Hebrejská bible
v zrcadle některých
metanarativních
vyprávění
Jakoubek Stříbrný
Název:
Hebrejská bible v zrcadle některých metanarativních vyprávění
Autor:
Jakoubek Stříbrný, © 2013
Korektury: Jan Janča
OBSAH
Předmluva ........................................................................................................................5
Část I..........................................................................................................................7
První Velký příběh: Hebrejská bible byla napsána Bohem a je neomylná ..........7
Velký příběh neomylnosti ..................................................................................................8
Dějství první: Od monoteismu k polyteismu..................................................................8
Dějství druhé: Od polyteismu k monoteismu...............................................................10
Scéna první: Období patriarchů .............................................................................10
Scéna druhá: Egypt – Jeruzalém – Babylon – Jeruzalém ......................................11
Část II.......................................................................................................................13
Druhý Velký příběh: Hebrejská bible byla napsána lidmi,
a jako taková je omylná, nepřesná a zaujatá svojí vlastní pravdou ...................13
Scéna první: Počátky světa.............................................................................................14
Epos Enuma Eliš ........................................................................................................14
Enuma Eliš a Genesis ...........................................................................................15
Epos o Gilgamešovi ...................................................................................................15
Gilgameš, Utnapištim a Noe ..................................................................................17
Kdo napsal Pentateuch? ............................................................................................17
Scéna druhá: Vyjití z Egypta ...........................................................................................19
Scéna třetí: Dobytí Kanaánu, nebo původ z Kanaánu?...................................................23
Scéna čtvrtá: Lidské představy o Bohu ...........................................................................26
Odkud Jahve? ............................................................................................................27
Nejvyšší Bůh El .....................................................................................................28
Charakteristika Boha El na základě hliněných tabulek z Ugaritu .......................28
Biblické přídomky Boha El, „Boha otců“, v patriarchálním vyprávění .................28
Odkud a kdy Jahve přišel?
Jak se se stal dominantním Bohem Hebrejské bible?........................................29
Velký příběh, který žije dál.....................................................................................31
Seznam použité literatury ......................................................................................32
iii
iv
„Ó, Jeruzalém, to je město. Co všechno se tady jenom navypráví.“
Michail Bulgakov, Mistr a Markétka
Předmluva
Metanarace (z řeckého meta, nad, a latinského narratio, vyprávění), tedy vše převažující vyprávění nebo dominantní příběh, je součástí každé velké kultury nebo společnosti, popřípadě
myšlenkového systému, a slouží jako základní vysvětlení pro existenci této kultury, společnosti nebo myšlenkového systému (http://cs.wikipedia.org/wiki/Metanarace). Jak je patrné, ve
velikém světě, v němž existuje mnoho kultur, společností a myšlenkových systémů, bude nutně kolovat mnoho dominantních vyprávění, které si navzájem budou odporovat. Jako příklad
filosoficky dominantních protikladných metanarací lze uvést stvoření světa Bohem a evoluci,
které na podrobných vyprávěních, k nimž vztahují všechno ostatní, vysvětlují původ a smysl
lidské existence.
Pro potřeby této práce se nadále budu věnovat pouze velkému vyprávění o stvoření světa Bohem, jak je popsáno v Hebrejské bibli, aniž bych přitom zpochybňoval teoretickou
i praktickou možnost skloubení obou metanarací, totiž to, že Bůh uvedl do pohybu evoluční
proces, na jehož konci se nachází první a bezejmenní Homo sapiens. Ale jednoduché
a okamžité Boží stvoření dvou „hotových“ jednotlivců, Adama a Evy, bez jakékoli přítomnosti evolučního procesu, se s přibývajícími vědeckými důkazy a detailním rozborem biblické
zprávy jeví jako čím dál tím více problematické.
Bůh evolucí přitom vůbec není ohrožen, stejně jako není nijak ohrožen připuštěním problematičnosti biblického textu.
Co je ovšem ohroženo, a to jak možným procesem evoluce, tak možnou nedokonalostí biblického textu, jsou lidské názory na biblický text, které tento text staví do podoby modly. Ve
stejném ohrožení pak jsou i z takové textové modly plynoucí ortodoxní lidské výklady chápaného biblického textu.
Chtěl bych přitom zdůraznit, že k pochybám o tom, že ortodoxní výklad Hebrejské bible je
správný, vede především vstřícný, na víře založený, detailní rozbor náboženských dějin prvních lidí a vzniku historického proto-Izraele, jak je zachycen v Hebrejské bibli – nikoli „nepřátelé“ Bible. Podrobné studium kulturního a náboženského prostředí, ve kterém Hebrejská
bible vznikala, a studium Hebrejské bible samotné, vede k jejímu smetení z ortodoxního modlářského piedestalu. Toto prozření pak může vést pravověrně (ortodoxně) orientovaného křesťana k většímu uznání práce, kterou v posledních dvou staletích vědci na poli studia Hebrejské bible odvedli, a následně se více zajímat o vlastní proces, kterým Bible vznikala.
Jak vyplývá z předešlého odstavce, mluvím-li o Bibli, pak tím v této úvaze míním pouze takzvaný Starý zákon. Moderním termínem pro tuto část Bible je Hebrejská bible nebo Stará
smlouva nebo Tanak. Ani jeden z těchto názvů není přesný, a již samotný fakt, že máme
různá pojmenování pro jednu a tutéž zprávu, naznačuje složitější situaci. Nicméně, z hlediska
běžného používání je v současné době v akademickém prostředí nejvíce rozšířen pojem
Hebrejská bible, a proto jej budu nadále používat.
5
Jak jsem uvedl, Hebrejská bible samotná je velkým metanarativním vyprávěním o vzniku světa a lidí pod dohledem Boha. Je třeba na úvod poznamenat, že nebudu nadále pracovat
s vlastní metanarací Hebrejské bible, ale že předmětem mého dalšího zkoumání budou vyprávění vzniklá v průběhu dějin na základě metanarace Hebrejské bible. Hebrejská bible je pro
nově vzniklá, druhotná vyprávění samozřejmě nezbytná, protože nebýt jí, nikdy by nemohly
vzniknout tyto dvě odlišné metanarace, které mají Hebrejskou bibli za společný základ.
V souvislosti s Hebrejskou biblí tedy v dnešní době nalézáme dva lidmi vyprávěné, dominantní příběhy o jejím vzniku a o událostech v ní zaznamenaných. První metanarace, první
Velké vyprávění je dobře známé všem aktivním židům a křesťanům. Bylo lidmi vytvořeno
v průběhu tisíciletí a vychází z předpokladu, že ačkoli Bibli psali lidé, byli tito lidé
inspirovaní Bohem.
Proto, „co Bible říká, Bůh říká“. V Bibli, a z hlediska našeho zaměření, v Hebrejské bibli,
podle tohoho chápání nemohou být chyby, protiklady nebo nepřesnosti. Bůh se nemůže mýlit
a nemůže chybovat, a proto se ani Hebrejská bible nemýlí a je bezchybná, ať již v otázkách
vědeckých, historických, mravních nebo jakýchkoli jiných. Ve všech věcech, ke kterým se
Hebrejská bible vyjadřuje, je neomylná a bezchybná.
Bůh je podle tohoto metanarativního vyprávění Vrchním písařem a Garantem naprosté přesnosti Bible ve všem.
Druhá metanarace, druhé Velké vyprávění o Hebrejské bibli, je zastáváno těmi židy
a křesťany, kteří nevidí Boha jako Vrchního písaře a Garanta zodpovědného za správnost,
bezchybnost a neomylnost všeho, co bylo lidmi do Hebrejské bible zaneseno, natož za všechna čísla a technické či historické údaje, ale spíše jej vnímají jako Svrchovaného hybatele (ve
smyslu teistickém nikoli deistickém), bez jehož vědomí a možného zásahu se neděje nic geniálního – tedy ani psaní Hebrejské bible – a s jehož vědomím a možným zásahem se děje vše –
tedy i vytvoření tak nedokonalého lidského díla, jakým je Hebrejská bible.
Bůh je tedy podle tohoto druhého metanarativního vyprávění vskutku Osobností stojící za
vznikem Hebrejské bible, nicméně nijak se nezasadil o to, aby zabránil značným nepřesnostem, vyloženým omylům nebo dokonce celé řadě vymyšlených příběhů, které v ní s čím dál
tím větší průkazností nacházíme. Z těchto úvodních slov je patrné, že kritice ortodoxního,
z mého pohledu modlářského, názoru na Hebrejskou bibli, bude věnováno podstatně více prostoru než obhajobě ortodoxního výkladu. Přesto se v první části, věnované právě ortodoxnímu
výkladu Hebrejské bible, pokusím o co nejobjektivnější shrnutí pozice neomylnosti
a bezchybnosti Hebrejské bible. Určité oprávnění mi k tomu poskytuje skutečnost, že jsem po
tři desetiletí byl zastáncem právě tohoto přístupu, a vynakládal velké úsilí a dovednost při jeho obhajobě.
Závěrečná poznámka: Následující text není psán pro vědecké zhodnocení, nýbrž pro laického
čtenáře Hebrejské bible, který se zajímá o současný stav nazírání na Hebrejskou bibli mezi
akademickou (převážně anglofonní) obcí. Nebudu proto níže uvedené dovozování dokumentovat odkazy na poznámky pod čarou. O jednotlivých odbornících v oblasti biblistiky se budu
orientačně a různým způsobem zmiňovat přímo v textu, a na závěr uvedu bibliografii, ze které
zájemce může jak čerpat, tak dostat určitý obrázek o kvalitě uvedených informací. Samozřejmě, že za jakékoli chyby v interpretaci těchto odborníků nesu odpovědnost pouze já sám.
6
Část I
První Velký příběh:
Hebrejská bible byla napsána Bohem a je neomylná
Podívejme se nejprve, jaká fakta Hebrejská bible (nadále HB) předkládá o původu Boha, prvních lidí a historickém Izraeli – jaký je její Velký příběh podle toho, jak mu rozumí zastánci
neomylnosti a bezchybnosti Vrchního písaře. Začněme nejprve celkovým shrnutím, ze kterého se potom ve třech částech budeme věnovat prvním lidem, poté dějinám historického Izraele a na závěr Bohu samotnému.
Bůh existuje věčně, mimo čas a prostor, které vytvořil, a tím, že má život sám v sobě, udržuje
život všeho živého. Zatímco je nám řečeno, že Bůh na počátku stvořil nebe a zemi (Ge 1:1, 2)
nevíme, jak a kdy tento vesmír a galaxie v něm vznikly. Slova v Ge 1:1, 2 se proto podle HB
týkají času, o kterém nám Bůh vůbec nic neříká.
O času nevíme nic ani vzhledem k veršům 3 až 26. Tyto verše sice popisují Boží tvůrčí aktivitu, ale dozvídáme se z nich pouze pořadí stvořeného života (jestliže za „živé“ považujeme
vše, co se samo rozmnožuje, udržuje a vyvíjí): rostliny a stromy ve dnu třetím, ryby a ptáci ve
dnu pátém, plazi a savci ve dnu šestém, na jehož konci, jako koruna všeho stvoření, vzniká
i člověk. Teprve až od Genesis 1:26 se ale dá určit, a to na základě následující biblické chronologie, kdy byl stvořen člověk, a jak dlouho se v současné době na zemi nachází.
Tento popis doplňuje druhá kapitola Genesis, která se v určitých vyjádřeních od první liší.
Větší rozdíl je například v tom, že podle Genesis 1 stvořil Bůh jak Adama, tak Evu, a proto
i Eva je přímé Boží stvoření, na rozdíl Genesis 2, ve které je Eva utvořena z Adama. Je patrné, že naše volba, pro kterou verzi se rozhodneme, má zásadní dopad na rovnoprávnost ženy
s mužem. Další větší rozdíl je v pořadí stvořených věcí: podle Genesis 2 to nejsou nejprve
rostliny a stromy, pak ryby a ptáci, pak plazi, savci a člověk, ale člověk nejdříve (pouze
Adam), pak rostliny a stromy, pak ptactvo a savci, a teprve potom, naposledy, Eva. Opět není
patrně bezvýznamné, v jakém pořadí byly živé věci stvořeny. Zastánci bezrozporné HB ale
řeknou, že to lze snadno vysvětlit, protože druhá kapitola Ge není samostatnou zprávou
o stvoření, ale pouze doplňkem Genesis 1.
Pokud tento názor zastánců neomylnosti přijmeme, můžeme také začít s chronologií HB, jak
je jimi předkládána. V HB je celá řada chronologických údajů, jejichž kombinací se dostaneme k přibližné chronologii, která je dnes obecně lidmi ortodoxního zaměření přijímána (Collins, 2004):
Vesmír stvořen neznámo kdy.
Adam stvořen kolem roku 4000 př. n. l.
Potopa kolem roku 2 400.
Abraham kolem roku 2100 př. n. l.
Příchod do Egypta kolem roku 1875 př. n. l.
Exodus kolem roku 1445 př. n. l.
David a jednotná monarchie kolem roku 1000 př. n. l.
Rozdělení monarchie na Izrael a Judu kolem roku 930 př. n. l.
Pád Izraele (Samaří) v roce 722 př. n. l.
Pád Judy (Jeruzaléma) v roce 587–6 př. n. l.
7
Kolem těchto základních časových údajů v posledních letech ortodoxně zaměření biblisté
formují Velký biblický příběh, jenž příjímá biblický text více či méně jako bernou historickou
minci. Za všechny můžeme uvést Bartholomewa a Goheena (Písmo jako Drama, 2004), kteří
o dějinách lidstva a Boha pojednávají jako o dramatu o šesti aktech (vycházejí přitom
z význačného anglického biblisty, N. T. Wrighta a jeho díla Nový zákon a Boží lid, 1992).
Podle nich se drama Boha a lidí odvíjí v šesti dějstvích:
Dějství první:
Dějství druhé:
Dějství třetí:
Intermezzo:
Dějství čtvrté:
Dějství páté:
Scéna první:
Scéna druhá:
Dějství šesté:
Bůh zřizuje své Království: Stvoření.
Vzpoura v Království: Pád.
Král vybírá Izrael: Bůh zahajuje Vykoupení.
Scéna první: Lid pro Krále.
Scéna druhá: Země pro Jeho lid.
Příběh o Království čeká na svoje završení:
Období mezi Starým a Novým zákonem.
Příchod Krále: Vykoupení se stalo skutečností.
Zvěstování evangelia. Poslání církve.
Z Jeruzaléma do Říma.
Do celého světa.
Návrat Krále: Vykoupení dovršeno.
V rámci těchto šesti dějství pak Bartholomew a Goheen vybírají příběhy z Bible, které pokládají za důležité, a doplňují jimi drama, které popisují.
Uvedl jsem tyto dva autory pouze jako příklad, jak je možné pojmout rozsáhlé biblické vyprávění, a pro naše účely jsou samozřejmě podstatná pouze první tři dějství, která bychom,
v našem vyprávění mohli při zachování ortodoxního pohledu shrnout do dvou dějství,
a nazvat je „Od monoteismu k polyteismu“ a od „Polyteismu k monoteismu“, přičemž první
dějství trvalo asi 2000 let a druhé dějství asi 1500 let.
Velký příběh neomylnosti
Dějství první: Od monoteismu k polyteismu
V roce 4004 př. n. l. Bůh stvořil Adama a Evu přímo, aniž by docházelo k nějakému evolučnímu vyvoji, v určitém konkrétním prostoru, který nejsme schopni přesně určit – pouze lze
orientačně říci, že byl v blízkosti řek Eufratu a Tigridu. V tomto prostředí pro ně vysázel rostliny a stromy, z jejichž plodů měli jíst. Nedovolil jim jíst maso: Adam a Eva tedy byli vegetariáni, a zabíjení a smrt v ráji neexistovaly. Adam a Eva nenosily žádné oblečení, byli nazí.
