K
de rostou naše endemity
Milí návštěvníci,
srdečně vás vítáme na výstavě, která se snaží ozřejmit jeden ze základních pojmů biogeografie. Slovo „endemit“ jistě znají všichni,
označuje cosi místního, s čím se nikde jinde setkat nelze. Endemity rostoucí u nás jsou potom vlastně přímo naším národním stříbrem,
hodnotou, které je potřeba si vážit a chránit ji. Povědomí o přírodních zvláštnostech, k nimž lokální endemity rozhodně patří, je velmi
důležité i ze společenského hlediska. V době globalizace mohou endemity přispívat i k posílení místní identity.
Rádi vám o těchto podivuhodných rostlinách na následných výstavních panelech povyprávíme.
Abyste věděli, kdo pro vás tuto výstavu připravil:
Autorem textu je botanik Vít Grulich.
Fotografie pořídili Tomáš Mrázek, Ladislav Hoskovec, Daniel Dítě, Pavel Sekerka, Ladislav Kovář, Vít Grulich, Alena Vydrová,
Lubomír Rak, Pavol Eliáš, Petr Krása, Věra Svobodová, Věra Jašková, Jan Prančl, František Mazáč, Leo Bureš,
Jindřiška Vančurová, Lucie Vančurová, Karel Bergmann, Radim Cibulka, Josef Špaček, Tomáš Figura a Michal Hroneš.
Panely vytvořil Ladislav Hoskovec z grafického studia Botany Media, Český Brod.
Vytiskl je František Mazáč z firmy Rayfilm, Opava.
K výstavě byl vydán i speciální katalog, o který můžete požádat zdejší pořadatele.
Pokud se autorů výstavy chcete na cokoli bližšího zeptat, napište jim prostřednictvím kontaktního formuláře na webu Botany.cz.
Akci připravila Přírodovědná společnost se svým internetovým magazínem Botany.cz.
Projekt byl podpořen Ministerstvem životního prostředí, projekt nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP.
Kde rostou naše endemity
E
ndemit je když
Slovo endemit nejčastěji označuje živočišný nebo rostlinný
druh, který se vyskytuje jen na rozlohou nevelkém území –
odborně se říkává, že takový druh má malý areál. Ale musí
to být vždy jenom druh?
Pojem endemit se vztahuje k jakékoli biologické systematické
kategorii, tedy k jakémukoli taxonu. Samozřejmě, nejčastěji
si pod ním představujeme druh. Endemitem ale může být
rovněž jakýkoli nižší taxon, endemická zeměpisná rasa
bývá většinou hodnocena na úrovni poddruhu, subspecie.
Teoreticky ale není vyloučena ani endemická varieta nebo
forma. Na druhé straně ale samozřejmě můžeme hovořit
o endemických rodech, ba dokonce i endemických čeledích.
←
Rod Dendrosicyos je endemickým rodem jemenského
ostrova Sokotra, zastupuje jej jediný druh Dendrosicyos
socotrana
Endemity tedy známe i na úrovni rodu a dokonce i čeledi.
Je-li endemický druh považován za natolik odlišný a evolučně
vzdálený od druhů ostatních, je pro něj ustaven samostatný
rod nebo dokonce samostatná čeleď. Tím se na tyto vyšší
taxony nálepka endemitu rovněž přeleje. Dá se jednoduše
říci, že vyšší taxony (tedy rod nebo čeleď) znamenají hlubší
rozdíly a ty zpravidla znamenají větší stáří, tzn. delší izolaci,
delší samostatný vývoj.
←
Velmi pozoruhodná rostlina Welwitschia mirabilis
je jediným zástupcem svého rodu, ale i celé čeledi
Welwitschiaceae – je endemitem jihoafrické pouště Namib,
vyskytuje se jen v jihozápadní Angole a severozápadní
Namibii
Na rozdíl od kokosu semeno seychelské endemické palmy
Lodoicea maldivica (největší ze všech rostlin na světě) v moři
dlouhodobě nevydrží, takže nedokáže klíčivé překonat větší
vzdálenosti – proto druh roste jen na několika velmi blízkých
ostrůvcích
←
Semena indonéského tykvovitého druhu Alsomitra
macrocarpa jsou opatřena velkými křídly, která zaručují
přenos semen na značné vzdálenosti
Jako z protrženého sáčku se z kapradinové výtrusnice
vysypaly výtrusy – mají průměr kolem 50 mikrometrů
←
Schopnost izolace je však podmíněna ještě vlastními
biologickými vlastnostmi dotyčných organismů. Tou hlavní je
možnost pohybu. U rostlin je tato schopnost velmi potlačena.
To se ale netýká diaspor: tedy spór, semen, plodů, výjimečně
celých rostlin nebo jejich částí. Aktivním pohybem sice ani
ony neoplývají, ale zato mají často taková „přídavná zařízení“,
která pohyb umožňují nebo usnadňují.
←
←
Plod kokosové palmy (Cocos nucifera) dokáže v moři
uplavat stovky kilometrů, a tak se šířit do všech stran; areál
tohoto druhu je proto obrovský
Hlavní vlastností endemitu je izolovanost, a to jak izolovanost
prostorová, tak evoluční, daná svéráznou genetickou
informací. Ve většině případů platí obě podmínky současně.
Izolaci lze nejlépe pochopit na ostrovech – moře jako prostředí
suchozemským organismům nepříznivé je izolátorem velmi
dobrým. Jako ostrovy lze ale chápat také vysokohoří, na nichž
má bezlesí podobné vlastnosti jako ostrov obklopený mořem
„nepříznivé“, zalesněné krajiny. Opačně bychom mohli
poukázat na oázy v poušti. Jako ostrovy ale fungují i plošky
přirozeného bezlesí v krajině jinak zalesněné, anebo neobvyklé
geologické substráty, které nejsou pro většinu organismů
k životu příliš příznivé. Jsou to např. hadce, sádrovce nebo
výchozy hornin obsahující velmi zvýšená množství těžkých
kovů.
Kupky výtrusnic kapradin jsou obvykle umístěny na spodní
straně listu, výtrusy volně vypadávají do vzduchu a jsou dále
šířeny větrem; na snímku jsou výtrusnice čínského druhu
Pyrrosia calvata
←
Z toho vyplývá významné biogeografické pravidlo: čím
více endemitů na vyšší taxonomické úrovni se v určité
oblasti vyskytuje, tím samostatnější evoluční procesy
v daném prostoru probíhaly. To samozřejmě dává větší
míru specifičnosti, unikátnosti. Srovnejme: Evropa nemá
ani jednu endemickou čeleď, zato Nová Kaledonie jich má
asi pět, podobný počet endemických čeledí najdeme také
v nejjižnějším cípu Jihoafrické republiky.
Výtrusnice kapradin obsahují miniaturní spóry, které jsou
natolik lehké, že jsou součástí prachu v ovzduší, pro ně není
přenos na stovky a tisíce kilometrů žádný problém – proto je
mezi kapradinami endemitů málo; na snímku je Pleopeltis
macrocarpa, druh s velmi rozsáhlým areálem v tropických
oblastech světa
←
Endemická mohou být dokonce i rostlinná společenstva.
To se za určitých okolností ani nemusí nutně skládat
z endemických druhů, nemusí být v něm endemit vůbec žádný
– pokud samozřejmě odráží nějaké velmi specifické přírodní
podmínky, kde se v určitém (nevelkém) prostoru jedinečným
způsobem “seskládaly“ druhy, které za jiných okolností spolu
nerostou či nežijí.
Kde rostou naše endemity
E
ndemit a areál
Obecně platí, že plocha, na níž se endemit vyskytuje, je malá.
Dobře – ale jak moc malá?
Tady už záleží na pohledu. Jestliže posuzujeme areál endemitů
z hlediska České republiky, pak nás zajímají endemity našeho
státního území nebo jeho menších součástí, např. Krkonoš
nebo Hrubého Jeseníku. V Krkonoších ale často přesahují
i na severní stranu pohoří do Polska – takové krkonošské
endemity pak můžeme z hlediska našeho státního území
označovat jako tzv. subendemity. Velikostí areálu jsou
s endemity našeho státního území srovnatelné endemity
středomořských ostrovů, třeba endemity Kréty, Korsiky nebo
Sardinie. Mnohé endemity jsou vázané na horské systémy,
kterými procházejí hranice států – hovoříme pak například
o endemitech Alp, Pyrenejí, Karpat. Některé endemity rostou
na skutečně miniaturní ploše. Rožec kuřičkolistý (Cerastium
alsinifolium) roste přibližně na 4 km2, velikost areálu zvonku
jesenického (Campanula gelida) je omezena na 25 arů.
Velikost areálu má rovněž určitou souvislost se stářím
příslušného druhu, ale tato souvislost není přímá. Mnohé
endemity mají malý areál proto, že vznikly poměrně nedávno
a neměly příliš mnoho času se rozšířit. V případě jiných
endemitů jde o organismy velmi staré, které kdysi zaujaly areál
velký, ale posléze začaly být vytlačovány druhy konkurenčně
silnějšími, případně byla nějakým způsobem narušena
jejich životaschopnost – a dnes rostou na území velmi
malém. Takovým endemitům říkáme současně relikty, tedy
pozůstatky. Na tomto místě je dobré připomenout, že zdaleka
ne každý relikt musí být současně endemitem – reliktem je
u nás například popelivka sibiřská (Ligularia sibirica), která
představuje pozůstatek tajgové flóry z doby těsně po odeznění
doby ledové; její celý areál se táhne mnoho tisíc kilometrů
na východ přes celou Sibiř.
←
I nám obecně dobře známý buk lesní (Fagus sylvatica)
je vlastně rovněž endemitem – našeho kontinentu
Prstnatec Dactylorhiza bohemica roste jen na velmi
malém území v severních Čechách
←
←
Jedle bělokorá (Abies alba) nikde nepřesahuje hranice
Evropy, lze ji tedy označit za evropský endemit
Na druhé straně se však nerozpakujeme použít slovo endemit
i pro rostliny s areálem dosti velkým. Pro nás, Středoevropany,
jsou zajímavé endemity Austrálie – a stejně tak se nemůžeme
divit, že z pohledu Novozélanďana je endemitem i náš
„obyčejný“ buk lesní (Fagus sylvatica): je přece endemitem
Evropy, jejíž hranice nikde nepřekračuje. Pokud tedy
o endemitech hovoříme, vždy musíme mít současně na mysli
rovněž prostor, k němuž je vztahujeme. Takže pokud budeme
chtít hovořit o endemitech Západních Karpat, jistě z našich
úvah vynecháme endemity evropského kontinentu, k nimž
by kromě zmíněného buku připadla jistě i jedle bělokorá
(Abies alba), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) nebo borovice
kleč (Pinus mugo).
←
Příkladem endemitu, který je současně reliktem,
je jehličnan metasekvoje čínská (Metasequoia
glyptostroboides), která byla nejdříve objevena jako fosílie,
pak teprve nalezena živoucí v přírodě; její nejbližší příbuzná
byla odkryta jako zkamenělina na Špicberkách
←
Jaterník Hepatica maxima je endemit jihokorejského
ostrova Ullung-do v Japonském moři
Velmi vzhlednou rostlinou je Glaucidium palmatum, které
roste jen na japonských ostrovech Hokkaidó a Honšú
←
←
Lilie Lilium albanicum je endemitem západní části
Balkánského poloostrova, vyskytuje se v Černé Hoře, Albánii,
Makedonii a na severu Řecka
Kde rostou naše endemity
J
ak vzniká endemit
E
Cest, které vedou ke vzniku endemitů, je hned několik. Tou
nejdůležitější je proces speciace – prostě endemický taxon
(tedy druh, případně poddruh) musí nejdříve vzniknout.
