Zpravodaj BESKYDSKÉHO REHABILITAČNÍHO CENTRA 7 / 2010, ročník II.
Časopis ČELADENSKÁ FONTÁNA je vydáván pro zaměstnance, klienty a partnery Beskydského
rehabilitačního centra v Čeladné. Cílem Fontány je přinášet informace všem, kteří se chtějí dozvědět
více o tom, jak zde, na úpatí Ondřejníku, pomáháme těm, kteří potřebují upevnit zdraví. Je to
jednoduché: díky zdejším mimořádně příznivým klimatickým podmínkám a vysoké úrovni
rehabilitační péče je BRC vyhledávaným zdravotnickým zařízením s výbornou pověstí. Za
neopakovatelnou a dnes velmi vzácnou atmosférou rodinných lázní k nám jezdí pacienti z celé
republiky. Tímto zveme i vás. Všechna vydání Čeladenské fontány najdete také na www.brc.cz.
Plukovník LUBOŠ VALERIÁN
„„PPoottřřeebbuujjii kkoom
muunniikkaaccii ii ppssyycchhiicckkoouu
ppooddppoorruu,, oobboojjííhhoo ssee m
mii uu vvááss ddoossttáávváá““
Plk. JUDr. Luboš Valerián, PhD. je vedoucím odboru obecné kriminality Krajského ředitelství
Policie Moravskoslezského kraje a spoluautorem knihy „Bratrstvo tajných hrobů“. A protože patří
již mezi stálé (a spokojené) klienty Beskydského rehabilitačního centra, nedalo mi to a požádala
jsem ho o rozhovor. U kávy v Apartmánovém domě Lara jsme si samozřejmě povídali nejen o jeho
knize, která je už několik let vyprodaná, ale také o jeho práci kriminalisty a o tom, jak se taková
profese prolíná do běžného života, či zda dokonce nějak souvisí s léčbou v BRC.
Přiznám se, že jsem měla z rozhovoru
během let se postupně vypracoval až
trochu obavy, protože jsem o panu
na „šéfa ostravské mordparty“.
plukovníkovi mimo jiné věděla, že má
Mimořádně zajímavé jsou jeho osobní
za sebou při vyšetřování násilných
zážitky s různými typy vrahů, se
trestných činů také řadu výslechů
kterými strávil během vyšetřování
těch nejtěžších zločinců, z nichž
mnoho
hodin.
To
je
spolu
několik si už odpykává doživotní trest
s vypravěčským nadáním obou autorů
- takže ptát se určitě umí. A já byla
důvodem, proč kniha rychle zmizela z
zvědavá, zda se tedy nakonec nebudu
pultů.
Plukovník
Valerián
je
já ptát míň, i když zločinec (naštěstí)
pravidelným hostem pořadu ČT1 „Na
nejsem... Ale bylo to docela
stopě“, pořadu TV Nova „112
„normální“ setkání i povídání, a
V ohrožení
života“,
v televizním
protože pan plukovník se jako pravý
archivu najdete také záznam pořadu
profesionál na rozhovor připravil,
Karla Šípa „Všechnopárty“ s mottem
dozvěděla jsem se pro čtenáře Fontány o práci a
„Zločin a trest“ (3. dubna 2007), kde vystupoval
životě kriminalisty mnoho zajímavého.
spolu
s ředitelem
Kriminalistického
ústavu,
Plukovník Valerián se od roku 1988 zabývá těmi
plukovníkem Janem Hlaváčkem a investigativním
nejzávažnějšími násilnými trestnými činy (především
novinářem, Janem Kroupou. Opakovaně vystupoval i
vraždami) na území severní Moravy. Většina těchto
v rozhlasových relacích Českého rozhlasu Ostrava.
případů je také díky celostátním médiím známá
Úvodní otázky našeho rozhovoru se tedy nabídly
veřejnosti, buď pro mimořádnou brutalitu
samy: Pane plukovníku, můžete nám více přiblížit,
pachatelů, nebo proto, že působili na území celé
jaká je cesta od řadového policisty ke špičkovému
republiky. V knize Bratrstvo tajných hrobů je na
kriminalistovi?
pozadí dvaceti různých případů zachycena také jeho
Řekl bych, že je hlavně postupná. Policejní práci
profesionální dráha kriminalisty, který začínal jako
jsem poznal u bratra, který byl příslušníkem VB,
Pokračování na str. 2
nováček, vypomáhající zkušenějším kolegům, a
MARIE HRNČÍŘOVÁ - 45 let u rentgenu v Čeladné čtěte na str. 5
1
tatínek tehdy mé budoucí manželky sloužil u
dopravní policie. Letos jsem u policie 34 let, začínal
jsem v devatenácti v Praze jako „hlídkař“ na ulici.
