část XIV.
Vkládaná příloha informačního bulletinu
Milí čtenáři, koncem ledna roku 2013 si připomeneme významné životní jubileum bývalého zaměstnance podniku VKD, který vychoval
řadu následovníků a významným způsobem se zapsal do historie společnosti. Nabízíme Vám seznámení se s životním příběhem skromného
ryzího člověka na stránkách přílohy našeho časopisu.
Vaše redakce
Úvodem
Jiří Agricola, Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, Basel, L.P. 1556, Kniha první: „…ba též ani prostí
horníci nejsou lid bezcenný a opovrženíhodný. Vždyť ve dne v noci jest otužován prací, má neobyčejnou tělesnou zdatnost a velice snadno vydrží, vyžadují-li toho poměry, námahy a povinnosti vojenské.
Neboť si zvykl hluboko do noci bdíti, zacházeti s nástroji železnými, hnáti příkopy, raziti štoly, hotoviti
stroje a nositi břemena. Pročež znalci je staví nejen před lidem městským, ale i venkovským.“
KDE JE VŮLE,
TAM JE CESTA…
Vyprávění pana Vladimíra Ludvíka
■ připravil Přemysl František Kuchař
Pan Vladimír Ludvík se narodil v Žacléři do hornické rodiny. Jak jinak na horách, než s lyžemi
v kolébce. „Dědeček a tatínek byli horníci na dole
Jiří v Žacléři, patřícímu tehdy Západočeskému
báňskému akciovému spolku. Působil zde i můj
bratr Ing. Jaroslav Ludvík ve funkci důlního měřiče“,
začíná své vyprávění pan Ludvík a pokračuje.
„Vyučil jsem se obchodním příručím v potravinách.
Moje činnost v pozici vedoucího prodejny v té době
nebyla populární pro muže. Ti měli dle tehdejších
zvyklostí pracovat spíše v průmyslu nebo rubat uhlí.
Práce v obchodě byla velmi náročná na čas a navíc
jsem dojížděl. Tehdy jsem hodně sportoval, hrál
kopanou a závodně běhal na lyžích. Vzpomínám
si na lyžařské reprezentanty a olympioniky Květu
Lelkovou a Jardu Cardala, kteří i přes pokročilejší
věk byli pro nás svými výkony a přístupem ke sportování velkými vzory. I kvůli tréninku a rekreačním
doplňkovým sportům jsem potřeboval být doma
denně a včas a ne trávit dlouhou dobu na cestě.
Vyhlédl jsem si práci v místě bydliště. Začal jsem
pracovat na dole Jan Šverma v rámci jednoroční
brigády, která se protáhla až do penze“ usmívá se
s nadsázkou pan Ludvík. „Fáráním jsem se stal
časově svobodnějším, po šichtě jsem měl volno na
sport. V té době začínaly na šachtách klouzavé (rozuměj volné) soboty. Vzala mne mezi sebe fotbalová razičská parta pánů Jakla, Baudyše a Karmáška.
Vynikající lidé. Ti mne velmi naučili řemeslo a po
práci společně sport. V roce 1958 začínal nově
založený národní podnik VKD Kladno na dole Jan
Šverma předhloubení jámy Jan pod vedením pana
Ladislava Jandy. Jak se říká, „chytl jsem vítr“, bratr
mi poskytl patřičnou literaturu a učebnice o hloubení jam a tak jsem se stal vékáďákem a hlubičem.
Do dění ale vstoupil ženský element. Manželce se
moje počínání moc nelíbilo, že dělám manuálně
v dolech. Musel jsem jí tehdy slíbit, že si po večerech udělám průmyslovku a budu štajgrovat. K tomu došlo až později, kdy už jsem byl na pozici směnového předáka a při fárání s panem Jandou a Ing.
