Pozvání k duchovní revoluci
Studie Kázání na hoře
Paul Earnhart
Předmluva
Ježíš je všeobecně vyzdvihován jako největší učitel světa a jeho „Kázání na
hoře“ jako nejúžasnější učení, jaké historie zná. A přesto, většina těch, kdo ho
vychvalují, Ježíše neslyší, a většina těch, kdo jeho slova slyší, je nedodržují.
Skutečnost, že v naší generaci jen málokdo následuje Ježíšovu cestu, není
nepochopitelná. Jeho cesta je zcela odlišná od směru soudobé filosofie života.
Kdybychom tam tenkrát byli a Ježíše osobně slyšeli, většina z nás by pravděpodobně
neocenila jeho kázání tak vysoce, jak se o něm vyjadřujeme dnes. Ve skutečnosti
bychom se mohli cítit uraženi a dotčeni.
Naše generace sdílí obecný odpor vůči autoritě. Ale lidé, kteří Ježíše při jeho
velkém kázání slyšeli na vlastní uši, cítili, že on „je učil jako ten, kdo má pravomoc“.
My dáváme přednost kázání pojednávajícím o obecnostech. Ježíš se zaměřoval na
jednotlivé a konkrétní problémy. Daleko oblíbenější jsou u nás kazatelé, kteří více
chválí, než odsuzují. Ježíš však odsuzoval nejen špatné jednání, ale i špatné motivace.
My máme námitky proti „ukazování prstem“, Ježíš bez ostychu a bez eufemismů
poukazoval na vůdčí náboženskou skupinu své doby. My se rádi necháváme
motivovat zaslíbenou odměnou, ale Ježíš – společně s příslibem odměny – neváhal
hrozit „ohněm pekelným“. Naše společnost vyhledává okamžité uspokojení, zatímco
sliby dané Ježíšem převážně směřují k životu budoucímu, který přijde až po konci
všeho, co je pozemské. Máme tendence všechno nahlížet jako relativní, ale Ježíš
hovořil o absolutně platných pravdách. Každé kázání, které hovoří o „černém a
bílém“, kritizujeme jako příliš zjednodušující, Ježíš však ve svých tématech
opakovaně rozlišoval jen dvě kategorie: správné a špatné. Tleskáme liberální
shovívavosti a hledáme tu snadnou cestu, přestože Ježíš varoval, že jeho cesta je
nesnadná a brána těsná.
Čím to tedy je, že Kázání na hoře je tak vznešeně vychvalováno, a přesto je ve
skutečném životě naprostou většinou zcela přehlíženo? Odpověď spočívá v tom, že
mnoho lidí toto kázání považuje za jakési ideální poselství pro lidi prvního století,
avšak příliš idealistické na to, aby mohlo padnout naší generaci. Pravdou ovšem je, že
Ježíšovo kázání nevyhovovalo ani generaci, které bylo jako první adresováno.
Smyslem kázání vůbec nebylo, aby se hodilo na tu či jakoukoli jinou generaci
lidských dějin. Smyslem bylo představit světu lidských slabostí vládu Nebes, s jejími
nebeskými cíly, nebeskými hodnotami, nebeskými postoji a s nebeským kodexem
chování pro ty, kdo „hledají nejprve Boží království a jeho spravedlnost“.
Ježíš věděl, že v každém pokolení bude následovníků nebeské cesty velice
málo, ve srovnání s počtem lidí, kteří cestu odmítnou. Jeho starost se netýkala
množství, ale úrovně, kvality. A proto také neslevil ani z jediné čárky svých
nebeských kritérií, proto také ani jedinou čárku nepřizpůsobil lidským slabostem či
zaběhnutým zvyklostem své doby. Kdyby byl jen jeden jediný kompromis učinil,
království, jež by z toho vzešlo, by již nebylo královstvím Nebes.
Každý věrný a nezkreslující výklad „Kázání na hoře“ musí být proto rovněž
výkladem bez kompromisů. Jestliže Ježíš nepřipustil žádné ústupky, aby vyhověl
lidem své doby, jaké právo má kdokoli z nás nabízet ústupky lidem naší generace?
Kázání na hoře je zaznamenáno v evangeliích pro každého z nás. Je to zpráva
našeho Pána pro každé období lidských dějin, a je hodna vážného studia a úsilí odkrýt
1
přesně to, co nám Pán říká. Záměrem následujícího pojednání je být při takovém
studiu pomocnou rukou. Nenalezneme zde žádnou snahu přizpůsobit či reformovat
Ježíšovo učení a udělat z něj cosi moderního. Naopak, jedná se o pečlivý a hluboce
uctivý rozbor Ježíšových slov, založený na autorově dlouhodobém a důkladném
studiu textu, na přesvědčení, že slova vycházela z úst samotného Božího Syna, a na
víře, že pro nás byla zaznamenána pod Božskou inspirací. Z celého pojednání je navíc
velmi patrné úsilí prokázat, že Ježíšovo učení může a musí být praktikováno v našich
vlastních životech, v této generaci a právě v tom světě, v němž nyní žijeme.
Ve chvíli, kdy se nám objasní, o čem Ježíš hovoří, ocitneme se před
nejkritičtějším rozhodnutím svého života: následovat Ježíše, nebo konvenční
moudrost světa? Stlačit Ježíšovo učení tak, aby se vešlo do mého života, nebo
přeformovat svůj život, aby odpovídal jeho učení? Upnout se na tuto zemi, nebo na
Nebesa? Vybrat si úzkou, nebo tu širokou cestu?
Jak zareaguji na Ježíšovo učení, určí, zda budu stavět svůj život na skále, nebo
zda jej postavím na písku. Bude to rozhodnutí o tom, zda mým osudem bude věčný
život, nebo věčná zkáza. Máme pouze tyto dvě možnosti. Tak přehledné to učinil
právě Ježíš.
Sewell Hall
Úvod
George Bernard Shaw jednou označil Kázání na hoře za „nepraktický výlev
anarchismu a sentimentality“. Německý filosof Friederich Nietzsche se k tomuto
kázání postavil ještě nelaskavěji, když napsal, že „křesťanská morálka je tou
nejzhoubnější formou klamu“ (Ecce Homo). Humanista John Herman Randall byl
v roce 1929 ochoten uznat, že Ježíš byl „vskutku velikým mravním géniem“, ale
současně se podivoval, proč by galilejský tesař měl mít konečné slovo ve věcech
lidské etiky (Religion in the Modern World, Náboženství v současném světě).
Mnohem větší počet lidí však toto kázání chová ve veliké úctě, dokonce i když mu
příliš dobře nerozumí. Rozhodně lze říci, že Kázání na hoře je nejlépe známé,
nejméně pochopené a nejméně žité učení ze všeho, co Ježíš Kristus učil.
Moderní myšlení, náboženské i nábožensky lhostejné, zachází s tímto kázáním
mnoha rozličnými způsoby. Jak bylo uvedeno výše, někteří je odmítají jako
nepraktické či dokonce zlé. Jiní kázání přijímají, ovšem s obrovskými výhradami a
pochybnostmi. Humanismus – ve své nejlaskavější podobě – nahlíží kázání jako
významný, avšak jen provizorní mravní kodex, zcela oddělený od kříže a božského
Krista. Náboženský liberalismus v něm vidí spíše jen projekt k sociálním přeměnám
než cestu k individuálnímu obrácení. Albert Schweitzer Kázání na hoře vysvětloval
jako speciální etický systém pro konkrétní období, jenž údajně vycházel z Ježíšovy
mylné víry, že konec světa měl nastat právě tenkrát.
Mnoho premilenialistů* konzervativního směru vnímá kázání jako další
(*”Premilenialismus” – obecné označení víry hlásající, že teprve s Ježíšovým druhým
příchodem bude na zemi nastoleno tisícileté království, nyní žijeme ve „věku milosti“,
který tisíciletí = miléniu předchází, pozn. překl.)
„Zákon“, který nezapadá do věku milosti* a jehož aplikace je v hříšném světě
neuskutečnitelná. Jeho naplnění čekají teprve s příchodem „tisíciletého království“.
2
Velká část evangelikálního protestantismu rozdělila život do dvou oblastí, do osobní a
společenské. Z pohledu těchto lidí bylo Kázání na hoře míněno jako vodítko jen pro
osobní vztahy. Považují za nemožné uplatňovat jeho zásady na jednání v podnikání
nebo ve vládě.
K tomu všemu je třeba říci, že naše doba dokázala hotový div – vzala
nejrevolučnější dokument historie a převrátila jej v cosi zcela krotkého, nevýrazného
a bezvýznamného. Slovo Boha bylo hrubě otesáno do tupých tvarů. Evangelium bylo
přistřiženo, aby vyhovovalo životnímu stylu neukázněného a sobě samému
vyhovujícího člověka.
Doslova jsme se vrátili tam, odkud jsme vyšli. Kázání na hoře bylo poprvé
adresováno světu, v němž farizeové úspěšně vymačkali všechen život a smysl
z Mojžíšova zákona. Dnes žijeme ve světě, který evangelium proměnil v něco jen
maličko více, než čím jsou zdvořilostní pravidla dvacátého století. A právě z tohoto
důvodu je nesmírně naléhavé, abychom se často a pečlivě zabývali právě tím kázáním
Božího Syna, které pravděpodobně více než jakékoli jiné definuje samotnou podstatu
království Nebes. Pokud zde budeme naslouchat pokorně, celý náš život se může
změnit, náš duch občerstvit a naše duše může být zachráněna.
„Evangelium království“
Novozákonní stanovisko ke Kázání na hoře je nejlépe vidět v Matoušově
úvodu k tomuto kázání. Je to „evangelium království“ (Matouš 4:23). To by nám
mělo sloužit k objasnění dvou věcí. Zaprvé, nejedná se o pouhý Ježíšův výklad
Zákona, a zadruhé, požehnání a mravní principy kázání nejsou dosažitelné lidem,
kteří se vnitřně a skutečně neobrátili. Kázání je určeno pro poddané království. Cílem
je zde spasení, nikoli sociální změny – a lidé čerpající ze světské moudrosti se
odsuzují k trvalému nepochopení podstaty věci.
Lukášův zápis (Lukáš 6:12-49) řadí kázání do druhého roku Ježíšova
vyučování, na vrchol jeho veřejné obliby – obliby, jíž on sám nikdy nedůvěřoval (Jan
2:23-25) a která se prokázala jako velmi krátkodobá (Jan 6:66). Zdá se, že ten čas byl
charakterizován ohromným náboženským zápalem, avšak zápalem příliš povrchním a
založeným na mylném chápání věcí.
Kázání na hoře je vysvětlením pravé povahy Božího království. Je to kázání,
které bylo proneseno v reálné lidské historii a přineslo odpovědi na otázky, jež se
přirozeně vynořily, když začal být v Izraeli ohlašován blízký příchod království
(Matouš 3:1; 4:17). A také nečekaný charakter samotného kazatele, Ježíše, a jeho
ostré konflikty s farizeji vedly k tomu, že v lidech, kteří jako první slyšeli: „Přiblížilo
se království Nebes!“ rostl stále větší zájem.
Ježíšův proslov z vrcholku galilejského kopce není ve skutečnosti pouhým
kázáním. Daleko více se podobá velkému manifestu Boha o vlastním království. V
Ježíšově učení je jistě mnohem, mnohem více, ale právě zde, v Kázání na hoře
slyšíme tlukot srdce království a nitro jeho pravdy. A kdo této pravdě nenaslouchá,
ubližuje pouze sám sobě. Kázání se nejvíce ze všeho dotýká postojů, přístupů a
vnitřních způsobů, a proto je průvodcem jak u vstupu do království Božího, tak i na
jeho nejvznešenějších výšinách. Nenabízí se zde jen potrava pro zralé, ale
nacházíme tu i pozvání pro všechny, kdo se poprvé obracejí směrem k nebeskému
království a nebeské spravedlnosti.
3
Blahoslavenství: charakter občanů království
Ježíš otevírá své významné kázání řadou osmi pronikavých, překvapivých a
zdánlivě protimluvných tvrzení, která jsou už tradičně známa jako „blahoslavenství“
(Matouš 5:2-12). Uším židovských posluchačů prvního století musely znít jako
hřmění. Jen stěží by si kdo vymyslel méně pravděpodobný „recept na úspěch“.
Ježíšovy výroky bořily každé „moudrosloví“ konvenčního myšlení a posluchače
plašily a mátly. Ježíš si tak ovšem získával pozornost, a současně nezapomenutelným
způsobem rýsoval základy Božího království a charakter jeho poddaných.
Celý tehdejší svět (stejně jako ten dnešní) byl hnán zoufalou touhou po štěstí.
A stejně jako dnes i tenkrát měl člověk jen chabou představu o tom, jak to štěstí najít.
Překvapení Ježíšova učení nespočívalo v oznámení, že pravá blaženost je spjata
s královstvím Božím. Údiv nastal, když Ježíš začal popisovat druh lidí, kterým bylo
dáno této blaženosti dosáhnout.
Blahoslavenství hovoří výhradně o duchovních vlastnostech. Tradičním
starostem člověka – hmotnému bohatství, společenskému postavení a lidské filosofii –
není věnována jen malá pozornost, není jim věnovaná pozornost vůbec žádná. Ježíš
zřetelně vykresluje obrysy království, které není z tohoto světa (Jan 18:36), království,
jehož hranice nevedou přes území a lidská sídla, ale které prochází lidskými srdci
(Lukáš 17:20-24). A toto zcela neuvěřitelné království přišlo, tak jak bylo předem
ohlášeno, v prvním století (Marek 9:1; Koloským 1:13; Zjevení 1:9). Ale většina lidí
nebyla připravena království rozpoznat a přijmout – stejně jako je nerozpoznává a
nepřijímá většina ani dnes.
Dále je nutno si povšimnout, že vlastnosti občanů království, vyjmenované
v blahoslavenstvích, nejsou jen duchovního rázu, ale jsou to také vlastnosti, kterých
se člověku nedostává přirozeně. Nejsou totiž důsledkem společenského dědictví či
prostředí, jsou důsledkem volby. Žádný člověk nebude nikdy sám od sebe „spadat“ do
kategorie blahoslavených. Vlastnosti z blahoslavenství se v člověku neobjevují
spontánně, ale ve skutečnosti jsou zjevným protikladem „druhé přirozenosti“*
člověka, která svou pýchou a žádostivostí zabrala téměř celé lidské srdce.
(*”Druhá přirozenost” – pozn. překl.)
Co se týče pochopení blahoslavenství, snad ze všeho nejdůležitější je
skutečnost, že jednotlivé výroky nepředstavují samostatná úsloví, která lze vztahovat
na osm odlišných typů lidí, ale jsou souvislým, harmonickým popisem každého
příslušníka Božího království. Vyjmenované kvality jsou vetkány do jediné duchovní
látky tak, že jsou od sebe navzájem neoddělitelné. Vlastnit jednu z nich, znamená
vlastnit všechny, a postrádat jen jednu z těchto kvalit, znamená postrádat je všechny.
A tak jako je nezbytné, aby každý křesťan dosáhl všech kvalit života v království, tak
je i všem určeno, aby obdrželi veškerá požehnání – požehnání, která jsou stejně jako
požadované vlastnosti dílčími popisy jediné odměny – jedno tělo povolané v jedné
naději (Efezským 4:4).
Úhrnem lze tedy říci, že blahoslavenství neobsahují slib blaženosti pro
člověka v jeho přirozeném současném stavu (všichni pláčí, ale jistě ne všichni budou
utěšeni, Matouš 5:4), ani nenabízejí naději těm, kteří snad spadají do jedné či druhé
kategorie. Vidíme zde jeden harmonický obraz všech vlastností, které musí mít – ne
několik veleučedníků – ale každý, kdo chce být v Božím království. Tento obraz
vyznačuje ostrými konturami rozdíl mezi královstvím Nebes a světem ostatních lidí.
4
Syn v tomto království je odlišný v tom, co obdivuje a čeho si váží; je jiný v tom, jak
přemýšlí, jak cítí; je jiný v tom, co hledá a co koná. Skutečně, nic podobného tomuto
království zde nikdy předtím nebylo.
Království pro hříšné a ponížené
Existuje mnoho přístupů k obsahu konkrétních blahoslavenství. Mnozí cítí
celek blahoslavenství jako jednu myšlenku, která se postupně, v dílčích výrocích
rozvíjí. Myšlenka začíná novým postojem vůči sobě samému a vůči Bohu, přechází
k novému postoji k dalším lidem a kulminuje postojem světa, jenž reaguje na změny,
které činí obráceného člověka tak zásadně odlišným. Vysvětlení „jedné rozvíjející se
myšlenky“ není neopodstatněné. A ať už tato myšlenková konstrukce přesně
odpovídá skutečnému pořadí blahoslavenství či nikoli, její přítomnost
v blahoslavenstvích nelze nevnímat. Společnosti, jež je v zajetí hlubokého
nepochopení ohledně Božího království, přinášejí blahoslavenství dvě zásadní tvrzení.
Zaprvé, království není otevřeno lidem sebejistým a spravedlivým ve vlastních očích,
ale prosebným hříšníkům, kteří přicházejí a hledají, hnáni vědomím vlastní
nesnesitelné prázdnoty. A zadruhé, království neuchvátí „mocní“, kteří uspokojují své
touhy bohatstvím nebo násilím, ale království bude darováno pokojně trpělivým, kteří
potlačují nejen své potřeby, ale dokonce i svá „práva“ ve prospěch ostatních.
Ačkoli to zde není výslovně uvedeno (Ježíš začal otevřeně hovořit o své smrti
až o rok později, Matouš 16:21), není v tomto kázání nic zjevnějšího než ústřední
pravda evangelia, že spasení je dáno Boží milostí. Premilenialistický výklad je zde
zjevně mylný. Jak by mohli muži i ženy tak žíznící po spravedlnosti (Matouš 5:6) a
tak silně potřebující milosrdenství (Matouš 5:7) nalézt svou odpověď v království
řízeném pouze systémem zákona*? A jak by bylo možné přistoupit na představu
premilenialistů, že poddaní budoucího tisíciletého království budou trpět jakékoli
pronásledování (Matouš 5:1-12)? Spravedlnost království nespočívá na systému
zákona, ale na systému milosti. A svatost požadovaná pro občany království je pro
hříšného člověka dosažitelná (Matouš 5:48). Pokud by tomu bylo jinak, Kázání na
hoře by se stalo zdrojem ještě větší beznaděje, než jakou vyvolával zákon Mojžíšův
(Římanům 7:25).
Blahoslavenství: „Zvítězí jen prohra“
Neexistuje snad lepší komentář k poselství blahoslavenství (Matouš 5:2-12)
než krátké a kuriózní úsloví G. K. Chestertona: „Zvítězí jen prohra“. Pochopitelně,
Ježíš nehovořil o opravdové prohře či selhání, stejně jako to neměl na mysli ani
Chesterton – oba měli na mysli to, co člověk obecně považuje za prohru a úpadek.
Smrt na kříži byla z pohledu konvenčních měřítek bezesporu kolosální pohromou.
Nám se zdá „přijatelná“ pouze proto, že jsme se s ní smiřovali po devatenáct století
pevně zakořeněné tradice. Nemělo by tedy budit údiv, že království, které bylo podle
odvěkého určení vyzdviženo ke své moci na kříži, bude královstvím nevšedním.
Stejně jako by nás neměla překvapovat Ježíšova tvrzení, že právě lidé, kteří jsou
zdánlivě představiteli úpadku a selhání, mají naději na požehnání. V následujících
blahoslavenstvích nám Spasitel objasní, že království Nebes nenáleží nasyceným, ale
niterně hladovým a prázdným.
5
„Blahoslavení chudí duchem“ (Matouš 5:3). Ježíš začíná odkrytím studnice,
z níž čerpá charakter lidí v království – je to pohled na člověka samého v přítomnosti
Boha. Lukáš zkracuje toto blahoslavenství na „Blahoslavení jste vy chudí“ (Lukáš
6:20) a zaznamenává i hrozbu vyslovenou na adresu bohatých (Lukáš 6:24).
V synagóze v Nazaretu Ježíš přečetl Izajášovo mesiánské proroctví určené pokorným
(„chudým“ - Nová mezinárodní verze, „tichým“ - Bible kralická), a tak poprvé kázal
evangelium (Izajáš 61:1; Lukáš 4:18). Zároveň své posluchače později varoval, že
bohatí se do království nedostanou snadno (Lukáš 18:24-25). I když je pravdou, že
„velký zástup mu rád naslouchal“ (Marek 12:37), protože tíha chudoby vede k pokoře
mnohem snadněji než pohodlí a spokojenost bohatství, přesto je z Matoušova zápisu
zjevné, že Ježíš nehovořil o hmotné, ekonomické chudobě. Není vyloučeno, aby byl
chudý člověk arogantní ani aby bohatý byl pokorný. „Chudí“ z blahoslavenství, ať už
po materiální stránce vlastní hodně nebo málo, jsou lidé, kteří si uvědomují svou
duchovní, vnitřní bídu.
Řecké slovo zde překládané jako „chudí“ pochází z kořene slova, jež znamená
„krčit se, hrbit se“ či „choulit se, pokorně se uklánět“. Neodkazuje na ty, pro něž je
život „jen“ nesnadným zápasem, ale poukazuje na lidi, kteří jsou sraženi do té
nejbídnější žebroty, protože nemají naprosto vůbec nic (Lukáš 16:20-21). Zde se to
týká prázdnoty způsobené hříchem, prázdnoty totálního duchovního úpadku, v němž
je člověk donucen prosit o něco, co není vůbec v jeho silách získat (Jeremjáš 10:23),
na co nemůže uplatňovat žádné právo (Lukáš 15:18-19; 18:13), avšak bez čeho
nemůže dále žít. Lidem – a zvláště pyšným, soběstačným lidem moderní doby – se
zdá těžké a tvrdé, když je někdo přinucen žebrat. Ale právě do tohoto stavu nás
přivedly naše vlastní hříšné kroky – a království nespatříme, dokud se této realitě
nepostavíme tváří v tvář s prostou pokorou.
„Blahoslavení plačící“ (Matouš 5:4). Lidé byli dovedeni k víře, že pokud
chtějí být šťastní, musejí se vyhýbat všemu, co přináší slzy. Ježíš jednoduše říká, že to
není pravda. Určitým zármutkem si musíme projít, ne proto, že je nevyhnutelný nebo
že bitva je už prohraná, ale proto, že skutečné štěstí se nachází až za ním.
Dokonce i smutek, kterému se jako smrtelní lidé nemůžeme vyhnout, může
mít na náš život blahodárný vliv, pokud mu dáme patřičný prostor. Takovýto smutek,
jak říká Šalomoun, nám může připomenout prchavou pomíjivost našeho života a
může naše soustředění vážně a trvale obrátit směrem k tomu nejpodstatnějšímu
(Kazatel 7:2-4). Žalmista, který nám nabízí hluboké zamyšlení nad velikostí Božího
zákona, propojuje bolest s poznáním a pochopením. „Prvé, než jsem snížen byl,“
chápe pisatel, „bloudil jsem, ale nyní výmluvnosti tvé ostříhám.“ A pak vyjadřuje
závěr svého poznání: „K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil
ustanovením tvým“ (Žalm 119:67, 71 BK). O pravdách života se vždycky poučíme
lépe ze slz než ze smíchu.
Ovšem klenot „blahoslavenství plačících“ v sobě skrývá mnohem víc než jen
slzy, jímž se nelze vyhnout, nebo smutek, který přichází sám, bez pozvání. Zármutek,
jak je míněn v blahoslavenství, poznáváme z vlastní vůle, nikoli z nutnosti. Starý
zákon napomáhá v porozumění těchto slov, jež také byla nejprve předkládána
židovským posluchačům. Izajáš předpověděl, že Boží „Pomazaný“ bude poslán, aby
„obvázal rány zkroušených srdcem“ a aby „potěšil všechny truchlící“ (Izajáš 61:1-2).
Avšak to se týkalo pouze pozůstatku Izraele, který z utrpení, jež postihlo celý národ
pro jeho hříchy, vyšel s pokorou a zármutkem. Ezechielovo vidění Božího hněvu
vylitého na zkažený Jeruzalém, odhaluje, že jen ti, „kteří vzdychají a sténají nad
6
všemi ohavnostmi, které se v [Jeruzalémě] páchají“, budou Božího hněvu ušetřeni
(Ezechiel 9:4). Sofonjáš vyslovil podobné varování (Sofonjáš 3:11-13, 18).
Proroci nás vedou k pochopení, že tento zármutek představuje truchlení, jež
zakoušejí lidé, kteří se z hluboké úcty k Bohu hrozí vlastních hříchů i hříchů svých
bližních, a jsou pohnuti k slzám hořkého studu a žalu. Toto je „zármutek, který je
podle Boha“, o němž píše Pavel, je to zármutek, který „působí pokání k záchraně“ (2.
Korintským 7:10). Jsou to slzy, které proléváme z vlastní vůle a z vlastního
rozhodnutí a kterými se zříkáme své tvrdohlavé pýchy. Z takovéto volby vychází
nevyslovitelný pokoj od Boha, který nám vše odpouští, přijímá nás k sobě a jednou
nám všechny slzy setře s očí (Zjevení 21:4). Pláč jako je tento, dokáže skutečně utišit
jen Boží milost.
Blahoslavenství: evangelium pro poražené
„Zapomínáme,“ píše Malcolm Muggeridge, „že Ježíš je prorokem tábora
poražených, nikoli vítězů, on byl ten, kdo prohlásil, že první budou poslední, slabí se
stanou silnými a že bláznovství je moudrost“ (The End of Christendom, Konec
křesťanstva, str. 56). Nikde není tato skutečnost viditelnější než právě
v blahoslavenstvích. Jak jsme už poznamenali v předchozí úvaze, klíčem ke štěstí je
vědomí vnitřní prázdnoty, ne plnosti.
„Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“ (Matouš 5:6).
Slovo „hladovět“ v tomto blahoslavenství je totéž slovo, jaké používá Matouš
v předchozí kapitole (Matouš 4:2), když popisuje, jak Ježíš vyhladověl
čtyřicetidenním půstem. Jelikož takto zoufalý hlad je zcela mimo naši zkušenost,
ztrácíme z porozumění této metafoře jistě mnoho. Hovoří se zde o hlubokém
duchovním vyhladovění, které směřuje ke smrti hladem. Ale podobenství není
absolutní. Existuje zásadní rozdíl mezi fyzickým hladem – prázdným žaludkem a
mezi vyhladovělým a prázdným srdcem. Dokonce i ti nejnecitlivější lidé jsou obvykle
dojati obrazem tělesného vyhladovění, ale zdá se, že jen málokteří rozpoznávají hlad
ducha a prázdnotu vytvořenou hříchem. Duchovně se lidé podobají polomrtvým tělům
z koncentračních táborů, a přesto tvrdohlavě odmítají uznat sžíravou nesmyslnost
života bez Boha. Ne všichni, kdo jsou v „daleké krajině“ hříchu, nabývají rozumu a
vyznávají se stejně jako marnotratný syn, že „hynou hladem!“ (Lukáš 15:17).
Takovíto lidé dále bezesmyslně hledají nějaký lepší kousek špinavého „lusku“, aby
zahnali svůj hlad. Lidé, kteří „hladovějí a žízní po spravedlnosti“ jsou ti, kteří se
rozhodli, že svou zoufalou prázdnotu nazvou pravým jménem a že budou hledat
potravu, jež je skutečně a trvale nasytí.
„Spravedlnost“, kterou duše obtížená hříchem ztratila, je především
spravedlností pravého vztahu s Bohem, spravedlností, jež přichází skrze odpuštění a
ospravedlnění (Římanům 5:1-2, 2. Korintským 5:20-21). Následně je to pak konkrétní
spravedlnost viditelná v proměněném životě (Římanům 6:8; 8:29). Lidé „hladovějící a
žíznící“ se nejen chtějí spravedlivě cítit, ale chtějí i spravedlivě jednat. Obě podoby
spravedlnosti jsou v kázání přítomny (Matouš 5:7 a 5:10, 20-48; 6:1). Bůh je
rozhodnut nejen nám odpustit, ale také nás proměnit, učinit z nás „účastníky Božské
přirozenosti“ (2. Petrův 1:4). A také nás ujišťuje, že mu opravdu podobni budeme
(Matouš 5:48). To je překrásná naděje.
7
V každé lidské bytosti je zabudovaná potřeba Boha, jíž nelze uniknout. Tento
hlad po Bohu je působivě vyjádřen Davidem, který psal následující slova v době, kdy
prchal před Saulem: „Bože, ... má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve
vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi“ (Žalm 63:2). Hřích způsobil, že v člověku zeje
prázdné místo, ten prázdný prostor však stále nese podobu Boha. Pro nás lidi je
příznačná touha ulevit bolesti tím, že do sebe naléváme jakkoli neuvěřitelný odpad a
brak. Ale snaha uspokojit svou po Bohu lačnící duši pouhými jalovými „věcmi“ a
vzrušujícími zážitky, je totéž, jako chtít nalít Niagarské vodopády do skleničky. A tak
peníze, rozkoše i světská moudrost ve své neschopnosti uspokojit naše základní
potřeby jen zvyšují neukojitelný hlad a zanechávají nás ještě více prázdné, nenaplněné
a vyhořelé (Kazatel 5:10-11). Nikdy nebudeme vlastnit dostatek, pociťovat dostatek
ani vědět dostatek, abychom nalezli uspokojení bez Boha. Co skutečně potřebujeme,
je spravedlnost, a ti, kteří po ní touží, říká Ježíš, poznávají vše převyšující uspokojení
a pokoj – „neboť oni budou nasyceni“ (Matouš 5:6).
V tomto blahoslavenství také nacházíme výzvu ke změně priorit. Mnoho z nás
nahlíží správný vztah k Bohu jako důležitou součást „dobrého života“, na níž by měl
pracovat každý zralý a přemýšlivý člověk. Ale toto rozhodně není vše. Ježíš říká, že
správný vztah k Bohu musí být cosi více než jen živý zájem, musí se nám stát vášní,
která plně ovládá náš život. Skutečně vyhladovělý člověk nedokáže myslit na nic
jiného než na jídlo.
„Blahoslavení čistého srdce“ (Matouš 5:8). J. B. Phillips tato slova překládá
jako: „Požehnaní absolutně upřímní,“ což, zdá se, odráží pravý význam slov našeho
Pána. Čistotou v tomto blahoslavenství se jistě nemíní dokonale spravedlivý –
ospravedlněný život. Pokud si totiž uvědomíme, že ústředním tématem této části
kázání je právě postoj člověka (to, co musí přinášet člověk, nikoli, co činí Bůh), je
skutečně nepravděpodobné, že se zde hovoří s důrazem na srdce, jemuž bylo
odpuštěno. Daleko pravděpodobnější je, že se hovoří o čistotě soustředěné, výhradně
na Boha zaměřené mysli (Matouš 6:22-24; 2. Korintským 11:2). To je způsob života a
mysli, který je možný i u hříšného člověka (Lukáš 8:15). Takto o čistotě hovoří Jakub,
když nás nabádá: „Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a
očisťte srdce, lidé dvojí mysli“ (Jakub 4:8). Opravdu uvidět Boha nebude dopřáno
vychytralým a rafinovaným lidem, kteří hrají nepoctivou hru, lidem dvojí tváře, kteří
nikdy nevstoupí oběma nohama a celým srdcem do království (Jakub 1:7-8). Uvidět
Boha bude dáno lidem bezvýhradně poctivým a ve svém srdci vůči Bohu naprosto
jednoznačným, průzračným. Oni uvidí Boha (Matouš 5:8), ne jako Izraelité na Sínaji,
ale skrze plné porozumění důvěrného vztahu s Bohem (Jan 3:3-5; 14:7-9). Je to stará
otázka a je na ni stará odpověď: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout
smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí“ (Davidův žalm 24:34). Pokud celým svým srdcem toužíme spatřit Boha, spatříme ho. Lidé s takovou
touhou nedovolí, aby se jim cokoli postavilo do cesty a zastřelo jim výhled.
Blahoslavenství: síla „slabosti“
Dalším základním prohlášením v blahoslavenstvích je, že království Boží
nepodléhá „mocným“, kteří se snaží dobýt svého postavení silou. Království je
naopak snadno přístupné „slabým“, kteří bez námitek, aniž by si cokoli vymáhali,
trpělivě předkládají své záležitosti Bohu a vzdávají se svých vlastních práv ve
prospěch ostatních. Svět, před kterým byla blahoslavenství poprvé vyslovena, nebyl
8
podobné myšlence ani trochu nakloněn. Seneca, významný stoický filosof prvního
století a bratr Gallia (Skutky 18:12), vyjádřil smýšlení své doby těmito slovy: „Soucit
je duševní choroba vyvolaná pohledem na neštěstí a bídu druhých ... Mudrc však této
chorobě nepodléhá“ (A. Toynbee, An Historian´s Approach to Religion, Historikův
pohled na náboženství, str. 68). V úplném protikladu k atmosféře své doby Ježíš
prohlašuje, že blaženost (či dokonalé štěstí) patří tichým a mírným, milosrdným,
působícím pokoj a těm, kteří jsou pronásledovaní. A ani v nejmenším se, ani tenkrát
ani dnes, nejednalo o ideu společenských a třídních změn přinášejících „blaho“
chudině.
„Blaze mírným“ (Matouš 5:4, NBK). Ve světě drsného a krutého zacházení
se poddajná mírnost zdá být spíše zkratkou k sebevraždě. Vítězí jen agresivní a ti, kdo
se umějí tvrdě prosadit. Mírní lidé bývají bezohledně převálcováni. Pravdou je, že
z krátkodobého hlediska to může být skutečně tak. A to si musí předem uvědomit
všichni, kdo se cítí být přitahováni k Božímu království. Ježíšova mírumilovnost ho
neuchránila před smrtí na kříži. Ale, v závěru všech věcí, to bude právě jen
mírumilovnost a mírnost, která přežije. To nás učí Ježíš. Naší výzvou nyní je,
porozumět tomu, co to opravdová mírnost je.
Tato mírnost neznamená přirozený povahový rys. Nejedná se o vrozenou
poddajnost či nedostatek temperamentu. A už vůbec se zde nehovoří o podlézavém
chování otroka, jehož bezmocné postavení nutí přijmout servilní způsoby, kterými
pohrdá a které odhodí při první příležitosti. Mírnost z blahoslavenství je dobrovolně
volený postoj k Bohu a ostatním lidem. Je to vůle k pokojnému jednání, udržovaná
pevným mravním předsevzetím, a to i ve chvílích, kdy má člověk možnost i tendence
zachovat se přesně opačně.
Mírnost není lhostejnost ke zlu. Ježíš snášel s velkou trpělivostí urážky mířené
na něho samotného, ale rozhodně a ostře bránil jméno a vůli svého Otce. Nenáviděl
jakoukoli špatnost stejně intenzívně, jako miloval spravedlnost (Hebreům 1:9). Mojžíš
byl nejmírnější z lidí, když někdo napadal jen jeho (4. Mojžíšova 12:3), ale na
neuctivost projevenou vůči Bohu reagoval prudkým hněvem (2. Mojžíšova 32:19).
Mírný člověk může snášet špatné zacházení s trpělivostí (není zaujat sebe-obranou),
ale není pasivní vůči zlu (Římanům 12:9). Vůči jakékoli „stezce klamu“ a falše
pociťuje silnou nenávist (Galatským 1:8-9; Žalm 119:104).
Mírnost není slabinou charakteru. Nemá nic společného s jakousi ochablou
bezmocí. Ten, který mohl poručit sedmdesáti dvěma tisícům andělů (Matouš 26:53),
popisuje sám sebe jako „tichého a pokorného v srdci“ (Matouš 11:29). Skutečná
hloubka mírnosti může být u člověka vyměřena přímým poměrem jeho schopnosti
rozdrtit odpůrce. Ježíš nebyl mírný, protože byl bezmocný. Byl mírný, protože měl
svou nezměrnou moc pod kontrolou největších zásad – lásky vůči Otci (Jan 14:31) a
lásky vůči ztracenému člověku (Efezským 5:2). O kolik snazší by pro něho bylo
sprovodit ze světa všechny své nepřátele, než pokorně snášet jejich týrání. Ježíš si
vybral tu tvrdou, obtížnou cestu.
Mírnost Božího Syna je velmi silně demonstrovaná na jeho postoji k výsadám
vlastního postavení („ačkoli byl v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu,
nýbrž sám sebe zmařil“, Filipským 2:6-7) a na jeho podřízenosti Otci („ačkoli to byl
Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl“, Hebreům 5:8). Do světa vstoupil jako
služebník. Zmařil sám sebe kvůli jiným.
Přestože mírnost království Božího vychází z nového pohledu na sebe sama v
přítomnosti Boha („chudí v duchu“), největší důraz je zde kladen na vnímání sebe
v přítomnosti ostatních lidí. „Mírnost“ (z řečtiny přepsáno praus) se opakovaně
9
nachází v přítomnosti slov jako „pokora“, „laskavost“, „trpělivost“, „snášenlivost“ a
„jemnost či mírumilovnost“ (Efezským 4:2; Koloským 3:12-13; 2.Timoteovi 2:24-25;
Titovi 3:2; 2.Korintským 10:1). Dokonce i když se hovoří o Spasiteli, zdá se, že slovo
„mírnost“ se váže spíše ke vztahu k lidem než k jeho Otci (Matouš 11:28-30;
2.Korintským 10:1). „Mírnost“ (praus) měla v antickém pořečtělém světě zvláštní
užití. Užívala se především na zkrocené zvíře (Barclay, New Testament Words,
Novozákonní význam slov, str. 241). Mírný člověk je ten, kdo se nechal zkrotit jhem
Kristovým (Matouš 11:29), a následně pak na sebe bere břemena druhých (Galatským
6:2). Tento člověk už netouží vydobýt si násilím ani to, co mu právem náleží, ani ho
neláká msta za křivdy na něm spáchané – a to nikoli proto, že není v jeho moci tak
učinit, ale proto, že svůj osud svěřil do rukou vyššího soudu (Římanům 12:19). Nyní
se soustředí jen na to, jak se stát požehnáním nejen svým bratřím (Římanům 15:3), ale
dokonce i svým nepřátelům (Lukáš 6:27-28).
Tichý člověk si nestačí jen sám se sebou. Cítí svou nejzazší duchovní
prázdnotu a toužebně si přeje poznat pravý vztah s Bohem. Z pocitu vlastní
spravedlnosti se stalo fiasko, z prosazování vlastní vůle se stala zhoubná nemoc.
Samotná myšlenka důvěry ve vlastní síly a prosazování sebe sama mu nepříjemně
zapáchá. Své srdce zbavil vlastního velkého „já“, a naplnil je Bohem a druhými lidmi.
A jako jeho Pán a Mistr stal se i on bezvýhradným služebníkem. A právě proto mu
náleží veškerá budoucnost.
Blahoslavenství: překvapivý závěr
Touto kapitolou docházíme k závěru studia blahoslavenství, která končí stejně
jako začala, neočekávanými slovy.
„Blahoslavení milosrdní“ (Matouš 5:7). Milosrdenství není hodnota úplně
neznámá ani světu, ve kterém se většina lidí stará víceméně jen o sebe. Ale
„milosrdenství světa“ je prokazováno výběrově, náladově a nevypočitatelně, není
zakotveno v principech, ani nepředstavuje ustálenou ochotu srdce a charakteru. A
tentýž člověk, který prokazuje příležitostný soucit, zároveň může utrpení a neštěstí
druhých vnímat jako obtížnou zátěž a odplatě za vlastní újmy obvykle nedokáže
odolat.
Milosrdenství, které chvalořečí Ježíš, se rodí z bodavého vědomí vlastní
zoufalé potřeby milosti, ne prostě jen od lidí, ale především od Boha. Je to
milosrdenství provázené slitovným soucitem s bezmocnými (Lukáš 10:37) a nabízí
odpuštění i těm, kdo se vůči druhým prohřešují opakovaně (Matouš 18:21-22). K
tomuto soucitu by člověka neměla přimět nějaká sympatická stránka toho, kdo se
prohřešil (jak bychom pak zacházeli s odporným a nepříjemným hříšníkem?). Soucit
musí povstávat z vědomí velké vděčnosti za milosrdenství, které prokázal Bůh nám.
My sami jsme nebyli ani trochu sympatičtí a roztomilí, když Bůh za nás poslal svého
Syna na kříž (Římanům 5:8). Ti, kteří náležejí k nebeskému společenství,
nezapomněli, z jakého bláta sami vyšli (Titovi 3:1-5). Jednou z nejúžasnějších tváří
tohoto druhu milosrdenství je jeho nezištná starost o hříšný, v ničem nepřitažlivý,
avšak ztracený svět (Matouš 9:36-38). A to je i hnací silou kázání evangelia.
Milosrdenství prokazované druhým lidem si nevysluhuje milosrdenství od
Boha, je jen znakem kajícného ducha, což je Bohem daná podmínka k odpuštění
(Matouš 18:23-35). Občané Božího království žijí mezi svými blízkými nikoli jako
pyšná duchovní aristokracie, ale jako odpouštějící, kterým bylo odpuštěno.
10
„Blahoslavení ti, kdo působí pokoj“ (Matouš 5:9). Toto blahoslavenství
přínáší nesnáze. Lidé mají obvykle sklony vztahovat je na pacifistické povahy, jejichž
schopnost vyjednávání a nalézání kompromisů zklidňuje rozbouřené vody. Avšak
celý kontext kázání se proti tomuto výkladu bouří. Tady se nehovoří o usmiřovatelech
v běžném pojetí, tedy o lidech, kteří bývají prostředníky v lidských sporech. Tady
jsou míněni mírotvorci v tom nejvyšším smyslu – lidé, kteří ostatní lidem přinášejí
Kristův pokoj (Jan 14:27). Jaká je hodnota míru vykoupeného za cenu obětování
nějaké mravní zásady nebo hodnota náhodného a chvilkového pocitu klidu, který není
zakořeněn ve smíru s Bohem? Skutečně působit pokoj mohou jen lidé, kteří sami
nalezli pokoj s Bohem (Římanům 5:1) a také s každým člověkem usilují o pokojný
vztah (Římanům 12:18). Tito lidé káží světu evangelium pokoje a usmíření
(Efezským 2:13-17). Žádný jiný lid nemůže být nazýván dětmi „Boha pokoje“
(Římanům 15:33). Když je člověk usmířen s Bohem a Kristův pokoj plní jeho srdce,
pak v něm zrozený duch soucitu, mírnosti a odpuštění vede ke smíru se všemi lidmi
(Koloským 3:12-15). A pokud se přes to všechno najdou jednotlivci, kteří stále
nedokáží vidět tyto pokojné lidi jinak než jako své nepřátele, pak vina nepadá na
hlavu nevinných. Oni zůstávají pravými služebníky pokoje v tomto světě.
„Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost“ (Matouš
5:10-12). Tady přichází závěrečné překvapení. Mírotvorci se stávají
pronásledovanými! Ježíš, který již probral postoj dětí království vůči Bohu, a pak i
postoj k sobě samým a k ostatním, obrací nyní pozornost na postoj, jaký bude k těmto
dětem zaujímat svět. Člověk by se domníval, že takoví lidé, jaké Ježíš právě vykreslil,
budou okolním světem přijímáni se sympatiemi – lidé pokorní, nedbající sebe,
odevzdaní potřebám druhých. Avšak je tomu zcela naopak. Pán Ježíš zde překvapuje
myšlenkou, že právě tito lidé ve světě rozdmýchají ostré nepřátelství a nenávist.
Boží Syn neměl ani trochu v úmyslu svým následovníkům jakkoli tajit
skutečnosti utrpení, jež je čekají. Jeho otevřenost vůči lidem, kteří ho nadšeně
následovali, je pozoruhodná. Tváří v tvář jejich nadšenému zápalu je nabádal, aby si
nejprve spočetli náklady (Matouš 8:19-20; Lukáš 14:26-33). Pán nehledá učedníky na
základě jejich naivity. Nechce totiž, aby náhlé a nečekané otřesy později zničily jejich
víru. Proto Ježíš hovoří zcela přímočaře, chce, aby jeho učedníci, až se s utrpením
setkají, dobře chápali, že to je přesně tak, jak Ježíš předpovídal. A aby zároveň čerpali
odvahu z ujištění, že zaslíbená sláva od jejich Učitele přijde taky tak nepochybně –
„neboť ten, který dal slib, je věrný“ (Hebreům 10:23).
