POLITOLOGIE
Prof.M.Novák
NB: Pracovní text určený pouze studentům CEVRO Institutu
Politologie a politická věda
Podle německého autora Flechtheima použil jako první termín „politologie“
E.Fischer-Baling roku 1948. V češtině se ujal, v hlavních jazycích na Západě se však
mluví obvykle o „politické vědě“ (Political Science, science politique, Politische
Wissenschaft nebo Politikwissenschaft), což je výraz starší - o science politique
hovořil už Bodin 1576. Jako samostatný obor se politická věda prosazuje nejdřív a
hlavně nejvíc ve Spojených státech. Na Kolumbijské universitě vzniká první School
of Political Science r.1880; v jejím rámci začíná vycházet r.1886 časopis Political
Science Quaterly. Samostatná katedra politické vědy (Department of Political
Science) se objevuje r.1901 na Universitě ve Wisconsinu. 1903 se zakládá American
Political Science Association, která vydává od roku 1906 American Political Science
Review. V r. 1913 se v USA politická věda už vyučuje na 336 vysokých školách.1
Pokud se politická věda v dnešním smyslu plně prosazuje institucionálně jako
samostatná disciplína v USA teprve na sklonku 19. a na prahu 20. století a ve většině
jiných zemích až prakticky po 2. světové válce, neznamená to, že by se dřív
neobjevovali autoři, kteří by se aspoň částí svého díla nedali zařadit do politické vědy.
Jako prvního je nutno jmenovat Aristotela (384-322 př. Kr.), jehož pojednání o
udržování a zanikání politických režimů, jak ho nacházíme zejména v páté knize
Politiky, lze dodnes pokládat za vzor politologického přístupu. Můžeme tedy právem
považovat Aristotela za zakladatele politické vědy, kterou lze u něho jako filosofa
odlišit - nikoli však zcela oddělit - od politické filosofie. Dílo Machiavelliho (14691527), Montesquieuovo (1689-1755) nebo Tocquevillovo (1805-1859) má rovněž
výrazně politologický ráz.
Politologie a politická sociologie
Na amerických i jiných universitách jsou politická věda a sociologie politiky nazývaná častěji politickou sociologií - odděleny institucionálně (první se přednáši na
katedře politické vědy, která se v USA často nazývá "government"), druhá na katedře
sociologie), ale reálně jde takřka o synonyma. Nejlépe to symbolizuje fakt, že ke své
vysokoškolské příručce "Sociologie politiky" dal známý francouzský politolog
Maurice Duverger podtitulek "Základy politické vědy" (Viz M.Duverger, Sociologie
de la politique. Eléments de science politique, Presses universitaires de France, Paris
1973). Mezi oběma disciplínami jsou rozdíly minimální, jedná se o pouhé nuance. Jak
si ještě ukážeme, sociolog politiky se zpravidla nezabývá celým rozsahem toho, co
zkoumá politická věda (např. mezinárodními vztahy). Je dále obvykle abstraktnější
než politolog, protože jeho konceptuální systém by se měl vztahovat na všechny
společenské úseky, nejen na politiku. Středem jeho zájmu není stát, ale společnost a
1
Viz S.Favre, "Histoire de la science politique", in: M.Grawitz, J.Leca, Traité de science
politique, 1.sv., Presses universitaires de France, Paris 1985, s.3 a násl. Srovnej též heslo "Politologie"
od M.Formánka in: Malý sociologický slovník, Svoboda, Praha 1970.
1
má sklon uvažovat o politických skutečnostech ve vztahu ke globální společnosti a k
sociálnu. Politická věda byla v řadě zemí, např. ve Francii (ale platí to do značné míry
i o Československu mezi dvěma světovými válkami), dlouho v úzké závislosti na
právu a přednášela se v rámci právnických fakult, zatímco sociologové mají
zřídkakdy právnické vzdělání a zabývají se především politickou realitou, nikoli
zákony. Tyto rozdíly mezi politickou vědou a politickou sociologií se však postupem
času stírají a jedná se už jen o subtilní odlišení (Viz Raymond Aron, "La sociologie
politique", in: Aspects de la sociologie francaise, Les Editions ouvrieres, Paris 1966,
s.29 a násl.)
Politická sociologie versus sociologie politiky?
Giovanni Sartori navrhl rozlišovat mezi sociologií politiky a politickou
sociologií2. V jejich přístupu podle něho existují podstatné rozdíly. Sociologie
politiky spadá pod sociologii, zatímco politická sociologie je mezivědním oborem.
Zatímco politologové mají tendenci zkoumat, do jaké míry strany a politický systém
zasahují do politického procesu jako nezávislé proměnné, sociologové spatřují v
těchto faktorech spíš závislé proměnné. Sociologie politiky může zkoumat např. jak
strany a politické systémy odrážejí třídní stratifikaci, strukturu solidarity ve
společnosti, její sociálně-ekonomické a kulturní rozštěpení, stupeň její heterogenity a
integrace, její úroveň ekonomického růstu apod. To je podle Sartoriho v pořádku,
pokud to nevede k jednostranně třídnímu pohledu, který je typický zejména pro
marxisty. Ve své známě knize Political Man Seymour Martin Lipset právem uvádí tři
rozpoznávací znaky strany, která podle něho "demokraticky vyjadřuje" třídní konflikt:
1. třídní apel (strana se obrací na jistou třídu, dovolává se jí), 2. podporu strany,
založenou na třídní loajalitě (příslušníci třídy oddaně dávají svůj hlas určité straně), 3.
skutečné reprezentování třídních zájmů (strana hájí zájmy určité třídy). Aby ukázal
problematičnost "třídní" koncepce politiky stran, uvádí Sartori čtyři příklady:
a) Třídní apel strany je téměř neviditelný, skoro neexistuje (tj. strana se
speciálně nezaměřuje na žádnou jednotlivou sociální třídu), a to právě proto, že má
stálou a silnou třídní podporu, anebo proto, že se zaměřuje na voliče fluktuující mezi
třídami.
b) Třídní apel je naopak velmi zjevný a explicitní, protože třídní podpora
strany je nízká (třídní oddanost mizí).
Tyto dva příklady ukazují spornost třídního apelu. Zbývá tedy třídní podpora.
Ani s ní se podle Sartoriho nedostaneme příliš daleko, jak ukazuje třetí a čtvrtý
příklad:
c) Strana má nespornou třídní podporu, a přesto třídní zájmy nereprezentuje,
tj. strana třídní zájmy "zrazuje".
2
Viz G.Sartori, "The Sociology of Parties: a Critical Review", in: O.Stammer (ed.), Party
Systems, Party Organizations, and the Politics of New Mass, Free University of Berlin, Institute for
Political Science, Berlin 1968, s.1-25. Tato Sartoriho studie byla přetištěna ve sborníku P.Mair (ed.),
The West European Party System, Oxford University Press, New York 1990, s.150-182.
2
d) Není vidět žádná třídní podpora, a přesto strana svůj mezitřídní (nebo
netřídní) charakter používá k maskování toho, že třídní zájmy reprezentuje a slouží
jim.
První tři případy podle Sartoriho napovídají, že ani třídní apel ani třídní
podpora neukazují, zda strana třídní zájmy skutečně reprezentuje. Čtvrtý příklad
ukazuje, že neexistuje způsob, jak určit, kdo danou stranu opravdu podporuje: za
jakýchkoli okolností mohu zastávat názor, že politika je politikou "třídní". V podstatě
jde o to, že teorie vytvoří takovou formulaci, která se vymyká empirickému ověření
(verifikaci). Když se setkáme s myšlenkou "reprezentování třídních zájmů", jsme
obvykle odkázáni na nedokazatelné dohady, které nelze potvrdit ani vyvrátit
(falsifikovat). Ve svém spise Svatá rodina psali K.Marx a B.Engels: "Nejde o to, co
si zatím ten či onen proletář nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o
to, co proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky nucen dělat. Jeho cíl a
jeho dějinný čin je jasně, neodvolatelně předznamenán v jeho vlastní životní situaci i
v celé organizaci dnešní buržoazní společnosti" (K.Marx-B.Engels, „Svatá rodina“,
Spisy, sv. II, Praha 1957, s.51)3. Ještě dál než Marx a Engels v tom šel V.I.Lenin ve
své brožuře Co dělat z roku 1901. Není snad třeba zdůrazňovat, jak se takových
formulací dá zneužívat a skutečně také zneužívalo. Polský komunistický ideolog
A.Lopatka to např. vyjádřil jako rozdíl mezi "objektivním zájmem" a "subjektivní
vůlí" většiny: "Zájem je cosi objektivního, kdežto vůle je subjektivní postoj, který lidé
k té nebo oné otázce zaujímají... Z hlediska průběhu revoluce by bylo sotva správné
vyčkat, až se vůle většiny volbami a hlasováním vysloví ve prospěch revoluce...
Hlavní je, aby nová moc prováděla politiku v zájmu většiny lidu a snažila se podporu
této většiny co nejrychleji získat" (Viz Fragen des Friedens und des Sozialismus,
č.9/1979, s.1192-1193, cituji z knihy V.Klokočky, Politická reprezentace a volby v
demokratických systémech, Aleko, Praha 1991, s.23.). Podobně jiný komunistický
ideolog Zarodov v sovětském deníku Pravda z 10.srpna 1975 rozlišoval mezi
"aritmetickou většinou" a "revoluční politickou většinou"...
Mezinárodní klasifikace politické vědy
K rozmachu politické vědy dochází v západních zemích po 2. světové válce.
Vznikla tehdy Mezinárodní asociace pro politickou vědu (v angličtině se používá
zkratka IPSA), která pořádá pravidelně jednou za tři roky kongres. První se konal r.
1949 v Curychu. Jako příklady uveďme ty, jež se konaly v posledních desetiletích:
1988 ve Washingtonu, v roce 1991 v Buenos Aires, 1994 v Berlíně, 1997 v Soulu,
roku 2000 v Quebecku, roku 2003 poprvé na africkém kontinentě v Durbanu, zatím
3
Petr Pithart k tomu výstižně poznamenává: "Zde je prakticky vše, co může ideologická
výpověď právě jako výpověď ideologická na sebe prozradit: mesianismus, nezvratný pohyb dějin a
jemu v patách věda, která jej může a musí odhalit, nezakrývaný despekt k pouze subjektivní motivaci,
patos starozákonní dikce, eschatologická představa konce dějin,- neboť jak jinak dešifrovat jejich
smysl atd. atd. Již z této myšlenky je možné logicky odvodit vše - profesionální revolucionáře,
avantgardní stranu, osvícené vůdce, ochranku i internacionální pomoc. Neboť nezávisí přece na tom, co
si celý proletariát, tím méně ostatní lidé v danou chvíli myslí, co cítí, co si představují jako cíl, jako
svůj zájem. Jde o to, co o tom vědí ti osvícení: to jsou nakonec ti, kteří stojí nejvýše v hierarchické
moci" (P.Pithart, Obrana politiky, Panorama, Praha 1990, s.60-61).
