ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost
„Inovace a modernizace výuky a
zvyšování odborných kompetencí“
Jiří Sedláček
Etika v sociální práci a
veřejné správě
Opava 2011
Obecná charakteristika práce
Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování
odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a
státním rozpočtem České republiky.
Registrační číslo projektu:
CZ.1.07/2.2.00/15.0173
Oblast podpory:
7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání
Datum zahájení realizace projektu:
1. 10. 2010
Datum ukončení realizace projektu:
31. 12. 2012
Název: Etika v sociální práci a veřejné správě
Autor: Jiří Sedláček
Vydání:
první, 2011
Jazyková korekce: autor studijní opory
Počet stran:
73
© Jiří Sedláček
© Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
Obsah
1
Úvodem ......................................................................................................................................................... 6
2
Rychlý náhled studijního materiálu.............................................................................................................. 7
3
Uvedení do problematiky etiky, mravní předporozumění .......................................................................... 8
3.1
Negativní vymezení etiky ..................................................................................................................... 8
3.2
Mravní předporozumění a jeho prvky ................................................................................................ 10
3.2.1
Mravní hodnocení ......................................................................................................................... 10
3.2.2
Svědomí......................................................................................................................................... 10
3.2.3
Dobrovolnost (svoboda jednání) ................................................................................................... 11
3.2.4
Odpovědnost................................................................................................................................. 11
3.2.5
Spravedlnost (sociální zřetel) ........................................................................................................ 11
3.2.6
Vlastní hodnota člověka ................................................................................................................ 12
4
Základní pojmy etiky................................................................................................................................... 14
4.1
Etika a morálka .................................................................................................................................. 14
4.1.1
Obecná, filozofická etika ............................................................................................................... 15
4.1.2
Aplikovaná etika ............................................................................................................................ 15
4.1.3
Morálka ......................................................................................................................................... 15
4.1.4
Individuální a sociální etika ........................................................................................................... 17
4.1.5
Kategorie etiky .............................................................................................................................. 18
4.1.6
Etické hodnoty............................................................................................................................... 18
4.1.7
Ctnosti ........................................................................................................................................... 19
4.1.8
Morální dilemata ........................................................................................................................... 19
4.1.9
Etické problémy............................................................................................................................. 19
4.1.10
Etický relativismus .................................................................................................................... 19
4.1.11
Autonomní a heteronomní morálka......................................................................................... 20
4.1.12
Morální vývoj jednotlivce ......................................................................................................... 20
5
Z dějin etických teorií.................................................................................................................................. 22
5.1
Sofisté................................................................................................................................................. 23
5.2
Sokrates (5. stol.)............................................................................................................................... 23
5.3
Malé sokratovské školy: kynická a kyrénská (hédonická) ................................................................. 24
5.4
Platon (5. – 4. stol.) ........................................................................................................................... 24
5.5
Aristoteles (4. stol.) ........................................................................................................................... 25
5.6
Stoicismus .......................................................................................................................................... 25
5.7
Epikureismus ...................................................................................................................................... 26
5.8
Novoplatonismus ............................................................................................................................... 26
5.9
Formování křesťanské etiky ............................................................................................................... 26
5.10
Sv. Augustin (4. – 5. stol.)................................................................................................................... 27
5.11
Sv. Tomáš Akvinský (13. stol.)........................................................................................................... 28
5.12
Přirozenoprávní teorie 17. a 18. století .............................................................................................. 28
5.12.1
Hugo Grotius (16. – 17. stol.)................................................................................................... 29
5.12.2
Thomas Hobbes (16. – 17. stol.) .............................................................................................. 29
5.12.3
John Locke (17. stol.) .............................................................................................................. 29
5.12.4
J. J. Rousseau (18. stol.) .......................................................................................................... 30
3/73
6
Empiristická etika a utilitarismus ............................................................................................................... 32
6.1
Hédonismus........................................................................................................................................ 33
6.2
Utilitarismus....................................................................................................................................... 34
6.2.1
Principy utilitarismu ...................................................................................................................... 35
6.2.2
Utilitarismu činu a utilitarismu pravidla ........................................................................................ 36
7
Kantova etika .............................................................................................................................................. 38
7.1
Věty teoretického a praktického rozumu ........................................................................................... 39
7.2
Dvě stránky člověka ........................................................................................................................... 39
7.3
Autonomie vůle .................................................................................................................................. 39
7.4
Kategorický imperativ ........................................................................................................................ 40
7.5
Charakteristiky Kantovy etiky............................................................................................................. 40
7.6
Význam Kantovy etiky a utilitarismu pro profesní etiky..................................................................... 41
7.6.1
Význam Kantovy etiky ................................................................................................................... 41
7.6.2
Význam utilitarismu ...................................................................................................................... 41
8
Směry bádání v etice a základní podoby etiky........................................................................................... 44
8.1
Deskriptivní etika................................................................................................................................ 44
8.2
Normativní etika ................................................................................................................................ 45
8.2.1
Empiristická etika .......................................................................................................................... 45
8.2.2
Etika norem a principů .................................................................................................................. 45
8.2.3
Kazuistická etika ............................................................................................................................ 46
8.2.4
Situační etika ................................................................................................................................. 46
8.2.5
Etika smýšlení ................................................................................................................................ 46
8.2.6
Etika odpovědnosti........................................................................................................................ 46
8.3
9
Metaetika........................................................................................................................................... 46
Profesní etika .............................................................................................................................................. 48
9.1
Profesionální samoregulace ............................................................................................................... 49
9.2
Profesní hodnoty ................................................................................................................................ 49
9.3
Etické kodexy...................................................................................................................................... 49
9.4
Profesní etika v ošetřovatelství .......................................................................................................... 51
10
Etika v sociální práci.................................................................................................................................... 54
10.1
Vymezení etiky sociální práce ............................................................................................................ 55
10.2
Sociální práce a etické teorie.............................................................................................................. 55
10.2.1
Teorie distributivní spravedlnosti............................................................................................. 55
10.2.2
Antiopresivní přístup ................................................................................................................ 56
10.2.3
Etika účasti................................................................................................................................ 56
10.2.4
Etika diskursu............................................................................................................................ 57
10.3
Hodnoty v sociální práci ..................................................................................................................... 57
10.4
Etické kodexy v sociální práci ............................................................................................................. 58
10.4.1
Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy ................................................................. 58
10.4.2
Etický kodex sociálních pracovníků ČR ..................................................................................... 59
Etické problémové okruhy ................................................................................................................................ 60
A.
Základní etické problémy jsou................................................................................................................. 60
4/73
11
B.
Další problémové okruhy ........................................................................................................................ 60
C.
Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka, .............................................................................. 60
Etika ve veřejné správě............................................................................................................................... 63
11.1
Vymezení etiky ve veřejné správě ...................................................................................................... 64
11.1.1
Hodnoty ve veřejné správě....................................................................................................... 64
11.1.2
Doporučení OECD ..................................................................................................................... 65
11.2
Kodexy etiky ve veřejné správě .......................................................................................................... 66
11.2.1
Oblasti upravované etickými kodexy........................................................................................ 66
11.2.2
Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě (2001) ................................................................ 67
12
Závěr............................................................................................................................................................ 71
13
Použitá literatura a zdroje .......................................................................................................................... 72
MINISTERSTVO VNITRA ČR Vzdělávání ve veřejné správě a akreditace vzdělávacích institucí, 2010 [online],
[cit. 2011-08-25]. .................................................................................................................................................. 73
5/73
1
Úvodem
Studijní opora Etika v sociální práci a veřejné správě je určena zejména studentům
kombinovaného bakalářského studia oboru Veřejná správa a regionální politika vyučovaného
na Fakultě veřejných politik Slezské univerzity v Opavě. Studijní materiál je také použitelný
pro prezenční formu studia, případně dílčím způsobem i pro jiné varianty studijního
předmětu etika.
Opora podává přehled o základních etických pojmech, problémech etiky, přehled o různých
etických teoriích a pozicích. Přibližuje základní poznatky týkající se dvou profesních etik –
etiky v sociální práci a etiky ve veřejné správě. Pět z devíti kapitol se věnuje obecné etice,
jedna kapitola přehledu etických teorií, profesní etice jsou pak věnovány tři kapitoly.
Každá studijní kapitola obsahuje v úvodu rychlý náhled kapitoly, cíle kapitoly a klíčová slova.
V závěru kapitol naleznete shrnutí kapitoly a několik kontrolních otázek.
6/73
2
Rychlý náhled studijního materiálu
Předkládaný studijní materiál je věnován problematice obecné a také aplikované etiky,
zejména výkladu etiky v sociální práci a etiky ve veřejné správě.
Cíle studijního materiálu:
Po prostudování studijního materiálu
Budete umět:
1. Uvedení do problematiky etiky, mravní předporozumění.
2. Základní pojmy etiky
3. Z dějin etických teorií
4. Empiristická etika a utilitarismus
5. Kantova etika
6. Směry bádání v etice a základní podoby etiky
7. Profesní etika
8. Etika v sociální práci
9. Etika ve veřejné správě
Získáte:
Přehled o základních etických pojmech, problémech etiky, přehled o různých etických
teoriích a pozicích. Dále získáte základní poznatky týkající se dvou profesních etik –
etiky v sociální práci a etiky ve veřejné správě.
Průvodcem studiem:
Obecné etice včetně přehledu etických teorií je věnováno 6 kapitol (3. – 8. kap. této
studijní opory), profesní etice jsou věnovány 3 kapitoly (9. – 11.) Poznámky k profesní
etice jsou také součástí 5. kapitoly.
7/73
3
Uvedení do problematiky etiky, mravní předporozumění
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola pojednává o některých nesprávných představách o etice a naopak také o tom, jak
lidé v tzv. mravním předporozumění relativně rozumějí mravní skutečnosti.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
vysvětlit pojem mravní předporozumění a charakterizovat jeho jednotlivé prvky.
Získáte:
představu o významu některých pojmů morálky.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Etika, etiketa, mravní předporozumění, mravní hodnocení, svědomí, dobrovolnost,
odpovědnost, spravedlnost, vlastní hodnota.
PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY
Kapitola Negativní vymezení etiky je jakýmsi prologem k předmětu etiky. Jako úvod do
problematiky etiky slouží také následující kapitola o mravním předporozumění.
3.1
Negativní vymezení etiky
Uvedení do problematiky oboru zahájíme negativním vymezením etiky, kterým rozumíme
výčet toho, čím etika není. Existuje mnoho nesprávných představ o obsahu pojmu etika.
Uveďme ty nejčastější. Především etika není totéž co etiketa, i když obě oblasti spolu
souvisejí. Zatímco etika je vědou o morálce, o správném jednání z hlediska morálního dobra
a zla (což rozvedeme v následujících kapitolách a podkapitolách), etiketa představuje souhrn
pravidel při společenském styku – pravidla zdvořilého jednání, zdravení, představování,
etiketa dále stanoví normy pro oblékání v daném prostředí, pravidla stolování aj. Obě slova
mají taktéž jiný původ: slovo etika pochází z řečtiny, výraz etiketa jsme převzali
8/73
z francouzštiny, kde étiquette znamená lístek, rozuměj - původně lístek s programem
dvorského ceremoniálu a zasedacím pořádkem.
Etika také není řadou příkazů a zákazů, které nepříjemně omezují přirozenost člověka a brání
mu, aby byl šťasten. Ve skutečnosti je tomu dokonce mnohdy naopak – zejména v antice
etika fungovala především jako nástroj k dosažení štěstí, dávala člověku návody, jak se stát
šťastným a cestu viděla často právě v uplatňování lidské přirozenosti (např. stoikové).
Některé etické pozice si toto zaměření na dosahování lidského štěstí ponechaly do dneška
(např. utilitarismus).
Etika také není pouhým souborem jednoduchých a striktních pravidel: nesmí se zabíjet,
nesmí se lhát, nesmí se krást. Koneckonců můžeme si položit otázku, zda platí tato pravidla
vždy a všude a proč vůbec platí (v tomto případě, zdůvodňujeme-li nějaké normy, jsme již na
půdě etické teorie). Lze si také představit situace, ve kterých by přísné dodržování těchto
příkazů mohlo vést k neblahým důsledkům.
Etika také není uzavřenou, dokonalou naukou, která by měla všechny hlavní otázky týkající
se morálky definitivně vyřešeny. V takovém případě by nebyla vědou, protože věda
předpokládá svou otevřenost.
Etika také není souborem krásných myšlenek, krásnou teorií, vymyšlenou jako protiklad
neuspokojivé praxe. Odtrženost etiky od problémů běžného života a neschopnost je
osvětlovat by svědčily o její chybnosti.
Etika také není totéž co morálka, i když tato slova se často používají jako synonyma. Morálka
představuje pravidla a normy chování, kterými se lidé řídí v praktickém životě. Etika je věda,
která tyto pravidla a normy teoreticky zkoumá. (O vztahu etiky a morálky také pojednáváme
v podkapitole 4.1.1)
9/73
3.2
Mravní předporozumění a jeho prvky
Mravním (morálním) předporozuměním (či předrozuměním) označujeme skutečnost, že lidé
v každodenním životě, v běžné komunikaci vcelku bezproblémově užívají řadu slov
s mravním (morálním) obsahem a rozumějí mravní skutečnosti, aniž by se dříve setkali
s mravní teorií, s vědou o morálce, tj. s etikou. Mravní předporozumění tedy představuje
jakýsi předvědecký stupeň poznání a diskursu. Teprve věda o morálce (etika) ukazuje, že tyto
pojmy jsou složitější, problematičtější než se na první pohled zdá a že jejich běžné chápání
mnohdy nestačí.
Uveďme příklady takových běžně používaných a vcelku srozumitelných slov s mravním
obsahem: dobrý, špatný, spravedlivý, nespravedlivý, spravedlnost, odpovědnost, vina, trest,
svědomí. Patří sem i běžná slovesa, která mohou mít také mravní obsah: smět, nesmět,
muset. Mnohá z těchto slov používáme i v jiném než mravním významu a obvykle jsme
schopni bez potíží říci, kdy mají mravní význam a kdy ne (dobrý člověk x dobré jídlo, muset
poskytnout pomoc x muset okořenit omáčku).
Přibližme si probírané mravní předporozumění výčtem a charakteristikami jeho
nejdůležitějších součástí (čili prvků mravního předporozumění), jimiž jsou zejména:
mravní hodnocení, svědomí, dobrovolnost, odpovědnost, spravedlnost a vlastní hodnota
člověka.
3.2.1 Mravní hodnocení
Mravním hodnocením rozumíme prostou skutečnost, že jednání lidí či institucí připisujeme
mravní hodnotu, tj. hodnotíme lidi či instituce jako např. dobré či špatné, spravedlivé či
nespravedlivé, odpovědné či neodpovědné, a podle toho je akceptujeme nebo odmítáme,
chválíme nebo kritizujeme.
3.2.2 Svědomí
Říkáme-li o někom, že má svědomí, máme na mysli:
1. že je schopen rozlišit, co je dobré a co zlé
10/73
2. a že si je vědom toho, že dobro je nutno konat a zlo nekonat (mluvit pravdu, pomáhat x
lhát, krást). Vidíme, že konání dobra je nepodmíněně závazné.
3.2.3 Dobrovolnost (svoboda jednání)
Chápeme, že dobrovolnost je nedílnou součástí mravně relevantního jednání. (Mravně
relevantním jednáním rozumíme jednání spadající do oblasti morálního hodnocení, tj.
chápané jako morálně správné či nesprávné.) Jsme si vědomi, že morálně hodnotit lze pouze
takové jednání, které člověk učinil dobrovolně, ze svého svobodného rozhodnutí, rozhodnutí
příčetného, bez pominutí smyslů, kdy byl člověk schopen svobodně ovládat své chování. Za
svobodné jednání nepovažujeme rovněž takové, ke kterému byl člověk přinucen násilím.
3.2.4 Odpovědnost
Hodnotíme-li někoho jako odpovědného, předpokládáme, že se v jeho jednání uplatňuje
samozřejmě svědomí (3.2.2), dobrovolnost jednání (3.2.3) a především, jak napovídá slovo
odpovědnost, předpokládáme, že je schopen rozumně odpovědět na otázku, proč jednal
takto a ne jinak, tedy že nejednal libovolně nebo pod vlivem momentálních pocitů, nálad,
přání. V případě neodpovědného jednání bychom se setkali v odpovědi s výmluvami,
s omluvami, nikdy však s rozumnou argumentací.
