20.–23. ledna 2014
ŽIVOT JE BOJ?
I. Budil | V. Cílek | K. Èada | I. Havel | V. Havlík | C. Höschl
S. Komárek | I. Luhan | Š. Morávka | L. Novotný | Z. Pinc | I. Ramadan
J. Romportl | J. Sádlo | J. Sokol | J. Soukup | J. Šiklová | B. Tureèek
NEZBYTNOST
KONFLIKTŮ
V PŘÍRODĚ,
SPOLEČNOSTI
A VĚDĚ
SBORNÍK ABSTRAKTŮ A PŘÍSPĚVKŮ
Z 15. VÝJEZDNÍHO INTERDISCIPLINÁRNÍHO
SEMINÁŘE V NEČTINECH
Seminář je součástí projektu ESF OPVK CZ.1.07/2.3.00/35.0014
Systematická podpora popularizace výzkumu a vývoje ZČU
ŽIVOT JE BOJ?
NEZBYTNOST KONFLIKTŮ
V PŘÍRODĚ, SPOLEČNOSTI A VĚDĚ
Sborník abstraktů a příspěvků
z 15. Výjezdního interdisciplinárního
semináře v Nečtinech
20.–23. ledna 2014
Editor: Anna Lukešová
Vydala Západočeská univerzita v Plzni 2014
ISBN 978-80-261-0347-9
Práce na tomto sborníku a jeho vydání byly společně s uskutečněním 15. ročníku Výjezdního
interdisciplinárního semináře podpořeny projektem ESF OP VK Systematická podpora popularizace výzkumu a vývoje ZČU, reg. č. CZ.1.07/2.3.00/35.0014, financovaným Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Obsah
Život je boj? 15. Výjezdní IdS Nečtiny 2014
Program semináře .................................................................................................................................................... 7
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Anna Lukešová ............................................................................................................................................... 9
Havraní kámen
Štefan Morávka ............................................................................................................................................ 15
Abstrakty přednášek
Rasová válka a změny v konceptualizaci válečných konfliktů v polovině
devatenáctého století
Ivo Budil .......................................................................................................................................................... 25
Radikalizace počasí
Václav Cílek ................................................................................................................................................... 26
Patentové války – mýty a skutečnost o současné patentové ochraně
Karel Čada ..................................................................................................................................................... 27
Člověk v rozvášněném davu
Ivan M. Havel ................................................................................................................................................ 28
Evoluční boj teorií?
Vladimír Havlík ............................................................................................................................................ 29
Neurobiologie deprese
Cyril Höschl.................................................................................................................................................... 30
Lidská přirozenost – co to vlastně je? Je bojovná nebo mírná?
Stanislav Komárek....................................................................................................................................... 31
Exekuce – společenské dobro nebo zlo?
Ivo Luhan ........................................................................................................................................................ 32
Předpoklady vypuknutí první světové války
Lukáš Novotný .............................................................................................................................................. 33
Navigare necesse est, vivere non est aneb Život spíše boj není než jest
Zdeněk Pinc ................................................................................................................................................... 34
Sýrie – důsledky konfliktu
Ivan Ramadan .............................................................................................................................................. 35
Kybernetes mezi Skyllou a Charybdou
Jan Romportl ................................................................................................................................................. 36
Křídlatka, negři a jiné neofyty: Pogrom jako státní politika
Jiří Sádlo ......................................................................................................................................................... 37
Konflikty a co s nimi?
Jan Sokol......................................................................................................................................................... 38
Proti čemu bojovali intelektuálové na Západě v šedesátých letech?
Co jim vadilo na kapitalismu?
Jiřina Šiklová ................................................................................................................................................. 39
Orient za první světové války v plánech centrálních mocností
aneb Když Německo a Rakousko-Uhersko podněcovaly muslimy k džihádu
Břetislav Tureček .......................................................................................................................................... 40
Příspěvky přednášejících
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
Ivo Budil .......................................................................................................................................................... 43
Neurobiologie deprese
Cyril Höschl.................................................................................................................................................... 61
Život je spíše dar než boj aneb Navigare necesse est, vivere non est
Zdeněk Pinc ................................................................................................................................................... 69
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
Ivan Ramadan .............................................................................................................................................. 81
Konflikty a co s nimi?
Jan Sokol......................................................................................................................................................... 95
Příspěvky z posterové sekce
Symbol moci nebo pomník strachu? Malé zamyšlení k dějinám opevnění
Zlata Gersdorfová ..................................................................................................................................... 103
Pravěké „zbraně“ jako symbol ochrany ve středověku a novověku
Josef Hložek – Petr Menšík .................................................................................................................... 107
Národní park Šumava: boj s vlastní minulostí
Michal L. Hořejší ........................................................................................................................................ 111
ŽIVOT JE BOJ?
15. VÝJEZDNÍ IDS
NEČTINY 2014
Program semináře
pondělí 20. ledna 2014
12:30 oběd
14:00 zahájení semináře
14:15 Štefan Morávka: informace k výletu do Rabštejna
moderátor odpolední sekce: Štefan Morávka
15:00 Stanislav Komárek: Lidská přirozenost – co to vlastně je? Je bojovná nebo mírná?
16:00 Jiří Sádlo: Křídlatka, negři a jiné neofyty: Pogrom jako státní politika
17:00 Vladimír Havlík: Evoluční boj teorií?
18:30 večeře
úterý 21. ledna 2014
moderátor dopolední sekce: Jiří Horáček
9:00 Ivan M. Havel: Člověk v rozvášněném davu
10:00 Cyril Höschl: Neurobiologie deprese
11:00 Jan Romportl: Kybernetes mezi Skyllou a Charybdou
12:30 oběd
moderátor odpolední sekce: Jan Romportl
14:00 Lukáš Novotný: Předpoklady vypuknutí první světové války
15:00 Václav Cílek: Radikalizace počasí
16:00 Karel Čada: Patentové války – mýty a skutečnost o současné patentové ochraně
18:00 večeře
19:00 Jan Sokol: Konflikty a co s nimi?
středa 22. ledna 2014
moderátor dopolední sekce: Pavel Ircing
9:00 Ivo Budil: Rasová válka a změny v konceptualizaci válečných konfliktů v polovině devatenáctého století
10:00 Břetislav Tureček: Orient za první světové války v plánech centrálních mocností – aneb
když Německo a Rakousko-Uhersko podněcovaly muslimy k džihádu
11:00 Ivan Ramadan: Sýrie – důsledky konfliktu
12:30 oběd
13:30 výlet do Rabštejna s výkladem arch. Jana Soukupa
18:30 večeře
čtvrtek 23. ledna 2014
moderátor dopolední sekce: Anna Lukešová
9:00 Jiřina Šiklová: Proti čemu bojovali intelektuálové na Západě v šedesátých letech?
Co jim vadilo na kapitalismu?
10:00 Ivo Luhan: Exekuce – společenské dobro nebo zlo?
11:00 Zdeněk Pinc: Navigare necesse est, vivere non est aneb Život spíše boj není než jest
12:30 zakončení semináře, oběd
7
Život je boj?
Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Anna Lukešová
V roce 2014 si svět připomene sté výročí vypuknutí první světové války. Je to příležitost ohlédnout
se a ptát se, jaký význam měl pro uplynuté století nejen tento první globální konflikt, ale i konflikty
další, válečné i společenské. První světová válka je považována za hybatele technického pokroku.
Můžeme hybatele civilizačního pokroku hledat v boji obecně? Jaký mají pro lidstvo význam konflikty mezi národy, rasami, náboženstvími a jaký mají pro společnost význam spory mezi občany
a jejich zájmy? Zdá se, že konflikty lze najít ve všech sférách, od střetů celosvětových až po souboj
buněk v těle organismu. Soupeříme o pracovní pozice, vědecké teorie soutěží o uznání, spojujeme
se v boji proti společným nepřátelům, jakými jsou například nemoci. Už Hérakleitos vnímal svár
jako základ veškerého bytí a zdroj veškerého dění. Je tedy boj naší přirozeností? Je konflikt skutečně
nezbytnou součástí vývoje a života? Nebo je boj jen iluze a příležitost omluvit různé prostředky
k dosahování našich cílů?
Tak bylo vymezeno téma již 15. Výjezdního interdisciplinárního semináře v Nečtinech, který proběhl ve dnech 20.–23. ledna 2014. Ústřední motto semináře jsme záměrně formulovali jako otázku, protože naším cílem bylo, aby oslovení odborníci z různých oblastí vědy, výzkumu
a vzdělávání zpochybnili (nebo naopak potvrdili) tuto často proklamovanou tezi a v rámci setkání
v Nečtinech docházelo (jako tradičně) nejen k interakci posluchačů s přednášejícími, ale
i k vzájemné diskuzi mezi samotnými přednášejícími. Nedílnou součástí těchto několikadenních
seminářů, konaných tak trochu mimo civilizaci na zámku v Nečtinech, jsou také večerní debaty
odehrávající se v uvolněné atmosféře, která přímo vybízí k reflexi denního programu a hledání
toho společného, co bylo obsaženo, ať už výslovně či skrytě, v jednotlivých přednáškách. Mluvilo
se o boji, ve vší vážnosti jsme slyšeli o bojích odehrávajících se v našem těle a v našem nitru, bojích mezi lidmi i společnostmi, dokonce mezi abstraktními entitami jako jsou patenty či vědecké
teorie. Někteří se klonili spíše k tomu, že bez boje se neobejdeme, jiní se snažili říci, že boj je jen
něco vedlejšího, něco, co ve skutečnosti není tak reálné, jak se zdá, anebo přinejmenším to není
to podstatné.
Ani v ročníku 2014 nechyběl tradiční výlet do okolí nečtinského zámku, který do intenzivního
čtyřdenního přílivu zajímavých informací vnáší i „terénní“ formu poznávání – a letos i několik soukromých bojů s vtíravou zimou, útočící naschvál zejména při vzdělávacích zastávkách. Tentokrát
jsme putovali do Rabštejna, nejmenšího českého městečka, které, přestože působí na první pohled opuštěně, nabízí překvapivě bohatou paletu památek na naši minulost (viz str. 15). Další
doprovodnou akcí semináře byla posterová sekce, kde měli možnost stručně představit svůj výzkum i studenti doktorských programů, jejichž příspěvky jsou součástí tohoto sborníku (od str.
101). Sborník rovněž obsahuje abstrakty všech přednášek a tam, kde jsme měli štěstí, i samotné
přednášky, více či méně rozšířené.
Konflikty a co s nimi? Tak nazval svou přednášku Jan Sokol (viz str. 95), kterou po vzájemné domluvě přednesl jeho dlouholetý spolupracovník, kolega a tak trochu osobní „avatár“, Zdeněk
Pinc. Tato přednáška pobídla vnést i do sféry bojů určitou základní klasifikaci. Konflikt – jak se
9
Anna Lukešová
čím dál více ukazuje – je totiž jedním ze základních rysů živých organismů, a tvoří tedy významnou složku našeho života. Neznamená to ale, že bychom měli být z principu konfliktní či bojovní.
Je potřeba si spíše uvědomit, že není konflikt jako konflikt a že jejich určitá hierarchie může poskytnout orientaci v tom, k čemu nám vlastně mohou být dobré a kdy dobré být přestávají.
Dle této klasifikace je nejnebezpečnější formou konfliktu nepřátelství. Zde neplatí žádná pravidla,
jediným úkolem je nepřítele bez jakýchkoliv ohledů zničit. Takový konflikt musí společnost
v zájmu sebezachování pochopitelně potlačovat co nejvíce. Děje se tak v prvé řadě vyjednáním –
domluva, vzájemná komunikace je právě zde velmi důležitá – určitých hranic, podmínek
a pravidel. Dalším stupněm konfliktu je pak soupeření – hra, která má nějaká pravidla a omezení.
Nejde tu už o holý život, i když soupeři mohou hatit úsilí a tahy protivníka a dostávají se do vzájemných střetů. Posledním stupněm konfliktu je soutěž. Při soutěži se účastníci nesmějí vzájemně
dotknout (fyzicky, ale ani v přeneseném symbolickém významu, tj. dehonestovat), každý se tedy
soustředí jen na vlastní výkon a usiluje o dosažení lepšího výsledku, než se to podařilo těm druhým. V rámci této klasifikace lze vyslovit pravidlo, že pokud je to možné, měli bychom – když už
konflikt nastane – volit jeho řešení tou nejmírnější formou, tj. soutěží, a snažit se zabránit tomu,
aby přešel do podoby nepřátelství.
Že toto pravidlo nebylo a není možné udržet vždy, připomněli odborníci z oblasti historie, mezikulturních a mezinárodních vztahů. Lukáš Novotný značně rozšířil základní lekce dějepisu
a připomněl v rámci stého výročí Předpoklady vypuknutí první světové války. Vysvětlil, že narušení
tradiční stability moci v Evropě vzestupem Německa postupně vyústilo v natolik nejistou situaci,
že komunikace definitivně selhala a jako jediné východisko se nabízelo zničit nepřítele.
Břetislav Tureček pak v rámci přednášky Orient za první světové války v plánech centrálních mocností… připomněl, že spletitost předpokladů vypuknutí první světové války není jediným jejím
aspektem, který bývá nedostatečně akcentován. K zajímavému vývoji docházelo také na strategicky významném území ovládaném Tureckem. Své zájmy zde prosazovaly Centrální mocnosti
a v oblasti, která dosud neměla důvod vstupovat do evropského válečného konfliktu, využily svého vlivného postavení v rámci turecké armády. Paradoxním výsledkem bylo, že když v listopadu
1914 vyhlásilo Turecko džihád Rusku, Británii a Francii, dělo se tak pod vlivem německé propagandy.
Zde byla pro světské, mocenské zájmy zneužita náboženská rétorika, od poloviny devatenáctého
století se ovšem pro vymezení nepřítele objevuje rétorika další, a sice rasová, jíž se věnoval Ivo
Budil v přednášce Rasová válka a změny v konceptualizaci válečných konfliktů… Zdůraznil, že rasové učení, jehož nejznámějším proponentem byl Arthur de Gobineau, vneslo do mezietnických
vztahů úplně nový aspekt umožňující extrémní vyhrocení vzájemného nepřátelství až k čiré nenávisti. První válka v západních dějinách, která byla svými účastníky vnímána jako rasový střet – střet
západní rasy a rasy mesticů –, byl konflikt mezi USA a Mexikem v letech 1846–1848 (viz str. 43).
V evropském prostředí ovšem větší škody páchalo rozlišení semitské a árijské rasy, jehož nejvlivnějším hlasatelem byl Benjamin Disraeli.
Ivan Ramadan obrátil pozornost zpět k současnosti a věnoval svou přednášku Sýrie – důsledky
konfliktu (viz str. 81) aktuálnímu dění. Kromě ekonomických a jiných dopadů na chod země také
uvedl na pravou míru médii podbízenou představu, že se jedná o konflikt dvou hlavních proudů
islámu – šíitského (alawité) a sunnitského. Ve skutečnosti je situace mnohem složitější – syrská
moc je sekulární a alawitská převaha na vysokých postech souvisí spíše se vzájemnou důvěrou
mezi vládnoucí elitou. Opozice je navíc nejednotná – volá po celkové demokratizaci
a svobodných volbách, chybí ale konkrétní pozitivní plán. Reálně se tak jedná spíše o „válku ulic“
s jednotlivými střety na rozličných místech, následovanými lokálními jednáními o příměří, což
přispívá k celkové nepřehlednosti situace.
10
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Tématu nekrvavých „válek“ se ujal Karel Čada v souvislosti s patentovou ochranou: Patentové
války – mýty a skutečnost o současné patentové ochraně. V Sokolově klasifikaci jsme tak přešli do
oblasti soupeření, k němuž dochází mezi žadateli o udělení patentu. Očima odborníka se i v této
oblasti ukazuje jako nejlepší nástroj k úspěchu konfliktům spíše předcházet a jakoukoli možnost
sporu redukovat důslednou kontrolou současného stavu patentů na příslušném trhu.
Výkonem právní ochrany v podobě exekuce se zabýval Ivo Luhan v přednášce Exekuce – společenské dobro nebo zlo? Vysvětlil, jaké způsoby exekuce existují, jak jsou exekutoři organizováni,
kdo je vykonavatel atd. a postupně směřoval k praktičtějším otázkám, např. jaký způsob exekuce
je efektivnější, jak je prováděna a jaká jsou stadia vymáhání pohledávky od první upomínky až ke
konečnému vymožení. Na pravou míru uvedl také médii často propíraná témata týkající se odměn exekutorů nebo nepřiměřeného chování vykonavatelů. Přednáška tak záhy nabyla interaktivního rázu a posluchači ji směřovali vlastními dotazy.
Vladimír Havlík přenesl debatu o konfliktech do abstraktnějšího prostředí a v přednášce Evoluční
boj teorií? hledal odpověď na otázku, zda můžeme vztah mezi vědeckými teoriemi pochopit jako
jistý druh evolučního boje. Podle Havlíka není evoluční boj jen každodenním přímým zápasem
mezi jednotlivými přírodními druhy, ale mnohem zásadnější roli hraje intradruhová kompetice
a soutěž v rozmnožování. Pokud mluvíme o oblasti konceptuální, pak je třeba pojmout evoluci
jako univerzální princip, který funguje u jakýchkoli entit, které jsou proměnlivé, splňují požadavek
dědičnosti znaků, přičemž některé tyto znaky mají vliv na jejich přežití. V tomto smyslu nastínil
Havlík také možnost empirického zkoumání kulturního prostředí, které by sledovalo výskyt
a úspěšnost určitých znaků (pojmů) za účelem lepšího porozumění procesu evoluce kultury, popřípadě vědy (např. pojmy flogiston, prostoročas, ether, evoluce, sex, čas).
Na poli teorie vědy se pohyboval i Jan Romportl, který v přednášce Kybernetes mezi Skyllou
a Charybdou líčil kybernetiku jako transdisciplinární vědecký diskurs zkoumající fundamentální
principy, které umožňují živým organismům inteligentní chování a jeho řízení. Člověk se pak ukazuje jako kybernetes, lodivod, kormidelník, který udržuje křehkou rovnováhu mezi přirozeným
a umělým – mezi fysis, Skyllou (materiál, chaos, dynamická energie) a logos, Charybdou, tím, co
jsme schopni uchopit jazykem (racionalita, logické uvažování, algoritmy). Kybernetika tedy není
automatizací, ani teorií systémů nebo teorií řízení, je to věda, jejímž prostřednictvím se snažíme
strojům vtisknout to, co činí živé organismy živými, tedy vlastně věda, která zkoumá to, co činí
člověka člověkem, věda o jeho přirozenosti.
Po povaze lidské přirozenosti pak důsledněji pátral Stanislav Komárek: Lidská přirozenost – co to
vlastně je? Připomněl, že stejně jako v mnoha dalších oblastech reality jsou i v tomto ohledu
striktně položené otázky spíše na škodu, nežli by vedly k podstatě věci: Je lidská přirozenost bojovná či mírná? Je dobrá nebo zlá? Oprostíme-li se od potřeby vymezit se v této věci stylem
„buď–anebo“, můžeme o lidské přirozenosti říci mnohem více. Je třeba připustit, že určitá agresivita je naší součástí a biologický materiál má podíl na tom, jací jsme, stejně tak je potřeba si uvědomit, že tuto vrozenou agresivitu i další složky naší přirozenosti lze do určité míry formovat prostřednictvím kultury, v níž žijeme – prostřednictvím výchovy. Společnost přirozenou agresivitu
usměrňuje a ventiluje, aby agresivita jednotlivců nenarušovala jejich soužití. Na otázku, je-li lidská
přirozenost jako taková dobrá či špatná, nemůžeme odpovědět bez kontextu: záleží na tom,
o které složce přirozenosti mluvíme a k čemu se užívá (potřebujeme-li se bránit proti vnějšímu
agresorovi, může být i agresivní složka přirozenosti užitečná a vlastně dobrá).
Lidské přirozenosti se z odlišného úhlu pohledu dotkl také Cyril Höschl, který v přednášce Neurobiologie deprese připomenul charakteristiky a klasifikaci této poruchy včetně jejích rizikových
a spouštěcích faktorů (viz str. 61). Také Höschl připomenul, že určitá agrese je pro druh potřebná
(selekce zdatnějších jedinců, boj o teritorium, obživa, obrana), protože slouží k promoci genů, ve
11
Anna Lukešová
společenství ovšem zároveň musí fungovat určité zábrany agrese (zpětnovazební signály, rituály,
sport). Jednou z nejdůležitějších zábran agrese je hierarchie společenství, v níž každý ví, kde stojí
– členové společenství pak nebojují o každou kořist a navenek je společenství konkurenceschopnější. Deprese je pak v evoluci potřebná právě proto, že depresivní (zraněný, nemocný nebo jinak
neschopný) jedinec nebojuje se silnějšími, ustoupí, a tím se zachrání – ostatní už nemají důvod
ho pronásledovat. Doprovodnou strategií pro úspěšné fungování společenství je iniciativa, přičemž platí, že v určitém kontextu je adaptivní určitá úroveň motivace. Deprese je korelátem motivace – depresivní porucha se může rozvinout tam, kde nedostatek sebevědomí a ztráta motivace brání vyvinout iniciativu, abychom z depresogenní situace unikli, a tak se dostáváme do kruhu,
kdy se sama deprese se stává stresorem.
Otázku po povaze konfliktu mezi jedincem a skupinou otevřel v interaktivně vedené přednášce
Člověk v rozvášněném davu Ivan M. Havel. Nešlo mu přitom o klasický psychologický výzkum
(davová psychóza) či experimenty zkoumající roli autorit (Stanfordský vězeňský experiment, Milgramův experiment), ale o fenomenologickou snahu pochopit situaci, která není v běžném životě
nijak extrémně výjimečná, očima jejího účastníka. Havel jako základ této pobídky k introspekci
použil úryvek z románu Iana McEwana, kde si nevelký dav vojáků dobírá nešťastníka ze svého
středu, přičemž celou situaci popisuje poctivý pozorovatel. S publikem pak diskutoval nad tématy
jako: Je myšlení davu konstituováno myšlením jednotlivců, či se jedná o emergentní jev? Jak funguje spontánní chování davu? Kde se bere (a kde se evolučně vzala) šikana? Jakou roli zde hraje –
opět – lidská přirozenost?
Jiří Sádlo svérázným způsobem zkombinoval biologické a sociologické postřehy a v přednášce
Křídlatka, negři a jiné neofyty: Pogrom jako státní politika vedl paralely mezi možnostmi zacházení
s nepůvodními druhy (neofyty) a tzv. nepřizpůsobivými menšinami a lidmi. Poukázal mimo jiné na
to, že „nepřizpůsobivost“ bývá často spíše zástupným, politicky korektním argumentem pro pronásledování (ať už nových druhů či společenských menšin) a tím, co ve skutečnosti popuzuje, je
už prostý fakt „cizorodosti“. Ve vizi kulturní krajiny se tradičně objevovala touha výrazně omezovat výskyt neofytů. V současné době se ovšem pro reakci na neofyty jako optimální řešení ukazuje diferencovaný přístup, který je založen na lokálním kontextu a stojí mezi extrémy nezasahování
(nezájem) a eradikace, vykořenění (vyhubení) nepůvodních druhů (tento druhý extrém je naštěstí
ve společenské oblasti nepřijatelný už dávno a v poslední době je na ústupu také v oblasti životního prostředí). Znamená to rezignovat na kontraproduktivní snahy (víme, že určité druhy nedokážeme vyhubit, přesto jsme se o to často snažili) a začlenit i nepůvodní organismy do systému
ochrany přírody a krajiny. Je třeba si uvědomit, že návrat do jakési idealizované minulosti není
možný, a to ani v krajině, ani ve společnosti. Zahrnutí do společnosti podle Sádla neznamená
sociální dávky a vnější intervence – jde o to v rámci např. romské komunity angažovat romské
sociální pracovníky, policisty aj. a tak zahájit skutečnou interakci mezi „cizím živlem“ a „domácím
zvykem“.
Jiřina Šiklová se na společnost podívala prizmatem distinkce mezi „kapitalistickým“ a „komunistickým“ světem a hledala odpovědi na otázky: Proti čemu bojovali intelektuálové na Západě
v šedesátých letech? Co jim vadilo na kapitalismu? Ukázala, že v době, kdy u nás panoval obdiv
k politickému a ekonomickému systému Západu, vycházející z prostého pozorování, že „oni se
mají lépe“, západní intelektuálové naopak systém, v němž žili, kritizovali pro jeho bezohlednost
k situaci v ostatních zemích světa. Chápali, že cesta SSSR není nastavena dobře, proto se nazývali
New Left – Neue Linke – Nová levice. Mít se dobře pro ně nebyl cíl ani řešení, podle nich je to
podílení se na světovém zániku, tedy něco špatného. Odsuzovali např. masové univerzitní vzdělání, manažerské vedení univerzit, politickou a společenskou služebnost univerzit atp. V současné
době se na Západě znovu objevuje kritika směřovaná proti demokracii, která stojí na politických
stranách vznikajících ad hoc bez reálného programu.
12
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Václav Cílek se na věc konfliktů podíval globálně a v přednášce Radikalizace počasí diskutoval
dopady extrémních klimatických změn, které se odehrávají nejméně od roku 2005 vlivem silného
působení tzv. arktické oscilace. Faktické důsledky klimatických katastrof, které si při pohledu na
záběry zatopeného Orleans nebo zatopené ulice New Yorku ne vždy uvědomíme (zastavené dodávky energie až na 6 týdnů, výpadky desetitisíce výtahů, miliony zatoulaných koček a psů), vyvolávají zajímavou reakci v oblasti společenské. Velmi zřetelně se tu ukazuje síla a potenciál sociálních sítí či médií spojujících velké množství lidí (sportovní kluby, fankluby hvězd, média jako je
Blesk): v případě krize totiž oficiální infrastruktura nemůže zasahovat na všech místech, a tak je
potřeba organizovat řešení krize samostatně, s pomocí dobrovolníků, kteří prostřednictvím těchto kanálů mohou komunikovat a i prostřednictvím velmi malých příspěvků (postarat se o kočku,
darovat baterku) efektivně pomoci zasaženým spoluobčanům.
Nečtinský seminář již tradičně zakončil Zdeněk Pinc, který se přenáškou Navigare necesse est,
vivere non est… (viz str. 69) pokusil utlumit zaměření na boj, konflikt, svár a zdůraznit, že v životě
jde nakonec o něco mnohem důležitějšího. Bojovný aspekt, kdy jedni žijí na úkor druhých, to je
jen jedna stránka života, života, který tu byl před námi a bude se dít dál i bez nás. Důležitější pro
nás ale je život, který žijeme každý za sebe coby rozumem nadaná bytost hledající smysl, mající
potenciál chápat obecné a hledat to, co nás přesahuje. Náš pravý úkol pak nespočívá v úspěchu
na „bojišti života“ či ve snaze nestárnout a vlivem toho se neustále jen opakovat, ale v tom, co
Patočka nazývá pohybem „letu“, ve schopnosti transcendence, a v tom, co po Platónovi můžeme
nazvat péčí o duši.
Mgr. Anna Lukešová
Mezioborové aktivity NTC
Katedra filozofie FF
Západočeská univerzita v Plzni
e-mail: [email protected]
13
Havraní kámen
Štefan Morávka
Do hlubokých manětínských lesů zavítal kdysi na lov kníže se svojí četnou družinou. Jeden z jeho
cvičených sokolů uchvátil černého havrana a začal svoji kořist trhat. V útrobách havrana najednou
zazářil vzácný drahokam (někde se uvádí prsten s drahokamem). Kníže se podivil vzácnému kameni, jemuž podobného dosud neviděl. Mudrci v jeho družině prohlásili, že je to kámen zázračný,
v němž jsou mocné čarovné síly. Zpráva se rozšířila po širém kraji. Krátce nato přijel do tábora rytíř
ze sousední země a požádal knížete, aby mu drahokam vrátil, protože jenom v jeho rukou má čarovnou moc, která jinak odpočívá ladem. Kníže žádal důkaz. Rytíř vzal drahokam do rukou, pronesl
tajemnou formuli a v tu chvíli se zatměly nad údolím těžké, černé mraky a počaly se křižovat blesky
a burácet hromy. Pak rytíř zatočil drahokamem a mraky se rozplynuly, slunce zasvítilo a po bouři
nebylo vidu ani slechu. Kníže tedy vydal rytíři jeho drahokam. Ten ale nechtěl zůstat dlužníkem
a na památku havrana, který byl v těchto místech dopaden sokolem, vyčaroval kamenem na skále
pevný hrad a nazval ho „Havraní kámen“ (německy Rabenstein, česky Rabštejn).
Tolik praví romantická pověst. Rabštejn nad Střelou (něm. Rabenstein an der Schnella) je dnes
administrativně částí města Manětína, od něhož se nachází přibližně 7 km na severovýchod. Jedná se o bývalé historické město ležící na řece Střele asi 30 km severně od Plzně. Většina městské
zástavby leží nad pravým břehem řeky, na ostrohu obtékaném řekou ze tří stran a ohraničeném
strmými svahy na jihu a severu. Městečko je obklopeno lesem přírodního parku Horní Střela.
Pokud se budeme zdráhat uvěřit pověsti, pak se lze domnívat, že jméno Havraní kámen pochází
od černošedé barvy zdejších břidlicových skal, která zbarvení havrana silně připomíná.
Historie
První písemná zmínka o hradu Rabštejnu pochází z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů
z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrádek na významné šlechtické sídlo a založil na předhradí opevněné město,
kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo.
Rabštejn v držení rodu Pluhů dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové byli nuceni roku 1357
město a hrad prodat za 3 000 kop grošů míšeňských císaři Karlu IV. Karel si byl totiž vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska a chtěl je
mít ve svém majetku. Prameny zmiňují nějaké spory mezi Pluhy a císařem, a že císař vyslal
k Rabštejnu vojsko, ale není jasné, zda tyto spory byly příčinou nebo až důsledkem pravděpodobně vynuceného prodeje. Rabštejn se tedy stal královským zbožím, které spravoval purkrabí.
Císař zde často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku 1397
postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1 600 kop grošů
českých.
15
Štefan Morávka
V roce 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově. Kdy
Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již v roce 1428 se jako jeho
držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Caltové z Kamenné Hory. Na jejich žádost obnovil městu král
Jiří z Poděbrad roku 1461 právo na clo a nařídil kupcům procházet Rabštejnem pod trestem zabavení zboží. Když Bušek Calta roku 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana
Buriana z Gutštejna. Buškův syn Jan pak zemřel v roce 1464 a majetku se protiprávně zmocnil
poručník jeho nezletilých dcer Burian mladší z Gutštejna. Spor o správu Rabštejna byl také jednou
z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem Jednoty zelenohorské.
Burian vlastnil jedenáct panství a pro svůj majetek byl přezdíván Burian Bohatý. V těsné blízkosti
hradu dal roku 1483 vystavět klášter bosých karmelitánů, který byl však při bouři nekatolických
rabštejnských měšťanů v roce 1532 vybit a spálen.
Po Burianově smrti roku 1494 Rabštejn ještě vlastnili jeho potomci. Syn Kryštof byl ovšem pro své
spory se Šliky a jiné výtržnosti předvolán k zemskému soudu. Tam se nedostavil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. V roce 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením krále
Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel králi vydat
statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Z tohoto období je historii rovněž známý jeden
z prvních českých humanistů – Jan z Rabštejna.
Král Vladislav II. držel Rabštejn devět let a udělil městu další privilegia – právo týdenního
a výročního trhu a právo pečetit červeným voskem. Prvně jsou také zmiňovány zdejší břidlicové
lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice, která byla použita mimo jiné při
stavbě a opravách pražského chrámu sv. Víta, Prašné brány v Praze, hradu Karlštejna a vyvážela
se i do ciziny.
Vladislavův syn Ludvík zastavil Rabštejn roku 1518 Šlikům. Sídlil zde Lorenc Šlik, který sešlý hrad
opravil a po požáru v roce 1532 tu postavil nové hradní stavení. Později však musel pro dluhy
Historický pohled na Rabštejn
(zdroj: http://www.rabstejnnadstrelou.cz/fotoalbum/rabstejn/puv-rabstejn.html).
16
Havraní kámen
postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v roce
1547. Byl proto odsouzen ke ztrátě Lokte a odstěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil
ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti roku 1566 zdědil Rabštejn syn Jáchym. Rabštejnské
zboží však bylo stále majetkem krále a Šlikové ho měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval
o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to.
Od roku 1564 drželi Rabštejn Švamberkové, ale v roce 1574 jej postoupili Šebestiánu Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šebestián roku 1577 místo Rabštejna Bečov. Již po roce 1578
však Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavu Libštejnskému z Kolovrat a Jiříku
Kokořovcovi na Šťáhlavech a na Žluticích. Tak se Rabštejn stal opět svobodným zbožím.
Od roku 1584 byl Rabštejn zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od roku 1595 vládl syn
Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje
podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyni; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem. Jáchym z Libštejna byl smutnou postavou pobělohorských dějin. Odmítl se vzdát protestantské víry, pro účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku včetně Rabštejna a neměl
klid ani po své smrti v roce 1635. Farář z Valče nepovolil pohřbít kacíře do kostela sv. Matouše
u rabštejnského zámku, a tak „mrtvola hnila v kostele několik měsíců“. Až odvážnější farář
z nedalekého Manětína poskytl nebožtíkovi poslední službu. Valečský farář jej za to žaloval a spor
se dostal až před pražského arcibiskupa. Ten nakonec pohřeb schválil jako akt křesťanské povinnosti.
Mezitím se krátce stal majitelem Rabštejna i Albrecht z Valdštejna, ale po jeho smrti připadl opět
královské komoře. Od roku 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau. V té době ve městě získal převahu německý živel a také se zde usadily první tři židovské rodiny. K panství tehdy
patřilo město a 12 vesnic – Stvolny, Močidlec, Novosedly, Vysočany, Kotaneč, Hluboká, Chrašťovice, Odlezly, Potvorov, Luby, Tis a Hrádek. Velmi těžce Rabštejn zasáhla třicetiletá válka – v roce
1653 se zde připomíná pouze 12 domů obydlených a 14 spálených.
Vnučky Leonarda Helfrieda v roce 1665 Rabštejn prodaly hraběti Janu Šebestiánovi z Pöttingu.
Pöttingové se zasloužili o opětovný vzestup městečka. Pravděpodobně na místě původního
zpustlého konventu karmelitánů založili klášter servitů, u městských hradeb vyrostla loretánská
kaple a dřevěný městský špitál a na části hradní ostrožny dal roku 1705 Janův syn, František Karel, postavit barokní zámek, neboť starý hrad byl již sešlý.
František Karel z Pöttingu prodal v roce 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františku Josefu Černínovi. Po jeho smrti koupila panství roku 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova. Od ní jej v roce 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský, jenž držel i nedaleký
Manětín.
Lažanští z Bukové přeměnili své hlavní sídlo Manětín množstvím monumentálních sochařských
děl v perlu českého baroka a ve stejném stylu zkrášlili i tvář Rabštejna. Na jižní straně zámeckého
areálu byl také v letech 1766–1767 asi podle návrhu architekta Anselma Luraga postaven kostel
Panny Marie Sedmibolestné. Nový kostel se stal po zrušení kláštera servitů v roce 1767 farním
a původní farní kostel sv. Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl pak roku
1787 zbořen.
Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor
bránily rozvoji průmyslu i další zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím
a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství – roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. Poslední šlechtickou majitelkou až
do roku 1945 byla Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská.
17
Štefan Morávka
Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se Rabštejn stal v roce 1938 součástí Sudet
a musela odejít část místní české menšiny. Spolu s ní městečko opustily i poslední dvě židovské
rodiny a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii rabštejnské židovské komunity. Válečné
operace se vzhledu městečka příliš nedotkly, ale výrazně ovlivnily život jeho obyvatel. Ještě před
koncem druhé světové války v roce 1945 bylo navíc v blízkém okolí Rabštejna německými vojáky
zastřeleno několik válečných zajatců.
Konec války přinesl odsun německých obyvatel a Rabštejn poté již nebyl plně dosídlen. Malebnost města předurčila jeho postupnou přeměnu v rekreační sídlo, část neobydlených domů byla
zbořena. Rabštejn se nadále vylidňoval a ztratil tak i svou samostatnost, když se 1. července 1980
stal součástí města Manětína. Postupně zde také zanikly téměř všechny služby – například pošta
je uzavřena od roku 1998, obchod byl zrušen v roce 2003, zanikly také penziony v zámku
i v klášteře.
V posledních letech ovšem dochází k pozvolnému oživování města, které dnes obývá pouhých
23 stálých obyvatel. Vznikly tři nové restaurace a ubytovací zařízení s provozem alespoň v letní
turistické sezóně, přijíždí také stále více návštěvníků. Po roce 1989 byl obnoven Masarykův pomník. Od srpna 2010 v Rabštejně pracuje tříčlenný osadní výbor, v září se konala po mnoha desetiletích obnovená mariánská pouť a byl zpřístupněn alespoň kostel (včetně věže) a loretánská
kaple.
Znak města
Podoba znaku složená z horní poloviny českého dvouocasého lva a dolní poloviny orlice se nalézá již na nejstarší městské pečeti, která pravděpodobně pochází z první poloviny 15. století. Štít je
červený, dvouocasý lev stříbrný se zlatou zbrojí, červeným jazykem a korunou na hlavě. Ve spodní
polovině je černá orlice se zlatými pařáty.
Pamětihodnosti
Historické jádro Rabštejna nad Střelou bylo pro svůj význam a dochované památky roku 1992
prohlášeno městskou památkovou zónou. Uveďme přehled rabštejnských památek.
Zřícenina gotického hradu ze 14. století se zbytky bašty a obranné věže zvané Dlouhá
Vzájemné vztahy středověkých staveb v Rabštejně nad Střelou jsou zatím bez důkladného archeologického výzkumu nejasné. Okrouhlou věž na hřebeni proti areálu rabštejnského hradu považují někteří badatelé za jeho předsunuté opevnění, oproti tomu archeolog a kastheolog Tomáš
Durdík zastává názor, že tvořila součást hradu Sychrova. Rabštejnský dvojhrad je tímto v Čechách
unikátem, i když ze zahraničí jsou podobné „vícehrady“ známé, např. „čtyřhrad“ nad městečkem
Lastours na jihu Francie. Rabštejnská dlouhá věž svojí velkou výškou umožňovala kontrolu sousedního Sychrova. Ten měl být založen za vlády Karla IV. rabštejnským purkrabím Jindřichem.
Roku 1439 sídlil na Sychrově Jan z Rabštejna, jehož potomkům hrad náležel až do roku 1508.
Tehdy jej získal Kryštof z Gutštejna. Již následujícího roku mu však byl Sychrov zabaven a připojen
k Rabštejnu. Spolu s ním se od roku 1518 stal majetkem Šliků, kteří hrad, naposledy zmiňovaný
roku 1523, ponechali svému osudu – již roku 1560 je zmiňován jen jako hradiště.
18
Havraní kámen
Zřícenina hradu Sychrova, zachovala se věž zvaná Tupá
Od Rabštejna je Sychrov oddělen přirozenou rozsedlinou, nad níž se vypíná čelo cca 60×40 m
velkého areálu hradu. Přibližně ve středu severní strany stojí spodní část okrouhlého bergfritu
o průměru cca 9 m, dochovaného do výšky prvního patra těsně nad vstupní portál vedoucí od
jihu. Jediným dalším zdivem je pozůstatek čelní hradby vybíhající z věže od východu. Skalnatá
západní polovina hradu byla celá zastavěna, hlavní stavba stála zřejmě ve středu západní strany,
kde se z ní zachoval obdélný do skály zasekaný sklípek se zbytkem valené klenby. Na jihu hrad
od zbytku hřebene odděluje mohutný, cca 20 m široký, ve skále vysekaný příkop, za nímž je nevelká zhruba trojúhelná plošina beze stop zástavby.
Mezi věžemi obou hradů prý býval zavěšený kožený most. Není to zcela doloženo, ale například
hrad Libštejn s předsunutou věží prý také spojoval kožený most, kterým se mohli obránci věže
zachránit.
Barokní zámek z roku 1705
V 18. století ho z renesanční podoby stojící na základech původního gotického hradu nechal do
nynější barokní podoby přestavět František Karel Pötting. Zámek je nyní nepřístupný, skrz mříže
kovové brány můžeme prohlédnout zahradu, z níž pod střídmé průčelí třípatrové podélné budovy vybíhá dvouramenné schodiště. V přízemí jsou zachovány sály sklenuté v jeden mohutný
sloup, nesoucí renesanční hřebínkové klenby a v patře je velký sál s malovaným stropem ilustrujícím příběhy z rakouských dějin. Pod zámkem jsou zachovány gotické sklepy. Majitel zámku slibuje jeho zpřístupnění veřejnosti od roku 2014.
Bývalý klášter servitů
V sousedství hradu (a na základech původního hradu) stojí bývalý klášter servitů z druhé poloviny
17. století. Dlouhá patrová budova s mansardovou střechou byla realizována podle projektu T.
Pincettiho. Původní klášter bosých karmelitánů stával patrně na stejném místě.
Barokní klášterní kostel Panny Marie Sedmibolestné
Původní farní kostel sv. Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl zbořen roku
1787. Nový barokní kostel Sedmibolestné Panny Marie pochází z roku 1766 až 1767 a stal se kostelem farním po zrušení kláštera servitů. K jeho východnímu průčelí vede půlkruhové kamenné
schodiště, které umocňuje monumentalitu stavby.
Kostel byl postaven pravděpodobně podle plánů Anselma Luraga a byl se svými sedmi oltáři cílem řady poutí z okolí.
Zdejší historické varhany mají naprosto ojedinělý a nenapodobitelný zvuk. Byly postaveny na
sklonku 18. století geniálním varhanářem té doby, Antonínem Raisem.
Loretánská kaple z roku 1671
Loreta jako taková má připomínat dům Panny Marie, nicméně jeho provedení má mnoho podob.
Úcta začíná u prostého mariánského oltáře v boční části nebo přístavbě kostela a končí
v hodnotných barokních areálech či poutních kostelech, kde Santa Casa, tedy příbytek Panny
Marie, tvoří ústřední stavbu více či méně podobnou Bramanteho originálu v italském Loretu, kam
původní chýši přinesli na křídlech andělé ze Svaté Země.
19
Štefan Morávka
Městské opevnění
Z městského opevnění se dochovala zejména část předbraní a střílna Dolní brány.
Řada zděných, roubených a hrázděných historických staveb
Ve městě je cenný soubor historických lidových domů. Rabštejn, jenž leží na tzv. jazykovém rozhraní (území, kde se mísilo české a německé etnikum), je také stavebně charakterizován výskytem
lidové architektury jak roubené, tak hrázděné. Patrové hrázděné stavby jsou ovlivněné architekturou Chebska. Nosnou část patra a štítů nad roubeným přízemím tvoří kratší, kolmo nebo šikmo
položené trámy a vzpěry. Prostor mezi nimi se vyzdíval cihlami (zdejší panství mělo cihelnu) nebo
kameny, venkovní vrstvu tvořila hliněná omazávka. Ornamenty mezi okny, známé z Chebska, se
tady nezachovaly. Uvnitř domů, v zadní nebo boční části síně, bývaly černé kuchyně. Ty však byly
do poloviny 19. století zlikvidovány. V některých domech ale „přežily“ původní trámové stropy.
Ve městě se zachovalo několik hospodářských usedlostí, pastouška a bývalý, údajně 300 let starý
špitál. Ten má právě roubené přízemí a hrázděné patro. Koleje v kamenném podloží před pastuškou vyhloubila kola vozů, na kterých se ještě po druhé světové válce vozívala užitková voda ze
Střely do domů kolem náměstí, aby se šetřilo nedostatkovou vodou ze studní.
Kamenný most zřejmě ze 14. století
V severní části města přechází řeku Střelu kamenný most. Tvrdí se o něm, že je starší než pražský
most Karlův. Pravděpodobně byl postaven za Oldřicha Pluha z Rabštejna, v letech 1335–1340.
Vedla přes něj zemská stezka z Chebu na Loket, Žlutice, Rakovník a Prahu. Most je
z hrubozrnného pískovce (dolní část mostu je z hladce opracovaných kvádrů) i neopracovaného
lomového kamene (horní část mostu) a břidlice, horní část parapetní zídky je kryta žulovými deskami. Pilíř je opatřen ledolamem. Socha sv. Jana Nepomuckého, která na mostě původně stála,
byla přenesena na nedalekou skálu. Most je chráněn jako technická památka.
Židovský hřbitov z 18. století
První tři židovské rodiny přišly do Rabštejna před rokem 1654. Další zprávy pocházejí až
z 19. století, kdy tu byly dvě rodiny. Počet osob židovského vyznání nebyl vysoký, nepřesáhl číslo
patnáct a stále se snižoval. Poslední dvě židovské rodiny musely odejít před nacistickou okupací
v roce 1938 a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii rabštejnské židovské komunity. Malému počtu židovských obyvatel odpovídá i poměrně malý židovský hřbitov, který byl založen nejspíše roku 1654. Na znamení toho, že ve smrti jsou si všichni rovni, byli Židé pohřbívání
v obyčejné dřevěné rakvi. Mrtvému byl pod hlavu vkládán váček se zemí z Palestiny, aby mu bylo
splněno přání být pohřben v zemi otců. Hřbitov je umístěn ve svahu na cestě vedoucí od bývalé
pošty k řece. Skládá se ze dvou částí, novější a starší, jež byla kvůli nedostatku místa pro další
hroby zvýšena, a pohřby byly ukládány nad sebe. Podobná situace je zatím známá jen z Prahy.
Náhrobky jsou zde od 16. století, jen židovský letopočet je o 3 760 let delší než křesťanský. Nejstarší náhrobky se vyznačují kvadrátním hebrejským písmem. Od baroka se objevují zdobné prvky jako rozety a piniové šišky, kdežto nejstarší symboly navazují na biblickou tradici – žehnající
ruce, mísa s konvicí nebo koruna. Někde je vyobrazeno řemeslo nebo odkaz na jméno nebožtíka
(např. lev = Lowy). Od 19. století se objevují i nápisy německé. V Rabštejně byli pochováváni
i Židé ze vzdálenějšího okolí. Dochována je i ohradní zeď. Hřbitov je chráněn jako kulturní památka.