Deákem na tohle téma také přišla řeč. Hloubení
se rozjíždělo, pan Janda poslal dva zralé matadory
a jednoho mladíka na zkušenou do Ostravy. Fárali
jsme na několika hloubeních, také na Stonavě, kde
poprvé byl vytvořen československý rekord hranicí
100 hlm za 31 pracovních dnů. K rychlopostupu
velmi pomohla geologie horniny miocénu. Počva se
vrtala rychlovrtkami, výztuž se prováděla betonovými tybinkami s betonovou zálivkou. Na jiné šachtě
na Karvinsku jsme poprvé viděli betonovací formu
na provádění obezdívky jámy. Mohu říci, že zkuše-
ností jsme posbírali hodně a mohli jsme je použít
na vlastním díle.
Čas plynul, hloubení v Žacléři končilo, pokračovali
jsme jako raziči na dole Jan Šverma, občas také
podle potřeby na šachtách kladenského revíru.
Na Zbýšově jsme vystrojili jámu hlubokou přes
1200 hlm potrubím a průvodnicemi pro dopravu
uhlí vozy v těžních klecích. V době, kdy se začalo
hovořit o stavbě metra v Praze, jsem se seznámil
na dovolené v Jaltě se Švédem, který manažoval
ocelářskou firmu. Slovo dalo slovo a pozval jsem
ho i s manželkou k nám do Čech. Protáhli jsme je
Prahou a Krkonošemi. Debatovali jsme i o práci,
o plánovaném metru v Praze a hlavně, že bych měl
o takovou práci zájem. Dopadlo to tak, že mi ve
Stockholmu zajistil místo praktikanta na hloubení.
Začal jsem se učit švédsky v dnešním Smetanově
muzeu v Praze na nábřeží u Karlova mostu, kde
tehdy sídlila Česko-Skandinávská společnost.
Neměl jsem to daleko, pracoval jsem tehdy v Praze
a na Kladně. V roce 1968 jsem se ještě stihl podívat do Švédska na jeho pozvání v rámci dovolené
i s rodinou. Byl jsem v ocelárně, švédský přítel se
mnou sfáral i do rudného dolu a kroutil hlavou,
proč si kazím dovolenou. Pro mne ale taková zkušenost byla k nezaplacení. Vidět v té době vysoce
organizovaný důl, vidět pro nás nedosažitelnou
západní strojní techniku a technologii dobývání,
komu se taková zkušenost tehdy mohla poštěstit?
Varoval mne tehdy, že nás brzy obsadí Rusové
a abychom se domů do Československa nevraceli.
Já jsem mu bláhově vysvětloval, že odsud nebezpečí nehrozí a že nám vždycky hrozilo nebezpečí
 důl Odolov, jáma Nejedlý, počátek předhloubení, nedatováno
2
Od VKD k Energii
jenom od Němců. Bohužel měl pravdu. Do všeho
se velmi brzy zapletla okupace Československa
a za normalizace už nebylo mé zamýšlené působení možné. Převratné dění mne zastihlo
v Kladně na předhloubení. Sehnali jsme pracně
s partou nedostatkový benzín a odjeli jsme domů
na Trutnovsko. V šachetní kanceláři Závodního
výboru Komunistické strany Československa jsem
položil stranický průkaz se slovy „ze strany vystupuji“. Že dělám chybu se mi snažili vysvětlit
i na okresním výboru partaje. Dávám prý jako
přední dělník špatný příklad ostatním. Trval jsem
na svém. Nemohl jsem jinak. Následky se ukázaly později. Když můj syn udělal v roce 1975
přijímací zkoušky na gymnázium, přišlo domů
poštou vyrozumění, že pro velký počet uchazečů
nebyl přijat. Nevzali ho poté ani na gymnázium
ve Dvoře Králové, kde ještě místo bylo. Navštívil
jsem ředitele obou ústavů. Oba mi sdělili, že mám
špatný posudek z místa bydliště. Na Místním
národním výboru v Žacléři mi řekli, že mám špatný
kádrový posudek, že mne vyhodili z partaje, atd.
