Koncert pro 3 792 terezínských hvězd
Umělecká agentura Monte Christo a Old Way Production
uvádí
pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana
slavnostní zahájení
XV. ročníku mezinárodního festivalu česko, německo, židovské kultury Devět bran 2014
Přesně před sedmdesáti lety z 8. na 9. března 1944 došlo
v koncentračním táboře Osvětim – Birkenau k největší
hromadné vraždě československých občanů v období
druhé světové války. Smrtícím Cyklonem B bylo za nepředstavitelného utrpení během jedné noci usmrceno
3 792 židovských vězňů tzv. Terezínského rodinného
tábora B II b. Z celkového počtu 17 500 vězňů se konce
války dočkalo pouze 1 294 lidí.
Rudolfinum, Dvořákova síň, sobota 8. března 2014, 20:00hod.
Koncert pro 3 792 terezínských hvězd
Záštitu nad koncertem převzal ministr kultury Vlády České republiky
Daniel Herman
Koncert vznikl ve spolupráci s Českou televizí, Českým rozhlasem,
vydavatelstvím Ringier Axel Springer CZ a.s. a Vojenským historickým ústavem v Praze.
Za podporu děkujeme
generální ředitelce vydavatelství Ringier Axel Springer CZ, a.s. paní Libuši Šmuclerové,
generálnímu řediteli České televize panu Petru Dvořákovi,
generálnímu řediteli Českého rozhlasu panu Peteru Duhanovi
a řediteli Vojenského historického ústavu plk. Aleši Knížkovi.
Zvláštní poděkování skupině ČEZ, a.s.
3
Program
Průvodní slovo: Tereza Kostková
I. část
Viktor Ullmann, Koncert pro klavír a orchestr op. 25
Libor Pešek, dirigent
Martin Kasík, klavír
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Pavel Haas / Zdeněk Zouhar, Symfonie pro velký orchestr
Libor Pešek, dirigent
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Přestávka 15 minut
II. část
Hans Krása / Adolf Hoffmeister, Brundibár, zkrácená terezínská verze
Libor Pešek, dirigent
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dismanův rozhlasový dětský soubor
Brundibár – Petra Horákova / Martin Sucharda
Aninka – Valerie Rosa Hetzendorfova / Justina Šmuclerová
Pepíček – Vlastimil Kaňka / Filip Svoboda
Kocour – Adéla Pyšova / Pavlína Hrachovcová
Vrabec – Claudia Monica Gutiérrez / Lenka Švorcova / Alžběta Synáčková
Pes Azor – Lenka Švorcova / Alexandre Martin
Mlíkař – Alžběta Synáčková / Gabriela Francová
Děti a dospělí – Anna Bártová, Sidonia Borkovcová, Valeria Borkovcová, Malvina Borkovcová, Laura Hájková, Barbora Hladíková, Jakub
Chaloupka, Gabriel Martin, Ella Ozuna, Jáchym Ozuna, Vojtěch Podrazil, Ondřej Svejkovský , Aneta Svejkovská,
Barbora Šrámková, Dorota Tučková, Alžběta Volhejnová, Marie Žáková
Režie: Zdena Fléglová
Pěvecká příprava: Michal Macourek a Kateřina Macourková Hlaváčová
4
John Williams – Itzhak Perlman, Main Theme z filmu Schindlerův seznam
Pavel Šporcl, housle / Petr Jiříkovský, klavír
Československá hymna
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek, sbormistr
Hatikva
Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu
Klára Štoková, sólový zpěv
Blanka Kulínská, sbormistr, vedoucí sboru
Autor projektu a producent: Pavel Chalupa
Scénář a režie: Petr Kracik, Old Way Production
Režie přímého přenosu: Blažena Hončarivová, Česká televize a Michal Macourek, Český rozhlas
Asistent režie: Jan Fronc, Česká televize
Mistr zvuku: Zdeněk Žoček, Český rozhlas
Dramaturg a kreativní producent: Vítězslav Sýkora, Česká televize
Hudební dramaturg přenosu: Veronika Rezková, Český rozhlas
Ředitel centra uměleckých těles: Jan Simon, Český rozhlas
Manažer orchestru: Ondřej Kotrč, SOČR
Ředitelka Pražského filharmonického sboru: Eva Sedláková
Kostýmní výtvarník: Samiha Maleh
Koordinátor provozu kostýmy: Pavla Kozáková, Fundus Filmové studio Barrandov
Obchodní náměstek: Michal Medek, Rudolfinum
Produkce:
Eliška Vavrouchová, Old Way Production
Alexander Nardelli, Česká televize
Leona Hájková, Česká televize
Iva Stangová, Český rozhlas
Vojtěch Šafařík, SOČR
Radim Dolanský, Pražský filharmonický sbor
Eliška Pražáková, Agentura ArcoDiva
Jana Dioszegi, manažerka Pavla Šporcla
5
průvodní slovo
I.
