NAŠE MĚSTO
DOLNÍ KOUNICE
Ročník 18 • číslo 1/2014
Setkání seniorů
Poděkování koledníkům
Slovo starosty
Vážení spoluobčané, vstupujeme do posledního rozpočtového roku volebního období 2010 až 2014. Schválený rozpočet pro tento rok reflektuje v maximální možné
míře plnění volebního programu, který si občané před více, jak třemi lety vybrali.
Samozřejmostí při schvalování rozpočtu byly názorové střety mezi zastupiteli za Věci
veřejné a zastupiteli za Občanskou demokratickou stranu. Avšak ne již tak vyhraněné.
Diskutovány byly tradiční položky, jako ošatné pro oddávající, mezinárodní spolupráce, tisk časopisu Naše město, turistický ruch aj. V této diskuzi však nepadlo ani slovo
o funkci uvolněného místostarosty. Má to něco znamenat? Vzpomeňme na černé scénáře zastupitelů z dolnokounických Věcí veřejných politické strany, které byly mnohokrát
z jejich úst řečeny. Drakonické konce jejich poplašných zpráv, kterými v minulosti infikovali občany, se nekonaly. Naopak zůstatky všech rozpočtů skončily mnohem vyšší,
než byly schváleny a to z důvodu úsporných opatření prováděných radou města a námi
deklarovaným navýšením daňových a ostatních příjmů včetně změny RUD (rozpočtové určení daní), o kterém se vášnivě diskutovalo deset let v Parlamentu a Svazu měst
a obcí. Díky většinovému postoji poslanců ve sněmovně byla tato změna konečně
prosazena a platí od roku 2013. Naše město s dvěma a půl tisíci obyvateli se nacházelo
také v onom diskriminačním pásmu s částkou na občana a rok 6,2 tis. Kč. Od loňského
roku mají Dolní Kounice daňový příjem 9 tis. Kč na občana a rok. Toto navýšení dovoluje rozpočtu větší investiční rozmach. Při sestavování rozpočtu se Rada města zaměřila na školství a postupné rekonstrukce ulic po provedené kanalizaci. Největší investiční akcí roku zůstává vloni započaté zateplení budovy základní školy na Smetanově
ulici. Toto zateplení nás bude v tomto roce stát 7,7 mil. Z čehož dotace ze SFŽP (Státní fond životního prostředí) pro letošek činí 3,5 mil. Ve školství budou letos provedeny
ještě další investice. Ve školní zahradě bude vybudováno dětské výukové hřiště pro
1. stupeň a mateřskou školu v ZŠMŠ na Smetanově ulici. Akce bude spolufinancována
z OPŽP (Operační program životního prostředí). Podmínkou dotace je využití zahrady
pouze pro výuku školy. Této stavbě musel ustoupit i polorozpadlý zahradní dům, který
byl v lednu zbourán. Bude zateplena budova základní školy na Barborce, opraveny
komíny a zrekonstruován dvorní trakt s použitím dotace z Jihomoravského kraje, cca
170 tis. s celkovými náklady 600 tis. V zateplování se bude pokračovat na budově radnice, kde budou vyměněny okenní a vnější dveřní výplně, bude provedeno zateplení
vnějšího pláště budovy a vytvořena původní historizující fasáda, taktéž za přispění
OPŽP. Zateplení těchto veřejných budov přinese městu statisícové úspory ve vydáních
za energii. S opravou okolí radnice a výměnou chodníků bude Masarykovo náměstí
kompletně dokončeno a bude konečně důstojné svého názvu. Bude tak v této podobě
sloužit až do plánované rekonstrukce silnice č. 395/II v úseku od Mor. Bránic až po
navázání na asfaltový povrch u kostela sv. Petra Pavla včetně oprav všech pěti mostních těles. V současné době probíhá zpracování první fáze projektové dokumentace
Jihomoravským krajem (majitel silnice) za intenzivní účasti a spolupráce vedení měs1
ta, které je dotčeným subjektem vyjadřujícím se k projektu a budoucím účastníkem na
financování chodníků a kanalizace. Zatím nikdo z kraje nedokáže odpovědně stanovit
termín realizace. V případě ideálního a harmonického průběhu se dá předpokládat
časový rádius minimálně pěti let. Další velká investiční akce v předpokládané hodnotě
1,2 mil. Kč je rekonstrukce ulice Tovární v její horní části, která bude provedena ze
zámkové dlažby. Celý úsek pak bude provozován, jako pěší zóna s jednosměrným provozem vedeným od Růžové ulice. Součástí stavby je i demolice bývalé uhelny a staré
žumpy sloužícím kdysi mateřské škole. V celé části bude obnovena parková úprava
z dotace od ČEZu. Taktéž na ulici Písek bude zrekonstruována vozovka a chodník až
po ulici Antonínskou. Na ulici Antonínské v levé části před posledními nemovitostmi
bude vybudován chodník. Celkové plánované náklady na tyto akce jsou 1 mil. Kč.
V ulici Stráně, v případě, že bude zahájena firmou E-on plánovaná kabelizace sítě
nn, bude provedeno v souběhu s touto stavbou i nové veřejné osvětlení včetně položení kabelů, sloupů a svítidel od transformační stanice až po čistírnu odpadních vod
v hodnotě 800 tis. Kč. Zároveň bude opravena vozovka živičným nátěrem v celém
úseku za 600 tis. Na ulici Benátky budou dokončeny chodníky v horní části a nájezd
k malému parkovišti. V uličce na Trboušanské ulici bude namontováno nové zábradlí
s odpočívadlem. Taktéž bude namontováno zábradlí na Antonínské ulici vpravo na nebezpečných místech nad tarasy a vodotečí. K Malému hřišti bude zbudováno veřejné
osvětlení. Osvětlena bude i poutní kaple sv. Antonína, kde bude provedena vykácením
části akátového lesa vyhlídka na město. Nové veřejné osvětlení bude přidáno i k řece
pod Masarykovým náměstím. V bytovém hospodářství budou provedeny dvě celkové
rekonstrukce bytů. V současné době už probíhá generální oprava rodinného domku ve
dvoře za knihovnou. Zde byly přestavěny příčky, vyměněny podlahy a provedeno celkové odvlhčení obvodového a nosného zdiva. Následovat bude výměna oken a dveří.
Dále bude provedena elektroinstalace a nové rozvody vody, plynu a topení, včetně
kotle. Na Staré poště proběhne rekonstrukce uvolněného bytu s finančním příspěvkem
budoucího nájemníka. Rozpočtovaná částka na oba byty je 0,5 mil. Kč. Z části budou tyto rekonstrukce provedeny našimi pracovníky. Na bytovce U Synagogy budou
opravena okna za cca 200 tis. Kč. Na zdravotním středisku bude zrekonstruována kotelna včetně výměny plynových kotlů za 200 tis. Kulturní dům bude nově vymalován
a bude opravena parketová podlaha cca za 100 tis. Kč. Do inventáře kulturního domu
přibydou nové židle v hodnotě 50 tis. Kč. Letos budou zadána dvě zpracování projektové dokumentace a to na rekonstrukci ulice Jiráskovy a na výstavbu autobusových
zastávek na Zámecké ulici a jedna studie na řešení parku na nám. Míru. Projektová dokumentace Jiráskovy ulice bude obsahovat kompletní výměnu části staré kanalizace,
která už nevyhovuje technickým požadavkům. Součástí projektu bude nová vozovka,
parkovací místa, veřejná zeleň s osvětlením tak, aby se mohlo kontinuálně pokračovat v realizaci v dalším volebním období. Studie bude zveřejněna na vývěsní desce
a posléze konzultována s občany z této ulice. Mezi spolky a sportovní kluby bude dle
Zásad o přidělování finančních prostředků z rozpočtu města rozděleno téměř půl milionu korun. Do konce měsíce října musí být také projednaný a schválený nový Územní
2
plán města. V letošním roce pojedou také děti z našeho města a školy do Azay-Le-Brulé ve Francii na setkání mládeže. Francouzská strana je letos na řadě v pořádání
setkání mládeže z partnerských měst. Pro rok 2014 bude zachována ve stejném rozsahu, jako vloni dopravní obslužnost města, včetně nad rámec financovaného závleku
do ulice Ivančická. Poplatky za sběr, třídění a ukládání komunálního odpadu a za psy
zůstávají na stejné úrovni. Taktéž daň z nemovitostí zůstává beze změny.
V letošním rozpočtu se znovu tradičně počítá s příspěvkem na opravy historických
památek ve vlastnictví církví. Na opravu střechy poutní kaple sv. Antonína v majetku Římskokatolické církve přispívá město částkou 300 tis. Kč. Na opravu střechy
pravoslavného chrámu sv. Barbory 200 tis. a na opravy v klášteře Rosa coeli Biskupství brněnskému také částku 200 tis. Zajímavý, ale těžko reálný byl návrh Věcí
veřejných předisponovat na opravu kaple sv. Antonína celou částku určenou na památky ve vlastnictví církví a tím usnadnit a urychlit opravu kaple. Tímto krokem by
se sice napomohlo ke snadnější realizaci oprav na sv. Antonínu, ale pan farář již byl
předem spraven s možnostmi rozpočtu a chápe i přiměřenost, se kterou musí Rada
města přihlížet k rovnoměrnému uspokojování požadavků ostatních žadatelů. Všichni
tito žadatelé jsou závislí na podpoře státu, kraje a obce. Mají zpracované projekty,
ve kterých již předem počítají s dotacemi a vlastní spoluúčastí. Nikdy také nemají
žádnou jistotu, že požadované prostředky obdrží v požadované výši. Je to kontinuální
a nejistá práce. Už z tohoto důvodu je rozumné přidělovat prostředky pravidelně bez
větších výkyvů. Dle vyjádření zastupitelů za Věci veřejné politickou stranu, už Biskupství brněnské dostalo na opravy kláštera Rosa coeli v minulosti dost. O potřebách
na opravu sv. Barbory už ani nemluvili. Každá z církevních institucí má naplánováno,
co v průběhu roku udělat a kolik na to potřebuje. Vzpomeňme si na rok 2011 a 2012,
jaké dělaly obstrukce Věci veřejné politická strana a spol. Jedna jejich spolupracující
sympatizantka ze spolku „Za mezilidské vztahy“ se tehdy dokonce při schvalování
rozpočtu označila pejorativně na veřejném jednání zastupitelstva, cituji „že patří také
k těm černoprdelníkům“, avšak zásadně nesouhlasila s příspěvkem Římskokatolické
církvi na opravu schodů do farního chrámu, jelikož město má dluhy a musí se šetřit.
Obrázek o „upřímném“ a těžko pochopitelném názoru této dámy, si čtenáři udělají zajisté sami. Věřím, že i občané jsou spíš pro rovnoměrné a pravidelné podpory.
O tom, co pro nás dolnokounické rodáky tyto památky znamenají, nemá cenu již psát.
Obdobné obstrukce a vyškrtnutím položky 350 tis. Kč na vydání plnohodnotné knihy
o Dolních Kounicích autora Bruna Němce, dolnokounického kronikáře, který svou
prací navazuje na započaté životní dílo zesnulého historika Milana Řiháčka Kounického, je pouze důkaz toho, že většina zastupitelů za Věci veřejné politickou stranu
není s tímto městem spjata poutem rodáka milujícího svoje město. Kniha o Dolních
Kounicích je 450 stránková publikace zahrnující obsáhlou práci od geomorfologického vývoje, přes geologii, petrografické poměry, hydrologii, flóru, faunu, prehistorii,
pravěk, středověk až po současnost. Je doplněna mnoha obrazovými a fotografickými
materiály. Dá se předpokládat, že pouze díky absenci patriotického vztahu k městu
Dolní Kounice zaujímají tito zastupitelé za Věci veřejné politickou stranu k výtisku
3
knihy o Dolních Kounicích výše uvedený postoj a jestli z důvodů jiných, pak musí být
takový zastupitel opravdu nekulturní člověk. Soustavně vyrušující zastupitel za VV –
„Tiskař“, jako samozvaný odborník na vydávání knih ve veřejném sektoru, několikrát
použil slovo marketing v souvislosti se záměrem vytisknout tuto knihu a poukazoval
na již vydanou publikaci o dolnokounickém vinařství. Ta mu pravděpodobně leží nejvíce v žaludku, jelikož ji netiskl. O knihách a marketingu, které tiskl tento zastupitel
za VV (Židé v Dolních Kounicích, Sportovní jubilea a jiné propagační materiály),
na kterých vydělal pěkných pár stovek tisíc, se moc nevyjadřoval. Pokud by města
a obce měly tisknout knihy a publikace pouze na základě provedeného marketinkového řízení a za účelem zisku nebo pokrytí nákladů, nevydají ani řádku a veškerá
historie i současnost zůstane pouze v hlavách nebo v rukopisech nadšenců, kteří věnují nezištně stovky hodin času bádání a psaní. Podělit se o takto zpracovaný souhrn
těžce nabytých informací vztahujících se k místu a komunitě by pak tito tvůrci mohli
vydávat vlastním nákladem a pouze za své. To už nemusíme podporovat ani kulturu,
ani spolky, nebo sport a jiné bohulibé činnosti lidí. Vždyť z hlediska marketingu je to
přece neúnosné.
Letošní rozpočet počítá také s plnohodnotným kulturním vyžitím v našem městě
po celý rok. Tento schválený rozpočet svým rozsahem vyžaduje maximální pozornost
pro rozložení jednotlivých investic a aktivit rovnoměrně v průběhu celého roku, aby
mezi sebou nekolidovaly a aby byla možnost zvládnout u všech akcí patřičný finanční
dohled a technický dozor.
Všechny rozpočtované a uvedené částky jsou pouze orientační. Výsledná podoba může být jiná a to vyšší nebo nižší, podle provedených výběrových řízeních
a skutečně provedené práce. Tyto úpravy probíhají průběžně během roku formou tzv.
rozpočtových opatřeních.
Vážení občané,
jak známo od jisté doby nečtu tiskoviny Věcí veřejných politické strany a Za mezilidské vztahy distribuované po našem městě. To však neznamená, že je nebudu reflektovat. Ti „poslíčci a zároveň autoři“, kteří roznášejí tyto tiskoviny, byli mojí rodinou
upozorněni, aby se mému domu vyhnuli na sto honů. Bohužel, neustále mně je cpou
do poštovní schránky. Ač chci nebo nechci, z doslechu od rodinných příslušníků nebo
přátel se pak při různých situacích dovídám některé publikované nesmysly a bizarní
konstrukce, které se potutelně schovávají za obligátním dvojslovím – svobodné názory. Volební rok, jak je vidět na titulní straně novin „Můj domov“ a dále uvnitř těchto
novin, již začal. Netrpělivost, s jakou vystupuje sdružení zvané, „Za mezilidské vztahy“ a jeho proměna, z dříve deklarované činnosti, nabízí spíše název „EX MISERICORDIA FRATERNITA“ (bývalé milosrdné bratrstvo). Otravují lidi s komunálními
volbami skoro tři čtvrtě roku před jejich konáním, avšak s vyčpělou pachutí dávno
předstíraného milosrdenství, což bylo od samého začátku jejich vzniku mnoha lidem
v našem městě jasné. Pokud už to má být volební klání, budiž.
Prý z titulní strany těchto novin na nás civí jakési torzo zvěrokruhu, k němuž se
vztahují hesla napsaná uprostřed na zeleném kruhu a dále pod ním. Hesla v kontextu
4
s tvářemi prý připomínají spíše ironický humoristický časopis. Uvnitř plátku údajně
píšou úplné bludy. Vážení občané, myslíte, že je možné, aby v dnešní době někdo tady
v Kounicích dělal opak toho, co deklaruje? Ano je. Jsou to oni sami. K převráceným
faktům přidají trochu svého osobního kouzla s odérem a předmět dezinformace je na
světě. Opravdu není jednoduché žít s tím, co o vás nebo o vaší práci jiní nalžou nebo
záměrně překroutí skutečnosti z důvodu získání přízně občanů. Ne drby, které jdou
z úst do ucha, ty tak trochu patří k folkloru, ale nehoráznosti, které někdo naplácá na
papír a pak je vytiskne v modrých novinách, které rozdává do každé chalupy. O vhodnosti a načasování jejich invektiv nemluvě. Bez respektu toho, v jakém rozpoložení
nebo v jaké situaci se člověk, kterého zrovna hanobí, nachází.
Dovolte mi publikovat moji reakci zcela na rovinu, upřímně a bez jinotajů. Když
mohou jedni vyjadřovat svůj pohled na věc, skrývajíc se za svobodný názor obyčejných lidí, mohu ho tedy projevit i já, jako svobodný názor obyčejného starosty. Vždyť
jsme si, jak je nám často připomínáno, všichni rovni. Lékař, lékařka, majitel tiskárny,
podnikatelé s bazény, zdravotní sestra, pracovnice zaměstnanecké agentury, učitel,
studenti z jedné rodiny a jejího okolí i ten neznámý kounický občan stejně, jako starosta nebo kdokoliv jiný. Já rozdíly mezi lidmi nedělám.
Ať už mě nebo moji práci označují různí pošetilci s tituly, či bez nich ve svých obskurních novinách (Můj domov nebo Kounice pro všechny vycházející z jedné tiskárny v Kulturním domě, které tiskne zastupitel za VV „Tiskař“) všelijak, ve snaze mě,
anebo někoho z mých blízkých urazit, zesměšnit nebo otrávit zkreslováním skutečností, zůstávám nad věcí, leč pohoršen. Pokaždé, když reagujeme na jejich nehoráznosti,
jsme označeni za arogantní zastupitele neschopné komunikace. Pokud bychom chtěli
objektivně vyvrátit všechny nesmysly, kterými nás záměrně častují, museli bychom
na jejich jednoduché invektivy, tištěné v průměru na čtyřech stránkách, vydat celou
knihu vysvětlování. Každý občan má možnost si kdykoliv objektivně ověřit jakékoliv
pochybnosti. Pochybnosti vyvolané vlastním názorem i pochybnosti vyvolané účelově někým jiným. Bohapusté lži nebo nepodložené a nebezpečné smyšlenky psané ve
zmíněných novinách mají za úkol vyvolat u lidí závist a nevraživost s plným vědomím
autorů, že u některých jim to v dnešní době moc práce nedá. Pisálci podepsaní i ten
anonymní (kterýžto je nejspíš jedním z těch podepsaných) ve výše uvedených novinách soudí příliš rychle a hlavně podle sebe. Někteří z nich hledají jim dobře známá
negativa (neschopnost, lži, pomluvy, podrazy) všude, protože je sami vytváří a jsou
sami takoví a denně s nimi proplouvají svým životem. Občané si zajisté povšimli
jejich plouživé a skryté metamorfózy ze škaredé housenky v ještě škaredšího motýla.
Nyní k jádru věci. Vzpomeňme si!
Kde je konec jejich pomoci starým a nemohoucím lidem, když slibovali přinést nákup, nasekat dříví na topení, poradit s vyřizováním úředních záležitostí nebo posedět
u kávy či čaje a zahřát osamělé srdce? Třeba ještě do podzimních voleb nějaké potřebné a hlavně naivní staré občany najdou, kterým ulehčí strastiplné stáří. Vzpomeňme si
na tzv. projekt „Senioři“. Nám vyčítali v nějakém článku, že jsme si nevzpomněli na
200 výročí narození dr. Helceleta, ale sami o nedávném úmrtí jedné staré paní, kterou
5
tzv. „adoptovali“ a nazývali ji familiárně „naše bábi“ a psali v minulosti o návštěvách
v domově důchodců strojené dojemnosti, se nyní nezmínili ani řádkou. V žádném
článku si už na ni nevzpomněli. Stála o to vůbec? Kde je Dobrobus (o jehož užitečnosti nepochybuji), který kdysi navštívil naše město s posláním šířit dobro a vysvětlovat
občanům smysluplnost dobročinných spolků a který tak příkladně zástupci sdružení
„Za mezilidské vztahy“ vítali a loučili se s ním? Měl by přijet znovu a vysvětlit jim elementární rozdíly mezi konáním dobra a pouhým mluvením o něm. Kde je konec jejich
projektu „Poznej svoji zemi“, jehož pilotní akcí byl výlet pod železňák, který byl tak
objevný a úžasný, že se o něj podělili se všemi občany ve svém periodiku? V zápalu neustálého se pídění po, zdůrazňuji, osobních údajích účastníků mezinárodní spolupráce
a dalšího „čenichání“, zavalili úřady neobvyklým množstvím žádostí o informace. Ty,
které se jim hodí, pak překroutí ke svému obrazu a dále publikují v seriálu sprostoty
pod úrovní obecně přijatelného vkusu. Zajisté bychom si vzpomněli ještě na další
licoměrnosti, jako jsou jejich příkladné sourozenecké, sousedské a konec konců i ty
mezilidské vztahy. Jistá paralela se dá sledovat i u Věcí veřejných politické strany,
která se v tichosti změnila z Věcí veřejných politické strany na Kounice pro všechny
s jedním zásadním rozdílem. Kounické VV se od samotného vzniku o politiku opírají.
Za komisní název Kounice pro všechny se dá schovat vše. Sdružení a spolky mají být
dle zákona apolitické. Jen bláhový člověk by nepoznal z obsahu těchto novin, co je
cílem vydavatelů a zásadní náplní jejich činnosti. Není to bohulibá a dobročinná práce, ale za ní schovaná prachsprostá politika. To všechno je přece jednoznačný důkaz
čirého pokrytectví. Chraň Bůh naše město a jeho občany před touto pohromou. To
si Dolní Kounice určitě nezaslouží. Než tito lidé ze zvěrokruhu znovu začnou kázat
Levity, bylo by vhodné, kdyby si zametli před svým vlastním prahem, a někteří z nich
určitě i ten neskutečný svinčík za ním.
Vyváženost mezi slovy řečenými tam, či onde, psané v těch, či v oněch novinách a programech těch, či oněch lidí nejlépe posoudí občané sami. V České republice platí pravidla zastupitelské demokracie. Slíbený program, který obsahuje
konkrétní záměry a ne prázdné fráze chrlící se z úst těchto karikatur přímé demokracie (mající platnost pouze do doby, než se tyto karikatury sami chopí moci,
což je slovo, které velmi rádi používají), plním vybaven mandátem od svých voličů, který vzešel ze svobodných voleb a z jejich vůle. Dělám svoji práci, jak nejlépe umím, dělám ji se ctí, a jak jsem slíbil. To platí i o mých spolupracovnících
i o mé rodině.
V této souvislosti mi dovolte, abych popřál krásné jaro pouze všem dobrým lidem.
Karel Zalaba
starosta města Dolní Kounice
6
Před 100 lety 28. června 1914, v 10 hodin dopolene:
Atentát v Sarajevu nečekaně
zažehl rozsáhlý světový
válečný požár
Válka je pro jednoho kojná, pro někoho chrt, pro mnohé však smrt.
Co ve válce nepobere nepřítel, to si někdy přivlastní přítel.
Kdo na svůj meč sahá a sází, ten od meče také schází
Kdo chceš žíti v pokoji, nečiň zmínky o boji!
Čelakovský -: Přísloví napoví
Ten atentát tenkrát, v hlavním městě Bosny a Hercegoviny, provedený na následníka rakousko-uherského trůnu a císařova synovce, arcivévodu Františka Ferdinanda
d’Este a jeho manželku Žofii, rozenou Hraběnku Chotkovou, kteří žili většinou na loveckém zámku Konopišti v Čechách, se zdál být původně jen nevelkou jiskrou, která
však dokázala nečekaně roznítit a rozhořet během pěti následujících týdnů obrovský
celoevropský válečný požár, do kterého byly později vtaženy i Turecko, Velká Británie, Austrálie a dokonce i Spojené státy americké.
