II.České církevní dějiny – 10. stol. - sv. Václav
Počátky českého státu:
Český stát vyrostl z drobných slovanských kníţectví, díky koncentračnímu úsilí kmene
Čechů, usazeného ve středu Čech a ovládaného přemyslovskou dynastií. Sjednocování bylo
prováděno zcela bezohledně v duchu doby, ale mělo úspěch. Po přemoţení Lučanů
Přemyslovci rozšířili svou moc i na jiné kmeny českých Slovanů na západě a severozápadě
Čech, sňatek Bořivoje s Ludmilou k nim připoutal srbský kmen Pšovanů.Velké oblasti
severovýchodních a asi i Jiţních Čech zůstávaly na Přemyslovcích nezávislé. Do těchto
poměrů zasáhl Svatopluk, který připojil ke svému panství i celé Čechy. V době, kdy Čechy
náleţely k Moravě /882-894/ se dal Svatoplukově dvoře Bořivoj pokřtít.
Bořivoj přivedl s sebou z Moravy slovanské misionáře v čele s knězem Kaichem, který asi
pokřtil kněţnu Ludmilu. Sídlem Kaichovy misie se stal Levý Hradec, také proto, ţe Bořivoj
se obával pohanské reakce. Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci byl první křesťanský chrám
na české půdě.
Bořivojův pokus uvést křesťanství do Čech se setkal s odporem, který skončil vypuzením
Bořivoje ze země. /vzpoura Strojmírova/. Bořivoj se uchýlil ke Svatoplukovi na Moravu, kde
se mu dostalo dalšího utvrzení v křesťanské víře. Po nějakém čase se povstání utišilo a
Bořivoj se vrátil do svého panství a usilovně pokračoval v pokřesťaňování země. Svědčí o
tom nový Bořivojův kostel zbudovaný v Praze a zasvěcený P. Marii. Jím začala výstavba
praţského hradiska. Chrám byl brzy pobořen, ale Spytihněv I. jej obnovil a dal se zde
pohřbít. Na všech Bořivojových zboţných zaloţeních se jistě podílela jeho manţelka
Ludmila. Její historická úloha začala zvláště, aţ se ujala výchovy vnuka Václava.
R. 885 po smrti sv. Metoděje došlo ke krutému pronásledování jeho ţáků na Moravě. Většina
z nich se uchýlila do Bulharska, ale menší část odešla do Čech. Příliv slovanských kněţí měl
pak pro rozšíření a upevnění slovanské liturgie v Čechách nemalý význam.
Spytihněv I. a podřízení Čech Řeznu:
Nedlouho po smrti Bořivojově /+ asi 891/ došlo za jeho syna a nástupce Spytihněva r. 895
k významné /spíše osudné - šlo o odtrţení Čech od Velké Moravy i vytrţení z jurisdikce
moravských biskupů/ události pro dějiny křesťanství u nás : Spytihněv a spolu s ním všechna
česká kníţata se podřídila v Řezně králi Arnulfovi a slíbili mu vazalskou věrnost a poslušnost.
To bylo spojeno i s odtrţením od moravské arcidiecéze a církevním podřízením se řezenské
diecézi. Máme ovšem bezpečné zprávy z 1. pol. 10. stol. o tom, ţe slovanská bohosluţba
v Čechách trvala dál. Literární památky vzniklé v té době v Čechách /První staroslověnská
legenda o sv. Václavu, Ţivot sv. Ludmily a liturgické zpěvy o sv. Václavu svědčí, ţe zde bylo
slovanské kněţstvo i věřící lid, pro který staroslověnská literatura byla psána. Úcta
k řezenskému patronu sv. Emmeramu v legendě dokazuje, ţe mezi slovanským kněţstvem a
Řeznem nebylo nepřátelství. Můţeme předpokládat, ţe i Spytihněv oceňoval dobrodiní
moravského duchovního odkazu a ochraňoval jej. Jestliţe totiţ sv. Ludmila vzbudila lásku ke
slovanské liturgii u svých vnuků, jistě k tomu vychovávala i své syny. Tedy jistě ani bavorští
biskupové nenaléhali na vymýcení slovanské bohosluţby. A tak obě formy západního
křesťanství, latinská i slovanská ţily svorně vedle sebe po celé desáté století.
Svatá Ludmila:
Kníže Vratislav: Po Spytihněvovi /zemřel r.915 40 letý/ stanul v čele kníţecí druţiny jeho
mladší bratr Vratislav. Staré prameny na něj vzpomínají jako na zakladatele kostela sv. Jiří na
praţském hradisku a v uherských kronikách je líčen jako mocný vládce a vítěz na d Maďary.