Způsobů vzniku taxonů je více, mezi nejdůležitější patří
mutace, genetický drift nebo hybridizace. Aby se však z nové
genetické kvality stal endemit, je nezbytný ještě jeden zásadní
faktor – tím je izolace. Pokud by nově vzniklá genetická kvalita
nebyla izolována, výměna genů by vzniknout endemitu
nedovolila.
Čas je zpravidla rozhodující veličinou pro stabilizaci
vzniklého druhu. Čas ve vztahu k endemismu má ale více
aspektů. Badatelé rozdělují endemity z hlediska stáří na tzv.
neoendemity, tedy ty, které vznikly teprve ve čtvrtohorách,
nejčastěji v důsledku dob ledových, resp. období, která po
nich následovala, zatímco endemity staršího data, třetihorní
nebo dokonce druhohorní, se označují jako paleoendemity.
Pryšec Euphorbia atropurpurea je endemitem Kanárských
ostrovů, vyskytuje se jen na ostrově Tenerife. Na Kanárských
ostrovech proběhla v rodu Euphorbia tzv. radiační speciace,
dnes je zde rozlišováno asi 8–10 příbuzných druhů
←
Jak dokazují paleontologické nálezy, řada paleoendemitů po
svém vzniku zaujala rozsáhlý areál a v těchto dobách by sotva
měla nárok na označení endemit. Se změnami podmínek
se ovšem mnohé nedokázaly vypořádat a do současnosti
často přežily jen na velmi omezeném území. Příkladem zde
může být jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), který přežil jen
v nevelkém území střední Číny. Takové druhy pak můžeme
označovat současně jako relikty (pozůstatky).
Čas má významný vliv na samotný mechanismus vzniku
endemitu. Endemity hybridního původu mohou vznikat
poměrně rychle, dá se říci okamžitě. Pokud je kříženec
životaschopný, dokáže se reprodukovat a současně přestane
být schopen se zpětně křížit s rodiči, může vzniknout
takříkajíc během jediné noci. To platí o řadě endemitů
s apomiktickým způsobem rozmnožování; mezi ně patří
např. jeřáby (Sorbus), jestřábníky (Hieracium). Ve Středozemí
zřejmě podobně vznikaly některé endemity mezi staticemi
(Limonium).
Glyptostrobus europaeus – předchůdce dnešního druhu
Glyptostrobus pensilis, jehož areál se nachází v jihovýchodní
Číně a severním Vietnamu – měl ve třetihorách rozsáhlý areál
v dávné Evropě, Asii i Severní Americe
←
A proto nejčastěji endemity vznikají v případě izolace
geografické. Typický je vznik endemitů na ostrovech, které jsou
od jiné pevniny (kontinentu nebo jiného ostrova) odděleny
mořem – prostředím, které neumožňuje běžný kontakt
s nejbližšími populacemi. Čím je ostrov od jiné pevniny
dále, tím je větší pravděpodobnost, že zde endemit vznikne.
Jako ostrovy lze chápat nejen ostrovy skutečné, ale i místa
se specifickými ekologickými vlastnostmi, která obklopují
zcela odlišné ekosystémy. V zóně opadavého listnatého lesa,
v níž leží i střední Evropa, jsou takovými ostrůvky především
plochy přirozeného bezlesí. Problém přirozeného bezlesí vede
k pochopení zásadního významu klimatických změn, které
se v našich zeměpisných šířkách odehrávaly. Pro současnou
květenu našeho prostoru je důležitý vliv klimatických změn
po odeznění doby ledové: na ostrůvcích bezlesí nad horní
hranicí lesa v nejvyšších středoevropských pohořích zůstaly
zachovány populace dříve plošně rozšířených nelesních
druhů a následné mutace nebo genetický drift se tu postaraly
o vznik nových taxonů. Takto vzniklým endemitům říkáme
schizoendemity – tedy taxony vzniklé rozpadem. Stejným
mechanismem jako na ostrůvcích bezlesí nad horní hranicí
lesa mohly endemity vzniknout i na nevelkých ploškách
permanentního bezlesí na skalách i na místech, kam les
nemohl vstoupit z důvodu velkého zamokření (příkladem
jsou třeba slatiny). Analogií je také vznik endemitů na
hadcových horninách a výchozech některých rud: podmínky
na nich v době poledové znemožnily „běžné“ změny a
konzervovaly též ostrovní charakter.
ndemity a čas
Některé endemity ovšem vznikají i jiným způsobem. U nás
ve střední Evropě známe řadu případů, kdy hlavní příčinou
jejich vzniku je hybridizace. Typickým příkladem jsou
třeba endemické jeřáby (Sorbus): následkem zkřížení dvou
druhů vznikly hybridy, u nichž došlo ke znásobení počtu
chromosomů. Nově vzniklí jedinci se už nemohou zpětně
křížit a jsou geneticky izolováni, protože vytvářejí semena
bez splynutí vaječné a spermatické buňky (tzv. apomixí).
Endemity, které vznikly jinými mechanismy, potřebují ke
svému vzniku času mnohem více. Delší doba je důležitá
k ustavení jakési stability přírodních podmínek, které mohou
hrát velkou roli při posunu v genetické výbavě lokální
populace. To se týká především schizoendemitů, které vznikly
rozpadem areálu původního druhu. Je zřejmé, že v tomto
případě jsou zvýhodňovány byliny, které svůj životní cyklus
otáčejí rychleji než většina dlouhověkých dřevin.
←
Taxodium dubium je vyhynulá třetihorní jehličnatá
dřevina, která se vyskytovala v období od svrchní křídy až
do konce pliocénu zřejmě po celé severní polokouli, u nás
byla prokázána i na Mostecku. Její příbuzný dnešní druh
Taxodium distichum se vyskytuje jen v Severní Americe
Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) v přírodě přežil jen
v nevelkém území střední Číny; často se však objevuje
v kultuře
←
Acer tricuspidatum je vymřelý třetihorní druh javoru,
nejběžnější javor mladších třetihor Evropy. U nás se objevil
už v oligocénu, v miocénu byl velmi hojný – České středohoří,
Mostecká pánev. Jeho nejbližším dnešním příbuzným druhem
je severoamerický javor Acer rubrum
←
←
Dračinec Dracaena cinnabari z jemenského ostrova
Sokotra je podobný druhu Dracaena draco
z makaronéských ostrovů v Atlantiku
Kde rostou naše endemity
E
ndemity ve světě
Když se podíváme na rozdělení endemitů po Zemi, zjistíme,
že jsou rozšířeny velmi nerovnoměrně. Mezi délkou doby se
stabilními podmínkami v určitém území a počtem endemitů
v zásadě existuje přímá úměra – čím je stabilita delší, tím
více endemitů se v daném území nachází. Kolísání klimatu
se daleko více projevilo ve vyšších zeměpisných šířkách než
v tropech – proto obecně směrem k pólům počet endemitů
klesá.
Bezlistý a dvoudomý plamének Clematis afoliata
je endemitem Nového Zélandu
←
←
Seychelská láčkovka Nepenthes pervillei roste na velmi
tvrdých žulových výchozech
Endemitů tedy přibývá směrem k rovníku, přibližně mezi
obratníky pak nalézáme místa s nejvyšším zastoupením
druhů s velmi malými areály. Ale ani zde nejsou endemity
zastoupeny stejnoměrně, jsou zde území na endemity bohatší
a chudší. Záleží zde na bariérách geografických – proto bývá
na ostrovech endemismus zpravidla vyšší než na pevnině. Ale
i u ostrovů je třeba brát v úvahu jednak způsob jejich vzniku,
současně však jejich stáří a vzdálenost od nejbližší pevniny.
Ostrovy rozeznáváme v zásadě dvojí – oceánické a
kontinentální. Oceánické se vynořily „de novo“ z moře –
jsou vždy sopečného původu a nikdy neměly žádný kontakt
s pevninou. Poté, co vznikly, se na nich začaly uchycovat
rostliny z dálkových výsadků a postupně se na nich začala
formovat svérázná květena, která má většinou jinou strukturu,
než flóra nejbližší pevniny.
←
Hadinec Echium candicans je endemitem horských oblastí
ostrova Madeira v Atlantském oceánu
Většina kaktusů je vázána na Ameriku, výjimkou není ani
Echinocereus rigidissimus z malého území na pomezí USA
a Mexika
←
←
Metrosideros polymorpha je endemitem tichomořských
Havajských ostrovů
Ze světových ostrovů mají nejvyšší míru rostlinného
endemismu Madagaskar (ostrov velmi velký, kontinentální,
avšak dlouhodobě izolovaný, s množstvím nik), Havajské
ostrovy (oceánické ostrovy dosti staré, vzdálené a vysoké)
a Nová Kaledonie (kontinentální, dlouho izolovaný ostrov
s velkou klimatickou stabilitou a s bonusem značného rozsahu
„exotických“ substrátů – hadců – s vysokým obsahem těžkých
kovů). Pokud srovnáváme území na kontinentech, nejvyšší
míru endemismu najdeme zřejmě v jihoafrickém Kapsku,
které si díky tomu „vysloužilo“ vymezení samostatné květenné
říše. Obdobnou míru endemismu ale najdeme i v dalších
klimaticky podobných oblastech (Kalifornie, jihozápadní
Austrálie, střední Chile), stejně tak ve vysokohořích, kde
koncentrace endemitů (na rozdíl od celkového počtu druhů)
stoupá se vzrůstající nadmořskou výškou.
Reliktní Araucaria araucana roste jen
na chilsko-argentinském pomezí
←
←
Tamaryšek Tamarix taklamakensis je endemitem vázaným
na písečné duny v čínské poušti Taklamakan
Druhým typem ostrovů jsou ostrovy kontinentální. Ty
vznikly oddělením od jiné pevniny, a tak do vínku dostaly už
vlastně „hotovou“ vegetaci s naplněnými nikami a druhovou
skladbou. Kontinentální ostrovy vykazují především jinou
systematickou strukturu flóry, která je podobná prostředí, od
nějž se ostrov oddělil. Endemismus je na takových ostrovech
vždy výrazně nižší, jeho míra ale opět závisí na „stáří“ ostrova,
tedy na čase, který uplynul od jeho oddělení; s tím logicky
souvisí i vzdálenost (u oceánických ostrovů vzdálenost
od nejbližší pevniny často nemá se stářím ostrova žádnou
spojitost).
←
Zarděnice Erythrina flabelliformis je madreanským
endemitem z jihozápadu USA a severu Mexika, roste tu
v polopouštních a pouštních oblastech
←
Protea lepidocarpodendron – charakteristický zástupce
endemitů jihoafrického Kapska
Kde rostou naše endemity
E
vropa a endemity
Endemismus v sobě skrývá jedinečnost a zvláštnost, zároveň
i určitou stabilitu. Evropa však byla kombinace jedinečnosti
a stability ve čtvrtohorách spíše ušetřena. Doba ledová měla
na endemity spíše záporný vliv: to, co vzniklo dříve, nabylo
vlivem klimatických změn buď areálu většího, anebo nově
vzniklé taxony nepřežily. Proto ve střední a severní Evropě
je endemitů velmi málo; pokud nějaké jsou, pak leda velmi
mladé, často obtížně rozeznatelné. Větší počet endemitů,
a to i starších, izolovanějších, najdeme jen na jihu kontinentu.
Nejvíce endemitů se tedy objevuje v horských oblastech na
Pyrenejském poloostrově a na Balkáně, dále též na ostrovech
ve Středozemním moři.
Berardia lanuginosa se vyskytuje jen v jihozápadních
Alpách a patří k nejstarobylejším alpským rostlinám
Rovněž v Alpách najdeme několik starobylých endemitů
s vývojovými vazbami na jiných kontinentech. K vývojově
nejstarším endemickým rostlinám Alp patří tři rody, každý
pouze s jediným druhem a velmi vzdáleným příbuzenstvem
– jsou to Berardia lanuginosa z rostlin hvězdnicovitých,
Hladnikia pastinacifolia z miříkovitých a Rhizobotrya alpina
z brukvovitých.
