ROčNÍK XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
Foto Kateřina Bečková, říjen 2013
věSTNÍK KLUBU ZA STAROU PRAHU
Podzimní úsměv telefonní ústředny v Dejvicích. O historii a osudu pozoruhodné stavby čtěte na str. 16
OBSAH
Engelovy Dejvice. Jak se z vesnice
stalo velké město. Kletba ledního
m edv ě da . Z a c hra ň m e telefonní
ústřednu v Dejvicích. Bourá se
(hotel) Praha. Přelet nad Letnou.
Strhne Lordship kvůli „ledoborci“
vily na Špejcharu? Cena Klubu Za
starou Prahu podeváté. Členské
informace. Zápis z valné hromady
Klubu Za starou Prahu.
ISSN 1213-4228
: ZA STAROU PRAHU :
Fotografie z výročního členského shromáždění
Klubu Za starou Prahu 2. 3. 2013
V přednáškovém sále Národního technického
muzea členové Klubu opět zaplnili celý sál
K tradičnímu průběhu zahájení patřil jako vždy zpěv klubovní hymny Po starých zámeckých schodech…
(píseň Voskovce a Wericha: Pražská Jáva)
Publikum bylo pozorné a se zájmem poslouchalo zprávy
o činnosti Klubu za poslední rok
Foto Jakub Bachtík
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
1
VĚSTNÍK KLUBU ZA STAROU PRA­H U
Ročník XLIII. (XIV.)
číslo 1 / 2013
Vzkazy panu developerovi. Chodník před ohroženým domem na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice při demonstraci 24. 7. 2013. Podrobněji v příštím čísle Věstníku.
O podzimním splínu
Začínající podzimní chlad člověka vede k chmurným myšlenkám. Stačí, aby se trochu zatáhlo a
Prahu přikryla inverze, a člověk snadno propadá pocitu, že to jde se světem od desíti k pěti. Vezměte si třeba památky v Praze. Na začátku října vydal stavební úřad Prahy 1 povolení k demolici
domu na Václavském náměstí. Kousek od schválení je i katastrofální přestavba staroměstského
kostela sv. Michala a ožívají i někteří další letití kostlivci ve skříni pražské památkové péče. Změny na památkovém odboru magistrátu se zatím ukazují být spíše kosmetické a zavedení i těch
nejzákladnějších opatření – veřejný registr závazných stanovisek – v nedohlednu. Přesto nemá
cenu podzimnímu splínu propadat.
Důkazem je i tento věstník. A to nejen díky zprávě o naší ceně, která již podeváté dokazuje, že
soužití památek s novou architekturou je nejen možné, ale může být dokonce pro obé prospěšné. Do tohoto čísla jsme zařadili aktuální kauzy z Prahy 6 a 7. O žádné z nich by přitom nebylo
možné psát bez obrovského množství práce místních nadšenců, iniciativ, sdružení i některých
politiků, kteří nechtějí ponechat rozvoj města na klientelistickém samopohybu. Nejen jejich počet,
ale i výsledky jejich úsilí svědčí o tom, že s utvářením hlavního města by to nakonec nemuselo
dopadnout zle. Tím spíš, když spolu nacházejí řeč i lidé, u nichž by to leckdo považoval za překvapivé. Rozsáhlé obsazení opuštěných památek doprovázené kulturními akcemi, které v Praze
na začátku září uspořádala zdejší squatterská komunita, patřilo mezi nejzajímavější městotvorné
a „městozpytné“ akce tohoto roku a Klub Za starou Prahu rád celou akci podpořil.
Vyplývá z toho jedno: na podzimní splín raději nedbat. Člověk se při něm natolik bojí nadcházející zimy, až skoro zapomíná na to, že se jednou taky musí vrátit jaro.
Jakub Bachtík
2
památkové
kauzy
akce
pro veřejnost
AKCE PRO VEŘEJNOST
Hovory o Praze
Hovory o Praze se konají jednou za měsíc vždy v pondělí v 18 hodin v přednáškovém sále Národního
technického muzea v Praze na Letné.
AKce pro veřejnost v Juditině věži
Program sledujte na www.zastarouprahu.cz, dále na letáčcích a vývěskách v knihkupectví Juditina věž.
Juditina síň, Mostecká 1 (vstup knihkupectvím), akce se konají zpravidla v pondělí v 18 hod., pokud
není uvedeno jinak. Vstupné dobrovolné.
KNIHKUPECTVÍ JUDITINA VĚŽ
Mostecká 1, 118 00 Praha 1, otevřeno v pondělí až sobotu: 10-18 hod., v průběhu letních měsíců též
v neděli.
Velký výběr pragensistické, místopisné, historické a památkářské literatury. Informace na tel.
257 530 599, [email protected]
Internetové knihkupectví: http://zastarouprahu.shop4you.cz/
Sleva pro členy Klubu 10 % z ceny zakoupeného zboží.
Domácí rada Klubu Za starou Prahu pro rok 2013:
PhDr. Kateřina Bečková – předsedkyně
Ing. arch. Jan Bárta, PhDr. Richard Biegel, PhD. – místopředsedové
Mgr. Jakub Bachtík (jednatel), Bc. et Ing. Eva Csémyová, Ing. Václav Jandáček, Ing. arch. Martin Krise,
Bc. Karel Ksandr, Mgr. Blanka Kynčlová, Bc. Anna Kusáková, Mgr. Michal Novotný (tajemník),
prof. Ing. arch. Milan Pavlík, Bc. Pavla Priknerová, Mgr. Kateřina Samojská, Ing. arch. Miloš Solař,
Doc. PhDr. Josef Štulc, prof. PhDr. Rostislav Švácha, PhDr. Helga Turková, Ing. arch. Jan Veselý,
Bc. Eliška Varyšová, Ing. Karel Zeithammer – členové
Ing. Zbyněk Bureš, PhDr. Kristýna Ledererová-Kolajová - revizoři
Jednání domácí rady Klubu, která se konají vždy jednou za čtrnáct dní (sudý týden) ve středu od 18 hod. v Juditině věži, jsou přístupná členům Klubu.
Adresa kanceláře Klubu Za starou Prahu: Mostecká 1, 118 00 Praha 1
Návštěvní hodiny: vždy ve středu 15-17,30 hod.
Telefon: 257 530 599
E-mail: [email protected]
Internetové stránky: http://www.zastarouprahu.cz
Stránky na Facebooku: Juditina věž, Klub Za starou Prahu, Nebourejte dům Václavské náměstí 47
Členství v Klubu Za starou Prahu je otevřené, členský příspěvek pro rok 2013 je stanoven takto: 450 Kč
(základní), 250 Kč (studenti, důchodci), 100 Kč (člen, který je rodinným příslušníkem jiného člena a nedostává
vlastní Věstník), nad 999 Kč (člen-mecenáš).
Přihlášky jsou pro zájemce k dispozici v knihkupectví Juditina věž, Mostecká 1 (pondělí – sobota 10–18 hod.),
kde je možné též zaplatit členské příspěvky a získat informace o programu Klubu.
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
3
OBSAH
Památkové kauzy
Engelovy Dejvice. Jak se z vesnice stalo
památkové město
(Kateřina Bečková) .......................................... 4
Kletba ledního medvěda
(Jakub Bachtík) ............................................. 10
Zachraňme telefonní ústřednu v Dejvicích
(Rostislav Švácha) .......................................... 16
Bourá se (hotel) Praha
(Kateřina Samojská) ....................................... 19
Přelet nad Letnou
(Richard Biegel) ............................................. 25
Strhne Lordship kvůli „ledoborci“ vily
na Špejcharu?
(Eliška Varyšová) ........................................... 30
Stanovisko Klubu Za starou Prahu
k záměru výstavby obchodně-administrativního
centra na ploše tréninkového hřiště Sparty
na Letenské pláni v Praze ............................. 35
Cena Klubu Za starou Prahu
Podeváté! Cena Klubu Za starou Prahu
za novou stavbu v historickém prostředí
za rok 2012 (Rostislav Švácha) ...................... 36
Členské informace
Zápis z valné hromady Klubu
Za starou Prahu ze dne 2. 3. 2013 ................ 41
Vydání časopisu bylo podpořeno dotací Ministerstva kultury ČR.
Z a s tar o u P rahu
VĚstník Klubu Za starou Prahu
ročník XLIII. (XIV.), číslo 1/2013
založeno 1910, přerušeno 1954, obnoveno 2000
Redakce: Mgr. Jakub Bachtík a PhDr. Kateřina Bečková
ve spolupráci s členy Domácí rady Klubu Za starou Prahu
Grafická úprava: Pavel Bosák
Číslo 1/2013 mělo redakční uzávěrku 1. 9. 2013.
4
památkové kauzy
Engelovy Dejvice.
Jak se z vesnice stalo velké město.
Území, které se každému Pražákovi dnes vybaví jako synonymum slova Dejvice, tedy známé „Kulaté“
náměstí, bylo ještě před sto lety nezastavěnou krajinou při hranicích dvou obcí vesnického charakteru,
Dejvic a Bubenče. Teprve realizace velkorysého urbanistického plánu z něj udělala to, čím je dnes,
výstavnou rezidenční čtvrtí hodnou hlavního města země.
Letecký pohled na Vítězné náměstí v roce 1933 ve směru hlavní osy kompozice. Dosud nestojí generální štáb a nejsou dostavěny ani celé bloky v pravoúhlé části. Foto archiv Klubu Za starou Prahu.
Urbanistický plán severozápadního sektoru Velké
Prahy – Letné, Bubenče a Dejvic, jak je všeobecně
známo, zpracoval na základě vítězství v soutěži
pořádané již v roce 1920 nově ustavenou Státní
regulační komisí architekt Antonín Engel.1 Nejsou
však všeobecně známy některé zásady a rysy jeho
koncepce. Ignorance základních urbanistických
principů a hodnot, které byly do území vloženy,
vede nejen k jejich podcenění, ale též k zamýšlenému znetvoření.
Sám autor urbanistického řešení si byl dobře
vědom výjimečnosti úkolu, který mu bylo osudem
dopřáno zpracovat, protože tak významný a rozsáhlý projekt může být realizován sotva víckrát
než jednou za generaci. Právě pro jeho rozsáhlost
a náročnost realizace si též citelně uvědomoval
nebezpečí, které po přerušení výstavby v době hos-
podářské krize v 30. letech 20. století projektu hrozí
z důvodu nedodržení původních urbanistických
i architektonických parametrů, zvláště dojde-li
k dokončení ve vzdálenějším časovém horizontu, a
proto podrobně vysvětlil svoji koncepci v útlé brožůrce z roku 1939.2
Engelovy obavy byly zcela oprávněné. Blíží se sto
let od zpracování jeho vítězné urbanistické koncepce a náměstí, které zůstává stále nedokončené,
právě nyní čelí, nikoliv sice prvnímu, ale pravděpodobně nejvážnějšímu ohrožení své integrity. To
je více než vhodná příležitost koncepci Engelových
Dejvic si připomenout.
1 HRŮZA Jiří: Město Praha, Odeon, Praha 1989
2 ENGEL Antonín: Náměstí Vítězství v Praze-Dejvicích, Praha 1939
Co bylo před Engelem?
V době, kdy byla vypsána soutěž na řešení severozápadního sektoru Velké Prahy, existoval již lokální
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
5
Polohopisný plán z roku 1910 – výřez. Archiv DP hl. m. Prahy
Pohled na území budoucího Vítězného náměstí a jeho okolí. Čárou s tečkami jsou odděleny obce Dejvice a
Bubeneč. Do území Bubenče je zakreslen lokální regulační plán, který je z malé části, zejména v blízkosti nádraží
Bruska (dnes Praha-Dejvice) již zastavěný. Plocha budoucího náměstí je tvořena rozcestím tří směrů – na sever, na západ a na jihovýchod. U rozcestí stojí škola a hostinec zvané podle místního názvu Na růžku.
Hlavní osou budoucí urbanistické kompozice se stane ulice původně nazvaná Na hutích podle velké cihelny čp. 36
(Ziegelhütte). Původní ulice Na Hutích je dnešní Dejvická a původní Dejvická je dnešní Jaselská. Tradiční název
ulice Na Hutích byl v místě zachován a označuje ulici, která pravoúhle přetíná dnešní Dejvickou v blízkosti zaniklé cihelny.
regulační plán Bubenče přesahující do části Dejvic
v blízkosti nádraží, který byl již na některých místech realizován tehdy běžnou činžovní zástavbou.
Jedná se zejména o východní části dnešních ulic
Dejvické a Jaselské, část Bubenečské, Muchovy a
Pod Kaštany, tedy ulice navazující na historický
přístup od města Píseckou branou. Další dosud
nezastavěné parcely vyměřené podle tohoto plánu
již byly stavebníkům prodány a byla zde provedena
kanalizace. Tato skutečnost znamenala podstatné
omezení tvůrčí volnosti urbanistického řešení, které chtě nechtě části již realizovaného předchozího
konceptu muselo respektovat. V tvůrčím sváru
mezi koncepcí pravoúhle šachovnicovou a koncepcí
radiální se autor jednoznačně přiklonil k druhému
řešení, jemuž významně nahrával i terén území,
který se v polokruhovém tvaru od severozápadu
k jihovýchodu svažuje. V jistém místě, nazývaném
Na Růžku, se svah zmírňoval skoro do roviny, na
níž se stýkaly tři původní tradiční směry cest,
aby vytvořily vidlici rozcestí – na sever k řece do
Podbaby, na západ do Vokovic a Veleslavína a na
jihovýchod k dejvickému nádraží či do Bubenče,
případně k Písecké bráně. Toto rovinaté místo,
dosud zastavěné při rozcestí jen školní budovou
přibližně z roku 1870 a starou hospodou, jak to
už na rozcestích bývá, si vybral Antonín Engel
jako centrum nové čtvrti. Jde o jeviště obrovského
amfiteátru, jehož stoupající hlediště je tvořeno
dejvickými svahy kolem Hanspaulky a Hadovky a
zákulisí má v Bubenči.
Proč podkova?
Původní regulační plán Bubenče k třem tradičním
směrům jen přidával dvě ulice, a tak podle Engela
vznikalo „nepravidelné uzliště“, jehož převedení do
logického obrazce si vytkl jako „nejkardinálnější
6
památkové kauzy
Kompoziční principy Vítězného náměstí na podkladu polohopisného plánu
z roku 1938.
Podkova Vítězného náměstí je rozdělena na osm segmentů. Hlavní kompoziční a pohledová osa 1-5 prochází čelem
podkovy, kde měly stát nejvýstavnější budovy náměstí s bránou do kampusu vysokého technického učení.
Dopravní funkci mají dvě „sudé“ osy: severojižní 6-2 ve směru ven z Prahy po staré Podbabské silnici a
východozápadní 4-8 ve směru k Vokovicím a Veleslavínu. Osm plánovaných bloků náměstí obíhá po jejich vnější
straně systém ulic (bulvárů) ve tvaru šestihranu symetrickém vůči hlavní ose. Radiály vycházející z náměstí
k východu se přirozeně napojují na rastr původního bubenečského regulačního plánu (vyznačen modrými obrysy
bloků). Náměstí je zastavěno z pěti osmin, realizovány jsou čtyři pravoúhlé segmenty a jeden obloukový. úlohu počáteční“.3 Když se na dnešní půdorys
podkovy Vítězného náměstí díváme a neznáme
výchozí situaci, nepřipadá nám nic přirozenějšího,
než zvolené řešení. Při představě, že urbanista netvořil zcela na zeleném drnu, ale musel se vyrovnat
s nepříznivou situací již zčásti realizovaného předchozího plánu, je třeba invenci řešení náměstí a
uličního systému od něj odvozeného obdivovat.
Právě ona půdorysná podkova je šalamounským
vyřešením rébusu, jak se vyrovnat s již nezměnitelným šachovnicovým urbanismem bubenečské
části a touhou po klasicky symetrickém kruhovém náměstí s radiálními paprsky ulic. Klasická
symetrie, pravidelnost a klid linií byly pro žáka
Otto Wagnera nezbytností. Z podkovy sice nelze
vytvořit pravidelný centrální prostor, ale alespoň
ji lze hlavní osou rozdělit na dvě symetrické poloviny. Pro hlavní kompoziční osu byl vybrán jeden
ze tří původních směrů, a to ten, který mířil šikmo
k jihovýchodu od rozcestí Na Růžku k Písecké bráně, tedy dnešní ulice Dejvická. Na protější straně
3 ENGEL Antonín: Náměstí Vítězné v Praze-Dejvicích, Praha 1939, s. 5
náměstí tato osa půlila oblouk podkovy v ideově
nejvýraznějším místě kompozice, v jejím čele, kde
měla vzniknout brána do kampusu budov Českého
vysokého učení technického.
Druhou důležitou osou náměstí je dopravně
bezpochyby důležitější směr severojižní, tedy od
Hradčan do Podbaby, dnes reprezentovaný ulicemi
Svatovítskou a Jugoslávských partyzánů. Možnou
námitku, proč se právě tento směr nestal i hlavní
osou kompozice, vysvětluje Antonín Engel jednoduše: terén od hradního svahu na jihu směrem
k severu výrazně klesá a od pozorovatele se tak
odklání, proto je pro tento směr působivější spíše
dálkový průhled až k Podbabě než optická bariéra
architektonických dominant náměstí. Tato úvaha
je také důvodem, proč je hlavní osa náměstí vůči
severojižnímu směru komponována do úhlu 45
stupňů.
