NAŠE MĚSTO
DOLNÍ KOUNICE
Ročník 17 • číslo 4/2013
Taneční zábava s Dolňáky 19. 10. 2013
Slovo starosty
Vážení spoluobčané, vstupujeme do závěrečného roku volebního období 2010–2014.
Jaký byl ten uplynulý a co nás čeká v novém roce? Za rok 2013 si dovolím znovu
shrnout základní údaje investic a oprav. Zajisté si každý z nás všiml čilého stavebního
ruchu v našem městě. Na prahu roku, po zdržení způsobeném obstrukcemi Věcí veřejných při schvalování rozpočtu města, jsme pokračovali v opravách učeben a dále všech
prostor včetně sociálních zařízení ve školní budově na Barborce. V mateřské škole na
Tovární ulici byly vyměněny podlahové krytiny, okna na záchodech a provedeny nové
malby a nátěry. Na Základní a mateřské škole na ulici Smetanova byla mateřská škola
v roce 2012 rozšířena o další třídu pro 25 dětí a v roce 2013 byla schválena výjimka
z počtu dětí na 26. Nejrozsáhlejší investiční akcí letošního roku, která se týká také
základní školy, je zateplení celé budovy, zateplení stropů na půdách a rovné střechy
nad kuchyní a jídelnou, výměna okapů a klempířských prvků a montáží nových oken
a dveří. V letošním roce proběhla výměna všech oken a dveří na budově. Práce probíhaly dle stanoveného harmonogramu, za plného provozu školy i o víkendech a bez
dramatického omezení výuky a komfortu učitelů i žáků. Z velkých investičních akcí
na opravách silnic byla dodavatelsky dokončena celá ulice Benátky. Naši pracovníci
zrekonstruovali opěrné zdi a chodníky. Zbývá krátký chodník s nájezdem v horní pravé části ulice, který bude dokončen příští rok. Další velkou investicí byla rekonstrukce
veřejných prostranství za budovou městského úřadu s novou vozovkou a chodníky
z betonové dlažby. Stavba byla ukončena koncem listopadu v termínu dle smlouvy
a plně zprovozněna v polovině prosince. Ve spolupráci s dodavatelskou firmou Ryšavý
s.r.o. Vémyslice byla dokončena našimi pracovníky i plocha před radnicí, se kterou se
v letošním roce nepočítalo. Zde byly vysázeny nové stromy červené javory, namontovány nové lavičky se stojany na kola a nové osvětlené veřejné vývěsky, které nahradí
nedostačující vývěsky umístěné na boční zdi budovy Městského úřadu. Areál Malého
hřiště byl po oplocení, finální úpravě povrchu a výsadby okrasné zeleně uveden do
provozu. Nový klub pro děti Kónus klub byl vybaven a zprovozněn ve spolupráci se
Střediskem volného času Ivančice. Letos, po delší době poprvé, bude fungovat i kluziště s brankami a novým osvětlením. Na fotbalovém stadionu jsme zrekonstruovali
sociální zařízení pro veřejnost s novými rozvody elektřiny, vody, odpady a keramickými obklady. Nevyhovující dveřní a okenní výplně byly nahrazeny za nové plastové.
Na splaškové vody byla vybudována nová odpadní jímka. Městské dotace na opravy
nejvýznamnějších církevních památek byly jednotlivými církvemi a biskupstvím řádně vyčerpány a vyúčtovány. Dotace napomohly částečným opravám krovů a střešních
krytin na kapli sv. Antonína a kostele sv. Šebestiána, sv. Fabiána a sv. Barbory. Na
klášterní památce Rosa coeli pokračovaly práce na odvlhčování a sanaci zdiva včetně
archeologického průzkumu. Z krajské dotace jsme pořídily nové ochranné pomůcky
zásahové jednotce SDH. Po celý rok byl zajištěn bezproblémový chod města, jako je
svoz komunálního odpadu, veřejné osvětlení, údržba veřejné zeleně a zimní údržba.
1
Tento „skromný“ výčet činností neobsahuje další úsilí vedení města, úřadu a jeho
zaměstnanců, kteří zajišťují náročné úřední úkony, vedení agend, správní činnosti,
zajišťování kulturního vyžití a denní běžný kontakt s občany.
V roce 2014 nás čeká dokončení hlavní investice zateplení budovy ZŠ. Rekonstrukce
ulice Tovární horní časti včetně sanace staré uhelny a žumpy před mateřskou školou. Celý úsek bude určen, jako klidová zóna. Následovat by měla rekonstrukce ulice
Na Písku. V případě kladného vyřízení námi podané žádosti na Státní fond životního
prostředí bude provedeno zateplení budovy Městského úřadu včetně izolace stropu
a výměny oken a dveří. Současně jsme podali i žádost prostřednictvím Regionální
a poradenské agentury na výstavbu dětského přírodního hřiště pro nejmenší děti ze
Základní a mateřské školy na Smetanově ulici, která bude umístěna v areálu školní
zahrady. Před tím musíme zdemolovat starý zahradní dům, který uvolní místo pro tuto
výstavbu. V současné době jsme zahájili svépomocí opravy na bytě za knihovnou.
Pokračovat se bude i v příštím roce na uvolněném bytě na Staré poště. Po schválení
rozpočtu v lednu zadáme vypracování projektu na výměnu staré kanalizace v přední
části ulice Jiráskova včetně rekonstrukce chodníků a vozovky v celém úseku tak, aby
realizace stavby mohla proběhnout v následujících letech. V součinnosti s Jihomoravským krajem došlo k zásadnímu průlomu a posunu v zadání přípravy projektové
dokumentace rekonstrukce silnice II tř. č. 385 vedoucí od mostu z Moravských Bránic
po kostel sv. Petra a Pavla na Masarykově náměstí v Dolních Kounicích. Celý úsek
bude nově řešit dopravní situaci včetně rekonstrukce křižovatek a výměny žulových
kostek na náměstí za asfaltový povrch.
Vážení spoluobčané, přeji Vám krásné svátky, plné klidu, pohody a radosti z daru života, jehož jsou Vánoce symbolem. Vám všem lidem dobrého srdce a dobré vůle, ať se
vyhýbá zlo. Zlo, které je cítit ve společenství, které bere na sebe všelijaké masky novodobého mesiášství, a které se vymyká všem starým dobrým tradicím a zvyklostem. Zlo,
které se halí do různých ušlechtilých myšlenek a různých morálních hávů. Zlo, které
včas rozeznáte a které dokážete vytěsnit ze svého okolí a ze svého života.
Ať Vám slouží v novém roce pevné zdraví pro dobrý život bez stresu a shonu. Ať máte
dost sil tolik potřebných ke shánění chleba vezdejšího a dost sil vzdorovat všudypřítomné závisti, podlosti a hlouposti.
Karel Zalaba
starosta města Dolní Kounice
2
Jak to bylo, když císař pán
nařídil pohřbívat zemřelé bez
rakví, jen v plátěných pytlích?
Vše, co se rodí, zase umírá
Marcus Fabius Quintilianus
„Promiňte pane, nebylo to schválně…“
omluvila se na popravišti za francouzské revoluce katovi Marie Antoinette,
francouzská královna a dcera Marie Terezie, když mu nechtěně šlápla na nohu.
A ten jí potom za chvíli na to na gilotině usekl hlavu.
Stalo se to 16. října 1793 v Paříži, měla nedožitých 38 let, byla manželkou krále
Ludvíka XVI., ten byl odsouzen revolučním Konventem
a popraven již 21. ledna 1793.
„Mně se nějak točí hlava… Půjdu si lehnout…“
řekl skladatel Antonín Dvořák předtím, než náhle zemřel.
Bylo to dne 1. 5. 1904, kdy měl nedožitých 63 let.
Psal se rok 1784. V tom roce se zaváděla a začala být tvrdě vyžadována i v českém
království, realizace císařského nařízení, přestat pohřbívat zemřelé do hrobu v rakvích, jak tomu bylo doposud a pohřbívat je nadále bez jakýchkoliv okázalostí, jen
v plátěných pytlích a to údajně z úsporných, ekologických i hygienických důvodů,
aby prý se jednak zbytečně neničily lesy, šetřilo dřevem, aby pohřby byly o ty rakve levnější a jednak, aby prý se zamezilo i možnosti vzniku nových morových epidemií při otevírání starých hrobů z vykopaných prohnilých zbytků rakví. Tehdy se
o mikroorganismech a bakteriích sice ještě moc nic nevědělo, ty začal studovat
a s nimi experimentovat až Louis Pasteur, zakladatel bekteriologie, až někdy o sedmdesát let později. Bylo však už dobře známé rychlé a nakažlivé šíření vždy náhle se
objeveného moru nebo cholery, kterých se velmi báli nejen chudí poddaní, ale hlavně
šlechta, která, protože na to měla, hned po náznaku jakéhokoliv místního výskytu
některé z epidemií se snažila zpravidla spasit velmi rychlým odjezdem na nějaký zámek do jiného kraje nebo třeba i někam do zahraničí, kde jim ta nákaza už tak, jak se
domnívali, nehrozila. Epidemie byly velmi obávané, které nikdo nepodceňoval. Pro
ilustraci uvádím krátký výňatek z kroniky Františka Vaváka, rychtáře milčického na
panství poděbradském – rok 1771:
3
„Mezitím pestilencí (pestis = mor) aneb mor, který se v posledních dnech srpna
v Praze začal a nejvíce pánů a kněží sklidil, více se rozmohl, takže tam bylo za den
100 i více lidu pochováno. Potom již nočně na vozích mrtvé vozili a do šachet házeli.
Ale že nebyl mor veřejný, toliko z nemocí rozličných pocházející, protož přece tam lidi
šli a jeli a věci k jídlu potřebné vezli. Venku také po celém království českém všeliké
nemoci v lidech vznikly a nejvíce ty zimnice, takže nevyzůstal v každém gruntě jediný
člověk, aby nestonal. K tomu také byl nezdravý dobytek, zvláště ovčí a nejvíce tam,
kde velká mokra byla, jakož i zde v Milčicích a po celém poděbradském panství, že se
k budoucímu roku žádná ovce nemůže nechati, nebo mají játra i plíce zkažené. Okolo
16. září povídalo se, že v Praze již pomřelo lidu přes 4.400. Okolo slavnosti našeho
nejmilejšího krále a patrona, sv. Václava, nemoci rozličné a divné jednak po celém
království se rozmáhaly a obzvláště zimnice, takže v každém stavení jak v městech, tak
ve vesnicích tři, čtyři i více lidu leželo, což také ani malých dítek, i u prsu neminulo
a v pravdě nevyzůstal jediný snad člověk i dítě, aby zimnici aneb jiný neduh neměl.
A toho času pak už v Praze přestávali lidé mříti.“
Ve své diplomové práci z roku 2003 uvádí Mgr. Petr Eckl z Jezeřan-Maršovic,
tehdejší posluchač filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, který proseděl
dny a týdny ve Státním a okresním archivu v Rajhradě a pak to ještě konzultoval s Milanem Řiháčkem, že v roce 1679, kdy v Kounicích propukl v měsících říjnu až listopadu mor, tam zemřelo celkem přes 220 lidí, že v roce 1691 měly Klounice celkem
927 obyvatel a o 80 let později a v r. 1771 měly česky mluvících občanů celkem 979.
Vidíme tedy, že úbytky obyvatelstva v důsledku morových epidemií mohly někdy
představovat i několik desítek procent.
Také v kounické farnosti (nebo snad jen v Dolních Kounicích?) ještě v roce 1831
mělo na epidemii cholery údajně zemřít podle brožurky o Dolních Kounicích, vydané
učitelem Adolfem Kupkou, 538 lidí. Snad by se to dalo ověřit ještě i nyní přes internet
z matriky zemřelých, která byla v Kounicích vedena již od r. 1667. Při epidemiích
však zemřelí v tak velkém počtu nebývali pohřbíváni jednotlivě, ale většinou hromadně do společných šachet.
Jestli v té době kolem r. 1784 i v Kounicích byli zemřelí pohřbíváni v pytlích, nevím, neboť kdy a ve kterých zemích rakouské monarchie začalo být pravděpodobně
postupně toto nařízení striktně uplatňováno, jsem nenašel ani na internetu. Ani místní
historik Řiháček, který měl možnost prostudovat starý městský archiv dříve, než byl
předán do rajhradského archivu, se o tom nikde nezmiňuje a ten by takovou událost
určitě někde ve svých pracích nezapomněl okomentovat. Je totiž možné, že tak, jako
bylo zrušení nevolnictví na Moravě vyhlášeno až za dva roky po vyhlášení v „českém
království“, že i pohřbívání v pytlích bylo pro Moravu také možná plánováno o něco
později, ale že už ani nemohlo být realizováno, protože rozmrzelý císař Josef II.,
pohoršen nad velikou a pro něho nepochopitelnou „neosvíceností a zaostalostí“ jeho
protestujících poddaných, byl nucen toto nařízení o pohřbívání v pytlích zrušit a to již
4
k 24. lednu 1785. Zdá se tedy, že tam, kde již bylo toto nařízení vyhlášeno a striktně
vyžadováno, zřejmě nevydrželo ani rok a bylo zase odvoláno. Takže je možné, že
s touto neúspěšnou „reformou“ v Kounicích žádné vlastní zkušenosti ani neměli.
Obyčejným lidem, zcela nepřipraveným na tuto novotu v pohřbívání zemřelých
v pytlích, bez rakve, se to však (v Čechách) vůbec nelíbilo. Jednak se jim zdálo, že
je to krajně nedůstojné a odporné, tak neuctivě zacházet s jejich zemřelými, a také
měli vůči tomuto nařízení císařského veličenstva Josefa II. mnohem vážnější námitku
i z hygienického hlediska, když vůbec odmítali připustit použití té, do jejich obydlí
přinesené, společné obecní rakve, které se velmi štítili, aby do ní mohl být uložen
k pohřebním obřadům jejich zemřelý, zašitý do plátěného pytle. Domnívali se totiž,
že právě tato obecní rakev, ve které už předtím byla pochována celá řada nebožtíků,
kteří možná zemřeli na nejrůznější těžké i nakažlivé nemoci, kterých se báli, by mohla být naopak právě tím zdrojem nákazy pro jejich dům i celou rodinu, což si císař
pán a jeho poradci pravděpodobně vůbec neuvědomili. Proto lidé s tímto nařízením
nesouhlasili a mocně proti němu otevřeně protestovali. Tehdejší český historik František Martin Pelcl (1734–1801), jinak příznivec jiných reforem císaře Josefa II., o tom
napsal: „Mnoho lidí u hranic se kvůli tomu vystěhovalo do Slezska, Bavorska a Saska,
protože prý nechtějí zemřít v zemi, kde jsou lidé pochovávání do hlíny v pytlích jako
psi.“ Císař však ale také nařídil jednu užitečnou věc, aby totiž zemřelí byli pohřbeni
nejdříve až třetí den, aby byla jistota, že zemřelý není jen v komatu, ale že je skutečně
mrtev. A to se prakticky (i díky lednicím) dodržuje až dodnes. Židé s tím však měli
velký problém. Ti pohřbívali své zemřelé naopak zásadně co nejdřív, pokud možno
ještě v den úmrtí. Někde bývalo zjišťováno, jestli zemřelý je skutečně mrtvý tak, že
k tělu nebožtíka se přiblížil místní kovář s rozžhaveným železem a kdyby ten byl jen
v komatu, že by asi ucukl a ještě se z toho probral. Také se dávalo zemřelému před
nos malé peříčko s jemným péřovým ochmýřením, které mělo prozradit jeho možné
i sebeslabší dýchání.