V roce 1982 jsem začal studovat na Fakultě
vyšetřování na Vysoké škole SNB v Bratislavě a v
průběhu čtyřletého denního studia jsem získal
právnické vzdělání. Jako vyšetřovatel obecné
kriminality ve Frýdku-Místku jsem měl štěstí
zejména na násilnou trestnou činnost. V roce 1988
jsem začal pracovat v útvaru vyšetřování tehdejší
Krajské správy. Byla to samostatná práce, která se
týkala zpracování podkladů získaných zejména od
kriminalistů pracujících v terénu. Vedl jsem trestní
řízení a zabýval se zejména vraždami. Po
prezidentské amnestii v roce 1990 totiž výrazně
vzrostl počet násilných trestných činů páchaných
těmi, co právě vyšli z vězení - s jejich řešením jsme
se potýkali až do půlky 90. let. To se dá doložit i
statisticky – jestliže byl v sedmdesátých letech
nejmenší počet vražd v našem regionu za rok 17,
v osmdesátých letech naopak největší počet vražd
37 (1983), v roce 1994 to už bylo 64 vražd. To v praxi
znamená více než jednu vraždu týdně. V posledních
letech řešíme v našem regionu ročně mezi 30 až 40
vraždami. V roce 2002 došlo ke spojení dvou služeb,
a to kriminální policie s útvary vyšetřování. Vznikla
tak nově SKPV – Služba kriminální policie a
vyšetřování. Ta řeší nejen násilnou trestnou činnost,
ale i problematiku majetkové trestné činnosti,
mravnostní a drogové delikty, extremismus,
trestnou činnost mládeže a na mládeži, požáry,
výbuchy nástražných výbušných systémů, má na
starosti také pátrání po pohřešovaných a hledaných
osobách, kosterních nálezů a pátrání po odcizených
věcech a starožitnostech. Pracují zde dva druhy
týmů - kriminalisté v terénu a druhá skupina, která
zpracovává veškeré podklady a vede trestní řízení.
Do začátku letošního roku jsme měli na starosti 11
okresů, po novém rozdělení jich je šest – kryjí se s
bývalými okresy tak, jak je znáte. Práce nám tedy
neubylo, ale můj tým teď řeší ty nejzávažnější
případy - takzvané „sedmnáctky“ - podle § 17
trestního řádu, což znamená, že jde o řízení o
trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí
svobody s dolní hranicí nejméně 5 let, či takové, za
které lze uložit výjimečný trest.
O Vašem týmu je známo, že má v rámci celé
republiky vysoké renomé - jste úspěšní při řešení i
těch nejsložitějších případů. Jak je to ale s případy
nevyřešenými, kdy se Vám pachatele najít nedaří?
O tom, jak dlouho je vedeno vyšetřování případu,
rozhoduje řada okolností. Některé případy řešíme
třeba i déle než rok. „Odložení věci“ ale neznamená,
že by případ zapadl. Máme k dispozici velice
propracovaný archivní systém ukládání dat. Každý
další případ je v tomto systému porovnáván s již
získanými daty a tím se velice zvyšuje
pravděpodobnost, že nové údaje napomohou
k vyřešení i starších případů. Je to trpělivá a vlastně
nikdy nekončící práce. Ve své knize jsem se snažil i
tyto okolnosti čtenářům přiblížit.
Jak vás přijali vaši kolegové jako autora knihy?
Jak již bylo řečeno, případy popsané v knize, které
řešil náš tým, se neodehrávaly jen na území severní
Moravy. Objasnění těchto zločinů by nebylo možné
bez vzájemné spolupráce kriminalistů v jednotlivých
krajích. Proto i křest knihy byl dvojí - první se
odehrál „doma“ - na půdě Krajského ředitelství v
Ostravě a „Bratrstvo“ křtil moderátor pořadu Na
stopě Roman Svoboda. Druhý křest proběhl v Praze
a v Muzeu Policie se křtu ujal režisér Jiří Svoboda,
zabývající se mimo jiné i tvorbou dokumentů s
kriminalistickou tematikou a režisér filmu „Sametoví
vrazi“, pojednávajícím o případech tzv. Orlických
vražd. Při práci na všech případech je týmová práce
nejen nezbytností, ale také neodmyslitelným
předpokladem
jejich
úspěšného
vyřešení.
Dlouholetá spolupráce nám také výborně funguje se
soudními lékaři v Ostravě. Moji kolegové přijali
knihu vděčně, protože je obrazem práce nás všech,
a třebaže jména hlavních aktérů jsou pozměněna, ti,
kteří na případech pracovali, se určitě v popsaných
dějích našli.
