou ztráta iluzí a krize identity. Koljadovým oblíbeným tématem je
outsiderství a společenská vykořeněnost. Jeho hrdinové před zničující realitou utíkají do světa
svých iluzí, které jsou však nedostatečnou obranou před každodenním náporem „běžného“
života. Koljadovy hry jsou často pro svou bezvýchodnost řazeny do kategorie „černého
realismu“ a vžil se pro ně ruský pojem „černucha“.
Krzysztof Jaroszyński (Polsko)
ROMANA A JULIÁN (ROMA I JULIAN)
z polštiny přeložili Igor Šebo a Ondřej Šrámek
2 m, 2 ž
Komediální hra z prostředí kliniky, která mění pohlaví. O záludnostech života a možnostech, jak
je vyřešit, nebo aspoň změnit k lepšímu... Nejste-li spokojeni s tím, jak vás pánbůh stvořil,
změňte to! Ovšem ne vždy je s takovou změnou srozuměno i vaše okolí. Ale člověk si zvykne
na leccos - hlavně, když se to bere s humorem. V jednom pokoji Romana a Muž, Romana se
chce proměnit v muže. V druhém pokoji Julián a jeho Matka – Julián chce být pro změnu ženou.
Muž se na chodbě kliniky seznámí s Matkou a Romana s Juliánem. Jenže – po odhalení
skutečných vztahů a neočekávaného těhotenství není jasné, kdo je vlastně čí otec a kdo čí
sestra...
Výtečná polská komedie měla v autorově režii premiéru ve Varšavě na podzim roku 2012. O půl
roku později byla inscenována v Krakově. Text hry byl už přeložen i do angličtiny, španělštiny a
italštiny. Česká premiéra proběhla v červnu 2013 v divadle Metro Praha pod názvem Sextet.
K. Jaroszyński (1953) je populární satirik – začínal s kabaretem Stodola, spoluvytvářel
13
legendární satirický rozhlasový pořad 60 minut na godzinę (Hodina má 60 minut) a ve druhé
polovině 70. let se stal členem a spoluautorem slavného kabaretu Pod Egidą (Pod Záštitou).
V 80. letech (1981-1990) tvoří společně s Janusem Gajosem satirické duo Dwójka bez Sternika
(Dva bez kormidla) a od počátku 90. let se datuje jeho práce pro polskou veřejnoprávní televizi
TVP, pro niž píše a hraje asi ve 300 pořadech, jako autor, režisér a producent spolupracuje od
roku 1998 také s celopolskou komerční televizí POLSAT, především na nejslavnějším polském
televizním seriálu Daleko od noszy (doslova Daleko od nosítek).
14
HRY, JEŽ JE PO DOHODĚ MOŽNO ZÍSKAT JEN ZA TANTIÉMY
Zahraniční tituly, u nichž je možno získat provozovací práva pouze za tantiémy (%).
Autor
Lukas Bärfuss
Alan Bennett
Michael Frayn
Michael Frayn
Moises Kaufman
Esther Vilarová
Stefan Vögel
B. Zandt, J. Milmore
Titul
Dvacet tisíc stránek
Lady z karavanu
Bez roucha
Kodaň
33 variací
Žárlivost
Dobře rozehraná partie
Máte jednu špatnou zprávu
Smlouva do: %
5.4.2015
30.6.2014
30.6.2014
9.5.2015
1.4.2014
31.12.2015
30.6.2015
12.1.2015
9
7
9
9
7,5
9
8
7
Nepřeložené texty
Dílo I. Bergmana
Rádi připomínáme, že cesta k inscenování Bergmanových děl je po mnoha letech volná!
Autorská práva vám rádi zprostředkujeme!
Anglicky psaná dramatika
D. C. Jackson (Velká Británie)
COMPANY POLICY (FIREMNÍ POLITIKA)
2 m, 1 ž
komedie
Mají to lidé s přitažlivým jménem lehčí než jiní? Dexter Sexington a Randy Burley jsou oba
zaměstnanci firmy Jiffy Corp. Když se jako každé ráno upravují v unisex koupelně na svém
pracovišti, Randy si postěžuje, jak je jeho život zásadně ovlivněn jeho jménem, a to v
negativním slova smyslu („randy“ – nadržený, „burley“ - urostlý).
Proto, když do koupelny vstoupí nová zaměstnankyně Sally Mallow, představí se jí jako Dex
Sexington a Dexe začne vydávat za Randyho Burleyho. Zatímco nový Dex Sexington se vyžívá
ve své roli a dělá, co může, aby uchvátil Sally, starý Dex je zoufalý a snaží se dát vše do
pořádku. Několikrát se snaží Sally říct pravdu a udělat jí pořádek v tom, kdo je kdo. Ovšem jak
její první týden v Jiffy Corp postupuje, Randy situaci zamotává víc a víc: uhodne Dexovo heslo
na jeho emailový účet a z něj posílá Sally zprávy, které hraničí se sexuálním harašením. Čím
víc se situace komplikuje, tím větší má pravý Dex problém sdělit Sally, jak se věci skutečně
mají. Další komplikací se stane fakt, že pravému Dexovi se Sally začíná doopravdy líbit. Randy
však slibuje, že všechno Sally řekne v pátek na malém večírku firmy. Dex už doufá, že se
situace brzy vyřeší. To by však Sally (sama na záchodové kabince) nesměla zaslechnout
konverzaci těchto dvou pánů (u pisoárů), kde se oba chovají přirozeně. Situace se opět o pár
obrátek více zamotá, ale na firemním večírku se vše přeci jenom rozuzlí.
Situační komice v tomto dramatu výrazně napomáhá scéna. Celá hra se odehrává v již zmíněné
unisex koupelně, kde si u pisoárů povídají muži, zatímco ženy se přepudrovávají u zrcadel.
Komedii hrál poprvé soubor A Play, A Pie and A Pint ve skotském Oran Mor v Glasgow v roce
15
2010. Jiná Jacksonova komedie Můj romantický příběh (My Romantic Story) již české scény
zaujala a mají ji na repertoáru Burtanteatr (prem. 8.11.2012) a Divadlo Petra Bezruče (prem.
27.9.2013).
Mike Bartlett (Velká Británie)
CONTRACTIONS (KONTRAKCE)
2ž
Bartlett vsadil na výmluvný minimalismus. Vystačí se dvěma postavami a jednou scénou moderně, stylově, a tudíž draze zařízenou kanceláří, ve které se odehraje série rutinních
pracovních schůzek mezi bezejmennou Manažerkou a zaměstnankyní jménem Emma.
