UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Alena Petrová a kolektiv
Význam psychologie v životě člověka
Studijní opora
Olomouc 2009
Obsah
Úvod
Vysvětlivky k ikonám
1 Etické problémy v psychologickém výzkumu
1.1 Etické problémy ve výzkumech s lidskými účastníky
1.1.1 Klam a podvod?
1.1.2 Fyzické a psychické následky?
1.2 Etické problémy ve výzkumech se zvířaty
2 Kognitivně vývojový přístup ke studiu lidské morálky
2.1 Vztah mezi morálkou a kognitivními (poznávacími) procesy: kognitivně vývojový pohled
2.2 Hodnocení stupně mravnosti
2.3 Základní předpoklady kognitivně vývojového přístupu k morálce
2.4 Piagetův přístup k morálnímu vývoji
2.5 Kohlbergův přístup k morálnímu vývoji
2.6 Dvě poznámky na závěr
3 Psychologické poradenství v životě člověka
3.1 Neprofesionální (laické) psychologické poradenství v životě člověka
3.2 Profesionální psychologické poradenství v životě člověka
4 Asertivita
4.1 Asertivita, vysvětlení pojmu
4.2 Trénink asertivity(?)
5 Psychosomatické vztahy
5.1 Vymezení psychosomatiky a jejího předmětu
5.2 Nástin historie psychosomatiky
5.3 Současné pojetí psychosomatické medicíny
5.4 Psychosomatické vztahy
5.5 Stres a taktiky jeho zvládání
6 Poruchy sexuálního vývoje
6.1 Biologická determinace lidské sexuality
6.2 Poruchy pohlavní identity
6.2.1 Transsexualismus
6.2.2 Transvestitismus dvojí role
6.2.3 Porucha pohlavní identity v dětství
6.2.4 Jiné poruchy pohlavní identity
6.3 Poruchy sexuální preference
6.3.1 Fetišismus
6.3.2 Fetišistický transvestitismus
6.3.3 Exhibicionismus
6.3.4 Voajérství (skoptofilie)
6.3.5 Pedofilie
6.3.6 Sadomasochismus
6.3.7 Mnohočetné poruchy sexuální preference
6.3.8 Jiné poruchy sexuální preference
6.4 Psychické a behaviorální poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací
7 Imaginace, jejich druhy, funkce a význam
7.1 Definice
7.2 Druhy imaginací
7.3 Funkce a význam imaginací
7.4 Průběh řízené imaginace a příklady
8 Problematika spánku
8.1 Spánek
8.2 Cyklus bdění a spánku
8.3 Průběh spánku
8.4 Spánková stádia
8.4.1 Fáze nREM
8.4.2 Fáze REM
8.5 Zásady zdravého spánku a příčiny nespavosti
8.6 Spánková a snová deprivace
8.7 Sny
8.8 Poruchy spánku
9 Psychologie rodiny
9.1 Psychologie rodiny
9.2 Historie psychologie rodiny
9.3 Vybrané pojmy z psychologie rodiny
10 Problematika životní naplněnosti
Použitá literatura
Úvod
Milí studenti!
Předkládaný materiál je určen především pro posluchače bakalářského stupně učitelských oborů jako
další studijní opora pro splnění požadavků psychologického modulu (předměty pedagogické způsobilosti
a společného základu) studijních programů. Pro svou mnohostrannost však může být využit i v dalších
předmětech vašeho studia a věřím, že mnohé z vás bude inspirovat třeba i osobně, při úvahách či
řešeních vztažených ke každodenní životní realitě.
Kolektiv autorů, pracovníků Katedry psychologie a patopsychologie PdF UP, pro vás zpracoval text,
který je jednotně strukturován.
Jednotlivá témata obsahují v úvodu vždy cíle, kterých máte možnost prostudováním následného textu
dosáhnout. Kapitoly zahrnují vždy základní stručné informace a poznatky k dané problematice. Textem
vás provází průvodce studiem. V průběhu nástinu základních poznatků k danému tématu jsou zařazeny
konkrétní příklady z praxe, dokreslující probíranou problematiku.
Autoři jednotlivých kapitol s vámi komunikují také občasnými otázkami k zamyšlení a zadáním úkolů,
které mají přímý vztah k probíranému tématu. Některé úkoly mají charakter tzv. korespondenčního
úkolu. Vyšší efektivitě vašeho studia a upevnění poznatků mohou napomoci kontrolní otázky a úkoly,
stejně jako zvýraznění pojmů k zapamatování.
V závěru každého tématu je zformulováno shrnutí nejdůležitějších poznatků či tezí. Pro zájemce o širší
pohled na danou oblast je uvedena nabídka odborných pramenů, v nichž můžete nalézt podrobnější
informace.
Text je rozdělen do 10 kapitol. Ikonky - symboly umístěné po stranách textu vám mohou usnadnit
zrakovou orientaci v textu, obdobný význam mají tzv. marginální poznámky - komentáře nebo hesla,
ve zkratce vystihující obsah jednotlivých pasáží či odstavců. Vysvětlivky k ikonám naleznete hned
na další úvodní straně. Popisný sloupec (vpravo) můžete využít k vlastním poznámkám a postřehům.
Snažte se co nejčastěji propojovat uváděné informace s vlastními zkušenostmi, vědomostmi
a dovednostmi.
Hned první kapitola textu staví do popředí vašeho zájmu závažné otázky vyplývající ze skutečnosti, že
psychologie je věda, která svůj výzkum zaměřuje především na člověka. Při výzkumné práci tak
vyvstávají mnohé etické problémy. Vývoji lidské morálky je věnována kapitola č. 2. Na ni pak
navazuje krátké seznámení s úlohou psychologického poradenství v životě člověka (kap. č. 3).
Čtvrtá kapitola se zabývá asertivitou i jejím tréninkem. K často odborně i laicky diskutovaným
tématům patří již delší čas psychosomatické vztahy, jejichž specifika a kvalita značně ovlivňují
každodenní život člověka (kap. č. 5). V šesté kapitole se setkáváte s přehledem a charakteristikou
poruch sexuálního vývoje. Druhy, funkce a význam imaginací vám přibližuje kap. č. 7, na kterou
navazuje kapitola věnovaná zajímavé problematice našeho spánku. Vaší pozornosti jistě neunikne
textová pasáž zaměřená na psychologii rodiny (kap. č. 9). Text uzavírá desátá kapitola niterným
tématem o životní zakotvenosti člověka, které se v průběhu života dotýká s různou mírou
naléhavosti každého z nás.
Věřím, že vám studium tohoto textu poskytne zajímavé a široce využitelné poznatky a bude vám
inspirací k mnohým zamyšlením. Předpokládaná doba pro jeho prostudování je 25 hodin. Přeji vám
za všechny autory hodně chuti a vytrvalosti na cestě za poznáním rozmanitých oblastí lidské psychiky
i sebe sama.
Alena Petrová
Vysvětlivky k ikonám
Cíle
Na začátku každé kapitoly naleznete konkrétně formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled
o tom, co budete po nastudování příslušného tématického celku umět, znát, co budete schopni dělat.
Průvodce studiem
Prostřednictvím této pasáže textu k vám budou autoři promlouvat. Budou vás vést úskalími studované
problematiky, navigovat vás, upozorňovat na důležitá místa v textu. Nabídnou vám také metodickou
pomoc, anebo předloží důležité informace ke studiu.
Příklad
Takto označená pasáž textu je určena k objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu
ze života, z praxe, ze společenské reality. Je součástí vysvětlování teoretických pasáží učiva. Snažili
jsme se vybrat takové ukázky, údaje, fakta, případy z praxe, abyste teorii nejenom lépe porozuměli, ale
i sami dokázali najít další podobné příklady.
Pro zájemce
Tato část textu je určena těm z vás, kteří máte zájem o hlubší studium problematiky, nebo se chcete
dozvědět i nějaké zajímavé podrobnosti vztahující se k tématu. Vše, co najdete v této pasáži, je
nepovinné, tudíž zcela dobrovolné. Zmíněné informace po vás nebudou vyžadovány u zkoušky.
Úkol nebo cvičení
Měly by vás podněcovat k přemýšlení, k úvahám, k hledání vlastního řešení. Je to prostor, který se vám
nabízí k vyjádření osobního názoru či postoje ke studované problematice. Odpovědi na tyto otázky si
formulujte sami, bývají předmětem diskusí na prezenčních setkáních, jsou součástí zkoušky (často je
pokládají examinátoři). Úkoly s označením korespondenční je potřeba zpracovat písemně.
Shrnutí
Tato pasáž postihuje ve stručné podobě to nejdůležitější, o čem konkrétní kapitola pojednává. Má
význam pro opakování, aby se vám informace a klíčové body probírané látky lépe vybavily. Pokud
zjistíte, že některému úseku nerozumíte, nebo jste jej dostatečně neprostudovali, vraťte se k příslušné
pasáži v textu.
Kontrolní otázky a úkoly
Prověřují, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a zda je umíte
aplikovat. Najdete je na konci každé kapitoly. Jejich prostřednictvím zjistíte, jestli jste splnili
formulované cíle. Jsou velmi důležité, věnujte jim proto náležitou pozornost. Odpovědi na ně můžete
najít ve více či méně skryté formě přímo v textu.
Pojmy k zapamatování
Na konci každé kapitoly najdete klíčové pojmy, které byste měli být schopni vysvětlit. Jde o důležitý
terminologický aparát a jména, jež je nezbytné znát. Po prvním nastudování kapitoly si je zkuste sami
pro sebe objasnit, vracejte se k nim i při dalším čtení a opakování dokud si je dostatečně nezafixujete v
paměti.
Literatura
V této části najdete přehled všech zdrojů a literatury, ze které autoři čerpali při zpracování textu. Tento
seznam slouží také jako zdroj informací pro zájemce o další podrobnější studium a doplnění poznatků.
1 Etické problémy v psychologickém
výzkumu
Irena Plevová
Cíle
Po nastudování následujícího textu budete schopni:
•
•
•
popsat, jakých oblastí se týkají etické problémy v psychologickém výzkumu,
vysvětlit, jak probíhaly některé psychologické experimenty, ve kterých docházelo k narušování
etických pravidel,
pochopit význam dodržování etických zásad v experimentech.
Psychologové ve svých studiích pracují s živými subjekty, proto musí být citliví k etickým problémům,
které mohou vyvstat při provádění jejich výzkumu. Psychologických experimentů se účastní jak
pokusné osoby, tak pokusná zvířata. Proto se týkají etické problémy (etická dilemata)
v psychologických výzkumech nejen experimentů s lidskými účastníky, ale i experimentů se zvířaty.
1.1 Etické problémy ve výzkumech s lidskými účastníky
1.1.1
Klam a podvod?
Ve výzkumu s lidskými účastníky je největším etickým dilematem užití klamu a podvodu. Je možné Milgramův
experiment
vůbec provádět psychologické experimenty bez počátečního klamu a podvodu? Bouřlivou diskusi
v odborné veřejnosti vzbudil experiment Stanleye Milgrama.
Příklad 1
Americký psycholog Stanley Milgram prezentoval opravdu dramatickou studii o poslušnosti v sociální
psychologii. Jak probíhaly jeho pokusy? V jeho pokusech byly zkoumané osoby v roli učitele, který měl
za úkol „trestat žáka“ elektrickými šoky za chyby, kterých se dopouštěl v jednoduché úloze. Intenzita
šoků se postupně zvyšovala (nejprve 45 voltů, po každé chybě o 15 voltů více). Roli žáka ale sehrál
starší muž, který byl ve skutečnosti spolupracovník experimentátora. Ten seděl za přepážkou, takže
na něj účastníci neviděli. Při rostoucí intenzitě trestu si ztěžoval a naříkal a prosil o to, aby byl z pokusu
vyřazen. Pokusná osoba byla neustále pobízena k tomu, aby v experimentu pokračovala (bylo jí
zdůrazněno, že v této fázi nesmí experiment ukončit).
Jaký byl cíl experimentu Stanleye Milgrama? Experiment měl za cíl ověřit, do jaké míry je člověk
ochoten podřídit se autoritě. A také to, jak se potom následně vyrovná se svým svědomím.
Úkol 1
Představte si, že byste se stali účastníky podobného experimentu.
Jak byste asi tuto skutečnost prožívali?
Jak byste se cítili v roli pokusné osoby?
Jaké by vás provázely pocity po skončení experimentu?
Jak prožívaly tuto situaci pokusné osoby? Většina zkoumaných osob tuto situaci prožívala velmi
nepříjemně. Pokusné osoby procházely silným emočním stresem. U 150 voltů žádaly pokusné osoby
o ukončení experimentu, ale experimentátor to nedovolil, dával jim následující instrukce: „Prosím
pokračujte. Experiment vyžaduje, abyste pokračoval, pokračujte“. Výsledky studie uvádějí, že 65%
pokusných osob pokračovalo dále v experimentu.
Prvního experimentu se zúčastnilo 40 mužů ve stáří mezi dvaceti až padesáti lety, kteří žili v New
Havenu, studie byla ale následně prováděna v mnoha dalších zemích. Milgramovy experimenty působily
velice provokativně a vyvolaly diskusi o vedení psychologických výzkumů s lidskými účastníky.
Proč psychologové užívají tak mnoho klamů ve svých výzkumech? Zastánci tvrdí, že by jinak Bílé lži
nemohli efektivně zkoumat například právě konformitu, poslušnost, agresivitu a jiné důležité fenomény.
Tvrdí, že klam je nezbytný pro experimentální výzkum v psychologii. Argumentují většinou tím, že se
jedná o tzv. „bílé lži,“ které nemohou účastníky poškodit. A pokud by náhodou vznikly nějaké újmy,
lze je plně rozptýlit objasněním a vysvětlením podstaty experimentu po jeho skončení.
Názor na užívání klamu v experimentu je pro vědce i v současné době velké morální dilema.
V sedmdesátých letech byly v USA pokusy s klamáním zakázány, což zvedlo vlnu protestů ze strany
vědecké obce. V současné době je povoleno při experimentech s lidmi „mírné klamání“ a zatajování
informací za předpokladu, že výzkum nelze provést jinak, a že jeho přínos převáží nad rizikem pro jeho
účastníky. Výzkumy prováděné v Čechách se zpravidla vyznačují nízkou mírou etického rizika, většinou
se jedná o anonymní vyplňování dotazníků ve velké skupině. Experimenty podobné Milgramovým by
v současné době nebyly schváleny žádnou etickou komisí.
1.1.2
Fyzické a psychické následky?
Dalším velmi závažným problémem je užití pokusných osob v experimentech s možnými fyzickými
i psychickými následky. V průběhu 20. století byli lidé velmi často v mnoha experimentálních
situacích vystaveni nepříjemným zážitkům. Při výzkumech stresu například intenzivnímu hluku nebo
nepříjemným situacím, které neočekávali. Na dospělých dobrovolnících byly prováděny pokusy, při
kterých byly sledovány jejich reakce za senzorické a sociální deprivace. Šlo o napodobení krajně
jednotvárných podmínek, kdy pokusné osoby byly izolovány ve zvukotěsné místnosti, kde ležely
na lůžku s rukama pokrytýma od loktů až po konečky prstů lepenkovými rukávníky a uši měly zakryty
gumovými polštářky. Ležely tak celé dny, nečinně, bez pohybu, jen na požádání šli k jídlu a na toaletu.
Ačkoli každá hodina pokusu byla placena, většina pokusných osob nevydržela v izolaci déle než 72 Watsonův
experiment
hodin. U těch, kteří zůstali déle, se objevily halucinace a bludy.
Následně se seznámíme s velmi diskutovanou studií známého psychologa Johna Watsona.
Příklad 2
Jde o studii „malého Alberta,“ kterou prováděl behaviorista John Watson a jeho asistentka Rosalie
Raynerová. Oba se věnovali studiu emocí, kde v přirozených experimentech sledovali u malých dětí
například strach ze silných zvuků, ze ztráty podpory, z hadů, pavouků apod. V rámci tohoto sledování
provedli pokus s jedenáctiměsíčním zdravým chlapcem, kterého pojmenovali Albert. U tohoto chlapce
se jim podařilo vypěstovat fobii z bílých předmětů následujícím způsobem.
Chlapci byla ukazována bílá krysa tak, aby na ni mohl dosáhnout rukou. Právě ve chvíli, kdy se jeho
ruka dotkla zvířete, udeřila tyč za jeho hlavou. Dítě prudce vyskočilo a schovalo tvář do matrace.
Po několika pokusech už zvuk nebyl potřebný, u Alberta se vyvinula silná asociace a byl vyděšen z krys.
Protože došlo ke generalizaci strachu na podobné podněty, měl také například strach z králíků
a kožešinových kabátů. Po skončení experimentu si matka chlapce odnesla z nemocnice a badatelé se
o jeho další osud nezajímali.
Úkol 2
Jaké etické zásady nebyly dodrženy v experimentu Johna Watsona?
Jako další příklad experimentu s psychickými následky u pokusných osob si uvedeme známý Zimbardův
experiment
„Stanfordský vězeňský experiment“ Philipa Zimbarda. Pokusnými osobami byli studenti, kteří
měli strávit dva týdny v „umělém vězení“. Náhodně jim byla přidělena role vězně nebo role dozorce.
Experiment začal v srpnu v roce 1971 a měl trvat dva týdny. Jak experiment probíhal?
Příklad 3
Nedělní ráno srpnového dne v roce 1971, kalifornské Palo Alto. Před několika domy zastavují policejní
auta, vzápětí vyvádějí devět spoutaných mladíků, opírají je o auta, prohledávají je. Před zraky
zvědavých sousedů jim sdělují obvinění ze spáchání trestného činu ozbrojené loupeže, strkají je do aut.
Na policejní stanici jsou zadrženým odebrány otisky prstů a provedena kompletní identifikace.
Se zavázanýma očima jsou odvedeni do cely předběžného zadržení a ponecháni svému osudu.
Každodenní policejní rutina.
Jen s tím rozdílem, že tentokrát nejde o skutečné pachatele trestného činu, ale o vysokoškolské
studenty, kteří zareagovali na inzerát otištěný v novinách Palo Alto Times, hledající dobrovolníky
ochotné podrobit se psychologickému experimentu.
Celé vězení bylo na první pohled improvizovanou stavbou, umístěnou v suterénu stanfordské
univerzity. Jako cely posloužily laboratorní místnosti bez oken, jejichž dveře byly nahrazeny speciálními
dveřmi s ocelovými mřížemi a označeny čísly. Chodba simulovala vězeňský dvůr, jediné místo, kam byl
odsouzeným umožněn přístup.
Úkol 3
Zamyslete se nad tím, jak se mohl experiment vyvíjet. Jak prožívali „vězni“ a „dozorci“ své role? Jak se
chovali? Jak spolu navzájem komunikovali? Znovu zdůrazňujeme, že všichni zúčastnění věděli, že jde
o experiment.
Jak se experiment vyvíjel?
Všichni vězni měli jedno společné - naprosto podlehli svým rolím. Každý se však s pocitem ponížení
a bezmocnosti vyrovnával trochu jinak. Někteří vězni se snažili svým dozorcům vzpírat - odmlouvali,
neposlouchali rozkazy, zesměšňovali stráže, brzy však i oni podlehli. Čtyři vězni se psychicky zhroutili,
u jednoho se po celém těle objevila psychosomatická vyrážka, ostatní se snažili stát vzornými vězni,
jeden byl dokonce překřtěn na Seržanta - všechna přání dozorců plnil s vojenskou poslušností. Už pátý
den experimentu se u všech vězňů projevil jak naprostý rozklad osobnosti, tak rozklad jakékoliv
skupinové pospolitosti. Namísto počáteční kolegiality zde byla jen skupina izolovaných individualit.
Experiment musel být předčasně ukončen.
Jaká je situace v současnosti?
V současné době je provádění výzkumů regulováno dokumentem Americké psychologické asociace Etické zásady
v experimentu
(APA), který shrnuje „Etické problémy pro provádění výzkumu s lidskými účastníky“. Tímto
dokumentem se inspirují i odborníci v dalších zemích. Mezi základní zásady patří například:
•
•
•
•
•
zkoumané osoby by neměly utrpět při výzkumu žádnou újmu (ani fyzickou, ani psychickou),
experimenty by se měly vyhýbat násilí,
zkoumané osoby by nikdy neměly být donuceny k experimentu, měly by se svobodně
rozhodnout, zda se výzkumu zúčastní,
pokud experiment vyžaduje užití mírného klamu, výzkumník je povinen toto vysvětlit co
nejdříve je to možné,
s pokusnými osobami nikdy nesmí být zacházeno hrubě,
pokud se výsledky výzkumu dostanou do ruky dalším osobám, je nutné na to pokusné osoby
upozornit. Je nutno dodržovat zásadu důvěrnosti a ochrany výzkumných dat.
1.2 Etické problémy ve výzkumech se zvířaty
Proč zvířata v psychologických výzkumech?
Psychologové užívají zvířata ve výzkumu z několika důvodů.
•
•
•
Zvířata
v psychologických
výzkumech
Někdy jednoduše chtějí vědět více o chování různých druhů zvířat.
V jiných případech chtějí vidět, zda jistá pravidla chování používají jak lidé tak zvířata.
A nakonec v některých případech užívají zvířata, protože je mohou vystavit takovým
podmínkám nebo takovému zacházení, které by bylo neakceptovatelné u lidí. Například nejvíce
výzkumů, které se týkaly vztahu nedostatečné výživy matky během těhotenství a zdraví plodu,
bylo prováděno se zvířaty.
Pro laboratorní výzkumy se nejvíce používají myši a potkani, také ale křečci a morčata. Pes je znám
jako laboratorní zvíře z Pavlovovských laboratoří, kočky bývají používány při studiu neurofyziologických
zákonitostí, králíci ve farmaceutickém výzkumu, prase domácí je vhodné k transplantačním pokusům.
Z ptáků je nejčastěji používán holub domácí. V laboratořích se využívají i poloopice a opice, například
jihoasijská opice makak rhesus vešla do dějin v souvislosti s objevením RH-faktoru. Na opicích se
studují i mechanismy vyšší nervové činnosti a složité formy chování.
V psychologických experimentech byla zvířata často vystavena velmi nepříjemným podnětům.
Příklad 4
Zvířata byla vystavována nedostatku jídla a vody, elektrickým šokům, sociální izolaci. V minulosti byly
celkem běžné pokusy, kdy badatelé laboratorním krysám odnímali různé smyslové orgány nebo části
mozku a sledovali rozsah poškození jejich učebních schopností. Živočichové však netrpí jen
laboratorními pokusy, ale také způsobem života v laboratoři.
Pro bližší pochopení deprivačních mechanismů u člověka byly prováděny pokusy na primátech. Známé Harlowovy
experimenty
jsou pokusy profesora Harlowa z univerzity ve Wisconsinu, který podrobně sledoval chování opic druhu
Macacus rhesus v nejrůznějších deprivačních podmínkách. Jak experiment probíhal?
Příklad 5
Novorozené opičky byly chovány v individuálních klecích, kde měly přístup k dvěma neživým modelům
matek. Jedna měla tělo z drátěné sítě, u druhé byla síť potažena chlupatou látkou. Ukázalo se, že
opičky se více držely „látkové“ matky, otíraly se o ni, lísaly se k ní více než k matce drátěné, a to
i tehdy, když byly krmeny savičkou umístěnou na drátěné matce. Harlow potvrzuje a popisuje
mimořádnou důležitost tělesného kontaktu pro vytvoření vztahu mláděte k matce.
Jaký postoj zaujmout k pokusům se zvířaty?
Bezesporu experimenty se zvířaty přispěly k lepšímu pochopení psychiky člověka, velký úspěch
zaznamenaly také v medicíně, při léčbě různých onemocnění. Musíme brát problém v celém kontextu,
říká Neal Miller, významný americký psycholog a podotýká následující: nejméně 20 miliónů psů a koček
je v USA každým rokem opuštěno. Půlka z nich jsou následně zabiti nebo uvězněni v útulcích a zbytek
je poraženo autem nebo prostě opuštěných. Méně než jedna desetitisícina je psů a koček, které jsou
užívány v psychologických laboratořích. Pokusy, v nichž jsou živočichové vystaveni bolesti, stresu nebo
deprivaci, se provádějí pouze tehdy, když neexistuje jiná alternativa a když výzkum má velkou
vědeckou, poznávací nebo praktickou hodnotu.
V současné době se rozvíjí silná tendence omezit tyto pokusy na minimum, někteří aktivisté dokonce
požadují jejich úplný zákaz.
Shrnutí
Etické problémy v psychologických výzkumech se týkají experimentů s lidskými účastníky
a experimentů se zvířaty. Ve výzkumu s lidskými účastníky je největším etickým dilematem užití
klamu a podvodu. Názor na užívání klamu v experimentu je pro vědce v současné době velké morální
dilema. Zastánci většinou argumentují tím, že se jedná o tzv. „bílé lži,“ které nemohou účastníky
poškodit. A pokud by náhodou vznikly nějaké újmy, lze je plně rozptýlit objasněním a vysvětlením
experimentu po jeho skončení.
Dalším velmi závažným problémem je užití pokusných osob v experimentech s možnými fyzickými
i psychickými následky. V průběhu 20. století byli lidé velmi často v mnoha experimentálních
situacích vystaveni nepříjemným zážitkům.
V současné době je provádění výzkumů regulováno dokumentem Americké psychologické asociace
(APA), který shrnuje „Etické problémy pro provádění výzkumu s lidskými účastníky“. Tímto
dokumentem se inspirují i odborníci v dalších zemích. Mezi základní zásady patří například: zkoumané
osoby by neměly utrpět při výzkumu žádnou újmu, nikdy by neměly být donuceny k experimentu,
pokud experiment vyžaduje užití mírného klamu, výzkumník je povinen toto vysvětlit co nejdříve je to
možné. S pokusnými osobami nikdy nesmí být zacházeno hrubě a pokud se výsledky výzkumu
dostanou do ruky dalším osobám, je nutné na to pokusné osoby upozornit. Je nutno dodržovat zásadu
důvěrnosti a ochrany výzkumných dat.