20
Havraní kámen
Smírčí kříž
U silnice nad mostem stojí smírčí kříž z roku 1584. Je prohlášen chráněnou památkou.
Řada barokních kapliček a sochařských děl
Na území města stojí několik barokních soch a kaplí. Nad náměstím je umělecky vykovaný morový kříž pocházející z roku 1714.
Pozůstatky těžby pokrývačské břidlice
Král Vladislav II. držel Rabštejn od roku 1509. V té době jsou prvně zmiňovány zdejší břidlicové
lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice.
Na Rabštejně také pobýval Karel IV. a při svých cestách do ciziny zde nocoval. Výnosy z panství
věnoval své čtvrté manželce Elišce Pomořanské. Byl to také on, kdo ocenil jakost břidlice, která se
lámala ve zdejších lomech. A tak ji najdeme na tak významných stavbách, jako jsou chrám svatého Víta a Karlštejn, zdobí i střechy Prašné brány v Praze, bránu v Rakovníku nebo bránu zámku
v nedalekém Manětíně. Vyvážela se i do ciziny.
Lomy na pokrývačské břidlice (správně fylity) se otevíraly proti směru odlučnosti horniny. Do skály se navrtávaly otvory, které se plnily černým střelným prachem, a odstřely se hornina narušovala. Vhodné kusy se pak dlátem štípaly na destičky tlusté asi 5 mm. Ty se pak na dřevěných kozách
okrajovaly podle obkreslených šablon a nakonec se kamenickým kladívkem prorážel otvor. Výtěžnost byla malá, odpad tvořil 75 až 80 %. Jeden metrický cent břidlice vystačí na pokrytí cca
3 m2 střechy. Naposledy se o obnovu těžby pokusily v padesátých letech Rudné doly Příbram, ale
těžba nebyla rentabilní.
Na vycházce jsme prošli přes tři bývalé lomy ve skále pod zámkem.
Pozůstatky řady mlýnů na řece Střele
V Rabštejně a blízkém okolí využívala vodní síly Střely řada mlýnů, hamrů a pil. Většina z nich
podnikala v rámci velkostatku Lažanských nebo v dlouhodobém pronájmu. Většina mlýnů přestala sloužit svému účelu v polovině 20. století po nucené likvidaci mlynářského stavu. Řada mlýnů
zanikla, z jiných se staly rekreační objekty.
Nejpozoruhodnější z mlýnů, který jsme viděli na naší procházce, je mlýn u Lišáka. Je postavený na
kamenné podezdívce, která chránila obytné stavení v patře proti povodním a ledovým krám. Hořejší část je roubená, ozdobný štít je z přelomu 18. a 19. století. Pavláčka kolem celého patra, vysunutá na dřevěných krakorcích a chráněná střechou, nahrazovala uzavřený dvůr mlynáře. Stavba
je neobvyklá nejen pavláčkou a kombinací druhů stavebního materiálu, ale i spojením mlýnice
s obytným prostorem v patře. Náhon mlýna začíná u zachovaného jezu pod městem.
Další mlýn stojí kousek od kamenného mostu. Po požáru v roce 1936 byl přestavěn na pilu na
řezání břidlice.
Malebné okolí
V okolí Rabštejna nalezneme další stavby lidové architektury, bunkry (střelecké sruby) z období
II. světové války a překrásné výhledy na zámek a na město.
21
Štefan Morávka
Obyvatelstvo
Rabštejn nad Střelou je dnes považován za nejmenší české historické město. Dle Guinessovy knihy rekordů je nejmenším městem na světě Hum v severním Chorvatsku. Ani jedno z obou historických měst není samostatné, ale Hum má ještě o čtyři obyvatele méně než Rabštejn.
Vývoj počtu obyvatel města
Rok
Obyvatel
1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2000 2010
563 514 514 536 493 426 432 344
77
119
98
38
26
Pro IdS Nečtiny v lednu 2014
z různých zdrojů vyhledal a utřídil
Dr. Ing. Štefan Morávka
Nové technologie – výzkumné centrum
Západočeská univerzita v Plzni
e-mail: [email protected]
22
26
21
ABSTRAKTY
PŘEDNÁŠEK
Abstrakty přednášek
Rasová válka a změny v konceptualizaci válečných
konfliktů v polovině devatenáctého století
Ivo Budil
Přibližně v letech 1848 až 1871 došlo v západním myšlení pod vlivem přírodovědného vymezení
rasy, rozvoje srovnávací jazykovědy a vzestupu sociálního darwinismu k důležité změně pojímání
války od konfliktu politického ke střetu rasovému. Zmíněný proces, který měl fatální následky pro
moderní západní dějiny, bude představen v širším historickém a intelektuálním kontextu především s přihlédnutím k literárnímu dílu britského politika a spisovatele Benjamina Disraeliho.
Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc., vystudoval Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
V letech 1999 až 2005 vykonával funkci děkana Fakulty
filozofické Západočeské univerzity v Plzni. V současné
době působí na Katedře historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni a přednáší na Fakultě filozofické Univerzity Karlovy v Praze.
25
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Radikalizace počasí
Václav Cílek
Euroamerická civilizace dosáhla svého snu a konečně splynula s přírodou. Počasí se chová jako
burza, klima upadá do extrémismu a prediktabilita politických systémů se podobá vývoji zalednění grónského štítu. Indové mrznou a Eskymákům (správně Inuitům) je vedro. Jaká je za těchto
okolností budoucnost akvaparků, umělého zasněžování a smrku?
RNDr. Václav Cílek, CSc., je český geolog, klimatolog,
spisovatel, filosof, překladatel taoistických a zenových
textů a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou
fakultu na UK v Praze. Od roku 2004 byl ředitelem
Geologického ústavu Akademie věd ČR, od roku 2012 se
věnuje více odbornému výzkumu. Zabývá se především
popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem
české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací.
26
Abstrakty přednášek
Patentové války – mýty a skutečnost
o současné patentové ochraně
Karel Čada
Přes dlouhou a úspěšnou historii patentové ochrany jsou související otázky často zahaleny mýty,
rouškou tajemna a nejasností. V celé dosavadní historii byla patentová ochrana terčem mnoha
útoků z nejrůznějších směrů. Přesto, zejména pokud budeme její úspěšnost měřit zájmem přihlašovatelů, obstála. Některé z těchto otázek budou vysvětleny a zasazeny do rámce současných
problémů konkurenceschopnosti v globalizované tržní ekonomice.
Ing. Karel Čada je absolventem Fakulty strojního
inženýrství ČVUT v Praze, Právnické fakulty Univerzity
Karlovy v Praze a Vysoké školy ekonomické v Praze
(Ph.D.). Nyní pracuje v Advokátní a patentové kanceláři
Čermák a spol. Je autorem asi deseti publikací z oblasti
ochrany průmyslového vlastnictví a přednáší na
Metropolitní univerzitě v Praze o.p.s. a Vysoké škole
ekonomické v Praze.
27
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Člověk v rozvášněném davu
Ivan M. Havel
Nad jedním příkladem z románu McEwana budeme uvažovat o možnosti ztráty smyslu pro zodpovědnost a svědomí u jednotlivce v rozvášněné skupině. Skupina je malá (nejde tedy o davovou
psychózu v běžném smyslu), není podřízena nějaké autoritě nebo pověření (nejde tedy o analogii
jednání ve slavných Zimbardových nebo Milgramových experimentech), přičemž jako celek se
skupina krátkodobě chová v ostrém rozporu s běžnými normami etického jednání. K situaci lze
přistupovat buď „zvenku“ (což je typické pro vědeckou psychologii), anebo „zevnitř“, očima jejího
přímého účastníka (přístup introspekční či fenomenologicky orientované kognitivní vědy).
V přednášce se zaměřím spíše na druhý přístup, a to z epistemologického hlediska, a nepůjde mi
ani o sociopatologii, ani o etiku lidského jednání. Cílem budou více otázky než odpovědi.
Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., je vědecký pracovník
a šéfredaktor časopisu Vesmír. Vystudoval obor
Automatizace a počítače na Elektrotechnické fakultě
ČVUT v Praze a získal doktorát na univerzitě v Berkeley
v Kalifornii. Pracuje v Centru pro teoretická studia při UK
a AV ČR, kde se zabývá mj. kybernetikou, umělou
inteligencí, robotikou, kognitivními vědami a filozofickými otázkami, které s těmito obory souvisí.
28
Abstrakty přednášek
Evoluční boj teorií?
Vladimír Havlík
Darwinova evoluční teorie vysvětluje původ a vznik druhů prostřednictvím mechanismu přírodního výběru. Je otázkou, nakolik je možné zobecnit tyto principy platné v biologické oblasti
a uplatnit je i pro vysvětlení jiných jevů včetně vývoje vědeckého poznání. Evoluční analogie
a modely vědy nalezneme u Macha, Poppera, Toulmina, Kuhna, Laudana, Hulla a dalších. Nakolik
se daří takovým modelům vysvětlit často radikální změny ve vývoji vědění a případně stanovit
kritéria a odpovídající metody pro další poznání? Je tak představa soupeřících teorií, které usilují
o přežití, zavádějící nebo nosná a lze skutečně tvrdit, že jde o evoluční boj?
PhDr. Vladimír Havlík, CSc., pracuje na Filosofickém
ústavu AV ČR, v. v. i., a přednáší na Západočeské
univerzitě v Plzni. Zabývá se filosofickými otázkami
vývoje vědy a věnuje se filosofické reflexi a interpretaci
soudobých fyzikálních a biologických teorií. Publikuje
v odborných časopisech a monografiích. Je členem
Komitétu pro logiku, metodologii a filosofii vědy a podílí
se na práci Výzkumného centra pro teorii a dějiny vědy
při ZČU v Plzni.
29
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Neurobiologie deprese
Cyril Höschl
Depresivní porucha patří mezi poruchy nálady, jež u nás představují druhé největší socioekonomické břemeno ze všech onemocnění mozku. Náklady na ně činí v ČR 1,341 mld € přepočtené
kupní síly, tj. přes 36 mld Kč ročně. V přednášce bude připomenuta její fenomenologie, klasifikace a konceptualizace včetně rizikových a spouštěcích faktorů v rámci jednotlivých domén kauzality, jež zahrnují aktivaci stresové osy, depresogenní kognitivní schémata, neurochemii mozku
a chronobiologii (diurnální rytmy). Zvlášť bude přiblížen význam naučené bezmocnosti, neuroticismu, hormonálních regulací a evolučních (sociobiologických) mechanismů při rozvoji deprese.
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych., vystudoval
Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, byl děkanem
na 3. lékařské fakultě UK. V současné době je přednostou
kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. lékařské
fakulty UK v Praze a ředitelem Psychiatrického centra
Praha. Publikoval na 200 odborných prací z oblasti psychoneuroendokrinologie, psychofarmakologie a psychiatrie, je autorem monografií Neuroendokrinologie
v psychiatrii, Psychiatrie pro praktické lékaře a průkopnické práce o psychotropním působení látek ovlivňujících metabolismus vápníku v nervových buňkách.
30
Abstrakty přednášek
Lidská přirozenost – co to vlastně je?
Je bojovná nebo mírná?
Stanislav Komárek
Které vlastnosti k lidské přirozenosti patří? Není lidskou přirozeností vlastně nepřirozenost? Meze
voluntarismu v tom, jak dalece lze člověka „upravit“. Proč je očekávání „Nového člověka“ vždy tak
nebezpečné? Jak je to s přirozeností u našich zvířecích příbuzných? Co je to sociomorfní modelování a nevidí každá doba jako člověku přirozené to, co je pro dobovou společnost konstitutivní?
Naše doba je nejméně krvavá ze všech, které kdy byly – je to začátek nové dlouhé epochy, nebo
nedlouhá pozitivní deviace?
Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr., je český biolog,
filosof a spisovatel; autor svébytných esejů, básník
a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie.
Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody
a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem
Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. Od roku 1990
působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd
Přírodovědecké fakulty UK v Praze, přednášel také na
Fakultě humanitních studií UK (2002–2012). V roce 2001
jmenován profesorem pro obor filosofie a dějiny
přírodních věd.
31
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Exekuce – společenské dobro nebo zlo?
Ivo Luhan
Přednáška bude pojednávat o vzniku exekucí probíhajících paralelně vedle výkonu rozhodnutí
soudem. Bude vysvětlen rozdíl mezi těmito dvěma způsoby, jak se domoci finančních prostředků
či jiného práva. Nový princip použitý v exekuci se porovná s minulostí, vysvětlí se, kdo je soudní
exekutor, kdo vykonavatel a jaké jsou role dalších účastníků exekučního řízení, jak je organizován
systém exekučních úřadů. Dále se posoudí efektivita způsobu výkonu přes soudního exekutora
a přes soud, objemy exekucí, vysvětlí se jednotlivé způsoby exekucí, a to exekuce prodejem movitých věcí, nemovitostí, přikázáním pohledávky, přikázáním finančních prostředků z účtů povinného, srážky ze mzdy, důchodu apod. Rozeberou se stadia vymáhání pohledávky od první upomínky až ke konečnému vymožení. Přednáška se zaměří i na kritizovaný byznys exekucí, odměnu
advokátů, odměnu soudních exekutorů a celkových nákladů exekuce, na sociální aspekty nevymahatelných pohledávek, předlužené subjekty, insolvence těchto subjektů. Dále se přednáška
dotkne kontroly soudních exekutorů a výhledu do budoucna, zejména s ohledem na teritorialitu
soudních exekutorů a efektivitu jednotlivých úřadů.
JUDr. Ivo Luhan ukončil právnickou fakultu v Praze
v roce 1983. Advokátní zkoušky složil v roce 1987 a byl
zařazen jako advokát v advokátní poradně v Plzni, po
roce 1989 počal vykonávat advokacii jako samostatný
soukromý advokát. V Plzni vlastnil střední advokátní
kancelář, která jako jedna z prvních vymáhala
pohledávky státních organizací prostřednictvím soudu.
Od roku 2002 působí jako soudní exekutor, od roku 2006
na Exekučním úřadě pro Prahu 1. Exekuce provádí
a zajišťuje po celém území ČR, nejvíce však v Praze
a Plzeňském kraji.
32
Abstrakty přednášek
Předpoklady vypuknutí první světové války
Lukáš Novotný
Letos uplyne 100 let od vypuknutí válečného konfliktu, který zásadním způsobem ovlivnil dějiny
dvacátého století. Válka, pro jejíž rozpoutání se záminkou staly osudové výstřely, které „ukončily
novověk“, předčila očekávání současníků a naprosto převrátila dějiny několika velmocí (některé
z nich v jejím žáru zanikly), mnoha národů a všech lidí. Přednáška se pokusí přiblížit vybrané
předpoklady, jež vedly k rozpoutání tohoto významného válečného konfliktu.
PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D., působí na Katedře
historických věd FF ZČU v Plzni. Věnuje se moderním
dějinám Velké Británie (monografie Velká Británie
a konference v Locarnu) a problematice německé
menšiny v meziválečném Československu (spoluautor
monografie Národnostní menšiny v Československu
1918–1938).
33
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Navigare necesse est, vivere non est
aneb Život spíše boj není než jest
Zdeněk Pinc
Přednáška bude (jako obvykle) inspirována příspěvky ostatních přednášejících. Jelikož tématem
semináře je letos život coby boj, pokusím se ukázat, že život spíše boj není, respektive, že život,
má-li mít smysl, musí být spíše koncipován jako úkol, jako něco, co nás přesahuje.
Doc. PhDr. Zdeněk Pinc studoval divadelní vědu,
sociologii a filosofii na Filozofické fakultě UK v Praze.
V letech 1967–1968 se angažoval ve studentském hnutí,
po promoci byl přijat jako aspirant prof. Jana Patočky
a asistent na katedře filosofie FF UK, roku 1973 však
musel fakultu opustit a po celá osmdesátá léta pořádal
doma filosofické večírky, kam chodila řada budoucích
filosofů. V roce 1990 byl jmenován docentem filosofie
a stal se vedoucím Katedry filosofie a společenských věd
na Pedagogické fakultě UK. Nyní přednáší na Fakultě
humanitních studií UK, kde má mj. na starosti záležitosti
studentů.
34
Abstrakty přednášek
Sýrie – důsledky konfliktu
Ivan Ramadan
Od vypuknutí tzv. arabského jara v Syrské arabské republice 15. března 2011 v jihosyrském městě
Daraa uplynuly v současné době již více než dva roky. Na počátku událostí jsme mohli být svědky
veřejných protestů a demonstrací, které se postupně rozšířily napříč Sýrií a staly se zárodkem
výrazné změny politické, sociální a bezpečnostní situace v zemi. Později se střety mezi některými
ozbrojenými demonstrujícími a bezpečnostními složkami transformovaly do ozbrojeného konfliktu mezi opozičními ozbrojenými skupinami a armádou Syrské arabské republiky a dalšími bezpečnostními složkami, loajálními syrské vládě. Tento příspěvek se zabývá především důsledky
uvedeného konfliktu pro životní situaci Syřanů, ekonomiku Sýrie a v neposlední řadě poukazuje
na výrazné změny na poli sociálních vztahů.
Mgr. Ivan Ramadan pracuje jako asistent na Katedře
Blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni, na ZČU rovněž
studuje doktorský obor Teorie a dějiny vědy a techniky.
35
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Kybernetes mezi Skyllou a Charybdou
Jan Romportl
Život je založen na dlouhodobém udržování křehké rovnováhy mezi vznikem a zánikem – na citlivém proplouvání mezi Skyllou a Charybdou. Kdo je ten, který proplouvá? Lodivod – kybernetes.
A tak se ve své přednášce pokusím vykreslit kybernetiku jako vědu, která se snaží formálně uchopit principy, jež dělají lodivoda lodivodem; kybernetiku jako transdisciplinární vědecký diskurz,
jehož prostřednictvím se snažíme strojům vtisknout to, co činí živé organismy živými. Přednáška
tak bude parafrázovat W. R. Ashbyho: kybernetika je obrazem živého organismu tak, jak je geometrie obrazem prostoru.
Ing. Mgr. Romportl Jan, Ph.D., je vedoucí odboru
Mezioborové aktivity NTC ZČU a zároveň vědeckovýzkumný pracovník na Katedře kybernetiky FAV ZČU.
Zabývá se umělou inteligencí aplikovanou v oblasti
řečových technologií a komunikace člověk–stroj, filozofickými otázkami umělé inteligence a problematikou
vztahů a soužití mezi člověkem a strojem.
36
Abstrakty přednášek
Křídlatka, negři a jiné neofyty:
Pogrom jako státní politika
Jiří Sádlo
Zní to nebezpečně, ale tady bude chvíli jedno, kdy jde o osud (prostitutka), o etnikum (Rom) či
o druh (akát). Podstatné budou analogie. Dnes ve vztahu k „těm venku“ převládá scénář pogrom:
chaotická nenávist, když se dosud scénář genocida ukazuje nereálný. Řešením může být postupně rušit hranici vně/uvnitř a citlivě diferencovat vztahy. U kytek už často víme, jak na to,
k všestranné výhodě.
RNDr. Jiří Sádlo, CSc., je český přírodovědec a biolog,
věnující se fytocenologii. Zabývá se také cenogenezí,
relikty a neofyty, dynamikou krajiny v holocénu a kulturněnaturálními jevy a procesy, jako je například nová
divočina, suburbie, postkulturní krajina a nepřírodní
biotopy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK
a v současnosti působí v Botanickém ústavu Akademie
věd ČR v Průhonicích. Kromě úzce odborných textů je
spoluautorem knih Biologie krajiny a Krajina a revoluce.
37
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Konflikty a co s nimi?
Jan Sokol
Konflikt patří ke všemu živému, a to úměrně k jeho „moci“ či možnostem. Už společensky žijící
živočichové si s ním umějí jakž takž poradit – vytvářejí si „klovací řád“ uvnitř skupiny. Svoboda
člověka a její rub – totiž moc – si ovšem nutně vyžaduje složitější, tj. kulturní a právní řád. Ten se
snaží ničivým konfliktům jednak předcházet (např. rozdělením majetku), jednak je regulovat pravidly. Tak se z boje může stát soupeření nebo dokonce soutěž. Zůstává ale otázka skupinové koheze, kterou sama pravidla zajistit nemohou.
Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc., přednáší filosofii a antropologii na Fakultě humanitních studií
UK. Zaměřuje se hlavně na lidskou osobu (Filosofická antropologie – Člověk jako osoba, 2002),
antropologii společenských institucí (Člověk a náboženství, 2004; Moc, peníze a právo, 2009)
a etiku (Etika a život, 2010). Často přednáší a je autorem řady publikací doma i v zahraničí.
38
Abstrakty přednášek
Proti čemu bojovali intelektuálové na Západě
v šedesátých letech? Co jim vadilo na kapitalismu?
Jiřina Šiklová
V době, kdy my jsme u nás jednoznačně adorovali politický a ekonomický systém na západě Evropy, západní intelektuálové ho výrazně kritizovali. Říkali si Nová levice, aby se odlišili od SSSR
a etablovaných komunistických stran. Co vlastně říkali? Co vytýkali tehdejšímu kapitalismu? Dnes
pro jejich kritiku budeme vnímavější.
PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., vystudovala historii a filosofii
na Filozofické fakultě UK v Praze, kde se poté podílela na
založení katedry sociologie FF UK. Od roku 1968
publikovala pod různými jmény, především v zahraničí.
V době normalizace byla perzekvována a vězněna za
podvracení republiky ve spojení se zahraničím. Po roce
1989 se vrátila na FF UK, kde založila katedru sociální
práce, a dále se angažovala při vzniku Centra
a knihovny Gender Studies. V roce 1995 získala ocenění
Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy. V roce 1999
jí byla prezidentem republiky udělena Medaile za
zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala medaili Alice
Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR.
39
Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě
Orient za první světové války v plánech centrálních
mocností aneb Když Německo a Rakousko-Uhersko
podněcovaly muslimy k džihádu
Břetislav Tureček
První světová válka zavála české vojáky v Rakousko-Uherské armádě i do velmi překvapivých
míst. Například do tehdejší osmanské říše, kde Češi bojovali po boku Turků proti Britům. Nejen
Vídeň, ale hlavně Berlín podporovaly sultána ve snaze oslabit britský vliv v Orientu. Po sto letech
vypadá až neuvěřitelně, že křesťanské Německo dokonce vyzývalo a vyzbrojovalo blízkovýchodní
muslimy k džihádu – muslimské svaté válce!
Ing. Břetislav Tureček je vedoucím Centra pro studium
Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha. Do
loňska působil pět a půl roku jako stálý zpravodaj
Českého rozhlasu v Jeruzalémě. Jako novinář se Blízkým
východem zabýval více než dvacet let. Napsal knihy
Světla a stíny islámu (2007), Nesvatá válka o Svatou
zemi (2011) a Labyrintem Íránu (2013). Kromě akademických aktivit na MUP nadále spolupracuje s ČRo, ČT
a s Lidovými novinami.
40
PŘÍSPĚVKY
PŘEDNÁŠEJÍCÍCH
Mexicko-americký konflikt
a zrod imaginace „rasové války“
Ivo Budil
Francouzský diplomat Eugène Duflot de Mofras zaznamenal na různých místech Mexika na počátku čtyřicátých let devatenáctého století stejný obrázek – opuštěné trosky koleje, kostela
a kasáren postavených „za časů krále“.1 Hospodářský úpadek a politický rozklad Mexika, který
následoval v desetiletích po vyhlášení nezávislosti na Španělsku v roce 1821,2 byl již ve čtyřicátých
letech devatenáctého století připisován některými anglosaskými pozorovateli neblahému rasovému míšení.3 Válka mezi Spojenými státy americkými a Mexikem v letech 1846 až 1848 představovala první mezinárodní konflikt, který byl interpretován jako střet antagonistických ras.
Zakladatel moderní britské antropologie Edward Burnett Tylor procestoval velkou část Mexika
mezi březnem a červnem 1856 na koňském hřbetu (Tylor 1861, iii). Bylo to krátce poté, kdy se
v říjnu 1855 dostal „liberální“ vůdce Juan Álvarez po dlouhých bojích s diktaturou generála Antonia Lópeze de Santa Anny k moci. Zemi paralyzovala americká invaze v letech 1847 až 1848, ztráta rozsáhlého území ve prospěch Spojených států amerických a epidemie cholery, která vypukla
v roce 1850. Álvarez a jeho nástupce v úřadu prezidenta Ignacio Comonfort vydali řadu zákonů
směřujících k odstranění vojenských a církevních privilegií a především uvolnění občinového
vlastnictví půdy umožňujícímu vznik střední rolnické třídy. Reálným výsledkem bylo ovšem
v mnoha případech posílení velkých vlastníků, latifundistů a spekulantů. V roce 1857 byla přijata
federální ústava s výrazným protiklerikálním zaměřením, která oslabila tradiční indiánské
a mestické komunity založené na symbióze zemědělské subsistence se synkretickou domorodou
a křesťanskou kosmologií. Ústavu odsoudil papež Pius IX. V prosinci 1857 vyústil tradicionalistický převrat do tříleté občanské války. Modernizace bez autentických nositelů modernity rozbíjí
tradiční struktury, aniž by je nahradila něčím životaschopným, a výsledkem je civilizační regres
„sta roků samoty“, který byl dobovými pozorovateli často interpretován jako fatální důsledek
míšení a degenerace ras.
Ačkoliv Edward Burnett Tylor proslul jako autor vymezení kultury, které je považováno za sociálně
deterministické a relativistické, a proto bližší pojetí Franze Boase než Madisona Granta, jeho zaujetí rasou a míšením ras bylo během putování Mexikem zřejmé. Rasa byla pro něho v zásadě klíčem pro porozumění mexické společnosti.4 V žádné jiné zemi nezaznamenal Tylor tak rozsáhlé
1
„Ceci était un collége, une église, une caserne – du temps du Roi“ (Duflot de Mofras 1844, 23).
2
Francouzský diplomat a cestovatel Duflot de Mofras napsal v roce 1844: „Aucune des anciennes vice-royautés de
l’Amérique espagnole n’a ressenti plus cruellement que le Mexique les funestes effets de la nouvelle ère politique,
décorée du nom d’Indépendance. Au bien-être et à la tranquillité dont jouissait la Nouvelle-Espagne ont succédé
de continuelles agitations, une misère générale, les symptômes de dissolution les plus prononcés“ (1844, 1–2).
3
„The inheritance from Spain had been unfortunate, but there had been time enough to recover from it; and instead
of improving, the Mexicans had even degenerated“ (Smith 1919, 57).
4
„The old types descend, almost unchanged, from generation to generation. Everything that is really Mexican is
either Aztec or Spanish. Among the Spanish types we may separate the Moorish. Our knowledge of Mexico is not
sufficient to enable us to analyze the Aztec civilization, so we must be content with these three classes. I will not go
43
Ivo Budil
míšení ras jako v Mexiku, kde tři základní rasy, Španělé, indiáni a černoši,5 vytvářely pětadvacet
odlišných rasových odrůd.6 Běloši žijící v Mexiku se členili na autochtonní creoles7 na straně jedné
a gachupines a chapetones pocházející ze Španělska na straně druhé (Mayer 1853, 22). Na rozhraní různých rasových a sociálních světů se nalézali indiáni a míšenci označovaní jako leperos
(též léperos), chudí obyvatelé měst, příživníci, žebráci a vagabundi, vyhnaní z divočiny a nepřivyklí
civilizaci, nikde doopravdy neusazení, neznající zákona, srovnávaní s neapolskou chudinou tradičně nazývanou lazzaroni (Mayer 1853, 26–28; Smith 1919, 6). Alexander von Humboldt odhadoval jejich počet na dvě stě až tři sta tisíc (Smith 1919, 6).
Míšenec vlastnící malý pozemek na venkově byl znám jako ranchero neboli vaquero, entuziastický
účastník mexických revolucí, převratů a gerilových válek (Mayer 1853, 28–29). Potomci kdysi
skvělých Aztéků podlehli žalostné degeneraci, částečně v důsledku systému repartimientos, který
je připoutal k nevolnické zemědělské práci (Mayer 1853, 29). Indiáni jsou krajně konzervativní
a vzdorují všem změnám.8 Jejich lpění na tradici připomíná Číňany.9 Po třech stoletích kolonizace
se stále straní evropského živlu.10 Západní civilizace na ně měla až doposud jen velmi malý vliv.11
Soužití indiánů a Španělů mělo nepříznivý dopad na obě rasy. První upadla do apatie a historické
nehybnosti, zatímco druhá odvykla fyzické práci.12 Status a životní styl velkého pozemkového
vlastníka v Mexiku a ve Spojených státech amerických je zcela odlišný.13
further into the question here, for occasions will continually occur to show how – for three centuries at least – the
inhabitants of Mexico, both white and brown, have taken their ideas at second-hand, always copying but never developing anything“ (Tylor 1861, 50–51); Edward Burnett Tylor rovněž zaznamenal, že mezi Španěly a mestici na
straně jedné (gente de razon, „lidé mající rozum“) a indiány (Indios, „lidé bez rozumu“) panuje vzájemná animozita
(1861, 61). Juan Álvarez byl podle Tylora prvním skutečným vůdcem Indiánů, jejichž vzpoura proti bělochům
a mesticům nese znaky rasové války (Tylor 1861, 198–199).
5
Často uprchlí otroci z Louisiany a Texasu (Tylor 1861, 307–308).
6
Rasy zde byly označovány jako „castes“: Mulatto (rodiče běloch a černoška), mestizo (rodiče běloch a indiánka),
quarteron (rodiče běloch a mulatka), creole (rodiče otec běloch a matka mestic), chino-blanco (otec běloch a matka
Asiatka), quintero (otec běloch a matka quarterona), pokud byl otec běloch a matka quintera, pak bylo dítě pokládáno za bělocha, zambo-negro (otec černoch a matka mulatka), mulatto-oscuro (otec černoch a matka mestic),
zambo-chino (otec černoch a matka Asiatka), dark mulatto (otec černoch a matka quarterona nebo quintera), chino
(otec indián a matka černoška), chino-oscuro (otec indián a matka mulatka), mestizo-claro (otec indián a matka mulatka, děti pokládány za velmi pohledné), chino-cholo (otec indián a matka Asiatka), zambo-claro (otec indián
a matka zambo), pokud byl otec indián a matka china-colo, pak bylo dítě považováno za indiána, marron mestizo
(otec indián a matka quarterona nebo quintera) a zambo (otec mulat a matka zambo); (Mayer 1853, 39–40).
7
Termín creole pochází ze španělského slova criollo (od criar, „tvořit“, „pěstovat“).
8
„He is the enemy of all changes in the modes or utensils of his work. He prefers the old system of drawing water
for irrigation; the old system of rooting the earth with the Arab stake instead of the American plough“ (Mayer
1853, 30).
9
„His character, like that of the Chinese, is one of excessive tenacity for old customs“ (Mayer 1853, 31).
10
„After three centuries of constant intercourse with strange races, he still segregates himself from the foreigner, and,
nestling in his native village, keeps aloof from the Spaniard“ (Mayer 1853, 31).
11
„Up to this period the introduction of the boasted civilization of Europe, as well as of the Catholic religion, has
been of but trifling benefit to them, and only a trace here and there of progress to an amelioration of their condition is to be remarked“ (Mayer 1853, 36).
12
„This hereditary condition or relation between the Indian and the original Spanish races has acted and re-acted for
their mutual degradation. With a large population under his control, for all purposes of labor and menial toil, the
Spaniard, of whatever class, found himself entirely free from the necessity of manual labor or mechanical pursuits“
(Mayer 1853, 34).
13
„But in Mexico, the position and education of the planter, if he lives constantly on his estate, – which is not universally the case, – are altogether different from those of the North American land-holder“ (Mayer 1853, 34–35).
44
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
Na rozdíl od Arthura Gobineaua byl Edward Tylor Burnett Tylor přesvědčen, že původní obyvatelé Ameriky dosáhli stádia civilizace nezávisle, aniž byli ovlivněni populacemi Starého světa (Tylor
1861, 104, 187, 241–243, 288).14 Za jeden z důvodů zaostalosti Mexika pokládal Tylor skutečnost,
že Španělé nikde nestavěli dobré silnice. Pokud by pouze polovina prostředků, které jsou
v Mexiku vynakládány na honosné budovy a kostely, byla použita na zřízení dobrých cest, byla by
to velká a prosperující země (Tylor 1861, 76). Mexiko každým rokem vyváželo do Evropy stříbro
v hodnotě pěti miliónů liber. Podle Tylora by bylo žádoucí, aby se země spoléhala také na alternativní a hodnotnější druhy příjmů a výroby (Tylor 1861, 105–106). V Mexiku vládla anarchie způsobená občanskou válkou, vzpourou armády a církve. Mnozí lidé vzpomínali s nostalgií na diktaturu Santa Anny, kdy bylo v zemi údajně bezpečně jako v Anglii (Tylor 1861, 117). Úroveň vzdělání byla neobyčejně nízká. Edward Burnett Tylor se setkal s mladým mužem, který právě absolvoval kněžský seminář v hlavním městě, kde studoval theologii a filosofii. Byl překvapen, že se býčí
zápasy neprovozují v celé Evropě, a neměl tušení, kde leží Anglie a Francie (Tylor 1861, 127). Mexiko bylo izolovanou zemí. Mexičané, jichž bylo v době Tylorova pobytu kolem osmi miliónů,
necestovali do zahraničí a do země přijíždělo pouze málo cizinců (Tylor 1861, 176).
Zatímco Mexiko upadá do krvavého chaosu a anarchie, Spojené státy americké jsou na vzestupu
a je jisté, že dříve nebo později svého jižního souseda, neschopného nezávislé politické existence,
pohltí. Největším problémem však bude skutečnost, že američtí občané nepřipustí, aby i ti Mexičané, v jejichž žilách koluje co nejvíce bílé krve, jim byli občansky rovni. O indiánech, černoších
a míšencích nemá v tomto směru vůbec smysl uvažovat. Optimálním řešením by byla podle Edwarda Burnetta Tylora přeměna Mexika v americký protektorát, ve kterém by byla zahájena výstavba silnic a železnic, zavedena právní ochrana života a majetku, podpořen rozvoj obchodu
a šířeny další civilizační vymoženosti (Tylor 1861, 328–329). Každý inteligentní Mexičan by měl
v něco podobného doufat.15
V zásadě podobný názor jako Edward Burnett Tylor vyslovil zasvěcenější znalec mexických reálií,
kterým byl baltimorský literát, cestovatel a historik Brantz Mayer.16 Jeho studie představily Mexiko jako laboratoř moderní rasové teorie. Brantz Mayer, který je polozapomenutý průkopník rasového myšlení, pokládal míšení ras za příčinu hospodářské stagnace a politického rozvratu, a to
několik let před Arthurem Gobineauem.17
14
Edward Burnett Tylor nicméně připouštěl kontakty mezi Vikingy a irskými misionáři a středoamerickými indiánskými kulturami (1861, 278–280).
15
„Every intelligent Mexican must wish for an event so greatly to the advantage of his country and of the world in
general“ (Tylor 1861, 329).
16
Brantz Mayer (1809–1879) se narodil v Baltimoru jako syn Christiana Mayera (1763–1842), přistěhovalce
z Německa, který náležel společně se svým přítelem Lewisem Brantzem k významným podnikatelům
a průkopníkům železniční dopravy. Brantz Mayer v mládí navštívil Javu, Sumatru a Čínu. Po návratu působil v letech
1832 až 1841 jako právník a mezi lety 1841 až 1843 pobýval jako diplomat v Mexiku. V roce 1844 založil Maryland
Historical Society, v jejímž čele stál v letech 1867 až 1871. Zapojil se do veřejného života a roku 1861 byl jmenován
prezidentem Maryland Union State. Aktivně se účastnil občanské války. Brantz Mayer byl autorem řady historických
a cestopisných spisů.
17
„The kind feelings with which I left Mexico in the winter of 1842 remain unchanged towards her true patriots, and
towards the magnificent country which has been so convulsed and torn by the broils, the ambition and avarice of
contending factionists. With Religious Toleration, General Education, and entire Domestic Tranquility, what might
not Mexico become in a few years under the hand of a strong and virtuous Government! During my residence
there and my travels throughout the Republic, I had often to recognize fine talents, good personal qualities, and
vast natural resources, but all, generally neglected or denied the opportunity of advancement. I never saw
a modern plough on a Mexican farm, a rake in a husbandman’s hand, a wheelbarrow in a laborer’s grasp, a cart
bearing the ordinary burthens of trade, or a Bible in a Mexican house! That strange race of antique men in which
Celti-Gallic, Celt-Iberian, Carthagenian, Roman, Vandalic, Visigothic and Moorish blood had mingled, was, again,
45
Ivo Budil
První válka v moderních dějinách Západu, jejíž příčiny byly některými dobovými pozorovateli hledány v oblasti rasových vztahů, byl konflikt mezi Mexikem a Texasem a posléze mezi Mexikem
a Spojenými státy americkými. Brantz Mayer zdůraznil, že od pádu Napoleona vládl až do roku
1846 mezi křesťanskými národy s výjimkou vnitřních rozbrojů hluboký mír, který skýtal naději, že
se válka stane v civilizovaném světě anachronismem.18
Podle Brantze Mayera to byla příměs arabské krve v žilách Mexičanů, která podnítila jejich vnitřní
rozbroje a posléze střet se Spojenými státy americkými.19 Mayer zdůraznil, že vnitřní dispozice
„španělské rasy“ vzdorují potřebám a nárokům moderní civilizace.20 Někteří autoři by mohli
hispánský konzervativismus a odmítání pokroků vysvětlovat nedávnou historickou zkušeností
s excesy Francouzské revoluce, ale Brantz Mayer viděl skutečný důvod ve zděděných dispozicích
národní povahy.21 Nenávist, kterou pociťují Mexičané vůči svému severnímu sousedovi, vyplývá
z rasového instinktu. Mexičané jsou spíše štěpem divokého Araba na barbarském indiánovi než
urozeného Španěla na vznešeném Aztékovi.22 Spojené státy americké by měly na tuto nebezpečnou animozitu, která je jiného řádu než antagonismus mezi Francií a Anglií nebo Janovem
a Neapolí, reagovat trpělivou snahou o spojenectví s Mexikem a především zabráněním, aby do
crossed in Mexico by the Indian, and even dashed, in some instances, with the African. It is a mosaic blood and furnishes a curious matter for the study of physiologists. It is a race striving for new things, yet regretting to quit its
grasp on the old. In speculation it looks forward; yet, in the Superstitions of Religion and in the crude primitiveness
of Art and Trade, it cleaves to the past. Mexico is a graft rather of the wild Arab on the base Indian, than of the
Spanish Don on the noble Aztec. From the bondage of superstitious custom, Mexico requires disenthralment. But,
to effect this delivery she must have peace imposed on her by a firm hand. Since 1823, no less than seventeen revolutions have succeeded her rejection of the Spanish yoke. Can it be said that such a nation is competent to govern itself? Has it ever governed itself? Nay, has it done so, peacefully, even for a single year? Can such a miscalled
democracy have an effective public opinion? With rulers shifting like the winds, what permanent policy can such
a government pursue“ (Mayer 1853, xi–xii).
18
„The war which broke out between the United States of North America and the Mexican Republic, in the spring of
1846, is an event of great importance in the history of the world. Profound peace had reigned among Christian nations, since the downfall of Napoleon; and, with the exception of internal discords in France, Belgium, Poland and
Greece, the civilized world had cause to believe that mankind would henceforth resort to the cabinet rather than
the field for the settlement of international disputes. The recent conflicts between the French and the Arabs in Algeria, and between the British and Indian races, have been characterized by ferocity and endurance. But, it will be
recollected these encounters took place between nations unequal alike in religion, morals, law, and civilization“
(Mayer 1848, 5).
19
„It was, thus, reserved for the Mexicans, whose blood is mixed with that of an Arab ancestry, to exhibit the spectacle of continual domestic broils, and, latterly of a positive warfare against a nation whose friendly hand was the first
to summon them into the pale of national independence“ (Mayer 1848, 6).
20
„The Spanish race, although it has achieved the most wonderful results in discovery, conquest, colonial settlement,
diplomacy, feats of arms, and success of domestic power, has proved itself, within the present century, to be one of
the few opponents of the progressive principles of our age … The blindness of national vanity was made more profound by the universal glare of progressive civilization that surrounded this doomed country, whilst superstitious
influences clogged every avenue to progress which have saved and regenerated both the parent and her colonies“
(Mayer 1848, 6–7).
21
„It may be urged by the apologists for Spain, that, being nearly as deep in moral, political and social degradation
as France was at the period of the revolution, she naturally contemplated such an event with horror, especially
when she remembered the sensitive and excitable race that peopled her vallies and sierras, and the likelihood that
the bloody dramas of Paris would be frightfully exaggerated in Madrid. But I still believe that the true cause will be
found more deeply seated, in the nature of the people; and that Spain, – made up as she is of many nations, incompetent for self-government, uneducated and bigoted,– will ever be content to find her ideal future in her traditionary past“ (Mayer 1848, 7).
22
„Mexicans are thus … grafts rather of the wild Arab on the American Indian, than of the Spanish Don on the noble
Aztec“ (Mayer 1848, 12–13).
46
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
jeho vnitřního politického života zasahovaly evropské mocnosti.23 Politickou alianci zpečetí rasové splývání obyvatel Mexika a Anglosasů.24
Představu, že by v Mexiku byla zavedena monarchie v čele s dynastií evropského původu, pokládal Brantz Mayer za absurdní a kontraproduktivní. Nic by nebylo v Mexiku méně populární. Proti
panovníkovi by se postavily (z různých důvodů) všechny složky mexické společnosti, církev, armáda i lid. Despotismus musí být maskován, nemůže se projevit v takto otevřené podobě státního zřízení.25 Naproti tomu francouzský diplomat Duflot de Mofras, který na počátku čtyřicátých
let zastupoval v Mexiku zájmy francouzského krále Ludvíka Filipa Orleánského, byl přesvědčen, že
zřízení monarchie v čele s evropskou dynastií je jediným lékem na neduhy země.26
Jenom málo myšlenek a postřehů, které učinil Brantz Mayer v souvislosti s rasovým složením mexické společnosti, se později neobjevilo v klasických pracích průkopníků západního rasového
myšlení. Mexiko se stalo první zemí, jejíž relativní úpadek a neschopnost vzdorovat vnějším výzvám moderní doby bylo možno přičíst rasovému míšení a degeneraci. Mexiko nebylo domorodým státem. Založili jej Španělé, civilizovaný a křesťanský západní národ, který zároveň mohl stavět na troskách místní rozvinuté indiánské civilizace.27 Mexiko mělo značné zásoby stříbra
a ohromný zemědělský potenciál.28 Jeho geografická poloha neměla ve světě obdoby.29 Přesto
23
„Indeed, in all her vicissitudes, in what has Mexico exhibited the slightest symptom of constancy, save in her deep,
immedicable hostility to our Union? If this were a mere abstract, sapless dislike, – a sort of hereditary hatred like
that between France and England or between the Genoese, the Tuscans and the Neapolitans – we might pass it
over and trust to Time to make us better friends; but this animosity is growing into an active, untiring, energetic,
agent of annoyance, until we see no possible termination to our difficulties but such authoritative interposition as
will convince Mexico that this Union means to maintain its station as head of the American governments, and is resolved to put an end forever to the idea of European interference in the affair of our Continent. This is a policy that
should be adopted, and, if successfully pursued, would unquestionably terminate in a firm alliance between the
two Republics and the formation of a treaty, offensive and defensive, which secure our perpetual amity“ (Mayer
1853, xii).
24
„But if it be the Divine fiat that we are to interfere in Mexicans politics, and that the various bloods of the Mexican
race are finally to mingle with the mighty stream of the Anglo-Saxon, which seems destined to fill every vein and
artery of this mighty Continent, then, assuredly, will our distracted neighbors, at length, secure to their country
tranquility, progress, and glory“ (Mayer 1853, xv).
25
„The notion, broached in European and American papers, that Mexico is willing to establish a monarchy and receive a royal scion of some European house to grace her throne, is only one of the thousand ridiculous surmises
that are hazarded by blundering paragraphists. Nothing can be more unpopular in Mexico with all classes than the
hint of monarchy, save perhaps, a suggestion to fill the throne with a French or Spanish Prince. No one would venture on so perilous an eminence. The Church and the Military would oppose the scheme as inimical to their present
power; – the People would oppose it as at variance with the spirit of their Revolution. The throne would soon be
hewn to a block. Despotism in Mexico must be masked, as it is wherever it exists in this century“ (Mayer 1853, xii–
xiii).
26
V roce 1834 vyjednával o zavedení monarchie v Mexiku v Londýně mexický ministr (který se později přidal
k texaským separatistům) Manuel Lorenzo Justiniano de Zavala y Sáenz. José María Gutiérrez de Estrada, senátor za
Yucatan, vydal v roce 1840 knihu propagující tuto myšlenku a o dvacet let později se podílel na pozvání Maxmiliána
Habsburského do země (Duflot de Mofras 1844, 29–30).
27
„But Mexico, as at present constituted, is an exceedingly small white civilized nation, if we exclude her four and
a half millions of Indians“ (Mayer 1853, 75).
28
Eugène Duflot de Mofras napsal v roce 1844: „Avec des ressources métalliques si abondantes, il semblerait que le
Mexique dût jouir d’une immense prospérité; mais les finances, base fondamentale de tout gouvernement, sont
dans l’état le plus pitoyable“ (1844, 61).
29
„The geographical position of Mexico, when considered in connexion with its agricultural riches and metallic
wealth, is perhaps the most remarkable in the world. A comparatively narrow strip of land, possessing all the climates of the world, is placed midway between the two great bodies of the northern and southern continents of
America, and midway, also, between the continents of Europe and Asia. In its central region it extends only five or
47
Ivo Budil
bylo v polovině devatenáctého století příkladem státu, který navzdory značnému přírodnímu
a lidskému potenciálu selhal (failed state).30 Finanční situace Mexika se od vyhlášení nezávislosti
v srpnu 1821 viditelně zhoršovala.31 Státní dluh, který činil před rokem 1821 42 miliónů dolarů, se
do roku 1849 zvýšil na necelých 150 miliónů dolarů.32
V době španělské hegemonie dosáhla výuka hornictví (Real Seminario de minería), botaniky (Jardín Botánico) a krásného umění (Escuela de Bellas Artes) v Mexiku vysoké úrovně. To se změnilo.