(Otázka by mohla znít také: „Ručíš za rozumnost svého jednání s ohledem na jeho důsledky?“)
3.2.5 Spravedlnost (sociální zřetel)
Již na úrovni běžného mravního předporozumění jsme si vědomi toho, že naše jednání má
většinou dosah na ostatní lidi a že naše individuální potřeby se střetávají s potřebami jiných
lidí. Tuto skutečnost reflektuje tzv. zlaté pravidlo jednání, platné snad ve všech kulturách:
„Co sám nechceš, nečiň druhému.“ V zlatém pravidle jsou obsaženy požadavky:
1. aby se lidé uznávali jako rovnocenné bytosti,
2. aby každý bral v úvahu, že ostatní lidé mají stejné potřeby jako on sám.
(Toto zlaté pravidlo lze vyjádřit i „pozitivně“: „Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se
ostatní chovali k tobě.“)
11/73
Dodejme, že existuje i mravní vztah k sobě samému, což se mj. projevuje v přítomnosti
svědomí nebo v odpovědnosti (vůči svému zdraví, vzdělání apod.). Do myšlení lidí také stále
více proniká vědomí, že máme i mravní vztah k přírodě, živé i neživé. Pro nábožensky cítící
lidi existuje taktéž mravní vztah k Bohu.
3.2.6 Vlastní hodnota člověka
Mravní hodnota člověka a jeho jednání se zásadně liší od ostatních vlastností jedince, jako
jsou např. jeho vzdělání, inteligence, přitažlivost, bohatství. Jedině v případě vlastní mravní
diskvalifikace (učiníme-li něco morálně špatného) diskvalifikujeme sebe jakožto člověka – ve
svých očích i v očích ostatních. (Jinak řečeno: ztrácíme sebeúctu a úctu jako člověk.)
Ve jmenovaných prvcích mravního předporozumění jsme si mohli všimnout různých
významových souvislostí mezi nimi. Upřesňování významů těchto prvků a souvislostí mezi
nimi je úkolem obecné, filozofické etiky.
V předchozích podkapitolách pojednávajících o mravním předporozumění (3.2) jsme se
opírali o pojetí uváděné v učebnici Arno Anzenbachera Úvod do etiky (Anzenbacher, 2001, s.
13-17).
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Mravním předporozuměním označujeme skutečnost, že lidé v každodenním životě,
v běžné komunikaci vcelku bezproblémově užívají řadu slov s mravním obsahem a rozumějí
mravní skutečnosti.
2. Prvky mravního předporozumění jsou:
mravní hodnocení – lidem a institucím připisujeme mravní hodnotu,
svědomí – schopnost rozlišování dobrého a zlého s vědomím, že dělat je třeba to dobré,
dobrovolnost – chápeme, že morální relevanci má pouze jednání učiněné ze svobodného
rozhodnutí,
odpovědnost v jednání – rozumně zdůvodnitelné jednání,
12/73
spravedlnost – rovný vztah k potřebám ostatních lidí,
vlastní hodnota člověka – hodnota osoby, kterou má před sebou a před druhými.
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Čím se liší etika a etiketa?
2. Do jaké míry rozumíme v běžné komunikaci mravním slovům?
3. Jaký stupeň diskursu představuje mravní předporozumění?
4. Může být předmětem mravního hodnocení chrápání? Proč?
5. Jakou otázku implikuje slovo odpovědnost?
6. Jak lze formulovat tzv. zlaté pravidlo morálky?
13/73
4
Základní pojmy etiky
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V modulu jsou vymezeny základní pojmy týkající se etiky a morálky (obecná a aplikovaná
etika, etika individuální a etika sociální, kategorie etiky).
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
vymezit základní pojmy etiky a morálky, zvláště s těmi, se kterými se setkáte
v následujících kapitolách.
Získáte:
stručný přehled o některých důležitých tématech, kterými se zabývá etické teorie.
Budete schopni:
charakterizovat, co to jsou morální dilemata a problémy.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Obecná a aplikovaná etika, individuální a sociální etika, morálka, kategorie etiky, etické
hodnoty, morální dilemata, etické problémy, morální vývoj.
PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY
Některé z pojmů jsou vymezeny stručně – budou rozvedeny a konkretizovány v dalších
modulech.
4.1
Etika a morálka
Existuje vícero členění etické teorie. Za nejdůležitější považujeme rozlišení obecné a
aplikované etiky.
14/73
4.1.1 Obecná, filozofická etika
Obecná etika (etika z řec. ethos = obyčej, zvyk) je filozofickou disciplínou a je teorií způsobu
lidského života, chování a jednání z hlediska morálního dobra či zla. Od dob antiky je
označována také jako praktická filozofie, která má za úkol člověka teoreticky připravit pro
praktický život. Etika se především soustřeďuje na zkoumání a zdůvodňování pravidel a
norem lidského chování, tj. morálky:
Etika zkoumá a zdůvodňuje
pravidla a normy lidského chování.
Etika zkoumá a zdůvodňuje
= morálku.
Etiku lze definovat tedy také velmi stručně: Etika je teorií morálky.
Pro bližší představu uveďme příklady otázek, které si etika klade: Co je to dobro? Co je to
zlo? Co je svědomí, odpovědnost, povinnost, spravedlnost…? Jaký má naše jednání smysl?
Proč platí v našem životě právě tyto morální zásady a proč ne jiné? Čím jsou tyto zásady
(normy) zdůvodněny? Lze zdůvodnit morální výroky logikou?
4.1.2 Aplikovaná etika
Aplikovaná etika je založena na uplatňování obecné etiky na dílčí oblasti či konkrétní
problémy (života a smrti, euthanázie, genetiky, rodiny sexuality aj.
Nejčastěji bývá aplikací obecné etiky na problematiku různých povolání a profesí
(zdravotnická etika, lékařská etika, etika ošetřovatelství, policejní etika, hospodářská etika,
pedagogická etika, informační etika, novinářská etika, etika vědecké práce, etika v sociální
práci, etika ve veřejné správě apod.). Etice různých povolání a profesí říkáme profesní nebo
profesionální etika.
4.1.3 Morálka
O pojmu morálka a jeho vztahu k pojmu etika jsme se již stručně vyjádřili v podkapitole 4.1.1.
Slovo morálka je latinského původu (lat. mos = způsob, zvyk, původně vůle). Původní
význam znamená vůli uloženou člověku bohem, panovníkem, kmenem (tj. zvyky, předpisy a
zákony kmene).
15/73
Morálka je součástí lidského chování a rozhodování, reguluje vztahy lidí ve společnosti.
Představuje zvyky, názory, hodnoty, pravidla a normy, jimiž se lidé řídí v praktickém jednání.
Ovšem ne každé jednání patří do oblasti morálky! Morální povahu (relevanci) nabývá jednání
jen tehdy, je-li považováno za dobré či zlé, tj. shodující se, či ne
- s vlastním svědomím a
- s platnými morálními pravidly.
(Poznamenejme, že označení „morální“ neznamená jednoznačně „morálně dobrý“, ale
patřící do oblasti morálky, tj. mající morální relevanci. V tomto případě opakem „morálního“
není nemorální, nemravný, ale nacházející se mimo oblast morálky.)
Z dalších atributů morálně relevantního jednání připomeňme podmínku dobrovolnosti
jednání, o které jsme pojednali v kapitole o mravním předporozumění (3.2.3).
Co nás vlastně nutí chovat se podle morálních pravidel? K morálně požadovanému jednání
jsme podněcováni:
a/ vnitřním tlakem (v podobě svědomí, studu, pocitu viny) nebo
b/ vnějším - sociálním tlakem (majícím podobu morálního odsuzování, projevů odmítání,
nevole, ztráty sympatií, případně získání sympatií…)
Vedle morálky (morálních norem a pravidel) reguluje jednání lidí ve společnosti také právo.
Mezi právem a morálkou existuje Pro oblast morálky jsou charakteristické preskriptivní věty.
Preskriptivní věty (přikazující, či zakazující, normativní, morální věty) udávají, jaká by
skutečnost měla být. Nemají pravdivostní hodnotu, nelze o nich říci, zda jsou pravdivé, ani
zda jsou nepravdivé. Pouze říkají, zda je něco správné či nesprávné, žádoucí či nežádoucí.
Příklady deskriptivních vět: Je nesprávné lhát. Je nesprávné kouřit. Nekuřte! Musíme si
pomáhat.
Jiným typem vět jsou tzv. deskriptivní věty. Tyto věty popisují, jaká skutečnost je, přinášejí
tvrzení o faktech, mají pravdivostní hodnotu: tj. jsou buď pravdivé, či nepravdivé.
Příklady deskriptivních vět: Stříbro je kov. Kouření škodí zdraví. V létě obvykle mrzne a sněží.
Krádež je trestný čin.
16/73
spojitost. Právo je především užší oblastí než morálka, což bývá vyjadřováno výrokem „Právo
je mravním minimem.“ Na jedné straně krádež je záležitostí jak morálky, tak práva, na druhé
straně mnoho nemorálností právo nepostihuje (např. pýchu, nevěru, sobeckost apod.).
V některých případech může být právo širší než morálka. Např. dopravní vyhlášky, které
spadají do oblasti legislativy, jsou morálně neutrální. Např. kruhový tvar příkazových
dopravních značek je zcela morálně irelevantní, taktéž příkaz jezdit vpravo, a nikoliv vlevo, je
příkazem zcela jiného typu než příkaz mluvit pravdu, a nikoliv lhát.
Někdy může být právo v rozporu s morálkou. Příkladem jsou uzákoněné nemravnosti
v nedemokratických režimech (apartheid, norimberské zákony, nadřazenost politické strany).
V demokratických systémech by se mělo k morálce přistupovat jako k normě, která stojí nad
právem (a právo nad státem).
4.1.4 Individuální a sociální etika
K dalším rozlišení etiky patří rozlišení etiky na etiku individuální a sociální.
Cílem individuální etiky je dosažení individuálního dobra (blaha).
Cílem sociální etiky je dosažení obecného, společného dobra (blaha).
Pro názorné přiblížení těchto dvou oblastí etiky uvádí Arno Anzenbacher ve své učebnici
následující příklad:
V podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk, 10, 25 - 37) se vypráví o Samaritánovi, který
našel člověka, jenž upadl do rukou lupičů. „Přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a
vínem a ovázal mu je. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj
postaral.“ Samaritán byl motivován individuálně eticky. Šlo mu o blaho tohoto člověka, který
upadl do rukou lupičů. Kdyby byl býval motivován sociálně eticky, byl by odjel do Jeruzaléma
a nasadil všechny páky, aby se lupičům znemožnila činnost a aby poutníci mohli v budoucnu
užívat cesty mezi Jeruzalémem a Jerichem bez nebezpečí. (Anzenbacher, 2001, s. 252).
Podle názorů na obsah a strukturu obecného dobra se sociální etika rozčleňuje na sociální
etiku v liberalismu, v socialismu a na křesťanskou sociální nauku.
Liberalismus – k obecnému dobru se dospívá na základě uplatnění individuální svobody.
Socialismus – k obecnému dobru se dospívá odstraněním nerovnosti, resp. uplatněním
rovnosti.
17/73
Křesťanská sociální nauka – na rozdíl od liberalismu klade důraz na to, že svoboda má být
podřízena obecnému blahu, na rozdíl od socialismu říká, že ne každá nerovnost je
nespravedlivá (lidé jsou si rovni svou důstojností coby lidské bytosti, ale individuálně existují
nerovnosti vyplývající z nadání, zdraví, věku, výchovy atp.).
Křesťanská sociální nauka uplatňuje 3 principy:
1. osobní princip – člověk je sebeúčel,
2. princip solidarity,
3. princip subsidiárnosti (subsidium = podpora, pomoc) .
Základem principu subsidiárnosti je dát tolik odpovědnosti jednotlivci, kolik je možné, a dát
tolik odpovědnosti státu (společnosti), kolik je bezpodmínečně nutné.
(Nechť nekoná vyšší, co může konat nižší.) (Anzenbacher, 2001, s. 251 – 259)
4.1.5 Kategorie etiky
Kategorie etiky – jsou to základní pojmy, které označují mravní skutečnost (dobro/zlo, etické
hodnoty, ctnosti). Za klíčovou kategorii etiky je považována kategorie dobra, která je
nadřazena ostatním, zahrnuje je v sobě: dobrá je moudrost, spravedlnost, odpovědnost…
Už u Platóna je nejvyšší ideou idea dobra.
4.1.6 Etické hodnoty
Hodnoty (obecně) lze zjednodušeně vymezit jako to, co potřebujeme nebo na čem nám
záleží. (Existuje teorie hodnot – axiologie.)
Etické hodnoty pak představují to, co naplňuje, uspokojuje naše požadavky na morálku
(dobro, spravedlnost, odpovědnost, úcta k člověku, sebeurčení člověka, pravdomluvnost…).
Rozlišují se také hodnoty materiální a duchovní. V hodnotách existuje hierarchie – např.
spravedlnost je vyšší hodnotou než uspokojení individuální potřeby, život je vyšší hodnotou
než respektování soukromého vlastnictví (viz Heinzovo dilema: zachránit život manželky
může jen krádeží léku).
Hodnoty lze také rozlišit na individuální a společenské, případně skupinové, kam lze zařadit i
hodnoty určité profese (profesní hodnoty). Existují hodnoty mající obecnou platnost, mnohé
hodnoty jsou naopak vztažné (relativní): co je hodnotou pro jednoho člověka, nemusí být
hodnotou pro jiného člověka (může to mít dokonce pro něj zápornou hodnotu).
18/73
4.1.7 Ctnosti
Ctnosti bývají chápány jako trvalé dispozice (předpoklady) ke konání dobra.
Klasickými (antickými) ctnostmi jsou rozumnost, statečnost, uměřenost, spravedlnost (viz
Platón). Křesťanství k nim přidává víru, naději a lásku (agapé - nezištná, dávající láska).
4.1.8 Morální dilemata
Dilema (obecně) je nutnost volby mezi dvěma navzájem se vylučujícími (a často
nepříznivými) možnostmi při rozhodování. Morální dilemata jsou situace, na které se
vztahuje více než jedno morální pravidlo nebo morální hodnota. Tak dochází ke konfliktu
mezi morálními požadavky. Dilema může mít povahu zcela banální a morálně neutrální
(volba další trasy výletu na rozcestí), může mít také povahu zcela tragickou, jíž je situace, kdy
porodník stojí před volbou, zda zachránit život matky, či dítěte. Jako další příklad morálních
dilemat uveďme tzv. Heinzovo dilema, kdy muž stojí před volbou buď ukrást, nebo neukrást
lék (dostupný jedině krádeží), a tím zachránit, či nezachránit život své manželky.
Mnozí používají existenci morálních dilemat jako důkaz toho, že neexistují žádné absolutní
morální hodnoty.
Vedle skutečných dilemat existují falešná dilemata, která pouze budí dojem, že jiná
alternativa neexistuje: „Buď budeš se mnou souhlasit, nebo nejsi mým přítelem.“ „Kdo nejde
s námi, jde proti nám.“
4.1.9 Etické problémy
Etický problém není totéž co dilema. Je to překážka v dosažení cíle (dobra). Např. sociální
pracovník chce v něčem konkrétním pomoci klientovi, ale brání mu v tom kupříkladu předpis
či jiná překážka.
Problém je širším pojmem než dilema – každé dilema je překážkou v jednání a rozhodování,
ne každá překážka je dilematem.
4.1.10 Etický relativismus
Etický relativismus je názor, že neexistují obecně platné mravní hodnoty, principy a zákony,
protože jsou vždy vázány na určitou situaci, dobu, kulturu i osobnost člověka. Dále bývá
19/73
poukazováno na existenci morálních dilemat. Nelze se proto vůbec tázat na správnost a
objektivnost morálního hodnocení.
4.1.11 Autonomní a heteronomní morálka
Heteronomní morálka (řec. heteros = jiný) je pojetí morálky, kdy o tom, co je správné,
rozhoduje nadindividuální autorita, někdo jiný než jedinec (Bůh, zákony obce, rodiče)
Autonomní morálka (řec. autos = sám) je pojetí morálky, kdy o tom, co je správné může
rozhodnout sám jedinec.