Třetí osou, která vychází ze směru původního
rozcestí, je západovýchodní osa, tedy dnešní ulice
Evropská ve stopě staré cesty k Vokovicím a její
protažení od náměstí k východu ulicí Českosloven-
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
7
Vítězné náměstí kolem roku 1933. Tramvaje jezdí a do roku 1942 budou jezdit ve smyčce na kruhovém objezdu.
Foto Archiv Dopravního podniku hl. m. Prahy.
ské armády. Do osmi segmentů, na něž je podkova
náměstí rozdělena, čtyř půlkruhových převážně
na dejvickém území a čtyř pravoúhlých na bubenečském, pak prostor dělí ještě dvě ulice ve směru
jihozápad – severovýchod, dnešní ulice Buzulucká
a Verdunská.
Kolem prvního plánu náměstí, tvořeného osmi
plochami určenými k zástavbě, obíhají ulice v téměř
pravidelném šestihranu. Hlavní kompoziční osu
křižují na jihovýchodě ulice Na Hutích a na severozápadě Šolínova, a další strany tohoto „okružního
bulváru“ tvoří protilehlé dvojice Kafkova/Národní
obrany a Banskobystrická/Rooseweltova.
Tvar náměstí zčásti pravoúhlý a zčásti obloukový
skýtá možnost předurčit i oběma částem rozdílné
využití. Pravoúhlá část se podle autora koncepce
hodí ideálně pro využití „civilní“, naopak „křivková“
strana se hodí spíše pro slavnostnější architektonické ztvárnění, tedy pro budovy veřejné, kterým
předepisuje vznosnější formu s vyššími patry. Právě
od zástavby čela náměstí v půlkruhu podkovy si
Antonín Engel sliboval dosažení kýžené monumentality, která pak ovlivní výraz celé kompozice, a to
tím spíše, bude-li výstavba probíhat ve prospěch tak
vážené instituce, jakou je vysoké technické učení.
Ostatně sám autor byl v době, kdy sepisoval svoji
brožůru, rektorem ČVUT. Dva zbývající obloukové
segmenty náměstí měly být věnovány výstavbě
obecní úřední budovy - radnice, tj. ona dnešní
plocha mezi ulicemi Verdunskou a Jugoslávských
partyzánů, a generálního štábu čs. armády mezi
ulicemi Buzuluckou a Evropskou, který byl jako
jediný z plánovaných staveb v obloukových částech náměstí skutečně postaven. Nicméně první
stavbou vůbec byla budova zvaná Bajkal, později
Ústřední dům armády (ÚDA), dnes hotel a kongresové centrum, pro niž byly sloučeny tři parcely. Výhodou bylo, že touto stavbou byla rázem vyřešena
jedna osmina náměstí. Následovaly stavby dalších
budov v pravoúhlé části podkovy, avšak i mezi nimi
zůstaly z meziválečného období proluky, které byly
zaceleny až v 50. letech 20. století za součinnosti
dosud žijícího autora původního návrhu.
Antonín Engel navrhl pro náměstí nejen půdorysné schéma, objemy, výšky a architektonické
řešení všech fasád, ale i detailní řešení plochy
s „karuselovým“ dopravním systémem, dnes bychom řekli kruhovým objezdem, dále se středním
pylonem a vodní plochou v hlavní ose před prvkem
„triumfální brány“. Navrhl též způsob dláždění,
patníky, obrubníky, kandelábry apod. Z těchto
prvků však nebylo prakticky nic realizováno. Kruhový objezd byl zachován jen pro automobilovou
dopravu, tramvaje jezdily po kruhové smyčce do
roku 1942, kdy byly tratě přestavěny do pravoúhlého úrovňového křížení.4
4 FOJTÍK Pavel: Zmizelá Praha. Tramvaje a tramvajové tratě, 2.
Díl, Paseka, Praha 2011, s. 67
8
památkové kauzy
Průhled ve směru hlavní osy, tedy od konce Dejvické ulice k ulici Technické v současné době. Monumentální
půlkruhová dvojice budov s bránou v čele podkovy postavena nebyla. Na jejich místě se dnes pořádají známé
farmářské trhy. Zástavbu na tomto pozemku již řadu let plánuje developerská společnost Sekyra Group. Kompozice
bez ústřední části není pro mnohé dostatečně čitelná, to však není důvodem, abychom ji lhostejně zavrhli.
Vyústění Dejvické ulice uprostřed pravoúhlé hrany podkovy náměstí. Novoklasické, mohutné a přesto klidné a civilní řešení obytné části náměstí přináší dokonalou harmonii vertikálních a horizontálních linií. Sympatickým
zdobným prvkem je průběžný balkon u prvního patra.
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
9
Průhled osou půlící náměstí na pravoúhlou a obloukovou část, od Verdunské k Buzulucké ulici. Vpravo
jediný realizovaný obloukový segment náměstí, dnes budova generálního štábu armády, vlevo jeden ze čtyř
realizovaných segmentů pravoúhlých. Sousedství obou typů architektonického výrazu vnáší do prostoru
dynamiku. O to více je třeba litovat skutečnosti, že z půlkruhového konceptu byl realizován jen jeden blok.
Lze si Dejvice zamilovat?
Na schéma radiálně se rozbíhajících os náměstí pak
navazuje sít’ širokých ulic, které se sbíhají k menším náměstím a pláckům (Puškinovo, Svobody,
„u pěti rohů“ na Dejvické, Wuchterlova, Rooseweltova) či odtud rozbíhají a vytvářejí zajímavé průhledy.
Schéma čtvrti tak není jednotvárné, byt’ je slohově
jednotné, i když značně variabilní. Díky tomu se
i náhodný návštěvník „englovských Dejvic“ nenudí
a jen při velké nepozornosti dokáže zabloudit. Klidné a spíše strohé tvarosloví novoklasicismu, které
je v této čtvrti všudypřítomné, není prvoplánově
líbivé, vzbuzuje však obdiv svou jednoduchostí a
přirozenou monumentalitou. Abyste si tuto čtvrt’
přímo zamilovali, musíte se s ní sžít, vyladit se na
ni. Je to jako s vínem, „zprvu trpké zdá se“, ale pak
to opravdu chutná.
V závěru svého textu v brožůrce z roku 1939 Antonín Engel píše: „Jestliže po dlouhá léta za velmi
příznivých podmínek hmotných i psychologických
nedospěla záležitost náměstí Vítězství ke konci, oč
těžší jest táž záležitost dnes!“ Od toho okamžiku
však uplynulo dalších sedmdesát pět let a zřejmé
hodnoty, které projekt přinesl, jako by byly promlčeny a určeny k volné transformaci. První, kdo by
je měl však hájit, nejsou památkáři, ale radnice
městské části Prahy 6. Bohužel se zdá, že je to
právě vedení městské části, kterému na těchto
hodnotách záleží nejmíň a z nevědomosti, lhostejnosti či z ještě horších pohnutek je „prošustrovalo“
v nevýhodném kšeftu.
Kateřina Bečková
Fotografie současného stavu náměstí: autorka
článku, 2013
10
památkové kauzy
Kletba ledního medvěda
Na Vítězném náměstí, v místě ošklivého parkoviště, které si už dlouho říká o zástavbu, se má brzy
stavět nový dům. Jeho podoba byla vybrána v regulérní architektonické soutěži. Projekt schválil
Národní památkový ústav i magistrátní památkáři. Podle zástupců města a Odboru územního
rozhodování je v souladu s regulačním plánem, a připravuje se vydání územního povolení. Ve
srovnání s jinými stavebními projekty v Praze tento postup vypadá jako naprostý ideál. Přesto projekt
„polyfunkční budovy“ LINE zaštítěný finanční skupinou PPF Petra Kellnera vyvolal mezi obyvateli Prahy 6 velký odpor. Kde se stala chyba?
Lední medvěd, peřina, ledovec, anebo oficiálně projekt LINE na Vítězném náměstí. V současné době nejdiskutovanější novostavba v Praze
Velkolepý Engelův urbanistický plán na výstavbu Dejvic, vznikající ve 20. letech, měl jediný
výraznější problém. Nikdy nebyl realizován do
konce. Provedena byla jen část záměru a dokonce
i z ústředního prostoru čtvrti zbylo jen torzo. Neuzavřenost Vítězného náměstí proto léta provokuje
představivost urbanistů, architektů, ale i developerů, kteří přemýšlejí, jak volná místa zaplnit
a v lepším případě také, jak přitom navázat na
Engelovu vizi. Nejblíže realizaci má v tuto chvíli
projekt navržený na místě, které si o dostavbu nejvíce říká. Neuzavřený blok domů při ústí do ulice
Jugoslávských partyzánů vyznívá do provizorního
parkoviště, které v upraveném a přívětivém městském prostředí Dejvic působí jako z jiného světa.
Zhruba lichoběžníková parcela je dosti velká, ale
při celkové dimenzi náměstí a monumentálnímu
pojetí zdejších veřejných budov dovoluje stavět velkoryse bez velkého rizika, že bude výsledná stavba
předimenzovaná. Poloha v centru Dejvic dělá navíc
z parcely velmi lukrativní místo vhodné v podstatě
pro jakékoliv veřejné i komerční funkce.
Pozemek dodnes patří Praze 6, která dlouho
zvažovala jeho využití – součástí byly plány na
výstavbu „polyfunkčního objektu“ ale také na bu-
dování nové radnice.1 Jelikož se ale žádný z plánů
neblížil realizaci, parcela logicky přilákala také
pozornost developerů v čele s mocnou finanční
skupinou PPF. Právě firma Petra Kellnera oslovila
v roce 2007 vedení městské části v čele s Tomášem
Chalupou (ODS) s lákavou nabídkou: PPF a Praha
6 spolu založí akciovou společnost, která zajistí
výstavbu nové polyfunkční budovy. Na miliardový
projekt měla Praha dodat pozemky (v pronájmu
na 70 let) a 65 milionů korun, PPF měla dát o 10
milionů korun více a zajistit management projektu
a půjčku zbylých peněz. Město mělo mít ve společnosti menšinovou účast, ale právo veta na všechna rozhodnutí. Praha 6 měla z celé věci získávat
pravidelný roční nájem. Vedení města s projektem
souhlasilo a bez jakéhokoliv veřejného výběrového
řízení jej odsouhlasilo – 12. prosince 2007 záměr
1 Rozbor majetkové roviny kauzy přesahuje rámec tohoto jednoho
projektu a sahá proto také nad rámec tohoto textu. Klíčový je
fakt, že na počátku celého záměru slibovala městská část pod
vedením Tomáše Chalupy několikanásobně vyšší roční nájemné,
než nakonec investor městu platí a rovněž slibovala pořídit
novou radnici za polovičními náklady toho, co ve výsledku stála
rekonstrukce stávajícího sídla. Více například na webu iniciativy
Praha 6 ztrácí tvář: http://praha6ztracitvar.cz/clanky/mimoradnezastupitelstvo-verejny-zajem-jde-stranou-ppf-na-postupu
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
11
Při pohledu na parcelu mezi ulicí Verdunskou a Jugoslávských partyzánů je jasné, že tu něco chybí. Už od Engelových dob byla na tomto dominantním místě plánována radnice
schválila rada městské části a o devět dní později
jej jednomyslně posvětilo také zastupitelstvo.2 Příprava záměru ovšem trvala až do počátku roku
2009, kdy teprve společnost Vítězné náměstí a. s.
vznikla a dostala do pronájmu parcelu.
Věci se ale od začátku vyvíjely jinak, než se předpokládalo. Jak ukazuje zajímavý rozbor vzniklý
v rámci platformy Bezkorupce,3 dohoda mezi PPF a
Prahou 6 byla dosti překombinovaná. Praha 6 sice
získávala od společnosti za pozemky pravidelný
nájem, ovšem vzhledem k tomu, že z půlky byla
sama jejím vlastníkem, platila v důsledku peníze
sama sobě. V jednu chvíli dokonce muselo město
firmě poskytnout prostředky navíc nad rámec
dohody, aby si od ní posléze mohlo nechat nájem
vyplatit. Důvodem této situace byl fakt, že firma
byla v podstatě nečinná – jeden z hlavních argumentů pro dohodu s PPF, že projektoví manažeři
firmy dotáhnou projekt do konce bez průtahů a
dle harmonogramu, se ukázal jako mylný – stavba
ostatně dodnes nebyla započata. Stěžejní krok,
který založil jedno z bolavých míst projektu, se ale
přeci jen provést podařilo: na přelomu roku 2009 a
2010 byla vypsána a vyhodnocena architektonická
soutěž.
Tiše kolem medvěda
Soutěž byla koncipována jako vyzvaná.4 Investor
oslovil šest ateliérů, z nich projekt zaslalo pět – Ci2 Zastupitelstvo městské části Prahy 6, Usnesení ze dne 21. 12.
2007, č. 219/07
3 http://www.bezkorupce.cz/kauzy/praha-6-vitezne-namesti/,
vyhledáno 12. 9. 2013.
4 Podrobnosti o soutěži viz http://www.cka.cc/souteze/vysledky/
navrh-objektu-na-viteznem-namesti-na-parcelach-c.p.-1104-11104-2-1104-3-k.u.-bubenec, vyhledáno 12. 9. 2013.
gler MaraniArchitects, Šafr Hájek Architekti, CMC
architects a ateliéry Zdeňka Fránka a Radovana
Hubičky.
Na konci února 2010 rozdala porota v čele s tehdejším starostou Prahy 6 Tomášem Chalupou5 tři
ocenění – třetí místo získal ateliér CMC, druhá
skončila společnost Cigler Marani. Vítězem soutěže
se stal Architektonický Ateliér Radana Hubičky.
Zatímco ostatní ateliéry se snažily (nutno říct že
nepříliš úspěšně) převyprávět formu monumentálních Engelových staveb do moderních materiálů
(sklo a kov), Hubička zvítězil s radikálně odlišným
pojetím. Vytvořil organicky zvlněnou hmotu členěnou pouze horizontálními lamelami, která se
směrem do nároží k ulici Jugoslávských partyzánů
výrazně vypíná do ostrého „převisu“. Stavba, která
navazovala na oblibu „blobů“ zpopularizovaných
v našem prostředí skrze práce Jana Kaplického,
dává ostentativně najevo opozici vůči starší architektonické struktuře náměstí a ztvárněním i
dimenzí hmot vytváří nápadnou dominantu celého
prostoru.
Takto výrazná budova, nazvaná LINE a přezdívaná kvůli světle šedému ztvárnění organického tvaru „Lední medvěd“, nepochybně musela okamžitě
provokovat debatu. Kolem projektu ale překvapivě
nastalo naprosté ticho. Výsledky soutěže sice byly
veřejně dostupné, ovšem v podstatě jen odborníkům – daly se dohledat na stránkách komory
architektů a později na Archiwebu, představeny
5 Složení poroty bylo překvapivě málo reprezentativní. Vedle Mgr.
Tomáše Chalupy v ní zasedl předseda představenstva firmy Vítězné
náměstí, a. s. Ing. Tomáš Krones, stavební inženýr Ing. Luděk
Erban a méně známý architekt Ing. arch. Alexander Kotačka.
Jedinou výraznější architektonickou osobností v porotě byl Ing.
arch. Petr Bílek.
12
byly údajně i na veřejné výstavě. Město samotné
ale neudělalo pro výraznější zveřejnění záměru
v podstatě vůbec nic. Nekonala se žádná debata,
ani dva roky od vyhlášení soutěže nebyly výsledky
soutěže dostupné na webových stránkách města a
neinformoval o ní ani časopis městské části – co víc,
ještě v září roku 2011, tedy rok a půl po skončení
soutěže, se mohli čtenáři dočíst, že podoba stavby bude (sic!) vybrána v architektonické soutěži.6
Debata o projektu tak začala až na podzim roku
2012, a to na popud opozičních zastupitelů ze Strany zelených, kteří začali informace o jednotlivých
záměrech na Praze 6 zveřejňovat a tlačit tak radnici
k veřejné debatě.
Lední medvěd nespí
V té době ale už byl celý projekt v pohybu. Medvěd
totiž nebyl uložen k ledu, jak se zdálo, ale postupně
se prokousával ke schválení. Projekt přitom prošel
řadou změn a v jednu chvíli měl dokonce namále.
V dubnu 2011 si totiž vedení Prahy 6 u odboru
územního rozvoje objednalo expertní posudek,
který by posoudil kvalitu jednotlivých projektů
s důrazem na zapojení do urbanistických vztahů.
Zajímavé je zdůvodnění tohoto kroku – v dokumentu se uvádí, že původní soutěžní porota při výběru
„akcentovala vlastní efektní architekturu projektu
a jeho řešení z hlediska ekonomické a energetické
náročnosti před urbanistickým řešením, zakomponováním do stávajícího organismu již založené
blokové struktury stávající zástavby a zásady regulace.“7 Jinými slovy, projekt byl vybrán bez ohledu
na stávající kontext a regulace Vítězného náměstí.