Zatímco vegetariánství přetrvalo až do potopy (podle biblické chronologie lidé tak byli vegetariány po dobu 1656 let), smrt mezi lidi vstoupila velmi záhy, stejně jako ošacení. Ačkoli
totiž byli lidé Bohem stvořeni jako dokonalí, neznamenalo to, že by nemohli být vůči Bohu
neposlušní. A jak je napsáno, dokonalí lidé byli záhy velmi neposlušní. Z lakonické zprávy se
dá usoudit, že Adam a Eva v ráji nebyli dlouho, maximálně několik desítek let (Kain a Ábel
se narodili mimo ráj, a byli dospělími muži, když Kain Ábela zabil, a Sét, třetí syn, se narodil,
když Adamovi bylo 130 let). O počátcích činnosti prvního páru v Edenu bezprostředně po
stvoření se tak dovídáme velmi málo (například jak společně naplňovali úkol „podmaňování
a rozšiřování zahrady“), a tento nedostatek informací může rovněž znamenat, že v ráji nezůstali dlouho.
Původní dokonalé Boží dílo, člověk stvořený k Božímu obrazu, až s překvapivou rychlostí
začal uskutečňovat ďáblovy skutky, a přeměnil se, téměř okamžitě, již v první generaci
8
k ďáblovu obrazu. Měl-li bych použít metaforu z 1. Jana 3:12, již v první generaci se člověk
stal „jako Kain, který byl ze Zlého a zabil svého bratra“. Kromě toho se, rovněž záhy, vlastně
ihned – „když se lidé začali množit na zemi, a rodily se jim dcery“ – na zemi objevili vzdálení
příbuzní z vesmíru, Boží synové, kteří po erotickém spojení s dívkami a ženami po sobě zanechali obry: polobohy – pololidi. Tak po období 1656 let vedle sebe žila zkažená lidská rasa
spolu s obry. To nedělalo dobrotu, a nakonec se ani mezi mnoha miliony, možná stamiliony
lidí (nezapomeňme, že se neustále množili, a dožívali se řádově stovek let), ani mezi též početnými obry nenašel nikdo, kdo by mohl být ušetřen Božího hněvu. Jedinou výjimkou byl
Noe, díky jehož spravedlnosti potopu přežilo celkem osm lidských duší. I obři se všichni utopili.
Potopa byla velká, celosvětová, ale nevyřešila vůbec nic. Bůh sám Noemovi řekl, že přímým
důvodem k vyhlazení všeho tvorstva je násilí (Ge 6:13), a nepřímým sexuální nemravnost,
a tak by se dalo předpokládat, že zvolená metoda nápravy povede k zamezení obojího. To se
ale nestalo, a ihned po potopě se k těmto metlám lidstva přidalo i opilství, nota bene opilství
jediného spravedlivého předpotopního člověka, Noema.
Bůh po potopě také umožnil člověku zvýšit násilí na zemi tím, že mu umožnil jíst maso – ve
skutečnosti nepřítomnost obrů, zabíjení zvířat a opilství jsou, ve srovnání s dobou před potopou, jedinými výraznými změnami ve společnosti po potopě.
Několik staletí po potopě se všichni lidé opět proti Bohu vzbouřili. V době Pelega (jehož jméno znamená „rozdělení“), který byl pátou generací od Noema, se lidé rozhodli zůstat na jednom místě (v protikladu k příkazu rozptýlit se po celé zemi), a postavit tam věž, která povede
až do nebe. Bůh jim v tom zabránil tím, že z jedné společné řeči jich učinil několik, což způsobilo, že lidé stavby věže a města zanechali, a rozešli se do všech končin země, aby města
a věže stavěli jinde a více, aniž by jim v tom Bůh nějakým dalším matením bránil.
Jedním z takových megaměst starověku byl i Ur kaldejský, město s velkým věhlasem, ale
špatné před Bohem, protože obyvatelé Uru se přestali hlásit k Bohu, který jejich předky vyhnal ze Šineáru, a místo něj si našli nejenom jednoho, ale mnoho jiných bohů (Jozue 24:2).
A tak se to, stejně jako v případě trestu za potopu, zase nepodařilo. Řekl bych, že teď jsme
dokonce v jednom z klíčových okamžiků biblického vyprávění, protože se poprvé dostáváme
k polyteismu jako zásadnímu důsledku Božího trestu. Hebrejská bible nás totiž nenechává na
pochybách o tom, že nějakých 1700 let (do potopy) byli lidé vegetariáni, bydleli v jedné oblasti, měli jenom jednu řeč, a znali jenom jednoho Boha, ke kterému všichni mluvili stejným
náboženským jazykem (Ge 10). Monoteismus zůstával více či méně v podvědomí
i v následujících dvou nebo třech staletích, ale je jenom logické, že v období po rozmetení do
všech koutů a zmatení jazyka došlo i k zatemnění mysli a k zavedení falešných náboženských
představ. Každé místo nebo město, které lidé založili, od této chvíle mělo svého boha, často
mnoho bohů.
Otázkou je, zda si lidé v tom zmatku mohli počínat jinak. Mohli, či nemohli? A zda je proto
můžeme vinit ze špatných náboženských představ. Můžeme, či nemůžeme?
Královna Helena z dávného města Tróje, krásná to žena, o kterou se ucházeli hrdinové ze
světa lidí i bohů, nám v Goethově Faustovi odpovídá:
Entferne diesen Guten, laß ihn frei;
Den Gottbetörten treffe keine Schmach.
Ten chrabrý muž ať vstane; propusť jej;
Kdo bohy zmaten byl, je bez hany.
Proto stojí definitivně za povšimnutí, že jestliže podle Hebrejské bible jsme na této planetě
něco kolem 6000 let, dobrou třetinu z toho jsme měli jenom jednu společnou řeč a uctívali
9
jsme jenom jednoho Boha. A podle Hebrejské bible jsme přešli z monoteismu k polyteismu
jako důsledek Božího trestu.
Dějství druhé: Od polyteismu k monoteismu – 2100 až 500 př. n. l.
Scéna první: Období patriarchů (2166 nar. Abrama – 1805 smrt Josefa)
Bůh se situaci, již potřetí, znovu rozhodl řešit tím, že opět vybral někoho se sklonem ke spravedlnosti. Po Abelovi a Noemovi to byl otec Abrahám, původním jménem Abram. Zatímco
jeho otec Terach v Uru uctíval celou řadu bohů, Abrahám uvěřil, že s ním mluví Prvotní, Svrchovaný hybatel, a to mu bylo počítáno za spravedlnost. Zde je jeden z klíčových okamžiků
Hebrejské bible:
Když Bůh viděl, že po zmatení jazyků lidé nastoupili dráhu k polyteismu, rozhodl se situaci
řešit tím, že kolem roku 2100 př. n. l. pro navrácení lidstva k monoteismu vybral jednoho člověka (všichni ostatní, včetně jeho rodiny, již byli polyteisté), kterému zjevil, že mnohobožství
nedává žadný smysl, a v jehož rodové, potažmo národní linii (Izák – Jákob –Josef – Mojžíš –
Jozue – Soudci – Samuel – Saul – David atd.) se od tohoto okamžiku bude udržovat víra
v jednoho jediného Boha.
Jaké byly osudy této vybrané rodiny?
Odměnou Abrahámovi za spravedlnost a víru v jediného Boha byl potomek Izák, který se
Abrahámovi narodil přesně v době, kdy mu bylo 100 let.
Izák je jednou z nejsmutnějších postav hebrejského vyprávění. Když byl malý, nějak zvláštně
si ho dobíral (text naznačuje možné sexuální narážky, protože sloveso zde použité (mesachek)
je stejné, jako když Izák „laskal“ Rebeku, sr. Ge 21:9 a 26:8, Jeuzalémská bible, česky) jeho
o 14 let starší bratr Išmael do takové nesnesitelné míry, že to přesáhlo všechnu matčinu trpělivost, a Izák o bratra zásahem Sáry, své matky, natrvalo přišel. O pár let později, se jako teenager musel smířit s tím, že ho jeho vlastní otec chtěl obětovat na oltáři Bohu. Jeho matka Sára, která stála za vyhnáním Išmaele, zemřela ve stáří 127 let, asi 17 let po Akedě, až dodnes
nepochopitelné scéně obětování. Vyhnání bratra na smrt, Akeda i následný skon protektivní
matky zasáhly Izáka hlouběji, než mohl unést. Vyrovnával se s tím nejprve kontemplativním
rozjímáním, ale tři roky po zesnutí Sáry, ve svých 40 letech, si Izák vzal svoji příbuznou Rebeku, do které se „zamiloval, a ve které „po smrti své matky došel útěchy“ (Ge 24:62–67). To
ještě netušil, že Rebeka vymyslí, naplánuje a pomůže provést jeden z největších zaznamenaných biblických podvodů, jehož přední obětí se stane on sám.
Dvacet let nemohli mít děti, a když se to podařilo, měli dvojčata, která jim dělala řadu mrzutostí. Starší si bral manželky odjinud, a mladší, jak je uvedeno výše, Izáka neslavně s pomocí
matky podvedl. Izák na tom nebyl nejlépe ani se zdravím. Ačkoli se Izák dožil 180 let, jeho
77letý syn Jákob se vůči němu mohl dopustit hrubého podvodu proto, že podle Genesis 27:1
„Izák zestárl a zeslábl mu zrak, takže neviděl“ (o zrak přišel, patrně když mu bylo kolem 137
let). To znamená, že nejméně dalších 43 let strávil život ve tmě, a byl zcela odkázán na pomoc druhých. Přesto je o něm kupodivu napsáno, že zemřel jako spokojený člověk.
Odtud snad rčení, že smrt je milosrdná.
Jak už bylo zmíněno, Jákob byl doma až do známého podvodu, kterého se dopustil, když mu,
podle biblické chronologie, bylo 77 let. Byl za svůj podvod potrestán, když se od svých 84 let
musel potýkat se dvěma manželkami a dvěma konkubínami a byl opětovně podváděn stejným
způsobem, jakým podvedl svého otce – prostřednictvím podvodů za pomoci ošacení. Lea se
převlékla za Ráchel a bratři po předstíraném uchvácení Josefa divokými zvířaty Jákobovi jako
10
důkaz Josefovi smrti předali Josefův oděv („suknici barev proměnných“) namočený ve zvířecí
krvi (Ge 37:3, 32, 33 KB).
Řekl bych: Suknici barev mámivých.
Jákobovy čtyři ženy mu v intervalu pouhých 7 let, mezi jeho 84. a 91. rokem, porodily 11 synů a jednu dceru a později ještě jednoho syna. Nejmladšímu synu Josefovi bylo 17 let, když
byl v roce 1898 př. n. l. prodán do Egypta. Tam se stal ministerským předsedou, a Jákob
s celou rodinou, v celkovém počtu buď 70 (masoretský text) nebo 75 (Septuaginta a svitky od
Mrtvého moře) členů za ním přišel ve svých 130 letech, v roce 1876 př. n. l., aby zde po 17
letech, ve svých 147 letech, zemřel. Tak se se svou šťastnou sedmičkou nerozloučil ani při
smrti (ve věku 77 let získal prvorozenectví a požehnání, ve věku 97 let se smířil s Ezauem).
Ve 147 letech pak Jákob „vtáhl nohy do postele, skonal a byl připojen ke svému lidu“. Klub
smrti se „šťastnou“ sedmičkou na konci je pozoruhodný. Namátkou jsou jeho členové Sára
(127), zakladatel kněžské třídy, Lévi (137), Amram, otec Mojžíše (137), a již zmíněný Jákob
(147). (Chronologie, viz Walton, 1994 – i dále, pokud není uvedeno jinak).
Během těchto více než tří set let se odehrála celá řada dalších, více čí méně závažných událostí, z nichž nejdůležitější je opětovné zjevování se Boha patriarchům a uzavírání budoucích
a prorockých smluv s nimi. Podstatou těchto smluv je zaslíbení země, potomstva a požehnání,
tedy ujištění, že ačkoli se jejich potomci jednoho dne dostanou na (400 nebo za 430 let) do
otroctví do neznáme země, Bůh jim požehná tak, že je odtud se vztaženou paží vysvobodí,
pobije provorozené syny otrokářů a vyžene bezbožné a nemravné obyvatele jiné země, kterou
jim pak dá do věčného vlastnictví. Zemí otroctví (v němž prvorození synové těch nejposlednějších faraonových služebníků, de facto otroků, byli také z nějakého důvodu pokládáni za
otrokáře) se ukázal být Egypt, a Zemí zaslíbenou (pro Izraelity), ačkoli Zemí prokletou (pro
původní obyvatele), byl Kanaán.
Scéna druhá: Egypt – Jeruzalém – Babylon – Jeruzalém
Velký příběh neomylnosti Hebrejské bible pokračuje tím, že po 430 letech Izraelité opravdu
byli zázračnou Boží mocí z Egypta vysvobozeni, a to v roce 1446 (nebo 1230) př. n. l., a po
40 letech putování na poušti začali v roce 1406 s Boží pomocí dobývat Kanaán, který po 6
letech bojů přešel do jejich vlastnictví. Následně dochází v biblické zprávě k určitému konfliktu (kniha Jozue versus kniha Soudců) mezi tím, do jaké míry byl Kanaán vlastně dobyt.
Ale i z neomylného vyprávění je patrné, že Kanaánci existovali bok po boku s Izraelity
nejméně do okamžiku zavedení sjednocenné monarchie, nejprve za krále Saula (kolem roku
1030 př. n. l.), a později za Davida (kolem roku 1000 př. n. l.), a Šalamouna (cca 1 070–930
př. n. l.). Kanaánští bohové, zejména Baal a Ašhera, se v průběhu celého období Soudců
(i během období monarchie, sjednocenné i rozdělené) prokazovali jako velká překážka na cestě k monoteismu.
Ačkoli jejich bůh Dagon nebyl Izraelity uctíván, jako další odpůrci Božího lidu se prokázali
Filištíni, kteří zhruba od 12. století začali obývat pobřeží Středozemního moře a odtud expandovat do vnitrozemí, přes Šefelskou pláň, směrem ke kopcům, kde byli soustředěni Izraelité.
Saul byl jejich velkým odpůrcem a dosáhl nad nimi velkých vítězství, zatímco David byl tu
jejich spojencem, tu jejich odpůrcem, a těžko soudit, kde vlastně stál. Na rozdíl od Šalamouna, monoteismus Davida není nikdy zpochybněn, a přes útrapy rozdělené monarchie, na severní (931–722 př. n. l.) a jižní, (931–587 př. n. l.), přetrvává víra v jednoho jediného Boha,
který dosáhne naprostého vítězství a posvětí své jméno, zejména v době judských králů Hezechiáše (729–698 př. n. l.), a především Joziáše , zhruba o 100 let později (639–609 př. n. l.).
To se ale nestalo, naopak, v roce 587 celý národ zasáhla ohromná tragedie v podobě zničení
Jeruzaléma a hromadného odvedení obyvatelstva do babylónského zajetí králem Nabuchodonozorem. Věrný ostatek se ale odtud po 50 letech slavně vrací, přesně podle 200 let staré
11
a neomylné Izajášovi předpovědi o Cýrovi, aby jako projev díků a nového příklonu k Bohu,
tomuto aktivnímu, sliby dodržujícímu Bohu, vystavěl druhý chrám.