Co je pak ovšem příčinou nenávistného a cíleného pronásledování pokorných
a mírných lidí? Tito lidé přece nejsou součástí jakéhosi tajemně zvráceného spiknutí
ani neprovádějí záhadné a nemorální rituály libující si v pošlapávání svatosti. Zločin,
jehož se dopouštějí, je mnohem prostější. Rozhodli se být spravedlivými
v nespravedlivém světě. Příliš se podobají svému Učiteli (Jan 15:18-20). Jejich láska a
prostota svítí příliš bodavým světlem do temných zákoutí sobeckého a bezbožného
světa. Světa, který světlo nesnáší a který si až příliš dobře uvědomuje tichý soud, jenž
nad ním vynáší křesťanská, pro svět tak netypická nevinnost (Jan 3:19-20).
Pánovi učedníci by se měli radovat z protivenství, které dokazuje, že duch a
charakter jejich Spasitele je na jejich životech jasně znatelný. Měli by se radovat,
protože trpět pro Toho, kdo tolik trpěl kvůli nim, je výsadou (Filipským 1:28-29;
Skutky 5:41). Ale nade vše by se měli radovat proto, že jejich strádání není marné.
Mohou je vítat s opravdovou radostí, protože vědí, že soužení formuje charakter
(Jakub 1:2-4) a působí v jejich prospěch – „působí přenesmírnou váhu věčné slávy“
11
(2.Korintským 4:17). Žádná dočasná hrozba nemůže zastrašit člověka, který své pravé
poklady svěřil Nebesům. Jak kdosi poznamenal: „Není vůbec bláznem ten, kdo
rozdává, co si nemůže uchovat, aby získal to, co nemůže ztratit.“
Připodobnění: poslání křesťana
S každým blahoslavenstvím se propast mezi dětmi království a světem
ostatních lidí zvětšuje. Ježíš zřetelně prohlašuje, že povolání učedníka znamená
mravní a duchovní odchod ze společnosti ovládané pýchou a vášněmi. Toto rozdělení,
odtržení se k novému, jinému životu pak mělo být nezvratně zpečetěno nelaskavou
reakcí světa. Učedníci měli zažívat očerňování, napadání a odmítání. Jejich mírné a
pokojné způsoby nikdy nestačily na to, aby zahladily pocit zahanbení, ohrožení a
strachu, které nevyhnutelně vyvolává setkání se spravedlivým způsobem života. K
odlomení království od světa mělo tedy dojít v plném rozsahu.
A přesto, paradoxně, právě ti lidé, kteří jsou v očích světa nežádanými hosty,
jsou tomuto světu jedinou nadějí. Blahoslavenství nejprve vylíčila charakter lidí
náležejících k nebeskému společenství, nyní objasňují jejich poslání (Matouš 5:1316). Ačkoli mají být posvěceni Bohu a od světa zřetelně odděleni, přesto jsou se
světem svázáni velmi mimořádným způsobem.
Čas už postupně rozmazal barvy onoho obrazu na galilejském kopci, jehož
smysl v tu chvíli nedokázal nikdo rozečíst. Ježíš tam před posluchače předložil
zamotaný uzel myšlenky, že lidé kolem něj jsou určeni k tomu, aby uchovali a osvítili
svět. A Ježíš ukazoval na lidi téměř bez prostředků, bez společenského postavení, bez
jakýchkoli vyhlídek. Některé „moudré“ hlavy byly jistě nemálo pobaveny touto
nereálnou fantazií. Izraelský národ znal dobře vizionáře, kteří se objevili, způsobili
chvilkový rozruch a zmizeli jako pára (Skutky 5:35-37). Ve světle chatrných vyhlídek
Ježíšova hnutí se dokonce i tak beznadějné vize, jako byla Theudasova či Judy
Galilejského, jevily slibně optimisticky.
Nicméně čas vyjevil udivující opak. Všechno, co v těch časech působilo tak
trvanlivě, zaniklo a zmizelo. Římská říše se zhroutila. Platónova filosofická akademie
byla uzavřena. Ze škol stoiků a epikurejců zůstal jen nádech kuriozity. Ohromná
knihovna v Alexandrii vyhořela do základů. Avšak společenství křesťanů přetrvává.
Nikdy nebude vlastnit mimořádné bohatství, nebude zaujímat přední společenská
postavení, ale jejich poselství bude stále živé a jejich duch plný síly. A životy lidí se
budou dále po celém světě obracet k Ježíši.
Nemělo by nás překvapit, že ten, který přišel, aby zachránil ztracené lidstvo
(Lukáš 19:10), vtáhl i všechny své následovníky do své veliké mise. Jeho úkol se
stává jejich úkolem, jeho vášeň se stává jejich vášní.
„Vy jste sůl země“ (Matouš 5:13). „Vy jste světlo světa“ (Matouš 4:14).
Metafory, které si Ježíš vybíral, aby znázornil tresť poslání království, byly vzaty
z běžných domácích nezbytností. Žádná tehdejší palestinská domácnost se neobešla
bez soli nebo lampičky plašící večerní soumrak. Svět člověka se právě kvůli hříchu
rozkládal v temnotě. Představitelé nebeského království byli předurčeni, aby jako sůl
bránili hnilobě hříchu a jako světlo aby osvěcovali temné kouty beznaděje. Zároveň
však Ježíš učedníky varuje, že svět, který se budou snažit zachránit, mohou ztratit.
Smyslem království Nebes nebylo, aby se obrátilo samo do sebe jako nějaký
obří klášter. Jeho obyvatelé neměli žít v jakési okázalé izolaci. Ačkoli nejsou ze světa,
12
měli zůstávat velmi viditelně ve světě (Jan 17:14-15). Jejich Mistr se vždycky
pohyboval mezi lidmi. Celý svůj život žil uprostřed zástupů lidí v Palestině. Byl vždy
pro každého dosažitelný, byl vždy nechráněný, a tudíž zranitelný, byl vždy
zúčastněný a plný zájmu. Svůj čas trávil mezi utrápenými, nešťastnými a potřebnými
(Lukáš 15:1-2). Na to nesmějí křesťané nikdy zapomenout. Můžeme být
pronásledovaní tak jako on (Jan 15:19-20), ale nikdy nesmíme dovolit, aby bolest
vysála náš soucit. Můžeme být čas od času unaveni jako byl i on (Jan 4:6), ale nikdy
nesmíme připustit, aby nás únava odvedla od potřeb ostatních lidí. Království
přicházející shůry může být skutečně obrannou pevností proti hříchu, ale současně a
vždy musí být útočištnou oázou otevřenou pro všechny hledající hříšníky.
„Jestliže sůl ztratí chuť“ (Matouš 5:13). Obyvatelé království, ač žijící plně
uprostřed světa, nikdy se nesmějí stát světskými lidmi. Jejich sůl nesmí pozbýt
slanosti (Lukáš 14:24-35; Marek 9:50). Jejich typickým rysem musí být svatá
osobitost života a charakteru. Vášnivé zaujetí pro spravedlnost se nesmí nikdy
rozmělnit kompromisem, to by pak učedníci přestali být světu užiteční. I když sůl
nemůže doopravdy ztratit svou slanost, může se – jako slaný prášek vrstvící se na
březích Mrtvého moře – natolik znečistit, že je pak užitečná asi jako prach na cestě. A
pokud z nás byla postupnými ústupky světu všechna sůl vylouhována a zbyla nám jen
sedlina spořádanosti, hezkých církevních budov, příjemných společenských kruhů a
prázdných rituálů – pak jsme se i my stali naprosto nepotřebnými a zbytečnými!
A ještě jedna myšlenka. Jakkoli nesporné a důležité je, aby křesťané uctívali
Boha podle Boží vůle, musíme mít stále na mysli, že většina ztracených lidí se
neobrátí ke slávě Boha proto, že každou neděli přijímáme Pánovu večeři. Ztracení lidé
mohou být daleko spíše pohnuti tichou láskou, s níž se navzájem snášíme (Jan 13:3435), schopností sebeovládání tváří v tvář nemístné provokaci, vážnou a citlivou
oporou v okamžicích tragédií a pevným odmítáním nechat se pohltit světem
bezhlavých žádostí. Pokud skutečně vítězíme nad slepotou pýchy a tělesnosti (1.Jan
2:15-17; 5:4), pak se to bezesporu stane viditelným, a nikoli my, ale Bůh bude
oslaven.
Spravedlnost království: Ježíš a Zákon
Nyní se dostáváme k srdci Ježíšova velkého proslovu. Blahoslavenství
vyznačila mimořádnost duchovní povahy obyvatel království. Připodobnění ukázalo
na veliké a vznešené poslání království. Nyní Ježíš obrací pozornost na kvalitu neboli
hodnotu spravedlnosti království. Ježíš zachází s látkou svého učení konkrétně a
výstižně, a od Matouše 5:17 drží tutéž tématickou nit, až se dostává k vrcholné výzvě
v Matouši 7:13.
„Nepřišel jsem zrušit [Zákon], nýbrž naplnit“ (Matouš 5:17-18). Ježíš
zahajuje svou promluvu o spravedlnosti v království tím, že se důrazně distancuje od
názoru, že „přišel zrušit Zákon či proroky“. Proč to bylo nutné? Netvrdil snad o sobě,
že je Kristem prorockých zaslíbení? Ano, ale mylné představy někdy udolají pravý
obsah slov. Krátký pohled na události předcházející této promluvě poskytnou
odpověď na naši otázku.
Farizeové coby strana představovali nejoddanější obhájce Zákona v celém
izraelském národě. Zatímco saduceové byli zaneprázdněni záležitostmi kolem
chrámu, farizeové studovali a vyučovali Zákon, a to tak, jak na něj podle tradice
13
svých otců pohlíželi. V představách mnoha lidí tehdejší židovské společnosti byl
Mojžíšův zákon totožný s tradicemi farizeů. A proto pozorovat Ježíše, jak se
opakovaně staví proti těmto „osvědčeným“ učitelům Zákona, bylo příčinou nemalého
znepokojení mezi lidmi.
Farizeům se silně nelíbila společnost, jakou se Ježíš obklopoval (Marek 2:1617; Lukáš 5:30-32), a v době, kdy Ježíš přednesl své velké kázání o království, měl již
za sebou nejméně tři ostré střety s farizeji kvůli zachovávání soboty (Lukáš 6:11;
Marek 2:23-3:6; Jan 5:2-18). Spor byl nyní tak hluboký, že farizeové se již dohodli,
že Ježíše zničí (Marek 3:6; Lukáš 6:11).
Tak viditelný rozpor se známou „stranou Zákona“ musel mnohé diváky
přesvědčit, že Ježíš měl opravdu v úmyslu Zákon zničit a pak začít stavět na jeho
ruinách. A farizeové se jistě nezdráhali těchto domněnek zneužít. Proto se Pán Ježíš
nyní plně soustředí na to, aby mylné domněnky rozmetal. Záhy bude z jeho kázání
patrné, že vůbec není v konfliktu se Zákonem, ale se znetvořeninou Zákona, kterou
vytvořili farizeové.
Ježíšův postoj k Písmům Starého zákona se nyní vyjasňuje bez dalších
pochybností. Protože se jedná o slova jeho Otce, nejen že by je ani náznakem nerušil
či nepodrýval, ale říká, že budou naplněna do posledního detailu a – což je ještě
významnější – budou naplněna jím samotným! Tady se vynořují tři veliké pravdy.
Ježíš se neoddělitelně spojuje s Bohem Starého zákona. Bůh Abrahamův, Izákův a
Jákobův je i Bohem a Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Ježíš také potvrzuje svou
plnou důvěru v nedotknutelnost každého jednotlivého slova starozákonních spisů.
Jsou to slova Boží a každý, kdo ho bude následovat, si musí cenit Písma stejně vysoce
jako on (Lukáš 24:25-27; Jan 10:35). A tady se v kázání také poprvé začíná vyjevovat
až bázeň budící velikost kazatele. Právě on se má stát vyvrcholením Božího věčného
záměru, dovršením všech věků a cílem celé lidské historie. Kázání na hoře není
pouhým pojednáním o etice. Kázání je podivuhodné a úžasné, ale jeho autor, kazatel
sám je mnohem podivuhodnější.
Co tím tedy má Ježíš na mysli, když hovoří o naplnění Zákona a proroků?
Rozhodně tím nemíní, že na obyvatele království naloží náklad až do toho
nejposlednějšího ustanovení Mojžíšova zákona, kterých bylo podle rabínských
propočtů celkem 613! A pokud víme, nikdo ani podobný názor nezastává. Pavel
později zřetelně vyslovuje, že ustanovení ohledně jídla, svátků a sobotě nemají vůbec
nic společeného se službou Kristu, ale v jeho smrti byla naplněna a odstraněna
(Koloským 2:14-17).
Má tedy Pán Ježíš na mysli svou vlastní dokonalou poslušnost Zákonu? Ježíš,
který se pod Zákonem narodil, skutečně přikázání Zákona bezchybně dodržoval
(1.Petr 2:22). Avšak zde v kázání je Ježíšův výrok zaměřen na naplnění smyslu
Zákona, nikoli na zachovávání jeho předpisů. Ježíš byl předurčen k tomu, aby se stal
završením všech starozákonních předobrazů a stínů skutečnosti (Koloským 2:17;
Hebreům 10:1-4) a splněním všech starozákonních proroctví (Lukáš 24:25-27, 44-48).
Kristus je vyvrcholením smyslu Zákona, jímž je dovést člověka k ospravedlnění skrze
víru v Krista (Galatským 3:24-25; Římanům 10:4). Zákon splnil svůj účel a byl
přiveden ke svému konci tak, že – podle opakovaného slibu – přešel v ustanovení
nové smlouvy přinášející lepší zaslíbení (Jeremjáš 31:31-34; Hebreům 8:6-8). Občan
království je podřízen zákonu Kristovu (1. Korintským 9:21) a v plnosti Krista je
naplněn i on (Koloským 2:9-10). Všechny snahy obrátit se od Krista zpět k Zákonu
znamenají opětovné svázání duchovního růstu.
K tomu je ovšem nezbytné dodat, že Ježíšovo mravní učení nepředstavuje
žádný radikální odklon od Zákona, ale je přirozeným rozšířením dvou největších
14
přikázání, která se nejprve objevila ve Starém zákoně: „Budeš milovat Hospodina,
svého Boha, celým svým srdcem“ (5.Mojžíšova 6:5) a „Budeš milovat svého bližního
jako sebe samého (3.Mojžíšova 19:18). Ten největší rozdíl mezi Zákonem a
Evangeliem tedy nenalézáme v jejich pohledu na mravní požadavky, ale v obětní
smrti Božího Syna.
Království a Boží přikázání
„Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání...“ (Matouš
5:19). Poté, co Ježíš svým slibem naplnění Zákona a proroků vzal půdu pod nohama
všem domněnkám o tom, že přišel Zákon a proroky zrušit (Matouš 5:17-18),
pokračuje ve svém tématu a zaměřuje se na otázku vztahu království a přikázání
Božích.
Tady by člověk mohl podlehnout svůdné představě, že Ježíš se obrací (Matouš
5:19) na morální volnomyšlenkáře, kteří si mohou s úlevou vyvodit, že všechny spory
s rabíny vycházejí z Ježíšovy snahy osvobodit člověka od obtížného břemene
dodržování Božích zákonů. Celý kontext však svědčí o tom, že Ježíš za břemeno tížící
lid označuje farizeje, nikoli Zákon (Matouš 5:20). Lidé, na které Ježíš prvotně míří,
nejsou ti, kteří v okamžiku slabosti poruší Boží přikázání, ale jsou to mocní učitelé
zákona, jejichž vina nekončí jen u osobních prohřešků, ale troufá si až na podrytí
samotné autority přikázání Božích. Přesně to je obraz farizeů, kteří svými tradicemi
sesadili Boží zákon z jeho výsostného postavení (Marek 7:1-13).
Přestože má Ježíš na mysli daleko více zákonické formalisty než drobné
přestupníky, jeho výroky se plně týkají i těch, kteří skrze svého „svobodomyslného“
ducha vidí v evangeliu konec zákonů. Nejen že to zcela protiřečí svědectví Písem
(1.Korintským 9:21; Galatským 6:2; Jakub 1:25), ale nese to s sebou mnohem
závažnější důsledky. Bez zákona není hřích (1.Jan 3:4), a není-li už hřích, pak je i
Boží milost zbytečná a bezesmyslná (1.Jan 1:7,9).
Pro studenty Písma bude nesmírně užitečné poznání, že Boží vůle či zákony
vzhledem k člověku jsou nerozlučnou součástí už samotného stvoření, nikoli smluv –
sbírek zákonů. Stvořitelovo očekávání ohledně stvoření, tedy člověka, počalo
v okamžiku zrodu Adama. Dvě největší přikázání (5.Mojžíšova 6:5, 3.Mojžíšova
19:18, Marek 12:28-31) nenabyla platnosti či možnosti použití teprve tehdy, když
byla zahrnuta do smlouvy s Izraelem na hoře Sínaj, ale jednoznačně se týkala lidského
jednání vůči Bohu i vůči ostatním lidem od samého počátku (1.Mojžíšova 4:1-12; 6:5,
11-13; 18:20, Juda 7). Člověk není pod Božím zákonem proto, že je pod nějakou
smlouvou s Bohem (novou či starou). Je pod zákonem Boha, protože je člověkem.
(Uniknout Božímu zákonu by mohl pouze tak, že by se vzdal svého člověčenství.
Bylo mnoho pokusů o rezignaci na lidství, ale nezdá se, že by Stvořitel kterýkoli
z nich akceptoval.) Člověk, který je ve smlouvě s Bohem, se zavazuje k věrnosti Bohu
a jeho přikázáním a zpětně přijímá zaslíbení a požehnání našeho Pána – ale ať dělá
cokoli, od Božího zákona uniknout nemůže.
Proč tedy ale, zní obvyklá otázka, Ježíš ve svém kázání o „evangeliu
království“ nabádá své posluchače k pečlivému dodržování i těch nejmenších
přikázání Mojžíšova zákona? Odpověď zní takto: protože jeho posluchači byli Židé,
kteří i v době, kdy Ježíš vyučoval, byli stále pod Zákonem. Ježíš je však nábadal
k úctě především proto, protože respekt, jaký měli k Boží vůli vyjádřené v
židovském zákoně, byli vázáni projevovat témuž Bohu a jeho vůli i v království.
Smlouva není tak důležitá jako princip naprosté důvěry a poslušnosti vůči Bohu, a to
15
v jakékoli záležitosti. Kdokoli má tendence chovat se nezodpovědně byť i u toho
nejnepatrnějšího Božího příkazu – bez ohledu na konkrétní smlouvu – není hoden
království Nebes. Ano, přichází nová smlouva, ale zásady zůstávají tytéž.
Některá Boží nařízení jsou zjevně větší než jiná, protože jsou prostě blíže srdci
Božské spravedlnosti (Marek 12:28-33). Avšak význam každého z Božích přikázání
je nezměrný, protože je v něm dech Všemohoucího (2. Timoteovi 3:16). Ten, který
káral farizeje za polykání velbloudů, nikdy nenaznačoval, že na komárech
si pochutnávat mohou (Matouš 23:23). Jakub si dal záležet na tom, abychom
pochopili, že Boží přikázání jsou jednou nedělitelnou veličinou, jelikož za každým z
přikázání stojí Bůh sám (Jakub 2:10-11). Není to jen záležitost porušení menšího či
většího přikázání. Je to otázka vzdoru vůči Bohu a porušení věrnosti.
Poslušnost není limitovaná, tak jak tomu bylo v systému ospravedlnění ze
Zákona (Galatským 3:10). Poslušnost je projevem víry (Jakub 2:14-26) a lásky (Jan
14:15, 23-24; 1.Jan 5:3) v období evangelia milosti a ospravedlnění z víry (Matouš
7:21). A jako takový se princip poslušnosti stimulované vírou a láskou týká spasení v
každém věku či duchovním systému (Hebreům 11). Dítě království, stejně jako věrní
všech věků, netouží jen po ospravedlnění sebe sama vlastní horlivou poslušností všem
Božím přikázáním, ale touží vracet lásku, která na něj byla vylita zcela nezaslouženě.
Boží zákon je jako dýka do srdce arogantních a spravedlivých ve svých vlastních
očích, ale pro křesťany je vrcholným vzorem spravedlivého jednání, kterého touží
dosáhnout s Boží milostí (Římanům 12:1-2). Bůh nechce své lidi pouze zachránit, ale
chce je také cele proměnit (Římanům 8:29; 2.Korintským 3:18).
„...bude nazván nejmenším v království Nebes“ (Matouš 5:19b). Mnoho
jinak odpovědných komentátorů dokázalo právě toto Ježíšovo varování zbavit jeho
silné závažnosti tím, že naznačují, že lidé, kteří s menšími z Božích přikázání
nakládají lehkovážně, neutrpí žádnou těžkou ztrátu. Asi jako že na nebeském stadióně
nezískají přední a význačná místa, ale jen ta nejlevnější sedadla nahoře pod střechou.
S tímto názorem musíme důrazně nesouhlasit, protože (1) s ním neladí celý zbytek
Kázání na hoře (Matouš 7:21, 24-27) a také (2) opačný výraz „velký“ či „největší
v království“, jehož Ježíš užívá jinde v Matouši, představuje každého občana
království (Matouš 18:1-4; 20:26-28). Každý, kdo je v království je „velký“, aniž by
zbývalo jakési místo pro „nejmenší v království“.
Varujte se těch učitelů, kteří si myslí, že právě oni vědí, která z Božích
přikázání jsou důležitá a která nikoli!
Jiná spravedlnost
„Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů
Písma a farizeů, jistě nevejdete do království Nebes“ (Matouš 5:20). Téma
podstaty spravedlnosti království otevřel Ježíš dvěma jasnými výroky. Prvním, že
nepřichází zničit, ale naplnit Zákon a proroky a že vyžaduje úctu ke každému Božímu
přikázání (Matouš 5:17-19). Druhým, že přišel, aby vedl válku proti farizejské
„spravedlnosti“. Ježíš nikdy nic nenamítal proti Božímu slovu. Nic podobného se
nikdy nestalo. Ale ona znetvořenina Zákona, kterou pokrytecká vládnoucí skupina
předkládala lidem, zavřela dveře do království mnohému srdci (Matouš 23:13). Ježíš
si byl vědom toho, že má-li izraelský národ porozumět skutečné Boží spravedlnosti,
musí být nejprve vymýceny farizejské deformace Zákona. Navzdory farizejskému
16
pohledu na věc, největší zábranou do Božího království nebyla hrozba pohanského
znečištění, ale jimi samými vytvořený paskvil právě toho Zákona, jehož se cítili být
ochránci. A právě tady Ježíš obžalovává celý ten podvodný systém spravedlnosti jen
podle jména a varuje, že něco podobného nikdy nepostačí na vstup do nebeského
království (Matouš 5:20).
Dnes, v naší době bez tváře, která si cení pokoje a harmonie s kýmkoli
mnohem více než pravdy a spravedlnosti, může otevřená mluva našeho Spasitele
vyvolávat pocit nepohodlí. Syn Boží se nikdy k falešným učitelům nechoval mile, ani
zbytečně tvrdě, ale zároveň nikdy neváhal ukázat přímo prstem a pojmenovat
jedovatý pramen, z něhož pil Ježíšův lid. Musíme mít na paměti, že Ježíš neútočil na
náboženské vůdce z pouhé domýšlivosti nebo osobní ctižádosti, ale protože duše lidí,
které nesmírně miloval, visely na vlásku. A my uděláme dobře, pokud v tom Ježíše
budeme napodobovat. Musíme být prozíraví, rozvážní a spravedliví, ale tam, kde to
vyžaduje spasení ztraceného člověka, musíme být jednoznační a přímí.
„Spravedlnost“ farizeů byla tak úzkostlivě vybíravým a puntičkářským
vnímáním věcí, že by nikdy na Boží království nestačila, i kdyby se jí někdo zaobíral
čtyřiadvacet hodin denně. Neselhávala zde kvantita, ale kvalita. Byl to špatný druh
spravedlnosti.
Je pravděpodobné, že farizeové nebyli vždy takovými lidmi, jaké známe z
Ježíšových časů. A dokonce i tenkrát byli mezi farizeji muži čestní a bezúhonní jako
Saul z Tarsu. Když jejich předkové pochopili, že své svaté město nezachovají
neporušené, rozhodli se ochránit před pohanským znečištěním alespoň Svatý zákon.
Původ této striktně se vydělující strany můžeme s největší pravděpodobností hledat
někde v druhém nebo třetím století před Kristem, kdy řecké myšlení začalo infikovat
myšlení židovské. Avšak obrana proti nesprávným ideám, jež začala tak vznešeně, se
záhy zredukovala na vyzdvihování formalismu postrádajícího duchovní hloubku
(Matouš 23:27-28). A záměr oddělit se od pohanského světa se proměnil v pyšné
sebezhlížení ve vlastní spravedlnosti (Lukáš 18:9-14). Hnutí, které začalo ke slávě
Boha, bylo v prvním století našeho letopočtu už plně zasvěceno oslavě samolibé,
sebestředné a pokrytecké elity, zcela bez zájmu o člověka. A důsledkem ze všeho
nejparadoxnějším bylo, že snaha ochránit posvátnost Zákona vedla k jeho zoufalému
znehodnocení nekonečnými zákonickými výklady a tradicemi (Marek 7:8-9).
Farizeové měli přitom tak výhodnou pozici, aby zákon pochopili a aby se
dobrali pokorné služby Bohu právě poznáním plnosti Božích nároků. A z perspektivy
poctivosti by také cítili rostoucí potřebu Boží pomoci, jíž je třeba k dosažení
spravedlnosti. Ale místo aby bojovali se svou vlastní nedostatečností, rozsekali prostě
Zákon a proroky na malé kousky, kterými pak poměřovali svou vlastní duchovní
zakrslost. V jejich rukou se Zákon zdrcnul na bezduchý kolotoč rituálů soustředěných
na získávání očistných zásluh. Duchovní srdce Zákona bylo vyrváno, hluboké mravní
zásady se proměnily v povrchní a plytké občanské právo. A ze všeho nejhorší bylo
naprosté oddělení duchovního života od lásky. V království Božím však není žádný
prostor pro podobně pokrytecký, sebespravedlivý systém lidských tradic, jakým se
stal právě farizeismus (Matouš 15:3-20). Spravedlnost království přicházejícího shůry
je spravedlností srdce – takovou spravedlností, která stojí u pramene myšlenek a vůle
a vyvěrá ve skutcích a slovech (Lukáš 6:43-45).
Jak nám ukáží následující verše z Kázání na hoře, spravedlnost, o níž bude
nyní Ježíš hovořit, je především spravedlností života a jednání – proměněného života
lidí, kteří vstupují do království. Vůbec tam nenalezneme učení o ospravedlnění skrze
skutky. Proměna, o níž se bude hovořit, přichází jen k chudým v duchu, k těm, kteří si
příliš jasně uvědomují svou potřebu Boží milosti, a vědí, jak je změna jejich života
17
nezbytná. Pokud chceme skutečně dosáhnout života v království, musíme konat vůli
svého Otce (Matouš 5:19; 7:21, 24-28) a růst a dorůstat dokonalosti jeho lásky
(Matouš 5:44-48).
Pravá spravedlnost
„Slyšeli jste, že bylo řečeno... Já vám však pravím“ (Matouš 5:21-22).
Touto opakovaně pronášenou myšlenkou Ježíš otevírá a zdůrazňuje vrcholný motiv,
který prochází celým jeho následujícím proslovem a který zní zvonivým kontrastem
mezi tradicí a pravdou o skutečné spravedlnosti. Kázání se pochopitelně neodehrávalo
v jakémsi vákuu. Problém farizejské spravedlnosti byl vynesen na světlo, Ježíš jej
otevřeně pojmenoval jako zhoubný – a proto jej nyní metodicky drtí na kusy
pronikavým a autoritativním komentářem. To, co vyvolalo Ježíšův ničivý útok na
farizeje, nebyla jejich přílišná, puntičkářská zbožnost, ale byl to naopak nedostatek
zbožnosti. Ve svém nafoukaném pokrytectví udělali z Božího zákona bezobsažnou
parodii. Ježíš odmítá jejich podvodnou hru, odhaluje ji a staví ji do světla pravé a
neměnné spravedlnosti Boží.
Někteří vykladači naznačují, že Ježíš zde citoval Starý zákon. To by ovšem
jednal zcela jiným způsobem, než jaký byl pro něho obvyklý. Při žádné jiné
příležitosti Ježíš neuváděl Písma slovy: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům.“ Dříve,
když byl Ježíš na poušti pokoušen Satanem, citoval tři pasáže z 5. knihy Mojžíšovy a
vždy začal slovy: „Je psáno...“ (Matouš 4:5, 7, 10). Stejnou formulaci užívá v Matouši
11:10 a 21:13. Na jiných místech Pán jednoduše uvedl či alespoň naznačil, ze kterého
starozákonního pisatele cituje (Matouš 12:17; 13:14, 35; 15:7; 21:4; 22:43) nebo
prostě hovořil o „Písmech“ (Matouš 21:42). Odlišný přístup v Matouši 5:21-48 je
příliš do očí bijící, aby mohl být přehlížen. Ježíš zde totiž necituje Písma, ale „tradici
starších“ (Marek 7:5).
Celý kontext této části kázání navíc ukazuje stejným směrem. Ježíš chvíli
předtím potvrdil svou úctu k Zákonu a prorokům (Matouš 5:17-19). Je vůbec
myslitelné, že by se vzápětí obrátil a na tentýž Zákon začal bez milosti útočit? Ne,
bezprostředním a naléhavým tématem, na který se kazatel v tomto okamžiku
soustředí, je podvod farizejské spravedlnosti (Matouš 5:20), to je problém, na nějž
Ježíš míří v následujích slovech (Matouš 5:21-48).
Kontrast, který zaznívá v těchto verších, proti sobě nestaví zákon Mojžíšův a
zákon Kristův. Je to kontrast mezi farizejským poškozením Starého zákona a mezi
skutečnou spravedlností Božího království – spravedlností, která byla předjímána a
nastíněna Zákonem a naplněna v Kristu. Jak jsme už dříve uvedli, Ježíšovo mravní
učení nepředstavovalo radikální odklon od morálky Starého zákona. Přikázání, která
stojí v základech Zákona – milovat nadevše Boha a milovat své bližní jako sebe sama
(5.Mojžíšova 6:5; 3.Mojžíšova 19:18), Ježíš přenáší a klade do základů svého učení
(Matouš 7:12; 22:34-40). Etické principy Starého zákona nebyly jen povrchními
stanovami, které vládly pouze tělu a ne mysli. Deset přikázání Desatera míří přímo na
mysl i na srdce člověka (2.Mojžíšova 20:17). Mohl by si vůbec někdo obeznámený se
starověkou smlouvou mezi Bohem a Židy představit, že Bůh, který promluvil z hory
Sínaj, by nenávist – až na hranici vraždy – toleroval? A tělesnou žádostivost – až na
hranici pohlavního styku – by připouštěl? Byl to právě tento Bůh, který přikázal:
„Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru“ (3.Mojžíšova 19:17) a
„Nebudeš dychtit po ženě svého bližního“ (5.Mojžíšova 5:21).
18
Mojžíšův zákon ve své pravé podstatě odrážel Boží skutečné požadavky.
Přestože je pravda, že v Zákoně byly ústupky kvůli „tvrdosti srdce“ Izraelitů (Matouš
19:8; Marek 10:5) a že obsahoval i mnoho „tělesných ustanovení“ (Hebreům 9:10),
přesto ve svém samotném jádru, jak ujišťuje Pavel, „Zákon je duchovní“ (Římanům
7:14) a „svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Římanům 7:12).
Mravní přikázání z Kázání na hoře jsou prostě květem, který se rozvinul ze
starozákonního poupěte. I když je pravda, že milost a plnost pravdy přišla s Ježíšem
Kristem (Jan 1:17), stejně tak je nepopiratelné, že mravní a duchovní pravda již byla
obsažena v Zákoně, společně s jasným očekáváním milosti, jež měla přijít (Galatským
3:8).
I když lze tedy oprávněně říci, že Ježíš osvětluje farizejský, nesprávný výklad
Zákona, není možné současně vyslovit, že zde nedělá nic více, než jen podává
správný výklad starozákonní etiky. Ježíš jasně ukotvuje své mravní učení v etice
Zákona, ale u toho nekončí. Jde dál a odhaluje jejich šíři a hloubku v zákoně
království Nebes.
Cílem království je spravedlnost Boží (Matouš 5:48; 6:33). Aby přivedl své
posluchače k pochopení mravního a duchovního řádu všech věcí, Ježíš začíná u těch
očividnějších morálních imperativů – co to ve skutečnosti znamená, milovat druhé
(Matouš 5:21-48). Následující verše mají vzestupnou tendenci. Pán Ježíš začíná
u negativního zákona – u zákazu, s nímž obecně souhlasí i člověk na velmi nízké
duchovní úrovni – „Nebudeš vraždit“. Ale nakonec vede svou řeč až na vrchol, ke
stěžejní myšlence nejpozitivnější a nejnáročnější lásky – lásky, ne takové, jakou zná
člověk, ale lásky, jakou ve své dokonalé svatosti představuje Bůh.
Tyto verše se nečtou snadno a porozumět jim, je nezřídka náročné. Ale čtenář
musí mít stále na mysli, že v pozadí všech těchto instrukcí je druhé z největších
přikázání: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama.“ V následujících verších se
seznámíme s tím, co to znamená, po praktické i naukové stránce, být občanem
nebeského království.
„Každý, kdo se hněvá na svého bratra...“
Tato část kázání (Matouš 5:21-48) začíná myšlenkami o tom, jak mají
obyvatelé království nakládat se svými vlastními tendencemi ke zlu, a končí
promluvou o tom, jak si má člověk poradit se zlem u ostatních lidí (Matouš 5:38-48).
V této pasáži se skutečně setkáváme s vyhraněným druhem lásky. Pokud to
překvapuje nás, kteří žijeme v dějinách po Kristově smrti na kříži, o kolik více musela
tato slova udivit ty, kteří je slyšeli před nepředstavitelnými událostmi na Kalvárii.
Ačkoli je to v tomto vrcholném proslovu spíše jen předjímáno, přesto je zřejmé, že
Boží extrémní láska k člověku projevená v Kristu je neoddělitelným základem
požadavku svaté a nesobecké odevzdanosti člověka druhým lidem. A stejně jako žena
štědře projevující svou lásku k Ježíši, šokující přítomného hostitele, farizeje (Lukáš
7:36-50), i my milujeme mnoho, protože nám bylo mnoho odpuštěno. Boží krajní
láska v nás probouzí krajní schopnosti projevovat dobrou vůli vzhledem k ostatním
lidem. A přirozeností této lásky, právě jak vidíme u našeho Pána, musí být schopnost
sebeoběti (Matouš 16:24-25). Jako Ježíš zmařil či zcela vydal sám sebe pro nás, tak i
my musíme sami sebe vydat pro ostatní (Filipským 2:1-8).
Ale proč vlastně všechny tyto podrobnosti? Nestačí prostý příkaz milovat
bližního jako sebe sama? Problém je v tom, že nám lidem se silně nedostává
porozumění tomu, co je vůbec v našem nejlepším zájmu, natožpak, co je v zájmu
19
druhých. Alkoholik může ve své „lásce k bližnímu“ nabídnout spolupijákovi další
láhev vína. Thomas Harris tento problém popisuje, snad trošku neobratně, ve své
knize I´m O.K., You´re O.K.: „Zlaté pravidlo* se nejeví být dostatečným vodítkem, ne
proto, že by nebyl správný jeho
*“Zlaté pravidlo“ – přikázání: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i
vy jim“ (Matouš 7:12).
ideál, ale proto, že většina lidí nevlastní dostatek údajů o tom, co chtějí sami pro sebe,
a proč to vlastně chtějí.“ Chybějící „údaje“ ovšem nacházíme v učení Ježíše Krista a
jeho apoštolů. Jejich instrukce beze zbytku a do všech praktických detailů odpovídají
na otázku, co to znamená milovat Boha a co to znamená pracovat pro skutečně
nejvyšší blaho jiných lidí. Informace o těchto otázkách nepocházejí z lidských,
individuálních přání či soudů, jak se snaží vysvětlit Harris a jeho situační etika*, ale
*Novodobý názor, že morálka proměnlivě závisí na podmínkách (situaci), době a
okolnostech, není tedy absolutní.
z Boží dokonalé moudrosti. Ani tomu nemůže být jinak. Z našeho velmi omezeného
lidského pohledu prostě nemůžeme dohlédnout všechny důsledky svého jednání,
dokonce ani tehdy, jsou-li konány s nejlepším úmyslem. Proto je to Bůh, kdo vede
naši lásku svými mravními příkazy. Tak jak píše apoštol Jan: „Podle toho poznáváme,
že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání“ (1.Jan 5:2).
Farizeové vždy inklinovali ke snižování morální a duchovní úrovně Zákona a
naopak k vyzdvihování ceremoniálních požadavků Zákona. Ježíš začíná tuto část
svého vyučování dokonalou ukázkou farizejského nevhodného zjednodušování:
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ´Nebudeš vraždit.´ Kdo by zavraždil,
propadne soudu“ (Matouš 5:21). Situaci zde komplikuje skutečnost, že tyto citace
převážně působí jako přesné výňatky ze Zákona: „Nezavraždíš“ je vzato přímo z 2.
knihy Mojžíšovy 20:13 a z 5. Mojžíšovy 5:17. „Soud“ na konci citace odkazuje na
místní radu či soudní tribunál, a třebaže slova nejsou doslovnou citací ze Zákona, plně
odpovídají veršům ze 4. Mojžíšovy 35:30-31. Jenže farizeové se už ani zdaleka
nezabývali Zákonem jako takovým, ale jen jednotlivými myšlenkami vytrženými z
kontextu a zvráceně interpretovanými. Jedinou starostí zúženého pohledu farizeů
bylo, aby nikdo nespáchal skutek, který by mu přivodil občanský trest. Jediné zločiny,
které v nich mohly vyvolat pocit viny, byly ty, které podléhaly soudu lidských
tribunálů. Farizeové byli hluboce zneklidněni vraždou, ale nenávist, zlovolnost a zášť
jim nepůsobila žádné vážnější starosti. Bez ohledu na to, jak urážlivý byl jejich
přístup k ostatním, dokud nebyli vinni krví, cítili se z pohledu Zákona spravedlivými.
Ježíšova odpověď (Matouš 5:22) proto vychází z farizejské fixace na občanské
soudy. Ve skutečnosti, vysvětluje Ježíš, už ten, kdo vůči svému bratru chová jakýkoli
pocit hněvu zcela postrádající lásku, je v nebezpečí, že propadne místnímu soudu. Jan
později odráží tuto myšlenku v nezapomenutelném výroku: „Každý, kdo nenávidí
svého bratra, je vrah“ (1.Jan 3:15).
Poté, co Ježíš poukázal na problém lidského srdce, pokračuje dál a tytéž
principy aplikuje na ústní projevy. Člověka duchovně neohrožují jen záštiplné pocity,
ale i zraňující urážky, k nímž se lidé opakovaně utíkají. Kolik srdcí bylo ubodáno
slovy ostřejšími než dýky. Někdy by snad byla humánnější i vražda než podobné
verbální krutosti. Dokážeme člověka šlehnout bolestivou urážkou, která – právě jak
jsme to zamýšleli – bude dlouho pálit. Pán nás však varuje, že pro podobné věci se
20
vystavujeme nebezpečí, že „propadneme veleradě“ (pravděpodobně odkaz na
Sanhedrin) nebo dokonce, což je blíže skutečné podstatě věci, „ohnivé Gehenně“. Je
evidentní, že slova jako „soud“ či „velerada“ jsou nápomocnými výrazy či spojnicemi
mezi myšlením tehdejší doby a tím, co měl Ježíš skutečně na mysli. Občanské soudy
nemohou soudit špatné myšlenky, ale soud, na který poukazuje Ježíš, může
obžalovaného uvrhnout do „ohnivé Gehenny“ (Matouš 10:28).
Nezralá reakce na toto učení může vést k názoru, že pokud někoho nenazveme
konkrétně „hlupákem“ či „bláznem“, můžeme jeho rozum bez zábran zpochybňovat
(Matouš 5:22). Farizeové by prostě milovali takovýto výklad!
Nebezpečí vraždy se musí vymýtit ze samého zřídla problému – jak srdce, tak
i jazyk a stejně tak ruce musejí být očištěny od nenávisti a krutosti. Zákon to vyučoval
(3.Mojžíšova 19:17), ale farizeové ve své velké honbě za pozlátkovou spravedlností
to dokonale přehlíželi. Pán nám však neponechal žádný prostor k výmluvě, že i my
jsme tuto zásadu ve svých životech mohli přehlédnout.
Vy a oběť vašeho jednání
“Nejprve se usmiř se svým bratrem” (Matouš 5:24). Tuto část kázání
otevřel Ježíš řadou varování ohledně tvrdých soudů, která dopadnou na každého, kdo
připustí, aby jeho hněv vyhřezl v nenávistné urážky druhých lidí. Nyní pokračuje
vyobrazením jediné únikové cesty, kudy se lze dostat ven z tohoto druhu nebezpečí
porušení zákona o lásce k bližnímu (Matouš 5:23-26).
Způsob řešení, který od nás Ježíš žádá v případě tohoto hříchu, je pro většinu
lidí nemyslitelný: máme se setkat tváří v tvář s obětí svého jednání a problém máme
projednat. Kontext naznačuje, že bratr, který „má něco proti tobě“, není někdo, kdo je
s námi jen jaksi nespokojený, ale je to osoba, které jsme opravdu ublížili. V tomto
případě naše jednání skutečně způsobilo vinu, ne jen nějaké nepochopení. Jiné verše
tento význam potvrzují (Marek 11:25). Člověk jdoucí uctívat Boha musí činit pokání
a usilovat o odpuštění od bratra, jemuž ukřivdil. Rychlost, s níž má viník sjednat
nápravu svého jednání – má dokonce zanechat svůj dar na oltáři a odejít – vyjadřuje
naléhavost situace a zdůrazňuje skutečnost, že špatné jednání vůči druhým lidem
zcela vylučuje uctívání Boha. Písmo je této zásady plné (Žalm 66:18; Jakub 3:9-10;
1.Jan 20-21). Ubližování druhým vede jen k tomu, že se před námi dveře Nebes
prudce uzavřou.
Zatímco sekularisté pohlížejí na bohoslužbu s blahosklonným pohrdáním
(protože jediným měřítkem jim je chování vůči druhým lidem), historie zná mnoho
lidí oděných jen do svrchních šatů náboženství, kteří používali a používají bohoslužbu
jako pouhý plášť zakrývající mravní ubohost. A právě takovou falešnou hru hráli
farizeové, když se horlivým obřadnictvím snažili zakrýt své špatné zacházení s lidmi
(Matouš 23:23-24). Farizeové sami však nebyli „vynálezci“ pokrouceného vnímání
věcí. Několik století dříve varoval prorok Ámos domýšlivé obyvatele Samaří, že Bůh
už je syt jejich předstíraného uctívání. To, co Bůh požaduje – oznamoval venkovský
prorok Ámos – je spravedlnost a smysl pro právo (Ámos 5:21-24). O sto let později
poukazuje na stejný problém v Jeruzalémě prorok Jeremjáš (Jeremjáš 7:21-23). Ježíš
se snažil, aby se farizeové z proroků poučili. Vícekrát se snažil jejich pozornost
obrátit na Ozeášova slova: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Matouš 9:13; 12:7). Pán
Ježíš nebyl ve své snaze příliš úspěšný, nicméně vždycky se našla hrstka podobných
zákoníkovi, který došel k poznání, že milovat Boha celým svým srdcem a milovat
21
bližní jako sebe „je větší než všechny celozápaly a oběti“ (Marek 12:32-33). Ježíš mu
řekl, že není daleko od Božího království.
Co si tedy z toho všeho máme vzít? Jestliže zhřešíme proti druhému člověku,
cesta nespočívá ve zbožnějším navštěvování bohoslužeb, ani ve větší štědrosti při
nedělní sbírce do košíčku, ani v odvážnější evangelizaci. Ačkoli toto vše jsou
záležitosti, které by všichni z nás měli brát vážněji, nejaktuálnější a bezodkladnou
výzvou je pro nás pokání a usmíření s ublíženým bratrem nebo sestrou. (A obzvlášť
manželé a manželky by měli věnovat pozornost těmto slovům. Pamatujme, že
manželé, manželky i děti jsou také našimi „bližními“.) David to plně pochopil v době
svého tragického selhání a hříšného jednání vůči Bat-šebě a Urijášovi: „Oběť, kterou
bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť
Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Žalm 51:16-17).