Jeho manţelka Drahomíra pocházela z kmene Stodoranů. Ti tvořili důleţitou větev kmene
Luticů, kteří prosluli houţevnatým odporem ke křesťanství a vášnivým hájením své svobody.
Drahomíra byla jiţ křesťanka, ale ohnivý duch jejího národa se odráţel v její duši.
Vratislavovi porodila sedm dětí: Václava, Boleslava a Spytihněva, který zemřel v dětství, a
čtyři dcery, z nichţ známe pouze Přibyslavu.
Kněžna Ludmila jako vychovatelka: Václav se narodil kol. r. 907-908 a byl pokřtěn patrně
slovanským knězem, jedním z Metodějových ţáků. Jiný slovanský kněz Pavel, který ţil na
Ludmilině dvoře, byl prvním Václavovým učitelem: „I dala jej bába jeho Ludmila učiti
knihám slovanským, a on následuje učitele, naučil se rozumu všemu vbrzce“.Budoucímu
kníţeti se však mělo dostat hlubšího vzdělání. Uţ tehdy stávala v Čechách jakási vyšší škola
na Budči při kostele sv. Petra. Učitel této školy, který má jiţ v nejstarší latinské legendě
výmluvné české jméno „Učen“, byl asi také domácího původu.Václavovi se tedy dostalo
vzdělání, jakým se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani soudobí němečtí
králové. /Ota I. se naučil aţ v pozdním věku číst/. Ještě důleţitější však bylo, ţe příklad
zboţné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého kníţete, aby pochopil a pronikl
podstatu a hodnotu Kristova náboţenství. Toto náboţenství, které mělo jako jinde i v českém
národě způsobit hluboký převrat mravní i myšlenkový a poloţit tak základ skvělé křesťanské
kultury, přišlo do Čech uţ několik desetiletí před Václavem, ale teprve o něm víme, ţe přilnul
k vznešenému křesťanskému ideálu s veškerou silou svého nevšedního ducha a veškerou
vroucností svého mladého srdce a snaţil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a
opravdově do ţivota. Tím však, jak říká významný historik, „mladý horlivec vystoupil
povahou i snahou z řádu svého, stal se zcela nepodobným knížeti a dědici trůnu, jak jej znala
a chtěla míti doba, dechem nové myšlenky ještě sotva dotčená“.
Konflikt s Drahomírou a umučení sv.Ludmily: Celá hloubka rozporu mezi ideálem, ke
kterému přilnul chlapec a světovým názorem jeho okolí začala být zřejmé teprve po několika
letech, kdyţ kníţe Vratislav předčasně zemřel /r. 921/ a kdyţ jeho vdova Drahomíra se
snaţila vtisknout poněkud jinou podobu dosavadnímu reţimu a zejména výchově
prvorozeného syna. Ti, kteří u praţského dvora přáli dosavadnímu vývoji, tušili, ţe od
Drahomíry hrozí nebezpečí. Proto ponechali sice správu země do Václavovy plnoletosti
Drahomíře, ale Václava, tehdy 13letého, kdyţ jej formálně povýšili na kníţete, svěřili spolu
s mladším bratrem Boleslavem na další vychování Ludmile. Je pochopitelné, ţe se tím
Drahomíra cítila uraţena jako matka i jako kněţna. Různí našeptávači její roztrpčenost a hněv
ještě více rozdmýchávali a radili, aby napravila silou, co pokládala za křivdu. „Proč mi má být
ona jako paní? Zahubím ji, a dostanu v svou moc všechno její bohatství a budu panovati
svobodně“. Nadarmo se Ludmila, kdyţ viděla hněv mladé kněţny, zřekla poručnictví nad
vnuky a uchýlila se svými kněţími na tetínské hradisko. Zloba snachy ji pronásledovala aţ
tam. V noci před 15. nebo 16. září r. 921 dva Drahomířini druţiníci, Tunna a Gommon vnikli
na Tetín Ludmilu zardousili jejím vlastním závojem, ačkoli si sama přála prolít krev po
způsobu starokřesťanských mučedníků.
Důvodem zločinu Drahomíry byla jistě její ţárlivost a s ní i chtivost kněţny i jejích rádců po
Ludmilině statku. Nejhlubší důvod tragedie však je rozpor mezi křesťanstvím činu a
křesťanstvím slova, který obě strany rozděloval. Kristián charakterizuje Ludmilu jako ţeny
všelikých plodů dobrotivosti plnou, v almuţnách štědrou, v bdění neúnavnou, v modlitbě
náboţnou, v lásce dokonalou v úsluţnosti k sluhům Boţí přehorlivou, matku sirotků, těšitelku
vdov, navštěvovatelku vězňů....
