B. Barokní literatura
1. Baroko, jeho podstata a vývoj / 2. – 3. Jan Amos Komenský / 4. Barokní literatura v Evropě:
Terezie z Ávily, John Milton, Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen / 5. – 6. Barokní
literatura v Českých zemích: Adam Václav Michna z Otradovic, Friedrich Bridel, Bohuslav Balbín
Baroko přichází jako sloh vedoucí spor s renesancí. Reaguje na změnu společenských podmínek
směrem k dramatickým konfliktům. Namísto vyvážené harmonie jej zajímá kontrast krajností,
namísto racionality se do popředí derou emoce, namísto přehledného poznání se zdůrazňuje úloha
tajemství, a konečně, namísto prosazování širší účasti lidí na správě věcí veřejných nastupuje víra
ve spásnou úlohu privilegovaných společenských vrstev. Tím vším může být baroko blízké i
některým náladám dneška.
1. Baroko, jeho podstata a vývoj
1-A1 Význam pojmu baroko 1-A2 Příčiny a zdroje barokního životního pocitu i stylu; 1-A3 Povaha
a datace barokní kultury; 1-B Panorama české literatury 1-D Některé barokní památky v České
republice
1-A1 Význam pojmu baroko
Název baroko vznikl původně jako hanlivý a teprve postupně získal neutrální nádech (nejde o
výjimku: podobně byla pojmenována gotika jako sloh barbarský, nenavazující na antiku – Gótové
byli velmi silným barbarským, tedy germánským kmenem z doby Stěhování národů).
Francouzsky baroque = zvláštní, neobvyklý, divný. Také se uvádí, že portugalské a španělské
slovo barroco = nepravidelná, nedokonalá perla.
1-A2 Příčiny a zdroje barokního životního pocitu i stylu
Pro vznik a rozvoj baroka měla zásadní význam skutečnost, že se evropská společnost ocitla od
přelomu 16. a 17. století v podmínkách synchronního (souběžného) působení vlivů, které
všechny znamenaly zhoršení životních podmínek.
Jednalo se především o následující faktory:
1. Došlo k výraznému ochlazení klimatu. V 1.
polovině 17. století vrcholila takzvaná malá doba ledová:
chladné období, které trvalo zhruba v rozmezí let 1300 –
1850, sice prožilo v renesančním 16. století svou teplou
fázi, ale kolem r. 1600 se propadlo do svého teplotního
minima. Např. v Anglii se od počátku 17. do počátku 19.
století pravidelně v zimě na zamrzlém dolním toku řeky
Temže konaly lidové veselice (Thames frost fairs) a na
zamrzlých vodních plochách v Nizozemsku se přibližně
v téže
době
pravidelně
bruslilo
(obojí
dnes
nepředstavitelné). S tímto vývojem souvisely i opakující
se vlny neúrody a vpády severských Dánů a Švédů do střední Evropy.
2. Téměř celou západní a střední Evropu zachvátily náboženské války mezi dvěma velkými
skupinami křesťanů, katolíky a protestanty. Katolická církev byla postavena na spíše
nadnárodním, univerzálním principu, zatímco protestanti se dělili do mnoha církví, které spočívaly
zpravidla na národní bázi (základně), ale většinou náležely do věroučného systému luteránského
(podle německého křesťanského reformátora Martina Luthera) nebo kalvinistického (podle
švýcarského reformátora Jeana Calvina, počeštěně jmenovaného Jan Kalvín).
Francie se třetinu století (1562 – 1598) zmítala v sérii 8 krutých náboženských válek,
označovaných jako hugenotské (francouzští protestanti byli nazýváni hugenoti: šlo o francouzskou
zkomoleninu ze slova švýcarské němčiny Eidgenosse = spříseženec, spojenec na základě přísahy).
Nejproslulejší událost těchto válek přišla r. 1572, když francouzští katolíci povraždili na různých
místech země tisíce protestantů (krveprolití začalo o bartolomějské noci z 23. na 24. srpna). Dva
ze tří králů, kteří v této éře vládli, Jindřich III. a Jindřich IV., podlehli atentátům, které na ně
spáchali katoličtí fanatici (Jindřich IV. byl zavražděn přesto – anebo právě proto –, že v r. 1598
hugenotské války ukončil vydáním Ediktu nantského – právního výnosu, který zrovnoprávňoval
hugenoty s katolíky).