V tento den si připomínáme, že uplyne 70 let od od tragické události, kdy v koncentračním táboře Birkenau bylo za jedinou noc
zavražděno 3792 československých občanů.V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Birkenau ve dvou transportech
deportováno 5 tisíc vězňů, kterým se narozdíl od dřívějších transportů dostalo nebývalých „privilegií“: při příjezdu neprocházeli
obvyklou selekcí a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora - proto „rodinný“ tábor. K „privilegiím“ patřilo i to, že
terezínští vězňové nebyli při příjezdu podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském
bloku. V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni
v rodinném táboře. A přece jedna věc v tomto neskutečném světě bídy měla povahu přirozené lidské potřeby. Tou věcí byla kultura!
Ač tu lidé stáli na hranici života a smr ti, přesto recitovali básně a zpívali písně, hráli divadlo a zpívali opery, organizovali koncerty
vážné i populární hudby. Živořící lidé se tu opojovali hudbou při koncer tech sólistů, instrumentalistů, komorních souborů i orchestrů,
zpěváků i pěveckých sborů, které se v Terezíně konaly v mimořádné frekvenci a na výši, jež mohla být ozdobou kteréhokoli evropského velkoměsta. . Mezi nimi byli nejenom vynikající pěvci a koncer tní umělci, dirigenti, klavíristé, houslisté a jiní instrumentalisté,
ale i skladatelé jako Viktor Ullmann, Hans Krása, Pavel Haas, Gideon Glein, Karel Reiner a další, kteří skladbami, které zkomponovali
v Terezíně, vytvořili nadčasový dokument tvůrčí síly vězněných lidí. To všechno bylo fantastické, neuvěřitelné! Když nacisté poznali, co
lidé na kulturním poli dovedou, vymysleli si ďábelský plán. Z Terezína vytvořili tzv. Musterlager, vzorový tábor, který měl obalamutit
svět, aby si přestal myslet, že se se Židy děje něco nekalého.
III.
Dodnes není zcela zřejmé, proč organizátoři „konečného řešení“ rodinný tábor i s jeho na osvětimské poměry neobvyklými „privilegii“
vytvořili - jen aby jej po několika měsících zase zlikvidovali. Zřejmé je pouze to, že tato podivuhodná akce souvisela s nacistickými snahami
maskovat genocidu Židů před vnějším světem a s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské
velitelství SS nařídilo ghetto speciálně zkrášlit. Vězňům rodinného tábora v Birkenau bylo několik dní před jejich zavražděním nařízeno
napsat svým terezínským příbuzným postdatované korespondenční lístky z „pracovního tábora“ Birkenau. Terezínští vězňové tak měli před
návštěvou komisaře Červeného kříže získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci v Birkenau jsou v pořádku a především
naživu.
Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou
přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily směrem k osvětimským
plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu.
II.
V červnu 1944 nacisté podle předem připravených plánů dokazovali komisím mezinárodního Červeného kříže, jak si Židé šťastně žijí ve
svém městě, které jim Hitler daroval. Neštítili se ani v tomto duchu natáčet propagační filmy. Byl to ovšem obraz zaranžovaný s německou
důkladností. Městská hudba vyhrávala v hudebním pavilónu a lidé rozesetí v parku na lavičkách jí naslouchali, v „kavárně bez kávy“ hráli
hudebníci populární hudbu, v sokolovně děti v kostýmech kulisách předváděly svou milovanou operu Brundibár. Když komise přišla do radničního sálu, žasla: židovští vězni jí zpívali slavné Verdiho Rekviem.Všem, kteří stáli na pódiu, se ale neodbytně vracela myšlenka: proboha, což
nikdo neprohlédne, o jakou obludnou kamufláž zde jde, což se nikdo nedozví, že tento pěvecký sbor, který zde zpívá „Domine aeternam
dona eis, Domine…“, skladbu o smrti a vykoupení, útěše a znovuvzkříšení, byl sestavován již potřetí, neboť ty předchozí byly odvlečeny do
plynu?
Dětská opera Brundibár od Hanse Krásy, se stala revolučním hitem tamějšího hudebního dění. Jestliže děti při jejím provádění hrozily pěstičkami zlému flašinetáři Brundibáru za zlo, které jim způsobil, prožívaly to tak, jakoby hrozily samotnému Adolfu Hitlerovi. I dospělí herci
uváděli v ghettu s nadšením původní lidovou hru Ester, v níž krásná dívka zachrání židovský národ před vyhubením. Vidět takové hry bylo
v Terezíně balzámem na duši, morální podporou, která burcovala touhu po přežití a návratu domů.
