Z OBSAHU
EDITORIAL
1
V září příštího roku opět
na viděnou!
Kazimír Jánoška
šéfredaktor
Momentky z XX. MFDFS Písní
a tancem Luhačovice
str. 04
Folklor uprostřed jihočeských blat
Vizitka tradičního setkání
souborů v Ševětíně
str. 06
IX. podzimní slavnost Třebovický koláč
Viděno objektivy Romana
Šípoše a Zdeňka Sumy
str. 08
Lázeň vskutku mezinárodně folklorní
17. MFF Karlovy Vary očima
Marty Ulrychové
str. 12
Charita – nedílná součást
repertoáru VUS Ondráš
Neobvyklá dražba na březích Vranovské přehrady
str. 16
„Obušková“ třešeň na festivalových dortech
Jaký je stav valašského odzemku
v roce 2012?
str. 20
Jak jsme spojili příjemné
s příjemným
FS Jirkovák dřel
v chomutovském skanzenu
str. 24
Na Ovocném trhu byla
k „mání“ exotika
9. MFF Pražský jarmark očima
nejen Marušky z DTA
str. 28
Chasa, která oživuje
a rozvíjí lidové tradice
Hustopeče žijí folklorem
nejen o hodech
str. 32
Sympozium „Loutkoherectví
a lidová kultura“
Další pokračování projektu Společně
str. 35
za folklorními tradicemi
Světlovánek v centru francouzských Alp
Z pobytu bojkovického souboru
v zemi Galského kohouta
str. 39
S dýmkou dobývá svět,
s fujarou srdce
Životní příběh nevšedního člověka
Josefa Stanislava
str. 42
Folklorní říjen
Přehled folklorních akcí v desátém
měsíci 2012
str. 44
Foto na titulní straně: Lidový rok Velká
Bystřice 2012 / Pavel Kolman
FOLKL R
MĚSÍČNÍK LIDOVÉ KULTURY ČECH, MORAVY A SLEZSKA
XXIII. ROČNÍK
11
Z nabídky č. 11/2012
Galakoncert Zpěváček – Slávik 2012
Špindleráček oslavil 40. narozeniny
Opět čas Mariánského podzimu
Řepice − Vesnice roku 2012
2012
Na cestách, při „tupém“ zírání z okna vlaku či
autobusu na běžící krajinu, se mi obvykle honí
hlavou nejrůznější pitomosti. Třeba takový pilíř… a kolik významů má?
Třeba v architektuře – je to nosný prvek, který
něco podpírá.
Své pilíře má však i Evropská unie, a to hned
tři – Evropská společenství, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a policejní a soudní spolupráci v trestních věcech.
Naši politikové a ekonomové – zřejmě aby
nezůstali pozadu za Evropskou unií – vymysleli rovněž tři pilíře, které pro
změnu podpírají penzijní a důchodovou reformu a mají „podobu“ povinného důchodového pojištění, důchodového spoření a doplňkového penzijního spoření.
Byť výše uvedené pilíře jsou typu „každý pes, jiná ves“, všem je společné
jedno: aby mohly něco podpírat, musí mít pevné základy. Navíc – postavit
pořádný pilíř, to už chce hodně odborné erudice a peněz… Problém je
však v tom, že eurounijní i ty naše požadují přednostně jedno jediné −
spoustu financí. Dokonce tolik, že prostý člověk má chvílemi pocit, že jsou
bez základů a přímo bezedné… Když je však málo peněz, „materiál“ se
začne šidit a… takový pilíř dlouho nevydrží, začíná se drolit, až nakonec
povolí. A tady je kámen úrazu. Ať už máte pilíře jakékoliv, jejich nejpevnějším „pojivem“ jsou peníze… Peníze, peníze, peníze, kterých se ovšem
nedostává především Evropské unii, nemluvě o naší penzijně důchodové
reformě…
Naštěstí znám ještě další druhu pilířů − ty, na nichž stojí činnost
Folklorního sdružení ČR a především jeho členských souborů a festivalů. Ano, těmi pilíři jsou lidé, kteří celý svůj život zasvětili folkloru a práci
pro lidovou kulturu, a to – navíc – bez nároku na odměnu. Na rozdíl
od eurounijních a našich penzijně důchodových pilířů mají − stejně jako
ty v architektuře − svá konkrétní pojmenování, v našem případě jména – a to jména všech plus minus čtrnácti tisíc lidí, kteří tvoří členskou
základnu nejmasovějšího sdružení zájemců o lidovou kulturu v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku. Vyjmenovat je však všechny, to z prostorových
důvodů na stránkách FOLKLORU nejde. Proto si „na pomoc“, tedy jako
příklad vezmu jen ty, které při svých cestách za folklorem potkávám a kteří jsou nejenom jeho solí, ale i vysoce konzistentními pilíři naší lidové
kultury. Ano, uhodli jste – mám na mysli především manželské dvojice
(mnohdy s mnoha opěrnými pilíři – tedy rodinnými příslušníky), pro
které se folklor stal alfou a omegou jejich života. Ať už jsou mladé, starší
či v důchodovém věku, žijí, pracují a tvoří v každém koutu naší republiky.
Za všechny vyjmenuji ty, které znám osobně – Brtníkovi, Buroňovi, Drtilovi, Ekartovi, Fabišikovi, Golasovi, Habartovi, Hankovi, Harčarikovi,
Hrubešovi, Chocholovi, (sourozenci) Jandovi, Majkusovi, Langerovi, Lhotovi, Mikundovi, Pálenští, Pitterovi, Rejškovi, Semelkovi, Škochovi, Tauchmanovi, Trumpešovi, Vojtkulákovi, Rychterovi (st.), Rychterovi (ml.)…
Tyto a desítky stovek jim podobných „manželčat“, jejichž jména neznám
nebo jsem je opomněl (za co se hluboce omlouvám), jsou pilíři té nejcennější stavby, kterou máme – národní identity lidí žijících v zemi uprostřed
Evropy! Kam se na ně „hrabou“ pilíře eurounijní či penzijně důchodové…
2
GALAKONCERT ZPĚVÁČEK – SLÁVIK 2012
Martinický palác / Praha-Hradčany
Pátek 12. října 2012 / 18 hodin
Historie s pečlivostí sobě vlastní si letos do svých stránek zapisuje další
kapitolu česko-slovenských galakoncertů − vítězů národních postupových
soutěží dětských zpěváků lidových písní v Slovenské republice a České republice. Dosavadních jedenáct přehlídek talentovaných Sláviků Slovenska
a Zpěváčků České republiky totiž dosáhne plného tuctu, neboť ta „chybějící“ − dvanáctá − se uskuteční již v pátek 12. října 2012 od 18. hodiny
v Martinickém paláci v Praze na Hradčanském náměstí 67/8 (rohový palác
po pravé straně u vjezdu do Kanovnické ulice).
Galakoncert Zpěváček – Slávik 2012 se uskuteční v renesančním Martinickém paláci v Praze na Hradčanském
náměstí č. 67/8
Naposledy se tento galakoncert konal
na půdě České republiky před dvěma
lety, v roce 2010; o rok později ve slovenských Piešťanech. Kdo alespoň jednou zažil „zpěváčkovsko-slávikovský“
koncert, určitě nezapomněl na jeho
atmosféru prodchnutou dětsky čistými
hlasy, libozvučnými lidovými písněmi
a profesionálním výkonem doprovodných muzik − Brněnského rozhlasového
orchestru lidových písní s primášem
Františkem Černým a Vojenského uměleckého souboru Ondráš s primášem
Lubomírem Graffem.
❦
Letos to určitě nebude jiné – celkový
kulturní prožitek bezpochyby umocní
i samotné prostředí – zrestaurovaný
renesanční sál jedné z nejkrásnějších
renesančních staveb Prahy druhé poloviny 16. století. V Martinickém paláci
se publiku totiž představí pět nejlepších
Zpěváčků 2012 a tři nositelé titulů Slávik Slovenska 2012. Konkrétně Zlatý
Zpěváček Patrik Havlík (Starý Poddvorov, Stříbní Zpěváčci Sára Kokešová
(Kozlovice) a Patrik Hradecký (Domažlice), Bronzoví Zpěváčci Tereza Kachlová (Bohumín) a Tomáš Harvánek
(Břeclav). Z druhé části bývalé federace
přijedou Slávici Slovenska Hana Pauleová (Prievidza) a Marianna Čuchtová
(Miklušovce) a laureát Slávika Slovenska Julian Enrik Smoliga (Senec).
Podvečerní program obohatí i laureáti folklorních soutěží z Ruska, Polska,
Bulharska, Íránu, Rumunska a Maďarska. Spolu s Brněnským rozhlasovým
orchestrem lidových nástrojů vystoupí
sólistka Markéta Janoušková a s Orchestrem lidových nástrojů VUS Ondráš
slovenský houslista, primáš a zpěvák
Miroslav Dudík.
❦
V průběhu slavnostního galakoncertu jednomu ze Zpěváčků bude udělena
Cena generálního ředitele Českého
rozhlasu za nejmilejší hlas na rozhlasové nahrávce.
❦
Mezinárodní galakoncert Zpěváček – Slávik programově i dramatur-
gicky vyšel z reality dětských soutěží
Zpěváček (v České republice – pozn.
aut.) a Slávik Slovenska (v Slovenské
republice – pozn. aut.), které každoročně objevovaly a dodnes objevují
nové dětské talenty zpěváků lidových
písní. I když u zrodu této úspěšné
akce asistovaly na české straně Zdeněk Pšenica a František Synek, oba
shodně tvrdí, že její kořeny je zapotřebí hledat u partnerů na Slovensku,
konkrétně u organizátorů postupové
soutěže dětských zpěváčků lidových
písní – Slávik Slovenska. Právě z jejich
popudu se totiž v roce 2001 uskutečnil
první slovensko-český dětský folklorní
koncert, a to na bázi veřejné rozhlasové
nahrávky v budově Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Bratislavský koncert
svojí úrovní i záměrem propojit umění
mladých talentů obou zemí se stal –
obrazně řečeno – výzvou a současně
i inspirací pro Folklorní sdružení ČR.
Jeho nejvyšší představitelé neotáleli
a již o rok později, v září 2002, připravili – ve spolupráci s Kongresovým
centrem Praha, Českým rozhlasem
a dalšími partnery – obdobný koncert
v Kongresovém centru Praha. Vzhledem k tomu, že akce měla u publika
i ve folklorní veřejnosti dobrý ohlas,
bylo rozhodnuto o jejím periodickém
opakování. V letech 2003 až 2005 se
galakoncert Zpěváček – Slávik konal
střídavě v Praze a Bratislavě, od roku
2006 do roku 2010 v Praze, v roce
2011 se úspěšný projekt vrátil na chvíli
na Slovensko – konkrétně do světově
proslulých lázní Piešťany.
❦
Nad galakoncerty „Zpěváček – Slávik
2012“ převzali záštitu ministryně kultury Alena Hanáková, státní tajemnice
a náměstkyně ministra školství, mládeže
a tělovýchovy Eva Bartoňová, starosta
MČ Praha 1 Oldřich Lomecký a operní
zpěvák Peter Dvorský.
Připravil: Kazimír Jánoška
Foto: Jiří Janda
DFS OKŘEŠÁNEK / 2002–2012
V polských Tatrách
Zn.: Excelentní soubor
vykřesán v Okříškách
Dětský folklorní soubor Okřešánek vznikl v září roku 2002 jako zájmový
útvar na základní škole v Okříškách. Název vybrala vedoucí souboru Ilona
Mikešová podle městyse Okříšky – Okříšánek, ale zněl „nějak divně“, takže se „í“ vyměnilo za „e“ a vznikl název Okřešánek.
Okřešánek tančil zpočátku pouze
na školních besídkách či na kulturních
akcích v Okříškách. Velkým posunem
bylo skvělé umístění na první soutěži folklorního tance na Sedmikvítku.
Okřešánek byl poté vybrán na benefiční
koncert Děti dětem do Kongresového centra v Praze. Kapela si pořídila
do Prahy kroje, aby lépe reprezentovala… Z kroužku na škole se postupně
stával taneční soubor. Další rok již
Okřešánek soutěž Sedmikvítek suverénně vyhrál a znovu odcestoval do Prahy,
kde získal putovní pohár předsedy vlády
za první místo na republikovém finále
ve folklorním tanci. Do školy přijeli novináři a sláva Okřešánku začala stoupat
„ke hvězdám“…!
Od té doby dostává soubor nejrůznější nabídky na účast na folklorních
přehlídkách, festivalech, ale i jiných
kulturních akcích. Okřešánek si zvou
různé obce na své slavnosti – srazy
rodáků, setkání seniorů, akce pro děti,
hody apod.
❧
Každoročně cestuje Okřešánek také
do zahraničí na různé mezinárodní festivaly. Jeho členové tancovali na Slovensku, Ukrajině, v Itálii, Chorvatsku, dvakrát v Polsku a čtyřikrát v Maďarsku.
Mezi tanečníky jsou děti od šesti let,
nejstaršímu tanečníkovi je dvacet let.
V současné době navštěvuje soubor 32
tanečníků. Kapela je šestičlenná – dvoje
housle, basa, akordeon, klarinet nebo
flétna a vozembouch.
❧
Své desetileté výročí oslavil Okřešánek − jak jinak než aktivně!!! Koncem
května odjeli všichni členové na víkendové soustředění do turistického střediska na Jalovci. V rámci soustředění
proběhly oslavy společně s rodiči dětí
ze souboru. Rožnilo se selátko, zpívalo
se a tancovalo. K tanci hrála skupina
ZEJBÍS.
❧
V červnu pořádal Okřešánek
II. Okříšský folklorní festiválek − mezi
hosty byly soubory PODJAVOŘIČAN
z Telče, DŽBÁNEK z Martínkova,
DŘEVÁČEK z Jihlavy a ŽENY A DĚTI
JINOŠOV z Jinošova. Zahraničním
hostem byl polský soubor MALI BYSTRZANIE, s kterým Okřešánek navázal
v loňském roce na mezinárodním festivalu v Novym Saczu družbu.
V červenci odcestoval Okřešánek
do maďarského Kecskemétu na mezinárodní festival CSIPERO, kterého se
zúčastnily soubory z 21 zemí Evropy.
Týden v Maďarsku si Okřešánek jaksepatří užil. Kromě tancování poznali
všichni účastníci důkladně místa,
která ještě v minulých třech ročnících
festivalu neviděli. Děti měly možnost
obdivovat místní zoologickou zahradu,
šplhaly v lanovém centru, koupaly se
v Balatonu, projely se lodí, užívaly si
3
každý večer zahradní párty spojenou
s grilováním. Pobyt v Maďarsku se všem
moc líbil, všichni jej vyhodnotili, že byl
z těch čtyř ročníků ten nejzdařilejší.
❧
V srpnu si Okřešánek zahrál na Hodech v Martínkově a týden na to odcestoval do polských Tater za svými
kamarády ze souboru Mali Bystrzanie.
Počasí přálo, takže místní krásnou
krajinu si Okřešánci perfektně užili.
Ubytování v penzionu v Poronině s otevřeným výhledem na hory bylo úžasné.
Okřešánek vystupoval na dvou mezinárodních festivalech − v Zakopaném
a v Nowem Bystre. Festival v Nowem
Bystre byl spojen s místní tradicí – shánění ovcí z hor a jejich zazimování. Pro
děti z Česka to byl velký zážitek − velké
stádo ovcí vedené pěti statnými zpívajícími nebo spíš halekajícími a hrajícími
bači. Po zahnání ovcí do ohrady začal
samotný festival. V tuto chvíli se obloha
zatáhla, ale ještě pořád nepršelo. Když
začal tancovat Okřešánek, spustil se
po několika minutách obrovský liják.
Tanečníci mrkli jedním okem na vedoucí souboru, která jim úsměvem
a pokynutím hlavy dala najevo mlčky:
„POKRAČUJEM!“ První kapky asi
studily, ale po pár vteřinách se všem
tanečníkům divoké tancování v kalužinách, kdy voda stříká všemi směry,
začalo líbit. Všichni tanečníci se jakoby
nabili tajnou energií, přidali na zpěvu,
juchali, smáli se a smáli se. Organizátoři
festivalu nešťastně na vedoucí gestikulovali, aby to ukončila, ale to přece nešlo
udělat…! Vždyť tak pěkné vystoupení
snad Okřešánek ještě nikdy nepředvedl!
Publikum skandovalo, tleskalo, tanečníci byli opravdu odměněni za svůj výkon
v tomto počasí. Také Okřešánek odměnil své polské diváky – kromě hrnečků
s logem Okřešánek pro děti ze souboru
Mali Bystrzanie daroval velkého českého plyšového krtečka. I krteček měl
velký úspěch, byl přijat potleskem.
Kromě vystoupení měl Okřešánek
v Polsku připravený bohatý program.
Návštěva muzea, promítání dokumentárního filmu o Tatrách, túry do hor
s průvodcem, cestování lanovkami, překrásné výhledy… Dohoda zní: „Za dva
roky si to zopakujeme!!!“
Prázdniny skončily, začala škola….
a Okřešánek začíná druhé desetiletí
svého působení na folklorní scéně.
Snad to druhé desetiletí bude stejně
tak úspěšné!
Připravila: Ilona Mikešová
Foto: archiv DFS Okřešánek
4
XX. MFDFS PÍSNÍ A TANCEM LUHAČOVICE
V září příštího roku opět
NA VIDĚNOU!
Konec dobrý, všechno dobré! – říká se. Jubilejní XX. Mezinárodní festival dětských folklorních souborů Písní a tancem Luhačovice 2012 byl však
dobrý od svého zahájení v pátek 14. září až do svého ukončení v neděli
16. září 2012…
Osm dětských tančících, zpívajících
a hrajících souborů na pódiích v Luhačovicích, městysu Pozlovice a v Uherském Brodě předvedlo, že folklor je jedna z velkých radostí jejich členů. I když
jednotlivé „národní“, resp. etnografické
podoby a varianty nelze vzájemně porovnávat, přesto se v průběhu tří programových dnů potvrdilo, že folklor je
vskutku srdeční záležitostí nejen dětí
z Čech, Moravy a Slezska, ale i z Arménie, Bulharska, Indie a Lotyšska.
•
Výše uvedenou skutečnost věrně zrcadlil i závěrečný nedělní přehlídkový
pořad Písní a tancem na pódiové scéně
před Lázeňským domem v Luhačovicích. Jeho autoři – Lenka a Jiří Rašticovi
ho dramaturgicky pojali jako pásmo
sestavené z nejpůsobivějších „čísel“
zúčastněných domácích a zahraničních
souborů − ostravského Salicháčku,
brněnského Javorníčku, buchlovických
Děcek z Buchlovic a luhačovického
Malého Zálesí, resp. arménského Ani,
bulharské Trepetliky, indického Ferriswheel a lotyšského Piebaldzeni. Pomyslnou třešničkou na dortu byla sóla tří
„prominentních“ zpěváčků – finalistů
celostátní soutěže dětských zpěváků
lidových písní Zpěváček, kterou již téměř dvě desetiletí organizuje Folklorní
sdružení České republiky. Zlatý Zpěváček 2012 – Patrik Havlík ze Starého
Poddvorova spolu se Stříbrnými Zpěváčky 2012 a 2011 – bratry Patrikem
a Hynkem Hradeckými z Domažlic si
publikum – lázeňské hosty i víkendové
návštěvníky kolonády s proslulým pramenem Vincentkou – svými pěveckými
výkony zcela podmanili. A ne náhodou
– kombinace čisté melodické intonace,
pronikavého „hlasu“ originálních jihočeských dud a pestrého krojovaného
oblečení se hned jen tak „neslyší a nevidí“…
•
Závěr – jako už tradičně – „obstarali“
prezidentka XX. MFDFS Písní a tancem Radka Ehrenbergerová a předseda přípravného výboru František
Hubáček (starosta města Luhačovice).
Ve svých vystoupeních na rozloučenou
poděkovali zúčastněným souborům
za působivá vystoupení, organizačnímu
štábu za precizní zajištění všech úkolů
a tomu „nahoře“ za příjemné počasí.
Jejich „Na viděnou v roce 2013 na XXI.
MFDFS Písní a tancem Luhačovice“
potvrdilo, že festival dětských folklorních souborů již získal v lázeňské perle
Moravy své trvalé domovské právo.
Připravil: Kazimír Jánoška
Foto: Marie Brunerová
XX. MFDFS PÍSNÍ A TANCEM LUHAČOVICE
5
6
ŠEVĚTÍN
Folklor uprostřed jihočeských blat
V sobotu 1. září 2012 − opět po roce – ožil farský dvůr v jihočeském Ševětíně, kde se konalo tradiční SETKÁNÍ NA BLATECH. Uspořádaly ho
Blaťácký soubor písní a tanců a městys Ševětín, za přispění sponzorů
a za podpory Jihočeského folklorního sdružení a Svazu klubů mládeže
(SKM), ve kterých je místní folklorní soubor členem.
U polštáře Šimona Lomnického
Hlavnímu programu předcházelo
slavnostní uvítání zástupců souborů,
sponzorů a hostů na úřadu městyse
a poděkování za podporu této akce.
Tohoto uvítání se zúčastnili zástupci
SKM − jeho předseda Miloslav Huttr,
Jana Neubertová a Jaroslav Šrámek;
přítomná rovněž byla Marie Oberfalcerová za kluby – soubory Jihočeského
kraje. Předseda Miloslav Huttr poděkoval organizátorům této akce za záslužné
udržování lidových tradic v jihočeském
regionu a předal starostce Romaně Hajské a vedoucí Blaťáckého souboru Marii
Švejdové kytice květin.
•
Původně nevalné, deštivé počasí
nenasvědčovalo přílišného zlepšení.
Naštěstí se však sluníčko brzy vyhouplo
na oblohu a rozzářilo barevné kroje
účinkujících souborů.
Ve 14 hodin se jihočeské folklorní
soubory Písečan Písek, Radost Kamenný Újezd, Úsvit a Úsviťáček České Budějovice, Růže Český Krumlov, Blaťáček
a Blaťácký soubor Ševětín krátce představily na nově zrenovovaném a pěkně
výtvarně řešeném náměstí u kašny (mimochodem kašna představuje polštář
Šimona Lomnického).
*
Ve 14.30 hodin byl zahájen hlavní program na farském dvoře, jehož
prostředí zapadá do lidových tradic.
Jednotlivé soubory se předvedly vždy
dvacetiminutovým programem. Jihočeských lidových písní v podání
lidových muzik a zpěváků zaznělo bezpočet. Rovněž tance − ať už v dětském
podání či choreografiích dospělých byly
odměněny potleskem diváků, který si
bezesporu členové souborů zasloužili.
•
Příjemnou atmosféru farského dvora
s množstvím květin dokreslil jarmark
starých řemesel. Předvádělo se předení,
vyšívání, modelování z hlíny, pletení košíčků. Nechybělo ani občerstvení všeho
druhu od dobrých českých výrobců.
•
Závěrem bylo poděkováno Marii Klapušové, zakládající člence Blaťáckého
souboru, která se celý život věnovala jako
učitelka práci s dětmi v mateřské škole,
později i v dětském souboru Blaťáčku.
Dětem předávala lásku k lidové písničce
a tanci. Letos se Marie Klapušová dožívá
významného životního jubilea.
Poděkování se dostalo i kanovníkovi
Stolařkovi, který s Blaťáckým souborem
spolupracuje 20 let, a společně s „jáhnem“ Maškem zrestaurovali za podpory
obce postupně farský dvůr do konečné
podoby a toto krásné prostředí poskytují Blaťáckému souboru pro jeho akce.
•
V závěru setkání zaznělo z pódia poděkování všem účinkujícím souborům
za jejich vystoupení, divákům za pěknou účast a všem Blaťákům, kteří akci
připravovali. Také úloha moderátorů
Jitky Lidralové, Petra Mizery a Vlaďky
Vomáčkové byla oceněna.
•
A čím letošní setkání končilo? Samozřejmě společnou písní všech přítomných. Vždyť prostřednictvím lidové
písničky a muziky si porozumí národy
celého světa, tak aby si neporozuměli
lidé v Ševětíně – uprostřed jihočeských
blat!
•
Nezbývá, než se těšit zase na příští rok.
Tak nashledanou v Ševětíně v roce 2013!
