Komparativní politologie
Přiblížení fungování „modelových“ politických
systémů
(USA,
VB,
Německo,
Francie,
Švýcarsko), zdůraznění odlišností a základních
principů.
Obecně ke komparativní politologii
• Jean Blondel: pokud chceme lépe porozumět tomu, jak
vláda funguje, pak srovnání není pouze hodnotné: je přímo
nevyhnutelné.
• Komparativní metoda je vlastně náhradou experimentu.
Umožňuje generalizaci, formulování hypotéz, koncepcí a
teorií týkajících se vztahů mezi jednotlivými politickými
jevy.
• Český historik Miroslav Hroch - Základními pravidly pro
komparaci jsou:
– definice objektu komparace
– určení cíle komparace
– stanovení kritérií pro vlastní analýzu zvolených objektů
– vymezení vztahu komparace k časové ose.
Obecně ke komparativní politologii
• komparace synchronní - paralelní studium několika
systémů v jednom časovém bodě, které analyzuje
zvolené prvky v konkrétním časovém úseku, nikoli
ve vývoji. Je tedy mnohem statičtější, což je zároveň
její hlavní nedostatek.
• Obecně „nejvyšší“ metou komparativní analýzy je
takový přístup, který umožňuje vyvozovat závěry
z kombinace poznatků dosažených komparativní
analýzou synchronní i diachronní. Jedná se pak o
komparaci analogických historických situací.
Zahrnuje periodizaci sledovaných jevů.
Obecně ke komparativní politologii
• Současné komparativní studie
nejvíce ovlivnily tři teoretické
přístupy:
– Systémová analýza
– Funkcionalismus
– Behavioralismus.
Systémová analýza
• vypracována D. Eastonem v polovině 20.
století.
• Základem je vytvoření logického modelu
s použitím abstraktních pojmů, jehož základním
smyslem chování je seberegulace.
• Okolí je zdrojem vstupů - informací nutných
pro zachování životaschopnosti politického
systému.
• Předpokladem systémové analýzy je, že
výstupy ovlivňují zpětně zdroje vstupů (tzv.
zpětná vazba).
Strukturální funkcionalismus
• Reprezentantem je Gabriel Almond. Jeho snahou bylo
do politologie začlenit „poznatky o rozličných
politických zkušenostech ve světě“. Věnoval se
systémům v Africe, Asii i Latinské Americe.
• Pracuje s výzkumy užívající sociologické a
antropologické teorie a poznatky.
• Stát je nahrazen pojmem politický systém, moc
pojmem funkce, úřad rolemi, instituci strukturou.
• Funkce politického systému:
– funkce vstupů: politická socializace, artikulace zájmů,
agregace, politická komunikace;
– funkce výstupů: tvorba pravidel-norem (rule-making),
aplikace pravidel-norem (rule application), posuzování
pravidel-norem (rule adjudication).
Strukturální funkcionalismus
• Almondovy závěry:
– každý politický systém, i ten nejjednodušší, má svou
politickou strukturu;
– ve všech společnostech nalezneme stejné politické
funkce;
– všechny politické struktury jsou multifunkční. Musí tak
často existovat něco jako „checks and ballances“
v USA, aby místa překrývání jednotlivých složek
systému spolu nekolidovala.
– všechny politické systémy jsou z hlediska kultury
smíšené. Každý stát je totiž ve své kultuře „směsicí
několika kultur“, pouze vždycky nějaká kultura
převažuje nad jinou.
Behavioralismus
• Snaží se zjistit a prověřit chování jednotlivých systémů
v závislosti na různých vlivech. „Politické chování“ je
zkoumáno více než politické instituce.
• Nahlíží chování člověka jako na černou schránku, jejíž
obsah je sice utajen, ale můžeme ho posuzovat na
základě jejího projevu. Je tedy empiricky zjistitelná.
– Například místo „tradičního“ studia vnitřní struktury Senátu USA
se zkoumalo, jak se jednotliví senátoři chovají v tom a v tom
případě při tom a tom hlasování.
– Obhajovaly se pozitivistické metody výzkumu a jejich používání.