Rakev s otvíracím dnem, které se říkalo „vysejpací truhla“, měla být v každém
místě k dispozici hned v několika velikostech. Tato obecní společná „putovní“ rakev
byla zařízena tak (alespoň podle popisu v Kunvaldské kronice), že dno rakve bylo
uprostřed podélně rozříznuto s falcovým překrytím, každá půlka dna byla pomocí
otočných pantů přišroubována ke svislým bočním rovným stěnám rakve, takže dno
bylo dolů otvíratelné. V místě styku obou půlek dna – v ose rakve – byly na jedné
půlce dna přidělány nějaké petlice, proti nim na druhé půlce byly zase jakési otočné
spojovací háčky, které, když byly zasunuty do protějších petlic, bylo tím tak vytvořeno zavřené pevné dno rakve, na které bylo možno uložit zemřelého, zašitého v plátěném pytli. Rakev sloužila při pohřbu pouze k přenesení zesnulého průvodem z jeho
domu na hřbitov, kde po vykonání obřadů byla spuštěna na čtyřech provazech, stejně
jako dnes, do vykopaného hrobu. Pak se zatáhlo za nějaké pomocné provázky, jimiž
se pootočením vysunuly háčky z petlic, možnost otevření dna rakve se tak odblokovala a při zpětném vytahování rakve z hrobu ven čtyřmi provazy, se dno samo dolů
5
otevřelo a z ní vypadl nebožtík, zašitý v plátěném pytli, na dno vykopaného hrobu.
Ten pak byl hned hrobaři zaházen zeminou a rakev byla přenesena zpět do márnice
nebo kostnice, kde byla uschována a připravena, zřejmě bez jakéhokoliv čištění nebo
desinfekce, k opětnému použití při dalším pohřbu. Tak to mělo podle představ císaře
a členů jím ustavené komise, stále a bez jakýchkoliv problémů dobře fungovat. Měly
se tím i podstatně zlevnit (o cenu rakve) všechny pohřby, ale ani tomu nechtěli jaksi ti
„zaostalí poddaní“ Jeho Veličenstva, rozumět.
A nyní si povšimněme blíže osobnosti císaře Josefa II. a jeho doby. Narodil se 13.
března 1741 ve Vídni, jako nejstarší syn matky – císařovny Marie Terezie (1717–1780
– panovnicí v habsburské monarchii se stala r. 1740) a otce Františka Štěpána Lotrinského. Její syn Josef tajně studoval francouzské filosofy a nadchnul se pro osvícenství.
Roku 1764 obdržel titul římského krále a po smrti jeho otce Františka v roce 1765
se stal římským císařem a spoluvládcem se svou matkou a císařovnou Marií Terezií,
která však ještě tehdy jeho některé reformní snahy brzdila. V té době, za života matky, prosadil pouze zjednodušení dvorního ceremoniálu, veřejnosti zpřístupnil císařské
zahrady ve Vídni a zrušil mučení, i u nás v Brně na Špilberku. Teprve po její smrti
v r. 1780, kdy začal samostatně vládnout, některé své reformy začal postupně rychle,
ba i překotně bez dalších konzultací prosazovat a nařizovat. Všechny byly vedeny jeho
utkvělou myšlenkou maximálně utužit v monarchii svrchovanou a neomezenou moc
státu a tak prý i prospět všem jeho poddaným.
Krátce po svém usednutí na trůn omezil cenzuru, převedl ji do rukou státu a tak
zvaným „Tolerančním patentem“ z 13. října roku 1781, povolil s výhradami i protestantské a pravoslavné náboženství, zrušil některé diskriminace Židů, zrušil nevolnictví v Čechách, protože chtěl velkostatky, obdělávané nevolníky, nahradit drobnými
hospodářstvími, které by však státu platily nájemné i daně, což předtím nebylo. Toto
opatření v r. 1783 rozšířil i na Moravu a v r. 1785 i na Uhry.
Náboženství a církve Josef II. chápal jen jako nástroje k posílení jednoty státu
a mravní výchovy. Biskupům zakázal přímý styk s papežskou kurií a zavedl pro ně
přísahu státu (něco jako u nás za totality pro kněze „udílení státního souhlasu“). Zrušil všechny diecézní biskupské semináře pro výchovu kněží a místo nich zřídil šest
„generálních“ státních seminářů pro výchovu kněží. Zrušil kláštery, které podle jeho
názoru nevykonávaly užitečnou činnost, bylo jich 738, jejich majetek soustředil do
náboženského fondu, z něhož byli placeni faráři, kteří se tak stali zaměstnanci státu.
Klášterní knihy a rukopisy byly zničeny, rozprodány „za babku“ na kornouty nebo
rozkradeny. Vzácné dílo Ilioneus (Trója), torzo ze sbírek Rudolfa II., bylo prodáno
za 45 krejcarů, Mnichov jej později koupil pro své muzeum za 6.000 dukátů. Josef
II. také zrušil „nadbytečné“ kostely a kaple, jen v Praze jich bylo zrušeno 37. V Kounicích měl být zbořen sv. Antonín – to se však ještě s odvoláním na časté povodně
a jimi odplavovaný dřevěný most podařilo změnit (po zničení mostu povodní bývaly
nedělní bohoslužby pro farníky ze Závodí, Mělčan a Mor. Bránic slouženy v kapli sv.
Antonína), avšak s tou podmínkou, že poutní slavnost o sv. Antonínu tam už budou
6
slavit výhradně jen kouničtí farníci, procesí cizích poutníků z jiných obcí kounického
panství (a bývalo jich každý rok 12 až 15) bylo zakázáno. V Ivančicích se však kaple
sv. Jakuba zbořit musela. Když ta se pak začala skutečně některými místními lidmi
bourat, nad Ivančicemi se prý zrovna strhla veliká bouře, a ti, co tu kapli právě bourali,
dostali strach, že by to mohl být trest Boží, z kaple všichni uprchli a v jejím bourání se
pak už nepokračovalo. Teprve v první polovině 19. století, dávno po smrti Josefa II. se
ivančičtí farníci odvážili kapli sv. Jakuba opět opravit a znovu ji otevřít a používat.
Naopak však bylo za Josefa II. zřízeno asi 1700 nových far, zejména v odlehlých
oblastech, v obcích, kde bylo nejméně 700 lidí, aby prý nikdo neměl do kostela dál,
„než jednu hodinu cesty.“ Faráři v kostele měli nařízeno kázat nejen o Pánu Bohu,
evangeliích a teologii, ale spíše v nich měli podporovat nové, lepší zemědělské i jiné
techniky, oznamovat lidu nové úřední vyhlášky a nařízení, vést matriky, dále krajským
úřadům hlásit místní násilí a bdít nad zdravotním stavem obcí. Poutě byly zakazovány,
zejména na místa, spjatá s českou historií, jako byla Stará Boleslav, Hostýn, Velehrad
nebo Svatá Hora. Bylo také zakázáno uctívat české národní světce. Ve farnostech byla
povolena jen dvě procesí v roce a to o Božím Těle a o prosebných dnech, kdy se na
jaře chodilo do polí prosit za dobrou úrodu, ale to se smělo jen s podmínkou, že to
bude bez hudby a bez korouhví.
Zakázáno bylo také o Velikonocích v kostelích zřizovat Boží hroby a konat slavnost
Vzkříšení. Bylo také zakázáno konat pobožnosti před obrazy a sochami svatých mimo
kostel. Bylo zakázáno žehnat chléb, víno, svíčky, plodiny, vykuřovat kadidlem o Vánocích domy a chodit na koledu na Tři Krále. Nesměly se pořádat křestní, svatební
a pohřební hostiny. V předvečer svátku sv. Jana Nepomuckého byly v Praze kontrolovány domy, jestli před soškou světce nehoří svíčky, od kterých by prý mohl vzniknout
požár. Přitom tehdy se všude svítilo výhradně jen svíčkami a olejovými lampičkami.
V důsledku těchto josefinských reforem byly z kostelů odstraňovány „nadbytečné“
boční oltáře i ozdoby a byly také zřízeny „duchovní komise,“ které určovaly, jak dlouho má trvat mše, jaký má být při ní použit druh hudby a zpěvů a kolik a kdy smí na
oltáři hořet svíček. Počet svátků za rok byl snížen na 27, aby bylo více pracovních
dní. Císař také nařídil, že psi musí být uvázáni na vodítku a ženám zakázal používání
korzetů i řadu dalších „zbytečných“ věcí. Také prý ustanovil záměrně jediný termín na
společné podzimní slavení „císařských hodů“ ve všech obcích současně, aby všichni
museli slavit své hody pouze doma a nemohli chodit také na další hody ještě k příbuzným a známým do jiných městeček a vesnic. Přitom ty hody a poutě bývaly tehdy
prakticky jedinou příležitostí, jak se prostí lidé mohli dostat k příbuzným a známým
mimo hranice své obce. Před svou smrtí 1790 císař sice některé své reformní zásahy
zmírnil, přesto prý byl za ně zejména ve Vídni upřímně nenáviděn. Nelze se také divit,
že pruský král Bedřich II. jej nazýval „můj bratr kostelník.“ Také osvícenec historik
Pelcl napsal, jak vídeňské davy jásaly při zprávě o jeho smrti. Hrabě Kounic, který
u Marie Terezie i Josefa II. zastával léta funkci ministra zahraničí, když slyšel, že
venku se vyzvání všemi zvony a zeptal se, co se to děje, řekli mu: „Císař zemřel.“ On
prý se na chvíli zamyslel a pak prý jen dodal: „A dobře udělal.“
7
Josef II. i u nás také zavedl důsledně všude němčinu jako úřední jazyk, i jako vyučovací jazyk na školách, gymnáziích i na univerzitách, které zbavil posledního zbytku
autonomie a podřídil je ve všem vídeňskému ministerstvu. Z univerzit se staly vzdělávací ústavy pro budoucí zaměstnance státu – pro učitele, kněze, úředníky, soudce
atd., kde se učilo podle jednotných německých učebnic a direktiv. Obdobná situace
nastala i na gymnáziích, které u nás do roku 1773 většinou provozovali jezuité, po
zrušení jejich řádu 1773 klesl počet gymnázií v Čechách z 42 na 13, na Moravě z 15
na 7. Česky bylo dovoleno vyučovat jen na základních triviálních školách (kde se učilo hlavně jen čtení, psaní, počítání) na venkově a v menších městečkách. V Dolních
Kounicích se do r. 1780 učilo česky i německy, někteří učitelé přesto učili jen česky
(jako Karel Weidholz), potom však i zde bylo uplatněno císařské nařízení o jednotné
škole a němčina zavedena jako státní jazyk. V r. 1817 při školní vizitaci zde bylo
v I. třídě zkoušeno česky i německy, ve II. třídě a vyšších však už bylo zkoušeno
pouze německy. Tak to vydrželo až do roku 1870, kdy sice mohly být třídy rozděleny
na české a německé, to se však v důsledku značného vlivu místní německé menšiny
v Kounicích nestalo a trvalo to i nadále až do r. 1907, kdy se kounická utrakvistická
škola stala školou českou s českým vyučovacím jazykem a kde němčina pak byla jen
samostatným vyučovacím předmětem. Také všechny církevní a bohoslužebné úkony
bylo nařízeno konat v obou zemských jazycích.
A tak dalekosáhlé důsledky tedy měly u nás tyto rozsáhlé germanizační tendence,
prosazované a zaváděné Josefem II.
A na závěr se opět vrátíme k tématice nařízeného pohřbívání nebožtíků bez rakví,
jen v plátěných pytlích nebo těch chudších ve slámě a ocitujeme zde doslovné znění dobového záznamu kronikáře Antonína Kodytka z Kunvaldské kroniky. Městečko
Kunvald leží pod Orlickými horami, severovýchodně od Žamberka:
Roku 1784…
„Dále toho roku přišlo císařsko-královské nařízení, aby budoucně se žádný víc dle
starobylých způsobů v truhle a s truhlou nepochovával, nýbrž tělo do pytle, tj. do
plátna (aneb v nedostatku plátna do slámy) jej zaobalíc, tak bez truhly do hrobu dáti
a k tomu nehašeným vápnem tělo v hrobě posypáno bejti mělo, dokládajíce příčinu, že
mnohokrát z těch vykopaných, ještě nesehnilých ostatků z truhly prken, mnoho nemocí
vzniknouti a pojíti by mohlo. Takové ale patenty nejen na kancelářích čteny a poslušně
k zachování nařizovány, nýbrž také od duchovních pastýřů (jak nařízeno) veřejně z kazatelnic hlášeny a lid k poslušnému císařskému nařízení napomínán byl.
Toto nařízení se lidu velmi neobyčejné zdálo, však ale žádný se opovážit nesměl
proti tomu jednat. Když ale se vidělo, že tak zachováno bejti musí, vynalezly představený vyšší osoby, aby obce na svůj, nebo zádušní náklad daly několik truhel udělat
a sice na takový způsob ty truhly byly: Předně to byla obyčejná s příkrovem truhla,
stejně jak u vrchu, tak u spodu široká, dolní neb spodní prkno bylo ze dvou kusů tak
uděláno, aby v prostředku ve falcu se spojovalo. Ta každá půle toho dna, majíce dva
8
panty u hlavy a u noh v každej příčce háček a po konci dna dvě petličky (do kterých
se ten háček zapnul), dno, aby se nerozevřelo, držely. Po stranách truhly na každej
straně byly dva kroužky, u nich přidělány byly dva provazy pro dávání a vytahování
truhly do hrobu a z hrobu. Též jiný dva pevný špagáty u těch háčků byly, takže když
takovou truhlu na těch čtyrech provazích do hrobu spouštěli, těma špagáty se potáhlo
a háčky z petlic se vytáhly, dno se rozdvojilo, tělo do hrobu vypadlo a truhla se zpátkem vytáhla. A v tom hned tělo od hrobařů zahrabáno bylo. Takové truhly v kostnici
pak zachované byly, až zas někdo umřel.
Však ale ani to velké stálosti nemělo, neboť lidé takové truhly, ve kterých juž několik těl k hrobu doneseno bylo, jich se štítíce, domů brát nechtěli, kladouce příčinu, že
rozličných nemocí těla v nich již pochovávané byly, že tím spíše, do domu nemoc s tou
truhlou přinešena by bejti mohla. Ta věc zase se od představených dále přednesla. Na
to došla vůle, aby každý, kdo tu obyčejnou truhlu nechce, může sobě dáti truhlu udělat
a v ní tělo až k hrobu dáti donésti, však ale ne ji s tělem do země dáti, nýbrž to tělo z tej
truhly do země vyklopíce a ta truhla hned tu na hrobě spálena býti musela.
Na ten způsob mnoho lidí tak bez truhel pochováno bylo a mnoho nevolí mezi lidem
způsobilo, takže rozličný věci se přihodily. Jako v Žamberku, kde jistou osobu z Kameničný taky v tej truhle k hrobu přinesli a když takovou do hrobu hrobaři spouštěli,
ženy jak z města, tak ze vsi, jsouce už spolu umluveny, hned hrobaře, vytrhnouce jim
z rukou provazy, je od hrobu odstrčily a tu truhlu i s těma provazy samy rukama zakopaly, takže jim to žádný obrániti nemohl, a veřejně přitom doložily, že to tak budoucně
pokaždý udělají, což na jiných místech a rozličně se stalo.
Přitom také nařízení došlo, aby ne již více na krchovy při kostelích se pochovávalo,
nýbrž aby hřbitovy pryč od kostela a v takovém místě ustanoveny byly, kde nejméně
lidé chodějí, jako na mnoha místech, jichž místa, kde budoucně hřbitovy budou, aby
vykázány byly. U nás v tej příčině náš dolní krchov dobře sloužil, že on od kostela
oddělený jsouce, o jiný starati jsme se nemuseli. Jakož také nařízeno bylo, budoucně
žádné kosti více do kostnic neshromážděti, nýbrž takové vykopané, nestrávené kosti,
zase hned s jinou hlínou do hrobu shrnouti a zakopati. A ty kosti, které se v kostnicích
zachované nacházely, měly bejt hned do jedné jámy zakopané býti…
Rok 1785.