Nesnažme se nabízet Bohu uctívání na místě a ve chvíli, kdy je od nás požadováno
pokání.
Musíme se naučit pojmenovávat vlastní hřích a ty, proti nimž jsme zhřešili,
oslovovat s přímostí. „Ublížil jsem ti, prosím, odpusť mi“ – to jsou slova, která se ani
s postupujícím věkem neříkají snadněji. Ale jsou to slova, která se lidé poznamenaní
vlastním hříchem proti bližnímu musejí naučit vyslovovat ze srdce. Jinak pro ně není
žádná naděje, jinak naše vztahy s lidmi ochladnou a zhrubnou a Boží vztah k nám
bude jednoduše ukončen.
Nelze ani odhadnout, kolik Pánových následovníků právě v tuto chvíli páchá
vleklou duchovní sebevraždu právě proto, že jim chybí buď pokora nebo odvaha
k pokání z hříchů vůči druhým a k dosažení odpuštění. Černé tajemství viny leží jako
těžký kámen na jejich srdci, dusí jejich bohoslužbu a vymačkává z nich veškerý
duchovní život (Žalm 32:3-4). Pokud se to týká právě vás, přestaňte vystavovat svou
mrtvolu na bohoslužebných shromážděních. Přestaňte se schovávat za nekonečnou
sebeobhajobu a sebeospravedlňování. Jděte ihned, a usmiřte se s člověkem, kterému
jste ublížili. Bolest pokání bude opravdu krátká ve srovnání s agónií trvalé viny a
trvalého odcizení.
„Dohodni se rychle se svým odpůrcem“ (Matouš 5:25). Ježíš stále využívá
strach farizeů, zúžený a soustředěný jen na veřejný trest, a opětným odkazem na
civilní soud pokračuje k pointě své metafory. Rozumět tomu jako pouhé opatrnické
radě dohodnout se „mimosoudní cestou“ a vyhnout se tak vrtkavosti zkorumpovaných
soudců, by znamenalo nejen Ježíšova slova trivializovat, ale zároveň je i postavit do
rozporu s kontextem. Ježíš se stále zabývá problematikou hříchu vůči bližním.
„Odpůrcem“ zde není kdosi, kdo má vůči nám jen nějaké neopodstatněné výhrady, ale
je to člověk, kterého jsme zranili, oklamali či pomluvili, a jehož výhrady jsou
oprávněné. Pýcha nám může radit, abychom všechno smetli se stolu. Ježíš naopak
vybízí k neodkladnému smíru v zorném úhlu Božího trestu, který bude nad hříšníkem
vykonán bez milosti (Matouš 5:26). To bude jediný trest, který hříšný člověk neunese.
Bude proto lépe, budeme-li pospíchat, dokud máme možnost milost od Boha získat. I
Boží shovívavost má své hranice.
Válka s žádostivostí
„Kdo hledí na ženu tak, aby po ní zatoužil, již s ní zcizoložil ve svém
srdci“ (Matouš 5:28). Toto jsou nekompromisní slova, a dokonce i ti, kteří náleží ke
království, se musejí přemáhat, aby jim nevzdorovali. Přímost slov nás zasahuje
22
hluboce a živě právě proto, že Boží Syn se zde dotýká rozbolavělého nervu naší
mravní nemoci. Přes problém nenávisti a zlé vůle se Ježíš dostává k problému
žádostivosti. Farizeové se jistě také zabývali cizoložstvím, ale jen povrchně. Jejich
starostí bylo vyhnout se hrdelnímu zločinu (3.Mojžíšova 20:10; 5.Mojžíšova 22:22).
Jako bychom slyšeli jejich důraz: „Nesmíš spáchat cizoložství“ (2.Mojžíšova 20:14).
Ježíš ale stopuje hřích cizoložství až k jeho doupěti (Matouš 15:19). Stejně jako
nenávist v srdci je již vraždou, tak i nespoutaná žádost je již cizoložstvím.
Tento princip nebyl schován v nějakém zastrčeném koutě Mojžíšova zákona.
V samotném desateru přikázání se zřetelně říká: „Nebudeš dychtit po ženě svého
bližního“ (2.Mojžíšova 20:17). Pavel, když mu ještě bylo evangelium cizí, sám
farizeus, byl tímto přikázáním palčivě zasažen (Římanům 7:7). A stejně tak i Jób,
který žil zřejmě před vydáním Zákona, této mravní pravdě dobře rozuměl: „Uzavřel
jsem smlouvu se svýma očima,“ říká Jób, „jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“
(Jób 31:1).
Ačkoli aplikaci na tuto pasáž lze rozšířit i na hrubou a bezzásadovou tělesnou
touhu, kterou vůči sobě cítí někteří svobodní, tedy manželstvím nevázaní lidé, přesto
Ježíšem užité slovo „cizoložství“ jasně ukazuje, že tady míří na nezákonnou touhu,
která zneuctívá samotného ducha manželské smlouvy (2. Korintským 11:2-3). V celé
této části se Pán Ježíš zabývá povinováním lásky k druhým. Každá osoba žijící
v manželství porušuje manželský závazek, pokud propadá nevázané touze k další
osobě. A i když by se vše odehrávalo jen v mysli, nazývá se to tím, čím to vskutku je
– hříchem.
Pán Ježíš se zde nezabývá nějakou chvilkovou myšlenkou touhy, která jen
proběhne myslí, protože to by pak nebylo možno rozlišit mezi pokušením a hříchem.
(Neměli bychom se příliš děsit možnosti, že do mysli našeho Spasitele, když byl
v pozemském těle, vstoupila i tělesná žádost, a přesto zůstal bez hříchu, Hebreům
4:15). Slova „hledět na ženu tak, aby po ní zatoužil“ nám pomáhají pochopit přesnou
podstatu tohoto přestupku. Nejedná se o prchavé pomyšlení, ale o trvalé zaměstnávání
mysli smyslnostmi a žádostivostí. Řecký text popisuje přímo osobu, která zaměřuje
své myšlenky či obrací svou mysl na určitou věc – v tomto případě je to tělesný chtíč.
Samozřejmě, nehledíme na všechno, co vidíme. Oči zabírají nesmírnou spoustu věcí,
ale je záležitostí mysli, na co se zaměří. Davidův hřích nespočíval v tom, že spatřil
nahou Bat-šebu, ale že si ji začal prohlížet, pak na ten obraz upnul svou mysl a
následně propadl neovladatelné touze (2.Samuelova 11:2-5). David nakonec hledal
příležitost, jak Bat-šebu získat, a příležitost našel. Ale jeho porušení zákona z 2.
Mojžíšovy 20:17 by nebylo o nic menší, i kdyby se mu ta příležitost nebyla nikdy
naskytla.
I když slovo „žádostivost“ významově zachycuje podtext smyslnosti
původního řeckého slovesa (epithumeo), může postrádat ještě jeden z
neodmyslitelných významů tohoto slova, a tím je „ovládnutí“ (Guelich, The Sermon
on the Mount, str.194, Kázání na hoře). Hřích popsaný Ježíšem představuje záměrné a
promyšlené upínání se na touhu ovládnout někoho, na koho nemáme právo. Unikat
tomuto druhu hříchu tedy znamená, že už samotná první myšlenka musí být razantně
potlačena, dříve než ovládne mysl i vůli. Slovy starého přísloví: „Nemůžete zabránit
ptákům, aby vám létali nad hlavou. Ale nemusíte jim dovolit, aby si na vaší hlavě
postavili hnízdo.“ A pokud nám působí potíže rozlišit v tomto případě mezi
pokušením a hříchem, bude mnohem, mnohem moudřejší přehánět to v obezřetnosti
než v lehkomyslnosti.
Boj věřících s žádostivostí nemůže být v naší době jiný než tvrdý a namáhavý.
Nebude vůbec snadné unikat nákaze lascívnosti, smilstva a cizoložství, která zaplavila
23
naši generaci. Ať žádný křesťan nepropadne sebeklamu (1.Korintským 10:12).
Neexistují žádné společenské zábrany, o něž se ještě lze opřít. Naše síla a obrana musí
cele vycházet z vlastního, hlubokého a neotřesitelného rozhodnutí zachovat si čistotu
kvůli našemu Pánu. Vždyť nakonec právě na půdě vlastního rozhodnutí se vždycky
odehrávaly všechny naše bitvy věrnosti království. „Především střez a chraň své
srdce, vždyť z něho vychází život“ (Přísloví 4:23).
Krajní zákrok
„Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe“ (Matouš 5:29).
Zápis v Matouši 5:29-30 obsahuje dvě věty, které nás v evangeliích zaskočí snad
nejvíce. Nemilosrdně otevřenými slovy Ježíš poukazuje na jedinou tvrdou alternativu,
která zbývá člověku stojícímu před možností naprostého zničení, které mu hrozí kvůli
jedné cenné části jeho těla. Hrozba tady přichází z pravého oka a pravé ruky. Později,
v jiném kontextu, Ježíš opakuje svou ilustraci a přidává k oku a ruce i „nohu“ (Matouš
18:8-9; Marek 9:43-47). Použitý jazyk je možná šokující, ale zobrazená situace není
až tak přitažená za vlasy. V dobách primitivního lékařství doktoři amputovali údy
zasažené snětí, aby zachránili život pacienta. Ani moderní medicína dosud
nevyloučila nutnost takto traumatických operací, ohrožuje-li poškozená část těla celý
lidský život. A dokonce jsou známy i případy, kdy se lidé sami na sobě rozhodli k tak
drastickému zákroku, když jim ruku či nohu zachytilo soukolí stroje, které by je jinak
rozdrtilo úplně. Jedná se o krajní krok, ale neobyčejně rozumný.
Je to pochopitelně pasáž, nad kterou se musí každý, kdo neochvějně trvá na
víře v doslovný výklad celého Písma, zhluboka nadechnout. Ježíš bezpochyby staví
své poselství ze skutečností fyzického světa, ale z celého kontextu je evidentní, že
myšlenka se týká světa duchovního (odstraní-li si hříšník pravé oko, může být nadále
úspěšně sváděn okem levým). V těchto pochmurných slovech je prostě dramaticky
vyjádřeno, jak opravdová a hluboká má být proměna, kterou od nás žádá Boží Syn.
Ježíš hovoří v tomtéž tónu, když zobrazuje následování Božího Syna jako ukřižování
sebe sama (Matouš 16:24-25; viz též Galatským 2:20) a Pavel nám poskytuje
komentář k Matouši 5:29-30 v dopise Koloským: „Umrtvěte tedy své údy, které jsou
na zemi: smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádost...“ (Koloským 3:5).
Takže i když náš Pán nemluví o tělesném sebemrzačení – které by bylo zcela
neefektivní vůči pohnutkám srdce – neměli bychom dojít k závěru, že obraznost jeho
slov jakkoli oslabuje palčivou intenzitu jejich záměru. Existují části nás samých –
záliby, zvyky, postoje, hodnoty, vztahy – které se dlouhodobým pěstováním staly tak
nerozdílnou součástí naší osobnosti, že v porovnání se snahou o jejich odstranění
působí skutečné vyříznutí oka či useknutí ruky docela přijatelně. Většina z nás
věnovala dlouhý čas života přivykáním sobeckosti a chtivosti. Nemůžeme proto
očekávat, že opouštění těchto návyků proběhne bez otřesů. V procesu pokání, když
námi prochází meč evangelia, se někde v nás budou ozývat bolestivé výkřiky. Ale je i
dobrá bolest. „Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem“ (1.Petr 4:1). Můžeme si
vybrat a tomuto utrpení se vyhnout, ale žádostivost, kterou si tak v sobě ochráníme,
nás nakonec zničí jako strašlivá gangréna duše.
Radikálnost a rozhodnost celého tohoto sebezapření je zvýrazněna Ježíšovou
výzvou nejen k odstranění, ale i k odhození problematické partie. Oddělení musí být
naprosté a definitivní, ne pozvolné. Je to krajní řešení, ale přesto by mělo být
provázeno radostí, nikoli nechutí. Který člověk s diagnózou smrtelné a neléčitelné
nemoci by se neradoval, kdyby mu bylo řečeno, že ztrátou jedné části těla – jakkoli
24
v jeho očích cenné – si zachrání život? Ani detaily mučivé trýzně, která bude zákrok
provázet, by neobraly tohoto člověka o nadějné vědomí úlevy, která přijde potom.
Jediným důvodem, proč poselství stejného významu nepřenášíme s radostí na své
vlastní duše, je, že jsme doposud v celém rozsahu nepochopili rozměr nebezpečí,
které nám bez radikálních řezů hrozí. „A zač získá člověk svůj život zpět?“
Ačkoli Ježíš mohl tato silná slova vyslovit téměř kdykoli ve svém kázání,
úmyslně je spojil s učením o pokušení k žádostivosti a cizoložství. Proč? Bylo by
mylné se domnívat, že Ježíš to udělal proto, že i pro občany jeho království budou
právě záležitosti smyslné touhy tou největší výzvou ohledně čistoty srdce? „Jak padl
silný!“ David, který na bojišti neustoupil ani o píď, byl bez námahy sražen
rafinovanou návnadou ženy, která patřila jinému muži. Mnoho udatných a mocných
mužů se stejným kouzlem proměnilo v bábovky. Budeme naprostými hlupáky, pokud
tento druh pokušení nebudeme brát s krajní vážností a pokud se v jeho blízkosti
nebudeme pohybovat s obezřetností naplněnou modlitbami. Tváří v tvář přísnému
varování našeho Pána, můžeme se jen podivovat nad lehkomyslnou důvěrností,
s jakou někteří křesťané vázaní manželstvím zacházejí s osobami opačného pohlaví a
s číhajícím nebezpečím, jemuž se tak bezhlavě vystavují. I když se některé církve
otřásají jedním případem ??? celebrated??? cizoložství za druhým, zdá se, jako
bychom nebyli pochopili vůbec nic. Kontext stejné Pánovy metafory, zaznamenané
později v Matouši (Matouš 18:8-9) a Markovi (Marek 9:43-47), naznačuje, že jedním
z možných významů svádějícího „oka“ či „ruky“ je příležitost ke klopýtání. Je-li tomu
tak, jsme vyzváni nejen k opuštění hříšného skutku (ať už se jedná o cizoložství tělem
nebo srdcem), ale k opuštění všech situací, poměrů a vztahů, které by k cizoložství
snadno mohly vést. Pavel to podává zcela otevřeně: „Utíkejte před smilstvem!“
(1.Korintským 6:18). Jak zoufale tomu potřebují naslouchat křesťané této generace.
Zrada rozvodu
„Kdo propustí svou ženu“. Kazatelé se z hloubi duše děsí tématu rozvodu.
Více než dvě třetiny kazatelů největší protestantské církve v Americe nedávno
přiznaly, že na toto téma nikdy nekázali. Problematika rozvodu (a opětovného
manželství) se dotýká životů mužů i žen velmi intimně a často bolestně. Ale ti, kteří
vstupují do království, nesmějí očekávat, že jakákoli část jejich života může zůstat
nepodřízena jejich Králi. A dokonce by si to ani přát neměli, protože přikázání našeho
Krále nejsou svévolná (1.Jan 5:3), ale vždy jsou určena pro naše vlastní dobro
(5.Mojžíšova 6:24). Jakkoli mučivé se toto učení může zdát, skuteční učedníci našeho
Pána se nikdy nebudou schovávat před jeho důsledky.
V Matouši 5:31-32 Ježíš pokračuje ve své výuce o manželství a o principech
lásky, kterou začal ve verši 27.
„Také bylo řečeno: ´Kdo propustí svou ženu, ať jí dá rozlukový list.´“
(Matouš 5:31). Tato farizejská tradice, jak ji cituje Ježíš, je založena na zkresleném
výkladu 5. Mojžíšovy 24:1-4, a to konkrétně první části, která říká: „Když si muž
vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal
něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže jí ze svého
domu.“ Význam těchto veršů vyvolával mezi rabínskými výkladovými školami
bouřlivé diskuze. Šamajova škola trvala na trestním a právním důvodu k rozvodu a s
důrazem na slova „něco odporného“*
(*Kralická bible překládá: „nějakou mrzkost“, pozn. překl.)
25
to vymezila na případ cizoložství. Hilelova škola zdůrazňovala slova „nenalézt
přízeň“**
(**Kralická bible překládá: „nenalézt milosti před očima jeho“.)
a povolovala rozvod z jakéhokoli důvodu nelibosti u manžela. Rabín Akiva šel ještě
dále a souhlasil s rozvodem, pokud muž prostě nalezl jinou, přitažlivější ženu.
Z jiných informací, které nám poskytuje Nový zákon, vysvítá, že farizeové
sdíleli přibližně stejně uvolněný pohled na věc jako Hilel, pokud ne ještě uvolněnější
(Matouš 19:3,7). Daleko více než zákonnými důvody k rozvodu a hroznými důsledky,
jaké oběti rozvodu přinášel, zabývali se farizejové řádným dodržováním formálního
postupu při rozvodu. Znovu se vyjevuje jejich posedlost právnickými kudrlinkami
končící v naprosté lhostejnosti vůči morálnímu principu. Farizeové vnímali rozvod
jako své právo a Mojžíšova slova jako přikázání (Matouš 19:7), místo aby v nich
shledávali jen tolerantní udělení ústupku. Tím se zcela minuli pochopení tohoto
zákona a jeho účelu.
Boží postoj k rozvodu byl zjeven více než jednoznačně, a to právě ve Starém
zákoně, který doslova končí slovy: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh
Izraele“* (Malachiáš 2:16). A v důsledném souhlasu s tímto Božím stanoviskem jsou
(*Ekum. překlad zde přidává slovo každý, což poněkud mění význam. Jiné překlady
správněji uvádějí, že sám Bůh nenávidí rozvod, nicméně tyto překlady zase oslabují
význam slova rozvod použitím méně srozumitelných slov „propouštění“ – BK nebo
„zapuzování“ – JB.)
i slova v 5. Mojžíšově 24:1-4, jejichž smyslem bylo především vydat jakousi
stvrzenku o tom, co již bylo očividným zapuzením ženy. 5. Mojžíšova rozvod ani
nezaváděla ani k němi nevybízela. Ježíš vysvětluje zákony ohledně rozvodu jako
ústupek „zatvrzelosti srdce“ Izraelitů (Matouš 19:8). Tato „zatvrzelost“ neznamená
svéhlavou revoltu proti Bohu, kterou by Bůh nikdy netoleroval a neustupoval by jí
(Hebreům 3:7-11), ale spíše duchovní natvrdlost neboli zaostalost (Marek 6:52).
Zákon vymezoval hranice rozvodu třemi způsoby. Zaprvé, povoloval rozvod pouze z
určitých důvodů (kontrast Ježíšova vlastního učení o rozvodu – pouze z důvodu
smilstva – se Zákonem naznačuje, že Mojžíš povoloval více než jednu příčinu
rozvodu, Matouš 19:7-9). Zadruhé, Zákon požadoval, aby ženě byl předán rozvodový
list (obvykle v přítomnosti dvou svědků [Matouš 1:19] obsahující slova: „Hle, jsi
volná a můžeš se provdat za kteréhokoli muže“). A zatřetí, Zákon poskytoval pádný
argument proti neuváženému a neukázněnému jednání tím, že manželovi zakazoval
vzít si svou propuštěnou manželku (pokud se znovu vdala) zpět.
„Ale já vám pravím, že každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu
smilstva, uvádí ji do cizoložství“ (Matouš 5:32). Ve své odpovědi na výklad farizeů
ohledně rozvodu se Ježíš zaměřuje daleko více na princip než na proceduru. Každý
muž, který propustí svou věrnou manželku, jedná bez lásky a nese spoluvinu za její
cizoložství (předpokládá se, že se znovu vdá). Jedinou výjimkou je rozvod z důvodu
smilstva, v tomto případě z ženy cizoložnici nedělá manžel, ale ona se jí už stala
sama. Z kontextu je zřejmé, že i když slovo „smilstvo“ (přepsáno z řečtiny porneia)
zahrnuje nezákonný sexuální styk během i mimo manželství, zde je Ježíš používá na
hřích, k němuž dochází spíše během manželství než před ním.
26
Soudobé tendence ospravedlnit rozvod z jakéhokoli důvodu – pokud následně
nedojde k uzavření nového manželství – mě nutí k tomu, abych zdůraznil, že hřích, o
kterém zde Ježíš hovoří, spočívá v rozvodu, nikoli v novém manželství. Takovýto
rozvod je špatný ze tří důvodů. Je špatný, protože projevuje nelásku choti. Je špatný,
protože může propuštěnou stranu dotlačit do vztahu, který je Bohem odsouzen. A je
špatný, protože může do cizoložného vztahu vtáhnout ještě další nevinnou osobu.
K tomuto jsme vázáni dodat, že dokonce i v případech cizoložství by měl být dán
prostor pro zachraňující lásku království, jež může být rádcem a usmiřovatelem,
pokud je to možné. Rozvod nebyl nikdy přikázáním. Láska ano.
Na závěr můžeme vyslovit, že je zcela evidentní, že Ježíš v této odpovědi
farizeům přesahuje zákon z 5. knihy Mojžíšovy (dokonce i jeho správný výklad) a
ustanovuje zákon království Nebes, který spočívá na Boží vůli tak, jak byla vyjádřena
„od počátku“ (Matouš 19:8-9). Mojžíšův zákon povoloval věrné ženě, pokud byla
propuštěna, aby se znovu provdala, zákon království to nepovoluje.
Nikoli přísahy, ale pravda
V Matouši 5:33-37 Ježíš předkládá čtyři ze svých šesti antitezí, které proti
sobě staví překroucený, farizejský výklad Zákona a spravedlnost nebeského
království. Přesná slova tradičního učení, jak je Ježíš cituje (Matouš 5:33),
nenalezneme nikde ve Starém zákoně, ale byla zformována z ustanovení, která čteme
například ve 3.Mojžíšově 19:12: „Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice
znesvětíš jméno svého Boha“ (viz též 2.Mojžíšova 20:17; 5.Mojžíšova 6:11;
4.Mojžíšova 30:2).
Přístup Zákona k přísaze byl podobný jako k rozvodu. Mojžíšova ustanovení
nepřikazovala rozvod, smyslem těchto ustanovení bylo regulovat a omezovat to, co již
bylo ve společnosti rozšířené. A právě tak se Zákon nestal ani původcem přísahy, ani
nepřikazoval Izraelitům, aby přísahy vyslovovali. Zákon usměrňoval přísahy tak, aby
každá přísaha byla vykonána ve jménu Boha (5.Mojžíšova 6:13; 10:20) a v žádném
případě nebyla falešná (3.Mojžíšova 19:12; Zacharjáš 8:17; Malachiáš 3:5). Tato
vymezení přísahy nikdy neměla vést k pochopení, že co není vysloveno pod přísahou,
může být lež. Odpor Boha vůči všemu lživému je ve Starém zákoně vyjádřen
nesmírně jasně (Přísloví 6:17; 12:22).
Farizeové bohužel, místo aby v Božích ustanoveních ohledně přísahy
nacházeli výzvu k neustálé pravdomluvnosti, snažili se v nich naopak najít mezery
k ospravedlnění svých klamů. Jádrem jejich tradice bylo toto: „Nepřísahej křivě, když
se s tvými slovy pojí Boží jméno.“ „Před Bohem“ byla strategická fráze, jíž se
perverzně vyhýbali. A aby si svou nepoctivost usnadnili, vymysleli si rafinované
rozlišení mezi závaznou a nezávaznou přísahou (Matouš 23:16-22). Jako pokrytci
měli přepečlivou starost, jak se vyhnout křivé přísaze (podle vlastních definic), ale
povinnost zachovávat poctivost, pravdomluvnost a lásku k bližním, tu necítili.
Je více než smutné, že tato část kázání byla postupně zredukována na pouhou
spornou pasáž o tom, zda jsou či nejsou povoleny soudní přísahy. Když Ježíš zakazuje
přísahy (Matouš 5:34), neútočí na přísahy jako takové, ale na zlo podvodů, k nímž
farizejské přísahy vedly. A všechny tyto plané a lstivě formulované přísahy Ježíš
smetá připomenutím, že není nic, při čem by kdokoli mohl přísahat (nebesa, země,
Jeruzalém, vlastní hlava), aniž by se svou přísahou nakonec přímo nespojil Boha a
Boží moc (Matouš 5:34-36; 23:16-22). Ježíš jednoduše zdůrazňuje esenciální pravdu,
že každé slovo, které vyslovíme, je proneseno „před Bohem“ a podléhá Božímu soudu
27
(Matouš 12:36-37). Prosté a rozhodné „ano“ či „ne“ neklade na člověka o nic méně
odpovědnosti za pravdomluvnost a za čestnost slibů, než k jaké zavazuje ta nejpřísněji
formulovaná přísaha. Smyslem Bohem povolené přísahy nikdy nebylo zvýšit
povinnost přísahajícího říkat jen a jen pravdu (tato povinnost již existovala), ale
poskytnout větší ujištění tomu, komu byla přísaha určena (Hebreům 6:13-18).
Jaké je tedy praktické poučení pro nás? Někteří zde nalézají přísné varování
před rouháním. A dobré pojednání na toto téma by bylo jistě na místě. Bezpochyby
jsme rouhavou generací. Malá rouhání si už vůbec ani neuvědomujeme a míříme
k těm větším, přecházeje zdvořilým úsměvem svatokrádežné zneužívání slov jako
Bůh, Kristus, nebesa, peklo, spása či zatracení. Neuvážené vyslovování svatých jmen
nás obralo o všechen smysl pro úctu a vážnost vůči posvátnu, a tím i o chápaní
významu vlastního lidství. Avšak středem pozornosti tohoto Pánova sdělení není
rouhání. Ústřední myšlenkou je zde poctivost – naprostá, absolutní čest.
To, čím jsme svým bratrům a bližním povinováni, je pravda, ať už
vyřčená tisíci slovy nebo mlčením. Existuje nespočet pokušení zalhat a porušit
věrnost. Nesnášenlivost, vina, chtivost nás vedou k nafukování pravdy, dokud to
nepraskne. Sobectví a žádostivost nás omamují natolik, že porušujeme závažné
přísahy manželské věrnosti. Netaktnost nás vede k zapomínání každodenních,
všedních slibů jako něčeho zcela nepodstatného. Někteří křesťané se skrze
nepodložená obvinění a neopodstatněná tvrzení dokáží prolhat až ke ztrátě
bezúhonnosti. Jiní se proslibují ke ztrátě cti díky nesčetným nesplněným slibům a
nedodrženým závazkům. Takové jednání je ovšem zcela nepřijatelné pro toho, kdo
chce náležet ke království. Sloužíme Bohu, který nemůže lhát (Titus 1:2) a do služby
tomuto Bohu musíme vnášet průzračnou poctivost a pravdivost (Koloským 3:9;
Efezským 4:15, 25).
Toto studium ovšem nemůžeme uzavřít, aniž bychom se zabývali onou
zjevnou a dosud nevyřešenou otázkou: nezakazuje Ježíš slovy: „Já však vám pravím,
abyste nepřísahali vůbec“ jakýkoli druh přísahy? Po dlouhou dobu jsem byl tomuto
závěru silně nakloněn, nicméně širší kontext Nového zákona vnáší do tohoto závěru
určité pochybnosti. Ani se tolik nesoustředíme na skutečnost, že Bůh (Skutky 2:30;
Hebreům 6:17; 7:20-21), Syn (Matouš 26:63-64) i jeho andělé (Zjevení 10:5-6)
přísahy vyslovovali. Naši pozornoust spíše poutají Pavlovy epištoly, v nichž se
nacházejí přísahám se podobající výrazy, které nelze vysvětlit jiným způsobem
(Římanům 1:9; 9:1; 2.Korintským 1:23; 11:31; Galatským 1:20; Filipským 1:8 a
další).
Jak lze tedy sladit Pavlovo zjevné užívání přísah s Ježíšovým zákazem?
Předně věříme, že některé, na první pohled absolutní výroky nebyly takto míněny, ale
měly být chápány v kontextu celého Písma (Marek 10:11-12 a Matouš 19:9; Matouš
5:42 a 2.Tesalonickým 3:10). Dále pak k závěru docházíme pochopením, že Ježíš zde
diskutuje farizejsky lživé přísahy, nikoli vážně míněnou přísahu danou člověkem,
který je pravdomluvný za všech okolností, avšak shledává, že jsou okamžiky, v nichž
posluchači potřebují mimořádné ujištění. Každý křesťan musí toto téma zvážit pečlivě
a sám za sebe, a přitom mít na mysli, že není povinován přísahat, ale je trvale
povinován mluvit pravdu.
Idea, pro níž nikdy neuzrál čas
28
Pokud se Ježíš pokoušel formulovat mravní principy, které by vystihovaly
ducha jeho doby, pak zcela jistě neuspěl. Jeho učení bylo své době cizí, nezapadalo do
ní a dokonce u samotného izraelského národa vyvolávalo nepřátelské postoje. Boží
Syn však věděl příliš dobře, že ten „pravý čas“ pro jeho učení by nikdy v lidské
historii nenastal. Jak jednou řekl svým nevěřícím bratrům: „Můj čas ještě nepřišel; ale
váš čas je vždy připraven. Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože já
o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé“ (Jan 7:6-7).
Ježíšovo etické učení není o nic bližší ani našemu věku. V posledních dvou
zobrazeních kontrastu mezi farizejskou deformací a skutečnou vůlí Boha nacházíme
mezní, nejradikálnější vyjádření spravedlnosti království (Matouš 5:38-48).
Následující slova vyvolávají více polemik než celý zbytek kázání dohromady, a
mnoho pokusů o objasnění končí tím, že Ježíšova slova jsou sofistikovaným
výkladem zbavena veškeré váhy a síly svého významu. Snad by tedy na úvod
Ježíšova učení o lásce k nepřátelům pomohlo, kdybychom se seznámili s určitými
polemikami, které je provázejí.
Existuje veliký spor o tom, kam až sahá uplatňování zásady lásky k bližnímu.
Někteří tvrdí, že tato láska se týká jen „osobních“ vztahů, jiní trvají na tom, že se
musí vztahovat na každý aspekt křesťanského života. Na podporu převažujícího
názoru, který vymezuje tuto lásku na nejužší vztahy mezi bližními, píše Carl F. H.
Henry: „V křesťanských podnikatelských kruzích se často objevuje názor, že Kázání
na hoře je vynikajícím etickým kodexem pro úspěch v obchodování. Ovšem
skutečností je, že větší podnikatel, který by řídil své obchody podle zásad Kázání –
dávaje dva kusy oděvu, když je požádán o jeden, nevzdoruje zlu – by záhy shledal, že
je v těžkých dluzích nebo na mizině ... Národ, který by podřizoval své národní zájmy
zákonu o lásce k bližním – nikdy by nic neočekával ani nepožadoval nazpět, dával by
dvakrát více, než kolik by žádali jeho nepřátelé, neodporoval by agresorům – takový
národ by páchal celonárodní sebevraždu“ (Christian Personal Ethics, Osobní
křesťanská morálka, str. 322-323).
Dietrich Bonhoeffer vyjadřuje v knížce nazvané The Cost of Discipleship
(Cena učednictví) opačný názor: „Tato část Ježíšova učení vyjímá církev ze sféry
politiky a zákona. Církev nemá být národní komunitou jako dávný Izrael, ale
komunitou věřících bez politických či národnostních pout. Dávný Izael byl obojím –
Božím vyvoleným lidem i národním společenstvím, a proto bylo i Boží vůlí, aby
násilí čelil násilím. Ale s církví je tomu jinak: církev opustila politické i národnostní
hranice, a proto musí trpět agresi s mírností ... Rozlišení mezi člověkem coby
jednotlivcem a jeho úřední tváří je Ježíšovu učení naprosto cizí. Ježíš se obrací na své
učedníky jako na lidi, kteří opustili vše, aby ho následovali, a zásada nenásilí se týká
rovným dílem soukromého života i úředních či veřejných rozhodování. Ježíš je Pánem
života a požaduje plnou věrnost lidského života jako celku. Navíc, když dojde na
konkrétní jednání, toto rozdělení vyvolává neřešitelné těžkosti. Můžu vůbec kdy
jednat výhradně jako soukromá osoba, nebo výhradně jako představitel úřadu? ...
Nejsem trvale jednotlivcem stojícím před tváří Ježíše, a to i ve chvílích vykonávání
veřejných povinností?“ (str. 121-124).
Dotýká se tedy princip lásky každého aspektu křesťanského života, každého
jednání s druhými, nebo je omezen jen na určité osobní jednání? Toto je otázka, která
se znovu a znovu vynořuje v průběhu staletí, je to otázka, s níž se musí utkat každý
občan království a musí učinit vlastní závěr a rozhodnutí. Z této příliš živé a konkrétní
problematiky není úniku.
Dále byla položena otázka, zda jsou křesťanům zakázána veškerá práva na
sebeobranu v oblasti osobních vztahů, nebo je po nich požadováno, aby se podrobili
29
zlu pouze v případě, když na ně útočí nebo s nimi špatně zacházejí z důvodu víry v
evangelium. Martin Luther věnuje ve svých??? table talks tomuto tématu několik
zajímavých komentářů: „Pokud se někdo vloupá do mého domu, snaží se spáchat
násilí na mé rodině nebo na mně či chce způsobit újmu, jsem vázán bránit sebe i
rodinu coby pán domu a hlava rodiny. Pokud se lupiči nebo vrazi pokoušejí ublížit
mně nebo na mně vykonat nezákonné násilí, měl bych se bránit a odporovat jim ve
jménu vladaře, jehož jsem poddaným ... Musím tomuto vladaři pomoci zbavit jeho
zemi od špatných poddaných. A pokud jsem schopen podříznout tomuto násilníkovi
krk, je mou povinností vzít na něj nůž ... Ale pokud jsem napaden z důvodu Božího
slova coby kazatel, pak to musím strpět a nechat na Bohu, aby ho potrestal a mne
pomstil.“
Toto vše by nám mělo pomoci vidět, že v úsilí porozumět přesně požadavkům
království, se potýkáme s opravdu těžkými otázkami. A v této usilovné snaze o
správné porozumění a správnou aplikaci nesnadného učení se musíme neustále chránit
proti pokušení zdůvodnit si odmítnutí čehokoli, co se nám v Pánově učení jeví jako
příliš namáhavé a nelákavé. Nesmíme si dovolit nepřikládat význam jakékoli pasáži
Ježíšova učení jednoduše proto, že se nám zdá, že je pro naše životy příliš vyhraněná.
Nikde, v celých lidských dějinách nenalezneme druhého učitele, který by byl na
kordech se vším, co člověk běžně ve svých vlastních očích považuje za moudré a
správné, než jak tomu bylo a je s učením Ježíše z Nazaretu.
Msta nepřichází v úvahu
„Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku“ (Matouš 5:39).
Přestože je tato část kázání obklopena množstvím sporných otázek, pokusíme se
nejprve dát všechny polemiky stranou a soustředit se na pochopení nejhrubšího
základu myšlenky, kterou zde Ježíš předkládá.
V Matouši 5:38-42 Ježíš rozšiřuje záběr a prohlubuje oblast, které se týká
princip lásky k bližním. Přesouvá se tím od problému zla v nás samotných
k náročnější otázce, kterou je zlo u druhých lidí. Jednou věcí je, že křesťan se musí
chránit před tím, aby jakkoli ublížil druhým nevinným lidem. Jinou věcí ovšem je, jak
se bránit a co je požadavkem lásky ve chvíli, kdy druzí lidé, zdaleka ne nevinní, mají
v úmyslu poškodit nás či nám ublížit.
Farizeové se s problémem vypořádali svým osobitým způsobem. Jednoduše si
vybrali ze Starého zákona všechna nařízení, která regulovala velikost odplaty, jež
mohla být maximálně požadována v náhradu za konkrétní poškození, a převrátili je
v právo na mstu na svých nepřátelích.
Starozákonní předpisy o odplatě či náhradě měly sloužit dvojímu účelu. Měly
mít omezující a zastrašující účinek na lidské zlo (5.Mojžíšova 19:20-21). A také měly
vést ke kontrole nad lidskými tendencemi jednat v hněvu a trestat neúměrně vůči
spáchané škodě (2.Mojžíšova 21:23-24). Oheň vzteku vyvolaný utrpěnou škodou se
může snadno vymknout kontrole a mstít se zcela přehnaným trestem. Záměrem těchto
Božích zákonů tedy bylo omezení, tak aby Izrael nepropadal podobným nemírnostem,
které vyvolávají začarovaný kruh nenávisti a násilí. Také je velmi důležité
nepřehlédnout, že tato spravedlnost neměla být vykonávána soukromě, ale jen
ustanovenými soudci v Izraeli (5.Mojžíšova 19:18).
Farizeové ve slovech zákona, který s oblibou citovali („oko za oko, zub za
zub“), viděli jednoznačně právo k osobní mstě. Místo aby přijali skutečnost, že se
jedná o zákonem stanovené maximum možné náhrady, tedy o kontrolu nad
30
přehnanými tresty, vnímali to jako minimum svých osobních práv. A stejně jako
Shakespearův Šajlok, i tito nemilosrdní pokrytci neváhali domáhat se třeba i „libry
lidského masa“.
A přímo proti farizejskému učení o právu na vlastní pomstu a odplatu stojí
Ježíšovo klidné a mírné: „neodporujte zlému člověku“. Své tvrzení pak Ježíš provází
čtyřmi dramatickými ilustracemi.
Je zcela nutné, abychom v úvaze o Ježíšově zákazu (neodporovat zlým lidem)
brali v potaz nejen kontext Kázání na hoře, ale současně širší kontext celého Nového
zákona. Ježíš se v celé této pasáži zaměřuje na to, jak uskutečňovat princip lásky
k druhým. V Lukášově zápisu Kázání stojí před ilustracemi k principům přikázání
lásky k nepřátelům doplněné přísnou zásadou: „Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy
stejně čiňte jim“ (Lukáš 6:27-31). To nám pomáhá k pochopení, že Pán Ježíš zde
neustanovuje doktrínu pouhého „neodporování zlu“, ale že vedle sebe řadí velmi
poutavá prohlášení zdůrazňující povinnost nikdy neodplácet za zlo na nás spáchané a
nikdy neodepřít dobro těm, kteří nám nespravedlivě ublížili. Tyto zásady ovšem
neznamenají, že se křesťan má plazit po čtyřech.
Když Ježíš vede své učedníky k tomu, aby neodporovali zlu, neříká tím, že
nemají nikdy potlačovat a mírnit žádné zlo u druhých lidí. Takto rigidní interpretace
by zakazovala dokonce i několik slov pokárání. Ježíš učil něco jiného, což vidíme
v Matouši 18:15-17 a on sám pokáral strážce, který ho neoprávněně uhodil na soudu
(Jan 18:23). To, co nás Pán v těchto verších vyučuje, je, že nemáme nikdy odplácet
zlo zlem. A přesně tak tento princip vyjadřuje Pavel v dopise Římanům: „Nikomu
neodplácejte zlým za zlé. ... Nenechte se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem“
(Římanům 12:17, 21). Je to přirozené vyústění přikázání milovat bližního jako sebe
sama a výzvy, abychom s lidmi jednali stejně, jako bychom jednali sami se sebou.
Cokoli tedy děláme v reakci na jejich zlo, musí být učiněno v lásce k nim, ne z touhy
po pomstě nebo z potřeby sebeobrany. Zdá se mi, že tento princip ani nebrání použití
poměrně pádných a silných prostředků k zastavení osoby páchající nezákonné a
nespravedlivé škody, ale vždy by se to mělo dít z lásky k dané osobě a nikdy ze
sobectví či z pomstychtivosti.
V těchto zjevně dramatických tvrzeních, jimiž nepochybně upoutal naši
pozornost, nám Ježíš prostě říká toto: je lépe nastavit třeba i druhou tvář člověku,
který nás uhodil, než se na něm dopustit zla; je lépe poskytnout třeba i kabát člověku,
který na nás nezákonně vymáhal košili, než mu odepřít, co možná skutečně potřebuje;
je lépe doprovodit člověka více mil, i když nás neoprávněně donutil ke službě, než se
mu bránit zlem nebo mu neposkytnout pomoc, kterou třeba opravdu potřebuje; je lépe
obdarovat i člověka, který se k nám nehezky chová, než mu nedat to, o co upřímně
žádá v okamžiku skutečných obtíží.
Pokud máte pocit, že jsme z diskutovaných přikázání vymačkali jejich
skutečnou sílu, pamatujte, prosím, že ani Ježíšova instrukce: „tomu, kdo tě žádá, dej“
neplatí bez omezení. Pavel říká: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“
(2.Tesalonickým 3:10). Ani Pavlův přísný postoj není káravý, ale je motivován láskou
k bližnímu. A ještě mějme na paměti, že budeme mít práce až nad hlavu, pokud se svá
srdce budeme snažit chránit před vším možným sobectvím ve chvílích rozhodování,
jak reagovat s láskou na ty, kteří se k nám chovají nespravedlivě a často i krutě.
Nemyslitelné přikázání
31
S každou další větou (počínaje Matoušem 5:21) Ježíš ukusuje větší a větší kus
z lidského ega. Každý nový obraz protikladu mezi oblíbeným farizejským výkladem a
mezi skutečnými příkazy království spravedlnosti zesiluje morální výzvu. To, co Pán
Ježíš nakonec přikazuje, v šesté a poslední antitezi dobové perverze Zákona, muselo
zcela omráčit všechny posluchače (Matouš 5:43-48). Vyslovil do té doby
nemyslitelné: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele“ (Matouš 5:44). Většině
jeho posluchačů musela tato slova připadat nejen nepředstavitelná, ale naprosto
neuskutečnitelná – a navíc byla v rozporu se samotným konceptem spravedlnosti.
Ale Ježíš tady poprvé ve svém kázání vyslovuje slova, která shrnují onen
jediný princip, jenž podepírá celé jeho poselství. Ježíš vede své posluchače směrem
vzhůru, od toho, co láska zakazuje v jednání vůči druhým (dokonce i když nám
ublížili), až k tomu, co od nás láska požaduje v pozitivním a aktivním jednání. A kdo
z posluchačů by tušil, tenkrát či dnes, že Ježíšova cesta přikázání nebude dokončena,
dokud nám neuloží povinnost ze všeho nejtěžší – milovat právě ty, které nejsnáze
nenávidíme, milovat své nepřátele. Na konci své cesty Pán neponechává žádný
prostor pro sobecké „já“.
Idea „nepřítele“ nebyla Židům prvního století vůbec cizí. V Ježíšobě době
existovalo nepřehlédnutelné nepřátelství, které bylo ztělesňováno rozdělující zdí, jímž
byl Zákon (Efezským 2:14-15). Lidé v Izraeli si toho od nepřátelského okolí vytrpěli
hodně a na duchovně nevzdělaný a svou nemorálností pověstný svět pohanů shlíželi
více méně s pohrdáním. Pohané nikdy neváhali jim tuto „náklonnost“ oplácet.
Farizeové si sice byli vědomi požadavku Zákona, že synové smlouvy mají milovat
bližní jako sami sebe (3.Mojžíšova 19:18), ovšem ve svém separatistickém zápalu se
domnívali, že jejich povinnost lásky končí na hranicích Izraele. A za hranicemi
Izraele byl vskutku dostatek těch, které „bylo možno“ nenávidět, na což národ
pohlížel nejen jako na své privilegium, ale přímo jako na povinnost. Skutečnost, že
farizeové si byli vědomi přikázání k lásce, ale uvízli na vlastní definici „bližního“, je
zdokumentovaná na rozhovoru mezi Ježíšem a jedním zákoníkem (Lukáš 10:25-29).
Zákoník znal celý vzoreček, ale nechtělo se mu do něj dosadit všechny správné
hodnoty.