 důl Odolov, jáma Nejedlý, na počvě předhloubení, nedatováno
 důl Odolov, hloubení jámy Nejedlý, 1977, slavnostní foto po rekordním výkonu: 3. zleva hlubič Ruda Lorenc, 5. zleva v přilbě štajgr Jaroslav Malý, uprostřed s květinami
hl. předák Vladimír Ludvík, vpravo vedle vedoucí úseku Ladislav Prokop, nejvyšší hlubič Maryška, v rádiovce hlubič Vladimír Hlavsa, druhý zprava havíř Jirka Lédr
Tehdy jsem si uvědomil děsivý dopad mé „zabejčenosti“, to že mám za poctivou dřinu, že jsem samé
soutěže, rekordní výkony a enormní pracovní nasazení? Že to odnese moje rodina, jsem si nedovedl
ani představit. Zkoušel jsem všechny možnosti co
dělat. Pomohl mi až bývalý štajgr na dole Nosek
Pepa Stehlík, pod kterým jsme pracovali na Kladně,
v té době personální šéf VKD. Navštívil se mnou
osobně oba ředitele škol a MNV, všechno si ověřil
a jednal. Syn se na střední školu dostal, odmaturoval a byl přijat i na školu vysokou s podmínkou, že
obor studia musí být výhradně technický.
Další těžké chvíle přišly v roce 1979 ještě v době
hloubení jámy Odolov. Práce nám nešla. Příroda
si postavila hlavu. Bylo hodně teplé vody, forota
byla horká, na počvě v hloubení bylo nesnesitelné
horko, enormně „odcházela“ čerpadla. Bylo třeba
co nejrychleji projít vodonosnými vrstvami, sjet
povalem níže, vybudovat žlábek v ostění jámy a nasadit čerpadlo stabilní. Pracovní morálka osádky
byla mizerná, nadřízení naštvaní, že nejsou metry
do plnění pětiletého plánu výroby, z osádky kdo
mohl, tak raději marodil, přesně podle havířského
přísloví – když marodí figura, marodí i havíř. Jako
hlavní předák jsem se snažil pro celou osádku
sehnat příplatky. Marnost nad marnost. Svitla však
naděje, že bychom mohli dostat přidáno pár korun
za nadmořskou výšku. Předpokladem bylo, že pracoviště je výše než 500 mnm. Nám však chyběly
3 metry výšky do dosažení této hranice. Sehnal
jsem kontakt na docentku Univerzity Karlovy přes
životní prostředí. Přijela na odpolední šichtu, sfárala, naměřila a posoudila, že je pracovní prostředí
škodlivé. Navrhla omezení pracovní doby. V tu ránu
nastal tanec. Co jsem si to dovolil, jak to, že fárala
bez vědomí nadřízených?, a tak podobně.
XIII.
3
 důl Odolov, hloubení jámy Nejedlý, 1977, slavnostní foto po rekordním výkonu: další část party hlubičů
Po velmi krátkém čase byl zatčen směnový předák Hlavsa a nazítří i já. Ve vyšetřovací vazbě
jsme strávili 14 dní, obvinění znělo: sabotáž. Že
prý jsem dával příkaz k vypínání čerpadel, aby
práce nešla kupředu. Žádal jsem o konfrontaci
s udavačem. Nikdo mě nevyslyšel, reakce žádná.
Manželka šílela. Jí nikdo nic neřekl, nevěděla
co se děje. Sháněla pomoc na všech stranách.
Dostala ale informaci, že to vypadá na deset
let natvrdo. Vzpomněla na personalistu Pepu
Stehlíka. Ten opět zasáhl po ověření všech obvinění. Ujistil ji, že do dvou dnů budeme propuštěni.
Obvinění bylo smyšlené. Po odchodu z věznice
mi nikdy nikdo nic nevysvětlil, ani se neomluvil.
Vyšetřovací vazbu jsme zaplacenou nedostali. Byl
jsem rozhodnut, že s předákováním skončím. Až
kamarádi mi to rozmluvili. S úctou vzpomínám na
Pepu Stehlíka, za jeho přístup k poctivým lidem.
Nebyl jsem sám, komu pomohl v těžké situaci.
Když zemřel, jel jsem do Kladna na pohřeb rozloučit se s ním a uctít jeho památku.“
Pan Ludvík s pohnutím po chvilce vypráví dál.