Toho roku hned v měsíci februári došlo cirkuláre (oběžník), poněvadž prej lidé svýmu
lepšímu rozuměti nechtěj, aby těla mrtvá při menší útratě bez truhel pochovávati dávali, že se milostivě při vůli jednoho každého zanechává, buď v truhle, s truhlou, aneb
bez truhly budoucně pochovávati…“
Tolik Kunvaldská kronika. A tak tedy skončila tato nepovedená, veřejností nepřijatá reforma, kterou musel sám její původce, císař Josef II., poměrně rychle odvolat
a zrušit.
9
Prameny:
UNIVERSUM všeobecná encyklopedie, Odeon 2002
Jarmila Koudelková: Naše dějiny v datech, Albatros 1987
P. Konrád Kubeš: Se štítem pravdy
Internet – Wikipedie
Kunvaldská kronika, z období 1740–1786
Vavákova kronika – rok 1771
Petr Eckl: Život obyvatel městečka Dolní Kounice v 17. až 18. století – diplomová práce
Velká socha císaře Josefa II., která za Rakouska stávala v Brně před Německým domem
na „Velkém“, dnes „Moravském“ náměstí. Byla obrácena směrem k dnešnímu náměstí
Svobody. Na začátku první čs. republiky socha byla z Velkého náměstí odstraněna, nebyla však zničena a dodnes stojí mezi stromy v parku psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích, kde je stále k vidění. A ten velký Německý dům, který stával uprostřed Moravského náměstí, byl po válce v r. 1945 jako symbol minulé, několikasetleté germanizace
Brna, opatrně s ohledem na okolní domy zdemolován výbušninami a zcela zlikvidován.
10
Marie Terezie, rakousko-uherská, římskoněmecká císařovna, česká a uherská královna
a rakouská arcivévodkyně (1740–1780), nar.
13. 5. 1717 ve Vídni, zemřela 29. 11. 1780 tamtéž. Narodila se jako dědička rakouské monarchie, protože její otec byl v té době posledním
mužským potomkem habsburské dynastie. V 19
letech se provdala za Františka Lotrinského, ve
23 letech převzala vládu v rámci vyhlášené tzv.
pragmatické sankce. Hned od počátku musela
bojovat o rakouské dědictví v osmileté válce
s Pruskem, Bavorskem a Saskem. V ní přišla
o Slezsko, Kladsko a Parmu, ale své dědictví
uhájila. Ve vnitřní politice zavedla některé osvícenské reformy, které zrušily nejzaostalejší feudální instituce. V r. 1754 např. zrušila všechny
městské hrdelní soudy, což se týkalo i Dolních
Kounic a předtím i Pravlova. V Bratislavě byla
1741 korunována uherskou královnou a její
česká korunovace v Praze u sv. Víta se uskutečnila 13. 5. 1773. Marie Terezie porodila celkem
16 dětí, které tak založily habsbursko-lotrinskou
dynastii.
Josef II., rakouský, římskoněmecký císař v letech 1765
až 1790, narodil se 13. 3. 1741 ve Vídni jako prvorozený
syn císařovny Marie Terezie, zemřel taktéž ve Vídni 20. 2.
1790, tedy v nedožitých 49 letech. V rakouské monarchii
prosazoval pomocí prostředků státní moci tzv. osvícenský absolutismus. Vydal mnoho reformačních nařízení,
z nichž mnohá byla pro státní zřízení i pro poddané prospěšná, ale mnohá byla vypracována překotně, s různými
nedostatky, bez konzultací, ta pak někdy nebyla veřejností vůbec přijata a musela být později odvolána a zrušena. Mezi ně patřilo především to velmi problematické
a nedomyšlené nařízení, přestat zemřelé pohřbívat
v rakvích a pochovávat je jen v plátěných pytlích, nebo
u těch chudobnějších jen zabalené ve slámě, aby prý se
šetřilo dřevem a zbytečně se neničily lesy.
11
Stanislav Liškutín
Moravské Bránice
říjen 2013
Z našich akcí
Adaptační pobyty žáků 1. a 6. ročníku
Týden po zahájení školního roku se naši nejmenší žáčci vydali společně na třídenní
adaptační pobyt do Bohdalova. Cílem bylo vzájemné seznámení s kolektivem třídy, navázání nových kamarádských
vztahů, ale také zkouška samostatnosti v sebeobsluze, protože některé
děti byly poprvé bez maminek. Hráli
jsme různé hry, během nichž si děti
vyzkoušely svou zdatnost, bojovnost,
smysl pro fair play, učily se vzájemné
komunikaci a ohleduplnému chování. Všem se v Bohdalově líbilo, děti
odjížděly nadšené a natěšené na další
společné akce.
12
Ve dnech 11. – 14. září se žáci šestého ročníku zúčastnili se svými bývalými i současnými třídními učiteli adaptačního pobytu v Bohdalově. Předpověď počasí nevypadala
dobře, ale nakonec pršelo jen jeden den. Děti měly bohatý program: hrály se nejen
míčové hry jako vybíjená, fotbal a baseball, ale i hry v lese (partyzánská stezka, boj
o vlajku) či ve společenské místnosti. Mezi další oblíbené činnosti patřil orientační
závod, cesta za pokladem, opékání buřtů u táboráku nebo stezka odvahy. Nechyběly
ani vycházky do okolí a návštěva sklárny v Bohdalově. A co si myslí o adaptačním
pobytu děti ze 6. tříd? Např.:
Na adaptačním pobytu se mně líbily hry jako třeba vybíjená, partyzánská schovka,
vlajkovka a stezka odvahy. Ale nejlepší byla prohlídky sklárny a taky jsme si tam mohli
koupit nějaké skleněné výrobky a ty si odvézt domů. Celý pobyt byl prostě super!!!!
Jan Střecha 6.A
Ukázky hodin
Beseda o pavoucích
Ve středu 6. 11. 2013 mezi žáky 5.A a 3.B zavítal pan Stanislav Pekár, který je profesorem v oboru zoologie a jeho specializací jsou pavoukovci. Pro děti si připravil poutavé povídání a krátká videa o životě pavouků. Dva velké pavouky jsme měli možnost
vidět živé. Beseda měla velký úspěch, což dokládají příspěvky dětí.
Dozvěděla jsem se, že někteří pavouci neloví pavučinou, ale lasovou kuličkou. Marie S.
Nejvíc se mi líbilo, jak
nám pan Pekár pouštěl videa o tom, jak různé druhy
pavouků útočí a staví si
sítě. Jirka B.
Líbilo se mi, jak pavouk Zloděj kradl muchy a velká síť
s velkou pavoučí rodinou.
Marek F.
Největší pavouk měří asi
30 cm a někteří pavouci
se velmi dobře maskují.
Třeba si lehnou na strom
a předstírají, že jsou větev.
Dominik F.
13
Svatba v 8.B
Jedním z tematických okruhů
předmětu občanská výchova
pro 8. ročník je kapitola Člověk a rodinný život. V rámci
této kapitoly se žáci seznamují
s tématy svatba a manželství.
Pro lepší názornost jsme se
s třídou 8.B rozhodli, že si
zkusíme nacvičit svatební obřad se vším, co k němu patří.
Beseda s právníkem
Předmětem zájmu výuky občanské
výchovy v podzimních měsících
bylo téma trestní právo. Protože žáci
devátého ročníku dorůstají do věku,
kdy za sebe nesou trestní odpovědnost, uspořádala naše škola besedu
s advokátem JUDr. Petrem Živělou,
který jim problematiku trestního práva přiblížil.
Návštěva Planetária Brno
Ve středu 20. 11. 2013 jsme se žáky 5.A a 5.B vydali do brněnského planetária, abychom zhlédli program Cesta k planetám a Astronaut. Planetárium prošlo rozsáhlou rekonstrukcí a nás uvítaly nádherné vstupní prostory i velký sál digitária. Děti si mohly
zakoupit i zajímavé materiály o planetách. Poté jsme se autobusem přesunuli pod hrad
Špilberk, kde začínala naše výletní trasa po brněnských památkách. Předem jsme si ve
škole přečetli pověsti o všech místech,
která jsme chtěli navštívit, abychom
děti navnadily. Viděli jsme chrám na
Petrově, brněnského draka i kolo, zazděného radního, Měnínskou bránu,
Mahenovo divadlo a mnoho jiných památek. Výlet jsme zakončili návštěvou
známé restaurace, aby se děti posilnily
před cestou domů. J. Hudáková a K.
Pudelková
14
Úspěchy v soutěžích
Florbal 6. 11. 2013 – okrsek Ivančice
Celkové pořadí – mladší žáci (6. a 7. třída): 1. místo – (postup do okresního finále)
Hráči ZŠ Dolní Kounice:
6.B – Nico Geidl, Urbánek Matyáš, Zoufalý Tomáš
7.A – Šusta Jakub, Beránek Jakub, Vodák Martin, Fuchs Robin, Forman Jakub,
Kolamčka Matěj, Pexa Martin
Zápasy:
Dolní Kounice – TGM Ivančice 7:2
Střelci branek: Geild 4, Šusta 2, Vodák 1
Dolní Kounice – GJB Ivančice 3:3
Střelci branek: Geidl 1, Fuchs 1, Šusta 1
Dolní Kounice – V.M. Ivančice 5:0
Střelci branek: Geidl 3, Fuchs 1, Šusta 1
Podzim v mateřské škole
Říjen
Čas jablíčkové vůně
Do této tematické části jsme zařadili nejen básničky, písničky, říkadla, pozorování sběru jablek,
ochutnávání, ale také pečení jablečného závinu,
který děti po upečení také ochutnaly.
15
Barevná příroda
Na podzimních procházkách
sbíráme podzimní plody a přírodniny, ze kterých v rámci TVP
a jeho tematických částí vytváříme podzimní výzdobu. Děti se
tak seznamují s přírodním materiálem a vyzkouší si jejich použití
v praxi. Přírodniny ve třídě shromažďujeme, aby je děti měly stále
na očích a mohly je tak zařazovat
do svých her.
Listopad
MŠ na divadelním představení v KD Dolní Kounice
V pondělí 4. listopadu 2013 navštívila naše MŠ pohádkové představení divadla Koráb
„Hvězdné pohádky“. Dětem se představení velice líbilo, protože měly možnost zapojit se
do děje pohádky přímo na jevišti. Za účinkování v pohádce dostaly sladkou odměnu.
Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:
www.zsdolnikounice.cz
16
Drakiáda
Dne 21. 9. 2013 od 14 hod. se uskutečnila dětmi tolik očekávaná „Drakiáda“. Zatímco řadu
předchozích ročníků nás provázelo sice ne vždy
větrné, ale převážně slunečné počasí, v letošním
roce bylo počasí poněkud nevlídné. S obavami
jsme tak očekávali, zda někdo na Šibeničnou
horu dorazí. Skutečnost však předčila naše očekávání. Na oblohu vzlétlo asi 70 dráčků.
Pro všechny zúčastněné bylo připraveno i malé pohoštění. Čas čekání na opečený
špekáček si děti krátily i při různých soutěžích. V 17 hod. se všichni příjemně unaveni
rozcházeli domů. Děkujeme ČSŽ a všem, kteří se podíleli na organizaci. Fotografie
i videa jsou opět ke zhlédnutí na webových stránkách města.
Dolňáci
V sobotu 19. října 2013 se opět konala tradiční zábava s Dolňáky pod vedením kapelníka p. Pavla Kašparovského. 100 milovníků tance se přišlo pobavit a zpříjemnit si
víkendový večer. K příjemným chvilkám večera patřila i bohatá tombola, kterou zajistilo město D. Kounice. I v příštím roce budeme myslet na naše starší občany. V únoru
se můžete těšit na hudební dechové odpoledne, v březnu nám opět zahrají Dolňáci.
Rozsvícení vánočního stromu
První adventní neděli se opět zaplnilo Masarykovo nám. místními občany i hosty
z okolí při Rozsvícení vánočního stromu. Náměstím zavoněl punč, zazněly koledy…
vládla dobrá nálada. A pak přišel ten očekávaný okamžik.
Přesně v 17 hod. pozdravil přítomné starosta města pan Karel Zalaba, který všem
popřál krásný advent. Vánoční atmosféru připomněl i pan farář Karel Obrdlík. V doprovodném programu vystoupily děti z obou MŠ Dolní Kounice. O další krásný program
se postaral Pěvecký kroužek ZŠ a MŠ Dolní Kounice pod vedením paní učitelky Mgr.
J. Navrátilové. Po vystoupení si děti odnesly i drobné dárky, jako poděkování za
krásné vystoupení.
Zcela zaplněné náměstí mohlo během
vystoupení dětí ochutnávat svařené víno,
punč i čaj, které pro všechny zajistilo město Dolní Kounice a připravili naši dobrovolní hasiči.
Jana Jurková, TIC města Dolní Kounice
17
Městská knihovna v Dolních Kounicích
Nové knihy za září, říjen a listopad 2013
17
33(437)
61
613
613
615
615
616
641
67/68
67/68
74
78
78(437)
82.0
82.0
908.437.1
91
914
914
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
Blechová, Zdenka
Baťa, Tomáš
Davis, William
Mandžuková, Jarmila
Uzel, Radim
Frej, David
Li, Christine
Blechová, Zdenka
Pawlowská, Halina
Knight, Lorna
Knight, Lorna
Brýdová, Monika
Škořepová, Kateřina
Janoušek, Slávek
Hánová, Eva
Havlíčková, Iveta
Svobodová, Alena
Karas, Petr
Partnerské vztahy
Úvahy a projevy
Život bez pšenice
Co nejíst, když...
Užitečné pohlaví
Ajurvédské recepty pro zdraví
Čínská medicína pro každý den
Nemoci pocházejí z emocí aneb Vše se dá vyléčit
Zeptej se mámy aneb 100 receptů, jak se dožít 100 let
Průvodce módním šitím
Stehy, švy a jiné detaily
Kouzlení s FIMO hmotou
Hrajeme na zobcovou flétnu
My tři a já
Odmaturuj! z literatury
Odmaturuj! z literatury 2
Kam v západních Čechách
Příprava na státní maturitu - zeměpis
Zakynthos a Kefalonie
Fiala, Luděk
Korfu – Jónské ostrovy
Berry, Steve
Pařížská pomsta
Boučková, Tereza
Šíleně smutné povídky
Brown, Dan
Inferno
Brown, Sandra
Drsný chlap
Cartland, Barbara
Zachraň mě láskou
Cast, P. C.
Skrytá. Škola noci
Clark, Mary Higgins
Pravdu znát nemusíš
Devátá, Ivanka
Koukám se okolo
Formánek, Josef
Syn Větru a Prsatý muž
Gerritsen, Tess
Závěje
Hájíček, Jiří
Rybí krev
Havranová, Ivana
Vdané
Holt, Anne
Požehnáni ti, kdož žízní
Chmelanová, Stanislava Potíže v ráji
Irving, John
V jedné osobě
Jackson, Lisa
Nechtěj nic vědět
18
1.
2.
4.
2.
10.
2.
2.
Z dějin Dolních Kounic – díl III.
Putování ulicemi města, 9. část
Úvodem článku napravuji chybu z minulého čísla. Správné rozložení fotografií je
následující: Vlevo MUDr. Miloslav Dyrhon, uprostřed MUDr. Bedřich Žák, vpravo
MUDr. Josef Sychra.