Úcta sv.Ludmily: Nad místem umučení a prvním hrobem sv. Ludmily vystavěla Drahomíra
kapli sv. Michaela. Podle legend proto, aby zázraky na přímluvu sv. Ludmily byly
připisovány sv. Michalu. Sv. Václav brzy po nastoupení přímé vlády dal přenést ostatky své
babičky do Prahy a uloţit je v Chrámě sv. Jiří, kde jsou dodnes. Tímto přenesením, vedle
biskupova zápisu do martyrologia se stala podle středověkých zvyklostí první českou světicí.
První ţivotopis o ní byl napsán ve slovanském jazyce. Je z pol.10. stol. Její svátek se uvádí
v kalendáriu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1137. Její úcta rostla nepřetrţitě
v době gotické i barokní, aţ do nové doby. Oslavují ji četní čeští vrcholní umělci. Z
hudebních děl vyniká mohutné oratorium Antonína Dvořáka sv.Ludmila.
Svatý Václav:
Nastoupení samostatné vlády: Kdyţ se Václav asi 924 ujal vlády, bylo mu asi 18 let. Po
matce zdědil energii a silnou vůli. Jeho hluboká zboţnost zdvojovala jeho mladé síly a
doplňovala jeho nezkušenost. V nástupnické řeči, kterou mu ţivotopisci vkládají do úst,
Václav oznamuje napřed vladykům svou pevnou vůli, ţe se jednou provţdy rozchází se
stranou, která byla u moci za jeho matky a říká, ţe dobře ví o jejích intrikách a ţe nemá
v úmyslu je dále snášet. Po těch slovech rozvíjí svůj program: „Ať láska k míru vře doma i
venku v zemi. Soudcové ať se střeží podvracováním poškozovat práce jakékoliv prospěšnosti.
Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrňovali. Neustanete-li
od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane
proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží dá jim stíti hlavu!“
Do provádění svého programu se dal Václav s horlivostí a energií která zasluhuje úcty a
překvapuje v jeho věku. Jak lze soudit z ţivotopiscových zpráv, nevraţivost mezi oběma
směry trvala dál. Václav, aby jí učinil přítrţ, sáhl k činu, který dokazuje jeho energii.
Poněvadţ jeho strana označovala Drahomíru za původkyni těchto nepokojů,Václav poručil
své matce, aby odešla do ústraní na Budči nebo v cizině, dokud nebude v zemi učiněn
pořádek.Takovou energii jeho odpůrci jistě nečekali od mladíka, který zdánlivě neměl na
mysli nic jiného neţ modlitbu a dobré skutky. Později, kdyţ se situace zklidnila, povolal
Václav matku zpět. Bývalého panování však byla zbavena aţ do smrti. Ostatně se zdá, ţe
Drahomíra, kdyţ viděla synovu horlivost se zcela smířila s jeho směrem. První legenda
slovanská říká, ţe „ona se radovala z víry svého syna a z dobrodiní, které prokazoval“.
Poměr Čech k říši: V době, kdy se Václav ujal vlády, hrozilo české zemi váţné nebezpečí.
Arnulf, vévoda bavorský vtrhl r. 922 do Čech. Důvod není zcela jasný. Snad si dělal nárok
nad vrchní panství nad Čechami. Jisté je, ţe Arnulfova politika směřovala proti Sasku, proti
Jindřichovi I., který se r. 919 stal německým králem, sjednotitelem německých vévodství a
zakladatelem nové německé říše. Víme, ţe Arnulf sám chtěl být německým králem a měl
dobré styky s Maďary, jejichţ pomoci pouţíval proti Jindřichovi. Snad s těmito událostmi
souvisí odklon Čech od Bavor a příklon kníţete Václava k Jindřichovi a politické orientaci
saské, o čemţ svědčí také převládnutí kultu sv. Víta, saského světce. Poměr Václava k
saskému Jindřichovi byl tedy přátelský. Znakem toho je i darování ostatků sv. Víta /které byly
součástí korunovačního pokladu saských králů/ kníţeti Václavovi pro jeho nový,
monumentálně budovaný kostel. Podle názoru současníků měly totiţ ostatky sv.Víta tajemnou
státotvornou moc a věřilo se, ţe od té doby co se ostatky dostaly do Saska, moc Franků začala
ochabovat a moc Sasů růst, takţe se Sasko ze země poddané stalo zemí svobodnou. Snad tedy
i přemyslovská Praha , obdarovaná světcovými ostatky, měla mít účast na podobném
dobrodiní.