(Příkladem je Sokratova etika s jeho učením o daimoniu či Kantova etika.)
4.1.12 Morální vývoj jednotlivce
Problematikou morálního vývoje se mezi jinými zabýval americký psycholog Lawrenc
Kohlberg, který vycházel z prací švýcarského psychologa Jeana Piageta. Na základě odpovědí
respondentů na otázku, jak by řešili Heinzovo dilema (viz 4.1.8), a jejich zdůvodnění této
volby, Kohlberg rozlišil jednotlivé stupně morálního vývoje, která nazval jako předkonvenční,
konvenční a postkonvenční. Do předkonvenčního zařadil orientaci na odměnu a trest a
orientaci na účelové myšlení, do konvenčního shodu s ostatními a orientaci na společnost a
do postkonvenčního orientaci na společenskou úmluvu a individuální práva a orientaci na
etické principy či hodnoty. (Nečasová, 2001, s. 17)
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Etika zkoumá a zdůvodňuje pravidla a normy lidského chování.
2. Morálkou rozumíme pravidla a normy, jimiž se lidé řídí v praktickém jednání.
3. Cílem individuální etiky je dosažení individuálního dobra.
4. Cílem sociální etiky je dosažení společného dobra.
5. Etické hodnoty uspokojují naše požadavky na morálku.
6. Morální dilemata jsou nutností volby v situacích, na které se vztahuje více než jedno
morální pravidlo nebo morální hodnota. Morální problém je překážka při dosahování dobra.
20/73
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Jaké druhy etiky znáte a čím se zabývají?
2. Které jednání patří a které nepatří do oblasti morálky (má, či nemá morální relevanci)?
3. Jakým způsobem lze rozlišovat hodnoty?
4. Jaký je rozdíl mezi morálním dilematem a morálním problémem?
5. Kdo je autoritou v případě autonomní a heteronomní morálky?
21/73
5
Z dějin etických teorií
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola podává přehled o nejdůležitějších etických učeních v historii. Zabývá se vznikem
etiky, vznikem soukromého smýšlení (Sokrates), připomíná Platónovu a Aristotelovu nauku o
ctnostech, etické myšlení směrů období helénismu a uvádí hlavní východiska etiky
formujícího se křesťanství. Uvádí některé přirozenoprávní teorie 17. a 18. století, které se
tážou po přirozeném řádu světa a po přirozených vlastnostech člověka.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
stručné dějiny etických teorií (do 18. století).
Získáte:
přehled o výše uvedených etických názorech.
Budete schopni:
orientovat se v základních pojmech, problémech, přínosech etických teorií v historii a
souvislostech mezi nimi.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Sofisté, Sokrates, škola kynická a hédonická, Platon, Aristoteles, stoicismus, epikureismus,
novoplatonismus, křesťanství, sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský, přirozenoprávní teorie
PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY
Přehled etických teorií je seřazen chronologicky od jejich vzniku a zasahuje do 18. století.
Zvláštní část tvoří pojednání o přirozenoprávních teoriích 17. a 18. století.
22/73
5.1
Sofisté
Do vystoupení sofistů v polovině 5. století př. n. l. vládla v Řecku zvyková morálka,
neexistovalo soukromé smýšlení. Zákony a etické normy brali řečtí občané jako samozřejmé,
všem vyhovovaly, bezproblémově se jim podřizovali, nebylo tedy zapotřebí se teoreticky
zabývat otázkami morálky. Sofisté se na scéně objevují v době, kdy se rozvíjí veřejný život,
život v polis se stává složitějším a rozporuplnějším. Sofisté jako první poukazují na
nesamozřejmost, relativnost mravních norem (co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré
pro druhého, dobro a zlo jsou relativní pojmy).
Sofisté také jako první položili otázku, jaký původ má stát a jeho normy (právní a mravní):
Jsou dány od přírody (jsou přirozeně platné), nebo jsou výtvorem člověka? U sofistů převládá
odpověď, že zákony (právo, morálku) vytvořili lidé jako ochranu slabších před zvůlí silnějších.
Vše se ovšem musí vrátit k přirozenému stavu, kdy je přirozené, že silnější vládnou slabším.
5.2
Sokrates (5. stol.)
Sokrates byl původně žákem sofistů, distancoval se však od nich. Snažil se o přesné
vymezování mravních pojmů (dobro, spravedlnost, statečnost…), v dialozích mu šlo o odkrytí
pravdy.
Sokratovo pojetí morálky je autonomní – jedinec se řídí vlastním smýšlením. Před sofisty a
Sokratem vládlo heteronomní pojetí morálky: co je mravné a co ne, určovala nadindividuální
autorita, kterou byly zákony obce. (I když tehdy vlastně zákony vyjadřovaly pouze to, co
občané bezproblémově konali na základě zvykové morálky.) Autonomnost morálky
v Sokratově pojetí je založena v učení o daimoniu: každý člověk je obdařen touto vnitřní
morálně rozumovou silou, a ta mu ukazuje, co je dobré a co ne.
Základy Sokratovy etiky by se daly vyjádřit v těchto bodech:
- Cílem morálky je blaženost.
- Předpokladem blaženosti je ctnost (řec. areté, tj. zdatnost, schopnost, způsobilost
k blaženosti).
- Ctnost spočívá v poznání toho, co je dobré.
- Dobré je to, co je přirozené.
- Protože naše přirozenost je založena na rozumu, pak také:
- Dobré je rozumné (nejvyšší ctností je moudrost) a ctnosti se lze naučit.
23/73
5.3
Malé sokratovské školy: kynická a kyrénská (hédonická)
Tzv. malé sokratovské školy vznikly po Sokratově smrti a každá z nich navazovala na některý
aspekt Sokratova učení. Tyto školy byly čtyři a pro dějiny etiky jsou významné dvě: kynická a
kyrénská (hédonická).
Kynikové radikalizovali Sokratovu myšlenku, že ctnost (opírající se o přirozenost) stojí nad
bohatstvím a mocí.
Stanovili požadavek žít zcela přirozeným životem, bez umělých společenských překážek
(Diogenés) a hlásali lhostejnost k běžným hodnotám, tj. k bohatství, slávě, politice,
náboženství, rodině… Odmítali také orientaci života na smyslové požitky.
Kyrénská škola je také nazývaná školou hédonickou podle slova hédoné znamenající rozkoš.
Na rozdíl od kyniků hédonikové hlásají, že cílem života je rozkoš, dobrá nálada, dosažení co
největšího počtu aktuálních slastí. Etika se stává uměním žít – uděluje rady pro co
nejslastnější a strastí zbavený život.
5.4
Platon (5. – 4. stol.)
Platonova nauka o ctnostech je odvozena od nauky o třech vrstvách duše. Každé vrstvě
odpovídá náležitá areté (ctnost, zdatnost):
VRSTVA DUŠE:
CTNOST:
• rozumová (rozum, myšlení)
moudrost
• vášnivá
statečnost
(city, vůle)
• žádostivá (smysly, pudy)
umírněnost
Čtvrtou základní ctností je spravedlnost – spočívající v nalezení správného poměru mezi
jednotlivými ctnostmi, v náležitém uplatňování ctností.
Cílem ctností je překonávat nízké (smyslovost, pudovost) a obracet se k nejvyššímu, tj.
k ideám, zejména k nejvyšší ideji - ideji dobra.
24/73
5.5
Aristoteles (4. stol.)
- Hlavní etické dílo: Etika Nikomachova
- Úkolem etiky (praktická filozofie) je připravit člověka pro praktický život.
- Nejvyšším dobrem je blaženost (eudaimonia).
- Nejdůležitější ctnost, prostřednictvím, které lze dospět k blaženosti je rozumnost.
Aristoteles rozděluje ctnosti na etické (charakterové) a rozumové:
Etické ctnosti spočívají na kultivaci nižších složek duše (smyslové a vegetativní) rozumem.
Rozum zde nalézá nutnost vyhýbání se extrémům a nalézání Středu – např. odvaha je
Středem mezi 2 extrémy – riskováním a zbabělostí.
Rozumové ctnosti spočívají v kultivaci samotného rozumu: moudrost, intelektové
schopnosti, praktický úsudek.
5.6
Stoicismus
Stoická etika vzniká ve 4. století př. n. l. a působí přibližně půl tisíciletí.
Etika je jádrem filozofie stoiků (předstupněmi jsou logika a fyzika, tj. přírodní filozofie).
Stoická etika v některých aspektech navazuje na etiku kyniků, ale v mnohém ji překonává.
Základním stoickým požadavkem je žít podle přírody (srov. kynikové 5.3), podle stoiků to
znamená žít ve shodě s kosmickým řádem, logem, rozumovým principem, který prolíná celou
přírodou. Proto také nejdůležitější ctností je rozumný život, moudrost. Moudrost znamená,
že se podrobíme řádu kosmu (logu) a nebudeme chtít nic, co patří k věcem lhostejným
(indiferentním) jako je moc, sláva, bohatství, život, zdraví …
Ovšem při tom jsme ovšem omezováni svými afekty (vášněmi, pudy), je proto třeba se od
těchto afektů oprostit, čili uplatnit apatii (apatheiá = oproštění se od afektů, vášní).
Apatie vede k ataraxii, tj. stavu trvalého klidu za všech okolností (ataraxiá = neotřesitelnost).
Podléháme-li afektům, trestáme se ztrátou vnitřní svobody
Stoikové také přicházejí s myšlenkou rovnosti všech lidí (zdůvodněnou učením o logu, tj.
všichni jsme podrobeni stejnému kosmickému řádu, všichni na něm máme účast.
Ve stoickém pojmu filantropiá (lat. humanitas) je obsažen požadavek aktivního pěstování
lásky k bližnímu jako nepsaný zákon lidského soužití.
25/73
5.7
Epikureismus
Epikureismus působí od 4. století př. n. l. Podobně jako hédonikové kyrénské školy považuje
Epikuros a jeho žáci za hlavní motivy lidského jednání dosažení slasti a zbavení se strastí.
Bezuzdná poživačnost je ovšem Epikurovi připisována neoprávněně. Na rozdíl od kyrénských
filozofů (viz 5.3) mu nejde o dosahování co nejvíce konkrétních aktuálních prožitků slasti, ale
o trvající slast v klidu, bez otřesů a obtíží, o ataraxii (tj. podobně jako u stoiků). Epikuros na
rozdíl od kyrénských filozofů rozlišuje slasti vyšší, duševní (jsou stálejší) a nižší, tělesné (jsou
prchavé).
K ataraxii patří „střízlivé filozofování“ – rozvážnost a rozumnost.
Podle epikureismu by se měl také člověk stranit veřejného dění, což vyjadřuje heslo: „Žij
skrytě!“
5.8
Novoplatonismus
Novoplatonismus působí od 3. století našeho letopočtu.
Podle novoplatoniků různé vrstvy světa vznikly emanací, tj. vyzařováním Boha (Bytí, Dobra).
Tyto vrstvy (hypostaze) se liší svou vzdáleností od Boha, tj. od Dobra.
Nejvzdálenější vrstvou (následující po různých duchovních sférách) je hmota. Hmota, příroda
je tedy spjata s nebytím a se zlem.
Mravním úkolem člověka je opětovné sjednocení jeho duše s Bohem, z něhož duše vzešla.
Proto se člověk se musí oprostit od své tělesnosti a smyslovosti.
5.9
Formování křesťanské etiky
Formující se křesťanství vstřebalo myšlenky některých helénistických směrů. Určité myšlenky
jsou více či méně příbuzné se stoicismem: důraz na lásku k lidem a hlásání myšlenky
rovnosti. Ovšem zatímco ve stoicismu je rovnost lidí založena stejnou božskostí, tj. podílem
na božském principu - logu, v křesťanství je rovnost dána stejným postavením lidí před
Bohem. S novoplatonismem sdílí rané i středověké křesťanství devalvaci přírody a pojetí
hříšnosti pozemského života.
Rané křesťanství svou etiku zakládá především na autoritě Bible. K lidskému rozumu se staví
víceméně odmítavě.
26/73
Největší křesťanskou ctností vůči Bohu je pokora (humilitas) před Bohem. Člověk byl stvořen
Bohem, z jeho vůle, a má tedy plnit jeho vůli.
Nejzavrženíhodnější nectností, neřestí je pýcha (hybris) – troufalost, s níž by se člověk chtěl
rovnat Bohu, nebo chtít vystačit si bez Boha.
Co se týče vztahu člověka k člověku, základní ctností je láska (agapé) = nezištná, dávající
láska. Zákon lásky stojí nad všemi ostatními zákony.
V křesťanství sehrálo velkou úlohu učení sv. Augustina (viz 5.10).
5.10
Sv. Augustin (4. – 5. stol.)
Myšlenky sv. Augustina byly po osm století určujícím duchovním zdrojem křesťanství.
Podle sv. Augustina prvenství duše nad tělem vyžaduje, aby člověk dbal více o duši než o
tělo, tj. aby se odvracel od smyslových rozkoší.
Štěstí lze najít pouze ve spojení s Bohem a toto spojení se uskutečňuje prostřednictvím
poznání Boha. Boha poznáváme díky tomu, co vložil do naší duše. (V duši dlí pravda.) Poznání
není záležitostí rozumu, ale víry. A víra je záležitostí vůle a citů.
Významné je Augustinovo pojetí predestinace (předurčení ke spáse). Toto učení formuluje
sv. Augustin při polemice s tzv. pelagianisty, kteří hlásali, že člověk se rodí svobodný a bez
hříchu, a tedy člověk může sám usilovat o spásu, bude-li se držet učení Ježíše Krista. Oproti
tomu sv. Augustin učí, že všichni lidé jsou zatíženi dědičným hříchem, stali se zkaženými a
ztratili svobodu. O tom, kdo bude spasen a kdo zatracen, Bůh rozhodl předem - podle své
moudré a tajemné vůle.
Později církev toto učení zmírnila: o tom, kdo bude spasen, Bůh nerozhodl předem, ale díky
své vševědoucnosti (Bůh stojí nad pozemským časem) zná, kudy se budou ubírat cesty
jednotlivých lidí.
Teorie predestinace sehrála důležitou úlohu v období reformace a v protestantismu. Podle
Kalvína člověk nemůže poznat, zda je vyvolený, nebo zatracený, a to s jedinou výjimkou: tou
je svědectví pevné víry ve svou vyvolenost, kterou boží milost v člověku udržuje. Duchovní
doporučovali věřícím zaplašovat náboženskou úzkost a pochyby o své vyvolenosti (neboť
pochyby svědčí o nepřítomnosti boží milosti!) – zejména neúnavnou prací a podnikáním.
V úspěchu při podnikání bylo pak navíc spatřováno potvrzení o své vyvolenosti.
27/73
Další významným tématem učení sv. Augustina je jeho teodicea (ospravedlnění Boha). Sv.
Augustin, který chápal Boha jako největší dobro, a tudíž i svět jím stvořený jako dobrý, se
musel vyrovnat s existencí zla ve světě. (Ospravedlnění Boha z existence zla ve světě je
obsahem různých teodiceí – termín teodicea poprvé ovšem použil až počátkem 18. století
Leibniz). Podle sv. Augustina zlo není absolutním protikladem dobra, ale jeho relativním
stupněm – nedostatkem dobra. Zlo vzniká, jestliže se člověk odvrací (vzdaluje) od Boha
(největšího dobra) a zabývá se pomíjivými světskými věcmi, podléhá tělesné žádostivosti a
pýše.
5.11
Sv. Tomáš Akvinský (13. stol.)
Tomáš Akvinský na rozdíl od sv. Augustina uznává svobodu vůle, svoboda vůle je podle něj
předpokladem mravního jednání. Zatímco sv. Augustin zakládá etiku na citu, sv. Tomáš ji více
zakládá na rozumu, což nalézá svůj projev v Tomášově pojetí přirozeného zákona. „Přirozený
zákon, jak jej předkládá Tomáš Akvinský, je založen na náboženském přesvědčení, že Bůh
stvořil svět a nastolil v něm řád a účel, který odráží jeho vůli. Je-li všechno stvořeno za
nějakým účelem, pak je lidský rozum, který tento účel zkoumá, schopen rozhodnout, jak má
jednat, aby byl s tímto účelem v souladu.“ (Thompson, 2004, s. 78)
Tomáš Akvinský uznává 4 antické (platónské) ctnosti a k nim připojuje vyšší, křesťanské
ctnosti (víru, naději a lásku).