Ve filmech i v knihách s kriminální tematikou patří
k nejzajímavějším situacím ty, při nichž dochází při
vyšetřování ke kontaktu mezi vyšetřovatelem a
podezřelým. Ve skutečnosti to je nejspíš ještě
složitější?
Samozřejmě, skutečnost se od televizních scén liší
dost podstatně. Pokud jde o psychologii, již na
vysoké škole jsme prošli vzděláváním v oboru
forenzní psychologie, která se zabývá například
psychologickými
charakteristikami
osobnosti
obviněných, jejich zvláštnostmi, chováním apod.
Učili jsme se rozpoznávat věrohodnost svědků a
jiných osob. Poznal jsem zásady výslechu, taktiku
jeho vedení. Později jsem měl možnost poznat i
metodu řešení konfliktů. A učíme se stále, protože i
vzdělávání v našem oboru je celoživotní záležitost,
nikdy nemůžete říci, že už víte a umíte všechno.
Zvládání konfliktu je zrovna dovednost, která se
hodí i v běžném životě.
Pokračování na str. 3
2
Takže jste kriminalistou i mimo „pracovní dobu“?
i v klidu kruté bolesti, které mi vystřelovaly do pravé
Žádnou práci nemůžete od běžného života úplně
nohy - jako když člověk dostane ránu bičem.
oddělit, a tedy ani práci policisty. Můj osobní život
Individuální rehabilitaci jsem tehdy měl u Libušky
ovlivnilo už to, že v době studií na Slovensku jsem
Rečkové. Naučila mě cviky, po kterých se bolest
skoro nebyl s rodinou a manželka byla na dcerky
začala zmírňovat. Taky mi vysvětlila, že tyto
sama. Když byly větší, snažil jsem se je vždycky vést
problémy s ploténkou jsou již trvalého charakteru.
tak, aby se vyhnuly situacím, o kterých jsem věděl,
Když však posílím svaly kolem páteře, můj stav se
že jsou rizikové - právě z pohledu mých pracovních
zlepší. Na její léčbu později navázala i
zkušeností. Jsou to zdánlivé drobnosti, ale když se
fyzioterapeutka Maruška Jenčková, která nejen
naučíte všímat si svého okolí a přemýšlet směrem
svým umem, ale zejména přístupem k pacientovi
od odhadnutého následku zpátky k příčině, může
dokázala divy. Hodně jsem taky odpočíval a měl čas
vám to zachránit i život. Hráli jsme si třeba tak, že
podrobit svůj dosavadní život důkladné retrospekci jsme soutěžili o nejpřesnější popis kolemjdoucího,
a našel jsem oblasti, které bych mohl změnit. Domů
který nás právě minul na ulici. Při mojí práci je nárok
jsem si odnesl nejen cenné rady, ale taky sadu cviků.
kladený na čas mimořádný, já jsem se jen vždy
Vrátil jsem se jako jiný člověk - cvičím dodnes, víc
snažil, aby to moje rodina pociťovala co nejméně.
dbám na životosprávu a snažím se taky víc
odpočívat. Vydržel jsem bez bolestí rok a přijel
Přednášíte také na Fakultě zdravotnických oborů
znovu, protože mi léčba moc pomohla a chtěl jsem
Ostravské univerzity v Ústavu urgentní medicíny a
svému tělu dál aktivně pomáhat. První rok jsem do
forenzních oborů. Kdo jsou Vaši studenti?
Polaria chodit nemohl, druhý rok už ano. Prvních pár
Jedná se o kombinované bakalářské studium, které
vstupů jsem docela protrpěl - měl jsem pocit, že se
je určeno především těm, kdo již pracují v rámci
udusím, podobně, jako když jsem se poprvé začal
integrovaného záchranného systému - obor studují
potápět s bombou. Ale zvykl jsem si
například zdravotní sestry
z
Práce
a beru Polarium jako dobrý doplněk
urgentních příjmů nemocnic, hasiči a
v rehabilitačním centru individuální rehabilitace. Jsem 226.
záchranáři, strážníci, policisté. To, že
členem Klubu Polárníků! A letos mi
se lidé z těchto oborů setkávají a
je záležitostí týmu.
poznávají na půdě univerzity, má
Vždycky se pozná, když pomáhá další vaše novinka - Škola
zad. Člověk by neřekl, kolik špatných
velký vliv také na jejich pozdější
lidé pracují srdcem.
pohybových návyků v běžném životě
vzájemnou součinnost a práci v
má.