Velmi často se poměr sv. Václava k říši a k Jindřichovi líčí zcela jinak. Byl prý to právě kníţe
Václav, který se uvolil platit říši poplatek 500 hřiven stříbra a 120 volů. Historické zprávy nás
bezpečně poučují, ţe běţí o poplatek velmi starý. /Viz výše/. Kosmas, jenţ o něm mluví při
příleţitosti výpravy Jindřicha III. Proti Čechám r. 1040, vykládá zmateně, jako by jej
ustanovil Pipin, syn Karla Velikého. Není však zcela jisté, zda Pipin mohl do českých dějin
zasáhnout. Zpráva znamená jen tolik, ţe v době Kosmově se hledělo na poplatek jako cosi
dávného, od věků ustanoveného. Poplatná byla i Morava, a to i Morava Svatoplukova.
Poplatek sám neznamenal ještě poddanství. Byl tzv. „Tributum pacis“, poplatek za mír,
úplatek nepokojnému sousedovi, aby dal zemi pokoj, nebo poplatek místo kořisti. Je více neţ
pravděpodobné, ţe poplatnost existovala jiţ za Spytihněva, který se r. 895 podřídil Arnulfovi
a Řeznu. Ţe by se byl Václav jako prvý z českých panovníků zavázal k odvádění poplatku, je
historický omyl. Byly-li Čechy za jeho vlády poplatné, nevíme. Politika Čech byla asi ve
spojeneckém souladu s politikou Jindřichovou vůči Maďarům, kteří tenkrát byli metlou
křesťanské Evropy. Kdyţ tedy říká saský kronikář, ţe „kníţe byl Jindřichovi uţitečným“,
sluší se těmito slovy rozumět v tom smyslu, ţe asi ve stejné míře byl Václavovi uţitečným i
Jindřich. Patrně i na Čechy doby Václavovy se vztahovalo Jindřichovo příměří s Maďary na
devět let, takţe český stát netrpěl jejich barbarskými nájezdy.
Vláda sv. Václava: I kdyţ říše prvních Přemyslovců byla značně rozsáhlá, její vnitřní sloţení
nemělo náleţitou pevnost. Byla to patrně řada drobných kníţectví, v nichţ celkem samostatně
vládli menší pohlaváři pod vrchní správou českých kníţat. Teprve po delších zápasech s
těmito kníţaty, od kterých vţdy hrozili porušení slibu věrnosti a odtrhnou se od
přemyslovského státu, podařilo se nástupcům sv. Václava tyto staré rody vyhubit a správu
jednotlivých krajů svěřit velmoţům ze své druţiny. Moc a nadvládu nad rozlehlými kraji
mohli první Přemyslovci udrţet jen náleţitou přísností. Ani sv. Václav nemohl tvořit výjimku.
Legendy jen mimoděk poodkrývají tuto drsnější tvář mladého kníţete. Jinak ji zpravidla
zakrývají maskou mnišských ideálů a ctností, kterými, jako příklad křesťanského vladaře měl
být naplněn. Píší na jedné straně, ţe kníţe Václav “drsným rouchem žíněným jsa vespod
oblečen a navrchu v šat královský jsa zahalen, skromnou stravou se spokojoval a setrvával i
v noci na modlitbách“, naproti tomu jinde doznávají, ţe kníţe stoloval se svými druţiníky, ţe
„je opatřoval nejlepším oděním a zbraněmi“ a také „jestliže se u někdy stalo jako knížeti, když
mezi takovými zvířaty spolu s nimi hodovala hojněji se napil, druhý den činil pokání“.
Legendy vyprávějí, ţe Václav, proniklý novou křesťanskou morálkou „žaláře pobořil a
všecky šibenice pokácel“ a raději pod nějakou záminkou odcházel ze soudní síně, neţ aby byl
přítomen ortelů smrti, na druhé straně však vyprávějí, ţe Václav ty, „kteří se po krčmách
toulají a víru opouštějí, dával ihned spoutati a krutě zmrskati mnohými ranami“ a hrozil, ţe
jeho hněv „dá sraziti hlavu každému, koho najde v té věci vinným“. O muţné energii mladého
kníţete svědčí jistě výmluvně to, ţe měl dosti odvahy vystoupit i proti matce a změnit spád
české politiky, právě tak jako se nebojácně postavit proti mladšímu bratrovi. Kdyţ jej
Boleslav záludně pozval do Boleslavě, Václav, i kdyţ byl patrně varován, směle a nebojácně,
vědom si své duševní i tělesné převahy, ozbrojuje sebe i druţinu a přijímá pozvání. Také
Kristián dává Václavovi osobně se utkat s kníţetem kouřimským a nabídnout mu souboj
místo boje obou jejich vojsk. Při osudné hostině ve Staré Boleslavi, kdyţ prý spiklenci, majíce
ukryty meče pod šaty, třikrát povstali na znamení, ţe uţ přišla chvíle, Václav „neděsil se
nebezpečí a nejsa nikterak stísněn“ /i kdyţ byl opětovně varován/, svou duševní převahou a
statečností přemohl spiklence, takţe „jakoby něčím přemoženi klesli na sedadla“ a pozbyli
odvahy. Ano, při vlastním útoku Boleslavově Václav srazil útočníka k zemi se slovy:“Co ti to
napadlo bratře?“ a vytrhl mu meč, takţe Boleslav v úzkosti počal prý volat o pomoc.
