188
Buddhismus
Š E S T Á
Č Á S T
BUDDHISMUS
Historický
přehled
le buddhismu (bezpochyby po
vzoru vazby mezi Kristem a křesťanstvím), buddhisté kladou důraz
spíše na to, co učil. Buddhisté
považují za samozřejmé, že musíme začínat naukou. Učení vede
PA U L W I L L I A M S
k pochopení, jak se věci skutečně
mají, a tudíž k radikálnímu přehodBuddhismus je „-ismus“ pojmenova- nocení vlastního života. Buddha se
probral k této pravdě a učil ji. Není
ný po Buddhovi. „Buddha“ není
vlastní jméno. Je to titul označující v tom jedinečný, poněvadž jiní se
probudili již před ním a po něm se
„Toho, kdo se probudil“. Člověk
nazývaný Buddha byl reálnou posta- probudí ještě mnozí, mnozí další.
vou, která žila a zemřela kdysi
před začátkem našeho letopočtem, Kdo byl Buddha?
Začínat životním příběhem Buddhy
ale přesné datum jeho narození
je naše, západní tradice. Ovšem
a smrti se určuje jen obtížně. Soui když zde začneme, nesmíme
časné bádání hovoří o tom, že
životní příběh chápat jako historicBuddha žil v severní Indii někdy
ký fakt. Lze důvodně předpokládat,
v pátém století před Kristem. Nejže Siddhártha Gautama skutečně
spíše se jmenoval Siddhártha
žil. V očích svých následovníků
Gautama (v sanskrtu) nebo Siddosáhl nejvyššího možného pochodhátta Gotama (v pálijštině, v níž
pení skutečnosti, dospěl k poznání,
jsou napsána mnohá raná buddhiskteré je skutečnou svobodou. Histotická díla).
rické zázemí zbytku vyprávění
Buddhismus je vnější označení
můžeme jen těžko posoudit.
náboženství, které jeho vyznavači
V některých případech je krajně
často označují prostě Dharma
nepravděpodobné, že se popisované
(pálijsky Dhamma). Toto slovo
události skutečně staly. Avšak sám
znamená „nauku“ i „to, jak se věci
buddhismus se vždy více zajímal
mají“. Právě proto, že Siddhártha
o to, jak Buddhův životní příběh
Gautama objevil, jak se věci mají,
ilustruje buddhistické nauky, než
a učil o tom, stal se „Buddhou“. Je
o jeho historickou pravdivost.
proto na místě upozornění, že
Siddhártha Gautama se údajně
zatímco v západních diskusích se
často zdůrazňuje význam zakladate- narodil jako princ a vyrůstal v pře-
189
Co učil?
Celý příběh Buddhova života
vypráví o věcech, které vypadají
jinak, než jaké jsou. Buddha učil, že
„vidět věci tak, jak jsou“, je cesta
k překonání všech nepříjemností,
nedokonalosti a zmaru. To vše lze
souhrnně označit jako dukkha
(v pálijštině) či duhkha (v sanskrtu), což doslova znamená „bolest“ či
„utrpení“. Buddha učil, že pokud
pohlédneme do hloubky, uvidíme,
že naše životy jsou tak či onak od
základu dukkha. Buddha se nezajímal o problém Boha; a buddhistická
tradice je zajedno v tom, že stvořitelský Bůh, jak ho pojímá například
křesťanství, zkrátka neexistuje.
Důvodem utrpení je podle buddhis-
tů naše nevědomost: nepochopení,
jak věci skutečně jsou. Všichni
žijeme své životy z této perspektivy
selhávajícího poznání. Základním
ohledem tohoto nepochopení je
přehlížení skutečnosti, že všechno
v naší zkušenosti je ze své podstaty
pomíjivé. Všechny věci se mění,
a ze všeho nejvíce my sami. Utrpení
vyplývá z toho, že se ve svých zkušenostech a ve svých životech
snažíme „zastavit věci“, aby se
nerozpadly a nepřestaly být; samozřejmě nemůžeme uspět. Musíme se
naučit nechat věci být, ale musíme
Hlava Buddhovy
sochy ve Waikaloa
na Havaji v USA.
HISTORICKÝ PŘEHLED
pychu, aniž by si kdy uvědomil
nepříjemné stránky života –
zejména stáří, nemoci a smrt.
Oženil se a měl syna. Poznání stáří,
nemocí a smrti jím však natolik
otřáslo, že se vzdal svého královského světa i rodiny. Siddhártha se
vydal na cestu – v Indii tehdy ani
nyní nikoli neobvyklou – putujícího
hledače. Hledal nejzazší pravdu,
která by vedla k naprostému osvobození od utrpení. Siddhártha vedl
tvrdý život meditace, studia a asketismu. Skromné porce jídla získával
z milodarů. Nakonec však dosáhl,
pohroužen do sebe v hluboké meditaci, pravdy, kterou hledal. Dospěl
k „náhledu, jak to skutečně je“. Tato
pravda jej osvobodila. Stal se Probuzeným, tj. Buddhou. Shromáždil
kolem sebe skupinu učedníků a na
svých cestách severní Indií učil
všechny, kteří chtěli naslouchat.
Nakonec v požehnaném věku
zemřel. Avšak smrt pro něj nic
neznamenala. Osvobodil se totiž od
smrti, stejně jako se osvobodil od
všech ostatních forem nepříjemnosti, nedokonalosti a zmaru. A po
smrti? O Buddhovi po smrti už
není co vykládat.
je nechat být na velmi hluboké
úrovni, jinak zůstaneme zmateni
a utrpení bude trvat donekonečna.
V buddhistickém pojetí se skládáme z proudu vědomí a s ním
spjatými mentálními obsahy, jako
jsou pocity a záměry, a z těla, které
se rovněž neustále mění. Další
údajně neměnný prvek zvaný „já“
(pálijsky attá, v sanskrtu átman) už
není nezbytný. Vlastně by jeho předpoklad mohl vést k nebezpečné
formě sebestřednosti, k naprostému
opaku „nechávání být“. Buddhistic-
190
časnosti přítomná například na Srí
Lance, v Thajsku, v Kambodži
a v Myanmaru (v Barmě).
„Schizma“ (sanghabhéda) se
technicky vzato týká klášterních
pravidel, nikoli doktrinálních
neshod. Spory o nauku jsou méně
vážné. V průběhu času však vznikly
i různé doktrinální pozice, v některých případech sledované určitými
školami. Příkladem může být škola
(či školy) známá jako pudgalavada
(„nauka pudgaly“). Předmětem
sporu tu byla „osoba“ (pudgala).
Její stoupenci tvrdili, že ačkoli
Buddha učil „ne-já“, přesto existuje
cosi (byť je obtížné říci, co to je)
zvané pudgala, něco, co je
v určitém smyslu skutečně „v“ nás.
Odpůrci namítali, že tato pudgala je
převlečené já, takže její přijetí
znamená odklon od ústředního
bodu Buddhova učení. Další
Klášterní tradice
diskuse se týkaly toho, kým nebo
a doktrinální školy
čím Buddha přesně byl. Někteří
V Buddhově vizi cesty směrem
vpřed hrál ústřední roli řád mnichů říkali, že Buddha je ve skutečnosti
mnohem výjimečnější, než se zdá.
a jeptišek žijících z almužen, kteří
Ačkoli se například zdá, že učí, ve
svým odříkáním vyjadřují přijatý
závazek radikální přeměny, které je skutečnosti neustále medituje.
nám všem třeba. Tento řád je znám Nepotřebuje spát, vyprazdňovat se
ani jíst. Dělá tak pouze proto, aby
jako sangha. Spolu s kláštery
vznikly klášterní předpisy usměrňu- jednal v souladu se světským očekáváním. Jak se Buddhovi
jící chování příslušníků sanghy
následovníci snažili uvést jeho
a podporující mír a harmonii
učení do praxe a jasně je vysvětlit
nezbytné ke sledování Buddhovy
cesty. Buddha si nestanovil žádného ostatním, dostávalo se v raném (ale
i pozdějším) buddhismus na pořad
nástupce. Údajně pravil, že jeho
dne mnoho podobných témat.
následovníkem má být nauka,
Rovněž se diskutovalo o poměrném
dharma. Po jeho smrti se ovšem
začaly objevovat neshody. Původně významu praktikování dharmy pro
dosažení osobního osvobození od
se týkaly klášterních regulí. Spory
se braly velmi vážně. Pokud nebylo veškerého utrpení v protikladu
možné spor vyřešit, mniši, kteří byli k soucitnému učení druhých.
v menšině, museli odejít. Vytvořili
Co je mahájánový buddhismus?
pak své vlastní skupiny s odlišným
Chceme-li pochopit rané buddhissouborem klášterních pravidel.
tické dějiny, musíme odlišovat
Postupně tak vznikla řada různých
doktrinální spory a diskuse (tedy
klášterních tradic. Nejznámější
doktrinální školy) od disharmonie
a jediná raně buddhistická indická
týkající se chování a schizmatu
tradice, která přežila až dodnes, je
„učení starších“ (théraváda), v sou- (různé klášterní tradice). Ještě další
BUDDHISMUS
ká tradice proto učí o „ne-já“ (pálijsky anátta, v sanskrtu anátman).
Po smrti tělo přestává existovat,
avšak věčně plynoucí nepřetržité
vědomí se svým mentálním doprovodem trvá dál a jakoby si „vytáčí“
další tělo podle dobrých nebo špatných skutků člověka (karma).
Takové „převtělení“ znamená, že
člověk je opět vystaven utrpení
(stáří, nemoci, smrti atd.). Tento
proces skončí pouze tehdy, pokud
necháme věci být na nejhlubší
možné rovině, jíž dosáhneme meditací. Toto nechání být pramení
z nahlédnutí věcí, jak skutečně jsou,
a z naprostého převrácení téměř
instinktivních a frenetických vzorců
zachytávání věcí. Toto opadnutí
buddhisté nazývají „osvícení“ (pálijsky nibbána, v sanskrtu nirvána).