A že zdraví záleží na tom, jak
týmu. Protože součástí studia je i praxe na jejich
stojíte, když si čistíte zuby, jak ráno vstáváte z
pracovištích, mohou poznat práci těch druhých, což
postele, jak zvedáte břemena či nosíte nákup.
má vždy pozitivní vliv na to, jak budou umět
Vracím se rád taky proto, že na většině vašich lidí je
spolupracovat, až budou řešit reálné krizové situace.
vidět, že je jejich práce baví. Práce v rehabilitačním
Teď budou probíhat státnice a já se těším na
centru je také záležitostí týmu - a tam se vždycky
promoci prvních bakalářů v tomto oboru, až se po
pozná, když lidé pracují srdcem. Tím nemám na
rehabilitaci vrátím domů.
mysli jen zdravotnický personál, ale i všechny kolem,
V Beskydském rehabilitačním centru jste letos
kteří se starají o celkovou spokojenost pacientů.
opakovaně. Logicky se nabízí otázka, co Vás k nám
Vidíte - už zase trochu pracuji - všímám si detailů a
přivedlo a jak jste spokojen s léčbou?
toho, jak funguje váš tým  Jako pacient potřebuji
Moje dnešní potíže se nastřádaly v průběhu mnoha
komunikaci i psychickou podporu, obojího se mi u
let policejní práce - nejen fyzická zátěž, ale hlavně
vás dostává. Samozřejmě je znát, že pracujete v
psychické
vypětí,
nepravidelná
a
špatná
prostředí bývalé nemocnice a některé z původních
životospráva a nedostatečná regenerace - za to vás
provozů jsou historicky zastaralé. Moderní pracovní
tělo nepochválí... Také jsem 40 let hrál házenou za
prostředí je, doufám, jen otázkou času, moc bych ho
Frýdek-Místek, ale zrovna v tom roce, kdy jsme
vašim lidem přál.
postoupili do extraligy, jsem musel kvůli vyhřezlé
Vaše ocenění jistě naše čtenáře potěší. Za ně za
plotýnce s aktivním sportem skončit. Začal jsem se
všechny Vám přeji dobré zdraví a hodně úspěšně
léčit ve Fakultní nemocnici v Ostravě a pan primář
vyřešených případů.
A. Adamová
Klimeš mi doporučil léčbu u vás. V té době jsem měl
Poznámka redakce: jako poděkování za rozhovor jsme panu plukovníkovi Valeriánovi věnovali knížku Lékař
lidumil spolu s DVD Splněný sen doktora Maye, stejně jako našim hostům v předešlých číslech Fontány.
3
BRC MÁ VLASTNÍ ŠKOLU
...Aneb jak se správně chovat ke svým zádům
během celého dne...
Již několik měsíců probíhá v BRC nový rehabilitační program skupinového cvičení ŠKOLA ZAD.
Tento program je určen hlavně těm pacientům, kteří trpí akutními i chronickými bolestmi zad,
mají sedavé zaměstnání, nebo jsou nuceni často zvedat těžká břemena. Zjednodušeně řečeno, Škola
zad je pro všechny ty, kteří se již nechtějí nadále potýkat s bolestmi zad, chtějí je zmírnit nebo je
nechtějí zažít vůbec. Škola zad je v BRC poskytována jako procedura, kterou ordinuje lékař na
základě doporučení fyzioterapeuta. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby Školu zad absolvoval každý
pacient, ale z kapacitních důvodů to zatím není možné.
Bc. Darina Pavlasková, ergoterapeutka BRC
lekcí se nejprve seznámí s teoretickými základy,
například jak správně sedět, stát, vstávat z postele,
zvedat břemena - a proč právě tak. To vše si mohou
zároveň prakticky vyzkoušet sami na sobě a mají
také dost prostoru k případným dotazům. „Učební
látka“ tak pacientům poskytne ucelené a
plnohodnotné informace, potřebné k provedení
žádoucích změn v pohybových stereotypech. Není
nutné s sebou nosit tužku a papír, stačí jen přijít,
dávat pozor a mít chuť něco na sobě změnit .
Pokud by měl zájem o absolvování Školy zad někdo
z řad zaměstnanců BRC, stačí se jen s vedoucími
předem domluvit, do školy ho rádi zařadíme.
Proč vlastně ŠKOLA ZAD?
Není snad člověk, který by se někdy nesetkal s
„bolavými zády“. Ani není divu, že se záda občas
„ozvou“, zkusme se jen zamyslet nad tím, kolikrát
během dne se ohneme, zvedneme těžké břemeno,
jak dlouho shrbeně sedíme u počítače nebo u
televize, v jaké poloze uklízíme či vaříme.
Škola zad probíhá v tělocvičně BETA pod vedením
našich ergoterapeutek, Bc. Dariny Pavlaskové a Bc.
Romany Uřinovské. Pacienti absolvují v průběhu
pobytu dvě lekce (buď v pondělí a ve středu nebo v
úterý a ve čtvrtek, vždy od 15.15). Během těchto
Škola zad učí správným pohybovým
stereotypům, tedy správným pozicím
během celého dne, při kterých jsou záda
i klouby zatěžovány co nejoptimálněji.