5.12
Přirozenoprávní teorie 17. a 18. století
Přirozenoprávní teorie (teorie přirozeného práva) 17. a 18. století se tážou po přirozeném
(předstátním) řádu světa a po přirozených vlastnostech člověka. Jsou-li záporné (válka všech
proti všem, bezbřehý egoismus) musí být překonány nastolením státního stavu a jeho
zákony. Je-li přirozený řád (přirozený stav) chápán jako dobrý, stává se vzorem pro vytvoření
právního a morálního řádu společnosti (státu).
Přechod od přirozeného stavu (status naturalis) ke státnímu stavu (status civilis) se děje
prostřednictvím tzv. společenské smlouvy. (Společenská smlouva je ovšem jen hypotetickou
konstrukcí nepsané dohody mezi lidmi nemající historický základ.)
28/73
5.12.1 Hugo Grotius (16. – 17. stol.)
Hugo Grotius, holandský politický myslitel a právník, je označován jako „otec přirozeného
práva a práva národů“. Učí, že přirozené právo stojí nad státem a nad všemi lidskými
ustanoveními - přirozené právo zavazuje nejen všechny jednotlivce, ale i státy. Přirozené
právo vyplývá z lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh, tj. z přirozenosti člověka jakožto tvora
nadaného rozumem a přirozeně se sdružujícího do společenství. I když jsou dějiny plny
válečného běsnění, agresivity a egoismu, člověk si zde uvědomuje, že jeho přirozeností je
vlastně opak, tedy to, po čem v oněch těžkých chvílích touží (přirozeností jsou slušnost,
laskavost, solidarita…).
Z toho všeho Grotius vyvozuje závěr: jestliže je slušný a laskavý vztah k bližnímu to, po čem
všichni lidé ze své přirozenosti touží, pak je přípustné, ba nezbytné, aby byli k tomuto vztahu
nekompromisně přinuceni. A to je úkol státu – reagovat na základní neuspokojenost lidské
přirozenosti a pozvednout solidaritu každého s každým na úroveň zákona.
5.12.2 Thomas Hobbes (16. – 17. stol.)
Ve svém díle Leviathan T. Hobbes uvádí, že v přirozeném stavu jsou všichni lidé egoisty
vedeni svým pudem sebezáchovy, všichni si kladou nárok na všechno, což vede k válce všech
proti všem. Zároveň jsou ovšem lidé obdařeni rozumem, schopností myslet, a uvědomí si, že
válka všech proti všem vlastně tuto sebezáchovu ohrožuje. Proto formou dohody
(společenskou smlouvou) předají svou moc (kterou dosud všichni individuálně a neomezeně
uplatňovali) jedinému muži – panovníkovi zosobňujícímu stát. Stát pak umožní mír, právní
ochranu a mravnost.
5.12.3 John Locke (17. stol.)
Podle Johna Locka v přirozeném stavu vládne přirozený zákon rozumu, který učí veškeré
lidstvo „že jsou si všichni rovni a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého v jeho životě,
zdraví, svobodě nebo majetku.” (Locke, 1992, 32)
Sebezáchova i záchova života jiných není jen právem, ale i povinností vůči Stvořiteli. Zároveň
podmínkou této záchovy života je svoboda a vlastnictví. Přirozený stav je ovšem nedokonalý
a tato tři práva (na život, svobodu a vlastnictví) je třeba stabilizovat. Proto vzniká cestou
společenské smlouvy stát a jeho politický a právní řád. Stát nemá přirozená práva omezovat,
naopak – má je rozšiřovat.
29/73
5.12.4 J. J. Rousseau (18. stol.)
V díle Rozprava o vědách a umění Rousseau vyslovuje názor, že civilizace způsobila úpadek
mravů a volá, aby se člověk vrátil k původní prostotě a nevinnosti.
V Rozpravě o původu a základech nerovnosti mezi lidmi popisuje přírodní stav lidstva, kdy
panují přirozené ctnosti, svoboda, rovnost, nekomplikované vztahy mezi lidmi. Líčí přirozený
stav jako zcela idylický (srov. s opačnou charakteristikou u T. Hobbese, viz 5.12.2). Tento
přirozený stav mizí se vznikem soukromého vlastnictví, kdy mizí rovnost mezi lidmi.
V soukromém vlastnictví Rousseau vidí zdroj egoismu a všeho, co s egoismem souvisí.
Soukromé vlastnictví vytvořilo vládce a ovládané, bohaté a chudé. Vzniká stát, jehož instituce
a zákony posvěcují a upevňují tento nemravný stav.
V díle Společenská smlouva řeší otázku, jak tento stav odstranit. Uvědomuje si, že návrat
k přírodnímu stavu není možný, a řešení vidí ve společenské smlouvě, která vyjadřuje
obecnou vůli občanů (co je obecnou vůlí, se zjistí hlasováním).
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Sofisté poukazovali na relativnost mravních norem.
2. Autonomnost Sokratova pojetí morálky je založená v jeho učení o daimoniu.
3. Kynikové stanovili požadavek zcela přirozeného života – bez umělých společenských
překážek.
4. Platonova nauka o ctnostech je založena na učení o třech vrstvách duše.
5. Podle Aristotela etické ctnosti spočívají v kultivaci nižších složek duše rozumem. Rozum
zde nalézá nutnost vyhýbání se extrémům.
6. Stoikové stanovují požadavek žít rozumným životem podle logu. Apatie vůči afektům
(odvádějících nás od rozumného života) vede k ataraxii.
7. Největší křesťanskou ctností ve vztahu člověka k člověku je láska.
30/73
8. Sv. Augustin učí, že všichni lidé jsou zatíženi dědičným hříchem, stali se zkaženými a ztratili
svobodu. O tom, kdo bude spasen a kdo zatracen, Bůh rozhodl předem (teorie predestinace).
9. Přirozený zákon, jak jej předkládá Tomáš Akvinský, je založen na přesvědčení, že Bůh
stvořil svět a nastolil v něm řád a účel, který odráží jeho vůli. Je-li všechno stvořeno za
nějakým účelem, pak je lidský rozum, který tento účel zkoumá, schopen rozhodnout, jak má
jednat, aby byl s tímto účelem v souladu.
10. Přirozenoprávní teorie 17. a 18. století se ptají po přirozeném (předstátním) řádu světa a
po přirozených vlastnostech člověka. Jsou-li záporné (válka všech proti všem, bezbřehý
egoismus) musí být překonány nastolením státního stavu a jeho zákony. Je-li přirozený řád
dobrý, stává se vzorem pro vytvoření právního a morálního řádu společnosti. Přechod od
přirozeného stavu ke státnímu stavu se děje prostřednictvím společenské smlouvy.
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Co podle Sokrata člověku umožňuje, že se může řídit vlastním smýšlením?
2. Co je cílem ctností podle Platóna?
3. Čím se u Aristotela liší etické a rozumové ctnosti?
4. Čím zdůvodňují rovnost lidí stoikové?
5. Proč novoplatonikové spojují hmotu se zlem?
6. Jaké myšlenky jsou společné u stoiků a v křesťanství?
7. Jakou úlohu sehrála teorie predestinace v reformaci?
8. Co znamená, že sv. Tomáš Akvinský zakládá svou etiku na rozdíl od sv. Augustina více na
rozumu?
9. Jak hodnotí lidskou přirozenost jednotliví představitelé přirozenoprávních teorií?
10. V čem vidí zdroj egoismu J. J. Rousseau?
31/73
6
Empiristická etika a utilitarismus
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Modul objasňuje označení empiristická etika a přibližuje dva nejvýznamnější typy této etiky:
hédonismus a zejména utilitarismus.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
vysvětlit, v čem spočívá empirismus utilitaristické etiky, a jak se uplatňují jednotlivé
principy utilitarismu.
Získáte:
základní znalosti o jedné z nejvýznamnějších etických pozic, která nalézá své
uplatnění také v profesní etice.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Empiristická etika, hédonismus, utilitarismus, principy utilitarismu.
PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY
Jádrem modulu je kapitola 6.2.1 přibližující čtyři principy utilitarismu, které vystihují
podstatu této etické pozice.
•
Empiristická etika je souhrnný název pro různé etické pozice, zejména pro hédonismus a
utilitarismus. V širším slova smyslu do pojmu hédonismus zahrnujeme nejen kyrénskou
(hédonickou) školu, ale také epikureismus.
Typickým rysem empiristické metodologie je to, že lidské jednání je vysvětlováno
deterministicky a je pojímáno pouze jako nutný následek předchozích empirických příčin
(jako výsledek vzájemného působení člověka a prostředí).
32/73
Takový strohý determinismus ovšem destruuje samotný význam mravní skutečnosti a je i
v rozporu s naším mravním předporozuměním.
Pokud je lidská činnost chápána jen jako nutný následek předchozích podmínek, vylučuje to
princip dobrovolnosti našeho jednání. Kromě toho se ztrácí také smysl rozlišování dobra a
zla a jednání je spíše hodnoceno z hlediska funkčnosti či nefunkčnosti, užitečnosti a
neužitečnosti. Rozplývá se taktéž smysl odpovědnosti za naše jednání. (srov. Anzenbacher,
2001, s. 19 - 23)
6.1
Hédonismus
Hédonismus je nejstarším typem empiristické etiky, tedy té etiky, která pojímá lidskou praxi
(resp. etickou praxi) výhradně jako empirické příčinné působení.
Podle hédonismu je lidské jednání výlučně motivováno (zapříčiněno) snahou dosáhnout slast
(hédoné) a vyhnout se strasti. Etika se stává uměním žít, uměním jak dosáhnout co
nejslastiplnější život.
V hédonismu a vůbec i v celé empiristické etice se rozum stává pouhým prostředkem,
nástrojem k dosažení cílů (k dosažení libosti, uspokojování pudů, dosažení užitku). Je jakýmsi
„počtářem“ ve vyhledávání optimálních cest k dosažení cíle (zejména slasti, štěstí, užitku).
Hovoří se o „kalkulu rozumu“. Zdůrazněme, že rozum zde není určujícím důvodem jednání, je
pouhým prostředkem. (Srovnejte s Kantem, podle kterého naopak mravní jednání vyplývá z
rozumu.)
Jak známo, prvními hédonistickými etickými směry byly škola hédonická a epikureismus.
Oba tyto směry byly orientovány egoisticky, neboť jim šlo o dosažení slasti pro jednotlivce.
Neegoistickou empiristickou etickou teorii vytváří v novověku David Hume (1711 - 1776),
který je jedním z předchůdců utilitarismu. Hume svou etiku zakládá na psychologii citů, kdy
city jsou motivem a kritériem mravního jednání. Za mravní kritérium považuje cit libý nebo
nelibý, který v nás vzbuzují vlastnosti a jednání jiných lidí. Při tomto hodnocení nejsme
vedeni jen egoistickým zájmem, ale i soucítěním (sympatií), neboť máme libý dojem i tehdy,
když se nás věc osobně netýká. A také naopak při vlastním mravním jednání a hodnocení
sebe sama se vciťujeme do druhého – do možného pozorovatele. (srov. Anzenbacher, 2001,
s. 23 – 31)
33/73
6.2
Utilitarismus
Utilitaristická etika je jedna z nejvýznamnějších etických pozic. Tato empiristický etický směr
vzniká koncem 18. století a je aktuální do dneška. Název je odvozen z latinského slova utilis =
užitečný, utilitarismus lze také označit jako etiku užitečnosti. Utilitarismus považuje za
správné takové jednání, jehož důsledky přinášejí užitek, prospěch, štěstí, slast. (Nebo: takové
jednání, jehož důsledky jsou přinejmenším tak dobré jako důsledky možného alternativního
jednání.) Předchůdci utilitarismu jsou John Locke, David Hume a Adam Smith, zakladateli
Jeremy Bentham a John Stuart Mill.
Podle Jeremy Benthama (1748 – 1832), anglického teoretika práva a morálky, je základním
motivem lidského jednání snaha dosáhnout libosti, radosti, štěstí. Veškerá morálka má být
založena na správně chápaném vlastním užitku, tak, aby individuální zájmy byly v harmonii
s celkem. Razil větu, kterou můžeme považovat za heslo celého utilitarismu. Podle ní má být
cílem jednání:
„Co největší štěstí pro co nejvíce lidí.“
Tento princip může nalézt všeobecný souhlas všech. Spojuje se zde princip egoismu
(uspokojování individuálního zájmu) s principem altruismu (štěstí pro co největší počet lidí).
Podle J. Benthama a jeho následovníků mohou být důsledky každého jednání vyčísleny, lze
provést matematickou bilanci (tzv. morální aritmetika či tzv. hédonistický klakul).
Zjednodušeně vyjádřeno:
×
co největší štěstí
pro co nejvíce lidí
________________________________________________________________________
množství štěstí, libosti, užitku,
×
počet lidí
jejich intenzita, také doba trvání, míra jistoty
John Stuart Mill (1806 – 1873), anglický pozitivistický filozof, logik, ekonom a politik, byl
zastáncem kvalitativního utilitarismu. Zatímco Benthamovi jde o množství blaha
(kvantitativní utilitarismus), J. S. Mill rozlišuje slasti na vyšší a nižší, tedy tělesné a duchovní.
Kterým dát přednost, nám ukazuje zkušenost lidí, kteří okusili více způsobů života. Ten, kdo
jednou prožil duchovní slast, dá jí přednost před množstvím hrubých požitků. Je lépe být
nespokojeným člověkem než spokojeným prasátkem, nešťastným Sokratem než blaženým
34/73
hlupákem. Proto Mill vytyčuje hlavní cíl člověka: život pokud možno bez strastí, bohatý jak
jen možno na slasti, a to v obojím smyslu – kvantitativním i kvalitativním.
6.2.1 Principy utilitarismu
I když soudobý utilitarismus reprezentuje celá řada relativně odlišných teorií filozofické etiky,
vcelku je charakterizován uplatňováním čtyř principů: principu následků, užitečnosti,
hédonismu a principu maximace, kterému se také říká sociální princip.
1. Princip následků
Podle principu následků žádné jednání není samo o sobě považováno za mravně dobré nebo
špatné. Jeho mravní kvalita se posuzuje až podle následků jednání (např. lež není sama o
špatná; přinese-li velkému počtu lidí užitek, je dobrá). Úskalí tohoto principu spočívá v tom,
že se popírá platnost obecných mravních norem (např. normy, že je nesprávné lhát).
2. Princip užitečnosti
Jako dobré je považováno takové jednání, které přináší užitek, prospěch. Čím větší užitek,
tím lepší jednání. Slabinou tohoto principu je, že užitečnost může být klamná (např. droga)
nebo dočasná (např. výstavba nového průmyslového podniku přinese sice nová pracovní
místa, ale do budoucna znamená zhoršení životního prostředí).
3. Princip hédonismu
Princip hédonismu říká, že utilitarismus chápe dobro hédonisticky. Největším dobrem je
lidské štěstí a záleží na každém, co jako štěstí prožívá (slast, zabezpečení potřeb,
uspokojování zájmů, dosažení radosti). Hédonismus lze rozlišit na kvantitativní (J. Bentham)
a kvalitativní (J. S. Mill). Slabinou principu je skutečnost, že věc, která člověka těší, mu může
později škodit, zvláště jedná-li se o něco povrchního a stane-li se člověk na tom závislý (např.
sledování telenovel apod.).
4. Princip maximace – sociální princip
Podle utilitarismu má jít o štěstí pro co největší počet lidí, o co možná největší množství
sociálního užitku. Každé jednání má činit druhé šťastnými. Slabinou je možné zdůrazňování
potřeb většiny na úkor menšiny.
35/73
6.2.2 Utilitarismu činu a utilitarismu pravidla
Pro informaci se ještě zmiňme o utilitarismu činu a utilitarismu pravidla. Jejich rozlišování
vyplynulo z kritiky utilitarismu a z diskuzí v rámci utilitarismu. Zjednodušeně řečeno,
utilitarismus činu se ptá, jaká by byla bilance užitečnosti tohoto činu (jaké konsekvence má
tento čin), utilitarismus pravidla se ptá, jaká by byla bilance užitečnosti tohoto pravidla
(kdyby se tento čin stal pravidlem, kdyby tak činili všichni).