Vleklé
konflikty
uvnitř
křesťanského světa vyvrcholily
Třicetiletou válkou (1618 –
1648): střetly se tu dva bloky
států, které můžeme zjednodušeně
označit jako stranu katolickou a
stranu protestantskou, ale ve
skutečnosti šlo o konflikt
mnohem hlubší: obě válčící
strany se lišily nejen na ose
katolicismus – protestantství, ale
také absolutismus – stavovská
monarchie a příznivci – odpůrci
nadnárodní moci rakouské (tehdy
však také španělské) dynastie
Habsburků. Třicetiletá válka se odehrávala především ve střední Evropě a její začátek i závěr jsou
spojeny s Českými zeměmi: válku zahájila pražská defenestrace, kdy představitelé českých stavů
vyhodili z oken Pražského hradu dva české vysoké prohabsburské úředníky, a poslední válečnou
akcí bylo dobytí a vydrancování levobřežní Prahy švédským vojskem.
Následky měla Třicetiletá válka dalekosáhlé. Nejenže České země zůstaly v moci katolických
a absolutistických Habsburků, ale celá střední Evropa byla bezpříkladně zpustošena. Nad
ztrátami na životech vojáků vynikal vysoký počet civilních obětí: šlo nejen o úmrtí během
vojenských operací, ale také o následky epidemií nebezpečných chorob, o pokles porodnosti ve
vysílené populaci a významnou roli sehrála i emigrace (vystěhovalectví). České země přišly o
téměř 30 % obyvatel, avšak většina Německa dopadla ještě hůře: výjimkou tu nebyly oblasti, kde
nezůstala ani polovina lidí. Řádění vojsk (složených zejména z najatých žoldnéřů) znamenalo pro
dobytá města praktické zničení a pro jejich obyvatelstvo téměř úplné vyhlazení (německý
Magdeburg, český Nymburk aj.).
Na názory a postoje lidí však měla silný dopad i skutečnost, že válka postupně ztrácela svůj
náboženský charakter, že mnoho vlivných osobností střídalo svou přináležitost k válčícím stranám
podle očekávaných hmotných, finančních i mocenských výhod, a že velká slova o Bohu, vlasti a
spravedlnosti často jen zakrývala bezohlednou honbu za osobním či rodovým prospěchem.
3. Sedmnácté století se stalo posledním stoletím evropských dějin, v němž bylo obyvatelstvo
vystaveno početným vlnám smrtících epidemií. Jednalo se především o mor, neštovice a tyfus.
V r. 1613 na mor zemřel každý desátý Pražan, čtyři epidemické vlny této strašné choroby
prohloubily v Českých zemích hrůzy Třicetileté války a poslední velká morová rána sem vtrhla
v letech 1679 – 1680: v Praze tehdy vymřela téměř třetina obyvatel, v některých středočeských
obcích úmrtnost přesáhla 50 % a např. ve farnosti Kutná Hora na podzim 1680 počty úmrtí
převýšily až třicetkrát běžný průměr; před morem se uchránily jen odlehlé horské oblasti.
4. Po Třicetileté válce evropské státy a jejich vládnoucí vrstvy hledaly cesty, jak oživit
hospodářství, znovu obdělat opuštěné pozemky a jak nahradit katastrofální úbytky pracovních sil.
Zjednodušeně řečeno, byly uplatňovány dvě různé, ba zcela protikladné cesty:
a) Zavádění nevolnictví (tělesného poddanství): poddaní zemědělci byli i svou fyzickou
existencí připoutáni k půdě. Bez povolení své feudální vrchnosti se nesměli stěhovat, uzavírat
sňatky ani studovat. Povolení bývalo v odůvodněných případech udělováno, ale odcházející
nevolník musel vyplatit svému pánu hodnotu své pracovní síly. Ruku v ruce s touto tuhou závislostí
šlo i zvyšování poddanských povinností, zejména roboty (povinné, bezplatné práce na šlechtických
statcích). V některých případech musel nevolník robotovat až 6 dnů v týdnu (takže na starost o
rodinné hospodářství mu zbývaly jen podvečery, neděle a svátky).
