Wälder, Moore
und „wilde Hühner“
Die einmalige Natur
des oberen Auersberggebietes
Lesy, rašeliniště a
„divocí hrabaví opeřenci“
Jedinečná příroda oblasti
horního Auersbergu
„Ich bin einzig und allein dafür geschaffen, zu lauschen und zu schauen, wie
die Erde lebt.“
Jules Renard (1864-1910)
Inhalt
1 Einführung
2 Erläuterungen
3 „Wilde Hühner“ – Ein Phantom?
4 Tourismus kontra Naturschutz?
5 Das obere Auersberggebiet
6 Siedlungen
7 Wälder
8 Moore
9 Offenland
10 Gewässer
11 Vögel
Rauhfußhühner
Eulen
Spechte
12 Ausklang
13 Literatur/Quellenverzeichnis
14 Weitere Informationen/Kontaktadressen
„Jsem stvořen jen a pouze proto, abych naslouchal a pozoroval, jak Země žije.“
Jules Renard (1864-1910)
Obsah
1
Úvod
2
Vysvětlivky
3
„Divocí hrabaví opeřenci“ – Pouhý přelud?
4
Turismus versus ochrana přírody?
5
Oblast horního Auersbergu
6
Osady
7
Lesy
8
Rašeliniště
9
Otevřená prostranství
10 Voda
11 Ptáci
Tetřevi
Sovy
Datlové
12 Závěr
13 Literatura/seznam pramenů
14 Další informace/kontaktní adresy
1 Einführung
„Viele sagen, sie ̦lieben die Natur‘, das heißt, sie sind nicht abgeneigt, je und je die ihr
dargebotenen Reize sich gefallen zu lassen. Sie gehen hinaus und freuen sich über die
Schönheit der Erde, zertreten die Wiesen und reißen schließlich eine Menge Blumen und
Zweige ab, um sie bald wieder wegzuwerfen und daheim verwelken zu sehen. So lieben
sie die Natur. Sie erinnern sich dieser Liebe am Sonntag, wenn schönes Wetter ist, und
sind dann gerührt über ihr gutes Herz.“
Hermann Hesse (1877-1962)
Wir hoffen, dass Sie nicht zu den „vielen“ gehören, die uns Hermann Hesse da beschreibt und hoffen außerdem, dass es nicht allzuviele sind, die auf diese Weise gestrickt sind. Dann wäre diese Broschüre nämlich sinnlos und die ganze Arbeit vergebliche Liebesmüh. Wir glauben ganz im Gegenteil, dass Sie die Natur wirklich lieben
und zu den Naturfreunden gehören, die durchaus bereit sind, Rücksicht auf ihre tierischen und pflanzlichen Mitbewohner zu nehmen, am besten immer, aber zumindest,
wenn es notwendig ist.
Und genau dies ist ein Anliegen dieser Broschüre, die Werbung um Rücksichtnahme
auf die Tier- und Pflanzenwelt, weil gerade im oberen Auersberggebiet noch viele seltene Arten vorkommen, die es nicht leicht haben hier oben am Kamm. Sie können sich
nicht hinter den warmen Ofen zurückziehen, wenn draußen die Schneestürme heulen
oder es wie aus Kannen gießt. Sie sind den Unbilden der Natur ausgesetzt wie eh und
je und dann kommen noch wir Menschen hinzu, die ihre Kreise stören, immer öfter.
Wildenthal
Und natürlich wollen wir auch zeigen, was wir hier haben, wollen „Werbung“ machen
für dieses Fleckchen Erde, das einmalig ist, ein wirkliches Kleinod. Wir möchten Sie
einladen zu einer kleinen Reise durch diese sehenswerte Region in der Hoffnung, dass
Sie am Ende genau so überzeugt sind wie wir von den Worten des Malers Franz Marc,
die wir Ihnen noch mit auf den Weg geben möchten:
3
„Die Natur scheint alles zu enthalten, was der Mensch für sein Gleichgewicht braucht. Es
ist, als zöge durch alles hindurch ein in sich geschlossener Strom des heiligen Friedens.“
Franz Marc (1880-1916)
1 Úvod
„Mnozí říkají, že „milují přírodu“, což znamená, že nemají odpor k tomu, najít zalíbení
v přírodou nabízených kouzlech. Jdou ven a těší se z krásy Země, rozšlapou louky a
narvou si náruč květin a větví, aby je brzy zase vyhodili a doma nechali zvadnout. Tak
milují přírodu. Vzpomenou si na tuto lásku v neděli, když je hezky, a jsou dojati nad
svým dobrým srdcem.“
Hermann Hesse (1877-1962)
Doufáme, že nepatříte k těm „mnoha“, které nám zde Hermann Hesse popisuje, a
kromě toho doufáme, že takových ničemů není zas až tak moc. Pak by totiž tato brožura
neměla smysl a celá práce by byla jen marná námaha. Věříme, že je tomu zcela naopak,
že přírodu opravdu milujete a patříte k přátelům přírody, kteří jsou zcela ochotni brát
ohled na své zvířecí a rostlinné spolubydlící, nejlépe vždy, ale přinejmenším ve chvíli,
kdy je to nutné.
A přesně to je to, o co se tato brožura snaží, reklama – apelovat na ohled vůči říši rostlin a živočichů, protože právě v oblasti horního Auersbergu se ještě vyskytuje velké
množství vzácných druhů, které to zde nahoře na hřebeni nemají jednoduché. Nemohou zalézt za kamna, když venku skučí sněhové bouře nebo když lije jako z konve.
Odjakživa jsou vystaveny rozmarům přírody, špatnému počasí, nepohodě a pak se
k tomu přidáme ještě my, lidé, kteří stále častěji ruší jejich hájemství.
Chceme samozřejmě také ukázat, co zde máme, chceme udělat „reklamu“ tomuto malému flíčku Země, který je jedinečný, opravdový klenot. Chceme Vás pozvat
k toulkám tímto pozoruhodným regionem a budeme doufat, že na konci své pouti budete stejně jako my přesvědčeni o slovech malíře Franze Marca, která bychom Vám
ještě rádi přibalili na cestu:
„Zdá se, že příroda má vše, co člověk potřebuje k dosažení rovnováhy. Je to jako kdyby
vším prostupoval do sebe uzavřený proud posvátného míru.“
Franz Marc (1880-1916)
2 Erläuterungen
„Auch für Freunde der Natur ist es ja schon ein kleines Erlebnis und Glück, wenn sie je
und je einen Fuchs oder Kuckuck zu Gesicht bekommen und beobachten können. Es ist
dann, wie wenn für Augenblicke entweder die Kreatur ihre Angst vor dem mörderischen
Menschen verloren hätte, oder wie wenn der Mensch selbst wieder in die Unschuld eines
vormenschlichen Lebens einbezogen wäre.“
Hermann Hesse (1877-1962)
Wir beschäftigen uns in dieser Broschüre also mit dem oberen Auersberggebiet. Genaueres über die räumliche Abgrenzung erfahren Sie in Kapitel 5. Und die Region
hat es in sich, da beißt die Maus keinen Faden ab. Neben vielen anderen Sehenswür4
Rotfuchs/Liška obecná
Rotkehlchen/Červenka obecná
5
digkeiten hat sie eine Menge an Naturschönheiten und -kostbarkeiten zu bieten, die
durchaus einmalig sind. Das hat sich auch in Form eines stattlichen Netzes von Schutzgebieten niedergeschlagen, die sich gegenseitig förmlich die Hand reichen könnten.
Tiefe Wälder, geheimnisvolle Moore, wunderschöne Bergwiesen, schmucke Ortschaften und vieles mehr laden zur Erkundung ein und machen die Gegend zu einem
lohnenden Ziel für Erholungssuchende und Touristen aller Art. Dabei bleiben Konflikte mit dem Naturschutz leider nicht aus, das liegt in der Natur der Sache.
Mit diesem Themenfeld um seltene Tiere, Pflanzen und Lebensräume und der Nutzung der Region durch Erholungssuchende und Touristen haben wir uns etwas näher beschäftigt und das Ergebnis sind diese Broschüre und einige Informationstafeln.
Diese finden Sie unter anderem
entlang des alten, aber auch des
neuen Kammweges, der ja kürzlich
seine „Weihe“ als „Qualitätsweg
wanderbares Deutschland“ erfahren hat. Sie erkennen die Tafeln
an dem nebenstehenden Logo, mit
dem wir anhand einer Charakterart
des Erzgebirges, dem Birkhuhn, für
Rücksichtnahme auf die Belange der
Tiere und Pflanzen werben möchten.
Wir haben uns also entschieden, die
„eingetretenen Pfade“ nicht zu verlassen, keinen neuen Naturlehrpfad
oder ähnliche Dinge zu etablieren,
sondern bewährte Routen noch eine Idee attraktiver und interessanter zu machen als
sie ohnehin schon sind.
Wir wollen Ihnen bemerkenswerte Lebensräume der Region und einige ihrer tierischen und pflanzlichen Bewohner vorstellen und versuchen, damit der Eigenart,
Vielfalt und Schönheit, also dem „Wesen“ dieser Landschaft, etwas näher zu kommen.
Vor allem aber, wie schon gesagt, werben – und das ohne erhobenen Zeigefinger – für
mehr Rücksicht auf die Belange der Natur, damit unsere Nachkommen möglichst alle
tierischen und pflanzlichen „Einwohner“ von heute auch in 100 Jahren noch „besuchen“ können.
Und der Eibenstocker Lehrer und Heimatfreund Otto Findeisen (1860-1937) hat noch
eine schöne Anleitung parat, wie man die Sache angehen sollte, wenn es ein wahrer
Genuss werden soll:
„Nicht eilen, sondern weilen. Die vielen kleinen Naturfreuden wollen alle beachtet sein,
sonst ziehst du ohne Gewinn dahin, tausend Reize gehen dir verloren. Besonders, wenn
dich deine Kleinen begleiten, dann hilf ihnen die Augen offen halten, beobachten und
studieren, sinnige Gedanken spinnen, ihr Wissen bereichern und Gottes Wunder mit Andacht und Freude schauen. Sprich mit ihnen über das Wunderkleid des Blümchens, über
dessen gelbes Hütchen mit dem weißen Bande, das nickende Köpflein, die vielen Händchen, über das dünne, lange Beinchen. Deine Lieblinge werden lauschen, sich freuen und
selbst Märchen sinnen.“
6
2 Vysvětlivky
„Také pro přátele přírody je opravdovým malým zážitkem a štěstím, když čas od času
na vlastní oči vidí lišku nebo kukačku a mohou je pozorovat. Pak to vypadá tak, jako
by bud’ kreatura na chvilku ztratila strach před smrtícím člověkem, nebo jako kdyby
člověk byl opět vtažen do nevinnosti života předtím, než se sám stal člověkem.“
Hermann Hesse (1877-1962)
V této brožuře se tedy zabýváme oblastí horního Auersbergu, s jejímž přesným prostorovým vymezením se seznámíte v kapitole 5. A tento region opravdu stojí za to, to je tutovka. Vedle mnoha pamětihodností nabízí i velké množství přírodních krás a skvostů,
které jsou veskrze jedinečné. To se projevilo i ve formě husté sítě přírodních rezervací, které by si mohly vzájemně doslova podat ruce. Hluboké lesy, tajemná rašeliniště,
překrásné horské louky, půvabné vesnice a mnoho dalších míst zve k průzkumu a dělá
z oblasti vděčný cíl odpočinku a místo zajímavé pro turisty všeho druhu. Přitom se
bohužel nelze vyhnout konfliktům vznikajícím mezi ochranou přírody a turismem, to
tkví v povaze věci.
S touto tematickou oblastí týkající se vzácných zvířat, rostlin a přírodních stanovišt’ a
využití regionu k odpočinku a turistice jsme se zabývali trochu podrobněji a výsledkem
je právě tato brožura a několik informačních tabulí. Najdete je kromě jiného jak podél
staré, tak nové hřebenové cesty, která byla nedávno „pokřtěna“ přízviskem „kvalitní
turistická stezka Německa“. Tabule poznáte podle vedle stojícího loga, kterým bychom
chtěli prostřednictvím pro Krušné hory charakteristického druhu, tetřívka, apelovat na
potřeby živočichů a rostlin. Proto jsme se rozhodli neopouštět „vyšlapané stezičky“,
nezakládat žádnou novou přírodní naučnou stezku, ale osvědčené trasy ještě více zatraktivnit a udělat je ještě zajímavějšími než již bezpochyby jsou.
Chceme Vám představit některá pozoruhodná přírodní stanoviště a některé z jejich
obyvatel z říše živočichů a rostlin a pokusit se tím o něco více přiblížit podstatě této
krajiny, její jedinečnosti, rozmanitosti a kráse. Jak již bylo řečeno, jde nám však zejména
o „agitaci“ – a to bez zvednutého ukazováčku – chceme apelovat na více ohleduplnosti vůči potřebám přírody, aby i ti, co přijdou po nás, mohli pokud možno i za sto let
„navštěvovat“ všechny zvířecí a rostlinné „obyvatele“ dneška.
Hezký návod, jak se k této záležitosti postavit, aby pobyt v krajině byl opravdovým
požitkem, pochází z pera Otto Findeisena (1860-1937), učitele a vlastence z Eibenstocku:
„Ne pospíchat, ale pobývat. Ty všechny malé přírodní radosti si žádají povšimnutí, jinak
je tvá cesta bez prospěchu, tisíce krás a podnětů pro tebe zůstane nepoznaných. Zejména
když tě doprovází tvé ratolesti, tak pak jim pomáhej mít oči otevřené, pozorovat, studovat, spřádat duchaplné myšlenky, obohacovat jejich vědomosti a na Boží zázrak nahlížet
zbožně a s radostí. Mluv s nimi o zázračném oděvu květinky, o jejím žlutém kloboučku
s bílou stuhou, o pokyvující hlavičce, o mnoha ručičkách a tenkých dlouhých nožičkách.
Tvoji miláčci budou naslouchat, budou mít radost a budou sami vymýšlet pohádky.“
7
3 „Wilde Hühner“ - Ein Phantom?
oder
Über Sinn oder Unsinn dieser Broschüre
„Oft wird uns Naturschützern gesagt, wir sollten unsere Aufgabe mehr in den Dienst des
Menschen stellen und nicht den letzten Forellen oder Birkhähnen nachweinen oder über
verlorene Blumenwiesen und Schmetterlinge jammern.
Wie kurzsichtig doch solche Leute daherreden, denn wo noch die Forelle wohnt, ist auch
das Bächlein und das Wasser in Ordnung und eine Landschaft, in der noch Birkhähne
balzen, ist gesund und kann daher alle jene Funktionen erfüllen, die wir Menschen von
ihr erwarten. Eine Wiese, in der Margerite und Salbei blühen oder ein Garten, in dem
Zitronenfalter und Pfauenauge leben können, geben uns die Gewähr, daß nicht Pestizid- und Herbizidreste in den Früchten oder
in der Milch der Kühe gespeichert sind.
So sind also Blumen, Fische, Vögel, Schmetterlinge für uns Menschen die sichersten Indikatoren für eine heile Umwelt. Die Welt ist
immer dort in Ordnung, wo die Artenvielfalt
erhalten geblieben ist.
Alle Architekten oder Künstler dieser Welt
können eben kein Werk schaffen, das der
Harmonie eines Erlenbusches oder des Rotkehlchenliedes nahekommt. Ja und selbst
wenn es ihnen gelänge, ein Stück Natur in
künstlicher Vollkommenheit nachzugestalten, so bliebe das Gebilde immer noch tot!
Erst wenn wir wieder begreifen lernen, daß
zwar Atomkraftwerke und Flugzeuge, aber
kein Gänseblümchen machbar ist, beginnen
wir uns wieder sinnvoll und bescheiden in
jenen Rang einzuordnen, der uns Menschen
zusteht.“
Hubert Weinzierl
„Wilde Hühner“, das Auerhuhn und das Birkhuhn, obwohl fast schon Legende, spielen
eine wichtige Rolle in diesem Büchlein und sind einer der Gründe, warum es überhaupt geschrieben wurde. Und wir hören Sie schon im Geiste, die Frage, vielleicht auch
ein klein wenig als Vorwurf gemeint: Wie kann man denn eine Broschüre veröffentlichen über ein Phantom, eine Einbildung, eher einem frommen Wunsch entspringend
als der Wirklichkeit?
Die Frage ist durchaus berechtigt und wir wollen uns um eine Antwort auch nicht herumdrücken. Schon seit einigen Jahren wird darüber gestritten, ob es Auerhuhn und
Birkhuhn im sächsischen Westerzgebirge noch gibt – näheres zum aktuellen Stand erfahren Sie in den Ausführungen über die Rauhfußhühner in Kapitel 11 –, ob es eigentlich Sinn macht, sich mit diesen Arten noch zu beschäftigen, geschweige denn Schutzmaßnahmen und Versuche zur Besucherlenkung durchzuführen.
8
Im Zweifel für den Angeklagten, heißt es in der Rechtssprechung. Zwar steht hier niemand vor Gericht, aber der Fall liegt ähnlich. Wenn auch nur die geringste Chance besteht, dass es noch Auerhühner oder Birkhühner bei uns gibt oder dass sie sich in naher
Zukunft wieder einfinden werden, dann sollten wir alles erdenklich Mögliche tun, um
ihnen zu helfen. Und genau davon müssen wir ausgehen. Keiner kann mit Sicherheit
sagen, dass die Lage aussichtslos ist.
Ebenso wichtig ist allerdings die Tatsache, dass die beiden Vogelarten nicht für sich
allein stehen, sondern als „Stellvertreter“ für eine Vielzahl seltener und gefährdeter
Tiere und Pflanzen im oberen Auersberggebiet. Alles, was zum Schutz von Auerhuhn
und Birkhuhn getan wird, kommt also automatisch vielen weiteren gefährdeten Arten
zugute und ist deshalb niemals sinnlos.
Aber kaum eine dieser Arten war und ist wohl derart gefährdet durch die menschlichen Aktivitäten wie diese beiden Vogelarten und nirgendwie besser lassen sich die
Probleme und Konflikte zwischen dem Schutz dieser Landschaft und deren Nutzung
verdeutlichen und darstellen als am Beispiel dieser Vögel. Auch deshalb spielen sie in
dieser Broschüre eine gewichtige Rolle.
Wir sind also fest davon überzeugt, dass es auch und gerade in der derzeitigen Situation Sinn macht, etwas für die Rauhfußhühner zu tun und hoffen, dass Sie sich unserer
Ansicht anschließen können.
3 „Divocí hrabaví opeřenci“ – Pouhý přelud?
aneb O smyslu nebo nesmyslnosti této brožury
„My ochránci přírody často slýcháme, že bychom měli naši úlohu brát více jako službu
člověku a ne oplakávat poslední pstruhy a tetřívky nebo naříkat nad ztracenými loukami
plných květů a motýlů. Jak krátkozraké je však smýšlení takových lidí, protože kde ještě
přebývá pstruh, tam je také potůček a voda v pořádku a krajina, kde ještě tokají tetřívci,
je zdravá a může tak plnit všechny funkce, které od ní my, lidé, očekáváme. Louka, na
které kvete kopretina či šalvěj nebo zahrada, ve které může žít žlut’ásek řešetlákový či
babočka paví oko, nám dávají záruku, že v plodech nebo v mléce krav nejsou zbytky
pesticidů a herbicidů. Květiny, ryby, ptáci a motýli jsou tak pro nás nejbezpečnějšími indikátory zdravého životního prostředí. Tam, kde je zachována rozmanitost druhů, tam
je svět ještě stále v pořádku.
Všichni architekti nebo umělci tohoto světa nemohou stvořit dílo, které by se jen trochu podobalo harmonii olšiny nebo písni červenky. A i kdyby se jim přece jen podařilo
dokonale umělecky ztvárnit kousek přírody, výtvor by stejně ještě stále zůstal mrtvý!
Až když opět pochopíme, že jsme sice schopni stvořit atomové elektrárny a letadla, ale
nepodaří se nám to se sedmikráskou, pak se opět začneme smysluplně a skromně řadit
na místo, které nám lidem patří.“
Hubert Weinzierl
V této knížečce hrají důležitou roli „divocí hrabaví opeřenci“ - tetřev hlušec a tetřívek
a ačkoliv jsou již bezmála legendou, jsou jedním z důvodů, proč byla vůbec napsána.
A už ji v duchu slyším, tu otázku, která je možná trochu míněna i jako výčitka: Jak
může jen spatřit světlo světa brožura o fantómovi, o přeludu, jehož výskyt je spíše než
9
skutečností pouhým zbožným přáním?
Ta otázka je veskrze oprávněná a odpovědi na ni se také nechceme vyhnout. Již několik
let se vedou pře o tom, zda se v západní části Krušných hor na saské straně ještě tetřev
hlušec a tetřívek vyskytují – podrobnosti o aktuálním stavu se dozvíte v pojednáních o
tetřevech v kapitole 11 –, zda má vůbec smysl, se těmito druhy ještě zabývat, nemluvě o
provádění ochranných opatření a pokusech o řízenou návštěvnost.
V soudnictví se tomu říká – „...v případě pochybností, v prospěch obžalovaného...“
V tomto případě sice nestojí nikdo před soudem, ale případ je podobný. I když je pouze
pramalá šance, že se u nás vyskytují tetřevi hlušci nebo tetřívci nebo že se v blízké
budoucnosti opět objeví, měli bychom udělat všechno možné pro to, abychom jim pomohli. A přesně z toho musíme vycházet. Nikdo nemůže s jistotou říci, že je situace
beznadějná.
Stejně tak důležitá je ovšem skutečnost, že situace obou ptačích druhů není ojedinělá,
jsou pouze „zástupci“ velkého počtu vzácných a ohrožených živočichů a rostlin v oblasti horního Auersbergu. Všechno, co se dělá na záchranu tetřeva hlušce a tetřívka, automaticky pomůže mnoha dalším ohroženým druhům a proto to nikdy neztrácí smysl.
Ale sotva některý z těchto druhů byl a je natolik ohrožen lidskými aktivitami jako
tyto dva ptačí druhy a problémy a konflikty vznikající mezi ochranou krajiny a jejím
využíváním se nedají ukázat na ničem lépe než právě na příkladu těchto ptáků. I proto
hrají v této brožuře tak důležitou roli.
Jsme tedy pevně přesvědčeni o tom, že to také a právě v této situaci má smysl, pro
tetřevy něco udělat a doufáme, že se k našemu názoru můžete připojit.
Vom Verschwinden
„Das Leben der Menschen, die am Morgen vors Haus treten und das Glucksen der Birkhähne nicht gehört haben, muß traurig sein, denn den wirklichen Frühling haben sie
nicht kennengelernt.“
Czeslaw Milosz (1911-2004)
Man müsste schon etliche Jahre auf dem Buckel haben, wenn man bei uns die Situation
aus eigenem Erleben kennen wöllte, die uns der polnische Schriftsteller Czeslaw Milosz
da beschreibt. Er ist an der Grenze zu Weißrussland (Litauen) aufgewachsen und dort
Rebhuhn mit Küken/Koroptev polní s kuřaty
Feldlerche/Skřivan polní
10
kann man den „wirklichen Frühling“ wahrscheinlich auch heute noch so erleben, wie
er ihn aufgezeigt hat, noch. Auch bei uns war das Birkhuhn einst ein Allerweltsvogel,
aber das ist schon viele Jahrzehnte her. Aber jedem von uns werden andere Vogelarten
einfallen, die einen noch vor wenigen Jahren am Morgen förmlich vor der Haustür
begrüßten und heute nichts mehr von sich hören lassen. Das Rebhuhn beispielsweise
und vielerorts auch schon die Feldlerche. Unsere Frühlinge werden immer trauriger.
Wir nehmen es gar nicht so richtig wahr, dieses Verschwinden um uns her, es geht oft
so still und leise vor sich, ungesehen und ungehört, unspektakulär und ohne viel Aufhebens. Wir finden es vielleicht sogar amüsant, wenn die letzte Auerhenne in einer Art
geistiger Verwirrung mitten in einer Ortschaft nach einem „Mann“ sucht, wenn der
letzte Birkhahn auf dem Balzplatz vergeblich nach einem „Gegner“ Ausschau hält. Es
schreit nichts in uns auf, wenn wieder eine Feldlerchenbrut vom Traktor überrollt wird.
Es schlägt nichts in uns Alarm, wenn die letzten Rebhuhnküken nach zähem Überlebenskampf in den Einöden unserer Agrarlandschaften kläglich verhungern. Wir weinen nicht, wenn die letzte Uralteiche im Dorf gefällt wird oder die letzte blütenbunte
Wiese unter den Pflug kommt und durch einen Maisacker ersetzt wird, nachdem der
alte Bauer das Handtuch geworfen hat. Es ist schade, dass wir dermaßen hartschalig
sind und derart mit uns selbst beschäftigt, dass wir diese Dinge nicht zur Kenntnis
nehmen. Dabei ist dieses Verschwinden eigentlich eine tieftraurige Angelegenheit, die
uns schlaflose Nächte bereiten sollte. Aber wir gehen weiter unseren alltäglichen „Geschäften“ nach, die uns genügend in Anspruch nehmen, während draußen in unserer
Nachbarschaft die Vielfalt verschwindet und durch Einfalt und Monotonie ersetzt
wird. Das Verschwinden läuft in kleinen Schritten ab: tipp, tapp, tipp, tapp, wie das altbekannte Ticken einer Uhr, das wir schon lange nicht mehr hören, Gewohnheit eben.
So ist es auch mit dem Verschwinden, es geschieht, Tag für Tag, Nacht für Nacht. Und
so werden unsere Frühlinge wirklich immer trauriger und wir merken es nicht einmal.
O zániku – zmizení
„Život lidí, kteří ráno vyjdou před dům a neslyšeli tokání tetřívků, musí být smutný,
protože nikdy nepoznali opravdové jaro.“
Czeslaw Milosz (1911-2004)
Člověk by už musel mít na hřbetě pár křížků, kdyby chtěl z vlastního života znát tuto
situaci, kterou nám zde popisuje polský spisovatel Czeslaw Milosz. Vyrostl na hranicích
s Litvou a tam je pravděpodobně možné „opravdové jaro“ zažít i dnes tak, jak to popsal. Také u nás byl tetřívek kdysi takový „všudybyl“, ale to bylo před desítkami let.
Každého z nás však jistě napadnou i jiné druhy ptáků, které nás ještě před pár lety
každé ráno obřadně zdravily před dveřmi našich domovů a dnes už o sobě nedají vědět.
Máme tím na mysli například koroptev a na mnoha místech už také i skřivana polního.
Naše jara jsou stále smutnější.
Všechno to mizení kolem nás probíhá často tak v tichosti a neokázale, bez povšimnutí
a rozruchu, že si to ani pořádně neuvědomujeme. Možná nám to připadá dokonce
zábavné, když poslední tetřeví samička v jakémsi duševním pomatení ve vesnici hledá „muže“, když poslední tetřívek na tokaništi marně vyhlíží „protivníka“. Nic v nás
nevykřikne, když traktor přejede zase jednu líheň skřivana polního. Nic v nás nebije na
11
poplach, když poslední kuřata koroptve po houževnatém boji o přežití žalostně zemřou
hlady v pustině naší zemědělské krajiny.
Nepláčeme, když se ve vesnici kácí poslední prastarý dub nebo je zorána poslední louka pestrobarevných květů a je nahrazena lánem kukuřice poté, co to starý sedlák vzdal
a hodil flintu do žita. Je škoda, že jsme tak necitliví a zaujati sami sebou, že tyto věci
vůbec nebereme na vědomí. Přitom je tohle mizení vlastně hluboce smutná záležitost,
která by nám měla připravit bezesné noci. Ale my se staráme dál o naše každodenní
záležitosti, které nás zcela pohltí tak, že si ani nevšimneme, že venku v naší blízkosti mizí rozmanitost a je nahrazována prostoduchostí a monotónností. Mizení probíhá
po malých krůčcích: t’ap, t’ap, t’apy, t’ap, jako odedávna známý tikot hodin, který už
dávno nevnímáme, zkrátka síla zvyku. A tak je to i s tím mizením, děje se den co den,
noc co noc. A tím jsou naše jara opravdu stále smutnější a my si toho ani nevšímáme.
4 Tourismus kontra Naturschutz?
oder
Muss und kann man Besucher lenken?
„Es braucht der Mensch die Naturerlebnisse als Gegengewicht gegen die Unruhe und
Ängste des Herzens, gegen den kalten, harten Glanz laufender Maschinen, gegen den
Schatten der Atombombe. Die Welt ist unheimlich geworden, aber die Wege, die uns das
Gewissen zeigt - zurück zur Natur – können uns aus dem Höllenkreis herausführen.“
Theodor Heuss (1884-1963)
Die beiden Fragen, die über diesem Kapitel stehen, führen in ein weit verzweigtes,
kompliziertes Labyrinth, in dem wir uns nicht verlieren möchten. Schon dicke Bücher
wurden dazu geschrieben und immer wieder wird kontrovers darüber diskutiert, ohne
dass man einer Lösung entscheidend näher käme. Naturschutz und Tourismus kann
man nämlich ganz gut vergleichen mit zwei eifersüchtigen Schwestern, die sich in den
gleichen „Mann“ verliebt haben: die Natur. Und den wollen sie dann natürlich ganz für
sich alleine haben und keinesfalls miteinander teilen. Versuche, die beiden unter einen
Hut zu bringen, schlagen dann oftmals fehl, wie das bei konkurrierenden Schwestern
eben ist und was man am Ende sogar verstehen kann.
Deshalb umkreisen wir das Thema lieber nur von außen, betrachten es nur in seinen
allergröbsten Zügen, geben nur eine winzige Portion Senf dazu und keinesfalls von der
schärfsten Sorte, damit wir es uns mit keiner der Schwestern völlig verderben.
Der Naturschutz bemüht sich aus den verschiedensten Gründen - auf die wir hier nicht
näher eingehen möchten - um ein mittlerweile recht rares Gut, um intakte oder wenigstens einigermaßen intakte Natur. Zum Beispiel sind manche Tiere, erinnert sei wieder
an die „wilden Hühner“, mittlerweile dermaßen selten geworden in Mitteleuropa, dass
der Verlust jedes einzelnen Individuums schwer ins Gewicht fällt. Es ist also durchaus
richtig und verständlich, wenn der Naturschutz darauf dringt, dass sensible Gebiete
vor menschlichen Einflüssen weitgehend verschont bleiben, auch vor Besuchern. Hier
beginnt aber eine Gratwanderung, ein Balanceakt, denn die Grenze zum Naturschutz
unter der Käseglocke ist fließend und schnell sinkt auch die Akzeptanz unter den Menschen für einen Naturschutz, der den Menschen ständig aussperren will. Zumal man
Liebe zur Natur und Verständnis für deren Schutz nur wecken und vermitteln kann,
12
wenn man Natur erleben lässt. Und das geht eigentlich nur mit Hilfe der Natur und ist
ausschließlich im Klassenzimmer, vor dem Fernseher, Computer oder mit dem Lehrbuch kaum möglich. Nirgendwo besser als in der Natur selbst kann man das Erstaunen über sie lernen, ihre Einmaligkeit und Größe begreifen, Ehrfurcht vor dem Leben
empfinden.
Bei Tourismus und Erholungsvorsorge steht nicht die Natur sondern der Mensch im
Mittelpunkt und sein berechtigtes, nur allzu verständliches Anliegen, sich von den Strapazen im Berufsleben und Alltag zu erholen, Freude zu finden, etwas zu erleben. Viele
Menschen zieht es dazu in die Natur, was ja eigentlich für den Naturschutz ein gutes
Zeichen darstellen sollte. Der Tourismus, zumindest in seiner naturverbundenen Form
– ob ein naturverbundener Tourismus am Ende auch immer naturverträglich ist, steht
auf einem ganz anderen Blatt -, ist also auf eine sehenswerte, erlebnisreiche Natur
angewiesen. Damit sind aber auch die Konflikte förmlich vorprogrammiert, denn gerade die aus Naturschutzsicht wertvollsten und artenreichsten Landschaften sind eben
oftmals auch die schönsten und attraktivsten für viele Menschen und geradezu Gold
wert für die Tourismusbranche.
Wir haben hier also einen Widerspruch an sich vor uns, der sich nur dann vollständig
auflösen ließe, wenn man den Menschen ihre Ansprüche auf Erholung in der Natur abspräche oder gewissen Pflanzen und Tieren ihr Recht auf Existenz. Beides kann nicht
wirklich ernsthaft in Erwägung gezogen werden.