• Běžnou součástí politologie začaly být sociologické
dotazníky, průzkumy, analýzy, matematické modely…
Komparativní analýza politických systémů
• globální analýza (co největšího počtu zemí)
– Jean Blondel a jeho publikace Comparative
Government (1990)
– Dostupná data jsou většinou získávána s odlišným
záměrem (ne vždy se kryje cíl, s nímž autor „primárního
sběru dat“ přistupuje k objektu svého zájmu, s cílem
autora globální komparace, který data následně využívá)
– cílem je vytvoření typologie politických systémů,
popř. vznik souhrnného díla věnovaného přehledu
politických systémů jednotlivých zemí bez bližšího
srovnání (převládá popis)
Systematická analýza omezeného počtu zemí
• Oproti globálním analýzám se jedná o složitější a
komplikovanější rozbory, vyžadující rozsáhlejší a
hlubší znalosti reálií značného počtu zemí a větší míru
zobecnění.
• Co se výběru případů týká, převažuje volba regionální
(tedy area studies nebo také teritoriální studia).
• Představitelem je Stein Rokkan, který tvrdí: data by se
měla interpretovat v kontextu, ve kterém byla
nashromážděna. To je dodnes jedna z předních zásad
komparativní politologie.
Vnitrosystémové analýzy
• Krajní případ komparativních analýz
• Prioritou při zkoumání je moc zákonodárná a
výkonná, soudní systém zůstává mimo primární
záběr komparativní politologie.
• Politologické komparace se více orientují vedle
studia exekutivy a legislativy na „doplňkové“
elementy, jakými jsou:
– politické strany a studium jejich vztahů v rámci
stranických systémů,
– volební systémy a studium vztahů mezi stranickým a
volebním systémem.
Cíl komparativní politologie - modely
• Za základní smysl a cíl komparativní analýzy se považuje
vytvoření typologie politických systémů. Odrazový
můstek k těmto cílům tvořily a dodnes tvoří tzv. „modely“.
• Tzv. anglo-americký model (označení G. Almonda): USA a
UK jsou vzorem demokratického politického uspořádání,
jímž jsou všechny ostatní demokratické systémy
poměřovány.
– Britský model
• Je velmi stabilní a velmi „prestižní“. Dlouhodobě nabízel funkční
jednobarevné kabinety stabilita vlád v podstatě zaručena.
• Britský vzor v sobě skrývá výraznou slabost parlamentu. Představa o
ministerské odpovědnosti je zcela neadekvátní skutečným pravomocím
členů kabinetu. Postavení administrativy – realita prokázala, že se
jedná o prvek, který se ve skutečnosti prakticky zcela vymyká
demokratické kontrole a má svůj vlastní život – YES, MINISTER ☺
• A možnost nových stran zasáhnout do politického dění? Minimální.
Britští politologové se tak stali největšími kritiky svého vlastního
systému.
Cíl komparativní politologie - modely
• Americký model
– „bargaining politics“ („dohadovací politika“), tedy
model, který se uplatňuje mezi stranami na všech
úrovních.
– Je trvale otevřen novým skupinovým zájmům (Robert
Dahl volí namísto pojmu „demokracie“ raději termín
„polyarchie“).
– Politické strany v USA v podstatě „neexistují“, jsou to
spíše konglomeráty různých názorových skupin s
různou regionální příslušností. Stranická disciplína je
radikálně odlišná od té evropské.
Cíl komparativní politologie - modely
Kontinentální model
- země kontinentální Evropy tíhly mnohem více než k budování
funkčních vlád k posilování principu co nejadekvátnějšího
zastoupení.
- Koaliční seskupení na kontinentě byla v mnoha případech
neúčinná.
- Termíny jako Parteienstaat, Partiticrazia, Particratie či
République des Camarades se staly nedílnou součástí
politologického slovníku na kontinentě.
- Ve srovnání s britským parlamentarismem vypadal evropský
jako dědičně nestabilní a nefunkční, což reflektovala např.
nová
ústava
francouzské
V. republiky a posílila prvky akceschopnosti ve svém systému.
- Podobně tak v SRN přistoupili k zavedení „konstruktivnímu
vyjádření nedůvěry“, aby tak eliminovali nestabilitu svého
systému.