Všechny tyto skutečnosti nasvědčují, ţe sv. Václav byl skutečně kníţe odváţný a statečný,
„rytíř Kristův“, ale také bohatýr, který se dovedl odváţně postavit kaţdému nebezpečí.
K nejzákladnějším otázkám doby sv. Václava náleţelo vykořenění pohanského smýšlení a
pohanských přeţitků, přeměna staré české společnosti v novou, křesťanskou. Právě v těchto
snahách je třeba spatřovat hlavní zásluhy mladého energického kníţete. Šířením křesťanství
a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se sv. Václav o budoucnost národa
víc než nevím jakými politickými a vojenskými výboji. Nejnárodnější politika jeho doby
byla politika skutečného pokřesťanštění národa. Byla to životní otázka. Jen křesťanství
mohlo stmelit rodící se stát, zajistit jeho existenci a kulturně jej povznést. Z legend
svatováclavských se dovídáme reálně o Václavových křesťanských reformách jen málo.
Důleţité jsou zmínky o tom, ţe Václav „byl dalek užívání všelikých muk pohanských při
soudech“ ţe „obviněné z bídných zločinů vysvobozoval“, nebo „ţe vykupoval ty, kdo byli
prodáni /pro nějaké provinění/ do otroctví“. Stejně tak alespoň v několika náznacích můţeme
vyčíst ze starších legend ţe Václav se snaţil o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v
našich zemích velmi rozšířeno. Ţivotopisec mimochodem prozrazuje, ţe Václav v sobotu
velikonoční a svatodušní, kdy se konaly hromadné křty, kdyţ se neobjevilo dosti dítek
/patrně z urozenější společnosti/, „posílal na tržiště a všecky mladé otroky, které tam otrokáři
přivedli na trh, z lásky k Bohu vykupoval“, aby je pak věnoval kněţím. Sv. Václavu se příčilo,
aby otrocké děti byly prodávány ţidovským kupcům a od nich pak odváţeny do Uher, nebo
do Arábie, /přes Španělsko, tehdy maurské=muslimské/ jak bývalo zvykem, a zmírňoval
jejich osud tím, ţe je daroval kostelům nebo kněţím. Na odstranění otroctví, příliš vţité a
rozšířené instituce tehdejšího orientálního hospodářství, sám nepomýšlel, ba ani pomýšlet
nemohl, neboť z hlediska tehdejší doby se zdálo, ţe svět bez existence otroctví je nemoţný. /
v křesťanských podmínkách u nás a ve Skandinávii byli otroci jen předmětem obchodu,
vyuţívání otroků hospodářsky neexistovalo – za Břetislava I. např. byli i zajatci usazováni na
půdě coby nevolníci./
Uţ první legenda slovanská o sv. Václavu vypravuje, ţe zboţný kníţe „zbudoval kostely při
všech hradech a při nich zřídil velkolepě služebníky Boží“. Významných hradisek v
„Čechách“, tj.v severozápadním úseku středních Čech není tolik, aby v nich v krátké době
nemohly být postaveny chrámy. I kostel P.Marie na Budči mohl vzniknout v době
Václavově.V Praze dokončil chrám sv. Jiří, zaloţený Vratislavem. Nejvýznačnější stavbou
Václavovou je ovšem chrám sv. Víta na praţském hradisku, rozlehlá čtyřapsidová rotunda
s přilehlým přístavkem pro schodiště u severozápadní stěny lodi. Vzorem stavby byl
mariánský chrám , zaloţený po r. 805 v dalmatském Zadaru tamním biskupem sv. Donátem, a
později zasvěcený jemu samému. Václavova monumentální rotunda svatovítská je skvělým
příkladem karolínské stavby , jedinečným ve střední Evropě. Díla malby a plastiky z té doby
se nezachovala.
S Václavovým ţivotem je také spojen praţský kníţecí palác. Z jeho nejstarší fáze, kdy byl
obýván světcem, je zjištěno jen jiţní křídlo. Na jiţním svahu hradního vrchu byly objeveny
nízké terasovité úpravy zasypané sutí a nálezy od sklonku 10.stol. Byly to patrně terasy vinic
z počáteční fáze hradiska. To ilustruje legendární zprávy o sv. Václavu, jak vycházel v noci
na svou vinici pro révu, kterou pak lisoval pro mešní účely.