b) Zavádění pachtu: šlechta pronajímala poddaným opuštěné pozemky k obdělávání. Poddaný
měl za povinnost propachtovanou půdu zvelebovat a šlechtici z ní odváděl část výnosu. Pro šlechtu
byly zisky z pachtovného záhy zajímavější než tradiční poddanské dávky. K uzavření smlouvy o
pachtu však poddaný nemohl být nucen: vztah mezi šlechticem a pachtýřem se tedy stal především
vztahem obchodních partnerů a zásadně posílil společenskou pozici velké části zemědělského
obyvatelstva.
Z různých důvodů se stalo, že cestu nevolnictví si zvolila střední a východní Evropa, zatímco
cesta pachtu převládla v Evropě západní. Pacht byl ekonomicky mnohem efektivnější než
nevolnictví, a tak došlo k zásadnímu rozdělení Evropy na dvě sféry s odlišnou dynamikou
hospodářského vývoje. Vedle východního stagnujícího světa patriarchálních vztahů
doprovázených myšlenkovým útlakem, osobní nesvobodou a násilnými donucovacími praktikami
se rozvíjel západní svět počínající názorové volnosti, svobodného podnikání, ale také nepřímých
nátlaků a existenční nejistoty.
5. Pokračoval rozvoj věd zahájený v renesanční době. Z jeho slavných představitelů uvedeme
jen dva:
Johannes Kepler (1571 – 1630): německý astronom, fyzik a matematik. Působil mimo jiné
v rudolfínské Praze, kde pracoval nejprve jako asistent dánského astronoma Tychona de Brahe.
Posléze zformuloval tři Keplerovy zákony, které popisují pohyb planet kolem Slunce. Zásadním
způsobem přispěl k rozvoji geometrie.
Sir Isaac Newton (1643 – 1727): anglický fyzik a matematik. Jeho pohled na svět se odrážím již
v názvu jeho klíčového spisu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (Matematické principy
přírodovědy). Objevil a zformuloval zákon všeobecné gravitace (přitažlivé síly) (Newtonův
gravitační zákon) a tři základní zákony mechanické fyziky (zákon síly, zákon setrvačnosti, zákon
akce a reakce; Newtonovy pohybové zákony). Zásadním způsobem přispěl k poznání
matematických funkcí.
1-A3 Povaha a datace barokní kultury
Barokní dobu můžeme časově vymezit jen velmi přibližně léty 1600 – 1750. Neurčitost těchto
mezníků vyplývá z toho, že na začátku, mezi renesancí a barokem, leží jako přechodný sloh
manýrismus a na konci, mezi barokem a klasicismem, najdeme rokoko. Navíc tu existují zřetelné
rozdíly geografické: některé země (Francie) se baroka zbavují mnohem dříve než jiné (známé je
české selské baroko, které plně náleží dokonce do 19. století).
Vymezit hlavní, všeobecně platné rysy baroka také není jednoduché (velmi záleží na
společenské, náboženské a politické situaci konkrétních zemí). Přesto lze říci, že:
1. Baroko je typický „platónský“ sloh. V tomto smyslu má leccos společného s gotikou, ale
výslovná návaznost není běžná. V architektuře ji představuje např. český stavitel Jan Blažej
Santini-Eichl (1677 – 1723) se svým konceptem barokní gotiky: použil ji při úpravách klášterů ve
Žďáru nad Sázavou (s výstavbou poutního kostela svatého Jana Nepomuckého), v Sedlci u Kutné
Hory, v Želivi, v Kladrubech, v Plasech aj. V literatuře ožívá zájem o legendy: dochází k jejich
novým zpracováním.
2. Baroko se nevyhýbá návaznosti na antické náměty, ale
využívá je jinak než renesance. Z antického a renesančního ideálu
harmonie baroko přebírá především orientaci na prostorovou
symetrii (souměrnost), která se pak projevuje v centrální dispozici
(kruhovém půdorysu) barokních staveb nebo v rozčlenění barokně
utvářené krajiny. Barokní symetrie přináší pocit klidu a jistoty
v jinak velmi neklidném a nejistém světě.
