Koncipování budoucnosti
v Evropě 2013
Designing the Future
in Europe 2013
Sborník příspěvků
z 12. mezinárodního kolokvia
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
konaného 21. a 22. listopadu 2013
na Vysoké škole ekonomické v Praze
Občanská futurologická společnost uspořádala kolokvium ve spolupráci
s Národohospodářskou fakultou VŠE v Praze, Centrem pro sociální a ekonomické strategie
FSV UK v Praze a Evropským hnutím v České republice za podpory České spořitelny, a.s.
Redakce sborníku: Barbora Slintáková ([email protected])
Publikace neprošla jazykovou úpravou. Za obsah příspěvků zodpovídají jejich autoři.
Copyright © Občanská futurologická společnost, Milan Fikar, Jaroslav A. Jirásek, Bruce
Lloyd, Michal Majtán, Lidmila Němcová, Václav Němec, Marie Neudorflová, Vadim
Nikolajew, Václav Novotný, Martin Potůček, Rudolf Požgay, Milan Šikula, Tadeusz Zipser
a Jarina Žitná
ISBN 978-80-903440-2-0
Věnováno Františku Petráškovi
Obsah
Předmluva
5
František Petrášek
Globálne vládnutie bez globálnej vlády – ohrozenie alebo šanca
7
Milan Šikula
Power, Responsibility, Leadership & Wisdom: Exploring the Issues at the
Core of Ethical Decision-Making
16
Bruce Lloyd
Podnikatelská etika jako výzva ke změně postojů a smýšlení
25
Lidmila Němcová
Etické chyby dneška - možné tragédie budoucnosti
29
Václav Němec
Enhancing the New Age of Enlightenment to Take Hold of Sustainable
Development
30
Vadim Nikolajew
Prostorový aspekt prognostiky
36
Tadeusz Zipser
Rozhodování politiků a kvantitativní výzkum
43
Václav Novotný
Pochyby o soudobém kapitalismu
52
Jaroslav A. Jirásek
Důvody dosavadních a současných nezdarů vládnutí
56
Milan Fikar
Úloha neziskových občanských sdružení ve společnosti
63
Jarina Žitná
Systémové reformy jako podmienka prosperity Európy
67
Rudolf Požgay
Nová sociální smlouva – klíč k obnovení politické legitimity EU
77
Martin Potůček
Národní a kulturní aspekt podceňovanou dimenzí evropského integračního
procesu
85
Marie L. Neudorflová
Veci spoločenské a normál v 2. dekáde 21. storočia v strednej Európe
Michal Majtán
94
Předmluva
(Uvítání účastníků kolokvia Františkem Petráškem, předsedou OFS)
Vážení přátelé,
dovolte, abych jménem předsednictva Občanské futurologické společnosti vás uvítal
na dvanáctém setkání tradičního kolokvia „Koncipování budoucnosti v Evropě“ a popřál vám
dva dni konzultací v příjemném akademickém prostředí. Od roku 1991, kdy v Jílovišti u
Prahy proběhlo setkání kolokvia poprvé, se změnilo nejen složení jeho účastníků, ale i jeho
význam pro veřejnost. Na rozdíl od období velmocenské parcelace Evropy, ve kterém se
zájem o budoucnost soustředil na budoucí geopolitické uspořádání Evropy, dominuje dnes
zájem o změny života obyvatel vyvolávané civilizačními procesy jak uvnitř, tak i vně
evropského geopolitického prostoru. Budoucí formy vládnutí se nám jeví nejen v kontextu
dosavadních evropských mocenských zkušeností, ale často, jako tomu bylo v období evropské
renesance, i jako formy vznikající v aktuálním čase stykem evropské populace s populací
jiných národů a kultur. Naši obranyschopnost, uchovávání sociálního smíru či zabezpečení
zdraví a hospodářské prosperity nemohou konceptoři vládních či regionálních politik pokládat
za úkoly, které jsou řešitelné výhradně domácími tradičními zkušenostmi. V mnoha případech
závisí řešení na včasném budování nových institucí a zavádění nové informační praxe i do
praxe politické.
Změnila se také struktura zájmů o představy o budoucí skutečnosti u uživatelů.
Původně dominující zájmy techniků a manažerů jsou dnes stále rozsáhleji doplňovány zájmy,
které souvisejí s překonáváním nejistot na politických scénách. Budoucnost inovační soutěže
jak v civilním, tak ve vojenském sektoru totiž obsahuje odezvy chování člověka vůči přírodě i
vůči ostatním členům společnosti. Odezvy však nelze předvídat prostě deterministicky na
základě použití exaktních výpočtových metod, ale jsme schopni odhadovat spektrum
možných budoucností a snažit se vybrat taková pokračování, která se nám jeví pro region, stát
či všelidsky nejhodnotnější. Tím se ovšem poslání našeho myšlení na budoucnost značně
rozšiřuje. Je spojeno s úsilím o nové formy mezilidské komunikace, které usnadňují
konfrontaci hodnot na politických scénách. Minul čas, kdy prognostik měl za úkol pouze
analyzovat politickou scénu a empiricky doložit své soudy o její budoucnosti. Jeho povinností
se v současnosti stává i prověření dopadů těchto soudů na očekávání a na strategie jednání
uživatelů představ o budoucnosti. Prognostik futurolog je postaven před úkol začleňovat
výsledky svých analýz do praxe politických negociací.
Přejme dvanáctému setkání našeho kolokvia, aby dospělo k návrhu cest k překonání
bariér, kterými je dosud oddělen svět znalostí a svět obsahu politických problémů. Některé
cesty byly již pokusně nastoupeny i v rámci Meziuniverzitního programu studií budoucnosti
založeného počátkem devadesátých let na Vysoké škole ekonomické v Praze. Politické
problémy v rámci jeho projektů byly čerpány z praxe parlamentních výborů i z praxe
regionálního managementu. Od roku 1996 tak mohou poslanci, kteří se připravují na diskusi a
na hlasování v Poslanecké sněmovně, využít informací pramenících ze širokého
akademického zázemí výzkumu politických problémů. Oživování a aktualizace informačních
služeb, které ovlivňují strategické preference politiků, jsou však náročné na interaktivní
informační sítě, do kterých musí přispívat i mezinárodní obec znalců. Rovněž vyžaduje nové
postupy přípravy uživatelů znalostí v politické praxi.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
5
Velkým úspěchem kolokvia by bylo, kdyby namísto pouhého memoranda
obsahujícího zápis z hlavních závěrů jednání vznikl i návrh pracovního týmu, kterému by byla
svěřena péče o projekt vybudování mezinárodního informačního systému dovolujícího snadný
převod znalostí široké akademické světové obce do rozhodovací praxe na lokálních
politických scénách, včetně návrhu institucionálního a legislativního zabezpečení.
Předsednictvo Občanské futurologické společnosti v neposlední řadě upřímně děkuje
všem, kteří se zasloužili o věcnou i organizační náplň kolokvia. Zároveň vyjadřuje naději, že
právě spolupráce kompetentních institucí dovolí plněji využít představivosti jeho účastníků.
Za předsednictvo OFS
František Petrášek
předseda
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
6
Globálne vládnutie bez globálnej vlády – ohrozenie alebo šanca
Milan Šikula1
Vývoj v Európe je podstatne viac ovplyvňovaný procesom globalizácie a sním
spojeného formovania a pôsobenia rôznych foriem a stránok globálneho vládnutia bez
globálnej vlády v porovnaní s tým, ako sa to bežne teoreticky interpretuje a hospodárskopoliticky proklamuje.
Nástup globalizácie spôsobil fundamentálne inštitucionálne zmeny, ktoré pod
vplyvom trhového fundamentalizmu diktovaného washingtonským konsenzom na jednej
strane zásadne menili postavenie a funkcie štátu tak, že sa mali fakticky vytesňovať,
oslabovať a odbúravať jeho regulačné a kontrolné aktivity i aktivity vo verejnom sektore, ako
aj jeho negociačný vplyv v medzinárodných, resp. globálnych súradniciach. Na druhej strane
absentujúce reálne kontrolné a regulačné inštitúcie na globálnej úrovni umožnili vytvorenie
širokého priestoru pre presadenie rôznych štruktúr neoliberálenho konceptu globálneho
vládnutia deformujúceho a devastujúceho smerovanie civilizácie.
Reálny prístup ku koncipovaniu budúcnosti v Európe by mal preto reflektovať výrazné
pôsobenie skrytých i zjavných dosahov rôznych štruktúr globálneho vládnutia.
Cieľom prezentovaného príspevku je kritický pohľad na doterajší neoliberálny koncept
globálneho vládnutia bez globálnej vlády a zároveň náčrt niektorých prístupov k ponímaniu
globálneho vládnutia pre ďalší vivilizačný posun ľudstva. Oba aspekty podľa môjho názoru
implicitne i explicitne ohraničujú priestor, v ktorom by sa malo pohybovať koncipovanie
budúcnosti v Európe.
Neoliberálny koncept globálneho vládnutia bez globálnej vlády
Dnes už existuje množstvo kritických zovšeobecňujúcich analýz, ktoré presvedčivo
dokazujú, že súčasná podoba globalizácie nie je žiadnou historickou nevyhnutnosťou, proti
ktorej ľudstvo nemôže nič robiť, ale že je explicitným výsledkom neoliberálnej politiky
západných vlád medzinárodných inštitúcií, finančných a nefinančných korporácií (Michie,
2003; Rubery et. al., 2002; Bordie, 2002; Beck, 2002; Castells, 2000). Rozhodujúcu úlohu
pritom zohrali tri vzájomne prepojené politiky – deregulácia v rámci štátov, liberalizácia
medzinárodného obchodu a pohybu kapitálu a privatizácia podnikov kontrolovaných štátom.
Globálne nanútenie a presadenie tejto trojrozmernej neoliberálnej politiky vytvorilo široký
priestor pre rozmanité prejavy a dôsledky globálneho vládnutia. Kľúčoví globálni hráči
predovšetkým TNK si vydobyli svoje pozície na úkor štátov, kolonizáciu priestoru, ktorý by
inak kontrolovali národné štáty (Potůček, 2008) a museli sa podriadiť ideológii vlády
svetového trhu, t.j. ideológii ekonomického neoliberalizmu (Beck, 2002). Pod záštitou
neoliberálnej doktríny TNK prostredníctvom svojich sietí prezvali vládnutie nad svetom
(Scholte, 2005). Tieto globálne siete nekontroluje žiadna inštitúcia, siete samotné sú držiteľmi
moci (Castells, 2004). Jedným z prejavov globálneho vládnutia bez globálnej vlády, ktorý sa
odzrkadlil v teórii svetového systému je koncepcia svetového centra tvoreného VKŠ
a periférie. Centrum pod neoliberálnymi heslami určuje diskriminačné pravidlá vo vzťahu
k rozvojovým štátom. Nespravodlivé pravidlá globálnych ekonomických procesov sú
výsledkom globálneho kartelu silných globálnych hráčov (Helda, 2004). Pokusy o adresnejšiu
1
Dr. h. c. prof. Ing. Milan Šikula, DrSc., ředitel Ekonomického ústavu SAV, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
7
charakteristiku nositeľov globálneho vládnutia bez globálnej vlády poukazujú na „globálnu
triedu manažérov“, ovládajúcu globálne inštitúcie, ktoré by mali robiť politickú kontrolu
(Albrow, 1997), na priemyselné oligarchie a neprehľadne kreované finančné oligarchie, ktoré
vládnu vládam (Bělohradský, 1999), alebo na globálnu vykorisťovateľskú oligarchiu,
mafiánsky organizovanú, ktorá diktuje programové smerovanie celému procesu globalizácie
(Bondy, 2005). Aktérom globálneho vládnutia sú podriadené aj také medzinárodné inštitúcie
ako MMF a SB, ktorých formovanie a fungovanie je silne poznačené demokratickým
deficitom a sú vlastne určitým nástrojom TNK, ktorý tlačí na štáty, aby pre nich vytvárali
protekcionistickú pozíciu. TNK sa tak stali akýmisi globálnymi super hráčmi, ktoré „nemajú
žiadnu zodpovednosť a žiadnu a zodpovednosť im nemôže byť vnútená... Môžu, alebo sú
schopné pohnať pred súd vlády a ich rozhodnutia sú robené nevoleným panelom ľudí mimo
kontroly demokratických vlád“ (Herman, 1999). Prebieha antidemokratická kontrarevolúcia,
keď globalizátori vďaka zdrojom, ktorými disponujú si financovať kampane manipulujúce
verejnú mienku. Môžu dovoliť kúpiť nielen niektorých politikov, ale i celú demokraciu
(Korten, 1995). Vytváraniu a posilňovaniu ich privilegovanej pozície napomáhajú aj vlastné,
resp. spriaznené neziskové organizácie ako profesionálne komory, asociácie, thing tanky
a nadácie. Doterajší spôsob globalizácie umožňuje malému počtu najsilnejších určovať
agendu a smerovanie tohto procesu.
Vzniklo viacero pozoruhodných prác, ktoré odhaľujú genézu, charakter a konkrétne
vývinové metomorfózy globálneho vládnutia bez globálnej vlády ako výsledok bezprecedentnej koncentrácie moci predovšetkým finančných a nefinančných korporácií
a formálnych i neformálnych superglobálnych štruktúr. V súvislosti s Európskou úniou
a eurozónou preto nemožno predpokladať, že by boli akousi enklávou, ktorá by bola vyňatá
zo sitového poľa globálneho vládnutia a imúnna voči jeho priamemu či sprostredkovanému
vplyvu. Z prác, ktoré uvediem vyplývajú veľmi závažné implikácie vo vzťahu ku kríze EÚ
a EMÚ.
J. Stiglitz v knihe Jiná cesta k trhu – hledání alternatívy k současné podobě
globalizace, (Prostor, Praha 2003) upozornil na nový závažný problém, ktorému musí
ekonomická veda venovať analytickú pozornosť. Poukázal na to, že nemáme žiadnu svetovú
vládu, porovnateľnú s národnými vládami , ktorá by dohliadala na proces globalizácie. Tak
ako štáty riadili vzájomné prepájanie ich národných ekonomík. Namiesto toho máme systém,
ktorý by a dal nazvať „globálne vládnutie bez globálnej vlády“ (s. 54). Poukazuje na to, že
niekoľko inštitúcií (SB, MMF, WTO) a niekoľko hráčov z finančných priemyselných a
obchodných kruhov záujmovo prepojených dominuje globálnej scéne, pričom mnoho z tých,
ktorých sa rozhodnutia týkajú sa nemá možnosť vyjadriť. Treba zmeniť pravidlá určujúce
medzinárodný ekonomický poriadok a ešte raz sa zamyslieť nad tým, ako sa rozhoduje na
medzinárodnej úrovni a v koho záujme.
Početné analýzy ukazujú, že súčasná podoba globalizácie nie je žiadnou historickou
nevyhnutnosťou, ale výsledok neoliberálnej politiky vlád, medzinárodných inštitúcií a
predovšetkým finančných a nefinančných TNK. Globálne nanútenie troj-rozmernej
neoliberálnej politiky liberalizácia-deregulácia-privatizácia - vytvorilo priestor pre rozmanité
prejavy globálneho vládnutia založeného na fundamentálnych inštitucionálnych zmenách
predovšetkým v relácii štát – TNK, medzinárodné organizácie, nevládne neziskové
organizácie, ktoré kolonizujú priestor štátu a určujú diskriminačné pravidlá. Priemyselné a
finančné oligarchie vládnu vládam, diktujú programové smerovanie globalizácie, ovládajú
MMF, SB, WTO atď. Je to akási antidemokratická kontrarevolúcia, manipulácia verejnej
mienky, kupovanie nielen politikov, ale celej demokracie. Existuje už viacero hlbokých
analýz relevantných aspektov tejto podoby globálneho vládnutia.
Unikátnu štúdiu o globálnej superkorporácii vypracovali Vitali, Glattfelder a Barriston
(2001) výskumníci Univerzity Zürich, v ktorej kvantitatívne zobrazili koncentráciu globálnej
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
8
moci a vplyvu. Na základe analýzy gigantickej databázy 37 miliónov firiem a investorov
zhodnotili intenzitu ich vzájomného vlastníckeho, finančného, kooperačného, technického,
organizačného, sieťového a pod. prepojenia. „Zahusťovanie“ a koncentráciu tohto prepojenia
a globálneho vplyvu preskúmali troma iteračnými krokmi. Už prvé priblíženie ukázalo, že
43 060 korporácií prepojených na základe spoločných aktív umožňuje kontrolu svetovej
ekonomiky. V druhej iterácii vykryštalizovalo 1318 korporácií ako jadro, ktorého mimoriadne
tesné spojenia predstavujú model rozdeľovania ekonomického vplyvu nad väčšinou
svetových spoločností prevyšujúci 20 % svetového zisku a reálne ovládanie 60 % svetových
príjmov. Výsledkom záverečnej iterácie bola identifikácia super jadra, tvoreného 147
korporáciami. Ich aktíva sú už tak vzájomne späté, že vytvárajú neoficiálny finančný
konglomerát, ktorý priamo kontroluje 40 % celosvetového bohatstva korporácií a zásadne
ovplyvňuje a určuje vývoj globalizovanej svetovej ekonomiky. Šokujúcu prekvapivosť
výsledkov komentoval jeden z autorov (Glattfelder) slovami „realita je natoľko
komplikovaná, že sme museli upustiť od dogiem ako napr. teória sprisahania, alebo teória
voľného trhu“.
Analýzu švajčiarskych vedcov mimoriadne vhodne doplňuje M. Morris originálnou
knihou Co nesmíte vědět (2012), v ktorej približuje historickú deskripciu toho, ako sa
vygenerovali globálne mocenské štruktúry ovládajúce čoraz viac vývoj sveta, usilujúce o
„nový ekonomický poriadok“. Neviditeľné globálne vládnutie tvorí malá skupinka rodinných
klanov, ktorá prostredníctvom peňazí a bánk ovláda nielen hospodárstvo, ale aj nadnárodné
organizácie ako OSN, SB, MMF, WTO atd., značnú časť médií, vedy, školstva až po
manipuláciu počasia. Na základe hĺbkovej analýzy peňažníctva autor argumentuje záver, že
peniaze skôr ako platidlo sú prostriedkom k vytváraniu moci a útlaku. Odhaľuje jadro
problému konflikt medzi plnohodnotnými a nekrytými peniazmi a pozíciu bánk, ktoré si môžu
voľne vytvárať nekryté peniaze, určovať spôsoby ako to robia, komu patria a komu to prináša
úžitok. Odhaľuje nanajvýš problematické pozadie vzniku Fedu a Bretton Woodskeho
systému, ale aj nový pohľad na príčiny atentátov na 4 amerických prezidentov spojené
s bojom finančných kruhov o udržanie a upevnenie moci.
Mimoriadne pozoruhodným príspevkom k objasneniu zákulisia globálneho vládnutia
predstavuje kniha D. Rothkopfa Supertřída (2009) ako hĺbková sonda do charakteru kreovania
a pôsobenia supertriedy privilegovaných, o ktorých väčšina ľudí takmer nič nevie, a ktorá
napriek tomu zásadne ovplyvňuje náš život. V posledných dekádach sa vynorila globálna elita
ktorá disponuje nevídanou úrovňou bohatstva a moci. Táto moderná supertrieda sa
zglobalizovala rýchlejšie ako ktorákoľvek iná spoločenská skupina. Každý z príslušníkov
elity je jedným z milióna. Z viac ako 6 mld. ľudí na našej planéte možno do supertriedy
zaradiť asi 6000 jednotlivcov. Definičným znakom, ktorý ich odlišuje od ostatných „je moc,
ktorou sústavne ovplyvňujú milióny a miliardy ľudí nielen vo vlastnej zemi, ale i za
hranicami“ (Rothkopf, 2009, s. 53). Globálna supertrieda sa skladá z jednotlivcov
najrôznejšieho druhu, no prvou špecifickou skupinou, ktorú v jej rámci možno rýchlo
rozoznať sú šéfovia okolo 5 000 korporácií, ktorých ročné príjmy, či aktíva presahujú 5 mld.
dolárov. Ďalej do supertriedy patria čelní predstavitelia zhruba 120 štátov, ovplyvňujúcich
osudy veľkých populácií za ich hranicami, vrchní velitelia najmohutnejších svetových
ozbrojených síl, manažéri 2000 najväčších obchodných spoločností, stovky najsilnejších
finančných inštitúcií a asi 500 najväčších investičných spoločností, hlavy najväčších
nevládnych organizácií a čelných medzinárodných inštitúcií, duchovní vodcovia náboženstiev
ale aj najvýznamnejší predstavitelia elít pôsobiacich v tieni (organizovaný zločin), poprední
myslitelia, vedci a umelci s globálnym prejavom.
Pre supertriedu 21. storočia je podstatným znakom, že sa v jej rukách nielen
koncentruje neúmerne vysoký podiel svetovej moci, ale že operuje globálne, kde je len málo
nástrojov, alebo vôbec nie sú, ktoré by mohli pôsobiť ako protiváha ich vplyvu. Práve to ju
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
9
zásadne odlišuje od elít v minulosti, ktoré pôsobili v rámci štátov, kde sa mohli v prípade
potreby krotiť silou alebo mocou práva.
Medzi najbohatšími sú ešte najbohatší a moc vedie často k ešte väčšej moci. Elity sú
v pravidelnom vzájomnom kontakte, nielen preto že majú lepšie dopravné a komunikačné
prostriedky, ale hlavne vďaka globálnym formálnym i neformálnym mechanizmom, ktoré
utužujú ich vzájomné väzby od G-8, cez klub nových nezúčastnených antiglobalistov, od
Davosu po Boao, od Bilderbergu po fórum „Otcov a synov“ Carlosa Slima.
„Jednou z najzrejmejších a najdôležitejších z mnohých mocí, ktorými supertrieda
vládne, je jej schopnosť rozhodovať za nás všetkých o tom, čo je hlavnou témou súčasnosti,
čo je „na programe dňa“. Členovia supertriedy sa nestretávajú sa len k nastoľovaniu tém, ale
aj k praktickému rozhodovaniu.
Neformálne mechanizmy globálneho vládnutia vyplňujú medzery a robia rast a
globalizáciu výnosnými. Ak však uspokojovanie záujmov všetkých závisí od činnosti, či
nečinnosti púhej hŕstky, alebo ak systém ponúka púhej hŕstke vplyv, akého nemôžu nikdy
dosiahnuť ostatní, ktorých prístup alebo zdroje sú obmedzené, tak to nie je v poriadku. Ak sa
o globálnych cieľoch rozhoduje len v úzkom kruhu, výsledky nemôžu byť iné ako
deformované.
Na záver upriamime pozornosť na najnovší príklad inovatívneho prístupu k
problematike globálneho vládnutia bez globálnej vlády. Je to kniha Yanisa Varoufakisa:
Globální minotaurus, Praha, 2013. Prináša mimoriadne podnetnú a originálnu politickoekonomickú analýzu globálneho vládnutia v období rokov 1939 – 2008. Autor v nej odhaľuje
ako strach a panika z návratu veľkej krízy už pred koncom 2. svetovej vojny viedli USA k
príprave najďalekosiahlejšieho projektu globálneho vládnutia. USA boli v tom čase hlavný
veriteľ, ktorý disponoval bezprecedentnou ekonomickou a vojenskou mocou a s vedomím
potreby historickej úlohy rekonštrukcie sveta.
Bretton Woods bol prvý krok realizácie stratégie globálneho vládnutia vychádzajúci z
poučenia, že kapitalizmus sa nedá efektívne spravovať na národnej úrovni. Za oficiálnym
projektom povojnového menového systému a obnovy ekonomík bol skutočný problém
vytvorenie inštitucionálneho rámca, ktorý by zabránil zopakovaniu veľkej krízy a zásadná
otázka, kto bude mať nad ním kontrolu. Varoufakis odhaľuje, že v júli 1944 v Bretton Woode
boli v skutočnosti preložené dve koncepcie. Koncepcia, ktorú za USA predložil H. D. White,
a koncepcia, ktorú vypracoval J. M. Keynes.
USA mocensky presadili koncepciu H. D. Whita, ktorá im vytvorila dominantné
postavenie na presadzovanie ich záujmov. Do histórie vošiel pod názvom Bretton Woodsky
systém. Jeho základom bol systém pevných výmenných kurzov národných mien viazaných na
dolár + - 1 % na udržovanie nákupom, resp. predajom svojich dolárových rezerv. Zmena
kurzu bola monálen na udržanie vyrovnanosti platobnej bilancie a kapitálových tokov.
Dôveryhodnosť mala zaručovať vymeniteľnosť dolára za zlato – 35 USD za uncu zlata.
Koncepcia Medzinárodnej menovej únie J. M. Keynesa predpokladala jednu menu pre
celý svet – bancor, viazanú na 30 komodít, pri súčasnom zachovaní národných mien a
Medzinárodnú centrálnu banku, ktorej úlohou malo byť riešenie problému nevyvážených
obchodných a kapitálových tokov rôznorodých ekonomík. To mal zabezpečovať špecifický
mechanizmus recyklácie prebytkov plnením dvoch úloh; predchádzať vytváraniu
systematických obchodných nerovnováh a flexibilitu zúčastnených krajín pre zvládnutie
katastrofických kríz. Medzinárodná menová únia by zaručovala možnosť požičať si od
Medzinárodnej centrálnej banky na nulový úrok do 50 % priemerného objemu obchodu
deficitnej krajiny a nad 50% pevný úrok. Prebytkovej krajine by za prekročenie prebytku nad
určitý objem obchodu Medzinárodná centrálna banka zase účtovala úrok. Originálna
Keynesova koncepcia a jej transparentný automatický globálny mechanizmus recyklácie
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
10
prebytkov prirodzene narazila na zásadný odpor USA, pretože by znemožnila ich stratégiu
globálneho ovládania a využívania svetovej ekonomiky prostredníctvom dolára.
V čase pretrvávajúcej globálnej krízy, nedostatočnej účinnosti až bezmocnosti
protikrízových opatrení vystupuje zvlášť do popredia aktuálnosť a inšpiratívnosť Keynesovho
prístupu nielen pri hľadaní spôsobu prekonávania rozporov a nerovnováh svetovej
ekonomiky, ale aj pri nevyhnutnej rekonštrukcii systému fungovania EÚ a EMÚ. Ukazuje
potrebu a možnosť rozvíjania transparentnej, demokratickej alternatívy globálneho vládnutia
bez globálnej vlády.
Globálne vládnutie pre ďalší civilizačný posun ľudstva
Voči globálnemu vládnutiu boli vždy dva prístupy – zásadní odporcovia svetovlády
ako zrady národnej identity a obhajcovia myšlienky účinnejšieho mechanizmu globálneho
občianstva, svetoobčianstva od Danteho, Kanta, B. Russela, Einsteina až po Gándiho. Rotkopf
(2009) považuje za dôležité rozlišovať vládu a vládnutie. Globálnu vládu v tradičnom zmysle
vlády považuje za neuskutočniteľnú až nebezpečnú fantáziu. Globálne vládnutie podľa neho
prestavuje vhodnejší mechanizmus, ktorý je ľahšie uskutočniteľný. Vznikne potreba voľby
medzi množstvom oficiálnych orgánov regulujúcich svet bez vzájomnej koordinácie
a usporiadaním zabezpečujúcim koordiovanú reguláciu a jej inštitucionlizáciu. Supertrieda to
môže považovať za ohrozenie jej moci neformálnymi mechanizmami presadzovať vlastný
prospech (tamtiež, s. 315). Ak bude presadzovať pravidlá fungovania globálneho systému,
ktoré existujúce nerovnosti ešte prehlbuje a globálny systém bude krikľavo nespravodlivý,
ako je dnešný – kríza je prakticky nevyhnutná (tamtiež, s 319). To najdôležitejšie o čo ide je
vyváženosť. Demokratické inštitúcie a procedúry nestačia, ak ich nesprevádza demokratická
kultúra. Je potrebné vytvorenie a splnomocnenie takých mechanizmov medzinárodného
vládnutia, ktoré sú základnou podmienkou obnovenia rovnováhy medzi slobodou
a spravodlivosťou, medzi rastom a rovnosťou, medzi trhom a štátom, medzi mocou
supertriedy a mocou más, a to na celom svete (tamtiež, s. 319 – 321).
Zaujímavý prístup k postupnému formovaniu vyváženejšieho globálneho vládnutia
v kontexte modernizácie štátu navrhuje Rodrik (2011).
Modernizácia štátu môže reálne prebiehať jednotlivo, resp. v skupine štátov, no jej
plnohodnotné všestranné rozvinutie sa nemôže uskutočňovať mimo globálnych súradníc, teda
v jednote s modernizáciou inštitucionálnej štruktúry a fungovania svetovej ekonomiky. Na
tento dvojrozmerný aspekt modernizácie štátu originálne reaguje Rodrik (2011) vo svojej
najnovšej knihe Paradox globalizácie. Jej ústrednú myšlienku výstižne vyjadruje jej podtitul
– Prečo nemôžu globálne trhy, štáty a demokracia koexistovať. Zdôrazňuje evidentný, no
dnešnou hyperglobalizáciou prehliadaný a ignorovaný fakt, že legitimizácia vládnutia sa v
súčasnosti opiera a v dohľadnej budúcnosti bude opierať o demokraciu a jej mechanizmy
ukotvené v rámci národných štátov. Preto záver vyjadrený v podtitule nazval fundamentálnou
politickou trilémou a znázornil ju v tejto podobe (schéma 1).
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
11
Schéma 1
Prameň: Rodrik (2011), s. 201.
Zo schémy 1 vyplýva, že všetky súčasti nemôžu reálne existovať zároveň, v tom istom
čase. Vychádza z toho, že vo svete jednoducho existuje príliš veľa národno-štátnej diverzity,
aby sa dala vtesnať do reálne účinných a udržateľných pravidiel. Riešenie trilemy zdôvodňuje
prechodom k umiernenej ukotvenej globalizácii. Tento prechod by sa mal podľa neho
realizovať podľa nasledovných siedmich princípov:
1. Trh musí byť hlboko ukotvený v systéme vládnutia, trhy však samy seba
negenerujú, neregulujú, nestabilizujú a nerobia sa udržateľnými. Trhy a vlády (štát) treba
chápať ako dve strany mince.
2. Demokratické vládnutie a politické komunity sú organizované prevažne v rámci
národných štátov, a pravdepodobne tak v bezprostrednej budúcnosti zostanú. Efektívnosť a
legitimizácia globalizácie sa má riešiť posilňovaním, nie okyptením demokratických procedúr
v rámci štátov.
3. K prosperite nie je „jedna cesta“, dnešné inštitúcie sú len podmnožinou
potenciálnych inštitucionálnych možností. Jadro inštitucionálnej infraštruktúry sa musí
budovať na národnej úrovni, kde sa rozvíjajú inštitúcie, ktoré navyše vyhovujú konkrétnym
krajinám.
4. Krajiny majú právo podporovať svoje vlastné sociálne usporiadanie, reguláciu a
inštitúcie. Medzinárodné dohody môžu byť dôležitým prínosom, no ich úlohou je posilňovať
integritu domáceho demokratického procesu, a nie ho nahrádzať.
5. Krajiny nemôžu mať právo vnucovať svoje inštitúcie iným. Ochranu vlastných
hodnôt a regulácie treba ostro odlišovať od ich vnucovania iným.
6. Účelom medzinárodného ekonomického usporiadania musí byť budovanie pravidiel
fungovania a manažovania prepojenia (interface) medzi národnými inštitúciami. Akcent na
podstatnú riadiacu funkciu národných štátov vo svetovej ekonomike neznamená vzdať sa
medzinárodných pravidiel. Ide však o to, aby multilaterálny režim umožnil národom najlepšie
sledovať ich vlastné hodnoty, rozvojové ciele a prosperovať v rámci vlastného sociálneho
usporiadania.
7. Nedemokratické krajiny nemôžu rátať s rovnakými prvkami a privilégiami
medzinárodného ekonomického poriadku ako demokratické (Rodrik, 2011, s. 237 – 245).
Rodrigovo chápanie umiernenej globalizácie zreálňuje aj predstavy o viacúrovňovom
globálnom vládnutí, v ktorom jednotlivé úrovne majú adekvátny podiel zodpovednosti a sú
vzájomne funkčne previazané.
Mimoriadne podnetnými ukážkami takto orientovaného myšlienkového prúdu sú práce
R. B. Reicha, J. E. Stiglitza a H. Hendersonovej. Kniha R. B. Reicha Dielo národov má
výstižný podtitul Príprava na kapitalizmus 21. storočia. Na základe analýzy a zovšeobecnenia
reálnych procesov najvyspelejšej ekonomiky Reich presvedčivo objasnil mnohé kľúčové
aspekty utvárania nového technologického spôsobu výroby, výmeny a informačnej
komunikácie v procese globalizácie. Predovšetkým ukázal na revolučnú premenu tradičného
veľkovýrobného podniku na pavučinovo organizovanú sieť vysokozhodnocujúceho podniku.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
12
Formovanie sieťových štruktúr podnikov Reich chápe ako imanentnú súčasť procesu
globalizácie a výstižne argumentuje, ako sa tradičné a medzinárodné dimenzie výrobných,
výmenných a rozdeľovacích procesov menia na transnacionálne. Skutočnosť, že sa stále viac
oslabuje spojitosť medzi ziskovosťou korporácie a životnou úrovňou obyvateľov danej
krajiny, sa nemôže interpretovať tak, že v globálnej ekonomike stratili význam a prestali
existovať národné ekonomické záujmy. Ži-votná úroveň obyvateľov štátu závisí v stále väčšej
miere od toho, čím prispievajú globalizovanej svetovej ekonomike – od hodnoty ich
kvalifikácie a poznatkov. „Preto sa každý národ snaží zvýšiť potenciálnu hodnotu toho, čím
jeho občania môžu prispieť globálnym podnikovým sieťam.“ (s. 223) Reich na príklade USA
poukazuje na to, že globalizácia výrazne prospieva tvorivým pracovníkom, no zároveň
rozširuje priepasť medzi nimi a zostávajúcimi štyrmi pätinami obyvateľstva. Situáciu navyše
vyhrocuje obrovská konkurencia pracovných síl najmä rozvojových krajín. Riešenie
odvodzuje z toho, že integrácia pracovných síl do globalizovanej svetovej ekonomiky závisí
predovšetkým od vzdelania a výcviku a od výživy a zdravotnej starostlivosti nevyhnutnej na
takéto učenie. Preto jedna línia reformných opatrení by mala byť zameraná na diferencované
spektrum vzdelávacích aktivít pre nízko kvalifikovaných, nezamestnaných, dlhodobo
chudobných a ďalšie marginalizované skupiny (s. 360 – 362). Druhá línia reforiem by mala
vychádzať z toho, že vo vzťahoch medzi národmi sa namiesto nacionalizmu v duchu „kto
z koho“, alebo nezúčastneného kozmopolitizmu začne presadzovať „pozitívny hospodársky
nacionalizmus“, v ktorom občania každej krajiny preberajú hlavnú zodpovednosť za
zvyšovanie schopnosti svojich spoluobčanov viesť plný a produktívny život, ale spolupracujú
aj s ďalšími krajinami, aby sa tieto zlepšenia nedosahovali na úkor iných (tamtiež, s. 450).
Globalizovaná ekonomika tým, že na jednej strane mimoriadne preferuje vyššiu
kvalifikáciu, schopnosti a poznatky, a na druhej strane znižuje príjmy a pracovné miesta
robotníkov, ktorí sú konfrontovaní s obrovskou a rýchlo sa zväčšujúcou zásobou
kvalifikovaných pracovných síl na celom svete, spôsobuje nebývalé zväčšovanie sociálnej
polarizácie. Jedno z možných riešení Reich vidí vo vyvažovaní polarizujúcich tendencií
pomocou „skutočne progresívnej dane z príjmu spojenej s uzavretím medzier v daňových
zákonoch“ (s. 356). Pozoruhodná je aj jeho úvaha o tom, že štáty namiesto toho, aby sa
predháňali v poskytovaní subvencií a výhod pre PZI, mali by vytvoriť inštitúciu podobnú
GATT-u, v ktorej by sa dohodli na pravidlách uchádzania sa o investície globálnych korporácií
(tamtiež, s. 452). Nosnou ideou, ktorú Reich prezentuje na množstve konkrétnych súvislostí, je
poznatok, že v podmienkach globalizácie musia štáty spolupracovať pri riadení ekonomík
jednoducho z toho dôvodu, že už neexistujú oddelené ekonomiky, ktoré by sa mohli takto riadiť
(tamtiež, s. 354).
K širokému rozvinutiu tejto myšlienky zásadne prispel J. E. Stiglitz (2003) v práci
Jiná cesta k trhu, ktorej podtitul Hledání alternativy k současné podobě globalizace výstižne
vyjadruje zámer autora. Hneď v predslove zdôrazňuje, že globalizácia má pozitívny potenciál
a môže byť prospešná každému obyvateľovi planéty, na to je však potrebné dôkladné
preskúmanie spôsobu, akým je globalizácia organizovaná a riadená [Stiglitz, 2003, s. 11].