191
nárokují být slovy samotného
Buddhy. Klíčové je, že se tu postupně objevuje rozlišení mezi
osvobozením od všeho utrpení
(jinými slovy osvícením) a skutečným bytím Buddhou. Buddha je
z duchovního hlediska více než jen
osvobozený od svého vlastního
utrpení. Buddha je rovněž dokonale
soucitný. Být Buddhou je proto
lepší než být prostě osvícený. Platí
to nejenom kvůli Buddhově
velkému soucitu, ale i kvůli mnoha
podivuhodným, ba zázračným
schopnostem, které Buddha má,
aby pomáhal druhým. Ti, kteří míří
k nejvyššímu cíli, by tudíž neměli
usilovat jen o své vlastní osvobození od utrpení a znovuzrození. Měli
by se spíše zapřísáhnout, že půjdou
dlouhou cestou k buddhovství.
Touto cestou je třeba jít přes mnohá
zrození, záměrně přijímat průvodní
utrpení, aby člověk nakonec byl
schopen coby Buddha lépe
pomáhat druhým.
Řečeno ve zkratce, mahájána je
cesta těch, kteří se snaží stát dokonalými buddhy. Činí tak pro dobro
všech cítících bytostí (všech bytostí
majících vědomí). Lidé, kteří se
zavázali k této cestě, jsou známi
Buddhističtí mniši
při ranním sbírání
almužny v Kyaiktiyo,
Mynmar (v Burmě).
HISTORICKÝ PŘEHLED
fenomén, jenž se objevuje v literatuře zhruba od prvního století našeho
letopočtu, je vnitřní vývoj v rámci
buddhismu, vzrůst mahájány
(„velké vůz“ nebo snad „vůz
vedoucí k Velkému“). Mahájánový
buddhismus není doktrinální škola;
v rámci mahájány existuje mnoho
škol. Navíc ji musíme odlišovat od
klášterní tradice. Neexistuje žádný
správný, porovnatelný soubor
mahájánových klášterních regulí
(vinaja). Například indičtí mniši
zastávající mahájánovou perspektivu budou žít v souladu s kterýmkoli
souborem již existujících klášterních pravidel. Občas je najdeme
v klášterech spolu s mnichy,
kteří mahájánovou perspektivu
nezastávají.
Nemá proto smysl hovořit o dvou
buddhistických „školách“, théravádské a mahájánové. Théraváda je
klášterní tradice. Mahájána nikoli.
Teoreticky vzato by mohl existovat
théravádský stoupenec mahájány.
Je to proto, že mahájánu lze nejlépe
chápat jako vizi, o níž jediné celý
buddhismus vlastně vypovídá.
Mahájána se poprvé objevuje ve
spisech známých jako mahájánové
sútry, které si (což je diskutabilní)
192
BUDDHISMUS
Buddhističtí
novicové pomáhají
při tvorbě mandaly
čili posvátného
kruhu v Bhútánu.
jako bódhisattvové (slovo nejspíš
původně označuje ty, „kteří jsou
schopni probuzení“). Buddhistické
texty velmi podrobně popisují
stadia cesty, jimiž musí bódhisattva
projít, aby se nakonec stal
Buddhou.
V průběhu času mahájána rovněž
podrobněji promyslela, čím je
Buddha nadřazen tomu, kdo pouze
ukončil vlastní utrpení: dále se zde
rozvíjí představa, že Buddha je ve
skutečnosti mnohem víc, než se
zdá. Dokonce i jeho smrt byla jen
představením, které mělo podat
„obratné poučení“ o pomíjivosti.
Podle mahájánového buddhismu
Buddha, vlastně nekonečné množství Buddhů, stále existuje, žijí ve
vyšší rovině (v „čistých zemích“).
Odtud jsou svým velkým soucitem
spojeným se zázračnými schopnost-
mi schopni a ochotni pomáhat těm,
kteří je potřebují. Směřují k nim
bódhisattvové, kteří jsou rovněž
plni soucitu a pomáhají ostatním.
Někteří z těchto Buddhů a „nebeských“ bódhisattvů mají jména,
například Avalókitéššvara, jenž je
údajně přímo vtělením soucitu,
nebo Maňdžušrí, vtělení moudrosti
a vnitřního zření.
Rozšíření buddhismu
za hranice Indie
Pro dějiny buddhismu v Indii měla
značný význam konverze velkého
vládce Ašóky (třetí století před
Kristem). Náboženství tak získalo
důležitý vládní patronát, ačkoli
badatelé dnes opouštějí názor, že se
Ašóka pokusil udělat z buddhismu
státní náboženství. Od Ašókových
dob se buddhismus začal šířit.
193
V japonském buddhismu je významná také Šinranova tradice (třinácté
století našeho letopočtu). Podle
Šinrana probudit se do stavu
Buddhy přesahuje schopnosti neosvícených lidí. Pouze pokud
přestaneme spoléhat sami na sebe
a svěříme se spásné Buddhově
schopnosti, může se projevit již
osvícená Buddhova přirozenost
(Buddha tu má jméno Amitábha).
Podle této nauky se lidé musejí
zcela vzdát i toho nejjemnějšího
egoismu, který je podněcuje
k domněnce, že mohou dosáhnout
duchovně cenných věcí – včetně
osvícení – vlastními silami. Být
mnichem, ba dokonce meditovat, je
v posledku bezvýznamné; takové
rozptylování je možným zdrojem
egoismu.
Co znamená tantra
(a vadžrajána)?
Poslední významný výdobytek,
o němž se musíme zmínit, je tantra.
Buddhisté od samého počátku
v souladu se svým širším okolím
uznávali magii. Magie přináší
žádoucí výsledky na základě manipulace se skrytými silami, obvykle
prostřednictvím rituálních
pomůcek, jako jsou posvátné kruhy
(mandaly), slabiky se zvláštní mocí
(mantry), vizualizace atd. Stejně
jako výuku mohou laická společenství žádat od buddhistických
mnichů a jeptišek magické rituály –
pro dobrou úrodu, kvůli zdraví,
dětem atp. Ačkoli používání této
techniky není hlavní zájem buddhistů, její náležitost (jako aktu péče)
a účinnost se nikdy nezpochybňovala. Velmi záhy začaly vznikat
buddhistické rituální texty. V některých kruzích se tyto texty, často
nazývané tantry, kontroverzně připisovaly samotnému Buddhovi.
Podobně kontroverzní (zhruba od
sedmého století našeho letopočtu
nebo dříve) byl vývoj určitých
„Nenávist nikdy
neuhasí další
nenávist;
nenávist uhasí
jedině opak
nenávisti.
Takový je
Věčný Zákon.“
Dhammapada, v. 5
HISTORICKÝ PŘEHLED
Podle tradice v této době dorazil na
Srí Lanku, následně se rozšířil do
jihovýchodní Asie. V prvních stoletích našeho letopočtu pak toto
náboženství dospělo středoasijskými obchodními cestami do Číny,
rozšířilo se do Koreje a dalších zemí
jižní Asie a v šestém století našeho
letopočtu zasáhlo Japonsko.
Z různých směrů, včetně Indie
a Číny, přišlo do Tibetu. V Indii však
z různých důvodů, kterým dodnes
plně nerozumíme (zčásti snad kvůli
vzestupu zbožných teistických
forem hinduismu a kvůli islámskému vlivu) buddhismus nakonec
upadl. Od čtrnáctého století v Indii
přestal existovat. V posledních stoletích znovu oživl a v současnosti
získává globální dimenzi. Patrně
neznámějším současným buddhistou je tibetský dalajlama, držitel
Nobelovy ceny míru, a opoziční
barmský vůdce Aung San Suu Kyi.
Je běžné, nicméně však zavádějící hovořit o buddhismu například
v Číně, Japonsku a Tibetu jako
o mahájánovém v protikladu k théravádskému buddhismu kupříkladu
jihovýchodní Asie. Zopakujme, že
nejde o srovnatelné fenomény. Řada
mahájánových spisů se však dostala
do Číny, Japonska a Tibetu, kde
získaly nezpochybnitelnou autoritu.
Na rozdíl od jihovýchodní Asie
můžete u buddhistů v těchto zemích
očekávat, že budou mahájánovou
vizi považovat za shrnutí svých nejvyšších a nejzazších snah. Pro
východoasijský buddhismus je
zvláště charakteristická tradice
známá jako japonský zen. Zen
(samo slovo má úzký vztah k „meditaci“) je proslulý důrazem na přímé,
neverbální, intuitivní zření vyjadřované uměleckými formami (např.
malbou), ale i humorem a šokovými
postupy, jimiž se má dosáhnout probuzení. Tato probuzená „přirozenost
Buddhy“ je již přítomna v každém
z nás, jenom si ji musíme uvědomit.
194
BUDDHISMUS
„Nikdo ať nikoho
neklame a nikým
neopovrhuje,
ať už kýmkoli
a kdekoli.
Nikdo ať nikomu
ubližuje pro svou
zlobu či zášť …
Nechť celý svět
prostoupí
myšlenky
bezmezné lásky:
nahoře,
dole i napříč,
bez jakýchkoli
překážek,
bez nenávisti
a záště.“
Z Méttásutty, Sutty
o milující laskavosti,
Sutta Nipata,
verše 6 a 8
tanter, které člověku, který je bude
pravidelně používat, slibují možnost
stát se Buddhou. Aby se jich člověk
naučil používat, musel projít tajným
zasvěcením a nekriticky vyznávat
svého učitele (guru). Ještě spornější
však byly tantry hovořící o možnosti dosáhnout tohoto nejvyššího cíle
používáním a nakládáním s jemným
psychofyzickým tělem, která údajně
máme všichni v sobě. V tomto
kontextu bylo zvláště mocnou technikou rituální využití sexuálního
styku. A poněvadž probuzený
Buddha je mimo světský zmatek
a popletenost, doporučuje se
nejenom (jakožto výraz probuzené
přirozenosti lidství) sexuální aktivita po způsobu, který překračuje
uznávané společenské normy, ale
i další zvláštní chování, které neosvícené nutně překvapí. Tento
vývoj, často spojovaný s výrazem
vadžrajána („diamantové vozidlo“,
„cesta blesku“), přinesl i literární
žánr detailně popisující překvapivé
výkony probuzených tantrických
„osob s magickou mocí“ (siddhů).