Firemní politika zakazuje jakékoli vztahy romantického či sexuálního charakteru, dokonce na to
má svou definici. Právě proto se Emmin případ dostane do centra pozornosti. Je důvodné
podezření, že mezi Emmou a jedním jejím kolegou vzniká jakýsi vztah, jenž by měl skončit. Při
dalších setkání je ale už pozdě, přes veškerá upozornění a dobře míněné rady se cosi rozjelo a
bylo odhaleno, Emmin přítel už vše přiznal. Bohužel v takovém případě by se firma musela
s jedním nebo druhým rozloučit. Manažerka Emmě oznámí, že přítel bude přeložen. Emma je
těhotná, ale s přítelem se rozejde. Ten ale stejně odchází na pobočku v cizině, protože i když
spolu nežijí, stále „přetrvávají některé okolnosti spojené s jejich vztahem“, což by mohlo
negativně ovlivnit pracovní výkon obou. Tedy dokud bude naživu jejich dítě, jeho otec se vrátit
nemůže. Dítě zemře, ale manažerka má dojem, že to by mohl říct každý. Emma proto dítě
vykope a v krabici přinese jeho mrtvolku jako důkaz. V této fázi, když zjistí, že ani po takové
anabázi si Manažerka nepamatuje její jméno, má Emma tendenci vzbouřit se proti všemocné
firmě a její politice, ale nevyhraje.
Bartlett výborně odposlouchává rétoriku dnešních HR pracovníků a ad absurdum dotahuje
principy tzv. firemní filozofie, která korporacím dovoluje stát se svým zaměstnancům novým
světovým názorem. Emma nakonec podle rady Manažerky navštíví podnikového psychiatra,
protože její prodeje šly dolů a „zdá se, že smrt dítěte ovlivnila její zdravý úsudek“ a protože
„my“, firma „na základě dlouhodobého pozorování víme, co je pro tebe nejlepší“. Na poslední
schůzce je Emma zase tou původní perfektně motivovanou a výkonnou zaměstnankyní, která
je ráda, že má slušnou práci. Jakoby se nikdy nic nestalo. Kontrakce jsou jednoznačně text naší
doby, doby velkých korporací a ekonomické krize.
Lucy Prebble(ová) (Velká Británie)
THE EFFECT (EFEKT)
2 m, 2 ž
Hra pojednávající o lékařském experimentu. V jedné anglické nemocnici probíhá pokus s
několika dobrovolníky trpícími ve větším či menším měřítku depresemi. Postupně jim jsou
podávány stále větší dávky antidepresiv. Pozorována je zde asi desítka pacientů, ovšem děj se
točí pouze kolem dvou, Tristana a Connie. Již od počátku experimentu cítí stydlivá a nejistá
Connie velké sympatie vůči bohémskému Tristanovi, který jí vypráví o plánu procestovat svět,
až ho z nemocnice pustí. Dokonce ji žádá, aby jela s ním. Connie jeho nápad spíš zastraší a
neustále mu připomíná, že v „reálném životě - mimo nemocnici" má přítele. Čím déle jsou však
v nemocnici a čím větší dávky drog dostávají, tím víc se k sobě navzájem přitahují a podnikají
společně spontánní akce, z nichž nejsou vedoucí experimentu dvakrát nadšeni. Otázkou však
zůstává, jaké procento jejich lásky je opravdové a jak moc je jejich chování ovlivněno drogami,
které na nich testují.
Sama doktorka Jamesová, která zaštiťuje celý pokus, trpěla kdysi depresemi, snad i vážnějšího
charakteru než její pacienti. Přitažlivost mezi Connie a Tristanem jí spíš nahání strach, na rozdíl
od jejího nadřízeného (a bývalého přítele) Tobyho, který také nemocnici občas navštěvuje. Toby
je z jejich citového vzplanutí nadšený a je přesvědčen, že je to zásluha jejich drogy. Pro
všechny se dění v nemocnici náhle stává větší realitou, než jakým je pro ně život mimo ni.
Nejzajímavějším motivem hry je rozdíl mezi realitou a životem v nemocnici – či se život v
16
nemocnici nakonec stal realitou? Dva rozdílné příběhy s rozdílnými motivy se zde zdařile
prolínají, avšak hlavní myšlenka zůstává stejná: co je to naše realita?
The Effect je další hrou britské autorky Lucy Prebble, kterou nejvíce proslavila její hra Enron.
The Effect měla premiéru v londýnském National Theatre v listopadu roku 2012 a posléze
vyhrála the Critics' Circle Award for Best Play (Cenu kritiků za nejlepší hru).
Neil LaBute (USA)
AUTOBAHN
1 m, 1 ž
sedm jednoaktovek
Na předních sedadlech automobilu se odehrává soubor jednoaktovek známého amerického
dramatika. Každá z nich zkoumá étos vzájemného vnímání a vztahů mezi lidmi – od
nevydařeného muchlování, přes únos maskovaný jako výlet, průzkumnou výpravu zahrnující
záchranu jedné herní konzole Nintendo 64 až k dlouhému návratu ztracené dcery po propuštění
z protialkoholní léčebny. Výsledkem je zneklidňující montáž, jež postupně odhaluje nemravnou
sílu slov, jež zůstanou nevyřčena, a křehký vztah mezi úmyslem a morálkou a postihuje tresť
amerického Středozápadu a tisíců cest, které křižují jeho povrch.
„Pamatuji si, že v autě jsem poprvé pochopil, jak působí drama. Schovaný na zadním sedadle
sedanu, jsem si rychle uvědomil, jak hluboká propast může vzniknout nebo jak intenzivní
klaustrofobie může nastat uvnitř obyčejného rodinného auta,“ říká Neil LaBute o tom co ho
inspirovalo k napsání hry: „ten snad nejautentičtěji americký ze všech možných prostorů“ –
automobil.
Původních pět aktovek Bench Seat, Long Division, Road Trip, Autobahn a Merge mělo premiéru
v Manhattan Class Company v březnu 2004 (hráli mj. Kevin Bacon, Susan Sarandon a Philip
Seymour Hoffman). Autor k nim později přidal ještě All Apologies a Funny.
Paul Downs Collaizo (USA)
REALLY REALLY (NE, FAKT)
4 m, 3 ž
hra pro mladé herce
Ráno po bouřlivém večírku na kampusu. Alkohol - a sex. Kdo ho měl a kdo se jen vytahuje?
V bytě dívek to vypadá jinak než v bytě kluků. Leigh se vyspala s nejkrásnějším klukem,
nedostižným Davisem, po němž několik let toužila, Grace předpokládá, že se aspoň vykašle na
svého stávajícího přítele Jimmyho. Davis si vlastně nic moc nepamatuje, protože alkoholu bylo
příliš, spolubydlící mu ale připomenou, co se dělo. Nevěra není jediným dramatickým
okamžikem hry o vysokoškolské „iGeneraci“ nebo také „Generaci Já“, jak sebe a své vrstevníky
popíše Grace. Hraje se i o společenské postavení, schopnost obejít systém, o peníze, protekci,
kariéru... Davisovi kamarádi prozradí Jimmymu, co se stalo za jeho nepřítomnosti, Jimmy
přichází konfrontovat Leigh, přičemž na povrch vystupují další překvapivé zvraty: Leigh je
s Jimmym v jiném stavu. Aby zachránila vztah (a svou budoucnost), obviní Davise ze znásilnění
– a už se roztáčí kolo lží, pochybností a obvinění, na jehož konci bude přinejmenším jeden
zmarněný lidský život, ale spíš z kolize s nějakou formou „poškození“ vyjdou všichni zúčastnění.
Napínavá vztahová hra pro dvacátníky zobrazuje život americké mládeže v určitém prostředí,
přičemž autor se snaží (nedidakticky) pojmenovat, čím se tato generace trápí a jak uvažuje.