Jak a proč tedy došli učitelé v Izraeli k závěru, že Zákon přikazoval nenávist
k nepřátelům? K takovému závěru je mohly vést „svaté války“, kdy Bůh Izraelitům
přikázal vyhladit Kenaance (5.Mojžíšova 20:16-18), nebo žalmy kleteb („Nemám
nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? ... Nenávidím je, rozhodně nenávidím,
jsou to také moji nepřátelé“ (Žalm 139:21-22, viz zvláště Žalm 109). Jakkoli složitý a
matoucí problém před nás stavějí tyto pasáže, Boží Zákon nerozlišoval mezi láskou
k bližnímu Izraelitovi a k cizinci (3. Mojžíšova 19:18 společně s 19:33-34), ani
nevybízel k nenávisti a pomstě vůči nepřátelům (2.Mojžíšova 23:4-5). Dokonce i Jób,
jehož čas přišel ještě před vydáním Zákona, si plně uvědomoval, že radost nad
neštěstím nepřítele je hřích (Jób 31:29-30). A vždycky jsem měl dojem, že když Pavel
přemýšlel, jak svým bratřím vysvětlit pokyny ohledně zacházaní s nepřáteli, necítil
potřebu nějakého nového, objevného zjevení, ale bez nesnází sáhnul po knize
Přísloví: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, dávej mu jíst, a má-li žízeň, dávej mu pít“
(Římanům 12:20, Přísloví 25:21). Žádná jiná část Starého zákona nepojmenovává
problém izraelského postoje vůči nepřátelům silněji a příměji než kniha Jonáš.
Asyřané byli brutálním národem, byli to nepřátelé Boha i lidí, ale Jahve je miloval a
měl v úmyslu přinutit svého služebníka Jonáše k témuž (Jonáš 4:9-11).
Pokud, po všem výše uvedeném stále, ještě nechceme uvěřit, že Zákon neradil
k nenávisti vůči nepřátelům, pak nám nezbývá, než se s důvěrou spolehnout na Syna
Božího, který myšlenku nepřátelství kritizoval jako nepochopení Zákona a jako ideu,
32
která je neslučitelná s povahou a záměry Boha. Právě takové učení (jako to o
nenávisti) činilo Izraelský národ tolik nehotovým pro příchod království pokoje.
Kdyby Ježíš své následovníky učil prostě lásce k „bližním“, mohli by dále
pokračovat ve starých šlépějích, aniž by kdy pochopili jedinečnou podstatu pravé
lásky. Když však Ježíš přikazuje milovat nepřátele, mohou být posluchači sice
poplašeni, nicméně instrukce je jasná. Jak poznamenal S. Kirkegaard, evangelium
nám navždy uzavřelo cestu k neporozumění, kdo je naším bližním. A máme-li milovat
i své nepřátele, pak neexistuje pod sluncem lidská bytost, jakkoli odlišná, jakkoli
vzdálená a jakkoli odporná, které bychom nebyli povinováni tím nejlepším, co
můžeme dát.
Jiný druh lásky
Láska, k níž Ježíš povolává své následovníky, přesahuje běžnou lásku, jak ji
sami chápeme. Nám dobře známé lásky, jež normálně žijeme, nejsou dostatečnou
předmluvou k novým lekcím, kterým se máme naučit. Rodinná pouta, oddanost mezi
přáteli, vášeň mezi milujícími se partnery – to vše patří k „přirozeným“ náklonnostem
mezi lidmi, k náklonnostem tak obvyklým, že jejich absenci považujeme za znak
úpadku a rozkladu pozbývajícího lidskosti (Římanům 1:31). Milovat ty, kteří milují
nás – taková láska nečiní ze synů království nic, čím by čněli nad ostatní. Jak Ježíš
upozorňoval, dokonce i „spodina“, lidé jako publikáni a pohané byli schopni tohoto
druhu náklonnosti (Matouš 5:46-47).
„Láska“ království spravedlnosti je odlišná a mimořádná, nikoli jen ve své
intenzitě, ale i ve své podstatě. Je to láska jiného a vyššího řádu. Ve snaze porozumět
tomuto tématu nám největší těžkosti působí vlastní mylné předpoklady, ža tato láska
je stejného rodu jako přirozené sympatie, které se opírají o silnou vzájemnost,
důvěrnost, hlubokou přitažlivost, sdílené zkušenosti a zájmy. Jak, ptáme se všichni,
můžeme cítit hřejivou náklonnost k lidem, kteří se urputně snaží nás poškodit či
zničit? Naši nepřátelé jsou nám nejen odpudiví, ale jejich jednání je přímo
opovrženíhodné. Cítíme odpor jak k jejich chování, tak k nim osobně.
Běžná pravidla tady jednoznačně neplatí. Láska k nepříteli nemůže být
založena na emocích. Láska, která je schopna obejmout svého nepřítele, nemůže
pocházet ze země lidí. Lidé se i ve svých nejhrdinštějších chvílích překonají k lásce
vůči těm, kteří pocit lásky nějakým způsobem vyvolávají (Římanům 5:7). Naproti
tomu Bůh prokazuje trvale svou lásku i svým nepřátelům, a to tím, že sesílá déšť a
sluneční paprsky na dobré i zlé (Matouš 5:45). Tato božsky dobrá vůle nemá nic
společného s příjemnými kvalitami, které by v nás Bůh shledával. Jako lidé jsme se
postupně stali morálně odpornými (Kazatel 7:20; Římanům 3:9-18) a je vysoce
nepravděpodobné, že bychom vůbec kdy v tomto životě pochopili, jak naše bezbožné
způsoby odpuzují svatou podstatu Boha. Boží touha po člověku pochází – a musí
pocházet – z jeho vlastního dobrotivého charakteru a vůle. Ve svém milosrdenství si
přeje působit dobro i těm, jejichž celé životy urážejí jeho samotnou podstatu. Bůh
miluje to, co vůbec k lásce nevybízí. Jak pravdivě to vyjádřil Pavel: „Bůh však
projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“
(Římanům 5:8).
Síla, která v dětech království otevírá schopnost milovat tímto nesobeckým
způsobem, spočívá v příkladu jejich Otce. Z toho, který stvořil všechny věci, čiší moc
působící bázeň. Nebesa vypravují o jeho slávě (Žalm 19:1). Celý vesmír svědčí o jeho
věčné moci a božství (Římanům 1:20). Avšak není to velikost jeho tvořivé síly, skrze
33
co Boha poznáváme plně (1.Královská 19:11-12). Konečné a vrcholné zjevení bylo
vyhrazeno Tomu, kdo přišel „ve slabosti“ (1.Korintským 1:27) a zmařil sám sebe ve
prospěch lidí (Filipským 2:5 a dále). Ježíš sám na sobě zjevil Otce v plnosti (Jan
1:18), a pouze pokud vidíme Ježíše, vidíme i jeho Otce (Jan 14:6-7). Nikdy tady na
zemi nebudeme moci pohledět Bohu blíže do tváře, než když stojíme u paty kříže a
slyšíme jeho Syna, jak prosí o milost pro bezbožné lidi, kteří ho trýznivě zabíjejí.
Tady vidíme moc, tady vidíme Božství. Jeho absolutní fyzickou moc nepopíráme.
Jeho moudrosti nevzdorujeme. Ale když nacházíme cestu skrze Krista do „hlubin
Božích“ (1.Korintským 2:10), poznáváme, že není pravdivější popis Božího
charakteru než ten, který vidíme v Janově krátkém ujištění „Bůh je láska“ (1.Jan 4:8).
Člověk, který přijímá tak nezasloužený dar milosrdenství, by měl být schopen
rozumět a přenášet toto milosrdenství i na druhé. A skutečně, „my milujeme, neboť
on první miloval nás“ (1.Jan 4:19). Avšak toto je láska vůle, nikoli emocí. Náš
Spasitel nežádá, abychom měli hřejivé pocity vůči svým nepřátelům. Zda je budeme
pravdivě milovat, záleží naopak na naší schopnosti oddělit se od pocitů, jež v nás
nepřátelské chování vyvolává a na schopnosti soustředit se ne na chování, ale na
skutečné potřeby a problémy svých nepřátel. Ve svém komentáři k Matoušovu
evangeliu nabízí William Barclay snad nejvýstižnější popis nebeského druhu lásky:
„Agape [láska] nepředstavuje pocit srdce, kterému nemůžeme pomoci a který přichází
spontánně a nezván, představuje odhodlání mysli, s jehož pomocí dosahujeme
nepřemožitelně dobré vůle dokonce i vůči těm, kteří nám ubližují a zraňují nás.“ To je
pravý druh mravního odhodlání, které nakonec stojí v základech všech ostatních
lásek. Musí to být trvalá síla, ze které čerpají hlubiny všech našich vztahů, láska
manželství a rodiny, nesobecké přátelství a nade vše, společenství svatých.
„Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec“ (Matouš 5:48). Být
povolán k podobě Boží – na tom je cosi nezměřitelně ohromujícího stejně jako
hluboce zneklidňujícího. Ta možnost vzrušuje, ale ta výzva vyvolává strach.
Dokonalost, jíž Ježíš slibuje i přikazuje svým učedníkům, se netýká Boží bezhříšné
spravedlnosti, ale plnosti a celosti jeho lásky. Naše nedokonalá, náladám a
nesprávným soudům podléhající vůle k dobru musí být rozšířena do rozměrů, které
pojmou každého člověka. Takovou lásku nezískáme lacino. Poznáme bolest i muka.
Ale musíme růst, abychom byli jako náš Otec – jinak se musíme vzdát práva nazývat
se jeho dětmi (1.Jan 4:7-8).
Musíme vždy milovat své nepřátele?
Láska požadovaná na učednících Pána Ježíše je rozhodná, nekompromisní,
pevná. Je to láska nedohledně přesahující pouhé civilizované chování, které nás
zdržuje od pomstychtivých skutků. Je to aktivně dobrá vůle, podněcující k modlitbám
a k jednání pro nejvyšší dobro nepřítele (Matouš 5:44, Lukáš 6:35). Není proto
překvapující, že lidé se nezřídka brání vpustit tuto lásku do svých životů.
Musí opravdu děti království jednat vždy pro věčné dobro druhých lidí? Musí
si tento postoj zachovat, i když je ohrožen jejich majetek nebo dokonce život? Musí
následovník Krista coby strážný, voják, otec, matka, a tak dále, nepřetržitě ovládat své
jednání podle principu nesobectví a záchrany druhých?
Tato otázka zaměstnává celá staletí svým kontroverzním charakterem. Na
jedné straně stojí argument, že princip lásky z Kázání je absolutní a univerzální, na
straně druhé jsou argumenty na obranu různých výjimek. Celá dvě století od smrti
apoštolů žádný křesťanský pisatel nesouhlasil s účastí křesťanů ve válce. Teprve po
34
vládě Konstantina, když – v tu chvíli již „křesťanské“ – impérium bylo vystaveno
útokům barbarských kmenů, Augustin a další (ačkoli přitom stále obhajovali osobní
nenásilí) dávali souhlas a často i nabádali křesťany k účasti na „spravedlivých
válkách“ coby vyslanci občanského státu. Augustýn obhajoval tyto války jako války
obranné, vedené z oprávněných příčin, oprávněnými prostředky, za oprávněným
cílem a představující poslední možnost, která zbývá ustanovené autoritě (Roland
Bainton, Christian Attitudes Toward War and Peace, Křesťanský postoj k válce a
míru, str.66, 67, 89-100). Vůdčí hlasy reformace zastávaly stanovisko „spravedlivých
válek“ a ospravedlňovaly křesťanskou účast ve vojenských konfliktech válkami
dávného Izraele a současně rozlišovaly mezi učedníkem – jednotlivcem a učedníkem
– zmocněncem státu.
Neexistuje žádné snadné řešení otázky, zda je křesťan za každých okolností
povinován milovat své nepřátele, což ho přivádí k složitým polemikám ohledně
křesťanského vztahu ke státu a ohledně individuální sebeobrany. Nicméně věříme, že
odpovědí na tuto otázku by mělo být bezpodmínečné „ano“.
Při argumentaci ve prospěch neomezené sebeobrany, jež se klade proti učení
z Matouše 5:38-48, bývá Pánovo přikázání soustředit se na nejvyšší dobro nepřátel
úspěšně anulováno. Vyhradit právo sebeobrany pouze na případy, kdy křesťané jsou
napadáni pro svou víru v evangelium, staví křesťany do zcela neřešitelného stavu
umět ve vteřině a s naprostou jistotou rozhodnout, jaký je motiv útočníka. Bez
překážek však můžeme vyslovit, že jakýkoli druh sebeobrany, který má důsledně na
zřeteli nejvyšší dobro našeho nepřítele, je naprosto přijatelný (Matouš 7:12).
Když někdo argumentuje tím, že války starověkého Izraele mohou opravňovat
k tomu, aby lidé pod přikázáním „milujte své nepřátele“ vedli současně proti těmto
nepřátelům válku, mělo by být přinejmenším bráno v úvahu, že války biblického
Izraele byly válkami nevyprovokované agrese, mnohdy měly vyhlazovací cíle a byly
vedeny pouze na Boží příkaz (2.Mojžíšova 23:31-32; 5.Mojžíšova 20:10-19). Tyto
boje svědčí o Božím právu na soud nad národy propadlými zlu, ale v žádném případě
o nároku na „spravedlivé války“ v současnosti. Je složité, ne-li nemožné srovnávat
moderní války s válkami Božího Izraele (Clouse, War: Four Christian Views, Válka:
Čtyři křesťanské pohledy, str.10).
Představa, že války vedené nekřesťany by mohly být považovány za „války
spravedlivé“, patřila vždy spíše do oblasti snů než do reality. Sotva bychom našli
některý z moderních konfliktů (pravděpodobně bychom nenašli žádný), v němž obě
strany jednoznačně neporušily model „spravedlivé války“. Jsme nuceni k otázce, jak
by mohla být spravedlnost uplatňována jen na ty, kdo jsou vinni, zatímco nevinní
zůstanou ochráněni, když víme, že v moderních válečných konfliktech jsou
bombardována celá města nebo je celá obydlená oblast spálena atomovým výbuchem.
Ale dokonce i kdyby toto nebyl reálný problém, stále by zde zůstávalo neúnosné
břemeno, jež by tento postoj na křesťany kladl – a to znát ve chvíli mezinárodního
konfliktu záležitosti, které se obvykle a obecně objasňují až o mnoho let později.
Žádný národ nebude otevřeně vést „nespravedlivou“ válku. „Spravedlnost“ je
vždycky tím nejhlasitějším slovem v pokřiku, který svolává občany do zbraně.
A konečně, v civilizovaném státě máme co do činění i s nástrojem, jenž
existuje z Boží svolující autority (Římanům 13:1; Jan 19:11). Bůh sám jej používá
jako nástroj či „vykonavatele hněvu“ k udržení pořádku v bezbožném světě (Izajáš
10:5-7, 12; Jeremjáš 25:9; Izajáš 14:4-6; Daniel 4:17, 24-25; Izajáš 44:28; 45:1).
Hovoříme zde o civilních autoritách čili vládách. Rozhodně se jedná o instituci
zmocněnou jen vymezeným způsobem k tomu, aby prosazovala spravedlnost
trestáním zlých a ochranou nevinných (Římanům 13:1-7; 1.Petr 2:13-14). V žádném
35
případě bychom neměli mít bezvýhradné a lehkovážné vztahy k civilním autoritám,
uchlácholeni naivní domněnkou, že to, co je „ustanoveno“ Bohem, jedná vždy
v souladu s jeho vůlí. Vládci tohoto světa jsou v Písmu nejčastěji zobrazováni jako
nepřátelé Božích záměrů (Žalm 2:1-2; Daniel 2:44). Vzestup nacionalistického
smýšlení vytvořil z křesťanů nejednou a v mnoha zemích bezhlavé patrioty, kteří pro
slepou oddanost zúženě viděné věci úplně zapomněli na svou oddanost Králi ze všech
nejvyššímu. Nikdy a za žádných okolností není dovoleno přenést vlastní odpovědnost
za mravní volby na stát a domnívat se, že takto unikáme závazku prokazovat lásku
všem lidem. Království Nebes je komunita „všech národů, kmenů, jazyků a z každého
lidu“, která musí odrážet a naplňovat prorockou vizi o království, v němž se už lidé
„nebudou cvičit v boji“ (Izajáš 2:4; 11:9). Pokud ve službě spravedlnosti království
ztratíme svůj život, nestane se nic neočekávaného (Lukáš 14:26). Ať se ocitáme
v jakékoli situaci, musíme milovat své nepřátele. A pokud nám situace brání své
nepřátele milovat, pak musí být změněna naše situace.
Život soustředěný na Boha
Pátá kapitola v Matouši obsahuje pronikavou studii o spravedlnosti království
Nebes (Matouš 5:20-48). Ježíš začíná útokem na pokryteckou pózu farizeů, a to v její
nejviditelnější poloze – v zacházení s ostatními lidmi. Nenechává nás na pochybách o
tom, že spravedlnost je zbožnost sahající do hlubin srdce, že nehlídá jen slova a
skutky, ale i ty nejskrytější motivy a postoje. Za vším, co Ježíš přikazuje, i když to
není výslovně vyjádřeno, je praktické uskutečňování starého příkázání milovat svého
bližního jako sám sebe. Ale přesto, že farizejské, nelaskavé jednání k druhým bylo
tím nejviditelnějším znakem jejich duchovního úpadku, nebylo počátkem či zdrojem
jejich problému. A proto se Učitel nyní zaměřuje na oblast, kde se pravá spravedlnost
počíná (Matouš 6).
V závěru svého učení o lásce k bližním Ježíš pozvedá posluchače
k samotnému Božímu trůnu. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský
Otec“ (Matouš 5:48). V těchto slovech je klíč ke vší zbožnosti, jak morální, tak i
duchovní – ne v našem vztahu k ostatním lidem, ale ve vztahu k Bohu. „Miluj svého
bližního jako sám sebe“ je druhým ze dvou největších přikázání; první přikázání zní:
„Miluj Pána, svého Boha celým svým srdcem“ (Matouš 22:35-37).
Lidé se po staletí usilovně snažili vybudovat mravní kodexy nezávisle na
Bohu. Ale jak napsal Schopenhauer: „Učit morálce je snadné. Najít základ pro
morálku je těžké.“ Podobné úsilí vždy selhalo, protože bez přítomnosti mravního
Boha, který se zajímá o své stvoření, jsou všechny mravní kodexy bezvýznamným
výsledkem dobové libovůle. Kdyby skutečně žádný mravní Bůh neexistoval, pak by
bylo nemyslitelné, aby existoval člověk coby mravní bytost. Člověk bez mravního
Boha by prostě nebyl vůbec schopen pojímat etické otázky. Skutečnost, že člověk je
mravní bytost, vypovídá jednoznačně o existenci mravního Boha.
Avšak etika lidského chování, dokonce i tak vznešená a pravdivá jako ta
obsažená ve slovech: „Miluj svého bližního jako sám sebe“, nemůže zůstat viset
někde samostatně ve vzduchu. Bez hluboké oddanosti Bohu, z jehož podstaty a vůle
vychází celá morální struktura univerza, se etika druhého přikázání stává bezobsažnou
a neuskutečnitelnou formulkou. Člověk, který se chce zabývat morálkou, musí se
zabývat Bohem. A to je taky důvod, proč je nemožné naplňovat etiku království
Nebes – vyjma těch, kteří sebe sama formují pro království. Mravní principy Nebes
lidé nedokáží zachovávat, pokud nejsou celým svým životem obráceni vstříc Bohu.
36
Se závěrem páté kapitoly už máme k dispozici mnoho podrobností o skutečné
spravedlnosti, ale samotný pramen této spravedlnosti nám Ježíš dal zatím jenom
zahlédnout. Pramenem je niterná spravedlnost srdce – srdce celého a nerozděleného.
V okamžiku, kdy Ježíšovo učení dosahuje svého vrcholu v přikázání k lásce
vůči nepřátelům, slyšíme v sobě zoufalou otázku: „Jak?“. A s touto otázkou je naše
pozornost odvedena vzhůru, k nebi. Je to jenom a jenom Bůh, kdo může v člověku
otevřít možnost takové lásky mezi lidmi. Jan nám to říká takto: „My milujeme, neboť
on první miloval nás“ (1.Jan 4:19). Člověk, který se oddělí od Boha, v sobě může
stále ještě nacházet potřebu vzájemné a opravdu ryzí lásky, ale nikdy nebude schopen
sám v sobě najít duchovní sílu k tomu, aby tuto lásku uskutečňoval a udržoval naživu.
Uskutečnitelné je to jen v naprosté odevzdanosti Bohu.
Dále je třeba ozřejmit, že etické požadavky království nejsou samy o sobě
konečným cílem. Dříve než nás Ježíš seznámí s tímto novým rozměrem spravedlnosti,
vyslovuje zcela jasně, že smyslem všech mravních přikázání je proměna člověka
v podobu nebeského Otce. Takže pokud chápeme správně to, co zde Ježíš říká, naše
večerní otázky, s nimiž uzavíráme svůj den, by neměly být o tom, zda „jsme dnes
spáchali vraždu nebo cizoložství nebo to či ono?“, ale spíše, „zda Bůh byl dnes
v mém životě na prvním místě?“, zda „jsem zachoval jeho přikázání?“, zda „jsem k
němu byl pravdivý?“, zda „znám Boha po tomto dni blíže? A jsem mu více
podoben?“
Lidé měli vždy těžkosti porozumět tomu, že ten zásadní a nejhlubší hřích
nespočívá v nesprávném chování k druhým, ale v neústupném, pýchou naplněném
odmítání uctívat a ctít Boha nade vše ostatní. Na adresu tohoto zla, které zachvátilo
celý kosmos, hovoří Pavel v dopise Římanům při popisu pohanského světa: „Ačkoli
poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve
svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě“ (Římanům
1:21). A právě tímto ústředním zločinem celého stvoření se člověk propadl do všech
hrůz nemorálnosti a nelidskosti (Římanům 1:26-32), nikoli naopak. Prvním úkolem
člověka hledajícího spravedlnost království je zabývat se samotným Bohem – a jediná
cesta, kterou kdy pro nás tento Bůh otevřel a na které nás přijímá, je cesta úplné
pokory a bezmezné lásky.
Problém pýchy
Lásce, kterou dlužíme Bohu, pravděpodobně nic nepředstavuje silnějšího soka
než právě naše „já“. Pýcha kraluje v srdci podstaty hříchu – je to zvrácená touha být
„jako Bůh“, usednout do středu bytí. A evangelium požaduje smrt, zničení této
arogantní sebestředné mysli, mysli, která se znovu a znovu povyšuje nad mysl Boží.
Pýcha má v sobě temnou, ale duchovní hodnotu. Je to touha mysli, nikoli těla. Rozkoš
nenachází ve zlém skutku, ale v pouhé myšlence na vzpouru. Ve svém Vyznání
Augustýn vzpomíná na příběh z mládí, kdy společně s kamarády ukradli hrušky ze
sousedovy zahrady a většinu z nich pak předhodili prasatům. Nebyly to ty hrušky, co
Augustýna lákalo, jak píše, protože ještě lepší měli doma, ale bylo to vzrušení vzít si
zakázané (Kniha II, kap. 4).
A přesně na tento ústřední a kritický problém domýšlivosti obrací Ježíš svou
pozornost, když začíná hovořit o třech věcech, jež rozvracejí opravdovost oddanosti
vůči Bohu (Matouš 6:1-34). Úvodní část této sekce (Matouš 6:1-18) Ježíš otevírá
přikázáním, jež ustanovuje zásadu: „Dávejte si pozor, abyste nečinili svou
spravedlnost před lidmi, jim na odiv.“ (Anglický Nový překlad krále Jakuba, stejně
37
jako česká Nová bible kralická, uvádí „milosrdné skutky“ místo „spravedlnost“; je
ovšem daleko více textových důkazů pro druhou variantu.) Pak Ježíš doplňuje své
varování ilustracemi ze tří oblastí náboženské úcty – dávání almužen, modlitba a půst.
Zprvu bychom si mohli lámat hlavu otázkou, co by nadutého člověka mohlo
vůbec lákat na almužnách, modlitbách a půstech, které jsou přece tak úzce spjaty
s pokorou před Bohem a s nesobeckým zájmem o druhé. A přesto Ježíšova varování
svědčí jednoznačně o tom, že dokonce i náboženská zbožnost může být
prostřednictvím pýchy zvrácena v opojnou a vypočítavou hříšnost. Co to tedy bylo, co
přitahovalo arogantní farizeje k chrámové pokladnici a k častým modlitbám a půstům
(Lukáš 18:10-12)? Byla to touha po zviditelnění se. Za každý halíř údajné pokory
investované do pokrytecky předváděných skutků sklízeli plnou hrst okázalého obdivu.
Proto bychom zde měli přijmout varování – není vůbec nemyslitelné konat i ty
nejšlechetnější věci z těch nejzkaženějších důvodů. Uctívání a štědrost samy o sobě
nezajišťují člověku bezpečný útěk před zlem. Ďábel si dokáže přikleknout i na místo
naší modlitby a celou bohoslužbu dokáže převrátit v hřích. Člověk si musí zachovávat
ryzí srdce a pravdivost lásky. Bůh mu musí být vším.
Tento nový Ježíšův princip může působit, jako by stál v protikladu
k předchozí výzvě: „Ať září vaše světlo před lidmi“ (Matouš 5:16), ale ve skutečnosti
zde k žádné kontradikci nedochází. Existuje nekonečný rozdíl mezi dobrým konáním
vyjadřujícím úctu k Bohu, který tento projev dobra vůbec umožnil, a mezi konáním
dobra, jímž uctíváme sami sebe. To, co našeho Spasitele v tomto případě pobuřuje,
není fakt, že někdo je viděn od lidí nebo že je na odiv, ale že touží být viděn, touží být
na odiv.
Snad je zde zbytečné dodávat, že spor zde nevedeme o to, zda těšit Boha, nebo
lidi (což je také reálný problém), ale o to, zda těšit Boha, nebo sami sebe. A právě toto
rafinovaně skryté potěšení z vlastní důležitosti napouští jedem všechny naše snahy o
zbožnost. Touze být viděn při „zbožnosti“ nepodléháme pro dobro druhých, ale pro
své vlastní uspokojení. Tuto záležitost snadno rozřešíme, pokud budeme dostatečně
pokorní k tomu, abychom o této touze věděli. Jak to vyjádřil Bonhoeffer, naše světlo
by mělo zářit před lidmi, ale nám by mělo být skryto.
Pýcha, ješitnost, to je podstata mentality stojící proti Bohu. Člověk stravovaný
pýchou nemůže Boha milovat. Bůh je jeho nepřítelem, jeho rivalem, je tím, kdo
obsadil místo, na němž by chtěl člověk stát sám. A není to jenom Bůh, koho tito lité
nedokáží milovat. Pýcha je nakonec obere o lásku ke všem živým bytostem. Všichni
lidé se pak stávají konkurencí na pozici sklízených poct. A tak s nimi nemohou
zacházet jako s přátely, natož pak jako s bratry. Mohou je tolerovat jen jako
služebníky vlastní samolibosti – jako nástroje, které odloží ve chvíli, kdy splní svůj
účel. Dokonce i světáci, nemorální a lapení do tělesných vášní, mohou prožívat
alespoň trochu hřejivé kamarádství svých kumpánů, pyšný člověk přichází i o toto.
Kritickou stránkou pýchy je její rafinovaná, delikátní povaha. Dokáže se sytit
dokonce i z úsilí pýchu ze sebe vymýtit. Nejprve sklouzneme lehkovážně do zjevné
ješitnosti. Pak činíme pokání ze své arogance. Poté si s pýchou uvědomíme, jak
statečně a dokonale jsme se zbavili svých starých samolibých způsobů. Hned nato
„prohlédneme“ další z triků pýchy a zase jsme zavaleni výčitkami. A do nich se
pomalu začne vkrádat blazeovaný pocit uspokojení, že jsme s takovou rychlostí
odhalili prohnaný pokus pýchy znovu nás zajmout. Tento proces nemá konce. Pýše
nevadí, ustoupí-li nám kus území, dokud si velitelskou pevnost udržuje pro sebe.
Jak se tedy vymanit z tohoto samolibého sebepřeceňování, které nám brání
v poznávání Boha i v lásce k člověku? Pomoc určitě nenajdeme v soustředění se na
„pýchu“. Člověk není pokorným tehdy, když na sebe myslí „tak málo“, ale když na
38
sebe nemyslí vůbec. Pýcha umírá teprve tehdy, když zapomeneme na své „já“ – a na
sebe můžeme zapomenout jen tváří v tvář neskonale větší oddanosti a zbožnosti.
Pokud nás Kristus naplní tak, že zabere celý náš vnitřní prostor, pak stará, pyšná vůle
našeho „já“ nevyhnutelně umírá (Galatským 2:20; Koloským 3:3). A tehdy můžeme
téměř bez váhání říci: „Všechno a ve všem Kristus“ (Koloským 3:11b). To je
představa plná požehnání a radosti!
Vytrubování
V Kázání na hoře Ježíš neustanovuje nějaké konkrétní zvyklosti bohoslužby.
Ježíš se zaměřuje pouze na principy, které vysvětluje pomocí výrazů náboženské úcty,
jež byly jeho posluchačům blízké (viz Matouš 5:23). Almužny stejně jako modlitby i
půsty nebyly pro tehdejší lidi ničím novým. Mojžíšův zákon nenechává žádný prostor
pro pochybnosti ohledně Boží starosti o chudé. V Zákoně byla mimořádná opatření
pro potřeby těchto lidí (2.Mojžíšova 23:11; 3.Mojžíšova 19:9-10). A požehnání patřila
i těm, kdo na chudé pamatovali (Žalm 41:1), a naopak prokletí hrozilo těm, kdo chudé
oslyšeli (Přísloví 21:13). Nicméně i dávání chudým, jako jakýkoli jiný výraz
oddanosti Bohu, se může zkazit, vychází-li ze zvrácené motivace. Pokud při svém
dávání druhým současně nedáváme celé své srdce přímo Bohu, pak je i naše dávání
pošpiněno postranními úmysly. A pochopitelně, když je problémem člověka láska
k penězům, pak by pro něho skutečně mohlo být řešením rozdat chudým vše, co má –
(Matouš 19:21). Ale u pyšného člověka nemusí být dávání almužen vůbec žádnou
odpovědí (1.Korintským 13:3). Dokonce to může posloužit k většímu nafouknutí už
tak nadmutého ega. A na toto téma se Ježíš soustředí ve své první ilustraci
náboženského pokrytectví (Matouš 6:2-4).
„Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou“ (Matouš 6:2). Spasitel
nám zde nabízí dva silné prostředky, jak si držet dorážející smečku sebechvály od
těla. Prvním je nevytrubovat před sebou, kdykoli uděláme něco dobrého. Neboli
nezveřejňovat ani se „nesvěřovat“ se svými skutky. Je jistě dost nepravděpodobné, že
by pokrytci, na které Ježíš ukazuje prstem, jednali tak křiklavě a bezostyšně, že by
doslovně troubili na nějaký nástroj, kdykoli by upustili minci před nějakou ubohou
duší. Pán zde zkrátka užívá obraznou řeč. Existují mnohem rafinovanější a
nenápadnější způsoby, jak si za svou „nesobeckou“ štědrost získat pozornost druhých,
aniž bychom ze sebe dělali vytrubující blázny.
Používá-li Ježíš „synagógy“ a „ulice“ jako oblíbená místa pokrytecké
velkorysosti, nemíní tím, že taková místa by byla nevhodná k prokázání soucitu.
Konec konců právě na těchto rušných místech žebráci hledali pomoc (Jan 19:1, 8;
Skutky 3:2). Ježíš chce daleko spíše udeřit na sklony k ješitnosti, které vedou určité
lidi k velkorysosti konané výhradně na veřejnosti.
Ovšem tato nemoc ega má ještě jemnější a o to nebezpečnější podobu –
podobu ochotné almužny v ústraní, o níž se později jen tak mimochodem, ale
v pravou chvíli, zmíníme. Když si občas tak „soucitně“ povídáme o potřebách
druhých, jak je snadné zcela nenuceně a skoro náhodně upustit poznámku o tom, co
my jsme pro někoho udělali. Ježíš nás varuje, a to nikterak neurčitým způsobem,
abychom drželi jazyk za zuby, spokojeni s tím, že náš Otec ví.
Děti království jsou lidé, kteří touží po Bohem zformovaném charakteru, a ne
pouze po reputaci zbožnosti. Ale současně, pokud je spravedlnost Nebes záležitostí
srdce, pak nemůže mít mnišskou ani poustevnickou podobu. Existuje prostor pro
viditelné a otevřené projevy pravého náboženství a Pánovi učedníci se nikterak
39
nesnaží ukrývat před ostatními lidmi – ale nic z toho se nesmí dít za účelem obdržení
poct z okolního světa. Starostlivý zájem křesťana o chudé a ubohé lidi je pouhým
rozšířením soucitné lásky nebeského Otce.
„Ale když ty dáváš almužnu, ať nepozná tvá levice, co činí tvá pravice“
(Matouš 6:3). Neoznamovat své dobré skutky, to je jen jedna část problému. Jak
poznamenal Jan Chrysostom, pisatel a kazatel čtvrtého století: „Můžeš konat dobré
skutky před lidmi, a přesto nehledat lidskou chválu; můžeš je konat v skrytu, a přesto
si tvé srdce přeje, aby se tvé skutky zvěřejnily, a ty abys chválu obdržel.“ A z tohoto
důvodu Ježíš dělá ještě druhý výpad: nevyhlašuj to ani sám před sebou! To je jádrem
jeho metafory ohledně rukou. Naše dávání by mělo být úplně oproštěno od vnímání
sebe sama – bez jediné myšlenky na jakési uznání či dobré jméno, které se zapíše na
náš účet vůči ostatním. Nesmíme si vést své účty (Matouš 25:37). Bůh to udělá za nás.
Nic nemůže zamořit pramen skutečné dobroty více, než když na konci
každého dobrého skutku vidíme nakonec sami sebe. To pak stojí člověka mnoho,
veškerý smysl pro bezúhonnost, celistvost i ztrátu pokoje mysli. A to nehovoříme o
odplatě Boží. Ale mějme na paměti, že toto pokrytectví je často sotva patrné, sotva
znatelné. Ukořistí naše srdce, když to vůbec nechceme a když to ani trošku nečekáme.
Největším příkladem mysli, jež se vůbec neohlíží na sebe, jež je cele zaměřená
na Boha a oproštěná od sebemenší spekulace, je Ježíš. Jeho vášnivé zanícení nikdy
nepatřilo sobě samému. Vstoupil do historie čistě pro dobro druhých. Stal se tělem, ne
aby uskutečnil svá vlastní přání, ale aby naplnil skutky svého Otce (Jan 5:19), aby
vyjádřil slova svého Otce (Jan 7:16-18; 12:49-50) a aby konal vůli svého Otce (Jan
5:30; 6:38; 14:31). Každý skutečný následovník Pána Ježíše by měl toužit po tomto
sebe se vzdávajícím duchu. A tím pak v sobě skutečně zabíjí veškeré pokrytectví a
přetvářku. V srdci, ve kterém má trůn Kristus a jeho láska k člověku, není žádný
prostor k službě sobě samému.
Zamysleme se. Až zase budeme dělat něco k uspokojení potřeb zanedbaných a
chudých lidí a jakýsi pocit sebeuspokojení a samolibosti začne odněkud vystrkovat
hlavu nebo se nám jen tak letmo zachce, aby se někdo o naší šlechetnosti dozvěděl ...
poslouchejme a uslyšíme vytrubování, o němž Ježíš hovoří.
Očišťování modlitby
„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, když
stojí v synagógách a na rozích širokých ulic, aby je viděli lidé“ (Matouš 6:5). Tady
Ježíš přechází k druhému vyobrazení duchovnosti, která opravdově a čistě slouží
Bohu, a nikoli našemu sobeckému já. A stejně jako u almužen, i tady vykresluje svou
myšlenku na pozadí dobře známých pokryteckých praktik.
Modlitba není otázkou duchovní volby. Stojí v samém středu a srdci lidského
vztahu s Bohem; pravá spravedlnost a pravá modlitba jsou neoddělitelné. A proto taky
není nic rouhavějšího, než hrát divadlo, když se člověk obrací k Bohu. Jedná se o
nejtroufalejší pohrdání mrštěné do tváře Majestátu na výšinách. Je dostatečně špatné
pokrytecky si zahrávat s chudými a slabými lidmi. Je katastrofální přetvařovat se před
tváří Boha.
Modlitba už svou podstatou vyžaduje nejzazší prostotu a otevřenost srdce vůči
Všemohoucímu. Lidský duch nenašel lepší vyjádření než to, které nacházíme
v Davidově prosebné modlitbě: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus
mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne
cestou věčnou“ (Žalm 139:23-24 BK). Kdo dokáže dokonce i osobní rozhovor
40
s Vládcem vesmíru zamořit službou vlastní naduté ješitnosti, ten už patří mezi mistry
duchovní zkaženosti.
Děti království, jak učí Ježíš, nesmějí mít s pokrytectvím v modlitbě naprosto
nic společného. Farizeové a jim podobní lidé se dokáží „oddávat“ modlitbám, aniž by
se oddali Bohu. Ježíš si jednou vypůjčil slova z Izajáše, aby tyto lidi pospal: „Tento
lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne velmi daleko“ (Matouš 15:8). Jejich
zločinem nebyla pouze lhostejnost k Bohu. Tito podvodníci zneužívali modlitbu jako
nástroje k sebezviditelnění a k získání laciné a nízké reputace zbožnosti.
Náš Pán zde jistě neútočí na modlitbu pronesenou na veřejnosti. Jak jsme již
uvedli výše, hřích zákoníků a farizeů nespočíval v tom, že byli vidět, ale že toužili být
vidět. Rádi se modlili, ne z lásky k modlitbě ani k Bohu, k němuž se obraceli, ale
z lásky k sobě samým a z lásky k příležitosti vystavovat svou zbožnost na odiv. Styl
farizejských modliteb měl hodně podobného s tím, co o modlitbě stálo v jednom
současném článku zmiňujícím jistou bohoslužbu: „Nejkvalitnější modlitba, jaká kdy
byla přednesena před bostonskou kongregací!“
Hříchem pokrytců nebylo to, že při modlitbě stáli (běžná židovská praktika,
Lukáš 18:13), ani že tak činili na nárožích a v synagógách. Modlitba hrála důležitou
roli v náboženském životě Židů, při chrámové bohoslužbě, v synagógách a na jiných
veřejných místech a také v soukromém, osobním vyjádření oddanosti Bohu. Některé
z těchto modliteb byly tradicí určeny na určitou denní hodinu (Skutky 3:1; 10:30) a
mohly podle okolností probíhat veřejně či soukromě. Zákoníci a farizeové si ve své
lásce k vlastní výjimečnosti (Matouš 23:6; Marek 12:39) dávali přesný pozor na to,
aby je modlitební hodina zastihla na těch nejrušnějších prostranstvích. Modlitba
v soukromí pro ně neměla žádný půvab.
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a
pomodli se k svému Otci, který je vskrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti
odplatí“ (Matouš 6:6). K podtržení intenzity této myšlenky, Ježíš přechází
z množného čísla k zájmenu v jednotném čísle. Tady zápasí o pravdivost osobního a
niterného postoje, hovoří o soukromé, nikoli kolektivní bohoslužbě. O našem
opravdovém postoji k Bohu vypovídá mnohem více pobožnost o samotě, v ústraní než
ta veřejná. A třebaže Ježíš rozhodně těmito slovy nezakazuje veřejnou modlitbu,
zároveň ani nehovoří pouze o tom, že se máme usilovně modlit v soukromí. Určitě
nás tady neučí, že si ke svým hovorům k Bohu máme hledat tichá místa, kde budeme
nejméně rušeni zvuky či obrazy. „Pokojík“ a „v skrytu“ jsou v této pasáži výrazy čistě
obrazné. Největším rušitelem upřímné promluvy k Bohu není hluk či druzí lidé, ale
naše lidské ego. Toto místo tak viditelné a rušné v naší mysli musíme opustit,
abychom se ke svému Otci mohli modlit přijatelným způsobem. Neexistuje žádná
fyzická skrýš, která by nás ochránila před naší vlastní pýchou. Ta za námi vleze
všude, i do našeho nejskrytějšího „pokojíku“, kde si při modlitbě současně tak trochu
přejeme, aby tu byl kdosi, kdo naše modlení ocení. A později své přání uspokojíme
tím, že řekneme druhým, jak dlouze a často se o samotě modlíme.
Naše modlitby k Bohu nebudou nikdy a na žádném místě čisté, dokud je
neoprostíme ode vší vyumělkovanosti, krásných výrazů a dokud se mysl neodloučí od
našeho „já“, zaplavena touhou uctít a potěšit Toho, od něhož přicházejí všechna
požehnání. Modleme se stále (1.Tesalonickým 5:17) a kdekoli (1 Timoteovi 2:8).
Modleme se ve shromáždění svatých i doma, na kolenou. Modleme se uprostřed
rušného davu i v pokojném ústraní. Jen se zkoumejme, zda je naše srdce ryzí, naše
mysl upřímná a že mluvíme k Bohu, a ne k lidem. Protože jinak bychom mohli patřit
mezi ty, kdo už „mají svou odměnu“ za vlastní samolibost (Matouš 6:5b) – což je
odměna dozajista ubohá!
41
Drmolení není modlení
„Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se
domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni;
vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než jej poprosíte“ (Matouš 6:7-8). O tom,
že mezi starožidovskými zákoníky byly tendence k dlouhým a okázalým modlitebním
ceremoniím, není pochyb. Autor apokryfní knihy Ecclesiasticus???? (napsané
v mezitestamentálním období) nabádal své čtenáře, aby „z nich nevycházelo tolik
blábolů“, když se modlí. Ježíš přísně kritizoval zákoníky své doby, jejichž veřejné
modlitby byly o to delší a pompéznější, o co ubožejší a hanebnější byly jejich
soukroméý život (Marek 12:40; Lukáš 20:47). A dokonce i na straně pohanů směřoval
Seneca výtky ke svým současníkům, které vinil z toho, že svými nekonečnými
prosbami „unavují bohy k smrti“.
Mohli bychom snadno sklouznout k víře (pokud zdůrazníme předchozí verše,
Matouš 6:2-6), že Ježíš zde stále odkazuje na pokrytecké pózování při modlitbě,
ovšem samotný text evidentně ukazuje jinam. V sedmém verši vidíme jasný přesun.
Místo přetvářky farizeů, Ježíš kárá nevědomost pohanů. Na rozdíl od židovské
modlitební licoměrnosti, jejíž jedinou starostí byl obdiv davu, pohanští prosebníci si
opravdu přáli, aby byli mocnostmi nebes vyslyšeni (Matouš 6:7b), ale jejich úsilí
překážela osudová neznalost skutečné podstaty Boha (viz Skutky 17:22-23).
Pohanské modlitby se zrodily z povahy pohanských božstev. Bohové Řecka a
Říma nebyli ani trochu podobni Jahvemu zástupů. Morálně byli lhostejní, náladoví,
nestálí, nevypočitatelní, převážně bez zájmu o události ve světě lidí (viz 1.Královská
18:27). V mnoha ohledech žili pohané v hrůze před těmito nevyzpytatelnými bohy, a
proto se snažili si je usmiřovat či získávat jejich pozornost nekonečným opakováním
rituálních formulí. O těchto zaklínadlech se věřilo, že mají moc samy v sobě, zcela
nezávisle na postojích a charakteru prosebníka. Pohané při svém uctívání nemohli
vkládat žádnou naději do představy, že bohové jej vyslyší kvůli svému smyslu pro
spravedlnost či kvůli soucitu – jelikož postrádali obojí. Vše záviselo na správném
dodržování předepsaných slovních obratů. Dějepisec Will Durant popisuje řecké
náboženství spíše jako „systém magie než etiky“ (The Story of Civilization, sv. II, str.
201, Příběh civilizace). O římském náboženství píše: „Pomohlo toto náboženství
mravnosti Římanů? Svým způsobem bylo samo nemorální: svým důrazem na rituály
vedlo k představě, že bohové se odměňují ne za dobro, ale za dary a opakované slovní
formule“ (The Story of Civilization, sv. III, str. 67, Příběh civilizace).
Klíčem k vyslyšení modlitby v pohanském světě tedy nebyla ani horlivost
ducha či zbožný způsob života, ale „množství slov“. Odsouzením opakování slov
„naprázdno“ Ježíš nemíní délku modlitby jako takové, a už vůbec ne vážně míněnou
neodbytnost, což jsou prvky modlitby, které Ježíš sám uváděl za příklad (Matouš
26:36-46) a přímo nakazoval (Lukáš 18:1-8). Ježíš zde poukazuje a odsuzuje víru, že
tajemství účinné modlitby spočívá ve slovech více než v postojích a životě
prosebníka. Opakování slov bez účasti mysli vyřazuje i účast srdce, jenomže srdce je
pro komunikaci s Bohem zcela nezbytné (Jan 4:24). K Bohu můžeme přicházet jen
s myslí, která je zaměřená pouze na Boha a jemu bezmezně oddaná.