V psychologických experimentech byla využity také zvířata, která byla často vystavena velmi
nepříjemným podnětům. V současné době se rozvíjí silná tendence omezit tyto pokusy na minimum,
někteří aktivisté dokonce požadují jejich úplný zákaz.
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
•
experiment
experiment s lidskými účastníky
experiment se zvířaty
etické dilema
bílé lži
Americká psychologická asociace
Úkol 4 - korespondenční
Nastudujte podrobněji problematiku některého psychologického experimentu s lidskými účastníky nebo
se zvířaty, popište jeho průběh a následně se zamyslete nad etickými dilematy v daném experimentu.
Kontrolní otázky a úkoly
1. Čeho se týkají etické problémy v psychologickém výzkumu?
2. Popište psychologický experiment Stanleye Milgrama. Je v tomto experimentu nějaké etické
dilema?
3. Čeho se týkal Stanfordský vězeňský experiment? Jak experiment probíhal?
4. Jaké pokusy prováděl profesor Harlow?
5. Jaké zásady vydala k provádění psychologických výzkumů Americká psychologická asociace
(APA)?
6. Proč se užívají zvířata v psychologických výzkumech?
2 Kognitivně
vývojový
ke studiu lidské morálky
přístup
Pavel Kusák
Smyslem tohoto textu je seznámit čtenáře se základy kognitivně vývojového přístupu ke studiu
morálního vývoje.
Cíle
Po prostudování této kapitoly byste měli:
•
•
•
chápat vztah mezi kognitivními (poznávacími) procesy a morálkou,
vysvětlit, z jakých předpokladů vychází kognitivně vývojový přístup,
diskutovat rozdíly mezi Piagetovým a Kohlbergovým přístupem k morálnímu vývoji.
Průvodce studiem
Kognitivně vývojový přístup ke studiu morálky není pochopitelně jediným přístupem. Každá
psychologická škola přistupuje ke studiu morálky ze svých teoretických pozic. Rozsah textu je však
na tak široké téma příliš malý. Proto jsem vybral jen jeden přístup - kognitivně vývojový, který zaujímá
mezi ostatními přístupy jednu z nejsilnějších pozic.
Co to je, co označujeme termínem morálka? Odkud se bere? Je neměnná, nebo prochází vývojem tak,
jako vše, co si v životě osvojujeme? A je morálka v současné době skutečně mrtvá, jak tvrdí někteří,
nebo jsou problémy současnosti důsledkem jejího, často razantního porušování? Co myslíte vy? Čtěte
proto následující text pozorně. Asi to nebude jednoduché čtení. Autor ale věří, že si během něj položíte
nejednu otázku ve vztahu k současné společnosti a snad vám tento text pomůže hledat na ni odpověď.
Úvod
Nejprve si musíme vymezit některé základní pojmy, se kterými se při studiu morálního vývoje
nepochybně setkáte.
Morálkou obvykle rozumíme soubor morálních hodnot, norem a idejí, určujících chování
a jednání lidí. Ve filozofických disciplínách se morálkou zabývá etika. Etika zkoumá morálku, neboli
mravnost z hlediska praktického jednání a morální normy, na nichž je mravnost založena. Mravností
potom označujeme schopnost člověka být morálním v praktickém životě. To znamená řídit se svým
přesvědčením odvozeným od morálních norem. Morální normy jsou závazná pravidla pro chování
v termínech dobra a zla, které je danou společností doporučováno. Morální normy říkají nejen to, co je
špatné a co dobré, ale jak bychom se měli chovat - a čemu bychom se měli vyhnout. Jejich dodržování
je společností kontrolováno systémem sankcí – systémem odměn a trestů.
Svědomí představuje soubor internalizovaných (přijatých) morálních norem a uvědomovaných
důsledků našeho jednání. Je to pohled na svědomí jako na soudce, který sleduje případný odklon
jednání od respektovaných morálních norem.
Základní
pojmy: etika,
morálka,
morální
normy,
mravnost,
svědomí
Mravnost je vlastně hodnotícím kritériem.Vyjadřuje se ke stupni, v jakém jsme ochotni respektovat
morální pravidla v běžném životě. Stupeň mravnosti však není dán automaticky, apriorně, dědičně, ale
je z větší části určován charakterem a kvalitou společenského prostředí. Na druhé straně stupeň
mravnosti není neměnný, ale podléhá vývoji v průběhu života jedince. Můžeme tedy mluvit
o morálním vývoji, v němž jedinec prochází specifickými vývojovými obdobími podobně jako v jiných
oblastech vývoje (rozumové, citové, osobnostní)?
Základem morálky je morální usuzování - morální soud. Pod morálním usuzováním si můžeme Morální soud
jako základ
představit schopnost rozpoznat a zhodnotit situaci z hlediska dobra a zla1. Morální soud - hodnocení morálky
situace jako morální nebo nemorální – je důležitý, protože vede ve svém důsledku k zaujetím postoje,
a tím přímo ovlivňuje naše chování. Morální soud udává směr, jakým se bude ubírat naše rozhodování
v konkrétní situaci – jakou alternativu z možného jednání v dané situaci zvolíme.
Příklad 6
Můžeme uvažovat například o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti eutanázie. Můžeme uvažovat o tom,
za jakých okolností je právo jedince svobodně rozhodovat o svém životě přijatelné, nebo naopak, zda
je toto právo za hranicí individuální svobody. A proč. Můžeme zvažovat argumenty pro a proti (tedy
s ohledem na to, co je dobré nebo špatné pro člověka, nebo společnost). Ať už se budou naše
myšlenky ubírat jakýmkoliv směrem, výsledkem pravděpodobně bude závěrečný soud – eutanázie ano
(jako morálně ospravedlnitelná), nebo eutanázie ne (jako morálně neospravedlnitelná). A na základě
tohoto soudu budeme formulovat jasný postoj k problému eutanázie. A tento postoj bude mít odezvu
v našem chování – například v podobě otevřeného souhlasu či nesouhlasu nebo aktivní účasti
na demonstracích za svobodu člověka nebo proti ní.
2.1 Vztah mezi morálkou a kognitivními (poznávacími) procesy:
kognitivně vývojový pohled
Těžištěm morálního usuzování jsou tedy kognitivní (poznávací) schopnosti umožňující rozlišovat mezi
principy dobra a zla2. Ty rozhodují o našem porozumění sociální situaci a smyslu pro vyšší společenské
hodnoty Jejich původ je zakotven v prostředí, ve kterém žijeme. A prostředí je rozhodujícím faktorem
pro stimulaci a kvalitu kognitivních nástrojů, které se v těchto podmínkách formují. Zde hraje roli to, co
označujeme za výchovu, chcete-li socializaci3.
1
Co můžeme označit za dobro a zlo je předmětem rozsáhlých a nekonečných diskusí. Existuje vůbec
možnost domluvit se na tom? Teolog O. Štampach vymezuje dobro tím, že definuje zlo: „V duchu
…etiky …můžeme souhrnně říci, že je to vše, co člověka a jeho svět deptá, ničí nebo aspoň ohrožu¬je,
to, co snižuje kvalitu jeho života“.
2
Kognitivními schopnostmi jsou především vnímání, pozornost, představy, paměť a myšlení (včetně
toho, co nazýváme IQ).
3
Socializace je proces, v němž si jedinec osvojuje hodnoty, normy a vzorky chování, které
charakterizují prostředí, v němž se jedinec pohybuje.
Poznávací
schopnosti
a morální
usuzování
V procesu morální výchovy můžeme odlišit dva aspekty: kognitivně vývojový a obecně výchovný. První Socializace
jako výchova
je charakterizován úrovní usuzovat a myslet v souladu s etapami vývoje tzv. kognitivně vývojovými k morálce
stádii. Nikdo asi nepochybuje o tom, že se schopnost usuzovat a myslet mění se během vývoje jedince.
Druhý spočívá na normativně hodnotových systémech, odrážejících se v socializaci, resp. v metodách
používaných ve výchově. Cílem socializace je osvojení si morálky jako souboru pravidel, jimiž se
prostředí, v němž žijeme, řídí. První se vztahuje k vývojové základně, druhý je otázkou praktického
racionálního (ale nepochybně i citového) působení konkrétní výchovy4.
Tento text se však více zaměřuje na kognitivně vývojové aspekty morálky.
2.2 Hodnocení stupně mravnosti
Kromě těchto dvou základních aspektů můžeme rozlišit dvě roviny hodnocení stupně mravnosti. Jedna
rovina je dána kapacitou morálního úsudku (tím, co člověk ví, že je – v dané situaci - morálním aktem).
Druhou rovinou je tendence skutečně se v otevřeném chování projevovat, jednat v souladu s tímto
morálním úsudkem. Jedna věc je tedy „vědět“ a druhá je skutečně „konat“, řídit se tím, co vím5. Tyto
dvě roviny mohou být ve vzájemném rozporu, někdy dosti příkrém. Zdá se, že je to rovněž jeden
z morálních problémů naší doby. Na druhé straně, shoda těchto dvou rovin je přímo úměrná míře
vnitřního přijetí morálních norem, a tím i vyjádřením efektivity mravní výchovy.
Příklad 7
Většina z nás se shodne na tom, co je dobré a co ne. Dokonce si to dovedeme obhájit. Ale řídíme se
tím? Všichni víme, že krást se nemá (ale když šlápneme o půlnoci na peněženku…nikde ani človíčka,
tma jako v pytli...), víme, že lhát taky není dobré (ale když se tím vyhneme nepříjemným
důsledkům…), nebo podvádět při zkoušce (ale když učitel odejde z učebny…a poznámky leží
na dosah…), jak se zachováme? A o čem je úsloví: kde není žalobce, tam není soudce?
Úkol 5
Jaký je smysl rčení „káže vodu, ale pije víno“? A jak hodnotíte současnou morální atmosféru
ve společnosti?
4
Právě v poslední době je klasický pohled na fundamentální kognitivně vývojové teorie obohacován
o nezbytnou emocionální komponentu – nejčastěji se mluví o empatii jako o druhém pilíři morálky.
Když víme, co
je dobré,
znamená to,
že tak také
jednáme?
2.3 Základní předpoklady
k morálce
kognitivně
vývojového
přístupu
Kognitivně vývojový přístup vychází z následujících základních předpokladů:
1. Existují obecně platná vývojová stádia, kterými jedinec prochází v rámci kontinuity svého vývoje,
a to přechodem z nižšího stádia k vyššímu. Přitom nižší stádium připravuje půdu pro vznik
stádia vyššího5. Problémy nastávají tehdy, jestliže nižší stádium připraví nedostatečně jedince
pro úkoly stádia vyššího. Přeskakování jednotlivých stádií (pokud je vůbec možné) je považováno spíše
za atypický jev.
2. Základem kognitivně vývojového paralelismu v oblasti morálního usuzování je úvaha: jestliže je řeč
o morálním usuzování, potom na pozadí musí být usuzování jako kategorie myšlení. Pokročilé morální
soudy tedy spadají pod pokročilé logické soudy6. Logický soud je nezbytnou podmínkou
morálního vývoje. Není však podmínkou dostatečnou7!
3. V hierarchickém řazení vývoje je vyšší stádium považováno za vývojově kvalitnější.
4. Vliv prostředí se z pohledu kognitivně vývojových teorií uznává jen jako činitel kognitivně
stimulujícího vývoje, než jako relativně autonomní specifická zkušenost8.
Úkol 6
Jak si z pohledu druhého předpokladu vysvětlit, že osoby s vážnou kriminální anamnézou jsou často
lidé s vysokou inteligencí? Najdete pro to nějaké vysvětlení?
Typickými představiteli tohoto přístupu jsou J. Piaget a L. Kohlberg. První je považován za zakladatele
tohoto pohledu na morální vývoj, druhý dlouhá léta představuje jednoho z nejvýznamnějších
představitelů.
5
Všichni víme, že podvádět při zkoušce se nemá, pravda? Ale když učitel odejde z učebny…a poznámky
leží na dosah…??
6
Představa o vývoji přechodem z jednoho stádia do druhého se týká nejenom myšlení - Piaget, ale
i osobnost - Erikson aj.
7
Jinými slovy, například osoba s příliš konkretizujícím charakterem myšlení je nutně omezena v chápání
abstraktnějších souvislostí, obtížněji proniká do komplexu morálních potřeb a požadavků společnosti, je
náchylná např.k subjektivismu a k simplifikovaných schématům, snadněji podléhá manipulaci
a zneužití.a podobně.
8
Mnoho lidí může vykazovat vyšší logické stádium, než je jejich paralelní stádium morální (např.
o válečných zločincích se nedá hovořit jako o lidech s jednoznačně nízkou úrovní logického usuzování často naopak! – ale spíše jako o lidech, u nichž morální soud byl naopak prokazatelně nižší než
paralelní soud logický. Na druhé straně jen obtížně najdeme člověka, který by vykazoval vyšší morální
stádium usuzování, než je jeho stádium logické.
Čtyři
předpoklady
kognitivně
vývojového
přístupu
2.4 Piagetův přístup k morálnímu vývoji
Piaget stanovil čtyři známá a dodnes inspirativní vývojová stádia formování logických soudů9:
senzomotorické (zahrnující období do 2 let), preoperacionální stádium (zahrnující období 2 – 7
let), konkrétně operacionální stádium (zahrnující období 7 – 12 let) a formálně operacionální
stádium (zahrnující období 12 - 20 let)10. Úroveň logických soudů umožňuje jedinci hodnotit sociální
situaci a zkušenosti daného období11. Každé logické vývojové období je tak charakterizováno
i sociálními důsledky svého vývojového omezení.
Věnujme se stručně a zjednodušeně především jim (sloučíme první dvě období do jednoho):
1. Intuitivní období (přibližně do 7 let )12 je charakteristické tzv. egocentrismem dítěte. Dítě vnímá
vše z vlastního pohledu. Není schopné chápat podstatu jevů z jiných hledisek než jsou jeho
vlastní. Není proto schopno spolupracovat s jinými, není schopno si uvědomit, že jeho pohled může
být nepochopením situace a souvislostí z hlediska mnohoznačnosti jejich významů.
2. Konkrétně operacionální období (přibližně od 7 do 12 let) je charakterizované odklonem
od egocentrismu. Výsledkem je náhled dítěte, že situace tak, jak ji dítě vnímá, může být odlišná
od toho, co o ní ví. Dítě poznává hlediska jiných lidí, začíná si uvědomovat, že jeho pohled
na situace může být subjektivní a relativní. Zde je počátek schopnosti vžít se do pocitů druhých
a do jejich chování.
3. Formálně operacionální období (přibližně od 12 do 20 let) je charakterizováno myšlením
v hypotetické a abstraktní rovině. Jedinec je schopen zvážit zkušenosti, předvídat vztahy
a předpokládat důsledky v delší časové perspektivě. Je to období formování plánů a životních ideálů.
Piagetova
stádia
logických
soudů
Egocentrismus
myšlení
Odklon
od egocentrismu
v myšlení
Hypotetická
a abstraktní
rovina myšlení
Jedinec je schopen reflektovat lidské vztahy, klasifikovat a třídit je hierarchicky
pod obecné hodnoty, principy a ideály.
Ke každému z těchto stádií přiřazuje Piaget paralelní stádium morální:
1. Iniciální stádium – ve kterém malé dítě vykazuje jen stereotypy konkrétního chování, které je
v podstatě jen napodmiňované (= z větší částí jako naučené reakce na podněty) - „nesmíš“, „musíš“,
„můžeš“
2. Stádium heteronomní13 , vynucené, morálky – je heteronomií absolutních a rigidních soudů,
které mají původ v autoritách, se kterými se dítě v tomto období setkává. Charakterizují spíše pasivní
podvolení autoritě (rodičovské, učitelské, vrstevnické) s níž se dítě ve svém životě střetlo – „chce se
po mě“, „nechce se po mě“, „očekává se, že..“ a podobně. Čím více názorově nejednotných autorit,
tím větší heteronomie.
3. Stádium morální kooperace a reciprocity – je založeno na chápání obecných principů na pozadí
morálních soudů. Odrážejí poznání záměrů na pozadí ze kterých morální soudy pramení. Předpokládá
dobrou orientaci v mnohoznačných situacích. Odtud ochota aktivně se účastnit, podílet, spolupracovat
na základě chápání vyšších cílů společnosti, jejích záměrů a prostředků vedoucích směrem k ideálům –
„chci, protože je to správné“, „udělám, protože je to nutné, potřebné, správné, dobré…“ a podobně.
9
Jeho teorie je nadále rozpracována velkou skupinou vědců, kteří jsou nazýváni neopiagetovci.
S Piagetovou teorií rozumového vývoje se pravděpodobně seznámíte později v přednáškách
a na seminářích obecné psychologie. Jen tolik, že jeho schéma je mnohem členitější než
pro zjednodušení uvádím.
11
Důležitá poznámka: jednotlivé poznávací dovednosti nejsou vyhrazené čistě pro to které stádium, ale
v tom stádiu, ve kterém jsou uváděny, jsou tyto schopnosti dovedeny do úrovně, která je
předpokladem relativně bezproblémového, optimálního zvládnutí úkolu stádia nastupujícího.
12
Věková určení jsou jen velmi orientační.
13
Heteronomie = závislost na vnějších činitelích nebo autoritách
10
Piagetova
morální stádia
Pro nás platí, že čím vyšší stádium morálního usuzování, tím hlubší morální principy a hodnotnější
ideály. Na druhé straně, čím je větší tendence jedince setrvávat na nižších stádiích tohoto vývojového
trendu, tím omezenější je i sklon jedince morálně jednat.
Závislost na stádiu vynucené heteronomní morálky je pravděpodobně výsledkem působení
jednostranně autoritativních zdrojů a tím i jisté kognitivní nezralosti a je výstrahou pro příliš
autoritativní vedení mladého člověka. Ideálem v tomto ohledu není a nemůže být účelový
konformismus, ale aktivní účast jedince na uskutečňování ideálů, schopnost relativně autonomně
jednat, ve proti směru společenského snažení na rozporuplné situace naší doby (a v případě potřeby jít
za svými ideály i navzdory většině?!
Úkol 7
To je jisté varování nejen pro autoritativní výchovu, ale v širším slova smyslu pro totalitní
a manipulativní prostředí, které vykonává silný tlak na jedince k tomu, aby vynutilo morální podvolení,
především strachem z autority. Egonu Bondymu je přisuzován památný a velmi tvrdý výrok
charakterizující chování lidí v totalitním prostředí: „Kdo se nepřizpůsobil, byl nadosmrti zaživa pohřben.
Kdo se zkonformoval, ten ví, že se zkurvil“. Jak byste ho vyložili?
Piagetovy (1965) koncepce byly a jsou dosud kritizovány z různých hledisek: pro příliš hrubé dělení
vývojového procesu na pouhá tři stádia, pro nepřehlednost teoretických a psychologických významů
a termínů, pro tvrzení, že morální zrání vrcholí mezi 11 a 12 rokem života a v neposlední řadě
pro opomíjení motivací a emocí.
Piagetova
koncepce
morálního
vývoje
se nevyhnula
kritice
2.5 Kohlbergův přístup k morálnímu vývoji
Příkladem toho, že se Piagetova koncepce má mnoho následovníků, je koncepce morálního vývoje
Kohlberga (1969). Jeho představa vychází (ostatně i jako Piagetova) z dlouhodobých výzkumů dětí.
A k Piagetovým třem stádiím, přiřazuje – každému - ještě dvě další. Charakterizována jsou následujícím
způsobem:
Kohlbergův
přístup je
rozšířením
Piagetovy
koncepce
morálního
vývoje: stejný
principodlišná
terminologie
1. Prekonvenční stádium – jedinec vnímá morální pravidla a od nich odvozená morální očekávání Prekonvenční
stádium
jako něco, co leží mimo dosah jeho vlivu a kontroly.
a) Období heteronomní morálky – je to egocentrický pohled (známý již u Piageta) formulovaný
jako „co je dobré pro mě, to je dobré i pro jiné“. Charakteristickým rysem je subjektivita, relativita
pohledu vyplývající z neschopnosti chápat podstatu situací z hlediska jejich mnohoznačnosti.
b) Individualistické období – relativizující pohled, který můžeme charakterizovat jako „pro každého
je dobré něco jiného a tak klidně mohu trvat na tom, co je dobré jen pro mě“.
2. Konvenční stádium – charakterizují osoby, které se sice ztotožňují s normami lidí ve svém okolí, Konvenční
stádium
s jejich požadavky a očekáváními, dokonce tyto normy mohou být i vnitřně osvojeny, ale pouze jako
odvoditelné od autorit.
a) Stádium morální konformity – charakteristickým motivem je heslo „co dělají ostatní, to je dobré
i pro mě“ aneb tzv. zlatá střední cesta. Na pozadí je potřeba sociální akceptace, potřeba uznání okolím,
být dobrý především v očích okolí. Výsledkem této potřeby je ochota podrobit se autoritě a snaha být
k autoritě loajální (konformita).
b) Období chápání morálky jako součástí funkčního sociálního systému – jedinec chápe
společnost jako systém, organismus, který má – musí mít – svá pravidla, která ho udržují a s nimiž je
třeba souhlasit. A to i v případě, kdy ví – a má osobní zkušenost, že se dají poměrně snadno obejít.
Uvědomuje si, že jen taková společnost je schopna jedince podporovat, a proto ospravedlňuje její
morální systém.
3) Poskonvenční stádium – jedinec zvnitřňuje obecné morální principů a ideály tak silně, že je Poskonvenční
stádium
integruje do svého personálního systému hodnoty. Na základě vnitřního přesvědčení o existenci
obecných, univerzálních hodnot, které jsou odvozeny od objektivních souvislostí a hlubokých
všelidských zákonitostí. Za takových okolností je jedinec schopen bránit tyto principy bez ohledu na tlak
a autoritu. Jediným řídícím mechanismem jeho morální orientace je jeho svědomí (nikoli vnější
autorita).
a) Stádium morálních kontraktů (smluv) – předpokládá u jedince vědomí nadspolečenských práv
a hodnot člověka na základě přesvědčení, že společnost, ve které člověk žije, je založena na principu
„nejvyššího dobra pro největší počet jejích členů“ , a proto ze svého vnitřního přesvědčení, na základě
svobodného souhlasu uzavírá s touto společností vnitřní, nepsanou smlouvu – kontrakt - o spolupráci
a shodě.
b) Stádium univerzálních etických principů a ideálů – vychází z přesvědčení jedince, že lze
obhájit a udržet stejná práva pro všechny s ohledem na lidskou důstojnost a umožnit rozvoj každému
jednotlivci. Na pozadí tohoto přesvědčení je víra, že nejvyšší hodnotou a smyslem společnosti je člověk
sám. Formuje se vědomí, že přes veškerou momentální rozporuplnost světa lze dojít k uskutečnění
odvěkých lidských ideálů. I když se zlo stává součástí společnosti, neznamená to, že se mu nemá
vzdorovat (často i za cenu sebezničení). Jedinec se principiálně drží těch zásad, na kterých, podle něj,
musí být založena každá dobrá a spravedlivá společnost.
Tolik ke Kohlbergovu pojetí morálních stádií.
2.6 Dvě poznámky na závěr
Již jsme poznamenali, že kognitivně vývojový přístup není zdaleka jediným přístupem k problémům
osvojování morálky. Přestože lze mít k prezentovanému přístupu řadu připomínek, které se objevují již
od dob Piageta, obrací na sebe v současné době značnou pozornost. Tato linie má řadu pokračovatelů,
kteří vycházejí z (často oprávněné) kritiky a kognitivně vývojové hledisko rozšiřují o řadu
pozoruhodných aspektů. Například sociálně kognitivní přístup (Selman, 1976) doplňuje logický
fundamentalismus Kohlberga o sociální role socializace a emocionální zdroje (emoce) morálky.
Nicméně svár různých teorií hned tak neskončí.
Je možné
vysvětlit
morální vývoj
jen za základě
znalosti
hladiny
logického
myšlení?
Na druhé straně je zřejmé, že nejvyšších, principiálních stádií dosahuje jen velmi omezený okruh
jedinců ve společnosti. Ať již z důvodu vývojových omezení, nebo z nedostatku kognitivně sociálních
stimulací, či jejich nevhodné nebo dokonce deformované distribuci. A vyskytnou-li se, stávají se často
nejen „mučedníci“ své cesty, ale jedinci, kteří svým osobním příkladem ovlivňují směr, kterým se
společenství mohou dále ubírat. Jejich osudy lemují lidskou historii jako ukazatelé podél cest14.
Úkol 8 - korespondenční
Esej o etické výchově na ZŠ na podkladě manuálu etické výchovy pro učitele. Smyslem úkolu by měla
být prezentace vlastního postoje ke smyslu etické výchovy ve škole a místo etické výchovy v kurikulu
s ohledem na aprobační předmět studenta. Minimální počet stran 10.
Pomocný materiál:
Marie Nováková a kolektiv: Manuál etické výchovy pro základní a střední školy. Luxpress s.r.o. 2006,
str. 131.
Shrnutí
Kognitivně vývojový přístup k morálnímu vývoji je jen jeden z mnohých psychologických přístupů. Je
založen na přesvědčení o obecné existujících vývojových stádiích formování důležitých procesů
v osobnosti člověka. A to v tom smyslu, že nižší stádia připravují jedince na zvládání úkolů vyššího
vývojového stádia. Vyšší stádium je tedy považováno za vývojově kvalitnější Kognitivně vývojový
přístup k morálce zdůrazňuje především paralelismus vývoje logických soudů a od nich odvozených
soudů pro chápání dobra a zla. Usuzování na dobro a zlo je považováno za základ morálky. Očekává
se, že jedinec na vyšších úrovních logických soudů bude disponován k vyšším hladinám morálního
usuzování, a tedy disponován k morálnějšímu chování. Nicméně právě.očekávání shody mezi morálním
myšlením a morálním chováním se jeví jako jedno z nejslabších míst této koncepce.