V církevním ohledu byl asi sv. Václav nucen pokračovat zatím v politice svého strýce
Spytihněva a svého otce Vratislava. Udrţoval přátelský poměr k Řeznu a k jeho biskupovi.
Stavba velkého kostela svatovítského a uznání svatosti kněţny Ludmily mohou být náznakem
velkých plánů sv. Václava , aby se Praha stala sídlem biskupství. Kanonizace sv.Ludmily
měla jaksi posvětit praţskou půdu pro tento účel. Snad se zaloţením biskupství souvisí i
zamýšlená cesta sv. Václava do Říma, odkud papeţské svolení k zaloţení praţského
biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.Tímto činem chtěl vzdělaný kníţe aspoň
částečně korigovat osudný čin svého strýce Spytihněva, který se i v církevním ohledu podřídil
Řeznu. Přes hojné styky Václavovy s německým kněţstvem latinského obřadu, zaujímají
přední místo na Václavově dvoře kněţí slovanští. Kněz Pavel, někdejší důvěrník kněţny
Ludmily se někdy nazývá „presbyter maior“ praţského hradiska, vyzdvihuje tělo sv.. Ludmily
a později pohřbívá tělo sv. Václava, vychovatelem Václavovým je kněz Učen. Tím spíše, uţ
z důvodů praktických, byla v slovanská bohosluţba popředí i na venkově.
Mučednická smrt sv. Václava.
Mladému a vzdělanému kníţeti nebylo souzeno řídit osudy českého státu déle neţ asi osm let.
Část velmoţů jeho ušlechtilé snahy nechápala: „Co si počneme s ním? Vždyť je zkažen od
kněží a je jako mnich!“ Vyuţila ctiţádostivosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava ke
spiknutí proti Václavovi a rozhodla se jej odstranit. Bylo to spiknutí politické, ale nesporně
bylo víceméně reakcí proti křesťanskému rázu Václavovy vlády. A tak došlo k oné
známé smutné události z 28. září r. 929 /935/ , k vraždě ve St.Boleslavi.Václav zahynul
jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel české křesťanské tradice, k níž
položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové darovali mimoděk národu svatého
mučedníka: „A tak, opovrhnuv vévodství vznešenosti pozemské, v němž předtím statečně vládl,
v království nebeské vévoda a mučedník pravý vešel“.
Spornou otázkou zůstává datování staroboleslavské vraţdy. Den 28.září připadá na pondělí r.
929, o němţ, jako o době vraţdy mluví Kristián i Kosmas, / moderních historiků Pekař/, ale i
na pondělí r. 935, na němţ se ustálila romantická historiografie z důvodů snazšího
vysvětlování některých souvislostí.
Svatováclavská úcta
Ţivot světců nekončí jejich pozemskou smrtí, ale v jistém smyslu začíná jejich nové působení
na zemi. Stejně tak tomu je u sv. Václava.
Kanonizace sv. Václava a jeho úcta do konce středověku: Tragický konec mladého kníţete
mu vzbudil jisté sympatie i u těch, kteří dříve nesouhlasili s jeho vládním směrem. I Boleslav
brzy uznal svou vinu a symbolicky to naznačil, kdyţ dal bratrovo tělo přenést do Prahy a
uloţit jej v jiţní apsidě svatovítské rotundy. Tím vlastně provedl důleţitý akt kanonizačního
procesu podle tehdejšího církevního práva.datum přenesení 4. března se objevuje i v kyrilsky
psaných zprávách, ale je opět obtíţné rozhodnout mezi roky 932 a 938. Také bavorské
prostředí začalo brzy uctívat světcovu památku a vytvořilo první latinskou svatováclavskou
legendu „Crescente fide christiana“. Lze předpokládat, ţe ještě před zřízením praţského
biskupství úcta sv. Václava zobecněla, ovšem mimo zástupy drsných bojovníků. Kdyţ při
přepadení Libice na sklonku září r. 995 obleţení ţádali o příměří na svatováclavský den, tu,
jak vypravuje sv. Bruno z Querfurtu, obléhatelé pokřikovali: „Je-li vaším svatým Václav, je
naším ovšem Boleslav!“ O úctě sv. Vojtěcha ke sv. Václavu svědčí dostatečně to, ţe dal
podnět k dílu Kristiánovu. Uţ předtím, na počátku Vojtěchova biskupského působení, vyzval
císař Ota II. Gumpolda k sepsání legendy. /Vdova po Boleslavu II. Emma si její text dala
iluminovat fuldskou školou/.