Je pochopitelné, že tyto věci byly
a jsou krajně sporné. Musíme
dodat, že během času se dostaly
pod ortodoxnější, zejména klášterní
kontrolu, takže problematičtější
stránky tantrického buddhismu byly
„zkroceny“ a začleněny do širšího
mahájánového duchovního kontextu soucítění a moudrosti. Právě
v této formě dnes tantry najdeme
v nejrozšířenější a nejproslulejší
podobě v tibetském buddhismu.
Posvátné
spisy
PA U L W I L L I A M S
Buddha sám nic nenapsal. Prostě
učil. Někdy líčil svou vizi světa,
hovořil o místě člověka ve světě
a o duchovní a mravní cestě ke
svobodě – nakonec k naprostému
osvobození od nedokonalosti,
zmaru a utrpení. Jindy urovnával
spory mezi svými následovníky
a stanovoval nejlepší způsob života,
který by vedl k dosažení dokonalé
svobody. Podle buddhistické tradice
se záhy po Buddhově smrti sešli
mniši, kteří dosáhli cíle osvícení
(pálijsky nibbána, v sanskrtu
nirvána), aby přednesli, co si zapamatovali z Buddhových promluv.
Byl to první buddhistický koncil.
V literatuře se často uvádí, že v klasické době proběhly takové koncily
tři, ale všechny buddhistické tradice
uznávají jen dva. Důraz byl od
počátku kladen na paměť
a přednes; stejnou metodou se
tradují například základní spisy
hinduismu, védy.
Ústní tradování
V prvních stoletích se tedy buddhistické texty předávaly spíše ústní
než písemnou formou; zčásti se
tím vysvětluje důraz na ústní
přenos od učitele k žákovi. Různé
mnišské skupiny se zaměřovaly
na různé texty nebo sbírky textů
a navzdory tomu, co bychom
očekávali, se ústní předávání ve
skupinách ukázalo jako velmi
účinná metoda zachování Buddhových slov. Byla přinejmenším
stejně přesná jako písemný zápis,
poněvadž interpolace dodatečného
a zřejmě sporného materiálu stejně
jako vynechávky jsou v případě
195
Buddhistický kánon
Texty přednesené na prvním buddhistickém koncilu tvoří základ
kánonu. Dělí se na:
● sútry (pálijsky sútty), obecné
Buddhovy promluvy a někdy
i nauky jeho následovníků;
● texty vinaja, týkající se struktury
a disciplíny klášterního řádu.
Během doby přibyl další oddíl,
abhidharma (snad „vyšší“ či „přesnější nauka“). Tato část sestává
převážně z prací promyšleně popi-
sujících, jak vypadá psychofyzický
svět, pokud jej nahlíží osvícený
člověk tak, „jak věci skutečně jsou“,
nikoli v běžném neosvíceném
pohledu. Kanonické texty abhidharmy nejspíše pocházejí z doby
po Buddhově smrti, ale tím či
oním způsobem si nárokují jeho
autorství. Zmíněné tři oddíly společně vytvářejí „Tři koše“ (pálijsky
Tipitaka, v sanskrtu Tripitaka),
které se dále dělí. Například v pálijském kánonu (viz níže) se „koš“
súter dělí na čtyři oddíly (a jednu
dodatkovou sekci) známé jako
nikája. Nejznámější z nich je
zřejmě „Sbírka dlouhých promluv“
(Digha nikája).
Trvalo několik století, než byl
kánon uzavřen, takže k němu
nebylo možné přidávat (přinejmenším teoreticky) žádná další díla,
která by si mohla nárokovat, že
„pocházejí přímo od Buddhy“. Měli
bychom též dodat, že některé buddhistické texty mají autoritu
kanonických spisů, ale technicky
vzato vůbec nejsou součástí kánonu
(například klášterní regule, dosud
pravidelně přednášené klášterními
mnichy a jeptiškami).
Detail muže s voly
ze Sútry minulé
a přítomné karmy.
P O S V ÁT N É S P I S Y
skupinové recitace daleko obtížnější. Někdo by si jich ihned všimnul.
Podle jedné buddhistické tradice
byly spisy poprvé zapsány v prvním
století před Kristem. Za rozhodnutím pro psanou formu stál nejspíše
zčásti strach, že by se v době společenského a politického útlaku
mohly nauky navždy ztratit, pokud
by zemřelo příliš mnoho významných mnichů, ať už pro nemoc,
kvůli válce nebo hladomoru. Takový
osud zřejmě potkal některé džinistické spisy.
„Být upnut
k určitému názoru
a dívat se spatra
na jiné názory
jako na podřadné –
mudrci to
nazývají
spoutaností.“
Sutta Nipata
196
BUDDHISMUS
Buddhistický mnich
čte text v indickém
Ladakhu.
Různé verze
Podle tradice Buddha výslovně
doporučoval zachování a tradování
svých nauk v místních jazycích,
nikoli v sanskrtu, celoindickém
jazyce vzdělanců. Buddhistické
spisy jsou tedy od počátku psány
množstvím jazykům a existuje celá
řada překladů. Během utváření
buddhistických klášterních tradic
a doktrinálních škol navíc vznikly
poněkud odlišné verze kánonu.
Často byly psány různými indickými
jazyky. V dnešních dnech je srovnávací studium různých kanonických
verzí zjevně totožných textů
plodnou oblastí bádání.
Spisy potřebují určité autoritativní těleso, které je v průběhu staletí
uchovává a předává. V buddhismu,
zejména v indickém světě, jím
vždy byl klášterní řád (sangha).
Jak jsme se již zmínili v předchozí
kapitole, jediná klášterní tradice,
která přežila od počátku až do
dnešních dnů, je „cesta starších“
(théraváda). V souladu s tím je
kánon thérávády jedinou verzí,
která se dochovala v úplnosti
a v původním starověkém indickém
jazyce. Tato verze je známa jako
„Pálijský kánon“, poněvadž je
napsána v jazyce pálí. I přes své
stáří a nedocenitelný význam je
však Pálijský kánon pouze jedním
z řady buddhistických kánonů,
které existovaly ve starověkých
dobách. Dochovala se také jednotlivá kanonická díla nebo sbírky
textů (buďto v jiných indických
jazycích, nebo ve starověkých překladech, například do čínštiny
nebo tibetštiny), které byly
součástí buddhistické misionářské
činnosti.
Postupem času a s větším
důrazem na psané než ústní tradování začaly určité buddhistické
tradice a školy v Indii uchovávat
své spisy v sanskrtu. Z tohoto
důvodu se buddhistické termíny
často uvádějí jak v pálijské, tak
v sanskrtské podobě. Obvykle jsou
velmi podobné: například nibbána
(v pálijštině) a nirvána (v sanskrtu). Jak se buddhismus šířil po
Indii, ukazovalo se jako smysluplnější používat jeden jazyk než
v různých oblastech spoléhat na
různé překlady. Všichni vzdělaní
lidé do jisté míry ovládali sanskrt
a mnich s textem v sanskrtu jej
mohl vzít kamkoli, aniž by jej musel
překládat. To, co spis říká, mohl
197
Tvrdí se, že samotné počátky
a přežití mahájány jakožto hnutí
vyžadovaly existenci psané formy.
Náboženství často vytvářejí kontroverzní texty, které si nárokují, že
jsou to autentická nebo vnuknutá
slova jejich zakladatelů. Tato díla
však mizí, pokud se jich neujmou
náboženští entuziasté. V buddhismu
kanonická díla uchovává a budoucím generacím traduje instituce
sangha. Sangha však zřejmě neuApokryfní spisy:
chovávala apokryfní texty, určitě ne
mahájánové sútry a tantry
texty podobné raným mahájánovým
Nejstarší doklady, z nichž víme
sútrám, často kritickým vůči exiso mahájánovém buddhismu, jsou
jeho spisy. Písemné podloží mahájá- tující klášterní hierarchii. Dokud se
tedy kánon předával ústně, bylo
ny je dokonce starší než
zcela nemožné uchovat významně
archeologické doklady o stoupennové perspektivy, jako je mahájána,
cích mahájány! Mahájánové sútry
které si nárokují Buddhovu autorijsou apokryfní a jejich ideje často
tu. Právě jejich zapsání proto
působí nově a radikálně. I když si
nárokují Buddhovo autorství, auto- umožnilo zachovat a předávat apokryfní texty a jejich perspektivy.
rita těchto apokryfních súter se
Psaný text může přežít, existuje-li
v buddhismu často zpochybňuje
někdo – stačí jeden člověk –, kdo
a je pravda, že dochované verze
těchto súter nemohou být tak staré. jej chce uschovat.
Další významný korpus apokryfNěkdo se může domnívat, že určité
ní, písemné literatury, která si
prvky přinejmenším některých
starých mahájánových súter pochá- nárokuje Buddhovu autoritu, jsou
tantry. Tantry jsou texty spjaté
zejí z vnuknutí, meditačních vizí
s rituální magií. Jejich počátky
a zjevení, jejichž původcem je sám
v buddhismu (najdeme je rovněž
Buddha, který je stále dostupný na
jakési „vyšší rovině“. Ačkoli mohou v hinduismu a džinismu) jsou
nejasné a nejstarší tantry jsou zcela
existovat pokusy doplnit nějaké
takové sútry, nejsou součástí jaké- jistě o několik století pozdější než
první mahájánové sútry. Je to velmi
hokoli oficiálního kánonu
rozsáhlá literatura. Provádění
zachovávaného identifikovatelnou
rituálů podle těchto textů, k nimž
indickou klášterní tradicí.