Paul Downs Collaizo je americký dramatik, narodil se v Pennsylvánii, vyrostl v Georgii, žije
v New Yorku. Hra Really Really byla poprvé uvedená v divadle Signature v Arlingtonu ve státě
Virginia (prem. 31. ledna 2012, rež. Matthew Gardiner), později se přesunula na Off-Broadway
(leden 2013) a zaznamenala nebývalý úspěch. V divadle Signature bude mít premiéru i jeho
další hra Pride in the Falls of Autrey Mill (na podzim 2013), která už byla v New Yorku uvedena
ve scénickém čtení. Collaizo se spolupodílel na muzikálové verzi Sestry v akci na Broadwayi
(scénář) a na Xanadu uvedeném tamtéž.
17
Michael McKeever (USA)
SOUTH BEACH BABYLON
komedie
4 m, 2 ž, 2 tanečníci (1 m, 1 ž)
Inteligentní komedie ze světa umění. Několik týdnů před jednou z nejprestižnějších světových
výstav, Art Basel ve floridském Miami, resp. jeho luxusním předměstí South Beach, seznamuje
autor prostřednictvím postavy mladého začínajícího newyorského malíře Jonase Blodgena
diváky s dalšími aktéry zdejší výtvarné scény. Talentovaný Jonas využije doporučení svého
strýce a obrátí se na šedou eminenci floridského umění, všemocnou manažerku Semiru
Mannovou se žádostí o pomoc při startu své dráhy. Semira ho doporučí svému chráněnci, nové
malířské „hvězdě“ a někdejšímu kubánskému uprchlíkovi Chilliemu Zangorovi jako jednoho
z jeho četných asistentů. Chillie má totiž naspěch, Semira mu v poslední chvíli přihrála zakázku
pro bohaté sponzory, kterou předtím odebrala nonkonformnímu choreografovi Simonu
Gardnerovi. Ten sponzory údajně rozzlobil svou poslední performancí. Jonas, který celé dny
pokrývá Chillieho plátna barvami, stihne ještě pro Simona vytvořit po nocích kulisy k jeho nové
satiře na poměry v místním kulturním provozu, která travestuje Semiru – a také strávit noc s
Chillieho partnerkou, krásnou modelkou Lennox. Art Basel zahajuje a Jonas Miami opouští, aby
hledal svou vlastní cestu. Kvalitní a provokující umění alespoň na chvíli vítězí.
Komedie vyniká skvělými dialogy a vděčnými postavami. Hra měla premiéru v prosinci 2010
v provedení souboru Zoetic Stage na scéně Adrienne Arsht Center v autorově domovském
Miami.
Sofistikované komedie Michaela McKeevera (máme v nabídce přeloženy hry 37 pohlednic a
Hvězdné manýry) se hrají po celé Americe, uvedeny byly již také např. v Německu, Rakousku a
Polsku.
Joshua Conkel (USA)
THE SLUTS OF SUTTON DRIVE (COURY ZE SUTTON DRIVE)
3 m, 2 ž
černá komedie
Stephanie Schwartz je žena mnoha tváří - prodavačka v místních obchodě, matka
problémového pubertálního syna Jaydena, vdova po alkoholikovi, jenž spáchal sebevraždu,
přítelkyně motorkáře Willa, citlivá osoba, dlouholetá kamarádka další prodavačky Sharice, žena
mnoha tajemství. Unuděná svou rutinní prací, frustrovaná z neuspokojivého vztahu s Willem a
vynervovaná ze svého drzého, lehce zvrhlého syna se Stephanie uchyluje k nezdravým věcem.
Postupně zkouší konzumovat různé čistící prostředky, což nekončí vysvobozením z jejího
smutného života, ale pouze ústí ve zdravotní potíže, halucinace a jiné psychické následky.
Když už jí jak konzumace čistících prostředků, tak neúnosná situace přerostou přes hlavu,
Stephanie vyhodí z domu jak svého přítele Willa, tak svého dvanáctiletého syna. Jayden začne
bydlet v lese a živit se mimo jiné syrovými rybami, Will hned po jejich hádce doprovází domů
Sharice, která se však po chvíli vrací vystrašená zpátky ke Stephanie a tvrdí jí, že Will je ve
skutečnosti násilník, který se potuluje městem a právě se ji pokusil znásilnit. V sebeobraně ho
však zabila, načež Stephanie ukáže jeho uříznutý penis. Společně rozřežou jeho tělo a po
částech ho naházejí do místního potoka. Pomatená Stephanie teď žije sama ve svém hnědém
bytě, pije čistící prostředky a najde bránu do pekel ve svém gauči, z něhož se několikrát
vynoří Will a povídá si s ní. Do obrazu také vstupuje podezřelý pošťák, který Stephanie sleduje
a chce s ní utéct.
Příběhem tragédie, ale zpracováním komedie - to je The Sluts of Sutton Drive, ve které se řeší
jak Stephaniny sexuální patálie, tak její závislost na chemikáliích. Obzvláště zajímavý je vztah
Stephanie a Sharice, kterému je věnováno mnoho prostoru a díky tomu nabývá skvělých kvalit.
Černá komedie od roku svého vzniku již urazila úctihodnou cestu začínající čtením v Ensemble
Studio Theatre v New Yorku a konče produkcí ve Finborough Theatre v Londýně - s výbornými
recenzemi.
18
Simon Block (Velká Británie)
NOT A GAME FOR BOYS (TAHLE HRA NENÍ PRO DĚCKA)
3m
Nesestoupit z amatérské ligy stolního tenisu je to nejdůležitější pro padesátiletého taxíkáře
Erica, který je pro to ochoten udělat cokoliv v jiskrné tragikomedii britského dramatika Simona
Blocka.
Celá hra se odehrává v šatně ping-pongového klubu, kde se hráči převlékají, odpočívají a
odcházejí do vedlejší tělocvičny odehrát svoje zápasy. Dva padesátníci, Eric a Oscar, a třicátník
Tony tvoří tým amatérské ligy, který nutně potřebuje v posledním zápase vyhrát, aby
nesestoupil do nižší divize. Eric má problémy v rodině, nesnáší svoji práci a zápas v ping-pongu
jednou týdně je pro něho únikem někam, kde je sám sebou. Nevyzrálý Tony se rozchází se
svojí přítelkyní a ping-pong má jen jako zábavu. Teď se musí rozhodnout, jestli jako zdaleka
nejlepší stolní tenista z těch tří zápas dohraje (a umožní svému týmu zvítězit), nebo půjde domů
pokusit se zachránit rozpadající se vztah. Osamělý Oscar byl před týdnem svědkem smrti hráče
konkurenčního družstva přímo při zápase a začíná docházet k závěru, že je čas s ping-pongem
přestat, než se to samé stane jemu (nebo Ericovi).
Oscar se rozhodne schválně prohrávat, aby jejich tým už konečně sestoupil a nemusel s Ericem
zažívat tyto stresy každý rok, vždyť stárnou a jednou to přijít musí. Eric se to však dozví a je
ochoten se jakkoliv ponížit a cokoliv obětovat, aby k tomu nedošlo – je to pro něho boj o
zachování toho posledního, na čem mu záleží. Když se Eric snaží zadržet Tonyho, který chce
odejít před posledním zápasem domů, protože si myslí, že ho jeho dívka opouští, dojde
k fyzické konfrontaci a vše směřuje k hořkému konci.