Růžová – pokračování
Zámecký statek býval obehnán zdí. Vstupní brána z Růžové ulice dodnes existuje,
brána u kláštera je zbořena. V bránách byla dřevěná vrata. Statek sloužil k zemědělské
a rostlinné výrobě. V obytné budově bydleli mimo dalších manželé Augustin a Josefa
Špinarovi. V menším bytě bývalé vrátnice bydlel Maxmilián Zimmermann. Uprostřed
areálu se nacházela studna. Odsud byla čerpána voda na zámek. Po roce 1946 byla
voda čerpána ze studny u sklepa.
Č. p. 210, Růžová, o. č. 22
V roce 1750 měl dům číslo 43
V roce 1787 měl dům číslo 29
Před rokem 1844 měl dům číslo 40
Původně se jednalo o dům, který stával na místě dnes dvou popisných čísel a to č. p.
106 a č. p. 210. Tento starý dům byl značně poškozen povodní v r. 1862, po které bylo
povoleno zbytky jeho dolní části zbořit a na jejich místě a na sousedící parcele pak
byl postaven dnešní dům č. 210/22. V r. 1862 je uvedeno v rejstříku domů a majitelů
z Dolních Kounic ve Státním okresním archivu v Rajhradě, že se jedná na tomto místě o zahradu pana Alberta Wolfa. Ten v té době bydlel na domě nám. Míru č. 216/4
a kromě toho také vlastnil dům č. 180, který stával u splavu ve Stráních, kde dnes stojí
bytovka č. 600/25. Místo po povodni bylo využito k postavení nového domu. V letech
1281
1912 až 1922 je veden jako majitel Jan Štukl, který zde provozoval hostinec. Zda dům
také postavil, nevíme.
Obec pronajala 20. srpna 1922 dům dvěma společníkům – Schwarz & Matzka, kteří
měli v plánu vybudování kina.
v letech
1657–
1680
1709–1717
1717–
1749–
1775–
–1784
1784–1801
1801–1803
1803–1808
1808–1830
1830–1832
1832–1853
1853–
1844–1862
1912–1922
jméno a příjmení
Valentin Wolf
Zikmund Záruba
Antonín Šepelka
Andreas Pátek
Rundová
Johann Picztka
Bernard Pipus
Thomas Nový
Franz Nový
Thomas Badin
František Čáp
Mariana Čápová
Jakub Kališka
Mariiana Kališková
Albert Wolf
Jan Štukl
1922–
Schwarz § Matzka
–1929
Cyril Kašuba
Štěpánka Kašubová
Pravoslavný kostel
Josef Neruda
–1933 Ludmila Nerudová
1945–1946 Mateřská školka
1956– Bělák
–1951 František Dobeš
–1955 Anna Procházková
osobní data povolání
jiné poznámky
syn Thomase
z Nových Bránic
hostinský
první kino v Dolních Kounicích a první
němé filmy
V lednu 1929 byl od Cyrila a Štěpánky
Kašubových koupen Pravoslavnou církví
dům na Růžové č. 210/22. V domě je
zřízena kaple a 2 byty pro duchovní
–1929
1929–
učitel a pravoslavný farář
*1895 †1933 učitelka manželka Josefa
*1869 †1951
*1880 †1955
sběratel motýlů
vdovec
svobodná
26. září 1924 byla v Dolních Kounicích zahájena činnost Pravoslavné náboženské
církve. Jejím prvním duchovním se stal učitel obecní školy Josef Neruda. Byl vysvěcen na kněze. Bohoslužby se konaly v kapli sv. Barbory za poplatek 20,– Kč za jedno
použití. Od roku 1929 se konaly v domě na Růžové č. 210/22.
Objektem bez popisného a orientačního čísla je bývalá hasičská zbrojnice. Dobrovolnému hasičskému sboru města Kounice (Freiwillige Feuerwehr Stadt Kanitz) slou1282
žila v letech 1876 až 1951. Představenstvo města stálo v osmdesátých letech devatenáctého století před nelehkým úkolem, kam umístit svůj hasičský sbor, který oficiálně
vznikl 4. srpna 1876. Nároky na odbornou přípravu členů se zvyšovaly, zvětšoval se
také počet výzbroje. Útočiště našli hasiči v nově postavené budově hasičské zbrojnice
postavené na rohu ulic Růžová a Tovární na cestě ke klášteru. Nacházela se tzv. na
zelené louce – v době stavby v tomto prostoru nestály žádné domy. Budova, 16 m
dlouhá a 6 m široká, se skládala z přízemní části, vpravo se dvěma vraty, dvoupatrové
dřevěné věže se čtyřmi okny pro sušení hadic a cvičení lezců a dále malého přístavku.
Zděná budova v levé části se dvěma dřevěnými obloukovými vraty sloužila jako garáž
pro stříkačky.
V roce 1951 byla zprovozněna nová budova zbrojnice v bývalé zahradě domu na
Masarykově nám. č. 66/2, dnes městský úřad.
Dobový snímek ukazuje hasiče při cvičení před bývalou hasičskou zbrojnicí 7. září 1921.
Vlevo čtyřkolová pojízdná stříkačka zn. R. A. Smekal, vpravo vůz na vodu čtyřkolový
s dřevěným sudem. Na snímku vpravo objekt bývalé hasičské zbrojnice v r. 2012.
Bezručova
Polní trať od ulice Bezručovy směrem vzhůru se nazývala již od šestnáctého století
Hora Psinka, či zkráceně jen Psinky. Ulici se říkalo Na Psinkách, německy Hundberggasse – Psí hora. Tento německý název vydržel až do roku 1904. Od roku 1920 až do
1945 se nazývala Sadová. Pak byla přejmenována na ulici Petra Bezruče.
Mapa z roku 1825 ukazuje, že se jednalo pouze o polní cestu, zvanou „Za humny“.
Teprve kolem poloviny devatenáctého století začala být osídlována. Mezi domy se
nacházela volná místa, určená pravděpodobně pro dešťovou vodu, stékající z polí nad
nimi. Postupnou rekultivací a přeměnou polí v zahrady ztratily proluky význam a byly
zastavěny.
Ulice končí posledními domy nad bývalou samostatnou židovskou obcí – ghetem,
kde se říkalo „V židech“. Dnes je to několik ulic, které v době existence židovské obce
neměly samostatný název. Jsou to ulice Skalní, U škrobárny, U synagogy a částečně
1283
Masarykovo náměstí. Židovská čtvrť se v těchto místech počala utvářet po r. 1645, kdy
byla rozvrácena jejich komunita vpádem vojsk Betlehena Gábora r. 1623 a vpádem
švédských vojsk r. 1645. Židé tehdy obývali prostor ulic Tovární a Růžové. Patrně již
v polovině šestnáctého století židé osídlovali část dnešního gheta, neboť na Bezručově
ulici ve svahu, přibližně za domy č. 554/68 a č. 608/67 je potvrzena roku 1578 vlastní
židovská cihelna.
V ulici je 48 domů s orientačním číslem.
Č. p. 020, Bezručova, č. o. 1
V roce 1844 měl dům číslo 23
v letech
jméno a příjmení
osobní data povolání
1787
obecní preshaus ke zpracování hroznů
1844–1844 Josef Mihowský
1865–1902 Josef Mihowský
†1902
tesař
1865–1925 Josefa Mihowská
*1842 †1925
1936
1936
1976
Antonín Koblížek
Marie Zajícová
Josef Prukl
*1909 †1995
1976
Josefa Pruklová
*1911 †1998
jiné poznámky
manželka Josefa
(tesař)
manželka Josefa
Prukla
Nákres plánované výstavby rodinných domů na Bezručově ulici, roku 1927 Sadová.
Vlevo začátek ulice v místech, odkud dnes vychází ulička spojující Bezručovu s Trboušanskou ulicí.
1284
Č. p. 022, Bezručova, č. o. 5
v letech
jméno a příjmení
1844–1844 Karel Zipper
1844– Wenzl Maluška
1880–1936 Antonín Psota
osobní data
povolání
jiné poznámky
*1877 †1936
obchodnice
–1976
Cyrila Psotová
*1919
–1934
Antonín Psota
*1913 †1934 brašnář
2000
2006
Jan Říčánek
Vítězslav Řezáč
manžel Cyrily,
† na TBC
Cyrila Psotová měla obchod s mlékem a zeleninou v židovské čtvrti pod číslem popisným 44, předtím bydlela na Skalní č.44/67
Č. p. 024, Bezručova, č. o. 9
v letech
jméno a příjmení
1844–1844 Franz Procházka
1844– Anton Procházka
1858– Šťastný
1858–1935 Adolf Šťastný
1861–1941 Josef Šťastný
–1946 Dominik Oulehla
–1921 Karel Kryčer
osobní data povolání
*1858 †1935
*1861 †1941
*1871 †1946
*1894 †1921
jiné poznámky
dělník
syn Šťastného
obuvník bratr Adolfa
železničář
číšník
† na TBC
Josef Šťastný měl obuvnický obchod v sousedním domě č. 23/7.
Č. p. 026, Bezručova, č. o. 19
V roce 1844 měl dům číslo 25
v letech
jméno a příjmení
1825–1844 Georg Prukl
1844–
osobní data
jiné poznámky
vdova po
Georgovi
Pruklová
1890–1920 Josef Schleifer
†1920
1890–1944 Anna Schleiferová
*1872 †1944
1899–1920 Anna Schleiferová
*1899 †1920
1903–1944 Bohumila Schleiferová
*1903 †1944
1924
povolání
Florián Fuchs
Ludmila Říhová
obuvník
manželka Josefa,
roz. Hladká
dcera Josefa
a Anny
dcera Josefa
a Anny
manžel Bohumily
Dům stával na opačné straně komunikace, naproti č. 29/21. Po změně užívání objektu na garáž přestal obytný domek existovat a číslo popisné 26, orientační číslo 19,
1285
bylo přiděleno na dům, který vznikl jako novostavba na protější, tedy levé straně, postavený Škrobárnou v Dolních Kounicích. Byl tam ubytován mimo jiné mistr, později
vedoucí závodu Škrobárna, Jan Oborný. Majitelem je Město Dolní Kounice, které zde
pronajímá byty.
Č. p. 029, Bezručova, č. o. 21
v letech
jméno a příjmení
1844–1868 František Zimmerman
osobní data
povolání
1844–1868 Marie Zimmermanová
1868–1945 František Zimmerman
–1943
Kateřina Zimmermanová
–1931 Marie Fialová
1938–1963 František Brustmann
1938–1983 Marie Brustmannová
*1868 †1945 listonoš
*1868 †1943
jiné poznámky
manželka
Františka
syn Marie
a Františka
manželka
Františka *1868
*1892 †1963
*1897 †1983
syn Marie a
*1925 †2004 elektrikář Františka, starosta
města 1990–1994
Františ1950–2003 Drahomíra Brustmannová *1928 †2003 úřednice manželka
ka, roz. Pruklová
1938–2004 František Brustmann
František Brustmann se narodil v Dolních Kounicích, ale své dětství prožil ve
Znojmě. Odsud musel i s rodiči odejít
roku 1938 po okupaci německými vojsky
a rodina se vrátila do Dolních Kounic. Zde
s kamarády vstoupil do skautského oddílu.
Poslední rok války strávil v lesích jako člen
partyzánské skupiny, která až do příchodu
fronty prováděla záškodnické akce.
Po osvobození se vrátil ke skautingu.
Spolu se svým nejlepším přítelem Miroslavem Kochem vedl skautské oddíly. To trvalo jen do roku 1948, kdy došlo k likvidaci
skautingu. V té době začali stavět své první
lodě a získávat první vodácké zkušenosti.
V roce 1952 s dalšími přáteli založili pod
hlavičkou Sokola vodácký oddíl. Zpočátku
sjížděli v turistickém duchu řeky po celé republice, později své vodácké aktivity rozšířili o rychlostní kanoistiku a závody ve vodním slalomu.
Mezitím se oddíl rozrůstal a počet jeho členů překročil stovku. František absolvoval několik trenérských a rozhodčích kurzů. Pracoval v krajském svazu kanoistiky,
1286
poté i jako jeho předseda. V šedesátých letech dvacátého století byl hlavním iniciátorem závodů ve slalomu v jezové propusti na řece Jihlavě, duchovním otcem závodů ve
Velkém Meziříčí a pod Vírskou přehradou. Na základě výsledků, kdy pod jeho rukama
sbírali závodníci medaile od okresních přeborů po mistrovství světa, se stal členem
předsednictva Svazu kanoistiky Ústředního výboru Československého svazu tělesné
výchovy. Měl důležitý podíl na výstavbě lyžařského areálu v Čeňkovicích.
Od roku 1950 byl ženatý s Drahomírou, roz. Pruklovou. Absolvoval dva roky obchodní akademie v Brně, studoval obor elektro. Vyučil se elektrikářem v Elektrozávodě
Josefa Kališe na Růžové ulici. S V letech 1942 až 1948 pracoval jako společník Miroslava Kocha v cihelně na ulici Benátky. Poté co jim byla státem odebrána, přešel do jiných
továren jako elektrikář. Šedesátá léta strávil na krajském výboru ČSTV, poté působil až
do roku 1990 jako učitel na Střední pedagogické škole v Brně. Po listopadové revoluci
1989 se angažoval v Občanském fóru. Jako vůdce střediska se zasloužil o obnovení Junáka v Dolních Kounicích. Ve volebním období 1990 až 1994 byl starostou města.
Bezručova ulice v místě bytových domů. Vlevo snímek z roku 1985, vpravo totéž místo
v roce 2012.
Č. p. 033, Bezručova, č. o. 3A
V roce 1844 měl dům číslo 33
v letech
jméno a příjmení
1812–1844 Obecní pastouška
–1905
Jan Peloušek
1936–
Leo Jelínek
–1944
František Blahák
Rostislav Koblížek
Jan Voškeruša
–1976 Františka Voškerušová
Dům zbořen r. 1976
osobní data povolání
†1905
jiné poznámky
malíř
pokojů
obecní
bubeník
–1944
*1903 †1973
*1905 †1993
1287
manželka Jana
Do r. 1976 se na ulici nacházel domek č. p. 33, v záznamech z roku 1844 nazývaný
jako „Hirtenhaus“ čili pastouška (obecní). Byl přístupný od Masarykova náměstí přes
dům č. 63/5. V roce 1976 byl zbořen a ustoupil výstavbě 14 bytových jednotek Bezručova č. 562/6. Popisné číslo bylo přiděleno domu Bezručova č. 33/3A. Bytovky se 14
a 12 bytovými jednotkami byly dokončeny roku 1976. Odsud se po cestě mezi domy
č. 415/49 a č. 32/47 honíval dobytek na pastvu. Dnes je v těchto místech ulička na
Trboušanskou ulici ke hřbitovu. Pastviště, kterému se říkalo „stádiště“ bylo na návrší
pod Šibeničnou horou.
Počátky dobývání hlíny pro potřeby výroby cihel v Dolních Kounicích jsou spojeny s židovskou komunitou. První zmínka o cihlářství a cihelně je z roku 1578. Jak ale
tehdejší cihelna vypadala a co přesně vyráběla, nevíme. Určitě existovala ještě v roce
1825 podle soudobé mapy. Dnes bychom řekli, že stála za domem č. 608/67 (dům
a stomatologická ordinace MUDr. Petra Spálovského), možná i za domy č. 434/63,
438/61, 457/59, 554/65 pod židovským hřbitovem – označeno 1. Další část cihelny,
možná jen hliniště, se nacházela nad bytovými domy Bezručova č. 561/4 a č. 562/6
– označeno 2.