Kognitivně vývojový přístup byl stručně demonstrován na koncepcích Jeana Piageta a Lawrence
Kohlberga.
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
•
•
•
•
14
etika
morálka
mravnost
morální vědomí - uvědomování
morální usuzování - soud
morální vývoj
socializace
morální výchova
kognitivní procesy
Zde se uvádějí taková jména jako Ježíš, Buddha…. Luther… M.L.King, …páter Kolbe…učitel ve filmu
Vyšší princip a podobně.
Principiální
morálka je
mravnost bez
ohledu
na důsledky
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
5.
Které jsou základní pojmy studia morálního vývoje a jak byste je definovali?
Jaký je vztah mezi kognitivními procesy a morálkou?
Jaká jsou základní východiska kognitivně vývojového přístupu k morálce?
Jak se formálně a obsahově liší Piagetovo schéma morálního vývoje od Kohlbergova přístupu?
Jaký má smysl studovat morálku a zabývat se morální výchovou?
Student, který by si chtěl rozšířit znalosti v tomto tématu, má k dispozici internetové vyhledávače. Stačí
zadat „Piaget“ nebo „Kohlberg“, případně přidat „morální vývoj“ nebo „morální stádia“ a bude mít
i v češtině dostatek studijního materiálu.
3 Psychologické poradenství v životě
člověka
Josef Konečný
Pojem poradenství v obecné poloze označuje určitou oblast lidské činnosti, jejímž nejčastějším znakem Vymezení
a funkce
je komunikace mezi dvěma osobami. Atribut poradenství této komunikaci pak dodává její specifický poradenství
smysl a záměr. V současné době má poradenství dvě základní podoby. V prvním případě je poradenství
přirozenou součástí běžného života, jde o tzv. laické poradenství. V druhém případě již jde o záměrnou
profesionální činnost. Obě mají mnoho společných znaků, ale i rozdílů. Obojí svým způsobem plní
funkci socializační, regulační, optimalizační a řadu dalších, prakticky v průběhu celého života. Obecně
a stručně můžeme v poradenství rozlišit příjemce poradenských aktivit (většinou bývá i jejich
iniciátorem), zdroj poradenských aktivit, jejich obsah a vyvolávající příčinu či zdůvodnění. Stabilnější
a lépe identifikovatelnou strukturu mají aktivity v profesionálním poradenství, pod laické poradenství je
zahrnován velmi různorodý soubor aktivit. Přívlastek „psychologické“ omezuje zmiňované poradenské
činnosti na oblast problémů psychologické povahy, na důsledky této činnosti primárně ve sféře
psychiky.
Cíle
Záměrem daného učebního textu je osvojení předávaných informací, které by měly mimo jiné také
stimulovat k určitému způsobu uvažování o problematice poradenství, zejména pak o lidských situacích,
které vedou k potřebě poradenské pomoci. Stranou by však nemělo zůstat i podněcování k uvažování
širší úloze poradenství v běhu lidského života. Předávané informace by měly usnadnit či umožnit, aby
čtenář dokázal:
•
•
•
identifikovat poradenské problémy, které patří do kompetence řešení psychologického
poradenství,
umět orientačně odhadnout míru řešitelnosti problému poradenským přístupem,
adekvátněji vytvářet očekávání a představy o možných efektech poradenského zvládání
problémů.
Průvodce studiem
Pro pochopení a adekvátnější porozumění oblasti psychologického poradenství je třeba vyjasnit, co vše
bývá do této sféry činnosti zahrnováno, jak v rovině laické, tak profesionální. To je první krok.
Na druhém místě je třeba vymezit, jako odbornou reprezentaci těchto aktivit, základní znaky
profesionální psychologické poradenské činnosti. V této souvislosti je pak vhodné specifikovat povahu
profesionální poradenské pomoci ve formách, které jsou realizovány v naší republice.
3.1 Neprofesionální (laické) psychologické poradenství v životě
člověka
Jestliže vyjdeme z jednoho aspektu lidského života, který lze vymezit jako zvládání úkolů, které život Obsah
laického
člověku přináší, pak zde poradenské činnosti tvoří jeden z významných činitelů, které pomáhají k jejich poradenství
řešení. Tyto poradenské aktivity můžeme popsat jako poskytování informací, rad, udílení pokynů,
prezentování postupů, vyjadřování podpory, realizace snah o změnu psychického stavu a další.
1. V situaci, kdy jsou informace, rady a pokyny ze strany „poradce“ poskytovány spontánně,
iniciátorem poradenské aktivity je sám poradce, je někdy obtížné tyto aktivity odlišit od výchovného
působení. O poradenském působení bychom v tomto případě uvažovali tehdy, když by poradce
předjímal nedostatek informací na straně aktéra při bezprostředním zvládání určitého problému. Cílem
by tedy nebylo (výchovné) utváření dovednosti řešit skupinu obdobných problémů, ale pomoc při
aktuálním zvládnutí konkrétního problému-zvládnutí by zde bylo primárním cílem. Poradenská aktivita
by zde tedy byla u poradce vyvolána jeho vysouzením absence určitých informací či nesprávnosti
postupu na straně řešitele daného problému. Jednalo by se tedy o přímo nevyžádanou poradenskou
pomoc. Tato situace se téměř v profesionálním poradenství nevyskytuje, určité její aspekty však
můžeme nalézat v tzv., hromadném a preventivním poradenství. Většinou se jedná o korektivní
intervence. Jde většinou o asymetrickou komunikaci, poradce se cítí být kompetentnější, znalejší než
osoba, které radí.
Spontánní
a aktivní
poradenské
intervence
Příklad 8
Určitá osoba sleduje jinou osobu při jednání s lidmi, spontánně, na základě vlastního rozhodnutí-bez
podnětu druhé osoby intervenuje: „Děláš to špatně, neměl bys na lidi tak zvyšovat hlas a stále je
jenom kritizovat, tak nemůžeš dosáhnout svých záměrů.“ Nebo v situaci přípravy na zkoušku: „ Delší
dobu tě sleduji. Když budeš postupovat způsobem, jak to děláš nyní, nikdy se to nenaučíš. Musíš látku
opakovat po menších úsecích.“
2. Jinou skupinu poradenských aktivit tvoří ty, které jsou vyžádány aktérem pro potřebu řešení svých
problémů. V daném případě však máme na mysli poradenské aktivity, které jsou žadatelem chápány
jako alternativní a doplňující činnosti při řešení problému. Řešitel problému se cítí být kompetentní
k jeho zvládnutí, případné využití rad a informací zvenčí chápe jako přirozenou součást možného
postupu řešení. Komunikace mezi poradcem a žadatelem probíhá v symetrické rovině.
Příklad 9
„V poslední době se cítím velmi vyčerpaný a unavený. Mám vyzkoušenou celou řadu účinných postupů,
jak takovou situaci zvládnout. Přesto mě zajímá, co účinného bys mě ještě poradil ty.“
3. Poslední skupinu tvoří poradenské aktivity, které se vztahují k problémům, které jsou zpravidla také Žádost o radu
v situaci
předmětem řešení a pomoci v profesionálním poradenství. Jde o situace, kdy jedinec opakovaně selhávání
selhává, nebo nenachází optimální řešení některých svých problémů ve svém životě. Iniciátorem
poradenské pomoci je selhávající jedinec, který vyhledává osobu, která by mu mohla poskytnout
odpovídající pomoc. Psychologické dimenze těchto problémů jsou vyjádřeny buď přisuzováním podílu
některých charakteristik psychiky na daném selhávání, nebo výrazným negativním emočním
doprovodem při pokusech o jejich zvládnutí. Obecně, buď se jedinec domnívá, že není přiměřeně
psychicky vybaven k zvládnutí problému (zde můžeme zahrnout i obecné znalosti o psychice,
schopnost rozumět lidem a umět s nimi jednat), nebo je jeho zvládání příliš spojeno s negativním
emočním doprovodem (úzkosti, strachy, obavy, nejistoty, pocity hanby atd.). Proces vyhledání
poradenské pomoci má zpravidla následující fáze:
a. jedinec opakovaně získává zkušenost, že selhává při zvládání některých životních úkolů
(učební výkony, pracovní výkony, partnerství, sociální vztahy), nebo s úrovní jejich zvládnutí
není spokojen, nebo se mu nedaří dosahovat specifické cíle, které si subjektivně zvolil,
b. hledá příčiny a možné způsoby nápravy,
c. po opakovaných neúspěšných pokusech buď na úspěšné řešení resignuje (smiřuje se se
sníženou kvalitou života) nebo se obrací na nejbližší okolí s žádostí o pomoc,
d. v případě neúspěšného řešení nastupuje opět volba resignace nebo vyhledání profesionální
poradenské pomoci. Ve fázi, která je označena jako c) se nejčastěji obrací s žádostí o pomoc
na: rodinné příslušníky, partnera, přátele, případně blízké známé, o nichž vědí, že mají
s řešením obdobného problému zkušenosti. Opět jde o formu asymetrické komunikace, žadatel
přichází v závislé pozici.
Příklad 10
„Jsem v koncích, nevím jak dál, nevím, co mám dělat. Vyzkoušel jsem všechno. Nic mě již nenapadá,
jsem bezradný. Jsem z toho celý neklidný, špatně spím, přestává mě bavit studium. Potřebuji poradit,
jak bych mohl získat a udržet nadále svoji partnerku, která se mě chystá opustit.“
Úkol 9
Zamyslete se, jací činitelé mohou ovlivňovat formu a rozsah pomoci ze strany příbuzných, partnera
a přátel, pokud jsou o poradenskou pomoc požádáni. Zvažte, co může být dominujícím hlediskem
při formování této pomoci.
3.2 Profesionální psychologické poradenství v životě člověka
Prvním předpokladem, aby profesionální psychologické poradenství mohlo vstoupit do života člověka,
je vědomí o jeho existenci a možnostech jeho kontaktování. Pokud je tento předpoklad splněn, je
ze strany institucí, které danou poradenskou činnost realizují, vytvořena pro rozhodování o možném
kontaktu usnadňující situace. K dispozici je zpravidla dostatečná informace o tom, k jakým problémům
je nabízena poradenská pomoc. To umožňuje potencionálnímu žadateli, aby posoudil adekvátnost své
případné volby. Soubory nabízených služeb vychází z dlouhodobého sledování požadavků, se kterými
se na poradenské zařízení obraceli žadatelé o pomoc při řešení svých problémů. Důležitým hlediskem je
zde však to, zda jde o problém řešitelný pouze poradenským postupem.
Základním principem poradenské pomoci je dobrovolnost volby dané pomoci ze strany žadatele,
vyjádření jeho ochoty dodržovat dohodnutá pravidla, za současného poskytnutí dostatečných informací
o její povaze ze strany poskytovatele poradenské pomoci. Konkrétnější možnosti poradenské pomoci,
jejich rozsah, podmínky realizovatelnosti i pravděpodobná úspěšnost jsou pak upřesněny v rámci
Podmínky
realizace
profesionálních
poradenských
pomocí
Principy
poradenské
činnosti
prvního kontaktu s poradenským zařízením.
Psychologické poradenství se v současné době nejvýrazněji realizuje jednak v pedagogicko Instituce
poradenství
psychologických poradnách, v rámci resortu školství, dále v poradnách pro rodinu a mezilidské vztahy,
které spadají pod resort ministerstva práce a sociálních věcí. Nestátní psychologické poradenské služby
mohou být poskytovány v rámci činností charitativních organizací, další relativně široce uskutečňovanou
formou realizace je báze živnostenské činnosti, kde je předmětem činnosti psychologické poradenství.
Úkol 10 - korespondenční
Zamyslete se nad problémy, které se mohou vyskytovat v lidském životě a mají psychologickou povahu
(např. problémy jsou vyvolány zvláštnostmi psychiky jedince nebo významně psychiku jedince
ovlivňují). Pokuste se určit ty, jejichž optimální řešení je nezbytné, aby nedošlo ke snížení kvality života
a ty, které se rovněž u lidí vyskytují, ale jejich řešení není relativně v životě nezbytné.
Shrnutí
Text stručně vymezuje problematiku psychologického poradenství. Věnuje se formám, v jakých se
může toto poradenství vyskytovat v lidském životě. Zmíněny jsou laické (neprofesionální) podoby
těchto aktivit. Je zde vymezen základní charakter profesionální poradenské činnosti, jsou uvedeny
instituce v jakých se daná poradenská činnost realizuje.
Kontrolní otázky a úkoly
1. V čem se liší a co má společného laické a profesionální psychologické poradenství.
2. Jakou podobu má komunikace v různých formách poradenství z hlediska symetrie a asymetrie.
3. Jaké jsou základní principy profesionálního psychologického poradenství.
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
•
•
•
laické poradenství
profesionální poradenství
informace
rada
pokyn
problém
komunikace symetrická
komunikace asymetrická
4 Asertivita
Eva Urbanovská, Michaela Pugnerová
Cíle
Po prostudování této kapitoly budete schopni:
•
•
•
•
•
•
•
charakterizovat pojem asertivita,
vyjmenovat základní kameny asertivity,
vysvětlit pasivní, agresivní a asertivní chování,
interpretovat asertivní práva a povinnosti,
objasnit asertivní dovednosti a (techniky),
jmenovat základní typy asertivity,
zjistit výskyt projevů asertivity ve vlastním chování.
4.1 Asertivita, vysvětlení pojmu
Co je to asertivita?
Pojmu asertivita (z latinského assere = něco si osobovat, tvrdit, ujišťovat, zdůrazňovat) se užívá Zdravé
sebeprosazení
v souvislosti s jednáním, které vede k usnadnění komunikace a dosažení osobní spokojenosti
v kontaktu s druhými lidmi.
Nejčastěji se vymezuje jako zdravé či přiměřené sebeprosazení. Při asertivním jednání člověk dokáže
přiměřeně prosazovat své požadavky, vyjadřovat své pocity i názory a hájit svá práva aniž by přitom
agresivně narušoval práva jiných osob. Je to jednání na úrovni „dospělý - dospělý“, které směřuje
ke kompromisu a dohodě, čelí manipulacím, snižuje agresivitu a vede ke spolupráci.
V závislosti na vrozených předpokladech i na působení vnějšího prostředí existuje u každého z nás
různá míra asertivních dovedností.
Úkol 11
Zkuste si hned v úvodu odpovědět na otázku: „Co myslíte, uplatňujete v kontaktu s druhými lidmi
asertivní chování?
Průvodce studiem
Nyní, když jste si odpověděli na otázku, budete moci své sebeposouzení konfrontovat v následujícím
textu s popisem znaků asertivního chování. Na tutoriálu pak (ve výuce?) budete mít příležitost
k ověření svých asertivních dovedností formou krátkého dotazníku.
Základní kameny asertivity
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Co dělá
asertivní
člověk?
Asertivní člověk si nic nevynucuje násilím, agresivitou, pasivitou.
Sděluje jasně a srozumitelně své pocity, problémy.
Přímo žádá o pomoc a službu.
Nemá radost z cizího neštěstí, nepotřebuje vítězit v konfliktech.
Snaží se o kompromis a dohodu.
Při dosahování velkých cílů si stanoví etapy, podcíle a raduje se z dosažení dílčích úspěchů.
Pokud cíle nedosáhne, neobviňuje se, netrestá, neprožívá pocity viny, pokud má pocit, že pro
věc udělal všechno („alespoň jsem se pokusil“).
Usiluje svým jednáním o to, aby byl pro druhé čitelný, aby ostatní věděli co chce a co si
nepřeje, používá tzv. pozitivního posilování.
Vychovává své děti jednoznačně, pochvalou, oceněním, vyjadřováním nespokojenosti,
nesrovnává své dítě s druhými dětmi, jasně sděluje co chce a jaké pocity v něm vyvolává
opačné jednání.
Pokud něco odmítá, ověří si, zda to odmítnout může („Než něco odmítneš, získej si informace,
jestli to odmítnout můžeš“, např. neodmítneme legitimovat se policistovi).
Člověk, který se asertivitu naučil, ví, že je to umění, jako např. naučit se cizím jazykům,
matematiku apod.
Z výše uvedeného vyplývá, že v komunikaci se mohou vyskytnout tři formy chování a jednání: Tři formy
chování
pasivní, agresivní a asertivní. Jaké jsou jejich charakteristiky?
Pasivní chování
•
(„Máš pravdu, nezáleží na tom, co si myslím, nezáleží na tom, co cítím“)
Kognitivní charakteristiky: očekávání jsou negativně zaměřena, převládá úzkost ze selhání, má
přehnanou snahu „dokázat to“, problémům se snaží uniknout, předčasně se vzdává.
pasivní "Na mně
nezáleží"
Emocionální charakteristiky: v popředí jsou pocity úzkosti a deprese, strach z hodnocení a odmítnutí
druhými lidmi.
Postoj k právům: neumí dosáhnout svých práv, předčasně se vzdává, je nerozhodný, nechává za sebe
rozhodovat druhé.
Neverbální chování: vyhýbá se pohledu do očí, mluví tichým hlasem, přehnaně gestikuluje, přikyvuje,
nevýrazná mimika.
Sociální chování: věty začíná s „Hmm, nevím…“často se ptá „Proč?“, chováním provokuje tezi a hněv
u partnera, projevy jsou submisivní.
Reakce na konflikt: volí cestu úniku, prožívá nepříjemné pocity ze sebe, neumí řešit konflikty vlastní
aktivitou, na přímou výzvu neví, co odpovídat, mlčí, snadno podlehne nátlaku.
Agresivní chování
•
(„Mám pravdu, když si myslíš něco jiného, je to špatně, na tvých pocitech nezáleží“)
Kognitivní charakteristiky: vynucuje si od druhých své ocenění, jeho očekávání jsou nereálně kladná,
nepřipouští si možnost selhání.
Emocionální charakteristiky: pocity napětí, hněvu k druhým lidem, chová se nepřátelsky.
Postoj k právům: nerespektuje práva druhých lidí, dosahuje svých cílů na jejich úkor, přivlastňuje si
právo rozhodovat za ně.
agresivní - "Já
mám pravdu"
Neverbální chování: hledí upřeně do očí, skáče do řeči, hovoří silným tónem, mimikou vyjadřuje ironii
a pocity hněvu.
Sociální chování: věty začíná s „ty“, „oni“, je neústupný, podceňuje druhé lidi, provokuje konflikt,
hádku, nikoho neuznává.
Reakce na konflikt: nekompromisně bojuje za každou cenu, na výzvu reaguje odmítavým postojem,
nerespektuje nesouhlas, na nátlak reaguje útočně, má minimální šance naučit se efektivnějšímu řešení
problémů.
Asertivní chování
•
(„Takhle vidím situaci a toto si myslím. Toto cítím, tohle chci a tohle ne. Co si o tom myslíš?“)
Kognitivní charakteristiky: má realistická očekávání bez zbytečných obav, svá předsevzetí se snaží
realizovat, ale ne za každou cenu.
Emocionální charakteristiky: příznivé pocity ze sebe i druhých, každé hodnocení i reakce druhých lidí si
zváží sám.
Postoj k právům: svých práv ani cílů se nevzdává, respektuje práva druhých, zásadně se rozhoduje
a hodnotí jen sám za sebe.
Neverbální chování: dívá se do očí nebo na tvář, odpovědi jsou vhodně načasované, vřelý tón hlasu,
mimika je uvolněná, usmívá se.
Sociální chování: začíná věty s „já“, „mně“, trvá si na svém, případně nabízí kompromis, druzí ho
respektují, chová se přímo a přátelsky.
Reakce na konflikt: přistupuje klidně, zhodnotí si své schopnosti a možnosti, na výzvu odpovídá
okamžitě, případně vyjádří svůj nesouhlas, postupuje bez zbytečných emocí, své vlastní hodnocení
klade před hodnocení druhých lidí, neboť nemá obavy z jejich využívání.
Úkol 12
Přečtěte si následující situace a k nim přiřazené výroky a zhodnoťte, zda je to ukázka chování
agresivního, pasivního či asertivního. (Hodnoťte chování osoby, která pronáší výroky). Své rozhodnutí
zaznamenejte.
a) Učíte se doma před zkouškou a partnerka (partner) vyžaduje, abyste s ní(m) diskutoval(a) problém,
jehož řešení by mohlo počkat. I když Vás to velmi zdržuje, vnitřně znepokojuje a rozčiluje, (budete
muset studovat dlouho do noci), přistoupíte na tento požadavek: „.hm, mno….dobře, když jinak
nedáš….“ a v duchu si říkáte: „nemůže mi dát ani chvilku pokoj ??!!“
b) Kolega si chce od Vás vypůjčit knihu, které si velmi ceníte a nepůjčujete ji. Řeknete: „Vím, že by Ti
to velmi pomohlo, ale tuto knihu ti nepůjčím. Ale víš co? Zkus si ji vypůjčit v knihovně. Mají ji tam a teď
mají ještě otevřeno.“
c) Pozvete příbuzné na oslavu narozenin. Oni Vám oznámí, že jim tento termín (pátek) nevyhovuje.
Řeknete: „Když nepřijdete v pátek, tak už nemusíte chodit vůbec! Mě se taky nikdo neptá, zda mi to
vyhovuje či nikoliv.“
Místo pro vypracování úkolu:
Situace a) …………………. b) …………………… c) ……………………..
asertivní "Tak to vidím
já"
Typy asertivity
Výše popsané charakteristiky asertivního chování se vzhledem ke kontextu konkrétní situace projevují Různé podoby
asertivity
s různou intenzitou, v různých podobách. Na základě toho rozlišujeme různé typy asertivity:
Základní asertivita
Jedná se o jednoduché vyjadřování názorů, myšlenek, pocitů („Dělám si o tebe starosti“, „Cítím se
ve tvé společnosti dobře“), odmítání požadavků („Službu si vyměnit nemohu“), odolávání nátlaku
(„Promiň, nechci pokračovat v tomto rozhovoru“)
Empatická asertivita
Obsahuje navíc empatii, tj. vnímavost a citlivost vůči jiným lidem, posouzení situace, v níž se nacházejí.
Proniká hlouběji do vztahu k jinému člověku. („Chápu, že máš na mě zlost. Vím, jaké jsem ti
způsobil(a) problémy. Na tu schůzku jsem úplně zapomněl(a).“)
Eskalující asertivita
Zpočátku projevujeme minimum asertivity s minimem negativních emocí. Pokud dotyčný neustále
porušuje naše práva, přijatá pravidla či se chová agresivně, asertivitu stupňujeme. Nepřecházíme však
do agresivity. Před závěrečným výrokem dáváme dost času na změnu chování. („Opakovaně jsem tě
upozorňoval(a), že máš dodržet domluvenou dobu příchodu. Ale opět to nerespektuješ. Jistě si
uvědomuješ, jak tím zdržuješ práci ostatních, kteří přišli včas a musí na tebe čekat. Proto tě musím
potrestat.“)
Konfrontativní asertivita
Orientujeme se na popis rozporů mezi slovy a skutky partnera v komunikaci a akci. Neútočíme však,
naopak žádáme doplňující informace potřebné k vyřešení problému. („Domluvili jsme se, že vždycky
v pondělí a ve středu budeš vynášet odpadky. Včera byla středa a odpadky jsi nevynesl(a). Proč?“)
Pozitivní asertivita
Vyjadřujeme partnerovi(ce) svůj souhlas, pocit lásky, náklonnosti, ocenění, komplimenty. Oceňujeme
jeho(jí) pozitivní stránky. Je doprovázena vřelým tónem hlasu a očním kontaktem.
Negativní asertivita
Vyjadřujeme oprávněný hněv, upřímný nesouhlas, včetně odmítnutí chování, které v nás vyvolává zlost
nebo podráždění. Je spojena s napjatým očním kontaktem, rázným tónem hlasu, stručným vyjádřením
odmítavého stanoviska.
Iniciační asertivita
Asertivní interakci s osobou od níž něco chceme nebo něco odmítáme začínáme my. Tato asertivita
může být jak pozitivní, tak negativní.
Reaktivní asertivita
Naše asertivní projevy jsou reakcí na chování, názory a postoje partnera. Akce druhé osoby je
podnětem naší asertivity. I tato forma může mít podobu jak pozitivní (přijetí komplimentu, akceptace
návrhu), tak negativní (odmítnutí požadavku, kritiky aj.).
Z hlediska vztahu k daným osobám pak rozlišujeme a aplikujeme asertivitu jednorázovou (úsilí Tři typy situací
s asertivitou
dosáhnout svého cíle u osob, se kterými se již vícekrát v životě nemusíme setkat - např. při reklamaci
v obchodě), pravidelně se opakující (např. na pracovišti, ve vztahu k autoritě - směřujeme spíše
ke kompromisu) a kontinuální (s blízkými osobami - chceme, aby se vztah rozvíjel, nikoliv blokoval,
snažíme se co nejlépe odhadnout, jak osoba zareaguje, jaký to bude mít vliv na vztah, zda ten dopad
uneseme).
Vzhledem k situaci a zúčastněným osobám se snažíme volit adekvátní formu a techniky asertivity.
Příklad 11
Zamysleme se nad příkladem techniky odmítnutí požadavku: pokud se nám stane, že potkáme
bezdomovce s žádostí o peníze, použijeme zde tzv. čistou asertivitu (jedná se o jednorázový kontakt,
vícekrát ho již nemusíme spatřit)., tj. jednoznačné : „Ne!“
Pokud nás však osloví kolega v práci s žádostí o půjčku peněz, odmítáme se zapojením vysvětlení,
empatie a s navržením kompromisu (jedná se o opakovaný kontakt, chceme zachovat přátelské vztahy,
ale nechceme vyhovět): „Nechci Ti půjčit peníze neb sám mám málo. Chápu, že je to pro Tebe
komplikace, ale zkus se zeptat Pavla, zrovna si byl vyzvednout výplatu.“
Jak jsme si výše uvedli, agresivní lidé nerespektují práva druhých osob, pasivní lidé si mnohdy všechna
svá práva ani neuvědomují nebo je neumí využít. Asertivní člověk při svém jednání naopak práva ctí.