Z tejto pozície ukazuje, ako sa pod vplyvom globalizácie zvýšil význam, úloha, ale aj
zodpovednosť predovšetkým troch medzinárodných inštitúcií – MMF, SB a WTO. Tie boli
priesečníkom udalostí, ktoré v posledných desaťročiach zásadne ovplyvnili konkrétnu podobu
globalizačných procesov. Stiglitz podrobil ich činnosť tvrdej kritike, že z pozícií trhového
fundamentalizmu nadraďovali záujmy finančných kruhov a vyspelých ekonomík nad potreby
chudobných krajín. Na konkrétnych príkladoch demonštruje, ako pôsobenie „neviditeľnej
ruky trhu“ nielenže neviedlo k žiaducemu vývoju, ale necitlivá chaotická globálna správa,
predovšetkým stratégia MMF, krízovú situáciu ešte prehĺbila. Stiglitz ju nazval „politikou
ožobrač sám seba“ (tamtiež, s. 178). Ak by sa globalizácia presadzovala doterajším
spôsobom, nielenže nebude napomáhať rozvoj, ale naopak, bude prehlbovať biedu
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
13
a nestabilitu. Zdôrazňuje, že bez nevyhnutných reforiem bude silnieť odpor proti globalizácii.
„Najzákladnejšou zmenou, ktorú je treba urobiť, aby globalizácia fungovala tak, ako má, je
zmena v spôsobe riadenia.“ (s. 351) Má na mysli predovšetkým zmenu v spôsobe činnosti
medzinárodných inštitúcií, ktoré určujú pravidlá globalizačných aktivít a procesov,
podmienky stability a udržateľnosti rozvoja svetovej ekonomiky, teda predovšetkým MMF,
SB a WTO. Zdôrazňuje však, že najväčší problém nie je ani tak v samotných inštitúciách, ale
v tom, ako zmeniť myslenie tak, aby sa chudobným priznávalo právo účasti na rozhodovaní,
ktoré ovplyvňuje ich postavenie, aby sa posilňovala demokracia a rovnoprávny obchod a aby
sa zodpovednejšie pristupovalo k životnému prostrediu. „Globalizácia môže získať novú
formu... až bude správne a poctivo zorganizovaná a všetky krajiny budú mať vplyv na
politiku, ktorá sa ich dotýka, potom existuje možnosť, že dôjde k vytvoreniu novej globálnej
ekonomiky, v rámci ktorej bude ekonomický rast nielen udržateľnejší a menej kolísavý, ale aj
plody tohto rastu budú poctivejšie rozdeľované.“ (s. 55) Stiglitz nie je stúpencom radikálnych
„šokových“ riešení. Víziu globalizácie s ľudskejšou tvárou predpokladá realizovať vhodným
tempom evolučných krokov.
K ekonómom, ktorí zásadným spôsobom prispeli ku komplexnému konštruktívne
kritickému skúmaniu globalizácie, nepochybne patrí H. Hendersenová (2001). Jej najnovšia
kniha Za horizontem globalizace formuluje globalizáciu ako dilemu súčasnosti. Prenikavo
odhaľuje a pomenúva základné rozpory a problémy súčasnej podoby globalizácie a formuluje
východiská k Utváření udržitelné globální ekonomiky, vyjadrené v podtitule jej knihy. Jej
prínos je o to významnejší, že presvedčivo argumentuje aj nevyhnutnosť zásadnej zmeny
v metodologickej rovine, ktorú chápe ako posun od klasického úzko ekonomického nazerania
k systémovému multidisciplinárnemu prístupu. Spolu s M. W. Rederom2 poukazuje na
vnútorné nezhody, obsahové a metodologické nezhody, „krízu vnútri ekonómie“, a kladie
otázku, či je ekonómia veda, alebo „preoblečená ideológia“ (Hendersonová, 2001, s. 26).
Poukazuje na to, že „väčšina ekonomických modelov vo verejnom i v sú-kromnom sektore
smeruje do budúcnosti s očami uprenými do spätného zrkadielka“ (tamtiež, s. 29).
Originálnosť jej prístupu spočíva v tom, že problémy a úlohy pretvárania globálnej
ekonomiky chápe a formuluje vo vzájomne previazaných siedmich úrovniach – globálnej,
medzinárodnej, štátnej, firemnej, samosprávnej, občianskej a rodinnej, resp. individuálnej.
Zdôrazňuje význam mapovania ucelených stratégií na každej úrovni a analýz, ako na seba
vzájomne pôsobia. To je dôležité preto, lebo mnoho sociálnych a ekologických problémov,
ktoré sa prejavujú na jednej úrovni, vzniká na inej úrovni.
Pretváranie globálnej ekonomiky vyžaduje, aby sa na všetkých úrovniach rešpektovali
spätné väzby – od prírodného, planetárneho ekosystému a od miestnych ekosystémov, ako aj
od ľudí, ktorí sú súčasnými nekontrolovanými formami globalizácie vytláčaní na okraj (s. 39).
Prechod do novej etapy vývoja civilizácie vyžaduje prekonanie neoliberálneho
konceptu globálneho vládnutia a rozvíjanie mnohoúrovňového humánneho globálneho
vládnutia, prekonanie prežitej paradigmy dnešnej spoločnosti a zvládnutie nového
adekvátnejšieho dejinného vzorca ďalšieho vývoja ľudstva.
2
Odvoláva sa na jeho knihu Economics: The Culture of Controversial Science z roku 1998.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
14
Literatúra
BONDY, E. (2005): O globalizaci, Brno: L. Marek.
BĚLOHRADSKÝ, V. (2000): Antinomie globalizace: Vzdelanostní společnost 2000. In:
Bělohradský, V. a kol. Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti. Praha: QplusQ.
BOURDIEU, O. (2002): The Politics of Globalisation. Open Democracy. Dostupné na:
http:/www.globalpoliticy. org/ngos/role/globdem/globgov/2002/0220bourdieu.htm.
BECK, U. (2002): What is Globalisation? Oxford: Polity Pres. Česky: Co to je globalizace?
Brno, Centrum pro studium demokracie a kultúry. 2007.
CASTELLS, M. (2000): The Rise of Network Society – The luformation Age: Ecoomy,
Society and Culture. Oxford: Blackwel Publishers Ltd.
GALBREITH, J. K. (1979): The Great Crash of 1929, New York. Avon.
HELD, D. (2004): Inescapably Side by Side. An Interview with David Held, Mikkel Thorup
& Mads P. Sorensen. Polity, February.
HERMAN, E. S. (1999): The Threat of Globalisation. Nex Politics, Vol. 7. No. 2 (new series)
whole No. 26.
MICHIE, J. (ed.) (2003), the Handbook of Globalisation, Cheltenham: Edward Edgar.
MORRIS, M. (2012): Co nesmíte vědet, Rybka Publishers, Praha.
POTŮČEK, M., MUSIL, J., MAŠKOVÁ, M. (2008): Strategické volby pro českou
spoločnosť. Teoretická východiska, Sociologické Nakladatelství, Praha.
RODRIK, D. (2011): The Globalization Paradox. Why Global Markets, States and
Democracy Can´t coexist. Oxford: Oxford University Press
ROTHKOPF, D. (2009): Supertřída. Jak globální elita pretváří svět, Pavel Dobrovský –
BETA, s.r.o., Praha
RUBERY, J. et. al. (2002): Productive Systems: introduction and overview. In: Burchell, B. et
all. Systems of Production: Markets, Organizations and Performance. London Routledge.
REICH, R. B. (2002): Dílo národů – Příprava na kapitalizmus 21. století. Praha: Prostor.
ROSENAU, J. N. – CZEMPIEL, E. C. (eds.) (1992): Governance without Government. Order
and Change in World Politics. Cambridge: Cambridge University Press.
STIGLITZ, J. E. (2002): Globalisation and its Discontents. London: Penquin Books.
STIGLITZ, J. E. (2003): Jiná cesta k trhu. Praha: Prostor.
VAROUFAKIS, Y. (2013): Globální Minotaurus, Rybka Publishers, Praha.
VITALI, S. – GLATTFELDER, J. B. – BATTISTON, S. (2011): The network of global
corporate control. [online]. Zurich: Swiss Federal Institute of Technology. 2011 [cit. 15. 10.
2012]. dostupné na: http://workplacebullying.org/multi/pdf/ETHstudy.pdf
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
15
Power, Responsibility, Leadership & Wisdom: Exploring the
Issues at the Core of Ethical Decision-Making
Bruce Lloyd1
Thank you for inviting me to give this presentation, and in this particular way. I am
sorry I cannot be with you in person, especially as I have many fond memories or earlier visits
to Prague. Neither I or I believe the organisers have used technology in this way, so lets hope
it works ... (I am not sure if the organisers have a way to let me know if everyone has fallen
asleep!)
To start with a sentence on my background, which is essentially Scientific, with
Engineering and Business degrees, and a zig-zag career in industry and finance that ending up
in the academic world, writing and lecturing on Strategy. I consider Strategy to be about
‘understanding what makes organization, people and society work’, and what helps them
work ‘better’. Recognising that ‘better’ is a values driven word. Perhaps I also need to
mention that I have no religious agenda in my comments. I am just interested in what works.
Overall I have three objectives
First: To challenge the way that we think about leadership, and to argue that much of
that thinking is not only missing the point, but that a great deal of it is potentially, if not
actually, dangerous.
Secondly: To introduce a framework within which we can look at the relationship
between Power and Responsibility that can help us change the way we think about leadership
in a more relevant and effective way.
At its core my argument is that leadership is primarily a values driven activity and that
we should move from focusing on associating leadership with the quantity, or size, of
decisions, to recognising that leadership is essentially about the quality of our decisions.
My third objective is to argue that it would be very helpful if we rehabilitated the
concept of Wisdom, as a useful way of making our decision-making more values driven.
My basic objective is simple: ‘How do we achieve Better decision-making’. But the
first difficulty is that there are so many different views over what we mean by ‘better’.
I will argue that at the core of all our decision-making is the need to balance Power
with Responsibility, as the vehicle for resolving the ‘better’ question. This presentation will
explore why that is so difficult? It also argues that exploring the concept of Wisdom can
provide invaluable insights into how to achieve the most effective balance between Power and
Responsibility, which is central to what our values mean in practice, as well as how we
incorporate ethics into our decision-making.
Decision-making, inevitably, involves moral / ethical choices and this occurs every
time we take a decision. Hence it is not surprising that we find that the comments we might
define as Wisdom are essentially comments about the relationship between people, or their
relationship with society, and the universe as a whole. These statements are generally globally
recognised as relatively timeless and they are insights that help us provide meaning to the
world about us. In theory, the use of teams, committees, even opinion polls (and other efforts
to capture The Wisdom of Crowds) are attempts to capture our collective Wisdom.
1
Dr Bruce Lloyd, London South Bank University, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
16
Overall Wisdom gives us guidance and insights into what works in our relationships,
in the long term interests of us all.
But what surprised me when I started looking at this subject a few years ago, was the
paradoxical gap between how critically important this area was in all our lives, and yet how
often it seems to be almost totally ignored in Futurist, Strategy, Knowledge Management, and
even Ethics, literature. Another paradox is that we appear to be spending more and more time
focusing on learning knowledge, or facts, that have a relatively short shelf life, and less and
less time on knowledge that overlaps with Wisdom, that has a long shelf life. Why is that?
What can we do about it?
Which brings us back to my starting point, looking at the relationship between Power
and Responsibility
Western sociological and management/leadership literature is full of references to
Power. How to get it? How to keep it? And How to prevent it being taken away? In parallel,
but rarely in the same studies, there is also an enormous amount of literature on the concept of
Responsibility.
While Power, is in essence, the ability to make things happen, Responsibility is driven
by attempting to answer the question: ‘In whose interest is the Power being used?’
Yet the two concepts of Power and Responsibility are really different sides of the same
coin; they are the Ying and Yang of our behaviour; they are how we balance our relations
with ourselves with the interests of others, which is at the core of what we mean by our
values. Power makes things happen, but it is the appropriate balance between Power and
Responsibility that helps ensure as many ‘good’ things happen as possible, with our values
being essentially about how we relate our interests with the interests of others.
This critical relationship between Power and Responsibility can be reinforced by
examining how the two concepts interact in practice, through a variety of different
management dimensions.
First, it is useful to visualise a 2-by-2 (Boston) box (4 Squares) with Power (+&-)
along one axis, and Responsibility (+&-) along the other. In one square, where there is a
strong Power-driven (+) culture, combined with little sense of Responsibility (-), there is a
high probability of megalomaniac or dictatorial behaviour. And here I would like to argue that
we have plenty of words like Dictator, despot and megalomaniac to describe the behaviour of
individuals such as Hitler and they should not be described as Leaders.
But going back to the other three squares:
Another square combines a high degree of Responsibility (+), with little Power (-),
which is a classic recipe for stress. In fact, this is a major cause of relatively unaddressed
individual, organizational and societal stress, reinforced by many empowerment programmes,
that are more concerned with giving individuals more Responsibility than giving them more
real authority (ie: Power).
A further square has low levels of both Power (-) and Responsibility (-) which
produces the result of ‘drop-outs’, whether individual, organisational or societal. This
category is often viewed as an attractive option when individuals consider it relative to the
alternative to the stress, which is all too often associated with situations where a feeling of
impotence is associated with the feeling of Responsibility.
The ideal is to work towards the final square, where there is an appropriate balance
between Power and Responsibility (+/+).
Although this compartmentalisation is an inevitable simplification, it does show how
the underlying pattern of Power <> Responsibility relationships influence individual
behaviour, which I would argue is particularly critical in areas related to understanding the
ethical dimensions of our decision making.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
17
Power – Responsibility Relationships
Power
Low (-)
Balance
Stress
Power and Responsibility
Individual, organisational, societal
Megalomania
Drop-out
Dictatorial behaviour
Individual, organisational, societal
R
Low (-)
Responsibility
High (+)
High (+)
While we come into this world (or are recruited into an organisation) with no Power or
Responsibility, the challenge of learning, education, or induction is to attempt to find an
appropriate balance between the two concepts of Power and Responsibility.
This basic relationships between Power and Responsibility can also be usefully
checked out in the context of experience in other organisation/societal dimensions:
1. Organisational culture can be considered as either one that encourages the sharing
of information, as opposed to a ‘Knowledge is Power’ culture. (Although I consider it is more
appropriate to use the word Information, rather than Knowledge, for reasons that I will briefly
discuss later.) But almost all management techniques (Total Quality Management, Learning
Organisations, and Knowledge Management, to name but three) are based on the assumption
of a sharing knowledge culture and these techniques are unlikely to be effective within a
‘knowledge is power’ culture. Teams, and virtually all other management techniques, flourish
best under a Responsibility-driven culture. In addition, as we increasingly move further into a
knowledge economy, the effective sharing of information/knowledge will become an even
more critical success factor for all our decision-making whether as individuals, within
organisations, or for society as a whole.
2. It is often argued that people oppose change, when the underlying problem is that
there is a difference of opinion on how to define progress - or what we mean by ‘better’. In a
culture where those affected by change are either in control, or they trust those driving the
change, there is usually general agreement on how progress is defined, and there is little
opposition to any change initiatives. The greater the trust levels, the easier it will be to
undertake change, simply because there is general agreement that the change will be equated
with progress. Despite all the talk of the need for change in many situations, what is really
required is the need for greater emphasis on the concept of progress. The importance of that
difference between change and progress is at the heart of most of our decision-making
difficulties. And this difference between change and progress is at the heart of most
organisational difficulties in this area, partly because the vast majority of change is still top
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
18
down driven and these are too often combined with the widespread existence of a Powerdriven (rather than Responsibility driven) culture that has fostered a breakdown in trust.
3. Another important dimension of the Power-Responsibility relationship arises in
many organisations where they experience the damaging effects of bullying, corruption, as
well as sexism and racism. These problem behaviours are, in the vast majority of cases,
essentially little more than the ‘Abuse of Power’. If individuals took a more Responsibledriven (ie; ‘others focused’) approach to their personal relationships, there would be an
enormous reduction in these harmful anti-social behaviours.
4. These issues are also reflected in the language we use to discuss them. Phrases, such
as ‘Corridors of Power’, ‘Power Struggles’, even ‘Lusting after Power’, are widely used, but
would not attitudes and behaviours be different if the language used was more focused on
using phrases such as ‘Corridors of Responsibility’. Why do we never hear about
‘Responsibility Struggles’? And certainly there are very few, if any, examples of people being
accused of ‘Lusting after Responsibility’. Why not? If Power and Responsibility are two sides
of the same coin, shouldn’t the words Power and Responsibility be virtually interchangeable?
Overall, the greater the level of a Responsibility-driven decision-making culture, the
more effective and sustainable will be the consequences of decision-making in any system;
and the less regulation will be required to manage the inter-relationship between the various
stakeholders. In contrast, more and more regulations will be needed in an attempt to regulate
Power-driven cultures, where those regulations are designed, at least in theory, as an attempt
to make the decision-making processes more accountable, and so hopefully encourage more
responsible behaviour. But does it? If we all behaved more responsibly in our relationship
with each other in the first place, there would be much less pressure for more and more
regulation and legislation.
Two asides at this point: First, it is, in my view a pity the various declarations of
Human Rights didn’t give emphasise to the importance of Responsibilities.
Secondly, it is worth mentioning that probably 90 % of violent behaviour arises
because there is an imbalance between Power (self focused) activity, with insufficient
emphasis on Responsibility (others focused) activity, and a Power focus makes it much more
difficult for those involved to communicate effectively.
But why is this relationship between Power and Responsibility so important to the
debate about leadership and ethics? Simply because, in essence, Leadership is nothing more
than the ‘Well informed, Responsible, use of Power’. The more the leadership (decisions) are
Responsibility-driven (ie the more they are genuinely concerned with the wider interest), not
only will they be better informed decisions, but the results are much more likely to be
genuinely reflect the long term interests of all concerned, which also happens to be a sound
foundation for improving their ethical quality.
But where does Wisdom come into this argument? In essence, the above leadership
definition (‘the well informed, Responsible, use of Power’) is exactly what could also be
called ‘Wise Leadership’.
In my view, there is an enormous amount of literature that explores Wisdom, and this
can provide useful insights into what works and what doesn’t? However, partly because, for
various reasons which we don’t have time to go into, the word Wisdom has been widely
misused and misunderstood.
At the same time Wisdom is something everybody seems to talk about; we all appear
to want more of it, yet few people appear to reflect on what Wisdom really is, especially in
management/leadership literature. And there is little consideration of how can we learn
Wisdom more effectively? One objective of these brief comments is simply that it would be
very useful for us to try to rehabilitate the word / concept of Wisdom.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
19
But what do we really mean by Wisdom? According to the Wikipedia (5/8/05) entry
for Wisdom:
“Wisdom is often meant as the ability and desire to make choices that can gain
approval in a long-term examination by many people. In this sense, to label a choice ‘wise’
implies that the action or inaction was strategically correct when judged by widely-held
values…”
Wisdom is about: ‘Making the best use of knowledge … the exercise good judgement’
…. Or ‘the capacity to realise what is of value in life for oneself and others’ ….
Wisdom statements are those that appear to be useful in helping us all make the world
a better place in the future. They are not absolute statements; they are simply statements that
reflect our understanding of behaviour patterns that appear to work in a positive direction in a
sustainable way. But a statement of Wisdom is only useful if it also checks out with our own
experience.
Of course, the ability to recycle Wisdom is one thing, ‘being wise’ is quite another. In
essence, ‘being wise’ involves the ability to apply wisdom effectively in practice. Although it
is important not to forget the comment:
"Those who are arrogant with their wisdom are not wise." (Anon)
It should surprise no one that a critical part of the content of any Wisdom statement is
the extent to which it incorporates judgments about values. In fact, in many ways, that is a
critical part of the definition of what we mean by Wisdom. But that does not mean that all
statements that reflect values can be defined as Wisdom; the extra dimension required is that
they are widely accepted and that they have 'stood the test of time'. In addition, while all
wisdom is reliable, useful, information, not all reliable information can be considered as
Wisdom; it provides insights into values, people and relationships that work. Wisdom is does
not cover a technical statement that has no human or relationship dimension.
In addition, it is important to recognise that in trying to 'make the world a better place
for us all' we can easily run into potential areas of conflict. For example, making things
'better' for some people is sometimes at the expense of making it worse for others. How – or
whether – differences are resolved is critically dependent on the quality of dialogue or
conversation between the parties.
In my view, there are no absolute answers, consequently the only way to make
progress is to try to ensure that the quality of the dialogue between all concerned (ie all the
stakeholders) is as effective as possible. In the end, the quality of our decisions depends
primarily on the quality of our conversations or dialogue; that is not only dialogue about
information but, perhaps even more important, it is about what is the best way to use that
information – in other words it is about our values. Dialogue facilitates both the transfer of
technical knowledge, as well as being an invaluable part of our personal development. In this
area, there is a another paradox associated with the concept of passion, the importance of
which is emphasised in much current management literature. If this passion is exhibited by a
Power-driven individual, who tends to think they have all the answers and they are all too
often not interested in listening. In these situations holding a positive dialogue can easily
become very challenging! The only way to ‘square that circle’ is to ensure that all the other
people involved are convinced of their integrity – and that they are reflecting a genuine
concern for the wider interest in the decisions that are taken, which can then enable them to
manage those with Power driven megalomaniac tendencies. The greatest challenge that most
organisations face is how to manage effectively Power-driven, passionate, people in such a
way that they are encouraged to be consistent with the long term interests of the organisation
as a whole, rather than primarily with their own personal interests. Incorporating this wider
(Responsibility-driven) interest into our decision-making at all levels, irrespective of whether
they are personal, organisational or societal, is the ultimate test of leadership related values.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
20
In addition, it is important to recognise that democracy does not produce perfect
answers; it is simply the best system relative to the alternatives. (As Winston Churchill
recognised). It is important to remember that the critical element of any democracy is not that
the will of the majority prevails, but that the interests of minorities are understood and
protected. And the most effective way of producing the best balance between these two
elements is through effective dialogue between all those involved, within the framework of
the Responsible use of Power. Although it might sound paradoxical, it is not unreasonable to
argue that the degree to which we use our freedom responsibly the more freedoms we will
have. Another approach to this dilemma is recognising that the greatest challenge to any
concept of freedom lies in attempting to answer questions such as: How far can we be allowed
to be free from our Responsibilities? And Who decides?
A few words on re-interpreting the so-called traditional Data-Information-KnowledgeWisdom pyramid relationship.
But it is not simply a technical progression from one level to the next. It is one thing to
turn information into knowledge that makes things happen through its use, but it is quite
another thing to make the ‘right’ (/’good’/’better’) things happen. Instead of moving up from
data/information/knowledge to Wisdom we are, in parallel, moving down from Wisdom to
knowledge -- which is how we incorporate our values into our decision-making. Hence again
we can see the application and relevance of what is generally called Wisdom.
It is our values/Wisdom that defines the limits of what we consider acceptable choices
in the first place and those decisions determine our knowledge/action priorities. These
priorities then determine what information is required, in order to try to ensure that the
decision is as well informed as possible. In turn that information need determines what further
questions have to be asked about what additional data is required. In practice, we need to
understand how these two pyramid progressions relate to each other, if we want to understand
how we incorporate values into our decision making processes, as well as understand why
Wisdom plays such an important role. It also needs to be recognised that the way the word
(/concept) Wisdom, has been used in the past has not always helped this process.
Of course, this is a dynamic process and there is continual feedback from the
experience of our actions.
Being decisive is easy; being decisive about the ‘right’ things, in the ‘right’ way, is the
real challenge that confronts us all. I would argue that we do (and should) start with Wisdom
(/our values) as our base, which then provides the framework within which to manage
knowledge, and so on through the pyramid to information and data. To repeat, it is useful to
see knowledge as information in use, and Wisdom as the integration of knowledge and values
to produce good results, and this is confirmed by the following comments:
“Wisdom is the power that enables us to use our knowledge for the benefit of
ourselves and others.” (Thomas J. Watson)
“Knowledge is not wisdom, unless used wisely.” (J. D. Anderson)
"Knowledge without wisdom is a load of books on the back of an ass." (Japanese
Proverb)
“I hope our wisdom will grow with our power, and teach us that the less we use our
power the greater it will be.” (Thomas Jefferson)
A study of Wisdom shows that it consists of statements about relationships between
people, either individually, or collectively in societal context, or about our relationship with
the universe as a whole; and they have stood the test of time. Most of the important messages
about the state and future of the Human Race were made over a thousand years ago, in China,
the Middle East and other early sophisticated societies. As a result Wisdom insights are very
similar irrespective of which part of the world that might be identified as their source.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
21
It is only justified to consider that decisions can be reduced to a cost/benefit analysis,
if it is possible to quantify all the ‘values’ elements within the equation in monetary terms. In
the past values have been included implicitly, whereas today that dimension invariably needs
to be made much more explicit. All decisions involve the integration of the economics
dimensions of ‘added value’, with ethical or values dimensions.
In my view, Wisdom is by far the most sustainable dimension of the
information/knowledge industry, although I recognise that this presentation has not covered
how you could teach Wisdom. Or whether it is teachable? Or is it, like values, in many ways
it is probably not teachable. But it is learned somehow, and as far as I know, there is no values
gene. Consequently, there are things that we can all do to help manage the learning processes
more effectively, although detailed consideration of these are outside the scope of this paper.
We need to recognise that the more change that is going on in society, the more
important it is that we make sure that our learning is as effective as possible. That is the only
way we have any chance of being able to equate change with progress. If we want to have a
better future the first, and most important, thing that we have to do is improve the quality and
effectiveness of our learning.
It is not easy to be optimistic about current trends, when the media is so focused on
sensationalism and confrontation. This is not only an issue for the mass media, but it is also
fostered by many, so called serious programmes where confrontation, rather than constructive
consensus building dialogue is encouraged in the name of ‘good television’. It is certainly my
impression is that there is evidence to support the view that our ability to hold constructive
conversations is unfortunately declining.
If this media agenda has a significant influence on our political agenda, and our
democratic processes, it cannot be ignored. These pressures can be particularly important
when considering potentially sensitive ethical issues. As a result it is not just the issues
themselves, but the way we discuss them, that generally determine the quality of the action
taken. This issue is not easily addressed but it is, at last, a start to for the issue to be more
widely recognised.
Some examples of statements about Wisdom that not only reflect the points made
above, but provide additional insights into the meaning and usefulness of the word, would
include:
"Knowledge is a process of piling up facts; Wisdom lies in their simplification."
(Martin H. Fisher)
“Wise people through all laws were abolished would lead the same life.”
(Aristophanes)
“The price of greatness is responsibility” (Winston Churchill)
“Concern for others is the best form of self interest” (Desmond Tutu)
In recent years we have seen considerable effort to move people from the idea of
'Working Harder' to 'Working Smarter'. But what is really needed is to move beyond
'Working Smarter' to 'Working Wiser'. We need to move from ‘The Knowledge Society’ to
‘The Wise Society’. And, the more we move along that progression, the more we need to
recognise that we are moving to a situation where the important issues primarily reflect the
quality of our values, rather than the quantity of our physical effort. If we want to improve the
quality of our decision making, the focus needs not only to be on the quality of our
information but, equally, on the ‘right’ use of that information – hence the importance of
improving the dialogue related issues mentioned earlier.
If we want to manage complexity successfully, and make progress in the world today,
we have to start by getting the simple things right. This needs to be based on more effective
understanding, and use, of accumulated Wisdom. All too often problems arise precisely
because we haven't got the simple things right in the first place. This includes the need for a
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
22
greater emphasis on sharing knowledge, rather than the more traditional concept of
'Knowledge is Power', as well as the need to combine that with being sure that we are asking
the right questions in the first place.
Probably the most important of those simple things to get right is for leaders to 'walk
the talk'. It is relatively easy to know what is the ‘right’ thing to do; the hard thing is to ensure
that it gets done. It also appears to be relatively easy to recognise Wisdom on paper, but it
appears to be so incredibly difficult to be Wise in practice?
In this context a couple of statements of wisdom are relevant: First, ‘People take much
more notice of what you do than what you say’. And ‘People don’t take much notice of what
you say, unless they first feel you care’.
To recap. Why are we interested in Ethics and the Future? The answer is, simply that
we are concerned with trying to make the world a ‘better’ place. But for who? And how? To
answer both questions we need to re-ask fundamental questions: Why do we not spend more
time to ensure that the important messages that we have learned in the past ('Wisdom') can be
passed on to future generations? How do we ensure these messages are learned more
effectively? These are critical strategy questions, as well as being at the very foundation of
anything we might want to call 'The Knowledge Economy', although what is really needed is
to focus on trying to move towards the concept of ‘The Wise Economy’. This focus naturally
overlaps with the greater attention recently being given to values/ethical related issues and
‘the search for meaning’, in management/leadership literature ... This approach recognizes
that Leadership should be concerned with the quality of our decisions, rather than its quantity,
and this could easily mean that there is more Leadership at the bottom of an organization than
at the top. It is also worth mentioning here the danger of using quantity measures such as
GDP growth as a measure of societal success, when what urgently need are more relevant
quality measures.
I hope I have not given the impression that I know the answers to these questions. That
is certainly not my intention. My objective is simply to try to raise some questions that, in my
view, do not appear to be asked often enough. The first step is always to start by being
reasonably sure that we are asking the right questions, and then that we are trying to improve
the quality of the conversations/dialogue about those questions, answers and decisions.
In this context giving the whole subject of Wisdom much more serious attention in
management literature than has been the case is the past would be helpful all round. Wisdom
is critical to our understanding of ‘The Knowledge Economy’ and ‘The Knowledge Society’,
as well as Strategy and Ethics in general. If we cannot take Wisdom seriously we will pay a
very high price for this neglect. We need to foster greater respect for other people, particularly
those who have views, or reflect values, that we do not agree with. This requires us to develop
our capacity to have constructive conversations about the issues that divide us and that, of
itself, would go a long way to ensure that we improve the quality of our decision making for
the benefit of all in the long term.
This presentation has argued that understanding, and integrating, the relationship
between Power and Responsibility should result in a greater emphasis on the more
Responsible use of Power, and this implies a greater emphasis on a values or Wisdom based
approach. Together this would enable us to ensure that we are as well informed as possible,
by improving the quality of the conversations/dialogues that are so vital in the management of
the decision-making processes; it should also improve our ability to evaluate more effectively
the ethical issues themselves, today and in the years ahead.
Finally, to sum up. We need to recognise that, overall, Wisdom is a very practical
body of information (knowledge) that has an incredibly useful contribution to help us
understand the world we live in. It can help us all take ‘better’ (/wiser) decisions, lead ‘better’
lives, and experience wiser leadership. This approach also recognises that we need to
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
23
rehabilitate the concept of leadership, as a values-driven activity, away from the idea that it is
primarily concerned with individuals who exhibit the quantity dimensions of power, to
individuals that reflect quality (/values driven) measures that are associated with what is done
with that power. In the end, Leadership is much more about focusing on the interests of
others, rather than primarily our own. Or to put it another way, as was mentioned earlier,
Leadership can be defined as ‘The Well Informed, Responsible, Use of Power’. If this
happened we don’t even have to talk about the need for Wise Leadership, because the word
Leadership has been properly rehabilitated in such a way that we have now integrated Being
Wise into our definition of Leadership. And all this could be done relatively easily if we just
started thinking differently about the critical relationship between Power and Responsibility.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
24
Podnikatelská etika jako výzva ke změně postojů a smýšlení
Lidmila Němcová1
Úvodní poznámky
Žijeme v překotné době, plné protikladů, která nás nutí klást si nové otázky a hledat na
ně odpovědi. Nejde však o jednoduché řešení a snadnou cestu vpřed. Především je třeba se
zamyslet nad tím, jaká je charakteristika naší společnosti, kam směřuje a jaké budou důsledky
našich rozhodnutí, a to nejen pro nás, ale především pro budoucnost našich dětí a vnuků.
Mnozí si tyto otázky vůbec v dnešní atomizované společnosti ani nekladou, vývoj je
nezajímá. Žijí dneškem podle hesla „Užij si, co můžeš“ („Carpe diem“), bez zájmu o druhé, o
společnou budoucnost. Ne nadarmo mnozí charakterizují dnešního člověka jako homo
oeconomicus, jedince, kterého zajímají pouze materiální statky a kterého duchovní rozměr
života již zcela míjí. Hodnoty osvědčené tisíciletou historií lidstva se nějak vytratily, možná i
vadí našemu stylu života.: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“, tak zní základní
etické pravidlo, které se nazývá zlatým. „Desatero“ bylo nepsaným zákonem pro věřící i
nevěřící – jako základní norma ověřená dlouhodobě. Řídili se jím naši rodiče a prarodiče,
kteří nám základní hodnoty předávali.
Abychom mohli změnit naše postoje a smýšlení, je třeba zabudovat do našeho myšlení
etické prvky. Zamýšlet se nad tím, co by mělo být dosaženo, o jaký ideál usilujeme, co je
vlastně naším cílem a smyslem života. Jinými slovy: otázky dobra a zla by se měly stát
integrální částí nejen našeho myšlení, ale i chování. Etické myšlení znamená klást si otázky
etického charakteru a hledat na ně odpovědi a podle nich jednat.
Je pravda, že někteří si takové otázky nepřipouštějí a ani etický základ v řešeném
problému nehledají. Výsledkem je zničená příroda, nepoctivé podnikání, korupce, neúměrné
bohatství menšiny oproti rostoucí chudobě (ve světovém měřítku), snaha o maximální zisk za
každou cenu, touha po moci, nekorektní vztahy mezi lidmi navzájem, antagonistické vztahy
mezi zeměmi, národnostní a náboženské konflikty, nezaměstnanost apod.
Budou mít naše děti dostatek kvalitních potravin, čistou vodu, důstojnou práci, budou
žít v míru, bezpečí a v demokracii? Proč být etickým v dnešní době? Odpovědí není
lhostejnost, pasivita - právě naopak. Z tohoto důvodu je třeba klást výzvy před občanskou
společnost a hledat nová netradiční východiska.
Podnikání a etika
Etika je filosofickou disciplínou, vědou o dobru a o zlu. Je teorií morálky, není vázána
na konkrétní reálné skutečnosti. Nabádá nás, k čemu bychom měli směřovat, co je dobré,
správné a spravedlivé.
Za jednu z aplikovaných disciplin považujeme etiku v podnikání či hospodářskou
etiku, které mají dnes velký praktický význam nejen u nás, ale v celém globalizovaném světě.
Obecně řečeno - jde o uplatnění etických principů v podnikatelských aktivitách na různých
úrovních. O hospodářské etice hovoříme spíše v globálním a makroekonomickém měřítku,
zatímco podnikatelská etika se zaměřuje na střední a individuální úroveň.
1
doc. Ing. Lidmila Němcová, CSc., předsedkyně Společnosti pro etiku v ekonomice, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
25
Etika by měla být integrální částí rozhodovacích procesů. Etické rozhodovací procesy
probíhají na různých úrovních, z nichž každá má vlastní cíl, zájem a motivaci. Posuzujeme, co
sledovaný subjekt dělá, může dělat a měl by dělat, aby se choval eticky.
Po sametové revoluci v roce 1989 došlo v naší republice k velkým historickým
změnám v oblasti ekonomické a politické. Ekonomika otevřela prostory soukromému
podnikání, které se mělo stát a také se později stalo motorem české ekonomiky. Už tehdy
mnoho lidí v rodících se nevládních organizacích upozorňovalo na to, že podnikání bez etiky
není možné. Zákony nemohou postihnout všechny eventuality života a jsou minimem etiky,
pokud jsou ovšem samy o sobě etické. Je pravda, že lidé u nás neměli zkušenosti s
podnikáním v rámci tržní ekonomiky. Vývoj byl na mnoho desetiletí přerušen od doby, kdy
soukromý sektor v československých podmínkách dominoval a kdy existovala zaběhnutá
psaná i nepsaná pravidla a prověřené zákony.
Občané měli v přelomové době nejenom velké iluze, ale též ideály. Velká část nově
začínajících podnikatelů neměla a ani nemohla mít s podnikáním zkušenosti, ale chtěla
navázat na rodinné tradice svých otců či dědů a vyzkoušet svou samostatnost v rozhodování,
odvahu, intuici. Mnozí však vůbec nepočítali s tím, že podnikání nese sebou i velká rizika,
která byla pro podnikatele velká již v samotných začátcích (včetně nedokonalosti právního
systému). Z těchto důvodů docházelo k bankrotům a zahořknutí.