Úřad proto oslovil několik expertů s žádostí, aby
soutěžní projekty znovu seřadili podle kvality.8
Lední medvěd se u většiny oslovených překvapivě
umístil na zadních pozicích (výjimkou byl posudek
Zdeňka Lukeše, který jej jako „mimořádně invenční
a současně kontextuální“ stavěl jednoznačně na
první místo) a za nejlepší projekt byla označena
varianta CMC architects. Město jako spoluinvestor
stavby se tak dostalo do ošemetné situace – mělo
v podstatě dvě soutěže, každou s jinými výsledky.
Věc se ale záhy vyřešila v podstatě sama. O pár
měsíců později, tedy na konci léta 2011, totiž Praha
s ohledem na posuny realizace projektu prodala
svůj podíl společnosti PPF. Město sice zůstalo majitelem pozemku, ovšem PPF na něj získala před6 Praha 6 stavět na Vítězném náměstí nebude, Šestka. Noviny
městské části Praha 6, září 2011, s. 7. Dostupné též online na
www.sestka.cz.
7 Stanovisko expertní komise je dostupné na http://
praha6ztracitvar.cz/doku/vystavba/kulatak/expertni-komise/
expertni-komise-dostavba-kulataku-zprava.pdf, vyhledáno 12. 9.
2013
8 Luboš Pata, Josef Pleskot, Zdeněk Lukeš, Petr Bílek a dva další,
kteří svůj názor nedodali – Eva Jiřičná a Jiří T. Kotalík.
památkové kauzy
kupní právo. Praha 6 však především ztratila přímý
vliv na výslednou podobu stavby, což se ukázalo
jako klíčová věc.
Teprve po prodeji podílu Prahy 6 se totiž dal
celý záměr do pohybu s tím, že realizován měl být
projekt medvěd. V lednu 2012 se stal Architektonický ateliér Radana Hubičky na základě plné moci
zástupcem společnosti Vítězné náměstí, a. s. pro
jednání s úřady a začal připravovat dokumentaci
pro územní řízení, jehož příprava dosud probíhala
hladce. V červnu s několika dílčími připomínkami
schválili projekt památkáři z pražského pracoviště
Národního památkového ústavu. Devátého června
pak projekt schválil i magistrátní odbor památkové péče magistrátu – šlo o jedno z posledních
rozhodnutí ředitele Jana Kněžínka před odchodem
z funkce. Jeho rozhodnutí posléze potvrdila také
památková inspekce ministerstva kultury. Problém
je, že v této době ještě stále neměla širší veřejnost
o připravované stavbě nejmenší tušení. Lední
medvěd se tak stal dalším příkladem klíčového
stavebního projektu v Praze, který památkovými
orgány prošel netransparentně (magistrátní stanoviska dosud nejsou nikde zveřejňována) a bez
veřejné diskuse.
Debata totiž začala až v září 2012, kdy na projekt
PPF a řadu dalších velkých developerských záměrů upozornili opoziční zastupitelé z Prahy 6 spolu
s místními občanskými sdruženími.9 Na základě
vzniklé kampaně se město rozhodlo uspořádat výstavu „Praha 6 mění tvář“, která poprvé souhrnně
představila jednotlivé projekty a na kterou byly
navázány také veřejné debaty o daných záměrech.
Jakkoliv byly tyto debaty samy o sobě záslužným
počinem, ze kterého by mělo být do budoucna
pravidlo, přišly pozdě. Většina projektů totiž už
byla v pokročilém stádiu schvalování, s minimální
šancí, že debaty budou mít na výsledné realizace
vliv. Ukázalo se to ostatně i na případu ledního
medvěda – silně odmítavá stanoviska veřejnosti a
občanských sdružení investora nezviklala. V únoru odbor životního prostředí magistrátu rozhodl,
že projekt nemusí být posuzován v rámci EIA a na
jaře 2013 bylo na žádost investora zahájeno územní
řízení.10 Se zahájením stavby investor počítá na
začátek roku 2014.
9 Kromě ledního medvěda jde zejména o záměr na výstavbu
obchodně-administrativního areálu Dejvice center na volné parcele
před vysokoškolským areálem; dále o již schválenou stavbu
projektu Evropská 11 – kancelářského komplexu na místě parku
vedle hotelu Diplomat, pak o stavební rozšíření samotného hotelu,
o demolici telefonní ústředny a výstavby dalšího administrativního
komplexu na jejím místě a nakonec také o stavbě věže pro areál
ČVUT při stávající menze.
10 Ještě nedávno bylo řízení pozastaveno kvůli námitce
z podjatosti Prahy 6. Městská část se totiž smluvně zavázala
investorovi při správních řízeních pomáhat, což ji znemožňuje
řízení vést objektivně. Námitka byla odmítnuta. Podatelé připravují
odvolání, které ale nemá odkladný účinek.
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
13
Dnes je zde nevzhledná proluka kterou zabírá parkoviště a velké, jurodivé reklamní poutače. Choose to be happy, Vítězné náměstí!
Medvědí služba Vítěznému náměstí
Problém s projektem LINE, který už nemá příliš daleko ke schválení, má v zásadě tři základní roviny.
Nečitelný je už samotný vývoj majetkových vztahů
mezi městem a PPF, respektive způsob nakládání
s obecním pozemkem. Kritikům projektu z řad
opozice a občanské společnosti vadí fakt, že město
se postupně vzdává jak cenné parcely na náměstí,
tak nároků na veřejné využití objektu. V průběhu
debaty se hned několikrát měnily údaje o podílu
občanské vybavenosti a její konkrétní náplni (v
dokumentaci pro EIA bylo například uvedeno, že
v přízemí bude autosalon) a dosud není příliš jasné, jaký zisk vlastně bude město z celého projektu
mít. Této poměrně komplikované rovině kauzy se
intenzivně věnuje hned několik iniciativ.11
Další klíčovou rovinou je komunikace městské
části Prahy 6 s veřejností ohledně celého záměru.
Lze bez přehánění říci, že debata ze strany města
byla naprosto zpackaná. Nejenže radnice o projektu začala mluvit až v půli procesu jeho schválení,
dva roky po výběru jeho architektonické podoby,
na kterém se přitom přímo podílel starosta Tomáš
Chalupa. Výstupy radnice v průběhu debaty byly
navíc často zmatené a nečitelné jak při vysvětlo11 Základní informace včetně odkazů na dokumenty je možné
nalézt především na webu sdružení „Praha 6 ztrácí tvář“ a místní
buňky Strany Zelených v Praze 6.
vání majetkového pozadí celé akce, tak při obhajobě projektu – současná starostka Prahy 6 Marie
Kousalíková například hájila projekt s tím, že
k němu byla ustavena zmíněná expertní komise,
aniž by dodala, že tato komise ledního medvěda
odmítla.12 Samotná (ne)kvalita architektury a její
dopad pro Vítězné náměstí se tak ocitá v debatě na
druhé koleji. Kauza je tak dalším příkladem toho,
jak devastující je pro veřejný prostor i samotné
developerské projekty, jestliže o jejich koncepci a
podobě nezačne veřejná diskuse včas. Místo toho,
aby město a investor trpělivě přesvědčovali o svém
záměru a podle výsledků debaty jej upravovali,
postavili veřejnost před hotovou věc a diví se vlně
rozhořčení, kterou projekt zvedl. Tento nedostatek odvahy přesvědčit o kvalitách projektu před
tím, než bude mít u úřadů své jisté, je zarážející
zejména u záměru, který jeho autoři považují za
odvážnou, invenční architekturu, která má tvořit
jednu z atrakcí Dejvic.
Z našeho pohledu je ale vůbec nejdůležitější památková a urbanistická rovina kauzy. Hodnocení
Hubičkovy architektury není zcela jednoznačné.
Autorům se podařilo získat pochvalná vyjádření
od architektů Evy Jiřičné a Johna Eislera a historika architektury Zdeňka Lukeše. Návrh také
získal cenu za nejlepší projekt, pravda, v poněkud
12 Viz například zpráva ČTK z 3. ledna 2012 „Objekt PPF v Praze
vyhrál v soutěži Komory architektů“
14
zvláštní soutěži Stavba roku 2013 (a navíc tři roky
po zhotovení).13 PR materiál investora publikovaný
v časopise Vaše 6 dokonce zmiňuje údajný vznik
petice místních občanů podporujících stavbu a
žádající, aby „nedocházelo ke zbytečným prodlevám při schvalování projektu“.14 Projekt ale také
čelí silné kritice, a to nejen z řad laické veřejnosti,
ale také odborníků. Dosud vznesené připomínky
jsou přitom podle našeho názoru zcela na místě a
ukazují, že záměr oživit náměstí novou architekturou může být v případě projektu LINE medvědí
službou.
Sporné je už funkční uspořádání projektu. Přes
170 parkovacích míst znamená dosti velkou kapacitu s tím, že nájezdy a výjezdy do garáží budou
samozřejmě umístěny přes chodník. Dopravní
obsluha a další funkce přitom nejsou řešeny
s ohledem na celkovou koncepci proměny náměstí
(která neexistuje), což z projektu dělá problematický
bod v případě snahy o promyšlenější, koncepční
rozvoj.
Jako nejzásadnější problém je ale třeba označit
skutečnost, že projekt ignoruje platné regulace
výstavby na Vítězném náměstí. Co se týká platné
stavební regulace, přistoupili k ní architekti po
vzoru chytré horákyně, protože formálně dodrželi
všechny požadované rozměry stavby včetně výšky hřebene a výšky římsy. Problém je, že římsu
na stavbě reprezentuje pouze odlišně zbarvený
pruh lamely a že na rozdíl od běžného domu, kde
se střecha k hřebeni ustupuje, se hmota ledního
13 O profilu soutěže svědčí fakt, že v roce 2011 se stala celkovým
vítězem výstavba Jihozápadní části Pražského okruhu, předražené
a předimenzované křižovatky za Prahou.
14 Místní v petici podporují dostavbu v Kulat’áku, Vaše 6 duben
2013, s. 17. O petici – kromě několika verzí téhož PR materiálu –
nelze získat žádné další informace. Jde evidentně o bizarní reakci
investora na silné občanské protesty proti stavbě.
památkové kauzy
medvěda ke hřbetu rozšiřuje. Výsledkem je věc
patrná na první pohled – proporce budovy jsou
vůči okolní zástavbě drtivě předimenzované a celý
objekt vypadá daleko větší, než ve skutečnosti je,
a to i proti rozměrově stejně dimenzovaným Engelovým veřejným stavbám. Že představitelé Prahy
z řad politiků i územního odboru Prahy 6 na technokratickou chytristiku investora přistoupili, je
zarážející a navíc to zakládá nebezpečný precedent
– pokud je možné zcela libovolně interpretovat, co
je římsa a co hřeben stavby, postrádají jakékoliv
regulace smysl.
Mnohem drastičtější je ale způsob, jakým se
stavba vypořádala s regulací určenou vyhláškou
hl. m. Prahy 10/1993 o památkové zóně Dejvice,
Bubeneč, Horní Holešovice. Vyhláška výslovně
chrání historický půdorys a jemu odpovídající
hmotovou a prostorovou skladbu, charakter objektů a pozemků a také panorama v blízkých a
dálkových pohledech. Vyhláška pak nařizuje, že
„při nové výstavbě, přestavbě a modernizaci musí
být zohledněn charakter a měřítko zástavby a
prostorové uspořádání“ památkové zóny. Předmětem ochrany v rámci Vítězného náměstí je tedy
jak Engelův urbanistický rozvrh, tak základní
hmotová a strukturální koncepce zdejší architektury – tedy nejen měřítko, ale také základní pojetí
architektury. Stavba ledního medvěda ovšem tento
kontext hmotově, tvarově i užitým architektonickým členěním naprosto ignoruje. Naddimenzovaná,
organická fasáda bez oken dokonce už ani nemůže
být původní urbanistické architektonické koncepci
vzdálenější a zejména v otázce střešní krajiny a
panoramatu tvoří skutečně drastický zásah do
kontextu Vítězného náměstí. V tomto smyslu je
zřejmé, že medvěd nenaplnil závazné podmínky
architektonické soutěže, které architekty zavazo-
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
15
Lední medvěd se zdá být krokem vedle. Záměrně
nekontextuální stavba si na nápaditost jen hraje – ve skutečnosti jen dává na odiv hřmotnou samolibost,
která Vítězné náměstí nedotváří, ale dělá z něj pouhé
předpolí pro poutač investora.
valy dodržet platné regulativy Vítězného náměstí.
Pro kauzu je příznačné, že existence památkové
zóny je v rámci debaty ignorována, alespoň ze
strany radnice a investora – ve svých materiálech
odkazuje jen na regulační zásady z roku 1995
(aktualizace 1999).15 Opět tu lze proto sledovat
nebezpečný precedent, dobře známý i ze zacházení
s nařízením o památkové rezervaci v centru Prahy.
Památková vyhláška je sama o sobě dokument
poměrně obecný a stanovuje jen nejzákladnější
principy ochrany. I ty jsou ale projekty, jako je lední medvěd, relativizovány a existence památkové
zóny tak ztrácí smysl. Ne snad, že by měla jednou
stanovená pravidla platit navěky. Jejich revize ale
nesmí být vedlejším efektem ad hoc schváleného
developerského záměrů, ale vyplývat z otevřené a
koncepční veřejné diskuse.
Jako lední medvěd v porcelánu
Zmíněné výtky by samy o sobě měly stačit k tomu,
aby bylo jasné, že architektonická stránka projektu LINE má značné slabiny. Připojme však ještě
jednu výtku subjektivní. Autor tohoto textu má
totiž neodbytný pocit, že výtvor Radana Hubičky
není zdaleka tak neotřelou, provokativní a tvůrčí
architekturou, jakou by tak hrozně moc chtěl být.
Je to patrné na srovnání s jeho hlavním vzorem:
Kaplického projekty byly také vždy provokativní
a jejich pojetí stálo na kontrastu vůči tradiční architektonické struktuře. Jejich idea ale byla vždy
do důsledku dotažená a měla v sobě velkou porci
tvůrčí hravosti i citu pro architektonický kontext,
tj. schopnost vymezit se vůči němu a zároveň se
stát jeho pevnou součástí. Je to právě schopnost
15 Pohled na kauzu z pozice investora nabízejí stránky www.
viteznenamesti.cz.
přes veškerou odlišnost svého výrazu najít vztah
se stávajícím organismem města (kterou v Praze
předvedl například Tančící dům), co odlišuje tvůrčí
vizionáře od pouhých napodobitelů, kteří na sebe
chtějí upozornit. Lední medvěd přitom podle mě
spadá spíše do druhé kategorie – organický tvar je
zde užit svévolně, bez jasné vnitřní logiky, a celá
stavba na sebe upozorňuje spíše přemrštěnými
rozměry a ostentativní odlišností od okolí, než
vlastními uměleckými kvalitami. Pokud je to tedy
lední medvěd, tak lední medvěd nemotorný, lední
medvěd v porcelánu.
Projekt LINE je ukázkovým případem problémů,
které jsou spojeny s architektonickým rozvojem
Prahy. Na veřejném pozemku vzniká stavba s nejasným přínosem pro fungování města a veřejného
prostoru. Jeho schvalování proběhlo netransparentně a město o něm začalo vést debatu až ve
chvíli, kdy měl důležitá razítka od památkářů – a
to přesto, že architektonické ztvárnění záměru je
sporné a záměrně provokující a že jej v soutěži vybíral přímo starosta Prahy 6 Chalupa. Díky aroganci,
netransparentnosti a zmatkům ze strany investora
i města si proti sobě navíc projekt poštval místní
občanskou společnost, která napíná všechny síly,
aby jeho realizaci zastavila.
Nelze než doufat, že se celou věc zvrátit podaří.
A to nejen proto, že stavba by mohla být pro podobu
Vítězného náměstí vážnou ranou. Především by se
ale město i developer zbavili kletby ledního medvěda a konečně pochopili, že k podobně zásadním
počinům uprostřed města by se mělo přistupovat
jinak, s větší otevřeností k diskusi a pokorou vůči
místním.
Jakub Bachtík
Foto současného stavu: autor článku, 2013.
vizualizace projektu LINE převzaty z propagačního
webu projektu www.viteznenamesti.cz
16
památkové kauzy
Zachraňme telefonní ústřednu v Dejvicích!
V posledních letech se množí zprávy o připravované nebo bohužel už uskutečňované likvidaci
pozoruhodných příkladů české architektury z šedesátých až osmdesátých let 20. století. Stavby
z tohoto období nedělí od dneška dostatečný časový odstup, a proto o ně ještě neprojevuje zájem státní
památková péče, přestože by si to mnohé z nich svou hodnotou zasloužily.
Pohled na ústřednu od Hotelu Diplomat
K takovým hodnotným, vzdor tomu však vážně
ohroženým stavbám patří automatická telefonní
ústředna v Praze 6-Dejvicích, v ulici Generála Píky
čp. 430/26, dílo architektů Jindřicha Malátka,
Jiřího Eisenreicha, Václava Aulického a Jaromíry
Eismannové z let 1975–1982.