Arcivévoda František Ferdinand spolu se svou manželkou Žofií vykonával tehdy
oficiální návštěvu Sarajeva, kde prováděl inspekci probíhajících vojenských manévrů.
Rakousko-Uhersko totiž okupovalo někdejší tureckou provincii Bosnu a Hercegovinu
již od roku 1878 a plně ji pak anektovalo o třicet let později. Srbsko s tímto stavem zásadně nesouhlasilo, protože tato provincie byla obývána převážně Srby a proto vztahy
mezi oběma státy se nacházely na bodu mrazu.
Při cestě na oficiální recepci na sarajevské radnici byla na automobil následnického
páru vržena bomba, ta se však odrazila od shrnuté střechy auta a vybuchla pod zadní
částí vozu, přičemž zranila dva arcivévodovy pobočníky a dalších 18 lidí kolem. Arcivévodovi a jeho manželce se však nic nestalo.
Po skončení recepce František Ferdinand pak z opatrnosti pozměnil trasu své další
cesty po městě. Během následující jízdy však jeho řidič špatně odbočil, musel couvat
a toho hned využila skupina konspirátorů, jež měla už na svědomí první neúspěšnou
akci s bombou. Policii se je však nepodařilo hned zadržet a proto se pokusili svůj
záměr zopakovat. Patřil k nim i devatenáctiletý student Gavrilo Princip. Ten vyskočil
na vnější „ochoz“ pohybujícího se auta a z bezprostřední blízkosti na následnický pár
7
vystřelil. Arcivévodu zasáhl do krku, jeho manželku do břicha. Oba zemřeli během
několika minut.
Všem bylo jasné, že Princip neútočil sám. On i jeho pět spoluatentátníků byli členy
tajné, nacionalistické organizace Černá ruka, kterou vedl plukovník Dragutin Dimitrijevič, který stál zároveň v čele srbské špionáže.
Po následujících dnech státního smutku, přípravách k okázalému pohřbu zavražděného následníka trůnu a jeho manželky a po jejich pohřbení pak Rakousko-Uhersko
obvinilo svého jižního souseda – Srbsko, ze spoluúčasti na atentátu a 23. července
předalo srbské vládě osmačtyřicetihodinové ultimátum, jehož přijetím by se Srbsko
ve skutečnosti dobrovolně vzdalo své vlastní svrchovanosti. Srbská odpověď pak dorazila do Vídně pouhé dvě minuty před uplynutím proklamované lhůty. Srbsko v ní
souhlasilo téměř se všemi požadovanými podmínkami, ale zároveň také požádalo
o pomoc Rusko a hodlalo se s celou záležitostí obrátit na mezinárodní soud. Taková
odpověď však byla ihned ve Vídni zamítnuta. A hned druhý den 26. července začalo Rakousko-Uhersko mobilizovat a 28. července vyhlásilo Srbsku válku. Na zámku
v Buchlovicích, který patřil Berchtoldům, se ukazuje malá místnost – kabinet, kde rakousko-uherský ministr zahraničí, Leopold hrabě Berchtold, vypracoval proti Srbsku
znění ostré nóty s ultimátem, jehož podmínky nemohlo Srbsko splnit, čímž bylo ve
skutečnosti rozhodnuto o zahájení první světové války.
Několik upřesňujících dat
František Ferdinand d’Este, rakouský arcivévoda, rakousko-uherský následník trůnu, narozen 18. 12. 1863 ve Štýrském Hradci (Graz), byl zavražděn při atentátu v Sarajevu i se svojí manželkou Žofií, roz. hraběnkou Chotkovou, dne 28. června 1914.
Byl synovcem císaře Františka Josefa I., neměli se však spolu vůbec rádi, protože
císař mu jako následníkovi na císařský trůn vytýkal a neuznával jeho morganatické,
tj. stavovsky nerovné manželství s pouhou českou hraběnkou Chotkovou, která bývala jen dvorní dámou a ne urozenou kněžnou, i když pak byla dodatečně v r. 1909
povýšena na vévodkyni z Hohenbergu s titulem Její Výsost. Jejich svatbu na zámku
v Zákupech předtím v r. 1900 nechtěl císař vůbec povolit. A také se té svatby z císařského dvora nikdo nezúčastnil, ani vlastní Františkovi bratři. František Ferdinand si
však po mnoha jednáních (ve skutečnosti po mnoha hádkách s císařem) svatbu prosadil, musel však podepsat souhlas s tím, že jejich děti nebudou mít nástupnická práva
na rakouský trůn.
František Ferdinand, jako budoucí císař, byl stoupencem silné státní moci a plánoval prý vytvoření federalistické monarchie i se samosprávou Slovanů pod novým názvem „Spojené státy Velkého Rakouska“, ze kterého chtěl k veliké nelibosti Maďarů
vypustit to dosavadní dualitní – „Uhersko“. I to mohl být důvod, proč si nerozuměl
a byl v rozporu se svým strýcem a císařem Františkem Josefem I. Následník trůnu velmi rád cestoval, ve svém druhém salonním přepychovém vagónu najezdil po Evropě
a v r. 1892 i na cestě kolem světa celkem 415 895 km, což je víc než desetinásobek
8
délky zemského rovníku. Byl také velikým milovníkem honů a lovů zvěře, odhaduje
se, že za svého 51letého života celkem postřílel na 300 000 kusů zvěře – přesně prý to
bylo podle jeho vlastních záznamů, možná ještě neúplných, 272 511 zvířat. To by pak
v průměru za jeho 51 let života (= asi 18 627 dní) připadalo na každý jeho den života
od narození až po jeho smrt při atentátu asi 15 zastřelených zvířat. Jeho pobočníci mu
prý totiž pušky vždy jen rychle nabíjeli, podávali a on jen střílel. Při svých cestách i do
zahraničí prý někdy bezohledně střílel zvěř i z oken svého luxusního vagónu z jedoucího vlaku. Člověka pak už snadno napadne, že možná také i on již proto ani nemohl
zemřít normálně, ale tak, jak skutečně zemřel. Že byl totiž také zastřelen, stejně jako
ta všechna zvířata, která připravil o život.
Princip Gavrilo, srbský student a nacionalista, nar. 25. 7. 1894 v bosenském Grahovo. Jako student byl členem organizace Mladá Bosna. Dne 28. 6. 1914 spáchal
úspěšný atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este
a jeho manželku Žofii. Hned po atentátu byl zadržen a jako neplnoletý 19tiletý mladík
byl odsouzen na 20 let do žaláře v pevnosti, kde také zemřel již po necelých čtyřech
letech vazby na tuberkulózu a to u nás, v terezínské Malé pevnosti, dne 1. května
1918, ještě před skončením první světové války. Jeho pozůstatky pak v roce 1921 byly
slavnostně převezeny do Sarajeva.
Stručná chronologie průběhu První světové války
28. 6. 1914
28. 7. 1914
Srpen 1914
Září 1914
Říjen 1914
2. 4. 1915
25. 4. 1915
7. 5. 1915
21. 2. 1916
V Sarajevu je zavražděn následník rakouského trůnu František Ferdinand d’Este i se svojí manželkou Žofií, roz. hraběnkou Chotkovou.
Císař Pán vydává manifest „Mým národům,“ ve kterém zdůvodňuje
nezbytnost války proti Srbsku. Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Srbsku. Francie, Německo a Rusko mobilizují své armády.
Německo vyhlásilo válku Rusku a Francii a vpadlo do Belgie. Velká
Británie vyhlašuje válku Německu.
Francouzi a Britové zastavili německý postup na řece Marně.
Turecko vstoupilo do války na straně Německa. Ve Francii fronta ustrnula podél dlouhé, zákopové linie. Británie tam zaznamenává veliké
ztráty při první bitvě u Ypres.
Během druhé bitvy u Ypres Němci poprvé použili bojový otravný plyn
yperit.
Australské a Novozélandské jednotky se vylodily proti Turkům na poloostrově Gallipoli. Velké ztráty byly na straně spojenců i Turků.
Itálie, původně německý spojenec, vstoupila do války na straně spojenecké Dohody.
Německá ponorka potopila loď Lusitanii s mnoha americkými cestujícími. Byla to jedna z příčin pozdějšího vstupu Spojených států amerických do této války proti Německu a Rakousku.
Německá armáda se pokouší dobýt francouzskou pevnost Verdun. Fran9
couzi to místo nazvali „mlýnkem na maso,“ protože tam nedošlo vůbec
k žádnému posunu znepřátelených armád a přitom tam padlo celkem na
750 000 Němců i Francouzů.
31. 5. 1916 Veliká, nerozhodná námořní bitva se strhla mezi Němci a Brity u Jutska.
1. 7. 1916
Bitva na Sommě, poprvé s nasazením tanků. Veliké ztráty Britů. Již
v první den bitvy ztratili Britové 57 470 vojáků.
6. 4. 1917
USA vstupují do války v reakci na potápění amerických lodí německými ponorkami.
31. 7. 1917 Třetí bitva u Ypres (také zvaná bitva u Paschendaele).
3. 3. 1918
Uzavření německo-ruské mírové smlouvy v Brest-Litevsku – v důsledku vypuknutí ruské bolševické revoluce.
29. 9. 1918 Spojenci zatlačují Němce na západní frontě zpět za Hindenburgovu linii.
28. 10. 1918 V Ženevě probíhala jednání delegace českého Národního výboru se zástupci zahraničního odboje. Hlavním výsledkem byla dohoda, že nový,
čs. stát bude republikou. Na některých úsecích front však stále ještě probíhají krvavé bitvy. 28. říjen se stal památným dnem vzniku a vyhlášení
samostatnosti Čs. republiky.
11. 11. 1918 Ve Francii je konečně podepsáno příměří. Světová válka tím skončila
v tento den v 11 hodin dopoledne.
Červen 1919 Ve francouzských Versailles byla konečně podepsána mírová smlouva,
ale její tvrdé podmínky, vnucené Německu, se po dalších 20 letech staly
jednou z hlavních příčin vzniku další, ještě krutější druhé světové války.
Celkové válečné ztráty v první světové válce:
Aktivně se zúčastnilo této války z obou stran celkem 65 milionů mužů.
Z nich 8,5 miliónu zemřelo a 21,5 miliónu bylo vážně zraněno.
Dalších 6,6 miliónů civilistů zemřelo v bojích i v důsledku blokád a různých onemocnění na následky války.
Arcivévoda a rakousko-uherský následník trůnu, plným jménem František Ferdinand,
Karel, Ludvík, Josef, Maria, Habsbursko-Lotrinský a Rakouský d‘Este.
10
Arcivévoda a rakousko-uherský následník rakouského císařského trůnu, synovec císaře
Františka Josefa I., se svou manželkou Žofií, roz. hraběnkou Chotkovou, jen bývalou
dvorní dámou, později 1909 povýšenou na vévodkyni z Hohenbergu s titulem Její Výsost. Na fotografii jsou i dvě jejich děti. Jejich potomci: Žofie, kněžna z Hohenbergu
1901–1990, Maxmilián, vévoda z Hohenbergu 1902–1962, Arnost, kníže z Hohenbergu
1904–1954. V r. 1908 se jim ještě narodil další syn, ten ale zemřel hned při porodu.
Automobil, ve kterém byl v Sarajevu 28. června 1914 v 10 hod. dopoledne zastřelen
následník trůnu František Ferdinand d’Este i se svojí manželkou Žofií, roz. hraběnkou
Chotkovou.
11
Vojáci a policisté odvádějí v Sarajevu zatčeného
atentátníka, 19tiletého studenta Gavrilo Principa
z místa činu. Byl odsouzen jako neplnoletý na 20 let
do vězení, ale zemřel již po necelých čtyřech letech
na tuberkulózu u nás, v Malé terezínské pevnosti.
19letý atentátník,
bosenský student,
Gavrilo Princip
Česká verze začátku císařova manifestu při vyhlášení války Srbsku z 28. července 1914.
12
26. července 1914 byla vyhlášena částečná mobilizace, při níž jen z Trboušan bylo
hned povoláno 5 mužů. Krátce na to 31. července 1914 v 10 hod. večer byla vyhlášena
všeobecná mobilizace, při níž už 1. srpna 1914 narukovalo jen z malých Trboušan 37
mužů, bylo odtud odvedeno také 15 koní, za jízdního koně bylo vypláceno 800 K, za
tažného 1050 K. V krátké době se počet mužů, odvedených do války z Trboušan zvýšil
na 53. (V roce 1900 měly Trboušany 77 domů a 404 obyvatel vč. dětí a seniorů). Pan
učitel v trboušanské kronice také pak hned zaznamenal i první padlé z Trboušan: Byli
to Tomáš Světlík, Rudolf Korber, Matěj Hakl a Václav Zoufalý. Z Dolních Kounic
obdobné údaje nebyly zaznamenány. I v dalších letech války pak byly vyhlašovány
velké odvody a povolávány do války další mladší ročníky.
Tehdejší první reakce na vyhlášení války Srbsku v Brně
A nyní se začtěte do výňatků z dobového dokumentu, popisujícího výstižně obavy,
překvapení a strach v městě Brně z důsledků sarajevského atentátu na samém začátku první světové války. Objevil jsem jej v soukromém dívčím památníku mladé,
tehdy 19leté brněnské učitelky Bohumily Hakové (1895–1973), neteře kounického
cukrářského mistra Josefa Hlouška, který se někdy kolem r. 1906 se svou manželkou,
kounickou rodačkou, Vincencií, roz. Hatinovou, po předchozích pracovních pobytech
ve Vídni a v Praze, přistěhoval do Dolních Kounic a otevřel si tu první kounickou
cukrárnu. Tatínek té učitelky, švagr cukráře Hlouška, Bohumil Hak, byl na brněnském
nádraží vrchním inspektorem drah ještě za Rakouska, i pak po převratu v prvních letech Čs. Republiky (zemřel 1927). Byla to velmi pracovitá a vzdělaná rodina, všichni
znali cizí řeči a byli scestovalí téměř po celé Evropě, protože o to měli jednak zájem
a jednak dopravu na železnici měli prakticky zadarmo.
Hakova rodina v Brně
v roce 1909. Ta stojící je
tehdy 14tiletá, v době vypuknutí 1. světové války
19tiletá učitelka Bohumila Haková, na fotografii
stojí mezi svými rodiči,
otcem Bohumilem Hakem,
inspektorem drah v Brně
(1866–1927) a matkou
Viktorií Hakovou, roz.
Hlouškovou (1867–1932).
Vlevo sedí o rok mladší
Bohuščin bratr Josef Hak (1896–1968), inženýr, později profesor na Vysoké škole
technické a specialista na výpočty při navrhování účinných chladicích systémů pro
el. stroje točivé. Ještě v důchodu aktivně pracoval převážně pro MEZ Brno a ŠKODU
Plzeň. V r. 1968 obdržel vysoké státní vyznamenání jako laureát státní ceny.
13
Následuje výpis z památníku učitelky Bohumily Hakové:
28. červenec – srpen 1914
Doufala jsem, má drahá knížko, že s klidnějším a šťastnějším srdcem budu otvírati
zase tvé bílé stránky. A zatím chvěje se moje srdce opět neštěstím, ne však subjektivním, nýbrž hrozným neštěstím, které zachvátilo celé lidstvo. Hrozná příšera Války ujala se vlády nad světem. Její krvavá postava dlouho hrozila nad lidským obzorem, pak
se náhle vznesla do výše a kam dohlédla a kam zavlál její šat, nasycený krví a čpící
dýmem, tam rázem tisíceré strasti pod její stopou rychle vyrostly. Jak dlouho potrvá ta
krvavá její vláda? Dej ó Bože, by brzo se skončila a klidný mír zavítal opět v svět!
Bylo to 24. července, když jsme ve švýcarském Neuchatelu po prvé v novinách četli,
že nóta ve formě ultimáta Srbsku byla podána. V neděli 26. na ranním koncertě přinesli pánové Ivanof, Weil a Orth zprávu, že válka již byla vyhlášena. V první té chvíli
jsme si ani řádně neuvědomili, co to vše znamená, jaká hora strastí a běd se okamžikem tím na lidstvo sesypala. Během následujícího týdne se mluvilo stále o lokalizaci
války a přicházely zprávy o prvních bojích na Dunaji, i o tom, že prý Bělehrad byl již
bombardován a Rakušany obsazen. V našem penzionátu dlící Srb, pan Savič, nemohl
již nikudy odjeti domů, zprávy od jeho rodičů v Bělehradě již 12 dnů nedostával a žil
v hrozných obavách. Po každém jídle pod lípou v zahradě konaly se rozčilené debaty.
Pamatuji se na velký údiv Němce z říše, p. Wenzla z Casselu, když jsem francouzsky
řekla tomu Srbovi: „Srbsko má naše sympatie a my teď jako ovce budeme muset jít
tam, kam nás povlečou.“
Ke konci týdne přišla také zpráva o válce mezi Německem a Francií a pak opět ještě
mezi Rakouskem, Německem a Ruskem. Místa, kde se v Brně vyvěšují telegramy, byla
stále obklopena davem živě debatujícího lidu. Novinoví kameloti byli stále obléhání
zvědavými lidmi. Začínal se jevit strach o nedostatek potravin, v celém městě Brně
jevil se neobvyklý ruch.
My však jeli jsme s Akademií ještě v sobotu 1. srpna na výlet do švýcarského Avenches a zde jsem byla náhodou přítomna vyhlašování mobilizace ve Švýcarsku. Tři
vojáci v tmavě zelených uniformách obcházeli městečkem a když dva zabubnovali
a svolali tím lid, třetí jim z listiny francouzsky četl vyhlášení generální mobilizace.
A již v neděli na to bylo městečko od mužů téměř prázdné, všichni odešli ke svým praporům. I vozy zmizely, továrny zastavily práci. A my tam byli dosud klidní. Až v pondělí přišlo expresní varovné psaní z domova. Rázem jsme byli připraveni k odjezdu
domů a v půl páté odpoledne jsme byli na nádraží. V čekárnách měli již vojáci ležení
na rozprostřené slámě. Všude bylo plno lidí. Konečně jsme nastoupili do vagónu, byl
přeplněn vojáky. Zpočátku jsme seděli v chodbičce jen na vojenských „telatech,“ vojáci byli opilí a zpívali francouzsky a německy.
Konečně jsme mohli usednout v kupé, proti nám seděla mladá, hezká paní s roztomilým, asi jednoročním děvčátkem. Prchala z Paříže, kde byli všichni Rakušané
a Němci vypovězeni. V Bernu přistoupil nějaký Švýcar s nejnovější zprávou, že
byla vyhlášena válka také mezi Anglií a Německem. Po návratu ještě v úterý nám
14
to doma nechtěli věřit, byli jsme zřejmě mezi prvními, kteří se to dozvěděli. Při
tom návratu ze Švýcarska jsme při trati viděli vojenské hlídky, občas i nějaký
vojenský tábor. Ve stanicích a hlavně na hranicích byl dozor obzvláště přísný, prohlídka zostřena. Již ve vlaku u Margarethen museli jsme ukazovat pasy a ověřující
listiny. Konečně ocitli jsme se na rakouské půdě v Bregenz. Zde už bylo klidněji
než v neutrálním Švýcarsku. Jen několik důstojníků s rodinami jelo s námi do
Vídně. Za Insbruckem nastal nával cestujících, kteří se vraceli kvapem domů před
uzavřením osobní dopravy. Před Vídní jsme zahlédli ve tmě transport obrovských
děl. Ve Vídni bylo všude plno záložníků, ubírajících se ke svým plukům. Trať do
Brna byla zaplněna bosenskými pluky.
V jednom místě před Brnem zahlédli jsme dlouhou řadu žen a dětí, čekajících před
domem, kde se udílela podpora rodinám odvedených záložníků. Konečně jsme zahlédli v dáli Špilberk a Petrov a v malé chvíli jsme byli na brněnském nádraží. Opět jsme
byli doma a to mnohem dřív, než jsme plánovali. Tak náhle jsme museli opustit krásný
Neuchatel, kdo ví, jestli jsme tam nebyli naposled. Co nás vše očekává, zda budem
ušetřeni alespoň částečně neštěstí, jež se nad lidstvem vznáší? Či zakusíme plnou
měrou hrůzy války? Chraň nás Bože, chraň!
První dny po našem návratu do Brna jsme se nezaměstnávali ničím jiným, než
změnami, způsobenými válečným stavem. Zastihli jsme ještě poslední dny všeobecné
mobilizace v Brně. V ulicích a na náměstích Brna kupí se celý den zástupy povolaných záložníků. Usedají na vstupních schodech domů a na výstupcích domovních
zdí jako melancholické řady odlétajících vlaštovek, odpočívají na krajích chodníků,
každý má vedle sebe uzlíček s jídlem, někteří mají v ústech dýmku, sedí a nemluví. Před očima každému jistě tane jeho rodná chalupa, známá světnice se starým,
prostým nábytkem. Nyní, k večeru, už jistě doma sedí všichni u večeře, žena jeho,
malá Mařenka i Frantík. Na posteli už spí nedávno narozená Kačenka. Stará žena
na lavici u kamen pije svůj večerní hrnek bílé kávy. Jen jeho místo, místo hospodáře
u stolu je prázdné. Není ho na dvoře, není ho ve stáji, odkud byli odvedeni do války
i jeho dva nejlepší koně. Budou chybět jeho pilné ruce na poli. Kdo sklidí úrodu?
Kdo mu zoře a zaseje pole? Kdo poseče a sveze otavu? Ale nemá moc času ten dobrý
hospodář na vzpomínání.
Přichází důstojník, určuje jim místa k noclehu a záložníci se rozcházejí. Tu jeden
starší muž omdlí, dlouho leží na zemi bez sebe, až přichází lékař, křísí jej a pak jej
odvádějí do kasáren. Konečně celý pluk je už shromážděn, oblečen do stejnokrojů,
vyzbrojen a připraven k odchodu.
V jednom smutném, šedivém odpoledni shromáždí se opět všichni k přísaze v plném počtu na rozlehlém dvoře kasáren. Důstojníci přijíždějí na koních, je tam vidět
i černou uniformu vojenského kněze. Právě stojí celý pluk v pozoru, když kůň shazuje
jednoho důstojníka na zem. Přibíhají saniťáci s nosítky, ale důstojník vstává a sám,
bez pomoci odchází.
Pak k nim někdo horlivě promlouvá o nadšení, o povinnosti, o lásce k vlasti
a k císaři a to německy i česky. Hudba hraje rakouskou hymnu. Vojáci volají třikrát
15
„Hoch!“ (sláva). Pak je přikročeno k vlastní přísaze. Nejdříve přísahají Němci – je
jich jen nepatrná část – snímají čapky, zvedají dva prsty pravé ruky a opakují předříkávaná slova přísahy. Po nich pak Čechové v imponující většině slibují před Bohem,
že budou „bojovati na zemi i na vodě, ve dne i v noci, v bitvě, ve srážce i v útoku,“
věrně že budou státi při císaři i vlasti. Dalekohledem tam také vidím svého známého
V. F. Zdalipak jej ještě jednou někdy uvidím?
Za nějaký den na to, na neděli 13. srpna byl určen odjezd „našich vojáků,“ t.j.
14. zeměbraneckého pluku, na frontu. Na dvoře stály naložené vozy, přikryté plachtami, s polními kuchyněmi a vším, co se vozí za plukem. Na ulici před kasárnami se
od časného rána kupily davy lidí. Byli tu otcové a bratři, aby ještě naposled stiskli
ruku svého odcházejícího, byly tu matky, milenky a ženy, toužící po posledním polibku svých drahých. Po polednách odjížděly vozy, kuchyně i malí horští koníci, nesoucí
strojní pušky. Hlavy koní byly ozdobeny kvítím a praporky v národních barvách.