3. Baroko je zpravidla (i když nikoli výhradně) kosmopolitní
(světoobčanské, nadnárodní). Je běžné, že domácí umělci
zpracovávají témata exotická a že na mnohých stavbách pracují
tvůrci různých národností.
4. Baroko je silně náboženské. Vyjadřuje interpretaci
křesťanské víry, která – podobně jako v gotice – zcela samozřejmě
prolíná veškerým životem společnosti. Barokní katolicismus je
pro veřejnost šířen, předáván a utužován pestrými formami, založenými především na
emocionalitě. Nechybějí působivé náboženské slavnosti s masovou účastí věřících. Prosazuje se
mariánský kult (uctívání Ježíšovy matky Panny Marie), který má zdůraznit ženský prvek
v náboženském životě. Působivost, dekorativnost a teatrálnost katolické liturgie (bohoslužby) je
záměrným atraktivním protikladem skromné liturgie protestantské. Pojem barokní zbožnost se často
používá pro označení tradičně pojatého katolického náboženského života i na počátku 21. století.
5. Pěstuje se křesťanská mystika: snaha dosáhnout spojení
s božským (transcendentním) rozměrem světa prostřednictvím
kontemplace (rozjímání), meditace (zbožných úvah) a askeze
(odříkání se zejména tělesných potřeb). Významnou roli tu sehrály
nové mnišské řády jezuité (Tovaryšstvo Ježíšovo) a bosí
karmelitáni (obě řehole vznikly v průběhu protireformace v 16.
století).
6. Baroko hojně pracuje se symboly a alegoriemi (i v tom se
podobá gotice). Kromě snahy o hlubší pojetí skutečnosti tu hraje roli
také fakt, že ve výtvarném umění lze takto účinněji promlouvat i
k široké veřejnosti.
7. Baroko tematizuje neustálou přítomnost smrti (lat. memento
mori = pamatuj na smrt). Vědomí jejího blízkého, avšak přesně
nepředvídatelného příchodu ovlivňuje všední situace člověka i
uměleckou tvorbu. Ta se nevyhýbá ani značně
drastickému líčení okolností, které s sebou zánik
života přináší. Přesto se objevují nikoli ojedinělé
případy záměrného mučednictví: položit život za
záslužnou věc se považuje za jeden ze způsobů, jak
se účastnit na Božím díle.
8. Baroko vidí celistvou realitu jako dynamický
soubor protikladů: krásy a ošklivosti, života a
smrti, radosti a utrpení, duchovnosti a tělesnosti,
nejvýše spravedlivé božské dokonalosti a hříšné
lidské omezenosti atd.
9. V malířství se uplatňuje tendence ke střízlivému realismu, kterou představuje nizozemský
malíř Harmensz Rembrandt van Rijn (1606 – 1669; obraz Noční hlídka) se svou technikou
šerosvitu, i snaha o dynamické, plastické a bohatě barevné výjevy, jimiž proslul Nizozemec
Peter Paul Rubens (1577 – 1640;
obraz Tři Grácie).
10. Baroko znamená zcela novou
etapu ve vývoji hudby. Přineslo
instrumentální polyfonii (skladbu
vytváří více nástrojových hlasů) a
operu. Mezi vůbec nejznámější
barokní umělce patří němečtí
skladatelé Johann Sebastian Bach
(1685 – 1750; cyklus Braniborské
koncerty) a Georg Friedrich Händel
(1685 – 1759; oratorium Mesiáš –
skladba pro pěvecká sóla, sbor a
orchestr). Rozvíjí se však i lidová
píseň (např. koledy).
11. Mimořádný rozvoj prožívá divadlo: od divadla školního, které hrají sami žáci, aby si tak
osvojili žádoucí vzdělání i výchovu, přes divadlo lidové (venkovské) a šlechtické (provozované
v zámeckých divadlech) až po vznik velkolepého divadla kamenného s činohrou a operou.