Je skutečností, že cihlářské hlíny bývalo v Dolních Kounicích dostatek a také se
Na mapě města z roku 1825 jasně vidíme cihelnu na dvou místech Bezručovy ulice.
1288
dochovala řada starých cihel, dokonce i gotických, tzv. buchet, které pravděpodobně
vznikaly v tomto místě. Několik exemplářů výroby cihel kounických židů s označenými symboly se zachovalo. Do nedávné doby byly umístěny v lapidáriu v klášteře Rosa
coeli. Kdy přestala židovská cihelna existovat, nevíme, ale její pozůstatky – hliniště,
byly patrné ještě na fotografiích z přelomu 19. a 20. století. Dá se předpokládat, že
k postupnému zániku cihelny mohlo dojít při budování nového centra židovské obce
po roce 1650. Poslední potvrzené datum existence je na dochovaném exempláři. Mimo
označení výrobce je zde datum 1731.
Poblíž bytovky č. 561/4 se nachází sklep, patřící zahrádkářské organizaci. Není
jasné, odkdy sklep organizaci slouží. Je ale pravděpodobné, že již od jejího založení
roku 1958. Ani datum jeho vzniku a výstavby do patra neznáme. Od sedmdesátých
let minulého století se stala tradicí pouťová ochutnávka vína před sklepem. Při tzv.
„Nalévání vína“ byla kromě vinařských produktů podávána uzená klobása. Akce byly
ukončeny v roce 2008.
Sklep dříve sloužil také k uskladnění ledu. Led byl vhazován otvorem ve stropě, jehož ústí na povrchu je dnes poblíž začátku cesty na Trboušanskou ulici ke hřbitovu.
Pouťové nalévání vína před zahrádkářským sklepem v roce 1970.
Dalším významným sklepem v ulici je č. 813/55A, dnes v majetku vinaře Ing.
Ladislava Musila. Pozemek, na kterém se nachází, býval obecní. V roce 1836 je ve1289
den jako majitel Franz Baltzar, majitel továrny na modrotisk. V tomto roce také začal
sklep budovat. Po Baltzarově smrti roku 1849 spravovala majetek manželka Ernestina, která v roce 1876 předala veškerý majetek i se sklepem své dceři Marii a jejímu
muži, Fridrichu Mossigovi, známému továrníkovi a politikovi. Od té doby byl sklep
známý spíše pod názvem „Mosikův sklep“.
Sklepení je rozděleno na dvě části a nebývale rozlehlé. Hlavní část měří na délku
úctyhodných 26 metrů a šířku čtyři a půl metru. O jeho velikosti svědčí fakt, že za druhé světové války se zde ukrývalo v době osvobozování v dubnu 1945 kolem 120 lidí.
Za posledním domem v ulici č. 671/89 se nachází dnes již zapomenutá cesta na
Šibeničnou. Sloužila jako spojovací cesta mezi Skalní a Bezručovou ulicí a polnostmi
na Šibeničné.
V dalším putování ulicemi města záměrně vynechávám ulice U Synagogy a U Škrobárny. Jejich popis byl pečlivě zmapován v knize autorů Milana Řiháčka, K. E. Sidona
a Jaroslava Klenovského Židé v Dolních Kounicích.
Skalní
Cesta mezi Kounicemi a Bránicemi existovala minimálně od dob založení kláštera
roku 1183, neboť osada Bránice patřila klášteru Rosa Coeli. Samotná ulice začala
vznikat od poloviny devatenáctého století. Několika domům, zhruba po č. 34/95 se
říkalo V židech, neboť celá část od Masarykova náměstí až po č. 34/95 se nazývala
Židovská ulice – Judengasse. V roce 1881 je poprvé uváděn název Skalní ulice – Felsengasse. Po tomto roce postupně docházelo k výstavbě domů ve zbývající části ulice
k Novým Bránicím. V letech 1946 až 1990 se nazývala ulicí Josefa Hybeše.
Tak jako je mnoho domů v Dolních Kounicích podsklepeno, nachází se sklepení
i v prvních domech Skalní ulice, které dříve patřily do židovské obce. Jedná se
o domy, které se nachází za tzv. „židovskou“ (později sloučenou židovsko-německou školou). Sklep s lisovnou se nacházel v č. 578 i vedlejším domě č. 579/1. Číslo
578 bylo později zrušeno a přiděleno na Antonínskou ulici, samotný dům se sloučil
s číslem 579. Dalším typickým příkladem je vedlejší dům č. 577/5. Jedná se o bývalý
židovský dům se sklepem a lisovnou. Nad vstupními dveřmi na portálu je datum 1818
s monogramem J. B. Omylem je monogram často zaměňován se jménem Josefa Berana, ten byl ovšem majitelem kolem roku 1944. Milan Řiháček soudí, že J. B. patří
židovskému obyvateli Jehuda Bachrach.
Kamenný portál patří k nejcennějším stavebním detailům. V mělkém reliéfu ostění
jsou vytesány iniciály majitele JB, datace 1818 a vinné hrozny, v nadpraží pak vzácný
figurální výjev zobrazující tři postavy vinařů nesoucí zvětšený – stylizovaný vinný
hrozen, biblické prostředí evokují dvě palmy.
Dům měl ve čtyřicátých letech dvacátého století v majetku Josef Beran (*1882
†1951), který zde provozoval známé vinařství. Sám bydlel na Jiráskově ulici č. 380/77.
S jeho jménem se váže následující domněnka. Části ulice Ivančické od jejího začát1290
ku (křižovatka Jiráskova – Ivančická) až po kamenolom se říká lidově Na Beraně.
Obyvatelé se domnívají, že je tomu tak podle tehdejšího obyvatele domu na Jiráskově
ulici, Josefa Berana. Pojmenování Na Beraně je ovšem starší. Tomuto úseku se tak
říkalo již v roce 1812.
Ve srovnání s výše popsaným sklepem na Bezručově ulici č. 813/55A je bývalý
Beranův sklep ještě rozlehlejší. Jeho hlavní sklepní místnost má délku 32 metrů. Josef
Beran zde měl základnu svého vinařství. Měl také svou prodejnu vín v Brně v ulici
Hlinky č. 94. Dnes se v těchto místech nachází penzion Babylon house. Součástí penzionu je restaurace ve sklepení, které kdysi využíval i Josef Beran.
Dobová reklama na Beranovy vinné sklepy
1291
Č. p. 577, Skalní, č. o. 5
Dům měl staré židovské číslo LXXIII.
v letech
jméno a příjmení
–1943
Leopolda Kozová
–1944
kolem
r. 1944
Stanislav Dokoupil
–1945
Josef Beran
Kurt Záhorský
osobní data povolání
domác*1862 †1943 vnosti
jiné poznámky
*1882 †1951
vinný sklep
*1928 †1945
zastřelen při osvobozování města
Č. p. 573, Skalní, č. o. 13
Dům měl staré židovské číslo XXII.
V domě žil ve čtyřicátých letech minulého století Vincenc Křivan. 22. srpna 1947
došlo k požáru jeho domu. Majitel si jej pravděpodobně zapálil sám.
Požár domu 22. srpna 1947
1292
Č. p. 607, Skalní, č. o. 17
Dům měl staré židovské číslo XVIII.
v letech
jméno a příjmení
–1930 František Machotka
1936
Ludvík Brustmann
Terezie Fejfarová
–1943 Norbert Fejfar
–1944
František Fejfar
–1944
Antonín Nešpor
–1950
1976
Karel Šidlo
Amálie Dokoupilová
osobní data povolání jiné poznámky
*1856 †1930 cestář
ženatý
†1935
*1878 †1943 dělník
manžel Terezie
syn Terezie
a Norberta, svobod*1903 †1944 ošetřovaný, † sebevražda
tel
poté, co zavraždil
Antonína Nešpora
svobodný, zavraž*1913 †1944 zámečník děn Františkem
Fejfarem
*1887 †1950
ženatý
Hranice židovské obce, která zanikla v důsledku událostí 2. světové války: 1. Masarykovo náměstí, 2. synagoga, 3. Skalní ulice.
Většina domů od bývalé židovské obce směrem k Novým Bránicím má svou bohatou historii, která je doložena od sedmnáctého století. Za všechny jmenuji především
následující:
1293
Č. p. 054, Skalní, č. o. 49
V roce 1787 měl dům číslo 194.
V roce 1844 měl dům číslo 82.
v letech
jméno a příjmení
1725–1749 Andreas Kužel
1749–1775 Tomáš Klas
1775– Georg Šrutka
1805–1818 František Josef Helzelet
1812–1818 Jan Helcelet
osobní data povolání jiné poznámky
punčochář novostavba domu
obchodník, měl zde
soukenictví
zakladatel
*1812 †1876 lékař,
Moravského Sokola
*1781
1844– Karel Elsner
1880–1911 Antonín Schrogl
1890–1944 Antonín Schrogl
†1911
tiskař
1944–1976 František Střecha
*1897
1944–1976 Marie Střechová
*1902
syn Antonína
major, býval vojákem
z povolání
manželka
Františka
Rodina Jana Helceleta (německy Helzelet) původně pocházela ze Švábska. Jeho
dědeček, který byl kuchařem a původně se nazýval Balthazar Hoelzle. Balthazarův
syn František Josef, narozený r. 1781 se vyučil obchodníkem. Cestoval Evropou, až se
usadil v Dolních Kounicích, kde si zřídil soukenickou živnost na čísle. Roku 1806 se
oženil s dcerou bývalého knihtiskaře Antonína Essa a měl s ní celkem sedm dětí. Jan
se narodil 2. ledna 1812. Již v r. 1808 žádal František Josef Helcelet Františka Serafima Josefa, knížete z Dietrichsteina, majitele panství a kláštera v Dolních Kounicích,
aby mu přenechal klášter, konkrétně klášterní obytnou budovu na vybudování továrny.
To kníže zamítl a rodina se pak vzhledem k tomu, že se jí příliš nedařilo, odstěhovala
z Dolních Kounic. Jan Helcelet se ocitl v Brně, kde vystudoval gymnázium a na studia
si přivydělával kondicemi v bohatých rodinách. Jednou z nich byla i rodina Antonína
Möllera, ředitele guberniální registratury. Zde se seznámil s jednou ze tří dcer natolik,
že se později stala jeho ženou a díky Adamu Špačkovi, chovanci rodiny, se seznámil
s jeho přítelem Kampelíkem, který Helceleta přivedl k národnímu uvědomění.
Jan Helcelet dospíval v období, které se nazývá České národní obrození. Označuje proces, který probíhal v Zemích Koruny české jako součásti habsburské monarchie zhruba od
poslední třetiny osmnáctého století do roku 1848. Hlavním úkolem bylo pozvednout český
jazyk na úroveň jazyka vzdělanců a motivovat obyvatele českých zemí k národní uvědomělosti. Mezi tehdejší národní buditele patřili např. Alois Jirásek a Božena Němcová.
Po filosofických studiích se Helcelet vyučil mlynářem a vydal se jako mlynářský
tovaryš vandrem po Slezsku a Čechách. Protože toužil po vzdělání, vrátil se zpět ke
studiím. Studoval medicínu a stal se lékařem. Praxi vykonával v Brně u sv. Anny
a v Olomouci. Rád cestoval a setkával se s mnoha lidmi, čehož využil pro poznávání
hospodářských poměrů a k uvědomění svého vlastenectví. Podílel se na přípravách
1294
Jan Helcelet na kresbě českého malíře a ilustrátora Josefa Mukařovského
Slovanského sjezdu r. 1848, stal se starostou Matice moravské, podílel se na založení
Moravské orlice, byl členem přípravného výboru pro výběr kandidátů na poslance do
Zemského sněmu, kam byl sám zvolen poslancem za okresy Dačice, Jemnice a Telč.
Postupně přímé politické práce zanechal a soustředil se na nový úkol. Roku 1862 požádal Helcelet Pražskou organizaci o Stanovy tělocvičného spolku a 14. ledna 1862 byla
založena Tělocvičná jednota v Brně, později Sokol. Jan Helcelet byl zvolen starostou.
Posledním domem ve Skalní ulici po levé straně je č. 625/131. Byl postaven v roce
1923 a žil v něm četník Karel Bluma s manželkou. V domě fungovala po roce 1948
opravna radiopřijímačů a elektrických motorů, montáž a instalace televizních antén.
Vpravo je posledním objektem číslo popisné 341 – budova loděnice Tělovýchovné
Jednoty Vodní Sporty Dolní Kounice. Největším problémem pro nově vzniklou sportovní organizaci roku 1951 byla klubovna. Organizace Skaut byla zrušena a jejich klubovny
převzal Svaz mládeže. Problému se chopil František Brustmann, který jednal se Svazem
mládeže o přenechání koupaliště, vybudovaného v r. 1936 Okrašlovacím spolkem. Stav
byl žalostný. Dřevěná budova chátrala a vnitřní zařízení rozkradeno. Vodáci je nakonec
získali a opravili. V roce 1966 vlastními silami vybudovali novou loděnici u řeky. Slav1295
Loděnice vodáckého oddílu do r. 1965. O rok později zde začala stavba zděné dvoupatrové budovy.
nostní otevření proběhlo 14. srpna 1970. Na okraji areálu byla postavena sauna. Přestože
záhy vyhořela, byla znovu obnovena a sloužila dalších dvacet let.
***
Vážení čtenáři. Putování ulicemi našeho města dospělo ke svému konci. Kruh se
uzavřel a pravidelné příspěvky o historii města tímto končí. Na zhruba 1 300 stranách
uvedených ve čtvrtletníku Naše město Dolní Kounice počínaje číslem 1/1999 bylo
popsáno vše podstatné o tomto malebném místě. Při procházení jednotlivými ulicemi
byly vybrány pouze objekty, obsahující zajímavou historii. Z prostorových důvodů
nemohl být zmíněn každý dům, neboť jejich počet přesahuje možnosti našeho periodika. Mohlo se také stát, že jména některých osob nepatřila k popisovanému domu,
případně některá jména scházejí. Prosím tímto o shovívavost, neboť pracuji s dobovými záznamy, které nemusí být vždy přesné a úplné.
Jsem si vědom toho, že existují témata, o kterých by mohla padnout zmínka. Na
těchto útržcích z dějin našeho města budu postupně pracovat a v budoucnu zveřejním
v některém dalším čísle. Protože většina informací a dobových fotografií již byla dříve
publikována, a některé i vícekrát, chci přijít s něčím novým, neotřelým. Sběr a zpracování těchto materiálů chce ovšem svůj čas.
Bruno Němec
kronikář města
tel.: 732 605 376
[email protected]
1296
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
M
M
M
M
MN 5
MN 52
MN 55
MN
654/659
MN 91
MN 91
Jakoubková, Alena
Janečková, Klára
Janouchová, Kateřina
Keleová-Vasilková, Taňa
Keleová-Vasilková, Táňa
King, Stephen
Ludlum, Robert
Nesbo, Jo
Nesbo, Jo
Obermannová, Irena
Plaidy, Jean
Rankin, Ian
Roberts, Nora
Smith, Wilbur
Steel, Danielle
Steel, Danielle
Váňová, Magda
Viewegh, Michal
Vondruška, Vlastimil
Březinová, Ivona
Klimek, Hynek
Zacharník, František
Wajnberg, Alexandre
Darovanému manželovi na zuby nekoukej
Zrada
Sesterstvo
Modrý dům
Druhá
Lunapark
Bourneova moc
Levhart
Pentagram
Dopisy Kafkovi
Cesta povstání
V cizím hrobě
Krajina světla
Bludný kruh
Přátelé navždy
Všechny matčiny hříchy
Tereza
Můj život po životě
Msta písecké panny
Nejkrásnější pohádky o princeznách
Johanka z parku
Strašidlář: Mezi námi čarodějnicemi
České divadelní pohádky
První encyklopedie přírody
Poznáváme vesmír
Naše planeta
Mrázková, Eva
Knížka o knížce
Adams, Simon
Harrison, James
Nejúžasnější atlas celého širého světa podle Koumáků
Atlas světa pro děti
2.