Vidíme tedy, že v metanarativním vyprávění Hebrejské bible, druhotně převzatém ve Velkém
příběhu neomylnosti, se Bůh od samého počátku lidem zjevuje jako jediný Bůh a že pouze
v důsledku lidské vzpoury proti tomuto jednomu Bohu dochází k tomu, že si lidská mysl začne vymýšlet bohů více. Bůh však danou situaci řeší víceméně rychle tím, že o absurdnosti
mnohobožství informuje jednoho člověka, v jehož rodové linii se monoteismus udržuje po
tisíciletí, aby dosáhl vrcholu mezi lety 600 až 500 př. n. l. Tehdy stavbou druhého, Zorobábelova chrámu, dokončeného roku 515 př. n. l. a zasvěceného jednomu jedinému Bohu, židé definitivně potvrdili svůk příklon k víře, jejíž podstatou je, že celý svět je spravován pouze jedním Bohem, přičemž ostatní bohové jsou pouhá fikce, neexistují, jsou výplodem lidské mysli.
Je to komplexní vyprávění, ba mnozí, včetně mě, by řekli, že je to vyprávění, jehož hloubka
se nedá slovy zcela vypovědět, a že pro ty, kdo se jím chtějí nechat poučit a vést, vždy mělo,
má a bude mít hodnotu, která je povede k jedinému Svrchovanámu hybateli všech věcí
a událostí v tomto světě. Čtení Hebrejské bible zároveň zcela jistě vede k tomu, abychom se
naučili chápat rozdíl mezi dobrem a zlem, a snažili se uplatňovat dobro. Toto čtení dále vede
k tomu, že nutně musíme přemýšlet o mravních hodnotách, podle kterých žijeme a že se na
základě našeho čtení můžeme chopit mravních hodnot, o kterých jsme přesvědčeni, že pocházejí od Boha a jsou prospěšné nám, naší rodině, společnosti, ve které žijeme, a nakonec
i celému světu.
Znalost Hebrejské bible a její hodnota pro smysluplný život, neřku-li pro pochopení Boha,
jsou nezastupitelné a ničím nenahraditelné.
Problém spočívá v tom, že je to pouze vyprávění, a ne historické dílo, ačkoli není pochyb
o tom, že – jako v každém vyprávění ze života – v něm je jádro pravdy. Jakmile ale někdo
začne trvat na tom, že všechno v Hebrejské bibli je zároveň historickou pravdou, dostane se
do neudržitelných problémů.
V části, která následuje, proto předložím jinou metanaraci, takovou, která vychází ze současného akademického prostředí, metanaraci, jejímž cílem je uvést vyprávění v Hebrejské bibli
do konkrétních historických souvislostí. Jak jsem uvedl, není to vyprávění nepřátel Hebrejské
bible. Naopak, je to vyprávění těch, kdo ji bedlivě, a mnohdy s hlubokou úctou, čtou,
přemýšlejí o ní, a snaží se jí porozumět nejen jako nejvlivnějšímu literárnímu dílu západní
civilizace, ale i jako knize, v jejímž celkovém vyznění k nám promlouvá Bůh. Nicméně to, že
z Hebrejské bible k nám promlouvá Bůh, však zároveň nutně neznamená, že bychom ji měli
brát doslova a do písmene jako zdroj historických událostí, ani že přijmeme klasická a dnes už
bohužel velmi problematická tvrzení o jedinečnosti jejího vzniku či historické přesnosti.
12
Část II
Druhý Velký příběh: Hebrejská bible byla napsána lidmi,
a jako taková je omylná, nepřesná
a zaujatá svojí vlastní pravdou
Věnujme se nejdříve prvním jedenácti kapitolám první knihy Hebrejské bible. Abychom jim
mohli lépe porozumět, je nutné se zbavit nejméně tří vžitých představ, a sice že úvaha
o stvoření v těchto kapitolách je prvotní a jedinečná (jakoby nikoho nikdy předtím nenapadlo
přemýšlet o tom, jak byl svět stvořen), že příběhy v této zprávě jsou originální (původní)
a jedinečné a konečně že prvních 11 kapitol bylo napsáno Mojžíšem v době (orientačně) kolem roku 1500 nebo 1300 př. n. l..
Oproti těmto vžitým představám je naopak nutné vážně uvažovat o stanovisku, podle kterého
obsah v Genesis 1-11 je poměrně moderním (definitivní podobu tento obsah dostal mezi 10.
a 5. století př. n. l.), upraveným a především přejatým vyprávěním, které bylo v původní formě vytvořeno civilizacemi existujícími tisíce let předtím, než se Mojžíš vůbec narodil.
Z mnoha autorů (viz Seznam použité literatury), kteří přesvědčivě dokumentují, jak autoři
Genesis 1 až 11 pracovali s přejatým textem, jsem jako nejpřehlednějšího nakonec shledal
profesora Michaela Coogana. Následující odstavce jsou proto vesměs založeny na prvních
třech kapitolách z jeho knihy Starý zákon (Old Testament, 2006).
První vlaštovka, která, ač jaro neudělá, na něj rozhodně poukáže, k nám přilétá v okamžiku,
kdy přijmeme vysvětlení profesora Coogana o správném překladu prvního verše první kapitoly první knihy Bible, který začíná vedlejší větou časovou a který zní (viz též Jeruzalémská
bible, česky, pozn. pod čarou) :
Když Bůh začal tvořit nebesa a zemi – země byla beztvará prázdnota – a tma zahalovala
Hlubinu, a Boží vítr vířil nad vodami – potom Bůh řekl: „Budiž světlo“ a bylo světlo.
Rozdíl mezi tímto a nám známým zněním („Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi“) spočívá
v tom, že verš v překladu, jak jej známe my, navozuje myšlenku creatio ex nihilo, stvoření
z ničeho, myšlenku, která původního pisatele rozhodně nezajímá, a která je projevem daleko
pozdějšího kulturního a teologického uvažování. Stejně jako ho vůbec nezajímá odpověď na
vědeckou otázku, jak a kdy vznikla hmota, což je znovu záležitost, která eminentně zajímá
moderního člověka teprve od 18. století.
Pisatel prvního verše Bible nám zato chce sdělit, jak se podle jeho soudu stalo, že byl zformován vesmír, neboli jakým způsobem Bůh začal organizovat hmotu, která do té doby existovala
v chaotickém stavu. Klade si otázku, proč slunce vychází a zapadá na stejném místě, a ne
každou chvíli někde jinde, kde se vzal a jakou funkci má měsíc, proč oceán má své hranice,
proč a kde se vzal život, a hlavně proč je všechno tak dobře uspořádané – a dochází k tomu,
že původně všude vládl chaos (který podle své představy popisuje), a tento chaos se Božím
slovem přeměnil v pořádek (viz též Ztracený svět první knihy Mojžíšovy, The Lost World of
Genesis, John Walton, 2009). V křesťanském chápání převážilo spojení s textem u Jana 1:1,
a proto došlo k prosazení méně správného, žel naprosto dominantního překladu Genesis 1:1,
jak ho všichni známe. Tolik první vlaštovka.
Druhou vlaštovkou na cestě k jaru prozření je uvědomění si skutečnosti, že pisatel Genesis
byl pouze jedním v celé řadě autorů, kteří si v Mezopotámii, Babylonii, Asýrii a Egyptě kladli
otázku, jak a kým byl svět stvořen. Ba co víc, pisatel Genesis byl jedním z pozdě příchozích,
tím, kdo vzal již existující text a podle svého pochopení s ním pracoval. Musíme si na tuto
myšlenku zvyknout, protože většina námětů v Genesis 1 až 11 byla promýšlena a průběžně
13
písemně zachycována dávno předtím, než se jich chopil biblický autor. Pochopení této časové
posloupnosti je zásadní, protože poskytuje odpověď na dvě otázky:
Proč má Genesis tolik společného s babylónskými mýty? Tyto mýty v této oblasti po staletí
předtím dominovaly při vyprávění o vzniku vesmíru, země a lidí.
Proč se nám Genesis zdá značně odlišnější, rozumnější a proč je nám bližší? Protože byla
psána o mnoho staletí později a její pisatelé měli tutéž výhodu, jakou má vědec 21. století
před vědcem ze století osmnáctého: není chytřejší, ale může výhodně vycházet z tvrdé práce
svého předchůdce, a některé omyly proto nebude opakovat.
Nechci tím vůbec říci, že ať již Hebrejská bible nebo Bible jako celek není inspirovaná a je
pouhým produktem lidského úsilí. Ale o lidském úsilí, zejména ze strany dalších a odlišných
přispěvatelů, je nutné především vědět, a pak je třeba jejich píli ocenit, a ne tvrdit, že jsme se
někam posunuli i bez nich. Když dám gól po přihrávce od spoluhráče, neměl bych tvrdit, že
jsem zápas vyhrál já sám. Ostatně, bude to zřejmé, až srovnáme některé babylónské eposy
s biblickým vyprávěním.
Začněme eposem Enuma Eliš. A protože jsem si jistý, že většina čtenářů této práce o tomto
eposu naprosto nic neví, připravme se na delší vyprávění, které ale bude za vynaložené úsilí
rozhodně stát. Nechtěl jsem se předcházející větou nikoho dotknout (ještě nedávno jsem do
této skupiny rozhodně patřil), ale stylizoval jsem ji úmyslně nepříjemně, abychom si my,
„znalci Bible“, uvědomili, jak bídně na tom vlastně jsme.
Scéna první: Počátky světa
Epos Enuma Eliš
Enuma Eliš jsou první dvě slova z eposu, která zároveň slouží jako jeho titul, a v překladu
znamenají „Když na výšinách“. Epos Když na výšinách začíná tím, že posluchače/čtenáře seznamuje s existencí dvou božských principů, které byly zároveň pradávnou realitou před stvořením světa. Jedním z nich byla bohyně Tiamat, bohyně slaných vod, a jejím partnerem byl
bůh Apsu, bůh sladkých vod. Splynutím jejich vod vznikla první generace dalších bohů, kteří
ale časem začali být příliš hluční, a proto se je Apsu a Tiamat rozhodli odstranit. Apsu začal
boj sám, ale byl přitom zabit jedním z mladších bohů. To mělo za následek, že Tiamat sešikovala všechny dostupné síly, a mladíci rázem věděli, že jim moc času nezbývá. Také oni se
rychle dali dohromady a za svého vojevůdce si zvolili Marduka. Jednou z hlavních zbraní
Marduka byl silný vítr, který Marduk prohnal tělem Tiamat, zcela ji ochromil, takže potom
pro Marduka již bylo zcela snadné proklát jí šípy a probodnout její srdce. Nakonec poté, co
celou Tiamat rozsekl vpůli, Marduk z jedné její poloviny vytvořil oblohu a ze druhé zemi.
Jak byl v tom tvůrčím zápalu, zdálo se mu dobré, aby rovněž vytvořil různá nebeská tělesa,
a zaměstnal ostatní bohy tím, že se o ně budou starat. Těm se to ovšem hrubě nelíbilo. To
chápu, protože takový bůh měsíce se musí každý večer dostavit do služby, aby se staral
o světlo – copak to je život?
Marduk uznal tyto a jiné námitky za oprávněné, a celou situaci vyřešil tím, že použil krev
mrtvého vojevůdce Kingu, který proti němu bojoval na straně poražené Tiamat, a z jeho krve
vytvořil lidi – výlučně za účelem osvobození mladších bohů od otravné práce:
Krve nahromadím a kostem dám vznik. Divocha ustanovím, „člověk“ dám mu jméno.
Vskutku, divocha vytvořím a službou bohům pověřím. A bohové si odpočinou.
Jak vypadá srovnání eposu Enuma Eliš a biblické zprávy o stvoření?
14
Enuma Eliš a Genesis
Jistě, co je patrné na první pohled mezi Genesis a Enuma Eliš, jsou příkré rozdíly. V Enuma
Eliš jsou bozi amorální, sobečtí, můžou podlehnout jeden druhému, a lidé jsou stvořeni jako
vedlejší produkt za účelem služby bohům. V Genesis je jeden svrchovaný Bůh, nemá za potřebí s nikým bojovat a lidi stvoří ne z krve mrtvého nepřítele, ale z prvků země ke svému obrazu proto, aby je učinil správci země.
Nicméně, první podobnost, která se naskýtá, vyplývá z toho, když si uvědomíme správný,
pozdějším přístupem nezatížený překlad Genesis 1:1: „Když na počátku“, a to, že Enuma Eliš
začíná stejnou časovou spojkou „Když na výšinách“. Oba dva popisy se věnují určitému časovému okamžiku uspořádaní světa z chaosu do pořádku a začínají stejně. Vzhledem k tomu, že
Enuma Eliš je výrazně starší, dá se nezvratně usoudit, že biblický autor babylónský epos znal,
své vědomosti o stvoření na něm zakládal a svoji práci začal jako polemiku s ním.
Druhá podrobnost se týká 2. verše, a v něm slova (vodní) „hlubina“, které v hebrejštině zní
tehom, a je nepopiratelně lingvisticky příbuzné se jménem bohyně Tiamat. Tehom se nikde
v Bibli nevyskytuje s určitým členem, a tak by spíše než obecné jméno „hlubina“ mělo být
překládáno jako jméno vlastní, totiž jako Hlubina. To by potom znamenalo, že ve druhém
verši Genesis stále máme pozůstatek starého babylonského mýtu, zejména když vezememe
v úvahu to, že nade vším vane Boží vítr (ruach). Ten je potom připravený k boji s bohyní vod
Hlubinou, stejně jako je vítr Mardukovou nejsilnější zbraní při potření Tiamat neboli chaosu.
V Genesis 1:1–3 je tato podobnost – bitva mezi bohy – zahalena tím, že Bůh nadále tvoří pomocí svého slova, a k žádné bitvě nedochází. Nezapomeňme ale, že Genesis 1 je produktem
již „osvícené“ kněžské třídy ze šestého nebo pátého století př. n. l. V jiných, starších částech
Hebrejské bible, jsou odkazy na bitvu mezi bohy při stvoření stále aktuální. Velmi zřetelné je
to v Žalmu 74:12–17 nebo v Izajáši 51:9–10. Ale i další texty, jako například Job 26:12–14,
Žalm 89:10–11 a řada míst v Žalmu 104 jasně svědčí o tom, že se izraelský Bůh při stvoření
angažoval v kosmické bitvě.
Závěrečná podobnost mezi eposem Enuma Eliš a biblickou zprávou spočívá v tom, když si
uvědomíme jeden zajímavý detail. Ten spočívá v tom, že zatímco Bůh při tvoření neživých
nebo nižších forem života vždy jedná sám – „A Bůh řekl“ – když vytváří člověka, obrací se
k někomu se slovy: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby“ (1:26). Použití
množného čísla tady, stejně jako v dalších textech Genesis (3:22, 11:7), v žádném případě není náhodné a může znamenat, že se Bůh před tímto vrcholným aktem stvoření, kdy stvořené
bytosti budou „podle podoby bohů“, obrací ke shromáždění bohů a informuje je o svém záměru. Podobně totiž v Enuma Eliš oslovuje Marduk shromážděné bohy a dostává jejich souhlas k zabití Kingu a k vytvoření lidí z jeho krve. Rovněž z dalších biblických textů je zřejmé,
že existence boží rady neboli božských bytostí, s nimiž Bůh své záměry konzultuje, je pro pisatele Hebrejské bible danou skutečností – například Job 1:6, Ž 82:1, Jer 23:18. Nejedná se
přitom o anděly, protože představy o andělích se do hebrejského myšlení dostávají až daleko
později.
A ovšem, andělé monoteismu jsou bývalí bohové polyteismu.
Epos o Gilgamešovi
Jiný epos, který ukazuje, jak bibličtí autoři pracovali s textem, který přejali od okolních národů, je Epos o Gilgamešovi. Jako i v případě Enuma Eliš bude pro většinu z nás patrně
neznámý, a proto o něm uvedu podrobnější informace, než jej začneme srovnávat s biblickou
zprávou , (pro českého čtenáře může být v této souvislosti zajímavá kniha Tomáše Sedláčka
Ekonomie dobra a zla, 2012, ve které se tomuto mýtu podrobně věnuje). Na celkem 12 hliněných tabulkách je to rozsáhlé, poutavé čtení, zabývající se stejnými, existencionálními otáz-
15
kami, jako první kapitoly Genesis. Jakmile si to uvědomíme, Epos o Gilgamešovi se pro nás
může stát třetí vlaštovkou na cestě k jaru bořícímu ledy západní neznalosti, a z ní plynoucího
pocitu náboženské a kulturní jedinečnosti.