Svěží, velmi expresivní jazyk, dobře zachycené postavy a řada komických situací dělají z Not a
Game for Boys velmi kvalitní tragikomedii nabízející jak zábavnou podívanou, tak i hořký pohled
do světa mužů plného opuštěnosti, nenaplněných ambic a touhy po porozumění. Hra měla
premiéru v Royal Court Theatre v Londýně 24. srpna 1995.
Will Eno (USA)
MIDDLETOWN (ZAPADÁKOV)
4 m, 4 ž (další postavy lze volně kombinovat - 3 m, 3 ž)
Do malého města se stěhuje paní Swansonová, jejíž muž je stále na cestách. Nejprve po dítěti
touží, později otěhotní, hra končí porodem. Paní Swansonová se seznamuje s místním
podivínem Johnem, který se do ní platonicky zamiluje. Nikdy nepojmenovaná láska ho vede
k sebevraždě – ve druhé polovině se tyto mimoběžné figury, jež spolu mají tolik společného,
setkávají v nemocnici – paní Swansonová rodí, John umírá. Kromě tohoto křehkého příběhu o
samotě a míjení sledujeme osudy dalších podivínů městečka – policisty, mechanika a
knihovnice. Každý z nich si nese svůj vlastní příběh, z něhož se ve vzájemných interakcích části
odhalují. Mikrosvět malého města tvoří metaforickou paralelu celému vesmíru.
Hra má i metatextovou a metadivadelní rovinu – hned v úvodu ji otevírá ironickým prologem
profesionální řečník, v polovině nastupují „diváci“ (herci zastupující publikum), kteří text
komentují, i jednotlivé postavy přímo oslovují publikum. Tím autor dociluje zvláštního tvaru –
odkazuje sice ke každodenní realitě, ale mimořádně divadelní formou. Hra je interpretačně
otevřená a umožňuje inscenátorům různé uchopení, přičemž komika vůbec není vyloučena.
Hra měla premiéru 3. listopadu 2011 (předpremiéry proběhly už 13. řijna) v newyorském divadle
Vineyard (off-Broadway), režie Ken Rus Schmoll.
Autor za text obdržel cenu Hortona Foota pro novou nadějnou americkou hru.
Will Eno (1965) žije v newyorském Brooklynu. Kromě šesti původních her napsal adaptaci
Peera Gynta pod názvem Gnit. Většina jeho her byla premiérově uvedena ve Velké Británii,
nicméně poslední dobou má úspěch i doma. Získal několik literárních stipendií, za hru The Flu
Season /Chřipková sezóna získal Oppenheimerovu cenu za nejlepší americký debut. Hra Thom
Pain (máme přeloženu v nabídce) se dostala do finále Pulitzerovy ceny v kategorii dramatu za
19
rok 2005. Jeho hry uvedla divadla v Británii - Gate Theatre, the SOHO Theatre, a BBC Radio v
Londýně; v USA - the Rude Mechanicals Theater Company, The Satori Group (Seattle), the
Flea Theatre, NY Power Company and Naked Angels (NYC), Circle-X (Los Angeles), The
Cutting Ball Theater (San Francisco); v Paříži (Quebracho Théâtre); a také v Berlíně, Sydney a
São Paulu.
Wallace Shawn & Andre Gregory (Velká Británie)
MY DINNER WITH ANDRE (MÁ VEČEŘE S ANDREM)
2m
Jak už sám název napovídá, celá hra se točí okolo jedné večeře Wallyho a Andreho, dvou
aktivních postav newyorské divadelní scény. Wally hned na začátku hry prozradí, že se
Andremu několik let úporně vyhýbal. A přestože v počátečním monologu vyjádří nechuť k
dostavení se na večeři, oba muži si evidentně celý večer mají mnoho co říci. Zpočátku mluví
prakticky jen Andre a Wally přikyvuje a podivuje se jeho příběhům - vypráví o svých zážitcích z
Polska, kde společně s několika polskými herci objevovali sami sebe skrze improvizace a jiné
divadelní techniky, či o malé komunitě lidí se zajímavou filosofií, která žila u skotské vesničky
Findhorn. Tyto dva zážitky spolu s mnoha jinými ho velice ovlivnily a utvořily mu názor nejen na
cíl divadla, ale také na pro něj důležité filosofické otázky.
Poté co Andre dovypráví příběh svých několika posledních let, Wally se s ním začne dělit o své
názory na jeho vyprávění. Z monologu se náhle stane dialog. Oba dva protagonisté spolu
zásadně nesouhlasí, a přestože jeden druhého nepřesvědčí o své pravdě, když se po několika
hodinách zapálené konverzace rozhlédnou kolem sebe, zjistí, že jsou posledními hosty
restaurace a oba odcházejí domů obohaceni debatou, již spolu vedli.
Hra vznikla na popud Andre Gregoryho, který chtěl zaznamenat svůj život. Jeho dlouholetý
přítel Wallace Shawn tehdy přišel s nápadem nenapsat obyčejnou biografii, ale raději hru ve
formě konverzace dvou mužů, kteří by polemizovali o Andreho životě a jeho závěrech. Na
základě tohoto textu byl v roce 1981 natočen stejnojmenný film, v němž hlavní protagonisty
ztvárnili sami autoři.
John Logan (USA)
I´LL EAT YOU LAST – A CHAT WITH SUE MONGERS
(TEBE SEŽERU NAKONEC – POVÍDÁNÍ SE S.M.)
1ž
Komediální monodrama hollywoodského scénáristy a broadwayského dramatika bylo napsáno
na tělo slavné Bette Middlerové a je svéráznou poctou legendě mezi hollywoodskými hereckými
agenty, Sue Mengersové. Sue se připravuje na jednu z proslulých večeří ve svém domě
v Beverly Hills, které byly základem jejích úspěchů, a diváky činí žáky svého umění
přesvědčovat lidi a dávat je dohromady. Mimochodem je také seznámí se svou životní cestou:
dítě židovských uprchlíků z Evropy, které miluje divadlo a film, chce se stát herečkou, ale
naštěstí brzy pochopí, že její možnosti jsou limitované, najde skulinu, jak se dostat do
vysněného světa – ba co víc, vlastně ho ovládnout. Barvité historky o tom, jak vznikaly slavné
role hereckých legend a v nejednom případě i samy tyto legendy (například jak Mengersová
vybojovala pro neznámého Gene Hackmana hlavní roli ve Francouzské spojce) dávají Sue i
divákům zapomenout na fakt, že její kariéra je už patrně za zenitem: jeden z hostů její slavné
večeře si dovolil se omluvit a hovor, na který celý večer čeká, má být osobní oznámení její
nejslavnější klientky, Barbry Streisandové, že vypovídá své zastoupení. Stejně zřejmá je ale i
její radost ze života, nečekaná velkorysost a hrdost na všechny ty úspěchy, které jí nikdo
nemůže vzít…
20
Ken Ludwig (USA)
THE GAME´S AFOOT (HRA UŽ ZAČALA)
3 m, 5 ž
Komedie u nás dobře známého amerického autora Kena Ludwiga (Shakespeare v Hollywoodu,
Tenor na roztrhání, Měsíc nad Buffalem) začíná jako detektivní příběh/mystérium ve stylu
detektivky A. Christie Pasti na myši, postupně se však proměňuje v divokou frašku plnou
překvapení a komických situací.