Ne každý vstupoval do těchto podnikatelských aktivit s čistými záměry. Byli to tzv.
podnikavci, kteří podnikali s cílem dosáhnout maximálního zisku za každou cenu, s nekalými
úmysly využít mezer v zákonech a v podnikání jít na hranici zákona či tuto hranici ještě dále
překročit. Řídili se heslem: "co není zakázáno, je dovoleno." S takovými se setkáváme
dodnes.
Podnikání by mělo být korektní. Vedle kladných ekonomických výsledků by mělo
představovat "službu" druhým, jejichž potřeby by mělo uspokojit.
Co to znamená být etickým podnikatelem? Jednoduše řečeno - být korektním,
důvěryhodným, slušným. Nabízet zboží a služby dobré kvality za rozumnou cenu, na základě
pravdivé reklamy, na základě čestného jednání a důvěry, bez korupce. Včasné plnění závazků,
plateb vůči klientům, dodavatelům a odběratelům a transparentnost by měly být
samozřejmostí.
Vždyť již v naší české podnikatelské historii patřilo při uzavírání obchodu k tradici
čestné slovo, podání ruky bez písemných smluv. Podnikatel dbal na svou dobrou pověst, jeho
názor měl svou váhu, často se angažoval v orgánech místa svého působení. Byl hrdý na svou
kvalitní výrobu, ať již to byla výroba kvalitních bot, šatů, rohlíků, nebo na poskytování
služeb. Našli bychom mnoho konkrétních příkladů. Je třeba navázat na místní, regionální či
celostátní tradice a připomínat si je. Dnes bychom k nim měli přiřadit i příkladné poctivé
velké a malé podnikatele, kteří podnikají s velkým nasazením od r. 1989. Bohužel naše média
spíše dávají přednost negativním příkladům před uváděním pozitivních vzorů.
Jaké jsou podnikatelské hodnoty v dnešní době? Je třeba sledovat hodnoty současné
podnikatelské praxe ve třech segmentech. Mezi ně řadíme základní hodnoty demokracie v
ekonomice (svoboda, spravedlnost), hodnoty trhu (odpovědnost, důvěra) a hodnoty spojené
s rozvojem a růstem ekonomiky (pokrok, prosperita, racionalita).
Důležité je sdílení hodnot všemi složkami, včetně veřejnosti. Při prosazování
podnikatelské etiky je třeba předkládat výzvy k hledání nových netradičních východisek.
V současnosti je nezbytné usilovat o obnovení role etických hodnot v tržní ekonomice
jako významného determinantu rozhodování.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
26
Organizační struktura podnikatelské etiky
Významnou roli pro prosazování etiky v podnikání mají nevládní občanské
organizace. V Holandsku jsou nazývány „polder ethics“, jsou to místa, kde se prosazuje etika
v podnikání. U nás vznikají organizace pro prosazování etiky v podnikání po r. 1990. V cizině
existují již od 60ých let, dnes se hnutí rozmáhá po celém světě a zasahuje všechny země i
kontinenty. Pro celkovou koordinaci jsou zakládány střešní organizace, které mají především
úkoly koordinační (např. EBEN - European Business Ethics Network a další). Kromě toho se
zabývají úkoly vědeckými a pedagogickými. Pro prosazování hodnot do praxe je důležitá
přítomnost nejenom teoretiků, ale i praktiků, kteří by hledali společně netradiční východiska.
Pro prosazování zásad etiky v podnikání vznikla v ČR v r. 1994 Společnost pro etiku v
ekonomice, připravuje oslavy 20. výročí svého vzniku. Za svůj hlavní cíl si vybrala prosadit
do vysokoškolského ekonomického vzdělávání program kurzů etiky v podnikání, což se jí
podařilo. Bohužel, stále však existuje obrovská propast mezi teorií a výukou na školách a
hospodářskou praxí.
Některé školy se domnívají, že se pouhým zařazením kurzů k etice v podnikání
automaticky zařazují mezi tzv. školy „etické“. Pokud etika je vázána pouze na samostatné
kurzy a neprolíná všemi přednášenými předměty, lze hovořit pouze o tom, že se předmět
podnikatelské etiky stává marketingovým nástrojem.
SEE vydala deklaraci, která vyjadřuje její činnost a poslání:
DEKLARACE Společnosti pro etiku v ekonomice (SEE) k dopolednímu bloku semináře
Manažerská etika a společenská odpovědnost organizací,
kterou uspořádala Česká manažerská asociace (ČMA) s SEE 20. listopadu 2012 v Praze
Účastníci považují seminář k uvedenému tématu za velmi užitečný a doporučují pokračovat
v organizaci seminářů v pravidelných intervalech.
1) Vhodným propojováním teorie a praxe překonávat veliké rozpory mezi nimi.
2) V praktických příkladech sledovat a analyzovat jak negativní, tak i pozitivní případy (best
practices).
3) Snažit se o interdisciplinární přístup k řešeným problémům na základě dialogu a konsensu.
4) Hledat netradiční způsoby řešení situací.
5) Hledat nová netradiční východiska.
6) Předkládat nové aktuální výzvy jak podnikatelské sféře, tak i občanské společnosti.
7) Navazovat užitečné kontakty a spolupráci s obdobně zaměřenými organizacemi v ČR i v zahraničí
(především v Evropské Unii).
8) Zdůrazňovat etický rozměr politicko-ekonomických rozhodnutí v posledních desetiletích, která
často v důsledku chybné hospodářské politiky ovlivnila současnou finanční a ekonomickou krizi.
9) V současnosti je nezbytné usilovat o obnovení role etických hodnot v tržní ekonomice, především
jako determinant rozhodování jak v hospodářství, tak i v podnikání.
10) Hodnoty současné ekonomické praxe v euro-americkém prostoru sledovat v jejich členění do tří
segmentů:
a) základní hodnoty demokracie v ekonomice, tj. zejména svoboda a spravedlnost,
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
27
b) hodnoty trhu, tj. především odpovědnost a důvěra,
c) hodnoty spojené s rozvojem a růstem ekonomiky, tj. hlavně pokrok, prosperita a racionalita.
11) V procesu rozhodování - zejména v rámci podnikatelské praxe - sledovat přístupy, které dovolují
klíčové hodnoty trhu využít jako neviditelná aktiva spojená především s intelektuálním a sociálním
kapitálem (jde o moderní metody etického řízení, tj. zejména o CSR a ekonomii důvěry).
12) Jevy korupce je třeba chápat mnohem šíře než pouze jako úplatkářství; je možno rozlišovat čtyři
symptomy korupce: trhy s vlivem a mocí (ve vyzrálých liberálních demokraciích), korupční kartely
elit/stran (zejména v postkomunistických zemích), oligarchové a klany (v zemích, které nedávno
svrhly diktaturu), státní kleptokratičtí magnátové (v diktaturách).
13) V rámci chápání udržitelného rozvoje jako harmonického vztahu člověka s přírodou je nutno
současná ekologická hlediska rozšířit o člověkem neovlivnitelné geologické faktory.
14) Změnit myšlení a postoje ve prospěch etiky, humanizace a odpovědnosti za budoucí generace.
Závěr
Je třeba zdůraznit, že osobní příklad, přesvědčení, odvaha a nasazení jsou velikými
nástroji v boji proti zlu v ekonomice. V současnosti je nezbytné usilovat především o
obnovení role etických hodnot ve společnosti a potažmo i v tržní ekonomice.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
28
Etické chyby dneška - možné tragédie budoucnosti
Václav Němec1
V současném vědeckém životě na nejrůznějších úrovních se začínají projevovat ve
stále větší intenzitě výrazné etické chyby. Jde o chybějící etické myšlení, chápání a jednání,
které je projevem mizejících pocitů obecné lidské solidarity (na rozdíl od rostoucí "solidarity"
zájmových skupin), ochabující odpovědnosti a především nedostatečné předvídavosti.
Zájmové skupiny se snaží vnutit veřejnosti své jednostranné názory včetně prognóz
budoucnosti, které často postrádají skutečně vědecký základ. Ten se někdy nahrazuje pečlivě
vybraným kolektivem jednostranně orientovaných vědců, který zneužitím tzv. procesu
recenzování (peer reviews) v odborných publikacích zamítá všechny články, které nejsou
v souladu s vědeckými představami redakce. Zapomíná se, že vědecký pokrok nesouvisí nijak
s představami „demokratické většiny“, často ojedinělý odlišný názor jedince svými argumenty
získá postupně další přívržence a nakonec přesvědčí také dosud nedůvěřující většinu. Je
ovšem tragédií, jestliže nedůvěřující většina začne využívat mocenských prostředků a snaží se
umlčet vědce, kteří pak přecházejí do „vědeckého disentu“.
V současném vědeckém světě se podobné praktiky uplatňují např. ve velmi omezeném
vnímání až ignoranci některých nesporných geology prokázaných faktů ze strany
Mezivládního panelu pro klimatické změny, opírajícího se o omezené pohledy ekologů
(vesměs bez respektu ke geologickým faktorům a konkrétním výsledkům věd o Zemi). Ke
geologickým procesům minulosti se přihlíží pouze v relativně velmi klidném období
posledních cca 100 – 130 let a neberou se v úvahu výsledky, k nimž stále intenzívněji a do
stále vzdálenější geologické minulosti (až v řádu desítek milionů let) docházejí geologové při
studiu více méně pravidelných period globálního oteplování (v dřívějších dobách samozřejmě
bez jakéhokoli ovlivňování člověkem). Nebere se také v úvahu, že lidstvo začalo v poslední
dekádě minulého století procházet delším geologickým a klimatickým obdobím, které souvisí
s přirozenými hierarchicky členěnými cykly oteplování a vyskytuje se v paměti lidského rodu
v takové intenzitě patrně po prvé.
Obdobné jevy ignorance etických pravidel bohužel sledujeme také ve světě
uměleckém i politickém. Deficit etického myšlení a jednání v případě selhání elit politiky,
umění a vědy se může projevit v pokračující destabilizací veřejného života a v konečných
důsledcích může vést až k těžkým sociálním krizím. Jejich průběh navíc může být znásoben
pokračujícími přírodními katastrofami.
Uvedenými problémy se v ČR pravidelně ve dvouletých obdobích zabývá
Mezinárodní konference o geoetice pořádaná v rámci sympozií Hornická Příbram ve vědě a
technice (naposledy v říjnu 2013). Výsledkem bývají závěrečná doporučení, která se rozesílají
představitelům vyšších vědeckých orgánů jako podklad pro žádoucí usměrňování veřejného
života v krátkodobých a zejména dlouhodobých etapách. Ne všichni berou tato doporučení
vážně, zvláště pokud byli zvikláni fundamentálními ekology. Na poli vědecky fundované
osvěty nás čeká ještě hodně práce.
Ing. RNDr. Václav Němec, CSc., viceprezident (pro Evropu) Mezinárodní asociace geo-vědců pro mezinárodní
rozvoj (AGID), [email protected]
1
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
29
Enhancing the New Age of Enlightenment to Take Hold
of Sustainable Development
Vadim Nikolajew1
We are living in a stormy time
There is a broad consensus (even personal feeling) that we are living in a stormy time
and in a seemingly chaotic world: conflicts, terrorism as a new form of conducting wars,
turmoil, revolutions (a whole armamentarium of instability). It’s a very different world from
what futurists saw and predicted after the Cold War has been officially terminated. The
Eastern Block as countervailing power has collapsed and only one superpower has been left
on the scene.
1
Dr. Vadim Nikolajew, Independent innovation & futures researcher, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
30
It looked as if the only one superpower would take care of unipolar world. It didn’t
happen. Instead we got a confused planet where the only superpower became dominant and,
at the same time, immobilized under stress of a patchwork world.
These are new forms of warfare as terrorism and various conflicts, which immobilize
both the only superpower and the West. A simple question arises: Are we safer now? The
simple answer: Obviously not, or not quite, if you like it more opaque.
Responses
The responses are controversial. To fill ideological vacuum the religions are on
advance. We witness a kind of Antienlightenment, antipodean to Siècle des lumières, partially
with peaceful, partially with fundamentalist radical characteristics. It occurs on a par with
indiscriminate application of democracy models bred in the mainstreams of thinkers during
the Cold War. They were developed as ideological toolset against Communism and proved
successful while implemented to former Eastern Block. As to their universality, now, they
seem to be ill-adjusted to conditions, which are rather different from Western kind of
civilization. The latter has its roots in long history of development, which passed through
Reformation, Renaissance and Enlightenment, … and revolutions and civil wars.
The models don’t work properly, though cohorts of thinkers in the mainstreams of
Western thinking still keep on to their tenets and still demonstrate true devotion to them.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
31
Emerging structures
Conflicts with seemingly chaotic features emerge and may be frozen along structures,
which would seriously challenge the world order.
In view of that it’s time to put aside ideological blinders and ask ourselves; what is
actually going on and how to overcome the gap between reality as it unfolds and its
perception in traditional thinking in present mainstreams, where conventional truths are
cemented? How to elaborate on appropriate answers and how to enhance their practical
feasibility during difficult interplay of “now and here” necessities with long-term strategies in
decision- finding? Could the answers be more profound than just journalistic reactions of
daily provenance?
What we have
We are on the threshold of transformation to new civilization that is called sustainable
development (as no better name has been invented).2 For the first time in our successful story
of limitless expansion and use of nature with help of science and technology we are meeting
limits and limitations the nature is imposing on us. The process is global and doesn’t allow
escape into tomorrow. To continue on the business as usual basis may bring more
sophisticated technological solutions, though won’t provide in the final analysis the expected
general relief.
The new challenges require new thinking and this thinking should be transferred in
appropriate decision-making at various levels. Moreover, it should compromise different time
horizons.
In our well-being we depend on development of the economy, more precisely, on its
continuous growth. It’s needed for the developed countries to uphold their high living
standards. For emerging and developing countries it’s needed to raise their living standards.
The economy that is globalized and is very vulnerable, is not robust like in preindustrial
times.
Democratic institutions and decision-making bodies are additive to short-time
decisions: Parliaments, politicians, mangers are bound to short-time solutions´ search: “Now
and here” may be their motto.
The issues of sustainability couldn’t be accommodated within these short-time
perspectives.
What we need
The solutions should be sought in direction of creation demanding public environment
that is forcing and awarding decision-making, which tries to compromize long-run interests of
sustainable development with short-term necessities of doing politics “now and here”. For this
purpose we need appropriate knowledge. As a matter of fact, the sustainable development
should be yet invented.
The popular democracy models preferred tailor-cut bottom up revolutions, so far.
Indeed, they were bloodless and successful in Eastern Europe in recent history. They don’t
work in other parts of the world. For they turned up bloody and breed terrorism. Therefore
2
In 1987, the United Nations released the Brundtland Report, which included what is now one of the most
widely recognised definitions: "Sustainable development is development that meets the needs of the present
without compromising the ability of future generations to meet their own needs." 1987."Report of the World
Commission on Environment and Development." General Assembly Resolution 42/187, 11 December 1987.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
32
more emphasis should be put on elites in emerging and developing countries. They should be
actively involved in the process of inventing sustainable development.
In this sense the role of EU needs to be reconsidered. At present the EU evolves to
fortress “Europe” with the aim of providing the island of affluence and calm in otherwise
stormy world. It can’t work in the long-run.3
Hence, with regard what we have and what we need:
First, behind chaotic features we may observe emergence of new structuring that could
be ascertained and named: West with the United States as upper authority and the only
superpower with its allies, call them the “West”, and the miscellaneous “Rest of the world”.
Second, changes going on in emerging and developing countries where relatively
small new elites amid large and growing populations of countries (without proper middle
classes as anchor of stability) are on the rise.
Third, if frozen, the emerging structures promise to become a further source of
instability in the world of tomorrow, providing more conflicts, and all kinds of wars (military,
political, economic, ideological etc.).
Hence, as futurists we have to look at principle difference of the world of tomorrow
from presence and past daring getting through surface to question deeper undercurrent
processes going on.
Doing that we will soon find out: The present world is increasingly derailing toward
move on the track of unsustainable development. If so, it would suggest limitless Earth and
endless environment at our disposal. This is the result of how demography, economy and
ecology are interacting at present and will more dramatically do it in future, if we don’t
change the course. The population will rise to more than 9 billion earthlings against 2050.
More important and traditionally neglected is the fact that the needs and demands of new
majorities shouldn’t be reduced to simple nutrition and shelter but oriented at Western
consumption models with their lavish life styles. Namely they are looming in the background.
As a result the people would need more economic growth, more use of resources, more
innovations, which market economies (very efficient in terms of economic efficiency, indeed)
could provide. But, all that occurs to detriment of ecology, within one nature, which is final
and can’t withstand.
It also can be argued whether more technological breakthroughs will be in time to
boost economic performance and to solve problems caused by growing world population,
rapid urbanization, and climate change.4 Indeed. This is a vicious circle, how demography,
economy and ecology are interwoven.
The present efforts to tackle challenges connected with vicious circle, are funneled
along segregated trails: demography per se, economy per se, ecology per se. Demography as
fight against hunger, for food safety and water supply. Economies are heavily preoccupied
with national and international effort (e.g. the last G 20 meetings) to boost economic growth.
Ecology is scrutinized under CO2 emissions´ reduction or even as more defeatist worst case
scenario as possible adjustments of nature to climate change (which will come anyhow - is the
fatal logic).5
Vadim Nikolajew, “Europe – Laboratory of Sustainable Development?”, in The Second Prague Workshop on
Future Studies Methodology, 10/ 2005, pp. 17-24
3
4
Global Trends 2030, Alternative Worlds, a publication of the National Intelligence Council, December 2012,
www. dni. Gov/nic/global trends, p.7
5
Turn Down the Heat, Why a 4 C Warmer World Must be Avoided, November 2012, A Report for the World
Bank by the Potsdam Institute for Climate Impact Research and Climate Analysis, www. worldbank. Org;
Natural Systems in Changing Climates, in Science Vol 341, 2 August 2013, pp. 472- 524.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
33
The reasons for this cacophony are diverse
Our science is basically disciplinary and capitalizes on successes in specialization.
Anyhow Nobel prizes reward the specialization. The technological advance is based on
innovativeness which prefers single breakthroughs despite complexity of impacts they release.
It neglects complexity, though may react to it, if at all, through feedbacks. The economies are
provided tasks not only to produce goods and services but also jobs and growth, of course,
“now and here”. This is what the politicians are elected for.
The world population not only unevenly grows, but we increasingly observe reverse
colonization: In past the European nations discovered for their people foreign land to
colonize; now the “Rest of the World” discovers Western countries. It’s a question as how
long this problem will remain scientifically untouched and under protection of “political
correctness”, without repercussions in politics.
The fact is that neither policies nor economies are prepared to challenge these misfits.
In democracies the politicians won’t be elected, if they do. The authoritarian rulers would lose
their grip on power and will be overthrown if they show too much interest for sustainable
development.
The main focus is what to do?
A closer look into history will reveal that crucial periods of principle changes were
accompanied by enlightenment forming new underlying philosophies, be them once linked to
main religions, or be them connected with social movements like Renaissance, Age of Reason
or Enlightenment in Europe. Namely the enlightenment generates a specific “push, pull”
atmosphere as humble people and rulers alike became convinced that the changes are
inevitable, and they should carry them out. So far for the history.
As for the future: We need the New Age of Enlightenment, which will form the
underlying philosophies for a new civilization of sustainable development. It’s because the
present development is unsustainable and forms a deeper lying basis for present and future
conflicts. New lifestyles are required, which take on the vicious circle.
As to their feasibility it’s a remarkable situation: We have, on the one hand,
opportunities to do the job properly. A case in point provide green energy, even green
economy, environmentally benign technologies and lifestyles of many people from different
strata, beginning e.g. with English Royal family and extending to humble people. It’s not that
many people don’t understand imperatives the sustainable development imposes. They are
aware of them.
Many politicians and managers would agree with your arguments that our way of life
is at present not sustainable (saying that of course in private).
Hence, let´s do!
The New Age of Enlightenment
Phenomenon of enlightenment is a process, which begins at the point A and
accompanies the travel to the point B. Hence, the New Age of Enlightenment is neither
completed teaching nor a tutorial. It needs to be still invented. And it turns out: The world in
which we live is different, and it will be even more different in future. A paradoxical situation
may be observed. While we are inundated with all kinds of information: Internet, TV, media,
paper and electronic publications, etc. – we feel like suffering of thirst in the ocean of water.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
34
As to the name, the historical precedents were dubbed as Age of Reason or Age of
Enlightenment later, post factum, mainly as later reflection of time in history. Hence the New
Age of Enlightenment is still to be enhanced. The most decisive outcome should be “pull and
push” vortex, which becomes universal and global. And it should illuminate the
transformation to sustainable development from both sides, as up-down and down-up process.
New means of communication like Internet are asked.
Europe as inventor of capitalism produced a source of unsustainable development. It
should recognize its responsibility, and it’s well-suited to become the laboratory of
sustainable development: technologically, economically, morally and socially.
It means this vicious circle as how demography, economy and ecology interact at
present with even more fatal impacts for the future should be dismantled. The new emerging
conflict structures which otherwise will try to adapt to the conditions of unsustainable
development will be turned into structuring, which serves the needs of new civilization.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
35
Prostorový aspekt prognostiky
Tadeusz Zipser1
Dějiny ukazují dlouhý sled příkladů, kde dosavadní stav lokálního civilizačního
systému se ocitl v situaci, ve které jakoby, pro jeho existenci byly nezbytné hmotné statky.
Šlo ku příkladu o nějakou klimatickou kalamitu, uzavření důležitých cest, vyčerpání
surovinových zdrojů apod. Dnes však, kdy se to řídí jiným, méně agresivním způsobem než
válečný konflikt, tedy velmi často pomocí nové technologie, dokonce i nějakého vynálezu stále existuje bohatství, které je vyčerpatelné – a sice prostor. Můžeme s ním zacházet více
nebo méně rozumně, nicméně jej nemůžeme rozmnožit.
V roce 1930 bylo na světě 2.1 miliarda lidí, o osmdesát let později má již země více
než 7 miliard lidí, z toho více než 50 procent obyvatel žijících v městech. To znamená, že
během lidského života se počet obyvatelstva světa může zvětšit trojnásobně nebo
několikanásobně. Vzniká tak otázka, zda se v následujících, třeba 50 letech bude tento proces
opakovat ve stejném měřítku a se stejnou rychlostí. Bude to tedy znamenat, že demografická
situace dosáhne jakýchsi 20 miliard, ještě za života současně žijících dětí?
Je to samozřejmě důležitý problém pro urbanisty, zemědělce, dopravní služby,
energetiku aj. Ale nejen pro ně a nejen ve smyslu získání hmotného bohatství nebo lepší
technologie. Je to také otázka nové rovnováhy v systémech, kde se taková rovnováha
v spontánních proměnách bude tvořit na složitých cestách kontaktů a konfliktů. Už dnes
vidíme, že tento růst, za posledních 30 nebo 40 let nebyl proporcionální, že Evropa a evropské
metropole neudržely svou dominující pozici v hierarchickém pořádku, že sklouzly dolů a
občas nejsou schopny udržet současný počet obyvatelstva, zatímco ve stejné době města Asie,
některá města střední a jižní Ameriky a Afriky dosáhly počtu, který několikrát převyšuje
počet obyvatelstva staré Evropy. V tomto případě se už nejedná o nový logistický pořádek,
ale o politickou rovnováhu.
Říká se, že příroda nesnáší vzduchoprázdno, dnešní globalizace to je všeobecný
výskyt síťových soustav, ve kterých k průtokům dochází snadno a distans neznamená to, co
dříve a momentální dosah informace umožňuje penetraci obrovského souboru příležitostí.
Také evropské zátiší nebude mít dlouhé trvání. Bylo by dobře vzpomenout Říši
římskou, která navzdory své civilizační úrovni, své perfektní organizaci a vojenské účinnosti
nebyla schopna obhájit svou atraktivitu, před silou nátlaku nevyhnutelného migračního zájmu
barbarských sousedů. Pád Evropské říše může mít podobný, dlouhodobý, ačkoliv jistým
způsobem mírovější průběh. Proč by se neměly stovky mladých, aktivních lidí snažit nejít
tam, kde je ještě dost prostoru k bydlení a práce se také ještě najde, ačkoliv možná nebude tak
odměnována, jak si to tam právě teď přejí – a tedy o to lépe, pro ně to bude přece snadnější?
Myslím si proto, že ne evropská krize jakéhokoliv druhu, ne územní nároky,
konkurence v dostupu k energetickým zdrojům, ale spíš stálý spontání a ne politický, nebo
vojensky motivovaný vliv imigrantů, bude skutečným zdrojem nastávající transformace
našeho kontinentu. Přírůstek dalších sedmi nebo deseti miliard lidí neponechá v klidu
poloprázdnou plochu komfortního ráje, kde se nachází prázdné byty, tím spíš, že i zde jsou už
velké rozdíly v hustotě osídlení a že pokračuje proces stárnutí obyvatelstva a že už
zanedlouho deficit práce v poměru k potřebám spotřeby vyvrátí současnou bilanci.
Čínská zeď měla stejný úkol – zachránit vysoce rozvinutý prostor civilizačního celku
proti nomádům, myslím však, že tomu bylo naopak – střed byl pravděpodobně vždy hustší,
1
Prof. dr hab. inž. arch. Tadeusz Zipser, Wroclaw University of Technology, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
36
než agresivní okolí. Dokonce i tam se to plně nepovedlo. Ne jinak tomu bylo s Římem. Pád
Říše římské nám nabízí dostatečnou lekci. Barbaři stačili dobýt Řím několikrát, ale nepřineslo
jim to požadovaný prospěch. Prováděli to krátkozrace, násilně, v důsledku toho došlo
k okamžitému zničení velmi složité a komplikované infrastruktury. Město Řím a ve stejné
míře desítky jiných městských středisek nemohly přežít bez importu potravin, bez akveduktů
– tedy bez vody, bez odstraňování odpadků – prostě milionové obyvatelstvo muselo bez
těchto zařízení, během několika měsíců, zmizet!
Je tedy nutný nástroj, pokud možná objektivní prognozy, který bude schopen
věrohodně zobrazovat spontánní dosažení rovnováhy v systému osídlování. Jde tedy o
prostorové rozmístění koncentrace osídlení a její intensity. Vychází se totiž z předpokladu, a
je pro to už mnoho důkazů, že obraz koncentrace městského obyvatelstva je výsledkem
obrovského počtu nezávislých procesů kontaktů, má statistickou povahu a ve velmi omezené
míře se podrobuje bezprostřednímu řízení. Tyto procesy můžeme předvídat, získáme-li
vědomosti o hodnotě jistých statistických parametrů, jejichž interpretace, obzvláště
v ekonomických kategoriích, je samostatným a aktuálním úkolem.
Je samozřejmé, že důvěru k takovým prognostickým modelům je možné získat teprve
když se ukáže, že model je schopen rekonstruovat přihodivší se ve skutečnosti jevy, čím větší
měřítko, tím lépe. Důležitým rysem předvídání budoucnosti, jak v Evropě, tak i v některých
místech jiných světadílů, může být intensivní příliv migrace osob, ale také institucí, jež jej
strukturalizují v důsledku toho, že mají s ním nějakou souvislost. Proto by měl být rovněž
k dispozici specializovaný modelový aparát, který se tomu bude věnovat zevrubným
způsobem.
Třetí úkol se pojí s odlišným typem problému. Vyplývá ze zmíněného úvodem,
kvantitativního měřítka nárůstu městského obyvatelstva. Potřebné plochy investované tak, aby
byla zajištěna náležitá úroveň obsluhy občanů, mohou být oceňované jako obrovské. Stačí
říct, že pokud budeme vycházet ze zmíněné varianty počtu obyvatelstva pro rok 2050, tak pro
další, nový počet obyvatelstva, bylo by třeba území o rozloze celé Francie nebo celé Ukrajiny.
Vyplývá to ze současně nejúspornějších standardů, které můžeme pozorovat např., ve městech
Švýcarska nebo Holandska, čili kolem 200 m2 pro jednoho občana. Tyto teoretické plochy,
které jsou rovny rozloze velkých evropských států, je třeba chápat jako těsně rozplánované,
bez přestávek a mezer, souvislé a propojené obrazy. Samozřejmě, nikdo takové superměsto
nevystaví, pravděpodobně také nerozdělí tuto plochu na řadu odlišných, nově lokalizovaných
měst. Obvyklý osud těchto přírůstků to je „přilepování“ k periferiím existujících měst,
aglomerací a metropolí, v náhodných konfiguracích a rozdrobněných porcích. Zvětšuje to
pouze chaos, tak příznačný pro dnešní městskou tkáň, se všemi těžkostmi a
nepředvídatelnostmi městského života.
Proto se požaduje, zaujetí postoje k tomu třetímu úkolu, prozkoumání možností
zavedení jistých pravidelných vzorců prostorové struktury tak, jak tomu bylo už po třikrát v
dějinách naší zurbanizované civilizace, (v první generaci měst asi před 5 000 lety, v době
antického starověku a také v pozdním středověku). Dnes je tento úkol nesrovnatelně těžší, než
tomu bylo v minulosti, vzhledem k jinému měřítku velikosti těch prvků struktury, které by
bylo třeba přetvořit.
Nástroje pro takové analýzy jsou v podstatě připraveny, ačkoliv ještě ne perfektně.
První pokusy takového přístupu je však možno provést. Pokud jde o modelování vývojových
procesů sídelního systému, už v sedmdesátých letech minulého století se podařilo vytvořit
model „bilančních přesunů“. Jednalo se o teoretický soubor stejných 340 zón, polských
okresů čili powiatů, který byl pomocí modelu převeden, do sítě sídelních jednotek, s velmi
podobným výsledkem k aktuálnímu rozmístění koncentrace zaměstnání. Počáteční stav se
charakterizoval naprostým rozptýlením obyvatelstva, tedy žádná koncentrace neexistovala.
Model si ji sám generoval tak, aby dospěl k rovnováze mezi poptávkou po zaměstnání a
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
37
nabízenou aktivitou, která se snažila přizpůsobit diferencovanému komunikačnímu dosažení
míst a také rozlišné pravděpodobnosti nalezení vhodné, akceptovatelné práce, zdroj
existenčních prostředků. Byl použit spíš jednodušší modelový proces akceptace, v němž
působil rozhodující parametr – selektivita výběru. Je to civilizační charakteristika, která
zobrazuje individuální vybíravost, ale také objektivní diferenciaci kvalifikace, specializace
vzdělání, odlišný rodinný stav a pod. Právě hodnota tohoto parametru je zodpovědna za
koncentrační sílu, jako vyznačující nárok na „pole výběru“ pro jednotlivce.
Kromě toho důležitým faktorem je dopravní síť a také počáteční hustoty primárního
rozptýleného osídlení.
Výsledkem byla skutečnost, že kolem 40 největších měst se ocitlo téměř vždy na svém
místě, pokud jde o velikost: aktuální počet obyvatelstva. Koeficient korelace pro ně dosáhl
0,93.
Jiný druh simulace vzniku systému měst, byl zahájen nedávno. Jeho úkol byl jiný.
Mělo se prozkoumat zda v něm nepůsobí jenom jedna průměrná hodnota parametru. To
znamená, že v něm působí taková selektivita, která je v jisté míře různá, v závislosti na
několika lokálních faktorech. Je to pochopitelné, protože různá místa se liší vzhledem ke
svým dějinám, složení společnosti, funkční struktuře a v neposlední řadě i velikosti. Bylo to
potvrzeno dvojnásobným měřením pro celé Polsko. Výsledek měření ukazuje značný rozsah
velikosti (0,005 – 0,000002). V současné době byla testovaná hypotéza, že určité (spíš
neveliké) fluktuace počáteční selektivity stačí, abychom obdrželi téměž ideální identitu
simulovaného a skutečného systému měst. Všechny dosavadní testy přinesly potvrzení této
hypotézy, jak v měřítku regionů, tak v měřítku celého státu a dokonce i tak složitého systému
jako je soubor měst Evropské unie, kde koeficient korelace byl na úrovni 0,9461.
Obrázek 1. Samořídící procedura – výkres korelace
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
38
Obrázek 2. Samořídící procedura
Je tady aktivní samoučící se, nebo samořídící procedura, která si je „vědoma“
výsledku ke kterému se snaží dojít a její operační úkol je najít k tomu cestu. Je to sekvence
generování zmíněných fluktuací a diferencování lokálních parametrů. Víme-li už tedy, že
cesta je reálná, zbývá nám už jenom provést další interpretace. Když vezmeme v úvahu, že
drobné a často náhodné spontánní fluktuace stačí, aby vznikl skutečný obraz koncentrací,
může se úplně vážně objevit otázka, zda reálný průběh vývoje naší sídelní sítě souvisí s naším
vědomým plánovacím působením, nebo je to spíše, kromě několika okrajových předsevzeti,
iluze. Optimisticky řečeno, může být také taková varianta výhodná a účinná, pokud máme
nástroj k tomu, abychom to mohli dopředu předvídat.
V každém případě, tak vysoké koeficienty korelace pro výsledné srovnávání
simulačních a reálných obrazů, by mělo vykazovat, že skutečný stav je asi v 80 procentech
závislý na jiných faktorech, než jakémkoliv arbitrálním rozhodování. Proto tedy se tyto
modely jeví, jako vhodný a dost spolehlivý nástroj pro prognostický názor na možné varianty
vývoje regionu nebo dokonce státu, vezmeme-li v úvahu silný příliv imigrantů v různých
dávkách, s různou vlastní selektivitou a také s různým omezením jejich penetrace.
Hromadná migrace může mít občas organizovaný charakter, přistěhovalé obyvatelstvo
může mít zájem o to, aby si zachovalo jistý stupeň vzájemné soudržnosti, nezbytné je k tomu
nějaké centrum a také nějaká prostorová struktura. Kromě toho důležitou součástí přeměn
jsou dnes migrace a přesuny institucí, hospodářských organizací a firem. Jestliže to má
charakter expanze síťových celků, bude to o to víc vyžadovat rozhodnutí, kde se budou
nacházet jejich lokální centra. Bude zde totiž potřeba poněkud jiné modelování, než obvyklá
difuze jednotlivců. Máme k tomu hotovou simulaci „kráčející koncentrace“, která je schopna
simulovat expansivní difuzi a dále s ní pokračovat jako s modelem generujícím strukturu,
která je v rovnováze.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
39
Obrázek 3. Simulace „kráčející koncentrace“
Obzvláštním případem využití tohoto modelu, bylo trasování cesty po pevnině mezi
Dálným východem a Západní Evropou, navazující na aktuálně rostoucí význam ekonomiky
Číny a případně také Indie. Tato nová „hedvábná stezka“ je zde generovaná, jako spojující
řada etapových center ekonomických zájmů, od vstupujících na světové jeviště mladých,
výrobních subjektů a nedávno vzniklých odbytových trhů.
Obrázek 4. Trasování cesty pomoci „kráčející difuze“ (2 varianty)
Samozřejmě, taková sekvence center, slučujících je a současně zdůvodňujících jejich
roli a míru významu, dopravní koridor, pokud by byl vybavený nejmodernější technologií a
dopravními prostředky, by byl na tolik důležitým organizačním prvkem prostorového
plánování, že by určitě na své cestě silně ovlivnil ekonomiku mnoha zemí. Právě to, by také
bylo předmětem analýzy simulační prognozy prvního typu.
Nezávisle na následcích dalšího růstu, které mohou ovlivnit proporce kontinentálního
rozmístění obyvatelstva, zbývá problém vnitřní struktury zurbanizovaného území. Zakládá se
tu tezi, že další doplňování amorfické hmoty, najde svůj konec v důsledku nemožnosti
normálního působení vegetace, zatížené stále větším mrháním časem, energií a prostorem. Je
nutné, pokud už ne úsilování o přestavbu existující infrastruktury, tak aspoň zadržení množení
beztvarého chaosu. Degenerace prostorové struktury měst a metropolí je také výsledkem a
projevem přehlédnutí vzniklého „fázového přechodu“ v evoluci civilizace, která se dnes
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
40
projevila v globalizaci. Je to možné krátce vyjádřit takto: Město bylo kdysi, na počátku své
existence, jistého druhu strojem, potom (v období zralého středověku) působilo jako
organismus, v současnosti naprosto ztotožňované s aparátem civilizace přestalo současně být
zvláštním organizmem, aby se stalo součástí tkáně celosvětového civilizačního organismu.
Tato tkáň je závislá na celku a to na velkém celku, musí tedy být dostupná v každé své části.
Musí mít vlastnost elasticity, opakovatelnosti některých prvků a snadnost jejich regenerace a
také značnou míru redundace sloužící spolehlivosti působení.
Taková je výzva současné situace. Zdá se, že základem té restrukturizace může být
utvoření „potenciální územní sítě“, naplňované podle míry potřeb, ale také případně
uvolňované. Jednou z variant takové sítě, podrobně zpracované, podrobené simulačním
zkouškám je tzv. „struktura trojúhelníkově-řetězová“. Obklopujíce jako virtuální prostorové
schéma existující městská střediska, mohla by se fragmentárně uskutečňovat a tím předcházet
aktuálním jevům “urban sprawl“, náhodnému rozlévání měst. Mohla by také pomalu „trávit“,
obklopující ji amorfické periferie měst, v procesu „zpětné difuze“ a zlepšovat jejich působení.