Kompromisse sind also gefragt und auch meistens an der Tagesordnung, Lösungen,
mit denen keiner so ganz zufrieden ist, aber alle irgendwie leben können, außer: einige
oder eher viele Pflanzen- und Tierarten. Denn leider müssen wir immer noch feststellen, dass die Artenvielfalt weiterhin erschreckend zurückgeht, trotz aller Schutzbemühungen, zu denen auch die Besucherlenkung gehört. Das alles kann man natürlich
keinesfalls nur dem Tourismus in die Schuhe schieben, die Ursachen sind vielfältig und
komplex, aber er trägt naturgemäß sein Scherflein dazu bei, das steht außer Frage.
Ein wichtiger Punkt ist aus unserer Sicht das Verhalten der Menschen, die die Natur besuchen. Viele von ihnen kommen ja als Freunde der Natur, denen das Wohl der
Tiere und Pflanzen durchaus am Herzen liegt. Tiere und Pflanzen sind nicht oder nur
sehr begrenzt in der Lage, ihre Lebensräume oder Lebensgewohnheiten zu wechseln
oder ihr Verhalten veränderten Gegebenheiten kurzfristig anzupassen, Menschen aber
durchaus. Sie können Rücksicht nehmen auf die Tier- und Pflanzenwelt einer Landschaft, ohne dass ihnen daraus irgendwelche Nachteile erwachsen. Dazu müssen sie
informiert sein und die Gegebenheiten vor Ort kennen und über die Probleme der
13
Pflanzen und Tiere bescheid wissen, eine Aufgabe, der sich die Besucherlenkung stellen muss. Und dazu soll auch diese Broschüre dienen und die Informationstafeln am
Wegesrand.
4 Turismus versus ochrana přírody?
aneb
Musí a mohou být návštěvníci řízeni?
„Člověk potřebuje zážitky v přírodě jako protiváhu neklidu a strachu srdce, studeného,
kovového třpytu strojů, stínu atomové bomby. Svět se stal nebezpečným, ale cesty, které
nám ukazuje svědomí – zpátky k přírodě – nás mohou z bludného kruhu vyvést.“
Theodor Heuss (1884-1963)
Obě otázky položené v nadpisu kapitoly vedou do velice rozvětveného komplikovaného labyrintu, ve kterém se nechceme ztratit. Bylo o tom napsáno již velké množství
tlustých knih a stále se vedou kontroverzní diskuse, aniž by se člověk nějakým rozhodujícím způsobem přiblížil k nějakému řešení.
Člověk může ochranu přírody a turismus totiž dobře srovnávat s dvěma žárlivými sestrami, které se zakoukaly do stejného „muže“: přírody. A toho samozřejmě chtějí mít
každá jen sama pro sebe a v žádném případě se o něj nechtějí dělit. Pokusy tyhle dvě
sjednotit se pak často nezdaří, tak jak to u konkurujících si sester již bývá, což lze nakonec i pochopit.
Proto se tohoto tématu raději dotkněme jen zvenčí, sledujme ho jen v jeho nejhrubším
nástinu, nestrkejme do toho moc nos, a když, tak jen tak zlehka, abychom si to ani
s jednou ze sester nerozházeli. Ochrana přírody se z různých důvodů – kterými
se tady nechceme blíže zabývat – snaží o mezitím opravdu vzácný počin, o intaktní nebo alespoň o poněkud intaktní přírodu. Například výskyt některých živočichů,
připomeňme si zde opět „divoké hrabavé opeřence“, je ve střední Evropě mezitím tak
vzácný, že ztráta každého jedince je velkou ranou. Je proto bezesporu správné a pochopitelné, když ochrana přírody tlačí na to, aby citlivé oblasti zůstaly nedotčeny lidskými
vlivy, návštěvníky nevyjímaje. Zde se však vydáváme na hřebenovou túru, vstupujeme
na tenký led, je to opravdu těžké vybalancovat, protože takový typ ochrany přírody,
který je spojen se stálými snahami o vyloučení člověka z určitých území má za následek
pouze to, že se mu lidé brání. Lásku k přírodě a pochopení pro její ochranu lze probudit
a vypěstovat jen tehdy, když ji člověk okusí na vlastní kůži. A to je vlastně možné jen
uprostřed přírody, v žádném případě pouze ve školní třídě, před televizí, počítačem
nebo s knihou v ruce, to je zhola nemožné. Nikde jinde než v přírodě samotné se nelze
naučit úžasu – podivu nad ní, pochopit její jedinečnost a velikost, pocítit hlubokou úctu
k životu.
U turismu a rekreace není středem pozornosti příroda, nýbrž člověk a jeho oprávněná
a pochopitelná touha odpočinout si od starostí, které přináší pracovní i soukromý život,
nalézt radost a také něco zažít. Lidi to táhne do přírody, a to by mělo být vlastně pro
ochranu přírody dobrým znamením. Turismus, alespoň ve své formě spojené s přírodou
– zda je turismus propojený s přírodou v konečném důsledku také vždy pro přírodu
únosný, to je věc zcela jiná – je tedy závislý na pozoruhodné a na zážitky bohaté
přírodě. Tím jsou ale také doslova předprogramovány konflikty, protože právě z po14
hledu ochrany přírody nejhodnotnější a druhově nejbohatší krajiny jsou pro mnoho
lidí zrovna často také ty nejhezčí a nejatraktivnější a pro odvětví turismu mají takřka
cenu zlata.
Máme tedy před sebou rozpor sám o sobě, který by šel zcela vyřešit pouze tak, že
by se bud’ lidem odepřelo právo na odpočinek v přírodě, nebo určitým rostlinám a
živočichům jejich právo na existenci. Ani o jedné z těchto věcí však nelze skutečně
uvažovat.
Musí tedy docházet ke kompromisům a tyto jsou také většinou na denním pořádku.
Řešení, se kterými není nikdo až tak úplně spokojený, ale všichni s nimi mohou
nějakým způsobem žít, kromě několika nebo spíše mnoha druhů rostlin a živočichů,
protože bohužel stále ještě zjišt’ujeme, že druhová rozmanitost je děsivým způsobem
na ústupu, a to i přes všechny snahy o záchranu, ke kterým patří i řízená návštěvnost.
To všechno nelze samozřejmě v žádném případě klást za vinu pouze turismu, příčiny
jsou rozličné a komplexní, ale není pochyb o tom, že k tomu také zajisté svou hřivnou
přispívá.
Důležitým bodem je z našeho pohledu chování lidí, kteří přírodu navštěvují, kolik
z nich přichází jako opravdoví přátelé přírody, kterým leží veskrze na srdci blaho zvířat
a rostlin. Zvířata a rostliny nejsou schopné anebo pouze velmi omezeně, měnit svá
přírodní stanoviště nebo životní zvyklosti nebo krátkodobě přizpůsobovat své chování
změněným podmínkám, lidé však ano. Mohou brát ohled na živočišnou a rostlinnou
říši krajiny, aniž by jim z toho vznikly nějaké újmy. K tomu musí být informováni a
znát místní danosti a vědět o problémech rostlin a zvířat, úkol, kterého se musí ujmout
instituce pověřená řízením návštěvnosti. A právě k tomu má sloužit tato brožura a také
informační tabule při okraji cest.
Kiebitz/Čejku
15
5 Das obere Auersberggebiet
Der Auersberg
„Von Johanngeorgenstadt nach Abend hin, ungefähr zwei Stunden weit, erhebt sich der
Auersberg, welcher von dem sonst häufig auf ihm sich aufhaltenden Auerwildbret diesen
Namen erhielt...
Man merkt, wenn man von Johanngeorgenstadt ausgeht, nicht seine Höhe so auffallend,
denn von diesem Gebirge steigt er immer allmählich empor. Als Fremder findet man
allein den Weg nicht, man muß einen Führer nehmen und um 1 Uhr früh, versehen mit
geistigem Getränke und einem tüchtigen Frühstück (denn auf hohen Bergen wird man
bald und oft hungrig), sich aufmachen, daß man vor Sonnenaufgang oben ist; denn das
ist der herrlichste, erhabenste Genuß, hier den Fürsten des Tages aus seinem Rosenbette
steigen zu sehen.
Angenehm ist von Steinbach aus der Weg freilich nicht, denn bisweilen ist es sumpfig,
und Frauenzimmer mögen sich mit Stiefeln verwahren; dann geht man auf lauter quer
gelegten Stangen den größten Teil des Weges hinan, immer von hohem, dunklen Wald
umgeben. Es wird der Auersberg häufig von Fremden und Einheimischen besucht, und
die letzten wallfahren in ganzen Gesellschaften dahin. Von Eibenstock aus ist der Weg
besser, aber man muß viel steigen, denn von Wildenthal aus hebt sich der Berg steil empor. Der angenehmste Weg ist von Sosa aus...
O! welche unnennbare Gefühle zittern hier in der Brust des gefühlvollen Menschen,
wenn er sich dem Himmel so nahe und die Erde so tief und klein unter sich sieht! Wie
eitel, wie lächerlich erscheint ihm hier alles Treiben und Streben der Menschen nach armseligen Gütern, wie klein erscheinen ihm dann die angstvollen Wünsche, die sie nur für
die Erde hegen! Mitleidig blickt er auf ihre Fehden und Kriege hinab, mitleidig auf die
Götter der Erde, die sich da unten so groß dünken. – So ging einst auch Jesus auf hohe
Berge, denn hier fühlte er die selige Nähe seines himmlischen Vaters, hier sprach er mit
ihm und überdachte den heiligen Plan zur Rettung der Menschheit!“
Christian Gottlob Wild (1785-1839)
Die Zeiten haben sich geändert, einen Führer braucht man nicht mehr, wenn man den
Auersberg erwandern will, an jedem zweiten Baum findet sich ein Zeichen, das die
Richtung anzeigt. Auch das Waden durch Sümpfe ist nicht mehr üblich, der Berg ist gut
erschlossen, man „bezwingt“ ihn bequem. Um 1 Uhr nachts loszustapfen ist nicht mehr
üblich und dem namengebenden Auerwild begegnet man erst recht nicht mehr, auch
wenn man noch so viel geistige Getränke mit sich führt.
Pfarrer Christian Gottlob Wild hat diesen Berg in Worten beschrieben und gepriesen,
die ein wenig an eine Predigt erinnern. Aber auch viele andere haben sich auf die Socken gemacht, um ihn zu erwandern und haben ausschließlich lobende Worte gefunden
für diesen eindrucksvollen „Gesellen“, der einer ganzen Region ihren Namen gibt und
das zurecht. Und auch wir, die wir es uns angewöhnt haben, das Haar in der Suppe zu
suchen - und meistens auch finden -, können uns schwerlich seinen Reizen entziehen
und stimmen vorbehaltlos in die Lobgesänge ein. Er ist schon ein schöner Berg, egal
wie und wo man ihm begegnet, ob man ihn aus der Ferne oder aus der Nähe betrachtet,
ob man ihn von Sosa oder Wildenthal oder Johanngeorgenstadt aus erwandert oder ob
man von seinem Gipfel hinabblickt auf die Weiten des westlichen Erzgebirges.
16
Blick vom Auersberg/Pohled z vrcholku Auersbergu
17
Und hier oben haben wir es nun doch noch gefunden, das Haar in der Suppe, denn
man muss kein Forstmann sein, damit einem auffällt, dass diese Fichtenforsten, die wir
hier sehen, nicht das Gelbe vom Ei sind und hier auch nicht wachsen würden, wenn
sie der gerade erwähnte Forstmann nicht gepflanzt hätte. Und wir bieten unsere ganze
Phantasie auf und ersetzen die riesigen Fichtenwälder durch ebenso riesige Buchenmischwälder, wie wir sie im Hainich oder im Kellerwald finden, und wir behaupten
einfach einmal und sind uns da doch ziemlich sicher: dann wäre der Ausblick hier noch
ein klein wenig schöner und beeindruckender.
Aber schön sind sie natürlich auch so, diese Bilder, die man vom Auersberg aus sieht
und die uns schon Otto Findeisen wunderbar beschrieben hat:
„Du stehst und staunst! Da zieht die Andacht wie ein Hauch durch deine Seele leise. Ein
unermessliches Meer, gewaltige Wellen ziehen hinaus ins Weite. Ringsum Wald, dazwischen grüne Matten, prächtige Täler und tiefe Gründe, malerisch gelegene Ortschaften.
Ach, ein unbeschreibliches Bild! Die wichtigsten Punkte nennt die Messingplatte auf des
Turmes Rand. Das Häusergewirr mit den beiden Türmen dort ist Eibenstock, zur Linken
ruht der Kuhberg, zur Rechten der Gleesberg mit dem Köhlerturm, davor der Steinberg mit Burkhardtsgrün, hier ganz nahe Sosa, dahinten Lößnitz und ganz draußen am
Horizonte der Rochlitzer Berg, da erscheint die Morgenleithe und deren Hintermann,
der Schellenberg mit der Augustusburg; Frauenstein ist heute auch sichtbar. Die Berge
seitwärts verraten sich durch ihre bekannte Gestalt: der Pöhlberg, Scheibenberg und Bärenstein und endlich die Herren des Gebirges: der Fichtel- und Keilberg. Allerliebst präsentiert sich das lang gestreckte Breitenbrunn. Nach Süden zu zeigen sich böhmische und
anschließend bayerische und das Fichtelgebirge; nach Westen ist der Blick verschleiert,
da liegt das Vogtland mit seinen sanfteren Höhen.“
18
Aber nicht nur die herrliche Aussicht ist erwähnenswert, man kann auf dem Gipfel
noch mehr entdecken. Beispielsweise den kürzlich angelegten Bergwaldgarten, in dem
man vieles über die erzgebirgischen Wälder lernen kann, einen Berggarten und einige
Altbuchen, die hier oben ihr Leben unter unwirtlichsten Bedingungen fristen müssen;
darunter die über 150 Jahre alte „Auersberg-Buche“, die seit 1996 als Naturdenkmal
unter Schutz steht.
5 Horní oblast Auersbergu
Auersberg
„Z obce Johanngeorgenstadt přibližně dvě hodiny cesty směrem na západ, se zvedá hora
Auersberg, která za své jméno vděčí jinak často zde pobývající populaci tetřevů.
Když člověk vychází z Johanngeorgenstadtu, tak mu jeho výška nepřijde tak nápadná,
jelikož se v této oblasti stále postupně stoupá vzhůru. Cizí cestu sám nenajde, musí si vzít
průvodce, a aby byl před východem slunce nahoře, musí se vydat na cestu v 1 hodinu
v noci a vybavit se posilujícím nápojem a pořádnou snídaní (protože na vysoké hoře
člověk brzy a často dostane hlad); protože je to ten nejhezčí a nejvíce povznášející pocit,
vidět stoupat knížete dne z jeho růžového lože.
Cesta ze Steinbachu není pravda příjemná, jelikož je tu a tam bažinatá a vstupovat obutí
po takové cestě do ženských komnat, toho byste se měli vyvarovat; pak jde člověk největší
část cesty po samých napříč položených povalech, stále obklopen vysokým tmavým lesem. Auersberg často navštěvují cizí i místní a ti domácí sem putují v celých procesích.
Z Eibenstocku je cesta lepší, ale člověk musí hodně stoupat, protože hora se z Wildenthalu příkře zvedá. Nejpříjemnější cesta vede z obce Sosa...
Ach! Jaké nepojmenovatelné pocity zde zaplaví citlivého jedince, když se ocitne v takové
blízkosti nebe a v takové hloubce pod sebou vidí tak malou krajinu! Jak pomíjející, jak
směšné mu připadá všechen zdejší shon a pachtění lidí za nuznými statky, jak nicotná
mu pak připadají bázlivá přání, která mají na srdci! Soucitně pohlíží na jejich spory a
války, soucitně na bohy Země, na kterých si tady dole náramně zakládají. – Tak kdysi šel
i Ježíš na vysoké hory, protože zde cítil blahoslavenou blízkost svého nebeského otce,
zde s ním mluvil a promýšlel posvátný plán na záchranu lidstva!“
Christian Gottlob Wild (1785-1839)
Časy se změnily, jestliže chcete putovat na Auersberg, průvodce už nepotřebujete,
na každém druhém stromu se nachází značka ukazující směr. Obvyklé už není ani
klopýtání bažinami, hora je dobře přístupná a člověk ji zdolá pohodlně. Již není obvyklé vláčet se nahoru v jednu hodinu v noci a tetřeva, který dal hoře jméno, toho už
vůbec nepotkáte, a to si sebou můžete vzít posilujících nápojů, kolik jen chcete.
Farář Christian Gottlob Wild tuto horu popsal a velebil slovy, která trochu připomínají
kázání. Ale i mnoho dalších se vydalo na cestu, aby na ni vylezli a nalezli výlučně slova
chvály, pro tohoto působivého chlapíka (pozn. překl. - hora – „Berg“, je v NJ muž.
rodu), který celému regionu propůjčuje jméno a to právem. A také my, kteří jsme si
zvykli na všem hledat nějaká negativa – která se také většinou najdou - , jen těžko
odoláváme půvabu této hory a bez výhrad se přidáváme ke chvalozpěvům. Je to opravdu hezká hora, jedno jak a kde se s ní setkáte, zda ji pozorujete zdáli či zblízka, zda k ní
19
putujete směrem od obce Sosa nebo od letoviska Wildenthal či města Johanngeorgenstadt nebo zda z jejího vrcholu shlížíte do dálav západní části Krušných hor.
A už je to tady, zde nahoře jsme to přece jen našli, kaz na kráse. Člověk nemusí být lesník, a hned si všimne, že smrkové hvozdy, které zde vidíme, nejsou zrovna to nejlepší a
také by zde nerostly, kdyby je právě ti zmínění lesáci nevysadili. A tak když vynaložíme
celou svou fantazii a ty obrovské smrkové lesy zaměníme za stejně tak rozlehlé bukové
smíšené lesy, tak jak je nalezneme v národním parku Hainich nebo Kellerwald, pak
můžeme jednoduše začít tvrdit a jsme si vlastně skoro až úplně jisti: pak by byl zdejší
výhled ještě o stupeň hezčí a působivější.
Ale hezké jsou samozřejmě i tak, obrázky, které člověk spatří z Auersbergu a které nám
tak nádherně popsal již Otto Findeisen:
„Stojíš a žasneš! Zbožné rozjímání potichu prochází jako lehký vánek tvou duší. Do
dálky se táhne nekonečné moře, obrovské vlny. Kolem dokola les, mezi tím zelené pastviny a horské louky, nádherná údolí a hluboké rokle, malebně položené vsi. Ach, nepopsatelný výjev! Nejdůležitější body vyjmenovává mosazná deska na okraji věže. Splet’domů
s oběma věžemi je Eibenstock, po levici spočívá Kuhberg, po pravici Gleesberg s věží
Köhlerturm, před ním obec Steinberg se čtvrtí Burkhardtsgrün, zde zcela blízko obec
Sosa, za ní Lößnitz a zcela vně, na horizontu hora Rochlitzer Berg, tam se zjevuje hora
Morgenleithe a za ní následuje další, hora Schellenberg s hradem Augustusburg; a dnes
je vidět i obec Frauenstein. Hory po straně prozradí jejich známý tvar: Pöhlberg, Scheibenberg a Bärenstein a konečně také vládci pohoří: Fichtelberg a Klínovec. Nejroztomileji se prezentuje protáhlý Breitenbrunn. Směrem k jihu se ukazují české a bavorské
vrcholky a pohoří Fichtelgebirge; k západu je pohled zastřený, tam se rozprostírá Vogtland se svými mírnými návršími.“
Za zmínku nestojí pouze překrásný výhled, na vrcholku lze objevit ještě více zajímavostí. Například nedávno založenou horskou lesní zahradu, ve které se lze přiučit
mnohému o krušnohorských lesích, horskou zahradu a několik starých buků, které
zde nahoře po celý svůj život musí živořit v nehostinných podmínkách; mezi nimi přes
150 let starý „auersbergský buk“, který je od roku 1996 chráněnou přírodní památkou.
Nach diesem Ausflug zum namengebenden Berg wollen wir an dieser Stelle noch einige Angaben zur Region machen, mit der sich diese Broschüre beschäftigt:
Es geht vorwiegend um den Bereich südlich des Auersbergs in Richtung Kamm zwischen Klingenthal und Johanngeorgenstadt. Dort befindet sich zweifelsohne eines der
wertvollsten Gebiete des gesamten westlichen Erzgebirges. Mehrere Naturschutzgebiete prägen die Gegend, die teils schon vor vielen Jahrzehnten ausgewiesen wurden
und vor allem die Moorkomplexe und die umliegenden Bereiche schützen sollen. In
den letzten Jahren hat sich außerdem die europäische Naturschutzgesetzgebung in der
Region stark niedergeschlagen. Es wurden mehrere Fauna-Flora-Habitat (FFH)-Gebiete und das Vogelschutzgebiet „Westerzgebirge“ (siehe Exkurs) unter Schutz gestellt.
Aber wir wollen nicht nur auf sächsischer Seite bleiben, sondern auch das Hochplateau
auf tschechischer Seite mit einbeziehen, denn im Grunde haben wir einen zusammengehörigen, einheitlichen Naturraum vor uns. Tiere und Pflanzen kennen bekanntlich
keine Grenzen. So setzen sich beispielsweise die wertvollen Kammmoore nahtlos auf
tschechischer Seite fort. Man kann sogar sagen, dass viele hochgradig gefährdete Arten
in Tschechien noch häufiger zu finden sind als in Sachsen, gerade auch in der Vogel20
Nationales Naturschutzgebiet
„Velké jeřábí jezero/Großer Kranichsee“
Bei Rolava/Sauersack/U Rolavy
welt, der wir in dieser Broschüre unsere besondere Aufmerksamkeit schenken wollen.
Dieser Reichtum bei unseren Nachbarn hat sicherlich mehrere Ursachen, hängt aber
maßgeblich mit der erheblich geringeren Bevölkerungsdichte im böhmischen Erzgebirge zusammen. Dort steht das gesamte Kammgebiet als westlicher Teil des FFHGebietes „Krušnohorské plató / Erzgebirgsplateau“ unter europäischem Naturschutz.
Ein Vogelschutzgebiet gibt es allerdings nicht.
Po tomto výletu k hoře, která celé oblasti propůjčila jméno, chceme na tomto místě
ještě uvést několik poznámek k regionu, o kterém pojednává tato brožura:
Jedná se především o oblast jižně od Auersbergu směrem ke hřebeni mezi obcemi
Klingenthal a Johanngeorgenstadt. Tam se nachází nepochybně jedna z nejcennějších
oblastí celého západního Krušnohoří. Krajinu formuje více přírodních rezervací, které
byly z části vyhlášeny již před několika desetiletími a mají především chránit soustavy
rašeliništ’ a oblasti kolem nich. V posledních letech se v regionu kromě toho v oblasti
ochrany přírody silně odrazilo evropské zákonodárství. Chráněnými se stalo více oblastí EVL a ptačí oblast „Západní Krušné hory“ (viz tematické odbočení).
Nechceme však zůstávat pouze na saské straně, ale pojmout chceme také náhorní
plošinu na české straně, protože se v podstatě jedná o k sobě patřící jednotný přírodní
prostor a jak je známo, živočichové a rostliny neznají hranice. A tak například vzácná
vrchoviště pokračují bez přerušení na české straně. Lze dokonce říci, že mnoho značně
ohrožených druhů se v Čechách vyskytuje častěji než v Sasku a to se týká zrovna také
ptačí říše, které bychom v této brožuře chtěli věnovat zvláštní pozornost. Toto bohatství našich sousedů má jistě více příčin, ale rozhodně souvisí s menší hustotou osídlení
české části Krušných hor. Celá náhorní rovina je jako západní část EVL „Krušnohorské
plató / Erzgebirgsplateau“ zařazena do evropské soustavy chráněných území. Ptačí oblast zde ovšem není.
21
Das Vogelschutzgebiet „Westerzgebirge“
„Der Nachtwind hat ein Vogelnest aus den Zweigen gerissen und auf den Gartenweg
geworfen. Das Genist ist mit Gras, Federn und Tierhaaren gepolstert, ein weicher Liegeplatz für Eier und Brut. Diese Vögel haben gelernt, Strohhalme, Blätter, Gras und Moos
mit dem Schnabel zu verflechten und in den Baumkronen festzumachen. Die Nester sind
Meisterwerke der Natur, hier wird gemauert, geschneidert, gewebt, getöpfert, eine Handwerkerinnung neben der anderen.“
Hanns Cibulka (1920-2004)
Das Vogelschutzgebiet „Westerzgebirge“ ist reichlich 6600 Hektar groß und liegt zwischen Klingenthal im Westen und Johanngeorgenstadt im Osten. Die Südgrenze verläuft entlang der Grenze zu Tschechien. Die Nordgrenze findet sich etwa in Höhe von
Carlsfeld, nur im Tal der Großen Bockau erstreckt sie sich weiter nach Norden, fast bis
Eibenstock und bis an die Mulde hinunter. Das Gebiet besteht zum großen Teil aus
Wäldern und Mooren, aber auch die Offenlandbereiche um Carlsfeld und Wildenthal
sind mit inbegriffen.
Die europäischen Vogelschutzgebiete dienen dem
Schutz der in Europa gefährdeten Vogelarten, wie man am
Namen unschwer erkennen
kann. Im Gebiet „Westerzgebirge“ sind dies naturgemäß
vor allem Arten der Wälder
und Moore wie Auerhuhn,
Birkhuhn, Rauhfußkauz, Sperlingskauz, Schwarzspecht und
Grauspecht.
Allerdings muss man leider
feststellen, dass der Vogelschutz auch auf europäischer Ebene noch sehr zu wünschen übrig lässt. Die Vogelschutzrichtlinie, auf der er basiert, stammt aus den siebziger Jahren, auch deren Anhänge, in der die damals gefährdeten Arten aufgeführt sind und die seither nie überarbeitet wurden. Alle kennen wir die rasante Entwicklung in der Landnutzung und die
damit verbundenen Auswirkungen auf die Tier- und Pflanzenwelt. Man muss also kein
Experte sein, um zu wissen, dass diese
Anhänge den heutigen Gegebenheiten
gar nicht mehr gerecht werden können. Wir finden Arten, die nicht mehr
gefährdet sind, aber noch viel mehr
Arten, die damals noch Allerweltsvögel
waren und heute schon stark gefährdet
sind und schlimmste Befürchtungen
aufkommen lassen. Vor allem Feldvögel sind davon betroffen. Als Beispiel
sei nur das Rebhuhn genannt, das mitt22
lerweile, wie aus weiten Teilen Europas, auch aus dem gesamten Erzgebirge so gut wie
verschwunden ist.
Außerdem muss man zumindest bis heute feststellen, dass - ganz abgesehen von den
schon unzureichenden theoretischen Grundlagen - die Vogelschutzgebiete auch in der
Praxis bei uns über ein Dasein auf dem Papier noch kaum hinauskommen. Außer einigen schönen Worten, in denen die sogenannten Erhaltungsziele festgeschrieben sind,
findet man wenig, was man ins Feld führen könnte. Managementpläne, wie bei den
FFH-Gebieten, gibt es nicht und sind wohl auch nicht vorgesehen. Finanzielle Möglichkeiten zur Umsetzung von Maßnahmen sind nur beschränkt vorhanden und oft
mit großen bürokratischen Hürden verbunden. Aber allein auf den guten Willen und
das Entgegenkommen der Landnutzer kann man einen effektiven Vogelschutz nicht
aufbauen.
Man muss also feststellen: Die löbliche Absicht ist durchaus erkennbar. Sie hat erfreulicherweise zu einem Netz teils auch recht großzügig dimensionierter Vogelschutzgebiete geführt. Das Instrumentarium zur Umsetzung wirksamer Maßnahmen in der Praxis lässt allerdings noch sehr zu wünschen übrig. Dort sind dringend Verbesserungen
nötig.
Zu erwähnen bleibt noch, dass die Vogelschutzgebiete, ähnlich wie die FFH-Gebiete,
ein Schattendasein führen. Es ist kaum bekannt, dass wir im oberen Auersberggebiet
ein Schutzgebiet von europäischem Rang haben, in dem seltene Vogelarten leben und
für die wir damit auch eine bestimmte Verantwortung haben. Die wenigsten wissen
davon, woher auch.
Ptačí oblast „Západní Krušné hory“
„Noční vítr strhl ptačí hnízdo z větví a odhodil ho na zahradní cestičku. Hnízdečko je
vystláno trávou, peříčky a zvířecími chlupy, měkký pelíšek pro vejce a mlád’ata. Tito
ptáci se naučili zobákem splétat stébla, listy, trávu a mech a připevnit je do korun stromů.
Hnízda jsou přírodní mistrovská díla, zde se zdí, tká, provozuje krejčovské a hrnčířské
řemeslo, vzniká dílo, které připomíná jednu řemeslnou zručnost za druhou.“
Hanns Cibulka (1920-2004)
Ptačí oblast „Západní Krušné hory“ má dobrých 6600 hektarů a rozkládá se mezi obcemi Klingenthal na západě a Johanngeorgenstadt na východě. Jižní hranice probíhá
podél hranice s Českou republikou, severní hranice se nachází asi tak na úrovni obce
Carlsfeld, pouze v údolí řeky Große Bockau se rozléhá dále na sever, skoro až k obci
Eibenstock. Oblast sestává z velké části z lesů a rašeliništ’, ale patří sem také bezlesá
volná prostranství kolem obcí Carlsfeld a Wildenthal.
Jak lze jednoduše odvodit z názvu, evropské ptačí oblasti slouží k ochraně v Evropě
ohrožených ptačích druhů. V oblasti „západního Krušnohoří“ jsou to přirozeně
druhy žijící v lesích a rašeliništích jako jsou tetřev hlušec, tetřívek, sýc rousný, kulíšek
nejmenší, datel černý a žluna šedá.
Bohužel však musí být dodáno, že ochrana ptactva také na evropské úrovni není taková,
jakou bychom si ji představovali. Směrnice o ochraně ptactva, z které vychází, pochází
ze sedmdesátých let, to stejné platí i pro její přílohy, ve kterých jsou uvedeny tehdy
ohrožené druhy a které od té doby nebyly nikdy přepracovány. Všichni známe razant23
Sperlingskauz/Kulíšek nejmenší
Grauspecht/Žluna šedá
24
ní vývoj spojený s využitím krajiny a s tím spojené účinky na rostlinnou a živočišnou
říši. Člověk tedy nemusí být odborník, aby věděl, že tyto přílohy již v žádném případě
nemohou odpovídat dnešním skutečnostem. Najdeme druhy, které již vůbec nejsou
ohrožené, ale více najdeme těch, které tehdy byly rozšířené po celém světě a dnes jsou
silně ohrožené a vzbuzují v nás ty nejhorší obavy. Týká se to zejména polních ptáků.
Jako příklad uved’me jen koroptev polní, po které se mezitím jakoby slehla zem, jak ve
většině oblastí Evropy, tak v celých Krušných horách.
Kromě toho člověk musí přinejmenším dnes konstatovat, že – zcela nezávisle na již
nedostačujících teoretických východiscích – ptačí oblasti u nás také v praxi ještě sotva
vyjdou z toho, že existují na papíře. Kromě několika hezkých slov, kterými jsou sepsány takzvané udržovací cíle, najde člověk jen málo, co by se dalo použít. Plány péče tak
jako u EVL neexistují a také se s nimi ani nepočítá. Finanční možnosti pro realizaci
opatření jsou k dispozici jen omezeně a s jejich získáním je často spojena velká byrokracie. Ale efektivní ochranu ptactva nelze stavět pouze na dobré vůli a vstřícnosti
uživatelů krajiny.
Člověk tady musí konstatovat: dobrý záměr lze veskrze rozpoznat. Je potěšující, že vedl
k vytvoření sítě částečně i opravdu velkoryse dimenzovaných ptačích oblastí. Nástroje
k realizaci účinných opatření v praxi jsou však zcela nedostatečné. V této oblasti je
naléhavě nutné zlepšení.
Ještě zbývá zmínit, že ptačí oblasti, podobně jako EVL, živoří. Skoro vůbec se neví o
tom, že v oblasti horního Auersbergu máme chráněnou oblast evropského významu, ve
které žije několik vzácných ptačích druhů a za které jsme tím pádem určitým způsobem
odpovědní. Ví o tom opravdu jen pár lidí, odkud by to také ti ostatní měli vědět.
Kulturlandschaft oder Industrielandschaft?
oder
Opfern wir unserem „Energiehunger“ die letzten „schönen Landschaften“?
„Heute können wir uns nur schwer der unangenehmen Einsicht entziehen, daß die Industrialisierung mit dem materiellen Massenelend auch die Schönheit beseitigte – Häßlichkeit scheint der unvermeidliche Preis des Wohlstands zu sein.“
Rolf Peter Sieferle
Niemand wird der Region um den Auersberg ihre Schönheit absprechen wollen, einer Landschaft, der zwar in ihrer Geschichte so manche Wunden geschlagen wurden,
die nicht zu übersehen sind, die aber trotz alledem noch als gewachsene Kulturlandschaft mit vielfältigen landschaftlichen Reizen bezeichnet werden kann. Aber wie lange noch? Wann werden die ersten Windräder, wie in vielen anderen Gegenden auch,
unsere Berge und Hügel „verzieren“ und Stück für Stück dieser Kulturlandschaft zur
Industrielandschaft machen? Denn anders kann man solche mit immer riesiger werdenden Windrädern bestandenen Areale doch beim besten Willen nicht bezeichnen.