Epos o Gilgamešovi byl jedním z nejpopulárnějších, nejrozšířenějších a nejstarších (nejranější
verze sahají do 3. tisíciletí př. n. l.) epických příběhů vyprávěných v oblasti Blízkého východu.
Jak svůj překlad Gilgameše uvádí Herbert Mason:
Ač příběh starý, pradávný, vyprávěn
nepřestane být.
O muži, jehož přítel milovaný, uštknut smrtí
dýchat přestal a žít.
Zakusil Gilgameš, vládce mocný, bezmocným být
když život Enkida, druha svého
nemoh obnovit.
Gilgameš, podle legendy bůh po své matce, bohyni Moudrosti Ninsun a smrtelník po svém
otci, knězi města Uruku, byl od Velké potopy pátým králem tohoto slavného města (o tom,
zda byl skutečnou historickou postavou, se vede diskuse). V určitém okamžiku Gilgamešovi
vlády si na něj pro příkrost jeho jednání a nerozumné požadavky stěžovali jak jeho vojáci, tak
i obyvatelé Uruku, a místem, kam svoji stížnost zaslali, bylo shromáždění bohů. Ti usoudili,
že stížnost je oprávněná, a že je třeba vzbudit Gilgamešovi protivníka, který mu bude schopen
čelit. Bohyně Aruru vzala tedy hlínu, a z ní vytvořila divocha jménem Enkidu, který své mládí prožil v plné harmonii s přírodou, nahý mezi zvířaty, nikdy nestříhaný, člověk zcela nezatížený civilizací, přítel a pomocník všech zvířat.
Jako ochránce zvířat se ale dostal do sporu s jedním lovcem, kterému se nelíbilo, že mu Enkidu vysvobozuje kořist z nakladených pastí. Polovník zašel až na místa nejvyšší, a Gilgameš
mu poradil a obstaral krásnou prostitutku Šamhat, kterou s lovcem poslal nazpátek
k Enkidovi. Nevinný Enkidu ani na chvíli nepomyslel na žádný odpor, a šest dnů a sedm nocí
prožíval se Šamhat sexuální opojení. Ale běda! Když si chtěl trochu odpočinout, a vrátit se do
přírody, zjistil, že před ním gazely prchají, a že ztratil část své nezkrotné energie a síly. Vrací
se proto k Šamhat a ptá se jí, co se stalo. A tak se dovídá, k čemu sexuální zasvěcení (kromě
odcizení se od přírody), ještě dále vedlo:
Stal ses moudrým, Enkidu, stal ses podobným bohu. Proč bys nadále měl přebývat se
zvířaty v kraji bez hranic? Vstaň, a pojď se mnou do města.
Enkidu pak od Šamhat obdrží své první šaty a vydají se do Uruku, kde se Enkidu utká
s Gilgamešem, a v boji si svým hrdinstvím získá jeho náklonnost a přátelství. Vzápětí se spolu vydávají na cestu plnou dobrodružství a nástrah, z nichž vesměs vycházejí vítězně, až na
tragickou příhodu s bohyní Ištar. Ištar se rozhodne Gilgameše svést, ale je jím poněkud příkře
odmítnuta, a za to jej potrestá prokletím jeho přítele Enkida, který po návratu do Uruku skutečně umírá.
Podobnosti s prvními dvěma kapitolami Genesis jsou v tomto případě k nepřehlédnutí. Adam
i Enkidu jsou božstvem vytvořeni z půdy země, a to jako vznešené, nevinné a nezkažené bytosti, které v přirozeném stavu, nazí, žijí v souladu s přírodou. Ta jim poskytuje své plody,
aniž by museli vynaložit nějaké zvláštní úsilí, a žijí šťastně a spokojeně s tím a v tom, co mají.
Stejně jako Adam a Eva poznají dobré a špatné, a tak se stávají podobnými Bohu – a zaplatí
za to nejdříve ztrátou své nevinnosti, poté vyhnáním z ráje a nakonec smrtí – tak i Enkidu pozná jiný způsob života, získá tím moudrost, stane se podobným bohům – a zaplatí za to, nejprve ztrátou své nevinnosti, pak vyhnáním z panenské přírody a nakonec smrtí.
16
Je pravda, že zatímco v případě Adama a Evy je příčinou změny jejich stavu neposlušnost
Boha, v případě Enkida je to jeho pohlavní styk. To není malý detail, ale ani to nemůže zakrýt, jak jinak jsou si oba příběhy podobné. Ale smrtí Enkida nekončí ani vyprávění
o Gilgamešovi, ani další podobnosti mezi tímto eposem a Biblí.
Gilgameš, Utnapištim a Noe
Smrt Enkida Gilgameše nesmírně zarmoutila, a zároveň si uvědomil, že i on jí podléhá. Toto
vědomí jej vyhnalo na další cestu, tentokrát ne za dobrodružstvím, ale za nesmrtelností. Jeho
hledání jej dovede přes oceán smrti až ke starci, který se jmenuje Utnapištim, který Gilgamešovi vypráví, jak se bohové rozhodli potrestat lidi, a seslali na ně potopu. Utnapištim jako jediný nalezl přízeň Ea, jednoho z Bohů, který jej varoval, a dal mu podrobné pokyny, jak vystavět archu, na které Untapištim spolu se svojí manželkou potopu přežil. Jako projev díků
Utnapištim přinesl bohům ihned oběť a ti jej za to, spolu s jeho manželkou, učinili nesmrtelnými.
Protože potopa byla jedinečná událost, Gilgameš bohům už podobnou oběť přinést nemůže.
Nicméně, na naléhání manželky Utnapištim Giglamešovi prozradí, že když sestoupí na dno
moře, nalezne tam rostlinu, která mu zajistí věčnou sílu mládí. Gilgameš rostlinu skutečně
nalezne, ale je o ni připraven hadem, který ji Gilgamešovi ukradne. Tak Gilgameš přijde
o možnost získat zpět své mládí, a v zoufalství se vrací do Uruku – zatímco had svléká svoji
kůži a obnovuje své mládí…
Každý čtenář Bible opět na první pohled vidí nepřehlédnutelné pararely. Na prvním místě je
to skutečnost potopy jako takové: potopa není informace, kterou by Bůh zjevil Mojžíšovi. Potopa je mýtus, který Hebrejská bible převzala z mezopotámského vyprávění. Noe je mezopotámský Utnapištim, strom života z ráje je rostlinou z mořského dna, božstvu je přinesena
oběť. A jak je to s hadem?
A had, ten se směje.
Je pravdou, že i zde nalézáme nejenom výrazné podobnosti, ale i podstatné rozdíly. Bůh sesílá
potopu na lidstvo jako trest za mravní zkaženost, zatímco bohové jsou rozezlení, že lidstva je
příliš mnoho a dělá hluk, který je ruší v odpočinku. Utnapištim získá svoji nesmrtelnost proto,
že bohové maji hlad, a přinesením oběti bohy hladu zbaví. Nicméně, převzetí příběhu a práce
s ním je zcela něco jiného než být jedinečným způsobem informován Bohem o něčem tak zásadním jako potopa (z učenců, kteří se systematicky věnují tématu srovnávání rozdílů
a podobností v Genesis, na první místě stojí Nahum Sarna a jeho dílo Jak chápat Genesis,
Understanding Genesis, 1966).
Chápeme tedy, že pokud se jenom trochu seznámíme s kulturním a filosofickým prostředím –
dědictvím, ve kterém úvodní kapitoly Hebrejské bible vznikaly, nemůžeme než vážně přehodnotit náš postoj o její jedinečnosti a originalitě, přičemž nám ale stále zbývá zásadní
prostor pro uvažování o Božím působení na její vznik.
Kdo napsal Pentateuch?
Dalším z klasických tvrzení zastánců neomylnosti Hebrejské bible je to, že Mojžíš napsal celý
Pentateuch neboli všech prvních pět knih Hebrejské bible, které jsou po něm pojmenovány.
Zcela jisti si však můžeme být následující skutečností: V současné době neexistuje žádný seriozní biblista, a to ani mezi přesvědčenými ortodoxními, katolickými, protestantskými či
evangelikálními učenci, kdo by tento názor prosazoval. Na tomto poli panuje obecná shoda
v tom, že Pentateuch je sestaven z mnoha zdrojů, z nichž Mojžíšův možný písemný odkaz je
pouze jedním z pramenů, z nichž Pentateuch sestává. O Mojžíšovi jako autorovi některých
písemných dokumentů vypovídají například Ex 17:14; 24:4, 12; 34:27–28; Nu 17:2; 33:2;
17
a De 31:24 (Hoffmeier, 2005, 181). Nicméně, jak to výstižně vyjádřil přední katolický učenec
Joseph Blenkinsopp: „Co si vyžaduje vysvětlení není, proč většina lidí přestala věřit v dogma
Mojžíšova autorství (celého Pentateuchu), ale proč tomu vůbec někdo někdy začal věřit“
(Blenkinsopp, 1992, 1).
Ruku v ruce s tím, že Pentateuch (a potažmo celá Hebrejská bible) má mnoho autorů, jde
i pochopení toho, že tyto knihy, a příběhy v nich popsané, mnohdy nebyly napsány v době, do
které jsou situovány, ale daleko později. Tak například první kapitola první knihy Mojžíšovy
– pokud se domníváme, že autorem byl Mojžíš – by musela být napsána v době života Mojžíše, to znamená přibližně v 15.–13. století př. n. l. Vše ale nasvědčuje tomu, že první kapitola
Genesis byla napsána jako jedna z posledních, ne-li jako vůbec poslední kapitola v Hebrejské
bibli!
Zdá se totiž, že – alespoň v konečné podobě – první čtyři knihy Hebrejské bible, stejně jako
celý Tetrateuch, patří do redakčního autorství kněžské třídy, která závěrečné sestavování
Tetrateuchu z tehdy dostupných historických pramenů započala v exilu kolem roku 550
př. n. l. v Babylóně a dokončila jej po návratu z exilu v 5. století př. n. l., to jest zhruba o tisíc
let (!) později, než je údajné autorství Mojžíšovo. Jinými slovy, první čtyři knihy Hebrejské
bible byly zřejmě dokončeny o tisíc let později, než jak se běžně věří.
Kolem roku 550 př. n. l., tedy rovněž v exilu, dostala svoji definitivní podobu i další velká
část Hebrejské bible, jejímž jádrem je Deuteronomium, a která je běžnou zkratkou označována jako Deuteronomistická historie (Noth, 1943). Jedná se o následujících sedm knih: pátá
kniha Mojžíšova, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská. Nothova práce znamenala velký posun od Welhausenovy dokumentární hypotézy (1878, Geschichte Israels) v tom,
že ponechala Welhausenovy čtyři základní zdroje Hebrejské bible (jahvistický, elohistický,
kněžský a deuteronomistický), ale místo, aby je chápala jako čtyři jednotlivé autory, rozumí
jim spíše jako dílům sestaveným těmito čtyřmi autory z mnoha historických zdrojů. Jedním
z posledních významých učenců, který dále Deuteronomistickou historii rozvedl, byl Frank
Cross (Cross, 1973). Cross kromě exilového redaktora ze 6. století př. n. l. (Dtr2) ještě rozlišuje redaktora předexilového ze 7. století př. n. l. (Dtr1).
V současné době na Welhausena, Nota a Crosse navázala celá řada dalších učenců, nejvýznamněji R. E. Friedman v díle Bible a její poznané zdroje (The Bible with Sources Revealed,
2003). Mimochodem, když jsem s profesorem Friedmanem naposledy mluvil, vyjádřil nadšený souhlas s překladem své knihy do češtiny. Byl by to nesmírný počin, protože jejím unikátním rysem je to, že jde o překlad Pentateuchu, v němž jsou jeho základní textové zdroje graficky a barevně odlišeny, takže místo učení se složité teorii čtenář ihned ví, zda se jedná o text
jahvistický či jiný. To je nesmírná pomoc, ale je třeba pro tento projekt najít potřebné zázemí
(jazykové, technické, nakladatelské a finanční). Budu vděčný za každý tip, protože laický
český čtenář by v jedné knize dostal srozumitelné akademické shrnutí problematiky, do které
není vůbec snadné proniknout.
Je zřejmé, že je stále mnoho autorů, kteří s názorem výše uvedených (a jiných) učenců zcela
nesouhlasí, a v menších či větších detailech se s nimi rozcházejí. Nicméně, základní závěr, ke
kterému se bibličtí učenci v průběhu uplynulých více než sta let dopracovali, se téměř jistě již
nijak nezmění, a zní takto:
Prvních 5 knih Mojžíšových nenapsal Mojžíš (ačkoli může být zdrojem některých částí),
a spolu s dalšími šesti knihami Hebrejské bible (Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova,
1. a 2. Královská) jsou produktem mnoha autorů, kteří je psali po mnohá staletí, produktem, který svoji závěrečnou podobu dostal až mnoho let po pádu Jeruzaléma.
Jistě, nemusíme tento názor přijmout, a můžeme i nadále trvat například na Mojžíšově, a tím
také explicitně Božím autorství prvních pěti knih Hebrejské bible. O to hůře se nám ale bude
18
vysvětlovat, proč bychom měli brát za historické různé pohanské mýty, které Hebrejská bible
převzala a upravila, včetně mýtu o existenci dvou dokonalých lidí, svedených mluvícím hadem, mýtu o existenci polobohů a následné, světaširé potopě, a proč pro mnohé jevy evidentně dodala svá vlastní, prozaická (etiologická) vysvětlení, jako třeba vysvětlení toho, proč lidé
nemají jenom jednu společnou řeč, ale mluví různými jazyky.
Je totiž opravdu těžké přiřknout Bohu některé činy, které daleko spíše než božským působením zavánějí lidským mudrováním. Mám na mysli již zmíněná vyprávění o Božím trestu
předpotopní společnosti potopou nebo trestu postpotopní společnosti za stavbu babylonské
věže. Opravdu musíme přijmout myšlenku, že Bůh trestá, aniž by čehokoli dosáhl, ba že situace je po jeho zásahu naopak daleko horší – kdy po potopě je ještě více násilí a nemravnosti
a po zmatení jazyků je ještě více bohů a modlářství?
A jestliže si uvědomíme, že hebrejský základ slova Babylon (bbl) je zároveň základem pro
hebrejské slovo zmátnout (též bbl), a že proto lidé začali blekotat bez porozumění mluvenému
slovu, není pak rozumnější přijmout to, že se jedná o slovní hříčku a satiru namířenou proti
Babylonu, který naopak původ svého jména odvozoval od bab-ilu, a hlásal, že Babylon znamená „Brána Boží“? A zároveň s útokem na Babylon tak vysvětllit, kde se vzaly různé národní jazyky, jimiž si blekotající a zmatené lidstvo o skutečném Bohu nemůže ani rozumně popovídat, natož nějakou bránou boží k němu slavně vstoupit?
Myslím, že i na dalším slavném mýtu můžeme dobře ukázat, proč mnohá biblická vyprávění
(včetně výše uvedených, pro západní civilizaci existencionálních), nelze brát doslova. Mýtus,
který jsem vybral, se týká vyjití Izraelitů z Egypta.