O která práva se jedná ?
Deset asertivních práv a jedno navíc:
V souvislosti s asertivními právy uvádíme i tzv. neasertivní pověry, které jsme si osvojili většinou
díky výchově (od rodičů, vychovatelů, učitelů) a svým pocitům úzkosti. Pomocí těchto práv se jich
snažíme v dospělosti opět zbavovat.
1. Mám právo sám(a) posuzovat své myšlenky, chování, emoce a nést za ně i jejich
důsledky sám(a) zodpovědnost.
Manipulační pověra:
Neměl(a) bys nezávisle posuzovat sám(a) sebe a své reakce. Musíš být posuzován vnějšími pravidly
a autoritou, která je moudřejší a větší než jsi ty sám(a).
2. Mám právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující mé jednání.
Manipulační pověra:
Za své chování jsi odpovědný(á) druhým lidem a měl(a) bys tedy to, co děláš, zdůvodnit
a ospravedlnit.
3. Mám právo sám(a) posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný(á) za problémy
druhých lidí.
Manipulační pověra:
Vůči některým institucím, věcem a lidem máš větší závazky než vůči sobě samému(é). Měl(a) bys
obětovat své vlastní hodnoty, abys udržel(a) tyto systémy v chodu. Jestliže nepracují efektivně, musíš
se přizpůsobit ty, nikoliv systém.
4. Mám právo změnit svůj názor.
Manipulační pověra:
Jakmile sis už jednou přisvojil(a) určitý názor na věc, nikdy bys ho už neměl(a) měnit! Musel(a) by ses
omluvit nebo přiznat, že ses zmýlil(a), tzn. že jsi nezodpovědný(á), budeš se častěji mýlit a jsi
neschopný(á) sám(a) rozhodovat.
Mám svá
práva....
5. Mám právo dělat chyby a být za ně zodpovědný(á).
Manipulační pověra:
Nesmíš dělat chyby, jakmile je děláš, musíš mít pocit viny. Jiní by tě měli kvůli tomu kontrolovat, tebe i
tvá rozhodnutí.
6. Mám právo říct „Já nevím“.
Manipulační pověra:
Měl(a) bys umět odpovědět na každou otázku s ohledem důsledků tvého chování, jinak jsi
nezodpovědný(á) a špatný(á).
7. Mám právo být nezávislý(á) na dobré vůli ostatních lidí.
Manipulační pověra:
Lidé v tvém okolí by měli k tobě mít kladný vztah. Potřebuješ druhé, bez nich se nedá žít. Je velmi
důležité, aby tě všichni měli rádi.
8. Mám právo dělat nelogická rozhodnutí.
Manipulační pověra:
Měl(a) by ses držet logiky, rozumnosti, racionality a zdůvodňování toho, co děláš. Platí, že co je logické,
je rozumné.
9. Mám právo říct „Já ti nerozumím“.
Manipulační pověra:
Musíš být vnímavý(á) a citlivý(á) vůči potřebám druhých lidí, číst jejich myšlenky. Neděláš-li to, jsi
bezcitný(á) ignorant(ka) a nikdo tě nemůže mít rád.
10. Mám právo říct „Je mi to jedno“.
Manipulační pověra:
Musíš se stále snažit být lepší, dokonalejší. Asi se ti to nepodaří, ale měl(a) by ses o to ze všech sil
neustále snažit. Máš povinnost držet se zásady dokonalosti a snažení se o ni. Neposlechneš-li, jsi
líný(á), bezcenný(á) a nezasloužíš si ničí úctu ani respekt.
11. Mám právo rozhodnout se, zda se budu chovat asertivně či nikoliv.
Manipulační pověra:
Musíš za všech okolností jednat asertivně, když už víš, co to je, a když sis tuto dovednost osvojil(a).
Uplatňování a respektování výše zmíněných práv je ovšem nutné chápat vždy s ohledem na konkrétní
situační kontext.
Asertivní povinnosti
Se souborem asertivních práv jsou logicky spjaty i asertivní povinnosti, s nimiž je nutné počítat, které ....a mám také
povinnosti
je nutno akceptovat. Formulovali je V. Capponi a T. Novák a je jich celkem sedm:
1. Vědět, co chci
Chci-li asertivně prosazovat určitý požadavek, musím jasně vědět, že to opravdu chci, že o jeho
naplnění opravdu stojím. Mnohdy se v životě stane, že určitou věc zároveň chceme, ale zároveň z toho
máme obavy. v tom případě ale nemůžeme hovořit o asertivním chování.
2. Nést zodpovědnost za důsledky svého jednání
Samostatné a svobodné chování a rozhodování s sebou nese zároveň zodpovědnost za ně. musím si
být vědom(a), důsledků vlastního chování, byť jsou negativní a nepřesouvat zodpovědnost za ně
na druhou osobu.
3. Nenalhávat si do vlastní kapsy
Je nutné jasně a reálně nahlížet nejen na své přednosti, ale i na nedostatky. Nezastírat si své chyby
a připustit si pravé příčiny vlastního chování.
4. Nenalhávat si o druhých
Snažíme se o co nejspravedlivější, nejobjektivnější hodnocení ostatních osob, přijímáme jejich pozitiva
i negativa ať je to soupeř nebo člověk, který je nám velmi blízký.
5. Nestydět se říci, co chci a jak situaci prožívám
Druzí nejsou povinni porozumět nám, pokud jim něco pouze „naznačujeme“. Naopak - pokud to
očekáváme, zpravidla se nedočkáme. Je potřeba jasně, přímo, otevřeně sdělit své požadavky nebo
pocity.
6. Nesnažit se s druhými manipulovat
Pro férové jednání, jakým asertivita je, není manipulace přípustná. Není možné porušovat práva
druhých osob na vlastní názor, rozhodnutí či osobní zodpovědnost?. Pokud nechceme, aby druzí
manipulovali s námi, nemůžeme to pak činit sami.
7. Naučit se pozorně naslouchat a slyšet
Zejména v situacích, kdy se názory druhých odlišují od našich, nejsme nakloněni poslouchat jejich
argumenty nebo přistoupit na jejich řešení. Ale konstruktivní přístup k řešení problémů či konfliktů to
vyžaduje. Právě odlišný názor nám může otevřít nové obzory a posunout nás dál.
Význam výcviku asertivity
Někteří lidé si osvojují a rozvíjejí asertivní formy komunikace a chování v každodenní životní praxi, Nácvik - cesta
k úspěchu
na základě svých dosavadních zkušeností. Jiní dokáží vhodně aplikovat principy a techniky na základě
poučení, které najdou v literatuře.
Mnohým ale může pomoci systematický a cílevědomý nácvik v některém z kurzů asertivity. Hlavní
formy nácviku se v závislosti na výchozí teorii zaměřují buď na změnu stylu uvažování, na osvojení
jednotlivých prvků asertivní reakce nebo na prožívání nacvičených asertivních dovedností.
Pro zájemce
Chcete-li být ve svém jednání a prosazování svých požadavků úspěšní, je dobré nejen uvědomit si
základní asertivní práva, ale rozvíjet i asertivní dovednosti a osvojit si techniky asertivního chování.
Pro zájemce o tuto problematiku doporučujeme jednak studium odborné literatury a ještě lépe
speciální sebezkušenostní sociálně-psychologické výcviky zaměřené právě na nácvik asertivních technik
a rozvoj asertivních dovedností. Osvědčené tituly nabízíme v seznamu literatury na konci této kapitoly.
Úkol 13 - korespondenční
Na základě vlastní individuální zkušenosti nalezněte a popište příklad asertivního chování osoby
z Vašeho okolí. Vyjádřete, na základě čeho hodnotíte chování jako asertivní. Popište, které rysy
asertivity jste v daném příkladě identifikovali. O jaký typ asertivity se jednalo?
Pokud se domníváte, že jste se s asertivním chováním nesetkali, popište příklad pasivního nebo
agresivního chování, analyzujte je a následně popište, jak by v dané situaci jednal asertivní člověk.
Úkol zpracujte písemně v rozsahu maximálně 1 strana A4 a podle pokynů doručte tutorovi.
Průvodce studiem
Vaše výuka asertivity, je rozdělena na dvě části. V první části jste se seznámili s teoretickými poznatky
z oblasti asertivity, druhá část bude zaměřena na nácvik některých asertivních dovedností. Proto si nyní
uvedeme zásady a základní poznatky, které se vztahují k nácviku jak po stránce neverbální, tak
po stránce verbální, tedy obsahové.
4.2 Trénink asertivity(?)
Motto:
„Když jsem se dokázal naučit ústupovému chování šedé myšky, proč bych se nemohl naučit respekt
vzbuzujícímu chování klidného tygra“.
Základní složky asertivity
Asertivní styl komunikace sestává ze dvou základních složek:
1. neverbální asertivity (7 základních komponentů ),
2. verbální asertivity (obsahové složky – viz dále asertivní dovednosti).
Při nácviku asertivity nestačí naučit se jen „správným slovům či větám“, ale celkově „stylu a tónu „ Celkový
komunikační
komunikace“. Zde si uvedeme sedm základních komponentů asertivity, nezbytných pro nácvik styl
asertivního jednání a v takovém pořadí, které zohledňuje výše uvedené rozdělení na neverbální
a verbální složky asertivity:
1. Celkový výraz tváře a mimika (mimika by se měla shodovat s obsahem tvrzení).
2. Udržování očního kontaktu (během rozmluvy se díváme partnerovi do očí).
3. Pohyby rukou, gestikulace (gestikulace by měla být sladěna s obsahem sdělení).
4. Základní postoj, držení těla (postoj a držení těla přirovnávají někteří autoři k rámu obrazu, bez
něhož by byl celkový dojem z díla značně ochuzený).
5. Hlasitost a modulace hlasu (přiměřená hlasitost, ani šepot, ani křik).
6. Správné načasování odpovědi (co nejrychlejší rozhodnutí, jak odpovědět na partnerovu výzvu –
vyžaduje nácvik, někdy dlouhodobý).
7. Obsah a forma sdělení (stručná, upřímná a spontánní odpověď).
Asertivní dovednosti
Následující dovednosti jsou zároveň technikami, které umožňují jedinci uplatnit se přiměřeně v různých Co si mám
osvojit?
situacích. Vybíráme z mnoha jen některé, zejména ty, které budou součástí nácviku ve výuce.
• Asertivní zpětná vazba
Vyjadřuje poskytnutí informace o tom, jak určité chování působí na okolí. Může být pozitivní (vyjádření
pozitivních pocitů), vede k posilování daného chování a zvyšuje pravděpodobnost, že se chování bude
opakovat. Může být i negativní (vyjádření negativních pocitů), vede k zeslabení daného chování
a snižuje pravděpodobnost, že se dané chování bude opakovat. Při vyjadřování negativní zpětné vazby
musí být jasné, že nám nevadí partner, ale jeho chování.
• Kompliment – asertivní pochvala
Dovednost, která umožňuje druhé chválit a přijímat pochvalu bez pocitu, že se druhému podřizuje, že
mu podlézá apod. Ten, kdo se seznámí se zásadami správné asertivní pochvaly, je překvapen, že
dosud neuměl druhé pochválit. Umět pochválit je velmi důležitá dovednost, neboť pochvala je
základem komunikace.
• Požádání o laskavost
V určitých situacích potřebujeme a máme právo požádat druhé o laskavost. Požádání o laskavost by
nemělo sklouznout ke zneužívání dobroty druhých. Zisk z poskytnuté laskavosti nepřipadne však jen
tomu, komu byla laskavost poskytnuta. Mnohdy platí, že kdo pomáhá druhým, pomáhá i sám sobě.
• Asertivní „Ne“
Dovednost odmítání v situacích, kdy je na nás požadováno něco, co nechceme udělat. Neschopnost
odpovídat „Ne“ je hlavním problémem pasivních lidí. Jádrem této techniky je opravdu jen stručné „Ne
!“a nic nepřidávat, neboť s ohledem na asertivní práva jsme odpovědni především sami sobě za své
chování.
• Gramofonová deska
Podstatou této techniky je mechanické opakování argumentace znovu a znovu, dokud není požadavek
splněn. Nenecháme se zatáhnout do argumentace, která vede k odvedení od tématu, nenecháme se
zatlačit do pocitů viny a do nenecháme sebou manipulovat. Náš partner má v zásobě pouze několik
„Ne“, my potřebujeme o jedno „Ne“ navíc. Při této technice dáváme zřetelně najevo, že jsme schopni
mluvit jako „deska“ třeba celý den.
• Kritika
Podávat kritiku a přijímat je dovednost, která je těžká. Kritiku bychom měli použít vždy jen se záměrem
vyřešit určitý problém, který brání našemu sblížení nebo spolupráci. Negativní pocity vůči druhému se
projevují často tím, že druhého kritizujeme, napomínáme, vyčítáme a takovýto typ kritiky partnera
uráží a ponižuje. Nutně pak vede ke stavění se do opozice a může vzniknout hádka. Místo těchto
ponižujících vět můžeme vyjádřit konkrétně to, co se nám na chování druhého nelíbí.
• Otevřené dveře
Dovednost, která nás učí přijímat manipulativní kritiku tak, že klidně přiznáme svému kritikovi, že
v tom, co říká, může být něco pravdy. Dovoluje nám přitom zůstat konečným soudcem sebe samého
i toho, co děláme. Umožňuje nám přijímat kritiku klidně, bez úzkosti a zároveň neposkytuje našemu
kritikovi žádné posílení.
Úkol 14
Zkuste se zamyslet nad výše uvedenými asertivními dovednostmi a odpovězte si na tyto otázky :
Umím někoho požádat o laskavost?… Kdy jsem tak naposledy učinil(a)?…
Umím druhé pochválit?… Kdy jsem naposledy někoho pochválil(a)?…
Umím odmítnout požadavek?… Kdy jsem naposledy nějaký odmítl(a)?…
Umím podat kritiku?… Kdy jsem naposledy někoho kritizoval(a)?…
Umím přijmout kritiku?…Kdy jsem byl(a) naposledy kritizován(a)?
Shrnutí
V komunikaci se mohou vyskytnout tři formy chování a jednání: pasivní, agresivní a asertivní.
Asertivita se nejčastěji vymezuje jako zdravé či přiměřené sebeprosazení. Asertivní člověk dokáže
přiměřeně prosazovat své požadavky, vyjadřovat své pocity i názory a hájit svá práva aniž by přitom
agresivně narušoval práva jiných osob.
Nejdůležitější principy asertivního chování tvoří základní kameny asertivity.
Vzhledem ke kontextu konkrétní situace se asertivní formy chování projevují s různou intenzitou,
v různých podobách. Na základě toho rozlišujeme různé formy asertivity: základní, empatickou,
eskalující, konfrontativní, pozitivní, negativní, iniciační, reaktivní, jednorázovou, pravidelně se opakující
a kontinuální.
Agresivní lidé nerespektují práva druhých osob, pasivní lidé si mnohdy všechna svá práva ani
neuvědomují nebo je neumí využít. Asertivní člověk při svém jednání naopak práva ctí.
Základních asertivních práv je deset (plus jedno navíc). K nim bylo formulováno sedm základních
asertivních povinností.
Pro úspěšné jednání a prosazování svých požadavků je dobré nejen uvědomit si základní asertivní
práva, ale rozvíjet i asertivní dovednosti a osvojit si techniky asertivního chování.
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Charakterizujte pojem asertivita.
Vyjmenujte a popište základní kameny asertivity.
Vysvětlete pasivní, agresivní a asertivní chování.
Vyjmenujte základní typy asertivity.
Interpretujte asertivní práva a povinnosti.
Objasněte základní asertivní dovednosti a techniky.
Průvodce studiem
Dokázali jste zodpovědět všechny kontrolní otázky a úkoly? Svědčí to o tom, že jste pečlivě
prostudovali předchozí text. Nezaručuje to ale bohužel, že ovládáte umění asertivního jednání. To chce
ještě hodně práce na sobě a dlouhodobější trénink. Rozhodně by Vám měly nově osvojené poznatky
pomoci při nácviku asertivních dovedností a jejich aplikaci v praxi. Přejeme Vám mnoho úspěchů!
Pojmy k zapamatování
•
asertivita:
- základní
- empatická
- eskalující
•
•
•
•
•
- konfrontativní
- pozitivní a negativní
- iniciační a reaktivní
- jednorázová, opakující se a kontinuální
pasivní chování
agresivní chování
základní kameny asertivity
asertivní práva
asertivní povinnosti
5 Psychosomatické vztahy
Iveta Tichá
Cíle
Po prostudování následujícího textu dokážete:
•
•
•
•
•
•
objasnit pojem psychosomatika, její předmět,
vysvětlit pojem bio-psycho-sociální model nemoci,
nastínit historické kořeny psychosomatiky,
objasnit psychosomatické vztahy,
vysvětlit pojem stres a jak souvisí s nemocemi,
vyjmenovat základní psychosomatická onemocnění.
Průvodce studiem
Snad se mnou budete souhlasit, že u velkého množství nemocí najdeme v pozadí jejich vzniku také
postižení „duše“, psychiky – jde např. o zaběhnuté životní názory, přístupy k řešení situací, životní styl,
nedokonale zpracovaná duševní traumata atd., ať už na vědomé či nevědomé úrovni, která mohou být
pro člověka z nějakého důvodu výhodná,.ale ve svých důsledcích vedou ke snadnějšímu vzniku nemoci.
A právě celostním pojetím tělesných a duševních obtíží se zabývá psychosomatika, se kterou se
v tomto textu seznámíte.
5.1 Vymezení psychosomatiky a jejího předmětu
V současné době nazíráme na člověka jako na bio-psycho-sociální jednotku. Člověk je složitý systém
složený z mnoha subsystémů a sám je součástí vyšších systémů – malé sociální skupiny, národa, státu,
lidstva, biosféry.
V rámci člověka fungují v jednotě složky psychické (lidský mozek) a složky tělesné (buňky až
orgánové systémy).
Vztahy psychosomatické a somatopsychické se vzájemně ovlivňují.
Hlavní tendence psychosomatického pohledu je tedy celostní (holistický) přístup k člověku ve zdraví Celostní
přístup
a nemoci při zdůraznění jeho bio-psycho-sociální jednoty (duše nemůže být léčena bez těla ani
tělo bez duše).
Co je potřeba znát při tělesném onemocnění?
• psychickou odolnost pacienta
• motivaci k uzdravení
• míru spolupráce s lékařem.
Na druhé straně u každé duševní poruchy je důležité znát i tělesný stav, i když je případně zhoršen
právě v důsledku probíhající duševní poruchy. Pro tyto typy používá současná medicína termín
psychosomatika.
Psychosomatiku lze charakterizovat jako vnitřně složité propojení biologického Psychosomatika
a psychosociálního pohledu na člověka ve zdraví a v nemoci.
Psychosomatická medicína představuje určitý způsob uvažování a chápání chorobných
vztahů v širších souvislostech.
Předmětem psychosomatické medicíny je tedy oblast psychických a fyziologických funkcí.
Samotný název psychosomatika pochází ze starořeckých slov psyché (duše) a soma (tělo), které
nechápe jako dvě oddělené oblasti, nýbrž jako propojené a navzájem se neustále ovlivňující systémy.
Příklad 12
U přírodních národů se popisuje tzv. voodoo smrt, která nastává při porušení tabu nebo při prokletí
medicinmanem. Dochází k ní u domorodců, které např. medicinman vyobcuje z osady. Odcházejí
do džungle a po krátké době umírají, nikoli však následkem hladu nebo ohrožení dravými zvířaty,
ale protože se dostali do rozporu s morálními normami svého prostředí a život pro ně ztratil smysl.
Pojetí psychosomatiky:
1. nejširší pojetí – předpokládá, že člověk ve zdraví a nemoci představuje jednotu psychického
a somatického se svým prostředím.
2. užší pojetí – nahlíží na člověka ve zdraví a v nemoci v takové míře zjednodušení, se kterou lze
klinicky pracovat.
3. nejužší pojetí – zabývá se psychosomatickými syndromy či chorobami.
5.2 Nástin historie psychosomatiky
Psychosomatika má své hlavní kořeny v psychoanalýze, psychoterapii a systemické terapii.
Přístup k člověku jako k bio-psycho-sociální jednotce není objevem současné doby, ale byl
samozřejmostí již v antickém lékařství – např. Hippokratův přístup byl označován jako
psychosomatický, tzn. zdůrazňuje takový přístup k nemocnému, který respektuje jeho psycho-fyzickou
celistvost.
Cicero zformuloval psychosomatická stanoviska, která poukazují na vzájemné propojení tělesného
zdraví a duševního hnutí a naopak.
Slovo psychosomatika bylo poprvé použito v r. 1818 – psychiatr Heinroth popisuje somatické
důsledky psychických konfliktů.
Specifické teorie a koncepce psychosomatiky
Na počátku byla psychoanalýza (Freud, Alexander) – koncepce se snaží nalézt specifické psychologické
proměnné, které mají být jedinou příčinou specifických somatických onemocnění – např. hypertenze,
vředové choroby.
V tomto rámci byly formulovány různé teorie:
• teorie nevědomých specifických konfliktů,
• teorie specifických změn emocí,
• teorie specifických osobnostních profilů apod.
Nespecifické koncepce a teorie psychosomatiky
Vycházejí zejména z behaviorálních směrů ( Selyeho koncepce všeobecného adaptačního syndromu,
Cannonnova teorie emocí) – velký vliv přikládají vlivu působení zátěžových situací. V jejich rámci se
rozvinul směr studia tzv. životních událostí.
• teorie všeobecného emočního vzrušení,
• teorie konstituční zranitelnosti,
• teorie učení orgánové odpovědi apod.
Pojetí psychosomatiky
5.3 Současné pojetí psychosomatické medicíny
Rozšíření psychosomatických onemocnění v populaci je značný. V posledních letech také stoupá
spotřeba léků. Řada lidí má představu, že čím větší dávku léků proti určité nemoci použije, tím dříve se
vyléčí. Akutní nemoci se mohou postupně stát chronickými. Přitom by zlepšení životního stylu, správná
životospráva, vyřešení osobních problémů a konfliktů pomohly u celé řady onemocnění daleko více
a zbavily by člověka některých potíží trvale.
U řady onemocnění je totiž psychická složka osobnosti člověka stejně důležitá jako fyzická.
U některých je psychika člověka dokonce rozhodujícím faktorem při léčbě.
Současná psychosomatika vychází ze tří historických zdrojů:
1. koncepce psychogeneze,
2. celostní přístup (bio-psycho-sociální model nemoci),
3. systémové pojetí.
Podíl na rozvoji psychosomatické medicíny měla i multifaktorová patogeneze chorob, podle níž
jsou faktory při vzniku onemocnění vzájemně propojeny a tvoří síť, a teorie
psychoneuroimunologie, která zkoumá vliv stresu na imunitní systém a je ovlivněna i osobnostními
charakteristikami.
V poslední době se hovoří také o nemoci jako symbolu. Nemoc může totiž sloužit jako symbol
určitého psychického stavu nebo určité potřeby jedince.
Pro zájemce
Pro představu vám uvedu výčet základních psychosomatických nemocí: hypertenze, vředová
choroba žaludku, bronchiální astma, ischemická choroba srdeční, některé kožní nemoci,
mentální anorexie a bulimie, migréna.
Při vypuknutí nemocí, recidivě nebo zhoršení, ale i při jejich ústupu, se silně uplatňují duševní vlivy.
Příklad 13
Psychické příčiny bývají stejně důležité jako alergické dispozice pacientů. Astmatici, jejichž onemocnění
má psychický původ, bývají napjatí, těžko se dokáží uvolněně smát nebo plakat a vůči okolí se chovají
vztahovačně. Někdy využívají svého onemocnění k tomu, aby okolí donutili splnit jejich přání. Úzkost
a strach, který nedokáží dát najevo, se projeví jako astmatické zúžení průdušek.
5.4 Psychosomatické vztahy
Jedinec je bio-psycho-sociální jednota, tzn. že na jakýkoliv problém (duševní či tělesný) je potřeba
pohlížet v tomto komplexu.
V tomto smyslu hovoříme o multifaktoriální podmíněnosti nemocí , ale i zdraví.
Psychosomatické onemocnění musí splňovat jedno z následujících kriterií:
• příčina nemoci souvisí s předcházející psychologicky významnou událostí či osobnostní
charakteristikou,
• průběh nemoci závisí na psychologických faktorech,
• klinický příznak se vztahuje k psychickému faktoru,
• příznaky jsou neúměrně silné vzhledem k příčině a neúměrně dlouhé.
Psychosomatická
onemocnění
Vliv psychiky na nemoc nám může dokreslit i teorie placeba – jedná se o preparát, který neobsahuje
žádnou účinnou látku a přesto od potíží uleví, podávání placeba v nemocnicích je více účinné než
podávané ambulantně.
Stává se, že se jedinec naučí využívat svých rolí nemocného k tomu, aby získal určité sociální či
mezilidské zisky a pak se často ani nechce vrátit do stavu zdraví.
Při sebepozorování jsou nám psychosomatické vztahy důvěrně známé – tělo reaguje určitými změnami
v činnosti orgánů na emoční stav. Tato skutečnost je zachycena v řadě slovních obratů běžného
hovorového jazyka: někomu spadl kámen ze srdce, člověk může zblednout hrůzou, ze strachu se nám
mohou rozklepat kolena, v emočně vypjatých situacích se nám tají dech, někdy nemůžeme dech
popadnout, něco nám leží v žaludku.