Architektonický koncept tohoto spojovacího zařízení se zakládá na myšlence vyjádřit technickou
funkci stavby adekvátním technicistním tvaroslovím. Zaujetí technicismem se tu projevuje jak
v dramatické skladbě hmot, v napětí mezi hranolovým blokem podnože a zkoseným či pilovitě ustupujícím tvarem horní části, tak i v detailech, mezi
nimiž vynikají nakoso vytáčené skleněné arkýře a
tovární světlíky v západní a jižní frontě podnože,
přiznané roury vzduchotechniky, vysunuté před
jižní i severní průčelí, a zejména hliníkové okenní
šambrány, které odkazují na technickou krásu
ponorek, parníků nebo letadel. V Praze bychom
v období sedmdesátých a osmdesátých let 20. století nenašli jinou budovu, kde by tyto technicistní
formy dosáhly tak vyhraněné podoby. V kontextu
pražské architektury se tak dejvická ústředna jeví
jako originální a jedinečné dílo. Vynikne jak ve
srovnání s jinými stavbami svých autorů na území
Prahy – s budovou bývalého plynárenského dispečinku na Vinohradské třídě v sousedství Českého
rozhlasu (1973–1978) a s budovou poštovního a
celního úřadu v Plzeňské ulici 120 (1980–1983), tak
i vedle pražských prací libereckého sdružení Sial,
pro něž byl v té době charakteristický obdobný, a
přece uhlazenější a méně dramatický technicistní
styl.
Jeden z autorů telefonní ústředny v Praze-Dejvicích, Jindřich Malátek, se exponoval v událostech Pražského jara 1968 a Husákův režim ho
pak za to trestal. Represe ho postihovaly i proto,
že spolu s architektem Ivo Loosem a sochařem
Olbramem Zoubkem – tvůrcem figurální plastiky
na pylonu u jihozápadního nároží dejvické budovy – navrhl v roce 1969 náhrobek mučedníka
Pražského jara Jana Palacha. Architekt sice dál
mohl pracovat ve svém oboru, nemohl však svá
díla publikovat v odborném tisku a tento zákaz
dlouho dopadal na všechny stavby, na nichž se
Malátek podílel, a to včetně dejvické ústředny.
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
Fasáda do Kafkovy ulice
Při pohledu z ulice Generála Píky se hmotová silueta stavby dramaticky mění
17
18
památkové kauzy
Stavba nabízí řadu
zajímavých detailů…
…a působivých zákoutí – zde
se sochou Olbrama Zoubka
Donedávna se proto o ní zmínilo
jen málo publicistů, jako by se tak
prodlužovalo tabu uvržené na Malátkovu tvorbu v době normalizace.
Monografického zpracování, adekvátního svému významu, se stavba
dočkala až v roce 2009, kdy ji v knize Slavné stavby Prahy 6 analyzoval
historik architektury Petr Vorlík.
Vorlíkův text upozornil i na nepominutelné urbanistické kvality,
jakými se dejvické dílo týmu Malátek-Eisenreich-Aulický-Eismannová vyznačuje: na jeho schopnost
akcentovat nároží ulic Gymnazijní a
Generála Píky výrazným architektonickým tvarem a navodit tak zároveň zajímavý přechod mezi volnější
zástavbou nedalekých Střešovic a
blokovým urbanismem dolních Dejvic. Všechny tyto vlastnosti dejvické
ústředny ukazují k faktu, že by její
likvidace pražskou architekturu
ochudila o originální, jedinečnou a
důmyslně pojatou stavbu vynikajících autorů.
Rostislav Švácha
Foto současného stavu: autor článku,
2013
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
19
Bourá se (hotel) Praha
Dejvická telefonní ústředna není jedinou novodobou památkou na Praze 6, které hrozí zánik. Mnohem
známější je případ Hotelu Praha, který má v současné době výrazně nakročeno k demolici. Diskuse o jeho skutečné architektonické hodnotě přitom teprve začala.
Budova Hotelu Praha je nepřehlédnutelnou dominantou Hanspaulky
Krátká sláva…
V diskusích přitěžuje hotelu Praha jeho “politický
původ”. Vznikl totiž na popud Ústředního výboru
KSČ, který zadal projekt hotelu již na začátku sedmdesátých let. Vítězný návrh architektů Arnošta
Navrátila, Jaroslava Paroubka, Jana Sedláčka a
Lud’ka Todla vzešel z architektonické soutěže. Jako
jediný z účastníků soutěže nenavrhoval výškovou
stavbu. Objem hotelu měl být podle původního
zadání ještě větší o velké konferenční a sjezdové
prostory – od tohoto se upustilo poté, co byla naplánována stavba velkého kongresového centra
nad Nuselským údolím. Zakázka byla prestižní a
představovala státní zájem – realizační tým dostal
k dispozici celé oddělení tehdejšího Pražského projektového ústavu a takřka neomezený rozpočet (celkové náklady dosáhly osmi set miliónů tehdejších
korun československých). Byla to slovy jednoho
z autorů – architekta Arnošta Navrátila – jedinečná příležitost k realizaci mimořádné architektury
oproštěné od typologických směrnic, prefabrikace
a cenových limitů. Jediným „omezením“ byl imperativ používat výhradně domácí dodavatele a mate-
riály. Tím se mělo dokázat, že socialistický režim
je schopný vybudovat luxusní a náročnou stavbu
bez dovozových materiálů a technologií. Realizačnímu týmu byla proto dána značná volnost co do
výběru technických kádrů bez ohledu na politickou
angažovanost a postupovalo se experimentálním
způsobem. Na staveništi byla například postavena
zkušební buňka (v rozsahu dvou hotelových travé),
na které se zkoušely zejména technologie práce
s keramickými obklady. Tato buňka byla od počátku samostatě provozuschopným objektem a stojí
v areálu jako obytná stavba dodnes. Nároky na provedení stavby si nicméně vybraly svoji daň v podobě
času – realizace hotelu trvala celé desetiletí, takže
k provozu mohl být otevřen až v roce 1981.
Tým architektů pojal stavbu jako volnou, sochařsky tvarovanou architekturu, inspirovanou
myšlenkou zelených teras. Organický, půdorysně
i prostorově nepravidelný tvar monumentální
stavby byl v kontextu tehdejší české architektonické tvorby inovativní. Myšlenka volně, organicky
k terénu přirozeně tvarované hmoty byla tak silná,
20
památkové kauzy
Pozornost poutá nejen velikostí, ale též výraznou vlnivou modelací hmot.
Foto J. Bachtík, 2013
že oslovila i designéry interiéru. Prostoupení interiéru a exteriéru, zcela v intencích zásad moderní
architektury, se uplatňuje na mnoha místech.
Je to například pozoruhodný zvlněný podhled
z vertikálních aluminiových lamel, který přechází
z vnější terasy do interiéru nebo
Z reprezentačních důvodů byl hotel bohatě vybaven výzdobou (na dnešní vkus snad až příliš
bohatou) a také mobiliáři byla věnována značná pozornost. Na bohatém uměleckořemeslném vybavení
Řada lidí hotel považuje za
příklad arogance a nabubřelosti
komunistického režimu.
Foto J. Bachtík, 2013
interiérů se podílela řada umělců, z nichž někteří,
jako skláři Stanislav Libenský a René Roubíček
(lustry, skleněný vlys), již v té době byli světově
renomovaní. Mobiliář pak navrhoval hlavně Zbyněk Hřivnáč. Jeho „křeslo Hotel Praha“, vycházející
z tradic funkcionalistického sedacího nábytku, se
proslavilo a nedávno se dokonce dočkalo reedice.
Také z hlediska vybavení interiérů představuje
hotel exkluzivní realizaci, která se vymyká ostatní
dobové produkci četností a kvalitou doplňků.
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
21
Jiní si ale všímají
elegance jeho
architektury a řady působivých
architektonických
motivů.
Foto J. Bachtík, 2013
Hotel po otevření sloužil především pro ubytování zahraničních delegací a hostů sjezdů KSČ.
Již ve svém stavebně technickém řešení byl proto
vybaven mimořádnými bezpečnostními prvky,
aby ochránil klientelu z řad politických stoupenců
komunistického režimu. Svému původnímu účelu
ale nesloužil ani desetiletí, v roce 1990 jej převzal
do majetku pražský magistrát a provozoval jej
jako luxusní hotel. Současně se veřejnosti poprvé
otevřel i do té doby nepřístupný park. Také hotelový bazén byl veřejně přístupný a na hlavním
schodišti se pořádaly módní přehlídky. Od konce
90. let radnice plánovala prodej hotelu a vyhlásila několik výběrových řízení. Soukromý majitel,
který hotel koupil v roce 2002, pak pokračoval
v provozu luxusního ubytovacího zařízení. Tehdy
byly také provedeny dílčí změny interiérů, zejména
apartmány prošly modernizací. V lednu roku 2013
koupila hotel Praha společnost Maraflex, patřící
Františku Savovovi (majitel nakladatelství Mladá
fronta) a ohlásila záměr demolice objektu a výstavbu bytových rezidenčních domů na celé ploše
areálu včetně zahrady.
…a rychlý zánik hotelu Praha
Dnes je vydání demoličního výměru pro budovu
hotelu Praha skutečně na spadnutí. Dne 9. 8. 2013
vydal Odbor památkové péče MHMP závazné stanovisko k demolici hotelu Praha, ve kterém v plném
rozsahu odsouhlasil žádost vlastníka nemovitosti
(společnost Maraflex Limited) o odstranění stavby.
Tomuto „demoličnímu souhlasu“ předcházelo písemné vyjádření Národního památkového ústavu
(ze dne 7. 8. 2013), ve kterém se uvádí, že odstranění stavby je z hlediska památkové péče přípustné
bez podmínek. Přitom na půdě tohoto ústavu jen
několik měsíců předtím vznikl strukturovaný návrh na zápis hotelu Praha do seznamu kulturních
památek, který Ministerstvo kultury (s použitím
velmi chabé argumentace) odmítlo. Nečekaně rychlý závěr celé kauzy a „hladké“ vyřízení demoliční
žádosti budí podezření, že v pozadí celé kauzy
stojí mocné síly, jimž zájmy státní památkové péče
rozhodně nemohou stát v cestě. A že se tak bývalý hotel pro mocné bývalého režimu stal hříčkou
v rukou mocných režimu stávajícího.
Hlasů na jeho záchranu totiž byla celá řada, a
když byl oznámen záměr hotel zbourat, dala se
do pohybu řada iniciativ. V reakci na lednovou
zprávu například už v únoru zpracovali a podali
profesorka UMPRUM Milena Bartlová a výtvarník
Pavel Karous podnět k prohlášení hotelu za kulturní památku. Ačkoli tento podnět vyšel z okruhu
odborníků na umělecké řemeslo a primární snahou
bylo ochránit soubor uměleckých a vybavovacích
předmětů v interieru, velmi fundovaně se vyjadřuje i k architektuře hotelu. Hotel Praha vidí jako
příklad moderního gesamtkunstwerku, velkoryse
koncipovaného celostního díla vznikajícího v týmu
architektů a designérů. Autoři návrhu zdůraznili
výjimečnou podobu a kvalitu stavby, podmíněnou
22
potřebou mezinárodní reprezentace ÚV KSČ a
získání prestiže jako stavebníka a objednavatele. Návrh Bartlové a Karouse splňuje i důležitou
podmínku pro zapsání kandidáta do seznamu
kulturních památek - nalézá analogie v domácí i
zahraniční tvorbě a zařazuje architekuru do dobového kontextu. Srovnatelnými příklady jsou budova Federálního shromáždění od Karla Pragera z let
1966-1973 a Hotel International Františka Jeřábka
z let 1952-1954, oba již rozpoznané a chráněné jako
kulturní památky. Předkladatelé podnětu dokázali
získat a k návrhu připojit i podpůrné expertizy
domácích i zahraničních odborníků (prof. P. Ulrich, Adam Gebrian, prof. Aaron Betsky z Muzea
v Cincinatti a M. Mrduljaše z univerzity v Záhřebu).
V tomto kontextu je Hotel Praha charakterizován
jako nebývale komplexní ukázka dobové architektury a designu, jako architektonické dílo vykazující
univerzálně platné estetické kvality a jako typický
příklad „late modern architecture“ s určitými prvky
pozdního brutalismu. Vyzdvihována je zejména organická struktura vlnící se horizontální hmoty se
severní fasádou pojatou jako zvlněný pás ustupujících podlaží kopírující vrstevnice svahu, do něhož
je stavba zasazena. To klade stavbu do kontextu
evropské postmoderní krajinářsky komponované
architektury Aera Saarinena, Kenza Tangeho nebo
Jana Kaplického.
památkové kauzy
Na tento podnět reagovalo pražské pracoviště
NPÚ zpracováním vlastního návrhu na prohlášení
hotelu Praha za kulturní památku, které bylo na
začátku dubna doručeno na Ministerstvo kultury.
Návrh obsahuje první ucelený soupis uměleckořemeslných prvků a vybavovacích předmětů a podrobný architektonický popis stavby. V odůvodnění
návrh navazuje na argumentaci Bartlové a Karouse
a charakterizuje stavbu jako reprezentativní hotelový komplex, který je z řady hledisek exkluzivní a
který se výrazně vymyká běžné dobové produkci
vysokým umělecko řemeslným standardem i svým
rozsahem. Faktografický materiál shromážděný
v návrhu NPÚ byl dále doplněn cíleným průzkumem
hotelu Praha realizovaným v rámci výzkumného
úkolu NPÚ, jehož cílem je dokumentace moderní
architektury druhé poloviny 20. století na území
metropole. Výsledky tohoto výzkumu, v mnohém
ohledu odpovídající podrobnému stavebně historickému průzkumu, budou v dohledné době publikovány v periodiku Staletá Praha. Tím bude zahájena
odborná publikace této stavby, jíž si literatura doposud málo všímala. V době svého vzniku neměla
být stavba a také nebyla z pochopitelných důvodů
zveřejňována a novější zmínky byly charakteru
encyklopedického nebo fejetonistického. Autorky
nejnovějšího průzkumu (H. Křížová, K. Hubrtová)
správně vyzdvihly náročnost technického řešení
Některá zákoutí by se neztratila ani v současných kompozicích.
Foto M. Kracík
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
23
U jiných by bylo třeba
přistoupit na dobový
vkus… kdyby ovšem
nezanikla při rychlých
přípravách na demolici.
Foto H. Křížová
stavby, ve své době ojedinělého. Jedinečnost stavby
vidí v unikátním spojení prominentního stavebníka (ÚV KSČ) disponujícího takřka neomezeným
rozpočtem, zcela specifického účelu (ubytování
prominentních hostů sjezdů KSČ) a pečlivě sestaveného realizačního týmu (samostatné oddělení
Pražského projektového ústavu). Spolu s uplatněním přísných bezpečnostních opatření a bohatou
výbavou uměleckými díly oficiálně schvalované
linie designérské tvorby pak daly dohromady vzniknout stavbě zcela typologicky a formálně výjimečné.
Průzkum prováděný v režii pražského pracoviště
NPÚ přinesl zcela zásadní vhled do problematiky
památkové ochrany hotelu Praha. Poukázáním
na specifika této stavby dal jasný podnět k jinému
úhlu posuzování této architektury, neulpívajícím
pouze na ideologicky (a generačně) ovlivněném a
nutně subjektivním hodnocení estetických hodnot
v rovině líbí-nelíbí.
Navzdory výše shromážděným argumentům
a faktům o hotelu Praha v červnu tohoto roku
Ministerstvo kultury rozhodlo o nezahájení řízení
o prohlášení za kulturní památku (na rozhodnutí
podepsána vedoucí oddělení ochrany památek Mgr.
Petra Ulbrichová). V odůvodnění se uvádí, že se
jedná o stavbu rozporuplnou a tato rozporuplnost
spočívá v konfliktu resp. nesouladu jižní a severní
fasády. Navíc významně utrpěla míra intaktnosti
stavby odstraněním uměleckořemeslných a uměleckých prvků - tím autoři rozhodnutí aktuálně a
zároveň rezignovaně reagují na právě probíhající
vyklízecí práce v interieru hotelu (zahájeny údajně
jako příprava k demolici 14. 6. 2013). Nejzávažnějším důvodem, proč ministerstvo nezahájilo řízení
je ale nesplnění tří základních kriterií kladených
na památky druhé poloviny 20. století. Těmito
kritérii jsou: 1. zachování hmoty a výrazu věci,
2. významný pozitivní ohlas v české a zahraniční
literatuře, 3. věc musí být příkladem realizace,
rozvoje či podchycení významné architektonické
myšlenky nebo směru, rovněž v evropském kontextu. Otázkou zůstává nastavení těchto kritérií – asi
jen málo českých realizací z druhé poloviny 20.
století je bude beze zbytku splňovat.
Ponechme stranou význam a aktuálnost hotelu
Praha v kontextu evropské architektury. Ale již
nyní má kvality památky a tyto kvality jsou částí
odborné i laické veřejnosti velmi citlivě vnímány.