Sowohl dem Aussehen als auch dem Zweck nach sind es Industrielandschaften, so ehrlich sollten wir wenigstens sein.
Das Auersberggebiet ist bisher verblüffenderweise vor diesen fuchtelnden Riesen verschont geblieben, auf beiden Seiten der Grenze. Die abgebildete Fotomontage ist also
25
Fotomontage von Jan und Florian Gläßer/Fotomontáž Jana a Floriana Gläßerových
reine Phantasie (Die Größenverhältnisse sind allerdings durchaus realistisch: Höhe
der Windräder 185 m, mit neuester Technik schon heute machbar). Aber wird das weiter so bleiben? Oder werden die ersten Anträge in den Köpfen gerade formuliert oder
liegen sie womöglich schon in den Schubladen der Schreibtische?
Wer wagt es dann noch, sich in Zeiten nach Fukushima gegen Windräder auszusprechen? Wer traut sich noch, solch scheinbar nebensächliche Argumente ins Feld zu
führen wie die Schönheit einer Landschaft, das Bedürfnis nach Stille und Erholung
oder gar das Existenzrecht solcher Arten wie Birkhuhn, Bekassine oder Wachtelkönig? Werden Natur und Landschaft wieder die Verlierer sein? Werden Sie weiterhin
den beiden heiligen Kühen „Fortschritt“ und „Wachstum“ geopfert, nur diesmal unter
einem „grünen“ Deckmäntelchen?
Keiner will zurück auf die Bäume, und keiner muss das. Wir bräuchten nur einen halben Gang herunterzuschalten und etwas intelligenter und sparsamer mit Energie umzugehen und schon wären sämtliche Atomkraftwerke überflüssiger wie das Fahren zum
Bäcker mit dem Auto. Muss man denn zum „Einkaufstripp“ nach London oder Paris
fliegen als wären bei uns die Läden leer? Muss man denn unsere Städte und Dörfer
des nachts erstrahlen lassen als wolle man das Weltall ausleuchten? Muss man denn in
eiskalten Nächten bei 30 Grad im Unterhemd im Sessel schwitzen als säße man in der
Sauna? Muss man denn ...?
Ratlos und traurig steht man vor einem solchen Berg an Fragen, weil man in etwa ahnt,
wohin die Reise geht. Das Klima gerät zunehmend aus den Fugen, Veränderungen
machen sich notwendig, wie bisher kann es nicht weitergehen, das wissen wir durchaus
– und übrigens nicht erst seit Fukushima. Sicher aber ist auch, dass diejenigen, die aus
persönlichem Interesse nur die Vorzüge der alternativen Energien vor Augen haben,
26
genauso wie die, die uns Jahrzehnte lang die Atomkraft oder andere Formen der Energiegewinnung gepriesen und verkauft haben, auf Natur und Landschaft wenig Rücksicht nehmen werden. Die Natur lieben sie vielleicht im Urlaub und in der Freizeit,
aber nicht im Job. Da wird sich vieles schöngedacht und schöngeredet oder verdrängt
oder ignoriert und am Ende wird gnadenlos platt gemacht, was dem Erfolg und dem
Profit im Wege steht.
Könnte diese ganze Misere nicht endlich einmal zum Anlass genommen werden zumindest zu einem zaghaften, vorsichtigen Beginn einer ernsthaften Diskussion über diesen
Wachstumsfetischismus, dem wir schon seit Jahrzehnten anhängen, ohne ihn auch nur
ansatzweise zu hinterfragen. Könnte man nicht endlich einmal sagen: Es ist genug. Das
reicht uns so, damit sind wir zufrieden, weiter gehen wir nicht. Aber davon hört man
nichts. Das wird auch nicht passieren. Stattdessen überbieten sich die Parteien und andere gesellschaftliche Gruppen gegenseitig mit Vorschlägen und Schnellschüssen, wie
man den Teufel mit dem Beelzebub austreiben kann, ohne das eigentliche Grundübel
auch nur beiläufig zu erwähnen.
Die Worte des amerikanischen Forstwissenschaftlers Aldo Leopold (1887-1948), schon
in der ersten Hälfte des vorigen Jahrhunderts geäußert, sind, wie die vieler anderer
Mahner auch, immer noch nicht angekommen:
„Wie Wind und Sonnenuntergang nahm man die Dinge der Natur als selbstverständlich
hin, bis der Fortschritt sie zu verdrängen begann. Nun stehen wir vor der Frage, ob ein
noch höherer Lebensstandard es wert ist, mit all dem bezahlt zu werden, was naturhaft,
wild und frei ist. Für uns, die Minderheit, ist der Anblick von Wildgänsen wichtiger als
das Fernsehen, und die Möglichkeit, eine Schlüsselblume zu finden, ein ebenso unverzichtbares Recht wie das Recht auf Meinungsfreiheit.“
27
Kulturní nebo průmyslová krajina?
aneb
Obětujeme našemu „hladu“ po energetických zdrojích poslední „hezké kouty krajiny“?
„Dnes se jen ztěžka můžeme vyhnout nepříjemnému úsudku, že industrializace s materiální bídou také odstranila krásu – ošklivost se zdá být nevyhnutelnou cenou blahobytu.“
Rolf Peter Sieferle
Nikdo nebude regionu v okolí Auersbergu odpírat jeho krásu. Krajině, které sice v její
historii byly zasazeny mnohé rány, jenž nelze přehlédnout, kterou však lze i přesto
ještě označit za opravdovou kulturní krajinu s rozmanitými půvaby. Ale jak dlouho
ještě? Kdy budou tak jako v mnoha jiných oblastech naše hory a kopce „zdobit“ první
větrné elektrárny a odlupovat z této krajiny kousek po kousku až se z ní stane krajina průmyslová? Protože jinak nelze tyto areály se stále obrovitějšími větrníky ani při
nejlepší vůli popsat. Jak podle toho jak vypadají, tak i podle účelu, kterému slouží, se
jedná o průmyslové krajiny, aspoň natolik upřímní bychom měli být.
Je to až zarážející, že oblast Auersberggebiet zůstala dosud před těmito šermujícími
obry ušetřena, a to na obou stranách hranice. Zobrazená fotomontáž je tedy čistě dílem
fantazie (proporcionálně je však veskrze realistická: výška větrných elektráren 185
m, při použití nejnovější techniky je to již dnes možné). Ale zůstane to tak navždy?
Nebo se už v něčích hlavách právě formulují první žádosti nebo už dokonce leží někde
v šuplících psacích stolů?
Kdo by se pak ještě odvážil, v době po událostech ve Fukushimě vyslovit proti větrným
elektrárnám? Kdo si ještě troufá položit na stůl takové očividně podružné argumenty,
jako jsou krása krajiny, potřeba klidu a odpočinku nebo dokonce existenční právo takových druhů jako je tetřívek, bekasína nebo chřástal polní? Budou příroda a krajina
zase ty, které prohrají? Budou nadále obětovány oběma posvátným kravám, „pokroku“ a „růstu“, jen tentokrát zabalené v „zeleném“ pláštíku?
Nikdo nechce zpátky na stromy a nikdo tam také nemusí. Potřebovali bychom jen o
malý stupínek přeřadit a o něco inteligentněji a šetrněji zacházet s elektřinou a už by
byly všechny atomové elektrárny zbytečné, tak jako popojíždění autem k pekaři. Musí
člověk opravdu lítat za nákupy do Londýna nebo Paříže jako by u nás byly obchody
prázdné? Musí naše města a vesnice v noci opravdu zářit do dálky tak, jako bychom
chtěli ozářit celý vesmír? Musí se člověk v mrazivých nocích opravdu potit při 30 stupních ve spodním prádle v křesle, jako by seděl v sauně? Musí to opravdu být...?
Bezradně a smutně stojí člověk před horou takovýchto otázek, protože tak trochu
tuší, co se na nás řítí. Klima stále více vybočuje ze svých kolejí, je nutně zapotřebí
změn, nemůže to zůstat při starém, to všechno víme – a jen tak mimochodem, ne až
od událostí ve Fukushimě. Jisté však také je, že jak ti, kteří vidí pouze přednosti alternativních energií, tak ti, kteří nám po desetiletí velebili a prodávali atomovou energii
nebo jiné formy získávání energie, budou brát pramalé ohledy na přírodu a krajinu.
Přírodu mají možná rádi v době dovolené nebo jako kulisu svých volnočasových aktivit, ale ne ve spojení s prací. Všechno co stojí v cestě úspěchu a výdělku, bude bez
milosti rozcupováno. Nemohla by tahle celá mizérie být konečně příležitostí alespoň
28
k nesmělému a opatrnému začátku vážné diskuze o tomto „fetišismu růstu“, kterému
jsme již několik desítek let zcela oddáni, aniž bychom se třeba jen náznakem pídili po
tom, co sebou přináší? Nemohl by člověk konečně jednou říci: dost, to stačí, s tím jsme
spokojeni, dál už nepůjdeme. Ale o tom člověk neslyší. To se také nestane. Místo toho
se politické strany a jiné společenské skupiny vzájemně předbíhají v návrzích a střílejí
od boku návrhy jak vymést čerta d’áblem, aniž by třeba jen okrajově zmínily původní
základní neduh.
Slova amerického lesníka, vědce a krajinného ekologa Aldo Leopolda (1887-1948),
vyřčená již v první polovině minulého století, k nám stále ještě, tak jako slova mnoha
jiných upomínatelů, nedolehla:
„Tak jako vítr a západ slunce, takto samozřejmě pojímal člověk přírodní záležitosti do
chvíle, než je začal pokrok vytlačovat. A tak ted’ stojíme před otázkou, zda ještě vyšší
životní úroveň za to stojí, zaplatit za ni vším co je přirozené, divoké a svobodné. Pro
nás, menšinu, je pohled na divoké husy důležitější než televize a možnost najít petrklíč,
pro nás představuje stejně tak nepostradatelné právo jako právo na svobodu smýšlení.“
6 Siedlungen
„Orte; einen Stein mitnehmen und ein Herz dort lassen.“
Erika Burkart (1922-2010)
Wir wollen und können Ihnen nicht alle Orte näher beschreiben, die es rund um den
Auersberg gibt, das würde den Rahmen sprengen, denn es gäbe viel zu erzählen. Nur
eine kleine Auswahl kann es sein, die auch keinesfalls eine Wertung darstellen soll.
Auch Eibenstock und Sosa beispielsweise sind natürlich immer einen Besuch wert.
Aber sie liegen schon etwas weiter unten, nicht mehr ganz in den Gefilden, mit denen
wir uns hier beschäftigen.
Vier Orte oder besser gesagt Ortsteile auf deutscher Seite und einen verschwundenen
Ort jenseits der Grenze wollen wir Ihnen kurz vorstellen und einige Anmerkungen zu
ihren Besonderheiten und ihrer Geschichte machen.
6 Osady
„Místa; vzít si sebou kámen a ponechat tam srdce.“
Erika Burkart (1922-2010)
Nechceme a nemůžeme všechna místa, městečka a obce v okolí Auersbergu popsat
podrobně, to by nám zcela rozbilo vytyčený rámec, protože by se toho dalo vyprávět
opravdu hodně. Můžeme udělat jen nepatrný výběr, který by však v žádném případě
neměl být hodnocením. Stojí za to navštívit například i obce Eibenstock a Sosa, které
ale leží už trošku níž, ne už tak úplně v luzích, o kterých je zde řeč.
Chceme Vám v krátkosti představit čtyři obce nebo lépe řečeno části obcí na německé
straně a jedno zmizelé místo na druhé straně hranice a podat pár zmínek o jejich
zvláštnostech a historii.
29
Steinbach
Unterjugel
30
Oberjugel
Sie gehört wohl zu den schönsten
Ortschaften im Westerzgebirge, die
zu Johanngeorgenstadt gehörende
Streusiedlung Oberjugel, direkt an
der Grenze zu Tschechien gelegen,
in einer Höhenlage um die 850 Meter.
Der Ort ist älter als Johanngeorgenstadt selbst, das ja erst im Jahr 1654
durch böhmische Exulanten entstanden ist, die von Kurfürst Johann
Georg I die Erlaubnis erhalten hatten, eine Bergstadt zu gründen.
Der Lehrer und Heimatforscher Siegfried Sieber (1885-1977) schreibt zur Entstehung
von Oberjugel:
„In Oberjugel erbaute 1571 Glasmacher Sebastian PREISLER eine Glashütte und acht
Wohnhäuser für sich und seine Arbeiter. Er bekam Holz für seinen Glasofen zugewiesen,
dazu Land für Wiesen und Viehweide. Die Glashütte lieferte Scheibenglas, Kredenzgläser und Pokale. 1579 schickte sie Gläser an die Hofapotheke in Dresden. 1707 hörte ihre
Produktion auf. 1723 waren schon keine Reste der Anlagen mehr vorhanden.“
Oberjugel aber gibt es noch, zum Glück. Besonders im Frühsommer zur Wiesenblüte
ist es einfach eine Pracht, was einem hier geboten wird. Großflächige Bergwiesen in
teils noch hervorragender Qualität weit und breit, ein Anblick, wie er selten geworden
ist und bei etwas älteren Semestern sofort Erinnerungen aus der Kinderzeit wach werden lässt, in der solche Bilder überall im Erzgebirge noch alltäglich waren. Eingestreut
in die Wiesen die meist weit auseinander liegenden hübschen Anwesen, teils noch mit
alten Laubbäumen umgeben. Wenig Verkehr. Fast eine Idylle.
„Die Natur macht keinen Lärm. Der heulende Sturm, das raschelnde Laub, der prasselnde Regen sind keine Störung. Es liegt in ihnen eine wesentliche, noch unerforschte
Harmonie.“
Henry David Thoreau (1817-1862)
Oberjugel
Osada Oberjugel patřící k městu Johanngeorgenstadt je rozeseta přímo na hranici
s Českou republikou v nadmořské výšce kolem 850 m n. m. a řadí se určitě k nejhezčím
vesnicím západní části Krušných hor.
Je starší než město Johanngeorgenstadt samotné, jenž vzniklo až roku 1654 díky
českým exulantům, kteří získali od kurfiřta Johanna Georga I. povolení zde založit
hornické město.
Učitel a vlastivědec Siegfried Sieber (1885-1977) ke vzniku obce Oberjugel píše:
„V Oberjugel postavil roku 1571 sklář Sebastian PREISLER sklárnu a osm obytných
domů pro sebe a své zaměstnance. Dřevo pro svou sklářskou pec dostal přiděleno,
k tomu ještě půdu pro louky a pastviny. Sklárna dodávala tabulové sklo, stolní sklo a
poháry. Roku 1579 poslali sklo dvorní lékárně v Drážd’anech. Výroba skončila roku
31
1707. Roku 1723 už zde nezbylo z této osady vůbec nic.“
Oberjugel ale ještě existuje, naštěstí. Zejména v časném létě, v době, kdy kvetou louky,
je to jednoduše nádhera, všechno to, co se zde člověku nabízí. Široko daleko rozlehlé
horské louky zčásti ještě výborné kvality, pohled, který se nabízí již jen zřídka a který
u starších ročníků okamžitě vyvolá vzpomínky z dětství, kdy byly takové výjevy všude
v Krušných horách zcela běžné.
Většinou daleko od sebe ležící krásné usedlosti, rozeseté mezi loukami, zčásti ješte’
obklopenými starými listnatými stromy. Malý provoz. Skoro idylka.
„Příroda nedělá rámus. Skučící bouře, šelestící listí, bubnující déšt’, nic z toho neruší. Je
v nich ukryta podstatná, ještě neprozkoumaná harmonie.“
Henry David Thoreau (1817-1862)
Kommt sie oder kommt sie nicht, die B93 von Zwickau nach Karlovy Vary?
„Es scheint mir, daß der Versuch der Natur,
auf dieser Erde ein denkendes Wesen hervorzubringen, gescheitert ist.“
Nicolas Born (1882-1970)
Obwohl es zur Zeit nicht ganz schlecht aussieht, ist sie immer noch nicht völlig vom
Tisch, die geplante Bundesstraße zwischen Zwickau und Karlovy Vary, von der auch
das obere Auersberggebiet im Raum Johanngeorgenstadt betroffen wäre, auch das
hübsche Dörfchen Oberjugel. Die Straßengegner dürfen Hoffnung schöpfen. In Tschechien will man sich dieses Straßenmonster über den Kamm nicht so recht aufschwatzen
lassen, was hoffentlich auch so bleiben wird. Und auch in der Politik, zumindest bei
einigen Politikern, scheint ein gewisses Umdenken eingesetzt zu haben und sich die Erkenntnis durchzusetzen, dass dieses Bauwerk vielleicht doch eine Nummer zu groß ist,
angesichts der knappen Kassen und der massiven finanziellen Probleme schon bei der
Instandhaltung des derzeit vorhandenen Straßennetzes. Es sieht also
so aus, als ob es nicht
immer seine Berechtigung hat, das einleitende Zitat von Nicolas
Born.
Aber wie schon gesagt,
das große Halali, das
heißt: die Streichung
aus dem Bundeverkehrswegeplan, wurde
noch nicht geblasen.
Solange es nicht zu hören war, ist weiter Wachsamkeit angesagt und das ist auch der Grund, weshalb wir diese
kurze Passage hier aufgenommen haben. Näher informiert und auf dem Laufenden
gehalten zum Stand der Dinge werden Sie auf der Internetseite der Straßengegner:
www.buergerinitiative-b93.de.
32
Bude nebo nebude, silnice B93 ze Zwickau do Karlových Varů?
„Připadá mi, že pokus přírody, zplodit na této Zemi myslící bytost, ztroskotal.“
Nicolas Born (1882-1970)
Ačkoliv to momentálně nevypadá až tak úplně špatně, plánovaná spolková silnice mezi
Zwickau a Karlovými Vary, která by se dotkla i oblasti horního Auersbergu v okolí
města Johanngeorgenstadt i pěkné vesničky Oberjugel ještě stále není smetena ze stolu. Odpůrci silnice však mohou stále doufat. V Čechách se až tak úplně nechtějí nechat přemluvit k tomuto silničnímu monstru vedoucímu přes hřeben, což se doufejme,
nezmění. A také v politice, přinejmenším tedy někteří politici, se zdá, že změnili způsob
myšlení a snaží se i vzhledem k poloprázdné státní pokladně a velkým finančním
problémům spojeným s údržbou stávající silniční sítě prosadit názor, že toto stavební
dílo je přece jen trošku předimenzované. Vypadá to tedy, že úvodní citát Nicolase Borna přinejmenším ne vždy platí v celém rozsahu.
Ale jak již bylo řečeno, to velké halali, to znamená: vyškrtnutí z plánu spolkových silnic,
ještě nebylo odtroubeno. Dokud nezaznělo, je na místě určitá obezřetnost a to je také
důvod, proč jsme sem zařadili tuto krátkou pasáž.
Bližší informace o současném stavu věci získáte na webových stránkách odpůrců silnice: www.buergerinitiative-b93.de.
Wildenthal
„Wildenthal gehört zu den reizvollsten Orten des gesamten Erzgebirges. Es duckt sich
in ein tief eingekerbtes, von dunklen Wäldern und hohen Bergen umgebenes Tal. Zu den
vielen schlichten Erzgebirgshäusern von einst sind zahlreiche moderne Wohngebäude
und gut eingefügte Villen hinzugekommen. Die Mitte des Ortes liegt in einer Höhe von
720 m. Durchflossen wird das Tal von der Großen Bockau, der hier der Glashüttenbach
und weitere kleinere Wässerchen zueilen ... Der Gründer von Wildenthal ist Anarch von
WILDENFELS, der 1598 von einem kurfürstlichen Kommissar das Gelände für ein
Hammerwerk angewiesen erhielt.“
Siegfried Sieber (1885-1977)
Einen völlig anderen Charakter als die Streusiedlung Oberjugel trägt das Örtchen Wildenthal unmittelbar am Fuß des Auersberges, das seit 1994 zur Stadt Eibenstock gehört. Nicht verstreut und einzeln stehen die Häuser, sondern eng aneinander drängen
sie sich, wie das in dieser Gegend eigentlich üblich ist. Sie kleben förmlich an den Hängen des tiefen Kerbtals, das sich die Große Bockau hier geschaffen hat und das wenig
Raum für landwirtschaftliche Flächen bietet, eines der tiefsten Täler des Erzgebirges
überhaupt. Eindrucksvolle Bergwiesen prägen den Ort. Die Landwirtschaft hat sich
mittlerweile fast komplett zurückgezogen. Der Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ pflegt in mühsamer Arbeit diese wertvollen Grünlandbereiche.
Früher gab es erheblich mehr Offenland, wie die Vergleichsfotos zeigen. Und auch so
mancher Aussichtspunkt ist verschwunden oder besser gesagt, zugewachsen, wie die
„Schöne Aussicht“, von der aus Otto Findeisen den Ort noch bewundern konnte:
33
„Einzigartig ist von hier aus der Blick auf Wildenthal. In einen tiefen Grund, gesäumt
von gewaltigen Berghängen – dort der Auersberg, hier der Ellbogen mit dem Halbenberg,
dahinter der Steinberg –, schaust du, in welchem die Häuserchen malerisch ausgebreitet
auf grünem Teppich ruhen. Wie ein gewaltiger, tiefer Kessel erscheint dir die Landschaft.
Gar anmutig schlingt die Bockau ihr Silberband durch das liebliche Gefilde. Stattlich
nehmen sich die weißen Wege und Straßen mit ihren Alleen aus. Prächtig wirken die
runden, oft mächtigen Laubkronen, durch deren Grün das weiße Gemäuer schimmert.
Ein Hochgebirgsbild kann nicht schöner sein. Du staunst immer wieder über die gewaltigen Bergrücken, die tief in das Tal hinunter steigen, geschmückt mit dem immergrünen
Walde. Ein Bild – des Pinsels eines Künstlers wert – ist es, großartig in seiner Szenerie,
bewunderungswürdig in seiner Schönheit, ergreifend in seiner Schlichtheit.“
Hoffen wir also, dass es gelingt, die verbliebenen offenen Bereiche zu erhalten.
Wildenthal
„Wildenthal patří k nejpůvabnějším místům celých Krušných hor. Skrývá se v hlubokém
údolí obklopeném tmavými lesy a vysokými horami. K mnoha prostým starodávným
krušnohorským domům se přidaly četné moderní obytné budovy a dobře zakomponované vily. Střed obce leží v nadmořské výši 720 m n. m. Údolím protéká řeka Große
Bockau, ke které se zde přidávají další malé potůčky a potok Glashüttenbach... Zakladatelem Wildenthalu je Anarch von WILDENFELS, kterému toto území přidělil roku
1598 kurfiřtský komisař, aby zde založil hamr.“
Siegfried Sieber (1885-1977)
Městečko Wildenthal, které od roku 1994 patří k městu Eibenstock a rozprostírá se
v bezprostřední blízkosti úpatí Auersbergu, má zcela jiný charakter než osada Oberjugel. Domy nestojí osamoceně a nejsou rozesety po krajině, ale tlačí se těsně na sebe, tak
jak to je pro tuto oblast vlastně obvyklé. Jsou doslova nalepeny na svazích hlubokého
údolí Kerbtal, které si zde vyhloubila Große Bockau a které nabízí jen málo prostoru
zemědělským plochám, jedno z nejhlubších údolí Krušných hor vůbec. Městečku dodávají výraz jeho působivé horské louky. Zemědělství zde zatím skoro kompletně ustoupilo. Plochy hodnotné zeleně zde obhospodařuje spolek péče o krajinu Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ a je to lopotná práce.
Jak ukazují srovnávací fotografie dole, bylo zde dříve podstatně více bezlesých volných
prostranství. A i díky tomu zmizely nebo lépe řečeno zarostly některé vyhlídky, tak
jako „Schöne Aussicht“ („Hezká vyhlídka“), z které mohl městečko ještě obdivovat
34
Otto Findeisen:
„Jedinečný je odsud výhled na Wildenthal. Díváš se do hluboké rokle lemované mohutnými svahy hor – tam je Auersberg, zde Ellbogen s horou Halbenberg, za nimi Steinberg
–, ve které na zeleném koberci v klidu spočívají malebně rozprostřené domky. Krajina
ti připadá jako obrovský hluboký kotel. Velmi líbezně vplétá řeka Bockau svůj stříbrný
pás do půvabné nivy. Nádherně se vyjímají bílé cesty a silnice se svými alejemi. Skvostně
působí kulaté, často mohutné koruny listnatých stromů, jejichž zelení prokvítá bílé zdivo.
Nemůže být hezčího obrázku z vysokého pohoří. Stále a znovu žasneš nad mohutnými
horskými hřbety, které se ozdobené stále zelenými lesy zařezávají hluboko do údolí. Je
to obrázek hodný štětce malířova, velkolepý ve své scenérii, hodný obdivu ve své kráse,
úchvatný ve své prostotě.“
Doufejme tedy, že se podaří zbývající volná prostranství zachovat.
Carlsfeld
„Die Siedlung ist verhältnismäßig jung. Bei der ersten Anlage im Jahre 1677 sprach man
noch von einer ̦Drahthütte Wilzsch‘. Erst in den nächsten Jahren kam der Name Carlsfeld auf. Der reichste Bergherr des Erzgebirges, Veit Hans SCHNORR, gilt als Gründer ...
Auf einer Talterasse, einem alten linken Talboden der Wilzsch, siedelten sich in der Nähe
des Eisenhammer- und Hüttenwerkes an mehreren rechtwinkligen Wegen Hammerwerksarbeiter, Berg- und Hüttenleute an. Hier bauten sie auch auf ein paar armseligen
Feldern Hafer und später Kartoffeln für den täglichen Bedarf. Eine bessere landwirtschaftliche Nutzung gestattete das Klima nicht. Die Anwesen waren echte Erzgebirgseindachhäuser, Mensch, Tier und die geringen Futtervorräte für den Winter unter einem
steilen, hohen Dache bergend. Sie blieben meist eingeschossig, waren im Blockständerbau (Umgebinde) errichtet und an den Wetterseiten mit Holz oder Schiefer verschalt.
Dieser Typus ist an einigen Häusern noch gut zu erkennen.“
Siegfried Sieber (1885-1977)
Aus den Ausführungen von Siegfried Sieber wird deutlich, dass es sich bei Carlsfeld
um keine bäuerliche Besiedlung handelt, sondern um eine Folge des Bergbaus. Die
Standortwahl für das abgelegene Hammerwerk hing damit zusammen, dass damals
Holz schon ein knapper Rohstoff war, hier oben aber noch scheinbar unerschöpfliche
Wälder standen. Außerdem konnte man die Wasserkraft der Wilzsch nutzen und auch
die Nähe zweier Eisenerzgruben im Besitz von Schnorr spielte sicherlich eine wesentliche Rolle.
Das ist alles schon lange Vergangenheit. Geblieben ist eine Ansiedlung mit einer vergleichsweise weitläufigen Feldflur, in der fast ausschließlich Grünlandwirtschaft betrieben wird. Große Teile der sehr wertvollen Bestände, die zum Vogelschutzgebiet
„Westerzgebirge“ gehören, werden extensiv beweidet. Der Tourismus, vor allem im
Winter, spielt eine wichtige Rolle für die über 800 m hoch gelegene Ortschaft, die heute
zu Eibenstock gehört.
Besonders erwähnt werden soll noch die überaus sehenswerte Kirche, die 1684-88 entstanden ist und als ältester Rundbau Sachsens gilt.
35
Carlsfeld
„Osada je poměrně mladá. V době jejího
zrodu v roce 1677 se mluvilo o ̦Drátovně
Wilzsch‘. Teprve v dalších letech se objevilo pojmenování Carlsfeld. Za zakladatele je považován Veit Hans SCHNORR,
nejbohatší z pánů Krušných hor...
Na údolní terásce, starém levém údolním dnu řeky Wilzsch, se v blízkosti
železného hamru a hutě usídlili na
několika pravoúhlých cestách dělníci
z hutí, horníci a hutníci. Zde také na
několika chudých polích pěstovali oves
a později brambory pro svou denní
potřebu. Lepší zemědělské využití zdejší
podnebí nedovolovalo. Usedlosti byly
pravé krušnohorské jednostřešní domy,
lidé, zvířata a skrovné zásoby potravin na zimu, to vše bylo pod společnou
příkrou vysokou střechou.
Obydlí
většinou zůstala jednopodlažní, byla
hrázděná a na návětrných stranách byla
zabedněna dřevem nebo břidlicí. Tento
typ staveb lze na několika domech ještě
dobře rozpoznat.“
Siegfried Sieber (1885-1977)
Z výkladu Siegfrieda Siebera je zřejmé,
že v případě obce Carlsfeld se nejedná
o osídlení sedláky, ale o důsledky hornictví. Volba umístění pro odlehlý hamr
souvisela s tím, že dřevo tehdy bylo již
sotva postačující surovinou, ale zde
nahoře se ještě rozprostíraly zdánlivě
nevyčerpatelné lesy. Kromě toho mohla
být využita vodní energie řeky Wilzsch a
podstatnou roli jistě také hrála blízkost
dvou dolů na železnou rudu, které vlastnil právě Schnorr.
To vše je už dávná minulost. Zůstala zde
osada se srovnatelně rozsáhlými polnostmi, ve které je skoro výlučně provozováno zemědělství orientované na
užitkovou zeleň. Velké části velmi hodnotné zeleně, které patří k ptačí oblasti
„Východní Krušné hory“, slouží jako
36
extenzivní pastviny. Důležitou roli hraje pro tuto obec, která dnes patří k Eibenstocku
a leží výše jak 800 m n. m., turismus, a to zejména v zimním období.
Zvláště bychom neměli opomenout zmínit velmi pozoruhodný kostel postavený
v letech 1684-88, který je považován za nejstarší kruhovou stavbu Saska.
Sachsengrund
„Stille ist stets weniger befremdlich als Lärm. Sie hält sich in den Zweigen der Schierlingstannen oder Fichten in dem Maß verborgen, wie wir unser selbst dort innewerden.
Die Spechtmeise, die den hohen Stamm neben dir beklopft, ist als ihr Fürsprecher nur ein
Teil der feierlichen Stille.“
Henry David Thoreau (1817-1862)
Er liegt am Arsch der Welt, wenn man einmal einen solch gewöhnlichen Ausdruck verwenden darf, dieser Ortsteil von Morgenröthe-Rautenkranz mit dem Namen Sachsengrund. Mitten im Wald findet man ihn, kilometerweit von den Nachbarorten entfernt,
wenn man eigentlich nur noch Wald erwartet, nur noch Bäume, keinesfalls Häuser.
Himmlische Ruhe umfängt einen hier, Stille, wie man sie andernorts kaum noch findet,
allenfalls untermalt vom Gezwitscher der Vögel, falls man im Frühjahr kommt, oder
dem Rauschen der Fichten, wenn gerade ein Herbststurm tobt.
Der Ort geht wahrscheinlich, wie so viele im Erzgebirge, auf ein Hammerwerk zurück, das die Wasserkraft der Großen Pyra
und den Holzreichtum
der umliegenden Wälder
nutzte. Mehrere Häuser
entstanden in den dreißiger Jahren des vorigen
Jahrhunderts mit Wohnungen für Zollbeamte.
In den Zeiten, in denen
die Motorisierung noch
nicht so weit fortgeschritten war wie heute und man sich noch mehr auf seine Beine
verlassen musste, wurde der Ort zuweilen als Ausgangspunkt für Exkursionen zu den
Mooren im Kammgebiet genutzt. So übernachtete beispielsweise der Altmeister der
sächsischen Vogelkunde Richard Heyder (1884-1984) zusammen mit anderen Ornithologen in der Nacht vom 25. zum 26.4.1954 in der „Blockhütte“ bei Sachsengrund. Über
die Exkursion zum Großen Kranichsee schreibt er in seinem Tagebuch:
„Das Tier- und Pflanzenleben im Kammgebiet noch sehr wenig entfaltet (30-40 cm
Schnee). Keine Trittspuren von Tieren und Menschen oberhalb Hütte (910 m). Wohltuende Stille überall, nur die Bäche poltern. Prächtige Baumbestände, nur Fichte, wohl oft
über 100 Jahre alt, viel Zapfenbehang, auch auf den Latschenkiefern der drei Moore.“
(Zitiert nach Saemann, D., Mitteilungen des Vereins Sächsischer Ornithologen, Band
10, Heft 3)
37
Sachsengrund
„Ticho je vždy méně zarážející než hluk. Drží se ve větvích jedlovců nebo smrků tak
ukryté, jako bychom si tam uvědomovali sami sebe. Brhlík lesní, který vedle tebe t’uká do
vysokého kmene, je jako jeho orodovník jen součástí slavnostního ticha.“
Henry David Thoreau (1817-1862)
Jestli můžeme jednou použít takový běžný lidový výraz, je to „prdelka světa“, tato
část obce Morgenröthe-Rautenkranz, která je nazývána Sachsengrund. Nalezneme
ji uprostřed lesa, kilometry vzdálenou od sousedních obcí, v místech, kde by člověk
vlastně očekával již jen les, stromy a v žádném případě domy.