„Přišlo hloubení v Radvanicích, které bylo co do
 důl Odolov, hloubení jámy Nejedlý, 1977, slavnostní foto po rekordním výkonu: parta hlubičů
samostatně, s květinami hlavní předák Vladimír Ludvík
vybavení nejzdařilejší. Rád vzpomínám na spoustu
dobrých pracovníků a kamarádů. Začínalo hloubení na Báňsko-geologickém průzkumu, otvírce
Dolu Slaný. Spousta hlubičů z mé osádky tam
chtěla jít pracovat, neboť se dopředu proslýchalo,
že zde bude nasazena nejmodernější technologie
hloubení na obou jamách o hloubkách více než
1200 hlm a o rozfárání nemluvě a že perspektiva
práce zde bude zajištěna na mnoho let dopředu.
Jenom nemnohým z těch dobrých se to ale skutečně povedlo.“
Pan Ludvík připravuje fotografie ze svého archivu. „Do starobního důchodu jsem odešel v roce
1988, chvíli jsem přesluhoval na Odolově, kde
se dokončovala větrací jáma. Úplně jsem u VKD
skončil rok poté.“ V časopisu Kahan státního
podniku Kamenouhelné doly, koncern Kladno,
vyšla 3. března 1989 pod názvem „Ludvík se
loučí“ krátká noticka: „Jméno Vladimíra Ludvíka je
v celém státním podniku KD Kladno velmi známé.
Hlavní předák hlubičského kolektivu vyhloubil se
svou osádkou nejhlubší jámu Jindřich ve Zbýšově
a kromě dalších horizontálních děl a menších jam
za ním zůstávají další „tisícovky“, řečeno horolezeckou terminologií, a to jáma Odolov a klecová
jáma Dolu Stachanov II. Nyní se aktivně zúčastnil
řešení úprav staveniště pro prohlubování Slepé
jámy na Dole Z. Nejedlý a jako hlavní předák
zahájil hloubení proražením celíku mezi povrchem
a štolou. Dne 3. února se konala výrobní porada
hlubičů v útulném prostředí v Červeném Kostelci.
Zde hlavní předák vystoupil s rozhodnutím ukončit
svou dlouholetou hlubičskou práci a užívat si
důchodu na své chalupě ve Rtyni. Pomyslné žezlo
hlavního předáka předal Pavlu Semerákovi, kterého kolektiv jednomyslně do této funkce schválil.“
po nich. Bodejť ne, když v marketech jsou potlučená a chemicky tolikrát ošetřená. A hlavně: nikam
nemusím nic převážet a stavět prodejní stánek“,
směje se. Svůj čas tráví pan Ludvík s manželkou
na chalupě po jejím otci. Pěstuje ovoce a zeleninu,
chová slepičky a králíky.
Jeden den s kamarádem
Vláďu jsem potkal začátkem osmdesátých let při
setkání klubu předních pracovníků VKD, seznámil
nás tenkrát Honza Neméťák. Skromný, nenápadný
chlap. Moc ale lituji, že jsem ho nepoznal tenkrát na
figuře při práci, musel být tehdy, podle vzpomínek
současníků rafan a hlava otevřená. Přeci jenom
je mezi námi větší věkový rozdíl, nestihl jsem to.
Koncem osmdesátých let, kdy odešel do starobního důchodu a začínala moje dráha profi záchranáře
jsem netušil, že se ještě potkáme. Ale život je plný
překvapení.
 důl Odolov, hloubení jámy Nejedlý, nedatováno, směna hlubičů, v hlubičském šišáku Vladimír Ludvík
Pan Ludvík pokračuje. „Bývalí vékáďáci pan
Horáček a Ing. Eis založili firmu Erebos. Dostal jsem
nabídku, abych se coby odborný poradce zúčastnil
rekonstrukce jámy Svornost v Jáchymově. A potom
jsem ještě pomáhal získat zakázku na přečerpávací
vodní elektrárně Dlouhé Stráně v Jeseníkách. Ani
potom jsem nezůstal sedět v křesle a točit palci.