Počátkem čtyřicátých let devatenáctého století leželo vysoké školství v zemi v troskách. Pro potřeby vzdělávání bylo v roce 1846 vyčleněno necelých třicet tisíc dolarů, zatímco armáda
a námořnictvo si nárokovaly dvaadvacet miliónů (Smith 1919, 14). Navzdory astronomickým výsix hundred miles from the Atlantic to the Pacific, while, at its southern end, it is swiftly crossed by means of its rivers or by railways, which, it is alleged, may be easily constructed. In the midst of this unrivalled territory, in the lap
of the great plateau or the table land, and far removed from unhealthy coasts, lies the beautiful city of Mexico,
a natural focus of commerce, wealth and civilization. Such a picture of natural advantages cannot but strike us with
admiration and hope. If ever there was a capital destined by nature to form the centre of a great nation, if not to
grasp at least a large share of the North American, European, South American and Oriental trade, it unquestionably
is the city of Mexico. Raised as she is far above the level of the sea and inaccessible by rivers, the development of
her destiny may be postponed until genius shall inlay her valleys and ravines with railways, and thus connect her
forever with the two coasts. But can we doubt that this mechanical miracle will be performed? It is not for us to say
whether it shall be the work of the present generation, or of the present race in Mexico. It seems to be the law of
nature that nations, like men, must advance or be trodden under foot. The vast army of industrious mankind is ever
marching. Nor can we doubt that unless Mexico learns wisdom from the past, and, abandoning the paltry political
strife which has hitherto crushed her industrial energy, follows in the footsteps of modern civilization, her fate will
be sure and speedy. The attention of the world is now riveted upon this region as the natural mistress of the Atlantic and Pacific. If Mexico covers the eastern and western slopes of her Cordillera with an intelligent, progressive and
peaceful population, invited from abroad to amalgamate with her own races under the operation of permanent
laws and wholesome government, the change may be slow and her power may be preserved. But if she will persist
in the mad career of folly which has characterized her since her independence, she will not be able to resist the
gradual and inevitable encroachments from the north, from Europe, and from the new establishments which are
rapidly growing up on the Isthmus of Panama. These new foundations, based on the incalculable wealth of California will be fostered by means hitherto undreamed of in the wildest commerce of the world, and unless Mexico shall
avail herself of their salutary monitions they will finally absorb both her people and her nationality“ (Mayer 1853,
104–105).
30
„Every reader who has accompanied us thus far in studying the history, geography, resources, and character of
Mexico, will scarcely require to be told why it is that the nation has continued disorganized and become impoverished in the midst of such abundance as has been lavished upon it by the beneficence of God … Impoverished,
haughty, uneducated, defiant, bigoted, disputatious, without financial credit, beaten in arms, far behind the age in
mechanical progress or social civilization and loaded with debt, Mexico presents a spectacle in the nineteenth century, which moves the compassion of reflective men even if it does not provoke the cupidity of other races to wrest
from her weak grasp a region whose value she neither comprehends nor develops. This compassion is the result of
a genuine sympathy with the true patriots who really love their country and know its worth, but whose numbers
are too few to cope with the scandalous intriguers and ambitious soldiers by whom the nation has hitherto been
converted into a gambling table and its money and offices into prizes“ (Mayer 1853, 155–156).
31
Brantz Mayer zaznamenal, že v roce 1809, v době španělské koloniální nadvlády, činily příjmy země 14 450 000
dolarů, zatímco výdaje 6 147 000 dolarů. Koloniální správa tak hospodařila před vyhlášením nezávislosti
s úctyhodným přebytkem 8 303 000 dolarů (Mayer 1853, 95). V roce 1825 překročily státní výdaje samostatného
Mexika 17 100 000 dolarů. Ačkoliv v následujících letech výdaje poněkud poklesly (1826 16 6666 463; 1827 až 1828
to bylo 13 363 098; 1828 až 1829 15 604 000), v letech 1830 až 1831 dosáhly 17 438 000 dolarů, v následujícím roce 22 392 000 a v době diktatury Santa Anny 25 222 304 dolarů (Mayer 1853, 108–109). Miguel Lerdo de Tejada
uváděl pro rok 1856 následující rozpočet země: Příjmy – 15 miliónů dolarů, výdaje – 25 miliónů dolarů, deficit – 10
miliónů dolarů (Tylor 1861, 249). Podle Edwarda Burnetta Tylora dosahoval roční příjem katolické církve v Mexiku
(jejímž byl Tylor pocházející z kvakerské rodiny ostrým kritikem) 10 miliónů dolarů (Tylor 1861, 286). Celkový majetek církve činil v roce 1844 90 000 000 dolarů (Mayer 1853, 133).
32
Detailní struktura mexického dluhu, viz Mayer 1853, 110–111.
48
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
dajům se armáda během válek s Texasem, Spojenými státy americkými a odbojnými indiánskými
kmeny (Komanči, Apači) projevila jako značně neefektivní síla.33 Za institucionální a ekonomický
úpadek a rozklad mexické společnosti po vyhlášení nezávislosti byl činěn odpovědným rasový
faktor. Rozpor mezi okázalou hegemonií armády v Mexiku a její skutečnou výkonností
a užitečností pro společnost byl příznačný pro země, které nebyly dobře připraveny pro přijetí
modernity.34 Musely proto v první fázi vytváření nové hierarchie světového systému
v devatenáctém století podlehnout svým západoevropským a severoamerickým soupeřům. Rasová imaginace, která představovala symbolický komentář a legitimizační strategii doprovázející
tuto redistribuci globální moci, jim proto přiřkla stigma rasové podřadnosti.
Koloniální činovník Miguel Bataller řekl, že „největším trestem pro Mexičany je odsoudit je
k tomu, aby si vládli sami“ (cit. Mayer 1853, 157). Don Francisco Lerdo prohlásil v roce 1847, že
Mexiko postrádá národního ducha, protože není národem (Mayer 1853, 157). Brantz Mayer argumentoval ve svém obšírném pojednání o stavu Mexika, že příčinou neexistence národní
soudržnosti je rasová heterogenita mexického obyvatelstva (Mayer 1853, 157). Ze 7 627 000 obyvatel republiky tvoří přibližně 4 300 000 indiáni, dva milióny jsou míšenci nebo černoši35 a zbytek,
kolem jednoho miliónu, představují běloši, kteří sami jsou ovšem značně smíšeného původu.36
Pouze sedm set čtyřicet tisíc lidí v Mexiku získalo alespoň elementární vzdělání. Indiáni, většina
obyvatel Mexika, nejsou civilizovaní.37 Nežijí většinou v divokém stavu a jsou submisivní, ale jejich
integrace do moderní společnosti je povrchní a založena na pouhé nápodobě, nikoliv autentickém osvojení. Pro republiku nejsou žádným přínosem.38 Ani od míšenců nelze očekávat pochopení pro zastupitelský systém.39 Jak ukázaly nedávné válečné události, indiáni a míšenci jako příslušníci armády neprojevují patriotického ducha.40 Jedinou naději Mexika reprezentují běloši.41
Spojené státy americké neučinily podle Brantze Mayera chybu spočívající v sociální a politické
33
V době, kdy měla mexická armáda dvacet tisíc mužů, žily v zemi dvacet čtyři tisíce důstojníků (Smith 1919, 8; Duflot
de Mofras 1844, 20).
34
„Le Mexique est soumis aux intriques de sept à huit mille officiers ; et tandis que, par l’extension immodérée du
vote, les États-Unis se voient menacés de tomber sous le joug de la populace (Mob domination), cette belle
contrée, si heureuse et si opulente lorsqu’elle s’appelait la Nouvelle-Espagne, est aujourd’hui courbée sous le
despotisme militaire“ (Duflot de Mofras 1844, 21).
35
Mexiko zrušilo otroctví 15. září 1829.
36
„But when we remember the various races that have overrun, resided in, ruled, and incorporated themselves with
Spain, we cannot be surprised at detecting so many and diverse characteristics in Mexico. The Celti-gallic, CeltIberian, Carthagenian, Roman, Vandalic, Visigothic, and Moorish blood have mingled again in Mexico and Peru
with the Indian, and in some cases have been dashed even with the Negro“ (Mayer 1848, 12).
37
Místní etnická terminologie měla silný rasistický potenciál. Běloši a kreolové se nazývali gente de razón („rozumní
lidé“), zatímco indiáni byli gente sin razón („lidé bez rozumu“).
38
„The Indians, therefore, regarded as a political or social element in a democracy, are not fairly to be valued as integral constituencies of the Mexican republic“ (Mayer 1853, 158).
39
„Nor can we justly expect its comprehension and correspondent adherence or practice from the unenlightened
Mixed Races, especially when those races do not derive their origin, exclusively, from pure white stocks, but are
formed by a medly mosaic of Indian, African, Oriental and Spanish“ (Mayer 1853, 158).
40
„The great body of the army is of course composed either of Indians or mixed breeds, and the idea of nationality in
its high love of a loveable country, does not in all probability, animate or inspire these classes in the hour of danger. They did not fight with a common or an understood purpose. They were rather forced mercenaries than patriots. It was not a war of enthusiasm“ (Mayer 1853, 118).
41
„The hope of Mexico must, therefore, repose in the whites alone; and, on this class we might confidently rely as the
nucleus around which future numbers and civilization would gather, if we found them orderly, free, united and firm
in adherence to their constitution modified by the indispensable addition of religious liberty and the speedy as
well as inflexible administration of justice“ (Mayer 1853, 158).
49
Ivo Budil
integraci indiánů a černochů. Americká společnost se proto řídí rozumem, a nikoliv vášní nebo
instinkty: „Nemáme než svobodu a prostor, půdu a volnost.“42 Příčiny lze nalézt v původní koloniální politice. Zatímco Španělé dobývali a usilovali o rychlý zisk, Angličané vsadili na zábor
a rozvoj.43 Brantz Mayer dával do kontrastu amerického vojáka, který žije pro praktickou svobodu
a pokrok, a mexického válečníka, jehož údajný „islámský fatalismus“ (způsobený příměsí maurské
krve) z něj činí nástroj vojenského despotismu a který podléhá instinktům.44 Rasové míšení způsobilo, že v mexické povaze neexistuje zdravá rovnováha mezi intelektem a vášní.45
Mexická vláda proto musí provádět aktivní proimigrační politiku a přilákat ke svým břehům přistěhovalce z Evropy, zejména z Německa, Irska, Francie, Anglie, Itálie a Španělska, kteří vytvoří
žádoucí etnickou homogenitu, jež je základem životaschopných demokratických institucí.46 Zkrachovalá španělská kolonie bez lidu a národa tak bude následovat velký příklad Spojených států
amerických.47
42
„We were all of one blood, and did not fall into the error of amalgamation with Indians and negroes. We were
controlled by reason and not governed by passions or instincts. We had nothing but liberty and space; soil and
freedom“ (Mayer 1853, 160).
43
„Conquest and rapid Fruition, – was the maxim of Spain; Occupation and Development, – the policy of England.
The eager Iberian was prompt and headlong in the adventurous life of discovery. The cautious Anflo Saxon followed in his steps, ready to glean and replant the fields that had been hardly reaped of their virgin harvests“ (Mayer 1853, 160).
44
„One lives for practical liberty and progress, the other’s existence is a mere strife for bread under military despotism. A Mahomedan fatalism – derived, perhaps, from his Moorish kindred – tinges the nature of a Mexican, and the
impulsive blood of a tropical climate subjects him almost exclusively to his instincts. Hence Spanish wars have been
long and sanguinary butcheries, while their civil dissensions are feted ferment of corruption“ (Mayer 1848, 133).
45
„An equipoise between intellect and passion is alone deficient in the nature of the Mexican people, for the savage
has not been entirely extirpated from the mingled blood of Indian and Spaniard“ (Mayer 1848, 134).
46
„The obvious policy of Mexico, under existing circumstances, is to exhibit a firm, constitutional, orderly, peaceful
aspect, which, together with her manifold allurements of soil, climate, and geographical situation, will gradually attract to her shores the eager multitudes who are seeking a new home in America … Such meritorious emigrants will
not populate Mexico unless she demonstrates her capacity for order and security; and, without these accessions,
we have shown that Mexico never will, as she does not now, possess a republican People. She must cultivate the
civil idea; she must abandon her military parade; she must discard her habitual bombast and grandiloquence; she
must banish the despots who have debauched and plundered her; she must reform her social life and learn to believe that there are other pleasures worthy the notice of men besides gambling, bull baiting and cock fighting; and,
above all, she must establish religious liberty. It is an absurd idea that nationality can be preserved by enforcing
Catholicity by virtue of the constitution“ (Mayer 1853, 160–161).
47
„When an orderly and firm government shall have been established, Mexico will be refreshed continually by the
energizing blood of a hardy, industrious and enterprising white race from beyond the sea. Germany will send her
sons and daughters; Ireland, France, England, Italy and Spain will contribute theirs. The various nations, mingling
slowly by marriage with the white Mexicans, will amalgamate and neutralize each other into homogeneous nationality. Mexico may thus gradually congregate a People. The language of the country will, in all likehood, be preserved; for the white natives who now speak Spanish will of course form, for many years, the bulk of the population, and when they die, their offspring and the offspring of the emigrants will know but one tongue. There will
thus be no violent extirpation of races; but a slow and genial modification. Modern inventions, arts, tastes, science,
emulation, new forms of thought, new modes of development, will be introduced and implanted by these emigrants. The million of white men, and the two millions of mestizos, will become more prosperous under the increased trade and industry of the nation. A good government will be ensured, for the hardy emigrants fly from the
political oppression and poverty of the old world to enjoy peaceful liberty in this. There is nothing in this scheme of
progress to which a good man or a republican can object, and if Mexico is sincere in her professions of democracy,
and not merely anxious to preserve intact the fragments of a ruined Spanish colony, without a people and without
nationality, she will imitate the example of the United States and welcome to her vallies and mountains all who are
willing to approach her in the name of order, labor, and liberty. But if she stubbornly adheres to her stupid selfseclusion, and bars the portals of her splendid empire with the revolutionary impediments that are annually scat-
50
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
Koloniální společnost v Mexiku prodělávala ve druhé polovině osmnáctého století relativně dynamický rozvoj. Území Nového Španělska se prakticky zdvojnásobilo díky přičlenění rozsáhlých
plání, pouští a horstev dnešního Jihozápadu Spojených států amerických a tichomořského pobřeží Kalifornie. Rozšířila se plocha obdělávané půdy, otevíraly se nové doly na zlato a stříbro, rostla
výroba textilu, keramiky a železa a plynule se zvyšoval navzdory morovým epidemiím počet obyvatel. Zatímco v roce 1670 činil výnos mexického hornictví 3 300 000 pesos, roku 1804 to bylo
27 000 000 pesos. Koncem osmnáctého století se těžba mexického stříbra blížila celkové produkci ve zbytku světa (Kašpar 1999, 142). Když Mexiko navštívil v roce 1803 Alexander von Humboldt, byla to bohatá a perspektivní země s výraznými sociálními rozdíly (Kašpar 1999, 145).
Oproti rodilým Španělům (gachupines), tvořícím vládnoucí oligarchii, se vymezovali zámožní
kreolové (creoles), kteří byli otevření vůči novým idejím osvícenství a patriotismu. Řada kreolů
působila jako duchovní a mohla tak bezprostředně ovlivňovat široké vrstvy (Smith 1919, 7). Oslabení mocenských struktur koloniální správy, výrazný pokles prestiže Španělska v očích kreolů, vliv
radikální ideologie osvícenství, ohlas Americké a Francouzské revoluce a napoleonských válek
a bouřlivý, nerovnoměrný a chaotický rozmach mexické společnosti, která přerůstala svými aspiracemi a sebevědomím tradiční rámec koloniálního provincionalismu, vytvářely explozivní směs.
Mexická revoluce, která vyústila do vyhlášení nezávislosti, byla především vzpourou creoles proti
gachupines (Mayer 1848, 17–18). Volání po nezávislosti Mexika se ozývalo od devadesátých let
osmnáctého století. Místokrál José de Iturrigaray si po pádu španělské monarchie uvědomil křehkost svého postavení. Hodlal umožnit větší podíl kreolů na vládě a svolat národní kongres. Oligarchie se cítila ohrožena. Místokrál byl 15. září 1808 sesazen a společně s některými vůdci kreolů
uvězněn (Smith 1919, 30–31). Tento krok radikalizoval kreoly. Náležel mezi ně kněz Miguel Hidalgo y Costilla, ve kterém mnozí jeho stoupenci viděli mexického Washingtona, ale jenž připomínal
spíše odbojné duchovní ve Vendée. Hidalgo připravoval spiknutí, ale byl prozrazen. V neděli
16. září 1810 vyzval v Dolores místní indiány a mestice, aby vedli svatý boj proti „špatné“ vládě,
která se spojila s „bezbožnými“ Francouzi. Ve skutečnosti šlo o vyhlazovací válku vedenou proti
gachupines. Nakonec byl Miguel Hidalgo y Costilla poražen a 30. července 1811 popraven.
Povstali však noví vůdcové, Rafael Iriarte, Tomás Ortiz nebo José María Morelos. V zemi propukl
spor o liberální ústavu, kterou přijaly španělské kortesy v Cádizu v březnu 1812 a již posléze Ferdinand VII. zrušil. Do roku 1819 se vládním vojákům podařilo většinu ohnisek revolty zdolat. Revoluce ve Španělsku v roce 1820 oživila liberální konstituci. Lidé se obávali propuknutí nové občanské války a oligarchové dospěli k názoru, že jejich privilegované postavení se podaří nejlépe
udržet v samostatném státě (Smith 1919, 32–33). Podpořili proto plukovníka Agustína de Iturbidu, který 24. února 1821 zveřejnil Plán z Igualy (Plan de Iguala). Země by se podle něj stala nezávislým státem a konstituční monarchií v čele s panovníkem z bourbonského rodu a výlučným
postavením katolické církve (Smith 1919, 33). Španělský místokrál Juan O‘Donojú podepsal
s Iturbidem 24. srpna 1821 Smlouvu z Cordóby (Tratado de Córdoba) a 27. září 1821 vstoupil
Agustín de Iturbide s trikolórou a v čele armády triumfálně do hlavního města. Došlo k roztržce
se Španělskem, které vyhlášení nezávislosti odsoudilo. Iturbide byl 21. července 1822 korunován
mexickým císařem.
Nový režim, s nímž bylo spojováno až utopické očekávání, se záhy dostal do vážných finančních
potíží a byl vnitřně rozvrácen frakčními boji. Kongres označil císaře za vlastizrádce a Agustín de
Iturbide 20. března 1823 abdikoval. Když se o rok později vrátil z britského exilu do vlasti, kterou
chtěl hájit před očekávanou španělskou invazí, byl zatčen a 19. července 1824 v Padille zastřelen.
tered over the republic, she will break the beautiful promise given to humanity in the success of her revolution“
(Mayer 1853, 161–162).
51
Ivo Budil
Politický život země ovládli republikáni, kteří 4. října 1824 vyhlásili federativní republikánskou
ústavu, inspirovanou uspořádáním Spojených států amerických (Kašpar 1999, 166–167). Sami
však byli rozštěpeni na centralisty, kteří se vesměs hlásili k zednářství Skotského ritu starého
a přijatého, a federalisty, kteří byli příslušníky Yorského ritu.48 Prvním prezidentem Mexické republiky byl zvolen počátkem roku 1825 Nicolás Félix Fernández (známý rovněž pod jménem Guadelupe Victoria). V úřadu jej vystřídal Vicento Guerrera, za jehož vlády bylo v letech 1827 až
1828 z Mexika vypovězeno množství zde žijících Španělů (gachupines). Mnozí odcházeli dobrovolně a sebou si odnášeli i nemalé finanční prostředky, znalosti a dovednosti.49 Byl to typický
problém dekolonizace. Země úbytek movitých a vzdělaných občanů brzy pocítila.50 Nedostatek
kapitálu se záhy projevil na dramatickém úpadku těžby drahých kovů. Zatímco v roce 1804 činila
hodnota produkce mexického stříbra 26 130 971 piastrů a zlata 959 030 piastrů, roku 1838 to
bylo 1 088 520, respektive 60 000 piastrů (Duflot de Mofras 1844, 46–47).
Opozice se rozhodla podpořit ministra války Manuela Gómeze Pedrazu, konzervativního federalistu, který získal značnou prestiž. I když Pedraza zvítězil v prezidentských volbách, radikálové
Lorenzo de Zavala a Antonio López de Santa Anna přinutili Kongres, aby změnil své předchozí
rozhodnutí a za prezidenta vyhlásil opět Fernándeze (Smith 1919, 41). Antonio López de Santa
Anna proslul v roce 1829, kdy byl vyslán proti španělskému expedičnímu sboru, který se vylodil
na pobřeží. Ačkoliv byli španělští vojáci vyčerpáni pochodem a horečkou, u Tampica odrazili mexický útok. Poté však Španělé složili zbraně a Santa Anna byl označen za „zachránce vlasti“. Tento
voják, který náležel k nejvýraznějším postavám mexické historie devatenáctého století, měl nejvyšší ambice. „Kdyby mě učinili Bohem, přál bych si být něčím více,“ poznamenal jednou (cit.
Smith 1919, 42). Santa Anna byl mimořádně prohnaný a energický gambler, kterému dějiny nabídly (několikrát) možnost dosáhnout historické velikosti, již ale dokázal nanejvýš dovedně imitovat. Byl státníkem pouze díky „shodě okolností“, ale tuto „shodu“ často sám vyvolával. Jeden historik napsal, že Santa Anna nebyl pouze nevzdělaným, ale neschopen studia jako takového. Americký konzul Robert Blair Campbell, který se s ním setkal v Havaně, kde Santa Anna pobýval ve
vyhnanství, poněkud arogantně poznamenal, že v každé americké obci s alespoň tisíci obyvateli
by byl považován za slaboduchého (Smith 1919, 220).
Proti Guadelupu Victoriovi se postavil jeho vlastní viceprezident generál Anastazio Bustamante.
Prezident Nicolás Félix Fernández byl zastřelen a Bustamante zaujal od 1. ledna 1830 jeho místo
(Smith 1919, 43). Skutečným vládcem Mexika byl ale ministr financí Lucas Alamán. Tento politik,
který vzhlížel k Metternichovi, si v hospodářské politice nevedl špatně, neměl však nejmenšího
pochopení pro chod právního státu. V roce 1832 vypukla ozbrojená vzpoura ve Vera Cruz.
K rebelům se připojil Antonio López de Santa Anna, který se cítil odstaven. Byl vznesen požada48
Lóže hlásící se k Yorskému ritu zřídil v Mexiku první americký vyslanec (v letech 1825 až 1829) Joel Roberts Poinsett, který propagoval myšlenku federalismu (Duflot de Mofras 1844, 30).
49
Vystěhovalci z Mexika přinesli do Francie v letech 1828 až 1830 téměř čtyřicet pět miliónů franků. Pravděpodobně
výrazně vyšší částky byly převedeny do Spojených států amerických, Španělska a Velké Británie (Duflot de Mofras
1844, 39–40).
50
„Comme pour porter le dernier coup à la prosperité du Mexique, le congrès fédéral décréta, en 1827, l’expulsion
des Espagnols européens aux assassinats antérieurs. Avec eux disparurent les capitaux de l’industrie, les ressources
du commerce, la fortune du pays. Chassés par une loi parricide, les principaux négociants se réfugièrent à
l’étrangers et s’y fixèrent. D’opulents propriétaires, de hauts fonctionnaires, possesseurs de grandes richesses, les
envoyèrent en Angleterre, en France, en Espagne, aux États-Unis. Les exploitations importantes furent suspendues;
le sol si fertile du Mexique, ses trésors métalliques, son admirable position géographiques, ses ports sur les deux
Grands Océans devinrent en quelque sorte de stériles avantages; il ne resta à cette contrée appauvrie, pour
compenser ses désastres et ses fautes, qu’un mot vide et sonore, un simulacre de liberté“ (Duflot de Mofras 1844,
2).
52
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
vek, aby se prezidentské funkce ujal Manuel Gómez Pedraza, jehož volba byla roku 1828 zrušena.
Po několika střetech podepsali koncem prosince 1832 Anastazio Bustamante, Manuel Gómez
Pedraza a Antonio López de Santa Anna Smlouvy ze Zavalety, na jejichž základě Bustamante rezignoval. Nahradil jej Pedraza, který však po třech měsících předal moc Santa Annovi (Smith
1919, 45).
Nový prezident Antonio López de Santa Anna si za svého zástupce zvolil Valentína Gómeze
Faríase, vůdce radikálních federalistů, „fanatického demokrata a politického idealistu“ (Smith
1919, 45). Santa Anna, který se opíral především o armádu, chtěl získat přízeň nejbohatších vrstev. Stáhl se do ústraní na své venkovské sídlo ve Vera Cruz, nazývané Manga de Clavo, a nechal
volný prostor Faríasovi, který nezklamal a navrhl zrušit církevní a aristokratická privilegia a zřídit
systém laického vzdělávání. Tyto kroky oligarchy dostatečně vyděsily, takže přivítali, když se Santa Anna v dubnu 1834 vrátil z haciendy do úřadu a odvolal Faríase. Santa Anna následně získal
takřka diktátorské pravomoci. V říjnu 1835 Kongres zrušil republikánskou ústavu z roku 1824
a vyhlásil centralistickou konstituci. Antonio López de Santa Anna, který nastoupil cestu bonapartismu, byl jmenován prezidentem na deset let.
V severních regionech mexického státu, Kalifornii, Novém Mexiku a zejména Texasu, se osazovalo
významné množství přistěhovalců, které touha po volné půdě přilákala ze Spojených států amerických. Moses Austin získal 17. ledna 1821 povolení od tehdejší správy Nového Mexika
v Monterey založit první anglosaskou kolonii v Texasu.51 Imigrantů, kteří nebyli ochotni se asimilovat, neustále přibývalo. Anglosaství a kreolství se vylučovaly. Mexická vláda, která měla oprávněnou obavu ze separatismu mezi obyvateli provincie Coahuila a Texas, zakázala 6. dubna 1830
další přistěhovalectví ze severu. Napětí a animozita mezi mexickými úřady a anglosaskými kolonisty se zvyšovala. Osadníci se 26. června 1832 chopili zbraní a obsadili pevnost ve Velascu.
V prosinci 1832 byla sice uzavřena dohoda, ale v listopadu 1835 po zrušení mexické federální
ústavy a zřízení centralistické republiky vyhlásili severoameričtí osadníci v Texasu nezávislost
(Mayer 1848, 47). Mexické jednotky na území Texasu vedené generálem Martinem De Cosem
kapitulovaly (Chase 1850, 86–87). Soudobí pozorovatelé spontánně zdůrazňovali rasový ráz konfliktu mezi Mexičany a texaskými osadníky.52
Prezident Antonio López de Santa Anna dobyl s devíti tisíci vojáky Alamo hájené hrstkou povstalců (a poskytl heroickou látku k nesmrtelné legendě), ale v bitvě u řeky San Jacinto svedené
21. dubna 1836 mu texaští hraničáři vedení Samem Houstonem uštědřili těžkou porážku (Chase
1850, 87–88). „Napoleon Západu“, který byl následujícího dne zajat, podepsal 12. května 1836
smlouvu, podle níž měly mexické úřady vyklidit Texas a akceptovat hranici na řece Río Grande del
Norte (Chase 1850, 89–90). Mexická vláda nicméně Santa Annu prohlásila za sesazeného
a dohodu neakceptovala.
Francie, Velká Británie, Belgie a Spojené státy americké postupně uznaly nezávislost Texasu (Mayer 1848, 55). V září 1836 požádali reprezentanti texaských osadníků o přijetí do Spojených států
amerických. Vláda prezidenta Andrewa Jacksona však jejich návrh zamítla (Chase 1850, 97–98).
Do Mexika se po Santa Annově pádu vrátil v prosinci 1836 z francouzského vyhnanství Anastazio
51
Mexické úřady pokládaly kolonisty rovněž za vítaný prostředek k vytvoření nárazníkové zóny mezi mexickým osídlením a divokými indiány (Chase 1850, 83–84).
52
„But the Texans were more terrible upon the battle field, than any foes which that mixture of the European, Indian
and African race had yet attempted to subdue“ (Chase 1850, 96); „Principle is unknown in the administration of
public affairs, and if we except Gomez Farias, and a few other kindred spirits, the destiny of Mexico has been controlled by men who do not deserve the blessings of free institutions, and are unworthy of being associated with
the Anglo Saxon race“ (Chase 1850, 120).
53
Ivo Budil
Bustamante. Kongres jej 17. dubna 1837 dosadil do prezidentského úřadu. Vláda se potýkala
s velmi špatnou finanční situací. Nespokojená země upadala do anarchie. Francie Ludvíka Filipa
Orleánského požadovala zaplacení pohledávek svých občanů a vyhlásila 27. listopadu 1838 Mexiku válku. Francouzské loďstvo zablokovalo přístavy v Mexickém zálivu a vojáci obsadili pevnost
San Juan de Ulúa u Vera Cruz (Duflot de Mofras 1844, 70). Santa Anna, který se po krátkém pobytu ve Spojených státech amerických (během něhož se setkal s prezidentem Andrewem Jacksonem) opět usadil na své haciendě, dostal příležitost odčinit selhání v Texasu. V čele mexické armády řídil boje s Francouzi u Vera Cruz. Neuspěl, ale při ústupu utrpěl zranění, kvůli kterému mu
byla amputována noha. Jeho melodramatické prohlášení si získalo srdce Mexičanů. Zrodil se národní hrdina.
Anastazio Bustamante ztrácel podporu. Oligarchické kruhy hledaly vhodnou náhradu. Nabízel se
Antonio López de Santa Anna a generál Mariano Paredes. V srpnu 1841 vyvolali ozbrojenou
vzpouru. O dva měsíce později Bustamante kapituloval a Santa Anna se stal znovu prezidentem.
Egocentrický generál, budující si osobní kult, potlačil opozici a zvýšil daně. V roce 1842 vedl vojenskou expedici do Texasu, ale ničeho nedosáhl. Vydal alespoň v červnu 1843 dekret, podle něhož měli být všichni cizí státní příslušníci, kteří budou dopadeni na texaské půdě se zbraní v ruce,
popraveni. Americká vláda, jež tomuto znění velmi dobře rozuměla, protestovala s tím, že nemůže svým občanům bránit bojovat v zahraničí vzhledem k tomu, že mnozí Francouzi a Němci sloužili v revoluční armádě během války za nezávislost (Smith 1919, 70). Mexičané mezitím zjistili, že
mají Santa Anny opět dost. V listopadu 1844 musel ambiciózní generál čelit povstání, které jej
připravilo o moc. Uprchl, ale byl rozpoznán, zatčen a vypovězen na Kubu. Nový prezident José
Joaquín Herrera se snažil prostřednictvím dílčích reforem udržet v zemi stabilitu, ale o návrat
k federální ústavě z roku 1824 se nepokusil (Smith 1919, 55).
Sam Houston, prezident Texaské republiky, údajně uvažoval o připojení Oregonu a možná
i Nového Mexika a Kalifornie a vytvoření mohutného impéria, které by přilákalo i některé jižanské
otrokářské státy zneklidněné abolicionistickou rétorikou ozývající se na americkém Severu. Mezi
Spojené státy americké a Mexiko by se tak vklínil nový silný stát a rival (Smith 1919, 82–83).
V roce 1843 prohlásil britský ministr zahraničí George Hamilton Gordon, hrabě z Aberdeenu, že
Velká Británie by měla přimět mexickou vládu k respektování svrchovanosti Texasu výměnou za
to, že se zmíněný stát zřekne otrokářství (Mayer 1848, 56). Jednání o obchodní dohodě mezi Anglií a Texasem znepokojilo Spojené státy americké, které se obávaly nežádoucí konkurence
a pašování britského zboží na americký Jih (Mayer 1848, 63).53 Projev francouzského předsedy
vlády Françoise Guizota, že na západní polokouli je třeba obnovit mocenskou rovnováhu, byl
vyložen jako protiamerické vystoupení (Smith 1919, 89–90). Britský list Times důrazně doporučoval obnovení monarchie v Mexiku v čele s dynastií španělského původu (Smith 1919, 95). Kolovaly domněnky, že Velká Británie nebo Francie se připravují převzít Kalifornii (Smith 1919, 95).
Idea expanze jižním a západním směrem byla v americké společnosti populární a rozněcovala
patriotickou imaginaci. Třetí americký viceprezident Aaron Burr údajně připravoval v letech 1804
až 1807 v souvislosti se získáním Lousianny zřízení jižního impéria v údolí Mississippi, jehož součástí by bylo i území Mexika (Duflot de Mofras 1844, 25; Stewart 2011).
Amerika, o které básník Alexander Pope prohlásil, že ztělesňuje zemi na počátku bytí, přitahovala
od svého objevení utopickou imaginaci Západu, která na přelomu osmnáctého a devatenáctého
století nabývala etnické a rasové podoby.
53
V této době probíhaly rovněž obtížné rozhovory mezi Spojenými státy americkými a Velkou Británií o začlenění
a vymezení hranic Oregonu (viz Chase 1850, 32–54).
54
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
Francouzský literát Hector Saint John de Crèvecoeur strávil pětadvacet let v Severní Americe.
V předvečer Francouzské revoluce se pokusil spojit osvícenskou víru v pozitivní vliv svobodných
politických institucí a produktivní práce s úvahami o etnických procesech probíhajících v zámoří.
Vytvořil tak optimistickou vizi vzniku nové americké rasy, přinášející naději budoucího obrození
lidstva. Lidé jsou podle Crèvecoeura jako rostliny. Jejich charakter vyplývá z působení specifické
půdy a ovzduší. Není v nich nic, co by nebylo odvozeno ze vzduchu, který dýchají, z klimatu, jež
obývají, vlády, kterou poslouchají, náboženství, jež vyznávají, a zaměstnání, které vykonávají.54
Crèvecoeurovo dílo ukazuje, že v diskuzi o etnických a rasových kolektivních identitách
v desetiletí před vypuknutím Francouzské revoluce převládal tradiční enviromentalismus kontaminovaný Rousseauem.55 Biologický rasový esencialismus, který byl charakteristický pro politicky
asertivní rasové myšlení devatenáctého století a jenž se objevil v předrevolučních Pinkertonových
a Volneyových pracích, představoval stále relativně okrajový fenomén.56
Dílo Hectora Saint Johna de Crèvecoeura je dnes sice prakticky zapomenuto, ale zmíněný autor
náležel k vlivným a čteným myslitelům konce osmnáctého století. Jeho knihy vycházely ve Francii,
Spojených státech amerických, Velké Británii, Německu a Nizozemí. Narodil se 31. ledna 1735
v Caen jako Michel Guillaume Jean de Crèvecoeur v provinční aristokratické rodině, jejíž členové
zastávali různé magistrátní úřady.57 Vzdělání získal v místním jezuitském semináři (Collège du
Mont). V roce 1754 odešel do Anglie (jeho příbuzná žila v Salisbury), odkud se o něco později
přeplavil přes Atlantik do Kanady.58 V Québeku vstoupil jako dvacetiletý kadet do francouzských
koloniálních oddílů. Aktivně se zapojil do bojů sedmileté války, které probíhaly v Severní Americe.
V srpnu 1757 se účastnil ve vojsku proslulého francouzského vojevůdce Louise-Josepha de
Montcalma vítězného střetu u Fort William Henry (Crèvecoeur 1883, 11). Tato dramatická epizoda, kterou zachytil James Fenimore Cooper v románu Poslední Mohykán, byla poznamenána masakrem britských vojáků, kteří pod ochranou dohodnutého příměří opouštěli pevnost, algonkickými bojovníky. Louis-Auguste Le Tonnelier, baron de Breteuil, jenž právě v této době začínal
svoji pestrou politickou dráhu, doporučil Crèvecoeura ministrovi války k udělení hodnosti poručíka 2. praporu Sarrského pluku. Breteuil zdůraznil, že Crèvecoeur vyniká inteligencí
a dělostřeleckými schopnostmi (Crèvecoeur 1883, 13). Budoucí slavný mořeplavec Louis-Antoine
de Bougainville, který sloužil v Severní Americe jako kapitán dragounů a Montcalmův pobočník,
se vrátil do Francie, aby připomněl odpovědným osobám význam a nepostradatelnost kolonie
pro francouzské zámořské impérium. Při této příležitosti Bougainville předložil Ludvíku XV. mapu
kanadského vnitrozemí, kterou vytvořil Crèvecoeur (1883, 14–15). Zmíněný rodák se účastnil tažení Sarrského pluku v letech 1758 a 1759, ale v roce 1760 se na rozdíl od jiných vojáků poražené
francouzské armády do vlasti nevrátil. Místo toho se nejdříve usadil na břehu řeky Hudson ve
54
„Men are like plants; the goodness and flavor of the fruit proceeds from the peculiar soil and exposition in which
they grow. We are nothing but what we derive from the air we breathe, the climate we inhabit, the government we
obey, the system of religion we profess, and the nature of our employment“ (Crèvecoeur 2002, 23).
55
„Those who live near the sea, feed more on fish than on flesh, and often encounter that boisterous element. This
renders them more bold and enterprising; this leads them to neglect the confined occupations of the land“ (Crèvecoeur 2002, 23).
56
Crèvecoeur v jedné zmínce o indiánech napsal, že příslušníci této rasy, kteří podléhají chorobám, proti nimž jsou
Evropané odolní, neobstojí před „evropským géniem“. Nicméně pokud se usadí a opustí lovecký způsob života,
mohou se přizpůsobit nárokům a požadavkům civilizace (Crèvecoeur 2002, 45).
57
Jeho příbuzný Paul-Jacques Malouin (1701–1777) byl profesorem Collège de France a Jardin du Roi, členem Académie des sciences et médecin de la Reine a průkopníkem moderní chemie. Crèvecoeurova genealogie od počátku sedmnáctého století (viz Crèvecoeur 1883, 287–289).
58
Ještě během pobytu na Britských ostrovech navštívil krátce po katastrofálním zemětřesení 1. listopadu 1755 zničený Lisabon (Crèvecoeur 1883, 6).
55
Ivo Budil
státě New York a změnil si jméno na Saint John, poté přesídlil do Pensylvánie a nakonec vysušil
a obdělával půdu na své farmě v Greycourtu59 ve státě New York. Zpočátku se snažil skrýt svůj
francouzský původ.60 Ve třiceti čtyřech letech založil rodinu.61 Vedl prostý rurální život hodný
amerického Hésioda, který později oslavil v Listech amerického farmáře. Hospodářsky prosperoval. Crèvecoeur podnikal dlouhé výpravy do málo prozkoumaného a divokého vnitrozemí. V roce
1767 navštívil Jamajku a Bermudy. Kriticky se vyjadřoval o otrokářství – i když sám práce otroků
využíval (Crèvecoeur 1883, 49–51).
Přiblížila se válka za nezávislost. Ve společnosti rostlo napětí. Crèvecoeur měl mezi Angličany
a roajalisty přátele a věřil v možnost smíru. Násilí jej znechutilo. Jeho dům byl vypálen indiány
v anglických službách. Crèvecoeur se rozhodl odcestovat do Francie. Jeho matka byla již po smrti
a otec dosáhl věku osmdesáti let. Na cestu se vydal v dubnu 1779 společně se svým starším synem. Požádal generála George Washingtona o vydání potřebných dokladů a velitele anglické
armády Henryho Clintona o svolení navštívit New York (Crèvecoeur 1883, 56). Ve zmíněném městě byl Brity zatčen na základě podezření z vyzvědačství. Po propuštění odplul 1. září 1780 do
Dublinu. V květnu následujícího roku dorazil Crèvecoeur do Londýna. Zde prodal nakladateli za
třicet liber rukopis své nejznámější knihy Listy amerického farmáře.62
V srpnu 1781 konečně Hector Saint John de Crèvecoeur vstoupil do bran Caen. Ve Francii se seznámil s markýzem Étiennem-Françoisem Turgotem, starším bratrem proslulého fyziokrata
a reformního ministra soumraku ancien régime. Turgot jej přiměl, aby uveřejnil v lednu 1782 pod
pseudonymem Normanno-Americanus krátké pojednání o pěstování brambor (Crèvecoeur 1883,
67). Crèvecoeur navštívil v Turgotově doprovodu Paříž, kde se setkal se slavným přírodovědcem
Buffonem, švýcarským bankéřem Neckerem, Liancourtem, Breteuilem, Rohan-Chabotem,
d‘Alembertem, Delillem, La Harpem, Marmontelem, Suardem, Grimmem, Ruilhièrem, vévodou de
La Rochefoucauldem, Françoisem Alexandrem Frédéricem, vévodou de La RochefoucauldemLiancourtem, Targetem a Brissotem. Především díky hraběnce d‘Houdetotové, manželce hraběte
Clauda Constanta Césara d‘Houdetota, navštěvoval mnohé pařížské salóny, galerie a učené společnosti. Byl pověřen, aby pro ministra námořnictva Charlese Eugèna Gabriela de La Croix, markýze de Castriese, sepsal zprávu o stavu severoamerických osad (Crèvecoeur 1883, 78).
Hector Saint John de Crèvecoeur byl 22. června 1783 jmenován francouzským konzulem v New
Yorku, kam dorazil 19. listopadu 1783 krátce předtím, než město definitivně opustili Angličané
(Crèvecoeur 1883, 85). Během války byla jeho farma zničena. Žena zemřela a po dětech nebylo
stopy. Po usilovném pátrání je nalezl v Chesteru. Země se postupně vzpamatovávala z ničivé války. Začala se rozvíjet místní výroba osvobozená od britského merkantilismu. Britové uzavřeli své
přístavy pro americké zboží. Ke zklamání emancipovaných kolonií Francie, bývalý spojenec, následovala jejich příkladu. Velká Británie si nicméně dokázala udržet nadále dominantní postavení
v hospodářském životě Spojených států amerických. Markýz de Moustier, francouzský vyslanec,
napsal v roce 1788, že Anglie ztratila pouze právo jmenovat vládu (Crèvecoeur 1883, 97). V této
situaci se Crèvecoeur snažil zastupovat v Severní Americe francouzské zájmy a podporovat vzájemný obchod. Zejména kvalitní americké dřevo pro konstrukci lodí mělo strategický význam
59
Místo bylo známo rovněž pod názvem Pine-hill. Jeho přesná lokalizace je nejistá (Crèvecoeur 1883, 24).
60
Crèvecoeur se vydával za syna anglického presbyteriána (Crèvecoeur 1883, 18, 32).
61
Crèvecoeurova manželka, rodilá Američanka, se za svobodna jmenovala Mehetable Tippet. Svatba proběhla ve
Westchesteru 20. září 1769. Crèvecoeur měl dceru Francès (narozena 14. prosince 1770) a dva syny (GuillaumeAlexandre, narozen 5. srpna 1772, Philippe-Louis, narozen 22. října 1774; Crèvecoeur 1883, 23).
62
Kniha vyšla poprvé v roce 1782 v Londýně; ve Francii byla vytištěna v letech 1784 a 1787; americké vydání bylo
pořízeno roku 1793 ve Filadelfii. Dílo bylo přeloženo do holandštiny a němčiny (1784, 1788–1789).
56
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
(Crèvecoeur 1883, 101–102). V roce 1784 doprovázel Lafayetta během jeho pobytu ve Spojených
státech amerických. V červnu 1785 se Crèvecoeur vypravil na palubě lodi Courrier de l’Europe do
Francie. Do Severní Ameriky se vrátil na jaře 1787. Na Lafayettovo doporučení jej přijal prezident
George Washington. Byl zvolen členem Americké filozofické společnosti. Stát Vermont udělil
Crèvecoeurovi čestné občanství (Crèvecoeur 1883, 138–139).
Americký vynálezce John Fitch se obrátil na Crèvecoeura jakožto představitele francouzské vlády
s žádostí o podporu při vývoji parního stroje určeného pro pohon lodí. Crèvecoeur napsal
9. ledna 1788 vévodu d‘Harcourtovi, který předal jeho list ministru námořnictva hraběti de La
Luzernovi. Francouzská vláda prosbě vyhověla (Crèvecoeur 1883, 151–153).63 V roce 1788 přijel
do New Yorku budoucí vůdce girondistů Jacques Pierre Brissot, který se dobře znal
s Crèvecoeurem z Francie.64 Crèvecoeurova dcera se 13. dubna 1790 vdala v kostele Saint-Pierre
v New Yorku za francouzského diplomata Luise-Guillauma Ottu.65 Přítomen byl Thomas Jefferson.
Záhy poté, 31. května 1790, se Crèvecoeur odebral na lodi Washington do Francie. Ameriku již
nikdy nespatřil.
Ve Francii mezitím padla Bastila a byla vyhlášena Deklarace práv člověka a občana. Zemi vládlo
jménem krále Národní shromáždění. Crèvecoeur byl obezřetným. Nevydal se do Paříže, ale prakticky celý rok 1791 strávil v Normandii, kde v Lemoyne studovali oba jeho synové. Nakonec se
sice usadil v hlavním městě, ale vyhýbal se politickému životu. Pravděpodobně na Lafayettovu
přímluvu si neustále prodlužoval dovolenou, která mu byla jakožto konzulovi udělena (Crèvecoeur 1883, 168). Na základě dekretu z 19. prosince 1792 byli odvoláni všichni francouzští diplomaté působící ve Spojených státech amerických. Crèvecoeur, kterému docházely prostředky, se rozhodl požádat o penzi. Své syny odeslal raději ze země. Když do Paříže přijel v srpnu 1794 nový
americký vyslanec (a budoucí prezident) James Monroe, dělal mu Crèvecoeur společnost.
V květnu 1795 odešel za synem do Altony, tehdy dánského přístavního města, poté se usadil
v Normandii.