Scéna druhá: Vyjití z Egypta
Ačkoli se v tomto případě jedná o jedno z nejslavnějších, nejznámějších a pro historii Izraele
existenčních vyprávění, jedná se zároveň o vyprávění, jehož historická hodnověrnost klesá
pod tíží různých nesrovnalostí. První nesrovnalost se týká toho, že nevíme, kolik lidí se spolu
s Jákobem do Egypta přesunulo. Jak jsem již uvedl, řecká Septuaginta v Ge 46:27 uvádí, že
jejich počet byl 75, zatímco masoretský text na stejném místě uvádí 70. Pokud by tuto zprávu
psal Bůh, nemohl by jednou uvést 75 a podruhé 70, a tak je třeba vybrat jedno nebo druhé.
Vzhledem k tomu, že Septuaginta se stala Biblí rané církve a že tento řecký překlad Hebrejské
bibli Štěpán pod inspirací cituje (Sk 7:14), měli bychom se přiklonit k názoru, že do Egypta
sestoupilo duší sedmdesát pět.
Mnozí pravděpodobně řeknou, že je to buď zanedbatelný detail nebo že se to snadno vysvětlit
nebo že Septuaginta je překlad, a proto je nutné se držet původního Hebrejského textu. Takových detailů však bude přibývat a budou stále závažnější.
Další rozdíl mezi číselným údajem masoretského a řeckého textu (Septuaginty), tentokrát daleko závažnější, je v tom, kdy Jákob do Egypta vlastně sestoupil. V Ex 12:40 totiž text říká,
že „doba, po kterou synové Izraele pobývali v Egyptě, byla 430 let“. Text Septuaginty v Ex
12:40 v protikladu k tomu říká, že „doba, po kterou synové Izraele pobývali v Egyptě,
a v zemi kananejské, byla 430 let“. Ačkoli (samozřejmě) i v tomto případě existují různá vysvětlení, například to, že Izraelité byli 215 let v Kanaánu a 215 let v Egyptě, nepodařilo se
rozporný údaj uhladit do té míry, abychom byli schopni říci, zda otroctví v Egyptě trvalo celých 430 let (1876 až 1446), anebo 215 let (1660 až 1446), a musíme tedy s určitými rozpaky
mluvit buď o dlouhém pobytu v Egyptě nebo o krátkém pobytu v Egyptě. Plusem v tomto případě zůstává, že v obou případech datum vyjití z Egypta spadá na rok 1446 př. n. l.
Potíž je ale v tom, že rok 1446 př. n. l. je pro naprostou většinu věřících biblických učenců
nepřijatelný, protože neodpovídá historické situaci v Egyptě, ani v Kanaánu, a tak se dnes najde málokdo, kdo by toto datum – biblické datum! – hájil. Obecně přijímaným datem vyjití
19
z Egypta pak je rok 1230 př. n. l. – datum, které nikde v biblické chronologii pro tuto událost
nenajdeme.
Jsme tak v situaci, že bez větších rozpaků mluvíme o raném vstupu či pozdním vstupu do
Egypta, dlouhém a krátkém pobytu v Egyptě a časném či pozdním vyjití z Egypta.
Nejasností, a mnozí by řekli, rozporů, nedostatků a údajů nepotvrzených historií je ohledně
exodu tolik, že dali vznik celé jednomu biblickému směru, takzvané Minimalistické škole
(Lemche, Thompson, Davies, Whitelam a do určité míry Seters). Ta popírá nejenom historickou skutečnost vyjití z Egypta, to jest tvrdí, že Mojžíš nikdy neexistoval, a že Izraelité nikdy
v Egyptě nebyli, ale i historičnost patriarchů (neexistovali, jsou to veskrze literární postavy),
a další donedávna obecně přijímaná biblická fakta.
Spolu s mnoha dalšími autory Minimalistickou školu odmítám, ale jak uvedu dále, problémy
s vyjitím z Egypta, jak je popsáno v Hebrejské bibli, to nezmenšuje.
Za 430 let v Egyptě (Ex 12:40, masoretské znění textu) nebo za 215 let v Egyptě (Ex 12:40,
Septuaginta) se Izraelité velmi rozmnožili, a to až do počtu 600 000 bojeschopných mužů,
prakticky tedy do počtu kolem nejméně 3 až 4 milionu lidí (jestliže bychom jako minimální
průměr vzali pětičlennou rodinu Mojžíše, která sestával z jeho bratra Árona, sestry Miriam,
a rodičů Amrama a Jochebed, Ex 6:20), které všechny jednoho dne Bůh za vedení Mojžíše
z Egypta osvobodil. Jednalo se o osvobození, během něhož došlo k velkému prolévání egyptské krve a k velikému obohacování Izraelitů, k nimž se při vyjití z Egypta přidala ještě celá
řada dalších lidí, podle jednoho překladu „velká smíšená společnost“.
Na hranicích s Kanaánem ale došlo k nedorozumění, za které Bůh všechny Izraelity odsoudil
ke 40 letům putování po poušti, a také k tomu, že během této doby postupně odebíral život
všem mužům od 20 let výše. Celkem jich za tu dobu Bůh odstranil právě kolem 600 000,
v průměru kolem 40 denně. Bůh přitom zajistil, že se jich také v průměru 40 denně rodilo,
kluků jako buků, protože za 40 let jich bylo zase na 600 000 mužů. Vzhledem k tomu, že
umřít se snadno dá ze dne na den, ale narodit se trvá devět měsíců, je těžké si představit, jak
vše prakticky probíhalo – včetně dennodenních pohřbů přibližně 40 výlučně mužských exemplářů.
Nějakým způsobem byla tato umírající a rodící se mužská síla také důmyslně doplňována při
ochraně svatostánku, kolem kterého Izraelité tábořili v přesném (a naprosto nerealistickém)
vojenském uskupení. Jak plánovat hlídky, když vám každý den 40 vojáčků zmizí?
Je rovněž nutné se zamyslet nad lidským aspektem celé (údajné) vyhlazovací operace. Jak se
asi cítilo statisíce vdov, kterým byl násilím odebrán manžel, statisíce matek, kterým byl násilím odebrán syn, statisíce dětí, kterým byl násilím odebrán otec? Jak asi působilo na rodinnou
atmosféru vědomí, že každý den se může stát, že muž, který je zároveň synem, otcem a manželem, ráno odejde do práce, a večer ho zvláštní jednotky přinesou na márách? A jak se potom vypořádat s tím, když se to opravdu stalo, a smrt mužů v důsledku svatého rozhořčení
nesmiřitelně trestající Boží ruky zasahovala rodinu za rodinou, matku za matkou, manželku za
manželkou, dítě za dítětem?
Jiní si zase povšimli toho, že když číslo 603 550 mužů vydělíme počtem provorozených synů,
kterých je 22 273 (Nu 3:43), dostaneme se k absurdnímu počtu dvaceti sedmi synů na jednu
rodinu! A to vše při zmínce o pouhých dvou porodních bábách.
Šifra a Pua to opravdu neměly jednoduché.
Hebrejská bible ale tyto pasáže bere zcela vážně, což potvrzuje tím, že ve dvou sčítáních bojeschopných mužů, na začátku a na konci putování, dochází k velmi podobnému číslu. Numeri
1:46 uvádí 603 550 bojeschopných mužů a Numeri 26:51 uvádí 601 730 bojeschopných
mužů.
20
Je třeba rovnou uvést, že ani ti nejschopnější, nejvzdělanější a nejortodoxnější učenci, kteří
vyznávají svoji víru v Hebrejskou bibli jako v Boží slovo, dnes ani nepomyslí na obhajování
tohoto čísla. Pravděpodobně nejlepší aktuální obhajoba celé Hebrejské bible byla
z ortodoxního pohledu napsána třemi evangelikálními učenci a publikována před deseti lety
(Provan, Long, Longman III, 2003). Nikdo, snad pouze v témže roce břitký anglický veterán
Kenneth Kitchen, (O spolehlivosti starého zákona, On the Reliability of the Old Testament,
2003) od té doby nepřišel s důmyslnější obhajobou inspirace, bezchybnosti a neomylnosti
Hebrejské bible – ale i Provan a spol. v tomto případě (stejně jako v mnoha dalších případech), museli vyvěsit bílou vlajku a docházejí k číslu 5000 bojeschopných mužů,
a k celkovému číslu 20 000 (str.130–1, angl.)
Obdobně si počíná jeden ze současných nejlepších archeologů, kteří věří biblické zprávě,
egyptolog James Hoffmeier. Hoffmeier ve dvou vynikajících knihách (1996, 2005) uvádí důvody, proč se na celou zprávu o sestoupení, pobytu a vyjití z Egypta dívat jako na zprávu, která odpovídá mnoha historickým skutečnostem. Hoffmeier se narodil v Egyptě křesťanským
rodičům, misionářům, chodil tam do školy a desítky let v Egyptě pracoval jako egyptolog
a archeolog. Pokud bych někoho kdy chtěl najmout na obhajobu historicity pobytu a vyjití
Izraelitů z Egypta, najmul bych jeho. Nicméně, z jeho argumentů, proč je číslo 600 000 absurdní, vyberu následující:
Počet všech obyvatel Egypta v době, kdy z něho Izraelité údajně měli vyjít, byl kolem 4 miliónů. Je nemyslitelné, že by se 4 milióny Izraelitů vůbec vešli do oblasti Gošen, ve které údajně měli bydlet. Egyptská armáda v té době čítala ne více než 25 000 mužů, a byla rozprostřena po celém Egyptě. Jak by Izraelitům taková hrstka mohla zabránit v odchodu? Dále, demograficky vzato, nejenom, že by se vylidnil Egypt, ale když by taková masa lidí dobývala Kanaán, vůbec by nepotřebovala bojovat nebo žádat o Boží pomoc. Prostě by tam vstoupili.
Vždyť třeba Jericho, první dobyté město, mělo rozlohu 300 × 400 metrů!
A tak i Hoffmeier bere zavděk číslem 5000 bojovníků a 20 000 lidí celkem (Hoffmeier, 2005,
s. 153 až 159).
Nijak nezaujatý autor, archeolog a historik Eric Cline dále pro představu uvádí, že kdyby
„pouhých“ dva milióny lidí pochodovalo na poušti vedle sebe v desetistupu, vytvořili by
zástup o délce 240 kilometrů. A to nepočítá tisíce kusů dobytka, o kterých se Hebrejská bible
zmiňuje!
Jestliže se tedy na přesnost či pravdomluvnost Hebrejské bible nemůžeme spolehnout (například) v otázce toho, kolik Izraelitů přišlo do Egypta, jak dlouho tam byli, kdy vyšli, a kolik
jich vyšlo, nakolik se na ni můžeme spolehnout v tom, že v ostatních údajích je přesná? Obávám se, že moc se spolehnout nemůžeme.
To neznamená, že by v příbězích Hebrejské bible nebylo historické jádro, kolem kterého se
různé příběhy otáčejí. To, že Izrael má své počátky v Egyptě, je stále považováno za bernou
minci. S detaily to již evidentně bude slabší.
Jak a kdy se tedy do Egypta dostala skupina lidí, která je od určité doby známá jako Izrael?
(Používat termín „Izrael“ jako označení etnika před rokem 1208 př. n. l. je anchronismem, jak
dále uvidíme, ale je to zavedený pojem, bez něhož se lze obejít jenom těžko.)
Z egyptských záznamů vyplývá, že cizinci, k nimž se kromě lidí z jiných národností řadili
i západní Semité, jejichž součástí budoucí Izraelité byli, pobývali v Egyptě ze tří důvodů: jednak tam svobodně přicházeli a odcházeli kvůli obchodním stykům, jednak se tam, do obilnice
starého světa, uchylovali v době hladu, a nakonec tam byli zavlečeni jako válečná kořist, aby
zde pracovali na rozličných nucených pracích. V případě budoucích Izraelitů to zřejmě byly
dva poslední důvody, což by vysvětlovalo i to, že se na ně při jejich útěku nahlíželo jako na
skupinu, která sestává z lidí mnoha různých původů. Výjimečně se Semité mohli dostat do
Egypta vojenským vítězstvím i jako vládnoucí třída – viz níže.
21
Kdy se budoucí uprchlíci začali v Egyptě formovat? Je možné poukázat zvláště na dvě období, která mají souvislost s biblickými příběhy, a sice na období vlády Hyksů, kteří, stejně jako
Izraelité, patřili k Semitské větvi, a v období mezi rokem 1648 až 1550 př. n. l. zcela ovládli
Egypt, a na sedmnáctileté období vlády faraona Achnatona (1351 až 1334).
Vzhledem k období semitských Hyksů si umíme představit, že by Semita a Hebrejec Josef
mohl dosáhnout strmé kariéry, o níž pojednává známý biblický příběh, a zároveň si také
umíme představit, jak po pádu dynastie Hyksů, a znovunastolení moci místní aristokracie, se
leckdo spojený s Josefovou přízní mohl dostat na nucené práce. Vzestup a pád Hyksů má
mnohé do sebe jakožto vysvětlení vzestupu a pádu Hebrejců (Hayes, 2012, 98-101).
Jako druhou možnost spojení budoucího Izraele s Egyptem a Mojžíšem se nabízí období vlády Achnatona v letech 1351 až 1334. Tento faraon 18. dynastie (jeho manželka byla krásná
Nefertité a jeho syn zlatý Tutanchamon) proslul tím, že v pátém roce své vlády zcela zavrhl
tradiční egyptské náboženství, a vyhlásil (nejenom pro sebe i pro celý Egypt, včetně kněžské
třídy) svoji víru v jednoho jediného Boha, za jehož viditelný projev prohlásil sluneční kotouč
Aten. Tím, že zavrhl polyteismus, se Achnaton stal na světě prvním, ne-li monoteistou, tak
alespoň henoteistou (rozdíl spočívá v tom, že henoteista uctívá svrchovanou moc pouze jednoho Boha, ačkoli uznává existenci i jiných bohů, zatímco monoteista existenci jiných bohů
zcela popírá).
S biblickou zprávou nás zde spojují dvě skutečnosti. Předně, ačkoli je to pouze neprokázaná
hypotéza, Mojžíš, který byl vychováván na faraonově dvoře, se mohl o Achnatonově monoteismu dozvědět právě v důsledku své příslušnosti k tomuto dvoru – například z nějakých utajovaných písemných pramenů. Kritici tuto verzi považují za málo pravděpodobnou, a to proto,
že po smrti Achnatona se celý Egypt s velkou vervou vrátil k tradičnímu polyteismu a veškeré
zmínky o Achnatonově náboženském pomýlení důkladně odstranil. Což ovšem neznamená,
že by se někdo, jehož údajně vychovávala faraonova dcera, nemohl dostat k záznamům běžnému smrtelníkovi nedostupným (Siegmund Freud ve své knize Mojžíš a monoteismus napsané těsně před svojí smrtí v roce 1939 obhajuje názor, že Mojžíš byl Egypťan inspirovaný
Achnatonem) .
Druhá záležitost, která spojuje Achnatona s biblickým vyprávěním, není žádnou hypotézou,
nýbrž historickou skutečností. Jedná se o doklady známé jako dopisy s Amarny, kdysi Achnatonova hlavního města.