Je to aureola tajuplného, exkuzivního a donedávna
veřejnosti nepřístupného prostředí, ve kterém se
pohybovaly politické špičky minulého režimu. Je
to nesporně pozoruhodnost, za kterou by putovali
domácí a zahraniční turisté, aby se poučili o době
minulé a aby se pokochali onou zvláštní symbiózou
okázalosti až pompéznosti, snahou po reprezentaci, díky které by tuto stavbu zařadili na závěr
prohlídky pražských barokních paláců. Určitě by
je zajímaly apartmány přístupné pouze zvláštními
schodišti a výtahy, ve kterých bydlel Gustáv Husák,
nebo Tom Cruise a kde probíhaly bouřlivé večírky
české fotbalové reprezentace.
Hotel ale čeká jiný osud. Vzhledem k názorovému
veletoči Národního památkového ústavu a souhlasnému závaznému stanovisku magistrátu bude tato
cenná stavba s největší pravděpodobností zbořena,
a to odborníkům a občanské společnosti navzdory
a navíc ve chvíli, kdy je debata o jejím významu na
samém počátku.
24
památkové kauzy
Foto H. Křížová
Cesta k zániku hotelu Praha v bodech:
leden 2013 – Hotel Praha kupuje společnost Maraflex Limited (F. Savov) a v médiích se objevuje
informace o záměru demolice hotelu a výstavby bytových objektů
25. 2. 2013 – na Ministerstvo kultury doručen podnět k prohlášení za kulturní památku
6. 3. 2013 – na pražské územní pracoviště NPÚ došla žádost ministerstva kultury o odborné vyjádření stran podnětu k prohlášení hotelu za památku
8. 4. 2013 – NPÚ své vyjádření v podobě vlastního návrhu na prohlášení za památku doručilo
na Ministerstvo kultury
6. 6. 2013 – stanovisko Odboru památkové péče pražského magistrátu nedoporučuje
prohlášení za kulturní památku
11. 6. 2013 – MK rozhodlo o nezahájení řízení o zápisu Hotelu Praha na seznam
kulturních památek
(13. 6. 2013 – ministryně kultury A. Hanáková oznamuje rezignaci ke konci měsíce)
13. 6. 2013 – zpráva z médií o koupi hotelu společností PPF (P. Kellner) a záměru demolice
a výstavby školy (v katastru nemovitostí je však stále (3. 7. 13) uvedena
společnost Maraflex)
14. 6. 2013 – od tohoto data údajně probíhají práce spojené s demolicí
7. 2013 – oficiální žádost o demoliční výměr
30. 7. 2013 – iniciativou Vekslák bourá Prahu podáno opatření proti nečinnosti na MK
7. 8. 2013 – pražské územní pracoviště NPÚ vydává odborné vyjádření k žádosti o demolici
areálu (mimo zkušební buňky) – záměr povoluje jako realizovatelný, protože
objekt není nijak památkově chráněn
9. 8. 2013 – Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy pod vedením Jiřího Skalického vydává závazné stanovisko, ve kterém v plném rozsahu schvaluje záměr
demolice hotelu.
Kateřina Samojská
(Za poskytnuté podklady a vypracování přehledu kauzy autorka děkuje ing. arch. Matyáši Kracíkovi)
Fotografie M. Kracíka a H. Křížové byly s laskavým svolením autorů převzaty z návrhu na prohlášení Hotelu
Praha za kulturní památku.
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
25
Přelet nad Letnou
Každé místo má svoji specifickou pamět’. Ta se skládá nejen z toho, čím je místo v dané chvíli, ale i ze
střípků a odlesků toho, čím mělo nebo mohlo být. Pod smířlivým povrchem každodennosti probleskují
protichůdné sny, naděje a zápasy, jejichž intenzita mohla být ve své době doslova závratná. Město je
v jistém smyslu vlastně jen koncentrátem takových míst a je jen na nás, zda je dokážeme rozečíst –
vždy ovšem s rizikem, že rozporuplné poznání může v našich očích nevratně proměnit jak dané místo,
tak nás samotné.
Architektonické snění nad Letnou pokračuje i v novém tisíciletí. Nejzajímavějším, jakkoliv provokativním projektem
byl slavný Kaplického blob pro Národní knihovnu1
Jsou také místa, která hovoří, aniž bychom
se ptali. Stačí jimi jen procházet, a už nás vtahují do svých nedokončených příběhů a otázek.
Jedním z nejsilnějších míst je tomto směru bezpochyby Letenská pláň, jejíž poloha nad městem
i zdánlivě nekončící volný prostor splývající
s obzorem vyvolávají v člověku lehce povznesený pocit snění mimo reálný prostor a čas. Pocit
o to paradoxnější, že právě tohoto místa se reálné dějiny dotkly více, než většiny jiných v Praze.
Až nezdravá přemíra idejí a emocí, které se na
pláni během uplynulých desetiletí odehrávaly
nebo důsledně předstíraly, jakoby se s odstupem
času přeměnila v ovzduší relativity a tolerance,
které odolává i pragmatismu naší vlastní doby.
Co vše se pod ním vlastně skrývá?
Ještě v polovině 19. století byla Letná vyprahlým místem za hradbami města. Od vnitřního
města ji odděloval prudký sráz a jejím protějškem bylo bývalé ghetto, které se nezadržitelně
měnilo v nejchudší a nejproblematičtější část
tehdejší Prahy. Situace se částečně mění výstavbou řetězového mostu Františka Josefa I.
(v místě dnešního mostu Štefánikova), která
v roce 1868 poprvé propojila holešovický meandr
s historickým centrem města. Na novou trasu
navazuje výstavba činžovních domů, jejichž bloková struktura se postupně přibližuje k samot-
1 převzato z http://strana.zeleni.cz/getfile.php?id=6258&cid=189&name=)
26
památkové kauzy
Zato na bizarní projekt
oceanária pod metrono-
mem si dnes vzpomene jen málokdo2
2 přeřevzato z http:/
/zpravy.idnes.cz/foto.
aspx?r=praha&c=A061016_
155408_praha_pei&foto=
PEI169f66_waterworld_0005.jpg)
né pláni. Bloky domů však nejsou postaveny na
hranu svahu, kde namísto městské struktury
vzniká romantický park s letohrádkem, který
nabízí kouzelné výhledy na město a představuje určitou náhradu za zelený parkový pás na
likvidovaných barokních hradbách. Původní
představy byly mnohem velkorysejší, ale i realizované torzo letenských sadů stačilo k tomu,
aby se volný prostor pláně nevnímal jen jako
plocha vhodná k činžovnímu rozparcelování,
ale jako místo, které může sehrát zásadní roli
v organismu celého města.
Pomyslný architektonický čas Letenské pláně
se výrazně zrychlil na přelomu 19. a 20. století.
V roce 1893 se na základě asanačního zákona
zahajuje plošná demolice bývalého Židovského
města, které bránilo výraznějšímu propojení
pláně se samotnou Prahou. Sporné rozhodnutí
o demolici historické čtvrti přináší opojnou možnost rozšířit centrum města severním směrem
Realizace se ale nakonec dočkala úplně jiná „vize“: u Sparty vyústí jeden z konců tunelu Blanka3
3 převzato z http://mo.ttnz.cz/informace/vizualizace/
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
27
Záměr ale naštěstí
nebude proveden celý
– stovky parkovacích
míst, obří val a mamutí
pergola Radana
Hubičky se na
Letenské pláni snad
stavět nebudou4
4 převzato z http://
praha.idnes.cz/foto.
aspx?foto1=SFO366b0f_
AARH_vizPL3_s_pergolou.
jpg
a využít Letnou jako místo pro veřejné budovy.
Právě proto je hlavní třída nového Josefova
směřována do letenského svahu a právě proto
Čechův most mírně stoupá: měl na něj navázat průkop Letnou, díky kterému by vznikla
velkorysá třída, jenž by nové centrum na pláni
i zamýšlené severní čtvrtě budoucí Prahy propojila nejen se Staroměstským náměstím, ale
prostřednictvím plánovaného průlomu Starým
městem i s Václavským náměstím a jeho monumentální dominantou Národního muzea. Nerealizace průkopu tak následně uchránila nejen
Letnou, ale i Staré Město od radikální přestavby.
Další plány na exploataci Letné přerušila v roce
1914 válka.
O čtyři léta později již není Praha ambiciózním, byt’ v principu stále ještě periferním městem, ale sebevědomou metropolí nového státu.
Architektura se stává jedním z nejmocnějších
symbolů této nečekané proměny a Letenská
pláň jedním z klíčových míst nové Prahy. Soutěže ve 20. a 30. letech přinášejí řadu projektů,
ve kterých jsou na Letnou různě umíst’ovány
veřejné budovy v čele s parlamentem. Velkorysé
zadání a volný prostor pláně provokují fantazii
architektů a Letná se stává laboratoří dobového urbanismu. Monumentální projekty Josefa
Gočára, Bohumila Hübschmanna, Kamila Roškota a zejména Jaromíra Krejcara jsou učebnicí
avantgardních urbanistických konceptů, jež
předznamenávají velkorysá urbanistická gesta
pražských předměstí 60. let. Namísto intenzivní
zástavby pláně je však nakonec preferován princip jejího „obestavění,“ které je zjevným – a rozumným – kompromisem mezi požadavkem na
umístění veřejných budov a zachováním volného
prostoru pláně. Nejrazantnějším zásahem tak
dle oficiálního názoru Státní regulační komise
má být vytyčení nové východozápadní hlavní
třídy, jejíž začátek lze dodnes vyčíst z velkorysého prostoru před technickým a zemědělským
muzeem. Právě tyto dvě budovy jsou spolu s dalšími stavbami na okraji pláně, jako je budova
Ministerstva vnitra či tzv. Molochov, nejhmatatelnějším výsledkem meziválečného urbanismu,
který přes počáteční radikalitu dokázal odolat
pokušení zástavby pláně a zvolenou koncepcí jen
posílil její dosavadní unikátní charakter.
Ve stejné době, kdy se architekti nesmiřitelně
přou o její podobu, žije pláň vlastním a velmi
specifickým životem. Letecké snímky z meziválečné doby ukazují vše, jen ne holé místo pokorně očekávající definitivní urbanistický ortel.
Na rozlehlé ploše nalezneme stadiony, cvičiště,
provizorní stavby, studentskou kolonii, ale také
zahrady a volné prostory, které představují
ostrůvky svobodné periferie uprostřed přísně
regulovaného města. Až z podobných snímků
je zřejmé, jakou roli pláň vlastně v organismu
města plnila: byla doslova jeho zázemím, volným
místem, které bylo naplněno sportem a životem.
Korunním svědkem této specifické a bezpochyby
podmanivé atmosféry je dřevěná budova tenisového klubu LTC, která je jednou z posledních
staveb svého druhu v Praze.
Stín válečných let dopadl i na Letnou. Znamenal zejména zastavení všech stavebních prací
a realizací urbanistických plánů. Je zajímavé,
že letenský prostor se nestal předmětem úvah
německých architektů, kteří plánovali přeměnu
28
památkové kauzy
Definitivně schválen zatím není ani záměr firmy Lordship vystavět na pláni obří kanceláře.5
Prahy v říšské město. O to více se na druhou
stranu stal jevištěm dějů poválečných. Po nadějném intermezzu let 1945–48, kdy se opět
zvažovalo umístit na Letnou budovu Parlamentu, přichází další období totality, jejímž cílem
je mimo jiné i symbolické podmanění města.
Paradoxně lze říci, že stejně jako na počátku 20.
století, i tentokrát Letná zachránila historické
centrum města před zničením. První plány počítaly s vytvořením centrálního shromažd’ovacího
prostoru na Starém Městě, kde se měla hrdě
vypínat i věžová stalinistická dominanta. Obratným manévrováním se nakonec urbanistům
podařilo tyto ničivé záměry odvrátit a nalézt pro
obě stavby jiná místa: triumfální socialistkorealistická věž byla z centra města „odklizena“
do Podbaby a shromažd’ovací prostor se měl
nakonec realizovat ve volném prostoru Letné.
Daní za toto rozhodnutí byl jednak definitivní
zánik barevného letenského předměstského
mikrokosmu, jednak – bohužel – realizace obří
sochy J. V. Stalina v ose Pařížské třídy.
Jen málokterý snímek z 50. let má takovou
vypovídací hodnotu a sílu, jako temná silueta
Stalinova sousoší nad Prahou. Svou velikostí
konkurovalo v dálkových pohledech Pražskému Hradu a jeho neomylné umístění do osy
asanačního boulevardu z něj činilo skutečnou
5 převzato z http://lordship.jngl.cz/cs/projekty/letna-office-park-16
symbolickou hrozbu. Odstranění sochy v roce
1961 muselo být paradoxně ještě větším symbolem, než její absurdní realizace. Její existence na
Letné by byla pouhou epizodou – kdyby se nezachovalo vše zbývající, tedy podstavec, monumentální schodiště a zejména urbanistické řešení
celé pláně. Jiří Štursa, který při realizaci pomníku urbanismus pláně řešil, vytvořil zvláštní a
v principu velmi promyšlenou kombinaci téměř
funkcionalistických pásů (písek, tráva, nízké
keře, lesopark), které vytvářejí pozvolný přechod
mezi písečnou plání a zalesněnou hranou svahu
nad městem, a diagonálních paprskovitých cest,
které neomylně směřují k soklu pomníku. Na
tomto řešení již nic nezměnily projekty ze 60.
let., které opět prověřovaly možnost umístit na
Letné veřejné budovy a lze tak říci, že dnešní
podoba pláně je v principu stále ještě výsledkem
urbanistických úvah z počátku 50. let.
Největším paradoxem dějin Letné je skutečnost, že s odstupem šedesáti let můžeme tento
fakt jen těžko označit za urbanistický nebo
ideologický problém. Pevný rámec, který Štursa svým řešením vytvořil, dokázal scelit dosud
roztříštěnou pláň a dotvořit její vazby na sousední rozdílné čtvrti. Letná v jeho pojetí už není
meziprostor nebo vnitřní periferie, ale svorník,
který má navíc vlastní urbanistické kvality,
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
29
Ošklivá a předimenzovaná
„Galerie Stromovka“ má ale ke stavbě blíž – už bylo vydáno
územní povolení a investor
s radnicí se těší, až začnou
stavět.6
6 převzato z http://letnasobe.
cz/2011/12/zprava-pro-signatarepetice-proti-galerii-stromovka/
které ještě vynikly odstraněním Stalinova sousoší. S koncem prvomájových průvodů odezněl
radikální ideologický náboj celého prostranství,
převrstvený navíc symbolicky demonstracemi
v listopadu 1989. Namísto k soše dnes všechny
diagonální cesty směřují k prázdnému místu,
které je jako vyhlídková terasa nad městem tím
nejsilnějším ztělesněním relativity ideologií a
dějin, jaké Praha nabízí. Poprvé v novodobých
dějinách patří Letná jen sama sobě.
Historie většiny urbanistických prostor je
plná překvapivých zvratů a náhod. Tato (pro
architekty patrně trpká) skutečnost nás ovšem
pochopitelně nezbavuje odpovědnosti za jejich
přítomnost a budoucnost. Výsledkem překot-
ných dějin Letné je nakonec až překvapivě silná
atmosféra, která v sobě zvláštním způsobem
spojuje protiklady své historie. I díky tomu dává
Praze víc, než se na první pohled zdá. Ztratit
Letnou by pro město znamenalo ztratit podstatnou část sebe sama. Jakoby by její volný prostor
byl nezbytným a v určitých chvílích možná i
posledním místem prazvláštní vnitřní svobody
a těžce vykoupené naděje. I proto jsou nejen
absurdní, ale i hluboce nebezpečné současné
narůstající snahy o její znásilnění dopravními
nebo ryze komerčními stavbami. Příběh Letné
ještě neskončil a doufejme, že hned tak neskončí. Jak bude pokračovat dál, záleží už je jen
a pouze na nás.
Richard Biegel
30
památkové kauzy
Strhne Lordship kvůli „ledoborci“ vily na Špejcharu?
Letenskou pláň tvoří v posledních několika letech kromě parku i staveniště městského okruhu,
konkrétně tunelu Blanka. To však není jediná změna, která Letnou čeká. Společnost Lordship chce na
Špejcharu, na samém okraji pláně, vybudovat kancelářský monolit Letná office park (jeden z mnoha
názvů). V cestě tomuto záměru stojí pět vil z přelomu 19. a 20. století, které jsou součástí památkově
chráněné bubenečské vilové čtvrti. Nad jejich osudem visí otazník již 14 let.
Řada vil na Špejchaře v roce 2008. Foto: archiv Klubu Za starou Prahu
Ohrožené vily (ulice Milady Horákové čp. 260/1,
179/102, 185/104, 229/106 a 109/108) se nacházejí
na pozemcích na rozhraní Prahy 6 a 7, mezi ulicemi
Milady Horákové, U Vorlíků a Pélleovou, od zbytku bubenečské vilové čtvrti je dělí železniční trat’.