A zase jen samí Češi, jen samí Češi s nimi odcházeli. Odpoledne se zástup stále
zvětšoval, vojáci, nesmějící se vzdáliti, stáli před kasárnami neb vyhlíželi z oken.
Z budovy zaznívaly smutné národní písně o rozloučení s milou, o smrti vojákově
v poli, o návratu zmrzačeného milence. „Jedna ruka uražena, jedna noha uťata.“
– „Již mě má dráb v moci, není mi pomoci.“ – „Já jsem si namluvil holku jinou,
a to holku takovou, šavli ocelovou“ atp. K večeru docházely ještě oddíly, které byly
ubytovány jinde a nyní se shromažďovaly na dvoře. Ženy přicházely s vojáky v řadě,
tisknouce se k jejich loktům. „Ještě je můj, ještě jej mám“ šeptaly si tak mnohé se
vzlykotem v hrudi. Ale již jsou u brány, kde je hrozná tíseň. Tam vojáci musí procházeti po jednom. Viděla jsem, jak mladý jeden hoch naposled přitiskl provázející jej
dívku k sobě a na rty jí vtiskl polibek. Ale necita důstojník jen křičí stále: „Vorwärts!
Vorwärts! (kupředu!) Konečně všichni vojáci jsou na dvoře a vrata se zavírají. Na
ulici zůstávají pouze opuštěné ženy. Je tma.
Pluk na dvoře se jeví jen jako temný stín. Jen tu a tam z něho vysvitne světélko,
když si někteří vojáci zapalují cigaretu nebo dýmku. Pak troubí se „modlitba,“ při
níž ženy vzlykají. A již dává se znamení k odchodu. Na ulici je lidí na sta. Policisté
jen s námahou vytvořili vojákům průchod špalírem lidí. První řady vojáků se objevují v bráně, jsou vítáni výkřiky „Nazdar!“ Příbuzní vojínů přidávají se k nim do
řady, ve svrchované této chvíli je to ještě dovoleno. Oddíl za oddílem vychází ze
dvora kasáren a v krátku mizí za rohem ulice. Jsou ověnčeni jako oběti, přiváděné ve
starověku k oltářům pohanských bohů. Hudba hraje jim na cestu Smrti. Morituri…
Poslední vojáci nesou lampióny. Jeden má dokonce na čepici zapálenou prskavku.
Jak a kdy se asi budou vracet? Kolik jich zůstane tam, v daleku? Kolik se jich vrátí
zmrzačených?
V tom smutném večeru cítila jsem po prvé plně a bolestně, jakým otrokem zůstal
člověk, vzdor tomu, že otroctví bylo zrušeno, že národům byla dána svoboda. Kolik
jich bylo v celém tom pluku, kteří chtěli jít zabíjet jiné a kteří se chtěli nechat dát sami
zabít? Kolik z nich vědělo, proč se vůbec mají bít a proč sami mají střílet na lidi, které
nikdy ve svém životě nepotkali a kteří jim nikdy nic zlého neudělali?
16
Konec srpna 1914
Zprávy z bojiště docházejí. – Lakonické, tajemné, úsečné, kterým nikdo nevěří. Prý „Hrstka našich vojáků zahnala celou rotu kozáků.“ „Překračujeme ruské
hranice.“ „Nepřítel má deset mrtvých, my ani jednoho.“ – Před redakcemi novin
jsou zástupy lidu, čekající na zprávy z bojišť. Němci prý vítězí v Belgii. Úspěch
za úspěchem ohlašován zvláštními vydáními listů. Císařovy 84. narozeniny
(18. srpna) dávají podnět k loajálním projevům. V Praze při manifestacích zpívá
se zároveň „Kde domov můj, i Wacht am Rhein.“ Starosta Groš německy volá
slávu německému císaři Vilémovi. Německé i české listy jsou plny jásotu nad „česko-německým sbratřením v boji.“ Hnusno je z toho člověku, hnusno a úzko. Ještě před měsícem na Joštově třídě v Brně němečtí zuřivci mlátili holemi Sokoly
a přepadali bezbranné ženy. Ale teď, když potřebují českou krev na bojiště, mohou
jim dovolit i trochu toho českého zpěvu. Až by však dopomohli Rakousku k vítězství, tak si to pak Němci s nimi zase budou chtít vyřídit. – Jaképak tedy „Českoněmecké sbratření?!“
17. srpna a další dny přivážejí první raněné od srbského Šabac. 25. srpna přichází zpráva o skvělém vítězství rakouských zbraní u Krošniku. Všude jásot, rakouské
a velkoněmecké prapory na domech. Zprávy o postupu vojsk Dankelových a Aufenberkových do Ruska. Koncem měsíce začíná obrovská bitva miliónů u Lvova. Zprávy však
čím dál častěji opatrně uvádějí, že boj ještě není rozhodnut, že bitva stále trvá, konečné rozhodnutí ještě nenastalo. – Zdá se, že až k nám zalétá hluk z dalekého bojiště, že
je slyšet dunění děl, štěkot kulometů i křik a sténání raněných.
3. listopadu 1914
Smutné svátky Dušiček stávají se dnes ještě smutnějšími. Tisíce nových hrobů
přibylo, nikdo na nich nerozžehne světla, nikdo u nich nezapláče. Byla jsem na
brněnské Centrálce. Nejdojemnější byly společné hroby raněných vojínů, jichž jen
v brněnských nemocnicích od začátku války za ty tři měsíce zemřelo již 215. Byly
ozdobeny chvojím a stovkami hořících svíček od dobrých lidí. Mnoho lidí plakalo.
Kde jsou asi ti jejich drazí? Zda už také nejsou někde zakopáni? Smutné zprávy
o úmrtí vojáků docházejí už ze všech stran. Je z toho smutno i nám, kteří jsme tak
velmi šťastní a nikoho tam zatím nemáme. Myslím si ale, vidouc tolik neštěstí kolem sebe, že ničím jsme si nezasloužili, aby se nám to podobné neštěstí vyhýbalo
a chvěji se v trapné předtuše, že i na nás také něco přikvačí. Modlím se denně,
aby neštěstí to nezáleželo v úmrtí někoho z drahých mi duší. (Lidé se tehdy totiž
nejvíce obávali, aby jim pošta také nedoručila smutné oznámení, že i jejich voják
„padl jako hrdina na poli cti a slávy“, v souladu s druhou slokou rak. hymny – „Na
paměti věčné mějme, slávu vojska vítěznou, jmění, krev i život dejme, za Císaře,
za vlast svou.“ O rok mladší bratr Bohušky Hakové, Josef, roč. 1896, musel pak
také ještě na frontu, byl zajat, vstoupil do legií a z války se pak vrátil také jako
legionář.)
17
Kostelní náměstí v Dolních Kounicích před první světovou válkou, asi tak v letech
1908–1910. V pozadí dolní část kounického náměstí uzavírá fronta dnes již neexistujících domů někdejší Židovské obce.
Veliké zdražování potravin a jejich narůstající nedostatek za první světové války.
18
Tuto fotografii ze začátku srpna roku 1914 mi daroval profesor František Psota. Je na
ní zachyceno pravděpodobně místním fotografem Hauckem poslední loučení záložníků a vojáků před odjezdem na frontu na Kostelním náměstí v Dolních Kounicích. Před
schodištěm hlavního vchodu do kostela je provizorní přístřešek s oltářem, u kterého
farář Švaříček sloužil mši sv. a právě dočítá na evangelijní straně závěrečné Janovo
evangelium. Vojáci na protější straně už právě vystřelili salvu na rozloučenou, vojáci
na bližší straně se k dalšímu vystřelení chystají.
Snímek z Řiháčkova archivu, který je pokračováním horního obrázku, zřejmě od stejného fotografa. Budova s balkonem naproti uprostřed byla Baltzarova, pak Mossigova
vila, dnes je to kounická radnice. Napravo uprostřed náměstí je vidět třípetrolejkový
osvětlovací stojan nad obecní studnou a pumpou se dvěma pákovými čerpadly. Před
r. 1885 tam na podstavci nad studnou místo osvětlení bývala socha sv. Jana Nepomuckého. Od té doby ta socha stojí na pilíři brány vedle kostela při cestě vzhůru na Barborku. Mnozí vojáci na fotografiích viděli tehdy Dolní Kounice naposled, pak odjeli
na frontu, aby se už odtud nikdy domů živí nevrátili.
19
Další odvody do světové války v Dolních Kounicích. Tento je z 1. října 1916. Fotografie byla pořízena v zahradě obecního hostince „U tetinky.“ Z jednotlivých postav byly
rozpoznány 4 osoby a to: sedící č. 1 Vincenc Štěrba, již válečný invalida s berlou a bez
nohy, č. 2 v horní řadě František Fuchs, zcela vpravo č. 3 Alexandr Ježek, jeden ze zakladatelů Sokola a po válce majitel ochutnávárny uzenin v dnešní Tovární ulici a sedící
č. 4 je František Baumgartner.
26. října 1918 v USA ve Filadelfii T. G. Masaryk na velkém shromáždění Američanů
předčítá „Vyhlášení společných cílů samostatných středoevropských národů“.
20
Rok 1919. Kouničtí členové Družiny válečných poškozenců. Členy mohli být váleční
invalidé, pozůstalí a blízcí příbuzní po padlých a nezvěstných vojínech, i jejich potomci
nad 18 let, pokud žili v ČSR. Výhody: právní poradna, školení, podpora při získávání
výhodného zaměstnání (trafiky, obchody apod.) Více na internetu. Stojící zleva: ?Straka,
Vincenc Štěrba, Leopolda Picková, Vincenc Jakoubek, Anna Kotoučková, Jan Pelikán,
František Baumgartner, Jan Reigl. Sedící zleva: Leopolda Reigelová, Emílie Mráčková,
Eduard Zoufalý, Jindřich Grossmann, Josef Herberg, Žofie Reimová/Žerdíková, Anna
Jelínková/Nerudová.
Někdejší kounická Horní brána mezi dnešní Hlavní a Zámeckou ulicí. Zbořena byla
1960. Dolní brána bývala v uličce před jediným dřevěným mostem přes řeku u Panského špitálu a celního domku, stojícího na pravém břehu řeky. Cesta do Něm. Bránic
v židovské čtvrti bývala pro povozy místo brány každovečerně na noc uzavírána přes
silnici nataženým a uzamknutým řetězem.
21
Oběti první světové války v Dolních Kounicích
Kounický historik, Milan Řiháček, ve svém příspěvku z roku 2005 „Oběti 1. světové
války“ píše:
„Je paradoxní, že ve všech okolních obcích si své padlé uctili postavením jejích
památníků, (dokonce i s podobenkami a životopisnými daty), jenom město Dolní
Kounice toho až dodnes nebylo schopno. Dokonce ani neexistuje úplný seznam osob
z Dolních Kounic, které v první světové válce zahynuly. Ani farní, ani obecní kronika
jména padlých nezaznamenala.“
K tomu bych mohl dodat, že farní kroniku tehdy psal vlastnoručně kounický
farář P. Josef Švaříček (1862–1923), který sloužil v Kounicích už od r. 1885 jako
kooperátor a od r. 1892 jako farář. Ten od svého vysvěcení až do smrti jako kněz
sloužil pouze v Dolních Kounicích, nikde jinde nikdy nebyl. Ten sice do kroniky
hned zapsal zprávu o sarajevském atentátu a o vyhlášení války Srbsku, ale hned
k tomu dodal, že „o tom (o průběhu války) však bude psát obšírněji až po jejím
skončení.“ A vynechal si na to v kronice 4 čisté, nepopsané strany A4, na které
však už nikdy nebylo nikým nic napsáno. Jednak si z počátku všichni mysleli,
že to bude jen lokální válka mezi Rakouskem a Srbskem (spíše jen jakási trestní
výprava), že slabé Srbsko bude Rakouskem rychle „přivedeno k rozumu,“ a že
po nějakých třech týdnech se všichni vojáci živí a zdraví zase slavně a radostně
navrátí do svých domovů a budou vyprávět, co tam viděli a zažili. Jenomže válka
se rychle zkomplikovala na válku světovou, která pak trvala nakonec přes 4 roky
a končila téměř hladomorem civilního obyvatelstva. Už tenkrát byly lidem vydávány potravinové lístky, ty se však nestříhaly jako za další Hitlerovy války,
odevzdávaly se v obchodech celé, ale obchody prý často neměly na ně co vydávat,
protože zboží prostě nebylo. Nebyly potraviny, petrolej na svícení, šatstvo, ani
cukerín. Na osobu bylo stanoveno na den 20 dkg mouky nebo chleba, na týden
1,4 kg. Čistá žitná nebo pšeničná mouka se nesměla používat, bylo nařízeno do ní
přidávat 1/3 až 1/2 mouky kukuřičné nebo z brambor. A tak některé chudší rodiny
na venkově, zejména s více dětmi, byly nuceny přiživovat se tajně i na úrodě, vypěstované na panských lánech.
Do války byly nepřímo zapojeny i děti. Musely sbírat ostružinové listí i jiné
byliny na čaj pro vojáky, obyvatelé byli nuceni zakoupit vlnu a děti z ní pak pro
vojsko pletly ponožky, nátepníčky, kukly na hlavu apod. Ceny neustále rostly,
hlad a bída se zvětšovala. Rozmáhala se tuberkulóza, na kterou tehdy nebyly
účinné léky a umírali na ni dospělí i děti. Ještě po válce za první republiky byla
nutně založena „Masarykova liga proti tuberkulóze“, aby tato nakažlivá nemoc
byla potlačena.
Kroniky, farní i obecní, protože nebyly soukromé, podléhaly zejména za války
občasnému dohledu úřadů. A také proto už tam farář Švaříček zřejmě nic nenapsal,
22
pravdu napsat nemohl a lhát a podkuřovat krachujícímu Rakousku určitě nechtěl.
A tak podobně to zřejmě bylo i s tou obecní kronikou. A po válce už měli lidé zase
jiné zájmy a starosti.
Ve zprávě, která byla uvedena v roce 1921 ve slavnostní brožuře vydané k 25. výročí založení Sokola v Dolních Kounicích, jsou vzpomínáni ti z členů Sokola, kteří padli
ve válce, nebo byli nezvěstní a jsou tam uvedeni i ti , kteří byli v zajetí. Tak se jedině
zde dozvídáme, že padli a z války se již nevrátili:
František JELÍNEK z Dolních Kounic, stolař, padl u Gorlice 31. prosince 1914,
Jan HURTÁK z Dolních Kounic, padl 22. června 1916 u Kolků na Volyni,
František KOLÁŘ, vinař, raněn, skonal ve Vídni 30. listopadu 1916,
Antonín KŘÍŽ, nezvěstný,
Břetislav ROSENBAUM, učitel, nadaný malíř, padl na italské frontě v září 1918.
Z dalších pramenů pak víme, že:
Karel František Nešpůrek, obchod. příručí z D.K. čp. 492, je nezvěstný z Italské fronty.
K prvním obětem světové války beze sporu a ku podivu nepřímo patřil i nevoják,
kněz, kounický kooperátor P. Josef Odehnal (v Kounicích působil 1905–1914), který
dlouhodobě trpěl vleklou a těžkou nemocí žaludeční. Ani nákladná, drahá operace,
které se podrobil, mu nepomohla. Potom se dozvěděl, že začátkem října mu v Srbsku padl jeho rodný bratr ve válce. V následných velmi těžkých depresivních stavech
a v zoufalých starostech o rodiče, si v pomatení mysli 19. října 1914 dokonce sáhl
i na život. Podle faráře Švaříčka to byl však kněz hodný, zbožný, čistý, mravů bezúhonných, ode všech farníků, i od německých byl milovaný a vážený. Byl pak převezen
a pohřben ve své rodné farnosti v Újezdě u Černé Hory (za Lipůvkou). V Kounicích
obýval samostatnou kaplanku ve farní zahradě s okny do ulice v těsném sousedství
„nové“ radnice, v dnes Tovární ulici vedle fary. (Podle farní kroniky)
V zajateckých táborech dále byli:
Karel KYZLINK, učitel, zajat na NIDĚ v Rusku dne 19. května 1915,
Antonín FIŠER, hodinář, dědeček pana Ladislava Fišera, zajat 30. listopadu 1914,
Viktor BRADA zajat také již 8. prosince 1914,
Antonín BŘEZINA, pokrývač, zajat v Rusku,
František PAŘIL byl zajat v Rusku a také
František NEVORAL, učitel
(?) RYŠAVÝ, učitel
Josef GLOGAR, učitel.
Také v legionářských novinách byly uveřejněny seznamy vojáků z tzv. Sibiřské
armády, z nichž Řiháček vybral následující jména příslušníků, nikoliv však padlých,
a to z Dolních Kounic i okolí:
23
Z Kounic tam bylo uvedeno celkem 16 jmen mužů a to těchto:
Vojtěch BERÁNEK * 3. 4. 1889 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.pluk
František BRUSTMANN *23. 11. 1892 (původně z Ivančic) . . . VIII. div. – 9. pluk
Jan DVOŘÁK *11. 5. 1891 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. pochodový prapor
Ignác FENDRYCH *23. 12. 1877 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
Petr HÁJEK * 3. 1. 1890 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I. divize – 5. pluk
Leopold HLADKÝ *15. 11. 1881 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
Emil JELÍNEK * 1. 10. 1888 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . I. divize – 8. pluk
Jan JELÍNEK * 29. 6. 1883 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V. divize – 2. pluk
Karel KYZLINK *16. 4. 1886 učitel z D. Kounic . . . . . . . . . . . . 7. pluk telefonistů
František KLUSÁČEK * 8. 4. 1897 z D. Kounic . . . . . I. divize – inženýrský pluk
Sergěj KNOTEK * 5. 3. 1894 z Brna (Později v D. K.) . . . . . . III. divize – 9. pluk
František MACKA * 2. 10. 1886 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. pluk
Antonín MYSLIVEČEK* 1. 3. 1896 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. pluk
Matěj RÝDLO * 24. 2. 1890 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
Václav SVOBODA * 23. 8. 1885 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
Ondřej ŠTEFKA * 6. 6. 1893 z D. Kounic . . . . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
Z okolních obcí pak byli v seznamu zapsáni tito:
Vladimír PŘIKRYL, podporučík * 27. 9. 1888 z Mělčan . . . . . . II. dělostř. brigáda
František BADIN, desátník * 4. 10. 1885 z N. Bránic (kapelník) . . . . . . . . . 5. pluk
František BUKAČ * 4. 4. 1892 z Bránic . . . . . . . . . . . . . . . II. děl. divize – 1. pluk
Jan FIALA *12. 9. 1896 z Mělčan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . VI. divize
Václav FIALA *27. 6. 1894 z Mělčan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV. divize – 7. pluk
Zikmund CHRÁST *27. 4. 1894 z Mor. Bránic . . . . . . . . . . . . VI. divize – 2. pluk
František KÖLBL *22. 7. 1897 z Mělčan . . . . . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
Jan KOBLÍŽEK *15. 1. 1892 z Mor. Bránic . . . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
Jiří KOCANDA *31. 10. 1893 z N. Bránic . . . . . . . . . . . . . . . . . . I. dělostř. brigáda
Jan KOVÁŘ * 3. 3. 1892 z Mor. Bránic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .VI. divize – 7. pluk
Vilém PROCHÁZKA *28. 5. 1893 z Mor. Bránic . . . . . . . . . . . . . I. divize – sapér
Tomáš URBAN *13. 12. 1890 z Mor. Bránic . . . . . . . . . . . . . . . jednotka neuvedena
To je tedy dalších 12 jmen příslušníků našich legií v Rusku.
V r. 2005 Ministerstvo obrany na internetu otevřelo databázi legionářů, kde M.
Řiháček objevil i další jména z Dolních Kounic i z okolí, a proto i zde budou uvedena.
Nejprve legionáři z Dolních Kounic, pak i z okolních obcí:
24
Dolní Kounice
Legionář
ruský
italský
ruský
ruský
ruský
franc.
ruský
ruský
franc.
ruský
ruský
jméno
Vojtěch Beránek
Josef Čipa
Jan Dvořák
Sylvestr Elsner
Hynek Fendrych
Josef Fliček
Karel Fráňa
Petr Hájek
František Hladký
Jan Hladký
Leopold Hladký
narozen
3. 4. 1889
6. 3. 1898
11. 5. 1891
30. 12. 1885
23. 12. 1877
13. 3. 1898
26. 1. 1897
3. 1. 1890
19. 9. 1886
14. 11. 1893
15. 11. 1881
franc.
italský
ruský
ruský
Jan Holý
Ladislav Holý
Emil Jelínek
Jan Jelínek
27. 9. 1888
26. 5. 1898
1. 9. 1888
29. 6. 1883
Italský
ruský
Adolf Kašparovský 17. 6. 1894
Matěj Kašparovský 7. 2. 1896
ruský
ruský
ruský
ruský
ruský
ruský
italský
ruský
ruský
ruský
italský
ruský
František Klusáček
Sergej Knotek
Antonín Kozel
Vít Kužela
Karel Kyzlink
František Macka
Michal Machač
Antonín Mysliveček
Frant. Mysliveček
František Pařil
Jan Puttner
Matěj Rydlo
4. 4. 1897
5. 7. 1897
9. 5. 1888
15. 6. 1890
16. 4. 1886
2. 10. 1886
2. 7. 1897
1. 3. 1897
16. 7. 1891
23. 3. 1896
2. 5. 1898
16. 2. 1891
ruský
Václav Svoboda
23. 8. 1887
ruský
ruský
Ondřej Štefka
Rudolf Zipper
6. 6. 1894
15. 4. 1889
25
kde
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Bratčice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
bydliště
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Šlapanice
Brno
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Nový Jičín
Dolní Kounice
Milokošť,
Uherské Hradiště
Moravské Bránice Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Brno,
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Trboušany,
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Rakšice
Dolní Kounice
Vídeň
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Náměšť n. Osl.
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Praha
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice,
Mukačevo
Tisová,
Čísovice, Praha
Vysoké Mýto
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Legionáři z okolí
Legionář
ruský
ruský
ruský
jméno
František Badin
Ferdinand Bukač
František Bukač
narozen
4. 10. 1885
30. 5. 1888
1. 4. 1892
kde
Německé Bránice
Moravské Bránice
Německé Bránice
ruský
Metoděj Fiala
27. 6. 1894
Mělčany
ruský
Jan Fiala
12. 9. 1896
Mělčany
ruský
ruský
ruský
Tomáš Hlavoň
Jan Holý
Zikmund Chrást
23. 12. 1888 Moravské Bránice
26. 12. 1896 Moravské Bránice
27. 4. 1894 Moravské Bránice
ruský
ruský
ruský
italský
ruský
ruský
ruský
ruský
italský
ruský
ruský
Josef Kelbl
Jiří Kocanda
Jan Kovář
Ferdinand Pelikán
Vilém Procházka
Vladimír Přikryl
Otakar Schoř
František Staněk
Josef Urban
Tomáš Urban
Alois Zoufalý
19. 3. 1896
31. 10. 1893
3. 3. 1892
16. 5. 1876
28. 5. 1893
27. 9. 1888
30. 12. 1879
28. 9. 1895
19. 11. 1892
13. 12. 1890
22. 3. 1894
Mělčany
Německé Bránice
Moravské Bránice
Jezeřany
Moravské Bránice
Kobylí
Moravské Bránice
Německé Bránice
Moravské Bránice
Moravské Bránice
Německé Bránice
bydliště
Německé Bránice
Moravské Bránice
Německé Bránice,
Brno
Stálky, Brno,
Krtálka
Mělčany, Čierná,
Košice
Moravské Bránice
Moravské Bránice
Moravské Bránice,
Brno
Mělčany
Německé Bránice
Moravské Bránice
Jezeřany
Moravské Bránice
Mělčany
Moravské Bránice
Německé Bránice
Moravské Bránice
Moravské Bránice
Německé Bránice
Tak to jsou jména místních legionářů z 1. světové války, vybraná (možná jen
namátkově) M. Řiháčkem z databáze legionářů min. obrany na internetu z r. 2005,
kde musely být jistě uvedeny celkem snad desetitisíce jmen. Domnívám se, že nahoře nejsou uvedeni všichni, protože jsem z Moravských a Německých Bránic znal
nejméně další dva legionáře, kteří tam uvedeni nejsou. Buď se do té celostátní databáze všichni nedostali, nebo někteří prostě jen ušli pozornosti p. Řiháčka, který
je vyhledával hlavně jen podle místních jmen a bydliště. Takže ty seznamy našich
vojáků, kteří se museli zúčastnit světové války z Kounic a okolí, zřejmě i nadále
zůstávají neúplné.