2.
17.
Městská knihovna děkuje svým čtenářům za přízeň a do roku 2014
přeje všem pevné zdraví, mnoho štěstí a plno krásných knih.
Jana Káčerková
19
Monoteismus
Kardinál Duka v novoroční televizní promluvě 2013 řekl: „Bůh je jediná smysluplná odpověď na otázky: co je svět, vesmír, lidský život. O smysluplnosti života
a našeho konání hovořil vždy zesnulý prezident Václav Havel. Při posledním našem
setkání 11. 11. 2011 řekl: ‚On je, my to víme.‘“
Karl Frielingsdorf v knize Falešné představy o Bohu (Kostelní Vydří 1995) poznamenal: „Chceme-li mluvit o Bohu, musíme si nejprve uvědomit, že jsme a zůstaneme ‚analfabeti‘: Bůh se nedá popsat ani definovat… Vycházíme z toho, že mluvení
o Bohu se zakládá na zkušenosti Boha, která se nedá postavit na roveň specifickým
náboženským prožitkům. Jako každá zkušenost sice předpokládá přítomný prožitek.
Zároveň je však víc než takový prožitek, je-li zde určitá zkušenostní perspektiva, která
prožitky třídí a dokáže tento prožitek uchovat v paměti… Bůh nepatří do souvislosti
naší skutečnosti, kterou můžeme chápat svými smysly a svým rozumem. Proto si také
nemůžeme vytvořit žádný přiměřený pojem Boha tak, jak ho u všech ostatních předmětů naší zkušenosti – alespoň v zásadě – můžeme podle obsahu a rozsahu přesně
definovat… Křesťanský Bůh není Bůh, který se dá odvodit nějakým logickým závěrem ze skutečnosti, ale je to Bůh, který se zjevuje a zakouší v osobních setkáních, jak
o tom svědčí Starý a Nový zákon. V tomto dějinném sebezjevování se dal poznat jako
Jahve, věrný a milující Bůh, který stvořil svět a z jehož lásky, stále znovu a nově,
jako z nevyčerpatelného pramene, pochází veškerá skutečnost a ve kterém bude jednou dovršena na konci času. Bůh však přesto zůstává neproniknutelné tajemství: Tím,
že se zjevuje, projevuje se právě jako vskrytu přítomná, stále nepochopitelná láska
s léčivými a osvobozujícími účinky.“
Teologie na rozdíl od religionistiky vnímá detailněji rozdíly za fenoménem monoteismu. Co se jeví na první pohled podobné, obdobné nemusí být stejné. Za jedním
termínem se zdaleka neskrývá totéž. Napříč celým spektrem různých zdánlivě monoteistických náboženství můžeme vypozorovat určitá základní společná východiska, přesto je každý systém naprosto jedinečný a odlišný. Uchopit tento náboženský
fenomén je obtížné, protože jde o velmi složitý jev. S výjimkou určitých základních
charakteristik nemá monoteismus jednotný výklad. Velká variabilita tohoto jevu nedovoluje abstrahovat čistý rozumový pojem monoteismu, který by se mohl stát jakýmsi
společným východiskem všech specifických variant monoteistických koncepcí. Z religionistického hlediska je možné uchopit tématiku monoteismu pouze fenomenologicky, tzn. popisem, a hermeneuticky, tzn. výkladem. Vnitřních specifik si všímá teologie, zpracovává typologie pojetí božství. (Srv. Bůh, Jahve, Alláh, Garamond 2009)
Etymologickým rozborem slova monoteismus se dobereme dvou řeckých slov,
a to výrazu monos, což znamená sám nebo jediný, a theos, tedy Bůh (bůh). V doslovném znění jej překládáme jako jednobožství, což lze jinými slovy interpretovat jako
náboženskou víru v jediné božstvo, případně v jediného Boha. Přestože nás výklad
tohoto slova může na první pohled svádět k jednoznačné interpretaci, při hlubší a ze20
vrubnější analýze jeho významu a použití narazíme na celou řadu překážek a nesrovnalostí. Religionisté zkoumají a popisují vnější rysy monoteismu a zjišťují rozborem
jejich charakteristiku, východiska a formování monoteistického konceptu. Teologie,
jako ostatně každá věda, má své pracovní postupy a metody, kterými dochází k nějakým závěrům. Tyto závěry (jako vědecky jistě potenciálně vyvratitelné) se stávají
východiskem k další teologické práci. Teologie má vyhraněný postoj k problematice
monoteismu, rozporovat obecně přijímané výsledky odborné práce vyžaduje víc, než
jen tvrdit, že jsou nepřijatelné. V souvislosti s monoteismem se vyskytuje celá řada
nejrůznějších zaujatých racionalistických teorií a nepodložených hypotéz, jak vysvětlit tento fenomén bez připuštění možnosti nějakého nadpřirozeného vlivu pouze jako
výsledek přirozeného sociálně-kulturního vývoje.
Jednostrannou argumentaci nabídl ateistický marxismus. Kapesní slovník ateisty
(Praha 1982) uvádí: „Princip jednobožství není v žádném náboženství důsledně dodržován. Například v židovství a islámu se uchovávají představy o bytostech, které mají
charakter bývalých rodových bohů. Monoteismus se formoval pod vlivem sociálních
podmínek. B. Engels, když poukazoval na sociální základ monoteismu, napsal, že by
se jediný bůh nebyl nikdy zrodil bez jediného krále, že jedinost boha kontrolujícího
množství přírodních jevů… je jen odrazem jediného orientálního despoty“ (K. Marx,
B. Engels, Spisy, Praha 1968).
Monoteismus bývá tradičně považován za pravý opak pojmu polyteismus, tzn. náboženské víry ve vícero božstev, bohů. Přitom mnohobožská pohanská náboženství
nemůžem jednoduše definovat jako náboženské systémy jednotu odmítající. Jde o jev,
který s monoteismem tvoří určitou vzájemně se doplňující směsici, což lze doložit
faktem, že absolutně čistý monoteismus je záležitostí ve starověku nesmírně vzácnou.
Důležitým termínem, na nějž je třeba v souvislosti s monoteismem upozornit je henoteismus, někdy známý rovněž pod označením monolatrie. Jedna z hypotéz tvrdí, že
před vznikem výlučného (exkluzivního) monoteismu existovala relativně dlouhodobá
fáze, v níž bylo sice uctíváno jen jedno nejvyšší božstvo, bůh (Bůh) a současně s tím,
ale nedocházelo k popírání existence jiných bohů nebo božstev. Velmi zjednodušeně
výrazem henoteismus můžeme označit přechodné období mezi polyteismem a monoteismem. Šlo o náboženskou koncepci, která sice uznává existenci mnoha bohů, ale
pouze jediného z nich uctívá, například Marduka v babylonském panteonu, v egyptských, indických a antických mytologiích. Tato představa by se podle egyptologa Jana
Assmana dala vyjádřit formulí „Všichni bohové jsou Jedním“. Tuto svéráznou formu
monoteismu, který vyrůstá z polyteismu a všechny polyteismy k ní v průběhu času
směřovaly, Assman nazývá inkluzivním monoteismem. Druhá forma monoteismu
by se dala vyjádřit formulí „Žádní bohové kromě Boha“, tzv. exkluzivní monoteismus. Tuto formu spatřují religionisté v dějinách poprvé v amarnské reformě faraona
Achnatona (Amenhotep IV.), konkrétně v kultu slunečního boha Atona. Vládl zhruba
v rozmezí let 1365–1347 př. Kr. Je charakteristická tím, že nevzniká plynulým vývojem z polyteismu, nýbrž jako revoluční akt, v němž existence jiných božstev není
popírána, je však upřena jakákoliv možnost vzdát jim úctu. Výsledkem Amenhotepo21
vých snah bylo zrušení dosavadního uctívání boha Amona a radikálního potlačení
vlivu jeho kněží. Faraon tuto novou víru formuloval již na počátku své vlády, prohlašoval, že podoby bohů vytvořili lidé, i když v souladu s mnohaletými a předepsanými
vzory, a že obrazy těchto bohů postupně vznikaly a zanikaly. Jediným věčným však
byl prvotní bůh, spočívající ve slunečním kotouči, Aton, který se každý den znovu rodí
a je původcem všeho. Faraon Amenhotep IV. se nechal přejmenovat na Achnatona,
což v překladu znamená Aton je blažený a za lokalitu Atonova znovuzrození označil
místo, které si zvolil pro výstavbu vlastní hrobky. Achnaton a jeho rodina uctívali
Atona, zatímco lid uctíval je. Tradiční náboženství nahradil nejen uctíváním Atona,
„slunečního kotouče“, ale tím, že Atona prohlásil za jediného boha, popřel možnost
existence jakýchkoli jiných bohů. K novému bohu měl navíc přístup jen on sám, tím
se označil za jediného prostředníka mezi božstvem a lidmi. Nikdy před ním a nikdy
po něm neseděl v celé tisícileté historii na egyptském trůně tak nábožensky radikální
panovník. Přestože Achnatonova motivace nebyla dodnes spolehlivě objasněna, lze se
přitom na základě některých spekulací domnívat, že kult jediného boha Atona mohl
králi sloužit jako nástroj prosazování politické moci, protože po Achnatonově smrti
se dočkal Atonův uměle vypěstovaný kult velmi rychlého a definitivního zániku. Nejdůležitějším rysem této náboženské koncepce však zůstává skutečnost, že bůh Aton
je proklamován jako jediný a samotný, což znamená, že již není pouze jedním z více
bohů. Tuto koncepci božstva lze charakterizovat jako přísně abstraktní entitu, která
sice stvořila vesmír a svět a neustále je udržuje v chodu, ale striktně se distancuje od
svého stvoření, proto není schopna vyslyšet prosby svého lidu. I tento fakt by nahrával
hypotéze, že vznik tohoto monoteistického konceptu byl motivován politicky, bůh,
který by byl přístupný lidem a měl s nimi slitování, by totiž v žádném případě nemohl
vyhovovat Achnatonovým záměrům.
Jan Heller, orientalista v knize Starověká náboženství, (Kalich 1978) píše: „Amon
(Aton) se – samozřejmě jen v teorii – stává vlastně jediným bohem Egypta. Jde tu
ovšem o náběh k inkluzivnímu monoteismu, vznikajícímu ztotožňováním bohů, který je opakem výlučného, exkluzivního monoteismu Starého zákona, který jiné bohy
odmítá.“ Nemusí nás udivit některé pasáže Velkého chvalozpěvu na Atona, tradičně
považované za dílo samotného faraona s některými pasážemi 104. žalmu hebrejské
bible. Některé úryvky jsou téměř totožné. V religionistických kruzích se vyskytuje
myšlenka, do jaké míry mohlo či dokonce došlo ke vzájemnému ovlivnění egyptské
a hebrejské koncepce monoteismu, případně i to, že Mojžíš dokonce mohl být současníkem této náboženské reformy.
Egyptský monoteismus, atonismus se od biblického hebrejského monoteismu zásadním způsobem liší a paradoxně má mnohem blíže k metafyzickému bohu filozofů,
k řeckému monoteismu. Zde konkrétně vidíme, jak problematickým a nevýstižným se
termín monoteismus může stát. Přestože etymologie, výklad významu tohoto pojmu
vypadá zcela jednoznačně a bezproblémově, nemusí se za tímto slovem zdaleka skrývat pokaždé totéž. S termínem jednobožství je třeba zacházet velmi obezřetně.
Sigmund Freud, podle něhož jsou náboženství projevem neuróz, obav a nejistot
22
dětství transformovaných do složitých náboženských systémů, neváhal spekulovat
o monoteismu v prapodivné knize Muž Mojžíš a vznik monoteismu, která vyšla
v posledním roce jeho života. Jeho cílem bylo takříkajíc položit na psychoanalytickou pohovku celý židovský národ, a s ním všechny ty, kteří monoteismus od Židů
převzali. Metoda, kterou k tomu zvolil, byla analýza Mojžíšova příběhu, tak jak je
obsažen v bibli. Freud své čtenáře šokoval, když podrobně dokazoval, že Mojžíš byl
vlastně egyptský šlechtic, který byl vyznavačem potíraného Achnatonova kultu Slunce. Egypťan Mojžíš se nakonec rozhodl ze země uprchnout v čele skupiny otroků.
Exodus semitských kmenů se podle Freudových výpočtů udál mezi roky 1358–1350.
Semitské kmeny táhly směrem k hoře Sinaj a na území mezi Palestinou, Sinajským
poloostrovem a Arábií se připojily k dalším jim příbuzným kmenům v místě zavlažovaném hojnými prameny a zvaném Kadešbarnej. Než tam však dorazily, vzbouřily se
ve své svéhlavosti a tvrdošíjnosti – doložené biblickým svědectvím – proti Mojžíšovi
a zabily ho. Opustily tím mojžíšský monoteismus a přilnuly pod vlivem midjanských
Arabů a jejich vůdce, jenž byl zetěm velekněze Jetra, k novému náboženství, které
přijaly semitské kmeny, s nimiž se setkaly v Kadešbarneji, náboženství vulkanického
boha Jahve, kterého Freud charakterizuje jako „hrůzostrašného, krvelačného démona
potulujícího se nocí a vyhýbajícího se dennímu světlu“. Tak se stalo, že monoteistické náboženství Atonovo bylo nahrazeno náboženstvím Jahvovým a egyptský Mojžíš,
autoritativní a cholerický typ, byl ztotožněn s bezejmenným zetěm Jetrovým, jenž byl
podle knihy Numeri (12, 3) ten nejpokornější a nejtrpělivější z lidí, jemuž se tak dostává jméno Mojžíš. Judaismus tedy podle Freuda není nic jiného než jakési vytříbené
špatné svědomí kombinované s pocity výlučnosti. V pasážích věnovaných „židovské
mentalitě“ a víře ve vlastní výlučnost Freud svůj lid nijak nešetřil. Jeho názory na
židovství i náboženství obecně byly s židovskou tradicí zcela neslučitelné a pro věřící
židy nepřijatelné. Své spekulace o vzniku monoteismu psal v době, kdy Evropou už
lomcovala hnědá ideologie a Freud sám značně trpěl bolestmi způsobenými rakovinou horního patra, než požádal o eutanázii.
Freudova kniha není vědeckou studií. Původně ji nazval „historickým románem“
a sám Freud v dopise Arnoldu Zweigovi napsal: „studie se mi nezdá dostatečně podložená, a ani se mi tak docela nelíbí… neobstála by v mé vlastní kritice.“ Freud byl
celoživotním sběratelem drobných archeologických nálezů z blízkovýchodní oblasti
a považoval se v tomto oboru za odborníka. Skuteční odborníci ale v jeho sbírce objevili značné množství padělků, na které se Freud nechal ve své vášni nachytat. Podobné
je to i s jeho – jinak velmi pozoruhodnou – teorií o původu monoteismu v slunečním
kultu a sběhlém egyptském knížeti.