Když se naučíme provádět tyto šetrné pohyby, naše
tělo to určitě ocení. Také snížíme dávku potřebných
analgetik a hlavně - uděláme hodně pro své zdraví.
Ilustrace je převzata
z knihy Škola zad
MUDr. E. Raševa
(Praha, Direkta 1992).
4
MARIE HRNČÍŘOVÁ: 45 let u rentgenu v Čeladné
ZAČALA JSEM NEJPRVE OBSAZENÍM
PRACOVNY NEPŘÍTOMNÉHO PRIMÁŘE
Mezi současnými zaměstnanci BRC, z nichž řada také pracovala již v bývalé nemocnici v Čeladné,
je Marie Hrnčířová ojedinělou rekordmankou - na pracovišti rentgenu pracuje již více jak 45 let!
Do nemocnice v Čeladné nastoupila 15. července 1965, ve svých 22 letech. Po maturitě na 11letém
gymnáziu ve Frenštátě pod Radhoštěm pokračovala ve studiu na Střední zdravotnické škole
v Ostravě-Vítkovicích, kde si vybrala specializaci v oboru rentgenologie. A u rentgenu zůstala
dodnes. Kdyby se v léčebném domě Dr. Storcha nebudovalo nové pracoviště a v nejbližších týdnech
se nechystala výměna rentgenu za přístroj CT (počítačový tomograf), zůstala by u rentgenu
nejspíš i další desítky let, důchod-nedůchod.
den končily a odcházely jinam. Jedna z nich na mě
Jak jste se dostala k rentgenu?
čekala, jen mi ukázala přístroj, no a pak zmizela a už
Byla to spíš náhoda - dívky z gymnázia, co nešly na
jsem ji nikdy neviděla. Tehdejší pan primář Rudolf
vysokou školu, si tehdy vybíraly buď střední
Kantorek byl zrovna na dovolené, tak jsem si musela
pedagogickou a šly pak učit, nebo zdravotní školu. Já
poradit sama. Našla jsem takový malý kamrlík, tam
jsem měla odmala blíž spíš k přírodě, než
jsem si nastěhovala věci a začala naplno pracovat na
k humanitním oborům, a tak jsem si vybrala ze
rentgenu. Jaké bylo moje překvapení, když se pan
seznamu oborů rentgen. Se šesti dalšími
primář vrátil z dovolené! Ten kamrlík, který jsem
spolužačkami jsem pak hned po
obsadila, mu totiž sloužil jako
maturitě nastoupila na oddělení
pracovna. Ještě dlouho potom si
RTG do tehdy úplně nové
mě kolegové dobírali, že jsem
nemocnice Třinec-Sosna. Byly
hned po nástupu zabrala místo
jsme ze školy docela nabuzené a
primářovi. Ale on sám to bral
na svou budoucí práci jsme se
s humorem - znali jsme se ze
připravovaly svědomitě - tehdy
zdrávky, kde mě učil, a byl rád, že
neexistovalo, že by někdo šel po
na rentgenu má právě mě. Navíc
škole do jiného oboru, než
mají humor v rodině - jeho syn
vystudoval. Měly jsme všechny
Pavel je známý karikaturista.
pocit, že ve zdravotnictví spasíme
svět a budeme zachraňovat lidi.
Měla jste na rentgenu hodně
Když jsem se vdala, o vysoké
práce?
škole jsem přestala přemýšlet a
Hodně je slabé slovo. Tehdejší
spíš hledala nové místo. Začali
obvod sahal od Bílé až po
jsme s manželem bydlet u mých
Frenštát. RTG oddělení bylo
rodičů na chalupě ve Frenštátě, a
daleko větší, než je dnes, sahalo
tak jsem hledala místo blíž
až na konec chodby, kde je teď
bydlišti. A v Čeladné laborantku k
kancelář časování. Vyšetřovalo se
rentgenu nutně potřebovali.
všechno: ledviny, zažívací trakt,
střeva, dětem kyčle, dělalo se preventivní
Pamatujete si na první den v práci?
snímkování plic. Chodba před rentgenem hučela
Pamatuju si dobře na své první dny v Třinci i v
lidmi od rána do večera. Odpoledne sem jezdili
Čeladné. V Třinci byl úplně nový areál, dostali jsme
ordinovat ortopedi ze všech stran. Na snímkování a
tam i ubytování. Vše se ale teprve dokončovalo vyvolávání snímků jsem tehdy byla sama. Než mi
všude byly haldy písku, připadaly jsme si s holkami
přidali ještě jednu laborantku, měla jsem často
někdy spíš jak stavební dělnice. RTG oddělení se
pocit, že to ani nepřežiju. Často také chodili na
teprve postupně zařizovalo a rentgenový přístroj
rentgen pacienti po úrazech, nebo méně pohybliví,
ještě ani nebyl nainstalovaný. Po dvou letech
takže to byla i těžká fyzická dřina. V roce 1966 se mi
strávených v Třinci jsem do nemocnice v Čeladné
narodila dcera, ale na mateřské jsem byla jen krátce.