3
poslední se konal v japonské Fukuoce r. 2006, příští bude v Santiagu (Chile) v roce
2009. 4
Zemí, kde politická věda nejvíc rozkvétá, jsou Spojené státy. Zatímco od
r.1910 do r.1965 se tam počet universitních institucí jen zdvojnásobil, počet těch,
které mají samostatnou katedru politické vědy se v tomtéž období zečtyřnásobil. V
roce 1966 tam z 550 časopisů týkajících se politické vědy a mezinárodních vztahů jen
89 (tj. 16%) existovalo před r.1940, a 154 (28%) vzniklo mezi lety 1961 a 19655.
V r.1948 navrhla mezinárodní skupina expertů v rámci UNESCO následující
rozdělení politické vědy (Viz La science politique contemporaine, UNESCO, Paris
1950, s.4.):
1. Politická teorie
a) politická teorie
b) dějiny politických idejí
2. Politické instituce
a) ústava
b) ústřední vláda
c) regionální a místní vláda
d) veřejná správa
e) ekonomické a sociální funkce vlády
f) komparace politických institucí
3. Strany, skupiny a veřejné mínění
a) politické strany
b) skupiny a sdružení
c) účast občana na vládě a správě
d) veřejné mínění
4. Mezinárodní vztahy
a) mezinárodní politika
b) politika a mezinárodní organizace
c) mezinárodní právo
Později se část druhé rubriky, veřejná správa, osamostatnila pod názvem
administrativní věda. Jádrem politické sociologie neboli sociologie politiky se stala
třetí rubrika, k níž se připojil zbytek druhé. Prosazuje se tak postupně následující
klasifikace:
1. Politická teorie
2. Politická sociologie
3. Správní věda (veřejná politika a veřejná správa)
4. Mezinárodní vztahy6
4
Jako kuriozitu dodejme, že v r. 1979 se mezinárodní politologický kongres konal v Moskvě.
Sovětské sdružení se stalo členem Mezinárodní politologické asociace roku 1955. Při kongresu v
sovětském hlavním městě se moskevští hostitelé pohoršovali nad tím, že se jeden ze západních
účastníků, Jon Elster, ve svém příspěvku zabýval analýzou myšlenek ruského logika a spisovatele
Alexandra Zinověva, který emigroval na Západ, kde jeho sociologizující romány (nejznámější z nich se
jmenoval Zijajuščije vysoty) měly veliký ohlas.
5
Tyto údaje uvádí R.C.Merritt ve své knize Systematic approaches to comparative politics,
Rand Mc Nally, Chicago 1970, s.227 a 246.
6
Viz např. Ph.Braud, La science politique, Presses universitaires de France, Paris 1982, s.9.
Zde se aní správní vědou ani mezinárodními vztahy zabývat nebudeme.
4
K definici politické vědy však nestačí taková klasifikace. Dřív než se budeme
zabývat dvěma hlavními koncepcemi politické vědy, vysvětlíme si nejprve, co
znamená termín "politika".
Co je politika
Politika, jak uvádí Aron7, je termín mnohoznačný. Angličtina má pro něj dva
výrazy: politics a policy.8 Policy označuje program činnosti nebo činnost jedince,
skupiny či vlády týkající se veřejného života (např. politika kardinála Richelieua).
Politics znamená oblast činnosti, úsek společenského života, v němž soupeří nebo
soutěží různé politiky ve smyslu policy. Politika-oblast (politics) je tedy celek,
systém, ve kterém se střetávají jednotlivci a skupiny, které mají svou vlastní policy,
své cíle, své zájmy, své hodnoty. Mnozí lidé se domnívají, že politika-policy
(program činnosti) může být ušlechtilá, kdežto politika-politics (sféra, v níž dochází
ke konfliktům mezi programy činnosti) je nutně špinavá. Ve skutečnosti však není
politiky bez konfliktu a centrální význam má právě politika-oblast (politics).
Zde narážíme na další dvojznačnost. Jedno a totéž slovo politika (ve smyslu
politics) označuje totiž na jedné straně jednotlivý úsek sociálního celku, na druhé
straně pak sociální celek sám, alespoň z jistého hlediska. Politologové se zabývají
politickými stranami, nátlakovými skupinami atd. Souhrn těchto předmětů tvoří jistý
systém, ale tento politický systém je jen částečným systémem, jde o jeden úsek
sociálního života mezi jinými. Jde však o úsek sociálního života, jehož dopad na
celou společnost je zvlášť pronikavý, poněvadž se v něm určuje jednak jak jsou
vybíráni ti, kdo vládnou celé společnosti, jednak jakým způsobem svou moc
vykonávají. Političtí předáci totiž neovládají jenom strany nebo parlament, ale
usměrňují také ekonomický život a přijímají rozhodnutí týkající se společnosti jako
celku a všech jejích podstatných složek. Politika je proto klíčovou charakteristikou
celé společnosti, celého sociálního systému.
7
Viz "De la politique" in: Raymond Aron, Démocratie et totalitarisme, Gallimard, Paris 1965,
s.21 a násl. (český překl. Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993).
8
Někdy se uvádí ještě třetí anglický výraz: polity, .který označuje konkrétní politický řád
s jeho právním a institucionálním rámcem, tradicemi atd. U Aristotela měl výraz politeia dva odlišné
významy: jednak obecně formu vlády, režim, zřízení (překládá se to někdy také jako „ústava“, ale
neodpovídá to ústavě v dnešním užším smyslu), jednak jednu z konkrétních forem vlád, a to vládu
velkého množství v obecný prospěch, která patří mezi správné neboli zdravé režimy a nejvíc se podobá
dnešním reprezentativním demokraciím. Naproti tomu demokracii v antickém smyslu, která je na
rozdíl od dnešních reprezentativních demokracií přímá a kde se místo voleb používá losování, chápal
Aristotelés jako jednu ze zvrhlých forem vlády, protože velké množství tam vykonává vládu ve svém
výlučném zájmu. O tom, jak se politeia ve smyslu vlády velkého množství v obecný prospěch, která je
podle Aristotela „smíšeným“ režimem, podobá dnešním reprezentativním demokraciím, píši ve své
stati „Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní demokracie" (Sociologický časopis,
roč.37, č.4/2001, s.406-423). Pokud se občas uvádí, že Aristotelés byl proti demokracii, tak se to
vztahuje na demokracii v antickém smyslu, ale nikoli na reprezentativní demokracii současnou, která je
podle jeho kritérií smíšeným režimem.R.G.Mulgan výstižně uvádí: "To, co dnes většina lidí popisuje a
obhajuje jako 'demokracii', má více společného s Aristotelovou politeiou než s jeho demokracií. Např.
ti, kteří obhajují pravidelné volby každých pár let, ale odmítají každoroční volby či předávání všech
významných rozhodnutí lidovému referendu, se ve skutečnosti podepisují pod Aristotelův názor, že
nejlepší zřízení v neideálním světě je to, které spojuje oligarchické a demokratické postupy."
(R.G.Mulgan, Aristotelova politická teorie, Oikoymenh, Praha 1998, s.141-142)
5
Primát politiky
Raymond Aron mluví v této souvislosti dokonce o primátu politiky. V jakém
smyslu? Ve svých přednáškách o moderních industriálních společnostech nejprve
analyzoval jejich ekonomické struktury, pak společenské třídy a nakonec jejich
politické režimy. Marx a jeho následovníci se domnívali, že rozvoj výrobních sil a jim
odpovídajících výrobních vztahů tvoří společenskou základnu, zatímco politické
poměry jsou pouhou součástí nadstavby; ostatně stát sám prý časem odumře.
Zkoumání moderních průmyslových společností vede však naopak k závěru, že je to
spíš politický režim, který charakterizuje a specificky odlišuje rozdílné druhy
moderních společností.
Platí to obzvlášť pro ty industriální společnosti, které se dovolávají Marxe.
Vždyť v režimech sovětského typu nelze pochopit ani způsob plánování ani
rozdělování kolektivních zdrojů, pokud nevezmeme v úvahu politické záměry
komunistického vedení. Politizace sovětského hospodářství, podřízení struktury a
fungování sovětského hospodářství politickým cílům ukazuje, že ekonomický systém
moderních společností není méně poznamenán politickým systémem než je tam
poznamenán politický režim ekonomickou strukturou. Sociální nerovnosti existují ve
všech průmyslových zemích. Ale zatímco v západních liberálních demokraciích se
jednotlivé skupiny a třídy mohou spontánně organizovat a hájit své zájmy např. ve
svobodných odborech, v režimech sovětského typu je to vyloučeno. Tento rozdíl je
zásadní a má politickou povahu.
To neznamená, že by Aron chtěl nahradit marxistické učení o ekonomice
určující v "poslední instanci" formy společenské "nadstavby" stejně jednostranným
pojetím o rozhodující úloze politického režimu. Primát politiky podle něho znamená
jen dvě věci: 1) To, co specificky odlišuje moderní společnosti, je politického původu.
2) Politika má primát ve smyslu lidském, humánním. To, jak se vybírají vládnoucí, a
způsob, jakým vykonávají moc, nám odhaluje lidský nebo nelidský ráz celého
společenského systému.
O politické a nepolitické politice
Kritikové politických stran a normálního politického provozu demokratických
systémů často stavějí do protikladu politiku politickou a nepolitickou nebo
antipolitickou. Pojem nepolitická politika lze najít už u T.G.Masaryka. Ve svém spise
Světová revoluce (Čin, Praha 1938, s. 32, 1. vyd. 1925) Masaryk uvádí, že Rakousko
a dynastii neposuzoval jen politicky, nýbrž i mravně a dodává: „Byl jsem vždy pro
politiku kulturní, jak jsem říkal, pro demokracii opravdovou, nestačila mi politika
poslanecká a úzce politická. Mluvíval jsem o politice nepolitické.“
U Václava Havla termín nepolitická politika vyjadřuje myšlenku, podle níž
intence života, morálka a tzv. „přirozený svět“ vstupují do konfliktu se
„samopohybem technického systému“, a tím se stávají svým způsobem „politickými“.
Obecně rozdíl mezi "normální politikou" (v níž mají nezastupitelné místo
strany) a "nepolitickou politikou" dobře vysvětlil Václav Bělohradský (viz zejm. "O
politice politické a antipolitické", in: V.Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti,
Československý spisovatel, Praha 1992, s.31-34). Na jiném místě v této své knize
Bělohradský shrnuje: "Politika je nepolitická, když v ní získávají převahu
6
nadpolitické instance jako kultura, náboženství, fyzické přežití národa. To je
přirozené jen v době krize. Pak ale musí přijít okamžik normální politiky, která není
než racionálním prosazováním relativně rozumných zájmů voličů. Nepolitická
politika směšuje spor mezi vládou a opozicí se sporem o režim, a tím destabilizuje
politický systém" (ibid., s.58). Známý Havlův výrok o vítězství pravdy a lásky nad lží
a nenávistí je typickým projevem nepolitické politiky, která je legitimní jen za
zvláštních (nikoli normálních) okolností.
Politická kultura
V médiích se můžeme často setkat s termínem politická kultura. V politické
vědě a v politické sociologii se tento termín zabydluje vlivem dvou směrů, které se
prosazují od 50. let minulého století: totiž behavioralismu a funkcionalismu.