Teolog Karel Skalický rozebírá v knize Po stopách neznámého Boha (Svitavy
2003) kritickým pohledem Freudovy smyšlené teze. Píše: „Psychoanalýza obírající
se individuálními pacienty nás učí, že nejranější zážitky, které tito pacienti prodělali
v době, kdy ještě nedovedli mluvit, se dříve či později projeví ve formě nutkavého
chování, aniž by si přitom postižený subjekt uvědomoval příčinu této nutkavosti, která
zůstává neuvědomělá. Jako v případě traumatických neuróz, které se projevují po ur23
čité době inkubace či latence, tak i určité otřesné zážitky z dětství, jež byly vytěsněny
a zapomenuty, po určité době latence se začnou nepotlačitelně vynořovat na hladinu
vědomí, aniž by subjekt chápal proč. Dochází k takzvanému návratu vytěsněného
a neuróza, která je tímto návratem způsobená, není v jádře nic jiného než jakýsi druh
obrany nebo pokus o uzdravení, který nechápe sám sebe, protože reaguje na příčiny,
které zůstávají nevědomé, Je zdánlivě nevysvětlitelná. Tyto poznatky hlubinné psychologie pak Freud aplikuje na náboženství Izraele, neboť je přesvědčen, že je možné
vysvětlit ho mechanismy návratu vytěsněného. Neboť zločin Mojžíšova zabití spolu
se vším, co ho mohlo připomínat (Atonův monoteismus), byl známými mechanismy
návratu vytěsněného zatlačen do nevědomí. Avšak působením mechanismů návratu
vytěsněného onen vytěsněný a zapomenutý obsah Atonova mojžíšského náboženství
začal po určité době latence a inkubace nezadržitelně prodělávat ‚návrat vytěsněného‘. Tak se stalo, že náboženství Jahvovo, krutého vulkanického démona, jež izraelské
kmeny převzaly jako dobyvatelskou ideologii pro svůj vpád do Kanaánu, bylo postupně přetvářeno zevnitř vytrvalým přičiněním proroků, kteří se nám tak jeví v tomto
světle jako průkopníci návratu vytěsněného. Tak se nakonec monoteismus prosadil
a touha po návratu zabitého Mojžíše vzala na sebe podobu víry v příchod Mojžíše,
který byl v určitém historickém okamžiku jednou částí Izraele identifikován s osobou
Ježíše z Nazareta. Tváří v tvář této konstrukci, tak vysoce hypotetické, se sám Freud
přiznává k svým pochybnostem o spolehlivosti předloženého vysvětlení. ‚Tato práce‘,
píše doslova, ‚se mému kritickému duchu zdá jako tanečnice udržující se v rovnováze
na špičce jedné nohy.‘ A pak dodává: ‚Nicméně, kostky jsou vrženy.‘“
Dr. Karel Skalický zkoumá opodstatněnost Freudových předpokladů, které jsou
značně vratké. Konstatuje, že Mojžíšův egyptský původ je naprosto nepodložený,
i jeho zabití bylo znalci odmítnuto jako nepodložené. Předpokládaný Atonův monoteismus, jež Amenothep IV. prosazoval, není opravdový monoteismus. Výrok „jediný
bůh, mimo nějž není žádný jiný“, jehož faraon používá k oslavení boha Atona, se nemůže vykládat, jak to činí Freud, jako „přísný monoteismus, první pokus toho druhu
ve světových dějinách“. Zmíněná formule „jediný bůh, mimo nějž není žádný jiný“
byla totiž v oblasti egyptských aplikována tisíc let před „monoteistickou revolucí“
Atonovou na bohy Amona, Rea a Atuma. Navíc atonismus je monoteismus velmi
zvláštní, neboť tento „jediný bůh“ je osobním bohem faraonovým, který je rovněž
bohem, takže existovali dva bohové, Aton a Achnaton. Vratkými historickými předpoklady a spekulacemi vyjádřil Freud své osobní „metafyzické“ krédo osvícenského
racionalisty, když se pustil do „vyrábění“ své teorie o náboženství.
Freud zdůraznil vědomí výlučnosti nositelů monoteismu za zdroj nesnášenlivosti
a násilí při obsazování Zaslíbené země. Na myšlenku navázal Nietzsche ve své knize Radostná věda, kde přímo spojuje monoteismus s nesnášenlivostí. S odkazem na
starověké pohanství, které nazývá „největším užitkem polyteismu“ píše: „Existovala
jen jedna norma, člověk i lid věřil, že má tuto jedinou a nejvyšší normu. Avšak nad
sebou a vedle sebe, ve vzdáleném nadsvětě, viděl jedinec spoustu norem: jeden bůh
neznamenal popření či rouhání se bohům jiným! Právě zde bylo poprvé ctěno právo
24
jednotlivců. Vymýšlení bohů, hrdinů a nadlidí všeho druhu, stejně jako sladění lidí
a podlidí – skřítků, víl, kentaurů, satyrů, démonů, ďáblů – bylo neocenitelnou přípravou na ospravedlnění egoismu a svrchovanosti jednotlivce: svoboda, která byla zaručena jednomu bohu s ohledem na bohy jiné, byla nakonec dána jedinci samotnému
s ohledem na zákony, zvyky a sousedy. Naopak monoteismus, přísný důsledek obyčejného lidského bytí, tudíž víra v obyčejného Boha, vedle něhož existují jen falešní
podvržení bohové – bylo v minulosti pro lidstvo snad největší hrozbou.“ Podobnou
nespravedlivou výtku vznáší Emile Gillabert: „Žádné starověké náboženství kromě
náboženství Hebrejců neznalo takový stupeň nesnášenlivosti.“ Podobná slova napsal
Renan: „Nesnášenlivost semitských národů je neodvratným důsledkem jejich monoteismu. Než indoevropské národy konvertovaly k semitským ideám, nikdy nepovažovaly své náboženství za absolutní pravdu. Spíše ho chápaly jako odkaz rodiny či
kasty a tímto jim intolerance a proselytismus zůstaly neznámé. Proto u těchto národů
nacházíme svobodu myšlení, duch zkoumání a individuálního hledání.“
Emeritní papež Benedikt XVI. odmítl předsudky, podle kterých jsou monoteistická
náboženství nositeli napětí nebo násilí ve svém nároku univerzální pravdy. Členům
Mezinárodní teologické komise v prosinci 2012 charakterizoval některé současné
názory podle kterých by dnes snášenlivost a občanský smír zajistil pouze „hodnotový polyteismus“, který by vyhovoval duchu demokratické pluralistické společnosti. Výslovně podotkl: „Bůh potvrzuje radikální odmítnutí jakékoliv formy nenávisti
a násilí a bezvýhradně staví na první místo agape (lásku). Pokud tedy v dějinách bylo
nebo je násilí působené v Božím jménu, nelze je přičítat monoteismu, nýbrž dějinným příčinám, především lidským chybám. Společnost se noří do relativismu, který
nevyhnutelně plodí násilí, spíše zapomene-li na Boha. Když se lidem upírá možnost
vztahovat se k objektivní pravdě, dialog není dále možný. Normou lidských vztahů se
pak stává násilí skryté nebo zjevné. Pokud se člověk neotevře transcendentnu, které
mu umožní nalézt odpověď na otázku po smyslu života a morálky, je neschopný jednat
spravedlivě a usilovat o pokoj.“
Papež komentoval dokument nazvaný Teologie dnes: perspektivy, principy a kritéria. Jako jedno z měřítek katolické teologie dokument zmiňuje sensus fidelium, totiž
smysl věřících pro víru. Celek věřících se nemůže mýlit ve víře. Tuto neobyčejnou
vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu,
od biskup až po poslední věřící, a dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry
a mravů. „Tento dar“ řekl Benedikt XVI., „sensus fidei, vytváří ve věřícím člověku
jakýsi nadpřirozený instinkt, který je vitálně spřízněn se samým předmětem víry. Je
měřítkem při rozlišování, zda předkládaná pravda náleží k živoucí apoštolské tradici
či nikoliv. Dnes je však navýsost důležité rozlišit autentický smysl pro víru od jeho
napodobenin. Sensus fidelium není jakýmsi veřejným církevním míněním a nelze se
na něj tudíž odvolávat při protestech proti učitelskému úřadu církve. Smysl pro víru se
může ve věřícím člověku naplno rozvinout do té míry, v jaké se účastní života církve,
což vyžaduje zodpovědné přijetí magisteria.“
Existuje mnoho nejrůznějších typologií monoteistických koncepcí různých reli25
gionistů. Rodney Stark rozlišuje mezi monoteismem absolutním a dualistickým.
Absolutní monoteismus lze pod něho považovat za fenomén velice ojedinělý a neobvyklý. Hovořit o něm můžeme jen v těch náboženských systémech, v nichž je transcendentno koncipováno – na rozdíl od biblického monoteismu – pouze jako esence,
přesněji řečeno spíše neosobní, nedosažitelné a člověku v ničem se nepodobající nejvyšší bytí. Od takové božské esence nelze očekávat žádný zásah do světa lidí, člověk
se k takovému božstvu nemůže modlit a cokoliv po něm požadovat, protože tento neosobní bůh (božstvo) se naprosto vymyká veškerým člověku srozumitelným kategoriím
a tudíž i jakémukoliv lidskému dosahu. I když jsou v evropském prostředí panteony
božstev nenávratně otázkou minulosti, setkáváme se s názorem, že vlastně existují dva
principy, princip dobra a zla a každý z těchto principů svým způsobem ovládá svět.
Protipól absolutního monoteismu ve Starkově dichotomii tvoří tzv. monoteismus dualistický, za jehož hlavní reprezentanty lze podle tohoto religionisty považovat především všechna tři abrahámovská náboženství, tzn. judaismus, křesťanství a islám. Stark
vychází z faktu, že i když tyto náboženské systémy samy sebe prezentují jako striktně
monoteistické, lze v nich prý vystopovat určité náznaky polyteismu. Ani v jednom
z abrahámovských náboženství údajně totiž neplatí, že by existoval „pouze“ Bůh, přesněji řečeno, že by tento Bůh nebyl obklopen celou řadou dalších transcendentálních
bytostí. Kromě Boha a s ním souvisejících kladně vnímaných nadpřirozených bytostí,
jimiž jsou zejména andělé, v křesťanství také svatí, navíc existuje ještě určitá negativní
a zhoubná síla, reprezentovaná např. satanem či ďáblem. Výše uvedená dualita těchto
náboženských systénů pak, podle mínění Starka a jiných, spočívá v tom, že v rámci
jednoho konkrétního monoteistického náboženství, vedle sebe paralelně existují dobré a zlé síly. Démoni, ďáblové nebo satan jsou pak jednoznačně ve fenomenologickém
pohledu chápáni jako ztělesnění zla, zatímco Bůh – ať už Jahve, Hospodin či Alláh je
vnímán jako záruka morálního řádu a dokonalosti. Pohled zvenčí může snadno evokovat povrchní a zkreslená, přinejmenším nepřesná hodnocení, která je třeba uvést na
pravou míru. Křesťanství od počátku odmítalo dualismus ve všech podobách. Kontroverzní teolog Hans Küng neváhá srovnávat když se pohoršuje nad přebujelou úctou ke
křesťanským světcům v lidové zbožnosti zvláště jižních a latinskoamerických zemích.
Lidová zbožnost může zabředávat do pověrčivosti, proto musí být stále očišťována
a kultivována zdravým učením církve. V žádném případě ale nelze srovnávat hinduistická božstva s křesťanskými světci, která žádnými božstvy nejsou. V úvaze Lidový
hinduismus a lidový katolicismus Küng.
Pokračování
Karel Obrdlík
26
Město Dolní Kounice součástí Evropy
(aktivní zapojení občanů v programech mezinárodní spolupráce EU)
Projekt EU – Partnerství evropských měst:
Do tohoto projektu se město Dolní Kounice aktivně zapojilo již v r. 2002 a jejími partnery se stala Francie (Azay-le-Brulé) a Itálie (Caprese Michelangelo).
V Azay-le-Brulé byl ustaven Výbor pro zahraniční spolupráci složený z členů zastupitelstva a místních občanů-dobrovolníků, kteří se chtějí aktivně podílet na výběru
akcí a jejich realizaci svými profesními schopnostmi (ekonomik, kulturní pracovník,
kuchař, řezník, pedagog…).
V Dolních Kounicích (podobně i v Itálii) nebyl oficiálně ustanoven takový „Výbor“, ale vznikla skupina místních občanů-dobrovolníků, kteří se spolu se členy zastupitelstva obětavě zapojili do těchto akcí.
Díky těmto nadšencům se mohla uskutečnit mezinárodní setkání většího počtu
místních obyvatel všeho věku v rámci projektu EU „Evropa pro občany“ („Europe
pour les citoyens) a družební výměna žáků ZŠ Dolní Kounice se ZŠ ve Francii.
Projekt EU – Mládež pro Evropu:
(„Mládež v akci“, „Jeunesse à l'action“, „Youths in action“)
Město Dolní Kounice se maximálně snaží o aktivní zapojení mládeže do akcí v rámci
Evropy, neboť význam pro jejich děti do budoucna je pro ně i město nedozírný. Jde
o tématicky zaměřené aktivity, které rozvíjí solidaritu a toleranci mezi mladými lidmi,
poznání jiných evropských kultur a v neposlední řadě rozvíjí jazykovou komunikaci
především odstraněním „bloků“ v mluveném cizím jazyce získaném během studia.
Projekt je zaměřen na děti ve věku 13–16 let (7.–9. tř. ZŠ), skupiny 10 členné
pokud možno vyvážené vzhledem k pohlaví. Každá skupina je vedena zkušeným vedoucím, jeho asistentem a animátorem, příp. i tlumočníkem (vzhledem k jazykové
vybavenosti).
Do tohoto projektu se dolnokounická mládež zapojila v r. 2005, kdy skupina 10
mladých lidí ve věku 14–16 let strávila 10 dnů ve Francii společně s 10 francouzskými
a 10 italskými dětmi. Tato skupina se v r. 2006 zúčastnila akce v Itálii a cyklus byl
zakončen v r. 2007 v Dolních Kounicích.
Vzhledem k dosažení hlavního cíle – maximální poznávání jiných evropských kultur – jsou všichni účastníci ubytováni v rodinách (u nás bez finančních náhrad), což
bylo hlavní příčinou přerušení účasti italských partnerů na projektu. Jejich požadavky
na ubytování v hotelu, penzionu apod. byly pro Francouze i pro nás nepřiměřené.
Další tříletý cyklus v letech 2008–2010 proběhl ve Francii, Rumunsku (Pitesti)
a zakončil u nás a podobně i v letech 2011–2013, kdy byl zakončen v Dolních Kounicích jen jako akce dvoustranná – vznikl protest na financování pobytu Rumunů, se
kterými není uzavřena oficiální smlouva partnerství.
27
Tématická zaměření akcí:
Kromě poznávání regionu,
jeho kulturních a přírodních
specifik, památkami UNESCO
v oblasti, exkurzí do muzeí,
seznámení se s prostředím
a prací zastupitelstva měst,
…, sportu, her a soutěží
včetně jazykových má každá
akce své hlavní téma. Přínosem je kolektivní spolupráce
mladých, vzájemná pomoc,
neformální diskuze a také získání nových poznatků a dovedností.
Francie – renovace starobylých přírodních prádelen, čištění studánek, zeleň, obnova
středověkých kamenných tarasů (suché zídky – místní unikum)
– kreativita – výtvarné činnosti, divadlo
Itálie (Caprese Michelangelo) – kreativita – malba (údajně rodiště Michelangela)
– tanec
Rumunsko – ekologie
– kreativita – letecké modelářství, tanec
Česká republika (Dolní Kounice) r. 2007: – úprava prostředí pro děti v MŠ, zahrada
– úprava zeleně na Židovském hřbitově, významné památce města
r. 2010: – Rosa Coeli – zeleň, inventarizace kamenných prvků
– úprava prostředí v MŠ – podíl na renovaci Křížové cesty k sv. Antonínovi
r. 2013: – kreativita – tvorba mozaiky (Malé hřiště)
– výtvarná činnost, divadlo (Rosa Coeli).