Princip, který nám zde Ježíš předkládá, je porušován, kdykoli se domníváme,
že množství modliteb převáží naši duchovní účast při modlení nebo že tajemství síly
modlitby je v nějaké správné formulaci. Bůh není stroj. Ale zdá se mi, že i dnes se
nám tato představa ozývá v mechanickém trvání na tom, že modlitba bude Bohu
42
přijatelná jen tehdy, bude-li ukončena slovy „ve jménu Ježíše“ či jejich ekvivalentem.
Není snad ani třeba dodávat, jak důležité je trvalé vědomí o tom, že přístup k Bohu
při modlitbě nám není umožněn jinak, než skrze přímluvu Božího Syna. Rovněž je
dobré si připomínat, a to i v modlitbách, že Ježíš je jediným prostředníkem mezi námi
a Otcem. Slova „ve jménu Ježíše“ však nejsou magickou formulkou, která by nám
zaručovala Boží přijetí jakékoli „hala bala“ modlitby. Stejně jako při křtu „ve jméno
Ježíše Krista“ (Skutky 2:38) nebo při jakémkoli jednání „ve jménu Pána Ježíše“
(Koloským 3:17), vždy se jedná o vyjádření toho, co činíme, nikoli jen toho, co
vyslovujeme. Modlit se „ve jménu Ježíšově“ (Jan 14:13) musí mít zásadní dopad na
naše postoje i chování. Znamená to modlit se s jasným a živým poznáním vykupující
role našeho Pána, který nás usmiřuje s Otcem (Jan 14:6). Znamená to také modlit se
v duchu podřízeném Boží vůli, v duchu, který nežádá nic, co je v protikladu k Boží
povaze a věčnému záměru (1.Jan 3:22; 5:14). Jakékoli karnální kňourání směrem
k Bohu nebude posvěceno jen proto, že je ukončíme slovy „ve jménu Ježíše Krista“
(Jakub 4:3), stejně jako „křest“, který ignoruje Pánovy instrukce, nebude posvěcen jen
na základě slov „ve jméno Krista Ježíše“, která při tom někdo pronese. Nepozorné,
duchem nepřítomné recitace modlitebních „slovíček“, jakkoli bohaté svým obsahem a
jakkoli krásně vyjádřené, nám neotevřou nebeské dveře. Ty se neotevírají kvůli
správné „formě“. Modlitba v království Nebes je jednoduše vážná a opravdová,
upřímná a přitom úctyplná promluva dítěte ke svému Otci – Otci, který zná jeho
dychtivost a rád mu naslouchá.
„Váš Otec ví...“
Pohané věnovali většinu svých sil v modlitbách pouhé snaze získat si
pozornost božstev, která ovšem nejevila o člověka velký zájem. Rovněž cítili potřebu
informovat své bohy, kteří byli zaměstnáni mnoha jinými věcmi, o záležitostech, jež
by jinak mohly uniknout jejich pozornosti. Podobné starosti by nikdy neměly zatížit
modlitby křesťana, protože, jak Ježíš říká: „Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve
než jej poprosíte“ (Matouš 6:8). Pravý Bůh nemůže být ani v nevědomosti o
potřebách svých dětí (abychom ho museli informovat) ani není liknavý či neochotný
poskytnout, co je potřebné (abychom ho museli přemlouvat). Bůh nejen zná naše
potřeby absolutně i blízce, ale má i hluboký zájem je zajistit (2.Korintským 9:8; 1.Petr
5:6-7; Efezským 3:20). Výše citovanými slovy chce Pán Ježíš především odstranit ze
srdcí svých následovníků jakýkoli nezdravý strach, obavy a nejistotu, která byla hnací
silou v modlitebním úsilí pohanů. Děti království mají Otce, k němuž mohou vždy
přistupovat se smělostí a důvěrou (Hebreům 4:16; 10:19-22).
Tímto ujištěním o blízkosti a přístupnosti našeho Otce Ježíš nechce ani
v nejmenším vyvolat pochybnosti ohledně nezbytnosti modliteb. Zcela naopak, Ježíš
si přeje, aby se naše životy naplnily modlitbami daleko více. Modlitbu v království
Nebes lze vnímat jako cosi životně důležitého. Vlastní život našeho Spasitele byl
prostoupen opravdovými prosbami k Otci, a v Kázání Ježíš nejen předpokládá, že
jeho následovníci se budou modlit, ale i ujišťuje, že v království to, co nebude
hledáno a o co nebude žádáno, nebude ani nalezeno (Matouš 7:7).
Ale pozorná mysl se zde občas zarazí. Jestliže Bůh ví, co potřebujeme, a touží
nám to i poskytnout, proč tak prostě neučiní i bez našich proseb? Není pak přikázání
k modlitbám spíše jakousi svévolí? Neriskuje toto přikázání, že v nás vyvolá dojem,
jako by si Bůh prostě jen vychutnával, když před ním klečíme v prosbách a pokoření?
Jedna z pravd o Boží povaze, která přímo vyzařuje z celých Písem, je, že nikdy není
43
svévolný nebo vrtošivý ohledně toho, co od člověka požaduje (1.Jan 5:3). Každé
přikázání má svůj smysl a je nám dán proto, „aby s námi bylo dobře“ (5.Mojžíšova
6:24; 10:12-13). Veliká část smyslu modlitby i toho, jak modlitba „funguje“, jistě
uniká našemu chápání a my to musíme přijímat vírou (a já to bez ostychu vyznávám),
ale Boží slovo zároveň vrhá na toto téma dostatek světla k tomu, abychom viděli, proč
nám Otec některé věci neposkytne, pokud o ně nežádáme.
Z Písma lze poznat, že modlitba je otázkou víry a vyjádřením srdce (Matouš
21:23; Římanům 10:1). Ve svých prosbách, jako i při chválách Bohu, ochotně
skláníme hlavu své vůle před vůlí jeho a prohlašujeme, že to, co chce pro nás Bůh, je
tím, co chceme i my sami. Bůh skutečně ví, čeho je nám třeba a je skutečně ochoten
nám to dát, ale mnohokrát to neudělá jednoduše kvůli našemu nedostatku víry a
rozpolcenosti srdce (Jakub 1:5-8). Nepochybně se to týká především těch
nejdrahocennějších pokladů království, toho, co opravdově a vrchovatě potřebujeme –
láska, radost, pokoj, zbožnost, svatost, laskavost, dobrota – to vše jsou znaky božské
přirozenosti, které pak ukazují, že se připodobňujeme obrazu Božího Syna (Římanům
8:29). Je pravdou, že existují fyzické potřeby, jako potrava či přístřeší, které Bůh
může poskytovat bez našich proseb a bez naší vděčnosti (Matouš 5:45, Skutky 14:1617), ale zdá se, že i v těchto záležitostech si Bůh přeje prohloubit naši ochotnou
důvěru v něho (Matouš 6:11 společně s 5.Mojžíšovou 8:2-3). Snad s námi v těch
méně významných záležitostech života jedná právě takto, protože ví, že ty věčné
potřeby nám nebude moci poskytnout, aniž bychom se pro ně ve své mysli pokorně a
sami nerozhodli. Svou nejhlubší podstatou je modlitba otevírání srdce Bohu a
pozvání, aby nás Bůh provázel v našich životech svou vykupitelskou silou. Božský
záměr ohledně všech věcí vede Boha k tomu, že uvnitř naší osobnosti nic nevynucuje,
pouze posouvá, jestliže mu dáváme prostor, tak učinit. Ve své moci Bůh zná i ty
nejvnitřnější myšlenky každého člověka, dobrého i zlého, ať si to onen člověk přeje,
nebo ne (Hebreům 4:13; 1.Korintským 4:5). Avšak očišťování a přesměrování
myšlenek není umožněno, dokud si jejich vlastník intenzívně nepřeje, aby jeho srdce
bylo Bohem prozkoumáno a očištěno od každého zla (Žalm 139:23-24).
Pro špatného člověka je představa, že Bůh ví o každičkém tajemství srdce,
děsivá. Ale pro upřímnou, pokornou duši důvěřující Bohu je tato pravda zdrojem
nevyslovitelného pokoje. Vědomí, že Bůh se o nás zajímá natolik, že věnuje
pozornost tomu, co děláme, i tomu, na co myslíme, vytváří v člověku současně jak
pocit pokory, tak i zklidnění. Právě Bohu, který nám tak pečlivě a s takovou láskou
vyznačuje cestu (Žalm 139:1 a dále) a který zná naše potřeby tak dokonale, otevíráme
svá srdce v nezměrné důvěře: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty
znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“
(Žalm 139:23-24). Je to právě tento postoj při modlitbě, který hýbe Boží dlaní, když
mu dáváme veškerou svobodu k tomu aby v našich životech působil tak, jak vždy
působit chtěl a aby dával, co nám vždy dávat toužil.
I když duch víry v takovéto modlitbě umožňuje Bohu poskytnout nám to, co si
sám přeje dát, neznamená to, že je omezen pouhým obsahem naší modlitby. Častokrát
nevíme, jak bychom se měli správně modlit (Římanům 8:26-28) a ve své nevědomosti
se pak modlíme za věci, které by nepůsobily pro naše dobro. Náš milující Otec nám
dá chléb, i když ve své naivní prostotě žádáme o kámen (Matouš 7:9-11) – a víme, že
tomu tak je, protože on je schopen „učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo
co si můžeme pomyslet“ (Efezským 3:20). Modlit se k takovému Bohu je nesmírným
požehnáním.
44
Modlitba vyučující, jak se modlit
Když se dostáváme k Matouši 6:9-15, jsme už seznámeni se třemi kontrasty
v postojích při modlitbě, které nám Ježíš předložil (Matouš 6:2-3; 5-6; 7-8). Tyto
verše představují pozitivní rady stojící proti mechanickému drmolení modliteb. Náš
Pán současně říká, že farizeové se modlili pokrytecky a pohané zase bezmyšlenkovitě,
ale lidé, kteří opravdově náleží Bohu, se modlí ve vážné a celým nitrem soustředěné
oddanosti Bohu a jeho záměru se světem.
Následující krátká modlitba se tradičně označuje jako „Pánova modlitba“.
Nejedná se však o Pánovu modlitbu, pokud bychom tím měli na mysli, že Pán tyto
prosby vyslovil sám za sebe. Je zřejmé, že bezhříšný Kristus by se nemohl připojit
k žádosti: „odpusť nám naše viny“. Rovněž se nejedná o Pánovu modlitbu v tom
smyslu, že toto je jediná modlitba, s jejímž obsahem Pán souhlasí a která má proto u
Boha jakousi mimořádnou přijatelnost. Nenalézáme jediný důkaz v celém Novém
zákoně, že tato krátká prosba byla vůbec kdy použita liturgickým způsobem. Apoštol
Pavel své dopisy plní modlitbami, ale tyto vroucí prosby nejsou nikdy formovány
podle Pánova vzoru, ačkoli byly nesporně velmi ovlivněny jeho duchem.
Smyslem Ježíšovy modlitby je stát se příkladem, učebnicovým modelem pro
lidi jeho království. Ježíš řekl: „vy se modlete takto...“. Lidé, kteří z této modlitby
dělají rituál, liturgii a kteří shledávají její sílu v přesném opakování Pánových slov, se
dopouštějí právě toho druhu nesmyslné recitace, proti které jejich Učitel tak razantně
brojil. V opakování těchto slov není žádná magie, ale v jejich porozumění je veliká
síla. V několika prostých větách se můžeme naučit věci, které by měly být podstatou
našich životů a jádrem našich modliteb.
Myšlení i modlitby neznalých pohanů byly o úsilí získat cosi hmotného
(Matouš 6:25, 32), ale děti království mají usilovat o hledání Boha a jeho
spravedlnosti. Tato skutečnost je nám zjevena v počáteční části Ježíšova vzoru
k modlitbě.
Modlitba je směřována k „našemu Otci, který je v nebesích“, což je titul
Boha, v Matouši použitý dvacetkrát. V průběhu celého svého kázání Ježíš silně
zdůrazňuje tento blízký osobní vztah učedníků s osobním Bohem (Matouš 5:16, 45,
48; 6:1, 4, 6, 8, 9, 14, 15, 26, 32; 7:11, 21). Občané království jsou syny Boha
(Matouš 5:45) a mohou ho oslovovat způsobem, který si činí nárok na ten nejužší ze
všech osobních vztahů (Římanům 8:15; Galatským 4:6). Otcovství Boha, o němž
Ježíš hovoří, není totožné s širokým univerzálním vztahem, který má každý člověk
vůči Bohu skrze stvoření (Skutky 17:28-29). Ježíš hovoří o vztahu voleném nebo
vybraném vírou, o vztahu, jenž se projevuje výrazným způsobem života lidí, kteří se
rozhodli odrážet podobu svého Otce (Matouš 5:8; 44-45, 48) a konat jeho vůli
(Matouš 7:21). Pro křesťana tedy modlitba začíná právě takto – jako když se dítě
obrací na svého otce, se všemi právy a privilegii, která tento vztah s sebou nese
(Matouš 7:11). Pouze ti, kdo přijali „evangelium království“, mají tu přednost, že
mohou říci „náš Otče v nebesích“. Ale tato rodina není zúžená či někomu uzavřená.
Celý svět byl pozván, aby se stal její součástí (Matouš 5:13-16). Volba je na nás.
Modlitba se otevírá prosbou, v jejímž středu stojí Bůh: „Buď posvěceno tvé
jméno.“ „Jméno“ Boží se zde, stejně jako na mnoha jiným místech Písma, netýká
konkrétní skupiny písmen či jednoho slova, ale týká se podstaty, povahy, charakteru a
osobnosti Boha (všimněme si, jak se osobnost Boha překrývá s jeho jménem např.
v Žalmu 91:14 a v Janovi 1:12). Posvěcovat Boží jméno znamená mít Boha ve veliké
úctě – ctít jeho nejvyšší, mimořádné postavení a svatost místa, v němž přebývá coby
Bůh všeho stvoření a Otec Pána Ježíše Krista. Samozřejmě že Bůh vždy byl a je svatý
45
a neexistuje způsob, jak bychom ho mohli my učinit ještě svatějším. Myšlenkou
prosby o posvěcení Božího jména je, aby lidé po celém světě svými srdci i svými
životy uznali zjevnou pravdu. Každé dítě tohoto Otce touží po tom, aby i ostatní
lidská srdce Boha poznala a oslavila ho. Proto mají naše modlitby začínat nikoli
myšlenkami na sebe, ale na uznání, jež náleží našemu Otci. Modlitby by měly začínat
chválami.
Toto téma pak pokračuje i v prosbě: „Přijď tvé království. Staň se tvá vůle
jako v nebi, tak i na zemi.“ Věříme, že tato druhá prosba představuje obdobnou
myšlenku – vyjadřuje totéž jinými slovy. Řecké slovo pro království (basileia)
představuje ve svém základu ideu suverenity a vládcovství, a teprve druhotně
představuje i koncept území a poddaných. Toto „království“ znamená vládu Nebes
zosobněnou Ježíšem Kristem, vládu, která se nevztahuje k národu či území, ale
k jednotlivcům, kteří do svých srdcí přijímají vůli Boha. Bylo předem určeno, že
království Boží přijde v moci ukřižovaného a vzkříšeného Pána (Marek 9:1;
(Římanům 1:4). Ale poselstvím této vzorové prosby stejně jako té předchozí není, aby
moc byla předána Kristu (což je nevyhnutelné), ale aby lidé tuto moc uznali a ochotně
se jí podřídili. Modlitba je tedy rozšířena, ale myšlenka či střed našeho zájmu zůstává
týž – aby bylo Boží jméno vyvýšeno, aby byly Boží záměry uskutečněny, aby Boží
vůle byla vykonávána mezi lidmi. Naše modlitby by zcela přednostně měly být
prostoupeny touto ústřední a životně důležitou starostlivou touhou. Jinak budou
všechny naše modlitby o ostatní potřeby navždycky nevhodné a nemístné. To je
jedním z naučení vzorové modlitby.
Bůh se stará i o „nepatrné věci“
Řazení myšlenek v Ježíšově vzorové modlitbě zřetelně ukazuje, že Boží sláva
a naplnění jeho vůle ve světě musí stát vždy ve středu křesťanského života i
myšlenek. Křesťanské modlitby stejně jako křesťanský život by měly začínat i končit
právě tam. A stojí za povšimnutí, že v tomto duchu se uzavírá i tato část kázání
obsahující vzorovou modlitbu (Matouš 6:33). To ovšem nevylučuje, abychom před
Boží trůn následně nepředstoupili i se svými vlastními potřebami a břemeny. Vidíme
to v následných třech (někdo říká čtyřech) závěrečných prosbách modlitby (Matouš
6:11-13). Všechny tyto prosby upírají pozornost na základní lidské nutnosti.
„Náš denní chléb dej nám dnes“ (Matouš 6:11). Těmito slovy se Pán náhle
obrací od výšin k všednosti. Zjevný skok či nesouvislost tématu byla příčinou, že
mnoho starověkých komentátorů zde přikládalo slovu „chléb“ duchovní význam. Ale
kontext nám nenabízí nic k oprávněnosti tohoto názoru. Na povrch by se vskutku
zdálo, že materiální starosti by měly přijít na řadu jako poslední, až po odpuštění
hříchů a prosbě za sílu odolat pokušení. Ale Ježíš je tak nezařadil (ani zde, ani
v Lukáši 11:2-4). Jistě tím nemínil, že materiální potřeby by se měly stát životně
prvořadou starostí (Matouš 6:19-32), ale současně ani nesnižuje jejich důležitost.
„Slovo“ se stalo tělem – člověkem, který na základě vlastní zkušenosti rozuměl
tělesným potřebám lidí (Hebreům 2:18; 4:15) a ve svém soucitu s nemocnými a
hladovými také dokázal, jak vážně na ně pohlíží (Marek 1:40-41; Matouš 15:32;
25:41-43). Zahrnutí této krátké prosbičky ukazuje, že nic není tak nepatrné či
zbytečné, abychom to nemohli s důvěrou přednést před naším Otcem. Pavel nás
vybízí: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě
a prosbě s děkováním“ (Filipským 4:6). Petr říká totéž: „Všechnu svou starost
uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží“ (1.Petrův 5:7). Když jsme se jednou
46
rozhodli plnit jeho vůli za každou cenu, můžeme se cítit svobodni říci mu o všech
svých potřebách, od těch nejmenších až po ty největší.
Tato prostá žádost nevypovídá jen o tom, co všechno Boží zájem o nás v sobě
zahrnuje, ale i o naší plné závislosti na něm. „Chléb“ zde s největší pravděpodobností
představuje všechny přirozené tělesné potřeby – jídlo, střechu nad hlavou, rodinu, atd.
V každém případě si žádnou z těchto věcí nemůžeme zaopatřovat svou vlastní silou,
bez Boží pomoci. Jak jednou poznamenal Clovic Chappell, nedokážeme stvořit jeden
bochník chleba o nic snáze než celý vesmír. „Hospodinova je země se vším, co je na
ní“ (Žalm 24:1). Z tohoto důvodu nám nezbývá nic jiného, než důvěřovat Bohu, a to i
na té nejzákladnější úrovni života.
Překlady uvádějící „denní chléb“ jsou spíše jakýmsi učeneckým odhadem,
jelikož řecké slovo „denní“ nemáme spolehlivě užito nikde v celé řecké literatuře.
Řecké slovo zde uvedené může představovat chléb na následující den nebo chléb
dostatečný k našemu přežití.* V každém případě nás Ježíš učí, že nemáme žádat víc,
(*Jak je i uvedeno v poznámce pod čarou v překladu Nová smlouva.)
než co potřebujeme pro jeden den. To je více než náročný úkol pro lidi, jakými jsme
dnes my, s našimi sklony hroutit se, pokud nemáme v ruce celoživotní zajištění a
k tomu životní pojistku. Pokud se však budeme řídit Ježíšovou radou, pak přestaneme
spoléhat na „chléb“ (Jan 6:25) a naučíme se plně se opírat o Boha a jeho sliby. Učení
se životu v důvěře, s tím, co nám bylo dáno na každý den, nám připomíná Boží
„lekce many“, které dával Izraelitům na poušti. „Pokořoval tě,“ píše Mojžíš, „a nechal
tě hladovět, potom ti dával jíst manu ... Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze
chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ (5.Mojžíšova 8:3).
Ježíš tuto pasáž použil jednou ke svému nesmírnému prospěchu (Matouš 4:4). My
můžeme dělat totéž.
Takže i když to zprvu působilo, že žádost o „chléb“ je jakousi příliš všední,
nevznešenou prosbou, obrací se nám v silný duchovní prospěch. Vyučuje nás víře. Je
to modlitba stejně tak pro chudé, jako pro bohaté; protože vůbec nezáleží na tom, jak
málo nebo mnoho máme či jak obtížně to získáváme a jak namáhavě si to udržujeme
– zabezpečit nás může jedině Bůh. Pokud se naučíme takto na Boha spoléhat, jako
Boží děti budeme moci žít v poklidu a důvěře, jakou vyjádřil stárnoucí David: „Od
své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by
jeho potomci žebrali o chléb“ (Žalm 37:25). A pokud se tomuto druhu důvěry
opravdu naučíme, získáme tím sovobodu a prostor soustředit se na věci, které jsou
daleko, daleko důležitější.
Bez čeho nemůžeme žít
„A odpusť nám naše viny...“ (Matouš 6:12). Předcházela Ježíšova ukázka
prosby poukazující na Boží zájem o nás i na té nejzákladnější úrovni – o naše denní
hmotné potřeby. Nyní končí modlitbu dvěma posledními prosbami, které se dotýkají
absolutních imperativů duchovního života. První je žádost o odpuštění. Pokud nás na
této větě něco mate, pak je to slovo, které je obvykle překládáno jako „viny“, přičemž
doslovný význam původního řeckého slova je „dluhy“*. Smysl tohoto
*(Jak je uvedeno v poznámce pod čaru v překladu Nová smlouva, pozn. překl.)
47
slova je však objasněn v Lukášově záznamu vzorové modlitby, kde je místo slova
„dluhy“ použito řecké slovo „hříchy“ (Lukáš 11:4). V Matouši je prostě zaznamenaná
metafora, kterou Ježíš použil na označení lidského selhání před Bohem. Jako jeho
stvoření a jeho děti dlužíme Bohu něco, co jsme nezaplatili a ani zaplatit nemůžeme.
Žádost o omilostnění je v přítomném čase a týká se přítomné milosti, mnohem spíše
než budoucího soudu.
Jednoduchá prosba o odpuštění hříchů coby potřeby dětí království svědčí o
skutečnosti, že ve chvíli, kdy se stáváme křesťany, nekončí ani náš zápas s hříchem
ani naše potřeba milosti. U křesťana by se měla projevovat trvalá a vzrůstající
citlivost na hřích i na všechno hanebné a nestoudné. Někteří učedníci ve mně
vyvolávají neblahé pocity, a to svým neústupným odmítáním vyznat a žádat o
odpuštění zcela očividných špatností. Vyvolává to otázku, zda tito lidé vůbec kdy
prožili pokání, a pokud ano, zda ho pak neodložili stranou jako událost, kterou si
prošli jen jednou a provždy. Jestli jsme nikdy u sebe nepoznali opravdovou změnu
srdce, jsme stále ve svých hříších, a vše ostatní nemá cenu ani desetníku. Pro křesťana
není hřích jakýmsi fenoménem, který jsme jednou, kdysi dávno a navždy kdesi
zanechali (1.Jan 1:7-9). Totéž platí o pokání. Proto nám také působí nesmírnou radost
pomyšlení, že ani Boží milost není příležitostí, jež se naskytuje jen jednou, ale
naopak, že jeho milost je „větší než všechny mé hříchy“.
Bůh má bezesporu zájem o naše hmotné potřeby, ale ztrátu „denního chleba“
bychom jistě přežili. Vlastně existují náznaky, že se nám takové ztráty mohou snadno
přihodit. Pavel hovoří o hladu, žízni, postech, zimě i nahotě protrpěné ve službě
Kristu (2.Korintským 11:27). Ani samotné životy křesťanů nebudou vždy ušetřeny
(Lukáš 21:16; Zjevení 6:9). Avšak jediná ztráta, která je nesnesitelná, je ztráta Boží
milosti a síly. Můžeme přežít ztrátu všech věcí, ale nelze přežít ztrátu Boha.
„... jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš
6:12b). Tento dodatek je svázán s naší žádostí o odpuštění. Gramatický čas zde užitý
vyjadřuje proces, který začal v minulosti a probíhal až do přítomného okamžiku
vyslovení naší prosby. Je zajímavé a hodné povšimnutí, že nesmiřitelní lidé mající
těžkosti s odpouštěním jsou převážně těmi, komu se zdá téměř nemožné vyznat se a
zříci se svých vlastních špatností. Ale lidé, kteří odmítají poskytnout milost druhým,
tím jasně dávají najevo Bohu, že duch pokory, tak nezbytný k održení Božího
odpuštění, jim naprosto schází (Matouš 6:14-15; 5:7). Ježíš to působivě znázornil
v podobenství o služebníku, kterému byla odpuštěna neuvěřitelná částka, nějakých 10
miliónů, a sotva vyšel ven, nemilostrdně lapil pod krkem člověka, který mu dlužil tak
asi 17 dolarů (Matouš 18:21-35).
„A neuveď nás do pokušení...“ (Matouš 6:13). Tato prosba vyjadřuje touhu
člověka, jemuž bylo odpuštěno, začít nový život – život přemáhání vlastních hříšných
slabostí, které ho předtím srážely k zemi.
Božím záměrem je, aby jeho lidem nebylo pouze odpuštěno, ale aby byli i proměněni.
„Pokoušet“ a „pokušení“ v Novém zákoně jsou doslovným a přesným překladem
řeckého slova peirazo a peirasmos. Znamená to „zkusit“ nebo „podrobit zkoušce“.
Zkoušky mohou přicházet i od samotného Boha a jejich cílem je dobro Božích dětí
(Jakub 1:2). Naše víra může být zkoušena i těžkým přikázáním (Hebreům 11:17).
Pokušení nebo zkouška mohou přijít přes pronásledování (1.Petr 4:12), které má
jednoznačně svůj původ u Satana, ale Bůh ho využije k pročištění naší víry (1.Petr
1:6-7). Fyzické utrpení, zármutek, životní pohromy, to vše může být zdrojem
zkoušek, jak tomu bylo právě u Jóba. Satan byl příčinou Jóbova soužení, ale Bůh vše
použil pro dobro a prospěch svého služebníka. Tak tomu bylo i v případě Pavla a jeho
ostnu v těle (2.Korintským 12:7). Ale obvyklé chápání pokušení, tak jak se o něm
48
hovoří, jak věřím, v této modlitbě, je pokušení ke zlu. Na toto pokušení poukazuje
Jakub (1:12-14), když se usilovně snaží vysvětlit, že tento druh pokušení nepřichází
od Boha. A ochrana před pokušením ve vzorové modlitbě se týká „zla“ nebo „toho
zlého“ (Matouš 6:13b).
Proč vlastně hledáme pomoc u Boha v záležitostech pokušení, jež vychází
z našich vlastních žádostí a z intrik ďábla? Protože náš Otec má absolutní kontrolu
nad pokušitelem, který bez Božího svolení nemůže jakkoli působit (Jób 1:10-12; 2:36), a dále i proto, že Bůh slíbil, že nám dá sílu, s jejíž pomocí „sneseme“ každou
zkoušku (1.Korintským 10:13).
Jedná se o požadavek zcela uniknout pokušení? Takto bychom to ve světle
pasáží, jako je 1. Korintským 10:13, Hebreům 4:15 a dalších mohli chápat jen stěží.
Daleko pravděpodobnější je, právě podle slov „zbav nás od toho zlého“, že prosba za
ochranu před mocí pokušení se soustředí na to, abychom nebyli pokušením přemoženi
a abychom kvůli němu neupadli do hříchu. Takže v kritických chvílích pokušení se
bez prodlení utíkejme k našemu Otci, „abychom přijali milosrdenství a nalezli milost
ku pomoci v pravý čas“ (Hebreům 4:16).
Křesťan a půst
„Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci...“ (Matouš 6:16).
Těmito slovy začíná Ježíš třetí a poslední z příkladů pravé zbožné lásky, která ostře
kontrastuje s prázdným pózováním zákoníků a farizeů. Pokud se nám podařilo
pochopit myšlenky prvních dvou příkladů, pak nám tento třetí nepřinese mnoho
překvapení. Posluchači jsou opět vyzváni, aby svá srdce odvrátili od sebe sama a
soustředili se na Boha. Příkladem tohoto poselství je půst.
Půst byl ustanovenou součástí starozákonního uctívání Boha. Přikázán byl jen
jeden společný půst – o dni Smíření: „Sedmého měsíce, desátého dne toho měsíce, se
budete postit a nebudete konat žádnou práci ...Bude to pro vás sobotní odpočinek a
budete se postit“ (3.Mojžíšova 16:29-31, Jeruzalémská bible). Ale ve chvílích
mimořádných krizí se postil jak celý národ (2.Paralipomenon 20:3; Ezra 8:21;
Nehemjáš 9:1), tak i jednotlivci (2.Samuelova 12:16; Nehemjáš 1:4; Žalm 35:13;
69:10). V období izraelského zajetí byly zřejmě přidány další půsty, jež měly
připomínat pohromy, které národ postihly rukama Babylóňanů (Zacharjáš 8:19).
V Ježíšově době farizeové už dávno proměnili osobní záležitost půstu za naprosto
závaznou rutinu dvou dnů v týdnu (Lukáš 18:12).
Zavedení půstu ve starověkém Izraeli mělo duchovní význam. Odepření si
jídla na krátké období (obvykle jeden den) nebylo v žádném případě míněno ani jako
askeze ani jako tělesná terapie neboli očista. Jednalo se prostě o způsob, jak pokořit
svou duši před Bohem v dobách velkých úzkostí (Žalm 69:10). Půst byl zároveň
téměř nerozdělitelně svázán s modlitbou (Jeremjáš 14:12). Byl výrazem smutku a byl
označován jako „pokoření“ člověka, duše (Izajáš 58:5). Proto byl půst v dobách
Starého zákona nezřídka provázen zvyklostmi, které symbolizovaly lítost – žíněné
roucho, posypání hlavy prachem a popelem (Nehemjáš 9:1; Ester 4:1; Daniel 9:3).
Bohužel však i půst o dni Smíření, jehož záměrem měl být celonárodní výraz
pokorné kajícnosti za hříchy Izraele, nebyl obvykle ničím více než jen bezobsažným
rituálem. Bůh také skrze Izajáše říká: „Postíte se jenom pro spory a hádky... Nepostíte
se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině“ (Izajáš 58:4, 5). Starozákonní dějiny
obrazně končí zarmoucenou otázkou, kterou klade Pán svému lidu: „Když jste se
postili a naříkali ... postili jste se opravdu kvůli mně?“ (Zacharjáš 7:5).
49
A ve stejně přísném tónu, v jakém hovořili židovští proroci, odsuzuje i Ježíš
bezduché půsty farizeů. Jejich dětinská teatrálnost – zasmušilá tvář, zanedbaná
hygiena – to vše bylo jen a jen pro vnější efekt, aby „lidem ukázali, že se postí...“
(Matouš 6:16, 18). Hřích těchto pokrytců nespočíval v zarmoucené tváři či
neupraveném zevnějšku. Právě takový zjev by mohl přirozeně charakterizovat ryzího
kajícníka, který je plně pohlcen úzkostmi své duše. Hřích zajisté nespočíval ani v tom,
že se ostatní lidé dozvídali o jejich postění. Ježíš už dříve zdůraznil, že Bůh může být
oslaven mnoha dalšími lidmi, pokud mohou vidět naše dobré skutky (Matouš 5:16).
Katastrofa nastává ve chvíli, kdy dobré skutky děláme proto, abychom získali slávu
sami pro sebe. Ježíš zde nekárá veřejné uctívání, ale uctívání pro pozornost veřejnosti.
Pointa Ježíšovy třetí ilustrace skutečně láskyplné zbožnosti je více než jasná.
Zdrojem otázek je zde spíše téma samotného půstu. Měl Pán Ježíš na mysli půst jako
přikázání pro své následovníky, nebo jen hovořil ke svým židovským posluchačům v
termínech, jež jim byly srozumitelné (viz např. „dar na oltář“ Matouš 5:23-24)?
Jednou byl dokonce Ježíš kritizován za svůj přístup k půstu a za to, že jeho učedníci
se na rozdíl od farizeů a učedníků Janových nepostili (Marek 2:18-22). Jeho odpovědí
tehdy bylo, že půst pro jeho učedníky by za jeho přítomnosti byl stejně nepatřičný
jako nářek na svatbě. Dodává však, že až od nich odejde, nastane čas, kdy zármutek
přiměje učedníky k půstu. Z toho všeho lze tedy vyvodit, že Ježíšovi učedníci
nepraktikovali půst coby pravidelnou pobožnost. Zároveň vyvozujeme, že Ježíš půst
považoval za přirozený výraz lítosti a hluboké starosti, a tedy za nevhodný ve chvílích
radosti. Jeho oznámení, že učedníci se budou postit, až od nich bude vzat, by nemělo
být chápáno jako příkaz k půstu, ale jako předpověď bolestného smutku, který měl
nadejít. Avšak ani tento smutek neměl poznamenat celé vykupitelské období. Protože
na tuto dobu Bůh slíbil, že čas půstu se promění „v radostné veselí a slavnosti“
(Zacharjáš 8:19).
Při naší snaze definovat ten správný vztah křesťana k půstu je jedna věc
evidentní – Ježíš pro církev neustanovil žádný postní den, a to ani půst soukromý ani
ve společenství církve. Také neexistují náznaky, že by poukázal na půst jako na
záležitost pravidelně konaného projevu zbožnosti. Co nás však naučil, je, že nastanou
chvíle těžkých starostí a úzkostí, kdy se půst stane přirozeným společníkem
hlubokých modliteb. Zdá se, že právě toto konala církev v Antiochii a také Pavel
s Barnabášem (Skutky 13:3; 14:23). A pro nás by to mělo být vodítkem i dnes.
Typická zaměstnanost člověka západní kultury je příčinou, že věnuje příliš
málo času modlitbám a jen trošku jakémusi krátkému zamyšlení nad Bohem a jeho
slovem. Naše námaha by však byla jistě mnohem plodnější, kdybychom se před tím,
než k dílu přikročíme, ponořili do vážných modliteb a rozjímání. A pokud nás vážná
povaha našich proseb pohne k touze pokořit se před Bohem a my se v niterném
soustředění na Boha oddáme půstu, pak se jistě neděje nic abnormálního. Boží
jedinou starostí v tomto ohledu je, aby naše bohoslužba patřila výhradně jemu, a
nikoli samolibosti zrcadlící se v okázalé zbožnosti.
Oddané srdce
V Matouši 6:19-24 se Ježíš znovu vrací k tématu absolutní křesťanské lásky
k Bohu, tentokrát z jiného úhlu. První a nejzásadnější hrozba této lásky pochází z nás
samých, z našeho já – z pýchy, arogance, které poškozují všechny snahy o zbožnost
(Matouš 6:1-18). V přímé návaznosti na problém ega přichází nebezpečí „světa“ – ne
vesmíru nebo lidí v něm, ale „světa“ jako postoje mysli, jako žebříčku hodnot a jako
50
způsobu nahlížení života, který si nade vše cení přítomného, hmotného a
hmatatelného (Lukáš 12:15).
Následující pasáž Kázání na hoře je věnovaná povolání k bezvýhradné
věrnosti ve volbě mezi Nebesy a světem. Nejprve Ježíš vysvětluje, proč bychom měli
volit odevzdanost Bohu, a pak pokračuje dvěma ilustracemi o beznadějnosti a
nemožnosti taktického vyčkávání a „zachovávání neutrální půdy“.
„Neshromažďujte si poklady na zemi...“ Ježíšovo varování ohledně
pozemských pokladů nesmí být trivializováno na zákaz vedení bankovních účtů nebo
jakéhokoli materiálního vlastnictví. Tato výzva neodpovídá na otázku, kolik
„světského zboží“ může křesťan vlastnit, ale zabývá se jeho postojem k vlastnictví.
„Pokladem“ se zde rozumí cokoli, do čeho člověk vkládá celé své srdce. Nejedná se o
věci, jichž si prostě jen ceníme, ale o věci, jichž si ceníme nade vše. Tehdy náš poklad
a celá naše osobnost začnou splývat v jedno.
Ježíšovy komentáře k dočasnosti, nestálosti a nejistotě u věcí, jakými jsou
oděv, jídlo a peníze, nebyly pro posluchače žádnou novinkou. Svět, do něhož přišel
náš Pán, byl v těchto ohledech ještě daleko zranitelnější a nevyzpytatelnější než ten
dnešní. V prostých životních podmínkách těch časů napadala bez ustání jakékoli
zásoby hniloba, plíseň, hmyz a červi, a domy z nepálených cihel nepředstavovaly
žádnou překážku pro zloděje, kteří za jednu noc vyplenili celoživotní dřinu. Naše
chladničky, dobře střežené banky a životní pojistky nás mohou snadno svádět k pocitu
bezpečí a ochrany před nevyzpytatelností života, jakou představoval starověký svět.
Ale měli bychom být mnohem moudřejší. Všechny „věci“ jednou podlehnou zkáze,
navzdory lidskému géniu. Je nemožné zabezpečit materiální bohatství proti zubu času
a úderům náhodných událostí. Někdy je nám vše odebráno, jindy jsme my od všeho
odděleni (Kazatel 7:13-15; Lukáš 12:20). Ale i kdybychom si toho užívali navěky,
nikdy by nám to nepřineslo trvalé uspokojení (Kazatel 5:9-10; 6:7). Ježíš se nás zde
snaží ochránit před hrůzou obrazu, v němž je celý náš život pohlcen ohněm a obrácen
v dým (2.Petrův 3:10).
Není třeba vysoké inteligence k pochopení, že vložit celou svou duši do tak
nepodstatné prchavé páry, je holá pošetilost. Ale nikdy nesmíme podcenit sílu
chtivosti, která z našeho zdravého rozumu rázem udělá rozteklý vosk. Žijeme v době,
která hodnotí člověka podle bohatství, které nashromáždil. Samozřejmě že je to
šílenství, a přesto se toho jedovatého vzduchu dokážeme nadýchat dřív, než si to
uvědomíme, a náhle se vidíme v iracionální honbě za věcmi, do níž jsou chyceni
všichni ostatní. Materialismus ničí nespočet křesťanů, ačkoli mnozí z nich věrně
„chodí do církve“. Představení pokračuje, ale duše schází. Prosperita se stala velikou
zkouškou pro většinu z nás, kteří žijeme v pravděpodobně nejbohatší společnosti
lidských dějin. A je to zkouška těžká. Thomas Carlyle došel k závěru, že na deset
mužů, kteří ustojí nepřízeň osudu, připadá jeden, který ustojí blahobyt.
„Shromažďujte si poklady v nebi...“ Ne, nejedná se o výzvu k hledání
způsobu, jak převést své pozemské statky do věčně prosperující nebeské banky. A
není to tak směšné, jak by se na první pohled zdálo. Skutečně jsem jednou slyšel
člověka, jehož láska k vlastnímu domu a pozemkům, ruku v ruce s
premilenialistickými spakulacemi, vedla ke snaze zajistit si návratnost svého
vlastnictví, až se Pán Ježíš vrátí „ustanovit své království na zemi“. Poklady Nebes
jsou naprosto odlišného druhu, než o jakých jsme schopni zde na zemi vůbec
uvažovat.
Ježíšovo sdělení je prosté: „Naučte se milovat a opatrovat věci patřící k Nebi,
věci, které se týkají vašeho Otce. Jen tyto věci zůstanou.“ Není to nasměrování jen
k lepšímu a trvalejšímu pokladu, ale k neprosté věrnosti, k absolutní oddanosti. Mít
51
poklad v nebi jednoduše znamená bezmezné odevzdání všemu, co je v Nebesích –
Boží svrchované vůli („Buď vůle tvá...“). To je také tématem následujících veršů
(Matouš 6:22-24). Klíč k porozumění kontextu je v Matouši 6:21: „Neboť kde je
tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Pán se neskonale více zajímá o to, jak člověk
zachází se svým srdcem, než jak zachází se svými věcmi. Naším problémem nejsou
věci. Bůh je stvořil. Naším problémem není cenit si věcí. Mají Bohem daný účel.
Naším problémem je láska k věcem (1.Timoteovi 6:9-10), tedy náchylnost dovolit,
aby nějaké moly prožrané staré harampádí zabralo místo v srdci, kde by měl stát
neporušitelný a dokonalý Bůh.
Mysl zaměřená na jediný cíl
Každému z nás byl dán jen jeden krátký a křehký čas života k tomu, abychom
si vybrali „poklad“, se kterým pak budeme trávit věčnost. Tato volba volá jak po
rozvážném, tak i po bezodkladném konání. Ježíš naléhavě žádá, abychom svou víru
nevkládali do pomíjivých „věcí“, které zničí čas, ale do Věčného Boha, jehož
nekonečná nádhera i moc čas přesahují (viz 1 Timoteovi 6:17). To je i podstatou
Mojžíšových slov, když se loučí s Izraelem: „Pokořoval tě a nechal tě hladovět,
potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal ... Tak ti dával poznat, že člověk nežije
pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co pochází z Hospodinových úst“
(5.Mojžíšova 8:3). Neživé bohatství světa je jen jako prach v ústech, ale živý vztah
s živým Bohem je to, co člověka dělá skutečně bohatým.
Když někdo „chce být bohatý“, z jakéhokoli důvodu, jedná se o osudový kaz
charakteru (1.Timoteovi 6:9). Je to jeden z příznaků „nerozumných a škodlivých
žádostí“. Není příliš radostné slýchat křesťany, jak tvrdí, že by se rádi stali bohatými,
aby mohli podporovat křesťanské kazatele nebo se starat o chudé či konat jiné dobré
skutky. Ovšem šance je více než velká, že dříve než kdokoli z chudých a potřebných
uvidí užitečný díl oněch vytoužených peněz, duše zbohatlíka bude chycena do léčky
chtivosti. Jen ať s vděkem a uspokojením přijímá to, co mu Bůh už dal, a užívá toho
nesobeckým způsobem. Pokud se někdo z Božích dětí stane velmi bohatým, jen ať se
tak nikdy nestane proto, že po tom toužil a že pro to udělal vše.
Pokud se nám skutečně podaří celý poklad uložit v Nebi, bude tomu tak jen
proto, že jsme do svého úsilí vložili i celé srdce. V našem postoji k Bohu a jeho
království není žádný prostor na váhání, nerozhodnost či vlažnost. Musíme si zvolit
Nebe a musíme si je zvolit bezvýhradně. Jak poznamenal jistý spisovatel, není nic
nebezpečnějšího, než chtít překročit propast dvěma kroky.
„Lampou těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude plné světla. Ale
je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude tmavé“ (Matouš 6:22-23). Ježíš pokračuje
v instrukcích o křesťanském zápase bránícím naše srdce proti světu. Nabízí nám
prostý obraz. Srovnává úlohu, jakou má oko pro celé tělo, s vlivem, jaký má naše
celoživotní perspektiva na naše srdce. Oko je zdrojem světla pro celé tělo. „Dobré“
(neporušené, zdravé) oko naplňuje tělo světlem. „Špatné“ (poškozené, deformované)
oko udržuje tělo v temnotě. Aplikaci pro sebe nacházíme v závěrečné větě této
ilustrace: „Je-li tedy i světlo v tobě tmou, jak velká je pak temnota!“ Jako je oko
„oknem“, které udržuje celé tělo ve světle, nebo ve tmě, tak i „oči naší mysli“
(Efezským 1:18, NBK) rozhodují o tom, zda lidský duch bude zaplaven světlem, nebo
uvězněn v bezbožné temnotě. Je dostatečně tragické trpět tělesnou slepotou, ale když i
duch pozbude zraku, jak hluboká je pak temnota celé duše! Jednolité srdce otevírá
dveře porozumění a harmonii. Rozpolcené srdce přináší zmatek a disharmonii. Jak
52
smutný je obraz lidí, kteří se nikdy neoddají Bohu a celým životem procházejí
s vleklou, nepřestávající bolestí svého nerozhodnutí. Takoví lidé nikdy pořádně
nevědí, kým vlastně jsou a co mají přesně dělat – matné principy, ochablá oddanost –
každé rozcestí představuje další tápání a stres. „Jak velká je pak temnota!“
„Dobré“ oko představuje srdce, které slyší evangelium s prostou a čistou
přímostí. Je to způsob myšlení, kdy je radostná zpráva přijímána celou bytostí, bez
výhrad. Duchovní vidění bývá často zatížené chorobným soustředěním na věci.