Jediným zástupcem podpětovitých (Gesneriaceae)
v Pyrenejích je třetihorní relikt Ramonda myconi
←
Prvosenka Primula spectabilis je endemitem několika
horských skupin v okolí Lago di Garda v italských Alpách
←
←
Hlaváček Adonis distorta patří k ozdobám
centrálních Apenin
Starobylým druhem bez bližších příbuzenských vztahů je
alpská ostřice Carex baldensis, pozoruhodná tím, že je zřejmě
často opylována hmyzem; roste na vápencích jihovýchodních
Alp, na severní straně pohoří leží jen několik lokalit
←
←
Physoplexis comosa roste pouze v jihovýchodních Alpách
Pyrenejský a Balkánský poloostrov, stejně jako i jižní okraj
Alp a Apeniny, měly jen lokální horské ledovce. Pyreneje a
mnohá pohoří na Balkáně mají západovýchodní orientaci,
což při klimatických výkyvech značně ztěžovalo migraci jak
směrem jižním (při ochlazení), tak směrem severním (při
oteplení). „Za horami“ tedy byla přece jen větší stabilita,
která v izolovaných chráněných údolích umožnila existenci
mnoha endemitů. Tomu navíc přispěla i svérázná a pestrá
geologická stavba, v níž nechybějí ani hadce a na ně vázané
rudy těžkých kovů (zvláště na Balkáně), nebo sádrovce (ve
Španělsku). Přežily zde i starobylé třetihorní prvky, které
migrační ruch evropských čtvrtohor jinde nevydržely. Proto
se zde tedy zachovaly druhy, které mají nejbližší příbuzné na
jiných, často vzdálených kontinentech. Takové endemity jsou
zároveň relikty. Patří k nim třeba balkánský jírovec maďal
(Aesculus hippocastanum), který má nejbližší příbuzné až
ve východní Asii a v Severní Americe, jediný evropský druh
zlatice (Forsythia europaea) má nejbližší příbuzné ve východní
Asii. Příbuzní bosenského smrku omoriky (Picea omorika)
zcela vyhynuli. V Pyrenejích a na Balkáně se zachovali
i jediní evropští zástupci čeledi podpětovitých (Gesneriaceae),
podobní populárním africkým fialkám (Saintpaulia).
←
←
Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) roste v přírodě
jen v nevelkém území na Balkáně, jinde je jen vysazován
←
←
Zvonek Campanula garganica se vyskytuje v oblasti
italského poloostrova Gargano; své blízké příbuzné má až
na druhém břehu Jadranu
Routevník Callianthemum anemonoides provází bory
v severovýchodních vápencových Alpách, kvete časně zjara
Většina ostrovů v jižní Evropě je také hornatá, hory na nich
běžně dosahují výšky přes 1 000 m, ale mnohde až přes
2 000 m (Korsika a Kréta). Samostatným jevem je Sicílie,
kde Etna vystupuje nad 3 000 m, ale jako činná sopka je
„stabilně“ nestabilní. Hornaté jsou ale také menší ostrovy,
např. Mallorca a většina ostrovů v Egejském moři. Hory
na ostrovech ostrovní efekt tedy znatelně zvyšují. Velmi
vysoký endemismus najdeme třeba na Korsice; potvrzeným
pravidlem je skutečnost, že množství endemitů narůstá
s nadmořskou výškou. V alpinském stupni pak najdeme četné
druhy, které mají příbuzné ve vysokohoří na kontinentu, to
je například případ endemického korsického poddruhu olše
zelené (Alnus viridis subsp. suaveolens), který se oddělil od
nominátního plemene Alnus viridis subsp. viridis, které roste
v Alpách, Karpatech a na Balkáně.
Kde rostou naše endemity
E
ndemity u nás
Ve střední Evropě najdeme – oproti jiným částem našeho
kontinentu – endemitů dosti málo. Navíc jsou většinou mladé
(mají povětšinou charakter neoendemitů), protože vznikly
teprve v době po odeznění poslední doby ledové.
Druhů, které by byly vázány pouze a jen na území České
republiky, je velice málo, žádný z nich není příliš starý. Navíc
jsou často obtížně rozeznatelné od nejbližších příbuzných.
Důvodů pro to je dosti – tím hlavním bylo ovlivnění zdejšího
prostoru dobami ledovými, bylo málo času na to, aby zde
endemity mohly vzniknout a zachovat se. Je sice velmi
pravděpodobné, že endemity u nás existovaly i v dobách
meziledových, ale vlivem klimatických změn jednak mohly
vyhynout, jednak se mohly rozšířit na větší území.
Geografickou izolaci si nejlépe představíme v našich
vysokohořích. Sem je koncentrován největší počet našich
endemitů. Nejvíce je jich v Krkonoších, méně v Hrubém
Jeseníku, na Králickém Sněžníku najdeme jen několik málo
druhů, které sem většinou přesahují z obou pohoří výše
jmenovaných. Na Šumavě nebyl zjištěn mezi rostlinami
endemit ani jeden. Ve všech případech jsou horské endemity
vázany na primární bezlesí – tedy na plochy, které nebyly od
posledního chladného výkyvu nikdy zalesněny. Čím větší
je ostrov primárního bezlesí, tím více endemitů lze na něm
nalézt (pro zjednodušení považujeme všechny krkonošské
endemity za „naše“, i když mnohé z nich přesahují i na
polskou stranu pohoří). Většina krkonošských i jesenických
endemitů vznikla rozpadem areálů výchozích druhů,
přičemž v podmínkách geografické izolace vznikly taxony
nové. Bohatství endemitů Krkonoš však velmi významně
rozšířily jestřábníky (Hieracium), u nichž se zkombinovala
izolace geografická i genetická, stejná kombinace faktorů dala
vzniknout i jeřábu sudetskému (Sorbus sudetica).
Mimo ostrůvky alpinského bezlesí najdeme v ČR endemity
jen velmi omezeně. Další skupinkou stanovišť, na nichž lze
endemity najít, jsou skály v nižších a středních polohách. Větší
skalní útvary nemohly být nikdy okupovány lesem a v celém
průběhu času od skončení doby ledové tak konzervovaly
speciální podmínky s velmi sníženou konkurencí ve vegetaci.
Stabilní je zejména mikroklima na severně exponovaných
otevřených skalách, kde přece jen nemohlo docházet
k tak drastickým klimatickým výkyvům jako na skalách
orientovaných k jihu. Právě na takové podmínky jsou vázány
dva endemické hvozdíky – hvozdík moravský (Dianthus
moravicus), který roste na šesti lokalitách v říčních údolích
na jihozápadní Moravě, a hvozdík Lumnitzerův pálavský
(Dianthus lumnitzeri subsp. palaviensis) na severních skalách
Děvína na Pavlovských kopcích. Na okraje skalnatých
stanovišť středních poloh v různých částech Čech i Moravy
jsou vázány endemické jeřáby (Sorbus).
Jiným zvláštním – rovněž ostrovním – typem prostředí jsou
slatiny ve středních a severních Čechách. Zde má domov
endemická tučnice obecná česká (Pinguicula vulgaris subsp.
bohemica). Přirozené bezlesí zde pravděpodobně držely silné
pramenné výrony, kolem nichž se tvořila ložiska slatinné
zeminy, nepříznivá pro uchycení lesa. Dalším význačným
typem ostrovního prostředí jsou hadce, které jsou v naší zemi
rovněž lokálně rozptýleny.
Endemický jestřábník najdeme i na Králickém Sněžníku,
zasahují sem i další druhy společné s Krkonošemi
nebo Hrubým Jeseníkem
←
Náš endemický hvozdík Dianthus arenarius subsp.
bohemicus je vázán na písky, ostatní poddruhy rostou
na písčinách severně a severovýchodně od Česka
←
←
Skály v krkonošských karech jsou domovem mnoha
vzácných rostlin, najdeme
na nich i endemity
Kde rostou naše endemity
K
rkonoše
Naše nejvyšší pohoří drží – co se týká endemismu – primát.
Je to docela logické: největší plocha přirozeného alpinského
bezlesí, ostrovní charakter hor ležících v „moři“ mezi Alpami,
Karpaty a Skandinávií, nepříliš dlouhé a nepříliš intenzivní
ovlivnění lidskými aktivitami. To vše jsou momenty, které
endemitům nahrávají.
Ačkoli krkonošských endemitů je celá řada, běžný návštěvník
jich spatří velmi málo. Populární krkonošské horské rostliny,
symboly vzácné horské flóry, endemity nejsou. Za endemity
bychom je mohli považovat jen z mnohem širšího pohledu.
Hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea) roste v horách střední
a jižní Evropy, zasahuje až na Kavkaz a do severního Turecka.
Podobným typem endemismu se vyznačuje také kleč (Pinus
mugo) – tu najdeme v Alpách, Karpatech, na jihu ve středních
Apeninách, na Balkáně a pak v Krkonoších (jinde u nás byla
uměle vysázená). Málokdo si uvědomuje, že tato typická
horská dřevina vůbec neroste ve Skandinávii, Krkonoše leží
na severní hranici jejího areálu.
←
Několik druhů endemitů
hostí svahy naší nejvyšší
hory Sněžky
(1 603 m n. m.)
Většina endemitů našich nejvyšších hor má povahu
schizoendemitů, jejichž vznik podmínil ostrovní charakter
horstva. Typickým schizoendemitem je zvonek český
(Campanula bohemica), kuřička krkonošská (Minuartia
corcontica) nebo pampeliška krkonošská (Taraxacum
alpestre). Jiným schizoendemitem je svízel sudetský (Galium
sudeticum), jehož blízcí příbuzní rostou od Pyrenejí až
po Karpaty. Na poddruhové úrovni je jako endemit nyní
rozlišován i všivec krkonošský pravý (Pedicularis sudetica
subsp. sudetica); další poddruhy rostou ovšem v celé Arktidě
od poloostrova Kola až po severní Kanadu.
Zvonek český (Campanula bohemica) patří k nejhojnějším
endemitům Krkonoš
←
Svízel sudetský (Galium sudeticum) je českým endemitem,
pouze sporadicky přesahuje při hranicích do Polska
←
Velmi pozoruhodnou lokalitou v Krkonoších jsou Kotelní
jámy. Na hřebínku mezi nimi vycházejí krystalické vápence,
které mohou za zvýšený příděl živin i v níže položených
roklinách. Zde roste ostřice krkonošská (Carex derelicta),
nedávno popsaný druh z okruhu ostřice rusé (Carex flava
agg.), a také chrastavec rolní krkonošský (Knautia arvensis
subsp. pseudolongifolia).
Mezi botaniky získaly Krkonoše největší proslulost díky
endemickým jestřábníkům (Hieracium) – ty ovšem nevznikly
jen „jednoduchým“ rozpadem areálu, ale k jejich vzniku navíc
přispěly speciační pochody spojené s křížením a specifickými
rozmnožovacími systémy u vzniklých hybridů. Hybridizace
a přechod na nepohlavní rozmnožování stojí i za vznikem
jediné endemické krkonošské dřeviny, kterou je jeřáb sudetský
(Sorbus sudetica).
Všivec Pedicularis sudetica subsp. sudetica je jednou
z nejvýznamnějších tundrových rostlin ve střední Evropě
←
•
Dechberoucí pohled z jižní části
Studniční stěny,
nad prameništěm Čertova ručeje
Kuřička krkonošská (Minuartia corcontica) je zdejším
schizoendemitem
←
Všechny skutečné krkonošské endemity rostou v podmínkách
horského bezlesí, na místech alpinských holí, anebo, jak je
tomu v případě zvonku krkonošského a snad i některých
endemických jestřábníků, také na druhotně odlesněných
plochách těsně pod horní hranicí lesa.