Úkol 15
Zamyslete se nad tím, co jste právě dočetli. Napadá vás nějaký konkrétní příklad ze života?
5.5 Stres a taktiky jeho zvládání
Stresem označujeme stav organismu, jehož reakce na okolí jsou provázeny úzkostí, Stres
napětím nebo obrannými mechanismy.
Stres je tedy tělesná a duševní reakce na stresor. Určitá úroveň stresu je potřebná v situacích, kdy je
třeba reagovat na nezvyklou nebo překvapivou situaci a kdy potřebujeme mobilizovat síly:
• střední úroveň stresu – zostření pozornosti, soustředění a zvýšení schopnosti správně se
rozhodnout,
• nízká úroveň stresu – nedostatečná pozornost a odkládání rozhodování,
• vysoká úroveň stresu – vede k neúčelné aktivitě a iracionálnímu rozhodování.
K objasnění pojmu stres existují různé přístupy či teorie.
Selye – teorie je orientována biologicky, stres je biologická odpověď organismu na zvýšenou
zátěž, tj. všeobecný adaptační syndrom.
Lazarus – teorie dynamického interakčního modelu stresu, důraz klade na osobní ohodnocení
působícího podnětu a na činitele, které toto ohodnocení ovlivňují.
Spielberg – teorie je zaměřena na vlastnost situace, kterou jedinec zpracovává jako ohrožení.
Stresor
Okolnosti, které mohou stres vyvolat, se označují jako stresory – mohou vycházet z oblasti.
1. biologické –choroby, úrazy, nadměrná zátěž, nadměrné opalování atd.
2. psychosociální – konflikty, hádky, pocity méněcennosti, životní ztráty atd.
Často se tyto okolnosti vzájemně kombinují. Podle doby působení dělíme stresory:
• akutní – operace, úmrtí partnera, havárie, změna zaměstnání atd.
• chronické – chronické onemocnění, vleklé rodinné problémy, špatná ekonomická situace atd.
I zde může dojít ke kombinaci akutního stavu s dlouhodobými následky - např. rozvod a jeho
dlouhodobé psychické a finanční důsledky.
Stres ze života odstranit neumíme, je třeba se s ním naučit správně zacházet.
K charakteristikám stresových situací patří:
• nebezpečnost situace;
• nepředvídatelnost – nečekané události, jsou vnímány jako ohrožení;
• neovlivnitelnost situace – situace, které nemáme pod kontrolou, nelze je ovlivnit vlastní
aktivitou;
• vnitřní konflikty – dlouho neřešené rozpory „co chci a co mohu“;
• výkonové situace – situace, kdy jsou prověřovány dovednosti a vědomosti.
Strategie
Strategie zvládání stresových situací:
• hledání informací;
• přímá akce - únik, snaha o odplatu, sebevražda;
• zabrzdění akce - strategie jsou obsaženy v řadě lidových moudrostí: „…ráno moudřejší
večera…, …dvakrát měř, jednou řež…“;
• intrapsychické procesy – např. obranné mechanismy, meditační techniky, sebepovzbuzení.
K taktikám zvládání stresových situací patří:
dechová cvičení, relaxace, imaginace, meditace, hudba, beletrie, poskytování sociální
opory, humor.
Úkol 16
Jaké taktiky ve stresových situacích využíváte?
Jaké s nimi máte zkušenosti?
Úkol 17
Naučte se využívat proti nežádoucímu stresu některou z následujících pozitivně laděných formulek:
• Jsem klidný a vyrovnaný.
• Jsem zdravý a mé tělo pracuje tak, jak má.
• Všechno mi jde lehce a přirozeně.
• Jsem schopný se rychle přizpůsobit změnám.
• Všechny situace, které mě potkají, zvládnu snadno.
Důležitou roli hrají i koncepce životních událostí. Životní událost představuje událost každodenního
života a znamená pro jedince změnu navyklého způsobu života - člověk musí vyvinout neobvyklou
aktivitu nebo přizpůsobení se nové situaci. Změny se mohou týkat - rodiny, nejbližšího sociálního okolí,
manželství ,vzdělání, zdravotního stavu atd.
Některé životní události mohou být:
• plánované – svatba, odchod do důchodu;
• neplánované – nemoc, úmrtí;
• náhodné – úraz.
Psychosomatické důsledky chronického stresu:
Opakovaný průběh stresových reakcí vede k přetěžování psychiky a tělesných systémů. To může být
spouštěčem psychické poruchy (úzkostné stavy, deprese) nebo psychosomatického onemocnění
(migréna, bolesti páteře, vysoký krevní tlak, cukrovka, obezita).
Úkol 18 - korespondenční
Zpracujte úvahu na téma: „ Jak zvládám či nezvládám náročné životní situace“.
Požadovaný rozsah práce je min. 2 strany v písemné podobě.
Shrnutí
•
•
•
•
•
•
•
•
•
V současné době nazíráme na člověka jako na bio-psycho-sociální jednotku.
Psychosomatika představuje určitý způsob uvažování a chápání chorobných vztahů v širších
souvislostech, jde o vnitřně složité propojení biologického a psychosociálního pohledu
na člověka ve zdraví a v nemoci.
Psychosomatická medicína má své kořeny v psychoanalýze, psychoterapii a systemické terapii.
Současná psychosomatika vychází z koncepce psychogeneze, celostního přístupu (bio-psychosociální model nemoci) a systémového pojetí.
K základním psychosomatickým nemocem patří: hypertenze, vředová choroba žaludku,
bronchiální astma, ischemická choroba srdeční, některé kožní nemoci, mentální anorexie
a bulimie, migréna apod.
Stres vyjadřuje z psychologického hlediska stav nadměrného zatížení či ohrožení. Reakce bývají
provázeny úzkostí, napětím nebo obrannými mechanismy.
Pro jedince je optimální střední úroveň stresu – vede k zostření pozornosti, koncentraci
a zvýšení schopnosti správně se rozhodnout.
Stresor - okolnost, která může stres vyvolat a může vycházet z oblasti biologické (choroby,
úrazy, nadměrná zátěž) nebo z oblasti psychosociální (konflikty, hádky).
Koncepce životních událostí pro jedince vždy znamená změnu navyklého způsobu životamohou být plánované (svatba) , neplánované (nemoc) nebo náhodné (úraz).
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Vysvětlete pojem psychosomatika.
Objasněte pojem bio-psycho-sociální model nemoci.
Vyjmenujte některá psychosomatická onemocnění.
Definujte pojem stres a stresor, vysvětlete vzájemnou souvislost.
Jakým způsobem zvládáte stresové situace a jaké využíváte taktiky?
Proč dochází v posledních letech k nárůstu psychosomatických onemocnění?
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
•
psychosomatika
bio-psycho-sociální model nemoci
stres
stresor
multifaktoriální podmíněnost nemoci a zdraví
životní události
6 Poruchy sexuálního vývoje
Pavel Škobrtal
Cíle
Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni
•
•
•
•
•
popsat podstatu jednotlivých poruch sexuálního vývoje,
orientovat se v pojmech biologické pohlaví, jádrová pohlavní identita, aj.,
vymezit a uvést příklady poruch pohlavní identity,
definovat poruchy pohlavní preference,
uvést možnosti terapie těchto poruch.
Průvodce studiem
Cílem následující kapitoly je podat vám základní informace o poruchách sexuální vývoje, mezi které
řadíme poruchy pohlavní identity a poruchy sexuální preference. Dále se budeme zabývat pojmy, které
s danou problematikou úzce souvisí, jako je např. mapa lásky a jiné koncepty.
Pohlaví jedince (sexualita; z lat. sexus - pohlaví) tvoří podstatnou část jeho identity. Na formování Úvod
sexualita se podílejí biologické, psychologické a sociální faktory. Všichni se rodíme jako příslušníci
jednoho či druhého pohlaví. Tato naše svázanost s určitým pohlavím ovlivňuje celý náš život. Naše
příslušnost k pohlaví ovlivňuje naše mezilidské vztahy, způsob jakým komunikujeme s okolím
a v neposlední míře také naše chování a prožívání. Poruchy sexuálního vývoje mívají zásadní vliv
na formování sexuální identity a partnerských vztahů postiženého jednice. Lidská sexualita prochází
vývojem od raných podob erotiky a intimity až k jejím vyzrálým formám. Ačkoli jsou základy
psychosexuálního vývoje určeny biologicky, bývají modifikovány učením. Rozhodující roli v tomto
procesu hraje identifikace, utváření sexuální role, sexuální preference a sexuálního chování.
Pro zájemce
V literatuře se můžeme setkat s pojmem mapa lásky, jehož autorem je J. Money. Mapa lásky
představuje v jeho pojetí neuvědomovaný mentální obraz, jenž se utváří na základě představ,
očekávání, fantazií a zkušenosti, které se nějakým způsobem váží k sexualitě jedince. Předpokládá se,
že mapa lásky se utváří mezi 5. a 8. rokem života dítěte. Na jejím formování se podílejí zážitky
z rodiny, zkušenost a náhodné podmiňování. Mapa lásky hraje nezastupitelné místo při výběru
partnera. Určitý partner pak do daného schématu buďto zapadá nebo ne. Mapa lásky také do značné
míry způsob, jakým jedinec naplňuje své sexuální potřeby.
V literatuře se uvádějí tři hlavní funkce sexuality:
•
•
•
individuální (rekreační) – sexualita přináší člověku radost, rozkoš a uvolnění (a to i v případě,
kdy je pouze sám se sebou);
párová (komunikační) – na sexualitu je nahlíženo jako na způsob intimní komunikace dané
dvojice;
druhová (prokreační) – rozmnožovací složka sexuálního pudu.
Mapa lásky
6.1 Biologická determinace lidské sexuality
Psychosexuální vývoj jedince je pokračováním vývoje embryonálního. Základem lidské sexuality je tzv.
pohlavní dymorfismus. Na molekulárně-genetické úrovni je pro mužské pohlaví typický genotyp XY
a pro ženské pohlaví XX. Biologické poruchy ve vývoji jedince mohou nastat již na chromozomální
úrovni. Mezi poruchy tohoto typu řadíme u žen např. Turnerův syndrom a polyzomie chromozomu X.
U mužů je to pak Klinefelterův syndrom a polyzomie chromozomu Y. K poruchám, jejichž příčna neleží
v chromozomálních anomáliích, patří:
• pravý hermafroditismus - jedinec má varlata i vaječníky;
• pseudohermafroditismus - jedinec má intersexuálně deformovaný zevní genitál při zachování
gonád náležejících danému pohlaví;
• syndrom testikulární feminizace – jedinec má mužský karyotyp a ženský tělesný sexuální vývoj;
• adrenogenitální syndrom – vyskytuje se u žen, jde o maskulinizaci zevního genitálu.
Poruchy
somatosexuálního
vývoje
V následujících kapitolách se budeme zabývat narušením sexuálního vývoje, který se projevuje
na úrovni pohlavní identity a pohlavní preference daného jedince.
6.2 Poruchy pohlavní identity
U poruch pohlavní identity jde o narušení normálního prožívání mužství nebo ženství daného jedince. Pohlavní
identita
Na utváření pohlavní identity jedince se podílí:
•
•
•
biologické pohlaví – chromozomální výbava, vlastnosti a vzhled genitálií, na základě
biologického pohlaví rodiče vybírají dítěti jméno;
jádrová pohlavní identita – základní povědomí o příslušnosti k určitému pohlaví (Objevuje se
obvykle před dosažením 18 měsíců, kdy si dítě vytváří vlastní sebeobraz coby součást svého
sebepojetí, jehož součástí je i vědomí, že je chlapec nebo dívka. Ve věku 3 let je již tento obraz
nevratně fixován.)
psychosexuální role – vyjádření pohlavní identity, vypovídá o tom, jak se chlapec nebo dívka
v dané kultuře chová a jak se k nim na základě jejich pohlavní příslušnosti vztahuje okolí
(nověji se v tomto kontextu používá termín gender (z angl. gender – rod /mluvnický/, pohlaví).
Mezi poruchy pohlavní identity řadíme transsexualismus, transvestitismus dvojí role a poruchu pohlavní
identity v dětství.
6.2.1
Transsexualismus
Tato porucha je charakterizována touhou jedince žít a být přijímán jako příslušník opačného pohlaví.
Jedinec je silně nespokojenost s svým anatomickým pohlavím a dožaduje se chirurgického nebo
hormonálního zásahu, s cílem změnit své tělo tak, aby odpovídalo preferovanému pohlaví. Jedná se
o velmi vzácnou poruchu. S touto poruchou se častěji setkáváme u mužů. Statistiky z poslední doby
uvádějí, že v Evropě žádá o změnu pohlaví přibližně 1 z 30 000 dospělých mužů a 1 ze 100 000
dospělých žen.
Příčina této poruchy není doposud známa. Psychologické teorie dávají její vznik do souvislosti
s poruchami ve vztazích mezi rodiči a dítětem. Biologické teorie věnují pozornost prenatální hladině
androgenů a estrogenů a jejímu vlivu na vývoj plodu. Počátek je patrný již v dětství, plně se však
porucha manifestuje až v období adolescence.
6.2.2
Transvestitismus dvojí role
Průvodním příznakem této poruchy je občasné nošení šatů opačného pohlaví. Důležitým momentem je,
že se tak děje pouze pro radost ze zkušenosti dočasné příslušnosti k opačnému pohlaví. Nesetkáváme
se zde s přáním nebo touhou po trvalé změně pohlaví. Převlékání rovněž není doprovázeno sexuálním
vzrušením.
6.2.3
Porucha pohlavní identity v dětství
Podstatou této poruchy je trvalá a neodbytná nespokojenost se svým pohlavím. Dítě je přesvědčeno,
že je příslušníkem opačného pohlaví, obléká se do šatů opačného pohlaví, zabývá se činnostmi
opačného pohlaví apod. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že ze strany dítěte se nejedná se
o rozpustilost. Jde o hluboké narušení jeho pohlavní identity.
Trvalá a intenzivní nespokojenost s dívčím pohlavím a stálá touha stát se chlapcem nebo přesvědčení Diagnostická
kritéria – dívky
dívky o tom, že je chlapec. Dále by měly být přítomny nejméně dvě z následujících charakteristik:
•
trvalý a zřetelný odpor k normálnímu ženskému oblékání a tvrdohlavé nošení obvyklého
chlapeckého ošacení;
•
trvalé odmítání ženských anatomických struktur, jak vyplývá nejméně z jedné z následujících
charakteristik:
• tvrzení, že má nebo že jí vyroste penis;
• odmítání močení v sedě;
• tvrzení, že nechce, aby jí vyrostly prsy nebo aby menstruovala;
•
dívka dosud nedospěla do puberty;
•
porucha musí trvat alespoň 6 měsíců.
Trvalá a intenzivní nespokojenost s mužským pohlavím a stálá touha stát se dívkou nebo přesvědčení Diagnostická
kritéria –
chlapce, že je dívka. Musí být přítomny obě následující charakteristiky:
chlapci
•
zaujetí běžnými ženskými činnostmi, projevující se zálibou v převlékání nebo v napodobování
ženského zdobení nebo intenzivní touhou zúčastňovat se her a zábav dívek a odmítání běžných
chlapeckých hraček, her a činností;
•
trvalé odmítání mužských anatomických struktur, jak je patrno z některého z následujících
opakovaných tvrzení:
• až vyroste, bude z něj žena,
• že, jeho penis nebo varlata jsou odporné nebo že zmizí,
• že lépe by bylo nemít penis nebo varlata.
Jedná se o velmi vzácnou poruchu. Její příčina není doposud známa. Předpokládá se, že u chlapců by
mohl hrát při vzniku této poruchy roli dlouhodobý intenzivní přehnaný tělesný i emoční příklon k matce
při absenci otce. U dívek se jako o příčině uvažuje o nepřístupnosti matky v raném dětství. Příznaky se
mohou projevit už kol 4. roku života dítěte. S rostoucím věkem a tlakem okolí mohou být otevřené
projevy potlačeny, nicméně konflikt nadále pokračuje. V adolescenci mohou na sobě někteří jedinci
pozorovat homosexuální orientaci, vzácněji transsexualismus.
6.2.4
Jiné poruchy pohlavní identity
Do této skupiny poruch řadíme nejrůznější intersexuální stavy, jako je např. přechodné převlékání
do šatů opačného pohlaví při stresu, nebo zaobírání se kastrací nebo penektomií, bez touhy získat
charakteristiky opačného pohlaví apod.
6.3 Poruchy sexuální preference
Pro tuto skupinu poruch jsou charakteristické neobvyklé, bizarní nebo deviantní sexuální praktiky,
impulzy či fantazie. Častěji se s nimi setkáváme u mužů než u žen. Etiologie těchto poruch je zatím
neznámá. Existují určité náznaky pro biologickou predispozici (EEG nálezy - abnormity v temporálním
laloku, abnormální hormonální hladina aj.). Jedinec opakovaně prožívá intenzivní sexuální touhy
a fantazie týkající se neobvyklých objektů nebo aktivit a buď těmto touhám vyhoví, nebo je jimi citelně
obtěžován.
6.3.1
Fetišismus
Podnětem pro sexuální vzrušení nebo uspokojení je neživý předmět nebo část těla. Fetišistické aktivity
zahrnují masturbaci s preferovaným objektem či zařazení fetiše do partnerských sexuálních aktivit.
Slovo fetiš je odvozeno z portugalského fetico – umělecký předmět se symbolickým erotickým
obsahem. Fetišistické objekty mají pro jedince různý význam, přičemž se nemusí vždy jednat nutně
o deviaci (mohou např. pouze sloužit ke zvýšení sexuálního vzrušení dosaženého obvyklým způsobem).
Fetišismsu jako poruchu bychom měli diagnostikovat pouze v případě, kdy fetiš je nezbytnou nebo
bezpodmínečnou podmínkou sexuální stimulace nebo je nutný pro dosažení uspokojivé sexuální
odpovědi.
Předpokádá se, že za vznikem této poruchy je chyba při lokalizaci erotických objektů v rané fázi
sexuálního vývoje, čímž dojde k sexuální orientaci na nepodstatné rysy sexuálního objektu. Zvažuje se
také vliv klasického a operantního podmiňování a imprintingu. Ačkoliv se s fetišismem setkáváme
i u žen, nejvíce jsou touto poruchou postiženi muži.
6.3.2
Fetišistický transvestitismus
Průvodním znakem této poruchy je nošení šatů opačného pohlaví za účelem dosažení sexuálního
vzrušení a vytvoření dojmu, že se jedná o příslušníka opačného pohlaví. Převlékání je spojeno se
sexuálním vzrušením a silnou touhou svléknout oděv, jakmile je dosaženo orgasmu a sexuální vzrušení
odeznívá. Pocit příslušnosti k vlastnímu pohlaví není narušen.
6.3.3
Exhibicionismus
Opakovaná nebo trvalá touha jedince odhalovat genitálie nic netušícím cizím osobám (obvykle
opačného pohlaví), která je téměř vždy spojená se sexuálním vzrušením a masturbací. Exhibice může
někdy probíhat bez erekce. K orgasmu dochází buď během expozice, nebo bezprostředně po ní.
Jedinec nemá zájem o sexuální styk a ani k němu svou oběť nevybízí, s obětí nekomunikuje a udržuje
si od ní určitý odstup. Pokud žena dá najevo, že má v úmyslu navázat kontakt, exhibicionista uteče.
Vlastní exhibici obvykle předcházejí pocity vzrušení , neklidu a nutkavého puzení, které jsou po exhibici
vystřídány pocitem úlevy, často následovaným pocity viny a studu.
Název je odvozen z lat. slova exhibere – nabídnout. Jedná se o nejčastěji se vyskytující deviaci. Tato
deviace se vyznačuje velice silnou nutkavostí. U některých deviantů se tato potřeba vyskytuje jen
v určitých obdobích a v mezidobí jedinec nepociťuje touhu po exhibici. Naproti tomu u jiných
exhibicionistů se setkáváme s permanentní potřebou exhibice. Exhibicionista velice často žije
v domnění, že se ženám jeho aktivita líbí, nebo že je dokonce i vzrušuje. Exhibicionisté bývají
ve většině případů lidé nesmělí a bázliví, často žijí v uspokojivém partnerském vztahu.
6.3.4
Voajérství (skoptofilie)
Jedná se o opakovanou nebo trvalou tendenci sledovat jiné osoby při provádění sexuálních nebo
intimních činností. Pozorování je spojeno se sexuálním vzrušením a s masturbací. Název této poruchy
pochází z francouzského voir – vidět. Voajér nemá v úmyslu odhalit svoji přítomnost a rovněž tak nemá
v úmyslu navázat sexuální kontakt se sledovanou osobou. Pro voajera je důležitý pocit, že oběť netuší,
že je jím pozorována a dráždivý pocit z možného odhalení.
Předpokládá se, že v pozadí této poruchy stojí touha po sexuální stimulaci bez hrozby kontaktu či
odmítnutí. Mnoho voajerů mívá i exhibicionistické epizody. Kromě exhibicionismu jsou u voajerů
zjišťovány i jiné deviantní aktivity, vyznačující se minimálním kontaktem s obětí. Většina voajerských
aktivit se odehrává do 35 roku života, kdy je sexuální potřeba nejvyšší. Voajeři často zahajují své
aktivity již před dovršením 15. roku života.
6.3.5
Pedofilie
Trvalá nebo převládající preference sexuální aktivity s dítětem nebo s dětmi v prepubertálním věku.
Nejčastěji je zaměřena na děti ve věku 5-12 let. Pedofila přitahuje nezralost dítěte, jeho chování
a nepřítomnost sekundárních pohlavních znaků (absence pubického ochlupení a prsů u dívek).
Rozeznáváme heterosexuální, homosexuální a bisexuální pedofilii. Jedná se o společensky velice
nebezpečnou deviaci, která závažným způsobem postihuje vývoj a formování osobnosti zneužitých dětí.
Pedofilova osobnost je strukturována podobně jako osobnost dítěte, svět dětí jej jim blízký a s dětmi si
dobře rozumí (tzv. pedagogicko-estetický komlex).
U mužů zaměřených na dospívající dívky, hovoříme o tzv. hebefilii. U mužů, kteří jsou sexuálně Hebefilie
a efebofilie
zaměřeni na dospívající hochy, mluvíme o efebofilii.
6.3.6
Sadomasochismus
U sadismu je sexuálního vzrušení dosahováno prostřednictvím dominance a úplné kontroly sexuálního
objektu. Sadisté jsou vzrušování fyzickým a duševním utrpením oběti a pocitem moci nad obětí.
Sadistické sexuální aktivity zahrnují omezování osobní svobody, působení bolesti a pokořování. Termín
sadismus je odvozen od jména francouzského spisovatele 18. století markýze A. de Sade.
U masochismu je sexuálního vzrušení dosahováno podvolením se partnerovi a vlastním ponižováním
a utrpením.
Pokud jedinec takovouto stimulaci raději přijímá, jedná se o masochismus, jestliže ji raději sám
provádí, mluvíme o sadismu. Jedinec často pociťuje vzrušení z obou aktivit, v takovýchto případech
mluvíme o sadomasochismu. Jedinec se v určitých situacích chová sadisticky a v jiných zas naopak
masochisticky. Abychom mohli u jedince tuto poruchu diagnostikovat, musí být sadomasochistická
aktivita nejdůležitějším zdrojem stimulace nebo je nezbytná k dosažení sexuálního uspokojení.
Příklad 14
Dle výzkumů jsou praktiky se sadomasochistickou tematikou součástí sexuálních aktivit řady párů.
Všechny tyto aktivity se děje se souhlasem obou partnerů a odehrává se na symbolické rovině. Jako
příklady takovýchto aktivit lze uvést bičování (flagelace), svazování (bondage), fisting (zasouvání pěsti
resp. celé ruky do pochvy nebo konečníku) a v neposlední řadě také hraní rolí (znásilnění, trestání
žačky/žáka učitelem apod.). Chování těchto jedinců nediagnostikujme jako poruchu, poněvadž slouží
pouze jako doplněk ke zpestření partnerského života a není jedinou a dominující aktivitou, slouží
k sexuálnímu uspokojení.
6.3.7
Mnohočetné poruchy sexuální preference
Více než jedna abnormální sexuální preference u jedné osoby, z nichž ani jedna není hlavní. Nejčastěji Patologická
sexuální
se setkáváme s kombinací fetišismus-transvestitismus-sadomasochismus.
agresivita
6.3.8
Jiné poruchy sexuální preference
Do této skupiny poruch řadíme patologickou sexuální agresivitu, frotérství, tušérství, obscénní
telefonické rozhovory (telefonní skatofilie), nekrofilii, zoofilii a řadu dalších poruch.
Sexuálního vzrušení je dosahováno překonáváním odporu napadené neznámé ženy a minimalizací její
kooperace. V jejich chování chybí sadistický prvek, svou oběť nemučí. V chování sexuálních agresorů
lze spatřit jisté paralely s chováním predátorů, tj. číhají na svou oběť, útočí ze zálohy, pomocí zbraně či
vyhrožováním ji přinutí k sexuálním praktikám. Většinou se jedná o mladší muže, k prvním útokům u
nich dochází před 20. rokem života. Nejsou schopni citově se angažovat ve vztazích, je u nich
problematická sexuální socializace, částo mají velmi omezené sexuální zkušenosti.
U této poruchy je sexuálního vzrušení dosahováno třením se o neznámé ženy. Frotéři se velice často Frotérství
realizují v tlačenicích, v dopravních prostředcích, na koncertech apod.
Tušér dosahuje sexuálního vzrušení tím, že se jakoby náhodou dotkne intimních míst na těle Tušérství
neznámých žen, jako jsou ňadra, hýždě a genitál. Frotérské a tušérské chování se velice často
vyskytuje společně. Doposud nebyl popsán žádný případ ženy, která by trpěla jednou z těchto poruch.