V červnu 1798 se Crèvecoeur dozvěděl, že se ze Spojených států amerických vrátil po třech letech
proslulý Volney. Zajímalo ho, zda Volney uveřejní své zápisky z cest, ale zmíněný orientalista se
v Paříži pouze mihl a pokračoval za svojí rodinou do Anjou (Crèvecoeur 1883, 220).66 Čas strávený
v ústraní využil Hector Saint John de Crèvecoeur k psaní. Vznikla tak rozsáhlá třísvazková kniha
63
James Fitch předvedl poprvé svoji parní loď Perseverance, první ve Spojených státech amerických, na řece Delaware
22. srpna 1787. Následoval spor o patentová práva s jiným americkým konstruktérem Jamesem Rumseyem, který
se těšil Washingtonově podpoře. James Fitch se vypravil v roce 1792 do Francie, kde byl vstřícně přijat na půdě
Konventu, ale později se vrátil rozčarován do vlasti (Crèvecoeur 1883, 157, 318–324).
64
Jacques Pierre Brissot svoji cestu vylíčil v třísvazkovém díle Nová cesta do Spojených států (Nouveau voyage aux
États-Unis) z roku 1791.
65
Louis-Guillaume Otto (1753/54–1817), narozen v Alsasku, nebo Bádensku, od roku 1779 působil jako tajemník
francouzského vyslance rytíře de La Luzerna v Severní Americe. Poté vykonával funkci tajemníka francouzské legace
a až do příjezdu vyslance Françoise Barbé-Marboise v lednu 1788 byl pověřeným chargé d‘affaire. Koncem roku
1792 se vrátil do Francie, kde mu Výbor veřejného blaha svěřil vedení zahraničních záležitostí na místo HugueseBernarda Mareta, pozdějšího vévody z Bassana, který odjel na misi do Londýna. Pád girondistů v květnu 1793 způsobil i jeho zatčení. Unikl gilotině a v roce 1798 odjel s Emmanuelem-Josephem Sieyèsem na ambasádu do Berlína.
Od roku 1800 byl Otto vyslancem v Londýně a připravoval s britskou stranou mírovou smlouvu uzavřenou
v Amiensu. Po roce 1803 zastupoval Francii na bavorském dvoře v Mnichově. V roce 1810 byl jmenován vyslancem
ve Vídni, kde s Metternichem vyjednával o sňatku Marie Luisy s Napoleonem. Když se Bonaparte v roce 1815 vrátil
z Elby, byl Louis-Guillaume Otto jmenován náměstkem ministra zahraničí. Po definitivní restauraci Bourbonů se
stáhl z veřejného života.
66
Volney se ve svém spise Tableau des États-Unis z roku 1803 vyjádřil kriticky o Listech amerického farmáře (Crèvecoeur 1883, 260).
57
Ivo Budil
Voyage dans la haute Pensylvanie et dans l’État de New York, která vyšla v roce 1801 v Paříži.67
Kniha měla slušný ohlas, nevyvolala ale takové nadšení jako Listy amerického farmáře. Francouzskou veřejnost v době mezi mezi Terorem a konzulátem nepřitahovaly romantické obrazy divoké
americké přírody. Chateaubriand přišel do módy o něco později. Ve stejném roce se Crèvecoeur
setkal s rytířem Casimirem de l’Églisem, který se roku 1792 vydal na cestu kolem světa vedenou
Dupetitem-Thoursem, jenž byl během plavby zajat v Brazílii Portugalci (Crèvecoeur 1883, 226).
Jeho zeť Louis-Guillaume Otto vyjednával v Londýně o uzavření mírové smlouvy a jeho úsilí bylo
korunováno 2. října 1801 podpisem předběžné dohody. 13. července 1806 zemřel ve čtyřiatřiceti
letech Crèvecoeurův starší syn Ally. Crèvecoeurovi bylo již jedenasedmdesát let, nicméně se v září
1806 rozhodl přijmout pozvání Otty a své dcery, kteří se usadili v Mnichově, kde Otto působil od
roku 1802 jako francouzský vyslanec. Bavorsko zůstalo navzdory anglickému a rakouskému tlaku
spojencem Francie.68 Bavorský kurfiřt byl za svoji věrnost v době slavkovské operace povýšen
koncem roku 1805 na krále.
Hector Saint John de Crèvecoeur byl na dvoře Maxmiliána Josefa přijat velmi vstřícně. Navázal
zde početné společenské vztahy, mimo jiné s filosofem Friedrichem Heinrichem Jacobim. Na jaře
1807 se v Mnichově setkal s proslulým frenologem Franzem Josefem Gallem a Johannem
Spurzheimem (Crèvecoeur 1883, 256). Když v roce 1809 vypukla opět válka mezi Francií
a Rakouskem a rakouská armáda se v dubnu přiblížila k Mnichovu, Crèvecoeur odjel přes Paříž
do Normandie, kde se usadil v Sarcelles, poblíž Volneyova venkovského bydliště. Vztahy mezi
oběma muži byly ale chladné.69 Dalším Crèvecoeurovým sousedem byl revolucionář
a abolicionista abbé Henri Jean-Baptiste Grégoire (Crèvecoeur 1883, 263–265). Ze Spojených
států amerických přijel v roce 1811 jeho přítel Joël Barlow jako nový americký vyslanec. Crèvecoeur se od něho dozvěděl o pokrocích, které učinil Robert Fulton (jenž pobýval v letech 1796 až
1803 ve Francii) ve vývoji prvního parníku (Crèvecoeur 1883, 271). Crèvecoeurův syn Louis sloužil
v Napoleonově Velké armádě (Grande armée) během jejího tažení do Ruska. Katastrofální ústup
z Moskvy ale zázrakem přežil (Crèvecoeur 1883, 275–276). Louis-Guillaume Otto byl v březnu
1813 povolán z Vídně, kde působil od konce roku 1809 jako vyslanec, zpět do Paříže.70 Hector
Saint John de Crèvecoeur zemřel v Sarcelles 12. listopadu 1813 na srdeční záchvat (Crèvecoeur
1883, 278).
Hector Saint John Crèvecoeur napsal v Listech amerického farmáře, že v Americe se z příslušníků
různých národů rodí nová produktivní, rolnická a americká rasa, která ovlivní veškeré lidstvo.
Vzniká z promiskuitní směsice Angličanů, Skotů, Irů, Francouzů, Holanďanů, Němců a Švédů.71
Američan je nový typ člověka, který se řídí podle nových principů a vyznává nové myšlenky. Odvrátil se od nedobrovolné zahálky, služebné závislosti, strádání a neužitečné dřiny a pustil se do
67
Kniha byla představena prvnímu konzulovi a v Institutu.
68
Důležitou úlohu v této zahraničně politické orientaci sehrál bavorský ministerský Maxmilián Josef Garnerin, hrabě
de Montgelas (1759–1838), pocházející ze Savojska.
69
Crèvecoeur napsal Ottovi: „Il est venu me voir une fois, j’ai été chez lui deux fois; jamais il ne m’a parlé de Fanny
[Crèvecoeurova dcera a Ottova manželka]. Ce n’est pas un voisin, il s’en faut bien; froid, concentré, tout occupé de
ses études et de ses travaux“ (1883, 262).
70
Louis-Guillaume Otto byl po návratu do Paříže jmenován státním ministrem (ministre d’État). Během Sta dní působil
jako náměstek ministra zahraničí. Po bitvě u Waterloo byl vypovězen z Paříže a pobýval na venkově v Mosloy, La
Ferté-Milon a nakonec ve Villers-Cotterets. Podlehl těžké nemoci v roce 1817.
71
„They are a mixture of English, Scotch, Irish, French, Dutch, Germans, and Swedes. From this promiscuous breed,
that race now called Americans have arisen“ (Crèvecoeur 2002, 22).
58
Mexicko-americký konflikt a zrod imaginace „rasové války“
úsilí zcela odlišného druhu, které bylo odměněno prosperitou.72 Rasové míšení v prostoru svobodného a tvořivého Nového světa představovalo podle Crèvecoeura jednoznačně pozitivní proces. Nebyl schopen uvažovat o etnickém vývoji z degenerativního hlediska. Lidé, kteří se stávají
Američany, se vyznačují kultivovanými zvyky a mravy, láskou ke vzdělanosti, zručností
a pracovitostí. V původní domovině nebyli nikdy skutečným lidem. Reprezentovali sociální vyvržence, vykořisťované, zneužívané a zotročované tradicí, náboženstvím a bohatou oligarchií. Co
z nich udělalo nejtvořivější rasu lidských dějin? Dobré zákony a svobodná práce. Crèvecoeur byl
obdivovatelem abbé Raynala a byl přesvědčen v duchu osvícenské tradice, že lidská materiální
činorodost a obchodní aktivita představují univerzální sílu, která překoná veškeré historické, náboženské, politické a etnické partikularismy. Sdílenou práci pokládal za nejvyšší zdroj vzájemné
loajality (Ubi panis ibi patria).73 Utopická Arkádie nevzejde v Americe z harmonického souladu
mezi člověkem a přírodou či náboženského nebo politického obrození, ale z potu místních svobodných farmářů.74
Jeden francouzský návštěvník New Yorku v roce 1835 poznamenal, že každý Američan sdílí dvě
myšlenky, že blaho země vyplývá z republikánských institucí a že Prozřetelnost udělila svět lénem
Anglosasům (Smith 1919, 123). Americký expanzionismus, šířící se mezi populací, měnil svoji tvář.
Opouštěl osvícenskou republikánsky imperiální podobu zděděnou z doby boje za nezávislost
a nabýval vyhraněného romantického a anglosaského rasového rázu. V žádné jiné civilizované
západní zemi první poloviny devatenáctého století nezískalo rasové myšlení ve veřejném prostoru takový vliv jako ve Spojených státech amerických. Jejich střet s Mexikem v letech 1846 až 1848
byl geopolitickým důsledkem Eurasijské revoluce a porážky Francie ve „druhé stoleté válce“
s Velkou Británií. Spojené státy americké představovaly emancipovaný výhonek anglosaského
impéria, zatímco Mexiko kreolský pozůstatek hispánských koloniálních aspirací. Jejich vzájemný
konflikt ukázal, do jaké míry byla rasová interpretace dějin závislá na globální mocenské konstelaci, která se vytvořila na prahu moderního věku. Rasový diskurz byl metaforou distribuce politické a symbolické moci ve světě ovládaném nordickými národy. Anglosaské Spojené státy americké
proto „musely“ porazit mestické Mexiko tak, jak to vyplývalo z logiky světového vývoje raného
novověku, ve kterém vládu nad světem získával germánský Sever. Tam, kde byly mocenské aspirace uspokojeny, ve Velké Británii, Spojených státech amerických a do jisté míry ve Francii, se
podařilo vliv rasového myšlení časem marginalizovat. Oblasti, ve kterých existoval rozpor mezi
vědomím nordického etnického původu a dosaženého mocenského postavení, nebyly dostatečně rezistentní vůči genocidním aplikacím rasové imaginace, a to zejména ve sféře antisemitismu.
72
„The American is a new man, who acts upon new principles; he must therefore entertain new ideas, and form new
opinions. From involuntary idleness, servile dependence, penury, and useless labour, he has passed to toils of
a very different nature, rewarded by ample subsistence. This is an American“ (Crèvecoeur 2002, 23).
73
„Misguided religion, tyranny, and absurd laws everywhere depress and afflict mankind. Here we have in some
measure regained the ancient dignity of our species; our laws are simple and just, we are a race of cultivators, our
cultivation is unrestrained, and just, we are a race of cultivators, our cultivation is unrestrained, and therefore everything is prosperous and flourishing. For my part I had rather admire the ample barn of one of our opulent farmers,
who himself felled the first tree in his plantation, and was the first founder of his settlement, than study the dimension of the temple of Ceres. I had rather record the progressive steps of this industrious farmer, throughout all the
stages of his labours and other operations, than examine how modern Italian convents can be supported without
doing anything but singing and praying“ (Crèvecoeur 2002, 11–12).
74
„Here are no aristocratical families, no courts, no kings, no bishops, no ecclesiastical dominion, no invisible power
giving to a few a very visible one; no great manufacturers employing thousands, no great refinements of luxury …
We are a people of cultivators, scattered over an immense territory, communicating with each other by means of
good roads and navigable rivers, united by the silken bands of mild government, all respecting the laws, without
dreading their power, because they are equitable. We are all animated with the spirit of an industry which is unfettered and unrestrained, because each person works for himself“ (Crèvecoeur 2002, 21).
59
Ivo Budil
Literatura
Crèvecoeur, Hector St. John de (2002): Letters from an American Farmer. Blackmask Online.
Crèvecoeur, Robert de (1883): Saint John de Crèvecoeur: Sa vie et ses Ouvrages. Paris.
Duflot de Mofras, Eugène (1844): Exploration du Territoire de l’Orégon, des Californies et de la Mer Vermeille
exécutée pendant les Années 1840, 1841 et 1842, vol. I, II. Paris.
Chase, Lucien B. (1850): History of the Polk Administration. New York.
Kašpar, Oldřich (1999): Dějiny Mexika. Praha.
Mayer, Brantz (1848): History of the War between Mexico and the United States, with a Preliminary View of its
Origin. New York & London.
Mayer, Brantz (1853): Mexico; Aztec, Spanish and Republican, vol. II. Hartford.
Smith, Justin H. (1919): The War with Mexico. New York.
Stewart, David O. (2011): American Emperor: Aaron Burr’s Challenge to Jefferson’s America. New York.
Tylor, Edward Burnett (1861): Anahuac: Mexico and the Mexicans, Ancient and Modern. London.
Doplňková literatura
Více k tématu se dozvíte v autorově monografii Triumf rasismu, která vyjde v roce 2015.
prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D.,DSc.
Katedra historických věd FF
Západočeská univerzita v Plzni
e-mail: [email protected]
60
Neurobiologie deprese
Cyril Höschl
Depresivní syndrom je součástí závažných duševních onemocnění, zejména velké depresivní poruchy a bipolární poruchy. Mezi hlavní příznaky deprese patří pokleslá (smutná, depresivní) nálada, nápadný pokles zájmu či potěšení v činnostech, jež dotyčného dříve bavily, významný hmotnostní úbytek nebo přírůstek, insomnie či hypersomnie, psychomotorická agitovanost či inhibice,
únava či ztráta energie, pocity zbytečnosti či nepřiměřené viny, snížená schopnost myslet
a soustředit se (hypoprosexie), vracející se myšlenky na smrt nebo suicidální pokusy či tendence,
narušení v sociálních, pracovních či jiných důležitých oblastech života, apod. Příznaky nejsou
v klasickém pojetí definice důsledkem užívání drogy nebo tělesné poruchy (např. hypotyreózy),
nelze je připsat na vrub zármutku, přetrvávají déle než dva měsíce a mohou nabývat i psychotické
hloubky. Z této definice, přejaté částečně z diagnostického a statistického manuálu Americké
psychiatrické asociace (IV. vydání – DSM-IV) a částečně z mezinárodní klasifikace nemocí (MKN10), jsou však nyní docela závažné výjimky, ke kterým dochází vinou posunu diagnostického systému podle DSM-5.
Klasifikace
Podle MKN-10 se poruchy nálady dělily zhruba na dvě velké oblasti (deprese a bipolární porucha)
a deprese pak dále na velkou depresivní poruchu a dysthymii. Velká depresivní porucha se dále
dělila na ojedinělou epizodu a rekurentní depresi, bipolární porucha se dělila podle míry vyjádřenosti mánie na typ I a II (BPI a BPII) a podle vleklého průběhu a nižší intenzity se také klasifikovala
cyklothymie, o nezařaditelných jednotkách nemluvě. Bipolární porucha I se pak klasifikovala buď
jako ojedinělá manická epizoda, případně podle charakteru poslední epizody na hypomanickou,
manickou, smíšenou nebo depresivní. K tomu přistupovala ještě kategorie „ostatní poruchy nálady“, které se vyskytovaly např. při jiných medicínských stavech nebo při závislostech. Manické či
depresivní epizody se také klasifikovaly podle intenzity na mírné, střední a těžké, v částečné remisi a v plné remisi a mohly též vykazovat katatonní rysy nebo nástup časově vázaný do doby kolem porodu.
Těžké epizody mohly být dále děleny podle toho, zda se u nich vyskytly nebo nevyskytly psychotické rysy, a tyto psychotické rysy mohly být buď s náladou kongruentní nebo inkongruentní.
Toto schéma se teď v klasifikaci DSM-5 výrazně mění, a to zejména proto, že bipolární porucha se
od depresivní poruchy vzdaluje a na základě neurobiologických poznatků a terapeutických zkušeností se přiřazuje spíše k okruhu schizofrennímu, zatímco výchozí kategorie poruchy nálady mizí
a zůstává pouze doména depresivních poruch, jež se dělí na disruptivní poruchu dysregulace nálady (která do určité míry nahrazuje nesprávně nadužívanou diagnózu bipolární poruchy u dětí)
a velkou depresivní poruchu, která se dále dělí na poruchu s úzkostným distresem, se smíšenými
rysy, s melancholickými rysy, s atypickými rysy, s kongruentními/nekongruentními psychotickými
známkami, s katatonií, s periporodním nástupem, se sezónním průběhem (to vše podle míry intenzity na mírnou, střední a těžkou); dále se určuje, zda je v částečné či plné remisi. Další katego61
Cyril Höschl
rií je perzistentní depresivní porucha (dysthymie), která se dále klasifikuje podobně jako velká depresivní porucha a navíc se u ní také ještě rozlišuje, zda jde o časný nástup (do 21 let) či pozdní
nástup (nad 21). Dalšími kategoriemi jsou premenstruační dysforická porucha, látkami/léky indukovaná depresivní porucha a depresivní porucha v důsledku jiných medicínských stavů (ta se dále
dělí podle toho, zda se u ní vyskytují depresivní rysy, smíšené rysy apod.).
Nouzovou kategorií je diagnóza „jiné specifikované depresivní poruchy“, kam patří rekurentní
krátká deprese, jež nesplňuje časové kritérium, dále krátkodobá depresivní epizoda, která se na
rozdíl od předchozí neopakuje a depresivní epizoda s nedostatečnými příznaky. „Odpadkovým
košem“ je pak kategorie nespecifikovaná depresivní porucha. Výskyt poruch nálady v populaci
vykazuje pohlavní dimorfismus v případě velké depresivní poruchy (prevalence u mužů je okolo 2–
3 %, u žen 5–10 %), zatímco u bipolární poruchy jde o prevalenci zhruba (!) vyrovnanou, okolo 1–
1,2 %. Hlavními riziky pro rozvoj deprese je alkoholismus, ztráta rodiče v anamnéze, deprese,
vleklý stres a komorbidity v anamnéze, zatímco pro bipolární poruchu je to především bipolární
porucha v rodinné anamnéze.
Konceptualizace deprese
Depresivní porucha, tak jako každé jiné multifaktoriální onemocnění, může být chápána jako výsledek střetu rizikových faktorů, přídatných faktorů a spouštěčů (katastrofy), které například
v případě infarktu myokardu znamenají rodinnou anamnézu a časnou výživu; přídatnými faktory
je nesprávná dieta, kouření a nedostatek pohybu. Následně se známým patofyziologickým mechanismem rozvine srdeční infarkt a jej doprovázející symptomatika. Zcela obdobně rizikovými
faktory u velké deprese je rodinná anamnéza, temperament (vysoká míra neuroticismu)
a anamnéza zneužívání či zanedbávání v dětství. K přídatným faktorům patří traumatizující životní
události, tělesná onemocnění a nadužívání drog a alkoholu. Na základě spouštěcího podnětu se
potom může rozvinout velká deprese.
Depresivní porucha se studuje ve čtyřech hlavních doménách: v endokrinní oblasti aktivace stresové osy (stres), v oblasti depresogenních kognitivních schémat (psychoterapie), v oblasti mozkové
neurochemie a deplece monoaminů (psychofarmakologie) a v oblasti diurnálních rytmů (chronobiologie). Všechny tyto domény, ač studovány poměrně separátně, jsou vzájemně propojeny
a ovlivňují se. Tak úprava deplece monoaminů antidepresivy zároveň upravuje nadměrnou aktivaci stresové osy, a to má za následek často i úpravu chronobiologických rytmů, depresogenních
kognitivních schémat (začarovaného kruhu negativních myšlenek) a úpravu dysforie. Obdobně
psychoterapie, např. kognitivně-behaviorální, úpravou a přerámováním depresogenních negativních myšlenek snižuje aktivaci stresové osy a následně i vylepšuje rovnováhu příslušných monoaminů (noradrenalinu, serotoninu a dopaminu) a ve svých důsledcích i chronobiologii a dysforii.
K účinným antidepresivním modalitám lze také řadit úpravu životních rytmů (cirkadiánní rytmicity). To vše probíhá na terénu zranitelnosti (vulnerability), jež je podmíněna geneticky. V oblasti
poruch nálady existuje celá řada kandidátních genů, ale pro tento přehled si pracovně zapamatujme alespoň polymorfismus genu pro serotoninový transportér, jehož „krátká“ verze je na podkladě vyššího rizika rozvoje depresivní poruchy pod vlivem životních událostí, než je tomu
u homozygocie „dlouhé“ verze (Caspi et al. 2003, 385–389).
62
Neurobiologie deprese
Naučená bezmocnost a stres
Aktivace stresové osy souvisí s konceptem naučené bezmocnosti (learned helplessness), což je
termín odvozený z experimentů na zvířatech, jež dostávala šoky v takovém uspořádání, že nemohla mít vliv na jejich podávání ani na únik ze stresující situace. U dětí bývá naučená bezmocnost způsobená výchovou, nejčastěji rodiči a učiteli, kteří mění pravidla hry za pochodu. Zvíře
i člověk snáší daleko lépe stres, který může ovlivnit, zatímco i menší zátěž poškozuje, nemůže-li
být ovlivněna. V pokusech na zvířatech bylo prokázáno, že vinou stresu dochází v hipokampu
a kůře k depleci noradrenalinu, a to ani ne tak v souvislosti s tím, jak moc je zvíře „šokováno“, ale
spíše v souvislosti s tím, zda má nebo nemá možnost úniku. Jinými slovy, patologie vázaná na
stres je spojená většinou s nemožností zvládnout averzivní inzulty, čili s naučenou bezmocností.
S dalšími doménami to souvisí tak, že při stresu se ve zvýšené míře vyplavuje kortikoliberin (CRF),
který stimuluje výdej kortikotropinu (ACTH) z adenohypofýzy, a ten stimuluje výdej kortizolu
z kůry nadledvin. Kortizol působí na hipokampus, který kromě toho, že je strukturou důležitou pro
paměť a „bránou deprese“ do mozku, také řídí (inhibuje) činnost osy hypothalamus–hypofýza–
nadledvinky. Kortizol jednak obsazuje v hipokampu vysokou denzitu glukokortikoidních receptorů a jednak působí neurotoxicky. Tím tuto negativní zpětnou vazbu vyřazuje a hyperaktivita kortikotropní osy se zacykluje jako circulus vitiosus (pro přehled viz Höschl a Hájek 2001).
Pro souvislost deprese s naučenou bezmocností a stresem svědčí i řada dalších nálezů
a epidemiologických údajů. Zejména to, že depresi předchází vysoká incidence stresujících životních událostí, že s depresí souvisí odloučení (rozvod, smrt rodinného příslušníka) a na druhou
stranu také to, že jedinci, kteří mají důvěrníka, jsou vůči depresi odolnější. Nápadná je také souvislost klinických příznaků, neboť chronický stres a deprese vykazují do určité míry shodný fenotyp (anhedonie, dysforie). Stres (fyzický i psychologický) a deprese segregují. V neposlední řadě
je třeba připomenout, že jak chronický stres, tak velká depresivní porucha vykazují vyšší aktivitu
kortikotropní osy zjišťovanou v neuroendokrinních testech. Asi 40–60 % pacientů s depresí vykazuje non-supresi po dexametazonu v dexametazonovém supresním testu – DST (Höschl et al.
1985).
Odolnost jedince vůči životním událostem (stresu) je mj. na úrovni genetické výbavy „programována“ maminkami tím, jak se hned v prvních minutách po porodu ke svým mláďatům chovají.
Meaney a Szyf (2005) ukázali v pokusech na potkanech, že funkce mazlení je cestou od taktilních
receptorů přenášena přes serotoninové 5HT7 receptory a cyklický adenozinmonofosfát cAMP
jako druhého posla na proteinkinázu A, jež na úrovni genomu aktivuje nervový růstový faktor
NGFI-A, který přitahuje histonacetyltransferázu, což je kortizol-binding protein, a ten se působením demetylázy podílí na demetylaci (a NGFI-A na acetylaci) genu pro glukokortikoidní receptor.
Málo lízaná mláďata mají hodně metylovanou DNA a jsou vůči stresu málo odolná, zatímco hodně lízaná mají DNA demetylovanou a acetylovanou, což vede k vysoké expresi genu pro glukokortikoidní receptor a vysoké odolnosti vůči stresu.
Depresogenní kognitivní schémata a neuroticismus
Další doménou jsou kognitivní schémata, která v případě deprese znamenají, že negativně zkreslené sebehodnocení a hodnocení vůbec, sycené negativními vzpomínkami, vytváří negativní
schémata, jež jsou spolu s nízkým sebevědomím a s pokleslou náladou na pozadí rozvoje příznaků klinické deprese. Zacyklená negativní kognitivní schémata jsou facilitována neuroticismem
a mají vyšší pravděpodobnost výskytu tam, kde je pozitivní rodinná anamnéza. K negativním
63
Cyril Höschl
myšlenkám patří např.: „cokoliv dělat dá strašné úsilí“, „v minulosti jsem udělal tolik chyb“, „cokoliv dělám, špatně skončí“, „nemám nikoho blízkého“, „žádná naděje není“. To je myšlenkový svět,
který je v rámci psychoterapie třeba „přerámovat“. To, že psychoterapie u deprese funguje, nijak
neznamená, že by nešlo o geneticky podmíněnou vlohu. Jeden z nejmarkantnějších a nejlépe
definovaných příznaků deprese je dokonaná sebevražda a v některých případech můžeme její
výskyt mapovat v rodinách tak, jako barvu okvětních lístků na Mendelových rostlinách hrachu.
Příkladem může být genealogie rodiny Ernesta Hemingwaye, v níž sebevraždou zemřelo pět blízkých příbuzných (otec Clarence r. 1928 zastřelením, sourozenci Leicester r. 1982 zastřelením, Ursula r. 1966 předávkováním, Ernest r. 1961 zastřelením a vnučka Margaux r. 1996 předávkováním). Pro vztah neuroticismu a rizika deprese svědčí názorný Kendlerův graf (Kendler et al. 2004),
který ukazuje, že riziko deprese stoupá nejenom s mírou dlouhodobé kontextuální hrozby stresové životní události (mírou stresu), ale také s mírou neuroticismu zjišťovaného např. pomocí Eysenckova osobnostního dotazníku. Na tomto grafu se ukazuje, že třeba u žen je riziko deprese
u vysoce neurotických jedinců, kteří jsou málo stresováni, stejné, jako u minimálně neurotických
jedinců, kteří jsou stresováni těžce.
Neurobiologický základ neuroticismu může souviset s tím, jak rozpoznáváme emoce v tvářích. To
je něco, co se dá dnes v experimentech poměrně snadno zjišťovat, např. tak, že se tvář někoho,
kdo je v silné emoci (vyděšený, zlostný, zhnusený) „rozmorfuje“ od neutrálního výrazu až po silně
emočně nabitý výraz a tyto obrázky se ukazují pokusným osobám tak, aby bylo možno určit hranici, za kterou dotyčný už emoci rozpoznává. Je nabíledni, že čím je kdo sám depresivnější, tím
snáz podobnou emoci detekuje ve výrazu, na který se dívá. Guy Goodwin (osobní sdělení)
z Cambridge prováděl se svými studenty experiment, kdy dobrovolníky bez osobní či rodinné
anamnézy duševního onemocnění rozdělil do dvou skupin podle toho, zda vykazovali vysoké
nebo nízké skóre neuroticismu a sledoval u nich odpověď např. amygdaly na vyděšené tváře.
Ukázalo se, že amygdala při pohledu na vyděšené tváře aktivuje daleko víc u osob s vysokým
neuroticismem než s nízkým, zatímco při pohledu na šťastné tváře je tomu právě naopak. Podobný trend vykazuje i aktivita pravého gyrus fusiformis, který reaguje na vyděšené obličeje tím
víc, čím vyšší je neuroticismus posuzované osoby, zatímco u osob s nízkým neuroticismem je
tomu naopak. Jinými slovy – je to tak, jako by osoby, jež jsou samy v depresi, ani nechtěly ve
svém okolí vidět štěstí, a osoby, které jsou v šťastném rozpoložení, okolo sebe nechtěli vidět depresi a tyto emoce ve vnímaných obličejích filtrovali.
Do tajů nevědomí lze dnes pronikat experimentálně mj. pomocí tzv. zpětného maskování (backward masking), kdy se určitý objekt na obrazovce v rozmezí několika desítek milisekund zakryje
objektem neutrálním a dotyčný je dotazován, co vidí. Je-li interval zamaskování delší než 100 ms,
subjekt si zpravidla uvědomí, že na obrazovce předtím něco bylo a co to bylo; je-li kratší, např.
kolem 30 ms, neví ani co tam bylo, ani že tam něco bylo. Pozoruhodné je, že takto krátce zamaskované obrázky pavouků snížily u arachnofobiků kožní odpor, což znamená, že tato informace
spouští v limbickém systém (v amygdale) autonomní reakci na hrozbu i bez sémantického uvědomění. Sigmund Freud by měl z těchto experimentů, prokazujících existenci nevědomí, jistě
radost. Se současným výzkumem neurobiologie deprese to souvisí tak, že paradigma zpětného
maskování bylo použito právě ke zjišťování aktivace různých oblastí mozku smutnými, šťastnými
a neutrálními výrazy obličeje (podněty). Výsledkem bylo zjištění, že „bias“ emočního zpracování
se např. v laterální amygdale objevuje automaticky. Jestliže se porovnávají kontrolní osoby
s osobami s velkou depresivní poruchou v remisi a s velkou depresivní poruchou v depresi, tak se
ukazuje, že čím smutnější je podnět, tím víc na něj reagují depresivní ve fázi, poněkud méně
v remisi a vůbec či opačně kontroly, zatímco při expozici šťastnému obličeji je tomu naopak. Podobný trend se dá zjistit také u depresivních pacientů před a po léčbě. Před léčbou aktivují depresivní nemocní více na smutné podněty, po léčbě na šťastné (alespoň v případě této studie).
64
Neurobiologie deprese
Neurochemie a psychofarmakologie deprese
Další velkou doménou je neurochemie mozku (deplece monoaminů). Jsou v zásadě tři mechanismy účinku antidepresiv. Všechny tři směřují ke zvýšení nabídky neurotransmiteru (serotoninu,
noradrenalinu, případně i dopaminu) na centrálních synapsích a následně ke zvýšené expresi genu pro nervový růstový faktor BDNF (Brain Derived Neurotrophic Factor), což má za následek zvýšení synaptické plasticity, rašení synapsí a jejich přestavbu a také neuroneogenezi v granulární
zóně hipokampu (Duman et al. 1997). Mezi tyto tři účinky patří především inhibice transportéru,
ať již noradrenalinového nebo serotoninového (tj. blokáda re-uptake), inhibice odbourávání
(inhibice monoaminooxidázy – MAOI) a inhibice negativní kybernetické zpětné vazby, tj. antagonismus na α2 receptoru (např. mirtazapin). K tomu si pro úplnost můžeme přidat ne zcela tradiční
mechanismy účinku jako je např. zvýšený uptake biogenních aminů (účinek tianeptinu), inhibice
re-uptake dopaminu (bupropion), agonismus na melatoninových MT1 a 2 receptorech
a antagonismus na serotoninových 5HT2C receptorech (mechanismus agomelatinu), kombinované
mechanismy antagonismu re-uptake a serotoninových 5HT2C receptorů (mechanismus trazodonu), antagonismus na NMDA glutamátergních receptorech (mechanismus ketaminu) a antidepresivní modality nefarmakologické: elektrokonvulze, repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS), vagová nervová stimulace (VNS), hluboká mozková stimulace (DBS), kognitivněbehaviorální terapie (KBT), interpersonální terapie (IPT), interpersonální a sociálně rytmizující terapie (IPSRT), fototerapie, spánková deprivace, fytoterapie a další.
Deprese a pohlavní hormony
Antidepresivní působení na jedné straně a rozvoj deprese na straně druhé jsou výrazně modulovány také některými steroidy, zejména estrogeny a testosteronem. Jako estrogeny se hromadně
označuje estradiol, estriol a estron. Nejúčinnější z nich je estradiol. Estrogeny jednak zvyšují odbourávání monoaminooxidázy a tím zvyšují koncentraci jejího substrátu serotoninu, jednak zvyšují expresi 5HT3A receptoru v prefrontální kůře, v cingulu a nc. accumbens a také zvyšují expresi
estrogenových receptorů α. To vše působí antidepresivně. Testosteron působí antidepresivně mj.
i proto, že v neuronech se konvertuje na estrogen. Působení progesteronu je do značné míry
opačné, což vysvětluje také ne stejný depresogenní resp. antidepresivní účinek perorální hormonální antikoncepce podle toho, zda je jednosložková (estrogeny), či vícesložková, a zda je uni,
nebo vícemodální. Snížení estrogenů působí na hypotalamus, a to ve smyslu podpory působení
noradrenalinu (návaly), snížení serotoninu (nespavost, deprese, únava), snížení acetylcholinu (poruchy paměti) a snížení dopaminu (nespavost, deprese, únava). Jsou-li sníženy jak estrogeny, tak
testosteron, vede to k osteoporóze, depresi a obezitě. Zvýšení estrogenů a snížení testosteronu
vede k obezitě a k poklesu libida, je-li tomu obráceně, tak k agresivitě, depresi, zvýšení libida
a abúzu, a je-li obojí zvýšeno, tak pak k diabetes mellitus II. typu, vyššímu riziku rakoviny prsu
a kardiovaskulárnímu riziku. K depresi vede jak náhlý pokles estrogenů, tak jejich fluktuace nebo
vleklý nedostatek.
K náhlému poklesu dochází např. post partum, po potratu, ihned po ovulaci, po hysterektomii, při
ovariálních cystách a při ovariektomii. Také k němu může dojít při exogenním podání antiestrogenu (tamoxifenu). K fluktuaci hladin estrogenu dochází v pubertě, při kojení bez dokrmování,
v perimenopauze a při premenstruálním syndromu. Arteficiálně hladiny fluktuují také při léčbě
neplodnosti, při užívání trifázických kontraceptiv, ranních tabletek (morning after pills) či při nesoustavné hormonální substituci (HRT). K chronicky nízkým hladinám estrogenu dochází
v menopauze, po hysterektomii a také pochopitelně po odnětí vaječníků. Příčinou rovněž může
65
Cyril Höschl
být dlouhodobé užívání antiestrogenů. Všechny tyto tři clustery příčin mohou být spojeny
s depresí.
Deprese a chronobiologie
Další výraznou doménou, která se nyní intenzivně studuje, je narušení cirkadiánních rytmů
u deprese. Cirkadiánní profil našich biologických rytmů je jednak geneticky podmíněný
tzv. hodinovými geny a činností hlavního pacemakeru v mozku, nc. suprachiasmaticus. K tomu
přistupuje desynchronizační vliv traumatických životních událostí, způsob života (tzv. sociální cirkadiánní profil, např. práce na směny apod.), psychosociální prostředí a somatická onemocnění.
Všechny tyto faktory se mohou podílet na narušení cirkadiánní rytmicity, jež je provázeno depresí. Opatřením v takovém případě je synchronizace cirkadiánních rytmů včetně spánku jednak režimovou léčbou, jednak Interpersonal and Social Rhythm Therapy (IPSRT), fototerapií
a farmakologicky (agomelatin).
Sociobiologie deprese
Ze všech teorií deprese, ať již psychologických (psychoanalytická, kognitivní, naučené bezmocnosti, vleklého stresu), či biologických (sociobiologická, psychofarmakologická, vleklého stresu)
stojí pro úplnost za zmínku ještě teorie sociobiologická. Naše chování a zvládání náročných životních situací je determinováno řadou kognitivních stylů, mezi jinými tím, jaký význam určité události pro sebe přisuzujeme (atribuční kognitivní styl). Jestliže např. propadneme při písemném
testu z matematiky, můžeme na to reagovat buď tak, že si řekneme „jsem hlupák“, „nejsem na
matiku“ nebo naopak si řekneme „zrovna na mne připadl moc těžký test“ nebo „neměl jsem výjimečně čas se na to připravit“. Podobných racionalizací je řada („byla to smůla“, „byl zrovna pátek třináctého“, „matikář si na mě zasedl“, „matikář je holt moc přísný“, „cítil jsem se zrovna nemocný“ ap.). To první („jsem hlupák“) je vyjádření pesimistického atribučního stylu, kdy příčiny
jsou chápány jako vnitřní, globální, stabilní a riziko deprese je v takovém případě velké. To druhé
(„zrovna na mne připadl moc těžký test“) je optimistický atribuční styl, kdy příčiny jsou chápány
jako vnější, specifické, nestabilní a riziko deprese je relativně malé.
Vlastní sociobiologická teorie deprese navazuje na základní učení Konrada Lorenze (2003), jenž
za jeho formulaci v díle Takzvané zlo dostal nakonec Nobelovu cenu (1973), a vychází z toho,
k čemu je agrese v přírodě dobrá. Jinými slovy, „k čemu je zlo dobré“. Je to jednak geografická
rozprostřenost, která zvyšuje odolnost nově „vzniklé“ species tam, kde jsou její jedinci vystaveni
nějaké přírodní katastrofě nebo predátorům (jinde to přežijí), selekce geneticky silných jedinců
(předávání „lepších“ genů dalším generacím) a ochrana potomstva (teritorialita, obživa, obrana).
Takto pojatá vnitrodruhová agrese však vyžaduje zároveň vývoj zábran, jež ji zneškodňují, odklánějí a kanalizují tak, aby nebyla sebedestruktivní. Mezi takové zábrany agrese patří zpětné signály,
rituály, sport, umění a osobní individuální pouta napříč protivnými stranami. Jednou z mocných
zábran, resp. usměrněním agrese, je hierarchie dominance, kdy v určitém společenství je všem
jedincům zřejmý žebříček sociálních postavení a místo, na kterém si v něm stojí. Takto uspořádaná společenství jsou energeticky méně vyčerpávána bitkami o každou kořist, o každé místečko
o každou studánku a jsou konkurenceschopnější navenek. Hierarchie dominance je v každém
společenství zajištěna čtyřmi základními vlastnostmi jedince: 1) úzkostí vůči nadřízeným,
2) podrážděností vůči podřízeným, 3) pocitem slasti při vzestupu v žebříčku a 4) pocitem deprese
při sestupu v žebříčku.
66
Neurobiologie deprese
K sestupu v žebříčku dominantní hierarchie dochází a) při zranění, b) při nemoci, c) ve stáří
a d) při ztrátě aliance (řekli bychom blízké osoby). Z toho vyplývá, že deprese se nejspíš vyskytuje
rovněž v těchto čtyřech situacích. Autor této teorie John Price ve svém článku v Lancetu (1967)
odkazuje na Konrada Lorenze a ptá se, k čemu je deprese potřebná a jak je možné, že fenomén
zdánlivě tak negativní se udržel v evoluci. Je to především proto, že představuje jakousi ochranu
jednotlivce (depresivní jedinec svou pozici vzdá a není zabit v urputném boji) a výhodu pro společenství, jež se nevybíjí v zápasech o každou příčku, neboť dobrovolný odchod depresivních
jedinců probíhá nekrvavě. Preiss v onom článku také vysvětluje zármutek při ztrátě blízké osoby
(ten, kdo ztratí „alianci“, tak padá v hierarchii dominance směrem dolů) a perimenstruační rozlady
u žen (periodická ztráta aliance v období sexuální neatraktivity).
Iniciativu (a tedy motivaci, aktivitu, emoci) lze chápat jako adaptaci na vnější prostředí. Tím, že
interagujeme s okolím, vyvíjíme vůči němu činnost a reagujeme na podněty z něj, udržujeme se
v sociální síti v určité poloze, která této iniciativě do značné míry odpovídá. Je-li naše iniciativa
nedostatečná, jsme ze strany svých konkurentů ze sociální sítě postupně vytlačováni, v krajním
případě zcela zničeni. Je-li naopak naše iniciativa nadměrná, vede to k častým konfliktům na
všech možných frontách, jež mají ve svých důsledcích za následek totéž: postupnou ztrátu pozice
až eliminaci ze sociální sítě. V určitém kontextu je tedy adaptivní určitá úroveň motivace (iniciativy). Jak její přebytek, tak její nedostatek (deprese) může být maladaptivní. Depresivní porucha se
může rozvinout tam, kde nedostatek sebevědomí a iniciativy brání úniku z depresogenní situace
(Nesse 2000).
Závěr a poznámky k léčbě
Na příčiny a rozvoj deprese můžeme schematicky pohlížet také prizmatem souhrnu Akiskala
a McKinneye (1975), kteří poukazují na to, že etiopatogeneze deprese zahrnuje biologické rizikové
faktory (reserpin, viry, hypothyreóza, porod, steroidy aj.), genetickou vlohu (nestabilní mechanismy neuronální plasticity a chronobiologie, enzymatické poruchy, nedostatečná exprese glukokortikoidních receptorů, polymorfismus genu pro serotoninový transportér), psychologické rizikové
faktory (ztráta milovaného objektu) a vývoj osobnosti (ztráta rodiče v dětství, naučená bezmocnost, týrané děti, zneužívané děti). Všechny tyto mechanismy vedou k poruchám neuropřenašečů, receptorovým změnám, nadměrné aktivitě osy hypothalamus–hypofýza–nadledvinky,
k synaptickým změnám a k neurodegeneraci, což má diencefalickou společnou cestou za následek rozvoj deprese (melancholie), jež kromě toho, že se projevuje fenomenologicky jako choroba, tak je zároveň mocným stresorem, jenž tento circulus vitiosus uzavírá.
Z výše uvedeného do určité míry vyplývá, že antidepresivní léčba včetně farmakologické musí být
včasná a dostatečně intenzivní, že jejím cílem musí být dosažení plné remise, neboť reziduální
příznaky zvyšují riziko relapsu. Takovým reziduálním příznakem může být i bolest. Podle povahy
příznaků a profilu vedlejších účinků antidepresiv lze někdy s výhodou volit či kombinovat antidepresiva s převahou účinku na serotonin, noradrenalin, dopamin či jinak působící. Až na výjimky
(escitalopram) bývají o něco účinnější duální antidepresiva oproti monoaminergně působícím.
Duloxetin je navíc indikován k léčbě diabetické periferní neuropatické bolesti (DPNP) a osvědčil
se i u bolesťových příznaků spojených s depresí (Robinson 2011). Některé studie ukazují rozdílnou reaktivitu mužů a žen na imipramin (účinnější u mužů) a SSRI (ženy odpovídají o něco lépe
na sertralin). Neměli bychom zapomínat na to, že léčba by měla kromě úpravy režimu
a psychoterapie (KBT) zahrnovat také psychoedukaci pacientů i rodinných příslušníků.
67
Cyril Höschl
Literatura
Akiskal, H. S., McKinney, W. T. Jr. (1975): Overview of recent research in depression. Integration of ten conceptual
models into a comprehensive clinical frame. Arch Gen Psychiatry 32(3), 285–305.
Caspi, A., Sugden, K., Moffitt, T. E., Taylor, A., Craig, I. W., Harrington, H., McClay, J., Mill, J., Martin, J., Braithwaite,
A., Poulton, R. (2003): Influence of life stress on depression: moderation by a polymorphism in the 5-HTT
gene. Science 18;301(5631), 386–389.
Duman, R. S., Heninger, G. R., Nestler, E. J. (1997): A Molecular and Cellular Theory of Depression. Arch Gen
Psychiatry 54, 597–606.
Höschl, C., Hájek, T. (2001): Hippocampal damage mediated by corticosteroids – a neuropsychiatric research
challenge. Eur Arch Psychiatry Clin Neurosci 251, Supp.2, 81– 88.
Höschl, C., Stárka, L., Roth, Z., Vokálková, J., Jaššová, J. (1985): A specific laboratory test for primary depression.
Acta Univ. Carolinae Medica 31(5–6), 347–364.
Kendler, K. S., Kuhn, J., Prescott, C. A. (2004): The Interrelationship of Neuroticism, Sex, and Stressful Life Events in
the Prediction of Episodes of Major Depression. Am J Psychiatry 161, 631–636.
Lorenz, K. (2003): Takzvané zlo. Praha.
Meaney, M. J., Szyf, M. (2005): Maternal care as a model for experience-dependent chromatin plasticity? Trends
Neurosci 28(9), 456–63.
Nesse, R. M. (2000): Is Depression an Adaptation? Arch Gen Psychiatry 57, 14–20.
Price, J. (1967): The dominance hierarchy and the evolution of mental illness. Lancet 2(7502), 243–246.
Robinson, M. J. et al. (2011): Management of Painful Symptoms with Duloxetine: A Review of the Efficacy in PreClinical and Clinical Studies. Current Drug Therapy 6, 121–136.
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.