Pracoval jsem nějaký čas i v Německu. Tlumočil
jsem pro českou firmu na tamějších stavbách. Do
italských Jižních Tyrol jsem opakovaně jezdil česat
jablka. Za dobu sběru jsem byl hlavně odměněn
seznámením se s tamějším majitelem sadů a jeho
cennými radami o sadaření. Přivezl jsem si od něho
asi čtyřicet jablůněk. Příští rok přijel ke mně domů
do Čech a pomohl mi se založením vlastního sadu
na zahradě za chalupou. Zbytek do celkových tříset
stromků jsem si obstaral ve výzkumném ústavu
v Holovousích. Sad sice zdárně prosperuje, ale
stárne a bylo by jej třeba obnovit. To znamená jabloně vykopat a vysázet nové. Zařídil jsem si mlžení
proti mrazům v době květu. Ovoce sklízím mnoho,
spoustu jich rozdám příbuzným a známým, mám
radost, jak jim chutnají. A co zbyde dám k silnici
pod chalupou s cedulí „Prodej jablek“ a v mžiku je
Je pozdní říjnový den, vyjíždíme s Jardou Bešťákem
v kalném mlhavém ránu z Kladna dosti brzy. Jsme
zvyklí, letité ranní vstávání na šichty nás naučilo.
Čeká nás daleká cesta v dopravním rumrajzu. Jsme
natěšení na neobvyklé setkání. Po dvaačtyřiceti letech se dnes shodou náhod potkají dva muži, kteří
spolu prožili hodný kus chlapského života a navzájem se ovlivňovali víc, než si mohli tehdy uvědomit.
Přijíždíme na místo setkání krátce před desátou
hodinou dopolední. Ještě ani neklapnou dvířka od
vozu a na zápraží se objevuje hostitel. Oba muži,
pan Ludvík i pan Bešťák, se vítají širokými úsměvy
a s náležitým halasem si vzápětí třepou rukama.
S pohnutím přihlížím prosté lidské radosti a štěstí.
Když po notné chvíli dojde řada i na mne, držím mohutnou, upracovanou pravici. Ještě dnes, kdy píši
tyto řádky, cítím vřelý stisk, zdaleka neodpovídající
věku hostitele. Jsme zváni dále. Procházíme síňkou
a jenom se mihne zaklenutý prostor hospodářského zázemí staré chalupy po předcích. V příjemně
vytopené kuchyni s praskajícím dřevem v kamnech
nás vítá rozesmátá manželka hostitele. Kvapně
dochystává pohoštění, však jsme přijeli notně dříve. Na stole nás čekají domácí laskominy. Upíjíme
horký čaj, žádný čajíček, v pořádném pucláku, tak
jak se na horách sluší.
 důl Odolov, hloubení jámy Nejedlý, 1977: zleva štajgr Ota Pospíšil,
směnový předák hlubičů Jarda Rozinek, štajgr Partač
 důl Odolov, hloubení jámy Nejedlý, nedatováno, parta montážníků VKD
 důl Odolov, hloubení jámy Nejedlý, 1977, rekordní výkon, na ohlubni: zleva hlavní předák Vladimír Ludvík s osádkou,
zajímavostí je ploché lano pro dopravu v hloubení
6
Od VKD k Energii
Vladimír Ludvík
Narozen
26. 1. 1933 v Žacléři
Vzdělání
1948–1952 výuční obor obchodní příručí;
Vyšší průmyslová škola hornická s maturitou
– pětileté studium při zaměstnání
v třísměnném provozu
Jazykové vzdělání
němčina aktivně
 pohřeb kamaráda hlubiče Romana Hamana, pracovní úraz při ražbě Petrovické úpadní,
důl Nejedlý, při dopravě ujel ze zhlaví úpadnice, nezajištěného závorou, plný vůz s forotou na
obsazenou čelbu ražby osádkou
Sedím, ani nedutám. Místnost hřmotí vodopádem
vzpomínek. Jméno stíhá jméno. Příhody pracovní
i životní následují ve zrychlujícím se rytmu. Snažím
se cosi pochytit, poznamenat si. Po chvíli odkládám
tužku a přestávám se snažit, posléze se vzdávám.