Behavioralismus opouští zkoumání politických institucí jako je parlament atd. a
zaměřuje se na politické chování, přičemž klade důraz na systematické používání
kvantitativních metod. Funkcionalismus rovněž opouští zkoumání politických
institucí a zaměřuje se na funkce a role politického systému. Politická kultura patří
k termínům prosazovaným funkcionalisty, kteří místo státu hovoří o politickém
systému9, místo moci o funkci, místo úřadu o rolích, místo výchovy k občanství o
politické socializaci a místo veřejného mínění právě o politické kultuře.
Raymond Aron v článku Les sociologues et les institutions représentatives
publikovaném v roce 1960 v Archives européennes de sociologie (I, I) a přejatý do
jeho dvou sborníků Etudes politiques (Gallimard, Paříž 1972) a Etudes sociologiques
(PUF, Paříž 1988) píše: „Demokracie tak, jak funguje, nemá nic společného
s nadsmyslovou ideou nebo ideálním režimem. Je to soubor prozaických institucí,
které nutí ty, kdo vládnou, k tomu, aby se svými soupeři stále a organizovaně soutěžili
podle pravidel (...). Taková definice demokracie (tj. organizovaná soutěž kandidátů na
výkon moci, při níž prozatímní vítězové souhlasí s tím, že se musí dát poraženým za
několik let znovu šance, přičemž soutěž i výkon moci jsou podřízeny přesně
stanoveným pravidlům) vyplývá z myšlenek J. A. Schumpetera, kterou s druhotnými
obměnami přijímá většina západních sociologů.“ (R.Aron, Etudes sociologiques, cit.
vyd., 1988, str. 220).
Takový přístup nenaráží jen u filozofů, teologů a mystiků demokracie. I v
rámci empirické politické vědy a politické sociologie lze najít dvě koncepce nebo
spíše dva druhy koncepcí, které roli institucí a pravidel v demokracii snižují. Obě
vycházejí z ideje, podle níž demokratické instituce vyžadují jakési „předběžné
podmínky“, bez nichž demokratické politické instituce jsou prakticky
nepředstavitelné a bez nichž by v žádném případě nemohly adekvátně fungovat. První
takovou koncepcí předběžných podmínek je pojetí, podle něhož demokracie ke svému
fungování vyžaduje vyspělý stupeň sociálně-ekonomického vývoje. Druhá taková
koncepce nebo druh koncepcí, kterou se zde z pochopitelných důvodů budu více
zabývat, klade důraz na kulturní podmínky demokracie, a její nejznámější verzí z
poslední doby je slavná Huntingtonova teze o střetu civilizací.
Slavný spis Almonda a Verby o občanské kultuře z roku 1963, který se stal
základem klasického a převažujícího pojetí politické kultury v politické vědě a
9
Je však nutno připomenout, že stát není ve skutečnosti ekvivalentem politického systému, je
jen jeho částí, i když klíčovou.
7
politické sociologii, chápe pojem politické kultury prostě jako souhrn postojů a
orientací k politickému systému. Rozkládá ho na tři dimenze či aspekty (kognitivní,
afektivní a evaluativní) a rozlišuje tři typy politické kultury (parochiální, poddanskou
a participační neboli účastnickou). Parochiální kultura charakterizuje situace, kdy se
lidé soustřeďují jen na svou úzkou skupinu, např. vesnici, klan, etnickou kategorii,
což nastává v tradičních nebo kulturně různorodých státech. Poddanská politická
kultura se vyskytuje tam, kde už lidé mají kontakt s centrem, ale jejich vztah s ním je
pasivní, jde shora směrem dolů, ale nikoli naopak zdola nahoru. Naproti tomu
účastnická neboli participační politická kultura se vyznačuje tím, že občané využívají
možností ovlivnit politické události, a to nejen prostřednictvím účasti na volbách.
Pokud se nad tímto pojetím politické kultury zamyslíme, těžko se podle mého
názoru ubráníme závěru, že je takto chápaná politická kultura úzce vázána jak na
stávající politické instituce, tak na stávající sociálně-ekonomické struktury v dané
zemi.
Těžko očekávat, že se změní postoje a orientace občanů k systému, dokud se
nezmění onen „systém“. To však do značné míry zpochybňuje tezi, se kterou se
obvykle setkáváme v publicistických úvahách o politické kultuře, zejména pak o
politické kultuře v bývalých komunistických zemích, jako je třeba Česká republika, a
podle nichž politická kultura je to, co nám zejména schází, a že je třeba začít změny k
lepšímu právě tady, tj. na úrovni politické kultury. Nechci tím samozřejmě popírat, že
naše politická kultura je nevalná. Pochybuji však, že zlepšení nastane tím, že se
soustředíme na politickou kulturu.
Neváhejme to říci naplno: ač jsou mezi těmito skutečnostmi složité vzájemné
vztahy, takto chápaná politická kultura je spíše důsledkem než příčinou fungující
demokracie. Jaký je tedy vztah mezi demokracií a politickou kulturou? Přestože se na
základě tohoto klasického pojetí politické kultury zdá, že jsou to spíše dobře fungující
demokratické instituce, které vedou k dobře fungující politické kultuře než naopak,
setkáváme se nicméně v této slavné knize Almonda a Verby aspoň s konstatováním,
že dobře fungující demokracie, zejména americká, ale také britská, mají zároveň
dobrou politickou kulturu, a stejně tak špatně fungující demokracie, zejména italská,
mají také špatnou politickou kulturu. Nemám příliš času, tak jen pár údajů. Okolo
roku 1960 (kniha The Civic Culture /Občanská kultura/ vyšla poprvé v roce 1963) 85
% Američanů uvádělo politické instituce své země jako první a zdaleka nejdůležitější
důvod své národní hrdosti. V téže době jen 3 % Italů uvedlo politické instituce své
země jako motiv hrdosti - dávali přednost jiným aspektům, jako kráse své země, jejím
uměleckým památkám atd.
Tento vztah mezi dobře fungující demokracií a dobrou politickou kulturou,
projevující se mj. větší důvěrou v hlavní demokratické instituce, se zdál být
potvrzován také vývojem v Německu. Okolo roku 1960 Německo nepatřilo ani k
nejhorším demokratickým zemím co do politické kultury, to je k zemím, v nichž
převažoval postoj odcizení k demokratickým institucím, ani k nejlepším,
charakterizovaným postojem oddanosti k demokratickým institucím, ale k jakémusi
průměru, kde převažovaly postoje lhostejnosti a apatie vůči demokratickým
institucím. Ale v šedesátých a sedmdesátých letech se Německo dostalo dost rychle k
těm „lepším“ zemím co do demokratické kultury. To se zdálo potvrzovat souvislost
mezi kvalitou demokracie a kvalitou politické kultury. Demokracie se v Německu
zpevňovala a postoje Němců k ní se logicky zlepšovaly.
8
Vraťme se však k USA. Zhruba čtvrtstoletí po slavných výzkumech
publikovaných v knize Občanská kultura Almonda a Verby, přesněji, na základě
výzkumu z roku 1985, zhruba tři čtvrtiny amerických občanů nedůvěřovalo své vládě
a svým hlavním politickým institucím. Jde jen o rapidní pokles Spojených států nebo
o obecnější tendenci? Čísla, bohužel, nezvratně ukazují, že tento spektakulární
fenomén se ani zdaleka neomezuje jen na Spojené státy a že se vztahuje prakticky na
všechny vyspělé západní demokracie, snad s výjimkou malého Lucemburska.
Když se ukázalo, že tento propad není jen americkou výjimkou, našli se
experti, kteří tyto údaje interpretovali pozitivně, totiž jako nárůst „kritické občanské
vyspělosti“. Poukazovali na to, co nedávno označil nestor americké politické vědy
Robert Dahl jako „politický paradox“. Lidé sice ztrácejí důvěru v klíčové
demokratické instituce, ale současně nadále věří v demokracii jako takovou. Jinými
slovy: jsou kritičtí k výkonům a nositelům těchto demokratických institucí, ale
neuvádějí v pochybnost demokracii samu. Na tom je nesporně kus pravdy, ale zdaleka
to není pravda celá.
Nejde totiž o propad jen v oblasti hodnocení fungování hlavních
demokratických institucí, například vlády, parlamentu, stran atd., ale týká se to i
velmi závažné otázky postoje k ostatním lidem. V citované knize z roku 1963 Almond
a Verba uvádějí, že s větou „Většina lidí si zasluhuje, abychom jim důvěřovali“
souhlasilo 55 % Američanů, 49 % Britů, 19 % Němců a jen 7 % Italů. Zhruba dvacet
let poté bylo podle mezinárodních šetření o hodnotách zjištěno, že 60 % Američanů
ostatním lidem nedůvěřuje.
V sedmnácti z dvaadvaceti západních zemí Evropy a Ameriky nedůvěra k
ostatním lidem představuje absolutní většinu respondentů. I to jde ještě dát do
souvislosti se zvýšenou občanskou kritičností, ale rozhodně to nelze interpretovat jako
příznivý jev. A vykládat to jako důsledek urbanizace a exodu z vesnice také nezní
přesvědčivě.
Jak je tomu v nejlepších středoevropských zemích, jako jsou Maďarsko,
Polsko, Slovinsko, Estonsko a Česká republika? Jak ukazují různá mezinárodní
šetření, tyto země jsou na tom zhruba tak, jako ty nejhorší západní demokracie, a
příliš dramaticky se neliší ani od těch lepších. Důvod k radosti to však není. Není
tomu totiž tak, že bychom se my vyspělým zemím přibližovali, ale naopak: vyspělé
země se přibližují nám. Stalin a jeho nástupci se kdysi marně snažili „dohnat a
předehnat“ Spojené státy. Spojeným státům se však dnes úspěšně daří dohánět země
tzv. Východní Evropy, aspoň pokud jde o řadu aspektů politické kultury.
Předběžné závěry:
1) neexistují žádné předběžné podmínky, které by naprosto zaručovaly vznik a
udržení demokracie ani které by naprosto znemožňovaly zavedení demokratických
politických institucí. Sociálně-ekonomické a kulturní podmínky jen usnadňují nebo
ztěžují rozvoj demokracie.
2) Politická kultura je spíše důsledkem než příčinou takového či onakého
fungování demokracie (i když samozřejmě vztah mezi fungováním demokracie a
politickou kulturou není jednosměrný, ale obousměrný).
3) Pokud se v šedesátých letech zdálo, že víme, jaká politická kultura
vyhovuje dobrému fungování demokracie, přinejmenším od osmdesátých let se
politická kultura nejvyspělejších demokracií vyvíjí v řadě důležitých bodů směrem k
těm nejhorším demokraciím.
9
4) Lze jistě souhlasit s tím, že to souvisí, mezi jiným, se zvýšenou občanskou
kritičností a vyspělostí, ale nedůvěra se, bohužel, týká i vztahu k ostatním lidem, a to
lze těžko považovat za pozitivní jev, i kdyby tato nedůvěra měla své opodstatnění, což
jistě v postkomunistických zemích vůbec - a v České republice zvláště - má.