Všech pět vil je součástí městské památkové zóny
Dejvice, Bubeneč, Horní Holešovice, vyhlášené roku
1993. Původně zde přitom stály ještě dvě další vily
(čp. 96/110 a 154/112) blíže Hradčanské, které byly
zbořeny roku 2009 kvůli výjezdu z tunelu Blanka.
Pražské pracoviště NPÚ naštěstí tehdy důkladně
sepsalo hodnotné umělecko-historické prvky, které
byly před demolicí zachráněny a uloženy v Muzeu
hl. m. Prahy a v dalších institucích.
Právě to, že jsou vily součástí čtvrti, je velmi
důležitý fakt. Jejich přestavba, případně nahrazení jinou stavbou, výrazně ovlivní nejen Letenskou
pláň, ale také klidnou nízkou zástavbu vilové kolonie z přelomu 19. a 20. století, kde se nachází domy
od významných architektů (od Jana Kouly, Jana
Kotěry či Dušana Jurkoviče) a v současnosti také
sídla mnoha ambasád. Z pěti stávajících vil jsou
tři blíže Hradčanské (čp. 185, 229, 109) opraveny
a využívány, zatímco zbylé dvě – nárožní v ulici
U Vorlíků čp. 260 a sousední čp. 179, jsou dlouho
opuštěné a velmi zchátralé. Velký podíl na tom
má stavební uzávěra kvůli výstavbě městského
okruhu a plánované rychlodráhy na Kladno. Dům
čp. 260 postavil stavitel J. Vaňha roku 1906 v neorenesančním stylu s nárožním arkýřem. Původně
historizující sousední čp. 179 byl konstruktivisticky přestavěn, projekt je připisován architektu
K. Roškotovi, který v něm bydlel.
Samotný průběh kauzy je poněkud spletitý.
O výstavbě administrativního centra na místě vil
začal investor, společnost Lordship Estates – dnes
nechvalně proslulá projektem nedaleké Galerie
Stromovka, uvažovat roku 1998. Jako zásadní bod
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
31
Pohled na tři
ohrožené vily čp.
185, 179, 260,
stav 2013
kauzy se ukázaly dva odborné posudky objednané
investorem téhož v roce 2001. První z nich napsal
Dobroslav Líbal jako osobní dopis ing. J. Dolákovi
z firmy Lordship Estates, druhý si Lordship přímo
objednal od Zdeňka Lukeše. Ani jeden z posudků
nezkoumal domy nijak podrobně – ani jejich hodnotu, ani zasazení do celku vilové čtvrti a Letenské
pláně. Přesto je vyhodnotil jako nepříliš kvalitní
vily, ne-li přímo architektonicky bezcenné. Zdeněk
Lukeš v závěru svého komentáře uvedl možné varianty nové zástavby – první měla zachovat původní
urbanistickou koncepci, podle druhé v případě
demolice domů „nemá smysl respektovat původní
urbanismus“. Lordship poté předložil dvě varianty projektu v rámci přípravné dokumentace pro
územní řízení – variantu A pražský památkový
ústav razantně odmítl (11. 3. 2002), zatímco Odbor
památkové péče magistrátu demolici a novostavbu
schválil (27. 5. 2002). Odvolával se přitom právě
na dva zmíněné „nezávislé“ posudky pánů Líbala
a Lukeše a vyjádření památkového ústavu zcela
ignoroval. Po stížnostech ze strany investora a
předložení varianty B svůj postoj přehodnotil i
pražský památkový ústav a demolici s novostavbou odsouhlasil (7.10.2002), čímž zcela popřel své
předešlé zamítavé vyjádření. Demolice vil tak byla
povolena. Památkový ústav zároveň ve vyjádření
stanovil podmínky pro novostavbu, které magistrát
v povolení novostavby následujícího roku omezil na
jediný požadavek. 26 metrů vysoká administrativní
budova přes tři pozemky měla mít „fasádu členěnou
horizontálně i vertikálně“ (J. Kněžínek, závazné
stanovisko z 15. 1. 2003), mimo jiné s odvoláním
na jednání Sboru expertů (9. 1. 2003).
Budova navržená arch. Trávníčkem přitom
vůbec nerespektuje ani původní hmotu vil, ani
charakter okolní čtvrti. Jedná se o několik prosklených kubusů (což má nejspíše představovat
jakousi hmotovou vzpomínku na vily, ovšem
o několik pater vyšší) úzce propojených komunikačními křídly, takže stavba přes veškerou snahu budí dojem monolitu. Budova má šest pater,
sedmé ustupující, ustupuje i obchodní parter. Obě
nároží jsou bez parteru, nesená pilotami ve tvaru
V, čímž spolu s přečnívajícími stropními deskami
tvoří dojem několika benzinových stanic na sobě.
Svou velikostí sedmi pater se budova (tedy i architekt a investor) dovolává názoru Sboru expertů,
podle kterého se objekt výškově značně přiblížil
budově Molochova (stojícího na jiném místě Letné!!) a proto již nepůsobí na Letné rušivě. Jako
argument pro svůj záměr investor používá také
neschválený regulační plán J. Gočára ze 30. let,
což je mimořádně absurdní zejména ve chvíli, kdy
na tomto místě existují platné regulativy. Projekt
tak například zcela odporuje znění vyhlášky o
památkové zóně Dejvice, Bubeneč, Horní Holešovice č.10/1993 HMP. Ta klade zvláštní důraz na
zachování exteriérů, hmoty budov a charakteru
čtvrti.
Proti vývoji celého záměru se však v reakci na
územní rozhodnutí, vydané 13. 6. 2003, postavil
Útvar rozvoje města, městská část Praha 6, Klub
Za starou Prahu a také Národní památkový ústav
32
památkové kauzy
Pohled na vily od Letné, stav 2013
Detail jednoho z domů – vlastní vily významného
architekta Kamila Roškota z roku 1928
s odvoláním na své první nesouhlasné vyjádření
z 11. 3. 2002. Odvolal se také Ateliér pro životní
prostředí, který upozornil na neúplnost, nesrozumitelnost a další nedostatky územního rozhodnutí
(nebylo správně vyvěšeno, neprojednalo krajinný
ráz, hlukové poměry atd.). Roku 2003 se kauzou
začala zabývat i média, články vycházely ve Večerníku Praha, Šestce nebo v časopisu Architekt.
Investor se do médií vyjádřil k vilám tak, „že nemají šanci přežít výstavbu městského okruhu“.
Proti projektu se bouřily také občanské iniciativy v čele s o.s. Letná-Bubeneč, dnes Bubeneč sobě,
které uspořádalo petici a demonstraci. V říjnu
2003 na situaci zareagovalo Ministerstvo pro
místní rozvoj a pochybné územní rozhodnutí zrušilo (13.10.2003, č.j.20553/2003-63/O-1864/3).
Také Ministerstvo kultury zahájilo v kauze mimoodvolací řízení. V jeho závěru nakonec zrušilo
(22. 1. 2004) magistrátní povolení novostavby
z 15. 1. 2003, investor sice okamžitě podal rozklad, ale Ministerstvo ho zamítlo.
To odstartovalo dlouholetou soudní tahanici –
majitelé pozemků a budov (firmy Business Park
Centrum a.s. a Letná Park Centrum a.s., vedením propojené se společností Lordship) podali
na rozhodnutí Ministerstva žalobu a soud toto
rozhodnutí roku 2006 zrušil. Ministerstvo se sice
odvolalo, ale neúspěšně. Nicméně ještě v průběhu soudního řízení vydal Odbor památkové péče
Magistrátu k projektu nové souhlasné stanovisko
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
33
Vizualizace projektu od letné, 2013, Lordship http://www.lordship.eu/en/projects/letna-office-park-16
(28. 6. 2004) místo zrušeného z roku 2003 a celý
průběh kauzy se zopakoval – Ministerstvo kultury
totiž roku 2005 zrušilo i toto stanovisko a to na
základě podnětů Klubu Za starou Prahu a Národního památkového ústavu. Magistrát totiž ve svém
druhém stanovisku zcela ignoroval starší rozhodnutí ministerstva a téměř doslovně citoval kritické
stanovisko stavebníka k vyjádření památkového
ústavu. Po zrušení stanoviska podal Lordship
opět rozklad na Ministerstvo kultury, to ho opět
zamítlo. Následovala další žaloba ze strany majitelů
pozemků na rozhodnutí Ministerstva, tentokrát ale
soud žalobu zamítl.
V roce 2007 soud potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury, že je stavba v rozporu s památkovou zónou Dejvice, Bubeneč, Horní Holešovice
a projekt byl zastaven. Na několik dalších let se
kauza uzavřela. Společnost Lordship ale nelenila
a postupně skoupila zbylé pozemky a nemovitosti prostřednictví svých nově založených firem.
V současnosti tedy vlastní všech pět vil. Zároveň
probíhala stavba tunelu Blanka, což velmi ovlivnilo
okolí vil a přineslo nutnost případnou výstavbu
zkoordinovat právě se stavbou městského okruhu.
Odbor územního plánu Magistrátu nechal v letech
2001–2006 vypracovat urbanistickou studii pro oblast Hradčanská- Špejchar kvůli zásadám regulace
a řešení prostoru.
S blížícím se dokončení tunelu Blanka začal také
ožívat projekt, tentokrát za podpory městské části
Prahy 6 – roku 2011 schválila Komise územního
rozvoje Prahy 6 investorův záměr. Ten se ovšem
zatím dále nepohnul. Od roku 2005 však nevydal
žádné stanovisko ani Národní památkový ústav,
ani Odbor památkové péče Magistrátu. V nejnovějších vizualizacích objevujících se v médiích však
investor zjevně počítá nejen s demolicí tří zmiňovaných vil, ale i zbylých dvou směrem k Hradčanské,
kterých se demolice dosud netýkala.
Kromě samotné demolice vil je hlavním problémem celková nekoncepčnost stavebního rozvoje
Prahy. Projekt monolitu na Špejcharu je totiž
jen dalším důsledkem chybějícího regulačního
plánu. Zastavovací podmínky si tak s přispěním
magistrátu, který ještě omezil připomínky památkového ústavu, vlastně stanovil investor sám.
Sedmipatrový kolos Lordshipu by přitom narušil
nejen výškovou hladinu chráněné vilové čtvrti,
ale také její strukturu svým přesahem přes několik pozemků a v neposlední řadě by negativně
ovlivnil horizont Letenské pláně. Jakýkoli zásah
do uceleného prostředí vilové kolonie musí být
velmi citlivý k charakteru čtvrti. Architekt a investor se rozhodli dívat na problém jinak a proto
také předložili projekt, který nerespektuje ani
prostředí, ani charakter současné zástavby ani
podmínky ochrany památkové zóny. Přes divoký
vývoj kauzy je ted’ Letná office park na mrtvém
bodě. Projektu chybí územní rozhodnutí i stavební
povolení, boj o záchranu vil U Vorlíků tedy zatím
neskončil.
Eliška Varyšová
Foto, pokud není uvedeno jinak, autorka článku,
2013
34
památkové kauzy
Vizualizace monolitu, 2013, Bubeneč sobě, http://www.facebook.com/pages/Občanské-sdružení-Bubeneč-sobě
/335443799873680?id=335443799873680&sk=photos_stream
Zdroje:
-Richard Biegel: Případ záměru demolice tří vilových domů na Letné a zdánlivě bezelstné snahy investorů pomoci městu
s regulací, in: Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2003
-vyhláška o památkové zóně Dejvice, Bubeneč, Horní Holešovice č. 10/1993 sb.MHMP
- Historie: Kauza „administrativní budova Letenské sady“, Občanské sdružení Bubeneč sobě, http://bubenecsobe.
wordpress.com/nove-business-centrum-na-letne/
-zápis z jednání Komise územního rozvoje při Radě městské části Praha 6, zápis č. 04/2011
- Může na špejcharu stát kancelářský monolit?, in: Šestka, září 2003, http://www.sestka.cz/index.
php?clanek=546&String=m%F9%9Ee%20st%E1t%20na%20%9Apejcharu%20kancel%E1%F8sk%FD%20monolit?
-vyjádření ÚRM, č.j. ÚRM 3285/11, 13.5.2011
-Kauza Letenské sady, www.oilb.wz.cz/lsady.htm
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
35
Stanovisko Klubu Za starou Prahu k záměru výstavby
obchodně-administrativního centra na ploše tréninkového hřiště
Sparty na Letenské pláni v Praze
Domácí rada Klubu Za starou Prahu byla seznámena se záměrem výstavby nákupního obchodního
centra na ploše dnešního tréninkového hřiště Sparty. Vzhledem k závažnosti navrhovaného zásahu a jeho místním i celoměstským souvislostem vydává Klub Za Starou Prahu následující stanovisko:
1. Domácí rada je velmi překvapena a zneklidněna záměrem zastavět volnou plochu hřiště,
která je optickým rozšířením prostoru pláně a
de facto i její součástí, jež volnou pláň přímo
spojuje s vilovou čtvrtí a nedalekou Stromovkou. Záměr přeměny volného hřiště v takto exponované poloze na stavební parcelu je mimořádně
nebezpečný a pro charakter místa by při svém
uskutečnění měl nevratné negativní urbanistické důsledky.
2. Navržená stavba se nachází v těsném
sousedství vilové čtvrti a rekreační oblasti Letenské pláně. Funkcí i charakterem se přitom
jedná o typ stavby, který bývá za normálních
okolností realizován při dálničních nájezdech
na hranici města. Obchodně-administrativním
charakterem představuje v místě zcela cizorodý
prvek, který nejen že nemá funkční souvislost
s okolní čtvrtí, ale přímo počítá s dálkovou individuální automobilovou dopravou, pro jejíž
potřeby se na rozlehlé střeše objektu buduje
rozsáhlé parkoviště. Přímá vazba na tunel Blanka
zde zároveň znamená, že by se nákupní centrum
stalo snadno přístupné motoristům z celého severozápadního sektoru Prahy a přitáhlo by tak na
Letnou dopravu, která by sem za normálních
okolností vůbec nesměřovala.
3. Navržený záměr počítá s kompletní zástavbou severní hrany Letenské pláně, a to bez toho,
že by pro obdobně závažný urbanistický zásah
existovala promyšlená studie a zejména všeobecný odborný konsensus. Je přitom zřejmé, že
zpracování promyšlených regulačních podmínek je
základním předpokladem jakékoli výstavby v okolí
pláně. Do jejich zpracování by neměly být žádné
stavby projednávány, což platí jak pro zástavbu
pozemků Sparty, tak pro aktuální a mimořádně
nebezpečný záměr demolice památkově chráněných vil mezi Spartou a Hradčanskou a jejich
nahrazení obchodně-administrativním centrem
Letná business center.
Vzhledem k závažnosti celého záměru vyzývá Klub za starou Prahu Magistrát hl.m. Prahy
a zejména jeho Útvar rozvoje města, aby nepřipustil bezhlavé komerční zastavění okrajů
Letenské pláně a co nejrychleji zpracoval závazné regulační podmínky pro její dlouhodobý
rozvoj, které musí respektovat jak její unikátní
krajinně-přírodní rámec, tak architektonický
charakter a kvalitní městský život ve čtvrtích,
které k ní přiléhají.
V Praze dne 13. 5. 2013
PhDr. Kateřina Bečková
předsedkyně Klubu Za starou Prahu
PhDr. Richard Biegel, Ph.D.
Místopředseda Klubu Za starou Prahu
36
cena klubupamátkové
za starou prahu
kauzy
Podeváté!
Cena Klubu Za starou Prahu za novou stavbu
v historickém prostředí za rok 2012
Klub Za starou Prahu udělil podeváté svou Cenu
za novou stavbu v historickém prostředí. Od jiných
ročníků se ten letošní lišil ve dvou ohledech. Jasnými aspiranty na vítězství se tentokrát stala hned
čtyři díla ze sedmi: po tajném hlasování Domácí
rady dělil laureáta od stavby na druhém místě pouze jediný hlas či bod a naši cenu by někteří porotci
jistě rádi přisoudili také stavbám na místě třetím a
čtvrtém. Druhý zvláštní rys Ceny KSZP za rok 2012
spočíval ve faktu, že o ni v doposud nezaznamenané míře usilovaly výtvory architektů místních;
takových, kteří nemají své kanceláře v Praze nebo
v Brně a nemůžou proto těžit z výhod, jaké soudobé
architektuře poskytují tradiční architektonická
centra. Čtyři ze sedmi novostaveb, které postoupily
do finále, navrhli tito „buditelé“, jak jim říká brněnský kritik architektury a památkář Karel Doležel.
Ponouká to k naději, že se také jinde mimo centra
bude rodit dobrá architektura pro historické prostředí přímo z místních architektonických sil. Dvě
nejúspěšnější stavby z letošního ročníku můžou
takovým lokálním iniciativám sloužit za vzor, a to
právě proto, že jde o díla „buditelů“.
Polyfunkční dům v Brně na třídě Milady Horákové
(Helena Boráková-Dalibor Borák-Martin Příhoda)
Polyfunkčnídům ve Valašském Meziříčí (Tomáš Kupka)
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
37
Jako by doufali, že stokrát opakovaná polopravda se stane pravdou, podstrkávají někteří publicisté
Klubu Za starou Prahu neustále roli staromilců.