Připravila: Marie Švejdová
Blaťácký soubor písní a tanců
Foto: archiv Blaťáckého souboru písní a tanců
Scéna na zrekonstruovaném farském dvoře
Poděkování za celoživotní práci s dětmi
XVIII. SOCHOVY NÁRODOPISNÉ SLAVNOSTI
7
Starostka Růžena Kopčáková (první zleva) a členové
souboru PILKY – neúnavní a vytrvalí nositelé
národopisného odkazu Vincence Sochy
Improvizovaná folklorní scéna na „náměstíčku“
Pod Ondřejníkem
na Vincence nezapomínají
Velkolepým ohňostrojem poslední srpnovou sobotu krátce před jedenáctou hodinou noční XVIII. Sochovy národopisné slavnosti ve Lhotce pod
Ondřejníkem sice vyvrcholily, ale definitivní tečku za jejich letošním ročníkem učinila až nedělní ranní bohoslužba v místní kapli Navštívení Panny Marie…
Odkaz a památku Vincence Sochy
si na ní uctili nejen účastníci festivalu a místní občané, ale především
„souboráci“ navazující ve své činnosti
na Národopisnou skupinu Pilky, kterou tento významný objevitel prastarých zvyků a obyčejů lašského kraje
v roce 1936 založil společně s členy
hasičského sboru. Činnost skupiny
byla však ukončena úmrtím V. Sochy
(1903−1970), ale v roce 1995 byla tradice národopisných slavností ve Lhotce
Velkolepý ohňostroj na závěr sobotního programu
obnovena a soubor PILKY opět zahájil
svou činnost.
•
A co nabídl sobotní program v amfiteátru u budovy základní školy, který
„odstartoval“ ve 13.30 hod. krojovaný
průvod od pamětní tabule V. Sochy,
umístěné v roce 1995 na průčelí Obecního domu? − Předně pořad dětských
souborů, v němž vystoupily Hlubinka
(Ostrava), Valášek (Kozlovice), Ondrášek a Malá Ostravica (Frýdek-Místek),
Malá Ondřejnica (Stará Ves n. O.) a Malý
Grunik (Ostravice). Na něj pak navázal
hlavní pořad, vystoupení dospělých souborů, který letos tematicky vymezil název
„Ty zje, Janku, ty zje zbujnik“. Zbojnické
tance, muziku a písně předvedly soubory
Valašský vojvoda
(Kozlovice), CM
Tragač (Brušperk), Grunik
a CM Vojtek
(Ostravice),
Ondřejnica
(St. Ves n. O.),
Górole (Mosty
u Jablunkova),
Radhošť (Rožnov p. Radhoštěm), Handrlák
a CM Lintava
(Kunovice), Fogáš (Ostrava) a domácí
PILKY (Lhotka) a CM Jana Pustky.
•
Nechyběl samozřejmě ani pořad věnovaný souboru-jubilantovi – Dětskému folklornímu souboru Valášek z Kozlovic, který letos slaví 30. výročí svého
vzniku. Muzikantský pořad „Praménky
stříbra“ připravila CM Jana Pustky a večerní program „pokryly“ hostující soubory Fogáš, Handrlák a CM Lintava.
•
Po skončení programu pokračovala
ještě lidová zábava za přispění cimbálových muzik zúčastněných souborů.
Pro návštěvníky byly přichystány také
spousty kulinářských lahůdek: domácí
koláče a cukroví, zelňačka, opékaná
masa, myslivecký guláš, bramborové
placky a další speciality. A to vše v krásném přírodním prostředí s výhledem
na okolní kopce.
•
Svým velkým dílem k úspěchu XVIII.
Sochových národopisných slavností
přispěla – kromě obětavého týmu v čele
se starostkou obce Růženou Kopčákovou a členů souboru PILKY − i samotná
příroda. I když se v průběhu celé soboty
až do pozdních večerních hodin mračila, déšť si ponechala až na nedělní brzké
ráno, kdy se už i poslední aktéři lidové
zábavy ukládali ke spánku.
Kazimír Jánoška
Foto: Jiří Janda
8
OBJEKTIVEM ROMANA ŠÍPOŠE A ZDEŇKA SUMY
IX. Podzimní slavnost Třebovický koláč 2012
Letošní folk folklorní IX. Podzimní slavnost Třebovický koláč se konala od 14. do 16. září. Počasí všem účastníkům přálo a diváci
si užili tři krásné dny plné milých, zajímavých a zábavných vystoupení. Pěkné prostředí parku v Ostravě-Třebovicích, kde se festival
konal, spolu s krásnou, skoro podzimní přírodou navíc nabídlo také mnoho atrakcí a lákadel pro malé i velké. Spousta stánků, pohádkové postavy, kašpárci, Brontíci, bojující rytíři ve zbroji, jezdící autíčka, živí koníčci, ….
Folklorní okénko třídenní hudebně multižánrové akce zastoupily cimbálová muzika Stanislava Gabriela a Skřipci, kapela Fleret,
dětské a dospělé folklorní soubory Krasničanek, Hlubinka, Holúbek, Sedmikvítek, Cifra, Čtyřlístek, Hlubina a Grunik. Pěveckými
a hudebními třesničkami na festivalovém „koláči“ (chutnajícím stejně skvěle jako pověstné valašské frgály či jihočeské koláče) byla
vystoupení Věry Martinové, resp. Františka Nedvěda s kapelou.
V třebovickém parku se na podzimní slavnosti každoročně potkávají místní lidé i „přespolní“, baví se a užívají si. Co víc si přát,
než šťastné publikum a krásné zážitky? Snad, abychom tuto úžasnou a pro mnohé rodinnou atmosféru prožívali i na příští jubilejní
X. Podzimní slavnosti Třebovický koláč.
Připravila: Petra Cikrytová
Foto: Roman Šípoš, Zdeněk Suma
LIDOVÝ ROK 9
Divoké husy na odletu
− konec i babímu létu
V minulých ročnících časopisu FOLKLOR jsme se pranostikám věnovali z hlediska jejich souvislostí s určitými meteorologickými jevy a roční
dobou, a to na základě lidské zkušenosti. Pro letošní rok jsme připravili
seriál s co možná nejširším výčtem pranostických „předpovědí“ počasí
v daném kalendářním měsíci. A k tomu navrch přidáváme ještě pár mouder, jejichž původ třebas znáte, třebas ne...
Je-li desátý měsíc v roce, je nejvyšší
čas zamyslet se nad tím, proč se říká:
To je ale metr
Metr je délková míra rozšířená
po celém světe, ale řekneme-li o někom, že je metr, nemyslíme tím liliputána ani jiného člověka nedostatečného
vzrůstu. Ačkoli i mezi těmi mohou být
mnozí, kdo si označení „metr“ právem
zaslouží. Tento výraz totiž s délkovou
mírou vůbec nesouvisí a ani souviset
nemůže. Metrická soustava byla u nás
zavedena roku 1876, ale metr jako
označení lidí schopných, rázných, ba
přímo kabrňáků byl znám již v sedmnáctém století. Používali ho i mnozí
spisovatelé. Karel Havlíček Borovský
píše: „Pouštět hrůzu na sedláky, na to
on je metr.“
V Babičce Boženy Němcové se můžeme dočíst: „Ta kovářka, to je metr.
Kdyby té nebylo, už by Viktorka víc
nechodila.“
Je to prostě tím, že slovo „metr“
bylo převzato z francouzského
„ma‘tre“ (metr), což znamená mistra
nebo učitele. Teprve v sedmdesátých
letech 19. století oba výrazy splynuly
a představa délkové míry nabývala vrchu. Mnohdy dokonce můžeme slyšet:
„Ta ženská není metr, to je přímo
kilometr!“ To už je pouze rčení slangové a kdo je „metr“ ve filologii,
nikdy je nepoužije. Ani když má takový „kilometr“ doma.
Praštěný pytlem
V dobách, kdy loupežníci a lapkové
bývali jeden jako druhý předáváni
katu a jedinou možnou odměnou
za jejich zločiny byla pomalá smrt,
nepřicházel pytel vůbec v úvahu. Zlosyn probodl přepadeného dýkou, majznul ho sekerou nebo polenem nebo si
s jeho odporem poradil jinak. Teprve
později, kdy trestní zákoníky začaly
rozlišovat mezi loupežnou vraždou
a loupežným přepadením, se situace
radikálně změnila. Jestliže si loupežník
mohl zvolit mezi šibenicí a několikaletým vězením, volil obvykle to druhé.
Své oběti nezabíjel, ale jen omračoval.
Jenomže k tomu se nehodila dýka
ani sekyra. Zato se počaly používat
důmyslné obušky, a zejména pytlíky
s pískem. Přepadený obvykle utrpěl
pouze otřes mozku a tím bylo na čas
narušeno jeho logické myšlení. Praštění pytlem blekotali, motali se a mluvili
z cesty. V tom se příliš nelišili od lidí
slabomyslných a vtipálkům tato shoda
neušla. Brzy byl u nich praštěný pytlem každý, kdo se choval výstředně,
plácal nesmysly nebo jinak narušoval
životní harmonii.
„Moudra“ meteorologická
· Když Měsíc v pěkném a jasném čase
se obnovuje, tedy jest k doufání pěkné
vinobraní.
· Čistý nový Měsíc v říjnu slibuje pěknou vinnou žeň.
· Září víno vaří, a co nedovaří, říjen
dopeče.
· Září víno vaří, říjen mačká hrozen.
· Září víno vaří, říjen víno pijem.
· Teplé září − říjen se mračí.
· Po teplém září zle se říjen tváří.
· Touží-li září po rose, bude v říjnu bláta
po ose.
· Čím déle vlaštovky u nás v říjnu
prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny
potrvají.
· Divoké husy na odletu − konec i babímu létu.
· Když čečetek nevídati, hotov se na tuhou zimu.
· Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá
a nevylézá, není daleko do sněhu.
· Teplý říjen − studený listopad.
· Teplý říjen − studený únor.
· Je-li říjen velmi zelený, bude zase leden
hodně studený.
· Bouřka v říjnu třebas malá, sotva na to
zima stálá.
· Říjen když se blýská, zima plíská.
· Kolik dní v říjnu uplyne do prvého
deště, po tolik dní bude i v zimě pršet.
· V říjnu mnoho dešťů, v prosinci mnoho větrů.
· Mlhy v říjnu − sněhy v zimě.
· Co v říjnu zimy přibude, v lednu ji
opět ubude.
· V říjnu mráz a větry − leden, únor teplý.
· Studený říjen − zelený leden.
· Mrazy v říjnu − hezky v lednu; krásný
říjen − studený leden.
· Vějou-li v říjnu severní větry, nedaří
se obilí.
· Jestli sníh napadne tohoto měsíce
a kolik dní trvat bude, tak stálá bude
také zima.
· Sněží-li brzy v říjnu, bude měkká zima.
· Kolikrát tohoto měsíce sněží, tolikráte
v budoucí zimě sněžit má.
· Spadne-li v říjnu listí, bude mokrá zima.
· Čím dříve listí opadne, tím úrodnější
příští rok.
· Když dlouho listí nespadne, tuhá zima
se přikrade.
· Jestli má dub mnoho ovoce, bývá ráda
zima tuhá a dlouhá ráda bývá zima.
· Když dub hojné ovoce dává, tak má
veliká zima a množství sněhu býti.
· V říjnu hodně žaludů a bukvic oznamuje zimy víc.
· Když se táhnou ptáci blízko stavení,
bude tuhá zima.
· Říjen a březen rovné jsou ve všem.
Zdroje:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter:
Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005,
ISBN 80-86328-72-4 / (c) inforama-thorium
Připravil: (ohj)
Ilustr. foto: Josef Tymonek
10
NÁMĚSTKYNĚ MINISTRA ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY
Eva Bartoňová:
Každý národ by si měl
udržovat svoje tradice
Narodila se v Turnově a mládí prožila v Železném Brodě. Po absolvování
Gymnázia v Jablonci nad Nisou vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po deseti letech ve Výzkumném ústavu anorganické chemie v Ústí nad Labem se v roce 1990 s celou rodinou přestěhovala
do České Lípy, kde bydlí dosud. V letech 1990−1995 působila jako tajemnice
Městského úřadu Česká Lípa a následně tamtéž jako vedoucí odboru poradenství Úřadu práce. V roce 2000 se stala náměstkyní hejtmana Libereckého
kraje. V roce 2005 odešla pracovat na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Nejprve se na rok stala ředitelkou odboru pro mládež a od roku
2006 až dosud působí ve funkci státní tajemnice – náměstkyně ministra.
Z titulu své funkce přichází státní
tajemnice – náměstkyně ministra
Eva Bartoňová, o níž je řeč, do styku s mnoha subjekty, mimo jiné
i s členskými organizacemi České
rady dětí a mládeže, mezi něž samozřejmě patří i Folklorní sdružení
České republiky.
jeho identitu. Účast dětí v souborech má ovšem i další význam. Souvisí s neformálním vzděláváním,
pěstováním jejich zájmu, rozvíjením talentu, a hlavně smysluplným
využitím volného času, naplnění
volného času jako prevence. A to je
také strašně důležité.
FOLKLOR: MŠMT ČR je prostřednictvím Folklorního sdružení ČR největším podporovatelem
dětských folklorních souborů
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dá se vyjádřit, jakou část
prostředků na ně vynakládá
v porovnání s ostatní zájmovou
činností dětí a mládeže?
Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy ČR má daná jasná
pravidla, na základě kterých může
podporovat volnočasové aktivity
dětí a mládeže. Folklorní sdružení
ČR tyto podmínky splňuje, proto
je jedním z důležitých partnerů
MŠMT a je podporováno přesně podle těchto pravidel. Bylo by
dobré říct, že se v určitých chvílích vedla diskuze, zda v případě
Folklorního sdružení, protože jde
o lidovou kulturu, by to neměla být
víc záležitost ministerstva kultury.
Já osobně jsem přesvědčená, že
práce s dětmi a mládeží je na naší
straně.
FOLKLOR: Je státní podpora této
sféry dětských zájmů adekvátní
ostatním evropským zemím?
Česká republika svým programem, který vypisuje MŠMT ČR, je
v tomto ohledu jednou z předních
zemí. Z kontaktů, které máme a má
je i Folklorní sdružení, můžeme
říct, že samozřejmě mnohé státy
také podporují tyto aktivity, ale ne
všechny to dělají v rámci systému.
Jde o jednorázové podpory nebo
jsou jenom dílčí, ale ČR má toto
jako program, který zasahuje celou
republiku. A v tom je míra její výjimečnosti.
FOLKLOR: Jaký úhel pohledu má
ministerstvo školství na význam
zapojení dětí do folklorních souborů?
Nám všem je zřejmé, že každý
stát, každý národ by si měl udržovat svoje tradice, svoji lidovou kulturu, která národ posiluje a vytváří
FOLKLOR: Liberecký kraj, kde
jste se narodila a vyrůstala, nepatří právě k tzv. „folklorním“ regionů. Kde jste získala tak srdečný
vztah k lidové kultuře? Nedá
se přehlédnout, že vaše snaha
pomáhat pramení nejen z titulu
vaší funkce, ale z vlastního zájmu
a přesvědčení.
Já si myslím, že vztah nebo lásku
ke svým kořenům vkládá člověku
do vínku rodina a dál se rozvíjí výchovou. Byť nejsem z regionu, kde
by lidové tradice měly široké zázemí, právě výchova mi dala to, že
mám folklor nesmírně ráda. Se sestrou jsme od mládí chodily do ZUŠ,
kde jsme měly i velmi dobré peda-
gogy, a to si nese člověk dál. Moje
sestra učitelka mnoho let s dětmi
ve škole začínala hodinu tím, že si
zazpívaly lidovou písničku. Manžel,
s nímž jsem 35 let, hraje výborně
na klavír, takže i naše děti vyrůstaly
v hudebním prostředí. To se projevilo u dcer, hlavně u té mladší, která vede sboreček malých dětí, přestože studuje úplně jiný obor, a je to
pro ni nádherné odreagování, které
si sama našla.
FOLKLOR: Poblíž České Lípy, kde
bydlíte, vznikl docela nedávno
folklorní festival - MFF Česko-polského setkání v Jablonci. Ještě
před třemi lety nebyl na Liberecku žádný. Myslíte, že se blýská
na lepší časy a že se i ve vašem
domovském kraji pomalu rozroste
folklorní dění?
Že by se v oblasti České Lípy
nebo na Železnobrodsku, kde jsem
se narodila, něco chystalo, zatím
nevím. Ale to vždycky záleží na někom, kdo přijde s první vlaštovičkou, začne s nějakou akcí, a pak
už se ostatní přidají a pokračuje
to. Proto bych neskládala naděje,
že se něco podobného nepodaří,
už proto, že v našem regionu působí několik výborných dětských
folklorních souborů.
FOLKLOR: Vy sama jste každým rokem patronkou několika
folklorních festivalů. V letošním
roce jste se ujala záštity nad festivalem Kunovské léto, Slavnostmi
Pod Zvičinou v Lázních Bělohrad
a galakoncertem Zpěváček−Slávik. Proč jste si vybrala právě tyto
festivaly?
NÁMĚSTKYNĚ MINISTRA ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY 11
Koncert Zpěváček−Slávik je vlastně takovou odměnou dětem, které
uspěly v celostátním kole soutěže
ve zpěvu lidových písniček. To je
právě jeden z nesmírně záslužných
počinů Folklorního sdružení, že
tuto soutěž pořádá, do níž se každým rokem přihlásí několik tisíc
dětí z celé republiky. Této akce si
moc vážím a považuji to za vyznamenání, že mohu zaštítit slavnostní
přehlídku finalistů z České republiky a Slovenska. Kunovice jsou mezinárodním dětským festivalem, no
a co se týká Lázní Bělohrad, opakovaně jsem se setkala s panem starostou a byla jsem úžasně mile překvapená, co všechno takové malé
lázničky dokáží zorganizovat. Jak
dokáží podpořit festival, jaké aktivity připojit k festivalu, takže je to
pro místní lidi a návštěvníky nádherný zážitek. Byla jsem na slavnostech již v minulých letech,
protože součástí jsou i koncerty pro
školy. Letos jsem se znovu na festivalu zastavila a opět mě nadchlo,
kolik lidí se tam sejde, pobaví se,
děti mají možnost vystoupit, ukázat, co se v souboru naučily. A to je
přesně to, co se od podobných festivalů očekává – krásné setkávání
všech, kteří mají folklor rádi.
FOLKLOR: Folklorní sdružení ČR
sdružuje 420 folklorních souborů, z toho 80 % činí právě dětské
a mládežnické folklorní kolektivy.
Jak vnímáte jeho roli z hlediska
ovlivnění mladé generace ve vztahu k trvalým hodnotám zvaným
lidová kultura?
Folklorní sdružení má výjimečné
postavení v České republice. Díky
tomu, že je těchto souborů tolik,
vstupuje do nich ohromné množství
dětí, které zde mají možnost rozvíjet
svoje pěvecké, taneční a hudební
nadání. Děti se naučí vnímat poezii
lidových písní, poznávají tradice
a na setkáních s dětmi zahraničních
souborů i tradice a lidovou kulturu
jiných zemí. To je také jedna z důležitých oblastí, která se k Folklornímu sdružení váže − mezinárodní
spolupráce. FoS ČR dělá obrovskou
práci pro zviditelnění naší republiky, vytváří nám úžasnou image
ve světě. Mně se několikrát stalo při
cestách do zahraničí, když se otevře
téma Česká republika, jedna z prvních poznámek je: měli jsme tady
ten a ten váš soubor, byl výborný,
vystoupil pro naše lidi – za tím stojí
Folklorní sdružení.
Při svém nástupu na MŠMT
v roce 2005 jsem měla téměř nulové
povědomí o Folklorním sdružení.
Teprve na ministerstvu jsem se
s ním dostala do kontaktu a bylo to
pro mě veliké poznání. Žádná organizace by nedokázala toto všechno
dělat a za množství prostředků,
které jsou k dispozici. Kdyby se
to dělo na úrovni státní organizace, stálo by nás to mnohem víc.
To je ta největší deviza, zapojení
obrovského množství dobrovolníků, zapálených lidí, kteří z lásky
věnují čas a energii pro svoji obec,
město, kraj, naši zemi. Pokud bych
mohla jen tak naprosto lidsky říct,
Folklornímu sdružení a všem, kteří
se na jeho činnosti podílejí, je za to
nutné nesmírně poděkovat.
Připravila: Vlasta Cibulová / red
Foto: archiv sekretariátu náměstkyně ministra
MŠMT ČR
Nejsem v politice
na ozdobu
Neustále slyšíme, že žen je v politice málo… Napadá mne
k tomu citát Karla Čapka, který řekl: „Politika stran nebude nikdy politika žen; ženy těžko získáte řekněme pro ideu volného
obchodu, ale získáte je pro ideu lacinějšího chleba.“ A možná
právě v tom to je. Ženy musí v moderní společnosti zvládat
často mnohem více rolí než muži – pracovní, partnerskou, mateřskou a k tomu i tu politickou nebo společenskou. A tudíž se
nechtějí zabývat zbytečnostmi a řešit abstraktní problémy. Ženy
musí být praktické, protože jinak by své životní role těžko mohly zvládat. Výhodou žen totiž je, že umí vnímat více témat v souvislostech a komunikovat citlivěji než muži. A to i s politiky, s jejichž
názory hluboce nesouhlasí, což řada mužů zvládá podstatně
hůř. Jiný pohled na ženy má třeba Václav Klaus: „Ženy jsou
odolnější. Já jsem stoprocentně přesvědčen, že když půjde muž
po zapadlé poušti se ženou, i když nominálně by ji ve všech
sportovních disciplínách porazil, tak dřív zahyne on, než ta
žena. To myslím smrtelně vážně.“ Snad právě proto se ve světové politice objevila řada političek, které se do historie nesmazatelně zapsaly a zvládly víc, než jejich mužští kolegové.
Namátkou ´železná babička svého lidu´ – izraelská premiérka
Golda Meierová, první dáma současné světové politiky Angela
Merkelová, šéfka americké diplomacie Hillary Clintonová či její
předchůdkyně Condoleezza Riceová a Madeleine Albrightová. Emoce, ať už negativní či pozitivní, vždy dokázala u voličů,
politických partnerů i oponentů vzbudit také „železná lady“
Margaret Thatcherová. Mimochodem, na film o baronce
Thatcherové v podání Meryl Streepové už se moc těším. Je
mi blízký britský smysl pro humor a při některých dlouhých
jednáních nejen na ministerstvu jsem si vzpomněla na její slova: „Chcete-li v politice, aby bylo něco řečeno, uložte to muži.
Chcete-li, aby bylo něco uděláno, uložte to ženě.“
Eva Bartoňová
(viz – Liberecký deník 13. 05. 2012 / kráceno)
12
17. MFF KARLOVY VARY
Lázeň vskutku mezinárodně folklorní
Již po sedmnácté se v metropoli Karlovarského kraje uskutečnil 17. Mezinárodní folklorní festival Karlovy Vary. Podotýkám, že mezinárodní
v tom nejlepším slova smyslu, neboť ve dnech 4.−9. září 2012 nabídl pestrou přehlídku zahraničních hostů z končin, odkud se k nám na festivaly
často nepřijíždí. Přitom organizátoři v žádném případě nezanedbali ani
soubory domácí, ba naopak…
Neopakovatelná scenérie amfiteátru pod hradbami hradu v Lokti
Po celé dny panovalo krásné počasí,
což je v Karlových Varech vzácnou výjimkou. Nicméně festivalový program
je koncipován tak, že déšť a nepohoda
ho nemůže výrazně narušit. Město
disponuje skvostnou budovou divadla,
velkým sálem hotelu Thermal, Becherovou vilou a zakrytými kolonádami. A to
hovoříme pouze o tomto krajském městě! Podobné podmínky nabízí Hlavní
kolonáda v Mariánských Lázních, Divadlo Boženy Němcové ve Františkových
Lázních i Kulturní dům v Jáchymově.
Právě toto jsou místa, kam se v průběhu prvního zářijového týdne rozjeli
účinkovat zahraniční hosté – Soubor
Akirata z tichomořského ostrova Ratotonga, specializující se na oblast Cookových ostrovů, soubor Whakaari z novozélandského města Rotorua, Rumuné
z moldavské župy Vrancea a Magura ze
slovenského Kežmaroku. O víkendu se
k nim přidali i zástupci národnostních
menšin − syrská skupina Ziriab, konžští
hudebníci Mbunda Afrika i zástupci
německé menšiny. Vyjma Ameriky
(bohužel nedorazila avizovaná kapela
s bandeonistou Alejandrem Brittesem)
si mohli v jednom kole zatančit příslušníci několika kontinentů. A dodejme,
ža takových chvil bylo v Karlových
Varech dost, ať již na páteční večerní
Folklorpárty v Lázeňském domě Mánes,
na malém pódiu před hypermarketem
Globus v sobotu dopoledne, při nedělní
snídani u pramenů na Tržní kolonádě či
v neděli dopoledne v Poštovním dvoře.