5) Nejméně špatně fungující demokracie z postkomunistických zemí, tj.
Slovinsko, Maďarsko, Polsko, Estonsko a Česká republika, se v takto chápané
politické kultuře příliš neliší od nejhorších západních demokracií.
6) Demokratické instituce se na rozdíl od sociálně-ekonomických struktur a od
politické kultury dají budovat rychleji a snadněji. Z krátkodobého a střednědobého
hlediska se nedá spoléhat ani na rychlý vývoj sociálně-ekonomických struktur, ani - a
fortiori - na rychlý vývoj politické kultury.
Co je politická teorie
Jak jsme upozornili už dříve, prosazuje se postupně následující klasifikace
politické vědy:
1. Politická teorie
2. Politická sociologie
3. Správní věda (veřejná politika a veřejná správa)
4. Mezinárodní vztahy.
Zde se správní vědou zabývat nebudeme . Platí to do značné míry i o
mezinárodních vztazích, až na to, že v důsledku fenoménu globalizace dochází
k postupnému stírání hranic mezi komparativní politickou sociologií (která se
tradičně věnuje především politickým systémům národních států) a teorií
mezinárodních vztahů, která se zabývá mezinárodním systémem. Soustřeďme se tedy
na politickou teorii. Velmi zhruba lze rozlišovat mezi dvěma významy pojmu
politické teorie.
1) Takovým pojetím politické teorie, které je společenskovědní. Politická
teorie v tomto pojetí je odlišná od politické filosofie a takové politologické teorie
patří do sociálních věd podobně jako např. sociologické nebo ekonomické teorie.
2) Politickou teorii však dodnes někteří ztotožňují s politickou filosofií.
Giovanni Sartori (1974, s.39), který se opírá o Norberta Bobbia, staví obecně
proti sobě dichotomicky následovně filosofii a vědu:
Filosofie
-
logická dedukce
ospravedlňování
normativní hodnota
všeobecný a základní ráz
neaplikovatelná
Věda
empirická verifikace
deskriptivní explikace
hodnotová neutralita
segmentovaný a kumulovatelný ráz
operacionální a aplikovatelná
Dnes se často odlišuje politická teorie jednak od politické filosofie, jednak od
politické vědy. Pod vlivem pozitivismu se rozlišovaly a) empirická tvrzení (výroky),
jejichž pravdivost lze na základě zkušenosti potvrdit nebo vyvrátit, b) formální
výroky jako jsou matematické věty, jejichž pravdivost nebo nepravdivost se zakládá
na jejich konstituujících pojmech, konečně pak c) hodnotící soudy, např. morální
1
imperativy, jež nelze odvodit ani z empirických ani z formálních soudů, a o nichž se
často tvrdí, že nejsou ani pravdivé ani nepravdivé. Kdo přijímá takové rozlišení, bude
hlásat, že věda se zabývá výlučně empirickými soudy, filosofie soudy formálními a
že politická teorie, která operuje hodnotícími soudy, nepatří ani k vědě ani k filosofii.
Někteří na základě toho pochybovali o legitimitě politické teorie nebo ji úplně
zamítli.
Podle Sartoriho se empirické teorie dají rozdělit podle toho, zda jde o
empirické teorie zaměřené na výzkum nebo na praxi. U empirických teorií
zaměřených na výzkum jde hlavně o to, jak je testovat, abychom je mohli dokázat,
k čemuž je třeba operacionalizace, používají tedy operacionalizovaných pojmů a
definicí. U empirických teorií zaměřených na praxi jde hlavně o to, jak je aplikovat,
což povede k úspěchu nebo k selhání. Prvé vedou k deskriptivním teoriím
existujících politických procesů nebo struktur, druhé k teoriím možných politických
procesů nebo struktur. K prvnímu druhu teorie jsme dospěli empiricky, druhý je
empiricky funkční, oba druhy jsou však empirickými politickými teoriemi. (viz
Sartori 1987, slov. překl. Teórie demokracie, 1993, s. 20)
Neempirické teorie lze podle Sartoriho definovat a contrario, tj. jako teorie,
které se nezakládají ani na výzkumu ani se neorientují na praxi. Neempirické teorie
politiky se označují za filosofické, etické, axiomatické, deduktivní, racionalistické …
Je jich více druhů. V německé jazykové oblasti se zdůrazňují zejména dva přístupy
v politické filosofii:
1) normativně-ontologický a 2) dialekticko-historický.
Normativně-ontologický přístup navazuje na Aristotelovu a Platónovu
praktickou filosofii. Za normativní je označován proto, že se soustřeďuje na cíle,
např. na „dobrý život“. Ontologický je proto, že předpokladem takového přístupu je
vypracovaná nauka o bytí, tj. ontologie, která podle Erica Voegelina uznává i
mimosvětské, tj. božské bytí, a neredukuje vyšší oblasti bytí na nižší (viz BergSchlosser, Stammen, Úvod do politické vědy, čes. překl., s.34). Vedle Voegelina je
význačným představitelem Leo Strauss. Podle Aristotela je však nauka o politice
praktickou disciplínou. (Aristotelés rozlišoval mezi theorií, praxis a poiésis). Proto
jde o praktickou politickou filosofii spíše než o « politickou teorii », což by pro
Aristotela byl takřka protimluv.
Dialekticko-historický přístup je typický pro marxisty, ať už ortodoxní
marxisty-leninisty nebo o různé podoby neomarxismu na Západě. R.Aron (1960,
přetištěno 1972) si právem klade otázku, zda vůbec marxistické pojetí může být
charakterizováno jako politická teorie, když považuje politickou oblast v poslední
instanci za odvozenou z ekonomických struktur a třídních vztahů a stát sám za nástroj
vykořisťování jedné třídy druhou, určený k odumření. Podobně významný
francouzský politolog Jean Leca, bývalý president Mezinárodní asociace pro
politickou vědu (IPSA) a současný president Francouzské asociace pro politickou
vědu, uvádí, že marxistická koncepce není vlastně politickou teorií, ale kritikou
politiky, filosofií praxis (v aristotelské terminologii spíše poiésis než praxis), je
kritickou teorií ekonomie nebo kontra-teorií politiky (Jean Leca, Traité de science
politique, I. sv., s.71 a 105).
Podle Davida Millera se v posledních desetiletích 20. století střetáváme se
čtyřmi názory na to, co je předmětem politické teorie (viz Miller 1995, Blackwellova
encyklopedie politikého myšlení, CDK, Brno, více vydání).
1
1) Politická teorie jako dějiny politických idejí. Zaměřuje se na zkoumání děl
klasických autorů a snaží se dobrat jejich autentického významu. U některých
z nich jako např. u Leo Strausse se opírá o presvědčení, že moderní politické
myšlení a zejména politická věda představují nižší úroveň politického diskursu
než klasické (hlavně antické) politické myšlení. I ti, kdo neztotožňují politickou
teorii s dějinami politického myšlení, se částečně zabývají výsledky bádání
minulých myslitelů. Často mohou být vhodným východiskem k uvažování o
současných politických problémech. Jako jediný cíl politické teorie však dějiny
politických idejí nestačí.
Existuje dále spor mezi těmi, kdo se snaží myšlení minulosti chápat v jeho
historických, intelektuálních, sociálních atd. kontextech, a těmi, kdo se snaží využít
výsledků klasických děl k osvětlení současné politiky, jejíž souvislosti jsou odlišné.
Oboje přístupy jsou legitimní, oboje mají však také svá úskalí. Přílišné zaměření na
zarámování do dobových kontextů může vést k tomu, že vlastní kognitivní obsah a
jeho obecnější platnost uniknou. Snaha o použití klasických koncepcí k analýze
současných problémů může zase vést k povrchním aktualizacím a k nepochopení
původních cílů klasických autorů.
2) Politická teorie jako pojmová analýza. Soustředí se na objasňování
významu pojmů, které se užívají v argumentaci o politice, např. svoboda,
spravedlnost, demokracie, moc.V roce 1970 založili Giovanni Sartori a Fred W.Riggs
v rámci Mezinárodní asociace pro politickou vědu (IPSA) výbor pro konceptuální a
terminologickou analýzu (COCTA). Reprezentativní kolektivní publikací je v této
věci Social Science Concepts. A Systematical Analysis (Sage, London 1984) pod
vedením G.Sartoriho. Ostatně Teórie demokracie od Sartoriho je také do značné míry
konceptuální analýzou. Někteří političtí teoretikové pod vlivem filosofie jazyka
zkoumali, jak se užívají politické pojmy v běžném předteoretickém jazyce. Je ovšem
jasné, že variace ve významu pojmů nějak souvisejí s politickými preferencemi toho,
kdo s nimi operuje.
3) Politická teorie jako formální modelování.
Podle tohoto pojetí má politická teorie za cíl vytvářet modely politického
pocesu podobně jako to dělá teoretická ekonomie. Předpokladem je, že lidé jsou
racionálně jednající bytosti, které mají cíle a volí k těm cílům odpovídající
prostředky. To je to, co Max Weber nazýval účelovou racionalitou, tj. racionalitou ve
vztahu k cíli. V modelu jde pak vyvodit (dedukovat), jak se lidé (nebo obecněji
aktéři) budou chovat, jaký bude výsledek jejich činů. Tyto modely mohou mít buď
explananční nebo normativní záměr. První se zaměřují na vysvětlení či objasnění
mechanismů politických procesů, tj. jak politické procesy fungují. Druhé se snaží
ukázat, jaké důsledky vyplynou např. z přijetí určitých pravidel k dosažení
kolektivního rozhodnutí.
Nejznámější příklad vysvětlovacího modelu představuje model volební
analýzy, který navrhl Anthony Downs ve své knize An Economic Theory of
Democracy z roku 1957. Politické strany jsou podle něho politické podniky usilující
o maximalizaci hlasů ve svůj prospěch. Voliči dávají svůj hlas tomu, kdo jim
poskytne největší zisk nebo prospěch za nejnižší cenu. Tento model spočívá na
několika předpokladech. Volič je schopný vybrat si mezi několika alternativami a
seřadit je podle svých preferencí. Takové pořadí je "transitivní", tj. pokud dává
přednost straně A před stranou B, a straně B před stranou C, nutně dává přednost
straně A před stranou C. Volební rozhodnutí lze pak vyjádřit jednoduchým
1
schématem: E(Ua t+1) - E(Ub t+1), kde t je doba volby, t+1 interval mezi dvěma
volbami, A vládnoucí strana, B opoziční strana, Ua očekávaná užitečnost vítězství
strany A, Ub očekávaná užitečnost vítězství strany B. Pokud je rozdíl mezi Ua a Ub
pozitivní, volič se rozhodne pro stranu u moci, pokud je rozdíl negativní, dá svůj hlas
opoziční straně, konečně v případě nulového rozdílu, tj. rovnosti mezi Ua a Ub, se
volič zdrží hlasování. Připomeňme, že v USA je systém dvou stran, což usnadňuje
model. Na Downsův model navázala celá řada sofistikovaných modelů, z nichž
některé kladou důraz na retrospektivní ráz výběru (hodnocení se provádí na základě
minulých výkonů), jiné na ráz prospektivní (tj. volební sliby). Zatímco strana u moci
je hodnocena hlavně na základě svých výsledků, strana v opozici na základě svých
slibů.