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Empiristická etika je souhrnný název pro různé etické pozice (zejména pro
hédonismus a utilitarismus), ve kterých je lidské jednání pojímáno jako nutný
výsledek empirických příčin.
2. Podle hédonismu je lidské jednání motivováno (zapříčiněno) snahou dosáhnout slast.
3. V empiristické etice se rozum stává pouhým nástrojem k dosažení cílů (např. štěstí,
užitku).
4. Podle zakladatele utilitarismu J. Benthama má být cílem jednání co největší štěstí pro
co nejvíce lidí.
5. Podle mnohých představitelů utilitarismu mohou být důsledky každého jednání
vyčísleny (tzv. morální aritmetika).
6. J. S. Mill je představitelem kvalitativního utilitarismu, který bere v potaz nejen
množství slastí či užitku, ale rozlišuje slasti na vyšší a nižší.
7. Podle utilitaristického principu následků není žádné jednání vzato samo o sobě dobré
či špatné. Mravní hodnocení lze provést až podle následků jednání.
8. Utilitaristický princip užitečnosti považuje za dobré takové jednání, které přináší
prospěch.
9. Podle principu hédonismu je dobré (dobro) to, co přináší slast.
10. Podle principu maximace jde o štěstí pro co největší počet lidí.
36/73
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Jak vysvětluje lidské jednání empirismus? V čem jsou úskalí tohoto přístupu?
2. Jakou úlohu hraje rozum v hédonismu?
3. Co je to morální aritmetika?
4. Jaký je rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním utilitarismem?
5. Jak se staví k obecné platnosti mravních norem utilitarismus?
6. O čem vypovídají jednotlivé principy utilitarismu?
37/73
7
Kantova etika
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola přibližuje významné aspekty Kantovy etiky, soustřeďuje se na dvě formulace
kategorického imperativu. Uvádí, jak se promítají (široce pojímané) principy Kantovy etiky do
klasické teorie sociální práce. V této souvislosti je uvedeno, v čem kantovskou pozici
doplňuje utilitarismus.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
vysvětlit základní pojmy Kantovy etiky a charakterizovat tuto etiku.
Získáte:
znalost podstaty dvou formulací kategorického imperativu.
Budete schopni:
vysvětlit, v čem je důležitá pro pojetí sociální práce kantovská etika a v čem ji
doplňuje utilitarismus.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Apriorní věty, autonomie vůle, rozum, kategorický imperativ, povinnost.
PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY
Teoretický výklad o nejdůležitějších charakteristikách Kantovy etiky je doplněn o pojednání o
praktickém významu této etiky. Protože kantovská pozice nestačí, bylo účelné vedle toho
také uvést pojednání o významu utilitarismu.
38/73
7.1
Věty teoretického a praktického rozumu
Kritika praktického rozumu (výklad teorie jednání, tj. etiky) je propojena s Kritikou čistého
rozumu (výklad teorie poznání). Věty teoretického rozumu, o kterých pojednává Kritika
čistého rozumu, mají charakter oznamovacích vět, věty praktického rozumu, o kterých
pojednává druhá Kantova Kritika, mají charakter imperativu. V tom se tyto věty liší. Oba typy
vět mají ovšem charakter bezpodmínečné platnosti vyplývající z rozumu, platí nepodmíněně,
mají apriorní charakter, tj. jsou nezávislé na proměnlivé empirii. (srov. Sedláček, 2009, s. 73)
7.2
Dvě stránky člověka
Pro následující výklad je třeba připomenout, že podle Kanta má člověk dvě stránky, a to
přírodně empirickou a rozumovou. Svou přírodně empirickou stránkou (hmotně tělesnou)
stránkou člověk podléhá přírodní závislosti. Ve světě jevů je jen nepatrným článkem v řetězci
nutných souvislostí, příčin a účinků, článkem v procesech vznikání a zanikání. Touto svou
stránkou člověk není svobodnou bytostí. Svou rozumovou stránkou, která tvoří vlastní
podstatu člověka, člověk přírodu překračuje - je rozumnou a svobodnou bytostí, kdy
nepodléhá přírodní empirické nutnosti. (srov. Sedláček, 2009, s. 74)
7.3
Autonomie vůle
Východiskem Kantovy etiky je mravní autonomie člověka. Jak podle Kanta máme jednat?
Čím má být určována naše vůle (chtění jednat)? Naše vůle má být určována zákony, které
jsou v nás samých, v našem rozumu, jedině v tomto případě je rozum autonomní (sám si
dává zákony). Pokud by naše vůle byla určována něčím, co je mimo nás, mimo náš rozum,
pak by naše vůle byla určována cizím zákonem. V tomto případě by se jednalo o
heteronomii.
Naše vůle má být tedy podle Kanta autonomní, nemá být určena něčím vnějším,
heteronomním. Takovým heteronomním činitelem by např. bylo dosažení nějakého užitku,
když by naše vůle sloužila jakou pouhý prostředek k určitému účelu. Dalšími heteronomními
činiteli (empirickými – mimorozumovými) by byly city, náklonnost k někomu, požadavky
rodičů, církve, státu apod. Dobro je sebeúčel. Máme chtít konat dobro jen kvůli němu
samotnému. Toto je nepodmíněný příkaz rozumu (kategorický imperativ).
39/73
7.4
Kategorický imperativ
Kategorický imperativ = nepodmíněný (apriorní) příkaz - to, co nám přikazuje rozum. Tento
příkaz (mravní zákon) je nepodmíněný v tom smyslu, že naše jednání má být nezávislé na
vnějších, heteronomních faktorech, jako např. dosažení prospěchu či štěstí, jednání nemá
být motivováno přátelstvím, láskou k někomu, nebo že to někdo od nás požaduje (viz 7.3).
Jinak řečeno: dobro máme konat nezávisle, jen kvůli němu samotnému.
(Jiný je hypotetický imperativ – podmíněný příkaz: např. Chceš-li být oblíbený, musíš se
k lidem chovat mile.)
Kant stanoví dvě formulace kategorického imperativu:
1. Jednej tak, aby se maximy (zásady) tvého chování mohly stát všeobecným zákonem.
První formulace uvádí formální podmínku jednání říkající, že máme jednat podle apriorního
zákona rozumu. Kategorický imperativ se nevyslovuje k obsahu příkazu, že máme jednat tak
a tak (pomáhat, nelhat, dodržovat sliby). Sám o sobě neformuluje žádné pravidlo, např.
ohledně dávání slibů. Poskytuje jen nejobecnější možný princip, že něco je správné pouze
tehdy, když se to může stát obecným pravidlem, aniž by vznikl rozpor. (srov. Thompson,
2004, s. 111)
Je-li mi kupříkladu zatěžko říct pravdu (zalhat by bylo výhodnější), položím si otázku: Mohu
chtít, aby se lhaní stalo principem lidského dorozumívání? - Nemohu. Taková komunikace by
nedávala smysl – byla by proti rozumu, vedla by k logickému sporu.
2. Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy
zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.
Druhá formulace je založena na tom, že i v druhých lidech předpokládáme rozumné a
svobodné bytosti. Nesmíme degradovat sebe, ani ostatní lidi na pouhý prostředek
k dosahování cílů, tzn. degradovat lidi na pouhé přírodně empirické bytosti (viz 7.2). Všichni
lidé jsou rozumnými bytostmi a jako takoví jsou sebeúčelem.
7.5
Charakteristiky Kantovy etiky
Kantovu etiku lze charakterizovat následujícími rysy. Je to etika:
• autonomistická – tzn. mravní zákon je uvnitř nás, jednání není určováno něčím
heteronomním (vnějším, empirickým),
40/73
• rozumová – tzn. jednání není určováno vnější empirií, ale rozumem v nás,
• formalistická – tzn. týká se pouze formy jednání, odhlíží od empirického obsahu jednání a
následků tohoto jednání (srovnejte s principem následků u utilitarismu, viz 6.2.1,), dobro
nezávisí na konkrétním výsledku jednání, ale na smýšlení jednajícího (na dobré vůli),
• povinnostní – tzn. dobré jednání nevyplývá z ani užitečnosti, zájmů, libosti, z náklonnosti
k někomu, ale z povinnosti, tj. ničím nepodmíněného zákona rozumu (mravního zákona).
Kantova etika je nejvýznamnějším typem teorie racionální povinnosti, tj. deontologie (jinak
řečeno: deontiky). [Deontologie – nauka o povinnostech, z řec. to deon = žádoucí.]
7.6
Význam Kantovy etiky a utilitarismu pro profesní etiky
Z široce pojatých principů Kantovy etiky, tj. respektování jednotlivce jako rozumné bytosti
schopné sebedeterminace, vychází klasická teorie sociální práce. Vůči kantovské etice je
komplementární etika utilitarismu, protože sociální pracovník je součástí státní byrokracie,
která je spojená se sociální kontrolou a rozdělováním zdrojů. (Nečasová, 2001, s. 12 - 20)
Obě tyto pozice nalézají uplatnění jak v etice sociální práce, tak i v etice veřejné správy,
případně i jiných profesních etikách.
7.6.1 Význam Kantovy etiky
Pro etiku sociální práce (a nejen pro ni) jsou důležité následující zásady:
1. požadavek respektování jednotlivce jako rozumné bytosti schopné sebeurčení
(svobody jednání a myšlení),
2. jednání bez osobní předpojatosti a diskriminace - každý je hoden úcty (jako rozumná
bytost) – nezávisle na našich sympatiích, na své užitečnosti, dokonce nezávisle na tom,
zda s námi jedná poctivě, či ne,
3. oddělování povinnosti od osobního užitku,
4. respekt ke klientovi, který se odvíjí (podle Kanta) od rozumových schopností člověka
(všichni jsme rozumné bytosti). (Nečasová, 2001, s. 12 - 20)
7.6.2 Význam utilitarismu
Jak jsme už uvedli (viz 7.6), vedle kantovské pozice je pro etiku sociální práce důležitá pozice
utilitaristická. Kantovská pozice nestačí, protože sociální pracovníci nejsou autonomními
profesionály, jejichž hlavní etické principy se týkají pouze respektu ke klientům a podpoře
jejich sebeurčení. Pracovník musí:
41/73
1. dbát na různé právní a procedurální předpisy,
2. zvažovat důsledky jednání (kantovský přístup říká, že máme vždy plnit svou povinnost a
neohlížet se na důsledky) a výhodnost jednání pro klienta
3. a zároveň se snažit o podporu obecného blaha (jeho maximaci),
4. zvažovat výhodnost jednání pro jednotlivého klienta na jedné straně a výhodnost jednání
pro společnost jako celek,
5. brát do úvahy konflikty zájmů mezi jednotlivci,
6. mít respekt ke klientovi, který se podle utilitarismu odvíjí od schopnosti všech lidí vnímat
libost a bolest.
Jiný zdroj respektu ke klientovi je obsažen v etice přirozeného zákona.
Základem respektu ke klientovi je víra v to, že člověk má zvláštní důstojnost, která se odvíjí
od skutečnosti, že byl stvořen k obrazu Božímu.
(Nečasová, 2001, s. 12 - 20)
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Východiskem Kantovy etiky je mravní autonomie člověka.
2. Kategorický imperativ je nepodmíněný příkaz rozumu.
3. Dobré jednání nevyplývá ani z užitečnosti (podle utilitarismu ano), slasti, zájmů,
z náklonnosti, ale z povinnosti, tj. z ničím nepodmíněného zákona (příkazu) rozumu.
4. První formulace kategorického imperativu uvádí formální podmínku jednání říkající,
že máme jednat podle apriorního zákona rozumu.
5. Druhá formulace kategorického imperativu je založena na tom, že i v druhých lidech
předpokládáme rozumné a svobodné bytosti.
6. Respekt ke klientovi se podle kantovské etiky odvíjí od rozumových schopností
člověka, podle utilitarismu od schopnosti všech lidí vnímat slast a strast, podle etiky
přirozeného zákona od důstojnosti člověka jako bytosti stvořené k obrazu Božímu.
42/73
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Co mají společného a čím se liší věty teoretického a věty praktického rozumu?
2. V čem spočívá podle Kanta mravní autonomie člověka?
3. Co je to kategorický imperativ?
4. Co je to hypotetický imperativ?
5. O čem se hovoří v první formulaci kategorického imperativu?
6. Na čem je založena druhá formulace kategorického imperativu?
7. Co je to podle Kanta povinnost?
8. Jak se dívá Kant na roli užitečnosti? (Srovnejte s utilitarismem.)
9. Jak se dívá Kant na následky našeho jednání? (Srovnejte s utilitarismem.)
10. Které zásady vyplývají pro etiku sociální práce z kantovské etiky?
11. Které zásady vyplývají pro etiku sociální práce z kantovské etiky?
12. Které zásady vyplývají pro etiku sociální práce z utilitarismu?
OTÁZKA K ZAMYŠLENÍ
Je podle Kanta v souladu s kategorickým imperativem, pokud někomu pomůžeme, protože
ho máme rádi?
[Po obsahové stránce ano. Nicméně kategorický imperativ říká, že musíme jednat (pomáhat)
vždy, nezávisle na naší náklonnosti. Pokud někomu pomůžeme, protože ho máme rádi, je to
jistě „dobré“, žádoucí, vhodné…, ale takovéto jednání nelze označit za dobré v mravním slova
smyslu. Pomáhat máme vždy. / N. B. Oč mravně hodnotnější by bylo pomoci člověku, kterého
rádi nemáme! ]
43/73
8
Směry bádání v etice a základní podoby etiky
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola uvádí tři oblasti bádání v etické teorii, a to deskriptivní etiku, normativní etiku a
metaetiku. Soustřeďuje se na normativní etiku a charakterizuje její jednotlivé podoby.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Získáte:
přehled o třech základních směrech bádání v oblasti etiky a zejména o podobách
normativní etiky
Budete schopni:
zdůvodnit platnost norem podle příslušných přístupů normativní etiky.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Etika deskriptivní, normativní, metaetika, normy, zdůvodnění norem
PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY
Jádrem kapitoly je část pojednávající o normativní etice, jejích podobách a zdůvodňování
norem.
•
Podle vědeckého zaměření lze v etice rozlišit tři základní badatelské směry: etiku
deskriptivní, etiku normativní a metaetiku. (Rich, 1994, 20 - 36)
8.1
Deskriptivní etika
Deskriptivní etika (popisující etika) popisuje morální pravidla, zvyky u různých kultur,
národů, sociálních skupin, vrstev či tříd. Vedle toho zkoumá podmíněnost těchto pravidel a
zvyků (např. psychologickou, sociologickou, kulturně dějinnou či náboženskou podmíněnost).
S deskriptivní etikou souvisí etika srovnávací, která srovnává morální pravidla různých skupin
lidí, kultur apod.
44/73
8.2
Normativní etika
Normativní etika (preskriptivní, deontologická etika) lze považovat za nejdůležitější část
etické teorie. Zkoumá normy (norma = to, co má být). Zkoumá, jak lidé mají jednat (co je
normou jednání) a proč tak mají jednat (čím je tato norma zdůvodněna). Zatímco
deskriptivní etika zkoumá to, co je a proč to je, normativní etika zkoumá to, co má být a proč
to má být. Normativní etika má mnoho podob, různých přístupů, o kterých pojednáme
v následujících podkapitolách.
8.2.1 Empiristická etika
Empiristická etika (viz kap. 6) odvozuje normy (to, co má být) ze zkušenosti. Např. zkušenost
říká, že všichni lidé usilují o štěstí či užitek, proto za morálně dobré je považováno to, co
přináší lidem štěstí či užitek. Štěstí nebo užitek se stávají normou. Významným příkladem
takového postoje je utilitaristická etika (viz 6.2).