Apokryfní sútry nevznikly pouze patří techniky na dosažení osvícení
v Indii. Existuje například celá řada jakož i daleko světštější magické
apokryfních súter složených v Číně, aktivity, předpokládá zasvěcení,
které Indie v klasické době neznala. pevné vedení učitelem (guru) a slib
Dokonce i dnes vznikají v oblastech mlčenlivosti. V tantrických textech
se používají například magické diaobvykle spojovaných s mahájánogramy, slabiky se zvláštní mocí
vým buddhismem (například
v klášterně théravádském světě Srí (mantry) a vizualizace. Tantry se
spojovaly s mahájánou, v některých
Lanky) apokryfní buddhistické
sútry, jež mají pocházet ze zvláštní- případech se do ní i začleňovaly
(zejména v Tibetu); poslední
ho typu zjevení; místní hlavní
buddhistické klášterní řády je však výzkumy však dokládají existenci
tantrické literatury v zemích, jako je
zjevně neuznávají za kanonické.
méně vzdělaným lidem vyložit
v místním jazyce. Tento přechod
k sanskrtu jasně vidíme v případě
největšího postkanonického písemného vývoje, u mahájánových
súter. Na řadě raných mahájánových súter je znát, že byly přeloženy
z jiných indických jazyků, než ve
kterých zřejmě byly původně
napsány.
P O S V ÁT N É S P I S Y
198
Myanma (Barma) nebo Kambodža,
které se s mahájánovými perspektivami obvykle nespojují.
Věrouka
BUDDHISMUS
ELIZABETH J. HARRIS
„Požádán několika
občany Kalamy
o to, aby je vedl,
Buddha řekl:
‚Nenechte se vést
zprávami,
tradicemi ani
pověstmi. Nenechte
se vést autoritou
náboženských
textů ani pouhou
logikou či
odvozováním ani
uvažováním
o jevech … Pokud
však, Kalamejští,
sami víte, že
některé věci jsou
necelé (akusala)
a chybné a špatné,
pak jich zanechte
… A pokud sami
víte, že některé
jsou celé (kusala)
a dobré, pak je
přijměte
a následujte je.“
Anguttara Nikája II,
167–168
Exegetická pojednání
Kromě spisů (ať už těch přijímaných za kanonické, nebo těch
zpochybňovaných a většinou považovaných za apokryfní) najdeme
v buddhistické literatuře také
ohromné množství exegetických
pojednání, obvykle souhrnně označovaných za šástry. Vytvořili je
velcí učenci buddhistické tradice,
aby osvětlili obtížná témata, nebo
aby obhájili své pojetí proti soupeřům a alternativním výkladům;
v některých případech, jako je
Abhidharmakóša, mají sloužit jako
velké kritické kompendium buddhistické nauky a cesty. Taková
exegetická pojednání vznikla ve
všech zemích, kde se buddhismus
usadil, a mají mimořádný význam
pro studium dějin buddhistické
nauky.
Buddhův žák Malunkjaputta si stěžoval, že jeho učitel nezodpovídá
některé nejdůležitější životní
otázky. Je svět věčný? Je duše
totožná s tělem? A tak dál. Buddha
odpověděl příběhem:
Jednoho muže zasáhl šíp pomazaný jedem. Jeho přátelé a příbuzní
k němu přivedli lékaře. Zraněný
řekl: „Nedovolím lékaři, aby ze mě
vytáhl šíp, dokud se nedozvím,
jestli muž, který mě zranil, byl šlechtic, bráhman, obchodník nebo
dělník. Nenechám ho, aby ze mě
vyndal šíp, dokud nepoznám
jméno a klan muže, který mě
zranil… dokud se nedozvím, zda
byl vysoký nebo malý… dokud
nezjistím, zda luk, z něhož střílel,
byl malý nebo velký… dokud nepoznám, zda jeho tětiva byla z lýka,
z rákosu, ze šlach nebo z třísel…
Muž se to nedozvěděl a zemřel.
ZKRÁCENO Z KULAMALUNKAJSKÉ
SÚTTY, ČÁSTI MAHÁJÁNA NIKÁJA
PÁLIJSKÉHO KÁNONU
Stejně se povede těm, dodal
Buddha, kteří trvají na tom, že
musejí znát odpovědi na spekulativní otázky o přirozenosti reality
dříve, než začnou vést svatý život.
Takové otázky totiž nijak nepomáhají k dosažení skutečného cíle,
jímž je skončení utrpení.
Toto podobenství ukazuje k jádru
buddhismu. Buddhismus není ani
tak souborem přesvědčení, ale
spíše cestou, jež vede od utrpení
k jeho konci, od nevědomosti
k soucitu a k moudrosti. První
Buddhovo pozvání těm, kteří si
přáli jej následovat jako mniší
nebo jeptišky v pátém století před
199
Kristem, znělo: „Přijďte a žijte svatý
život, abyste učinili přítrž utrpení.“
Jediné buddhistické krédo je tudíž
následující:
Hledám útočiště u Buddhy,
Hledám útočiště v dhamma,
Hledám útočiště v sangha
(buddhistická komunita).
Svatý život
Buddhistův zbožný život znamená
určitý způsob vidění reality a specifický způsob jednání. Způsob vidění
začíná spíše zkušeností než metafyzikou: zkušeností, že život je
vykloubený, vadný, neuspokojivý,
plný utrpení, a uvědoměním si, že
jedním z důvodů je pomíjivost
všech věcí. Jsme odděleni od těch,
které milujeme. Ztrácíme sílu.
Stárneme, churavíme a umíráme.
Vše, co chováme v lásce, pomíjí:
mládí, síla, majetek, vztahy. Buddhismus hovoří o třech určujících
charakteristikách existence: pomíjivost (pálijsky anicca, v sanskrtu
anitja), neuspokojivost (pálijsky
dukkha, v sanskrtu duhkha)
a ne-já (pálijsky anátta, v sanskrtu
anátman). Rys ne-já uvidíme,
aplikujeme-li koncept pomíjivosti
na já. Stejně jako ve vnějším světě
● ušlechtilá pravda dukkhy: v jádru
existence tkví nedokonalost a neuspokojivost;
● ušlechtilá pravda o počátku
dukkhy: příčinou je touha či žízeň
(pálijsky tanha, v sanskrtu tršná),
žízeň po smyslových rozkoších,
žízeň po pokračování existence
a žízeň po zničení;
● ušlechtilá pravda o skončení
dukkhy: utrpení lze ukončit na
základě zákona příčiny a účinku
(zničíme-li žízeň, dukkha nevznikne);
● ušlechtilá pravda o cestě ke
skončení dukkhy: Osmidílná cesta
(viz níže).
V buddhistickému pohledu je tedy
svět nemocný, pohlcený žíznivostí,
a vládne v něm dukkha, protože lidé
nevidí dhammu, pravdu o skutečnosti. Je to svět, v němž jsou lidé
zajatci duševního vězení, které si
„Ať už může
nepřítel ublížit
nepříteli jakkoli
nebo nenávistník
tomu, koho
nenávidí – špatně
zaměřená mysl
uškodí samotnému
člověku ještě více.“
Dhammapada, v. 42
VĚROUKA
To jsou „tři klenoty“ či „tři drahokamy“. Buddhistou je každý, komu se
staly jádrem života. Dhamma
(v pálí; v sanskrtu dharma) je to,
k čemu se Buddha „probudil“ při
svém osvícení a co učil následujících čtyřicet let. Slovo doslova
znamená „to, co je stanoveno“.
Pro buddhisty je to pravda
o povaze existence, pravda,
která podpírá kosmos, pravda,
kterou učili všichni Buddhové.
Odhaluje, „jak se věci mají“.
V různých buddhistických školách
se dhamma vyjadřuje různými
způsoby. Existují však prvky všem
školám společné.
vše v našich tělech a myslích se
mění. Vše je podmíněné. Neexistuje
žádné neměnné „já“, duše či ego.
Mahájánoví buddhisté používají
slova „prázdnota“. Všechny věci
včetně já jsou ve své podstatě
„prázdné“.
Zde začíná buddhistické pojetí
existence, ale u těchto zjištění
nekončí. Buddha hovořil o tom,
že utrpení či neuspokojivost života
nejsou nahodilé ani nezměnitelné.
Stejně jako všechny ostatní fenomény mají svou příčinu, a pokud tuto
příčinu odstraníme, utrpení
nevznikne. Buddha stanovil jako
příčinu „touhu“: sebestředné
toužení po smyslových rozkoších
a životě samém. Pokud odstraníme
tuto touhu, utrpení přestane,
aby dalo prostor osvobození
nibbány (v sanskrtu nirvány).
Toto „pojetí“ tvoří první tři ze čtyř
ušlechtilých pravd:
200
sami vyrobili. Je to však také svět,
ve kterém na každého čeká osvobození, pokud změní způsob pohledu
na svět a bude pracovat na osvobození od žízně, která je u kořenů
nevědomosti a projevuje se v hněvu
a nenávisti.
pravd je ušlechtilá osmidílná cesta,
cesta k ukončení utrpení:
● pravý názor;
● pravé rozhodnutí;
● pravá řeč;
BUDDHISMUS
Cesta k osvobození
Ušlechtilé pravdy jsou „domovem“,
do kterého v buddhismu patří vše
ostatní. Součástí čtyř ušlechtilých
Malba
buddhistického kola
života. Uprostřed je
prase, pták nebo
kohout a had, kteří
symbolizují
nevědomost,
připoutanost nebo
nenasytnost a odpor
či nenávist. Další
kruh zobrazuje lidi,
kteří díky svým
dobrým skutkům
kráčí vzhůru (bílá
cesta), nebo kvůli
svým špatným
činům klesají dolů
(černá cesta). Šest
oddílů dalšího kruhu
zobrazuje šest říší,
do nichž se člověk
může narodit (viz
str. 202). Dvanáct
úseků vnějšího
kruhu symbolizuje
stadia, jejichž
prostřednictvím
dochází znovu
a znovu k zrození
podle zákona příčiny
a účinku, jenž
započíná
nevědomostí.