Nejslavnějším příkladem modelu s normativním záměrem je Arowovův
teorém nemožnosti. Problémem podle něho je, jak kombinovat různé politické
preference jednotlivců, aby byla vybrána politická linie, která by byla v souladu
s preferencemi kolektivu jako celku. Arow dokazuje, že existují-li více než dvě
alternativy, nelze dospět k uspokojivému politickému demokratickému rozhodnutí.
Výsledek může být např. odlišný podle toho, jaká procedura k volbě se použije.
Předchůdcem Arowova teorému nemožnosti je tzv. Condorcetův paradox. To by byl
značný problém pro demokratické procedury v případě, že by všechny alternativy
byly stejně důležité. Obvykle je tomu tak, že některé jsou důležitější. Např. pro
některé jsou rozhodující konflikty jazykové nebo náboženské nebo sociálně
ekonomické apod. Strany mají za jeden z úkolů agregovat, tj. sdružovat, spojovat
různé zájmy. Někteří teoretikové z tohoto hlediska vyzdvihují pozitivní roli systému
dvou stran.
Formálnímu modelování bývá nejčastěji předhazováno, že předpoklad
racionálně jednajících jednotlivců (a obecněji aktérů) je v politice spornější než
v ekonomice.
4) Politická teorie jako teoretická část politické vědy. Takto chápaná politická
teorie by měla spojovat konkrétní pozorování a nižší empirické generalizace
v obecný vysvětlující rámec podobně jako to dělá např. teoretická fyzika.
Bylo jistě vypracováno několik obecných konceptuálních systémů na
vysvětlení politických jevů, ale vesměs nejsou položeny na přísně empirických
základech. Dále pak vysvětlení politických jevů obsahuje interpretaci činů nebo
záměrů aktérů, a tak se nedá plně vyhnout normativním aspektům a hodnotícím
soudům.
Existují paradigmata v politické vědě ?
Ve svém známém spise Stuktura vědeckých revolucí (originál vyšel roku
1962, český překlad 1997) hovoří T.S.Kuhn o « paradigmatech » ve vědě. O
paradigmatu v plném slova smyslu lze hovořit tehdy, když jedna festovatelná (Popper
by řekl falzifikovatelná) teorie dominuje ostatní teorie a je téměř všeobecně přijímána
vědeckou komunitou. Revoluce ve vědě nastávají podle Kuhna tak, že jedno
paradigma nahradí jiné. Nové, vyšší paradigma – jak se později ukáže – zahrnuje
předcházející teorii a není s ní v rozporu. Předtím než dojde k tomuto nahrazení
jednoho paradigmatu jiným se však zdá, že tato dvě paradigmata jsou vzájemně
neslučitelná a musí mezi dojít k soupeření, které vyústí v destrukci starého
paradigmatu a nástupu vyššího pradigmatu. Paradigmata v tomto smyslu byla
1
koncipována pro přírodní vědy, nikoli pro vědy sociální. V sociálních vědách obecně
a v politické vědě zvláště lze těžko najít dominantní vědeckou testovatelnou
koncepci, která by byla takřka všeobecně přijímána vědeckým společenstvím. V
sociálních vědách – a zvláště v politické vědě – existuje stále konfrontace mezi
různými teoriemi, které navíc nejsou dost dobře testovatelné, falzifikovatelné a
verifikovatelné. Nejčastěji se dokonce různé koncepce, resp. jejich představitelé,
mezi sebou vzájemně téměř ignorují.10
Roku 1965, tj. tři roky po uveřejnění Kuhnovy zmíněné knihy David Truman,
který byl tehdy předsedou Americké společnosti pro politickou vědu (APSA), ve
svém předsedníckém projevu uznal, že v přísném slova smyslu v politické vědě
paradigmata neexistují, ale uvedl, že behavioralismus představoval « něco
podobného ». To se také občas tvrdilo o Parsonsově strukturním funkcionalismu. 11
Dvě koncepce politické vědy
Hovořili jsme o tom, že politika vtiskuje svou pečeť celé společnosti a všem
jejím podstatným složkám. To se dá chápat mj. buď tak, že politické je to, co se týká
globální společnosti, tj. dnes stále ještě především státu, anebo tak, že politika je
obecně mocenský vztah, na který narážíme ve společnosti všude, od rodiny přes
církve, školy, průmyslové podniky až třeba ke sportovním klubům. Někteří autoři,
zejména starší, volí první přístup a chápou politickou vědu jako disciplínu o státu.
Jiní, a k nim patří většina současných politologů, se přiklánějí spíš ke druhému
přístupu a spatřují v politické vědě nauku o moci, která se projevuje v
nejrozmanitějších společenských seskupeních. Podle jejich názoru tedy státní moc
není podstatně odlišná od moci v jiných lidských vztazích. V tomto smyslu např.
přední americký politolog Robert A.Dahl napsal ve svém spise o moderní politické
analýze, že "politický systém je jakýkoli stálý celek lidských vztahů, které
předpokládají ve značné míře vztahy moci, vlády nebo panství" (R.A.Dahl, Modern
Political Analysis, 2.vyd., 1970).
Nevýhodou tohoto velice širokého pojetí je, že politickému tam hrozí
rozpuštění v sociálním, v politice se bude spatřovat jen boj o moc12 a v politické moci
10
Viz M.Dogan, „Y a-t-il des paradigmes en science sociale comparative?“, in: C.Thiriot,
M.Marty, E.Nadal (eds.), Penser la politique comparée, Karthala, Paris 2004, s. 24 a násl.
11
Mezi významnými „velkými“ neboli „obecnými“ teoriemi v politické vědě patří nebo patřily
vedle behavioralismu a funkcionalismu dále např. systémismus a neoinstitucionalismus. O empirických
politologických teoriích pojednává v české literatuře B.Říchová v knize Přehled moderních
politologických teorií (Portál, Praha 2000). Významný americký sociolog Robert King Merton
rozlišoval od takovýchto velkých nebo obecných teorií tzv. „teorie středního dosahu“.
12
Ve své přednášce "Politik als Beruf" (1919), M.Weber poznamenává: "Politikou budeme
rozumět snahu o podíl na moci nebo o vliv na rozdělení moci, ať už mezi státy, nebo mezi skupinami
lidí uvnitř státu" (Max Weber, Le savant et le politique, Plon, Paris 1959, 2.vyd., coll. 10/18, 1963,
s.101, (Politik als Beruf existuje také v českém knižním překladu sociologa Jana Mertla v nakl. Orbis
1929 pod názvem Politika jako povolání; po listopadu 1989 vyšel také slovenský překlad Politika ako
povolanie, Spektrum, Bratislava 1990 a konečně 2. český překlad Politiky jako povolání vyšel ve
sborníku Weberových prací Metodologie, sociologie a politika v roce 1998, který uspořádal Miloš
Havelka, viz s.247). R.Aron právem zdůrazňuje: "Velká iluze cynického myšlení posedlého bojem o
moc spočívá v neuznávání jiného aspektu skutečnosti: hledání legitimní moci, uznávané autority,
nejlepšího režimu. Lidé se nikdy nedomnívali, že je politika vymezena výlučně bojem o moc. Kdo
nevidí aspekt «boje o moc», je naivní, kdo vidí jen aspekt boje o moc, je falešný realista" (Démocratie
et totalitarisme, cit. vyd., s.51-52, čes. překl. Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993, s.28).
1
jen jedna z mnoha mocí. Politická moc se v tomto pojetí dá odlišit jedině svým
prostředkem: Max Weber ji definoval monopolem legitimního fyzického násilí13.
Typy panství a legitimity
Weber zavedl dále rozlišení mezi mocí (Macht) a panstvím (Herrschaft).
V politice, zejména v demokratických systémech, jde spíše o panství než o moc.
Moc14 je fenomén širší; má ji každý, kdo může vnutit svou vůli druhým i proti jejich
vůli (např. i gangster). Panstvím naproti tomu disponuje jen ten, koho druzí
poslouchají proto, že uznávají jeho autoritu za platnou, za "legitimní". Podle druhu
legitimity15 rozlišuje Weber tři typy politického panství: 1) tradiční, 2) racionální a 3)
charismatické.
Tradiční panství se zakládá na víře v tradice a zvyky, stanovící pravidla
veřejného života a jejich představitele; je typické pro archaické, tradiční a stacionární
společnosti.
Racionální (legální, byrokratické) panství se opírá o víru v zákonnost a
racionálnost fungování politické autority; lidé se zde podrobují neosobním obecným
pravidlům a zákonům, k jejichž aplikaci je třeba rozvětveného byrokratického
aparátu. Moderní demokracie spadají obvykle do tohoto legálního typu panství. Není
typické ani pro společnosti stacionární jako panství tradiční, ani pro společnosti
procházející revolučními změnami jako panství charismatické, ale pro společnosti
prodělávající rutinní evoluci, která vede podle Webera k rozčarování.
Charismatické panství spočívá na víře v jedinečnost, posvátnost, hrdinský
charakter vůdce, z něhož vyzařuje mocné "charisma". Zatímco dva předchozí typy
jsou každodenními formami panství, charismatické panství je jejich opakem. Není
13
Podle Maxe Webera (op.cit., s.100-101, čes. překl. Havelka 1998, s.247) "je třeba chápat
současný stát jako lidskou pospolitost, která si na určitém území (...) s úspěchem vyhrazuje monopol
legitimního fyzického násilí." V jiném Weberově spise, Wirtschaft und Gesellschaft, je následující
definice: "skupina panství, jejíž příkazy vykonává na daném území administrativní organizace, která
má k dispozici fyzické násilí" (Economie et société, Plon, Paris 1971, 1.díl, s.57).
14
Viz M.Weber, Economie et société, Plon, Paris 1971, 1.díl, s.56. Podobně definuje moc také
R.H.Tawney v: Equality, Allen and Unwin, London 1931, s.229, S.Blau, Power and Exchange in
Social Life, Wiley, New York 1967, s. 116-117 nebo R.A.Dahl, "The Concept of Power", v: Behavioral
Science, sv.2., 1957, s.202-203. Uveďme aspoň Dahlovu definici: "A má moc nad B, pokud může
dosáhnout, že B udělá něco, co by jinak neudělal." H.D.Laswell a A.Kaplan ji definují takto: "Moc je
účast na procesu rozhodování; osoba X vykonává moc nad osobou Y ve vztahu k hodnotám K potud,
pokud se X účastní procesu rozhodování, který se dotýká politik K, které chce Y uskutečnit"
(H.D.Lasswell, A.Kaplan, Power and Society, Yale University Press, New Haven 1950, s.75).