William Gillette, herec specializující se na postavu Sherlocka Holmese, je při představení kýmsi
postřelen. O dva týdny později, na Vánoce roku 1936, si do svého supermoderního domu v
Connecticutu pozve kolegy ze své herecké společnosti s úmyslem vypátrat, kdo se ho pokusil
zabít. Jedná se o čerstvé novomanžele Simona a Aggie (která je snad do Williama zamilovaná),
a Williamovy dávné kolegy a manžele Felixe a Madge. Venku zuří sněhová bouře, vypadává
elektřina i telefonní spojení. Přítomna je Williamova matka a také divadelní kritička Daria Chase,
která všem leze na nervy a na všechny něco ví. William má plán, jak odhalit, kdo se ho pokusil
zabít - zorganizuje seanci (Daria je médium) a přemluví Madge, aby předstírala, že ji během
této seance někdo zavraždil. Ani pod vlivem šoku se však nikdo nepřizná a Daria je velmi
naštvaná. Vzápětí jí někdo vbodne dýku do zad. Všichni (snad kromě Williama) by k tomu mohli
mít motiv. Williamovi se poté, co zavolal policii, k vraždě přizná jeho matka, a tak se s Felixovou
pomocí rozhodne ji krýt. Předstírá, že k žádné vraždě nedošlo a Dariinu mrtvolu ukryje. Dorazí
zdánlivě neškodná anglická policejní vyšetřovatelka Goringová, která tvrdí, že se jí nějakým
záhadným způsobem podaří každého zločince usvědčit. A ukrýt před ní mrtvolu je mnohem
obtížnější, než se Williamovi původně zdálo. První manžel Aggie byl nesmírně bohatý a zemřel
za podivných okolností. Daria i Simon byli tehdy nablízku. Je to snad důvod, proč musela Daria
zemřít? William chce vraha co nejrychleji odhalit, ale zapomíná, že i když je vynikajícím
představitelem Sherlocka Holmese, jeho dedukčními schopnostmi obdařen nebyl. A
nedorozumění, nečekaná odhalení, oživlí zavraždění a další překvapivé situace nabírají stále
rychlejší tempo…
William Gillette skutečně žil (byť v jiné době) a byl slavným představitelem Sherlocka Holmese.
Hra nabízí pozoruhodné herecké příležitosti, inteligentní zábavu a také zajímavé téma
identifikace herce s postavou, kterou hraje mnoho desetiletí. The Game’s Afoot měla premiéru v
listopadu 2011 v Cleveland Play House v režii Aarona Posnera. V roce 2012 získala cenu
Edgara Allana Poea pro nejlepší hru.
John Pielmeier (USA)
EXORCIST (VYMÍTAČ ĎÁBLA)
6 m, 3 ž
dramatizace
Hlavní hrdinkou hry je filmová star, jejíž holčička se začne chovat na dítě skutečně překvapivě.
Dítě úspěšné, bohaté herečky posedl ďábel. Autor vycházel z románu Williama Petera Blattyho
z roku 1971 a z úspěšného hororového filmu Williama Friedkina z roku 1973. Východisko
z beznadějné situace, v níž se ocitá matka s dcerou (za asistence filmového režiséra, s nímž
herečka zrovna pracuje) nabízí až katolická církev, jejíž představitelé nakonec do domu
přicházejí, aby ďábla vymítali. Konečnou obětí se stává otec Damian, kterého ďábel, vstoupivší
do jeho těla, nakonec zabíjí. Tématem hry je pochybnost nejen ve věcech víry, ale i o životních
postojích, cti a spravedlnosti.
Autor v poznámkách vybízí k realistické, ale i náznakové (symbolizující) interpretaci.
Hra měla premiéru v červenci 2012 v losangeleském divadle Geffen Playhouse, režie John
Doyle.
John Pielmeier je americký dramatik a scénárista. Vyrostl v katolické rodině ve státě
Pennsylvania. Začínal jako herec v repertoárových divadlech. Jako dramatik debutoval roku
1976 hrou A Chosen Room, která byla uvedena v Minneapolisu, o tři roky později se svou hrou
Agnes of God zvítězil v dramatické soutěži Great American Play Contest. Hra byla později
21
uvedena v Louisville a v roce 1982 také na Broadwayi, kde se dočkala bez jedné šesti set
repríz. Za filmovou adaptaci získal cenu Writers Guild of America v kategorii scénář adaptace.
Od té doby píše pro divadlo, nicméně tento úspěch už nikdy nezopakoval. Desítek repríz na
Broadwayi dosáhly jeho hry The Boys of Winter (1985), Sleight of Hand (1987) a Voices in the
Dark (1999). Napsal i několik monodramat. Úspěch zaznamenal jeho televizní film Choices of
the Heart, za nějž získal různé ceny (např. Christopher Award, Humanitas Award, nominace na
Writers Guild of America) a také čestný doktorát na Univerzitě svatého Eduarda v Austinu ve
státě Texas.
Richard France (USA)
OBEDIENTLY YOURS, ORSON WELLES (S ÚCTOU VÁŠ ORSON WELLES)
2m
hra o dvou dějstvích
7. květen 1985, poté, co oslavil své 70. a také poslední narozeniny, tráví Orson Welles v
ošuntělém hollywoodském nahrávacím studiu. Welles, stín někdejší osobnosti, doufá, že Steven
Spielberg zachrání jeho upadající kariéru tím, že finančně podpoří konečný střih jeho
nedokončeného mistrovské díla – Dona Quijota (Welles tomuto filmu říká Il mio bambino.)
Zatímco čeká na svého asistenta, který má přivézt peníze, režisér nahrává postsynchrony a
vzpomíná na svou zářnou minulost. Nakonec se dozví, že Spielberg svému “idolu” odmítl
pomoci, a tím zmařil veškeré šance na jeho comeback. Jediná budoucnost, která mu zbyla, je
propůjčovat v podobně nehostinném prostředí svůj kdysi jedinečný hlas výrobkům jiných lidí.
Mike Leigh (Velká Británie)
ECSTASY (EXTÁZE)
3 m, 3 ž
komedie
Dvouaktová hra začíná jednou z mnoha bezvýznamných milostných afér hlavní postavy Jean.
Jean je svobodná, bezdětná žena žijící v malém bytě v Londýně. Její život není ničím
výjimečný. Pracuje v autodílně, občas si vyjde ven s nějakým mužem či tráví čas se svou
kamarádkou Dawn nebo její rodinou. Většinu dní však tráví doma a jedinou společností je jí
alkohol. Poté co její další bezvýznamná známost s Royem je násilně narušena příchodem jeho
ženy Val, Dawn (která o ničem nevěděla) vytáhne svou přítelkyni ven a společně s ní také
svého muže Micka a jejich starého přítele Lena.