12. V literatuře se rozvíjí žánr kazatelských textů a duchovních (náboženských) básnických
skladeb; příznačný je silně metaforický jazyk a patetický (vzletně nadšený) tón. Beletristické
kvality mívají i mnohá díla odborná.
1-B
Baroko v Českých zemích dosáhlo vynikajících projevů, ovšem jeho pozadí tvořila velmi
dramatická a komplikovaná historicko-sociální skutečnost. Její alespoň stručná charakteristika
nemůže chybět v žádné literárněhistorické příručce o starší české literatuře.
Panorama české literatury (literární dějiny od počátků do současnosti)
(1994)
Baroko a protireformace (od 20. let 17. století do 70. let 18. století)
Doznívání renesance a prvá fáze vývoje baroka (od 20. let 17. století do poloviny 17. století)
Když Rakousko zvítězilo nad českým stavovským povstáním s pomocí Španělska a Katolické
ligy v bitvě na Bílé hoře, vládnoucí rod uplatnil tvrdá opatření proti české šlechtě i měšťanstvu,
které stálo na straně protihabsburské opozice. Přední představitelé stavovského povstání byli
popraveni, další museli odejít ze země, byl konfiskován jak jejich majetek, tak i majetek dalších
politických odpůrců. Novou vlnu emigrace přineslo Obnovené zřízení zemské z roku 1627, které
mimo zajištění práva Habsburků na český trůn zavádělo do státní správy vedle češtiny i němčinu a
jako jediné náboženské vyznání připouštělo katolické náboženství. Nekompromisní postoj vítězů
v politické a ekonomické rovině nebyl však ihned provázen stejně rozhodným nástupem nové
kultury. Třicetiletá válka, v níž proti sobě stál tábor rakouský a španělský a na druhé straně v prvém
období bojů Nizozemí a Dánsko a ve druhé etapě Švédsko a Francie, přinášela rakouské straně
úspěchy i neúspěchy a neposkytovala tedy možnost plného soustředění na vnitřní problémy a
soustavného prosazování habsburské politiky centralismu ve všech oblastech života českých zemí.
Teprve po uzavření vestfalského míru v roce 1648 se vnitřní situace země ustálila natolik, že
umožňovala prosazení habsburských politických zájmů již zcela důsledně.
Česká kultura tohoto období byla poznamenána odchodem části šlechty a měšťanstva do
emigrace a při sledování jejího vývoje musíme tedy brát v úvahu jak domácí literární situaci, tak
literaturu exulantskou. Není však možno mechanicky předpokládat, že v exulantské literatuře
pokračuje tradice tvorby renesanční a humanistické a spojovat domácí tvorbu jednoznačně s
katolickou orientací a umělecky s barokem, které se ostatně plně rozvinulo až v následujícím
období. Domácí tvorba se sice vyznačovala prohabsburskými postoji (nebo byla alespoň v tomto
smyslu bezpříznaká) a exulantská literatura obhajovala stavovské povstání a odboj proti
Habsburkům, ale složení žánrů, které se v literatuře uplatňovaly, a poetika jednotlivých literárních
děl vykazují spíše analogické nežli opoziční rysy. Protikladný charakter se projevoval v konfesijní
rovině, v níž exulantská literatura byla protestantská a domácí literatura převahou katolická.
Panorama české literatury, Olomouc 1994, s. 75.
Poznámky a vysvětlivky:
analogický – obdobný; bezpříznaký – správně bezpříznakový; takový jazykový prostředek,
který je v daném kontextu něčím výjimečný; bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) – na návrší
zvaném Bílá hora (vedle obory Hvězda dnes na západním okraji Prahy) vojska Katolické ligy a
rakouských Habsburků porazila vojsko českých stavů; souběhem okolností se bitva stala jedním
z hlavních mezníků českých dějin, protože po ní následovala ztráta české samostatnosti (obnovené
až r. 1918), nastolení tvrdého habsburského absolutismu, germanizace, pronásledování odpůrců
režimu apod.; exulantský – související s exulanty, tedy vyhnanci pro politické či náboženské
přesvědčení (naproti tomu emigranti mohou být také ekonomičtí nebo dobrovolní); Katolická liga
– vojensko-politická koalice německých katolických států za Třicetileté války, jejím jednoznačně
nejsilnějším členem bylo Bavorsko; konfiskovat – úředně zabavit (zpravidla z trestu); vestfalský
mír (1648) – správně Vestfálský; kompromisní mírové dohody, které ukončily Třicetiletou válku.