6
7
Viktor Ullmann
hudební skladatel, pianista a dirigent
Viktor Ullmann
(1. 1. 1898 – 17. 10. 1944)
Narodil se v tehdy rakousko-uherském Těšíně, kde také začal studovat. Od roku 1914 žil ve Vídni. Patrně tam dokončil gymnázium a v letech 1918-19 po několik měsíců pracoval v Schönbergově kompozičním semináři. V letech 1920-1927 působil v tehdejším pražském
Novém německém divadle (dnes Státní opera Praha) jako jeden z asistentů Alexandra Zemlinského. Umělecká spolupráce se Zemlinským
i dlouholeté osobní přátelství váženého šéfa pražské německé opery poskytly Ullmannovi osobní zázemí a bohaté zkušenosti. Na přelomu dvacátých a třicátých let se Ullmann sblížil s antroposofickou společností. Nové duchovní zájmy ho vedly do Zürichu a později do
Stuttgartu, kde bylo její hlavní sídlo. V roce 1933 byl však nucen opustit Německo. Vrátil se do Prahy a živil se jako svobodném povolání.
Spolupracoval s hudebním vysíláním Čs. rozhlasu, psal recenze knih a hudebnin do časopisů, přispíval jako kritik do pražského listu Bohemia,
přednášel ve vzdělávacích spolcích, soukromě vyučoval a mnohostranně se uplatnil v Československé společnosti pro hudební výchovu.
V této době se sblížil s Aloisem Hábou a zapsal se do jeho čtvrttónového oddělení na pražské konzervatoři, kde studoval po dva roky
(1935-37). Až do prvních válečných let soustřed‘oval Viktor Ullmann okruh českých i německých přátel, pro něž pořádal soukromé přehrávky, komomí koncerty nebo poslech hudby z gramofonových desek. 8. září 1942 byl Viktor Ullmann deportován do terezínského ghetta.
I v nepředstavitelně obtížných podmínkách dále umělecky pracoval a spolu s Karlem Ančerlem, Rafaelem Schächterem, Gideonem Kleinem,
Hansem Krásou a dalšími psal heroickou kapitolu táborového kulturního života. Z Terezína byl Viktor Ullmann odvezen do Osvětimi, kde
patrně 18. října 1944 zemřel v plynové komoře.
Ullmanova tvorba je považována za vrchol pražské židovsko-německé tvorby v první polovině 20. Století. Velká část jeho tvorby byla
dlouhou dobu považována za ztracenou a teprve v roce 1989 došlo k nálezu části jeho skladeb. Některá z nalezených děl nebyla dosud
zpracována. Část skladeb měla svoji premiéru po více než padesáti letech, přesto jsou považovány za velmi úspěšné. V době před druhou
světovu válkou napsal Ullmann asi čtyřicet opusů z oboru orchestrální, komrní a klavírní hudby a dvě opery. Z Terezína se zachovaly literární
práce a přibližně dvacet fragmentů téměř dokončených skladeb. Několikrát byla provedena opera z Terezína na libreto Petera Kiena Der
Kaiser von Atlantis op. 49, hrají se i klavírní sonáty, terezínský smyčcový kvartet a písně.
8
9
Pavel Haas
hudební skladatel
Pavel Haas
(21. 6. 1899–17. 10. 1944)
Narodil se jako prvorozený syn 21. června 1899 v Brně, v rodině obchodníka obuví Zikmunda Haase. Brno bylo v době Haasova narození
z větší části městem německým. Haasovi se však hlásili k Čechům a doma se u nich mluvilo česky. Po dvou letech přišel na svět bratr
Hugo, rovněž umělec. Oba bratři projevovali od dětství sklony k divadlu, jež mohly být dědictvím (či vlivem) ze strany vídeňského bratra
paní Haasové, vídeňského herce. Oba bratři také hráli výtečně na klavír. Zde se probudil Pavlův zájem o hudbu, k níž měl podle svědectví
bratra Huga větší talent. O první skladbičku se pokusil asi jako třináctiletý a o tři roky později už byl rozhodnut, že se hudbě bude cele
věnovat. Oba bratři Haasovi se stali roku 1919 posluchači nově založené brněnské konzervatoře. Pavel studoval skladbu nejprve u Jana
Kunce a Viléma Petrželky, Hugo zpěv. Hugo však již příliš tíhnul k divadlu, než aby měl vůli studia dokončit. Ani Pavel nedokončil studium
konzervatoře „regulérně“; během čtvrtého ročníku totiž přešel do Janáčkovy mistrovské školy. Být Janáčkovým žákem muselo být mnohdy
dramatické, před jeho temperamentem si nebyl žádný mladý adept skladby jist a tím méně jeho neumělé pokusy. Dá se říci, že Haas prošel
skladatelským vývojem, který se ve větší či menší míře dotkl celé jeho generace: od romantických základů přes okouzlení secesí a lidovou
písní, přechodným zapálením pro jazz a nová technická média včetně rozhlasu a filmu až po uvědomělé a hloubavé hledání vlastní umělecké
konfese ve výběru námětů i jejich zpracování.