Psychiatrické centrum Praha
Národní ústav duševního zdraví
3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
e-mail: [email protected]
web: www.hoschl.cz
68
Život je spíše dar než boj
aneb Navigare necesse est, vivere non est
Zdeněk Pinc
Protože jsem předpokládal, že moje přednáška bude na nečtinském semináři jako již tradičně
poslední a že se zde bude v rámci zadání hovořit spíše o tom, že život spíše či především je boj,
rozhodl jsem se zkusit ukázat, že život spíše boj není, respektive že život, má-li mít smysl, musí
být spíše koncipován jako úkol, jako něco, co nás přesahuje. A přijatý úkol, zejména úkol, který
nás přesahuje, je dar. A proto jsem do titulu použil latinský citát, který v našich krajích bývá přisuzován portugalskému princi z patnáctého století Jindřichu Plavci.1 Neměl to snadné, evropské
námořnictví jeho časů nedisponovalo kvalitními loděmi způsobilými pro daleké plavby, navigační
umění bylo v plenkách a posádky lodí měly z plavby po okeánu hrůzu. Převládalo přesvědčení, že
voda blíže k rovníku dosáhne bodu varu, slunce pálí tak silně, že mění bělochy na černochy
a spíše než rajské ostrovy, vyskytují se v tamních vodách příšery a monstra. Jindřich však vytrval,
odměňoval odvážné a povzbuzoval bázlivce, a proto použil staré heslo v lehce posunutém významu. Citát totiž patří původně Římanovi Gnaeu Pompeiovi. Ten sloveso navigare použil ve
smyslu vyplout: vyplout je nezbytné, žít nikoli. Vypravil se se svými loděmi do Egypta pro obilí,
ačkoli moře bouřilo. V Římě hrozil hlad, a proto vyplout bylo nezbytné, žít nikoli. Pro náš výklad
se hodí oba významy slovesa navigare. Pro život chápaný jako úkol a dar je stejně nezbytné vyplout i vytrvat.
To se dneska příliš nenosí, už nějakou dobu v řádu desetiletí máme tendenci vztahovat se ke
svému životu spíše tak, že nejdůležitější je si ho užít, když už musíme umřít, a pak už, doufejme,
nic nebude. Náš život je tak spíše něco takového jako představení, které nás má hlavně bavit
a úkoly nám spíše narušují soustředění na zápletky, překvapení a požitky. Bohužel si nemůžeme
vybrat, kterého představení se chceme zúčastnit. Někdo má štěstí a život je pro něj komedie plná
omylů a srandy, někdo vyfasoval grotesku, jiný tragédii, a při troše smůly můžeme žít i život
v žánru hororu. Žehrání nepomůže, hlavní je si to užít. Však si také při nejrůznějších příležitostech
přejeme: „Užijte si to!“
Já zde chci připomenout, že my, lidé, máme život dvakrát, a to dokonce dvakrát ve dvou způsobech. Jednak život, který žijeme, a tentýž život máme ještě jednou v reflexi; jednak žijeme život,
jehož jsme součástí, který nás předchází, je všude kolem nás, bude pokračovat i bez nás, jsme tu
jen na chvíli, život není z nás, ale uplývá bez ohledu na nás. Tento život je spíše boj, zejména když
se naň zkusíme podívat v reflexi a z odstupu. Ale vedle tohoto života máme také život, který není
na nás nezávislý, který naopak máme tendenci chápat jako život, který nám v jakémsi smyslu patří, který se nám bez našeho přičinění přihodil, ale trvá jenom naším přičiněním. On nám ale ne1
Jak snadno ověříme pomocí googlování, Jindřich Plavec (1394–1460) byl třetí syn portugalského krále Jana I.
a anglické princezny Filipy Lancasterské. Navzdory svému přízvisku sám mnoho výzkumných plaveb nevykonal
a o moc dále než do Ceuty nedoplul, ale jako velmistr Kristova řádu a zakladatel Námořní akademie celý život organizoval a financoval výzkumné výpravy kolem afrického pobřeží a otevřel posléze Evropanům námořní cestu do
Indie. Výpravy byly každoroční, a i když se za Jindřichova života nedostali Portugalci ani k rovníku, cesta už byla nastoupena a úsilí pokračovalo i po princově smrti.
69
Zdeněk Pinc
patří, dostali jsme jej bez toho, že bychom si jej přáli nebo objednali. Dnes je moderní říkat, že
jsme se o něj nikoho neprosili, a proto si s ním můžeme dělat, co chceme. Máme na vybranou:
buď jej pochopíme jako dobrý dar, nebo jej můžeme ukončit, „zkanclovat“ a počkat si na nějakou
eventuální další příležitost.
Velký filosof dvacátého století Martin Heidegger mluví v této souvislosti o vrženosti (Geworfenheit). Do světa jsme v tomto smyslu bez vlastního přičinění vrženi.2 Zejména mladí lidé mají
konceptu absurdnosti či potenciální absurdnosti lidského života tendenci přikyvovat. Narodili
jsme se bez vlastní vůle a přičinění, tak co byste od nás chtěli, kdybychom si mohli vybrat, pak by
odpovědnost, kterou máme nést, byla oprávněná, ale takto, škoda mluvit. Zapomíná se, že my
všichni, co tu sedíme, či alespoň velká většina z nás, jsme byli vrženi pěkně do měkkého, Patočka
používá v této souvislosti pojem akceptace. Do života jsme byli přijati, akceptováni, někdo nás tu
chtěl, připravil pro nás domov a staral se o nás. Oba zmínění filosofové tak interpretují aristotelský termín trofé, zakořenění, který charakterizuje elementární formu duše vlastní již rostlinám.
Aristotelés v této souvislosti mluví o psyché,3 duši, a ta zde není chápána ani v náboženském
smyslu ani ve smyslu dnešní psychologie. Duše je v aristotelském smyslu pojem z oblasti teoretické biologie, duše je život v živé bytosti a má tři hierarchicky uspořádané podoby. Nejnižší duše
je vlastní již rostlinám, umožňuje vyživování živých organismů z okolí a dává jim schopnost vytvářet nové bytosti stejného druhu. Neživé bytosti ve svém bytí trvají, nevyživují, pouze se ve svém
bytí opotřebovávají. Živé bytosti jsou smrtelné, ale trvají ve svých potomcích. Patočka na tomto
aristotelském podloží a v jakési implicitní polemice s Heideggerem mluví o třech pohybech lidské
existence.4 Pohybem trofé jsme akceptováni do života, vyšší formou duše vlastní animáliím je
v aristotelském smyslu kinesis a metabolé, Patočka mluví o pohybu práce a boje, o sebe prodlužujícím sebeomezování, a o tomto pohybu byl náš seminář. Pokud bychom důsledně trvali na
tom, že život je boj, zdůrazňovali bychom animální stránku lidské existence, vraceli bychom se
zpátky na stromy, k animálním počátkům. Pohyb práce a boje umožňuje změnu v čase a prostoru
– metrabolé je změna v čase, kinesis je pohyb, změna v prostoru.
Člověk však má kromě těchto dvou pohybů ještě třetí, nejvyšší schopnost logu, schopnost chápat
obecné, umí překročit vlastní hledisko, je schopen domluvy a života v obci. Člověk je schopen žít
v obou sférách života, nejen ve sféře soukromé, ale i ve veřejné sféře polis. Proto člověk musí
v péči o duši překonat své idiotické stádium. Idiota je řecky soukromník a není to nadávka; soukromník je ten, kdo není schopen logu, není schopen prožít hledisko druhého, není schopen nahlédnutí. Proto Aristotelés říká, že pouze lidé žijí v polis, mimo polis žijí zvířata a bozi. Proto otroci
nejsou lidé a bozi jsou v jakémsi smyslu soukromníci, nejsou schopni domluvy, každý vidí jen
svoji silnou stránku, drží se svého, nejsou schopni nahlédnutí, nejsou schopni pojmu, nemohou
změnit své smýšlení. Ani to nepotřebují, protože mají bezprostřední přístup ke všem časovým
fázím skutečnosti: znají minulost i budoucnost a v přítomnosti se nudí. Potřebují smrtelníky
v jistém smyslu k tomu, aby jednali jejich prostřednictvím. Smrtelník, řecky brótos, má větší důstojnost než bůh, a proto řečtí bohové nejsou pro lidi příkladem. Smrtelníci mohou změnit smýšlení, mohou jednat, bohy napodobovat nepotřebují, a pokud o to usilují, jde o hybris, pýchu, nej2
J. P. Sartre přeložil tento termín – k Heideggerově nelibosti – jako dereliction, zavrženost; kdosi nás do života zavrhl,
proto je život absurdní a nesmyslný a my žijeme jaksi navzdory. Heidegger protestoval proti morálním konotacím
tohoto konstatování a zdůrazňoval, že jeho rozvrh je ontologický, ale i v původním termínu je jistá jazyková konotace, která naznačuje, že zrození není něco neutrálního.
3
Viz Aristotelův spis Peri psyché (O duši). V této pasáži pouze volně parafrázuji známé výměry a detailní citace, domnívám se, nejsou potřebné.
4
Tuto koncepci najdeme u Patočky na mnoha místech, mj. i v textu Kolem Masarykovy filosofie náboženství, kterým
se v této přednášce budeme zabývat podrobněji. Viz Patočka 1979, 158–162.
70
Život je spíše dar než boj aneb Navigare necesse est, vivere non est
více zavrženíhodnou lidskou neřest. Bohové nemohou pečovat o duši, striktně vzato patrně ani
žádnou duši nemají, nemění se, jsou agerontés, nestárnoucí. Zrodili se, ale nezestárnou, jsou věční
infantilové, a proto hlavní náplní jejich života je zábava. Schopnost nestárnout si zabezpečují tak,
že jedí výhradně ambrózii a zapíjejí ji nektarem, což takto natvrdo říkám schválně, abych povzbudil úvahy na téma, zda dnešní lidstvo nepropadá hybris i v tomto ohledu.5
Člověk má schopnost logu, rozumí světu, v tom je jeho důstojnost, a proto může Aristotelés říci,
že „místo všech věcí je v lidské duši“, proto je člověk bytostí kosmu, zatímco bozi mají pouze lokální působnost, i když mohou člověka snadno zničit, a mohou snad dokonce zničit i kosmos
jako celek. Smysl lidského života není v tom zůstat pořád stejný jako bozi, smyslem života je zestárnout a dobře umřít, v tom v Řecku spočívá kleos, sláva.6
V textu Kolem Masarykovy filosofie náboženství píše Jan Patočka ještě o čtvrtém pohybu lidské
existence, který nazývá let. Jde o pohyb transcendence, ve kterém se lidská existence uvolňuje ve
své smrti, pohyb, jímž je překonávána ontologická diference mezi jsoucnem a bytím a jímž se
dosahuje životního smyslu. V tomto textu Patočka interpretuje dílo patrně největšího romanopisce devatenáctého století F. M. Dostojevského. Nám zde nejde o tento text jako takový, ale chcete-li mi udělat radost, najděte si v knihovnách zejména povídky Výrostek, Sen směšného člověka
a diskusi v kapitole Vzpoura románu Bratři Karamazovi, diskusi mezi Ivanem a Aljošou. Dnes už
to čte málokdo, ale to je rozhodně chyba. Abych mohl vysvětlit, co chci říci, musím – podobně
jako Jan Patočka a v jeho stopách – vyložit rozdíl mezi racionální a morální theologií, který vyvstal
v souvislosti s koncipováním moderní vědy, jež měla poskytnout novověkému lidstvu novou jistotu a pravdu, která by nahradila středověkou jistou pravdy a víry. Musíme tedy provést krátké expozé týkající se tohoto problému.
V našem výkladu se hodláme oprostit od rétoriky výkladů, jež toto zrození vědy chápou jako zápas s církevní autoritou, jako zápas sil světla se silami temnoty a vice versa. Tane nám na mysli
výklad Husserlův z Krize evropských věd, zejména paragraf třetí. Autor zde ukazuje dobové nadšení, jež pochází z myšlenky nové universální racionality, která vzešla z nově koncipované racionality v matematice a přinesla výsledky v mechanické fyzice a fyzice vůbec. Nová matematika
byla koncipována na nekonečném apriori, to znamená, že umožňovala nejen přesnost harmonických poměrů a dělení „do konečna“ (lidově: beze zbytku), ale umožňovala dělit do nekonečna
a zaokrouhlovat. Řecká myšlenka, že nepřesné věci můžeme měřit jenom při použití neměnných,
„věčných“ měřítek, která stojí u kořenů programu idejí, je zde pragmaticky opuštěna. Dále se neuvažuje tak, že nepřesné měříme přesným, ale tak, že nepřesné měříme s potřebnou mírou přesnosti, která se podle povahy měření může pohybovat v různých řádech. Do módního platonismu
pronikla stará aristotelská zásada, že pro vědu je důležitá přiměřenost. Druhým revolučním motivem byla myšlenka „matematizovatelnosti náplní“. Sen o tom, že by bylo možné měřit všechno,
a pokud měření není možné, můžeme vypočítat potřebnou hodnotu z naměřených veličin. Hus-
5
Bozi se zrodili, a pohlédneme-li na řeckou mytologii detailněji z tohoto hlediska, snad bychom mohli říci, že bozi
byli do světa vržení spíše než lidé – zrození jednotlivých bohů provázejí dosti bouřlivé peripetie, takže o akceptaci
můžeme mluvit jen s jistým sebezapřením. Pokud bozi mají v aristotelském smyslu duši, bude to pouze jakási odrůda trofé. Vyšší formy duše nepotřebují, ovládají čas i prostor, byť každý pouze v oboru své působnosti.
6
Rád vzpomínám na to, kdy před řadou let přiletěl do Prahy čerstvě jmenovaný kardinál Špidlík, který se stal kardinálem v třiaosmdesáti letech. Na Ruzyni na něj čekala celá aureola novinářů, kteří očekávali celebritu a hned na něj
spustili: „Co nejdřív změníte, pane kardinále, co bude jinak?“ Starý pán se bezelstně usmál a řekl: „Nejdůležitější
úkol, který je přede mnou, je dobře umřít.“ Zůstali jako opaření a potom v komentářích zaznívalo, že církev zase
udělala kardinální hloupost, když za kardinála vybrala takového ňoumu. On potem ještě vydal pěknou knihu
o východokřesťanské spiritualitě, ale svůj hlavní úkol viděl přesně. V jisté fázi života vystupuje do popředí úkol
dobře umřít a završit tak smysluplnost života.
71
Zdeněk Pinc
serl přičítá tuto inovaci generaci Descarta a Galileiho, prvenství však v této záležitosti patrně má
podstatně starší myslitel Mikuláš Kusánský a jeho program universálně koncipovaného vážení
věcí, který by se stal universální oporou poznání, kdybychom věnovali náležité úsilí konstrukci
dostatečně přesných vah a závaží.
Náplněmi se zde myslí v podstatě kvality, jde o to, že nově se koncipující věda se musí opřít
o matematiku, a matematika pracuje s kvantitami. Má-li být úspěch, který nová věda zaznamenala v mechanice a fyzice, rozšířen i na další oblasti, kde se pracuje s kvalitami, musí být kvality, náplně, matematizovatelné. Teplota je např. kvalita, subjektivní vjem, který můžeme objektivizovat,
kvantifikovat tak, že vytvoříme umělou škálu, stupnici, či několik takových škál, a přístrojem opatřeným takovou škálou změříme potřebnou hodnotu „objektivně“, nebo alespoň intersubjektivně,
pokud se nedohodneme na příslušné stupnici – pak stačí, když u výsledku uvedeme, kterou stupnici jsme použili, a vzdělaný čtenář si výsledek přepočítá. Takových škál je možné vytvořit celou
řadu a postupně matematizovat v optimálním případě všechno. To však nebude možné hned,
vyžádá si to nějaký čas. Descartes odhadovat potřebný čas velmi jasnozřivě na tři sta let.
Někdy kolem roku 1950 měla tedy být metodicky koncipovaná moderní věda dobudována
a člověk se tak mohl stát „pánem a vládcem přírody“. Na Descartova slova došlo, výsledek však
neodpovídal očekáváním. Z Descartovy filosofie se již v první generaci jeho žáků vytvořila myšlenka psychofyzického paralelismu. Vychází z Descartova rozdělení skutečnosti na res extensa
a res cogitans a hypoteticky předpokládá, že kdyby děje v těchto oblastech probíhaly paralelně,
pak bychom mohli z měřitelnosti jevů a různých hodnot naměřených v různých situacích v oblasti
fyzické usuzovat o souvislosti příslušných jevů, jež se současně vyskytovaly v oblasti psychické.
Myšlenka universální racionality byla spojena ještě s jedním důležitým motivem, který je dnes
opomíjen. Nebyl zde od počátku úmysl vytvořit nový, vědecký světový názor, ale naopak. Učenci
sedmnáctého a osmnáctého století, vědci století geniů, nehodlali bourat racionální theologii, usilovali o to, uvést svá zkoumání a jejich výsledky do souladu s učením církve. Zde velmi působila
myšlenka, že Bůh připravil pro člověka nikoli jednu knihu, ale knihy dvě – jednou je soubor zjevených pravd a zkušeností soustředěný v Bibli a druhou je Kniha přírodních zákonů napsaná jazykem matematiky. Ta ovšem není předmětem Zjevení, ale byla lidem utajena, aby v ní nemohli číst
dříve, než dosáhnou zralého věku. Nyní však přišel čas objevů, doba lidského dospívání, a věda je
úkol, který vědcům připadl podle Božího záměru, vnést světlo do tajemných dějů přírody a stát se
Hospodinovým Hospodářem. Tento čas objevů trval asi 150 let, neskončil úspěchem a nechceme
se zde pouštět do rozboru příčin, proč se tak stalo, nebo nestalo.
Je nepochybné, že tato upřímná snaha narazila na neporozumění církevní hierarchie i na odpor
značné části laických věřících. To, že nově koncipovaná věda nevytvářela konkurenční či alternativní výklad k výkladu biblickému, je z dnešního pohledu jasné, ale tehdy nebylo. Velmi negativní
úlohu zde sehrála zarputilá snaha chápat texty Bible doslovně a v tomto smyslu se jich i držet,
porovnávat je a v případě rozdílností alternativní výklady zavrhovat.
Po uplynutí věku objevů a objevitelů, věku géniů, se od sebe oddělí dvě cesty, pro jednoduchost
je zde nazveme cestou francouzskou a německou, protože na britských ostrovech se oba motivy
prolínají. Francouzské osvícenství se vydá cestou, která se v průběhu osmnáctého století racionální theologii vzdaluje a Boha chápe jako nepotřebnou hypotézu. Laplaceova odpověď císaři
Napoleonovi na otázku, kde je v jeho kosmologickém systému umístěn Bůh, je v tomto smyslu
signifikantní: „Tuto, hypotézu, Sire, jsem neuvažoval“. Tato cesta zákonitě vede nejen k Velké
francouzské revoluci, ale také k positivismu, grandióznímu pokusu o vybudování nové universální
a racionální civilizace, která nahradí odvržené křesťanství nejen ve vědeckém a sociálním smyslu,
ale i ve smyslu náboženském. Bůh je nahrazen Nejvyšší bytostí, Prozřetelností a náboženstvím
humanismu.
72
Život je spíše dar než boj aneb Navigare necesse est, vivere non est
Comtismus neboli positivismus (viz Friedell 2006, 135–136) se zakládá na podivném přesvědčení,
že existuje pouze svět vnímaný smysly a že tento svět je faktický, skutečný a je základem poznání.
Prvotní příčiny a konečné záměry jsou nepřístupné bádání a věda se jimi nemůže a nemá zabývat. Věda pracuje universální matematickou a matematizující metodou, pracuje pouze
s hodnotným materiálem, s tzv. fakty, evidentními závěry, konkrétními popisy a exaktními experimenty, protože představuje nejvyšší, třetí, positivní stádium kulturního vývoje lidstva. Na prvním
stupni, mýticko-náboženském, lidstvo věří v personifikované přírodní síly ve třech podobách (fetišismus, polyteismus a monoteismus). Je to stádium dětské, snové. Na druhém stupni metafyzicko-theologickém přejde k vyznávání principů abstraktních, jež jsou však stále charakteristické
antropomorfismem. Teprve na třetím, konečném stádiu jde o poznání skutečné, proto je toto
stádium nazýváno positivisticko-vědeckým. Vládne mu věda a jeho kleriky jsou vědci, světci náboženství humanity jsou lidé, kteří dosahují nesmrtelnosti ve vděčné vzpomínce lidstva.
Comte vytvořil originální systém věd, v němž matematika, universální metodika vědy, je víc než
vědou. Vědy se od ní liší specifickým předmětem. Věd je pouze několik, symbolizuje je pět jmen:
Galileo, Newton, Lavoisier, Cuvier, Comte. Nikoli náhodou jsou poslední tři Francouzi, tedy: astronomie, fyzika, chemie, biologie a sociologie. Jak je patrné, v tomto původním systému má ještě
astronomie odlišný předmět od fyziky, protože je vědou o nebeských tělesech, zatímco fyzika
o tělesech pozemských, chemie má za předmět děje uvnitř těchto těles, specifickým předmětem
biologie jsou těla charakterizovaná životem, ta své trvání zabezpečují vyživováním se z okolního
prostředí a produkováním potomstva stejného druhu. Sociologie Comtem proponovaná jako
budoucí věda věd se zabývá vazbami, které drží pohromadě společenství organismů žijících sociálním způsobem. Sestává ze sociální statiky, která zabezpečuje obecné podmínky lidské existence, a sociální dynamiky, která zkoumá zákony jejího vývoje. Vědy se vyvíjejí postupně podle uvedeného pořádku, mají stejnou metodu a každá potřebuje ke své konstituci asi sto let. Sociologie,
Comtem založená v první polovině devatenáctého století tedy zahajuje poslední století positivního stádia. Po jejím dovršení nastane věk humanity, protože poznání bude dovršeno a lidstvo
ovládne přírodu. Časově mu to vychází stejně jako Descartovi, kolem roku 1950.
Comtismus dovršuje proces, v němž se vytvoří vědecký světový názor, v němž se věda stane apodiktickým základem života a světa, nejvyšší normou lidského života. Objektivní poznání
a objektivně poznané ovládne subjektivní relativitu a nastolí novou harmonii. Během několika
desetiletí se však ukázalo, jak s trochou nadsázky píše výše zmíněný Friedell, „že tento fundus
reálných hodnot je jen potištěný papír a pozitivismus ten největší podvod, jakému kdy lidstvo
padlo za oběť“ (Friedell 2006, 135).
Německá cesta nesměřovala k ateismu, mj. i proto, že v nesjednoceném Německu, které navíc
bylo převážně protestantské, nebyl celý proces chápán jako zápas vědy a víry. V Německu – vrcholem a příkladem této snahy je nám Immanuel Kant – učenci vycházeli z toho, že nová universální racionalita dosahovala nesporných úspěchů především v oblasti tzv. positivních věd. Trápilo
je, že v metafyzice tomu bylo jinak, zde nedošlo k sjednocování metod a místo obecné, vědecké
filosofie se střídají různé filosofické systémy, které se spíše stále více rozcházejí a navzájem popírají. Potíž není v jejich různosti, ale v tom, že to společné, co metafyzické systémy spojovalo, totiž
postuláty racionální theologie, bylo novou matematizující racionalitou otřeseno.
V racionální theologii se o Bohu mluví jako o jsoucnu, ens, jež je buď maximálně jsoucí, nebo
nezbytné pro existenci konečných lidských bytostí, jak je tomu např. v Descartově ontologickém
důkazu Boží existence. V morální theologii, která se konstituuje v průběhu osmnáctého století
a je dovršena ve třech Kantových Kritikách, je ontologický přístup opuštěn. Vodítkem zde je Aristotelés, jehož praktická filosofie, etika a politika nestojí pod vládou slovesa býti (einai), ale pod
vládou slovesa euprattein, jež bychom zde přeložili spíše jako mýti smysl než zdařit se, znamená
73
Zdeněk Pinc
však zároveň být šťasten. Šťasten je ten, komu se daří podílet se na smyslu. Neštěstí spočívá ve
ztrátě smyslu, zejména ve ztrátě smyslu pro smysl. V morální theologii, jíž Kant zakládá kritikou
racionální theologie v Kritice čistého rozumu, založí ji na postulátech praktického rozumu a dovrší
v Kritice soudnosti, jsou Bohu přisuzovány zejména takové vlastnosti jako inteligence, dobrota,
spravedlnost a spravování světa.7 Všechny tyto atributy se vztahují k problému smyslu: smyslu
stvoření světa, smyslu lidského života a smyslu dějin.
Nejdůležitějším úkolem morální theologie je usilovat, teoreticky i prakticky, o harmonii mezi přírodou a mravností, blažeností a zákonem. Na takové harmonii totiž spočívají všechny postuláty
praktického rozumu. Je to podmínka možnosti energicky působit k uskutečnění nejvyššího dobra.
„Bůh je garant tohoto uskutečnění harmonie, ležící v nekonečnu jako úběžný bod, je nezbytnou
podmínkou posledního světového účelu […] Důležitá je též pro další rozvoj problematiky myšlenka, že postuláty nesmějí být od sebe odděleny a že mají všechny týž konečný úmysl, aby totiž
svět a mravní jednání v něm se neukazovaly bezúčelnými. Vzhledem k tomu, že v nesmrtelnosti
(nezbytné k nekonečnému zdokonalování) a v existenci Boha stvořitele a prozřetelného správce
světa je postulován život za mezemi pozemského života, lze morální theologii charakterizovat též
ideou nesmrtelnosti či věčnosti.
V této trojjediné ideji věčnosti je jeden motiv, vlastní osmyslení života, totiž mravní existence člověka jako nekonečná zodpovědnost a vážnost k posvátnému zákonu povinnosti, čerpán z úvahy
o podstatě lidství jako nadempirické v praktické oblasti. Druhé dva postuláty mají předpoklady
empirické: faktickou diskrepanci, disharmonii mezi mravní zásluhou a blažeností, a bezúčelnost
přírodního světa bez inteligentního průvodce a správce“ (Patočka 1979, 159).
Kant viděl věci jasně, ono příslovečné: „dvě věci mne naplňují údivem, hvězdné nebe nade mnou
a mravní zákon ve mně,“ vyjadřují toto porozumění přesně. Jeho následovníci však zaměnili
mravní zákon ve mně za zákon jako takový a německá cesta osvícenství skončila v kotrmelcích
a katastrofě. Každý zákon musí legitimně odpovídat mému svědomí, jinak jej poslechnout nesmím, s tímto důležitým paradoxem se vědci potkají jaksi in flagranti až ve století dvacátém, jako
první právě fyzikové. Vyrobit či nevyrobit jadernou bombu? Vyrobit ji pro Hitlera, pro Stalina, pro
spojence? Němečtí fyzikové v této věci obstáli, bombu nevyrobili, a dnes se historikové vědy mohou přít jen o to, zda ji vyrobit skutečně nechtěli, nebo neuměli. Já se přikláním k první variantě,
ale patřím k menšině. Vědci v USA a SSSR bombu vyrobili, měli pro to dobrý důvod: zastavit Hitlera. To se však podařilo i bez atomové bomby. A tak vědu postihla kocovina, která, doufejme,
zcela nepominula dodnes. Útěchou snad může být skutečnost, že hrůza, která ovládla svět po
svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki, byla tak naprostá, že přeplněné jaderné arsenály zůstaly
déle než půl století zavřené. Ale jaderné bomby nejsou jediné tajemství, které se vědcům podařilo odhalit, jehož důsledky jsou neslučitelné s myslitelným Božím záměrem. Taková tajemství nemohou být zapsána v knize, jejímž autorem je Bůh. Před polovinou dvacátého století tak definitivně padla základní téze, na níž byla nábožensky založena moderní věda. Věda totiž zákony přírody neodhaluje, ale vytváří, objevy jsou vlastně vynálezy. K této myšlence se v závěru článku
ještě vrátíme, teď se však vraťme k Patočkovu výkladu Kanta.
7
Srv. text Jana Patočky Kolem Masarykovy filosofie náboženství na str. 158–159. Bůh je maximum inteligence, tedy
smyslu a porozumění, maximem spravedlnosti, je „nadspravedlivý“, jak jsme napsali výše. Bez Stvoření propadá
kosmos ztrátě smyslu. Spravování světa se v racionální theologii formuluje jako všemohoucnost, v morální theologii
se však tento atribut chápe více svázán s pozemským životem. V době, jíž se právě zabýváme, se konstituuje ekonomie, která se tehdy jmenovala nikoli náhodou morální filosofie a zabývala se správou lidských věcí. Boha v ní mj.
zastupuje příslovečná „neviditelná ruka trhu“. K Boží inteligenci se snažíme přiblížit vzděláním, k Jeho dobrotě etikou a milosrdenstvím, ke Spravedlnosti právem a smyslem našeho života je usilovat o pochopení smyslu Stvoření.
74
Život je spíše dar než boj aneb Navigare necesse est, vivere non est
„Neminula dlouhá doba a matematický rozvrh přírody zbavené vší transcendentní opory
a osmyslované jen vztahem k relativním lidským dílům, tj. technicky, zapůsobil doširoka na masy
neudržované již v klidu důvěrou v dobré intelektuální svědomí horních vrstev (tzv. vzdělaných).
Problematika Kantova Spinozy[8] se stává problematikou moderního člověka vůbec. Básníci cítí
mohutné dramatické napětí, které je v ní obsaženo. Teoretický rozum ve své neúplatnosti rozvrhuje obraz účelu prázdné a hodnoty zbavené přírody, univerza posléze němého a ‚absurdního‘,
předmětu Pascalova děsu. Tato neúplatnost je sama příkaz mravní. S vlastním mravním zákonem
neupadá sice do logického, ale přece do faktického konfliktu. Musí totiž vést k tomu, že morálka
ve světě, kde empirie bude dogmaticky pojata jako skutečnost sama, bude vypadat jako něco
nejen bezcenného, nýbrž ze stanoviska konečného výsledku v empirických podmínkách hodného
opovržení, za kazatelství bez úspěchu. Věda (bez opory kritické filosofie) stává se morálkou podmíněným chováním, které člověka mravně ohrožuje, ba může jej dokonce mravně zničit“ (Patočka
1979, 160).
Tuto propast, do které se pod patronací vědy řítí moderní lidstvo, skutečně první vytušili básníci,
vědci je následovali až s půlstoletým opožděním. Poesie však může ohlašovat, varovat či utěšovat, podává-li recepty k nápravě, vypadává z žánru. Uvedený výklad Jana Patočky pochází ze studie o Masarykovi, jehož práce o sebevraždě jakožto sociologickém jevu moderního světa způsobeném titanismem, moderním antropocentrickým náboženstvím bez Boha, je prvním jeho vědeckým a patrně nejdůležitějším, ne-li posledním dílem vskutku vědeckým. Masaryk by se patrně
divil a rozhořčeně nesouhlasil, kdyby se mohl dočíst, že jedním z nejdůležitějších rysů moderního
titanismu je positivismus. Byl totiž přesvědčený positivista. Přidejme však pro lepší pochopení
ještě jeden citát z Patočkova textu:
8
V V. oddílu Kritik der Urteilskraft (1804) načrtl Kant obraz spravedlivého, který se pevně přemluvil k přesvědčení, že
Bůh mravní theologie neexistuje, Kant jej nazývá „nějakým Spinozou“, a stane před alternativou buď popírat mravní
účel světa a považovat svět za prostý veškeré hodnoty, nebo přijmout stanovený mravní účel se všemi předpoklady
a důsledky. Kantova volba je zřejmá, mravní zákon má přednost před pravdou, ale právem se obává, že vědci, neúplatní fanatikové pravdy, se mohou rozhodnout opačně. Kant si je vědom toho, že alternativy plynoucí ze svobodného rozhodnutí o existenci Boha morální theologie jsou logicky rovnomocné, jejich existenciální důsledky však
rovnomocné zdaleka nejsou. Pouze jedna varianta vede k možnosti plnosti a smyslu, varianta důsledně atheistická
je zoufalá, moderně řečeno absurdní, a život v této nesmyslnosti nemá žádnou delší perspektivu. Ve dvacátém století se v prostředí novokantismu zrodila další varianta tohoto „spinosovectví“. O té jsem na přednášce nemluvil, ale
napadla mne v souvislosti s tímto výkladem dodatečně. V roce 1911 byla publikována dnes zapomenutá kniha Philosophie des Als ob, systém idealistického positivismu pozdního novokantovce Hanse Vaihingera. Titul bychom
snad mohli přeložit jako Svět jako fikce. Fikce je vědomý omyl, obvykle pod tímto výměrem hledáme lež se všemi
negativními konotacemi. Vaihinger se však snaží ukázat, že se ve všech jazykových konceptech vyskytuje konstrukce česky vyjádřená jako jakoby, německy als ob, která nám umožňuje používat vědomé omyly a nepravdy produktivním způsobem. Ve své knize uvádí mnoho příkladů: „svobodná vůle“ jako předpoklad našich společenských řádů
je zjevný nesmysl, ve fyzice pracujeme s atomy, o nichž všichni víme, že nejsou nedělitelné, což je ale předpoklad
jejich původního produktivního využití, algebra a geometrie pracují s fikcemi, botanické a zoologické názvosloví
jsou fikce. Vaihingerova kniha zapadla a v dnešním virtuálním věku si na ni vzpomene jen málokdo, i když virtualita
sama je skvělým příkladem Vaihingerových tézí. Étos moderní vědy byl založen na příslibu pravdivosti a objektivity,
ten je od počátku koncipován jako budoucí cíl a posléze potichu opuštěn. Pravda je nahrazena pravděpodobností.
Pro devatenácté století je příznačná chvála upřímnosti a pravdivosti, mj. se spojuje s postupným odhazováním diskrétnosti a intimity. Zdvořilost se přestává nosit, vykání se nahrazuje tykáním, raději říkáme surové pravdy než milosrdné či zdvořilé lži. Jedním z posledních velkých interdisciplinárních hitů ve vědě jsou sociolingvistické výzkumy
zdvořilosti koncem dvacátého století. Zdá se, že ve světě, v němž smysl ztratil nárok na existenci, nemusí převládnout zoufalství, šílenství, vražda a sebevražda, můžeme se totiž naučit zachovávat dekórum. Pro dnešní západní
svět se tato varianta morální theologie als ob ukazuje jako velmi nosná společenská síla. Pokud však je konfrontována s morální theologií, která nemá virtuální základ a není si vědoma problematičnosti svých pravd, obávám se, že
v této konfrontaci úspěšně neobstojí, nakonec neobstojí asi ani se ctí, protože jakmile začne jít do tuhého, virtualita
má tendenci se rozpadat.
75
Zdeněk Pinc
„Zajisté jsme oprávněni mluvit zde o filosofii smyslu života, o metafyzice smyslu, je-li jasné, že
beze smyslu není žádné lidské počínání možné, a platí-li na druhé straně, že bez absolutního
a totálního smyslu každé osmyslování se hroutí. To vše je Kantem, jak se nám zdá, implicitně
předpokládáno; ovšem Kant soudí zároveň, že smysl musí být založen na něčem absolutním, na
celkovém účelu stvoření. Z tohoto důvodu musí se Kantovi – a Goethovi v jeho stopách – jevit
život bez zaměření na nejvyšší cíl nesmyslným. Zdali smysl a účel jsou totéž a jak se k sobě mají,
o tom Kant, jemuž výslovná problematika smyslu je cizí, se nevyslovuje a tím na dlouhou dobu
problematiku fixuje na oblast účelnosti. Vzhledem k tomu, jak kritická filosofie určuje, lze pak říci:
člověk, který si žádá absolutního poznání, ale neméně, ba ještě více ten, který svou skepsi stupňuje v negaci nejvyššího účelu a postulátů s tím spojených, proviňuje se překročením hranic lidského konečného rozumu a vzpourou proti účelu lidskému životu uloženému: titanismem
a nihilismem, které jdou spolu ruku v ruce. Nihilismus a ‚nadčlověctví‘ jsou pak nerozlučné. Masaryk tvrdí, že slovo ‚Übermensch‘ pochází od Goetha, básníka Fausta“ (Patočka 1979, 161).
Positivismus je vrcholným produktem epochy buržoasie, je to její světonázor, v tom nejlepším
i nejhorším smyslu slova. „Jedná se o nutný a nevyhnutelný světonázor buržoasie, která zjevně
nesnesla myšlenku, že by tento svět, s nímž máme denně co do činění, neměl být solidní, kompaktní, reálný. Předpoklad fenomenalismu, že podnik, kterému říkáme realita, je pouhá fikce, kterou všichni akcionáři podniku považují za bernou minci, že je to takříkajíc veliký fiktivní kšeft, byl
pro obchodnicky orientovanou společnost nepřijatelný“ (Friedell, 135).
Z positivismu vyšel, byť z jeho druhé generace, i Edmund Husserl, Masarykův mladší vídeňský
spolužák z universitních studií. Není to tedy tak, že by v dějinách myšlenek a ducha zápasila
pravda se lží. Ač se tomu Husserl po většinu života bránil, v závěrečných fázích svého dlouhého
badatelského života se stal jedním ze spolutvůrců konceptu dějinného vědomí. Husserl si zřejmě
jako první uvědomil, že svět, který moderní věda zakládá a sestavuje, svět matematických konstruktů, není totožný se světem, ve kterém žijeme. Husserlův pojem Lebenswelt, svět našeho života, je původnější, vůči vědo-technickému konstruktu je originální, a tudíž nemůže být tímto konstruktem důsledně regulován a predestinován. Svět vědo-techniky je výtvor lidského poznání,
nikoli pravzor lidského života. Není variantou ke středověkému supralunárnímu světu. Myšlenka,
že věda může normovat lidský život a zaručit jeho budoucí štěstí, je tak u kořene krize evropských věd. Tato krize propukne v plné síle teprve v první polovině dvacátého století a zdá se, že
dosud stále ještě neskončila, možná jsme opravdu na prahu dalšího věku, jak ukazuje americký
historik maďarského původu John Lukacs (2009).
Byl-li v jeho smyslu předposlední věk, středověk, věkem prvních dvou stavů, šlechty a církve,
a novověk věkem buržoazie, očekávali bychom, zejména my starší, že nový věk bude věkem
„beztřídní společnosti“, jak učil „vědecký světový názor marxismus-leninismus“, nebo věkem „trvale udržitelného rozvoje“ či „věkem genderového vyrovnání“, ale není tomu tak. U Lukacse se
také nehoruje pro katastrofické varianty ani pro zánik Západu či Atlantidy, nejde zde
o propagační sociální brožuru, ale o pokus o zahájení radikálního nového přemýšlení o pokroku,
dějinách, vědě, mezích našeho poznání a o našem místě ve vesmíru (Lukacs 2009, 38). Podle toho, jak v tomto úkolu obstojíme, můžeme snad v Lukacsově smyslu sami doplnit označení nové
epochy: buď půjde o věk masového konzumu, nebo o věk sounáležitého osobního poznání, které
vyplývá z dějinného vědomí.
Věda nového věku, má-li dostát svému úkolu, musí opustit svou aspiraci na objektivní poznání
toho, jak věci jsou samy o sobě. Taková snaha nepřísluší konečné bytosti, jakou je člověk, protože
je božská. Pokud člověk touží stát se Bohem, jde v řeckém smyslu o nebezpečnou pýchu ve
smyslu hybris, v hebrejském smyslu jde o nejhorší formu modloslužebnictví, když na nejvyšší piedestal člověk postaví sebe sama. „Z historického myšlení vyplývá, že lidské poznání není ani sub76
Život je spíše dar než boj aneb Navigare necesse est, vivere non est
jektivní ani objektivní, ale osobní a sounáležité. Vědomí (consciencia) je sounáležitým poznáním
[…] ‚přírodu‘ také nelze oddělit od toho, jak ji poznáváme“ (Lukacs 2009, 47–8 ). Tento rys pokládá Lukacs za zřejmě nejdůležitější „objev“ dvacátého století. Kodaňský výklad kvantové mechaniky ústí do formulace principu neurčitosti. Tehdy „mladý německý fyzik Werner Heisenberg nejen
objevil, ale i dokázal, že za určitých stavů subatomových částic neplatí ani obecně uznávaný objektivismus, ani mechanická kauzalita. Fyzikovo pozorování (přesněji řečeno jeho pokusy
o měření) ovlivňovalo jak hybnost, tak polohu pozorovaného předmětu. To mimo jiné bylo velkým zásahem do Descartova a Newtonova objektivismu a determinismu. Řečeno jinak, studium
‚reality‘ nelze oddělit od jednání (myšlení a záměrů) vědců“ (Lukacs 2009, 69). Dodejme, že ve
stejné době, koncem dvacátých let minulého století, prokázal něco podobného pro makrosvět
americký astronom Edwin P. Hubble. Teorie „rudého posuvu galaxií“ ukazuje, že vesmír, pokud se
nás týká, je konečný, i když sám o sobě je možná nekonečný. Galaxie, které se od nás vzdalují
rychlostí blízkou rychlosti světla, jsou v každém následujícím okamžiku hůře dosažitelné než
v předchozím.
„Stručně řečeno, dějiny čehokoli nelze oddělit od věci samé. Dějiny nejsou společenskou vědou,
ale nezbytným způsobem myšlení. Výrok ‚náš život spěje kupředu, ale přemýšlíme pouze zpětně‘,
platí nejen o přítomnosti (ta je vždy pomíjivým přeludem), ale i o našem celkovém názoru na
budoucnost – pokud totiž přemýšlíme o budoucnosti, činíme to prostřednictvím vzpomínání.
Dějiny nám však nemohou sdělit o budoucnosti nic, co by se dalo považovat za jisté. Rozvážně
vedený výzkum a pronikavě psychologický vhled nám sice umožňují rekonstruovat nějakou minulou událost, nemohou však předvídat budoucnost. Existuje mnoho příčin této nepředvídatelnosti (dovolím si říci, že pro křesťana k nim patří prozřetelnost), ale jiným jejím (Bohem daným)
základním prvkem je, že žádní dva lidé nemohou být nikdy zcela totožní. Dějiny jsou reálné, ale
kvůli jejich nepředvídatelnosti je nelze přimět k ‚fungování‘. Zvláštním paradoxem pak je, že věda
je sice abstraktní, ale fungovat může“ (Lukacs 2009, 43).
Věda nového věku se rovněž musí zbavit své náboženské aspirace. Edmunda Husserla vedle
předsudků psychologismu v počátcích jeho vystoupení iritovala také tehdy módní proměna filosofie v disciplínu, která se zabývá světonázorem, přesněji řečeno světonázory. Ta je dítkem historického skepticismu (Husserl 2013, 56–63), rodí se v potřeby a snahy dosáhnout studiem empirických fakt objektivity. „Filosofie světového názoru proto předpokládá veškeré dílčí vědy jakožto
pokladnice objektivní pravdy, a nakolik nachází svůj cíl v tom, uspokojit podle možnosti naši potřebu uzavřeného a sjednoceného, všezahrnujícího a všechápajícího poznání, natolik pohlíží na
všechny dílčí vědy jako na své fundamenty. S ohledem na toto se sama považuje za vědeckou,
právě na pevných vědách stavící filosofii“ (Husserl 2013, 56). Tato o moudrost a vzdělanost usilující disciplína touží a slibuje dosáhnout vysoký cíl humanity jako dovednostní disciplína, nauka
o ctnostném či zdatném člověku. „V materiálním ohledu tato disciplína odkazuje toho, kdo usiluje, na rozličné skupiny hodnot, jejichž nad-subjektivní a závazné platnosti ve vědách, uměních,
v náboženstvích atd. má uznat každé jednající individuum. A jednou z těch nejvyšších hodnot je
samotná idea takovéto moudrosti a dokonalé zdatnosti“ (Husserl 2013, 60). Koncem devatenáctého století a ve století následujícím se vyrojila světonázorových -ismů celá paleta, všechny se
vyznačují mj. tím, že jiné světové názory považují za pseudonázory a vyhlašují jim boj. Kdysi byl
patrně nejslavnější Haeckelův monismus, pro ještě žijící starší generace je příkladem
k nezapomenutí vědecký světový názor sensu stricto, marxismus-leninismus.
Od této doby se také patrně traduje zmatení jazyka kolem pojmu názor. Pojem pochází
z geometrie, kde známe např. názor kružnice jako množinu bodů stejně vzdálených od bodu
střed. V geometrii je vyloučeno, aby každý měl svůj vlastní názor, což je dnes vcelku široce rozšířené přesvědčení. Názor je jen jeden. Stoupenci filosofie světového názoru to implicite předpo77
Zdeněk Pinc
kládají. Jejich stanovisko je v řeckém smyslu idiotické: Názor je jen jeden, ten náš, a pokud má
někdo názor jiný, je to pseudonázor, hodný zatracení.
V devatenáctém století se vyhrotil zejména konflikt dvou tehdy vytvořených světonázorů, vědeckého a náboženského. Vědecké náboženství proponované již zakladateli positivismu se opírá
o koncept pokroku a uctívání humanity. Novověk v tomto smyslu znamená jednak titánskonihilistické prohlášení smrti Boha, jednak převzetí smyslu a osudu lidstva do vlastních rukou, do
rukou vědy, která se stala největší výrobní silou.
Proces emancipace lidstva vůči božské autoritě nepostihl však všechny vědce, vyvolával od počátku také obavy, neboť není-li Boha, je vše dovoleno, děsili se již hrdinové Dostojevského. Je to
však ještě horší, není-li Boha, je všechno zakázáno, protože naše eventuální omyly nemá kdo napravit. Tak jako se v sekulárním právu nutně jeví trest smrti jako nepřípustný, protože eventuální
justiční omyl nemá kdo opravit a obnovit tak spravedlnost, mělo by se v důsledně sekulární vědě
bádání zastavit, protože neexistuje žádná garance toho, že nebude vynalezena nějaká strašná síla,
zbraň či nemoc, kterou pak nebude možné vzít zpátky. To se však nestalo a nestane, co bylo
myšleno, nelze vzít zpět. Na krátkou dobu poskytla alibi perspektiva světlých zítřků a šťastnější
budoucnosti pro příští pokolení.
Móda světonázorů a světonázorových filosofií nepatří nepochybně k tomu, čím se mohou dějiny
lidstva pyšnit. Zápas mezi vědeckým světovým názorem a názorem církve svaté je v řeckém
smyslu slova vpravdě idiotický. Při zapojení rozumu a trochy dobré vůle je zřejmé, že náboženství
a věda nemíří stejným směrem, nejde o alternativy ani o konkurenci. V době, o níž mluvíme, to
však zřejmé není, a občas se ukáže i dnes, že zdaleka ne všichni mají v této věci jasno, na jedné
i druhé straně.