Kde rostou naše endemity
H
rubý Jeseník
Druhé naše nejvyšší pohoří má rovněž dobré předpoklady
k tomu, aby zde došlo ke vzniku endemitů. Je zde vyvinuta
horní hranice lesa, nad níž se prostírá subalpinské rostlinstvo,
podobně jako v Krkonoších zde najdeme i nápadné zbytky
řádění doby ledové – ledovcové kary i vrcholové skály
modelované ledovcovým zvětráváním. To jsou příznivé
předpoklady, aby se zde mohly udržet izolované populace
alpinských a arkto-alpinských druhů – tři ze čtyř jesenických
endemitů jsou právě tohoto původu.
Menší rozloha horského bezlesí způsobila, že počet endemitů
v Hrubém Jeseníku je nižší než ve vyšších Krkonoších. Jsou
soustředěny do dvou lokalit. První jsou Petrovy kameny,
vypreparované skalisko na hřebeni se skutečně extrémními
klimatickými podmínkami. Zde se vyskytuje zvonek jesenický
(Campanula gelida) a lipnice jesenická (Poa riphaea). Zvonek
jesenický je blízce příbuzný z. krkonošskému (C. bohemica),
od nějž se odlišuje jen detailními znaky. Oba tyto druhy se
odštěpily od široce rozšířeného alpského druhu Campanula
scheuchzeri poté, co středoevropský areál tohoto zvonku se
v průběhu klimatických a vegetačních změn v době poledové
roztrhal na samostatné ostrůvky. Lipnice jesenická je blízce
příbuzná druhu Poa glauca, který je rozšířen v Alpách,
ve Skandinávii a v celé Arktidě. Ve štěrbinách Petrových
kamenů se ustálila nevelká izolovaná populace, která vykazuje
svéráznou znakovou výbavu.
Ledovcová Velká kotlina je zřejmě botanicky nejbohatší
lokalitou našich hor
Vitáskova rokle ve Velké kotlině je pravým floristickým
rájem
←
←
Druhou jesenickou lokalitou s endemity je proslulá botanická
klenotnice – Velká kotlina. Za hlavním jesenickým hřebenem
vzniká závětří, v němž se ukládají ohromné masy sněhu.
V minulosti tu snad byl ledovec, který vymlel obrovskou jámu
(kar) a obnažil geologické podloží i s neobvyklou „exotickou“
horninou, grafitickým fylitem, který uvolňuje velké množství
bází, je tedy živnější než horniny v okolí. Po prudkých svazích
karu dodnes občas sjíždějí dolů laviny, které zde významně
stlačují horní hranici lesa do nižších nadmořských výšek a
umožňují soužití druhů vysokohorských, severských, ale
i teplomilných.
←
Pověstmi opředené
Petrovy kameny patří
k nejpozoruhodnějším
místům na hřebeni
Jeseníků
Endemitem horského typu je zde jitrocel černý sudetský
(Plantago atrata subsp. sudetica). Naproti tomu jiný původ
má hvozdík kartouzek sudetský (Dianthus carthusianorum
subsp. sudeticus). Zdejší izolovaná populace je odvozena od
rostlin spíše teplomilných, také ji najdeme na nejvyhřátějších
místech na jižně orientovaných skalách, v létě rozpalovaných
sluncem. V alpinských trávnících Hrubého Jeseníku roste
rovněž několik druhů jestřábníků, které jsou vesměs společné
s Králickým Sněžníkem a Krkonošemi.
←
Petrovy kameny jsou domovem zvonku jesenického
(Campanula gelida)
←
Zvonek Campanula rotundifolia subsp. sudetica má areál
o malinko větší, roste v Hrubém Jeseníku i Krkonoších
Také jitrocel černý sudetský (Plantago atrata subsp.
sudetica) je endemitem Velké kotliny
←
Lipnice jesenická (Poa riphaea) roste rovněž výhradně
na Petrových kamenech
←
←
Hvozdík kartouzek sudetský (Dianthus carthusianorum
subsp. sudeticus) se vyskytuje
pouze ve Velké kotlině
Kde rostou naše endemity
H
adce
Podmínky na hadcových horninách silně ovlivnily vznik
endemismu na celém světě. Hadce čili serpentinity vznikaly
v průběhu přeměny hornin v podmínkách vysokých teplot a
tlaků. Jejich hlavním specifikem je zvláštní chemické složení.
Oproti běžným horninám je v nich nahrazen dvoumocný kov
– vápník – za jiný dvoumocný kov – hořčík.
Tuto změnu chemismu snášejí jen některé rostliny – proto
hadcové prostředí vyvolává ve vegetaci silný selekční tlak.
Hadce tedy filtrují druhovou skladbu širšího území na druhy,
které na nich růst mohou, a na ty, pro které je toto prostředí
jedovaté. Dělaly to v celé minulosti, v průběhu vzniku a
vývoje vegetace. Je to názorně vidět právě ve středoevropském
prostředí, i když hadce se vyskytují rozsety po celém světě.
←
Lokalita Tři křížky
ve Slavkovském
lese byla dlouho
pověstná výskytem
rožce kuřičkolistého
(Cerastium
alsinifolium), avšak
nakonec se ukázalo,
že na tomto místě roste
především jeho hybrid
V našich podmínkách mají hadce velmi nápadný vliv na
dřeviny – hadcové prostředí dobře snáší především borovice
lesní (Pinus sylvestris), v teplých oblastech i duby (Quercus),
naopak se jim zcela vyhýbá buk lesní (Fagus sylvatica). Lesy
na hadcích mají tedy dřevinnou skladbu dosti podobnou
tomu, jak vypadala před několika tisíci lety. Protože borovice
i duby tvoří řídké, prosvětlené porosty, mohly pod nimi
přežívat i byliny s vyššími nároky na světlo, navíc – jak už
jsme zmínili – hadec „filtroval“ i pozdější migrační vlny. Dá se
zjednodušeně říci, že hadcové prostředí je dost konzervativní
a hadcové ostrůvky jsou útočišti starobylých vegetačních typů
s neobvyklou druhovou skladbou.
Starobylost vegetace na hadcích je jedním z důležitých
faktorů. Ale hadce působí na rostliny ještě jinak. Spolu se
vznikem hadců se velmi často tvořily žíly rud těžkých kovů,
zejména niklu, kobaltu, chromu, ale i dalších. Jak je známo,
tyto prvky mají velmi silný mutagenní účinek – hadcové
prostředí mohlo tedy poměrně snadno „generovat“ různé
odchylky. Mutagenní vliv má kromě toho i zmíněný stres
z nedostatku vápníku a stres z teplotních šoků, protože tmavé
hadcové horniny se prohřívají intenzivněji než jiné prostředí.
Už staří Římané si všimli, že je mají v oblibě hadi – had se
řekne latinsky serpens, proto tedy serpentinity.
V době poledové se areál výchozího druhu rozdělil
na izolované ostrůvky, v nichž se ustavilo více drobných druhů
– jedním z nich je kuřička hadcová (Minuartia smejkalii)
←
Endemity na hadcích známe po celém světě, nejen ve
středoevropském prostoru. Mohou mít i charakter reliktů,
starobylých evolučních prvků, jak je tomu třeba u mnoha
endemitů na vzdálené Nové Kaledonii. Hadce známe
z mnoha míst v jižní Evropě, ze Španělska, Itálie i Balkánu.
I zde mají některé druhy charakter prvků velmi starobylých:
na balkánské hadce je vázán kupříkladu jediný druh zlatice,
který se přirozeně vyskytuje mimo východní Asii: zlatice
evropská (Forsythia europaea). Endemity hostí hadce i na
našem území – na Mariánskolázeňsku je to rožec kuřičkolistý
(Cerastium alsinifolium), na Českomoravské vrchovině
kuřička hadcová (Minuartia smejkalii).
←
←
Rožec kuřičkolistý (Cerastium alsinifolium)
se vyskytuje na hadcích nedaleko Mariánských Lázní
Detail květu kuřičky hadcové (Minuartia smejkalii)
←
•
Naší věhlasnou
hadcovou lokalitou
je také moravská
Mohelenská hadcová
step
Kde rostou naše endemity
S
kalní endemity
Mimo alpinský stupeň měly v našich podmínkách šanci na
přežití ještě endemity na skalách. Skalní stanoviště nemohla
být v průběhu klimatických změn po odeznění doby ledové
nikdy zalesněna a za celou tu dobu se na nich udržely víceméně
stabilní podmínky. Skalní bezlesí má v našem zeměpisném
prostoru charakter jakýchsi ostrůvků, které se vynořují z moře
potenciálně téměř úplně zalesněné krajiny.
Skály samozřejmě najdeme na svazích strmých kopců, které
místy z naší krajiny vystupují. To je v nižších a středních
polohách typické zejména pro oblasti, které ovlivnila
třetihorní sopečná činnost. Přece jen ony třetihory (na rozdíl
od hornin původem starších) nejsou od nás časově tak daleko,
takže eroze neměla tolik času je opracovat. Typickou krajinou
s takovými skalními útvary je České středohoří.
Vápencové Pavlovské vrchy hostí řadu vzácných druhů rostlin, najdeme mezi nimi i endemický poddruh hvozdíku
Dianthus lumnitzeri subsp. palaviensis
←
Z hlediska významu pro endemity jsou důležité ještě skály
na vápencích. Vápence mají velmi specifický charakter:
jsou pro vodu poměrně snadným soustem, v rozsáhlejších
vápencových územích vznikají tzv. krasové jevy. Voda
zde snadno vymílá hluboká údolí, ale rozežírá je i uvnitř,
přičemž vznikají jeskyně a za určitých podmínek i propasti.
Specifické jsou tzv. bradlové vápence, většinou druhohorního
původu, které byly v průběhu alpinského vrásnění utrženy,
vyzdviženy a přesunuty do jiných pozic. V ČR jsou takové
vápence soustředěny na jižní a východní Moravu a souvisejí
se vznikem Karpat. Takto vzniklo největší naše bradlo, kterým
jsou Pavlovské vrchy, ale i vápence v okolí Štramberka.
Na skalách v údolí Labe v Českém středohoří roste náš endemit lomikámen trsnatý vlnatý (Saxifraga rosacea subsp. steinmannii)
←
Zcela odlišně vznikly skály v průlomových údolích. Ty jsou
tvořeny většinou horninami mnohem staršími, v krajině, která
v běhu času prodělala mnohem více změn. Pro ně jsou ovšem
také nejpodstatnější změny, které jsou datovány až v mladší
geologické historii, tedy ve třetihorách a čtvrtohorách.
Předchozí procesy takovou krajinu často zarovnaly, ale proti
tomu se postavily řeky, které do zarovnaného povrchu začaly
vymílat svá koryta. Horniny byly leckde velmi tvrdé a takové
vymílání nebylo jednoduché. Vždycky šlo lépe tam, kde
hornina byla nějak narušena, např. geologickými zlomy.
Česká republika dále proslula jako velmoc skal pískovcových.
Pískovcové skály tvoří zejména v severních Čechách obecně
známá skalní města – vzpomeňme tu Českosaské Švýcarsko,
Kokořínsko, Český ráj nebo Teplicko-adršpašské skály.
V těchto územích však endemity nemá příliš smysl hledat.
Pískovcové skály jsou měkké, jejich povrch velmi snadno
zvětrává, takže podmínky na nich jsou mnohem méně stabilní
než na skalách tvořených jinými horninami.