Obrázek 5. Propozice potenciální sidelní sítě
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
41
Obrázek 6. Srovnaní aglomerace Chicago a teoretické struktury
V každém případě je dnes nejvyšší čas zahájit diskusi na tato témata, v tomto měřítku
a ve zmíněném časovém horizontu. Už to není odborný problém planistů, ale zásadní pozadí,
ne-li podstata konglomerátu ohrožení a šancí evropské alternativy civilizace, která nedávno
vnutila svou dominaci celé planetě, dnes však se musí postarat o svou budoucnost.
Literatura
Zipser T., Mlek M., Zipser W., Interdependence of Population Concentrations and their
Activities as a Dynamic Factor of Continental Cohesion, Review of Economics and Finance
2012 Nr. 4. Academic Research Centre of Canada, 2012. – p. 131-149. - ISSN 1923-7529.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
42
Rozhodování politiků a kvantitativní výzkum
Václav Novotný1
1. Selhání prognóz při předvídání cyklických hospodářských krizí
V současné národohospodářské praxi existují pro hospodářsko-politické rozhodování
politiků tři závažné komplikace: První komplikací je přehlížení a podcenění cykličnosti
výroby a jejích možných důsledků. Druhou komplikací jsou ideologické postoje, které brání
vládnoucím politickým stranám přijmout účinná opatření odpovídající změnám konjunkturní
situace. Třetí komplikací je nízká spolehlivost současně používaných metod
v makroekonomickém konjunkturním prognózování. Tyto komplikace se ovšem prolínají například libertariánští stoupenci teorie racionálních očekávání odmítají nejen státní
proticyklické intervence - jako podlamující důvěru ve stabilitu hospodářského prostředí, což
údajně demobilizuje investory - ale popírají možný pozitivní přínos proticyklické politiky.
Předseda Americké ekonomické asociace prof. Robert Lucas v roce 2003 dokonce prohlásil:
„Epocha cyklických krizí již skončila a další hospodářský vývoj bude bezkrizový“2. Současná
krize ovšem tuto hypotézu vyvrátila.
Podle našeho ekonoma V. Krajdla (Dlouhodobý růst v ČR, Praha ČSE 1999) je trend
výroby dlouhodobě rostoucí, přičemž současné ekonomiky jsou natolik ekonomicky silné, že
jsou schopné kompenzovat cyklické odchylky od dlouhodobého trendu. V důsledku toho není
údajně nutné provádět anticyklickou politiku.
Naši vládní ekonomové byli cyklickou krizí (2008-2009) zřetelně zaskočeni, což
kontrastovalo nejen s jejich optimistickými prognózami před vypuknutím krize, ale odrazilo
se v nereálných předpokladech pro sestavení státního rozpočtu pro rok 2009. Byli jsme tak
svědky závažného selhání oficiální prognózy růstu HDP pro rok 2009 /prognóza růstu HDP
+4,5% (MFČR) proti skutečnosti -4,5%/. Tento prognostický „lapsus“ byl patrně ovlivněn
nejen neoliberální ideologií, ale též použitou metodou konjunkturní prognózy a zřejmě
rovněž politickými cíli vládnoucí koalice. Nepodložený optimismus oficiální předpovědi
tempa růstu výroby pro rok 2009 otřásl důvěrou ve spolehlivost současných
makroekonomických prognóz. Nesprávný odhad očekávané dynamiky růstu HDP pro roky
2008 a 2009 vedl k pokračování v nereálné hospodářské politice ze strany vládní koalice, což
se stalo jednou z hlavních příčin politického pádu vlády Petra Nečase a následujícího
volebního neúspěchu ODS.
Finanční a hospodářská krize, která propukla v USA v letech 2007/2008, byla pro
neoliberály nepříjemným překvapením a způsobila rozsáhlé ztráty jak investorům, tak
bankám a veřejným financím. Jen v USA dosáhly ztráty z finanční krize více než dva biliony
USD. Následně byly vyslovovány též pochybnosti o další životaschopnosti kapitalismu a
došlo k závažným projevům nespokojenosti části obyvatelstva s existujícím hospodářským a
sociálním řádem (Occupy Walstreet), a to v řadě postižených zemí.
Vznikla rovněž otázka, proč nebyly hospodářské kruhy připraveny na eventualitu
cyklické hospodářské krize. Při senátním vyšetřování v Kongresu USA o příčinách
nečekaného pádu některých velkých bank a firem, uvedl jeden z bankéřů, že na možnost krize
zapomněli. To ovšem svědčí též o slabosti makroekonomického výzkumu konjunktury v USA
jak na vládní, tak na komerční úrovni. Tato slabost resp. nedostatečná spolehlivost je zřejmě
1
Ing. Václav Novotný, ekonom, [email protected]
2
Paul Krugman: Skoncovat s krizí. Praha, Vyšehrad 2012
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
43
dána převažujícím zaměřením bankovního a burzovního konjunkturního prognózování na
krátkodobé pohyby na kapitálových a komoditních trzích. Prognózy a obchodní transakce na
trzích se téměř výlučně zaměřují na velmi krátkodobé změny kurzů a cen, jelikož i velmi
krátkodobé změny na trhu ve velkém měřítku přinášejí možnost okamžitého zisku. Prodeje a
koupě na finančních i komoditních burzách přitom provádějí převážně počítače vybavené
příslušnými programy, tedy bez přímé účasti finančních investorů. Většina vlád rovněž nejeví
explicitní zájem o dlouhodobé prognózy, jelikož prognózované období obvykle přesahuje
časový horizont jejich volebního období. Některé skandinávské země (Švédsko, Dánsko)
ovšem provádějí politiku cyklicky nevyrovnaného rozpočtu. To znamená, že ve fázi
konjunkturní expanze vytvářejí rozpočtový přebytek, který posléze použijí k financování
protikrizových opatření ve fázi konjunkturní kontrakce. Pokud vlády nevěnují pozornost délce
periody hospodářského cyklu a časovému odhadu trvání jednotlivých fází konjunktury,
nemohou dělat racionální hospodářskou politiku.
V epoše převažujícího vlivu keynesiánství v hospodářské politice po druhé světové
válce byly jak makroekonomické prognózy, tak hospodářská politika státu zaměřeny zejména
na předvídání a zmírňování střednědobých fluktuací výroby. Použitím keynesiánských
nástrojů makroekonomické regulace se tak podařilo nahradit tradiční fáze cyklů tzv. „fázemi
zvolnění“ nebo „fázemi zrychlení“ růstu. To přineslo poměrně plynulý vzestup výroby a
sociální smír. Ústup od původní keynesiánské kvantitativní politiky v období ropných krizí po
roce 1971, byl způsoben jejím selháním při rigidním nabídkovém omezení daném
kartelovými cenami a kvótami OPEC. Vládní stimulační intervence za této situace vyvolaly
tzv. stagflaci případně slumpflaci, tedy zrychlení inflace při současném hospodářském
poklesu. V důsledku toho se následně prosadily neokonzervativní přístupy v hospodářské
politice, které preferovaly stabilitu cen před růstem a zaměstnaností.
Triumfující neoliberální politika aplikovala uvolněnou monetární a úvěrovou politiku,
což zvýšilo náchylnost ekonomik k finančním krizím a prudkým výkyvům konjunktury. V
současném období se většina vlád států OECD snaží o návrat ke stabilnějšímu růstu převážně
keynesiánskými opatřeními. Kromě toho je v eurozóně nově zřízen koordinovaný dozor nad
činností finančních institucí. Státy eurozóny uzavřely rovněž dohodu o rozpočtové
odpovědnosti a snaží se o vytvoření bankovní unie. Poslední uvedený projekt však zatím
naráží na odpor zejména ze strany Bank of England a britské konzervativní vlády.
2. Hospodářský cyklus v období reálného socialismu
Nevyrovnanost dynamiky hospodářského růstu v reálném socialismu nebyla zásadně
odlišná od vývoje v liberálně tržních ekonomikách. Socialističtí plánovači - snad s výjimkou
NDR - neprováděli anticyklickou politiku ex ante. Vycházeli z existence tzv. „zákona
plánovitého proporcionálního rozvoje národního hospodářství“, takže na základě vládnoucí
ekonomické doktríny preferovali přednostní růst investic do výroby výrobních prostředků.
Fluktuace hospodářské aktivity byly proto ve většině evropských centrálně plánovaných
ekonomik výrazné, což vedlo k rozpadu některých pětiletých plánů. Politické a ekonomické
důsledky „socialistických cyklů“ byly často závažné (PLR, RSR, BLR). Socialistické státy se
vyrovnávaly s důsledky cyklických poklesů výroby obvykle omezením úvěrové emise,
omezením investic, snížením vládních výdajů a omezením dovozů. Jelikož bylo nutné
udržovat plnou zaměstnanost, docházelo k přesunu rozpočtových prostředků ve prospěch
mzdových fondů, přičemž byly omezovány investice do dopravní infrastruktury, do obnovy
bytového fondu, do obnovy základních prostředků zejména ve spotřebním průmyslu a byly
zanedbávány investice do ekologie. Skutečnost, že se některé pětiletky rozpadly v důsledku
cyklického poklesu výroby, vedla k opakovaným pokusům o hospodářské reformy a
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
44
v konečném důsledku byla též jednou z příčin upuštění od centrálního plánování a
uskutečnění tržní transformace na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století.
Cyklické fluktuace míry investic a dynamiky národního důchodu v ČSR, ČSFR a ČR
v létech 1948 – 1999 (od roku 1990 použit HDP) jsou zachyceny v následujícím grafu:
V zachyceném období 1948 - 1999 lze identifikovat v ČSR resp. v ČR pět úplných
cyklů, což potvrzuje pravidelný výskyt hospodářských cyklů v naší republice v období
reálného socialismu a později od roku 1990 rovněž v tržně se transformující ekonomice.
Periody cyklů byly v celku pravidelné osm a devět roků. Amplitudy cyklů investic
vykazovaly postupnou progresi, amplitudy krizových poklesů výroby v případě dynamiky ND
(HDP) byly spíše nepravidelné, přičemž nejhlubší propad tempa růstu výroby byl zaznamenán
v letech 1990 – 1992 (tzv. transformační pokles). Vývoj střednědobých hospodářských cyklů
do roku 1988 v ostatních zemích RVHP byl analogický a časově synchronizovaný, přičemž
byly zaznamenány též některé velmi závažné cyklické poklesy výroby (PLR, RSR, BLR).
První poválečný hospodářský cyklus v ČSR nastartoval po skončení poválečné obnovy
a probíhal v letech 1951 – 1958, přičemž zahrnoval rozpad první pětiletky, který byl vyvolán
příliš ambiciózními investičními úkoly zejména v důsledku přijetí tzv. „ocelové koncepce“.
Další cykly probíhaly střídavě s periodou osm a devět roků, přičemž fázi kontrakce investic a
výroby předcházelo obvykle investiční převýšení (overinvestement). Poslední cyklus v éře
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
45
reálného socialismu v ČSFR proběhl v letech 1981 - 1989 a byl vystřídán transformačním
poklesem v letech 1990 – 1992, kdy HDP poklesl celkově o cca 17,2 %. Následující cyklická
krize v letech 1998 – 1999 již není v grafu zahrnuta.
Hospodářský cyklus ve všech zemích reálného socialismu i později probíhal až do
roku 1999 vesměs s periodou osm až devět roků, přičemž se vyznačoval výraznými
investičními převýšeními ve fázi expanze a poklesem tvorby národního důchodu ve fázi
kontrakce. Průvodními jevy ve fázi kontrakce ekonomiky byly zejména nedostatek úvěrových
prostředků a insolvence bankovního sektoru3, nahromadění neprodejných zásob, nadměrná
rozestavěnost a nadměrný dovoz. V důsledku toho bylo nutné omezit úvěry a dovoz a omezit
nebo zastavit některé velké investice.
Socialističtí plánovači až na výjimku NDR neuskutečňovali anticyklickou politiku ex
ante a proto zda byly cykly zvláště výrazné v mezinárodním srovnání. Socialistické státy se
vyrovnávaly s důsledky krizových poklesů výroby obvykle omezením dovozů, omezením
investic, omezením úvěrové emise a snížením výdajů na obnovu, na rozvoj infrastruktury a na
ekologii. Jelikož bylo nutné udržovat plnou zaměstnanost, byly převáděny rozpočtové
prostředky z jiných kapitol rozpočtu ve prospěch mzdových fondů.
3. Hospodářský cyklus v transformované ekonomice
Po skončení privatizačního procesu následovaly již cykly ovlivněné novými
výrobními poměry, tj. převahou soukromého sektoru a liberalizací trhu. Nicméně cyklus si
zachoval až do krize v letech 1997-1999 svoji obvyklou periodicitu a byl určován převážně
vývojem míry investic jako řídící veličiny.
Po provedení vlastnické a tržní transformace došlo u nás k investičnímu převýšení
v letech 1995 – 1996 a následně se dostavila cyklická krize v letech 1997- 1999. Ta dosáhla
dna v roce 1998 s meziročním poklesem HDP o -2.5%. Vláda sociální demokracie proto
vynaložila 44 mld. Kč na proticyklická opatření. Z toho patnáct miliard Kč bylo vynaloženo
na sanaci čtyřech našich největších bank. Těmito zásahy dosáhla vláda pozitivního obratu
v konjunktuře, což bylo mezinárodně oceňováno. Následovala nová fáze expanze, která
vrcholila v letech 2005-2006. Následná fáze kontrakce dosáhla dna v roce 2009 s meziročním
poklesem HDP o – 4.5%. Ačkoliv za normálních okolností by se měla obnovit pozitivní
dynamika konjunktury během dvou až tří roků, období po roce 2010 se vyznačuje vlněním
konjunktury u dna. To je převážně následkem ochabnutí vývozu do států EU a rovněž ztráty
důvěry investorů a domácností v možnost brzkého obnovení kladné dynamiky růstu.
Dynamika HDP je určována převážně naším vývozem, tedy konjunkturní situací u hlavních
dovozců v zahraničí.
Vývoj hospodářského cyklu v ČR v letech 1995 - 2012 je zachycen v následujícím
grafu:
3
Srv. Bulíř,A: Business Cycle in Czechoslovakia under Central planning, where Credit shocs causing it.IMF96
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
46
Zachycené období zahrnuje pouze jeden úplný cyklus, což není dostatečný důkaz pro
identifikaci cyklického vývoje v daném období. (Pro důkaz existence hospodářského cyklu
musí být identifikovány nejméně dva úplné a po sobě jdoucí cykly.) V grafu lze rozpoznat též
prodloužení délky cyklu na jedenáct roků, což není ovšem zcela signifikantní, vzhledem
k našemu vstupu do společného trhu EU až v roce 2004. Konjunktura u nás byla však
ovlivňována již od konce devadesátých let převažujícím vývozem do států Unie a tamějším
průběhem cyklů.
Analýza trendu ve vývoji míry investic v zachyceném období potvrzuje, že úlohu
řídící veličiny konjunktury v ČR převzal po roce 2000 převážně vývoz, přičemž míra investic
kolísala cyklicky toliko mírně, nicméně zřetelně, a to v závislosti na měnících se fázích
cyklu. Za daných podmínek bude u nás pro další vývoj konjunktury nejdůležitější vývoj
poptávky u našich dovozců a obnovení důvěry investorů a domácností v tuzemsku.
4. Střednědobý hospodářský cyklus jako jev strojové velkovýroby
Historicky první střednědobý průmyslový cyklus /1786 – 1795/, který je statisticky
dostatečně dokumentován, byl zaznamenán ve Velké Británii krátce po průmyslové revoluci
v této zemi4. Pokud jde o klasifikaci cyklů, rozlišují se krátkodobé tzv. Kitchinovy cykly, které
jsou určovány vývojem zásob, střednědobé cykly Juglarovy a dlouhodobé cykly
Kondratěvovy.
Cyklus zásob v hromadných výrobách spočívá v nutnosti omezit na určitou dobu
výrobu, když je objem zásob příliš vysoký (automobily, sezónní textilní konfekce).
Střednědobé Juglarovy cykly (Žiglarovy), souvisejí převážně s reprodukcí fixního
kapitálu (Clément Juglar, 1862). Hlavním předmětem zájmu makroekonomických
4
Viz: The Long Wawe Debate, IIASA 1896, editor Tibor Vaško.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
47
prognostiků jsou střednědobé cykly , jelikož střednědobý hospodářský cyklus nejvýznamněji
ovlivňuje jak dynamiku výroby a zaměstnanost, tak finanční a kapitálové trhy, včetně
veřejných financí. Juglar dospěl k názoru, že základní příčinou cyklických krizí je nedostatek
úvěrových prostředků v bankovním sektoru, vyvolaný nadměrným investováním za
konjunktury a váznoucí návratností půjček v důsledku přeinvestování. To vyvolává finanční
krize a zadření úvěrového systému (credit crunch). Současné pojetí příčin cyklického vývoje
je komplexnější, jelikož vychází zejména z interakce investičního multiplikátoru a
akcelerátoru, dále z překročení absorpční schopnosti ekonomiky vstřebat produktivně
nadměrné investice, z progradujících inflačních tlaků ve fázi expanze a z vlivu snížení
poptávky u zahraničních dovozců.
Z hlediska vzniku a vývoje střednědobých cyklů nelze pozorovat podstatný rozdíl v
mechanismu jejich vzniku mezi kapitalistickou ekonomikou a centrálně plánovanou
ekonomikou. V obou případech se jedná o hospodářský růst založený převážně na investicích,
což zahrnuje jak cykly obnovy fixního kapitálu, tak interakce investičního multiplikátoru a
akcelerátoru u celkových investic. K masové obnově fixního kapitálu dochází pravidelně
v závislosti na odpisových lhůtách a na morálním opotřebení. Kromě toho investice rostou
ve fázi investiční expanze rychleji než výroba (akcelerační princip), což zvyšuje míru
celkových investic. V důsledku toho klesá efektivnost přírůstku investic (mezní efektivnost
investic). Na vrcholu fáze expanze se mezní efektivnost investic rovná nule a čisté investice
se zastaví. Výroba klesá působením investičního decelerátoru. Pozitivní dynamika růstu se
obnoví nejčastěji působením obnovovací poptávky nebo v důsledku masového zavádění
významných inovací.
Jak v případě cyklu obnovovacích investic, tak v případě cyklu čistých investic se
jedná o stochastické procesy. V důsledku toho je ovlivnění průběhu hospodářských cyklů
obtížné, nicméně uskutečnitelné. Principy ovlivňování průběhu cyklů spočívají jednak v
bránění přeinvestování deflační politikou ve fázi expanze, jednak ve zmírňování krizových
poklesů výroby a zaměstnanosti protikrizovými intervencemi. V souladu s tím by se měla
dělat ve fázi investiční expanze deflační politika a ve fázi kontrakce proinflační politika.
V souvislostech požadavku plynulosti růstových procesů je zřejmé, že aktivní reagování
hospodářské politiky vlády a finančních institucí na fáze cyklu je nutné. Jak ukázal
nedávný vývoj, většina finančních institucí a vlád neočekávala rozsáhlou a závažnou krizi a
proto nečinila preventivní opatření. Reakce finančních institucí, vlád a nadnárodních institucí
na vzniklou krizi byly tak převážně opožděné. Evropská centrální banka nejevila zpočátku
snahu do krize zasahovat, přičemž její guvernér Jean Paul Trichet vycházel z nutnosti
zachovat důvěru hospodářských subjektů v pokračování příznivého konjunkturního vývoje
v souladu s teoriemi racionálních očekávání.
Vývoj hospodářského cyklu v USA v zachyceném období, vyjádřený v našem případě
změnami Dow-Jonesova akciového indexu, odpovídal stochastickým zákonitostem. Po
nejdelší konjunktuře (tzv. „dot.com“) v dějinách Spojených států v letech 1995 – 2000,
založené na inovacích zejména v elektronice, následoval cyklický pokles akciových indexů
v letech 2001 – 2003 a to zhruba o jednu třetinu. Ztráty investorů byly obrovské. Hluboký
pokles akciových kurzů byl nejprve vystřídán stimulovanou realitní konjunkturou („realitní
bublina“), což nakonec vyústilo do opětovného vzestupu konjunktury, vrcholícímu v letech
2006 – 2007 (tzv. finanční bublina). Poté následoval prudký pád akciových kurzů v letech
2008 - 2009 - jako kombinovaný důsledek realitní, finanční a hospodářské krize. S
hospodářskými a sociálními důsledky této krize se Spojené státy dosud úplně nevyrovnaly.
Zároveň se nevylučuje návrat finanční krize, jelikož oživení konjunktury bylo zatím jen
nevýrazné.
Přestože vláda USA provedla po vypuknutí krize řadu radikálních hospodářských
opatření a vynaložila obrovské finanční prostředky na obnovu hospodářského růstu zejména
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
48
v zájmu snížení míry nezaměstnanosti a rovněž na záchranu některých velkých firem,
výsledky těchto intervencí nebyly zatím dostačující. Podle vyjádření prezidenta Obamy
nebyla definitivně překonána finanční krize, což svědčí o přetrvávajících vážných potížích
v americké ekonomice.
Graf 3. Vývoj Dow-Jonesova akciového indexu v USA v letech 1997 -2012
Pramen: Statistical Office USA
5. Dlouhodobé vlny a hospodářská politika
Ve velmi dlouhém období čtyřiceti až šedesáti let lze obvykle identifikovat
dlouhodobé tzv. Kondratěvovy cykly výroby, jimiž by se měly řídit strategické úvahy v
hospodářské oblasti v dlouhodobém výhledu. Pro dlouhodobou makroekonomickou prognózu
se využívá mj. tzv. globální modelování, což je velmi komplexní metoda výzkumu (viz
prognózy Římského klubu). Existenci autentických Kondratěvových cyklů v druhé polovině
dvacátého století lze ovšem jen obtížně statisticky dokumentovat vzhledem ke
komplikovanosti vývoje světové ekonomiky po druhé světové válce. Názory na příčiny
dlouhodobých vln se také různí. Nejčastěji se uvádí souvislost se zaváděním nových
technologií. Podle holandských ekonomů jsou příčinou dlouhodobých konjunkturních cyklů
odpisové lhůty u staveb, které jsou obvykle padesátileté. Po padesáti letech probíhají
generální opravy staveb resp. jejich demolice a výstavba nových5. To je období prosperity:
„Když jde stavebnictví dobře, jde dobře všechno“. Obvykle je však zobrazován jen teoretický
průběh tzv. dlouhodobých vln.
Současná hospodářská politika se příliš nezatěžuje problémy spojenými
s Kondratěvovými cykly, jelikož jejich časový horizont resp. body obratu jsou příliš vzdálené.
Nicméně v případě demografických očekávání a úvah spojených s budoucím zásobením
energií a surovinami je již dnes k těmto předpovědím nutné přihlížet. Závažným problémem
je rovněž světová potravinová bilance, která není dlouhodobě vybilancovaná vzhledem
k populační explozi v rozvojových zemích. Mimořádně obtížnou překážkou pokroku je také
Jedná se o tzv. „model echa“, resp. teorii životního cyklu. Viz Wolf de. S.: Het economisch getij, Amsterdam
1929
5
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
49
přetrvávající nízká kvalifikace populace v rozvojovém světě, což brání širšímu osvojení
vědecko-technického pokroku, industrializaci a likvidaci agrárního přelidnění.
Graf 4. Kondratěvovy dlouhodobé cykly v letech 1800 – 2000 (teoretický průběh)
Pramen: Wikipedie 2013
V současnosti (2013) se nacházíme v sestupné fázi Kondratěvova cyklu, kdy dna
dlouhodobého zvolnění růstu by mohlo být dosaženo kolem roku 2030. Jelikož ekonometři
zabývající se globálním modelováním předpovídají, že kolem roku 2030 začne výroba ve
vyspělých ekonomikách klesat v důsledku environmentálních činitelů a surovinových
omezení, není směrodatné prognózovat po tomto bodu další vývoj dlouhodobého cyklu.
Enviromentalisté již zavedli pro svá očekávání budoucího vývoje výroby hypotetický pojem
„devoluční ekonomika“ resp. „ekonomika udržitelného ústupu“ (viz Konferenci OSN o
udržitelném rozvoji Rio+20, 2013). Uvedená hypotéza je ovšem sporná vzhledem
k předpokládanému demografickému vývoji. Podle prognózy OSN bude přinejmenším do
roku 2300 na světě obyvatel rychle přibývat a s tím též potrvá nezbytnost hospodářského
růstu.
Závěr
Nedávné selhání makroekonomických prognóz není českým specifikem, jelikož z
šetření provedené v senátu amerického Kongresu vyplynulo, že ani velké banky v USA
neočekávaly tuto krizi, což mělo pro některé z nich osudový význam. Pro kvantitativní
výzkum je to výzva, na kterou bude muset výzkum adekvátně reagovat, pokud vlády nemají
v budoucnu provádět hospodářsko-politická opatření neodpovídající konjunkturní situaci.
V současnosti lze zaznamenat - v souvislostech problémů plynoucích ze světové
hospodářské krize - pozvolné upouštění od dominance neoliberální teorie. Současná krize se
přeměnila v pětiletou stagnaci, kterou lze v některých zemích zřetelně zaznamenat (2013).
Příčiny této stagnace byla převážně důsledkem tzv. „pasti likvidity“, vyvolané vyčkávavým
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
50
postojem domácností a investorů ve spotřebě a investicích. Po zkušenostech z USA v období
po Velké depresi 1929 – 1932 a v Japonsku po burzovním krachu na začátku devadesátých
let, by mohla stagnace případně trvat až do další cyklické hospodářské krize očekávané ke
konci této dekády. Jednorázové šoky nejsou přitom také vyloučeny vzhledem ke zhoršené
mezinárodní situaci.
Literatura
Bulíř, A: Business Cycle in Czechoslovakia under Central Planning where Credit Shocks
causing it. IMF 1996, Working Paper; Cerge Electronic Library
Czesaný, S.: Hospodářský cyklus. Praha. Linde 2006
Krugman, P.: Návrat ekonomické krize. Praha. Vyšehrad 2009
Krugman, P.: Skoncovat s krizí. Praha, Vyšehrad 2012
Novotný, V.: Metodologie konjunkturního výzkumu. Ústí nad Labem. UJEP FSE
2000
Soros, G.: Finanční turbulence v Evropě a Spojených státech. Brno. BizBooks 2013
Švihlíková, I.: Globalizace & krize. Praha. Grimmus 2009
Wikipedie 2013
Wolf de S.: Het economisch getij, Amsterdam 1929
Woods, T. E.: Krach. Praha. Nakl. Dokořán 2010
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
51
Pochyby o soudobém kapitalismu
Jaroslav A. Jirásek1
Budeme-li pátrat, čím se zabývá společenská mysl v naší době, patrně nám neunikne
jisté oživení marxismu. Za pět let už uplyne 200 let od narození Karla Marxe. Přesto jeho
přínos zůstává živý. Když britská BBC uspořádala anketu, která osobnost vyznačila tisíciletí,
za první vyšel Aristoteles a za druhé Karel Marx.
Zejména ve Spojených státech je několik filozofů, politologů a ekonomů, kteří se snaží
vytěžit z Marxova díla poznání pro současnost. U nás se stává známým Slavoj Žižek,
slovinský filozof, píšící a přednášející v Americe. Dostalo se mu tam přízvisko
„nejnebezpečnějšího filozofa“.
Na volbu má jistě vliv vleklá krize, jež se v USA ohlásila krachem banky Lehman
Brothers roku 2008. Ale její znamení se množila od osmdesátých let minulého století. Tušení
velké mimocyklické krize měl už Maynard Keynes po první světové válce a od dvacátých do
padesátých let se obíral její prevencí. („Kde selhává soukromý kapitál, má se /hlavně
investicemi/ zapojit stát“).
V roce 2012 napsaly New York Times, že tato krize nebyla nepředvídatelná, naopak
byla včas předvídaná, avšak scházely osobnosti, které by ze znamení vyvodily hypotézu.
Totéž platí i pro nás. Předvídali jsme, psali jsme, ale vše šlo mimo zájem politického vedení.
Když krize naplno propukla (2011), podniky se jí pouze přizpůsobily, omezily výrobu,
propouštěly zaměstnance, šetřily, na čem se dalo. Vlastně krizi dál prohlubovaly.
Základna a nadstavba a……?
Karel Marx se věnoval ekonomii. Do jiných odvětví zabrousil spíše nahodile. Ve své
předmluvě k dílu Příspěvek ke kritice politické ekonomie (1825) formuloval základní princip,
který se stal hlavní linií marxismu: „Ve společenském vytváření své existence lidé
nevyhnutelně vstupují do určitých vztahů nezávislých na jejich vůli: totiž výrobních vztahů
přiměřených danému stadiu vývoje materiálních výrobních sil. Celek těchto výrobních vztahů
utváří ekonomickou strukturu společnosti, skutečný základ, z něhož vyvstává právní a
politická nadstavba a jíž odpovídají určené formy společenského vědomí. Způsob vytváření
materiálního života ovlivňuje obecný proces společenského, politického a intelektuálního
života. Lidskou existenci neurčuje lidské vědomí, naopak: jejich vědomí je určováno jejich
společenskou existencí“.
Jak to však přijde, že antická kulturní díla, básně, pověsti, dramata, sochy,
architektura, nás uchvacují svou krásou, ačkoliv jejich ekonomická základna byla již dávno
překonána? G. W. F. Hegel (1770-1831) přiznal estetice ontologickou charakteristiku a
zařadil ji jako filozofickou vědu. O vztahu základny a nadstavby se vedly nepřetržité spory.
W. Iser, (který spolupracoval i s UK v Praze) uvádí 11 kognitivních teorií na toto téma
(2009).
V padesátých letech minulého století G. Lukács předložil teorii „odrazu“ (nebo
obrazu). Nadstavba odráží (obráží) základnu jako v zrcadle. A to vždy. Co se z toho vymyká,
je úchylkou v nadstavbě. Historie udržuje vědomí této souvztažnosti po věky. Můžeme
dodnes čerpat z antických děl, pokud nám mají v soudobých podmínkách co sdělit.
1
Em. prof. Ing. J. A. Jirásek, DrSc., ALTA, a.s., [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
52
Karel Kosík vnesl do sporu nový kategorický názor. Marx soudil, že základna se bude
vyvíjet, ale i lidé s ní. Nadstavba není pouhým pasivním odrazem základny, nýbrž má k ní
aktivní, formativní vztah, pomáhá ji tvořit a přetvářet. Kulturní díla netoliko podávají obraz
společnosti, avšak také zvou k její kultivovanější budoucnosti.
Růst produktivní síly práce a proletarizace
Žádný předchozí řád nevykonal pro pozvednutí ekonomické základny společnosti tolik
jako kapitalismus, připomínal Karel Marx. Kapitalismus vyrůstal s průmyslovou revolucí od
druhé poloviny 18. století, vynikal čilým zaváděním nových výrobků, masou opakované
výroby, snižováním nákladů a cen. Výchozím bodem je Marxova teze z Grundrisse o
radikální proměně postavení fixního kapitálu: „Vývoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry
se všeobecné společenské vědění, knowledge, stalo bezprostřední produktivní silou a do jaké
míry se tak podmínky procesu společenského života samotného dostaly pod kontrolu general
intelect a byly přetvořeny v souladu s ním. Do jaké míry jsou společenské produkce
vyprodukovány, ne toliko ve formě vědění, ale také jako bezprostřední orgány společenské
praxe, reálného životního procesu.“
Celá řada poznatků od té doby se zformovala jako vědy: sociologie, ekologie,
biomedicína, nanotechnologie, automatika a robotika…
Avšak s triumfem výroby vytvářel kapitalismus své hrobníky: třídu utlačovaných a
vykořisťovaných, z jejichž práce si přisvojoval podstatnou část. Na 3 miliardy lidí žijí dnes o
hladu, bez čisté vody, bez hygieny, bez vyhlídky na uspokojivý život. V pokročilých zemích
představují zaměstnanci většinu, přitom je nedostatek zaměstnání (trvale blízký 10%
práceschopného obyvatelstva, z toho 15-20 % mladých). Od třicátých let minulého století se
rozšiřují služby, které ve skladbě obyvatelstva převážily. Poznali jsme také americký „strach
ze služeb“, kde často jde o práci, již je možno zaučit za den, nebo za pár dnů, a která znamená
další pokles z úrovně vyučeného (2-3 roky) kvalifikovaného dělníka.
Proletarizace v naší době neprobíhá jen ve společenském postavení práce. Po
zemědělské revoluci se počet rolníků zmenšil na méně než 10 %, lidé ve velkém přišli o půdu.
Příroda je zabrána soukromými pozemky, stavbami cestami a skládkami odpadu už z
poloviny. Země je hlavně schránkou uhlí, ropy, plynu, surovin. Za čistou přírodou je třeba
jezdit. Celá řada hodnot se zvrátila: pravda v informaci, kultura v zábavu, rodina
v dobrovolný styk. To na čem spočívala společnost, je nakonec vtaženo do tržní ekonomiky a
posuzuje se podle vyhlídky na zisk.
Ale ani zisk tomu neušel. Nejbohatší lidé světa nejsou zámožní díky nějaké zázračné
výkonnosti, nýbrž proto, že si přisvojili něco z „general intelect“ (všeobecného, veřejného
rozumu) a požívají rentu. Celá Evropa se potýká s korupcí, rentiérstvím státních zakázek,
vedoucích pozic a benefitů, různých prací nepodložených výhod. Bill Gates, po dvacet let
mezi nejzámožnějšími, je tak výjimečný proto, že jeho Microsoft včas monopolizoval systém
Windows, který je dodnes směrodatný pro většinu počítačů. Nedávný životopis Steva Jobse,
šéfa Applu, ukázal, že právě u něj se koncentroval rozvoj výpočetní technologie (Jobs byl
původem Estonec). Značka „Apple“ se stala světově nejznámější.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
53
Sociální stát
Nedávno jeden vedoucí pravicový politik prohlásil, že jeho strana bude prosazovat
sociální stát. Dostalo se mu z levicové strany jízlivého výsměchu. Ale proč? Sociální stát je
uskutečnitelný za „kapitalismu s lidskou tváří“. Cestou různých sociálních ústupků,
podepřených zákony a vyhláškami, lze dospět ke státnímu zřízení, jež se nechá nazvat
sociálním státem. Kapitalismus může akceptovat celý socialismus jako dočasnou ústupovou
pozici. Obnova kapitalismu je možná a třebas i rychlá (jak o tom hovořil český předseda
vlády na valném shromáždění OSN; nazval to jako návrat k demokracii, ale protože
kapitalistická demokracie nehonoruje takové lidské kvality jako vzdělanost, spolupráci, práci
pro druhé, je takový oxymoron přijatelný.)
Marxova doba, to byla doba velkých hypotéz. Issac Newton přivedl do povědomí
gravitaci a rovnoměrný pohyb. (Mnohem později jej rozšířil A. Einstein pro velká zrychlení.)
Ch. Darwin formuloval zákon vývoje druhů (survival of the fittiest, ovšem včetně symbiózy).
K. Marx formuloval hypotézu vývoje společnosti. Ovšem nikdy nežádal politickou stranu ani
stát, nekladl žádný plán, normy ani lhůty. Očekával, že vzdělaní lidé se budou radit a rozvíjet
společenský vzestup.
Čeští stoupenci komunistické strany ujišťují a zvolili to jako volební heslo, že stojí na
straně „obyčejných lidí“. Z hlediska voleb je to snad přijatelné. Jenže komunismus by
potřeboval i „neobyčejné lidi“, teoretiky, filozofy, historiky atd. Takoví zatím ve větším
měřítku nejsou.
Svobodní a osvobození
Herbert Marcuse, vedoucí osobnost Frankfurtské školy, zanechal tuto větu, která se
často cituje a luští: „Jen svobodní mohou osvobodit“. Těch, kdo sní o svobodě, bývá dost, ale
těch, kdo prosadí svobodu jako princip, aby svobodní pak mohli pro sebe a podle sebe tvořit
svobodnou společnost, není zatím dost.
Evropa poznala zatím dva přerody tohoto žánru: Francouzskou a ruskou revoluci. Obě
se zapsaly do osudu světa, i když se skončily jistým terorem.
Francouzská revoluce se spustila pádem Bastily. Vyšlo z ní sedm lidí, kteří neměli
v revoluci účast. Ale uvolnila nahromaděný hněv lidu.
Když V. I. Lenin chystal revoluci, dal masám heslo: „továrny dělníkům, půdu
rolníkům“ a sověty všemu lidu. Zvláště půda rolníkům měla velkou odezvu. V té době V.