Dodatečně jsem pak ještě získal několik jmen z Nových Bránic od p. Karla Káčerka, jehož otec býval činitelem místní legionářské obce. Osudy některých jmen pak
zasahují až do období nacistické persekuce za druhé světové války. Jsou to:
26
František Badin Německé Bránice čp. 145, tesařský polír a kapelník, ruský legionář,
zatčen 10. července 1944;
František Badin N. Bránice čp. 15, dělník Zbrojovky Brno, zatčen 10. července 1944;
Čeněk Schoř
N. Bránice čp. 126, místostarosta Sokola, zatčen 10. července 1944;
Václav Schoř
náš rodák, bydlel v Dolních Kounicích, povoláním natěrač;
Arnošt Schoř
náš (německo-bránický) rodák, ruský legionář, bydlel v Mor. Bránicích, zatčen gestapem a zastřelen v Brně v Kounicových kolejích
28. 6. 1942. Je uveden také na pomníku u sokolovny v Mor. Bránicích. Čeněk, Václav a Arnošt Schořovi byli rodní bratři z Německých Bránic a byli známí jako neohrožení vlastenci a čestní lidé;
Jan Kališ
významný hasičský pracovník, náš rodák, zatčen 1944, bydlel v Brně;
František Schoř náš rodák, dlouholetý cvičitel sokolského žactva, bydlel v Moravských Bránicích, byl zatčen a 24. ledna 1944 byl zastřelen ve Vratislavi (Breslau). Je také uveden na pomníku v Mor. Bránicích;
Cyril Válek
čestný člen naší TJ Sokol, dlouhodobý funkcionář, bydlel v Brně,
zatčen 1944;
Alois Zoufalý
N. Bránice čp. 64, dílenský na dráze, ruský legionář, po zatčení Karla Káčerka přešel do odboje Lípa 2, předseda České obce legionářské místní jednoty v Dol. Kounicích, zatčen 3. července 1944.
A ještě něco. Kdo byl zajat a vstoupil pak v zajetí do čs. legií a bojoval proti Rakušanům, musel si být plně vědom toho, že kdyby byl zajat zpět Rakušany, byl by okamžitě jako zrádce popraven oběšením nebo zastřelením pro výstrahu všem ostatním
českým vojákům v rakouské armádě. I proto se možná někteří naši zajatci do legií
raději ani nehlásili a čekali v zajetí toužebně už na blížící se konec války, aby se mohli
vrátit živí ke svým rodinám.
Čím zakončit tento příspěvek ke stému výročí vzniku strašné světové války, kdy
proti sobě bojující armády byly často dlouhodobě ukryty v zákopech, navzájem se
střelbou z kulometů a děl každodenně vraždily, narůstaly jen vysoké počty zabitých
a zmrzačených a přitom žádná strana nepostoupila dopředu ani o centimetr! Nejhorší
byly v této nečinnostní stagnaci občas nařízené útočné výpady z vlastních zákopů
proti nepříteli, které však neměly žádnou šanci a většinou rychle skončily postřílením všech vojáků kulometnou palbou nepřítele a to bez jakýchkoliv územních nebo
jiných vojenských zisků. Ve válce byl také po prvé Němci použit i otravný plyn yperit, kterým byl částečně zasažen i můj, tehdy teprve 18letý budoucí tchán František
Klimeš, který se však z toho ještě dostal a uzdravil. Vypuštěný otravný plyn totiž
mohl byť jen částečně zasáhnout i vlastní vojáky, když se nečekaně změnil směr větru.
Doma rodiny s dětmi zatím živořily o hladu a nouzi a matky stávaly denně ve frontách
u prázdných obchodů a čekaly, jestli tam vůbec přivezou něco k jídlu.
27
Nad vchodem do kteréhosi habsburgského zámku prý byl velký latinský nápis:
Spravedlnost je základem našeho království. Když pak časem utrpěla ta Iusticia
(spravedlnost), zejména k porobeným národům, kterým bylo odpíráno plné právo na
svobodu, i na jejich vlastní jazyk, nutně se rozpadl ten fundament a pak se nutně sesunulo i to Regnum (království) velmocenského Rakousko-Uherska. A potom ztratila
smysl i ta druhá polovina 4. sloky rakouské hymny: „Když se ruka k ruce vine, tak
se dílo podaří, Říš Rakouská nezahyne, sláva vlasti, Císaři!“ A tak ta Říš rakouská
i podle toho nápisu nad vchodem do zámku, přece jen pominula a zanikla.
Po 28. říjnu 1918 napsal do farní kroniky tehdejší kounický farář P. Josef Švaříček,
který pak nato za čtyři roky v Kounicích zemřel, tyto řádky:
„Dne 28. října 1918 zhroutilo se Rakousko a povstal z hrobu 300letého nový
náš stát – Republika Česko-Slovenská, s presidentem Tomášem Masarykem. Bůh
jej ochraňuj, neboť vládu si již osobují též živly anarchistické, za jejichž vůdcovství
nelze doufati klidného vývoje. Radujeme se, ale obáváme se také i zlé budoucnosti.
Bez spravedlnosti a mravnosti nebude možno žíti a vše zhyne!“
A přesně za dvacet let byla na obzoru zase hrozba německého fašismu, anšlus
Rakouska, mnichovský diktát, ztráta čs. pohraničí, totální německá okupace celé naší
republiky i Evropy, Hitlerova bezohledná vojenská rozpínavost, hrozná druhá světová
válka, koncentrační tábory, židovský holokaust, řádění gestapa, zatýkání lidí, jejich
hromadné popravy nejen v brněnských v Kounicových kolejích, atd. A historie válečných supertragedií se všemi hrůznými důsledky se pak opět a ještě v daleko větší
míře znovu opakovala.
Moravské Bránice, leden 2014
Stanislav Liškutín
Prameny:
Encyklopedie Universum – Odeon 2002, M. Řiháček: Historie Dol. Kounic – el. kniha, Internet, Památník brněnské učitelky Bohumily Hakové, Farní kronika, Nový velký ilustrovaný slovník naučný – Gutenberg 1930, St. Liškutín: Historie naší farnosti.
28
Mateřská škola Dolní Kounice, okres Brno-venkov,
příspěvková organizace
Tovární 167, Dolní Kounice, 664 64
Z NAŠÍ ŠKOLIČKY
Loňské hlavní prázdniny pro nás byly hodně pracovní, ale určitě se to vyplatilo. Byla
vyměněna poslední okna ve dvorní části, podlahová krytina ve třídách a položeny
nové koberce, zrenovovány obklady stěn, vše natřeno, vymalováno.
Děti jsme tak mohli od září uvítat v čisté, interiérem určitě zajímavé a osobité školičce. Vnitřní výzdoba se mění postupně. Pro tento rok jsme si zvolili téma pohádky. Jedná
se čistě o výtvarnou prací dětí a jsou na ni právem pyšné. Postava Macha a Šebestové
a „kolem koček milion“ vyvolává úsměv všech, kteří kolem obrázků projdou.
Pohádky si nejenom čteme (navštěvujeme pravidelně místní knihovnu), ale divadla
jsou také objednávána do mateřské školy nebo navštěvujeme představení v kulturním
domě. Nyní se těšíme na Příběhy včelích medvídků v KD, novou pohádku pana Hrušky Potichoučku v MŠ, muzikál Lví král v KD a řadu dalších.
29
Pro nejmenší děti zde máme vybavenou třídu hlavně pro námětové hry (obchod,
domácnost, kadeřnictví, doktorství, autoservis…), konstruování, vytváření dálnic
a silnic, tratí vlaků. Děti mohou využívat krásné komplexy her jako farmu, stáje, lesníkův dům se zvířátky, ZOO… Vše je z přírodních materiálů, určené k sestavování,
doplňování – dle fantazie dětí.
Protože s prostorem musíme opatrně, objednáváme zajímavé pomůcky, které děti
využívají k procvičování obratnosti, ale i hrám. Jsou to překážkové dráhy z žebříků,
laviček, uni bloků a desek, sestavování osmiček ze speciální stavebnice, chodníčky
z hříbků, stop, rehabilitačních žebříčků a spousta dalších zajímavých hraček. Své nezastupitelné místo zde mají velké míče, owerbaly a padáky.
Od prosince se radujeme z nové krásné pomůcky Klokanův kufr. Jedná se o ucelený
komplex materiálů, využívaný k didaktickým hrám velkých i malých dětí.
Už druhým rokem se zabýváme projektem Edukativně stimulační skupiny. Pracují
zde děti, rodiče a paní učitelka. Potřebné materiály jsou propracovány, směrovány
k možnostem každého dítěte a pomalu, v deseti lekcích dovedou dítě až k první třídě
ZŠ. Překvapil nás zájem rodičů o tuto akci (je v odpoledních hodinách, po pracovní
době). Ale děti si hrají na školáčky a rodiče jim v tom bezvadně pomáhají.
Další projekt připravujeme. Pracovně ho nazýváme „mosty“. Vychází ze studií,
které upozorňují na potřebu vést žáky a studenty k technickému myšlení, ať už pro
praktický každodenní život nebo vychovávat budoucí techniky, projektanty, architekty. Začít se může už u našich nejmenších. Soubor pomůcek a materiálů, které jsou
k tomu vyrobené, jim určitě pomůže.
Pro zdraví je třeba dělat určitě co se dá. Od dubna začínáme jezdit do plavání
(plavecká škola Cezavan Nová Ves), Pískáme se sluníčkem Veselé pískání – zdravé
dýchání metodou profesora Žilky a už se nemůžeme dočkat, až počasí dovolí využívat
krásného posazení městečka v údolí. Všechny kopce v okolí jsou pro nás hračka.
Ke zdraví přispívá i dobrá pohoda. Náš školní vzdělávací program nese název
S úsměvem jde všechno líp. Rozepisujeme v něm mj. princip psychomotorických her,
relaxací a dramatiky, práci s hudbou aj., kterými se zabýváme již řadu let. Princip
těchto her není ve výkonu, v soutěživosti, ale prožitku, pocitu sounáležitosti, soudržnosti. Každé dítě si musí zažít pocit na výsluní, prožít situace, kdy mu ostatní děti
přes překážky pomáhají a záleží jim na něm.
Přijďte si k nám zahrát.
Mgr. Dagmar Kafrdová, ředitelka MŠ
30
Ukázky hodin
Muzikoterapie 3. ročník
V úterý 11. února měli třeťáci netradiční hudební výchovu – navštívila je paní „Jarmilita“. Vyprávěla příběh o lidech i přírodě – Bratr Slunce a sestra Luna – při kterém
využívala různé akustické etnické hudební nástroje (didgeridoo, djembe, tibetské
misky, brumle, ústní harfu, kartálky, koncovku a různá chrastítka). Děti se do příběhu také zapojily, učily se vzájemně si naslouchat, relaxovat a vnímat řeč vlastního
těla. Na závěr nám paní Jarmila o jednotlivých nástrojích popovídala. Řekla, jak se
jmenují, odkud pochází, z čeho jsou vyrobené a také vysvětlila, jak se na ně hraje.
Byl to moc zajímavý výukový program a děti si ho pěkně užily.
31
Plavání 3. ročník
V prvním pololetí letošního
školního roku se třeťáci zúčastnili následného kurzu výuky
plavání v příjemném prostředí
bazénu v Nové Vsi. Zdokonalovali své plavecké dovednosti
a 11 žáků získalo titul Všestranný plavec, další se mohou pyšnit
naměřenými výkony od 20 do
200 metrů. Mnoho dětí pak pokračuje s rodiči v individuálních
plaveckých lekcích.
M. Straková a S. Hudák
Hodiny ruského
jazyka v 7. a 8. roč.
Se 7. a 8. ročníkem jsme si nepatrně oživili
hodiny ruského jazyka. Pojali jsme trochu
netradičně psací azbuku. Každý žák měl za
úkol donést si kousek plastelíny, ze které měl
vytvořit co nejdelšího a co možná nejtenčího
hada. Následně jsme si vyhráli s jednotlivými písmeny azbuky a snažili se je vytvořit
pomocí hada z plastelíny. Později na řadu
přišla slova, u některých i celé věty.
Jak jistě všichni dobře víme, facebook se
stává neoddělitelnou součástí naší mládeže, a nejenom mládeže, ale i celé společnosti. Proto jsme se nechali inspirovat
vzhledem ruského facebooku (ɮɟɣɫɛɭɤ)
a jeden papírový facebook jsme si se 7.
32
a 8. ročníkem vytvořili v rámci hodin ruského jazyka. Žáci o sobě napsali jednoduché informace, které se za půl roku naučili. Jejich úkolem také bylo představit svého
kamaráda. Mohli si vybrat, zda budou psát tiskací či psací azbukou. V závěru jsme se
jednotlivě vyfotili, aby náš facebook dostal nádech autentičnosti.
Eva Karbašová
Angličtina ve 4.A
V rámci hodin anglického jazyka jsme s dětmi ze 4. ročníku zkusili výuku anglické
abecedy trochu jinou zábavnější formou. Děti měly za
úkol co nejkreativněji vytvořit pomocí vlastního těla
jednotlivá písmenka abecedy. Záleželo pouze na nich
a jejich fantazii, jak dané
písmenko vytvoří, zda sami
či ve spolupráci se svými
spolužáky. Vše jsme nafotili, jednotlivá písmenka vystřihli, nalepili na různě barevné
papíry.
p. uč. angličtiny Eva Karbašová
33
Dění v mateřské škole
Mikulášská nadílka
5. 12. 2013 navštívil naši MŠ Mikuláš. Děti
přivítaly Mikuláše, přednesly básničky a zazpívaly vánoční písně. Za odměnu dostal každý malý dárek. Na programu se podíleli rodiče
a žáci ze ZŠ, kterým tímto děkujeme.
Vánoční besídka
Ve středu 18. 12. 2013 jsme uspořádali Vánoční besídku ve školní jídelně. Připravili
jsme si krátký vánoční program, který se
skládal z vánočních písní, básní a pohádek.
Na závěr děti předaly rodičům malý dárek,
který pro ně připravily.
Nadílka ve třídě
Děti nazdobily stromeček a vytvořily výzdobu
v obou třídách. Na závěr si rozbalily dárky.
Zápisy do ZŠ a MŠ
pro příští školní rok 2014/15
Ve dnech 30. a 31. ledna 2014 probíhaly na škole zápis do prvního ročníku ZŠ pro
šk. rok 2014/15 a příjem žádostí do mateřské školy pro příští školní rok. K zápisu do
1. ročníku se celkem dostavilo 59 dětí – z toho 51 nových a 8 po loňském odkladu.
Nových žádostí o odklad bylo rovněž 8, takže pravděpodobně nastoupí v příštím roce
do 1. třídy 51 dětí. V mateřské škole bylo do 25. 2. 2014 kladně vyřízeno 14 žádostí,
čímž jsme vyčerpali kapacitu mateřské školy.
Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:
www.zsdolnikounice.cz
34
Městská knihovna v Dolních Kounicích
Nové knihy za prosinec 2013 a leden a únor 2014
615
Frej, David
Biologické hodiny
641
Havlíček, Petr
Superjídelníček
641
Sano, Makiko
Suši dieta
78
Já & písnička
908.437.2 Soukupová, Jana
914
5.
Štatl za Husáka
Smetanová, Pavla
Korfu
940.53
Knopp, Guido
Tajemství třetí říše
943.7
Pecková, Stanislava
Aristokratky
B
Boček, Evžen
Aristokratka ve varu
2.
B
Boček, Evžen
Poslední aristokratka
1.
B
Connelly, Michael
Černá skříňka
B
Cook, Robin
Nano
B
Davouze, Marta
Dům v Bretani
B
De la Motte, Anders
Buzz
2.
B
Deaver, Jeffery
Pokoj smrti
10.
B
Ebert, Sabine
Osudy porodní báby
2.
B
Ebert, Sabine
Rozhodnutí porodní báby
3.
B
Fulghum, Hunter Samuel)
Jaký otec, takový syn
B
Galbraith, Robert
Volání kukačky
B
Gerritsen, Tess
Elixír mládí
B
Hájíček, Jiří
Selský baroko
B
Jackson, Lisa
Noc předtím
B
Kibler, Julie
Odveď mě domů
B
Klimecká, Vladimíra
Druhý život Marýny G.
35
2.
B
Krumlovská, Olga
Věřte nevěřte
B
Lafferty, Linda
Lazebníkova dcera
B
Ludlum, Robert
Bourneův imperativ
B
Ludlum, Robert
Lazarova vendeta
B
Mahmoody, Mahtob
Na útěku
B
McNab, Andy
Průstřel
B
Monyová, Simona
Zítra vyjde slunce
B
Murakami, Haruki
Spánek
B
Nesbö, Jo
Nemesis
B
Pawlowská, Halina
Pravda o mém muži
B
Robb, J. D.
Měj se na pozoru
B
Slavíková, Viola
Královna na útěku
B
Svěrák, Zdeněk
Po strništi bos
B
Urbaníková, Eva
Měj mě rád
B
Velvet
Za černými dveřmi
B
Viewegh, Michal
Báječná léta pod psa
1.
B
Vondruška, Vlastimil
Přemyslovská epopej II
2.
B
Vondruška, Vlastimil
Ulička hanby
8.
B
Zan, Koethi
Následky
B
Žáček, Jan
Zběsilá bezmoc
M
Limb, Sue
Dívka, 16 Bombastický večírek
7.
M
Limb, Sue
Dívka, 16 Čokoládové SOS
6.
M
Matysová, Veronika
Míša v síti
MN 597
Pospíšil, Otto
Naše ryby
MN 61
Green, Daniel
Továrna v lidském těle
8.
4.
Jana Káčerková, městská knihovna
36
Setkání seniorů
V sobotu 1. února 2014 zavítali do kulturního domu starší občané, nejen z Dolních Kounic,
ale i z okolí, kde TIC ve spolupráci s ČSŽ pro ně připravili přátelské setkání s hudbou.
Během odpoledne se sešlo mnoho současných i dávných kamarádů a známých,
kteří se už celá léta neviděli nebo neměli příležitost si povykládat, a tak bylo o čem
mluvit a vzpomínat. K příjemné atmosféře, poslechu, ale i tanci hráli písničky na přání
manželé Rapáčovi.
Téměř všichni si notovali do rytmu a záhy se nechali strhnout i ke zpěvu a tanci.
Mezi nejstarší návštěvníky patřila paní M. Pešková, která v březnu oslavila krásných
90 let. Z reakcí přítomných bylo patrné, že se sobotní odpoledne vydařilo a může to
být začátek krásné tradice.
Fotografie i videa z této akce naleznete na stránkách města: www.dolnikounice.cz
Dětský maškarní
karneval
V neděli 12. ledna 2014 se v kulturním domě
v Dolních Kounicích konal každoroční maškarní karneval pro děti. Na slavnostní den přišlo
130 dětí v doprovodu rodičů, které se mohly těšit na spoustu zábavy, soutěží a odměn.
Všechny příchozí děti v úvodu mohly shlédnout nádherné taneční vystoupení ,,Bellynek“
z Oslavan a následně se o pestrý a zábavný
program postaraly Brněnské písničkové tetiny.
37
Děti byly nadšené, zapojovaly se do her a soutěží s úsměvem na tváři. V závěru byla
pro děti připravena i tombola s krásnými cenami od našich sponzorů, kterým mnohokrát děkujeme: Papír, hračky Dvořáková, Obuv Šalplachtová, Videopůjčovna Veselá,
Lenka Ludvíková a Anna Hlavoňová.
Samotný karneval proběhl bez sebemenších problémů, děti si zasoutěžily, zatančily
a odnesly spousty pěkných cen a zážitků.
Tradiční společný městský
a hasičský ples
V sobotu 1. března 2014 se v kulturním domě konal Společný městský a hasičský ples.
V pořadí třetí ples letošní sezony se těšil opravdu velkému zájmu milovníků tance a společenské zábavy.
Odvahu k tanci dodala všem přítomným párům skupina tanečnic, která městský
ples zahájila. Po jejich vystoupení už patřil parket všem ostatním. Známá kapela Gejzír, která s pečlivostí sestavila hudební repertoár, nemusela dlouho vybízet tanečníky
k tanci. Hned první píseň, která zazněla, zvedla ze židlí přítomné dámy i pány.
Zábava trvala do ranních hodin, tak jak se na pravý ples sluší a patří. Ti štastnější
odcházeli domů s výhrou z tomboly, ostatní se spokojili s dobře stráveným časem ve
společnosti přátel, protančenými střevíci a s přáním, aby si příští ples užili v podobné
atmosféře jako letos.
Město Dolní Kounice děkuje všem firmám, soukromým osobám i ostatním dárcům za
dary do tomboly, která se díky jim stala výraznou ozdobou reprezentačního plesu města.
TIC města Dolní Kounice
38
Něco z historie kounického náměstí
a jeho některých nejstarších objektů a domů
Dějiny jsou svědectvím časů, světlem pravdy, živou pamětí,
učitelkou života a poslem minulosti.
Cicero
Vždyť až přejde počet mých let,
půjdu pak stezkou, z níž se už nevrátím.
Jób, Starý zákon
Nahlédneme-li do pečlivě zpracované diplomové práce Mgr. Petra Eckla z Jezeřan-Maršovic z roku 2003, který si pro ni v Historickém ústavu na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity zvolil téma: „Život obyvatel městečka Dolních Kounic ve 2. polovině
17. a v 1. polovině 18. století“, a který proseděl nepočítané hodiny ve Státním a okresním
archivu v Rajhradě, kde prostudoval vše o Dolních Kounicích z tohoto historického období
a pak to všechno ještě podrobně konzultoval s nadšeným kounickým historikem Milanem
Řiháčkem, můžeme tam najít také důležitou studijní kapitolu o postupném vývoji sídelní
struktury městečka Dolních Kounic i s mapkami, jak pravděpodobně Kounice počtem
svých ulic a zástavbou domů vypadaly v letech 1450, 1600, 1650 a 1750. Tady jsou:
Rok 1450. V té době se Dolní Kounice jevily jen jako vesnice o pouhých
dvou ulicích. Jedna vedla od západu
na východ přibližně z míst, kde byla
škrobárna, po severní straně dnešního náměstí kolem starého kostela
u řeky a dále Růžovou (dnes Tovární)
ulicí ke klášteru Rosa coeli. Domy
tehdy byly jen po levé, severní straně. Druhá ulice vycházela na západě ze stejného místa jako ta první,
sledovala však jižní okraj dnešního
náměstí a pokračovala jako Horní (dnes Hlavní) ulice vzhůru ke kounickému hradu
a dále jen jako cesta směrem k Pravlovu. V této ulici byly domy zase jen při pravé,
jižní straně a to jen do míst, kde bývala Horní brána. Centrum staré vsi bylo v blízkosti
starého farního kostela s farou u řeky a dřevěného mostu přes řeku Jihlavu do Závodí,
kde ještě nikde nebyly žádné domy a cesta za mostem navazovala na tehdy důležitou,
starou formanskou a vojenskou silnici přes Karlov, Hlínu, Neslovice a dále do Rosic.