nastoupila v sobotu, tehdy byly ještě soboty
Pokračování na str. 6
pracovní. Dvě moje předchůdkyně totiž v ten samý
5
hodnot, u obézního člověka musí být hodnoty také
vyšší. Takže nám přístroj párkrát „shořel“, když jsme
to nejméně potřebovaly. Prostě to vyšší nastavení
nevydržel. Hodně úzko mi taky bylo, když přímo ve
vyšetřovně zemřel jeden pacient. Bylo to za plného
provozu nemocnice, chodba byla jako vždy plná
pacientů, někteří z nich byli imobilní. Bylo
nemyslitelné nechat odvézt tělo pacienta chodbou.
A my potřebovaly rentgenovat dál. Moc nám
tenkrát pomohly jeptišky z kláštera ve Frýdlantě, co
k nám ten den náhodou přišly na pravidelné
snímkování plic. Zavolaly jsme je dovnitř a ony nám
pomohly vyndat tělo z vyšetřovny ven oknem v
přízemí, jinak to prostě nešlo. Jen jsme měly strach,
aby si toho nevšimli pacienti, co měli pokoje s
balkony nad námi, ale naštěstí jsme jejich pozornost
neupoutaly.
Kolik jste za tu dobu měla přímých šéfů?
Primáře Kantorka a Černého jsem už zmiňovala, pak
sem dojížděli vyhodnocovat snímky rentgenologové
z nemocnice ve Frýdku-Místku. V posledních letech
spolupracujeme s RDG ambulancí ve Frenštátě, s
panem primářem Mutinou a doktorem Cirkvou.
Netoužila jste někdy dělat něco jiného?
To ne, spíš jsem litovala, že jsem nešla na vysokou
školu, protože plat laboranta je podle mě dost malý
na to, co všechno musí zvládnout. S vysokou bych na
tom byla lépe. Akorát už vím, že jsem nezachránila
tolik lidí, kolik jsem si myslela hned po škole.
Líbí se Vám to, co vzniklo ze staré nemocnice?
Myslím BRC?
Pokud jde o rentgen, časy předtím se mi líbily víc.
Byly jsme tu tři, oddělení žilo. Teď je v centru
rehabilitace. Beru to prostě tak, že vývoj se zastavit
nedá. Hrozilo nám zrušení, nebo převedení na
léčebnu pro dlouhodobě nemocné, je dobře, že se
tak nestalo. Člověk se na všechno musí dívat ze své
pozice.
Také nebýt mých kolegů, pana doktora Milana
Adámka a sestřičky Evy Žabkové, nebyla jsem tu ani
já. Vlastně mi zachránili život, protože si všimli mých
příznaků únavy a dušnosti. Udělali mi echo a poslali
mě hned do Frýdku - včas se tak odhalil srdeční
nádor. Na operaci jsem byla v roce 2003 a jsem v
pořádku.
Pokračování na str. 7
Pokračování ze str. 5
Poté jsem pracovala denně 6 hodin - to bylo v té
době pro tato pracoviště stanoveno zákonem.
Musím říct, že jsem měla štěstí na dobré primáře byla šedesátá léta, ti politicky „nepohodlní“ chodili
na Čeladnou. Jinde by primář musel být straník, tady
se to tak nebralo. Z pozdější doby ráda vzpomínám i
na pana primáře Slavomíra Černého, po něm tu
zůstalo i nejvíc různých papírů - byl velice pečlivý,
všechny papíry musely mít svoje místo. Po roce
1990, kdy odešel pracovat do VZP ve Frýdku, sem
dál dojížděl snímky vyhodnocovat. Celé ty desítky let
se snímky vyvolávaly ručně, automatická komora je
tady až od roku 2003, v té době už byla v areálu jen
oddělení rehabilitace. Dnes pracuji na půl úvazku,
snímek vyvolám automaticky a nejprve si ho
prohlédne lékař BRC, který ke mně pacienta poslal.
Cestou domů pak beru snímky k vyhodnocení MUDr.
Cirkvovi do soukromé RDG ambulance ve Frenštátě.
Každý snímek totiž musí i v dnešní době vyhodnotit
a popsat rentgenolog.
Když tu byla nemocnice, kolik pacientů jste
vyšetřila denně? A kolik je to dnes?