Jejich posezení v místních putykách se následně přesune do Jeanina bytu a zabere celé druhé
dějství. Staří přátelé zde vzpomínají na staré časy; jiné přátele, o kterých nikdo z nich dlouho
neslyšel, ale k nimž se vždy váže nejedna veselá historka; věci, které byly či nebyly, a místa,
která jim teď připadají už dlouho neznámá. Zpívají si staré písničky, které si kdysi společně
notovali a královsky se baví - jedině Jean se snad tolik nezapojuje do konverzace, a když tak
jakoby z dálky. Mluví o současnosti, mluví o minulosti. O práci, o bydlení a v případě Micka a
Dawn i o jejich dětech.
Hra není však pouze o tom, jak se v roce 1979 několik kamarádů sešlo a popilo. Ve tmě noci a
po několika sklenkách ginu vyplouvají na povrch motivy jako osamělost, nespokojenost se
životem, bezdůvodné lhaní či potraty.
Ecstasy měla premiéru v září 1979 v Hampstead Theatre v Londýně s hvězdným obsazením a
režií samotného autora. Ten se o několik o více jak třicet let později se hrou do Hampstead
Theatre vrátil.
22
Německy psaná dramatika
Erich Kästner, Frank Panhans (Německo)
EMIL UND DIE DETEKTIVE (EMIL A DETEKTIVOVÉ)
5 m, 5 ž
dramatizace kultovního románu pro děti – s písněmi
Emil je obyčejný rošťák a uličník a žije na venkově. Jednoho dne smí sám vyrazit za babičkou
do Berlína, čímž začíná jeho velké dobrodružství. Babička a sestřenice na něj čekají na nádraží
ve Friedrichstraße. Jenže Emil nikde. A zatímco přemýšlejí, kde Emil vězí, pustil se mezitím
akční hoch do nečekaného dobrodružství. Začal v neznámých ulicích Berlína pronásledovat
zloděje svých peněz. Začíná být v cizím velkém městě bezradný, když tu potká nečekanou
pomoc – Gustava a jeho partu... Příběh končí samozřejmě dobře, zloděj je dopaden a Emil se
stává hrdinou.
Dramatizátorům se podařilo redukovat počet postav a soustředit se na Emilům dynamický
příběh. Hru osvěžují rytmické písně, může být uváděna bez pauzy (délka cca 75 minut).
Zůstává nicméně věrna stylu a jazyku E. Kästnera. Ideální pro rodinnou inscenaci pro děti od 6
let a jejich dospělé. Poprvé mohli diváci tuto adaptaci zhlédnout v roce 2008 v düsseldorfském
divadle pro mládež Junges Schauspiel.
Philipp Löhle (Německo)
LILLY LINK oder SCHWERE ZEITEN FÜR DIE REV... (LILLY LINK aneb TĚŽKÉ ČASY NA
REV...)
4 m, 4 ž
politická tragikomedie
Přátelé se nechávají kupovat americkými počítačovými firmami, otevírají nové butiky nebo se
řídí směrnicemi pracovního úřadu – jediná Lilly se stále drží ideálů, které je všechny kdysi
spojovaly. Jak změnit společnost? Jak otevřít lidem oči? Jak bojovat za svobodu, být
sebevědomá a přitom ještě pomáhat ostatním? Vše se zdá být v dnešním světě příliš složité,
protože je všechno se vším propojené. Ve finále se Lilly vydává s mečem v ruce do rodiště
revoluce, do Francie. S čím se tam omámena možnou revoluční změnou a ve své heroické
paličatosti setká? Cesta za změnou kapitalistického systému se stává tak trochu donquijotskou
cestou za nesplnitelným ideálem...
V roce 2008 získal autor za hru ocenění poroty na přehlídce nových her Heidelberg
Stückemarkt: porota ocenila zejména skutečnost, že nejde „ani o spekulativní, ani o
spektakulární hru, nýbrž o současnou politickou komedii“. Již dle jména levicově naladěná Lilly
Link vzbuzuje svou touhou po změně systému k lepšímu pobavený úsměv, ale také nutí
k zamyšlení o angažmá každého z nás v demokratické společnosti. Zodpovědný je každý z nás.
Jde o tragikomický příběh hledačů nových zítřků, pokus o zachycení ducha dnešní doby.
Hra byla uvedena během autorova angažmá v divadle Theater Heidelberg v listopadu 2008.
André Kannstein (Německo)
DAS PHANTOM DES LOUVRE (FANTÓM Z LOUVRE)
6 m, 3 ž
krimikomedie - na motivy románu Arthura Bernèdea
Paříž, 20. léta 20. století. Démon Belphégor straší v sálech Louvre, o čemž k velkému pobavení
čtenářstva informuje v listu Petit Parisien novinář Jacques Bellegarde. Ovšem Matisse, vrátný z
Louvre, jenž o strašidle novináře informoval, je jedné noci nalezen zastřelený v „Sále
pohanských bohů“. A tak na scénu nastupuje slavný detektiv Chantecoq – spolu s Bellegardem
a pařížskou policií se vydá po stopách tajemného ducha a přijde tak na mnohá scestí, jež ho
23
dovedou např. i do reje nočního života na Montparnasse.
Autor této kriminální komedie se nechal inspirovat komediálním krimi seriálem Belphégor, který
bavil televizní diváky na konci 60. let a který vznikl na motivy románu z roku 1927 – napětí se v
ní snoubí s humorem, záhadné události přivedou hrdinného ředitele muzea téměř k šílenství a
princezna ze starého Egypta je důkazem, že i mumie mohou oživnout... Nicméně – kdo je
vlastně ten Belphégor a jaké kuje pikle? Věhlasný detektiv Chantecoq tomu samozřejmě přijde
na kloub.
Napínavá a vtipná krimikomedie s retrošarmem byla uvedena s velkým ohlasem 13. ledna 2012
v Theater Baden-Baden.
Již se pracuje na českém překladu.
Karl Schönherr (Rakousko)
ES (TO)
1 m, 1 ž
komorní tragédie
Vědec žije se svou manželkou evidentně nudný život – je plně zaneprázdněn výzkumem jakési
smrtelné nemoci, práci si bere i domů. Dramatický konflikt vzniká poté, co s ním jeho žena
otěhotní a zároveň se ukáže, že se vědec smrtelným virem nakazil. Nepřekonatelná a tragická
zápletka se rozvíjí – budoucí matka miluje své ještě nenarozené dítě, jež ale možná v sobě
ponese onen vir, rozhodný vědec, který ví o možném osudu dítěte... Nakonec umírá v náručí
své ženy. Ta umírajícímu říká: „Když to dítě bude mít sílu jako ty, bude silné jako Bůh! A ty do
světa – ač již nemocný a slabý - přinášíš novou lásku.“
Komorní drama z roku 1922, jež zároveň dojímá i tragicky šokuje. Autor (1867-1943) napsal
mnoho her z drsného prostředí Tyrol, často v místním dialektu, k jeho nejznámějším a dodnes
nejhranějším hrám patří komorní drama Ďáblice (1915), jež zažilo svůj návrat v roce 2008 ve
vídeňském Burgtheateru a jež se dočkalo v roce 2012 nového českého překladu a následného
moderního nastudování (režie: Adam Rut), téměř po 100 letech od prvního uvedení v češtině.