15
J.Habermas definoval legitimitu takto: "Legitimitou rozumím uznání, jemuž se těší politický
řád" (J.Habermas, Après Marx, Fayard, Paris 1985, s.257). Německý evolucionistický funkcionalista
N.Luhmann tvrdí, že pojem legitimity měl význam jen ve středověku, když pozitivní právo mohlo být
posuzováno jako legitimní nebo nelegitimní na základě přirozeného práva. Moderní pojetí pozitivního
práva omezilo legitimitu na pouhé synonym konsensu nebo popularity (Viz N.Luhmann, Soziologische
Aufklärung 4. Beiträge zur funtionalen Differenzierung der Gesellschaft, Opladen 1987,s.154). V jiné
své knize podává Luhmann ještě další argument: Legitimita prý znamená, že část může reprezentovat
celek, subsystém může reprezentovat celý systém. Je tedy spjata s hierarchickým systémem, který
moderní komplexní společnosti zrušily a nahradily funkčním rozdělením. Žádná část tam už
nereprezentuje sociální celek, a nemůže ho tedy legitimizovat. Jedinou formou legitimizování je teď
sebelegitimizování: "Legitimation under modern conditions can only be self-legitimation"
(N.Luhmann, "The Representation of Society within Society", Current Sociology, sv. 35, č. 2/1987,
s.107).
1
racionální jako legální panství, nýbrž je iracionální. Lidové uznání je zde osobní a
emocionální, zatímco v tradičním typu bylo spjato spíš s principem (např. království)
než s konkrétní osobou, která je jeho nositelem ("král zemřel, ať žije král"); dále pak
zatímco tradiční panství představovalo institucionální a obsahovou (nikoli personální)
kontinuitu a stabilitu, charismatické panství spadá obvykle do převratných období,
kdy se boří starý řád a tvoří nový. Jde o nejméně stabilní typ panství, ale Weber mu
dává přednost. 16
Klasické neboli tradiční pojetí politiky by se dalo shrnout takto: Politika - je
specifický typ lidské činnosti, který je zakotven v lidské přirozenosti (člověk je bytost
od přirozenosti politická),
- není definována svým prostředkem, ale svým cílem, a
tím je obecné dobro (obecné blaho, obecný zájem), - má primát nad ostatními
lidskými činnostmi, - její centrální otázkou je politický režim (Viz Ph.Bénéton,
Introduction à la politique moderne, Hachette, coll. Pluriel, Paris 1987, s.15.).
Aristoteles rozlišoval zdravé (správné) politické režimy, v nichž držitel moci, ať je to
jednotlivec (v monarchii neboli království), malá skupina (v aristokracii) nebo velká
část společnosti (v republice neboli politei) vládne v obecném prospěchu, od režimů
nezdravých, zkorumpovaných, v nichž držitelé moci jednají ve svém dílčím zájmu.17
Nevýhodou staršího pojetí, které politologii pokládá za vědu o polis, tj. dnes
hlavně o státu, je, že v něm stát bývá někdy vykládán v příliš úzce právním smyslu, a
chápán jako nějaká mýticky svrchovaná společnost odtržená od ostatních sociálních
vztahů.
Cíle nebo funkce politické autority
Lze však určit objektivní společný zájem, společný prospěch, obecné blaho,
jako to hlásali antičtí filosofové? Někteří autoři (např. Max Weber) pojem obecného
dobra uvádějí v pochybnost. Většina však se shodne aspoň na dvou objektivních
cílech či funkcích politiky: prvním je smír a řád uvnitř společnosti a druhým
bezpečnost, obrana vůči vnějšímu nepříteli. S tím se pak dá spojit Weberova definice
státu jako držitele monopolu legitimního užití násilí nebo, jak ji upřesnil Bénéton,
držitele "monopolu síly oficiálně legitimní" (Viz Ph. Bénéton, Introduction à la
politique moderne, Hachette, coll. Pluriel, Paris 1987, s.20-21.). Je totiž zřejmé, že
pokud by jisté skupiny nerespektovaly tento monopol státního panství a osobovaly si
také právo užívat síly, nešlo by udržet vnitřní mír a řád. Logicky z toho vyplývá, že
16
Podle současného politického sociologa rumunského původu Matteie Dogana „Weberovská
typologie legitimity se tedy ukazuje být jakýmsi anachronismem. Pro zkoumání současných režimů už
není vhodná, protože jednak dnes už jen málokteré z nich se zakládají na tradičním panství a jednak
proto, že charismatický fenomén se stává neobyčejně vzácným - Chomejni je nespíš posledním
příkladem. Dvě ze tří přihrádek weberovské typologie jsou skoro prázdné. Je proto třeba téměř všechny
země - okolo sto sedmdesáti - zařadit do třetí přihrádky, čímž směšujeme četné druhy“ (Dogan M.,
„Legitimita režimů a důvěra v instituce: od klasické typologie k novým skutečnostem“, Politologická
revue, roč. IV., č.2, 1998, s.111-127, jde o překlad z tehdy doposud nepublikovaného textu, který je
podstatným přepracováním stati „Erosion of Confidence in Advanced Democracies“, Studies in
Comparative International Development, Fall 1997, přeložil M.Novák).
17
Obecný prospěch neboli obecné dobro není podle tradiční perspektivy jenom materiální, ale i
intelektuální a hlavně mravní; je to dobrý a šťastný život obce odpovídající lidské přirozenosti.
Francouzský myslitel 20.století J.Maritain zdůrazňoval, že obecné dobro není ani pouhým součtem
dober jedinců, ani dobrem organického celku, kde části mají jen sloužit jako končetiny organismu;
sociální a politický celek se totiž skládá z částí (jedinců), které tvoří každý zvlášť také celky.
1
ozbrojené síly (armáda a policie) musí být podřízeny politické autoritě. Vojsko má v
civilizovaných zemích za funkci zajišťovat obranu proti zahraničnímu napadení,
zatímco uvnitř státu udržuje pořádek policie, která smí zasahovat jenom v souladu se
zákonem. Z toho se dá odvodit další aspekt politické autority: stanoví pravidla, která
musí jednotlivci respektovat.
Politik a úředník
Aron v této souvislosti klade důraz na rozdíl mezi úředníkem a politikem, v
němž se promítá rozlišení mezi mocí administrativní na straně jedné a mocí výkonnou
a zákonodárnou na straně druhé. (viz Aron, La lutte de classes, Gallimard, Paris
1964 , s. 167 nn., Aron, Démocratie et totalitarisme, Gallimard, Paris 1965 , s. 65-66,
čes. překl. Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993 , s. 36). Úředník je
profesionál, politik je amatér. Úředník je vybírán podle přesných pravidel, politik je
volen. V západních liberálních demokraciích tedy amatéři vedou odborníky. Úředník
je kompetentní, kvalifikovaný, ví, co se dá dělat, ale nemůže sám rozhodovat. Kromě
toho musí zachovávat neutralitu. Policista zatýká zrádce, ale kdo je zrádcem?
Kolaborant nebo disident ? Odpověď dává politik, nikoli policista18.
Politik však k tomu potřebuje mít legitimitu, kterou mu v liberálně
demokratických režimech poskytují svobodné volby. To ovšem znamená, že
nezastupuje všechny občany, ale v nejlepším případě většinu, ty, kteří ho volili.
Naproti tomu úředník si osobuje nárok, že reprezentuje celou společnost. Odtud
pochází sen o moci, která by také nepodléhala žádným dílčím zájmům a byla by
univerzální. Aron právem tuto myšlenku odmítá jako iluzorní: Úředník nemá
legitimitu, jeho úkolem je poslouchat příkazy, které musí dostávat od politiků. Ti zase
potřebují legitimitu, kterou jim občané delegují prostřednictvím svobodných voleb. A
jakmile dojde k takovému delegování, vznikne současně možnost dílčích zájmů
prosazujících se na úkor obecného dobra.
V režimech monopolní strany pochopitelně toto rozlišování mezi úředníkem a
politikem nemá smysl. Úloha politiků je tam jiná než v ústavně pluralitních režimech.
Politikové pluralitních demokraciích totiž uznávají, že jiní, představitelé jiných
18
Co platí obecně o úřednících, neplatí samozřejmě o soudcích. Soudní moc by měla být
nezávislá. O ostatních úřednících platí, že když mají vykonávat nelidské příkazy, které se příčí jejich
svědomí, mají např. možnost vzdát se svého úřadu. Jak se stavět k těm představitelům bývalých
totalitních nebo autoritářských režimů, kteří se dopouštěli zločinů, jež nebyly trestné v době svého
spáchání? Norimberský proces po druhé světové válce je z tohoto hlediska instruktivní. Okolnost, že
obvinění páchali zločiny na základě rozkazů a v souladu s tehdejšími zákony, nepovažoval tento
tribunál za dostatečnou omluvu. Vycházelo se obvykle z toho, že takové zločiny byly spáchány v
rozporu se základními lidskými právy. Vojenská porážka nacistického Německa usnadnila takový
přístup, ale to, že mezi vítězi byl i Sovětský svaz, způsobilo, že jeho představitelé se pokusili svalit
odpovědnost za masové vyvraždění polských důstojníků v Katyni na německé nacisty. Zločiny ostatně
mohou páchat nejen totalitní a autoritářské režimy, ale – pravda mnohem méně často a méně
systematicky – i režimy demokratické. Jak správně zdůrazňoval Sir Karl R. Popper, výhodou
demokratických režimů oproti nedemokratickým není to, že by jejich politika byla nutně vždycky lepší
(tak tomu být za každých okolností nemusí), ale to, že se v demokratických režimech můžeme
nenásilně zbavit vládců (např. na základě svobodných voleb). Pokud se nelze nenásilně zbavit
vládnoucích, má to negativní vliv jednak na ně (ztrácejí tím zpětnou vazbu s občany, která se projevuje
zejména svobodnými volbami, ale i svobodnými médii, svobodou sdružování apod.), jednak na
ovládané, kteří jsou přinejmenším do jisté míry nuceni s takovým nedemokratickým režimem
spolupracovat.
1
voličů, je mohou vystřídat po nejbližších volbách. Naopak komunisté chtějí být 1)
vykladači nejvyšší pravdy, 2) politickými předáky i 3) správci kolektivní práce a
nemohou nechtít plnit tyto tři funkce zároveň. Proto je pro ně taková pluralita
rovnoprávných stran nepřijatelná. Spočívá totiž na myšlence o pluralitě nebo
antagonismu sociálních tříd, který chtějí odstranit. Jakmile se komunisté uchopí moci,
zruší tedy pluralitu soupeřících stran. Rozlišení mezi zvoleným politickým předákem
a úředníkem se zakládá na partikulárnosti politika a univerzalitě úředníka. Poté, co se
politický vůdce stane představitelem celé společnosti, rozlišení ztrácí smysl. Zatímco
v liberálních demokraciích existují soukromé podniky, po komunistickém převzetí
moci ztrácejí svou autonomii, jsou zestátněny a za ředitele je dosazen představitel
státu, úředník, kterého jmenuje státostrana. Komunisté se tak snaží zrušit rozdíl mezi
společností a státem a nastolit ideologickou a politickou uniformitu. Autoritářské
revoluce 20. století se v tomto světle jeví jako pokusy o obnovení jednoty: jednoty
nejvyšší pravdy, jednoty sociální struktury, jednoty nebo spíše sloučení společnosti a
státu. (Viz R.Aron, La lutte de classes, Gallimard, Paris 1964, s.172-173)
Jak už Aristotelés správně zdůraznil ve své kritice Platóna ve 2. knize své
Politiky, není správné usilovat o příliš velkou jednotu státu nebo obce (polis). Obec je
složena z domácností a ty z jednotlivých lidí. Domácnost je více jednotná než obec a
jedinec více než domácnost. Snaha o co největší jednotu pak tedy povede vlastně ke
zrušení obce/polis (směrem k domácnosti nebo dokonce k jednotlivci). Obec se
ostatně neskládá prostě jen z „více“ lidí, což stačí pro alianci neboli spojenectví, ale
skládá se z lidí různorodých, nikoli zcela stejných. Obec je dále soběstačnější než
domácnost, která je soběstačnější než jedinec. Je-li žádoucí větší soběstačnost, je
žádoucí i menší jednotnost. (viz Polit. II, 1261b 6-15, v 2. citovaném vydání Křížova
překladu Politiky, 1998, s.67-68) Tento princip by se dal aplikovat i na Evropskou
unii.