Stolypin již chystal pozemkovou reformu. Kdyby ji byl provedl, musela by se Říjnová
revoluce odložit. Scházel by „spouštěcí mechanismus“.
Krizové převraty, které mění dějiny, mívají široký, často přímo světový ohlas. Kdo
připlouvá do newyorkského přístavu, míjí statnou Sochu svobody s planoucí pochodní. Na
podstavci má napsáno, že je třeba svolat všechny chudé, všechny utlačované, všechny co
chtějí žít lépe. Sochu věnovala revoluční Francie a doufala, že Nový svět pomůže prosadit, po
čem francouzský lid v převratném vzepětí toužil.
Osobním pojítkem amerických a francouzských snah proti Anglii byl markýz M. J. La
Fayette (Lafayette), který bojoval v americké válce za nezávislost i ve francouzské revoluci.
Nahodile byl zatčen a uvězněn v Rakousku, a osvobozen Napoleonem Bonaparte.
Význačnou osobností americko-anglických vazeb se stal Benjamin Franklin, který
několikrát cestoval do Anglie a stal se velvyslancem amerických kolonií; v práci na Deklaraci
nezávislosti nakonec sehrál vynikající úlohu, když připravil pravidelná hlášení a šíření inovací
mezi americkými městy.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
54
Národní nebo kosmopolitní měřítko?
Karel Marx kladl svou hypotézu jako obecnou, tedy všesvětovou. Teorie objektivní
hodnoty vysvětlovala kapitalistický vývoj společnosti. V ní teorie nadhodnoty podávala
vysvětlení soudobého vývoje, tzv. buržoazní fáze kapitalismu.
Měl v úmyslu požádat Ch. Darwina o úvod ke svému hlavnímu dílu, aby vynikly
podobné přístupy ke studiu i závěry obou hypotéz, ale slavný učenec etnolog před vydáním
Marxova Kapitálu zemřel.
Marx si byl vědom, jak hluboce do vývoje zasáhne technika, zejména vědecky
založená, ovšem v jeho době se vědeckotechnická revoluce teprve rozvíjela, práce byla nadále
spojena s rukou, úžasný nástup inovací nemohl ještě dohlédnout. Jeho Kapitál s vlivem vědy a
techniky počítá, avšak mohl tomu věnovat více jen předpovědní než prakticky osvojenou
úlohu.
V naší době se ekonomické inženýrství obírá nejen mechanikou, nýbrž stále
soustředěněji automatikou a robotikou. Práce dříve vykonávané rukou byly přeloženy na
stroje, pracovní postup byl vložen do nich a ony samy se rozhodují, jak pokračovat. Nicméně
bezprostřední práce zůstává prací, ať už fixním kapitálem je člověk nebo automat či robot a
souvztažnost mezi fixním kapitálem a prací je nadále směrodatná pro produktivitu procesu.
Lidská práce přechází více do přípravy, programu, kontroly a hodnotových rozvah.
Pojítkem mezi operacemi je buď výrobní numerika (číslicové řízení), nebo samočinně se
rozhodující sensory. (V číslicovém řízení máme továrnu celou řízenou s pomocí digitalizace,
matematických formulí, jež se uvádí jako evropská vymoženost, v robotice sice četné, avšak
jen dílčí příklady.)
Soudobá globalizace rozšířila pole všeobecného intelektu, vědy a technologie na celý
zemský globus. Sítě nezměrně zrychlily změny v potřebě, ve výrobě, v ekonomii. Nové
myšlenky, nové výrobky, nové výrobní postupy, tedy i nová konkurence, může vzniknout
kdekoli. Pro vedení organizací vznikla význačná úloha konkurenčního zpravodajství. (Také
v tomto odvětví řídící práce jsme pozadu.)
Původní sítě – pošta, telegraf, telefon, byly dalekosáhle překonány mobilními telefony
a internetem a navíc oborovými sítěmi (jen facebook má počet účastníků daleko překročivší
milion). Rosabeth Moss Kanterová předjímala (přednášela též v Praze), že budoucí podniky
musí být velké i pružné („obři se učí tancovat“).
Pokud se globalizace a sítě vyvíjejí v poměrech tržní ekonomiky, musí se ovšem
nadále počítat s deformacemi podřízení ekonomiky finančnictví a ke korupčnímu čerpání
bezpracného zisku nebo renty. Soudobá společnost je jich doslova plná (obvykle pod egidou
neoliberalismu).
Závěr
K převratu, který mění dějiny, bývá třeba silných myšlenek, ke změně nadržených
vlivných zemí a událostí (i osobností), které přeměnu spustí.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
55
Důvody dosavadních a současných nezdarů vládnutí
Milan Fikar1
Otázka zní: „Proč selhávají všechny, a to nejen současné, koncepty vládnutí!?“
Z mého pohledu je odpověď jednoduchá, až banální. Samotným konceptem dosahování
vládnutí. Jinak řečeno: „Chybí správná, sjednocující myšlenka, za niž by i byla ochotna
bojovat většina. Nejen v daný moment, ale pokud možno po co možná nejdelší dobu vývoje
života“.
Takto to zní jednoduše, ale dnes je problém už v onom slovu „idea“ a její prosazení v
praxi „ideologie“. Všechny dosavadní ideologie zklamaly. Některé z dosavadních ideologií
vzbudily, ve své době, mnoho bojovných emocí a nálad. Vývojem doby nakonec vždy
vyvolaly emoce záporné. Není tak divu, že se po těchto zkušenostech, dnes, lidé bojí
jakýchkoli ideologií - idejí. Že by je opět tato jakákoli idea - ideologie nakonec postavila proti
sobě. Těm, jenž pro ni byli ochotni zprvu bojovat a klást za ni životy, nakonec ve jménu
svého boje o danou ideologii sama tato ideologie usiluje o jejich životy, a tak nemůže být
divu, že se dnes lidé bojí za cokoliv sjednocujícího se postavit.
Toto současné období se zdá být výhodné, ale my Češi máme jednu pověst z dob
knížat o třech bratřích a svazku prutů, jejž jim dal jejich otec zlomit. A podle této pověsti je
tomu naopak, neboť v „jednotě je síla“.
Pro ty, jenž chtějí vládnout za každou cenu, je výhodné nemít proti sobě ideu –
sjednocující myšlenku většiny, jež by proti nim postavila jednotnou opozici
Problém je, zda je také nevýhodná, a nebo naopak výhodná, tato ztráta jakékoli
uchopitelné ideologie pro dnešní opozice. Opozice, při jakýchkoli demokratických volbách, se
zpravidla po těchto dalších volbách stává sama vládou a nebo alespoň součástí vlády.
Pokud ani sama tato nová povolební vláda nemá ideu, tak se to pro ni zdá být opět
výhodné, neboť se ani proti ní nemůže postavit žádný protiklad. Žádná jednotná myšlenka
odsuzující jejich způsob vedení vlády. Její principy vládnutí.
Podívejme se však na problém, jak vznikají myšlenkové ideje, jež vedly a vedou
k demokracii. Jsou silou demokracie.
Podle hesla: „Vrána k vráně sedá, rovného si rovný hledá.“ Tak se spojují a
sjednocující myšlenky o neuspokojených potřebách většiny a záleží již na daném jedinci,
který si uvědomuje tyto většinové myšlenky – ony neuspokojené potřeby a definuje je tak, že
se stávají prostředkem jeho vládnutí. Pak už vždy jen záleží na délce doby, do kdy hlásá a i
sám se řídí těmito, demokratickou většinou nenaplněnými, potřebami a od kdy již má sám
naplněny tyto potřeby, a tak už jen hlásá o nenaplnění dané potřeby doposud s ním souhlasící
většině.
Aby dané myšlenky byl ochoten někdo poslouchat a podle nich volit své vůdce, musí
být dané myšlenky pro jejich posluchače podány líbivě, až podbízivě, i když jim mohou být
mnohdy nesrozumitelné. Jak jim, této demokratické většině, mohou být tyto ideje dlouhodobě
srozumitelné, když je původní potřeba, jež je sjednotila, nenaplněna. Naplňuje se někomu
dříve a někdo pro její naplnění musí bojovat s jejich dosavadním vůdcem, vládou, bývalými
spolubojovníky, aby i jim se naplnila jejich nenaplněná potřeba. Nebo se uspokojením dané
potřeby u nich vyvine potřeba vyšší. Na jiné úrovni dosaženého stupně vývoje života
(revoluce požírá své děti)
1
Milan Fikar, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
56
Dá se tedy říci, že každá idea odpovídá vkusu posluchačů dané doby. Hlasu
demokratické většiny odpovídají nenaplněné potřebě v daný čas - v dané době.
Doufám, že tady nemusím dále vysvětlovat, jak vznikají revoluční nálady a kdy a jak
tyto nálady uhasínají.
V každém případě jde o uspokojení dané potřeby, na jejímž základě - neuspokojení
daná, revoluční myšlenka vzniká.
Dále doufám, že je dnes obecně známo, že je-li uspokojena jedna potřeba, vzniká
potřeba následná. Nevznikne-li vhodným uspokojováním dané potřeby potřeba vyšší, tak
nadměrným uspokojováním této dané potřeby se rozvoj života zastavuje. Z
pohledu vývojového hlediska vývoj ustává - nastává tak zvaná zamrzlá evoluce.
Dalším nadměrným uspokojením dané potřeby vzniká degenerace a v krajním případě
zánik.
Dnes toho víme o lidské, a nejen lidské společnosti mnohem více než před 100 - 200
lety, kdy vznikala první ideologie, o níž se dodnes dá říci, že šlo o pokus první vědecké
ideologie, marxizmus (Engelsovou složkou na podkladě poznatků Darvina).
Dnes máme mnohé špičkové odborníky v mnoha oborech lidského vědění, ale jsou to
specialisté. Úzcí specialisté na svůj obor, jenž si vytvořili nejen svůj specifický slovník,
kterému mnohdy ani příbuzné obory nerozumí, ale vytvořili si své vlastní mnohdy úzké
filosofické náhledy na svět, podle svého vlastního poznání života. Zpravidla nemají pro
jakýkoli jiný obor než svůj přijatelné vysvětlení. Vysvětlení jiného, třebas též filozofického
poznání světa.
Shrňme si tedy stav.
Chybí nám dlouhodobá sjednocující myšlenka, za niž bychom se byli ochotni postavit
ve větším celku. Myšlenka vycházející, pokud možno, z co nejširšího poznání života, jež by
oslovila nejen stávající koalici - vládu, ale i opozici.
Taková myšlenka už nemůže být jenom líbivá a pro uspokojení jedné dané potřeby
uspokojitelné jen v daný čas, ale musí mít v sobě zabudovány zpětné vazby pro rozvoj,
uspokojování a uspokojení všech vznikajících potřeb v průběhu dalšího vývoje, a to nejen
vývoje jednotlivé skupiny lidí, jedné společnosti, ale celého budoucího života společnosti.
Nebo se opět necháme přesvědčit jednou líbivou myšlenkou o nepříteli, jenž za vše
může, a toto přesvědčování o potřebě zničení možného nepřítele bude trvat do té doby, než
jeho zničením zničíme též sami sebe?
Tak se dnes může stát, že, až na základě tohoto sebezničení, až další generace, bude-li
nějaká, ale spíše až další vyvíjející se život, pochopí, o čem tady mluvím?
Podíváte-li se kamkoli do historie, vždy se našel nějaký takový nepřítel. Nějaká taková
skupina lidí. Sousední kmen, stát, odlišné náboženství, jiný ekonomický činitel.
A kdo bude tímto nepřítelem v současné a budoucí době? Snad ten, kdo má lepší auto,
lepší dům a nebo třeba má jen práci a tím si může toto auto, dům a další spotřební věci
dopřát?
Dnes se dá za jedinou možnou ideovou myšlenku považovat přesvědčení, nejen
většiny, ale téměř každého z nás, a to je idea o nejvyšší důležitosti - potřeby peněz. Honba za
penězi na úkor kohokoli druhého. Mnohdy i na úkor nejbližších a u mnohých dokonce na
úkor vlastní rodiny.
O jakého jde tedy demokratického nepřítele – sjednocující ideovou myšlenku, když
jsme si téměř všichni konkurenty? A nebo, alespoň si uvědomujeme, že naše svoboda uspokojování mých potřeb končí tam, kde začíná svoboda - uspokojování potřeb druhého –
druhých.
Nemělo by to být náhodou jinak?
Učíme se, a i naše děti učíme, o všem možném a dnes je dokonce snaha nás všechny
učit o výuce lidem nejpřirozenější. O směňování. O penězích.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
57
Jen se nikdo neučí o tom, jak se vyvíjejí a mění naše potřeby a potřeby všech našich
blízkých. Jak si má každý uspokojovat tyto svoje potřeby. Jak naučit uspokojovat svoje
potřeby nejen blízké, ale i sousedy, konkurenty a dokonce i ty, jenž nám náš rádoby
sjednotitel ukazuje jako naše nepřátele. Nepřátele – protivníky, třebas na oné momentálně
neuspokojené a rozvíjející se potřebě, potřebě peněz – ideologii peněz.
Začal jsem tím, že chybí v současnosti sjednocující ideologie. Pokračoval jsem, jaké
ideologie a z čeho vycházely a ještě vycházejí a proč časem nefungují a nemohly fungovat.
Dnes mnoho odborníků, specialistů, hlavně z oblastí fyzikálních věd, doufá, že
nalezením základní stavební částice hmoty nalezne TEORII VŠEHO. Tuto základní teorii,
sjednocující myšlenku – ideu. Ideologii schopnou zodpovědět otázku na vše. Všechny otázky.
Od dob počátků uvědomování si člověkem sama sebe se lidé nejsou schopni
dohodnout, zda základ života je v idealizmu a nebo materializmu. Ani současné špičkové
vědy fyziky a kybernetiky nejsou schopny na tuto otázku dostatečně uspokojivě odpovědět.
Odpovědět, zda je informace tvořitelkou hmoty a nebo hmota nositelkou informace.
Od samého začátku vzniku života vždy šlo, jde a půjde o rozpor mezi bytím a
nebytím, při kterém vždy šlo o přežití někoho, a tak o rozvoj vyšší formy života. Až lidé
z tohoto rozporu udělali soupeření, souboj, až válku - zabíjení se více než nutné pro zachování
svého života. Válku svých ideologií. Ideologii, kdo z nich má právo a proč vládnout, a tak
právo až nadměrného zabíjení druhých .
Dnes, kdy se společnost skládá z jedinců s různou úrovní potřeb a hlavně s různou
schopností si tyto svoje potřeby uspokojovat sám, přestaňme hledat sjednocující potřebuideu, ale hledejme ideu o zpětné vazbě mezi uspokojováním a uspokojením dané potřeby, na
základě vytváření potřeby společensky (z pohledu rozvoje života) vyšší.
V našem rozvíjení, uspokojování, uspokojení a opětovném rozvoji, tentokrát potřeb
vyšších.
Nikoli že my budeme uspokojovat potřeby někoho na úkor našich potřeb (mimo
našich malých dětí na náš úkor). Nebo dokonce budeme někoho nutit uspokojovat naše
potřeby na úkor jeho potřeb.
Ale my se budeme učit znát a zároveň uspokojovat své potřeby, i potřeby svého okolí.
Druhé jedince, znát jejich – též své potřeby tak, abychom byli všichni schopni si svoje
potřeby, pokud možno, uspokojit sami. Sami svoje tak, aby se pomohly rozšířit a uspokojovat
potřeby i ostatních, jenž z nějakého životního důvodu nejsou schopni si ani svoje základní –
prvotní potřeby uspokojit právě sami.
Začal jsem mluvit o ideologiích, o jejich nedostatcích. Nemám však rád, když se jen
naříká a nadává na poměry. Vždy jsem měl potřebu hledat východisko z dané situace a tak mi
dovolte sdělit svoji potřebu uspokojení.
Nabízím vytvoření a prosazení takové ideologie, jež by nás naučila, jak uspokojovat
potřeby nás všech, jako jednotlivců i jako skupin, národů, až lidstva, a součásti vyvíjející se
formy života. Ideologii rozvoje, jako dosaženého stupně vývoje života v poznání rozvoje
uspokojováním jeho potřeb, jež zároveň říká:
„Nestačí jakoukoli potřebu jen uspokojit, ale uspokojovat ji tak, aby tímto
uspokojováním docházelo u kohokoli z nás k vytváření potřeby vývojově vyšší. Přitom je
stále potřeba si uvědomovat, že to, co je pro některého z nás ještě potřebou vyšší, je tato
potřeba pro druhého z nás už potřebou základní. Uspokojováním této, pro tohoto jednotlivce
základní potřeby, je opět důležité, aby jeho potřeba byla uspokojována jen tak, aby u něj, než
je tato stávající potřeba dostatečně uspokojena, se opět vyvinula potřeba vyššího stupně jeho
životně sociální úrovně. A tak stále vývojově kupředu, a to především ve vývoji potřeb života
jako takového.“
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
58
Jak jsem již na konci osmdesátých let v MINIMU MAXIMA SOUČASNÉHO
POZNÁNÍ VÝVOJE SPOLEČNOSTI napsal:
„Veškerý dosavadní život se rozvíjí na hranici zpětné vazby uspokojení své potřeby na
úkor nejvyššího nižšího, jež se dá. Jen tak je (zatím) dostatečně uspokojen rozvoj.“ Dnes
dodávám: „Rozvoj života v jeho vyšších potřebách.“
Jen málo lidí si dnes uvědomuje, že se dodnes lidé k sobě chovají podle stejných
pravidel jako se k sobě chovají, například, elektrony, od nalezení oné záporné zpětné vazby, a
stejně tak všechny ostatní vyšší částice hmoty, jež našly uchování svého stupně života ve
zpětné vazbě projevující se, třebas, zpětnou vazbou malé a velké interakce, magnetizmem,
gravitací apod. Stejné pravidlo chování mají k sobě vyvíjející se viry, bakterie, plísně, houby.
A stejně tak býložravci vůči rostlinám a dravci – predátoři vůči ostatním vývojově nižším
živočichům. Na nižším stupni potravinového řetězce.
Tedy vždy, kdy velikost populace kořisti je progresivně úměrná velikosti populace
predátora a hledání zpětné vazby zachování nižší formy života i vývoj nejvyššího predátora.
Stejně tak se po celou dobu dosavadního vývoje chovají neuvědoměle lidé k sobě
navzájem.
Jen si lidé přivlastňují právo své pravdy.
Pravdy tak zvané demokratické většiny v dané době.
Vytvářejí si ideologický důvod, proč právě oni mohou žít na úkor nejvyššího nižšího,
třebas z řady lidí - člověka, jež se dá – dají. (Dá-li se jim nahnat alespoň nějaký strach, než si
uvědomí společenský pud sebezáchovy před pudem jednotlivce.)
Vždy v minulosti se shluklo v sociálním společenství několik jedinců, jenž si našli
cestu, jak ve svůj prospěch obrat jiné jednotlivce, případně skupiny jednotlivců.
Jako hráz tomuto násilí vznikaly kmeny, státy, a to od států knížecích až po státy
současné. Nazývané demokratické.
Dnes by ekonomičtí vládci světa měli nejraději svět za jeden stát, aby měli k dispozici
nejen veškerý neživý a živý potenciál zeměkoule, ale i veškerou pracovní sílu pod svou
kontrolou, a tak byli schopni kontrolovat nesouhlas. Nesouhlasné projevy s neuspokojováním
potřeby této pracovní síly a jakékoli jiné lidské menšiny – jejího ideového vývoje
v jednotlivých částech světa a účinně proti nim, jako světový lidský predátor, zasáhnout. Do
oblastí méně ekonomicky, ale hlavně méně společensky vyspělých posílají ekonomičtí vládci
světa, jenž mají pod kontrolou zbrojní průmysl, po zuby ozbrojené misionáře na
opancéřovaných vozidlech a divíme se, že oni vedou proti nim – nám válku chudých –
terorizmus na jejich - našich územích.
Na územích, podle těchto vládců daných misionářů, demokratických a nechápou, že se
z takto misionářsky napadených území brání pro ně dosažitelnými zbrojními technologiemi.
Jejich možným způsobem obrany – technologií války – terorizmem.
„Proč to dělají, když pro ně chceme dobře? Přece chceme, aby se naučili naší
demokracii.“
Demokracie však mimo jiné znamená zodpovědnost většiny. Mají-li námi zvolení
vládci, ekonomičtí vládcové světa takové zbrojařské technologie, že dokáží zabít jednotlivého
vůdce bojujícího za svůj způsob svobodného života jeho lidu. Demokracií, podle sobě
dosažených životních zkušeností - potřeb, tak oni nás, nepřímo, nutí k učení o zodpovědnosti
demokratické většiny. O jim vnucovaném – našem, rozhodování - volbami.
To je však jen idea mocných (predátorů), jejich sjednocující (demokratická) myšlenka
pro nás, proti níž jsou, z nás, ochotni umírat jen ti, co si potřebují pro sebe něco dokázat.
Jacísi misionáři dobrodruzi.
Co je to však terorizmus z pohledu ideologie potřeb?
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
59
Jen hledání zpětné vazby mezi šelmou - predátorem – zasilateli novodobých po zuby
ozbrojených misionářů a nejvyšším nižším, jež se dá. Kořistí, jež nás svým terorismem nutí
k rozvoji, a tak zaručuje rozvoj.
Že v této neuvědomělé, ve slova smyslu nepojmenované, třebas lidské úrovni vývoje
potřeb jde z pohledu člověka o prosazování se filosofie, a tak i ideologie, strachu, je věcí nám
lidem všem více jak přirozená.Vždy šlo, a doposavad jde, o určitou míru strachu. Strachu
z přežití, ať již predátora a nebo kořisti. Kořisti – predátora.
Vždyť tento lidmi pojmenovaný pocit – strach, neuvědomělý strach s přežití na straně
šelmy – predátora, jenž se vyvinul do onoho současného, po zuby ozbrojeného misionáře,
doposavad byl zárukou rozvoje. A strach kořisti zaručoval zachování její úrovně života.
Přežití úrovně života kořisti.
Ať už člověk na svou obhajobu říká cokoli, v podstatě jde o neuvědomělé soupeření
predátora - člověka z rozvinuté společnosti s kořistí - nejvyšší lidskou společností, s níž je, za
určitých předpokladů, predátor schopen uspokojit si své predátorské potřeby, aniž by sám
zahynul. Případně utrpěl větší ztrátu.
Nebo odjinud.
Mluví se o tom, jak by bylo hezké, kdyby lidé byli dokonalejší. Měli lepší smysly,
vyšší logičtější uvažování.
Hledá se, jak získat jakéhosi nadčlověka, nadlidi.
Že takoví jedinci mohou, jak ukazují příklady vynikajících lidí z minulosti i
současnosti, vzniknout, z lásky, ze vzájemného partnerského chtění se, je dnes více jak
zřejmé.
Ale ouha.
Naše dcery a ostatní mladé ženy v našich krajích se bojí mít více jak jedno dítě, aby se
jejich děti necítily méněcenné oproti jejich vrstevníkům ve svém školním ročníku, v tom co
ony mají a nebo nemají, proti těmto svým movitějším vrstevníkům. Stejně jako se mnohdy
cítívaly tyto jejich matky před svými vrstevníky.
Na druhou stranu se rodí spousty dětí rodinám, které toto neřeší.
Dokonce ani neřeší, že by jejich děti měly mít nějaké vzdělání a tím později nějakou
práci, a tak měly možnost mít se lépe, než se mají oni – rodiče.
Tyto rodiče se, ze svého vývojového pohledu potřeb, však nemají špatně. Mají se lépe
něž jejich rodiče, kteří nemohli mít tolik dětí a když je měli, tak jim umíraly.
Proč toto říkám o těchto dětech a o po zuby ozbrojených misionářích. A mohl bych
uvést mnoho podobných příkladů nepochopení uspokojování potřeb ve světě mezi rádoby
vládci a lidem na jimi spravovaných územích, s nepochopením pro ně vyšších potřeb, jež jsou
pro druhé z nich (z nás) potřebami základními (šikana, humanitární pomoc, potlačování
gerilové války apod.).
Jak jsem již uvedl, nestačí ideologie o uspokojení potřeb, ale o takovém uspokojování
potřeby, aby docházelo jejím uspokojováním, z každé vyšší potřeby, k vyvinutí potřeby
základní a na její místo se vytvořila potřeba vyšší, jež se časem – pro další generace stane
opět potřebou základní. A to u každého z nás, dá se říct až jednotlivce, podle jeho
individuálního vývojového stupně daného jeho společenskou odpovědní úrovní rozvíjející se
potřeby a schopností si tuto potřebu uspokojit sám, a to i bez nevědomého snižování rozvoje
potřeby kohokoli jiného.
Jak jsem již uvedl. Každá ideologie, idea vznikala a vzniká na základě nějaké potřeby.
Snahy si ji, tuto potřebu uspokojit.
Dnes, pomineme-li ideu, že potřebujeme všichni peníze od všech, žádnou společnou
ideu nevidím.
Náboženství, víra v lidské dobro, je dnes v takové demokratické menšině, že ji,
současná víra v moc peněz, nemusí brát vůbec na vědomí. Natož brát, v současnosti, v úvahu
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
60
jako konkurenta, lidské dobro – přirozenou potřebu v kolektivní soudržnost na základě
dosavadních zkušeností uspokojování této potřeby lidmi, jako konkurující potřebu o budoucí
ideologii - budoucí potřebu schopnou se prosadit do způsobu vládnutí, vážně. To snad jen
v souvislosti s obavou sebezničení. Na to se však, jinak, máme všichni moc dobře. Máme moc
vysoce uspokojeny svoje potřeby, než aby šlo o uspokojení naší potřeby přežití, kolektivní
soudržnosti. Přirozeným pudem v kolektivní sílu, láskou ke kolektivu. Dobrem lásky.
Otázka je. Kdy se toto zlomí?
Až si svou individuálností uvědomíme, v čem nás tato individuálnost spojuje a nikoli
jen rozděluje, a tak staví proti sobě, jako soupeře. Tak vyvolá potřebu spolupráce. Ono lidské
dobro, jež pro svůj způsob vládnutí má snahu využít kolektivní demokracie
Až si většina z nás uvědomí, že i menšinově máme spoustu stejných potřeb, jež jsme
schopni si uspokojit podobným způsobem, teprve jako lidé pochopíme, že demokracie není
jen prosazování zájmů potřeby většiny, ale celé šíře potřeb jednotlivců na daném území.
Příkladně nikoli uspokojení potřeby zbožím udělaného někde jinde ve světě někým,
třebas s nižšími sociálními potřebami, a tedy s dosažením nižších nákladů, ale i potřebou
práce na každém území, kde je určité množství různorodých lidí. Běžné populace. Celé škály
schopností dané populace. Nejen elit a nadprůměrné části.
Nemůžeme do budoucna počítat s tím, že s méně sociálně vyspělými oblastmi budeme
donekonečna směňovat jen za potištěné papírky, jež dokážeme sice lépe natisknout než oni
obyvatelé světa s nižší sociální potřebou, ale jsou to pro ně jen potištěné papírky, bez jiné
potřeby. Jinak neužitečný papír. Papírové peníze.
Myslíte, že nás uspokojí idea potřeby potištěných papírků- potřeba peněz, jež nás spíše
rozděluje než spojuje, tím, že jich máme každý jiné množství, což vede k závisti
z neuspokojení nikoli našich potřeb, ale potřeb odkoukaných od souseda a vnucených
reklamou ve snaze se tomuto sousedovi vyrovnat. Uspokojit jen svou potřebu, nebýt ve své
spotřebě pozadu.
Tentokrát uspokojit tuto potřebu nikoli na úkor sousedního kmene, náboženského
společenství, státu, ale vlastního souseda a je-li jím vlastní bratr, tak třeba na úkor bratra.
Tímto bratrem je myšlen nejen sourozenec, soukmenovec, společník, ale vše živé
okolo nás, včetně obyvatelů světa s jiným sociálním vědomím. S jinou úrovní sociálních
potřeb.
Třebas jako lidstvo máme sice k dispozici veškeré zásoby a zdroje světa, ale jen právo
využití, nikoli zneužití ve svůj prospěch na úkor domorodých civilizací.
Nikoli zneužít. Zničit domorodou civilizaci.
Máme právo vytvoření a prosazení v lidské společnosti chování jen podle takové
ideologie, podle níž budeme uspokojovat svoje rozvíjející se individuální potřeby vzájemnou
spoluprací, využíváním především svého území. Schopností úrovně života na daném území.
Podle úživných možností a schopnostmi využití těchto možností danou populací na
daném území. Uživení každého z nás u nás v našem státě, jímž nikdy nemůže být stát
globální.
Nebo snad někdo víte, PAK SEM S NÍM, o nějakém jiném způsobu vládnutí, než o
němž se jakkoli výše zmiňuji a jež vypadá, že bude mít vývojově dlouhodobější trvání než
jakékoli dosavadní? Nebo dokonce trvání vývojově neomezené?
S jinou ideou než ideologií o způsobu uspokojení nějaké potřeby a o potřebě samotné?
Kdo jsme schopni dostatečně porozumět této dvojí zpětné vazbě, jež zní tak chaoticky.
POTŘEBA USPOKOJIT POTŘEBU, PŘI POTŘEBĚ ROZVOJE POTŘEBY
VÝVOJOVĚ VYŠŠÍ.
První smyčka, uchování dané úrovně života, je v přírodě- vesmíru od počátku
elektronů, a jejich první záporné zpětné vazby, přirozená, a tedy ostatním vyšším živým
organizmům už, až po současného člověka, neuvědomělá.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
61
Druhá smyčka, smyčka zaručující vývoj ve vyšší organismy, je také sice ještě
neuvědomělá, ale neuvědomíme-li si ji, tak jsme při současných znalostech technologií
pocházejících z minulosti vesmíru, při jejich použití, globálně ohroženi ztrátou – zničením
nějaké doby biologického vývoje života zde na planetě Zemi.
V uvědomění si této druhé zpětné smyčky a vytvořením učení o této druhé zpětné
smyčce vidím ono překonání problému a nalezení odpovědi na otázku ze začátku tohoto
článku.
PROČ SELHALY A SELHÁVAJÍ VŠECHNY DOSAVADNÍ IDEOLOGIE NEUSPOKOJENÉ POTŘEBY DOSAVADNÍHO ZPŮSOBU VLÁDNUTÍ!!
Potřeba uspokojit potřebu, při potřebě rozvoje potřeby vývojově vyšší a opětovné
potřebě uspokojení této potřeby tak, aby opět docházelo jejím uspokojováním k vytváření
potřeby vývojově vyšší, jež je potřeba …….. tato smyčka se stále opakuje po celou dobu
vývoje života. Dokážeme-li pochopit a pokračovat v této ideologii na úrovni sami sebe -lidí lidstva, aniž bychom nevědomě soupeřili se životními jedinci a celou nejvyšší nižší úrovní
života- lidmi, jen na jiné úrovni poznání, jež nám doposud zabezpečovala a ještě zabezpečuje
náš rozvoj, stáváme se skutečně uvědomělými rozvojovateli sama sebe. Své samostatné
úrovně života. Jakousi součástí vývoje života věčného, a to i mimo planetu Zemi.
Součástí věčného života vesmírného.
V podstatě oním elektronem, jenž našel onu zápornou zpětnou vazbu, v jiném
vesmírném čase, a o němž se dohadujeme, zda není náhodou Bůh, nebo alespoň Božím
poslem minulých vesmírných životů.
Takovým, jakým se může stát ten život, jenž vytváříme a svým vývojem vytvoříme, i
když na úrovni křemíku- počítačové paměti, jenž nebude závislý na fotosyntéze planety
Země, ale bude moci cestovat vesmírem.
Bude námi vytvořeným Bohem pro životy budoucí ve vesmíru jiné, časově delší
úrovně.
Onou částicí hmoty, jež nese informace námi poznaného vesmírného života, o němž se
živé organizmy v jiném prostoročasu budou dohadovat, zda vznikl na základě informací, a
nebo na základě hmoty.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
62
Úloha neziskových občanských sdružení ve společnosti
Jarina Žitná1
Žijeme v době, která je charakterizována nesmírně rychlým rozvojem techniky. Co
bylo pravda včera, neplatí už tak docela dnes. Dnes žijeme v době virtuálních skutečností, ale
mnozí z nás ještě pamatují dobu, kdy se, hlavně na venkově, svítilo petrolejkou. Tenkrát se
žilo pomaleji, lidé měli na sebe čas, členové rodin na sobě vzájemně záviseli a existovaly
obecně uznávané normy a pravidla, kterými se společnost řídila.
Dnes musíme, bohužel, konstatovat, že vymoženosti techniky sice možná odstranily
tělesnou dřinu, ale naprosto nevylepšily způsob života dnešních lidí. Člověk by čekal, že
nedobré zkušenosti minulých let – obě války i 40 let totality nás poučily. Bohužel tomu tak
není! Zdá se, že se život zrychlil, vzdálenosti se zmenšily, ale rozhodně k sobě nemají lidé
blíž. Naopak. Lidé rozhodně nestačí svým myšlenkovým a citovým potenciálem dnešní
realitě. Místo osvědčených morálních a obecně uznávaných respektovaných hodnot dnes platí,
že „účel světí prostředky“ a cílem je osobní prospěch, peníze, kariéra za každou cenu. Za
úspěchem a vítězstvím se jde naprosto bezohledně a ti, kteří tomu nepodlehli a nehodlají
podlehnout, budí u většiny pouze útrpný úsměv, až opovržení.
V České republice je to o to horší, že po pádu komunismu nastoupil nekontrolovatelný
obdiv ke všemu západnímu, pocit, že každý může, co chce, padly morální zábrany a do čela
státu se dostaly skupiny občanů, o jejichž morálních kvalitách oprávněně pochybujeme a
kterým nevěříme. To vše vede u běžného občana k pocitu marnosti, negace, ztráty důvěry
v člověka i stát a projevuje se to stálým stresem a pocitem, že na občanech této republiky
vůbec nezáleží a že je nutno trpně snášet to, co připraví státy velké i nadnárodní organizace,
které zatím příliš dobrého nepřinesly.
Současná situace v republice budí v našich občanech pocit bezradnosti, vzteku a
méněcennosti. Jenže v takovém stavu žádná společnost žít nemůže.
Česká společnost je rozdělena stranickými zájmy, při čemž ovšem žádná z velkých
zavedených stran nepřináší nic nového. Došlo to tak daleko, že občané této republiky nevolili
strany, s jejichž programem souhlasí, ale ty, které jim nejméně vadí – a to je strašné.
Mluvili jsme zde už o celé řadě faktů a problémů charakterizujících tuto současnou
společnost. Poslechnete-li si televizi, rozhlas, nebo čtete-li noviny, dovíte se mnoho o
politických stranách, kterým stejně nikdo nevěří – téměř se ovšem nemluví o dalších
organizacích – říká se jim „neziskové“ - nebo podle nového zákona to budu spolky – které
nejsou v popředí zájmu společnosti a které na rozdíl od politických stran naopak spojují
občany společných zájmů i přesvědčení. V těchto organizacích – spolcích se sdružují lidé
dobrovolně, bez jakýchkoliv nároků na odměnu, jsou zde ochotni vykonávat i různou
dobrovolnou práci podle potřeby.
1
Jarina Žitná, Česká obec sokolská, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
63
Na rozdíl od politických stran tyto zájmové organizace občany nerozdělují , ale
spojují. Přinášejí lidem radost, přátelství, spolupráci, pocit, že nejsou sami a mohli bychom
mluvit i o aktivním přístupu ke kultuře, což potřebuje beze zbytku každá společnost.
Neziskové organizace – spolky - mají u nás dlouhou tradici. Někdy v padesátých
letech 19. století začaly vznikat ve městech i na venkově tzv. „měšťanské“ nebo „občanské“
besedy, které se staly jedním z důležitých činitelů období národního obrození i snahy o
budoucí sebeurčení národa. Nejenom že sdružovaly občany, ale staly se také důležitým
činitelem aktivní kultury národa. V Besedách se vyšívalo a šilo, četly se vlastenecké
publikace a noviny, zpívalo se a hrálo divadlo. Je pravda, že to bylo divadlo ochotnické a že
mnozí ze členů pořádná, profesionální divadla nikdy neviděli. Představme si však, co
v tehdejší době příprava takového divadla znamenala. Nejdříve bylo nutno sehnat text vhodné
hry (to samo o sobě mohl být problém), najít vhodné herce, kteří byli ochotni vystupovat na
jevišti (což bývalo velmi těžké!!), hru rozepsat a určit konečné obsazení, naučit herce alespoň
základům pohybu a vůbec vystupování na jevišti, vypracovat celou choreografii vystoupení,
hru nazkoušet, herce vhodně obléknout, připravit režii a výpravu, namalovat kulisy, postavit
jeviště a celou scénu, hru nacvičit, případně do ní sehnat hudbu a zpěv, namalovat plakáty,
získat povolení k veřejném vystoupení, připravit vstupenky a rozprodat je. To vše vyžadovalo
nesmírnou organizační práci a bezpochyby ovlivňovalo především informovanost a kulturní
vyspělost diváků a mělo rozhodující význam pro vzdělání společnosti, která pak podmiňovala
národní uvědomění a připravovala dlouhodobě a nenápadně cestu k získání samostatnosti.