Ferdinand Bruckner (Německo)
DIE VERBRECHER (ZLOČINCI)
10 m, 8 ž
hra o třech jednáních
Do té doby neznámý autor tvořící pod pseudonymem Ferdinand Bruckner zaskočil publikum
provokativní hrou Krankenheit der Jugend (Choroby mládí) uvedenou v roce 1926 v Hamburku
(u nás např. 1997 ČS Ústí nad Labem). Zobrazil v ní nelítostnou, bezcílnou a cynickou
poválečnou mládež - dokonale vyjádřil dezorientaci a deziluzi mladé generace po 1. světové
válce. Znuděné mládeži vkládá do úst repliky jako „Všichni by se měli v sedmnácti zastřelit“
apod.
V říjnu 1928 přišel další skandál, tentokrát v Berlíně – uvedení hry Die Verbrecher (Zločinci).
Pomocí simultánní scény se divák ocitá v sedmi místnostech třípatrového činžáku, v nichž se
rozvíjí drama o cynismu obyvatel domu a – což je v dnešní době exekutorů stále aktuální – o
zkorumpované justici jakožto ztělesnění všeobecné zvrhlosti a nezřízenosti. Bída jednotlivců
stojí tváří v tvář brutálnímu společenství domu, ztroskotání obyvatel je nevyhnutelné. Jako
v detektivce se stávají domnělé oběti viníky a viníci oběťmi – kdo je vlastně zločincem? Text
překypuje slovním jízlivým humorem a napínavými scénami. U nás byla tato originální a
provokativní hra, dalo by se dnes říct drsná groteska, uvedena v roce 1930 v Divadle na
Vinohradech, od té doby čeká na znovuobjevení.
Připravujeme nový překlad.
24
Monika Kroymann(ová), Christopher Luber, Silvia Menzel(ová) (Německo)
HAUBENTAUCHER oder DIE KUNST DES AUFTAUCHENS (POTÁPKA aneb UMĚNÍ SE
VYNOŘIT)
1 m, 2 ž
komorní drama
Dořina dcera Thea má málo pochopení pro svou zapomětlivou matku, které se s přibývajícím
věkem stále více vynořují válečná traumata z nočních bombardování. Stará Dora jednoho dne
potká na lavičce v parku bezdomovce a alkoholika Winstona, jenž jí postupně začne
obohacovat a prosvětlovat život – vnese do ní poezii, filozofii šťastného života, ale samotnou
svou existencí i nový neklid. Neboť i tento bezostyšný šaramantní umělec života má i své stinné
stránky... Začne starou dámu ohrožovat na životě, což Theu přiměje k razantní akci. Po
dramatickém finále přichází Winstonův konec, Thea končí u soudu (kde retrospektivně a
rámcově vypráví celý příběh) a Dora na invalidním vozíku v domově důchodců.
Anna Papst(ová) (Švýcarsko)
DIE GOTTESANBETERIN (ZBOŽŇOVATELKA BOHA)
2 m, 3 ž
Hra o ženě, které změnil Bůh život. Mladá učitelka Rita se díky svým vizím a svému charismatu
stává duchovní vůdkyní náboženského společenství mladých lidí, kteří chtějí žít po vzoru
prvních křesťanů. Samo sebou se Rita stále více dostává do střetů s „obyčejným“ měšťáckým
světem a také se těžko vyrovnává se svým zaměstnáním a s agresivními studenty. Brzy tak
začne Rita žít jenom horečnatým nadšením pro svou víru a pro svou misi, obrací na víru
drogově závislé bezdomovce, léčí nemocné – až je nakonec paradoxně sama prohlášena
systémem za duševně nemocnou a dle odborníků jsou její vize pouhým produktem psychózy.
Během léčby se sice lepší její zdravotní stav, nicméně ubývají i božské vize a tím i všechno, co
Rita pociťovala jako smysluplné. A tak se musí rozhodnout: buď žít bez společenského uznání,
nebo zmizí její smysluplná víra...
Jazykově hra kolísá mezi vizionářsky přehnaným biblickým jazykem hlavní protagonistky a
strohými krátkými replikami, což dodává textu na zajímavé dynamice. Zároveň postavy
neztrácejí i přes závažnost konfliktů svůj černý humor.
Autorka (1984) je zároveň i asistentka režiséra v basilejském divadle, její hra Summer is a state
of mind byla pozvána na festival Interplay Europe, v roce 2011 ukončila v Curychu studium
režie. Věnuje si i jiným divadelním projektům, zejména v Curychu.
Hra vznikla na zakázku divadla Schauspielhaus v Curychu, kde měla v březnu 2013 svou
premiéru.
René Heinersdorff (Německo)
ENDSTATION IRGENDWO (ZAPADÁKOV)
3 m, 2 ž
komedie - fraška
Konverzační i situační fraška využívající staré známé (osvědčené a divácky vděčné) motivy
omylů a záměn identit postav. Autor si na rozdíl od Shakespeara či Moliéra vystačí s pěti
postavami a jedním dějištěm, totiž malým nádražím s kioskem kdesi v úplném Zapadákově.
Vtip hry tkví v konfliktu mezi dvěma dvojicemi, kterým sekunduje nádražní kioskář. První dvojicí
je Linda a její muž Jens - Lindě přišel po 35 letech dopis od otce, kterého celou tu dobu
neviděla, ať přijede na ono nádraží a konečně dojde k setkání. Že ji vyzvedne na nádraží a o
všem si s ní promluví. Ovšem když Linda se svým manželem přijede s půlhodinovým
zpožděním na dané místo, nikdo tam na ně nečeká.
Na tomtéž nádraží ovšem čeká i druhá dvojice, postarší podnikatel Artur a Gaby, jeho
dlouholetá hospodyně, která dala po dlouhých 35 letech věrné a obětavé služby výpověď, aby
se na stará kolena mohla věnovat své rodině. Artur tomu není rád, ale co má dělat - Gaby už
25
dala do novin inzerát a teď oba na nádraží čekají na dvojici, která se má starat o Arturovu
domácnost. Ale i jejich vlak má zpoždění...
Je jasné, že se druhá dvojice domnívá o té první, že je to právě tento pár. Ovšem zde záměny a
omyly zdaleka nekončí. Jak to ve správné vaudevillové komedii bývá, brzy se všichni
zúčastnění dostanou do kolotoče nedorozumění, obviňování a náhod. Kdo je čí otec? Kdo je čí
dcera? Kdo je kdo? A aby toho nebylo málo, neustále je přitom pozoruje a do jejich konfliktu
zasahuje prodavač v kiosku, aby i on přišel s překvapující novinkou... Dějový rámec se nakonec
uzavře - jak Linda s Jensem vlakem přijeli, tak i téměř čechovovsky odjedou a nic se nezmění až na naprosto rozvířené nové skutečnosti.
Komedie si rafinovaně pohrává s předsudky a nedorozuměními svých protagonistů a pobaveně
pozoruje publikum, které se víc a víc noří do víru omylů a záměn až k jejich zdárnému rozuzlení.
Úspěšná komedie byla uvedena v Düsseldorfu, v divadle Theater an der Kö, v lednu 2010.
Hra se právě překládá do češtiny.