Pro rok 2014 Výbor pro zahraniční spolupráci v Azay-le-Brulé (Francie) již připravuje první setkání z dalšího cyklu této mládežnické akce. Předpokládané datum
akce je 9.–18. července a organizátoři se snaží znovu do projektu zapojit partnerské
město Caprese Michelangelo v Itálii, aby akce mohla být opět třístranná a cyklus
tříletý. Bylo by to samozřejmě mnohem přínosnější pro naše mladé lidi, i když skupinu přibližně jen 10 dětí ve věku 13–16 let. Věříme, že naši občané a rodiče pochopí
význam projektu EU Mládež pro Evropu a umožní svým dětem účast na této pro děti
obohacující a přínosné aktivitě.
Nábor zájemců bude prováděn na jaře a další informace budou zveřejněny na vývěskách Městského úřadu, prostřednictvím ZŠ apod.
Mgr. Jarmila Cásková
28
Lampiónový průvod
Začátek měsíce listopadu
byl v Dolních Kounicích již
počtvrté spojen s lampiónovým průvodem. A protože
počasí nám opět přálo, sešli jsme se v hojném počtu
na náměstí Míru a po šesté
hodině se průvod, čítající
asi 400 dětí a rodičů, vydal
směrem k loděnici.
Zde nás čekaly už jen dva
úkoly. Prvním úkolem bylo
vypuštění lodiček z připraveného mola sahajícího do
poloviny řeky a něco si přát. Ten druhý úkol se týkal pouze těch nejmenších, protože
právě pro ty byla vyhlášena soutěž o nejhezčí vlastnoručně vyrobený lampión. Fantazii se meze nekladly. Někdo vsadil na klasiku, jiný na modernu. Nejlepšími lampióny
byly nakonec vyhlášeny krteček, hamburger a Rubikova kostka.
Večer se blížil a jak je známo, od vody jde chlad. Někteří proto postávali u ohně
a nahřívali se, jiní popíjeli horký čaj, či svařák. Kolem půl osmé se lidé začali rozcházet
domů a cestou sledovali lodičky a lekníny plující po řece. Letos jich bylo zase trochu
více než loni. A to celé dvě stovky. Teprve až kolem deváté hodiny večerní podplula většina lodiček most. Právě odtud byla nejhezčí podívaná, kdy se lodičky dostaly do tmy za
Drukocelem a na hluboké
vodě se jakoby zastavily.
Ještě chvíli postáváme
a pak jdeme domů. Co
nás čeká příští rok nevíme, ale doufáme, že ta
přání, na která jsme si
mysleli při vypouštění, se
nám splní.
Děkujeme všem, kteří
se rozhodli s námi strávit
pěkný večer a dolnokounickým vodákům za pomoc a zázemí.
Za VSDK Ladislav
„Zelený“ Sattler
29
Počítačové kurzy
Už čtvrtým rokem TIC města Dolní Kounice zdarma zprostředkovává výuku práce
na počítačích pro seniory. Letos jsme dvě lektorky na rekordních pět skupin pilných
studentů. O zábavu je postaráno celou vyučovací hodinu a aby taky ne, náplní není
jen nudné psaní textu nebo vyplňování dat do tabulek, my totiž tvoříme kreativní
karty, recepty nebo pozvánky, které si vzájemně posíláme e-mailovou poštou, vesele
brouzdáme internetem, kde můžeme překládat texty skoro ze všech jazyků, už umíme
putovat po celém světě pomocí satelitních snímků google maps a mnoho jiného.
Do hodin se každý týden všichni těšíme, protože je tam skvělá atmosféra, která je
ideální pro získávání znalostí i navazování nových přátelství.
Alena Šustová, Barbora Řiháčková
Včelařský kroužek Dolní Kounice
Vážení čtenáři, rád bych Vám představil včelařský kroužek v Dolních Kounicích, který
se těší vaší přízni. Kroužek byl založen základní organizací ČSV (ČESKÉHO SVAZU
VČEALŘŮ) Dolní Kounice v březnu 2013 za účelem aktivně děti seznamovat s včelařskou problematikou pomocí teoretické a praktické části výuky konanou v sále hasičské
zbrojnice a včelařského stanoviště v Kounicích a Bránicích. Teoretická část probíhala ve spontánním duchu interaktivní výuky s poznáváním např. včelařských pomůcek
a ochutnávání medu, a to vše za použití moderní techniky. Ovšem nejpestřejší výuka
byla vždy v terénu při poznávání bylin, typů úlů, rozdělávání včelstev a v neposlední
řadě i vytáčení medu. Tato metoda se osvědčila a můžeme ji zhodnotit velmi úspěšně
na základě velmi pozitivních reakcí od studentů a jejich rodičů, a proto v roce 2014 bude
kroužek opět otevřen pro všechny nadšence včelaření. V lehkosti Vám představíme několik důležitých termínů a program týkající se včelařského kroužku pro rok 2014.
30
Kdy tedy včelařský kroužek
začíná?
Konec února 2014, přesněji včelařský kroužek bude každé pondělí od 24. 2. 2014 od 17°° hod.
v sále hasičské zbrojnice cca 2
hodiny. Od nástupu pěkného počasí a kvetení včelařských plodin budeme chodit do terénu za
včeličkami a nabývat praktické
zkušenosti a to v blízkém okolí.
Kdo může včelařský kroužek
navštěvovat?
Včelařského kroužku se může
účastnit každý do 16 let jako
člen a starší jako nečlenové. Tedy
může přijít každý, koho včelaření
zajímá. Včelařský kroužek je veden zdarma. Děti si platí pouze
případné exkurze a psací potřeby.
Fotografie studentů a učitele po předání diplomů
z absolvování včelařského kroužku 6/2013.
Témata probíraná během roku anebo co se děti všechno dozví.
Během školního roku se bude konat několik exkurzí na různých včelařských stanovištích, kde si děti prakticky procvičí veškeré znalosti získané během teoretické části.
Osnova včelařského kroužku bude mít tyto témata:
1. Seznámení se s včelařením v České republice
části těla včel, typy včel, úly, činnost dělnice...
2. Včelařská zařízení, umístění včelstev, typy úlů...
3. Včelařské potřeby, rámek, plásty, česno...
4. Botanika včely, nektar, pyl, části rostlin...
5. Včelařský rok, podletí a podzim, příprava včel na zimu...
6. Včelí produkty a jejich význam...
7. Kalendář přírody...
8. Včelařská práce na jaře a v létě...
Další podrobné informace naleznete i na stránkách: www.vcelari-dolnikounice.cz
Ing. Pavel Fischer
učitel včelařského kroužku
31
Dolnokounický fotbal
MUŽI A a B
TABULKA
Rk.
Tým
Záp
+
0
-
Skóre Body PK (Prav)
1. Dolní Kounice A
14
11
1
2
63: 11
34
( 13)
2. Moravské Bránice A
14
11
1
2
48: 24
34
( 13)
3. Modřice B
14
10
3
1
58: 18
33
( 12)
4. Babice u Rosic
14
9
2
3
39: 21
29
( 8)
5. Ořechov B
14
9
1
4
30: 20
28
( 7)
6. Střelice B
14
8
1
5
38: 24
25
( 4)
7. Troubsko B
14
7
1
6
47: 33
22
( 1)
8. Nová Ves
14
6
1
7
32: 31
19
( -2)
9. Oslavany B
14
5
2
7
30: 35
17
( -4)
10. Budkovice
14
4
1
9
27: 43
13
( -8)
11. Řeznovice B
14
3
3
8
34: 36
12
( -9)
12. Hrušovany
14
3
1
10
28: 57
10
(-11)
13. Dolní Kounice B
14
2
0
12
16: 65
6
(-15)
14. Moravské Bránice B
14
1
0
13
19: 91
3
(-18)
Mužstvo Dolní Kounice „A“ začalo sezónu vynikajícími výkony. Od začátku
se tým držel na prvním místě tabulky a toto místo si udržel až do konce podzimní
části. „Áčko“ nastřílelo nejvíce branek ze všech týmů soutěže. Podíleli se na tom
hlavně nejlepší střelci týmu: Matuška Petr – 16 branek, Pavlík Radek – 12 branek
a Kašparovský Radek – 9 branek.
Sestava týmu – brankaři: Burian, Malušek, obrana: Weiss, Albrecht, Urban,
Kalvoda, Řezáč, Svoboda, záloha: Fuchs, Pavlík, Šebóšik, Hrnčíř, Coufal, Doskočil,
Kočí, Frei, útok: Matuška, Kašparovský, Putna, Vilášek. Trenér Winkler Zdeněk
Mužstvo Dolní Kounice „B“ bylo letos založeno po dlouhé době. Tým je složen
z hráčů, kteří dlouhou dobu fotbal nehráli nebo letos vyšli z dorostu. Proto jejich
výsledky nejsou podle našich představ. Mužstvo se nachází na předposledním místě
tabulky a pevně doufáme, že se po zimní přípravě zvedne.
32
DOROST
TABULKA
Rk.
Tým
Záp
+
0
-
Skóre Body PK (Prav)
1. Veverská Bitýška
16
13
1
2
53: 22
40
( 16)
2. Blažovice
16
11
0
5
45: 22
33
( 9)
3. Soběšice
16
10
2
4
60: 23
32
( 8)
4. Rajhrad
16
9
3
4
58: 29
30
( 6)
5. Měnín/Blučina
16
9
2
5
51: 24
29
( 5)
6. Újezd
16
9
2
5
53: 27
29
( 5)
7. Kupařovice
16
9
2
5
48: 31
29
( 5)
8. Ořechov/Želešice
16
8
2
6
39: 34
26
( 2)
9. Žabčice
16
7
3
6
41: 29
24
( 0)
10. Pozořice
16
7
2
7
40: 49
23
( -1)
11. Oslavany
16
5
3
8
24: 50
18
( -6)
12. Modřice
16
4
3
9
36: 51
15
( -9)
13. Vojkovice B
16
4
1
11
29: 49
13
(-11)
14. Zbraslav
16
1
5
10
15: 40
8
(-16)
15. Troubsko
16
2
2
12
15: 51
8
(-16)
16. Dolní Kounice
16
2
1
13
14: 96
7
(-17)
Dorost se celý podzim potýkal s nedostatkem hráčů. Častokrát museli sehrát zápas v nekompletní sestavě, což se negativně podepsalo na výkonech i náladě v týmu.
Doufáme, že se do začátku jarní části podaří zajistit nějaké posily a bojovat tak, jako
mužstvo předvedlo v posledním zápase proti Žabčicím.
33
STARŠÍ PŘÍPRAVKA
TABULKA
Rk.
Tým
Záp
+
0
-
Skóre Body PK (Prav)
1. Kupařovice
10
10
0
0
130: 16
30
( 15)
2. Střelice
10
9
0
1
142: 26
27
( 12)
3. Žabčice
10
6
0
4
64: 60
18
( 3)
4. Hrušovany
10
5
0
5
75: 57
15
( 0)
5. Ořechov
10
4
1
5
81: 75
13
( -2)
6. Želešice
10
4
1
5
63: 87
13
( -2)
7. Radostice
10
1
0
9
25:151
3
(-12)
8. Dolní Kounice
10
0
0
10 18:126
0
(-15)
Starší přípravka, která letos vznikla asi 14 dní před začátkem soutěže, je složená z kluků
a holek ve věku 6–10 let. Vzhledem k tomu, že někteří hráči hráli fotbal poprvé v životě, tak
se nedaly v prvních zápasech čekat žádné výsledky. Po několika utkáních se hráči začali
výrazně zlepšovat a přišli první úspěchy v podobě gólů v sítích soupeřů. Na to, že máme
opravdu mladý a nezkušený tým, je 18 vstřelených branek opravdovým úspěchem.
Petr Matuška
Sestava mužstva dorostu v sezoně 2012/2013
34
Sportovní šipkaři „Burýšci“
Od roku 1994 působí v našem městě družsto
šipkařů „Burýšci“. Na začátku bylo kolem
20 členů, v současné době je pouze 6. Novým
hráčem se stal p. Kočí. Je veliká škoda, že zájemců
o tento netradiční sport neustále ubývá. Proto
zveme všechny milovníky tohoto sportu, neváhejte
a přidejte se k nám. Scházíme se každý pátek od
18 hod. v Restauraci u Gottwaldů. Zápasy se poté
konají v neděli.
Tento mladý sport, kde řada oddílů má již
i soutěže pro mládež, má naději stát se sportem
olympijským a též náš oddíl by rád tuto myšlenku
alespoň podpořil tím, že v budoucnu bude vychovávat i hráčskou základnu mladých hráčů. Čím více
lidí se bude při šipkách bavit, tím více šipkařů bude.
Není to, co vlastně všichni chceme? Aby šipky byly
sportem, na který můžeme být všichni pyšní.
Nový člen p. Kočí
Ligová tabulka – průběžné pořadí
Družstvo
Kol V VP R PP P K Skóre
Legy
Body
1. DC Mustang Bar Brno
9 8 0 0 0 1 0 112:50 251:140
24
2. STS Bulldogs Hodonín
8 7 0 0 0 1 0
87:57
200:156
21
3. Hornets Adamov
8 6 1 0 0 1 0
88:57
200:156
20
4. DC Knajp Riders Letovice
8 6 0 0 0 2 0
85:59
204:159
18
5. Frčáci Avion Ivančice
8 3 1 0 1 3 0
70:76
171:193
12
6. ŠK Blansko
9 3 1 0 1 4 0
75:89
194:218
12
7. DC Hurricane Adamov
8 3 0 0 1 4 0
63:82
173:194
10
8. DC Aligátoři Benešov
8 3 0 0 0 5 0
64:80
164:192
9
9. Šenkýři Brno
8 2 1 0 0 5 0
64:81
166:189
8
10. DC Bystřice nad Pernštejnem 8 2 0 0 1 5 0
65:80
165:191
7
11. DC Bráši B
8 1 0 0 0 7 0
61:83
156:199
3
12. DC Burýšci Dolní Kounice
8 1 0 0 0 7 0
52:92
145:202
3
35
Žehnání vína 2013
Žehnání je velice starý zvyk,
nechávají se požehnat nové
zvony nebo hasičská stříkačka,
dá se požehnat i mladé víno.
Vinaři z Dolních Kounic
se rozhodli, že si nechají víno
požehnat. Požádali pana faráře
Karla Huga v roce 2004. Toto
žehnání bylo v Dolních Kounicích za účasti asi 30 vinařů.
Žehnání se koná spíše jako
interní záležitost vinařů. Každý vinař, který má mladé víno Žehnání vína v roce 2004
a chce si ho nechat požehnat,
přinese lahev vína o obsahu 0,7 l a pan farář vína požehná.
Letošní již 9. ročník se konal v hotelu Vinum coeli. Žehnání celebroval pan farář
Karel Obrdlík, v minulých letech žehnal spolu i Otec Konstatntin (p. farář na Barborce). Letošní ročník byl druhý pod patronátem Bratrstva vinařů a kopáčů 1737 o.s., zazpíval vinařský sbor, zúčastnilo se 51 vinařů z D. Kounic a okolí. K žehnání mladého
vína bylo asi 70 lahví.
Toto žehnání se dělá také proto, aby se mohlo o víně pohovořit, popř. dát rady, jak
s vínem dále postupovat a co napravovat. Konstatováno všeobecně bylo, že letošní
ročník bude mít více kyselinek.
Miloslav Hladký
Žehnání vína v roce 2013
36
Drakiáda 21. 9. 2013
Rozsvícení vánočního stromu 1. 12. 2013
Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice
v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma.
Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 607 044 011
Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka
Ev. č. MK 11172
IČ: 00281 701
Download

4/2013 - Dolní Kounice