Celý kruh drží Pán
smrti. V jednom
rohu ukazuje
Buddha k nebi,
čímž naznačuje,
že z tohoto kruhu
vede cesta ven.
● pravé jednání;
● pravé živobytí;
201
● pravé snažení;
● neříkat nepravdu;
● nepřijímat nic, co zamlžuje nebo
opájí mysl (např. drogy a alkohol).
Mnozí buddhisté by podotkli, že
tyto předpisy nehovoří jen o tom,
co se dělat nemá, ale mají i pozitivní stránku. Závazek neubližovat
znamená projevovat laskavost
a soucit. Závazek nebrat, cos nedostal, znamená uznávat hodnotu
a důstojnost ostatních lidí, což platí
Meditace
Účelem meditace je očištění mysli.
Meditace se váže k jádru Buddhova
poselství: příčina naší nemoci tkví
v žíznivosti, ve třech nezdravých
kořenech nenasytnosti, nenávisti
a sebeklamu. Jelikož tuto žíznivost
plodí naše mysli a srdce, je podle
buddhismu jediná cesta k vymícení
žízně práce s vlastní myslí
a srdcem. Buddhismus sice nabízí
celou řadu meditačních metod, ale
můžeme je shrnout do dvou hlav-
VĚROUKA
i pro zákaz cizoložství. Neříkat
nepravdu znamená pěstit vlastní
poctivost a integritu.
● pravá bdělost;
Starověký text théravádové
tradice Méttásutta popisuje laska● pravé soustředění či meditace.
vost následujícím způsobem:
Často se omezuje pouze na tři kate- „Stejně jako matka, jež vlastního
syna, jediné své dítě, brání životem,
gorie: mravnost (pálijsky
nechť (člověk) vůči všem tvorům
i v sanskrtu šíla), soustředění či
nitro otevře dokořán.“ Jeden
meditaci (pálijsky i v sanskrtu
způsob, jak to lze dělat, je meditosamádhi) a moudrosti (pálijsky
panna, v sanskrtu pradžňá). Někdy vat o dobrotivosti. První krok je
představit si, že jste obklopeni lasse cituje tento verš
kavostí. Pak se tato dobrotivost,
z Dhammapady, z textu známého
občas představovaná jako bílé,
a oblíbeného po celém buddhisticteplé světlo, šíří dál a dál do vnějšíkém světě:
ho světa. Nejprve si meditující
přivede na mysl ty, jež jsou mu
„Vystříhat se zlého, konat dobro,
drazí. Pak tento okruh rozšiřuje
očišťovat vlastní mysl; toť učení
a nakonec dospěje i k těm, které
probuzených.“
rád nemá nebo je dokonce nenávidí.
DHAMAPADA, V. 183
Tato transformační praktika ovlivňuje buddhistovo každodenní
Mravnost
Mravnost je podložím buddhistické jednání.
V očích buddhistů je mravnost
cesty. Zahrnuje „vystříhání se zlého,
spojena se zákonem jednání,
konání dobra“. Bez mravní kázně
zákonem karmy (v sanskrtu, pálijnelze žít svatý život. Většina laicsky kamma), podle kterého mravné
kých buddhistů staví do středu
jednání nese dobré ovoce, špatné
svých životů pět následujících
jednání zkažené plody. Neznamená
předpisů:
to, že buddhistická mravnost je ze
své podstaty sobecká. Spíše se má
● neubližovat žádným živým
za to, že vlastní já a druzí jsou vzábytostem;
jemně spojeni. To, co je dobré pro
druhé, je dobré i pro mne. Co by
● nebrat, cos nedostal;
člověk neudělal sobě, neměl by
činit druhým.
● vystříhat se cizoložství;
202
BUDDHISMUS
Mnich meditující
v japonském chrámu
v Macušima.
„Mniši, lze spatřit
bytosti, které se
dokážou osvobodit
od utrpení
tělesných nemocí
na jeden rok, na
dva roky, na tři,
čtyři, pět, deset,
dvacet, třicet,
čtyřicet, padesát
let, bytosti, které se
dokážou osvobodit
od tělesné nemoci
i na sto let.
Tyto bytosti však
lze jen stěží nalézt
ve světě, který se
dokáže osvobodit
od duchovní
nemoci pouze
na okamžik,
a zachrání pouze
ty, kteří v sobě
zničili ásavy
(„porušení“ jako je
nevědomost).“
Anguttara Nikája II,
143
ních praktik: meditace poklidného
prodlévání (pálijsky i v sanskrtu
šamatha) a meditace zvláštního
vhledu (pálijsky vipassaná, v sanskrtu vipašjaná).
Meditace poklidného prodlévání
není zvláštností buddhismu. Při
této metodě se používá určitý
předmět, na nějž se mysl soustředí
a dosahuje jednoty. Nejoblíbenějším
meditačním objektem je dech.
Někteří buddhisté sledují, jak
vzduch vchází a vychází z nosních
dírek; jiní sledují vzdouvání
a pokles břicha. Meditující sedí
s narovnanými zády. V některých
tradicích má zavřené oči, v jiných
je má zčásti otevřené. Pokud se
mysl odpoutá od předmětu, vrací
se zpět, jemně a mimovolně,
k dechu. Podle tradice existuje
dalších čtyřicet meditačních
objektů, které lze pod vedením
učitele zvolit. Tento typ meditace
může vést k „meditačnímu pohroužení“ či džhána (dhjána),
k vybroušenému stavu mentálního
a duchovního uvědomění.
Vipassaná znamená „jasně
vidět“: jasně vidět tělo a mysl. Je to
unikum buddhismu, jež nemá nic
společného se změněnými stavy
vědomí. Jeho cílem je přímé ověření
dhammy sledováním těla a mysli.
K dosažení tohoto cíle vznikly
v buddhistické tradici mnohé
postupy. Jednou z široce používaných metod je „pouhá pozornost“ či
„nezáměrné vědomí“, jistá forma
dbalosti zdůrazňující přítomný
okamžik. Cokoli člověku vytane na
mysl, stává se předmětem meditace,
pozornosti. Může to být sympatie
nebo odpor vůči vnějšímu zvuku.
Může to být pocit bolesti v nohou.
Může jít o pocity nenávisti, závisti či
lásky. Nic se nehodnotí jako dobré
nebo špatné. Na ničem se nelpí.
Všemu se přihlíží a nechává se to
odejít. Pozoruje se pomíjivost a nejá. Vidíme tu nenasytnost, nenávist
a klam i to, co způsobují. Každá
meditace je objevnou výpravou, jak
funguje mysl a tělo.
Buddhisté věří, že meditací lze
vymítit a překonat nenasytnost,
nenávist, klam či nevědomost. Pro
„klam“ (pálijsky móha) je ústřední
přesvědčení, že máme neměnné „já“
či ego, která bychom měli klást do
středu všech věcí, ochraňovat je,
podporovat a hýčkat. Meditace
odhaluje, že většina věcí, které
považujeme za „já“ – naše pocity,
myšlenky, bolesti – je pomíjivá
a prázdná.
Cíl
Buddhismus zdůrazňuje, že život po
smrti sice existuje, ale není nejzazším cílem náboženské praxe.
Nejčastěji se používá pojem „znovuzrození“. Buddhisté mu dávají
přednost před „převtělením“, poněvadž nevěří v existenci neměnné
duše, která by se převtělovala,
nýbrž v neustále proměnlivý proces
příčiny a účinku. Po smrti vždy
znovu přichází znovuzrození, dokud
se nevymítí nenasytnost, nenávist
a klam. V théravádském buddhismu
se člověk může narodit v jedné
z pěti říší: (1) v peklech, (2) ve zvířecím světě, (3) v říši hladových
duchů, (4) mezi lidmi a (5) v říši
bohů. Mahájánoví buddhisté přidávají ještě jednu nebeskou sféru:
(6) říši polobohů. S každou
sférou je spjata určitá emoce nebo
charakteristika. Vlastně jsou to
stejně tak stavy mysli jako sféry
bytí. Člověk, kterého zachvátí nenávist nebo vztek, v jistém smyslu
prodlévá v pekle.
Cílem buddhistovy cesty je překročit všechny tyto říše
a dosáhnout nirvány tím, že vymítí
nenasytnost, nenávist a klam. Některým buddhistům připadá tento cíl
nedosažitelný. Vystačí si znovuzrozením v nebeské říši (naplňováním
pěti předpisů a dobročinnou laska-
203
VĚROUKA
BUDDHISMUS
204
vostí). Jiní trvají na tom, že nirvány
lze dosáhnout již v tomto životě. Ať
už je dosažitelná teď nebo ve vzdálené budoucnosti, všichni buddhisté
o ní hovoří s radostí a úžasem.
Nirvána znamená konec utrpení
a znovuzrození. Nastává ve chvíli,
kdy vyhasne plamen touhy. Jde
o nejvyšší etický stav, který však
přesahuje lidské etické představy.
Charakterizuje jej moudrost
a soucit, které však předčí cokoli,
co si neosvícený člověk dokáže
představit. Je to absolutní bezpečí
a blaho. Je to osvobození. Mahájánoví buddhisté spojují nirvánu
s uvědoměním si své buddhovské
přirozenosti. Théravádoví buddhisté
hovoří o dosažení stavu arhata.