Napětí březnových dnů roku 1939 se v Brně zásluhou německých šovinistů stupňovalo do té míry, že Pavel Haas sbalil s manželkou Soňou zavazadla a rozjeli se i se svým ročním dítětem do Prahy v naději, že tu naleznou bezpečí. Přijeli tam 15. března zároveň s německou
okupační armádou. Haasovi se zklamaně vrátili druhý den domů. V následujících týdnech zjišťovali možnosti emigrovat do ciziny. Všechny
pokusy o získání vstupních víz ať do SSSR, Anglie či USA selhaly. Osud jeho bratra Hugo Haase byl o něco šťastnější; ne proto, že jako
divadelní a filmový herec byl populárnější a známější, nýbrž proto, že se mu podařilo nacistům uniknout a válku přežít. Po zmařených nadějích na útěk z okupovaného Československa následovala soukromá tragédie. Haasova manželka byla ruská Židovka, ovšem pravoslavného
vyznání. Oficiálně se o jejím židovském původu nevědělo (doklady neexistovaly) a pro ni se tím naskytla šance na záchranu. V dubnu 1940
byli manželé Pavel a Soňa Haasovi rozloučeni. Pro Soňu Haasovou a děti to znamenalo záchranu, pro Pavla Haase rozsudek smrti. V době
čekání, kdy již nemohl veřejně působit, psal svou Sinfonii. Zůstala torzem. Na její rekonstrukci se podílel hned po válce Osvald Chlubna
a téměř po půlstoletí ji dokončil Zdeněk Zouhar. O poslední, terezínské kapitole Haasova života, bylo napsáno hodně. Svědectví i pokusy
o rekonstrukci si v lecčems odporují. Jeho dílo vnímáme s vědomím okolností, za jakých vznikalo. Působí zde naše podvědomí, ale také
čitelná a jasná symbolika, kterou skladatel do svých skladeb vtělil a kterou nám - o tom není pochyb - jistě chtěl předat: symbol svatováclavského chorálu, jehož téma se objevuje v řadě jeho skladeb. Symbol křehkosti i síly a trvalosti uměleckého díla, jakým je i jeho Studie pro
smyčce, premiérovaná v září 1944 v rámci natáčení filmu Kurta Gerrona (jenž se pak sám stal nacistickou obětí). Film se měl stát svědectvím
„skvělého zacházení“ s Židy ve Třetí říši. Měsíc poté byl Pavel Haas převezen do Osvětimi.
10
11
Hans Krása
hudební skladatel
Hans Krása
(30. 11. 1899– 8. 10. 1944)
Hudební skladatel Hans Krása se narodil 30. listopadu 1899 v Praze. Pocházel z národnostně smíšené rodiny – jeho otcem byl český
právník a maminkou Němka židovského původu. Hudební talent se u malého Hanse projevil už v ranném dětství, odmalička hrál na
klavír a housle. Také komponovat začal už jako chlapec. Vystudoval pražskou konzervatoř a ve studiu kompozice pokračoval na Německé hudební akademii v Praze. Po studijních pobytech v Paříži a Berlíně se vrátil do Prahy, kde nastoupil jako korepetitor v Neues
Deutsches Theater. Tady poznal skladatele a dirigenta Alexandra Zemlinského, který měl velký vliv na jeho budoucí kariéru. Život Hanse
Krásy se v té době vyznačoval značně bohémským stylem, přátelil se s mnoha německými intelektuály i s českými umělci, především
malíři a muzikanty. Hans Krása byl obdivovatelem Gustava Mahlera a cítil také velkou spřízněnost s francouzskou hudbu. Velkým úspěchem z znamenala Krásova opera o 2 dějstvích Verlobung im Traum (Zásnuby ve snu, 1928–1930) podle románu F. M. Dostojevského. Ta byla poprvé provedena v Neues Deutsches Theater v Praze v roce 1933 a získala Cenu československého státu. Roku 1938
Krása, spolu se spisovatel Adolfem Hoffmeisterem, skládá své patrně nejproslulejší dílo – dětskou operu Brundibár o dvou sourozencích, kterým hodná zvířátka pomůžou k vítězství nad zlým flašinetářem. Po vytvoření Protektorátu začíná Krása naplno pociťovat útlak
a represe kvůli svému židovskému původu. Ačkoliv veškerá kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná, ještě v polovině roku
1941 tajně nacvičil s několika dalšími přáteli Brundibára jako dárek k padesátinám ředitele židovského sirotčince na pražském Hagiboru. 10. srpna 1942 Krása byl poslán do ghetta v severočeském Terezíně, kam jej mnozí jeho spolupracovníci brzy následovali. Ani v tamních
neradostných podmínkách ale Hans Krása nesložil ruce do klína – nadále usilovně komponoval (Tři písně – pro baryton, klarinet, violu
a violoncello – 1943, Předehra – pro malý orchestr –1943, Tanec – tanec pro smyčcové trio 1944, či Passacaglia a fuga – pro smyčcové
trio – 1944), hlavně ale pomáhal organizovat umělecký život v ghettu.