Na našem území je na skály nižších a středních poloh vázáno
několik endemitů. Jsou to především dva blízce příbuzné
druhy hvozdíků: na šesti lokalitách v průlomových údolích
řek na jihozápadní Moravě se vyskytuje hvozdík moravský
(Dianthus moravicus), zatímco na vápencích na Pavlovských
vrších roste hvozdík Lumnitzerův pálavský (D. lumnitzeri
subsp. palaviensis).
Na skalách Českého krasu se vyskytují dva druhy endemických jeřábů, náš detailní snímek zachycuje jeřáb barrandienský
(Sorbus barrandienica)
←
V údolí Jizery v okolí Semil a na skalách údolí Labe v Českém
středohoří roste lomikámen trsnatý vlnatý (Saxifraga rosacea
subsp. steinmannii). Na skalní stanoviště je vázaná i kruhatka
Matthiolova moravská (Cortusa matthioli subsp. moravica),
která roste jen v propasti Macocha v Moravském krasu.
Doposud málo prozkoumaným endemitem vápenců v okolí
Štramberka je lipnice tlustonohá (Poa crassipes), možná
totožná s lipnicemi na vápencovém bradle na Vršatci těsně
za hranicemi na Slovensku. Ve skalních štěrbinách a na
kamenitých místech rostou i mnohé horské endemity. Týká
se to i zvonku okrouhlolistého sudetského (Campanula
rotundifolia subsp. sudetica), který se vyskytuje v Krkonoších
i Hrubém Jeseníku. Na skalní stanoviště je víceméně vázána
i většina našich endemických jeřábů (Sorbus).
←
Na známých skalách Českosaského Švýcarska endemity nehledejme, žádné tady nerostou
Kde rostou naše endemity
J
estřábníky
Květena Krkonoš se v průběhu druhé poloviny 19. století
stala známou po celé Evropě, mimo jiné i díky neobyčejné
rozmanitosti tamějších jestřábníků (Hieracium). Badatelé si
jí zde již tehdy všimli a popsali odtud větší počet druhů. V té
době se ovšem pracovalo jednoduchými morfologickými
metodami, botanici neměli k dispozici techniky, které jsou
využívány dnes. Především neměli informace, jak se tyto
rostliny rozmnožují. Na základě posuzování morfologických
znaků třídili druhy jen na tzv. „hlavní“ a „vedlejší“, které
považovali za přechody mezi druhy hlavními.
Hlavní skupinou krkonošských endemických jestřábníků
jsou druhy, které patří do příbuzenstva jestřábníku alpského
(Hieracium alpinum). To je druh s velmi širokým areálem,
který roste ve většině evropských vysokohoří i ve Skandinávii.
Mimo Krkonoše však nikde nebyl zjištěn tak početný „roj“
blízce příbuzných druhů. Bylo jich odtud popsáno snad
několik desítek, u 20 z nich i moderní metody potvrdily
oprávněnost druhového hodnocení.
Krkonoše jsou domovem několika našich endemických jestřábníků
←
Některé z krkonošských endemických jestřábníků jsou ve
zdejších alpinských trávnících dosti časté, třeba jestřábník
trubkovitý (Hieracium tubulosum). Jiné patří mezi vysoce
ohrožené rarity, např. jestřábník chudolistý (Hieracium
riphaeum) je už několik let znám jen v počtu zhruba
25 jedinců. Jeden z krkonošských jestřábníků zřejmě
definitivně vyhynul – byl to jestřábník Purkyňův (Hieracium
purkynei), který se dochoval jen v herbářích – naposledy byl
sbírán v roce 1912. Není vyloučeno, že svým způsobem k jeho
zániku přispěli i sběratelé, protože v druhé polovině 19. století
byl sbírán jako rarita na výměnu mezi badateli. Ovšem dnes
tušíme, že mezi hlavní příčiny jeho zániku mohly patřit změny
v prostředí, podmíněné zánikem tzv. budního hospodaření
v téže době. Toto hospodaření mělo zřejmě zásadní vliv
na změnu druhového složení krkonošských holí.
Dosti podobná situace existuje i na Králickém Sněžníku
a též v Hrubém Jeseníku, kam přesahují i některé druhy
jestřábníků popsané z Krkonoš, ale rostou zde i endemity
vlastní, jestřábník zlatoblizný (Hieracium chrysostyloides)
a jestřábník sněžnický (Hieracium nivimontis).
Některé druhy jestřábníků svým rozšířením zasahují až do
centrální části Západních Karpat, ale ty už za české endemity
samozřejmě nepovažujeme.
←
Jestřábník Rohlenův (Hieracium rohlenae)
←
Jestřábník trubkovitý (Hieracium tubulosum)
←
Jestřábník žlázkozubý (Hieracium glandulosodentatum)
←
Jestřábník černohlavý (Hieracium melanocephalum)
←
Jestřábník Schneiderův (Hieracium schneiderianum)
Kde rostou naše endemity
J
eřáby
Ačkoli základní druhy jeřábů jsou vyhraněné a snadno
rozlišitelné, nezřídka mezi nimi dochází ke křížení. Z tzv.
primárních hybridů, které vznikají na kontaktu rodičovských
druhů, občas vznikne stabilizovaná lokální populace, která
má charakter hybridogenního druhu. Ve střední Evropě se
takové události staly opakovaně a daly vzniknout většímu
počtu druhů.
Na počátku jejich historie stál kříženec. Jeho jedním rodičem
byl některý druh z okruhu muků (Sorbus aria). Druhým
rodičem byl nejčastěji břek (Sorbus torminalis), vzácněji
jeřáb obecný (Sorbus aucuparia) nebo jeřáb mišpulka
(Sorbus chamaemespilus). V některých případech kříženec
neztratil schopnost se dále rozmnožovat a přešel na apomixi.
Semenáček vzniklý touto cestou má víceméně identickou
genetickou výbavu jako rostlina mateřská – a ačkoli nejde
o rostliny klonální, potomstvo má z genetického pohledu
podobný charakter, jako klony vznikající vegetativní cestou.
Přechod na apomiktické rozmnožování je nejdůležitějším
izolačním mechanismem vzniku těchto druhů.
Jeřáb labský (Sorbus albensis)
←
Důležitým faktorem jejich existence jsou výjimečné přírodní
podmínky s reliktními stanovišti a dlouhodobě stabilizované
rostlinstvo na nich. Všechny nacházíme v územích se
skalními stanovišti, která nepodléhala v době poledové tak
významným, klimaticky podmíněným změnám rostlinných
dominant.
Naše endemické jeřáby jsou velmi vzácné, jejich populace
tvoří často jen několik málo desítek jedinců. Nejvíce jich bylo
zjištěno v Českém středohoří, dosud zde byly nalezeny čtyři
odlišné druhy. Jsou to jeřáb český (Sorbus bohemica), j. milský
(S. milensis), j. soutěskový (S. portae-bohemicae) a j. labský
(S. albensis). Dva se vyskytují v Českém krasu: j. krasový
(S. eximia) a j. barrandienský (S. barrandienica), po jednom
také v dolním Povltaví (j. opominutý – S. omissa), ve Džbánu
(j. džbánský – S. gemella) a v okolí západočeského Manětína
(j. manětínský – S. rhodanthera).
Jeřáb barrandienský (Sorbus barrandienica)
←
Na Moravě byl dosud prokázán pouze jediný endemický
jeřáb, v údolí řeky Jihlavy západně od Ivančic roste j. olšolistý
(S. alnifrons). Všechny tyto druhy asi povstaly z křížení
j. dunajského (S. danubialis) s břekem (S. torminalis). Odlišný
původ má endemická populace jeřábů v Hradčanských
stěnách u Mimoně (S. pauca). Na jejím vzniku se místo
břeku podílel jeřáb obecný (S. aucuparia). Nejodlišnějším
endemickým jeřábem u nás je j. sudetský (S. sudetica), který se
vyskytuje pouze v Krkonoších. Jedním rodičem tohoto druhu
je některý z muků, druhým keřovitý alpinský j. mišpulka
(S. chamaemespilus). Zatímco ostatní naše endemické jeřáby
se na svých lokalitách vyskytují spolu se svými rodičovskými
druhy, j. sudetský roste v Krkonoších jako úplný sirotek –
ani jeden z rodičů zde dnes neroste. V Krkonoších se zřejmě
setkaly v minulosti a vývoj vegetace tam způsobil, že později
ustoupili, resp. vyhynuli, zatímco hybridogenní druh zde
přežil.
←
Jeřáb manětínský (Sorbus rhodanthera)
Jeřáb krasový (Sorbus eximia)
←
←
Jeřáb sudetský (Sorbus sudetica)
Kde rostou naše endemity
H
vozdík moravský
Historie hvozdíku moravského (Dianthus moravicus) je
pozoruhodný příběh vzniku a poznání endemitu, který nikde
nepřekračuje hranice České republiky. Na jeho počátku stojí
chladná období čtvrtohor, v nichž se předek dnešního českého
endemitu vyskytoval někde v prostoru předhůří Alp a Karpat.
Vytrvalé polštářovité hvozdíky, mezi které u nás kromě
hvozdíku moravského rovněž patří hvozdík písečný český
(Dianthus arenarius subsp. bohemicus), hvozdík Lumnitzerův
pálavský (D. lumnitzeri subsp. palaviensis) a hvozdík sivý
(D. gratianopolitanus), jsou ekologickými specialisty. Rostou
výhradně na místech, kde vegetace není příliš zapojená
a existují v ní mezery, často jen s vystupujícím geologickým
substrátem bez jakékoli vegetace. Můžeme si položit řadu
otázek: kde taková stanoviště najdeme, proč jsou zde ve
vegetaci takové „díry“, proč je zde silně snížená konkurence?
Na první z otázek je odpověď jednoduchá – jsou to nejčastěji
skály, méně často otevřené písčiny. Na další otázky je
hlavní odpovědí stres. Tato stanoviště stresují velké rozdíly
v teplotách (skála nebo otevřená písčina se na slunci rychle
vyhřeje, aby pak její teplota během noci zase silně poklesla).
Teplotní rozdíly podmiňují také enormní vysýchání – mělká
půda skalní terásky rychle prosychá, z toho důvodu dobře
nefungují ani půdotvorné procesy. Do takových podmínek
byly zatlačeny druhy, které je nějakým způsobem dokáží
tolerovat. Právě polštářovitý vzrůst je jednou z takových
adaptací – v kompaktním polštáři si rostlina dokáže přece
jen vytvořit příznivější prostředí, kterým alespoň zčásti
vyrovnává nepřízeň stanoviště, tj. zmírňuje průběh teplot a
přece jen zadržuje něco vláhy. Úzké listy navíc snižují listovou
plochu, aby nedocházelo k zbytečnému odpařování.
V průběhu 19. a 20. století bylo zjištěno celkem šest lokalit
těchto hvozdíků. Všechny leží na jihozápadní Moravě,
na skalách v hluboce zaříznutých říčních údolích. V údolí
Dyje roste na Růžovém vrchu u Chvalatic, který dnes tvoří
ostrožnu nad zákrutem Vranovské přehrady. Poblíž, ale již
v údolí říčky Želetavky, která se do Dyje vlévá, leží lokalita
Suché skály u obce Lubnice. Další naleziště najdeme poněkud
severněji. V údolí řeky Rokytné poblíž Moravského Krumlova
se nachází největší koncentrace výskytu; právě odtud, ze svahů
pod poutní kaplí sv. Floriána, byl druh popsán. V komplexu
této lokality roste na více místech, nejvzdálenější je na vrchu
Tábor jihovýchodně od obce Rokytná. Dvě poslední naleziště
leží v údolí řeky Jihlavy. Západnější je lokalita Pekárka mezi
Ivančicemi a Řeznovicemi, východnější jsou Červené skály
u Moravských Bránic, již pod soutokem Jihlavy a Rokytné.