Mezi oběma ulicemi ve spodní části se už začínala rýsovat náves s tržištěm, ale nahoře
mezi oběma ulicemi byla jen holá pláň, neboť tam ještě nebyla ani stará radnice, ani
kaple Barborka s okolními domy a na protějším kopci ještě neexistovala ani ta první
dřevěná kaple sv. Antonína. U řeky ve stejném místě jako dnes byl jen malý mlýn.
39
Rok 1600. Nyní již obě ulice, Růžová i Horní, měly domy postavené po obou stranách,
čímž vzniklo také nové středové jádro města kolem již stojícího sboru malé, gotické
modlitebny členů Jednoty bratrské na místě
dnešní Barborky. Nahoře byly obě ulice propojeny novou ulicí s domy, které se dnes říká
Růžová a která před rokem 1645 byla sídlem
kounické židovské menšiny. Také za Horní
bránou se už stavěly po pravé straně domy
až téměř k zámku a před klášterem Rosa coeli vznikl velký hospodářský dvůr se sýpkami, stodolami, ovčárnou, stájemi a pivovarem.
Před mostem u řeky byl postaven Panský špitál pro přestárlé služebníky s kapličkou sv.
Alžběty (dnes je tam Kulturní dům). Dá se říct, že dnešní veřejné záchodky v suterénu
Kulturního domu se nacházejí v někdejší první místnosti Panského špitálu za kapličkou
sv. Alžběty. V Závodí za řekou už existoval nový hřbitov se hřbitovní kaplí sv. Jana Křtitele a mezi tímto hřbitovem a mostem vzniklo náměstí, nazývané Svatojánské. V Závodí
za řekou také vznikla souvislá řada domů ulice Rybářské a na západ od Svatojánského
náměstí vznikla ulice Dlouhá (dnes Jiráskova) s domy po obou stranách. Renesanční
radnice, kaple sv. Antonína, ani dnes ulice Ivančická a Skalní ještě neexistovaly.
Rok 1650. Roku 1604 byla
postavena renesanční radnice. Bylo to období politickonáboženských třenic a následně kruté třicetileté války, ve
kterém se nic nového nezbudovalo, naopak byly válkou
rozbořeny, zničeny a opuštěny
v Závodí téměř všechny domy
v Rybářské ulici, asi z 50%
domy v Dlouhé ulici, i některé další domy Na písku, i na
náměstí a v Růžové (Tovární)
ulici. Před třicetiletou válkou
měly Kounice 196 domů. Ještě v roce 1674 bylo v Kounicích od třicetileté války 81 pustých, neosídlených domů
a v okolí Kounic bylo přes 914 měřic pustých, neobdělaných vinohradů. Tak závažné
byly následky této války pro Dolní Kounice. První, nevelká dřevěná votivní poutní
kaple sv. Antonína byla na základě rozhodnutí starostů Dolních Kounic a okolních
městeček zbudována až v r. 1654, takže na této mapce ještě není zakreslena.
40
Rok 1750. Pohled na mapku
Kounic v tomto roce už byl
veselejší. Domy v Rybářské
a Dlouhé ulici už byly opraveny a osazeny, k domům se přistavovala dvorní křídla, byla
postavena i ulice Antonínská,
stavěla se již i ulice Ivančická a za židovským ghetem
k Německým Bránicím ulice
Skalní. Toto barokní období
přineslo nové možnosti ve stavebních aktivitách, v architektuře i v rozvoji umělecké tvorby. V roce 1737 bylo ustaveno a knížetem Dietrichsteinem
povoleno také Bratrstvo kounických vinařů a kopáčů pod ochranou patronů svatého
Gotharda a již i dřívějšího patrona vinařů a kopáčů sv. Jana Křtitele. Na mapce už je
také zakreslena první malá, asi jen dřevěná svatoantonínská poutní kaple.
Historické pozoruhodnosti kounického náměstí
K tomu nám dobře poslouží následující stará barevná mapka náměstí městečka Dolních Kounic z první poloviny 19. století, ve kterém jsou význačnější objekty i některé
domy průběžně očíslovány, případně pro lepší dnešní orientaci ještě doplněny drobnými poznámkami. Číslo příslušného domu si pak najdeme v legendě k této mapce a tam
se dozvíme o tomto objektu nebo domě ještě další podrobnosti a zajímavosti.
Stará mapa kounického náměstí z první poloviny 19. století ještě se starými popisnými
čísly domů, platnými do roku 1844, kdy bylo provedeno jejich poslední, dodnes platné
přečíslování.
41
Legenda k mapce kounického náměstí
1. Starý panský špitál s kapličkou sv. Alžběty. Dnes nároží Kulturního domu. Podrobnosti viz v příspěvku „Trochu historie kolem Panského špitálu a kapličky sv. Alžběty“
ve čtvrtletníku Naše město Dolní Kounice, rok 2011, č. 3
2. Poměrně úzká ale důležitá ulička, vedoucí kdysi k jedinému dřevěnému mostu
přes řeku Jihlavu do Závodí. Asi uprostřed této uličky v sousedství špitálu bývala
Dolní brána, za ní vlevo u řeky býval celní domek, kde se od projíždějících formanů vybíralo clo.
3. Tento dům byl po r. 1880 zbourán, aby na jeho místě mohla být vytvořena
silnice k novému železnému mostu přes řeku, dokončenému v roce 1883. Velký
most byl vybudován hlavně kvůli napojení na novou silnici kolem řeky do Mor.
Bránic a tam na nové železniční nádraží, které zpočátku neslo název Dolní Kounice – Ivančice, neboť lokálka do Ivančic a Oslavan byla budována až v r. 1912.
Tento železný most v Kounicích pak zničili Němci při ústupu v dubnu r. 1945.
Před postavením železného mostu vedla do Mor. Bránic kolem řeky jen obyčejná,
nezpevněná cesta, která zřejmě kvůli velkým povodním byla dost často nepoužitelná. Pak se jezdilo do Bránic přes Karlov s odbočkou polní cestou dolů do
Bránic, do ulice „V sadech.“
4. Zde bývala kdysi (1650–1768) první farní kounická jednotřídní škola, v letech
1768–1831 to byla škola dvojtřídní. V r. 1880–1921 měl v domě řeznictví Eduard
Spitz. Asi před 30 léty tam pak bylo řeznictví Josefa Matouška.
5. Zde stával starý, dvojlodní gotický farní kostel sv. Petra a Pavla z roku 1411.
Vstupovalo se do něj zvenku po 5 schodech dovnitř dolů. 1862 byl postižen katastrofální povodní, voda v něm vystoupila do výše 2,2 m a zničila uvnitř všechny
oltáře, hrobky, lavice a narušila statiku obvodových zdí. Následně jej proto tehdejší
okresní úřad v Židlochovicích natrvalo úředně uzavřel. V letech 1962 až 1879 se
všechny katolické bohoslužby a obřady konaly ve stísněném provizoriu v kapli na
Barborce. Současný farní, tehdy i děkanský kostel byl dostavěn, posvěcen a otevřen
v říjnu 1879. Jeho interiér však byl postupně budován a vybavován v následujících
desetiletích. Další podrobnosti viz v příspěvcích ve čtvrtletnících Naše město Dolní Kounice, nazvaných „Farní kostel v Dolních Kounicích“č. 1, z roku 2005, dále
„Kounická farnost před rokem 1856“ č. 1 z roku 2006 a také „Postupné vybavování
interiéru nového farního kostela po roce 1879“ č. 4, ročník 2011.
6. V tomto místě vždy býval od nepaměti mezi domy z náměstí průchod k hlavním
bočním dveřím do starého farního kostela u řeky. Dnes je v tom místě elektroprodejna Bovist.
42
7. Kolem kostela býval malý hřbitov až do roku kolem 1590, kdy byl zřízen nový
hřbitov v Závodí na pozemku „Vostřihom,“ darovaném purkmistrem Janem Tišnovským z Czinenperku. Tento hřbitov byl používán až do konce roku 1937 a zplanýrován do parkové úpravy 1949.
8. Na konci Farní ulice až u řeky byly kdysi v těchto místech kounické masné krámy.
9. Na pravé straně Farní ulice až u řeky bývala stará kounická fara. Stejně jako
kostel trpěla častými povodněmi od řeky a její zcela nepoužitelné staré sklepy
byly prakticky trvale zatopené spodní vodou od řeky.
10. Nová fara byla proto vybudována přestavbou z asi 10 let neobývaného konfiskátu
po rodině kounických řezníků Plucarů, kteří se zúčastnili odboje proti Habsburkům
a po Bílé hoře byli přinuceni emigrovat. Přestavba na faru trvala asi 2 roky a byla
dokončena 1634. Původní budovu k přestavbě k tomuto účelu nabídli mikulovští
Dietrichsteini, kteří konfiskát spravovali.
11. V tomto domě byla r. 1877 zřízena tzv. nová kounická radnice po té, když bylo
rozhodnuto o demolici staré renesanční radnice z roku 1604, která musela uvolnit
místo pro výstavbu nového kostela a kterou kostelní výbor vykoupil za 4.000 zlatých. V roce 1946 byla kounická radnice zřízena v domě čp. 66 na náměstí T.G.M.,
kde je doposud. Tento poschoďový velký dům postavil pro sebe továrník František
Balcar v polovině 19. století. Předtím tam byly dva staré přízemní domy, jeden patřil Balcarovi, kterého místní lidé jako zaměstnavatele nazývali „dobrotivý pán,“
druhý dům patřil vinaři Tomášovi Pickovi, otci svobodného a zbožného Aloise
Picky, známého velkého dobrodince kostela a místních chudých, kterým v neděli
u kostela nebo na hřbitově rozdával drobné almužny.
12. V tomto původně renesančním a vinařském domě z roku 1578 bývala stará
pošta od r. 1880 do r. 1948. Odtud vyjížděly poštovní dostavníky na nové železniční nádraží v Mor. Bránicích až do r. 1928, kdy tam jely naposled.
13. Skupina dříve soukromých domů v Tovární ulici, kde v 19. století byla postupně podnikatelem Balcarem, později jeho zetěm, vídeňským Němcem Mossigem
(+1931), budována a rozšiřována továrna na modrotisk s barvírnou, ve které se
pracovalo až do roku 1936, kdy Mossigův syn Rudolf, kterého zajímal více chov
koní a koňské závody ve Vídni, zařízení továrny rozprodal a továrnu zrušil. Tím
přišlo mnoho občanů z Kounic a okolí o práci. Po druhé světové válce zde bylo
zřízeno kovoobráběcí družstvo Drukocel.
14. Starý manský dům ze 17. století. Po první světové válce za ČSR zde v r. 1920
byl zřízen a do roku 1927 provozován Masarykův sirotčinec pro chlapce. Jeho
43
ředitelem se stal ředitel obecné školy Adolf Kupka. Pak byl z neznámých důvodů
zrušen a zbývající chovanci byli údajně přemístěni do obdobných ústavů v Rajhradě a v Želešicích.
15. Starý dům, patrně z počátku 19. století na tomto místě 1829 vyhořel a na jeho
místě byla 1831 postavena nová obecná škola, protože již v r. 1819 při církevní
vizitaci bylo naznáno, že ta stará farní škola na náměstí (dnes u Doubků) pocházející již z roku 1650 je zcela nevyhovující a vrchnosti byl podán návrh na postavení
zcela nové prostorné školy. Stavba byla zahájena 1830, dokončena 12. září 1831
a hned další den tam bylo zahájeno vyučování. V dalších letech žáků přibývalo,
1860 už byla ta škola trojtřídní, 1872 pětitřídní a měla 320 žáků. V roce 1900 pak
byla za touto stávající školou postavena stavitelem Františkem Strnadem (který
projektoval též nový farní kostel) další školní budova se 4 třídami a to až do ulice
„U sboru“ a proto se škole říká „Na Barborce.“ V původní škole z r. 1831, v Tovární ulici, je dnes mateřská škola.
16. Po dobu existence staré radnice zde bývala mezi domy úzká ulička pro přístup
pěších občanů od náměstí ke kapli Barborce. Po demolici radnice ulička zanikla
a na Barborku byla nad vybudovanou opěrnou zdí upravena nynější cesta, která
dříve vedla jen na radniční dvůr.
17. Stará renesanční radnice z roku 1604 s hrdelním soudem v 1. poschodí. Hrdelní
soudy zrušila Marie Terezie 1754, kdy také byla v Kounicích na Šibeničné hoře provedena poslední poprava a to Mariany Kvapilové z Neslovic za žhářství a to upálením.
Před radnicí býval pranýř, u kterého byl odsouzenému na smrt přečten ještě jednou
rozsudek a pak už se průvod s odsouzeným, provázený biřici, úředníky a vojáky za
klinkání umíráčku na vnějším průčelí radnice, vydal přes náměstí kolem synagogy
a židovského hřbitova vzhůru na popraviště na Šibeničné hoře, kde už čekal kat
najímaný z Brna nebo později z Mikulova se svými pomocníky. M. Řiháček objevil ve starých „obecních počtech“ také zaznamenanou částku, za kterou byl k tomu
radničnímu zvonku nad vchodem do radnice pořízen nový provaz. Další zajímavé
podrobnosti viz v příspěvku, uveřejněném v periodiku Naše město Dolní Kounice,
č. 3 z roku 2006, nazvaném „Kde bývalo kounické popraviště.“
18. Poschoďový Kölblův dům s obchody, který byl 1875 zbořen současně se starou
radnicí pro vytvoření místa na stavbu nového, velkého farního a tehdy i děkanského kostela. Za Kölblův dům zaplatil konkurenční kostelní výbor 8.000 zlatých,
tj. dvojnásobek než za radnici.
19. Za Kölblovým domem ještě v 19. století (cca 1604–1870) bývala obecní šatlava – vězení, kde byli zavíráni a vyšetřováni tuláci, podezřelí z nekalých úmyslů,
přespolní provinilci z celého kounického panství nebo i místní občané, zadržení za
44
nějaké spáchané větší přestupky a provinění. Byl to dům, ve kterém v době výstavby
radnice bývala prý i hospoda, jež za třicetileté války zanikla a který ve druhé polovině 19. století patřil rodině Remundově, kde z počátku svého pobytu v Dolních Kounicích bydlel v podnájmu od roku 1879 ještě svobodný varhaník Vincenc Schütz
a později od roku 1897 také nový učitel a varhaník Adolf Kupka. Tak se to umístění šatlavy sice traduje, ale existuje určitá nejistota, zda zpočátku ta šatlava nebo
alespoň tehdy k ní a k hrdelnímu soudu běžně příslušející nějaká mučírna nebyla
přímo v zadním traktu budovy staré radnice, což by bylo i logičtější. A z pohledu
od dnešní Hlavní (kdysi Horní) ulice, pokud tam byl odtud i přistup, by to bylo také
„za Kölblovým domem.“
20. To je kostel či spíše kaple sv. Fabiána a Šebestiána, morových patronů, z roku
1574, které se však říká Barborka. Patrně již za Žabků z Limberka se usadili
v Kounicích příslušníci Jednoty bratrské. Za Zikmunda ze Zástřizl, který zemřel
1575, přišli do Kounic také novokřtěnci, kterým Zikmund daroval na stavbu jejich
malé modlitebny – gotického sboru pozemek, sbor však v 17. století zanikl a říkalo se mu pak „pikartský pustý kostel.“ Až v roce 1688 jej mikulovští Dietrichsteini
opravili – to je to původně gotické kněžiště s oltářem – a k němu nechali současně přistavět renesanční kapli v dnešní podobě. Za katolického faráře Leopolda
Styllera (byl v Kounicích 1676–1689), bylo při této kapli založeno z místních
katolických věřících modlitební bratrstvo – kongregace sv. Barbory, které funkčně
existovalo až do roku 1783, kdy bylo úředně zrušeno Josefem II. spolu s dalšími
velmi četnými kostely, kláštery, kaplemi a řeholními řády. A proto se tedy této
kapli dodnes říká „Barborka“. Po veliké povodni v r. 1862, kdy starý farní kostel
u řeky byl uvnitř zatopen do výše 2,2 m a staticky narušen, byl z bezpečnostních
důvodů pak okresním úřadem trvale uzavřen. A až do postavení nového kostela
v r. 1879, byly všechny bohoslužby a náboženské úkony (křty, svatby, pohřby)
konány ve velmi stísněném prostoru na Barborce. O nedělích se farníci do kaple
nevešli, většina jich musela stát venku a když začalo pršet, tak se rozprchli do
hospod a blízkých domů. Po převratu v r. 1918 nabídlo volnou kapli Barborku
obecní zastupitelstvo nově vzniklé Církvi československé husitské, nyní ji využívá o větších svátcích Církev pravoslavná pro své souvěrce z Dolních Kounic
a širšího okolí.
21. Tento dům, domorodcům dříve známý jako „hospoda U tetinky,“ byl jednou
z nejzachovalejších architektonických památek města Dolních Kounic. Byl to starý
vinařský dům, který býval v držení různých šlechtických a měšťanských rodů. V r.
1711 jej koupil kníže Walter Xaver z Dietrichsteina, nechal jej patřičně opravit a pak
jej prodal zpět kounickým konšelům, aby si v něm zřídili obecní hostinec na krytí
svých obecních výloh. Ti jej pak opravdu pronajímali za úplatu různým nájemcům.
Místnosti tohoto hostince sloužily také k nejrůznějším schůzkám a společenským
akcím. V 19. století zde působilo německé Kasino, německý Turnverein (tělocvičný
45
spolek), Čtenářský spolek a v r. 1887 zde byla založena místní organizace Sociální
demokracie. V minulých letech byla tato budova někdejšího obecního hostince ve
velkorysém pojetí přebudována a rozšířena soukromým podnikatelem na moderní hotel „Vinum coeli,“ který po otevření nějakou dobu dobře prosperoval, ale od
červnové kounické svatoantonínské pouti v r. 2011 byl jeho provoz přerušen, asi pro
nedostatek vhodných zákazníků a s tím i vzniklé provozně-ekonomické problémy.
Nyní už je částečně opět v provozu.
22. Dnes Zdravotní středisko pro občany města Dolní Kounice a okolních obcí.
Starý, přízemní dům pocházel ze 17. století, do nynější poschoďové podoby byl
přestavěn v r. 1901.
23. Dnes čp. 65 – bývalý svobodný manský dům. Držitelé těchto domů neměli povinnost robotovat na panském, ale museli vrchnosti za to platit roční daň 8 florinů
a 30 krejcarů. V letech 1657 až 1775 tento dům držela rodina Pitzků a k domu
náleželo též 7 měřic zahrad, 3 a 7/8 měřic vinohradů, 10,5 měřic orných polí
a 2 a 5/8 měřic pustin. Na začátku 20. století patřil tento dům Fridrichu Robértovi, řediteli cukrovaru v Židlochovicích. Před tímto domem bývalo vždy hlavní
centrum stánků trhovců při týdenních i výročních trzích. Dnes jsou v domě byty
a drogerie p. Antonína Světlíka.
24. Na tomto místě uprostřed náměstí bývala pod stojanem se dvěma pákovými ručními čerpadly obecní studna, takže vodu z ní mohly do svých nádob čerpat současně na sobě nezávisle dvě osoby. Na čerpadlovém stojanu nad studnou bývala původně kamenná socha sv. Jana Napomuckého, která 1884 byla
bez vědomí faráře Čecha přenesena na levý pilíř železné brány vedle kostela,
kde se nachází doposud. Na ten čerpadlový stojan nad studnou pak byl místo
té sochy namontován kovový stožár se třemi petrolejovými lampami, které měly
v noci osvětlovat – v rozporu s našimi dnešními představami – celé kounické
náměstí. El. proud byl do Kounic přiveden až po převratu v r. 1919. Na kounickém náměstí však existuje zřejmě doposud ještě jiná, ještě starší nezasypaná a pod povrchem překrytá obecní studna, která bývala přibližně na rohu
Kölblova domu při dnešní Hlavní ulici. Dnes už to nikdo neví, že tam ještě
je, ale dne 7. července 1958 tam byla náhodou objevena, překrytá v hloubce
60 cm pod povrchem při kopání kanálu pro odvod dešťové vody z okapových rýn
kostela. Jako první ji tam objevil jeden z pěti farářem Dyčkou pozvaných brigádníků, byl to Jiří Šusta, bývalý ministrant. Jedná se o kruhovou studnu o průměru
1,35 m, vyzděnou z pálených cihel, je hluboká 7 m a bylo v ní 1,5 m vody. Nachází se pod chodníkem podél kostela na Hlavní ulici naproti velkému kamennému
schodišti ke hlavnímu vchodu do kostela. Po jejím proměření a zaměření vůči
nárožím kostela a věže, byla studna opět překryta a ponechána tak, jak byla před
jejím objevením. Krátký zápis o tom pořídil ve farní kronice farář Dyčka, vč.
46
náčrtku s kótami na str. 176 a 177. Je pravděpodobné, že takových utajených historických pozůstatků ukrývá podzemí kounického náměstí a přilehlých ulic ještě
více, jako např. i zbytky, dnes na mnoha místech zavalených propojovacích únikových chodeb mezi nejstaršími domy pod kounickým náměstím, využívaných
ve válečných obdobích při náhlém obsazení města cizími vojáky. Svědčí o tom
též zazděné vchody do nich ve sklepech některých domů. Jeden takový se dodnes
nachází i ve sklepě bývalého Potáčova domu.
25. Současná radnice – Městský úřad města Dolní Kounice. Tuto velkou, poschoďovou budovu ke konci čtyřicátých let 19. století postavil místní podnikavý továrník František Balcar (1783–1849), na místě dvou starých přízemních domů,
z nichž ten západní, nové čp. 66, staré 92, patřil jemu a ten druhý, východní, nové
čp. 67, staré 93, patřil kounickému vinaři Tomáši Pickovi, který Balcar odkoupil
(asi 1844) od Tomášova svobodného syna Aloise Picky po smrti jeho obou rodičů.
Alois Picka ten rodný dům nerad prodával, ale že Balcar byl jeho zaměstnavatel,
tak mu vyhověl a sám se přestěhoval nejdříve na nové čp. 70, kde byla později
otevřena stará lékárna „U sv. Trojice,“ ještě později se pak Picka přestěhoval na
menší dům čp. 170 v dnešní Tovární ulici, kde pak i v roce 1884 zemřel. V tom
domě čp. 170 byl pak také ještě přechodně po převratu do konce r. 1927 zřízen
Masarykův okresní sirotčinec pro chlapce. Balcar po získání Pickova domu pak
ty oba staré domy na kounickém náměstí zboural a na jejjich místě vybudoval
ten nový velký dům, který je dnes, od r. 1946 kounickou radnicí. Balcar v něm
zřejmě bydlel jen krátce a po jeho smrti jej obýval nový ředitel kounické továrny, vídeňský Němec Fridrich Mossig, který měl za manželku Balcarovu dceru
a který pak byl dlouho též kounickým starostou až do zániku Rakousko-Uherska
roku 1918. Jeho továrna sice poskytovala lidem z Kounic a okolí dobré zaměstnání, na druhé straně Mossig i jeho synové měli germanizační sklony a požadovali
po svých zaměstnancích, aby své děti posílali ne do české, ale do německé školy.
Bedřich Mossig, dlouholetý starosta města za rakousko-německé správy, zemřel
v únoru r. 1931, ale jeden z jeho synů, kterému někteří říkali „čechožrout,“ již ve
třicátých letech min. století, za první ČSR nosil odznak s hákovým křížem.