Na počátku dvacátého století se vyjasnilo alespoň to, že positivistický důraz na to, že společnou
metodou vědy musí být metoda matematická či matematizující, neplatí. V metodologické diskusi
se ustálila představa, která však výrazně převládla pouze v německy myslícím světě, představa, že
přírodní vědy usilují o erklären, vysvětlení, zatímco duchovní vědy mají za úkol verstehen, porozumět skutečnostem, jimiž se zabývají. Ve vědecké praxi přesto převládá přesvědčení, že skutečnými vědami jsou jenom ty vědy, které se zabývají „tvrdými“ fakty, a stupeň měkkosti je často
implicite pokládán za ekvivalent pavědeckosti. Z toho, co jsem napsal, doufám vyplývá, že i tento
spor postrádá dignitu. Jestliže věda nového věku předpokládá sounáležitost objektu a subjektu
v procesu vědeckého poznání, není mezi duchovními a přírodními vědami zásadní rozdíl, obojí
usiluje o porozumění a poznatky, jichž dosahuje, spíše než „objevuje“, „vynalézá“.
Vědy přírodní jsou však více výrobní silou než vědy duchovní a nesou větší díl odpovědnosti nejen za své činy a vynálezy, ale za osud celého lidstva, odpovědnost, kterou převzaly v souvislosti
s epochou titánsko-positivistického ideálu poznání veškerých přírodních zákonů a uskutečnění
království Člověka alias Vědce. Křesťanství se vyrovnalo s námitkou „smrti Boha“ z devatenáctého
století a věda již neaspiruje na to, aby jej nahradila. Bůh se vrátil, možná opravdu znovu vstal
z mrtvých, ale už to není ten Bůh, kterého jsme nechali zemřít. Není bezmocný, jak se někdy píše,
ale mlčí. Už od nás nic nepožaduje, což ale neznamená, že od nás nic neočekává. Odpustí nám
naše hříchy, je to jeho řemeslo, jak pravil Heine na smrtelné posteli, ale stvořil nás svobodné a my
jsme v průběhu posledních století zarputile trvali na tom, že už jsme dospělí, že se nadále chceme starat o své věci sami, a tak to, obávám se, Bůh nechal na nás (Brague 2011).9 Pro věk sounáležitého osobního poznání platí zásada, že sounáležitost postihuje i vztah Boha a člověka, který
9
Z celé řady skvělých theologických děl poslední doby odkazuji na knížku R. Braguea O Bohu u křesťanů a o jednom
nebo dvou dalších. Rád bych se vydal tímto směrem důkladněji, ale musím to nechat na některý z příštích textů.
78
Život je spíše dar než boj aneb Navigare necesse est, vivere non est
se v průběhu dějin proměňuje, ale proměňuje také člověka i Boha jako subjekty, je nejen více
Adamů, ale i více Bohů. A neplatí, že pouze jeden z nich je pravý. To je z hlediska církevně koncipovaných náboženství obtížně akceptovatelný důsledek, ale z hlediska theologie je to, soudím,
důsledek logický a nevyhnutelný.10
Morální theologie není naukou, jak se vyhnout smrti, křesťanství nemá být v tomto smyslu interpretováno jako překonání smrti, učení o zmrtvýchvstání v plném těle vzniklo přizpůsobením křesťanské zvěsti lidovému porozumění. To by nedávalo dobrý morální smysl, spása nemůže být způsobena vlastní zásluhou, nelze ji dosáhnout snahou vyhnout se trestu či konáním dobrých skutků
v očekávání posmrtné odměny. Dostojevského hrdinové, noví lidé, lidé z podzemí, rovněž umírají,
ale umírají smířeně, nikoli s děsem, umírají poznávajíce plnost, nikoli prázdnotu, a na této plnosti
záleží, nikoli na pokračování do neurčita. My, kteří žijeme, aniž bychom dospěli a zestárli,
a zakládáme si na tom, že můžeme opakovat do nekonečna tytéž pohyby, si zakládáme spíše na
předsmrtný děs a prázdnotu, a to bez ohledu na to, že při pohřebním obřadu budou náš život
zdvořile hodnotit jako „naplněný“.
Vraťme se však na závěr našich výkladů k pohybům lidské existence a k Patočkovu letu. Ve smrti
se nám odhaluje bytí, původně jako záblesk nicoty, se kterou jsme zde konfrontováni. „Bytí se
však naopak zjevuje jako to, co všechno otevírá: vždyť nyní se odehrává onen div, že všechno
‚jest‘ […] ukazuje, co vždy ještě zbývá, co vždy znovu otvírá přítomnost: odkazuje nás k němu;
tento div, na jehož základě stojíme uprostřed ne již nástrojů, prostředků, krámů, nýbrž uprostřed
‚jsoucna‘, je spojením, otevřením, které lze proto označit slovem láska. Bytí se k nám obrátilo,
jako by se vrátilo – a spojilo nás se sebou, s druhými, s věcmi, s námi samotnými“ (Patočka 1979,
174).
Pokud jsme přijali dar života jako dobrý dar, máme jakousi povinnost dar opětovat. Máme spíše
povinnost lásky než právo na lásku. Bytí tedy není žádná bytost, žádné jsoucno, nýbrž je tím, co
se otevírá bytostem nepřemožitelnou silou lásky, a láska nepatří mezi věci a obsahy světa, ale na
stranu bytí, na stranu smrti. V tomto smyslu můžeme snad mluvit o ontologické diferenci mezi
jsoucnem a bytím. „Bytí není tím, co milujeme, nýbrž to, čím milujeme, co dává milovat, na základě čeho necháváme věci být, čím jsou, opatřujeme jejich spočívání v sobě samých
a nevztahujeme se prvotně a zásadně k sobě samým.
Mýtus zlatého věku, jehož vylíčení nyní následuje, má své centrum v poměru člověka tohoto zlatého věku k věcem a k vědění o věcech. Vědění, které mají tito lidé, není naše věda – není to rozbor, analýza věcí s problematickým dotazováním na skrytou podstatu života. Právě tato podstata
je nějak ‚jasná‘, ne snad naším pojmovým způsobem, nýbrž je to něco jako laskavé uchopení,
jehož nejbližší příklad v našem světě je umělcova láska, nechávající věci rozvinout v sobě samých;
láska, která mluví se stromy jako se sobě rovnými, která jako by byla příbuzná hvězdám a přitom
je zavázána neméně hlubokou vděčností zemi. A jako v umění je i zde celek, na jedné straně svět,
do jehož jasu všechno stoupá, na druhé straně hlubina země, z níž se jedno každé jsoucno vynořuje a do ní se opět ukládá.
Proč po mýtu zlatého věku, kde lidé nechápou na základě rozebíravé a původně odcizené vědy,
nýbrž kde se oddávají Bytí, které je zaplavuje proudem lásky, která ponechává celé celým, následuje opět mýtus prvotního hříchu a pádu? Je to tím záhadnější, že po probuzení z tohoto mučivého zakončení snu o zlatém věku zbývá nicméně zjevení Pravdy, které pádem není nijak zaplašeno a rozptýleno. Odpověď je přesto možná: ani lidé ‚zlatého věku‘, ani ti, kdo jednou ‚poznali
Pravdu‘, nejsou chráněni před opětovným propadnutím tomu, co odděluje, odcizuje, tvoří před10
Zmíněná kniha R. Braguea je už svým názvem exemplárním příkladem takového přístupu.
79
Zdeněk Pinc
poklad pro všecka, i ta nejtěžší provinění. Proč však se nedovíme nic zvláštního, žádnou událost,
která tu byla podnětem pádu? Poněvadž žádná událost není s tímto následkem souměřitelná:
právě tak jako nesouměřitelné rajské jablko; tak se vkrádá prvotní ‚hřích‘ jako hra, jako pouhá
závrať, pokušení ‚co kdyby‘ na křižovatce mezi pravdou a lží. Ale ať je záminka sebenepatrnější,
život dostal nové celkové předznamenání: co dosud probíhalo ve znamení kladu, děje se nyní ve
znamení záporu, neboť lež rozděluje, vždy je možná jen ve znamení snahy oddělit a rozdělit se –
oddělit se od věcí, oddělit se od druhých, postavit se jako pán nad Bytím, které podstatně nepodléhá nám. Rozumí se, že lež je sama již vina, je následek a ne příčina; příčinou je ona možnost
povolit, spustit se, kterou i šťastní v sobě mají – jakožto svobodné bytosti. Kierkegaard soudil, že
tato možnost je nicota, obsažená v úzkosti, úzkost by tak byla dvojnásobná, úzkost pádu a úzkost
‚letu‘ a obratu. Tato dvojsmyslnost je docela přirozená: úzkost pádu je nicota, která hlídá šťastné,
úzkost letu a obratu, radikálnější, hlídá žití vůbec a ozývá se zprvu jako hlas svědomí, která ze
ztracenosti odcizení volá život k sobě samému, který není možný jinak než tím, že se pustíme
opory v něčem jsoucí, uskutečníme krok, skok, pád, či let do prázdna – v němž jedině může Bytí
ukázat svou přítomnost“ (Patočka 1979, 175–176).
Podle mého mínění je původním tvůrcem diskursu morální theologie již Sókrates. V Apologii je
takové často vzpomínané místo, kdy se Sókrates ptá svých žáků, kdo si vybral lépe. Zda on, který
vypil bolehlav a umírá, nebo oni, kteří budou žít dál. Ve stylu sókratovské ironie Platónovými slovy pak dovozuje, že lépe si vybral on, protože teď už nechá svůj život nezměnitelně za sebou jako
sen uplynulé noci. Na rozdíl od většinových interpretací bych chtěl zdůraznit nesymetričnost té
přechodové situace. Duše, která před zrozením zřela všechno podstatné, utrpí zrozením poporodní šok a na vše, co zřela, zapomene. Základním úkolem lidského života je proto snaha
o anamnésis, rozpomenutí se na podstatné, kterou podnikám ve vzdělávání, v péči o duši, která
je charakteristická tím, že druhé vyučuji, protože i já jsem byl vyučován. Heslo „učit se“ je nedorozuměním, v leninské podobě jde o třikrát opakované ďábelské zaklínání. Ve smrti musí být duše
zachována, vrací se do světa idejí, ale ze svého pozemského pobytu si neodnese nic, čím by obohatila či zpochybnila věčný svět idejí. Já však nejsem ideou, nejsem svou duší. Nechám svůj život
za sebou jako sen uplynulé noci. Ať pak budu, čím budu, ať pak budu, kde budu, můj život už
nebude můj, nebude mne trápit ani rozněcovat, nebude více než sen. A co se stane s mým životem? Nechám jej zde, tělo zetlí a podlehne zkáze, památka, viny i sláva posléze vyblednou, ale
láska zůstane. To, že jsem miloval a byl milován, zůstane, protože skrze lásku trvá náš společný,
sounáležitý svět.
Leden – květen roku 2014
Literatura
Aristotelés (1995): O duši. Praha.
Brague, Rémi (2011): O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. Brno.
Friedell, Egon (2006): Kulturní dějiny novověku II. Krize evropské duše od černé smrti po první světovou válku. Praha.
Husserl, Edmund (2013): Filosofie jako přísná věda. Praha.
Lukacs, John (2009): Na konci věku. Praha.
Patočka, Jan (1979): Masaryk. Praha [samizdatové vydání].
Doc. PhDr. Zdeněk Pinc
Fakulta humanitních studií
Univerzita Karlova v Praze
e-mail: [email protected]
80
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
Ivan Ramadan
Úvod
Od vypuknutí tzv. arabského jara v Syrské arabské republice 15. března 2011 v jihosyrském městě
Daraa uplynuly v současné době již více než tři roky. Na počátku událostí jsme mohli být svědky
veřejných protestů a demonstrací, které se postupně rozšířily napříč Sýrií a staly se zárodkem
výrazné změny politické, sociální a bezpečnostní situace v zemi. Později se střety mezi některými
ozbrojenými demonstrujícími a bezpečnostními složkami transformovaly do ozbrojeného konfliktu mezi opozičními ozbrojenými skupinami a armádou Syrské arabské republiky a dalšími bezpečnostními složkami, loajálními syrské vládě. Po založení tzv. Syrské svobodné armády v září
roku 2011 spojením dvou vojenských uskupení pod vedením dezertérů z armády Syrské arabské
republiky, plukovníka Husajna Harmúše a plukovníka Rijáda al-Asaada, lze hovořit již
o otevřeném ozbrojeném konfliktu mezi armádou Syrské arabské republiky a tzv. Syrskou svobodnou armádou.1
Stávající stav syrského konfliktu
Od roku 2011 je dění v Sýrii značně znepokojující, neboť na straně opozice bojují vedle jednotek
Syrské svobodné armády, složených z dezertérů, rovněž islamistické ozbrojené skupiny, jako například Džabhatu an-Nusra (Fronta vítězství), považovaná za odnož irácké al-Qáidy, Suqúr ašŠám (Sokoli zemí Šámu), Liwá’al-Umma (Brigáda Ummy), či ad-Dawla al-Islámíjja (Islámský stát).2
Faktem, který komplikuje mírové řešení konfliktu mezi vládou a ozbrojenými opozičními skupinami, je zejména nejednotnost syrské opozice jak na poli politické reprezentace, tak i na poli řízení vojenských operací proti armádě Syrské arabské republiky. Exilová syrská opozice je reprezentována Syrskou národní radou, sídlící v Istanbulu, kterou vede Džordž Sabra, zvolený předsedou rady v dubnu 2013 a dále Národní koalicí pro syrské revoluční a opoziční síly, založenou
v listopadu roku 2012 v Kataru damašským klerikem Muádhem al-Chatíbem a vedenou nynějším
prezidentem Ahmadem Así al-Džarbou, zvoleným po al-Chatíbově rezignaci v dubnu roku 2013.
V březnu roku 2013 bylo reprezentaci opoziční koalice poskytnuto členství v Lize arabských států
poté, co bylo členství Sýrie vypovězeno v listopadu roku 2011.3
V samotné Sýrii působí opoziční Lokální koordinační výbory a Revoluční rady, které spolupracují
s ozbrojenými složkami opozice. Nejvlivnějším opozičním uskupením v Sýrii je Generální komise
pro syrskou revoluci pod vedením Suhajr al-Atásí, která se počátkem června roku 2013 distancovala od zmíněných exilových organizací s tím, že nereprezentují opozici v Sýrii a zastávají zájmy
1
The Free Syrian Army: Executive Summary.
2
Voice of America: Islamic Extremists infiltrate Syrian Opposition.
3
Guardian: Syria suspended from Arab League.
81
Ivan Ramadan
hostitelských zemí.4 Společným cílem zmíněných exilových organizací i v Sýrii působících ozbrojených opozičních složek je svržení syrské vlády a prezidenta Baššára al-Asada.
Smířlivější postoj zastává opoziční Národní koordinační výbor se sídlem v Damašku pod vedením
Hasana Abd al-Adhíma, který usiluje o dialog s vládou, čímž zejména mezi zastánci úplného odstranění režimu ztrácí na popularitě, a není tudíž uznáván ostatními opozičními uskupeními
(O’Bagy 2012, 18). Syrská vláda v čele s prezidentem Baššárem al-Asadem a vedením armády
Syrské arabské republiky, stejně jako část syrské veřejnosti považuje ozbrojený boj opozice proti
armádě, státním institucím a rovněž ničení veřejné infrastruktury za výsledek zahraniční konspirace, především ze strany Saúdské Arábie, Kataru, USA, Velké Británie, Francie a Turecka. Cílem je
pak napadení národních zájmů Sýrie, oslabení armády Syrské arabské republiky a likvidace protiizraelského odboje v Libanonu a Palestině (al-muqáwama), v souladu s plánovaným novodobým
uspořádáním Blízkého východu, které by korespondovalo se zájmy USA a Izraele.5 Syrská vláda
ústy ministra zahraničí Walída al-Muaallima vyjádřila ochotu jednat s představiteli opozice
o mírovém řešení konfliktu a zúčastnila se mezinárodní mírové konference Ženeva 2, která proběhla pod patronací USA a Ruska v lednu roku 2014. Podmínkou Sýrie stále je, že nepřijme zahraniční diktáty, nebude jednat o odstoupení prezidenta Baššára al-Asada a nedovolí založení
islámského chalífátu na syrském území. Tím ministr narážel na snahy salafistických ozbrojených
skupin, operujících na území Sýrie. Cílem účasti Sýrie na zmíněné konferenci je pak dosažení míru
a vytvoření vlády tzv. Národního partnerství.6
Pro syrský konflikt se stala již charakteristickou patová situace, kdy syrská vláda je podporována
Ruskem, Čínou a Íránem, zatímco Syrská svobodná armáda a další, zejména islamistické ozbrojené skupiny disponují finanční i vojenskou podporou ze strany Saúdské Arábie, Kataru, USA, Velké
Británie a Francie.7 Výsledkem je neustále eskalující vojenský konflikt, který v mnoha lokalitách
nabývá již sektářského rozměru. Především opozice s náboženskou ideologií zdůrazňuje, že podpora Íránu a libanonského Hizballáhu syrské moci a armádě je ve skutečnosti podporou alawitů,
členů odnože šíitského islámu, zastávajících důležité posty v syrské politice a bezpečnostních
složkách (Seale 1990, 8). Z tohoto důvodu pak islamistické ozbrojené skupiny volají po nutném
džihádu proti šíitům, důkazem čehož jsou masakry spáchané v některých alawitských vesnicích,
mimo jiné ve vesnici Aqrab v provincii Hamá koncem roku 2012.
Ztráty na životech, zranění a pohřešovaní
Dva roky a čtyři měsíce trvající tzv. arabské jaro má dalekosáhlé dopady na syrskou životní realitu
a negativně se projevilo ve všech oblastech politického, sociálního a ekonomického života země.
Nejvíce alarmujícím důsledkem krvavého syrského konfliktu jsou počty zabitých, zraněných
a pohřešovaných Syřanů. Dle posledního vyjádření Vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Navi
Pillay, bylo od března roku 2011 do dubna roku 2013 v Sýrii zabito 92 901 lidí, přičemž jen od
prosince roku 2012 přibylo 27 tisíc obětí a během posledního roku umíralo více než 5 000 Syřanů
měsíčně. V tomto období v Sýrii přišlo o život rovněž 6 561 nezletilých, z nichž bylo 1 729 obětí
mladších deseti let. Dle zprávy OSN jsou v Sýrii dokumentovány případy úmrtí dětí v důsledku
výbuchů, mučení, poprav a jejich zneužívání jako lidských štítů. Osmdesát procent obětí syrského
4
The Syrian Observer: Syrian Revolution General Commision withdraws from Coalition.
5
SANA: Ministry of Information. A Message on the Events going on in Syria.
6
Al-Manar: Moallem: Assad will not resign, Geneva 2 to form National Partnership Gov’t.
7
RT News: Saudi Arabia sending Anti-aircraft Missiles to Syrian Opposition – Report.
82
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
konfliktu pak tvoří muži. K vojenským střetům mezi armádou Syrské arabské republiky
a opozičními ozbrojenci dochází především ve velkých městských centrech, zejména v Aleppu,
Homsu, Hamá, Idlibu, Dajr az-Zawru, ale i v hlavním městě Damašku. Tento fakt zvyšuje počty
obětí mezi civilisty, kteří se stávají buď oběťmi střelby, výbuchů, či nezřídka útoků sebevražedných atentátníků.8 S oběťmi konfliktu je často neeticky zacházeno i po smrti, neboť mnohdy dochází k hromadnému pohřbívání na neznámých místech a příbuzní v těchto případech nemají
o osudu oběti žádnou zprávu.
Počty zraněných v syrském konfliktu nejsou zatím přesně známy, odhadují se na však na statisíce.
Například marocká nemocnice v uprchlickém táboře Zaatarí v Jordánsku jen do února roku 2013
ošetřila 93 tisíc zraněných Syřanů.9 Na pomoci zraněným a postiženým s trvalými následky se
podílí mnoho lokálních i mezinárodních organizací ať již přímo v Sýrii, nebo v uprchlických táborech v sousedních zemích. Aktivní jsou v tomto ohledu zejména Červený půlměsíc Syrské arabské
republiky, Mezinárodní červený kříž, Světová zdravotnická organizace, Úřad vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky (UNHCR), organizace Lékaři bez hranic a mnoho dalších neziskových organizací.
Dalšími oběťmi války v Sýrii jsou pohřešovaní lidé, jejichž počet dosáhl koncem roku 2012 28 tisíc
dle opoziční organizace Syrská síť pro lidská práva, která sídlí v Londýně.10 Zde je třeba poznamenat, že značnou část pohřešovaných tvoří vojáci armády Syrské arabské republiky, státní zaměstnanci a příznivci vlády. Pohřešovaní byli v mnoha případech uneseni, přičemž motivem nemusí být vždy politický postoj, nýbrž i finanční obohacení únosců.11 Lze rovněž konstatovat, že
oběťmi únosů se stávají často lidé pro svou konfesní příslušnost (křesťané, šíité a alawité jsou
opozicí obecně považováni za příznivce syrského režimu), přičemž unesených bylo ke konci roku
2012 evidováno 1 753.12 Mezi oběti únosů v Sýrii se také řadí zahraniční pracovníci, jako například žurnalisté, humanitární pracovníci, či zdravotníci. Takto byli uneseni například čtyři italští
novináři televize RAI opoziční ozbrojenou islamistickou organizací Džabhatu an-Nusra (Fronta
vítězství) a posléze po týdnu propuštěni v dubnu 201313, či čtyři filipínští vojáci OSN na Golanských výšinách opoziční ozbrojenou skupinou Brigáda mučedníků od Jarmúku. Na nátlak mezinárodního společenství byli rovněž propuštěni v květnu 2013.14 Nevyjasněným zůstává případ dvou
unesených biskupů Syrské ortodoxní církve z dubna roku 2013, Paula Jázidžího a Johna Ibrahíma,
přičemž obě strany konfliktu svalují vinu za únos na sebe navzájem. Jako pravděpodobnější se
však patrně jeví verze syrského ministra pro náboženské záležitosti, který učinil zodpovědnou za
únos Džabhatu an-Nusra (Fronta vítězství), neboť reprezentace syrských křesťanů je syrskou vládou chráněna, naopak ozbrojenou opozicí, zejména její islamistickou částí, jsou často křesťané
paušálně považováni za kolaboranty syrské vlády.15
Zahraniční, ale i lokální pracovníci mezinárodních organizací se rovněž stávají oběťmi zabíjení. Od
počátku tzv. arabského jara bylo v Sýrii zabito 39 novinářů, u nichž byl motiv vraždy znám, dalších
8
UN News Centre: Nearly 93,000 People killed in ‘vicious’ Syria Conflict – UN Human Rights Chief.
9
UNHCR: As Conflict affects Syria’s health sector, many sick and injured seek treatment outside.
10
International Business Times: Number of Misssing People in Syria Skyrockets, say Right Groups.
11
Medium: In Syria, Kidnapping Becomes a ’Big-Money Business’.
12
The Vatican Today: The Scourge of Kidnappings, more than 1,700 in the Syrian Conflict: Appeal for an American
Reporter.
13
The Telegraph: Four Italian Journalists freed by Jihadist Kidnappers in Syria.
14
CBS News: Syrian Rebels release kidnapped U.N. Peacekeepers.
15
CNN: 2 kidnapped Syrian Bishops remain missing.
83
Ivan Ramadan
6 novinářů bylo zabito z neznámých důvodů.16 Alarmující je rovněž vražda předsedy Syrského
červeného půlměsíce, ke které došlo v lednu roku 2012 při útoku na jeho vozidlo, jasně označené
symbolem této humanitární organizace. Zločin byl odsouzen jak generálním tajemníkem OSN
Pan Ki-Munem, tak i tajemnicí OSN pro humanitární záležitosti, Valerií Amos.17 Oběťmi syrského
konfliktu se bohužel stávají i lékaři a zdravotnický personál, neboť často dochází k útokům na
nemocnice a vozidla záchranné služby. Poslední známou obětí je britský dobrovolník, 26letý lékař
Ísa Abd ar-Rahmán, který zemřel po útoku na nemocnici v severosyrském Idlibu v květnu roku
2013.18
Nucená migrace
Dalším přímým důsledkem eskalujícího válečného konfliktu v Sýrii je nucená migrace syrských
občanů, kterou lze rozdělit na migraci vnitřní a migraci vnější. S rostoucím napětím v zemi
a zintenzivněním bojů mezi ozbrojenou opozicí a armádou Syrské arabské republiky začal již
v první polovině roku 2012 znatelně narůstat počet syrských uprchlíků, kteří odcházeli do zahraničí, především do sousedních zemí. Hostitelskými zeměmi se staly především Turecko, Jordánsko, Libanon a Irák. 24. července 2012 registroval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
(UNHCR) trojnásobný počet syrských uprchlíků, a to 117 087 osob oproti stavu z 18. dubna 2012,
kdy bylo registrováno 45 633 osob. Z tohoto počtu bylo nejvíce syrských uprchlíků zaregistrováno v Turecku (42 682 osob), dále v Jordánsku (35 911 osob), v Libanonu (31 004 osob) a v Iráku
(7 490 osob). Narůstající počet Syřanů, kteří žádali o azyl, zaregistrovaly v roce 2012 i země Evropské unie, přičemž nejvíce znatelný byl nárůst počtu syrských žadatelů v Německu, neboť již
v květnu dosáhl jejich počet 2 155 osob, oproti celému roku 2010, kdy žádalo o azyl v Německu
2 030 osob se syrským občanstvím. V celé Evropské unii požádalo od ledna do května roku 2012
o azyl 5 370 Syřanů, pro srovnání za celý rok 2011 žádalo v Evropské Unii o azyl 8 920 Syřanů. Na
tomto místě je třeba poznamenat, že se jednalo o oficiálně registrované imigranty, počet Syřanů
pobývajících nelegálně na území Evropské unie by pravděpodobně uvedená čísla navýšil.19
Podle údajů z července roku 2013 byly již počty syrských uprchlíků alarmující, lze říci úměrně tomu, jakých rozměrů konflikt v zemi nabyl. Pokračující boje v syrských městech donutily a stále
nutí další tisíce Syřanů opouštět své domovy, přičemž jen od počátku roku 2013 byl celkem zaregistrován více než 1 milión nových uprchlíků. Dle údajů OSN dosáhl počet syrských uprchlíků
čísla 1 747 788, přičemž nejvíce osob se nyní nachází v Libanonu (587 795), dále v Jordánsku
(501 668), v Turecku (398 753), v Iráku (159 715) a v Egyptě (87 527). V současné době, v dubnu
roku 2014, počet syrských uprchlíků v zahraničí dokonce dosáhl čísla 2 704 812 osob. Naprostá
většina syrských uprchlíků, z nichž přibližně tři čtvrtiny tvoří ženy a děti, žijí jako hosté u lokálních
rodin v hostitelských zemích, jejich životní podmínky lze označit za katastrofální. Velký počet
uprchlíků se pak uchýlil do uprchlických táborů zřízených ve výše uvedených zemích.20 Na území
Libanonu se staly uprchlickými centry zejména údolí Biqáaa, Bejrút, ale i oblasti severního Libanonu s tábory v Tripolisu, v Ibra, Sajdě, Tyru a v dalších lokalitách. Celkem se v Libanonu nachází
asi 1 400 lokalit s přítomností syrských uprchlíků, přičemž zajištění obydlí, potravinové pomoci
a uspokojivých hygienických podmínek mají na starost organizace UNHCR, Danish Refugee
16
Committee to Protect Journalists: 39 Journalists killed in Syria/Motive confirmed.
17
UN News Centre: Ban condemns killing of Syrian Arab Red Crescent Chief.
18
BBC: British Doctor killed in Syria after Hospital shelled.
19
Migration Policy Centre: The Syrian Refugee Crisis: A Common EU Response Needed.
20
UNHCR: Stories from Syrian Refugees.
84
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
Council (Dánská rada pro uprchlíky), organizace Abaad a další neziskové organizace. Péči o zdraví
i psychosociální pomoc syrských dětí zajišťuje organizace UNICEF (Dětský fond Organizace spojených národů). Pomoc palestinským uprchlíkům, kteří byli nuceni odejít z palestinských uprchlických táborů v Sýrii (tábor Jarmúk v Damašku) do Libanonu, zajišťuje organizace UNRWA (Úřad
OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě).21
V Jordánsku přijal největší počet syrských uprchlíků především sever země, konkrétně města
Džábir a Ramtha. Později, s narůstajícím počtem osob přicházejících ze Sýrie, rozhodla jordánská
vláda v červenci roku 2012 o zřízení uprchlického tábora Zaatarí, který by pojal co možná největší
počet příchozích.22 V lednu roku 2013 zde žilo dle údajů OSN 54 000 syrských uprchlíků,
v následujících měsících došlo k rapidnímu nárůstu nově příchozích, přičemž v květnu roku 2013
žilo v táboře již 160 000 Syřanů. Tímto se tábor Zaatarí stal jedním z největších uprchlických táborů na světě a vzhledem k vývoji konfliktu v Sýrii lze očekávat další nárůst počtu příchozích.23 Záhy
po založení se však projevily nedostatky v organizaci chodu tábora. Lidé si v zimě roku 2013 stěžovali na nedostatečné zajištění tábora proti chladu, na špatné hygienické podmínky
a nedostatečnou zdravotní péči, stejně jako na chaotickou distribuci potravinové pomoci.24
Situace syrských uprchlíků v Turecku je rovněž neuspokojivá, neboť dle údajů turecké vládní
Agentury pro řízení katastrof a stavů nouze žije z celkového počtu 490 000 syrských uprchlíků
v Turecku 200 043 osob v uprchlických táborech. Syřané se nacházejí ve 20 táborech
v 10 provinciích, přičemž největší počet uprchlíků žije v táborech v lokalitách Gaziantep, Kilis,
K. Maras, Akcakale, Adana, Adiyaman, Osmaniye25 a v provincii Hatay pak v táborech Reyhanli,
Boynuyogun, Apaydin, Yayladagi a dalších.26 Syrská přítomnost v Turecku bohužel vyvolala
v některých případech negativní reakce, když například 11. května roku 2013 došlo
k bombovému útoku ve městě Reyhanli, kde syrští uprchlíci pobývají. Obětí se stalo 52 osob
a turecká vláda v čele s premiérem Erdoganem obvinila z útoku syrskou vládu, za událostí však
může být i turecká nespokojenost s přítomností syrských imigrantů. Některým tureckým občanům například vadí fakt, že Syřané jsou ochotni pracovat za nižší platové ohodnocení, než je polovina průměrné hodinové mzdy v Turecku.27 Bezpečnostní situace v tureckých provinciích sousedících se Sýrií je v současnosti nestabilní, což je dáno i faktem, že turecká vláda poskytla
v podstatě volný prostor pro pohyb syrských opozičních ozbrojených skupin a zahraničních žoldnéřů přes turecko-syrskou hranici. Tímto způsobem dochází k přesunu zbraní, munice a zásob
pro Svobodnou syrskou armádu a další výše jmenované ozbrojené opoziční skupiny, bojující proti
armádě Syrské arabské republiky. Syrský konflikt proto zasáhl i některé příhraniční lokality
v Turecku, přičemž situace byla často nepřehledná. Došlo jednak ke střetům mezi armádou Syrské arabské republiky a tureckými vojsky, a jednak k bojům mezi skupinami snažícími se ilegálně
přejít hranici ze Sýrie do Turecka. Obavy z terorismu v oblasti vyvolávají zejména skupiny hlásící
se k organizaci al-Qáida.28
Nejnižší počet syrských uprchlíků se pak uchýlil do sousedního Iráku. Lze předpokládat, že důvodem je stále nestabilní situace v zemi, kde i po 10 letech od svržení prezidenta Saddáma Husajna
21
UNHCR: Syria Regional Refugee Response.
22
Migration Policy Centre: Syrian Refugees. A Snapshot of the Crisis – in the Middle East and Europe.
23
Al-Jazeera: Jordan to host ‘World’s Largest Refugee Camp’.
24
Migration Policy Centre: Syrian Refugees. A Snapshot of the Crisis – in the Middle East and Europe. Jordan.
25
UNHCR: Syria Regional Refugee Response.
26
Relief Web: Syrian Refugee Camps – Overview Hatay Province, Turkey.
27
The Economist: Fear and Fallout in Reyhanli.
28
Hurriyet Daily News: Turkey’s Syria Border Tense as Army deploys armored Vehicles.
85
Ivan Ramadan
stále dochází k bombovým útokům a atentátům, a to především v Bagdádu a dalších velkých
městech. Pod patronací UNHCR nyní žije většina Syřanů v provinciích Duhok, Arbíl, Sulajmáníjja
a al-Anbar, další syrští uprchlíci jsou rozmístěni individuálně po celém Iráku. Největšími uprchlickými tábory jsou Domiz v provincii Duhok a tábory al-Walíd a al-Qá’im v provincii al-Anbar. Základní potřeby pro uprchlíky v podobě dodávek potravin, vody, elektřiny a zajištění lékařského
ošetření, stejně jako v ostatních zemích sousedících se Sýrií, zajišťují organizace UNHCR, UNICEF,
WFP (Světový potravinový program při OSN), dále UNAMI (Asistenční mise OSN pro Irák), německá nezisková organizace RIRP (Program pro rekonstrukci Iráku) a IOM (Mezinárodní organizace
pro migraci).29
Neméně početnou skupinou Syřanů, postiženou současným konfliktem jsou vnitřně vysídlení.
Statisíce Syřanů byly nuceny postupně opouštět své domovy s tím, jak střety mezi frakcemi ozbrojené opozice a armádou Syrské arabské republiky nabývaly stále násilnější podoby, a to
zejména v roce 2012. Běžní Syřané se tak stali oběťmi humanitární katastrofy, neboť odcházejí
z oblastí intenzivních bojů do relativně klidnějších lokalit, kde hledají útočiště buď u svých příbuzných, nebo pobývají ve veřejných prostorách, jako jsou školy, mešity apod. Zmíněná situace
sebou přináší nemožnost pracovat, a tím nedostatek prostředků na základní životní potřeby, nedostatek vody a špatné hygienické podmínky spojené se zdravotními potížemi, časté odloučení
rodinných příslušníků, nemožnost vzdělávání a v neposlední řadě psychické vyčerpání. Mnoho
syrských rodin bylo během konfliktu nuceno měnit místo pobytu opakovaně, v závislosti na momentálním vývoji bezpečnostní situace.30 V současné době je dle OSN registrováno přibližně
4 250 000 lidí, kteří byli v Sýrii nuceni opustit své domovy. Vývoj lze v tomto ohledu označit za
velmi znepokojující, neboť dle mluvčího OCHA (Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí)
Jense Laerkeho se počet vnitřně vysídlených v Sýrii v květnu roku 2013 zdvojnásobil oproti stavu
před několika posledními měsíci. Postiženými oblastmi jsou zejména města Aleppo, Idlib, Homs,
Hamá, oblast Damašek-venkov a město Daraa a okolí. Nejvíce vnitřně vysídlených osob je pak
koncentrováno do oblasti severosyrského kraje Aleppo, kde se nachází asi 1 250 000 lidí bez domova, následuje kraj Damašek-venkov se 750 000 vysídlenými.31 Vzhledem k tomu, že nejpotřebnější skupinou jsou syrské děti, které tvoří přibližně polovinu vnitřně vysídlených Syřanů, pokoušejí se humanitární organizace jako např. UNICEF o zajištění základních životních potřeb. Takto
jsou do potřebných lokalit jako je Aleppo, Damašek, Homs, či Hamá dodávány potraviny, pitná
voda, oblečení, hygienické potřeby a léky. V roce 2013 zajistil UNICEF pitnou vodu pro přibližně
7 400 000 lidí, zajistil očkování pro přibližně milión syrských dětí a rovněž zorganizoval výuku pro
100 000 dětí v tzv. školních klubech.32
Syrští uprchlíci jsou téměř výhradně závislí na cizí pomoci, přičemž v současnosti, v dubnu 2014,
jejich počet více než 2 704 000 osob v zahraničí a dalších více než 4 619 000 vnitřně vysídlených
osob v samotné Sýrii. Z tohoto důvodu volá v současné době úřad UNHCR po nutnosti zajištění
finančních prostředků pro pomoc Sýrii ve výši asi 4,3 miliardy amerických dolarů, z nichž je
v současné době k dispozici pouze přibližně 1,012 miliardy amerických dolarů.33
29
UNHCR: Syria Regional Refugee Response.
30
IDMC: Syria: A full Scale Displacement and humanitarian Crisis with no Solutions in Sight.
31
UN News Centre: Increasing Number of Displaced Syrian Concentrated in Aleppo, Damascus – UN reports.
32
UNICEF: Unicef Reaches Some of the Heaviest Conflict Areas in Syria.
33
UNHCR: Syria Regional Refugee Response.
86
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
Syrský konflikt a jeho dopad na ekonomický stav země
Syrská ekonomika doznala po nástupu prezidenta Baššára al-Asada do funkce v roce 2000 mnoha změn směrem k částečné liberalizaci, která byla předznamenána již v poslední dekádě vlády
Háfize al-Asada. Tyto modernizační reformy se týkaly zejména posilování role soukromého sektoru, dále tvorby nových pracovních příležitostí, snah snížit závislost ekonomiky na ropném průmyslu, tvorby programů pro sociální stabilitu, daňových reforem a také udělování licencí zahraničním bankovním ústavům (Perthes 2004, 29–33). Nově zvolený prezident však od počátku narážel ve svých reformistických snahách na odpor mocenských struktur blízkých zesnulému Hafizovi al-Asadovi, které zastávaly spíše konzervativní postoje. Z tohoto důvodu vznikla na základě
snah Baššára al-Asada jakási paralelní moc, složená z intelektuálů s ekonomickým vzděláním,
která však měla omezený vliv na skutečnou politickou moc, armádu a bezpečnostní složky státu.
Takto byli poprvé do funkcí jmenováni lidé zvenčí původního mocenského kruhu, jako například
Ghassán ar-Rifáí, ministr ekonomiky a zahraničního obchodu, Saadalláh Agha al-Qalá, ministr
turistiky, či Issám az-Zaím, ministr pro státní plánování a později ministr průmyslu, který se zasadil o podepsání asociační dohody s Evropskou unií (Leverett 2005, 71–77).
Přes uvedené snahy vypuknutí tzv. arabského jara v Sýrii v březnu 2011 v podobě mírových protivládních demonstrací ukázalo dvě roviny nespokojenosti Syřanů se stávajícím stavem v zemi.
Z hlediska politického demonstrující volali po ukončení dominantního postavení strany Baath
v syrské politice, po zrušení výjimečného stavu trvajícího od roku 1963 (zrušen 19. 4. 2011),34 větší
svobodě slova, propuštění politických vězňů a demokratické transformaci země, kterou ovládá
elita, těžící ze svého výsadního postavení již od dob vlády prezidenta Háfize al-Asada.
Z hlediska ekonomické situace země, která pro začátek protestů sehrála patrně ještě důležitější
roli, kritizovali Syřané zejména nezaměstnanost, nízké mzdy ve státním sektoru, vysokou míru
korupce ve státní správě, klientelismus fungující v přístupu jak k pracovním postům, tak
i k ekonomickým zdrojům obecněji, stejně jako provázanost monopolního postavení některých
syrských podnikatelů s politickou elitou země. Od konce roku 2011, zejména však v roce 2012
konflikt mezi ozbrojenou opozicí a vládními silami výrazně eskaloval a do současné doby, tedy
první poloviny roku 2014, stále dochází k bojům v podstatě ve všech syrských provinciích, zejména pak v tradičně ekonomicky nejsilnějších oblastech země – Aleppu, okolí Damašku, Homsu
a Hamá.
Uvedený vývoj situace výrazně negativně zasáhl do ekonomického života země, neboť jednak
byly na Sýrii uvaleny nové zahraniční sankce především ze strany USA, zemí Evropské unie
a některých členských zemí Ligy arabských států, a za druhé došlo během konfliktu k rozsáhlé
destrukci infrastruktury, ochromení průmyslové i zemědělské výroby, těžby ropy, dopravy
a dalších ekonomických sektorů.
V otázce ekonomických sankcí je třeba připomenout, že Spojené státy uplatňovaly sankce již
před začátkem tzv. arabského jara v Sýrii, neboť již v roce 2004 vstoupil v platnost tzv. Syria Accountability Act, což byl zákon schválený vládou USA, jehož cílem bylo zastavit „syrskou podporu
terorismu“, ukončit syrskou přítomnost v Libanonu a zabránit údajné syrské výrobě zbraní hromadného ničení.35 Tímto aktem byla také zastavena americká ekonomická pomoc Sýrii. V roce
2006 americký vládní úřad Department of the Treasury (Oddělení státní pokladny) zavedl nařízení,
které zakazovalo americkým bankám a jejich mezinárodním pobočkám udržovat platební styk se
34
BBC: Syria Protests: Assad to lift State of Emergency.
35
Syria Accountability and Lebanese Sovereignty Act Restoration Act of 2003.
87
Ivan Ramadan
Syrskou centrální bankou s tím, že instituce slouží k tzv. praní peněz souvisejících s financováním
terorismu. V dubnu roku 2011 pak prezident USA, Barack Obama, vydal exekutivní nařízení
o uvalení individuálních sankcí na 20 osob a společností v Sýrii, které se údajně mají podílet na
vývoji zbraní hromadného ničení, spolupráci s organizací al-Qáida a hnutím Taliban nebo Usámou bin Ládinem, destabilizaci situace v Libanonu a Iráku a profitují z veřejné korupce.36
V následujícím roce 2012 byly sankce rozšířeny jak ze strany USA, tak i ze strany zemí Evropské
unie s cílem ekonomicky ochromit syrský režim. V dubnu 2012 Obamova administrativa podepsala nové exekutivní nařízení uvádějící v platnost rozšířený soubor sankcí proti Sýrii, týkající se
zmrazení bankovních účtů členů syrského vedení, jejich obchodních společností a dále všech dalších osob a entit, které se podílejí na porušování lidských práv v Sýrii. Sankce se týkají rovněž
každé entity, která poskytne materiální pomoc sankcionované straně, občanům USA zakazují veškeré investice v Sýrii, poskytnutí jakékoliv služby a rovněž zakazují jakékoliv transakce s ropnými
produkty syrského původu. Nové sankce zahrnují i zákaz spolupráce a udělování víz těm osobám
a společnostem, které se podílejí na pomoci syrskému režimu prostřednictvím informačních technologií, poskytováním technologií ke sledování, cílení a následnému zabíjení a mučení občanů
apod.37 Rovněž země Evropské unie uvalily sankce na Syrskou arabskou republiku již v květnu
roku 2011 a další série sankcí vstoupila v platnost během roku 2012. Sankce se týkají zejména
zákazu prodeje, dodávek, dopravy, či exportu zbraní, zboží, které by mohlo být užito k represím,
chemikálií, luxusního zboží, zákazu transportu zboží pro syrské letecké dopravce, zákazu dodávek
software a technologií, které by mohly být užity syrským režimem, zmrazení účtů a zákazu vstupu
syrských oficiálních činitelů do Evropské unie, spolupráce se Syrskou centrální bankou atp.38
Negativní dopad na syrskou ekonomiku během konfliktu však nemají pouze zahraniční ekonomické sankce. Během tzv. arabského jara došlo k masivnímu nárůstu nezaměstnanosti, ke katastrofálnímu oslabení syrské liry (SYP) vůči americkému dolaru (USD), ochromení či v některých
oblastech destrukci průmyslové výroby, přerušování dodávek elektrické energie, pitné vody,
k rapidnímu snížení výroby léčiv, dodávek ropy a ropných produktů atp. Ceny základních potravin
se v některých případech zvýšily až desetinásobně, postižena byla pak zvláště chudá a střední
vrstva syrské společnosti. Pro zmapování ekonomické situace se jeví jako nejvhodnější srovnání
ekonomických indikátorů týkajících se syrské ekonomiky před rokem 2011 a v roce 2012 a 2013.
Hlavním ukazatelem, na který se zaměříme, bude hrubý domácí produkt (HDP, anglicky GDP).
Ekonomická politika Syrské arabské republiky dokázala v poslední dekádě před syrským konfliktem vytvořit růst HDP přibližně 4,45 % ročně, zahraniční rezervy v roce 2010 tvořily asi 18 mld.
USD a výše veřejného dluhu byla v roce 2010 snížena na 23 % hrubého domácího produktu. Fiskální deficit se v roce 2010 držel pod hodnotou 5 % hrubého domácího produktu. Těchto čísel se
podařilo v období před krizí dosáhnout i přes negativní jevy provázející syrskou ekonomiku, jako
je např. malá produkce nových pracovních příležitostí, málo efektivní státní investice, či obecněji
investiční prostředí postižené korupcí a monopolními praktikami. Výhled pro roční růst hrubého
domácího produktu pro roky 2011 a 2012 byl v období před vypuknutím konfliktu 7,1 % pro rok
2011 a 5,6 % pro rok 2012.
Pokud se podíváme na ekonomický vývoj po vypuknutí krize, zjistíme, že koncem roku 2012 byla
celková ztrátu hrubého domácího produktu ve výši 664 mld. syrských lir, což tvoří 45,7 % hrubého domácího produktu v roce 2010 (asi 24,1 mld. USD) (Nasser 2013, 35). Zde je třeba poznamenat, že ztráty v jednotlivých sektorech ekonomiky nebyly vyrovnané, přičemž nejvíce postiženými
36
Embassy of the United States, Syria: U.S.Trade and Financial Sanctions against Syria.
37
Human Rights First: Syria Sanctions fact Sheet.
38
GOV.UK: Embargoes and Sanctions against Syria.
88
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
odvětvími ekonomiky, jejichž ztráty tvořily 83 % celkových ztrát, byly vnitřní obchod, výroba,
těžba nerostných surovin, doprava a komunikace. Katastrofální byly důsledky krize pro turistický
ruch, který zaznamenal 50 % ztráty v roce 2011 a posléze 90 % ztráty v roce 2012 oproti stavu
z roku 2010. Rovněž odvětví ropného průmyslu zaznamenalo výrazné ztráty, když v roce 2011
došlo ke snížení ropné produkce o 47 % oproti výši produkce v roce 2010. Jak již bylo naznačeno,
velké ztráty zaznamenalo odvětví dopravy (i díky sankcím), nejvýraznější byly však dopady krize
v průmyslové výrobě, kdy byla díky eskalaci konfliktu zničena průmyslová základna země v okolí
měst Damašek a Aleppo, přičemž došlo i k odchodu mnoha průmyslových společností za hranice
Sýrie. Ztráty v průmyslové výrobě činily v roce 2011 a 2012 ve veřejném i soukromém sektoru
76 % oproti stavu z roku 2010 (Nasser 2013, 37).