Tehdy to bylo od 30 do 70 denně, dnes 3 až 5.
(Poznámka redakce: i při velice střízlivě
zprůměrovaném počtu pacientů nám vyšlo, že
rukama Marie Hrnčířové a jejích kolegyň na
rentgenu prošlo za dobu její činnosti v Čeladné
minimálně neuvěřitelných 390 000 pacientů.)
Zažila jste nějakou kuriózní příhodu?
To víte, při tak rušném provozu nastávaly i hodně
nepříjemné situace. Potíže byly třeba u obézních
pacientů, kterým se měl udělat rentgen páteře.
Rentgen páteře obecně vyžaduje nastavení vyšších
Stále v jedné místnosti a v jedné chodbě:
rukama radiologické laborantky Marie Hrnčířové prošlo v jejím profesním životě
v Čeladné odhadem přes 390 000 pacientů, což co do počtu odpovídá téměř
jedné třetině obyvatel Moravskoslezského kraje.
6
Pokračování ze str. 6
Co budete dělat první den v
důchodu? Na co těšíte nejvíc?
Ale vždyť já už v důchodu jsem
dlouho. Žádná velká změna to
nebude. Mou celoživotní radostí je
Valašský soubor písní a tanců
Radhošť (na snímku souboru je
Maruška první zleva). Jsem v něm od
13 let, i když teď už netančím, spíš se
věnuji choreografii a zpěvu. A taky
jsem dřív nevynechala se souborem
žádnou pouť na Radhošť. Nejvíc se
těším na to, že budu podle svých sil
dál pracovat na zahrádce, to je moje
nejmilejší zábava. Mám prostě
potřebu hrabat se v hlíně. Kdybych
nešla na zdrávku, byl by ze mě určitě zemědělec.
Vždyť já už na základce chodila do mičurinského
kroužku. A chtěla bych vztah k přírodě posílit také u
dětí své dcery, i když jsou už dospělé, vnučce je 24 a
vnukovi 18.
Přejeme tedy Marušce hodně zahradnických
úspěchů, ať jí při hrabání v hlíně moc nebolí záda.
A kdyby ji bolela, ví přece, za kým a kam má přijít.
P. S. Až když jsem se snažila odhadnout počet
pacientů, kteří prošli rentgenem za ta dlouhá
desetiletí, naplno jsem si uvědomila, jak těžká práce
to někdy musela být. O to víc jsem za setkání s paní
Marií vděčná. Určitě měla spoustu příležitostí
uplatnit svůj vtipný nadhled, vyrovnanost,
otevřenost a ochotu i tady na rentgenu během těch
desítek let.
Za rozhovor poděkovala A. Adamová
O svých zážitcích z jazykového kurzu
v zahraničí nám napsali další studenti. Jen
připomínáme, že letos dostalo každé z pěti
vylosovaných dětí z řad našich vybraných zaměstnanců příspěvek 20 000 Kč na zahraniční
jazykový pobyt. V minulém čísle Fontány jste si mohli přečíst vyjádření Lenky Kovaříkové a Libora
Pavlů, dnes přinášíme příspěvek Petry Strnadlové (na snímku s dcerkami jejích hostitelských
rodičů - 17 a 4 roky), Jiřího Káni a Filipa Slivky.
Petra Strnadlová: „Dobrý den, již je to 2 měsíce co
jsem zpět v ČR a vzpomínám na nezapomenutelný
pobyt v Anglii, přesněji v Hastingsu (asi 80 km
jihovýchodně od Londýna). Pro mě to nebyl jen
obyčejný jazykový pobyt, pro mě to bylo poznání dvou
kultur najednou - anglické a indické - přesněji
bangladéšské. Žila jsem totiž 14 dní v hostitelské
rodině, která původně pochází z Bangladéše. Poznala
jsem pravou nefalšovanou indickou kuchyni a islámské
náboženství. Chodila jsem do jedné z nejprestižnějších
jazykových škol ve Velké Británii, poznala mladé lidi z
celého světa a hlavně jsem si užila prázdniny a zlepšila
svou angličtinu. Touto to cestou bych chtěla poděkovat
panu řediteli za umožnění zájezdu, myslím si, že to bylo pro mě velkým přínosem. A taky bych chtěla
zdůraznit perfektní spolupráci se Student Agency. S pozdravem Petra Strnadlová“
Jiří Káňa: „Pobyt v zahraničí spolu s jazykovým kurzem mi jistě přinesl nové zkušenosti. Určitě se nejedná o
extremní jazykové zlepšení. Na to bych potřeboval více času, než dva týdny. Ale zkušenosti z hlediska lidské