V 10.století je sv. Václav sice českým světce ale ještě ne národním patronem. V legendách je
z hlediska morálky evangelia odsuzován čin bratrovraţdy, zavrţeníhodný skutek pohanské
doby. Líčí sv. Václava jako oběť zápasu mezi křesťanstvím a pohanstvím, mezi starou a
novou mravností. Rys ochránce národa tu ještě chybí. Váţná proměna nastala v 11., a 12.
století. Probuzené české národní vědomí se děsí před kulturní germanizací, která národu
zároveň brala slovanskou bohosluţbu a hledá oporu u svých patronů v nebesích. První místo
zde zaujímá sv.Václav. Uţ na samém počátku 11. století se objevuje jeho obraz vedle obrazu
panujícího kníţete na českých mincích a tak symbolizuje českou státnost. Koncem tohoto
století se také nazývá praţský hrad hradem sv. Václava a někdy v té době vznikají první sloky
svatováclavského chorálu:“utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave“. V té době se také
objevuje obraz sv. Václava na české státní pečeti a jeho svátek se stává dnem shromáţdění
předních velmoţů země, kdy rozhodují důleţité záleţitosti státní i církevní. Kronikář
z počátku 12. století nazývá český národ „rodinou svatého Václava“.
Sv. Václav se přirozeně stává ochráncem a pomocníkem českých bojovníků. Jeho zásluze
bylo přičítáno české vítězství za kníţete Břetislava r. 1040 nad Jindřichem III. Podobné
ochraně sv. Václava je přičítáno české vítězství nad Němci u Chlumce r. 1126 a řada dalších.
Sv. Václav se stává nebeským spolubojovníkem českých vojsk. „An české vojsko požehnává a
na Němce mečem mává“ /Dalimil/.
V té době dostává sv. Václav také jinou vnější podobu. Jestliţe na mincích z doby Jaromírovy
se sv. Václav ještě objevuje jako mnich s rukama na prsou zkříţenýma, za krále Vratislava
vystupuje jako kníţe a skutečný vévoda s helmou na hlavě a s korouhví v truce. /Této
korouhvi sv. Václava bylo přičítáno velké vítězství Přemysla Otakara II. r. 1260 v bitvě u
Kressenbrunu/. V dalším období přibývá jiná zbroj, aţ ve 12. století obraz národního světce
nabývá podoby ozbrojence a bojovníka na koni.
Zároveň s tímto vojenským významem se stává sv. Václav ochráncem českého národa, jako
dárce míru a pokoje. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava jeho podoba na
české státní pečeti s charakteristickým nápisem: „pax regis Wladislai in manu sancti
Wenceslai“, - mír země krále Vladislava v rukou sv. Václava.
Spolu se sv. Ludmilou, sv. Vítem, sv. Klimentem a s „pěti bratřími“stává se sv. Václav
skutečně národním světcem a českým patronem.
K novému převtělení českého vlastenectví a české státnosti v úctu svatováclavskou dochází
potom v době Karla IV. Sám Karel píše legendu o sv. Václavu a v novostavbě kostele sv. Víta
vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českými drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i
nově upravené české koruny, kterou Karel IV. prohlásil za majetek sv. Václava, takţe
budoucím českým králům byla jen propůjčena a ti byli jen dočasnými nositele věčné koruny
svatováclavské, jakoţto symbolu českého státu. Pozoruhodnou sochařskou výzdobou
svatováclavské kaple je socha vytvořená Petrem Parléřem. Slavný architekt a sochař pouţil
zde snad ponejprv metody, ke které dospívá teprve moderní antropologie, a modeloval
světcovu hlavu podle jeho lebky.
Svatováclavská úcta byla ţivá také v době husitské. Staří čeští světci byli husitům milí,
protoţe se dočítali v legendách, ţe přijímali podobojí. Proto se nejednou setkáváme na
husitských oltářích s vyobrazením českých patronů se sv. Václavem a Husem, např. jak sv.
Vojtěch celebruje mši sv.a sv. Václav s Husem mu přisluhují.V době husitské byl
svatováclavský chorál rozmnoţen o nové sloky:“Ty jsi dědic české země,rozpomeň se na své
plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím“. Svatováclavský chorál se ozýval z úst „Boţích
bojovníků“ v letech husitské revoluce, ale také v bitvě u Lipan, kde spojení husité a katolíci
přemohli táborské nebezpečí. Ve významných dobách českých dějin se svatováclavská hymna
/svatováclavský chorál/ ozývá jako česká národní hymna.