Existence naší Ceny tuto pověru o staromilství
jasně vyvrací. Nemáme rádi jenom to staré, nýbrž
i to nové. Nelze ovšem popřít, že se stavíme proti
tomu, aby nové hodnoty vznikaly na úkor hodnot
starých, a že náš prvořadý zájem spočívá v péči
o soulad nebo dialog starého a nového. Z toho
vyplývá, že se při debatě o novostavbách pro historická centra našich obcí mimořádně soustřed’ujeme na jejich kontextuální kvality. Nepovažujeme
kontext a kontextuálnost za prázdné pojmy. Spíše
nás zajímá, jak by se dal kontext definovat, zda
jsou vůbec jeho prvky předem pevně dané, jaké
z nich lze považovat při posuzování kontextuálnosti
stavby za směrodatné a do jaké míry vstupuje do
výběru těchto prvků kontextu subjektivní volba
architekta na jedné a subjektivní volba památkáře
na druhé straně. A ani u pojmu kontextuálnosti se
nám nezdá, že by neměl být vystaven podobným
otázkám.
Když jsme s Richardem Biegelem a Kateřinou
Bečkovou naši Cenu před dvanácti lety uvedli do
života, už tehdy jsme cítili, že kritérium náležité
kontextuálnosti umí splnit jenom novostavba, jež
se vyznačuje vysokou architektonickou kvalitou.
Stavba, která není dobrá, své prostředí zdegraduje, i kdyby do něho úplně zapadla, kdežto stavba
hodná naší Ceny ho musí pozvednout na vyšší
úroveň.
Nové křídlo
polikliniky
v Ostravě,
Kostelní ulici
(Martin Materna
a Adam
Weczerek)
Rekonstrukce
barokního
bastionu U božích
muk, Praha, Nové Město
(Pavla Melková a Miroslav Cikán)
38
kauzy
cena klubupamátkové
za starou prahu
Tyršův most v Přerově
(Alena Šrámková,
Lukáš Ehl, Tomáš
Koumar, statika Milan
Komínek a Ladislav
Dvořák)
Odpočátku jsme se však také s Domácí radou
Klubu – porotou naší Ceny – shodli v mínění, že
u vstupu novostavby do starého kontextu nezáleží
jen na tom, zda tam nové dílo bude dobře vypadat,
ale i na tom, zda svému místu přinese ještě nějaký
další prospěch nebo „bonus“, podle slov historika
architektury Huberta Guzika. Obzvlášt’ si ceníme
situace, kdy nová stavba vloží do svého starého
prostředí nějakou novou užitečnou funkci nebo
kdy nastartuje jeho vylepšování a zkulturňování
v měřítku, jaké se neomezuje jen na její úzké okolí. V devátém ročníku Ceny KSZP se všechna tato
kritéria uplatnila.
Tři kandidátky naší letošní soutěže přispěly
k obnově staré městské půdorysné tkáně, kterou
kdysi narušila válka, pozdější asanace nebo špatná údržba, a kultivovaně a v dobrých proporcích
ji doplnily. Polyfunkční dům v Brně na třídě
Milady Horákové od místního týmu Helena Boráková-Dalibor Borák-Martin Příhoda zvolil pro
tento úkol jednoduchou krabicovitou formu, jež
do jisté míry vychází z tradice brněnského meziválečného funkcionalismu. Zvláštní kouzlo stavbě
dodává slepá štítová stěna na boku, prvek, který
má v okolních čtvrtích mnoho analogií a dobře
u domu odhaluje jeho stupňovitou siluetu. Prostředky funkcionalistického stylu – pásová okna
– použil pro členění spodních pater malého polyfunkčního objektu ve Valašském Meziříčí ostravský architekt Tomáš Kupka; díky tvaru horní
ustupující části dostal celek stavby podobu domu
na domě. Autoři nového křídla polikliniky v ostravské Kostelní ulici, Martin Materna a Adam
Weczerek, taktéž z Ostravy, připojili k neoklasicistnímu domu z doby před první světovou válkou dům
nový a strohý: budovu, která v ničem nenapodobuje
dekorativní architekturu své starší sousedky, a
přece jí odpovídá měřítkem a vzájemnými vztahy
okenních otvorů.
Rekonstrukce barokního bastionu U božích
muk v hradbách Nového Města pražského, práce
Pražanů Pavly Melkové a Miroslava Cikána, patří
k nejúspěšnějším počinům obnovy pražské památkové rezervace za posledních dvacet let. Návštěvníci
dostali na ploše bastionu k dispozici kavárnu v novém vytříbeně minimalistickém objektu, krásný
parčík před kavárnou se sedadly z kortenové oceli
a především úžasný výhled na Nusle, Smíchov,
protější Vyšehrad a celý jižní okraj staré Prahy.
Kvalitu tohoto počinu jen dočasně zpochybňuje
drahota sortimentu v kavárně, ale víc mu škodí
fakt, že současně s obnovou bastionu vyrostl v jeho
bezprostředním sousedství méně hodnotný rodinný
dům, který mnozí návštěvníci mylně považují za
součást nového areálu.
Pěší Tyršův most v Přerově, navržený Alenou
Šrámkovou, Lukášem Ehlem, Tomášem Koumarem
a statiky Milanem Komínkem a Ladislavem Dvořákem, nahradil po dlouhých letech neorenesanční
mostní dílo konstruktérů Herzána a Uhlíře z roku
1903, zdemolované v květnu 1945 německou armádou. Stavba nového mostu od předních pražských
autorů vylepšila dopravní spojení uvnitř Přerova.
Nepochybně však také podnítí obnovu předmostí
na okraji starého městského jádra. Své stavbě na
pomezí architektury a inženýrství dal tým Aleny
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
39
Galerie Závodný
v Mikulově (ŠtěpánDěnge)
Šrámkové jednoduchou a účelnou formu, kterou
pouze na obou bocích mostu ozvlášt’ňuje neokubistické zkosení pilířů a překladů. Poetický náboj
mostu vtiskuje figurální výzdoba sochařky Ivany
Šrámkové – dva stromy, pták a velký zubr –, v níž
snadno rozeznáme symboly dějin města Přerova a
jeho přírodního rámce.
Novostavba Galerie Závodný v Mikulově od
místního architekta Štěpána Děngeho utvořila
kratší stranu starého náměstí na úpatí zámeckého
vrchu. Autor pro ni zvolil archetypální formu hranolu se sedlovou střechou. Zčásti ji pokryl bílými
vápencovými deskami a položil tak důraz na její
minimalistické vyznění. Fasáda a krytina nárožní
části se naproti tomu více blíží místní historické
architektuře. Toto kolísání architektonického pojetí galerie mezi minimalismem a památkářským
historismem se některým členům Domácí rady
zdálo být příliš kompromisní, jiní v něm viděli zdroj
přitažlivého napětí. V členitém prostředí Mikulova
působí novostavba galerie jako bílý drahokam. Běžným návštěvníkům města se v ní nabízejí služby
moderně zařízené kavárny, milovníkům současného umění pak vytříbený výstavní program, který
směle konkuruje galeriím ve velkých kulturních
centrech.
Poslední finalisty letošního ročníku naší soutěže, vestibul Chmelařského muzea a blízkou
rozhlednu u zábavního komplexu Chrám chmele a piva, navrhl místní ateliér Huml & Vaníček
(Jiří Vaníček, Pavel Huml, Petr Bažant, Blanka
Zernerová, Eva Zelenková, Karel Hrách, František
Zlatohlávek). Obě stavby stojí uprostřed rozsáhlého areálu starých sušáren chmele v sousedství
středověkého jádra města Žatce. V době úpadku
českého chmelařství dal vznik muzea v roce 1997
podnět k záchraně celé této unikátní čtvrti a stal
se pro ni jakýmsi ostrovem pozitivní deviace. Peníze
pro stavbu muzejního vestibulu se musely hledat
patnáct let. Architekti pro něj použili mohutnou
dřevěnou konstrukci a pokryli jeho fasády stříbřitým perforovaným plechem jakožto materiálem
evokujícím industriální dějiny novodobého žateckého chmelařství. S tradičními formami sušáren
chmele ve svém sousedství se minimalistický hranol vestibulu dobře snáší a dovede jejich soubor
obohatit. Podobný industriální a minimalistický
charakter architekti vtiskli i nedaleké veřejně
přístupné rozhledně. Na stavbu věžových budov
poblíž historické zástavby hledí náš Klub s krajní
nedůvěrou. Nepřeje si, aby siluety našich historických měst postihl osud Londýna nebo osud Paříže
s jejím montparnasským mrakodrapem. V případě
žatecké rozhledny se však Klub přesvědčil o jejím
úměrném měřítku i o tom, že panorama historického Žatce stavba nijak nepoškozuje, ba naopak
široké veřejnosti zpřístupňuje jeho krásu.
Jak se to už stalo v historii Ceny Klubu Za starou
Prahu osvědčenou tradicí, výsledky soutěže Klub
vyhlásil v kavárně Mlýnská na pražské Kampě, a
to 5. února 2013. Součástí této tradice se už také
staly brilantní proslovy Kateřiny Bečkové. Tentokrát naše předsedkyně promluvila o teorii relati-
40
cena klubupamátkové
za starou prahu
kauzy
Vestibul Chmelařského muzea a rozhledna u zábavního komplexu Chrám chmele a piva, Žatec (Jiří Vaníček,
Pavel Huml, Petr Bažant, Blanka Zernerová, Eva Zelenková, Karel Hrách, František Zlatohlávek)
vity v postojích k nové architektuře. Brzy po svém
vzniku se nová stavba může jevit současníkům
jako „masa bezcharakterního zdiva“ – jak zkritizoval
mladý Pavel Janák v roce 1904 nedávno postavené
činžovní domy v Pařížské ulici v Praze. O dvacet
let později už tutéž stavbu lidé posuzují příznivěji
a za sto let od jejího zrodu už na ni často hledíme
jako na vzácnou architektonickou památku. Podle Kateřiny Bečkové se tato postupná přeměna
negativního hodnocení novostavby v hodnocení
kladné může vyjádřit téměř matematicky přesnou
formulí. V poslední době – jak nás o tom promluva
naší předsedkyně sugestivně přesvědčovala – však
vstoupil do těchto pevných zákonitostí hodnocení
architektury jakýsi záhadný „faktor >š<“, který
navyklý pohled na nové stavby relativizuje a dovede
i jim přiznat téměř památkovou hodnotu.
O tajemství tohoto faktoru mnozí účastníci setkání v kavárně Mlýnská ještě dlouho diskutovali.
Ke kráse večera přispělo nezvykle početné publikum, jakož také fakt, že pro čestná uznání i cenu
si přijeli všichni odměnění architekti nebo jejich
zástupci. Laureátem Ceny Klubu Za starou Prahu
za rok 2012 se stal vestibul Chmelařského muzea
s blízkou rozhlednou v Žatci od místního ateliéru
Huml & Vaníček. Druhou příčku v hlasování Domácí rady obsadila galerie Závodný v Mikulově,
dílo tamějšího architekta Štěpána Děngeho. Třetí
místo patří Tyršovu mostu v Přerově od týmu
Šrámková-Ehl-Koumar. Ráno před vyhlášením
Ceny podala dobrou informaci o naší soutěži Česká televize v pořadu Studio 6. O jejích výsledcích
přinesly zprávu pořady rozhlasové stanice Vltava,
internetový časopis Archiweb nebo Literární noviny
(7. února 2013) zásluhou Bohumila Matějky. Po
podařeném devátém ročníku ted’ musí Klub napnout všechny síly, aby se ještě lépe podařil ročník
desátý, jubilejní.
Rostislav Švácha
Foto autor článku, 2012
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
41
Zápis z výročního členského shromáždění
Klubu Za starou Prahu konaného dne 2. 3. 2013
v Národním technickém Muzeu
Shromáždění zahajuje předsedkyně Klubu dr.
Kateřina Bečková. Vítá přítomné členy i hosty.
Valné shromáždění, již tradičně, zpívá pod taktovkou a s doprovodem kytary jednatele dr. Richarda Biegela oficiální hymnu Klubu, píseň Pražská
Jáva Voskovce, Wericha a Ježka.
Rozloučení se zesnulými členy: Vratislav Beránek, Ing. Jaroslav Černý, MUDr. Pavel Hanuš,
Jiřina Polanecká, Ing. Vladimír Sklenář, Jiří Šilpoch, Ing. Blahoslav Št’ulík, Ing. Jan Ulrych. Jejich
památka je uctěna chvílí ticha.
Volba zapisovatele schůze: dr. Bečková navrhuje
Ing. arch. Jana Veselého. Hlasování: pro – všichni;
proti – nikdo; zdržel se – nikdo.
Volba návrhové komise: navržen Ing. arch. Miloš
Solař a jako dobrovolník se hlásí pan Jiří Slavík.
Hlasování o návrhové komisi: pro – všichni; proti
– nikdo; zdržel se – nikdo.
Program pokračuje prezentací jednatelské zprávy o činnosti Klubu za rok 2012, kterou přednáší
jednatel dr. Richard Biegel:
Jednatelská zpráva Klubu za starou Prahu
pro rok 2012
V úvodu jednatelských zpráv z předchozích let bylo
několikrát řečeno, že Praha se nachází ve zvláštní
situaci: v případě pravidel a reálného výkonu památkové péče balancuje na hraně mezi rozkladem
stávajícího systému a jeho spontánní přeměnou
v něco nového, co by bud’ potvrdilo negativní tendence posledních desetiletí, anebo naopak znamenalo výrazný obrat k lepšímu. Z hlediska této
závažné a nikoli dobrovolné volby se zdá, že rok
2012 přinesl spíše dobré zprávy, které by mohly
znamenat obrat směrem k reflexi současné situace
a hlavně k její nápravě. Tento mírný a opatrný optimismus pramení jednak z projednávání návrhu
nového památkového zákona, který Klub prostřednictvím svých členů v ministerské komisi aktivně
sledoval a který navzdory původním záměrům
neznamená oslabení odborné památkové péče,
a jednak ze skutečnosti, že došlo nebo dochází
k výměně hlavních představitelů památkové péče
v Praze, a to jak na Odboru památkové péče MHMP,
kde zprofanovaného Jana Kněžínka vystřídal Jiří
Skalický, tak i na pražském pracovišti NPÚ, kde
dlouholetého a v mnoha ohledech velmi problema-
tického ředitele Michaela Zachaře nahradil zkušený
památkář Ondřej Šefců.
Zda budou tyto změny skutečně znamenat oslabení vlivu developerských struktur na reálná rozhodnutí v památkové péči, ukážou nejen případné
proklamace nových zástupců obou institucí, ale
především jejich činy. Lakmusovým papírkem může
v tomto případě být znovuvzkříšený a z hlediska
památkové péče zcela likvidační projekt přestavby
skupiny domů v Celetné a Železné ulici na luxusní
hotel, který je v součinnosti ústavu a odboru právě
projednáván. Je zjevné, že právě tato kauza naznačí, jakým směrem se vlastně bude památková péče
v Praze vyvíjet. Právě tento projekt pak bude jistě
bedlivě sledován i zástupci UNESCO, kteří možná
až při této příležitosti s překvapením zjistí, že jejich
„styčným důstojníkem“ v obdobných případech
má být opět nezničitelný Mgr. Jan Kněžínek, nově
ředitel magistrátní kanceláře pro správu Prahy
jako památky světového dědictví UNESCO. Právě
jeho stín nám bude – spolu s nerozpuštěným a jen
pozvolna obnovovaným sborem expertů – neustále připomínat vratkost případných dosažených
vítězství i mimořádně silné politické tlaky, které
jakékoli snahy o reformu památkové péče v Praze
provázejí.
Právě tomuto neradostnému tématu – tedy klientelismu v pražské památkové péči za uplynulé
Kněžínkovy éry – byl věnován první letošní věstník,
v němž se dravý investigativní tým pod vedením
Kateřiny Bečkové a Jakuba Bachtíka pokusil zmapovat konkrétní jména, kauzy a souvislosti, které
pomáhají tento zvláštní propletenec pochopit, a
ukázat, jak vlastně klientelistické mechanismy
fungují a přežívají. Vedle instruktivního shrnutí situace lze za „nadčasovou“ hodnotu tohoto věstníku
snad označit připomenutí některých pozapomenutých kauz a jmen, která by rozhodně zapomenuta
být neměla. Bude-li tento věstník kronikou minulé
doby nebo aktuálním průvodcem příštích let, ukáže
až čas.
Celý rok se Klub zabýval velkými kauzami, které
byly zmíněny už v minulých letech a které poutaly
zájem médií. Demolici domu na Václavském náměstí se prozatím podařilo oddálit a ministerstvo kultury stále řeší možnost jeho zapsání mezi nemovité
kulturní památky. Přestavba domu U Drahomířina
sloupu na knihovnu Václava Havla a rezidenci
Zdeňka Bakaly ustrnula na mrtvém bodě poté,
co Generální ředitelství NPÚ vydalo mimořádně
42
fundovaný rozbor situace se stanovením jasných
podmínek pro rekonstrukci domu, které jasně
zakazují zastřešení dvora nebo razantní zásahy
do historické stavby včetně jejího podzemí. Jak se
bude složitá situace vyvíjet, ukáží nejbližší týdny a
měsíce. Prozatím lze říci, že názor NPÚ je prvním
jasným a doopravdy památkovým názorem, který
v této kauze ze strany státních institucí zazněl.