8.2.2 Etika norem a principů
Etika norem a principů je opakem empiristické etiky, norma není odvozena ze zkušenosti,
ale má charakter obecně a bezpodmínečně platného, nadčasového příkazu nebo zákazu
Podle zdůvodňování těchto norem a nejvyšších mravních principů rozlišujeme různé typy
této etiky norem:
a/ Etika norem přirozenoprávní
V této etice jsou normy zdůvodňovány přirozeným řádem světa a lidskou přirozeností – např.
norma nezabiješ vyplývá z přirozeně platné sebezáchovy člověka. Podobně norma
nepokradeš vyplývá z toho, že člověk potřebuje k sebezáchově vlastnictví prostředků
k životu. Vlastnictví tedy přirozeně musí být nedotknutelné (srov. pojetí J. Locka 5.12.3).
b/ Etika norem teologická
Podle teologické etiky norem jsou normy, nejvyšší mravní principy výslovnými Božími
příkazy, např. danými v Desateru („Nezabiješ!“ „Nepokradeš!“).
c/Deontologická, povinnostní etika norem
Zde je normou příkaz vyplývající z rozumu. Takovou etikou je Kantova etika racionální
povinnosti. (Zabití nebo krádež odporuje kategorickému imperativu - viz 7.4)
•
Bezpodmínečné příkazy (nesmí se zabíjet! apod.), jak je postuluje etika norem a principů,
ovšem zřídka odpovídají složitosti skutečnosti a v konkrétních situacích vedou často do
45/73
bezvýchodných situací (dilemat). Např. porodník stojí před tragickou volbou: obětovat život
dítěte pro záchranu matky nebo naopak. Zabíjet bude, i kdyby se tomuto dilematu chtěl
vyhnout. Etika norem a principů nemůže mít tedy poslední slovo, a proto vznikají i další
normativní etiky, např. kazuistická etika. (Rich, 1994, s. 27 - 28)
8.2.3 Kazuistická etika
Kazuistická etika (lat. casus = případ) se snaží uplatňovat obecně platné normy na
konkrétních jednotlivých případech (např. kdy jednat ve prospěch života matky a kdy jednat
ve prospěch života dítěte).
8.2.4 Situační etika
V protikladu ke kazuistické etice se chce zabývat skutečnými, ne uměle konstruovanými
situacemi, tedy něčím, co se vždy nedá předvídat. Každá situace je jedinečná, a nemohou pro
ni platit předem dané normy nebo kazuistická pravidla. Co se má dělat, lze osvětlit pouze ze
situace. Normu vytváří až situace.
8.2.5 Etika smýšlení
V etice smýšlení to, co je dobré a správné, se stává otázkou vnitřní motivace smýšlejícího.
Nejen jednání jako takové, nýbrž za nimi stojící smýšlení rozhoduje o tom, zda člověk jedná
morálně či ne, co je normou, záleží na dobrém smýšlení. Dobré smýšlení dělá naše jednání
správným a dobré smýšlení také dělá dobrého člověka. Jedním z typů etiky smýšlení je
Kantova etika (viz 7.3).
8.2.6 Etika odpovědnosti
Na rozdíl od etiky smýšlení etika odpovědnosti vyžaduje taktéž ohled na důsledky jednání či
rozhodování a na převzetí odpovědnosti. Za předvídatelné důsledky svého jednání musíme
ručit, a ne se jednoduše vymlouvat, že jsme to mysleli dobře. Odpovědnost za výsledek nás
nutí použít i mravně závadný prostředek (pokud je brán izolovaně). Např. lékař zalže
pacientovi o jeho zdravotním stavu, protože se obává, že by pravdu nemusel unést. (Rich,
1994, s. 26 - 36)
8.3
Metaetika
Jazykem etiky, rozborem etických pojmů, formálně-logickým rozborem výroků, logikou
morální argumentace se zabývá metaetika (analytická etika)
Analytická etika tedy analyzuje jazyk etiky.
46/73
Výrok etiky: „Toto je dobré, správné, spravedlivé.“
Výrok metaetiky: „Co to znamená, když říkáme, že je něco dobré, správné, spravedlivé?“
Výrok mataetiky: „Morální věty jsou větami preskriptivními.“
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Podle badatelského zaměření lze rozlišit tři směry: etiku deskriptivní, etiku normativní
a metaetiku.
2. Deskriptivní etika popisuje pravidla u různých skupin lidí a zkoumá jejich
podmíněnost. (Zkoumá to, co je, a proč to je.)
3. Normativní etika zkoumá normy (norma = to, co má být) a tyto normy zdůvodňuje.
(Zkoumá to, co má být, a proč to má být.)
4. Empiristická etika odvozuje normy ze zkušenosti.
5. Přirozenoprávní etika norem zdůvodňuje nadčasovou a bezpodmínečnou platnost
norem přirozeným řádem světa a lidskou přirozeností; teologická etika norem Božími
příkazy; deontologická - zákony rozumu.
6. Na rozdíl od etiky smýšlení etika odpovědnosti vyžaduje ohled na důsledky jednání.
7. Analytická etika (metaetika) zejména analyzuje jazyk etiky.
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Čím se liší deskriptivní a normativní etika?
2. Z čeho odvozuje normy utilitarismus (empiristická etika)?
3. Jakým způsobem by zdůvodnily normu „nezabiješ!“ etika norem přirozenoprávní,
etika norem teologická a povinnostní?
4. Jak se staví k etice smýšlení etika odpovědnosti?
5. Co analyzuje analytická etika?
47/73
9
Profesní etika
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola se zabývá obecně profesní etikou, profesní samoregulací, hodnotami profese,
obsahem a funkcemi profesních etických kodexů.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
obecně charakterizovat znaky profesní etiky.
Získáte:
přehled o obsahu a funkcích profesních etických kodexů a vhled do problematiky na
příkladu profesní etiky ošetřovatelství, která je v některých aspektech blízká etice sociální
práce.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Profesní etika, profesionální samoregulace, hodnoty profese, etické kodexy, profesní etika
ošetřovatelství.
PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY
K obecnému výkladu o profesní etice je připojena podkapitola o profesní etice v
ošetřovatelství.
•
Profesní etika (etika povolání a profesí) je aplikovanou etikou, je aplikací teoretické
(obecné) etiky na normy chování a profesionálního jednání příslušné profese (zdravotnická
etika, lékařská etika, etika ošetřovatelství, policejní etika, hospodářská etika, pedagogická
48/73
etika, informační etika, novinářská etika, etika vědecké práce, etika v sociální práci, etika ve
veřejné správě apod., viz také 4.1.2)
9.1
Profesionální samoregulace
Profesionální (profesní) samoregulace je stálý a pravidelný proces, kterým profese
usměrňuje chování svých členů. Institucionálními garanty profesní etické samoregulace jsou
profesní sdružení, asociace, cechy, komory.
Profesní samoregulace (prostřednictvím profesních sdružení, činnosti etických komisí a
prostřednictvím etických kodexů) nenahrazuje právní regulaci – legislativu. Tuto legislativu
doplňuje o ta etická pravidla, na něž se legislativa nevztahuje.
Základní rozdíl mezi regulací morální a právní spočívá ve vyšší obecnosti morální regulace a
jiném způsobu sankcionování. Sankcí je zejména odsudek veřejným míněním, další sankce
mohou být uvedeny v etickém kodexu (dále viz etické kodexy). (srov. MV ČR, 2000, s. 5)
Pomocnou úlohu pro etickou samoregulaci mohou mít také různé případové studie
obsahující příklady dobré či nesprávné praxe.
9.2
Profesní hodnoty
Obecně o hodnotách a etických hodnotách jsme se zmínili v kapitole 4.1.6. Uvedli jsme, že
jedním z druhů hodnot jsou hodnoty profese čili profesní hodnoty. Jsou to „zpravidla
nepsané, nebo v profesních a etických kodexech zaznamenané základní charakteristické rysy,
které danou profesi vymezují zejména ve vztahu ke klientům nebo zákazníkům, vůči kolegům
v oboru a společnosti“. (Fischer, Milfait a kol., 2008, s. 66)
9.3
Etické kodexy
Profesní etické kodexy jsou významným prostředkem profesionální samoregulace. Stanoví
minimální normy a principy chování a profesionálního jednání, které profesní svaz či
organizace považuje za vhodné a přijatelné a jež mají pracovníci přiměřeně dodržovat.
Zároveň také jasně stanoví, co může veřejnost oprávněně očekávat sdružení a od
profesionálního pracovníka. I když nemůže mít vyšší platnost než zákon, může kodex alespoň
zčásti nahradit právní normu tam, kde je státem vydaný zákon nedostatečný nebo se
nevztahuje na všechny záležitosti.
49/73
Vypracované etické kodexy mají formu písemného dokumentu. Tento druh etických
prohlášení představuje jeden z možných způsobů, kterým sdružení či organizace deklaruje
své stanovisko k morálním otázkám profese. Podpisem nebo přihlášením se k etickému
kodexu se jednotlivec či organizace zavazují k dodržování konkrétních pravidel a postupů.
I když kodex nemá právní platnost, jeho porušení může vést k určitému postihu.
U zaměstnanců např. se může projevit v osobním hodnocení, v disciplinárním řízení, u firem
to může být např. negativní publicita nebo vyloučení z profesního sdružení.
Umožňují-li profesně etické kodexy nejen morální odsouzení, ale i jistý druh disciplinárních
sankcí, jsou určitým přechodem mezi čistě morální regulací a regulací právní.
Profesní etické kodexy zejména:
•
Vyhlašují základní hodnoty profese (většinou v preambuli) a v dalším textu je rozvádějí.
V pomáhajících profesích se vychází z respektu ke klientům jako základní hodnoty.
(Fischer, Milfait a kol., 2008, s. 74)
•
Vyjadřují poslání profese.
•
Formují a udržují profesní identitu. (Srov. Nečasová, 2001, s. 65)
•
Slouží ke kultivaci podnikové kultury.
•
Poskytují návody k jednání, usnadňují rozhodování zaměstnanců (především v
nestandardních situacích) a dávají podněty členům profese.
•
Zabraňují nadřízeným, aby vyžadovali po zaměstnancích nesprávné jednání.
•
Poskytují poučení týkající se etických problémů a dilemat.
•
Slouží jako kritérium hodnocení praxe, slouží jako podklad pro posouzení stížností a
k disciplinárním řízením v případě profesionálního pochybení. (Fischer, Milfait a kol.,
2008, s. 74)
•
Chrání klienty (např. před zneužitím moci).
•
Stanoví, co může veřejnost oprávněně očekávat od členů profese.
•
Deklarovanými závazky zvyšují důvěryhodnost organizace.
•
Chrání profesi před vnějším usměrňováním, nežádoucí intervencí.
•
Funkční profesní etické kodexy obsahují komponenty vynutitelnosti, vymezují sankce za
porušení.
50/73
Etické kodexy mají jak své zastánce, tak své odpůrce a oponenty. Také v odborné literatuře
neexistuje jednotný názor na roli etických kodexů. Někteří autoři se staví k profesním
etickým kodexům zcela záporně a prohlašují, že kodexy morální chování svých členů nijak
nepodporují. U kritiků etických kodexů jsou vznášeny nejčastěji tyto námitky:
• přílišná obecnost etických kodexů,
• formalismus,
• neúčinnost,
• špatná vymahatelnost.
9.4
Profesní etika v ošetřovatelství
Na tomto místě uvedeme jako příklad profesní etiky několik údajů a charakteristik etiky
ošetřovatelství, která je druhem zdravotnické etiky (vedle lékařské aj.) a jako etika
pomáhajících profesí je v lecčems blízká etice sociální práce, o níž pojednáváme v následující,
10. kapitole. Výchozím etickým kodexem je ICN - kodex zdravotní sestry vydaný Mezinárodní
konfederací sester, jejímž členem je i domácí profesní sdružení Česká asociace sester. Kodex
se hlásí k hodnotám, jako jsou respekt k lidskému životu, důstojnost a lidská práva. Upravuje
vztahy zdravotní sestry ke spoluobčanovi, k péči v praxi, k společnosti, k spoluzaměstnanci a
k povolání.
V ošetřovatelství jsou považovány jako důležité následující principy:
• beneficence - zdpovědnost ošetřujícího za to, že klient/pacient bude mít z jeho rozhodnutí
o způsobu ošetřování prospěch,
• non-maleficence - zodpovědnost za své činy při ošetřování, aby klientovi/pacientovi
neškodily,
• autonomie - respektování práv klientů/pacientů při rozhodování v ošetřovatelském
procesu,
• spravedlnost – poskytnout všem ošetřovaným přiměřenou, dostatečnou péči,
• respektování hodnot života,
• zabezpečení co nejplnohodnotnějšího života a lidského blaha všem, kteří jsou odkázáni na
ošetřovatelskou péči,
51/73
• profesionální zvládnutí ošetřovatelské péče tak, aby nevědomost a neschopnost nebyly
příčinou nedostatečné péče. (Archalousová, 2009, s. 30)
V moderním ošetřovatelství se uplatňuje tzv. holistický přístup = celostní přístup (řec. holos
= celý). Holismus je považován za filozofii moderního ošetřovatelství.
(Základní stanoviska holismu jsou: 1. celek je více než souhrn částí, 2. celek nelze vysvětlit
z jeho částí a nelze ho na tyto části redukovat.)
Jednotlivé části živých systémů jsou v interakci, a tak porucha jedné části vyvolá poruchu
druhé části. Také lidská osobnost je chápána jako celistvost, a to tří základních složek: bio-,
psycho-, sociální složka (každá z nich je dále strukturovaná).
bio-
↔
(tělesný, fyziologický stav,
zahrnuje i interakci buněk)
Např.
somatická porucha
psycho-
↔
(vnímání, poznávání,
emoce, duchovní činnost…)
←
smutek, stres
←
socio(společenské prostředí,
mezilidské vztahy…)
problém ve vztahu (např. partnerském)
Zdraví člověka znamená bio-, psycho-, sociální rovnováhu. Nerovnováha jedné složky vede
k nerovnováze celého systému a organismus reaguje nemocí. Úlohou sestry je pak při péči
uspokojovat pacientovy fyzické, psychické a sociální potřeby. Zaměřovat se na člověka jako
na celek, a ne pouze na nemoc nebo nemocnou část těla. (srov. Ošetřovatelství jako vědní
obor, 2009) Vedle těchto tří sfér či potřeb se uvádí i sféra duchovní (spirituální). (Jankovský,
2003, s. 15)
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Profesní etika je aplikovanou etikou, je aplikací teoretické (obecné) etiky na normy
chování a profesionálního jednání příslušné profese.
2. Profesní samoregulace je stálý a pravidelný proces, kterým profese usměrňuje
chování svých členů. Institucionálními garanty profesní etické samoregulace jsou
nejčastěji profesní sdružení a komory.
3. Profesní hodnoty jsou nepsané, nebo v profesních a etických kodexech zaznamenané
základní charakteristické rysy, které danou profesi vymezují zejména ve vztahu ke
klientům nebo zákazníkům, vůči kolegům v oboru a společnosti.
52/73
4. Profesní etické kodexy jsou prostředkem profesionální samoregulace. Stanoví
minimální normy a principy chování a profesionálního jednání, které profesní svaz či
organizace považuje za vhodné a přijatelné a jež mají pracovníci přiměřeně
dodržovat.
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Jaký je vztah mezi obecnou a profesní etikou?
2. V jakých podobách se realizuje profesionální samoregulace?
3. Co jsou to hodnoty profese?
4. Co upravují profesní etické kodexy?
5. Jaké funkce mají profesní etické kodexy?
6. Jaké hodnoty se uplatňují v ošetřovatelské etice?
7. Jak se v ošetřovatelství uplatňuje holistický přístup k člověku?
53/73
10
Etika v sociální práci
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola uvádí dvojí pojetí etiky sociální práce, podává přehled etických teorií relevantních
vůči této profesní etice, zabývá se hodnotami sociální práce a hlavními myšlenkami etických
kodexů.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
vymezit etiku sociální práce, hodnoty sociální práce, poslání etických kodexů
v sociální práci.
Získáte:
přehled o etických teoriích, které přinášejí důležité myšlenky pro sociální práci.
Budete schopni:
orientovat se v Etickém kodexu sociálních pracovníků ČR.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Etika sociální práce, etické teorie, hodnoty, etické kodexy.
PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY
V podkapitole o mezinárodním etickém kodexu vedle všeobecné charakteristiky kodexu je
uveden výčet jeho částí, v podkapitole o Etickém kodexu sociálních pracovníků ČR je vedle
výčtu základních částí uveden výtah, resp. osnova částí. Protože studenti se mají seznámit
s celým zněním Etického kodexu sociálních pracovníků ČR, je zde také uveden internetový
odkaz.