Nestíhám. Nerozumím souvislostem. Jsem v roli
náhodného okolojdoucího pocestného, naslouchajícího dvěma mužům, které tehdy před lety spojila
profese a shodný názor na svět. Setkání dvou
kamarádů, kteří si i po letech rozumějí. Po chvíli,
ve které stačím vyfotografovat hostitele i hosta,
odjíždíme na výlet. Snažíme se přelstít aktuální
předpověď a doufáme, že krásné slunečné bytí nad
inverzí vydrží ještě dnes. Krkonošským expresem
se dostáváme o několik set metrů výše. Bohužel,
k naší smůle, tentokrát se rosničky nemýlily. I nahoře je dnes nevlídné počasí. Husté mžení z nás
po chvíli činí mokré žabáky. Dobrý úmysl nevyšel.
Nevadí. Nejbližším lanem sjíždíme do údolí. Řeka
vzpomínek neustává v kabině lanovky ani na chvíli.
Veselé historky střídají i ty z opačného pólu. Na
smutnění není čas. A proč také. Hostitel hledí
dopředu. Plánuje. Tak jak je zvyklý. Co musí udělat
dnes, co zítra, za týden, příští rok. U oběda v oblíbené místní restauraci nad hromadami fotek nás
rozhání číšník s talířemi. Polévka stydne, vzpomínky vítězí, zvláště když se přidává společný kamarád
Zdeněk Brziak z hlubičské branže. Krátce se
loučíme. Odjíždíme přesycení přátelstvím a dojmy.
Cestu domů nám zpříjemňuje prožitý den s legendou a skromným kamarádem.
 Odolov, zábava, nedatováno: fousáč Tonda
„kruciprdel“ Bohuš, za ním Tonda Ráliš
Průběh zaměstnání
1948–1952 obchodní příručí
1952– jednoroční brigáda na dole
Jan Šverma, Žacléř
1953–1955 základní vojenská služba
1955–1958 razič na dole Jan Šverma, Žacléř
1958–1989 hlubič a razič VKD Kladno
• předhloubení a hloubení jámy Jan, ražba
překopů, důl Jan Šverma, Žacléř
• hloubení jámy v Rosicích,
vystrojování po délce přes 1200 m
• předhloubení jámy Rako
• odvětrání Letenského silničního
tunelu v Praze
• předhloubení a hloubení jámy Nejedlý III,
důl Nejedlý, Kladno -Libušín
• hloubení jámy Odolov,
důl Zdeněk Nejedlý
• hloubení jámy Stachanov, Radvanice
• v mezidobích ražby na dolech
Kladenského revíru
26. ledna 2013 oslaví pan Ludvík
významné životní jubileum, osmdesátiny.
Přejeme jemu a celé jeho rodině
za nás všechny mnoho zdraví,
štěstí a životního elánu, kterým tak
bohatě překypuje.
 Odolov, kontrola PaM a fárání THP z Kladna na hloubení jámy Nejedlý: zleva Jaromír Manda, Ing. Zdeněk
Komínek, Ing. Milan Šubrt , Mirek Budínský, Tonda Ráliš, vedoucí hloubení Ladislav Prokop, ?
Závěrem
Jiří Agricola, Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, Basel, L.P. 1556, Kniha druhá: „…nyní jsem se rozhodl horníky více poučiti. Ti mají zvláště zapotřebí
Boha ctíti s posvátnou úctou, a to, co v dalším povím, mají věděti a pilně dbáti toho, aby každé dílo se dálo řádně a pečlivě. Vždyť božskou prozřetelností
se stává, že těm, kdo i znají, co je třeba činiti, i dbají, aby to bylo vykonáno, obyčejně vše šťastně dopadne; nečinným naopak a těm, kdož nevěnují péče
dokonání věcí, nešťastně.“
Download

KDE JE VŮLE, TAM Je CeSTA…