Nemalou část z celkové ztráty hrubého domácího produktu v roce 2011 a v roce 2012 činily ztráty v odvětví veřejných investic (22 % celkové ztráty HDP) a také soukromých investic (30 % celkové ztráty HDP). Vývoz a dovoz zboží zaznamenal, vzhledem k uvaleným sankcím, během syrského
konfliktu citelné ztráty, přičemž vývoz dosáhl v roce 2012 pouze 38,4 % předkrizových prognóz,
především díky omezení exportu ropy a ropných produktů. Dovoz do Syrské arabské republiky
činil v roce 2012 pouze 44,5 % předkrizových prognóz.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že celková ztráta hrubého domácího produktu tvoří pouze
jednu část celkové ekonomické ztráty způsobené syrskou krizí. Dalším významným indikátorem je
tzv. základní jmění (angl. capital stock), které je významnou součástí ekonomického růstu. Toto
základní jmění, zahrnující zničené továrny, obchodní společnosti, vybavení apod., zaznamenalo
ztrátu přibližně 20,8 mld. amerických dolarů, celková ztráta základního jmění včetně ztrát investičních a ztrát na lidském kapitálu pak činí 42,1 mld. amerických dolarů, srovnáme-li léta 2010
a 2012 (Nasser 2013, 40).
Ekonomické ztráty způsobené syrským konfliktem tedy činily, srovnáme-li předkrizový rok 2010
a situaci na konci roku 2012, 24 ,1 mld. USD na hrubém domácím produktu, 20,8 mld. USD na
základním jmění a 3,56 mld. USD na nuceném zvýšení výdajů na vojenské účely. Celková ekonomická ztráta syrské ekonomiky způsobená konfliktem tudíž do konce roku 2012 činila přibližně
48,44 mld. USD (Nasser 2013, 42).
Praktické důsledky výše uvedených čísel jsou pro syrské obyvatelstvo katastrofální. Mnoho syrských podnikatelů a živnostníků včetně jejich zaměstnanců přišlo díky konfliktu o zdroj obživy.
Byly zničeny stovky továren, manufaktur, obchodních center a míst poskytujících nejrůznější služby. Ekonomickou situaci státních zaměstnanců a jejich rodin nelze považovat za příznivější, neboť
rapidní a stále trvající oslabování syrské liry vůči americkému dolaru způsobilo u některých komodit až desetinásobné zdražení cen. Životní úroveň státních zaměstnanců klesá i přes fakt, že
s platností od 1. července roku 2013 byly dekretem prezidenta Baššára al-Asada navýšeny mzdy
a důchody státních zaměstnanců, a to o 40 % u prvních 10 tisíc syrských lir mzdy zaměstnance,
o 20 % u dalších 10 tisíc syrských lir mzdy zaměstnance a o 5 % u příjmu přesahujícího 20 tisíc lir
mzdy zaměstnance. Důchody státní zaměstnanců byly navýšeny o 25 % u prvních 10 tisíc syrských lir důchodu a o 20 % u dalších 10 tisíc syrských lir důchodu.39
Srovnáme-li kurzy syrské liry vůči americkému dolaru mezi předkrizovým rokem 2010
a polovinou roku 2013, v roce 2010 odpovídal 1 USD přibližně 50 SYP, zatímco dle kurzů Syrské
centrální banky z poloviny července roku 2013, odpovídá 1 USD přibližně 105 SYP.40 Skutečný
39
SANA: President al-Assad Decrees Increasing Monthly Salaries of the State’s Civil, Military Employees and the Retired.
40
Central Bank of Syria: Foreign Exchange Quotations. Quoted in Syrian Pounds with Effect from 16/7/2013.
89
Ivan Ramadan
kurz jednoho amerického dolaru vůči syrské liře však na tzv. černém trhu v červenci roku 2013
kolísal mezi 275 a 320 syrskými lirami.
Zde se jeví jako vhodné srovnání předkrizového roku 2010 s rokem 2011 a rokem 2012 z hlediska
výše indexu lidského rozvoje (HDI), který komplexně vypovídá o kvalitě života, a to shrnutím výsledků šetření o průměrné délce života, přístupu ke vzdělání a životní úrovni měřené hodnotou
hrubého národního příjmu na hlavu (GNI per capita) v Syrské arabské republice. Dle zprávy OSN
nedošlo mezi lety 2010 a 2011 k žádné změně ve výši indexu, když dosáhl v obou letech hodnoty
0,646, čímž Syrská arabská republika zaujala 119. místo mezi 187 zeměmi světa. V roce 2012 pak
index HDI dosáhl dokonce vyšší hodnoty, než v roce předchozím, a to 0,648, což zemi posunulo
na 116. místo mezi 187 zeměmi. Zde je třeba poznamenat, že OSN změnila v roce 2012 metodiku
šetření výše indexu HDI a rovněž zdroje údajů tvořících hodnotu indexu nemusejí být, vzhledem
k současnému konfliktu, relevantní. Zajímavé je pak srovnání hodnot indexu HDI mezi lety 1980
a 2010, kdy v roce 1980 byla hodnota indexu 0,501, zatímco v roce 2010, tedy před vypuknutím
konfliktu, index dosáhl hodnoty 0,646.
Co se týká hrubého národního příjmu na hlavu v roce 1980, spočíval v Syrské arabské republice
na hodnotě 3 435 PPP, tj. mezinárodních dolarů, které udávají relativní hodnotu měn pro měření
GNI, zatímco v roce 2012 dosáhl dle zprávy OSN41 hrubý národní produkt výše 4 674 PPP dolarů.
Dle údajů Světové banky však hrubý národní produkt v Sýrii v roce 2012 dosáhl ještě vyšší hodnoty, a to 5 200 PPP dolarů.42
Životní realita Syřanů však nyní, v roce 2014, jak se zdá, příliš neodpovídá zmíněným údajům OSN
a Světové banky. Stále trvající konflikt, jehož mírové řešení, i díky neúspěchu v dosažení míru na
mezinárodní konferenci Ženeva 2 v lednu roku 2014, kde jednala syrská vláda s představiteli opozice, způsobil ochromení syrské ekonomiky a rapidní snížení životní úrovně Syřanů. Mnoho syrských rodin zůstalo bez příjmu a je nuceno se vyrovnávat s neúměrně rostoucími cenami potravin
a dalších základních životních potřeb. Dle dostupných informací se například cena jednoho balení
chleba nyní v dubnu roku 2014 pohybuje mezi 150 a 200 syrskými lirami, zatímco na počátku
roku 2011 byla cena identického balení 15 syrských lir. Cena masa stoupla z 800 syrských lir za
1 kilogram skopového masa na počátku roku 2011 na 2 000 syrských lir za 1 kilogram v roce
2014, cena jedné propan-butanové láhve, která je v syrských domácnostech kvůli neexistující
plynofikaci nezbytností, se zvýšila z 300 syrských lir až na 2 000 syrských lir.43 Zmiňované navýšení mezd státních zaměstnanců v porovnání s neúměrně rostoucími cenami ukazuje, že po vypuknutí konfliktu životní úroveň Syřanů výrazně poklesla.
Shrnutí
Syrský konflikt, na jehož počátku stály protivládní demonstrace v jihosyrském městě Daraa, které
se rozšířily do všech významných syrských měst, postupně v průběhu následujících měsíců výrazně gradoval. Od druhé poloviny roku 2011 proto lze již hovořit o otevřené válce mezi armádou
Syrské arabské republiky, členy rozvětveného bezpečnostního aparátu a zastánci syrské vlády na
straně jedné a Svobodnou syrskou armádou, dalšími ozbrojenými opozičními skupinami
s islamistickou ideologií, které nespadají pod její velení, a zahraničními muslimskými bojovníky,
přicházejícími do Sýrie jako tzv. mudžáhidé, na straně druhé.
41
UNDP: Syrian Arab Republic. HDI Values and Rank Changes in the 2013 Human Development Report.
42
Trading Economics: Syria GDP Annual Growth Rate.
43
Telefonický rozhovor s respondentem žijícím v syrském Damašku, Ghassánem Kuwefím, 15. 7. 2013.
90
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
Syrská krize výrazně zasáhla do všech úrovní politického, sociálního a ekonomického života země,
přičemž nejvíce znepokojujícími jsou statistiky obětí konfliktu. Dle zprávy Vysoké komisařky OSN
pro lidská práva bylo v Sýrii od počátku ozbrojeného konfliktu do měsíce dubna roku 2013 zabito
téměř 93 tisíc lidí, včetně 6 561 nezletilých. Počty zraněných a postižených s trvalými následky
nejsou přesně známy, lze však předpokládat, že vzhledem k bojům, které trvají nadále i v roce
2014, se pohybují v řádu statisíců. Neblahým důsledkem současného vývoje v Sýrii je stále rozšířený fenomén únosů a také vysoký počet pohřešovaných lidí, přičemž motivy únosů jsou jak politicko-vojenské, tak i finanční. Pouze do konce roku 2012 dosáhl počet pohřešovaných 28 000
osob a počet evidovaných unesených 1 753 osob.
Velmi palčivým důsledkem války v Sýrii je otázka uprchlíků, neboť dle OSN dosáhl počet osob
nucených k migraci mimo Sýrii v polovině roku 2013 téměř 1 800 000. Největší počty syrských
uprchlíků pobývaly v sousedních zemích, tedy v Libanonu (téměř 588 000 osob), v Jordánsku
(téměř 502 000 osob), v Turecku (téměř 399 000 osob), v Iráku (téměř 160 000 osob) a v Egyptě
(téměř 88 000 osob). Nyní, v dubnu roku 2014 dosáhl počet uprchlíků již počtu 2 704 000 osob.
Neméně znepokojující je situace vnitřně vysídlených Syřanů, kteří byli nuceni během neustávajících bojů opustit své domovy a pohybují se v lokalitách, kde je konflikt méně intenzivní, avšak
jsou nuceni pobývat v nedůstojných podmínkách. Jejich počet v dubnu roku 2014 dosáhl
4 619 000 osob. Dle úřadu UNHCR je pro akutní řešení humanitární krize v Sýrii potřeba částky
přibližně 4, 3 mld. USD, z níž se zatím podařilo zajistit pouze část. Významnou pomoc potřebným
v Sýrii a okolních státech přijímajících uprchlíky přitom poskytují mezinárodní organizace jako
UNHCR, UNICEF, Syrský červený půlměsíc, WFP, UNRWA, Lékaři bez hranic, IOM, Danish Refugee
Council a další.
Ekonomické důsledky krize lze pro Syrskou arabskou republiku označit za katastrofální. Vedle
dopadů série mezinárodních sankcí uvalených na Sýrii jsou nejvýznamnější příčinou propadu syrské ekonomiky samotné boje a rozsáhlá destrukce infrastruktury. Oproti předkrizovému období,
kdy ekonomika vytvářela v poslední dekádě růst hrubého domácího produktu (HDP) přibližně
4,45 % ročně, došlo po vypuknutí konfliktu na konci roku 2012 ke ztrátě na HDP v hodnotě
664 mld. syrských lir, přičemž tato částka tvořila 45,7 % HDP předkrizového roku 2010. Pokud
bychom však shrnuli celkové ztráty syrské ekonomiky od počátku konfliktu do koce roku 2012
v amerických dolarech, zjistíme, že na hrubém domácím produktu (HDP) došlo ke ztrátě
24,1 mld. USD, na tzv. základním jmění ke ztrátě 20,8 mld. USD a díky eskalujícímu konfliktu
i k navýšení rozpočtu armády a bezpečnostních složek o 3,56 mld. USD. Celková ekonomická
ztráta Sýrie po vypuknutí konfliktu činila pak asi 48,44 mld. USD. Rapidně během krize oslabila
syrská lira vůči americkému dolaru, kdy oproti roku 2010, kdy 1 USD činil přibližně 50 SYP, je
hodnota 1 USD v polovině roku 2013 asi 105 SYP dle údajů Syrské centrální banky. Na tzv. černém trhu se však hodnota 1 USD pohybuje mezi 275 SYP a 320 SYP.
Ceny základních potravin a potřeb se přitom v mnoha případech navýšily až desetinásobně, přičemž došlo k navýšení mezd státních zaměstnanců přibližně o 40 % a navýšení důchodů přibližně
o 25 %.
Životní úroveň Syřanů tedy během krize rapidně klesla, pro nejchudší vrstvu syrské společnosti
a nezaměstnané pak situace znamená humanitární katastrofu. Počet nezaměstnaných se dle syrského Centrálního statistického úřadu zvýšil z 8,2 % obyvatel v lednu předkrizového roku 2010 na
14,9 % obyvatel v lednu roku 2012.44
44
Trading Economics: Syria Unemployment Rate.
91
Ivan Ramadan
Důsledkem syrského konfliktu je i hluboká sociální krize, neboť situace rozdělila společnost na
dva tábory dle jejich politického postoje. Na jedné straně stojí zastánci setrvání současné syrské
vlády a prezidenta Baššára al-Asada s tím, že je třeba prosadit rozsáhlé politické a sociální reformy, na straně druhé pak odpůrci režimu požadující okamžitý pád vlády a odchod prezidenta.
Konflikt bohužel vyvolává u některých skupin obyvatel i rozkol náboženského charakteru, neboť
islamistická část ozbrojené opozice volá po odstranění šíitských alawitů, zastávajících v Sýrii důležité politické a vojenské funkce. Nejvýznamnějšími posty, zejména v armádě, disponují většinou
příslušníci alawitské komunity již od listopadu roku 1970, kdy Háfiz al-Asad se svými stoupenci
z řad důstojníků převzal téměř veškerou moc v zemi a oslabil tak civilní křídlo strany Baath (Van
Dam 2012, 68). Zde je však třeba poznamenat, že syrský režim je čistě levicově-sekulární a výběr
funkcionářů a generálů armády probíhal za vlády Háfize al-Asada často z okruhu lidí blízkých, či
pocházejících z rodného kraje prezidenta, z důvodů klientelistických a bezpečnostních, nikoliv na
základě sdílené víry. Syrská moc je přesto výše zmíněnou částí opozice vnímána jako součást politicko-náboženské osy Írán–Sýrie–libanonský Hizballáh, již je třeba oslabit a nastolit vládu sunnitů. Syrský konflikt také rozdělil či způsobil rozpad četných rodin, neboť vedle obětí války byli
mnozí nuceni opustit své nejbližší a odejít do emigrace.
Mírové řešení syrského konfliktu se nyní, v dubnu roku 2014, stále jeví jako nepravděpodobné,
a to i z důvodu, že mezinárodní konference Ženeva 2 nepřinesla očekávané výsledky, které by
vedly k posunu směrem k zastavení bojů a zahájení dialogu vlády s opozicí.
Literatura
Leverett, Flint (2005): Inheriting Syria. Bashar’s Trial by Fire. Washington.
Nasser, Rabie; Menchy Zaki; Abu Ismail, Khalid (2013): Socioeconomic Roots and Impact of the Syrian Crisis.
Damascus.
O’Bagy, Elizabeth (2012): Syria’s Political Opposition. Washington.
Perthes, Volker (2004): Syria under Bashar al-Asad: Modernisation and the Limits of Change. London.
Seale, Patrick (1990): Asad. The Struggle for the Middle East. Berkeley & Los Angeles.
Van Dam, Nikolaos (2012): The Struggle for Power in Syria. Politics and Society under Asad and the Ba’th Party.
London.
Internetové zdroje
Al-Jazeera: Jordan to host ‘World’s Largest Refugee Camp’.
http://www.aljazeera.com/humanrights/2013/05/20135136445430108.html [8. 7. 2013].
Al-Manar: Moallem: Assad will not resign, Geneva 2 to form National Partnership Gov’t.
http://www.almanar.com.lb/english/adetails.php?eid=98789&cid=23&fromval=1 [28. 6. 2013].
BBC: British Doctor killed in Syria after Hospital shelled. http://www.bbc.co.uk/news/uk-22684151 [4. 7. 2013].
BBC: Syria Protests: Assad to lift State of Emergency.
http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-13134322 [11. 7. 2013].
CBS News: Syrian Rebels release kidnapped U.N. Peacekeepers. http://www.cbsnews.com/8301-202_16257584100/syrian-rebels-release-kidnapped-u.n-peacekeepers/ [3. 7. 2013].
Central Bank of Syria: Foreign Exchange Quotations. Quoted in Syrian Pounds with Effect from 16/7/2013.
http://www.banquecentrale.gov.sy/main-eg.htm [16. 7. 2013].
CNN: 2 kidnapped Syrian Bishops remain missing.
http://edition.cnn.com/2013/04/24/world/meast/syria-civil-war [3. 7. 2013].
92
Arabské jaro v Sýrii – důsledky ozbrojeného konfliktu
Committee to Protect Journalists: 39 Journalists killed in Syria/Motive confirmed.
http://cpj.org/killed/mideast/syria/ [4. 7. 2013].
Embassy of the United States, Syria: U.S.Trade and Financial Sanctions against Syria.
http://damascus.usembassy.gov/mobile/sanctions-syr.html [15. 4. 2014].
Guardian: Syria suspended from Arab League.
http://www.guardian.co.uk/world/2011/nov/12/syria-suspended-arab-league [26. 6. 2013].
GOV.UK: Embargoes and Sanctions against Syria. https://www.gov.uk/sanctions-on-syria [14. 7. 2013].
Human Rights First: Syria Sanctions fact Sheet.
http://www.humanrightsfirst.org/wp-content/uploads/pdf/Syria_Sanctions_Fact_Sheet.pdf [11. 7. 2013].
Hurriyet Daily News: Turkey’s Syria Border Tense as Army deploys armored Vehicles.
http://www.hurriyetdailynews.com/turkeys-syria-border-tense-as-army-deploys-armoredvehicles.aspx?pageID=238&nid=48317 [10. 7. 2013].
IDMC: Syria: A full Scale Displacement and humanitarian Crisis with no Solutions in Sight .
http://www.internal-displacement.org/middle-east/syria/2012/a-full-scale-displacement-andhumanitarian-crisis-with-no-solutions-in-sight/ [15. 4. 2014].
International Business Times: Number of Misssing People in Syria Skyrockets, say Right Groups.
http://www.ibtimes.com/number-missing-people-syria-skyrockets-say-rights-groups-848421 [1. 7. 2013].
Medium: In Syria, Kidnapping Becomes a ’Big-Money Business’.
https://medium.com/today-in-syria/9ff8b5f3245f [1. 7. 2013].
Migration Policy Centre: Syrian Refugees. A Snapshot of the Crisis – in the Middle East and Europe. Jordan.
http://syrianrefugees.eu/?page_id=87 [9. 7. 2013].
Migration Policy Centre: The Syrian Refugee Crisis: A Common EU Response Needed.
http://www.migrationpolicycentre.eu/the-syrian-refugee-crisis-a-common-eu-response-needed/ [6. 7.
2013].
Relief Web: Syrian Refugee Camps – Overview Hatay Province, Turkey.
http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/map_1898.pdf [9. 7. 2013].
RT News: Saudi Arabia sending Anti-aircraft Missiles to Syrian Opposition-Report.
http://rt.com/news/saudi-arabia-missiles-syria-rebels-846/ [28. 6. 2013].
SANA: Ministry of Information. A Message on the Events going on in Syria.
http://sana.sy/servers/gallery/201210/20121024-154241.pdf [27. 6. 2013].
SANA: President al-Assad Decrees Increasing Monthly Salaries of the State’s Civil, Military Employees and the
Retired. http://sana.sy/eng/21/2013/06/22/488727.htm [15. 7. 2013].
Syria Accountability and Lebanese Sovereignity Act Restoration Act of 2003.
http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/PLAW-108publ175/html/PLAW-108publ175.htm [11. 7. 2013].
The Economist: Fear and Fallout in Reyhanli.
http://www.economist.com/blogs/pomegranate/2013/05/syria-and-turkey [10. 7. 2013].
The Free Syrian Army: Executive Summary. http://www.understandingwar.org/report/free-syrian-army [22. 4. 2014].
The Telegraph: Four Italian Journalists freed by Jihadist Kidnappers in Syria.
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/syria/9992220/Four-Italian-journalists-freed-byjihadist-kidnappers-in-Syria.html [3. 7. 2013].
The Syrian Observer: Syrian Revolution General Commision withdraws from Coalition.
http://www.syrianobserver.com/News/News/Syrian+Revolution+General+Commission+Withdraws+from+
Coalition [26. 6. 2013].
The Vatican Today: The Scourge of Kidnappings, more than 1,700 in the Syrian Conflict: Appeal for an American
Reporter. http://www.news.va/en/news/asiasyria-the-scourge-of-kidnappings-more-than-170 [1. 7. 2013].
93
Ivan Ramadan
Trading Economics: Syria GDP Annual Growth Rate. http://www.tradingeconomics.com/syria/gdp-growth-annual
http://www.tradingeconomics.com/syria/gdp-growth-annual[22. 4. 2014].
Trading Economics: Syria Unemployment Rate. http://www.tradingeconomics.com/syria/unemployment-rate, [21.
7. 2013].
UNDP: Syrian Arab Republic. HDI Values and Rank Changes in the 2013 Human Development Report
http://hdr.undp.org/sites/default/files/Country-Profiles/SYR.pdf [15. 4. 2014].
UNHCR: As Conflict affects Syria’s health sector, many sick and injured seek treatment outside.
http://www.unhcr.org/51265bf44.html [1. 7. 2013].
UNHCR: Stories from Syrian Refugees. http://data.unhcr.org/syrianrefugees/syria.php [10. 7. 2013].
UNHCR: Syria Regional Refugee Response. http://data.unhcr.org/syrianrefugees/country.php?id=103 [10. 7. 2013].
UNICEF: Unicef Reaches Some of the Heaviest Conflict Areas in Syria.
http://www.unicef.org/infobycountry/media_69276.html [10. 7. 2013].
UN News Centre: Ban condemns killing of Syrian Arab Red Crescent Chief.
http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=41052 [4. 7. 2013].
UN News Centre: Increasing Number of Displaced Syrian Concentrated in Aleppo, Damascus – UN reports.
http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=44844&Cr=syria&Cr1 [10. 7. 2013].
UN News Centre: Nearly 93,000 People killed in ‘vicious’ Syria Conflict - UN Human Rights Chief.
http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=45162#.UdKrdV0b_xU [28. 6. 2013].
Voice of America: Islamic Extremists infiltrate Syrian Opposition.
http://www.voanews.com/content/islamic_extremists_infilitrate_syrian_opposition/1512840.html
[26. 6. 2013].
Mgr. Ivan Ramadan
Katedra blízkovýchodních studií FF
Západočeská univerzita v Plzni
e-mail: [email protected]
94
Konflikty a co s nimi?
Jan Sokol
Konflikty sice lidské společnosti stále ohrožují, zároveň ale víme, že bez nich není možné žít. To není
žádný paradox, nýbrž základní zadání úkolu, jak společnost lépe uspořádat. Za dlouhá tisíciletí nalezly lidské společnosti řadu způsobů, jak konflikty omezovat, kultivovat a překonávat.
V následujícím se je pokusíme z filosofického pohledu rozlišit, pojmenovat a – velmi hrubě – uspořádat. Nevyhneme se ani jistým aktualizacím do naší současnosti, i když v nich těžiště příspěvku
není.
Utopisté si rádi představují ideální svět jako svět bez konfliktů. Kdo by si nepřál život v míru
a vždycky jen s úsměvem? Jenže to především není možné. Max Weber definuje moc jako
„schopnost prosadit svou vůli, případně i proti vůli jiných“. Když si to pozorně přečtete, může vás
napadnout, že je to i jakási definice svobody, i když hodně široká. Přesto právě tuto schopnost
sebeprosazení má a musí mít každý živočich, každý živý organismus. Některé – jako třeba bakterie nebo dravci – jsou při tom řekněme agresivnější, ale i docela mírumilovná břízka, když se usadí na polozbořené zdi, „prosazuje“ do ní své kořínky, až ji roztrhá – a na nic se jí neptá. Kdyby to
nedokázala, je „nemocná“. Takže už život sám znamená konflikt a nemůže bez něho být. Ne že by
nebyl nic jiného, ale aspoň občas je to také boj.
Konfliktní povaha života jako moci zvlášť vynikne u živočichů, kteří žijí společensky. Tvoří solidární skupiny, které se dokáží podporovat a kousíčky své individuální moci skládají dohromady, orientují a jaksi vektorově sčítají. Mravenec není nic, ale když táhnou miliony jihoamerických mravenců, nic je nezastaví a nic jim neodolá. Ještě mnohem horší je to u lidí, kteří se dovedou domluvit a spojit dohromady nejenom své síly, ale také svoji mazanost a vynalézavost, dovedou
plánovat do budoucna a své schopnosti znásobit všelijakými udělátky – od pěstního klínu po
atomovou bombu. Mají kromě toho také paměť a různé solidarity – rodinné, rodové, místní
i profesní –, takže konflikty se mohou opakovat, kumulovat a násobit. Za skutečné i domnělé
křivdy na předcích se lidé mohou mstít ještě po sto letech.
Že život bez konfliktů není možný, to je jedna stránka věci. Dnes ale začínáme tušit, že to dokonce není ani dobré či žádoucí. Lidská společnost je produktivní právě díky tomu, že lidé nejsou
stejní. Aby se mohli rozmnožit, musí k tomu být žena a muž, a jeden zkušený ženáč v dílně nám
mladým kdysi vtloukal do hlavy, že každé manželství je tudíž smíšené. Už Aristotelés si všiml, že
ani vesnice nemůže vzniknout jen ze samých ševců, kuchařů nebo vojáků, nýbrž potřebuje jedny
i druhé a třetí. Moderní sociologie mluví o „dělbě činností“, ale nejsou to jenom činnosti, nýbrž
třeba i povahy a postoje. Z různých simulací víme, že společenství samých hrdliček stejně jako
samých jestřábů musí dopadnout špatně. Nebo možná ne tak špatně: mezi hrdličkami se objeví
jestřáb a mezi samými jestřáby se někteří chtě nechtě stanou kořistí. Společnost se jaksi „spontánně“ promění ve společnost smíšenou, která jediná je jakž takž stabilní.
Z téhle jednoduché úvahy udělali někteří multikulturalisté trochu unáhlený závěr, jako kdyby
rozmanitost a různost byla už sama o sobě pro společnost dobrá a užitečná. Jenže „společnost“
jestřábů a hrdliček, lovců a kořistí jistě není to, co bychom si jako dobrou společnost přáli – zvlášť
když je dost pravděpodobné, že bychom v ní byli spíš tou kořistí. Naopak ve všech ostatních pří95
Jan Sokol
kladech, které jsem uvedl, to není jen sama různost, nýbrž různost, která se vzájemně doplňuje,
spolupracuje a komunikuje. Kdyby se ženy a muži důsledně genderově zorganizovali – tak jako
v Dívčí válce – brzy by obojí vyhynuli. Švec potřebuje kuchaře několikrát za den, kuchař ševce
aspoň občas a oba tuší, že někdy by mohli potřebovat i vojáky.
Takže rozmanitost je pro společnost ovšem důležitá, ale na prospěch může být jen tehdy, když se
ti různí naučí jeden s druhým komunikovat, vyjednávat, směňovat a spolupracovat. Sama o sobě
je rozmanitost jen jakýsi předpoklad a je na lidech, zda ke své škodě nechají propuknout její konfliktní potenciál, anebo ji nějak zkultivují a zapřáhnou ke společnému prospěchu. Kdybychom byli
všichni stejní a jen se na sebe usmívali, nebyli bychom jeden druhému k ničemu a ze samé nudy
by se dřív nebo později začali líhnout jestřábi. Fenomén skinheadů svědčí o tom, že se některým
mladíkům zdá, že už je těch hrdliček ve společnosti až moc. Kdyby se ale každý z nás udělal ve
své domnělé jedinečnosti sám pro sebe, dopadlo by to ještě hůř – kdyby společnost úplně zanikla, málokdo z nás by dokázal přežít.
Rousseauova lákavá představa, že kdyby společnost nechala lidi na pokoji, žili by jako v ráji, sice
popletla hlavu mnoha lidem, ale naštěstí ji nikdo nikdy nebral tak docela vážně. Ostatně ani sám
Rousseau, který se tolik věnoval právě výchově. A tak se lidé už po tisíciletí snažili a snaží ze své
rozmanitosti vykřesat, co se dá. Na jedné straně ji povzbuzují a chrání, a na druhé hledají způsoby, jak její konfliktní potenciál kultivovat a zapřahat. Přitom objevili celou řadu různých více
a méně konfliktních uspořádání – a to je právě téma tohoto skromného příspěvku. Chci se pokusit tato uspořádání stručně popsat a seřadit, aby bylo patrné, jak se od sebe liší a z čeho vycházejí. Jako každé uspořádání bude i toto hodně schématické a zjednodušené, ale snad přesto ne
zbytečné.
O konfliktním potenciálu lidských společností, uvnitř i navenek, jsem už něco řekl. Jenže na druhé
straně je právě člověk vybaven i mimořádnými schopnostmi, které mohou působit opačným
směrem. Na první místo bych dal dlouhou a hlubokou závislost dětství, která každému z nás
vtiskla potřebu nebýt sám, a pokud jsme měli trochu štěstí, mohla nás naučit i navazovat vztahy,
důvěřovat a mít někoho rád. Pro tuto zvláštní společenskost či sociabilitu jsme za druhé mimořádně vybaveni jaksi „od přírody“: vezměte jen ty neobyčejně bohaté výrazové možnosti tváře,
mimiky a gest. K tomu přistupují artikulační možnosti hlasového ústrojí a zřejmě vrozená schopnost naučit se jazyk – Chomského LAD (Language Acquisition Device) – které přímo volají po tom,
aby si člověk vytvořil a osvojil nesrovnatelně dokonalejší prostředek vyjadřování a sdělování, totiž
řeč. Ta by mu ovšem nebyla k ničemu, kdyby neměl co vyjadřovat a sdělovat, a tedy přímo předpokládá vnitřní svět paměti, myšlení a tvoření, který se sám potřebuje sdělovat. Když se malé děti
učí mluvit, je na nich vidět, jak to potřebují.
Pohled na mírový život dobře uspořádaných společností svedl řadu myslitelů k tomu, že ho pokládali za přirozený. Od ideálu „ušlechtilých divochů“ až po iluzi „neviditelné ruky trhu“ přehlédli
skryté konflikty a nestačili se pak divit, když opravdu propukly. Bude proto rozumnější, když začneme právě z té konfliktní strany a pokusíme se ukázat, co se s ní dá dělat. Víme dnes, že ani
mezi společenskými živočichy nevládne „válka všech proti všem“, jak si představoval pesimista
Hobbes, poučený zkušeností občanské války. Ve stabilním společenství se totiž vytvoří jakýsi
„klovací řád“, takže každý ví, na koho si může troufnout a komu naopak bez boje ustoupí. To
ovšem není žádný „řád“, nýbrž sebezáchovný krok, který může hraničit se zbabělostí. Tak si společnost představuje Gary Becker a je pravda, že když ze třídy odejde paní učitelka, může i tam
nastat něco podobného: říká se tomu „šikana“.
Klovací řád sice násilné střety omezuje, ale sám se z nich tvoří. Nemůže je tedy úplně odstranit,
protože neruší ten základní vztah nepřátelství a jenom omezuje jeho projevy. Nepřítel je ten jiný,
kterého je třeba odstranit, zrušit nebo aspoň zneškodnit. Takový vztah je mezi lidmi až příliš ne96
Konflikty a co s nimi?
bezpečný a společnost se s ním nemůže smířit. Musí ho hlídat, tlumit a omezovat. Jenže jak? Na
rozdíl od šimpanzů a havranů lidé mohou mluvit, to znamená komunikovat jinak než kousáním
a klováním. Prvním krokem z nepřátelství je tedy schopnost a ochota spolu hovořit, podle Lévinase je to dokonce cesta k míru.1 Německý sociolog Niklas Luhmann definuje lidskou společnost
jako „souhrnný systém všech komunikací, v jehož okolí už nejsou komunikace, nýbrž události
jiného typu“ – včetně těch násilných. Na rozdíl od ran a střel, které nepřítele rovnou poškozují
a sdělují nanejvýš něco jako „uteč“, „jdi pryč“ nebo „dej si pozor“, řeč ho uznává a obrací se
k jeho rozumu. I kdyby jenom hrozila a strašila, přece apeluje na jeho soudnost a čeká na jeho
odpověď.
Komunikace může být stále ještě nepřátelská, není to ale válka. Když velmoci začaly střílet raketami na Měsíc, nebyl to jistě výraz přátelství, ale přece jen velký pokrok proti tomu, kdyby střílely
na sebe. I když každý věděl, k čemu ty rakety původně vznikly, dávaly tím velmoci najevo jakési
uznání – a tedy sebeomezení. Smířily se s tím, že ten druhý je sice nepřítel, ale že se zničit nedá,
a tedy tu nejspíš zůstane. Tím se otevřela možnost jednání, a to zejména vyjednávání
o pravidlech. Jedním z prvních takových pravidel, která znají i mnozí živočichové, je teritorialita,
rozdělení území resp. majetku. Podle Platóna je mezník nejen hranice mezi pozemky, ale „rozhraničuje přátelství a nepřátelství“.2
Meze a hranice tak nepřátelství možná ještě neruší, ale přece podstatně omezují jeho projevy tím,
že sousedy od sebe oddělí, a to s jistým souhlasem obou stran. Oddělení a teritorialita tak nechce rozdílnost zrušit a zničit, blokuje však její konfliktní potenciál. To je sice z moderního hlediska možná málo, ale určitě lepší než válka. Pokud se totiž ukáže, že hranici oba uznávají, že se na
ni lze spolehnout, nemusí se jeden druhého tolik bát a mohou hranici konec konců i občas opatrně překročit – samozřejmě s vědomím, že nejsou na svém, nýbrž na cizím území.
To platí pro hranice ryze symbolické a kulturní, „stvrzené přísahou božstev“, jak říká Platón. Trochu horší je to tam, kde se na žádnou přísahu spolehnout nedá a hranice se musí implementovat
fyzicky, v podobě zdi, plotu, ostnatých drátů. Zde je však podstatný rozdíl mezi plotem proti těm
cizím zvenčí, který většinou pokládáme za přijatelný, a ostnatými dráty proti domácím, proti těm,
kdo jsou uvnitř. To už není „hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím“ – i když to tak propaganda
může vykládat. Ve skutečnosti je to něco, co nepřátelství jaksi potvrzuje a někdy dokonce vytváří.
Že se potom přátelství může naopak vyjádřit tím, že se ostnaté dráty přestříhají, to si Platón zřejmě nedovedl představit.
Zdi na hranicích – třeba mexických nebo palestinských – tak znamenají jistý regres, možná ústupek z nezbytí, v každém případě něco, co soudní lidé pokládají za provizorium. Naproti tomu
symbolické hranice, znázorněné pouze mezníky, jsou patrně nezbytnou podmínkou pro to, aby je
lidé mohli beze strachu překračovat a zkusit z různosti vytěžit něco prospěšného. Hegel se domníval, že majetkem si osoba dává „vnější prostor své svobody“. Skutečná svoboda ale nemůže
končit na hranici mého majetku, protože teprve tam za plotem začíná společnost a veřejnost.
Jenže zatímco „na svém“ se nikoho ptát nemusím, na ulici už jsem ve veřejném prostoru, kde si
podmínky účasti musím nějak vyjednat. To vypadá jako banalita, ve skutečnosti to však má nejméně dvě netriviální podmínky. Předně se musím s druhými dorozumět, mluvit stejným jazykem,
a za druhé si všichni musíme věřit, že co si říkáme, není lež a podvod. Vyjednávání podmínek
a pravidel zahrnuje totiž závazek do budoucnosti, na nějž se všichni musí spolehnout. Jen výji1
„Mír se děje jako tato způsobilost k řeči“ (Lévinas 1997, 11).
2
„Ať nikdo nehýbá mezníky… ale ať se raději pokoušejí pohnout tím největším balvanem nežli hnout mezníkem, tím
malým kamenem rozhraničujícím přátelství a nepřátelství“ (Platón, Zákony 843a; upravený překlad F. Novotného).
97
Jan Sokol
mečně se mohou vyžadovat hmotné záruky, jako je hypotéka, záloha ve veřejné knihovně nebo
v půjčovně lodiček.
Podmínku společného jazyka si moderní státy vesměs vynutily povinnou školní výchovou
a dalšími technickými prostředky – jenže právě jen v rámci jednoho státu. Problémy se tak přesunuly na jeho hranice, kde i dnes působí různé nesnáze. Evropská unie – odvážný pokus vytvořit
demokratický politický útvar bez společného jazyka – s tím má a bude mít ještě velké starosti. Už
samo vyjednávání o podmínkách a pravidlech totiž tyto dvě věci nutně předpokládá.
Zacházet s konflikty a zároveň je kultivovat není vůbec snadné, protože jsou ve hře různé zájmy
a věci často spěchají, není na ně čas. Tu první nesnáz se pokusil John Rawls vyřešit myšlenkovým
pokusem se „závojem nevědomosti“: o společenském uspořádání a pravidlech soužití by lidé měli
jednat, aniž by věděli, jaké postavení připadne jim samým. Mnohem pragmatičtěji na to šli naši
dávní předkové, kteří si na to vytvořili důmyslné experimentální uspořádání – totiž soupeřivou
hru. Ta se předně – jako každá hra – ostře vymezila a oddělila od oblasti profánních zájmů, takže
v ní nejde o život, o hmotný prospěch ani postavení. Za druhé si stanovila pravidla, jak se bude
hodnotit (symbolický) úspěch a neúspěch, a za třetí předepsala hráčům taková omezení, aby se
nemuseli bát o život a zdraví. Pak je postavila proti sobě – ve dvou, v double nebo v družstvech –
a případně jim určila i nestranného soudce čili rozhodčího, který má vždycky pravdu.
V tomto pokusném zařízení se vyvinuly různé hry – na rozdíl od těch nejstarších pokusů vesměs
přísně symetrické3 – které se pokusím uspořádat do několika kategorií. Nejblíž ke konfliktu mají
hry, založené na soupeření, jako je box, fotbal nebo hokej: hráči jednak sami útočí, ale mohou
útokům soupeře také překážet a bránit. Dostávají se tak do přímých střetů, v boxu samozřejmě
už z definice, ale i ve fotbale a v hokeji. Basketbal tělesné střety omezuje, ale úplně se jim vyhnout nemůže. Toho se dá dosáhnout teprve oddělením teritorií obou družstev, jako to dělá tenis nebo volejbal: síť je k sobě nepustí. Tím se tenis ještě víc vzdaluje konfliktům reálného života,
ale extrémní sublimaci konfliktu představují hry řekněme „symbolické“, kde hráči mohou sedět
u stolu.
Šachy sice představují vojenské střetnutí s útokem i obranou, ale z panáčků neteče krev
a poražený se nepostaví před válečný soud, nýbrž klidně obrátí „prkno“ a zahraje si znovu. Šachy
jsou zajímavé také tím, že mají konečný – i když obrovský – počet možných variant a i průběh hry
se dá algoritmicky hodnotit. Proto se jich mohly zmocnit počítače, což je jako hru silně poškodilo:
dnes je většina lidí hraje proti počítači, kde si lze nastavit, jak „silný“ protihráč to má být. Naproti
tomu karty se hrají většinou ve více lidech, kteří často spolupracují, a mají tak daleko blíž
k reálnému životu – ostatně také tím, že zde výrazně vystupuje náhoda čili štěstí. Přesto se v mé
pracovní klasifikaci stále jedná o hry soupeřivé, protože hráči mohou hru druhých také kazit. To
prý velice vadilo Alexandru Aljechinovi, který nejraději hrál sám proti sobě.
Podstatně jiná je situace u čistých soutěží, například atletických, kde už ani označení „hra“ tak
docela nesedí. Soutěžící totiž podávají nějak měřitelné výkony a do výkonů druhých nemohou
nebo nesmějí nijak zasahovat. Skokani, vrhači, střelci a krasobruslaři nastupují jeden po druhém
a své soupeře někdy ani nevidí. Běžci a veslaři ještě závodí „vedle sebe“ a najednou, takže soutěž
se dá sledovat pouhým okem, ale běda, kdyby se jeden druhého jen dotkl. Oddělení je méně
čisté u automobilových závodů, ale překážet v jízdě si závodníci také nesmějí; šlo by jim ostatně
o život.
3
Nejstarší známý předchůdce fotbalu se hrál patrně v Irsku, a to na jednu branku: jedni útočili a druzí bránili. Na
„četníky a zloděje“ si dnes mohou hrát jen malé děti a také řada gladiátorských her byla nesouměrná: třeba síť proti dýce. Nesouměrné uspořádání se víc podobá reálným konfliktům, neodpovídá ale požadavku herní spravedlnosti.
98
Konflikty a co s nimi?
Férová soutěž s dobrými pravidly a s rozhodčím tak patrně představuje maximum toho, co lze
pro redukci konfliktnosti udělat omezeními. Není pochyb o tom, že soutěž se skutečně osvědčila
a osvědčuje i tam, kde o hmotný prospěch jde, zejména v hospodářském životě. Proto dnes ekonomové a politici do omrzení mluví o „konkurenceschopnosti“ a patrně si myslí, že tu už není nic
jiného. To mají z toho, že o věcech uvažují jen nad nějakými grafy, blokovými schématy
a statistickými čísly – místo aby se podívali prostým okem, jak to mezi lidmi skutečně chodí.
Kdyby se takový teoretik zeptal manželky, proč chodí právě k té jedné určité kadeřnici, mohl by
se dozvědět něco jiného. Manželka možná uvažuje i o tom, kolik se kde platí, ale sotva přemýšlí
o nějaké „konkurenceschopnosti“. Kadeřnici si samozřejmě vybrala také proto, že je vlídná
a přátelská, že si s ní popovídá a že se na ni může spolehnout. Podobně si i náš ekonom patrně
vybírá hospodu a politik krejčího nebo zubaře. Tohle dobře vědí všichni podvodníci, kteří si svých
obětí vzorně hledí, pečují o ně, zvou je na golf, na jachty a tak dále. Je jim úplně jasné, že úspěchy se v životě jen výjimečně získávají čistou konkurencí a že v nich velkou roli hraje lidská přitažlivost a sociabilita.
Uvedl jsem to na příkladu podvodníků, aby bylo jasné, jak snadno se dá lidská přitažlivost zneužít
– jenže kdyby se úplně vyřadila, společenský život by se nejspíš zadrhl. Staří právníci dobře věděli,
že „zneužití není námitka proti použití“ (abusus non tollit usum), a na druhé straně za cíl práva
nepokládali jen omezení konfliktů, ale věřte nebo nevěřte – přátelství.4 Když se lépe podíváte
kolem sebe, není to tak nepochopitelné. Pokud lidé v obchodě soupeří a soutěží, vždycky jim jde
o nějakou transakci, což je elementární forma spolupráce a vyžaduje tedy jistou míru důvěry.
Vzájemný vztah, poctivost a důvěra jsou tím důležitější, pokud se nejedná o rohlík, ale o velkou
a dlouhodobou zakázku nebo investici. Tam je totiž nabízená cena méně významná než to,
k čemu se obě strany zavazují do budoucnosti.
Malé i velké firmy to většinou vědí a starají se, aby si důvěru získaly: počínaje mramorovými paláci bank přes reklamu až po „dobrou pověst“ či goodwill, o sponzoring a dobročinnost. Tak to
většinou funguje v soukromém sektoru a jen „veřejnou ruku“, protože jí nevěříme, redukujeme
různými předpisy na algoritmus nejnižší nabídnuté ceny. Není žádný div, že výsledné dílo bývá
nejen mizerné, ale ještě se donekonečna prodražuje „vícenáklady“. Extrémním příkladem je hospodářská politika České republiky, která si snad dodnes myslí, že o jejím hospodářském úspěchu
rozhodne kvalita bankovního dozoru. Mnozí se ptají, proč to nefunguje, ale většinou přehlížejí, že
naše země, silně závislá na zahraničním obchodu, by si měla především hledět svého obrazu
v očích svých obchodních partnerů. Je zajímavé, že během poslední finanční a hospodářské krize
nejen německé, ale i polské a slovenské hospodářství rostlo, kdežto ztráty utrpěly ve Střední Evropě dvě země, které také politicky „zlobily“: Maďarsko a Česko.
Ale dost už ekonomiky a vraťme se k „věcem samým“. Prvním krůčkem, který přesahuje pouhou
férovost pravidel, je spolupráce, činnost se společným cílem. Teprve zde se uplatní komplementarita různého, která se navzájem potřebuje a může dosáhnout skutečný oboustranný prospěch.
Odborníci tomu říkají „hra s nenulovým součtem“ čili win-win situation a je zřejmé, že ji nemohou
vytvořit pouhá pravidla. Partneři se musí dobře vyhledat, na něčem shodnout a spolehnout jeden
na druhého. Jejich nápady, prostředky a úsilí se pak mohou „vektorově sčítat“ a vytvářet něco, co
by jinak možné nebylo. Právě na tom je ostatně celá moderní společnost založena.
4
Zákony mají uvádět poměr mezi lidmi „ze sporu v přátelství“ (Platón, Zákony 862c). „Každý zákon směřuje k přátelství, buď mezi lidmi navzájem, nebo lidí vůči Bohu“ (Akvinský, Summa theologica I-II, q. 99, a. 1 ad. 2).
99
Jan Sokol
Jakkoli by si všichni asi přáli, aby taková činnost „trvale rostla“, zkušenost ukazuje, že to patrně
není možné, a stará čínská moudrost říká, že „když cena věcí klesá, ona zase poroste a naopak“.5
Jinak řečeno, každá lidská činnost musí počítat s riziky a teprve v krizích se prokáže, zda je spolupráce schopná života. Účastníci to prokazují zejména solidaritou – schopností podělit se
i o ztrátu. Solidární postoj je přesný opak nepřátelství, protože partneři chápou ztrátu druhého ne
jako svůj zisk, ale jako vlastní ztrátu.