stránky. Ať už poznání britské kultury nebo různých kultur prostřednictvím svých spolužáků nebo
spolubydlících, kteří se do Brightonu sjeli s celého světa.“
Pokračování na str. 8
„Jsme zase doma!“
7
Pokračování ze str. 7 „Jsme zase doma!“ Jiří Káňa:
„Město Brighton mě nadchlo svojí atmosférou, historií a
multikulturnosti. Určitě mě zaujalo přátelské chování
Angličanů, kteří se Vám snaží za všech podmínek
pomoci a to, že nesoudí člověka podle jeho vzhledu, ale
vědomostí. Tahle vlastnost mi u Čechů chybí. Když k
tomu připočteme dobrý kolektiv ve škole spolu s
výbornými učiteli a rodinným zázemím v hostitelské
rodině. Tak mi vyjde krásně strávené dva týdny
prázdnin. Tímto bych chtěl poděkovat Beskydskému
rehabilitačnímu centru, že mi tuhle cestu umožnilo.“
Filip Slivka (na snímku vpravo ve chvílích volna při
cestování po ostrově): „Vážený pane řediteli, i já jsem
měl to štěstí a byl jsem vybrán, a tak jsem mohl strávit 2 nádherné týdny na Maltě. Byla to má první
zkušenost s takovouto formou pobytu a výuky a musím přiznat, že jsem byl nadšen. Chtěl bych Vám tímto
poděkovat za skvělý nápad investovat do všeobecného rozhledu a jazykových znalostí mladé generace.“
Napsali nám
Vážený pane řediteli, po devátém pobytu v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné jsem se rozhodla
Vám i všem zaměstnancům poděkovat za umožnění pobytu a rehabilitace. Při návštěvách u svých ošetřujících
lékařů opakuji: „Zlatá Čeladná!“. Letos jsem byla na 3 týdenní rehabilitaci v červnu, mohla jsem srovnávat
péči v BRC Čeladná s následným pobytem v naší spádové nemocnici, kde byly problémy s vybavením
nemocnice po stránce hygienických potřeb pro pacienty i s celkovou péčí i přístupem personálu. Přístupy
lékařů, sester a personálu v Čeladné jednoznačně ukazují humánní jednání se zájmem o pacienta a jeho
problémy. Ještě jednou děkuji a těším se na pobyt v Čeladné v příštím roce, vím, že zde najdu téměř rodinné
prostředí, kde se rehabilituje nejen tělo, ale i duše.
Ing. Marie Sečková, Vlkoš u Přerova, 6. září 2010
Máme tu čest vám oznámit, že v průběhu října a listopadu slaví tito zaměstnanci
a kolegové svá životní výročí:
Eliška Adamcová - R7 - 5. 10.
Svatava Kulihová - R7 - 8. 10.
Miroslav Mažar - údržba - 8. 10.
Věra Závadová - lázně - 8. 10.
Anna Faldynová - R1 - 13. 10.
Alena Pavlásková - R7 - 14. 10.
Marie Pavlátová - příjmová kancelář - 16. 10.
BcA. Miroslav Pavlásek - údržba - 21. 10.
Jitka Kalášková - lázně - 26. 10.
Blanka Caloňová - R5 - 3. 11.
Kamil Švarc - údržba - 4. 11.
Marek Uřinovská - R7 - 4. 11.
Jitka Slivková - R7 - 5. 11.
DiS. Ľudmila Šlechtová - lázně - 8. 11.
Dana Stuchlá - R1 - 9. 11.
Eva Pavlisková - telefonní ústředna - 11. 11.
Miroslava Švarcová - R2 - 11. 11.
Jaromíra Klimšová - R2 - 13.11.
Karla Štůralová - kuchyně - 14. 11.
Lenka Ježíková - R2 - 18. 11.
Monika Štulcová - obchod - 21. 11.
Květoslava Mžiková - R1 - 22. 11.
MUDr. Milan Adámek, Ph.D. - R4 - 24. 11.
Eva Šigutová - lázně - 26. 11.
Pavlína Maroszová - R5 - 27. 11.
Monika Mladěnková - R1 - 30. 11.
Čeladenská FONTÁNA.
Nepravidelný zpravodaj Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné. Redakce: Mgr. Andrea Adamová.
Redakční rada: Dobroslava Havránková, Alena Jančurová, Věra Machálková, Ing. Tomáš Želazko.
Adresa redakce: Beskydské rehabilitační centrum, s.r.o., 739 12 Čeladná 42.
Grafická úprava: A. Adamová. Tisk ME® a René Daubner - APRO Bruntál.
Distribuce dle rozdělovníku, v PDF ke stažení na adrese www.brc.cz. Zájemcům zašleme každé vydání na e-mail.
Toto číslo vyšlo v říjnu 2010 v nákladu 450 výtisků.
8
Download

zde - Beskydské rehabilitační centrum