Nekrofil je fascinován mrtvým tělem a vším, co nějak souvisí se smrtí a pohřby. Jeho sexuální aktivity Nekrofilie
variují od pouhého objímání a líbání mrtvého těla až po vaginální či anální soulož s mrtvolou. Důležité
je odlišit nekrofily, kteří nejsou společensky nebezpeční, od nekrofilních sadistů, kteří usmrcují své
oběti, aby mohli následně manipulovat s jejich mrtvým tělem.
Zoofil preferuje coby sexuální objekty zvířata. O deviaci se jedná tehdy, pokud jedinec tyto aktivity Zoofilie
upřednostňuje i v situaci, kdy je dostupný adekvátní sexuální partner. Jednou z forem zoofilie je tzv.
formikofilie, kdy jsou předmětem sexuálního zájmu malí živočichové, jako např. hmyz, žáby aj.
Z dalších poruch lze zmínit např. telefonní skatofilii, což jsou anonymní telefonáty s erotickým
obsahem. Déle můžeme uvést erotografomanii – psaní dopisů s erotickým obsahem anonymním
ženám. Deviant při psaní dopisu obvykle masturbuje a vzrušuje se představou, co adresát při čtení jeho
dopisu prožívá.
Úkol 19 - korespondenční
Zamyslete se nad problematikou pachatelů závažné sexuální násilné trestné činnosti. Zkuste se
zamyslet a poté napsat, co je to podle vás za lidi a jak s nimi naložit. Své názory a postoje poté napište
ve formě eseje.
6.4 Psychické a behaviorální poruchy spojené se sexuálním
vývojem a orientací
Tato skupina poruch vyvstává z rozmanitosti sexuálního vývoje, přičemž sexuální preference jako
taková není ve vlastním slova smyslu problematická nebo nenormální. Patří sem následující poruchy:
•
•
•
Porucha sexuálního vyzrávání – nejistota o své pohlavní identitě nebo orientaci, jedinci trpí
úzkostí nebo depresí.
Ego-dystonní sexuální orientace – o pohlavní identitě nebo sexuální preferenci není pochyb,
jedinec si však přesto přeje, aby byly jiné.
Porucha sexuálních vztahů – abnormita pohlavní identity nebo sexuální preference má za
následek obtíže při navazování nebo udržování vztahu se sexuálním partnerem.
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Co je podstatou poruch pohlavní identity?
Jmenujete a stručně charakterizuje některé z poruch pohlavní identity.
Co znamená pojem psychosexuální role?.
Popište formování pohlavní identity jedince?
Co jsou to poruchy pohlavní preference, a uveďte několik příkladů této slupiny poruch?
CP znamená pojem jádrová pohlavní identita?
Jaké základní funkce sexuality znáte?
V čem spočívá rozdíl mezi fetišistickým transvestitismem a transvestitismem dvojí role?
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
sexualita
psychosexuální role
deviace
pohlavní identita
sexuální preference
Průvodce studiem
Cílem této kapitoly bylo podat vám informace o problematice sexuálního vývoje a jeho možných
poruchách. Dále jsme se v textu zaměřili na vymezení pojmů pohlavní identita, psychosexuální role,
mapa lásky aj. Poté jsme se již věnovali vlastním poruchám pohlavního vývoje. Poruchy jsme si rozdělili
do dvou hlavních skupin, a sice na poruchy pohlavní identit a poruchy pohlavní preference.
7 Imaginace, jejich druhy, funkce
a význam
Pavel Dařílek
Cíle
Po nastudování této kapitoly byste měli být schopni:
•
•
•
vymezit imaginace,
znát druhy imaginací,
popsat základní funkce a význam imaginací.
Průvodce studiem
V této kapitole budou vymezeny imaginace, jejich druhy a funkce. Student má možnost získat základní
představu o jejich významu a využití v životě člověka. Budou uvedeny také příklady některých kratších
imaginací.
7.1 Definice
Imaginace se dají nejvšeobecněji vymezit jako produkce rozmanitých představ, které naše mysl Definice
vytváří za různých podmínek a které mají určitý význam pro naši psychiku nebo naše tělo (Battino,
2000). Představa je obraz předmětů a jevů, které v daném okamžiku nevnímáme. Ve srovnání s vjemy
jsou představy většinou méně jasné, útržkovité a nestálé (Oravcová, 2008).
V naší zkušenosti existuje málo věcí, které si nějakým způsobem nepředstavujeme. Každému volnímu
chování předchází představa toho, co se očekává či objeví, bez ohledu na to, že tato představa může
být mnohdy pro naše vědomí velice krátká nebo těžce zachytitelná. Už pouhému aktu zavření dveří
předchází představa tohoto chování.
Epstein (1989) usuzuje, že během imaginace si jedinec vytváří „paměť“ pro kompetenci
neurofyziologických spojení a tím se vytváří nový model chování.
Většina odborníků připouští, že imaginace neustále ovlivňují naše vědomí i chování. Imaginace však
často nemusí být pro nás příznivé. Mohou obsahovat různé obavy, neúspěch, strach apod. Je
samozřejmě výhodné měnit imaginace na zobrazení chování, cílů, zdraví, které si přejeme. Imaginace
nenahrazují jednání, ale jsou spíše podmínkou toho, aby se žádoucí efekty objevily.
Úkol 20
Zamyslete se, zda měla nějaká konkrétní imaginace (nebo sen) důležitý význam ve vašem životě. Jestli
např. ovlivnila váš výkon nebo výběr zájmových aktivit, popř. výběr profese.
7.2 Druhy imaginací
V zásadě můžeme imaginace dělit podle analyzátorů na imaginace zrakové (vizualizace), sluchové, Druhy
taktilní, čichové a chuťové. Produkce imaginací je závislá na reprezentativním systému jedinců. Např.
NLP (neuroligvistické programování – směr v psychoterapii) rozlišuje tři reprezentativní systémy:
zrakový, sluchový a kinestetický. Na základě zkušeností se ukazuje, že určité procento jedinců není
schopno produkovat zrakové imaginace (asi jedna čtvrtina ). Je důležité zjistit, který reprezentativní
systém u jedince převažuje, a podle toho upravit strategii imaginačního procesu. Pokud jedinec není
schopen produkovat zrakové imaginace, má většinou další možnosti v produkci sluchových a jiných
imaginací.
Mezi nejčastěji popisované druhy imaginací patří (Achterberg, Dossey, Kolkmeier, 1994; Battino, 2000;
Naparstek, 1994):
Receptivní imaginace – objevují se náhle, spontánně a rychle. Příkladem mohou být imaginace,
které se přirozeně objevují před usnutím nebo po probuzení či ve snech. Receptivní imaginace se
mohou stát signálem toho, že není něco v pořádku, že je potřeba něco řešit.
Aktivní imaginace – jsou vymezeny jako vědomé konstrukce obrazů, vynakládáme úsilí k jejich
vytvoření. Mohou být využity k jakémukoliv účelu. Mohou sloužit ke změně nebo k uzdravení
(psychickému nebo fyzickému).
Konkrétní imaginace – jsou často označovány také jako biologicky správné imaginace, které kopírují
např. fyziologické procesy a nebo anatomické stavy. Např. při hojení zlomeniny si jedinec představuje,
jak v oblasti zlomu narůstá nová kostní tkáň. Někdy bývají označovány také jako fyziologické
imaginace nebo imaginace na úrovni buněk.
Symbolické imaginace – jsou založeny na osobních symbolech a zkušenostech jedince, které jsou
využívány k vytvoření představ. Např. bolest je symbolizována vidlemi, noži, bubny apod. Často se
konkrétní imaginace postupně mění na symbolické. Tato změna je často spojována se zlepšením stavu
jedince.
Cílové imaginace – jsou představy konečného výsledného stavu, kterého chce jedinec dosáhnout.
Cílový stav by si měl člověk představovat co nejživěji a detailně, jeho cíl by měl být také realistický
a realizovatelný. Důležité při tom je, aby cílový stav byl vlastním cílem jedince a nikoliv cílem toho, kdo
imaginaci vede.
Procesuální imaginace – prezentují postup od počátečního stavu ke koncovému výsledku. Aby
jedinec byl schopen zvolit odpovídající postup, měl by si uvědomit podstatu problému, který chce řešit,
měl by také znát vnější a vnitřní zdroje, které lze k vyřešení použít, a měl by mít představu o cílovém
stavu. Jedinec by si měl vypracovat takovou imaginaci, která by byla v souladu se známými postupy
např. léčení, tréninku, což ovšem nevylučuje, že by tato imaginace mohla obsahovat symbolické prvky.
Velmi často se imaginace také dělí na vzpomínkové (když se imaginace shoduje s původním vjemem)
a fantazijní (když se představy neshodují s dříve vnímanými jevy, nebo když představy vytvářejí nové
kombinace).
Úkol 21
Pokuste se rozhodnout, který typ imaginací je pro vás osobně dominantní (zrakový, sluchový,
pohybový).
7.3 Funkce a význam imaginací
Imaginace jsou považovány za jeden z nástrojů, které mohou přispívat k integraci těla s myslí. Funkce
Představují také integrující aspekt mezi minulostí, přítomností a budoucností. Velká část rozvoje lidstva
je připisována imaginacím budoucího. Náš život probíhá jen v přítomnosti a imaginace člověku
umožňují spojení s jeho minulostí a budoucností. Dalším integrujícím aspektem, který se imaginacím
připisuje, je propojení mezi vnitřními prožitky jedince a vnější skutečností. Imaginace působí, jako by
existovaly současně v subjektu i ve vnějším světě.
Imaginace mohou doplňovat chybějící části objektu, pokud ho např. nevidíme celý. Pomáhají nám
poznávat předměty a jevy, každý předmět porovnáváme s obrazem, který jsme si o něm vytvořili
ve vědomí. Jsou spojeny s myšlením, myslíme pomocí představ a pojmů. Velký význam mají v procesu
tvořivosti, zejména když vytváříme něco objektivně nového. Mají velký význam v umění a ve vědě.
Imaginace nám mohou pomáhat při pozitivním ovlivnění budoucích činností. Sportovci si např.
představují do detailu budoucí výkon (běh, skok do výšky apod.). Manažeři si představují detailně
budoucí obchodní jednání. Studenti si představují pozitivní průběh budoucí zkoušky.
Velký význam mají v procesu učení. Ideální by bylo vědět, jaký druh představ je typický
pro konkrétního žáka a tomu přizpůsobit jeho individuální proces učení se. Sluchový typ např.
potřebuje při učení využívat spíše sluchové imaginace než zrakové. Ve školních podmínkách je také
možné využívat imaginace k relaxaci žáků, zlepšování jejich výkonu apod.
Výzkum v posledních dvaceti letech ukázal, že imaginace mohou mít určité fyziologické a somatické
důsledky. Uvádíme stručný přehled těchto oblastí. Pomocí imaginací může člověk ovlivnit frekvenci
srdečního tepu, tlak krve, průtok krve, sexuální reakce, galvanickou reakci kůže, imunitní systém,
intenzitu bolesti, uzdravování po operacích, průběh samotné nemoci apod.
Imaginace se stávají součástí většiny psychoterapeutických směrů, které je v rámci svého systému
využívají k různým účelům (např. Leuner, 1997).
Úkol 22
Zkuste se zamyslet nad tím, jak by mohly imaginace ovlivňovat proces učení u žáků.
7.4 Průběh řízené imaginace a příklady
Řízená imaginace má obvykle tři části. V první části je jedinec uveden do relaxovaného stavu. Ve druhé
části je vyvolána imaginace. Ve třetí se jedinec probírá.
Délku sezení většina autorů doporučuje v rozmezí 10 až 20 minut. Imaginace by měla být jedincem
opakována 2 až 3 krát denně po dobu několika týdnů. Tento scénář však není potřeba do důsledku
dodržovat, závisí to na samotném jedinci. Jsou lidé, kteří imaginují i 10 krát a vícekrát za den a jiní se
přinutí maximálně k jedné imaginaci denně. Závisí to především na jejich motivaci, motivovaní jedinci
vydrží imaginovat i roky. Vztah mezi počtem imaginací za den a efektivitou této techniky není zatím
zcela jasný ani prokázaný. Ukazuje se však, že imaginace jsou účinnější, pokud jsou aplikovány
ve změněném stavu vědomí (hypnóza, autohypnóza). Imaginace samotné navazují lehký stav transu.
Příklad 15
Představte si, že ležíte na pláži a léčivá vlna oceánu naráží na vaše nohy. Vlny zaplavují celé vaše tělo,
uzdravují ho, čistí ho. Jakmile se vlna vrací zpět do oceánu, odnáší jakoukoli nemoc, nepohodlí,
zanechává vaše tělo čisté a zdravé a plné energie.
Příklad 16
Představte si, že plujete na mraku, který má vaši osobní uzdravující barvu. Vdechněte tuto krásně
zbarvenou uzdravující energii do vaší levé paže, vidíte, jak paže mění barvu, jak léčivá energie vstupuje
do každé buňky, tkáně a kosti, přináší klid, zdraví do každé části paže. S výdechem odcházejí nemoci,
nepohodlí, všechny překážky léčení (opakujte celý postup s levou nohou, pravou nohou a paží, pánví,
břichem, hrudníkem, rameny, hlavou a mozkem). Na konci opakujte několik nádechů uzdravující
energie do celého těla a řekněte si, že každý nádech, který provedete během dne a týdne, bude
obnovovat a oživovat tuto uzdravující energii.
Achterberg, Dossey, Kolkmeier (1994) uvádějí příklad imaginace, kterou lze použít v jakékoliv situaci,
kde máme pocit ohrožení nebo ztráty kontroly a kterou nazvali ochranná bublina:
Příklad 17
Ve své představě začněte vytvářet ochrannou bublinu kolem svého těla, … ta vám umožní filtrovat
myšlenky, slova nebo činy, které nechcete přijmout, … ale na druhé straně umožní vpustit slova,
myšlenky a činy, které jsou pro vás pozitivní, důležité, léčivé. … Vaše bublina je neviditelná a pouze vy
víte, že ji máte kolem těla a jak blízko je. … S bublinou můžete začít pohybovat. … Zkuste ji nyní
přiblížit ke svému tělu, … zkuste ji oddálit od svého těla, … představte si, že vás bublina chrání před
událostí nebo osobou … jakýmkoliv způsobem, jak je to pro vás přijatelné. … Uvědomte si tuto
ochrannou bublinu a představte si ji, kdykoliv to budete potřebovat, blízko nebo dále od svého těla, …
je to váš vlastní způsob obrany sebe sama . „
Achterberg, Dossey, Kolkmeier (1994) uvádějí také imaginaci, která by mohla pomoci při zvládání
bolesti s názvem koule bolesti:
Příklad 18
„ Projděte si celé tělo i mysl a identifikujte jakoukoli bolest, napětí, nepohodlí psychické nebo fyzické.
…Nyní začněte sbírat všechnu bolest a obtíže do koule, do barevné zářící koule. … Až budete mít kouli
pevně v mysli, začněte měnit velikost koule, … všímejte si, jak se mění zbarvení koule, když ji
zvětšujete a potom zmenšujete, … měňte velikost koule několikrát, nechte ji, aby byla velká, větší než
celé vaše tělo, … pozorujte ji a pak ji zmenšete jen na malou barevnou skvrnku, … pohrávejte si s její
velikostí, barvami, … přesuňte kouli bolesti k povrchu těla a vysuňte ji celou z těla na svoji kůži
a posunujte ji jemně po povrchu vašeho těla. … Nechte kouli, ať opustí povrch těla a nechte ji, ať se
zvedne nahoru ke stropu a pryč od vás k oknu … a nechte ji, ať opustí pokoj oknem nebo skrze zeď, …
nechte ji ať zmizí nad vrcholky stromů a budov z vašeho dohledu. … Nyní se vraťte ke svému tělu
a mysli, … projděte si opět celé tělo a mysl a všímejte si jakýchkoli změn, které nastaly. … Kdykoli
budete cvičit tuto imaginaci, budete připravenější měnit svoji bolest. „
Úkol 23 - korespondenční
Zkuste vymyslet nějakou příjemnou imaginaci pro všechny žáky, které učíte, nebo budete učit. Nemusí
být dlouhá, stačí jen 5-10 minut. Důležité je, abyste se vyhnuli všem možným nepříjemným zážitkům,
které by mohla vaše imaginace vyvolat. Např. žáci, kteří se bojí vody, budou špatně imaginovat plavání
v moři.
Shrnutí
Psychologie se zabývá imaginacemi z mnoha aspektů, vymezuje různé druhy imaginací a snaží se
popsat jejich nejdůležitější funkce a jejich význam.
Pro zájemce
Pokud byste chtěli detailnější informace o tom, jak je možné prostřednictvím imaginací ovlivnit své
zdraví a získat detailnější informace o imaginacích, můžete si přečíst následující článek (autor jej může
zaslat zájemcům i mailem).
DAŘÍLEK, P. 2008. Imaginace jako možný integrující aspekt těla a mysli. In Aktuálne otázky
pedagogiky a psychologie III. Banská Bystrica: FHVUMB, str. 225 – 236. ISBN 978-80-8083-553-8.
Pojmy k zapamatování
•
•
imaginace, druhy imaginací
funkce a význam imaginací
Kontrolní otázky a úkoly
1. Jak byste vymezili termín imaginace?
2. Jaké znáte druhy imaginací a jaké jsou jejich funkce?
Průvodce studiem
Tato kapitola vám nabízí základní orientaci v dané oblasti. Měli byste být schopni rozpoznat různé
druhy imaginací, zamyslet se nad jejich funkcemi a významem v životě člověka. Možná budete už také
schopni vytvořit jednodušší imaginace pro různé účely.
8 Problematika spánku
(…aneb, když přijde Makový panáček)
Lucie Křeménková
Cíle
Po nastudování této kapitoly byste měli být schopni:
•
•
•
•
•
•
definovat podstatu spánku,
vymezit rozdíl mezi jeho REM a nonREM fází,
rozlišit snovou a spánkovou deprivaci,
určit zásady zdravého spánku,
vyjmenovat příčiny nespavosti,
popsat poruchy spánku.
Průvodce studiem
Pokud chceme porozumět problematice spánku, je nutné se nejprve seznámit s tím, co to vlastně
spánek je, taktéž určit jeho jednotlivá stádia a vymezit rozdíl mezi REM a nREM fází. Mnohé výzkumy
spánku byly zaměřeny na podstatu spánkové a snové deprivaci, tudíž ani ta nemůže chybět v našem
přehledu. Jak se lze v tomto textu dozvědět, spánek je pro kvalitní život člověka jednou z jeho
zásadních determinant, proto se budeme věnovat i oblasti zdravého, či chcete-li kvalitního spánku,
stejně tak jako příčinám, které mu na oné kvalitě ubírají. Nadto ještě poodhalíme roušku tajemství snů,
které jsou dle Sigmunda Freuda „královskou cestou do nevědomí“. V závěru pak zmíníme nejčastější
spánkové poruchy.
8.1 Spánek
Spánek je přirozený psychosomatický stav, provázený snížením psychické i fyzické aktivity, zejména Co je to
spánek
motorických (pohybových) a senzorických (smyslových) systémů. Při spánku dochází k jakémusi
„odpojení“ mozku a psychického dění od vnější reality, čemuž napomáhá i uspořádání vnějších
podmínek např. místnosti (viz. dále). Utlumení senzorických systémů není absolutní, neboť
v pohotovosti zůstává zejména sluchový aparát, který rozlišuje důležitost vnějších podnětů (díky tomu
například matka slyší naříkání svého malého dítěte, probudí nás nezvyklé podněty apod.). Právě tímto
neúplným „odpojením“ od vnějšího světa se spánek odlišuje od smrti, kómatu či hibernace. Spánek je
do jisté míry velmi aktivní a organizovaný proces.
Zdravý spánek přináší člověku tělesný i duševní odpočinek a osvěžení. Je třeba upozornit, že
do současnosti nedošlo k úplnému objasnění podstaty všech procesů (především nervových
a biochemických), které spánek a jeho průběh regulují.
8.2 Cyklus bdění a spánku
Tento cyklus pravděpodobně souvisí s pravidelným střídáním dne a noci a je možné se s ním setkat
i u rostlin, hmyzu či u vyšších živočichů. Cyklus bývá taktéž označován jako cirkadiánní cyklus. Je
možné obecně soudit, že lidé přibližně 16 hodin bdí a 8 hodin spí. V potřebě spánku však existují velké
individuální rozdíly. Spánek nám zabere asi 1/3 života – tedy 25 let.
Příklad 19
U jednotlivých živočišných druhů jsou patrné jisté rozdíly: například ryby a obojživelníci jsou schopni
své vědomí snížit na minimum, nicméně se nikdy neocitnou v klasickém spánku tak, jak jej známe
u vyšších živočichů; u zástupců hmyzí říše taktéž nebyl prokázán spánek v jeho klasické podobě, spíše
se udávají období aktivity a pasivity v průběhu dne i noci a kupříkladu spánek u psa má, na rozdíl
od člověka, podobu mnoha kratších spánkových cyklů.
8.3 Průběh spánku
Přechod z bdělého stavu do spánku je, co se týče tempa velmi individuální (zatímco někdo usíná takřka
ihned po ulehnutí, jiný stráví v posteli převalováním se řadu nekonečných minut), nicméně u všech lidí
probíhá dle stejného vzorce. Nejprve se objevují velké tělesné pohyby a změny polohy těla, pak
následuje prohloubené dýchání a pomalé zavírání očí. V tuto chvíli se člověk nachází v tzv.
hypnagogickém stavu – údobí dřímoty. V tomto stádiu se mohou objevit svalové záškuby, či křeče,
které mohou vést, ke krátkému probuzení (často nám připadá, že někam padáme atd.). Při usínání se
postupně snižuje svalové napětí, krevní tlak i tepová frekvence.
Jednotlivá stádia spánku byla popsána především v souvislosti se změnami elektrické aktivity mozku.
V 50. letech započaly systematické výzkumy spánku (Kleitman a Aserinsky), shromažďující údaje
především o spánku malých dětí, u nichž si badatelé všimli rychlých, ale koordinovaných pohybů obou
očí pod zavřenými víčky. V roce 1953 byl publikován objev rychlých salv očních pohybů (REM - rapid
eye movements) a současně vysloven předpoklad o jejich souvislosti se sněním.
Příklad 20
EEG (elektroencefalograf) je přístroj vynalezený německým fyziologem Bergerem, který slouží
k zachycení a diagnostice elektrické aktivity mozku. Elektrické impulzy jsou zachyceny na záznamu –
elektroencefalogramu, jako vlny různých frekvencí. Tento přístroj je využíván především při diagnostice
vážných poškození mozku, nádorových onemocnění, epilepsie či degenerativních onemocnění mozku.
Příklad EEG záznamu lehkého spánku.
Schéma
.
8.4 Spánková stádia
Primárně jsou rozlišovány dvě fáze (stádia) spánku: REM a nREM (non rapid eye movements). Řada Rozdělení
spánku
odborníků však dané rozdělení neuznává, neboť REM fázi nepovažují za spánek, v klasickém slova
smyslu a nacházejí pro něj řadu jiných vyjádření jako například paradoxní spánek (zbylé spánkové fáze
jsou pak označovány za spánek ortodoxní, tedy pravý) či třetí stav existence.
8.4.1
Fáze nREM
probíhá ve čtyřech stádiích od prvotního usínání až po hluboký spánek. Po prvotním skončení čtvrtého
(posledního) stádia spánku se spící člověk opětovně navrací do třetího a druhého stádia. Dochází tak
k cyklu postupného prohlubování a změlčování spánku, který trvá zhruba 90 minut. Po jeho ukončení
nastává REM fáze spánku, jinými odborníky označovaná také jako páté stádium spánku. Nyní si
přibližme jednotlivé fáze nREM spánku.
1. Usínání: přechodné období mezi spánkem a bděním, při probuzení jsou lidé přesvědčeni, že
ještě nespali. Pravidelné alfa vlny postupně mizí a objevují se nepravidelné theta vlny.
2. Lehký spánek: vlny jsou přerušovány spánkovými vřeteny a K-komplexy, což jsou velké,
pomalé vlny a ostré vlny – výrazné snížení svalového napětí.
3. Hluboký spánek: delta vlny 20-50% EEG záznamu – jsou indikátorem hlubokého spánku
4. Hluboký spánek: delta vlny tvoří více než 50% záznamu, pokračuje pokles srdeční a dechové
frekvence a prohlubuje se svalová relaxace a chybí oční pohyby. Tato fáze spánku s největší
pravděpodobností slouží k obnově fyzických sil a k odpočinku.
Během noci projde jedinec zpravidla 4 stádii non-REM spánku a asi 5 stádii REM spánku (25%
prospaného času). První REM fáze trvá zhruba 10 minut a další se postupně prodlužují, hlubokého
spánku naproti tomu postupně ubývá. Člověk se budí během poslední REM fáze. Nemluvňata tráví
v REM fázi 1/3 svého života, dospělí v něm prožijí 1/12 (dvě hodiny denně).