A od solidarity už není tak daleko ke skutečnému přátelství, o němž Aristotelés napsal, že „mezi
přáteli není už spravedlnosti třeba“ (Etika Níkomachova 1155a25). To je sice pravda, je to však
možné až na konci dlouhé cesty od konfliktů přes soupeření a soutěž, když se v krizích i úspěších
vytvořila pevná a vzájemná lidská důvěra. Naopak naivní představy, že by se rušením hranic, majetku a pravidel jaksi automaticky zrušilo i každé nepřátelství, mohou skončit jen hlubokým regresem až po válku všech proti všem. Běda těm, kdo by se klikatou cestu opatrného omezování
a kultivace konfliktů pokusili přeskočit, nebo dokonce chtěli „přátelství“ prosadit silou.
Pro IdS Nečtiny 28. února 2014
Literatura
Akvinský, Tomáš (1938): Theologické Summy svatého Tomáše Akvinského druhé části první díl. Olomouc.
Aritotelés (2013): Etika Níkomachova. Praha.
Lévinas, Emmanuel (1997): Totalita a nekonečno. Praha.
Platón (1997): Zákony. Praha.
Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc.
Fakulta humanitních studií
Univerzita Karlova v Praze
e-mail: [email protected]
5
„Zlatá pravidla obchodního úspěchu“, ne zcela věrohodně připisovaná legendárnímu Fan Li (alias Tao Zhu Gong,
kolem 500 př. n. l. Viz http://myuberlife.com/post/5869481865/the-24-business-principles-of-tao-zhu-gong).
100
PŘÍSPĚVKY
Z POSTEROVÉ SEKCE
Symbol moci nebo pomník strachu?
Malé zamyšlení k dějinám opevnění
Zlata Gersdorfová
Zabýváme-li se dějinami lidských sídel, neodmyslitelně k nim patří i dějiny opevnění; mnohdy je
jedno od druhého prakticky neoddělitelné. Zesilování přirozených obranných vlastností terénu
provází lidstvo od počátku jeho existence a prolíná se dějinami, stejně tak jako války a konflikty.
V ozbrojených konfliktech sehrávala opevnění a umělé překážky v krajině důležitou roli, často na
jejich budování byly vynakládány nemalé finanční prostředky. Avšak ne vždy šlo jen o čistě utilitární stavby. Pomineme-li vlastnosti a nároky vojenského charakteru, je nutné se ptát po dalších
funkcích opevňovacích systémů. Často při detailnějším studiu konkrétních situací totiž vyplývá
najevo, že fortifikace, často velmi rozsáhlá a pro stavebníka finančně nákladná, by v případě ozbrojeného střetu neplnila svou funkci, ať už z důvodu porušení logických zásad daného fortifikačního typu, nevhodného zakomponování do terénního reliéfu či jen z důvodu nelogičnosti
umístění. Nejedná se však o ojedinělé případy. Přesto tyto stavby, které byly odsouzeny
k nefunkčnosti již v době svého budování, vznikly.
Soustředíme svou pozornost na sídla světských středověkých společenských elit – hrady. Samotný sémantický rozbor slova „hrad“ odráží jeho vojenskou funkci, tj. něco zahradit, ohradit – ve
slově se zrcadlí aktivní i pasivní role objektu, tj. podíl na aktivní obraně určitého území či bodu
a charakteristika stavby do sebe se uzavírající či uzavřené (více viz Macek 1992, 1–16). Již tedy
samotné slovo naznačuje, že se jedná o objekty, které byly budovány na klíčových místech. Ikonografické prameny nám tyto objekty přibližují jako vizuální dominanty krajiny, byť by vyobrazení
hradu bylo sebeschematičtější. Z českého prostředí z doby vrcholného středověku neexistuje
vyobrazení žádné konkrétní lokality. K dispozici jsou pouze stylizovaná vyobrazení, která představují mozaiku různých pohledů ze zdánlivě nesouměřitelných stanovišť. Často středověká vyobrazení odsuzujeme jako nereálná a fantazijní z důvodu údajného nepochopení perspektivy. Soudí-
Zřícenina hradu Prácheň – pohled od jihovýchodu. V popředí kostel sv. Klimenta
(kresba Jana Willenberga z r. 1602).
103
Zlata Gersdorfová
me je z dnešního pohledu naší samozřejmosti, než abychom se zabývali důvody, proč vypadají
tak, jak vypadají. Středověké umění přinejmenším znalo vzdušnou perspektivu, ale nevyužívalo ji.
Toto umění používalo jiné výrazové prostředky pro komunikaci s divákem. Každá komunikace je
do jisté míry symbolickým aktem, což u středověkého umění platí dvojnásob. Ale abychom tomuto symbolu rozuměli, je nutné jej zasadit do kontextu kultury a společnosti, v jejímž prostředí
vzniknul. Ač se celek zdá jako nereálný, vyobrazené detaily jsou velmi často věrné a platné době
svého vzniku. Velký důraz je kladen na vysoké věže, střílny, brány, cimbuří i na modelaci skalnatých srázů. Je to vizuální demonstrace síly a nedobytnosti. Tyto stereotypy ve vyobrazeních
i konkrétních lokalit přetrvávají ještě hluboko do novověku (stačí vzpomenout na veduty Jana
Willenberga nebo cestovní deníky Fridricha Bernharda Wernera). Palác pak zastupuje symbol
společenského statusu, protože tzv. právo na hrad bylo vyhrazeno jen úzké společenské elitě
(Vaníček 2002, 24–50).
Co se tak výrazně odráží v ikonografických pramenech, má svůj základ ve skutečných realizacích
hradních staveb. Největší symbolický výraz neslo vždy opevnění, neboť tvoří vizuální prezentaci
hradu pro široké okolí. Právě na pohledově nejexponovanější části se soustředila největší pozornost stavitelů a stavebníků, ač z hlediska obranného ne vždy ku prospěchu věci. Můžeme hovořit
o vnějším prstenci pozdně gotického opevnění na Nových Hradech v jižních Čechách, který byl
pouze účinnou kulisou, stejně tak monumentální jihovýchodní fasáda hradu Práchně, která byla
rytmizována střídavě okrouhlými a čtvercovými věžemi, jejichž rozměry byly však ve skutečnosti
značně zdrobnělé. Právě miniaturizace, často velmi nepochopitelná, vedoucí ad absurdum (miniaturizace blokové dispozice hradu Orlík u Humpolce či Vrchotových Janovic) nebo přílišná předimenzovanost (štítová zeď hradu Ralsko) určitého fortifikačního prvku vede k úvaze, jaké pohnutky k jejich vzniku vedly.
Písemné prameny pro české prostředí nám v tomto smyslu mnoho informací neposkytují. Snad
proto se tyto aspekty nestaly doposud předmětem samostatného výzkumu. Stejný problém pak
Miniaturizovaná věž v čele jádra hradu Orlík u Humpolce. Vnitřní prostor věže
v přízemí činí 90 cm, v nejvyšším dochovaném patře pak 270 cm
(kresba Franze Alexandra Hebera ze 40. let 19. století).
104
Symbol moci nebo pomník strachu? Malé zamyšlení k dějinám opevnění
nastává i v otázce boření hradů a jejich vojenské deaktivace. Ne samotné dobytí, ale zejména
poboření a destrukce hradu byly symbolickým aktem, který měl protivníka degradovat. Asi nejvýznamnějším příkladem z českých dějin je v tomto ohledu smlouva mezi Hradištěm (Táborem)
a Oldřichem II. z Rožmberka z roku 1437 o poboření hradů Příběnic a Příběniček (Rynešová 1929,
224–226). Ač jejich zničení pro Oldřicha neznamenalo zásadní vojenskou likvidaci, po stránce
symbolické to znamenalo jeho definitivní pokoření v dlouhodobých sporech s Táborem; oba hrady musel zbořit, ještě ke všemu na své vlastní náklady. Doslova se píše o boření zdí a věží: „ty
hrady i s městečkem, se zdmi a věžemi vedle úmluvy obořily“ (Rynešová 1929, 225). Jedná se
tedy o ty části opevnění, které měly největší symbolický význam. Tyto dva hrady otevírají ještě
jednu zajímavou otázku – hrad a protihrad. Za současného stavu poznání, kdy nejsme schopni na
základě pramenů s jistotou určit stavebníka nebo stavebníky, je to však otázka neřešitelná.
Je očividné, že historické vědy zůstávají těmto otázkám ještě hodně dlužné. Současná kastellologická bádání se snaží o dekonstrukci obrazu středověkého hradu jako primárně fortifikační stavby (příkladem může být nedávný výstavní projekt Mythos Burg – katalog viz Großmann 2010).
Tyto postoje, které jsou v historickém vědomí společnosti dosud silně zakořeněny, ve velké míře
formoval romantický pohled 19. století. Jelikož, jak již bylo řečeno výše, nemáme pro české prostředí odpovídající dobovou pramennou základnu, ze které bychom mohli rekonstruovat symbolický význam a účin hradní architektury, je nutné zvolit interdisciplinární přístup, který nevyužívá
pouze archeologických či historických metod studia. Jednání a chování člověka je do jisté míry
stereotypní po staletí, a tudíž i předvídatelné. Lze tedy použít i momentu psychologického účinu
působení architektury a jejího demonstračního potenciálu. Hovoříme-li pak o architektuře jako
symbolu moci, je zde stavba zástupným symbolem svého pána a vizualizací jeho mocenských
ambic. Je dokázáno, že již pouhá představa udržovaná v mysli vytváří stejnou reakci, jako by látka
byla ve fyzickém kontaktu s tělem (Hawkins 2009, 63). Opevnění moc vizualizuje a demonstruje
navenek – jak pasivní stálou přítomností, tak i případným aktivním využíváním. Současná definice
moci zní: „Moc je měřítko schopnosti nějaké entity kontrolovat své prostředí včetně chování jiných entit. Jestliže je entitou jedinec, nebo lidská skupina, pak je moc měřítkem jejich schopnosti
kontrolovat chování, případně i myšlení a cítění jiných lidí a jejich skupin, což lze docílit agresí
i manipulací“ (Koukolík 2010, 35). Zde tedy nalézáme odpověď na naši prvotní otázku. Již pouhou
přítomností vyjadřuje opevnění a středověký hrad svou dominanci v krajině. O tom hovoří zá-
Hrady Příběnice a Příběničky. Romantická rekonstrukce stavu před r. 1437
(Václav Josef Bouška, nedatováno).
105
Zlata Gersdorfová
měrně koncipované pohledové fasády (Schaufassaden), které byly na očích stále přítomny, stejně
tak jako zvolené staveniště hradu.
Opevnění je výrazem moci i strachu zároveň. Strach o existenci sebe sama vyvěrající z pudu sebezáchovy byl zajisté prvotním hybatelem pro vznik opevnění. Strach je v souvislosti s tématem
opevnění přítomen v mnoha rovinách – vyvolat pocit strachu z mocenské převahy u protivníka
pouhou vizuální demonstrací síly a zároveň eliminovat strach z možného ohrožení sama sebe,
což je základní lidský instinkt.
Literatura
Großmann, U. (2010): Mythos Burg. Nürnberg.
Hawkins, D. (2009): Moc versus síla. Skrytí činitelé určující lidské chování. Hodkovičky.
Koukolík, F. (2010): Mocenská posedlost. Praha.
Macek, J. (1992): Hrad a zámek (studie historicko-sémantická). Český časopis historický 96, 1–16.
Rynešová, B. (ed.) (1929): Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka I. Praha.
Vaníček, V. (2002): „Právo na hrad“ a hradní regál. Hodnocení souvislostí revindikačních sporů ve 13. století
v českých a alpských zemích. In: Antoniewicz, M. (ed.): Zamki i przestreń społeczna w Europie środkowej
i wschodniej. Warszawa, 24–50.
Doplňková literatura
Durdík, T. (2004): K otázce demonstrační architektury na českých hradech. Zprávy památkové péče 64, 118–123.
PhDr. Zlata Gersdorfová
Katedra archeologie FF
Západočeská univerzita v Plzni
e-mail: [email protected]
106
Pravěké „zbraně“ jako symbol ochrany
ve středověku a novověku
Josef Hložek – Petr Menšík
Pravěké broušené artefakty se řadí mezi tzv. artefakty s absolutní četností, tedy artefakty, které
velmi dobře odolávají archeologickým transformacím, zejména redukci. I po tisíciletích se tak
můžeme setkat s těmito nikoliv němými svědky naší minulosti. V mladší a pozdní době kamenné
sehrávaly tyto předměty velmi rozličnou roli, byly nástroji, zbraněmi i významnými, napříč komunitním světem srozumitelnými symboly (Durdík 1988). Život těchto předmětů však díky jejich
odolnosti neskončil zejména s transformací lidské kultury v průběhu doby bronzové. Kamenné
broušené nástroje, především sekery a sekeromlaty, plnily jistou úlohu také v mladších pravěkých
kulturách, kdy byl jejich někdejší význam a smysl stále ještě součástí komunitního vědomí. Podobně tomu bylo i v období středověku a novověku, kdy tyto předměty zaujaly v lidské kultuře
zcela nové místo. Pravěké kamenné artefakty, přestože většina z nich byla plně použitelná jako
zbraň i jako nástroj denní potřeby, již nesloužila k přímé obraně svého nositele a tvůrce, ale pravěké nástroje a zbraně se staly předmětem magické ochrany staveb svých nových vlastníků i jich
samotných.
Kromě výskytu kamenných artefaktů z doby kamenné v náspech a komorách mohyl ze střední
doby bronzové, či na laténských výšinných lokalitách, našly tyto předměty své pevné místo
v kultuře evropského středověku a novověku coby velmi ceněné symboly ochrany před přírodními pohromami, údery blesku, požárem i jako předměty chránící život a zdraví svého majitele.
Nástroje, zbraně a symboly staršího evropského pravěku si tak udržely svůj transformovaný význam i v době, kdy středověkému člověku někdejší smysl a význam těchto artefaktů unikal. Pravěké kamenné zbraně a nástroje tak byly ve středověku a novověku ukládány do hradních staveb,
jak dokládají dosavadní nálezy z hradu Týřova (Durdík 2001), hradu u Čtyřkol (Durdík 2007) či
Křivoklátu (Durdík 1988; Durdík 2000) i z dalších hradních objektů. Příkladem může být kuchyně
Kozího hrádku (Hložek – Menšík 2009), známého především pobytem mistra Jana Husa. Výjimečné nejsou ani další nálezy těchto pozoruhodných artefaktů z kontextu interiérů vesnických
i městských domů.
Pozoruhodná je pak neochvějná víra v moc těchto předmětů, které byly coby „lékující kameny“
vkládány do rukou rodiček, do postelí šestinedělek i dětem do kolébky. Neméně silná moc byla
přikládána prášku z těchto předmětů. Mnohé z původních pravěkých broušených kamenných
artefaktů tak byly v období středověku rozlomeny na menší části či jinak v důsledku „nového
využití“ upravovány (Hložek – Menšík 2009; Sklenář 1999). Cenným dokladem významu kamenných pravěkých artefaktů je jejich ukládání do základů a krovů sakrálních staveb, kterým se tak
dostalo dalšího stupně ochrany. Vírou v „hromové klíny” pak neotřásly ani případy, kdy symbolická ochrana z nějakého důvodu nebo „náhodou” nezafungovala. Příkladem může být hrad Křivoklát, který i přes svou magickou ochranu v období středověku a novověku vyhořel téměř každých
100 let. Využití pravěkých broušených artefaktů jako tzv. hromových klínů, kterým byl přisuzován
abnormálně široký vliv a obecně ochranná moc, zajímavým způsobem ilustruje jinak archeologicky neuchopitelné sociokulturní nadstavby života různých vrstev středověké společnosti (Šmahel
107
Josef Hložek – Petr Menšík
Eneolitické kamenné artefakty nalezené při výzkumu areálu hradu
Týřova. (1) Plochá kamenná sekera (kresba V. Nováková)
(2) Čepcovitý sekeromlat (kresba Z. Gersdorfová).
1990). Ty se v mnoha ohledech mohly, překvapivě, vzájemně velice podobat. Neustále nové doklady těchto rituálních praktik pak dokládají nejen rozšířenost, ale také neměnnost těchto pověrečných představ a s nimi spojených praktik dokládaných archeologickými prameny z období
středověku, písemnými a archeologickými prameny z období novověku i výsledky etnografických
výzkumů a pozorování z doby relativně nedávno minulé. Kamenné nástroje z období pravěku tak
našly i po více než pěti tisíciletích od svého vzniku své nové místo v transformované lidské kultuře a i nadále měly pomáhat vyrovnávat se svým majitelům s nástrahami stále v mnoha ohledech
„nebezpečného“ okolního světa i dalšími nástrahami všedního života.
108
Pravěké „zbraně“ jako symbol ochrany ve středověku a novověku
Poděkování
Vznik tohoto článku je podpořen projektem OP VK Partnerství v archeologii, reg. č.
CZ.1.07/2.4.00/17.0056, který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.
Literatura
Durdík, T. (1988): „Hromový klín“ z hradu Křivoklátu. Sborník Společnosti přátel starožitností 1, 107–110.
Durdík, T. (2000): Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha.
Durdík, T. (2001): Hrad Týřov. Praha.
Durdík, T. (2007): Hrady přechodného typu v Čechách. Praha.
Hložek, J. – Menšík, P. (2009): „Hromové klíny” z Kozího hrádku na Táborsku, aneb „Účinné” zajištění hradu před
přírodní pohromou, nebo starší pravěké sídliště? Kuděj 2009/1, 65–73.
Sklenář, K. (1999): Hromové klíny a hrnce trpaslíků. Z pokladnice české folklorní archeologie. Praha.
Šmahel, F. (1990): Archeologické doklady středověké duchovní kultury. Archaeologia historica 15, 295–310.
PhDr. Josef Hložek, Ph.D.
Katedra archeologie FF
Západočeská univerzita v Plzni
e-mail: [email protected]
PhDr. Petr Menšík, Ph.D.
Katedra archeologie FF
Západočeská univerzita v Plzni
e-mail: [email protected]
109
Národní park Šumava: boj s vlastní minulostí
Michal L. Hořejší
Úvod
Národní park Šumava, největší souvislé chráněné území v České republice, hraje v posledních
dvaceti letech své existence specifickou roli, kterou lze bez velké nadsázky označit za symbolickou. A to nejen v kontextu ochrany přírody, ale i v samotném přístupu českého státu ke konceptualizaci vlastní identity. Tamní dlouholetý spor, který se na první pohled tváří jako střet dvou
různých vědeckých pohledů na způsob správy horských smrčin, se totiž při bližším ohledání ukazuje být skutečným bojem mezi zástupci rozdílných pojetí vztahu k minulosti.
Okolnosti založení parku
Národní park Šumava (dále též NPŠ) byl založen v březnu roku 1991 na části území Chráněné
krajinné oblasti Šumava, která byla vyhlášena již v roce 1963. Svou rozlohou 68 000 ha se stal
největším chráněným územím v tehdejším Československu a tento status mu zůstal dodnes. Nejcennější oblasti šumavského parku byly tehdy zařazeny do takzvaných I. zón ochrany přírody.
Jednalo se až na výjimky o území nacházející se v bývalém hraničním pásmu, která byla z části již
v minulosti chráněna (například oblast Trojmezenského pralesa) nebo vlivem různých okolností
pouze minimálně obhospodařována. Tyto nejpřísněji chráněné zóny jsou podle § 4 nařízení vlády
163/1991 Sb., kterým byl národní park vyhlášen, definovány následovně: „Do 1. zóny (přísná přírodní) se zařazuje území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami v národním parku, zejména
přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy vhodné pro rychlou obnovu samořídících funkcí.
Cílem je uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů a omezení lidských zásahů do přírodního prostředí k udržení tohoto stavu.“ A právě o oblasti zařazené do I. zón ochrany se v NPŠ
svedl a stále svádí ostrý střet.
Lýkožrout
Zhruba v polovině 90. let, tedy po necelých pěti letech existence parku, došlo totiž na Šumavě
k silnému nárůstu početního stavu lýkožrouta smrkového (kůrovce), což mělo za následek rychlé
odumírání vrchního stromového patra na relativně velkých plochách. Kůrovcová gradace se nevyhnula ani rozsáhlým smrčinám zařazeným do I. zón parku. Došlo tak náhle k vizuální proměně
celých hektarů vzrostlého lesa – ze zapojeného zeleného porostu se na několika místech staly
plochy s převažujícími stojícími soušemi. Reakce Správy NPŠ na sebe nenechala dlouho čekat.
Přes protesty části veřejnosti zmenšila podíl I. zón z 35 % plochy parku na zhruba 13 %
a kompaktní celky rozdrobila na téměř 140 menších částí (viz obrázek). Zvolená strategie měla
zvýšit účinnost opatření proti kůrovci, které spočívalo v kácení napadených stromů, a zachránit
tak zelené šumavské lesy.
111
Michal L. Hořejší
Srovnání zonace NPŠ z roku 1991 a 1995.
Boj se škůdcem
Ze strany vedení parku, stejně jako ve většině tehdejších mediálních textů, byly kroky proti lýkožroutovi interpretovány a konstruovány jako „boj se škůdcem“ za „záchranu šumavských lesů“, viz
např. MF Dnes: „Nemůžeme si říci, že se s kůrovcem nic nedělalo několik desítek let, a proto se
proti němu nebude bojovat ani nyní. V lese by uschly další desetitisíce stromů. […] Záchrana lesa
bude trvat ještě nejméně dvě sezóny“ (Žlábek 1996) nebo Klatovský deník: „přistoupila také letos
Správa NP a CHKO Šumava k obranným opatřením proti kůrovci, jejichž součástí bylo zpracování
polomů po větrné vichřici a zpracování stromů nebo celých porostních skupin napadených tímto
škůdcem.“ (Kilián 1995). V tomto článku nastíním, kde má tento „koncept boje“ svůj původ
a hlavně jak konkrétně se v průběhu dvacetileté existence parku realizoval.
V Národním parku Šumava došlo k zajímavé součinnosti minimálně dvou klíčových momentů:
1) NP byl vyhlášen v hektické době, navíc na území s pohnutou minulostí; a 2) nedlouho po vyhlášení vlivem kůrovce zaznamenal prudké změny.
Lýkožrout smrkový/kůrovec je přinejmenším v posledních více než sto letech, tedy v delším časovém úseku, než který je dnešním obyvatelům České republiky byť jen zprostředkovanou zkušeností dostupný, vnímán jako škůdce. Definuje ho tak například Ottův slovník naučný, Slovník spisovného jazyka českého i Slovník spisovné češtiny; Český národní korpus pak pro lemma kůrovec
vykazuje nejčastější kolokaci s adjektivem „přemnožený“. Heslo v Jungmannově slovníku však
překvapivě kůrovce nehodnotí. Zdá se proto, že konceptualizace kůrovce jako škůdce má svůj
původ až ve druhé polovině 19. století, kdy se objevilo plánované lesní hospodaření založené na
opakované těžbě dřeva na témže území. Ve stejné době také na naše území proniká fenomén
turismu, který s sebou přináší zcela nové nároky na přírodní prostředí – vizuální (estetický) soulad
a hlavně neměnnost (v případě Šumavy zachování vzrostlého lesa). Ačkoli produkce dřeva, která
má v národních parcích – včetně toho šumavského – okrajové místo, přestala být relevantním
argumentem, kůrovec vnímaný jako škůdce do dnešní doby přetrval. Všeobecná absence zkušenosti s lesním ekosystémem ve fázi rozpadu vrchního stromového patra dala totiž vzniknout dominantnímu názoru, podle něhož je kůrovec schopný les nenávratně zničit. Plzeňský deník například píše: „To by bylo na dlouhé povídání. Les je kulturní dědictví, které nespadlo z nebe a je tu
staletí. Každý, kdo se o ně má starat, tak by to měl dělat s velkou pokorou a s tím, aby tu lesy
112
Národní park Šumava: boj s vlastní minulostí
zůstaly i pro další generace. [...] Dříve, když na jaře docházelo k rojení kůrovce, věnoval se tomu
celý obrovský lesní personál, nejenom lesníci, ale i veškeré pomocné síly“ (Roučka 2009).
Podle Roučky mají lesy svůj původ v daleké (avšak již kulturní) minulosti a jejich budoucí existence závisí na tradiční účinné obraně proti kůrovci. Tento názor má možná základ ve stereotypu,
který pojímá les jako soubor zapojených vrostlých stromů. Boj se tedy na Šumavě nevede za
uchování hospodářských funkcí lesa, ale za samu jeho existenci.
Obecný vztah ke kůrovcové gradaci v národním parku se zjednodušeně rozvíjel od sdílených stereotypů „kůrovec je škůdce“ a „les je soubor zapojených vzrostlých stromů“. Masivní nárůst populace kůrovce, který objektivně způsobuje plošné usychání dospělých stromů, vede ke ztrátě
lesa. A jelikož les je svého druhu kulturní krajina, je jeho obnova přímo závislá na člověku. Čekání
na to, až kůrovec les zničí, proto nedává smysl.
Kůrovec je tedy paradoxně vnímán jako nepřítel přírody. V diskurzu o NPŠ narážíme na zvláštní
představu, podle níž se v parku vyskytují dvě různé přírody – ta normální, závislá na člověku (lze ji
nazvat „zelená“) a divoká (zastoupená kůrovcem). Jedna stabilní, hodnotná a ta druhá destruktivní, bezcílná. Vedle tradičního boje člověka se škůdcem tak vykazuje Šumava také boj přírody
s přírodou; dobrým příkladem je rozhovor Daniela Kaisera s Janem Stráským: „Tady se ukázalo, že
síla přírody, o níž ekologové tak rádi mluví, je silnější než víra zastánců ideologie, že příroda si
vždycky pomůže sama. [...] Zákon o ochraně přírody je naopak formulován tak, že umožňuje vykládat kůrovce jako součást přírody“ (Stráský 2011).
Jako by se na Šumavě ani „nebojovalo“ za podobu tamních lesů, ale za potřebu mít na ně vliv,
neztratit je z oikumeny, nepřenechat jejich správu oné destruktivní přírodě personifikované kůrovcem. To ostatně dobře potvrzuje situace let 2012/2013, kdy již kůrovcová gradace odezněla a do
centra diskurzu se dostala témata jako zpřístupnění tradičních hraničních přechodů, budování
přístřešků a sítě občerstvení, evakuačních cest, vodních nádrží pro hasiče atd. Oblasti příhraničních smrčin jsou zkrátka permanentně připojovány ke kulturní krajině vnitrozemí.
Stejně tak již v textu nařízení vlády 163/1991 Sb., kde cílem I. zón je mimo jiné „uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů a omezení lidských zásahů do přírodního prostředí
k udržení tohoto stavu.“ Od nejpřísněji chráněných zón se zde očekává především stabilita. To
znamená, že předmětem ochrany je ideální stav – v případě horských smrčin jejich vzrostlá fáze.
Kromě toho, že stabilita ekosystémů netkví v jejich vizuální neměnnosti, a jedná se tudíž
o nonsens, se v této větě opět projevuje charakteristické ztotožňování přírody a kultury. Tím spíš
charakteristické, že se jedná o text, který vznikl ještě před kůrovcovou gradací. Obavy o ztrátu
rozsáhlých oblastí v národním parku z přímé sféry vlivu mají pravděpodobně původ hlouběji
v minulosti. V další kapitole se proto zaměřím na popis toho, jak je v textech o Národním parku
Šumava právě minulost konceptualizována.
Kultura a příroda
Materiál, z něhož jsem čerpal, je tvořen dvěma textovými bankami – jedna je souborem předmluv
k turistickým průvodcům, souborům fotografií či beletrii se šumavskou tematikou nebo popularizačním vědeckým publikacím. Tato nehotová banka (dále PrefBank) má 17 500 slov a pokrývá
období od 70. let 19. století po současnost. Druhá textová banka (dále MediaBank) sestává
z mediálních textů o Národním parku Šumava od jeho založení v roce 1991 po současnost. Její
aktuální rozsah je 1,9 mil. slov. Obě banky vznikají za účelem vytvoření veřejně přístupného elektronického korpusu s možností třídění textů podle několika kritérií. Vedle autora, datace a média
113
Michal L. Hořejší
to je také žánr textu; uživateli tak například umožní fulltextové vyhledávání v textech jednoho
autora nebo jednoho autora v jednom měsíci apod.
Pro účely tohoto článku jsem ve svých bankách vyhledával následující jednotky s těmito výsledky:
jednotka
_kultur*
divoč*
tradi*
_dříve
po staletí
po tisíciletí
Vltav*
PrefBank
22
5
10
3
4
0
11
MediaBank
410
437
295
331
70
13
1500
Jinými slovy, hledal jsem takové jednotky, jejichž výskyt lze předpokládat v diskurzu, který je výrazně určován tématem minulosti. Proto jsem také zahrnul jednotku Vltav*. Vltava, která v NPŠ
pramení, hraje totiž v českém rámci dlouhodobě výraznou symbolickou roli. Význam Vltavy objevujeme už v textech, které náležejí do nejstarší vrstvy PrefBank, v předmluvách Karoliny Světlé
a Adolfa Heyduka: „Provede vás tajemnými skrýšemi, v nichž vznikly a rostly temnolesklé vody
našich líbezných řek; odhalí vám zdroj vznešené, krásné Vltavy, té ‚mléčné dráhy‘ rodné země
naší“ (Heyduk 1902). „Vltava jest mohutnou páskou, která na věky víže Šumavu k samému srdci
vlasti naší, přinášejíc nám její zdroje, zrozené pod vonnými klenbami smrčin, borův a bukovin
tisíciletých“ (Světlá 1900).
Jak se v mediálních textech ukázalo, má Vltava skutečně vysoký potenciál vázat na sebe různé
sentimenty nebo rozličné analogie. 1500 dokladů, z nichž asi 250 tvoří místní názvy Horní Vltavice a Hluboká nad Vltavou, Lipno nad Vltavou ad., vykazuje nejfrekventovanější kolokaci (cca 500
krát) se substantivem „pramen/y“, „prameniště“. Nejčastějším kontextem je pak důležitost vltavského prameniště pro český národ a zahrnování tohoto území do českého kulturního dědictví,
např.: „Ty stromy si zaslouží, abychom o ně pečovali. U pramenů Vltavy umírají stromy, které přežily Hitlera, komunismus a nepřežily až éru nezasahování proti kůrovci“ (Chalupa 2011) nebo „Typickým příkladem problému jsou lesy u pramenů Vltavy. Jde o tři a půl století staré stromy kolem
pramenů Vltavy, které podle mého názoru jednoznačně patří ke kulturnímu dědictví národa“
(Jirsa 2008).
Oba autoři shodně ztotožňují prostor prameniště s jakoukoli standardní historickou památkou.
Do jisté míry se tím snaží probudit sentiment, který má kořeny už kdesi v 19. století (viz ukázky
výše) a který vycházel z potřeby zobrazovat převážně německojazyčnou Šumavu jako teritorium
historicky české. Zvláště ukázka z textu senátora T. Jirsy je dobrým příkladem rekontextualizace –
autor vytrhává motiv z kontextu pozdního národního obrození a zasazuje jej do prostředí
21. století. Vytváří tím tlak na čtenáře, který – ztotožní-li se s Jirsovou perspektivou – nabyde pocitu, že svým eventuálním přitakáním přirozenosti kůrovcové gradace bude páchat zradu na svém
národu. Tehdejší ministr životního prostředí T. Chalupa pak volí strategii, která cílí na vyvolání
dojmu, že ti, kteří hlásají přirozenost kůrovcové gradace, jsou pro národ horší nepřítel, než byli
v minulosti nacisté nebo komunisté.
Je poměrně srozumitelné, že takovéto strategie používají krajní zastánci aktivního přístupu ke
správě šumavských lesů. Jejich cílem je v lesích intervenovat, a to za každou cenu, motivací jim
přitom je uchování celého prostoru národního parku jako součásti trvale obývaného nebo lépe
trvale využívaného prostoru. Zarážející je však strategie, jakou nezřídka volí zastánci správy pasivní, konkrétně přírodovědci: „Je leckdy s podivem, že v dnešních časech, kdy vlastenectví bývá buď
terčem posměchu nebo je znásilňováno do nacionalistických výkřiků, jsou šumavské prameny
národní řeky Vltavy poutním místem, které musí, obdobně jako kamenné hrnce na Vydře nebo
hájenku Březník, vidět snad každý Čech“ (Šantrůčková – Vrba 2010).
114
Národní park Šumava: boj s vlastní minulostí
Prameny Vltavy jako významné místo pro český národ (tedy pro jeho kulturní rámec) zde sice
nejsou zobrazené za účelem vzbudit ve čtenáři pocit, že šumavské lesy zaslouží péči podobně
jako jiné kulturní památky, autoři jich užívají za účelem prostě zdůrazňovacím – Šumava a její
přírodní kvality zkrátka zaslouží naši pozornost. Titíž autoři na jiném místě píší: „Možná je to rozlehlostí zdejší divoké přírody, kterou už jsme ve zbytku země proměnili v krajinu kulturní převázanou pentlemi dálnic a železničních koridorů“ (Šantrůčková – Vrba 2010). Zároveň tedy prostor
národního parku koncipují jako území ne-kulturní, ve významu necivilizovaný, přírodní. To znamená, že autoři nespatřují kulturnost Šumavy v tradiční přítomnosti člověka na jejím území, ale
právě ve vnímání tohoto faktu jako svého druhu kulturní hodnoty.
Z uvedených příkladů vyplývá, že autoři z obou pólů debaty o podobě Národního parku Šumava
konstruují jeho prostor jako kulturní; jedni jeho kulturní hodnotu spatřují v neměnnosti jeho podoby, druzí pak spíše v tom, že se zde člověk dobrovolně zříká svého přímého vlivu.
Minulost
Přítomnost a budoucnost Šumavy je v diskurzu o NPŠ v závislosti na autorech konstruovaná protichůdně. V hloubi je však nazírána v podstatě shodně, kulturně. Jinak tomu ale je v zobrazování
minulosti.
Způsob konceptualizace minulosti je nesmírně atraktivním předmětem výzkumu. Z kolektivně
vlastněné paměti totiž přímo vyplývá osobitost a sebevědomí toho kterého společenství. Není
proto překvapující, že usurpování interpretace kolektivní paměti je jedním ze základních projevů
jakékoli moci. Za příklad zde může posloužit třeba dynamický vývoj českého pohledu na husitskou revoluci. Od počátku národního obrození byli husité postupně zobrazováni jako obránci
jazyka či bojovníci za sociální spravedlnost, ale také jako lůza, která parazitovala na statcích, které
nevytvořila. Vždy záleželo na ideologii, která v dané periodě a prostředí dominovala.
Stejně tomu bylo a je také na Šumavě – jak vyplývá z PrefBank, bylo toto pohoří historicky koncipováno jako přirozená bariéra proti germánskému živlu, území idylického soužití dvou národností, území každodenního náročného dobývání obživy apod. Jak je ale minulost tohoto území koncipována dominantní ideologií dneška? Následující ukázky z PrefBank a MediaBank dokazují, že
konceptualizace minulosti Šumavy je v současnosti různá:
„Hledat koncepci parku podle amerického kontinentu či dokonce afrických stepí a pokoušet se
vrátit divočinu do míst po staletí lidmi kultivovaných, není správný směr“ (Klaus 2005).
„Po staletí udržovaná struktura kulturní krajiny, tedy síť drobných sídel a je spojujících cest stejně
jako mozaika obhospodařovaných polí a pastvin, začala zanikat. Komunistický režim se brzy vzdal
záměrů tyto oblasti oživit a plně se věnoval spíše likvidaci nežádoucích sudetských stop“ (Horpeniak 2010).
„Šumava není územím, kde po staletí probíhaly přírodní procesy bez zásahu člověka. Lidé jí vtiskli
svou prací lidský, vpravdě duchovní rozměr. Tradiční obhospodařování šumavských lesů přerušila
až železná opona a umělé vylidnění příhraničních obcí v čase komunistické diktatury“ (Zahradník
2008).
„A většina lidí i souhlasí s tím, že se část národního parku v těch jádrových oblastech ponechá
přírodě, i s tím, že se tam přemnoží kůrovec, jak se po tisíciletí stávalo, že se to území obnoví
prostřednictvím kůrovce a následné obnovy, jako to chodilo dříve“ (Bláha 2009).
115
Michal L. Hořejší
„Tradice hospodaření na Šumavě trvá pouze několik set let a před tím to tak nebylo“ (Hruška
2011).
Z citovaných textů V. Klause, J. Zahradníka i V. Horpeniaka je patrné, že jednoznačně jako od nepaměti osídlené a kultivované. Podobné formulace lze vysledovat v průřezu celým diskurzem
prakticky u všech politiků příslušných k vládním stranám. Klíč k tomuto způsobu zobrazování
šumavské minulosti můžeme hledat v ukázce z textu hejtmana Zahradníka, který zdůrazňuje
„umělé vylidnění příhraničních obcí v čase komunistické diktatury“ (Zahradník 2008). Implicitně
tím tvrdí, že ponechání smrčin v příhraničních oblastech NPŠ samovolnému vývoji je rezignací na
nápravu nepřirozeného stavu, který zde způsobil komunistický režim, nebo dokonce zneužití tohoto stavu. Tedy postup, který český pravicový politik nemůže nikdy akceptovat. Když připočteme ještě obecnou expanzivní a intervenční tendenci tržně orientované politiky, dostáváme se
možná k jádru šumavského sporu. Stálo by za to porovnat diskurz o NPŠ například s diskurzem
o následcích těžby v Mostecké uhelné pánvi, kde se investují stovky milionů korun do rekultivace
ploch, které podle mnohých dostatečně regenerují samovolnou sukcesí. Jeho charakter by mohl
být velmi podobný.
Ukázka z textu ekologického aktivisty J. Bláhy naopak minulost horských smrčin konstruuje jako
jasně přírodní: „že se to území obnoví prostřednictvím kůrovce a následné obnovy, jako to chodilo dříve“ (Bláha 2009). Jedná se však o koncept spíše okrajový, založený na obrazu minulosti jako
kontinua nezatíženého dějinnými událostmi.
Závěr
Diskurz o Národním parku Šumava je utvářen zejména dvěma provázanými klíčovými koncepty –
konceptem kultury a konceptem minulosti. Polarizovaná debata, která se o osudu tohoto velkoplošného chráněného území již téměř dvacet let vede a která je na povrchu zřetelně určována
tématem kůrovce a smrkových lesů, je motivována mnohem dříve, než se zde kůrovcová gradace
vůbec projevila. Samotná idea národního parku jako oblasti zaručující průběh přírodních procesů
na velkých plochách,1 neměla v atmosféře roku 1991 a let následujících v českém prostředí místo.
Představa zřeknutí se poměrně rozsáhlých ploch, které mohly být po zpřístupnění hraničního
pásma opět součástí obývaného území, byla pro tehdejší společnost krajně problematická. Namnožení lýkožrouta smrkového, které se v šumavských lesích začalo projevovat v polovině 90. let,
otázku vztahu státu k programově nespravovaným oblastem jen akcentovala a mediálně oživila.
Z kůrovce a těch, kteří jeho přítomnost v I. zónách NPŠ hájili, se stali nepřátelé přirozenosti
a skrytí následovníci totalitních režimů. Tradiční stereotypy „kůrovec je škůdce“ a „les je soubor
zapojených vzrostlých stromů“ tuto skutečnost pouze umocňovaly.
Dominantní narativ o Národním parku Šumava měl tedy prozatím jednoznačně kulturní charakter, založený převážně na starých sentimentech. Dokazuje to, že se česká společnost s příhraniční
Šumavou jako legitimní součástí vlastního území dosud plně nevyrovnala.
Literatura
Bláha, J. (2009): Nedej se! ČT 2 14. 10. 2009.
Heyduk, A. (1902): Proslov. In: Zeithammer, L.: Šumava, kraj a lid. Č. Budějovice.
Horpeniak, V. (2010): Předmluva. In: Malá, M.: Šumava, putování za krajinou a lidmi. Klatovy.
1
Viz http://www.iucn.org/about/work/programmes/gpap_home/gpap_quality/gpap_pacategories/.
116
Národní park Šumava: boj s vlastní minulostí
Hruška, J. (2011): Na mnoha místech je jasné, že se les přirozeně obnovuje. MF Dnes 24. 3. 2011.
Chalupa, T. (2011): Pro mě je nejhorší, když vidím umírat les nastojato. MF Dnes 24. 3. 2011.
Jirsa, T. (2008): Šumava, kdo má pravdu? Brněnský deník 25. 7. 2008.
Kilián, M. (1995): S vrtulníky proti kůrovci v NPŠ a CHKO. Klatovský deník 19. 10. 1995.
Klaus, V. (2005): Co je pro jih nejdůležitější. in MF Dnes, 2. 9. 2005.
Roučka, Z. (2009): Šumavu ničí kůrovec a fanatičtí ekologové. Plzeňský deník 1. 12. 2009.
Stráský, J. (2011): Na svůj životní boj o Šumavu mám rok. Lidové noviny 12. 3. 2011.
Světlá, K. (1900): Šumava. In: Ottovy Čechy, Šumava. Praha.
Šantrůčková, H. – Vrba, J. (2010): Proč právě Šumava a šumavské smrčiny. In: Šantrůčková, H. – Vrba, J. (eds.): Co
vyprávějí šumavské smrčiny? Vimperk.
Zahradník, J. (2008): Suchá Šumava plnohodnotný život neumožní. Právo 3. 7. 2008.
Žlábek, I. (1996): Ekologové brání kůrovce na Šumavě, lesníci s ním budou ale dál bojovat. MF Dnes 4. 10. 1996.
Michal L. Hořejší
Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF
Univerzita Karlova v Praze
e-mail: [email protected]
117
Mezioborové aktivity NTC
Mezioborové aktivity (MOA) jsou jedním z odborů Výzkumného centra Nové technologie (NTC)
Západočeské univerzity v Plzni.
Primárně se MOA zabývá mezioborovým výzkumem vztahu mezi novými technologiemi
a člověkem, přenosem znalostí mezi technickými, přírodními a humanitními vědami
a metodologií mezioborového výzkumu. V rámci NTC pak MOA buduje transdisciplinární badatelský diskurz na pomezí technických, netechnických věd, který z NTC činí technologické výzkumné centrum reflektujícího své vlastní výstupy, jež mají potenciál ovlivňovat život člověka na individuální i společenské rovině.
Kromě vlastní badatelské činnosti MOA organizují významné akce podporující mezioborový dialog. Jde zejména o mezinárodní konferenci Beyond AI, Výjezdní interdisciplinární seminář Nečtiny
a pravidelný semestrální Interdisciplinární seminář (IdS). V letech 2001–2011 jsme též organizovali konferenci Meditace o základech vědy v rámci Letní filozofické školy v Sázavě. Všech těchto
akcí se účastnili a účastní významné osobnosti českého i mezinárodního vědeckého a kulturního
světa.
Logo MOA symbolizuje čtyři oblasti – informatiku, inženýrství, biologii a matematiku – které jsou
ústrojně spojené tím, čeho se v našem zaměření dotýkají – člověkem. Vše je pak doplněnou metaforou známé křivky uncanny valley vyjadřující hypotézu o míře spříznění mezi člověkem
a strojem. Naše logo tak holisticky vyjadřuje vše, čím se zabýváme.
http://www.moa.zcu.cz/
121
Ediční poznámka
Zvukové, obrazové a později i video záznamy z Výjezdního interdisciplinárního semináře vznikaly
od roku 2001 jako připomenutí proběhnutého ročníku. Z posledních Výjezdních interdisciplinárních seminářů se na nosičích CD či DVD objevily i doprovodné texty společně s abstrakty přednášek.
Letošní DVD ROM Nečtiny 2014 obsahuje kompletní videozáznam všech přednášek, proto je
vzhledem k značnému objemu dat realizován na dvou nosičích. Elektronický sborník kromě abstraktů a základních doprovodných textů k semináři obsahuje také studie k některým přednáškám
a vystaveným posterům doktorandů.
Obsahem DVD ROM Nečtiny 2014 jsou vedle tohoto sborníku (PDF formátu A4) také další materiály:
DVD1:
Sborník abstraktů a příspěvků
Program semináře, plakát a booklet
Fotografie ze semináře
Audiozáznamy přednášek
Videozáznamy přednášek (1. část)
DVD2:
Videozáznamy přednášek (2. část)
DVD ROM z tohoto i předchozích ročníků jsou (do vydání zásob) na vyžádání k dispozici
v kanceláři pracoviště:
Mezioborové aktivity NTC ZČU
Vědeckotechnický park Plzeň, budova C1
Teslova 5b
301 00 Plzeň
e-mail: [email protected]
web: http://www.moa.zcu.cz/nectiny
Přípravu a zpracování audio- a videozáznamů zajistil Vladimír Nový. Grafický design konference
připravil Luděk Černý. Fotografie pořídili Tomáš Daněk a Michal Bartoš. Se sborníkem technicky
pomáhal Pavel Ircing a jazykově Libor Benda. Jim i všem dalším, kdo se na organizaci semináře
podíleli, děkuji za spolupráci a vedení pracoviště za podporu.
V Plzni, květen 2014
Anna Lukešová
e-mail: [email protected]
123
Název: Život je boj? Nezbytnost konfliktů v přírodě, společnosti a vědě.
Sborník abstraktů a příspěvků z 15. Výjezdního interdisciplinárního semináře
v Nečtinech : 20.–23. ledna 2014
Editor: Anna Lukešová
Grafický návrh obálky a celková grafická koncepce konference: Luděk Černý
Audio & video: Vladimír Nový
Foto: Tomáš Daněk, Michal Bartoš
Jazyková korektura: Libor Benda
Forma vydání: DVD-ROM
Počet stran: 124
Náklad: 120 ks
Vydání: první
Vydavatel: Západočeská univerzita v Plzni
Místo a rok vydání: Plzeň 2014
© Západočeská univerzita v Plzni 2014
ISBN 978-80-261-0347-9
Download

sborník A4 (PDF) - MOA NTC ZCU - Západočeská univerzita v Plzni