Zůstává otevřené, co se po smrti
děje s lidmi, kteří si uvědomili svou
buddhovskou přirozenost nebo se
stali arhaty. Texty hovoří o tom, že
tento stav přesahuje možnosti
lidské řeči.
Někteří buddhisté mahájánové
tradice mají ještě další cíl: osvobodit všechny bytosti. Tito lidé
skládají to, co je známo jako bódhisattvova přísaha, a usilují
o dosažení osvícení nejen kvůli
sobě samým, ale kvůli všem bytostem. Tento slib se někdy pojímá
jako závazek zůstat v říši neustálého znovuzrození, dokud se
neosvobodí všechny bytosti.
Rodina
a společnost
ELIZABETH J. HARRIS
Buddhova výzva původně zněla:
„Přijďte a žijte svatý život, abyste
učinili přítrž utrpení.“ Někteří
z těch, kteří ji zaslechli, opustili
domov a rodiny, aby se stali celibátními mnichy a jeptiškami (pálijsky
bhikkhu a bhikkhuní, v sanskrtu
bhikšu a bhikšuní). Jiní se svými
rodinami zůstali jako laičtí stoupenci. Obě skupiny se jasně oddělily,
jak to souhrnně vyjadřuje verš
z pálijského kánonu (viz „Buddhis-
205
mus: Posvátné spisy“) o pávovi
a labuti.
Čtverá společnost
Jednoduše řečeno, lidé bez zodpovědnosti k rodinám měli spět
přímo a rychle k nirváně, poněvadž se dokážou snadněji osvobodit od závazků a od sympatií
a antipatií s nimi spojených. Laici
šli pomalejší cestou, nuceni k hromadění majetku a zneklidňováni
starostmi o přežití. To však neznamená, že by byli bezvýznamní
nebo nemohli dosáhnout vyšších
stupňů náboženské čistoty. V kanonických textech najdeme množství
příkladů silných, vysoce duchovních laiků. Starý buddhismus
hovořil o „čtveré společnosti“,
o mniších, jeptiškách, laických
mužích a laických ženách, a o jejich
vzájemné provázanosti:
● mniši a jeptišky svou obživou
a dalšími potřebami záviseli na
laicích;
● zasvěcenci učili laiky dhammu
(pálijsky, v sanskrtu dharmu),
a laici tak získávali „pole“ pro
získání zásluh (pálijsky puňňa,
v sanskrtu punja).
„Páv s modrým
hrdlem, který letí
nebem, nikdy
nedosáhne
rychlosti labutě.
Podobně se
hospodář nikdy
nepřiblíží
mnichovi, jenž
získal kvality
mudrce
meditujícího
stranou v džungli.“
Sutta Nipata, v. 221
Koncept zásluh se odvozuje od
zákona jednání (pálijsky kamma,
v sanskrtu karma), podle nějž má
dobré jednání dobré důsledky (viz
„Buddhismus: Věrouka“). Mniši
a jeptišky jsou „polem“ pro zisk
RODINA A SPOLEČNOST
Wat Phrá Singh,
největší
a nejvýznamnější
chrám v Chiang Mai.
Menší budova nalevo
je nejdůležitější
svatyní chrámu,
Phrá Wiharn Lai Kam,
v níž najdeme
Phrá Singh Buddhu.
206
BUDDHISMUS
Mladá žena zavěšuje
zvonečky nad sochu
Buddhy v Sule
Padoga v Rangoonu,
Myanmar (Burma).
„Stejně jako matka
chrání své jediné
dítě s nasazením
vlastního života,
právě tak rozvíjej
své nekonečné
srdce vůči všem
bytostem.“
Z „Rozpravy o milující
laskavosti“,
Sutta Nipata, v. 149
zásluh, poněvadž zajišťují dobré
důsledky všem, kteří k nim jsou
velkorysí.
Tento systém čtyř tříd dosud existuje v mnoha asijských zemích
s buddhistickou většinou. Řád jeptišek v některých zemích vymizel,
například na Srí Lance a v Myanmaru (v Barmě), ale buddhistické ženy
jej v posledních desetiletích obnovují. Ve dvacátém století vznikla
buddhistická hnutí, ve kterých řád
mnichů či jeptišek není. Platí to
například pro Riššó koseikai a Sóka
gakkai v Japonsku a pro Přátele
západního buddhistického řádu ve
Velké Británii. Posledně zmíněné
hnutí nicméně rozlišuje mezi
„členy“ – dharmacari a dharmacarini, muži a ženy „sledující dharmu“
– a „přáteli“. Dodnes platí, že
většina buddhistů působí v rámci
systému, který jasně rozlišuje mezi
těmi, kteří se zřekli rodinných
vazeb, a mezi laiky.
Nutno říci, že srovnáváme-li
různé buddhistické společnosti
mezi sebou, vidíme, že jsou
ohromně různorodé. Buddhismus
při svém rozšíření z Indie zapustil
kořeny v rozdílných kulturách.
Například čínský a japonský budd-
hismus působí z kulturního hlediska
velmi odlišně od buddhismu na Srí
Lance. V současné době způsobuje
další změny globalizace a vzestup
buddhismu na Západě; buddhismus
se přizpůsobuje, inovuje a v některých případech slevuje. Proto je
obtížné hovořit obecně o rodině
a společnosti.
Rodina
Rodina má ve všech buddhistických
komunitách velký význam. Ve
většině tradičních buddhistických
společnostech je ovšem sňatek
světská záležitost. Patří do sekulárního světa a probíhá bez účasti
náboženských činitelů. Neskládají
se žádné sliby před Bohem, poněvadž buddhismus není teistickým
náboženstvím v přísném slova
smyslu. Ze stejného důvodu byl
v některých buddhistických společnostech, alespoň před obdobím
evropské civilizace, i rozvod přímočarou, světskou záležitostí, která
dávala ženám práva, o nichž evropské ženy té doby mohly jen snít.
Pod vlivem kolonialismu, křesťanství a globalizace se věci změnily.
Některé buddhistické nevěsty na Srí
Lance se dnes například oblékají
207
Společnost
Tradiční buddhistický obraz státu
představuje vládu monarchy, jenž se
řídí dhammou a radami klášterní
sanghy (komunity) a zajišťuje společenský blahobyt moudrým
systémem zákonů a ekonomickou
spravedlností; zajišťuje například,
aby chudí měli prostředky k obživě.
Šíření demokratických modelů
tento obraz pozměnilo, avšak
v některých zemích klášterní
sangha dodnes chápe sebe sama
jako státního rádce. Je ovšem
možné tvrdit, že buddhismus vždy
nabízel demokratický model – klášterní sanghu, inspirovanou snad
některými republikánštějšími
modely vlády v Buddhově vlastní
společnosti. Dnešní buddhismus
působí v rámci různých politických
modelů.
Podle jedné stereotypní představy podněcuje buddhismus člověka
k ústupu ze společnosti kvůli svému
důrazu na ne-vázanost. Takový
názor je zavádějící: buddhistická nevázanost znamená zřeknutí se
všeho, co ve společnosti vytváří
zmatek: sobectví, nenasytnosti,
zlosti, násilí a závisti. Nemá nic společného s nedostatkem soucitu
nebo s apatií. Ve skutečnosti může
buddhismus nabídnout světu důraz
na soucit a dobrosrdečnou laskavost, které zavládnou, opanujeme-li
a překonáme-li nenasytnost a nenávist, závist a řevnivost. Jedním
z prvních kroků na této cestě je
schopnost soucítit s ostatními:
„Všichni se chvějí před násilím;
všem je život drahý. Srovnáš-li se
sebou ostatní, neměl bys zabít ani
zapříčinit, aby zabíjeli jiní.“
DHAMAPADA, V. 130
„Těm v říši, kteří
obdělávají půdu
a chovají dobytek,
nechť Vaše
Veličenstvo
rozdává obilí
a krmivo; těm,
kteří obchodují,
kapitál; a lidé,
kteří jsou ve
státních službách,
ať dostanou
náležitou mzdu.“
Rada králi,
který se potýkal
s nezákonností;
Kutadanta Sutta,
Digha Nikája I, 135
RODINA A SPOLEČNOST
bíle, tedy v barvě tradičně spojované s pohřby a neplodností. Během
obřadu se pějí náboženské verše
a někdy jsou přítomni mniši.
A rozvod je mnohem obtížnější.
Děti se vítají s radostí. Ačkoli
si buddhisté uvědomují, že na
lásku a rodičovské vazby je třeba
mnoho vynaložit cenu a že způsobují bolest (dukkha), všechny
buddhistické školy vnímají rodičovství pozitivně.
Na základě buddhistické víry
v znovuzrození se k dětem přistupuje tak, že přišly na svět se svou
historií. Nejsou „vlastnictvím“
rodičů, poněvadž mají vlastní
předešlé životy. Navíc vládne přesvědčení, že život je ohromně
vzácný, představuje příležitost
k duchovnímu rozvoji, kterou
nesmíme promarnit. Zejména
v tibetském buddhismu je vnímání
vzácnosti života součástí náboženské praxe.
Podle jednoho starověkého théravádského textu, Sigalovada sutta,
se rodinné vztahy mají řídit vzájemným souborem povinností, jenž
působí téměř jako moderní koncept
lidských práv. Ženy mají projevovat
pohostinnost vůči široké rodině,
věrnost, starat se o věci, které
přinesl jejich muž, a dovedně plnit
své povinnosti. Muži jim mají na
oplátku projevovat úctu, zdvořilost
a věrnost a obdarovávat je „ozdobami“, jako je oblečení a šperky.
Sloužící mají dobře plnit svou
práci a vstávat před svými zaměstnavateli, avšak zaměstnavatelé mají
svým zaměstnancům dávat práci
podle jejich síly, starat se o ně
v době nemoci, dávat jim jídlo
a mzdu a umožnit jim, aby odešli.