Obestře Vás zde nebeský klid, ticho, které v jiných obcích sotva naleznete, nanejvýš
podbarvené cvrlikáním ptáků, jestliže sem přijdete na jaře nebo šuměním smrků,
jestliže právě běsní podzimní vichřice.
Jak je pro Krušné hory typické, souvisí začátky obce pravděpodobně s hamrem, který
využíval vodní energii říčky Große Pyra a lesní bohatství okolních lesů. Větší počet
domů vznikl ve třicátých letech minulého století, byly v nich umístěny byty celních
úředníků.
V dobách, kdy ještě motorizace nebyla zdaleka tak rozšířená jako dnes a člověk se
musel více spoléhat na své nohy, byla obec čas od času využívána jako výchozí bod
výletů k rašeliništím hřebenové oblasti. Tak například v chalupě „Blockhütte bei Sachsengrund“, přenocoval z 25. na 26. 4. 1954 společně s dalšími ornitology patriarcha saských ornitologů Richard Heyder (1884-1984). Ve svém deníku píše o výletě k Velkému
jeřábímu jezeru:
„V hřebenové oblasti patrno ještě málo života (30-40 cm sněhu). Nad chatou žádné stopy
zvěře ani lidí (910 m). Všude blahodárné ticho, jen potoky hřmí. Nádherná stromoví,
pouze smrky, často však více jak 100 let staré, hodně šišek, také na borovicích klečích
třech rašeliništ’.“
(Citováno z - Saemann, D., Sdělení spolku saských ornitologů, svazek 10, sešit 3)
Rolava/Sauersack
Der Ort Rolava/Sauersack lag in etwa 900 Meter Höhe nördlich des Ortes Přebuz/
Frühbuß und zog sich entlang des linken Bachufers der Rolava/Rohlau. Sauersack
war eine typische Streusiedlung, die vermutlich im 16. Jahrhundert infolge des zunehmenden Bergbaus entstanden
ist und zu seinen Glanzzeiten 190
Häuser hatte.
1945 begann die Vertreibung der
ehemaligen Bewohner und führte
im Endeffekt und im Laufe der
Jahre dazu, dass heute nur noch ein
einziges unbewohntes Haus steht,
die vormalige Post.
So unschön das alles für die ehemals dort lebenden Menschen war,
hat diese Vertreibung und die da38
mit verbundene Abnahme der Bevölkerungsdichte maßgeblich dazu beigetragen, dass
die Landschaft um Sauersack heute durchaus als einmalig betrachtet werden kann, mit
einer Tier- und Pflanzenwelt, wie man sie nur noch an wenigen Stellen in Mitteleuropa
findet. Wertvolle Schutzgebiete reihen sich förmlich aneinander und schließen den Ort,
der ja eigentlich keiner mehr ist, regelrecht ein. Mehr dazu erfahren Sie in Kapitel 9
Offenland.
Übrigens sollten Sie es nicht versäumen, dem Städtchen Přebuz/Frühbuß einen Besuch
abzustatten, dem einstigen Nachbarort von Sauersack, den es erfreulicherweise auch
heute noch gibt. Die Ortschaft hat keinerlei städtischen Charakter, obwohl sie wahrscheinlich schon seit dem 16. Jahrhundert Stadtrecht hat, aber einen eigentümlichen,
ganz besonderen Charme. Man fühlt sich ein wenig wie in einer längst vergangenen
Zeit, wie um ein Jahrhundert zurückversetzt. So stellt man sich irgendwie ein typisches
Erzgebirgsdorf von früher vor. Man macht so etwas wie eine kleine Zeitreise, die einem
im sächsischen Erzgebirge in dieser Art nirgendwo mehr geboten wird.
Rolava/Sauersack
Obec Rolava/Sauersack ležela v nadmořské výšce asi 900 metrů n. m. severně od obce
Přebuz/Frühbuß a táhla se podél levého břehu potoka Rolava/Rohlau. Sauersack byla
typická osada osamoceně stojících domů, které vznikly pravděpodobně v 16. století
v důsledku stále se rozšiřující těžby a v dobách největší slávy čítala 190 domů.
V roce 1945 začal odsun původních obyvatel, který nakonec v průběhu let vedl k tomu,
že zde dnes stojí již jen jediný neobydlený dům, bývalá pošta.
I když to pro tehdejší zde žijící obyvatele bylo více než těžké, odsun a s tím spojený
pokles hustoty obyvatel přispěl rozhodnou měrou k tomu, že na krajinu kolem původní
obce Sauersack můžeme nahlížet jako na veskrze jedinečnou, s takovou živočišnou a
rostlinnou říší, jakou lze ve střední Evropě nalézt již jen na několika málo místech.
Hodnotné chráněné oblasti zde doslova navazují jedna na druhou a dočista obkličují
vesnici, která již vlastně není vesnicí. Více se o tom dozvíte v kapitole 9 – Volná prostranství.
Určitě byste také neměli propásnout příležitost poctít svou návštěvou městečko
Přebuz/Frühbuß, někdejší sousední ves obce Sauersack, která bohudíky ještě dnes
existuje. Ačkoliv se obec pravděpodobně již od 16. století těší městským právům, nemá
městský charakter, ale svůj vlastní, velmi zvláštní šarm. Člověk se tu tak trochu cítí
39
Bei Carlsfeld/U obce Carlsfeld
40
jako v dobách dávno minulých, jako kdyby se přesunul o staletí zpět. Tak nějak si lze
představit typickou krušnohorskou vesnici dob předešlých. Člověk se tak jakoby ocitne
na malé cestě časem, která se Vám v této podobě na saské straně Krušných hor již
nikde jinde nepoštěstí.
7 Wälder
„Natur im ursprünglichen Sinne ist in freier Wildbahn kaum noch anzutreffen, allenfalls
als Demonstrationsobjekt in kostenaufwendig geschützten Relikt-Reservaten. Großflächig nur innerhalb einer bearbeiteten, durchgewalkten Landschaft als Nutzfläche, die
Ertrag abzuwerfen hat.“
Wulf Kirsten
„Der Meister ist ein Forstmeister, Oberforstmeister oder Forstrat, und hat den Wald so
aufgebaut, dass er mit Recht sehr böse wäre, wenn man seine sachkundige Hand darin
nicht sofort bemerken wollte. Er hat für Licht, Luft, Auswahl der Bäume, Zufahrtswege,
Lage der Schlafplätze, Entfernung des Unterholzes gesorgt und den Bäumen jene schöne, reihenförmige, gekämmte Anordnung gegeben, die uns so entzückt, wenn wir aus der
wilden Unregelmäßigkeit der Großstädte kommen.“
Robert Musil (1880-1942)
„Plötzlich wird der Weg recht schmal. Zu beiden Seiten – die rechte steigt aufwärts, die
linke ins Tal hinab stehen prächtige Buchen. Wir streifen durch hohen Laubwald, der
bei uns leider recht selten ist. Dem Forstmanne wächst er zu langsam, die Nadelbäume
schießen schneller empor und bringen so dem Staate mehr Geld.“
Otto Findeisen (1860-1937)
Die drei einleitenden Zitate zum Kapitel über die
Wälder machen recht gut deutlich, dass es in weiten Teilen Europas keine ursprünglichen Wälder
mehr gibt, sondern wir fast ausschließlich Forsten
vorfinden, also vom Forstmann „gebaute“ Wälder, wenn man so sagen darf, in denen der „Brotbaum“ Fichte regiert. In kaum einem anderen
Mittelgebirge wird das so deutlich wie im einstmals durch den Bergbau geprägten Erzgebirge
mit seiner vergleichsweise starken Besiedlung.
Das Gebiet um den Auersberg ist das größte zusammenhängende Waldgebiet Sachsens, nirgendwo sonst ist der Waldanteil höher als hier. Ein
Paradies für Waldliebhaber, sollte man meinen,
stundenlang kann man wandern, ohne den Wald
verlassen zu müssen. Sucht man aber naturnahe
Wälder, also „richtige“ Wälder, ist es eher umgekehrt, stundenlang muss man wandern, wenn
man einen erreichen will. Das ist natürlich etwas
41
übertrieben, denn der Waldumbau in den letzten Jahren zeigt durchaus Wirkung. Trotzdem wird es noch viele Jahre dauern, bis wir überall solche Wälder haben wie in dem
Gebiet, das wir Ihnen jetzt vorstellen wollen.
7 Lesy
„Na přírodu v původním slova smyslu v nezkrocené podobě již jen ztěžka narazíte,
nanejvýš jako na demonstrační objekt v nákladně chráněných rezervacích. Velkoplošně
pak už jen v nitru opracované zvalchované krajiny jako na užitnou plochu, která má za
úkol přinášet výnos.“
Wulf Kirsten
„Mistrem je lesmistr, nadlesní nebo lesní rada a les vybudoval tak, že by se oprávněně
hněval, kdyby člověk okamžitě neviděl, že je to dílo jeho zkušené ruky. Postaral se o
světlo, vzduch, výběr stromů, příjezdové cesty, polohu možností k přespání, odstranění
podrostu a stromům přiřkl to hezké učesané umístění v řadách, které nás tak uchvacuje,
když přijdeme z divoké nepravidelnosti velkoměst.“
Robert Musil (1880-1942)
„Najednou se cesta pořádně zúží. Na obě strany – pravá stoupá nahoru, levá padá do
údolí – kde stojí nádherné buky. Chodíme křížem krážem vzrostlým listnatým lesem,
který je u nás bohužel tak vzácný. Pro lesníky roste moc pomalu, jehličnany vystřelí
vzhůru rychleji a státu tak přinesou více peněz.“
Otto Findeisen (1860-1937)
Tyto tři úvodní citáty ke kapitole o lesích velmi dobře objasňují, že v celé daleké
Evropě již neexistují žádné původní lesy, nýbrž narazíme skoro výlučně na výsadby,
lesy, které byly vysazeny lesníky a v kterých vládne smrk „chlebovník“. V žádném jiném středohoří to sotva uvidíte zřetelněji než v Krušných horách, jejichž podoba byla
kdysi utvářena těžbou a ve srovnání s jiným pohořím jsou hustě osídleny. Oblast kolem
Auersbergu je největší souvislá lesnatá oblast Saska, nikde jinde není podíl lesů tak
vysoký jako zde. Ráj pro milovníky lesů, když jeden chce, může několik hodin v kuse
chodit a nemusí opustit les. Jestliže však člověk hledá přírodě blízké, tedy ty „správné“
lesy, pak je tomu spíše naopak, člověk musí několik hodin v kuse chodit, jestliže chce
nějaký najít. To je samozřejmě trochu přehnané, protože „přestavba“ lesů v posledních
letech veskrze ukazuje svůj efekt. Přesto ještě bude trvat mnoho let, než budeme mít
všude takové lesy jako v oblasti, kterou Vám ted’ chceme představit.
42
Das Tal der Großen Bockau
„Weißt du was ein Wald ist?
Ist ein Wald etwa nur zehntausend Klafter Holz?
Oder ist er eine grüne Menschenfreude?“
Berthold Brecht (1898-1956)
Das Tal der Großen Bockau zählt wohl zu den schönsten, die wir im Erzgebirge haben
und von dem der Kenner der Region, Otto Findeisen, zurecht begeistert war:
„Die Wanderung durch das Tal der Großen Bockau ist ein herrlicher Genuss. Ihre
Quelle liegt an der böhmischen Grenze.
Sie fließt bei fast genau nördlichem, 15
km langem Laufe am Fuße des Auersberges dahin durch Wildenthal und Zimmersacher und mündet bei Blauenthal
in die Mulde. An Lieblichkeit kommt
dieser Grund allen anderen berühmten
Tälern deutscher Mittelgebirge vollständig gleich ... Eine Wonne ist’s hier
zu wandern, zu weilen. Die Talwände
treten stellenweise ganz eng zusammen
und umsäumen einen schmalen Wiesenstreifen. Hohe Tannen, schlanke Fichten
schauen freundlich auf den Lustwandelnden
hernieder. Im Frühling drängt sich zwischen
die dunklen Gestalten hie und da hellgrünes
Laub der Buchen und Birken. Steile Felswände streben hoch empor; mächtige Blöcke und
wunderlich geformte Spitzen und Zacken,
Nasen und Türme erhöhen die Romantik des
Tales. Auch unsere Altvorderen verstanden es
sehr gut, bei forstlichen Maßnahmen allenthalben Schönheitsrücksichten zu beachten.“
Mit dieser Schilderung von Otto Findeisen
könnte man es eigentlich fast bewenden lassen. Er bringt das Wesentliche zu diesem Tal
auf den Punkt und seine lobenden Worte
43
sind schwer zu überbieten. Wir wollen uns deshalb darauf beschränken, Ihnen noch
einige Informationen zu einem besonders wertvollen Bereich zu liefern, die Ihnen
vielleicht nützlich sein können, wenn Sie das Tal durchwandern. Gemeint ist das Naturschutzgebiet „Bockautal“, 1961 unter Schutz gestellt, das sich knapp unterhalb des
Ortes Wildenthal am westlichen Talhang der Großen Bockau in einer Höhe von 615 bis
710 m ü NN befindet und vor allem dem Erhalt naturnaher Buchenwaldgesellschaften
dienen soll.
Ab etwa dem 15. Jahrhundert benötigten die aufblühenden Berg-, Hütten- und Hammerwerke Unmengen an Holz. Auch die Große Bockau wurde zur Flößerei genutzt
und am Oberhang des heutigen NSG der acht Kilometer lange Grüne Graben zu diesem Zweck extra angelegt. Um so erstaunlicher ist es, dass dem Wald dort in der Mitte
des 18. Jahrhunderts immer noch „Urwaldcharakter“ zugeschrieben werden konnte
und ein weitgehend naturnaher Wald erhalten geblieben ist. Vielleicht hängt das mit
der steilen Hanglage und den vielen Felsbildungen zusammen, die dieses Waldgebiet
auszeichnen. Auch heute noch dominiert der Buchenwald, wenn auch mit hohem Fichtenanteil, der aber durch gezielte Waldbewirtschaftung allmählich verringert werden
soll. Auch den Bergahorn findet man und besonders erfreulich sind der hohe Totholzanteil und einige vitale Weiß-Tannen, die selbst noch für Nachwuchs sorgen. Als
Vertreter der Vogelwelt seien die seltene Hohltaube, der Schwarzspecht und der Gauspecht genannt. Das NSG soll auch in Zukunft nicht regulär bewirtschaftet werden,
sondern Naturschutzaspekte im Vordergrund stehen.
Údolí řeky Große Bockau
„Víš co je les?
Je les jen asi deset tisíc sáhů dřeva?
Nebo je zelenou radostí člověka?“
Berthold Brecht (1898-1956)
Údolí řeky Große Bockau patří asi k nejhezčím, které v Krušných horách máme a
kterým byl znalec regionu, Otto Findeisen, náležitě nadšen:
„Procházka údolím řeky Große Bockau je velkolepý požitek. Pramení na české hranici
a její skoro přesně na sever orientovaný 15 km dlouhý tok plyne na úpatí Auersbergu
skrz obce Wildenthal a Zimmersacher a u osady Blauenthal se vlévá do řeky Mulde. Co
do půvabu, se toto údolí může zcela srovnávat s jinými věhlasnými údolími německých
středohoří... Je opravdovou radostí zde chodit a pobývat. Stěny údolí se k sobě na
některých místech těsně přimknou a lemují úzký pruh louky. Vysoké jedle a štíhlé smrky
shlížejí přátelsky dolů na procházející pocestné. Na jaře se mezi tmavými siluetami tu
a tam prodírá světlezelené listí buků a bříz. Strmé skalní stěny se pnou vysoko vzhůru;
mohutné bloky a neobyčejně formované špičky a hroty, nosy a věže, zvyšují romantiku
údolí. Také naši předkové dobře rozuměli tomu, že při provádění lesnických opatřeních
se musí všude brát ohled i na krásu.“
Tímto líčením Otto Findeisena bychom vlastně mohli naše pojednání skoro ukončit.
Vypovídá o údolí do puntíku to podstatné a jeho pochvalná slova lze jen těžko předčit.
Proto se chceme omezit na to, abychom Vám podali několik informací o obzvlášt’
hodnotné oblasti, které pro Vás možná budou užitečné, když budete údolím prochá44
zet. Máme na mysli přírodní rezervaci „Bockautal“ (údolí řeky Bockau), která byla
vyhlášena roku 1961, nachází se těsně pod obcí Wildenthal na západním údolním svahu
řeky Große Bockau ve výšce od 615 do 710 m n. m. a má sloužit zejména zachování
přírodě blízkých bukových společenstev.
Asi od 15. století potřebovaly vzkvétající doly, hamry a hutě obrovské množství dřeva.
Také řeka Große Bockau byla využívána k jeho splavování a na vrchním svahu dnešní
přírodní rezervace byl za tímto účelem vybudován osm kilometrů dlouhý „Zelený
příkop“. O to podivuhodnější je, že tamnímu lesu mohl být v polovině 18. století ještě
stále připisován „charakter pralesa“ a zůstal zde dalekosáhle zachován les přírodě blízký. Možná to souvisí se strmou polohou na svahu a s mnoha skalními útvary, kterými se
tato lesní oblast vyznačuje. I dnes ještě dominuje bukový les, i když s vysokým podílem
smrků, který však má být cíleným obhospodařováním lesa postupně snižován. Člověk
zde najde i javor klen a obzvlášt’ potěšující je vysoký podíl mrtvého dřeva a několik
vitálních jedlí bělokorých, které se ještě samy starají o přírůstek. Ze zástupců ptačí říše
jmenujme vzácného holuba doupňáka, datla černého a žlunu šedou. Přírodní rezervace nemá být ani v budoucnu regulérně obhospodařována, ale jsou zde postaveny do
popředí aspekty ochrany přírody.
Aber auch einige andere
Waldbereiche im Tal stehen dem NSG kaum nach.
Besonders beeindruckend
ist auch das Aufwachsen
junger Laubbäume unter
dem Schirm alter Baumveteranen, ohne dass dazu
Schutzzäune errichtet werden müssen, ein Bild, das
vor wenigen Jahren noch
undenkbar war. Ein Ergebnis der gezielten Bejagung
in den letzten beiden Jahrzehnten, die zu einer mittlerweile sehr geringen Wilddichte beim Schalenwild geführt
hat. Ob man dabei, insbesondere beim mittlerweile recht seltenen Rotwild, vielleicht
nicht etwas übers Ziel „hinausschießt“, wird kontrovers diskutiert und sollte auch
durchaus kritisch hinterfragt werden. In der Geschichte kaum einer anderen Tierart
gibt es ein solches durch den Menschen verursachtes Auf und Ab, ein solches Schwanken zwischen den Extremen, zwischen Zeiten mit hochgepäppelten, riesigen Rudeln,
die ganze Waldlandschaften „auffressen“ und Zeiten wie der heutigen, in denen man
in weiten Teilen unserer Landschaft kein einziges Exemplar dieser eindrucksvollen,
schönen Tierart mehr antrifft. Schon fast vergessen haben wir die Tatsache, dass das
Rotwild ursprünglich aus der Steppe stammt und von Haus aus durchaus kein reines,
nachtaktives Waldtier ist, sondern dass es sich dort gewissermaßen vor uns „versteckt“.
Man sieht es den Tieren auf dem folgenden Bild deutlich an, dass sie auf der Hut sein
müssen, die ständige Angst, diese Minute könnte die letzte sein. Und ganz nebenbei
bemerkt sind solch beeindruckende Bilder im sächsischen Erzgebirge überhaupt nicht
45
Rotwild/Vysoká zvěř
Rotwild Jungtier/Mládě vysoké
46
mehr machbar, weil man Familienverbände in dieser Größe nicht mehr zu Gesicht
bekommt. Aber auch jenseits der Grenze wird das Röhren der Hirsche zur Brunftzeit
immer kärglicher und es kommt mittlerweile auch dort schon fast einem Wunder nahe,
wenn man noch einen stolzen, stattlichen Althirsch bestaunen darf. Der Trend in die
gleiche Richtung ist unverkennbar. Zweifelsohne ist der Aufbau naturnaher Mischwälder die wichtigste Aufgabe für den Forst, wenn unser Wald den Anforderungen der
Zukunft gewachsen sein soll, eine angemessene Bejagung ist unverzichtbar. Aber es
ist eine schwierige Angelegenheit, das rechte Maß zu finden, und eine Gratwanderung,
denn auch das Rotwild gehört in unsere Wälder und das in Form von gesunden, zukunftsfähigen Populationen.
Auf den Wanderwegen an der Großen Bockau und am Grünen Graben kann man sich
also durchaus ein gutes Bild von der Schönheit naturnaher Wälder machen und bekommt eine ungefähre Vorstellung, wie es im Erzgebirge vor langer, langer Zeit in etwa
ausgesehen haben mag und hoffentlich auch in vielen anderen Waldbereichen in nicht
allzu ferner Zukunft aussehen wird, denn es ist wunderschön hier. Eine ungefähre Vorstellung, das soll noch einmal betont werden, denn um einen richtigen Urwald, um
„Wildnis“, wie man so schön sagt, handelt es sich natürlich nicht. Es wird auch hier,
wenn auch nicht vergleichbar mit „normalen Wäldern“, aus verschiedenen Gründen in
das Waldgefüge eingegriffen.
Ist man auf der Suche nach dem non plus ultra des Waldes, nach unberührter Wildnis,
nach Wald, der schon immer oder zumindest schon lange so vor sich hin wächst, dann
sieht es wirklich schlecht aus bei uns im Erzgebirge. Man wird nicht fündig, wo man
auch sucht. Aber auch Naturwaldzellen, so nennt man in Sachsen die Waldbereiche, in
denen gegenwärtig keine Bewirtschaftung mehr erfolgt, sind dünn gesät. Es gibt zur
Zeit nur 8 Stück, alle mit einer Größe um die 40 Hektar. Insgesamt ein Flächenanteil
von 0,06 % an der Waldfläche Sachsens, das ist der letzte Platz im Bundesvergleich.
Im Auersberggebiet finden wir keine einzige, die nächsten liegen bei Schöneck und
Rittersgrün (Wodrich bzw. Zweibach).
Zudem sind die Naturwaldzellen für Besucher meist tabu. Diese Unzugänglichkeit
mag für den Wald und die dort lebenden Tiere und Pflanzen durchaus erfreulich und
notwendig sein, im Sinne von Naturerleben und Umweltbildung ist es sicher nicht. Es
ist schade, dass es keine Möglichkeit gibt, Wildnis, oder wenigstens Ansätze dazu, bestaunen zu dürfen. Man sollte sich bemühen, zumindest einige wenige Anschauungsobjekte, in welcher Form auch immer, zu schaffen und durch geführte Exkursionen,
Naturlehrpfade oder ähnliche Dinge die Erlebbarkeit von „Wildnis im Wald“ zu ermöglichen. Es würde sich lohnen, wie der folgende Exkurs zeigt.
Ale i některé jiné lesní oblasti v údolí snesou určitě srovnání s touto přírodní rezervací. Velmi působivý je také jev, kdy pod ochranou starých stromů – veteránů vyrůstají
mladé listnáčky, aniž by kolem nich muselo být zřizováno ochranné oplocení, obrázek,
který by byl ještě před pár lety nemyslitelný. Je to výsledek cíleného odstřelu v posledních dvou desetiletích, který mezitím vedl k menší hustotě výskytu spárkaté zvěře.
Zda tím člověk zejména u mezitím opravdu vzácně se vyskytující vysoké zvěře možná
trochu „nemíjí cíl“, o tom se vedou kontroverzní diskuze a člověk by se nad tím měl
čas od času kriticky pozastavit. V historii se sotva najde jiný živočišný druh, který by
díky člověku vykazoval takové výkyvy nahoru a dolů, takové kolísání mezi extrémy,
mezi obdobími s vykrmenými obrovskými stády, která „sežerou“ celá lesní prostranství
47
a obdobími jako je to dnešní, kdy široko daleko nenarazíte na jediný exemplář tohoto krásného živočišného druhu. Již je skoro zapomenuta skutečnost, že vysoká zvěř
původně pochází ze stepí a ze své podstaty není čistě noční lesní zvěří, ale že se tam
před námi do jisté míry schovává. Na následujícím obrázku je to zřetelné, že musí
být neustále na pozoru, stále je provází strach, že zrovna tato minuta by mohla být ta
poslední. A jen tak zcela mimochodem, takovéto dojemné obrázky se na saské straně
Krušných hor již pořídit nedají, protože takováto početná rodinná společenství zde již
nespatříte. Ale i na druhé straně hranice je patrný trend stejným směrem. Troubení
jelenů v době říje je stále slabší a mezitím se i tam podobá skoro zázraku, když člověk
může obdivovat pyšného statného starého jelena. Výsadba přírodě blízkých smíšených
lesů je bezesporu nejdůležitějším úkolem lesníků, a jestliže má náš les odpovídat
požadavkům budoucnosti, je přiměřený odlov nepostradatelný. Ale najít tu správnou
míru, to je opravdu těžké a namáhavé, protože i vysoká zvěř do našich lesů patří a to
v podobě zdravých budoucích populací.
Na turistických stezkách kolem řeky Große Bockau a „Zeleného příkopu“ si člověk
tedy může veskrze udělat hezký obrázek o kráse lesů blízkých přírodě a získá
přibližnou představu o tom, jak to v Krušných horách asi tak vypadalo před dávnými,
dávnými časy a doufejme, že i v mnoha jiných částech lesů v ne až tak vzdálené budoucnosti vypadat bude, protože je tu překrásně. Přibližná představa, to by mělo být
ještě jednou zdůrazněno, protože o správný prales, o „divočinu“, jak se tak hezky říká,
se samozřejmě nejedná.
Jestliže člověk hledá non plus ultra lesa, neposkvrněnou divočinu, les, který si tady
stále nebo alespoň již dlouho roste, pak to u nás v Krušných horách vypadá opravdu
špatně. Nenajdete, at’ hledáte kdekoliv. Ale také přírodních lesních buněk, jak se v Sasku jmenují lesní oblasti, které nejsou v současnosti obhospodařovány, je poskrovnu.
V současné době je jich pouze 8, všechny o velikosti kolem 40 hektarů. Celkový podíl
plochy 0,06 % lesních ploch v Sasku, což je ve srovnání s ostatními spolkovými zeměmi
poslední místo. V oblasti Auersbergu nenajdeme ani jednu, nejbližší leží u obcí Schöneck a Rittersgrün (Wodrich resp. Zweibach).
Přírodní lesní buňky kromě toho pro návštěvníky většinou představují jakési tabu. Tato
nepřístupnost dělá možná dobře zde žijícím zvířatům a rostlinám a je možná i důležitá,
ale určitě to není v duchu přírodních prožitků a ekologické výchovy. Je škoda, že neexistuje žádná možnost, jak se smět podivovat divočině nebo alespoň jejím zárodkům.
Člověk by se měl snažit vytvořit alespoň několik názorných objektů, at’ už v jakékoliv formě a prostřednictvím exkurzí s průvodcem, naučných stezek nebo podobným způsobem umožnit zažít „divočinu v lese“. Jak nám ukáže následující tematické
odbočení, vyplatilo by se to.
48
Wildnis im Wald
„Wildnis ist eine Absage an die Arroganz des Menschen.“
Aldo Leopold (1887-1948)
„Wald lehrt uns Menschlichkeit, er zeigt dem Wissenden, daß nicht nur das Gesunde,
sondern auch das Kranke dem Gesamtorganismus einer Gesellschaft unverzichtbare
Dienste leistet.
Der im Kern kranke Baum nährt eine Unzahl von Lebewesen, die aus sterbender Biomasse der Blätter, Zweige, Rümpfe neuen Waldboden machen.
Der nur gesunde, nur auf Mehrung seiner materiellen Güter bedachte Mensch wird von
denkenswerten Gedanken verlassen. Der nur gesunde, der reine Renditewald verliert die
Vielfalt der Arten.“
Horst Stern
„Einen alten Baum sterben zu lassen ist wichtiger als einen jungen Baum nachzupflanzen, denn mit dem sterbenden Baum wird eine ganze Lebensgemeinschaft geboren.
Um so unverständlicher ist der jahrhundertealte Sauberkeitswahn von Forstleuten, Gärtnern und anderen Grüningenieuren, die geflissentlich jedes Totholz geradezu als Sondermüll verfolgt haben, ich sage bewusst „haben“, denn da hat sich gottseidank eine
Denkwende vollzogen, die vielleicht auch damit zu tun hat, dass Nichtstun billiger und
Naturschutz gleichzeitig ist.“
Hubert Weinzierl
Wir glauben, diese Zitate sagen viel, sie machen deutlich, welche Bedeutung ein Stück
Wildnis haben kann, ein Stück Natur, das man sich selbst überlässt, ein zunehmend
rares Gut in einer Welt, auf der es immer enger wird und aus jedem Quadratmeter
Nutzen gezogen werden soll. Sie zeigen, was für eine Bereicherung Wildnis für die
Tier- und Pflanzenwelt darstellt und welch großartige Naturerlebnisse uns damit geboten werden. Nicht nur im Wald, selbst im Garten kann ein kleines Stück „Wildnis“
zur wahren Oase für Tiere und Pflanzen werden und zu einem schier unerschöpflichen
Fundus für Naturbeobachtungen. Aber wie kein anderer Lebensraum sonst ist wohl
der Wald dazu prädestiniert, uns die Vorzüge von Wildnis vor Augen zu führen und
spürbar zu machen.
Warum müssen wir eigentlich erst längere Reisen antreten, wenn wir ein Stück Wald
kennen lernen möchten, das man in Ruhe Wald sein lässt, und das in einer Region mit
einem derart hohen Waldanteil wie der unseren?
49
Divočina v lese
„Divočina je zřeknutí se arogance člověka.“
Aldo Leopold (1887-1948)
„Les nás učí lidskosti, ukazuje vědoucímu, že nejen to zdravé, ale i to nemocné celkovému organismu společnosti plní nepostradatelnou službu. V jádru nemocný strom živí
bezpočet živých tvorů, kteří z umírající biomasy listů, větví a kmene vytváří nový lesní
humus.
Člověka, který je stále zdravý a myslí pouze na rozmnožování svých materiálních statků,
opouští myšlenky hodné zamyšlení. Les, který je pouze zdravý a orientovaný ryze na
výnos, ztrácí rozmanitost druhů.“
Horst Stern
„Nechat zemřít starý strom je důležitější než vypěstovat nový, protože s umírajícím lesem se zrodí jedno celé životní společenství.
O to nepochopitelnější je staletí staré poblouznění lesníků, zahradníků a jiných zelených inženýrů čistotou, kteří horlivě pronásledovali každý mrtvý strom jako zvláštní
odpad, říkám záměrně „pronásledovali“, protože v tomto bohudík došlo k obratu ve
smýšlení, který má možná co dělat i s tím, že nicnedělání je levnější a ochrana přírody
patří k současným trendům.“
Hubert Weinzierl
Myslíme, že tyto citáty vypovídají mnohé, ozřejmují, jaký význam může mít kousek
divočiny, kousek přírody, který člověk nechá žít svým životem a nevměšuje se do něj,
stále vzácnější počin ve světě, na kterém je stále těsněji a každý jeho metr čtvereční má
být výnosný. Ukazují, jaké obohacení představuje divočina pro živočišnou a rostlinnou
říši a jaké velkolepé přírodní zážitky se nám tím nabízejí. Nejen v lese, i v samotné
zahradě se může kousíček „divočiny“ stát opravdovou oázou pro živočichy a rostliny a bezmála nevyčerpatelnou studnicí přírodních pozorování. Avšak tak jako žádný
jiný životní prostor je ovšem les předurčen k tomu, aby nám před očima předestřel
přednosti divočiny a nechal nám je pocítit.
Proč se vlastně musíme nejdříve vydat na delší cesty, když chceme poznat kousek lesa,
který je v klidu ponechán lesem a to v regionu s tak vysokým podílem lesů jako je ten
náš?
Unsere Betrachtungen über die Wälder, die angesichts ihrer Bedeutung für die Region
sowieso erheblich länger ausfallen müssten, können wir natürlich keinesfalls abschließen, ohne zumindest noch kurz auf den „Kultbaum“ der Erzgebirger, den „Vugelbeerbaam“, zu sprechen zu kommen.