8.4.2
Fáze REM
Při REM fázi spánku se mozková aktivita podobá aktivitě v bdělém stavu (beta a theta vlny), a dochází
k obnově psychických sil člověka, kterého je obtížnější probudit, než v jiných fázích spánku. V REM fázi
dochází k dalšímu svalovému uvolnění (svalové ochrnutí), s výjimkou svalu srdečního, svalů hladké
svaloviny, okohybných svalů a bránice. Tyto změny svalového napětí zabraňují spícímu člověku, aby
své sny aktivně „přehrával“. Změny průtoku krve vyvolávají u mužů erekci a u žen prokrvení vaginální
oblasti. REM fáze bývá také označována za neortodoxní spánek (nepravý), ostatní fáze za ortodoxní,
jiní badatelé ho vůbec za spánek nepovažují a mluví o něm jako o „třetím stavu existence“. Jak již bylo
zmíněno, pro REM fázi spánku je charakteristické objevení se snů. Sny v tomto stádiu bývají velmi živé,
mnohdy bizarní a nelogické. Sny se vyskytují i v non-REM fázi, ale jsou kratší, méně sluchově i vizuálně
atraktivní a také s menším emocionálním zabarvením. Tyto sny bývají více spojeny s běžným životem
v bdělém stavu na rozdíl od snů v REM fázi. Každou noc máme 4 -5 snů, přičemž si nejčastěji
pamatujeme ranní sny (z poslední fáze REM spánku).
Četné studie elektrické aktivity mozku prokázaly, že se sny vyskytují pouze u lidí a savců, příležitostně
se objevují i u ptáků, zatímco plazi prožívají bezesné noci.
Úkol 24
Na údobí spánku si lze zadávat různé úkoly. Kvalita této schopnosti je velmi individuální. Pokuste se, si
před spaním zadat úkol na dobu (přesný čas) probuzení. Například: „Naprogramujte“ se na vzbuzení
v šest hodin ráno. Někteří budou k jeho zvládnutí potřebovat dlouhodobější procvičování.
8.5 Zásady zdravého spánku a příčiny nespavosti
Zdravý spánek je součástí tzv. „duševní hygieny“. Zásady kvalitního spánku lze shrnout do několika Nástin kroků
ke zdravému
obecných doporučení. Prostředí spícího člověka by mělo být co možná nejpohodlnější. Pokoj, spánku
ve kterém se spí by měl být v optimálním případě užíván pouze k tomuto účelu. Neměl by tedy zároveň
sloužit jako např. obývací pokoj, či pracovna. Člověk by se neměl v posteli zdržovat pro žádný jiný účel
než je spánek. Neměl by tedy v posteli jíst, dívat se na televizi apod., s výjimkou např. sexuálních
aktivit. Což je specificky problematická oblast spánku. Obecně se soudí, že se spánkem po sexuální
aktivitě mají větší problém ženy, zvláště pokud nedosáhly orgasmu (o to více je dráždí spokojené
oddychování partnera), mnozí lidé také nedokáží usnout v cizí náruči či dokonce v přítomnosti další
osoby v místnosti. Souvisejícím problémem je také chrápání. Zde se mnohdy objevuje paradox, že
člověk je schopen usnout za hluku výtahu, automatické pračky, či opilého souseda vracejícího se
v pozdních nočních hodinách, ale málokdy za hlasitých zvuků svého partnera.
Prostředí by také mělo být klidné, dobře větrané, chladné (doporučená teplota se pohybuje v rozmezí
16 – 20 stupňů) a taktéž tmavé, neboť světlo je pro tělo signál, aby zůstalo vzhůru. Velmi vhodné je
pravidelné načasování spánku, tzn. chodit spát každou noc pravidelně a stejně tak i vstávat, neboť
pravidelný spánkový režim spánek zlepšuje.
Další doporučení se týkají aktivity a přístupu člověka ke spánku. Mezi hlavní příčiny nespavosti
patří: těžká jídla, tekutiny mající povzbudivé účinky (káva, čaj, coca-cola a další) a taktéž kouření
(cigarety a další nikotinové produkty mají povzbudivý charakter). Mezi další indikace patří
nedostatečná, nebo naopak příliš velká únava, přechod do jiného časového pásma, výrazné změny
v osobním životě, užívání psychoaktivních látek, práce na směny, zdravotní, rodinný či finanční stres.
Taktéž se nedoporučuje před spánkem pracovat, nebo se obecně věnovat nějaké usilovnější mentální
aktivitě obzvláště v případě negativních myšlenek. Nespavost je také výrazně zvyšována volním úsilím,
úzkostí a úzkostnými myšlenkami. Zde je třeba upozornit, že člověku v žádném případě neprospěje
(a spánek neurychlí), pokud bude se vzrůstající nervozitou sledovat, kdy už konečně usne.
Samostatnou kapitolou je problematika alkoholu a dalších drog. Alkohol sice spánek urychluje, tudíž se
pro mnohé stává „lékem“ první volby, nicméně z dlouhodobého hlediska výrazně narušuje spánkový
cyklus. Při užívání alkoholu dochází k potlačování REM fáze, při následném detoxikačním léčení mívají
alkoholici velmi živé, většinou děsivé sny – snaha „dohnat“ REM fázi (viz. dále W. Dement a jeho
výzkumy). Obecně užívání drog vede k výrazným spánkovým poruchám.
Nejběžnějšími poruchami spánku jsou dlouhé usínání (mladí lidé) a časné buzení (starší lidé). Obecně
mají lidé tendenci poruchy spánku podceňovat, což se nemusí vyplatit.
8.6 Spánková a snová deprivace
Experimenty se spánkovou deprivací potvrdili, že v non-REM fázi dochází k obnově tělesných sil Bez snů či bez
spánku
a v REM fázi zase k obnově psychické energie. Při pokusech se spánkovou deprivací u zvířat (kočky
a psi) došlo po 15 dnech nepřetržitého bdění k úhynu na celkové vyčerpání.
Americký filozof Allen Rechtschaffen se věnoval podobným výzkumům, ve kterých dlouhodobě
zabraňoval krysám ve spánku. Experimentální hlodavci, vykazovali již za několik dní známky celkového
oslabení, stresu, poruchy pohyblivosti a rovněž váhový úbytek (navzdory zvýšenému příjmu potravy).
Výsledkem pokusu byl úhyn některých hlodavců již po 5 dnech beze spánku, jiní vydrželi téměř měsíc.
Podobným výzkumům byli podrobeni i lidé, kteří byli v rámci výzkumu vystaveni 50 až 100 hodinové
spánkové deprivaci, ta však nepřinesla možnost pozorovat žádné bizarní či zmatené chování. Nejvíce
byla narušena koncentrace pozornosti a lidé byli schopni nadále vykonávat běžné životní úkony.
Po delší spánkové deprivaci vznikají tzv. mikrospánky (několika sekundová přerušení bdělé aktivity
a chvilková ustrnutí), které bývají častou příčinou mnoha dopravních nehod.
Příklad 21
Spánková deprivace může mít vážné důsledky, např. trvalé psychické poruchy. V dobách inkvizice
existovalo mučení (tzv. tortura insomnia – mučení nespavostí), které spočívalo ve znemožňování
spánku. Tento způsob byl také hojně využíván při mučení politických vězňů komunismu. V průběhu 2.
světové války byly u vojáků, kteří byli z různých důvodů nuceni k nespavosti, pozorovány vážné
psychické obtíže, vedoucí k nucené hospitalizaci. Zde je však třeba dát do kontextu i aspekt samotných
hrůz války.
V 60. letech 20. století proběhla série pokusů se snovou deprivací, v jejichž čele stál americký
výzkumník William Dement. Ten ve svých výzkumech budil osoby, napojené na EEG, hned při
začátku REM fáze. Ve svých výzkumech pokračoval několik nocí za sebou a jeho výsledky byly
pozoruhodné. Již po 4 – 5 nocích musel své výzkumné osoby budit až třicetkrát a po 10 nocích nebylo
možné v pokusu pokračovat, neboť po každém probuzení osoby okamžitě upadaly do REM fáze
spánku. Z daného výzkumu tedy vyplývá, že člověk má potřebu nahradit chybějící REM fáze.
8.7 Sny
Hypnagogické představy (pseudohalucinace) se objevují na začátku spánku (1.stádium), často se Královská
cesta
objevují např. v době, kdy se lidé zabývali delší dobu nějakou stereotypní činností (hrabání listí, pásová do nevědomí
výroba, trhání ovoce), pak v první fázi vidí právě ovoce, listí apod. Tyto představy jsou velmi živé, ale
je zachováno testování reality, což znamená, že si člověk uvědomuje, že nejde o realitu (skutečnost).
Naproti tomu sny se vynořují především v REM fázi a většinou postrádají testování reality – snící člověk
neví, že jde o sen. Sny se zabývala především psychoanalýza (Sigmund Freud – „Výklad snů“,
v současné době třeba Irvin Yalom). Dle Freuda jsou sny „královskou cestou do nevědomí“. Sny mají
dvojí význam. Nejprve si přibližme význam manifestní, což je to, co si ze snu pamatujeme, co se
nám zdá. Jde o symbolické vyjádření latentního obsahu snu. Je to tedy to, co po probuzení například
hledáme ve snáři, abychom „dešifrovali“ význam našich snů, jinými slovy, abychom pochopili
manifestní (zjevný) obsah snu v jeho latentní (skryté) podobě. Pudová přání, potřeby či myšlenky jsou
náplní latentního snového obsahu. Snová cenzura (umístěná v předvědomí) provádí během spánku
přeměnu skrytého (latentního) obsahu snu na manifestní, který je pro člověka (jeho psychiku)
přijatelnější. Cenzura tedy chrání spícího člověka před úzkostí. Sen je tedy možné popsat jako jakýsi
kompromis mezi pudovým přáním a jeho cenzurou – tento závěr je jednou z nejkontroverznějších částí
Freudova díla.
Naopak kupříkladu kognitivní psychologové popírají smysl snů a jejich interpretaci. O spánku mluví
jako o údobí, kdy dochází k třídění a zpracování informací nashromážděných během dne. Z tohoto
hlediska tedy sny nemají žádný smysl.
8.8 Poruchy spánku
Mezi nejčastější a nejznámější poruchy spánku patří: insomnie, somnambulismus, pavor nocturnus Když je
se spánkem
a narkolepsie.
něco
v nepořádku
•
•
•
•
Insomnie (nespavost) je definována jako nedostatečné množství či kvalita spánku. Většinou
je narušeno či prodlouženo usínání, nebo dochází k častému nočnímu buzení. Lidé trpící touto
poruchou jsou ráno obtížně vzbuditelní a následný den bývají unaveni.
Somnambulismus (náměsíčnost) lze popsat jako mrákotný stav, který se vyskytuje
ve spánku. Nejčastěji se vyskytuje u dětí v první třetině noci, kdy si dítě sedá v posteli,
případně bloudí po pokoji, něco si povídá a nereaguje na výzvy. Osobu v tomto stavu je velmi
obtížné vzbudit a po probuzení si na daný zážitek nevzpomíná.
Pavor nocturnus (noční děsy) jsou epizody děsu či křiku v průběhu spánku (především opět
v jeho první třetině). Člověk se většinou posadí v posteli a křičí, v silné úzkosti může dokonce
vyskočit a utíkat. Znovu jde o mrákotný stav s následnou amnézií na prožitou událost.
Narkolepsií bývá označováno záchvatovité onemocnění s nepřekonatelnými stavy spánku.
V tomto případě jde o relativně vzácné onemocnění diagnostikované u čtyř lidí z deseti tisíc
obyvatel. Tento stav se dostavuje kdykoliv v průběhu například hovoru, chůze atp. Spánek
následně bývá krátký a přichází bez varování, člověk většinou usíná v sedě, opřen vestoje či se
sesune k zemi.
Úkol 25 - korespondenční
Napište svůj názor na význam a možnou interpretaci snů. Je dle Vašeho názoru možné, že sny mají
význam a lze je interpretovat? Používáte doma snář či znáte nějakého odborníka zabývajícího se
interpretací snů?
Shrnutí
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Spánek je přirozený psychosomatický stav, provázený snížením psychické i fyzické aktivity.
Utlumení však není absolutní. Zdravý spánek přináší tělesný i duševní odpočinek.
Cirkadiánní cyklus pravděpodobně souvisí s pravidelným střídáním dne a noci a je možné jej
pozorovat u vyšších živočichů, ale i u rostlin a hmyzu.
Rozlišujeme dvě stádia spánku: REM (rapid eye movements) a nREM (non rapid eye
movements). Řada odborníků dané rozdělení neuznává, neboť REM fázi nepovažují za spánek
a nacházejí pro něj jiná vyjádření: paradoxní spánek či třetí stav existence.
nREM fáze probíhá ve čtyřech stádiích (usínání, lehký spánek, a dva hluboké spánky) Daný
cyklus trvá zhruba 90 minut. Po jeho ukončení nastává REM fáze spánku. nREM fáze je
charakteristická obnovou fyzických sil a nepříliš vizuálně či emočně zajímavými sny.
REM fáze spánku je charakteristická objevením se snů, které bývají živé, mnohdy bizarní
a nelogické. V této části spánku dochází k obnově psychických sil.
Kvalitní spánek nám většinou zajistí: dobře větraná, chladná, tmavá a klidná místnost
a dodržování dalších zásad kvalitního spánku
Mezi příčiny nespavosti patří: těžká jídla, alkohol a další povzbudivé nápoje, stres, přechody
časových pásem, práce na směny, či velká nebo naopak malá únava.
Sny se vynořují především v REM fázi. Zabývala se jimi především psychoanalýza, která
rozdělila význam snu na: manifestní a latentní. Naopak kognitivní psychologové smysl snů
popírají a neuznávají.
Mezi nejznámější poruchy spánku patří: insomnie, somnambulismus, pavor nocturnus
a narkolepsie.
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Definujte spánek.
Co je to cirkadiánní cyklus?
Popište průběh spánku.
Zmiňte rozdíly mezi nREM a REM fází spánku.
Jaké jsou zásady zdravého spánku?
Uveďte výzkumy související se spánkovou a snovou deprivací.
Shrňte nejčastější poruchy spánku.
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
•
•
cirkadiánní cyklus
hypnagogické představy
EEG
nREM a REM (třetí stav existence)
spánková deprivace, snová deprivace
latentní a manifestní význam
insomnie, somnambulismus, pavor nocturnus, narkolepsie
Průvodce studiem
Oblast problematiky spánku je pro každého člověka velmi důležitá. Průměrný člověk stráví touto
činností zhruba 1/3 svého dne, což je jistě nezanedbatelná část. Nadto dochází v průběhu spánku
k celkové regeneraci organismu, bez níž by jedinec nebyl schopen adekvátně fungovat. Domníváme se,
že je nutné porozumět jednotlivým spánkovým fázím, znát rozdíly mezi REM a nREM fází spánku,
stejně tak jako detekovat hlavní příčiny nespavosti či nekvalitního spánku nebo naopak určit zásady
správné spánkové hygieny. Jde o téma, s nímž se každý člověk denně neodmyslitelně setkává, ale
mnohdy o něm velmi málo ví.
9 Psychologie rodiny
Kamila Holásková
Cíle
•
•
•
•
stručná charakteristika pojmu psychologie rodiny
stručný popis historie psychologie rodiny
vybrané pojmy z psychologie rodiny
problémy současné rodiny
Průvodce studiem
V tomto textu získáte základní informace o vědním oboru psychologie rodiny. Kapitoly jsou zaměřeny
na historii psychologie rodiny i na vybrané pojmy dané disciplíny.
9.1 Psychologie rodiny
Psychologie rodiny je vědní disciplína, která se zabývá v rámci psychologie studiem vztahů mezi Definice
jedincem a rodinou.
Psychologie rodiny čerpá z více zdrojů, především je propojená se sociologií rodiny a současně se opírá Vztahy
s ostatními
o poznatky vývojové psychologie, sociální psychologie a psychologie klinické.
vědními obory
Příklad 22
Významným studijním okruhem sociální psychologie je socializace lidského jedince. Rané fáze
socializace každého jedince jsou neodmyslitelně spojeny s rodinným prostředím. Ranná socializace,
která probíhá zejména v rodině, a raný socializační efekt jsou ve středu pozornosti sociální psychologie.
Úkol 26
Jaké poznatky využívá psychologie rodiny z vývojové psychologie ?
9.2 Historie psychologie rodiny
Historie a konstituování psychologie rodiny jako samostatného psychologického oboru je spjat
s americkou psychologií osmdesátých a devadesátých let minulého století. V roce 1958 byla založena
APMSFT ( The Academy of Psychologists in Marital, Sex and Family Therapy) a v roce 1984 vznikla
při Americké psychologiecké asociaci ( APA) Sekce psychologie rodiny. V roce 1990 byla založena IAFP
(The International Academy of Family Psychology). V Praze v roce 1987 byla založena IFTA (The
International Family Therapy Association).
Psychologie rodiny prochází neustálým vývojem. V současné době psychologie rodiny usiluje o přesun
od výzkumu problémové rodiny k výzkumu zdravého rodinného fungování. Za hlavní úkol psychologie
rodiny lze jednoznačně považovat rozvoj odborných psychologických služeb pro rodinu a vytváření
psychoedukačních programů, které jsou zaměřeny na prevenci problémů rodiny.
Příklad 23
Problémy rodiny jsou součástí každodenní běžné konverzace. Téměř každý je „ odborník“ na rodinu.
Vliv laických názorů i tradic vytváří velmi silnou konkurenci všem odborníkům, kteří se problematikou
rodiny zabývají. Ve společnosti se šíří názory, které nejsou vědecky podložené , ale bývají velmi
úspěšně prosazovány. Informace, které lze vědecky doložit, nebývají přijímány ochotně a ani
dostatečně rychle.
Úkol 27
Uveďte příklad, kdy vědecky podložené důkazy z oblasti psychologie rodiny byly veřejností zcela
odmítnuty.
9.3 Vybrané pojmy z psychologie rodiny
Adaptabilita
Adaptabilita je schopnost přizpůsobovat se měnícím se nárokům našeho života. Každá rodina musí řešit Adaptabilita
krizové situace, které souvisí s vývojovými změnami. Zdravé rodinné fungování je mimo jiné
podmíněno i schopností reagovat na změny v rodině.
Příklad 24
Mezi nejobtížnější situace, které přinášejí zátěž především pro rodiče, patří nepochybně narození
prvního dítěte, vstup dětí do školy, odchod dospělých dětí z domu. Rodina zcela mění své způsoby
prožívání a trávení volného času. Tyto změny mohou velmi zkomplikovat soužití nezralých partnerů.
Autonomie
Autonomii chápeme jako svébytnost, samostatnost či možnost rozhodovat nezávisle o svém životě. Autonomie
Významnou podmínkou zdravého vývoje osobnosti je dosažení určité nezávislosti. Míra autonomie se
v jednotlivých vývojových etapách jedince mění (batolecí období, adolescentní období). V rodině může
být autonomie respektována a podporována, ale také může být silně omezována.
Příklad 25
S mimořádnou zátěží při výchově dítěte musí počítat rodiče především v batolecím období a v období
pubescence. Negativismus, sebeprosazování, labilita emocí jsou typické pro obě náročné vývojové
etapy.
Diferenciace
Diferenciaci odpovídá český termín rozlišování. V psychologii rodiny je chápán tento pojem jako stupeň Diferenciaci
individuality, kterým se odlišuje jedinec od druhých lidí.
Příklad 26
Ne všichni rodiče dokáží respektovat talent a vlohy svého dítěte. Některé děti jsou přetížené
nesplněnými sny svých předků, rodičů i prarodičů a tráví volný čas v nesmyslných aktivitách, které
neumožňují rozvoj skutečného nadání dítěte.
Dysfunkce
Dysfunkci lze chápat jako činnost, která narušuje celek. Dysfunkce rodiny se projevuje maladaptivním Dysfunkce
chováním jednoho nebo více členů dané rodiny. Dysfunkční rodiny vykazují např. popírání či neřešení
problémů, nedostatečnou intimitu, potlačování osobní identity, neuspokojené individuální potřeby členů
rodiny, nejasnou komunikaci, nejasná pravidla atd. Dysfunkční systém může produkovat individuální
psychopatologii (závislost, neurózy, psychosomatické potíže, asociální chování atp.)
Příklad 27
Žena, která byla v dětství ve své rodině obětí sexuálního zneužívání, má problémy se svým sexuálním
chováním. Jestliže dojde k sexuálním aktivitám, mívá pocity viny a pocity selhání. Na svého partnera
verbálně útočí a dává mu najevo svůj odpor i hnus. Každý partnerský vztah ukončí v okamžiku, kdy
dojde k sexuálním aktivitám.
Hranice
Hranice v rodinném systému chápeme jako omezení jednotlivých podsystémů (hranice manželské Hranice
koalice, sourozenecké subsystémy apod). Hranice mohou být v rodině propustné (permeabilní), takže
otevřenost rodiny je extrémní (kdykoliv a kdokoliv bez výběru má do rodiny přístup). Protipólem je
rodina s velmi malou otevřeností, která může vést až k izolovanosti rodiny. Ve funkční rodině bývají
jasně vymezené hranice, které všichni členové rodiny respektují.
Příklad 28
Rodiny s domácím násilím, především s partnerským násilím, bývají většinou izolované. Přátelé a ani
členové širší rodiny nepřicházejí na občasnou návštěvu. Agresivní člen partnerské dvojice má tak větší
kontrolu nad chováním a kontakty oběti, oběť nechce, aby přátelé a rodina věděli, jak jejich partnerství
ve skutečnosti vypadá.
Koalice
Koalici můžeme chápat jako spojení mezi určitými členy dané rodiny. Ve funkční rodině bývá nejsilnější Koalice
koalice partnerská s otevřenými vztahy rodičů k dětem. V dysfunkčních rodinách mohou vznikat koalice
např.:
•
•
•
•
•
schizmatická (silné spojenectví napříč generacemi)
asymetrická (jeden člen je izolován a ostatní tvoří silnou koalici)
generační (narušená interakce mezi rodiči a dětmi)
pseudodemokratická (nejsou diferencované jednotlivé role)
totální (osobní hranice jsou nejasné, rodina rozhoduje o prožívání jedince)
Příklad 29
V rodině s domácím násilím může např. vytvořit pevnou koalici oběť se svými dětmi proti osobě
agresora, který všechny členy rodiny týrá a ponižuje. Mezi dětmi a obětí se vytvoří extrémně silná
emocionální vazba, která umožňuje oběti využívat děti k uspokojení svých potřeb.
Koheze
Koheze je považována za soudržnost (věrnost, oddanost). Ve funkční rodině je velmi významná a je Koheze
současně vyvážena osobní autonomií členů rodiny. V kohezivní rodině existují silné emocionální vazby
mezi všemi členy rodiny.
Příklad 30
V kohezivní rodině bývá dobrá organizace péče o nemohoucí členy rodiny. Přestárlí členové rodiny
nebývají umisťováni v domech s pečovatelskou službou a dožívají svůj život v prostředí rodiny.
Komplementarita
Komplementarita, tato vzájemná slučitelnost členů rodiny, může být pozitivní i negativní. Členové Komplementarita
rodiny si vzájemně uspokojují či neuspokojují své potřeby a současně uspokojují či neuspokojují své
emoční vztahy.
Příklad 31
Osobnost narcistického jedince hledá v rodině pouze uspokojení vlastních potřeb. Narcista nepociťuje
vinu a nemá soucit s ostatními lidmi, tudíž ani s členy vlastní rodiny. Požaduje respektování svých
požadavků i názorů. Členové rodiny jsou pro něho pouze jedinci v závislém postavení, bez osobních
a lidských práv.
Konstelace rodiny
Konstelace chápeme jako sociálněpsychologické uspořádání rodiny. Patří sem věkové rozdíly, pořadí Konstelace
a počet sourozenců, dominantní či submisivní pozice jednotlivých členů rodiny, počet členů rodiny,
citová vzdálenost členů rodiny atp.
Příklad 32
V některé rodině může získat silnější sociální postavení dítě, které odpovídá pohlavím, zaměřením,
temperamentem apod. představě rodiče o atraktivitě dítěte.
Kontext
Kontextem rozumíme strukturovanou systémovou síť, která spolupůsobí při vývoji každého jedince. Kontext
Rodina se pohybuje jednak ve svém přirozeném prostředí, ale současně je součástí širšího
společensko-kulturního kontextu, který do jejího intimního života zasahuje.
Příklad 33
V souvislosti s tragickými okolnostmi může dojít k rozpadu i harmonické funkční rodiny. Např. rodiny,
které jsou harmonické a bezproblémové, vlivem válečných okolností či živelné pohromy ztrácejí svou
funkčnost.
Normalita rodiny
Existuje více přístupů k normalitě rodinného systému. Rodina je chápána jako normální, jestliže se Normalita
rodiny
u žádného člena neobjevují symptomy psychopatologie, jestliže je úspěšně a optimálně funkční, rovněž
za normální je považována rodina, která odpovídá průměrné typické rodině a jestliže procesy, které se
v rodině odehrávají, udržují pozitivní vývoj rodinného systému.
Příklad 34
Stoupající rozvodovost současných párů vede k posunu v postoji společnosti k neúplné rodině.
Desetitisíce dětí vyrůstají v neúplných rodinách a společnost je nucena akceptovat tento jev, který se
postupně stává normálním.
Rodinné fungování
Každá rodina má rozdílnou schopnost rodinného fungování:
•
•
•
•
osobní fungování (spokojenost s rolí v rodině)
partnerské fungování (vzájemný soulad mezi rodiči)
rodičovské fungování (odpovědnost za výchovu a péči o děti)
socioekonomické fungování (sociální status rodiny, prestiž rodiny)
Příklad 35
Rodina může mít vysokou prestiž, mezi partnery nemusí docházet ke konfliktům a dokonce oba mohou
být spokojeni se svou rolí v rodině. Jestliže však odpovědnost za výchovu a péči o děti převezme pouze
jeden z rodičů , nelze tuto rodinu považovat za funkční.
Rodinné
fungování
Rodinná identita
Rodinná identita udržuje rodinnou stabilitu, kontroly nad konflikty a schopnost rodiny dále se rozvíjet a Rodinná
identita
měnit. Ve funkční rodině je rodinná identita v rovnováze s autonomií členů rodiny.