Lothar Schöne (Německo)
DER KOSCHERE HIMMEL (KOŠER NEBE)
5 m, 3 ž (zdvojení postav)
komedie
Bernhardovi zemřela matka. To, co se běžně stává, však rychle přeroste ve velký problém.
Matka totiž byla židovka, avšak vzala si křesťana, který jí zachránil za časů Třetí říše život. Její
poslední a neotřesitelná vůle je ležet v hrobě po jeho boku, na městském hřbitově. Syn chce
samo sebou poslední přání matky splnit – přesto to není tak jednoduché, poněvadž rabín má
zakázáno pohřbívat lidi na křesťanském hřbitově – a farář zase nesmí dělat židovský obřad...
A tak začíná souboj s časem, neboť podle židovských regulí musí zemřelý neprodleně pod zem.
Bernardův bratranec, jeho žena a jejich společná dcera přiletí z Izraele a rozhádaní se snaží
problém vyřešit. Situaci navíc poněkud zkomplikuje palestinský stánkař – nebo ji paradoxně
zjednoduší? Po mnoha hektických dnech, v nichž vyplave na povrch i leccos z minulosti a
protagonisté se navzájem paradoxně tahají z bryndy („Žid udělá z problému vtip, Němec z vtipu
problém“) a divák je svědkem bizarních a zvláštních setkání v pohřebních ústavech, na
hřbitovech, s kněžími, rabíny i Palestinci, je nakonec konflikt zdárně vyřešen.
Hra vychází z románu Das jüdische Begräbnis (Židovský pohřeb) téhož autora, na knihu vyšly
nadšené recenze, které děj srovnávají s filmy Woodyho Allena a vyzdvihují komiku, napětí a
vyprávěčské umění, jakož i dojemné momenty knihy.
A další...
Leea Klemola (Finsko)
JESSICAN PENTU (JESSICA´S CUB – LVÍČE JESSIKY)
3 m, 2 ž
Vtipné, hravé, místy groteskní až fantasmagorické divadlo na divadle o manželství, o výchově,
ale hlavně o potřebě a kořenech přirozenosti.
Jessika po osamostatnění svého syna Ilvese upadá do hluboce depresivních stavů spojených s
fyzickou nevolností. Má zapotřebí svému synovi vysvětlit, jak těžké bylo ho vychovávat, a
omluvit se mu za to, že to, podle ní, nezvládli. Sehraje tedy, spolu se svým manželem Jarim,
matkou Eijou, která se uvolí převzít roli syna, a s psychoterapeutickým psem Jekku, jenž je ale
samostně jednající osobou (a nosí bílý plášť), jakési očistné divadlo. Nedokáží se ale ani
odpíchnout od výchozí situace, která má být “jdeme spolu do lesa a ztratíme se”. Ona se chce
ztratit, ale on se vytasí s GPS...
Jessika si mnohem lépe rozumí se psem, než se svým manželem. Zmatená a později
pomočená a alkoholem ovlivněná matka jí též v nějakém smysluplném rozvíjení tématu
26
nepomůže. Nakonec se celá věc zvrhne v jakousi terapii, Jessica se publiku svěří se svou
potřebou oprostit se od veškeré techniky a technologií, které reprezentuje její manžel. Nejlépe
se cítí v zoo v pavilonu labutí a dojímá se smutnou představou nevyhnutelné smrti posledního
zástupce mamutů. Jari je ochoten své ženě pomoct a najít, co je za tím pocitem, že podobně
jako onen mamut žije v době, do které nepatří. Jessika si vleze do stanu a soustředíc se hledá
své identity kdesi v pradávných dobách, kdy nebylo jasné, kdo koho ochočil, jestli lidé psa, nebo
psi lidi. Do stanu vleze též Jekku a začnou tam spolu řádit, že to skoro nevypadá jako přátelské
kočkování, ale sexuální hrátky. Do věci zasáhne Eija, že přece neporodila zvíře, a stan zboří.
Objeví se Jessica, na zádech srst a ze spodního prádla jí trčí ocas...
Vtom se ozve hlas technika, že je na čase končit, a též se ozve Ilves, který měl možnost celou
věc sledovat online. Jessica se mu omluví za to, že ho nutili být jiným, než je. Co bude dál, to se
ještě neví, ale vypadá to, že Jari uvažuje, jak uzpůsobit Jessičino oblečení pro ocas a navrhne,
že by mohl sehnat chatu hluboko v lesích a bez elektřiny…
Dramatička mj. vtipně a přesně vystihuje schemata myšlení a jednání párů, které už jsou dlouho
spolu, všechny připomínky už si stokrát řekli, náprava nepřichází a výsledkem jsou jenom věčné
potyčky o totéž.
Text máme k dispozici ve finštině a angličtině.
Charles den Tex, Peter de Baan (Holandsko)
VOLMAAKT GELUK / PERFECT HAPPINESS (DOKONALÉ ŠTĚSTÍ)
1 m, 2 ž
komedie - tragédie - zápletkový thriller
Tom, Ellen a Mara se znají dvacet let. Tom a Ellen žijí v až hédonicky šťastném bezdětném
manželství. Ellen je už ve věku, kdy děti mít nemůže. Mara je svobodná obchodní makléřka,
mladší než Ellen. Chce mít dítě dřív, než bude pozdě, ale nechce muže. Chce dárce spermií.
Perfektního dárce spermií – chce Toma.
Diskutují o tom u tradiční společné večeře, a přitom vyjde najevo, že Ellen, protože Tom děti
nechtěl, předstírala, že ani ona je nechce. Dokonce byla před léty na potratu, aniž by mu o tom
řekla.
Tom se přes počáteční odpor tajně stane otcem (dokonce přirozeným) Mařina dítěte a Mara
přitom výhodně prodá Tomovu pekárenskou společnost, takže se z něho stane až nečekaně
bohatý muž. Ona zároveň získá na provizi slušnou částku i pro sebe a dítě.
Když se dítě narodí, Mara cítí nutnost říct Ellen pravdu o tom, co se stalo. Nemůže žít se lží.
Ellen je ohromená a zuří. Přinutí Toma, aby situaci vyřešil. Tom pak nečekaným tahem převrátí
poměr sil a dítě Maře vezme. Je to teď jeho dítě a Ellen je přijme za vlastní.
Štěstí vypadalo pro Maru jako svobodná volba, ale nakonec se stalo pastí.
Prostřednictvím zručně konstruované (ale psychologicky naprosto věrohodné) zápletky
vyslovuje tato komedie mnohé o hodnotách a způsobech současné západní střední třídy.
Text, v němž spojili své síly spisovatel Charles den Tex a režisér Peter de Baan, měl světovou
premiéru v únoru 2008 v holandském Amstelveenu, uveden byl také v Belgii, Švýcarsku,
Německu a Rakousku. Připravuje se uvedení v Rusku.
Text je k dispozici v holandském originále a autorizovaném anglickém překladu.
27
LISTY Z AURA - PONTU
3/2013
© Aura - Pont s.r.o., Praha 2013
Redakčně připravil Michal Kotrouš.
Spolupracovali:
Alena Bjačková, Marta Ljubková, Petra Marková, Anna Pýchová, Jitka Sloupová, Klára
Vajnarová.
28
Download

LISTY Z AURA – PONTU 3/2013