•
O dobré propagaci festivalu v lázeňském městě, a ta byla skutečně na každém kroku vidět, svědčí stoprocentní
účast veřejnosti. Zaplněné bylo nejen
divadlo při pátečním dopoledním pořadu pro žáky základních a středních
škol, večer pak při pořadu zahraničních
hvězd, zaplněný byl obrovský sál hotelu
Thermal při sobotním galaprogramu,
v neděli odpoledne pak obě místa, kam
se festival přestěhoval – Poštovní dvůr
a amfiteátr v nedalekém Lokti. Byla to
pohádková scenérie středověkého hradu, která vytvořila nádhernou kulisu
závěrečného setkání zahraničních souborů, které navázalo na předcházející
Folklorní stezku – zábavně naučný program doplněný mnoha soutěžemi pro
děti. Tendence včlenit do programu naučné stezky či rukodělné dílny se v současné době daří několika festivalům
(např. Strážnici, Náměšti nad Oslavou
aj.). Karlovarský festival je rozhodně
jedním z nich. Druhým chvályhodným
nápadem je seznamování s místními
tradicemi prostřednictvím místních
znalců regionální historie. I zde se karlovarským daří. Stanislav Burachovič je
široko daleko uznávaným odborníkem
a setkání s ním v Becherově vile pod ná-
zvem Dostaveníčko s historií provázené
domácími soubory oslovilo nejen úzce
specializovanou odbornou, ale i laickou
veřejnost.
•
Domácí soubory – Dyleň se svou
dětskou částí, plzeňská Jiskra, Lidová
muzika z Chrástu, chrudimský Kohoutek, chomutovský Skejušan, Stázka
z Teplé, mariánskolázeňský Marjánek
a Duo Alegria rozhodně nezůstaly stranou zájmu. Představily se na většině
z výše uvedených scén včetně sobotního
krojovaného průvodu městem, zpívání u pramenů či na prostranství před
Gradhotelem Pupp v rámci Porcelánových slavností.
•
Kdybychom se dnes chtěli dobrat
počátků této velkolepé a dobře organizované akce, museli bychom si připomenout první krůčky, které zde po druhé světové válce v tomto směru učinili
manželé Balounovi. V těchto podmínkách se r. 1957 zrodil soubor Mládí,
jenž se v roce 1974 sloučil se stávajícím
souborem Dyleň. Ten nese název hory,
která byla v 19. století zeměměřiči považována za střed Evropy. Domnívám se,
že snaha o jistou jedinečnost je vlastní
i souboru. Popřejme mu do dalších let
mnoho úspěchů.
Připravila: Marta Ulrychová
Foto: archiv 17. MFF Karlovy Vary
Tanečnice souboru Akirata před Thermalem
Manželé Eva a Lubor Hankovi (vlevo) – neuvěřitelná
hybná síla Karlovarského folklorního festivalu
HEJTMANKA STŘEDOČESKÉHO KRAJE 13
Zuzana Moravčíková:
Není pravda (!!!), že co si
nevydělá na sebe,
nemá právo na existenci
„Určitě to bude mít Zuzana Moravčíková jako nová hejtmanka těžké. Doba
není jednoduchá a situace, která je na Středočeském kraji, určitě není jednoduchá. My ji budeme podporovat v jejím konání, ale i tak to nebude mít
jednoduché. Doufám, že přinese určité uklidnění situace a možná i trochu
změnu politické kultury a stylu.“
(Zpráva z tisku: Iva Pospíšilová,
zastupitelka města Kutná Hora, 6. června 2012)
Časopis FOLKLOR samozřejmě oslovil novou první dámu Středočeského
kraje ze „zištných důvodů“, tedy především proto, aby se dověděl, zdali v rámci proklamované nové politické kultury
a stylu vnímá lidovou kulturu jako kulturně společenský fenomén, který stojí
za to, aby mu skutečně věnovala svoji
pozornost, anebo...
FOLKLOR: Paní hejtmanko, narodila
jste se v Jičíně, odmaturovala ve Svitavách, vystudovala v Brně a přes nějaký
ten rok praxe v Litomyšli jste nakonec
– v roce 1985 − natrvalo i s rodinou
„zakotvila“ v Kutné Hoře. Měřeno
tímto metrem, pokaždé jste žila
v prostředí, kde po folkloru mnoho
památky nezbylo... Nepřekvapilo by
mě, kdyby Vás z tohoto důvodu lidová
kultura a jeho specifická součást –
folklor – vůbec „neoslovovaly“... Nebo
i v tomto případě první zdání klame?
U nás v rodině je tradice folkloru
velmi živá, vždyť maminka pocházela ze
Strážnice.
Jezdila jsem tam s rodinou do svých
středoškolských let. Jen ten kroj na mne
bohužel nezbyl. Navíc manžel pochází z výrazného folklorního regionu
Piešťan. Takže má podpora tradičních
lidových obyčejů, které jsou neodmyslitelnou součástí kultury našich lidí,
vychází z mé niterné potřeby. „Jízda
králů“ či „Chodské slavnosti“ nejsou pro
mne nějakou exotikou, ale vyjádřením
hlubokého sepětí lidí se svou vlastí,
domovinou a obcí. Středočeský kraj
podporuje tradiční český folklor velmi
výrazně, protože z celkem 12 skanzenů
v České republice je jich na území kraje
plná třetina. Středočeský kraj v nich
chrání cenné památky lidové architektury a rozvíjení tradic i prezentaci
lidových řemesel pomáhá vedle expozic
také činnost čtrnácti středočeských
folklorních souborů a skupin.
FOLKLOR: Do funkce jste nastupovala
v nezávidění hodné situaci. Ve „zkoušce
ohněm“ jste však obstála a dokázala, že
i v zdánlivě předem prohraných bitvách
lze uspět. Co vše tato vaše zkušenost
obnáší a co pro Vás do budoucna znamená?
Nikdy jsem nestála o funkce a různé
výhody, do politiky jsem vstoupila pro své
hluboké přesvědčení, že je potřeba aktivně
pracovat ve prospěch udržitelného sociálně-ekonomického rozvoje naší země.
Funkci hejtmanky jsem vzala s pocitem
odpovědnosti, abych po známé kauze
dokázala kraj stabilizovat. Jsem zastupitelkou města Kutná Hora za ČSSD a mám
se kam vrátit, o čemž rozhodnou voliči
v říjnových krajských volbách.
FOLKLOR: Bude mít svým způsobem
krizová situace na středočeském hejtmanství negativní průmět do rozpočtovaných výdajů na kulturu v příštím
roce, nebo budou její finanční potřeby
v zásadě akceptovány?
Vedení kraje s ČSSD v čele mělo
v uplynulých čtyřech letech jasné priority
v investicích do školství, zdravotnictví,
sociální oblasti, dopravy a také kultury.
Stamiliony ročně investujeme do zachování a rozvoje kulturního dědictví a života
Středočechů. Doslova za pár let se stala
z Galerie Středočeského kraje v Kutné
Hoře celostátně uznávaná kulturní instituce. Dokončujeme rekonstrukci tamní
Jezuitské koleje a okolní zahrady. Kvalitní
kultura stojí hodně peněz a musí se dotovat. Různí pravicoví ideologové tvrdí,
že co si na sebe nevydělá, to nemá právo
na život. O takové budoucnosti musí v demokracii rozhodovat voliči.
FOLKLOR: Tuchlovická pouť v Tuchlovicích, Polabská vonička v Nymburce,
Mělnický vrkoč v Mělníku a Adventní
prozpěvování v Říčanech – to jsou
významné folklorní festivaly středních
Čech, díky jimž je důstojným partnerem
etnograficky živých regionů Moravy
a Slezska. Myslíte, že jejich organizátoři
mohou i v dalších letech počítat s podporou Středočeského kraje? A v jakém
rozsahu?
Přerušit tuto živou tradici by bylo osudné. Věřím, že si to příští vedení kraje uvědomí a folklorní festivaly ve Středočeském
kraji budou pokračovat.
FOLKLOR: Ti, kdož Vás alespoň trochu
znají, tvrdí, že primární záležitostí vašeho srdce je Kutná Hora... Je to jen tím,
že v tomto proslulém, kdysi hornickém
městě žijete už téměř tři desetiletí?
Když se na víkend do Kutné Hory vracím z Prahy, je to, jako kdybych se napila
živé vody. Ano, jsem zde doma a vnímám
všude kolem sebe onoho genia loci, kterého zhmotnilo tisíc let zdejší živé kultury,
architektury a řemesel. Věřím, že Kutná
Hora se co do věhlasu a návštěvnosti
může brzy vyrovnat Českému Krumlovu.
Ostatně celá naše vlast je plná úžasných
památek a má milionům turistů co nabídnout a přispět tak k dalšímu kulturnímu
a hospodářskému rozvoji republiky.
FOLKLOR: Na závěr – z Vašeho strukturovaného životopisu lze vyčíst informaci, která se spíše uvádí u mužů, a to
že dovedete ocenit kvalitní víno... Jaká
vína preferujete, resp. co říkáte vínům
z mělnické oblasti a co z kutnohorské,
kde se teprve začínají pěstovat?
Upřednostňuji suché bílé víno a jako
patriot podporuji obnovenou tradici vinohradů na Kutnohorsku. Ale mělnické či
jihomoravské víno mne rovněž dovedou
zamyslet se nad tím, že jejich kvalita odráží tvrdou a poctivou práci našich lidí
a chuť a vůni naší společné země.
Připravil: Kazimír Jánoška
Foto: archiv sekretariátu hejtmanky
Středočeského kraje
14
SĂRBĂTOAREA ROMĂNILOR DIN R. CEHĂ
Tradiční host slavnosti – velvyslankyně Rumunska J. E. Daniela GITMAN (na snímku pátá zleva)
Rumunské kolo „Hora Romaneasca“
Slavnost Rumunů v ČR
− tentokrát už po osmé
Poslouchat rumunskou hymnu s jejím hrdým a bojovným rytmem je jeden z mála okamžiků, kdy Rumuni zvedají čelo a jsou pyšní, bez ohledu
na to, kde žijí. Hudba, jako vždy v historii, propojuje jejich srdce a zájmy.
Cristina Muntean, Media Education CEE
Podle odhadu velvyslanectví Rumunska v ČR z roku 2011 žije u nás kolem
5 000 Rumunů. V tom jsou zahrnuti
i Češi z rumunského Banátu, kteří se
rozhodli přestěhovat zpátky po roce
1989. Jádro rumunské komunity jsou
lidé, kteří žijí v České republice déle než
15 let z rodinných důvodů a kteří pravidelně cestují a obchodují s Rumunskem.
K tomu se přidávají mladí odborníci
pracující v místních technologických
firmách, studenti a podnikatelé. Rumunská střední třída imigrantů ovšem
Českou republiku kvůli náročnému
jazyku jaksi „obchází“ a hledá uplatnění
v zemích jako Itálie nebo Španělsko…
•
Samozřejmě, že výše uvedená skutečnost nemůže nic změnit na tom, že národnostní menšina hrdá na své románské a dácké kořeny má své „střechové“
organizace − Sdružení Rumunů v ČR
a Sdružení Euromoldova v ČR a že díky
jim je o ní slyšet. Sdružení totiž vyvíjejí
různé aktivity, přičemž jednou z nich je
i Slavnost Rumunů v České republice.
Je nabíledni, že ji všichni vnímají jako
velmi příjemný svátek s docela slušnou
tradicí. Letos ji totiž slavili již po osmé,
a to v neděli 9. září na terase Národopisného muzea − Musaion v Kinského
zahradě v Praze na Smíchově. Akce
stejně jako v předchozích letech probíhala pod patronátem Rumunské ambasády v Praze, Ambasády Moldavské
republiky v Praze, Národního muzea
ČR a Městské části Praha 5.
•
A jak slavnost probíhala? Poté, co
zazněly rumunská a moldavská hymna,
uvítali účastníky slavnosti předseda
Sdružení Rumunů v ČR Nicolae DEDULEA, velvyslankyně Rumunska J. E. Daniela GITMAN, velvyslanec Moldavské
republiky J. E. Stefan GORDA, předseda
Euromoldova v ČR Iurie POSTOLACHE, zástupce starosty Praha 5 Petr
LACHNIT, primátor krajského města
Foscani v Rumunsku Decebal BACINSCHI a Beatrice RADU, generální ředitelka firmy Avon Cosmetics v ČR a SK,
která byla hlavním partnerem slavnosti.
Rumunského svátku se zúčastnil také zástupce FoS ČR Jaroslav MIKUNDA a ředitelka ICR v Praze Veronica MICLEA.
•
Skvělou atmosféru slavnosti, na níž
se přišlo podívat přes 600 návštěvníků, vytvořily rumunské a moldavské
folklorní soubory. Účastníci měli možnost obdivovat excelentní kvalitu vystoupení rumunského profesionálního
souboru TARA VRANCEI, který tři
dny před tím hostoval také na 17. Mezinárodním folklorním festivalu Karlovy
Vary 2012 a který doprovázel do České
republiky primátor města Foscani,
odkud soubor pochází. Jeho umění
a rumunský folklor natolik strhl diváky,
že si v závěru společně s účinkujícími
zatančili rumunské kolo „Hora Romaneasca“. Nemenší úspěch měl u diváků
moldavský folklorní soubor KODRJANKA, působící na území ČR a spousta
kvalitních zpěváků a tanečníků z Moldavské republiky.
•
Na rumunské slavnosti samozřejmě
nechyběly tradiční gastronomické speciality. Všichni přítomní měli možnost
ochutnat dobré rumunské čevabčiči
a klobásy, vyhlášené rumunské sladkosti
a vynikající rumunské a moldavské víno.
Na základě autorského materiálu od
Nicolae Dedulea ze Sdružení Rumunů v ČR
redakčně připravil: (kjk)
Foto: Nicolae Dedulea
Taneční a pěvecká složka souboru TARA VRANCEI s primášem muziky
MIROSLAV ŠIMANDL 15
Vzpomínka na Irenu Valentovou
V úterý 28. srpna 2012 jsme se
v klatovském krematoriu navždy
rozloučili s Irenou Valentovou, vedoucí klatovského souboru Šumava. Řady folkloristů navěky opustila vzácná žena, jejíž jméno mělo
zvuk nejen v klatovském regionu,
ale v celých Čechách. Naposledy
jsme se viděli na 19. ročníku Mezinárodního folklorního festivalu
v Klatovech počátkem července.
Snažila se nedat znát, že ji fyzické
síly opouštějí, a do poslední chvíle
pracovala a vše organizovala s plným nasazením. Bohužel, krátce
po úspěšném 19. ročníku milovaného festivalu prohrála dlouhý statečný boj se zákeřnou nemocí.
•
Irena Valentová věnovala Klatovům a krásnému Pošumaví celý
svůj život. Vystudovala zde střední
ekonomickou školu, pracovala
v Komerční bance, v Městském
kulturním středisku a v místním
Sokole. Byla spoluzakladatelkou
folklorního souboru Šumava a Šumavánek, zakladatelkou a ředitelkou Mezinárodního folklorního
festivalu Klatovy, aktivně pracovala ve Folklorním sdružení České republiky a posledních několik roků
předsedala Folklornímu sdružení
širšího Plzeňska. Vše vykonávala
s láskou a pílí. Při jejích pracovních
i dobrovolných aktivitách stála samozřejmě v centru Irenina života
a zájmu její rodina − manželem
Zdeňkem počínaje, přes děti až
po vnoučata. Koneckonců ty vše
v tom nejlepším slova smyslu nakazila láskou k folkloru a pohybu,
takže s ní její aktivity sdíleli a rozhodně má kdo pokračovat v rodinné tradici.
•
S Irenou Valentovou jsem se znal
desítky let. Pravidelně jsme se
vídali na přehlídkách a soutěžích
folklorních souborů, na koncer-
tech, festivalech, v porotách i jinde.
Irena nikdy neopomenula mě spolu
s manželkou pozvat na mezinárodní folklorní festival do Klatov. Moc
rád jsem Ireně oplácel její dobrosrdečnost. Tu a tam jsem souboru
Šumava a Šumavánek vypomohl
jako muzikant a věnoval jsem jim
několik partitur písní a tanců, naposledy pak i znělku klatovského
festivalu. Mrzí mě jen, že dvou věcí,
které si Irena Valentová přála, se
už nedočká. Tou první je CD nosič
lidové muziky souboru Šumava.
Druhou pak jubilejní 20. ročník
Mezinárodního folklorního festivalu v Klatovech příští rok, na který
se velice těšila. Ačkoliv – ona tam
s námi se všemi bude! A bude odněkud shora dohlížet, jestli to ti
Klatováci dělají dobře…
•
Irena Valentová byla nejen výborná tanečnice, ale také vynikající zpěvačka. I letos ještě zpívala
v římskokatolickém kostele pod
Bílou věží a na galakoncertu v klatovském divadle. Její nenapodobitelný hlas si bohužel můžeme
poslechnout už jenom z archivních
sborových rozhlasových snímků.
•
K lidovému umění patří pokora.
Ne všichni ve folkloru vědí, co to
je, ale Irena Valentová jí oplývala
doslova přemírou. Veškeré problémy dovedla řešit bez výčitek s nadhledem a úsměvem. V mých očích
zůstane navždy velkou folkloristkou a neúnavnou organizátorkou.
A hlavně člověkem, po kterém bolí
srdce, přestože v srdci zůstává.
Miroslav Šimandl
Foto: archiv Iveta Lízancová
16
ČESTMÍR KOMÁREK
Charita – nedílná součást
repertoáru VUS ONDRÁŠ
Už po několikáté prožívám krásné letní okamžiky na břehu Vranovské
přehrady s Vojenským uměleckým souborem ONDRÁŠ. Už po dvanácté
tam loví potápěči za asistence sumce Lecha ze dna nádrže zhruba 900 lahví lahodného sektu z Vinných sklepů Lechovice.
Čestmír Komárek
moravských, slezských, ale ponechala
v repertoáru i nejzajímavější programová čísla ze Slovenska, Maďarska apod.
Cimbálová muzika VUS ONDRÁŠ
tentokrát v netradičním – civilním
oblečení
Loví pro radost milovníků vína
a především, aby z utržených peněz
finančně podpořili Centrum Paraple,
tedy pomohli těm, kdož se po poranění
míchy ocitli na vozíčku. Všechno kolem
této velké kulturně společenské akce
lze dopodrobna popsat, ale již tradiční
vystoupení je obestřeno malým tajemstvím. A to i pro samotné pořadatele.
Na to jsem se v sobotu 18. srpna 2012
před galavečerem Vinných sklepů Lechovice jel na Vranov optat sympatických
umělců a hlavně Čestmíra Komárka,
vedoucího uměleckého úseku Vojenského uměleckého souboru ONDRÁŠ.
Od kdy spolupracujete s Centrem
Paraple a lechovickými vinaři?
Asi před osmi lety jsme pořádali benefiční vánoční koncert pro Centrum
Paraple ve Vojenském kostele Armády
České republiky v Praze na Hradčanech.
Tam jsme zjistili, že s Centrem spolupracují i Vinné sklepy Lechovice, které
každoročně (letos už po dvanácté) vydražují uložené lahve svého sektu a finanční výtěžek věnují potřebným. Při
jednom jednání jsme dospěli k možnosti konání benefičních koncertů našeho
souboru na akcích na Vranovské přehradě v rámci výlovu sektů VS Lechovice ve prospěch podpory Centra Paraple.
Bylo to jednoduché a z naší strany to byl
a je i projev benefiční solidarity a charity potřebným spoluobčanům.
Jaké je složení souboru v současném
období?
Máme v souboru kolem devadesáti lidí, v jeho čele je voják z povolání
− ředitel. Soubor je složen z vojáků
z povolání a občanských zaměstnanců
Ministerstva obrany ČR, poměrně velké
zastoupení mají v něm amatéři. Jinak
profesionálně se souboru věnuje třicet
uměleckých pracovníků a do zbytku
patří zaměstnanci techniky a logistiky.
Máme čtrnáct muzikantů, jedenáct
tanečníků, pět členů je v uměleckém
managementu. Nemáme samostatnou profesionální pěveckou skupinu,
ta současná je složená jenom z dívek,
studentek z brněnských vysokých škol.
Pět profesionálních tanečních párů doplňuje více než deset párů amatérských.
Může být mezi námi každý, kdo umí.
Co dominuje v dramaturgii vystoupení?
V minulém století za působení VSPT
Jánošík se tento soubor pochopitelně
věnoval dramaturgií převážně slovenským regionům. Při rozdělení Československa a přejmenováním Jánošíka
na Ondráše se v letech 1990–2004 dramaturgie Ondráše podstatně změnila.
Umělecká rada v čele s dlouholetým
uměleckým vedoucím Jaroslavem Juráškem a vedoucím uměleckého provozu
Čestmírem Komárkem vedla umělecky
soubor do zpracování regionů českých,
Jaké je vaše publikum?
Vystupujeme hlavně doma, v České
republice. Ve vojenských misích před
českými vojáky nevystupujeme, tam si
Armáda České republiky bere jenom
moderní tělesa a jednotlivce. Myslím,
že je to škoda, že by si naši vojáci rádi
s námi zazpívali i lidové písně a při cimbálu se pobavili.
Má soubor nějaké partnery?
Nemáme žádné, v celé republice jsme
jediným uměleckým tělesem tohoto
typu, tedy placeno státem. Myslím si, že
tento stát a jeho občané by si zasloužili
pořádné umělecké těleso. V Maďarsku,
Polsku, Rumunsku mají nejméně tři
folklorní umělecká tělesa, vždy jedno
z nich pracuje pod armádou. U nás
jsme jediní a nelze říct, že jsme plně
profesionální. Spoustu věcí děláme
na koleně a v amatérských podmínkách.
Nikdo by nám neuvěřil, v jakém zázemí žije náš Vojenský umělecký soubor
ONDRÁŠ.
Jak je tomu v jiných armádách?
To se nedá srovnávat, Německo žije
odjakživa big bendem a vojenskými
dechovkami, jejichž počet jsme však
u nás v posledních letech velmi snížili.
Podobně je to i v Rakousku a v jiných
armádách. My se dneska vyznačujeme
hlavně tím, že Morava má Vojenský
umělecký soubor ONDRÁŠ, potažmo
vojenskou cimbálovou muziku!
Zlomte vaz! A radujte se a veselte se −
i s námi diváky a milovníky folkloru!
Připravil: Zdeněk Hrabica
Foto: autor
STAROSTA OBCE JANKOV 17
Jan Jílek: Bez selských slavností
by to už nebylo ono…
Jan je druhé nejčetnější české křestní jméno (v r. 2009 bylo v ČR celkem
295 627 Janů) a také druhé nejčastější české mužské jméno novorozenců.
Pochází z hebrejského Jochanan (‫)ןנחוי‬, což znamená „Hospodin je milostivý“. V češtině se často setkáváme s jeho domácí podobou Honza, která je
odvozená z německé zdrobněliny Hans (od Johannes) a vzácně je uznávána
i v matričních zápisech. Dříve (např. ještě koncem 19. století v matričních
zápisech) byla běžná varianta Ján (nyní pociťována jako slovakismus), která zůstala např. ve slově svatojánský. Jméno Jan je rovněž velmi populární
mezi papeži, nosilo je dvacet tři z nich, plus dva vzdoropapežové. Mimo to
dva papežové přijali jméno Jan Pavel…
Od křestního jména Jan jsou dokonce
odvozeny jména tří českých obcí − Jankov (okres Benešov) východně od Votic
(cca 900 obyvatel), Jankov (okres Pelhřimov) poblíž Vyskytné (cca 40 obyvatel)
a Jankov (okres České Budějovice) západně od Dubného (cca 380 obyvatel).
A aby toho nebylo tak málo, prominentní fotbalový rozhodčí Jan Jílek je starostou právě posledně jmenované obce!
FOLKLOR: Jak se starosta může stát
prvoligovým či dokonce mezinárodním fotbalovým rozhodčím FIFA?
Jednoduše, v mládí jsem miloval fotbal, pak jsem ve svých třiadvaceti utrpěl
hodně ošklivý úraz a bylo po všem. Tedy
úplně ne – rozhodl jsem se, že vášeň pro
kopanou „uspokojím“ alespoň jako rozhodčí. Přiznám se, že štěstí mi v tomto
ohledu přálo a nakonec jsem to „dotáhl“
až na pozice, o nichž je zmínka v otázce.