V roce 1861 vznikl pěvecký spolek Hlahol a o rok později, 16. února 1862 Sokol, jako údajně
tělocvičná organizace, ve skutečnosti však organizace, která dlouhodobě ovlivnila kulturní i
politický vývoj národa, dala základ legiím a zasloužila se o vznik republiky.
Mezi neziskovými organizacemi zaujal hlavně Sokol své místo a ve své práci pro
národ pokračuje i dnes. Chceme-li se však na problematiku úlohy neziskových organizací
pořádně podívat, musíme si uvědomit široký záběr témat a zájmů, které tyto organizace
v minulosti a především v přítomnosti zaujímají a potřeby obyvatelstva především dnes.
Spektrum těchto organizací je dnes velmi široké a téměř všechny se dnes potýkají se stejnými
problémy. Z tělovýchovných organizací musíme jmenovat kromě tradičního Sokola ještě
jednoty ČSTV, především ASPV, Orla, různé sportovní kluby, tzv. technické sporty,
specifické místo hlavně u práce s mládeží zaujímá skautská organizace Junák, dál soubory
pěvecké, ochotnické, loutkářské, folklorní, osvětové besedy vyvíjející především
přednáškovou činnost, šachové kluby, případně kluby jiných společenských her a patří sem
jistě i organizace ryze vzdělávací, na př. různé Univerzity třetího věku a pod.
Jejich společným jmenovatelem je hledání, co lidi spojuje a aktivní způsob života.
Přispívají nepochybně k rozvoji kultury a vzdělání běžných obyvatel, poskytují jim možnost
věnovat se svým zájmům v kruhu podobně orientovaných občanů a z toho vyplývající život
v přátelském a tolerantním prostředí, které politická scéna naprosto neposkytuje.
Důležitým aktivem účasti v životě těchto organizací je naprostá dobrovolnost. Tyto
spolky totiž přímo závisejí na dobrovolné práci dobrovolných organizátorů, cvičitelů,
technických vedoucích, vyučujících atd. Lidé, kteří celý den pracují zde mají možnost
oddechnout si od běžných denních starostí a věnovat se tomu, co mají rádi a co je zajímá.
Tento rozdíl mezi prací nutnou k existenčnímu zajištění a činností v těchto zájmových
organizacích dobře chápali už staří Řekové. Je totiž známo, jak si cenili – ne bohatství a
blahobytu, ale především možnosti věnovat se svým různým zájmům a činnostem ve volném
čase.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
64
Přes všechno povídání v tisku a televizi právě dobrovolnictví – tedy konkrétně
dobrovolná práce organizační, cvičitelská a trenérská, technická se veřejností ani úřady a
zaměstnavateli příliš neoceňuje. Lidé, kteří se jí věnují, budí dnes ve společnosti spíš útrpný
úsměv jako přílišní idealisté a ještě častěji se řekne: „vždyť oni to dělají rádi, oni to dělat
chtějí…“, což je pravda, protože ( a možná si to ani sami neuvědomují) je tato činnost vnitřně
obohacuje, dává jim pocit sebeuplatnění a vnitřního uspokojení.
Konkrétně – v čem je význam těchto neziskových organizací a co společnosti
přinášejí:
1. umožňují občanům věnovat se svým zájmům a zálibám ve společnosti stejně
orientovaných lidí
2. provozovat své zájmy a záliby aktivně - na př. nejen sledovat sport nebo divadelní
představení, navštěvovat výstavy a přednášky, ale aktivně sportovat nebo cvičit, hrát divadlo,
vytvářet výtvarná díla různými technikami, tančit, zpívat, hrát hry, pravidelně chodit do
přírody jednak pro pohyb, jednak pro poznání, atd.
3. u kategorie seniorů, případně osamělých lidí vytvářejí něco, co je snad možno
nazvat „náhradní rodinou“, což má pro kvalitu jejich života nesmírný význam
4. totéž ovšem platí i pro ostatní kategorie obyvatelstva – společné zájmy lidi
sbližují, takže naprosto neformální a přirozenou cestou vznikají pevné přátelské vztahy, které
ovlivňují život jednotlivců i celých rodin. Množí se zájmově společné výlety, zájezdy,
ozdravné pobyty i společné dovolené těchto skupin.
5. zdánlivě odlehlým významem je i význam zdravotní – a to se netýká pouze
sportovních a tělocvičných organizací, jejichž činnost má naprosto nezastupitelný význam
právě v udržování a zvyšování kondice, prevenci a odstraňování potíží pohybového aparátu,
získávání pohybových dovedností a návyků využitelných v normálním životě. Při
provozování jakékoliv zájmové činnosti má ohromný význam duševní relaxace, odreagování
od obecných životních problémů a starostí, konkrétně zde můžeme mluvit o aktivní obraně
proti stresům, se kterými většina obyvatelstva někdy i velmi těžko bojuje.
6. veškerá činnost těchto různě orientovaných společností zvyšuje celkovou kulturní
úroveň národa, takže o jejich významu nelze pochybovat.
Bez rozdílu – všechny tyto organizace u nás trpí stejnými problémy, jejichž řešení se
občas zdá nereálné. Především jsou to stále větší problémy se zajištěním činnosti - stále se
neúměrně zvyšující nájemné tělocvičen, sportovišť, ale i kluboven a místností, kde lze určitou
činnost provozovat.
Hlavně tam, kde tělocvičné jednoty používají školní tělocvičny, nájemné neúnosně
vzrůstá. Příspěvková činnost pomalu přestává stačit, což se řeší spojováním cvičebních
jednotek různých věkových kategorií nebo zájmů a rušením méně početně navštěvovaných
hodin – to vše vede k zhoršování tělovýchovného procesu a ztrátě zájmů cvičenců.
Náčiní a nářadí, které je nutným vybavením tělocvičen a bez kterých je v podstatě
nemožno úspěšně činnost vykonávat, je stále dražší, takže především nové, moderní cvičební
pomůcky jsou pro většinu jednot finančně nedostupné – teprve, když nějaká novinka
zevšední, začne být postupně dostupná i menším jednotám.
Je jasné, že zájmovou činnost si musí občané financovat sami ze svého – bude-li však
trend zdražování pokračovat tímto tempem, bude jedinou možností stále zvyšovat příspěvky
členů, což při obecném chudnutí obyvatelstva bude znamenat stále větší úbytek členů, kteří si
tuto zájmovou činnost nebudou moci dovolit. Pomocí jsou jistě dotace obcí, vypisování tzv.
grantů a sponzoring. Ani jedna z těchto možností však není a asi nemůže být dostatečná.
Dotace obcí se především uplatňují především pro nepracující populaci – to je pro dětské a
seniorské skupiny, o sponzoringu se dá mluvit především u závodních sportovních oddílů –
sponzorům jde, samozřejmě, o reklamu, kterou jim však nezávodní organizace (nejen
sportovní) v podstatě nemohou zajistit. Určitou aktivitu vyvolává grantová politika - ovšem
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
65
získání grantů je velmi těžké a problematické. Spousta papírování předem a různá omezení,
co se z grantu může nebo naopak nesmí platit, případně výše částky, kterou je nutno
přidělenou částku navršit. To vše v mnoha případech omezuje žadatele tak, že není schopen
přidělenou částku použít tam, kde je ji nejvíce potřeba. Nutnost kvalitního vyúčtování grantu
je nutná, potřebná a samozřejmá.
Dalším problémem je přidělování grantů především na různé „dobře viditelné“ akce,
jako např. jednorázové otevřené soutěže a akce nejrůznějšího druhu, ale pravidelná,
organizovaná činnost, která má dlouhodobou účinnost a trvání, je na okraji zájmu a na tu se
získávají granty skutečně obtížně.
Výborným zařízením jsou školní kluby, které umožňují různou zájmovou činnost
žákům školy. Existence těchto klubů je samozřejmě v zájmu školy, protože to má vliv i na její
finanční ohodnocení, ale už nikoho nezajímá, že v každé takové skupině se vytvářejí mezi
dětmi nadstandardní vazby, které, bohužel, nutně končí v okamžiku, kdy žák ukončí školní
docházku a tedy také členství ve školním zájmovém klubu. Mladý člověk je najednou
„bezprizorný“ – jeho zájmová skupina se rozpadá. Nabízí se úvaha, jestli by naopak nebylo
účelnější podporovat tuto zájmovou činnost v mimoškolních organizacích, kde celé stejně
staré skupiny mají možnost postoupit např. z žactva do dorostu a pak do členstva, nebo
výkonnostně z nižší do vyšší skupiny. Tady by bylo třeba se dobře zamyslet a současnou
praxi změnit. (Problém ovšem je, že učitelé jsou za svou práci v zájmových školních klubech
placeni, je to součást jejich pracovního úvazku, zatímco organizátoři a cvičitelé a trenéři
v dobrovolných organizacích za svou práci honorováni nejsou!)
Dalším problémem je společenské uznání pracovníků v těchto bezziskových
organizacích. Je jistě jasné, že není v zájmu jakéhokoliv zaměstnavatele poskytovat těmto
lidem uvolnění z práce, jako tomu bývalo v případě potřeby dříve. Je však známo, že
zaměstnavatelé v některých západních zemích si váží lidí věnujících se dobrovolné práci – u
nás tomu tak kdysi bývalo také. Za první republiky třeba sokolští cvičitelé požívali všeobecné
vážnosti. Tady by měly pomoci sdělovací prostředky, které by měly věnovat daleko víc času
problematice úspěšného a kvalitního trávení volného času, soustavně v tomto smyslu
ovlivňovat veřejné mínění a tím také podporovat vážnost těchto neziskových organizací i
jejich činovníků a organizátorů.
Problematika školní i mimoškolní činnosti dětí, mládeže, ale i dospělých by měla stát
v popředí zájmů jednotlivých politických stran a zaujímat důležité místo v jejich programech.
Stejný úkol náleží i vládě republiky – je přece v zájmu nás všech systematicky zlepšovat
vzdělání, tělesnou kulturu, aktivitu, radostnou práci v zaměstnání i práci dobrovolnou .
Čirou náhodou jsem se setkala s citátem – myšlenkou předního světového politologa,
spisovatele a žurnalisty, který bývá označován jako jeden z nejvlivnějších intelektuálů světa –
jmenuje se Fareed Zakarija. Napsal:
„Demokracie po formální stránce funguje dobře. Jenže jejím obsahem jsou zejména
tradice a kultura – ta kultura, kterou vytváří práce občanských spolků. Ta musí doplňovat
vládu zákona!“
Bohužel, je nutno konstatovat, že přes nepopiratelnou potřebu těchto neziskových,
dobrovolných společenství, stojí stále na okraji zájmu společnosti, bez osvětové činnosti
medií, které zajímá především komerce.
Je úkolem státu zaměřit se i na tuto formu života občanské společnosti a věnovat jí
patřičnou pozornost.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
66
Systémové reformy jako podmienka prosperity Európy
Rudolf Požgay1
1. Ekonomický vývoj v Európe po zavedení eura
Hospodársky a spoločenský vývoj v Európe je po páde železnej opony poznačený
snahou politických lídrov vytvoriť z Európy silný ekonomický celok tvorený štátmi
združenými do Európskej únie, ktorá by mala zohrávať dominantnú úlohu v globalizovanom
svete. Kľúčovým prvkom v tomto procese bolo vytvorenie menovej únie na báze spoločnej
meny -eura. Treba však podotknúť, že hoci euro reálne existuje len od roku 1999, euro je
politický projekt, korene ktorého siahajú do aktivít západných európskych politikov po II.
svetovej vojne.
Ďalším významným momentom mladej histórie Európskej únie je schválenie
strategického dokumentu v marci roku 2000 v Lisabone. Najvyšší predstavitelia štátov a vlád
sa na rokovaní v Lisabone dohodli na ambicióznom cieli, a to urobiť z EÚ do roku 2010 najkonkurencieschopnejšiu a najdynamickejšiu znalostne orientovanú ekonomiku sveta schopnú
trvalo udržateľného rastu, s väčším počtom pracovných miest a väčšou sociálnou
súdržnosťou.
Pozrime sa na vývoj EÚ po roku 2000 vo svetle vybraných štatistických ukazovateľov,
charakterizujúcich parametre ekonomického a sociálneho rozvoja. Vývoj HDP, ako
základného indikátora ekonomického rastu (podľa mainstreamových ekonómov) mal na prvý
pohľad pozitívny vývoj. HDP EÚ27 narástol v období rokov 2000 až 2012 o 38,9 %
a dosiahol úroveň 12784 mld. euro. Podobný vývoj bol aj v eurozóne, ktorej HDP vzrástlo
o 39,9 %.
Graf 1: Vývoj HDP v EÚ27 a eurozóne (mld. euro)
Zdroj: Eurostat
1
RNDr. Rudolf Požgay, CSc., Slovenská asociácia pre znalostnú spoločnosť, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
67
Tento pozitívny vývoj však vyzerá trocha inak, ak od HDP odpočítame vládne
deficity, prostredníctvom ktorých vlády financovali svoje výdavky (tvoria súčasť HDP).
Z nasledujúceho grafu jasne vyplýva, že rast HDP v EÚ po roku 2007 je založený na
pôžičkách. Inak povedané EÚ si prejedá budúcnosť tj. súčasný sociálny blahobyt zaplatia
budúce generácie.
Graf 2: Vývoj HDP v EÚ27 pri zohľadnení deficitov (mld.euro)
Zdroj: Eurostat
Ďalším dôležitým indikátorom ekonomického vývoja sú investície, ktorých expanzia
je predpokladom ekonomického napredovania. Z nasledujúceho grafu jasne vyplýva, že po
výraznom poklese investícií v roku 2007 investície prakticky stagnujú v dôsledku čoho
nemožno očakávať v najbližších rokoch výrazný ekonomický rozvoj v krajinách EÚ.
Graf 3: Vývoj investícií v EÚ27 a eurozóne (mld.euro)
Zdroj: Eurostat
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
68
Podobný negatívny vývoj je možné sledovať aj v oblasti zamestnanosti, keď po roku
2007 výrazne narástla nezamestnanosť (viď nasledujúci graf 4), ktorá v súčasnosti dosahuje
v EÚ 11% a eurozóne až 12,2%.
Graf 4: Vývoj nezamestnanosti v EÚ27 (mil. osôb)
Zdroj: Eurostat
Čo je však veľmi znepokojivé je úroveň nezamestnanosti medzi mladou generáciou do
25 rokov. V EÚ dosahuje nezamestnanosť mládeže 23,5% a v eurozóne je to viac než 24%,
pričom v Grécku a Španielsku sa nezamestnanosť mladých pohybuje okolo hrozivých 57%.
Takáto úroveň nezamestnanosti môže ľahko prerásť do sociálnych nepokojov na jednej strane
a/alebo môže byť zneužitá demagogickými extrémistami.
Medzi znepokojivé trendy súvisiace so životnou úrovňou patrí zvyšovanie zadlžeností
domácností. Zadlženosť domácností v období rokov 2000 až 2012 vrástla o vyše 52% na
úroveň 4539 mld. euro, čo v prepočte na jedného obyvateľa EÚ činí 15790 euro. Ruka v ruke
so zadlžovaním domácností ide aj chudoba. Namiesto v Lisabonskej stratégii vysnívaného
cieľa radikálne znížiť počet obyvateľov ohrozených chudobou a sociálnou exklúziou sme
v ostatných rokoch svedkami opačného trendu. Počet obyvateľov ohrozených chudobou rastie
a ku koncu roka 2012 dosiahol číslo 124,4 milióna čo je takmer ¼ obyvateľov EÚ.
Graf 5: Vývoj počtu obyv. ohrozených chudobou a soc.exklúziou (mil. osôb)
Zdroj: Eurostat
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
69
Z doterajšieho vývoja EÚ po roku 2000 vyplýva, že sa z pohľadu obyvateľov krajín
EÚ sa vôbec nedosahujú zámery vysnívané politickými lídrami a bruselskými byrokratmi
prezentované v Lisabonskej stratégii a následných dokumentoch ( Stratégia rastu
a zamestnanosti /2005/, Stratégia Európa 2020). Stručne vyjadrené Lisabonská stratégia
totálne zlyhala.
2. Aká je podstata problémov
Podstata súčasných problémov tak krajín eurozóny, ako aj ostatných krajín Európy
tkvie v systémových chybách, ktoré sa dajú zosumarizovať do dvoch oblastí a to:
a) finančný systém fungujúci na zlých princípoch,
b) spôsob hospodárenia vlád.
2.1 Finančný systém na zlých princípoch
Henry Ford: „ Je dobré, že ľudia nerozumejú nášmu bankovému systému a monetárnej
politike. Keby rozumeli, do zajtra rána tu máme revolúciu.“
Finančný systém vo všetkých krajinách EÚ vrátane Slovenska funguje na princípoch,
ktoré nie sú kompatibilné s hladkým fungovaním trhu. Jedná sa o tieto princípy:
 fiat peniaze
 frakčné bankovníctvo
 centrálne banky.
Systém fiat peňazí, tj. peňazí nekrytých žiadnou komoditou, začal svoju éru začiatkom
minulého storočia a plne sa rozvinul po roku 1971, keď v USA zrušili úplne väzbu dolára na
zlato. Systém fiat peňazí /3/, kam patrí aj euro, umožňuje, v podstate bez obmedzení,
manipulovať s menovou zásobou v ekonomike. Systém fiat peňazí zároveň umožňuje
financovať vládne výdaje vládnymi pôžičkami, keď banky kupujú vládne dlhopisy, ktoré
následne slúžia bankám ako kolaterál pre získanie peňažnej likvidity od centrálnej banky.
Frakčné bankovníctvo je taký systém bankovníctva, ktorý umožňuje bankám používať
finančné prostriedky klientov, ktoré si títo uložili do banky na bežný (tj. neterminovaný) účet.
V zmysle bankovej regulácie banky majú za povinnosť z takto uložených peňazí držať len
časť-frakciu (povinné minimálne rezervy). V súčasnosti je sadzba povinných minimálnych
rezerv na úrovni 1%. Teoreticky je možné pri takto stanovenej úrovni povinných
minimálnych rezerv vygenerovať 99-násobok pôvodne depozitovaných finančných
prostriedkov. Disponibilné finančné prostriedky (depozitá plus peniaze vygenerované na
základe multiplikátora ponuky) banky používajú na poskytovanie úverov podnikom
a občanom ako aj na financovanie vlád formou nákupu dlhopisov.
Frakčné bankovníctvo je problematické tak z právneho hľadiska, ako aj z hľadiska
Sayovho zákona trhu. Systém frakčného bankovníctva umožňuje generovať prostriedky
nekryté žiadnymi statkami a následne uvádzať účastníkov trhu do omylu, že na trhu menia
statky za statky. V skutočnosti dochádza k výmene statku za nič, čo sa následne neskoršie
prejaví v deficite statkov.
Centrálne banky majú slúžiť ako inštitúcie zabezpečujúce stabilitu meny a zároveň ako
inštitúcia poslednej záchrany pre bankové domy. Centrálne banky zodpovedajú za monetárnu
politiku v krajine, v rámci čoho zabezpečujú peňažné emisie a ovplyvňujú chod ekonomiky
prostredníctvom manipulácie s centrálnou úrokovou mierou. Manipulácia úrokovou mierou
má za následok investovanie do množstva projektov, ktoré by za normálnych okolností neboli
rentabilné. Výsledkom takejto manipulácie s úrokovou mierou, ktorá je dopĺňaná vládnymi
intervenciami, sú ekonomické cykly so všetkými ich negatívnymi prejavmi.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
70
Centrálne banky taktiež nedokážu plniť si jednu zo svojich základných a
proklamovaných úloh a to zabezpečiť stabilitu meny. Štatistiky jasne svedčia o tom, že
centrálne banky túto svoju hlavnú úlohu nezvládajú. Euro za desať rokov svojej existencie
stratilo na svojej kúpnej sile vyše pätinu, dolár za rovnaké obdobie približne štvrtinu /6/.
Najväčším negatívom konania centrálnych bánk je emitovanie peňazí nekrytých statkami,
v dôsledku čoho dochádza k inflácii a teda k znehodnocovaniu úspor.
Centrálne banky zohrávajú v ekonomike aj ďalšiu negatívnu úlohu a to, že vystupujú
ako inštitúcie poslednej záchrany pri zabezpečovaní likvidity pre komerčné banky. Takáto
funkcia centrálnych bánk podporuje morálny hazard v aktivitách komerčných bank, ktoré
vďaka tomu podstupujú neúmerné riziká.
Pozrime sa z pohľadu uvedených princípov na vývoj v EÚ osobitne však v eurozóne
po roku 2000. Kľúčovú úlohu zohrala zmena úrokových sadzieb po zavedení eura. Úrokové
sadzby výrazne poklesli a to najmä v krajinách na juhu Európy. Dokumentujú to údaje
uvedené v nasledovnom grafe, v ktorom sú uvedené reálne úrokové miery z obdobia pred
zavedením eura a obdobia po jeho uvedení do života.
Graf 6: Reálne úrokové sadzby pred a po EMU
Zdroj: /4/
Prístup k lacným úverom sa prejavil prakticky vo všetkých oblastiach ekonomiky
krajín eurozóny, osobitne však v krajinách na juhu Európy. Lacné úverové linky využili vlády
na deficitné financovanie ambicióznych vládnych programov, ktorých hlavným účelom bolo
presvedčiť a získať voličov pre svoje programy. Vlády pristupovali k realizácií veľkorysých
sociálnych programov, ktoré boli financované prostredníctvom predaja vládnych dlhopisov.
Tieto boli považované na strane investorov (banky, fondy) ako bonitné a bezrizikové
investície. Banky k nim dokonca nemuseli tvoriť žiadne opravné položky. Expanzívnu vládnu
výdavkovú politiku vo vybraných krajinách ilustruje nasledujúci graf.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
71
Graf 7: Rast výdavkov vlád 1999-2007
Zdroj: Eurostat
Uvoľnená úverová politika spolu s deficitným financovaním sa prejavila na kvalite
bankového sektora eurozóny. Od roku 1999 narástli aktíva finančného sektora v Európe
z 15,6 bil. euro na 33,5 bil. euro v roku 2011. Ako ukázal vývoj tieto aktíva sú značne
rizikové. V roku 2011 uskutočnila Európska banková asociácia (EBA) záťažové stres-testy na
vybraných najväčších európskych bankách/2/. Podľa hodnotiacich kritérií z 90-tich bánk len 8
nesplnilo kritérium kapitálovej primeranosti na úrovni aspoň 5%. Klasickí investori však
požadujú pri posudzovaní kvality podniku primeranosť na úrovni aspoň 10%. Tomuto kritériu
vyhovelo len 18 bánk. Neskorší vývoj v zachraňovaní bánk (formou rekapitalizácie zo strany
vlád, alebo pôžičkami ECB) ako aj vývoj v bankovom sektore na Cypre potvrdil, že investori
majú objektívnejší pohľad než stres-testy EBA.
2.2 Hospodárenie vlád
Vlády na zabezpečenie svojich aktivít používajú peniaze, ktoré buď vybrali (pod
hrozbou trestu) na daniach a odvodoch, alebo vytvorili pomocou centrálnych bánk z ničoho.
Vzhľadom na rozhodovací proces a absenciu vlastníctva je použitie týchto prostriedkov zo
svojej podstaty neefektívne, nakoľko nie je vystavené kritériám trhu. Stačí sa pozrieť na vývoj
ekonomických ukazovateľov za ostatné roky, ktorý na faktoch neúprosne usvedčuje
európskych lídrov z nezvládnutia svojej úlohy. Inak nemožno nazerať na skutočnosť, že
európski lídri nedokázali hospodáriť tak, aby zvrátili negatívny vývoj vo zvyšovaní dlhov.
S výnimkou dvoch krajín sa krajiny Európy stále viac zadlžujú. Podľa údajov Eurostatu ku
koncu roka 2012 dlh EÚ27 narástol na 11007 mld. euro, čo je v porovnaní s rokom 2000
nárast o približne 93 %. V eurozóne dlh narástol zo 4697 mld. euro v roku 2000 na 8596 mld.
euro ku koncu roka 2012, čo je nárast o približne 82 %!
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
72
Graf 8: Vývoj dlhu EÚ27 a eurozóny (mld.euro)
Zdroj: Eurostat
Čo je však horšie s takýmto vývojom dlhu nekorešpondoval vývoj príjmov. Tieto za
uvedené obdobie v EÚ27 narástli len o približne 37%. V dôsledku takéhoto roztvárania
nožníc medzi príjmami a dlhom, klesá schopnosť vlád splácať nielen istinu, ale aj úroky. Ako
vyplýva z nasledujúceho grafu 9 pokým vládny dlh EÚ27 prevyšoval v roku 2000 daňové
príjmy 2,3-násobne, v roku 2012 by na splatenie dlhu bolo potrebných už 3,2 násobok
daňových príjmov.
Graf 9: Vývoj dlhu a daňových príjmov EÚ27 (mld.euro)
Zdroj: Eurostat
Osobitne kritický vývoj bol zaznamenaný na strane južanských krajín eurozóny
(Grécko, Portugalsko, Taliansko), ktoré dopĺňa Írsko. V týchto krajinách dlh prevyšuje
daňové príjmy vyše štvornásobne a v prípade Španielska je to 3,5 násobok.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
73
Politici v rámci krátkodobej motivácie, zameranej na získanie hlasov voličov vo
voľbách, prijímali po dlhé obdobie rozhodnutia spojené so zvyšovaním sociálneho blahobytu,
avšak na účet budúcich generácií. Súčasná situácia je dôkazom, že rozhodnutia politikov boli
krátkozraké a priviedli krajiny Európy do hlbokej systémovej krízy, z ktorej nevedia nájsť
východisko.
Zlyhanie politikov tak na úrovni národných vlád, ako aj predstaviteľov bruselskej
exekutívy, jasne dokumentuje história vývoja EÚ a osobitne menovej únie. S eurom je
spojené sústavné porušovanie zmlúv a vlastných pravidiel. Tak napríklad maastrichtské
kritériá v súčasnosti zo 17-tich členov eurozóny spĺňajú len tri krajiny a nič sa nedeje. V tej
súvislosti stojí za zmienku, že Európska komisia vôbec nevyužíva na zjednanie nápravy
v porušovaní pravidiel (Maastrichtské kritériá) článok 126 Lisabonskej zmluvy. Čo je však
horšie politickí lídri využívajú uvedenú situáciu na ďalšie posilňovanie integračných snáh
s cieľom zabezpečiť prostredníctvom prerozdeľovacích procesov ďalšie financovanie menej
výkonných krajín. Posilňovanie prerozdeľovacích procesov zároveň nahráva upevňovaniu
postavenia byrokracie, ako aj lobistických skupín.
Súčasné prebujnené systémy verejnej správy, nákladných zdravotníckych služieb,
nekvalitného vzdelávacieho systému, veľkorysej sociálnej starostlivosti a dôchodkového
systému zápasiaceho s dôsledkami starnutia populácie sa už ďalej nedajú financovať z daní
a odvodov a pôžičiek. Treba vidieť, že situácia sa bude vďaka nepriaznivému
demografickému vývoju v Európe naďalej zhoršovať. Podiel obyvateľov starších ako 65
rokov sa v Európe do roku 2050 zvýši na cca 28 % celkovej populácie, čo je v porovnaní so
súčasným stavom nárast o 75 %.
Na riešenie problémov spojených so zabezpečením existujúcej úrovne sociálneho
blahobytu v budúcnosti nebudú mať krajiny v rozpočtoch dostatok financií. Bohužiaľ existuje
množstvo európskych politikov, ktorí majú okolo seba veľa falošných ekonomických
našepkávačov, vyznávajúcich absurdné monetaristické a keynesovské teórie, ktorí s úplnou
vážnosťou vidia spásu vo zvyšovaní daní, zavádzaní ďalších regulácií a intervencií v prospech
zabezpečenia tzv. ekonomického rastu a to aj za cenu ďalšieho zadlžovania. Nástroje
a metódy, ktoré doviedli krajiny do ekonomických problémov majú byť liekom na ich
vyriešenie. Lenže štáty EÚ27 na financovanie svojich aktivít míňajú približne 50 %
HDP. Ďalšie zvyšovanie daní a odvodov nielenže znamená menej efektívne využívanie
vzácnych statkov, ale neprinesie očakávané príjmy do rozpočtov a navyše bude mať
demotivujúci účinok. Vlády svojou politikou daní a ich následného rozdeľovania trestajú ľudí
za úspešnosť a podporujú príživníkov. Ľudia zistia, že je pohodlnejšie byť platený z daní, než
platiť dane. Lenže zvyšovanie počtu tých čo žijú z daní, tj. z toho čo iní vyprodukovali, má
svoje prirodzené hranice, ktoré ak sa prekročia, systém sa začne rúcať. Namiesto obratu
smerom k prosperite sa v Európe dočkáme úpadku.
3. Čo sa dá očakávať
Vzhľadom na doterajší vývoj v reakciách politikov a vládnych činiteľov nemožno
predpokladať, že by došlo z ich strany k takému konaniu, ktoré by znamenalo nápravu
existujúcich systémových chýb. Preto sa dajú očakávať dva základné scenáre, ktoré možno v
stručnosti charakterizovať nasledovne:
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
74
Scenár I.
V rámci eurozóny budú politici presadzovať riešenia založené na kombinácii
emitovania peňazí zo strany ECB s tlakom zo strany Nemecka a ďalších zodpovednejšie
hospodáriacich krajín na presadzovanie úsporných opatrení na strane výdavkov
v problematických krajinách. Táto kombinácia so sebou nesie značné sociálne riziká na strane
južanských krajín. Je vysoká pravdepodobnosť, že krajiny nedokážu pod tlakom verejnosti
a populistických politikov zabezpečiť potrebné znižovanie deficitov.
Scenár II.
V rámci tohto scenára môžu byť Nemecko a ďalšie krajiny s výkonnejšou ekonomikou
(Holandsko, Rakúsko, Dánsko, Luxemburg, Fínsko) svojimi voličmi dotlačené do situácie, že
nebude z ich strany ochota ďalej financovať záchranu južanských krajín. V takom prípade je
pravdepodobné, že tieto lepšie hospodáriace krajiny by zaviedli novú menu, ktorá by
paralelne fungovala s eurom. Zvyšné krajiny budú vystavené riziku riešenia problémov
emitovaním peňazí.
Spoločným menovateľom oboch scenárov bude snaha politikov ako aj bruselských
činovníkov využiť nepriaznivý ekonomický vývoj v krajinách eurozóny na ďalšiu integráciu
v podobe centralizácie fiškálnych politík, harmonizácie daní a ešte väčšie prerozdeľovanie.
Výsledkom bude, že chudobní budú ešte chudobnejší a bohatí (najmä tí napojení na politické
a finančné štruktúry) budú ešte bohatší. Európa tak nebude krajinou slobodných ľudí, ale
krajinou (zdĺžených) nevoľníkov.
4. Čo by Európa potrebovala na riešenie situácie
Uvedený integračný prístup europolitikov treba zásadne odmietnuť, nakoľko národy
Európy sú čoraz viac vedené hlbšie do slepej uličky a pokračovanie v tejto ceste povedie
k ďalšiemu ekonomickému a aj morálnemu úpadku a nie k prosperite európskych národov.
Takýto scenár je však vopred odsúdený na neúspech, nakoľko Európa je zoskupenie kultúrne
a ekonomicky výrazne odlišných krajín, v ktorom by ďalšie dotovanie ekonomicky menej
výkonných produktívnejšími viedlo k stupňovaniu hospodárskych a sociálnych turbulencií.
Každá centralizácia zasahujúca svojimi (nekvalifikovanými) zásahmi do vzájomnej
spolupráce ekonomických subjektov znamená plytvanie vzácnymi zdrojmi. Východná Európa
má bohaté a zároveň smutné skúsenosti s neschopnosťou riadiť ekonomiku krajiny
prostredníctvom nástrojov centrálneho dirigizmu a plánovania. Pre zabezpečenie prosperity
v Európe treba zvoliť celkom opačný postup. Nie centralizáciu, ale decentralizáciu.
Potrebujeme nie centralizovanú Európu, ale Európu kooperujúcich regiónov, vrátane
zvýraznenia postavenia a úlohy regiónov a obcí pri koordinovaní aktivít občanov a podnikov
na svojom území. Európa nepotrebuje vládne intervencie a regulácie, ale práve naopak,
nakoľko tieto vedú k neefektívnemu nakladaniu so vzácnymi zdrojmi. Preto treba odstrániť
všetky bariéry brániace rozvoju tvorivých síl prostredníctvom voľného trhu.
Z podstaty problémov charakteristických pre krajiny EÚ vyplýva, že vrátenie sa zo
slepej uličky a zabezpečenie prechodu na trajektóriu prosperity by bolo potrebné realizovať
zásadné systémové reformy, ktoré by mohli mať podobu nasledovných opatrení:
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
75
 Aktivity štátu preniesť na súkromný sektor , dôsledkom čoho by malo byť radikálne
zníženie daní. Úlohy štátu redukovať na obranu, bezpečnosť (krízový manažment)a vrcholovú
arbitráž.
 Zrušiť intervencie, regulácie a dotácie, ktoré vo svojom dôsledku deformujú trh a
znamenajú plytvanie so vzácnymi zdrojmi.
 Zmeniť pravidlá fungovania bankového systému s cieľom eliminovať frakčné
bankovníctvo. Zaviesť krytie meny (eura) zlatom. Zrušiť centrálne banky.
 Decentralizovať tj. rozhodovanie preniesť na regionálnu úroveň spolu s posilnením
úlohy priamej demokracie.
 Európu založiť na princípoch vzájomne výhodnej spolupráce samostatných
regiónov v rozsahu medzinárodnej zmluvy o európskom ekonomickom priestore (voľný
pohyb tovaru, služieb, osôb a kapitálu) a to bez asistencie extrémne drahých bruselských
úradníkov.
Literatúra
1. Bagus Philipp, Tragédia eura, TrimBroker a INESS, 2011
2. EUROPEAN BANKING AUTHORITY 2011 EU-WIDE STRESS TEST
3. Hoppe Hans-Herman, How is Fiat Money Possible? or, The Devolution of Money and Credit",
Review of Austrian Economics, 1994, 7(2), pp. 49-74, www.mises.org
4. Lane Philip R., The Real Effects of EMUIIIS, Trinity College, Dublin and CEPR,20th
January 2006
5. Marsh David, Euro- boj o osud nové globální měny, CDK, 2012
6. Nový čas: Euro stráca svoju hodnotu: Z 1 eura je po desiatich rokoch 78 centov,
www.cas.sk z 21.1.2011
7. Rudolf Požgay, Systémové reformy sú podmienkou prosperity Európy,
http://www.hayek.sk/systemove-reformy-su-podmienkou-prosperity-europy-cast-ii/
8. Murray Rothbard, Peníze v rukou státu, Libinst, (online)
9. Jesús Huerta de Soto, Peníze, banky a hospodářské krize, ASPI, 2009
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
76
Nová sociální smlouva – klíč k obnovení politické legitimity EU1
Martin Potůček2
Je Evropská unie prosociální? Nebo svoji sociálnost jen předstírá, aby zakryla svoji
pravou tvář – být institucionálním zprostředkovatelem zájmů mocných hospodářských a
finančních hráčů v éře globalizace? Tyto a podobné otázky nemají jen akademickou povahu.
Odpovědi na ně do značné míry naznačí budoucí osud tohoto společenství – i širších
(dez)integračních politických procesů odehrávajících se na našem kontinentě.
V tomto příspěvku naznačím kontury historického vývoje sociální dimenze Evropské
unie obecně a v bývalých zemích komunistického bloku, které rozšířily řady členských zemí
v minulé dekádě, zvláště. Zamyslím se nad relevancí v politickém diskursu často užívaného
pojmu Evropský sociální model a zhodnotím existující náměty na posílení sociální dimenze
evropské integrace jako podmínky udržení politické legitimity – a tím i pokračování evropské
integrace.
Úvodem trochu historie…
Evropa nabízí učebnicový příklad někdy až propastného napětí mezi vývojovými
příležitostmi a ohroženími. Minulé generace jí odkázaly nemalé kulturní dědictví - toto
dědictví však je často přítěží a omezením tam, kde by mohlo sloužit. Evropa je bohatá - a
přesto je mnoho jejích obyvatel odsouzeno žít v nedůstojných podmínkách. Ideje, hýčkané
mysliteli Evropy a materializované jejich vykonavateli usnadňují život milionům - vystavily
však Evropu (a celý svět) dvěma zničujícím válkám, holocaustu a etnickým čistkám. Projekt
evropského sjednocení je unikátní experiment - začíná však požírat sama sebe. Ani Evropě se
totiž nevyhýbá nejzávažnější destabilizující trend soudobé civilizace: motiv zisku vítězí nad
sociálními a ekologickými ohledy, mamutí nadnárodní společnosti mají větší moc než
politické reprezentace. Jak ukazuje nedávný příklad Bulharska (ale nejenom jej), sociální
nerovnosti se stávají politickou výbušninou ohrožující samotnou konstrukci evropské
integrace.