Vše začalo (jak jinak) u Aristotela ☺
• Než se Aristoteles pustil do sepisování svých
politických úvah, shromáždil data o 158 dobových
ústavách. Na dlouhá staletí dopředu se tedy stal i
největším komparatistou. Jeho typologie byla
následující:
• Aristoteles hodnotil negativně ony tři varianty, kdy
lidé nepracují pro obec, ale jen pro sebe, to znamená
tyranidu, oligarchii a demokracii.
Základní pojmy komparativní politologie
• Prezidencialismus:
– státní moci jsou zřetelně odděleny, výkonná moc spadá do
rukou prezidenta USA.
– Jednotlivé „moci“ jsou pro výkon svěřené činnosti vybaveny
autonomií a monopolem.
– Prezident nezávisí na Kongresu ani v tom, aby úřad získal
nebo si ho naopak udržel (tzv. impeachment je záležitostí
trestní, nikoli politickou!!).
– Zároveň prezident nemůže za žádných okolností Kongres
rozpustit. Dále je absolutně neslučitelné, aby byl někdo
zároveň funkcionářem výkonné moci a kongresmanem.
– Aby byla zajištěna koordinace, existují „styčné body“, které
nutí účastníky k dohodě. Prezident například může zákony
vetovat, senát zase zasahuje do prezidentovy kompetence
jmenovat vysoké státní úředníky a do jeho kompetence
v zahraniční politice.
Základní pojmy komparativní politologie
• Prezidencialismus:
– Loewensteinova definice prezidencialismu:
„držitelé moci – vláda a parlament – zůstávají
nezávislí a oddělení, ale ústavně jsou nuceni
ke spolupráci při vytvářeni státní vůle“.
– Ministři působí spíš jako poradci prezidenta,
který může, ale nemusí brát jejich stanoviska
v úvahu při svém rozhodování.
– Funkce prezidenta a předsedy vlády je
SPOJENA!
Základní pojmy komparativní politologie
• Parlamentarismus:
– Loewenstein: Jde o režim, v němž se hodlá rovnováhy
dosáhnout integrací vlády do parlamentu.
– Duverger: podstata parlamentarismu spočívá v existenci
vlády politicky odpovědné před parlamentem.
• původní a klíčová funkce parlamentu – kontrola
vlády – již dvě století slábne, (poté, co se do
politického života vnutily politické strany jako
mimoparlamentní subjekt).
• Parlamentní většina, teoreticky kontrolující vládu, se
ocitá ve vládním područí a funkce kontroly přechází
na více či méně bezmocnou parlamentní menšinu.
Základní pojmy komparativní politologie
• Polo-prezidentský režim:
– Pojem zavedl Maurice Duverger.
– Dnes jsou například ve Francii, Finsku, Portugalsku,
Rakousku, Irsku a Islandu, Polsku a na Slovensku.
• Prezident bývá volen lidem, stejně jako
v režimech prezidentských. Prezident má vlastní
pravomoci, které přitom nepředstavují pro něho
žádnou zvláštní kabinetní odpovědnost a není
zapotřebí kontrasignace ministrů či premiéra.
• Fakticky je v polo-prezidentských režimech
vláda odpovědná jak prezidentovi, tak
parlamentu.
Základní pojmy komparativní politologie
• Polo-prezidentský režim:
– Pojem zavedl Maurice Duverger.
– Dnes jsou například ve Francii, Finsku, Portugalsku,
Rakousku, Irsku a Islandu, Polsku a na Slovensku.
• Prezident bývá volen lidem, stejně jako
v režimech prezidentských. Prezident má vlastní
pravomoci, které přitom nepředstavují pro něho
žádnou zvláštní kabinetní odpovědnost a není
zapotřebí kontrasignace ministrů či premiéra.
• Fakticky je v polo-prezidentských režimech
vláda odpovědná jak prezidentovi, tak
parlamentu.
Děkuji za pozornost!
Download

06 - Komparativní politologie SVŠE.pdf