Á propos – svůj „příběh“ má i můj příchod na obecní úřad, který před časem
prožíval hodně bouřlivé období. Když
jsem 1. ledna 2006 vystřídal starostu
Jardu Kučeru, všichni mě ubezpečovali,
že je to jen do voleb… Když jsem pak byl
občany řádně zvolen, pochopil jsem, že
to bude na dýl… Volbu jsem však vnímal
jako „hozenou rukavici“ − a protože je
v mé povaze výzvy tohoto druhu akceptovat, „rukavici“ jsem ze země zvedl…
FOLKLOR: Co pro vás znamená být
starostou obce, pod níž spadá jedna
ze tří vesnických památek UNESCO
v Evropě – Holašovice?
…hm, jen samé starosti navíc! A to
nemám na mysli stránku mediální,
ale především administrativní. Spolu
s několika málo pracovníky obecního
úřadu máme podstatně více povinností,
než mají naši kolegové na obdobných
obecních úřadech. Musíme komunikovat
s daleko širším okruhem státních a dal-
ších institucí, kterých se problematika
památek „holašovického“ či jí podobného typu dotýká. Ať už jsou to památkáři,
pracovníci ministerstva kultury, stavebních úřadů, Jihočeského kraje, Chráněné krajinné oblasti Blanský les a řady
dalších „dotčených“ správních pracovišť,
každý z nich pořád něco ze svého kompetenčního úhlu pohledu vyžaduje atd.
Většinou jde vskutku o složitý administrativní proces s enormním pracovním
nasazením. Jistou výhodou je pouze to,
že pracuji v Českých Budějovicích, takže
si na úřady mohu podle potřeby kdykoliv
„odběhnout“ a zařídit vše potřebné.
FOLKLOR: Jak jste vnímal okamžiky,
kdy Holašovice byly zapsány na Seznam materiálního světového kulturního dědictví UNESCO?
Šlo to tak trochu mimo mě, v té době
mi sice bylo už dvaadvacet let, ale život
kolem sebe jsem vnímal – obdobně
jako mí vrstevníci – z trochu jiného
úhlu životního pohledu. Skutečný dosah holešovické „dimenze UNESCO“
jsem si v celém rozsahu uvědomil až
jako zastupitel Jankova s odpovědností
za přípravu a organizování Selských
slavností Holašovice. A myslím, že jsem
v tomto směru nebyl sám. Holašovice
sice byly jako památka UNESCO vyhlášeny v roce 1995, ale teprve následně
– s širokou medializací jejich selského
baroka u nás i v zahraničí – začaly „nájezdy“ focení chtivých turistů a lidé si
uvědomili, že jejich obec je přece jenom
něco „víc“ než jen pár všedních domovních čísel při severním úpatí Blanského
lesa zhruba třináct kilometrů západně
od Českých Budějovic.
FOLKLOR: Kromě již zmíněných
„funkcí“ starosty a rozhodčího jste
ještě ředitelem Selských slavností…
Jaký „příběh“ ukrývá tento post?
… před lety jsem slavnosti dostal
„na triko“ jakožto nový mladý zastupitel. Když jsem se – jak se říká – osvědčil,
pak už mi tato funkce zůstala, prý se
na to hodím a stejně lepšího ani nemají… Samozřejmě, že na přípravu
akce nejsem sám, výrazně mi pomáhají
především lidé z obecního úřadu. Já jim
za to hrozně děkuji, protože slavnosti
obnáší zhruba třičtvrtě roku příprav.
Začínáme je plánovat už při schvalování
rozpočtu v prosinci, v únoru rozesíláme pozvánky řemeslníkům, v březnu
vybíráme kulturní program, v červnu
zajišťujeme tisk vstupenek, ale i velmi
důležité zařízení − mobilní záchody...
Pak přijde na řadu budování „drobných
staveb“ – dvou pódií, desítek stánků
i zázemí pro účinkující i návštěvníky,
dále rozmístění lavic a sekání rozlehlých
parkovišť na loukách, nemluvě už o pečení několika tisíců koláčů…
FOLKLOR: Konec dobrý, vše dobré…?
Zcela určitě, hlavně jen ať v průběhu
slavností nikdy neprší… Za příjemného počasí přijde na ně 13−15 tisíc lidí,
a to nemusí být ani 15. jubileum jejich
zrodu, jako tomu bylo letos. Pro domácí
to na jedné straně znamená příležitost
vydělat si nějakou korunu − otevírají
dvory a nabízejí domácí koláče nebo
chleba se sádlem, pro další příležitost,
aby se opět po roce sešla celá rodina,
příbuzenstvo, přátelé… Samozřejmě se
najdou i škarohlídi, kterým vadí zvýšený hluk do pozdních nočních hodin…
Osobně se však domnívám, že i přes
některé drobné nepříjemnosti, které tak
rozsáhlá akce s sebou zákonitě nese,
holašovičtí, ale i jankovští a další se s ní
sžili natolik, že bez ní by to v budoucnu
už nebylo ono…
Připravil: Kazimír Jánoška
Foto: archiv sekretariátu starosty Jankova
18
58. MFF ČERVENÝ KOSTELEC
Věta, ve které je (podle
Ivy Ceprové) všechno
„Červený Kostelec má za sebou největší akci v roce. Mezinárodní folklorní festival, konaný už po padesáté osmé, opět nezklamal. K vidění byly
skvělé taneční výkony hraničící tu s výrazovým tancem (Izrael), tu s baletem (Gruzie), pestré lidové kroje z mnoha koutů světa, ale také prvky
pravé pódiové show, jako je plivání ohně, žonglování (italští praporečníci)
nebo píseň We will rock you od Queen (Turecko). Tím vším se bavilo velké
množství návštěvníků, jen v sobotu jich přišlo na dva tisíce.“
Tomáš Kábrt
Červenokostelecký zpravodaj, září 2012
Filipínci (z Kanady)
Festival probíhal dle tradičního programu. Od středy 22. srpna do neděle
26. srpna jsme tak mohli sledovat velké
množství večerních vystoupení. Mimo
to soubory v pátek po obědě a v neděli
dopoledne vyrazily do ulic, v sobotu ráno se konala v kostele sv. Jakuba
Většího festivalová mše svatá, v sobotu
večer v přírodním areálu dětské okénko
a v neděli jsme si poslechli skvělé lidové
muziky souborů. A to ještě nezmiňujeme
vystoupení souborů v pečovatelských
domech a jiných podobných zařízeních.
•
Letošní ročník ale také nabídl několik
novinek. V prvé řadě to byl on-line přenos ze sobotního galavečera (na který
dorazilo na 2 000 lidí!). Ten zajišťovala
Televize JS a umožnila mj. to, že červenokostelecké dění mohli sledovat např.
známí souborů z Brazílie nebo Filipín.
Další novinkou bylo využívání oficiálního twitterovského profilu Červeného
Kostelce. Ten samozřejmě bude k dispozici i nadále – jeho adresa je @cervenykostelec. Poslední novinkou měl být
program v Divadle J. K. Tyla. Tato čtvr-
teční alternativa k programu v přírodním
areálu ovšem nenašla mezi lidmi ohlas,
a tak byla nakonec zrušena. Nejspíš za to
mohlo i krásné počasí, které v tu dobu
nad areálem panovalo. Řada návštěvníků
festivalu tak v průběhu týdne aspoň využila výstavu s názvem Bejvávalo... ve výstavní síni MěÚ rekapitulující historii
této naší populární folklorní akce.
Italové
•
Červenokostelecký 58. mezinárodní
folklorní festival byl slavnostně zakončen
v neděli 26. srpna zhruba kolem 17. hodiny. Starosta města Petr Mědílek poděkoval všem souborům za účast a společně s ředitelkou městského kulturního
střediska Ivou Ceprovou jim předal
dary. Následně přišlo na řadu vyhlášení divácké soutěže o nejkrásnější kroj
a nejoblíbenější soubor. Z třetího místa
v kategorii nejkrásnější kroj se radovali
potomci Filipínců žijící v Kanadě, z druhého Gruzínci a nejkrásnější ošacení
měli podle diváků praporečníci z Itálie.
Třetím nejoblíbenějším souborem se
stal sympatický soubor z Brazílie, druzí
skončili filipínští tanečníci z Kanady
a vítězem a nejoblíbenějším souborem
se stali zaslouženě mladí Gruzínci. Tito
skvělí a disciplinovaní tanečníci dokázali svou spontánnost i při vyhlášení
výsledků, když se v očích několika z nich
objevily slzy. Malí tanečníci z Gruzie pak
navíc dostali i Cenu starosty města, což
ještě umocnilo jejich radost.
Pětidenní 58. mezinárodní folklorní
festival zakončila píseň, kterou si společně zanotovali soubory i diváci – Náchodský zámeček. Pět dní plných zážitků,
nových přátelství, ale také perné práce
bylo u konce. „Na tuhle chvíli se těším
celý rok,“ citovala jednoho z techniků Iva
Ceprová při slavnostním projevu. „V té
větě je všechno...“ dodala. Příští rok ta
chvíle přijde už po padesáté deváté.
Podle Tomáše Kábrta „58. mezinárodní folklorní festival, to byly úžasné
taneční výkony, krása lidových krojů
i tisícovky návštěvníků,“ Červenokostelecký zpravodaj, září 2012.
Připravil: (red)
Foto: Ivo Mičkal
FEJETON VOJTĚCHA KOUBY 19
O kostelíčku (sulislavském) – s láskou
Vůbec nevím, kdy jsem ji poprvé
slyšel. Muselo to ale být v úpravě Zdeňka Lukáše pro les smyčců a kouzelný alt
Věry Příkazské, nejspíš tedy ve vysílání
plzeňského rozhlasu. Zůstala někde
uvnitř.
Písnička dokonale vybroušená, a přitom pevná, jednoduchá ve své melodii,
která se pokorně zvedá od základního
tónu ke klenutým barokním obloukům
a zase zpět, a strhující ve svém textu,
nádherně ženském, kde se zpívá jakoby
mimochodem:
Sulislavskej kostelíčku
stojíš v pěknejch rovinách
umřelo mně potěšení
už tam leží na márách
Vinšovala bych sobě
dybych byla u tebe
aby se mi nestejskalo,
potěšení, po tobě.
Věděl jsem (z turistické mapy), že
v Sulislavi a v dalších vesnicích na Stříbrsku existoval před válkou český
národnostní ostrůvek, a že kraj, který
mám tak rád pro jeho drsnou sudetskou
příchuť, má také svoje české tradice.
Když jsme s Gaudeamem vystupovali
v jednom z opuštěných kostelů na Tachovsku, naučil jsem muzikanty právě
tuhle písničku, abychom ji mohli zařadit
jako přídavek. Hrajeme si ji od té doby
občas večer, jen tak pro radost.
Do běžného programu se ale zařadit
nedala. Je příliš závažná, příliš odlišná
od „běžných“ rozjuchaných lidovek.
Navíc jsem nevěděl, jak ji upravit, abych
jí neublížil. Když se mi před pár lety
o prázdninách stýskalo po folkloru,
pokusil jsem se ji zharmonizovat – to
už ale pro tři flétny Lidové muziky
z Chrástu.
Bylo mi jasné, že ostatní písničky ze
Stříbrska určitě nemohou být tak dobré
(současně jsem je vůbec neznal). Půjčil
jsem si v knihovně úpravy sulislavských
písní vydané sběratelem Jaroslavem
Bradáčem v roce 1910, z pětadvaceti
skladeb mě textově zaujaly dvě a romantické klavírní doprovody mě vyděsily už
na pohled.
Kamarádka Jana Studená z plzeňského Národopisného muzea mi ale ukázala písničky ze sběru, který v Sulislavi
proběhl až po válce, v roce 1950. Byla
mezi nimi taky jedna o sulislavském
kostelíčku – jenže ten nestál
v rovinách! Zpívalo se v ní,
podobně jako v chodské
svatovavřinecké, o kostelu
„na pěkným vršíčku“, ze kterého vycházejí panny, první
„celá bílá“ a druhá „jako
růže“.
Vydal jsem se do Sulislavi.
Věděl jsem, že tam žije nejstarší knihovník a kronikář
v kraji, pan Rudolf Hruška.
Ten mě přivítal ve své knihovničce na návsi a vysvětlil
mi, že z poválečného souboru písní a tanců už zůstali
naživu jen dva, že v devadesáti letech pomalu přemýšlí o předání
obecní kroniky mladším, a že nevydané
sulislavské písničky najdu v Etnologickém ústavu Akademie věd. Že jsem
na to, hlava dubová, nepřišel rovnou!
Od koho se dozvím o písničkách z Plzeňska víc než od Zdeňka Vejvody!
Setkání se sulislavskou realitou bylo
ale nutné. Po skoro sedmdesáti letech
od odsunu se vysídlené a nevysídlené
oblasti českého venkova skoro neliší.
V Sulislavi, kde žije kolem dvou set
obyvatel, nefunguje obchod ani hospoda. Kostel – který je skutečně ve směru
od Stříbra na vršíčku a z druhé strany
v rovinách – je převedený do vlastnictví
obce a bohoslužby se tu konají třikrát
ročně. Z tradiční kultury kdysi odlehlého národopisného ostrůvku nezbylo
vůbec nic.
Vlastně – ne tak docela. Písniček ze
Stříbrska nasbíral Jaroslav Bradáč takřka 150. Jsou mezi nimi dokonce epické
písně a koledy (naivně krásná Šel svatej
Adam se opakováním obou svých částí
podobá Sušilovým posvátným baladám
v podání Jaroslava Hutky), krátké kolečkové písně odkazující daleko do minulosti (Má holka trávu seče a Včera mně
svítilo sluníčko si nezadají se svými
sestrami v guberniálním sběru) i vtipné
pijácké kousky. Některé z nich se dají
upravit zcela klasicky, jiné si přejí netradiční přístup. Některým sluší dva, tři
nástroje (jako v jemných úpravách Josefa Fialy), jiné potřebují celou kapelu.
Pustili jsme se do práce. Mimo Pepíka Fialy upravili několik písniček také
Marek Janata z pražského Gaudeamu,
(sedmnáctiletý) klarinetista Filip Růžička z Pardubic a náš Honza Vítů. Při
jejich natáčení v plzeňském studiu Pavla
Sulislavskej
kostelíčku
Broma se nakonec sešlo přes třicet muzikantů, včetně kytaristy Michala Röhricha, lidového zpěváka Démy a bubeníka
Pavla Plánky. Díky klavírnímu umění
Vojtěcha Esterleho se oživení dočkala
i jedna z romantických úprav sběratele
Bradáče, za pomoci Tomáše Brýla jsme
si zkusili zarapovat v hip-hopové úpravě
vlastenecky vyhrocené skladby sulislavského učitele Jana Bárty-Zahradeckého.
Nejkrásnější písnička je ale jenom
jedna. Podle sběratelových zápisů ji
v roce 1908 zpívala Marie Králencová,
60 let stará (jde tedy o matku dlouholetého starosty Sulislavi Adama Králence),
která ji slyšela od rodičů. Před svou
předčasnou smrtí ji s Plzeňským rozhlasovým orchestrem natočila jihočeská
zpěvačka Slávka Bulánová (1931−1962),
v sedmdesátých letech vznikla Lukášova
nahrávka s Věrou Příkazskou, na konci století nazpívalo píseň o kostelíčku
pardubické Trdlo. Ke všem těmto veličinám se teď přidaly další dvě zpěvačky,
narozené už v devadesátých letech –
hostující Zuzana Roudnická z Poříčan
a plzeňská Jana Rauschová. A k písním
o kostelíčku na kopci i v rovině přibylo
dalších pětadvacet nahrávek v podání
Lidové muziky z Chrástu a jejích přátel.
Jak se to celé povedlo, můžete posoudit také naživo: v sobotu 13. října
v Letohrádku Kinských v Praze na Smíchově, kde bude lidová kultura českého
Stříbrska představena v rámci pořadu
Folklorní regiony Čech, Moravy a Slezska, anebo na slavnostním koncertě
o týden později, v sobotu 20. října v Divadle Alfa v Plzni. Hostem plzeňského
koncertu bude vynikající Cimbálová
muzika Pramínky z Kopřivnice.
Připravil: Vojtěch Kouba
Ilustrace: archiv autora
20
VALAŠSKÝ ODZEMEK
Odzemkáři
na festivalovém pódiu
ve Velkých Karlovicích
„Obušková“ třešeň
na festivalových dortech
Poslední červnové dny a začátek července byl na Valašsku ve znamení
7. Mezinárodního folklorního festivalu Vsetínský krpec. Jeho tradiční
součástí je soutěž ve valašském odzemku, nazvaná podle vynikajícího interpreta tohoto typického mužského tance − Memoriál Dušana Růžičky.
Do soutěže se tentokrát přihlásilo
devět účastníků v kategorii bez obušku
a pět do kategorie s obuškem. Vesměs
členů valašských folklorních souborů
(Vsacan, Jasénka, Kotár ze Vsetína,
Ovčák z obce Hovězí, Radhošť z Rožnova p. R.). Určitou raritou byla účast
chlapců ze souboru Okřešánek z Třebíče, kteří právě ukončili Školu mladých
odzemkářů. Pětičlenná porota, složená
ze zkušených odzemkářů, vyhodnotila
jako nejlepšího odzemkáře v kategorii
bez obušku Jakuba Ekarta ze souboru
Vsacan a v kategorii s obuškem Vojtu
Goláňě ze souboru Radhošť.
•
Další folklorní festival, kde se představili chlapi v tanci valašský odzemek,
byl 5. Mezinárodní folklorní festival
Léto na Soláni 2012, který probíhal
11. srpna na Soláni a 12. srpna ve Velkých Karlovicích. V sobotu bylo počasí
uplakané – snad proto, že autor jednoho
z pořadů, Jan Rokyta, odešel do folklorního nebe. Krásný přírodní amfiteátr
zůstal opuštěn a veškeré pořady byly
přesunuty do prostorů Zvonice. To znamenalo účinkující i diváky značně prostorově omezit, ale o to k sobě měli blíž
a tím srdečnější atmosféra se vytvořila.
Z bohaté programové skladby nebyl vy-
nechán jediný pořad, dokonce proběhla
i soutěž ve valašském odzemku. Z výše
uvedených důvodů nemohli tančit chlapi s obuškem, ale i tak čtrnáct přihlášených ogarů (ze souborů Klobučan z Valašských Klobouků, Radhošť z Rožnova
p. R., Sedmikvítek z Frenštátu p. R.,
Ševčík z Ostravy, Vsacan a Vsacánek ze
Vsetína) předvádělo výkony vyvolávající bouřlivý potlesk přítomných diváků.
V soutěži zvítězil Jakub Ekart ze souboru Vsacan, před Adamem Murasem ze
souboru Sedmikvítek a Vojtou Goláněm
ze souboru Radhošť.
Odzemek v podání Górolů
•
Druhý den ve Velkých Karlovicích
již probíhal v příjemném letním počasí. Součástí programové skladby i zde
byl pořad s odzemkářskou tematikou:
„O odzemku a obuškovém“. V průběhu
pořadu vyprávěl o svých začátcích místní rodák, nestor valašských odzemkářů
(rok nar. 1934) laureát MFF Strážnice,
vítěz mnoha soutěží – Luboš Oravec.
V tomto pořadu předvedli své obdobné
chlapské tance přátelé z folklorního
souboru Górole z Mostů u Jablunkova a ze Slovenska – Folklorný súbor
Rozsutec ze Žiliny. Valašský odzemek
a chlapské tance vůbec zaujaly diváky
i ve Velkých Karlovicích.
•
Osmnácté Sochovy národopisné slavnosti ve Lhotce pod Ondřejníkem
25. srpna také věnovaly pořad chlapským tancům, tentokrát pod názvem
„Ty zje, Janku, ty zje zbujnik“. Výkony
chlapů ze souborů Górole, Grunik,
Ondřejnica, Pilky, Radhošť a Valašský
Vojvoda v tomto příjemném, téměř domáckém prostředí, nejsevernější výspy
Valašska, oceňovalo obecenstvo potleskem již v průběhu jednotlivých tanců.
•
Z těchto několika málo ukázek je
vidět, že chlapské tance táhnou, jak
interprety, tak diváky. Je to jeden z podpůrných argumentů pro to, aby valašský
odzemek byl zapsán do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky, kam bezpochyby
patří. Návrh na zápis tohoto mužského
tanečního projevu v současné době
posuzují odborníci z Národní rady pro
tradiční a lidovou kulturu pro Ministerstvo kultury.
Připravil: Petr Dobrovolný
Foto: archiv autora
JUBILEJNÍ 20. MDF STRAKONICE 21
Událost, kterou si nelze nechat ujít
Už je tu předposlední prázdninový týden – čas vydat se do Strakonic
na festival. Místní totiž pořádají už dvacátý ročník, a to je jistě událost,
kterou si nelze nechat ujít. Letos dokonce začínají o den dřív a dávají divákům šanci nasát folklorní atmosféru předtím, než to všechno vypukne.
Maročané
Už po cestě do „kulturáku“ mě U Zborova na správnou notu naladí na zahrádce
vyhrávající rakouští dudáci. Festivalový
předvečer se ale ponese ryze v duchu strakonického folkloru. Pořad je pojat jako
seznámení diváků i účastníků s historií
vzniku festivalu ve Strakonicích. Na jevišti
se sešly dva strakonické folklorní soubory,
a to dětský folklorní soubor Prácheňáček
a Prácheňský soubor písní a tanců, aby
nám předvedly, co se vlastně před 45 lety
na Dudáckých slavnostech tancovalo.
Naladěn do tóniny dalších dnů, odcházím
spát, protože z předchozích let vím, jak
tyto čtyři dny budou náročné.
Až příliš brzy ráno mě budí skotský
dudák, kterému patrně přišlo jako dobrý
nápad naladit si svůj nástroj uprostřed
Malého náměstí. Podobných nadšenců
vyhrávajících všude možně přes den potkám ještě spousty, ale to už si jdu s dostatečným předstihem vystát místo k poště,
aby mi z průvodu neunikla ani jedna sukně – česká, ani skotská. Průvod si to rázuje na hrad; po setmění na jeho nádvoří
strakonický pan starosta předá za dohledu
ministryně kultury a hejtmana Jihočeského kraje klíče od města dudákům. Hned
na začátku kasací si celé nádvoří mohlo
zanotovat ty nejznámější strakonické
písničky. Na pódiu přitom stálo tolik členů různých souborů ze Strakonic a okolí,
že se to ani nedalo spočítat… Písničkám
totiž došly sloky a oni byli pryč.
Od myšlenky hned je následovat
do Sklípku mě rychle odradili další dudáci
na pódiu. V následujících dvou hodinách
se krátkými vstupy představili romantičtí,
potichu hrající Angličané, pro diváky
srozumitelní Lužičtí Srbové nebo dupající
Turci v závěru přehlušeni pochodující
armádou Skotů a Španělů.
Z oficiálního programu to bylo vše, ovšem to by nebyli dudáci, aby šli brzy spát.
Možností kam dál bylo hned několik,
ale ten Sklípek mě lákal nejvíc. Ještě než
se noha dotkla dřevěné podlahy, slyším
už dudy hrát. Ale počkat, to nejsou naši.
V hospodě si sedí tu Rakušané, tu Slováci, Ir, ale já si sedám ke Strakoňákům.
Přehazují si tu taktovku od stolu ke stolu,
při tom roztočili i nejednu sukni. Uvidíme, jak to všechno vydrží. Nad sklenkou
Dudáka se dozvídám o jejich nabitém
programu v dalších dnech.
Opravdu si nevymýšleli. V pátek ráno
už stojí v pivovaru, kam po léta chodí
písničkou poděkovat tamním zaměstnancům za vynikající práci, jejíž výsledek
tak pečlivě chutnávají. S tímto nelehkým
úkolem jim během svých návštěv pomáhají i zahraniční soubory, a tak i oni sem
přinesli svého dudáckého ducha.
Rozpustilé prostředí střídá poněkud
noblesnější atmosféra Rytířského sálu.
Na odpolední program pojatý jako poctu
zakladateli festivalu, panu Josefu Režnému, vskutku nebylo lehké se dostat. Lístky
byly vyprodány téměř okamžitě. Ještěže
jsem na to myslel předem a jeden si obstaral. Nerad bych totiž přišel o povídání
k historii festivalů doplněné Prácheňáky
hrajícími písně napsané nebo upravené
panem Režným. Jeho přítomnost v sále
programu dodala neobyčejnou atmosféru.
Z malého sálu se zanedlouho přesunu
do Panské zahrady. Večerní galakoncerty
jsou tradičně vyplněny vystoupeními
zahraničních hostů. Ač oblíbené sólo
skotských bubeníků doprovází bubnování hustého deště, atmosféra je jako
vždy skvělá. To, že nebyla v programu
věnována větší pozornost českým souborům, si vynahradím. Z Letního kina se
přes davem rozhoupanou lávku vydám
do kulturáku za méně oficiální, o to přirozenější lidovou zábavou. Folklorní bál se
s postupující hodinou mění v pohrávání
menších, napříč muzikami poslepovaných
skupinek, které to vydrží táhnout zas až
do rána.