Více štěstí má prozatím pozoruhodná budova
Nákladového nádraží na Žižkově, která byla již
potřetí prohlášena kulturní památkou. I přes nezbytné odvolání majitele se zdá, že by protentokrát
mohlo dobře obhájené rozhodnutí ministerstva
nabýt platnosti. Je jasné, že prohlášení nádraží
památkou by bylo mimořádně důležitým precedentem na poli ochrany moderní i industriální
architektury a že jeho úspěch by byl významným
povzbuzením pro všechny, kteří se snaží prosazovat
památkovou ochranu cenných budov proti zdánlivě
nepřemožitelnému tlaku mamutích developerských
společností.
O poznání méně radostná je situace v Dejvicích,
kde se v rámci plodné spolupráce radnice s developery podařilo dostat do téměř finální fáze řadu projektů, které by nevratně poškodily urbanistickou i
architektonickou hodnotu svého okolí. Nejhorším
záměrem je nesporně projekt administrativní budovy na Vítězném náměstí, jejíž organický tvar se
záměrně snaží nabourat klasicistní Engelův koncept a tím i znemožnit důstojnou dostavbu tohoto
výjimečného meziválečného prostoru. Realizace
takovéto stavby by byla v přímém rozporu s platnými pravidly dejvické památkové zóny a Klub proto
podal proti souhlasnému rozhodnutí magistrátu
podnět Památkové inspekci Ministerstva kultury ČR. Největší nadějí pro Dejvice je však silný a
systematický tlak občanů a občanských iniciativ,
které se snaží návrhům na poslední chvíli zabránit. Nelze než doufat, že tato společná snaha bude
nakonec úspěšná.
S velkým údivem Klub sledoval obdobně dravý
developerský vývoj na Smíchově v okolí Mrázovky,
kde se patrně podaří izolovanými administrativními novostavbami definitivně pohřbít zbytky
logické městské urbanistické struktury a nevratně vtisknout této cenné oblasti dálničně-periferní
charakter. Obdobně neveselý záměr představuje
parcelování rozsáhlých pozemků usedlosti Pernikářka na Hanspaulce v Praze 6, který naznačuje, že
možná přišla poslední vlna zániku kdysi typických
a pro život města z hlediska volných zelených ploch
i mimořádně důležitých usedlostí. Zda uspěje snaha Klubu tomuto nesmyslnému záměru zabránit,
ukáže až další vývoj.
Dobrou zprávou je naopak zahájení řízení o prohlášení kulturní památkou dřevěné budovy LTC
klubu na Letné, která je jedním z posledních a mi-
památkové
kauzy
členské
informace
mořádně kvalitních dokladů kdysi všudypřítomné
modernistické dřevěné sportovní zástavby v Praze.
Je zřejmé, že prohlášení za kulturní památku by
v tomto případě bylo jen prvním krokem k záchraně
stavby, která má shodou okolností stejného autora
jako ohrožený dům na Václavském náměstí, a totiž
architekta Bohumíra Kozáka. Doufejme, že v tomto
případě bude mít záchrana jeho díla méně dramatický a ve výsledku i jednoznačnější průběh.
Mezi aktuální neradostné projekty patří bohužel již zahájená novostavba hotelu na nároží ulic
Mikulandské a Národní, proti které v uplynulých
letech klub intenzivně a po určitý čas i s úspěchem
protestoval. Nepochopitelně arogantní projekt
změnil ve fázi realizace architekta a zdá se, že by
výsledek mohl být o něco méně kontroverzní, než
ukazují plány schválené ve stavebním řízení. Klub
se bude nadále o věc intenzivně zajímat a pokusí
se ji všemi svými silami pozitivně ovlivnit.
V návaznosti na vydání „investigativního“ čísla
věstníku došlo i ke schůzkám zástupců Klubu se
současným vedením města a odboru památkové
péče. Setkání s primátorem Bohuslavem Svobodou
i následná schůzka s novým ředitelem OPP Jiřím
Skalickým měly velmi přátelský průběh a zdá se,
že některé požadavky Klubu vyřčené v závěru
Věstníku by mohly být vyslyšeny. Reálné výsledky
však opět ukáže až čas. Pro kontakt Klubu se současným děním na Magistrátu byla velmi důležitá
i účast jeho zástupců v tzv. Ozvučné desce, která
je věnována aktuálním problémům i budoucímu
rozvoji města. Prozatím se zdá, že vedení města
názory tohoto nezávislého tělesa bere vážně a že
se tak po dlouhých letech nezájmu Praha konečně
začíná starat o svůj urbanistický a architektonický
rozvoj.
I v roce 2012 Klub udělil cenu za novou stavbu
v historickém prostředí, která tentokrát po velmi
vyrovnaném boji putovala do Žatce za dostavbou
tamějšího muzea chmelařství. Po celý rok probíhaly tradiční Hovory o Praze, které organizovala
členka domácí rady dr. Helga Turková. Tlukoucím
srdcem Klubu byla i v roce 2012 Juditina věž, jejíž
obětavou duší je neúnavný knihkupec pan Jaroslav
Navrátil. Pod patronací Jakuba Bachtíka a Pavly
Priknerové probíhaly ve věži hojně navštěvované
přednášky o architektuře a památkové péči. Pavla
Priknerová se rovněž zasloužila o zásadní proměnu
našich internetových stránek, které díky ní mohou konečně plně odrážet veškeré aktivity Klubu.
Vedle internetu se však mohla veřejnost dozvědět
aktuality z činnosti klubu i na tradiční klubovní
vývěsce na Malostranském náměstí, o kterou se
i v uplynulém roce pečlivě starala členka Klubu
paní Jana Kelbelová.
Závěrem zprávy si Vám dovolujeme nabídnout
již tradiční interaktivní přílohu, která reflektuje
Ročník XLIII. (XIV.) číslo 1 / 2013
činnost Klubu a ukazuje, nakolik je sledována
v hlavních médiích. 1
Za sebe si Vám dovoluji v tuto chvíli poděkovat
za pozornost a popřát vše dobré do dalšího roku
klubovní činnosti.
Dr. Kateřina Bečková vyzývá před hlasováním
k diskusi o jednatelské zprávě. Nikdo se nehlásí.
Hlasování o jednatelské zprávě: pro – většina;
proti – nikdo; zdržel se – 1. Jednatelská zpráva
o činnosti klubu za rok 2012 byla schválena.
Dr. Bečková seznamuje plénum s pokladní zprávou o hospodaření Klubu v roce 2012. Prezentuje
zároveň přehled příjmů a výdajů přímo na plátně.
Následně otevírá diskusi k pokladní zprávě. Zodpovězeno několik dotazů.
Ing. Zbyněk Bureš, revizor účtů, přednáší revizní
zprávu k hospodaření Klubu v roce 2012 a doporučuje zprávu o hospodaření ke schválení. Dr. Bečková vyzývá přítomné členy k diskusi. Připomínky
nejsou. Hlasování o pokladní a revizní zprávě:
pro – všichni; proti – nikdo; zdržel se – nikdo. Pokladní a revizní zpráva jsou tedy schváleny, čímž
plénum uděluje staré domácí radě absolutorium.
Dr. Bečková představuje letošní děkovný list pro
členy mecenáše a následně předčítá jejich seznam.
Přítomni jsou dva z nich, kterým je prémie za potlesku členstva předána.
Následuje ustavení volební a návrhové komise.
Za členy volební a mandátové komise navrhuje
Dr. Bečková pana Bc. Karla Ksandra a paní dr.
Helgu Turkovou. Jako dobrovolníci se dále hlásí
pan dr. Petr Mašek, paní Eva Zbořilová a paní dr.
Věra Zavjačičová. Hlasování o volební a mandátové komisi: pro – všichni; proti – nikdo; zdržel
se – nikdo.
Karel Ksandr děkuje odstoupivší předsedkyni za
obětavou a neúnavnou práci pro Klub a především
pro pražské památky a předává jí květiny. Plénum
odměňuje dr. Bečkovou hlasitým a dlouhým potleskem. Volební a mandátová komise se schází
k přípravě volby nové domácí rady. Pokračuje volbou svého předsedy, jímž je již tradičně zvolen Karel
Ksandr. Následně je vyhlášena přestávka.
1 Promítnuty byly tyto sekvence pořadů České televize: Informace
o Ceně Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém
prostředí 2012 a reportáž k 120. výročí pražské asanace.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/213791-klub-za-starouprahu-cenami-upozornuje-na-kvalitu/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288835-zmetropole/213411058230007/
43
Volby předsednictva a domácí rady na rok
2013
Předseda volební komise se ujímá po přestávce
slova a zahajuje druhou část zasedání. Čte ze stanov Klubu pasáž o způsobu volby předsednictva
a domácí rady Klubu. Přítomno je dle prezenční
listiny 111 členů. Pan Jaroslav Navrátil navrhuje,
aby byla volba provedena aklamací. Hlasování
o způsobu volby: Hlasování: pro – 110; proti – nikdo; zdržel se – 1. Volba proběhne aklamací podle
navržené kandidátky.
Následně představuje předseda volební a mandátové komise kandidáty na volené posty navržené
odstoupivší domácí radou a vyzývá k rozpravě a
případným návrhům z pléna. Do diskuse se nikdo
nehlásí a žádné změny nejsou navrhovány. Rozprava je ukončena a je zahájena volba orgánů Klubu
pro rok 2013. Volba předsedy: navržena Kateřina
Bečková. Hlasování: pro – 111; proti – nikdo; zdržel
se – nikdo. Navržená kandidátka byla zvolena. Volba místopředsedů: navrženi Jan Bárta a Richard
Biegel. Hlasování: pro – 111; proti – nikdo; zdržel
se – nikdo. Navržení kandidáti byli zvoleni. Volba
členů domácí rady: Hlasování: pro – 107; proti
– nikdo; zdržel se – 4. Domácí rada byla zvolena
v navrženém složení: Jakub Bachtík, Eva Csémyová, Václav Jandáček, Martin Krise, Karel Ksandr,
Anna Kusáková, Blanka Kynčlová, Michal Novotný,
Milan Pavlík, Pavla Priknerová, Kateřina Samojská,
Miloš Solař, Josef Štulc, Rostislav Švácha, Helga
Turková, Eliška Varyšová, Jan Veselý, Karel Zeithammer. Volba revizorů účtů: navrženi Zbyněk
Bureš a Kristýna Ledererová – Kolajová. Hlasování:
pro – 111 proti – nikdo; zdržel se – nikdo. Navržení
kandidáti byli zvoleni.
Karel Ksandr ve shodě s ostatními členy volební
a mandátové komise uzavírá a konstatuje, že volba
proběhla v souladu se stanovami, děkuje volební
komisi za spolupráci, plénu za hlasování a předává
slovo nově zvolené předsedkyni.
Diskuse
Staronová předsedkyně dr. Kateřina Bečková děkuje za důvěru a vyzývá přítomné členy k diskusním
příspěvkům.
Člen Klubu se ptá na okolnosti užívání Juditiny
věže Klubem Za starou Prahu. Odpovídá dr. Bečková: Klub je zde nájemcem MČ Prahy 1. Od roku
1994 má smlouvu na 100 let za symbolický nájem
1Kč ročně.
Pan Karel Novotný seznamuje plénum se záměry
akcí spolku Praha-Aachen.
Paní dr. Jana Osbornová ze spolku Vltavan,
zastupující ing. Jiřího Mejstříka, přeje správnou
volbu témat, setkávání s fundovanými odpůrci
44
směřujícími k obecnému zájmu města, aby naše
názory a návrhy dobrých řešení byly nejen slyšeny ale i vyslyšeny. Vyslovuje přání, aby i spolek
Vltavan mohl být v naší činnosti nápomocen a
předává dr. Bečkové dárek – poslední publikace
spolku Vltavan.
Paní Věra Pavlíková prosí o podporu petice za
znovuotevření zrušené pobočky Městské Knihovny
na Praze 1, pobočka Pohořelec 25, existující od
roku 1905.
Paní dr. Jana Trojanová informuje o činnosti
sdružení na záchranu Malostranského hřbitova.
Zve na tradiční akce.
Jeden z účastníků se ptá na osud kauzy Revoluční. K. Bečková odpovídá, že kauza usnula, a zdá
se, že to de fakto byla jen PR prezentace atelieru
DaM architekta Petra Malínského.
Jiří Slavík se ptá na osud vil na Špejchaře.
R.Biegel odpovídá, že záměr na stavbu velkého
obchodní centra je stále živý a s vilami nepočítá.
Padl dotaz na osud Šlechtovy restaurace. Odpovědi se ujímá arch. Dalibor Špička: restaurace
je opět předávána z magistrátu Praze 7. Soutěž na
rekonstrukci vyhrál Metrostav za 240 miliónů, což
je předražené.
Paní Chrástová se ptá na materiál chodníkových
dlažeb ve staré Praze. Rozvíjí se diskuse o možnostech lomu ve Slivenci.
Dr. Turková se ptá K. Ksandra na osud kolotoče
na Letné. K. Ksandr sděluje, že je hotový projekt
od Ing. Jandáčka na opravu stavby a chystá se
restaurování tohoto nejstaršího dochovaného kolotoče na světě.
Pan Pavel Vácha upozorňuje na skutečnost, že
dům na Kocandě na rohu Křižovnické a Kaprovy
ulice cíleně chátrá.
Usnesení
Ing. arch. Miloš Solař za návrhovou komisi prezentuje návrh usnesení valné hromady. Po diskusi nad
některými formulacemi je předložen plénu tento
text usnesení:
Členové Klubu přítomní na valném shromáždění
1. děkují Národnímu technickému muzeu
za pomoc při organizaci valného shromáždění
a panu Janu Kostrounovi za staropražské hudební
vystoupení;
památkové
kauzy
členské
informace
2. souhlasí s přednesenou jednatelskou zprávou,
zprávou o hospodaření a revizorskou zprávou. Dosavadní Domácí radě děkují za odvedenou práci a
Domácí radě jako celku vyslovují absolutorium.
Zvláštní poděkování patří paní předsedkyní dr.
Kateřině Bečkové;
3. ukládají nově zvolené Domácí radě vydávat
věstník, pořádat Hovory o Praze, udílet Cenu Klubu
za novostavbu v historickém prostředí, udržovat
webové stránky Klubu v bdělém stavu, využívat
Juditinu věž pro aktivity ve prospěch naplňování
cílů Klubu, zejména pro přednášky, diskuse, prodej publikací a kulturní akce, udržovat kontakty
s domácími i zahraničními občanskými aktivitami
obdobného zaměření, spolupracovat s odbornými
institucemi, pořádat tiskové konference, zveřejňovat stanoviska Klubu, sledovat přípravu nového
památkového zákona a snažit se ovlivnit jeho podobu ve prospěch efektivní péče o architektonické a
urbanistické dědictví, v souladu s posláním Klubu
podávat návrhy orgánům státní správy a rozporovat problematická rozhodnutí, věnovat pozornost
zveřejňování a propagaci pozitivních příkladů.
4. podporují zachování pobočky Městské knihovny ve Šlikově paláci čp. 111/IV na Pohořelci 25.
Zdůrazňují, že architektonické dědictví Prahy je
neoddělitelné od jejích obyvatel. Záměr rušící více
než stoletou tradici a ochuzující kulturní nabídku
místním lidem, včetně dětí a zdravotně znevýhodněných, považují za nepřijatelný a proti zrušení
knihovny protestují. V úvahu přitom berou i skutečnost, že knihovnu užívají zrakově postižené děti
z nedaleké Školy Jaroslava Ježka.
5. podporují diskusi o obnovení pomníku maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého
z Radče.
6. vyjadřují velké znepokojení nad osudem
usedlostí Cibulka, Pernikářka, domu Na Kocandě
v Křižovnické ulici na Starém Městě, ohrožených
vilových domů v ulici Milady Horákové a nad budoucností Šlechtovy restaurace ve Stromovce.
Hlasování o usnesení: pro – 111; proti – 0; zdržel
se – 0. Usnesení bylo přijato.
Předsedkyně Klubu, dr. Kateřina Bečková slavnostně ukončuje schůzi a zve všechny k návštěvě
akcí Klubu.
Zapsal Jan Veselý
: ZA STAROU PRAHU :
Atmosféru valné hromady zpestřil zvuk
flašinetu. Historický nástroj celou dobu
přitahoval pozornost zvídavých duší: „Jak že ta
věc funguje, pane kolego?“, ptal se Jan Bárta
příležitostného flašinetáře Jana Kostrouna.
A zájem byl i o nabídku knihkupectví Juditina
věž, kterou měly pod dozorem novopečené
členky Domácí rady.
Průběh dlouhé schůze a příjemné prostředí vytopeného sálu
ale přese všechno účastníky
zmohly, a to i ty nejvytrvalejší.
Foto Jakub Bachtík
Download

VěSTNÍK KLUBU ZA STAROU PRAHU