Materialismus se stává šedým zákalem mysli. Jedním z důvodů, proč tolik lidí
nedokáže „vidět“ cenu evangelia a porozumět Bibli, je, že to prostě nezapadá do
jejich představ o hodnotě bohatství a nadbytku. Křesťané, kteří posléze začnou
hovořit o zmatku a nejistotě ohledně požadavků království, se převážně nepotýkají
s rozumovými problémy, ale s duchovními. Světlo evangelia neosvěcuje ty, jejichž
vydání se Bohu je jen částečné. Tak jak pravil Ježíš: „Bude-li někdo chtít činit jeho
vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe“ (Jan 7:17). Jakub ve
svém ostrém dopise plném praktických rad říká téměř totéž: „Neboť kdo pochybuje,
podobá se mořské vlně, hnané a zmítané větrem. Ať si takový člověk nemyslí, že
něco od Pána dostane; muž nerozhodný, nestálý ve všem, co činí“ (Jakub 1:6-8).
Požehnání Božího království se neudělují na porce a podle váhy dobrých
skutků – takové množství požehnání za tolik a tolik dobra. S Ježíšem je to buď vše,
nebo nic. Buď sami dáme vše a vše obdržíme, nebo budeme kolísat a váhat, a
nezískáme nic. Ti, kteří vstupují do království Nebes, musí se vyučit síle a
sebekontrole a vybrat si ten „dobrý díl“ (Lukáš 10:42), snažit se dosáhnout jen „toho,
co je před námi“ (Filipským 3:13) a udržet se na „úzké cestě“ (Matouš 7:13). Tato
myšlenka je krásně vyjádřená ve známé duchovní písni: „Okusím dobro a jeho lásku,
až když mu všechno na oltář dám. Radost a přízeň přeněžné lásky přijde, když věřím
a poslouchám.“
Nemožnost rozpolcené věrnosti
Jednou z charakteristik farizeů, kterou častěji přehlédneme, je, že „měli rádi
peníze“ (Lukáš 16:14, Čes. ekum. překl.) Ježíš vyslovil podobenství o nevěrném
služebníku právě kvůli farizeům, aby to především jim došlo, ale oni se mu vysmáli.
Není pak vůbec divu, že celé Kázání, které bylo ve velké míře věnováno
pokroucenému a zkaženému myšlení farizeů, obsahovalo mnoho přísného napomínání
kvůli nebezpečí přílišného zaujetí hmotnými věcmi. Chtivost je zákeřná. Podobá se
neviditelné duchovní rakovině, která bez problémů žije v těle okázalé zbožnosti.
Chtivost na sebe neupozorňuje viditelnou ošklivostí, jak je tomu u obhroublé
nemorálnosti. Ale právě pro svou nezjevnou, maskovanou povahu je tato
„respektovaná světskost“ o to nebezpečnější.
„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Matouš 6:24). K vykreslení
nemožnosti najít kompromis mezi Bohem a světem, Ježíš používá obraz člověka
sloužícího dvěma pánům. Síle zvoleného jazyka porozumíme lépe, když zjistíme, že
slovo „sloužit“ pochází z řeckého douleuein, které znamená „být otrokem“. Slovo
překládané jako „pán“, je kurios (s významem „lord“ – vysoce postavený člověk,
duchovní Pán), což naznačuje naprostou kontrolu a vlastnictví. Žádný člověk nemůže
být otrokem dvou majitelů požadujících plnou službu. Podobný případ by skončil
nespokojeností obou pánů a zhroucením služebníka. K vyřešení neúnosné cituace by
otrok byl nakonec nucen volit a jednoho z pánů opustit.
53
Slovo „mamon“ pochází z aramejského jazyka, v němž prostě znamená
„majetek, bohatství nebo zisk“. Je použito nejen zde v Matouši, ale i v Lukáši (16:9,
11, 13). Ačkoli zde je „mamon“ částečně personifikován, nemáme žádné důkazy o
tom, že by v novozákonních dobách existovalo syrské božstvo tohoto jména, jak
uvádějí někteří komentátoři. Celý kontext nás nutí k výkladu, že Pán Ježíš se prostě
zabývá láskou k penězům jako rivalem skutečně oddané lásky vůči Bohu. Lukášovo
slovní spojení „nespravedlivý mamon“ (Lukáš 16:9, 11) neznamená ani tolik to, že
bohatství automaticky představuje zlo samo o sobě, jako spíše, že peníze a hmotné
statky jsou až příliš často provázeny bezbožnou náklonností i jednáním.
Neexistuje nic takového jako malá žádostivost. Láska k věcem postupně
odstraňuje všechny, kdo jí stojí v cestě, nakonec musí ustoupit i sám Bůh (1.Jan 2:1517). Proto je nebezpečné zaměstnávat svou fantazii vidinami bohatství tohoto světa.
Materialismus má neuvěřitelný apetit, a pokud mu otevřeme dveře, po čase nás pozře
celé. A když nakonec ovládá celého člověka, stejně mu nepřináší ani mír ani
spokojenost – žádné trvalé štěstí. Bůh si právě tak přeje mít nás jen pro sebe, ovšem
chce to pro naše dobro, nikoli pro své vlastní. Peníze nás pozřou. Bůh nás naplní.
Člověk, který byl učiněn pro Boha, nenalezne bez něho ani kousek pokoje.
Řecko-římský svět, do něhož evangelium vstoupilo, neznal žádnou nutnost
volit mezi jedním nebo druhým bohem, ale snažil se vyhovět co největšímu množství
různých božstev. V římském panteónu bylo vždy místo pro nové bohy či nové
tajemné kulty, a lidé se spíše obávali, že neslouží dostatečnému množství bohů, než že
by sloužili příliš mnoha bohům (Skutky 17:22-23). Žádný z tehdejších bohů si nečinil
výhradní nárok na život lidí, a pokud se některý vůbec čeho dožadoval, pak to byly
spíš jen rituály než mravnost.
Jedinou významnou odchylku z neobyčejně uzpůsobivého náboženství
starověku představovalo náboženství Židů. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův byl
v nesmiřitelné válce se všemi ostatními „bohy“ a v neoblomné intoleranci jakýchkoli
rivalů žádal absolutní oddanost (2.Mojžíšova 20:3-4; 5.Mojžíšova 6:4-5). Úplně
stejný tlak na radikální, jednoznačné duchovní rozhodnutí vyvíjí i Ježíš v celém svém
učení, zváště v Kázání na hoře.
Nemělo by nás přece vůbec udivit, že Bůh, který „stvořil celý svět a vše, co je
v něm“, bude chtít zaujímat první místo i v našich životech. Jaké jiné možné
postavení by mohlo Tomu, od něhož máme každičký dech, náležet? Je
nepředstavitelné, že by se pravý a svatý Bůh spokojil s nějakým druhořadým
postavením v našem srdci, až někde za bezduchým mamonem. Dokonce ani naše
rodina nemůže mít významnější místo v našich srdcích než Bůh (Matouš 10:37). A
toto místo nemůže zaujímat – což je ze všeho nejdůležitější – ani náš vlastní život
(Lukáš 14:26).
Mamon pro nás ztratí svou zhoubnou přitažlivost, až nám konečně dojde, že
ani bohatství nemá samo v sobě nezávislou moc či existenci – neboť i otázka po
původu bohatství, jako ostatně všeho ve stvořeném světě, nás nakonec dovede k
velikému a svatému Bohu. On jediný nám skutečně „všechno štědře poskytuje
k požitku“ (1.Timoteovi 6:17) a on jediný „sytí pokrmem a radostí naše srdce“
(Skutky 14:17). A Bůh dává víc než jen toto. On je dárcem „každého dobrého dání a
každého dokonalého daru“ (Jakub 1:17). V Kristu „tělesně přebývá veškerá plnost
Božství“ a i my jsme „v něm naplněni (Koloským 2:9-10). Naše fascinace penězi je
zkrátka jen další záležitostí, u níž se musíme umět vyhnout hlouposti, charakteristické
pro starověké pohany, kteří „vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu
více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky“ (Římanům 1:25).
54
Starosti světa
Starostlivá úzkost kvůli věcem a životním okolnostem jsou pro nás slabůstkou,
nad níž se usmíváme. Pro nás jako pro stvoření je to přece tak přirozené, tak
neobyčejně lidské. Ale Ježíš se k těmto úzkostem nestaví jako k něčemu
nepodstatnému. Z Boží perspektivy jsou naše starosti sice nepatrné, ale skutečná
inklinace k pozemskému – a Pán k tomu také tak přistupuje – spadá pod hlavičku
„materialismu“. Někteří lidé se neustále zaobírají bohatstvím, jiní žijí v hrůze z
chudoby. Obě skupiny jsou rovným dílem zaměstnány hmotnými věcmi. V Matouši
6:25-34 Ježíš varuje své učedníky, že úzkost o věci představuje pro niternou oddanost
Bohu stejně velké nebezpečí jako chtivost (všimněme si Lukáše 12:13-31, kde Pán
opět spojuje obojí). Je to skutečnost, s níž se většina z nás zdráhá vypořádat. Všichni
si bez problémů prožíváme své občasné záchvaty hysterických strachů z budoucích
ztrát či z možné chudoby. Našim úzkostem, stejně jako našim vášním, bylo dovoleno,
aby nám ubíraly energii, aby vládly našim životům a aby nám kradly vlastní srdce.
Satanovi nezáleží ani zhola na tom, zda jsme sžíráni lakomstvím nebo úzkostmi –
podstatné je, aby se naše myšlenky zaměřovaly na věci mnohem více než na Boha.
Důsledky těchto „starostí světa“ nejsou jen duchovně politovánihodné, ale mohou být
osudové.
„Proto vám pravím: Nemějte úzkost o svůj život, co budete jíst a co
budete pít...“ (Matouš 6:25). Třikrát v této části Kázání Ježíš přikazuje svým
posluchačům, aby se nestrachovali o věci nezbytné k zachování samotného života – o
potravu, o tekutiny, o oděv (Matouš 6:25, 31, 34). Jeho varování, umocněné trojím
opakováním, nás má varovat před opravdovou hrozbou skrytou v nadměrných
starostech o „nezbytnosti života“. Slovo „proto“, uvozující verš 25, ukazuje, že Ježíš
stále pokračuje v tématu Bůh versus věci a že následující instrukce vycházejí
z pravdy, že člověk nemůže sloužit Bohu s rozděleným srdcem (Matouš 6:24).
Z tohoto úhlu pohledu je o to zajímavější skutečnost, že řecké slovo (merimnate)
překládáno jako „nemít úzkost“ („nevěnovat jedinou myšlenku“ – angl. překl. Krále
Jakuba) pochází z kořene (meridzo), který představuje myšlenku „směřovat dvěma
směry“, „být rozptýlen“ a následkem toho tedy i zneklidněn a zúzkostněn. Lukáš
používá totéž slovo k popisu myšlenkového rozpoložení Marty, která byla příliš
zaměstnaná domácími povinnostmi (Lukáš 10:41). Matouš slova užívá v podobenství
o rozsévači, při vysvětlení „trnité půdy“, která představuje životy lidí dušených
„starostmi [merimna] tohoto věku“ (Matouš 13:22). Bůh i jeho vůle budou
nevyhnutelně vystrnaděni z nitra člověka, který žije v trvalých starostech o to, že ho
budoucnost připraví o nějaké životní nezbytnosti.
Přesto musíme rozumět, že Ježíš svými slovy „nemějte starost...“, stejně jako
varováním ohledně ukládání „pokladů“, nemíří na zodpovědné úsilí zajišťovat si
životní potřeby, ale vyvolává otázku, do čeho by měla být vložena naše vrcholná
důvěra? Práce jako prostředek k obživě není Písmem pouze tolerována, ale je
přikázána (Efezským 4:28) a o lenoších se Písmo nevyjadřuje ani trochu jemnocitně
(Přísloví 6:6-11; 24:30-34; Kazatel 4:5). Na lenošném nicnedělání není vůbec nic
duchovního. Pavel píše: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“
(2.Tesalonickým 3:10). Tato varování se nijak netýkají přemýšlivé a ohleduplné
starosti manžela či otce ohledně zajištění budoucích potřeb své rodiny (1.Timoteovi
5:8; 2.Korintským 12:14). Také se rozhodně nejedná o neuznání břemene starostí,
které křesťan pociťuje, když nese starosti svého bratra (1.Korintským 12:25;
2.Korintským 11:28; Filipským 2:20). A už vůbec ne o starost, „jak se zalíbit Pánu“
55
(1.Korintským 7:32). Na co zde Ježíš míří a co snižuje, je přednostní a pohlcující
starost, „jak si zachovat dech v plicích“ a všechny nerozumné a neplodné doprovodné
úzkosti.
Skutečnost, že Ježíš se primárně zabývá volbou mezi světem a Božím
královstvím, je evidentní z perspektivy celého kontextu všech varovných výroků na
téma „úzkosti“. Myšlenka začínající slovy: „nemějte úzkost o svůj život“ (verš 25)
stále pokračuje a je ukončena až ve verši 33: „hledejte však nejprve Boží
království...“. Je to táž větná stavba: „nedělejte toto, ale toto“, jakou Pán Ježíš používá
v Janovi 6:27, kde čteme i stejnou myšlenku: „Pracujte ne pro pokrm, který hyne,
nýbrž pro pokrm zůstávající k životu věčnému...“. Tady, stejně jako u Matouše, nás
Učitel nevede k myšlence, že se máme zcela zdržovat prvního a zaměřit se výhradně
na to druhé. Jednoduše nás vybízí k rozhodnutí o tom, co v našem srdci bude zaujímat
ústřední a vyvýšené místo – jídlo, pití a šaty, nebo spravedlnost nebeské vlády – tedy
to, co pomíjí, nebo to, co trvá na věky. Pro lidi, kteří si zvolí to druhé, pak musí být
Bůh nejpřednější životní láskou.
Až posud Ježíš bez obalu vyučoval, že věčnost můžeme ztratit jak pro chtivost
a chamtivost, tak i pro úzkostlivé starosti. Vidíme-li důsledky obou případů, pak by se
nám jen stěží měla cesta úzkostí zdát méně trestuhodná než cesta chtivosti.
Příklad ptáků a květin
V Matouši 6:25 Ježíš vyslovil varování před nesmyslnými úzkostmi o zajištění
denních potřeb – tísnivé pocity a strach, že Bůh nám neposkytne to, co si ve své
slabosti nemůžeme zaopatřit sami. Toto varování následně doplňuje argumenty, jež
objasňují fakt, že nepřetržitá ustaranost nad budoucím dostatkem či nedostatkem a
nad tím, co všechno se může sběhnout, působí proti Boží povaze, proti povaze jeho
evangelia a ve svém závěru je zcela marná, zbytečná a pro naši víru zákeřně ničivá
(Matouš 6:25-30).
Argument, že člověk je jen křehkou a na materiálních věcech závislou bytostí,
není platný. Pokud se rozhodneme řídit si celý svůj život bez Boha, pak je to nesporně
důvod pro nesmírnou úzkost – pro bohaté stejně jako pro chudé. Dvacáté století na
tom nic nezměnilo. Ani nadbytek ani vládní programy nejsou bezpečnou ochranou
proti strádání a nouzi. Majetek se náhle ztrácí, vlády pomíjejí, poměry se mění
s děsivou pravidelností. Dnešní oblíbenci jsou zítřejšími vyvrhely. Nemělo by to být
žádným překvapením, že svět, který nezná a neuznává Boha, je pouhou třesoucí se
masou úzkostí a strachů.
Co ale lidé, kteří patří k Božímu království? Je možné, aby i oni byli zmítáni
neutuchajícími obavami z budoucích hrozeb? A pokud ano, co by to vypovídalo o
jistotě Božích slibů nebo o trvalosti jeho lásky? Křesťané by měli být nejpozitivněji
myslícími lidmi na zemi, pro něž je budoucnost jen otázkou nadějí a těšení. To není
pouhé psychologizování – ničím nepodložená snaha optimistických výkřiků
sekularistů, kteří si nahlas pískají, když jdou kolem hřbitovní zdi. Optimismus
křesťanů spočívá pevně na lásce existujícího Boha – na lásce, která už byla světu
demonstrována úžasným způsobem. Ve svých argumentech proti úzkosti Ježíš přináší
i některé důkazy Boží péče.
„Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ (Matouš 6:25b). Slovo
přeložené jako „život“ (psyche, často překládáno jako „duše“) zde odkazuje spíše na
přirozený život člověka než na jeho vyšší duchovní podstatu. Zviditelní se nám to
56
následným užitím slova „tělo“. Pán zde staví svůj argument na té nejzákladnější
skutečnosti, na stvoření – argumentace od toho nejzjevnějšího směrem k méně
zjevnému. Samotný fakt, že jsme naživu, říká Ježíš, svědčí o Boží vůli. Dal by nám
Bůh život jen proto, aby nás pak vyhladověl k smrti? Pokud nám dal tak veliký dar,
jakým je život, proč by nám pak odepřel menší dary potřebné k zachování tohoto
života? Můžeme věřit, že Ten, který nám dal život, bude schopen nám dát i potravu?
Naše životy nejsou jakousi šťastnou trefou evoluce a jejich zachování nezávisí na
slepých náhodách. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu, se záměrem, který Bůh jistě
ve své věrnosti a prozřetelnosti uskuteční. V čem je tedy problém? Zapomněli jsme na
zázrak svého původu, a proto upadáme do skepse ohledně budoucnosti.
Pohleďte na nebeské ptáky...“ (Matouš 6:26). Podívejte se pozorně na
polní lilie...“ (Matouš 6:28-30). V těchto dvou obrazech Ježíš opět poukazuje na
přirozenost věcí, nyní však směřuje od nepatrností k významným záležitostem.
Pohleďte (dívejte se s pozorností, emblepsate) na bohatost, jakou Bůh obdařil ptáky,
jedny z nejposlednějších tvorečků svého stvoření, a zeptejte se sami sebe, jak plná a
péčí oplývající bude jeho starost o ty, kteří nejen byli učiněni k jeho podobě, ale jeho
milostí se stali něčím daleko pozoruhodnějším – Božími dětmi. Vezměte si ponaučení
(katamathete) z lilií, pokračuje Ježíš. Všimněte si, jak se těm divokým, nepěstovaným
květům daří, jak se rozvíjejí jen z Boží péče – „ani Šalomoun v celé své slávě nebyl
oděn jako jedna z nich“. Pokud Bůh pokrývá takovou nádherou krátkodobou polní
trávu, jak si myslíte, že oděje ty, které předurčil k věčnosti? Proč, ptá se Ježíš, děláme
ze zajišťování životních potřeb tak trýznivý zápas stravující veškerou sílu naší
osobnosti? A Ježíš současně i odpovídá: je to proto, že naše víra je příliš malá,
protože máme příliš slabou důvěru ve svého Boha (Matouš 6:30).
„Kdo z vás dokáže úzkostlivou péčí přidat k délce svého života jediný
den?“ (Matouš 6:27). Uprostřed všech přesvědčivých obrazů, jimiž nám Ježíš
pomáhá vidět, proč by měl vztah s Bohem dodávat klidnou jistotu ohledně
budoucnosti, stojí tato otázka ukazující naprostou absurditu a marnost našich strachů
z věcí, nad nimiž nemáme žádnou moc. Musíme dělat to, co dokážeme. Ptáci
nedokáží obdělávat pole a lilie nemohou tkát látky, my jako lidé k uspokojení svých
potřeb přispět můžeme. Ale existují hranice. Nemá vůbec smysl túrovat motor a
sešlapovat pedál emocí až na podlahu, když jsme dojeli nejdál, jak jsme mohli.
Většinou naše strachy pocházejí jen z imaginárních katastrof. Ale i když je příčina
obav reálná, všechen náš nepokoj nezmůže proti věcem, které zkrátka nelze změnit,
vůbec nic, naopak, nepokoj nám brání v konání dobrých věcí, jichž bychom jinak byli
schopni. Stejně jako v případě ptáků a lilií – Bůh zajistí vše, co my zajistit nemůžeme.
Otázka, která by se nám měla vynořit, až se příště přistihneme uprostřed
začarovaného kruhu starostí o budoucnost, je ta, kterou vyslovil Pavel ve svém
triumfálním stvrzení věcí v dopise Římanům: „Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám? On
neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním
nedaroval všechno?“ (Římanům 8:31-32). Věří skutečně ti lidé, kteří se pořád starají o
to, co jíst, pít a co si oblékat, že Ježíš opravdu zemřel za jejich hříchy? „Vy
malověrní!“
Příliš malá víra
Na konci své logické obrany proti světským starostem, opakuje Ježíš naléhavé
varování, s nímž začal: „Nenechte se tedy znepokojit...“ (Matouš 6:31). A pak
dodává poslední výmluvnou poznámku.
57
„Neboť o to všechno horlivě usilují pohané“ (Matouš 6:32). Ježíšovy
odkazy na „pohany“ či „národy“ v Kázání na hoře se ani tak netýkají jejich původu,
jako spíše duchovní nevědomosti – lidé neznající Boha. Ve stejném tónu se tyto
výrazy objevují u apoštola Pavla, Petra i Jana, kteří dokonce i v dopisech
adresovaných převážně křesťanům, kteří nepocházeli z Židů, hovoří o nevěřících
lidech obecně jako o „pohanech“ (1.Korintským 5:1; 1.Tesalonickým 4:5; 1.Petrův
2:12; 4:3; 3.Janův 7; Zjevení 11:2).
Tak jak to udělal už předtím, Ježíš opětovně plísní své posluchače, že se svým
jednáním vůbec neliší od pohanů. Ježíš neříká, že pohané „mají úzkost“ o jídlo a
oděv, ale říká, že o to „usilují“. Totožnost obou výrazů se nám dokládá textem u
Lukáše, kde se výrazy ve stejném učení prolínají: Lukáš 12:22, 29-30. Ani jedním
z těchto termínů Ježíš nemíní pouhou starost, ale krajní starost. Pohané ve své
duchovní temnotě věnovali jídlu a oděvu vrcholnou pozornost. Tato pozornost nad
nimi panovala, ovládala jejich životy. Ve své neznalosti milosrdného velkorysého a
štědrého Boha, vnímali život jako otázku slepé náhody nebo naopak nevyhnutelného
osudu. Úzkostné obavy byly tedy úzce spjaty s jejich pohledem na život. Co jiného
jim zbývalo? Ovšem aby křesťan nenacházel o nic větší pokoj mysli než lidé, kteří
jsou „bez naděje a bez Boha na světě“, je nemyslitelné i ostudné zároveň.
V určitém smyslu jsou všichni lidé, až po ty nejbezbožnější, pro
všemohoucího Boha daleko důležitější než květiny či ptáci, ale tyto všechny zde Ježíš
neoslovuje. Obrací se k těm, kteří jsou Božími dětmi ne stvořením, ale vykoupením.
Takže jinými slovy sděluje toto: „Vy jste Boží vlastní lid. Jak se tedy můžete chvět
starostmi a neklidem?“
„Víra“ v Božím království je mnohem víc než jen vágní princip. Je to činná,
živá síla, která plně ovlivňuje celý lidský život. „Malověrnost“ je víra nedostatečně
promyšlená a nepropojená s reálným životem. Příběh vztahu dvanácti učedníků
k Ježíši je příběhem vyrůstání z malověrnosti. Na počátku, když se k němu přidali,
svobodně a nadšeně Ježíše vyznali jako Krista, Syna Božího (Jan 1:41, 45, 49). Ale
z pozdějších událostí je zřejmé, že důsledky této skutečnosti jim vůbec ještě
nedocházely. Dramaticky je to ilustrováno na hrůze, kterou prožívali při náhlé bouři
na Galilejském moři, kdy to vypadalo, jako by vítr a vlny měly pohltit jejich zmítající
se loď. Tato událost se odehrála v době, když učedníci byli s Ježíšem už více než rok.
Viděli, jak v Káně proměnil vodu ve víno; viděli, jak vrátil mrtvého syna do náruče
vdovy v Nain; zažili s ním zázračný úlovek ryb ve vodách u Kafarnaum – ale pokud si
vůbec na některou z těchto věcí vzpomněli na divoce vrávorající loďce, neposloužilo
jim to k upokojení vzrůstající paniky. Přemýšlejme. Ten, který stvořil nebesa i zemi,
spí v jejich lodi a oni se strachují, že se utopí!
Poté, co Pánovo pouhé slovo utišilo bouři, zůstalo dvanáct mužů v ohromení.
„Kdo to asi je,“ divili se, „že ho i větry a moře poslouchají?“ (Matouš 8:23-27). On
byl skutečně tím, za koho se prohlašoval – Synem Božím – ale oni se stále učili
chápat, co to znamená. A tak je tomu většinou i s námi. Vyznáváme, že on je Pánem
slávy a do určité míry tomu i věříme, ale naše myšlení o životě jako celku to pořád
přímo nezasahuje. A proto i nám, stejně jako jim, patří Ježíšova káravá slova: „Vy
malověrní!“
Ale v jakém smyslu je naše víra malá? To je otázka. Příliš malá na to, aby nás
utišila ve chvílích bolestí? Příliš malá na to, aby nám dodala odvahy v okamžicích
blížící se zkoušky? A nebo, což je ještě více znepokojující, je naše víra příliš malá na
to, aby nás zachránila pro Nebe? Jak malá je víra, která sotva přežívá stísněna
úzkostmi o pozemské věci? Zřejmě hodně malá, protože Ježíš právě poté, co přísně
pokáral své učedníky, říká: „Budete-li mít víru jako zrnko hořčice ... nic vám nebude
58
nemožné“ (Matouš 17:20). Ježíšovo napomínání ohledně starostí a úzkostí není
okrajové, ale zásadní. Nejedná se jen o jakousi moudrou radu, ale o přikázání, na
němž závisí náš vztah k Božímu království. Poctivý přístup k této skutečnosti v nás
může občas vyvolávat pocity beznaděje. A vzhledem k našim silným dispozicím
k chronickým obavám, i když se nám to nebude ani trochu nezamlouvat, musíme být
připraveni na to, že zápas se světským strachem bude spíše vleklou úmornou válkou,
než jednou rozhodující bitvou. Proto se jistě dokážeme vcítit do trpícího otce, který
přes své částečné pochybnosti přivedl svého sužovaného syna k Ježíši. „Věřím,“
naléhal, „pomáhej mé nevíře!“ Pomůže nám vědomí, že svoboda od strachu, do níž
nás Ježíš povolává, je úkol, jenž zvládneme postupem času, namáhavým úsilím –
budeme-li si znovu a znovu připomínat, jak kříž vypovídá o neměnné lásce Otce
k nám, a budeme-li se znovu a znovu svému Otci svěřovat se všemi svými starostmi
(Filipským 4:6). A nakonec se i my, tak jak se to podařilo našemu bratru Pavlovi,
naučíme tajemství být „se vším spokojeni“ (Filipským 4:11-12) a dosáhneme pokoje
Božího, který „převyšuje všechno porozumění“ (Filipským 4:7). „Nemějte úzkost ...
nedělejte si starost,“ říká Bůh. Měli bychom umět odpovědět: „Ne, nebojím se.“
Buďme silní a vytrvalí. A pamatujme, víra může růst.
Bůh nade vše
„Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost“ (Matouš
6:33a). Toto závěrečné přikázání je konstruktivním a praktickým doplňkem všech
předchozích varování na téma nezdravého trápení se nad pozemskými záležitostmi
(Matouš 6:25, 28, 31). A nyní naposled a nejjasnějším způsobem Ježíš sděluje, co
musí být jedinou ústřední touhou křesťana. Tato věta nepůsobí žádné překvapení
lidem, kteří naslouchali pozorně. Náboj této věty znovu rozeznívá hlavní motiv celého
Kázání, který se ozýval opakovaně (Matouš 5:6, 16, 48; 6:20). Pravý služebník Boha
musí hledat Boží království a Boží spravedlnost přede vším. Jediný Bůh si zaslouží, a
současně i přikazuje, plný vklad celé naší síly, celý náš potenciál a zájem. Je to jeho
království, do čeho musíme vložit svá srdce beze zbytku. Je to jeho spravedlnost, do
níž musíme investovat svou energii bez rozpaků. A v tom je klíč, který odemyká
všechny nebeské dveře – poklad, jenž uspokojuje vše, co potřebujeme.
„Království Boží“ v tomto textu nepředstavuje obecnou svrchovanost Boha ve
stvořitelském a dějinném díle, ale jeho specifickou vládu nad vykoupenými lidmi.
Dále pak to nepředstavuje ani tak lidi, kteří se této vládě podřídili (církev), ale spíše
Boží vládnoucí moc jako takovou. Pochopit tento závažný apel jako povolání
k naprosté loajalitě církvi jako instituci, by bylo tragickým omylem. Tato věta prostě
shrnuje podstatu všeho – člověk musí Boží vůli přijímat jako vrcholné dobro.
Lidem, kteří skrze své spekulace o tisícileté říši, vidí v Ježíšových slovech
odkaz na nějaké budoucí apokalypticky se rodící království, uniká podstatná
skutečnost, že důraz zde není kladen na to, co uskuteční Bůh v budoucnosti, ale na to,
co musí udělat člověk, již dnes v reakci na to, co Bůh již vykonal a co stále koná. Pán
nás povolává k povinnostem přítomnosti, nikoli k pasivnímu očekávání věcí příštích.
Není pochyb o tom, že slovo „království“ může skutečně znamenat vládu Boha skrze
jeho Syna, od nanebevstoupení až k soudu, přesto však to nevypadá, že by v Matouši
6:33 byly Ježíšovou ústřední myšlenkou budoucí události.
Jelikož „království“ v této pasáži odkazuje na Boží svrchovanou vládu nad
jeho lidem, potom to, co musíme „hledat“, je podřízenost naší vůle vůli jeho. Na
základě toho pak „uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista“
59
(2.Korintským 10:5). Takže důraz, zdá se mi, není kladen na záležitosti týkající se
času („vyhlížejte příchod království“), ale na záležitosti morálky („uzpůsobujte svá
srdce k přijetí vlády Božího Pomazaného“).
Proč Ježíš dodává: „... a jeho spravedlnost“? Rozvíjí nebo jen opakuje tutéž
myšlenku? Rozdíl mezi Boží vládou a mezi spravedlností, k níž jeho vláda volá
všechny lidi, se zdá velmi nepatrný. Nějaké rozlišení však zřejmě existuje.
„Spravedlnost“ v Kázání na hoře není o ospravedlnění z víry, třebaže téma spasení
milostí prochází celou látkou tohoto kázání. Jak ukazuje kontext, tato „spravedlnost“
je spravedlností proměněného života. Je to faktická, žitá spravedlnost pravé lásky
k druhým lidem (Matouš 5:20-48) a pravého srdce obráceného k jedinému Bohu
(Matouš 6:1-18). Záměrem Božího království není jen vytvořit nový vztah s Bohem,
ale také vytvořit nový život, který se od toho původního bude zásadně lišit. Hledání
království nemůže být ani povrchní ani omezené. Království je o tom, že každá
stránka našeho života musí být do hloubky zasažena – manželství, domov, rodina,
profese, finance, životní styl a dále a dále. Pánův příkaz musí sahat až do morku kosti.
Jak to shrnul R. W. Stott: „Jako nás Ježíš ve svém Kázání pozval k vyšší
spravedlnosti, k bohatější lásce a k hlubší zbožnosti, nyní nás vyzývá k silnější
duchovní ctižádosti“ (Christian Counter-Culture, str. 169, Křesťanská protiváha
dobové kultury).
„... a to všechno vám bude přidáno“ (Matouš 6:33b). Ježíš obrací pozornost
posluchačů k vyššímu usilování a k vyšším tužbám, přitom však přirozenou starost o
zajištění životních potřeb nezavrhuje jako nepodstatnou. Jednoduchým způsobem
nám vysvětluje, že pokud chceme zajištění „těchto věcí“, musíme přestat hledat věci,
a začít hledat Boha. Pokud budeme hledat věci přítomného věku, ztratíme obojí,
přítomnost a s ní i celou svou budoucnost. Budeme-li však hledat Nebe, země bude
přidána návdavkem. Nemůžeme žádat o svůj denní chléb, pokud jsme předtím
s daleko větším hladem netoužili nalézt Boží slávu a Boží vůli.
Souvislost mezi denním chlebem a královstvím představuje velmi důležitý
princip. Pokud se oddáme honitbě za věcmi, poškodí a sníží to nakonec všechny naše
ostatní touhy. Pokud se ovšem vydáme na cestu hledání Božího království, všechno
ostatní životní úsilí bude povzneseno a zušlechtěno, protože bude trvale sloužit
vyššímu, nebeskému cíli. Může se zdát, že život nám nabízí nekonečně mnoho variací
a možností, ale v posledku zůstávají jen dvě. Sloužíme Nebi, nebo sloužíme sami
sobě. Více alternativ není. Kázání na hoře je v tomto směru víc než srozumitelné.
Soud bez milosrdenství
Většina komentátorů pohlíží na Matouše 7:1-2 jako na náročnou pasáž, kterou
je těžké sladit se zbývající látkou Kázání. Při prvním zběžném zkoumání se může
zdát, že pasáž se skládá ze tří oddělených odstavců, kterým schází jedno spojité téma.
Někteří proto došli k závěru, že tato sdělení byla vyslovena při různých příležitostech
a zde byla jen náhodně zařazena vedle sebe. Je to však zbytečně vyhraněný závěr,
který vede pouze ke zpochybnění přesnosti a čistoty Matoušova zápisu.
Tato zdánlivě nesouvisející učení mohou mít naopak společného jmenovatele
v tom, že všechna obsahují nezbytná upozornění doplňující Ježíšovy dřívější
instrukce. Pokud je tomu tak, pak by smysl Ježíšových závěrečných slov spočíval asi
v tomto:
Naše přesné a správné porozumění spravedlnosti království by v nás nemělo
vyvolával sklony k tvrdým, přehnaně kritickým soudům nad lidmi, kteří se s aplikací
60
této spravedlnosti namáhavě potýkají. Člověku musí být nabídnuta pomoc, aby uviděl
podstatu pravé spravedlnosti, pomoc však nemůže přicházet od necitlivého
samolibého pokrytce, který je daleko více zaměstnán hříchy druhých než těmi
vlastními. Pokud toto kázání přednostně a také přísně uplatníme sami na sebe, pak
snadno nalezneme soucit a pokoru, nutné k řešení hříchů u druhých lidí (Matouš 7:15).
Sdělovat evangelium království druhým je naprosto zásadní věc, ale měli
bychom se vyvarovat toho, abychom marnili čas s lidmi, kteří opravdu nemají žádný
zájem. Království Boží se nerozrůstá díky slepému fanatismu o nic víc než díky
drsným soudům napadajícím každého hříšníka. Dítě království vyhledává lidi, které
životní postoj činí zralými pro přijetí dobré zprávy o vykoupení, nikoli ty, kterým
pýcha znemožňuje slyšet a rozumět (Matouš 7:6).
A konečně, království nelze získat ani díky hrdinskému úsilí ani skrze úspěchy
a zásluhy, ale na základě prosté a vážně míněné prosby. Království je darem Boží
lásky (Matouš 7:7-12).
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7:1-2). Řecké slovo krinete, zde
přeložené jako „soudit“, může v řeckém i anglickém jazyce nést širší škálu významů,
od soudnosti až po odsouzení. Kontext zjevně ukazuje na druhý význam. Nejedná se o
zákaz rozlišování, vycházejícího ze soudné a rozvážné úvahy (což je jasným
požadavkem v Matouši 7:6; 15-20) ani o zákaz soudních dvorů opírajících se o zákon.
To, co zde Ježíš zavrhuje, jsou nemilosrdné a odsuzovačné soudy. Takto to chápat
nám pomáhá obdobný materiál v Lukáši, kde varování před soudy nad druhými
předchází pozitivní příkaz: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lukáš
6:36). Svým výrokem se Ježíš vrací k tématu bratrské lásky, který vrcholil ve slovech
zaznamenaných u Matouše 5:43-48. V Lukášově zápisu Kázání na sebe obě pasáže
přímo navazují (Lukáš 6:27-38). Hlavní myšlenkou našeho Pána zde je, že lidé sami
tolik potřebující milost nemají žádné právo být nemilosrdní vůči ostatním. Tato
výstraha je jen zrcadlovitým sdělením dřívějšího slibu, že ti, kdo prokazují
milosrdenství, také milosrdenství získají (Matouš 6:12). Lidé, kteří odsuzují druhé bez
soucitu, aniž jsou motivování touhou po záchraně těchto lidí, mohou pak očekávat
stejný soud z rukou Boha – což je mrazivá vyhlídka.
„Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku
nevěnuješ pozornost?“ (Matouš 7:3-5). Jelikož námi diskutovaný druh soudu
(odsuzování) bývá obvykle vysloven bez motivace lásky a jen ze sobeckých důvodů,
často bývá doprovázen přetvářkou. Proto zde Ježíš vykresluje tragicko-komický obraz
člověka, který se snaží vytáhnout třísečku z oka svého bližního, zatímco jemu
samému z hlavy trčí trám. Z duchovního hlediska existuje až příliš mnoho slepých
„očních chirurgů“, kteří se neustále procvičují na nedostatcích druhých a zcela
přehlížejí gigantické rozměry svých vlastních chyb. Vážná pozornost věnovaná
vlastním selháním nás naštěstí dokáže vybavit dostatkem pokory, trpělivosti i
taktnosti ve chvílích, kdy se musíme zabývat hříchy druhých (Galatským 6:1-3; Titus
3:2-3).
Největší praktické těžkosti nastávají, když se tyto známé verše spojují s
populární myšlenkou, že se jedná o doslovný zákaz jakéhokoli pokárání či výtky, bez
ohledu na motivaci. Širší kontext Nového zákona v žádném případě nedovoluje
podobné vysvětlení. Ježíšovo učení obsahuje mnoho kritiky a výtek (viz Matouš 23 i
právě studovaný text), ale jeho výtky nejsou nikdy tvrdé ani nemilosrdně zdrcující.
Jak říká sám Pán: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby
skrze něj byl svět zachráněn“ (Jan 3:17). Tady nacházíme klíč. Pán ve svém Kázání
61
neodsuzuje laskavou kritiku a pokárání, které mají za cíl požehnání a záchranu, ale
nemilosrdné útoky, které slouží jen k uspokojení ega „soudce“, kterému tvrdé výtky
druhým prostě dělají dobře.
Evangelium milosti nemůže být hlásáno, aniž by člověk byl usvědčen z hříchu
(Jan 16:8) a aniž by byl vyzván k proměně svého srdce (Lukáš 24:47; Skutky 2:38;
3:19; 17:30). Ani duše těch, kteří byli Bohem vykoupeni, nebudou zachovány
v bezpečí bez „napomínání neukázněných“ (1.Tesalonickým 5:14) a bez úsilí „obrátit
hříšníka od jeho bludné cesty“ (Jakub 5:19-20). Toto kárání však musí probíhat ve
jménu spasitelné lásky, nikoli jako nástroj vylévání vlastní pýchy a hněvu.
Spravedlnost království varuje, ale neútočí. Děti království, všechny zápasící se svými
hříchy a vlastními slabostmi, potřebují bratry – ne „soudce“. Kdykoli jednáme
s druhými lidmi, musíme mít na paměti, že nejsme zprostředkovatelé Pánova soudu,
ale jeho spasení. Pomsta patří Pánu. Naší povinností je hledat a pomáhat k záchraně
ztraceným.
O perlách a sviních
„Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině“ (Matouš
7:6). Pokud ještě cítíme důraz předchozích veršů o soucitu se slabostmi druhých,
může se nám Ježíšův jazyk v této větě zdát dost zarážející. Není to ani tak v tom, že
Ježíš by nikdy nepoužil ostré metafory k popisu duchovních postojů lidí. O Herodovi
Antipasovi řekl, že je „liška“ (Lukáš 13:32) a farizeům, že jsou „hadi a plemeno
zmijí“ (Matouš 23:33). Tato pasáž je však jiná. Tady se nehovoří o konkrétní skupině
lidí. „Psi“ a „svině“ nepředstavují ani pohany ani jakousi třídu mimořádně
trestuhodných hříšníků. Jsou to jen obrazné výrazy příslovečných rčení a jsou míněné
ve stejném duchu jako pozdější 2. dopis Petrův 2:22. Oba výroky ilustrují
nesmyslnost a marnost úsilí nabízet cosi nesmírné hodnoty někomu, kdo to není
schopen sebemíň ocenit. „Co je svaté“ odkazuje na starozákonní oběti, z nichž mohli
jíst jenom kněží (2.Mojžíšova 29:33; 3.Mojžíšova 2:3). Posvátný význam
obětovaného masa by byl každému psovi naprosto lhostejný a shltnul by jej stejně
jako kus shnilého odpadu. (Navíc je zde použito slovo představující pouliční psy,
„čokly“, ne „psíky“ jako v Matouši 15:26-27). Stejně tak je bezúčelné snažit se vést
prase k ocenění zvláštní krásy perel, které by každé prase zadupalo do země v běhu za
páchnoucími pomyjemi. Od těchto tvorů nelze za podobnou „laskavost“očekávat
žádnou vděčnost. Jejich reakce nemusí být vždy jen netečná, může být i agresivní.
A jak tato přísloví zapadají do kontextu Ježíšových dřívějších slov o tvrdých
soudech? Nabízejí důležitou rovnováhu. Jen proto, že omylný a hříšný člověk nemá
sám právo na zdrcující soudy o svých bližních, není od něj ovšem očekáváno, že bude
ke všem lidem vzhlížet s naivní důvěřivostí. Když Ježíš posílal dvanáct učedníků, aby
učili lidi, varoval je: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní
jako hadi a prostí jako holubice“ (Matouš 10:16). Tato výstraha není cynická, pouze
prozíravá a moudrá. Pán chce, aby jeho následovníci byli ve vztahu k druhým
naprosto neškodní a nevinní, ale současně aby rozlišovali, že ne každý člověk hledá,
aby nalezl víru, a někteří se nechají strhnout i k nenávisti vůči evangeliu.
Jak tedy ve skutečném životě uplatnit tato varování, která působí, jako by stála
mimo kontext? Robert A. Guelich má dojem, že tato slova jsou varováním učedníků
před odpadlictvím a před následnou ztrátou toho, „co je svaté“ a drahocenné (The
Sermon on the Mount, Kázání na hoře, str. 355-356). Zdá se to nepravděpodobné,
protože zde jsou právě učedníci vyzváni k tomu, aby svaté a cenné věci nenabízeli
62
těm, kdo se o ně vůbec nezajímají. Mnohem pravděpodobnější je, že Ježíš své
učedníky varuje, aby nevnucovali evangelium zcela bezohledným a lhostejným lidem.
Smyslem těchto slov není pohrdání či opovržení, ani označení nevěřících jako jedné
skupiny, smyslem je poukázat na lidi, jejichž vlastní postoj je činí neschopnými
porozumět evangeliu (Římanům 8:7; 1.Korintským 2:14). Později dává Ježíš svým
Dvanácti tutéž radu, když je nabádá, aby vyhledávali ty, kdo „jsou toho hodni“ a
nemarnili čas s lidmi, kteří tak jako tak nebudou naslouchat (Matouš 10:11-14). Je to
neštěstí, že existují lidé, kteří bez ohledu na to, jak trpělivě jim je kázáno, nemají „uši
k slyšení“ (Matouš 11:15; 13:13-14).
Toto vše nám přináší velké poučení. Můžeme mít mimořádnou touhu učit a
vést k obrácení ke Kristu určitého člověka nebo skupinu lidí. Může to být někdo, koho
milujeme, náš nejlepší přítel nebo dokonce zvláštní kategorie lidí či lidé z našeho
národa. Není nic špatného na silné touze po spasení druhých lidí, ale naše touha by
nás neměla oslepovat v případě bezohledného nezájmu a neměla by nás okrádat o čas,
který může být věnován mnohem vnímavějším a přístupnějším srdcím. Trpělivost je
dobrá, ale nemá smysl do nekonečna pumpovat vodu do kbelíku bez dna. Srdce, která
touží uslyšet evangelium, někde jistě jsou. Ta bychom měli vyhledávat. Je to nesmírná
a každodenní bolest, pokud víme, že naše děti, rodiče, manželka, manžel a přátelé,
zůstávají neústupně ztraceni ve svých hříších. Co máme dělat, když ti, které tolik
milujeme, zůstávají vůči pravdě tak chladnými? Pán nám právě v této pasáži říká:
„Jděte učit cizí děti, cizí matky a otce, neznámé přátele.“ Apoštol Pavel měl sám tuto
tvrdou zkušenost. Miloval svůj národ obrovskou láskou (Římanům 9:1-3), ale věděl,
že oni nemají „uši, aby slyšeli“. Co tedy dělal? Stále se za své ztracené tělesné bratry
modlil (Římanům 10:1) a současně obrátil srdce své pozornosti k těm, kdo byli
ochotni naslouchat, k pohanům (Skutky 13:46-48; 18:6). Pohané nebyli „jeho lidé“.