Naše úvahy o lesích, které by vzhledem k jejich významu pro region musely být stejně o
hodně delší, samozřejmě nemůžeme v žádném případě uzavřít, aniž bychom se alespoň
v krátkosti nezmínili o „kultovním stromu“ Krušných hor, jeřábu obecném.
50
Die Eberesche
„Es gibt keine Ebereschenwälder, die Bäume stehen immer etwas abseits, neben dem
Weg, am Rande der Dörfer, an den Straßen. Und dennoch webt ein eigenartiger Zauber
um diesen Baum. Ich fühle, wie er sich nicht nur mit seinen Früchten, sondern auch mit
seiner ganzen Aura dem Menschen zuwendet.“
Hanns Cibulka (1920-2004)
Schon oft, zu den verschiedensten Anlässen, haben wir uns mit diesem Baum beschäftigt und ihn beschrieben. Er ist sozusagen einer der ständigen Begleiter auf unseren
Wegen, ja er scheint uns regelrecht zu verfolgen, uns auf den Fersen zu bleiben, wo wir
auch sind. Selbst hier oben, fast schon auf dem Kamm, auf der Frühbusser Straße zwischen Weitersglashütte und Grenze, treffen wir ihn wieder, steht er am Wegrand, bildet
sogar eine Art Spalier, sorgt für willkommene Abwechslung zu den monotonen Fichtenforsten links und rechts des Weges. Denn jede dieser Ebereschen ist ein Individuum
für sich, keine gleicht der anderen, ein einmaliges Exemplar folgt dem nächsten und
so wird der Gang auf diesem Weg auch ein wenig zum „Lehrgang“ über die Formenvielfalt und, schaut man etwas genauer hin, auch über den „Lebensraum Eberesche“.
Denn nicht nur Form und Gestalt der einzelnen Bäume sind der Betrachtung wert,
sondern auch die Pflanzen- und Tierwelt, die sich diesen Baum zur Heimstatt erkoren
hat. Geheimnisvolle Erscheinungen, den meisten von uns unbekannt, namenlos und
zugleich unendlich schön, blicken uns in gedeckten Farben entgegen: Moose, Pilze und
Flechten, wobei wir uns nur den letzteren ein klein wenig näher zuwenden möchten.
51
Flechten sind ungewöhnliche, erstaunliche Pflanzen, deren Wesen die Zusammenarbeit zweier Partner ausmacht. Jede Flechte besteht nämlich nicht nur aus einer Pflanze,
sondern aus zweien, einem Pilz und einer Alge, die irgendwann beschlossen haben,
eine Art Ehe einzugehen und ihre Zukunft gemeinsam zu bestreiten.
Das ungewöhnliche, farbenprächtige Aussehen der Flechten entsteht übrigens durch
ihre Ausscheidungen. Das machen die Flechten aber nicht, um unser Auge zu erfreuen,
sondern sie schaffen sich damit eine Schutzhaut, die es ihnen – zusammen mit den
Vorteilen aus ihrer Kooperation – ermöglichen, Lebensräume zu besiedeln, in denen
Pilz und Alge auf sich allein gestellt nicht überleben könnten. Zum Beispiel nackte
Felsbereiche oder eben auch Ebereschen. Flechten nehmen sich viel Zeit, sie wachsen
langsam, höchstens 5 mm pro Jahr. Vielleicht auch ein Rezept, um ein stattliches Alter
zu erreichen. Manche werden weit über 1000 Jahre alt.
Die Eberesche hat es nicht einfach im oberen Auersberggebiet, weniger im Wald, sondern in unseren Orten und Feldfluren, denn dort macht sie sich zunehmend rar. Immer
seltener finden wir sie vor, wenn überhaupt, dann meist in Form alter, lädierter Veteranen, deren Tage gezählt sind. Weiter unten ist die Lage bei weitem nicht so prekär
und erst recht nicht, je weiter man im Erzgebirge in Richtung Osten geht. Selbst in den
Kammbereichen dort trifft man den Baum noch recht häufig an und er sorgt an Waldrändern und auf Lesesteinwällen selbst für ausreichend Nachwuchs. Bei uns hier oben
scheint ihm das schwer zu fallen. Er ist auf unsere Hilfe angewiesen, Neupflanzungen
sind dringend erforderlich, zumal die Eberesche eine wichtige Nahrungsgrundlage für
viele Tiere, insbesondere auch aus der Vogelwelt, darstellt und das vor allem in den
harten Zeiten des Jahres.
Jeřáb obecný
„Neexistují lesy jeřábu obecného, stromy stojí vždy trochu stranou, vedle cesty, na okraji
vesnic, u silnic. A přesto tento strom obestírá zvláštní kouzlo. Cítím, jak nejen svými plody, ale také svou celou aurou směřuje k člověku.“
Hanns Cibulka (1920-2004)
Tomuto stromu jsme se věnovali již často, popisovali jsme ho při nejrůznějších
příležitostech. Je to takříkajíc stálý průvodce na našich cestách, vlastně se zdá, jako
by nás dočista sledoval, byl nám v patách, at’ jsme, kde jsme. I tady nahoře, skoro na
hřebeni, na „Frühbusser Straße“, na silnici mezi obcí Weitersglashütte a hranicí ho
zase potkáváme, stojí na okraji cesty, dokonce tvoří jakýsi druh špalíru, přináší vítané zpestření mezi těmi monotónními smrkovými lesy vpravo a vlevo od cesty. Každý
z těchto jeřábů je totiž sám o sobě individuem, každý je jiný, jeden jedinečný exemplář
střídá druhý a tím je chůze po této cestě tak trochu „školením“ o rozmanitosti tvarů a
podívá-li se na ně člověk trochu blíže, pak také o „životním prostoru jeřábu obecného.“
Za povšimnutí nestojí pouze tvar a silueta jednotlivých stromů, ale také rostlinná a
živočišná říše druhů, kteří si tento strom vyvolily za svůj domov. Tajemné zjevy, které
většina z nás nezná, bezejmenné a přitom nekonečně krásné, nám v krycích barvách
vyhlíží vstříc: mechy, houby a lišejníky, přičemž se trochu blíže chceme dotknout jen
těch posledních.
Lišejníky jsou neobvyklé, podivuhodné rostliny, jejichž existence je závislá na spo52
lupráci dvou partnerů. Každý lišejník sestává ne pouze z jedné rostliny, ale ze dvou,
z houby a z řasy, které se kdysi rozhodly, že vstoupí do jakéhosi druhu manželství a tím
spojí svou budoucnost.
Neobvyklý, barvami hýřící vzhled lišejníků pochází ostatně z jejich vylučování. Lišejníky
to však nedělají pro to, aby potěšily naše oči, ale vytváří si tak ochrannou kůži, která jim
– společně s výhodami, které přináší jejich spolupráce – umožní osidlovat životní prostory, ve kterých by houba ani řasa nemohla sama o sobě přežít. Například na holých
skalních stěnách nebo právě na jeřábech. Lišejníky si dávají hodně načas, rostou pomalu, nanejvýš 5 mm za rok. Možná také recept jak dosáhnout značného stáří. Některé se
dožijí i hodně přes 1000 let.
Jeřáb obecný to nemá v horní oblasti Auersbergu jednoduché, ani ne tak v lese, ale
v našich vesnicích a na našich polnostech, protože tam je stále vzácnější. Narazíme na
něj stále řidčeji, a když už, tak většinou ve formě starých, vysloužilých veteránů, jejichž
dny jsou spočteny. Více dole není situace zdaleka tak prekérní a už vůbec ne, čím dále
se člověk v Krušných horách posunuje směrem na východ. I v tamních hřebenových
oblastech narazíte na strom jeřábu docela často a sám se na okrajích lesů a agrárních
valech stará o dostatečný dorost. U nás tady nahoře to vypadá, že je to pro něj těžké.
Je odkázán na naši pomoc, je nezbytná nová výsadba, zvláště když jeřáb pro mnoho
živočichů zejména z ptačí říše představuje základ potravy a to především v těžkých
obdobích roku.
8 Moore
„Einzigartig sind die Hochmoore, so
in unserem sächsischen und tschechischen Erzgebirge. Sie haben mich
in ihren Bann gezogen. Erlebniswelten besonderer Art, mit ihrer geheimnisvollen Stille zu allen Jahreszeiten, dem Rauhreif auf der Haut
der Moore und Tümpel im Winter.
Die Gestalten der Krüppelkiefern,
Zwergbirken – mit ihrem Goldbraun
im Herbst, den Früchten der Krähen-,
Trunkels- und Preiselbeere, den feinen Blütenglockenpolstern der Rosmarinheide, Sonnentau und Fettkraut, die vielartigen Torfmoose, dazwischen das Blutauge, alles Kleinoder der Moorbiotope. Der Farb- und Formenreichtum vieler Insekten,
irisierende Farben und Schmetterlinge zur Belebung der vorherrschenden Grünpalette und der dunklen Torferde mit all den würzigen Harzdüften, dies ist die Faszination
Hochmoor.“
Carl-Heinz Westenburger (1924-2008)
Was der Tannenberger Maler und Naturschützer Carl-Heinz Westenburger über die
Bedeutung der Moore für das Erzgebirge äußert, gilt für das obere Auersberggebiet
53
Hochmoor Weitersglashütte/Vrchoviště Weitersglashütte
Friedrichsheider Hochmoor/Vrchoviště Friedrichsheide
54
ganz besonders. Wir finden dort Hochmoore, die wohl ihres gleichen suchen und wirklich einmalig sind. Michael Succow und Lebrecht Jeschke schreiben über die Moore
des Erzgebirges in ihrem 1990 erschienenen Buch „Moore in der Landschaft“:
„Die meisten Erzgebirgsmoore liegen zwischen 900 und 500 m über NN. Bei den Kammooren handelt es sich z. T. um Sattelmoore, in den tieferen Lagen überwiegen Hangmuldenmoore. Von den früher sehr viel häufigeren Talsohlenmooren sind nur ganz wenige
erhalten geblieben. Die Physiognomie der Erzgebirgsmoore wird von den Moorformen
der Bergkiefer (pinus mugo) beherrscht. Doch nur die Kammoore besitzen in ihren zentralen Teilen nennenswerte locker von Kiefernkusseln bestandene Flächen. Es handelt
sich vielfach um strangförmige Bültenflächen, die von Schlenkenzügen begrenzt sind.
Die tiefer gelegenen Moore tragen ausnahmslos geschlossene Moorkieferndickichte.
Die bedeutendsten Kammoore sind der Kleine und der Große Kranichsee sowie einige
Moore bei Bozi Dar und Abertamy einschließlich des Moores Mrtvý rybnik (Bährischteichmoor).“
Am bekanntesten unter den Mooren des oberen Auersberggebietes sind zweifelsohne
die grenzübergreifenden Kammmoore Großer und Kleiner Kranichsee. Ähnlich wie
der Kleine Kranichsee erstreckt sich auch der Große Kranichsee über beide Seiten der
Grenze und ist sowohl in Tschechien als auch in Sachsen als Naturschutzgebiet ausgewiesen. Schon 1912 wurde er unter Naturschutz gestellt, als eines der ersten Gebiete
in Sachsen. Er liegt in einem Sattel unterhalb des Jeřábí vrch (964,6 m ü. M.), auf dem
Grenzkamm des Erzgebirges, zeichnet sich durch reiche Moorkieferbestände und eine
große Zahl verhältnismäßig tiefer kleiner Seen aus. Eigentlich bilden zwei Moore vom
Hochmoortyp das Gebiet: Das nördliche Moor umfasst den mittleren und nördlichen
Teil des Schutzgebietes und geht nach Deutschland über, das südliche, kleinere Moor
wurde in der Vergangenheit durch Abbau gestört.
Ebenso bedeutend ist auf tschechischer Seite der Velký močál / Großer Sumpf, ein
50,27 Hektar großes Naturschutzgebiet, das ebenfalls auf dem Hochplateau des Erzgebirges liegt. Das ausgedehnte Überschwemmungsmoor hat dabei eine Fläche von
30,2 Hektar, ist leicht nach Südwesten geneigt und langgezogen in Ost-West-Richtung.
Das Moor hat zwei Zentren, ein östliches und ein westliches, das westliche liegt ein
wenig höher. Es finden sich sehr wertvolle offene Hochmoorflächen, im westlichen
Teil durchsetzt mit einer Reihe von bis zu 3 m tiefen Teichen und mit einem System
überfluteter Wasserflächen. Außerdem gibt es eine ausgedehnte Zone von Latschenkieferbeständen, im Randbereich wachsen Haken-Kiefern.
Auf deutscher Seite gibt es noch einige kleinere, aber auch durchaus wertvolle Moore,
die hier jedoch nur genannt werden sollen: Friedrichsheider Hochmoor, Hochmoor
Weiters Glashütte, Butterwegmoor, Kiebickenmoor, Große Säure.
8 Rašeliniště
„Jedinečná jsou vrchoviště v našich saských a také v českých Krušných horách. Zcela
mě okouzlila. Svět zážitků zvláštního druhu, s jejich tajemným tichem ve všech ročních
obdobích, s jinovatkou na povrchu rašeliništ’ a tůněk v zimě. Postavy zakrslých borovic,
trpasličích bříz – s jejich podzimním zlatavě hnědým nádechem, plody šíchy, vlochyně
bahenní a brusinky, jemnými polštáři zvonků květů kyhanky, rosnatky a tučnice, mnoho
druhů rašelinných mechů, mezitím zábělník, všechno klenoty rašelinných biotopů. Bo55
56
hatství barev a tvarů mnohého hmyzu, barvy duhy a motýli k oživení převládající palety
zelených odstínů a tmavé rašeliny se všemi těmi aromatickými pryskyřičnými vůněmi, to
je fascinace vrchoviště.“
Carl-Heinz Westenburger (1924-2008)
To, jak se tannenbergský malíř a ochránce přírody Carl-Heinz Westenburger vyjadřuje
o významu rašeliništ’ pro Krušné hory, platí pak pro horní oblast Auersbergu obzvlášt’.
Najdeme tam vrchoviště, která hledají sobě rovných a opravdu jsou jedinečná. Michael
Succow a Lebrecht Jeschke o rašeliništích Krušných hor ve své roku 1990 vydané knize
„Rašeliniště v krajině“ píší:
„Většina rašeliništ’ Krušných hor leží v nadmořské výšce mezi 900 a 500 m n. m. U
hřebenových rašeliništ’ se jedná částečně o sedlová rašeliniště, v nižších polohách
převládají rašeliniště svahových muld. Z v dřívějších dobách velmi častých rašeliništ’na
dně údolí se jich zachovalo jen velmi málo. Ve fyziognomii rašeliništ’ Krušných hor vládnou rašelinné formy borovice kleče (pinus mugo). Ale pouze vrchoviště mají ve svých
centrálních částech za zmínku stojící plochy řídce porostlé nízkými křovinatými sosnami.
Jedná se často o pásma ploch bultů, které jsou ohraničeny obrysy šlenků. Pro níže ležící
rašeliniště jsou bez výjimek typické uzavřené houštiny rašelinné kleče. Nejvýznamnější
hřebenová rašeliniště jsou Malé a Velké jeřábí jezero a také několik rašeliništ’ u Božího
Daru a Abertam včetně rašeliniště Mrtvý rybník (Bährischteichmoor).“
Nejznámější rašeliniště horní oblasti Auersbergu jsou nepochybně přeshraniční
hřebenová rašeliniště Malé a Velké jeřábí jezero. Podobně jako Malé jeřábí jezero rozprostírá se i Velké jeřábí jezero na obou stranách hranice a jak v Sasku, tak v České
republice se jedná o přírodní rezervace. S ochranou přírody se zde započalo již v roce
1912 a byla to jedna z prvních chráněných oblastí v Sasku. Leží v sedle pod Jeřábím
vrchem (964,6 m n. m.), na hraničním hřebeni Krušných hor, vyznačuje se bohatým
porostem borovice rašelinné a velkým počtem poměrně hlubokých malých jezer. Oblast vlastně tvoří dvě rašeliniště vrchovištního typu: severní rašeliniště zahrnuje střední
a severní část chráněného území a přechází do Německa, jižní, menší rašeliniště bylo
dříve porušeno těžbou.
Stejně tak významný je na české straně Velký močál / Großer Sumpf, velká přírodní
rezervace o výměře 50,27 hektaru, která také leží na náhorní rovině Krušných hor.
Rozlehlé horské rozvodnicové vrchoviště má přitom plochu 30,2 hektaru, je lehce
nakloněno k jihozápadu a do dálky se táhne východozápadním směrem. Rašeliniště
má dvě centra, východní a západní, západní leží trochu výše. Nalezneme zde velmi hodnotné otevřené vrchovištní plochy, které jsou v západní části prostoupeny řadou až 3 m
hlubokých jezírek a systémem zatopených vodních ploch. Kromě toho je zde rozlehlá
zóna porostů borovice kleče, na okrajích rostou borovice blatky.
Na německé straně existuje ještě několik menších, ale také veskrze hodnotných
rašeliništ’, která tu chceme ale pouze vyjmenovat: Friedrichsheider Hochmoor,
vrchoviště Weiters Glashütte, Butterwegmoor, Kiebickenmoor a Große Säure.
57
Mord im Moor
oder
Der Sonnentau
Der Sonnentau, der bei uns vor allem in
Form des Rundblättrigen Sonnentaus
auftritt, ist in vielerlei Hinsicht eine bemerkenswerte Pflanze und so manche
Geschichte könnte man über ihn erzählen. Zum Beispiel die, dass er das Weltbild der Botaniker und Zoologen im 19.
Jahrhundert tief erschüttert, ja geradezu
auf den Kopf gestellt hat. Damals veröffentlichte Darwin (1809-1882) eine
Schrift über fleischfressende Pflanzen,
in der der Sonnentau gewissermaßen
die Hauptrolle spielt, eine Pflanze, die sich nicht wie üblich und wie es sich gehört
von Tieren fressen lässt, sondern ganz im Gegenteil Tiere verschlingt und verdaut.
Um dessen Geheimnissen auf die Spur zu kommen und um herauszufinden, was dem
seltsamen Pflänzchen bekömmlich ist, wurde es von Darwin mit den verschiedensten
Happen gefüttert. Die Versuchspflanzen lebten durchaus nicht schlecht. Hart gekochte
Eier, geröstetes Fleisch, Knorpel eines Schafes, Hühnerknochen und vieles mehr standen auf dem Speiseplan und Darwin stellte tatsächlich eine „merkwürdige Übereinstimmung“ mit dem Verdauungsvermögen von Tieren fest.
Ebenso wie die Gemeinsamkeiten bei der Verdauung stellte die Beweglichkeit der
Tentakel dieser Pflanze die Grenze zwischen Tier und Pflanze in Frage. Bis dahin galt
nämlich die Bewegung als ein Vorzug und Kennzeichen der Tierwelt und als Unterscheidungsmerkmal zur Pflanze. Das Tier bewegte sich, die Pflanze schien dazu nicht
in der Lage. Dieser Lehrsatz wurde vom Sonnentau sozusagen für immer „geschluckt“.
Zwar geht er nicht durchs Moor spazieren, soweit reicht seine Beweglichkeit nun auch
wieder nicht, aber sobald sich ein Insekt auf einem seiner Blätter niederlässt, setzen
sich die dort befindlichen Tentakel tatsächlich in Bewegung, ziehen sich zusammen und
machen sich gemeinsam über das arme Wesen her.
Auch die Namensgebung ist bei diesem merkwürdigen Vertreter der heimischen Flora,
wie kaum anders zu erwarten, eine zwiespältige Angelegenheit. Hinter dem schönen
Wort Sonnentau würde man erst einmal nichts böses vermuten. Es reiht sich ein in
die lange Kette freundlicher Pflanzennamen wie Gänseblümchen, Guter Heinrich,
Sonnenblume, Sonnenröschen etcetera, die ihrem Namen auch im Leben alle Ehre
machen und niemandem etwas zuleide tun. Nicht so der Sonnentau. Bei ihm kommt
der Name ausgerechnet von diesen todbringenden Tröpfchen her, mit denen er seine
Beute für immer an sich bindet, die in der Sonne glänzen wie der Tau am frühen Morgen, wenn der Tag erwacht und das Leben zu florieren beginnt. Dem armen, ahnungslosen Insekt, dem damit ein Bild der Schönheit und Normalität vorgegaukelt wird, wird
ausgerechnet dieser Tropfen zum Verhängnis. Denn der hat in Wirklichkeit mit dem
eigentlichen Tau nicht das geringste gemeinsam, falscher könnte ein Tau gar nicht sein.
Statt klarem frischem Wasser stellt er eine widerliche klebrige Masse dar, von der das
58
Tierchen nicht mehr loskommt, so sehr es sich auch müht, ehe es dann von den Tentakeln gepackt und verschlungen wird und in der Tiefe der Pflanze für immer versinkt
wie ein leichtsinniger Wanderer im Moor. Ist die Natur nicht grausam? Man freut sich
auf den Tag und auf das Leben und stirbt stattdessen einen langsamen, qualvollen Tod.
Vražda v rašeliništi
aneb
Rosnatka
Rosnatka, která se u nás vyskytuje především ve formě rosnatky okrouhlolisté, je
v mnoha pohledech pozoruhodná rostlina a člověk by o ní mohl vyprávět mnohé
příběhy. Například ten, že v 19. století hluboce otřásla světovým názorem botaniků
a zoologů, přímo ho postavila na hlavu. Rosnatka hraje určitým způsobem hlavní
roli v tehdy zveřejněném Darwinově (1809-1882) spisu o masožravých rostlinách, ve
kterém se rostlina nenechá jak se sluší a patří sežrat zvířaty, ale chová se zcela naopak,
živočichy polkne a stráví. Aby se těmto tajemstvím přišlo na kloub a aby se zjistilo, co
té zvláštní rostlince chutná, krmil ji Darwin různými sousty. Pokusné rostliny si nežily
veskrze špatně. Na jídelníčku měly na tvrdo uvařená vejce, opečené maso, ovčí chrupavky, slepičí kosti a mnoho dalšího a Darwin zjistil opravdu „pozoruhodnou shodu“
s trávicími schopnostmi zvířat.
Stejně jako společné rysy u trávení, nastolila hybnost žláznatých výčnělků této rostliny
otázku ohledně hranice mezi živočichem a rostlinou. Do té doby totiž pohyb platil za
přednost a charakteristikon živočišné říše a byl rozlišovacím znakem od říše rostlinné.
Živočich se hýbal, rostliny vypadaly, že toho nejsou schopny. Tuto poučku rosnatka
takříkajíc navždy „spolkla“. Sice se neprochází po rašeliništi, na to zase její schopnost
pohybu nestačí, ale jakmile se na některý z jejích listů usadí nějaký hmyz, začnou se její
zde umístěné brvy lapačů skutečně pohybovat, stáhnou se a společně se do chudáka
tvora pustí.
Jak lze zcela jistě očekávat, také v otázce pojmenování tohoto zvláštního zástupce domácí květeny panuje rozpor. Za hezkým slovem „Sonnentau“ (pozn. překl. německý název pro naši rosnatku by v překladu zněl „sluneční rosa“), by člověk nehledal nic zlého. Řadí se do dlouhého seznamu milých pojmenování rostlin jako je
sedmikráska, slunečnice, devaterník (pozn. překl. - v NJ „Sonnenröschen“ - sluneční
růžička), merlík všedobr (pozn. překl. - v NJ „Guter Heinrich“ - Dobrý Jindřich), atd.,
která svým jménům také v životě dělají čest a nikomu neubližují. U rosnatky tomu však
tak není. Její název pochází právě od těch smrtících kapiček, kterými k sobě svou kořist
navždy připojí a které se na slunci třpytí jako rosa po ránu, když se probouzí den a život
začíná rozkvétat. Ubohému, nic netušícímu hmyzu, kterému je předstírán obraz krásy a
normálnosti, se právě tato kapička stane osudnou, protože ve skutečnosti nemá s rosou
společné ani to nejmenší, falešnější by ani rosa nemohla být. Místo průzračné čerstvé
vody je to odporná lepivá hmota, z které se živočich již nevymaní, a to se může snažit
sebevíc, a pak ho popadnou a polknou tentakula a navždy se zanoří do hlubin rostliny,
jako lehkomyslný pocestný do rašeliniště. Není příroda krutá? Jeden se těší z nového
dne a života a místo toho zemře dlouhou strastiplnou smrtí.
59
Etwas näher eingehen wollen wir nun noch auf den Kleinen Kranichsee und das nicht
nur, weil dieses Moor zu den schönsten und bemerkenswertesten in der Region zählt,
sondern auch, weil es als einziges für Besucher zugänglich gemacht wurde und somit
die Möglichkeit bietet, die Welt der Hochmoore besser kennen zu lernen und auf sich
wirken zu lassen.
Nyní bychom se chtěli trochu více věnovat Malému jeřábímu jezeru a to nejen proto, že
patří k nejhezčím a nejpozoruhodnějším rašeliništím v regionu, ale také proto, že bylo
jako jediné zpřístupněno veřejnosti a tím skýtá možnost lépe se seznámit se světem
vrchovišt’ a nechat jej na sebe působit.
Kleiner Kranichsee/Malé jeřábí jezero
„Es versteht sich von selbst, daß das Antlitz der Bäume
das Klima spiegelt. Man braucht ja nur zu denken an die
Latschen und Krüppelhölzer oben im Gebirge, die im
entbehrungsreichen Leben allen Stolz aufgeben und als
gräßliche Gespenster der Sorge daherkriechen, und daneben etwa an eine Lichtbuche, eine voll sich erfüllende
reiche Mutter.“
Theodor Lessing (1872-1933)
Der Kranichsee ist natürlich auch im Winter schön,
aber ausdrücklich empfohlen sei dessen Besuch in
den Zeiten, in denen er nicht von Bergen von Schnee
bedeckt ist, der die kleineren unter den Moorkiefern
förmlich unter sich begraben hat. Erst dann kommt das
Moor in seiner Einmaligkeit und Schönheit so recht zur
Geltung.
Ein Bohlenweg mit Aussichtsplattform führt in das Moor hinein und macht es bis zum
Moorkern sichtbar, ein Anblick, der seine Wirkung nie verfehlt. Man hat bei uns nicht
allzuviele Gelegenheiten, ein Stück weitgehend unberührte Natur so ausgebreitet vor
sich liegen zu sehen.
Wir haben eines der
besterhaltenen Kammmoore des Erzgebirges
vor uns, das sich einschließlich
Moorkern
fast komplett auf deutscher Seite befindet. Es
liegt um die 930 m ü.
NN und wurde 1939 als
Naturschutzgebiet unter Schutz gestellt. Das
Wasserscheidenmoor
entwässert nach SüWiesenpiper/Linduška luční
den zur Rolava/Rohlau
60
61
(Einzugsgebiet der Ohre/Eger) und nach Norden über den Lehmergrundbach zum
Schwarzwasser (Einzugsgebiet der Mulde).
Im Handbuch der Naturschutzgebiete der DDR aus dem Jahr 1974 wird der Kleine
Kranichsee und seine nähere Umgebung noch als Zentrum des Auerhuhnvorkommens
im oberen Westerzgebirge bezeichnet. Auch Birkhuhn, Alpenbirkenzeisig, Fichtenkreuzschnabel, Wiesenpiper, Rauhfußkauz, Sperlingskauz, Waldschnepfe und Bekassine werden genannt. Es ist schon deprimierend, feststellen zu müssen, dass selbst aus
einem so hochwertigen Naturschutzgebiet mittlerweile mindestens vier dieser Arten,
also fast die Hälfte, verschwunden sind: Auerhuhn, Birkhuhn, Wiesenpiper, Bekassine.
Malé jeřábí jezero/Kleiner Kranichsee
„Je samozřejmé, že vzhled stromů odráží podnebí. Vzpomeňme si třeba jen na kleč a
zakrslé dřeviny nahoře v horách, které ve svém životě plném strádání vzdaly všechnu
hrdost a plazí se tu jako strašné přízraky starostí a vedle nich třeba na vzrostlý světlý buk,
plody překypující bohatou matku.“
Theodor Lessing (1872-1933)
Malé jeřábí jezero je samozřejmě hezké i v zimě, ale výslovně ho doporučujeme navštívit
v době, kdy není zasypáno tunami sněhu, které doslova zasypou menší z rašelinných
borovic. Jedině tehdy totiž může být opravdu doceněna jeho jedinečnost a krása.
Do rašeliniště vede povalová cesta s vyhlídkovou terasou a pohled, který se Vám naskytne do rašelinného jádra, se nikdy nemine účinkem. Nemáme u nás zase až tolik
příležitostí vidět před sebou takto rozprostřený kus dalekosáhle neposkvrněné přírody.
Před námi se rozkládá jedno z nejlépe zachovalých hřebenových rašeliništ’ Krušných
hor, které se včetně rašelinného jádra skoro kompletně nachází na německé straně.
Leží v nadmořské výšce kolem 930 m n. m. a roku 1939 zde byla vyhlášena přírodní rezervace. Rašeliniště vodního předělu odvodňuje směrem na jih k Rolavě/Rohlau (povodí Ohře) a směrem na sever přes potok Lehmergrundbach k Černému moři (povodí
Mulde).
V příručce přírodních rezervací NDR z roku 1974 je Malé jeřábí jezero a jeho blízké
okolí ještě označováno za centrum výskytu tetřeva hlušce v západní části Krušných hor.
Je zmiňován i tetřívek, čečetka tmavá, křivka obecná, linduška luční, sýc rousný, kulíšek
nejmenší, sluka lesní a bekasína. Je opravdu deprimující muset zjistit, že i z této vysoce
hodnotné přírodní rezervace mezitím zmizely přinejmenším čtyři druhy zmiňovaných
ptáků, tedy vlastně skoro polovina: tetřev hlušec, tetřívek, linduška luční a bekasína.
Unmittelbar am Kranichsee befindet sich die Gaststätte Henneberg, in der Sie sich
nicht nur um Ihr leibliches Wohl kümmern, sondern auch die Schönheit der Natur genießen können. Und zwar in Form einer bemerkenswerten Schmetterlingssammlung,
die während der warmen Jahreszeit dort immer zu sehen ist. Mit deren Hilfe können
Sie auch den grazilen Moorbewohner bewundern, den wir jetzt vorstellen wollen. In
freier Natur wird Ihnen das wahrscheinlich nicht gelingen, denn er ist wahrlich eine
Rarität.
62
V bezprostřední blízkosti Jeřábího jezera se nachází restaurace Henneberg, v které
se nejen postaráte o své tělesné blaho, ale můžete zde vychutnávat i krásu přírody,
a sice ve formě pozoruhodné sbírky motýlů, které jsou zde v teplém ročním období
vždy k vidění. Díky ní máte příležitost také obdivovat půvabného obyvatele rašeliniště,
kterého nyní chceme představit. Ve volné přírodě se Vám to pravděpodobně nepodaří,
protože se vskutku jedná o raritu.
Der Hochmoorgelbling
„Wer Schmetterlinge lachen hört,
der weiß,
wie Wolken schmecken.“
Novalis (1772-1801)
Sie sind so wunderschön und anmutig, wirken gleichzeitig so zerbrechlich und angreifbar, diese Gaukler der Lüfte, deren Anblick immer wieder das Herz höher schlagen
lässt und leider nicht mehr alltäglich ist, die Schmetterlinge.
Eine unserer gefährdetsten und seltensten Arten ist der Hochmoorgelbling, den es im
Osten Deutschlands nur noch in Sachsen gibt und dort nur noch auf der Geyerschen
Platte, im Fichtelberggebiet und in den Moorkomplexen des Westerzgebirges. Die Ursache hierfür trägt er förmlich im Namen. Er ist auf Moore angewiesen, denn die Nahrungspflanze für seine Raupe ist die Rauschbeere und die findet man nur in Mooren
und deren Randbereichen. Hinzu kommt, dass sich in der Umgebung nektarspendende
Pflanzenbestände wie Bergwiesen befinden müssen, die der Falter dringend braucht.
Kein Wunder also, dass der Hochmoorgelbling zu den absoluten Seltenheiten unter
den Schmetterlingen gehört, denn sowohl Moore als auch bunte Wiesen sind nirgends
mehr im Überfluss vorhanden und sozusagen im Doppelpack erst recht nicht. Die
Art wird uns nur erhalten bleiben, wenn die noch vorhandenen Moorlandschaften geschützt, nicht durch weitere Infrastruktur zerschnitten und Barrieren zu blütenreichem
Offenland in der Umgebung vermieden werden.
Žlut’ásek borůvkový
„Kdo slyší motýly se smát,
ten ví,
jakou chut’ mají mraky.“
Novalis (1772-1801)
Motýli, jsou tak překrásní a spanilí, zároveň působí tak křehce a zranitelně, tito vzdušní
akrobati, které když spatříte, rozbuší se Vám srdce, ale bohužel se Vám to v dnešní
době již tak často nepoštěstí.