Celý areál zaujímá plochu asi 100 km2.
Hvozdík moravský (Dianthus moravicus) je endemitem
říčních údolí jihozápadní Moravy
←
Hvozdíky – ale týká se to vlastně i některých dalších rodů ze
stejnojmenné čeledi – mají několik vlastností, které docela
často navádějí na cestu endemismu, tedy na cestu taxonů
s malými, izolovanými areály. Je to vlastně jeden z důvodů,
proč se právě z hvozdíkovitých rekrutuje dosti značné
procento mezi endemity našeho území: semena, která
vznikají v tobolkách, nemají žádné specifické struktury, které
umožňují snadnější dálkové šíření. Nevidíme na nich žádná
křidélka, chmýr ani jiná létací zařízení, jsou těžká, takže se
nemohou šířit větrem, nenesou ani struktury, které by lákaly
mravence. Při přenosech na delší vzdálenosti zřejmě spoléhají
jen na náhodu, která může, ale také nemusí nastat.
že hvozdík moravský má charakter samostatného druhu, ba
dokonce upozornil, že není s hvozdíkem sivým bezprostředně
příbuzný, ale že se nejspíše oddělil od typů dnes rostoucích
v podhůří Východních Alp a Západních Karpat.
Co je ovšem zajímavé, je skutečnost, že skalní substrát, který
tvoří jednotlivé lokality, není jednotný. Nejvíce populací roste
na permokarbonských slepencích boskovické brázdy, které
mají vápnitý tmel; to jsou lokality v údolí Rokytné i Pekárka
v údolí Jihlavy. Růžový vrch na Dyji budují ultrabazické
přeměněné amfibolity, zatímco Suché skály na Želetavce tvoří
kyselé přeměněné ruly a Červené skály v údolí Jihlavy vyvřelý
kyselý granodiorit. Sjednocujícím faktorem všech lokalit je
prostě skála jako taková.
Dnes hvozdík moravský chrání nejen legislativa národní, ale
i legislativa Evropské unie, všechna jeho naleziště jsou také
územně chráněna.
Stanoviště těchto hvozdíků byla v dobách poledových značně
stabilní – zmíněný stres příliš nedovoloval uchycení dřevin.
Na našem území šlo hlavně o skály, zatímco písčiny přece jen
často zarůstaly odolnými dřevinami a poněkud se zastiňovaly.
Těsně za našimi hranicemi, na slovenské Záhorské nížině,
na vysokých dunách přežil další blízce příbuzný hvozdík,
panonský endemit hvozdík pozdní (Dianthus serotinus).
Na území Čech roste na skalních stanovištích hvozdík
sivý (Dianthus gratianopolitanus), druh s poněkud větším
areálem, který se vyskytuje v severozápadním podhůří Alp
(Gratianopolis je latinské označení dnešního Grenoblu).
Poměrně hojně jej najdeme na skalách a sutích v Českém
krasu, mnohem řidčeji v Českém středohoří, ale i v údolí
Mže nad Plzní a na Bezdězu. Dřívější botanická literatura jej
uváděla i z jihozápadní Moravy; objevil jej před rokem 1880
ivančický botanik Adolf Schwöder. Adolf Oborny jej v roce
1885 ztotožnil právě s hvozdíkem sivým.
←
←
←
Pro srovnání se podívejme i na dvě fotografie
hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus)
←
←
Historie samostatného hvozdíku moravského se začíná psát
teprve na počátku poslední čtvrtiny 20. století, tedy téměř
po 200 letech botanického průzkumu našich zemí. Tehdy
si badatel Miloslav Kovanda všiml, že rostliny na všech
známých moravských lokalitách se od českých poněkud
liší. Podrobil je detailnímu studiu a v roce 1982 v článku
v časopise Preslia popsal moravské rostliny jako nový druh –
hvozdík moravský (Dianthus moravicus). Nedávný genetický
výzkum středoevropských polštářových hvozdíků potvrdil,
Hvozdík moravský (Dianthus moravicus)
←
Kaple svatého Floriána u Moravského Krumlova;
ze slepencových svahů pod ní byl hvozdík moravský popsán
Kde rostou naše endemity
T učnice obecná česká
Tučnice obecná česká (Pinguicula vulgaris subsp. bohemica)
je pozoruhodný endemit české křídové tabule. Historicky
byla zjištěna na více lokalitách v Polabí a na Dokesku.
V komplikovaném, proměnlivém okruhu tučnice obecné
(Pinguicula vulgaris) hrají populace z Polabí a Dokeska
zvláštní roli. Český botanik V. Krajina jej popsal jako
samostatný druh, odlišitelný více svéráznými znaky na
květech a tobolkách, které se v jiných českých populacích
víceméně nevyskytují. Tento druh ale neuznává řada badatelů
zahraničních, kteří oponují, že podobné rostliny se nezávisle
na středních Čechách vyskytují i v dalších částech rozsáhlého
holarktického areálu. V botanické literatuře se proto s touto
rostlinou setkáváme jak na druhové, tak také na poddruhové
úrovni.
V případě vzniku tučnice obecné české se spekulovalo, že jde
o populace, které byly v české kotlině izolovány v průběhu
doby ledové – tehdy se tento typ vyselektoval. Po odeznění
posledního glaciálu však do nitra Čech znovu migrovala
i „základní“ tučnice obecná, v Polabí se oba odlišné typy
setkaly a příležitostně si začaly znovu vyměňovat genetickou
informaci. Takové rostliny s přechodnými znaky byly zjištěny
na polabských černavách a popsány jako tučnice Dostálova
(Pinguicula ×dostalii).
Slatinná stanoviště v Polabí v průběhu 20. století začala
houfně mizet, až zde zbylo jen pouhých pár lokalit: od roku
1933 chráněné černavy u Mělnické Vrutice a Lysé nad Labem.
Tehdejší představy o rezervaci jako o území, kde se nemá
zasahovat, a současně povolení některých aktivit v nejbližším
okolí chráněných území, měly pro květenu těchto rezervací
fatální důsledky. Zejména na Hrabanovské černavě u Lysé nad
Labem to vedlo k podstatnému narušení květeny – v důsledku
čerpání pitné vody poklesla hladina vody podzemní a na
lokalitě se rozběhla sukcese, které se navíc nebránilo žádným
managementem, který mohl nepříznivé důsledky zmírňovat.
To vedlo k proměně vegetačních poměrů na lokalitě a
v důsledku k ústupu citlivých druhů. Mimo jiné zde vyhynula
i tučnice obecná česká. Na černavě u Mělnické Vrutice byla
situace o málo lepší, ale nevelká rozloha rezervace nedokázala
ochránit tučnice před ústupem. Dodnes tam přežívá jen
nevelká kolonie, tvořená zřejmě jen rostlinami hybridního
původu, tedy kříženci mezi tučnicí obecnou českou a tučnicí
obecnou.
←
←
• Endemická tučnice obecná česká (Pinguicula
vulgaris subsp. bohemica) i s detaily květů a listové růžice
←
←
←
Jediné území, kde se historicky vyskytovaly pouze rostliny
tučnice obecné české, bylo okolí Doks. Avšak i zde byly
slatiny, které se rozkládaly mezi Starými Splavy a Jestřebím,
poškozeny napřímením a zahloubením potoka, postupným
odvodňováním, intenzivním obhospodařováním, ale naopak
také zarůstáním opuštěných, dále neobhospodařovaných
ploch. Ještě v sedmdesátých letech 20. století byla známa
dosti početná populace tohoto druhu mezi Starými Splavy a
Konvalinkovým vrškem, kde jsou dnes rozsáhlé dosti zapojené
vrbové křoviny s porosty vysokých ostřic, v nichž místo pro
tučnice již není.
Pro srovnání dvakrát i tučnice Dostálova (Pinguicula ×dostalii)
Tučnice na Dokesku ale na několika místech přece jen
přežily. Určitá šance se jim nabídla na místě, kde se až do
80. let minulého století těžila slatinná zemina. Ve vytěžených
jamách se začaly spontánně šířit některé výjimečné druhy
raných sukcesních stádií slatin, mezi nimi i tučnice obecná
česká. Postupná sukcese je však znovu vytlačuje, a tak
institucionální ochrana přírody zde stojí před problémem
periodicky opakovat často drastické mechanické zásahy do
vegetace, které vedou k opětovnému startování sukcesních
dějů. Zdá se, že tučnici takový režim celkem vyhovuje.
Na ošetřovaných plochách jí dokonce spontánně přibývá;
zřejmě se dokáže na upraveném terénu sama šířit, klíčí
zde a semenáčky odrůstají. Vše ale záleží na dalším vývoji
a možnostech do tohoto ekosystému ve vhodnou chvíli
zasahovat. A samozřejmě také na možnostech finančních.
←
Lokalita s výskytem tučnice obecné české (Pinguicula vulgaris subsp. bohemica)
Kde rostou naše endemity
N
aše subendemity
Některé rostlinné druhy mají sice centrum svého areálu
na území České republiky, ale několika lokalitami přesahují
i nedaleko za hranice. Podívejme se blíže na pár příkladů.
Snad nejznámějším z nich je hořeček mnohotvarý (Gentianella
praecox). Rostl téměř v celé České kotlině (s výjimkou
severozápadu) a na západní a střední Moravě. Na několika
místech přesahoval do příhraničí v Dolních a Horních
Rakousích, v Bavorsku, ale i v Polsku. Hořečky jsou často
přísně dvouleté a obvykle vytvářejí jarní a podzimní typy,
které se dosti odlišují vzhledem. Pozoruhodné přitom je, že
jarní – a stejně tak podzimní – typy různých druhů hořečků
se na první pohled sobě podobají více, než rostliny různých
fenofází téhož druhu.
←
←
Hořeček mnohotvarý byl tedy znám ve dvou poddruzích:
jarní typ, tedy hořeček mnohotvarý pravý (Gentianella
praecox subsp. praecox), popsaný z Dolních Rakous, již před
mnoha desetiletími vyhynul. Přežívá tedy už jen podzimní
typ, hořeček mnohotvarý český (G. praecox subsp. bohemica).
Během posledních 200 let byl zaznamenán asi na 600
lokalitách, z nichž kolem 90 % leželo na našem území. Dnes
je jeho situace skutečně kritická – v Rakousku i Německu je
znám z méně než 10 lokalit, v Polsku přežívá nanejvýš na dvou.
Těžiště výskytu tedy leží u nás. Od devadesátých let 20. století
je tento hořeček intenzivně zkoumán a monitorován – kolem
roku 2000 byl nalezen ještě asi na 65 místech, dostal se mezi
druhy chráněné, a dokonce zajištěné evropskou legislativou.
Přesto na více místech katastroficky ustoupil.
Oměj šalamounek (Aconitum plicatum) je druhem
našich pohraničních hor
Borovice blatka (Pinus uncinata subsp. uliginosa)
přesahuje naše hranice jen asi o dvě desítky kilometrů
Mnohem optimističtější pohled skýtá jiný náš subendemit,
oměj šalamounek (Aconitum plicatum). Ten najdeme jen
ve vyšších pohraničních horách od Šumavy až do Hrubého
Jeseníku, dříve rostl také ve vnitrozemí ve Žďárských vrších.
Stejně jako hořeček mnohotvarý český přesahuje do
sousedních států, do Německa, Polska a velmi vzácně i do
Rakouska. Provází horská prameniště a vysokobylinnou
vegetaci na březích horských potoků a říček, občas je
splavován i do podhůří. Jeho populace jsou dosud početné a
silné a zdá se, že nad ním nevisí žádné akutní nebezpečí.
až z lesostepního okraje Sibiře. Jádro areálu skutečných
panonských endemitů leží především v Maďarsku. Mezi
nejvýznamnější panonské endemity u nás patří pcháč
žlutoostenný (Cirsium brachycephalum). Najdeme jej jen na
nejjižnější Moravě, na Břeclavsku. Provází především těžké,
zasolené nebo slatinné půdy, nejčastěji roste na mokřadech.