Byli morálně zkaženi, duchovně degenerovaní, modlářští – ale chtěli naslouchat,
dozvědět se a poučit se. Když lidé z naší blízkosti nereagují na evangelium pozitivně,
musíme jít hledat jinam a kázat jiným lidem. Dobrá zpráva i čas jsou příliš
drahocenné na to, abychom jimi znovu a znovu plýtvali na lidech, kteří si to nepřejí.
Totéž lze vyslovit o kazatelích, kteří rok za rokem tráví čas v církvi, která nevykazuje
jedinou známku zájmu o růst v Kristu ani o naplňování Kristova velikého díla. Tito
kazatelé by měli vystoupit ze svých vyjetých kolejí a přidat se k dílu, byť duchovně
zaostalých a hůře chápajících učedníků, kteří se však chtějí učit, měnit a růst.
Království pro ty, kdo žádají
„Žádejte, a bude vám dáno...“ (Matouš 7:7). V závěru této vrcholné části
Kázání je cosi silně uklidňujícího (Matouš 7:7-12). Zároveň však tato část snadno
podléhá vážným interpretačním chybám. Toto pozvání lehce zapadá do naší paměti i
do našeho srdce jako všeobjímající ujištění, které je pak mnohokrát vnímáno jako
Aladinova lampa pro každé lidské přání – jako záruka, že budeme-li se za něco
modlit, Bůh to splní. Tak tomu však není, a vidět tento slib v podobném světle
můžeme jen tehdy, pokud jej vytrhneme z kontextu.
Proč Ježíš zakončuje rozpravu o spravedlnosti království těmito silně
povzbudivými slovy? Je-li Matouš 7:1-5 namířen na ty, kdo mají tendence stát se
v království novými farizeji, pak tato část patří onomu daleko většímu počtu lidí, kteří
si před Božími požadavky lásky spíše zoufají. Cítí se plni slabostí, nehodní, bezcenní
a vysoké požadavky království jim připadají nedosažitelné. Pán zde proto říká zcela
srozumitelně, že právě takovým duším, které po spravedlnosti volají z vlastní zoufalé
63
bídy, budou Nebesa otevřena. Království není pro ty, kdo se domnívají, že jsou ho
hodni, ale pro ty, kdo silně touží – je to království pro prosící.
„Neboť každý, kdo žádá, dostává...“ (Matouš 7:8). Ponechme nyní stranou,
komu je přikázáno žádat a jaké je požehnání, které hledá; jedna věc vyplývá
z Ježíšových slov zcela nepochybně, a to, že Bůh se zaručuje přání vyslyšet. V tom
nám dává naprostou jistotu. Je to řečeno šestkrát ve dvou verších. Otázkou nyní je,
zda se tento slib týká bez jakýchkoli podmínek kohokoli a zda neexistují žádné
hranice toho, o co lze žádat?
Z širšího kontextu kázání je evidentní, že Ježišovo užití slova „každý“ se
nevztahuje univerzálně na jakéhokoli člověka. Už dříve Ježíš upozornil na to, že ani
sebestředné pokrytectví ani bezduché ritály nebudou odměněny tím, že je Otec vyslyší
(Matouš 6:1, 7). Právě tak jsou vyloučeni lidé ve své víře rozpolcení, jejichž prosby,
hledání i klepání je sporadické, slabé a je v něm jen půl srdce (Matouš 6:22-24; Jakub
1:5-8). „Každý“ v tomto zaslíbení, je jednoznačně každý člověk pokorného ducha a
čistého srdce z blahoslavenství (Matouš 5:3-12). V Jeremjáši je podobná pasáž:
„Budete mě volat a chodit ke mně ... a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete
mě, když se mě budete dotazovat celým svým srdcem“ (Jeremjáš 29:12-13).
V textu není zmíněn předmět těchto proseb, hledání a klepání. Znamená to
tedy, že vyslyšení jakékoli upřímné a vážné žádosti dítěte království je zaručeno?
Neexistují žádné hranice? K porozumění smyslu těchto veršů nám pomůže
připomenutí si ústřední myšlenky celého Kázání. Přes celý Ježíšův výklad podstaty a
nekonečné ceny království prochází jednolité konstantní téma, objevuje se ve všech
verších páté i šesté kapitoly a zde dosahuje svého vrcholu. Ježíšem vykreslené a
vychválené království je nyní nabídnuto každému pokornému a kajícnému srdci. Není
to jakákoli prosba, k níž Pán pozývá své posluchače, aby ji vyslovovali s důvěrou, ale
je to prosba o požehnání království Nebes. Ačkoli Kázání pojednává o modlitbě, není
to jen pro modlitbu samotnou, ale k ilustraci života plně orientovaného na Boha a
důležitosti posvěcování Boha a jeho vůle nade vše (Matouš 6:5-15). Podporu tohoto
výkladu nacházíme v paralelním Lukášově záznamu téhož učení, kde Matoušovy
„dobré věci“, jež Otec dává „těm, kteří ho žádají“ (Matouš 7:11), jsou nahrazeny
„Svatým Duchem“ (Lukáš 11:13). Bůh ví, že máme hmotné potřeby života (Matouš
6:32) a také nás povzbuzuje, abychom se o ně modlili (Matouš 6:11). Ale tyto věci
nejsou těmi pravými poklady, které představují jádro celého Kázání. „Dobré věci“
v tomto textu jsou věci duchovní.
„Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když on ho
požádá o chléb? ... Čím spíše váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm,
kteří ho žádají!“ (Matouš 7:9,11). Základ naší jistoty při hledání království Nebes
bezpečně spočívá na Boží touze i schopnosti dávat „dobré dary“ svým dětem.
Některým z našich modliteb se ovšem nemusí dostat pozitivní odpovědi, protože náš
Otec ve své milosti a moudrostí ví, že to, o co žádáme, by nebylo „dobrým darem“.
Ale touha po nebeském chlebu bude jistotně vyslyšena. „Spravedlnost, pokoj a
radost“ Božího království (Římanům 14:17) nepochybně těmi „dobrými věcmi“ jsou a
vůlí Otce je tyto věci poskytnout všem, kdo hledají celým svým srdcem. A proto, co
se týče našich tužeb, máme obrovskou důvěru ve vědomí, že i když ve své nevinnosti
a čistotě ducha („nevíme, jak a za co se máme modlit...“, Římanům 8:26) naivně
žádáme o kámen místo o chléb, Bůh nám ho neposkytne. Představa, že bychom od
Otce dostali naprosto cokoli, oč bychom požádali, je děsivá. Alec Motyer to vyjádřil
hezky: „Kdyby tomu bylo tak, že jakoukoli naši prosbu by Bůh byl zavázán vyplnit,
pak já bych se bál vůbec se modlit, protože nemám dostatek důvěry ve vlastní
moudrost k jakékoli prosbě...“ (citováno J. R. W. Stottem v Christian Counter
64
Culture, str. 187). Někteří z nás nežijí dostatečně dlouho na to, abychom mohli svému
Otci vyjádřit všechny díky za nevyslyšené modlitby.
Zlaté pravidlo
„A proto všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, stejně i vy dělejte jim,
neboť v tom spočívá Zákon a Proroci“ (NBK). Bude vhodné věnovat určitou
pozornost Matouši 7:12, i kdyby ne z jiného důvodu než proto, že to je nejznámější
verš Bible. Bohužel je těmi, kdo ho znají, jen velmi zřídka uváděn ve skutečný život.
„Zlaté pravidlo“ se stalo něčím, co je jedinečně spojováno s Ježíšem, ale on
sám to zde označuje za jádro „Zákona a Proroků“ (viz Římanům 13:9-10). Jakkoli
pamětihodný je tento výrok, nevyznačuje nějakou novou etickou cestu, ale je prostým
přeformulováním 3. Mojžíšovy 19:18: „... budeš milovat svého bližního jako sebe
samého“. I když sice příkaz – jednat s lidmi tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali
s námi – nepochází unikátně od Ježíše, nesporně cítíme mimořádnou intenzitu, kterou
do ní Ježíš vnáší vlastním příkladem své lásky: „Nové přikázání vám dávám, abyste
se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás ...“ (Jan 13:34).
Snad první věcí, kterou bychom měli u „zlatého pravidla“ zaznamenat, je, že
nás nutí – ve vztahu k druhým lidem – začít u sebe. My nesmíme určovat způsob
svého jednání k druhým na základě toho, co vidíme a co si vyvozujeme, že si tito lidé
zaslouží. Musíme začít u sebe otázkou, co my bychom chtěli a co my bychom
potřebovali. Boží děti by měly věnovat pozornost vrozenému smyslu pro to, co je ve
vlastním zájmu lidské bytosti, aby v tomto duchu jednali s ostatními taktně, vlídně a
k záchraně člověka. Musíme se stále ptát, jak bychom chtěli, aby s námi okolí
zacházelo, kdybychom byli v situaci, v níž se právě nachází někdo v naší blízkosti.
Jak dobře nám toto prosté pravidlo může pomoci odhalit naše sebeobhajující úskoky!
A čistému srdci otevírá nečekaně a pozoruhodně jasnou cestu.
Pokud je tomu tak, proč tedy daleko více lidí tuto zásadu, která by jistě
převrátila svět na ruby, nepraktikuje? Jednoduše proto, že většina lidí je sobecká a
sebestředná. Každá snaha změnit člověka vzděláním ve „zlatém pravidle“ končí
bezúspěšně, pokud toto pravidlo sebeovládání nezasáhne samu podstatu sobectví
člověka. Pouze tehdy, jsou-li staré, na sebe soustředěné způsoby života zlomeny, pak
je člověk osvobozen k tomu, aby dokázal skutečně zacházet s druhými, jak by si sám
přál, aby i oni zacházeli s ním.
Jak se ale člověk může vymanit ze své typické sobeckosti a jak se může naučit
schopnosti vnímat druhé tak, jak se vnímají oni sami? Jestliže začne „pozorovat“
Boha. Naše fascinace sebou samými může skončit teprve tehdy, dojdeme-li k tomu,
že budeme fascinováni Bohem. Copak to největší přikázání nezní takto: „Miluj Pána,
svého Boha, celým svým srdcem ...“ (Matouš 22:36-39)? Když z nás absolutní láska
k Bohu vytěsní absolutní lásku k sobě samým, budeme svobodní ke stejně silné lásce
k druhým jako k sobě. Dokud se tak nestane, naše chorobná sebeláska nám bude stále
žárlivě bránit vidět zájmy druhých v takovém světle, v jakém vidíme své vlastní. A to
svědčí o skutečnosti, že je to pouze Bůh, kdo nás může zachránit od nás samotných a
uschopnit nás k nesobecké lásce vůči druhým. „My milujeme, neboť on první miloval
nás“ (1.Jan 4:19). To je přesně ten důvod, proč žádný člověk, který nepohlédl do tváře
svatého milujícího Boha a neucítil potřebu padnout v pokorné vděčnosti na kolena,
nebude nikdy schopen žít podle pravidla, jež je zlaté.
Tato skutečnost zřejmě také vysvětluje, proč Ježíš znovu, v kontextu
Matoušovy sedmé kapitoly, připomíná lásku k bližnímu. Z toho můžeme i chápat,
65
proč je věta uvozena slovy „a proto...“, na co zpětně poukazuje. Lloyd Jones se
domnívá, že Matouš 7:12 se vrací k tématu soudu druhých, a opravdu by tomu tak
mohlo být. Je však trochu komplikované vidět celý text v Matouši 7:6-11 jako pouhou
vsuvku. Pravděpodobnější se jeví, že Ježíš zakládá svůj příkaz k jednání s druhými
lidmi na Božím slitovném jednání ke svým dětem (Matouš 7:9-11). Milosrdenství a
velkorysost našeho Otce není něčím, co jsme si zasloužili, ale něčím, co zoufale
potřebujeme. Z toho nevyhnutelně vyplývá, že ti, kteří tuto milost přijímají, s ní
přijímají i výzvu, aby s ostatními jednali na základě toho, co tito lidé potřebují, a ne
podle toho, co si zaslouží. Proto Ježíš uzavírá jádro svého Kázání tím, čím začal –
povoláním k pravé spravedlnosti, která se zjevuje v nesobecké lásce k druhým, v
lásce, která stojí pevně na obrovské, šlechetné lásce Boha k nám.
Výzva k rozhodnutí
Celé Ježíšovo úžasné pojednání, odehrávající se na jedné galilejské hoře, je
nepochybně podtrženo slovy v Matouši 7:12. Radikální a nekonvenční povaha
království, jeho občané i jeho spravedlnost už nám byly zřetelně a srozumitelně
vykresleny (Matouš 5:3 – 7:12). Zbývající verše Kázání (Matouš 7:13-27) obsahují
naléhavé výzvy k posluchačům, aby své duše odevzdali tomu, co vyslechli.
Záměrem tohoto obdivuhodného duchovního obrazu, který se stal pozadím
každého kázání pravého evangelia, nebylo čistě informovat, ale přesvědčit. Kázání na
hoře se obrací k lidské vůli stejně jako k rozumu. Žádá přijetí i pochopení. Je to výzva
k radikální volbě. Velký Učitel si nepřeje, abychom se snažili před ním nebo před
jeho poselstvím utíkat. Jako by nám právě tady říkal: „Mé kázání končí. Nyní se
musíte rozhodnout, co s tím uděláte. Přemýšlejte pečlivě. Volte moudře. Směr, který
zvolíte, končí buď životem, nebo smrtí.“
Z toho všeho ční zjevná pravda – Boží moc neustupuje ani o píď, a člověk
přesto může odmítnout jeho vůli. V závěru namáhavého úsilí o vykoupení člověka
neslyšíme nesmlouvavý příkaz (Skutky 7:51, Hebreům 10:29), ale opravdově míněné
pozvání (Matouš 11:28-30). Člověk není robot. Jeho vůle je, tak jak ji Bůh ve svém
záměru stvořil, nedotknutelná, posvátná. Ježíš se o člověka uchází, ale nenutí ho
násilím. A proto nás nejen trpělivě vyučuje, ale pak i snažně „zapřísahá“.
Ve své závěrečné výzvě Pán nabízí jen dvě možnosti: dvě brány, dva druhy
ovoce, dva základy ke stavbě. Rozhodování může být namáhavé, ale ne složité. Volba
je pouze mezi cestou podřízení a důvěry a mezi cestou odmítnutí a vzpoury. Pán
vybízí, aby posluchači při volbě té své alternativy zvažovali nejen nároky, ale i
důsledky. Kam mě má cesta zavede? Jakým stromem jakého ovoce se stanu? Vydrží
můj dům tu rozhodující bouři?
Výzvy poslední části Kázání mohou být rozděleny do tří oddílů (Matouš 7:1314, 15-23, 24-27). Mezi slova nabádající k moudrému rozhodnutí je ještě vložena
výstraha o nebezpečí „moudrých rad“ z úst falešných učitelů.
Zúžená cesta
„Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná je cesta,
která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a
zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“ (Matouš 7:1314). Ježíš zde otevřeně naléhá na své posluchače, aby si vybrali těžší a vymezenou
66
dráhu, a tu snazší a pohodlnější aby odmítli. Jednoznačně zjevuje, že volba úzké cesty
i vstupní brány přináší neústupné nároky, a že dokonce mohou být i chvíle, kdy cesta
bude osamělá a pustá, protože většině lidí nebude vyhovovat. Pánovo obdivuhodně
čestné, nic nezastírající pozvání do království dělá ze všech tělesných lákadel a
nasládlých slibů módních kazatelů cosi odpudivého a nepřijatelného.
Na slovech Ježíšova pozvání by nemělo být nic překvapivého. Je to pozvání
ke vstupu do království, jehož nejvýznačnějším rysem je právě to, že oddanost je zde
úzce vyhraněná a nerozpolcená (Matouš 5:48; 6:19-24, 33). „Těsná brána“ je
svrchovaná autorita našeho Pána a úzká cesta je poslušná poddanost jeho vůli. Od
těch, kteří vcházejí, se očekává, že už nadále nebudou dělat předpokládané, tradiční a
samozřejmé věci své doby. Následují-li Syna Božího, jejich životy musí být stejně
odlišné jako jejich cíl.
Musí tedy nepochybně existovat mnoho věcí, které ti, kdo si volí úzkou cestu
království, musí odložit a ponechat za sebou jako minulost. Musíme opustit
bezstarostné zástupy lidí, kteří se nikdy vážně neptají, zda to, co dělají, označuje Bůh
jako správné. Co je ještě důležitější, musíme odhodit své staré já, které nám vládlo
nafoukanými, umíněnými a sobeckými manýry a své myšlení musíme otevřít
mnohem moudřejšímu a ušlechtilejšímu Vládci (Matouš 16:24-25; 2.Korintským
10:4-5). Jenom tak se budeme moci stát vskutku tichými a milosrdnými, chudými
v duchu a čistými v srdci, schopnými milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás
pronásledují.
Ano, úzká cesta království krotí svéhlavost a sobeckou mysl, ale nepotlačuje
lásku (Filipským 1:9), nebrání míru a pokoji mysli (Filipským 4:7), nevysušuje radost
(1.Petrův 1:8), nezúžuje milosrdenství (Efezským 2:4), nepošlapává dobrotu
(2.Korintským 9:8), nedusí naději (Římanům 15:13). Všechna tato hojnost leží na
úzké cestě. Jediná věc, kterou před těsnou branou ze sebe musíme svléci jako staré
šaty, je naše vlastní zlovolnost, která nás otravuje a ničí. Ovšem lidé, kteří stále milují
svou původní špatnost, se budou cítit násilím postrkováni a budou se dusit na
průzračné cestě nebeského Krále. Hřích je zloděj, který přichází, aby „kradl, zabíjel a
hubil“, ale „dobrý pastýř“ přichází, aby člověk „měl život a měl ho hojnost“ (Jan
10:10).
Problémy na úzké cestě
“Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí
v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci“ (Matouš 7:15). Je to v Kázání právě jen
podruhé, kdy Ježíš začíná slovy „mějte se na pozoru“ (řecké proskete). Předtím se
zaobíral nebezpečím vnitřním – pokrytectvím (Matouš 6:1). Nyní hovoří o nebezpečí,
které přichází z vnějšku – v podobě falešných učitelů. Z Pánova ostrého varování
můžeme přirozeně vyvodit několik domněnek (J. R. W. Stott, Christian CounterCulture, str. 197).
První je, že falešní proroci nebyli jen jakousi teoretickou možností, ale
zjevnou a ohrožující realitou. Boží Syn nás učí, že království Nebes budeme hledat ve
světě, v němž se bude vyskytovat mnoho lží a podvodů o království. Na tom není nic
nového. Starý zákon je naplněný výstrahami před falešnými proroky (5.Mojžíšova
13:1-3; 18:20-22; Jeremjáš 23:13-32; 27:9-10; 29:8-9; Ezechiel 13:1-23; 22:28;
Micheáš 3:11; Sofonjáš 3:4). Ježíš, v posledním týdnu před svou smrtí, vysloví
konečné upozornění na adresu falešných proroků a falešných Kristů (Matouš 24:5, 11,
24). Novozákonní epištoly nám pak zjevují, že apoštolský věk byl těchto
67
pseudoproroků plný (Skutky 20:28-29; 2.Korintským 11:1-4, 13-15; Galatským 1:6-9;
Koloským 2:8, 16-19; 2.Tesalonickým 2:8-12; 1.Timoteovi 1:19-20; 4:1-2;
2.Timoteovi 2:16-17; 4:3-4; Titovi 1:10-11; 2.Petrův 2:1-2; 1.Janův 2:18-23; 4:1-3;
2.Janův 9-11; Judův 3-4; Zjevení 2:15, 20-24).
Z Nového zákona je tedy zřejmé, že nikdy neexistovala doba, kdy by křesťané
nebyli hnáni do polemik s nějakou formou falešného evangelia. Ti, kteří chtějí sloužit
Pánu a současně se nechtějí zatěžovat potyčkami s falešnými učiteli, doufají zkrátka
v nemožné. Nikdo se bezpečně neudrží na úzké cestě, aniž by občas nemusel
podstoupit namáhavé klání s pseudoučedníky, kteří se snaží svést víru na jinou cestu.
Velký počet křesťanů se stále ještě drží mýtu, že v historii Božího lidu existoval
idylický čas, kdy falešná učení nebyla známa a kdy svrchovaně vládl jen pokoj a
jednota. Pro bezpečí vlastní víry se této iluze musíme vzdát a přiznat si, že „musíme
skrze mnohá soužení vejít do království Božího“ (Skutky 14:22) a že mnohá z těchto
soužení budou způsobena našimi vlastními bratry, „kteří budou mluvit převrácené
věci, aby strhli učedníky za sebou“ (Skutky 20:30). Spasitel nám dal tyto výstrahy
hned na počátku. Největší hrozbou těm, kdo opravdově hledají vstup do těsné brány,
jsou zdá se houfy podvodníků, vždycky se shlukujících právě tam, kde se vážně
přemýšlí o otázkách života a smrti. Tito falešní učedníci jsou mistry v zastírání a
zatemňování toho, co je nanejvýš jasné – a tím je rozdíl mezi Boží vůlí a vůlí člověka,
odlišnost široké a úzké cesty.
Kdo jsou však oni falešní učitelé, o nichž Ježíš hovoří? Vypadá to, že už
v jeho době nebyli jen problémem budoucnosti, ale i přítomnosti – učitelé, kteří stáli u
vstupu do Božího království a duším, které vážně chtěly do království vejít, v tom
bránili. Téměř okamžitě nám na mysli vytanou farizeové a zákoníci, jejichž
zvrácenostmi a přetvářkou se Kázání na hoře výrazně a opakovaně zabývá. Je pravda,
že nebyli Ježíšovými učedníky, ale rozhodně si činili nárok na to, že jsou pravými
„ovcemi“ na Boží pastvině. Ve své poslední přísné kritice je Pán obviňuje, že zavírali
„království nebes před lidmi“, sami nevcházeli a nedovolovali ani nikomu jinému,
aby vstoupil (Matouš 23:13). Ježíš je nazval „slepými vůdci“, kteří vedou slepé
(Matouš 15:14) a své učedníky upozorňoval, aby se varovali kvasu jejich učení
(Matouš 16:6-12). Ježíšovo varování se určitě netýká jen farizeů, ale počínaje jimi
zahrnuje všechny farizeům podobné, kteří evangelium převracejí a zamlžují cestu
k těsné bráně.
Další věcí, jíž lze z Ježíšova varování o „falešných prorocích“ zřetelně
vyvodit, je existence objektivního kritéria, podle něhož mohou být všichni, kdo
přicházejí s tvrzením, že tlumočí Boží vůli, posouzeni a rozpoznáni coby pravdiví,
nebo falešní. Stejný předpoklad možnosti posoudit pravdivost či falešnost provázel i
učení Mojžíše, který varoval, že dokonce i takoví proroci, kteří se budou zaštiťovat
zjevnými znameními a zázraky, musejí být označeni jako podvodníci, pokud vyzývají
Izrael k neposlušnosti už zjevené Boží vůle (5. Mojžíšova 13:1-4). Falešnými proroky
byli ti, kteří obluzovali „přeludy a ohlašují vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst
Hospodinových“ (Jeremjáš 23:16). Ježíš, stejně jako Mojžíš, nebyl žádným
synkretikem – člověkem, který se snaží o spojení různorodých prvků v jeden celek –
svazujícím zásadně si odporující učení dohormady pod jednotící nálepkou
„rovnocenné pravdy“. Ježíš už v Kázání identifikoval falešného učitele jako kohokoli,
kdo poruší i ten nejmenší z Otcových přikázání a svádí další lidi k témuž jednání
(Matouš 5:19). Duch existencialismu našich dob vede lidi k tomu, že ustupují a
vzdávají se pravdy. „Pravda“ je dnes pro většinu jen záležitostí osobního vkusu. Ale
duch učení Největšího učitele, si neústupně činí nárok na výlučné pravdy. Sám Ježíš,
podle vlastních slov, je zjevením Pravdy a nikdo nebude moci nalézt Boha nezávisle
68
na něm (Jan 1:18; 14:6). Pouze vůle jeho Otce (Matouš 7:21) a jeho vlastní slova
(Matouš 7:24) mohou být kritériem soudu. Učitelé našich či jakýchkoli jiných dob,
kteří prohlašují, že „k Bohu vede mnoho cest“, nebyli posláni jediným pravým
Synem. Jsou falešní. Jsou to podvodníci.
Pohled pod ovčí roucho
Třetím závěrem, který lze vyvodit z Ježíšových varování před falešnými
proroky, je, že jsou velmi nebezpeční. Tito pseudoproroci nejsou jen nějakými
krátkodobými pomýlenými jednotlivci. Jsou špatní od samého jádra, falešní v samé
podstatě svého duchovního života ( „...uvnitř jsou draví vlci“). Právě jako jejich
bestiální vůdce, který je ovládá (1.Petrův 5:8), ani oni netouží sloužit, ale pohltit. O
učedníky shromážděné kolem sebe nepečují, oni je sžírají a ničí (Skutky 20:29-30;
2.Petrův 2:3).
Skutečné nebezpečí těchto falešných učitelů spočívá v jejich dovedném klamu.
Přicházejí „v ovčím rouchu“. Jejich skutečný charakter a záměry jsou vždy zahalené
šatem zbožnosti. Chovají se jako učedníci. Neznalí a neopatrní lidé, kteří jednají
v nerozvážné povrchnosti, jsou vydáni napospas podvodům těchto uhlazených
profesionálů, kteří vůbec nepůsobí odpudivým, nepokrytě tělesným dojmem, ale,
podle Pavlova popisu, jsou naopak nábožensky atraktivní (2.Korintským 11:13),
vyzbrojení moudrostí světa (Koloským 2:8) a charismatičtí (Římanům 16:17-18). Jsou
přesně tou sortou lidí, která dokáže povrchně myslící pozorovatele dovést k otázce,
jak by bylo možné, že by se tito dobří, seriózní a erudovaní učitelé mohli mýlit?
Chceme-li bezpečně putovat po úzké cestě, nestačí být nevinní a neútoční, musíme
být i obezřetně moudří (Matouš 10:16).
„Po jejich ovoci je poznáte...“ (Matouš 7:16). Ježíšovy výstrahy o falešných
prorocích byly záměrně vysloveny tak, aby mrazivý závan strachu pronikl srdcem
učedníků. Království Boží má dost nepřátel už v samotném světě. To nebyla žádná
novina. Tady však přichází hrozba zevnitř – od jejich blízkých a důvěrných druhů!
Jak potom vědět, komu důvěřovat? Jak rozpoznat falešného od pravého?
Strach z pseudoproroků dovedl některé křesťany až k paranoidnímu chování.
Větří falešné učitele za každým rohem a jsou trvale v rozpoložení plném pochybností
a vyšetřování druhých. V Ježíšových samotných slovech ovšem není nic, co by mělo
u jeho učedníků vyvolat policejní náladu podezřívavosti či snad až cynickosti vůči
ostatním bratrům. Čas na posuzování přichází teprve s ovocem učení, nikoli dříve, než
první výhonek vůbec vyraší ze země. Jak říká Bonhoeffer: „Není třeba slídit až do
srdcí druhých. Stačí čekat, až strom vydá ovoce, a na to se nečeká dlouho“ (The Cost
of Discipleship, str. 146, Cena učednictví).
Z tohoto důvodu se nemusíme rozpakovat chovat se vůči přicházejícím
učitelům nestranně, s tím, že si ponecháme výhodu pochybností, dokud není situace
jasná. To nás ochrání před tím, abychom se v důvěřivé prostotě stali výhodným
artiklem každého podvodníka. Je však lépe být na chvíli oklamán okolojdoucím
vlkem, než se neustále a vehementně snažit sedřít kůži z každé Boží ovečky ve snaze
odhalit pod ní dravé zvíře.
Nicméně činění soudů je nevyhnutelné a Ježíšovy výstrahy musejí hrát
svou roli, když přijde na sklizeň ovoce falešných učitelů. Třebaže Pánův zákaz
souzení druhých (Matouš 7:1) zakazuje tvrdou a nespravedlivou odsuzovačnost,
rozhodně ale nezakazuje posuzování – zkoušení učitelů a tak zvaných proroků. Každý
„duch“ musí být zkoušen a musí bez pochybností prokázat, „je-li z Boha“ (1.Jan 4:1).
69
Pánova rada zde není stejná jako ta v podobenství o Rozsévači (Matouš 13:36-43).
Posuzování nemá nic společného s pokusy o konečný Boží soud nad člověkem, který
patří výhradně Bohu a je otázkou budoucnosti. Ježíš nám jednoduše dává prozíravou
radu, jak rozpoznat falešné učitele a jak se jim vyhnout. Každodenní život falešné
učitele odhalí. Každá maska jednou spadne. Předstírané dobro nevydrží na věčnost a
stromy vydají své ovoce.
Jaká je však povaha podvodů těchto falešných proroků a co je oním ovocem,
jež má být podrobováno zkoušce?
Falešní proroci ze Starého zákona byli muži, o kterých všichni mluvili hezky
(Lukáš 6:26). Jejich řeči byly vždy utěšující a příznivé, dokonce i za okolností, které
si žádaly varování a ostré disciplinární výtky (Jeremjáš 6:14). Tito proroci prorokovali
lži (Jeremjáš 27:9-10), ovšem lži vždy atraktivní, takové, které sloužily sobeckým
zájmům (Micheáš 3:11).
Ježíšova varovná slova odhalují, že v éře evangelia to nebude odlišné. Falešní
proroci budou dále rozšiřovat vědomé lži (1.Timoteovi 4:2), aby uspokojili poptávku
po příjemně znějících bájích (2.Timoteovi 4:3-4). Bez jakékoli starosti o skutečné
potřeby Božího lidu, tito učitelé budou kázat jen to, co lidé chtějí slyšet. Takoví
kazatelé se obvykle málo nebo vůbec nezmiňují o Boží spravedlnosti, o hrůze hříchu,
o nutnosti pravého pokání nebo o pekle (Skutky 24:25). Tito lidé nebudou oznamovat
„celou vůli Boží“ (Skutky 20:27). A v jejich učení se neobjeví žádná „úzká cesta“.
A co je ovocem těchto „špatných stromů“? Už samotný fakt, že jsou nazváni
„falešnými proroky“ ukazuje, že to, co je špatné, zkažené a falešné, jsou jejich ústa.
To, co nemůže obstát ve zkoušce Božího slova, je jejich učení (Skutky 17:11).
Jelikož ústa mluví to, „čím srdce přetéká“ (Matouš 12:34), zlo, které je u pramene, se
vyplaví na povrch jak v charakteru, tak i v učení.
Nejlepší ochranou proti podvodníkům je maximální koncentrace na lásku
k Bohu a dodržování jeho slova s posvátnou úctou. Lidé, kteří poctivě hledají úzkou
cestu a těsnou bránu, pak nebudou těmito vypočítavými pokrytci snadno odlákáni na
scestí.
Srdce bývá odhaleno životem
Falešní proroci nemají v nepořádku jen své učení, ale i své srdce. Nepoctivost
vůči poselství evangelia nevyhnutelně souvisí s nepoctivostí v životě. Vnitřní síly
(životní pýcha, strach z lidí, láska k penězům, žádosti těla, atd.), které vedou člověka
k tomu, že vyprodukuje odchylné učení, se zákonitě projeví i v chování, byť i v té
nejnepatrnější formě. To je i přirozený důvod, proč Ježíšova varování před falešnými
proroky vedou k diskuzi o zkoušce jejich charakteru i jejich učení. Domnělí proroci
musejí být nejprve prověřeni v oblasti učení, které přinášejí. To, co hlásají, musí být
porovnáno s evangeliem vyhlašovaným „od počátku“ (1.Jan 1:1-3; 2:18-24; 4:1-3;
Galatským 1:6-8) a pokud v tomto srovnání neobstojí, musejí být odmítnuti (2.Jan 910). Výhodou naší doby je, že všichni učitelé, kteří tvrdí, že se jim dostává Božích
zjevení, mohou být odmítnuti přímo – na základě času, které už uplynul od
zkompletování Boží vůle zjevené v Kristu (Jan 16:12-13; 2.Timoteův 3:16-17;
2.Petrův 1:3; Juda 3) a na základě následného zakončení prorockého „úřadu“
(1.Korintským 13:8). Tak jako tak, špatné stromy budou přinášet své ovoce a kvalita
tohoto ovoce se prokáže. Falešní učitelé nemohou být dobrými lidmi. I bezbožní
mohou občas vyučovat čistému evangeliu, ale falešní učitelé nejsou schopni žít
opravdově zbožným životem.
70
Ježíšova analogie z přírody – strom poznáváme po plodech – podtrhuje
myšlenku, že náležet k Božímu království není záležitostí vnějšího chování, ale bytí.
Lidé stejně jako stromy produkují ten druh „ovoce“, jaký odpovídá jejich přirozenosti.
Být křesťanem proto neznamená pouze něco nového konat, ale někým novým se stát a
být. Je to ten život, který začíná u srdce, ve středu osobnosti. A proto také může vzejít
jen ze znovuzrození (Jan 3:3-5). Mnozí se pokoušejí následovat Krista tím, že
přidávají ke svému životu novou dimenzi, ale ve skutečnosti to, co má být
proměněno, musí být život sám. Můžeme přivázat hrozny na trní nebo fíky na bodláčí,
ale neporostou. Vlk může nosit beránčí šat, ale ovečky nezplodí. Pravé dítě království
je jiné. Jak řekl Ježíš: „... řeky čisté vody poplynou z jeho nitra“ (Jan 7:38). Hřích
v jakékoli podobě počíná v srdci (Matouš 15:19), a proto je nezbytné, aby i nový druh
ovoce pocházel přímo ze srdce. Pravá zbožnost je záležitostí niterné podstaty člověka,
a tak i zkouška duchovních učitelů a učedníků musí být vždy pohledem pod „svrchní
oděv“. Existuje i „spravedlnost“ a „zbožnost“, které se rodí nikoli z pokorné víry
v Syna Božího, ale z pýchy a touhy po morální a duchovní výjimečnosti. Na první
pohled nepatrnou, avšak neutajitelnou závadou tohoto druhu „duchovnosti“ je úplný
nedostatek kvalit blahoslavenství – mírnost, soucit, nesobeckost, zbožný zármutek
kvůli hříchu. Pod tímto líbivým náboženským pozlátkem se rovněž skrývá
neschopnost přinášet skutečné ovoce Ducha – „lásku, radost, pokoj, trpělivost,
laskavost, dobrotu ... mírnost, sebeovládání...“ (Galatským 5:22-23).
Právě z tohoto důvodu Jan ve svých epištolách, v boji proti gnostickým
učitelům, jejichž převrácené učení hrozilo pohltit církve, vyzývá nejen k naukovým
zkouškám učitelů, ale i ke zkouškám etickým. A stejně jako mnoho dalších
náboženských hnutí, i gnosticismus se snadno šířil, protože svým tvrzením o vyšším
poznání a hlubší duchovnosti přesahující všechny mravní otázky vyhovoval přesně
duchu své doby. Gnostičtí učitelé nabízeli nové a vylepšené evangelium, které
netrpělo opovržením ze strany světa a přinášelo osvobození od náročných otázek po
praktické spravedlnosti podle Boží vůle. Dobový úspěch gnostiků otřásal důvěrou
oddaných svatých, a to jak v evangelium, tak i v osobní spasení. Ve své reakci Jan
otevřeně píše: „Kdo říká: ,Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář“
(1.Jan 2:4) a dále: „Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud
ve tmě“ (1.Jan 2:9). „Podle toho se poznají děti Boží a děti ďáblovy: žádný, kdo
nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha. Neboť to je ta zvěst,
kterou jste slyšeli od počátku...“ (1.Jan 3:10-11). Co však veliká oblíbenost těchto
kazatelů a jejich poselství? Nedokazuje to snad, že jsou pravými proroky? Jan
odpovídá opět přímými slovy: „Oni jsou ze světa, proto věci ze světa mluví a svět jim
naslouchá“ (1.Jan 4:5).
Křesťané se musejí modlit, aby se jim dostávalo soudnosti, moudrosti, víry a
schopnosti rozlišovat, aby nebyli oklamáni falešnými učiteli, kteří zakrývají svůj omyl
viditelnou, avšak jen povrchní zbožností. Také musejí prosit za to, aby se oprostili od
mentality „úspěšnosti“, která vnímá každý vnější úspěch jako svědectví o pravdivosti
poselství, které jej provází – zatímco na pravá Boží přikázání se zapomíná jak
v kázání, tak i v životě. Na učedníky, kteří mají trvalé potíže unést nenávist světa i
odolat vlastním nesvatým touhám, budou mít podobní proroci „nového chápání
evangelia“ vždy mocný vliv – ale bude to přitažlivost temnoty, nikoli světla. „Mějte
se na pozoru před falešnými proroky.“ „Po jejich ovoci je poznáte.“
O čem všem je království Boží
71
„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane´, vejde do království Nebes, ale ten,
kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích“ (Matouš 7:21). Jak je zřejmé již
z předchozích slov, povrchní učednictví není vynálezem dvacátého století. Na Ježíše
se lidé tohoto typu tlačili téměř od počátku jeho veřejného vyučování (Jan 2:23-24).
Skupinky nadšeneckých, ale lehkomyslných obdivovatelů, zdá se, rostly úměrně
s Ježíšovou počáteční popularitou. Ježíš se také neustále snažil s nimi zatřást, aby se
probrali do střízlivého vědomí toho, co to znamená následovat Božího Syna (Lukáš
14:25-35). Nicméně tito lidé byli pořád jen přirozeným dědictvím farizejského učení a
bezduchých rituálů, které už staletí před tím vyvolávaly vážnou a často ostrou kritiku
starozákonních proroků (Izajáš 1:11-17; Ámos 5:21-24).
Jazykem, který je ještě pichlavější a otevřenější, Ježíš přechází od falešných
proroků k falešným vyznavačům a jejich falešným kritériím zbožnosti. Je dost
nebezpečné, když si někdo zvolí širokou cestu vědomě, záměrně, ale je nekonečně
nebezpečnější, pokud se na tuto cestu vydá s vírou, že je to cesta k životu.
Entuziastické výkřiky „Pane, Pane“ nemusí být ničím jiným než výhodným rounem
zahalujícím nepokořené srdce. Pod takovým beránčím rounem nemusí být sice hned
vlk, ale kozel dozajista ano. Prázdné a nepravdivé vyznání je pro úzkou cestu stejně
nebezpečné jako falešní proroci.
Na zapáleném vyznání víry v Božího Syna a na otevřeném, veřejném uznání
Ježíše jako Pána by nemělo být nic neobvyklého. Ve skutečnosti bez takového
vyznání není nikdo pravým učedníkem (Matouš 10:32-33; Římanům 10:9-10).
Tragédie nastává, pokud to je vše, k čemu dojde – pouhé vyznání úst, aniž by
existoval jediný důkaz o vnitřní podřízenosti Ježíši jako svrchovanému Pánu (Lukáš
6:46).
Kdo jsou tito troufalí vyznavači? Nejsou to vědomí pokrytci, protože Ježíš
vysvětluje, že nebudou chápat jeho odmítnutí při konečném soudu (Matouš 7:22). Ani
nepatří k líným lidem, kteří ani nezavadí o dobrý skutek, protože Ježíš nezpochybňuje
jejich tvrzení o horlivé aktivitě v jeho jménu. Jádro jejich problému je prosté. Ať
vyslovují nebo konají cokoli, nikdy to nedělají z důvodu, který Ježíš očekává – a to je
vědomé plnění Otcovy vůle.
V této záležitosti musejí být všichni, kteří se snaží kráčet po úzké cestě, velmi
jednoznační. V království Božím nebude přijato nic jako náhražka za poslušnost!
Určitě ne pouhé vyznání úst. V žádném případě nebude přijato pečlivé praktikování
náboženských předpisů, které pocházejí od lidí, a ne od Boha (Marek 7:1-8). V úvahu
nepřichází ani věrné zachovávání vybraného počtu přikázání Božích, zatímco zbytek
zůstává systematicky zanedbáván a neuposlechnut (Matouš 23:23). A konečně, přijetí
Boží nelze očekávat ani tehdy, pokud bude tvrdohlavě odmítáno, ignorováno nebo
překrucováno jen jedno ze všech Božích přikázání (Marek 10:17-22; Jakub 2:8-11).
To nemá nic společného s ospravedlněním skutky. Je to čistě záležitost víry
plně náležející Bohu, nerozpolcené oddanosti a absolutní důvěry. Ti, jejichž srdce je
zcela zabráno touhou zalíbit se Bohu ve všech ohledech, budou mít vždy hojnost jeho
milosrdenství, protože budou také vždy ochotni více poznávat, lépe konat a trvale
usilovat o odpuštění. Ale člověku, který si vybírá a uprostřed Boží vůle si určuje svou
vlastní cestu, tomu na zakrytí vlastních nedostatků nepomohou ani hory zapálené
náboženské aktivity.
„Mnozí mi řeknou v onen den: ´Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu
neprorokovali a ve tvém jménu nevyháněli démony a ve tvém jménu neučinili
mnoho mocných činů?´“ (Matouš 7:22). Skutečnost, že si tito neposlušní vyznavači
Pána činí nezpochybnitelný nárok nejen na to, že jim byly dány zázračné dary, ale že
v Kristově moci i zázračně konali, vede k domněnce, že skutečně byli učedníky.
72
Mnoho komentátorů se domnívá, že jejich tvrzení musí být falešná, ale není to
nezbytný závěr.
Ačkoli Balaám jako člověk hrozně selhal, není pochyb o tom, že prorokoval
z Boží moci (4.Mojžíšova 22:35; 23:16). Téměř jisté je i to, že Jidáš Iškariotský, jeden
z Dvanácti, nakládal zázračnou mocí (Matouš 10:1). Hrubě chybující křesťané
v Korintu zázračnou mocí rozhodně disponovali (1.Korintským 1:4-7; 3:1-3).
Duchovní dary nebyly nikdy zárukou osobní duchovnosti či Božího přijetí člověka,
který zázraky vykonával; byly pouze potvrzením a souhlasem s tím, že poselství,
které provázejí, je pravdivé.
I my tedy můžeme mnoha lidem kázat pravdivé evangelium, můžeme „konat
mnoho mocných činů“ a nakonec můžeme být zavrženi proto, že jsme neposlouchali
Pána (1.Korintským 9:27; 13:1-3; Filipským 1:15-17). Tito sebe obelhávající
vyznavači pokládají při konečném soudu nesprávnou otázku. Úžasné a mocné skutky,
které Bůh skrze ně konal, neurčovaly samy o sobě, zda tito lidé budou spaseni.
Rozhodující bylo, zda skutečně sloužili Pánu k jeho zalíbení (Lukáš 10:20).
Vrcholné pokoření
„A tehdy jim vyznám: ´Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne,
pachatelé nepravosti“ (Matouš 7:23). Obraz, který vyvstává z Ježíšových
závěrečných a ponurých slov, je o zástupech nadšenců, kteří měli jeho jméno neustále
na rtech a dělali mnoho povyku o svém důvěrném vztahu s ním. Jistě o Synu Božím
hovořili vždy tím hřejivým a úctyplným způsobem, který nenechával posluchače na
pochybách, že patřili mezi nejzbožnější učedníky. Vroucné vyznání, že oni znají
Pána, zaznělo z jejich úst jistě nesčetněkrát. To byl jejich duchovní talisman,
zaříkadlo, které jim dodávalo jistotu.
A právě v okamžiku, kdy se chvástají snad nejvíce a na místě, kde je to tak
beznadějně zničující, Ježíš prohlašuje, že i on učiní vlastní vyznání. Před zraky celého
shromážděného lidstva, v přítomnosti všech, kdo je slyšeli činit si na Ježíše nároky
jako na svého, Ježíš vysloví: „Nikdy jsem vás neznal...“! Pokoření tohoto okamžiku a
definitivní odmítnutí těchto lidi je téměř nepopsatelné.