Příklad 36
Rodina po rozvodu rodičů se odstěhuje z místa dosavadního bydliště. Matka, která má děti ve své péči,
brání v kontaktu s otcem i s celou jeho rodinou. Děti ztrácejí rodinnou identitu, nemohou si prohlížet
fotografie a ani rodinné filmy. Matka nepřipustí ani zmínku o otci a jeho rodině. Děti ztrácejí kontakt i
s rodinou matky, protože vzdálenost neumožňuje častější setkávání.
Rodinné interakce
Rodinné interakce patří mezi dynamické způsoby komunikace mezi členy rodiny. Kvalita interakcí Rodinné
interakce
souvisí s :
•
•
•
•
•
dominancí (funkční rodina má jasnou strukturu moci, dysfunkčními extrémy je silná či slabá
dominance)
city (emocionální reakce a vztahy, mohou být pozitivní i negativní)
dovednost komunikovat (verbální i neverbální úroveň komunikace)
výměna informací
podpora (souvisí s intimitou v rodině)
Příklad 37
Jestliže oba rodiče jsou schopni vstupovat do kvalitních interakcí s dětmi, potom i rozpad partnerského
vztahu socializaci dítěte naruší minimálně.
Rodinné rituály
Rituály jsou ustálené průběhy některých činností (stolování, rodinné oslavy, štědrovečerní večeře). Rodinné
rituály
Rodinné rituály pomáhají formovat rodinnou identitu. Události, které rodinné rituály nedoprovázejí
(rozvod, odchod dětí z domova, předčasně ukončené těhotenství), bývají pro členy rodiny emocionálně
obtížně zvladatelné.
Příklad 38
K některým rituálům může rodina dospět v průběhu společného života. Např. sv.Valentýn nebyl
oslavován v totalitních zemích, po změně společenského systému se tento svátek stal velice oblíbený.
Rodinný životní cyklus
Jedinec i rodina procházejí různými životními cykly. Rozlišujeme:
Rodinný
životní cyklus
•
•
•
normativní vývojové vlivy, které jsou očekávané (narození, vstup dítěte do školy, nástup
do zaměstnání, odchod do důchodu,..)
nenormativní vývojové vlivy, které jsou neočekávané (postižení dítěte, rozvod, úraz, přírodní
katastrofa, ..)
společensko-kulturní a historické vlivy (nezaměstnanost, válka,..)
Typy rodin
Existuje více různých typologií rodin:
• rodina eufunkční
• rodina funkční
• rodina dysfunkční
• rodina afunkční
• rodina orientační
• rodina prokreační
• rodina úplná
• rodina neúplná
• rodina nukleární
• rodina rozšírená
• rodina doplněná
• rodina náhradní
Úkol 28
Vysvětlete rozdíly mezi rodinou funkční a dysfunkční.
Shrnutí
•
•
•
•
•
psychologie rodiny je poměrně mladá vědní disciplína
předmětem zájmu psychologie rodiny je studium rodinných systému a rodinných vztahů
oblast rodinných studií je interdisciplinární, čerpá především ze sociologie rodiny, vývojové
a sociální psychologie
psychologie rodiny ve shodě s jinými vědními obory má svůj pojmový aparát
psychologie rodiny se také zabývá problematikou problémů současné rodiny
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
5.
Vysvětlete pojem „ rodina“.
Vysvětlete pojem „psychologie rodiny“.
Jaké znáte nejčastější pojmy psychologie rodiny.
Jaký je rozdíl mezi funkční a dysfunkční rodinou?
Jaká jsou rizika neúplné rodiny, která vznikla přirozenou cestou a která vznikla nepřirozenou
cestou?
6. V čem spočívá nezastupitelnost rodiny v socializačním procesu jedince?
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
psychologie rodiny
rodina
funkční rodina
dysfunkční rodina
Typy rodin
•
•
•
neúplná rodina
konstelace rodiny
normalita rodiny
Průvodce studiem
V této kapitole jste získali základní a velmi stručné informace o psychologii rodiny. Text směřuje
k stručnému popisu vzniku dané disciplíny a k objasnění nejčastěji používaných pojmů. Jednotlivé
podkapitoly obsahují četné příklady k vysvětlení.
Úkol 29 - korespondenční
Na základě získaných informací napište esej na téma „ Moje rodina“, kde zachytíte svou orientační
rodinu.
Pro zájemce
Prostudujte si jakoukoliv publikaci, která se zabývá matrimoniopatologií (poruchami manželského
soužití). Např. Gjuričová Š. a kol.
10 Problematika životní naplněnosti
Alena Petrová
Cíle
Prostudování této kapitoly vám nabízí možnost základní orientace v široké problematice subjektivního
prožívání smyslu života. Po nastudování celého textu byste měli být schopni:
•
•
•
•
•
charakterizovat podstatu otázky smyslu života a základní znaky smyslu,
chápat příčiny a projevy existenciální frustrace člověka,
uvědomit si skutečnost, že schopnost nacházet v životních situacích smysl, patří k základním
schopnostem člověka,
rozlišit základní druhy životních hodnot,
vymezit úskalí v hledání smyslu.
Průvodce studiem
Položili jste si někdy otázku, jaký má váš život smysl? Proč nebo k čemu jste na tomto světě? Pro co Úvod
nebo pro koho vám stojí za to žít? K typicky lidským potřebám patří cítit cenu života, pochopit a procítit
to, co život obsahuje. Rozumět svému bytí, znamená chápat jeho smysl. Je lidskou přirozeností usilovat
o životní naplnění. Hledání smyslu života je proto stěžejním motivem lidského chování. Otázka
po smyslu života je hluboce lidská, je vlastní jen člověku a také pouze člověku je vyhrazeno zažívat
svou existenci jako problém.
Často žijeme jakoby automaticky, málo otevření tomu, co nám život nabízí, nebo spíše čekáme, čím
nás život obdaruje a může se stát, že se cítíme mnohdy ukřivděni srovnáním s úspěšnějšími „osudy“
jiných. Otázka „Jak žít šťastněji, spokojeněji?“ úzce souvisí s otázkou smysluplnosti života. Člověk
nechce svůj život jen nějak přežívat, chce vědět a cítit k čemu tu je, pro koho či pro co má něco
vykonat, o co usilovat, chce svůj život spoluutvářet, chce mít podíl na tom, co je na světě krásné,
zajímavé. Člověk hledá a věří ve smysl, ať si je toho plně vědom či ne.
Hledání smyslu života je proces, který probíhá neustále a nikdo v něm člověka nemůže zastoupit.
Stejně jako život, který musí žít vždy jen člověk sám. Otázkám vztaženým ke smyslu vlastního života se
věnuje mnoho věd a oborů lidské činnosti, mezi nimi také psychologie. A mnohdy palčivou otázkou
po smyslu života se zabývá v různých životních etapách i každý z nás.
Příklad 39
Zamyslete se nad následujícími výroky známých osobností.
A. Einstein: Kdo pociťuje svůj život bezsmyslný, ten je nejen nešťastný, ale také stěží schopen žít.
F. Nietzsche: Jen ten, kdo má proč žít, unese pak téměř jakékoli jak.
V. E. Frankl: Svoboda není něco, co člověk má. Svobodným člověk je.
A. Camus: Existuje pouze jeden vážný filozofický problém, a to, zda život je či není hoden žití.
Plutarchos: Mírou člověka je způsob, jakým snáší neštěstí.
Smysluplně žít, znamená, obecně řečeno, že člověk se svými schopnostmi a vlohami, se svým Žít smysluplně
cítěním a chtěním se věnuje tomu, co právě přítomná situace či chvíle nabízí. Člověk se pro něco
angažuje, je zúčastněn „na věci“. Vždy má člověk základní volbu: svůj život utvářet nebo snášet.
Pohlédnout na svůj život realisticky není snadné. Člověk je ve svém životě do jisté míry určen, omezen,
avšak na něm samotném záleží, co s těmito podmínkami udělá, jaké k nim zaujme stanovisko. Člověk
neustále svobodně volí mezi možnostmi, které má, záleží na něm, kterou uchopí a kterou nevyužije.
I nezvolit nic je volba. K životu patří být stále na cestě, nebýt u cíle, něco očekávat, o něco usilovat.
Jedni očekávají, jak a kdy budou životem obdarováni, jiní čekají na okolnosti, které budou moci utvářet
po svém. Život nechává na nás, jaký postoj zaujmeme. Mnozí pokládají obdarování za oprávněný nárok
vůči životu, druzí volí tzv. existenciální cestu, chtějí utvářet svůj život na pozadí skutečnosti, jsou
otevřeni něco prožívat, měnit a zdokonalovat a když je to nezbytné, prostě něco trpělivě snášet, nikoli
s pasivní odevzdaností, ale se snahou uplatňovat všechno, co ještě lze. Život je plný příležitostí, které
můžeme využít či promarnit. Podobně jako se staví dům z mnoha cihel, každý z nás staví svůj život
z mnoha drobných i větších rozhodnutí. Nová rozhodnutí ovšem souvisejí s předešlými. Svoboda má
svou historii. Naše dřívější rozhodnutí rozšiřují či omezují naše současné možnosti (Frankl, 1994).
Příklad 40
Představte si životní situaci člověka, který pod tíhou nepříznivých okolností v osobním a pracovním
životě řeší stres stále častěji sklenkou alkoholu. Jeho organismus si postupně na drogu navyká. A měl-li
tento člověk na počátku svobodnou volbu, zda sáhne po alkoholu, jak často a kolik toho vypije,
postupně se jeho svoboda zužuje a časem není jen tak schopen realizovat rozhodnutí, že přestane pít.
Svoboda
člověka
Svoboda nás nutí se rozhodovat. A rozhodování sebou nese odpovědnost. Svoboda je darem
i břemenem ( Längle, 2002).
Podle Frankla (1994) je typickým únikovým manévrem před odpovědností konformismus (člověk dělá
to, co dělají druzí), nebo také totalitarismus (dělám to, co po mně chtějí jiní, vymlouvám se na tlak
zvenčí). Svoboda může být na obtíž, neboť nás tlačí hledat smysl. A ten neznamená nic více ani méně
než za daných okolností a možností situace uskutečnit to nejlepší možné. Avšak, která to je ta „nejlepší
možná cesta“? Není vždy lehké ji nalézt, člověk se mnohdy může splést, být zmaten, např. tzv.„
pseudosmysly“. Smysl se nedá někomu předat, poradit či nařídit. Člověk si ho musí nalézt sám. Jakýmsi
kompasem či orgánem smyslu je naše svědomí.
Frankl (2006) zdůrazňuje, že jistou orientací při hledání smyslu nám může být výchozí skutečnost, že Podstata
smyslu
smysl spočívá v naplňování hodnot. Zároveň vymezuje tři oblasti tohoto naplnění:
• zážitkové hodnoty (vztahy mezi lidmi, vnímání přírody, umění, vztahy ke zvířatům,
činnostem apod., jsou spojeny s prožitky bezpečí, jistoty, estetična, lásky, radosti, víry),
• tvůrčí hodnoty (konstruktivní přetváření světa, vykonání činu, člověk něco dělá pro někoho,
či pro něco, něco vytváří, mění, o něco usiluje…),
• postojové hodnoty (postavit se osudu, bolesti, utrpení, zůstat sám sebou, pokusit se
o nemožné apod.).
Úkol 30
Pokuste se sami sobě zformulovat, co jste doposud ve svém životě chtěli, oč jste se snažili, jak se vám
to podařilo, co považujete ve svém životě za smysluplné, co vám přináší vnitřní uspokojení, radost
a duševní sílu, co vás oslovuje.
Smysl spočívá v hodnotě toho, oč nám jde. Lépe se nám daří ho rozpoznat a nalézt, když jsem otevření
životu, jeho možnostem. Podle Längleho (2002) je důležitá i otevřenost k sobě samému. Smysl je
vždy přítomen. Musí však být rozpoznán, nalezen. Subjektivní prožívání smyslu života souvisí se
schopnostmi člověka zacházet se sebou i se světem. Smysl cítíme, plně nás uchopí, mění se se
změnou situace, vyžaduje pružnost ve vnímání hodnot, uchopení reality jako celku. Smysl je výzva,
spojená s rizikem. Při jeho hledání je podstatné vědět, co vlastně chci. Smysl může nalézt každý člověk,
pokud je schopen činit rozhodnutí.
Zdá se, že pocity spojené s nenalezením nebo ztrátou smyslu života (absence smyslu, existenciální Absence
smyslu
vakuum) se v současné době stále více rozmáhají. Statistiky hovoří asi o 20% obyvatelstva vyspělých
zemí (Lukasová, 1998). Krize smyslu dnešního člověka se často týká skupin lidí, kterým se na první
pohled daří dobře, kteří působí na své okolí jako zdraví a úspěšní, navzdory tomu pociťují jakousi
vnitřní prázdnotu, nicotu, nespokojenost či nudu. Jejich prožitky spojené s absencí smyslu mohou
vyústit až do onemocnění tzv. noogenní neurózou. Člověk pak prožívá mučivé pocity bezsmyslnosti
svého žití, necítí odpovědnost za sebe ani za uskutečňování hodnot, neumí vnímat výzvy, možnosti
dané situace, nemá žádnou radost ze života, bývá nespokojený, podrážděný, často se i může nudit, trpí
pochybnostmi nad svým životem, necítí svůj podíl na něm. Nejčastěji se s neuspokojením základní
lidské potřeby „po smyslu“, označovaným jako existenciální frustrace, setkáváme v následujících
situacích:
• když odejde někdo nám hodně blízký,
• máme-li dojem, že nás již nikdo nepotřebuje,
• když jsme ztratili z nějakých důvodů zájem o cokoli,
• když nemáme nikoho opravdu blízkého, o nikoho nám nejde a nikoho v podstatě nemáme rádi,
• když zaujmeme postoj, že již od života nic nečekáme,
• jestliže určité provizórium, v němž žijeme, trvá příliš dlouho,
• když se dlouho neobjevuje nic, co posílí naši naději,
• topíme-li se v nudě, nezájmu (pak se často orientujeme na zdánlivé smysly – majetek, zábava
a rozptýlení, extrémní zážitky spojené s cestováním, sportem, sexem, drogou apod., získání
mocenské pozice…),
• při vyčerpání velkým množstvím starostí,
• při vyhýbání se práci, námaze, riziku, nechuti odpovídat na dění kolem sebe se zájmem
a účastí.
Frankl (1994) analyzuje nejčastější falešné cesty hledání smyslu (jedná se o zaujímání stereotypních Úskalí
při hledání
postojů k životu):
smyslu
•
•
•
•
fatalistický postoj – ztráta naděje, rezignace na životní cíle, útěk od svobody, neurotická
akceptace osudu, (člověka lze přirovnat ke kulečníkové kouli),
kolektivistický postoj – splynutí s masou, konformita, ztráta identity, vytrácí se prožitek
sebe jako svobodné bytosti, snažíme se získat svou hodnotu tím, že se snažíme vyhovět jiným,
získat jejich ocenění,
fanatický postoj – ignoruje druhé, netolerance, nedostatek sebekritického pohledu či
náhledu, touha získat moc, řídit, ovládat druhé, manipulace, pohrdání lidskými slabostmi (jako
např. úzkostností, nejistotou, neprůbojností, submisivitou),
postoj provizória – přijímá život „zde a nyní“, bez vzdálenějších perspektiv, předstíraní
emocí, povrchnost, odmítání odpovědnosti za sebe i druhé (život jeviště, na němž chci odehrát
svou roli s co nejmenšími náklady).
Shrnutí
Lidskou přirozeností je usilovat o životní naplnění. Prožívání smysluplnosti vlastní existence
souvisí s kvalitou života jedince, s mírou jeho duševní pohody a celkovým zdravím. Frustrace potřeby
smyslu může vést ke snížení imunity, neurotickým obtížím až onemocnění noogenní neurózou,
k depresivním stavům, sebevražedným sklonům, různým druhům závislosti apod. Prožitek smyslu života
souvisí se schopnostmi jedince vyrovnávat se s každodenními nároky a situacemi. Podstata člověka
spočívá ve schopnosti poznávat svět i sebe, chopit se nabízených možností smyslu a proměnit je
ve skutek a tím naplnit své bytí v čase. Konečnost lidského života mu smysl nebere, ale naopak dává.
Vede nás k odpovědnosti za rozhodnutí komu a čemu (na úkor čeho) věnujeme to nejcennější - náš
životní čas. Podle teoretiků existenciálně analytického zaměření má život ničím nepodmíněný smysl
a neztrácí jej za žádných okolností. Člověk přisuzuje světu a skutečnostem v něm svůj subjektivní
význam a podle takových subjektivních hledisek a obrazů žije! Člověk hledá smysl svého života svou
jedinečnou životní cestou, v průběhu toho uzrává, uskutečňuje se, ujasňuje si mnohé, nebo se různě
zaplétá či se pasivně oddává „osudu“. Zdravý člověk je otevřený světu i sobě, cítí hodnoty stojící
za uskutečnění, zakotvuje svůj život v něčem, co chce vytvořit, změnit, se vší silou a láskou usiluje
o něco, co ho povznáší, motivuje k práci na sobě, k sebereflexi, k činům s ohledem na druhé. Pocit
ztráty smyslu ohrožuje člověka moderní doby také v souvislosti s nabídkou pseudosmyslů,
komercionizací, absurditou, dehumanizací hodnot apod. Žít smysluplně znamená najít odvahu
vydat se svému životu, být svobodný (svobodně volit, žít za sebe), nést odpovědnost za svá
rozhodnutí a činy, žít s vnitřním souhlasem. Angažovat se ve svém životě je riskantnější než jen nějak
přežívat, cítit se ukřivděný ve srovnání s úspěšnějšími osudy druhých, být pasivní a jen reagovat
na okolnosti. Avšak angažovanost ve svém životě člověku přináší duševní rovnováhu a sílu, chuť
překonat překážky, uskutečnit hodnoty a cíle, bojovat proti nepříznivým okolnostem…
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
smysl života
existenciální frustrace
noogenní neuróza
fatalistický postoj
kolektivistický postoj
fanatický postoj
postoj provizória
konformismus
totalitarismus
existenciální cesta, angažovanost ve svém životě
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
Charakterizujte smysl života a porovnejte ho se zdáním smyslu (pseudosmysly).
Zformulujte, co znamená smysluplně žít.
Co je myšleno termínem existenciální cesta hledání smyslu?
Vysvětlete svými slovy falešné cesty hledání smyslu života (fatalistický postoj, kolektivistický
postoj, fanatický postoj a postoj provizória)
5. Jaké znáte oblasti, v nichž se realizuje naplňování hodnot?
6. Jaké strategie úniku před odpovědností jsou podle V. E. Frankla nejfrekventovanější?
7. Vysvětlete pojem existenciální frustrace a uveďte její možné projevy.
8. Vysvětlete pojem noogenní neuróza a charakterizujte její projevy.
Úkol 31 - korespondenční
1. Vypracujte esej na téma Svůj život utvářet nebo snášet ?
2. Charakterizujte smysl života, předpoklady a překážky jeho nalézání.
Pro zájemce
Pokud vás tato kapitola věnovaná problematice prožívání smyslu vlastního života zaujala natolik,
že byste se chtěli této oblasti věnovat hlouběji, pak neváhejte otevřít následující publikace:
Frankl, V. E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 2006. ISBN 80-85319-39-X.
Frankl, V. E. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 1994. ISBN 80-85139-22-2.
Křivohlavý, J. Mít pro co žít. Praha: Návrat domů, 1994. ISBN 80-85495-33-3.
Längle, A. Smysluplně žít. Brno: Cesta, 2002. ISBN 80-7295-037-1.
Lukasová, E. Logoterapie ve výchově. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-180-0.
Lukasová, E. I tvoje utrpení má smysl. Brno: Cesta, 1998. ISBN 80-85319-79-9.
May, R. Láska a vůle. Praha Hodkovičky : Pragma, 2007. ISBN 978-80-7349-070-6.
Petrová, A. K problematice psychologie existence. Olomouc: Votobia, 2005. ISBN 80-7220-244-8.
Smékal, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-86598-65-9.
Použitá literatura
Literatura
1. kapitola Etické problémy v psychologickém výzkumu
ATKINSONOVÁ Z. a kol. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85605-35-X.
PLEVOVÁ, I. Kapitoly z obecné psychologie II. Olomouc : VUP, 2004. ISBN 80-244-0963-1.
PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2003. ISBN 978-80-200-1499-3.
2. kapitola Kognitivně vývojový přístup ke studiu lidské morálky
HEIDBRINK, H. Psychologie morálního vývoje. 1. vyd. Praha : Portál, 1997. 175 s. ISBN 80-7178-1541.
VACEK, P. Morální vývoj v psychologických a pedagogických souvislostech. Hradec Králové :
Gaudeamus, 2000. 121 s. ISBN 80-7041-148-1.
VACEK, P. Rozvoj morálního vědomí žáků : metodické náměty k realizaci průřezových témat. 1.vyd.
Praha : Portál, 2008. 126 s. ISBN 978-80-8367-386-4.
Portál Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (online) Lawrence Kohlberg a Jean Piaget. Dostupný
z WWW:<http://www.phil.muni.cz/fil/etika/texty/panorama/kohlberg.html>.
Wikipedia : the free encyclopedia (online). Kohlbergova stádia morálního vývoje. Dostupný z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Kohlbergova_stádia_morálního_vývoje> .
3. kapitola Psychologické poradenství v životě člověka
DRYDEN, W. Poradenství. Praha : Portál, 2008, ISBN 978-80-7368-371-0.
GELDARD, K., GELDARD, D. Dětská psychoterapie a poradenství. Praha : Portál 2008.ISBN 978-807367-476-2.
HOSKOVCOVÁ, S. Psychosociální intervence. Praha : Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1626-1.
4. kapitola Asertivita
BELEŠ, L. Trénink asertivity. Příručka z kurzu Trénink asertivity. Košice : 1989.
CAPPONI, V. NOVÁK, T. Jak se prosadit. Asertivně do života. Praha : Svoboda, 1992. ISBN 80-7169082-1.
MEDZIHORSKÝ, Š. Asertivita. Praha : Elfa, 1991. ISBN 80-900197-1-4.
POSPÍŠIL, M. Asertivita aneb jak ze slepé uličky v mezilidských vztazích. Plzeň : 1996. ISBN 80-8542488-6.
VALIŠOVÁ, A. Asertivita v rodině a ve škole. Praha : H+H, 1994. ISBN 80-85787-29-6.
5. kapitola Psychosomatické vztahy
BAŠTECKÝ, J., ŠAVLÍK, J., ŠIMEK, J. Psychosomatická medicína. Praha : Grada, Avicenum , 1993. ISBN
80-7169-031-7.
MOHAPL, P. Vybrané kapitoly z klinické psychologie I .Olomouc : 1998.
PONĚŠICKÝ, J. Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty a laiky. Praha : Triton, 2002. ISBN 807254-216-8.
6. kapitola Poruchy sexuálního vývoje
HANUŠ, H. a kol. Speciální psychiatrie. Praha : Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-873-5.
HÖSCHL, C., LIBIGER, J., ŠVESTKA, J. Psychiatrie. 2. vyd. Praha : Tigis, 2004. ISBN 82-900130-1-5.
SMOLÍK, P. Duševní a behaviorální poruchy. 2. vyd. Praha : Maxdorf, 2002. ISBN 80-85912-18-X.
ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVá, D. a kol. Dětská klinická psychologie. 4. vyd. Praha : Grada, 2007. ISBN 80247-1049-8.
BAŠTECKÁ, B., GOLDMANN, P. Základy klinické psychologie. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-550-4.
WEISS, P. Sexuální deviace. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-550-4.
7. kapitola Imaginace, jejich druhy, funkce a význam
ACHTERBERG, J., DOSSEY, B., KOLKMEIER, L. Rituals of healing. New York : Bantam Book, 1994,
360 s. ISBN 0-553-37347-1.
BATTINO, R. Guided imagery and other approaches to healing. Bancyfelin: Crown house publishing
limited, 2000, 377 s. ISBN 1899836446.
DAŘÍLEK, P. Imaginace jako možný integrující aspekt těla a mysli. In Aktuálne otázky pedagogiky
a psychologie III. Banská Bystrica : FHVUMB, 2008, s. 225 – 236. ISBN 978-80-8083-553-8.
EPSTEIN, G. Healing vizualizations. New York : Bantam Books, 1989, 226 s. ISBN 0-553-34623-7.
LEUNER,H. Katatymní prožívání obrazů. Brno : MU, 1997, 209 s. ISBN 80-210-1677-9.
NAPARSTEK, B. Staying well with guided imagery. New York: Warner Books, 1994, 228 s. ISBN 0-44651821-2.
ORAVCOVÁ, J. Psychologické aspekty vizuálnej komunikácie. Banská Bystrica : FHVUMB, 2008, 118 s.
ISBN 978-80-8083-604-7.
8. kapitola Problematika spánku
NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. ISBN 80-200-0689-3.
PLHÁKOVÁ, A. Obecná psychologie. Praha : Academia, 2004. ISBN 80-200-1086-6.
RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. Psychiatrie. Praha : Galén, 2001. ISBN 80-7262-140-8.
http://health.howstuffworks.com/dream.htm
9. kapitola Psychologie rodiny
SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-559-8.
GJURIČOVÁ, Š. a kol. Podoby násilí v rodině. Praha : Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-416-3.
10. kapitola Problematika životní naplněnosti
FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. Brno : Cesta, 2006. ISBN 80-85319-39-X.
FRANKL, V. E. Vůle ke smyslu. Brno : Cesta, 1994. ISBN 80-85139-22-2.
LÄNGLE, A. Smysluplně žít. Brno : Cesta, 2002. ISBN 80-7295-037-1.
LUKASOVÁ, E. Logoterapie ve výchově. Praha : Portál, 1997. ISBN 80-7178-180-0.
LUKASOVÁ, E. I tvoje utrpení má smysl. Brno : Cesta, 1998. ISBN 80-85319-79-9.
Download

Význam psychologie v životě člověka