Konflikt
S tím souvisí legitimita konfliktu. Některé sociální a politické teorie kladou
větší důraz na konsensus, integraci a kooperaci, jiné na konflikt, konkurenci a opozici,
ale v každém případě je třeba vyjít z toho, že konflikt je nejen normální a nutný, ale
přinejmenším v některých formách a účincích i žádoucí a příznivý. V sociálních
vědách byl jedním hlavních průkopníků teorie konfliktu významný německý židovský
sociolog Georg Simmel19, na jehož myšlenky navázal později americký sociolog
německého původu Lewis Coser v důležité knize Funkce sociálního konfliktu (The
Function of Social Conflict, 1956). Není pravda, že konflikt je nutně něco
patologického, špatného. Coser s odvoláním na Simmela rozlišuje mezi realistickým a
nerealistickým konfliktem. Realistický konflikt se týká nějakého určitého cíle,
zatímco nerealistický konflikt je veden potřebou jednoho nebo více protagonistů vybít
svou agresivitu, lhostejno na čem, nesměřuje tedy k nějakým vymezeným výsledkům.
Nerealistický konflikt je bezvýchodný, nic ho neuspokojí.
Realistické konflikty mohou přispívat k upevňování politického a sociálního
systému i mezilidských vztahů. Konflikt s cizí skupinou pomáhá udržovat identitu
vlastní skupiny. V průběhu konfliktu dochází k uvolňování přebytečného napětí, které
by jinak mohlo ohrozit stabilitu skupiny. Konflikt tak funguje jako „pojistný ventil“.
19
Viz G.Simmel, Conflict. The Web of Group Affiliation, Free Press, Glencoe Ill., 1955.
1
Společnosti, které se snaží za každou cenu konflikty potlačovat, se vystavují
nebezpečí, že se konflikty budou akumulovat a pak náhle násilně propuknou.
Konflikt a moderní průmyslové společnosti: Dahrendorf a Aron
K problematice role konfliktu v moderních industriálních společností
významně přispěli známí sociologové Raymond Aron a Ralf Dahrendorf. Ralf
Dahrendorf, významný sociolog německého původu, který je dnes členem britské
Sněmovny lordů, ale byl svého času ministrem západoněmecké vlády i evropským
komisařem, navazuje na Marxe, ale je vůči němu kritický. Ve své slavné knize Třídy
a třídní konflikt v industriální společnosti, jejíž německé vydání je z roku 1957 a
přepracované anglické vydání z roku 1959, se nejprve pokouší rekonstruovat
marxistické pojetí sociálních tříd a třídního boje (jak známo, Marx nedokončil
v Kapitálu text o sociálních třídách) a pak provádí jeho důležitou kritiku. S Marxem
souhlasí v tom, že konflikt předpokládá protiklad dvou hlavních sil. (V tom se liší
např. od Dahla aj.) Podle Dahrendorfa je však konflikt mezi vlastníky a nevlastníky
výrobních prostředků pouze jednou z více podob, které nabývá obecnější protiklad
mezi těmi, kdo kontrolují moc, a těmi, kdo jsou vyloučeni z kontroly moci. Soukromé
vlastnictví výrobních prostředků je jednou ze forem moci, ale nikoli jedinou a ne vždy
nutně rozhodující. Dahrendorf připouští, že v klasickém kapitalismu předminulého, tj.
19. století, existovala jistá jednota či spojení mezi soukromým vlastnictvím a
politickou kontrolou. Jak však ukazuje, to už neplatí ve století 20., kdy se problémy
vlastnictví a mocenské kontroly rozvolnily či rozpojily, a to zejména ve dvou
směrech.
V kapitalistických zemích v důsledku nástupu nové skupiny, tzv. manažerů, o
nichž píše např. slavná kniha Jamese Burnhama Manažerská revoluce z roku 1941,
čímž přešla moc z rukou vlastníků výrobních prostředků do rukou skupiny, která je
nevlastnická a patří naopak k námezdně pracujícím. Postavení manažera, který je
přímo nadřízen dělníkovi, je důležitější než zprostředkované vztahy mezi vlastníkem
a zaměstnancem.
V komunistických zemích pak sice došlo k právnímu zrušení soukromého
vlastnictví výrobních prostředků, ale zůstala nerovnost jejich kontroly. Část těch, kdo
jsou formálně nevlastníci, kontrolují ve skutečnosti téměř úplně řízení výrobních
prostředků, a to nikoli z titulu osobního, ale z titulu podílu na vládnoucí komunistické
nomenklatuře. Vzniká tím jakási nová vládnoucí třída nebo chcete-li nová třída,
abychom převzali název slavné knihy Milovana Djilase, jugoslávského komunisty a
posléze kritika komunismu.
Jak příklad kapitalistických manažerů, tak příklad komunistických
nomenklaturních kádrů ukazují, že soukromé vlastnictví není nutně hlavním zdrojem
moci, ale že existují i jiné zdroje moci, které mohou soukromé vlastnictví výrobních
prostředků buď omezit a upravit (případ manažerů), nebo dokonce i zrušit (případ
stranické nomenklatury v komunistických režimech). Přičemž ani v jednom ani
v druhém případě nedochází ke zrušení nerovnosti různých společenských tříd ani
jejich vzájemného konfliktu, které přetrvávají v jiné podobě.
Dahrendorf tedy moc (možnost prosadit vlastní vůli i proti odporu ostatních)
nadřazuje soukromému vlastnictví. Tato moc má různé zdroje, soukromé vlastnictví je
jen jedním z nich. Dále pak podle Dahrendorfa v 19. století se sice ekonomická moc v
podnicích a politická moc ve státech do značné míry kryla, ale není tomu už tak ve
1
století 20. Vlastníci výrobních prostředků mohou sice vykonávat velký vliv na vlády a
parlamenty, ty jsou však současně pod tlakem odborů a dalších nátlakových skupin,
včetně takových, které v minulosti byly znevýhodňované nebo diskriminované. Díky
tomu vzrostla autonomie vládnoucích skupin. Došlo k byrokratizaci státu, přičemž
ovšem byrokracie je jen mocným nástrojem, je sice součástí vládnoucí třídy, ale
v podstatě jen spravuje zájmy té skupiny, která je aktuálně u moci. Jde tedy o jakousi
servisní třídu. Byrokracie je v třídním konfliktu jakýmsi žoldnéřem nabízejícím své
služby těm, kdo mají moc.
Podobné koncepce hlásal také významný francouzský sociolog Raymond
Aron, který provedl mj. zajímavou kritickou analýzu Maxe Webera. M.Weber hovořil
o věčném „zápolení bohů“ (viz jeho přednášku Věda jako povolání). Soudil právem,
že politika je konflikt. Ale v průmyslové společnosti, kde je konflikt všudypřítomný a
permanentní, není bojem na život a na smrt, nevylučuje rozumnou diskusi a hledání
přijatelného řešení vyjednáváním. Mezi racionálním tvrzením dokázaným a proto
platným pro všechny, a iracionálním rozhodnutím, k němuž každý dospívá sám, je
podle Arona místo pro rozumné rozhodnutí, i když vstupuje do rozporu se zájmy
některých jedinců či skupin.
Weber rozlišoval mezi politickým rozhodnutím a vědeckým důkazem právem.
Ale měl také pravdu, když rozdílné preference ztotožňoval se základním a
neřešitelným rozporem a převáděl je na něho? Tento Weberův názor se podle Arona
opírá o nesprávný postulát, podle něhož mimo vědu existuje jen iracionální
rozhodnutí. Kritéria spravedlivého řádu jsou spíš rozličná (plurální) než rozporná;
protiklady vyvstávají víc na úrovni konkrétních řešení než na úrovni abstraktních
principů a hodnot, které se spíš doplňují než by se vylučovaly (Ostatně pokud mezi
nimi zůstává napětí, lze ho racionálně analyzovat, jak na to upozorňuje Philippe
Bénéton). Krása a mravní povinnost jsou dvě různé hodnoty, ale nemusí být mezi
nimi neřešitelný protiklad. Nutnost volby mezi různými hodnotami neznamená, že
rozhodnutí musí být iracionální.
Konflikt, konkurence a „majoritní logika“
Český politolog Jiří Kunc v některých svých publikacích opakovaně do
omrzení odsuzuje tzv. "majoritní logiku řešení problémů". Je zajímavé, že ve své
knize o Stranických systémech v re/konstrukci (Sociologické nakl. SLON, Praha 2000,
s.35)20 zdůrazňuje Kunc právem význam vztahů "kooperace a konkurence" mezi
stranami, v nichž s odkazem na několik specialistů spatřuje nejvýznamnější přínos
teorie her pro politickou vědu. V následujícím Kuncově výkladu se však slovo
"konkurence" (nebo česky "soutěž") prakticky nevyskytuje a je příznačné, že místo
slova soutěž používá spojení „antagonistický konflikt“. Chtěl bych proto
připomenout, že existuje cosi jako "čistá soutěž" (tj. ryzí čili přísná konkurence). Tato
čistá soutěž se na tomto poli vyskytuje tehdy, když stranický systém má dvoupólový
(bipolární) charakter. Jde pak věru o "hru s nulovým součtem" v tom smyslu, že míra
výhry jednoho se rovná míře prohry druhého, nicméně nemusí nikterak jít o "likvidaci
soupeře", tedy o situaci, kdy "schází společná pravidla hry", jak tvrdí Jiří Kunc
(ostatně subjekt, který v této hře s nulovým součtem ztratil při jedněch parlamentních
20
Viz moji recenzi této Kuncovy knihy v: Sociologický časopis, sv.38 (2000), č.5, s.647-650
2
volbách „vše“, může při příštích naopak „vše“ vyhrát – v tom spočívá významný
fenomén politické alternace, tj. střídání vlád různé politické orientace).