Vyžaduje určité narušování vegetačního krytu – ke klíčení
nezbytně potřebuje plošky holé půdy – nestačí jen rezervaci
pro něj vytvořit, ale také ji vhodným způsobem udržovat.
Podobně jako u hořečku i u tohoto druhu velikost populace
často kolísá. Pcháč žlutoostenný ještě donedávna nepožíval
u nás žádnou ochranu, ale byl zařazen na seznam druhů
chráněných soustavou Natura 2000. To iniciovalo jeho zapsání
mezi naše chráněné druhy, navíc se pro něj zřizuje i zvláště
chráněné území.
Třetím subendemitem je borovice blatka (Pinus uncinata
subsp. uliginosa). Kolem blatky je poněkud nepřehledná
systematická situace. Donedávna se považovala za dřevinu
rozšířenou v širší střední Evropě, teprve nedávno se zjistilo,
že „pravá“ blatka překračuje naše hranice do Rakouska,
Německa a Polska maximálně o 20 km. U nás ji najdeme
na několika místech na Třeboňsku, na Šumavě, v Českém a
Slavkovském lese, na Chebsku, na více místech v Krušných
horách, dále v okolí Velkého Dářka ve Žďárských vrších
a v Hrubém Jeseníku; v Orlických horách roste jen na polské
straně pohoří. Celkový počet nalezišť blatky sotva přesahuje
číslo 30. Na některých lokalitách tvoří křížence s borovicí
lesní (Pinus sylvestris), anebo s blízce příbuznou borovicí
klečí (Pinus mugo).
Jako subendemity bychom mohli na našem území označit
rovněž vyznívající endemity Panonské nížiny. Není jich
mnoho: z Panonie k nám pronikají spíše druhy s větším
areálem, řada z nich k nám dosahuje z daleka od východu,
Pelyněk Pančićův (Artemisia pancicii) velmi často
najdeme jen v listech, naše populace kvetou spíše výjimečně
←
Centrum areálu pcháče žlutoostenného (Cirsium
brachycephalum) leží v Panonské nížině, k nám zasahuje
na nejjižnější Moravu
←
←
←
Hořeček Gentianella praecox subsp. bohemica je zřejmě
nejohroženějším subendemitem naší květeny
Velmi pozoruhodným panonským endemitem – a současně
také naším subendemitem – je pelyněk Pančićův (Artemisia
pancicii). Asi 12 jeho lokalit leží v Rakousku (v okolí Vídně
a v Burgenlandu), jediná pak na severu Srbska u města
Subotica. Na jižní Moravě se nachází celkem pět populací.
Pelyněk Pančićův náleží do skupiny druhů s centrem výskytu
ve Střední Asii. Roste v krátostébelné stepní vegetaci. Je
vytrvalý a kvete ve velmi pozdním létě, anebo spíše až na
podzim. V našich klimatických podmínkách v některých
letech vůbec nevykvétá, klíčivá semena dozrávají jen zcela
výjimečně. Dokáže však dlouhodobě přežívat ve sterilním
stavu. Celková plocha porostů tohoto druhu u nás dosahuje
asi 25 m2.
Kde rostou naše endemity
K
arpatské endemity
Karpatský oblouk se táhne od východní Moravy až do
Rumunska, zasahuje i do Polska, na Slovensko a Ukrajinu.
Na tomto území se vyskytuje značný počet endemitů,
v procentuálním zastoupení jen o málo nižší než v Alpách.
Avšak zastoupení endemitů v Karpatech není rovnoměrné.
←
Jedním z nejstarobylejších endemitů Západních Karpat je
lýkovec slovenský (Daphne arbuscula), nejbližší příbuzné má
v jihovýchodních Alpách
Daleko nejvíce endemitů najdeme v Jižních Karpatech. Je
to dáno tím, že byly nejvíce vzdáleny od čela pevninského
ledovce, a měly nejvíce možností pro existenci starých,
třetihorních prvků, které zde měly příležitost přežít, aniž by
se musely stěhovat. Jižní Karpaty byly současně i útočištěm
řady druhů, které se po oteplení rozšířily směrem na sever,
až do Východních Karpat. Endemity Západních Karpat
dopadly v důsledku dob ledových nejhůře – protože čelo
kontinentálního ledovce dosáhlo nedaleko jejich severního
úpatí, bylo jím jejich klima velmi ovlivněno.
K nejvýznamnějším, zřejmě velmi starým západokarpatským
endemitům patří lýkovec slovenský (Daphne arbuscula),
stračka tatranská (Delphinium oxysepalum), hvozdík lesklý
(Dianthus nitidus) a lomikámen Wahlenbergův (Saxifraga
wahlenbergii).
←
Hvozdík Dianthus spiculifolius je endemit Východních
a Jižních Karpat
←
Druhým druhem s podobným areálem je kozlík celolistý
(Valeriana simplicifolia), typický pro prameniště v Beskydech
a nejdále na západ zasahující na severovýchod Bílých Karpat;
i on byl nalezen i na úpatí hor v Podbeskydské pahorkatině.
Třetím karpatským endemitem ve flóře ČR je ladoňka
karpatská (Scilla kladnii), která roste v údolí Bečvy a byla
splavena až do rezervace Žebračka nedaleko Přerova.
Čtvrtým významným karpatským horským endemitem,
který se vyskytuje i u nás, je oměj tuhý moravský (Aconitum
firmum subsp. moravicum). Jiné rostliny vyžadují ještě další
taxonomické studium – to se týká třeba některých chrp
(Centaurea montana subsp. mollis, Centaurea erdneri).
Rozchodník zubatý (Hylotelephium argutum) prý kdysi
rostl i na Lysé hoře v Beskydech
←
Kromě endemických druhů alpinského bezlesí se v Karpatech
objevují i endemity vázané na nižší vegetační stupně. Mají
většinou areály poněkud větší, některé mohou zabírat celý
karpatský oblouk, pak často zasahují až do podhůří. Z této
skupiny zasahuje několik druhů až do karpatských pohoří na
východní Moravu. Mezi takové druhy patří kyčelnice žláznatá
(Dentaria glandulosa), která je vázaná na karpatské bučiny,
ale kterou najdeme splavenou ještě v lužních lesích v Poodří,
Pobečví a dokonce v Pomoraví u Olomouce.
Ladoňka karpatská (Scilla kladnii) je okrasou našich
karpatských lesů
Zvonek kopinatý (Campanula serrata) je endemitem
Západních a Východních Karpat
←
←
Stračka tatranská (Delphinium oxysepalum) roste
ve Vysokých, Západných, Belianských a Nízkých Tatrách, dále
v Malé Fatře, na Choči a ve Slovenském ráji
Centra endemismu v Karpatech leží v těch částech, které
dosahují nad horní hranici lesa. Čím je bezlesí větší, tím více
endemitů v něm najdeme. Karpatský oblouk vykazuje ještě
jednu pozoruhodnost – v Karpatech jsou bezlesé ostrovy
soustředěny do tří větších horských oblastí, do Karpat
Západních, Východních a Jižních. V Západních Karpatech
bezlesí leží na Slovensku a v Polsku; ačkoli Západní Karpaty
zasahují až do ČR, žádné pohoří horní hranice lesa u nás
nedosahuje. Východní Karpaty se rozkládají na území
Slovenska, Polska, Ukrajiny a Rumunska, ale ve slovenské
části jsou horské louky, zvané poloniny, výsledkem nepříliš
dávné činnosti člověka, a tedy poměrně nedávného data.
Horní hranice lesa je ve Východních Karpatech dosaženo
s určitostí na Ukrajině a v Rumunsku, v Polsku to byly zřejmě
jen nepatrné ostrůvky v tamních nejvyšších polohách. Jižní
Karpaty leží celé v Rumunsku.
Další karpatské endemity najdeme až za hranicemi Slovenska.
Je to například rozchodník zubatý (Hylotelephium argutum),
zvonek kopinatý (Campanula serrata), kostřava tatranská
(Festuca tatrae) nebo lipnice žulová (Poa granitica), krásný
koniklec slovenský (Pulsatilla slavica) nebo méně nápadný
lžičník tatranský (Cochlearia tatrae). Asi největší počet
zdejších endemitů najdeme v čeledi růžovitých, kam patří
kromě některých druhů jeřábů (Sorbus) zejména několik
desítek západokarpatských endemitů z rodu kontryhel
(Alchemilla).
←
Lžičník tatranský (Cochlearia tatrae) se objevuje
jen na slovenské i polské straně Tater
←
Lomikámen tatranský (Saxifraga wahlenbergii) roste
v Malé Fatře, Chočských vrších, Tatrách (na slovenské i polské
straně) a na Muránské planině
Kde rostou naše endemity
V
ýzkum endemitů
Fascinující svět endemitů, organismů obývajících jen
nevelká území, byl od počátku předmětem badatelského
zájmu. Vysvětlování endemismu a inspirace endemismem
přispěly k formulování základních biologických teorií. Vždyť
samotného Darwina k vyslovení teorie evoluční inspirovala
návštěva Galapág a jejich endemické pěnkavy. Endemičtí
ptáci na tichomořských ostrovech stojí na pozadí ostrovní
teorie, která se dotýká vzniku a vymírání organismů.
Biodiversity Hotspots jsou regiony s mimořádnou druhovou diverzitou, logicky lze v těchto oblastech očekávat
i vysoké zastoupení endemitů
←
Endemitům je věnována velká pozornost i v současnosti.
Studují se mechanismy jejich vzniku a izolace, značný
ochranářský význam má i studium příčin, proč je jejich areál
tak malý a jejich populace jen nepočetné. Badatelé zapojují
do této hry i studium genomu pomocí průtokové cytometrie,
cestou sekvenování chromosomů i pomocí experimentů
s metapopulacemi. Na Zemi byly vymezeny tzv. hotspots,
místa s vysokou koncentrací endemitů, která mají zásadní
význam pro ochranu světového genofondu. Díky tomu máme
dnes o mnoha endemitech velmi podrobné informace, jejich
populace jsou náležitě prozkoumány a je objasněna rovněž
jejich dynamika.
Čím více máme o endemitech vědomostí, tím úspěšněji je
umíme prakticky chránit. Víme, co si k nim dovolit můžeme
a co již nikoli, víme, jak zabezpečit jejich pasivní ochranu,
ale často i to, jak se zachovat v případě, že přírodní populace
endemitů havarují. K tomu slouží výsledky terénních a
experimentálních výzkumů, které jsou zaměřeny na dynamiku
populací, na způsoby rozmnožování, nároky na přežívání
semenáčků apod.
Endemity, které se dostaly na seznam druhů chráněných
evropskými právními normami, je potřebné pravidelně
monitorovat, takže k dispozici dnes máme přesné informace
o velikosti jejich populací a jejich změnách. To se u nás týká
např. hvozdíku moravského (Dianthus moravicus) nebo
kuřičky hadcové (Minuartia smejkalii).
Často právě endemity se staly objektem záchranných
kultivací. Mnohé z nich mají dnes k dispozici jakési záložní
populace v umělých podmínkách, které se udržují pro
případ, kdy by populace přírodní byla postižena nějakým
nenadálým problémem. Tato strategie se ve světě osvědčila
ve více případech druhů, které na svých původních lokalitách
vyhynuly a v současnosti přežívají pouze v kultuře.