Přepracoval Brundibára a a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren. Nebylo to nic lehkého – do práce neustále zasahovaly
transporty a dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Přesto se, více
než dvou měsících zkoušení, konala 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách premiéra. Opera měla velký úspěch a celkem se do podzimu
1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi 55 repríz, tedy v průměru jedno představení týdně. Její úryvky se objevily
také v nechvalně známém propagandistickém filmu „Theresienstadt“ (známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město), natočeném
roku 1944 pro komisi Mezinárodního červeného kříže. Krátce po jeho dokončení byl Hans Krása spolu s mnoha dalšími diváky i protagonisty své opery zařazen do transportu, odjíždějícího z Terezína do polské Osvětimi. Ačkoliv mu v té době bylo pouhých 45 let, v koncentráku neprošel selekcí a byl poslán do plynové komory. Stalo se tak v říjnu roku 1944, tedy jen několik málo týdnů před osvobozením
tábora.
12
13
Libor Pešek
dirigent
Libor Pešek
(22. 6. 1933)
Patří k významným osobnostem české i světové hudební scény. V letech 1987–1997 zastával místo uměleckého ředitele a šéfdirigenta Royal
Liverpool Philharmonic Orchestra. V průběhu desetileté spolupráce rozšířil jeho repertoár a absolvoval řadu zahraničních turné. Od roku
1997 zastává funkci čestného dirigenta. Společně vystoupili na východním pobřeží USA (Boston, New York, Baltimore), na Dálném východě (Singapur, Taipei, Hong Kong), evropská turné zahrnovala několikeré hostování ve Španělsku, i koncerty v hlavních hudebních centrech
Rakouska a Německa.
Libor Pešek hostoval několikrát na prestižním londýnském festivalu BBC Proms v Royal Albert Hall, je rovněž zván na festival ve skotském
Edinburghu. Nahrává pro firmy Virgin Classics, BMG, EMI a Supraphon.Významný je zejména komplet symfonií A. Dvořáka, natočený v Praze
s ČF a částečně v Liverpoolu s RLPO. Na to navazuje projekt nahrávání Mahlerových symfonií s ČNSO pro japonskou společnost Victor
Entertainment.
Libor Pešek se narodil roku 1933 v Praze, vystudoval dirigování na HAMU pod vedením V. Neumanna a V. Smetáčka. V šedesátých letech
založil soubor dechových nástrojů Komorní harmonie, a poté komorní orchestr Sebastian. V dalším období působil jako šéfdirigent Severočeské filharmonie v Teplicích (1963–1969) a Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích (1970–1977). Paralelně
pracoval s orchestry v Holandsku, krátce působil jako šéf Slovenské filharmonie v Bratislavě.
Při příležitosti státní návštěvy britské královny Alžběty II. v České republice, roku 1996, obdržel z jejích rukou řád „Rytíř britského impéria.
Prezident ČR vyznamenal 28. 10. 1997 Libora Peška za vynikající umělecké výsledky medailí „Za zásluhy“ I. stupně. Libor Pešek je prezidentem MHF Prague Proms a šéfdirigentem ČNSO.
14
15
Martin Kasík
klavírista
Martin Kasík
(1976)
Vítěz jedné z nejprestižnějších světových soutěží Young Concert Artists Competition v New Yorku 1999 – se věnuje klavírní hře od 4 let.
Studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě pod vedením Mgr. Moniky Tugedliebové a AMU v Praze ve třídě prof. Ivana Klánského. Je vítězem
mnoha domácích i mezinárodních soutěží, mj. soutěže Pražského Jara 1998, držitelem ceny Davidoff Prix 2000 pro nejlepšího českého
interpreta do 28 let v oblasti klasické hudby a Ceny Harmonie pro nejúspěšnějšího mladého umělce za rok 2002.
Koncertoval v řadě prestižních koncertních sálů Evropy (Sál Berlínské filharmonie, Wigmore Hall v Londýně, Gewandhaus Lipsko, Tonhalle
Zürich, Concertgebouw Amsterdam, De Doelen Rotterdam, Finlandia Hall Helsinky, Auditorio di Barcelona aj.), Spojených států amerických
(Weill Recital Hall at Carnegie Hall, Alice Tully Hall a Avery Fisher Hall v New Yorku, Kennedy Center Washington aj.), Japonska (Tokyo
Suntory Hall), Tai – Wanu (Philharmonic Hall) Singapuru (Singapore Victoria Concert Hall).
Jako sólista vystupoval mj. s Chicago Symphony Orchestra, Minneapolis Symphony Orchestra, DSO Berlin, Tonhalle-Orchester Zürich,
Stuttgarter Philharmoniker, Rotterdams Philharmonisch, Helsingin kaupunginorkesteri. Pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, se kterými podnikl turné po USA a Japonsku.
V roce 2008 se stal Martin Kasík prezidentem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. Od roku 2009 vyučuje na pražské konzervatoři.
Jako podagog působí rovněž na Akademii múzických umění v Praze.
Martin Kasík vydal 12 CD ve spolupráci se společnostmi Supraphon a ArcoDiva.