A přece jim musí síly vystačit na namáhavý sobotní program. Sobota jakoby patřila českým souborům. I mně se podařilo
vstát na dopolední vystoupení jihočeských souborů. Jihočechy na nádvoří střídali Chodové v Letním kině, aby si o přízeň diváků opět na hradě řekli dudácké
muziky ze Strakonic a okolí. Zahraniční
účastníci festivalu dostali prostor zase
večer na druhém galakoncertu. Těm, kteří
jako já přišli později, nezbylo nic jiného,
než sedět na zemi, na trávě – kde se dalo.
Počasí však bylo shovívavější a koncert
tak nic nezhatilo.
Totéž se ale nedalo říct o dalším programu, na který jsem s předstihem vyrazil
k pivovaru. I když se Mrákovští srdnatě
snažili čelit dešti, mraky nerozehnali. Proto jsem se s davem vydal opět do Domu
kultury. Vyplatilo se. V divadelní restauraci pohrávali dudáci z Budějovicka
střídáni domácími, ve foyeru se tancovalo
zase v chodském rytmu. Divákovi se tak
dostalo autentičtějšího pohledu na to, jak
to dříve na zábavách probíhalo. Nevím,
jak to všechno vydrží, ale já si musím
odpočinout. Přece jen mě v neděli čeká
ještě mše, besedu s výrobci dud bych taky
rád stihnul, no a na průvodu si budu moct
zopakovat, koho jsem to vlastně v těch
několika dnech viděl. Radši půjdu a třeba
se mi bude zdát o tom, co mě bude čekat
zase za dva roky. Přijedu určitě!
Připravili: Martin Rusek a Kateřina Kovářová
Prácheňský soubor písní a tanců, Strakonice
Foto: archiv autora
22
KONČENICE / CHORVATSKO
FOTO MĚSÍCE
Podluží v písni a tanci 2012,
Tvrdonice
Foto: Jiří Janda
PRO FOLKLOR PÍŠE ZLATÝ ZPĚVÁČEK 2010 23
24
FS JIRKOVÁK
Jak jsme spojili příjemné s příjemným
Jirkováci na práci ve skanzenu
(a poměrně dost nakažlivým) koníčkem
vedoucí „Jirkováku“. Pro návštěvníky byly
upečené dva kbelíky skořicových koláčů „štípanců“ a připraveny i další prastaré dobroty.
Hospodyně mohly být spokojeny – nezůstal
ani drobek.
A když bylo vše uděláno a hotovo, vždycky se našla ochotná ruka, která namazala
doma upečený chleba čerstvým máslem, nalila dobré víno a mávla na primáše jirkovské
cimbálovky, jako že už je na řadě muzika …
Jestli ti tu, milý čtenáři, zeměpisně trošku
něco nesedí, tak je to jenom zdání. Moraváci
umí být a jsou doma i na severu Čech. Tož
příště zas u nás – v chomutovském skanzenu!
Připravila: Hana Zvalová
vedoucí FS JIRKOVÁK
Foto: archiv autorky
I když jirkovský JIRKOVÁK letošní prázdniny za hranice všedních dnů necestoval,
rozhodně těch šedesát dnů nebylo ani trochu
všedních. Široké pole působnosti nabídnuté
ředitelkou chomutovského skanzenu Ivetou
Rabasovou bylo zoráno, zaseto a sklizeno.
Úžasné zázemí zatím poměrně málo známého souboru tradičních staveb krušnohorského regionu, který je jinak součástí pověstného chomutovského zooparku, využili
Jirkováci k prezentaci celého cyklu tradičních
prací a dovedností ze života našich předků.
Mezi hrázděnými stavbami, typickými právě
pro kraje sousedící s Německem a Rakouskem, se sekala tráva kosou i srpem, mlátilo
se obilí, stloukalo se máslo ve speciální
skleněné máselničce, aby bylo vše pořádně
vidět (to si chtěli vyzkoušet skoro všichni
návštěvníci), vyráběly se dřevěné hračky či se
vysazoval tradiční rybíz a maliny. Jirkováci
nezapomněli ani na oblíbené ženské téma
„nemám co na sebe“ a vzali to skutečně
od Adama. Tedy vlastně od kolovratu, protože po upředení nitě se tkalo, pak se ručně
šily spodničky, zdobily se kordulky a vyšívaly
fěrtúšky, pralo se v neckách na valše i pořádně těžkým tloukem, bělilo se na trávě a žehlilo starou žehličkou. Jeden z mnoha víkendů
byl věnovaný také bylinkaření, koření a receptům našich prababiček, které jsou velkým
Folklorní soubor JIRKOVÁK
Folklorní soubor Jirkovák vznikl v roce 2000. I když se město Jirkov nachází
na hranici mezi Německem a Čechami, členům souboru se nejvíce líbí tance
a písničky jižní Moravy. Přestože je tento kraj folklorně bílým místem, zakladatelé souboru si sem z rodné Moravy přinesli nejen vrtěné, zavádky a verbuňky.
JIRKOVÁK se zúčastnil mnohých přehlídek. Za hudební doprovod dostal čestné uznání na zemské přehlídce v Mělníce již v r. 2000, na MFF v Helpě (Slovensko) v r. 2001 a MFF v Pule (Chorvatsko) v r. 2002. Z festivalu v Messině (Itálie)
pořádaného Mezinárodní folklorní federací IGF si v r. 2004 přivezl stříbrný
pohár a v r. 2011 byl vyznamenán zvláštní cenou za hudební doprovod v konkurenci dalších dvaceti souborů z jedenácti států na světovém festivalu v Budapešti. Všichni Jirkováci − tanečníci i muzikanti, malí i velcí, hrají a zpívají
proto, že se jim to prostě líbí. Nepřemýšlejí o tom, proč zrovna jižní Morava tak
typická měkkými hlasy, táhlými melodiemi, ale také výraznými tanci, je jim tak
blízká... Zpívají a tančí v krásných svátečních i úplně všedních krojích, s celou
muzikou, s flétnou i houslemi, nebo jen tak bez nich. Pozvěte si je a uvidíte…
PRO FOLKLOR PÍŠE ZLATÝ ZPĚVÁČEK 2010 25
„… občas se podaří fotečka – do mé síně slavných osobností“
Čas žití životem studentky
Dobrý den, ahoj!
Byla jsem oslovena redakcí časopisu FOLKLOR, jestli bych vám něco
sem tam nenapsala. Velice mě tato nabídka zaujala. Tak si mě můžete
každý měsíc letošního roku na této stránce najít. Budu psát o svých
zážitcích, názorech a tak.
Ten čas tak letí. Nedávno jsem psala
o přijímačkách a už mám za sebou měsíc školy.
Tak jaký je život studentky? Skvělý! Jak moc
jsem se těšila a měla různé informace o škole,
tak mě zatím v ničem nezklamala. Učitelé
vstřícní a chápající. Zajímá je náš názor, naše
problémy. Oběd si můžu přihlásit a odhlásit,
jak je potřeba a vybrat si můžu ze dvou jídel. Co
mě trochu štve, je doprava. V Hustopečích se
opravuje silnice, tak mají autobusy zpoždění
a při přesedání v Moravském Žižkově neustále
čekám na spoj z Podivína − směr domů. No
snad se to dokončí, než bude zima.
Takže jsem žákyní 1. A třídy Gymnázia Velké
Pavlovice. Ve třídě je nás třináct studentů,
z toho dva chlapci. Jeden z nich se jmenuje
Radim Cimbálek. No není to milé? A právě jeho
jsem si vybrala za zástupce, byla jsem totiž
osmi hlasy zvolena za předsedu třídy. Minulý
týden jsme měli dvoudenní tzv. adaptační kurz
v Kobylí, odkud je náš pan třídní učitel. Tam
jsme se navzájem poznávali, hráli hry, odpoledne
měli i posezení s dalšími učiteli. Paní učitelka
češtiny si mě ,, vygooglovala“. No to byl mazec.
Připadala jsem si jak na tiskovce. Nikdo o mně
nic nevěděl. No a teď už vědí všichni všechno. To
byl vůbec zajímavý týden.
Prázdniny sice skončily, ale hody ne. Tak jsem
v neděli a úterý 9. a 11. září byla ve Velkých Bí-
lovicích, protože tam mám kamarády. Ze středy
na čtvrtek byl ten kurz, ve čtvrtek jsme byli
s „Brolnem“ v TV NOE… to jsme přijeli z natáčení ve dvě hodiny v noci, ráno jsem šla do školy
a sobotní lužické vinobraní jsem prospala
z vyčerpání. To moje mamka už ví, že pak hrozí
nějaké nemoci. Takže jsem dva dny prospala
a už je dobře. Ještě jsem slíbila účast v Dolních
Bojanovicích, v Mutěnicích a Svatobořicích.
Co se ještě změnilo je, že jsem přešla na ZUŠ
tamtéž v oboru zpěv u paní učitelky Lucky
Stránské; cimbál vyučuje Michal Grombiřík
− cimbalista CM Lalia. Také se těším na spolupráci v „zuškové“ cimbálce pod vedením Martina
Čecha, primáše CM Lalia. Tam totiž hrají moji
kolegové z naší lužické cimbálky, se kterou
máme v poslední době docela problémy. To hned
rozvedu…
V létě jsem dostala nabídku jít zpívat do mladé dechové hudby Svatobořáci. Na pozvání Kryštofa Nedůchala jsem přišla na zkoušku, která
mě doslova zamotala hlavu. A to jen proto, že
jsem tady poznala to, co mě v naší cimbálce
chybí. Bezvadná parta muzikantů, která ví, co
chce. Jsou na moc dobré úrovni a pár dní jsem
uvažovala i o této variantě. Byl to pro mě docela
oříšek, už jsem v minulosti jednu dobrou dechovku odmítla, ale každý má své místo. To moje je
před nebo za cimbálem. Naše děcka necvičí, my-
slí si, jak nejsou dobří, vůbec se neslyší, nejsme
sehraní… všecko špatně. Pořád se na něco
vymlouvají a na některých je vidět, že jsou rádi,
když odloží své nástroje. Už se nedivím mému
učiteli Přemyslovi Líčeníkovi, když nás tenkrát
přestal vést. Dneska už ho chápu a je mně z toho
smutno. Hraní v Proglase a na soustředění,
jak kdyby bylo dávnou minulostí. Moc mě to
mrzí. Snažím se dát do toho maximum a není
to vidět. Není to pořád to, co bych chtěla. Co je
potřeba v takové muzice. Mám spoustu nápadů,
vloni jsem třeba napsala desatero úprav méně
známých koled. Nacvičily se dvě. Taková škoda.
Tak mám letos aspoň naděláno. Naštěstí nás
to pár cítí jinak, tak doufám, že s tím něco brzo
uděláme. Musíme také provést transformaci.
Tento výraz, zdá se, je teď velmi moderní.
Další změna u mě je, že jsem ukončila spolupráci se ZUŠ Holíč a souborem Valša Holíč,
z časových a jiných důvodů. Nadále však hraji
s panem Klubusem. Hraju a zpívám s kýmkoli
a kdekoli. Letos jsem spolupracovala s cimbálovou muzikou Vojara, Zádruha, Pálava, Galán,
Slovácko ml., Olina, dříve i Slovácko a Guráš.
Nejraději však zpívám s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů.
To jste si již mnozí všimli. Nedávno byl v TV
NOE krásný pořad M. Múčkové: U NÁS aneb
od cimbálu o lidové kultuře, k 60. výročí založení
Brněnského rozhlasového orchestru lidových
nástrojů. Zpívala jsem v něm písničku Fanoše
Mikuleckého „Letěl sivý sokol“, kterou mně
upravil pan Trkan. Primáš a umělecký vedoucí
„Brolnu“ František Černý mě nabídl trvalejší
spolupráci. To je pro holku z dědiny dárek víc
než vánoční. Za to jsem velmi šťastná a moc
děkuji za takovou nabídku. K jejich výročí se
vztahuje spousta koncertů. Jeden z nich nás
čeká už teď 5. října ve Slovenském rozhlase
v Bratislavě, ve spolupráci s orchestrem OĽUN
primáše Mirka Dudíka. Při těchto koncertech
mám možnost se potkat se zajímavými lidmi
a legendami folkloru. Občas se podaří i nějaká
fotečka − do mé síně slavných osobností.
A tak mé pocity zoufalství a nepochopení
hned zase střídá obrovská radost a nadšení…
je to jak jízda na horské dráze. To se ale v mém
věku asi dá čekat.
Při uklízení jsem objevila poklad. Mám
po mamce spoustu notových záznamů podlužáckých starých písní. Tak se těším, že si něco
upravím na zpívání. Taťka má teď hodně práce,
ale o všem je průběžně informován, z bráchy
se sloučením škol stal gymplák − letos ho
čeká maturita. Já budu v říjnu hrát ve sklepě
v Mutěnicích U Paličky, kde mě bude primovat
pan Svěcený. Ale teď už se musím loučit, ať se
můžu jít učit.
Vaše Kamila Šošovičková
Foto: archiv rodiny Šošovičkových
26
14. MFSF JÁNOŠÍKOV DUKÁT
20. října 2012 od 19 hodin
Divadlo Alfa v Plzni
Slavnostní koncert a křest nového CD
Sulislavskej
kostelíčku
Jako host vystoupí
Cimbálová muzika Pramínky
z Kopřivnice
CD bylo natočeno za podpory Plzeňského kraje.
XIII. MFF FRENŠTÁTSKÉ SLAVNOSTI 27
Poděkování osobnostem folkloru na Valašsku
Frenštátské náměstí – místo konání
folklorních slavností od roku 2000
Kdo jen trochu zná Frenštát pod Radhoštěm, ví, že se skokanským areálem, na němž vyrůstal nezapomenutelný olympijský vítěz Jiří Raška,
sousedí amfiteátr Horečky. A každý, kdo je co jen trochu „poznamenaný“
valašským folklorem, ví, že právě na Horečkách se v padesátých letech minulého století konaly různé slavnosti okresního a někdy i krajského významu – živná to půda Frenštátských slavností, které mají právě zde své
kořeny…
Historie ovšem s pečlivostí sobě vlastní poznamenala, že v roce 1976 se tento
svátek folkloru na Horečkách přestal
„provozovat“… Obnoven byl až v roce
2000 – ale na jiném místě, na náměstí
v samém centru Frenštátu pod Radhoštěm. Tedy v místech, kde se v každém
pořádném městě zcela logicky nachází
i radnice…
•
Současný frenštátský „primas“, starostka Zdeňka Leščišinová, samozřejmě
o symbolice historického propojení
Horeček a náměstí hodně ví. Dokonce
tolik, že v pátek 24. srpna 2012 odpoledne o něm mluvila – a to v souvislosti
se snahou radnice vrátit Frenštátské
slavnosti do amfiteátru na Horečkách,
který byl po dvaceti letech chátrání zrekonstruován a který veřejnost poprvé
„otestovala“ letos v červenci na 2. ročníku hudebního festivalu Horečka
Fest 2012.
Tuto kapitolu z historie města pod
Radhoštěm starostka připomenula při
příležitosti víc než symbolické, když
v obřadní síni frenštátské radnice přijala
jubilanty – osobnosti folkloru z Valašska,
které v letošním roce slaví kulaté nebo
polokulaté jubileum, a poděkovala jim
za vše, co pro zachování tradic a další
rozvoj valašské lidové kultury ve svém
plodném životě udělaly. Slova starostky,
že zastupitelé města plánují návrat folkloru na Horečky, je víc než potěšila, řada
z nich totiž dobu slavností v amfiteátru,
který sice patří Frenštátu, ale leží na území Trojanovic, v dětství zažila.
•
A komu že slova ocenění a poděkování patřila? Předně těm nejstarším – dvěma osmdesátníkům – Věře Kovářů (etnografka) a Jaromíru Štruncovi (muzikant), dále dvěma pětasedmdesátníkům
– Ivaně Martínkové (sběratelka lidových
písní) a Vojtěchu Střížovi (muzikant),
sedmdesátníkovi Rudolfu Magdonovi
(muzikant), třem pětašedesátníkům –
Heleně Dobrovolné (choreografka),
Petru Dobrovolnému (zakladatel FoS
ČR a ValFoS), Petru Michnovi (muzikant) a Petru Stanovskému (folklorista).
•
Podle slov předsedkyně Valašského
folklorního sdružení Jany Šamánkové,
která jednotlivé jubilanty paní starostce
představovala, „folklorně-pracovní“
charakteristiky všech devíti osobností
a život, který lidové kultuře doslova
obětovaly, jsou natolik rozsáhlé, že by
vydaly na velmi objemnou knížku.
Podstatné však je, že dílo jubilantů
není ještě zdaleka uzavřeno, že nadále
patří mezi „tahouny“ folklorního života na Valašsku, a to jak po stránce
dokumentace jeho vývoje a současného
stavu, tak po stránce organizační, pedagogicko-výchovné
i hudebně, tanečně a pěvecky
realizační. Zvlášť významná
je činnost většiny jubilantů
mezi dětmi, při jejich výchově, poznání a aktivním
osvojení tradic svébytného
etnografického regionu Valašska.
•
Je namístě zdůraznit, že vrozená
skromnost Jany Šamánkové, předsedkyně ValFos jí nedovolila konstatovat,
že mezi ty, kteří jsou už po dlouhá léta
synonymem „přirozeného jsoucna valašských tradic v časoprostoru, který
zaujímají generace konce druhého a počátku třetího milénia“ je i ona samotná.
Páteční poděkování jubilantům na frenštátské radnici proto patřilo fakticky
i jí samotné a symbolicky samozřejmě
i starostce. Zdeňka Leščišinová totiž
patří k té skupině představitelů veřejné
samosprávy, kteří vnímají folklor jako
jeden ze zdrojů národní identity a svébytnosti, nesmírně si ho váží a úctu mu
vzdávají prací pro jeho zachování a další
rozvoj.
•
Slavnostní okamžiky na radnici svým
myšlenkovým nábojem a kulturně-společenským obsahem a dosahem se staly
vysoce důstojnou „předehrou“ XIII.
Frenštátských slavností. Ty byly zahájeny 24. srpna v 17 hodin ve frenštátském
kině pořadem „Proměny tance“, na který od 19 hodin navázalo vystoupení
Vojenského uměleckého souboru Ondráš z Brna.
Slavnosti vyvrcholily v sobotu
25. srpna bohatým programem
na náměstí, ve kterém se od 14 hodin
představily dětské soubory. O tom,
že je folklor opravdu baví, přesvědčily návštěvníky děti z Frenštátu pod
Radhoštěm, Frýdku-Místku, Zlína
a Bojkovic v pořadu „Kdo si hraje,
nezlobí“ a jedenáct malých zpěváků
v pořadu „Leť, písničko“. Poté už
zatančili a zahráli dospělí tanečníci
a muzikanti z Ostravy, Prahy, Rožnova, Frenštátu a Trojanovic. Vrcholem
programu bylo vystoupení zahraničních souborů, Frankovčanu a Magury
ze Slovenska a Ulan Muqiru z Číny
v pořadu „Bez hranic“.
Připravil: Kazimír Jánoška
Foto: Romy Stejskalová
28
9. MFF PRAŽSKÝ JARMARK
Folklor na brazilský styl
Pětidenní svátek folkloru v Praze oficiálně zahajovali:
Přemysl Sobotka (první zleva), Oldřich Lomecký,
Zdeněk Pšenica a Jan Šlajs
Na Ovocném trhu
byla k „mání“ exotika
Od úterních odpoledních hodin dne 28. srpna do sobotních večerních hodin dne 1. září 2012 zněly na Ovocném trhu v Praze tóny již 9. Mezinárodního folklorního festivalu Pražský jarmark.
Kdo se alespoň letmo podíval do programu nebo tyto dny přímo pobýval
na Ovocném trhu, určitě bude s námi
souhlasit, když prohlásíme, že to byl
jarmark velmi exotický. Před diváky
za zvuku bubnů se vlnili tanečníci a zejména pak tanečnice s podprsenkami
z kokosových ořechů, jiní zase při zpěvu
vykřikovali a vyplazovali jazyky. Prostě něco, co se u nás nevidí každý den.
A byl to zážitek! Vskutku velký!
•
Publikum mohlo v průběhu pěti dnů
shlédnout nádherné kroje a temperamentní tance Brazilců, lidové umění
Tchajwanu, Indonésie, Koreje, Kypru,
Řecka, Makedonie, Turecka, Číny,
Nového Zélandu, výkony dětských souborů z Gruzie, ruského Jekatěrinburgu
a Slovenska, tance ze Sicílie, Sardinie
či dalších italských oblastí, Španělska,
Švédska, Německa, Estonska, Portugalska a Srbska.
•
I když polku, valčík, obkročák, mateník, odzemek nebo třeba třasák či šoupák bylo na pódiu vidět jen poskrovnu,
diváci – i přes všechnu exotiku − opakovaně vytleskávali soubory, které jsou
českému srdci nejbližší − Špindleráčka
ze Špindlerova Mlýna s jeho polkami
z Podkrkonoší a Pojizeří, Voničku, která
představila valašské tance, Šarvance se
slovenským folklorem, Vrbinu s čes-
kými lidovými písničkami a tanci či
famózní Rosénku s největší hvězdou
souboru – Filipem Cílem.
•
Jako pokaždé v minulých letech i letos
bylo součástí programu prvního dne
slavnostní zahájení. To na pódium přišli
zástupci jednotlivých souborů a před ně
se postavili ti, kteří měli nad festivalem
záštitu − tedy místopředseda Senátu
Na festivalovém pódiu nechyběl ani exotický čínský
drak z oblasti vnitřního Mongolska
Parlamentu ČR Přemysl Sobotka a starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký. Nechyběli ani ti, kteří měli 9. Pražský jarmark
„na triku“ − předseda Folklorního
sdružení ČR Zdeněk Pšenica a ředitel
festivalu Jan Šlajs, který pak pražský
pětidenní svátek tance a hudby oficiálně
zahájil.
•
Pět dnů však uteklo jako voda a někteří z těch, co festival zahajovali, se
nechali na závěr slyšet:
Oldřich Lomecký: „Jsem moc rád
a pyšný na to, že občané Prahy mají
takový zájem o lidovou kulturu a že se
tato krásná akce, na níž se i přes špatné
počasí sešlo tolik příznivců folkloru,
koná právě na Praze 1.“
Jan Šlajs: „Díky Pražanům si budou
zahraniční soubory odvážet do všech
koutů světa hezké vzpomínky na naše
hlavní město i na naši zemi.“
Zdeněk Pšenica: „Co do účasti a úrovně souborů je Pražský jarmark jeden
z největších mezinárodních folklorních
festivalů v Evropě. Jeho letošní průběh
opět potvrdil, že hudba, zpěv a tanec
jsou jazykem, kterému rozumějí lidé, ať
už jsou odkudkoliv na světě. Jazykem,
který je spojuje a staví mosty přátelství
mezi národy.“
Připravili: Maruška
– Dětská tisková agentura / red
Foto: Marie Brunerová
Potomci Maorů z Nového Zélandu
NÁPRSTKOVO MUZEUM V PRAZE 29
Z ostrova lidojedů k lidem v expozicích
Mezi nadšenci pro lidový folklor a pro etnografii a jeho největšími znalci
doma i v zahraničí zaujímá nejvýznamnější místo Miloslav Stingl (1930).
Sám je náčelníkem indiánského kmene Kikapú, jeho indiánské jméno zní
Okima, což v českém překladu znamená: „Ten, který vede“!
Miloslav Stingl (čtvrtý zprava) se členy souboru Akirata.V pozadí (první zleva) ministr kultury, mládeže a sportu
Gibraltaru Stiven Linares
Od svých sedmi let se naučil 17
jazykům, včetně jazyků kmenů; navštívil 151 zemí na všech kontinentech
a cestovatelskými vzory jsou pro něho
Miroslav Hanzelka a Jiří Zikmund;
skvělým kamarádem zpěvák ze zámořské lodi Ladislav Kerndl. Na cestách
prožil celkem 19 roků, napsal 41 knih,
v posledních letech je jeho domovským
nakladatelstvím brněnská Jota.
Stingl se dokonale sblížil s příslušníky
řady domorodých, indiánských a tichomořských etnik. V dětství byl pro
svou malou postavu často okopáván,
odsunován a šikanován většími, svou
pílí a houževnatostí se však stal postupně velkým malým mužem, jedním
z největších; nepotřeboval k tomu nikdy
žádnou politickou stranu ani politické
hnutí, domluvil se s každým a nepotřeboval nikdy tlumočníka.