Amarna je i dnes město v Horním Egyptě, a na konci 19. století zde byly objeveny stovky hliněných tabulek popsaných klínovým akadským písmem. Datují se do období vlády Achnatonova otce, Achnatona samotného a jeho syna Tutanchamona, přičem jde o korespondenci
těchto panovníků se svými protějšky nebo podřízenými v různých částech světa, mimo jiné
v Babyloně, Asýrii, Sýrii a Kanaánu. Pro naše potřeby je mimořádně zajímavé to, že se
z dopisů poslaných z Kanaánu dozvídáme, že se Achnaton ve svém náboženském zápalu zcela přestal věnovat praktickému vládnutí, což mělo za následek velkou aktivitu lidí, v dopisech
označených jako Habiru nebo Apiru. Habiru, jak vyplývá z dopisů, byli rušitelé pořádku, kteří
se mimo dosah vládnoucí kananejské vrstvy srocovali mimo města, na něž občas pořádali nájezdy, pokud zrovna neplenili venkov. Vládci velkých kananejských měst proto žádají svého
lenního pána, faraona, aby jim na pomoc poslal vojsko, jinak že jim všechno může přerůst
přes hlavu. Dopisů v tomto duchu je z Kanaánu velmi mnoho, a Achnaton na ně nijak nereaguje. Zato jeho nástupci ano (například farao Seti I, 1290–1279 př. n. l.), kteří do Kanaánu
postupně vyslali pořádkové síly, které Habiru přivedli k rozumu, a určitou část rovněž mohli
odvést do Egypta do otroctví. Jedna z teorií (Day et all. in Day, 2004, zejm. kap. 2 a 3) proto
navrhuje, že vzhledem k příbuznosti (v původním jazyce) slov Habiru a Hebrej (ibri rovná se
Hebrej), a vzhledem k prokázané přítomnosti Habiru v oblasti Kanaánu a jejich pravděpodobnému odvedení do otroctví v Egyptě jako válečné kořisti, je dost dobře možné, že skupina li-
22
dí, která prchala z Egypta, z části sestávala z bývalých Habiru, tedy budoucích etnických
Hebrejců, kteří se vraceli „domů“ do Kanaánu. (Habiru v původním smyslu je pojem sociální,
nikoli etnický, to jest označuje příslušníky určité skupiny spojené za určitým účelem. Jinými
slovy všichni budoucí Hebrejci byli Habiru, ale ne všichni Habiru byli budoucí Hebrejci).
Současný vyrovnaný akademický pohled, velmi dobře předložený například Christinou
Hayes, profesorkou z Yale, je tedy ten, že příběh o vyjití z Egypta je mýtem, doplněným
o řadu tu pravdivých, tu vymyšlených detailů, který nicméně má historické jádro v tom, že
původ Izraele začíná sestupem jeho blíže neidentifikovatelných předků do Egypta, otroctvím
v Egyptě a útěkem z tohoto otroctví pod vedením muže jménem Mojžíš (Hayes, 2012, 94–
104).
Vzhledem k tomu, že první mimoblický údaj, ve kterém se vyskytuje slovo Izrael, nalézáme
v Egyptských pramenech na Merneptově stéle z roku 1208 (slovo Izrael zde označuje buď
prostor na území Kanaánu nebo etnikum), můžeme dále s rozumnou jistotou říci, že k útěku
z Egypta muselo dojít nejpozději v polovině 13. století př. n. l., což ponechává prostor jak pro
biblické datum roku 1446, tak pro novodobá data ze 13. století, z nichž nejzazším by byl již
výše zmíněný rok 1230 nebo rok 1265. Ke 13. století př. n. l. jako době vyjití z Egypta se přiklání většina biblistů, a to již jenom třeba na základě toho, že v té době v letech 1279 až 1213
vládl faraon Ramses II, který stál za velkými stavebními projekty, o nichž se Hebrejská bible
v souvislosti s pobytem v Egyptě také zmiňuje (Ex 1:8, 11).
Scéna třetí: Dobytí Kanaánu, nebo původ z Kanaánu?
Uveďme si nejprve, jak na dobývání Kanaánu nahlíží Hebrejská bible. Izraelitů je po 40 letech jako na začátku útěku z Egypta, nejméně kolem tří milionů, a jsou připraveni vzít si celý
Kanaán – zem „plnou velkých a dobrých měst, která nestavěli, a domy plné všelijakých dobrých věcí, které tam nepřinesli, a studní, které nevykopali, a hájů a vinic, které nevysázeli“
(De 6:10, 11). Bůh jim přitom říká, že se o nic nemusí starat, že to bude On, kdo všechno
obyvatelstvo vyhladí (Jozue 23:3, 5, 9, 10).
Dobývání Kanaánu proto nebylo nijak obtížné, alespoň soudíme-li z části biblického popisu
v knize Jozuově. Jozue píše, že se vše odehrálo ve třech velkých vojenských nájezdech, při
kterých „Jozue zabral celou tu zemi, podle všech slov, která Hospodin mluvil k Mojžíšovi.
Jozue předal zemi Izraeli do dědictví, jejich kmenům, podle jejich podílů, a země měla klid od
války“ (Joz 11:23). To že autor knihy Jozue (nezapomínejme, že podle ortodoxního pohledu
je autorem Bůh sám) myslí vážně svá slova o tom, že je konec dobývání a války, a že byla
zabrána celá země Kanaán, dosvědčuje následujících 10 kapitol, ve kterých je detailně popsáno, jak celá země byla rozdělena mezi 12 izraelských kmenů a jak byla útočištná města přidělena Levitům. Na konci tohoto rozdělování znovu čteme: „Hospodin tedy dal Izraeli veškerou
zemi, o níž přísahal, že ji dá jejich otcům. Obsadili ji a usadili se v ní. A Hospodin jim dal odpočinek od jejich okolí podle všeho, o čem přísahal jejich otcům. Nepostavil se proti nim nikdo ze všech jejich nepřátel. Všechny jejich nepřátele jim Hospodin vydal do ruky... Všechno
se naplnilo“ (Jozue 21:43–45).
Je proto poněkud zarážející, když se ve 13. kapitole (1–7) nebo 23. kapitole Jozue dozvídáme,
že to rozhodně nebyly všechny národy, které by Bůh vyhnal (v. 7), a že existuje značná možnost, že Izraelité se s nimi spojí (v. 12), což bude mít za následek to, že Bůh v pobíjení těchto
národů nebude pokračovat, takže budou sloužit jako léčka pro Izraelity (v. 13), aby Bůh mohl
pokračovat ve vyhlazování, tentokrát ale ne Kananejců, ale Izraelitů (v. 16).
Můžeme si také povšimnout, že v Jozuovi 10:36–39 jsou mezi dobytými městy zahrnuty
Hebron a Debir, o kterých ale v knize Soudců čteme, že byly dobyty až později, po Jozuově
smrti. Velmi známým příkladem je rovněž Jeruzalém, který byl podle Joz 12:10 poražen
23
a získán, přičemž v Sd 1:8 čteme, že ho dobyli až Judejci, a ještě znovu, že poté, co ho Judejci
vypálili, byl znovu postaven, obýván Jebusejci, a Benjamité je odtud nemohli dostat (1:18).
Podle 2. Sam 5 Jeruzalém natrvalo získal teprve o 200 let později David.
Je to skutečně složitá četba. A pokud k ní, jak je uvedeno výše, přidáme knihu Soudců, která
rovnou popírá, že by celá země kdy byla dobyta, nemůžeme se divit, že o celém podniku
vznikají pochybnosti. Dobývání Kanaánu bylo tedy naopak velmi složité, a nikdy se nepodařilo, jak je přesně opačně než v Jozuovi popsáno v knize Soudců, podle které nejenom mnoho
malých vesnic, ale i řada hlavních měst zůstala v rukou Kananejců, včetně jednoho
z největších měst, Jeruzaléma.
Samotný biblický text tedy jasně svědčí o protichůdných informacích a zmatku, který autoři
knih Jozue a Soudců prožívali, když psali o době daleko od nich vzdálené. Zdá se tak, že
s dobýváním Kanaánu je to podobné jako s pobytem a vyjitím z Egypta: je historickou skutečností, že Izraelité se nějakým způsobem v Kanaánu usídlili, ale jak se to stalo, se můžeme
jenom dohadovat.
Můžeme se dohadovat nebo pochybovat o tom, zda kniha Jozue by vůbec měla mít historickou hodnotu. V této souvislosti se v posledních deseti letech odehrává zajímavá výměna názorů. Za všechny lze zmínit knihu z roku 2003 s názvem Nebudeš mít s nimi slitování (Show
Them No Mercy), kde spolu na toto téma diskutují čtyři bibličtí učenci, nebo dialog mezi
Christopherem Wrightem, anglikánským akademikem a současně knězem, přítelem Johna
Stotta, a Douglasem Earlem, odborníkem na Hebrejskou bibli. Wright v roce 2003 napsal
knihu Bůh, jemuž nerozumím (The God I Do Not Understand), ve které mimo jiné rozebírá
genocidu obyvatel Kanaánu, se kterou se nemůže vyrovnat, pokud k ní skutečně došlo.
Douglas Earl v roce 2010 napsal knihu Jozuovo mámení? (The Joshua Delusion?), a to ve
zjevné narážce na poslední knihu prominentního ateisty Richarda Dawkinse The God Delusion, která byla přeložena do češtiny pod názvem Boží blud, a v níž se Dawkins snaží své posluchače přesvědčit o tom, že věřit v Boha je nebezpečným přeludem.
Earl se snaží o opak, totiž že když budeme věřit v doslovnost knihy Jozue, může se Bůh pro
nás stát nebezpečným přeludem, a předkládá důkazy o tom, že Jozue nemá s doslovnou historií nic společného, a že nikoli doslovné, ale duchovní a symbolické čtení Jozua povede ke
svobodnější a přijatelnější víře v Boha. Kananejci jsou symbolem všeho špatného, co nám
brání na cestě k Bohu, a proto je nutné toto špatné zcela vykořenit. A tak odpovídá Wrightovi
i Dawkinsonovi zároveň, když jim oběma, a nám všem, naznačuje, že pokud Boha přestaneme
vinit z bezdůvodné genocidy pokojně žijících lidí jenom proto, aby jeho stoupenci mohli obsadit domy, které nestavěli, pít ze studní, které nevykopali, a sklízet z vinic, které nesázeli,
lépe se nám v něho bude věřit. A navíc nám odpadne jedno marné a neobhajitelné téma při
diskusi s ateisty. O něco podobného se již v době dávno minulé pokoušel Origen a v době nedávné (2009) Eric Seibert, profesor Starého zákona, ve své knize Bůh s problematickým chováním, s podtitulkem Zneklidňující starozákonní představy o Bohu (Disturbing Divine Behavior, Troubling Old Testament Images of God).
Evidentně nikomu neuškodí dozvědět se o tom více.
Je proto vítané, že první model nazvaný Válečné dobytí Kanaánu, prosazovaný v první polovině 20. století americkou (W. F. Albright, G. E. Wright) a izraelskou (Y.Yadin) archeologickou školou byl s postupujícími archeologickými vykopávkami z valné části opuštěn (L.
Stager in Coogan, 2001, 94).
Kvůli výše uvedeným teologickým a mravním důvodům, rozporům v biblickém textu samotném a kvůli faktické nemožnosti a nedoložitelnosti útěku 3 až 4 milionů lidí z jedné země
a kvůli faktické nemožnosti a nedoložitelnosti jejich vstupu ve stejném množství do země
druhé, vypracovali bibličtí učenci tři další modely osídlení Kanaánu Izraelity.
24
V pořadí druhý model, navržený již v roce 1925 německým učencem A. Altem, podporovaný
a aktualizovaný současným předním archeologem I. Finkelsteinem (Bible z hlediska archeologie, The Bible Unearthed, 2001) je nazýván Imigrační model a rozvíjí teorii o tom, že budoucí Izraelité byli pastevci z okolních zemí, kteří se pokojnou cestou dostali do země,
a usadili se v centrální, hornaté části Kanaánu, která byla mimo dosah jak velkých kananejských měst, tak případných egyptských nájezdů. Jejich přechod z pastevectví k usedlému způsobu života měl být v důsledku velkých společenských změn, ke kterým došlo během přechodu z doby bronzové do doby železné (1550–1200), tedy týchž změn, které do západní části
Kanaánu, na pobřeží Středozemního moře kolem roku 1200 přivedly Filištíny.
Třetí model byl vypracován G. Mendenhallem v polovině 20. století a později jej rozvinul
N. Gottwald. Nazýváme jej – pro Čechy poněkud ironicky, vzhledem ke jménu jeho pozdějšího protagonisty, který skutečně byl marxistou – Revolučním modelem. Vychází z toho, že
v kananejské společnosti byla velká společenská propast mezi obyvateli velkých a bohatých
měst, kteří vykořisťovali chudé zemědělce z okolních vesnic. Těm jednoho dne došla trpělivost, vzbouřili se a přemístili se – opět – do centrální, hornaté části, kam za nimi moc z měst
situovaných v nížinách už nedosáhla. Později se k nim mohli přidat již zmínění Habiru, ať již
prchající z Egypta nebo ti, kteří zůstali v zemi a až do té doby kořistnickými nájezdy znepokojovali usedlé městské obyvatelstvo.
Čtvrtý model, který nemá pevné označení, ale který bychom mohli pojmenovat jako Symbiotický model, vychází z toho, že Izraelité byli původně Kananejci, kteří se v průběhu dějin pokojnou cestou oddělili od své kultury, obsadili hornatou část země, a k nim se postupně připojili ostatní nespokojené vrstvy obyvatelstva: lidé nespokojení ve městech, Habiru a jiné asociální živly, zbídačelí zemědělci a nomádi z egyptských pramenů známí jako Shasu. Z předních
archeologů tento model poporuje W. Dever v knize Kdo byli prvotní Izraelité a odkud přišli?
(Who Were the Early Israelites and Where Did They Come From?, 2003, s. 146, 175 až 189).
Dever nicméně připouští, že zábor zemědělské půdy, jakousi agrární reformu, muselo provázet určité násilí, čímž se tak trochu blíží k modelu druhému.
Vidíme tedy, že ačkoli po většinu doby existence knihy Jozue, byla tato kniha (až na výjimky,
jako byl Origen) přijímána jako přesná zpráva o dobytí Zaslíbené země, v současné době existuje téměř nulová pravděpodobnost, že by takový názor mohl obstát, ať již ve světle podrobného biblického rozboru či samotného archeologického svědectví, a již vůbec ne ve společném světle Bible a zároveň archeologie.
Než přistoupíme ke stěžejnímu úseku této práce, a sice k pojednání o Bohu Hebrejské bible,
připomeňme že srovnáváme dvě velká metanarativní vyprávění, z nichž jedno je založeno na
lidském přesvědčení, že Bůh jako Vrchní písař je odpovědný za přesnost, neomylnost
a bezchybnost Hebrejské bible, a to včetně historických, vědeckých, chronologických
a ostatních číselných (například genealogických nebo početních) údajů. Součástí této lidské
teorie je také to, že Hebrejská bible obsahuje jedinečné údaje o vzniku vesmíru, země a života
na ní, včetně prvních dvou lidí, o zničení tohoto života potopou, o novém začátku lidstva, jehož jazyková jednota byla zmařena Bohem, a o metodě k nápravě všech věcí, jejíž podstatou
je vybrání Abraháma, Mojžíše a izraelského národa, jeho osvobození z Egypta a přivedení do
Země zaslíbené, Kanaánu, který je dobyt rukou silnou a krvavou a jehož obyvatelstvo je zasvěceno zničení.
Lidská teorie o inspiraci Hebrejské bible Bohem pak stojí a padá s tím, že mnozí lidé si inspiraci Hebrejské bible neumí představit jinak, než na hodnocení, zda v ní jsou nebo nejsou patrné chyby v uvedených oblastech. Pokud tam takové chyby nejsou nebo jsou tam jenom
zdánlivě a mohou být vysvětleny, potom je pro ně Hebrejská bible inspirována samotným
Bohem.