V čem spočívá tato čistá soutěž, vysvětlil podrobně Robert A.Dahl ve svém
nástinu teorie opozice v demokraciích, který je součástí kolektivní práce Political
Oppositions in Western Democracies, kterou Dahl řídil a v níž sám napsal dvě
kapitoly. Dovoluji si k této věci ocitovat ze závěru své práce Systémy politických stran
(s.242): "Rozhodují tam volby, při nichž občané mohou buď potvrdit ve vládě
stávající tým, anebo ho sesadit a nahradit jiným. Jedná se tedy o tzv. přísnou soutěž,
o "hru s nulovým součtem" (tj. co jeden získá, to druhý ztratí): jedna strana (nebo
jedna pevná aliance) volby vyhraje, získá nadpoloviční většinu parlamentních křesel,
což jí v parlamentním režimu umožní utvořit "jednobarevnou" vládu, složenou jenom
ze členů vítězné strany (nebo pevné koalice), zatímco druhá strana (nebo pevná
koalice) plní funkce opozice. Slovo "přísná" v termínu "přísná soutěž" by nás však
nemělo zmást. Rozdíl mezi oběma alternativami je dostatečně jasný, ale není mezi
nimi žádná hluboká propast ani nesmiřitelný antagonismus, což znamená, že při
střídání jedné vládnoucí garnitury druhou nedochází k žádnému dramatickému
převratu. "Přísná soutěž" je tedy obvykle soutěží vcelku klidnou, umírněnou."
(Systémy politických stran, 1997, s.242).
Američtí politologové hovoří někdy o „trade-off“ (mohli bychom říci
jednoduše „něco za něco“, např. ve vztahu reprezentativita versus politická
akceschopnost – o tom viz mou knížku Jakou demokracii pro nové demokracie). Ale i
tam je možné usilovat o jistou rovnováhu nebo vyváženost (viz G.Sartori nebo
později A.Kaiser), ale s tím, že v souvislosti se sociologickými charakteristikami dané
politické jednotky (např. státu, švýcarského kantonu, německého Landu nebo EU) se
mohou od této rovnováhy vychýlit v tom či onom směru.
Zajímavá je také v této souvislosti kritika Maxe Webera, kterou lze najít ve
slavném spise Leo Strausse Natural Right and History. Weberova koncepce
hodnotové neutrality sociálních vě vede podle Leo Strausse nutně k nihilismu, k
myšlence, že všechny preference musí být racionálně posuzovány jako stejně
oprávněné, rovnocenné. Přičemž Weber současně hlásá, že ať jsou naše preference
jakékoli, máme jednat racionálně, důsledně (koherentně) a volit ty prostředky, jež
odpovídají našim cílům. Proč?, ptá se Strauss. Jde o nedůslednou obhajobu
důslednosti, iracionální chválu rozumu. Dodejme k tomu, že pokud lze mezi
hodnotami racionálně volit, jak soudí Strauss, měl by se tento Weberův požadavek
univerzální důslednosti odmítnout: stoupenci zvrácených hodnot (např. rasisté) udělají
lépe, když se sami zaleknou posledních důsledků svých preferencí a cílů a jednají
raději "nedůsledně".
Strany, konflikt a integrace
V moderní demokratické politice vyjadřují a ventilují konflikty zejména
politické strany. „Strana není, jak nás učí klasická doktrína (nebo E.Burke) skupina
osob, kteří se sdružují ke společnému dílu v národním zájmu na základě principu, na
němž se shodli, ale skupina, jejíž členové mají za cíl společně jednat v konkurenčním
boji [tj. v konfliktu] o politickou moc. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné, aby
odlišné strany přijaly stejný nebo téměř stejný program, což se stává, jak je obecně
známo“ (Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy, 1962, s. 283, srov. čes.
překl. Kapitalismus, socialismus a demokracie, CDK, Brno 2004). Strany vznikají
2
zároveň s rozšířením volebního práva. Strany institucionalizují konflikt. Jednají podle
široce uznávaných právních procedur. Účinky konfliktu se jeho institucionalizací
zeslabí. Strany jsou tedy jednak činiteli konfliktu, jednak nástroji politické integrace.
Nejprve se rodí z konfliktu, který poté, co ho institucionalizují, pomáhají integrovat
do systému, a tím olamují jeho hroty. Jak zdůrazňují zejména stoupenci tzv.
historicko-konfliktního přístupu, jehož nejvýraznějším představitelem byl významný
norský politolog Stein Rokkan, strany se tedy rodí z hlubokého a dlouhotrvajícího
konfliktu v globální společnosti. "Není zapotřebí stran, pokud se všichni o všem
shodnou", napsal jiný specialista Jean Blondel. "Strukturální" konflikt však sám o
sobě nestačí k tomu, aby vyvolal vznik politické strany. Pokud jeho hlavní
protagonisté mohou dosáhnout svého, aniž by se museli obrátit na lidové masy, nelze
hovořit o stranách. Strana vzniká tam, kde je třeba získat podporu obyvatelstva k
dobytí moci a prosazení programu.
Protože se strany historicky objevují jako nositelé konfliktů, někteří badatelé
se snažili roztřídit strany podle těch konfliktů, z nichž vznikly nebo do nichž se
zapojily. Stein Rokkan tvrdí, že konstelace konfliktů, jak existují na Západě, plyne z
národní a průmyslové revoluce. Obě revoluce zplodily štěpení ve dvou dimenzích,
teritoriální a funkční. V prvé dimenzi jde o územní uspořádání politické kontroly, v
druhé o fungování systému v čase. Protiklady teritoriálního charakteru kladou bariéry
procesu vytváření národního státu a v krajním případě mohou vést až k odtržení
(separaci). Protiklady funkčního charakteru se mohou plně rozvinout teprve po určité
teritoriální konsolidaci národního státu. Z kombinace dvou revolucí (národní a
průmyslové) a dvou dimenzí (teritoriální a funkční) vzniknou čtyři rozštěpení:
"Dvě z těchto rozštěpení jsou bezprostředními výtvory toho, co by se dalo
nazývat národní revolucí: konflikt mezi centrem vytvářejícím národní kulturu a
rostoucím odporem obyvatelstva, které je podřízené a etnicky, jazykově nebo
nábožensky odlišné v krajích a periferních oblastech [1]; konflikt mezi
centralizujícím, standardizujícím a mobilizujícím národním státem a historicky
podloženými stavovskými výsadami církve [2]. Dvě z nich jsou výtvory průmyslové
revoluce: konflikt mezi venkovskými zájmy a nastupující třídou průmyslových
podnikatelů [3]; konflikt mezi vlastníky a zaměstnavateli na straně jedné a
nevlastníky, pracujícími a dělníky na straně druhé [4]" .
Daniel-Louis Seiler na základě těchto konfliktů navrhl genealogickou
klasifikaci politických stran. Zjednodušené schéma
průmyslová revoluce
národní revoluce
dimenze
funkční
dimenze
teritoriální
funkční
teritoriální
vlastníci
město
církev
centrum
versus
versus
versus
versus
2
pracující
buržoazní
dělnické
vesnice
+
agrární
stát
periférie
křesť.
centralist.
sekular.
autonomist.
Štěpení vlastníci-pracující proti sobě staví držitele výrobních prostředků na
straně jedné a námezdně pracující, ať už jde o dělníky nebo bílé límce, na straně
druhé. Na základě tohoto konfliktu vzniknou hlavní politické strany na Západě. Na
jedné straně buržoazní, vezmeme-li v úvahu jejich sociální "bázi". Pokud jde o jejich
ideologický projekt, mohou být liberální, konzervativní nebo radikální. Na druhé
straně dělnické, které se buď snaží zlepšit existující společnost (socialisté) nebo ji
svrhnout a nahradit jinou (komunisté).
Štěpení církev-stát staví proti sobě stoupence církevního vlivu ve
společenském životě a stoupence laicizace a sekularizace. Do první kategorie bývají
zařazovány křesťanskodemokratické strany, do druhé radikální strany. Konflikt mezi
oběma orientacemi je dnes už značně oslaben.
Konflikt centrum-periférie staví proti sobě centralisty, hájící zájmy
technostruktury, a autonomisty, jež lze rozdělit na federalisty a separatisty.
Konflikt město-venkov se politicky projevuje především ze strany venkova,
kde se objevují agrární, zemědělské strany. Lze však soudit spolu se Seilerem, že
švýcarská strana automobilistů, která je zastoupena ve federálním parlamentu v
Bernu, reprezentuje městské zájmy.
Tribunská funkce některých stran
Konflikt neopustíme ani v souvislosti s funkcionalistickým přístupem k
původu stran. Připomeňme tzv. "tribunskou funkci". Funkcionalistický přístup se
obecně snaží vysvětlit původ politických stran funkcemi, které zastávají, rolemi, které
hrají. Tribunskou funkci (ve francouzském originálu "fonction tribunitienne")
připisuje francouzský politolog Georges Lavau zejména těm politickým stranám,
které hájí skupiny, jež mají dojem, že jsou vyloučeny z účasti v daném systému. Tím
pádem politické strany, které jsou "zjevně" (manifestně) nepřátelské politickému
systému a jeho hodnotám (tzv. antisystémové strany), plní podle této perspektivy
"latentním" (skrytým) způsobem tribunskou funkci a přispívají nepřímo k zachování
určitých prvků tohoto systému. To má znamenat, že fakticky přestávají být revoluční
(nebo separatistické atd.), dále, že nabyly dost síly a reprezentativity k tomu, aby
mohly účinně blokovat nebo překážet fungování systému, aniž by se zmohl odpovědět
na to represí nebo jejich zákazem, konečně že mají dostatečnou autoritu nad
skupinami, za jejichž mluvčí se vydávají, aby jim zabránily pořádat divoké akce.
Prospívá však vůbec tato tribunská funkce politickému systému? Lavau
odpovídá takto: "Ne, v tom smyslu, že narušuje harmonické fungování a že může
vyústit v neodpovědných činech a chováních tribunských stran. Ano, v tom smyslu,
2
že odvádí od revolučních sklonů a že je v jistých explozivních situacích jedním z
prostředků, jak žít se štěpeními. Pro strany, které si libují v uskutečňování této
(tribunské) funkce, to obsahuje výhodu, že jim poskytuje příznivý terén k jejich růstu
systematickým využíváním nespokojenosti, ale představuje to pro ně zároveň riziko,
že ztratí svůj revoluční charakter, že se dostanou do vleku leckdy nestálých klientel, a
konečně že je to nastálo nebo aspoň dlouhodobě vyřadí z výkonu odpovědnosti a tedy
také z výhod moci" . Obdobně by se dalo uvažovat o některých (post)komunistických
stranách v postkomunistických zemích.
Politologie
Povinná literatura:
A.Heywood, Politologie, Eurolex Bohemia, Praha 2004
M.Weber, Politika jako povolání, Orbis, Praha 1929 (nebo novější překlad v:
M.Weber, Metodologie, sociologie a politika, Oikoymenh, Praha 1998)
Doporučená literatura k 1.semestru:
Aristotelés, Politika, Rezek, Praha 1998 (1.vyd. 1939) (nebo novější slov.
překl. Aristoteles, Politika, Pravda, Bratislava 1988) , 4., 5. a 6. kniha
R.Aron, Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993 (1. kap. „Politika“)
M.Novák, "Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní
demokracie", Sociologický časopis, roč.37, č.4/2001, s.405-423 (lze stáhnout z
internetu!).
L.Cabada, M.Kubát et al., Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia,
Praha 2002
2
Download

Prof. Dr. Miroslav Novák