Miloslava Stingla znám skoro celý
svůj život. Setkání s ním je uchvacu-
jící až do těchto dnů, jeho knihy jsem
od mládí hltal a nic se na tom nezměnilo. Z posledních doporučuji „Ostrovy krásy, lásky a lidojedů“, díl první,
netrpělivě čekám díl druhý (Jota 2011,
2012). A což teprve „2012 Mayové, jejich
civilizace a zánik světa“ (Jota 2011).
Teď mi srdce pořádně pookřálo.
V rámci 9. Mezinárodního folklorního
festivalu Pražský jarmark 2012 jsem
prožil hodiny s Miloslavem Stinglem
v pražském Náprstkově muzeu. Ne náhodou – dělal totiž „průvodce“ potomkům
Pražské setkání lidí a artefaktů stejné tichomořské kultury
lidojedů − členům maorského souboru
Whakaari Rotorua Cultural Group z Nového Zélandu a soubor Akirata Cultural
Folk Dance Group z tichomořského
ostrova Rarotonga (součást Cookových
ostrovů). Nechyběl přitom ministr kultury, mládeže a sportu Gibraltaru Stiven
Linares. To bylo slávy v této pokladnici
světové kultury, kterou vytvořili čeští
nadšenci v čele s Vojtou Náprstkem
a jinými. Málokdo se něčím podobným
může pochlubit. Tato pokladnice shromažďuje a pečuje o hmotnou i nehmotnou kulturu mimoevropských civilizací.
Jak uvedla ředitelka Náprstkova muzea
Eva Ditterová, mohla se nyní před svými
hosty z daleka pochlubit 7 000 sbírkotvornými předměty, které jsou uloženy
v depozitáři a nejlepší v expozici věnované Austrálii a Oceánii. Nelíčené nadšení
hostů z prohlídky vyústilo ve velké překvapení, na jedné z fotografií, vystavených v muzeu, objevil vedoucí souboru
Akirata z tichomořského ostrova svého
předka.
Se všemi přítomnými hosty se Miloslav Stingl domluvil původními jazyky,
ovládal jejich pokřiky při válečném
tanci „haka“.
Sám je dneska nejvydávanějším českým autorem a máme se všichni na co
těšit, není jediného dne, aby nebyl mezi
čtenáři, posluchači a příznivci folkloru, sám se tomuto oboru věnoval roky
i v Akademii věd. Sláva mu, sláva mu,
on je pašák! Ale jak se to řekne maorsky? To ví jenom on…
Připravil: Zdeněk Hrabica
Foto: autor
30
MUZEUM ROMSKÉ KULTURY V BRNĚ
Nevšední prostor pro setkávání kultur
Významným prostorem pro setkávání kultur se stalo Muzeum romské kultury v Brně, jehož historie sahá do roku 1991, kdy bylo založeno z iniciativy romských intelektuálů jako nevládní nezisková organizace. Uskutečnila
se tak myšlenka ze sklonku šedesátých let, kdy dočasné uvolnění politických poměrů dovolilo existenci Svazu Cikánů – Romů v letech 1969−1973.
Interiér muzea a jeho exponáty
Teprve na konci roku 2000 se přestěhovalo z provizorních prostorů do nově
upravené pětipodlažní budovy v Bratislavské ulici č. 67 a od 1. ledna 2005
se stalo státní příspěvkovou organizací.
Uchovává doklady romské historie jako
součást evropského dědictví. Vychovává
mladou generaci k toleranci a interkulturnímu myšlení. Přispívá k boji
proti xenofobii a rasismu. Otvírá cestu
ke kořenům romské identity. To vše dělá
pro vzájemné porozumění, pro dialog
kultur, pro nás.
•
Od samého počátku se muzeum
snažilo především budovat sbírkové
fondy, dokládající kulturu a dějiny
Romů. Nyní spravuje fondy tradičních
řemesel a profesí, typů obydlí, vybavení
interiéru, oděvu a šperku, výtvarného
umění, písemného materiálu, plakátů
a pozvánek, audio, foto a videodokumentace, knihovny, ohlasů kultury
Romů v kultuře majoritní a sebedokumentace muzea. Fondy více než 30 000
sbírkových předmětů rozšiřuje zejména
čilým terénním sběrem a dokumentací.
Všechny sbírkové fondy jsou k dispozici
badatelům. Sbírkový materiál několikrát
vystavovalo ještě v době, kdy nedisponovalo žádnými vlastními výstavními
prostory. V roce 1992 to byla výstava
Romové v Československu, 1996 Romové v městě Brně, 1999 Hledání domova
a v letech 1997−2005 putovní výstava
Svět očima Romů. Koncem roku 2005
otevřelo první dva z celkového počtu
šesti sálů stálé expozice. Stálá expozice
Příběh Romů ve své celkové podobě
ve všech šesti sálech na ploše 351 metrů
čtverečních nabízí od prosince 2011
ucelený přehled o romských dějinách
a kultuře od počátků po současnost.
Pravlast, Na cestě, Hledání domova,
Holocaust, Romství po válce a Mediální
obraz Romů po roce 1989 jsou názvy
expozic v těchto sálech. K dispozici jsou
tam popisky či sylaby v češtině a angličtině i romské resumé. Pro nejmladší návštěvníky je k dispozici dětský koutek,
na vyžádání též pracovní listy pro děti.
•
Muzeum pořádá i krátkodobé výstavy,
přednášky, besedy, módní přehlídky, koncerty, videoprojekce, křty knih a hudebních nosičů. Pestrý program mívá dětský
klub. Školáci a mládež mohou využívat
animační programy k výstavám. Zájemci
mohou navštěvovat kurzy romštiny.
•
Zasvěceným informátorem mi byl
předseda Společenství Romů na Moravě, redaktor čtrnáctideníku Romano
Hangos (Romský hlas) a jeden ze zakla-
datelů tohoto muzea pětasedmdesátiletý
ing. Karel Holomek. Upozornil mne,
že ve třetím sále (Hledání domova) je
zvláštní pozornost věnována hudbě,
což by mohlo zajímat i čtenáře našeho
měsíčníku. Nasměroval mne na muzikologa Petra Mičku, který je v muzeu
kurátorem fondů audiodokumentace
a výtvarného umění. Na Filozofické
fakultě Masarykovy univerzity obhájil
v roce 2005 diplomovou práci Rod Hudečků z Velké nad Veličkou a jeho podíl
na udržování hudebních tradic na Horňácku. Rád prozradím, že Horňácká
cimbálová muzika Petra Mičky je na jihovýchodní Moravě renomovaným pojmem. Petr Mička potvrzuje, že hudba
byla vždy spjata s životem Romů a představuje jeden z důležitých prvků jejich
identity. Patřila spolu s kovářstvím, košíkářstvím a kovotepectvím k oborům,
kterých si vážili nejen Romové samotní,
ale také gádžové − neromové. Tradovaná jsou rčení Rom byl a bude hudebník,
pokud žije na tomto světě, Rom se narodil se smyčcem v ruce a další.
•
V romské hudbě lze rozlišit několik
různých svébytných projevů. Stěžejní
Budova Muzea romské kultury z „profilu“
MUZEUM ROMSKÉ KULTURY V BRNĚ 31
ně nikdy nebyla zdrojem obživy, ale žila
uvnitř společenství. Na rozdíl od Romů
usedlých, používajících k doprovodu
svých písní hudební nástroje, olaští Romové na území bývalého Československa
využívali pouze své tělo. Hudební projev
doprovázejí luskáním prstů, tleskáním,
dupáním, hrdelními zvuky. Jejich projev vyznívá velmi archaicky a přírodně.
Usedlí ani olaští Romové nerozlišují svůj
písňový folklor tematicky. Neznají písně
svatební, ukolébavky. Jejich písně jsou
převážně vázány na dvě situace: k poslechu nebo k tanci. K poslechu jsou většinou pomalé bez pevného metra, k tanci
rychlé a rytmické. U obou převažuje mollová tónina. Současní romští hudebníci
buď písně interpretují tradičním způsobem na tradiční nástroje nebo se tradicí
částečně inspirují a propojují ji s novými
hudebními vlivy. Díky hudebnímu talentu Romové výrazně zasáhli do několika
hudebních stylových žánrů.
Přímo v Brně patří k nejznámějším
cimbálové muziky Milana Horvátha
a Ivana Gašpara Hriska a taneční soubory Čercheňa a Merci.
Vůz – základní předpoklad pro kočovní způsob života
Připravil: Bohumil Hlaváček
Foto: Muzeum romské kultury v Brně
Působivá symbolika romského životního stylu
jsou hudební folklor usedlých slovenských Romů a hudební folklor kočovných olašských Romů. První z nich
vychází z hudebních tradic maďarských
Romů, což je dáno dlouhodobým soužitím v jednom státě. Olašská hudba
je naproti tomu ovlivněna rumunskou
Transylvánií, kde tato část romského
etnika dlouhodobě kočovala. Usedlí
Romové jsou skupinou vždy poměrně
hodně otevřenou majoritní společnosti,
nebojící se vstřebat její kulturní specifika.
Hudba pro ně byla zdrojem obživy a také
jisté společenské prestiže. Během posledních tří století historie zaznamenala
spoustu vynikajících romských houslistů
– primášů, např. Ladislav Rácz, Jožko
Piťo, Jožka Kubík, Panna Cinková, Janos
Bihary. Olaští Romové si svůj hudební
folklor daleko více chránili. Hudba pro
Malí návštěvníci
Malí návštěvníci
32
HUSTOPEČE
Chasa, která oživuje
a rozvíjí lidové tradice
V Hustopečích, bezmála šestitisícovém městě ležícím 30 kilometrů jižně
od Brna, se z dobré vůle a zájmu zdejší mládeže o oživení a rozvoj lidových
tradic zrodilo oficiálně v roce 2003 občanské sdružení Hustopečská chasa.
Neformálně ale existovalo již mnoho let předtím a zařadilo se do regionu
hanáckého Slovácka.
Členové původního občanského sdružení zvládli několikeré svatováclavské
hody, pak ale přišla zásadní generační
obměna a… noví členové úspěšně pokračují v udržování dědictví předků,
v upevňování vazeb obyvatelstva ke kraji,
k regionu, k městu, v němž žijí. Protože
je to baví, že jim není lhostejné, kde a jak
žijí a kde a jak budou žít třeba jejich děti.
Chtějí obnovovat, udržovat a rozvíjet
tradice lidové hudby, písní, tanců, zvyků,
krojů a řemesel. Cílem je aktivita v osvětové, kulturní, vlastivědné a národopisné
činnosti, v práci s mládeží. Tento zájem
o udržování tradic, jejich využívání
a včleňování do současného společenského a kulturního života je potěšitelný…
Díky tomu mají v Hustopečích nejen
krojované hody (od loňska místo v září
už v polovině srpna), ale i slavnosti
mandloní a vína, burčákové slavnosti,
svatomartinské slavnosti, masopust…
Hody však mají mezi výročními obyčeji a slavnostmi výjimečné postavení
na celé Moravě. Jsou integrujícím prvkem, spojujícím všechny generace. Svými estetickými, emocionálními i dalšími
kvalitami se stávají obohacujícím prvkem života ve městech i na vesnicích,
přispívají k upevňování vztahů rodáků
a starousedlíků s novými sousedy.
•
Pocházím z Prahy, dospívala jsem
v Domažlicích, bydlím v Brně, ale v Hustopečích jsem našla zaměstnání, které
mne baví a našla jsem tam i nové přátele.
Hustopečské hody pro mne byly silným
zážitkem − už třeba tím, že dvaadvacetimetrovou májku, tradiční symbol hodů,
přivezla chasa až z Mariánského údolí
v Brně-Líšni. Transport se neobešel bez
komplikací. Děvčata ozdobila májku
fábory a růžemi z papíru. Nemohl chybět
samozřejmě ani šátek s podpisy chasy.
Ještě nezbytný věnec a mohlo se začít se
vztyčením. Přihlíželo zhruba 300 lidí.
Oproti májce ve Velkých Pavlovicích
přežila proces stavění bez ztráty kytičky.
V sobotu ráno vyrazila chasa ke starostovi Luboši Kuchynkovi, aby hody
povolil. Po doušku lahodného vína svolil a oficiálně hodové veselí odstartoval.
Na přilepšenou věnoval krojovaným
pod talířek finanční dar, na posilněnou
pak i vydatné občerstvení. První stárce
Kláře Tomešové nabídl rámě a vyzval
ji k tanci. Do kola poté na oplátku vzal
první stárek Jan Blažek starostovu manželku Hanu Kuchynkovou. Před starostovým domem se pak chasa rozdělila
na několik skupinek a vydala se do ulic
zvát občany na hodovou zábavu. „Ať se
vám hody vydaří, počasí máte objednané, držím vám palce,“ říká asi osmdesátiletá stařenka. Ani ona se nezdráhá
chase finančně přispět. Slova chvály
a podpory si stárci a stárky vyslechnou
ještě několikrát. „Jsme mile překvapeni, lidé jsou náramně milí, obešli jsme
desítky ulic a stovky domů, nikde před
námi dveře nezavřeli,“ popsala své pocity stárka Martina Hejlová.
Sobotní hodová zábava v Herbenově
ulici nabídla tančícím skvělou organizaci a příjemnou hudbu. Přišlo více než
350 platících. S rodiči a příbuznými si
zábavu užilo zhruba 500 lidí. Vrcholem
bylo půlnoční překvapení. Ve vinařské
olympiádě obstáli jen ti nejlepší. Jejich
výkony hodnotila přísná porota složená
z hustopečských stárek.
Neděle začala hodovou mší v kapli
sv. Rocha na Křížovém kopci. Sešly
se tam asi tři stovky lidí, několik jich
postávalo i venku, protože uvnitř už
nebylo místo. „Měl jsem velikou radost
z takové návštěvy. Bylo to zvláštní, jak
hody lidi spojily, najednou k sobě měli
jaksi blíž. A jestli hody pomohly aspoň
na chvíli zapomenout na každodenní
bolesti a problémy, už jenom tím splnily
svůj účel,“ řekl jeden z členů Hustopečské chasy Miroslav Prchal. Odpoledne
hody vyvrcholily krojovaným průvodem
po městě. Z Mírové ulice vyšlo 21 párů,
doprovázených dětmi. Odpolední zábavu
v Herbenově ulici zpestřil též tradiční
hodový tanec zavádka. Večer k tanci
a poslechu zahrála ještě Pálavanka.
•
První zmínky o Hustopečích (německy Auspitz) jako o zeměpanské obci pocházejí z roku 1240, ale už v roce 893 je
Schwoy v Topografii Moravy uvádí jako
opevněné místo, kam se uchýlilo vojsko
Svatoplukovo po vpádu Uhrů na Moravu. Na město byly povýšeny v roce 1572.
Dlouhou dobu byly hlavním centrem
jihomoravského vinařství. V letech 1861
až 1863 tamní piaristické gymnázium
navštěvoval T. G. Masaryk, v dětských
letech ministrující v gotickém kostele sv.
Václava. Při sčítání obyvatelstva v roce
1900 bylo v Hustopečích 3 257 občanů
německé a jen 380 české národnosti.
Česká menšina sílila od počátku 20. století. Teprve 15. srpna 1909 bylo povoleno
zřízení české školy a v roce 1919 bylo
otevřeno české gymnázium. V roce 1930
žilo ve městě 1 862 Němců, 1 715 Čechů
a 142 občanů jiných národností, v roce
1950 2 578 občanů české a 74 německé
národnosti.
Připravila: Štěpánka Kadlečková
šéfredaktorka Hustopečských listů
Foto: autorka
Hustopečská chasa umí...
Mělničtí Jarošovci a Jarošáček
v polské Strzegomi
Plné čtyři srpnové dny, od 9. do 12. srpna 2012 se v polské Strzegomi ze
všech stran ozývala lidová hudba a polština se mísila s češtinou, španělštinou, portugalštinou, angličtinou, ruštinou i srbochorvatštinou. To samé
platí i o tancích a zvycích národů z Polska, Portugalska, Čech, Mexika,
Chile, Severní Osetie, Bosny a Hercegoviny a Španělska. Opravdu různorodá společnost, kterou spojuje úcta k tradicím vlastních národů.
ŠPALÍČEK LIDOVÝCH PÍSNÍ
ŘÍJEN 2012
Přehled vysílání lidové muziky v srpnu na vlnách Českého rozhlasu Plzeň −
pondělí až pátek / pravidelně po
19. hodině.
01. 10. Vzpomínka na zpěváka Jiřího
Kapice z Postřekova / MV
02. 10. Nová kniha „Hdyž pukl zabečí,
hned srdce poskočí“ / JK
03. 10. Ze studnice lidových rčení / ZB
04. 10. Zázračný léčitel… / MŠ
05. 10. Nové album zpěváka a dudáka
Václava Švíka / ZB
08. 10. Ohlédnutí za Chodskými
slavnostmi 2012 – I. / MV
09. 10. Co je největším lákadlem pro
zloděje a podvodníky? / ZB
10. 10. Plzeňsko v lidové písni 14: Amélie Kožmínová / ZV
11. 10. Vinobraní ve všech oblastech / MŠ
12. 10. Jména dnů v týdnu /ZB
Mělničtí na scéně
Folklorní soubory Jarošáček a Jarošovci z Mělníka byli na základě loňské
návštěvy zástupců města a Mělnického vrkoče pozváni jako čestní hosté
na tento prestižní festival CIOFF®. Ten
je zárukou nejen velmi kvalitních, přímo profesionálních výkonů souborů,
ale i dobrého ubytování, vynikajícího
stravování i dalších služeb, např. večerních zábavních a jiných doplňkových
programů apod. A to vše na náklady
města Strzegomi, kde si tohoto festivalu
velmi cení!
Největším zážitkem byl pro všechny závěrečný galakoncert připravený
a vedený profesionálním týmem, v čele
se zkušeným režisérem, který si pro
svůj pořad vybíral nejpůsobivější části
výstupů jednotlivých souborů a vše
zpracoval do velkolepé show zakončenou ohňostrojem. V našem případě
to bylo krásné houslové sólo primášky
Jindřišky Kubecové, sólový zpěv Jana
Úlovce a společné tance Jarošovců
s malými Jarošáčky. Mimochodem
děti z Jarošáčku byly jediným dětským
souborem na tomto festivalu a laickými
i odbornými kruhy bylo celé těleso vysoce hodnoceno právě za pedagogické
vedení dětí a vzájemné prolínání gene-
rací, včetně pravdivého a čistého projevu. Velký zájem jsme zaznamenali i ze
strany médií, rozhlasu a televize.
Dalším velkým zážitkem byl „World
Market“, kde v jednotlivých stáncích
soubory prezentovaly gastronomické
speciality své země. Útok na náš stánek
byl přímo neskutečný. První vymizely
svatební koláčky od babičky Koňaříkové, pak preclíky. Čeští utopenci mizeli
přímo pod rukama a na české pivo byla
fronta ještě dlouho poté, kdy ostatní
stánky již neměly co nabízet. Samozřejmě u toho nechyběla propagace našeho
města. Zkrátka, co se týče jídla, Češi
zvítězili. A zřejmě nejen tam...
Sám starosta města Strzegom, pan
Zbigniew Suchyta, vysoce ohodnotil
úroveň reprezentace našich souborů,
Čech a města Mělníka a pozval soubory
i na další ročník. Účast polského strzegomského souboru Kostrziane na Mělnickém vrkoči a mělnických Jarošovců
a Jarošáčku ve Strzegomi jsou zajisté
dalším pozitivním krokem k podepsání
partnerské smlouvy mezi oběma městy
a k rozvíjení neformálních vztahů mezi
oběma soubory i městy.
Připravila: Šárka Kuželová
Foto: Jiří Čermák
15. 10. Ohlédnutí za Chodskými
slavnostmi 2012 – II. / MV
16. 10. Hudebník Jiří Konrády / JK
17. 10. Věštění, hádání, prorokování / ZB
18. 10. Vzpomínka na Irenu Valentovou
/ MŠ
19. 10. To je zlatý posvícení / ZB
22. 10. Ohlédnutí za Chodskými
slavnostmi – III. / MV
23. 10. Pečená volavka / ZB
24. 10. Posvícení na Plzeňsku / ZV
25. 10. Podzimní vůně / MŠ
26. 10. Domácí ovocná vína / ZB
29. 10. Ohlédnutí za Chodskými
slavnostmi 2012 – IV. / MV
30. 10. Dudácké legendy – 5. díl / ZV
Vysvětlivky / zkratky: ZB – Zdeněk Bláha / JK – Josef Kuneš / MŠ – Miroslav
Šimandl / ZV – Zdeněk Vejvoda / MV
– Michaela Vondráčková
Podrobněji viz: www.rozhlas.cz/plzen
Připravil: (mv)
–
34
FS KRKONOŠSKÝ HORAL
Zabijačka na způsob uměleckého
vedoucího Stanislava Lelka
„Bude i zabijačka…,“ tuhle informaci mi Stanislav Lelek, umělecký šéf
folklorního souboru Krkonošský horal, prozradil až na závěr našeho náhodného setkání. Trávil jsem poslední dovolenkový víkend v Českém ráji
a z nedalekého rekreačního střediska se ozývala harmonika a zpěv…
Z rekreačního střediska se ozývala harmonika
Prý je tam nějaký folklorní soubor
z Vrchlabí, říkali místní. Tak jsem se
zašel podívat. Na verandě před jídelnou
sedělo několik osob, na zábradlí vlály tři
vlajky – souborová, vrchlabská a České
republiky. Nevyhodili mě. Naopak − byl
jsem vřele přivítán, dostal kávu a domácí koláč. A začali jsme si povídat.
HLAVNÍ JE ODPOČINEK
„Jsme tu na týdenním soustředění,“ vysvětlil mi pan Lelek. Byli tu už v loňském
roce, a protože se jim ve Voděradech (část
obce Frýdštejn v Českém ráji) líbilo, přijeli
letos znovu. Soubor má celkem 43 členů.
„Ale teď nás tady je jen 25. Někdo za námi
teprve přijede, někdo bude jen na víkend,
někdo zase odjede, prostě jak komu práce
a další povinnosti dovolí,“ upřesňuje počty umělecký šéf. Na soustředění do Voděrad s nimi přijely i děti z Krkonošského
horálku. Cílem týdenního pobytu však
nejsou zkoušky, ale relaxace, odpočinek
po celoroční činnosti. „Chceme, aby se lidi
mezi sebou víc poznali, aby se kolektiv dal
do kupy. Musí se osobně sblížit, protože
při vystoupeních se většinou převlékáme
na záchodech, na společných umývárnách
nebo na chodbách, takže se musí naučit
nestydět se před sebou,“ dozvídám se
o náplni příštích dnů.
Samozřejmě, že členové souboru
nebudou celý týden trénovat převlékání. Pro děti připravila jejich vedoucí
program jako na letním táboře, dospělí
mají naplánované výlety po okolí nebo
na houby. Večery budou trávit u ohně,
opékat buřty a zpívat.
„Chci, aby si členové souboru hlavně
odpočinuli. Nic nemusí dělat, maximálně po sobě umyjí nádobí,“ upřesňuje program pan Lelek. Šéfkuchařem
na soustředění je sám umělecký vedoucí
souboru, druhou kuchařkou souborová jednatelka a žena pana Lelka Eva.
Manželský pár, který společně vede
folklorní soubor, společně tráví dovolenou na souborovém soustředění a ještě
k tomu společně vaří v jedné kuchyni!
Stanislav Lelek je na soustředění šéfkuchařem
Co takhle ponorková nemoc? „V kuchyni se hádáme jen o místo, protože
kuchyň je ukrutně malá a moje žena
ukrutně velká a když se máme minout,
tak se míjíme velmi těžko. Jinak manželka vaří moc dobře, já taky vařím moc
dobře, takže nám to dohromady jde,“
směje se Standa. Spory prý mají jenom
o souboru. Každý má na činnost trochu
jiný názor. „Díky tomu už nám to funguje 22 let,“ dodává.
Ale souboru je mnohem víc. V září
oslaví už 54. narozeniny. Před Standou,
jak uměleckému vedoucímu všichni
říkají, soubor vedla jeho máma Božena.
A CO BUDE DÁL?
Soustředění Krkonošského horalu končí v sobotu 1. září. A hned v neděli
2. září mají domluvené vystoupení v hotelu Gendorf ve Vrchlabí. Následuje 6. září
vystoupení v domově důchodců a pak
v hotelu Horizont v Peci pod Sněžkou.