54/73
10.1
Vymezení etiky sociální práce
Existuje dvojí pojetí etiky sociální práce:
1. v prvním pojetí vystupuje jako studijně teoretická disciplína analyzující principy a hodnoty,
na nichž je založena sociální práce, a dále vytvářející scénáře či hypotézy eticky přijatelného
řešení profesních situací,
2. ve druhém pojetí vystupuje jako vlastní soubor norem, hodnot a postupů přijatelných
v profesní praxi sociální práce. Hodnotová vymezení jsou zakotvena v kodexech nebo v étosu
profese. Druhé pojetí úzce souvisí s metodami sociální práce a jejich studiem, které v sobě
obsahuje snahu o osvojení si hodnot potřebných pro výkon sociální práce. (Fischer, Milfait a
kol., 2008, s. 17 – 18)
10.2
Sociální práce a etické teorie
Vyskytuje se celá řada etických teorií, které přinášejí důležité myšlenky pro sociální práci a
jejichž osvojení patří k základům profese. Sociální pracovník při řešení problémů a
rozhodování nevystačí s pouhým dobrým smýšlením („chci jednat dobře“), ale měl by být
schopen sobě i jiným to, co považuje za „dobré“ (zvláště ve složitějších, problematických
situacích), zdůvodnit. Různé etické koncepce, řeší otázku „dobrého“ různým způsobem,
z různých úhlů pohledu, s různým způsobem uvažování. Je tedy vhodné, aby byl sociální
pracovník s těmito různými teoriemi aspoň trochu seznámen. Z významných teorií, o kterých
jsme již pojednali (kap. 5), připomeňme antické nauky o ctnostech, etiku křesťanství, které
tvoří jeden z pilířů naší civilizace., přirozenoprávní teorie, široce pojaté zásady Kantovy etiky,
ze kterých vychází klasická etika sociální práce, a významnou utilitaristickou pozici. O vazbě
posledních dvou zmíněných etických teorií na etiku sociální práce jsme pojednali v kapitole
7.6. Vedle toho jsme pojednali také o různých podobách etiky norem (viz 8.2). Z dalších teorií
vyslovujících se přímo k etice sociální práce se ještě doplňkově zmíníme o teorii distributivní
spravedlnosti, o antiopresivním přístupu, o etice účasti a etice diskurzu.
10.2.1 Teorie distributivní spravedlnosti
Autorem této alternativy klasického utilitarismu je John Rawls (1921 – 2002), který vychází
z Kanta a dále se zabývá některými otázkami, které Kant neřeší (např. hierarchií povinností
při jejich vzájemné kolizi). Základem Rawlsovy teorie je podílová (distributivní) spravedlnost.
55/73
Pravidla sociálních vztahů by měla být upravena tak, aby s nimi všichni zúčastnění souhlasili,
když se předem sjednotili na pravidlech své činnosti. Za těchto předpokladů je spravedlivé
to, co vyhovuje dvěma kritériím:
1. Každý má právo na stejný co nejrozsáhlejší systém politických práv a svobod.
2. Sociální a ekonomické nerovnosti je třeba upravovat tak, aby jednak bylo možné
rozumně očekávat, že budou sloužit ku prospěchu každému a jednak aby byly spojeny
s pozicemi a úřady, které jsou přístupné každému (rovnost šancí).
Lepší vyhlídky zvýhodněných jsou tedy spravedlivé jen tehdy, když přispívají ke zlepšení
vyhlídek těch nejméně zvýhodněných členů společnosti. Tento tzv. rozdílový princip
připouští nerovné rozdělování sociálních a ekonomických statků jen tehdy, když to má za
následek zlepšení společenské spolupráce, z čehož nakonec profitují i ti, kteří jsou na
nejnižším stupni žebříčku. (Nečasová, 2001, s. 15)
10.2.2 Antiopresivní přístup
Opresí se rozumí strukturální znevýhodnění určitých skupin. Antiopresivní (antidiskriminující)
přístup je pak takový přístup, jehož cílem je změna situace znevýhodněných menšin.
Takovým skupinám jsou odpírána některá práva a možnosti, které jsou běžně dostupné
většinové společnosti. Antiopresivní přístup si stanoví úkol tomuto znevýhodnění čelit,
odstraňovat diskriminaci založenou na rase, pohlaví, postižení, společenské třídě či sexuální
orientaci. Diskriminace a oprese jsou chápány jako základní charakteristiky situací, s nimiž
sociální pracovník přichází do styku. Přeměna utlačujících životních podmínek vede
k dosahování stále plnějšího lidství.
10.2.3 Etika účasti
Základem etiky účasti je stanovisko, že já a druhý jsme vzájemně propojeni. Péče pozvedá
nejen druhé, ale i pečujícího.
Etiku účasti vytvořila feministicky orientovaná autorka Carol Gilliganová v polemice
s Lawrencem Kohlbergem. Gilliganová si všimla, že v Kohlbergově výzkumu (viz 4.1.12)
dosahují muži častěji než ženy nejvyššího stadia morálního vývoje. Gilliganová označila etiku,
kterou popisuje Kohlberg, jako mužskou etiku spravedlnosti orientující se na abstraktní práva
a povinnosti, kdežto ženská etika účasti je senzitivní a člověk se orientuje podle konkrétní
56/73
struktury vzájemných vztahů. Vývojové fáze (předkonvenční, konvenční a postkonvenční) se
v koncepci Gillianové liší podle rozdílných způsobů uvažování o vzájemné propojenosti já
s druhým. (Nečasová, 2001, s. 18)
10.2.4 Etika diskursu
Významným představitelem diskursivní etiky je Jürgen Habermas (nar. 1929), který dále
rozvíjí kantovskou etiku a vedle toho navazuje na nemarxistické téma demokratizace všech
oblastí společnosti.
Habermasova etika diskursu zastává stanovisko, že činy, které jsou morální, jsou
ospravedlnitelné prostřednictvím otevřeného a autentického veřejného dialogu. "Jsou platné
pouze takové normy, které schválí všichni účastníci praktického veřejného diskursu."
10.3
Hodnoty v sociální práci
V kapitole 9.2 jsme uvedli vymezení profesních hodnot jako základních charakteristických
rysů, které vymezují danou profesi zejména ve vztahu ke klientům nebo zákazníkům, vůči
kolegům v oboru a společnosti. V sociální práci, podobně jako v jiných pomáhajících
profesích, se vedle všeobecných hodnot demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti
vychází z respektu ke klientovi, jeho důstojnosti jako základní hodnoty profesní etiky, je
uplatňována rovnost klientů. S hodnotou respektu ke klientovi je těsně spjat profesionální
přístup sociálního pracovníka. Profesionál jedná v nejlepším zájmu klientů, je důvěryhodný,
spolehlivý, diskrétní, odborný. Uplatňuje rovnost klientů. Důležitou je také autonomie
sociálního pracovníka – jedná se o nezávislost (např. na nedostatku finančních prostředků,
politických preferencích, předsudcích, vlastních sympatiích i antipatiích vzhledem ke
klientovi) při odborném posuzování praxe a při rozhodování. (Fischer, Milfeit a kol., 2008, s.
74 - 75)
Vedle zmíněných hodnot uveďme další klíčové hodnoty pro sociální práci, které vyplývají
z pojetí lidských práv a některé z nich jsou uvedeny přímo ve Všeobecné deklaraci lidských
práv (1948):
• Život – sociální pracovník má vždy podporovat činnosti vedoucí k životu. Důležitým
aspektem hodnoty a kvality života je fyzické zdraví.
57/73
• Svoboda – úzce souvisí s důstojností, všichni lidé se rodí svobodní. Každý má svobodu řídit
svůj život podle sebe v rámci možností. Zároveň platí princip, že člověk nesmí porušovat
právo na svobodu druhého člověka.
• Nediskriminace – je důležité vnímat člověka v jeho celistvosti, neposuzovat ho pouze
podle pohlaví, rasy, náboženství, sexuální orientaci atd.
• Spravedlnost – sociální spravedlnost zahrnuje uspokojení základních lidských potřeb a
rovný podíl na využití materiálních zdrojů.
• Solidarita – ztotožnění s trpícími. Sociální pracovník má projevovat svou solidaritu slovem i
činem při popírání práv jednotlivce i skupin lidí, být solidární s oběťmi násilí, vyhoštění,
přírodních katastrof, chudoby, hladu, bezdomovectví.
• Sociální odpovědnost – morální povinnost pomoci znevýhodněným.
• Evoluce, mír a nenásilí – dát přednost mírovému, nenásilnému vývoji.
• Vztahy mezi lidstvem a přírodou – respekt k jiným živočišným druhům a harmonie s nimi.
Nadměrný konzum i extrémní chudoba ohrožují přírodu i zranitelné skupiny lidí. (Fischer,
Milfait a kol., 2008, s. 104 - 105)
10.4
Etické kodexy v sociální práci
Uvádíme základní údaje o Mezinárodním etickém kodexu sociální práce a Etickém kodexu
sociálních pracovníků České republiky.
10.4.1 Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy
Návrh tohoto kodexu byl přijat valným shromážděním IFSW (Mezinárodní federace
sociálních pracovníků) v Adelaide, Austrálie, v roce 2004. Nahrazuje předchozí Zásady a
standardy etiky sociální práce přijaté v roce 1994 na Srí Lance.
Hlavní části kodexu:
1. Úvod
2. Definice sociální práce
3. Mezinárodní konvence
(Dokumenty relevantní pro praxi sociální práce.)
4. Principy
58/73
4.1 Lidská práva a lidská důstojnost
4.2 Sociální spravedlnost
5. Profesionální jednání
Celé znění:
http://www.socialnipracovnici.cz/images/pdf/Mezinarodni%20eticky%20kodex.pdf
____________
V novém textu jde o přehodnocení etnocentrického náhledu na svět. Jako nová témata,
která nebyla zachycena v předchozím dokumentu, se objevuje především potřeba péče o
pracovníka, potřeba uznání obtížné situace sociálních pracovníků, která vyplývá z podstaty
profese, povinnost spolupráce se školami sociální práce, odpovědnost za to, že rozhodnutí
budou eticky podložená a rozvinuto je téma identifikace silných stránek klienta a celostní
přístup ke klientovi a zasazení do širšího rámce. Mezi problémovými oblastmi je pak nově
uvedena limitovanost zdrojů. Zajímavé je, jak se autoři vypořádali s označením těch, kterým
pomáhají. Termíny klient, uživatel péče, obyvatel domova apod. obešli všeobecně
akceptovatelným vyjádřením „lidé, kteří užívají služeb sociálních pracovníků". (srov.
Nečasová, 2004, s. 36 – 38)
Jako člen IFSW byla Společnost sociálních pracovníků ČR zavázána upravit svůj kodex, aby
odpovídal zásadám mezinárodního dokumentu. Etický kodex sociálních pracovníků ČR z roku
2006 je úpravou českého kodexu z roku 1995.
10.4.2 Etický kodex sociálních pracovníků ČR
Etický kodex byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků 19. 5. 2006 a nabyl
účinnosti od 20. 5. 2006.
Hlavní části kodexu:
1.
Etické zásady
Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti.
Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ,
etnickou příslušnost, pohlaví, rodinný stav….
59/73
…………………….
…………………….
2.
Pravidla etického chování sociálního pracovníka
Ve vztahu ke klientovi
Ve vztahu ke svému zaměstnavateli
Ve vztahu ke svým kolegům
Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti
Ve vztahu ke společnosti
Etické problémové okruhy
A. Základní etické problémy jsou
-
kdy vstupovat do života občana a jeho rodiny
-
kterým sociálním případům dát přednost
-
kolik pomoci poskytnout, aby stimulovaly klienta
-
kdy přestat se sociální terapií a poskytováním sociálních služeb a dávek…
B. Další problémové okruhy
vyplývají ze situací, kdy se loajalita sociálního pracovníka s klientem dostává do střetu zájmů
-
klient x sociální pracovník
-
klient x jiný občan
-
skupina klientů x instituce
-
skupina klientů x ostatní společnost
-
zaměstnavatel x jeho sociální pracovníci
C. Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka,
který klientům pomáhá a současně je má kontrolovat…
60/73
Postupy při řešení etických problémů:
1. Závažné etické problémy budou probírány ve skupinách v rámci Společnosti sociálních
pracovníků…
2. Společnost sociálních pracovníků ČR může doplnit etické zásady pro komplikované
oblasti terénní práce…
3. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti sociálních pracovníků pomáhat
jednotlivým pracovníkům řešit jednotlivé problémy…
Celé znění:
http://www.socialnipracovnici.cz/images/pdf/Eticky%20kodex%20SSPCR.pdf
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. V prvním pojetí vystupuje etika sociální práce jako teoretická disciplína analyzující
principy a hodnoty, na nichž je založena sociální práce, a dále vytvářející scénáře či
hypotézy eticky přijatelného řešení profesních situací, ve druhém pojetí vystupuje jako
vlastní soubor norem, hodnot a postupů přijatelných v profesní praxi sociální práce.
2. V sociální práci se vedle všeobecných hodnot demokracie, lidských práv a sociální
spravedlnosti vychází z respektu ke klientovi, jeho důstojnosti jako základní hodnoty
profesní etiky, je uplatňována rovnost klientů a profesionální přístup.
3. Jako člen IFSW byla Společnost sociálních pracovníků ČR zavázána upravit svůj kodex,
aby odpovídal zásadám mezinárodního dokumentu. Etický kodex sociálních pracovníků
ČR z roku 2006 je úpravou českého kodexu z roku 1995.
4. Etický kodex sociálních pracovníků ČR stanovuje pravidla etického chování sociálního
pracovníka ve vztahu ke klientovi, ke svému zaměstnavateli, ke svým kolegům, ke svému
povolání a odbornosti a ke společnosti.
5. Podle Etického kodexu sociálních pracovníků ČR základní etické problémy jsou: kdy
vstupovat do života občana a jeho rodiny, kterým sociálním případům dát přednost, kolik
61/73
pomoci poskytnout, aby stimulovaly klienta a kdy přestat se sociální terapií
a poskytováním sociálních služeb a dávek.
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Jaká jsou pojetí etiky v sociální práci?
2. V čem spočívá podstata antiopresivního přístupu v sociální práci?
3. Jaké stanovisko je základem etiky účasti?
4. Jaké jsou základní hodnoty v sociální práci?
5. Jaké oblasti vztahů sociálního pracovníka upravuje Etický kodex sociálních pracovníků
ČR?
6. Jaké jsou základní etické problémy formulované v Etickém kodexu sociálních pracovníků
ČR?
62/73
11
Etika ve veřejné správě
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola podává vymezení etiky ve veřejné správě, uvádí hodnoty ve veřejné správě a hlavní
myšlenky etických kodexů.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
vymezit etiku ve veřejné správě a její poslání.
Získáte:
přehled klíčových hodnot v oblasti veřejné správy a přehled o oblastech
upravovaných etickými kodexy VS a o hlavních částech etických kodexů.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Etika veřejné správy, hodnoty ve veřejné správě, kodexy.
PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY
V podkapitole o Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě jsou citovány základní
ustanovení a obecné zásady této etiky a dále jen výčet hlavních částí kodexu. Protože
studenti se mají seznámit s celým zněním etického kodexu, je zde na příslušný kodex uveden
internetový odkaz.
63/73
11.1
Vymezení etiky ve veřejné správě
Etikou ve veřejné správě rozumíme aplikaci morálních standardů a hodnot v činnosti veřejné
správy a řadu ustanovení (sahající od právních norem, přes kodexy etiky a vzdělávání, až po
řízení veřejné služby a účast veřejnosti), která regulují činnost ve veřejné správě tak, aby se
zamezovalo nežádoucímu chování a jednání a bylo podporováno jednání žádoucí.
Zdroje mravních hodnot a základy etické regulace státní správy a úřednické práce je možno
najít především v novodobém chápání demokracie a státu, které vychází z předpokladu
svrchované moci a suverenity občanů a univerzální platnosti a nezadatelnosti lidských práv.
Stát a jeho instituce jsou z tohoto hlediska odvozené a vůči občanovi stojí ve služebné pozici.