Zdeněk Kalista (1900 – 1982): Století andělů a ďáblů
Trauma veliké války a jeho vyznění
(…) Bezvýhlednost mnohaletého zápasu o obnovu života na českém jihu přinesla s sebou
některé psychické momenty, které se dříve nebo později musily výrazně projeviti v utváření
vnitřního života tohoto kraje resp. jeho obyvatel. Bylo opravdu nezbytně třeba vystupňovati
rezistentní odvahu až do krajnosti, neměl-li býti současník válečného utkání odehrávajícího se na
naší půdě v letech 1618–1648 zlomen požáry rozchvacujícími mu znovu a znovu starý i nově
vybudovaný krov nad hlavou a zadáven pleny vydírajícími mu z rukou nejenom poslední hotové
peníze, ale i poslední zásoby potravin, neměl-li se vzdáti naděje oživující, když viděl výsledky své
usilovné práce znovu a znovu pohlcovány přívalem událostí, záplavami vojenských durchcuků a
tíhou vojenských ubytování, a neměl-li kapitulovati před silami, které zřejmě převyšovaly jeho
možnosti obranné a hrozily jej zničit.
Za dané situace to byla především skutečnost, že válka se jevila soudobému člověku ne jako
racionálně sledovatelný řetěz událostí, nýbrž jako živel, ba přímo jako osud – kus nezvládnutelného
a neuchopitelného fata – která dodávala těmto heroickým rysům u soudobého člověka zesíleného,
až nenormálního patosu. V každé válce – i ve válce moderní – hrál a hraje moment překvapení jistě
nemalou roli. Ve válce Třicetileté však byl jeho význam zřetelně daleko větší než ve válkách
novodobých a zejména ve válkách počítajících s novodobými vymoženostmi technickými. Nebylo
sdělovacích prostředků, které by zavčas mohly ohlásit vpád nějakého vojenského oddílu. I když šlo
o pohyby velkých armádních těles, jako byla třeba saská armáda 1631–32, armáda Banérova,
vojsko Torstensonovo a jiné podobné mnohatisícové útvary, jež musily být doprovázeny silným
trénem a zabezpečovat si rozličně přísun válečného materiálu i potravin, a nemohly se proto
pohybovat s nějakou překvapivou rychlostí, nebylo možno se spolehnouti na to, že zpráva o jejich
pohybu se donese do nějakého kraje tak zavčas, aby bylo možno vykonati příslušná opatření
obranná ve smyslu vojenském i dopraviti do bezpečí cenné předměty, jež se mohly stát kořistí
vojenského plenu, potraviny hladovou soldateskou nemilosrdně rekvirované a ostatní věci, jimž
příchod vojáků hrozil. (…)
Zdeněk Kalista, Století andělů a ďáblů, Jinočany 1994, s. 85 – 86.
Poznámky a vysvětlivky:
Johan Gustafsson Banér (1596 – 1641) – švédský vojevůdce, v r. 1639 se svou armádou
neúspěšně obléhal Prahu a pak vydrancoval severovýchodní Čechy; durchcuk – (z něm.) průchod
vojska; fatum – lat. osud (zejména nepříznivý); heroický – hrdinský; krov – dřevěná konstrukce
střechy nesoucí krytinu; patos – prudké, nadnesené vzrušení; plen – plenění, kořistění, rabování;
rekvirovat – úředně něco zabavovat za mimořádných, zpravidla válečných okolností; resp. –
respektive (lat.) = vlastně, lépe řečeno, nebo spíše; rezistentní – odolný, vzdorující; Sasko – část
Německa podél Labe, za Třicetileté války stát (knížectví) severně od Krušných hor, který bojoval
na protestantské straně proti Habsburkům aj.; soldateska – hanlivé označení pro vojsko (zpravidla
žoldnéřské), které si hrubě počíná vůči civilnímu obyvatelstvu; hrabě Lennart Torstenson (1603 –
1651) – švédský vojevůdce, v poslední velké jihočeské bitvě Třicetileté války drtivě zvítězil u
Jankova r. 1645 nad vojskem Habsburků a jejich spojenců a pak táhl na Moravu, kde neúspěšně
obléhal Brno; jeho vojska způsobila v jižních Čechách velké škody podobně jako habsburská vojska
již po r. 1618, kdy tudy táhla směrem k Praze a Plzni; trén – vojenský zásobovací oddíl.