25
Vzhledem k mnoha problémům s takovým metanarativním vyprávěním jsem v několika málo
oblastech předložil alternativní metanaraci, tak jak ji podle podrobného biblického, historického, komparativního a archeologického výzkumu a logického a praktického uvažování chápou ve své většině současní přední biblisté převážně z anglofonního prostředí. Podle této metanarace jsou Hebrejci pozdními příchozími na světovou scénu a Hebrejská bible dílem, které
se v písemné podobě formovalo v období mezi rokem 950 př. n. l., kdy nikoli Mojžíš, ale neznámý jahvistický pisatel žijící na jihu Zaslíbené země, v Judě, na základě ústních pověstí
a písemných dokumentů předložil svoje porozumění dávným mýtům, kolujícím v té době
v oblasti Mezopotámie již po 2000 let. K němu se kolem roku 850 př. n. l. přidal elohistický
autor ze severu Zaslíbené země, a jejich práce splynula v jednu kolem roku 700 př. n. l., poté
co kněžská třída po pádu Samaří v roce 722 př. n. l. přinesla tento elohistický dokument do
Jeruzaléma. Závěrečnou redakční práci pak na vlastním Pentateuchu, a potažmo na celé
Hebrejské bibli odvedla kněžská třída, provázená třídou deuteronomistického redaktora, a to
v exilu a v době po exilu v Babyloně, orientačně v letech 550 až 400 př. n. l. Protože tedy
nejenom Pentateuch, ale celou Hebrejskou bibli psalo tolik jednotlivých lidí a tolik zájmových skupin, je dílo provázeno přejímáním mnoha náboženských a dalších představ o světě,
které závěreční redaktoři Hebrejské bible později zavrhují, a stejně tak je provázeno množstvím nepřesností, chyb a (z dnešního pohledu) snadno snadno identifikovatelných absurdit.
Tato alternativní metanarace však nijak nepopírá ani existenci Boha, ani inspiraci Bible, kterou naprosto zřetelně vnímá jako knihu zaštítěnou svrchovaným, osobním a aktivním Hybatelem světa. Je tedy načase, abychom se v závěrečné části této práce seznámili s tím, jak se
podle této metanarace vyvíjely představy o tom, kým tento Svrchovaný hybatel vlastně je.
Scéna čtvrtá: Lidské představy o Bohu
Předložme si podobně jako dosud nejdříve optimisticky souhrnný, nekomplikovaný pohled,
vyplývající z povrchního čtení hebrejského textu, a nutno říci, pohled, o kterém si závěreční
redaktoři Hebrejské bible (a všichni zastánci její neomylnosti) přáli, abychom mu bez většího
přemýšlení uvěřili.
Podle tohoto pohledu lidé od samého počátku své existence věděli, že je jenom jediný Bůh;
byli tedy monoteisty. První dva lidé, Adam a Eva, s Bohem přímo mluvili, a i když je vyhnal
z ráje, znalost o něm předávali všem svým potomkům, ti zase svým potomkům, a to po období 1656 let. Nebylo to nijak komplikované, protože země měla jednu společnou řeč,
a vzhledem k extrémně dlouhé délce života tady vždy byl někdo, kdo byl hodnověrným pamětníkem. Pak sice přišla potopa, ale Noe žil 600 let před ní a 350 let po ní, takže informaci
o jediném Bohu předával dál. Zlom v chápání Boha a příklon k polyteismu nastává až několik
staletí po potopě, a to proto, že Bůh zmátl lidem řeč a rozptýlil je po zemském povrchu. Tak
Bůh de facto sám monoteismus znemožnil, aby se jej opět snažil Abrahámem a Mojžíšem
znovu zavést, ale pouze pro určitou skupinu lidí (pro zajímavost, podle Ussherovy dosud
obecně přijímané chronologie, monoteista Abrahám (nar. 1996 př. n. l.) se narodil pouhé dva
roky po smrti monoteisty Noema (zemřel 1998 př. n. l.) – James Ussher, Kronika starého zákona, Annales veteris testamenti, 1658 n. l..
Bůh od samého počátku přitom nebyl znám pouze jako obecný bůh, ale jako Bůh Jahve. Proto
se jeho jméno již objevuje v Genesis 2:4, proto Eva (4:1) může říci o vůbec prvním, přirozenou cestou narozeném dítěti: „Z vůle Jahvovy jsem získala muže“ (JB), a právě Jahve zavírá
dveře archy a povolává Abraháma z Uru kaldejců. Právě Jahve se Mojžíšovi zjevuje v hořícím
keři, Jahve vyvádí Izraelity z Egypta, burácí ze Sinaje, dobývá Kanaán, pobíjí 450 Baalových
proroků a uzavírá smlouvu s Davidem. Podle Joela 3:4, 5 „Jahvův den, veliký a hrůzyplný“
přežijí jenom ti „kdo budou vzývat Jahvovo jméno“.
26
Jonáš (1:9), ač na útěku od Boha, nemůže než přede námořníky prohlásit, že ví, kdo všechno
vytvořil a koho uctívá: „Klaním se Jahvovi, Bohu nebe, který udělal moře i zemi.“
A Habakuk (1:2, 12) jej volá jeho jménem v zoufalém „Jak dloho ještě, Jahve, budu volat
o pomoc, a ty neslyšíš“, a navzdory svým stížnostem potvrzuje, že od nepaměti všichni ví, že
Bohem Izraele je odpradávna zase jenom Jahve: „Což nejsi od dávných dob Jahve, můj Bůh,
můj Svatý, který neumíráš?“
Žádný starozákonní učenec by dnes nenapsal historii Izraele, aniž by přitom na jednom
z prvních míst neuvedl jednu ze základních skutečností, že Jahve byl dominantním Bohem
Izraele. Za všechny uveďme jednu z velkých osobností, P. D. Millera:
„Uctívání Boha, jenž se jmenoval Jahve, bylo ústředním bodem náboženství starověkého Izraele. Všechny důkazy z Bible, archeologie a písemných pramenů to potvrzují.
Z tohoto důvodu je náboženství Izraele často označováno, a to právem, jako jahvismus.“
– Náboženství starověkého Izraele, The Religion of Ancient Israel, 2000.
Ale odkdy Jahve? A odkud Jahve? A dokdy Jahve?
Odkud Jahve?
Psal se rok 1928, když jeden syrský farmář na svém poli objevil hrobku plnou starodávných
keramických výrobků. Brzy byly v jejím okolí nalezeny další a další hrobky a během několika
měsíců archeologové odkryli kdysi kvetoucí starodávné město, které existovalo od sedmého
tisíciletí! př. n. l. a které bylo zničeno na konci třináctého století př. n. l.
Když se vedoucí archeolog, Francouz Claude Schaffer, dostal k vrstvě nejbližší naší době,
objevil množství hliněných tabulek, které pocházely z konce pozdní doby bronzové, z roklu
kolem 1200 př. n. l. Tabulky byly popsány neznámým písmem, které ale bylo brzy rozluštěno,
a tak se vědecká obec mohla dozvědět jméno místa tohoto fenomenálního objevu: Ugarit. Na
tomto základě bylo písmo rovněž pojmenováno jako ugaritština.
Postupně bylo vykopáno a přečteno tisíce hliněných tabulek z Ugaritu, takže je možné bez
nadsázky říci, že tento objev zásadně změnil náš pohled na kulturu a náboženství starověkého
Izraele a potvrdil, co mnoho biblistů již dávno nahlas nebo potichu říkalo a o čem jsem se
zmínil v předcházejcích odstavcích: že totiž Izrael jako takový má svůj původ v Kanaánu, a to
nikoli jako národ, který sem nějak hrdinsky a s fanfárami vnikl, ale jako národ, který
z Kanaánu byl a v Kanaánu (ve své převážné většině) vyrůstal. A že proto také náboženství
Izraele není panenskou, nadpřirozeně zjevenou pravdou, ale že se utvářelo v návaznosti na
náboženství Kanaánu. Jinými slovy, že stejně jako Izrael přebíral mýty o stvoření světa, stromu života, potopě, a další ze Sumeru a Mezopotámie a vytvářel z nich svoji vlastní koncepci
o tom, jak to asi mohlo být, tak také přebíral, ba co víc, tak také žil, podle systému polyteismu, který v Kanaánu existoval dávno předtím, než se z Kananejců stali Izraelité.
Osobně pokládám (a nejsem zdaleka sám), svědectví z Ugaritu za nejdůležitější objev 20. století vzhledem k tomu, jak se na jeho základě mění náš pohled na vznik náboženství Izraele,
a proto i vznik jahvismu a monoteismu vůbec. Je jenom otázkou času, kdy studií z Ugaritu
přibude a kdy se informace z akademických kruhů dostanou mezi širší veřejnost. Potom hlas
Kananejců – osvobozený od dávné snahy biblických pisatelů zakrýt vlastní minulost a od nekonečných primitivních útoků pravověrných židů a křesťanů – zazní v plném rozsahu
a dosahu, aby zbořil, ne hradby kananejského města Jericha, ale důkladně opevněné hradby
náboženských panoptik a mystifikací, postavených v průběhu staletí na událostech, které se
nikdy nestaly. – J. N. Tubb, Kananejci, Canaanites, 1998.
Vznikem jahvismu na pozadí náboženské scény v Kanaánu se v posledních desetiletích intenzivně zaobírali následující tři významní autoři, a to v těchto a dalších svých dílech: Frank
Moore Cross, Kananejské mýty a hebrejský epos, Canaanite Myth and Hebrew Epic, 1973;
27
John Day, Jahve a bohové a bohyně Kanaánu, Yahweh and the Gods and Godesses of Canaan, 2000; a Mark Smith, Rané počátky dějin Boha, The Early History of God, 2002. Následující postřehy proto vycházejí především z jejich knih, ačkoli je patrné, že k podobným závěrům dospěla celá řada současných badatelů.
Nejvyšší Bůh El
Z vykopávek v Ugaritu vyplývá, že hlavou kananejského pantheonu bohů byl patriarchální
Bůh, který se jmenoval El. El je přitom vlastní jméno tohoto Boha, nikoli obecné označení
pro božstvo, ačkoli použití výrazu „el“ jako apelativa neboli obecného podstatného jména, je
rovněž možné (a v Hebrejské bibli rozšířené). Není to ale tak, jak zastánci pravé jakosti
Hebrejské bible předkládají, že totiž výraz „El“ je jenom neutrální pojem, všeobecný výraz
pro označení jakéhokoli „boha“. Tak to může být v mnoha pozdějších případech, ale původní
význam se vztahuje na kananejského patriarchálního Boha vlastním jménem El. Jako konkrétního Boha El jej vyznávali, jak uvidíme, také izraelští patriarchové, protože El byl velmi
přijatelný Bůh, jak vyplývá z ugaritských tabulek.
Charakteristika Boha El na základě hliněných tabulek z Ugaritu
Vlastní jméno El doprovází celá řada přídomků, které dokreslují jeho charakter jako otce
a stvořitele. Je nazván „otcem bohů“, bůh věčný a nestárnoucí nebo jako El pradávný a věčný,
a tak evidentně výraz, El Olam, vztahující se na biblického Boha, je převzatý z těchto názvů.
Čteme o něm, že je El Berit, Bůh smlouvy, El Dan, Bůh, který soudí, a El Gibbor, El Válečník, ale také El, který lidem projevuje soucit.
Obraz, který tak o bohu El z ugaritských dokladů dostáváme, vytváří dojem nestárnoucího
patriarchy, zploditele mnoha dalších bohů, který vybojoval mnoho vítězných bitev, ale nyní
odpočívá v nabyté životní moudrosti a stává se spravedlivým a soucitným soudcem. Bitvy
o moc teď musí mezi sebou vybojovat jeho potomci, mladší bohové, přičemž El, který je stále
v plné mužné síle, svou moc užívá ve společnosti tří partnerek, své sestry Ašery, která je zároveň jeho manželkou, druhé sestry Astarte a dcery Anat. (Pro ty, kteří jsou nyní pohoršeni
„krvesmilstvem“, připomenu, že incest byl po vyhnání z ráje běžnou normou a že Abrahám si
vzal svoji nevlastní sestru. Starozákonní rozplození lidí a řevnivost mezi nimi velmi připomíná rozplození a řevnivost ugaritského pantheonu bohů).
Biblické přídomky Boha El, „Boha otců“, v patriarchálním vyprávění
Patriarchové trávili v Kanaánu mnoho času a na svých cestách zde vystavěli řadu oltářů nebo
svatyní. Kterému bohu byly zasvěceny? Podle Ge 14:18–24 to byl El Elyon neboli El nejvyšší, podle Ge 21:33 El Olam neboli El věčný, podle Ge 33:20 El Elohe Yisrael neboli El Bůh
(patriarchy Jákoba) Izraele, podle Ge 16:13 El Roi neboli El, který mě vidí, podle Ge 35:7 El
Betel neboli El Bételu a konečně, podle Ge 17:1; 28:3; 35:11; 43:14; 48:3 a Ex 6:3 jako El
Šadday. El Šadday je možné přeložit dvěma způsoby, buď jako El všemohoucí nebo jako El,
který je z hory. Vzhledem k použití tohoto posledního výrazu je zajímavé jeho použití
v dalších knihách Hebrejské bible. Poté, co se poměrně hojně vyskytuje v Genesis, jeho používání mizí, aby se ho opět chopil Ezekiel, a zejména autor dialogů v knize Job. Zde se Šadday jako vlastní jméno Boha Izraele vyskytuje asi 30krát a El asi 50krát.
Z historického srovnání dokladů z Ugaritu a Hebrejské bible tak vyplývá, že patriarchové
uctívali kananejského Boha El, který je v Hebrejské bibli nazýván Bohem otců (mého otce,
vašeho otce, apod.) – Ge 31:5, 29; 43:23; 49:25 – aniž by zde bylo zmíněno jméno konkrétního patriarchy, zatímco jindy odkaz zahrnuje jméno patriarchy, tak jako v Ge 31:53; 26:24;
28:13; 32:9; 28:13; 32:9; 46:1.
28
Klíčovými texty, které potvrzují, že pro patriarchy byl El známým bohem, a Jahve neznámou
postavou, jsou Exodus 3:13 až 15 (elohistický text) a 6:3 (kněžský text), které se oba v tomto
smyslu vyjadřují. V prvním případě se Mojžíš po božím jménu ptá, a Bůh musí Mojžíšovi své
jméno sdělit, a ve druhém případě Bůh jednoznačně konstatuje, že Abrahámovi, Izákovi
a Jákobovi své jméno nesdělil, že ho znali pouze jako El Šadday.
Jak se mohlo stát, že autoři Hebrejské bible opomněli nebo nepovažovali za nutné skrývat
skutečnost, že patriarchové uctívali kananejského boha jménem El, zatímco projevovali takovový odpor vůči jinému kananejskému bohu, Baalovi? Odpovědí je to, že El byl chápán velmi
příznivě, jako starý na dny, nejvyšší Bůh, stvořitel a moudrý a spravedlivý soudce a jako takový mohl bez větších problémů splynout s nově příchozím bohem Jahvem.
Jako příklad toho, že autoři Hebrejské bible zpočátku neměli námitek proti Bohu El je setkání
Abraháma s Melchisedekem, od kterého patriarcha přijal požehnání, ačkoli Melchisedek byl
knězem v prokazatelně jebusitském, tedy kananejském, městě, a hlavním bohem tohoto města
byl kananejský bůh El Elyon, El nejvyšší, tvůrce nebes a země. – Ge 14:18–22.
Jiný text, který ukazuje, že Izraelité původně přijímali boha El jako stvořitele ostatních bohů
i lidí, je Deuteronomium 32:8–9. Nepoznali bychom to, kdybychom měli k dispozici jenom
masoretský text, protože jeho autorům se již vůbec nelíbilo nejenom to, že El byl nejvyšším
Bohem, ale především to, že Jahve je vylíčen jako jeden z ostatních bohů, který je Bohu El
podřízen.
Takto zní masoretský text: Když dával Nejvyšší národům dědictví, když rozděloval syny člověka, ustanovil hranice národů podle počtu synů Izraele (v. 8). Vždyť Hospodinovým podílem
je jeho lid, Jákob je jeho dědičným dílem (v. 9). V těchto verších je jasná narážka na Ge 10,
na tzv. tabulku národů, kterých má být 70, podle počtů synů Izraele.