Podstatným znakem veřejné správy je tedy to, že představuje službu společnosti a jejím
občanům. Veřejná správa je ustanovena z vůle občanů, je financována z daní občanů a je
také občanům odpovědná. (srov. Leštinská, Vidláková, 2006, s. 13), (srov. MV ČR, 2000, s. 6)
11.1.1 Hodnoty ve veřejné správě
V českém Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě se uvádějí jako základní hodnoty,
které by měl zaměstnanec ctít, uvádějí zákonnost a rovný přístup ke všem fyzickým a
právním osobám, dále pak efektivní výkon státní správy a odbornost (viz 11.2.2).
Jako jeden z možných výčtů hodnot (či principů) v činnosti veřejné správy uvádíme:
•
Nezištnost – znamená, že veřejní úředníci musejí rozhodovat výhradně ve veřejném
zájmu a nikoli, aby získali finanční anebo jiné materiální výhody pro sebe, svoji rodinu
nebo svoje přátele.
•
Integrita – znamená, že úředníci se nesmějí dostat pod finanční nebo jiný závazek
jednotlivců nebo organizací, kteří by je mohli ovlivňovat při výkonu jejich úředních
povinností.
•
Objektivnost – znamená, že při výkonu veřejné činnosti, včetně jmenování, uzavírání
smluv, doporučování jednotlivců k odměnám a dávkám, musejí úředníci rozhodovat
podle zásluhy.
•
Odpovědnost – znamená, že za své rozhodování a svoji činnost jsou úředníci
odpovědni veřejnosti a musejí se podrobit příslušné kontrole.
64/73
•
Otevřenost – znamená, že při svém rozhodování a veškeré činnosti musejí úředníci
jednat tak otevřeně, jak je možno; musejí zdůvodnit svoje rozhodnutí a mohou
omezit informace pouze tehdy, vyžaduje-li to širší veřejný zájem.
•
Čestnost – znamená, že úředníci jsou povinni deklarovat všechny své soukromé zájmy
vztahující se k jejich veřejným povinnostem a podniknou kroky k vyřešení konfliktů
způsobem chránícím veřejný zájem.
•
Vedení – znamená, že každý veřejný úředník má prosazovat a podporovat tyto
principy vedením a vlastním příkladem.
(Leštinská, Vidláková, 2006, s. 13 - 14)
11.1.2 Doporučení OECD
V roce 1998 přijala Rada OECD doporučení pro členské státy o zdokonalení etického chování
ve veřejné službě zahrnující dvanáct principů řízení etiky. Do dvou let měla dostat od všech
členských států (tedy včetně České republiky) zpětnou informaci, jak se s tímto doporučením
vypořádaly. Doporučení obsahuje tyto principy:
1. Etické standardy pro veřejnou službu musí být jasné.
2. Etické standardy musí být zakotveny v právu.
3. Úředníci veřejné správy musí mít k dispozici etické vedení.
4. Úředníci veřejné správy musí znát svá práva a povinnosti, jsou-li vystaveni obvinění.
5. Politická angažovanost ve prospěch etiky musí posilovat etické chování úředníků
veřejné správy.
6. Rozhodovací proces musí být transparentní a otevřený kontrole.
7. Musí být stanovena jasná pravidla pro interakci mezi veřejným a soukromým
sektorem.
8. Manažeři se musí chovat eticky a podporovat etické chování.
9. Řídící politika, postupy a praxe musí podporovat etické chování.
10. Podmínky veřejné služby a řízení lidských zdrojů musí podporovat etické chování.
11. Veřejná správa musí disponovat adekvátními mechanismy odpovědnosti.
12. Musí existovat vhodné postupy a sankce za nesprávné chování.
V rámci projektu byl proveden pilotní průzkum ve vybraných patnácti členských
65/73
státech, jehož se zúčastnila i Česká republika. V průzkumu bylo potvrzeno, že nejzávažnější
problémy etiky ve veřejné správě nastávají tehdy, když dochází k přímému kontaktu
veřejného sektoru se soukromým sektorem a kdy jsou zjišťovány nejčetnější případy korupce
ve veřejné správě. Proto je důležité, aby v současné době, kdy u nás dochází v praxi
k partnerství veřejného a soukromého sektoru, si byli této možnosti příslušní úředníci
vědomi a podle toho jednali. (Leštinská, Vidláková, 2006, s. 16 - 17)
11.2
Kodexy etiky ve veřejné správě
Kodexy etiky ve veřejné správě v současné době existují ve většině evropských států.
V některých případech mají povahu právní normy, v některých nikoli.
Je obtížné zhodnotit, které řešení je výhodnější: je-li kodex etiky právní normou, jeho
eventuální změna či doplnění je obtížnější, ale jeho ustanovení jsou snáze vynutitelná.
Na druhé straně, nemá-li kodex povahu právní normy, pak chování veřejného úředníka, které
není v souladu s jeho ustanoveními, není sice právně sankcionovatelné, ale je zveřejnitelné a
potřebné změny kodexu jsou snazší a rychlejší.
Kodexy etiky mohou mít různou podobu také co se týče jejich rozsahu. V některých zemích
existují kodexy zahrnující všechny veřejné úředníky, v jiných jsou vydávány
specifické kodexy jednotlivými ministerstvy, případně jinými ústředními správními úřady.
V prvním případě je charakter kodexu obecnější, zahrnuje obecné hodnoty a kritéria,
v druhém případě jde o podrobnější úpravu, která reflektuje problémy a potřeby konkrétní
instituce. Nicméně i v prvním případě je důležité, aby kodex obsahoval, byť v obecnější
podobě, všechny důležité zásady etického chování veřejného úředníka i s konkrétním
vymezením postupu jeho chování, dostane-li se do konfliktu v nazírání na řešení konkrétní
situace s nadřízeným, nebo s vedením vlastní instituce (orgánu). Kodex etiky zaměstnanců ve
veřejné správě, schválený usnesením vlády České republiky (viz 11.2.2) je příkladem příliš
obecné formy, která postrádá jistá zřetelněji formulovaná opatření. (Leštinská, Vidláková,
2006, s. 15)
11.2.1 Oblasti upravované etickými kodexy
Kodexy etiky používané ve veřejné správě nejčastěji upravují:
66/73
•
přijímání darů a jiných požitků, jako odměn, plateb, pohoštění,
•
využívání úředních informací,
•
užívání služebního majetku či zařízení,
•
užívání prospěchu ze služebních cest,
•
užívání hromadných kreditních karet,
•
práce mimo veřejnou službu,
•
restrikce týkající se zaměstnání po ukončení veřejné služby,
•
zvláštní podmínky při odchodu z veřejné služby do ziskového sektoru,
•
účast na politické práci,
•
práci pro vládu,
•
konflikt zájmů - finančních a osobních. (MF ČR, 2005)
11.2.2 Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě (2001)
Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě byl schválen usnesením vlády České republiky ze
dne 21. 3. 2001 číslo 270. Vznikl jako odpověď veřejné správy na vzrůstající požadavky
veřejnosti po větší odpovědnosti, efektivnosti, integritě a zavedení etických standardů do
veřejné správy. Účelem Kodexu je podporovat žádoucí standardy chování a jednání
zaměstnanců ve veřejné správě vůči občanům, kteří od veřejné správy očekávají
profesionální přístup. V České republice nemá Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě
povahu závazné právní normy, nicméně jeho dodržování přispívá k vyšší kulturní úrovni
vzájemných vztahů občanů a zaměstnanců v oblasti veřejné správy. Každý úřad (ústřední
orgán státní správy) má mít svůj etický kodex. (MV ČR, 2010)
Hlavní části kodexu jsou:
Preambule
Základními hodnotami, které má každý zaměstnanec veřejné správy ctít a vytvářet tak základ
pro vybudování a udržení důvěry veřejnosti, jsou zákonnost při rozhodování a rovný přístup
ke všem fyzickým i právnickým osobám. Zaměstnanec veřejné správy má zájem na
efektivním výkonu veřejné správy, a proto si dalším vzděláváním prohlubuje svoji odbornost.
Účelem Kodexu je podporovat žádoucí standardy chování zaměstnanců ve veřejné správě a
informovat veřejnost o chování, jež je oprávněna od zaměstnanců ve veřejné správě
očekávat.
67/73
Článek 1
Základní ustanovení
1. Kodex je doporučením pro zaměstnance správních úřadů a pro zaměstnance územních
samosprávných celků (dále jen „zaměstnanec").
2. Zaměstnanec vykonává svou práci ve shodě s Ústavou České republiky, zákony a dalšími
právními předpisy a zároveň činí vše nezbytné pro to, aby jednal v souladu s ustanoveními
Kodexu.
Článek 2
Obecné zásady
1. Výkon veřejné správy je službou veřejnosti, zaměstnanec ji vykonává na vysoké odborné
úrovni, kterou si studiem průběžně prohlubuje, s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a
ochoty a bez jakýchkoli předsudků.
2. Zaměstnanec jedná korektně s ostatními zaměstnanci úřadu i se zaměstnanci jiných úřadů
veřejné správy.
3. Zaměstnanec činí rozhodnutí a řeší záležitosti objektivně na základě jejich skutkové
podstaty, přihlížeje pouze k právně relevantním skutečnostem, a bez zbytečných průtahů.
Nejedná svévolně k újmě jakékoliv osoby, skupiny osob nebo orgánu či složky právnické
osoby, ale naopak prosazuje práva a oprávněné zájmy občanů.
Článek 3
Střet zájmů
……….
Článek 4
Politická nebo veřejná činnost
……….
Článek 5
Dary a jiné nabídky
……….
Článek 6
Zneužití úředního postavení
……….
Článek 7
Oznámení nepřípustné činnosti
……….
68/73
Celé znění:
http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/88408E345B70E4B4C12571B6006D
B7BB
SHRNUTÍ KAPITOLY
1. Etikou ve veřejné správě rozumíme aplikaci morálních standardů a hodnot v činnosti
veřejné správy a řadu ustanovení, která regulují činnost ve veřejné správě tak, aby se
zamezovalo nežádoucímu chování a jednání a bylo podporováno jednání žádoucí.
2. Zdroje mravních hodnot a základy etické regulace státní správy jsou především
v novodobém chápání demokracie a státu, které vychází z předpokladu svrchované moci a
suverenity občanů a univerzální platnosti a nezadatelnosti lidských práv.
3. Dalšími hodnotami vytyčovanými v oblasti veřejné správy jsou: nezištnost, integrita,
objektivnost, odpovědnost, čestnost a vedení.
4. Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě vedle hodnot a cílů uvedených v preambuli,
základních ustanovení a obecných zásad upravuje střet zájmů, politickou nebo veřejnou
činnost, dary a jiné nabídky, zneužití úředního postavení a oznámení nepřípustné činnosti.
KONTROLNÍ OTÁZKY
1. Které principy řízení etiky ve veřejné službě doporučila OECD?
2. Jaké oblasti jsou nejčastěji upravovány kodexy etiky používané ve veřejné správě?
3. Jaké jsou základní hodnoty, které podle Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě má
zaměstnanec ctít?
4. Je Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě právní normou, či doporučením?
69/73
5. Jaké oblasti upravuje Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě?
PRO ZÁJEMCE
Doporučujeme studii Marty Pellar Aplikace etických kodexů ve státní správě v České
republice dostupnou na: http://www.transparency.cz/doc/evs_sprava.pdf
70/73
12
Závěr
Úkolem tohoto studijního materiálu bylo poskytnout studentům základní pojmový materiál
etické teorie, seznámit studenty s problémy, které řeší etika, a se způsoby řešení různými
etickými směry a pozicemi. Nekladli jsme si nárok na postihnutí celých dějin etiky, dokonce
ani ne na stručný přehled a stručnou charakteristiku všech etických směrů. Stručný přehled
jsme ukončili 17. - 18. stoletím a dále jsme uváděli jen ty etické teorie, které se jeví jako
relevantní vůči sledovaným profesním etikám. Zvláštní pozornost, aniž bychom mohli na
omezeném prostoru této studijní opory jít do hlubších výkladů, jsme věnovali dvěma do
určité míry komplementárním pozicím, a to utilitarismu a kantovské etice. Zájemce
upozorňujeme na další směry, pozice a problémy, které uvádí A. Anzenbacher v již dříve
zmíněné učebnici Úvod do etiky: třídně a historicky podmíněné pojetí etiky v marxismu,
genealogická relativizace morálky u F. Nietzscheho, etika ve vztahu k psychoanalýze, etika
postmoderny, etika z pohledu etologie a další.
71/73
13
Použitá literatura a zdroje
ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 2. vyd. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-200-0917-5.
ARCHALOUSOVÁ, A. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita v Opavě,
Fakulta veřejných politik v Opavě, 97 s. 2009, opora distančního kurzu.
FISCHER, O., MILFAIT, R. a kol. Etika pro sociální práci. 1. vyd. Praha: JABOK, 2008. 222 s.
ISBN 978-80-904137-3-3.
HODOVSKÝ, I. – SEDLÁK, J. Z dějin morálních teorií (Antologie z etiky I). 2. opravené a
rozšířené vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1995. 183 s.
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton, 2003. 223 s. ISBN 80-7254329-6.
LOCKE, J. Druhé pojednání o vládě. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1992. 184 s. ISBN 80-205-0222-X.
NEČASOVÁ, M. Komentář k mezinárodnímu etickému kodexu. In časopis Sociální
práce/Sociálna práca 4/2004. ISSN 1213-624.
NEČASOVÁ, M. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
2001. 98 s. ISBN 80-210-2673-1.
PŘÍKASKÝ, J. V. Učebnice základů etiky. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2000. 134 s. ISBN 80-7192-505-5.
RICH, A. Etika hospodářství I. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 1994. 248 s. ISBN 80-85241-67-1.
SEDLÁČEK, J. Filozofie. 1. vyd. Opava: Optys, 2009. 124 s. ISBN 978-80-85819-17-4.
STÖRIG, H. J., Malé dějiny filosofie. 7. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.
630 s. ISBN 80-7192-500-4.
THOMPSON, M. Přehled etiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 167 s. ISBN 80-7178- 606-6.
Internetové zdroje:
LEŠTINSKÁ, V., VIDLÁKOVÁ, O., ŠELEŠOVSKÝ, J., ŠPAČEK, D. Personalistika ve veřejné správě.
Brno: Masarykova univerzita, 2006 [online],[cit. 2011-08-25].
Dostupné na www:
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sprava/priprava/personalistika/index.html
OŠETŘOVATELSTVÍ JAKO VĚDNÍ OBOR [online], [cit. 2011-08-20]
Dostupné na www:
http://mefanet.lfp.cuni.cz/download.php?fid=65
72/73
MINISTERSTVO VNITRA ČR Etika v institucích veřejné správy. 2000 [online], [cit. 2011-08-25].
Dostupné na:
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/reforma/zprávy/priprava/moduly/m_pm_13.rtf
MINISTERSTVO VNITRA ČR Vzdělávání ve veřejné správě a akreditace vzdělávacích institucí,
2010 [online], [cit. 2011-08-25].
Dostupné na www:
http://www.mvcr.cz/clanek/vzdelavani-ve-verejne-sprave-a-akreditace-vzdelavacichinstituci-676573.aspx?q=Y2hudW09Mg%3D%3D
MINISTERSTVO FINANCÍ ČR, OECD, Dokumenty, Etické kodexy, 2005 [online], [cit. 2011-0825].
Dostupné na www:
http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/mezinarodni_organizace_12146.html
PELLAR, M. Aplikace etických kodexů ve státní správě v České republice, 2007 [online], [cit.
2011-08-25].
Dostupné na www:
http://www.transparency.cz/doc/evs_sprava.pdf
Etické kodexy:
ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR[online], [cit. 2011-08-15].
Dostupné na www:
http://www.socialnipracovnici.cz/images/pdf/Eticky%20kodex%20SSPCR.pdf
MEZINÁRODNÍ ETICKÝ KODEX [online], [cit. 2011-08-15].
Dostupné na www:
http://www.socialnipracovnici.cz/images/pdf/Mezinarodni%20eticky%20kodex.pdf
VLÁDA ČR, Usnesení vlády České republiky ze dne 21. března 2001 č. 270 + P [online], [cit.
2011-08-25].
Dostupné na:
http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/88408E345B70E4B4C12571B6006D
B7BB
73/73
Download

Etika v sociální práci a veřejné správě - eLearning FVP SU