SlavnostníprojevupříležitostiodhalenípamětnídeskyobětíII.světovéválky
Vážení občané!
Dovolte mi říci několik slov k dnešnímu odhalení pamětní desky.
Když mě na jaře minulého roku požádal tehdejší starosta pan Zdeněk Březina o pomoc při
splnění návrhu okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu doplnit na pomník obětí
1. světové války oběti 2. světové války, souhlasil jsem. Uvědomoval jsem si, že tady město plní
svůj velký dluh spoluobčanům, kteří padli kulkou německých okupantů nebo byli umučeni
v nacistických koncentračních táborech. Brzo jsem ale zjistil, že 66 let, které uplynuly
od skončení války a že od května 1945, kdy bylo Československo osvobozeno, většina pamětníků
té doby už odešla na onen svět nebo byli tak mladí, že si toho příliš nepamatují. Vrátil jsem se
znovu k týnecké kronice, kde jsou válečné události obce popsány kronikářem, k čemuž ale došlo
až po skončení války, neboť němečtí okupanti v létech okupace Československa vedení obecních
kronik zakázali. Bohužel o jménech jedenácti židovských obětí z Týnce není v kronice nic
uvedeno. Umučených šest peceradských občanů židovského vyznání tam samozřejmě být
nemohlo, poněvadž Pecerady byly v té době samostatnou obcí. A tady vyvstává, ať člověk chce
nebo nechce, řada otázek. Nepovažovali členové prvního poválečného národního výboru v roce
1945 tyto umučené a zastřeleného občana za válečné oběti? Na pomník padlých je nedoplnil ani
v roce 1948 už plně komunisty ovládaný národní výbor obce a po roce 1950 vlastně už ani
ideologicky nesměl. Sovětský vůdce Stalin vyhlásil pro celý socialistický blok druhého
největšího nepřítele – už to nebyli jenom západní imperialisté, ale židovstvo jako takové a všichni
komunisté museli bojovat proti sionizmu. Opravdu těžko se hledá odpověď na otázku, proč se
pozapomnělo plných 66 let na uctění památky jednoho zastřeleného občana a jedenácti
umučených z Týnce a šesti umučených obyvatel z Pecerad. Se ctí vychází pouze nejmladší
týnecká místní část Čakovice, kde čtyři mladí muži zastřelení Němci v posledních dnech války
mají svá jména na pomníku padlých uprostřed vesnice.
Říká se pozdě ale přece – a to myslím platí významně i v tomto případě. Na věčnou
vzpomínku budou jména těchto obětí, zastřelených a umučených, vepsaných do dnes odhalované
pamětní desky, připomínat roky pro naši zemi nesmírně kruté a bolestné. Likvidace samostatného
Československa začala už vlastně vynuceným odstoupením našich pohraničních oblastí v říjnu
1938 Velkoněmecké říši, za souhlasu vysokých politických činitelů Anglie a Francie daného
Hitlerovi, s bláhovou představou, že tím bude v Evropě zachován mír. Všechno bylo naopak – už
15. března 1939 obsadily německé vojenské hordy celé území naší země. V červenci 1939 byla
ustavena samostatná Slovenská republika a nijak se netajila svým totalitním charakterem.
V červnu 1941 přepadením Polska Hitlerem začala 2. světová válka. Mír nebyl zachován nejen
v v Evropě, ale válka zachvátila celý svět. A za nastalé situace vznikají prvé zárodky našeho
domácího, ale především zahraničního odboje. A německá nacistická mašinérie začíná zatýkat,
věznit a vraždit nepohodlné představitele bývalé československé armády, politických stran,
pokrokových organizací, jsou popraveni vysokoškolští studenti za účast na protiněmecké
demonstraci a od roku 1941 začalo tzv. konečné řešení židovské otázky. Následovalo zatýkání
všech občanů židovského vyznání, zabavení veškerého majetku, jejich odsun do sběrných táborů
a odtud na smrt do vyhlazovacích koncentračních táborů. Osmdesát tisíc osob bylo v dobytčích
vagónech odvezeno do továren na smrt a pouze jedna desetina z nich se dožila konce války.
Proto stále vzpomínáme na hrůzné události a připomínáme si je, aby se naši potomci
poučili a nedopustili jejich návrat. Vzdejme i dnes, po 66 létech od konce nejhorších válečných
událostí v dějinách světa čest památce obětí a připomeňme si jejich jména.
Kulkami německých okupantů zahynuli v Týnci Jaroslav Vodrážka, zastřelen německým
četníkem u týneckého mlýna v roce 1943 a na úplném konci války 5. května nedaleko Čakovic
posádkou německého tanku jedoucího z vojenského německého území u Týnce přes Čakovice na
Prahu čtyři mladí muži J. Kubásek, Z. Mikeštík, J. Moravec a A. Šmíd, všichni ve věku okolo
dvaceti let.
V německých koncentračních táborech byli zavražděni z Týnce bratři Josef a Ludvík
Herzovi a jejich matka Marie Hertzová, manželé Frišmanovi Josef a Arnoštka a jejich syn Karel
Frišman, jejich příbuzní Jaroslav Šmolka a Emilie Šmolková, Otta Šmolka a manželé Felix
Pollak a Emililie Pollaková. Z peceradské rodiny Frišmanů ve vyhlazovacích táborech zahynuli
Josef Frišman, Anna Frišmanová, Otto Frišman, Hedvika Frišmanová, Oskar Frišman a Karel
Frišman.
Musím ještě na závěr dodat, že získávání jmen obětí války nebylo jednoduché.
Za účinnou pomoc v případě peceradských obětí děkuju panu Frišmanovi, potomku rodiny
zahynulých. Mnohem složitější bylo získat jména týneckých obětí. Z potomků těchto rodin se do
Týnce nikdo nevrátil. Dostali jsme řadu dokladů o deportovaných od Federace židovských obcí
v Praze, seznamy obětí z matrik židovských obcí Národního archivu v Praze, seznam obětí
nacismu z okresní organizace Svazu bojovníků za svobodu a řadu dalších údajů, z kterých se
krok za rokem rodil konečný seznam. Údaje ve jménech se často lišily daty narození, pravopisem
(někdy byla jména Frišmanových psána česky, někdy německy), různými křestními jmény. A
abychom měli jistotu, zda jsme se nemýlili, otiskli jsme seznam obětí k připomínkám
v Týneckých listech. Nakonec jsme se rozhodli psát jméno Frišman na pamětní desku česky,
neboť tak je také zapsal sčítací komisař v roce 1921 do sčítacích archů. Děkuji i asistentce
starosty paní Nedrové za vyřizování korespondence s příslušnými organizacemi.
Vám přítomným na dnešní vzpomínkové akci děkuju za pozornost.
Ing. Ladislav Žížala
V Týnci nad Sázavou 24.10.2011
Download

Slavnostní projev u příležitosti odhalení pamětní desky obětí II