Svatováclavská úcta v nové době: Období protestantismu v 16. století zchladilo
svatováclavskou úctu. Ale i zde víra, ţe staří čeští světci přijímali podobojí sbliţovala
zluterizované husity, i stoupence Jednoty bratrské a její přední představitele, jako byli
Budovec, Karel st. ze Ţerotína, Jan A. Komenský, kteří se v duchu národní a náboţenské
tradice hlásí k úctě sv.Václava. Daleko víc v této době sv. Václav draţší katolíkům, kteří
v něm viděli svého patrona a ochránce. Kdyţ pak pokořený a zdeptaný národ se po bitvě na
Bílé hoře ocitl na pokraji zániku, tu opět Čechové hledají záchranu u svých národních
patronů, zejména u sv. Václava. Za mnohé tu promlouvá jezuita Bohuslav Balbín: „Viz, kterak
hubí lid tvůj národové cizí, braň nás svatý Václave!“ V duchu Balbínově pokračuje pak celé
naše vlastenecké baroko. V té době se šíří i pověst o Blaníku a v něm spícím vojsku sv.
Václava, který zachrání Čechy, aţ bude nejhůře.
Koruna svatováclavská byla po celé 19. století symbolem bývalé samostatnosti. Ukázalo se to
v srpnu r. 1867, kdy byly přiváţeny české korunovační klenoty z vídeňské dvorní klenotnice
zpět do Prahy. Vlak sice jel českými zeměmi v noci, ale po celé trase z Břeclavi aţ do Prahy
velké davy lidu jásavě pozdravovaly českou korunu. V Praze byla koruna vezena ke sv.
Mikuláši na Malé straně, kde kardinál Schwarcemberk slouţil slavné bohosluţby. „Byli jsme
před Rakouskem, budeme i po něm!“ Svatováclavská idea dostává opět nový obsah jako
mocná opora státoprávního zápasu Čech s Vídní. Tato úcta a naděje se vtělila také
v nejkrásnější sochařské dílo J.V. Myslbeka – sochu sv. Václava na Václavském náměstí.
/J.Kadlec/
Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře:
Sv. Václava oslavily legendy /slovanské i latinské/, vznikající hojně od 2. pol. 10. stol., jako
prvého velkého svědka příslušnost Čechům ke křesťanským národům, tj. kulturním vůbec.
Kostel sv. Víta, v němţ byl pochován, stal se hlavní českou svatyní. Hrad praţský slul
hradem sv. Václava a později vše, co bylo v národním ţivotě zvlášť důleţitého bylo
spojováno s jeho jménem. Také na Moravě /Olomouc/ a v Malopolsku /Krakov/ je sv. Václav
patronem hlavních zemských kostelů a svědkem působení Čech na východ.
Boleslav I /929-967/ : Zavraţdění sv. Václava, jehoţ vláda byla zaloţena na přátelských
stycích s novou německou saskou dynastií, bylo asi popudem Jindřichovi, aby proti novému
kníţeti Boleslavovi zakročil a donutil jej k slibu poslušnosti. Saští panovníci v té době začali
obchvacovat české Slovany i ze severu, kdyţ si podrobili srbské kmeny.
Kdyţ po Jindřichovi nastoupil na trůn král Ota I. /935/, postavil se Boleslav proti němu a
vzdoroval mu dlouhá léta. Teprve r. 955 s vybranou legií českých bojovníků mu pomáhá proti
Maďarům v bitvě u Lechu. Po poráţce Maďarů se snad i moravští Slované, nebo alespoň
jejich část zbavili maďarského panství, nevíme ovšem, zda Boleslav rozšířil své panství i na
Moravu. Zato víme, ţe vládl řadě kmenů v horním Slezsku a v Krakovsku.Tou dobou se
začaly polské kmeny organizovat ve větší stát se sídlem v Hnězdně. Boleslav s nimi udrţoval
přátelské styky. Jejich knížeti Měškovi dal svou dceru Doubravku za manželku. Tak se
otevřela Polákům cesta ke křesťanské víře.
Ţidovští obchodníci s otroky, cestující po slovanských zemích, jejichţ zprávy se nám
zachovaly, líčí moc Boleslavovu jako velikou a Prahu jako největší obchodní místo ve
slovanských zemích.
Rozvoj české moci za Boleslava I. nás nutí mít za to, ţe v jeho době uţ byla zaloţena moc
praţských kníţat nad ostatními kmeny v zemi. Známe jen některá jména těchto kmenů na
severu a západě: Pšované, Litoměřici, Děčané, Lučané, Zličané, Charvati. Východ a
jihovýchod země byl ještě za Boleslavů pod panstvím kníţete Slavníka, sídlícího na hradě
Libici. Slavníkovci byli jiţ ale asi pod svrchovaností praţských kníţat.
Download

II.České církevní dějiny – 10. stol.