Od doby sepsání tohoto spisu
se časy změnily, avšak základní
ideály jsou nadále v buddhistických
rodinách i v širší společnosti –
zejména v théravádských zemích –
vlivné.
208
Cao Dai
a Hoa Hao
BUDDHISMUS
BARBARA BOAL
Na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století potlačovali koloniální Francouzi přísně
a někdy krutě vietnamský nacionalismus. Intelektuálové, kteří
byli tradičními vůdčími představiteli nacionalistických hnutí, začali
ve dvacátých letech z nastalé situace finančně profitovat a získali –
podobně jako Francouzi – privilegované postavení. Kvůli tomu
vznikly nové formy nacionalistických organizací, které usilovaly
o svržení francouzské nadvlády
a vyhlášení republiky. Některé se
řídily komunistickými principy,
avšak tři z nich měly náboženské
vedení mnichů a kněží: Cao Dai,
Hoa Hao a méně významné hnutí
Binh Xuyen. Všechna tři hnutí se
chtěla bránit před cizími vlivy,
které nenáviděla. Stoupenci těchto hnutí měli lokální vzdělání
a nechtěli pouze vyhnat cizince,
ale zavést místní vládu náboženských vůdců – ve vietnamském
vzorci vlády privilegovaných něco
zcela nového.
Politická tavící pec
V dalším desetiletí začala Komunistická strana Indočíny získávat
zahraniční sympatie. A v této
době se tři náboženská hnutí pustila do ozbrojeného odporu proti
francouzským koloniálním jednotkám. Hnutí Cao Dai drželo deltu
Mekongu, Hoa Hao kambodžské
hranice a Binh Xuyen saigonskou
oblast.
Od roku 1941 do konce 2. světové války veleli japonští důstojníci francouzským koloniálním silám
vichystické francouzské vlády.
V krátkém období roku 1941 spojené francouzské a japonské síly
porazily místní vojska, avšak po
zbytek války měly místní jednotky
navrch. Spojené státy – zaujaté
svým protikoloniálním přesvědčením – podporovaly po konečné
porážce Japonců komunisty ovlá-
daný Viet Min vedený Ho Či
Minem (1890–1969); a 2. září 1945
Vietnam vyhlásil nezávislost.
Kvůli rozmíškám mezi americkými a francouzskými zájmy ve
Vietnamu následovalo desetiletí
zmatených politických, kulturních
a náboženských akcí a reakcí. Situace vyústila v Ženevskou dohodu z roku 1954 a v rozdělení
země na Severní a Jižní Vietnam.
Komunistický Viet Min získal
sever, zatímco jih ovládala nacionalistická vláda Ngo Dinh Diema
(1901–1963). Téměř milion utečenců ze severu na jih situace
ještě více zamotal. Francouzi ve
svém odporu proti Diemovi dodávali zbraně hnutím Cao Dai, Hoa
Hao a Binh Xuyen, Diem však
v roce 1956 s americkou pomocí
smetl vojenskou sílu těchto tří
sekt. Jejich stoupenci, zhruba třetina všech obyvatel, to nesli nelibě, ale zůstali aktivní v méně
bojovném kontextu.
Vietnam dvacátého století vyrůstá ze zmatku politických cílů,
kulturního prolínání a různých
náboženských přesvědčení; v posledních letech hrají významnější
roli čtyři základní náboženské
skupiny: buddhisté, římskokatolická církev, Cao Dai a Hoa Hao.
Cao Dai
Sekta Cao Dai vznikla na základě
seance, kterou zakusil roku 1919
Ngo Van Chieu (1878–1926),
správce v Kočinu, kterého na jeho
místo dosadili Francouzi. Sektu
formálně založil bohatý krajan
a mandarín Le Van Trung (zemřel
1935) v roce 1926. Cao Dai znamená „nejvyšší palác“ či „vysoký
oltář“ a označuje nejvyššího Boha.
Nápadně synkretické hnutí
Cao Dai je známo též jako „třetí
milost“ Boží. Předcházela mu
první (východní) milost s postavami Buddhy a Lao-c’ a druhá (západní) milost Mojžíše a Ježíše
Krista. Cao Dai je třetí a nepřekonatelný Boží projev v dějinném
procesu zjevení; nepotřebuje lidské představitele; Bůh hovoří
přímo k vybraným zasvěcencům
v transu. Svou charakteristickou
hierarchickou strukturou Cao Dai
sleduje strukturu římskokatolické
církve. Má vlastního papeže, jenž
pobývá ve vesnici vedle města Tan
Ninh poblíž Saigonu, kde byla
v roce 1937 na úpatí vysoké hory
vystavěna zdobná katedrála.
Sekta má bohatou strukturu hodnostářů včetně kněží, biskupů
a kardinálů.
Vedle katolicismu a buddhismu toto hnutí mísí konfucianismus, taoismus a tradiční kulty
duchů a předků. Mimořádný význam mají spiritualistické prvky,
zejména styky s mrtvými. K davu
postav uctívaných v panteonu tohoto náboženství patří Viktor
Hugo, Sun Yat Sen, Johanka
z Arku, Louis Pasteur a Jean Decoux, francouzský admirál z 2.
světové války, který pro Japonce
spravoval Vietnam. Šíře této sekty
oslovuje venkovský lid; připojují
se k ní celé vesnické komunity.
Bohatý Le Van Trung se podobně
jako Buddha zřekl přepychového
života; vesničany, pro které chudoba není ničím novým, však
oslovují zejména magické prvky.
Etická koncepce této sekty se
zakládá na představě putování
duší. Hnutí Cao Dai oživilo tradiční buddhistická pravidla týkající
se vegetarianismu, postojům vůči
zvířatům a pravidel společenského chování. Bratrství a vzájemná
podpora jsou však mnohem silnější než v buddhistické etice
a praxi. Existuje zde také silný
chrámový kult s početnými rituály. Velký význam mají modlitby,
pálení kadidel, meditace a zaříkávání. Jsou přípustné ženské kněžky; důležitý je původ z matčiny
strany.
Náboženským symbolem společenství je oko Cao Dai nad zeměkoulí. Prvotní rychlý rozvoj
sekty následovaly boje o vedení.
Přes rozštěpení do několika sekt
Cao Dai neustále rostlo a dnes má
údajně přes pět milionů členů.
Hoa Hao
Tuto novobuddhistickou sektu založil Huynh Phu So ve vesnici Hoa
Hao ve Vietnamu poblíž kambodžských hranic. Narodil se v místní komunitě roku 1919 jako syn
209
významného římskokatolického
pastýře. V mládí prodělal náboženský výcvik v naději, že se tím
zlepší jeho chabé zdraví. V roce
1939 přestál prudký nervový záchvat, ze kterého vyšel nejenom
vyléčen, nýbrž i s mocí kázat
a učit novému náboženství.
Tvrzením, že je vtělením několika minulých hrdinů, dal tomuto
náboženství údajně starověké základy, čímž sobě a svým následovníkům rovněž přisvojil politickou
roli. Spojil revidovanou podobu
buddhistických rituálů s naukou,
že pro přímou modlitbu k Všemohoucímu není zapotřebí prostředníků nebo posvátných míst.
Nauka jeho sekty má čtyři podstatné předpisy:
■ úctu k vlastním rodičům;
■ lásku k vlastní zemi;
buddhismu;
■ lásku k bližním.
cenském boji. Ke konci šedesátých
let se stále rozčarovanější nacionalističtí městští intelektuálové připojili k vesnickému náboženskému
hnutí Hoa Hao, byť si nadále podrželo zásadně rurální ráz.
Poté, co komunisté v dubnu
1947 Huynh Phu Soa zavraždili,
vznikly v rámci hnutí další sekty,
mnohem aktivnější a jednotnější
než podobné skupiny v Cao Dai.
Ostře odmítly uplácení a věrolomnost, které zničily důvěru v některé vůdce hnutí Cao Dai, jež po
smrti nejvyššího představeného
v roce 1959 trpělo nejednotou
a všeobecným úpadkem. Rázné
učební aktivity hnutí Hoa Hao nadále přitahují vesnické obyvatelstvo v deltě Mekonu; tato sekta
zůstává v jižním Vietnamu mocnou silou.
Členové sekty Cao Dai při modlitbě
v Tay Ninh ve Vietnamu.
CAO DAI A HOA HAO
■ úctu k Soově výkladu
Nauky této sekty nešířily chrámy,
nýbrž učební centra roztroušená
po celém někdejším Jižním Vietnamu, a to v podobě přitažlivé
pro vesnické obyvatelstvo. Někdy
měly nacionalistický podtext a na
dvacet let dopředu podivuhodně
předpověděly příchod Američanů.
Huynh Phu So byl ve čtyřicátých
letech vnímán jako „živoucí
Buddha“ a jeho pověst vábila
stoupence. Francouzi v něm
ovšem spatřovali rozbušku politických nepokojů a zadržovali jej
v psychiatrickém sanatoriu a později v domácím vězení. Jeho pověst tím jen narůstala; ze svého
domu vyučoval neustále se hrnoucí skupiny poutníků. Pár dní
před uskutečněním francouzského plánu vyhostit Soa do Laosu
jej jeho stoupenci s pomocí japonské tajné politice přestěhovali
do Saigonu, kde byl mimo francouzsky dosah.
Později začalo být zřejmé, že
různá nacionalistická hnutí včetně
Cao Dai a Hoa Hao budou na vlastní pěst usilovat o prvenství v mo-
210
Jsem buddhista
BUDDHISMUS
PA U L S E T O
Narodil jsem se v australském Brisbane v římskokatolické rodině. (Mám japonské, irské a anglické
předky.) Sedmnáct let jsem se snažil být dobrým
katolíkem, dokud nepřišla Vietnamská válka. Všechny
křesťanské nauky, které jsem znal, měly ve svém středu
přikázání „Nezabiješ!“ Proto mne zmátlo zjištění, že
Austrálie zavedla brannou povinnost pro sedmnáctileté
chlapce. Připadalo mi to pokrytecké, a začal jsem
pochybovat o náboženství, které jsem dosud považoval
za samozřejmost. Nakonec jsem se rozhodl
prozkoumat své japonské dědictví.