26. Tak to je dům čp. 70, před rokem 1844 čp. 96, známý jako „stará lékárna,“
původně zvaná „lékárna U svaté Trojice.“ V roce 1879 dům koupil Karl Polischensky, který jej přebudoval a otevřel v něm první kounickou lékárnu. Ta v tomto
domě setrvala až do 90. let 20. století. Již v roce 1601 tento dům držel pan Kryštof
Jičínský, kounický důchodní písař. Ale ještě téhož roku jej prodal panu Melicharu Tergarovi za 1.100 zlatých. Za válek v 17. století dům natolik utrpěl, že jako
zpustlý byl nakonec prodán za pouhých 85 zlatých. Před rokem 1879 jej držel
Johann Reigl. V domě bývaly místnosti řeznické a hostinské. Dnes jsou v tomto
domě, jakož i v sousedním bývalém domě u Potáčů čp. 69, zřízeny moderní prodejny oděvů, obuvi a různého textilního i jiného zboží.
47
Detaily veduty, tj. grafického výtvarného pohledu
na barokní městečko Dolní Kounice, získaného z archivu Milana Řiháčka
Toto je střední a současně horní detail veduty s jednoduchým německým popisem,
která má skutečný rozměr asi 420 x 300 mm, pochází z archivu Milana Řiháčka,
její původ, ani autor mi není znám. Obraz představuje poměrně zdařilý grafický
pohled jeho autora na Dolní Kounice od severu přibližně v období snad první poloviny 18. století, kdy Kounice měly ještě hrdelní soud i vlastní popraviště. Diváka
nesmí mást, že význačné objekty, jako zámek, Barborka nebo kostel jsou oproti
obytným domům vyobrazeny výrazně zvětšeně a to i za cenu určitého porušení
celkové skutečné proporcionality, která se pak zase negativně musela projevit při
zakreslování ulic a těch zmenšených ostatních domů. Ale to bývalo někdy u některých kreseb tohoto druhu záměrné a úmyslné. Tak např. na tomto obrázku enormní
zvětšení Barborky způsobilo, že zase autorovi nezbylo místo na zakreslení poměrně velkého dvora za starou radnicí, ani místo na případné dokreslení dnešní školy
Na Barborce, protože Růžová ulice je vedena na kresbě veduty hned za apsidou
Barborky. To však byly jen drobné a tolerované nepřesnosti, které šikovný kreslíř
dovedl zaretušovat, aby nebyly příliš nápadné. Jinak na této části veduty vidíme
zámek, kapli Barborku, starou renesanční radnici a později dvojlodní gotický kostel z r. 1411 i jejich tehdejší okolí dle představ autora. Tato jediná veduta Dolních
Kounic je poměrně dobře výstižná a po technické stránce je povedená a dobře
zvládnutá.
48
Toto je levá strana grafického
pohledu s východní částí Dolních
Kounic, kde opět vidíme zámek,
Barborku, také klášter Rosa coeli (bez střechy klášterního kostela, asi už po posledním požáru
předtím nové zbudované střechy), dále severně od kláštera od
strahovských premonstrátů je vidět postavený nový konvent, kde
mělo podle jejich neuskutečněných představ sídlit 12 kanovníků a u řeky také vidíme i tehdejší,
ještě přízemní mlýn při říčním
přehradním jezu, který zřejmě
i tenkrát zabezpečoval náhon
říční vody na mlýnská kola.
Tento detail představuje střední, ale i dolní část veduty, kde opět vidíme zleva zámek, Barborku, značně zmenšenou starou, jednoposchoďovou radnici, novou faru, i starý gotický
kostel u řeky. Je zde vidět v popředí i řeka s provizorním mostem přes řeku a to mezi dnešními ulicemi Farní ve městě a Na písku v Závodí. Na levém břehu řeky je vidět i náznak
staré cesty, která vede kolem Boží muky vzhůru přes kopec do Mělčan. V psinkách při cestě
dnešní Bezručovy ulice byly podle tohoto vyobrazení tehdy jen první jednotlivé domky.
49
A toto je západní část Kounic na pravé straně veduty, kde nad židovským hřbitovem
vidíme naznačenou cestu k popravišti, níže pod židovským hřbitovem je vidět už nynější synagogu a pod ní a vpravo domy židovské části města. Na pravém břehu řeky také
vidíme na místě dnešního Kultirního domu starý kounický deputátní špitál s kapličkou svaté Alžbety, který byl původně zřízen pro dožití starých, vysloužilých panských
služebníků. Vyobrazený zastřešený most přes řeku je zakreslen v místě, kde byly jen
výjimečně a dočasně zřizovány provizorní mosty, když jediný velký dřevěný most byl
mimořádně velkou povodní těžce poškozen, nebo i zcela odplaven a nebylo možno
pomýšlet na jeho brzké znovupostavení. Ten každý velký dřevěný most přes řeku však
byl vždy postaven na jiném místě a to mezi uličkou při panském špitálu ve městě a mezi
dnešní ulicí v Závodí, která i dnes vede na někdejší Svatojanské náměstí, kde byl až
do roku 1938 v provozu starý hřbitov i se hřbitovní kaplí sv. Jana Křtitele, původního
patrona kounických vinařů a kopáčů.
50
Někdejší obraz Nejsvětější Trojice, který ještě na zač. 20. století visel v kounické lékárně
„U svaté Trojice“ na dnešní Hlavní ulici proti kostelu na čp. 70. (Z archivu M. Řiháčka)
Vnější severozápadní zákoutí klášterního kostela Rosa coeli, kde zdejší řeholní sestry
premonstrátky mívaly za chrámovou stěnou se zabudovaným svatostánkem svůj malý
hřbitůvek. Na opačné, jižní straně kněžiště byla sakristie.
Moravské Bránice, březen 2014
Stanislav Liškutín
51
Zabijačkové hody
Dne 22. 2. 2014 proběhly v Dolních Kounicích pravé zabijačkové hody, díky kterým
zájemci ochutnali ty nejlepší vepřové dobroty za výhodné ceny. Celá akce však začala
o dva dny dříve.
Ve čtvrtek odpoledne se sešli členové Mysliveckého sdružení Rosa Coeli Dolní
Kounice a Pravlov, aby připravili vše potřebné pro nadcházející den, kdy se první ze
zabijaček měla uskutečnit tak, aby již v sobotu ráno mohli zákazníci nakupovat čerstvé jitrnice, jelita, tlačenku, škvarky, guláš a další gurmánské speciality, které k tradiční české zabijačce prostě patří a jsou její neodmyslitelnou součástí. Samozřejmostí
bylo uvařit kroupy, nachystat koření, osmažit cibulku, oloupat česnek, umýt všechny
hrnce, vany a ostatní nádobí, které se při zabijačce používá. I kotle prošly přísnou
kontrolou. Jakmile bylo vše udělané, zabijačka mohla začít.
V pátek ráno přivezli myslivci prase, které po zabití a vykrvení spařili horkou vodou
a za pomocí smoly ho zbavili štětin. Po té prase zavěsili na rozporku, řádně opláchli
vodou a dočistili. Praseti rozřízli břicho a zbavili střev a vnitřností. Na to prase rozpůlili řeznickou sekyrou a opět opláchli vodou. Z hlavy vytáhli mozeček a mohli začít se
zpracováním sádla a masa. Sádlo vyvářeli v kotli a jeho vůně se linula do daleka. Maso
naporcovali na jednotlivé druhy – kotlety, plecko, bůček, kýtu, krkovičku a jiné. Tato
zabijačka probíhala celý den až do pozdního odpoledne a v sobotu ráno měli myslivci
nachystané čerstvé výrobky, které se díky tomu mohli začít prodávat. Ale tímto zabijačka neskončila, ba naopak začalo to pravé hodování. Druhé prase bylo zpracováváno
před zraky zájemců a ti se mohli těšit i na černou polévku, vařené maso, pečínku,
čerstvé škvarky a další jídlo, na které se všem sbíhaly již předem sliny. Není divu, že
52
veškeré výrobky se na
pultech dlouho neohřály a všechny se prodaly.
K vynikajícím zabijačkovým produktům nabízeli hasiči z Dolních
Kounic nealkoholické
i alkoholické nápoje
a pomáhali hasit žízeň.
Jelikož si spousta
obyvatelů z Dolních
Kounic vlastní prase
vykrmit nemůže, byly
tyto zabijačkové hody
příjemným zpestřením sobotního dne. Muži i ženy, dospělí i děti, ti všichni si tuto zábavu užili. Sešli se tu rodinní příslušníci i známí a během jídla a popíjení si popovídali
o nejnovějších událostech posledních dní. Chyběla už jen všude pobíhající drůbež, psi
štěkající za plotem a kočky, které by čekaly na každý kousek, který by spadl nedopatřením ze stolu dolů na zem.
Myslivci se činili a díky dlouholetým zkušenostem v této oblasti vznikaly pod jejich rukama mistrovská díla hodná vysokého uznání. Jen škoda, že letos nepřišla ladovská zima, která by celý zážitek ještě umocnila.
Ing. Vladimír Kloupar
53
Hasiči Dolní Kounice
V pořadí již pátý Maškarní ples pro dospělé připravili členové sboru dobrovolných hasičů v sobotu 18. ledna. Jsme
velmi rádi, že si tento styl zábavy našel okruh svých příznivců, protože návštěvnost byla opět velmi vysoká. Hudební skupina Gejzír kapelníka Jana Krutiše neměla mnoho
času na oddech, neboť tancechtivé osoby v roztodivných
kostýmech ocenily jejich kvalitní hudební produkci plným
sálem od počátku do konce večera. Oceňujeme množství
podomácku zhotovených kostýmů, nad kterými byly často stráveny hodiny usilovné
práce. Budeme potěšeni, zachováte-li nám přízeň a v příštím roce se budeme opět těšit
z vaší návštěvy. Děkujeme následujícím živnostníkům, firmám a soukromým osobám
za příspěvek do tomboly:
Autoškola Chromek, Pizzerie Veronika, Konzervárna Tomek, Restaurace U Šedého
vlka, Janíček & Čupa, Kámen Zbraslav, Víno Macík, Jindřich Ryšavý, Elektro Bovist,
Ovoce, zelenina Michálková, Dama systém, Castor, Megatronic Ivančice, Truhlářství
Novotný, Vinařství Antonín Otta, Elektromontáže Hrbáček, Stavebniny Trade, Kadeřnické služby Chrástová, Bohumír Haut, Radek Halouzka, Obuv Čipera a syn, Víno
Osička, Markéta Kadaňková, Autoservis Vacík, Oční optika Němec, Víno Nešpůrek,
Hračky, papír Dvořáková, Schůzka 7.13, Chemis engine a.s., Kadeřnictví Zalabová,
Restaurace u Gottwaldů, Autoservis Partl, Optik Osička, Cykloservis Střecha, Stavební firma Machala, Hotel Vinum Coeli, A.T.G. Centrum, Ladislav Sattler, Potraviny
Horňáková.
Bruno Němec
Elektronické hlášení poruch veřejného osvětlení
Vážení občané, připravili jsme pro Vás novou službu – elektronické hlášení poruch
veřejného osvětlení. Nahlásit poruchu veřejného osvětlení můžete nyní nonstop
i z domova prostřednictvím mapového portálu. Odkaz na mapový portál najdete v levé
části webových stránek města Dolní Kounice. Pro otevření mapového portálu použijete „vstup pro veřejnost“. V zobrazené mapě naleznete číslo nefunkčního svítidla
a poruchu můžete následně ohlásit stiskem tlačítka „Hlášení poruch“. V případě, že
porouchané svítidlo je v mapě zvýrazněno, porucha již byla nahlášena. Doba odstranění poruch není pevně dána. Odvíjí se od složitosti opravy a nutnosti použití další
techniky (např. plošina). Samozřejmě je možné nadále hlásit poruchy i telefonicky
nebo osobně na hospodářské správě města.
Hospodářská správa
54
Monoteismus II
V úvaze Lidový hinduismus a lidový katolicismus Küng napsal: „Jsou však takováto srovnání vůbec oprávněná? Někteří budou protestovat. Nejsou tím katoličtí svatí
a andělé postaveni na stejnou úroveň s indickými bohy? Nečinil se snad v církvi vždy
jasný rozdíl mezi klaněním (latria, adoratio), které náleží jen Bohu, a uctíváním (dulia, veneratio), které může být určeno jeho svatým a andělům? To znamená: klanět se
smí jen Bohu, svatí se naproti tomu pouze uctívají. Nic z toho nechceme popírat. Kdo
ovšem zná křesťanskou, katolickou zbožnost zevnitř, ten ví, jak často se v lidové zbožnosti tyto teologům jasné hranice neustále stírají.“ I princip ztělesněného zla není souměřitelný s Bohem. Küng uvažuje: „V průběhu mnohatisíciletých dějin lidstva i přes
všechny často bizardní formy jde neustále o naplňování nejstarších, nejmocnějších
a nejpronikavějších přání lidstva, a přitom vůbec nelze prokázat (ani podle Freuda), že
je to iluze. Bezmocný člověk má svá elementární přání, touží po ochraně v nebezpečích života, po prosazení spravedlnosti, po životě po tomto životě a posledním smyslu,
po nahlédnutí vzniku a cíle světa – síla těchto přání je podle Freuda tajemstvím síly
náboženství. Co se v tom všem stále projevuje navzdory vší spletité a rozporuplné rozmanitosti náboženství? Racionálně sice nedokazatelná, přesto však veskrze rozumná
důvěra:že za tím, nad tím a v tom, co je viditelné, hmatatelné, disponovatelné, se skrývá cosi neviditelného, nehmatatelného, nedisponovatelného. Vposledku to je, ať už
pod jakýmkoli příkrovem a jménem – ono Jedno, které vše světské podpírá, proniká
jím, osvěcuje je, a které se v něm manifestuje. Předmětem sporu mezi náboženstvími
ovšem je, jak se toto Jedno v mnohosti jevů manifestuje: zda v pouhém slovu anebo
i v přírodě, zda jen v člověku anebo i ve zvířatech a rostlinách či ve věcech. Hinduistická, ale i křesťanská lidová víra však každopádně počítá s tím, že jakési božství
či Bůh se s námi setkává v asketickém, posvěceném člověku a že se dává poznat
v zázračných silách…“ Kriticky poznamenává: „Všude, kde se nějaké monoteistické
náboženství nakonec stalo masovým náboženstvím – a to platí i o islámu – už zdaleka
nepostačovala vysoce zduchovnělá víra v jediné božství, polyteistické tendence, které
udávají ráz už přírodním náboženstvím, se nyní prosadily i ve vyhraněně monoteistických náboženstvích a uctívání svatých dokonce i v islámu.“
Všimněme si vývoje řeckého polyteistického náboženství k filozofické koncepci
monoteismu. Nejstarší fáze řeckého náboženství sahá do přelomu 3. a 2. tisíciletí
před Kr., kdy do sebe postupně vstřebávala jak původní indoevropské prvky, tak vlivy
Předního východu, Egypta a anatolských kultů (Ladislav Vidman, Od Olympu k Panteonu: Antické náboženství a morálka, Praha 1997). Oporu řeckého polyteistického
náboženství netvořila žádná pevně stanovená nauka, spíše jen rozsáhlá síť velkého
množství lokálních kultů, které se vzájemně lišily a z nichž neplynul žádný konkrétní koncept božství. Jednotliví řečtí bohové byli nazýváni podle svých specifických
vlastností, případně podle místa, z něhož pocházeli, např, bohové olympští, mořští,
podsvětní apod. Představy o složitém a rozsáhlém panteonu řeckého náboženství čer55
páme zejména z Homérova literárního odkazu, který vznikal v průběhu 8. stol. př. Kr.
Homérův popis bohů je vždy striktně antropomorfní, tzn. že bohům připisuje lidské
vlastnosti. Bohové sídlí vysoko nad mraky na Olympu, jsou mocnější než lidé, jsou
s lidmi těsně spojeni a řídí jejich osudy, stýkají se s lidmi, s výjimkou Dia totiž většina
z nich pravidelně sestupuje na Zemi, často v lidské podobě. Charakterizuje je velká
blízkost člověku. Chovají se podobně jako lidé, jednají jako oni a stejně tak podléhají
emocím. Za zásadní rozdíl mezi bohy a lidmi lze považovat nesmrtelnost bohů. Tím,
že Homér bohy striktně atropomorfizuje, jejich jednání se člověku stává srozumitelným a pochopitelným, protože se odehrává v rámci kategorií lidské zkušenosti. Proti
neetickému chování bohů se pomalu začínají vynořovat ostré kritiky zejména v závislosti na objevování nových národů a nových přírodovědných poznatků. Na koncepci
božství starého Řecka mají velký vliv také radikální politické změny, k nimž dochází
v průběhu 8. až 7. stol. př. Kr. Dosavadní rodová společnost rozkladem dospěla až
k polis, obci či městskému státu. Mezi jednotlivé bohy se postupně začaly vkládat
nové vztahy ve snaze roztříštěnost nahradit pevným řádem. Bylo žádoucí, aby se řád
uplatnil i ve světě bohů, což bylo známo již např. z oblasti Orientu. V nových výkladech božského světa se prolíná nové pojetí řádu se starým pojetím mytologické
genealogie. Vynořuje se nový typ mýtu tzv. moudrostní a zasvěcenecký, nazývaný
podle bájného pěvce Orfea. Vlivem orfismu dochází i k proměně stávajícího vztahu
k bohům. Pomyslným zlomem v přístupu ke světu můžeme považovat od 6. stol. př.
Kr. objevení zcela nového principu zkoumání, tzv. historia. Ve společnosti už nedochází jen k pouhému vypravování něčeho převzatého z tradice, nýbrž k vyprávění
podle vlastního prožitku v reálném čase a prostoru, což úzce souvisí se vznikající filozofií. Začíná se objevovat kritická reflexe a zkoumání pravdivosti lidského poznání,
dochází k odklonu od tradičního náboženství opřeného o kosmogonické a teogonické
mýty. Tradiční řecké mýty začíná postupně problematizovat např. básník Pindaros
(518-438 př. Kr.), který již rozlišuje mezi historickým vyprávěním (logos) a básnickým
vyprávěním (mythos). Požaduje, aby z mytologie byly odstraněny veškeré nemravné
a nemorální prvky. O něco dále zachází o zhruba 50 let později básník Euripidís, když
tvrdí, že pokud je bůh původcem zla, tak již nemůže být bohem.
Stěžejní roli v řecké koncepci jediného boha sehrál myslitel a potulný básník Xenofanés z Kolofónu. Vzhledem k tomu, že ve starém Řecku byli básníci téměř jedinými učiteli náboženství, sehrál dosah jejich tvorby a učení pro utváření náboženských
představ naprosto zásadní úlohu. Zlomky z rozsáhlého Xenofanova díla uchovali ve
svých spisech zejména Diogenés, Klement Alexandrijský, Sextos Empirikos . Povšiml
si, že každá kultura, založená na mýtopoetické zkušenosti, si bohy představuje jinak
a podoby bohů jsou zobrazovány přímo etnomorfně. Zpochybňování představ o vzhledu a charakteru bohů různých etnik Xenofana dovedlo až k odpoutání se od představy
o antropomorfních bozích. O antropomorfním homérském náboženství se vyjadřoval
s neskrývaným despektem. Neetické chování bohů se stalo předmětem kritiky i u řady
jiných myslitelů. Xenofanés však zachází ještě dál, nekritizuje pouze to, že se bohové
chovají nemravně, nýbrž výslovně to, že se vůbec chovají jako lidé. Stává se z něj
56
nekompromisní kritik antropomorfního mýtického polyteismu. Striktně odmítá nejen
příběhy o bozích, ale také všechny druhy pověr a zavrhuje i věštění. Jeho odklon od
tradičního náboženství má svoje morální a racionální důvody.
Filozof Jan Patočka (Nejstarší řecká filosofie, Praha 1996) považuje Xenofana za
politizujícího teologa. Řecká polis, obec k ochraně svých práv a svornosti podle jeho
názoru potřebuje boha, který se v ničem nepodobá člověku, ale který je naopak jakousi hybnou silou kosmického charakteru. Poprvé hovoří o božství pomocí zcela
jiných výrazových prostředků. Nevolí antropomorfní prvky, nýbrž se opírá o novou
racionalitu. Pomocí racionálních úvah dospívá k přesvědčení, že bůh musí být dokonalý, proto se nemůže chovat jako člověk, aby mohl být dokonalý, musí být pouze
jeden. Božství promýšlí jen prostřednictvím superlativů. Tento bůh není postižitelný
tvarem, podobou ani představou. Stojí i nad mocí osudu, tato racionálně zkonstruovaná koncepce monoteismu osud nebere v potaz. Nehybnost je jeden z mnoha aspektů
boží všeobsáhlosti. Koná vše myšlením svého ducha. Pojetí božství se tak zákonitě
posouvá až za hranice lidského chápání a srozumitelnosti, stává se tak pro člověka
neprůhledným, toto božství je naprosto dokonalé, ale také chladné a neosobní, zcela
odlišné od biblického pojetí Boha. Výraz „jeden bůh“ s nímž Xenofanés ve svém
díle pracuje, můžeme vnímat jako boží jméno (Jan Bouzek, Zdeněk Kratochvíl, Řeč
umění a archaické filosofie, Praha 1995). Označení „Jeden“ nebo „Jedno“ totiž ve starém Řecku představovalo výraz pro výsostné božství. Toto pojmenování se objevuje
i u řady pozdějších řeckých myslitelů. Podle některých interpretací, zejména Aristotelových, byl v Xenofanových představách bůh ztotožněn s nebem a jeho kulovým
tvarem. Na pojetí jednoho dokonalého abstraktního boha navazuje např. jeho žák Parmenidés (540–460 př. Kr.) a dále je posouvá do metafyzické roviny, nemluví vyloženě
o bohu, ale o bytí, tvrdí totiž, že existuje pouze jedno, a to bytí. I Platón (427–347 př.
Kr.) ostře kritizuje homérský antropomorfismus a také dospívá k přesvědčení, že bůh
je pouze jeden a toto „Jedno“ ztotožňuje s ideou dobra (A. H. Armstrong, Filosofie
pozdní antiky, Praha 2002). Bůh v představách filozofů je zproštěn jakýchkoli náznaků antropomorfismu, není již chápán jako nějaká osoba či bytost, jedná se výhradně
o metafyzickou a člověku nepřístupnou entitu. Počínaje Xenofanovým uvažováním
bůh přestává být bohem náboženské zkušenosti. Tuto transcendentní entitu nelze žádným způsobem uctívat nebo se k ní modlit, lze ji jedině myslet. Od této neosobní,
abstraktní koncepce jednoho boha samozřejmě nelze očekávat žádný zásah do tohoto
světa. Božství zůstává něčím velmi odtažitým, vzdáleným, neuchopitelným a z těchto
důvodů také nezobrazitelným. Nemá nic z lidské podoby ani z lidských myšlenek,
nehýbe se a musí být za všech okolností dobrý. Podotkněme, že tato filozofická koncepce jediného boha existovala ve starověkém Řecku paralelně vedle rozsáhlého panteonu antropomorfních bohů, a to až do konce antiky (Radek Chlup, Bůh a bohové,
pojetí božství v náboženských tradicích světa, Praha 2004).
Teolog Josef Zvěřina komentuje vývoj pojetí osoby a osobního Boha: „V řecké
filozofii Platón chápal boha jako cíl, ale bůh nemůže sestoupit k člověku. Aristotelés
překonal ideu mechanického prvního hybatele tak, že bůh ‚hýbe‘, nakolik je milo57
ván, ale on sám je první, kdo miluje! Jinak řecká filozofie chápe božstvo neosobně
– ‚to theion‘. Tuto jednostrannost chtěla odstranit Stoa a odpovědět touze po sblížení
s božstvem. Učinila to panteistickou představou boha jako přírody, jako ‚zákona
a určení všech věcí‘ (Kleanthés), jako pouta všeobecné ‚sympatheia‘. Gnóze k tomu
cíli vytvořila představu démiurga, poloboha, jemuž dala ‚osobnostní‘ rysy. Křesťanství
proměnilo tituly přírodní v tituly osobní. Jestliže Platón znal ‚otce kosmu‘, křesťanství
uctívá Otce Izraele nebo Otce našeho Pána Ježíše Krista (Řím 15, 6)“.