16
17
Pavel Šporcl
houslista
18
Pavel Šporcl
(25. 4. 1973)
Nejvýraznější český houslista a nejžádanější umělec klasické hudby. Díky svému umění a nekonvenčnímu vystupování slaví Pavel Šporcl
úspěchy u všech generací posluchačů na nejvýznamnějších pódiích. Je častým hostem televizních a rozhlasových pořadů, objevuje se ve
všech médiích. Jeho nahrávky zaujímají přední místa žebříčků prodeje.Začal hrát na housle v pěti letech. Vystudoval Pražskou konzervatoř
a hudební fakultu AMU u profesora Václava Snítila.V letech 1991-96 studoval v USA na prestižních školách a univerzitách pod vedením vynikajících pedagogů Dorothy DeLay, Itzhaka Perlmana, Dr. Eduarda Schmiedera. Je nositelem významných cen a ocenění, koncertuje po celém
světě, spolupracuje s řadou významných umělců, domácích i zahraničních orchestrů. Světově uznávaný kritik a historik Henry Roth zařadil
Pavla Šporcla - jako jediného z českých houslistů mladé generace - do své knihy „Housloví virtuózové: Od Paganiniho po 21. století“ Jeho
rozsáhlý repertoár zahrnuje 40 houslových koncertů, nespočet sonát, komorních a virtuózních děl. Vystoupení jsou velmi dobře přijímána
jak širokou veřejností, tak i odbornou kritikou. Po uvedení Dvořákova houslového koncertu s Českou filharmonií - při jejím zahajovacím
koncertu sezóny 2001/2002 v pražském Rudolfinu - nazvali kritikové Pavla Šporcla „talentem, který se rodí možná jednou za sto let...“
Ve své dosavadní kariéře spolupracoval s mnoha významnými orchestry. (Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Česká filharmonie,
National Orchestra de France, Liverpoolská královská filharmonie, Orchestre de Paris, Kyoto Symphony Orchestra, New World Symphony
Orchestra, Slovinská filharmonie, Suisse de Romande, Sinfonia Varsovia, Litevský národní symfonický orchestr, Slovenská filharmonie, Staatkapelle Weimar, Maďarský rozhlasový orchestr, Symf. Orch. hl.města Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, RTE National Symphony Orchestra Dublin, dirigenty (V.Ashkenazy, L.Pešek, J.Bělohlávek,V.Fedosejev,Y.P.Tortelier, A.Nelsons, R.Minczuk, J.Kout, J.J.Kantorow, G.Pehlivanian,
S.Baudo, I.Volkov, C.Davis, M. Swierczewski, P. Altrichter, L.Svárovský) a sólisty (J.Suk, S.Mintz, N.Lugansky, J.Bárta) Koncerty Pavla Šporcla
ve svých programech pravidelně uvádějí prestižní hudební festivaly. (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Český
Krumlov, Schleswig-Holstein, Brucknerfest, Rheingau Music, Festspiele Europaische Wochen, Passau, Colmar Music Festival, La Folle Journée
Nantes, Moravský podzim, Janáčkův máj a další…) V létě 2004 s obrovským úspěchem debutoval na jednom z nejvýznamnějších světových
festivalů v Salzburgu (Salzburger Festspiele). On sám rád překonává hranice mezi hudebními žánry a spolupracuje také s interprety z jiných
hudebních oblastí. S projektem Gipsy Way s cikánskou cimbálovou kapelou odehrál přes 180 koncertů v mnoha zemích světa včetně Číny.
V roce 2012 nahrál své první pop-crossoverové album Sporcelain. Na koncertních pódiích se mj. setkal s E. Pilarovou, V. Dykem, E. Farnou,
Hradišťanem… Je patronem hudebního festivalu Znojmo. Každoročně provede několik benefičních koncertů, podporuje projekty nadací
a neziskových organizací (Nadace Adra, Kapka naděje, Naše dítě, Běh pro Paraple, Esteta, Pomozte dětem, Olivova dětská léčebna, Hospic
Anežky České, záchrana kostela v Neratově, záchrana záplavami postižených oblastí...). Pavel Šporcl se snaží přiblížit klasickou hudbu co
nejširšímu okruhu posluchačů, především mládeži. Často vystupuje na „výchovných“ koncertech pro střední a vysoké školy, které mají díky
jeho podání mezi mladými lidmi mimořádný ohlas. Hraje na modré housle postavené Janem Špidlenem v roce 2005 a na smyčce Petra
Auředníka. 19
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Symfonický orchestr Českého rozhlasu patří k předním a zároveň nejstarším českým orchestrálním tělesům. Svou nápaditou dramaturgií
a stále stoupající uměleckou úrovní si vydobyl významné postavení v českém koncertním životě. Zároveň patří k vítaným hostům zahraničních koncertních síní. Jeho tradice se odvíjí od roku 1926 a je spojena s počátky vysílání Radiojournalu.