Tím začne tradiční kolotoč akcí v Krkonoších. „No a zase se budeme těšit na příští léto. Plánujeme výjezd do zahraničí
na Europeade, kam jezdíme pravidelně,
ale letos nám to kvůli nedostatku financí
nevyšlo. A už teď se těšíme na další soustředění. Doufám, že dáme dohromady
peníze...,“ uzavírá náš rozhovor pan Lelek.
Loučíme se. Já končím dovolenou, oni
začínají týdenní soustředění. „A přijďte
se na nás někdy podívat,“ říká Stanislav
Lelek při stisku ruky. „Třeba do Vrchlabí nebo na závěr našeho soustředění.
Budeme mít zabijačku – tlačenka, ovar,
guláš, jitrnice, jelita…“ V tu chvíli lituji,
že nemám dovolenou o týden delší. Tak
dobrou chuť a souboru hodně úspěšných vystoupení.
Připravil: Slávek Hrzal
Foto: archiv autora
Vlajka folklorního souboru Krkonošský horal
KOVÁŘOV 35
Hra s řadou podivuhodných objektů,
loutek…Tajemný pan Stín/L´Ombre
s obří hlavou a další...
Po skončení následuje malý kurz práce s maskou, hra s objekty, manipulace
s nimi − diváci sami ozkouší, co obnáší
změna fyzického charakteru, jak se promítne do celého těla i duše, resp. jakou
cestu podstupují dávní kejklíři při oživování loutkových partnerů…
Sympozium „Loutkoherectví
a lidová kultura“
Jihočeské folklorní sdružení uskutečnilo v obci Kovářov ve dnech 21.–22.
září 2012 další ze sympozií příhraničního projektu „Společně za folklorními tradicemi“, tentokrát na téma „Loutkoherectví a lidová kultura“.
První den diváci shlédli představení
„Cirkus Chauve“ – divadelní adaptaci
dětské knihy Jiřího Bilba Reidingera
a absolvovali také umělecké tvořivé
dílny. Druhý den pak na jevišti proběhla
Commedia dell´arte – charakterní, improvizační hra s maskami a vystoupili
i hosté z Rakouska, Loutkové divadlo
BAVASTEL − Eva Bodingbauer a Brigitte Kocher s pohádkou Kašpárek chytá
lupiče a nechyběly opět umělecké tvořivé dílny s aktéry divadel.
Připraveny byly i dílny řemeslné, při
nichž si děti i dospělí zdobili perníková
srdíčka, omalovávali dřevěné hračky či
vytvářeli zajímavé výrobky z hlíny.
V rámci celého sympozia byla k dispozici výstava kreseb Jaroslava Vojny −
pravnuka Mikoláše Alše, výtvarné práce
dětí i prohlídka Česko-rakouského centra rozvoje lidových tradic.
„CIRKUS CHAUVE“
Divadelní adaptace dětské knihy
Jiřího Bilba Reidingera, kterou vydalo
nakladatelství Baobab. Scénář, režie –
Jiří Bilbo Reidinger; hudba, text písně –
Sylvie Krobová; loutky – Stáňa Stuchlá;
kostýmy ušila − Andrea Gájová, komediantský vozík – Ivan Kuťák.
Idea – Jaro pomalu nalévá pupence.
Principál Bilbo rozžíná světlo, otevírá
knihu, začte se: „Ještě mrzne, zima
zalézá za nehty, rampouchy jak žraločí
zuby stále dorůstají, ale v domku pod
kopcem…“ a malý rodinný cirkus
Chauve (Pleš) se probouzí. Putuje
od štace ke štaci a své zážitky se pokouší
převyprávět divákům, kteří u toho nemohli být... na všechny stejně nedojde
a tak Bilbo, než se rodina opětovně
uloží k zimnímu spánku, diváky nabádá: „Ostatní si dočtěte sami!“ a sfoukne
světlo…
Po skončení následuje malý kurz
žongláže, klaunské akrobacie, společné
zpívání…
„COMMEDIA
DELL´ARTE“
Charakterní, improvizační hra s maskami, při kterém jsou
oživovány charaktery
italské lidové commedia dell´arte −
Pulcinelli, Capitana,
Dottora, Arlecchina
− jejich přímým
potomkem Bilbem
a pozůstalými...
„BAVASTEL“
Loutkové divadlo BAVASTEL z Rakouska je putovní jeviště, které existuje
od roku 1985. Hraje pro rodiny, hry
jsou inscenovány nezaměnitelným
rukopisem. Kašpárkové divadlo, které
klade důraz na současnost, přičemž jsou
cítit i kořeny jarmarečního divadla.
Eva Bodingbauer a Brigitte Kocher
hrají napínavé, vtipné příběhy s velkou
precizností, láskou a citem pro nejmenší
detail.
Divadlo se účastní mezinárodních
loutkových festivalů jak v Rakousku, tak
v zahraničí. Hrají ale i v malých vesničkách, mateřských školkách, školách,
farních sálech, hostincích, knihovnách
a muzeích.
•
Jihočeské folklorní sdružení velice
děkuje všem účinkujícím i divákům
i žákům ZŠ v Kovářově, MŠ-Kovářov,
Předbořice a Kostelec, jimž byl určen
celý páteční program.
Sympozium potvrdilo, že oblast
loutkoherectví otevírá další možnosti
umělecké spolupráce JFoS s rakouskými
partnery. Poznámka: Projekt probíhá za podpory Jihočeského kraje a obce Kovářov;
spolufinancováno Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj.
Připravil: Milan Škoch
předseda Jihočeského folklorního sdružení
Foto: autor
36
SARDINIE
Podjavořičané: Začínáme
už v devět? No stres!
Opravdu se v devět nezačalo. Na Sardinii lidé neřeší, zda stráví čekáním
na začátek programu hodinu nebo i víc. Jsou na to zvyklí. O to více benevolence časových údajů překvapila nás. Ale pěkně po pořádku: Druhý
srpnový týden strávil Folklorní soubor Podjavořičan z Telče na druhém
největším ostrově Středozemního moře.
Budoucnost na vzpomínky…
Cesta byla docela obyčejná a celkem
rychle ubíhala. Více než sedm hodin
jsme za neustálého pohledu žhavého
slunce a víceméně příjemného ovívání
větříku vonícího mořem, prázdninami
a očekávanými zážitky strávili na trajektu z Livorna do Olbie. Po lodi zůstávala
azurová stopa, její trasu jsme sledovali
až k obzoru, kde se nám v dálce ztrácely
obrysy měst italského i korsického pobřeží. Když jsme se více přiblížili k cíli,
vítr zesílil. Až na horní palubu dopadaly
kapky slané vody, jen s obtížemi jsme
se přesouvali od zádě k přídi lodě. Navštívili jsme také spodní palubu, kterou
tu a tam skropily vlny; ve výši očí se
nám vznášely záchranné čluny. Po návratu na pevnou zem jen menšina z nás
vnímala cestu do Lu Bagnu, malého
městečka na pobřeží, zbytek „účastníků
zájezdu“ usnul.
•
Folklorem „mladá“ noc
Dalším překvapením se pro nás stala
skutečnost, že v hostelu, kde jsme byli
po čas festivalu ubytovaní, neznali zámky na dveřích, ani více jak jednu zásuvku na pokoj, který společně obývalo
deset lidí.
•
Dějištěm festivalu, jehož se kromě
domácích souborů zúčastnili i hosté ze
Srbska, Ukrajiny, Senegalu a Španělska,
se každý den stalo jiné město. Při průvodech jsme prochodili nesčetné uličky
Usini, Benetutti, Silanus i Torpe, jako
turisté jsme vyzkoušeli písčitou pláž
v Alghero. Škoda jen velkých vzdáleností, které jsme denně museli překonávat;
zpět jsme se utrmácení vraceli až kolem
druhé hodiny ráno, kdy se v hostelu našly zámky – bohužel na dveřích od sprch!
•
Naše první – páteční – vystoupení
se odehrálo v Silanu, kde jsme viděli
Podjavořičané…
dva jako uhel černé voly ozdobené papírovými květinami, zapřažené do vozíku, občas jsme zahlédli koně. Že jich
celkem bude více jak šedesát, nikoho
z nás při průvodu nenapadlo. O to
větší překvapení v našich očích četli
jezdci vyrovnaní jeden vedle druhého
po celém obvodu náměstíčka, kde se
postupně vystřídaly všechny účinkující soubory. Asi jsme „chytli špatnou
hodinu“, protože naše vystoupení sledovalo kromě umělecké vedoucí Jany
Návratové a dvou řidičů jen několik
místních, jejich počet bychom spočítali
na prstech. Podle slov našeho průvodce, shodou náhod Slováka Petra, se ale
zábava po půlnoci rozproudila na plno.
Jak říkám, špatná hodina.
•
V sobotu jsme naplno okusili toho,
jak je v Itálii vnímán čas. Po příjezdu
do Usini nám organizátoři sdělili, že
setkání se starostou bylo zrušeno. Samozřejmě to nevěděli dopředu více
než několik minut, jinak bychom přece
mohli vyjet později! Vybyly nám tak
dvě hodiny, které jsme „zaplácli českou plácanou“. Mše v osmnáct hodin
v místním kostelíku, jíž se zúčastnili
všichni krojovaní, v šest skutečně začala, což nás opravdu potěšilo. Dalším
zážitkem pro nás byla cesta do Torpe,
kterou jsme absolvovali poslední den
v italském autobusu. Hned asi po dvaceti metrech z kopce jsme zadrhli o asfalt. Metrová rýha na silnici zůstala,
karosérie se v mžiku spravila izolepou.
Ulice v Torpe, na rozdíl od ostatních
měst, kde na průvody koukali lidé
z balkónů, opravdu žily. Stánky s různými dárkovými předměty či sýry se
střídaly se stánky nabízejícími pečené
maso a samozřejmě nesmělo chybět
víno i pivo.
•
Zpáteční cesta trajektem do Civitavecchie, ač byla téměř stejně dlouhá
jako ta z Livorna, uběhla tempem dostihových koní. Prospali jsme ji totiž. Náš
poslední výletnický den jsme věnovali
prohlídce Říma.
Připravila: Kristýna Krejčířová
Foto: archiv FS Podjavořičan
Exotika sardinské noci…
X. MFF BABÍ LÉTO 37
„Radost na beregi“ prožila
i chrudimská Kuřátka
Návštěvníci a turisté z celého světa
v letoviscích na Slunečném pobřeží
v Bulharsku byli z českého folkloru
nadšeni. Díky chrudimským Kuřátkům umí pořádnou českou polku od podlahy.
V závěru prázdnin se z bulharského
letoviska Burgas vrátili členové dětského
folklorního souboru Kuřátka Chrudim.
Svým uměním potěšili diváky ve světoznámém městečku Neseber, Sozopol,
Acheloy či Černomorec. Společně se slovenskými, ukrajinskými, ruskými a maďarskými soubory zpříjemnili pobyt návštěvníkům festivalu „Radost na beregi“.
Děti při večerních koncertech prezentovaly ve svých vystoupeních typické tance a písně svých národností.
V českém bloku pochopitelně nikdy
nescházela živá polka, kalamajka nebo
mateníky. Kuřátka za svůj výkon v kategorii „C“ − národní tance − získala
speciální Diplom za ochranu národních
tradic. Lidové písně zpívala především
vítězka krajského kola soutěže ZUŠ
Pardubického kraje ve zpěvu a členka
chrudimského souboru Hana Sotonová.
Nejen pro Hanku, ale i pro ostatní děti
z Kuřátek, byla kulisa zapadajícího slunce nad mořskou hladinou a česká melodie nenapodobitelným zážitkem.
Radost z pobytu pochopitelně podpořila legrace u vody a spousta volného
času v parných dnech. Tak pohodové
a milé zakončení školního roku si chrudimští umělci skutečně užili.
•
Folklorní soubor Kuřátka působí
v Chrudimi od roku 1994. Náměty a inspiraci čerpají děti v bohatém kulturním
dědictví Chrudimské Vysočiny. Děti se
věnují zpracování materiálu z oblasti
Českého Horácka, Chrudimska, Nasavrcka, částečně i Polabí. Bohatý pěvecký
i pohybový materiál jim dává dostatek
prostoru ke ztvárnění mnoha her, říkadel, tanců a zvyků.
V souboru pracují děti ve třech věkových kategoriích, přičemž těm nejmladším jsou tři roky. Horní věková hranice
je sice omezena dovršením 15 let, ale
starší Kuřátka se ráda vracejí zpět
do souboru, zpět do svých dětských let
a her. Dokazují tím, jak je lidová kultura
určená těm nejmenším silně oslovila
a je jim blízká.
Chrudimská Kuřátka v Burgasu
–
UŽ SE O TÉ NAŠÍ HANÁCKÉ
PÓTI VÍ…
„Údolí u Hané, zelená se / za stromy,
za keři, uprostřed paloučku / maličká
kaplička hlídá svou vodičku / Panenka
Maria z hůry se dívá / jak její poutníky
údolí skrývá.
V repertoáru souboru jsou zařazeny
lidové zvyky a obyčeje, které se vztahují
k jarnímu čištění studánek, k podzimním
hrám na pastvě, k Obžínkovým slavnostem, k vánočnímu období. Dramaticky
zpracováváme témata typu − Řehořské
hry, hry u potoka, vyvolávání Hastrmana, mlácení obilí apod. Ke každé oblasti
jsou vždy pečlivě vybírány písně a tance
typické pro dané činnosti a region. Děti
se v souboru setkají nejen s jevištním
a uměleckým zpracováním písní a tanců.
Často využíváme dosud živé a podnětné
prostředí horáckého venkova k vlastní
realizaci a oživení tradice přímo v terénu
− Masopustní obchůzka, Vítání jara.
Každoročně Kuřátka pořádají Jarní bál
v Nasavrkách, organizují Vánoce v dětském domově v Holicích, pravidelně
vystupují na regionálních slavnostech
Chrudimské obžínky, organizují v červnu koncert s chrudimskými MŠ − Ahoj
prázdniny. Za svoji největší akci považují
děti mezinárodní festival Tradice, který
každoročně probíhá v pěti městech Východočeského regionu a díky Kuřátkům
se zabydlel i v Chrudimi. Letos se festival
uskuteční ve dnech 31. října až 3. listopadu za účasti domácích a zahraničních
dětských folklorních souborů z Francie,
Indie, Kypru, Polska a Slovenska.
Během doby své existence reprezentoval soubor chrudimský region na řadě festivalů a přehlídkách − MFF Klatovy, MFF
Pardubice − Hradec Králové, Praha −
město kultury 2000, MFF Dolní Čermná,
MFF Strážnice, MFF Liptálské slavnosti,
MFDFS Písní a tancem Luhačovice, Evropské setkání souborů v Telči, regionální
přehlídka Horácka v Jihlavě, a další.
Svým přirozeným projevem si Kuřátka získala srdce diváků daleko za hranicemi východních Čech.
Připravila: Radka Ehrenbergerová / red
Foto: archiv autorky
Je tu vždy útulno, nesmírně mile /
každý si vzpomene na krásné chvíle /
myšlenky zalétnou nahoru k oblakům /
kde ještě doznívá modlitba, zpěv / k nebeským andělům.
Zaznívá všem, co mě přivedli v překrásný kraj / který mi připadá jak světa
ráj / Matičko, Maria, buď tu vždy s námi
/ tys naše naděje, tys naše vše / co v srdci
potěší, co náš vždy chrání.“
Těmito slovy lze vyjádřit chvíle strávené na pouti ke kapličce v Nezamyslicích.
Z počátku se nám zdálo, že tato pouť je
jen záležitostí několika stařenek a stařečků, kteří zde bydlí. Ale není tomu tak,
je to místo, kam rok od roku přichází
stále více lidí, aby zde načerpali sílu pro
svoje nitro a pro svoji duši. Když jsme
ke kapličce před několika lety šli poprvé,
bylo to spíše jakoby z nutnosti, protože
neměl kdo by nosítka s Panenkou Marií
přinesl od vzdáleného kostela. Teď už je
to jiné, chodí nás víc a snažíme se, aby
pouť byla co nejkrásnější. Samozřejmě,
že zásluhy patří zejména místnímu panu
faráři, kostelníkovi, ministrantům, ale
také rodině Novotné a paní Trunečkové
a dalším, kteří dvakrát do roka si dají tu
práci a všechnu tu nádheru připraví.
Kdyby mistr malíř Uprka žil, jistě by si
rád namaloval nádhernou scenérii procesí a mše svaté, která se koná před kapličkou a které se účastní Hanáci v krojích.
Pomalu se stává tradicí, že naše děti i naši
dospělí poutníkům zatančí a přeruší je
tak v jejich rozjímání, protože většina
z návštěvníků už domů neodchází a zůstávají kryti korunami stromů až do odpoledního požehnání. Letos po dlouhé
době jsme mohli svým malým ratolestem
koupit i nějaké to srdíčko z pouti, protože
už tam poutníci nebyli sami, už se o té
naší Hanácké póti ví.
Připravila: Jana Otáhalová
–
38
10. MFF BABÍ LÉTO
Babí léto patří především mladým
Příběh nejenom jednoho tance…
Valašsko-meziříčské
putování od „A“ po „Š“
Putování folklorními oblastmi z Chodska přes Moravu a Myjavu až na Šariš
s řadou zastávek v mnoha dalších regionech a dostaveníček s tancem a písničkou na Valašsku – to bylo jádro letošního Babího léta – 10. ročníku mezinárodního folklorního festivalu, který ve Valašském Meziříčí probíhá vždy
v září sudých let. A aby putování bylo kompletní a neomezovalo se pouze
na střední Evropu, doplnili jsme ho o nahlédnutí na dva opačné konce kontinentu – do středního Polska a Baskicka na Pyrenejském poloostrově.
Toto putování letos připravilo pro
diváky ve Valašském Meziříčí, Hustopečích a Kelči čtrnáct folklorních souborů,
navíc dvě muziky lidové, osm samostatně vystupujících sólistů, kapela Zlaté
husle s pěti sólovými tanečními páry,
čtyři moderátoři a dvacet pět členů
pořadatelského štábu za podpory města Valašské Meziříčí, Zlínského kraje
a Folklorního sdružení ČR.
•
Putovat se dalo s účastnickými soubory letošního Babího léta i abecedou
– proto putování od „A“ po „Š“, které
vypadalo takto:
AURRERA – BAČA − BAČA –
POZDNÍ SBĚR – ČEČINKA – KOHOUTEK – KOPANIČÁR − MALÁ
OSTRAVICA − MALÝ SEDMIKVÍTEK
– MEZŘÍČAN – OVEČKY – ROZSUTEC – SNUTKI – STROMÍŠ – ŠTĚPNIČKA.
•
Další putování absolvovala většina
souborů na vlastní kůži: ze svých domovů a sídel do Valašského Meziříčí,
od meziříčského zámku Žerotínů přes
náměstí k amfiteátru u zámku Kinských, přes Bečvu zpět ke Schlattauerově a Zámecké kavárně, z pověstného
M-klubu na velký sál Kulturního zařízení, z Mezříča do Krásna a dále do Hustopečí nad Bečvou a do Kelče – místa,
kde Babí léto probíhalo.
•
Putování provázelo i programy:
Čtvrteční dopolední putování nazvané „Tance a písně ze světa“ pro školní
mládež, večerní putování za gastronomickými specialitami typickými pro
regiony hostujících souborů, páteční
putování „S tancem a písničkou ze Šariše na Chodsko“, sobotní ranní putování
všech souborů průvodem z náměstí
do amfiteátru, putování tance zvaného
odzemek z hor a salaší na pódia v pořadu „Příběh jednoho tance“, putování
různorodými regiony v sobotním večerním galaprogramu, nedělní ranní
putování průvodu „Hore Kelčou“ a závěrečné „Už zme došli“ a „Z domova aj
ze světa“.
•
Poslední festivalové putování bylo
k domovům jednotlivých souborů:
Do baskické Leitzy se zastávkou
v Bernu, do polského Jarocina, slovenské Bratislavy, Žiliny a Vlachova, české
Chrudimi, moravského Frýdku-Místku,
Frenštátu, Veselí a Starého Hrozenkova.
Valaši v průvodu ulicemi města
Na Babím létě nemohli Slováci chybět
•
A tomu předcházelo loučení. Loučení
s letošním Babím létem, loučení pořadatelů, souborů i jednotlivců.
Loučení – trochu smutné, protože to
krásné právě končilo, trochu veselé
– s doznívajícími tóny hudby v uších
a chutí poštorenského burčáku na jazyku, trochu nadějné − s očekáváním
dalších podobných setkávání a návratů
k právě navázaným přátelstvím.
•
Ale před námi je jedenácté Babí léto
v roce 2014 a další putování za novými
zážitky.
Připravil: Ctirad Bryol
ředitel festivalu Valašské Meziříčí 17. 9. 2012
Foto: Jiří Fojtík
Spořádaně „pochodující“ Kohoutek
FRANCIE 39
Světlovánek v centru francouzských Alp
O prázdninách, ve dnech 28. 6. – 16. července 2012 se Folklorní soubor
Světlovánek účastnil Světového festivalu kultur ve Francii. Pro soubor byla
tato akce velkou výzvou a jako skupina reprezentující Českou republiku
byla vyslána Folklorním sdružením ČR, aby prezentovala tradice své vlasti, přispěla k propojení rozličných kultur a k nalezení společné řeči lidí různých ras i vyznání a naplnila tak myšlenku organizátorů celého festivalu.
Francouzské publikum přijalo český folklor s nadšením, se zájmem
sledovalo odlišnosti tradičních tanců
a zvyků jednotlivých účastníků. Soubory z České republiky, Mexika, Filipín, Argentiny, Altaje, Itálie a domácí
Francie předvedly, že umí bavit nejen
tancem v ulicích, ale také hodnotným
pódiovým vystoupením před více než
tisícem diváků v obrovském divadle
Grand Angle.
Festival probíhal pod záštitou města
Voiron, které leží mezi Lyonem a Grenoblem, a města Bourg-Saint-Maurice,
jež je vyhlášeným lyžařským střediskem
a nachází se v blízkosti italských hranic,
v centru francouzských Alp.
Členové souboru Světlovánek tančili
v místech pobytu, ale také vyjížděli
do velmi vzdálených měst Francie,
vystupovali na zajímavých akcích v Ugine, Gapu, Bévenais, Cessieu a Crestu,
v Rives pobavili seniory v domově
důchodců, učili tancovat místní děti,
účastnili se průvodů, slavnostních přijetí a setkání s významnými lidmi.
Kromě povinností čekala soubor také
zábava, při které se jednotlivé skupiny
lépe seznámily, navázaly přátelské vztahy a zdokonalily své jazykové znalosti.
Zajímavá byla návštěva likérky
ve Voironu a ochutnávka tradičního
bylinného likéru Chartreuse, dále
také prohlídka výrobny sýru Beaufort
v Bourg-Saint-Maurice.
Největším zážitkem byly překrásné
pohledy na okolí z vrcholků francouzských Alp ve výšce 2 400 metrů nad
mořem a jedno z posledních vystoupení
v hotelovém městečku Arcs, ležícím
sice o 600 metrů níže, ale s výhledem
na nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc.
I přes velkou náročnost této akce byl
festival pro soubor přínosem především
v seznámení se s dalšími kulturami,
v nahlédnutí do francouzských tradic
a v poznání kouzelné krajiny Alp.
Objektivně také musím vyjádřit myšlenky všech členů, že v něčem máme
určitě před Francouzi náskok, je to především v daleko kvalitnějším nazvučení
našich kulturních akcí a v důslednější
organizaci festivalů. Dokládá to však
myšlenku, že pro Francouze je folklor
především tancování a zábava v ulicích.
I přesto zaslouží obdiv za zvládnutí takové obrovské akce a umožnění setkání
mladých lidí s velmi odlišnými zvyky.
Děkuji všem členům Folklorního souboru Světlovánek a cimbálové muziky
Bojkovjan, že vše zvládli na výbornou
a předvedli, jak jsou dobří tanečníci
i muzikanti a že dokážou prodat krásu
moravského folkloru.
Připravila: Jitka Maštalířová
Foto: archiv Světlovánek
40
JEVIŠOVKA / FRÉLICHOV / FRIELIŠTOF
KIRITOF − Den kultury chorvatské menšiny
po jednadvacáté
Soubor Pálava
V organizaci Sdružení občanů chorvatské národnosti v České republice,
pod záštitou velvyslance Chorvatské republiky v ČR J. E. Frane Krniće se
2. září 2012 v Jevišovce / Frélichově / Frielištofu konal 21. Den chorvatské kultury chorvatské menšiny v České republice, známý pod tradičním
názvem „Kiritof “. Na oslavě se sešlo několik stovek příslušníků chorvatské menšiny v České republice, kteří žijí rozstěhováni po České republice
a Rakousku, a jejich hostů, burgenlandských Chorvatů z Rakouska a příslušníků chorvatské menšiny na Slovensku.