Nicméně takto v překladu Jeruzalémské bible vypadá text v původním znění, jak jej zachovala Septuaginta a další manuskripty, mezi jinými i fragmenty svitků od Mrtvého moře: Když
Nejvyšší dával národům jejich dědictví, když rozdílel lidské syny, stanovil hranice národů
podle počtu Božích synů (v. 8), leč údělem Jahvovým byl jeho lid, jeho dědičným podílem
byl Jakub (v. 9).
Jinými slovy, když El Elyon, El nejvyšší, vytvářel a rozděloval národy, rozdělil je v počtu na
sedmedesát národů, a to podle počtu svých synů, bohů, kterých bylo sedmdesát!, a jeden
z těchto bohů, Jahve, dostal za svůj podíl budoucí národ izraelský.
Není divu, že se to redaktorům masoretského textu příliš nelíbilo! Skutečností ale zůstává, že
původním Bohem Izraele byl kananejský Bůh El.
Odkud a kdy Jahve přišel? Jak se se stal dominantním Bohem Hebrejské bible?
Je zcela nesporné, že Jahve přichází na scénu naprosto nečekaně. Zatímco všechna ostatní
božstva, o kterých se Hebrejská bible zmiňuje, jsou doložena v mimobiblických pramenech,
Jahve se zjevuje zcela nečekaně v hořícím keři budoucímu zakladateli izraelského národa,
Mojžíšovi.
Vše nasvědčuje tomu, že Mojžíš opravdu mohl mít na poušti výjimečné setkání s božstvem,
které se mu dalo poznat pod jménem Jahve, a že se tak mohlo stát někdy po vyjití z Egypta
kolem roku 1200 př. n. l. Před tím to být nemohlo, jak zřetelně dokládá jméno Izrael – jehož
význam pravděpodobně je „El bude vládnout“ – na Merneptově stéle z roku 1208.
I kdybychom se drželi zavedeného překladu jména Izrael (/on/ zápasil s El), pak stejně
z Egypta stále ještě vycházeli potomci Jákoba, který byl přejmenován na Izrael ne proto, že by
zápasil s Jahvem, ale proto, že zápasil s bohem El. A jak si mnozí učenci rovněž povšimli, do
doby, než došlo k založení a vzestupu monarchie, teoforická osobní jména (jména obsahující
jméno boha) v Hebrejské bibli obsahují výraz „el“, zatímco jahvistických osobních jmen je
29
velmi málo – pouze pětkrát v knize Soudců (uvážíme-li, že kniha Jozue byla napsaná až
v době monarchie).
Jestliže můžeme přibližně určit, v jaké době se Jahve dostal do povědomí Mojžíše a jeho prostřednictvím do povědomí utečenců z Egyta, pak také můžeme přibližně určit, odkud se bůh
Jahve vzal. Předpokládejme, že Mojžíš měl historické setkání s Jahvem buď na hoře Sinaji
nebo na hoře Horebu. Ačkoli se nejedná o jedno a totéž místo, Hebrejská bible v Exodu 3 nás
v každém případě zavádí daleko mimo území Izraele, na jih od Zaslíbené země, buď do jižní
části Sinajského poloostrova nebo rovněž na jih, do Midiánu, na východ od dnešního Akabského zálivu. Ať již to bylo samotné zjevení se Jahveho z hořícího keře nebo byl Jahve uctíván Jetrem, midiánským knězem, jehož dceru si Mojžíš vzal a uctívání Jahveho převzal,
v každém případě je Jahve jižním Bohem. To potvrzují i další texty v Hebrejské bibli, které
počátky Jahveho kladou do téhož místa, na jih od Izraele (Sd 5:4, 5; De 33:2 a Hab 3:3, 7).
Po setkání s Jahvem Mojžíš a skupina shromážděná kolem něho bez pochyb uvěřili, že za jejich osvobozením z Egypta stojí Bůh Jahve, a tito nepočetní uprchlíci se postupně, v rámci
buď žádných bojů nebo malých bojových akcí pod vedením Jozua usídlili v Kananánu. Tady
se tato menšinová, ale jahvistickým náboženským přesvědčením velmi silná skupina mísila
s početným kananejským obyvatelem, od kterého také přejímala ty bohy, kteří nekonkurovali
jejich představě o Jahvem. Hebrejská bible je plná příběhů, které dokládají, že takzvaní kananejští bohové byli vlastně bohové kananejsko-izraelských předků, kteří se v budoucnu stanou
nesmiřitelnými zastánci jahvismu.
Původ Jahveho z jihu v určité historické době také vysvětluje, proč narazil na takový odpor
v postavě Baala, který byl severním kananejským bohem, leč s podobnými vlastnostmi jako
Jahve. Ti dva se nemohli dohodnout. Baal byl válečník, stejně jako Jahve. Baal byl bohem
větru, stejně jako Jahve. Baal jezdil na oblacích, stejně jako Jahve. A tak je jen nasnadě, že
mezi těmito novými, mladými bohy, jižním nově příchozím a severním místním došlo
v Kanaánu k nesmiřitelnému zápasu, který trval několik set let a ve kterém nakonec, jak uvidíme, Jahve dosáhl Pyrrhova vítězství.
A El? Patriarcha El, válečník na odpočinku, moudrý, soucitný a spravedlivý soudce? Nuže El,
který nic nenamítal proti uctívání Abraháma, Izáka a Jákoba, nenamítal nic ani proti tomu,
když vítězící Jahve postupně přebíral všechny jeho žádoucí vlastnosti, a nechal Jahveho, aby
se kromě Žárlivého, Strašného a Trestajícího stal také spravedlivým, moudrým soudcem, otcem všech lidí a soucitným jako matka, jež kojí své děti v náručí.
A tak nakonec nově příchozí Bůh Jahve zcela splynul s Bohem El a stal se Jahve El, Bůh Jahve, nebo pro některé, Bůh Jehova.
Přesto jsem toto vítězství nazval Pyrrhovým, a domnívám se, že z pádného důvodu. Jestliže
uvážíme, že počátek souboje mezi Jahvem a Baalem v Kanaánu nastal již v počátcích splývání uprchlých otroků s místním obyvatelstvem, což se mohlo začít odehrávat již kolem roku
1200 př. n. l., a že k naprostému vítězství jahvismu v Izraeli došlo až s reformou krále Joziáše
těsně před vyhnanstvím do Babylona, dostáváme se k roku 622 př. n. l., v němž byl jahvismus
de facto a také de jure uzákoněn. Co se však stalo? Za 40 let po tomto vítězství byl chrám neporazitelného Jahva rozprášen králem Nabuchodonozorem, a Jahve byl v důsledku toho přesunut z běžně komunikujícího, vítězícího, národního a imanentního Boha do oblasti méně
podléhající zkáze, do oblasti transcedentní. A to do té míry, že z šesti století budované představy o Jahvem pak za několik dalších desítek let zbyly jen čtyři písmena hebrejské abecedy!
Pokud toto není Pyrrhovo vítězství, co je to?
30
Velký příběh, který žije dál
Kdysi, již v době, kterou německý filosof Karl Jasper nazval Axiální dobou a kterou šestaosmdesátiletý, v červenci 2013 zesnulý velikán naší doby, sociolog Robert Bellach mistrně
rozebírá ve svém monumentálním díle Náboženství v průběhu vývoje lidí (Religion in Human
Evolution, 2011), se na celém světě, v Persii, Řecku, Číně, Indii i v Izraeli začala současně
vzmáhat hnutí, která svým směrováním nezadržitelně a společně postupovala k monoteismu.
V Izraeli toto vnímání bylo umocněno právě prožitou národní tragédii, ve které Jahve nechal
zničit svoji zemi, svůj chrám a svůj lid – a všechna požehnání Abrahámova, tak draze chovaná, se obrátila vniveč.
Jako projev vzdoru a jako projev víry, že Bůh stejně existuje, se z tohoto zoufalství jako odpověď zrodila konečná podoba Hebrejské bible. Její závěreční autoři a redaktoři z pozice nového, monoteistického paradigmatu pročítali všechny historické a méně historické dokumenty, které měli k dispozici, a zpětně vytvořili metanarativní příběh o své slavné a jedinečné minulosti, který jim pomohl vyrovnat se s národní tragédií a jejich potomkům úspěšně procházet
světem až do dnešních dnů.
Tito autoři sice dospěli k názoru, že je jenom jeden Bůh, ale byli příliš hluboko zahleděni do
sebe a do starých schémat, než aby se stali zcela velkorysými, zcela objektivními a zcela
pravdomluvnými.
Nicméně, jejich velký příběh žije dál. Žije dál ve třech monoteistických náboženstvích, která
jsou rovněž příliš zahleděna do sebe a do starých schémat, než aby se stala zcela velkorysými,
zcela objektivními a zcela pravdomluvnými.
Podle teorie axiální doby přichází nové paradigma tehdy, když se starý systém, jednoznačně
a na celém světě najednou prokazuje pro všechny lidi viditelně neúnosným, a teprve z jeho
zhroucení se může zrodit systém nový a lepší.
Když Bulgakův Pilát mluvil s Ježíšem, povzdechl si: „Ó, Jeruzalém, to je město. Co všechno
se tady jenom navypráví.“
Jeruzaléme, Jeruzaléme, kdy o tobě zase v dobrém uslyšíme? Kdy nám povíš svůj další velký
příběh?
31
Seznam použité literatury
Arnold, Bill: Genezis, Genesis, 2009
Bartholomew, Craig: Drama Písem, The Drama of Scripture, 2007
Bellach, Robert: Náboženství ve vývoji lidí, The Religion in Human Evolution, 2011
Blenkinsopp, Joseph: Pentateuch, The Pentateuch, 1992
Campbell, Antony: Bůh a Bible, God and Bible, 2008
Campbell, Antony: Jak chápat Bibli, Making Sense of the Bible, 2010
Collins, John: Úvod k Hebrejské bibli, Introduction to the Hebrew Bible, 2004
Coogan, Michael: Oxfordské dějiny biblického světa, The Oxford History of the Biblical
World, 2001
Coogan, Michael: Příběhy ze starověkého Kanaánu, The Stories From Ancient Canaan, 1978
Coogan, Michael: Starý zákon, The Old Testament, 2006
Cowles, C.S: Neprojevíš slitování, Show Them No Mercy, 2003
Cross, Frank: Kananejské mýty a hebrejský epos, Canaanite Myth and Hebrew Epic, 1973
Davies, Philip R: Paměti Izraele, Memories of Ancient Israel, 2008
Dawkins, Richard: Boží blud, The God Delusion, 2006
Day, John: Hledání předexilového Izraele, In Search of the Pre-exilic Israel, 2004
Day, John: Jahve a bohové a bohyně Kanaánu, Yahweh and the Gods and the Goddesses of
Canaan, 2000
Dever, William: Co pisatelé Bible věděli a kdy? What Did the Biblical Writers Know and
When? 2001
Dever, William: Kdo byli první Izraelité, a odkud přišli? Who Were the Earlz Israelites and
Where Did They Come From? 2003
Dever, William: Měl Bůh manželku, Did God Have a Wife? 2005
Earl, Douglas: Jozuovo mámení? The Joshua Delusion? 2010
Enns, Peter: Inspirace a Vtělení, Inspiration and Incarnation, 2005
Enns, Peter: Vývoj Adama, The Evolution of Adam, 2012
Finkelstein, Israel: Bible z hlediska archeologie, The Bible Unearthed, 2001
Finkelstein, Israel: David and Solomon, 2006
Fretheim, Terence: Pentateuch, The Pentateuch, 1996
Friedman, Richard E: Bible z původních zdrojů, The Bible with Sources Revealed, 2003
Friedman, Richard E: Kdo napsal Bibli, Who Wrote the Bible
Friedman, Richard E: Komentář k Toře, The Commentary on the Torah, 2001
Godder, Paula: Pentateuch, The Pentateuch, 2000
Grabbe, Lester: Starověký Izrael, 2007
Gravett, Sandra: Úvod k Hebrejské bibli, An Introduction to the Hebrew Bible, 2008
Halpern, Baruch: Davidovi tajní démoni, David’s Secret Demons
Halpern, Baruch: První historikové, The First Hisstorians, 1988
Hayes, Christine: Úvod k Bibli, Introduction to the Bible, 2012
Hayes, Christine: Začátky Judaismu, The Emergence of Judaism, 2011
Hazleton, Leslie: Jezebel, Jezebel, 2007
32
Hoffmeier, James: Izrael v Egyptě, Israel in Egypt, 1996
Hoffmeier, James: Starověký Izrael na Sinaji, Ancient Israel in Sinai, 2005
Kitchen, Kenneth: O spolehlivosti Starého zákona, On the Reliability of the Old Testament,
2003
Mason, Herbert: Gilgamesh, 1972
Matthews, Victor: Soudců a Ruth, Judges and Ruth, 2004
McGowan, A. T. B: Boží potvrzení Písma, The Divine Authenticity of Scripture, 2007
Meyers, Carol: Exodus, Exodus, 2005
Miller, Maxwell: Dějiny starověkého Izraele a Judy, A History of Ancient Israel and Judah,
2006
Miller, Patrick: Náboženství starověkého Izraele, The Religion of Ancient Israel, 2000
Moore, Megan: Biblická historie a minulost Izraele, Biblical History and Israel’s Past, 2011
Murphy, Roland: Jak prožít naše Biblické dědictví, Experiencing Our Biblical Heritage, 2001
Polzin, Robert: Mojžíš a Deuteronomista, Moses and the Deuteronommist, 1980
Polzin, Robert: Samuel a Deuteronomista, Samuel and the Deuteronomist, 1989
Provan, Iain: Biblické dějiny Izraele, A Biblical History of Israel, 2003
Roberts, Vaugha: Z Boží velké perspektivy, God’s Big Picture, 2002
Sarna, Nahum: Bádání v Exodu, Exploring Exodus, 1996
Sarna, Nahum: Jak porozumět Genesis, Understanding Genesis, 1966
Sedláček, Tomáš: Ekonomie dobra a zla, 2012
Seibert, Eric: Zneklidňující starozákonní představy o Bohu, Disturbing Divine Behavior,
Troubling Old Testament Images of God, 2009
Shanks, Hershel: Vzestup Starověkého Izraele, The Rise of Ancient Israel, 1991
Smith, Mark: Boží životopis, The Memoirs of God, 2004
Smith, Mark: Druhá kniha Mojžíšova, Exodus, 2010
Smith, Mark: Kněžská vize První knihy Mojžíšovy, The priestly Vision of Genesis 1, 2010
Smith, Mark: Původ monoteismu v Bibli, The Origins of Biblical Monotheism, 2001
Smith, Mark: Rané počátky dějin Boha, The Early History of God, 2002
Sparks, Kenton: Boží slovo v lidském podání, God’s Word In Human Words, 2008
Sparks, Kenton: Svaté slovo, nepřesné slovo, Sacred Word Broken Word, 2012
Thompson, Thomas: Dávné mýty, The Mythic Past, 1999
Tubb, Jonathan: Kananejci, Caananites, 1998
Walton, John: Chronologie Starého zákona, Charts of the Old Testament, 1994
Walton, John: Ztracený svět Genesis, The Lost World of Genesis, 2009
Weinfeld, Moshe: Deuteronomium, Deuteronomium, 1991
Weinfeld, Moshe: Slib země, The Promise of the Land, 1993
Wellls, Steve, Opilý krví, Drunk With Blood, 2010
Wenham, Gordon: Příběh jako Tóra, Story as Torah, 2000
Wright, Christopher: Bůh, jemuž nerozumím, The God I Don’t Understand
33
Download

hebrejska bible v zrcadle nekterych metanarativních vypraveni.pdf