Jeden z našich nejohroženějších a nejvzácnějších druhů je žlut’ásek borůvkový, který
se na východě Německa vyskytuje již jen v Sasku a tam již jen v oblasti Geyersche Platte, v oblasti Fichtelbergu a v soustavách rašeliništ’ západní části Krušných hor. Příčinu
tohoto si doslova nese ve svém názvu. Je závislý na rašeliništích, protože potravou jeho
63
64
Alantdistel/Pcháč různolistý
65
housenek je brusnice vlochyne’ a tu najdeme pouze v rašeliništích a na jejich okrajích.
Dále se k tomu přidává ještě fakt, že se v okolí musí nacházet rostlinné porosty dávající nektar, což jsou třeba horské louky, které motýl ke svému životu bezpodmínečně
potřebuje. Není tedy divu, že žlut’ásek borůvkový patří k absolutně vzácným motýlům,
protože jak rašeliništ’, tak pestrých luk již nikde není přebytek a ještě v takovém kumulovaném provedení, tak to už vůbec ne. Druh zůstane zachován pouze tehdy, jestliže
ještě zbylé krajiny rašeliništ’ budou chráněny, nebudou „rozkrajovány“ další infrastrukturou a zabrání-li se směrem ke kvetoucím otevřeným prostranstvím vzniku bariér.
9 Offenland
„Die meisten Menschen wissen gar nicht, wie schön die Welt ist und wieviel Pracht in
den kleinsten Dingen, in irgendeiner Blume, einem Stein, einer Baumrinde oder einem
Birkenblatt sich offenbart.
Es geht eine große und ewige Schönheit durch die ganze Welt, und diese ist gerecht über
den kleinen und großen Dingen verstreut.“
Rainer Maria Rilke (1875-1926)
In diesem Ozean von Wäldern nehmen sie sich wie kleine, verlorene Inseln aus, die
wenigen Offenlandbereiche im oberen Auersberggebiet. Aber hier lässt sich bedenkenlos das Motto „Klasse statt Masse“ zur Anwendung bringen, denn man kann mit
Fug und Recht behaupten, dass die Bergwiesen und –weiden, die sich im Umfeld der
wenigen Orte hier oben erhalten haben, mit zu den wertvollsten und schönsten im gesamten Erzgebirge zählen. Es hat sich „ausgezahlt“, dass eine intensive landwirtschaftliche Bewirtschaftung des Grünlands in Kammnähe nicht lohnend oder nicht möglich
ist. Ob man nun nach Wildenthal, Carlsfeld, Steinbach oder Jugel schaut, zur Zeit der
Bergwiesenblüte erwarten einen bunte Blütenteppiche, die das Herz erfreuen und sich
wohltuend vom dunklen Grün der umliegenden Wälder abheben.
Bei der Beschreibung der Orte in Kapitel 6 haben wir schon einige Worte über die derzeitige Bewirtschaftung verloren, die nur mit Hilfe finanzieller Unterstützung durch
66
das Land und die EU geleistet werden kann. Hoffen wir also, dass diese Förderung für
die pflegliche Nutzung der Flächen erhalten bleibt, denn ansonsten holt sie sich der
Wald zurück. Das wäre keinesfalls nur eine kleine Katastrophe, denn dieser Dreiklang
aus Wald, Siedlung und Offenland trägt viel zum Zauber dieser Region bei oder macht
ihn überhaupt erst aus.
Auf einen weiteren Gesichtspunkt, der großen Einfluss auf das Bild unserer Feldfluren
und Ortschaften hat, aber leider weit unterschätzt wird, möchten wir bei dieser Gelegenheit noch kurz eingehen.
9 Otevřená prostranství
„Většina lidí vůbec neví, jak hezký je svět a kolik nádhery se zjevuje v těch nejmenších
věcech, v květině, v kameni, v kůře stromů nebo v březovém listu.
Celým světem prochází velká a věčná krása a je spravedlivě rozptýlena mezi malými a
velkými věcmi.“
Rainer Maria Rilke (1875-1926)
Těch málo otevřených prostranství se v oblasti horního Auersbergu, v tomto oceánu lesů, vyjímá jako malé ztracené ostrůvky. Můžeme zde ale bez rozpaků zmínit
pořekadlo „kvalita místo kvantity“, protože můžeme zcela po právu tvrdit, že horské
louky a pastviny, které zde v okolí několika málo obcí zůstaly zachovány, patří k těm
nejhodnotnějším a nejhezčím v celých Krušných horách. „Vyplatilo se“, že v blízkosti hřebene není intenzivní zemědělské obhospodařování luk možné nebo že se nevyplatí. At’ se podíváme směrem k obcím Wildenthal, Carlsfeld, Steinbach nebo Jugel,
v době květu horských luk očekávejme pestré květinové koberce, které potěší srdce a
příjemně se odlišují od tmavé zeleně okolních lesů.
Při popisu obcí a osad v kapitole 6 jsme se již pár slovy zmínili o současném
obhospodařování, které je možné zachovat pouze s finanční pomocí spolkové země a
Evropské unie. Doufejme tedy, že tato dotace na pečlivé využití ploch zůstane zachována, protože jinak si je zase zabere zpátky les. To by byla malá katastrofa, protože tento
trojzvuk lesa, osady a volného prostranství hodně přispívá ke kouzlu tohoto regionu
nebo ho vlastně vůbec dělá takovým jaký je.
Při této příležitosti bychom se ještě v krátkosti chtěli zmínit o dalším hledisku, které má
velký vliv na vzhled našich polností a obcí, ale bohužel je velmi podceňováno.
Von der Bewirtschaftung der Hauswiesen
„Um eine Mittelachse entfaltet sich eine Welt, die schöner ist als die mineralische, die
zoologische, es ist die Welt der Blumen, ein blühender Kosmos, der sich lautlos zwischen
Erde und Himmel ausbreitet.“
Hanns Cibulka (1920-2004)
Noch vor wenigen Jahrzehnten wäre es niemandem eingefallen und die wenigsten konnten es sich leisten, auf die Nutzung der Hauswiesen zu verzichten. Wer die Möglichkeit
hatte, hielt sich Nutztiere. Kühe, Ziegen, Schafe oder zumindest Hasen drängten sich in
den Ställen und mussten versorgt werden, Tag für Tag. Und dazu dienten die Hauswiesen und sie wurden gehegt und gepflegt wie von alters her. Und wenn man auf Flächen
67
stößt, auf denen diese althergebrachte Bewirtschaftung bis heute fortgeführt wurde,
dann gehen einem die Augen über bei dieser Blütenpracht und bei diesem Gewiebel
und Gewabel von Schmetterlingen und anderen Insekten, die sich in diesen Oasen
um die Plätze streiten und diese schönsten aller „Blumensträuße“ noch bunter und
abwechslungsreicher gestalten als sie ohnehin schon sind.
Aber diese Prachtstücke
werden immer seltener.
Zu wundern brauchen
wir uns darüber eigentlich nicht, denn die
private Haltung von
Nutztieren ist stark zurückgegangen. Sie lohnt
sich kaum noch und wird
mehr oder weniger nur
noch als Hobby betrieben. Außerdem brauchen Tiere ständige Betreuung, ein Umstand,
der heutzutage in vielen
In Oberjugel/V osadě Oberjugel
Berufen zum Problem
wird. Auch diejenigen, die aus traditionellen Gründen oder aus Freude am Anblick solcher Wiesen an deren Bewirtschaftung festhalten sind eher Ausnahmen. Also werden
Sense und Rechen mehr und mehr durch Rasenmäher oder Rasentraktoren ersetzt.
Die eher unaufdringlichen, ja fast angenehmen Geräusche beim Mähen, Wetzen und
Dengeln machen nervtötenden Maschinengeräuschen Platz, die uns allen zur Genüge
bekannt sind und jeden Versuch zu einem wohlverdienten Mittagsschläfchen zur Qual
machen. Am traurigsten aber ist, dass das Leben verschwindet. Diese Einheitsrasen,
die sich weit und breit durchgesetzt haben, auf denen jede Blüte eher als Störfaktor
empfunden wird, sind im Grunde genommen Friedhöfe, in denen die einstige Blütenpracht, ein reichhaltiges Tierleben und unendlich viel Mühe der Vorfahren begraben
liegen.
Freuen wir uns umso mehr und seien wir dankbar, wenn wir vor solch herrlichen „Relikten“ aus der Vergangenheit stehen dürfen. In ihnen steckt eine Menge Arbeit, eine
Menge Wissen, eine Menge Geduld, eine Menge Geschichte und Geschichten. Wir
sollten Sie nicht weniger achten als beispielsweise ein gut erhaltenes historisches Gebäude.
O obhospodařování záhumenků
„Kolem střední osy se vyvíjí jeden svět, který je hezčí než svět minerálů, svět živočichů,
je to svět květin, kvetoucí kosmos, který se neslyšně rozkládá mezi Zemí a oblohou.“
Hanns Cibulka (1920-2004)
Ještě před několika málo desetiletími by to nikoho nenapadlo a jen malý počet lidí
si mohl dovolit zříci se využití záhumenků. Kdo měl tu možnost, choval užitková
68
zvířata. Ve stájích se tísnily krávy, kozy, ovce nebo se chovali alespoň králíci a muselo
o ně být postaráno, den co den. K tomu sloužily zejména záhumenky, o které bylo
od nepaměti pečováno. Když narazíte na plochy, na kterých dodnes probíhá tradiční
způsob obhospodařování, pak člověku oči přechází, z té květinové nádhery a z toho
poletování a hemžení motýlů a jiného hmyzu, kteří se v těchto oázách handrkují o
místa a tyto nejhezčí ze všech „kytic“ dělají ještě pestřejšími a rozmanitějšími než už
tak jako tak jsou.
Takovýchto skvostů je však stále méně. Podivovat se nad tím vlastně ani nemusíme,
protože soukromý chov hospodářských zvířat silně ochabl. Už se skoro nevyplatí a
je více méně provozován jen jako koníček. Zvířata kromě toho vyžadují neustálou
péči, okolnost, která se v dnešní době v mnoha povoláních stává problémem. I ti,
kteří z tradičních důvodů nebo pro radost z pohledu na takovéto louky lpí na jejich
obhospodařování, jsou spíše výjimkami. Kosy a hrábě jsou tedy stále více a více nahrazovány sekačkami a travními traktory. Ty spíše nevtíravé, skoro až příjemné zvuky
spojené s kosením, ostřením a naklepáváním uvolňují místo nervy drásajícím zvukům
strojů, které nám jsou všem dostatečně známy a z každého pokusu o zasloužené
zdřímnutí po obědě činí muka. Nejsmutnější však je, že mizí život. Tyto jednotné trávníky, které se široko daleko prosadily, na kterých je na každý kvítek nahlíženo spíše
jako na rušivý element, jsou v podstatě hřbitovy, na kterých je pochována někdejší
květinová nádhera, bohatý život živočichů a nekonečně mnoho námahy našich předků.
Mějme o to větší radost a bud’me vděčni, když můžeme postát před takovými
překrásnými pozůstatky minulosti. Je v nich ukryto velké množství práce, vědomostí,
trpělivosti, historie a příběhů. Neměli bychom si jich vážit méně než například dobře
zachovalé historické budovy.
Auch auf tschechischer Seite, in den Feldfluren der Orte Jeleni/Hirschenstand, Rolava/
Sauersack und Přebuz/Frühbuß erwarten einen großflächige Wiesen und Weiden, von
denen viele einige Jahre brach lagen. Heute werden sie vorwiegend extensiv bewirtschaftet, durch Beweidung mit teils stattlichen Rinderherden oder durch Mahd.
Wir finden aber auch weitere offene Flächen mit etwas anderem Charakter, die nicht
weniger wertvoll sind, wie beispielsweise das folgende Naturdenkmal.
Naturdenkmal „Přebuzské vřesoviště / Heiden von Přebuz“
Das Gebiet ist 90 Hektar groß. Auf
dem ehemaligen Hochmoor entstand
durch die Torfgewinnung ein Mosaik
von Mikrobiotopen ganz unterschiedlicher Herkunft, die mit Pflanzengesellschaften in verschiedenen Sukzessionsstadien bewachsen sind. Hier gibt
es bis zu mehrere Meter hohe Sockel
von nicht abgebautem Torf mit reichen
Heiden, auf denen Rauschbeere und
vor allem Zwerg-Birke auf ihrem west69
lichsten Standort in der Tschechischen Republik wachsen. Die bis zur Mineralsohle
abgetragenen Flächen wurden besiedelt von Kolben-Bärlapp, die Entwässerungsgräben mit verschiedenen Torfmoosen, begleitet vom Rundblättrigem Sonnentau. Auf den
Borstgrasrasen am Rande des Naturdenkmals findet man Arnika, Geflecktes Knabenkraut und den unauffälligen Farn Echte Mondraute. Zur Tierwelt gehören unter anderem Bergmolch, Grasfrosch, Waldeidechse, Bekassine, Wiesenpieper und Rothirsch.
Také na české straně, na polnostech obcí Jelení/Hirschenstand, Rolava/Sauersack a
Přebuz/Frühbuß na člověka čekají velkoplošné louky a pastviny, z nichž mnohé spoustu let ležely ladem. Dnes jsou převážně extenzivně obhospodařovány, bud’ jsou spásány statnými stády hovězího dobytka, nebo se kosí.
Najdeme však i další bezlesé plochy, které jsou trochu jiného charakteru, nejsou však o
to méně hodnotné, jako například následující přírodní památka.
Přírodní památka „Přebuzské vřesoviště / Heiden von Přebuz“
Oblast je velká 90 hektarů. Na bývalém vrchovišti vznikla těžbou rašeliny mozaika
mikrobiotopů zcela různorodého původu, která je porostlá rostlinnými společenstvími
v různých stádiích sukcese. Nalezneme zde až několik metrů vysoké vrstvy nevytěžené
rašeliny s bohatými vřesovišti, na kterých rostou vlochyně bahenní a na svém
nejzápadnějším stanovišti v České republice zejména zakrslá bříza. Plochy, které byly
celé odtěženy, byly osídleny plavuní, odvodňovací kanály pak různými druhy rašeliníků,
doprovázených rosnatkou okrouhlolistou. Na trávnících smilky tuhé při okraji přírodní
památky, lze nalézt prhu arniku, prstnatec plamatý a nenápadnou kapradinu vratičku
měsíční. K živočišné říši patří kromě jiného čolek horský, skokan hnědý, ještěrka
živorodá, bekasína, linduška luční a jelen lesní.
Waldeidechse/Ještěrka živorodá
Rothirsch/Jelen lesní
70
Kleingewässer in Oberjugel/Potůček v osadě Oberjugel
Rolava in Quellnähe bei Rolava/Sauersack/Rolava blízko pramene u zaniklé obce Rolava
71
10 Gewässer
„Gewässer durchraunen die Erde, sie wissen von ihrem Alter, und vom Ursprung des
Lebens. Quellen, Brunnen und Bäche, Flüsse und Ströme, Tümpel, Teiche und Seen begründen nicht nur die Fruchtbarkeit einer Landschaft, sondern ihr Gleichmaß, ihr proportionales Verhältnis zur Gesamtheit der Erdoberfläche, ihre tiefere Schönheit.“
Carl Zuckmayer (1896-1977)
Das Erzgebirge ist von Natur aus nicht gerade reich an stehenden Gewässern, eine bei
den durchaus stattlichen Niederschlagsmengen eher erstaunliche Tatsache, aber das
Wasser zieht es zu Tale und außer einigen natürlichen Moorseen und kleineren Tümpeln können wir nur auf künstliche Gewässer verweisen, das aber um so mehr. Gerade
im Auersberggebiet sind im Laufe des letzten Jahrhunderts eine Reihe von Trinkwassertalsperren entstanden in teils recht stattlichen Ausmaßen. Sie sind unentbehrlich für
die Wasserversorgung in Sachsen und sind auch landschaftlich mittlerweile Attraktionen. Allerdings sind auch einige wunderschöne Täler wie das Weißbachtal zwischen
Hundshübel und Stützengrün unter dem kostbaren Nass verschwunden. Wer dieses
landschaftliche Kleinod noch kennt, denkt sicher gerne an Spaziergänge dort zurück,
die immer ein großes Vergnügen gewesen sind. Eine gewisse Wehmut und eine Portion
Trauer lassen sich nicht verhehlen.
Aber nicht erst in der jüngeren Vergangenheit sind stehende Gewässer entstanden.
Während der ganzen Siedlungsgeschichte wurden Gewässer angestaut und das aus
verschiedensten Gründen: für den Antrieb von Mühlen, Poch- und Hammerwerken,
aber auch als Fischteiche zur Zucht von Karpfen, Forellen usw. Einige von ihnen finden
wir noch heute, andere sind längst Geschichte.
10 Voda
„Voda šeptá v útrobách Země, ví o jejím stáří a o původu života. Prameny, studny a potoky, řeky a proudy, tůně, rybníky a jezera, nejen zdůvodňují plodnost krajiny, ale i její
rovnoměrnost, proporcionální vztah k celistvosti povrchu zemského, její hlubší krásu.“
Carl Zuckmayer (1896-1977)
Krušné hory nejsou od přírody zrovna bohaté na stojaté vody, což je při veskrze
značném množství srážek spíše překvapující skutečnost, ale voda odtéká do údolí a
kromě několika přírodních rašelinných jezer a menších tůní můžeme odkázat pouze
na umělé vodní plochy, kterých je však o to více. Právě v oblasti Auersbergu v průběhu
posledního století vznikla řada vodních nádrží na pitnou vodu, zčásti velmi značných
rozměrů. Jsou nepostradatelné pro zásobování vodou v Sasku a mezitím se již staly i
krajinnou atrakcí. Pod drahocennou vodou ovšem také zmizelo několik nádherných
údolí jako např. Weißbachtal mezi obcemi Hundshübel a Stützengrün. Kdo si ještě
pamatuje na tento krajinný klenot, jistě rád vzpomíná na tamní procházky, které byly
vždy velkým potěšením. Určitá lítost a porce smutku se nedají zamlčet.
Ale stojaté vody nevznikly teprve až v mladší minulosti. Během celé historie osidlování docházelo k přehrazování řek, a sice z nejrůznějších důvodů: pro pohon mlýnů,
bucharů a hamrů, ale také jako rybníky pro chov kaprů, pstruhů atd. Na některé z nich
narazíme ještě dnes, jiné jsou již dávnou minulostí.
72
Talsperre Weiterswiese
oder
Vom Ende einer Siedlung
Die Talsperre Weiterswiese ist die höchstgelegene in Deutschland und wurde schon
1927 erbaut. Wenn man am Ufer steht und über die weite, ruhige Wasserfläche schaut,
denkt man vielleicht auch über die Herkunft ihres Namens nach, der einem irgendwie merkwürdig und unpassend vorkommt. Was hat eine solche Wasserfläche, eingeschlossen von lauter Fichtenforsten, meilenweit von der nächsten Ortschaft entfernt,
mit einer Wiese gemeinsam? Kaum jemand käme wohl auf den Gedanken, dass sich
an diesem Ort tatsächlich einmal eine Ortschaft namens Weiterswiese befand, mit richtigen Häusern und Menschen und Wiesen und Weiden und Tieren und Pflanzen. All
das wurde gewissermaßen vom Wasser begraben und nur noch die alten Bilder und
einige wenige Beschreibungen halten die Erinnerung daran wach. Bei Siegfried Sieber
lesen wir:
„Dicht an der Grenze und nahe dem Großen Kranichsee führte einst ein alter Saumpfad
über das Gebirge ins Egerland durch die kleine Siedlung Weiterswiese. Dies war eine
echte Kammstreusiedlung mit 8 erzgebirgischen Eindachhäusern in einer Höhenlage
von fast 900 m ü. NN, darunter ein kleines Wirtshaus und das sogenannte Steigerhaus am
Bergwerk ̦Segen Gottes‘.“
Nicht nur auf böhmischer Seite sind also Orte von der Landkarte verschwunden, auch
im sächsischen Erzgebirge mussten zumindest Ortsteile bestimmten Baumaßnahmen
weichen, wie hier oder bei Eibenstock dem Bau von Talsperren bzw. Teile von Johanngeorgenstadt dem Wismut-Bergbau.
Er war ein hübscher
Ort,
Weiterswiese,
wie man auf den alten Fotos sieht. Das
Leben war hart hier
oben, fast auf dem
Kamm, aber man hatte sein Auskommen
und schlug sich so
durch.
Naturgemäß hat sich
die Vogelwelt auf diesem Fleckchen Erde
völlig umgestellt, denn
die vormals sicherlich vorhandenen Wiesenbrüter wie Wiesenpiper, Braunkehlchen, Feldlerche etcetera
konnten sich mit dem kühlen Nass nicht sonderlich anfreunden. Wenn sie auch nicht
gerade in den Fluten versunken sind, so haben sie sich doch recht schnell davongemacht. Stattdessen findet man heute einige, wenn auch nicht viele, Wasservögel wie
Krickente, Reiherente und Stockente vor, die diese neue Bademöglichkeit sicher recht
bald entdeckt hatten.
73
Talsperre Weiterswiese/Přehrada Weiterswiese
Große Bockau bei Oberwildenthal/Große Bockau u osady Oberwildenthal
74
Krickente männlich/Čírka obecná - sameček
Krickente weiblich/Čírka obecná - samička
Přehrada Weiterswiese
aneb
O konci jedné osady
Přehrada Weiterswiese je nejvýše položenou přehradou v Německu a byla vybudována
již v roce 1927. Když stojíte na břehu a díváte se přes dalekou a klidnou vodní plochu,
možná že se také zamyslíte nad původem jejího jména, protože člověku připadá tak
nějak zvláštní a nevhodné. Co má taková vodní hladina, obklopená samými smrkovými
lesy, na míle vzdálená od nejbližší vesnice, společného s loukou? (pozn. překl. – slovo
„Wiese“ v názvu „Weiterswiese“, znamená louka). Dnes by sotva někdo přišel na tu
myšlenku, že se na tomto místě skutečně kdysi nacházela obec jménem Weiterswiese,
s opravdovými domy a jejich obyvateli a loukami a pastvinami a živočichy a rostlinami.
To všechno bylo do jisté míry pohřbeno vodou a jedinou připomínkou jsou již jen staré
obrázky a několik málo popisek. V díle Siegfrieda Siebera se dočteme:
„Těsně u hranice a v blízkosti Velkého jeřábího jezera kdysi přes pohoří skrz malou
osadu Weiterswiese vedla stará horská stezka pro soumary a směřovala do Poohří. Tato
typická osada byla tvořena 8 krušnohorskými jednostřešními staveními rozesetými po
hřebeni v nadmořské výšce skoro 900 m n. m., mezi nimi malá hospůdka a takzvaný
dům důlního předáka u dolu ̦Segen Gottes‘ (pozn. překl. - „požehnání boží“).“
Z mapy tedy nezmizely vesnice pouze na české straně, také na saské straně Krušných
hor musely přinejmenším části obcí ustoupit určitým stavebním opatřením, tak jako
zde nebo např. u obce Eibenstock, kde se jednalo o stavbu přehrad, nebo např. některé
městské části Johanngeorgenstadtu musely uvolnit místo těžbě bismutu.
Jak je patrno na starých pohlednicích, byla obec Weiterswiese hezkou osadou. Život
zde nahoře, skoro na hřebeni, byl tvrdý, ale ke skromnému živobytí to stačilo.
Ptačí říše na tomto kousku Země přirozeně doznala velkých změn, protože luční ptáci, kteří se zde tradičně vyskytovali, jako např. linduška luční, bramborníček hnědý,
skřivan polní atd., se nemohli se studenou vodou zrovna spřátelit. Když se v té spoustě
vody rovnou zrovna neutopili, tak se odtud pěkně rychle vytratili. Místo nich zde dnes
naleznete některé vodní ptáky jako je čírka obecná, polák chocholačka a kachna divoká, kterých není také moc, ale hodně rychle objevili tuhle novou možnost koupání.
75
Spielen natürliche Standgewässer von Haus aus keine Rolle in unserer Region, so die
Fließgewässer um so mehr. Die Vielzahl von Flüssen und Bächen kann man geradezu
als ein Merkmal unserer Landschaft bezeichnen. Ein dichtes Netz von ihnen durchzieht die Gegend und der Versuch einer Aufzählung würde den Rahmen sprengen. Tief
haben sie sich im Laufe der Jahrtausende ins Land eingegraben und prägen das heutige
Bild maßgeblich mit. Allerdings geht ein Teil von ihnen in der Weite der Wälder unter.
Dort haben sie auch oft ihren natürlichen Charakter verloren, denn sie werden meist
von Fichten bedrängt, die eigentlich nicht an die Ufer der Fließgewässer gehören. Ein
richtig schöner natürlicher Bach oder Fluss, so wie man ihn sich vorstellt, wird bei uns
von Erlen gesäumt oder von einem Auwald begleitet, erst dann kommt er richtig zur
Geltung. Auch ein Wiesenbach ist eine lichte,
fröhliche Angelegenheit
und erfreut das Herz. Ein
Bach im Fichtenwald ist
eher eine dunkle, traurige
Sache. Er vermag einen
nicht so recht aufzumuntern und ist selber wahrscheinlich tief unglücklich darüber, dass er sich
durch diese dunklen Fichtenhölzer quälen muss.
Aber natürlich finden wir
auch viele naturnahe BäGroße Bockau
che, die munter durch die
Landschaft plätschern und uns als Anschauungsobjekte dienen können, wie ein Fließgewässer auszusehen hat. Es macht einfach riesigen Spaß, einem Bach durch sein Tal
zu folgen, das er sich mühsam „gegraben“ hat, zum Beispiel der Großen Bockau, auf
die wir schon im Kapitel über die Wälder gestoßen sind.
„Ich ging an dem Ufer eines kleinen Waldbachs entlang. Ich lächelte über seine Eilfertigkeit, mit welcher er schwatzhaft und geschmeidig über die Steine hüpfte. Das ruht nicht
eher, dachte ich, als bis er im Meere ist; und dann fängt es seinen Weg von vorn an. – Und
doch – wenn es stillsteht, wie in dieser Pfütze, so verfault es und stinkt.“
Heinrich von Kleist (1777-1811)
Jestliže přírodní stojaté vody v našem regionu nehrají od přírody žádnou roli, o to
větší ji pak mají vody tekoucí. Značný počet řek a potoků je možné takřka označit za
charakteristický znak naší krajiny. Jejich hustá sít’ prochází krajinou a pokus o jejich
přesné spočítání by se minul cílem. V průběhu tisíciletí se hluboce zaryly do krajiny a
rozhodnou měrou tvoří její dnešní obraz. Ovšem část z nich se ztratí v rozlehlých lesích.
Tam také často ztratí svůj přirozený charakter, protože je většinou sevřou smrky, které
vlastně na břehy tekoucích vod nepatří. Opravdu hezký potok nebo řeku, tak jak si je
člověk představuje, u nás lemují olše nebo je doprovází lužní les a teprve pak dostojí
našemu očekávání. Také potok tekoucí loukou je světlým okamžikem, veselou událostí
a potěší srdce. Potok ve smrkovém lese je spíše tmavá a smutná záležitost. Nikoho až
76
tak opravdově nerozveselí a sám je pravděpodobně hluboce nešt’astný z toho, že se
musí soužit na své pouti skrz tyto tmavé smrkové porosty.
Najdeme zde ale samozřejmě také mnoho potoků blízkých přírodě, které čile bublají
krajinou a mohou nám sloužit jako názorné objekty, abychom viděli, jak mají vypadat tekoucí vody. Jednoho to jednoduše obrovsky baví, sledovat potok na jeho cestě
údolím, které si pracně „vyhloubil“, například řeky Große Bockau, o kterém už byla
řeč v kapitole o lesích.
„Šel jsem podél břehu malého lesního potůčku. Smál jsem se jeho spěchu, se kterým
ubreptaně a mrštně přeskakoval kameny. To neustane dříve, myslel jsem si, než dojde k
moři; a pak začne svou pout’ znovu od začátku. – A přece – když klidně stojí, jako v této
kaluži, tak shnije a páchne.“
Heinrich von Kleist (1777-1811)
11 Vögel
„Noch ist der Himmel voll von Schwalben – noch über einen ganzen Monat lang.
Zärtlich hingegeben folgt ihnen das Auge.“
Wilhelm Lehmann (1881-1968)
„Er ist ein herrliches Wesen, der Schmetterling, aber die Schwalbe ist für mich vielleicht
doch das wunderbarste Geschöpf, das ich kenne, mit Ausnahme des Menschen natürlich.“
Gerhard Meier (1917-2008)
„Wenn nach langem in einer reinen Pflanzennatur da ein Tier auftaucht (ein Vogel, ein
Eichhörnchen), hat dieses Tier etwas von einem Bruder, einem Menschenbruder, einem
Bruder des betrachtenden Menschen.“
Peter Handke
Wir haben schon erwähnt, dass ein beachtlicher Teil des oberen Auersberggebietes
vom Vogelschutzgebiet „Westerzgebirge“ eingenommen wird. Deshalb wollen wir uns
in den folgenden kurzen Ausführungen nicht mit Pflanzen und Tieren allgemein, sondern nur mit Vögeln beschäftigen und auch hier nur mit einigen Vogelgruppen, auf
die das Vogelschutzgebiet besonders abzielt. Das soll keinesfalls eine Wertung oder
gar Herabsetzung anderer Arten sein, sondern ist einfach eine Folge des beschränkten
Platzes. Auch eine genauere Beschreibung der einzelnen Arten und ihrer Lebensweise
ist uns bis auf eine Ausnahme, das Birkhuhn, deshalb nicht möglich. Wir haben einige
spezielle Aspekte herausgegriffen, um Ihnen eine Ahnung zu vermitteln, was für interessante Wesen wir da vor uns haben.
11 Ptáci
„Zatím je nebe plné vlaštovek – ještě jeden měsíc.
Oko je sleduje s něžnou oddaností.“
Wilhelm Lehmann (1881-1968)
77
Rauchschwalben/Vlaštovky obecné
Mehlschwalbe/Jiřička obecná
78
„Motýl je krásná bytost, ale vlaštovka je pro mne asi nejzázračnějším stvořením, které
znám, samozřejmě s výjimkou člověka.“
Gerhard Meier (1917-2008)
„Když se po dlouhé době v čistě rostlinné říši najednou objeví živočich (pták, veverky),
má v sobě něco z bratra, bratra člověka, bratra pozorujícího člověka.“
Peter Handke
Již jsme se zmínili o tom, že značnou část auersbergského území zabírá ptačí oblast
„Západní Krušné hory“. Proto bychom se v následujícím krátkém textu nechtěli
věnovat rostlinám a živočichům všeobecně, ale jen několika druhům ptáků, na něž je
ptačí oblast zvlášt’ zaměřena. Nepovažujte to za hodnocení nebo dokonce podceňování
jiných druhů, je to pouze důsledkem omezeného místa. Z téhož důvodu zde není možné
podat podrobný popis jednotlivých druhů a jejich způsobu života a to až na jedinou
výjimku, tetřívka. Vybrali jsme o něm několik zvláštních faktů, abychom vám umožnili
udělat si představu o tom, jakou zde před sebou máme zvláštní bytost.
Rauhfußhühner
„Jedes Tier, das vergeht, jede Art Lebewesen, die ausstirbt, verdünnt das Weltvokabular,
bringt uns weiter zurück von der Wahrheit, die nur aus dem Zusammenklang aller Wesen
sich heraufarbeitet.“
Wilhelm Lehmann (1881-1968)
Tetřevi
„Každé zvíře, které zahyne, každý živočišný druh, který vyhyne, ztenčuje lexikon světa,
odvádí nás zpět od pravdy, která se pracně zrodí jen ze souznění všech bytostí.“
Wilhelm Lehmann (1881-1968)
Aus dem Leben des Birkhuhns
Wir wollen es uns nicht nehmen lassen, zumindest eine Art aus der reichhaltigen Vogelwelt in Wort und Bild etwas näher zu beschreiben, einen Hühnervogel, den man durchaus als den Charaktervogel des oberen Erzgebirges bezeichnen darf. Dabei können
wir nicht auf alle Feinheiten eingehen, sondern nur einige Aspekte herauspicken, die
uns wichtig und wissenswert erscheinen. Auch zum Verständnis der weiteren Ausführungen trägt dies sicherlich bei, vor allem aber ist es eine Ode auf eine beeindruckende
Vogelart, die nur möglich wird durch die phantastischen Bilder des Fotografen und
Naturschützers Jan Gläßer, denen es besser als allen Worten gelingt, uns einen Einblick
in die Welt dieses Hühnervogels zu verschaffen. Den Bildern sieht man es sicher an,
wieviel Geduld, Können und Enthusiasmus hinter jeder einzelnen Aufnahme stecken.