Jménem prezidenta Chorvatské republiky Ivo Josipoviće a Velvyslanectví
Chorvatské republiky v ČR se slavnosti
zúčastnil velvyslanec J. E. Frane Krnić,
vládu České republiky zastupoval Milan
Pospíšil, tajemník Rady pro národnostní menšiny vlády ČR. Slavnosti se
zúčastnili také zástupci a mnozí další
představitelé politického a kulturního
života z Česka, Chorvatska, Rakouska
a Slovenska.
•
Uvítací proslovy přednesli předseda
Sdružení občanů chorvatské národnosti
v České republice Jan Kopřiva a velvyslanec J. E. Frane Krnić. Velvyslanec Krnić
patřičnými slovy
shromážděné přivítal a vyřídil jim
osobní pozdrav
chorvatského
prezidenta Ivo
Josipoviće. Popřál
jim hodně úspěchů v uchovávání
chorvatské identity
na tomto území
do budoucna. Rovněž poděkoval všem
českým a evropským institucím, jež
– spolu s finanční
podporou vlády Chorvatské republiky –
podporují a finančně přispívají na činnost
a projekty chorvatského menšinového
sdružení, přičemž vyjádřil naději, že
tak tomu bude i nadále. Oboustrannou
podporu aktivit s cílem zachovat národní identitu chorvatské menšiny v České
republice a české v Chorvatské republice
označil za důležitý most přátelství mezi
oběma státy.
•
V odpoledních hodinách pokračovaly
oslavy 21. Dne chorvatské kultury průvodem všech účastníků Kiritofu Jevišovkou a vystoupením folklorních sdružení:
českého národopisného spolku Pálava
(Mikulov, Česká republika), který uchovává i moravsko-chorvatské lidové písně
a tance, a chorvatských „Hatsko kolo“
z Nového Sela v Burgenlandu (Neudorf,
Rakousko) a „Slavuj“ z Vídně, jakož
i rozmanitými dalšími kulturními a zábavnými programy. V rámci slavení
21. Kiritofu byla v Chorvatském domě
otevřena výstava českých a rakouských
dokumentaristů, fotografů a malířů: Aloise Malce, Othmara Ružičky a Františka
Pospíšila, o životě moravských Chorvatů
v průběhu dějin pod názvem Moravští
Chorvaté v textu, obraze a zvuku.
Připravil: Držislav Škeljo
rada Velvyslanectví Chorvatské republiky
v České republice
Foto: Držislav Škeljo, Romana Cvrčková
NÁRODOPISNÝ SOUBOR PÁLAVA
Národopisný soubor Pálava je jeden z mála souborů, v jehož slovesném a písňovém materiálu najdeme výraznější stopy lidové
kultury moravských Chorvatů. Ve svém repertoáru má rekonstrukci starobylé „vrtěné“, která se jako taneční archetyp v první polovině 19. století objevuje v oblasti dnešního Podluží (Břeclavsko), Dolního Rakouska (Moravské Pole – Ranšpurk) a chorvatských
diaspor (Lednice, Jevišovka, Dobré Pole). Nechybí ani několik písní, které se na základě skromných pramenů (ovšem při absenci
notových zápisů) podařilo zrekonstruovat do podoby vhodné k volné interpretaci nebo jsou součástí jednotlivých choreografií.
ZNOVÍN ZNOJMO 41
–
NEOBVYKLÉ MEDIÁLNÍ
PARTNERSTVÍ FOS ČR
Rouchováček z Rouchovan v „objetí“ kytek Slunce – slunečnic
Rouchováček
v bulharském Obzoru
Pod tímto heslem se letos již po osmé uskutečnilo Mezinárodní fórum
(festival) umění v bulharském městě Obzor. Mezi pozvanými „mladými umělci“ byl i náš Dětský folklorní soubor Rouchováček z Rouchovan
na Třebíčsku. Byl zde jediným českým souborem, ostatní přijeli z Ruska,
Kazachstánu a Bulharska.
Českou republiku a zejména tradice
Horácka a Podhorácka představil Rouchováček celkem ve třech vystoupeních.
První, soutěžní, se odehrávalo v kulturním domě, ostatní pak v přírodním amfiteátru poblíž pláže. Rouchováček si přivezl z Bulharska několik ocenění − Diplom
za choreografii svého vystoupení, Diplom
za udržování národních tradic a Diplom
za „profesionální mistrovství“, udělený
vedoucí souboru. Děti získaly také diplom
za 2. místo v plážových hrách.
Celý týden na přelomu července
a srpna byl zejména pro děti velmi
náročný, protože kromě tanečních
vystoupení se soubor a jeho doprovod
seznamoval také s tradicemi a folklorem
Bulharska. Navštívil bulharskou vesnici
Nesebar, ve kterém se konal „bulharský
večer“. Na programu byly soutěže pro
děti i dospělé, večeře v národním stylu,
vystoupení dospělého bulharského souboru a tanec.
Rouchováček během svého pobytu
v Bulharsku navštívil také Varnu s delfináriem. Nechyběly ani ochutnávky
místních specialit, nákupy suvenýrů,
relaxace a koupání v moři, večerní koupání v hotelovém bazénu a společná
diskotéka. Všude a za všech okolností se
soubor setkával s příjemnými a ochotnými lidmi.
Celou tuto akci velkou měrou financoval Obecní úřad v Rouchovanech,
kterému patří dík za skvěle strávený
týden v Bulharsku!
•
DFS Rouchováček pracuje jako zájmový útvar při Základní škole a Mateřské
škole T. G. Masaryka v Rouchovanech
na Třebíčsku. Vznikl v roce 1978, pracuje
tedy již plných 34 let. Současnou vedoucí
souboru je Vlasta Žákovská. Za dobu své
existence vychoval soubor celou řadu
dobrých tanečníků, kteří si rádi obléknou rouchovanský kroj i při Václavských
krojovaných hodech.
Rouchováček čerpá z tradic Horácka
a Podhorácka, ve svých pásmech zobrazuje dětské hry, horácké tance, škádlivky,
říkanky a písně. Účastní se nejrůznějších
akcí v rámci regionu Horácka, navštívil
Maďarsko a v červnu tohoto roku se
vrátil z Bulharska s celou řadou ocenění.
V závěru prázdnin také prezentoval svou
práci na Adámkových folklorních slavnostech v Hlinsku. Pravidelně se účastní
soutěže folklorních souborů Sedmikvítek, kde se zatím vždy umístil mezi prvními třemi. Je držitelem putovního poháru předsedy vlády Jana Fišera. Dvakrát
také vystupoval v Kongresovém centru Praha na koncertu Děti dětem.
DFS Rouchováček má každoročně
přes dvacítku tanečníků ve věku 6−12
let. Letos chce své řady rozšířit o děti
mladší, připravuje přípravné oddělení
pro předškoláky.
Připravila: Vlasta Žákovská
vedoucí souboru
Foto: archiv DFS Rouchováček
Folklorní sdružení ČR bylo mediálním
partnerem konference Moderní technologie
při řešení mimořádných událostí a krizových stavů, která se konala 10. září jako
součást letošního Strojírenského veletrhu
v Brně. Konferenci uspořádala Česká protipovodňová asociace ve spolupráci s Veletrhy
Brno, a. s. u příležitosti patnácti let od uplynutí tragických povodní na Moravě, deseti
let od uplynutí největších povodní v České
republice a dvou let od uplynutí katastrofálních povodní v severních Čechách.
Poslanec Parlamentu ČR, předseda
Hospodářského výboru Parlamentu ČR
Milan Urban, který nad akcí převzal záštitu,
ve svém vystoupení vyzdvihnul význam
využívání moderních technologií při řešení
mimořádných situací. Současně zdůraznil
nutnost, aby odborníci na krizové řízení
měli tyto technologie k dispozici ve správnou dobu na správném místě. Milan Urban
dále oznámil, že bere za své vytvoření odborné komise složené z profesionálů na krizové řízení jak ze státního, tak soukromého
sektoru, která bude mít za cíl zlepšit ochranu obyvatelstva před krizovými situacemi
nejen protipovodňového, ale všeobecného
charakteru.
Cílem konference bylo zhodnotit a představit technologie, které od roku 1997
pomáhají při řešení mimořádných událostí
a krizových stavů, zvláště při povodních.
Česká republika prošla v dané oblasti za posledních 15 let expanzivním technologickým
vývojem, který nemá nikde ve světě obdoby.
Její technologická a organizační řešení představují špičku na celém světě. Konference
byla rovněž zaměřena na setkání státních institucí a špičkových odborníků z firem, které
představují leadery v této oblasti tak, aby
byla maximálně podpořena zmíněná oblast
techniky a technologie při expanzi do zahraničí. Účastníci jednání se též seznámili s finančními možnostmi, které Evropská unie
nabízí svým členským státům jako podporu
pro rozvoj organizačních a technologických
řešení při mimořádných událostech a krizových stavech.
FoS ČR chce napomoci šířit mezi své příznivce informace, které jim umožní bránit
se před následky krizových situací. Jedním
z prostředků je i společný projekt Folklorního
sdružení a Vítkovice IT solutions „Multimediální kiosek“, ve kterém občané naleznou
mnoho důležitých informací nejen z oblasti
řešení krizových situací, ale i množství dalších důležitých a zajímavých informací.
Připravil: Rostislav Hlosta
–
42
JOSEF STANISLAV
S dýmkou dobývá svět,
s fujarou srdce
Čechoslovák Josef Stanislav – po otci Slovák,
po matce Čech, sám Moravan
Mám moc rád Josefa Stanislava.
Rozumíme si, protože trochu soutěžíme o dobré, velké a široké srdce. A možná i o to, kdo toho více
zná a snad i umí, čemu oba dva rozumíme…
Někdejší vedoucí podnikového vzdělávání, od převratu významná sběratelská
osobnost dýmek a jedinečný znalec
tabáků, hlavně doutníků. Nenaříkal nad
osudem, vzal ho do svých rukou. Nefňukal, dřel do úmoru. Vštípil si pod kůži,
že vlastní značku mu nikdo nesebere. Má
ji − jmenuje se „Stanislaw“. Prorazil s ní
do více než desíti zemí světa. Základem
úspěchu je pro něho mít dobré znalosti
(na ty sází poznáním světa, který téměř
celý objel), mít dobré a přitažlivé zboží
(to k cestám za humna patří) a poslední
zásadou je − platit účty včas.
Josef Stanislav je spolumajitelem
firmy na doutníky v Dominikánské
republice. Za oceánem zaměstnává
jedenadvacet „baličů“ a jeho doutníky
„Stanislaw“ se dají koupit ve 12 zemích,
dokonce i v Thajsku. Splnil si svůj sen:
od sběratelství skoro 5 000 dýmek si
předsevzal s dýmkou a doutníky a tabákem dobýt svět. To všechno se mu
podařilo; ale nemá právo ležet na peci.
Profese vyžaduje pořád se učit − zná
jazyků jako málokdo: česky, slovensky,
rusky, polsky, anglicky, německy, italsky… Právě teď je v USA, na veletrhu
v New Orleans − na slavném veletrhu
doutníků − cílem je proniknout s doutníky „Stanislaw“ na nové trhy světa.
Kromě toho, že k němu patří jeho
manželka Jarmilka, také učitelka, kte-
rou si kdysi přejmenoval − kdoví proč
na Breptu, má ještě dvě dcery a čtyři
vnučky, vlastní galerii obrazů, šuplata
s dýmkami. Už děda kouřil doutníky
a byl pilot, už otec sbíral dýmky, v logu
má Josef Stanislav dneska letadlo −
„dvouplošáka“.
*
Stanislav miluje barvy. Je pozorovatelem rytmického života, má periferní
vidění a proniká do všeho, co asi bude
nebo může přijít zítra. Pomáhají mu
tóny kolem pracovního stolu či zeleň
a skulptury v zahradě. Umí poslouchat a naslouchat. Obrací inspiraci
výtvarníků k dýmce. Má v duši velkého
Andyho Warhola. Dlouho a urputně
přemýšlí o obalech, které prodávají jeho
zboží. Z dálky, z barového pultu nebo
z výklenku pod deštníkem na pláži
musí i největší fanatik a labužník poznat, že jde o „Stanislaw Pipe Tobacco“
s obrázkem řecké válečné lodi nebo
o podobný s letadlem. Když si zapaluje
šestou dýmku, ví, že i dámy kapitulují
před jeho omamnou vůní. Spojuje tuhle
vášeň s podmanivým vínem. Je velkým
znalcem moravského, slovenského − ale
vůbec krásného vína. Tohle všechno se
mu spojuje a snoubí s elegancí. Letošní
pětašedesátník je větším elegánem, než
býval před lety.
I elegance patří k umění, stejně jako
k podnikání. Nedá se nic dělat, po staru
se žít nedá, včera ani dneska.
*
Josef Stanislav nadevše miluje slovenský a moravský folklor. Rád si zazpívá
i zatančí. Je sběratelem toho krásného
lidového nástroje, kterému se říká fujara. Jelikož má Josef Stanislav slovenské
kořeny, záhy poznal, že jedním z jejich
melodických kořenů je přece fujara.
Nástroj, který zahnízdil v malém úseku
středního Slovenska a jižního Polska.
Nikde jinde se nevyskytuje; původně
vznikl jako hudební nástroj pastýřů
ovcí.
„Keď bača nemal na salaši čo robiť,
tak si vyrezal z dreva − z bazy − fujaru,
krásne ju vyzdobil a bola na svete.“
Vyřezané části se natřou kyselinou,
tyto části ztmavnou a zbytek kůže bezu
se sloupne a vytváří se krásný lidový
ornament.
Není krásnějšího zvuku, než když
se tóny fujary rozléhají z kopců třebas
Nízkých Tater. Jsou ale i fujary „vybíjané“ kovem.
Josef Stanislav má krásnou sbírku
− šestnáct fujar, jedna krásnější než
druhá.
Jednu daroval Bolkovi Polívkovi, svému kamarádovi.
Cesta k fujaře byla u Josefa přímá, učitelem se stal kamarád a muzikant souboru
lidových písní a nástrojů − Jaro Spodniak.
Ten ho naučil hrát na tento krásný a podmanivý nástroj; kromě Josefa jej stejně
miluje a ovládá i Bolek Polívka. Ale nejsou jedinými, ještě na fujaru umějí zahrát
na Valašsku, ale je jich málo. Daří se jí
však stále na Slovensku, kde se hře na fujaru věnují nesrovnatelně víc než v České
republice. U nás je to však značně zploštělé − jenom na Moravském Slovácku
a něco málo v jižních Čechách. Na mizení
fujary má stále větší podíl amerikanizace
české kultury a umění. Do tohoto prostoru se fujara vejít nemůže. Vytlačily ji
strunné nástroje, hlavně bluegrass.
„Myslím, že je i mou povinností, aby
sláva slovenské fujary stále a pořád,
hlavně na Moravě, ale i v Čechách zněla, o což usiluji,“ řekl mi Josef Stanislav
na rozloučenou.
Inu, s fujarou je folklor podmanivější
a obsažnější. Josef Stanislav se dal pod
naší jednadevadesátiletou třešní s Petrem do hraní. Zažili jsme nádherný
letní koncert.
Připravil: Zdeněk Hrabica
Foto: autor
SUCHOV – VELKÁ NAD VELIČKOU 43
Po třetí „Cestami republikánů“
Súchovské republiky
V letošním roce se folklorně-turistická akce v lese od Suchova až do Velké
nad Veličkou nazvaná „Cestami republikánů“ konala po třetí. Zasvěceně
a zajímavě o spolku Súchovská republika promluvil v úvodu u suchovské
školy i ve Velké u domu Martina Zemana, Antonín Mička z Kozojídek.
Na paměť republikánů ze Suchova
S muzikou se to vždy lépe kráčí…
„Jsme rádi, že si akce našla okruh
zájemců, kteří se jí účastní pravidelně
a že je na ni velmi dobrý ohlas. Chceme touto formou folklorního putování
připomínat význam působení suchovských republikánů pro Horňácko, letos
ještě o to více, že uplynulo sto třicet let
od založení spolku,“ sdělila „duše“ akce
Olga Floriánová ze Strážnice.
Společně s některými z potomků
republikánů, Petrem Bystřinou, Hanou
Kremplovou, se skupinou téměř padesátky účastníků, mezi nimiž byli mnozí
vystrojení do dobových kostýmů a lidových pracovních krojů, se vydala Floriánová na cestu ze Suchova přes vrch
Háj do Velké nad Veličkou na programy
Ozvěn Horňácka.
Na velickém náměstí všechny přivítala vnučka jednoho z legendárních
republikánů Martina Zemana, Jitka
Garšicová.
Opět, jako i v předešlých letech, zavládla mezi účastníky veselého pochodu
vynikající nálada a uvolněná atmosféra.
Celou cestu se hrálo a zpívalo při několika zastávkách, u jedné pravidelné
u studánky v Kadúbku se našel čas
i na tanec a občerstvení, které připravili
současní republikáni za spolupráce obce
Suchov. „Obdivuhodný byl výkon obou
zúčastněných, neúnavných muzik pod
vedením primášů Jana Grabce a Miroslava Minkse. Zvláště pak basisty Jaroslava Smutného, který ve svých 78 letech celou cestu nesl basu a hrál na ni,“
popsala průběh Floriánová.
„Myslím, že zážitky jsou jedinečné,
ale těžko slovy přenositelné, chce to
zažít na vlastní kůži. Poděkování určitě
zaslouží hlavní organizátoři, folklorní
skupina Suchovjan a obec Suchov v čele
se starostou, Petrem Horňákem,“ konstatovala spokojeně rodačka ze Suchova, současná ředitelka Domu kultury
a sportu ve Vlčnově, Olga Florianová.
K pravidelným pochodujícím účastníkům patří i renomovaný „dvorní“
fotograf časopisu FOLKLOR z Napajedel Josef Tymonek, který kromě
zážitků „ulovil“ objektivem fotoaparátu
i desítky vydařených snímků. Velkým
pomocníkem k jeho práci bylo i jasné
počasí na obloze. Na Horňácko vyrazil
tradičně na kole.
„Přijíždím sem, abych se při horňáckých sedláckých a táhlých písních
kochal okolní nádhernou přírodou.
Takovou atmosféru nikde nenajdete,“
dodal Tymonek a potvrdil tak slova
Floriánové…
Taneční parket v plenéru mezi Suchovem a Velkou nad Veličkou
Připravil: Antonín Vrba
Foto: autor
JOŽKA
XV.
MFF
VŠESOKOLSKÝ
IGFKRATOCHVÍL
BUDAPEŠŤSLET
2011 2012
folklorní
folklorní
•
říjen •
Úvodní poznámka: *) Den zahájení
několikadenní akce, více informací na
kontaktu uvedeném v závorce.
2. 10.
Galakoncert Zpěváček
– Slávik
Praha
Info: Folklorní sdružení ČR,
tel.: 234 621 218
6. Setkání dětských souborů
Valašskoklobucka*)
Valašské Klobouky
Info: Hana Tarabusová,
tel.: 731 163 592
13. 10. Eště byly štyry týdně do hodů
Kyjov
Info: Jana Procházková,
tel.: 518 614 525; Jakub Džubera,
e-mail: [email protected]
20. 10. Prakšicko-pašovské hody
s právem*)
Prakšice / Pašovice
Info: Klára Goldmannová,
tel.: 736 433 988;
Pavla Gregůrková, tel.: 737 868 957
27. 10. Sedlácký trh
Kunovice
Info: OS Kunovjan, tel.: 775 084 333
6. Mezecky duchařeni
Náklo-Mezice
Info: Petr Ošťádal, tel.: 721 128 722
Lúčka slaví třicet pět let
Svatobořice-Mistřín
Info: František Synek,
tel.: 604 384 410
28. 10. Setkání přátel zpěvu a přírody
Chřiby
Info: Jiří Petrů, tel.: 777 841 344
říjen •
AGRICULTURA IN NOTITIA
(Ke 100. výročí Ústavu zemědělské
ekonomiky a informací)
Národní zemědělské muzeum Praha
Info: Martin Kvítek, tel.: 227 010 598;
Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382
KRAJINÁŘSKÉ ÚPRAVY NA
NOVODVORSKU A ŽEHUŠICKU
(Historie a současnost)
Zámek Kačina u Kutné Hory
Info: Pavel Novák, tel.: 327 571 170;
Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382
OD NEKTARU K MEDU
(Včela a její význam v přírodě)
Zámek Kačina u Kutné Hory
Info: Pavel Novák, tel.: 327 571 170;
Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382
POSLOVÉ DOBRÝCH ZPRÁV
(U příležitosti 90. výročí založení organizovaného chovu poštovních holubů
v ČR)
Národní zemědělské muzeum Praha
Info: Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382
SLÁVA MĚŠŤANSKÝM STŘELCŮM
(Unikátní soubor historických terčů
z Prachatic)
Lovecký zámek Ohrada u Hluboké
nad Vltavou
Info: Martin Slaba, tel.: 387 965 340;
Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382
BABIČČINY KOČÁRKY
(Dětské kočárky, hračky, domečky pro
panenky, oblečky a jiné doplňky v době
dávno i nedávno minulé)
Zámek Kačina u Kutné Hory
Info: Alena Balýová, tel.: 775 282 473;
Alena Štecherová, tel.: 327 571 170
INDUSTRIA WICHTERLENSIS
(1878–2008)
(Tradice výroby zemědělských strojů
v Prostějově)
Muzeum zemědělské techniky Čáslav
Info: Vladimír Michálek, tel.: 311 146;
Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382
NÁRODNÍ ZEMĚDĚLSKÉ MUZEUM
Říjen / výstavy
OMNIUM ANIMALIUM II
(Obrazy a kresby Přemysla Vranovského z cyklu Příroda v ilustraci)
Lovecký zámek Ohrada u Hluboké
nad Vltavou
Info: Martin Slaba, tel.: 387 965 340;
Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382
OD VĚKU SLOUŽÍM ČLOVĚKU
(Historie obalové techniky, transportu
potravin a recyklace obalů)
Národní zemědělské muzeum Praha
Info: Lubomír Maršík, tel.: 220 308 382;
Zuzana Zmítková, tel.: 725 919 909
Připravil: NMZ
FOLKL R
MĚSÍČNÍK LIDOVÉ KULTURY ČECH, MORAVY A SLEZSKA
XXIII. ROČNÍK
10
2012
44
Časopis Folklorního sdružení
České republiky
Měsíčník
ročník XXIII. číslo 10/2012
ISSN 1210-7972, MK ČR 6782
Šéfredaktor:
Kazimír Jánoška
e-mail: [email protected]
tel.: 234 621 252 (218)
GSM: 775 013 129
Adresa redakce:
Folklorní sdružení České republiky
Redakce měsíčníku FOLKLOR
Senovážné nám. 24
116 47 Praha 1
tel.: 234 621 218
Grafická úprava:
TG TISK s.r.o., Lanškroun
Korektury:
TG TISK s.r.o., Lanškroun
Tisk:
TG TISK s.r.o., Lanškroun
Vydavatel:
Folklorní sdružení České republiky
Senovážné nám. 24
116 47 Praha 1
IČ: 541206
DIČ: CZ541206
tel.: 234 621 218
fax: 224 214 647
e-mail: [email protected]
Redakční rada:
Arnošt Tabášek – předseda redakční rady,
Lenka Šmaková – tajemnice redakční rady,
Kazimír Jánoška, Bohumil Hlaváček,
Milan Richtermoc, Jiří Sloupenský,
Ladislav Kubišta, Miroslav Hovořák,
Jiří Pokorný, Dušan Macháček,
Slávek Hrzal, Jiří Chocholáč,
Jarmila Jandová, Jiří Janda
Předplatné:
Lenka Šmaková,
[email protected]
Distribuce:
Avis Marketing, s.r.o.
Dělnická 27
P.O.B. 63, 170 04 Praha 7
Tel.: 220 804 255, fax: 220 804 264
www.avismarketing.cz
Roční předplatné:
(včetně poštovného – 12 čísel) 360 Kč
Příspěvky dopisovatelů a spolupracovníků nemusí vždy vyjadřovat stanovisko
redakce. Za věcný a formální obsah
zveřejněných materiálů odpovídá autor.
Vydáno s podporou MK a MŠMT
Uzávěrka tohoto čísla byla 20. září 2012
Uzávěrka č. 11/2012 bude 19. října 2012
Download

FOLKL R - Časopis Folklor