V Lukášovi Pán vykresluje podobný obraz člověka dožadujícího se při
závěrečném soudu uznání (Lukáš 13:22-30). V Lukáši se ovšem hovoří o lidech, jimž
strach vejít „úzkými dveřmi“ brání, aby byli vůbec ochotni říci „Pane, Pane“, natož
pak konat jeho vůli. Výchozím prvkem jejich nároků není, že Ježíše uznali jako svého
Pána nebo že se mu odevzdali do služby, ale že se s ním jaksi společensky znali. Učil
na jejich ulicích a jedl u jejich stolů. To je obraz, který vzbuzuje ještě větší údiv než
obraz troufalých vyznavačů – toto jsou lidé, kteří celý život nepokrytě odmítali
Božího Syna, a přesto nyní doufají – a dokonce tomu i věří – že on neodmítne je. To
opravdu přidává nový rozměr lidským schopnostem sebeklamu. Ač se to může zdát
zcela neuvěřitelné, existuje v této chvíli bezpočet mužů a žen, kteří to cítí tak, že
jejich odmítnutí Svatého Božího bylo natolik zdvořilé a kultivované, že je to ve
věčnosti nebude stát vůbec nic.
Narozdíl od Lukáše se tady, v Matouši, Ježíš obrací na lidi, kteří se považují
za učedníky. Skutečnost, že Pán jim říká: „Nikdy jsem vás neznal“, nutně neznamená,
že tito lidé nebyli nikdy ve své víře ryzí, spíše to ukazuje na to, že v průběhu času,
zatímco v Ježíšově jménu předváděli okázalé „mocné činy“, je jejich vlastní
neposlušnost Ježíši úplně odcizila. Nicméně všechna jejich prohlášení, vyznání a
73
zapálená práce je nakonec nepřivedla do o nic lepší pozice, než v jaké se nacházeli ti,
kdo otevřeně zavrhli Syna Božího.
Ježíš se k těmto naléhajícím prosebníkům, kteří se pokoušejí směnit
požadovanou podřízenost za svou horlivost, neobrací s něžností. Označuje je za
„pachatele nepravosti“, jako by chtěl posluchači přímo na místě zatřást, aby pochopili,
že jakkoli nepatrný vzdor, na povrch zakrytý zbožností, je vážná věc a jeho odsouzení
je spravedlivé. Totéž slovo zde překládané jako „nepravost“ nebo „bezzákonnost“
(řecky anomia) je u Matouše později použito při záznamu Pánovy poslední přísné
kritiky farizeů. Jako obílené hroby působili na povrch spravedlivě, ale uvnitř byli
„plni pokrytectví a bezzákonnosti“ (Matouš 23:27-28). Jan totéž slovo používá
k vysvětlení samotné podstaty hříchu – kterou je „svévole“ čili „nespravedlnost“
(1.Jan 3:4).
I když jsou tito předstírající učedníci „bezzákonní“, nejsou to nezbytně
antinomisté (lidé popírající, že Bůh dal zákon). U těchto lidí je to záležitost vědomého
rozhodnutí (někdy životě) odmítnout podřízenost Boží vůli. Nejedná se o lidi, kteří
zhřeší nedopatřením, přehlédnutím čehosi či chvilkovou slabostí, tito lidé hřeší
z rozhodnutí, promyšleně. Lidé hřešící ze slabosti si nelibují v předstírané zbožnosti,
ale v pokoře a pokání. Oni si velmi dobře uvědomují, jaká je cena za hřích a nechtějí
okusit ani trochu její váhy. Ježíš proto klade skutky pokrytců do protikladu k těm,
„kdo činí vůli mého Otce“.
Jak již bylo uvedeno, scéna těchto rozhovorů zobrazuje okamžiky konečného
soudu, při němž bude rozhodnuto o definitivním osudu člověka. Ježíšova do srdce
bodající slova: „Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti“, velmi intenzívně v mysli
oživují scénu z knihy Genesis, kdy Bůh vyhání své vzdorovité stvoření ze zahrady v
Edenu. Po tehdejší tragédii existovala možnost návratu a nápravy. Po tragédii
posledního soudu nic takového nepřijde. Hřích vždy byl a je rozdělující silou,
působící odcizení člověka od své vlastní podstaty i od druhých lidí. Ale hraniční hrůza
hříchu je v bezvýchodném a nenávratném vyhnanství, v oddělení od Boží přítomnosti.
Jak nesmírně těžko se vůbec přinutíme k představě, jaké by to bylo – nikdy už
nespatřit tvář lásky, dobroty, čistoty, ať už v podobě samotného Božského zdroje
nebo v podobě stvoření, která se tím nechala zasáhnout. O více než rok později od
Kázání na hoře Ježíš podobným jazykem popisuje tuto událost jako „věčný oheň“
(Matouš 25:41). Kéž nikdo z nás nezakusí, jak realita toho okamžiku přesáhne
Ježíšova slova.
Nebezpečí sebeklamu
Už jsme krátce hovořili o vážnosti sebeklamu, který je příčinou toho, že se
religiózní lidé dohadují se Synem Božím, dokonce v okamžiku, kdy sedí na svém
soudcovském trůnu. Matouš 7:21-23 nepopisuje lidi, kteří hrají promyšlenou hru.
Přítomnost Boha v jeho slávě by se měla postarat o to, aby lidská chuť cokoli
předstírat zmizela. O čem však tyto verše vypovídají, je umění lidských bytostí skrýt i
před sebou samými své vlastní motivace a rozhodnutí. Závažná otázka, kterou před
nás takto kladou, zní: jak se do stavu takové sebeiluze dostáváme a jak se tomu lze
vyhnout?
Odhalení, že den soudu bude dnem překvapení, je nesmírně udivující. Copak
lidé ve svém nejvnitřnějším srdci nevědí, že nebyli Pánu věrní? Jak si mohli
neuvědomovat svou vlastní neposlušnost? To přece nejsou duchovně nevzdělaní lidé,
74
kterým by evangelium království bylo cizí. Jak mohli nevědět? Odpověď zní:
sebeklam.
Sebeklam je založen na pocitu sebespravedlnosti, na užívání nesprávného
měřítka k posuzování sebe sama (Lukáš 16:15; 18:9-17) nebo prostě na neschopnosti
toho pravého měřítka (Božího slova) užívat.
A závažnost hrozby, kterou to představuje pro lidi přitahované Božím
královstvím, je vyjádřena v množství varování, která před tímto druhem selhání
varují. Pavel říká, že člověk sám sebe obelhává, když se o sobě domnívá, že je
moudrý nebo si představuje, že je někým, ačkoli není ničím (1.Korintským 3:18;
Galatským 6:3). Pýcha a domýšlivost dokáží člověka přivést k tomu, že uvěří lžím,
které si o sobě samém namluvil! Jakub svým typicky přímočarým způsobem
upozorňuje, že sebeiluzi podléhá ten člověk, který si myslí, že získá uznání za
naslouchání Božímu slovu, které však nikdy nepraktikoval. Tuto myšlenku Jakub
ilustruje na člověku, který se domnívá, že je velmi zbožný, zatímco nemá žádnou
kontrolu nad svým vlastním jazykem (Jakub 1:22-26). Přepečlivé „docházení do
církve“ může dodat falešnou jistotu všem, kteří o pravém náboženství raději mluví,
než aby je žili. Vyučování zdravého učení nemusí nezbytně člověka činit zbožným. A
konečně, Jan nám připomníná, že pokud popíráme existenci jakéhokoli hříchu ve
svém životě, pak se obelháváme (1.Jan 1:8). Psychické utrpení ve chvíli, kdy se
vyznáváme ze svého hříchu, nás mnohdy vede k tomu, že svá selhání přikrýváme
náboženskou aktivitou, místo abychom se přiměli k pokání a ke zpovědi.
A proč se člověk vlastně tolik namáhá, aby nejen druhé, ale i sám sebe
přesvědčil o mýtech ohledně vlastního vztahu k Bohu? Protože pravda zjevená
Bohem se mu zdá značně nelákavá, ale současně, ač ji odmítá, nechce žít s trvale
bolavým svědomím plným výčitek (2.Tesalonickým 2:10-12; 1.Timoteovi 4:1-2).
Musí si proto najít něco, čím zaplní tu prázdnotu a ospravedlní svou neposlušnost.
Překroucený pohled na „ospravedlnění z víry“ patří mezi populární triky. Ve
své podstatě tento názor tvrdí, že Kristus se prakticky nezajímá o to, jak žijete, pouze
o to, jak se cítíte. Z této výhodné pozice se pak přílišná starost o poslušnost Božím
přikázáním jeví jako popření Boží milosti a odmítnutí evangelia. Občas to úplně zní
jako ozvěna onoho liberálního ducha, kterého Pavel odsuzuje v dopise Římanům:
„Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost?“ Čím více jsou zastánci této
myšlenky kárání za své porušování Boží vůle, tím více vyhlašují svou důvěru v Boží
milost a v sílu své víry. Toto ovšem není víra v Boha, ale „víra ve víru“ – sebeslužný
„věroismus“. Rozhodně jsme ospravedlňováni vírou, ale vírou, která se prokazuje
poslušností Božím přikázáním (Lukáš 6:46; Jan 14:15, 21, 23; 15:10-14; Galatským
5:6; Jakub 2:14-26). A to je nepochybně poselství Kázání na hoře.
Další častou zástěrkou neposlušnosti je přesvědčení, že „cíl světí prostředky“.
Co na tom záleží, jak bylo co vykonáno – tak zní argument – když je docíleno
žádaných výsledků? Podobnou logiku zřejmě použil i David, když stěhoval archu
úmluvy zpátky do Jeruzaléma. Cíl byl správný, ale prostředky byly Bohem radikálně
odmítnuty (1.Paralipomenon 13:1-14; 15:1-15). A určitě tak uvažoval i Saul, když
neuposlechl Boha při vyhlazování Amálekovců. Ušetření nejlepších zvířat (což bylo
porušení Božího příkazu) bylo ospravedlněno cílem – zvířata měla být obětována k
poctě Boha (1.Samuelova 15:15). Na Boha to neučinilo dojem (1.Samuelova 15:2223). Pokud je v Kázání na hoře nějaká myšlenka zcela jednoznačná, a je jich tam
mnoho, pak je to však ta, že v království nebes jsou prostředky i cíle totéž, jsou
jednotné. Bohem zvolené prostředky přesně slouží Bohem vybraným cílům.
Nesprávné prostředky ničí správné cíle. Neposlušnost nemůže nikdy vytvořit pokorné
a důvěryplné srdce, po jakém touží náš Pán.
75
Jak se tedy vymanit z této lidské náchylnosti k sebeklamu? Tak, že k Písmu
budeme přistupovat se srdcem odevzdaným Bohu, a nikoli s akademickými či
skupinovými zájmy. Tomu, co Syn Boží skutečně vyslovil, se musíme stavět čelem,
bez ohledu na to, zda se nám to zdá náročné, bolestivé nebo nepopulární a
staromódní. A pak se také musíme s jasným světlem Pánova učení ponořit do
nejvážnějšího sondování vlastních srdcí (2.Korintským 13:5). Bez sebezkoumání
dojde nevyhnutelně k sebeklamu. Musíme se sami sebe ptát nejen, zda naše konání je
v souladu s Boží vůlí, ale také, zda konáme z lásky vůči Božímu Synu. Protože až
příliš mnoho skutků vykonaných „ve jménu Krista“ je vykonáno k slávě lidí. Jak
imperativní je v nás duch Davidových slov: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce,
zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě
věčnosti mě veď“ (Žalm 139:23-24)?
Stavba života, který trvá
Kazatel vyložil své kázání a jeho pozvání k ráznému kroku, ozývající se již
dříve, se nyní uzavírá. Během celého pojednání o království se cesta dělila jen na dva
směry: dva druhy spravedlnosti, dva druhy pokladu, široká nebo úzká cesta,
pokrytectví nebo jednoznačný postoj, tento svět nebo ten příští, naše vůle nebo vůle
Boha. Možnosti jsou jasně a působivě vykresleny.
Do království Božího nás nedovede ani to, že dobře působíme ani že jsme
hlasitě zbožní ani že v Ježíšově jménu děláme cosi „úžasného“. Dovede nás tam
poslušnost – poslušnost coby výraz absolutní důvěry. Ve své závěrečné výzvě už Ježíš
nabídl dva obrazy jako ilustraci této skutečnosti. Nyní pro své posluchače přidává
třetí.
„Každý tedy, kdo slyší tato má slova a činí je, bude podoben rozvážnému
muži, který postavil svůj dům na skále. A spadl déšť, přišly proudy vod, zaduly
větry a obořily se na onen dům; ale nepadl, neboť byl založen na skále. A každý,
kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben pošetilému muži, který postavil
svůj dům na písku. A spadl déšť, přišly proudy vod, zaduly větry a udeřily na
onen dům; padl a jeho pád byl veliký“ (Matouš 7:24-27).
Dva stavitelé. V těchto verších nám Ježíš představuje dva stavitele. Rozdíly
mezi nimi uvidíme zkoumáním podobností. Oba muži mají stejné přání – postavit si
dům, místo k bydlení, cosi, co představuje přístřeší a ochranu. Každý z nich svůj dům
postavil, a pokud se navenek nějak lišily, není o tom zmínka. Pak byly oba domy
vystaveny náporu téže bouřky. Jediným rozeznatelným a zřejmým rozdílem bylo tedy
jen podloží, základ, na němž se stavitelé rozhodli stavět – skála a písek. A dokud
nepřišel příval vody, oba muži si zdánlivě vedli znamenitě.
Příběh i naznačuje, že ať už je tím domem cokoli, všichni lidé se snaží si jej
vybudovat. Můžeme ho nazvat třeba „úspěchem“ nebo „štěstím“, „vyrovnaností
mysli“ či „naplněním“. Dům představuje všechny společné touhy lidského srdce,
touhy, které nemusí být samy o sobě špatné, ale jsou naopak součástí toho, jak jsme
Bohem stvořeni. „Lidem dal do srdce i touhu po věčnosti“ (Kazatel 3:11).
Rozdílnost základů pak symbolizuje způsob, jakým se snažíme svou touhu po
štěstí uspokojit. Co se týče Božího Syna, máme k dispozici jen dva základy, do nichž
můžeme zabudovat svou touhu dojít konečného naplnění – podřídit se jeho vůli, nebo
se proti ní vzbouřit. První dům vydrží, druhý padne.
Dva základy. Moudrý stavitel věnoval mnoho času hloubení v pevném
podloží (Lukáš 6:48). Bylo to namáhavé, časově náročné, ale ve hře byl jak jeho dům,
76
tak vše, co do něj chtěl vložit, dokonce i svůj vlastní život. Dlouho vyměřoval a
v úvahu bral více než jen slunečné nebe, které měl právě nad hlavou. Stavěl pro čas
bouře, která musela jednoho dne přijít.
Pošetilec stavěl jen z perspektivy daného okamžiku, bez prozíravosti a bez
předvídavosti. Lákalo ho cokoli, co se mohlo udělat s co nejmenší námahou a co
přineslo výsledky co nejdříve. Předpokládal, že jak se věci měly v okamžiku, kdy
začal stavět, tak tomu bude napořád. Vypadá to, že představa, že by jeho dům mohl
být vystaven drsné zkoušce, mu ani nevstoupila na mysl. Nepochybně měl svůj dům
hotov i zařízen dřív, než jeho pachtící se soused vůbec dokončil výkop základů.
Stavba před bouří. Je důležité zaznamenat, že v tomto příběhu je jistě dlouhý
čas, kdy je patrně nemožné postřehnout jakýkoli rozdíl mezi dvěma stavitely. Oba
působí úspěšně – jejich domy stojí pevně a neklátí se. Vlastně se trochu zdá, že onen
pošetilec je na tom o něco lépe, protože si ušetřil spoustu lopoty. A právě v tomto
období bezvětří, dřív než se přižene bouře, musíme se rozhodnout i my, jak
zbudujeme své duchovní domy. Samozřejmě že bude více než snadné poznat rozdíl
poté, co se bouře přežene. Ale to už bude pozdě na to, aby toto poznání cokoli
znamenalo. Právě nyní, dokud se ještě ani nezvedá vítr, dřív než přijde to, co může
způsobit pohromu, musíme jednat z víry. Na záplavu se musíme připravit za suchého
počasí. Ze Sodomy musíme utéci dříve, než se ukáže první znamení síry a ohně.
Pro lehkomyslnou a nepozornou mysl je velmi nesnadné vidět skutečný rozdíl
mezi dítětem Božím a dítětem tohoto světa. Obě skupiny budou zakoušet temné
stránky života, poznají bolest srdce, budou podléhat nemocem i smrti. Kvůli této
podobnosti budou nepozorní a ledabylí lidé vždy obtížně rozeznávat mezi skutečnou
spravedlností a farizejskou přetvářkou, mezi úzkou cestou a mezi tou širokou, mezi
pravým prorokem a horlivým podvodníkem. To je také důvod, proč je plná pokora a
poctivost tak životně důležitá pro všechny, kteří chtějí přežít bouři Božího soudu.
Musíme být mírného a poddajného ducha, který nám dovolí, abychom viděli sami
sebe takové, jací opravdu jsme – a abychom i Syna Božího viděli takového, kým
skutečně je.
Jednou ten den přijde, a rozdíly, které dnes pozornosti příliš nepřemýšlivých
lidí unikají, budou náhle drsně očividné. S myšlenkou na tentýž den zúčtování, Ježíš
ve svém komentáři k podobenství o rozsévači slibuje, že „tehdy se spravedliví rozzáří
jako slunce v království svého Otce“ (Matouš 13:43). Pak i nejslepější z duchovně
slepých uvidí rozdíl. Potřebujeme oči, které uvidí už nyní, a už nyní musíme
uspořádat své životy.
Kde stavět svůj život
V úplně posledních slovech Kázání (Matouš 7:24-27), zjevně oproštěných od
jakýchkoli zdobných a dobře znějících výrazů (jež by se nehodily k Učiteli ani k jeho
kázání), Ježíš naléhá na své posluchače, aby si střízlivě rozmysleli důsledky odpovědi,
kterou mu dají. Netečnost a neutralita nejsou v nabídce možností. Všichni lidé musejí
svůj dům postavit. Jedinou otázkou je, kde. Ježíš se staví lidem tváří v tvář a
neponechává žádný prostor na jakékoli kličky. Podřídí se jeho vůli a udělají, co říká,
nebo ne? Volba je jen na nich, ale je to volba zásadní, se zásadními důsledky.
Kardinálním tématem celého Kázání je poslušnost. Hlas, který promlouvá,
není jen hlasem pravdy a moudrosti, ale také autority a moci. Podřízení musí
zasahovat celou šíři i hloubku lidské bytosti – šíři jakou zahrnuje Ježíšovo poslední
77
přikázání (Matouš 5:19-48) a hloubku sahající až k těm nejvnitřnějším myšlenkám
(Matouš 6:1-13).
Komu tedy především patří tato slova? Ani pohanům, ani vyvrhelům a
hříšníkům, jelikož těm nebyla v celém Kázání věnována téměř žádná pozornost.
Uvozovací „tedy“, kterým tato Ježíšova myšlenka začíná, ukazuje, že se jedná o závěr
navazující na předchozí výroky o pseudoprorocích a falešných vyznavačích (Matouš
7:15-23). Tato slova, jako i celé Kázání, jsou adresována především těm, kdo
předstírají nebo si nalhávají, že jsou učedníky. Je to útok na mělkou religiozitu –
nabízenou jako náhražka za poslušnost – která zamořovala tehdejší národ Izrael a
která působí spoušť i v našich časech. „Moudrý muž“ není ten, „kdo slyší tato má
slova“, není to ani ten, kdo slyší a uvěří v Syna Božího. Lidé, na které se zde Ježíš
obrací, jsou ti, kteří už slyšeli i uvěřili, do určité míry i pochopili, ale otázka, na níž
závisí jejich budoucnost, je, zda také uposlechnou. Není nic, čemu by Kázání na hoře
vmetlo větší políček do tváře než neustálému citování Jana 3:16 všemi, kdo se
systematicky vyhýbají studiu i praktikování slov vyslovených právě Tím, koho „plni
víry“ vyznávají. To není nic jiného než výsměch!
Pochopitelně skutečnost, že celé Kázání i tato konkrétní slova jsou zaměřena
především na neupřímné učedníky, neznamená, že je nelze aplikovat i na lidi, kteří
svou oddanost Ježíši ani v nejmenším nepředstírají. Ať už pokrytec nebo nepokrytý
zpustlík, následky vzpoury jsou pro všechny stejné. Písek je písek.
Neotřesitelná skála. Moudrý muž je podle Ježíšových slov ten, kdo slyší
slovo Nebes a koná podle něj – neklade protahující otázky, nehledá výmluvy. A díky
poslušnosti víry je i jeho vztah s Otcem a Synem neotřesitelný a pevný jako masivní
skalní blok (řecky petra) za bouře. Boží Syn vyslovil stejné ujištění v Jeruzalémě
(v prosinci, několik měsíců před tím, než zemřel), když o „svých ovcích“, které ho
„následují“ a které „slyší jeho hlas“, řekl, že tyto nikdo „nevytrhne z mé ruky“ (Jan
10:27-29). Pavel se k Ježíšovým slovům vrací, když ujišťuje křesťany v Římě, že ty,
kdo milují Pána a jsou povoláni podle jeho předsevzetí, nic „nebude moci odloučit od
lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Římanům 8:28-39). „Poslušnost
víry“ (Římanům 1:5; 16:26) je živým trvale platným principem, který nás spojuje se
Spasitelem v nerozdělitelný svazek. Jak slíbil Bůh ústy Izajáše: „Já to jsem, kdo za
základ položil na Sijónu kámen ... úhelný a drahý, základ nejpevnější“ a „každý, kdo
v něho věří, nebude zahanben“ (Izajáš 28:16; Římanům 9:33).
V této chvíli je důležité opět si připomenout, že zde Ježíš nehovoří o
základech našeho spasení (o milosti), ale o povaze víry, s jakou na Boží milost
reagujeme. Jakub jen opakuje slova Kázání, když nás varuje, abychom byli „těmi, kdo
slovo činí, ne pouze posluchači“ (Jakub 1:22) a zároveň prohlašuje, že „víra, nemá-li
skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jakub 2:17, 26). Proč se tvářit, že Jakub zde vymyslel
něco nového? Byl to Ježíš, kdo tento princip učil jako první, a to v „evangeliu
království“ (Matouš 4:23). Tuto zásadní pravdu zoufale potřebujeme přivést zpět a
oživit v našem středu. Lidé, kteří se nechali oslnit spasením milostí do takové míry, že
víru obrali o všechen její obsah a podstatu, by si měli uvědomit, že si nezahrávají
s nějakými „nepříjemnostmi“, ale s věčnou záhubou. Hojnost milosti je nabízena
každé duši, která se Kristově vládě poddává celým svým srdcem – srdcem, které se od
základů mění a s každým přestupkem kajícně předstupuje před Boha. Ovšem žádné
slitování nečeká ty, kdo se omámili myšlenkou, že milost učinila všechna přikázání
Pána království zbytečnými.
Skála nebo písek?
78
Ježíš vyzývá k poslušnosti svého slova, jež je nesmírně hluboké a všeobsažné.
Tím však nepozývá k ospravedlnění skrze skutky spravedlnosti. Přikazuje dětem
království, aby usilovali o dokonalost nesobecké lásky, jakou vidí u svého Otce
(Matouš 5:43-48), ale zároveň jim připomíná, že budou stále potřebovat pokání ze
svých špatných skutků (Matouš 5:23) i prosby o milosrdenství (Matouš 5:7). Před
svou smrtí, když Ježíš svému Otci poroučí Dvanáct učedníků jako ty, kteří „tvoje
slovo zachovali“ (Jan 17:6), neříká tím, že od okamžiku, kdy se stali jeho
následovníky, byli bezhříšní (záznamy ukazují opak), ale že jejich oddanost Ježíši
byla nefalšovaná a lítost pokání z hříchů byla opravdová a ryzí.
Lidé, kteří stavějí své životy „na skále“, dávají najevo dvě věci: že jsou
rozhodnuti dodržet Boží slovo za každou cenu a že důvěřují Boží vykupující oběti
jako milosti za jejich pochybení. Poslušnost nebyla v království Nebes nikdy
prostředkem k ospravedlnění z hříchů, ale způsobem, jakým člověk vyjadřoval svou
víru (Jakub 2:14-26) a lásku (Jan 14:15, 21, 23; 15:10, 14). Pokud existuje jakýkoli
jiný způsob, jak tyto dvě nezbytné charakteristiky života v Božím království
demonstrovat, pak je ovšem Písmu cizí.
Navzdory srozumitelnosti toho, co Pán před posluchače předkládá k
rozhodnutí, vždy se najdou lidé, kteří si budou chtít stavět na písku a budou o něm
říkat, že je to skála. Jsou nakloněni rychlému a snadnému řešení problémů a
jednoduchým zkratkám ke spravedlnosti a klidu. Tito lidé představují právě to
smýšlení, které inklinuje k nasměrování církví našeho Pána na cestu populárního a
snadno stravitelného poselství – ostřejší hrany evangelia a jeho nároků nahrazují
univerzálním psychoterapeutickým lektvarem, který nedrhne v krku – ale ani neléčí.
Namísto pronikavého volání po znovuzrození srdce se ozývají jen vyvařené fráze o
„pozivitním postoji mysli“, „sebeúctě“ či „sebepřijetí“. Vědomí vlastní hodnoty a
pozitivně laděného ducha nejsou záležitostmi malého významu, ale nikdy jich nebude
dosaženo, budou-li se hledat pro ně samé. Fungují pouze jako vedlejší produkt
kajícného hledání Boha a jeho vůle, a následného ujištění o přijetí do jeho milosti
(Skutky 10:34-35; Korintským 8:12; Efezským 1:6-7).
Ztráta vědomí vlastní hodnoty přichází nejčastěji z nedostatku upřímnosti a
poslušnosti ve vztahu k Pánu. Pro člověka je těžké pohlédnou sám sobě do očí, když
ví, že není opravdový vůči Bohu. Skutečná milost Kristova vytváří podřízenost i
jistotu. Laciná a nenáročná „milost“ slouží jen k oklamání toho, co je povrchní.
Je více než udivující, že tak úžasné kázání, s tak nesmírnými důrazy na
pochopení a poslušnost Božích přikázání, nemá větší vliv na populární proud
křesťanství. Vysvětlení snad spočívá v oblíbenosti názoru, který tvrdí, že nejsme-li
„pod Zákonem, ale pod milostí“ (Římanům 6:14), pak Kristova přikázání představují
pouhé směrnice (což je ona milost), zatímco Mojžíšova přikázání představovala
předpisy, které bylo nutno přísně dodržovat (a to byl Zákon). Je to úplné překroucení
Pavlovy myšlenky, což je evidentní z ostré otázky, kterou Pavel pokládá hned po
svých slovech o milosti a Zákoně: „Budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale
pod milostí? Naprosto ne!“ (Římanům 6:15). Pravdou je, že od stvoření Adama Bůh
nikdy nevyslovil jediné přikázání, vůči němuž by neočekával poslušnost. Boží vůle
vychází z Boží spravedlnosti a milostiplné povahy a vždy je zjevována proto, „aby
s námi bylo dobře po všechny dny“ (5.Mojžíšova 6:24; 1.Jan 5:3).
Milost Boží nepřichází bez zákona. Evangelium je jednoduše systémem milosti
(kde existuje odpuštění přestoupení Božích zákonů), na rozdíl od systému Zákona
(kde odpuštění neexistuje). Milost nejen že neodstraňuje požadavky Božského
zákona, ale jedná tak, aby těmto požadavkům přímo vyhověla, a to vykupující obětí
79
(Římanům 8:1-4). Bez Božího zákona by se Boží milost stala bezobsažnou, jelikož
nepřítomnost zákona by anulovala i existenci hříchu (Římanům 4:15) a odpuštění by
se stalo zbytečným.
Člověk byl pod Božím zákonem od Adama, pod zákonem nejlépe shrnutým
v přikázání milovat Boha především a nade vše a milovat bližního jako sám sebe
(Matouš 22:35-40). Ale tento zákon nikdy zrušil platnost ospravedlnění z víry, což je
způsob vykoupení dostupný všem pokolením, díky tomu, co Bůh zamýšlel vykonat
v Kristu (Hebreům 9:15). Skutečnost, že Ábel byl ospravedlněn vírou, kterou
projevoval pečlivou poslušností Božího zákona, dokazuje, že „spasení milostí“ nic
nemění na lidské odpovědnosti poslouchat Boha (Hebreům 11:4). Stejná pravda je
potvrzena i u Noeho, který byl ospravedlněn vírou, jíž prokazoval svědomitou
podřízeností Božím příkazům (Hebreům 11:7). Příklady Abrahama (Hebreům 11:8-9,
17-19) a Mojžíše (Hebreům 11:25-27) nám poskytují další důkazy.
Z toho tedy vyplývá, že pokud ospravedlnění vírou v průběhu věků
neodstranilo nutnost poslouchat daná Boží příkázání, pak stejná nutnost zůstává i pro
věk evangelia. Milost Boží v Kristu nás neosvobozuje od nutnosti poslouchat Pána,
jen nám umožňuje ho poslouchat beze strachu z odsouzení. A přesně to je i cesta
nejen k odpuštění, ale i k proměnění (Římanům 8:1, 29). To je poselství Kázání na
hoře. Kazatel nás ponechává mezi skálou na jedné straně a pískem na straně druhé,
mezi možností důvěry a možností nevíry a odmítnutí – a vyzývá nás k rozhodnutí.
„A jeho pád byl veliký“
Bezdeché ticho, které se rozprostřelo nad galilejským vrchem, když Ježíš
dokončil své pozoruhodné kázání, muselo být intenzivní. Jeho slova působila údiv a
znepokojení. Všeobecně přijímaná moudrost byla zpochybněna a dlouho zastávané
tradice odmítnuty. Království Boží nemělo být zjeveno bitvou a porážkou Filištínů,
ale absolutní láskou k Bohu a nesobeckou láskou k člověku. A duch této lásky se měl
viditelně projevovat pokornou poslušností Boží vůli. Naprosto konkrétními výrazy a
s rozhodnou přímostí popsal Boží Syn království Nebes takové, jaké vskutku je, a pak
vyzval své posluchače, aby je jako takové přijali. Matouš nepíše, jak reagovali
učedníci, ale víme, že „zástupy byly ohromeny jeho učením“ (Matouš 7:28).
Pánova poslední slova jsou velmi ponurá. Hovoří o konečném zničení a zmaru
– o pohromě nevyslovitelného dosahu – pro ty, kteří se rozhodnou odmítnout Ježíšova
slova a Boží vládu mezi lidmi. V Kázání na hoře nenalezneme žádný utěšující
univerzalismus. Nebude tomu tak, že všichni budou nakonec spaseni. Ačkoli toto
velké kázání hovoří velice o nejvyšším pokoji a štěstí, tak také hovoří zcela jasně a
definitivně o možnosti naprosté ztráty všeho, o totálním neštěstí a bídě. Právě tato
povaha evangelia království činí toto poselství tolik naléhavým a tolik závažným.
Vztah lidí zastávajících univerzalistické smýšlení k tomuto Kázání je za
hranicemi vysvětlení. Soustředí se na Spasitelovo silné etické učení a zbytek prostě
ignorují? Nikdy, v celé Bibli, nebylo vysloveno více zlověstných výstrah o soudu než
na oné slavné hoře v Galileji. Tyto výstrahy nejsou určeny pro nějaký zapadlý koutek
Pánova poselství. Možnost Božího zavržení prochází celým Kázáním od počátku do
konce. Těm, kteří niterně odmítnou konat vůli nebeského Otce, Ježíš nehrozí jen
ztrátou nebeské odměny (Matouš 6:1-2, 5, 16), ale přísným soudem – soudem, v němž
už další milost není nabídnuta (Matouš 6:15; 7:1-2). Tyto neposlušné lidi Ježíš
označuje za ty, kdo si zvolili cestu vedoucí do „záhuby“ (Matouš 7:13) a kdo se
vydávají nebezpečí „ohnivé Gehenny“ (Matouš 5:22, 29-30; 7:19).
80
Právě z tohoto důvodu Ježíš charakterizuje konečný osud vzdorných lidí, ať už
se jedná o skrznaskrz bezbožné nebo o náboženské pokrytce, jako „veliké“ zhroucení
a „veliký“ pád (Lukáš 6:49; Matouš 7:27). Ztráta Boha nebude jakýmsi tichým
vyklouznutím do věčného zapomnění, ale vědomým nekončícím oddělením od všeho,
co Bůh je – láska, soucit, čistota, svatost, spravedlnost, pravda – a následným
zoufalstvím, které takovou hrůzu provází (Matouš 13:41-42, 49-50; 25:46). Věčnost
ve veškerém klamu, pokrytectví, aroganci, sobectví, žádostivostech, nenávisti a
brutalitě lidských dějin, to bude osud, který si vyberou sami lidé odvracející se od
Boží lásky (1.Korintským 6:9-10; Galatským 5:19-21; 2.Tesalonickým 1:7-9; Zjevení
14:11; 21:8; 22:10-15). Hloubka takové mravní temnoty, síla takového duchovního
ohně se vymyká našim představám. Víme jen, že v oné „nejzazší temnotě“ a „věčném
ohni“ opravdu bude „pláč a skřípění zubů“ (Matouš 25:30, 41).
Je třeba vůbec připomínat, že navzdory pochmurnosti všech těchto výstrah, je
celá podstata Pánova díla a kázání o tom, aby člověk byl před tímto nevyjádřitelným
osudem zachráněn? Pokud jeho Kázání někde působí příliš příkře, je tomu tak jen
proto, abychom se probrali z bezduchých náboženských rutin, které vykonáváme jen
tak cestou, v polospánku. Ježíš nás volá k živému vztahu s Otcem. Ke vztahu, který
nám dává skutečný život, prostupuje všechny naše myšlenky i skutky, proměňuje
charakter i osobnost a vytváří z nás nade všechnu pochybnost děti živého Boha.
Velikost Boží lásky by měla být dostatečným důvodem k radostnému
podrobení se jeho spravedlnosti a vlády. Realita naší povahy je však taková, že často
pouze hrom Božího soudu otevírá naše uši ke slyšení jeho hlasu. A právě to měl na
mysli Ten, kdo nás miluje tou nejvzácnější láskou, právě o tom hovořil, když uzavíral
své kázání, v němž více než kde jinde otevírá lidským očím pohled na nádheru Nebes.
Nikdo nikdy takto nemluvil
„A stalo se, když Ježíš dokončil tato slova, že zástupy byly ohromeny jeho
učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako jejich učitelé Písma“
(Matouš 7:28-29). Matouš nám nepopisuje, jak na toto kázání reagovali učedníci, ale
říká, že zvědavé „zástupy“ lidí byly ohromeny. Také to nebyla jediná chvíle, kdy
posluchači zůstali jako přikovaní neočekávaným obsahem a způsobem Ježíšova
vyučování. Později se pár židovských strážců, kteří byli posláni Ježíše zajmout,
dopustilo té chyby, že se zastavili, aby mu chvíli naslouchali – a pak se ke svým
nevěřícně zírajícím představeným vrátili užaslí a s prázdnýma rukama a nenabídli jim
lepší vysvětlení nesplnění příkazu, než že „nikdo nikdy takto nemluvil, jako mluví
tento člověk“ (Jan 7:46).
V tom všem není vůbec nic tajemného – žádná neobvyklá manipulace s myslí
člověka, žádná kouzla, zaříkadla či přivádění do transu. Je to zkrátka účinek Božího
hlasu na lidské srdce. Ježíš se lidem jevil po všech stránkách tak obyčejný, tak
průměrný, běžný řemeslník z nějakého galilejského Zapadákova, bez jakéhokoli
formálního vzdělání či zázemí. Tato fakta často působila, že jeho pozoruhodná řeč
zněla příliš neuvěřitelně těm z posluchačů (Marek 6:2-3; Jan 7:15), kteří nebyli příliš
ochotní přijmout Ježíšovo svědectví o tom, že jeho učení pochází od nebeského Otce
(Jan 7:16-17). Ježíšova slova nebyla provázena ohněm a kouřem, jaký otřásal
vrcholkem hory Sínaj až roztavil srdce Izraelců hrůzou (Hebreům 12:18-24). Tady
hovořil prostý člověk. Nicméně představil absolutní a jasné pravdy, a to ne jako
někdo, kdo se jim sám naučil, ale jako ten, kdo s nimi má osobní zkušenost a kdo je
s nimi identický (Jan 1:18; 14:6). Samotná tato skutečnost dodávala Ježíšovým
81
slovům jedinečný a působivý význam. Učil jako ten, „kdo má pravomoc“, jako někdo,
kdo úplně jinak chápe, o čem mluví.
Zákoníci zabývající se Zákonem převážně bezduše a ne se skutečným
zaujetím, jen stěží původci nějaké originální myšlenky, trávili převážnou část svého
času studiem, shromažďováním a tříděním toho, co ohledně Zákona vyslovili vlivní
rabíni minulosti. Své argumenty tahali z nekonečných motanic rabínských citací a
bizarních interpretací. V kontrastu k těmto zákonickým, nikam nevedoucím
spekulacím, které značně zaváněly typicky lidským zmatkem, Ježíšovo učení znělo
hlubokým zvonem sebejisté pravdy. Bylo naplněno citacemi Starého zákona („je
psáno“) a prostými deklaracemi faktů („vpravdě vám říkám“). A pokud zákoníci bez
obtíží vytáhli nějakou citaci dávných rabínských výkladů, Ježíš jim s mnohem větší
lehkostí oponoval. Je nutné, aby hlas Boha zněl jako hlas Boha, zatímco hlas člověka
zní jako hlas člověka. A pak dokonce i jinak apatický a nesoustředěný zástup
naslouchající Ježíšovu pozoruhodnému kázání dokáže uvidět rozdíl – a je ohromen.
Ježíšova slova, tak jako i slova všech proroků, které Bůh posílal k lidem,
v sobě vždy mají punc svého původu. Moc těchto slov je mocí Božské moudrosti a
pravdy, a všem lidem je určeno, aby na sobě pocítili jejich působení, a to i tehdy, když
se rozhodnou je odmítnout. „Neboť slovo Boží je živé a činné ... a je schopné
rozsoudit myšlenky a postoje srdce“ (Hebreům 4:12).
K nevšednímu charakteru Ježíšových slov, které byly zdrojem nesouhlasu i
údivu, musí být rozhodně připomenuta i jeho nejhlubší láska a zájem o posluchače.
Zatímco doboví učitelé Písma se potýkali čistě se slovíčky a argumenty, veliký Učitel
se svým učením snažil zasáhnout lidi. Až příliš často považovali náboženští vůdci
Izraele obyčejný lid za něco, čím mohli manipulovat a co mohli zneužívat. Muselo
byt stále více viditelné, že Syn Boží přišel, aby proměňoval, spíše než manipuloval, a
aby žehnal, spíše než využíval.
Ježíšova slova byla vždy pronikavá a kladla na člověka vysoké nároky, ale
současně byla vždy osvěžující a úlevná. A snad bychom to mohli i očekávat. Protože
nikdy v celých lidských dějinách, předtím ani potom, nezazněl před světem Boží hlas
v tak absolutní plnosti pravdy, provázen tak jasnou manifestací pravdy reálně žité
v těle jednoho muže. A proto i my musíme v úžasu vyznat, že „nikdo nikdy takto
nemluvil“.
Pohled za kázání – Kazatel sám
To, před čím však nakonec zůstáváme stát tváří v tvář, není ani tak závažnost a
náročnost poselství Kázání na hoře, jako spíše osobnost Kazatele samého. Životně
nejdůležitejší otázka, před níž se ocitáme, nezní „Co si myslíme o tomto kázání?“, ale
„Co si myslíme o tomto Učiteli?“
Zřejmě neexistuje méně opodstatněný přístup ke Kázání na hoře než přístup
náboženského racionalismu, který zde vidí mravní a duchovní učení „skutečného“
Ježíše, než se na jeho příběh nabalila pozdější nadpřirozená tvrzení. Na základě tohoto
názoru se pak Kázání hodnotí jako fantastický průlom v oblasti etiky, kterého dosáhl
jeden obyčejný člověk jménem Kristus. Jako takové pak Kázání představuje pro tyto
lidi jen moudré rady, ale ne slova pocházející od Boha. Je to až záhadou, jak jinak
brilantní lidé dokáží dojít k tak očividně nesprávnému výkladu. Pravda je naopak
taková, že žádná jiná pasáž Evangelií nenabízí tak nepřekonatelný a podmanivý obraz
Božského Krista jako právě toto nezapomenutelné kázání v Galileji.
82
První posluchači byli zasaženi pozoruhodnou silou Učitelovy autority. Byl tak
odlišný od zákoníků, kteří se jen utápěli ve spekulacích. Tento Učitel neteoretizoval
ani se nerozpakoval. Nikdy nebyl nejistý ani kajícný. Základy království Nebes stavěl
před posluchače s plnou jistotou svých slov. Jeho jistota nebyla ve stylu, ale
v podstatě, v obsahu jeho učení. A on měl také všechny důvody k tomu, aby mluvil
jako ten, kdo má autoritu.
Byl Kristem, dlouho zaslíbeným Mesiášem, který byl předurčen k tomu, aby
naplnil věčný Boží záměr. Ježíš neříká jen, že každá „čárka a puntík“ Zákona a
Proroků budou naplněny (čímž stvrzuje Božský původ starozákonních Písem), ale že
je to On, kdo přišel Písma naplnit (Matouš 5:17-18). Tento Kazatel prohlašuje, že on
je dokonalým dovršením a naplněním všech věků! On vystupuje jako Alfa a Omega,
jako konec i počátek všech věcí.
On je Pánem a jednou bude Soudcem všech. Tento Kazatel neprohlašuje jen
to, že vyučuje věčné pravdy, ale že je Božským Vládcem a Pánem nad lidskými
osudy. Jednoznačně se zobrazuje jako ten, kdo bude stát u konce lidské historie a
bude rozhodovat o věčném osudu všech duší (Matouš 7:21-23). Bude to Ježíš, komu
se všichni budou zodpovídat v závěru všech věcí. To je jednoznačné a impozantní
prohlášení o vlastním Božství! A toto prohlášení je ještě umocněno Ježíšovým
závěrečným prohlášením o kritériu konečného soudu. Vše bude záviset na postoji
každého jednotlivého člověka k Jeho slovu (Matouš 7:24-27). Učení největšího
Kazatele není jen nějakou sbírkou moudrých rad na přechodné období, ale je platné
pro všechny časy. S ním se setkáme ve věčnosti. A Ježíš jednoznačně chce, abychom
tomu zřetelně rozuměli.
Vzhledem k předchozímu tedy není vůbec překvapivé, že tento Učitel může
říci velice prostě: „Vpravdě vám říkám“ a z jeho úst to zní naprosto pravdivě. První
posluchači byli ohromeni a zaraženi. A my, devatenáct století později, žasneme
stejným údivem.
Jak jsme tedy jistě už poznali, Kázání je vskutku úžasné. Nese pečeť věčné
Pravdy. Ale přes všechnu jeho velikost, Kazatel sám se tyčí vysoko nad svá slova. On
je Pánem Kristem, Synem Božím a bude soudcem nás všech. Odmítneme-li toto učení
a tohoto Učitele, učiníme tak jen ke své vlastní věčné bolesti. V tomto poselství a v
tomto muži je celá věčnost nebes.
A přes všechnu nedozírnou moc Kazatele i přes všechny zásadní otázky, které
jsou v sázce jak pro Boha, tak pro člověka, kázání nekončí rozkazem vladaře, ale
naléhavým pozváním. Ježíš vyhlásil své království, které je a vždycky bude zcela cizí
smýšlení tohoto světa. Ježíš otevřel dveře pro duchovní revoluci toho
nejpronikavějšího a nejbytostnějšího řádu, revoluci, která neponechává žádnou část
lidského nitra nedotknutou a nezměněnou. Je to vznešená výzva a je to radikální
výzva. A každý z nás se musí rozhodnout sám za sebe, jak na toto úchvatné pozvání
odpoví. Ale zároveň – a to by nás mělo k hlubokému přemýšlení přivést především –
všichni poneseme po celou věčnost transcendentní důsledky svého rozhodnutí. Tak,
jak to Kazatel řekl mnohokrát: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“
83
84
Download

PEarnhartPozvanikduchovnirevoluci