Po roce 1945 se těleso proměnilo ve velký symfonický orchestr, s nímž jako šéfdirigenti pracovali Karel Ančerl, Alois Klíma, Jaroslav Krombholc a František Vajnar. Jako hosté zde působili např.Václav Talich,Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann
Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij nebo Charles Mackerras. Vlastní skladby provedli s rozhlasovými symfoniky Sergej Prokofjev, Ottorino
Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan, Ernst Křenek či Krzysztof Penderecki. Soudobá hudba tady vždy měla a má významné místo. V letech 1985-2011 stál v čele SOČRu šéfdirigent Vladimír Válek. Pod jeho soustavným uměleckým vedením se orchestr vypracoval k vysoké profesionální úrovni. Od sezony 2011-12 se uměleckého vedení ujímá Ondrej Lenárd, hlavním hostujícím dirigentem se stává Ronald
Zollman. V současné době nabízí SOČR svým posluchačům koncerty v rámci abonentní řady ve Dvořákově síni Rudolfina. Je častým hostem celé
řady významných kulturních událostí (festivaly Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Dvořákova Praha, Moravský podzim aj.).
Umělecký kredit tělesa potvrzuje i příznivá odezva na jeho zahraniční turné, ať už ze strany posluchačů, či z řad odborné kritiky. Rozhlasoví
symfonikové pravidelně hostují téměř v celé Evropě, vystupují v Japonsku, Jižní Koreji, Číně, na Taiwanu a ve Spojených státech.Těleso spolupracuje s řadou renomovaných sólistů (Gabriela Beňačková, Renée Fleming, Elina Garanča, Denice Graves, Edita Gruberová, Eva Urbanová,
Pierre Amoyal, Stanislav Bunin, Gautier Capuçon, José Cura, Plácido Domingo, Ferruccio Furlanetto, Jonathan Gilad, Sergej Kačatrijan, Mischa
Maisky, Shlomo Mintz, Raphaël Oleg, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel Schmidt, Josef Suk, Bryn Terfel, Viktor Tretjakov, Ramón Vargas). Bohatá je rovněž nahrávací činnost Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Ta se hojně realizuje na půdě domovské instituce, současně
probíhá i pod záštitou předních vydavatelských domů (Supraphon, Radioservis, Pony Canyon, Clarton ad.). Pro Supraphon vznikly v uplynulých letech pod taktovkou Vladimíra Válka komplety Schulhoffových, Dvořákových, Čajkovského a Martinů symfonií, projekt Smetanova
orchestrálního díla a ve světové premiéře komplet klavírních koncertů Erwina Schulhoffa a Václava Jana Tomáška se sólistou Janem Simonem. Prostřednictvím mezinárodní hudební výměny v rámci Evropské vysílací unie se nahrávky SOČRu dostávají ke statisícům posluchačů
v celé Evropě i zámoří. 20
21
Dismanův rozhlasový dětský soubor
Miloslav Disman, známý rozhlasový tvůrce a výjimečný pedagog, od jehož narození letos v dubnu uplyne 110 let, vedl dětské svěřence už
na začátku třicátých let k práci před rozhlasovými mikrofony. Za den vzniku DRDS považoval datum svého nástupu do redakce tehdejšího
Školského rozhlasu – stalo se tak 15. září 1935. Miloslav Disman osobně stál v čele DRDS až do roku 1973. V letech 1973 až 1990 vedl
soubor režisér Jan Berger. Zdena a Václav Fleglovi, současní umělečtí vedoucí DRDS, se ujali nastudování jevištní rekonstrukce dětské opery
„Brundibár“ jako jednoho ze svých prvních úkolů: Dismanův soubor hraje tuto dětskou operu od 18. října 1991, kdy ji v režii Zdeny Fleglové uvedl v Terezíně při příležitosti vzpomínkového večera k 50. výročí zahájení prvních transportů do z Prahy do tamního ghetta. Desítky
představení doma i v zahraničí poté pomohly „Brundibárovi“ znovu na svět: soubor vystoupil mnohokrát před domácím publikem, včetně
představení pro školy, ale mj. také na pařížském festivalu Du Marais, uvedl ho v rámci výročí Křišťálové noci v Berlíně i v Antverpách, Evropském městě kultury roku 1995. V roce 1998 byla inscenace zařazena do programu Pražského jara, o rok později ji soubor v anglické verzi
hrál na turné v USA, v roce 2009 ve dvoraně Evropského parlamentu ve Štrasburku a krátce nato v Londýně. Podstatné však i po letech
zůstává: každá nová generace „herců“ zpívá nejprve na půdě Magdeburských kasáren v Terezíně, kde byla opera v dobách ghetta hrána.
Souborové děti se tak potkávají s pamětníky smutných terezínských dnů, do nichž právě „Brundibár“ vnášel slunce a naději. Bez nadsázky
lze říci, že „Brundibár“ se stal neobyčejně cennou součástí souborového jevištního repertoáru, připomínající zmarněné životy vrstevníků
dnešních účinkujících.
Dětský pěvecký sbor
Počátky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu sahají až do roku 1945. Na půdě tehdy Československého rozhlasu založil
prof. Bohumil Kulínský kolektiv mladých zpěváků.
Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu. Za dobu téměř třiceti let vybudoval rozhlasové těleso, které se nesmazatelnězapsalo do
povědomí rozhlasových posluchačů a v oblasti české hudební kultury se stalo pojmem.
Dlouhá léta stanul potom v čele DPS prof. Čestmír Stašek.
Od roku 1992 pracujeDětský pěvecký sbor ČRo pod vedením dr. BlankyKulínské.