Už delší dobu mne zajímala bojová umění judo
a karate. Nyní jsem ovšem zjistil, že karate znamená
„prázdnou ruku“ a judo „jemnou cestu“, že k úspěchu
nevede násilí a nátlak, nýbrž vlastní vývoj
a připravenost, aby vám nikdo nemohl ublížit.
K dosažení soustředění a pohotovosti je však zapotřebí
dlouhého výcviku. „Začátečník vidí jen to, kde je meč,
a nemůže se pohnout. Mistr vidí všude, kde meč není,
a jemně se tam přesouvá.“
Později jsme objevil klidné, usměvavé, přívětivé tváře
Buddhových soch, které mne silně přitahovaly. Tady
před nimi bylo místo, kde jsem se mohl posadit, aniž
by mne kdokoli kritizoval, kde jsem se mohl od všeho
oprostit a být jen chlapcem – uvolněný a šťastný.
V průběhu let Buddhovy tváře nabývaly reálnější
podoby – to když jsem se začal setkávat s mnichy
a jeptiškami, kteří mi dokázali podrobně vysvětlit, proč
vypadají tak mírumilovně a jak to dělají. V zásadě to
bylo proto, že se přestali znepokojovat. „Když něco
jde, tak to jde. Nedělej si starosti. Když něco nejde,
tak to nejde. Nedělej si starosti.“
Je to jedna z nejcennějších pravd, kterou jsem
jako buddhista pochopil. V každé situaci lze udělat
něco prospěšného. Bez ohledu na to, jak obtížné
nebo nemožné se něco může zdát, vždycky existuje
vysvětlení a pokaždé lze udělat něco dalšího. Když
jsem například nesložil zkoušku a cítil se mizerně,
buddhistické učení mi radilo, abych zkoumal, kým
jsem. Jsem pouze sbírkou soudů druhých lidí, ať už
dobrých nebo špatných? Nebo mám vlastní realitu
a podstatu, která je dokonalá a celistvá, byť se zároveň
neustále rozvíjí se vším, ať už dobrým nebo špatným,
co dělám? Toto hluboké pochopení mi pomáhá jít
životem kupředu. Pokud se přede mnou náhle objeví
hora, ať už doslova nebo obrazně, mohu to zabalit
s pocitem prohry, nebo krok za krokem stoupat
vzhůru. Jedině zlézáním hor se člověk stane dobrým
horolezcem. Totéž platí pro všechny lidské situace.
Soucitnějším se stanu jedině soucitným jednáním,
dobrým vůdcem jedině dobrým vedením, dobrým
následovníkem jedině oddaností těm, kteří mě vedou.
Můj buddhistický učitel mi říká, že se mám naučit
mít rád problémy stejně jako čokoládu. Chce tím říci,
že problémy jsou příležitostmi k rozvinutí moudrosti,
abychom v každé situaci poznali nejlepší cestu
kupředu. Třebaže si máme plně užívat štěstí, je
pomíjivé a neustále se mění – stejně jako problémy.
Nic netrvá věčně.
Po mnoha letech jsem pochopil, že pokud mám
srdce a mysl vskutku soucitné a rozumné, mé činy jsou
obvykle účinné a prospěšné pro mne i pro ostatní.
Kvůli tomu začínám každý den modlitbami a čtením
z buddhistické tradice, kterou sleduji (tibetská škola
Jeho svatosti dalajlamy). Jak mi radí můj učitel, snažím
se každý den meditovat alespoň tři čtvrtě hodiny.
Mohu si tak určit motivaci a záměr pro následující den,
ve kterém se přirozeně přou různé požadavky na čas,
energii a pozornost. Ačkoli jsem si pro meditaci vymezil
čas, snažím se být v „meditativním stavu mysli“ po celý
den, což je cíl duchovní praxe: žít vírou ve „skutečném
světě“, a tím ukazovat její životnost a prospěšnost.
Večer si stručně připomenu, co se během dne
přihodilo, a řeknu si, že se další den pokusím být
pozornější. Také se modlím, aby na mne během
noci dohlédli Buddhové a guru a dali mi ve snech
ponaučení. Omezená pojmová mysl tak může dospět
k základu svého bytí a uvědomit si, proč tu je; že není
jen snůškou fasád pro veřejnost, různých
společenských rolí.
Buddhistický rok obsahuje čtyři výjimečné dny, při
kterých se postím: (1) Wesak, (2) Sestup kvůli učení
v tomto světě, (3) den prvního Buddhova učení (čtyři
ušlechtilé pravdy) a (4) tibetský Nový rok. Snažím se
postit také při každém úplňku (mnozí buddhisté
dodnes používají lunární kalendář). Během dvou týdnů,
kdy měsíc ubývá, se snažím omezovat své negativní
aktivity, během čtrnácti dnů přibývání měsíce rozvíjím
své pozitivní kvality.
Na Vánoce se obvykle stáhnu do soukromí
a osmačtyřicet hodin se postím; piji jen trochu
ovocného džusu nebo černého čaje. Je to vcelku
snadné, zejména v buddhistickém centru, kde vás
neruší televize, rádio ani hudba. Nejsem přísný
vegetarián, ačkoli někteří buddhisté vegetariány jsou.
Jako stoupenec tibetské tradicí jím být nemusím.
Tibeťané kvůli svému životnímu prostřední nejsou
vegetariány: za hranicí sněhu neroste mnoho obilí
a maso z jaků zahřeje. V této souvislosti nutno říct,
že se buddhisté všemožně snaží snížit škodlivost svých
myšlenek, slov a činů.
Každý týden chodím do místní svatyně, abych
naslouchal výkladům posvátných spisů a poznal, jak je
používat v moderním životě. Udržuji si tím kontakt se
skutečnou realitou, která není jen „realitou“ novin
a televize.
211
Buddhismus
v moderním
světě
„Mnišský slib:
s radostí sním vše,
co dostanu.“
Z Klášterního kodexu,
Vinaja IV, 189
BUDDHISMUS V MODERNÍM SVĚTĚ
a v některých částech země i soudní
pravomoc.
Tento imperialismus ovlivnil
buddhismus hlavně dvojím způsobem: za prvé začali lidé ze Západu –
za účasti evropských orientalistů –
buddhismus studovat a vykládat
jej ve své domovině.
ELIZABETH J. HARRIS
Na počátku devatenáctého století
často čerpali z asijských ústních
zdrojů, ale postupem času získaly
Co může buddhismus nabídnout
současnému světu? Jakými způsoby vrch psané texty, což vedlo k stále
představuje pro svět výzvu? Nakolik textualizovanější interpretaci buddhismu na Západě. Za druhé samotný
se drží svých tradic? Máme-li zodasijský buddhismus prošel oživepovědět tyto otázky, musíme se
ním, když se snažil vzdorovat
nejprve podívat na některé síly,
křesťanskému misijnímu působení,
které ovlivnily vývoj buddhismu
jež kolonialismus doprovázelo.
v posledních dvou stech letech.
Například na Srí Lance archivní
záznamy naznačují, že se buddhisté
Evropský kolonialismus
nejprve snažili o soužití s křesťany.
devatenáctého století
Opatřovali jim buddhistické texty
Srí Lanka (Cejlon) byla první přea učili je svému jazyku, pálijštině.
vážně buddhistickou zemí, kterou
Jakmile ovšem zjistili, že se misioovlivnil evropský kolonialismus.
náři vlastními naukami snaží
Když Britové roku 1976 obsadili
buddhismus podkopávat, pohostinKolombo, na Srí Lance již působily
dvě koloniální mocnosti: Portugalci nost se změnila v konfrontaci,
a Holanďané. Obě ovládaly jen část a vznikl „protestantský buddhisostrova. V roce 1815 dostali Britové mus“: buddhismus, který jednak
pod kontrolu celou zemi porobením „protestoval“ proti křesťanství,
jednak si od něj půjčoval určité
nezávislého Království Kandyan.
prvky, od Buddhistické mládežnicMyanmar (Burma) přišel na řadu
ké organizace a hymnů až po důraz
jako druhý. V roce 1795 barmské
křesťanských protestantů na texty
orgány přijaly úřad Britského rezia nechuť k rituálům. Myanmar byl
denta v Yangonu (Rangoon).
svědkem podobného oživení ovlivNásledovaly tři anglo-barmské
něného Srí Lankou. V obou zemích
války, dokud se roku 1885 celý
se navzájem posilovala obrodná
Myanmar nedostal pod britskou
nadvládu. Obě země získaly nezávis- hnutí s hnutími za nezávislost. Na
počátku dvacátého století prošel
lost v roce 1948. Třetí koloniální
obrodou i čínský buddhismus, opět
oblast tvořily Kambodža, Laos
v odpověď na západní vliv; jeho
a Vietnam, které se dostaly pod
oživení však omezoval vzestup
francouzský vliv. V Kambodži celý
proces začal v roce 1864. V devade- sekulárních ideologií.
sátých letech dvacátého století
Sekulární ideologie
Francouzi téměř ztratili kontrolu
a autoritářství
nad vnitřním chodem země. VýzV polovině dvacátého století budnamný byl též západní průnik do
dhismus v Kambodži, v Číně,
Číny. V letech 1839 až 1865 získal
Západ vojenskými akcemi a vynuce- v Koreji, v Laosu, v Tibetu a ve Vietnamu nepříznivě ovlivnily sekulární
nými smlouvami právo pobytu
Download

Buddhismus