Václav Černý (1905 – 1987): Až do předsíně nebes
(1956 – 1972; knižně vydáno 1996)
Michna z Otradovic a Václav Jan Rosa v evropských souvislostech
Zbaroknělá gotika v Michnovi a Rosovi
Ke které, a to nejen snad pouze básnické, nýbrž i v nejširším slova smyslu kulturní, tradici se
mělo baroko přihlásit a na ni navázat, ne-li k tradici středověké? Svou podstatou a v kterémkoliv
ohledu není totiž baroko nic jiného než velkolepý a namnoze zdařilý pokus zastavit tok dějin, vrátit
jej nazpět a přinutit jej plynout znovu řečištěm, jež mu vytkl středověk: chceme tím říci, že
podstatou barokní inspirace je úsilí vrátit naši vzdělanost a její vývoj jejich smyslu křesťanskonáboženskému, a to přesně ve významu, rozsahu i formách, které vytvořil křesťanský středověk. Po
řadu generací baroko s úspěchem popírá renesanci a zamezuje, aby naše kultura, smysl a směr, které
člověk dává svému životu a své tvorbě, byly, staly se a zůstaly laickými a antropocentrickými,
opřely se výhradně o pozemské, přírodní a přirozené životní důvody a řídily se pouze rozumem;
zásadně trvá na teocentrickém pojetí i pocitu vesmíru i života anebo se k němu silou vrací,
justifikuje lidskou existenci výhradně nábožensko-finalisticky a vidí ji determinovanou silami
duchovními (prozřetelnými) a nadpřirozenými, které lze sice vymezit i racionálně, i mravně,
účastnit se jich však lze pouze mysticky, totiž z jejich milosti.
Václav Černý, Až do předsíně nebes, Praha 1997, s. 145.
Zdeněk Rotrekl (1. 10. 1920 Brno): Barokní fenomén v současnosti
(…) Barokní doba se u nás nekryje s dobou pobělohorskou, vytvářely ji nejenom katolické řády
a laické organizace (1575 Bratrstvo Mariino, studentské Bratrstvo Početí Panny Marie ap.), ale i
církve nekatolické. A více: v barokním životním stylu nalézáme i prvky mimokřesťanské a
předkřesťanské, religio i mythus, magii černou, bílou, astrologii se sestavováním horoskopů, vliv
planet na osud člověka, vliv drahých kamenů na lidské zdraví a úspěch, kabalu, víru ve znamení,
chiromantii, význam snů pro budoucnost, hledání elixíru života, kamene mudrců, alchymii, praktiky
mající zahánět mor, vlkodlaky, upíry, bludičky, víly, rusalky atd. Rozpornost doby – a odtud naše
nynější nesnáze pochopit ji v její úplnosti – spočívá i v tom, že byla tvořena faktory existujícími
mimo religiozitu vůbec, faktory obecně lidskými i mocenskými. (Můžeme přece oprávněně
pochybovat o religiozitě žoldnéřů a jejich vůdců, bojujících za žold tu za luteránského Sasa,
zanedlouho za jeho nepřítele v podobě kalvínského Fridricha Falckého a nakonec ve vojsku
katolického Habsburka.) (…)
Baroko se vzpírá a bude dlouho vzpírat jakékoli definici. U nás v době předbělohorské i
pobělohorské si svou vlastní tragičností individuální a kolektivní vytvořilo existenciální tragický
pocit životní, v němž nemůže mást ani únik do pastýřské selanky a idyličnosti, zděděný po
renesanci.
Download

B. Barokní literatura 1. Baroko, jeho podstata a