Evropa je mimo jiné i kolébkou moderních systémů sociálního zabezpečení. Přes
rozdíly v technice fungování těchto systémů je jedním ze silných společných rysů starých i
nových členských států nezastupitelné místo těchto systémů v budování a udržování legitimity
kapitalistického způsobu výroby a společenského uspořádání. (Dahrendorf 1985)
Koncem druhé světové války vykrystalizovaly dva koncepty budoucího vývoje
kapitalismu: vzájemně si odporující teorie Schumpetera a Polanyiho. „Tyto koncepty
konfrontují názor, že kapitalismus se vyvíjí v rámci chaotického a křečovitého procesu
kreativní destrukce, hnaného vpřed riskujícími podnikateli, kteří volají po minimálních
zásazích ze strany státu a jiných společenských institucí, aby byli schopni prosazovat inovace
a investovat zdroje tím nejlepším způsobem (Schumpeter) s alternativním názorem, že
svobodné tržní systémy sice mohou podpořit rychlý růst, ale zároveň destruují lidské a
společenské předivo, na němž jsou závislé, a že ekonomické instituce musí vycházet ze
Původní verze tohoto příspěvku byla publikována v č. 3 časopisu Scientia et Societas, roč. IX, 2013, s. 3-13.
Děkuji Lence Rovné za cenné připomínky k jeho pracovní verzi.
1
Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc. MSc., vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK,
[email protected]
2
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
77
sociálního a kulturního rámce, aby mohly působit v zájmu podpory blahobytu občanů. To
znamená, že veřejné sociální služby jsou nezbytné pro zachování onoho rámce, který
civilizuje trh (Polanyi).“ (Taylor-Gooby 2003)
Před volbou toho či onoho konceptu byla, je a bude postavena i Evropská unie. Také
v ní převažují dva politické postoje. Jeden z nich chápe evropský projekt v zásadě jako
neregulační, druhý pohlíží na trh jako na první krok v procesu výstavby institucí na evropské
úrovni (Taylor-Gooby 2004:184). „Existují tlaky na větší liberalismus i na silnější intervenční
úlohu, a není jasné, kam se v budoucnu vychýlí ručička vah.“. (Taylor-Gooby 2003)
Jednoduchý pohled na kompetence a možnosti členských zemí na jedné straně a orgánů
Evropské unie na straně druhé ovšem napoví, že nabídka sociálních jistot jako zdroj politické
legitimity dosud byla a je zprostředkována především členskými zeměmi; přímá nabídka
Evropské unie v sociální oblasti je omezená a sporadická.
Jaká je působnost a role Evropské unie v sociální oblasti?
Existuje několik nástrojů, jimiž mohou orgány Evropské unie ovlivnit sociální
podmínky života svých občanů v členských zemích: (Fritz, Vannahme 2008)
1. Regulace prostřednictvím evropského práva. K důležitým oblastem, v nichž se
evropské právo uplatňuje, patří prosazování minimálních sociálních standardů a základních
práv. V primárním právu jde o rovnost pohlaví v zaměstnání, antidiskriminační opatření,
volný pohyb pracovníků, práva pracovníků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci,
kolektivní vyjednávání. Koordinuje se poskytování sociálního zabezpečení (například při
výpočtu důchodů z pracovního uplatnění v různých členských zemích) či poskytování
neodkladné zdravotní péče občanům jiných členských zemí.
2. Regulace prostřednictvím jurisdikce Evropského soudního dvora. Zde se
prosazuje trend, dávající přednost ekonomické liberalizaci (jednotný evropský vnitřní trh)
před právy pracovníků, které vyplývají z národních právních úprav. (Höpner 2011)
3. Politika fiskální redistribuce, směřující ke slabším členským zemím, regionům či
jednotlivcům. Příkladem je strukturální a kohezní politika, zprostředkovaná například
operacemi Evropského sociálního fondu, nedávno založeného Evropského fondu pro
přizpůsobení se globalizaci či Evropského fondu pro zaměstnanost a solidaritu. I jinak
oprávněně kritizovaná Jednotná zemědělská politika má i své sociální efekty (pro zemědělce a
obyvatele venkova).
4. Prostřednictvím “měkkého práva”, koordinací mezi členskými státy, ovšem bez
pravomoci EU prosazovat společné akce. Zde jde především o programovou tvorbu na obecné
či sektorové úrovni. Na obecné úrovni to byla Lisabonská strategie (platná v období 20002010) nebo pro období 2011-2020 vypracovaná Strategie Evropa 2020. Na sektorové úrovni
se setkáváme s množstvím dílčích strategií, politik, akčních plánů, zelených (diskusních) a
Bílých (programových) knih. Z těch nejdůležitějších zmiňme například Evropskou strategii
zaměstnanosti, Strategii sociálního začleňování (včetně boje s chudobou), koncepční
materiály věnované reformám sociálního zabezpečení (včetně důchodů), vzdělávání, mládeže
(v poslední době specificky věnované nezaměstnanosti mladých), programy aktivního stárnutí
atd. Připravuje se společný program věnovaný aktuálnímu problému migrace. Specifickými
„měkkými“ nástroji uplatňování evropských politik na národní úrovni byly a jsou také
takzvaná otevřená metoda koordinace (populární zvláště v období Lisabonské strategie 20002010) nebo srovnávání úspěšných členských zemí (benchmarking) s těmi méně úspěšnými
(blaming and shaming).
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
78
5. Prostřednictvím sociálního dialogu. Diskuse, konzultace, vyjednávání a společná
opatření přijatá a realizovaná sociálními partnery (zaměstnanci a zaměstnavateli) s přispěním
dalších aktérů evropských i národních veřejných politik.
Jak tomu bylo a je v nových členských zemích střední a východní Evropy
V literatuře panuje shoda o tom, že příprava na členství a později i členství v Evropské
unii ovlivňuje a mění sociální systémy jednotlivých zemí. Současně ale většina autorů
považuje roli EU při formování sociální politiky za marginální. Orenstein-Haas (2003)
pokládají její vliv za přinejmenším takový, aby zabránil celkovému zhoršení sociální situace
obyvatelstva. Lendvai (2004) shrnuje poznatky několika dalších autorů a hovoří naopak o
slabé sociální dimenzi procesu přistupování k EU a jejího rozšiřování, a o tom, že
ekonomické záležitosti jasně převažují nad sociálními tématy. Sengoku (2004:239n) je ještě
konkrétnější co do strukturálních důvodů takového závěru:
 Evropská unie nevyžadovala konkrétní podmínky či „pevné zákony“ ve věci
sociální politiky přístupových zemí;
 Evropská unie nemá a tedy ani nemohla uplatňovat žádný univerzální „model“
nebo „šablonu“ vztahující se na systémy sociální péče přistupujících zemí;
 Evropská komise měla k dispozici jen málo konkrétních mechanismů, kterými by
přiměla země střední a východní Evropy přijmout (západo)evropský standard sociální
politiky.
Historie systematické přípravy kandidátských zemí na vstup do Evropské unie začala
vydáním Kodaňských přístupových kritérií (1993). Tato kritéria byla navržena spíš jako
technický (ekonomický a politický) instrument uplatňovaný shora, než jako vhodný nástroj
formování sociálních podmínek života občanů kandidátských zemí: převážily otázky právní,
ekonomické a politické. Kandidátské země byly požádány, aby reformovaly svá národní
hospodářství tak, aby byla slučitelná a mohla soutěžit s tržními ekonomikami stávajících
členských států. Měly budovat robustní a spolehlivé instituce politické demokracie. Jednou
z nutných podmínek pro přijetí acquis communautaire bylo také přizpůsobení národních
právních a správních systémů tak, aby byly schopny evropské právo nejen absorbovat, ale i
účinně uplatňovat. Sociální cíle byly na seznamu priorit až na jednom z posledních míst.
Omezily se na udržení lidských práv jednotlivce a na budování volně definovaného rámce
tvorby politiky. „Z 29 tematických kapitol pravidelných zpráv, výročně hodnotících „pokrok“
tehdy kandidátských zemí v přípravě na přistoupení, se jen jedna týkala zaměstnanosti a
sociální politiky…“ (Keune 2006:18) Témata jako chudoba a nerovnost příjmů, práva
zaměstnanců, existenční minimum a ulehčení údělu skupin na okraji společnosti, jinak řečeno
boj proti sociálnímu vyloučení, nebyla nedílnou součástí reformní agendy Kodaňských
kritérií. Většina národních sociálních politik kandidátských zemí se v 90. letech 20. století
fakticky soustředila na snižování úlohy státu a zvyšování výkonnosti pomocí privatizace
služeb a jejich převedení na tržní základy. Toho se mělo dosáhnout sníženým krytím a úrovní
veškerých sociálních výdajů, často interpretovaných jako zbytné pozůstatky komunistického
režimu.
Tato změna koincidovala s uplatňováním „washingtonského konsensu“, neoliberální
ortodoxie prosazované v té době zejména Světovou bankou a Mezinárodním měnovým
fondem. Jak dokazují Deacon (1997, 2000), Ferge (2001), Orenstein-Haas (2003) a další
autoři, tito mezinárodní hráči využili svých silných vyjednávacích pozic vůči některým
zadluženým národním vládám a neefektivním národním ekonomikám k prosazování takto
neoliberálně pojatých plánů reformy sociálních politik ve střední a východní Evropě. Jejich
pozornost se soustředila hlavně na privatizaci národních veřejných systémů sociálního
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
79
pojištění, na reziduální podobu poskytování sociální pomoci a na privatizaci původně
veřejných institucí ve zdravotnictví a školství. Deacon a Orenstein považují Světovou banku
za hlavního strůjce ekonomické a sociálně politické agendy v daném období v celém regionu.
Ke zvýšení politického důrazu na sociální aspekty politiky Evropské unie došlo až v roce
2000. Evropská rada přijala Lisabonskou strategii jakožto strategický výhled na celé
desetiletí, jehož důležitou součástí se stalo na summitu v Nice i sledování sociální dimenze
procesu evropské integrace. Stalo se tak zřejmě i díky rostoucí váze Evropské sociálně
demokratické strany (The Party of European Socialists) v nově zvoleném Evropském
parlamentu. Ekologická dimenze následovala krátce poté, na Göteborgském summitu
v červnu 2001. Byl to proud nových politických iniciativ, zdůrazňujících význam lidských
zdrojů, kvality života a sociální soudržnosti, tedy sociální tkáně evropských společností.
Kandidátské země byly ovšem pozvány k jednáním o Lisabonské strategii až po
Barcelonském summitu v roce 2002, kdy příprava nových členských států na vstup do EU,
dosud organizovaná dle logiky Kodaňských kritérií, byla v zásadě ukončena. Plnohodnotná
účast na Lisabonské strategii začala až po přístupu těchto zemí k EU v květnu 2004. Sociální
politika tudíž zaujala významnější místo v politické agendě Evropské unie až deset let po
stanovení Kodaňských přístupových kritérií - a až po uzavření všech přístupových jednání.
(Potůček 2008)
Evropský sociální model – reálný politický koncept nebo pouhá chiméra?
Jak v odborném, tak v politickém diskursu o sociální dimenzi evropské integrace se
často objevuje pojem Evropský sociální model (ESM). Jepsen a Serrano (2006) identifikují
dva způsoby, jak mu rozumět. Zaprvé jako historické acquis, charakterizované specifickými
společnými instituty, hodnotami a výsledky, a za druhé jako evropský politický projekt,
zaměřený na řešení společných problémů a mířící k výraznému nadnárodnímu modelu včetně
společných cílů, pravidel, norem a určité míry nadnárodní soudržnosti. Goetschy (2006)
poukazuje na to, že v sociálních opatřeních Evropské unie není obsažen ani minimalistický
Evropský sociální model. Keune (2006) dospívá k závěru, že „Evropský sociální model se v
žádném ohledu nejeví jako zvlášť dobře definovaný koncept či model. Z historického pohledu
acquis tak může zcela dobře zahrnout skupinu (nových členských) zemí s poněkud odlišnými
dějinami, neboť diverzita pokrytá ESM je již tak dost široká. Z hlediska politického projektu
nemá na nové členy nijak velké nároky.“
Co Evropská unie v sociální oblasti zvládá – a v čem selhává
Kompetence a vliv Evropské unie v sociální dimenzi formování a realizace politik
členských zemí jsou závislé jednak na politické vůli evropské i národních politických
reprezentací, jednak na nástrojích, které má k dispozici. Jen letmá rekapitulace minulého
vývoje a institucionálního rámce Evropské unie ukazují, že má k dispozici pouze rudimentární
podobu dvou klíčových nástrojů k prosazování robustních sociálních politik: regulace
prostřednictvím evropského práva a redistribuce zdrojů prostřednictvím fiskální politiky.
Jurisdikce Evropského soudního dvora působí protisměrně: preferuje liberalizaci evropského
trhu i na úkor ochrany sociálních podmínek pracovníků, typicky při zaměstnávání pracovníků
firem z chudších členských zemí v zemích s rozvinutější pracovně právní legislativou
(případy Viking, Laval, či Rüffert). Politikům a úředníkům tak zbývají především nástroje,
které nemají závaznou a vynutitelnou povahu, tedy tak zvané „měkké“ právo, uplatňované
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
80
především v podobě doporučení, či přesvědčování prostřednictvím sociálního dialogu.
Současné struktury vládnutí uplatňované v rámci EU upřednostňují negativní integraci
(odstraňování bariér, deregulace) a postrádají spolehlivé mechanismy pozitivní integrace
(směřování k sociálním cílům). (Scharpf 2009) Je zřejmé, že Otevřená metoda koordinace
nesplnila do ní vkládaná očekávání. (Potůček 2006) Je nutné hledat a uplatňovat účinnější
politiky a nástroje. (A European 2013)
Absence přímého vlivu EU na transformaci sociálního státu by samozřejmě neměla
zakrývat méně viditelné proudy kulturních změn indukovaných procesy evropské integrace,
které ovlivnily národní rozpravy a zavedly nové pojmy, agendy, otevřenější pojetí tvorby a
realizace veřejných a sociálních politik a uplatnění politických nástrojů. Šlo o poevropšťování
formou akulturace, měnící kognitivní rámec politických procesů. Tento proces měl a má
dlouhodobý, ač těžko identifikovatelný, dopad na transformaci sociálních států. Nelze ho
podceňovat, ale ani přeceňovat.
Globální krize, generovaná především financializací chabě regulované světové
ekonomiky, obnažila a prohloubila i v členských zemích Evropské unie řadu bolestivých
sociálních problémů. Snaha zachránit společnou evropskou měnu i za cenu drakonických
škrtů sociálních výdajů ve veřejných rozpočtech, rostoucí nezaměstnanost, nelegální
zaměstnávání, divoká migrace, chudoba nebo rostoucí riziko propadu do ní, to vše vede
k eskalaci sociálního napětí a logicky i k poklesu legitimity jak evropské, tak národních
politických reprezentací. Naplno se obnažila Janusovská tvář Evropské unie. Jedna její tvář
prosazuje další liberalizaci ekonomiky (například pokusem o privatizaci služeb ve veřejném
zájmu direktivou navrženou Evropskou komisí - ta ovšem nakonec neprošla Evropským
parlamentem), fiskální disciplínu, flexibilní trh práce, nutnost důchodových reforem,
posilování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky Ta druhá tvář hovoří o sociální
spravedlnosti, sociálních právech, aktivním stárnutí, boji proti chudobě a sociálnímu
vyloučení. Občanovi Evropské unie je zřejmé, že ta druhá tvář svůj boj o místo na slunci s tou
první na body stále více prohrává – pokud jí nehrozí přímo knock out…
Quo vadis?
Dva politické postoje, odvozené od konceptů Schumpetera a Polanyiho, jsou v EU
stále vlivné. „Existují tlaky na větší liberalismus i na silnější intervenční úlohu, a není jasné,
kam se ručička vah vychýlí v budoucnu.“. (Taylor-Gooby 2003) První postoj chápe evropský
projekt v zásadě jako neregulační; ten druhý pohlíží na tržní integraci jako na první krok
v procesu výstavby institucí na evropské úrovni: od unie monetární k unii fiskální - a od ní
k unii politické. (Rodrigues 2013)
Národní sociální státy jsou vystaveny stupňujícímu se tlaku ekonomické globalizace,
proti němuž jsou jednotlivé národní politické reprezentace stále bezmocnější. A Evropská
unie dosud nenalezla účinný nástroj, který by fungoval jako protiváha trhu v sociální oblasti
tak, jak tomu bylo ve zlatém věku národních sociálních států v 60. a 70. letech minulého
století. Jak jsem již dokumentoval, bezzubost dosavadní institucionální architektury Evropské
unie se zřetelně projevila v období reforem systémů sociálního zabezpečení
v postkomunistických zemích, kdy unie přenechala operační prostor institucím jako je
Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Ty podkopaly samotné základy toho, pro co
se vžilo ono neurčité označení Evropský sociální model. Evropská unie dopustila, aby se do ní
zadními vrátky nepozorovaně vloudil cizorodý prvek, který může dále prohlubovat politicky
brizantní sociální rozdíly mezi členskými státy i uvnitř nich.
Nevyváženou podobu evropské integrace, danou nerozvinutým sociálním pilířem,
identifikovali odborníci, ale i někteří politici, ještě před samotným vypuknutím globální krize
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
81
koncem první dekády 21. století. Negativním sociálním důsledkům této krize Evropská unie
nejen že neuměla zabránit, ale některými svými opatřeními a doporučeními ve fiskální oblasti
je dále prohlubovala. Dnes už nejsou ani příznivci, ani odpůrci Evropské unie na pochybách,
že její politická legitimita je ohrožena. Lidé, kteří jsou přesvědčeni o historickém významu a
prospěchu evropské integrace, si lámou hlavu, jak tento negativní vývoj zvrátit. Tato úloha
nebude řešitelná bez výrazného posílení ingerence Evropské unie v sociální oblasti tak, aby
bylo možno koncipovat a realizovat společnou evropskou sociální politiku. Jinými slovy
řečeno, bez srozumitelně vyjádřeného a do života jednoznačně uvedeného Evropského
sociálního modelu. Nebudou-li mít občané EU dobré důvody se domnívat, že jim je Evropská
unie v náročných životních situacích připravena pomoci i sama podobně, jako jim – jistě tu a
tam lépe, tu a tam hůře – pomáhají národní sociální systémy, ztratí tento ambiciózní politický
projekt nezbytné minimum veřejné podpory, a tím i politickou legitimitu.
Nejambicióznějším, nejradikálnějším, ale ve své konstrukci také nejlogičtějším
návrhem je zavést pro všechny občany Evropské unie základní minimální příjem. Ten je
definován jako dávka, která přísluší každému občanu bez testování jeho či jejího příjmu a
nezávislá na jeho (jejím) předchozím či současném pracovním angažmá. Je definována jako
jeho (její) sociální právo. Historie této idey sahá daleko do minulosti. V institucionálním
rámci EU ji propracovali především Van Parijs (2000) a Atkinson (2004, 2009). Výše takové
dávky by se ovšem lišila podle životní úrovně v té či oné členské zemi; ta by se spolu s EU
také podílela na jejím financování. Její uplatnění by nevylučovalo jiné, tradičnější formy
sociální podpory a pomoci na národní úrovni. (Atkinson et al. 2005) Modifikovaným návrhem
je zavést na evropské úrovni podobnou dávku, která by ale byla určena pouze nezaopatřeným
dětem. Předpokládá se, že v obou případech by byla podtržena role EU jako institucionálního
garanta minimálního příjmu.
EU by mohla výrazně posílit svoji politickou legitimitu v očích veřejnosti také garancí
univerzálního poskytování veřejných sociálních služeb, které jsou vnímány jako podmínka
kvalitního života. Jistě by taková garance začínala u univerzální nabídky zdravotních a
sociálních služeb a pokračovala u vzdělávání. Tento výčet by samozřejmě bylo možné dále
rozšiřovat, to by však už bylo záležitostí velmi dlouhodobého výhledu. Zastavíme-li se tedy u
zdravotních a sociálních služeb, připomeňme nedávnou bitvu, kterou svedl Evropský
parlament s Evropskou komisí o služby ve veřejném zájmu. Ta naznačila další směr
posilování sociální legitimity EU - stanovení sektorových směrnic pro zdravotnictví a sociální
služby, které by zajistily, aby nebyly podrývány tržní konkurencí. Logicky by taková opatření
doplnil i koordinovaný přístup ke zdaňování podniků, který by omezil „sociální dumping“
mezi členskými zeměmi, založený na rozdílných nákladech na pracovní sílu v jednotlivých
členských zemích.
K předpokladům realizace těchto a dalších politických idejí patří schválení příslušných
legislativních změn (směřujících k odstranění ústavní nerovnováhy mezi evropskou
ekonomickou a sociální politikou) a také koncipování a realizace konzistentních strategií a
politik jak na evropské úrovni, tak i na úrovni jednotlivých států. Bez vyšší míry
přerozdělování na evropské úrovni to ovšem nepůjde, tak jako se bez něj neobejde sociální
stát na úrovni národní. (Potůček 2004)
O budoucí podobě Evropské unie můžeme mít dnes jen velmi mlhavou představu.
Budou ji spoluurčovat jak její přednosti, tak i závaží historie, s nimiž se bude muset
vyrovnávat. To, zda se podaří zvládnout výzvy, před nimiž dnes stojí, bude do značné míry
záviset na kvalitě vládnutí, jehož podoba je dnes na celém světě (EU nevyjímajíc) v příkrém
nepoměru s potřebami vývoje. (Dror 2001)
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
82
Sdílím sen, že si Evropská unie bude schopna budovat kapacity svého budoucího
rozvoje v horizontu desetiletí. (Rifkin 2005) Důležité bude, zda se v jejím čele prosadí
skutečné osobnosti se schopností vést a inspirovat… Nicméně nejdůležitějším předpokladem
toho, aby se tento sen uskutečnil, je omezit národní egoismy tak, aby se na evropském
kontinentu mohla prosadit vstřícnost, kooperativnost a důvěra. Abychom, my Evropané,
pokračovali ve hře s kladným výsledkem pro všechny (plus sum game for everybody). Tak,
jak ji před námi skvěle rozehráli Marshall, Monnet, Adenauer, Schuman, Delors - a stovky
dalších, možná méně známých, ale srovnatelně kompetentních hráčů… Bez nové sociální
smlouvy mezi Evropskou unií, národními politickými reprezentacemi a lidem Evropy to ale
zůstane jen v říši snů.
Literatura
A European Social Market Economy? – Index Results. (2013) Policy Brief No. 3, Gütersloh:
Bertelsmann Stiftung.
Atkinkson, A.B., Cantillon, B., Marlier, E., Nolan, B. (2005) Taking forward the EU Social
Inclusion Process. The Independent Report commissioned by the Luxemburg Presidenty of
the Council of the European Union. Luxembourg.
Atkinson, Anthony B. (2004) Could the open method of co-ordination lead to a basic income
for Europe? In: Cantillon, Bea and Vandamme, Jacques, (eds.) The open method of
coordination and minimum income protection in Europe. Leuven, Acco.
Atkinson, Anthony B. (2009) The EU and social inclusion: facing the challenges. 2nd edition.
Bristol, Policy Press.
Darhendorf, R. (1985) Law and Order. London: Sweet and Maxwell.
Deacon, B. (1997) International Organizations and the Making of Post-Communist Social
Policy. In: Deacon, B. – Hulse, M. – Stubbs, P. (eds.) Global Social Policy. London, Sage, pp.
91-153.
Deacon, B. (2000) Eastern European Welfare States: The Impact of the Politics of
Globalization. In: Journal of European Social Policy, 10 (2), pp. 146-161.
Dror, Y. (2001) The Capacity to Govern. London and Portland: Frank Cass.
Ferge, Zs. (2001) Welfare and ´ill-fare´ systems in Central-Eastern Europe. In: Sykes, R. –
Palier, B. – Prior, P. (eds.): Globalization and European welfare states: challenges and change.
Basingstoke: Palgrave, pp. 127-152.
Fritz-Vannahme, J.: Solidarity in the EU. Gütersloh, Bertelsmann Stiftung, Spotlight Europe
(11) 2008.
Goetschy, J. (2006) Taking Stock of Social Europe: is there such a thing as a community social
model? In: Jepsen, M. – Serrano, A. (eds.) Unwrapping the European social model, Bristol,
Policy Press, pp. 47-72.
Höpner, M. (2011) Der Europäische Gerichtshof Als Motor Der Europäischen Integration: Eine
Akteursbezogene Erklärung. Berliner Journal für Soziologie, 21, 2.
Jepsen, M. – Serrano, A. (eds.) (2006) Unwrapping the European social model, Bristol, Policy
Press.
Jones, S. : Can the crisis strengthen social protection, social rights and better governance?
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
83
Keune, M. (2006) The European Social Model and Enlargement. In: Jepsen, M. – Serrano, A.
(eds.) Unwrapping the European social model, Bristol, Policy Press.
Lendvai, N. (2004) The weakest link? EU Accession: dialoguing EU and post-communist social
policy. In: Journal of European Social Policy, Vol. 14(3).
Orenstein, M. A. – Haas, M. R. (2003) Globalization and the Development of Welfare States
in Postcommunist Europe. Belfer Center for Science and International Affairs, J.F. Kennedy
School of Government, Harvard University.
Potůček, M. (2004) Accession and social policy: the case of the Czech Republic. In: Journal
of European Social Policy, Vol. 14(3), pp. 253-266.
Potůček, M. (2006) Evropské a národní strategie sociálního začleňování – teorie a praxe. In:
Sirovátka, T. (ed.) Sociální vyloučení a sociální politika. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, s. 75-82.
Potůček, M. (2008) Metamorphoses of welfare states in Central and Eastern Europe. In:
Seeleib-Kaiser, M. (ed.) Welfare state transformations: comparative perspectives. 1st ed.
Basingstoke: Palgrave Macmillan, pp. 79-95.
Rifkin, J. (2005) Evropský sen. Praha: Evropský literární fond.
Rodrigues, M. J. (2013) For a Genuine Economic and Monetary Union – lessons from the
international experience. Paper, Institute of European Studies. Brusel: Université Libre.
Sengoku, M. (2004) Emerging Eastern European Welfare States: A Variant of the “European”
Welfare Model? In: Sinichiro Tabata and Akihiro Iwashita (eds.): Slavic Eurasia´s Integration
into the World Economy and Community. Sapporo: Slavic reseaarch Center, Hokkaido
University, pp. 229-255.
Scharpf, Fr. W. (2009) The Double Assymetry of European Integration. MPifG Working Paper
09/12.
Taylor-Gooby, P. (ed.) (2004) New Risks, New Welfare. The Transformation of the European
Welfare State. Oxford, Oxford University Press.
Taylor-Gooby, P. (2003) Open Markets versus Welfare Citizenship: conflicting approaches to
policy convergence in Europe. Social Policy and Administration, 37, No. 6, pp. 539-554.
Van Parijs, Philippe. Basic income: a simple and powerful idea for the 21st century. Paper,
VIIIth International Congress of Basic Income European Network, Berlin 2000.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
84
Národní a kulturní aspekt podceňovanou dimenzí evropského
integračního procesu
Marie L. Neudorflová1
Otázka deficitu demokracie v Evropské unii je již dlouho diskutována řadou
akademiků i politiků. Žádný stát účastnící se evropského integračního procesu nechce hrát
druhořadou roli, princip rovnosti však nikdy nebyl a vlastně nemohl být definován jasně,
hlavně v důsledku nestejných podmínek úrovně jednotlivých evropských států, podobně jako
nestejného finančního přispívání do Unie i čerpání z jejich fondů. Je zřejmé, že v Unii a jejím
fungování převažuje aspekt ekonomický a právní, v sepětí s méně viditelným aspektem
politickým. Daleko menší důraz je na aspekty sociální a ještě menší na kulturní v duchovním
a mravním smyslu. Zvláště náklady na vzdělání a sociální aspekt je ponechán na bedrech
národních vlád, ačkoli jsou stále akutnější a nákladnější. Zároveň politický aspekt, ve smyslu
vytváření jakési federace, je stále zřetelnější, začíná se otevřeně psát, že byl skrytým záměrem
budování Unie od začátku (J. Rupnik).2
Je zřejmé, že koncept demokracie do tohoto kontextu a perspektivy zapadá jen s
velikými obtížemi. V nově se vytvářejícím politickém prostoru EU chybí respekt pro řadu
vazeb mezi obyvatelstvem jednotlivých národů, jejich tradicemi, kulturou, zkušenostmi a
potřebami, a respekt pro další aspekty týkající se národní identity, integrity a úrovně většiny i
celku. Rovněž schází péče o potřebnou výši politické kultury veřejnosti a mechanismy,
kterými by mohla kontrolovat politickou moc politických elit v EU. O něco lépe na tom je
koncept občanské společnosti3 a lidských práv, který sám o sobě však k rozvíjení demokracie
nestačí (koncept práv se neustále rozšiřuje, podobně jako koncept menšin, na úkor práv
většiny). Vzhledem k tomu, že oba koncepty, demokracie a lidská práva, zůstávají teoreticky
základem EU, je třeba se podívat na slabiny tohoto vývoje vzhledem k deficitu obou ve
stávajícím vývoji. Objevují se názory, že EU, NATO, Euro a západní struktury jsou v krizi. 4
Následující úvahy jsou postaveny na ověřených zkušenostech a názorech demokraticky
smýšlejících myslitelů, kteří pokládají demokracii za jediný systém, který daleko více než
systémy jiné usiluje o rovnost svých členů, o spravedlnost a má daleko větší schopnost
pozitivně reagovat na problémy veřejného zájmu a tím přispívat k sociálnímu smíru i k
celkové úrovni společnosti.
Jednostranný způsob integračního procesu by přirozeně postupoval za cenu
podstatného oslabení národní a historické identity, integrity a kultury především menších
národů. Není náhoda, že pojem ‚nacionalismus‘ se v kontextu evropské integrace předkládá
jako něco převážně negativního,5 přičemž agresivní a expansivní nacionalismus praktikovalo
1
M. A. Marie Neudorflová, Ph.D., historička, [email protected]
Jacques Rupnik, Evropa na rozcestí. Unie podle modelu Kandiskij: dělící čáry a koncentrické kruhy. Právo,
Salon, 29. 8. 2013.
2
3
Na toto téma viz více, např., Jan Keller, Lesk a bída občanské společnosti. Právo. Salon. 4. 11. 2013, s. 5 a 7.
4
Jacques Rupnik, Na silný hlas Češi slyší. Literární noviny, XXIV, č. 46, 14. 11., 2013, s. 4 a 5.
Už delší dobu se útočí proti českému národnímu obrození, se skrytým nebo otevřeným podtextem, že by bývalo
lepší, kdyby se český národ poněmčil. V současnosti se i na veřejných sezeních prosazuje nutnost, aby se české
děti věnovaly více cizím jazykům, a to již od mateřské školy, „v zájmu konkurenceschopnosti české
ekonomiky“. Ve skutečnosti by to bylo tzv. zahraničních ‚investorů‘ a v zájmu levné pracovní síly. Tyto hlasy
útočí vlastně na národní a historickou identitu a integritu českého národa a tím na jeho kulturní a vzdělanostní
úroveň. Například organizace Fontes Rerum (Družstvo pro ekonomická, politická a sociální studia) organizovala
5
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
85
v moderní době v Evropě od poloviny 19. století především Německo (v daleko menší míře
Itálie). Pokud by se projekt EU ukázal časem jako nereálný, neschopný splnit své pozitivní,
zatím dost nejasné záměry ve vztahu k úrovni a bezpečnosti zúčastněných národů a států
Evropy, vlastně by tu zůstala střední Evropa ovládaná Německem, situace o kterou se
Německo pokoušelo v minulosti brutálními prostředky několikrát, s falešným předpokladem,
že malé národy a státy jsou překážkou pokroku. Tradiční myšlenka, že války jsou legitimním
prostředkem řešení problémů, byla nahrazeno poznáním, že podobnou roli může hrát určitý
ekonomický systém. Ale ekonomika není přírodní živel, nebo by alespoň neměla být, naopak
její charakter a cíle jsou téměř neviditelně vytvářeny určitým druhem politiky, která je v
současnosti výsledkem nedemokratických tlaků mocných ekonomických a finančních skupin,
kterým vlastně demokracie vadí.6 A protože největší oporou demokracie je střední třída,
současná ekonomika je zaměřena na její redukci a destrukci.
Je zřejmé, že takový stav si většina lidí střední Evropy nepřeje, ale cítí se bezmocná,
zrazená nejen politiky, ale i intelektuály, kteří málo přispívají k tomu, aby veřejnost rozuměla
světu, ve kterém žije a uměla vytvářet patřičné tlaky na politiku, aby plnila svou legitimní roli
ve vztahu k rozvíjení demokracie a úrovně celé společnosti. Naopak je velmi intensivně
sváděna k velmi zjednodušenému náhledu na politiku, v níž je zakořeněna její inklinace věřit
nereálným slibům politiků. Pravicovým politikům, stojícím za tímto vývojem, se dokonce už
podařilo zkompromitovat roli politických stran pro demokratický systém.
Přesto, že veřejnost je znechucená politikou již delší dobu, začíná si čím dál silněji
uvědomovat, že sociální, kulturní, vzdělanecká a mravní úroveň společnosti nestoupá, ale
klesá. Ale ještě jí většinou unikají příčiny, které souvisí, s globalizačním úsilím oslabit střední
třídu, oslabit integritu a moc států,7 aby nemohly efektivně zasahovat do ekonomiky ku
prospěchu úrovně celé společnosti. Ideologie a praxe neoliberalismu (kapitalismus), je
zaměňována s demokracií, ač liberalismus stojí na podobně materialistických základech jako
marxismus. Téměř nutným doprovodem tohoto stavu je korupce nesmírných rozměrů v řadě
úrovní. Neméně důležitou součástí systému je manažérská vrstva, která vznikla jako dobře
placený nástroj tohoto vývoje. Necítí se být integrální součástí společností, má dokonce
pohrdání pro společnost, a stala se spolehlivou oporou systému, v němž ‚vítěz bere všechno‘.8
V tomto ohledu je i EU v zajetí těchto principů daleko více než je pro úroveň jejích členů
zdravé, a než je zdravé pro rozvíjení funkční demokracie. Módním ospravedlněním snižování
sociální úrovně obyvatel, zvláště v post-komunistických zemích, se stal důraz na ‚konkurence
schopnost‘, jejíž podstata občas vyznívá jako zoufalý pokus vytvořit podmínky srovnatelné s
levnou pracovní silou v rozvojových zemích nebo v Číně, kde se o demokracii nedá mluvit.
veřejné sezení 29. 5. 2013 na Novotného Lávce s názvem: Národní obrození a jeho dopad na současnou ČR a
její konkurence schopnost v globalizovaném světě. V podtextu argumentů proti obrození a jeho důsledkům
(zvláště Jan Mládek) stály nepřiměřené ohledy na globalizující trhy. Většinou byla ignorována otázka kvality a
úrovně lidí a společnosti jako celku a otázka rozvíjení demokracie. Skutečnost, že koncept
„konkurenceschopnosti“ je principiálně chybný a desorientující, ukazuje ve svém článku POTŮČEK Martin,
Stát na šikmé ploše. Literární noviny XXIV, 2013, č. 44, 31. 10, s. 10-11. Volá po návratu k ideám, ze kterých
rostl moderní český národ, česká stát, ke Komenskému, k Masarykovým Ideálům humanitním.
Literatury týkající se destruktivních a proti-demokratických aspektů neoliberální, antisociální a globalistické
ekonomie existuje již téměř nepřehledná řada. Ale o charakteru spojování mocných amerických korporací a EU
vycházejí zatím jen ojedinělé zprávy. Například: Volný obchod mezi USA a EU. Přísně tajné. Podle The New
York Times připravila Tereza Spencerová. Literární noviny, XXIV, č. 38, 19. 9. 2013. s. 8. Článek se týká hlavně
připravované smlouvy mezi USA a EU.
6
Například LAUGHLAND John, Znečištěný pramen – nedemokratické počátky evropské ideje. Praha 2001.
Autor obhajuje existenci států jako legitimních politických entit, schopných uhájit demokracii a úroveň svých
občanů lépe, než jiné entity.