K dosti složitým skupinám rostlin patří pampelišky
(Taraxacum) a ostružiníky (Rubus), právě mezi nimi můžeme
najít také druhy s velmi malými areály
←
←
Výzkum rostlin přivádí někdy botaniky i na místa dosti
nehostinná, občas třeba do pouště, jindy do mokřiny
←
Současné úsilí o poznání endemických rostlin a jejich účinnou
ochranu vede k tomu, že endemitů u nás v posledních
desítiletích neubylo, spíše naopak. Cílený výzkum přispěl totiž
k tomu, že byly rozlišeny endemity nové, dosud přehlížené.
Na konci 20. a na počátku století 21. jsou to především
endemické jeřáby, jichž bylo v tomto období z našeho území
popsáno celkem jedenáct.
←
Systematický výzkum omějů – na snímku je oměj tuhý
moravský (Aconitum firmum subsp. moravicum) – není
rovněž dosud uzavřen
←
Jeřáb opominutý (Sorbus omissa) byl popsán teprve
v roce 2012, vyskytuje se u středočeských Roztok
a Libčic nad Vltavou
←
Dodnes existují na planetě velká území, kde zdaleka není
ukončen ani primární floristický průzkum – týká se to třeba
i stolových hor v jihoamerické Guyanské vysočině (v popředí
snímku zdejší endemický druh Stegolepis guianensis)
Kde rostou naše endemity
O
chrana endemitů
Endemity představují památné organismy, svědky evolučních
změn i vývoje vegetace. Každý vypovídá samostatný příběh
dávné historie, každý představuje svérázný příklad adaptace
k lokálním podmínkám. Všechny vznikly působením celé
řady faktorů bez přispění člověka – a člověk nemá morální
právo je svými aktivitami zničit. Proto je jejich ochraně
věnována maximální pozornost – už jen pro to, že každý
stát si za „své“ endemity zodpovídá sám; tuto zodpovědnost
většinou nemůže přenést na někoho jiného.
Ze speciálních podmínek vzniku a existence endemitů vyplývá
významná skutečnost – žádná z našich endemických rostlin
nepatří mezi rostliny hojné. Mnohé přežívají jen v populacích
s velmi malým počtem jedinců, v extrémních případech jsou
to jen desítky (endemické jeřáby). Početnějšími populacemi
se vyznačuje snad jen zvonek krkonošský (Campanula
bohemica). Na druhé straně jsou většinou soustředěny
na místa, která lze poměrně dobře chránit; většina z nich
vyžaduje pouze pasivní ochranu, a tedy nevyžadují speciální
management.
Ochranu endemitům zajišťují chráněná území a národní parky – právě zde v Krkonoších jich roste výraznější počet
←
Některé z našich endemitů patřily mezi „vlajkové lodě“ naší
druhové ochrany od samého počátku, a to již od doby, kdy
se o jejich endemickém charakteru ani nevědělo. Vzorovým
příkladem je jistě hvozdík písečný český (Dianthus arenarius
subsp. bohemicus), jehož lokalita na Podřipsku je územně
chráněna již od roku 1934, a on sám požívá druhovou ochranu
od roku 1958. Na druhé straně řada našich endemitů byla
rozeznána teprve nedávno, ani dnes nejsou všechny naše
endemické rostliny úředně chráněny.
Druhová ochrana významně naše endemity zaštítila teprve
při změně úřední vyhlášky v roce 1992. Tato vyhláška vychází
z principu aktuálního ohrožení a nezahrnuje jen nápadné,
atraktivní druhy. Tak se dostaly mezi druhy chráněné též
některé rostliny drobné a zcela nenápadné, jako třeba lipnice
jesenická (Poa riphaea).
←
Ochraně endemitů se
samozřejmě věnují všechny
vyspělé země světa; náš snímek
zachycuje vzácnou chvíli
před bouři nad americkým
národním parkem Grand
Canyon v Arizoně – i zde
najdeme endemitů několik,
patří k nim třeba kozinec
Astragalus cremnophylax
Některé z našich endemitů se podařilo „protlačit“ i do ochrany
na evropské úrovni – spolu se vstupem České republiky do
„Evropy“ vstoupilo i devět našich endemických druhů, na
které se dnes vztahuje i legislativa Evropské unie. Jsou to oměj
tuhý moravský (Aconitum firmum subsp. moravicum), zvonek
český (Campanula bohemica), zvonek jesenický (Campanula
gelida), rožec kuřičkolistý (Cerastium alsinifolium), hvozdík
písečný český (Dianthus arenarius subsp. bohemicus), hvozdík
moravský (Dianthus moravicus), svízel sudetský (Galium
sudeticum), kuřička hadcová (Minuartia smejkalii) a lipnice
jesenická (Poa riphaea).
Nový Zéland se stará o ochranu přírody velmi příkladně, toto souostroví je svými endemity
proslulé – snímek nám představuje národní park Fiordland na Jižním ostrově
←
←
Tichomořské Havajské ostrovy patří k floristicky nejbohatším oblastem světa, národní park
Volcano je domovem řady endemických druhů
Kde rostou naše endemity
E
ndemity a botanické zahrady
Pokud se podaří v botanické zahradě napěstovat dostatek
jedinců, je možné přistoupit k posílení nepočetných populací
příslušných druhů v přírodním prostředí. Lze ovšem uvažovat
i o značném riziku při takovém posilování původních
populací. V cizorodém prostředí totiž hrozí, že pěstované
rostliny budou napadeny nějakou chorobou (např. virózami,
plísněmi, padlím apod.); tato choroba se může přenést
z přesázených rostlin na přírodní jedince. Proto se veškeré
manipulace s ohroženými vzácnostmi, mezi které endemity
často patří, musí provádět velmi uvážlivě.
Starost o endemity proklamuje mnoho botanických zahrad.
Botanic Gardens Conservation International, mezinárodní
organizace botanických zahrad, přijala v roce 2001 dokument
Global Strategy for Plant Conservation, jehož součástí je akční
plán zachovat v ex situ kolekcích 60 % domácích ohrožených
druhů.
Z odborného hlediska je to ideální řešení – při kultivaci
endemitů se často – a to i triviální metodou pokus-omyl
– prozkoumají jejich nároky na stanoviště, zvláštnosti
v rozmnožování a další pěstitelské finesy. Tyto aktivity ale
mají mnohá úskalí.
Mezi mimořádné úspěšné botanické zahrady patří skvěle
vedená sbírka autochtonní kanárské flóry v botanické zahradě
v Tafiře na ostrově Gran Canaria (Jardín Botánico Canario
Viera y Clavijo). Jiným příkladem je největší jihoafrická
botanická zahrada u Kapského Města – Kirstenbosch National
Botanical Garden. Obě tyto zahrady patří k významným
vědeckým pracovištím, obě mají to štěstí, že pečují o řadu
endemitů, které jsou velmi atraktivní pro návštěvníky. Mají
společné také to, že pěstují a množí i druhy, které již v přírodě
vyhynuly.
Jedním z nich je právě možný neúspěch. Některé druhy
jednoduše vzdorují kultivačnímu úsilí, to platí především
o těch rostlinách, které jsou vázány na soužití s houbami
(mykorhiza). Jiné vyžadují speciální chod klimatu, který se
i v botanické zahradě nepříliš vzdálené od přírodních lokalit
těžko napodobuje. U jiných druhů se o důvodech pěstitelských
obtíží nic neví. Poslední jedinec keře Nesiota elliptica,
endemitu ostrova Svaté Heleny, v přírodě uhynul v roce 1994;
v kultuře byl v té době jediný keřík, který definitivně odumřel
v roce 2003, jeho namnožení se do té doby nepovedlo, za
neúspěchem snad stála plísňová infekce.
Také Unie botanických zahrad České republiky projevila
zájem účastnit se programů ex situ záchovy genofondu
domácích druhů rostlin. Bohužel zakládání ex situ kolekcí má
jen minimální podporu ze strany státu. Přesto se s domácími
ohroženými druhy rostlin a výjimečně i s endemity České
republiky v našich botanických zahradách setkáme.
Řadu makaronéských endemitů pěstuje botanická zahrada
v madeirském Funchalu
←
V zahradní kultuře byl před vyhubením zachráněn například
také Rhododendron kanehirae, jehož poslední populace
v přírodě byla v roce 1984 zničena při stavbě přehrady
v Feitsui na Tchaj-wanu. Protože se ale několik století pěstuje
v čínských zahradách, druh přežil ve značném počtu jedinců
dodnes. Lysimachia minoricensis byla známá pouze z jedné
lokality na ostrově Menorca. Nebyla zde nalezena od roku
1950. Naštěstí ze semen byla v roce 1926 vypěstována poměrně
velká populace v barcelonské botanické zahradě.
Botanická zahrada ve Victorii, hlavním městě Seychel
←
Druhým, a nikoli nepodstatným důvodem je, že mnoho
endemitů se nemůže pyšnit atraktivitou vzhledu; pro běžného
návštěvníka je endemická lipnice nebo kostřava tráva jako
každá jiná. Příkladem druhu, který v nedávné době málem
„doplatil“ na neatraktivní vzhled, je sveřep ardenský (Bromus
bromoideus) – endemit malého území v Belgii byl v přírodě
naposledy pozorován v roce 1935, posléze se pěstoval
v několika botanických zahradách, ale když bylo zrušeno
v univerzitní botanické zahradě v Liège vědecké pracoviště,
najednou se zjistilo, že tento druh již nikdo další nepěstuje
(o šťastný konec tohoto příběhu se zasloužily zbytky osiva
v genetické bance, jakož i u jednoho soukromého pěstitele).
Příkladem malé botanické zahrady, která se v současné
době rovněž může pochlubit aktivní péčí o místní endemity,
je botanická zahrada ve Victorii, hlavním městě Seychel.
V jejím školkařském zázemí se množí nejvzácnější seychelské
dřeviny, velkým úspěchem jsou např. desítky vypěstovaných
rostlinek stromu Vateriopsis seychellarum, jehož přirozená
populace poklesla na pouhých 35 jedinců.
Tradiční expozice domácí flóry jsou v Botanické zahradě
Univerzity Karlovy v Praze Na Slupi a v Botanické zahradě PřF
Masarykovy univerzity v Brně, nově vzniká kolekce domácích
druhů také v Plzni a v Botanické zahradě hlavního města
Prahy. Populaci tučnice obecné české monitoruje liberecká
botanická zahrada. Sbírka domácích dřevin (též endemitů) je
i v arboretu ve Křtinách. Akademie věd se zabývala studiem
jeřábů v sedmdesátých a osmdesátých letech a z té doby
pocházejí výsadby v Průhonickém parku na Zítovce. Nyní
se jeřáby zabývá Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu
a okrasné zahradnictví v Průhonicích a sbírka je připravena
pro výsadbu nové expozice v Dendrologické zahradě.
Asi nejvýznamnějším zařízením u nás, které se zabývá
pěstováním místních endemitů, je genofondová zahrada při
Správě Krkonošského národního parku ve Vrchlabí. Zde se
kultivuje mnoho krkonošských vzácností, je zde zastoupena
i většina endemitů. Zdejší zařízení si už připsalo řadu úspěchů
– byl zde například namnožen endemický jeřáb sudetský
a několika desítkami mladých jedinců byly posíleny přirozené
populace; z nich část se úspěšně ujala.
←
Velmi vzácný endemický druh Kanárských ostrovů
Dracaena tamaranae v tafirské botanické zahradě
←
Významná jihoafrická botanická zahrada Kirstenbosch
National Botanical Garden – kolekce endemických cykasů
Některé endemity Makaronésie nebo jihoamerických And
najdeme rovněž v botanické zahradě v Teplicích
←
←
Druh Aeonium mascaense se vyskytoval extrémně vzácně
na ostrově Tenerife, dnes již v přírodě vyhynul, pěstuje se jen
v kultuře
Kde rostou naše endemity
Download

K d e r o s t o u n a š e e n d e m i t y