Dass man das Birkhuhn zu den Waldhühnern zählt, ist eher irreführend, denn es ist eigentlich ein Bewohner der offenen oder halboffenen Landschaften. Es lebt in Mooren
und deren Randbereichen, auf Kahlschlägen und Sturmwurfflächen, in den Gebirgen
79
Haselhuhn/Jeřábek lesní
Birkhuhn/Tetřívka
80
an der Baumgrenze, aber auch, wenn auch immer seltener, in landwirtschaftlichen
Nutzflächen, wenn sich Wald oder andere Gehölzstrukturen in der Nähe finden.
Wenn die harte Winterszeit endlich vorbei ist, beginnt je nach Witterung, etwa im März
oder April, eine durchaus kuriose Veranstaltung: die Balz. Die Hähne begeben sich
in der frühen Dämmerung zu den angestammten Balzplätzen, die im offenem Gelände mit kurzer Vegetation und mit einigen Bäumen und Gehölzen in der Nähe liegen.
Einer nach dem anderen fallen sie wie Hubschrauber bei der Notlandung in eine Art
Arena ein und behaupten dort ihr Territorium, das sie sich sozusagen in den Kopf
gesetzt haben und partout nicht mehr hergeben wollen. Dabei machen sie die ungewöhnlichsten Anstalten, sie kollern, zischen, machen Luftsprünge, sogar regelrechte
Schauflüge, trampeln mit den Füßen, nicken mit den Köpfen, zuweilen raufen sie sich
sogar und das alles nur, um dem weiblichen Geschlecht zu imponieren, was einem ja
irgendwie bekannt vorkommt. Die Hühnerdamen haben allerdings die Ruhe weg und
betrachten das ganze „Theater“ mit aller Sorgfalt. Was ihnen dabei alles durch ihren
hübschen Kopf geht, verraten sie leider nicht. Es kann jedenfalls einige Zeit dauern,
ehe die „Bitten“ der Werber erhört werden. In der Regel kommen die alten, erfahrenen Recken zum Zug, die ihre Rolle meist im Zentrum der Bühne spielen.
Hat die ganze Zeremonie einen erfolgreichen Ausgang gefunden, ziehen sich die Hennen zurück und suchen sich im Mai unter Sträuchern, Kräutern oder Bäumen einen
geeigneten Nistplatz, legen in eine Bodenmulde sechs bis zehn Eier, aus denen nach
knapp vier Wochen die Küken schlüpfen.
Die Herren der Schöpfung interessiert das alles überhaupt nicht, denn sie sind Rabenväter par excellence. Sie leben wie die Paschas das ganze Jahr über in der Nähe der
Balzplätze und können es als wahre Künstler auch nicht lassen, zumindest einen Teil
ihrer Vorführung weiterhin zum Besten zu geben. Nur während der Mauser, wenn sie
sich neu einkleiden, und in der Winterpause halten sie sich zurück.
Für die jungen Mütter indes steht Schwerstarbeit an, denn Küken groß zu ziehen ist
kein Pappenstiel und hier wechselt die Geschichte ihren Charakter, die Komödie wird
mehr und mehr zur Tragödie, denn oft wird nur ein Bruchteil der Küken erwachsen.
Schon in den ersten Tagen bleiben viele auf der Strecke, vor allem, wenn die Witterung
kühl und feucht ist, denn viel Zeit geht dann mit dem Hudern verloren, Zeit, die zur
Nahrungsaufnahme fehlt. Hinzu kommt, dass sie in den ersten Tagen sehr auf Insekten angewiesen sind und die sind rar in den Landschaften von heute. Erst etwa mit
vier Wochen sind sie wie ihre Eltern fast reine Vegetarier. Eine abwechslungsreiche
Ernährung ist enorm wichtig, wobei es je nach Angebot große regionale Unterschiede
gibt. Für die meiste Zeit des Jahres sind die Zwergsträucher Blaubeere, Moosbeere
und Rauschbeere unentbehrlich, Blätter, Knospen, Blüten, Samen und Beeren. Aber
auch Bäume wie Moorkiefer, Weide, Eberesche und natürlich die namengebende Birke spielen eine wichtige Rolle, vor allem im Winter, wenn die Zwergsträucher unter
einer hohen Schneedecke nicht mehr erreichbar sind.
Viele weitere Gefahren lauern auf die Birkhühner, natürliche Feinde wie Habicht,
Fuchs oder Wildschwein, aber leider auch der Mensch, der zunehmend Unruhe in die
Landschaft bringt. Gerade in den ersten Lebenswochen ist es für die Küken oft das
Ende, wenn sie durch Störungen von der erschreckt auffliegenden Mutter getrennt
werden. Auch im Winter, wenn die Hühner bei kalter Witterung oder tiefem Schnee
viel Zeit in selbst gegrabenen Schneehöhlen verbringen, wirken sich häufige Störungen
81
verheerend auf die Tiere aus. Sie verlieren wertvolle Energie, die sie eigentlich bräuchten, um den Witterungsunbilden gewachsen zu sein.
Deshalb möchten wir an dieser Stelle noch einmal dringlichst bitten, sich auf ausgewiesenen Wegen und Loipen zu bewegen, um derartige Störungen zu vermeiden. Bilder
wie diese Schneeschuhspur im Naturschutzgebiet „Kleiner Kranichsee“, wenige Meter
vom Hinweisschild entfernt, dürfte es eigentlich
nicht geben.
Damit wollen wir es bewenden lassen. Jedes Wort
raubt den Fotos Platz. Wir
hoffen, dass Sie jetzt zu
den „Birkhuhn-Fans“ gehören und wir Sie überzeugen konnten, dass wir
alles in unseren Kräften
stehende tun sollten, um
dem Erzgebirge diesen
Charaktervogel zu erhalKleiner Kranichsee
ten.
Ze života tetřívka
Nenecháme si vzít možnost popsat trochu blíže slovem i obrazem alespoň jeden druh z
bohatého světa ptáků, a to jednoho z řádu hrabavých, kterého bychom mohli označit za
ptáka charakteristického pro horní oblast Krušných hor. Nemůžeme se přitom věnovat
všem detailům, ale vypíchneme jen několik aspektů, které nám připadají důležité a
hodné vědění. Zajisté to přispěje i k porozumění dalším výkladům, především je to ale
óda na úžasný ptačí druh, óda, která je možná jen díky fantastickým obrázkům fotografa a milovníka zvířat Jana Gläßera, které umožní lépe než všechna slova vhled do světa
tohoto kura. Na obrázcích je jistě vidět, kolik trpělivosti, umu a nadšení vězí za každým
jednotlivým snímkem.
To, že se tetřívek přiřazuje k lesním kurům, je spíše zcestné, protože je vlastně obyvatelem otevřené nebo polootevřené krajiny. Žije na rašeliništích a na jejich okrajích, na
mýtinách a polomech, na horách na hranici stromových porostů, ale také – i když stále
vzácněji – na zemědělských užitkových plochách, pokud se v blízkosti vyskytuje les
nebo jiné stromové struktury.
Když konečně přejde tvrdá zima, začíná podle počasí, v březnu nebo v dubnu, zcela zvláštní představení: tok. Kohouti se za ranního rozbřesku vydávají do tradičních
tokaništ’, ležících v otevřené krajině s nízkou vegetací a několika stromy a remízky v
blízkosti. Jeden po druhém padají jako vrtulníky při nouzovém přistání do této jakoby
arény a vyhlašují tam svá teritoria, která si vzali do hlavy a kterých se za žádnou cenu
nechtějí vzdát. Přitom dělají nejneobvyklejší kousky, hudrují, syčí, skáčí do vzduchu,
provádějí doslova přehlídkové lety, dupají nohama, kývají hlavami, občas se dokonce
perou, a to vše jen proto, aby imponovali ženskému pokolení, což člověku připadá
82
83
nějak známé. Tetřívčí dámy mají ostatně po klidu a starostlivě pozorují celé to „divadlo“. Co jim přitom táhne jejich hezkými hlavičkami, to nám bohužel neprozradí. V
každém případě může chvíli trvat, než jsou „prosby“ uchazečů vyslyšeny. Většinou jsou
na tahu staří, zkušení rekové, kteří hrají své role obvykle uprostřed jeviště.
Když celý ceremoniál úspěšně skončí, stáhnou se slípky zpět a v květnu si vyhledají
vhodné hnízdo pod keři nebo stromy, do důlku v zemi snesou šest až deset vajec, ze
kterých se po sotva čtyřech týdnech vyklubou kuřata.
Pány stvoření to vůbec nezajímá, protože jsou krkavčími otci par excellence. Celý
rok žijí jako pašové poblíž tokaništ’ a jako praví umělci si nenechají ujít, aby dále
nepředváděli část svých představení. Drží se stranou jen během výměny peří, když se
nově odívají, a také v zimě.
Mladé matky ale před sebou mají nejtěžší práci, protože vyvést kuřata není žádná
maličkost a v tomto bodě příběh mění svou podobu, komedie se stále více stává tragédií, nebot’ často dospěje jen zlomek kuřat. Již v prvních dnech mnohá zůstávají v půli
cesty, především, když je počasí vlhké a chladné, protože mnoho času zabere ochrana
mlád’at pod křídly. Času, který pak chybí při shánění potravy. K tomu přistupuje to, že
jsou v prvních dnech odkázána na hmyz, kterého je v dnešní krajině málo. Kuřata se
teprve ve věku čtyř týdnů stávají téměř úplnými vegetariány stejně jako jejich rodiče.
Různorodá výživa je velmi důležitá, přičemž podle nabídky existují velké regionální
rozdíly. Po většinu roku jsou nepostradatelné zákrsky jako borůvky, klikvy, vlochyně
bahenní, listy, pupeny, květy, semena a bobule. Ale značnou roli hrají i stromy jako
borovice kleč, vrba, jeřáb a přirozeně také bříza, strom, který dal tetřívkovi v němčině
jméno (pozn. překl. - „Birke“ = bříza, „Birkhuhn“ = tetřívek), a to především v zimě,
kdy zákrsky nejsou pod vysokým sněhovým příkrovem dostupné.
Na tetřívky číhají mnohá další nebezpečí, přirození nepřátelé jako jestřábi, lišky nebo
černá zvěř, ale bohužel také člověk, který do krajiny přináší stále více neklidu. Právě
v prvních týdnech života odloučení od matky, kterou něco vyplašilo, často pro kuřata
znamená konec. Také v zimě, kdy tetřevi za chladného počasí anebo v hlubokém sněhu
tráví hodně času ve vyhrabaných sněhových dutinách, působí častá rušení na zvířata
katastrofálně. Ztrácejí cennou energii, kterou by vlastně potřebovala, aby obstála v
nepohodě.
Proto bychom na tomto místě chtěli co nejnaléhavěji návštěvníky poprosit, aby se
pohybovali na vyznačených cestách a v lyžařských stopách, aby se tak zamezilo podobnému rušení. Neměly by se vyskytovat takové situace, jako když několik metrů od
informační tabule v chráněné oblasti „Kleiner Kranichsee/Malé jeřábí jezero“ vedou
stopy od sněžnic.
A tímto bychom chtěli skončit. Každé slovo zabírá místo fotografiím. Doufáme, že jste
se stali příznivci tetřívka a že jsme vás přesvědčili, že bychom měli udělat vše, co je v
našich silách, abychom pro Krušné hory zachovali tohoto charakteristického ptáka.
Wir müssen hier, wie schon angekündigt, ein Thema behandeln, bei dem es zwar auch
erfreuliche Meldungen gibt, im Großen und Ganzen aber die traurigen Töne überwiegen. Für die eine Art, das Auerhuhn, ist es sogar eine Art Requiem, das wir anstimmen
müssen, beim Birkhuhn ist das noch nicht erforderlich, aber allzuviel Zuversicht ist
auch hier nicht angebracht.
Wir beziehen uns bei unseren Ausführungen über die Bestandsentwicklung auf eine
84
Veröffentlichung der beiden wohl besten Kenner der Vogelwelt im oberen Westerzgebirge, der beiden Vogtländer Stephan Ernst und Michael Thoss. In dem Beitrag „Zur
Brutvogelfauna der deutsch-tschechischen Hochmoorgebiete im oberen Westerzgebirge/Zapadni Krušnohori“ in den Mitteilungen des Vereins Sächsischer Ornithologen,
Band 10, Heft 4 vom Dezember 2010 berichten sie über die Bestandsentwicklung seltener Brutvogelarten in den letzten Jahrzehnten in einem Untersuchungsgebiet, das
sich weitgehend mit der Region deckt, die wir in dieser Broschüre im Auge haben.
Für das Auerhuhn, dessen
bevorzugte Lebensräume in
unserer Region die Moorränder und aufgelockerte
Altfichtenbestände entlang
der Bäche waren, kommen
sie zu der Feststellung, dass
die Art ausgestorben ist.
Spätestens in den 80er Jahren des vorigen Jahrhunderts brach der Bestand völlig zusammen. Bei den vereinzelten Beobachtungen
Typischer Lebensraum des Auerhuhns/
aus späteren Jahren handelt
Typické přírodní stanoviště tetřeva hlušce
es sich um Verwechslungen
oder illegal ausgesetzte Tiere. Auf der tschechischen Seite verlief der Niedergang zeitgleich.
Dieser bis ins 18. Jahrhundert in weiten Teilen Deutschlands gut vertretene Brutvogel
wurde auch durch die übermäßige Bejagung stark dezimiert und musste viele Gebiete
räumen. Das Westerzgebirge war noch eines der wenigen Rückzugsgebiete, in denen
es sich halten konnte. Nach Einstellung der Bejagung bald nach dem 2. Weltkrieg war
aber der Bestand auch hier schon derartig geschrumpft, dass der endgültige Zusammenbruch durch Ursachen wie intensive forstliche Eingriffe, Beunruhigung durch touristische Erschließung und Rückgang der Nahrungsgrundlage nicht mehr aufzuhalten war.
Das Birkhuhn, das seinen Lebensraum vorzugsweise in den „Kampfzonen“ zwischen
Wald und Offenland hat
und deshalb auch häufig
als
„Katastrophenvogel“
bezeichnet wird,
kann
man nach Ernst und Thoss
auch heute noch zu den sicheren Brutvögeln zählen,
allerdings ist die Art extrem
selten. Auf tschechischer
Seite hat sich bis heute
eine kleine Population halten können, die allerdings
am seidenen Faden hängt.
Typischer Lebensraum des Birkhuhns/
Durch Aufforstung mit NaTypické přírodní stanoviště tetřívka
85
delgehölzen gehen einige der bisher attraktivsten Lebensräume schrittweise verloren.
Zudem kommen zunehmende touristische Aktivitäten hinzu, insbesondere im Winter, die für Beunruhigung sorgen und zum Verlust wertvoller Energiereserven führen.
Auch die relative Armut an Nahrungsbäumen wie Eberesche, Birke, Weide und andere
Laubgehölze spielt sicher eine gewichtige Rolle.
Auf deutscher Seite werden die Beobachtungen in den letzten Jahren häufiger und mit
ziemlicher Sicherheit brütet es sogar wieder
hier, was vermutlich im Zusammenhang mit
den großflächigen Windwurfflächen steht. Solche Areale werden allerdings innerhalb weniger Jahre für das Birkhuhn wieder unbewohnbar.
Es bleibt also sehr fraglich, ob uns das Birkhuhn erhalten bleiben wird. Effektive, umfangreiche Schutzbemühungen sind dringend erforderlich. Dies gilt übrigens für das gesamte Erzgebirge. Die Bestände weiter östlich, insbesondere in Tschechien, sind noch deutlich besser
als bei uns, aber weiter stark rückläufig. Auch
dort spielen als Ursachen u.a. Aufforstungen
und Tourismus eine entscheidende Rolle, hinzu
kommt die Errichtung von Windkraftanlagen
Windwurffläche bei Oberwildenthal/
Polom u osady Oberwildenthal
in sehr sensiblen Bereichen. Wenn es nicht gelingt steuernd einzugreifen, wird dieses Gebirge seiner Verantwortung für den Erhalt
des Birkhuhns in Mitteleuropa nicht gerecht werden. Hier lebt nämlich die vielleicht
einzige Mittelgebirgspopulation Deutschlands, die, gemeinsam mit den Hühnern im
tschechischen Teil, noch eine Überlebenschance hat.
Jak už jsme předeslali, musíme zde pojednat o tématu, o němž sice také najdeme
potěšitelné zprávy, ale jinak vcelku převažují smutné tóny. Pro jeden druh, pro tetřeva,
je to dokonce jakési rekviem, které začínáme zpívat, u tetřívka to ještě není nutné, ale
příliš optimismu ani zde není namístě.
V našem pojednání o vývoji stavu vycházíme z publikace obou zřejmě nejlepších znalců
světa ptáků v Krušných horách, Stephana Ernsta a Michaela Thosse z Vogtlandska. V
příspěvku „O ptačí fauně německo-českých horských rašeliništ’ na hřebenech západních Krušných hor“ v Oznámeních spolku saských ornitologů, svazek 10, sešit 4 z prosince 2010, referují o vývoji stavu vzácných druhů hnízdících ptáků v posledních desetiletích ve zkoumaném území, které se rozsáhle kryje s regionem, který je v centru
pozornosti této brožury.
Co se týče tetřeva, jehož oblíbenými biotopy byly okraje rašeliništ’ a nesouvislé porosty starých smrků podél potoků, docházejí autoři k závěru, že tento druh vyhynul.
Nejpozději v osmdesátých letech minulého století se jeho stavy zcela zhroutily. Pokud
byl spatřen v dalších letech, jednalo se o záměny nebo o ilegálně vypuštěná zvířata. Na
české straně tetřev zanikl ve stejné době.
Tento druh, který byl až do 18. století v mnoha částech Německa hojně zastoupen, byl
86
decimován i nadměrným lovem a musel vyklidit mnohá území. Západní Krušnohoří
bylo jedno z mála útočišt’, kde se mohl udržet. Po zastavení lovu brzy po druhé světové
válce byly ale jeho stavy již tak snížené, že jejich konečné zhroucení nešlo již zastavit
zejména pod vlivem takových příčin jako intenzivní lesnické zásahy, rušení v důsledku
turistického zpřístupnění jeho hnízdišt’ a úbytek stravy.
Tetřívka, který dává přednost životu v „bojové zóně“ mezi lesem a volnou krajinou,
a proto je také často označován za „katastrofického ptáka“, můžeme podle Ernsta
a Thosse dnes ještě počítat k zajištěným hnízdícím ptákům, nicméně je tento druh
extrémně vzácný. Na české straně se dodnes udržela jeho malá populace, ale její osud
visí na vlásku. Zalesňováním jehličnany se postupně ztrácejí jeho zatím nejlepší biotopy. K tomu přistupují rostoucí turistické aktivity, zvlášt’ v zimě, které přinášejí neklid
a vedou ke ztrátě cenných rezerv energie. Také relativní chudoba co se týče potravy –
stromy jako jeřáb, bříza, vrba a další listnaté dřeviny – hraje jistě závažnou roli.
Na německé straně byl v posledních letech pozorován častěji a snad i zde opět hnízdí, což má možná souvislost s velkoplošnými polomy. Takové plochy se ale během
několika málo let opět stanou pro tetřívka neobyvatelnými.
Je proto stále velmi sporné, zda nám tetřívek zůstane zachován. Efektivní rozsáhlé
ochranářské snahy jsou naléhavě nutné. To ostatně platí pro celé Krušné hory. Stavy
dále na východě a zvláště v Česku jsou ještě výrazně lepší než u nás, ale mají i nadále
silně klesající tendenci. I tam hrají velkou roli příčiny jako zalesňování a turismus, k
tomu se přidává výstavba větrných elektráren ve velmi citlivých oblastech. Pokud se
zde nepodaří regulační zásahy, nedostojí Krušné hory své odpovědnosti za zachování
tetřívka ve střední Evropě. Zde totiž žije snad jediná středohorská populace Německa,
která spolu s tetřívky z české části má ještě šanci na přežití.
Hühnervögel – Fehlkonstrukte der Natur?
„Die Birkhähne tanzen in den Lichtungen, ihre Flügel schleifen über den Boden, und
die Schwanzlyra, tintenfarben und weiß gefüttert, ist senkrecht aufgereckt. Ihre Kehlen
können den Überschwang des Gesanges nicht fassen, sie blähen sich auf, als ob sie eine
tönende Kugel rollten.“
Czeslaw Milosz (1911-2004)
„Die ungewöhnliche Aufregung, in welcher sich der Vogel während der Balz befindet,
läßt es auch einigermaßen erklärlich erscheinen, daß er zuweilen die unglaublichsten
Tollheiten begeht. So berichtet Wildungen von einem Auerhahne, welcher sich plötzlich
auf sägende Holzmacher stürzte, sie mit den Flügeln schlug, nach ihnen biß und sich
kaum vertreiben ließ. Ein anderer flog, nach Angabe desselben Schriftstellers, sogar auf
das Feld heraus, stellte sich den Pferden eines Ackersmannes in den Weg und machte
diese scheu; ein dritter nahm jedermann an, welcher sich seinem Standorte näherte, versuchte sogar mit den Pferden der Forstleute anzubinden.“
Alfred Brehm (1829-1884)
Es gehört wohl zu den beeindruckendsten Erlebnissen überhaupt, eine „Balzveranstaltung“ von Birkhähnen oder Auerhähnen miterleben zu dürfen. Die „Aufführungen“
87
in Mitteleuropa werden immer seltener, Eintrittskarten sind kaum noch zu ergattern.
Und niemand, dem ein solches Glück je zuteil wurde, wird wohl auf den Gedanken
kommen, diese eindrucksvollen Tiere wären nicht mehr zeitgemäß, ein Auslaufmodell
sozusagen, ein Fehlkonstrukt der Natur, sichere Kandidaten für ein baldiges Aussterben. Aber genau danach sieht es bei uns aus.
Und auch den anderen Arten ergeht es kaum besser. Das Haselhuhn ist schon längst
aus den Wäldern verschwunden, das Rebhuhn macht sich vom Acker, nur die winzige
Wachtel, der einzige Zugvogel unter den bei uns heimischen oder ehemals heimischen
Hühnervögeln, scheint mit den Bedingungen in den unwirtlichen Agrarlandschaften
noch einigermaßen zurecht zu kommen.
Dass das alles vor wenigen Jahrzenten noch viel besser aussah, belegt ein Zitat aus
Band 20 der Reihe „Werte unserer Heimat“ von Siegfried Sieber aus dem Jahr 1972
über das Gebiet am Kleinen Kranichsee:
„Auf den nassen Wiesen am Moor kommen als Brutvögel Rebhuhn (Perdix perdix),
Wachtel (Coturnix coturnix) und Wachtelkönig (Crex crex) vor, sowie Bekassine (Gallinago gallinago), Wiesenpieper (Anthus pratensis) und Braunkehlchen (Saxicola rubetra), die z.T. auch im Kleinen Kranichsee beobachtet werden. Birkhuhn (Lyrurus tetrix)
und Kiebitz (Vanellus vanellus), die im Moor von Boží Dar (Gottesgab) noch brüten,
sind im Kleinen Kranichsee nur gelegentlich anzutreffen oder ziehen nur durch ...
In den Wäldern der Kammlagen, zwischen Kleinem und Großem Kranichsee, leben an
seltenen Waldhühnern noch etwa 50 Stück Auerwild und etwa 10 Stück Birkwild. Obwohl diese Arten völlige Schonzeit genießen, geht ihr Bestand weiter zurück. Andere
Arten sind im Bereich der ehemaligen Oberforstmeisterei Eibenstock bereits gänzlich
verschwunden, wie dies aus den letzten Erwähnungen in Abschußlisten ersichtlich ist:
1883 Haselwild, 1897 Fischotter, 1920 Kaninchen und 1925 Schnepfen.“
Auerhenne/Slepice tetřeva hlušce
Birkhennen/Slepice tetřívka
Es ist schade, dass sich die überaus attraktiven Hühnervögel sukzessive aus unseren
Landschaften verabschieden. Und das tun sie durchaus nicht freiwillig, sie „wehren“
sich so gut sie können, aber ihre Mittel und Möglichkeiten sind begrenzt. Wenn es nicht
gelingt, unsere Landnutzung und unsere Freizeitgewohnheiten, und das gilt sowohl im
Offenland als auch im Wald, ihren Möglichkeiten entsprechend zu verändern, werden
wir sie komplett verlieren. Das mag nebensächlich erscheinen, ist es aber nicht. Sie sind
ein guter Indikator für unseren fragwürdigen Umgang mit der Welt. Es ist ein Warnsignal, das wir nicht länger ignorieren sollten.
88
Hrabaví ptáci – nepovedené výtvory přírody?
„Tetřívci tančí na mýtinách, křídly brousí půdu a svisle vzhůru mají vztyčenu svou ocasní lyru, modrou jako inkoust a s bílou podšívkou. Jejich hrdla nezvládají nadšení zpěvu,
nadouvají se jako by valila kouli, která vydává tóny.“
Czeslaw Milosz (1911-2004)
„Neobvyklé vzrušení, v němž se pták nalézá během toku, umožňuje do jisté míry
vysvětlit, že chvílemi dělá nejneuvěřitelnější ztřeštěnosti. Tak např. spisovatel Wildungen
píše o tetřevovi, který se náhle vrhl na dřevorubce řezající stromy, tloukl je křídly, kousal
je a nenechával se odehnat. Jiný podle údajů stejného autora vyletěl na pole a postavil
se do cesty koňům a splašil je; třetí se pustil do každého, kdo se blížil k jeho stanovišti a
dokonce se pokusil rozdat si to i s koňmi lesníků.“
Alfred Brehm (1829-1884)
K nejúžasnějším zážitkům vůbec patří možnost zažít „tokací představení“ tetřívka
nebo tetřeva. Představení se ve střední Evropě „hraje“ stále vzácněji, vstupenky se dají
jen těžko sehnat. A nikoho, komu se dostalo takového štěstí, asi nenapadne myšlenka,
že by tito působiví ptáci již nebyli moderní, že jde takříkajíc o výběhové modely, o
nepodařený výtvor přírody, že jde o jisté kandidáty na brzké vyhynutí. Ale přesně tak
to u nás vypadá.
Jiným druhům se také nevede o mnoho lépe. Jeřábek lesní už dávno zmizel z lesů,
koroptev opouští pole, jen maličká křepelka, jediný z našich domácích – nebo dříve
domácích – hrabavých ptáků, se zřejmě do jisté míry přizpůsobila podmínkám nehostinné agrární krajiny.
Že to ještě před několika desetiletími vypadalo mnohem lépe, dokládá citát ze svazku
20, řady „Werte unserer Heimat / Hodnoty naší přírody“ od Siegfrieda Siebera z roku
1972 o území u Malého jeřábího jezera / Kleiner Kranichsee:
„Na vlhkých loukách u rašeliniště hnízdí koroptev (Perdix perdix), křepelka (Coturnix coturnix) a chřástal (Crex crex), a také bekasína (Gallinago gallinago), linduška
luční (Anthus pratensis) a bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), které lze také zčásti
pozorovat u Malého jeřábího jezera. Tetřívka (Lyrurus tetrix) a čejku (Vanellus vanellus), kteří ještě hnízdí v božídarském rašeliništi, potkáme u Malého jeřábího jezera jen
příležitostně, někdy zde jen prolétají...
V hřebenových lesích mezi Malým a Velkým jeřábím jezerem žije ještě asi 50 tetřevů a
10 tetřívků. Ačkoli tyto druhy požívají časově neomezené ochrany, jejich stavy klesají.
Jiné druhy už v oblasti působnosti lesní správy Eibenstock zcela vymizely, jak je vidět z
posledních zmínek v závěrečných seznamech: 1883 jeřábek lesní, 1897 vydra říční, 1920
divoký králík a 1925 sluka.“
Je škoda, že se tito atraktivní ptáci postupně z naší krajiny vytrácejí. Každopádně to
nedělají dobrovolně, „brání“ se tak jak to umí, ale jejich prostředky a možnosti jsou
omezené. Pokud se nám nepodaří změnit náš způsob využívání krajiny a naše zvyklosti, jak trávit volný čas – a to platí jak ve volné krajině, tak i v lese – úplně je ztratíme.
Může to připadat nepodstatné, ale není tomu tak. Jsou dobrým indikátorem našeho
pochybného zacházení se světem. Jsou varovným signálem, který bychom neměli déle
přehlížet.
89
Rauhfußkauz/Sýc rousný
Junger Uhu/Mladý výr velký
90
Eulen
„Es ist jener feierlichste Augenblick des Tages, an dem sogar die Bläßhühner leiser lärmen und heimliche Silberrinnen in der Spiegelwelt des Teiches ziehen, in der die verschieden schwarzen Wipfel wie zu einem stummen Scherenschnitt erstarrt scheinen. Wie
ich in die Lust versunken dastehe, um den ersten Stern in diesem Teichspiegel aufschimmern zu sehen, da ruft – wie damals – der Uhu wieder, der von Zeit zu Zeit vom Regental
hierher zur Jagd kommt. Schön und schauerlich ist sein Ruf; er ist wie ein verhaltener,
versöhnender Gesang.“
Hubert Weinzierl
Wie es bei den Schmetterlingen auch die Nachfalter gibt, die wir so gut wie nie zu Gesicht bekommen - leider, denn sie sind nicht weniger schön wie die Tagfalter -, so haben
wir bekanntermaßen auch bei den Vögeln eine Gruppe, die Eulenvögel, von denen sich
die meisten Arten tagsüber weitgehend von jeglicher Beschäftigung fernhalten, die von
uns so geliebte Sonne meiden und erst nach deren Untergang sich damit beschäftigen,
nach Beute Ausschau zu halten, um den sich langsam aber sicher meldenden Hunger
und den ihres Nachwuchses zu stillen. Allerdings hat sich die Natur bei der Farbauswahl des „Tierkleides“ nicht so viel Mühe gegeben wie bei den Nachtfaltern, eher bescheiden kommen sie daher, die Könige und Königinnen der Nacht unter den Vögeln,
alle in braunen und grauen Tönen. Vielleicht, damit sie am Tag nicht auffallen, wenn sie
in irgendeiner Waldecke vor sich hin träumen.
In der Größe gibt es allerdings gewaltige Unterschiede. Es liegen Welten zwischen dem
Winzling Sperlingskauz, dessen Männchen es gerade einmal auf 60 Gramm bringt –
und damit über seinen Namensvetter nicht viel hinauskommt - und dem Uhuweibchen, das sage und schreibe beachtliche drei Kilo schwer werden kann und deshalb
genausgut Haseneule heißen könnte. Dementsprechend geht natürlich auch das Beutespektrum weit auseinander. Muss sich der mickrige Sperlingskauz im Normalfall mit
Kleinvögeln und Kleinsäugern begnügen, schafft es die gewaltige Uhudame durchaus,
Hase und Igel das Fürchten zu lehren.
Aber nicht nur die Tierwelt hat tiefsten Respekt vor den Eulen, auch bei vielen Menschen verursachen sie zuweilen Gänsehaut. Besonders wenn die Stimme des Waldkauzes durch die Nacht hallt, hinlänglich bekannt aus vielen Grusel- und Horrorfilmen. Aber in dieser Vogelgruppe überwiegen die heulend-jaulenden Laute keinesfalls,
sondern viele Arten überraschen mit durchaus melodischen Gesängen, auch wenn sie
nicht ganz über den Stimmreichtum von Singvögeln verfügen. Wer einmal in ruhiger,
mondheller Winternacht das zarte Lied des Rauhfußkauzes zu Gehör bekommen
hat, ist auf der Stelle bis über beide Ohren verliebt und ihm für immer verfallen. Man
kann es also gut nachvollziehen, dass Frau Kauz einem derartigen Werber nicht lange
widerstehen kann. Von solchen Erfolgen kann unsereiner nur Träumen, dessen Gesänge eher die gegenteilige Wirkung haben. Das Lied des kleinen Kauzes können wir
Ihnen leider nicht vorspielen, es lässt sich nicht in Buchstaben fassen. Aber das Bild
von ihm ist kaum weniger schön. Leider sind die Lieder der Eulen nur noch recht selten zu hören in unserer Landschaft. Uhu, Waldkauz, Waldohreule, Rauhfußkauz und
Sperlingskauz, das sind sie, nach Größe geordnet, die man im oberen Westerzgebirge
noch finden kann. Wobei das Augenmerk des Vogelschutzes vor allem auf den beiden
kleinsten liegt.