7
8
Jakob S. HACKER and Paul PIERON, Winner-Take-All Politics. New York 2011.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
86
Vážným negativním aspektem je skutečnost, že ekonomický a finanční globalismus, který se
předkládá jako neodvratitelný živel, ač byl umožněn určitým druhem politiky pod tlakem
specifických skupin lobbyistů,9 se rozvíjel bez jakéhokoli odporu EU. Přitom ve stávající
formě evropské integrace neoliberalismus a globalismus podemílají základy potřebné k
rozvíjení demokracie a sociálního smíru. Negativní důsledky tohoto vývoje se na Západě
začaly objevovat již v 80. letech. Existuje obecně přijatý názor, že pád komunismu expanse
Západu do střední Evropy zachránil Západ na 20 let od ekonomické krize, která pak postihla i
střední Evropu.
Pokusím se naznačit, proč rozvíjení demokracie v širším smyslu, týkající se nejen
specifických institucí, ale i konkrétní úrovně lidí a společností v kulturní, vzdělanecké i
sociální oblasti, je závislá na respektu k podmínkám, principům a tradicím, ze kterých v
posledních dvou stoletích demokratizace a kulturní a sociální úroveň evropských národů
vyrůstala. Absence respektu k těmto hluboce zakořeněným dimenzím má převážně
destruktivní důsledky.
Kořeny kulturní, sociální a politické demokratizace jsou především v osvícenských
teoriích a konceptech osvícenství, v jejichž středu stála víra v rovnost lidí a v možnost
spravedlnosti, včetně sociální, ohled na to, že chudé vrstvy nedostávaly možnost svůj
intelektuální a mravní potenciál rozvinout a používat ku svému prospěchu a ku prospěchu
společnosti. Tato humanitní víra, vyrůstající z ještě hlubších filosofických a náboženských
kořenů, je základem konceptu demokracie do dnes. Snahy ji prosazovat ve společenském
systému se však odehrávaly v kontextu silných konzervativních tradic mocenských vrstev,
které většinou bránily status quo i násilím v zájmu svých privilegií a snadné dostupnosti levné
pracovní síly.
Od konce 18. století začala být víra v možnost nápravy společenských poměrů
spojována s vědomím, že národy a kulturně dostatečně integrované státy, vytvářejí daleko
příznivější podmínky pro demokratizaci a celkový pozitivní rozvoj než entity jiné. Nebyla to
jen svoboda, určitá práva a princip spravedlnosti, které byly ve středu snah o nápravu věcí
veřejných, ale zavedení i nových principů, jako byla idea možnosti dobrého vzdělání pro
všechny a možnost politické účasti veřejnosti ve svůj prospěch, včetně možnosti kontrolovat
mocenskou vrstvu. Konservatismus v různých podobách, snaha po privilegiích, tendence
mocných zneužívat moc ke svým soukromým zájmům, zůstával však trvalým, téměř
přirozeným aspektem společnosti, který bylo nutno stále kontrolovat a dokonce se proti němu
násilím bránit. Jedinou silou schopnou této kontroly byla informovaná, vzdělaná,
demokraticky orientovaná veřejnost. Vzdělávat veřejnost tímto směrem muselo být pevně
zakotveno v systému společnosti, jinak byla jeho existence ohrožena. Touha po privilegiích a
využívání slabších se zdá permanentním rysem lidské existence, často posvěcený státní
ideologií, církevním náboženstvím, zákony a podobně.
A tady přicházíme k aspektům demokracie, které se vymykají liberálnímu pojetí,
založeném hlavně na individualismu, právech jednotlivce, menšin a na fungování politických
stran a jejich střídání u moci v kontextu demokratických institucí. Znalost historie indikuje, že
tato kombinace nemusí nutně zaručit efektivní fungování demokracie ku prospěchu a úrovni
většiny a celku. Naopak tato kombinace může být i zdrojem vnitřních konfliktů, pokud není
dostatečný důraz na integritu společnosti, národa, státu, danou historickou zkušeností a
společnou kulturou. Už v Antice byla obec, společnost považována za dar od Boha Diogena,
díky níž mohly být identifikovány společné potřeby, problémy i cesty, jak je řešit ve prospěch
svůj i ostatních. Pro potřebný a přirozený stupeň integrace je nejdůležitější společný jazyk,
sdílené území, společná historie, kultura, možnost vzdělání. Z nich pak vyplývá možnost
optimálního prostoru pro účinnou politickou participaci jejich členů. Komunitou s takto
9
HACKER and PIERON, Winner-Take-All Politics, 357 s.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
87
sdílenými dimenzemi je stále národ (v etnickém i politickém smyslu), případně stát. Žádná
užší či širší komunita tak širokou škálu sdílených hodnot nemá. Jistě, někdo se může zeptat,
co to je národ, ale o této problematice existuje dlouhá řada odborné literatury, v níž se autoři
na obsahu tohoto pojmu v podstatě shodují.10 Na rozdíl od katolických a liberálních přístupů
v demokratizačním proudu byla přiznána kolektivní entitě, národu, stejná důležitost jako
jednotlivci. Později marxismus naopak uznával jen důležitost kolektivní identity v třídním
smyslu (dělnictvo, buržoasie), přičemž třídy byly vnímány jako nepřátelské.
Sebe uvědomování se národů bylo spjato i s určitými ideály a civilizačním kontextem.
Větší národy měly však v historii silnou inklinaci k pocitu nadřazenosti nad slabšími, některé
dokonce s pocitem práva jim vládnout, vykořisťovat je, s pocitem práva na expansi. Nositeli
těchto tendencí byly nedemokratické konservativní mocenské vrstvy. Menší národy, byly
soustředěné hlavně na svůj rozvoj a obranu své existence, s ambicí stát se plnohodnotnými a
respektovanými členy civilizačního společenství. Část konservativních vrstev měla z principu
globalistické základy (šlechta, katolická církev, nositelé kolonialismu, později komunisté).
Pokud přijaly ideu liberální demokracie, bylo to v omezené míře a jen pro vnitřní poměry
vlastních zemí, a liberalismus, zvláště ekonomický, vždy převažoval nad demokracií. K
určitému stupni alespoň pomyslné morální integrace společnosti přispívaly protestantské
církve, mající více národní charakter. V katolických zemích převažoval daleko menší prostor
jak pro individuální tak společenskou iniciativu, důraz byl na poslušnost a víru, že vše je v
rukou božích. Z druhého konce spektra, důležitá byla rozvíjející se solidarita a politická
organizace dělnických vrstev od poslední čtvrtiny 19. století. Formálně měla globální
charakter v důsledku přijetí marxistického učení, s jeho konceptem třídní identity a odmítnutí
národní a státní identity, ve skutečnosti se dělnické vrstvy většinou cítily součástí svého
národa či státu.
Konservativní síly, které mohou být v současnosti ztotožněny i s neoliberálním,
globalistickým směrem, nikdy nepřijaly ideu plnohodnotné demokracie, včetně ideje rovnosti
a spravedlnosti. Vymahatelnost práva a spravedlnosti je do velké míry závislá na finanční
možnosti lidí. Neoliberálové se svým konceptem ‚schopných‘ a ‚neschopných‘ rozdělují
společnost na privilegovanou menšinu a téměř bezmocnou většinu, což je v podstatě
rozdělování na třídy. Zároveň záměrně atomizují společnost konceptem stále vzrůstajícího
počtu menšin s jejich specifickými ‚právy‘. Oběma směrům není cizí vyhledávat nepřítele.
Nedostatek intelektuální a politické vůle hledat racionální východiska z existujících
problémů ve prospěch obecného dobra vytváří podmínky nejen pro společenské a sociální
konflikty a to i násilné, ale i pro konflikty vnější, války. Evropská historie zanechává
hlubokou stopu v tomto směru, doprovázenou narušováním identity a integrity zvláště
menších národů. Tyto destruktivní tendence nepřispívají k rozvoji podmínek pro demokracii.
Ale jsou zdrojem pohádkových zisků pro malé mocenské skupiny podnikatelů.
Jak již bylo naznačeno, úspěšné rozvíjení demokracie ve smyslu úrovně společnosti a
možnosti efektivní kontroly mocenské vrstvy, je závislé na poměrně velkém stupni integrace
společnosti, národa, státu, a na úrovni vzdělání jeho obyvatel. Téměř nejdůležitějším
aspektem tohoto rozvoje se stala od osvícenství obecná možnost vzdělávání v mateřském
jazyce. Ve středověku církev vzdělávala lidi latinsky hlavně pro své potřeby a pro potřeby
feudálního státu a většina lidí zůstala negramotná. V novověku se ukázala největší brzdou
obecného vzdělávání katolická církev, která dlouho násilím brzdila vědecké poznání, a
nakonec se musel vzdělávání ujímat stát. Navzdory české reformační tradici, s větším
důrazem na vzdělání, ale násilím potlačené, většina českého obyvatelstva v českých zemích,
podobně jako v celé střední Evropě, byla do konce 18. století téměř negramotná.
Problematikou se zabývá například František ŠMAHEL, Idea národa v husitských Čechách. Praha 2000.
Také: Miroslav HROCH, Na prahu národní existence. Praha 1999; Týž, V národním zájmu. Praha 1999.
10
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
88
Tradici vnímat vzdělání převážně ku prospěchu mocenské vrstvy a systému, měla
hluboké kořeny ve středověku a nevymizela ani v novověku. To se týká i období od pádu
komunismu ve střední Evropě, kdy nové mocenské vrstvy, vyznávající neoliberální ideologii
a její tržní hodnoty, přizpůsobují systém zmatenými reformami (které ve skutečnosti snižují
úroveň společnosti) témuž cíli, zvláště potřebám podnikatelské vrstvy a konservativnímu
světovému názoru. Tento přístup „nebere do úvahy neekonomické, ale přitom život zásadně
určující okolnosti“11 Existuje i snaha přeinterpretovávat historii ve prospěch mocných. Jinými
slovy nabourávají se podmínky nutné k rozvoji demokracie.
O snižování kvality vzdělávání byly napsány hory papírů. Soustředím se jen na
základní aspekt, kterým je výuka mateřského jazyka. Zvláště alarmující jsou tlaky
zahraničních podnikatelů a korporací, možná i EU, aby se děti od mateřské školy věnovaly
více výuce angličtiny, případně němčiny, v zájmu „konkurence schopnosti“ České republiky.
To ve skutečnosti znamená v zájmu levné pracovní síly pro potřeby cizích podnikatelů a
globalizace, která ale přináší více negativních důsledků pro úroveň většiny států a lidí, než
pozitivních. Pozitivní dědictví českého národního obrození, které umožnilo unikátní rozvoj
českého národa od 19.století se předkládá jako nerelevantní k současnosti.12
V kontextu skutečnosti, že velká většina lidí musí vyvinout značné úsilí, aby se
naučila dobře svému mateřskému jazyku, výuka angličtiny a případně dalších cizích jazyků,
bude na úkor úrovně vlastního jazyka a na úkor potřebných obecných a odborných znalostí.
Přitom nadaný člověk, s vyšší kariérní perspektivou a potřebou znalosti cizího jazyka, se ho
vždy naučí, i když začne v 10--12 letech. Dokonce, když bude mít člověk dobré základy v
mateřském jazyce, naučí se cizí jazyk snadněji. Naopak, je také známo, že většina lidí není
schopna se naučit slušně druhému a třetímu jazyku, čili učení jazyků je pro ni ztrátou času a
jde na úkor jiných důležitých znalostí. Je také obecně známo, že dobrá znalost mateřského
jazyka má řadu funkcí jdoucích za komunikační schopnosti (psychických, emocionálních,
kulturních, historických). Ekonomicky motivované tlaky „zvenčí“ na výuku cizích jazyků od
ranného dětství svědčí také o pohrdání kulturní a národní identitou, integritou a úrovní lidí
hostitelských zemí. Tyto tlaky podlamují integrační aspekty a tím i podmínky pro rozvíjení
funkční demokracie. Podemílání a destrukce domácí kultury byl v minulosti aplikován v
koloniích, doprovázený ponížením většiny lidí a výchovou nepatrné mocenské vrstvy, cítící
větší loajalitu ke kolonialistům než k vlastnímu obyvatelstvu. Ta byla dokonce schopná ve
chvílích konfliktů, obvykle sociálních, obrátit zbraň proti vlastním lidem.
Tlaky na historickou identitu se silně projevují i v přístupu k české historii, v nichž
začínají převládat úzká témata, bez potřebného kontextu, souvislostí, bez hlubších
interpretací, zkoumajících příčiny a důsledky jevů, zvláště ve vztahu k demokratizačnímu
vývoji. Objevují se časté pseudokritické útoky na pozitivní aspekty a osobnosti české historie
a naopak se zvýrazňuje málo kritická orientace na šlechtu, katolickou církev a německou
menšinu a její odsun. Zpochybňují se přesně ty stránky moderní české historie, které byly
určující pro jeho demokratizační a demokratickou orientaci, pro jeho pozitivní rozvoj.
Nejextrémnější názory v tomto smyslu přicházejí ze zahraničí.13 Poslední dobou k tomu
11
Martin POTŮČEK, Stát na šikmé ploše. In Literární noviny XXIV, 2013, č. 44, 31. 10, s. 10-11.
12
Viz odkaz 3.
Tradice těchto přístupů je poměrně dlouhá, sahající k interpretacím předkládanými historiky ve spojení s
Karolinem Kolegiem v Mnichově. Velmi razantní kritika československé demokracie mezi válkami, bez
hlubšího vhledu do demokracie a rozlišení mezi důležitým a méně důležitým, je např. v pracích: Andrea
ORZOF, Battle for the Kastle. The Myth of Czechoslovakia in Europe, 1914—1948. USA 2009; Mary
HEIMANN, Czechoslovakia: The State That Failled. USA 2009.
13
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
89
přistupuje snaha, aby ve školách byla věnována velká pozornost menšinám.14 Z těchto
přístupů se ztrácejí osvícenské předpoklady, na nichž byla historiografie vybudována jako
věda, a to relevantní k pokroku, k demokratizaci společnosti, jako věda, ze které je možné se
poučit. Sloužit k tomu měla i filosofie dějin, jako proud sledující úsilí o zlepšení podmínek
lidské existence, o pokrok.
Kulturně sociální úroveň společnosti je již po dvě desetiletí také narušována
neoliberální ideologií a praxí, která vnímá kulturu a sociální úroveň jednotlivců i společnosti
jako nadstavbu nad ekonomikou a jako záležitost spíše soukromou než společensko-mravní.
Kultura se stala převážně finanční záležitostí, zábavou orientovanou na pudy a soukromí lidí,
businessem, orientovaným na zisk. Málokdy jde o hlubší reflexi lidí a společnosti, o hledání
podstatné pravdy a důležitých souvislostí, o hlubší porozumění světa, ve kterém lidé žijí. Tím
se otevírá prostor pro pocit odcizení a pro destruktivní přístupy. Kulturní úroveň je však
nezastupitelným předpokladem úrovně celé společnosti a rozvíjení demokracie.
Sociální úroveň společnosti, která je neoliberální ideologií předkládána jako výsledek
ekonomické úrovně, ba i expanse všeho druhu, ve skutečnosti daleko více souvisí s kulturní a
mravní úrovní společnosti a politiky jako systému. Samozřejmě za předpokladu, že si
ekonomicky a finančně mocenské vrstvy nepřivlastňují nejrůznějším a neprůhledným
způsobem bohatství vytvářené prací národů. V tomto ohledu se EU dostala do slepé uličky, a
je nutné, aby se v zájmu demokracie její představitelé začali více vzdělávat a poohlédli se do
historie Evropy a jejích jednotlivých národů a států. Toto se týká i politických elit
jednotlivých států. Buď jde o demokracii a určitou kulturní a sociální úroveň států EU, anebo
jde o zisk a o vládu ekonomické a finanční vrstvy, která je tradičně v konfliktu s
demokratickými hodnotami a snahami.
Problémy, které nás obklopují a zdají se neřešitelné, ale v novověku se objevily již
několikrát, bohužel, většinou končily válečnými katastrofami. Rozdíl je v tom, že v
současnosti se můžeme z historie poučit, zvláště počínaje osvícenstvím. Bude užitečné
shrnout hlavní aspekty vývoje od osvícenství. Osvícenci museli vymýšlet zcela nové principy
a hodnoty proti zakořeněnému středověkému a stavovskému uspořádání společnosti, v níž
princip hierarchické organizace společnosti, posvěcený katolickou církví, byl předkládán jako
daný od Boha. Proces nelítostného zbídačování nejnižšího a nejpočetnějšího stavu dosáhl
svého vrcholu na přelomu 17. a 18. století. V tomto období i předchozích měla katolická
církev téměř neomezenou moc, ale věnovala ji na budování svého pohádkového materiálního
zázemí a krutého potlačování všeho, co nebylo v souladu s jejím dogmatismem. Na řadu
století zapomněla na křesťanský princip rovnosti a princip lásky k bližnímu. Bralo se jako
samozřejmé, že lidé umírali většinou po třicítce, sedření prací, bídou, nemocemi, nedostatkem
hygieny, porody, dětská úmrtnost byla padesátiprocentní. Ze všech těchto jevů, podobně jako
ze sňatků, měla církev pohádkové příjmy. Zároveň brutálně bránila samostatnému myšlení,
měla snahu upalovat každého, kdo znalostmi převyšoval její dogmatickou, sterilní nauku,
bránila rozvoji vědy, která jediná mohla přispět k řešení hlubokých sociálních problémů.
Většina osvícenců se vracela nejen k antické filosofii pro inspiraci o přirozenosti
člověka a principů organizace společnosti, ale i k původnímu křesťanství, zvláště principu
rovnosti, spravedlnosti a principu, že lidé byli stvořeni svobodní a k obrazu božímu.
Osvícenci hledali cesty k nápravě a důstojnosti všech lidí, zvláště nesvobodných nižších
Například na konference 6. a 7. prosince: Naši nebo cizí? Židé v českém 20. století (Projekt Tvorby
výukových materiálů, financován Evropským sociálním a fondem a státním rozpočtem ČR) se příspěvky zdaleka
nevěnovaly jen Židům a historii. V případě odsunu německého obyvatelstva byl používán pojem ‚vyhnání‘ a
jeho historie se začínala v r. 1945. Problém byl, že v celodenním jednání se naprosto ignorovala většinová
společnost, aspekt demokracie a nebezpečí, že menšiny mohou snadno přispívat k atomizaci společnosti. Metody
přístupu neodpovídaly obecně přijatým metodám k historickému bádání.
14
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
90
vrstev. Nepochybovali, že mají stejný pozitivní potenciál jako lidé svobodní a majetní.
Osvícenci z lítosti a lásky k lidem riskovali mnohdy vlastní životy, mnozí byli upáleni. Jejich
učení, rozšiřované nejrůznějším tajným způsobem, mělo obecný vliv, dokonce i na řadu
aristokratů a kněží na nižších úrovních. Ale podstatné změny přicházely hlavně jako důsledek
tlaků, povstání a revolucí zdola, které měly převážně sociální motivaci, ale obsahovaly i úsilí
o svobodu.
V pokročilém osvícenství, které kladlo důraz na vzdělání jako základ k dobré
společnosti, se vynořila přirozená a obecná potřeba nahradit vzdělávání v latině vzděláváním
v mateřských jazycích, se zřetelem na potřebu vzdělávat i nižší vrstvy, které tvořily ve všech
zemích většinu obyvatel. V tomto ohledu byl ‚český národ‘ již v 16. století v popředí
evropského vývoje (nejen Bible Kralická, ale i školy), který však byl přerušen brutální
rekatolizací a vyhnáním z království vzdělané a zámožné protestantské střední vrstvy v
důsledku Bílé Hory. Dopady takovéto násilné diskontinuity v zájmu cizí moci a katolické
církve, měly dlouhodobé tragické dopady. Byl si toho vědom už český vlastenecky cítící
katolický kněz Bohuslav Balbín (1621—1692), který dával vinu cizí katolické šlechtě,
pohádkově zbohatlé konfiskacemi vyhnané protestantské svobodné vrstvy. Odvahu kritizovat
Habsburky a katolickou církev neměl ještě ani B. Bolzano, J. Dobrovský a F. Palacký. V
centru tohoto problému je znovu aktuální otázka vztahu mocenské vrstvy vůči slabším, otázka
lidskosti a spravedlnosti.
Důležité bylo, že vlivem osvícenců se začaly rýsovat nové demokratizační principy
pro organizaci společnosti. Jejich prosazování byl v praxi bolestný proces a dnes jsou znovu
ohroženy. Opět malá, od většinové společnosti odcizená mocenská vrstva, většinou nepoctivě
zbohatlá, přijala nehumánní, nedemokratickou ideologii a přístupy, kterým schází princip
rovnosti a spravedlnosti a dovoluje jim drasticky srážet úroveň většiny lidí a národů jako
celků. „Wellfare state“ budovaný na Západě od 50. let, začal být nabouráván již od 70. let 20.
století a mnohem rychleji po pádu komunismu.
Přesto, že v EU v současnosti sociální záležitosti zůstaly v rukou národních vlád, tyto
vlády mají stále menší pravomoci a jsou permanentně pod tlakem neoliberálního požadavku,
aby vlády byly co nejmenší. Tím mají i stále menší finanční prostředky, aby prováděly
efektivní sociální politiku. Snižování daní se stalo zaklinadlem, ačkoli je už dávno jasné, že to
není v zájmu úrovně společnosti, ale v zájmu korporací, zvláště zahraničních. Legitimita
jejich pohádkových příjmů není již politiky ani zpochybňována.
Základy tohoto nežádoucího stavu byly u nás položeny brzy po roce 1989. Za
poradenství Západu bylo využito neinformovanosti a politické nevzdělanosti veřejnosti i
politiků. Pro odcizenou komunistickou nomenklaturu nebylo těžké přijmout neoliberální,
nedemokratickou a materialistickou ideologii v zájmu svých osobních ambicí postavených na
pochybné privatizaci. Ekonomický neoliberalismus ve své extrémní formě se začal předkládat
jako demokracie navzdory, že od začátku byl jeho hlavním cílem zisk a ne slušná,
prosperující společnost.
Osvícenský vývoj k demokratickým hodnotám a demokratizaci národů v Evropě měl
jiné základy, než které se dnes zdůrazňují. Byl v nich důraz na kulturní, mravní, sociální a
vzdělaneckou úroveň všech lidí, na důstojný život, na odpovědnou demokratickou vládu s
povinností tomuto vývoji přispívat, na spravedlnost a přiměřenou míru rovnosti. Evropské
národy, případně státy, se svou hlubokou historickou integritou,15 s potenciálem veřejnosti
komunikovat o záležitostech veřejného zájmu, se postupně staly hlavním přirozeným
objektem rozvíjení úrovně i demokracie podle svých podmínek. Důraz na národní entitu, na
její svobodu a úroveň, byl odlišný od sociálního individualismu křesťanství i od sociální
15
Viz odkaz 10.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
91
lhostejnosti liberalismu, který živil iluzi, že ekonomická efektivita přinese slušnou úroveň
všem.
Důraz na národní komunitu a její úroveň přichází do českých zemí poněkud opožděně,
ale zato se značnou intenzitou. Čeští obrozenci čerpali z osvícenské literatury, navzdory
zákazům, trestům a censuře. Přední obrozenci zároveň znali spisy důležitých osobností české
reformace, což mělo také značný vliv na jejich práci.16 Vlastenečtí kněží, kteří přispívali k
národnímu rozvoji, to neměli snadné. J. Dobrovský, J. Jungmann a další lavírovali s
církevními a státními autoritami, jak se dalo. Nejznámější kruté postihy se týkaly Bernarda
Bolzana a později Augustina Smetany, F. M. Klácela a dalších.
Na šestiletých základních školách, zavedených císařovnou Marií Terezií z naprosté
nutnosti zaostávání habsburské říše za západní Evropou, se vyučovalo i česky. Většina škol
byly přeplněné jednotřídky (obvykle kolem stovky unavených, podvyživených žáků),
ovládané hrozbou rákosky málo vzdělaných a téměř neplacených učitelů. A přesto řada z nich
dělalo svou práci s láskou a svědomitě, s nadějí, že přispívají ke zvýšení kulturní úrovně
celého českého národa, který byl ne svou vlastní vinou ve zuboženém stavu. Je toto snad ideál
konservativců? Vyšší školy byly latinské (církevní), později německé, kde měly české děti
inklinaci se odnárodnit s podivnými důsledky. Nepočetné přední osobnosti české inteligence
si to uvědomovaly a při své práci vycházely z potřeb a podmínek českého národa, jen tak
mohly uspět.
Navzdory bělohorské tragedii a jejím důsledkům, navzdory krutému nevolnictví, bídě,
rozšířeného analfabetismu, vysoké úmrtnosti (ale i porodnosti) a poněmčování vyšších vrstev,
se český národ z tohoto marasmu a ponížení pozvedl většinou vlastními silami a cílevědomým
úsilím, ale trvalo to téměř dvě století. V oblasti politické kultury udělali sisyfovskou práci F.
Palacký, Karel Havlíček a T. G. Masaryk.17 Na konci 19. století se už mohl český národ
rovnat většině evropských národů, včetně Němců. Měl štěstí, že od konce 18. století mě řadu
osobností,18 které vyznávaly humanitní, osvícenské hodnoty a svoji práci pro úroveň národa
orientovaly tímto směrem. Charakter současného vývoje, který se nazývá demokratický,
brutálně a záměrně narušuje toto pozitivní dědictví v kulturní, mravní a sociální oblasti
národa, místo, aby dával příležitost na něj navazovat.19 Zdá se, že EU navazuje spíše na
koloniální politiku se záměrem ekonomické expanse a co největších zisků pro mocenské
západní elity.
Zkušenost národního obrození a kulturního rozvoje 19. století, kdy se česká
inteligence intensivně účastnila práce pro úroveň svého národa, se zdá být jevem s obecnější
aplikací tam, kde jde o pozvednutí kulturní, sociální a politické úrovně společnosti, tedy o
demokratizaci. V pozadí byla víra v základní hodnotu člověka jako svobodné bytosti, víra v
pozitivní duševní potenciál zanedbaných nižších vrstev a v jejich přirozené právo ho rozvíjet
ke svému prospěchu i k prospěchu společnosti. Důležitou roli hrálo přijetí vědecké metody v
přístupu k problémům společnosti a k jejich řešení, statečnost obrozenců držet se pravdy
T. G. Masaryk dokazoval tento aspekt hlavně v České otázce. Narazil u pozitivistů (J. Pekaře), katolíků a
liberálů (J. Kaizl). Pekař neuznával ani myšlenkovou kontinuitu v historii ani Masarykovo přesvědčení, že je
možné se z historie poučit. Správnost Masarykova názoru byla dokázána v díle J B. ČAPEK, Česká literatura
toleranční 11781—1861. I—II. Praha 1933; Také: Eva MELMUKOVÁ, Patent zvaný toleranční. Praha 1999.
16
Masaryk považoval žurnalistickou práci K. Havlíčka za tak relevantní v 90. letech, že o ní napsal důkladnou,
do dnes aktuální práci: T. G. MASARYK, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1996 (1.
vyd. 1896).
17
Kromě nejznámějších osobností, jako Dobner, Dobrovská, Palacký, Jungmann, se této obrozenecké práce
účastnilo na stovky méně známých osobností. Např. Viz, Jasef HAUBELT, České osvícenství. Praha 1986.
18
19
Viz odkazy 3, 4, 5.
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
92
poznané, včetně historické, a překračovat hranice dané tvrdou censurou. Většina těchto
intelektuálů neztratila víru v základní křesťanské principy, z nichž považovali za
nejdůležitější lásku k bližnímu a spravedlnost, katolickou církví dávno zrazené a tím
přispívající k obecné demoralizaci. Svými postoji získávali rychle obecnou podporu.
Žádný jiný národ ve střední Evropě takovouto kulturní a politickou sebevýchovou
neprošel. Ale rokem 1938 začíná zase temné období diskontinuity rozvíjejí demokracie,
mající dopady do současnosti vzhledem k tomu, že po r. 1989v nebylo v politice učiněno úsilí
vrátit se k cenným tradicím minulosti nastíněným výše. V EU chybí výchova k demokracii v
kulturním, morálním a národním smyslu, ve smyslu zodpovědnosti za vše pozitivní, co
minulé generace vytvořily. Chybí respekt k národním entitám, což má neblahé důsledky na
zodpovědnost lidí, včetně podnikatelské vrstvy. Koncept práv a tolerance nemůže tuto cennou
kulturní a historickou dimenzi nahradit. Tuto atomizující tendenci posiluje Evropská Unie
svým financováním a důrazem na regionální identitu, na menšiny a regionální partikularismus
na úkor širší národní dimenze,20 která je k rozvíjení fungující demokracie, zvláště politické,
daleko relevantnější.
Bylo již zmíněno, že od osvícenství byl národ vnímán jako velmi cenná entita pro jeho
členy z důvodů jeho stupně integrace a sdílených cenných hodnot, včetně jazyka, historie,
kultury, tradic, morální úrovně. Ty vytvářely pocit sounáležitosti i zodpovědnosti za druhé a
za celek, tedy nezbytné hodnoty pro demokratizaci a rozvíjení demokracie. Problémem
nutnosti respektu ke kulturní úrovni jednotlivých národů se u nás zabýval již T. G. Masaryk, v
současnosti řada filosofů na Západě. 21
Zmíněné hodnoty nemohou být nahrazeny stále se měnícím konceptem lidských a
politických práv, v nichž se ztrácí koncept většiny a pocit sounáležitosti. Naopak, práva,
individualismus, důraz na menšiny mají spíše tendenci atomizovat společnost, stavět
jednotlivce i skupiny proti sobě. Tím se ovšem podstatně narušují podmínky pro možnost
smysluplné politické účasti veřejnosti, včetně efektivní kontroly mocenské vrstvy. Ztrácejí se
tedy podmínky pro rozvíjení demokracie. Důsledky této situace by měly být předmětem
zkoumání, neboť souvisí s nebezpečím vytvoření jakési evropské federalizace na pravicových
a konservativních principech, které nebudou v zájmu většiny.
Závěrem je třeba zdůraznit, že předpokladem rozvíjení úspěšné demokracie je značný
stupeň kulturně humanitní a historické soudržnosti většiny společnosti, včetně ekonomické a
politické elity, schopné klást zájmy společnosti před zájmy soukromé. Národní komunita je
stále optimální v tomto kontextu.22 Zodpovědnost za úroveň společnosti pak vyplývá ze
sdíleného stupně humanitních hodnost, politického vzdělání a politické kultury, která
umožňuje veřejnosti efektivní kontrolu mocenské elity.
Pro současnost je důležité, aby se demokratizační rozvoj českého národa stal v podobě
filosofie dějin součástí interpretace naší moderní historie a aby tato historie byla předkládána
jako cenný příspěvek k úrovni evropské civilizace, relevantní k rozvoji demokracie. Možnost
poučení se z historie se stává téměř akutní, vzhledem k tomu, že se opět stává velkým
problémem mocenská vrstva odcizená národům a státům a že se EU sbližuje s nadnárodními
trhy a tím se více vzdaluje od demokratických hodnot, místo aby přispívala k jejich rozvíjení.
Václav BĚLOHRADSKÝ, Pravá příčina krize v sociální demokracii. Právo, 2. 11. 2013.
Například: John Dunn, Democracy. A History. Canada: Penguin Books 2005.
22
Po dlouhých letech i Václav Bělohradský dochází k tomuto názoru. Václav BĚLOHRADSKÝ, Společnost
excesů a povolnosti. Právo. Salon, 27. 2. 2014.
20
21
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
93
Veci spoločenské a normál v 2. dekáde 21. storočia v strednej
Európe
Michal Majtán1
Väčšina obyvateľov Slovenska, Česka, Európy i sveta nie je so svojim životom
spokojná. To vypovedajú aj výsledky rôznorodých prieskumov.
Objektívne však možno konštatovať, že veľká časť z nespokojných je neobjektívna.
Ich nespokojnosť vyplýva z rozporu medzi vyššími ideálnymi nárokmi na život a ambíciami
než zodpovedá ich práci, úsiliu a podmienkam, v ktorých žijú.
Skúsenosti mnohých hovoria, že vplyv vízií, stratégií či prognóz mali a majú na
politikov strednej Európy minimálny vplyv.
Aj keď si ich jednotlivé vládne garnitúry u vedcov alebo praktikov dali vypracovať
odporúčania z nich sa stali len predmetom nezáväzných diskusií.
V najbližších 100 rokoch neočakávam v tejto oblasti radikálnu zmenu, hoci je
predstaviteľná i uskutočniteľná.
Nevidím však ani subjektívne, ani objektívne reálne sily na radikálnu zmenu vývoja
k širšej spokojnosti občanov sveta.
Napr. solídnejšie pomery v rozdeľovacích procesoch /mzdy, ceny, financie/ sa
dosahujú len v škandinávskom modeli sociálne, ekologicky a spoločensky orientovaného
trhového - kapitalistického systému v ňom. Len veľmi pomaly sa k tomuto modelu orientujú
niektorí teoretici a výnimočne aj politici /Latinská Amerika/. V niektorých krajinách Latinskej
Ameriky cítiť malé závany pre posun k tzv. sociálnym spoločnostiam. Obdobne v prácach
ľavicových teoretikov. Odporúčam tieto snahy podporovať, pretože je to objektívne v záujme
celého sveta a života na zemi vôbec.
Rovnomerné rozdeľovanie výsledkov práce je pochopiteľne v naturálnych
hospodárstvach u niektorých kmeňov (spokojnosť so životom je u nich vyššia).
V praktickej politike by mala byť preferovaná orientácia na:
 rast podielov hrubého domáceho produktu (HDP) v spoločensky sústredených
fondoch v záujme uspokojovania potrieb ľudí z nich, a to tých, ktoré je efektívnejšie
a spravodlivejšie uspokojovať spoločensky a nie individuálne /školstvo, zdravotníctvo,
sociálne zabezpečenie, kultúra, masová telesná kultúra, technická infraštruktúra, životné
prostredie/. Operacionálne to v mnohých krajinách znamená rast daní a odvodov /daní najmä
nepriamych/.
 radikálne zmeniť platové a odmeňovacie systémy u politikov a vo verejnej správe
vôbec. A to v smere odstránenia momentálnych veľkých disproporcií v nich. Uplatniť teda
najmä rovnaký princíp: odvodený od hodnotenia množstva a kvality práce a čiastočne aj od
spoločenského významu práce a jej výsledkov. Odstrániť teda krikľavé, neobjektívne a teda
prácou neodôvodnené rozdiely v platoch a odmenách najmä politikov a vysokých
funkcionárov štátu, štátnych organizácií /vr. Národnej banky Slovenska/. Navyše mnohé sú vo
vzťahu k bežným pracovníkom prehnane vysoké.
1
Ing. Michal Majtán, CSc., prognostik, [email protected]
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
94
 v mnohých krajinách /vr. osobitne aj v SR a v ČR/ brať na vedomie, že v rámci
privatizácie a následnom rozpredaji národného kapitálu nadnárodným spoločnostiam došlo
k masívnemu presunu rozhodovania o ekonomike do zahraničia. Je opodstatnené rešpektovať
slobodu v podnikaní a súkromné vlastníctvo. Brať však na vedomie aj to, že v spoločnosti, vo
výrobe i službách bude vládnuť horných privilegovaných 10 tisíc. Väčšina zisku je a bude
v rukách zahraničných podnikateľov. V tomto zmysle Slovensko i Česko budú dlhodobo
v postavení „kolónie“. Vo vízii za Slovensko sa opodstatnene uvádza, že pri predpokladanom
zvýšení pomeru HDP v prepočte na občana k priemeru za Európsku úniu napr. do r. 2050 na
80%, pomer v priemerných mzdách sa dosiahne len okolo 70%. Rozdiel je spredmetnený
v ziskoch korporácií. Skrátený podiel obyvateľstva na vytvorenom HDP sa premieta aj do
vývoja starobných dôchodkov /v súčasnosti ich priemer je reálne nižší ako v roku 1989!!!/.
A nádej na zlepšenie nie je, pretože sa majú valorizovať len o rast cien.
 z podielu HDP zostávajúceho k dispozícii občanom SR i ČR sa bude dlhodobo
realizovať nižšia životná úroveň a kvalita života v porovnaní s vyspelejšími krajinami
/metropolami vlastniacimi kapitál v SR i ČR/. Nádej na významnejšie dobiehanie Rakúska,
Švajčiarska a pod. nie je!!!
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
95
Název
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013
Sborník příspěvků z 12. mezinárodního kolokvia
Redakce sborníku
Barbora Slintáková
Vydavatel
Občanská futurologická společnost
Vyšlo
2014
Počet stran
95
Vydání
první
Výroba
Občanská futurologická společnost
Národohospodářská fakulta VŠE v Praze,
Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3
http://obcanska.futurologicka.spolecnost.sweb.cz/
ISBN
978-80-903440-2-0
Download

Sborník příspěvků - Logo Občanské futurologické společnosti