Těžiště činnosti DPS lze spatřovat v rozhlasovém studiu, před mikrofonem. Sbor má n a svém kontě již úctyhodnou řadu rozhlasových
nahrávek z tvorby soudobých českých budebních skladatelů ( Hanuš,Hurník, Eben, Kalabis, Lukáš, Teml, Vičar ) skladatelů počátku 20.století
(Bendl, Foerster, Ježková, Krček, Křička, Loudová, Škvor, Trojan, Kabeláč, Mácha) a cykly lidových písní, koled a pastorel.
DPS vystupuje v živých koncertních přenosech z vinohradského studia 1 a účastní se koncertního života doma i v zahraničí.
Práce před mikrofonem vyžaduje od každého člena sboru hlasovou, intonační, rytmickou a v neposlední řadě i pracovní připravenost,
kázeň a pohotovost. Proto je neocenitelnou předností práce v DPS také výchova a formování mladých lidí.
Počátky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu sahají až do roku 1945. Na půdě tehdy Československého rozhlasu založil prof. Bohumil Kulínský kolektiv mladých zpěváků. Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu. Za dobu téměř třiceti let vybudoval rozhlasové
těleso, které se nesmazatelnězapsalo do povědomí rozhlasových posluchačů a v oblasti české hudební kultury se stalo pojmem. Dlouhá
léta stanul potom v čele DPS prof. Čestmír Stašek. Od roku 1992 pracujeDětský pěvecký sbor ČRo pod vedením dr. Blanky Kulínské.
Těžiště činnosti DPS lze spatřovat v rozhlasovém studiu, před mikrofonem. Sbor má n a svém kontě již úctyhodnou řadu rozhlasových
nahrávek z tvorby soudobých českých budebních skladatelů ( Hanuš,Hurník, Eben, Kalabis, Lukáš, Teml, Vičar ) skladatelů počátku 20.století (Bendl, Foerster, Ježková, Krček, Křička, Loudová, Škvor, Trojan, Kabeláč, Mácha) a cykly lidových písní, koled a pastorel. DPS vystupuje
v živých koncertních přenosech z vinohradského studia 1 a účastní se koncertního života doma i v zahraničí. Práce před mikrofonem
vyžaduje od každého člena sboru hlasovou, intonační, rytmickou a v neposlední řadě i pracovní připravenost, kázeň a pohotovost. Proto
je neocenitelnou předností práce v DPS také výchova a formování mladých lidí.
22
23
Josef Gušlbauer
Skladatel, muzikant a interpret
Složil hudbu k divadelnímu představení MODLITBA PRO KATEŘINU HOROWITZOVOU.. Působí v hudební formaci MENORAH. Jeho
poslední autorský projekt se jmenuje STOVĚŽATÉ BLUES.
PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR
Uměleckou činnost zahájil v roce 1935 jako Sbor Radiojournalu Praha, později Český pěvecký sbor. Zprvu amatérské těleso se postupně
profesionalizovalo a v roce 1953 bylo přičleněno k České filharmonii, jejíž součástí zůstalo do roku 1990.
V současnosti sbor pracuje jako samostatné těleso pod vedením Lukáše Vasilka. Spolupracuje s předními českými i světovými orchestry,
mezi něž patří Česká filharmonie, Berlínská filharmonie, Královský orchestr Concertgebouw, Vídeňská filharmonie, Orchestr lipského Gewandhausu, Symfonický orchestr BBC, Sanfranciský symfonický orchestr, a pravidelně pracuje s významnými dirigenty, mimo jiné s Riccardem Mutim, Pierrem Boulezem, Seijim Ozawou, Sirem Simonem Rattlem, Jiřím Bělohlávkem a donedávna také Claudiem Abbadem.
Sbor je flexibilní a jeho repertoár široký. V roce 2011 účinkoval např. v inscenaci Wagnerova Parsifala v Národním divadle a podílel se na
provedení Mahlerovy „Symfonie tisíců“ v Praze, Hannoveru a Hamburku, vystoupil na festivalu v Bregenzu (opera Andrea Chénier) a v Izraeli spolupracoval se Zubinem Mehtou. V roce 2012 se podílel na české premiéře Knihy sedmi pečetí Franze Schmidta s Českou filharmonií
a Manfredem Honeckem a na Bregenzském festivalu uvedl společně s Vídeňskými symfoniky ve světové premiéře operu Detleva Glanerta
Solaris. Do Bregenzu se vrátil v roce 2013 ve světové premiéře opery Andrého Tchaikowského Kupec benátský a v inscenaci Mozartovy
Kouzelné flétny, kterou zopakuje také v létě 2014.
Natočil víc než 100 titulů pro řadu světových firem. Mezi jeho úspěšné nahrávky z poslední doby patří album Souvenirs sopranistky Anny
Netrebko a profilové CD se sborovými skladbami Leonarda Bernsteina, Zoltána Kodálye a Leoše Janáčka.
24
25
za laskavé podpory
Download

Prohlédnout katalog akce