91
Es ist immer wieder etwas Besonderes, wenn man einem dieser „Nachtarbeiter“ auch
einmal am Tage begegnen darf. Das zeigt auch die folgende Schilderung der Schweizer
Schriftstellerin Erika Burkart (1922-2010):
„Kleiner Bruder. Am Vormittag hatte es geregnet. Noch verdüsterte tiefes Gewölk das
Waldinnere, wo das goldflaumige Junglaub, das bei sonnigem Himmel die Bäume zum
Blühen bringt, jene lichte Dämmerung bewirkte, die wir registrieren als Anbruch des
Waldfrühlings.
Im Gehen auf dem Weg längs des Waldrands fiel mir ein Aststumpf auf, dessen oberes
Ende sich bewegte. Innehaltend erkannte ich in dem geisterhaften Astende – rindengrauer Kegel mit Kugelkopf – einen Vogel. ̦Ein Waldkauz.‘ Auch Ernst stand nun still. Es war
der zweite Waldkauz, dem ich in meinem Leben begegnet bin.
Der Kauz schlief; in seinem greisen Gnomengesicht waren die runden Augen geschlossen, während er, durch den Schlaf hindurch, auf geheime Geräusche zu lauschen schien,
was sich in den knappen, instinktiv auf Orientierung ausgerichteten somnambulen Drehungen des Kopfes kundtat. Der Graue sah aus wie einer, dem ein Rätsel gestellt wird, das
im Traum fragmentarisch und im Wachen nie gelöst werden wird.“
Sovy
„Je to nejslavnostnější okamžik dne, kdy dokonce i lysky hlučí méně a kreslí tajemné
stříbrné rýhy do zrcadla rybníku, v němž černé vrcholky stromů ztuhnou jako v němé
vystřihovánce. Jak tak stojím ponořen v zalíbení a čekám až uvidím jak se první hvězda
zatřpytí ve vodním zrcadle, zavolá – jako onehdy – sova, která sem čas od času přichází
lovit z Regenthalu. Krásné a děsivé je její volání, je jako tlumený a smířlivý zpěv.“
Hubert Weinzierl
92
Tak jako jsou mezi motýly také noční můry, které téměř nikdy nevidíme – bohužel,
protože nejsou o nic méně krásné než denní motýli - , máme i mezi ptáky skupinu, sovy,
z nichž se většina během dne zdržuje jakékoli aktivity, vyhýbá se námi tak milovanému
slunci a teprve po jeho západu začínají vyhlížet kořist, aby utišily stále více se hlásící
hlad svého potomstva. Příroda si nedala moc práce s výběrem barev pro jejich „ptačí
šat“, tak jako u nočních můr, vypadají spíše skromně, tihle ptačí králové a královny
noci, všichni v hnědavých a šedých tónech. Snad aby nebyli během dne nápadní, když
někde v lesním koutě sní.
V jejich velikosti jsou ale obrovské rozdíly. Celé světy leží mezi mrnětem kulíškem
nejmenším, jehož sameček dosáhne tak asi 60 gramů, podobně jako vrabci, a mezi
samičkou výra, která může vážit pozoruhodná tři kila a která by se tak klidně mohla
jmenovat „výr zaječí“. Tomu přirozeně také odpovídá široké spektrum kořisti. Zatímco si kulíšek musí vystačit s malými ptáky a savci, nahání výří dáma hrůzu zajícům a
ježkům.
Sovy ale mají respekt nejen ve zvířecím světě, také mnohým lidem někdy nahánějí
husí kůži. Zvláště, když nocí zní hlas sýčka, dávno známý z mnohých hororů. Ale v této
skupině ptáků vůbec nepřevažují tyto kvílivé zvuky, mnohé druhy nás překvapí zcela
melodickým zpěvem, i když ten není tak bohatý jako u zpěvných ptáků. Kdo někdy
za klidné měsícem zalité zimní noci slyšel něžnou píseň sýce rousného, zamiluje se do
něho až po uši a navždy mu propadne. Můžeme se dobře vžít do toho, že paní sýčková
takovému vábení dlouho neodolá. O takových úspěších může našinec, jehož zpěv
má spíše opačný účinek, jen snít. Píseň sýčka vám bohužel nemůžeme přehrát, nedá
se vtěsnat do písmen. Ale jeho obrázek není o nic méně hezký. Písně sov jsou v naší
krajině bohužel slyšet jen velmi vzácně. Výr, puštík, kalous ušatý, sýc rousný a kulíšek,
seřazeni podle velikosti, jsou ti, které ještě můžeme nalézt ve vrchních polohách západních Krušných hor. Ochrana ptáků přitom bdí nad oběma nejmenšími.
Setkáme-li se s těmito „nočními dělníky“ během dne, je na tom vždy něco zvláštního.
Ukazuje to také následující vyprávění švýcarské spisovatelky Eriky Burkhart (19222010):
„Malý chlapík. Dopoledne pršelo. Temný mrak ještě zatemňoval nitro lesa, kde zlatavé
mladé listí, které za slunečné oblohy probarví stromy, vyvolalo ono světlé šero, které
vnímáme jako konec jara v lese.
Šla jsem po cestě podél lesa a všimla si pahýlu větve, jehož horní konec se pohyboval.
Zarazila jsem se a ve strašidelném konci větve - v kůrově šedé kuželce s kulatou hlavou
- poznala ptáka. Puštík. Také Ernst jen potichu stál. Byl to druhý puštík, kterého jsem v
životě viděla.
Spal; jeho kulaté oči ve stařeckém trpasličím obličeji byly zavřené, přičemž ale i ve spánku naslouchal tajemným šustotům, což bylo znát na jeho instinktivních somnambulních
pohybech hlavy, zaměřených na orientaci. Vypadal jako někdo, kdo dostal hádanku,
kterou ve snu vyřešíte jen zčásti a při bdění nevyřešíte nikdy.“
93
Buntspecht/Strakapoud velký
Rauhfußkauz als Nachmieter/Sýc rousný
94
Spechte
„Wer möchte unseren Wald ohne sie wünschen? Schon ihre Stimme erfreut den Beobachter, und namentlich das laute, lachende Geschrei, welches auf weithin durch Wald
und Flur erschallt, besitzt so unverkennbar das Gepräge der Heiterkeit, daß man die
Spechte unbedingt den am liebsten gesehenen Vögeln beizählen muß. Abgesehen von
ihrer Stimme bringen sie noch eine eigentümliche Musik im Walde hervor: sie trommeln,
schnurren, dröhnen und knarren‘, wie man zu sagen pflegt, indem sie sich an einen dürren Ast hängen und diesen durch sehr schnelle Schläge mit dem Schnabel in zitternde Bewegung bringen. Hierdurch bewirken sie ein laut schallendes Geräusch, welches nach der
Stärke des Zweiges bald höher, bald tiefer klingt, aber auf weithin im Walde gehört wird.“
Alfred Brehm (1829-1884)
„Wer will fleißige Handwerker sehn, der muss in die Wälder gehn.“ Mit dieser neuen
Version des bekannten Kinderliedes meinen wir aber nicht die Waldarbeiter, wie man
vielleicht vermuten könnte, die sicher auch sehr fleißig sind, besonders dieser Neuling
da, Harvester genannt, der in wenigen Stunden ganze Waldregionen dem Erdboden
gleich machen kann. Ob man allerdings diese Art von Fleiß besonders lobenswert finden sollte, sei einmal dahingestellt. Er entspringt wohl auch eher dem überall verbreiteten Einzug von Technisierung und Rationalisierung und hat mit alter Handwerkskunst wenig gemein. Da ist uns, ehrlich gesagt, der Specht erheblich lieber, den wir
nämlich eigentlich im Auge hatten. Seit vielen Jahrtausenden führt er sein altbewährtes
Handwerk auf die gleiche Art und Weise aus, er zimmert Wohnungen in die Bäume
und macht sie so zu Häusern, in die er dann mit seiner Familie einzieht. Und das in mühevoller Kleinarbeit, über die man nur staunen kann. Ein Schwarzspecht beispielsweise benötigt zur Fertigstellung einer Höhle in einer Buche 23-28 Tage. Eine sagenhafte
Leistung, wenn man bedenkt, dass bis zu 17 Schnabelhiebe notwendig sind, um einen
einzigen Span zu lösen und etwa 10000 Späne beim Bau einer Höhle entstehen. Und
dabei ist der Schwarzspecht der größte und stärkste unserer Spechte und überhaupt
der einzige, der in das harte Buchenholz Höhlen zimmern kann. Einen Werkzeugkasten braucht er nicht, sein Werkzeug hat er immer am Mann, seinen Schnabel nämlich.
Mit dem schlägt er unaufhörlich auf den Baum ein, meist mit höchstens 20 Schlägen am
Stück, aber wenn er so richtig in Ekstase gerät sogar mit bis zu 100 Schlägen pro Minute. Ein wahres Wunder also, dass er nicht ständig von Kopfschmerzen geplagt wird.
Der Schwarzspecht ist übrigens eine hoch angesehene Persönlichkeit unter den Bewohnern des Waldes, denn viele andere Arten sind auf seine Baukunst geradezu angewiesen und ziehen als Nachmieter in seine Wohnung ein. Beispielsweise die Hohltaube
und der seltene Rauhfußkauz haben hohe Ansprüche und finden nur in seinen Bauten
ausreichend Entfaltungsmöglichkeiten. Die Bauwerke seiner Kollegen wie Grauspecht
und Buntspecht sind ihnen entschieden zu unbequem. Aber keine Angst, auch dafür
finden sich ausreichend Interessenten, denn mit Wohnungen steht es nicht zum Besten in unseren relativ aufgeräumten Forsten, aus denen Totholz und kranke Bäume
meistens umgehend entfernt werden. Die Spechte können also gar nicht schnell genug
bauen, um den Wohnungsbedarf auch nur einigermaßen decken zu können. Zum Glück
kommen ihnen manchmal menschliche Handwerker zu Hilfe, die liebevoll gezimmerte
Nistkästen an die Bäume hängen und so die ärgste Wohnungsnot lindern helfen.
95
Buntspecht/Strakapoud velký
Übrigens leiden die Spechte auch selbst
unter diesen ordentlichen, aufgeräumten
Wäldern. Deren Hauptnahrung sind nämlich Ameisen, Käfer und andere Insekten
und deren Puppen und Larven, die sich in
kranken und toten Bäume erst so richtig
wohl fühlen. Über ihre Tischsitten geben die
Spechte gerne Auskunft und lassen für den
aufmerksamen Beobachter reichlich Spuren
zurück. Zerhackte morsche Baumstümpfe,
entrindete insektenbefallene Bäume, Lochreihen oder Schlitze am Fuß kernfauler
Fichten, aber auch Spechtschmieden und
geringelte Bäume zeigen an, dass Meister
Specht in der Nähe zuhause ist.
Man kann die Spechte durchaus als Schlüsselfiguren unserer Wälder betrachten und
insbesondere den Schwarzspecht als Symbol
für die auf Altholzbestände angewiesenen
Tierarten, deren Fortbestand maßgeblich
von der Waldbewirtschaftung abhängt. Der
Erhalt von Altbäumen, aber auch – zumindest im gewissen Grade – von kranken und
morschen Bäumen ist hierbei ein entscheidender Faktor.
Datlové
„Kdo by si mohl přát les bez nich? Už jejich
hlas potěší návštěvníka, a zejména hlasitý,
chechtavý křik, který zní po lesích a nivách
do daleka, má nezaměnitelný výraz veselí,
takže datly musíme bezpodmínečně přičíst
k nejoblíbenějším ptákům. Nehledě na jejich hlas, do lesa vnášejí ještě typickou hudbu: říkává se, že bubnují, vrčí, duní, vrzají,
když visí na suchých větvích a rozechvívají je
rychlými údery zobáků. Tím vytvářejí hlasitě
znějící zvuk, který zní podle síly větve jednou
níže, jindy výše, ale který je v lese slyšet do
daleka.“
Alfred Brehm (1829-1884)
„Kdo chce vidět pilné řemeslníky, musí jít
do lesů“. Touto novou verzí známé dětské
písničky nemáme na mysli, jak by si snad
96
někdo mohl myslet, lesní dělníky, kteří jsou zajisté také pilní, zvláště ten nováček,
kterému se říká harvester a který během několika málo hodin může srovnat se zemí
celé lány lesa. Nechme stranou, zda ale takovýto druh píle můžeme pochválit. Vyplývá
spíše z všude rozšířeného tažení techniky a racionalizace a se starou řemeslnou
zručností má jen málo společného. Popravdě řečeno, datel, o kterého zde vlastně jde,
je nám daleko milejší. Po tisíciletí vykonává stejným způsobem své časem osvědčené
řemeslo, vytesává si obydlí ve stromech, a tak z nich vyrábí domy, do nichž se pak
stěhuje se svou rodinou. A to vše namáhavou „malovýrobou“, nad kterou můžeme
jen žasnout. Například datel černý potřebuje na zhotovení dutiny v buku 23-28 dní.
Báječný výkon, když si pomyslíme, že k uvolnění jedné jediné třísky je zapotřebí až 17
t’uknutí zobákem a že při stavbě dutiny vznikne asi 10000 třísek. A to je přitom datel
černý největší a nejsilnější z našich datlů a vůbec jediný, který dokáže otesávat tvrdé
bukové dřevo. Brašnu s nářadím k tomu nepotřebuje, své nářadí má vždy sebou, totiž
svůj zobák. Jím neúnavně tluče do stromu, většinou nanejvýš dvacetkrát najednou, ale
když se dostane do extáze, tak třeba až stokrát za minutu. Opravdový zázrak, že přitom
netrpí stálými bolestmi hlavy.
Datel černý je ostatně mezi obyvateli lesa vysoce uznávanou osobností, protože mnohé
druhy jsou odkázány na jeho stavitelské umění a stěhují se po něm do bytu jako
nájemníci. Například holub doupňák nebo vzácný sýc rousný mají vysoké nároky a
dostatečné možnosti rozvoje nacházejí právě v datlích stavbách. Díla jeho kolegů jako
žluna šedá anebo strakapoud jsou jim rozhodně nepohodlná. Ale nemějte strach, i o
ně je dostatek zájemců, nebot’ v našich poměrně uklizených lesích, z nichž se okamžitě
odstraňují soušky a nemocné stromy, to s dostatkem bytů nevypadá nejlépe. Datlové
proto nestačí dost rychle stavět, aby alespoň trochu pokryli potřebu bytů. Naštěstí jsou
jim někdy nápomocni lidští řemeslníci, kteří na stromy věší s láskou zhotovené budky
a pomáhají tak zmírnit bytovou nouzi.
V těchto řádně uklizených lesích ostatně trpí i datlové samotní. Jejich hlavní potravou
jsou totiž zejména mravenci, brouci a další hmyz a jejich kukly a larvy, a ti všichni
se cítí dobře právě na odumřelých a nemocných stromech. Datlové nás rádi informují o způsobech svého stolování a bedlivému pozorovateli zanechávají bohatství stop.
Rozštípané zetlelé kmeny, hmyzem napadené a kůry zbavené stromy, řady děr a rýh u
paty smrků se ztrouchnivělým jádrem, ale také hromádky třísek a kroužkované stromy
svědčí o tom, že v blízkosti bydlí Mistr Datel.
Datly můžeme považovat za klíčové figurky našich lesů, datla černého pak zvláště za
symbol živočišných druhů odkázaných na výskyt starého dřeva, jehož stav závisí na
lesním hospodaření. Zachování starých, ale také – alespoň do jisté míry – nemocných a
zetlelých stromů je zde rozhodujícím faktorem.
Die „Sprache“ der Vögel
„Wenn es dunkelt, werden meine Wände durchlässig für die Stimmen der Tiere. Der
Schrei einer Wildgans, das Bellen des Hundes, der Ruf einer Eule, all diese Töne, die
während des Tages belanglos an meinem Ohr vorüberwehn, erinnern mich jetzt an die
sinnvolle Sprache der Kreatur.“
Hanns Cibulka (1920-2004)
97
Vögel haben schon von alters her viele Menschen in ihren Bann gezogen und gehören
zweifelsohne zu den beliebtesten Erscheinungen in der Tierwelt, aber nicht nur auf
Grund ihres Aussehens. Nein, auch die breit gefächerte Welt der Laute, Rufe und Gesänge zieht einen in ihren Bann und lässt einen nicht mehr los, wenn man erst einmal
Blut geleckt hat. Die „Sprache“ der Vögel ist ein weites Feld und keinem von uns wird
sie sich je ganz erschließen, auch wenn man sich noch so viel mit ihr beschäftigt. Das ist
so ähnlich wie mit der eigenen Muttersprache oder der Literatur. Immer wieder entdeckt man neue Wörter, Sätze und Satzfolgen, die einem bisher so nicht untergekommen sind, neue Eindrücke bescheren und fremde Welten erschließen. Oder wie mit der
Musik, ein Reich, das sich wie ein riesiger blühender Garten ausnimmt, in dem man
staunend und überwältigt umhergehen kann, ohne ihn auch nur annähernd ergründen
zu können.
Wer die Sprache der Vögel gut versteht und zur rechten Zeit am rechten Ort ist oder
viel Geduld hat, der könnte blind sein oder sich ein Brett vor den Kopf halten und
wüsste trotzdem weit mehr über die Vogelwelt als mancher bestens ausgestattete Naturbeobachter, der ein schweres Spektiv hinter sich herzieht und es erst in Stellung
bringen muss wie eine Kanone.
Sie ist eine schwierige Sprache, die Vogelsprache, sie ist schwer zu erlernen und manchmal könnte man schier verzweifeln, dass man ihre „Vokabeln“ nicht in den Kopf bekommt. Aber sie ist auch eine schöne und faszinierende Sprache, die einem eine ganz
neue Welt erschließt, die ungeheuer reichhaltige Sprachwelt der Vögel, die uns unsere
gefiederten Nachbarn so viel besser verstehen und uns ihnen etwas näher kommen
lässt. Ob nun der vielgepriesene Gesang der Nachtigall, das wehmütige Lied der Amsel
in der Dämmerung, die frechen Imitationen des Stares, das ausdauernde Tschilpen des
Spatzen, das wimmernde Schwanz„meckern“ der Bekassine oder die sehnsüchtigen
Rufe des Uhus durch die Nacht, sie sind nicht minder schön und ergreifend als ein
Schubertlied, wenn man gelernt hat zu hören.
„Ptačí řeč“
„Když se stmívá, začnou mé stěny propouštět zvuky zvířat. Křik divoké husy, štěkot psa,
volání sovy, všechny tyto tóny, které během dne bez povšimnutí provanuly kolem mých
uší, mne nyní upomínají na smysluplnou řeč tvorů“
Hanns Cibulka (1920-2004)
Ptáci již odjakživa očarovávali mnohé lidi svou kouzelnou mocí a bezpochyby náležejí
k nejoblíbenějším zástupcům světa zvířat, ale nejen kvůli svému vzhledu. Ne, také do
široka rozprostřený svět hlasů, volání a zpěvu nás okouzluje a nepouští nás, když mu
jednou přijdeme na chut’. „Ptačí řeč“ je širé pole a nikomu z nás se zcela neotevře, i
když se jí budeme stále více zabývat. Je to podobné jako s mateřštinou nebo s literaturou. Stále znovu nacházíme nová slova a věty, které nemáme ještě zažity, které přinášejí
nové dojmy a odhalují cizí světy. Nebo jako s hudbou, říší, která vyhlíží jako obrovská
kvetoucí zahrada, po které se uchváceni a s úžasem můžeme potulovat, aniž bychom jí
alespoň přibližně mohli přijít na kloub.
Kdo dobře rozumí řeči ptáků a je ve správnou chvíli na správném místě, anebo má
98
Amsel/Kos černý
Bekassine/Bekasina otavní
99
dost trpělivosti, může být třeba slepý, anebo si může dát klapky přes oči, a přesto bude
vědět o světě ptáků daleko více než leckterý nejlépe vybavený pozorovatel přírody,
který za sebou táhne těžký dalekohled a nejdřív ho musí umístit do postavení jako
nějaký kanón.
Je to těžká řeč, ta řeč ptáků, těžko se jí naučíme a někdy by si člověk mohl i zoufat, že
mu její „slovíčka“ nejdou do hlavy. Ale je to také krásná a fascinující řeč, která člověku
otevírá celé nové světy, nesmírně bohaté světy ptáků, řeč, která nám dovoluje mnohem
lépe porozumět a trochu více se přiblížit našim opeřeným sousedům. At’ již je to velebený hlas slavíka, žalostná píseň kosa černého za soumraku, drzé improvizace špačka,
vytrvalé švitoření vrabců, fňukavé „mečení“ bekasíny nebo nocí se nesoucí toužebné
volání výra, nejsou o nic méně krásné a úchvatné než písně Franze Schuberta, jen když
se naučíme naslouchat.
12 Ausklang
„In den Wäldern sind Dinge, über die nachzudenken man
jahrelang im Moos liegen könnte.“
Franz Kafka (1883-1924)
Gehen sie noch nicht nach Hause, zu Hause sterben die meisten Leute. Legen Sie sich
noch ein wenig ins Moos, es muss ja nicht gleich jahrelang sein. Lassen Sie diese kleine
Reise durch das obere Auersberggebiet noch einmal Revue passieren, denken Sie noch
ein wenig nach darüber, welch interessante Bewohner hier oben „hausen“, nicht nur
unter den Menschen, sondern auch den Tieren und Pflanzen. Auch auf die sollten wir
Rücksicht nehmen, auch ihnen sollten wir eine Chance geben, sie hängen am Leben,
genau wie wir.
Kiebitze/Čejky chocholaté
100
„Vögel
Ich hatte Wein getrunken und bin dann in der Nacht zu Fuß nach Hause gegangen, den
Fluß entlang. In der Dunkelheit strich ein Vogelzug über meinen Kopf hinweg. Das Haar
wird mir schon grau, und einmal werde ich sterben. Ja, warum habe ich nicht mehr auf
die Vögel geachtet.“
Sandor Marai (1900-1989)
12 Závěr
„V lesích jsou takové věci, že by člověk mohl léta ležet v mechu,
a jen o nich přemýšlet.“
Franz Kafka (1883-1924)
Nechod’te ještě domů, doma umírá většina lidí. Položte se ještě trochu do mechu,
vždyt’ to hned nemusí být na léta. Nechte si ještě jednou proběhnout před očima toto
krátké putování oblastí horního Auersbergu, popřemýšlejte ještě trochu o tom, jací
zajímaví obyvatelé zde sídlí, nejenom mezi lidmi, ale i mezi živočichy a rostlinami. I na
ně bychom měli brát ohled, také jim bychom měli dát šanci, lpí na životě stejně jako my.
„Ptáci
Pil jsem víno a pak jsem šel v noci domů pěšky, podél řeky. Ve tmě kolem mé hlavy
prolétlo ptačí hejno. Vlasy mi již šednou a jednou umřu. Proč jen jsem si víc nevšímal
ptáků. “
Sandor Marai (1900-1989)
Braunkehlchen/Bramborníček hnědý
101
13 Literatur, Quellenverzeichnis / Seznam pramenů a použité literatury
ARENS, D. (2010): Der deutsche Wald. Fackelträger Verlag GmbH, Köln.
BEZZEL, E. (1995): BLV-Handbuch Vögel. BLV Verlagsgesellschaft mbH, München.
BREHM, A. (1930): Der kleine Brehm. Karl Voegels Verlag GmbH, Berlin.
BÜHLER, B., RIEGER, S. (2009): Das Wuchern der Pflanzen. Suhrkamp Verlag,
Frankfurt am Main.
BURKART, E. (2000): Grundwasserstrom. Ammann Verlag, Zürich.
CIBULKA, H. (1976): Tagebücher. Mitteldeutscher Verlag, Halle.
CIBULKA, H. (1994): Am Brückenwehr. Reclam Verlag, Leipzig.
CIBULKA, H. (1998): Tagebuch einer späten Liebe. Reclam Verlag, Leipzig.
CIBULKA, H. (2000): Sonnenflecken über Pisa. Reclam Verlag, Leipzig.
FINDEISEN, O. (um 1920): Eibenstock und seine Umgebung. Hofbuchdruckerei Löffler & Co., Greiz.
HEMPEL, W., SCHIEMENZ, H. (1974): Handbuch der Naturschutzgebiete der Deutschen Demokratischen Republik. Bezirke Leipzig, Karl-Marx-Stadt, Dresden. UraniaVerlag, Leipzig, Jena, Berlin.
HEMPEL, W. (2009): Die Pflanzenwelt Sachsens von der Späteiszeit bis zur Gegenwart. Weißdorn-Verlag, Jena.
HESSE, H. (1992): Freude am Garten. Insel Verlag, Frankfurt am Main und Leipzig.
HÜBNER, H. (1990): Am Himmel und anderswo. Schneekluth, München.
KIRSTEN, W. (2009): Brückengang. Ammann Verlag & Co., Zürich.
KLEIST, H. (1984): Werke und Briefe in vier Bänden. Aufbau-Verlag, Berlin und Weimar.
LANDSCHAFTSPFLEGEVERBAND WESTERZGEBIRGE E.V. (Hrsg.) (2010):
Natur grenzenlos. Druckerei und Verlag Mike Rochstroh, Aue.
LEHMANN, W. (2005): Das Bukolische Tagebuch aus den Jahren 1927-1932. Heinrich
& Hahn, Frankfurt am Main.
LEOPOLD, A. (1992): Am Anfang war die Erde. Knesebeck, München.
LESSING, T. (2004): Meine Tiere. Matthes & Seitz, Berlin.
MARAI, S. (2001): Himmel und Erde. Piper Verlag GmbH, München.
MARC, F. (1980): Briefe, Aufzeichnungen, Aphorismen. Gustav Kiepenheuer Verlag,
Leipzig und Weimar.
MEBS, T., SCHERZINGER, W. (2000): Die Eulen Europas. Franckh-Kosmos VerlagsGmbh & Co., Stuttgart.
MEIER, G., MORLANG, W. (2008): Amrainer Gespräche. Zytglogge Verlag, Oberhofen.
MILOSZ, C. (1981): Tal der Issa. Bertelsmann Club GmbH, Gütersloh.
REINHARDT, R., SBIESCHNE, H., SETTELE, J., FISCHER, U., FIEDLER, G.:
(2007): Tagfalter von Sachsen. Verlag Bernhard Klausnitzer, Dresden.
RENARD, J. (1986): Ideen, in Tinte getaucht. Winkler Verlag, München.
SÄCHSISCHE LANDESSTIFTUNG NATUR UND UMWELT (Hrsg.) (2007):
102
Praktischer Moorschutz im Naturpark Erzgebirge/Vogtland und Beispiele aus anderen
Gebirgsregionen: Methoden, Probleme, Ausblick. Lausitzer Druck- und Verlagshaus,
Bautzen.
SÄCHSISCHES LANDESAMT FÜR UMWELT UND GEOLOGIE (Hrsg.) (2004):
FFH-Gebiete in Sachsen – Ein Beitrag zum europäischen NATURA-2000-Netz. saxoprint GmbH, Dresden.
SÄCHSISCHES STAATSMINISTERIUM FÜR UMWELT UND LANDWIRTSCHAFT (Hrsg.) (2002): Natura 2000. Europäische Schutzgebiete in Sachsen. MAXRON Graphics GmbH, Görlitz.
SÄCHSISCHES STAATSMINISTERIUM FÜR UMWELT UND LANDWIRTSCHAFT (Hrsg.) (2008): Naturschutzgebiete in Sachsen. Druckzone GmbH & Co.
KG, Cottbus.
SEITZ-WEINZIERL, B. (2002): Sehnsucht Wildnis. Buch & Kunstverlag Oberpfalz,
Amberg.
SIEBER, S. (1967): Die Berglandschaft von Schneeberg und Eibenstock. Werte unserer Heimat Band 11. Akademie-Verlag, Berlin.
SIEBER, S. (1972): Um Aue, Schwarzenberg und Johanngeorgenstadt. Werte unserer
Heimat Band 20. Akademie-Verlag, Berlin.
SIEFERLE, R. (1984): Fortschrittsfeinde. Verlag C.H.Beck, München.
STADT EIBENSTOCK (Hrsg.) (2007): Der Auersberg. Druckerei Zschiesche GmbH,
Wilkau-Haßlau.
SUCCOW, M., JESCHKE, L. (1990): Moore in der Landschaft. Verlag Harri Deutsch,
Thun und Frankfurt/Main.
THOREAU, H. (1996): Aus den Tagebüchern 1837-1861. Tewes Verlagsbuchhandlung,
Oelde.
VEREIN SÄCHSISCHER ORNITHOLOGEN E.V. (Hrsg.) (2009): Mitteilungen des
Vereins Sächsischer Ornithologen, Band 10, Heft 3. Hohenstein-Ernstthal.
VEREIN SÄCHSISCHER ORNITHOLOGEN E.V. (Hrsg.) (2010): Mitteilungen des
Vereins Sächsischer Ornithologen, Band 10, Heft 4. Hohenstein-Ernstthal.
WEINZIERL, H. (1973): Wo alle Wege enden. Verlag Morsak, Grafenau.
WESTENBURGER, C. (1999): Sehen lernen - Sonnenhaft das Auge. Druck und Verlagsgesellschaft Marienberg mbH, Marienberg.
WILD, C. (1997): Interessante Wanderungen durch das sächsische Obererzgebirge.
Altis-Verlag GmbH, Berlin.
ZUCKMAYER, C. (1974): Henndorfer Pastorale. Deutscher Taschenbuch Verlag,
München.
Dank:
Unser besonderer Dank gilt Jan Gläßer, Grießbach bei Zschopau, für seine eindrucksvollen Fotos, die uns Einblicke in die Tierwelt des Erzgebirges verschaffen, wie sie uns
sonst nicht möglich wären.
Náš zvláštní dík za působivé fotografie zasluhuje Jan Gläßer, Grießbach, který nám
touto formou umožnil nahlédnout do živočišné říše Krušných hor, což by se nám jinak
nepodařilo.
103
14 Weitere Informationen, Kontaktadressen/Další informace, kontaktní adresy
Diese Broschüre entstand im Rahmen des Förderprogramms Ziel 3 mit Mitteln der Europäischen Union und des Freistaates Sachsen.
Tato brožura vznikla v rámci dotačního programu Cíle 3/Ziel 3 za finanční pomoci
prostředků Evropské unie a Svobodného státu Sasko.
Bei folgender Adresse erhalten Sie weitere Informationen zum Projekt:
Další informace o projektu získáte na adrese:
Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V.
Dorfstraße 48 - 08289 Schneeberg OT Lindenau
Tel.: 03772 24879 - Fax: 03772 395581
e-mail: [email protected]
Zum Autor:
Matthias Scheffler, Jahrgang 1955, wohnhaft in Zschorlau, arbeitet beim Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V. und engagiert sich ehrenamtlich beim Naturschutzbund Deutschland (NABU) e.V.
Matthias Scheffler, ročník 1955, bytem v Zschorlau, pracuje u Landschaftspflegeverband
„Westerzgebirge“ e.V. (Spolek péče o krajinu „Krušné hory – západ“) a angažuje se jako
dobrovolník ve svazu ochrany přírody Naturschutzbund Deutschland (NABU) e.V.
Bildnachweis:
Fotos Landschaften, Pflanzen, Dörfer: Matthias Scheffler
Fotos Rebhuhn (S. 10 und S. 22): Danegger, DNV-Verlag
Foto Hochmoorgelbling (S. 64): Olaf Wolfram, Schwarzenberg (www.digimakro.de)
Sämtliche anderen Tierfotos: Jan Gläßer, Grießbach
Foto Weiterswiese (S. 73): Archiv des Stickereimuseums Eibenstock
Postkarte Wildenthal (S. 34): Sammlung Thomas Weigel, Zschorlau
Obrazová dokumentace:
Fotografie krajiny, rostlin, vesnic a osad: Matthias Scheffler
Fotografie koroptve (str. 10 a str. 22): Danegger, DNV-Verlag
Fotografie žluáska borůvkového (str. 64): Olaf Wolfram, Schwarzenberg (www.digimakro.de)
Všechny ostatní fotografie zvěře: Jan Gläßer, Grießbach
Fotografie Weiterswiese (str. 73): archiv muzea výšivky Eibenstock
Pohlednice Wildenthal (str. 34): sbírka Thomase Weigela, Zschorlau
Impressum:
Herausgeber/Vydavatel:
Text:
Grafik, Satz und Druck/
Grafika, sazba, tisk:
Titelseite:
Titulní strana:
2. und 3. Umschlagseite:
2. a 3. strana obálky brožury:
Rückseite:
Zadní strana:
Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V.
Matthias Scheffler, Zschorlau
Druckerei und Verlag Mike Rockstroh, Aue
Blick von Hundshübel zum Auersberg
Pohled od osady Hundshübel směrem k vrcholu Auersbergu
Impressionen aus Oberjugel
Imprese z osady Oberjugel
Kleiner Kranichsee, Birkhuhnbalz
Malé jeřábí jezero, tokání tetřívka
104
Download

Wälder, Moore und „wilde Hühner“ Lesy, rašeliniště a „divocí