Náznaky monoteismu se objevovaly téměř ve všech polyteistických soustavách, ve
sporech o nejvyššího boha (božstvo) a posléze v uznání jeho převahy. Víra v jediného
Boha však bytostně utvářela jen izraelský lid (národ). Přesto však tento monoteismus
měl jinou podobu v době patriarchů než v době Mojžíšově nebo u proroků. Víra (vztah)
se stále více očišťovala do stále ryzejšího monoteismu. Jan Fingerland klade otázku:
„Kdy se vlastně zrodil podle biblického podání monoteismus? Je prvním monoteistou
Abrahám nebo snad až Mojžíš? Asi je opravdové říci, že každý svým způsobem.“ Základem starozákonní víry je přesvědčení, že ta moc, která se označuje jménem „Bůh“
a která je živá a osobní, je jediná. Víra v jedinost Boha, který je povznesen nad svět
a ovládá ho, víra v Boha, který tvoří dějiny, ale nepodléhá žádnému lidskému vlivu,
je základním obsahem Starého zákona. Bůh otců je mocně přítomen v dějinách starozákonního lidu. Tento lid prožíval jeho přítomnost v jednotlivých životních situacích
národa, ve kterých Bůh podle přesvědčení Izraelitů dosvědčoval svou věrnost, ale
i žárlivost, když se lid oddával polyteismu. Polyteismus okolních národů byl stálým
pokušením i zkouškou pro izraelskou komunitu. Starozákonní monoteismus se však
v těchto zkouškách stával stále ryzejším a hlubším. (Srv. Mark R. Cohen, Pod křížem
a půlměsícem, Židé ve středověku, Vyšehrad 2013).
Izrael je fenomén, který nutně potřebuje vysvětlení, pro část badatelů je tajemstvím
a pro druhé problémem, který musí být vyřešen. Tento „problém“ provází celou existenci Izraele od jeho pradějin až do současnosti. Největší otázkou je přitom, jak Izrael
přišel ke svému náboženství, neboť je zcela jasné, že specifický charakter izraelského
národa je spojen s jeho monoteistickým náboženstvím. Religionisté hledají různé hypotézy a směry, které by vysvětlily vznik monoteismu a mesianismu. Již celé generace
vědců se věnovaly tomuto problému. Dosáhly mnoha úspěchů, ukazují, že Izrael je
v každém směru dítětem své doby a okolí. Díky tomu můžeme Izraeli lépe rozumět,
ale přitom se ukazuje, že izraelský národ má svůj nevysvětlitelný základ. Řešení záhady je v tom, že Izrael není problémem, ale tajemstvím. Nevytvořil nic původního
v dějinách civilizace a kultury, jedině ve svém náboženství stojí na jedinečné výši
a této výše dosáhl svou vlastní existencí a navzdory svému okolí. Ve své literatuře
nepovažuje Izrael tuto výši za svou zásluhu, ale připisuje ji vyšší síle. Touto silou je
Jahve, Boží skutečnost, která se spojila s Izraelem. Bibličtí autoři tento fakt nedokazují, nýbrž vydávají o něm svědectví, a také jejich svědectví je součástí tajemství.
Víra Izraele vydrží vědecké zkoumání, vedené zdravým rozumem a čistými lidskými
pohnutkami, nikoli jednostrannou ateistickou zaujatostí. Řada vyznání izraelské víry
tvoří řadu historických událostí. Tajemství Izraele je tajemstvím dějin. Komu vděčí Iz58
rael za svůj monoteismus? Proč si Jahve vyvolil za svůj národ jen Izrael? Podivuhodné
není jen to, že Izrael neuctíval žádné cizí bohy, ale především to, že v jeho víře nebylo
místo pro jiné bohy, ani pro nějakou Paredru, ženskou partnerku Boha (Ašeru).
Jahve je osobní Bůh, je také prvním a konečným předmětem mesiánského očekávání.
Taková je jeho pečeť na počátku dějin a bude také na jejich konci. Do izraelského vyznání víry (na rozdíl od mýtopoetických koncepcí) patří zrovna tak budoucnost jako minulost. Jahve je Bohem Izraele v tom jediném smyslu, že on, Jahve, si vytvořil Izrael a ne
Izrael jeho. Přitom si okolní národy vytvořily bohy podle sebe. Geneze učí, že člověk
byl stvořen podle Boha a ne Bůh podle člověka. Nikde, v žádném náboženství nenajdeme podobné pojetí. Jahve dává zákon života a žádá vyznání víry. Jemu děkuje Izrael za
to, čím je. Musíme tedy říci, že náboženství vytvořilo Izrael a ne Izrael náboženství. Jahve třímá dějiny Izraele pevně ve svých rukou, proto zůstává náboženství Izraele během
všech století ve své identitě, i přes různé fáze Božího zjevení. Tak můžeme v dějinách
Izraele sledovat pět růstových vrstev náboženství: náboženství patriarchů, mojžíšské
náboženství, náboženství usedlého Izraele, náboženství proroků a náboženství starozákonního židovstva. Abrahám je výchozím bodem izraelských dějin. Jeho víra je buňkou
izraelského vyznání. Přitom názor, že Abrahám byl vkořeněn v tradice monoteistické
víry, která zůstala v omezeném počtu lidí, se ukazuje jako neudržitelný. Odporuje samotné bibli. Skutečně není žádný důvod pro mínění, že by Abrahám věděl o Bohu a jeho
světě více, než jeho současníci a soukmenovci. Nebyl monoteistou na základě tradice,
ale stal se jím v okamžiku, kdy pravý Bůh vstoupil do jeho života jako vše ovládající
skutečnost. Bylo třeba určité doby, než tato nová skutečnost Boha dostala určitý, odpovídající, sdělitelný výraz. Víra patriarchů byl už monoteismus, který sice ještě nebyl
explicitně zformulovaný a vyhlášený, ale byl už životní skutečností.
Biblista Dr. Petr Chalupa vysvětluje: „Biblická vyprávění nejsou historky z dávných
dob. Vyprávěly se a vyprávějí, protože se v nich lidé poznávají. Také Izrael prožíval
s vírou vyprávění o Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi – dalším sepisováním rozšiřoval
staré příběhy. Hlavní obsahy víry se stále znovu aktualizovaly, nové výklady se připojovaly k dřívějším. Toto interpretační ohlédnutí Izraele se týká zvláště počátků jednotlivých kmenů, utváření národa a jeho vztahu k Bohu. Ve starozákonních textech nejde
v první řadě o historii (‚jak to tehdy ve skutečnosti bylo?‘), ale o interpretační pohled
nazpět k počátkům víry. První kniha Mojžíšova (Genezis) vypráví od 12. kapitoly
příběhy odehrávající se v rodině jako základ izraelské víry, vypráví o zkušenostech
jednotlivců s Bohem ‚Abrahámovým, Izákovým a Jakubovým‘, s Bohem ‚Sářiným,
Rebečiným a Rácheliným‘. Vyprávění o prarodičích Izraele nechtějí být historickým
ohlédnutím v čase nazpět. Nemáme písemná svědectví o nejstarších dějinách Izraele,
o dějinách a náboženství se dozvídáme teprve z dob královských říší Izraele a Judy
nebo z dob pozdějších. Nelze ani potvrdit ani vyvrátit, které údaje jsou ve vyprávění
o prarodičích historicky prokazatelné. Zároveň v době patriarchů neexistuje ještě Izrael v etnicko-sociologickém smyslu, ať už ji datujeme do 18. nebo do 13. stol. př. Kr.“
V publikaci Ze světa Starého zákona I. (Praha 1986) biblista Miloš Bič vysvětluje výraz „zjevení“: Tento český výraz napovídá, že jde o něco mimořádného, co se
59
vymyká přirozeným lidským zkušenostem, a co na člověku vůbec není závislé. Hebrejština takový přiměřený výraz, odpovídající našemu pojmu „zjevení“, nemá. Tím
je uchráněna mylných závěrů, jako by při zjevení šlo o nadpřirozené vjemy spojené
s extatickým vytržením a mystickým zřením. Jistě nelze vyloučit ani takové mimořádné stavy, do kterých se člověk může dostat, ale nejsou pravidlem a neodpovídají
střízlivému duchu izraelské zbožnosti. Ve Starém zákoně se o Bohu vypovídá, že se
člověku ukazuje, doslovně dává vidět, že se mu dává poznat, že se mu něco odhaluje, že se s člověkem setkává a ukazuje mu něco. Nejčastěji ovšem něco řekne nebo
promluví a na člověku je, aby slyšel a poslechl. Také izraelské vyznání víry začíná
výzvou ke slyšení: „Slyš, Izraeli…“ Zkrátka: boží zjevení spočívá v tom, že člověk
najednou vidí, co dříve neviděl, poznává, co mu dříve nebylo známo, odhaluje, co mu
bylo zahaleno. Všechno je vyjádřeno slovy běžnými v každodenních zkušenostech.
Nikdy přitom není položen důraz na nějaké zvláštní vlastnosti či schopnosti člověka. Bůh není závislý na lidských předpokladech, ve svém jednání zůstává naprosto
svobodný, nikým a ničím neomezen. Bible nezná žádné zásluhy člověka, na které by
Bůh musel brát zřetel. Sklání se k člověku z pouhé milosti a volá ho k sobě, i když se
viník před ním skrývá. Ve své věrnosti ho Bůh neopouští, ba dokonce chce přebývat
uprostřed svého všelijak vzpurného a nevěrného lidu.“
Gaalyahu Cornfeld píše: „Podle Geneze se dá těžko posoudit, jaké byly náboženské představy patriarchů. V době, kdy byly nejstarší části ústní tradice písemně zachyceny, byly už pomíšeny s jednotlivými dodatky a vysvětlujícími poznámkami, které
jsou produktem pozdějšího, silně monoteistického postoje.“ Když uvážíme, že konečná redakce biblické historie patriarchů byla formována resp. přeformována prorockou
monoteizací, pořád ještě překvapuje, kolik přesto v této historii zůstalo podivného
a polyteistického. Právem se můžeme proto tázat, jak asi vypadala tato tradice před
monoteistickou prorockou úpravou. Není divu, že religionisté rozdělují izraelskou
historii racionalisticky na předexilní – polyteistickou, a poexelní – monoteistickou.
Tato uměle vytvořená teze však neodpovídá duchu židovské tradice. Monoteismus,
jak bylo již vysvětleno, nevznikal vývojem z polyteismu. Nelze popřít, že izraelské
náboženství, i podle archeologických vykopávek, bylo pod stálým silným vlivem pohanství. Osobní zkušenost s Bohem v období patriarchů se v Mojžíšově době mění
v kolektivní zkušenost lidu.
V izraelské teologii se vztah nazývá smlouvou. Bůh uzavírá smlouvu s Abrahámem
a později s Mojžíšem. Henri Cazelles upozorňuje: „Chceme-li Mojžíšovi přiřknout
určité místo v dějinách, musíme být připraveni na velmi závažné nesnáze. Nikdo jistě
nemíní popírat jeho historickou existenci, ani hlavní údaje biblické tradice, vždyť bez
nich by se nedaly ani pochopit celé dějiny Izraele. Ale v každém případě nám musí být
jasno, že se Mojžíšův životopis v dnešním smyslu nedá zrekonstruovat jen na základě
biblického textu.“
Rektorka Teologické fakulty Palackého univerzity v Olomouci Dr. Gabriela Ivana
Vlková (Slovo Boží a slovo lidské, Olomouc 2007) k tomu říká: „Podle knihy Exodus
Mojžíš na poušti zapsal Hospodinova slova a následně předčítal tento ‚zápis smlou60
vy‘ lidu. Jiná místa knihy předpokládají, že Zákon zapsal přímo Bůh. Každopádně
izraelská tradice spojuje ‚knihu zákona‘ s Mojžíšem. I když lze sotva předpokládat,
že by Mojžíš byl autorem Tóry v té písemné podobě, jak ji známe dnes, přesto nelze
jen tak vyloučit, že existence zákonů, a to i v psané formě, sahá až do raných dějin
vyvoleného lidu. Kdyby toto přesvědčení nemělo hluboké kořeny v tradici, těžko by
si v ní získalo následně tak pevnou a klíčovou pozici. Různé starozákonní texty předpokládají existenci nějakých zápisů právních ustanovení už v raných dobách národa.
Také král měl mít u sebe kopii zákona.“
Představa Boha předků („Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakobův“)
navazuje na Boží jméno Jahve (Hospodin). Biblický redaktor vědomě a pečlivě dbá
náboženské kontinuity. „Událost s vyjevením Hospodinova jména měla jistě pro Izraele nedozírný význam, ale to nebyl začátek teofánie, vždyť Jahve je totožný s Bohem
otců“ (Gerhard von Rad). Jméno Jahve (JHVH) se ve Starém zákoně vyskytuje přibližně 6.700 krát. V orientálním pojetí je Bůh tím, co vyjadřuje jméno. Bůh je tedy
„já jsem, který jsem“. Tvar Jahve je třetí osoba slovesa. V lidové etymologii znamená
„on je“. Existuje celá řada výkladů. Jméno Jahve skutečně nalézáme v akkadských
nápisech ze 20. stol. př. Kr. ve formě „Jau“ nebo „Jeum“, ale není jasné, zda se jedná
o Boží jméno. Staré fénické prameny znají boha „Jv“. Také v panteonu Ugaritu jsou
náznaky podobného jména. Mnozí kritici se domnívají, že kratší forma tohoto jména
byla Semitům známa již před Mojžíšem a nejrůznější filozofické školy se mu snaží
dát svůj výklad. Význam tohoto jména je pevně spjatý se slovesem býti. Jistě že Mojžíšovi současníci nechápali toto jméno jako Augustin, Tomáš Akvinský nebo čtenář
21. století. Celá židovská tradice však ukazuje, že si všichni byli vědomi hlubokého
obsahu tohoto jména. Zneuctění Božího jména Jahve bylo zakázáno pod trestem smrti
(Lev 24, 10–16). V poexilní době bylo nahrazeno jménem Adonaj nebo Šadaj nebo
Elohím.
Přechod od kočovného života k usedlé společnosti přinášel nebezpečí „baalisace“
jahvismu. Izraelští se učili od starousedlých kanaánských obyvatel nejen zemědělství,
ale přejímali mnohdy i vegetativní mýty a kult Dagona, Baala a Aštarty. Jméno Jahve zůstalo, ale lid uctíval Jahva, jako uctívali kanaánští zemědělci Baala. Svědectví
o synkretismu přináší kniha Soudců. David a Šalamoun vytvořili z Jeruzaléma středisko náboženského života, které zastínilo všechny místní svatyně, které byly střediskem synkretického kultu, kde byl Jahve uctíván pohanským rituálem. Proroci zvěstují
zkázu starého Izraele a ohlašují vzkříšení Izraele nového. Jsou uchváceni Jahvovou
skutečností. Každý z proroků má specifický charakter. Při každém srovnání mezi prorockými díly a pohanskými orakuly se nám jeví pohanská proroctví neporovnatelně
ubohá. V období největší národní katastrofy (babylonského zajetí) se ukazuje pravá
síla jahvismu. Znovu se dotýkáme tajemství, které prochází náboženskými a národními dějinami Izraele. Vidíme tu základní paradox zjevení, jak se ze slabosti rodí síla.
Znovuvybudování Izraele, morální zázrak, jaký nenalezneme v jiných náboženských
dějinách, nebyl návrat k starému, nýbrž pomalý růst zcela nových struktur. Typicky
židovské je zdůraznění obřízky a sabatu jako znamení smlouvy a zřeknutí se všeho
61
pohanského. Typicky židovský je také strohý monoteismus, který provádí kritiku pohanství. Liturgie zduchovňuje. Modlitba je živena studiem Písma, je provedena konečná redakce Pentateuchu, judaismus je náboženstvím knihy.
Makabejské povstání očistilo náboženský život od helénistického synkretismu
a připravilo cestu ke konečné fázi Božího zjevení, která patří Ježíši Kristu.
Islám je monoteistické náboženství, ale v docela jiném smyslu než židovství a křesťanství. Duchovním centrem původního arabského lidového polyteismu byla Mekka,
kde byl uctíván černý kámen „nebeského původu“, zřejmě meteorit. Pánem „káby“
byl Alláh, což bylo jméno kmenového boha Měsíce, božstva Mohamedova kmene.
Podle orientalisty Luboše Kropáčka, přijala západní orientalistika muslimské podání, že Muhammad probojoval koránský monoteismus proti mušrikům, tj. polyteistům. Mohamed v intencích údajného zjevení svedl boj za prosazení víry v jediného
Boha a zavržení staroarabského pohanství, sám ale nic nenapsal. Slovo Alláh etymologicky souvisí se starým semitským označením Boha: Muslimové pojali jméno
Alláh jako vlastní jméno jediného Boha, absolutního, soběstačného, všemohoucího,
vševědoucího, věčného, spravedlivého a slitovného Pána a stvořitele, který dává život
i smrt. Má 99 nádherných jmen. Islám zavrhuje označení Boha za Otce, odmítá dogma
o Boží Trojici, Ježíš nebyl ukřižován. Islám čerpal informace od křesťanských sekt.
Alláh je Bohem vzdáleným. Slovo muslim znamená „ten, který se oddává Allahovi“.
Podrobení se Bohu patří ke stěžejním zásadám islámu. Absolutní božská svrchovanost představuje zároveň i morální problém. Islámský teolog z 11. století al-Ghazzálí
říká: „Všechno, co děláme, děláme z jeho vůle. Nemáme žádné právo zkoumat, co
Bůh chce nebo co dělá. Je zcela svobodný chtít a dělat to, co se mu líbí.“ Je snadné
postřehnout v této mentalitě odlišnosti křesťanského pojetí. Křesťan ví o Boží lásce.
Skrze Krista se stává Božím dítětem. Vznešený Bůh se stává blízkým Bohem. Ústy
Krista říká: „Kdo mě miluje a bere vážně má slova, snaží se je zachovat, i můj Otec
ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Srv. Václav Wolf,
Úvodem k islámskému myšlení, MCM 2013)
Zcela specifické je tzv. unitářství se svojí svobodomyslnou, liberální koncepcí
monoteismu. U počátků unitářství stály v 16. století tři osobnosti: upálený Michael
Servet, Ferenc David a Faustus Socinus tvrdící, že dogma Božské Trojice (Otec, Syn
a Duch svatý) je v rozporu s biblickými texty a dále, že Ježíš se jako člověk narodil
a zemřel. Bůh je podle unitářského hnutí neosobní realita, která v nás a s námi pracuje,
skrze kterou můžeme nalézat pravdu, krásu nebo dobro.
V dokumentu Mezinárodní teologické komise z ledna 2014 čteme: „Pojem monoteismu je příliš obecný, má-li být měřítkem rovonocennosti jednotlivých dějinných
náboženských vyznání, tedy židovství, křesťanství a islámu, které vyznávají jedinost
Boha.“
Závěrem odborně-teologicky precizuje monoteismus teolog, prefekt Kongregace
pro nauku víry, kardinál Gerhard Ludwig Müller v rozsáhlé dogmatice: „Víra Izraele
v Jahva, jediného Boha a stvořitele všech věcí, je v rámci náboženských dějin výjimečná. Historicky a věcně je biblicko-židovský monoteismus identický s křesťanským
62
a islámským monoteismem. Neexistují vlastně tři monoteistická náboženství, nýbrž
pouze jeden původní monoteismus, který vznikl jako reakce na Boží sebezjevení
a který byl ve třech náboženstvích pouze odlišně modifikován.“
Co do původu a ideje rozhodně není biblický monoteismus identický se spekulativním monoteismem filozofické teologie Řeků nebo s ojedinělými snahami o uctívání
jednoho Boha v historických náboženstvích (např. za egyptského krále Achnatona
kolem roku 1350 př. Kr.). Ve všech těchto ostatních modelech zůstával Bůh součástí
vyššího principu kosmu nebo byl jako demiurgos či první hybatel protějškem věčného
světa látky.
Plné zformování izraelského vyznání Jahva jako jediného Boha a stvořitele nebe
a země je spjato s dějinným formováním různých kmenů a etnických skupin v teologickou veličinu „Izraele“ jako Božího lidu. Nebylo to tak, že by se již existující lid
na základě nějaké teoretické reflexe nebo ve smyslu nábožensko-politického opatření
krále rozhodl pro monolatrii nebo monoteismus nebo převzal tradici prvotního monoteismu, která by v dějinách lidstva existovala odedávna.
Vyznávání jedinosti Jahva a jeho výlučné existence jako pravého a živoucího Boha
není ničím jiným než reflexí sebeidentifikace Jahva s nejvyšším Bohem uctívaným
národy, univerzálním stvořitelem nebe a země. Původně bylo uctívání Jahva omezeno
na jeden nomádský kmen. Rozhodně však nebyl chápán jako nějaký národní bůh, ve
kterém by se v mytologické podobě a ve vyprávěních prezentoval génius lidu. Tím,
že prokazuje svou moc (ve slově a duchu) nad přírodou a dějinami, vystupuje jako
suverénní subjekt svého zjevení a svého spásného jednání a protějšek jednotlivých
skupin, které vyvoluje a tvoří z nich jeden lid. Jahve není majetek svého lidu nebo
personifikace ducha lidu, nýbrž protějšek Izraele, a to právě i ve svém božském soudcovském jednání. Jahve zůstává vůči svému lidu vždy svobodný a nenechá se podřídit
náboženskému nebo politickému kolektivnímu zájmu Izraele. Vznáší exkluzivní nárok na božské uctívání (monolatrie).
Zjevení Jahva jako jediného Boha neodpovídá na straně Izraele primárně teoretické koncepci monoteismu, nýbrž reálná a celostní odpověď odevzdání se Bohu ve
víře a života ve vztahu vzájemné lásky. V raných fázích jahvismu sice ještě nebyla
pregnantně zformulována víra v jedinost Jahvovy existence a výlučnost jeho božské
moci a otázka existence a podstaty bohů uctívaných jinými národy zůstala otevřená,
to však rozhodně nesmí být chápáno jako omezení Jahva na lidového nebo lokálně
vázaného boha.
Když prorocké hnutí od 9. století př. Kr. prosadilo v Izraeli proti jakémukoliv synkretismu monoteismus i na teoretické rovině vyznání, nebylo transformováno základní chápání Jahva v Izraeli, nýbrž uznána univerzalita Jahvovy vlády spojená s jeho
podstatou a mocí. Jahve, který se svou mocí zahrnující svět i dějiny zjevuje jako jediný Bůh, zároveň ukazuje, že naplněním skutečnosti označované termínem „Bůh“ je
pouze on sám. Bohem je pouze Jahve. Bytosti, které označují za bohy pohané, nejsou
nic jiného než stvořené věci a kosmické struktury. Mimo náboženský myšlenkový svět
lidí neexistují. Nemají princip své vlastní existence v sobě. Jsou tedy „nicotou“, jsou
63
to útvary klamné, bludné a lživé. Obrazy bohů vycházejí z hlav a rukou lidí. Všichni
bohové pohanů jsou lidskými výtvory. Bůh Izraele je však stvořitelem všech lidí.
Vývoj biblického monoteismu není sledem vzájemně se střídajících základních
náhledů nebo vývojem ideje od primitivních počátků k vyšší, zralé podobě, nýbrž
sebeprosazováním jednoho základního náhledu v různých vrstvách svého reflexního
osvojování a formováním svého univerzálního nároku na platnost.
Na dějinách vývoje biblického monoteismu lze ukázat podstatný rozdíl mezi monoteismem a polyteismem. Monoteismus založený dějinami zjevení nevznikl numerickou redukcí bohů na jediné božstvo, které by nakonec zbylo jako jediný exemplář
obecného rodu. Biblický monoteismus je exkluzivní identifikací Jahvovy existence
s podstatou božství. Naproti tomu v polyteismu jsou bohové personifikacemi zkušeností numinózního v rámci je zahrnujícího absolutna:božského kosmu. V biblickém
monoteismu však Jahve ve svém osobním bytí a ze sebe suverenitou svého slova
a svého jednání, které přesahuje svět a dějiny, vystupuje ze zahrnujícího horizontu
kosmu a z nekonečnosti světa, jak ji pojímá lidský rozum. Tvoří si svět jako produkt
a adresáta své suverenní svobody sdělování bytí ze své vlastní nezkrácené plnosti
bytí. Biblický monoteismus spočívá na radikálně novém určení vztahu světa k božskému absolutnu, které se radikálně odlišuje od polyteismu. Bibličtí autoři vymezují podstatu polyteismu jako směšování stvořitele a stvoření. Pohané uctívají jako
bohy stvořené věci, místo aby uctívali jednoho, živého a pravého Boha, stvořitele
všech stvořených věcí.
Navzdory všem omylům a omezeným představám o Bohu v polyteismu a filozofickém monoteismu však s nimi má biblický monoteismus také mnohé společné, protože
i v nich se projevuje teo-logická orientace člověka. Každý člověk musí vědět, že je
jako Boží stvoření ve svém rozumu a svědomí principiálně odkázán na sebezjevení Boha jako stvořitele. Bůh se kterým se pohan setkává v dějinném poslání Izraele
a církve, proto není nikdo jiný než univerzální Bůh a Otec všech lidí, který se svým
tvorům zjevuje v rozumu a ve svědomí. (Dogmatika pro studium i pastoraci, Kostelní
Vydří 2010).
Na sklonku antiky dochází k syntéze řecké vzdělanosti a hebrejské tradice u Filóna Alexandrijského, z níž pochází pojetí křesťanského Boha tzn., že člověk může
s Bohem udržovat intenzivní osobní vztah založený na víře a současně může k Bohu
dospět prostřednictvím nezaujatého rozumového uvažování. Byl totiž přesvědčen, že
Bůh sdělil Židům pravdu v tóře, zatímco Řekům ve filozofii. Navíc, milost se pro
Filóna stává jedním z ústředních témat, v řadě ohledů anticipuje učení o milosti u sv.
Pavla (Zdeněk Kratochvíl, Studie o křesťanství a řecké filosofii, Praha: Křesťanská
akademie, 1994).
Pokračování
Karel Obrdlík
64
Sportovní klub Dolní Kounice – 2014
Rok 2014 nám začal valnou hromadou. Ta se uskutečnila 19. 1. 2014 v restauraci
U Gottwaldů a zúčastnilo se 47 členů. Valná hromada odsouhlasila složení výboru pro
rok 2014:
Předseda – Matuška Petr, místopředseda – Winkler Zdeněk, pokladník – Nezval Miloš,
hospodář – Kočí Jaroslav, členové výboru: Šebóšik Martin, Fišer Martin, Fuchs Filip,
Weiss Milan, Urban Lukáš, Zoubek Lukáš, Albrecht Josef.
V letošním roce jsme již tradičně organizovali 6. sportovní bál. Touto cestou bych
chtěl poděkovat všem sponzorům, kteří přispěli do bohaté tomboly.
V roce 2014 budeme dále pořádat pouťovou zábavu s Old Arcus, zápas Burýšci
vs. Šedý vlk, turnaj starých pánů, turnaj přípravek a zábavu na historické městské
slavnosti.
65
Jarní část sezóny 2013/2014 začíná 29. 3. 2014
V průběhu celé sezóny rádi přivítáme nové členy všech věkových kategorií. Zájemci se
mohou přihlásit na fotbalovém hřišti v úterý a čtvrtek v 18:00 nebo na tel. 731 473 225
(Matuška Petr – předseda).
MUŽI A
Kolo
Domácí
Hosté
Termín
Den
15.
Dolní Kounice A
Moravské Bránice B
29. 03. 15:30
SO
16.
Ořechov B
Dolní Kounice A
06. 04. 10:30
NE
17.
Dolní Kounice A
Babice u Rosic
12. 04. 16:00
SO
18.
Střelice B
Dolní Kounice A
20. 04. 16:00
NE
19.
Dolní Kounice A
Oslavany B
26. 04. 16:00
SO
20.
Moravské Bránice A
Dolní Kounice A
04. 05. 16:30
NE
21.
Dolní Kounice A
Dolní Kounice B
10. 05. 16:30
SO
22.
Budkovice
Dolní Kounice A
18. 05. 16:30
NE
23.
Dolní Kounice A
Modřice B
24. 05. 16:30
SO
24.
Troubsko B
Dolní Kounice A
01. 06. 13:30
NE
25.
Dolní Kounice A
Hrušovany
07. 06. 16:30
SO
25.
Řeznovice B
Dolní Kounice A
15. 06. 13:45
NE
Termín
Den
30. 03. 15:30
NE
MUŽI B
Kolo Domácí
Hosté
15.
Budkovice
Dolní Kounice B
16.
Dolní Kounice B
Modřice B
05. 04. 15:30
SO
17.
Troubsko B
Dolní Kounice B
13. 04. 13:30
NE
18.
Dolní Kounice B
Hrušovany
19. 04. 16:00
SO
19.
Řeznovice B
Dolní Kounice B
27. 04. 13:15
NE
20.
Dolní Kounice B
Nová Ves
03. 05. 16:30
SO
21.
Dolní Kounice A
Dolní Kounice B
10. 05. 16:30
SO
22.
Dolní Kounice B
Ořechov B
17. 05. 16:30
SO
23.
Babice u Rosic
Dolní Kounice B
24. 05. 16:30
SO
24.
Dolní Kounice B
Střelice B
31. 05. 16:30
SO
25.
Oslavany B
Dolní Kounice B
08. 06. 12:30
NE
25.
Dolní Kounice B
Moravské Bránice A
15. 06. 14:00
NE
66
DOROST
Kolo Domácí
Termín
Den
17.
Dolní Kounice
Hosté
Měnín/Blučina
29. 03. 13:15
SO
18.
Kupařovice
Dolní Kounice
06. 04. 13:15
NE
19.
Dolní Kounice
Soběšice
12. 04. 13:45
SO
20.
Oslavany
Dolní Kounice
19. 04. 13:45
SO
21.
Dolní Kounice
Zbraslav
26. 04. 13:45
SO
29.
Dolní Kounice
Vojkovice B
01. 05. 16:00
ČT
22.
Rajhrad
Dolní Kounice
04. 05. 14:15
NE
30.
Újezd
Dolní Kounice
08. 05. 13:00
ČT
23.
Dolní Kounice
Pozořice
10. 05. 14:15
SO
24.
Veverská Bitýška
Dolní Kounice
18. 05. 14:15
NE
25.
Dolní Kounice
Ořechov/Želešice
24. 05. 14:15
SO
26.
Modřice
Dolní Kounice
01. 06. 14:15
NE
27.
Dolní Kounice
Troubsko
07. 06. 14:15
SO
28.
Blažovice
Dolní Kounice
15. 06. 14:15
NE
Termín
Den
STARŠÍ PŘÍPRAVKA
Kolo Domácí
Hosté
11.
Radostice
Dolní Kounice
27. 04. 14:00
NE
12.
Dolní Kounice
Želešice
20. 04. 10:00
NE
13.
Ořechov
Dolní Kounice
01. 05. 10:00
ČT
14.
Dolní Kounice
Hrušovany
04. 05. 10:00
NE
1N
Želešice
Dolní Kounice
11. 05. 09:30
NE
2N
Dolní Kounice
Radostice
18. 05. 10:00
NE
3N
Ořechov
Dolní Kounice
24. 05. 09:30
SO
4N
Dolní Kounice
Želešice
01. 06. 10:00
NE
5N
Radostice
Dolní Kounice
08. 06. 09:30
NE
6N
Dolní Kounice
Ořechov
15. 06. 10:00
NE
Petr Matuška
67
Výročí oddílu juda v Dolních Kounicích
Dne 25. ledna 2014 oslavil oddíl juda své 10-leté výročí. Rádi bychom tímto poděkovali všem, kteří se přišli podívat na vystoupení judistů, tanečnic a prezentaci naší
činnosti. Věříme, že se všichni dobře bavili. Ti, kteří se z časových či jiných důvodů,
nemohli dostavit, mohou zhlédnout fotografie a videa z akce na oddílových www
stránkách www.judokounice.eu.
Mgr. Michal Sajaš
TOMÁŠ BADIN NA MEZINÁRODNÍM TURNAJI
V RAKOUSKÉM BRUCK AN DER MUR STŘÍBRNÝ
Dne 2. února 2014 se mladí judisté ve složení Tomáš Badin, Adam Kašparovský,
Michal Kupský a Lukáš Gruna zúčastnili Mezinárodního turnaje v rakouském městě Bruck an der Mur. V konkurenci závodníků z Rakouska, Slovenska, Slovinska,
Maďarska a Německa se podařilo Tomáši Badinovi vybojovat po čtyřech kvalitních
zápasech v dorostenecké kategorii (U18) 2. místo. Blahopřejeme!!!
68
Kónus klub rozšiřuje svoji činnost
Kónus klub je mládežnický klub otevřený od 1. 6. 2013 v prostorách kabin
Malého hřiště za klášterem Rosa Coeli.
Zřizován je Střediskem volného času
v Ivančicích a vznikl za finanční podpory programu Mládež v akci.
Kónus klub je volně přístupný všem
návštěvníkům od 15:00 do 19:00, kteří si chtějí zahrát fotbálek, X-box,
spoustu deskovek, zasportovat na hřišti nebo si jen tak „pokecat“ a pobýt
s kamarády v příjemném prostředí.
Nabízí různé workshopy a akce,
např. Šperky z PET-lahví, Zvířátka
z kaštánků, Vánoční tvořivka, Vánoční
filmový maraton, Korálkárna a další.
V roce 2013 jsme uspořádali první příměstský tábor, který se nesl v pirátském duchu,
letos je na řadě tábor špiónský, na který již můžete své děti přihlásit.
Každý měsíc plánujeme různé aktivity na základě „požadavků“ ze strany mládeže
ale i dospělých. Novinkou jsou akce s nocováním v klubu „GOSSIP NIGHT“ (určená
pro dívky) a „FIGHTER‘S NIGHT“ (určená pro kluky).
S nadcházejícím jarem bude hřiště opět vybaveno brankami na fotbal, míče si můžete zapůjčit bezplatně na klubu v jeho otevíracích hodinách. A skvělá zpráva – budeme rozšiřovat nabídku také o vybavení na nohejbal a volejbal.
Veškeré informace o klubu a jeho aktivitách najdete na facebooku:
www.facebook.com/Konusklub a klubovém webu: www.konusklub.wix.com/konus
Veronika Nováková
69
Jak slavíme Velikonoce
Velikonoce jsou svátky nového života, probuzení, jsou to svátky jara.
Děti je milují, protože vyráží na koledu, která slibuje kromě barevných vajíček
i spoustu sladkostí. Dospělí si užívají všechny velikonoční tradice a zvyklosti, které se kraj
od kraje liší, např. se peče beránek nebo zajíček, mazance a dortíčky. Velikonoce vnáší do
našich životů krásné tradice plné symbolů. Muži pletou žíly (pomlázky), ženy barví vajíčka. Velikonoční pondělí patří v našem městě koledě, která je u nás velmi typická.
Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Nemají pevně stanovené
datum. Jsou pohyblivým svátkem – připadají na neděli po prvním jarním úplňku, tzn. že
se mohou slavit mezi 23. březnem až 25. dubnem. Provázejí nás řadou tradic a rituálů.
Např. bílá sobota znamená konec půstu. V tento den uklízíme obydlí, vaříme a barvíme vajíčka, chlapci pletou pomlázky.
Jak uplést pomlázku? Ty se pletou odjakživa z vrbových proutků. Za mého mládí
jsem si musel, ale i všichni vrstevníci, uplést pomlázku sám, jinou jsem ani nesměl použít. Pletly se tři různé velikosti, malá, lehce schovatelná do kapsy, větší, s níž se chodilo
koledovat a veliká, klidně až dvoumetrová, kterou nesli chlapci společně na ramenou.
Té se říkalo obřadní. Pomlázky se pletou obvykle ze 3 až 12 proutků. Nejtradičněji však
z 8 proutků. Zde je stručný návod:
Vyvrcholením velikonočních oslav je nedělní Boží hod velikonoční. V kostele se
světí pokrmy, např. chleba a víno. Za starších časů naši rodiče posvěcené jídlo a pití
nosili na pole a dávali do studní, aby byla velká úroda a dostatek vody. Na Velikonoční
pondělí chodí od časného rána chlapci a muži s pomlázkami po domech, aby naše děvčata, ženy vyšlehali. Vyšlehání má ženy omlazovat a uzdravovat na celý další rok. Za
odměnu dostávají vajíčka, sladkosti, ale bohužel ti starší dnes i pití.
V každé domácnosti se objevují
typické pokrmy – jidáš, mazanec,
nádivka, pučálka (2–3 dny naklíčený, na pánvi opečený hrách) či řízky
z jehněčího masa, beránek, koláče
všeho druhu. Beránek je symbolem
člena Božího stáda a symbol velikonočního vajíčka byl převzat z Německa. Možná symbolizuje koloběh
života nebo to, že mladý zajíček neodmyslitelně patří k jaru.
Dopřejme našim dětem, ale i dospělým radost z tohoto svátku, svátku příchodu jara.
Redakce
70
Hrad a zámek Dolní Kounice 2014
Dobrý den, vážení občané Dolních Kounic.
Jak jste si jistě všimli, do letošního roku hrad
a zámek (dále jen hrad) vstupuje pokračováním
oprav a to opravou všech střech paláce včetně
nárožních věžiček.
Po téměř šestiletém výběrovém řízení byla
uzavřena smlouva s vítěznou organizací STŘECHY – I. Slezská pana Ing. Hrbáče, která zvítězila vstřícností k požadavkům majitelů, památkářů,
zvolenou technologií i cenou, která byla podstatně
nižší, než původní nabídky mnoha dalších firem.
Za zhruba 6,5 milionu Kč plus DPH, bez dotací
a sponzorů, z půjčky od člena sdružení fyzických
a právnických osob opravujících a provozujících
hrad, je realizována oprava, na kterou si netroufla
řada i renomovaných firem. Firma STŘECHY –
I. Slezská ostatně kounickým není neznámá, protože i v D. Kounicích již opravovala klášter a celou řadu dalších kulturních památek, převážně církevních.
Tato oprava je i technickou a technologickou lahůdkou proto, že hrad má vjezd do areálu
jako správná pevnost komplikovaný šikanami
a gotickými klenbami bran. Provádějící firma
také musela smluvně garantovat, že průběh
oprav neohrozí ani neomezí programové aktivity na hradě.
Muselo se dlouho zkoušet a hledat, než se
našel stroj podobný malému pásovému tančíku,
který projel všemi branami a uvnitř vnitřního
nádvoří vztyčil další, s dílů montovaný jeřáb.
Tím je zajištěno, že většina prací se bude odehrávat uvnitř nádvoří paláce a na střeše, a celý
hrad včetně paláce, bude moci být používán dál
na programové akce jako jsou svatby, výstava
vín kounických vinařů a kopáčů, Country večer,
Miss úlet, celostátní program pro děti Pigiáda,
slavnosti Slunovratu jako setkání klientů všech
seznamek a další viz www.zamekkounice.cz.
71
Opravená střecha nad hradní kaplí
Během těchto oprav se vyměňuje celá krytina, všechny střešní latě, klempířské
prvky, části stavby a ty části historických krovů, napadené z důvodů letitého zatékání
hnilobou a ba i dřevomorkou. Budou obnoveny i některé komíny.
Tomuto havarijnímu stavu střechy, který začal vznikat již dlouho před třiceti roky,
nezabránily ani nákladné statisícové opravy v posledních letech. Oprava má být dokončena do 8. srpna 2014, ale postup prací, vydrží-li počasí, dává naději na ukočení
dříve.
72
Oprava krovu pultové střechy směrem k sýpce
Oprava střechy severozápadního přístavku
Oprava střechy hradní kaple
Oprava střechy nad zelenou komnatou
73
Zhotovitel stavby kooperuje s množstvím subdodavatelských firem a zaměstnává
tak zde desítky pracovníků. Ukončení opravy pak vytvoří podmínky pro rozsáhlejší
využívání hradu a tedy i vznik dalších pracovních míst a růst ekonomiky zůčastněných
firem i okolí hradu.
Některé fotografie zde přiložené opravy dokumentují. Ty nejzajímavější okamžiky
stavby budou postupně zveřejněny i na www.zamekkounice.cz.
Tato oprava, její příprava, konzultace a zkušenosti z jiných památek připoměly, jak
důležité je, aby památky měly zajištěno financování oprav, financování jejich rozvoje a provozu. Ukazuje se, že tyto rozsáhlé a mnohdy v místě dominantní kulturní památky, bývalá šlechtická sídla, jsou významným místem vzniku nových pracovních
příležitostí, a to jak při opravách, tak při zvelebování, provozování a rozšiřování jejich
využívání. Jsou a mohou být podstatou ekonomického rozvoje oblasti kolem šlechtických sídel dnes a v budoucnosti stejně, jako tomu bývalo v minulosti. Zdejší hrad, pro
jeho polohu blízko veletržních center a dopravních spojů, majitelé předurčili nikoliv
ke svému bydlení a prezentaci, ale jako podnikatelský subjekt k rozvoji společenského
a kulturního života regionu, k rozvoji obchodu, řemesel a cestovního ruchu. Ostatně
i D. Kounice jsou odbornými studiemi předurčeny k hledání svého rozvoje především
v průmyslu cestovního ruchu.
Na zdejším hradě vzniklo také sídlo aktivity, která se zaměřuje právě na zainteresování firem a fyzických osob na jejich investování do kulturních památek formou
předplatného účasti na činnostech, využívajících jednotlivá šlechtická sídla v průběhu roku. Účastníci, bez jakéhokoliv omezení věkem (nad 18), majetkem, postavením nebo něčím jiným, vytváří tak pro sebe příležitosti k výnosům, k vzniku nových
pracovních míst, k uložení části peněz v drahých kovech, k bohatému kulturnímu
a společenskému využití.
Lidé i představitelé firem, kteří investují do šlechtických sídel, využívají je, a mají
z nich rentu, v podstatě naplňují znaky, spojované se šlechtou. Zakoupením základní,
stříbrné nebo zlaté členské karty se stáváte členy Šlechtického klubu, který dnes sídlí
na Kounickém hradě.
Členská karta Šlechtického klubu je vstupenkou pro dvě osoby na celý rok na akce
pro veřejnost, oprávněním získávat další provize a slevy, možností získat financování na
svůj projekt nebo jiný nápad, možností využitím všech oprávnění získat prakticky zdar-
74
ma slitek rizího zlata nebo stříbra, možnosti vytvoření sami sobě pracovní příležitosti
a dobrou zábavu a mnoha dalších. Její včasné zakoupení je bezesporu nejdostupnější
a nejvýhodnější investicí, protože celá investovaná částka se právě vyčerpáním výhod
s ní spojených investorovi vrátí. Podrobnosti lze najít na www.zamekkounice.cz/ v sekci
Šlechtický klub.
V rámci připravovaných aktivit na hradě budou nabízeny návštěvníkům hradu ubytovací kapacity dostupné v D. Kounicích. Protože návštěvnost bývá v tisících osob
a může začít být spojována s vícedenním pobytem, uvítáme na hradě i nabídky od
občanů, kteří si budou chtít přivydělat umožněním ubytování v jejich domech.
Stejně tak tento rok může být i ve znamení podpory řemeslníkům, podnikatelům i zručným občanům z D. Kounic. Hrad uvítá, když na kterékoliv akci pro
veřejnost, a může to být na každé, se včas přihlásíte a pro návštěvníky hradních
programů nabídnete své výrobky, služby a to i ty, u kterých si ještě nejste jisti, že
budou mít úspěch. Lze si tak ověřit s podporou hradu svoji schopnost podnikat
i aktuálnost nabídky a hrad vás může zahrnout do své nabídky na specializované
akce zejména pro firmy a cizince. Zejména uvítáme, přihlásí-li se ti, muži i ženy,
kdo by se chtěl zapojit do soutěže o kuchařské umění, kdy vítěz kromě ceny může
získat i trvalé nebo občasné profesionální angažmá.
Všichni zájemci o zapojení se do aktivit hradu se mohou pokud možno včas přihlásit na
www.zamekkounice.cz nebo vhodit vzkaz na poště v D. Kounicích do PO BOXU č. 25.
Věříme, že hrad a zámek spolu s klášterem a ostatními místními památkami a nabídkami se postupně stane místem rozvoje ekonomiky D. Kounic a jejich občanů,
místem jejich společenských a kulturních událostí, nových pracovních příležitostí
i hrdostí Kounických občanů.
František Zoubek
75
Výstava vín 2014
Bratrstvo vinařů a kopáčů 1737 pořádalo dne
22. března 2014 místní výstavu vín s degustací
v prostorách Kounického zámku. Hodnocení vzorků se konalo dne 16. března 2014 na zámku v Dolních Kounicích pod odborným dohledem p. Bc.
Jaroslava Suského z Velkých Pavlovic a p. Václava
Hanse z Ivančic. Bodovalo 30 vinařů z okolí a 10
vinařů z Dol. Kounic. Obodovali celkem 475 vzorků. 222 vzorků bílých, 48 růžových a 205 červených. Odrůd bylo celkem 33. Vystavovatelů 173.
Celkový průměr hodnocení 78 bodů.
Nejvíce ohodnocené víno a Šampiony výstavy se stali p. Mažár Josef z Hrušovan nad Jev. za
Sauvignon 2013, Macík Jaroslav z Dol. Kounic
za Rulandské modré 2009 a Vinařství Trpělka &
Oulehla z N. Bránic za Frankovku 2012. Nejlépe oceněna kolekce tj. 5 nejlepších vzorků
od jednoho vinaře získal pan Jaroslav Macík z D. Kounic. Na výstavu a degustaci přišlo
okolo 400 lidí. Byla to zatím největší výstava pořádaná Bratrstvem vinařů a kopáčů 1737
v D. Kounicích. A tak již dnes připíjíme na zdar výstav příštích. „Na zdraví“.
Miloslav Hladký, předseda spolku
Vážení přátelé,
v minulém čísle časopisu Naše město jsem psal o žehnání vína v Dolních Kounicích
v dnešní době, a že se toto dělo už i v minulosti. Jako důkaz uvádím diplomovou práci
p. Petra Eckla z Jezeřan z roku 2003, ve které se zaměřil na „život obyvatel městečka
Dolní Kounice ve 2. polovině 17. století a v 1. polovině 18. století. Na straně 47 této
diplomové práce je psáno, cituji: „Zajímavý byl i obyčej spojený se svátkem sv. Jana
Evangelisty (27. prosinec), toho dne se světilo dle prastaré církevní tradice víno.“
Z toho lze soudit, že toto se dělo ještě dříve před rokem 1650.
Miloslav Hladký
76
Dětský maškarní karneval
Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice
v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma.
Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 607 044 011
Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka
Ev. č. MK 11172
IČ: 00281 701
Download

NAŠE MĚSTO NAŠE MĚSTO